{"src_title": "Turistika", "tgt_title": "旅游", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pěší putování do vzdálených krajin začíná patrně náboženskými poutěmi často na velké vzdálenosti (Mekka, řeka Ganga, Santiago de Compostela, Jeruzalém, Řím aj.), při nichž poutníci zároveň sbírali zajímavé zážitky a někdy je pak i publikovali. V české literatuře jsou nejstarší cestopisy z poutí do Jeruzaléma od Martina Kabátníka (1492) nebo Oldřicha Prefáta z Vlkanova (1547). Jinou početnou skupinu poutníků tvořili pocestní studenti a řemeslní tovaryši na vandru.  Turistika v moderním smyslu slova vznikla koncem 18. století v souvislosti s romantismem a s objevem krás divoké přírody, zejména vysokých hor a přímořských krajů. Kolem roku 1800 se také poprvé objevuje slovo turistika, odvozené z francouzského \"tour\", okružní cesta, putování. Jedním z prvních slavných turistů v Čechách byl Karel Hynek Mácha. K rozvoji turistiky významně přispěly železnice, které turistům umožnily dopravovat se do vysokohorských oblastí a jiných zajímavých krajin, kde pak začaly vznikat turistické ubytovny, hotely a počátky turismu jako hospodářského odvětví. V českých zemích hrála turistika významnou roli v poslední fázi národního obrození zejména ve vzdělaných vrstvách. K jejímu rozšíření přispělo i skautské hnutí.  V průběhu 20. století se nejdříve rozšířila turistika po vodě a na kolech, od 30. let i v autě a na motorce. V poválečných letech pronikla turistika i mezi dělníky a začala se organizovat v poznávacích zájezdech a exkurzích, z nichž vznikl masový turismus, dovolené v horách a u moře. Po roce 1989 se otevřely cesty do celého světa, pro organizované zájezdy a pobyty i pro individuální turisty.", "section_level": 1}, {"title": "Současné trendy.", "content": "Od 60. let 20. století se organizovaný cestovní ruch stává masovým jevem a jen v mezinárodním cestovním ruchu cestuje ročně téměř miliarda lidí. Vedle toho však trvá i klasická individuální turistika, pěší, cyklistická, motorizovaná i vodní a vznikají i nové formy turistického cestování, například autostop. Masově se rozšířila turistika mladých lidí a studentů, kteří se snaží cestovat co nejlevněji, využívají veřejnou dopravu, nocují pod širým nebem, pod stanem nebo využívají levné ubytování (např. hostely). Protože si tito turisté obvykle všechno nosí na zádech, vžilo se pro ně označení batůžkáři (anglicky \"backpackers’').  Lidé také čím dál více využívají levných letenek jak po Evropě, tak po světě. Díky akcím leteckých společností a chybách v rezervačních systémech se dá i do exotických destinací dostat za pár tisíc korun. Akční ceny nabízí i autobusoví a železniční dopravci a cestování je tak dnes dostupné téměř každému.  Dalším trendem, který se v Česku rozšiřuje od roku 2013, je turistika naboso. Vznikají seskupení bosých turistů, spolek Bosá turistika, bosé parky či programy.  Organizované turistické trasy na konkrétní témata získávají popularitu, napr. Stezka „Po stopách dobrého vojáka Švejka“, Cesta česko-polského přátelství, Hradní stezka a Evropská cesta cihlové gotiky. Poskytují snadný přístup k turistickým informacím.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy turistiky.", "content": "Turistika má mnoho různých podob, lze je dělit například obecně na rekreační a poznávací nebo na tuzemskou a zahraniční. Níže jsou uvedeny specializovanější odvětví turistiky dle různých aspektů, která ale nemusí být ostře vymezena a mohou se různě kombinovat.", "section_level": 1}, {"title": "Další druhy cestování.", "content": "V angličtině je ustáleno několik dalších termínů, rozdělených do několika skupin:", "section_level": 2}, {"title": "Přenesený význam.", "content": "Slovo turistika lze najít i v několika neologismech nebo spojení s přeneseným významem:", "section_level": 2}], "src_summary": "Turistika je zájmová činnost (sport, koníček, hobby) spočívající v krátkodobém cestování a poznávání prostředí, krajiny, památek, zvyků a lidí. Pak se turista vrací na místa svého obvyklého pobytu. Klasická turistika je pěší a spíše individuální, počátkem 20. století přibyla cykloturistika, později mototuristika a od poloviny 20. století turistika skupinová a organizovaná. Tím vzniká turistický průmysl a cestovní ruch jako stále významnější odvětví hospodářství. V ČR je turistika od 19. století velice oblíbená a komunita turistů rozšířená. Od roku 1888 mají čeští turisté svoji organizaci, Klub českých turistů (KČT), který udržuje na území České republiky hustou síť značených stezek pomocí turistických značek.", "tgt_summary": "旅游就是旅行游览活动。泛指为旅客提供休闲设施与服务的产业。是一种复杂的社会现象,涉及政治、经济、文化、历史、地理、法律等各个社会领域。旅游也是一种休闲娱乐活动,具有异地性和暂时性等特征。一般而言,旅游具有观光和游历两个不同的层次,前者历时短,体验较浅;后者反之。", "id": 1381593}
{"src_title": "Biologie", "tgt_title": "生物学", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Slovo „biologie\" (řecky βιολογία; ze slov βίος (život) a λόγος (slovo)) bylo zřejmě poprvé použito v díle Michaela Christopha Hanova – \"Philosophiae naturalis sive physicae dogmaticae: Geologia, biologia, phytologia generalis et dendrologia\", publikovaném v roce 1766. Termín „biologie“ tak, jak ho známe dnes, byl zaveden Jeanem-Baptistou Lamarckem (1744–1829). Historii biologie můžeme ovšem hledat už v dobách dávných lidských civilizací a klasických filozofů, jako způsob chápání života.  Ačkoli pojetí biologie jako samostatného souvislého odvětví vzniklo v 19. století, biologie se objevila již v dobách antického Řecka a Říma, kde se živou přírodou zabývali Aristoteles a Claudius Galén. V jejich bádání pokračovali ve středověku arabští lékaři jako al-Jahiz, Avicenna, Avenzoar a Ibn al-Nafis. Během období renesance a začátkem novověku biologie jako věda pronikla i do Evropy. Významnými vědci byli v té době William Harvey a Andreas Vesalius, kteří prováděli pokusy a pozorování a Linné a Buffon, kteří začali zkoumat různorodost života a fosílie stejně jako vývoj a chování organismů.  Na přelomu 18. a 19. století se biologie stala stále více přírodní vědou určenou pouze odborníkům. Badatelé jako Alexander von Humbolt zkoumali spolupráci mezi organismy a jejich životním prostředím. Nejvýznamnějším biologem 19. století je bezesporu Charles Darwin se svou teorií o evoluci na základě přírodního výběru. Ta se nejdříve setkávala s odporem společnosti, protože byla v rozporu s křesťanstvím, později však byla uznána jako pravdivá.  Počátkem 20. století znovuobjevení práce Gregora Mendela vedlo k rapidnímu vzrůstu výzkumu genetiky Thomasem Morganem a jeho studenty a kolem roku 1930 kombinací populační genetiky a přírodního výběru v „novo-Darwinovské syntéze“. James D. Watson a Francis Crick objevili roku 1953 strukturu DNA, za což dostali v roce 1962 Nobelovu cenu za medicínu. Po celé dvacáté století probíhal výzkum genetického kódu od jeho rozluštění v roce 1966 až po postupné mapování genomů jednotlivých organismů, pokračující v 21. století.", "section_level": 1}, {"title": "Základy moderní biologie.", "content": "Rozeznáváme pět základů biologie:", "section_level": 1}, {"title": "Podřízené a související vědní obory.", "content": "Pod biologii tedy můžeme zařadit, nebo nalézt její úzkou spojitost s následujícími vědními obory:  a mnoho dalších specializovaných vědních disciplín.", "section_level": 1}, {"title": "Obory.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Strukturální.", "content": "Molekulární biologie studuje biologické buněčné procesy na jejich molekulární úrovni. Například podstata dědičnosti se dá odhalit jen studiem její molekulární podstaty. Molekulární biologie popisuje biologické makromolekuly a jejich vzájemné funkční vztahy, přičemž zvláštní pozornost věnuje DNA, RNA a proteinům. Tato oblast molekulární biologie se nazývá molekulární genetika. Znalosti molekulární biologie jsou využívány v medicíně a genetickém inženýrství, ale i například v kriminalistice. Cytologie, neboli buněčná biologie studuje buňky, jejich stavbu, fyziologii, vlastnosti a chování ve vztahu k životním funkcím organismu. Je úzce provázána s molekulární biologii, organickou chemií, biochemií, biofyzikou, mikrobiologií, mikroskopií a histologií. Genetika je věda zabývající se geny, dědičností a proměnlivostí organismů. Každá buňka v sobě přechovává v chromozomech genetickou informaci reprezentovanou strukturou DNA. Vývojová biologie studuje růst a vývoj organismů. Vyvíjející se z embryologie, moderní vývojová biologie zkoumá genetické řízení růstu buněk a jejich rozdílností, jaký proces dává vznik tkáním, orgánům a celé anatomii.", "section_level": 2}, {"title": "Fyziologické.", "content": "Fyziologie zkoumá mechanické, fyzické a biochemické procesy živých organismů. Fyziologie má dva hlavní obory, fyziologii rostlin a fyziologii živočichů, ale principy fyziologie jsou univerzální, ať je zkoumán jakýkoliv organismus. Například, co známe o buňce kvasinky, dá se použít i na lidskou buňku. Anatomie je důležité odvětví fyziologie a zabývá se funkcí orgánovými soustavami jako oběhovou, nervovou, dýchací a endokrinní. Studie těchto systémů se využívají v medicíně v disciplínách jako neurologie a imunologie.", "section_level": 2}, {"title": "Evoluce.", "content": "Evoluce je odpovědná za původ druhů, stejně jako za jejich změny v průběhu času a zahrnuje vědce z mnoha taxonomicky orientovaných oborů. Zpravidla to zahrnuje vědce specializované na obory jako mammalogie, ornitologie, botanika nebo herpetologie, kteří využívají poznatky o přírodním řádu k zodpovědění hlavních otázek ohledně evoluce. Evoluční biologie se zakládá na paleontologii, která užívá poznatky k určení způsobu a rychlosti evoluce a také k rozvoji oblastí jako populační genetika a teorie evoluce.", "section_level": 2}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Taxonomie se teoreticky i prakticky zabývá klasifikací druhů. Zařazuje organismy do jednotlivých kategorií (taxonů). Základní taxonomické kategorie jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Tři domény.", "content": "Organismy se obvykle dělí do tří domén:  V současnosti se však ukazuje, že Eukaryota jsou ve skutečnosti vnitřní apomorfní skupinou archeí.", "section_level": 3}, {"title": "Klasifikace eukaryot.", "content": "Eukaryota se zpravidla dělí do šesti \"superskupin\" (k roku 2019):  dřívější systémy bývaly povětšinou založeny na konceptu (často nepřirozených) říší např dle Thomase Cavaliera-Smithe:", "section_level": 4}, {"title": "Environmentální.", "content": "Ekologie má několik významů. Ten původní definoval Ernst Haeckel v roce 1866 a znamená biologická věda, která se zabývá vztahem organismů a jejich prostředí a vztahem organismů navzájem. Ekologie má řadu oborů od obecné ekologie a globální ekologie k ekologii mikroorganismů, ekologie lesa a moří. Dle šíře zkoumaných objektů se ekologie dělí na ekologii jedince (autekologie), populací (demekologie), společenstev (synekologie) a biomů. Etologie se zabývá studiem chování živočichů, jejich vrozených a naučených dovedností. Prvním moderním etologem byl Charles Darwin, jehož kniha (v originále The Expression of the Emotions in Man and Animals) inspiovala řadu dalších etologů. Biogeografie studuje rozmístění organismů na Zemi, věnuje pozornost především tektonickým deskám, změně klimatu, migraci a kladistice.", "section_level": 3}, {"title": "Obecná biologie.", "content": "Obecná biologie je průřezové odvětví biologie, zkoumající obecné základy živých soustav. Jejím hlavním úkolem je integrovat poznatky a zákonitosti související s živými soustavami a definovat je na všech úrovních života. Je úzce spjata s tzv. teoretickou biologií, která popisuje biologické zákonitosti za pomoci matematického, kybernetického a logického modelování a s přispěním dalších exaktních věd (zejména fyziky a chemie).", "section_level": 2}], "src_summary": "Biologie (z řeckého'jako život a'jako věda – tedy životověda – věda zkoumající život) v nejširším slova smyslu je vědní obor zabývající se organismy a vším, co s nimi souvisí, od chemických dějů v organismech probíhajících na úrovni atomů a molekul, až po celé ekosystémy – tedy společenstva mnoha populací různých organismů a jejich vzájemné vztahy i vztahy k jejich životnímu prostředí.", "tgt_summary": "生物学(;;德语:;法语:;英语:biology)或称生物科学(英语:biological sciences)、生命科学(英语:life sciences),是自然科学的一大门类,由经验主义出发,广泛研究生命的所有方面,包括生命起源、演化、分布、构造、发育、功能、行为、与环境的互动关系,以及生物分类学等。现代生物学是一个庞大而兼收并蓄的领域,由许多分支和分支学科组成。然而,尽管生物学的范围很广,在它里面有某些一般和统一概念支配一切的学习和研究,把它整合成单一的,和连贯的领域。在总体上,生物以细胞作为生命的基本单位,基因作为遗传的基本单元,和进化是推动新物种的合成和创建的引擎。今天人们还了解,所有生物体的生存以消耗和转换能量,调节体内环境以维持稳定的和重要的生命条件。生物学分支学科被研究生物体的规模所定义,和研究它们使用的方法所定义:生物化学考察生命的基本化学;分子生物学研究生物分子之间错综复杂的关系;植物学研究植物的生物学;细胞生物学检查所有生命的基本组成单位,细胞;生理学检查组织,器官,和生物体的器官系统的物理和化学的功能;进化生物学考察了生命的多样性的产生过程;和生态学考察生物在其环境如何相互作用。最终能够达到治疗诊断遗传病、提高农作物产量、改善人类生活、保护环境等目的。", "id": 1021757}
{"src_title": "Kovy", "tgt_title": "金属", "src_document": [{"title": "Skupiny kovů v periodické tabulce.", "content": "Alkalické kovy: Li, Na, K, Rb, Cs, Fr  Kovy alkalických zemin: Be, Mg, Ca, Sr, Ba, Ra  Přechodné kovy: - Sc, Ti, V, Cr, Mn, Fe, Co, Ni, Cu, Zn; - Y, Zr, Nb, Mo, Tc, Ru, Rh, Pd, Ag, Cd; - Hf, Ta, W, Re, Os, Ir, Pt, Au, Hg; - Rf, Db, Sg, Bh, Hs, Cn  Nepřechodné kovy: Al, Ga, In, Sn, Tl, Pb, Bi, Po, Fl  Ušlechtilé kovy: Cu, Ag, Au, Hg, Ru, Rh, Pd, Re, Os, Ir, Pt  Kovy skupiny železa: Fe, Co, Ni  Platinové kovy: lehké: Ru, Rh, Pd; těžké: Os, Ir, Pt  Lanthanoidy: La, Ce, Pr, Nd, Pm, Sm, Eu, Gd, Tb, Dy, Ho, Er, Tm, Yb, Lu  Aktinoidy: Ac, Th, Pa, U, Np, Pu, Am, Cm, Bk, Cf, Es, Fm, Md, No, Lr", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Většina kovů se v přírodě vyskytuje v podobě oxidů, některé - zejména těžší kovy, jako rtuť a olovo - se vyskytují jako sulfidy. Jenom některé - zejména vzácné kovy a tzv. mincovní kovy - se vyskytují v ryzím kovovém stavu, neboť patří mezi chemicky nejstabilnější. Právě pro nízkou chemickou reaktivitu se používají v mincovnictví a klenotnictví, neboť nekorodují. Určité kovy se v přírodě nevyskytují vůbec, protože jsou radioaktivní a zmizely díky radioaktivnímu rozpadu.  Technecium a všechny prvky s atomovým číslem vyšším než plutonium vznikají v jaderných reaktorech nebo urychlovačích, zatímco promethium se vyskytuje jen ve stopových množstvích jako produkt spontánního štěpení uranu. Nejtěžší prvky byly získány pouze v množství několika atomů a jsou velmi silně radioaktivní.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Toxické kovy jsou kovy (antropogenního nebo přirozeného původu, avšak ve vyšší koncentraci než je optimální) mající toxické účinky. Mezi toxické kovy jsou řazeny např.: kadmium, rtuť, olovo. Významnou skupinou toxických kovů jsou těžké kovy.  Mezi kovy patří všechny chemické prvky kromě: H, He, B, C, N, O, F, Ne, Si, P, S, Cl, Ar, Ge, As, Se, Br, Kr, Sb, Te, I, Xe, At a Rn.  stejnorodé směsi obsahující více než 1 kov se nazývají slitiny. Typickými slitinami, známými z běžného života, jsou např.:", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Je založena na redukci jejich oxidů (při redukci dochází ke snížení ox. čísla). Dobrým redukčním činidlem je uhlík, kterým lze redukovat většinu kovů kromě těch, které se s ním slučují za vzniku karbidů. Z dalších rud lze použít uhličitany nebo sulfidy, popř. halogenidy. Mnohé kovy se připravují elektrolýzou taveniny halogenidů, hydroxidů nebo oxidů. Slitiny se připravují smíšením dvou nebo několika roztavených kovů, které vytvoří homogenní kapalnou směs. Ta dodatečným snížením teploty ztuhne. Kombinací různých kovů se vytváří slitiny s různými vlastnostmi jako například: tvrdost, pevnost, nízká hustota...  Metoda použitá při výrobě může být:  Redukce chemická  Redukce elektrochemická  Tepelný rozklad", "section_level": 1}], "src_summary": "Kovy tvoří společně s polokovy a nekovy tři hlavní skupiny chemických prvků. Rozdělení je prováděno s ohledem na vazebné a ionizační vlastnosti prvků. Kovy jsou charakterizované jako elektropozitivní, mají snahu předávat valenční elektrony a tvořit jednoatomové kationty.", "tgt_summary": "金属是一种具有光泽(对可见光强烈反射)、富有延展性、容易导电、传热等性质的物质。金属的上述特质都跟金属晶体内含有自由电子有关。由于金属的电子倾向脱离,因此具有良好的导电性,且金属元素在化合物中通常带正价电,但当温度越高时,因为受到了原子核的热震荡阻碍,电阻将会变大。金属分子之间的连结是金属键,因此随意更换位置都可再重新建立连结,这也是金属伸展性良好的原因之一。", "id": 905915}
{"src_title": "Mytologie", "tgt_title": "神话", "src_document": [{"title": "Starověk a středověk.", "content": "Nejstarší kritická reflexe mýtů se objevuje u prvních řeckých filosofů, například představitelů Milétské školy, kteří v opozici k tradiční kosmologii hledali původ světa v pralátce (arché). O něco později Xenofanés odmítl antropomorfní bohy, argumentoval tím, že kdyby zvířata uměla vytvářet sochy a obrazy, také by bohy zobrazila k obrazu svému. Hérakleitos se domníval, že neexistuje nic věčného ani neměnného a povýšil na nejvyšší princip Logos. Platón sice literární zpracování klasických mýtů odmítal, přestože ve svých filosofických dílech s některými mýty pracoval, s jeho dílem je spojen například mýtus o Atlantidě nebo mytologické představy o reinkarnaci. Je také prvním autorem, v jehož díle je doloženo slovo mytologie. Mezi první teoretické modely podstaty mýtu patří názor Theagenése z Rhegia, který mýtu přisuzuje symbolickou hodnotu, z čehož vyplývá že by měl být chápán jako alegorie. U Hérodota se zas objevuje názor že mýty jsou překroucením historie a že bohové byly původně výjimečnými lidmi. Tato teorie se podle řeckého filosofa Euhémera nazývá euhemerismus. Pojetí alegorie se později prosadilo především u stoiků, zatímco euhemerismus u epikurejců a také u patristických a středověkých křesťanských učenců. Někteří autoři jako Cicero ovšem oba názorové směry úspěšně kombinovali. Římský filozof Lucretius zase proslul racionálními argumenty proti existenci kentaurů, draků a podobných monster. V době středověku byly poprvé zaznamenány neklasické mýty, například irskými mnichy zkompilované Knihy o dobývání Irska, Gesta Danorum Saxona Grammatica nebo Prozaická Edda Snorriho Sturlusona, z této doby pochází i nejdůležitější zprávy o slovanské mytologii v Helmondově, Kosmově či Nestrovoě kronice.", "section_level": 1}, {"title": "Období raného novověku.", "content": "Během renesance studium mýtů přes zájem o klasickou kulturu stagnovalo, Daniel Heinsius se pokoušel o srovnání antické mytologie se Starým zákonem, na což v 17. století navázal Samuel Bochart, který mimo jiné ztotožnil Prométheova otce Iapetea s hebrejským Jáfetem. Až během 18. století začaly vznikat práce jako \"O původu pohádek\" Bernarda Fontelleho, \"O kultu fetišů\" Charlese de Brosses nebo \"Nová věda\" Giambattisty Vica, které představovaly už poměrně vyspělý model chápání mýtů. V druhé polovině 18. století zájem o mýty rapidně vzrostl díky nástupu romantismu, který je přijímal někdy až s nekritickým obdivem. Novou vlnu bádání zahájil německý filosof Johann Gottfried Herder, jehož myšlenky ovlivnily pozdější národní obrození a dále bratři Grimmové, Friedrich Schelling a později Ernst Cassirer, kteří prosazovali autonomii mýtu. Zvláště Cassierer koncem 19. století přikládal mýtu ústřední význam, označil mýtus za podloží, z něhož vyrůstají další lidské formy prožívání a poznávání reality, jako je umění, náboźenství, právo, ale i věda a technika. Ještě předtím, počátkem 19. století měly velký vliv na rozvoj mytologie vykopávky na Předním východě a v Egyptě, kolonizaci Indie a rozpoznání existence indoevropské jazykové skupiny Williamem Jonesem. To vyústilo mimo jiné ve vznik srovnávací mytologie založené na srovnávací lingvistice, což však vedlo k nedostatečně zdůvodněnému ztotožňování mýtických postav na základně jazykové podobnosti.", "section_level": 1}, {"title": "19. století.", "content": "Počátkem 19. století se široce rozšířila interpretační metoda alegorie vykládající mýty pomocí jednoho úzkého přírodního jevu, například bouře u Adalberta Kuhna, ohně u Johanna Hertela, měsíce u Georga Hüsinga a slunce u Maxe Müllera či heliolitické školy. Poslední jmenovaná teorie byla obzvláště vlivná a v konečném důsledku podpořila dlouhou diskreditaci srovnávací mytologie. Tuto metodu uplatlin v kontextu slovanské mytologie i Karel Jaromír Erben. Na konci 19. a začátku 20. století se stal dominantním přístupem ritualismus, často ve spojení s evolucionismem. Vědci v tomto období hledají nejarchaičtější či nejpůvodnější formu náboženství a mytologie, sestavují evoluční linie. Klíčovou roli má studium vztahů mezi mýtem a rituálem,nto směr byl představován především Jamesem Frazerem proslaveným dílem Zlatá ratolest, Edwardem Tylorem a Jane E. Harrisonová. Podle této teorie je mýtus verbalizovaným rituálem. Pokud rituál zanikne, mýtus tím ztrácí svou funkci a postupně je degradován, často až do žánru pověsti či pohádky. Odpovědí na evolucionismus se stává difuzionismus, zaměřený na výzkum rozšíření kulturních jevů, vymezování kulturních celků a jejich vzájemné interakce, šíření kulturních fenoménů včetně mýtů migrací a kulturní výměnou. Významným představitelem tohoto směru byli Franz Boas a Wilhelm Schmidt, známý svou kontroverzí teorií \"urmonoteismu\", podle níž primitivní lidské kultury vyznávaly monoteismus, zatímco polyteistické mytologie vznikly sekundárně, degenerací prapůvodního monoteismu. Vlivné byly také teorie založené na sociologii, představované například Émilem Durkheimem, Marcelem Maussem a Paulem Radinem, podle nichž mýty plní především funkci společenské smlouvy, napomáhají udržovat optimální mezilidské vztahy, zvyšují soudržnost lidské komunity a schopnost jejího fungování. Ve dvacátém století na toto pojetí mytologie navázali Mary Douglas a Clifford Geertz, pro něhož byly mýty veřejným vyjádřením způsobu, jakým příslušníci určité kultury rozumí světu kolem sebe.", "section_level": 1}, {"title": "20. století.", "content": "Co se psychoanalýzy týče, mýty studoval již Freud, který ale k mýtům a náboženství obecně zaujímal spíše negativní postoj. Mnohem větší pozornost jim věnovala jungiánská odnož. Sám Jung v mýtech viděl projevy kolektivního nevědomí a věnoval velkou pozornost teorii archetypů. Jeho myšleenky byl rozvedeny například Josephem Campbellem, podle něhož mýtus představuje cestu lidského jedince k poznání sebe sama. K dalším představitelům psychoanalýzy v mytologii patřili Otto Rank, Richard Somerset Raglan nebo James Hillman. Značný vliv měl na mytologii též strukturalismus v díle Claude Lévi-Strausse, v jehož díle došlo ke sblížení mytologie s antropologií, neboť mýty v sobě dle Lévi-Strausse kódují základní struktury každé lidské společnosti, jež je možné vyjádřit pomocí řady binárních opozic. Naproti tomu Mircea Eliade přistupoval k mytologii z hlediska hermeneutické religionistiky, především zdůrazňoval protiklad posvátného a profánního, případně chaosu a řádu. Ustřední pro něj byl pojem posvátna jako nezávisle existující entity, která proniká do profánního světa každodenní lidské existence, tento proces pronikání posvátka do běžné reality se označuje jako \"hierofanie\". Mýty podle Eliadeho zachycují okamžiky \"hierofanie\", která s sebou přináší i přeměnu chaosu v řád. Od poloviny 20. století se také začala vracet indoevropská srovnávací mytologie, představovaná hlavně dílem Georgese Dumézila a jeho trojfunkční teorií, na rozdíl od raných srovnávacích teorií založená především na kritické analýze textů. Mezi nejnovější tendence v přístupu ke studiu mýtů představuje kognitivní religionistika, např. v díle Pascala Boyera nebo v podobě spojené s antropologií u Jareda Diamonda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mytologie (mythologie, bájesloví, případně \"bájeslovectví\") je věda zabývající se studiem mýtů. Zároveň je také toto slovo používáno jako termín pro předmět zkoumání této vědy, pro soustavu mýtů (např. egyptská mytologie, řecká mytologie, římská mytologie). Doslovně znamená mytologie \"vyprávění příběhu\" a toto slovo bylo tak původně i užíváno. Tradičně bývá řazena do antropologie náboženství.", "tgt_summary": "在民俗学上,神话是指关于人类和世界变迁的神圣故事。在广义上,“神话”可以指任何古老传说, 借由故事的形式来表达民族的意识形态。 神话来源于原始社会时期,人类通过推理和想象对自然现象作出解释。但是由于这时的知识水准非常低下,因此经常笼罩着一层神秘的色彩。", "id": 2959453}
{"src_title": "Kino", "tgt_title": "電影院", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Název kino je odvozen z řeckého \"kinēma\" (pohyb) a \"graf\" (záznam, z grafō = píši). Starší označení biograf pochází z řeckého \"bios\" (život, bio- = životo-). Původní název byl kinematograf (čili záznam pohybu) nebo biograf (záznam života). Thomas Alva Edison si dal roku 1889 patentovat pod označením kinematograf kameru, pod názvem kinetoskop filmovou promítačku, zvukový doprovod obstarával další Edisonův vynález - fonograf.  V hovorové řeči došlo ke spojení a zkrácení obou termínů na kino (bio v období první republiky), ve slangové řeči na biák. Od výše uvedených slov je také odvozeno označení pro klasický fotografický materiál nazývaný \"kinofilm\". Kino s více sály nazýváme multikino.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy kin.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Letní kino.", "content": "Termínem letní kino označujeme specializované kino, které není provozováno v zastřešeném sále, ale pod širým nebem. V zastřešeném prostoru se zde z praktických důvodů obvykle nachází pouze promítací přístroj a sklad filmů. Vzhledem k tomu, že prostor není možné vytápět a zatemnit, bývá takovéto kino v provozu pouze během letních měsíců a pouze v pozdních večerních hodinách. Bývá proto zřizováno např. ve velkých rekreačních oblastech, které jsou provozně vytížené pouze v létě.", "section_level": 2}, {"title": "Autokino.", "content": "Termínem autokino se označuje kino, jehož hlediště je uzpůsobeno tak, že se na promítaný film mohou dívat diváci usazení ve svých automobilech. Zvuk je přehráván do jednotlivých automobilů prostřednictvím např. autorádií. Autokino se v Česku stalo populární zejm. kvůli pandemii covidu-19.", "section_level": 2}, {"title": "Klasické kino a multikino.", "content": "Termínem klasické kino a multikino označujeme, kino ve vnitřních prostorách. Klasické kino má pouze 1 sál, oproti multikinu, který jich má víc (Mladá Boleslav 4). Jedním s nejrozšířenějším firem kin patří Cinestar.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší kina v českých zemích.", "content": "Nejstarší kinematografické produkce byl dosud zmapovány v Praze, v Ústí nad Labem a v Brně, další se objevily například v Liberci, v Žatci nebo v Kroměříži. Zaznamenány byly pouze scény s opakovanou produkcí. Většinou šlo o stravovací zařízení, seznam sálů, do kterých putovní kinematograf jednou zavítal, není úplný.  Do roku 1914 již v Praze souběžně působilo kolem 15 kin, nejznámější byla:", "section_level": 2}], "src_summary": "Kino je místo (obvykle budova), které je určeno k hromadnému sledování filmových představení. Filmový projektor, který je umístěn vzadu v projekční kabině, promítá film na plátno, které je umístěno vpředu před hledištěm. Do hlediště se běžný divák dostane teprve po zaplacení vstupného, obvykle až po zakoupení vstupenky.", "tgt_summary": "电影院是放映电影的场所。大部分的电影院都是企业所拥有,并对一般大众提供服务,必须购买门票才能入场。影像是由电影放映机投射在观众席前的银幕上。某些电影院装设有数码电影的放映设备,不需要传统的电影底片就能够放映。", "id": 1920557}
{"src_title": "Literatura", "tgt_title": "文學", "src_document": [{"title": "Definice literatury.", "content": "V užším slova smyslu je jako literatura chápán pouze umělecký text. Ten může být vymezen čistě naratologicky, tedy jako fikce, imaginativní, smyšlené psaní. Slabinou tohoto pojetí je však existence nefikčních literárních děl, stejně jako fikcí, jež se za literaturu obecně nepovažují, popřípadě také děl o jejichž fikčnosti či historičnosti nelze rozhodnout.  Existuje také lingvistické vymezení, chápání literatury jako textů zvláštním způsobem zacházejících s jazykem, přesněji řečeno textů obsahující jazykovou intenzifikaci, deformaci a ozvláštnění. Tento názor zastávali formalisté, například Šklovskij nebo Jakobson. Zde se však nabízí námitka, že ozvláštnění a neobvyklý styl se často objevují i při běžném použití jazyka a literárnost textu je často zřejmá až z kontextu.  Vhodným měřítkem může být hodnotový soud: literární texty neobsahují žádnou inherentní vlastnost, důležité je pouze, jak se lidé k literatuře sami vztahují; jednotlivé texty mohou proto s postupem času nebo v různých společnostech status literatury získávat či ztrácet. Literatura je v tomto smyslu funkčním pojmem, nikoliv pojmem ontologickým. Tento přístup k věci však může být spojen s rigidním chápáním hodnotných literárních děl – a sice v tom smyslu, že za hodnotná (a tudíž literární) jsou považována pouze vrcholná díla, případně díla spojená s výraznými autorskými individualitami.  Podle strukturalistického pojetí je základním rozlišovacím znakem umělecké literatury její funkce: plní v první řadě funkci estetickou či poetickou. V pojetí sémiotika a lingvisty Romana Jakobsona, který pojem poetické funkce zavedl, je důležité zejména oddělení znaku od jím označovaného objektu. Pozornost pak strhává znak sám, stává se samostatnou a autorefenční jednotkou. Pro poetickou funkci je také důležitý princip kombinace: znak není mluvčím vybírán bez kontextu, nýbrž ve vztahu k ostatním použitým znakům, v rámci výstavby znakové řady. Například spojení „Jana a Magdaléna“ může být preferováno před opačným pořadím, protože v něm funguje princip slabičného narůstání, bývají vytvářeny aliterace a podobně. V literárním díle jsou však v menší míře přítomné i ostatní funkce jazyka (emotivní, poznávací, fatická, metajazyková a konotativní) a působí jako podřízená, přídatná složka. Epika do velké míry obsahuje referenční funkci jazyka, lyrika je většinou spojena s emotivní funkcí a básnictví oslovující druhou osobu se silně pojí s funkcí konotativní.  V současném západním hodnotovém a uměleckém diskursu platí, že text se stává literárním dílem teprve tehdy, kdy je v něm přítomno a čtenáři vnímáno určité uspořádání, kompozice a postupy tradičně přijímané jako literární. Takovým tradičním postupem může být v případě poezie básnickost, tedy rytmičnost, metaforičnost, grafické uspořádání a podobně; v případě prózy uspořádání pomocí syžetového vyprávění vytvářejícího fikční svět. Důležitým postupem může být také přímé označení textu za literární dílo, popřípadě žánrová specifikace. Tyto postupy ukotvují dílo v literární tradici, zároveň se však proti nim text může vymezovat nebo je deformovat a aktualizovat, čímž je vytvářena tradice nová.", "section_level": 1}, {"title": "Zkoumání literatury.", "content": "Odborným zkoumáním literatury se zabývá literární věda, rozdělovaná na literární teorii, literární historii a literární kritiku. Mezi obory, které v rámci literární vědy existují nebo kterých literární věda využívá, patří mimo jiné literární interpretace, textologie, stylistika, naratologie, tematologie, versologie a prozódie. Četné podněty přijímá literární věda také z teorie komunikace, teorie médií, genderových studií, queer studií, sémiotiky, kulturologie či estetiky.  Literatura byla teoreticky reflektována již ve starověku. Mezi významné antické spisy o literatuře patří Aristotelova \"Poetika\" nebo Longinovo pojednání \"O vznešenu\". Současná podoba literární vědy je však spojena až s rozvojem moderní filologie v 19. a 20. století. Myšlení o literatuře výrazně ovlivnil ruský formalismus (Viktor Šklovskij (1893-1984), Jurij Tyňanov (1894-1943), Boris Ejchenbaum (1886-1959)) a na něj navazující strukturalismus (případně poststrukturalismus) a sémiotika (Vladimir Propp (1895-1970), Jurij Lotman (1922-1993), Roland Barthes (1915-1980), Tzvetan Todorov (1939-2017), Julia Kristeva (1941), Umberto Eco (1932-2016)). Literární díla však vlastním prizmatem a metodami zkoumá také angloamerická nová kritika, marxistická literární věda, feministická literární teorie nebo dekonstruktivismus.  V českém prostředí je zkoumání literatury spojeno především se jménem kritika Františka Xavera Šaldy (1867-1937). České myšlení o literatuře později značně ovlivnil literární vědec a filosof Václav Černý (1905-1987) a také strukturalista René Wellek (1903-1995). S vlivnou teorií fikčních světů je spojen literární teoretik Lubomír Doležel (1922-2017). Mezi současné významné literární vědce patří Petr A. Bílek (1962), Jiří Pelán (1950), Josef Vojvodík (1964) nebo Vladimír Papoušek (1957). Anglickou literaturou se zabývá Martin Hilský (1943).", "section_level": 1}, {"title": "Literární teorie.", "content": "Literární teorie se pokouší o popis obecných literárních zákonitostí, které hrají roli při vzniku literárního díla (problematika geneze), při jeho zařazování do literárního procesu a jeho čtenářské (případně posluchačské či divácké) konkretizaci. Jednotlivé literární teorie, které v rámci obecné literární teorie vznikají, lze rozdělovat na normativní, deskriptivní a empirické. Normativní teorie stanovují estetická kritéria, která musejí texty splňovat, aby byly akceptovány jako literární umělecká díla. Deskriptivní teorie naopak vycházejí ze stanoveného souboru textů (korpusu) a pokoušejí se vydestilovat jejich společné a zvláštní rysy (například za účelem vytvoření žánrové klasifikace). Empirické teorie stanovují hypotetické kauzální souvislosti a zákonitosti a ty následně v literárních textech ověřují nebo vyvracejí.", "section_level": 2}, {"title": "Literární historie.", "content": "Literární historie se zabývá zaznamenáváním a zkoumáním relevantních událostí v kontextu literatury (publikace knih, proměny trhu, životní data autorů), dále pak jejich zasazováním do vzájemných souvislostí a vytvářením systematizujících literárněhistorických konstruktů. V současnosti se objevuje šest hlavních badatelských směrů: V české vědě od 19. století dlouho přetrvávalo členění literární historie na dějiny jednotlivých národních literatur a jejich oddělené zkoumání. Od přelomu tisíciletí se objevují snahy tento přístup nahradit komparativnějšími metodami, zkoumáním literárních dějin v širších kulturních kontextech, například středoevropském.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy a žánry umělecké literatury.", "content": "Druhy a žánry umělecké literatury se zabývá genologie. Otázka literárních žánrů hrála v dějinách poetiky klíčovou úlohu už od antiky. V Aristotelově \"Poetice\" už dokonce nalezneme určitý zárodek moderního členění literárních druhů, Aristoteles od sebe odlišuje různé druhy básnictví, zejména epické, a drama, které rozděluje na tragédie a komedie.  Základní a obecně přijímané genologické dělení literatury na literární druhy či oblasti však vzniklo až v klasicismu. Literární druhy se dělí podle výrazu na epiku (vyprávěcí literaturu), lyriku a drama. Podle textové organizace lze rozlišit poezii a prózu. Výraz žánr pak označuje specifickými kritérii definované typy literárních textů. Každý žánr má vlastní pravidla a konvence, která čtenář musí znát, aby dokázal text číst správným způsobem – například u detektivky se předpokládá čtenářova obeznámenost s tím, že řešení bude nalezeno teprve po jisté době a že bude překvapivé. Mezi epické žánry patří román, novela nebo povídka. Dále je možné rozlišovat žánrové varianty (v případě románu jde například o psychologický román, historický román, milostný román a podobně) a žánrové formy (uvedený román může mít formu deníku, korespondence, kroniky a tak dále).  Některé genologické koncepce a úvahy byly silně ovlivněny dobou vzniku. Ferdinand Brunetiěre například na konci 19. století prosazoval analogii žánru s biologickým druhem a v souladu s rozkvětem přírodních věd a darwinovského pojetí přirozeného výběru uvažoval o genezi a vývoji žánrů od jejich vzniku až k nevyhnutelnému postupnému zániku.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura podle země, oblasti či kulturního okruhu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Austrálie a Oceánie.", "content": "Mimo geografické rozčlenění stojí esperantská literatura.", "section_level": 2}], "src_summary": "Literatura (z latinského \"littera\", písmeno) neboli písemnictví, někdy také slovesnost, je v širším slova smyslu souhrn všech písemně zaznamenaných textů, v moderních definicích někdy včetně ústně tradovaných projevů (například ústní lidová slovesnost). Kromě umělecké literatury se k ní v tomto smyslu řadí také odborná literatura, náboženské spisy, autobiografická literatura, korespondence a další typy textů. V užším slova smyslu se literaturou obvykle myslí pouze umělecká literatura (krásná literatura, beletrie). Někdy může být vymezena ještě úžeji význačností nebo hodnotou jednotlivých děl, imaginativností či fikčností textů, popřípadě ozvláštňující funkcí použitého jazyka. Výpovědi předkládané v umělecké literatuře nejsou obvykle hodnoceny coby pravdivé nebo nepravdivé, nýbrž jako fikční. Umělecké literární dílo je zároveň vysoce komplexní a rozvětvené, s mnoha vrstvami, významy a vztahy a není možné ho jednoduše uchopit, popsat či redukovat.", "tgt_summary": "文学(英语:literature),在最广泛的意义上,是任何单一的书面作品。更严格地说,文学写作是一种艺术形式,或被认为具有艺术或智力价值的任何单一作品,通常是由于以不同于普通用途的方式部署语言。", "id": 2176771}
{"src_title": "Hmotný bod", "tgt_title": "質點", "src_document": [{"title": "Příklady.", "content": "Pojem hmotného bodu se používá nejen pro tělesa malých rozměrů.  Např. při sledování pohybu malého tělesa v gravitačním poli můžeme postupovat tak, že zanedbáme odpor vzduchu. V takovém případě působí na těleso pouze gravitační pole a vzhledem k malým rozměrům tělesa je možné jej nahradit hmotným bodem. Pokud uvažujeme s odporem vzduchu, pak musíme znát tvar pohybujícího se tělesa, neboť na něm závisí odporová síla, a v takovém případě již těleso hmotným bodem nahradit nelze.  Jiným příkladem může být nahrazení planety obíhající kolem Slunce za hmotný bod. Pokud sledujeme pohyb jednotlivých planet ve sluneční soustavě a jestliže předpokládáme, že jednotlivé planety jsou od sebe dostatečně vzdálené a nezajímáme se o jejich rotaci a další vlastnosti, které souvisejí s tvarem a rozměry planet, pak lze planety považovat za hmotné body. Pokud se však poněkud přiblížíme a budeme sledovat např. vliv Měsíce na Zemi (slapové jevy apod.), pak nelze náhradu hmotným bodem provést.  Často se také používá náhrada tělesa soustavou hmotných bodů (tzn. vhodně zvolené části tělesa jsou nahrazeny hmotnými body). Následné sledování sil působících mezi jednotlivými hmotnými body soustavy namáhání jednotlivých částí tělesa. Tento postup bývá využíván např. při statickém posuzování staveb.  Pojem hmotného bodu je užitečný pro teoretickou výstavbu mechaniky. Např. pro popis makroskopických těles lze použít představu, že takové těleso je složeno z velkého množství vzájemně vázaných hmotných bodů.", "section_level": 1}, {"title": "Volný hmotný bod.", "content": "Pokud na hmotný bod nepůsobí žádné síly, označujeme jej jako volný hmotný bod. Vztažné soustavy, vzhledem ke kterým je volný hmotný bod v klidu nebo rovnoměrném přímočarém pohybu jsou inerciálními soustavami. V opačném případě se jedná o neinerciální soustavu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hmotný bod je bod prostoru, kterému je přiřazena hmotnost o určité velikosti. Takto definovaný hmotný bod je bezrozměrným útvarem a nemá tedy smysl hovořit o jeho deformaci nebo otáčení, ale pouze o jeho pohybu podél určité křivky, tedy o jeho posuvném pohybu.", "tgt_summary": "质点是一个有质量的点,在动力学中常用来代替物体。质点是一个物理抽象,也是一个理想化模型。", "id": 1087051}
{"src_title": "Délka", "tgt_title": "长度", "src_document": [{"title": "Délka v běžném použití.", "content": "U jednorozměrných objektů (např. úsečka, spojnice bodů; strana, úhlopříčka, těžnice nebo jiná významná úsečka plošného útvaru; hrana, tělesová úhlopříčka, těžnice nebo jiná významná úsečka tělesa apod.) je délka jeho jediným rozměrem. U vícerozměrných objektů (dvourozměrných ploch a trojrozměrných těles) je jako délka označován zpravidla větší resp. největší rozměr. V praxi se pak uplatňuje rozlišení rozměrů těles na podle různých kriterií: O \"délce\" nehovoříme v případě shody všech kolmých rozměrů objektu (např. čtverec, kruh, krychle nebo koule) nebo u tělesa s nepříliš větším třetím rozměrem (\"výškou\"), než dva shodné.", "section_level": 1}, {"title": "Délka v geometrii.", "content": "Délkou úsečky je vzdálenost jejich koncových bodů. Délku křivky lze určit jako limitu délek lomených čar složených z formula_1 úseků. Pro formula_2 se délka každé úsečky lomené čáry blíží nule.  Vzdáleností se nazývá délka nejkratší spojnice dvou objektů, např. mezi dvěma body, mezi bodem a přímkou, dvěma rovnoběžnými přímkami apod.  Délku obvykle vztahujeme k charakteristickým bodům či hranicím určitého plošného útvaru nebo tělesa, např. délka úsečky, délka strany krychle apod.", "section_level": 1}, {"title": "Délka jako fyzikální veličina.", "content": "Délku jako fyzikální veličinu lze v nejobecnějším smyslu chápat nejen jako skalární veličinu, ale v některých významech, kdy charakterizuje přímou orientovanou vzdálenost, jí lze přiřadit vektorový charakter. Pak má zpravidla i speciální název (polohový vektor). Na rozdíl od geometrického, absolutního pojetí délky, zohledňuje fyzikální chápání délky její relativnost a kvantová omezení.", "section_level": 1}, {"title": "Měření délky.", "content": "Měřicí nástroje a přístroje délky jsou", "section_level": 2}, {"title": "Příbuzné veličiny.", "content": "Stejný charakter jako délka má mnoho fyzikálních veličin (v závorce doporučené značky): a mnoho dalších.", "section_level": 2}, {"title": "Relativnost délky.", "content": "Současná fyzika nechápe délku jako veličinu absolutní, tedy v čistě geometrickém smyslu, ale jako veličinu závislou na pohybovém stavu vzhledem k soustavě pozorovatele a na gravitačním poli. Již speciální teorie relativity vysvětluje tzv. kontrakci délky či jev zvaný aberace, obecná teorie relativity pak přidává závislost na zrychlení a gravitaci a vysvětluje např. tzv. gravitační rudý posuv elektromagnetického vlnění.", "section_level": 2}, {"title": "Délka v kvantové fyzice.", "content": "V klasickém případě lze délku vyjádřit změnou polohového vektoru. V kvantové mechanice je obdobou vektor polohy (obvykle značený x či X) resp. jeho tři složky (souřadnice) v daném vztažném systému. Souřadnice jsou vzájemně kompatibilní pozorovatelné, tedy lze u kvantových systémů principiálně změřit všechny tři. Naopak nelze určit danou složku polohy částice s odpovídající složkou její hybnosti – tyto dvě veličiny jsou nekompatibilní a jejich určitelnost podléhá Heisenbergovu principu neurčitosti.", "section_level": 2}, {"title": "Přenesený význam.", "content": "Slovo se používá i v přeneseném významu pro", "section_level": 1}], "src_summary": "Délka je jedna ze základních fyzikálních veličin. Pomocí délky se vyjadřuje vzájemná poloha a rozprostraněnost objektů v prostoru. Délka jako fyzikální veličina vychází z geometrického pojmu délky jako míry ohraničené části křivky. Závisí však také na fyzikálním chápání prostoru a jeho relativnosti.", "tgt_summary": "长度是一维空间的度量,是国际单位制的七种基础度量之一。", "id": 1463869}
{"src_title": "Fyzikální veličina", "tgt_title": "物理量", "src_document": [{"title": "Veličiny extenzivní, intenzivní a protenzivní.", "content": "Podle svého charakteru mohou být fyzikální veličiny extenzivní, intenzivní či protenzivní.  Veličiny extenzivní vznikly jako doplnění pouhého množství (vyjádřeného číselným počtem) o vyjádření kvality dané vlastnosti pomocí jednotky. Patří k historicky nejdříve používaným veličinám. Aby se s nimi mohlo počítat jako s číselným počtem, musí být \"aditivní\". To znamená, že celková hodnota dané extenzivní veličiny určitého systému je rovna součtu hodnot této veličiny myšlených nebo skutečných částí tohoto systému. Typickými zástupci extenzivních veličin jsou geometrické charakteristiky (míry) prostoru (délka, obsah plochy, objem), času (doba trvání, perioda apod.) a veličiny vyjadřující množství určité látky (hmotnost, látkové množství, elektrický náboj). Patří sem i energetické charakteristiky systému (vnitřní energie a jiné termodynamické potenciály) a další veličiny, pro které se formulují zákony zachování. Díky aditivnosti lze zpravidla extenzivní veličiny měřit přímo, tedy zjišťovat, kolikrát se určitý etalon měření vejde do měřené vlastnosti systému. Podobně lze i vzájemně srovnávat dvě extenzivní veličiny stejného charakteru.  Pojem aditivnosti se s rostoucím fyzikálním poznáním rozšiřoval, jeho modernějším příkladem je i princip superpozice pro různá fyzikální silová působení. S nástupem teorie relativity se však změnil náhled na aditivnost prostoru a časového trvání (doby) i na superpozici silových působení; v relativistickém pojetí se skládání původně jednoduše aditivních veličin řídí složitějšími pravidly, přesto jsou nadále označovány jako extenzivní.  Druhou základní skupinou jsou veličiny intenzivní. Pro ně platí, že po myšleném nebo skutečném rozdělení fyzikálního systému na části budou mít tyto části danou intenzivní veličinu o stejné hodnotě, jako měl nerozdělený systém (přinejmenším v okamžiku bezprostředně po rozdělení). Takové veličiny nelze skládat, spojením dvou systémů s rozdílnou hodnotou dané veličiny nevznikne systém, jenž bude mít hodnotu této veličiny rovnu součtu hodnot v obou systémech před spojením. Naopak spojením dvou částí se stejnou hodnotou bude mít tuto hodnotu i sloučený systém – proto bývají intenzivní veličiny často měřítkem či indikátorem rovnováhy (teplota, tlak) nebo lokálních vlastností látky bez ohledu na její množství (hustota, hustota elektrického náboje, charakteristiky složení směsí jako koncentrace, molární zlomek apod.).  Právě pro vyjádření lokálních vlastností bez ohledu na velikost systému či množství látky se k mnohým extenzivním veličinám vytvářejí jejich intenzivní protějšky tak, že se extenzivní vlastnost vztáhne na jednotkovou prostorovou (včetně plošné či délkové) míru či jednotkovou míru množství látky (tj. definuje se jako podíl či derivace těchto veličin).  Pro intenzivní veličiny neexistuje nějaké přímé měřítko ve smyslu etalonu, se kterým by bylo možno nakládat tak jednoduše jako v případě veličin extenzivních. Proto je nutno takové veličiny měřit nepřímo – buďto prostřednictvím jednoznačně přiřaditelné veličiny extenzivní (například rtuťovým teploměrem se měří teplotu na základě určení objemu rtuti, která se s rostoucí teplotou roztahuje). Lze také využít vlastnosti rovnováhy, tedy porovnávat danou hodnotu intenzivní veličiny jakožto indikátoru rovnováhy s hodnotou referenčního systému připojenému k systému měřenému – zůstane-li spojený systém v rovnováze, hodnoty intenzivní charakteristiky této rovnováhy jsou si rovny (takto se využívá jako etalon Mezinárodní teplotní stupnice).  U některých veličin závisí na způsobu nahlížení, zda ji chápat jako extenzivní či intenzivní. Např. hustota elektrického proudu je z hlediska rozložení proudu v průřezu vodiče veličinou intenzivní, z hlediska zdrojů proudu veličinou extenzivní – při připojení více zdrojů na stejný vodič je hustota elektrického proudu dána superpozicí hustot od jednotlivých zdrojů. Podobně výkon je z hlediska časového trvání přenosu či přeměny energie veličinou intenzivní (nemění-li se v čase vlastní proces přeměny/přenosu energie, pak je výkon stejný, i když se bude měřit dvojnásobnou dobu); naopak z pohledu přenášené energie je výkon veličinou extenzivní – budou-li energií do procesu přispívat dvě části systému, bude výsledný výkon (aspoň v rámci klasické fyziky) dán jejich součtem. Speciální kategorie se zavádí pro čas ve smyslu čas daného okamžiku (nikoli pro dobu trvání, která je veličinou extenzivní). Čas neustále plyne a pro tuto jeho zvláštnost se označuje jako veličina protenzivní. O protenzivní veličině nelze hovořit ani jako o extenzivní (není co skládat) ani o intenzivní – protenzivní veličina se trvale spojitě mění a nelze ji zpětně reprodukovat.", "section_level": 1}, {"title": "Skaláry, vektory a tenzory.", "content": "U některých veličin potřebujeme k vyjádření dané vlastnosti více číselných hodnot (složek), neboť vlastnost je závislá na orientaci v prostoru (vzhledem ke zvoleným směrům souřadného systému). Fyzikální veličiny podle toho dělíme na následující základní typy:", "section_level": 1}, {"title": "Komplexní veličiny, spinory, kvaterniony.", "content": "V některých případech je vhodné zapisovat jisté veličiny jako soubor více složek (komponent), i když tyto složky nemají vztah k prostorovým souřadnicím. Využívá se přitom skutečnosti, že tyto složky tvoří algebraické struktury s definovanými vlastnostmi, které umožňují u některých veličin a fyzikálních závislostí a zákonů zjednodušit zápis, usnadnit odvozování nebo zahrnout do jediného vztahu více jednodušších vztahů (podobně jako je tomu u vektorového zápisu).  Nejjednodušším případem takové dvousložkové struktury je komplexní číslo; dvojici veličin ve tvaru komplexního čísla (jedna veličina je jeho reálnou, druhá jeho imaginární částí) pak nazýváme komplexní veličinou. Komplexní zápis se s výhodou používá v mnoha oborech fyziky. Známé je použití pro harmonické kmitání a vlnění, zejména při řešení obvodů střídavého proudu a pro řešení šíření elektromagnetického vlnění (světla), umožňující po ztotožnění fáze s argumentem komplexního čísla převod diferenciálních závislostí na skládání vektorů v rovině (takové komplexní veličiny se nazývají fázory). Také kvantová mechanika používá systematicky komplexní zápis pro stavy i operátory příslušející k pozorovatelným veličinám.  Spinory, vícekomponentní objekty tvořené zpravidla komplexními čísly, byly poprvé ve fyzice využity pro současný popis kvantového chování elektronů s odlišnou projekcí spinu na vybranou souřadnicovou osu W. Paulim v roce 1927 (dvoukomponentní spinory), P. Dirac použil 4komponentní spinory (bispinory) pro popis relativistického elektronu. V současnosti mají široké využití zejména v kvantové mechanice a kvantové teorii pole. Spinorová algebra ve 3rozměrném prostoru je blízká algebře vektorového součinu. Přesněji řečeno, matematicky se jedná o prvky fundamentální reprezentace Cliffordovy algebry. Při spinorovém zápisu se v maticové reprezentaci používají Pauliho matice a jejich zobecnění (např. Diracovy \"γ\" matice).  Kvaterniony jsou 4komponentním zobecněním komplexních čísel. Uplatnily se v teoretické mechanice, postupně však byly nahrazovány vektorovým popisem. Výhody jejich použití ve fyzice doposud převažují u vybraných problémů prostorových rotací.", "section_level": 1}, {"title": "Prostorové a časové rozložení veličiny; pole a průběh.", "content": "U mnoha fyzikálních veličin není důležitá pouze jejich hodnota, ale i způsob, jak se mění se změnou místa v prostoru nebo s časem. Pojem fyzikální veličiny tak můžeme rozšířit na celou tuto závislost:", "section_level": 1}, {"title": "Označení veličin.", "content": "Názvy a značení veličin a jednotek je upraveno normativně. Do 80. let 20. století to byla řada norem ČSN 01 13xx, v 90. letech nahrazená českým vydáním řady mezinárodních norem ČSN ISO 31, a od r. 2007 postupně nahrazená řadou ČSN ISO/IEC 80000.  Je vhodné používat názvy veličin doporučené normou. V praxi se však lze běžně setkat s odlišnými názvy, lišícími se podle oboru použití (např. moment síly je v motorismu označován jako krouticí moment).  Veličiny se nejčastěji označují jednopísmennou, někdy i vícepísmennou (např. u tzv. podobnostních čísel) značkou, která je často její zkratkou, resp. počátečním písmenem jejího názvu v anglickém, latinském, případně německém či francouzském jazyce. Proto je zvykem (a z něj vzešlým doporučením normy) označovat písmenem \"t\" čas (původně lat. \"tempus\", nyní angl. \"time\"), písmenem v rychlost (lat. \"velocitas\", angl. \"velocity\"), písmenem a zrychlení (lat. \"acceleratio\", angl. \"acceleration\"), písmenem \"m\" hmotnost (lat. \"massa\", angl. \"mass\") atd. Používají se písmena latinské abecedy nebo řecké alfabety (výjimečně i cyrilice). Z praktických důvodů jsou některé značky doplněné pravými dolními indexy (případně pravými horními indexy v závorce – kvůli odlišení od mocnin), které rozlišují různé veličiny stejného typu se stejnou doporučenou značkou. V některých oborech se používá i speciální diakritika, která buď označuje specifickou veličinu (pruh nad značkou pro průměrné či střední veličiny, vodorovné přeškrtnutí pro tzv. redukované veličiny, čárka či více čárek jako pravý horní index pro derivace, případně tečka či více teček nad značkou pro časové derivace) nebo její specifický charakter (šipka nad značkou pro vektor, oboustranná šipka pro tenzor 2. řádu, stříška pro operátorovou veličinu nebo fázor).  Značky veličin jsou obvyklé pro daný obor použití, u běžnějších veličin navíc normou doporučené, nemohou však být závazné pro všechny případy, už jenom proto, že abeceda a alfabeta mají omezený počet písmen. V odborných publikacích se proto pro rozlišení veličin se stejnou doporučenou značkou používají odlišná značení, neboť rozlišující indexy mohou být v některých případech nepraktické (např. hrozí-li záměna s označením složek či mocnin). Značky také odrážejí místní a dobovou technickou, kulturní a jazykovou tradici a proto jsou proměnlivé místem a časem: např. fyzikální práce se dříve často označovala písmenem \"A\" (z německého \"Arbeit\"), nyní je doporučeno \"W\" (z anglického \"work\"). Z praktických důvodů jsou často pro odlišení významu různé značky pro jednu a tutéž veličinu doporučeny i normou – např. fyzikální veličina délka se označuje písmenem \"l\" (lat. \"longitudo\", angl. \"length\" = délka), ovšem jindy zase jako \"h\" (\"height\" = výška), \"d\" (\"distance\" = vzdálenost anebo \"diameter\" = průměr), \"r\" (\"radius\" = poloměr) apod. V každém případě je proto nutné pokaždé slovně uvádět, kterou konkrétní veličinu daná značka označuje (pokud to není zřejmé z kontextu).  Tuto relativní libovůli v označování veličin ovšem není možné přenášet na označování jednotek, které je naproti tomu naprosto závazné! Díky omezenému počtu základních veličin a dekadických předpon tak může být zajištěno jednoznačné a mezinárodně jednotné značení v dané soustavě jednotek. Používají se písmena latinské abecedy (výjimečně řecké alfabety – Ω pro ohm a μ pro mikro-; a také několik specálních symbolů, např. %, ‰ a v ekonomických oborech též symboly měn jako €, $, £...). Obecná norma pro veličiny a jednotky nepřipouští ani modifikace značek jednotek pomocí indexů. V praxi se však lze setkat s porušováním těchto zásad, a to jak s nestandardními značkami (např. v českém tisku jsou časté značky „pct“ a „vt“ pro procento a sekundu), tak s nedoporučeným indexováním, a to i v mnohých technických oborech, kde je to často i praktické. Energetici např. rozlišují megawatty tepelné (MWt) a elektrické (MWe) – korektní by bylo rozlišovat veličinu na tepelný a elektrický výkon elektrárenského bloku a používat jedinou jednotku MW. Podobným příkladem jsou \"hmotnostní\" a \"objemová\" procenta ve farmacii – správné je rozlišovat veličiny, tedy např. hmotnostní zlomek a objemový zlomek. Je potřeba si uvědomit, že jednotka stejně nemůže nést celou informaci o veličině a je vždy nutné slovně uvádět, kterou konkrétní veličinu daná jednotka reprezentuje (pokud to není zřejmé z kontextu), jinak hrozí záměna (např. u poměrových veličin vyjadřujících složení roztoku mají stejnou jednotku veličiny vztažené k celkovému množství roztoku i veličiny vztažené k množství rozpouštědla, a přitom se zásadně liší, např. molarita a objemová molalita).  Normy pro veličiny a jednotky předepisují pro značku veličiny použití kurzivy (skloněného písma) a pro značku jednotky použití antikvy (stojatého písma) bez ohledu na druh písma ostatního textu. Indexy u značek veličin mají být kurzivou, pokud samy reprezentují veličinu, a antikvou v opačných případech (proto se např. značí objemový průtok \"Q\", ale Avogadrova konstanta \"N\").", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy mezi veličinami.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální zákony a veličinové rovnice.", "content": "Vztahy mezi veličinami jsou (vedle definičních vztahů odvozených veličin) dány přírodními zákony. Rovnice zapsané vztahy mezi veličinami se nazývají veličinové rovnice. Dosavadní empirické zkoumání obecných zákonitostí přírody potvrzuje, že při vhodné volbě veličin pro jejich popis lze vztahy vyjádřit buď jednoduchými součty nebo součiny a podíly mocninných funkcí, nebo diferenciálními vztahy s derivacemi do druhého řádu, vedoucími na součty, součiny a podíly nejen mocninných, ale i exponenciálních, logaritmických nebo goniometrických závislostí. (Diferenciální vztahy lze pochopitelně zapsat i v integrálním tvaru.) S nadsázkou lze říci, že řády derivací vyšší než 2 Bůh/příroda nepotřebuje. V některých veličinových rovnicích se též vyskytují číselné koeficienty.  Příklady veličinových rovnic:  Z veličinových rovnic plynou i rovnice pro jednotky a rovnice pro číselné hodnoty.", "section_level": 2}, {"title": "Jednotkové rovnice.", "content": "Jednotkovou rovnicí rozumíme rovnici zapsanou jako vztah mezi jednotkami. Od veličinových rovnic se liší tím, že jsou v nich (v obecném zápisu) vynechány číselné koeficienty a matematické operátory derivování a integrace (protože derivování je limitní dělení, integrace součet limitních součinů) a součty (rozdíly) nahrazeny rovnostmi.  Klást do rovnosti lze pouze jednotky stejné kvality. Proto jednotkové rovnice slouží jako definiční rovnice nových jednotek. Protože je zvykem používat tzv. lineárních jednotek, tj. jednotek definovaných pouze vzájemnými součiny a podíly (tedy celočíselnými mocninami), nevyskytují se v jednotkových rovnicích lineárních jednotek ani žádné exponenciální, logaritmické nebo goniometrické funkce. Naopak je nutné, aby pro jejich argumenty platilo, že mají jednotku 1 (jedna), pro každý argument lze proto napsat další jednotkovou rovnici. Pro veličiny v argumentech goniometrických a exponenciálních funkcí se někdy zavádějí speciální úhlové resp. logaritmické jednotky.  Příklady jednotkových rovnic v obecném zápisu:  Jednotky lze tedy vyjádřit jako vzájemné součiny (mocniny) a podíly jiných jednotek. V případě, že tyto definiční jednotkové vztahy konkrétních jednotek jsou bez dalších číselných koeficientů, hovoříme o vzájemně koherentních jednotkách. Nekoherentní jednotky (mimo jiné i tzv. násobky a díly) vyžadují ve veličinových rovnicích dodatečné číselné koeficienty.  Příklad poslední jednotkové rovnice z předchozích příkladů:", "section_level": 2}, {"title": "Rovnice mezi číselnými hodnotami.", "content": "Rovnice mezi číselnými hodnotami jsou vztahy zapsané jako rovnice číselných hodnot vyjádřených v určitých jednotkách. U vektorově zapsaných veličinových rovnic existuje rovnice mezi číselnými hodnotami pro každou složku. Rovnice mezi číselnými hodnotami závisejí na volbě jednotek, kterým jednotlivé číselné hodnoty příslušejí. V těchto rovnicích musí být zachovány číselné koeficienty a dodrženy všechny matematické operace.  V případě nekoherentních jednotek je u příslušné číselné hodnoty nutno doplnit převrácenou hodnotu koeficientu z jednotkové rovnice u příslušné jednotky. Z tohoto důvodu je vhodné při vyčíslování fyzikálních vztahů provádět vše v koherentních jednotkách (dílčí hodnoty na ně převést) a teprve výsledek poté vyjádřit v požadované (i nekoherentní) jednotce, např. ve vhodně velkém dekadickém násobku.", "section_level": 2}, {"title": "Racionalizace.", "content": "V některých veličinových rovnicích se též vyskytují číselné koeficienty. Při zavádění nových veličin je snahou, aby výskyt těchto koeficientů byl ve fyzikálních vztazích minimalizován, a ve zbylých případech byl vyjádřen malými celými čísly, případně číslem formula_33, a to pouze tam, kde jsou z jistých důvodů tyto koeficienty „oprávněné“. Hovoříme o tzv. racionalizaci.  Jako příklad rozumného koeficientu lze uvést polovinový koeficient ve druhém příkladu veličinové rovnice. Vznikl totiž jako integrační koeficient při integraci první mocniny rychlosti; zjednodušeně: formula_34  Racionalizace je zejména diskutovaná u výrazů, kde se objevují sudé násobky formula_33. Ty jsou projevem geometrických vlastností daných jevů. Koeficient formula_36 (plný rovinný úhel) se „oprávněně“ vyskytuje u situací souvisejících s kruhovou symetrií v rovině (vztah mezi poloměrem a obvodem kruhu, vztah mezi obvodovou a úhlovou rychlostí apod.) resp. válcovou symetrií v prostoru (magnetické pole přímého vodiče – Ampérův zákon). Koeficient formula_37 (plný prostorový úhel) se „oprávněně“ vyskytuje u situací souvisejících s kulovou symetrií v prostoru (vztah mezi poloměrem a povrchem koule, elektrické pole bodového náboje – Coulombův zákon). U neracionalizovaných veličinových vztahů se však tyto koeficienty vyskytují i jinde, kde postrádají opodstatnění.  Příklad vlivu racionalizace: Ve vztahu pro Coulombův zákon je koeficient formula_37 „oprávněný“ vzhledem k všesměrové symetrii pole bodového náboje, ve vztahu pro elektrickou indukci naopak „neoprávněný“ (vztah platí i pro homogenní pole, kde formula_37 nedává smysl).  Racionalizace je otázkou konvence. Například v soustavě SI jsou racionalizované vztahy elektromagnetických veličin, nikoli však vztahy pro gravitační silové působení.", "section_level": 2}, {"title": "Soustavy fyzikálních veličin a jednotek.", "content": "K popsání různých fyzikálních aspektů reality potřebujeme velký soubor různých veličin. Soubor těchto veličin (a jejich jednotek) propojených vzájemnými definičními vztahy nazýváme soustavou fyzikálních veličin a jednotek. Snahou je vytvoření soustavy koherentní (ve které jsou všechny hlavní jednotky vzájemně koherentní) pro snazší práci s číselnými hodnotami.  V současnosti rozšířenými jsou následující soustavy: a některé soustavy přirozených jednotek, vycházející z výše uvedených tří.", "section_level": 1}, {"title": "Základní veličiny a základní jednotky.", "content": "Všechny fyzikální veličiny lze definovat pomocí několika málo tzv. základních veličin, které lze považovat za vzájemně nezávislé. Kolik veličin a které veličiny budeme považovat za základní, je věcí volby. Za základní veličiny se zpravidla volí ty, které popisují nejzákladnější, vzájemně nezávislé fyzikální aspekty reality.  V mechanice jsou těmito veličinami zpravidla tři následující:  Pro oblast termiky a příbuzných jevů k těmto jednotkám přistupuje  Pro oblast elektromagnetických jevů postačuje jediná další veličina. V historických a současných soustavách za ni byla volena zpravidla jedna z následujících: Je také možné vyjít z vybraného zákona elektromagnetického silového působení, nezavádět novou základní veličinu a definovat elektromagneticky specifické veličiny výhradně pomocí základních veličin mechaniky (toto je přístup všech variant elektromagnetických veličin a jednotek soustavy CGS). V některých soustavách je z praktických důvodů zavedena specifická základní veličina pro (zpravidla velký) počet entit:  Praxe ukázala, že je vhodné pro oblast optiky oddělit od sebe zářivé vlastnosti obecného elektromagnetického vlnění (vyjadřované pomocí elektromagnetických a radiometrických veličin) a zářivé vlastnosti světla, tedy viditelné části tohoto záření. Z těchto důvodů se zpravidla doplňuje ještě jedna fotometrická základní veličina, například:  Každé základní veličině přísluší jedna hlavní jednotka, tzv. základní jednotka. Pomocí základních jednotek jsou jednotkovými rovnicemi definovány hlavní jednotky všech odvozených veličin.", "section_level": 2}, {"title": "Fyzikální rozměr a rozměrové rovnice.", "content": "Závislost odvozené veličiny na veličinách základních můžeme vyjádřit fyzikálním rozměrem. Rozměr nějaké veličiny je dán součinem racionálních (zpravidla celočíselných či poločíselných) mocnin rozměrů základních veličin (téže soustavy jednotek). Exponenty v mocninách základních veličin nazýváme rozměrovými exponenty. Rozměr je proti definiční veličinové rovnici zjednodušeným výrazem, pro svou jednoduchost je však velmi výhodný a hraje významnou úlohu v oboru fyzikální podobnosti a v teorii dimenzí.  Rozměr veličiny \"X\" obecně zapisujeme jako dim \"X\".  Rozměrové symboly základních veličin zapisujeme zpravidla stojatými velkými písmeny, odpovídající písmenu značky (symbolu) veličiny. V SI jsou to:  Rozměrový součin pak zapíšeme tak, jak ukazují následující příklady pro rychlost a pro tepelnou vodivost:  Veličiny, jejichž všechny rozměrové exponenty jsou nulové, nazýváme bezrozměrnými, nebo říkáme, že mají rozměr 1 (jedna).  Rozměr popisuje pouze vztah veličiny k základním veličinám, necharakterizuje však její podstatu. Stejný rozměr mohou mít i veličiny zcela rozdílného charakteru (například teplo a moment síly).  Obecná rozměrová rovnice se vytvoří z veličinové rovnice podle stejných zásad, jako rovnice jednotkové s tím, že místo symbolů jednotky dané veličiny [\"X\"] píšeme symboly rozměru dim \"X\". Vyčíslením ve tvaru rozměrových součinů pak lze rozměrovou rovnicí provést jistou částečnou zkoušku kvalitativní správnosti veličinové rovnice.", "section_level": 2}, {"title": "Násobky a díly jednotek.", "content": "Vedle jediné koherentní jednotky pro každou veličinu soustavy (tzv. hlavní jednotky) je pro praktické použití vhodné zavádět názvy a symboly i pro vybrané násobky a díly této hlavní jednotky, abychom nemuseli uvádět číselné hodnoty s mnoha řády. Protože se používá dekadický zápis čísel, jsou ve všech moderních soustavách používány dekadické násobky a díly. Ustálilo se jejich tvoření pomocí předpon k hlavním jednotkám, které mají své značky, připojované zleva ke značce hlavní jednotky. Přehled podává následující tabulka:", "section_level": 2}, {"title": "Speciální výrazy pro odvozené veličiny.", "content": "Některé odvozené veličiny jsou si podobné svým charakterem a způsobem svého odvození a mají proto i obdobné názvy. Mezi takové skupiny stejně nazývaných veličin patří například:", "section_level": 2}, {"title": "Úhlové veličiny a jednotky.", "content": "Jak již bylo výše řečeno u jednotkových rovnic, argument goniometrických funkcí má jednotku 1 a je bezrozměrný. Vyjadřuje nejčastěji veličinu zvanou fáze (u periodických jevů) nebo rovinný úhel (např. u rotačního pohybu).  Rovinný úhel je proto bezrozměrná veličina. Je definovaná jako podíl délky oblouku kružnice vytknutého tímto rovinným úhlem s vrcholem v jejím středu a poloměrem této kružnice. Někdy se místo jednotky 1 používá speciální název radián (značka rad). Plný rovinný úhel tedy je podílem obvodu kružnice a jejího poloměru a činí formula_36. Tato hodnota se proto vyskytuje ve veličinových rovnicích u situací souvisejících s kruhovou symetrií v rovině resp. válcovou symetrií v prostoru.  Podobně prostorový úhel je bezrozměrná veličina, definovaná jako podíl plochy vytknuté tímto prostorovým úhlem na povrchu koule s vrcholem v jejím středu a druhé mocniny poloměru této koule. Někdy se místo jednotky 1 používá speciální název steradián (značka sr). Plný prostorový úhel tedy je podílem povrchu koule a jejího poloměru a činí formula_37. Tato hodnota se proto vyskytuje ve veličinových rovnicích u situací souvisejících s kulovou symetrií v prostoru.  Obě úhlové veličiny měly dříve v soustavě SI postavení blízké základním veličinám; byly nazývány doplňkovými veličinami s vlastním rozměrovým symbolem (α resp. Ω) a radián a steradián doplňkovými jednotkami. V současnosti se od toho upustilo a oba úhly jsou odvozenými bezrozměrnými veličinami.", "section_level": 2}, {"title": "Logaritmické veličiny a jednotky.", "content": "Jak již bylo výše řečeno u jednotkových rovnic, argument exponenciálních funkcí má jednotku 1 a je bezrozměrný. U periodických tlumených nebo zesilovaných jevů vyjadřuje veličinu zvanou logaritmický dekrement tlumení nebo logaritmický inkrement zesílení. V tomto případě se často místo jednotky 1 používá speciální název neper (značka Np).  Jednotka neper se používá všude tam, kde zesílení/zeslabení amplitudy periodického děje vyjadřujeme místo podílu amplitud logaritmickou funkcí tohoto podílu. Takto definovaná funkce dvou hodnot jisté veličiny se zpravidla nazývá hladina této veličiny a je definována dvěma způsoby:  Rozdílnou definicí obou hladin je zajištěno, že v každém jednotlivém konkrétním případě mají stejnou velikost:  U akustických veličin se často používá definice hladiny pomocí dekadického logaritmu, pak se místo jednotky neper používá jednotky bel (značka B).", "section_level": 2}], "src_summary": "Fyzikální veličina je, jako každá veličina, určitá vlastnost jevu, tělesa nebo látky, která má velikost, jež může být vyjádřena jako číslo a reference. Lze ji tedy změřit nebo s ní počítat. Na rozdíl od technických a kvalimetrických veličin jsou fyzikální veličiny definovány obecně, tj. nezávisle na metodice měření, zpravidla vztahem k jiným fyzikálním veličinám. Zpravidla popisují objektivní vlastnosti; v případech, kdy se zabývají vlastnostmi danými subjektivním vnímáním, jsou tyto vlastnosti objektivizovány konkrétní přesně stanovenou závislostí na vlastnosti objektivní (např. u fotometrických a vybraných akustických či dozimetrických veličin).", "tgt_summary": "物理量,是物理之中能测量的量,例如质量、体积,或者是测量和通常以数和物理单位(通常偏好国际单位制单位)的积表达的结果。", "id": 1902901}
{"src_title": "Soustava SI", "tgt_title": "国际单位制", "src_document": [{"title": "Historické souvislosti.", "content": "V průběhu Velké francouzské revoluce (1789–1799) vznikla potřeba redefinice do té doby používaných různých jednotek, v roce 1790 proto Ústavodárné shromáždění pověřilo vědeckou komisi ve stanovením soustavy jednotek a dne 18. germinalu r. III (7. dubna 1795) stanovilo povinnost používání nového „absolutního systému metrických jednotek“ od 2. listopadu 1801. Napoleon Bonaparte sice svým dekretem 12. února 1812 znovu povolil staré jednotky, ale nový zákon ze dne 4. července 1837 povinnost používat metrickou soustavu ve Francii opět zavedl od 1. ledna 1840 a díky tomu, že ji francouzské vlády neustále propagovaly, nabývala tato soustava na mezinárodní oblibě a 25. května 1875 podepsali zástupci 18 zemí tzv. \"Metrickou konvenci\", která mj. založila \"Mezinárodní úřad pro míry a váhy\", spravovaný mezinárodním výborem. Například v Rakousko-Uhersku byla metrická soustava zavedena zákonem ze dne 23. července 1871 s platností od 1. ledna 1876.  Jako základ jednotek délky byl tehdy navržen metr coby formula_1 zemského kvadrantu a na základě dekretu ze dne 10. prosince 1799 byl zhotoven etalon metru (nejprve mosazný, poté platinový), který byl nazván \"archivním metrem\". Podle něj pak byl vyroben \"mezinárodní etalon metru\" (ze slitiny platiny a iridia) a jeho kopie byly vydány členským států konvence.  Původní systém mezinárodní jednotek, používaný zhruba od roku 1874, byl definován jako Soustava CGS (centimetr-gram-sekunda), která ale měla řadu odvozenin a modifikací pro některé vědní obory. Proto byla poměrně brzo redefinována a v roce 1889 tak vznikla Soustava MKS (metr-kilogram-sekunda). S postupujícím rozvojem vědy a techniky však vyvstávala potřeba definovat a mezinárodně normalizovat další fyzikální jednotky. Od roku 1921 se datují přípravy této nové soustavy, v roce 1948 začal mezinárodní standardizační proces. Například v tehdejším Československu se tak stalo zákonem č. 35/1962 Sb. ze dne 29. 3. 1962 (\"Zákon o měrové službě\").", "section_level": 1}, {"title": "Základní veličiny a jednotky.", "content": "Níže následuje popis základních veličin. Vždy popisuje stav do roku 2019 (staré znění) a novou definici platnou od května 2019.", "section_level": 1}, {"title": "Sekunda.", "content": "Později bylo upřesněno, že atom cesia musí být v klidu a teplota pozadí blízká 0 K. Ze třetího zákona termodynamiky plyne, že teplota absolutní nuly je nedosažitelná. Lze se k ní však libovolně přiblížit. Podmínku nulové termodynamické teploty je třeba chápat tak, že cesiové hodiny musí provádět korekce s ohledem na teplotu pozadí.  Nová formulace je obsahově zcela shodná se stávající, včetně podmínek pro emisi záření. Neporušeným stavem se rozumí stav izolovaného atomu cesia nenarušený žádným vnějším polem, tedy ani zářením černého tělesa odpovídajícího teplotě okolního prostředí. Časem se rozumí vlastní čas z pohledu obecné teorie relativity. Nově definované podmínky jsou tak totožné s podmínkami předchozí definice (v klidu při teplotě 0 K). Liší se jen formálně, aby měla stejný formát jako ostatní navrhované definice, čímž vynikne idea, že každá jednotka je svázána s určitou neměnnou vlastností přírody.  Až na formální znění tedy zůstává definice sekundy nezměněna. Vzhledem k pokroku v metrologii času a frekvence se však uvažuje o budoucí faktické redefinici i u sekundy, která by měla vstoupit v platnost ještě před rokem 2030, podle předběžných předpokladů nejspíše v roce 2026.  Také zde jsou obě formulace ekvivalentní. Definicí metru je přesně stanovena vlnová délka mikrovlnného záření, které je uvedeno v definici sekundy, vztahem", "section_level": 2}, {"title": "Metr.", "content": "Porovnání neznámé vzdálenosti s touto vlnovou délkou lze provádět interferometricky.  Toto je nejpodstatnější z přijatých změn. Definice založená na prototypu je v platnosti již od první konference CGPM v roce 1889 a dnes je zřejmé, že má své meze. Spojení se základní fyzikální konstantou nově umožnilo, aby velikost kilogramu a všech jednotek od něj odvozených byla spolehlivě časově stabilní. Planckova konstanta \"h\" je základní konstantou kvantové teorie, kde určuje mimo jiné vztah mezi energií a frekvencí fotonu: \"E\"=\"hf\". Speciální teorie relativity poskytuje vztah mezi energií a hmotností, kde konstantou úměrnosti je rychlost světla ve vakuu: \"E\"=\"mc\"2. Tyto dva fyzikální zákony umožňují odvodit definici kilogramu od číselné hodnoty Planckovy konstanty. Měření hmotnosti podle nových definic prakticky umožňují wattové váhy, přičemž se využívá i nová definice ampéru.", "section_level": 2}, {"title": "Ampér.", "content": "Vyjádřeno jinými slovy: „Permeabilita vakua formula_3 má hodnotu přesně formula_4 H/m.“  Zafixování elementárního náboje a Planckovy konstanty stanovuje přesně také hodnotu Josephsonovy konstanty formula_5 a von Klitzingovy konstanty formula_6, které se vyskytují ve vztazích pro Josephsonův jev resp. kvantový Hallův jev. Tímto způsobem lze vytvořit etalony elektrického napětí \"U\" a elektrického odporu \"R\". Realizace ampéru je pak založena na aplikaci Ohmova zákona formula_7. Druhou možností je využití jednoelektronové pumpy s přesným taktováním, čímž by byl uzavřen tzv. metrologický trojúhelník.  Boltzmannova konstanta formula_8 je základní konstantou statistické fyziky, kde spojuje entropii s rozdělením pravděpodobnosti mikrostavů systému. Jako konstanta úměrnosti se objevuje ve stavové rovnici ideálního plynu. Určuje také vztah mezi teplotou plynu a pohybovou energií jeho molekul (ekvipartiční teorém). Nová definice kelvinu umožňuje převést měření teploty na měření energie částic, což je v mnoha případech jednodušší, zejména při teplotách extrémně vysokých nebo nízkých.", "section_level": 2}, {"title": "Mol.", "content": "Tato definice svazuje látkové množství s hmotností. Lze ji vyjádřit slovy: „Relativní atomová hmotnost uhlíku 12 je přesně 12.“  Z nové definice je více zřejmé, že látkové množství formula_9 je veličina zcela nezávislá na ostatních 6 základních veličinách a jednoduše odpovídá počtu formula_10 částic vybraného typu ve vzorku látky formula_11.", "section_level": 2}, {"title": "Odvozené jednotky.", "content": "Odvozené jednotky se tvoří kombinacemi (povoleny jsou výhradně součiny a podíly) základních jednotek, například kilogram na metr krychlový pro hustotu, metr čtverečný pro plochu, metr krychlový pro objem, metr za sekundu pro rychlost a podobně.  Některé odvozené jednotky v průběhu historie dostaly samostatné názvy, které zjednodušují jejich používání v praktickém životě. Těmito jednotkami jsou becquerel, coulomb, farad, gray, henry, hertz, joule, katal, lumen, lux, newton, ohm, pascal, radián, siemens, sievert, steradián, tesla, volt, watt, weber, stupeň Celsia.  Definice, doporučené značení odvozených veličin, jejich jednotky a jejich závazné značky jsou v České republice upraveny normami řady ČSN ISO IEC 80000 \"„Veličiny a jednotky“\", která od roku 2011 postupně nahrazuje předchozí řadu ČSN ISO 31 (z roku 1992) stejného názvu.", "section_level": 1}, {"title": "Násobné a dílčí jednotky.", "content": "K vyjádření násobků nebo dílů základních nebo odvozených jednotek (výhradně dekadických) slouží předpony, viz předpony soustavy SI.", "section_level": 1}, {"title": "Vedlejší jednotky.", "content": "Vedlejší jednotky jsou jednotky, které byly dříve pro svoji všeobecnou rozšířenost a užitečnost řazeny do soustavy SI, přestože nebyly odvozeny ze základních jednotek. V současnosti se považují za mimosoustavové.  Soustava SI akceptuje používat souběžně s jednotkami SI následující jednotky: minuta, hodina, den, úhlový stupeň, úhlová minuta, (úhlová) vteřina, hektar, litr, tuna.  Připouští se rovněž používání některých mimosoustavových jednotek, jejichž vztah k jednotkám SI není definován pevně, ale závisí na experimentálním určení: elektronvolt, dalton, astronomická jednotka.", "section_level": 1}, {"title": "Relativita.", "content": "Jednotky SI jsou s ohledem na teorii relativity realizovány podle svých definic lokálně jako \"vlastní jednotky\" (veličin jako je vlastní čas, vlastní délka, vlastní hmotnost atp.).", "section_level": 1}], "src_summary": "Soustava SI (zkratka z francouzského \"„Le Système International d'Unités“\" – česky \"„Mezinárodní systém jednotek“\") je mezinárodně domluvená soustava jednotek fyzikálních veličin, která se skládá ze sedmi základních jednotek, na nich aritmeticky závisejících odvozených jednotek a dekadickými předponami tvořených násobků a dílů jednotek. Definice těchto jednotek a uchovávání případných etalonů garantuje Mezinárodní úřad pro míry a váhy v Sèvres (Francie).", "tgt_summary": "国际单位制(,简称),源于公制(又称米制),是世界上最普遍采用的标准度量系统。国际单位制以七个基本单位为基础,由此建立起一系列相互换算关系明确的「一致单位」。另有二十个基于十进制的词头,当加在单位名称或符号前的时候,可用于表达该单位的倍数或分数。", "id": 497631}
{"src_title": "Perseus", "tgt_title": "珀耳修斯", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Králi Akrisiovi z Argu předpověděla věštba, že ho zabije jeho vlastní vnuk. Král se o svůj život bál, a tak poručil, ať jeho dceru Danaé zavřou do sklepení, kde nebude v kontaktu s žádným mužem. Ale Diovi bylo Danaé líto, a tak se do sklepení dostal v podobě zlatého deště. Danae oplodnil a po čase se jí narodil syn, který dostal jméno Perseus.  Když se Akrisios o vnukovi dozvěděl, společně s Danaé ho zavřel do sudu, který pustil na širé moře. Dopluli na ostrov Serifos a tam je našli rybáři, kteří je odvedli ke králi ostrova Polydektovi. Král si je v zámku ponechal.", "section_level": 1}, {"title": "Dobrodružství s Gorgonami.", "content": "Když Perseus vyrostl, byl silný, a tak se král obával o svůj trůn. Proto ho poslal za Medusou, strašlivou ženou Gorgonou s hady místo vlasů a ohavným obličejem. Medusa je smrtelná, ale její sestry jsou nesmrtelné. Král řekl Perseovi, aby přinesl její hlavu, ale ať se má na pozoru, protože kdo se na ní podívá, ihned hrůzou zkamení.  Cestou mu Athéna dala meč z adamantinu, kterým lze Medusu zabít, a štít tak lesklý, že se v něm vše odráží jako v zrcadle, kterým se může na Medusu podívat, aniž by zkameněl. Od nymf dostal kouzelnou mošnu, která se přizpůsobí velikosti věci vložené v ní, okřídlené střevíce, pomocí kterých může uletět jejím sestrám a Hádovu přílbu neviditelnosti. Když přišel na místo, uťal Meduse hlavu a ostatním dvěma Gorgonám zmizel.  Cestou zpět zabloudil a potkal Titána Atlanta, který držel nebeskou klenbu. Nevěřil Perseovi, že má Medusinu hlavu a tak mu jí Perseus ukázal. Atlás padl na zem a od té doby leží na tom místě pohoří se jménem Atlas.", "section_level": 1}, {"title": "Andromeda.", "content": "Dále se cestou zastavil v Aithiopii, kde vládl král Kéfeus a královna Kassiopeia. Posedion vyhrožoval, že obří mořský had zaútočí na jejich území. Podle věštby bylo nutné hadu obětovat královu dceru Andromedu, a proto ji nechali přivázat na pobřeží. Perseus ji našel, porazil obludu s pomocí Medusiny hlavy a Andromedu dostal za ženu. Andromedin bývalý nápadník Fíneus se na Persea rozzlobil, a tak ho Perseus nechal zkamenět. Společně s Andromedou odplul zpět na ostrov, kde vyrůstal. Král nevěřil, že hlavu přinesl, a tak mu ji Perseus ukázal. Perseus se společně s Andromedou stali vládci této posvátné říše.", "section_level": 1}], "src_summary": "Perseus (řecky Περσεύς, Περσέας), syn Dia a Danaé, je bájná postava a jeden z nejznámějších hrdinů řecké mytologie a zakladatel Mykén. Je taky předkem nejslavnějšího řeckého hrdiny Hérakla.", "tgt_summary": "珀耳修斯(希腊语:;拉丁文:Perseus),是希腊神话中宙斯和达那厄的儿子。", "id": 2450664}
{"src_title": "Termika", "tgt_title": "热学", "src_document": [{"title": "Molekulový pohyb.", "content": "Makroskopicky vnímaný tepelný stav látky, který je vyjadřován teplotou, má úzkou souvislost s pohybem základních stavebních částic dané látky (molekul, atomů apod.). Tento pohyb se označuje jako molekulový pohyb. Vzhledem k tomu, že molekulový pohyb se výrazněji projevuje při vyšších teplotách, bývá často označován jako tepelný pohyb.  Molekulový pohyb je pokládán za samostatný druh fyzikálního pohybu, jehož základní vlastnosti, které jej odlišují od klasického mechanického pohybu, jsou: Jedná se o složitější druh pohybu než je tomu v případě pohybu mechanického. Při vyšetřování tohoto pohybu se tedy využívá metod statistické fyziky.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení termiky.", "content": "Termiku lze rozdělit na několik oblastí.", "section_level": 1}, {"title": "Meteorologie.", "content": "V meteorologii se pojem termika (anglicky Thermal) používá (především pro účely letectví) pro označení stoupající masy ohřátého vzduchu. Správný název pro tento pohyb je konvekce. Termika vzniká, když slunce zahřeje zemský povrch a ten následně zahřívá okolní vzduch. Teplejší vzduch je lehčí, proto stoupá. S narůstající výškou klesá jeho tlak a v důsledku toho se ochlazuje v běžných podmínkách asi o jeden stupeň na každých 100 metrů (v případě kondenzace páry jenom asi 0,6 stupně). Pokud teplota okolního vzduchu klesá s výškou rychleji, stoupající vzduch je pořád teplejší než okolí a stoupá dál. Teplotní zvrstvení atmosféry se v takovém případě nazývá „labilní“. Tento jev využívají hlavně piloti větroňů, rogalisté a paraglidisté, kteří díky termickým proudům jsou schopni dosahovat výšek několika kilometrů a bezmotorové přelety o délce stovek kilometrů.  Typickým viditelným znakem termických proudů jsou oblaky typu cumulus. Termika je obvykle pod oblakem a její horní hranice je ve vrchní části oblaku. V případě silné termiky oblak kumulovitého typu roste do výšky a může se změnit na Cumulus congestus (Cg) anebo bouřkový Cumulonimbus (Cb). Rychlost stoupavých proudů dosahuje v běžných podmínkách od 1 do 8 m/s, v případě bouřky může v extrémních podmínkách dosahovat i desítky m/s. Někdy může ovšem nastat i tzv. bezoblační termika.  Podrobněji viz hlavní článek termická konvekce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Termika je fyzikální oblast, která se zabývá studiem vlastností látek a jejich změn souvisejících s teplotou. Termika se také někdy označuje jako nauka o teple.", "tgt_summary": "热学又称热物理学,是研究热现象(即与温度有关的物理现象)的科学。", "id": 1979402}
{"src_title": "Věda", "tgt_title": "科学", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Slovo věda převzali obrozenci z polštiny a souvisí se slovesem věděti, které má ve všech slovanských jazycích i řadu odvozenin. V češtině například vědomí, dověděti se, vědma atd. Staročeský présens je \"vědě\" a později \"věm\". Podle prof. Machka je nejstarší tvar \"*voidém\", který souvisí s \"veid\" a viděti.", "section_level": 1}, {"title": "Definice vědy.", "content": "Věda je propracované a obecné empirické a rozumové poznávání, vycházející z pozorování, rozvažování nebo experimentu.  Věda je systém metodicky podložených, objektivních vět o určité předmětné oblasti. Předmětem může přitom být každý fakt uchopitelný buďto bezprostředně, nebo pomocí instrumentálních, pomocných prostředků.", "section_level": 1}, {"title": "Další definice.", "content": "Nepřetržitý proces lidského poznávání přírody, společnosti, člověka, lidského myšlení a kultury. Na rozdíl od běžného poznávání jde ve vědě o systematické racionální a metodické vyvozování a zobecňování nových poznatků na základě abstraktního myšlení a teoretické činnosti.  V širokém smyslu nepřetržitý společensky podmíněný proces systematického racionálního poznávání přírody, společnosti a myšlení, při němž vzniká stále bohatší a přesnější odraz objektivní reality ve vědomí. Věda také znamená stále hlubší chápání a pronikání od povrchových jevů k jejich příčinám, což umožňuje stále rozsáhlejší využívání a ovládání přírodních i společenských procesů a stále účinnější praktické přetváření světa člověkem. Její výsledky jsou i nenahraditelnou kulturní hodnotou.  V evropském novověku se věda rozdělila na jednotlivé vědy, když se už v pozdním starověku začala oddělovat od filosofie, podobně jako se řecká filosofie kdysi oddělila od mytologie a náboženství. Na rozdíl od umění, jež si osvojuje pouze určité aspekty reality, spjaté s životem člověka obraznou formou s emocionálním zaměřením, činí věda předmětem své poznávací výzkumné činnosti veškerou skutečnost a své poznatky formuluje v logické podobě pojmů, hypotéz, teorií a zákonů, při čemž se snaží řídit požadavkem objektivity čili nestranného zkoumání \"podle věci samé\" (Platón). Zahrnuje axiomatické vědy (matematika, logika, právo), převážně empirické nauky o hmotě, vesmíru a přírodě a vědy o společnosti, včetně její minulosti a kultury.  Někteří autoři zahrnují do vědy také filozofii jako racionální, soustavnou a kritickou reflexi vědomí a poznávání (epistemologie), kdežto jiní ji z historických i metodologických důvodů od speciálních věd odlišují. Vědy charakterizují teorie a hypotézy, metody, metodologie a techniky. V oblasti empirických věd se rozlišuje výzkum základní a aplikovaný, jímž se zabývají diferencované skupiny věd technických, zemědělských i lékařských. Z půdy filozofie jako svého základu se speciální vědy historicky vyvinuly a zůstávají s ní v té, či jiné podobě spojeny.,", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny vědy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "V samých počátcích filosofie jako racionálního a soustavného poznávání ustavili Platón a Aristotelés dvě silné tradice, které západní vědu trvale ovlivňují. Platón vychází z pythagorejské tradice a rozlišuje pět matematických „umění“ – aritmetiku, geometrii plochy, geometrii těles, astronomii a harmonii, které umožňují bezpečné a trvalé poznání neměnných, protože nehmotných skutečností (ve starověku se hvězdy nepovažovaly za hmotné). Pod vlivem Sókratovým se ale obrací ke zkoumání člověka a společnosti.  Aristotelés odmítl platónskou koncepci jednotné nejvyšší vědy, ze které by plynuly základy jednotlivých věd. Podle Aristotela je nutné zkoumat každou oblast zkušenosti jinak, „podle ní samé“, a to především pozorováním, a podle toho ustavovat různé vědy. Vědy, které zkoumají přírodu, je třeba systematicky uspořádat, ale nemá smysl hledat jednotný (např. geometrický) princip, z něhož by vycházely. Jejich společným základem nicméně zůstává jednak metafyzika jako nauka o bytí a jsoucnech včetně základních kategorií, jednak logika, která zkoumá zásady správného myšlení, usuzování a argumentace.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Na Aristotela ve 13. století navázal Tomáš Akvinský, který se pokusil jeho metafyziku spojit s křesťanským učením o Bohu jako stvořiteli a zákonodárci světa. V téže době začíná racionální zkoumání přírodních jevů, například geometrické optiky (Roger Bacon), a to na spíše platónském základě. Nominalisté 14. století podobně zkoumají např. pohyb a tíži a snaží se je matematicky vyjádřit. Tento směr významně obohatil Mikuláš Kusánský, který k tomu navrhl použít běžný praktický a empirický postup vážení a měření.  Renesanční věda je převážně racionalistická a platónská, protože skutečnost lze podle ní pochopit jen na základě matematiky, přesných poměrů a geometrických tvarů (Mikuláš Koperník, Galileo Galilei, Johannes Kepler aj.) René Descartes a Francis Bacon nahlédli možnosti aplikované vědy jako prostředku k ovládnutí světa a jeho sil. Přesto se současně rozvíjí i vědecké pozorování a experiment (Tycho de Brahe, William Harvey, Evangelista Torricelli, Christiaan Huygens aj.), což vede k novým aplikacím vědy.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "Platónskou vědu v 18. století reprezentuje např. Gottfried Wilhelm Leibniz nebo Isaac Newton, kdežto z aristotelské inspirace vychází popisná přírodověda (Karl von Linné) nebo archeologie. Osvícenství žije v naději na definitivní poznání zákonitostí světa (encyklopedisté) a racionální uspořádání lidských záležitostí na tomto základě a Giambattista Vico předkládá myšlenku společenského vývoje. Pojetí vědy významně ovlivnil Immanuel Kant, který odmítl celou metafyziku, protože přesahuje možnosti čistého rozumu a nedovede rozřešit ani jeho základní aporie. Věda se má nadále zabývat přírodou jako „říší nutnosti“, která se řídí přesnými zákony, kdežto filosofie k tomu má přispívat zkoumáním možností a mezí rozumového poznání (epistemologie).  V 19. století se věda stává základem vzdělávání a definitivně se dělí na jednotlivé vědy (Auguste Comte). Neobyčejný rozvoj empirických věd nachází praktické uplatnění v technice a v hospodářství (aplikované vědy) a ve fyzice se objevují stochastické metody (termodynamika). Řada věd tak opouští představu přísně deterministické, zákonité skutečnosti a jak se oblast vědeckého zkoumání rozšiřuje na živou přírodu, objevuje se myšlenka evoluce (Charles Darwin). Technické aplikace vědy vedou k velkým úspěchům a vrcholí vynálezem atomové bomby. Současně se ve vědě vynořuje nová myšlenka uspořádání a informace, která se vzápětí technicky realizuje. Od poloviny 20. století se do čela věd dostávají vědy o živé přírodě a současně se komplex hospodářství, vědy a techniky stává terčem environmentalistické i společenské kritiky. Postmoderní proud se snaží rehabilitovat předvědecké a neracionální postupy poznávání i např. léčení.  Od poloviny 20. století se dějiny vědy staly samostatným akademickým oborem s vlastní metodologií. Pro studium dějin novověké vědy navrhl T. S. Kuhn novou teorii, podle níž se střídají období kumulace poznatků a vědecké revoluce, kdy se zásadně mění paradigma vědy.", "section_level": 2}, {"title": "Věda exaktní a neexaktní.", "content": "Věda stojí na dvou pilířích, na poznání reálného světa a na záznamu poznaného, a tak možnosti archivace a sdělování poznaného. Reálný svět je nedozírně rozsáhlý a hluboký, avšak získané poznatky (kognitivní model dané části reálného světa) mohou obsahovat pouze konečné množství informace. Musí tedy existovat filtr poznání, provádějící selekci a tak redukci množství informace.  Příroda obdařila člověka filtrem poznání, jímž je vágnost (neurčitost, mlhavost, rozmazanost). Veškeré informace (znalosti) získané přirozeným lidským poznáním nemohou být tedy jiné než vágní. O vágních znalostech nelze vypovídat jinak než vágně. Vágnost vnesená do znalostí přirozeným filtrem poznání je vnitropsychická, říkáme jí vnitřní vágnost, a pro druhého člověka je utajená, může jí jen odhadovat. Jistou část svých znalostí je člověk schopen sdělovat, a vágnost uchopitelnou (vnějším) sdělovacím jazykem nazýváme vágnost vnější. Vágnost ve sdělení má, mimo jiné, funkci, kterou je vyladění - optimalizace přesnosti sdělení – nejmenší ztráta informace. Optimalizace přesnosti sdělení \"adekvátní vágností\" říká: Sdělení má mít stejnou vágnost, jakou má informace získaná poznáním.. Vysvětlení: Vnáší-li sdělující do sdělení větší vágnost, než odpovídá jeho poznání (zdroji informace), šidí příjemce o informaci. Na druhou stranu, zmenšuje-li vágnost sdělení oproti vágnosti svého poznání, „vymýšlí si“ a znehodnocuje předávanou informaci. Použitý jazyk je tedy, co se vágnosti týče, \"svázán s poznáním\", jinak řečeno, poznání vyžaduje pro sdělení (zápis) poznaného adekvátní jazyk. Potřebná vágnost přirozeného jazyka je především ve vágní (a též emocionální a subjektivní) interpretaci (tj. přiřazení významu) jeho jazykových konstrukcí – výrazů (slov, vět), které říkáme konotace.  Nejrůznější vědecké postupy mají za cíl zkvalitňovat důvěryhodnost a přesnost získaných vědeckých poznatků. Pro jejich záznam je však třeba budovat přesnější jazyk, s menší (vnitřní) vágností sdělení, než je běžné v denním životě. Slouží k tomu účelově (oborově) budovaná názvosloví umožňující přesněji popsat zkoumanou realitu a získané znalosti o ní. Lidé vzdělaní v příslušném oboru znají názvoslovné pojmy s malou vnitřní vágností, tedy dost přesně vědí, co jednotlivé pojmy znamenají. Základní pojmy jsou tvořeny na základě konsensu, odvozené z nich pak definicí. Malá vnitřní vágnost (každý v oboru vzdělaný člověk dobře chápe významy pojmů, tedy konotace se blíží exaktní interpretaci - viz Sémantický diferenciál) takto budovaného odborného jazyka poskytuje přesnější sdělování, dohady o významu slov a vět téměř odpadají. Je to ale stále ještě věda založená na přirozeném lidském poznání a na přirozeném jazyce, i když zpřesněném (odborném).  Z výše uvedené \"optimalizace přesnosti sdělení\" plyne, že požadujeme-li odbourat vnitřní vágnost ve sdělení \"zcela\" (anulovat ji), pak ovšem musí být nejprve \"zcela\" odbourána v poznání (zdroji informace). Znamená to, že se musíme vyhnout vzniku vnitřní vágnosti, tedy zvolit jiný filtr poznání, než je vágnost. Tím přecházíme z přirozeného lidského světa, do světa umělého. Říkáme mu svět exaktní, a vysvětlíme proč. U přirozeného jazyka nelze zcela odstranit (anulovat) vnitřní vágnost, lze však vybudovat umělé formální jazyky (matematika, formální logiky, programovací jazyky), které mají vnitřní vágnost konotace nulovou (tak mají exaktní interpretaci) a jinou mít z principu nemohou. Tato vlastnost (exaktní interpretace) je však vykoupena restrikcí (zúžením ve srovnání s přirozeným jazykem) aplikovatelnosti (vyjadřovací síly viz Reprezentace znalostí) formálního jazyka, a to pouze na entity exaktního světa, jen o těch může vypovídat, reprezentovat je. A nyní slíbené vysvětlení. Jazyky s nulovou vnitřní vágností konotace, tedy významu svých jazykových konstrukcí, mají tu vlastnost, že veškeré tyto konstrukce jsou každým patřičně vzdělaným člověkem, chápány s naprosto přesným, tedy exaktním významem. To je důvod, proč jsou součástí exaktního světa. Máme tedy jazyk, který je schopen zapisovat (reprezentovat) znalosti s nulovou vnitřní vágností. Ty však nejdříve musí být získány odpovídajícím poznáním, poskytujícím znalosti rovněž s nulovou vnitřní vágností, tedy rovněž z exaktního světa, neboť jedině tak je formální jazyk schopen je reprezentovat (popisovat). A již je zřejmé, že jsme na cestě zrodu vědecké metody tvořící vědu náležející do exaktního světa, tedy rodí se exaktní věda. Ještě je třeba vysvětlit, jak uskutečnit exaktní poznání, tedy poznání, kdy znalosti získané z reálného světa jsou součástí exaktního světa. Zázračný most mezi reálným a exaktním světem, který to umožňuje, se jmenuje veličina (např. intenzita elektrického pole, rychlost, koncentrace kyseliny dusičné, atp.). Je společná oběma zmíněným světům, neboť v exaktním světě je exaktně vytyčena (každý vědoucí člověk bez nejmenších pochyb ví, co znamená, tedy jaký má význam), a v reálném světě je elementární měřitelnou sondou do něho, a tak jeho elementárním měřitelným zástupcem. Je elementárním stavebním kamenem exaktní vědy. A jak je to s tím umělým filtrem, který umožňuje vyhnout se vnitřní vágnosti? Pro každý problém reálného světa, který má být uchopen exaktní vědou, je třeba zvolit skupinu vhodných veličin, nalézt přírodní zákonitosti, které v reálném světě mezi nimi platí, a ty popsat matematickým jazykem. Dostáváme tak matematický znalostní (kognitivní) model dané části reálného světa. Skupina vybraných veličin tvoří diskrétní Newtonův filtr (síto), kterým se na danou část reálného světa díváme. Tak je v exaktní vědě daná část reálného světa zastoupena skupinou vhodně zvolených veličin a matematicky (programovacím jazykem) popsanými vztahy mezi nimi (přesněji mezi jejich jmény – symboly je označujícími). I exaktní věda musí mít nástroj, kterým může popsat neurčitost získaných výsledků - znalostí, ať už z nutnosti, či z potřeby opustit přílišnou přesnost. Jelikož vnitřní vágnost to být nemůže (nesmí), může použít pouze jazykově uchopitelnou nejistotu (vnější vágnost), a pro ten účel je k dispozici popis fuzzy nebo stochastickými hodnotami veličin, a fuzzy či stochastickými vztahy mezi veličinami.  Rozdíl mezi neexaktními vědami (říkáme jim popisné) a exaktními, je tedy ten, že prvé užívají přirozené lidské poznání (s filtrem vágnosti) a zpřesněný přirozený jazyk, a exaktní vědy používají poznání založené na použití veličin, a umělý formální jazyk. Umělý formální jazyk přináší exaktní vědě ještě navíc silný nástroj, kterým je formální odvozování (inference) známé z matematiky, viz výklad a \"Příklad inference ve formálním systému\" na Exaktní věda. Exaktní věda poskytuje nejdůvěryhodnější znalosti. Jistě je možno nastolit otázku, zda veškerá věda může být přetvořena na exaktní vědu. Odpověď je nemůže. Podmínkou pro ustavení exaktní vědy je nalezení vhodných veličin, a to lze jen pro nepatrnou část reálného světa a pro specifické pohledy na něj. Druhou podmínkou je exaktní interpretace pro jakýkoli umělý formální jazyk, což je velice omezující podmínka. Jinak řečeno, filtr vágnosti umožňuje vágně znát mnohé, diskrétní filtr umožňuje exaktně znát nemnohé. To z reálného světa, co umíme poznat exaktní vědou, tedy zavést veličiny a rozpoznané přírodní zákonitosti mezi nimi zapsat umělým formálním jazykem (matematika, formální logiky, programovací jazyky), a tak převést do exaktního světa, jsme schopni modelovat na počítači. Jinými slovy, počítačem lze modelovat pouze exaktní svět, a tomu je třeba porozumět, pokud uvažujeme, co lze s jeho pomocí modelovat, a co nikoli. Týká se to zejména úvah a výhledů v oboru umělé inteligence.  Výše ukázané nástroje vědy exaktní a neexaktní jsou obecné principy a různé vědní obory je používají v kombinaci oba. Mají tak své části exaktní a neexaktní. Ryze exaktní vědy, jako teoretická fyzika či matematika, používají přirozený jazyk v úloze metajazyka, viz jazyk (lingvistika).", "section_level": 1}, {"title": "Dělení vědy.", "content": "Od počátku 19. století se věda dělí na jednotlivé vědní obory. Ty se podle A. Comta navzájem liší předmětem nebo metodou.  Podle jejich účelu a stupně obecnosti se vědní obory dělí na teoretické čili čisté a aplikované. Novokantovci dělili vědní obory na nomotetické (formulující obecné zákonitosti; např. fyzika, chemie) a idiografické (popisné; např. botanika, historie). Filosofie se chápe buď jako metodicko-kritický základ věd (epistemologie), nebo jako integrace výsledků speciálních věd (teorie vědy), případně se za vědu vůbec nepokládá (Martin Heidegger). Věda jako jediný celek zůstává nedostižným ideálem (viz Filosofie vědy)", "section_level": 1}, {"title": "Dělení podle předmětu zkoumání.", "content": "Předmětem studia různých vědních oborů mohou být např.:", "section_level": 2}, {"title": "Dělení podle metody vědy.", "content": "Každý vědní obor si pro výzkum předmětné oblasti vytváří své metody nebo je přejímá z jiných věd. K metodice věd zásadně patří: Pokud jsou výsledky, případně metody jedné vědy aplikovány druhou vědou, označujeme je jako pomocné vědy. Základními metodami věd je vědecké pozorování, analýza, syntéza, logická indukce, dedukce, deskripce a komparace.", "section_level": 2}, {"title": "Systém věd.", "content": "Po rozdělení vědy do jednotlivých věd počátkem 19. století vznikla potřeba tyto vědy uspořádat a uvést do vzájemných vztahů. Této otázce se věnovala řada filosofů (mezi nimi také Bernard Bolzano), prakticky se prosadil systém, který navrhl A. Comte a upravil jeho žák Victor Cousin. Tento systém pak určil jak členění školního vzdělávání do předmětů, tak členění vysokých škol a fakult i vědeckých akademií. S dalším rozvojem věd byl pak neustále upravován a rozšiřován a v současnosti nemá příliš velký praktický význam. Vzdělávací a vědecké instituce používají jednodušší členění, například Akademie věd České republiky: Nebo Grantová agentura České republiky:  Není možné sestavit jediný systém jednoznačného členění věd, lze se však setkat např. s následujícím členěním:  V současnosti roste význam tzv. mezioborových disciplín, jako jsou např.:  Aplikované vědy představují praktické využití a uplatnění jedné nebo několika výše zmíněných věd. Patří mezi ně například:", "section_level": 1}, {"title": "Teorie vědy.", "content": "Teorie vědy je filosofická disciplina, která se zabývá podmínkami a možnostmi vědy, kritikou jejích postupů, modelů a předpokladů. Mezi významné autory patří například Thomas Samuel Kuhn, Karl Raimund Popper, Paul Karl Feyerabend, Bruno Latour, Imre Lakatos a další.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecké instituce.", "content": "Vědecký výzkum, zejména v přírodních a lékařských vědách vyžaduje nákladné zařízení a velké týmy vědců. Od 19. století tak vznikaly nejprve na univerzitách, později i při vědeckých akademiích a průmyslových podnicích vědecké a výzkumné ústavy s trvalými zaměstnanci, budovami atd. K vědecké činnosti nutně patří i odborné časopisy a vydavatelství.  Státy vědu podporují jednak přímo či \"institucionálně\", na veřejných vysokých školách a ve státních ústavech, jednak \"projektově\" prostřednictvím grantových agentur, kde o hodnocení a přidělování podpor rozhodují vědci sami. V ČR působí celá řada veřejných grantových agentur při vládě, některých ministerstvech, Akademii věd a velkých vysokých školách. Také Evropská unie má své systémy podpory vědy.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení vědy.", "content": "Vědecká činnost má v současné době velký společenský i ekonomický význam a je také běžně podporována státy, Evropskou unií i grantovými agenturami. Při jejím rostoucím objemu vzniká také potřeba jednoduchého a spíše mechanického hodnocení, nejčastěji scientometrickými metodami. Ty sledují produkci ve významnějších vědeckých časopisech (selektované vědeckou komunitou pomocí procesu peer review) a přiřazují těmto časopisům koeficient významnosti, tzv. impakt faktor. Jednotlivé vědecké publikace se pak hodnotí jednak tímto faktorem, jednak počtem prací v odborných časopisech, které na danou vědeckou publikaci (zpravidla článek, monografii) odkazují čili je citují (tzv. citační index). Mezi výzkumnými organizacemi v ČR v roce 2013 měla nejvíce bodů celkového hodnocení organizací Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy.  Toto hodnocení má však i četné kritiky, kteří poukazují na jeho mechaničnost, která vědce nutí co nejvíce publikovat podle hesla „publikuj, nebo zhyň“ (\"publish or perish\"), a na to, že klesá kvalita článků i kritičnost mezi vědci. Přes všechnu snahu o objektivnost existují ve financování vědy „kliky“. Ve velkém množství výstupů mohou zůstat často po desetiletí zapadlé („spící“) výsledky výzkumu. Poctivá věda je pak finančně omezována a neupřímný přístup (např. zveličované důvody k udělení grantu) pak může tvořit cargo kult ve vědách, jak to popisuje Richard Feynman.", "section_level": 1}, {"title": "Kritiky vědy.", "content": "Walter Bryce Gallie uvádí pojem vědy jako typický příklad podstatně zpochybněného pojmu (\"essentially contested concept\").  Věda a svobodný vědecký výzkum spočívající v hledání pravdy se podle psychologa Petra Bakaláře v některých dobách a společnostech zanedbává, potlačuje či dokonce zakazuje. Děje se tak např. prostřednictvím státní, stranické či náboženskými organizacemi prováděné cenzury nebo tzv. státním výzkumem. Vědecké bádání pak těmto společenským tlakům, způsobu financování či popularitě může podléhat.  Avšak potlačování negativního postoje k vědeckým výsledkům je kontraproduktivní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Věda jako celek je systematický způsob racionálního a empirického poznávání skutečnosti, zaměřený na spolehlivost výsledků a často i na možnosti predikce a aplikace (aplikované vědy). Předmětem vědeckého poznání, jsou objekty a procesy reálného světa. Základní dělení reálného světa pro účely poznání, je na živý a neživý. Tak předmětem zkoumání jsou např. procesy ve vesmíru, vlastnosti a vztahy mikročástic hmoty, procesy myšlení nebo procesy a vztahy v lidské společnosti. Do vědy zahrnujeme i abstraktní exaktní svět vytvořený lidským intelektem: matematika, formální logiky, geometrie, a další. Vztah obou těchto světů je ten, že za jistých podmínek (viz dále Věda exaktní a neexaktní) může být reálný svět modelován exaktním světem, jinými slovy věda matematizována.", "tgt_summary": "科学(词源为拉丁文“scientia”,意为“知识”)是一种系统性的知识体系,它积累和组织并可检验有关于宇宙的解释和预测。科学强调预测结果的具体性和可证伪性,这有别于空泛的哲学。科学也不等同于寻求绝对无误的真理,而是在现有基础上,摸索式地不断接近真理。故科学的发展史就是一部人类对宇宙的认识偏差的纠正史。科学的源头最早可追溯到约公元前3500年至前3000年的古埃及和两河流域。这两个文明在数学、天文、医学方面的成就传入并塑造了古典时代的希腊自然哲学,后者正式尝试以自然原因来解释物质世界中的事件。西罗马帝国倾覆后,在中世纪的头几个世纪(约公元400年至1000年)中,有关古典时代的科学的知识在西欧渐渐被遗忘,但却在伊斯兰黄金时代的穆斯林世界中得以保存下来。10世纪到13世纪,西欧找回了古希腊的著作并吸收了伊斯兰学者的研究,自然哲学就此复活,并且接下来在始于16世纪的科学革命中转型,其间的新观念和新发现脱离了古希腊观念和传统之窠臼。科学方法迅速在获取知识方面起到更大作用,不过科学的制度化和职业化还是要等到19世纪的科学才开始成型。科学原仅指对自然现象之规律的探索与总结,但人文学科也越来越多地被冠以“科学”之名。现代科学一般说来可划分为三大分支:形式科学(如逻辑、数学、理论计算机科学),研究抽象概念;自然科学(如生物学、化学、物理学、地理学),在最宽泛的意义上研究自然;以及社会科学(如经济学、心理学、社会学),研究个体与社会。不过,对于形式科学能否确实算作一类科学存在不同意见,因为其并不依赖经验证据。而运用既有科学知识以达成实用目的的学科,如工程学和医学,则被归为应用科学。科学以研究为基础,而研究通常是在学术机构和研究机构、以及政府机构和公司中进行。科学研究的实际影响使得科学政策被制订出来,以求施影响于科学界,促使商业产品、武器、医疗卫生以及环境保护获得优先发展。", "id": 1326530}
{"src_title": "Autorské právo", "tgt_title": "著作權", "src_document": [{"title": "Historie a koncepce.", "content": "Ve starověku autorské právo neexistovalo, autoři byli za svá díla odměňováni jen formou „čestných darů“ – honorářů – od mecenášů.  Historicky má autorské právo počátky v privilegiích udělovaných ve středověku panovníkem – ten mohl (čistě podle své vůle, aniž by na to měl kdokoli právní nárok) rozhodnout o vytvoření speciálního výlučného režimu pro danou osobu (častěji spíše vydavatele než přímo autora). Pak šlo spíše o jakýsi druh kartelu. V 17. století začal v Anglii vznikat systém (na základě precedenčního práva), kterým se definovaly objektivní právní podmínky, za kterých k takové ochraně vznikl právní nárok. Tamtéž pak v roce 1709 vznikl vůbec první plnohodnotný autorský zákon nazývaný \"Statute of Anne\" („zákon královny Anny“). Podmínkou ochrany byla registrace díla (tento princip zákona měl kořeny ve starším systému, jehož původním účelem byla cenzura).  Autorské zákony vznikaly podle různých základních koncepcí, mezi základní patří:  Mezi další teoretické koncepce autorského práva patří", "section_level": 1}, {"title": "Obsah autorského práva.", "content": "Podle dualistických principů (použitých i v autorském právu Česka, potažmo celé Evropské unie) lze práva autora rozdělit do dvou základních skupin: výlučná práva osobnostní a výlučná práva majetková.  Osobnostní práva těsně souvisejí s osobností autora a jsou tedy nepřevoditelná a trvají do smrti autora, kdy zanikají. Po autorově smrti je však nadále chráněno autorství samo – nikdo si nesmí osobovat autorství cizího díla (vždy musí být uveden skutečný autor, je-li znám) a díla nesmí být užíváno způsobem snižujícím jeho hodnotu. Mezi osobnostní práva autora patří právo rozhodnout o zveřejnění díla, právo osobovat si autorství či právo na nedotknutelnost díla (do díla smí být zasahováno jen se souhlasem autora, dílo nesmí být užíváno způsobem snižujícím jeho hodnotu apod.).  Majetková práva poskytují autorovi výlučné právo na rozhodování o užívání jeho díla. Jiná osoba než autor smí dílo užít pouze na základě autorova oprávnění, případně ve výjimečných případech stanovených zákonem (viz \"omezení autorských práv\" níže). Do práva na užití díla patří: kromě těchto práv do majetkových autorských práv patří také  Majetková autorská práva trvají ve většině států světa (včetně Evropské unie a USA) obecně po dobu autorova života a 70 let po jeho smrti; \"Bernská úmluva\" vyžaduje délku ochrany minimálně 50 let po smrti autora. V případě spoluautorství se doba ochrany vztahuje ke smrti posledního žijícího autora. U anonymních a pseudonymních děl, kde autor není všeobecně znám, se lhůta počítá od prvního oprávněného zveřejnění. Dílo, u kterého uplynula doba ochrany majetkových práv, se nazývá volné dílo; každý ho může volně užít (jak už bylo uvedeno, musí však být uveden autor a dílo nesmí být užito způsobem snižujícím jeho hodnotu).  Podle současného autorského zákona platného v Česku jsou i majetková práva nepřevoditelná (jsou však součástí pozůstalosti), lze k nim však udělovat licence, pomocí kterých lze dosáhnout účinku podobného převodu.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik, trvání a vymáhání autorských práv.", "content": "Podle principů zakotvených v \"Bernské úmluvě\" vzniká autorské právo k dílu automaticky, okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. Autorské právo není vázáno na konkrétní předmět, jímž je dílo vyjádřeno – jeho zničením autorská práva nezanikají, nabytím vlastnických práv k tomuto předmětu se nenabývají autorská práva k dílu, dokonce ani právo dílo užít.  Autorské právo k dílu získává automaticky jeho autor, fyzická osoba, která dílo vytvořila (v případě spoluautorství všichni autoři společně a nerozdílně). Částečnou výjimkou jsou tzv. \"zaměstnanecká díla\", tzn. díla, která autor vytvořil v rámci plnění svých povinností k zaměstnavateli. U takových děl (není-li dohodnuto jinak) majetková práva vykonává svým jménem a na svůj účet zaměstnavatel. Obdobně se zachází s tzv. \"kolektivními díly\", tzn. díly tvořenými více autory na podnět a pod vedením fyzické či právnické osoby a uváděno na veřejnost pod jejím jménem, přičemž příspěvky zahrnuté do takového díla nejsou schopny samostatného užití.  Jak už bylo uvedeno, osobnostní autorská práva trvají po dobu života autora, majetková práva po dobu autorova života a 70 let po jeho smrti.  Autor může svá práva vynutit občanskoprávní žalobou, kterou se může domáhat určení svého autorství, zákazu ohrožení svých práv (zákazu neoprávněné výroby, obchodování, dovozu či vývozu, sdělování veřejnosti apod.), odstranění následků zásahu do práva i poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (omluvou či v penězích); autor také může vyžadovat náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení. Ten, kdo porušuje autorské právo, se však podle českého práva také dopouští trestného činu podle trestního zákoníku („porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi“), který může být v trestněprávním procesu potrestán peněžitým trestem, propadnutím věci, ale také odnětím svobody až na dva roky (až pět let, pokud pachatel získal značný prospěch či dopustil-li se činu ve značném rozsahu; případně až osm let, pokud pachatel získal prospěch velkého rozsahu či dopustil-li se činu ve velkém rozsahu).", "section_level": 2}, {"title": "Omezení autorských práv.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Idea versus konkrétní provedení.", "content": "Autorské právo se vztahuje pouze na konkrétní podobu díla – na dílo vyjádřené v jakékoli objektivně vnímatelné podobě (včetně podoby elektronické). Autorským právem není chráněna idea či námět díla sám o sobě. Pokud například kniha (dílo chráněné autorským právem) popisuje nějakou novou techniku úpravy dřeva, autorské právo k obsahu knihy nijak nebrání využívání této techniky čtenářem, ani popisování této techniky dalším osobám; autorské právo chrání pouze to konkrétní vyjádření, které je v dané knize. Samotnou techniku lze chránit prostřednictvím patentového práva, jedná se však o zcela odlišnou oblast duševního vlastnictví, která s autorským právem přímo nesouvisí.  Samotné informace autorským právem chráněny nejsou; může však být chráněn způsob, kterým jsou uvedeny a uspořádány, vykazuje-li znaky autorského díla (hlavně tvůrčí přínos; např. abecední řazení jistě není výsledkem tvůrčí činnosti). Taková ochrana se však opět vztahuje výhradně na tento konkrétní způsob uspořádání, nikoli na informace samotné. Soubory dat (databáze) jsou ovšem v autorském zákoně chráněny zvláštními právy – pokud při jejím sestavování dodal pořizovatel kvalitativně nebo kvantitativně podstatný vklad k pořízení, ověření nebo předvedení jejího obsahu, má výhradní právo na vytěžování a zužitkování databáze jako celku či její podstatné části, které trvá 15 let od jejího pořízení či zveřejnění. Toto výhradní právo však neomezuje běžné a přiměřené používání takové databáze jejími oprávněnými uživateli.", "section_level": 2}, {"title": "Výjimky z ochrany ve veřejném zájmu.", "content": "Z autorskoprávní ochrany jsou vyňata některá díla, protože jejich ochrana by byla v rozporu s veřejným zájmem. Podle českého autorského zákona je v současnosti takto dovoleno volně užívat:", "section_level": 2}, {"title": "Bezúplatné zákonné licence.", "content": "Autorské právo výslovně dovoluje některé specifické způsoby využívání díla. Nejdůležitějším povoleným způsobem je \"citace\" – do autorského práva nezasahuje ten, kdo v odůvodněné míře (drobná díla je možno uvést celá) cituje ve svém díle výňatky ze zveřejněných děl jiných autorů, za předpokladu, že uvede jméno autora (je-li známo), název díla a pramen. Obdobně lze zveřejněná díla užít k vědeckým či vzdělávacím důvodům v přednášce.  České autorské právo také umožňuje komukoli zaznamenat či vyjádřit kresbou, malbou, grafikou, fotografií, filmem či jinak autorské dílo trvale umístěné na veřejném prostranství (ulici, náměstí, parku, apod.). Takto vzniklá vyobrazení je možno rozmnožovat a šířit i bez svolení autora původního díla, avšak autor a název původního díla by měli být uvedeni. Tato výjimka se nevztahuje na trojrozměrnou kopii původního díla například stavbou či sochou. Toto ustanovení českého práva nemá protějšek ve všech zemích. Například ve Francii, kde je návrh nočního osvětlení Eiffelovy věže chráněn autorským právem, je proto zakázáno bez dovolení šířit noční fotografie Eiffelovky.  Zákon také obsahuje ustanovení o tzv. \"úřední\" a \"zpravodajské licenci\", kdy se libovolné dílo smí v odůvodněné míře používat pro úřední účely, resp. aktuální zpravodajství. Autorské dílo se také smí volně používat pro nevýdělečné účely v rámci občanských a náboženských obřadů či v rámci školního představení. Obdobné výjimky - \"knihovní licenci\" - mají knihovny, archivy apod.  Všechny výjimky z autorskoprávní ochrany podléhají podle Bernské úmluvy tzv. \"trojstupňovému testu\". Jakoukoli výjimku či omezení autorského práva lze podle tohoto testu aplikovat jen ve \"zvláštních případech\" (nesmí se jednat o běžný základní stav), nesmějí být \"v rozporu s běžným způsobem užití díla\" a nesmějí jí být \"nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora\".", "section_level": 2}, {"title": "Užití pro osobní potřebu.", "content": "Autorský zákon používá termínu \"užití díla\", ze kterého ovšem výslovně vyjímá užití pro osobní potřebu. Jakékoli dílo kromě počítačového programu či elektronické databáze proto kdokoli smí pro svou osobní potřebu konzumovat, zhotovit záznam, rozmnoženinu či napodobeninu (netýká se rozmnoženiny či napodobeniny architektonického díla stavbou). Takto vzniklé rozmnoženiny nesmějí být využity k jinému účelu (např. je nelze dále šířit).  Aby taková užití pro osobní potřebu nebyla na újmu autorů, poskytuje autorský zákon autorům paušální platby v souvislosti s takovým užitím. Každý výrobce či dovozce strojů a přístrojů pro rozmnožování tiskovin, zvukových či filmových nahrávek, výrobce či dovozce nenahraných nosičů zvukových a filmových záznamů apod. je povinen platit paušální poplatky tzv. kolektivnímu správci, tzn. organizaci, která takto vybrané prostředky spravuje a rozděluje autorům. V praxi je proto součástí ceny každého prázdného CD média, videorekordéru či kopírky drobná platba (ve výši několika procent ceny) kolektivnímu správci práv. V Česku jsou kolektivními správci v současnosti DILIA, Ochranný svaz autorský, Intergram, OOA-S, GESTOR a Ochranná asociace zvukařů.  Soudní dvůr Evropské unie v roce 2014 rozhodl, že vnitrostátní předpisy pro právo na rozmnoženiny pro soukromé užití musí rozlišovat mezi oprávněnými a neoprávněnými zdroji.", "section_level": 2}, {"title": "Vyčerpání práva na rozšiřování.", "content": "Autorské právo \"neomezuje\" kohokoli v prodeji oprávněně nabytých kopií autorského díla. Je proto zcela v souladu se zákonem, pokud např. zákonný vlastník knihy či CD, jejichž obsah je chráněn autorským právem, takovou knihu či CD prodá.  V zákoně je tento princip definován tím, že autorovo právo na rozšiřování originálu či konkrétní rozmnoženiny (v daném státě, resp. v EU) je \"vyčerpáno\" prvním prodejem či jiným převodem vlastnického práva, kterým je dílo oprávněně rozšířeno. Toto vyčerpání se však netýká práv na pronájem a půjčování.", "section_level": 2}, {"title": "Fair use.", "content": "V některých zemích (hlavně USA, částečně také Spojené království) je ochrana autorských děl oslabena tím, že některé způsoby jejich využití bez svolení autora jsou označeny jako „rozumné, patřičné“. Sem patří využití za účelem kritiky, parodie, komentáře, výuky, výzkumu apod. V Česku podobné ustanovení neexistuje, jistou podobnost vykazují některá výše uvedená omezení.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Současná úprava autorských práv je celosvětově kritizována z hlediska koncepce. Jedna skupina kritiků odmítá autorské právo jako uměle vytvořený monopol, který narušuje tržní prostředí. Jiní zastávají koncepci autorského práva jako účelového nástroje na podporu nové tvorby. Tato skupina kritizuje především příliš dlouhou dobu platnosti majetkových práv v poměru k průměrné komerční životnosti díla (argumentují, že většina tvorby bude zapomenuta dřív, než vyprší její ochrana) a omezení práva vytvářet a šířit odvozená díla. Kritici se neshodují na tom, zda je třeba autorský zákon pouze od základu reformovat, nebo bez náhrady zrušit.  Dále je předmětem kritiky možná změna významu autorskoprávní legislativy způsobená vývojem technologií. Kritici argumentují, že formulace Bernské úmluvy udělující autorům výhradní právo vytvářet rozmnoženiny díla pochází z doby, kdy nástroje na hromadnou tvorbu kopií byly doménou výhradně vydavatelů. Autorská práva tedy podle nich existují výhradně na ochranu autora před vydavatelem a vůbec se nemají týkat nekomerčního užití děl.  V České republice je předmětem kritiky i postavení kolektivních správců, zejména jejich zákonné právo vybírat poplatky a udělovat licence k některým druhům užití i jménem autorů, které příslušný kolektivní správce nezastupuje. Kritizováno je také ustanovení autorského zákona, podle kterého může oprávnění k výkonu kolektivní správy pro každou skupinu kolektivně spravovaných práv získat pouze jedna organizace.", "section_level": 1}, {"title": "Související témata.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Licence.", "content": "Právo na různé způsoby užití díla je možno převádět, prodávat apod. Například hudební skupina při nahrávání desky typicky podepíše smlouvu, na jejímž základě bude mít produkční firma exkluzivní právo na šíření nahrávky, zatímco hudebníkům firma poskytne nějakou odměnu (např. určenou nějakým procentem z výnosů, případně pevnou platbu).  Základním typem dohody o autorských právech je tzv. \"licence\", \"licenční smlouva\". Pomocí licenční smlouvy autor poskytuje oprávnění k užití díla za určitých podmínek (nejčastěji na základě odměny). Licence může být výhradní nebo nevýhradní – v případě výhradní licence se autor zavazuje, že licenci neposkytne nikomu jinému.  V českém právním řádu není možné převést či prodat samotná autorská práva – ta zůstávají vždy autorovi. Stejně tak nemůže autor poskytnout licenci na způsob využití, který v době udělení licence nebyl znám. Tato ustanovení mají za cíl chránit autora před uzavřením nevýhodné smlouvy.", "section_level": 2}, {"title": "Jiné formy duševního vlastnictví.", "content": "Autorské právo není jedinou formou tzv. duševního vlastnictví. Základní rozdíly mezi autorským právem a ostatními formami jsou v subjektu ochrany: autorské právo chrání tvůrčí či umělecké ztvárnění ideje, patentové právo chrání ideu, která zakládá vynález, ochranné známky chrání označení používané ve vztahu k výrobku či službě a užitný či průmyslový vzor chrání technické řešení, resp. vzhled výrobku.  Ačkoli různé formy duševního vlastnictví jsou na sobě nezávislé, často je jeden objekt chráněn na základě více forem současně. Například u Spejbla a Hurvínka jsou vzhled a jména loutek chráněny ochrannými známkami, zatímco loutky samy jsou stejně jako konkrétní divadelní představení chráněny autorskými právy.  Jedním z podstatných rozdílů také je, že autorské právo má striktně omezenou časovou platnost, zatímco ochranná známka může platit neomezeně dlouho, pokud je neustále využívána a jsou pravidelně placeny poplatky příslušným úřadům.", "section_level": 2}, {"title": "Označení © a ℗.", "content": "V některých státech (hlavně v USA) bylo dříve nutné dílo registrovat, pokud mělo požívat ochrany autorským právem. Všeobecná úmluva o autorském právu z roku 1952 umožnila, aby byla v těchto státech díla z jiných zemí (kde registrace nebyla podmínkou ochrany) chráněna i bez registrace, pokud byla označena tzv. \"copyrightovou výhradou\". Takové označení obvykle sestávalo ze značky písmene \"c\" v kroužku – ©, případně slova \"copyright\", následované rokem vzniku a označením držitele autorských práv. Ve většině zbytku světa a od roku 1989 i v USA však takové označení není vyžadováno – dílo je chráněno automaticky, aniž by to na něm muselo být výslovně uvedeno a aniž by se autor musel jakkoli registrovat. (Označení je z právního hlediska vyžadováno pouze pro díla, která vznikla před přijetím Bernské úmluvy příslušnou zemí, to je ale evidentně okrajový případ.) Označení © se přesto často objevuje, má však spíše informační hodnotu; jeho právní význam je minimální, dá se pouze předpokládat, že by v případném soudním procesu mohlo označení zdůraznit fakt, že viník o tom, že se jedná o chráněné dílo, musel vědět, neboť je to na díle explicitně uvedeno.  Poblíž tohoto označení se také často objevuje výraz „všechna práva vyhrazena“ – ten má svůj původ v úmluvě z Buenos Aires, která již byla překonána novějšími mezinárodními smlouvami, podle kterých autorskoprávní ochrana vzniká automaticky a toto upozornění opět není vyžadováno. I zde se tedy jedná o čistě informativní poznámku.  Obdobou symbolu © je symbol ℗, který označuje tzv. \"fonogramovou výhradu\" podle Římské úmluvy. Takto se na zvukových nosičích uvádějí informace o nositelích práv k fonogramu a k právu výkonného umělce k jeho výkonu.  V Unicode má symbol © kód U+00A9, symbol ℗ má kód U+2117. Do (X)HTML lze znak © zapsat entitou codice_1. Na klávesnici tyto symboly zpravidla nejsou, ve Windows lze znak © zapsat pomocí Alt+0169. Kromě těchto znaků, jejichž význam je přímo definován jako označení copyrightu, obsahuje Unicode další graficky podobné značky:", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Existují případy, kdy se s některými konkrétními díly zachází zvláštním způsobem, který je výslovně vtělen do zákona. Například do současného autorského zákona platného ve Spojeném království byl vložen dodatek, podle něhož je londýnská dětská nemocnice Great Ormond Street Hospital \"navěky\" (!) držitelem autorských práv na pohádku o Petru Panovi, která jí původně věnoval autor James Matthew Barrie v roce 1929. Nemocnice ovšem nemá plná autorská práva, její role je omezena na pobírání autorského honoráře.  Zvláštní statut má ve Spojeném království také Bible krále Jakuba – zatímco ve zbytku světa se již zpravidla jedná o volné dílo, ve Spojeném království je držitelem autorských práv Koruna a pro šíření je třeba povolení.  Velmi zajímavou skutečností jsou autorská práva v Číně. Teprve s rostoucím potenciálem Číny pro zahraniční obchod v posledních desetiletích se tamější zákonodárci začali zaobírat autorskoprávní legislativou. Do té doby byla Čína obecně považována za stát, který na autorská práva příliš nedbá. Proces přijetí zákona o ochraně duševního vlastnictví, potažmo práv autorských, byl výrazně urychlen se vstupem Číny do Světové obchodní organizace (WTO) 11. 12. 2001. Čína musela přizpůsobit své právní předpisy požadavkům mezinárodní dohody o ochraně duševního vlastnictví. Tím, že čínský autorský zákon není prověřený léty praxe, nastávají praktické problémy. Příkladem může být to, že často dochází k místnímu protekcionismu na úkor zákona nebo že pro sankciování porušitelů autorských práv není vytvořen speciální úřad a tyto případy tedy musí řešit nezpůsobilé orgány.  Schválením nového autorského zákona 121/2000 Sb. došlo k naplnění závazku České republiky, které bylo vyžadováno pro vstup ČR do EU. Tento nový autorský zákon ve svém znění plně respektuje směrnice EU, ovšem jako zákon každé jiné země EU má své individuální prvky. Evropská unie se snaží o právní sblížení všech členských zemí, ale toho nelze dosáhnout úplně (např. kvůli tradicím jednotlivých států).  V roce 1996 vyhlásilo UNESCO 23. duben (pravděpodobný den narození a den úmrtí Williama Shakespeara) světovým dnem knihy a autorských práv.", "section_level": 2}], "src_summary": "Autorské právo (anglicky ) je odvětví práva, které se zabývá právními vztahy uživatelů a tvůrců tzv. „autorských děl“ k příslušným dílům. Tvůrci mohou být například spisovatelé, hudebníci, filmaři, architekti, urbanisté a programátoři apod. Prostřednictvím autorského práva stát poskytuje autorům po jistou omezenou dobu určitá výlučná práva k jejich dílu. Autorské právo je součástí tzv. duševního vlastnictví.", "tgt_summary": "著作权,也称为版权,分为著作人格权与著作财产权。其中著作人格权的内涵包括了公开发表权、姓名表示权及禁止他人以扭曲、变更方式,利用著作损害著作人名誉的权利。著作财产权是无形的财产权,是基于人类知识所产生的权利,故属知识产权之一,包括重制权、公开口述权、公开播送权、公开上映权、公开演出权、公开传输权、公开展示权、改作权、散布权、出租权等等。", "id": 1583424}
{"src_title": "Teplo", "tgt_title": "熱量", "src_document": [{"title": "Fyzikální podstata a definice tepla.", "content": "Podle kinetické teorie se při tepelné výměně předává energie pohybu částic, z nichž se skládá jak systém teplo odevzdávající, tak systém teplo přijímající, a to neuspořádaně. Zejména u látek v kondenzovaném stavu je nutno uvažovat vedle kinetické energie částic i energii jejich vzájemných interakcí a vazeb. Tepelná výměna nemusí být spojena se změnou teploty, mění-li se fáze látky - hovoříme pak o latentním teple.  Tepelná výměna přímo nesouvisí s předáváním částic mezi systémy, změnou jejich chemické podstaty, ani změnami pohybového stavu systémů či \"vnější\" potenciální energie systémů. Změny tepla mohou být sice formálně ekvivalentní určité mechanické práci nebo kinetické energii částic (vibrační, translační, rotační), atp., nejsou však s nimi identické a fyzikálně se od nich fundamentálně liší. Tento rozdíl se zvláště názorně projevuje ve spektroskopii.  Definice tepla však nevylučuje tepelné děje při současném konání práce. V souladu s 1. termodynamickým zákonem je teplo (systémem \"přijaté\") při tepelné výměně rovno změně (\"zvýšení\") vnitřní energie systému zvýšené o (systémem \"vykonanou\") práci (kurzívou je v předchozí větě vyznačeno, kdy se daná změna bere za kladnou).  Přeměnu mechanické práce na teplo a naopak vysvětluje kinetická teorie jako přeměnu kinetické energie uspořádaného pohybu na kinetickou energii neuspořádaného pohybu částic a naopak. Fyzikálně se fundamentální rozdíl mezi \"neuspořádaným\" a \"uspořádaným\" pohybem částic projevuje např. ve spektroskopii. Zatímco tepelnému pohybu odpovídá šum, charakterizovaný určitou (širokospektrální) distribuční funkcí, mechanickému pohybu (např. vibračnímu) odpovídají určité ostré spektrální čáry.  Podle překonané fluidové teorie tepla byla podstatou tepla substance - fluidum (zvané \"calor\", \"calorique\" apod.) a teplo bylo množství tohoto fluida v látce. Tato představa plně vyhovuje tam, kde neprobíhají chemické reakce a nevyměňuje se práce s okolím (např. v kalorimetrii). Pro tepelné stroje vyhovuje jen kvalitativně, nikoli však kvantitativně: práce se podle ní koná tím, že tepelné fluidum přechází z místa s vyšší teplotou do místa s nižší teplotou, podobně jako voda v řece může konat práci tím, že přechází z vyšší polohy do nižší. Podle fluidové teorie však přitom fluida neubývá, zatímco měření ukazuje, že \"fluida ubude\" právě tolik, kolik práce se vykoná. Toto vyjadřuje první zákon termodynamiky. S tímto vědomím je fluidová teorie cenná i dnes svou názorností. Názorně vystihuje zejména přenos tepla (kalorimetrická rovnice) a objasňuje přirozenou roli Laplaceovy rovnice a Poissonovy rovnice v těchto dějích, v analogii s teorií tekutin.  Zdůrazněme, že  Matematicky i fyzikálně přesněji se jedná o otázku, zda teplo lze v dané situaci považovat za úplný diferenciál (totální), nebo jen tzv. parciální diferenciál. Parciální diferenciál tepla lze převést v diferenciál totální pomocí vynásobení určitým, tzv. integračním faktorem, toto tvrzení je součástí 2. principu termodynamiky. V případě tepla je tímto integračním faktorem reciproká teplota formula_4.  Je třeba rozlišovat dvě \"různé\" veličiny: teplo, které popisuje \"změnu energie\" tělesa provedenou jistým konkrétním způsobem (dějová veličina), a teplota, která popisuje \"stav\" tělesa (stavová veličina). Stavovou veličinou popisující tepelnou výměnu je entropie.", "section_level": 1}, {"title": "Značení a jednotky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Znaménková konvence.", "content": "Znaménko hodnoty tepla označuje, zda jde o teplo přijaté nebo vydané. Dříve se brala kladně odebraná práce formula_5 a dodané teplo formula_6 (z \"filosofie parních strojů\"), takže zákon zachování energie pro uzavřený cyklus zněl formula_7, práce při stlačení plynu byla formula_8. Moderněji se bere kladně veškerá dodaná energie (což je jediná možnost např. v případech, kdy má přenos energie obojí charakter, třeba polarizovaným světlem) a zákon zachování zní formula_9, práce při stlačení plynu je formula_10.", "section_level": 2}, {"title": "Výpočet.", "content": "Množství tepla formula_11 přijatého fyzikálně (skupenství) a chemicky homogenním systémem souvisí se vzrůstem teploty formula_12 vztahem kde formula_14 je hmotnost systému, formula_15 je jeho měrná tepelná kapacita, formula_12 je rozdíl počáteční teploty formula_17 a koncové teploty formula_18 (tzn. formula_19). Tepelná kapacita formula_15 může záviset na teplotě, proto se vztah uvádí v diferenciálním tvaru: kde formula_22 značí, že se u tepla nejedná o totální diferenciál.", "section_level": 1}, {"title": "Měření.", "content": "Měřením tepla se zabývá kalorimetrie. Základem kalorimetrických úvah je zákon zachování energie, jehož znění vyjadřuje tzv. kalorimetrická rovnice.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné veličiny.", "content": "Teplo potřebné k ohřátí předmětu o jeden teplotní stupeň se nazývá \"tepelná kapacita C \"tohoto předmětu. Teplo potřebné k ohřátí jednoho kilogramu látky o jeden teplotní stupeň se nazývá \"měrná tepelná kapacita (měrné teplo) c \"této láky. Teplo potřebné k ohřátí jednoho molu látky o jeden teplotní stupeň se nazývá \"molární tepelná kapacita (molární teplo) \"této látky. Vždy je potřeba ještě upřesnit děj, při jakém se látka ohřívá (např. měrná tepelná kapacita plynu za stálého objemu \"c\" či za stálého tlaku \"c\").", "section_level": 1}, {"title": "Šíření tepla.", "content": "Šíření tepelné energie z jednoho místa na druhé může probíhat vedením, prouděním nebo zářením (sáláním).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Původně teplo popisovala v 17. století flogistonová teorie. V 18. století pak kalorická teorie tvrdící, že jde o jakousi tepelnou tekutinu. Ta byla v 19. století nahrazena mechanistickou teorií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teplo (Q - \"calorique - Kalorika)\" (dříve nebo v pozměněném smyslu tepelná energie) je termodynamická veličina vyjadřující míru změny vnitřní energie, jejíž podstatou není ani práce formula_1 (elementární práce je rovna obecné síle skalárně násobené obecným posunutím), ani tzv. chemická práce formula_2 (chemický potenciál krát změna množství látky). Teplo systém \"vyměňuje\" (tj. přijímá nebo odevzdává) s jiným systémem jiné teploty, se kterým je v tepelném styku (tedy rozhraní mezi nimi je diatermického charakteru, tj. nepředstavuje tepelnou izolaci); hovoříme o tepelné výměně.", "tgt_summary": "热量是指由于温度差而转移的能量,公制为焦耳。 在温度不用来之间,热量总是由高温物体向低温物体传递; 二在等温过程中,物体之间的温度也不断出现微小差别,通过热量传递不断达到新的平衡。", "id": 1732952}
{"src_title": "Skupenství", "tgt_title": "物质状态", "src_document": [{"title": "Přechody mezi skupenstvími.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pevná látka – kapalina.", "content": "Přechodu od pevné látky ke kapalině se říká tání. Opačný jev se nazývá tuhnutí. Aby těleso přešlo z pevné fáze do kapalné, musíme mu dodat skupenské teplo tání. Na mikroskopické úrovni se to rovná dodání energie částici, která bude větší než energie vazby, která částici v pevné látce drží.  Není potřeba, aby pevné těleso mělo nějakou konkrétní teplotu, aby se některé částice z něj uvolňovaly do kapalné fáze. V případě ale, že teplota dosáhne bodu tání, přechod do kapalné fáze nastane spontánně v celém jeho objemu.", "section_level": 2}, {"title": "Kapalina – plyn.", "content": "Přechodu od kapaliny k plynu se říká vypařování. Opačný jev se nazývá zkapalnění. Aby těleso přešlo z kapalné fáze do plynné, musíme mu dodat skupenské teplo varu. Na mikroskopické úrovni se to rovná dodání energie částici, která bude větší než energie vazby, která částici v kapalině drží.  Není potřeba, aby kapalné těleso mělo nějakou konkrétní teplotu, aby se některé částice z něj uvolňovaly do plynné fáze. V případě ale, že teplota dosáhne bodu varu, přechod do plynné fáze nastane spontánně v celém jeho objemu. Tehdy mluvíme o varu.", "section_level": 2}, {"title": "Pevná látka – plyn.", "content": "Pokud částici na mikroskopické úrovni dodáme tolik energie, že se přetrhne nejen vazba, která ji držela na pevném místě, ale také vazba, která by ji udržela v kapalině, částice se uvolní jako plyn. V některých vhodných případech lze tento přechod pozorovat i na makroskopické úrovni a říká se mu sublimace. Opačný jev se nazývá desublimace. Někdy se můžeme setkat s pojmem sublimace pro oba směry.", "section_level": 2}, {"title": "Přechod k plazmatu.", "content": "Zde není rozhodující, zda první skupenství je plynné, kapalné nebo pevné. Látka se změní kvalitativně v úplně novém směru - uvolní část nebo všechny své elektrony z atomových obalů. Rozhodující přitom není, jak silná ionizace proběhne, ale zda tato ionizace bude mít vliv na kolektivní chování látky. I velmi slabě ionizovaná látka může být plazmatem (například ionosféra), ale na druhou stranu třeba plamen ohně se za plazma obvykle nepovažuje.  Ekvivalentem skupenského tepla zde může být energie potřebná k ionizaci.", "section_level": 2}, {"title": "Přechod ke kvark gluonovému plazmatu.", "content": "Tento přechod byl zatím pozorován jen ve velmi speciálních případech. Dodnes není zcela jasné, jaké všechny děje při přechodu z normálního stavu hmoty (ve smyslu existence nukleonů) do stavu kvark gluonového plazmatu probíhají. Mnoho odpovědí by měl přinést urychlovač částic LHC (\"Large Hadron Collider\") v CERNu se soustavou detektorů pro projekt ALICE (\"A Large Ion Collider Experiment\") dokončenou roku 2008.", "section_level": 2}], "src_summary": "Skupenství neboli stav je konkrétní forma látky, charakterizovaná především uspořádáním částic v látce a projevující se typickými vlastnostmi.", "tgt_summary": "物质状态是指一种物质出现不同的相。早期来说,物质状态是以它的体积性质来分辨。在固态时,物质拥有固定的形状和容量;而在液态时,物质维持固定的容量但形状会随容器的形状而改变;气态时,物质不论有没有容量都会膨胀以进行扩散。近期,科学家以分子之间的相互关系作分类。固态是指因分子之间因为相互的吸力因而只会在固定位置震动。而在液体的时候,分子之间距离仍然比较近,分子之间仍有一定的吸引力,因此只能在有限的范围中活动。至于在气态,分子之间的距离较远,因此分子之间的吸引力并不显著,所以分子可以随意活动。电浆态,是在高温之下出现的高度离化气体。而由于相互之间的吸力是离子力,因而出现与气体不同的性质,所以电浆态被认为是第四种物质状态。假如有一种物质状态不是由分子组成而是由不同力所组成,我们会考虑成一种新的物质状态。例如:费米凝聚和夸克-胶子浆。 物质状态亦可用相的转变来表达。相的转变可以是结构上的转变又或者是出现一些独特的性质。根据这个定义,每一种相都可以其他的相中透过相的转变分离出来。例如水数种固体的相。超导电性便是由相的转变引伸出来,因此便有超导电性的状态。同样,液晶体状态和铁磁性状态都是用相的转变所划分出来并同时拥有不一样的性质。", "id": 1215353}
{"src_title": "Atom", "tgt_title": "原子", "src_document": [{"title": "Historický vývoj atomové teorie.", "content": "První představy o atomu pocházejí z antického Řecka, ve kterém v 5. století př. n. l. Démokritos představil filosofickou teorii - atomismus, podle které nelze hmotu dělit do nekonečna, neboť na nejnižší úrovni existují dále nedělitelné částice, které označil slovem \"atomos\" (ἄτομος). Podle této teorie je veškerá hmota složena z různě uspořádaných atomů různého druhu, které jsou nedělitelné, přičemž je nelze vytvářet ani ničit. Navíc se objevuje i myšlenka existence prázdného prostoru, kterým se mohou atomy pohybovat.  Vědeckou formu atomové teorii poskytl na začátku 19. století John Dalton, podle kterého se každý chemický prvek skládá ze stejných atomů zvláštního typu, které nelze měnit ani ničit, ale lze je skládat do složitějších struktur (sloučenin). Na základě této teorie byl schopen vysvětlit některé otevřené otázky tehdejší chemie, např. proč při chemických reakcích reagují vždy jednoduché poměry množství příslušných látek (viz zákon násobných poměrů slučovacích).", "section_level": 1}, {"title": "Thomsonův (pudinkový) model atomu.", "content": "Teorii o nedělitelných atomech (přesněji částicích, které atomy nazval Dalton) však v roce 1897 vyvrátil J. J. Thomson, který při studiu katodového záření objevil elektron — tedy první subatomární částici. Na základě tohoto objevu vytvořil tzv. \"Thomsonův model atomu\" (též \"pudinkový model\"), který předpokládal, že atom je tvořen rovnoměrně rozloženou kladně nabitou hmotou, ve které jsou (jako rozinky v pudinku) rozptýleny záporně nabité elektrony.", "section_level": 2}, {"title": "Rutherfordův (planetární) model atomu.", "content": "Thomsonův model překonal na začátku 20. století Ernest Rutherford, který analýzou experimentů Geigera a Marsdena dokázal, že většina hmoty s kladným nábojem je umístěna ve velmi malém prostoru ve středu atomu. To ho vedlo k \"Rutherfordově modelu\", podle kterého se atom skládá z kladně nabitého hutného jádra, kolem kterého obíhají záporně nabité elektrony obdobně jako planety obíhají Slunce (proto se tento model nazývá též \"planetární model atomu\"). Později také zjistil, že jádro atomu vodíku je nejjednodušším jádrem, které je tvořeno jedinou částicí, přičemž tato částice je obsažena také v jádrech ostatních atomů. Tato částice se nazývá proton. V roce 1932 pak James Chadwick objevil neutron, který se v jádře nachází spolu s protony.  Planetární model však trpěl mnoha zásadními nedostatky: například podle všech známých zákonů by elektricky nabité těleso (elektron) obíhající po kruhové či eliptické dráze muselo vysílat elektromagnetické záření, čímž by ztrácelo energii a ve velmi krátkém čase by se všechny elektrony spirálovitě zřítily do atomových jader.", "section_level": 2}, {"title": "Bohrův-Sommerfeldův model atomu.", "content": "Zásadní problémy Rutherfordova modelu překonala až nová kvantová teorie, podle které je elektromagnetické záření vysíláno i pohlcováno po nedělitelných množstvích, kvantech. V roce 1913 vytvořil Niels Bohr podle této teorie \"Bohrův model atomu\". Podle tohoto modelu obíhají elektrony atomové jádro jen na některých dovolených kruhových drahách, přičemž nemohou vyzařovat a spirálovitě padat do jádra, protože mezilehlé dráhy nejsou možné a vyzařování energie není spojité, mohou pouze za určitých podmínek jednorázovými změnami „přeskočit“ z jedné energetické hladiny do jiné.  Bohrův model byl navržen \"ad hoc\", byl poměrně komplikovaný, ale dokázal předpovědět několik důležitých faktů o atomových spektrech. V některých ohledech však stále selhával (např. vysvětlení štěpení spektrálních čar). Bohrův model je stále založen na klasické fyzice, na rozdíl od planetárního modelu však doplnil některé postuláty, kterými se pokusil odstranit rozpory planetárního modelu. Jedná se tedy o soubor uměle definovaných fenomenologických tvrzení, o kterém byl samotný Bohr přesvědčen, že nemůže být konečným vysvětlením. Bohrovy postuláty však byly jedním z podstatných podnětů, které iniciovaly vznik kvantové teorie — nového teoretického základu, ze kterého postuláty přirozeně vyplývají.  Arnold Sommerfeld doplnil Bohrův model o vybrané eliptické dráhy oběhu elektronů a přidal příslušné postuláty. Umožnil tak dílčí vysvětlení pro rozštěpení některých spektrálních linií a některé změny spekter v magnetickém poli.", "section_level": 2}, {"title": "Kvantověmechanický model atomu.", "content": "Moderní \"kvantověmechanický model atomu\" vznikl na základě de Broglieho teorie částicových vln a následné Schrödingerovy práce, v níž představil tzv. Schrödingerovu rovnici, podle které elektron (stejně jako všechny ostatní částice) není popisován jako hmotný bod, ale jako vlnová funkce definující pravděpodobnosti výskytu elektronu v různých místech prostoru. Spolu s Heisenbergovými relacemi neurčitosti to znamená, že mechanistické eliptické dráhy Bohrova-Sommerfeldova modelu byly opuštěny a nahrazeny neostře definovanými oblastmi, ve kterých se elektron s určitou pravděpodobností nalézá, tzv. orbitaly.  Model založený na Schrödingerově kvantové mechanice dokázal vysvětlit mnoho atomových vlastností, které byly dřívějšími teoriemi nepředpověditelné (např. pravděpodobnosti přechodů a tedy intenzity spektrálních čar). Některé jevy v jemné struktuře spekter se však pomocí něho vysvětlit nepodařilo.  K přesnějšímu vystižení vlastností atomového obalu je potřeba relativistická kvantová mechanika. Chování elektronů tak lépe popisuje relativistická Diracova rovnice, ze které přirozeně vyplývají i korekce k Schrödingerovu modelu, mající původ v relativistické změně hmotnosti a v interakci spinů elektronů (přesněji jejich magnetických polí) ve víceelektronových atomových obalech. Podobně Kleinova-Gordonova rovnice popisuje vlastnosti exotických mezoatomů, jejichž atomový obal je tvořený mezony (zpravidla záporné piony).", "section_level": 2}, {"title": "Složení atomu.", "content": "Přestože podle jména je atom „nedělitelný“, ve skutečnosti jej lze rozložit na menší složky, někdy označované jako subatomární částice:  Elektrony jsou k atomovému jádru vázány elektromagnetickou silou zprostředkovávanou fotony. Protony a neutrony v jádře jsou navzájem vázány silnou jadernou silou zprostředkovanou gluony.  Samotné protony a neutrony se ještě skládají z kvarků.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy atomů.", "content": "Různé atomy se liší svým složením: počtem jednotlivých částic. Atomy různých prvků se liší svým atomovým číslem, které vyjadřuje počet protonů v jádře (např. atom se šesti protony je atomem uhlíku; počet elektronů v obalu je u běžného elektricky neutrálního atomu shodný s počtem protonů v jádře). Atomy jednoho prvku se mohou lišit počtem neutronů v jádře (tzv. nukleonovým číslem), čímž tvoří různé izotopy (např. atom s šesti protony a osmi neutrony je izotop uhlík 14, C). Pokud se z elektricky neutrálního atomu vyjme elektron (nebo se naopak do něj vloží), vznikne nabitý iont.  Je známo asi 256 druhů atomů (nuklidů), které jsou stabilní, a mnoho dalších, jejichž jádra jsou nestabilní a samovolně se radioaktivně rozpadají.", "section_level": 1}, {"title": "Exotické druhy.", "content": "V atomovém jádře může být nukleon nahrazen hyperonem, zpravidla hyperonem Λ. Jedná se pak o atom s hyperjádrem.  Elektron v atomovém obalu může být nahrazen mionem (nebo lehčím záporně nabitým mezonem, např. pionem). Takový atom se pak nazývá mioatomem (resp. mezoatomem). Vzhledem k větší hmotnosti je klasický Bohrův poloměr mioatomu mnohem menší, mion je vázán těsněji a je vysoká pravděpodobnost záchytu mionu jádrem (obdoba záchytu elektronu u radioaktivní přeměny beta). Atomové orbitaly mezoatomů se liší nejen kvůli odlišné hmotnosti, ale také tím, že k popisu kvantověmechanického chování mezonu v obalu je nutno použít Kleinovu–Gordonovu rovnici (na rozdíl od Diracovy rovnice pro elektron). Také jádro (proton u atomu lehkého vodíku) může být také nahrazeno antimionem nebo kladně nabitým mezonem - v r. 2016 tak např. byla prokázána existence exotických atomů složených z pionu a kaonu (jak Kπ tak πK).  Někdy bývá za exotický atom považováno i tzv. pozitronium, vázaná soustava pozitronu a elektronu, a mionium, název nesystematicky používaný jak pro soustavu antimionu a elektronu, tak antimionu a mionu. Ve všech těchto případech kladně nabitý antilepton nahrazuje klasické atomové jádro.  Mohou existovat i vázané soustavy atomového jádra a antiprotonu, nahrazujícího elektron v obalu. Takové soustavy se nazývají baryonové atomy. V r. 1991 bylo objeveno antiprotonové hélium (atomové jádro hélia s \"obalem\" tvořeným antiprotonem a elektronem), v r. 2006 pak byla prokázána produkce protonia čili antiprotonového vodíku, vázané soustavy protonu a antiprotonu. V případě antiprotonového hélia, jakéhosi hybridu mezi atomem a molekulou, se používá též název atomkule. Za relativní stabilitu dvou jeho konfigurací může koordinace kvantového chování antiprotonu a elektronu v jeho obalu.  Všechny exotické atomy jsou nestabilní.", "section_level": 2}, {"title": "Atomy a molekuly.", "content": "V plynech, kapalinách a některých pevných látkách jsou atomy chemickými vazbami vázány do molekul. V jiných pevných látkách jsou atomy vázány přímo bez tvorby molekul. Tak vznikají krystalické látky; zvláštním případem jsou molekulární krystaly.", "section_level": 1}, {"title": "Silové působení v atomu.", "content": "Protože je atom složen z částic, je pro jeho stabilitu důležitá vyváženost sil, které v něm působí:  Z toho vyplývá, že za interakce v atomovém obalu (elektrony v poli jádra, elektrony navzájem, přechody mezi energetickými stavy) je zodpovědná elektromagnetická interakce.  V atomovém jádře se významně projevuje silná interakce (drží jádro pohromadě, je zodpovědná za radioaktivní přeměnu alfa), ale i slabá interakce (zodpovědná za radioaktivní přeměnu beta) a elektromagnetická interakce (snižuje vazbovou energii jádra, zodpovědná za přechody mezi energetickými stavy jádra – radioaktivitu gama).", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum atomů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nemožnost vizualizace atomů viditelným světlem.", "content": "Vizualizaci makroskopických objektů lze bezproblémově provést opticky, tedy pomocí viditelného světla. Tehdy lze proces vizualizace popsat následovně: Světlo putuje ze zdroje záření na objekt od nějž se odrazí (nebo je světlo pohlceno a následně vyzářeno) a pokračuje do měřícího přístroje, např. mikroskopu. Makroskopické objekty jsou díky své hmotnosti ovlivněny světelným tokem pouze nepatrně a vliv měření se zpravidla zanedbává.  Problém nastává u mikroskopických objektů, jako jsou atomy, kde vliv měření zanedbat nelze. Maximální přesnost měření je dána principem neurčitosti, formula_1. Vyplývá z něj, že polohu atomu nemůžeme změřit naprosto přesně, takže obraz bude vždy rozostřen a toto omezení nelze nijak obejít. Dále z něj vyplývá, že čím menší rozostření formula_2 chceme, tím větší hybnost světlo musí mít. Protože ale hovoříme o rozostření menším než velikost atomu, tedy v řádu formula_3, tak hybnost fotonů musí být v řádu formula_4, neboli minimální frekvence použitelného světla je formula_5. Nejvyšší frekvence viditelného světla je ale řádu formula_6 a tedy \"viditelným světlem není možné atomy pozorovat\". Zpětný výpočet ukazuje, že viditelným světlem je možné pozorovat pouze objekty, které jsou alespoň 10000krát větší než je atom. Toto omezení je platné pro všechny optické mikroskopy bez ohledu na jejich konstrukci.", "section_level": 2}, {"title": "Zařízení pro vizualizaci atomů.", "content": "Aby se daly atomy vizualizovat, je nutné místo viditelného světla použít něco jiného nebo použít úplně jiný způsob vizualizace. Mezi základní zařízení pro vizualizaci atomů patří:", "section_level": 2}, {"title": "Manipulace s atomy.", "content": "S jednotlivými atomy se poprvé podařilo manipulovat v roce 1989 Donaldu Eiglerovi z IBM, který ze 35 atomů xenonu vytvořil nápis „IBM“. Pro manipulaci s atomy použil řádkovací tunelový mikroskop při velmi nízkých teplotách a v ultravysokém vakuu.  Manipulace s jednotlivými atomy je velmi důležitá pro budoucí rozvoj nanotechnologie, oboru, který na úrovni atomů a molekul pomáhá vytvářet materiály speciálních vlastností, např. materiály s vysokou pevností.", "section_level": 2}], "src_summary": "Atom (z řeckého ἄτομος, \"átomos\" – \"nedělitelný\") je nejmenší částice běžné hmoty, částice, kterou už chemickými prostředky dále nelze dělit (ovšem fyzikálními ano – viz např. jaderná reakce) a která definuje vlastnosti daného chemického prvku. Atom se skládá z atomového jádra obsahujícího protony a neutrony a obalu obsahujícího elektrony.", "tgt_summary": "原子是元素能保持其化学性质的最小单位。一个正原子包含有一个致密的原子核及若干围绕在原子核周围带负电的电子。而负原子的原子核带负电,周围的负电子带「正电」。正原子的原子核由带正电的质子和电中性的中子组成。负原子原子核中的反质子带负电,从而使负原子的原子核带负电。当质子数与电子数相同时,这个原子就是电中性的;否则,就是带有正电荷或者负电荷的离子。根据质子和中子数量的不同,原子的类型也不同:质子数决定了该原子属于哪一种元素,而中子数则确定了该原子是此元素的哪一个同位素。", "id": 1558997}
{"src_title": "Rada Evropy", "tgt_title": "欧洲委员会", "src_document": [{"title": "Vznik Rady Evropy.", "content": "Za ideového otce Rady Evropy je považován Winston Churchill, který po druhé světové válce prosazoval politiku francouzsko-německého smíření. V projevu na univerzitě v Curychu prosazoval kromě federace nekomunistických států i sjednocení Evropy. Churchillova snaha vyústila v květnu roku 1948 v konferenci v Haagu, na které byly položené základy Rady Evropy.  Klíčovým momentem pro vznik Rady bylo podepsání Statutu Rady Evropy (tzv. Londýnská smlouva) v Londýně 5. května 1949. Mezi signatáře patřily státy Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Švédsko a Velká Británie. Trvalé sídlo, o které v minulosti soupeřily Německo a Francie, bylo ustanoveno ve Štrasburku. Toto gesto mělo symbolizovat sjednocení Evropy.  Původním záměrem organizace byla evropská integrace. Tento úkol se nezdařil, časem jej převzala Evropská společenství a Rada Evropy se zaměřila na problematiku lidských práv a svobod. Její význam postupně upadal, obnovení nastalo po roce 1990 v souvislosti s pádem komunistických režimů ve východní Evropě. Následně se jejími členy staly mnohé východoevropské a postsovětské státy včetně dnešního Ruska a význam této instituce jako platformy pro celoevropskou diskuzi se obnovil. V současnosti jsou jejími členy všechny evropské státy kromě Vatikánu, který má statut pozorovatele, Běloruska, které nebylo přijato kvůli nedodržování demokratických zásad a svobody slova, Kazachstánu (4 % území státu leží v Evropě), který je kandidátskou zemí, a sporných evropských států – Abcházie, Jižní Osetie, Kosova, Náhorního Karabachu, Podněstří a Severního Kypru. Poslední zemí, která vstoupila do Rady Evropy, byla Černá Hora v roce 2007. Československo bylo členem Rady Evropy od roku 1991 až do svého rozpadu v roce 1993. V červnu téhož roku do Rady Evropy vstoupily samostatně Česká i Slovenská republika.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce, orgány a výstupy Rady Evropy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Funkce Rady Evropy.", "content": "Článek 1 Statutu Rady Evropy uvádí, že cílem Rady Evropy je dosažení větší jednoty mezi jejími členy za účelem ochrany uskutečňování ideálů a zásad, které jsou jejich společným dědictvím, a usnadňování jejich hospodářského a společenského rozvoje. Hlavní agendu této organizace lze rozdělit do 4 hlavních skupin: Rada Evropy rovněž nabízí právní poradenství po celém světě – mezi nejznámější aktéry v této oblasti se řadí tzv. Benátská komise, která se podle vlastních slov Rady Evropy zabývá především otázkami ústavního práva.  Všechny členské státy se přihlásily k Evropské úmluvě o lidských právech, na jejíž dodržování je v jednotlivých zemích dohlíženo prostřednictvím Evropského soudu pro lidská práva. Jednotliví občané se zároveň mohou k tomuto soudu odvolat se stížností na porušování lidských práv, pokud již vyčerpali všechny právní prostředky a možnosti odvolání uvnitř soudní soustavy své země. Rada Evropy má také své externí zastoupení v jiných mezinárodních organizacích, jako je Evropská unie, OSN, OBSE a další.  V problematice demokracie a lidských práv je poskytnuta možnost školení v tzv. Evropských střediscích mládeže, nacházejících se ve Štrasburku a Budapešti.  S ohledem na aktuální dění je rovněž příhodné zmínit fakt, že se Rada Evropy zabývá situací na Blízkém východě z pohledu vlastní agendy. Pro ilustraci můžeme uvést příklad Turecka, na které se Rada Evropy dlouhodobě zaměřuje jako na potenciální modelovou zemi demokratického zřízení, která může v budoucnu jít příkladem ostatním zemím v regionu. V tomto případě Rada studuje především historické a současné proměny ve vnímání islámu, národní identity, demokratizace, přístupu k odlišným náboženstvím a další důležité aspekty. I přestože Turecko není plně sekularizovanou zemí, kde by navíc platila lidská, občanská a další práva ve stejné míře jako kupříkladu v Evropské unii, stále se jedná o zemi, která má podle Rady Evropy největší šanci stát se motivujícím příkladem pro ostatní státy v regionu.", "section_level": 2}, {"title": "Orgány Rady Evropy.", "content": "Rada Evropy se skládá z několika pracovních institucí:", "section_level": 2}, {"title": "Výbor ministrů.", "content": "Výbor ministrů se skládá z ministrů zahraničních věcí všech členských států nebo jejich stálých diplomatických zástupců, přičemž každý člen má jeden hlas. Je to rozhodovací orgán, který zváží přijetí daného návrhu Parlamentního shromáždění. Schůze probíhají na dvou úrovních: Výbor ministrů se schází dvakrát za rok (v květnu a listopadu), výjimečně se odsouhlasí zasedání v případě, když dvě třetiny členů odsouhlasí zasedání na návrh alespoň jednoho člena nebo na podnět generálního tajemníka. Štrasburští zástupci ministrů zahraničních věcí členských států se setkávají jednou do týdne. Mají také právo rozhodovat s výjimkou přijímání citlivých rozhodnutí.  Orgán má následující strukturu: Předseda každého zasedání Výboru ministrů je vybraný na základě anglického abecedního seznamu všech členských států, je zodpovědný za řízení debat, ale jeho hlas nemá rozhodovací funkci. Když Výbor nezasedá, jeho funkční období přetrvává až do začátku nového zasedání, kdy bude pokračovat nový předseda.  Výbor ministrů je orgán, který realizuje cíle Rady Evropy, „přičemž pod tím rozumějme závěry rozhovorů, smluv a přijetí zákonů vládami o společné politice vzhledem k vytyčeným otázkám“ (článek 15 Statutu Rady Evropy). Kromě jiného, Výbor ministrů reguluje všechny otázky týkající se organizace a vnitřního uspořádání Rady Evropy. Jedním z vnitřních usnesení je i článek 20 o jednomyslné shodě při přijímání závažnějších usnesení. Návrhy, které jsou směřované směrem ven pro vlády členských států, mají dvojí formu, při první může jít o doporučení pro vlády, při druhé jde o různé domluvy a smlouvy, které jsou podepsané ministry, musí být v souladu s mezinárodním právem a taktéž musí být ratifikované.  Aby zasedání bylo vůbec usnášeníschopné, musí být přítomné dvě třetiny reprezentantů členských států. Přijetí usnesení k důležitým záležitostem vyžaduje jednomyslnou shodu, pro přijetí ostatních usnesení je potřeba souhlas dvoutřetinové většiny. Pro mezivládní povahu a jednomyslnost, která je vyžadovaná při komplikovanějších prohlášeních, se výkonnost tohoto aparátu ukázala v praxi jako omezená. Projevilo se to v roce 2004 na summitu ve Varšavě, na kterém Rada Evropy nezískala přední mandát. Vzhledem k tomu, že Rada Evropy nemá výkonnou moc, snaha realizovat usnesení Rady Evropy spočívá na jednotlivých ministrech zahraničních věcí.  Rada Evropy získává finance skrze příspěvky členských zemí, přičemž výše příspěvku je stanovena v závislosti na velikosti populace a zdrojů členského státu.  Výbor také dohlíží nad výkonem rozsudku Evropského soudu pro lidská práva a dementuje jednotlivé kooperační a pomocné programy pro dané země.", "section_level": 3}, {"title": "Parlamentní shromáždění.", "content": "Parlamentní shromáždění je poradní orgán Rady Evropy. Diskutuje o otázkách týkajících se jejích zájmů a stanovuje závěry, které ve formě doporučení posune dál Výboru ministrů. Skládá se ze členů každého členského státu, které musí zvolit domácí parlament a kteří musí mít totožnou národnost se státem, který reprezentují. Druhá podmínka determinující počet reprezentantů musí zodpovídat přerozdělení křesel podle článku 26, který stanovuje, na jaký počet míst mají jednotlivé státy nárok, například Česká republika má právo na sedm křesel.  Vzhledem k tomu, že Parlamentní shromáždění nemá rozhodovací pravomoc, jde spíše o orgán zastupující veřejné mínění než o zákonodárný orgán.  Procesní konání Rady Evropy je komplexní, dva hlavní orgány můžou být iniciativní v předkládání otázek na řešení. Na druhé straně komplexnost Rady Evropy spočívá v převažující úloze Výboru ministrů. Při tvorbě a realizaci návrhů pomáhá Parlamentnímu shromáždění sedm všeobecných komisí a čtyři specializované komise.  Můžeme to vidět na všeobecném příkladě, kdy se Parlamentní shromáždění rozhodne předložit návrh, jehož řešení bude završené jako závěr mezinárodní domluvy. Tento návrh odešle příslušné komisi, která vytvoří podkomisi, jejíž připomínky jsou diskutované v komisi a následně jako návrh doporučení je vrácený Parlamentnímu shromáždění. V případě, kdy Parlamentní shromáždění přijme tento návrh, je odevzdaný Výboru ministrů, který ho přisoudí posuzovaní Výboru expertů, kteří vypracují návrh úmluvy. Následně je návrh odevzdaný Výboru ministrů (nejčastěji zástupcům ministrů), kteří ho můžou nazpět poslat Parlamentnímu shromáždění, aby se k němu vyjádřilo. Finální fáze se odehrává ve Výboru ministrů, který ho jednohlasně odhlasuje a podepíše.", "section_level": 3}, {"title": "Sekretariát.", "content": "Sekretariát je administrativní struktura Rady Evropy a skládá se ze specializovaného personálu, z Generálního tajemníka a jeho zástupců. Tyto dvě funkce mají za úlohu vydávat doporučení pro Výbor ministrů a Generální tajemník zodpovídá za chod Sekretariátu nad Výborem a taktéž zásobuje Parlamentní shromáždění administrativními službami. Ostatní členové sekretariátu jsou jmenováni generálním tajemníkem v souladu s administrativním pořádkem. Pro jeho technické, komunikační a poradní zaměření hraje důležitou roli při zpracovávání návrhů a rad.", "section_level": 3}, {"title": "Členské státy.", "content": "V současné době je členem Rady Evropy 47 států (téměř všechny evropské země, výjimkami jsou Bělorusko, Vatikán – ten však má status pozorovatele, Kazachstán2 a sporná území/státy Kosovo, Abcházie, Jižní Osetie, Severní Kypr, Náhorní Karabach a Podněstří), při založení 5. května 1949 měla Rada deset členských zemí:  Ostatní členské státy (v pořadí podle uvedeného data vstupu): 1 Dřívější členství Československa od roku 1991 nebylo na nově vzniklé státy Českou republiku a Slovenskou republiku účinné. Oba státy tak musely opětovně podstoupit proces přijetí. 2 Malá západní část Kazachstánu leží geograficky v Evropě  Status pozorovatele mají zejména tři velké severoamerické státy (Kanada, USA, Mexiko), Japonsko, Izrael či Vatikán.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rada Evropy (RE) \"(anglicky Council of Europe, CoE, francouzsky Conseil de l'Europe)\" je mezinárodní organizace spojující 47 zemí Evropy. Tato instituce dále zahrnuje šest pozorovatelských zemí: Vatikán, Kanadu, USA, Mexiko, Japonsko a Izrael. Rada Evropy je nezávislá na Evropské unii a funguje na principu diskuze a hledání společných řešení v ekonomických, sociálních, kulturních, vědeckých, právních a administrativních otázkách a v udržování a rozvoji základních lidských práv a svobod. Zatímco Evropská unie funguje na principu supranacionality, Rada Evropy je založená na mezivládním principu. Sídlo se nachází ve Štrasburku, přičemž pod tuto instituci spadá rovněž Evropský soud pro lidská práva sídlící ve stejném městě.", "tgt_summary": "欧洲委员会(英语:Council of Europe,)是由爱尔兰、比利时、丹麦、法国、荷兰、卢森堡、挪威、瑞典、意大利和英国通过1949年5月5日在伦敦签订《欧洲委员会法规》所成立,具有国际法地位、并且为联合国观察员身份的国际组织,是欧洲整合进程中最早成立的机构,宗旨为维护欧洲的人权、民主和法治,现拥有47个成员国。", "id": 2596113}
{"src_title": "Šelmy", "tgt_title": "食肉目", "src_document": [{"title": "Anatomie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obecné.", "content": "Šelmy se co do velikosti velmi liší (lasice kolčava může vážit jen několik desítek gramů, zatímco hmotnost medvědů ledních a hnědých mnohdy výrazně přesahuje půl tuny a váha samce rypouše sloního může být až okolo čtyř tun), ale sdílí několik podstatných znaků, které je předurčují k loveckému stylu života. Typická šelma je rychlá a hbitá (pro ploutvonožce to platí jen ve vodě) s ostrými zuby a drápy, má vynikající sluch, zrak a čich. V oku je odrazová vrstva, \"tapetum lucidum\", která umožňuje vidět ve tmě.  Kočkovité šelmy kromě geparda mají zatahovací drápy a tak si je udržují ostré. Ostatní šelmy mají drápy většinou tupější a nezatažitelné, často je používají k hrabání. Masožravé šelmy mají velmi dobře vyvinuté trháky, jinak je tomu u šelem všežravých a býložravých.", "section_level": 2}, {"title": "Čelist.", "content": "Čelisti u většiny šelem jsou mohutné plné ostrých zubů, uzpůsobené pro efektivní zabíjení, ale i porcování kořisti. Dolní čelist je k lebce připojena válcovitým kloubem, takže se může pohybovat jen nahoru a dolů. Pro mocný stisk ostrých špičáků mají vyvinutý spánkový sval, který dosahuje nejvyšší účinnosti při otevřené tlamě. Stoličky a třenové zuby bývají uspořádané do trhákového komplexu, zuby do sebe při skusu dokonale zapadají. Pro trhání používají hlavní žvýkací sval. Chrup je heterodontní (rozrůzněný), počet zubů je 28 – 48, podle druhu.", "section_level": 2}, {"title": "Kostra.", "content": "Dravé druhy šelem se adaptovaly k rychlému pohybu, který potřebují k pronásledování kořisti. Páteř je velmi pružná, nohy dlouhé, klíční kost značně redukovaná, aby dala větší prostor pro pohyb lopatek. Některé zápěstní kůstky jsou srostlé (scaphoid a lunatum), čímž umožňují delší krok a zvýšení rychlosti běhu. Radius a ulna jsou volné, bez srůstu a redukcí.", "section_level": 2}, {"title": "Společnost.", "content": "Některé šelmy žijí samotářsky, jiné se spojují do párů. Další se slučují do všemožných skupin. Například lví smečky mají poměrně složitou strukturu, skládají se z několika sobě příbuzných rodin. Lvi, mnohé psovité šelmy a někteří další žijí ve smečkách, společně pečují o mladé, spolupracují při lovu a vůbec spolu tráví většinu času.", "section_level": 1}, {"title": "Lov.", "content": "Šelmy patří na vrchol potravního řetězce. Některé druhy loví ve smečkách, jiné osamoceně. K lovu využívají své ostré smysly a velmi často na kořist zaútočí z úkrytu. Některé šelmy se ke kořisti připlíží a kořist uštvou během na dlouhé trati, případně loví skokem po krátkém sprintu. Způsob usmrcení oběti je různý podle druhu šelmy, kočkovití se zakousnou do šíje a snaží se poškodit míchu, případně prokousnou krk a tím kořist udusí. Psovití naproti tomu obětí prudce třesou, až ji zlomí vaz. Oproti tomu lasičky prokousnou kořisti lebku, tuto techniku lovu používá i jaguár. Šelmy často loví zvířata, jež jsou větší než ony samy.  Šelmy od útlého mládí rozvíjejí své bojové schopnosti. Mláďata si spolu často hrají a tím se učí zjišťovat sílu protivníka.  Lvi obvykle loví ve smečkách, když se chtějí zmocnit velkého zvířete, tak se samice plíží v rojnici až do vzdálenosti pár desítek metrů, při tom se snaží kořist obklíčit. Po krátkém útoku se snaží skolit zvíře na zem a prokousnout mu hrdlo. Dospělí samci se lovu ve smečce účastní jen málokdy.", "section_level": 1}, {"title": "Komunikace.", "content": "Šelmy mezi sebou navzájem komunikují a to jak pachovými značkami tak i signály. Pachové značky většinou používají k vymezování teritorií, ale i k vyhledávání potenciálního partnera. Když se šelmy potkají, používají ke komunikaci různé pozice a gestikulace, dokonce i výrazy v obličeji hrají roli. Hlasové projevy používají k předávání různých sdělení jako je vstřícnost k partnerovi nebo hrozba nepříteli.", "section_level": 1}, {"title": "Systém šelem.", "content": "Dříve se šelmy dělily do dvou oddělených řádů: šelmy (Carnivora) a ploutvonožci (Pinnipedia). Skutečně se šelmy z těchto dvou řádů na první pohled liší. Ale při bližším prozkoumání se přišlo na to, že ploutvonožci jsou vlastně šelmy, které se specializovaly na vodní život. Pravděpodobně vznikly z předků společných s medvědovitými.  Podřád: psotvární (Caniformia) Podřád: kočkotvární (Feliformia)", "section_level": 1}, {"title": "Význam šelem v přírodě.", "content": "Většina šelem se řadí k sekundárním konzumentům, to znamená, že se živí jinými konzumenty. Velké šelmy jsou dokonce vrcholovými konzumenty, v dospělosti nemají přirozené protivníky a stojí na vrcholu potravní pyramidy. Šelmy udržují ekologickou rovnováhu mezi býložravci a vegetací (více viz zpětná vazba kořisti a dravce). Tedy pokud dojde k přemnožení býložravců s negativními dopady na vegetaci, šelmám se daří dobře a rychleji se množí a omezují stav býložravců. A naopak, pokud se přemnoží šelmy, poklesne množství kořisti (býložravců) a snižují se následně i stavy šelem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šelmy (Carnivora, z latinského \"carō, carnis\" = „maso“ a \"vorāre\" = „žrát“) jsou různorodý řád zahrnující okolo 280 druhů placentálních savců. Hlavní potravu většiny šelem tvoří maso, některé (například kočkovití) jsou téměř výhradními masožravci, jiné (například medvědovití) jsou všežravci. Hyenka hřivnatá a mnoho dalších druhů se živí hmyzem. Někdy je jako čistě býložravá šelma označována panda velká, jejíž stravu tvoří z drtivé části bambusové listí, nicméně i ona se příležitostně živí hlodavci, hmyzem a rybami; je tedy všežravcem. Šelmy identifikujeme podle charakteristického tvaru lebky a podle chrupu s typickými špičáky a řezáky.", "tgt_summary": "食肉目(学名:)在动物分类学上是哺乳纲中的一个目。食肉目包括260多种胎生的动物。除杂食的熊科(比如主要吃竹叶的大熊猫),绝大部分均在不同程度上以其他鸟兽、两栖类、爬行类和鱼类为食。食肉目动物分布几乎全世界各地。具有发达的门齿与犬齿。", "id": 285575}
{"src_title": "Kartézská soustava souřadnic", "tgt_title": "笛卡尔坐标系", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Soustava je pojmenována podle francouzského matematika a filosofa Descarta (1596-1650), latinsky \"Cartesius\" (proto „kartézská“), který se zasloužil (kromě jiného) o propojení algebry a eukleidovské geometrie. Nezávisle na něm byly souřadnice objeveny i matematikem Pierrem de Fermatem, který také uvažoval ve třech dimenzích, svůj objev ale nepublikoval. Ještě před Descartem a Fermatem používal konstrukce podobné kartézským souřadnicím filosof a teolog Mikuláš Oresme († 1382), profesor pařížské univerzity.", "section_level": 1}, {"title": "Pravotočivá a levotočivá soustava prostorových kartézských souřadnic.", "content": "Představte si, že v místě, kde stojíte, je počátek prostorové kartézské soustavy. Osa \"x\" nechť směřuje přímo vpřed (směrem, kterým se díváte), osa \"y\" nechť směřuje vlevo a osa \"z\" nechť směřuje vzhůru. Taková soustava se nazývá pravotočivá souřadná soustava. Příklad pravotočivé soustavy je na.  Určení, zda je soustava pravotočivá či levotočivá, usnadňuje pravidlo pravé ruky.  Zaměníme-li osy \"x\" a \"y\", získáme souřadnou soustavu levotočivou.  Obvykle se pracuje s pravotočivou souřadnou soustavou.", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Číselná osa.", "content": "Nejjednodušší kartézskou soustavou je číselná osa. Jedinou souřadnicí každého bodu je jeho vzdálenost od počátku. Zápis je jednoduchý - například A=[0] nebo L=[-5]. Je potřeba brát ohled na znaménko.", "section_level": 2}, {"title": "Dvě dimenze – rovina.", "content": "V rovině tvoří kartézskou soustavu dvě vzájemně kolmé osy, které se protínají v počátku. Souřadnicemi bodu jsou jeho vzdálenosti od osy \"y\" (souřadnice \"x\", vodorovná, abscisa) a od osy \"x\" (souřadnice \"y\", svislá, ordináta). V obrázku jsou zakresleny čtyři body se svými souřadnicemi, které se obvykle zapisují ve tvaru (\"x\", \"y\"), dají se tedy chápat také jako vektory, orientované úsečky spojující počátek s body. Délka vektoru čili vzdálenost bodu od počátku se vypočte pomocí Pythagorovy věty.  V matematice, fyzice a strojírenství je první osa obvykle definována nebo znázorněna jako vodorovná a orientovaná doprava a druhá osa je svislá, orientovaná směrem vzhůru. Počátek je často označen jako 0 a dvě souřadnice jsou často označeny písmeny \"X\" a \"Y\" nebo \"x\" a \"y\". Osy pak mohou být označovány jako osa \"X\" a osa \"Y\". Výběr písmen pochází z původní konvence, kdy se má použít druhá část abecedy pro značení neznámých hodnot, zatímco první část abecedy k značení hodnot známých. Ve vztahu k osám \"x,y\" je poloha libovolného bodu v dvourozměrném prostoru dána uspořádanou dvojicí reálných čísel, přičemž každé číslo udává vzdálenost tohoto bodu od počtu jednotek měřených podél dané osy. Souřadnice jsou obvykle psány jako dvě čísla v závorkách A=[\"a\"\";a\"] - bod A [souřadnice na ose \"x\", souřadnice na ose \"y\"].  Obě osy rozdělí rovinu na čtyři pravé úhly, oblasti nazvané kvadranty. Kvadrant může být pojmenován nebo číslován různými způsoby, ale kvadrant, kde jsou všechny souřadnice kladné, se obvykle nazývá první kvadrant.Dalším široce používaným souřadnicovým systémem je polární souřadnicový systém, kde hraje roli vzdálenost od počátku a úhel.", "section_level": 2}, {"title": "Tři dimenze.", "content": "V (třírozměrném) eukleidovském prostoru tvoří kartézskou soustavu souřadnic tří navzájem kolmé osy, protínající se v počátku [0,0,0]. Stejně jako v dvojrozměrném případě se každá osa stává číselnou čárou. Pro libovolný bod prostoru se jedná o rovinu, která je kolmá ke každé ose souřadnic v konkrétním místě. Kartézskými souřadnicemi jsou tři čísla ve zvoleném pořadí.  Neexistují standardní názvy souřadnic ve třech osách (někdy se však používají výrazy abscisa, ordináta a aplikáta). Souřadnice jsou často označeny písmeny \"X, Y, Z\" (nebo \"x, y, z\"). Pak se podle toho mohou označovat roviny \"XY\", \"YZ\" a \"XZ\".  V matematice a fyzice jsou první dvě osy často definovány nebo zobrazovány jako horizontální, přičemž třetí osa směřuje nahoru. V takovém případě může být třetí souřadnice označována jako výška/nadmořská výška.  Bod v třírozměrném prostoru značíme A=[\"a\";\"a\"\";a\"]. Místo písmene A můžeme vybrat jakékoli písmeno. Například bod K ležící na souřadnicích [1;2;3]. Souřadnice bodu jsou jeho vzdálenosti od tří rovin, které se protínají v osách \"x, y, z\". Podle toho, v jakém pořadí se osy uvádějí, se někdy rozlišuje pravotočivá a levotočivá soustava souřadnic.", "section_level": 2}, {"title": "Kvadranty a oktanty.", "content": "Osy dvojrozměrného kartezského systému rozdělují rovinu na čtyři nekonečné oblasti tzv. kvadranty, které jsou ohraničeny ze stran poloosami. Kvadranty se značí římskými číslicemi a proti směru hodinových ručiček, začíná se od pravého horního (\"severovýchodního\") kvadrantu, viz obrázek napravo.  V každém z kvadrantů je x,y kladné nebo záporné: I (+, +), II (-, +), III (-, -) a IV (+, -).  Podobné rozdělení je i u trojrozměrného systému, prostor se ovšem dělí do osmi částí - oktantů. Označení určitého oktantu tvoří znaménka tří souřadnic, např. (+ + +) nebo (- + -). Zobecnění kvadrantu a oktantu na libovolný počet rozměrů je anglicky orthant a platí pro něj obdobný systém označení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kartézská soustava souřadnic je taková soustava souřadnic, u které jsou souřadné osy vzájemně kolmé přímky, které se protínají v jednom bodě - počátku soustavy souřadnic. Jednotka se obvykle volí na všech osách stejně velká. Jednotlivé souřadnice polohy tělesa je možno dostat jako kolmé průměty polohy k jednotlivým osám.", "tgt_summary": "笛卡尔坐标系(,也称直角坐标系)在数学中是一种正交坐标系,由法国数学家勒内·笛卡尔引入而有此名。二维的直角坐标系是由两条相互垂直、相交于原点的数线构成的。在平面内,任何一点的坐标是根据数轴上对应的点的座标设定的。在平面内,任何一点与坐标的对应关系,类似于数轴上点与坐标的对应关系。", "id": 659034}
{"src_title": "Rovnovážná poloha", "tgt_title": "力学平衡", "src_document": [{"title": "Typy rovnovážných poloh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stálá rovnovážná poloha.", "content": "Stálá rovnovážná poloha (též stabilní rovnovážná poloha) je poloha, pro kterou platí, že po \"vychýlení\" z této polohy se těleso vrací \"zpět\", tzn. vychýlení se postupně zmenšuje. Potenciální energie tělesa ve stálé rovnovážné poloze je \"nejmenší\", při vychýlení se zvětšuje.  Příkladem může být kulička nacházející se v důlku. Při vychýlení se kulička bude vracet zpět do výchozí pozice. Při vychýlení se zvyšuje potenciální energie kuličky.  Jiným příkladem může být těleso, které je zavěšeno, přičemž závěs je umístěn nad těžištěm (těžiště i zavěšení přitom leží na stejné těžnici). Po vychýlení tělesa ze stabilní polohy se těleso působením momentu sil vrací zpět do rovnovážné polohy. Při vychýlení se zvyšuje potenciální energie těžiště.", "section_level": 2}, {"title": "Vratká rovnovážná poloha.", "content": "Vratká rovnovážná poloha (též labilní rovnovážná poloha) je poloha, pro kterou platí, že po \"vychýlení\" z této polohy se těleso \"nevrací\" zpět, ale výchylka se dále zvětšuje. Vychýlením z vratké polohy se potenciální energie tělesa \"zmenšuje\".  Příkladem může být kulička nacházející se na vrcholu kopce. Při vychýlení ze své pozice se kulička bude vždy kutálet dolů a sama se nevrátí na výchozí pozici. Při vychýlení se snižuje potenciální energie kuličky.  Jiným příkladem může být těleso, které je zavěšeno, přičemž závěs je umístěn pod těžištěm (těžiště i zavěšení přitom leží na stejné těžnici). Při sebemenším vychýlení tělesa z rovnovážné polohy dochází v důsledku vzniku momentu sil od tíhové síly ke zvětšování této výchylky. Potenciální energie těžiště se při vychýlení zmenšuje.", "section_level": 2}, {"title": "Volná rovnovážná poloha.", "content": "Volná rovnovážná poloha (též indiferentní rovnovážná poloha) je poloha, pro kterou platí, že \"vychýlením\" tělesa se výslednice sil ani výsledný moment síly působících na těleso \"nemění\". Po vychýlení tělesa se vzdálenost od nové polohy nemění (nezmenšuje se ani se nezvětšuje). Při \"vychýlení\" tělesa zůstává potenciální energie \"konstantní\".  Příkladem může být kulička nacházející se na vodorovné rovině. Posuneme-li kuličku na jiné místo, zůstane tam stát a nebude se od původního polohy ani vzdalovat, ani se k ní nebude vracet. Potenciální energie zůstává konstantní.  Jiným příkladem může být těleso, které je zavěšeno, přičemž závěs je umístěn v těžišti. Při vychýlení tělesa z rovnovážné polohy zůstává těleso v nové poloze a nevrací se zpět do původní polohy, ani se od ní nevzdaluje. Potenciální energie těžiště se nemění.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rovnovážná poloha je poloha tuhého tělesa, při níž je výslednice všech sil působících na těleso \"nulová\" a výsledný moment všech sil je také \"nulový\". Rovnovážná poloha je poloha, která je výsledkem rovnováhy sil.", "tgt_summary": "当一个质点、刚体或质点系的速度矢量formula_1为常矢量时,就称该物体或系统处于力学平衡(Mechanical equilibrium)或机械平衡状态。特别地,当一个静止的质点或质点系处于力学平衡状态时,该质点或质点系即处于静力平衡或静态平衡状态。物体的力学平衡状态在任何和该物体相对静止的参考系中均不变。", "id": 1034425}
{"src_title": "Kinetická energie", "tgt_title": "动能", "src_document": [{"title": "Newtonovská (klasická) kinetická energie.", "content": "Kinetická energie v klasické mechanice je definována ve tvaru", "section_level": 1}, {"title": "Odvození vztahu.", "content": "Uvažujme hmotný bod o hmotnosti formula_4, na který působí síla formula_5, pak pohybová rovnice jde zapsat v následujícím tvaru kde formula_7 je rychlost uvažovaného hmotného bodu v čase formula_8 (okamžitá rychlost). Tuto pohybovou rovnici skalárně vynásobíme rychlostí formula_7 hmotného bodu (na sílu formula_5 neklademe žádná omezení), čímž dostaneme Jelikož platí, že lze předchozí rovnici upravit kde formula_1 je \"kinetická energie\" hmotného bodu.  Protože pro element práce platí formula_15, pak z předchozí rovnosti vyplývá a odtud integrací dostáváme  Alternativně lze kinetickou energii také vyjádřit pomocí hybnosti formula_18", "section_level": 2}, {"title": "Speciální teorie relativity.", "content": "V rámci speciální teorie relativity lze získat přesnější vztah kde \"m\" je hmotnost tělesa v pohybu, \"m\" je klidová hmotnost, \"v\" je rychlost tělesa a \"c\" je rychlost světla. První člen v závorce je tzv. Lorentzův faktor.  Tento vzorec lze pomocí Taylorova rozvoje přepsat do tvaru nekonečné řady z níž je vidět, že při rychlostech mnohem menších než \"c\" je významný jen první člen a platí newtonovský vzorec.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Uvažujme izolovanou soustavu, pak platí zákon zákon zachování mechanické energie, který lze formulovat ve tvaru který nám říká, že se kinetická energie v izolované soustavě mění na energii potenciální a naopak. Zaměříme-li se na homogenní tíhové pole Země (lze ho považovat za homogenní pro malé vzdálenosti od povrchu), pak tuto přeměnu lze jednoduše ilustrovat například na volném pádu z výšky formula_23. kde formula_25 je počáteční čas, ve kterém má těleso ve výšce formula_23 nulovou rychlost, a formula_27 je čas dopadu. Výsledek lze jednoduše ověřit přímým výpočtem úlohy volného pádu. Nejdříve určíme čas dopadu čímž dosazením za rychlost dostáváme výsledek, který je v souladu se zákonem zachování energie", "section_level": 1}], "src_summary": "Kinetická energie (též pohybová energie) je jeden z druhů mechanické energie, kterou má pohybující se těleso. Je to tedy práce, kterou musíme vykonat, abychom urychlili těleso na určitou rychlost. Velikost kinetické energie tělesa, vykonávajícího posuvný pohyb závisí na jeho hmotnosti a rychlosti. Vykonává-li těleso rotační pohyb, závisí jeho energie na úhlové rychlosti a momentu setrvačnosti. Je-li těleso v klidu, má nulovou kinetickou energii. Protože pohyb těles je relativní, záleží hodnota kinetické energie na tom, z jaké vztažné soustavy těleso pozorujeme.", "tgt_summary": "动能是物质运动时所得到的能量。它通常被定义成使某物体从静止状态至运动状态所做的功。由于运动是相对的,动能也是相对于某参照系而言。同一物体在不同的参照系会有不同的速率,也就是有不同的动能。动能的国际单位是焦耳(J),以基本单位表示是千克米平方每秒平方(kg·m·s)。一个物体的动能只有在速率改变时才会改变。", "id": 1526061}
{"src_title": "Šroub", "tgt_title": "螺栓", "src_document": [{"title": "Síla otáčení.", "content": "Závit na šroubu (šroubovice) působí jako nakloněná rovina, obtočená kolem jeho dříku. Otáčením se šroub posouvá vůči matici nebo součásti s vnitřním závitem, a to s podstatně větší silou než jaká šroubem otáčí. Proto se šrouby užívají například u mechanických zvedáků, šroubových lisů a dalších zařízení, kde je třeba vyvinout velkou sílu. Závit běžných šroubů je samosvorný, takže šroubový spoj drží spojované součástky pohromadě velkou silou a trvale. Toho využívají například šroubové uzávěry. Jen tam, kde se součásti například trvale otřásají, jako v motorech, v letadlech a dopravních strojích, se musí šroub i matka zajistit proti samovolnému povolení spoje.  Síla \"F\" potřebná k otáčení šroubu: formula_1  kde \"F\" je síla, která posouvá šroub, \"d\" je výška jednoho závitu (stoupání), \"r\" je poloměr šroubu. V praxi se ještě počítá s třením a veličina potřebná pro utažení (povolení) šroubu se udává jako krouticí moment.", "section_level": 1}, {"title": "Jemný a přesný posuv.", "content": "Otáčivý pohyb šroubu se převádí na daleko menší podélný posuv a díky tomu vyvozuje značnou sílu. Jedna otočka šroubu způsobí posuv o stoupání závitu, čehož lze využít k jemnému podélnému pohybu. Měřicí šroub mikrometru se každou otáčkou posune o 1 mm a je-li opatřen větší válcovou hlavou se stupnicí, dovoluje odměřovat setiny nebo i tisíciny milimetru. Posuvové šrouby obráběcích strojů umožňují přesné nastavení nástroje vůči obrobku a tím i přesnou výrobu.", "section_level": 1}, {"title": "Technické vlastnosti.", "content": "V technické praxi patří šroub mezi rozebíratelné spojovací součástky, ať už spolu s maticí nebo bez matice tvoří šroubový spoj. V případě, kdy ve spoji není použita matice, bývá šroub zašroubován (zavrtán) do otvoru se závitem.  Rozměry a materiály šroubů jsou dány mezinárodními standardy ISO, EN ISO, ASTM nebo národními např. ČSN, DIN nebo podnikovými normami (např. PN nebo LiAB).", "section_level": 1}, {"title": "Typ hlavy.", "content": "Podle účelu se používají šrouby s různě upravenou hlavou. Pro malé průměry šroubů se nejčastěji používají hlavy s následujícími tvary", "section_level": 2}, {"title": "Drážka.", "content": "Drážka je vnitřní prohlubeň v hlavě, do které se vkládá utahovací nástroj odpovídajícího tvaru. Dříve se používala jednoduchá (plochá) drážka, tedy zářez do hlavy šroubu, který ovšem vede nástroj jen jednom směru, kdežto ve směru drážky může nástroj vyklouznout. Pro lepší vedení a centrování nástroje, aby se dala použít větší síla a elektrické či pneumatické nástroje, používají se různě tvarované drážky, do nichž se nasadí nástroj (šroubovák) přesně odpovídajícího tvaru. Používají se různé drážky křížové (Phillips, Pozidriv atd.), vnitřní šestihran – inbus, šestiramenná hvězdice torx nebo specializované, firemní a bezpečnostní tvary, které nelze povolit běžnými nástroji.  Používají se i šrouby bez drážky, například u větších průměrů vnější šestihran (na maticový klíč) nebo plochá hlava se zápustným čtyřhranem do dřeva – vratový šroub. Pro bezpečnostní nerozebíratelné spoje se vyrábějí a používají šrouby se zvláštními úpravami hlav, například s ulamovací, utrhávací hlavou.", "section_level": 2}, {"title": "Závit.", "content": "Podle účelu se používají šrouby s různými typy závitů např.:", "section_level": 2}, {"title": "Materiály.", "content": "Podle účelu použití se šrouby a matice vyrábějí z různých materiálů. Jedny z nejběžnějších jsou šrouby z uhlíkových nebo legovaných ocelí v pevnostních třídách 4.6, 5.6, 5.8, 8.8, 10.9, 12.9. Pro šrouby z uhlíkových ocelí, se za účelem prodloužení životnosti spoje, používá k jejich ochraně různých povrchových úprav, často galvanické zinkování v různých odstínech od bílé, modré, žluté, olivové, černé atd., žárové zinkování, šeradování, dacromet, delta-ton, případně organické povlaky (nátěry).  Pro šrouby z korozivzdorných ocelí se používají materiály A1 až A5 (austenitické), F1 až F5 (feritické) a C1 až C5 (martenzitické). Pevnost je označena doplňkovou číslicí za pomlčkou. Dále se používají šrouby z mosazi, ze slitin hliníku a také z plastů.  Číslice před tečkou označuje mez pevnosti ve 100 MPa, číslice za tečkou pak mez kluzu jako procentní podíl k mezi pevnosti. Např. pro pevnostní třídu 4.6 je mez pevnosti 400 MPa a mez kluzu pak 400 MPa × 0,6 tj. 240 MPa. Šrouby i matice se označují alfanumerickým kódem, který definuje chemické složení korozivzdorné oceli, po nich následuje pomlčka a číslo, které vyjadřuje desetinu meze pevnosti. Např. A4-70 označuje austenitický korozivzdorný materiál s mezí pevnosti 700 MPa.", "section_level": 2}, {"title": "Únosnost šroubu.", "content": "Šrouby jsou ve spojích namáhány tahem a smykem. Navrhování a výpočet šroubových spojů ocelových konstrukcí se provádí podle norem (Eurokódů) \"ČSN EN 1993-1-8\" a podle \"ČSN EN 1999-1-1\" pro šroubové spoje konstrukcí z hliníkových slitin. formula_2, kde \"A\" je průřez jádra šroubu (v závitu), \"F\" působící síla a formula_3 je maximální dovolené napětí ve šroubu v tahu. Potřebná plocha jádra šroubu se tedy vypočítá jako formula_4. Z vypočtené plochy průřezu jádra šroubu \"A\" se stanovuje potřebná velikost šroubu podle příslušné normy nebo katalogu výrobce.  Postup je shodný s návrhem pro tahové namáhání s rozdílem, že místo maximálně dovoleného napětí ve šroubu v tahu formula_3 se použije maximální dovoleného napětí ve šroubu ve smyku formula_6.  Posouzení šroubů pro kombinaci tahového a smykového namáhání se provádí v případě, že šroub bude namáhán oběma způsoby, tedy jak tahem tak smykem. Posouzení se provádí podle teorie plasticity např. Hüber–Mises–Hencky, Tresca aj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šroub je otočná strojní součást, jejíž hlavní funkční částí je vnější závit. Společně s maticí tvoří spojovací prostředek v rozebíratelném šroubovém spoji. Jiný typ spoje se vytváří pomocí vrutů. Spojovací šroub je obvykle opatřen hlavou, která umožňuje šroubem otáčet pomocí šroubováku nebo klíče. Kromě toho se šroub používá k převodu otáčivého pohybu na posuvný u různých strojů a k řadě dalších účelů.", "tgt_summary": "螺栓(英语:bolt)是一种带头圆柱杆状的螺纹紧固件,一端带有螺纹的圆柱部分称为螺柱(stud),用于与螺母配合;另一端为头部,称为螺栓头(bolt head)或螺母(nut)。螺栓通常由金属制成,在电绝缘或防腐蚀等特殊场合使用的螺栓也有各种非金属材质的。", "id": 458916}
{"src_title": "Ptáci", "tgt_title": "鸟", "src_document": [{"title": "Evoluce.", "content": "V současné době jsou ptáci pokládáni za potomky drobných teropodních dinosaurů, konkrétně maniraptorů, z nichž se vyvinuli v období střední až svrchní jury, před více než 160 miliony let. Dinosaury jako předky ptáků označil již německý anatom Carl Gegenbaur v roce 1863 a jedná se tedy o nejstarší přesně zformulovanou hypotézu o původu ptáků. O několik let později postuloval anatomickou podobnost teropodních dinosaurů a ptáků také britský přírodovědec Thomas Henry Huxley. V posledních čtyřiceti letech je díky výzkumům Johna Ostroma respektována naprostou většinou paleontologů a mnoha ornitology. Určení nejstaršího známého ptáka závisí na definici jména Aves, která je sporná. Klad žijících ptáků, který za Aves označuje Jacques Gauthier a většina neontologů, zřejmě pochází ze spodní křídy. Fosilní záznam z této doby je sporný, podle molekulárně biologické evidence však na konci křídy už existovalo 37 skupin žijících ptáků. Většina paleontologů ale upřednostňuje zahrnout do skupiny Aves i taxony stojící mimo skupinu tvořenou všemi žijícími druhy a definovat jej jako \"Archaeopteryx\", žijící ptáci, jejich", "section_level": 1}, {"title": "Rozměry.", "content": "Ptáci dosahují různých velikostí. Rozdíly ve velikosti ptáků nejsou tak velké jako u plazů nebo savců. Největší ptáci převyšují svojí hmotností ty nejmenší jen asi 45tisíckrát (létavé formy jen 10tisíckrát), zatímco například u savců je tento vztah v poměru 1:60 milionům. Za nejmenší ptáky světa jsou považováni kolibříci (hmotnost 1,5–2,5 g) a pěvci. Zpravidla za vůbec nejmenšího se považuje kubánský druh kalypta nejmenší (\"Mellisuga helenae\"), který i s ocasem měří 6 cm a váží 1,5 gramu, takže je nejmenším ptákem. V Evropě jsou nejmenší králíčci (\"Regulus\" spp.), kteří mají hmotnost 4,5–7 g. Největší z žijících ptáků je pštros dvouprstý (2,5 m výšky, hmotnost až 150 kg). Z létavých pak někteří albatrosi (rozpětí křídel až 3,5 m), kondor velký (rozpětí 3 m) nebo orel mořský (rozpětí až 2,5 m). Ještě větší byly některé vymřelé druhy. Novozélandští ptáci moa (Dinornithiformes) měřili na výšku", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Dnešní ptáci jsou charakterizováni peřím, čelistmi bez zubů, přeměněnými rohovinovými ramfotékou v zobák, vysokým stupněm metabolismu, dýcháním skrze vzdušné vaky, pronikající do postkraniální kostry, a kostrou s výskytem mnoha srostlých elementů (pygostyl, karpometakarpus, tarzometatarzus a tibiotarzus). Ptáci mají přední končetiny přeměněny v křídla umožňující let, přestože běžci a někteří další, zejména endemické", "section_level": 1}, {"title": "Etologie.", "content": "Mnoho druhů ptáků podniká každoročně dlouhé migrační cesty a velké množství ptáků absolvuje také krátké nepravidelné tahy. Ptáci jsou sociální živočichové a komunikují pomocí vizuálních signálů, voláním a zpěvem, účastní se sociální činnosti včetně společného lovu, rozmnožování, shromažďování a napadání predátorů. Ptáci jsou převážně společensky monogamní s tím, že u některých druhů se setkáváme", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Ptáci jsou pro lidi ekonomicky důležití; mnoho z nich je pro ně zdrojem potravy, získávané buď lovem (čižba, myslivost) nebo chovem, poskytují však i jiné produkty. Také jsou užiteční tím, že se živí velkým množstvím hmyzu a jinými „škůdci“. Některé druhy, jako např. pěvci nebo papoušci, jsou často chováni jako domácí mazlíčci. Ptačí figury hrají významnou úlohu ve", "section_level": 1}, {"title": "Ptáci a dinosauři.", "content": "Ptáci jsou dle současných poznatků skupinou teropodních dinosaurů, která přežila velké vymírání na konci křídy a poté se v paleocénu a eocénu rozrůznila do velkého množství druhů. Nejbližšími žijícími příbuznými ptáků jsou krokodýli – společně představují jediné žijící zástupce kladu Archosauria. Vznik ptáků je v současné době velmi dobře zdokumentován díky fosilnímu záznamu, ve kterém je patrný vývoj peří a změny kostry nutné pro přechod od pasivního k aktivnímu letu. Tento pohled má původ v popisu kostry menšího teropodního dinosaura z čeledi Dromaeosauridae jménem \"Deinonychus antirrhopus\", který byl publikován roku 1969 americkým paleontologem Johnem Ostromem. Určení sesterské skupiny ptáků opět závisí na definici jména Aves: v Gauthierově definici založené na žijících druzích to jsou \"Ichthyornis\" nebo \"Iaceornis\" (velmi podobní žijícím ptákům a s jediným nápadným primitivním znakem, který představují zuby v čelistech), v Chiappeho definici zase nejčastěji dinosauři ze skupiny Scansoriopterygidae nebo Deinonychosauria, která zahrnuje klady Troodontidae a Dromaeosauridae. (Do druhé z nich spadá i známý \"Microraptor\", popsaný v roce 2000, \"Velociraptor\" a další.) Peří ale měli již méně odvození (ne však nutně starší) dinosauři, jako \"Sinosauropteryx\" nebo \"Dilong\" (vzdálený příbuzný legendárního druhu \"Tyrannosaurus rex\"). Zatímco znaky, jako dýchání usnadňované vzdušnými vaky, duté obratle, endotermie nebo dokonce jednoduché vláknité peří byly přítomny u většiny dinosaurů a někdy dokonce i u jiných", "section_level": 1}, {"title": "Systematika.", "content": "Všichni žijící ptáci spadají do několika desítek přirozených (monofyletických) skupin, jejichž složení a často i vnitřní příbuzenství je poměrně stabilní. Tyto skupiny často odpovídají „čeledím“ nebo v několika případech „řádům“ klasické systematiky Wetmore'a. Rovněž jsou známy nejzákladnější (nejhlubší) příbuzenské vztahy mezi těmito skupinami: nelétaví běžci (kiwi, emu, nandu, pštrosi, kasuáři, vyhynulí ptáci moa) a tinamy dohromady tvoří klad Palaeognathae, který je sesterskou skupinou vůči všem zbývajícím žijícím ptákům – nazývaným Neognathae. Uvnitř neognátů je dobře rozeznatelný klad Galloanserae (drůbež), kam patří hrabaví (Galliformes) a vrubozobí (Anseriformes). Všichni neognáti mimo drůbež tvoří další přirozenou skupinu, Neoaves. Problematické tak zůstávají vztahy na střední úrovni, to je mezi jednotlivými „řády“ neoavianů. Některé studie odhalily na základě genomických dat existenci dalších dvou obsáhlých podskupin, Metaves a Coronaves. Do první z nich patří řada tropických ptáků, včetně faetonovitých, mesitů, kaguů, slunatcovitých a gvačarů, dosud řazených mezi krátkokřídlé, nebo – pro svou obtížnou zařaditelnost – do vlastních „řádů“; ale také měkkozobí včetně holubů. Coronaves by potom mělo zahrnovat většinu ptačích druhů – velkou část tohoto kladu by měla tvořit skupina nazývaná neformálně „land birds“ (pozemní ptáci), jejíž existenci potvrzují pouze molekulární studie. Pozemní ptáci zahrnují např. sovy, jestřábovité, srostloprsté, sokoly, papoušky nebo seriemy, zdaleka největší podskupinu ovšem tvoří pěvci (Passeriformes). Rozdělení na Metaves a Coronaves potvrdily i obě dosud největší molekulární kladistické analýzy ptáků, Ericson et al. (2006) a Hackett et al. (2008), může však jít o pouhý artefakt, způsobení zahrnutím 7. intronu genu pro beta-fibrinogen. Pouze tento úsek jaderné DNA vede k odhalení monofyletické skupiny Metaves a analýzy založené na jiných genech rozdělení neoavianů na Metaves/Coronaves nepotvrdily, přestože v kombinaci se 7. intronem beta-fibrinogenu poněkud překvapivě toto uspořádání podpořily ještě lépe. Přehled nejnovějších hypotéz v ptačí systematice nabízí Mayr (2011) – ten nepodpořil rozdělení na Metaves a Coronaves, naznačil ale existenci dvou jiných velkých neoavianních kladů, charakteristických prostředím, které obývají. Kromě pozemních ptáků známých z molekulárních studií by mělo jít i o vodní ptáky: skupinu tvořenou potáplicemi, tučňáky, ibisy, čápovitými, pelikány, fregatkami, faetonovitými a člunozobcem; pro kterou se autor snaží zavést jméno Aequornithes.  Z metodologického hlediska je dnešní ptačí systematika založená na kladistických analýzách genomů (mitochondriálního i jaderného) nebo – v menší míře – morfologických znaků. Aplikace kladistiky na DNA vytlačila dřívější fenetickou techniku DNA-DNA hybridizace, která měří podobnost bez ohledu na to, zda je zděděná od společného předka. Na hybridizaci byly založeny velké analýzy 90. let, včetně té, kterou předložili Sibley & Ahlquist (1990).. Její závěry jsou dosud považovány za poměrně spolehlivé, pokud jde o seskupování jednotlivých druhů do větších celků, ne však, co se týče vzájemných vztahů mezi těmito většími skupinami. Vlivné moderní analýzy, založené na kladistických metodách, představili Ericson et al. (2006) nebo Hackett et al. (2008). Ta poslední je přitom se 169 ingroup taxony a 32 kilobázemi jaderné DNA dosud největším systematickým rozborem ptáků. Největší morfologickou kladistickou analýzu nabídli Livezey & Zusi (2007); jejich rozbor obsahoval 150 ingroup taxonů a 2954 znaků.  Postupem času se ukázaly nedokonalosti tohoto systému, řád svišťouni se rozdělil na svišťouny a nový řád kolibříci (Trochiliformes), z řádu krátkokřídlých se oddělil řád perepelové (Turniciformes), stepokurové (Pteroclidiformes) a turakové (Musophagiformes) rovněž byli uznáni jako samostatný řád.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Ptáci se rozmnožují na všech sedmi kontinentech, přičemž největší rozmanitosti dosahují v tropických oblastech; to může být způsobeno buď vyšší rychlostí speciace v tropech nebo vyšší rychlostí vymírání ve vyšších zeměpisných šířkách. Jsou schopni žít a nacházet potravu na většině lokalit naší planety, na jihu např. sněžní buřňáci hnízdí v některých koloniích až 440 km hluboko ve vnitrozemí Antarktidy. Několik příbuzných druhů se adaptovalo na život na světových oceánech –", "section_level": 1}, {"title": "Anatomie.", "content": "Ve srovnání s ostatními obratlovci mají ptáci uspořádání těla vykazující mnoho neobvyklých přizpůsobení, většinou k usnadnění letu.  Kostra je složena z velmi lehkých kostí. Kosti jsou duté a vyplněné vzduchem, přičemž dutiny jsou spojeny s dýchacím ústrojím. Tyto duté kosti jsou přitom velmi pevné. Lebeční kosti jsou spojené a bez zřetelných švů. Očnice jsou mohutné a oddělené kostní přepážkou. Páteř je rozdělena na krční, hrudní, křížový a ocasní oddíl s ohebnými krčními obratli, jejichž počet je vysoce proměnlivý. Pohyb je omezen u obratlů předcházejícím hrudním obratlům a není možný u dalších obratlů. Kost kyčelní je srostlá po celé délce s páteří. Žebra jsou zploštěná a jsou upnuta k mohutné deskovité prsní kosti, k níž jsou připojeny létací svaly. Pouze nelétaví ptáci mají prsní kost poměrně malou a bez hřebene. Přední končetiny jsou přeměněny v křídla. Výzkum ukázal, že ptačí \"šupiny\" na nohách nemají stejný evoluční základ jako plazí šupiny a vznikly spíše jako morfologické odvozeniny od peří.  Podobně jako plazi, ani ptáci nemočí. Ledviny extrahují z krevního řečiště dusíkatý odpad, ten však místo vylučování jako močoviny rozpuštěné v moči je vylučován ve formě kyseliny močové. Ptáci také vyměšují spíše kreatin než kreatinin, jak je tomu u savců. Kyselina močová má velmi nízkou rozpustnost ve vodě, takže po zbavení se zbytku vody se objevuje jako bílý povlak. Od každé ledviny vede močovod, který ústí do středního oddílu kloaky. Právě v kloace se moč zbavuje vody a při průchodu trusu je stírána a s trusem vylučována. Na trusu se moč jeví jako bílý povlak. Kloaka je společným vývodem trávicí, vylučovací a pohlavní soustavy. Navíc mnoho druhů ptáků nestravitelné zbytky potravy vyvrhuje v chuchvalcích (tzv. vývržky) zpět jícnem a ústní dutinou.  Ptáci mají jedno z nejkomplexnějších dýchacích ústrojí ze všech zvířecích skupin. Když se pták nadechuje, 75 % objemu čerstvého vzduchu obtéká plíce a vtéká rovnou do vzdušných vaků, probíhajících od plic a spojených s dutinami v kostech, které plní vzduchem. Zbylých 25 % vzduchu jde přímo do plic. Když se pták vydechuje, je pro výdech používán vzduch z plic a současně se do plic dostává čerstvý vzduch ze vzdušných vaků. Ptačí plíce tak přijímají čerstvý vzduch jak při nádechu, tak i při výdechu. Ptačí zpěv", "section_level": 1}, {"title": "Peří.", "content": "Jednou z vlastností, která odlišuje ptáky od ostatních žijících skupin živočichů (kromě dinosaurů), je pokrytí kůže peřím. Peří je epidermální kožní porost, jako např. šupiny u plazů nebo srst u savců, který má u ptáků mnoho různorodých funkcí: plní termoregulační funkci tím, že tepelně izoluje tělo ptáka za chladného počasí nebo od vody, peří je nezbytné pro ptačí let a je také používáno při toku, maskování a signalizaci. Ptačí peří, vzhledem k tomu, že slouží různým účelům, není pouze jednoho typu. Peří potřebuje pravidelnou údržbu a ptáci tak provádí jeho čištění a rovnání každý den, k čemuž používají zobák, pomocí kterého zbavují peří cizích částeček a roztírají si po peří olejovité výměšky z kostrční žlázy, což zajistí, že se peří nepromáčí, udržuje mu pružnost, působí jako antibakteriální prostředek potlačující růst baktérií snižujících kvalitu peří. Dalším způsobem péče o peří je používání kyseliny mravenčí, která pomáhá z peří zahánět parazity.  Peří se souvislým praporem vytvářející vzhled ptačího těla se také nazývá krycí nebo konturové peří. Toto peří má zřetelný osten i brk a patří k němu většina peří rostoucího na těle. Krátké a měkké brky s navzájem nespojenými paprsky a větvičkami jsou znaky prachového peří.", "section_level": 1}, {"title": "Let.", "content": "Schopnost letu je charakteristická pro většinu ptáků a odlišuje je tak od ostatních skupin obratlovců s výjimkou netopýrů, kaloňů a vyhynulých pterosaurů. Tento pro převažující množství druhů hlavní prostředek pohybu slouží při rozmnožování, lovu potravy a útěku před predátory. Ptáci jsou k letu přizpůsobeni různě; mají například lehkou kostru, dva velké prsní svaly zajišťující pohyb křídel dolů (tvoří 15 % hmotnosti ptáka), svaly podklíční zvedající křídla a přední končetiny přeměněné v křídla. Především velikost a tvar křídla určuje u jednotlivých druhů typ letu, který využívají především. Mnoho ptáků kombinuje tzv. veslovací let s méně náročným klouzavým letem nebo plachtěním. Okolo 60 druhů existujících ptačích druhů není letu schopno a podobně nebyly schopni letu i někteří vyhynulí ptáci. Tyto druhy neschopné letu je možno často nalézt na izolovaných", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Chování ptáků je řízeno instinkty. Nejvíce ptáků je aktivních ve dne, ale existuje také mnoho druhů ptáků, jako např. sovy či lelci, kteří jsou aktivní v noci. Někteří ptáci mohou využívat i soumrak a existují i ptáci žijící na mořském pobřeží, kteří vyrážejí na lov potravy v době vhodného přílivu, lhostejno jestli ve dne, nebo v noci.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Ptáci se živí různou potravou, zahrnující nektar, ovoce, rostliny, semena, zdechliny, drobné bezobratlé živočichy i obratlovce včetně ptáků a savců. Protože ptáci nemají zuby, je jejich zažívací soustava speciálně přizpůsobena k přijímání celých, nepřežvýkaných kousků potravy. Bezzubý ptačí zobák se postupným vývojem formoval z ozubených čelistí ptačích předků – maniraptorních teropodních dinosaurů.  Ptáci používají různé strategie vyhledávání potravy. Pro některé druhy je charakteristický sběr či lov bezobratlých včetně hmyzu, pro jiné sběr semen (primárně semenožraví ptáci). Pěvci při lovu letícího hmyzu často využívají taktiku výpadu z větve. Ptáci živící se nektarem, jako jsou kolibříci, papoušci lori, strdimilovití, kystráčkovití a někteří další, mají usnadněn sběr potravy díky jazýčku přizpůsobenému do podoby kartáčku; v mnoha případech mají zobák uzpůsobený pro určitý", "section_level": 2}, {"title": "Migrace.", "content": "Mnohé ptačí druhy migrují, aby využily globální rozdíly sezónních teplot k optimalizaci dostupnosti zdrojů potravy a hnízdních lokalit. Tyto migrace jsou u různých skupin proměnlivé. Mnoho vnitrozemských, pobřežních či vodních ptáků zahajuje každoročně dalekou migraci, obvykle v závislosti na měnící se délce denního světla, stejně jako na povětrnostních podmínkách. Migrace jsou charakterizovány hnízdním obdobím v lokalitách mírného pásu nebo arktické či antarktické oblasti a tzv. zimovišti v oblastech tropů nebo na opačné straně polokoule. Dříve než zahájí migraci, zvýší ptáci podstatně své tukové zásoby a redukují", "section_level": 2}, {"title": "Komunikace.", "content": "Ptáci komunikují hlavně používáním vizuálních a zvukových signálů. Tyto signály mohou být mezidruhové nebo vnitrodruhové.  Vizuální komunikace ptáků slouží mnoha funkcím a je prokázána na peří a chování. Peří může být používáno pro ocenění a potvrzení sociální dominance, zobrazuje připravenost k páření a dokonce může vyjadřovat hrozbu, jako je tomu např. u slunatce, který tak napodobuje větší dravce. Takovéto zobrazení na peří je užíváno pro odrazení potenciálních predátorů, jako jsou např. krahujci, a ochraně mláďat. Variace v peří také umožňují identifikaci jedinců, zvláště mezi druhy.  Vizuální komunikace zahrnuje také rituální předvádění, jako např. signalizující útok nebo podřízenost, či to, které je používáno při formování párových vazeb. Toto ritualisované chování je tvořeno nesignalizovanými akcemi jako urovnánvání peří, časově rozlišené pozice pér, klování nebo další chování. Nejvíce propracované ukázky se objevují během námluv, jako např. při tanci v toku u albatrosů, kde úspěšné vytvoření celoživotního párového pouta vyžaduje, aby oba partneři praktikovali tento jedinečný tanec, a u rajek, kde úspěch samců při námluvách závisí", "section_level": 2}, {"title": "Shlukování.", "content": "Zatímco někteří ptáci jsou teritoriální nebo žijí v malých rodinných skupinách, jiní ptáci vytvářejí velká neteritoriální hejna. Výhody seskupování do hejn jsou různé a hejna mohou být tvořena výslovně pro zvláštní účely. Shlukování má také své nevýhody, zvláště společensky níže postavení ptáci, kteří jsou v područí více dominantních ptáků, musí obětovat krmnou efektivitu v hejnu za účelem zisku jiných výhod. Hlavními výhodami je větší bezpečí v hejnu a zvýšená krmná efektivita. Ochrana proti dravcům je zvláště důležitá v uzavřených lokalitách, jako je např.", "section_level": 2}, {"title": "Odpočinek a hřadování.", "content": "Vysoká rychlost metabolismu ptáků během aktivní části dne je doplňována odpočinkem ve zbylé části dne. Spící ptáci často používají typ spánku známý jako ostražitý spánek, při němž jsou periody odpočinku střídány s rychlým otevíráním očí, což zvyšuje citlivost ptáků na vyrušení a umožňuje jim rychlý únik před případnou hrozbou. Přestože experimentálně nebylo nikdy potvrzeno, že rorýsi mohou spát za letu, existují náznaky, že rorýsi využívají určitých druhů spánku, jež mohou probíhat dokonce za letu.  Ptáci nemají potní žlázy. Proto se ochlazují skrýváním ve stínu, stáním ve vodě, zrychleným dýcháním s otevřeným zobákem, zvětšováním plochy těla roztahováním křídel, vibrováním hrdelního laloku nebo močením na nohy (ochlazování vypařující se", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sociální systémy.", "content": "Většina (95 %) druhů ptáků jsou společensky monogamní; i když polygynie (2 %) a polyandrie (<1 %), polygamie, polygynandrie (kdy samice vytváří pár s několika samci a samec vytváří pár s několika samicemi) a smíšené systémy se vyskytují rovněž. Některé druhy mohou, v závislostech na okolnostech, využívat více než jeden systém. U monogamních druhů tvoří samci a samice páry na několik hnízdních období; v některých případech párové pouto může přetrvat mnoho let nebo dokonce celý život páru.  Výhodou monogamního vztahu pro ptáky je oboustranná péče rodičů o mláďata. U většiny zvířat je vzácností otcovská péče o mláďata, ale u ptáků je to docela běžné; ve skutečnosti je tato skutečnost rozsáhlejší u ptáků než u jakékoliv jiné třídy obratlovců. U ptáků je možno samčí péči o mláďata považovat za důležitou nebo rozhodující pro tělesnou zdatnost samic; u některých druhů nejsou", "section_level": 2}, {"title": "Teritoria, hnízdění a inkubace.", "content": "Mnoho ptáků brání v období páření své území před jinými druhy. Ochrana teritoria je důležitá z hlediska shánění potravy pro svá mláďata. Druhy ptáků, které nejsou schopny účinně bránit své teritorium, jako např. mořští ptáci nebo rorýsi, se sdružují do hnízdních kolonií; to je výhodné z hlediska ochrany proti predátorům. Hnízdící jedinci v koloniích pak ochraňují malé hnízdní plochy a soutěžení, jak mezidruhové, tak uvnitř svého vlastního druhu, o tato místa pak může nabývat velmi intenzivní podoby. Všichni ptáci snášejí amniotická vejce s tvrdými skořápkami většinou z uhličitanu vápenatého. Barva vajec se řídí řadou faktorů: ta, která jsou snášena do děr nebo doupat, jsou většinou bílá nebo bledá, zatímco vejce v otevřených hnízdech, jako např. u dlouhokřídlých, bývají obvykle maskovaná. Existují samozřejmě výjimky z tohoto pravidla, např. většina zemních lelků má vejce bílá a maskování je zajišťováno peřím ptáků. Velikost a tvar vajec závisí na mnoha faktorech, včetně vývojových, fylogenetických a environmentálních. Některé druhy, které jsou oběťmi hnízdního parazitismu prováděného např. některými kukačkami, mění barvy svých vajec za účelem snížení šance na snesení kukaččího vejce do svého hnízda, protože kukaččí samičky mají snahu snést své vejce do hnízda hostitele s podobně zabarvenými vejci.  Vejce jsou obvykle uložena v hnízdě, které může být velmi propracované, jak je tomu", "section_level": 2}, {"title": "Rodičovská péče a opeření.", "content": "Po vylíhnutí mohou být mláďata podle druhu bezmocná až samostatná. Bezmocná mláďata jsou známa jako altriciální a jsou po narození zpravidla malá, holá a často slepá; mláďata po vylíhnutí pohyblivá a krytá prachovým peřím jsou prekociální, mláďata mohou být také poloprekociální nebo poloaltriciální. Altriciální mláďata potřebují pomoc při termoregulaci a vyžadují tak delší dobu k vysezení než mláďata prekociální.  Délka a povaha rodičovské péče je různá v závislosti na jednotlivých řádech a druzích. Extrémem je např. rodičovská péče tabonů, která končí líhnutím; čerstvě vylíhlá kuřata se sama bez pomoci rodičů vyhrabou z hnízdní kupy listí a ihned jsou zcela soběstačná. Opačný extrém lze najít u některých mořských ptáků, kdy dochází k prodloužení doby péče o mláďata. Rodiči nejdéle se starajícími o své potomky jsou fregatky páskované, jejichž mláďata setrvávají ve hnízdě šest měsíců do opeření a poté jsou", "section_level": 2}, {"title": "Hnízdní parazitismus.", "content": "Ačkoliv hnízdní parazitismus provozují i hmyz a ryby, nejvíce je rozšířen u ptáků. Principem je kladení vajec do hnízd jiných druhů. Tato vejce jsou často svými adoptivními rodiči přijata a vysezena i za cenu zničení jejich vlastních mláďat. Existují dvě skupiny ptáků provozujících hnízdní parasitismus: druhy, které nejsou schopny sami vysedět svá vejce a pro", "section_level": 2}], "src_summary": "Ptáci (Aves) jsou dvojnozí, teplokrevní a vejce snášející obratlovci, dle nové systematiky patřící mezi teropodní dinosaury a obecněji diapsidy. Dá se tedy konstatovat, že ptáci jsou vlastně přežívající, specializovanou skupinou teropodních dinosaurů (maniraptorů), která jako jediná přežila vymírání na konci křídy před 66 miliony let. Tito vysoce úspěšní a početní obratlovci se vyznačují především přítomností peří, trojprstými předními končetinami přeměněnými v křídla, redukovaným ocasem a mnoha charakteristickými srůsty kostí. Celkem je dnes známo asi 10 400 druhů žijících ptáků (z toho přes 4083 druhů nepěvců a 5895 druhů pěvců) a přes 2000 druhů fosilních.", "tgt_summary": "鸟或者鸟类是鸟纲(学名:)动物的通称,是唯一存活并演化至今的恐龙,现代所有鸟类在生物学上也被分类为鸟形恐龙(即鸟翼类)的一部分;鸟纲的全体成员均为两足、恒温、卵生、身披羽毛且色彩鲜艳各异、前肢特化成翅膀、具有坚硬的喙、流线型的身躯,具备绝佳的视觉,可飞行、陆栖、或潜水,独特的骨骼构型,以及用气囊行双重呼吸的一种有脊椎动物。鸟类的食物多种多样,包括植物的花蜜、种子、果实,昆虫、虾类、蟹类、乌贼类,鱼类、蛙类、蜥蜴类、蛇类、龟类、老鼠类和其它鸟类,以及动物的蛋、腐肉、粪便和人类的生活垃圾。目前鸟类共有8600种,如果算入未被分类和不确定的有9000多种;东亚地区中,中国大陆有1400种、特有种70多个;台湾有21目94科305属788种,特有种29个。", "id": 2933956}
{"src_title": "Newtonův gravitační zákon", "tgt_title": "万有引力定律", "src_document": [{"title": "Formulace zákona.", "content": "Každá dvě tělesa o hmotnostech formula_1 a formula_2, která můžeme dostatečně přesně aproximovat body, nebo jsou sféricky symetrická (jak vyplývá z Gaussovy věty) na sebe působí gravitační silou přímo úměrnou \"hmotnostem\" těles a nepřímo úměrnou čtverci jejich \"vzdálenosti\" kde G (dříve značeno formula_4) je gravitační konstanta s hodnotou (přibližně) 6,67×10 m·kg·s, \"m\" je hmotnost prvního hmotného bodu, \"m\" je hmotnost druhého hmotného bodu a \"r\" je vzdálenost obou hmotných bodů.  Vektorově lze vyjádřit např. sílu působící na 1. těleso) kde formula_6 je polohový vektor (průvodič) 1. tělesa vzhledem ke druhému a formula_7 intenzita gravitačního pole 2. tělesa v místě (středu) 1. tělesa. Vektor této síly leží na spojnici hmotných středů těchto těles - síla je centrální.  Pokud je rozložení hmoty udáno funkcí hustoty formula_8 (a je tedy zcela obecné), pak je možné gravitační sílu, kterou takto rozložená hmota působí na testovací částici hmotnosti \"m,\" zapsat ve tvaru  Lze ukázat, že (obecné) centrální pole je vždy konzervativní, takže zde existuje gravitační potenciál formula_10  V gravitačním poli centrálního tělesa se testovací částice zanedbatelné hmotnosti (vůči hmotnosti centrálního tělesa) pohybují po kuželosečkách, tedy např. planety po elipsách podle Keplerových zákonů.  Obecné gravitační pole je vždy konzervativní.", "section_level": 1}, {"title": "Homogenní pole.", "content": "Gravitační pole se nazývá homogenní, pokud jeho intenzita formula_12 je v nějaké části prostoru konstantní (vektorově, co do velikosti i směru). Jeho siločáry jsou úsečky a potenciál lineární funkce (kartézských) souřadnic.  Podmínka homogenity gravitačního pole je dostatečně přesně splněna například na povrchu Země či jiných planet (jimž přísluší jiné hodnoty gravitačního zrychlení).", "section_level": 1}, {"title": "Tíhová síla a tíha.", "content": "Tíhová síla je síla, která působí na tělesa na povrchu Země (přesněji ve vztažné soustavě spojené s povrchem Země či, v zobecněném případě, jiného tělesa). Je \"výslednicí\" \"gravitační síly\" Země a \"odstředivé síly\" vzniklé otáčením Země kolem své osy.  Tíhová síla se mění se \"zeměpisnou šířkou\" a je vždy (až na póly) \"menší\" než gravitační síla a nemá (kromě na rovníku a na pólech) s ní ani stejný směr. Rozdíl mezi tíhovou a gravitační silou není příliš velký a v běžných případech jej lze zanedbat.  Pole tíhové síly se nazývá \"tíhové pole\". Vektorem tíhové síly je určen svislý směr. Tíhová síla F udílí všem tělesům v soustavě spojené s povrchem Země \"tíhové zrychlení\" g, tedy zrychlení volného pádu v daném místě. Tíha je fyzikální veličina vyjadřující sílu, kterou v tíhovém poli působí těleso, nacházející se v dané soustavě v klidu, na podložku nebo závěs. Jedná se tedy o statický projev působící tíhové síly. Tíha G je proto stejně velká jako působící tíhová síla a má i stejný směr, liší se jen působištěm. Zatímco tíhová síla působí na těleso v jeho těžišti, tíhou působí těleso na závěs v místě upevnění nebo na podložku v místě, kde na ní leží.  Pojem tíhy lze zobecnit i na jiné soustavy pohybující se vzhledem k povrchu Země (či jiného tělesa). Pak vyjadřuje statické působení tělesa v této soustavě, které vzniká jako výsledek gravitační síly a všech působících setrvačných sil daných pohybem soustavy. V tomto smyslu se pak u soustav s výsledným nulovým silovým působením hovoří o \"beztížném stavu\" a u soustav s tíhou větší než místní gravitační síla o \"přetížení\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Na základě analýzy pohybu Měsíce kolem Země, planet kolem Slunce a na základě znalosti Keplerových zákonů formuloval Newton tzv. (Newtonovu) gravitační teorii, kterou vyjádřil Newtonovým gravitačním zákonem.", "tgt_summary": "牛顿的万有引力定律(英语:Newton's law of universal gravitation),通称万有引力定律,定律指出,两个质点彼此之间相互吸引的作用力,是与它们的质量乘积成正比,并与它们之间的距离成平方反比。", "id": 1639212}
{"src_title": "Valivý odpor", "tgt_title": "滚动摩擦", "src_document": [{"title": "Fyzikální princip.", "content": "V místě kontaktu pružného (plného) válcového tělesa s pružnou rovinnou podložkou dochází vlivem jejich deformace kolmou silou k vytvoření stykové plošky na které je průběh kontaktního Hertzova tlaku parabolický. V klidu je tento průběh symetrický a výsledná reakce působí proti zatěžující síle. Pokud budeme na těleso působit vodorovnou silou (nebo silou vyvozenou kroutícím momentem), začne se navalovat na přední část kontaktní plošky a zadní část začne odlehčovat. Následkem hystereze je odlehčování pomalejší než stlačování. To se projeví deformací průběhu kontaktního tlaku, jehož výslednice se posune směrem dopředu o takzvané rameno valivého odporu, které se označuje formula_1 (někdy také e, d nebo formula_2).<br>Velikost tohoto ramene je dána vlastnostmi materiálu jako jsou:  Velikost valivého odporu formula_3 tělesa o poloměru formula_4 vypočteme z rovnováhy momentů sil: formula_5,<br> z čehož formula_6<br>Ekvivalentní veličinou činitele smykového tření je činitel valivého odporu, což je poměr formula_7.  Činitel valivého odporu formula_8 představuje poměr dvou délkových rozměrů, a tedy představuje veličinou bezrozměrovou, na rozdíl od ramene valivého odporu formula_1, který je délkovou mírou a v tabulkách bývá uváděn jeho rozměr v milimetrech nebo v metrech. V Česku je zvykem uvádět v tabulkách rozměr ramene valivého odporu, na rozdíl od jiných zemí, kde je zvykem uvádět spíš činitel valivého odporu formula_8. Proto musíme dávat velký pozor, když zjišťujeme hodnotu koeficientu pro výpočet valivého odporu, kterou veličinu ta která tabulka uvádí.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnota koeficientů valivého odporu.", "content": "Hodnoty obou koeficientů v tabulkách mají velmi veliký rozsah. Hlavním důvodem je fakt, že jejich velikost je závislá, kromě druhu materiálů a vlastnostech povrchů, také na poloměru valeného tělesa a na rychlosti. Hodnoty také ovlivňuje přítomnost maziva nebo vody na styčné ploše a také teplota. Pro některá konkrétní řešení je třeba zjistit přesnější hodnotu koeficientu. Tak například pro výpočet ramene odporu ocelových kol na kolejnici stanovil prof. Gustav Niemann empirický vzorec formula_11, kde průměr kola formula_12 i rameno formula_1 jsou v milimetrech.<br>Zjišťování hodnot odporu konkrétních druhů pneumatik se musí provádět laboratorně dle standardních metod vzhledem k tomu, že jejich valivý odpor závisí na jejich konstrukci, zatížení, použité směsi, druhu a stavu dezénu, nahuštění, teplotě, atd. Proto je jednou z metod stanovení odporu pneumatiky vyhodnocení podle spotřebované energie za jízdy za stanovených podmínek.", "section_level": 2}], "src_summary": "Valivý odpor (nepřesně valivé tření, neboť se stýkající se povrchy navzájem netřou) je odpor, který působí na těleso kruhového průřezu při jeho valivém pohybu po podložce.", "tgt_summary": "滚动摩擦是阻碍物体(例如球,轮胎等)在另一物体表面滚动的力。在物体滚动过程中,滚动体及其所在的滚动面或其他物体的接触面受压变形。滚动摩擦主要是因为塑性变形所引起: 当压力撤去后,有一部分能量消耗。", "id": 2602376}
{"src_title": "Maďarsko", "tgt_title": "匈牙利", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk a středověk.", "content": "Nejstarší obyvatelé území dnešního Maďarska zde žili již před téměř půl milionem let. Nejvíce archeologických nálezů je hlavně ze severního Maďarska. Dalšími obyvateli se později stali i Keltové, Římané, ale také Ilyrové. Římané zde zřídili provincii \"Pannonia\". Ve východní části Maďarska a severního Rumunska byla zřízena provincie \"Dacia\". Provincie byly osídleny kolonisty z Itálie. V této době vznikla i pozdější maďarská města. Centrem Pannonie se stalo Aquincum (severozápadní část dnešní Budapešti), dále pak byla založena města \"Savaria\" (dnes Szombathely), \"Scarabantie\" (Šoproň), \"Arrabona\" (Győr), \"Gorsium\" (Tác) a \"Sopianae\" (Pécs). Po Římanech zdědili Maďaři například vinařství, které je také nedílnou součástí maďarské kultury. Germánské kmeny vytlačily Římany", "section_level": 2}, {"title": "Součást habsburské říše.", "content": "Od 15. století bylo Uhersko ohrožováno a načas i vyvráceno Osmanskou říší; turecká vojska obsadila nížinu a postoupila až k Vídni, kde byla poražena. Po bitvě u Moháče roku 1526 se Uhersko stalo na téměř 200 let bojištěm tureckých válek. V 17. století se Uhersko postupně stalo součástí Rakouské monarchie, v jejímž rámci bylo spíše zemědělskou zemí. Pokusy Habsburků prosadit absolutismus, katolictví a omezit moc uherské šlechty vyústily v protihabsburská stavovská povstání. Po tvrdě potlačené revoluci roku 1848 a zejména po prusko-rakouské válce z roku 1866 se Maďarům podařilo dosáhnout Rakousko-uherského vyrovnání (1867), čímž vzniklo vlastní Rakousko-Uhersko.  Po roce 1910 se celkově stupňovalo napětí v celé Evropě, 28. června", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečná doba a 2. světová válka.", "content": "Po rozpadu Rakouska-Uherska (1918) byla v uherské části monarchie vyhlášena republika pod vedením Mihálye Károlyiho. Zároveň vznikaly v důsledku sebeurčování okolních národů jejich státy a od Maďarska se začala odtrhávat pohraniční území obydlená příslušnými etniky jako byli Slováci, Rumuni a Jihoslované. Roku 1919 se moci na tři měsíce chopili komunisté, kteří vyhlásili Maďarskou republiku rad. Ta se pokusila dobýt vojensky část Slovenska, byla však také s přispěním rumunského vojska poražena. Po ztroskotání tohoto pokusu bylo obnoveno uherské/maďarské království, jehož hlavou se jako regent stal bývalý rakousko-uherský admirál Miklós Horthy.  4. června 1920 bylo Maďarsko velmocemi přinuceno podepsat Trianonskou smlouvu, která v rámci Pařížských předměstských smluv", "section_level": 2}, {"title": "Socialistická éra.", "content": "Po druhé světové válce vznikla druhá Maďarská republika, která již byla v sovětské sféře vlivu. Pro socialistický vývoj země mělo význam sloučení Maďarské komunistické strany a Sociálně demokratické strany Maďarska v Maďarskou stranu pracujících (MDP). Dne 15. srpna 1949 byla vyhlášena Maďarská lidová republika a 20. srpna Národní shromáždění přijalo zákon o nové ústavě. Národní hospodářství bylo, podobně jako ve všech zemích tzv. východního bloku, z velké části zestátněno a podrobeno centrálnímu plánování pod sovětským vlivem.  Maďarskou politiku ovládli stalinisté v čele s Mátyásem Rákosim, který zastával funkci generálního tajemníka MDP. Začaly soudní procesy proti „nepřátelům lidu“, jenom v letech 1952 až 1955 bylo odsouzeno k různým trestům více jak 500 000 osob. Příslušníci ÁVH (tajná policie) rozhodovali o osudech a životech statisíců lidí. Po Stalinově smrti v březnu 1953 obvinilo nové vedení Sovětského svazu Rákosiho z podpory kultu osobnosti a novým maďarským premiérem se stal Imre Nagy.  V polovině padesátých let v Maďarsku sílilo protikomunistické cítění, které vyvrcholilo povstáním na podzim roku 1956. Shromažďovaly se velké zástupy lidí a protesty byly čím dál větší. Po velkých bojích, které proběhly u Maďarského rádia mezi demonstrujícími", "section_level": 2}, {"title": "Od pádu socialismu dodnes.", "content": "Po pádu komunismu bylo v Maďarsku, v zásadě poprvé v jeho dějinách, ustaveno demokratické státní zřízení. V roce 1999 se Maďarsko stalo členem NATO, po průběhu úspěšných reforem v roce 2004 členem EU. Na podzim 2006 proběhlo po celém Maďarsku několik protivládních demonstrací za odstoupení premiéra Ference Gyurcsánye z MSZP, který veřejnosti přiznal, že v zájmu vítězství své strany lhal před volbami o státním rozpočtu a skutečném stavu maďarské ekonomiky. V rámci reforem zavedl Gyurcsány poplatky za školství a zdravotnictví, které však byly později v referendu odmítnuty. Demonstrací se vedle opoziční strany Fidesz a demonstrujících Maďarů zúčastnili i maďarští nacionalisté. V ulicích visely staré maďarské (Arpádské) červeno-bílé vlajky.  Nespokojenost s levicovou vládou nepřímo přidávala na popularitě nacionalistické skupině tzv. „Maďarské gardě“. Její členové volají po znovunabytí území, která před Trianonskou smlouvou patřila k Maďarsku (Uhersku)", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Maďarsko je převážně rovinatá nebo mírně zvlněná země, a to díky poloze v Panonské pánvi. Relativně hornaté je pouze severní pohraničí, kam zasahují Vnitřní Západní Karpaty. Zde v pohoří Mátra se nachází i nejvyšší bod Maďarska, hora Kékes (1015 m). Asi polovinu Maďarska na jihovýchodě a východě vyplňuje Velká uherská nížina (), která zasahuje i do sousedního Rumunska, Srbska, na Slovensko a na Ukrajinu. Plochá krajina Velké uherské nížiny je z velké části přeměněna na zemědělskou, zachovaly se ale zbytky původní středoevropské maďarské stepi, označované jako puszta. Tato krajina je ochraňována např. v národním parku Hortobágy.  Jihozápad Maďarska je zvlněný až pahorkatý. Lemuje ho Zadunajské středohoří, jehož nejznámější součástí je Bakoňský les. Jižně od této linie probíhá tektonický zlom, zčásti vyplněný jezery Balaton a Velence. V okolí města Pécs se rozkládá pohoří Mecsek. Severozápadní Maďarsko v okolí města Ráb (Győr) je opět ploché, rozkládá se zde Malá uherská nížina (), zasahující i na Slovensko jako Podunajská nížina.  Vcelku asi 89 % území nepřesahuje nadmořskou výšku 200 m, nad 400 m n. m. leží jen asi 2 %. Různorodost reliéfu lze zaznamenat i v hlavním městě. Západní část Budapešti (Budín) je lesnatá a kopcovitá (Budínské vrchy, Piliš), východní Pešť leží oproti tomu v ploché kotlině.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Hlavním tokem maďarského vodního systému je Dunaj (), do jehož povodí celé Maďarsko spadá. Dunaj nejprve tvoří severozápadní hranici Maďarska se Slovenskem a teče na jihovýchod a posléze východ. Nad Budapeští u města Vác ostře otáčí svůj směr k jihu a protéká napříč maďarským územím, které opouští u městečka Moháč a pokračuje do Srbska. Na Dunaji leží město Budapešť, ale i řada dalších měst, například Esztergom, Komárom, Dunaújváros, Kalocsa a Baja; na vedlejším rameni Dunaje leží", "section_level": 2}, {"title": "Klima.", "content": "Maďarské podnebí je kontinentální s chladnými zimami a horkými léty. Průměrná roční teplota se pohybuje kolem 10 °C, v létě 27 až 35 °C, v zimě přibližně 0 až -15 °C. Ve výjimečných případech se vyskytují i extrémy o teplotě od 42 °C v létě do -29 °C v zimě. Průměrné roční množství srážek je", "section_level": 2}, {"title": "Města.", "content": "Hlavním městem Maďarska je Budapešť, která vznikla spojením Budína (západní část), Pešti (východní část) a Starého Budína (), rozkládajícího se v severozápadní části dnešního hlavního", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Prezident republiky je volen parlamentem v tajných volbách na 5 let a může být zvolen na dvě po sobě následující období. I přesto, že má pravomoc jmenovat předsedu vlády a vyhlašovat datum parlamentních voleb, je jeho funkce převážně reprezentativní.  Ministerský předseda vybírá ministry a má právo odmítnout je. Každý kandidát předstoupí před jeden nebo více parlamentních výborů v poradních otevřených slyšeních a musí být formálně schválený prezidentem. Jediným zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament – Országgyűlés o 386 poslancích, volených každé čtyři roky. Parlament je nejvyšší orgán státní moci, který zavádí a schvaluje legislativu navrhovanou ministerským předsedou.", "section_level": 1}, {"title": "Složení parlamentu.", "content": "V parlamentních volbách 2010, které se konaly 11. dubna a 25. dubna 2010, došlo k drtivému vítězství pravicové strany Fidesz – Magyar Polgári Szövetség. Ta (v koalici s KDNP) se ziskem 263 mandátů porazila levicovou Maďarskou stranu socialistickou, která v zemi vládla dvě uplynulá volební období a nyní získala jen 59 mandátů (v předchozích volbách jich měla 190). Do parlamentu se dále se ziskem 47 mandátů dostala krajně pravicová strana Jobbik Magyarországért Mozgalom a nově vzniklá zelená strana Lehet Más", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Maďarsko je rozděleno na 19 žup (\"megyék\") a území hlavní města Budapešti, které má zvláštní statut. Župy se dále dělí na okresy (, doslovný překlad znamená malooblast; viz Seznam maďarských okresů), kterých je celkem 168. Významné postavení také mají tzv. Města s župním", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Maďarská ekonomika se v současné době nachází ve velmi vážném stavu a země se ocitla na pokraji státního bankrotu. Důsledky života na dluh negativně zasáhly všechny vrstvy obyvatel. Celá země je dnes doslova frustrovaná. Na běžné lidi velmi silně dopadá recese, země zažívá hromadné propouštění, znehodnocuje se maďarský forint a desítky tisíc rodin jsou neschopné splácet úvěry a hypotéky. Celkové zadlužení domácností překročilo hranici 350 mld. Kč. Zadluženost státu se vyšplhala na astronomických 73 procent HDP, v ČR a SR je to asi 40 procent.“.  Privatizace a modernizace hospodářství po pádu komunismu proběhly bez větších problémů na rozdíl od jiných zemí východního bloku. Ekonomická situace Maďarska se v 90. letech razantně zlepšila. Tento úspěch je způsobený řadou faktorů. Jedním z nich je reformované hospodářství Maďarska již od 60. let, které se již soustředilo zejména na export. Existoval zde i soukromý sektor, což pomohlo k hladkému přechodu na současný ekonomický systém. V první dekádě 21. století vykazovalo Maďarsko silný růst a ekonomika země byla v průměru Evropské unie. Tento růst se v roce 2006 zastavil. Zaprvé politickou krizí, způsobenou přiznáním premiéra Ference Gyurcsánye ke lži o ekonomické situaci Maďarska. Zadruhé v roce 2008 dolehla na Maďarsko světová finanční krize. Následky patřily k nejhorším v Evropě, hned po Lotyšsku a Islandu. Nezaměstnanost po silném poklesu opět rostla. Hospodářský růst se zastavil a státní kasa utrpěla velký otřes. Problémy Maďarska odradily zahraniční investory od investování. Místní vláda problém začala řešit příliš pozdě, což situaci také neprospělo. Cizí vlastnictví a investice do maďarských firem jsou větší, s nárůstem cizích investic, tvořících víc než 23 miliard dolarů od roku 1989. Soukromý sektor zahrnuje přes 80 % HDP. Maďarsko získá téměř jednu třetinu cizích investic přicházejících do střední Evropy. Maďarskou měnou je forint. Vláda uvažuje kvůli finanční krizi o rychlém vstupu do eurozóny, od které si slibuje zastavení ekonomického propadu a stabilní měnu.", "section_level": 1}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "Maďarsko bylo v roce 1998 se 14,6 miliony turistů čtrnáctou nejnavštěvovanější zemí světa. Turisté mají z velké části zamířeno k Balatonu a do hlavního města Budapešti. Mezi nejznámější památky hlavního města patři budova parlamentu (), Budínský hrad, Rybářská bašta, Matyášův chrám, Bazilika svatého Štěpána, Széchényiho národní knihovna, Maďarská státní opera, Památník tisíciletí na Náměstí hrdinů nebo Sándorův palác, kde dnes sídlí maďarský prezident. Ovšem to nejsou zdaleka všechny památky v Budapešti. Díky velké roli v době před první světovou válkou byla Budapešť centrem kulturního dění Uherska. Už v polovině 19. století zde byla vybudována zoologická zahrada. Začátkem 20. století pak zábavní park", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Silniční doprava, stejně jako v ostatních postkomunistických zemích, zažívá obrovský rozmach. Staví a plánují se nové dálnice a urychluje se provoz na silnici. Hlavní úseky tvoří pět dálnic, směřujících do Budapešti. Všech pět je propojeno budapešťským obchvatem M0, který je stále ve výstavbě. Jeho plánované dokončení je v roce 2015. Nejstarší z dálnic je M7 vedoucí z Budapešti, kolem Balatonu, až k chorvatským hranicím. Výstavba této dálnice byla", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Maďaři přišli na území dnešního Maďarska koncem 9. století. Bylo jich kolem 250 000–500 000. Před jejich příchodem byla země obývána Slovany, zejména Bílými Chorvaty. Vyskytovaly se zde i keltské a ilyrské kmeny, později sem přišli Římané. Během 300 let už žilo v Panonské pánvi a Sedmihradsku kolem 2 miliónů Maďarů. V roce 1910 mělo Uhersko 18 240 000 obyvatel, z toho 54 % Maďarů. Rozpadem Uherska po první světové válce se národnostní pestrost uskromnila. V roce 1920 žilo již v Maďarsku pouze 7,5 miliónu obyvatel, z čehož bylo 90 % Maďarů. Početná židovská komunita z Maďarska odešla během druhé světové války a těsně po ní.  Maďarsko zaznamenává už od roku 1981 trvalý úbytek obyvatelstva (z 10 707 000 v roce 1980 na 9 960 000 v listopadu roku 2011, což je pokles o 7 %), který je způsoben hlavně výrazným poklesem porodnosti. Ta poklesla z hodnoty 1,92 živě narozených dětí na matku (což znamenalo 148 673 živých novorozenců) v roce 1980 přes několik výkyvů až k velmi nebezpečné hodnotě 1,26 (90 335 novorozenců) v roce 2010. Pokles porodnosti ale pokračoval i v roce 2011. Úbytek obyvatelstva, což je rozdíl mezi živě narozenými a zemřelými plus mezi imigrací a emigrací, byl v roce 2010 celkem 40 121 lidí, tedy 0,4 %.  Dodnes žije velká maďarská komunita hlavně v Sedmihradsku (kolem 1,5 milionu), na jižním Slovensku (450 tisíc Maďarů, viz Maďarská menšina na Slovensku), ale i ve Vojvodině, v Zámuří (dnešní Slovinsko) nebo na Podkarpatské Rusi. Maďarská komunita je zejména v Rumunsku a na Slovensku velice kontroverzní politické téma. V Rumunskom parlamentu je obsažena i strana zaměřující se na maďarské obyvatelstvo (rumunská UDMR) V národní radě Slovenské republiky již maďarská menšina zastoupení od voleb v roce 2020 nemá. Proti nim jsou většinou tamější nacionálně zaměřené strany (v Rumunsku Strana velkého Rumunska, nebo na Slovensku Slovenská národná strana známá hlavně svým bývalým předsedou Jánem Slotou, ktoré již také není v NRSR). Vzájemné vztahy Maďarska a Ukrajiny jsou negativně ovlivněny zhoršujícím se postavením maďarské menšiny na Ukrajině.  Oficiálním jazykem Maďarska je maďarština. Jedná se o jazyk ugrofinské větve. Je tedy příbuzný například s finštinou nebo estonštinou. Maďarštinu považuje za svůj mateřský jazyk přibližně 95 % obyvatel republiky. Zbylé procento jsou například Němci. Jedná se většinou o potomky tzv. Švábských Němců, kteří přišli do Uher koncem 18. století. Dále v Maďarsku žijí Romové, zejména na severovýchodě země nedaleko slovenských hranic. Reálný počet Romů v Maďarsku je sporná otázka. V roce 2001 při sčítání lidu se k Romům hlásilo jen 190 000 lidí, ale sociologické odhady dávají mnohem vyšší čísla (5–10 procent veškerého obyvatelstva). Od druhé světové války množství Romů rychle stoupá. Dnes každé páté nebo šesté novorozené maďarské dítě patří k romské menšině. Odhady založené na aktuálních demografických trendech prohlašují, že v roce 2050, 15–20 procent populace (1,2 miliónu) budou Romové. Rumunská menšina žije převážně na východě země. Dále v Maďarsku žijí Slováci, Chorvati a Srbové. Právě Srbové tvořili v 17. až 18. století velkou část obyvatelstva a to nejen na území pozdějšího Srbska, ale i v Budapešti. Počet Srbů v centrálním Uhersku se zvýšil zejména po dlouhých bojích habsburské monarchie s osmanskými nájezdníky, kdy Srbové odcházeli do relativně bezpečnějšího vnitrozemí. Kumáni a Jasové se usadili v Uhersku ve 13. století na území tzv. Kumánie a postupně splynuli s maďarským etnikem.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Maďarská kultura je velmi rozmanitá. Maďarsko (Uhersko) bylo v minulých staletích jakýmsi kulturním hegemonem celé jihovýchodní Evropy. Maďarská kultura ovlivnila zejména kulturu rumunskou, ale i slovenskou či srbskou. Centrem maďarského kulturního dění je v současnosti Budapešť. Ne vždy tomu bylo tak. Například v 10. a 12. století byla Ostřihom jednoznačně nejdůležitější město celého Uherska. Mezi kulturní centra patří i město Debrecín, které hraje velkou roli v maďarském náboženském životě, nebo město Pécs.  Maďarskou kulturu můžeme regionalizovat do několika oblastí. První skupinu tvoří oblast severního Maďarska, zejména župa Borsod-Abaúj-Zemplén nebo Heves. Zde je tradiční pěstování vína, jako je například známý Tokaj. Druhou skupinu tvoří jihovýchodní Maďarsko v oblasti tzv. puszty. Dodnes zde převažuje zemědělství a chov dobytka. K místní kultuře patří jídla, jako jsou pravý maďarský guláš nebo debrecínka. Další specifickou skupinou jsou Maďaři žijící v Sedmihradsku, tzv. Sikulové (), nebo Csángó, což jsou Maďaři žijící v oblasti historické Moldávie ve východním Rumunsku a v Moldavsku. Csángové mluví jazykem, který se dá srovnat se středověkou maďarštinou. Dalším kulturním okruhem může být oblast Západního Zadunají či okolí Balatonu.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Po přijetí křesťanství v karpatské kotlině byla snaha místní obyvatele pořímštit. Úředním jazykem se tudíž stala latina. Počátek maďarské latinské literatury nacházíme v 11. století: \"Legenda o svatých Zoerardovi a Benediktovi\" (1060), \"Legenda o svatém Štěpánovi\" (1096). Z doby kolem roku 1200 pochází kronika \"Gesta Hungarorum\". \"Budínská kronika\" z roku 1473, taktéž psaná latinsky, je první tištěnou knihou v Uhrách. Královský dvůr zval do Uher umělce z celé Evropy. Na dvoře Matyáše Korvína působili humanisté Janus Pannonius či Antonio Bonfini, jenž sepsal významné historiografické dílo \"Rerum Ungaricarum decades\" (1497). Kulturní rozmach Uher byl veliký, avšak maďarština byla jako literární jazyk latinskou kulturou zatlačována do pozadí.  První věta v maďarštině je známá ze zakládací listiny tihanyského opatství z roku 1055. Z doby kolem roku 1200 pochází \"Pohřební řeč a modlitba\", první souvislejší literární text v maďarštině. První kniha v maďarštině je \"Jókaiho kodex\" z doby kolem roku 1380. Rozmach maďarské literatury začal paradoxně největší zkázou pro všechny obyvatele Uherska, a to vpádem Turků v 16. století. Osmanská říše chtěla přetnout vazby na Habsburskou monarchii a křesťanství, proto potlačila němčinu a latinu, což otevřelo cestu maďarštině. \"Epištoly svatého Pavla\" z roku 1533 jsou první tištěnou knihou v tomto jazyce, první úplný překlad \"Nového zákona\" byl vydán v roce 1541, v roce 1627 vyšla \"Bible katolická\". První velká originální díla v maďarštině sepsal na konci 16. století Valentín Balaša (psal i slovensky, jak bylo objeveno roku 1949), jenž založil maďarskou milostnou lyriku, Sebestyén Lantos Tinódi, který napsal veršovanou", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Maďarská lidová hudba tvoří nedílnou součást národní identity a hraje významnou roli i v maďarské moderní hudbě. Maďarská hudba je oproti ostatním v Evropě velice výjimečná, stejně jako maďarský jazyk. V historii byla často zaměňována s hudbou cikánskou, která maďarskou národní hudbu velice ovlivnila. V průběhu staletí byla hudba, stejně jako literatura, ovlivňována západní kulturou. Až v 19. století se začal hledat typický maďarský hudební styl. Mezi největší skladatele, kteří hledali národní identitu, patří Zoltán Kodály a Béla Bartók, který se inspiroval nejen maďarskou lidovou hudbou, ale i slovenskou či rumunskou. Nejuznávanějším maďarským skladatelem se stal", "section_level": 2}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "Ve výtvarném umění lze jmenovat malíře a člena Bauhausu László Moholy-Nagye, představitele hyperrealismu Istvána Sándorfiho a představitele op-artu Victora Vasarelyho. Žánrovými obrázky", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "Nejúspěšnějšími maďarskými filmovými režiséry jsou István Szabó, Miklós Jancsó a Béla Tarr. Michael Curtiz se prosadil v Hollywoodu, natočil kupříkladu romantickou klasiku \"Casablanca\". Alexander Korda byl zakladatelem britského filmového průmyslu. Z", "section_level": 2}, {"title": "Gastronomie.", "content": "Neopomenutelnou součástí maďarské kultury je také maďarská kuchyně. Snad nejznámějším prvkem maďarské kuchyně je paprika, která se ale rozšířila až v 17. století. Bez ní by byla nepředstavitelná gulášová polévka, perkelty, paprikáš, tokáň, rybářská polévka „halászlé”, nebo čabajka. Stejně tak důležité prvky jsou i cibule a vepřové sádlo, které dohromady tvoří základ maďarských masitých jídel. Nejvíce používaná masa jsou vepřové, hovězí", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Maďarský sport se celkově dlouhodobě pohybuje na vysoké úrovni. Dokazuje to i historický úspěch maďarské výpravy na olympijských hrách v Londýně roku 2012, která se umístila na 9. místě v medailovém žebříčku. Na počet obyvatel má tedy Maďarsko jedny z nejúspěšnějších sportovců na světě. Velice oblíbené jsou vodní sporty, zejména plavání. Pět olympijských medailí má plavkyně Krisztina Egerszegiová, čtyři plavec Tamás Darnyi. Už vůbec první plaveckou medaili na olympijských hrách ostatně získal Maďar: Alfréd Hajós. Populární jsou také vodní pólo nebo rychlostní kanoistika. V roce 1956, kdy probíhala v Maďarsku revoluce, porazili maďarští vodní pólisté v legendárním zápase Sovětský svaz na olympijských hrách v Melbourne. Celý turnaj nakonec i vyhráli. Oporami tohoto týmu byli především Dezső Gyarmati a György Kárpáti. Tyto olympijské hry Nizozemsko, Španělsko a Švýcarsko bojkotovaly, právě kvůli sovětské okupaci Maďarska. K vodním sportům mají sportovci", "section_level": 2}, {"title": "Věda a školství.", "content": "Do roku 2007 získalo Nobelovu cenu v různých oborech celkem 13 Maďarů žijících v zemi a 8 Maďarů žijících v zahraničí. Nobelovu cenu za chemii získali Richard Adolf Zsigmondy, George de Hevesy a George Andrew Olah, za fyziologii objevitel vitamínu C Albert Szent-Györgyi, Robert Bárány a Georg von Békésy. V Maďarsku se narodil i izraelský nositel Nobelovy ceny za chemii Avram Herško i nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1963 Eugene Paul Wigner.  Maďarsko je slavné svou matematickou tradicí. Mezi nejvýznamnější maďarské matematiky patří János Bolyai, průkopník neeukleidovské geometrie, Pál Erdős, který proslul objevy v oborech teorie grafů, kombinatoriky, teorie množin a teorie pravděpodobnosti, a John von Neumann, průkopník digitálních počítačů. Matematici Peter Lax a Endre Szemerédi získali prestižní Abelovu cenu. K dalším slavným matematikům patří George Pólya, Farkas Bolyai, Rudolf Emil Kálmán, Frigyes Riesz nebo László Lovász.", "section_level": 2}], "src_summary": "Maďarsko (, v letech 1989–2011 oficiálně Maďarská republika, ), je vnitrozemský stát ležící ve střední Evropě. Maďarsko hraničí s Rakouskem (366 km) a Slovinskem (102 km) na západě, s Chorvatskem (329 km) a Srbskem (151 km) na jihu, s Rumunskem (443 km) a Ukrajinou (103 km) na východě a se Slovenskem (677 km) na severu. Maďarsko je členem OSN, NATO, OECD, WTO, Rady Evropy, EU, Schengenského prostoru a Visegrádské skupiny.", "tgt_summary": "匈牙利()是一个位于中欧的内陆国家,但是长期和东欧、南欧历史有关联。匈牙利与奥地利、斯洛伐克、乌克兰、罗马尼亚、塞尔维亚、克罗地亚和斯洛文尼亚接壤,人口976万,首都为布达佩斯。官方语言为匈牙利语,这是欧洲最广泛使用的非印欧语系语言。", "id": 2679986}
{"src_title": "Kinetická teorie látek", "tgt_title": "分子运动论", "src_document": [{"title": "Předpoklady teorie.", "content": "Kinetická teorie je postavena především na následujících experimentálně ověřených poznatcích.", "section_level": 1}, {"title": "Diskrétní struktura látky.", "content": "Látka jakéhokoli skupenství se skládá z částic (atomy, molekuly nebo ionty).  Prostor, který látka zaujímá, není těmito částicemi zcela zaplněn, mezi částicemi jsou mezery. Struktura látky je tedy \"nespojitá (diskrétní)\".  Existence diskrétní struktury látky je dnes experimentálně potvrzena.  Všechna tělesa se skládají z atomů, které se sdružují do molekul.  Každé částici (atomu nebo molekule) přísluší určitá hmotnost. Pro srovnání hmotností atomů se používá relativní atomová hmotnost formula_1, pro molekuly relativní molekulová hmotnost formula_2.  Tyto veličiny jsou definovány pomocí atomové hmotnostní konstanty formula_3.  Hmotnost látky je určena součtem hmotností jednotlivých částic, z nichž se látka skládá.", "section_level": 2}, {"title": "Tepelný pohyb částic.", "content": "Částice se v látce pohybují nepřetržitě (neustále) a neuspořádaně (chaoticky).  Žádný ze směrů pohybu částice nemá přednost před ostatními směry pohybu. Také rychlosti pohybu jsou různé. Tento pohyb částic v látce se nazývá \"tepelný pohyb\".  Mezi důkazy potvrzující tento poznatek patří např. Brownův pohyb nebo difúze.  U pevných látek dochází při molekulovém pohybu ke kmitání částic kolem jejich rovnovážných poloh. U kapalin dochází nejen ke kmitání částic kapaliny kolem těchto rovnovážných poloh, ale také k chaotickému pohybu rovnovážných poloh jednotlivých částic. Částice plynu nekonají periodický pohyb (na rozdíl od kapalin a pevných látek), ale pohybují se různými rychlostmi ve všech směrech, přičemž dochází ke vzájemným srážkám částic a změnám jejich rychlostí i směrů pohybu.  Kvůli malým rozměrům atomů a molekul nelze tento pohyb pozorovat přímo, existují však nepřímé důkazy existence tohoto jevu, jako např. Brownův pohyb, difúze nebo osmóza.", "section_level": 2}, {"title": "Vnitřní energie soustavy.", "content": "Částice na sebe navzájem působí přitažlivými i odpudivými silami, přičemž velikost těchto sil je závislá na vzdálenosti mezi částicemi.  V důsledku existence těchto sil přísluší dvěma blízkým částicím určitá potenciální energie.  Existenci přitažlivých a odpudivých sil, kterými na sebe částice vzájemně působí, potvrzují jevy jako např. soudržnost pevných a kapalných látek, odpor pevných těles při stlačování apod.  Díky svému pohybu mají částice podle této teorie vždy kinetickou energii, díky silám mezi částicemi (\"vazbám\") mají i potenciální energii. Celková vnitřní energie tělesa se pak rovná součtu kinetické a potenciální energie všech částic tělesa.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kinetická teorie látek je teorie, která spojuje makroskopicky pozorovaný stav látky s mikroskopickým pohybem částic, z nichž je daná látka složena.", "tgt_summary": "分子运动论(英语:kinetic theory of gases,又称气体动力论)是描述气体为大量做永不停息的随机运动的粒子(原子或分子,物理学上一般不加区分,都称作分子)。快速运动的分子不断地碰撞其他分子或容器的壁。分子运动理论就是通过分子的成分和运动来解释气体的宏观性质,如压强、温度、体积等。分子运动理论认为,压强不是如牛顿猜想的那样,来自分子之间的静态排斥,而是来自以不同速度做热运动的分子之间的碰撞。", "id": 1364658}
{"src_title": "Hudba", "tgt_title": "音乐", "src_document": [{"title": "Hudba jako umění.", "content": "Hudba byla velmi dlouho vázána na ritus a za samostatné umění, jehož prostředkem jsou převážně tóny, ale i jiné zvuky a slovo, byla uznána poměrně pozdě. Patří téměř ke každé komunitě jako její společné dědictví. U přírodních národů ji nalézáme v úzkém spojení s tělesnými aktivitami (tanečními a rituálními), v kulturně vyspělé Evropě dal její rozvoj navíc impulzy pro zhotovování důmyslných hudebních nástrojů. Její nejvyšší hodnoty jsou svázány s pojmem vážná hudba, která z euro-atlantického okruhu postupně přesáhla během 20. století do kulturních míst celého světa. „Je to zřejmě to nejneslýchanější, nejpůvodnější a opravdu nejzázračnější, co kromě vědy naše západní civilizace vytvořila“, píše filozof Karl Popper v autobiografické knize \"Věčné hledání\".", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Slovo \"hudba\" je odvozeno od „housti“ (odtud „housle“, „hudec“), přičemž vedle „hudby“ žila v staročeštině ústrojně i „piščba“ (odtud „pištci“) a „trúbenie“ (odtud „trubači“). Naproti tomu univerzálně evropský tvar vycházející z řeckého „músiké techné“, tj. umění, řemeslo Múz (významem mířící původně k hudbě a lyrické poezii), který přes latinské „musica“ dospěl v angličtině k „music“, ve francouzštině k „la musique“ a k německému „die Musik“, se v češtině posunul do pokleslého významu jako součást hovorové řeči. Setkáváme se s ním v základě slov jako „muzika“, „muzikant“, zatímco významovou svátečnost na sebe strhlo slovo „hudba“.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie o vzniku hudby.", "content": "Existuje mnoho různých teorií o vzniku hudby, ale žádná nebyla přijata obecně. Vzhledem k tomu že na rozdíl od ostatních druhů umění se u hudby nelze příliš spolehnout na přímé důkazy, jsou tyto teorie nutně částečně spekulativní. Existují následující názory: Ačkoliv pro žádnou z těchto teorií neexistují nezvratné důkazy, je třeba si uvědomit, že se navzájem nevylučují. Důvodem odlišného pojetí hudby v různých kulturách může být také právě rozdílný zdroj jejího vzniku. Libozvučnost je spíše sociální konstrukt a není vrozená. Hodnocení hudby tak podléhá stereotypům. Podle několika rozsáhlých výzkumů roste v posledních desetiletích podíl \"štěstí\" a tanečnosti na úspěchu skladeb, zároveň však takových skladeb spíše ubývá.  Hudba však, oproti tradovanému mínění, nepůsobí zlepšení jazykových a matematických schopností.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy hudby.", "content": "Hudba se dá dělit do kategorií podle různých kritérií. Mezi nejčastější dělení patří následující:  Podle vztahu ke spiritualitě:  Podle původu:  Podle záměru autora: Tyto kategorie jsou orientační, a nejsou proto striktně oddělené, naopak se často vyskytují i jejich kombinace, například lidová duchovní hudba (gospel).  Moderní hudba podle hudebního žánru:  Nové hudební styly vznikají mnohdy jako opozice ke stávajícím stylům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hudba je organizovaný systém zvuků. Výběr zvuků, jejich rytmické členění a jejich uspořádání určují kvalitu, funkci a estetické působení hudby. Toto estetické působení hudby se může uplatnit pouze v rámci historicky proměnných pravidel a dobového vkusu. Původně tak termín \"hudba\" (od slova \"housti\", hráti) označoval hru na strunný nástroj (odtud hudebník), později se začal používat ve stejném kontextu jako muzika (odtud muzikant). Odborná disciplína, která zkoumá hudbu a vše, co je s ní spojené, se nazývá muzikologie nebo též hudební věda.", "tgt_summary": "音乐,广义而言,就是指任何以声音组成的艺术。英文Music一词源于古希腊语的μουσική(mousike),意即缪斯(muse)女神的艺术。而中文的音乐二字,许慎《说文解字》解释为「音,声也。生于心,有节于外,谓之音。」认为音乐和声音的区别,在于音乐需要透过人心去想像和创造。", "id": 202951}
{"src_title": "Zvuk", "tgt_title": "声音", "src_document": [{"title": "Zdroje zvuku.", "content": "Zdroj zvukového vlnění se stručně nazývá zdroj zvuku a hmotné prostředí, ve kterém se toto vlnění šíří, jeho vodič. Vodič zvuku, obyčejně vzduch, zprostředkuje spojení mezi zdrojem zvuku a jeho přijímačem (detektorem), kterým bývá v praxi ucho, mikrofon nebo snímač. Zvuky se šíří i kapalinami (např. vodou) a pevnými látkami (např. stěnami domu). Vzduchoprázdno, vakuum, je dokonalou zvukovou izolací.  Zdrojem zvuku může být každé chvějící se těleso. O vlnění v okolí zdroje zvuku však nerozhoduje jen jeho chvění, ale i okolnost, jestli je tento předmět dobrým nebo špatným zářičem zvuku. Tato jeho vlastnost závisí hlavně na jeho geometrickém tvaru. Struna napnutá mezi dvěma pevnými body není dobrým zářičem zvuku, protože při chvění struny vzniká přetlak ve směru jejího pohybu a současně na opačné straně podtlak. Tím se nejbližší okolí struny stává druhotným zdrojem dvou vlnění, která se šíří na všechny strany prakticky s opačnou fází, protože příčné rozměry struny jsou vzhledem na vlnovou délku zvukového vlnění vždy velmi malé. Tato dvě vlnění se interferencí ruší.  Zdrojem zvuku mohou být kromě těles kmitajících vlastními kmity i tělesa kmitající kmity vynucenými. K nim patří např. ozvučnice mnohých hudebních nástrojů, reproduktory, sluchátka a další zařízení pro generování nebo reprodukci zvuku.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik zvuku.", "content": "Zvuk vzniká různými způsoby, nejčastěji:  Většina těchto způsobů má praktické využití u hudebních nástrojů.", "section_level": 1}, {"title": "Tón a hluk.", "content": "Zvuky můžeme rozdělit na tóny a hluky. Tóny bývají označovány jako zvuky \"hudební\", hluky jako zvuky \"nehudební\". Tóny vznikají při pravidelném, v čase přibližně periodicky probíhajícím pohybukmitání. Při jejich poslechu vzniká v uchu vjem zvuku určité výšky, proto se tónů využívá v hudbě. Zdrojem tónů mohou být například lidské hlasivky nebo různé hudební nástroje. Jako hluky označujeme nepravidelné vlnění vznikající jako složité nepravidelné kmitání těles nebo krátké nepravidelné rozruchy (srážka dvou těles, výstřel, přeskočení elektrické jiskry apod.). I hluky jsou využívány v hudbě, neboť k nim patří i zvuky mnoha hudebních nástrojů, především bicích.  Každý zvuk se vyznačuje svojí fyzikální intenzitou, odpovídající veličina se nazývá hladina intenzity zvuku a bývá udávaná v dB. Intenzitě odpovídá fyziologická veličina hlasitost. Druhou fyzikální veličinou je frekvence, které odpovídá výška tónu. Třetí základní vlastností zvuku je průběh kmitání, ovlivňující jeho zabarvení. Trvání zvuku v čase určuje jeho délku.", "section_level": 1}, {"title": "Lidské vnímání zvuku.", "content": "Lidské vnímání zvuku je velice složitý proces.", "section_level": 1}, {"title": "Frekvenční rozsah.", "content": "Frekvenční rozsah zvuku, který většina lidí vnímá, začíná kolem 16 Hz a dosahuje k 16 000Hz=16kHz(teoreticky je oblast slyšitelnosti 16 Hz – 20 kHz). S rostoucím věkem horní hranice výrazně klesá. Nejvýznamnější rozsah je 2–4 kHz, který je nejdůležitější pro srozumitelnost řeči a na nějž je lidské ucho nejcitlivější. Nejvyšší informační hodnota řeči je přenášena v pásmu 0,5–2 kHz.", "section_level": 2}, {"title": "Dynamický rozsah.", "content": "Dynamický rozsah lidského ucha (rozdíl mezi nejhlasitějším a nejtišším vnímatelným zvukem) je uprostřed slyšitelného frekvenčního pásma asi 120 dB. Na okrajích pásma je mnohem menší.", "section_level": 2}, {"title": "Rozlišování frekvence.", "content": "Schopnost rozlišit frekvence tónů se u každého člověka liší a je frekvenčně závislá. Uprostřed slyšitelného frekvenčního pásma za ideálních podmínek lze rozlišit změnu frekvence o několik centů. Na okrajích pásma je rozlišovací schopnost výrazně nižší.", "section_level": 2}, {"title": "Frekvenční maskování.", "content": "Schopnost odlišit dva frekvenčně blízké tóny je ovlivněna frekvenčním maskováním. Pokud znějí dva tóny současně, může jeden z nich potlačit slyšitelnost toho druhého. Tato neschopnost slyšet oba současné tóny se nazývá frekvenční maskování. Maximální úroveň maskovaného signálu je závislá na frekvenční vzdálenosti a úrovni maskujícího signálu. Maskovací schopnost je též závislá na frekvenci maskujícího tónu. Vnímání tónů s blízkými frekvencemi je ovlivněno šířkou kritického pásma. To má na nejnižších frekvencích velikost kolem 100 Hz, zatímco na nejvyšších frekvencích dosahuje až 4 kHz. Maskování se využívá u některých algoritmů pro kompresi zvukových dat, např. MP3, Ogg Vorbis nebo ATRAC.", "section_level": 2}, {"title": "Časové maskování.", "content": "Pokud po hlasitém tónu následuje stejný tón s menší hlasitostí, je jeho vnímání potlačeno. Potlačen může být i tichý tón předcházející maskovacímu tónu.", "section_level": 2}, {"title": "Zvukové vlnění.", "content": "Zvuková vlna je dána periodickým stlačováním a rozpínáním hmotného prostředí, v němž postupuje rychlostí závislou na okamžitých fyzikálních podmínkách (např. tlak, teplota, vlhkost). Zvukové vlny se šíří různými prostředími různou rychlostí, čímž se zeslabují. Zvuk se šíří podélným vlněním, při kterém kmitají jednotlivé částice prostředí uspořádaně kolem středních poloh. Vychýlení u objemového elementu prostředí ze střední polohy při vlnění nazýváme akustickou (zvukovou) výchylkou. Akustickou výchylku lze matematicky zapsat:, kde A je amplituda akustické výchylky a v je rychlost zvuku.  Neabsorbuje-li se rovinná vlna s rostoucí vzdáleností od zvukového zdroje, má amplituda akustické výchylky konstantní hodnotu. Proměnná rychlost v, kterou uspořádaně kmitají částice kolem svých středních poloh, se nazývá akustická (zvuková) rychlost. Tu lze vyjádřit vztahem:, kde kde A*ω je amplituda akustické rychlosti.  Příčinou zrychlení objemového elementu, je změna akustického tlaku, pro který platí:  kde p0 = δ*v*ω*A je amplituda akustického tlaku.", "section_level": 1}, {"title": "Záznam a reprodukce zvuku.", "content": "Jako 1. zaznamenal zvukovou stopu Thomas Alva Edison pomocí fonografu. Fonografonový válec na který byl zvuk zaznamenáván byl ale z vosku a nevydržel hrát moc dlouho. Tak roku 1895 přišel, Emile Berliner s gramofonem poháněným klikou. Později byl gramofon poháněn elektrickým proudem a dala se u něj zvyšovat hlasitost.", "section_level": 1}, {"title": "Rychlost zvuku.", "content": "Rychlost zvuku není konstantní, závisí na teplotě prostředí, vlhkosti, a dalších fyzikálních parametrech. Závislost rychlosti zvuku ve vzduchu lze matematicky zapsat  formula_4  kde \"v\" je rychlost zvuku, \"t\" je teplota ve stupních Celsia.  Ve vzduchu je rychlost zvuku jednoduše 340 m/s.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti zvuku.", "content": "Jako vlastnostmi zvuku se uvádí výška, barva, hlasitost (intenzita).", "section_level": 1}, {"title": "Výška zvuku.", "content": "Výška zvuku je dána jeho frekvencí, čím vyšší je frekvence, tím je vyšší výška. U jednoduchých tónů s harmonickým průběhem určuje jejich frekvence absolutní výšku tónu. Absolutní výška tónu se měří přístroji pro měření zvukových frekvencí, za obvyklých podmínek ji nelze určit sluchem. Pro subjektivní hodnocení zvuku je důležitější relativní výška tónu, což je podíl frekvence daného tónu vůči frekvenci referenčního tónu. Hudební akustika určuje jako základní tón 440 Hz, v technické praxi se jako základní (referenční) tón udává 1000 Hz (jeden kilohertz).  U zvuků s neharmonickým průběhem (složené tóny) je určení výšky obtížnější, mnohdy základní výška tónu odpovídá složce s nejmenší frekvencí.", "section_level": 2}, {"title": "Barva zvuku.", "content": "Zvuky se i při stejné výšce tónu mohou lišit odlišným zabarvením. Barva zvuku je určena počtem vyšších harmonických tónů ve složeném tónu a jejich amplitudami. Sluchem podle barvy zvuku rozeznáváme hudební nástroje a hlasy lidí.  Periodické kmity – tóny – jsou tvořeny složkami jejichž frekvence jsou celistvé násobky frekvence základního tónu – vyšší harmonické frekvence či alikvotní tóny. Má-li harmonická frekvence dvojnásobný počet kmitů proti kmitu základnímu, jde o druhou harmonickou atd. Obecně platí, že tón zní tím ostřeji – drsněji, čím je energie harmonických frekvencí větší, tím \"kulatěji\", čím je energie harmonických nižší. Obecně platí, že liché násobky základního kmitočtu zvuk zostřují/ochlazují (např. u žesťových hudebních nástrojů), sudé násobky základní harmonické frekvence zvuk zjemňují/oteplují\" (např. dřevěné dechové nástroje).  Některé hudební nástroje vydávají doprovodné zvuky o frekvencích, které nejsou v harmonickém poměru ke frekvenci tónů základních.", "section_level": 2}, {"title": "Hlasitost a intenzita zvuku.", "content": "Hlasitost zvuku je subjektivní veličina. Je závislá na velikosti akustického tlaku formula_5, kterým zvukové vlnění působí na sluch (tj. proměnné složky tlaku).  Odpovídající měřitelnou veličinou je hladina akustického tlaku formula_6. Protože slyšitelný rozsah vjemů přesahuje sedm dekadických řádů hodnot této veličiny, užívá se pro ni logaritmického vyjádření v jednotkách decibel:  formula_7,  kde \"p\" je smluvní vztažná hodnota akustického tlaku, označovaná často jako práh slyšení: p=2×10Pa=20 μPa  Dynamika lidského sluchu – od prahu slyšení po práh bolesti – je 120 až 125 dB. Při vysokých intenzitách může dojít k poškození sluchu.  Při stejné hodnotě akustického tlaku je subjektivně vnímaná hlasitost zvuku o různých frekvencích rozdílná. Pro přiblížení měřitelné veličiny subjektivnímu vjemu hlasitosti bez závislosti na frekvenci se užívá smluvních váhových křivek, které respektují \"frekvenční charakteristiku\" lidského sluchu. Mezinárodně byly definovány čtyři takové křivky označované formula_8, formula_9, formula_10 a formula_11. V současnosti je hygienickými předpisy a technickými normami převážně vyžadováno užívání váhové křivky formula_8, která se nejlépe osvědčila (pro specifické účely někdy ještě křivky formula_10). Hodnoty hladiny akustického tlaku (ať naměřené či požadované mezní) upravené (\"filtrované\") váhovou křivkou se udávají v jednotkách označovaných dB(A) resp. dB(C). Moderní zvukoměrné přístroje mají funkci vážení vestavěnou – obvykle lze volit mezi lineárním hodnocením, vážením křivkou formula_8 a křivkou formula_10. Průběh křivky formula_8 je takový, že frekvenci 1 kHz odpovídá korekce 0 dB, frekvenci 250 Hz korekce -10 dB, největší váha (kladné korekce) se přisuzuje frekvencím okolo 2500 Hz.  Hodnocení hlasitosti pomocí hladiny akustického tlaku vážené podle křivky formula_8 vytlačilo dříve užívánou jednotku hlasitosti fón (Ph). Ve fónové stupnici byly hladiny hlasitosti stanovovány subjektivním porovnáváním.  Intenzita zvuku \"I\" je definována jako zvuková energie dopadající na jednotku plochy za jednotku času, tedy akustický výkon na jednotku plochy:  formula_18  Hladina intenzity zvuku \"L\" je veličina udávající intenzitu zvuku v jednotkách decibel:  formula_19,  kde \"I\" je smluvní vztažná hodnota intenzity: I=10Wm", "section_level": 2}, {"title": "Dopplerův jev.", "content": "Dopplerův jev nastává při relativním pohybu zdroje zvuku a pozorovatele, který zvuk přicházející od zdroje vnímá. Pozorovatel slyší zvuky jiné frekvence, než je frekvence zdroje. Vyšší, když se zdroj zvuku a přijímač zvuku přibližují, a nižší, pokud se zdroj zvuku a přijímač zvuku navzájem vzdalují.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana před hlukem.", "content": "Pobyt v hlučném prostředí má špatný vliv na zdraví člověka, na jeho pracovní výkon a pozornost. Člověk není schopný se na nadměrný hluk adaptovat. Proto jsou v pracovním i mimopracovním prostředí přijímána specifická opatření k ochraně osob před nadměrným hlukem. Často se problémy s hlukem řeší pomocí izolace vhodnými pórovitými látkami (plst, koberec, vakuové vrstvy apod.)", "section_level": 1}, {"title": "Negativní vlivy na zdraví člověka v souvislosti se zvukem.", "content": "Negativní vliv na zdraví mají četné návštěvy diskoték a dalších hlasitých hudebních představení, také vysoká hlasitost elektronických zařízení. Škodlivé jsou hlučné činnosti v malém prostoru (odrazem hluku od stěn se zvyšuje jeho hladina zvuku). Rušivě působí hlučné činnosti (vrtání, opravy v bytě, vysávání apod.) v noční dobu..  Velmi hlučné bývají některé druhy dopravy, například železniční doprava, letecká doprava v blízkosti letiště apod. Mezi velmi hlučná místa obvykle patří velké průmyslové provozy v těžkém průmyslu (hutě, slévárny, válcovny apod.).", "section_level": 2}], "src_summary": "Zvuk je mechanické vlnění v látkovém prostředí, které je schopno vyvolat sluchový vjem. Frekvence tohoto vlnění, které je člověk schopen vnímat, jsou značně individuální a leží v intervalu přibližně 16 Hz až 20 000 Hz. Mechanické vlnění mimo tento frekvenční rozsah sluchový vjem nevyvolává, přesto se někdy také označuje jako zvuk.", "tgt_summary": "声音是振动产生的声波,通过介质(气体、固体、液体)传播并能被人或动物听觉器官所感知的波动现象。", "id": 1883340}
{"src_title": "Venuše (planeta)", "tgt_title": "金星", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Venuše vznikla podobně jako ostatní planety sluneční soustavy přibližně před 4,6 či 4,5 miliardy let akrecí z pracho-plynného disku, jenž obíhal kolem rodící se centrální hvězdy. Srážkami prachových částic se začala formovat malá tělesa, která svou gravitací přitahovala další částice a okolní plyn. Vznikly tak první planetesimály, které se vzájemně", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální charakteristiky.", "content": "Venuše je jedna ze čtyř terestrických planet, takže má podobně jako Země pevný kamenitý povrch. Vzhledem k velikosti a hmotnosti je Venuše velice podobná Zemi a často je popisována jako její „sestra“ či „sesterská planeta“. Poloměr Venuše je pouze o 650 km menší než v případě Země, současně její hmotnost dosahuje 81,5 %. Nicméně podmínky na povrchu Venuše jsou od pozemských zcela odlišné. Na povrchu panují extrémní podmínky, způsobené silným skleníkovým efektem. Atmosféra je složena převážně z oxidu uhličitého (96,5 %).", "section_level": 1}, {"title": "Geologické složení.", "content": "Bez možnosti změřit šíření seismických vln skrz jednotlivé vrstvy planety a znalosti momentu setrvačnosti je jen velmi málo způsobů, jak zjistit více informací o vnitřní stavbě a složení planety. Nicméně podobnost rozměru a hmotnosti Venuše se Zemí naznačuje, že tyto dvě planety si budou podobné i ve vnitřní stavbě. Venuše se nejspíše také skládá z jádra, pláště a pevné kůry. Jelikož je menší než Země, dá se odvozovat, že menší bude i její vnitřní tlak. Oproti Zemi se na Venuši také nepodařilo objevit důkazy deskové tektoniky, Venuše tak spolu s Marsem a Merkurem má nejspíše litosféru tvořenu jednou kompaktní litosférickou deskou. Jako vysvětlení se nabízí varianta, že Venuše má příliš silnou litosféru, která zabraňuje průniku chocholů na povrch a nastartování deskové tektoniky.  Vnitřek Venuše je pravděpodobně velmi podobný pozemskému jádru, a je tedy tvořen částečně tekutým železným jádrem o průměru 6 000 km, obklopeným roztaveným kamenným pláštěm. Spolu tvoří tyto dva obaly", "section_level": 2}, {"title": "Povrch.", "content": "Průzkum povrchu Venuše je vzhledem k husté atmosféře obklopující planetu ve viditelném spektru nemožný. Pro zmapování povrchu se využívají radarové vlny, které jsou schopny atmosférou proniknout. Povrch Venuše je přibližně z 80 % tvořen lávovými planinami. Venušin povrch je tvořen dvěma „kontinentálními“ vrchovinami, které se zdvíhají z rozsáhlých okolních plání. Výšky povrchových útvarů se měří vzhledem ke střednímu poloměru planety, jelikož se zde nevyskytuje oceán kapalné vody, který by se mohl podobně jako na Zemi použít pro výchozí výšku. V oblasti severní vrchoviny Ishtar Terra se nacházejí největší hory Venuše Maxwell Montes. Tento masiv je přibližně o 2 km vyšší než Mount Everest, a dosahuje tedy výšky okolo 11 km. Mezi pohořími se rozprostírá náhorní plošina Lakshmi Planum. Oblast Ishtar Terra je větší než pozemská Austrálie, ale menší než Spojené státy, má rozlohu", "section_level": 2}, {"title": "Povrchové útvary.", "content": "Na velké části povrchu Venuše se vyskytuje značné množství sopek (např. Sif Mons), celkově se jich povedlo již objevit přes 1 600, ale toto číslo nemusí být konečné, jelikož závisí na rozlišení snímků povrchu, které mají vědci k dispozici. Z nich 167 má průměr základny větší 100 km. Pro srovnání − na Zemi je jen jedna podobná oblast, a to na ostrově Havaj. Přítomnost většího množství sopek oproti Zemi není způsobena silnějším vulkanismem, ale vyšším stářím kůry a jednotek, které se na kůře nacházejí. Na Zemi je kůra pravidelně znovuvytvářena a pohřbívána vlivem subdukce na hranicích tektonických desek. Vlivem pravidelných změn je střední stáří pozemské kůry pouze okolo 100 milionů let, kdežto na Venuši je kůra stará až okolo 500 milionů let.", "section_level": 2}, {"title": "Magnetické pole a radiace.", "content": "V roce 1980 americká sonda Pioneer Venus Orbiter objevila, že Venuše má magnetické pole slabší a menší než pozemské. Na rozdíl od Země není magnetické pole Venuše indukováno v jádře planety, ale v atmosféře při interakci ionosféry s částicemi slunečního větru. V současnosti není zcela známo, proč nemá Venuše dvojpólové magnetické pole generované jádrem planety. Předpokládá se, že vznik Venuše byl velmi podobný vzniku Země a že obě planety mají i podobné chemické složení. Země má jádro tvořeno tekutým kovem, který umožňuje probíhání termochemické konvekce, což umožňuje generování magnetického pole. Existují dvě základní teorie, které nepřítomnost pole indukovaného jádrem vysvětlují. První předpokládá, že počáteční teplo při formování společně s teplem vznikajícím při radioaktivním rozpadu nestačilo na to, aby se jádro udrželo v tekutém stavu. Proto by byla teplota jádra příliš nízká na termální konvekci, podobně jako je tomu v případě", "section_level": 2}, {"title": "Atmosféra.", "content": "Současná představa o struktuře atmosféry Venuše se zakládá na měřeních uskutečněných sondami typu Veněra, Mariner, Pioneer-Venus, pozemskými pozorováními a teoretickými modely, které umožňují odhadovat chování atmosféry. Venuše je obklopena hustou vrstvou atmosféry, která je tvořena převážně oxidem uhličitým, dále pak malým množstvím dusíku, kyslíku a vodních par. Kombinace těchto plynů má za následek vznik silného skleníkového efektu, který zvyšuje teplotu povrchu o více než 400 °C, v oblastech okolo rovníku dokonce až o 500 °C. Silný skleníkový efekt způsobuje, že povrch Venuše je teplejší než Slunci nejbližší planeta Merkur i přesto, že je od Slunce více než dvakrát vzdálena a přijímá pouze 25 % slunečního záření (2 613,9 W/m2 v horní části atmosféry a pouze 1 071,1 W/m2 na povrchu planety). Vlivem tepelné setrvačnosti a proudění atmosféry se teplota na denní a noční straně Venuše výrazně neliší (rozdíl se pohybuje v rozmezí 25 °C), a to i přesto, že rotace planety je extrémně pomalá. V horních vrstvách atmosféry panují větry, které obkrouží planetu přibližně jednou za 4 pozemské dny, což vede k distribuci tepla", "section_level": 2}, {"title": "Hydrosféra.", "content": "Jelikož Venuše nemá vlastní magnetické pole, není její povrch zcela chráněn před slunečním větrem a částicemi dopadajícími na její horní část atmosféry. Uvažuje se, že Venuše měla původně podobné množství vody v atmosféře, jako má Země. V důsledku bombardování slunečními částicemi ale došlo k rozštěpení vodních molekul na atomy", "section_level": 2}, {"title": "Oběžná dráha.", "content": "Venuše obíhá okolo Slunce ve střední vzdálenosti okolo 108 milionů km jednou za 224,65 dne. Planeta obíhá podobně jako všechny planety sluneční soustavy po eliptické dráze, která je ale nejvíce blízká kruhové s excentricitou dráhy menší než 0,01. Během svého pohybu kolem Slunce se Venuše přibližuje každých 584 dní nejblíže k Zemi ze všech planet soustavy, a to na vzdálenost menší než 41 milionů km.  I", "section_level": 1}, {"title": "Rotace.", "content": "Venuše rotuje kolem své rotační osy ze všech planet sluneční soustavy nejpomaleji, a to v intervalu jednou za 243,16 dne. Má pomalou zpětnou rotaci, což znamená, že rotuje od východu k západu namísto od západu k východu jako většina ostatních planet. Příčina toho, proč planeta rotuje zpětně, není známa, ale předpokládá se, že se jedná o", "section_level": 1}, {"title": "Pozorování.", "content": "Venuše je nejjasnějším objektem na noční obloze po Měsíci. Pohybuje se vždy uvnitř zemské dráhy, což má za následek, že se nemůže na obloze od Slunce vzdálit dále než 47°. Jasnost planety se na noční obloze pohybuje mezi −3,1 magnitudy do −4,4 magnitudy. Nejjasnější je Venuše na noční obloze v době, kdy je osvětleno 25 % jejího kotouče, k čemuž zpravidla dochází 37 dní před dolní konjunkcí na večerní obloze a 37", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "První automatickou sondou k Venuši a současně první meziplanetární sondou všech dob byla Veněra 1, která byla na svoji cestu vyslána 12. února 1961. První sonda z úspěšného sovětského programu Veněra byla vyslána na přímou dopadovou trajektorii, ale se sondou byl po sedmi dnech ztracen rádiový kontakt ve vzdálenosti přibližně 2 milionů km od Země. Následně bylo dle dráhy sondy vypočítáno, že proletěla ve vzdálenosti přibližně 100 000 km od Venuše v půlce května.  Podobně neúspěšný průběh měl i začátek amerického průzkumného programu. Během startu byla ztracena sonda Mariner 1. Následující sonda Mariner 2 dosáhla velikého úspěchu, když po 108 dnech doletěla 14. prosince 1962 k Venuši a stala se tak první lidskou sondou u jiné planety. Mariner 2 proletěl ve vzdálenosti 34 833 km nad povrchem planety. Za pomoci mikrovlnného a infračerveného radiometru prozkoumala svrchní oblasti mračen, u kterých zjistila, že jsou chladná, a povrch s extrémní teplotou okolo 425 °C. Měření sondy tak potvrdilo dřívější předpoklady, že povrch planety je horký a neposkytuje příhodné podmínky pro život. Měření sondy pomohlo současně odhadnout hmotnost planety, ale nebylo schopno změřit magnetické pole a radiační pásy kolem ní.", "section_level": 1}, {"title": "Průnik do atmosféry.", "content": "Sondou, která jako první proletěla atmosférou Venuše, byla sovětská Veněra 3 dne 1. března 1966 – sonda se zřítila na povrch planety. Pro poruchu komunikačního systému ale sonda nebyla schopna o planetě během průletu odeslat žádná data a pouze dopadla na její povrch. Další sondou u Venuše byla 18. října 1967 sovětská Veněra 4, která úspěšně vstoupila do její atmosféry a zpět k Zemi odeslala značné množství vědeckých dat. Měření Veněry 4 současně vyvrátilo předchozí teplotní měření sondy Mariner 2. Sovětská sonda zjistila vyšší teplotu povrchu, pohybující se okolo 500 °C, a složení atmosféry, která je z 90 až 95 % tvořena oxidem uhličitým. Atmosféra Venuše byla hustší, než předpokládali sovětští konstruktéři, a tak měla sonda rozměrnější padák, než ve skutečnosti potřebovala. Ve výsledku byla sonda silněji brzděna a na povrch padala pomaleji, takže se její baterie vyprázdnila ještě před dopadem sondy na povrch. Před ukončením signálu vysílala sonda 93 minut a poslední telemetrie sondy naznačovala, že okolní tlak kolem sondy je 18 barů ve výšce", "section_level": 2}, {"title": "Dobytí povrchu.", "content": "Následovala sovětská sonda Veněra 7 s cílem dosáhnout povrchu planety a s ohledem na to byly provedeny i konstrukční úpravy na přistávacím modulu, který měl být schopen přežít tlak 180 barů, a současně byla vnitřní vědecká aparatura podchlazena na teplotu −8 °C kvůli prodloužení její životnosti. Sonda 15. prosince 1970 započala svůj sestup vstupem do atmosféry, kde využila tepelný štít ke snížení rychlosti a následně otevřela speciálně upravený padák, který měl umožnit rychlý průlet skrz atmosféru za přibližně 35 minut. Vlivem agresivního prostředí okolní atmosféry ale padák nezůstal po celou cestu v pořádku,", "section_level": 2}, {"title": "Radarové mapování.", "content": "Dne 4. května 1989 byla vyslána k Venuši americká sonda Magellan s cílem provést podrobné zmapování povrchu planety za pomoci radaru. Snímky ve vysokém rozlišení byly pořízeny během mise trvající čtyři a půl roku a úspěšnost mise zcela překonala očekávání, když se podařilo prozkoumat přes 98 % povrchu", "section_level": 2}, {"title": "Současné a budoucí mise.", "content": "V současnosti kolem Venuše obíhá evropská sonda Venus Express, která byla vypuštěna 9. listopadu 2005 a úspěšně navedena na polární orbitu 11. dubna 2006. Sonda byla navržena ke studiu atmosféry Venuše a mraků, ke zkoumání prostředí planetární fyziky plazmatu, povrchové charakteristiky a měření teplot. Mise byla navržena na 500", "section_level": 2}, {"title": "Život na Venuši.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původní život.", "content": "Velikost podobná Zemi, existence atmosféry a vzdálenost od Slunce naznačující vysoké, ale životu stále přívětivé teploty vedly k častým spekulacím o existenci vyspělého života na planetě Venuši. Richard Proctor roku 1870 napsal:  \"Je jasné, že kvůli kratší vzdálenosti Venuše od Slunce stačí málo, aby byly velké části jejího povrchu neobyvatelné bytostmi podobnými pozemským. Kvůli této blízkosti budou v tropických oblastech teploty nesnesitelné, ale v mírných a chladných pásech mohou pravděpodobně existovat oblasti s podnebím, které by nám dobře vyhovovalo... Nenacházím žádný důvod... zamítnout, že Venuše může být plná stvoření tak vyspělých, jako žijí na Zemi.\"  Výzkum kosmických sond naopak ukázal, že vzhledem ke skleníkovému efektu a povrchovým teplotám okolo 450 °C nelze o existenci života pozemského typu na Venuši uvažovat.  Roku 2002 však", "section_level": 2}, {"title": "Kolonizace.", "content": "Vzhledem k extrémním podmínkám panujícím na povrchu Venuše nebude možné se současným stupněm technologie trvale kolonizovat její povrch v blízké budoucnosti. Teoretické úvahy o trvalé lidské posádce se tak z povrchu přesunuly do atmosféry planety, kde se uvažuje o vybudování „plovoucích měst“ v horních vrstvách husté venušské atmosféry. Tento návrh je založen na panujících podmínkách v atmosféře ve výšce okolo 50 km nad povrchem planety, kde teplota a atmosférický tlak dosahují úrovně", "section_level": 2}, {"title": "Venuše v kultuře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jméno planety.", "content": "Venus, počeštěně Venuše, znamená původně \"půvab\", \"krásu\", \"vděk\" a \"vnady\". Planeta se objevuje na obloze večer po západu Slunce a pak i ráno před jeho východem. Tento jev má za následek, že mnohé národy mají pro Venuši dvě pojmenování, a to v závislosti na době, kdy", "section_level": 2}, {"title": "Význam v astrologii.", "content": "Jako všechny planety viditelné pouhým okem byla i Venuše odpradávna spojována s božskými principy. Je asociována se sumerskou bohyní Inanou, akkadskou Ištar, asyrskou Mylitou, syrskou Astarté, fénickou Astarot, egyptskou Aštoret, indickou Šukrou, germánskou Freyou, řeckou Afroditou a římskou Vénus.  V systému babylónské astrologie byla zařazena mezi tradičních 7 planetárních vládců, chronokratorů (vládnoucí pár světel Slunce, Měsíc a planety Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn).  V rámci sedmidenního týdne vládne Venuše pátku, z čehož v některých jazycích vychází i pojmenování tohoto dne (latinsky \"dies Veneris\", v sanskrtu \"šukravána\").  Z Pythagorových kosmologických představ Země obalené 7 otáčejícími se planetárními sférami, vydávajícími tzv. hudbu sfér, byly odvozeny starší sedmitónové hudební stupnice, v nichž Venuši náležel tón H.  Z lidských smyslů připadla Venuši chuť, z kovů měď. Venuše je všeobecně považována za blahodárnou, dobrou planetu, ve středověku byla dokonce nazývána „malým dobrodějem“ nebo „Malým štěstím“. Je asociována s číslem 7.  V západní astrologické tradici, založené na ptolemaiovském systému, vládne Venuše VII. a II. domu, takže její denní dům odpovídá vzdušnému znamení Vah a noční zemskému znamení Býka. Ničí ji protilehlá", "section_level": 2}, {"title": "Sci-fi.", "content": "Při pohledu na Venuši nemohl člověk ze Země vidět nic jiného než hustá mračna, což podněcovalo představivost mnohých autorů a dávalo jim volnou ruku ve spekulacích o podmínkách panujících na povrchu planety. Dřívější pozorování planety naznačovala, že Venuše je velice podobna Zemi a že má atmosféru, což se projevilo v prvních námětech příběhů. U Venuše se sice předpokládalo klima teplejší než na Zemi, přesto ale panovala představa, že by ji mohli trvale obývat lidé. Vrchol zájmu o Venuši v žánru sci-fi nastal mezi 30. a 50. léty 20. století, kdy vědci byli schopni odhadnout některé vlastnosti Venuše, ale stále zde panovala značná nejistota, poskytující velký prostor pro fantazii.  Ve 30. létech napsal Edgar Rice Burroughs sérii dobrodružných knih, které se odehrávaly na Venuši. Dalším autorem, který psal o Venuši, se stal známý Robert Heinlein se sérii příběhů v cyklu \"Future History\", které byly inspirovány chemikem Svantem Arrheniem, předpovídajícím souvislý déšť na povrchu Venuše. Podobný námět pro své povídky \"The Long Rain\" a \"All Summer in a Day\" si zvolil i další americký spisovatel Ray Bradbury. V roce 1943 vyšla další", "section_level": 2}], "src_summary": "Venuše je druhá planeta od Slunce ve sluneční soustavě. Je pojmenována po římské bohyni lásky a krásy Venuši. Jedná se o jedinou planetu sluneční soustavy, která je pojmenována po ženě. Venuše je terestrická planeta, co do velikosti a hrubé skladby velmi podobná Zemi; někdy se proto nazývá „sesterskou planetou“ Země. Eliptická oběžná dráha Venuše má ze všech planet nejmenší výstřednost, pouze 0,007. Okolo Slunce oběhne jednou za 224,7 pozemského dne. Protože je Venuše ke Slunci blíže než Země, její úhlová vzdálenost od Slunce nemůže překročit určitou mez (největší elongace je 47,8°) a lze ji ze Země vidět jen před úsvitem nebo po soumraku. Proto je Venuše někdy označována jako „jitřenka“ či „večernice“, a pokud se objeví, jde o zdaleka nejsilnější, téměř bodový přírodní zdroj světla na obloze. Její magnituda může dosáhnout hodnoty −4,6. Na obloze je tedy po Slunci a Měsíci nejjasnějším zdrojem. Výjimečně lze Venuši pouhým okem spatřit i ve dne.", "tgt_summary": "金星(英语、拉丁语:Venus,天文符号:♀),在太阳系的八大行星中,是从太阳向外的第二颗行星,轨道公转周期为224.7地球日,它没有天然的卫星。在中国古代称为太白、明星或大嚣,另外早晨出现在东方称启明,晚上出现在西方称长庚。到西汉时期,《史记‧天官书》作者天文学家司马迁从实际观测发现太白为白色,与「五行」学说联系在一起,正式把它命名为金星。它的西文名称源自罗马神话的爱与美的女神,维纳斯(Venus),古希腊人称为阿佛洛狄忒,也是希腊神话中爱与美的女神。金星的天文符号用维纳斯的梳妆镜来表示。 它在夜空中的亮度仅次于月球,是第二亮的天然天体,视星等可以达到 -4.7等,足以照射出影子。由于金星是在地球内侧的内行星,它永远不会远离太阳运行:它的离日度最大值为47.8°。", "id": 2056059}
{"src_title": "Saturn (planeta)", "tgt_title": "土星", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj planety Saturn.", "content": "Předpokládá se, že Saturn vznikl stejným procesem jako Jupiter z protoplanetárního disku před 4,6 až 4,7 miliardami let. Existují dvě hlavní teorie, jak mohly velké plynné planety vzniknout a zformovat se do současné podoby. Jedná se o teorii akrece a teorii gravitačního kolapsu. Teorie akrece předpokládá, že se v protoplanetárním disku postupně slepovaly drobné prachové částice, čímž začaly vznikat větší částice až posléze balvany. Neustálé srážky těles vedly k jejich narůstání, až vznikla tělesa o velikosti několik tisíc kilometrů. Tato velká železokamenitá tělesa se stala zárodky terestrických planet. Předpokládá se, že podobná tělesa mohla vzniknout i ve vzdálenějších oblastech sluneční soustavy, kde vlivem velké gravitace začala strhávat do svého okolí plyn a prach, který se postupně začal nabalovat na pevné jádro, až", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální a chemické vlastnosti.", "content": "Saturn je nejvíce zploštělá planeta ve sluneční soustavě. Její rovníkový průměr je přibližně o 10 % větší než polární průměr (rovníkový průměr je 120 536 km, polární průměr je 108 728 km). Možným vysvětlením tohoto jevu je rychlá rotace a spíše tekutá než pevná fáze vodíku v jádře planety, která se působením vnitřního tlaku nevypařuje až do teploty 7000 K. Podobně jako Jupiter i Saturn vyzařuje více energie (např. v podobě tepla 1,78 krát více tepla než dostává od Slunce), což je způsobeno nejspíše klesáním hélia do spodnějších vrstev v atmosféře Saturnu.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "Saturn se podobně jako Jupiter celkově skládá ze 75 % vodíku a 25 % hélia se stopami metanu, vody a amoniaku. Toto složení odpovídá složení původní mlhoviny, ze které se zformovaly všechny planety sluneční", "section_level": 2}, {"title": "Vnitřní stavba.", "content": "Se vzrůstající hloubkou teplota a tlak ve vnitřku planety narůstá vlivem nadložních vrstev. Mezi atmosférou, povrchem, pláštěm a jádrem nejsou zřetelné hranice. Už 500 km pod vrcholky mraků vodík přechází do kapalného skupenství a vytváří globální oceán tekutého vodíku. Blíže ke středu planety získává kapalný vodík stále více vlastností kovů. Asi v hloubce 25", "section_level": 2}, {"title": "Atmosféra.", "content": "Atmosféra Saturnu se skládá téměř výhradně z vodíku a hélia. Největší zastoupení má molekulární vodík (96,3 %), který je následován héliem (3,25 %). Malý obsah hélia se vysvětluje tím, že těžší hélium klesá přes vodíkovou vrstvu blíže k jádru, kde se hromadí. V horních vrstvách atmosféry se vyskytuje také krystalický amoniak. Vyjma těchto látek obsahuje atmosféra také malé množství metanu a dalších uhlovodíků. Atmosféra Saturnu je vlivem vzdálenosti od Slunce chladnější než atmosféra Jupiteru, ale nacházejí se v ní komplexnější molekuly, například ethan a jiné deriváty metanu.  Ionosféra, extrémně řídká ionizovaná vrstva atmosféry Saturnu, sahá až po prstenec C. Nejvrchnější vrstva atmosféry absorbuje ultrafialové záření, což vede ke vzniku mlžného oparu. Mlha vzniká na polokouli, která je právě nakloněna ke Slunci. V horních mracích dosahuje teplota přibližně –140 °C. S mocností atmosféry směrem k nitru planety postupně roste teplota, což ovlivňuje skupenství různých chemických sloučenin v atmosféře a má za následek vznik mraků", "section_level": 2}, {"title": "Počasí a atmosférické útvary.", "content": "V Saturnově atmosféře vanou větry, které dosahují rychlosti až 400 m/s v oblasti pólů, v rovníkové oblasti dosahují rychlosti až 500 m/s, což je pětkrát více než nejrychlejší větry na Jupiteru. Převážná část větrů směřuje východním směrem a předbíhá rotaci planety. Západním směrem vanou pouze slabší větry v severních šířkách. Větry se projevují pohybem mraků a vytvářením tmavších pásem oblaků rovnoběžných s rovníkem a světlejších pásem mezi nimi. V důsledku metanového zákalu ve velkých výškách však tyto oblačné pásy nejsou tak kontrastní jako v případě Jupiteru.  Polární zploštění působí střídání světlejších a tmavších pruhů v atmosféře, které obíhají rovnoběžně s rovníkem. Různé zbarvení pruhů je způsobeno rozdílným chemickým složením a různě silnou oblačností. Atmosférické pásy jsou méně výrazné než u Jupitera", "section_level": 3}, {"title": "Polární útvary.", "content": "Dne 4. února 2004 objevil Glenn S. Orton a Padma Yanamandra-Fisherová pomocí přístroje Long Wavelength Spectrometer na Keckově observatoři relativně teplý polární vír, první případ teplé polární čepičky ve sluneční soustavě. Během měření byl pozorován nárůst teploty z 88 K na 89 K a později až na 91 K v oblasti pólů. Jde o nejteplejší místo na planetě. Polární víry na Zemi, Jupiteru, Marsu a Venuši jsou chladnější než jejich okolí, polární vír v jižních šířkách Saturnu je však teplejší než okolí. Neobvyklá je celá teplejší kompaktní oblast na póle planety. Na Zemi je tento efekt pouze krátkodobý, avšak na Saturnu se jedná o dlouhodobý jev. Z pozorování se zjistilo, že teplota výrazně stoupá na 70° jižní šířky a opět na 87°. Toto náhlé zvýšení teploty pravděpodobně způsobuje koncentrace částic v okolí jižního pólu, které absorbují sluneční světlo a teplo.", "section_level": 3}, {"title": "Roční období.", "content": "Na Saturnu se střídají dvě roční období a to léto a zima. Léto nastává, když je Saturn nakloněný ke Slunci tak, že je Slunce v rovině s prstenci Saturnu a sluneční paprsky dopadají na povrch pod menším úhlem než v zimě, a tedy se jich méně odráží do okolního prostředí. Tato dvě roční období se na planetě střídají přibližně každých 15 let. Na planetě se však roční období nijak neprojevují, což je způsobeno vlivem atmosféry a vnitřními procesy v Saturnu. Ve výskytu mohutných bouřkových útvarů se však projevuje jistá periodicita. Mezi výskytem třech největších dosud pozorovaných útvarů uplynulo vždy přibližně 57 let, což jsou 2 oběhy Saturnu kolem Slunce. Pozorování je však zatím příliš málo na to, aby mohli vědci tvrdit, že výskyt velkých bouřek je pravidelný a souvisí s příchodem léta na severní polokouli planety.", "section_level": 3}, {"title": "Magnetosféra.", "content": "Magnetické pole Saturnu objevila sonda Pioneer 11 v roce 1979. Má mnohem menší intenzitu než magnetické pole Jupiteru a jde o nejslabší magnetické pole mezi všemi plynnými obry. Na rovníku dosahuje hodnoty 21 μT, a je tedy jen o málo silnější než magnetické pole Země. Ve srovnání s pozemským magnetickým polem však Saturnovo pole vykazuje silnější dipólový charakter a současně je magnetické osa téměř rovnoběžná s rotační osou planety. Orientace magnetického pólu je stejná jako u Jupiteru. Magnetické pole je nejspíše generováno hydromagnetickým dynamem, které je o něco hlouběji než v případě Jupitera. Magnetosféra sahá daleko do prostoru, ale vlivem slunečního větru není podobně jako u ostatních planet stejně rozsáhlá na obě strany. Na přivrácené straně ke Slunci je pole vlivem tlaku proudících částic deformováno směrem k planetě tvořící plazmový torus, který je největší v celé sluneční soustavě. Pole sahá do vzdálenosti asi 1,1 miliónu km, na odvrácené straně bude protaženo do chvostu, který se táhne za planetou, ale jeho délka není v současnosti známá. V magnetosféře Saturnu se nacházejí všechny jeho prstence a měsíce. Oproti jiným magnetosférám však Saturnova vykazuje odchylky", "section_level": 2}, {"title": "Dráha a rotace.", "content": "Saturn obíhá Slunce ve střední vzdálenosti 1426,9 miliónu km, což je přibližně dvojnásobek vzdálenosti Jupitera od Slunce a téměř desetinásobek vzdálenosti Země od Slunce. Oběžná dráha je eliptická, blízká kruhové. Odklon osy od kolmice na ekliptiku je 26,7°, zhruba o 4 stupně více, než je skloněna rotační osa Země. Sklon osy rotace planety vůči oběžné dráze Země má velký význam z hlediska viditelnosti Saturnových prstenců ze Země,", "section_level": 1}, {"title": "Prstence.", "content": "Saturnovy prstence mají celkový průměr 420 000 km, ale tlusté jsou maximálně jen několik set metrů. Jsou tvořeny ledovými úlomky, prachem, kamením a balvany, které nemají průměr větší než několik metrů. Mezi prstenci leží dráhy nejvnitřnějších měsíců. Měsíc Pan obíhá v mezeře nazývané Enckeho dělení ve vnější části prstence A. Jiný měsíc Atlas obíhá na okraji prstence A, zatímco Prometheus a Pandora obíhají každý z jedné strany prstence F. Některé měsíce nalezneme na shodných drahách. Saturn má nejvýraznější a nejjasnější soustavu prstenců ze všech planet sluneční soustavy. Původně byly známé jedině Saturnovy prstence a planeta Saturn byla těmito prstenci ojedinělá. Až v roce 1977 byly objeveny nevýrazné prstence okolo planety Uran a poté i okolo Jupitera a Neptunu.  Prstence jsou tvořeny velkým množstvím drobných částeček různé velikosti od prachových zrnek až po objekty velké desítky metrů. Pravděpodobně se jedná o kousky hornin obohacené kousky vodního ledu. Každá částice obíhá planetu samostatně okolo rovníku a při oběhu se řídí Keplerovými zákony. Znamená to, že nejbližší částice obíhají Saturn nejrychleji (jednou za 4,9 hodiny) a nejvzdálenější pomaleji (jednou za 2 dny). Přelety sond ukázaly, že hlavní prstence jsou tvořeny množstvím malých jemných prstenců. Původ prstenců není do dneška zcela jasně", "section_level": 1}, {"title": "Měsíce.", "content": "Doposud je k podzimu roku 2019 známo 82 měsíců Saturnu, z čehož 53 měsíců je pojmenováno a 29 měsíců má provizorní označení. Nejbližší objevený měsíc Pan obíhá ve vzdálenosti 133 583 km, nejvzdálenější pojmenovaný měsíc je Ymir ve vzdálenosti 23 100 000 km. Pouze 4 nebo 6 největších měsíců má kulatý tvar, ostatní jsou nepravidelné. Vlivem zlepšování pozorovacích metod a techniky neustále přibývají nalezené měsíce. Před lety sond Voyager bylo známo pouze 9 měsíců, ale za posledních 20 let se jejich počet více než zdvojnásobil.  Největším měsícem Saturnu je Titan o průměru 5 150 km, který byl objeven jako první. Titan je větší než planeta Merkur a je obklopen vlastní hustou atmosférou složenou hlavně z molekulárního dusíku a metanu. Po Ganymedovi je druhým největším měsícem sluneční soustavy a je jediným měsícem s hustou atmosférou. Jeho povrch je pevný, ale na jeho povrchu je už potvrzeno minimálně jedno jezero tekutých uhlovodíků. Povrchové teploty na Titanu dosahují", "section_level": 1}, {"title": "Pozorování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Saturn je snadno pozorovatelný pouhým okem. Lidé jej proto znali již od pravěku. První historicky doložené pozorování této planety pochází do období okolo roku 650 př. n. l. z oblasti Mezopotámie. V dochovaném textu je zmínka o zákrytu planety Měsícem. V nejstarších modelech nebeské sféry, které byly geocentrické, byl nejvzdálenější planetou od Země a obíhal ji mezi oběžnou dráhou Jupiteru a nejvzdálenější sférou hvězd. V roce 1610 se pozorováním Saturnu zabýval Galileo Galilei. Kvůli nedokonalé optice použitých dalekohledů, která umožňovala pouze 32násobné zvětšení, neodhalil podstatu Saturnových prstenců a pokládal je za dvě samostatná tělesa, doprovázející vlastní planetu, a považoval tedy Saturna za trojplanetu. Dalšími pozorováními však zjistil, že tyto oběžnice po stranách planety pravidelně mizí, což bylo způsobeno měnícím se sklonem prstenců vůči Slunci a Zemi. Toto zjištění ale nebyl Galileo do své smrti schopen vysvětlit. Teprve v roce 1656 přinesl správné vysvětlení pozorovaných jevů holandský astronom, matematik a fyzik", "section_level": 2}, {"title": "Současné pozorování.", "content": "Saturn bývá na noční obloze velmi dobře pozorovatelný i pouhým okem, jelikož je téměř tak jasný jako Jupiter a má výraznou žlutou barvu. Jeho zdánlivá hvězdná velikost se pohybuje v závislosti na konstelaci od 1,4 do –0,4 magnitudy, což jsou hodnoty, kterých dosahují nejjasnější hvězdy. Na rozdíl od hvězd ale Saturn jako jiné planety nebliká, jeho světlo je klidné. Jeho jasnost vůči pozorovateli na Zemi ovlivňuje také okamžitý sklon prstenců vůči Zemi. Saturn se od ekliptiky nikdy nevzdaluje více než o 2,5°, z čehož vyplývá, že na 50. rovnoběžce při horní kulminaci nikdy nemůže vystoupat výše než na 66° a klesnout méně než 14° pod obzor. Považuje se za nejvzdálenější planetu, kterou lze pozorovat pouhým okem. Jasnost Uranu se však pohybuje na hranici pozorovatelnosti a za ideálních podmínek je vidět i on, ačkoli je dále než Saturn. Prstence Saturnu nejsou pouhým okem viditelné, zobrazí se však již při pozorování menším dalekohledem, pokud jsou příhodně orientované vůči Zemi. Společně se Saturnem je možné dalekohledem pozorovat i jeho největší měsíc Titan. Dobře viditelný je při vhodném sklonu i stín prstenců na planetě.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmické sondy.", "content": "Současná astronomie čerpá většinu detailních znalostí o Saturnu ze snímků, pořízených kosmickými sondami. První z nich byl Pioneer 11, který prolétl v blízkosti Saturnu roku 1979. K planetě dorazil po čtyř a půl roční cestě meziplanetárním prostorem. Studium planety a jejího okolí začalo 2. srpna 1979, poté sonda provedla riskantní, ale úspěšný manévr, během něhož prolétla 1. září 1979 rovinou Saturnových prstenců. Během průletu hrozila srážka sondy a hmoty prstenců. Nejvíce se sonda Saturnu přiblížila na 21 400 km nad oblast mraků. Výzkum planety ukončila 15. září a pokračovala v letu do vnějších oblastí sluneční soustavy.  Dalšími průzkumníky Saturnu byly sondy Voyager 1 a Voyager 2, které snímkovaly Saturn v letech 1980 a 1981. Největšího přiblížení Voyager 1 dosáhl 13. listopadu 1980, ale jeho přístroje zkoumaly planetu již tři měsíce před tím. Během přeletu bylo pořízeno množství fotografií, které přinesly řadu nových poznatků o planetě. Podařilo se rovněž získat snímky měsíců Mimas, Tethys, Dione, Enceladus, Rhea a Titan. Okolo Titanu pak sonda 12. listopadu 1980 proletěla ve vzdálenosti pouhých 6500 km,", "section_level": 2}, {"title": "Možnost života.", "content": "Saturn patří mezi plynné obry, takže nemá pevný povrch jako terestrické planety. U těchto planet se předpokládá, že případný život by mohl teoreticky vznikat pouze v atmosféře v oblastech, kde se nacházejí kapičky vody a dostatek slunečního záření. Objevily se spekulace, ve kterých se tvrdilo, že by v takovém prostředí dokázaly žít i vícebuněčné organismy. Na Zemi se však zatím nenašly žádné organismy, které by byly schopny žít výhradně v mracích, dokonce ani na místech,", "section_level": 1}, {"title": "Saturn v kultuře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jméno planety.", "content": "Saturnus, po kterém je planeta pojmenována, byl starý římský bůh rolnictví, který se později ztotožňoval s řeckým Kronem, bohem času. Na rozdíl od Krona, který pro požírání vlastních dětí nebyl u starověkých Řeků příliš oblíben, měl Saturnus u Římanů velkou vážnost a úctu. Podle mýtu naučil lidi obdělávat půdu, pěstovat", "section_level": 2}, {"title": "Astrologie.", "content": "V astrologii je Saturn pokládán za nepříznivou planetu kvůli tomu, že jeho pohyb je nejpomalejší ze všech planet tradiční astrologie. Symbolizuje formování a jistotu, zákony času a prostoru, strukturu, pořádek, pravidla, hranice, starobu, nepřízeň a smrt. Jako kladné vlastnosti se mu připisuje stálost, praktičnost, hospodárnost, vytrvalost a systematičnost, k nepříznivým patří chlad, izolace, nedůvěra, pesimismus, frustrace", "section_level": 2}, {"title": "Sci-fi.", "content": "Saturn se stal podobně jako další planety sluneční soustavy námětem některých sci-fi knížek. Často se vyjma Saturnu objevuje děj situovaný na jeho měsíc Titan, který má hustou atmosféru a jeho povrch je tvořený uhlovodíky. Z tohoto důvodu se často měsíc popisuje jako „čerpací stanice“ pro budoucí kosmické lety či jako surovinová základna pro dobývání vzdálených částí sluneční soustavy. Saturn se do literatury zapisuje například", "section_level": 2}], "src_summary": "Saturn je v pořadí planet na šestém místě a po Jupiteru druhá největší planeta sluneční soustavy. Planeta byla pozorována již starověkými astronomy a byla pojmenována po římském bohu Saturnovi, který byl obdobou řeckého boha Krona. Astronomický symbol pro Saturn je ♄.", "tgt_summary": "土星,为太阳系八大行星之一,至太阳距离(由近到远)位于第六、体积则仅次于木星。并与木星同属气体(类木)巨星。古代中国亦称之为镇星(常写作填星)。土星是中国古代人根据五行学说结合肉眼观测到的土星的颜色(黄色)来命名的(按照五行学说即木青、金白、火赤、水黑、土黄)。而其他语言中土星的名称基本上来自希腊/罗马神话传说,例如在欧美各主要语言(英语、法语、西班牙语、俄语、葡萄牙语、德语、意大利语等)中土星的名称来自于罗马神话中的农业之神萨图尔努斯(拉丁文:),其他的还有希腊神话中的克洛诺斯(泰坦族,宙斯的父亲,一说其在罗马神话中即萨图尔努斯)、巴比伦神话中的尼努尔塔和印度神话中的沙尼。土星的天文学符号是代表农神萨图尔努斯的镰刀(Unicode: )。土星主要由氢组成,还有少量的氦与微痕元素,内部的核心包括岩石和冰,外围由数层金属氢和气体包覆着。最外层的大气层在外观上通常情况下都是平淡的,虽然有时会有长时间存在的特征出现。土星的风速高达1,800公里/时,风速明显比木星快。土星的行星磁场强度介于地球和更强的木星之间。土星有一个显著的环系统,主要的成分是冰的微粒和较少数的岩石残骸以及尘土。已经确认的土星的卫星有82颗,是八大行星中最多。其中,土卫六是土星系统中最大和太阳系中第二大的卫星(半径2575KM,太阳系最大的衞星是木星的木卫三,半径2634KM),比行星中的水星还要大;并且土卫六是唯一拥有明显大气层的卫星。还有,土星距离地球13亿千米;地球一天等于23小时56分4.1秒,土星一天等于10小时42分0秒,是地球一天的大约九分之四。", "id": 170230}
{"src_title": "Země", "tgt_title": "地球", "src_document": [{"title": "Vznik Země.", "content": "Země vznikla podobně jako ostatní planety slunečního systému přibližně před 4,6 miliardami let akrecí z pracho-plynného disku, jenž obíhal kolem rodící se centrální hvězdy, tj. Slunce. Srážkami prachových částic se začala formovat malá tělesa, která svou gravitací přitahovala další částice a okolní plyn. Vznikly tak první planetesimály, které se vzájemně srážely a formovaly větší tělesa. Na konci tohoto procesu v soustavě vznikly čtyři terestrické protoplanety. Formování proto-Země trvalo zhruba 5 miliónů let. Vzájemné srážky planetesimál společně s teplem uvolněným z radioaktivních rozpadů roztavily větší část materiálu, který tvoří Zemi. Předpokládá se, že roztavený povrch se na planetě vyskytoval přibližně miliardu let.  Po zformování protoplanety pokračovalo masivní bombardování povrchu zbylým materiálem ze vzniku sluneční soustavy, což mělo za následek jeho neustálé přetváření, přetavování a přínos nového materiálu. Je dokonce možné, že celý povrch byl roztaven do podoby tzv. magmatického oceánu. Během této doby docházelo nejspíše i k diferenciaci pláště a jádra, když těžší prvky, jako např. železo, klesaly vlivem gravitační diferenciace do středu planety. Došlo ke vzniku těžkého jádra a pláště a lehké prvky se zasloužily o vznik kůry. Kůra začala vznikat jako první sféra, o čemž svědčí nálezy nejstarších hornin starých až 4", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální charakteristiky.", "content": "Země je terestrická planeta, což označuje její kamenitý pevný povrch oproti plynným obrům, jako jsou Jupiter či Saturn, které jsou tvořeny převážně plynem. Země je největší terestrická planeta sluneční soustavy, a to jak ve velikosti, tak i v hmotnosti. Mimo tato dvě prvenství je Země také mezi terestrickými tělesy planeta s největší hustotou, s největší povrchovou gravitací, nejsilnějším magnetickým polem a nejrychlejší rotací. V současnosti je to také jediná planeta, na které je možné pozorovat aktivní deskovou tektoniku.", "section_level": 1}, {"title": "Tvar Země.", "content": "Poloměr Země je skoro 6,5 tisíce kilometrů, z čehož plyne relativně malá křivost povrchu. Zakřivení způsobená geologickou aktivitou jsou mnohem výraznější než zakřivení vzniklá v důsledku kulatosti. Proto se lidé ve starověku domnívali, že Země je celkově plochá. Proti tomuto názoru ale postupně svědčily různé vědecké poznatky a pozorování. Staří Řekové například pozorovali, že jižní souhvězdí v jižnějších oblastech vycházejí výš nad obzor a také pozorovali, že při zatmění Měsíce Země vrhá vždy kruhový stín. Velikost Země poprvé spočítal Eratosthenés z Kyrény podle rozdílu v délce poledního", "section_level": 2}, {"title": "Geologické složení.", "content": "Země je, nejspíše jako ostatní terestrické planety, vnitřně diferencována na vnější křemíkovou pevnou kůru a vysoce viskózní plášť. K této diferenciaci došlo během roztavení materiálu v rané fázi jejího vzniku, kdy vlivem gravitace těžší prvky směřovaly do středu planety. Tento proces měl za následek vznik malého kompaktního vnitřního jádra – tzv. jadérka, které je dle současných poznatků nejspíše pevné a tvořené převážně železem (86,2 %) a niklem (7,25 %). Nad tímto pevným jádrem o poloměru 1278 km se nachází vnější jádro tvořené roztavenou polotekutou směsí železa, niklu, kobaltu a síry a zasahující do vzdálenosti 2900 km, kde je", "section_level": 2}, {"title": "Vnitřní stavba.", "content": "Zemské těleso se skládá z několika vrstev tzv. geosfér, které na sebe volně navazují. Liší se od sebe složením, hustotou, tlakem a teplotou. Byly detekovány na základě šíření seismických vln. Tyto geosféry jsou směrem od jádra řazeny soustředně, tedy obepínají jádro. Jejich rozložení v tělese je z největší části ovlivněno hmotností látek, ze kterých jsou složeny.  Nejblíže povrchu se nachází litosféra, která má mocnost od 0 do asi 60 km (místně kolísá 5–200 km). Litosféra je složena ze  Zemský plášť je v hloubce cca 35 až 2890 km a v hloubce až 700 km se nachází astenosféra.  Pod pláštěm je situované jádro", "section_level": 2}, {"title": "Zemské jádro.", "content": "Průměrná hustota Země je 5515 kg/m, což ji činí nejhustší planetou ve sluneční soustavě. Průměrná hustota materiálu na povrchu však činí jen asi 3000 kg/m, těžší materiály se proto musí nacházet v zemském jádru. V raném období před asi 4,5 miliardami let byl povrch Země roztaven a hustší hmota klesala ke středu v procesu planetární diferenciace, zatímco lehčí materiály vyplavaly do zemské kůry. Následkem toho je jádro tvořeno především železem spolu s niklem a jedním nebo více lehčími prvky; těžší prvky, jako olovo nebo uran, jsou buď příliš vzácné, než aby byly významnými, nebo mají sklon se slučovat s lehčími prvky,", "section_level": 3}, {"title": "Zemský plášť.", "content": "Zemský plášť je jedna z vrstev Země, shora vymezená zemskou kůrou a zespodu zemským jádrem, odděleným Gutenbergovou diskontinuitou. Z geofyzikálního i geochemického hlediska může být zemský plášť rozdělen na svrchní a spodní plášť a přechodovou zónu, která se nachází mezi nimi. Většinu současných poznatků o plášti se podařilo získat během 20. století podrobnou analýzou příchodů seismických vln. V plášti", "section_level": 3}, {"title": "Zemská kůra.", "content": "Tloušťka zemské kůry kolísá od 5 do 70 km v závislosti na místě, kde se nachází. Nejtenčí částí je oceánská kůra na dně oceánů složená z mafických hornin bohatých na křemík, železo a hořčík. Silnější je kontinentální kůra, která má menší hustotu a obsahuje především vrstvu složenou z felsických hornin bohatých na křemík, sodík, draslík a hliník. Za rozhraní mezi kůrou a pláštěm lze označit dva fyzikálně odlišné jevy. Především existuje diskontinuita v rychlosti seismických vln, která je známá jako Mohorovičićova diskontinuita. Za příčinu této diskontinuity je považována změna ve složení hornin od hornin obsahující plagioklasy (nahoře) až po horniny, které žádné živce neobsahují (dole). Jiným jevem je chemická diskontinuita mezi ultramafickými horninami a natavenými harzburgity, jak ji lze pozorovat v hlubokých částech oceánské kůry, které byly obdukovány do kontinentální kůry a uchovány jako ofiolitické sekvence.", "section_level": 3}, {"title": "Povrch.", "content": "Celkový povrch Země je 510 065 284,702 km, ale větší část povrchu (70,8 %) je pokryta Světovým oceánem kapalné vody, což představuje 361 126 221,569 km. Oproti tomu souš zabírá 29,2 %, což odpovídá 148 939 063,133 km. Oceány a pevnina nejsou na světě rozmístěny rovnoměrně, ale většina souše připadá na severní polokouli. Jižní polokoule je pak tvořena převážně oceány. Souš je na zemském povrchu rozdělena nepravidelně do sedmi velkých oblastí nazývaných kontinenty. Jsou jimi Eurasie, Amerika, Afrika, Antarktida a Austrálie. Jádra kontinentů jsou tvořeny stabilními platformami (štíty), které jsou zpravidla staré", "section_level": 2}, {"title": "Stratigrafie a vývoj povrchu.", "content": "Rozvržení souše a oceánů jaké je známo dnes, nebylo po celou dobu historie Země vždy stejné, ale v průběhu času se vlivem pohybu litosférických desek značně měnilo. Měnily se jak velikosti, tak rozložení kontinentů, vznikala nová moře, která přecházela v oceány, a jiné zase zanikaly a zmenšovaly se. Často docházelo také ke vzájemným kolizím, ponořováním a dalším pohybům, které zcela měnily tvář Země. V současnosti je možné zpětně odvozovat podobu kontinentů a pohyby litosférických desek na základě mnoha poznatků. Na druhou stranu je nutno podotknout, že se tvář Země měnila po celou dobu existence Země, ale vědecká obec se není schopna shodnout na pohybech litosférických desek starších než 1,3 miliardy let.  Nejstarší doklady naznačují, že před 1,3 miliardami let se na Zemi začal formovat srážkou tří až čtyř kontinentů superkontinent Rodinie, který umožnil vznik pohoří na okrajích Severní Ameriky a západní Evropy. Předpokládá se, že superkontinent existoval přibližně půl miliardy let. Před 750 milióny let se Rodinie začala rozpadat na", "section_level": 2}, {"title": "Biosféra.", "content": "O živých organismech na planetě někdy říkáme, že tvoří „biosféru“. Všeobecně se soudí, že život vznikl před 3,7 miliardami let. Země je jediným místem ve známém vesmíru, kde je zcela nepochybná existence života, a někteří vědci věří, že život je ve vesmíru spíše řídkým jevem.  Zemská biosféra je rozdělena do množství biomů, osídlených vždy zhruba typickými organizmy, tedy např. flórou a faunou. Na souši rozdělují biomy především zeměpisná šířka a nadmořská", "section_level": 2}, {"title": "Magnetické pole a radiace.", "content": "Na rozhraní pevného vnitřního jádra a polotekutého vnějšího jádra dochází k pohybu těchto dvou sfér vůči sobě, čímž se vnitřek Země chová jako dynamo a dochází tak ke generování magnetického pole. Magnetické pole vystupuje z nitra planety v podobě uzavřených siločar a sahá až několik desítek tisíc km nad povrch okolo Země. Planeta je tak chráněna štítem v podobě magnetosféry, který odklání dopadající vysokoenergetické částice vycházející ze Slunce. Působením Slunce dochází k tomu, že magnetosféra není na všechny strany stejně velká, ale na přivrácené straně ke Slunci je zdánlivě zatlačena blíže k Zemi a na odvrácené straně je naopak více protažena do okolního vesmíru.", "section_level": 2}, {"title": "Radiační pásy.", "content": "Geomagnetické pole odklání a zachytává protony a elektrony, které jsou k planetě vysílány ze Slunce. Tyto energetické částice jsou následně odkláněny do míst, kde dochází k jejich akumulaci do několika oblastí okolo Země. Tyto oblasti se nazývají Van Allenovy pásy. Pásy se rozdělují na vnitřní a vnější v závislosti k poloze Země. K objevení vnitřních pásů došlo po vypuštění první americké sondy Explorer 1 a vnější pásy byly objeveny na základě údajů ze sovětské sondy Luna 1.  Van Allenovy pásy začínají ve výšce přibližně 400 km nad zemským povrchem a sahají až do vzdálenosti 50 000 km. Vnitřní radiační pás je tvořen zhuštěním částic v oblasti okolo 3000 km nad povrchem. Těmito částicemi jsou protony s velkou energií. Vnější oblast zhuštění se nachází ve výšce zhruba 15 000 km; je tvořena vysokoenergetickými elektrony.", "section_level": 3}, {"title": "Oběžná dráha.", "content": "Země oběhne Slunce za 365,2564 průměrných slunečních dní (1 siderický rok). Ze Země to dává zdánlivý pohyb Slunce vzhledem ke hvězdám o rychlosti 1 °/den, tj. pohyb směrem na východ o sluneční či měsíční průměr za každých 12 hodin. Rychlost oběhu Země je v průměru asi 30 km/s, což stačí k uražení vzdálenosti zemského průměru (~12 700 km) za 7 minut a vzdálenosti Země – Měsíc (384 000 km) za 4 hodiny.  Země má jeden přirozený satelit, Měsíc, který kolem ní oběhne jednou za 27 1/3 dnů. Ze Země se to jeví jako pohyb Měsíce vzhledem ke Slunci a hvězdám o rychlosti 12 °/den, tj. o měsíční poloměr směrem na východ každou hodinu.  Viděno ze zemského severního pólu jsou pohyb Země, jejího měsíce a její rotace kolem osy všechny proti směru hodinových ručiček. Roviny orbity a rotace se přesně nekryjí. Zemská osa je vychýlena zhruba o 23,5 stupňů proti rovině Země – Slunce (proto se střídají roční období); a rovina Země – Měsíc má sklon asi 5 stupňů proti rovině Země–Slunce (jinak bychom pozorovali zatmění každý měsíc). Poloměr Hillovy sféry (sféry vlivu) Země je asi 1,5 Gm (1,5 miliónu km), do čehož se oběžná dráha jediného přirozeného satelitu (Měsíce) pohodlně vejde.  V inerciální vztažné soustavě podléhá zemská osa pomalému precesnímu pohybu s periodou 25 725 let, stejně jako nutaci s hlavní periodou 18,6 let. Tyto pohyby jsou vyvolány diferenciálním vlivem Slunce a Měsíce na rovníkovou deformaci způsobenou zploštěním Země. Ve vztažné soustavě spojené se zemským tělesem je její rotace také lehce nepravidelná kvůli pohybu pólů. Pohyb pólu je kvaziperiodický, obsahující roční složku a složku se čtrnáctiměsíčním cyklem zvanou Chandlerova perioda. Rychlost rotace vlivem slapových sil v průběhu času klesá, jev je známý jako proměnná délka dne.  V současné době nastává zemský perihel vždy kolem 3. ledna a afel kolem 4. července. V jiných dobách tomu bylo jinak, viz precese a Milankovičovy cykly.", "section_level": 2}, {"title": "Rotace kolem své osy.", "content": "Rotace Země kolem její osy spojující severní a jižní pól trvá 23 hodin, 56 minut a 4,091 sekund (1 siderický den). Ze Země se hlavní část zdánlivého pohybu nebeských těles na obloze (kromě meteorů, které jsou mezi atmosférou a nízko obíhajícími satelity) jeví jako pohyb směrem na západ o rychlosti 15 °/h = 15'/min, tedy o sluneční nebo měsíční průměr každé dvě minuty. Z fyzikálního hlediska se Země chová jako obří setrvačník. Zemská osa nemá neměnnou polohu, např. silné zemětřesení v Japonsku v roce 2011 ji vychýlilo asi o 16 cm.", "section_level": 2}, {"title": "Časová pásma.", "content": "Vlivem rotace Země kolem své osy se postupně přesunuje oblast odkloněná od Slunce, což se na povrchu projevuje jako příchod a odchod noci. Z tohoto důvodu vznikla mezinárodní dohoda, která rozdělila celý zemský povrch na 24 časových pásem se středy na polednících po 15° a šířce od -7,5° do +7,5° vzhledem k střednímu poledníku. Pásmový čas, který je stejný v každém pásmu, se počítá dle času na středním poledníku (0°, 15°, 30° atd.). Tento čas se následně dopočítává vzhledem ke koordinovaného světového času, kdy posun je většinou určen celistvým počtem hodin a to buď v podobě plus či mínus.", "section_level": 3}, {"title": "Střídání ročních období.", "content": "Vlivem sklonění rotační osy Země o 23,5° se mění množství světla a tepla, které dopadne během dne na osvětlenou část severní či jižní polokoule. Tato skutečnost se na Zemi projevuje střídáním ročních období v pořadí jaro, léto, podzim a zima. Jelikož se ke Slunci vždy více přivrací pouze jedna polokoule, je střídání ročních dob vzájemně prohozené a tedy se střídá mezi severní a jižní polokoulí. Platí, že když je na jižní polokouli léto, je na severní zima a opačně.  Vzhledem k tomu, že oběžná dráha Země je eliptická, mění se množství", "section_level": 2}, {"title": "Měsíc.", "content": "Měsíc či též Luna je relativně velké terestrické těleso, jehož průměr je asi jedna čtvrtina zemského. S výjimkou Plutova Charona je to v poměru k velikosti planety největší měsíc ve sluneční soustavě. Přirozené satelity obíhající kolem planet se nazývají „měsíce“ právě podle pozemského Měsíce.  Gravitační síly mezi Zemí a Měsícem způsobují na Zemi příliv a odliv. Tatáž síla působící na Měsíc vedla k jeho vázané rotaci: jeho rotační perioda je rovna době, která je potřebná k jeho oběhu kolem Země. Následkem toho je přivrácen k planetě stále stejnou stranou. Jak Měsíc obíhá Zemi, jsou Sluncem osvětlovány různě velké části přivrácené strany, což vede k měsíčním fázím. Temná polokoule je oddělena od osvětlené slunečním terminátorem.  Měsíc dramaticky ovlivnil vývoj života tím, že brání prudkým změnám podnebí. Paleontologické důkazy a počítačové simulace ukazují, že výchylka zemské osy je stabilizována jeho slapovými interakcemi. Někteří teoretikové věří, že bez této stabilizace by točivý moment od Slunce a planet na zemskou rovníkovou deformaci způsobil chaotickou nestabilitu rotační osy, jako je tomu u Marsu. Pokud by se zemská osa rotace přiblížila rovině ekliptiky, podnebí by začalo být extrémně nepříznivé s obrovskými sezónními rozdíly. V \"létě\" by byl pól nasměrován přímo směrem ke Slunci, zatímco po celou \"zimu\" by byl od Slunce odvrácen. Planetologové, kteří tento jev studovali, prohlašují, že by vedl k vyhynutí všech větších zvířat a vyšších forem života. Toto téma však zůstává kontroverzním, další studie Marsu — který sdílí zemskou rotační periodu a vychýlení osy, nikoliv však velký měsíc ani tekuté jádro — mohou poskytnout na tuto problematiku jiný náhled.  Gravitační působení Měsíce spolu se slapovými jevy způsobuje nepatrné zpomalování zemské rotace. Protože platí zákon zachování hybnosti, Měsíc se díky tomu zvolna vzdaluje od Země.  Široce přijímaná teorie o původu Měsíce prohlašuje, že se zformoval po kolizi rané Země s protoplanetou velikosti Marsu (teorie velkého impaktu). Tato hypotéza (mezi jinými věcmi) vysvětluje relativní nedostatek železa a těkavých prvků na Měsíci a fakt, že jeho složení je téměř identické se zemskou kůrou.  Měsíc má, viděno ze Země, téměř stejnou úhlovou velikost jako Slunce (které je však 400× vzdálenější). Díky tomu lze na Zemi pozorovat úplná i prstencovitá zatmění Slunce.", "section_level": 1}, {"title": "Další planetky.", "content": "Kromě Měsíce není znám žádný přirozený vesmírný objekt, který by obíhal kolem Země. Existují však planetky, které jsou ovlivňovány gravitačním polem Země a mají s ní sladěnou oběžnou dráhu.  Od roku 1986 je znám asi 5 km velký asteroid 3753 Cruithne, který má sice protáhlou eliptickou", "section_level": 2}, {"title": "Slapové jevy.", "content": "Měsíc spolu se Sluncem působí svým gravitačním vlivem – slapovými silami – na Zemi a způsobuje relativně malé deformace jejího tvaru. Nejznámějšími a nejvíce viditelnými slapovými", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelnost.", "content": "Přítomnost velkého množství živých organismů na Zemi je zjevná již z vesmíru. Poukazují na to obrovské zalesněné plochy, vystupující korálové útesy a v neposlední řadě i velké množství kyslíku v zemské atmosféře, který se tam dostal jako produkt několika miliard let fotosyntézy sinic a rostlin.  Jako jediná známá planeta, na níž se vyvinul a přetrval život, se Země stala prototypem obyvatelné planety. Vzdálenost Země od Slunce, přítomnost atmosféry a její vhodné chemické složení umožňují, aby se na většině jejího povrchu udržela voda v kapalném skupenství. Tím je splněna základní podmínka, kterou podle současných představ potřebuje život ke svému vzniku. Od svého vzniku obývají živé organismy tuto planetu už asi 3,8 miliardy let, což představuje přes čtyři pětiny její historie.  V současnosti je Země obydlena podle odhadů řádově 10 jednotlivých živých organismů, které patří do více než 1,5 milionu druhů. Formy života jsou rozmanité od nejjednodušších bezjaderných mikroskopických jednobuněčných (prokaryot) přes větší jednobuněčné prvky s jádrem až", "section_level": 1}, {"title": "Země v kultuře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jméno planety.", "content": "Planeta Země má obrovské množství názvů v závislosti na jednotlivých kulturách či jazycích. Mezi nejpoužívanější patří označení", "section_level": 2}], "src_summary": "Země je třetí planeta sluneční soustavy se střední vzdáleností od Slunce asi 1 Au, zároveň největší terestrická planeta v soustavě a jediné planetární těleso, na němž je dle současných vědeckých poznatků potvrzen život. Země vznikla před 4,6 miliardami let a krátce po svém vzniku získala svůj jediný přirozený satelit – Měsíc. Země obíhá kolem Slunce po elipse s velmi malou excentricitou dráhy. Země jako domovský svět lidstva má mnoho názvů v závislosti na národu, mezi nejznámější patří název latinského původu \"Terra\", či řecký název \"Gaia\".", "tgt_summary": "地球是太阳系中由内及外的第三颗行星,距离太阳149 597 890.7公里/1天文单位,是宇宙中人类已知唯一存在生命的天体,也是人类居住的星球,共有76.6亿人口。其质量约为5.97×10公斤,半径约6,371公里,密度是太阳系中最高的。地球同时进行自转和公转运动,分别产生了昼夜及四季的变化更替,一太阳日自转一周,一太阳年公转一周。自转轨道面称为赤道面,公转轨道面称为黄道面,两者之间的夹角称为黄赤交角。地球仅有一颗自然卫星,即月球。", "id": 2318750}
{"src_title": "Planeta", "tgt_title": "行星", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Předpokládá se, že planety vznikly ze smršťující se mlhoviny, z které se zformovala také jejich mateřská hvězda. Prvotní planety (\"protoplanety\") vznikly nashromážděním plynu a prachu obíhajícího protohvězdu v hustém protoplanetárním disku předtím, než v jádru hvězdy začala termonukleární reakce a sluneční vítr odfoukl zbylý materiál pryč.", "section_level": 2}, {"title": "Energie.", "content": "Uvnitř planety neprobíhají žádné termonukleární reakce, které by produkovaly energii. Všechnu vyzařovanou energii získávají planety z gravitačních, mechanických a termodynamických jevů, rozpadů radioaktivních prvků, shromažďování a odrážení energie z centrální hvězdy.", "section_level": 2}, {"title": "Planety ve Sluneční soustavě.", "content": "Kromě Země (která ve starověku nebyla považována za planetu) jsou všechny planety ve Sluneční soustavě pojmenované podle řeckých a římských bohů; některé neevropské jazyky, jako například čínština, však používají odlišné názvy.  Měsíce jsou také pojmenované podle bohů a postav z mytologie (převážně klasické) nebo podle postav z Shakespearových her (měsíce Uranu). Asteroidy můžou být nazvané podle uvážení svých objevitelů, podle téměř kohokoliv nebo čehokoliv (zakázaní jsou např. politici, názvy podléhají schválení terminologické komise Mezinárodní astronomické unie). O pojmenování planet a jevů na nich se stará planetární terminologie.", "section_level": 1}, {"title": "Uznané planety.", "content": "Podle definice z roku 2006, přijaté valným shromáždění Mezinárodní astronomické unie, je ve Sluneční soustavě osm planet, tedy „dominantních“ těles obíhajících kolem Slunce. Jsou to (vzestupně podle vzdálenosti od Slunce):", "section_level": 2}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Astronomové rozlišují mezi malými tělesy Sluneční soustavy, jako jsou planetky, komety a transneptunická tělesa, a mezi skutečnými planetami.  Planety ve Sluneční soustavě lze rozdělit podle složení do více kategorií:  Někteří odborníci považují Zemi a Měsíc za dvojplanetu z několika důvodů:  Druhá skutečnost není ve Sluneční soustavě ojedinělá, pro tak velký satelit je však neobvyklá. Jiné měsíce, na které působí Slunce větší gravitací než jejich mateřská planeta (u planetek jejich hlavní planetka), jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Příbuzná tělesa ve Sluneční soustavě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Trpasličí planety.", "content": "Dále existují tzv. trpasličí planety, které splňují většinu charakteristik planety, ale nejsou dominantní v zóně své oběžné dráhy.  Ceres byl po svém objevení označený jako planeta, ale poté, co bylo nalezeno mnoho podobných objektů, byl překlasifikován na planetku.  Pluto bylo do roku 2006 řazeno též mezi planety. Jeho velikost je však podstatně menší než velikost kterékoliv jiné planety. Také jeho složení se mnohem více podobá ledovým měsícům Saturna, než planetám (průměrná hustota Pluta je 2 g/cm, Marsu 4 g/cm). Předpokládá se, že všechna další tělesa za drahou Neptunu (TNO, transneptunická tělesa) jsou rovněž složením podobná Plutu, čili hrouda kamení a ledu (viz výše ledové planety).  V roce 2003 bylo objeveno těleso 2003 UB313, které v roce 2006 dostala definitivní jméno Eris a které se zdálo být větší než Pluto. Tato domněnka byla v roce 2007 potvrzena. V roce 2005 po objevu dalších velkých těles za drahou Neptuna se opět začalo diskutovat na téma definice planety. Na základě těchto objevů těles za oběžnou dráhou Neptunu, které se podobají Plutu svou oběžnou dráhou, velikostí a složením, se usoudilo, že Pluto není planeta.  Na XXVI. valném shromáždění Mezinárodní astronomické unie (IAU) v srpnu 2006 v Praze byla přijata nová definice planety a z ní vyplynulo, že planet je pouze 8. Současně byla vytvořena nová kategorie těles, trpasličí planety. Ty jsou vedeny i nadále v katalogu planetek a jsou jim přidělována i katalogová čísla.  Mezi trpasličí planety patří (podle vzestupné vzdálenosti od Slunce):", "section_level": 2}, {"title": "Další možné planetární objekty.", "content": "V současnosti je považováno za téměř vyloučené, aby se našlo těleso, jehož velikost by byla srovnatelná nebo větší než např. Mars nebo Merkur.  V různých obdobích historie se uvažovalo o několika hypotetických planetách, jako například \"Planeta X\" (předpokládaný výskyt za oběžnou dráhou Pluta) nebo \"Vulcan\" (s možnou oběžnou dráhou mezi Merkurem a Sluncem), které byly předměty intenzívního, ale neúspěšného hledání.", "section_level": 2}, {"title": "Exoplanety.", "content": "Exoplanety jsou planety, které se nacházejí mimo naši Sluneční soustavu. Jejich objevení je spojeno s pokrokem techniky, která nám v posledních letech poskytla prostředky pro jejich nalezení.  Před rokem 1990 bylo, včetně tehdy uznávaného Pluta, známých jen devět planet, všechny v naší sluneční soustavě. V květnu 2007 jich bylo známo 235 planet – všechny nově objevené byly planety mimo naši sluneční soustavu, tedy exoplanety; v březnu 2010 již 430. Podle odhadů, učiněných na základě pozorování družice Kepler, může kolem hvězd naší Galaxie kroužit 500 miliónů až 50 miliard planet.  Astronomové už nenalézají jen jednotlivé planety, ale někdy i celé exoplanetární soustavy. Jednu z prvních popsal Scott Gaudi u objektu označovaného jako OGLE-2006-BLG-109L. Zde byly objeveny 2 exoplanety – jedna s hmotností o třetinu menší než Jupiter, druhá jen nepatrně méně hmotnější než Saturn.  V roce 2015 byla publikována studie dokládající výskyt několika planet obíhajících kolem hvězdy Kepler-444, která je stará 11,2 miliardy let.", "section_level": 1}, {"title": "Mezihvězdné planety.", "content": "Mezihvězdné planety jsou hypotetičtí samotáři v mezihvězdném prostoru, kteří nejsou gravitačně spojeni se žádnou hvězdnou soustavou. Dodnes není známá žádná mezihvězdná planeta, jejich existence je však považována za možnou na základě toho, že výsledky počítačových simulací původu a vývoje planetárních systémů často obsahují procesy zformování a následného odvrhnutí těles o značné hmotnosti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Planeta (z řeckého πλανήτης, \"planétés\" – „tulák“) nebo oběžnice ve Sluneční soustavě je (dle definice IAU) takové těleso, které obíhá kolem Slunce a splňuje následující podmínky:", "tgt_summary": "行星(英语:planet;),通常指自身不发光,环绕着恒星的天体。其公转方向常与所绕恒星的自转方向相同(由西向东)。一般来说行星需具有一定质量,行星的质量要足够的大(相对于月球)且近似于圆球状,自身不能像恒星那样发生核聚变反应。2007年5月,麻省理工学院一组空间科学研究队发现了已知最热的行星(2040摄氏度)。随着一些具有太阳大小的天体被发现,「行星」一词的科学定义似乎更形迫切。历史上行星名字来自于它们的位置(与恒星的相对位置)在天空中不固定,就好像它们在星空中行走一般。太阳系内肉眼可见的5颗行星水星、金星、火星、木星和土星早在史前就已经被人类发现了。16世纪后日心说取代了地心说,人类了解到地球本身也是一颗行星。望远镜被发明和万有引力被发现后,人类又发现了天王星、海王星,冥王星(2006年后被排除出行星行列,2008年被重分类为类冥天体,属于矮行星的一种)还有为数不少的小行星。20世纪末人类在太阳系外的恒星系统中也发现了行星,截至2013年7月12日,人类已发现2000多颗太阳系外银河系中的行星。", "id": 769427}
{"src_title": "Kometa", "tgt_title": "彗星", "src_document": [{"title": "Složení.", "content": "Složení: Jádro se skládá především z vodního ledu, tuhého oxidu uhličitého, oxidu uhelnatého, dalších zmrzlých plynů a prachu. Koma obsahuje různé nedisociované i disociované molekuly, radikály a ionty, např. OH, NH, CO, CO, NH, CH, CN, (CN) aj. Říká se, že kometární materiál si můžete udělat i doma: vezměte trochu vody, smíchejte s tonerem z tiskárny a ještě přidejte trochu organických látek z vlastních slin. Tuto směs promíchejte s pevným oxidem uhličitým (suchým ledem) a nechte zmrznout.  Všeobecně se předpokládá, že komety vznikají v Oortově mračnu ve velké vzdálenosti od Slunce, spojováním zbytků po kondenzaci sluneční mlhoviny. Okraje takovýchto mlhovin jsou dostatečně chladné na to, aby zde mohla existovat voda v pevném a nikoli plynném skupenství. Planetky vznikají jiným procesem, ale velmi staré komety, které ztratily všechnu svoji těkavou hmotu, se jim mohou podobat.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Předpokládá se, že komety – přesněji kometární jádra – vznikají ve vzdáleném oblaku známém jako Oortův oblak (pojmenovaném podle holandského astronoma Jana Hendrika Oorta, který jako první vyslovil hypotézu o jeho existenci) ve vzdálenosti kolem 50 000 astronomických jednotek od Slunce. V této vzdálenosti je gravitační působení Slunce již velmi slabé a proto na komety významně působí i jiná vesmírná tělesa – především okolní hvězdy. Pokud se některá z nich přiblíží ke Slunci, pak vymrští množství komet z jejich vzdálených oběžných drah. Některé z nich se potom dostanou na extrémně protáhlou eliptickou oběžnou dráhu, která má perihel (nejbližší bod oběžné dráhy) dostatečně blízko u Slunce.  Když se kometa přiblíží k vnitřní části sluneční soustavy, zahřívání jejího jádra Sluncem způsobí, že se jeho vnější ledové vrstvy začnou vypařovat. Takto uvolněné proudy prachu a plynu vytvoří extrémně řídkou atmosféru okolo komety, nazývanou \"koma\", a síla, kterou na komu působí sluneční vítr, způsobí vytvoření \"ohonu\" mířícího směrem od Slunce. Prach a plyn vytvářejí samostatné ohony, které míří do mírně odlišných směrů, přičemž prach zůstává vzadu za oběžnou dráhou komety (často takto vzniká zakřivený ohon) a ohon z ionizovaného plynu vždy míří přímo od Slunce, protože plyn je silněji ovlivňován slunečním větrem než prach a sleduje čáry magnetického pole a ne trajektorii oběžné dráhy. Ačkoli pevné těleso komety, takzvané \"jádro\", má průměr menší než 50 km, koma může být větší než Slunce a ohony mohou dosáhnout délky 150 milionů km i více.  Komu i ohon osvětluje Slunce, proto mohou být pozorovatelné ze Země, když kometa prolétá vnitřní částí sluneční soustavy, prach odráží sluneční světlo přímo a plyny září v důsledku ionizace. Většina komet je bez pomoci dalekohledu příliš slabě viditelná, ale několik jich je dostatečně jasných na to, aby byly viditelné pouhým okem. Před vynálezem dalekohledu se komety zdánlivě z ničeho nic zjevovaly na obloze a postupně mizely z dohledu. Byly považovány za zlé znamení smrti králů a šlechticů, případně blížících se katastrof. Ze starověkých pramenů, například čínských kostí pro předpovídání budoucnosti, je známé, že jejich výskyty byly pozorované lidmi po celá tisíciletí. Jedním z nejznámějších starých záznamů je zobrazení Halleyovy komety na Bayeuxském gobelínu, který zaznamenává normanský tábor při dobytí Anglie roku 1066.", "section_level": 1}, {"title": "Optické vlastnosti.", "content": "Překvapením je, že kometární jádra patří mezi nejčernější známé objekty, o kterých víme, že existují ve sluneční soustavě. Sonda Giotto zjistila, že jádro Halleyovy komety odráží přibližně 4 % světla, které na něj dopadá. Sonda Deep Space 1 podobně zjistila, že povrch komety Borrelly odráží jen 2,4 % až 3,0 % dopadajícího světla (pro porovnání asfalt odráží 7 % dopadajícího světla). Dříve se astronomové domnívali, že sluneční záření odpařilo ve svrchní vrstvě komety těkavější složky a zůstalo zde více organických sloučenin s delším řetězcem, které bývají tmavší. Analýza jádra komety 73P/Schwassmann-Wachmann, které se rozpadlo na několik částí, však ukázala, že složení svrchních a vnitřních vrstev komety je prakticky totožné.  V roce 1996 se překvapivě zjistilo, že komety vyzařují i rentgenové záření. Záření je pravděpodobně generované interakcí komet se slunečním větrem: když vysokoenergetické ionty vletí do atmosféry komety, srážejí se s kometárními atomy a molekulami. Při takovéto srážce ionty zachytí jeden nebo více elektronů, což vede k emisi rentgenového nebo ultrafialového fotonu.", "section_level": 2}, {"title": "Oběhové vlastnosti.", "content": "Komety jsou klasifikovány podle svých oběžných dob (period). \"Krátkoperiodické komety\" mají oběžné doby kratší než 200 let, zatímco \"dlouhoperiodické komety\" mají oběžné doby delší, ale stále zůstávají gravitačně závislé na Slunci. \"Jednonávratové komety\" mají parabolické či hyperbolické oběžné dráhy, které je vynesou navždy mimo sluneční soustavu po jediném průletu okolo Slunce. Opačným extrémem je krátkoperiodická Enckeova kometa, která má oběžnou dráhu, která jí nedovolí se vzdálit od Slunce dál než k oběžné dráze planety Jupiter. Za místo vzniku krátkoperiodických komet se obecně považuje Kuiperův pás. Dlouhoperiodické komety zřejmě vznikají v Oortově oblaku. Bylo navrženo množství různých modelů vysvětlujících, proč jsou komety odkloněny do velmi excentrických drah. Patří mezi ně přiblížení k jiným hvězdám na cestě Slunce naší Galaxií, působení hypotetického průvodce Slunce Nemesis a nebo působení zatím neznámých transneptunických těles, například hypotetické Planety X. Nejpřijímanější je hypotéza, že k těmto poruchám drah dochází náhodně, vzájemným ovlivňováním se těles v Oortově mračnu.  Kvůli svým malým hmotnostem a excentrickým oběžným drahám, které je přivádějí do blízkosti velkých planet, jsou oběžné dráhy často rušené (perturbované). Lze si všimnout, že dráhy krátkoperiodických komet mívají často vzdálenosti afelu souměřitelné s velkými poloosami oběžných drah obřích planet. Tyto skupiny pak obvykle nazýváme \"rodinami\" příslušné planety. Jupiterova rodina komet má přitom nejvíce členů. Je tedy zřejmé, že oběžné dráhy komet přicházejících z Oortova mračna často ovlivňuje gravitace obřích planet, když se k nim komety přiblíží. Jupiter je největším zdrojem těchto poruch, protože je zdaleka nejhmotnější planetou ve sluneční soustavě.  Kvůli perturbacím dráhy se ztratilo mnoho periodických komet objevených v minulých desetiletích a stoletích. Jejich oběžné dráhy nebyly nikdy dostatečně přesně známé, abychom věděli, kdy a kde čekat jejich budoucí přiblížení. Někdy se díky tomu po zpětném vypočítání dráhy nově objevené komety zjistí, že se jedná o ztracenou kometu. Tento osud sdílí například Tempel-Swift-LINEAR, která byla objevená v roce 1869, ale po roce 1908 byla v důsledku poruchy způsobené Jupiterem ztracena. Náhodou byla znovu objevena až v pozorovacím programu LINEAR v roce 2001.", "section_level": 1}, {"title": "Oběžné dráhy.", "content": "Pokud se objeví nová kometa, známe z krátkého pozorování jen malý úsek oběžné dráhy, proto se nejprve vypočítá její parabolická aproximace. Teprve po delším pozorování lze rozhodnout, zda je dráha eliptická nebo hyperbolická. Z přibližně 3400 komet, které známe, je:  Velké procento parabolických drah, uvedené v předchozím výčtu, je zkreslující, neboť se jedná i o komety, u nichž doba pozorování byla příliš krátká na to, aby se rozhodlo, zda se pohybují po hyperbole nebo po velmi protáhlé elipse. Z komet, které byly pozorovány alespoň 240 dní, jen 3 % má parabolické dráhy.", "section_level": 2}, {"title": "Historie výzkumu komet.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První pozorování a názory.", "content": "V minulosti byly komety považovány za znamení zmaru, někdy byly dokonce znázorňovány jako útok nebeských bytostí proti obyvatelům Země. Někteří autoři interpretují zmínky o „padajících hvězdách“ v Gilgamešovi, Janově Apokalypse a Knize Enoch jako zmínky o kometách, případně o bolidech.  Aristotelés předložil ve svém díle \"Meteorologica\" pohled na komety, který nakonec na dvě tisíciletí ovládl západní myšlení. Odmítl názory několika dřívějších filozofů, že komety jsou planety nebo alespoň jevy planetám podobné s odůvodněním, že planety se pohybují jen okolo zvířetníku, kdežto komety se objevují v kterékoliv části oblohy. Aristotelés popsal komety jako jevy z vrchní atmosféry, kde příležitostně vybuchují horké a suché plyny. Aristotelés považoval tento mechanismus za zodpovědný nejen za komety, ale i za meteory, polární záře a dokonce i za Mléčnou dráhu.  Později několik klasických filozofů jeho názor na komety napadlo. Seneca ve svých \"Přírodovědeckých otázkách\" uvedl, že komety se pohybují po obloze pravidelně a nejsou rušené větrem, což odpovídá chování typickému spíše pro nebeská tělesa než pro atmosférické jevy. Připustil, že planety se mimo zvířetník neobjevují, neviděl však žádný důvod, proč by se planetám příbuzné objekty nemohly objevovat v kterékoliv části oblohy. I přes tuto vážnou výtku se ujal Aristotelovský názor a udržel se až do 16. století, kdy se dokázalo, že komety musí existovat mimo atmosféru Země.  Roku 1577 byla několik měsíců viditelná jasná kometa. Dánský astronom Tycho Brahe využil měření polohy komety, která provedl on sám a několik dalších pozorovatelů na různých místech na Zemi, a zjistil, že kometa nemá žádnou měřitelnou paralaxu. V rámci přesností těchto měření to znamenalo, že kometa musí být alespoň čtyřikrát dále od Země než Měsíc.", "section_level": 2}, {"title": "Studium oběžných drah komet.", "content": "I když již bylo dokázáno, že komety patří na oblohu, o otázce, jak se pohybují po obloze, se debatovalo většinu následujícího staletí. Dokonce i po tom, co Johannes Kepler zjistil roku 1609, že se planety pohybují okolo Slunce po eliptických oběžných drahách, zdráhal se uvěřit, že jeho vlastní Keplerovy zákony, kterými se pohyb planet řídí, ovlivňují i pohyb ostatních objektů. Domníval se, že komety se pohybují mezi planetami po přímých drahách. Galileo Galilei, ačkoli byl oddaným stoupencem Mikuláše Koperníka, odmítl Tychonovo paralaktické pozorování a držel se aristotelovské představy pohybu po přímkách přes vrchní atmosféru.  První návrh, že Keplerovy zákony planetárních pohybů by měly platit i pro komety, předložil William Lower roku 1610. V následujících desetiletích další astronomové včetně Pierra Petita, Giovanniho Borelliho, Adriena Auzouta, Roberta Hooka a Giovanni Domenico Cassiniho předkládali argumenty ve prospěch tvrzení, že se komety okolo Slunce pohybují po eliptických nebo parabolických drahách, zatímco jiní, jako například Christiaan Huygens a Johannes Hevelius, podporovali hypotézu o přímém pohybu komet.  Záležitost vyřešila jasná kometa, kterou objevil Gottfried Kirch 14. listopadu 1680. Astronomové v celé Evropě sledovali její pohyb po obloze po několik měsíců. Ve svých \"Principiích\" z roku 1687 Isaac Newton dokázal, že objekt pohybující se podle jeho zákona o poklesu gravitační síly se čtvercem vzdálenosti musí letět po jedné z kuželoseček, a demonstroval, jak ztotožnit dráhu komety po obloze s parabolickou oběžnou dráhou, přičemž použil kometu z roku 1680 jako příklad.  V roce 1705 Edmond Halley aplikoval Newtonovu metodu na 24 pozorování komet mezi lety 1337 a 1698. Zjistil, že tři z nich — komety z let 1531, 1607 a 1682 — mají velmi podobné dráhové elementy a byl dále schopný zdůvodnit malé rozdíly v jejich oběžných drahách na základě gravitačního ovlivnění Jupiterem a Saturnem. Nabyl přesvědčení, že tyto tři úkazy byly výskyty téže komety a předpověděl, že se objeví znovu někdy roku 1758 nebo 1759. (Ještě před Halleyem Robert Hooke ztotožnil kometu z roku 1664 s další z roku 1618 a Giovanni Domenico Cassini vyslovil podezření o totožnosti komet z let 1577, 1665 a 1680. Oba se však mýlili.  Halleyova předpověď data návratu byla brzo upřesněná týmem tří francouzských matematiků. Alexis Clairaut, Joseph Lalande a Nicole-Reine Lepaute předpověděli datum průchodu komety perihelem v roce 1759 s přesností na jeden měsíc. Když se kometa objevila podle předpovědi, stala se známou jako Halleyova kometa (oficiální označení má \"1P/Halley\"). Naposledy do vnitřních částí sluneční soustavy zavítala v roce 1986. Její další návrat se očekává v roce 2061.  Mezi kometami s natolik krátkými periodami, že byly podle historických záznamů několikrát pozorovány, je Halleyova kometa unikátní tím, že je stále dostatečně jasná na to, aby ji bylo možné pozorovat pouhým okem. Od potvrzení periodicity Halleyovy komety bylo pomocí dalekohledů objeveno mnoho dalších periodických komet. Druhá kometa, u které byla objevena periodická oběžná dráha, byla Enckeova kometa (oficiálně označená \"2P/Encke\"). Mezi lety 1819 až 1821 německý matematik a fyzik Johann Franz Encke vypočítal oběžné dráhy série kometárních výskytů pozorovaných v letech 1786, 1795, 1805 a 1818 a vyvodil z nich, že jde o tutéž kometu a úspěšně předpověděl její návrat v roce 1822. Do roku 1900 bylo pozorováno 17 komet s opakovaným průchodem perihelem, které byly uznány za periodické. Do ledna 2005 byl tento status přiznán 164 kometám, ačkoli některé z nich mezitím zanikly nebo se ztratily.", "section_level": 2}, {"title": "Studium fyzikálních charakteristik.", "content": "Už na začátku 18. století někteří vědci navrhli správné hypotézy fyzikálního složení komet. V roce 1755 Immanuel Kant vyslovil hypotézu, že komety jsou složené z nějaké těkavé látky, jejíž vypařování způsobuje jejich zářivý vzhled v blízkosti perihelu. V roce 1836 německý matematik Friedrich Wilhelm Bessel po pozorování proudů vypařování během návratu Halleyovy komety v roce 1835 přišel s myšlenkou, že reaktivní síly vypařující se látky by mohly být dostatečně velké na to, aby podstatně změnily oběžnou dráhu komety, a tvrdil, že negravitační poruchy dráhy Enckeovy komety vyplývají z tohoto mechanismu.  Další objev týkající se komet však zastínil tyto myšlenky na téměř jedno století. V období 1864 až 1866 italský astronom Giovanni Schiaparelli vypočítal oběžnou dráhu meteoritického roje Perseid a na základě podobnosti oběžných drah vyslovil správnou hypotézu, že Perseidy jsou fragmenty komety Swift-Tuttle. Souvislost mezi kometami a meteorickými roji dramaticky podtrhl výskyt velmi silného meteorického roje na dráze Bielovy komety roku 1872, u níž byl pozorovaný rozpad na dvě části během jejího návratu v roce 1846, a která už po roce 1852 nikdy nebyla pozorovaná. Vznikl model „štěrkového náspu“ (\"gravel bank\") kometární struktury, podle kterého se komety skládají ze sypkých hromad malých kamenných objektů obalených ledovou vrstvou.  Do poloviny 20. století už měl tento model několik nedostatků: především nedokázal vysvětlit, jak těleso, které obsahovalo jen nevelké množství ledu, mohlo mít zářivé projevy vypařující se páry po několika průchodech perihelem. V roce 1950 Fred Lawrence Whipple navrhl, že namísto skalnatých objektů obsahujících málo ledu, jsou komety převážně ledové objekty obsahující malé množství prachu a úlomků hornin. Tento model „špinavé sněhové koule“ byl rychle přijat.", "section_level": 2}, {"title": "Výzkum komet sondami.", "content": "Model sněhové koule se potvrdil, když soubor vesmírných sond (včetně sondy ESA Giotto a sovětské sondy Vega 1 a Vega 2) v roce 1986 proletěl komou Halleyovy komety, aby fotografovaly jádro a pozorovaly proudy vypařujícího se materiálu. Dne 21. září 2001 americká sonda Deep Space 1 prolétla okolo jádra Borrellyovy komety) a potvrdila, že vlastnosti Halleyovy komety platí i pro další komety.  Sonda Stardust, která odstartovala 7. února 1999, už 2. ledna 2004 sesbírala částečky komy komety Wild 2 a na zem je dopravila 15. ledna 2006. Dne 4. července 2005 projektil sondy Deep Impact (sonda) narazil do komety Tempel 1 a vytvořil kráter s cílem prostudovat její nitro.  V roce 2011 se začalo uvažovat o tom, že v jádrech komet může existovat voda i v kapalném stavu. Ve vzorcích přivezených sondou Stardust od komety Wild 2 byly nalezeny minerály, které mohou vzniknout jen v rozmezí teplot od 50 do 200 °C. Jde konkrétně o minerál cubanit, sulfid železa a mědi CuFeS, který se na Zemi vyskytuje velmi vzácně v oblastech s výskytem horkých podzemních vod.", "section_level": 3}, {"title": "Další výzkum.", "content": "Budoucí vesmírné mise přidají další detaily k naší představě o složení komet. První z nich je v roce 2014 evropská sonda Rosetta, která úspěšně dosáhla oběžné dráhy komety 67P/Churyumov-Gerasimenko a umístila na její povrch miniaturní přistávací modul Philae.", "section_level": 3}, {"title": "Velké komety.", "content": "I když vnitřními částmi sluneční soustavy prolétnou ročně stovky komet, jen několik z nich zapůsobí i na veřejnost. Přibližně jednou za deset let se objeví kometa jasná natolik, aby mohla být pozorovatelná pouhým okem. Tyto komety jsou označované jako velké komety. V minulosti jasné komety způsobovaly mezi veřejností paniku a hysterii. Jejich zjevení bývalo považováno za zlé znamení. V nedávné minulosti, během přechodu Halleyovy komety roku 1910, Země procházela ohonem komety a noviny v té době mylně způsobily paniku, že v ohonu obsažený dikyan by mohl otrávit miliony lidí. V roce 1997 spustil příchod Hale-Boppovy komety hromadnou sebevraždu kultu Nebeská brána. Většina lidí však považuje velké komety za jev velmi krásný, ovšem poměrně neškodný.  Předpovědět, zda se nějaká kometa stane velkou kometou, je velmi těžké, protože na jasnost komety působí mnoho faktorů. Obecně řečeno, pokud má kometa velké a aktivní jádro, bude procházet blízko povrchu Slunce a není v momentě nejvyšší jasnosti v zákrytu za Sluncem, má velkou šanci se zařadit mezi velké komety. Přestože Kohoutkova kometa v roce 1973 všechna tato kritéria splňovala a bylo očekávané velké vesmírné divadlo, opak byl ale pravdou. Naopak kometa West, která se objevila o tři roky později a která se velkou kometou stát neměla, nakonec byla velmi působivá.  Ke konci 20. století zažilo lidstvo dlouhou přestávkou mezi objevením se velkých komet. Poté se objevily hned dvě velké komety v rychlém sledu — kometa Hjakutake v roce 1996 následovaná Hale-Boppovou kometou, která dosáhla maxima jasnosti v roce 1997, i když byla objevená jen dva roky před tím.", "section_level": 2}, {"title": "Zvláštní komety.", "content": "Z tisíců známých komet jsou některé neobvyklé. Enckeova kometa má dráhu ležící mezi oběžnými dráhami Jupiteru a Merkuru. Naopak kometa Schwassmann-Wachmannova má nestabilní oběžnou dráhu, která celá leží mezi Jupiterem a Saturnem. Kometa Chiron, která má také nestabilní dráhu, tentokrát však mezi Saturnem a Uranem, byla nejprve klasifikovaná jako asteroid (dostala dokonce katalogové číslo 2060), později však byla zaznamenána její slabé koma. Podobně byla původně za asteroid považována kometa Shoemaker-Levy 2, dostala označení 1990 UL. Některé blízkozemní planetky jsou považovány za vyhaslá jádra komet, ze kterých se už neuvolňují plyny.  Několikrát již byl pozorován rozpad jádra komety. Významným příkladem byla kometa Biela, která se rozlomila při průchodu perihelem v roce 1846. Dvě nově vzniklé komety potom byly pozorovány v roce 1852. Později se už nikdy nepozorovaly. Místo toho byly v letech 1872 a 1885, kdy měla kometa být viditelná, pozorovány velkolepé meteoritické roje. Slabý meteoritický roj Andromedidy, který je možné pozorovat každý rok v listopadu, je způsobený tím, že Země přechází původní oběžnou dráhou komety Biela.  Rozpad v perihelu byl pozorován i u několika dalších komet, včetně velké komety West a komety Ikeya-Seki. Některé komety, které se pohybují po oběžných drahách ve skupinách, jsou považovány za části jednoho objektu, který se rozpadl.  Další významné pozorovaní kometárního rozpadu byl dopad komety Shoemaker-Levy 9, pozorovaný roku 1993. V době objevu procházela dráha komety v blízkosti Jupiteru, jehož gravitace kometu při blízkém průletu v roce 1992 zachytila. Tento průlet roztrhal kometu na stovky částí. Během šestí dní v červenci 1994 pak tyto kusy někdejší komety spadly na Jupiter. Poprvé tak astronomové mohli ve sluneční soustavě pozorovat srážku dvou objektů. Podobně se diskutuje, zda objekt zodpovědný roku 1908 za Tunguskou katastrofu nebyl jedním z fragmentů Enckeovy komety.  V současné době se díky stále zlepšující se pozorovací technice objevují nové a nové rozpadlé komety. Je již i jasné, že se komety rozpadají prakticky kdekoliv na jejich poutích sluneční soustavou (viz ).", "section_level": 1}, {"title": "Komety jako námět fikcí.", "content": "Komety byly mnohokrát námětem pro autory literatury i filmu. V úplném rozporu se skutečností byly mnohdy vykreslovány jako tělesa nikoliv ledová, ale hořlavá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kometa, zastarale vlasatice, je malé těleso sluneční soustavy složené především z ledu a prachu a obíhající většinou po velice výstředné (excentrické) eliptické trajektorii kolem Slunce. Komety jsou známé pro své nápadné ohony. Většina komet se po většinu času zdržuje za oběžnou dráhou Pluta, odkud občas nějaká přilétne do vnitřních částí sluneční soustavy. Velmi často jsou popisované jako „špinavé sněhové koule“ a z velké části je tvoří zmrzlý oxid uhličitý, methan a voda smíchaná s prachem a různými nerostnými látkami.", "tgt_summary": "彗星(,,英语:Comet,有时也被误记为慧星)是由冰构成的太阳系小天体(SSSB),当其朝向太阳接近时,会被加热并且开始释气,展示出可见的大气层,也就是彗发,有时也会有彗尾。这些现象是由太阳辐射和太阳风共同对彗核作用造成的。彗核是由松散的冰、尘埃、和小岩石构成的,大小从P/2007 R5的数百米至海尔博普彗星的数十公里不等,但大部分都不会超过16公里。", "id": 281390}
{"src_title": "Supernova", "tgt_title": "超新星", "src_document": [{"title": "Klasifikace.", "content": "Když se astronomové snažili porozumět explozím supernov, klasifikovali je podle čar různých chemických prvků objevujících se v jejich spektru. Dobrý popis těchto tříd poskytuje anglická publikace „Optická spektra supernov“ od Filipenka (Annual Review of Astronomy and Astrophysics, Volume 35, 1997, pp. 309-355)  Základním prvkem rozdělení je přítomnost nebo nepřítomnost čáry vodíku. Pokud spektrum supernovy obsahuje čáru vodíku, je klasifikována jako \"typ II\", jinak jde o \"typ I\".  Kromě těchto skupin existují podrobnější dělení podle přítomnosti jiných čar nebo tvaru světelné křivky.", "section_level": 1}, {"title": "Typ Ia.", "content": "Supernovy typu Ia postrádají hélium a obsahují ve svém spektru absorpční čáru křemíku poblíž světelného vrcholu. Podle nejvíce akceptované teorie je tento typ supernov výsledkem procesu, při němž uhlíko-kyslíkový bílý trpaslík shromažďuje hmotu z blízkého hvězdného průvodce, obvykle rudého obra, až nakonec dosáhne Chandrasekharovy meze. Nárůst tlaku zvýší teplotu v okolí centra a začne perioda konvekce dlouhá asi 100 let. V jistém bodě této fáze slabého vření se zažehne deflagrační plamen živený termojadernou fúzí. Detaily jeho vzniku, umístění a počet bodů, v nichž započne, jsou stále neznámé. Dramatickému zrychlování šíření plamenu napomáhá Rayleighova-Taylorova nestabilita a interakce s turbulentními proudy. Předmětem velkých debat je stále otázka přeměny podzvukového šíření plamenu (deflagrace) do nadzvukové detonace. Energie, která se uvolní termonukleárním zážehem (~10 J), způsobí prudkou explozi hvězdy a vznik rázové vlny. Vyvrhovaná hmota je urychlována na rychlosti v řádu 10 000 km/s. Energie uvolněná při explozi způsobí také extrémní zvýšení jasnosti.  Teorie zabývající se tímto typem supernov je podobná teorii nov, v níž bílý trpaslík nabírá hmotu mnohem pomaleji a nedosáhne Chandrasekharovy meze. V případě novy zapříčiní dopadající hmota fúzní reakci materiálu poblíž povrchu, nezpůsobí však kolaps hvězdy.  Supernovy typu Ia mají charakteristickou světelnou křivku (graf jasnosti po explozi jako funkce času). V okamžiku maximální jasnosti obsahuje spektrum čáry středně těžkých prvků od kyslíku po vápník; jsou to hlavní produkty fúze ve vnějších vrstvách hvězdy. Měsíce po explozi, když vnější vrstvy expandují natolik, že se stanou průhlednými, začne ve spektru dominovat světlo emitované materiálem poblíž jádra hvězdy: těžké prvky syntetizované při explozi, nejvýznamnějšími jsou prvky skupiny železa. Radioaktivní rozpad Ni přes Co na Fe produkuje vysokoenergetické fotony, které dominují energetickému výstupu vyvržené hmoty ve střednědobém i dlouhodobém horizontu.  Typ supernov Ia uvolňuje největší množství energie mezi všemi ostatními známými třídami supernov. Nejvzdálenější jednoduchý objekt, jaký kdy byl ve vesmíru detekován (galaxie a kulové hvězdokupy se nepočítají), byla právě supernova SN 1997ff typu Ia vzdálená více než 11 miliard světelných let (přes 100 yottametrů).  Na rozdíl od jiných typů supernov lze supernovy typu Ia zpravidla najít ve všech typech galaxií, včetně eliptických. Nezdá se, že by upřednostňovaly nějakou oblast dnešních hvězdných formací.  Podobnost tvarů profilů jasnosti všech známých supernov typu Ia vede k jejich užívání jako standardních svíček v extragalaktické astronomii. Jsou prakticky jediným nástrojem umožňujícím měření velkých intergalaktických vzdáleností. V roce 1998 dala pozorování supernov typu Ia neočekávaný výsledek — vypadá to, že vesmír prodělává zrychlující se expanzi.", "section_level": 2}, {"title": "Typ Ib a Ic.", "content": "Raná spektra typů Ib a Ic neobsahují čáry vodíku ani výraznou křemíkovou absorpci poblíž 615 nanometrů. Za událostmi jako jsou supernovy typu II stojí pravděpodobně masívní hvězdy, které vyčerpaly palivo ve svých centrech; na rozdíl od nich původci typů Ib a Ic ztratily většinu svých obálek následkem silných hvězdných větrů popřípadě interakcí se svým průvodcem. Uvažuje se, že supernovy typu Ib jsou výsledkem zhroucení Wolfových–Rayetových hvězd. Existují jisté důkazy, že supernovy typu Ic mohou být původci některých typů gama záblesků, i když se zároveň soudí, že je může druhotně způsobit jakákoliv supernova v závislosti na geometrii exploze.", "section_level": 2}, {"title": "Typ II.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vyčerpání paliva pro fúzi.", "content": "Hvězdy mnohem hmotnější než naše Slunce se vyvíjejí o dost složitějšími způsoby. V jádru našeho Slunce se každou sekundu přemění 589 miliónů tun vodíku na 584 miliónů tun hélia, rozdíl hmotnosti 4,3 miliónů tun je přeměněn v čistou energii, která je vyzářena pryč. Hélium vyprodukované v jádře se zde hromadí, dokud se teploty v jádře nezvýší na úroveň, která dovolí fúzi hélia. Nakonec se vodík v jádře přeměnou na hélium a postupným rozředěním vznikajícím héliovým „popelem“ vyčerpá, fúze se zpomalí, gravitace nabude převahu a začne jádro stlačovat. Smršťování jádra zvýší teplotu natolik, že se zahájí kratší fáze fúze hélia, která bude hrát roli po méně než 10 % života hvězdy. Ve hvězdách menších než 10 hmotností Slunce se uhlík produkovaný fúzí hélia dále nespaluje a hvězda se pak postupně ochlazuje, tvoří se degenerovaný elektronový plyn a vzniká bílý trpaslík. Bílí trpaslíci se mohou později stát supernovou typu I, jak bylo popsáno výše. Ještě větší hvězdy mají gravitaci dostatečně silnou k vytvoření teplot a tlaků umožňujících fúzi uhlíku v jádře poté, co se začne smršťovat. Jádra těchto masívních hvězd nabývají vrstevnaté struktury podobné cibuli, jak jsou postupně v centru vytvářena těžší a těžší atomová jádra. Vnější vrstva obsahuje vodíkový plyn, když se noříme dolů, míjíme vrstvu vodíku spojujícího se fúzí v hélium, vrstvu hélia, vrstvu hélia spojujícího se fúzí v uhlík, vrstvu uhlíku a vrstvu uhlíku měnícího se fúzí v těžší prvky. Tyto hvězdy procházejí postupnými stadii vývoje, při přechodu mezi nimi se jádro smršťuje, až začne vytvářet atomová jádra, jejichž fúze byla dříve nemožná, a nově uvolňovaná energie opět nastolí rovnováhu mezi tlakem plynu a gravitací. I v průběhu jednoho stadia se jasnost hvězdy nepravidelně mění — každý nový zážeh fúze vytlačuje prvky z fúzujícího jádra do toho, co nazýváme „hvězdnou obálkou,“ reakce se ztlumí, dovolí gravitaci vmáčknout hmotu zpět do aktivního jádra a začít tak nový cyklus.  Limitujícím faktorem v tomto procesu je množství energie uvolněné fúzí, které závisí na vazebné energii v atomových jádrech. Každý následný krok produkuje postupně těžší a těžší prvky, které jsou stále těsněji svázány silnou interakcí, což znamená, že uvolňují při fúzi méně energie, než by uvolňovala lehčí jádra.  Nejtěsnější vazby v celém atomovém jádře má železo, chemickým symbolem Fe. Představuje „dno údolí nuklidů,“ lehčí prvky uvolňují energii při termojaderné fúzi a těžší při štěpení (jako při štěpné reakci). Když se v jádře hvězdy začne hromadit železný „popel,“ gravitace do aktivní oblasti tlačí více a více hmoty, která postupně projde všemi stupni fúze: vodík na hélium proton-protonovým cyklem, hélium na uhlík 3-alfa reakcí, uhlík s héliem na kyslík, kyslík na neon, neon na hořčík, hořčík na křemík a křemík na železo.", "section_level": 3}, {"title": "Zhroucení jádra.", "content": "Železné (Fe) jádro hvězdy je pod obrovským gravitačním tlakem a protože zde již není další fúze, nemůže vzdorovat tlakem plynu, jak je obvyklé, a místo něj nastupuje tlak elektronové degenerace — odpor elektronů proti stlačování k jiným elektronům. Pokud se dosáhne Chandrasekharovy meze, při níž se přesáhne degenerační tlak, železné jádro se začne hroutit. Hroutící se jádro produkuje vysoce enegetické gama paprsky, které rozbíjejí některá železná jádra na 13 He a 4 neutrony v procesu známém jako fotodisociace. Žádná jaderná reakce s jádrem železa však nemůže uvolnit energii; může ji jen absorbovat. Ačkoliv reakce v jádře po milióny let vyzařovaly energii ven a udržovaly hvězdu v rovnováze proti gravitaci, náhle začínají naopak energii pohlcovat, pomáhají gravitaci, takže se jádro, masívní struktura velikosti Slunce, zhroutí ve zlomku sekundy.  Jak se hustota hroutícího se jádra prudce zvyšuje, elektrony a protony jsou tlačeny k sobě, dokud jejich elektrické přitahování nepřekoná vzájemné vnitřní jaderné odpuzování. Při této reakci, obráceném beta-rozpadu, je elektron vtlačen do protonu, uvolní se neutrino a vznikne neutron. Únik neutrina z jádra a odčerpávání energie dále urychluje kolaps, následkem čehož oddělení hvězdného jádra od vnějších vrstev a dosažení hustoty atomového jádra trvá pouhé milisekundy. Při této hustotě brání dalšímu stlačování vzájemný odpor neutronů způsobený jejich kvantovými vlastnostmi (jde o fermiony podléhající vylučovacímu principu). V tomto okamžiku je neutronový degenerační tlak dostatečný k vyrovnání gravitace; jádro však ve skutečnosti přesáhne bod rovnováhy a podléhá nepatrnému pružení, vytvářejíce rázové vlny, které narážejí do kolabujících vnějších vrstev hvězdy. Pokud je zárodek neutronové hvězdy, který se z jádra zformoval, dostatečně masívní, pokračuje v kolapsu a skončí buď přímo jako černá díra nebo se v závislosti na hmotnosti kolaps zastaví v některém z teorií předpovězených stabilních mezistavů. Takovým přechodem může být hypotetická hyperonová hvězda, jejíž neutronový plyn byl stlačením dále degenerován a neutrony vybuzeny do stavu hyperonů. Pokud ani degenerační tlak hyperonového plazmatu není s to odolat gravitaci, může se kolaps zastavit ještě ve stádiu kvarkové hvězdy skládající se z kvark-gluonového plazmatu. Kvarky jsou opět fermiony a díky Pauliho vylučovacímu principu by měly být schopné vyrovnat gravitační tlak vytvořením degenerovaného plynu podobně jako elektrony v případě bílých trpaslíků a neutrony v neutronových hvězdách. Existence kvarkových hvězd ale zatím nebyla dostatečně podložena pozorováním.", "section_level": 3}, {"title": "Přenos energie kolapsu do exploze.", "content": "Víme, že fáze kolapsu jádra hvězdy je tak rychlá a energetická, že pouze neutrina jsou schopna jej v té chvíli opustit. Většina gravitační potenciální energie kolapsu je přeměněna na 10 sekundový záblesk neutrin, při němž se uvolní 10 J. Část této energie, asi 10 J je reabsorbována explodující hvězdou. Energie připadající na částici v supernově je typicky desítky až stovky MeV (1 až 150 pJ). Neutrina produkovaná supernovou byla skutečně pozorována v případě supernovy 1987A a ubezpečila astronomy, že základní obraz kolapsu je v principu správný. Několik souběžně pracujících detektorů neutrin založilo SNEWS, systém varování před supernovami (\"Supernova Early Warning System\"), který má zabezpečit včasné upozornění komunity astronomů na přicházející explozi supernovy v naší Galaxii.  Energie částic je poměrně malá, takže standardní model částicové fyziky se zdá být v zásadě v pořádku, vyšší hustoty si však mohou vynutit jeho korekce. Pozemské akcelerátory jsou schopny vytvořit interakce částic, jejichž energie je mnohem vyšší, než byla pozorována u supernov, tyto experimenty však zahrnují pouze jednotlivé částice interagující s jinými jednotlivými částicemi, je proto možné, že za vysokých hustot uvnitř supernovy vznikají neočekávané efekty. Interakce mezi neutriny a jinými částicemi uvnitř supernovy jsou určovány slabou interakcí, jejíž modelování je dobře zvládnuto. Naproti tomu interakce mezi protony a neutrony jsou ovlivněny především silnou interakcí, u které jsou výpočetní modely mnohem složitější.  Hlavním nevyřešeným problémem supernov typu II je, že nerozumíme, jak záblesky neutrin přenášejí energii na zbytek hvězdy a vytvářejí rázovou vlnu, způsobující její explozi. Z předchozího plyne, že na vznik exploze je nutné pouhé jedno procento vyzářené energie, ale objasnit jeho získání se ukazuje být velmi obtížným. V roce 1990 jeden z modelů vysvětloval tento fakt mj. mechanismem zvrácení konvekce, kde předpokládal, že konvekce, ať už neutrin zevnitř, tak i padající hmoty shora, dokončí proces destrukce původní hvězdy. Během exploze jsou zachycováním neutronů vytvářeny prvky těžší než železo a díky tlaku neutrin na okraje „neutrinosféry“ je okolní prostor obohacen oblaky plynu a prachu bohatšími na těžší prvky, než byla hvězda, z níž původně pocházely.  Neutrinová fyzika, založená na standardním modelu, je k pochopení tohoto procesu klíčová. Další rozhodující oblastí výzkumů je magnetohydrodynamika plazmatu (MHD), z níž je vytvořena umírající hvězda, její chování během hroucení jádra, jak se vytváří „rázová vlna,“ kdy a jak se „zastaví“ a znovu načerpá energii. Počítačové modely jsou úspěšné ve výpočtech chování supernov typu II pouze od chvíle, kdy je rázová vlna již vytvořena. Pokud ignorujeme první sekundu exploze a předpokládáme, že exploze již začala, astrofyzikové jsou schopni detailně předpovědět prvky produkované supernovou a její očekávanou světelnou křivku.  Zbývající jádro hvězdy se může v závislosti na své hmotnosti stát buď neutronovou hvězdou, černou dírou, případně i dosud pouze hypotetickou hyperonovou nebo kvarkovou hvězdou, protože však mechanismu kolapsu supernovy málo rozumíme, hraniční hmotnosti neznáme.", "section_level": 3}, {"title": "Podtypy supernov typu II.", "content": "Supernovy typu II lze ještě rozdělit podle tvaru jejich světelných křivek na typy II-P a II-L. Typ II-P obsahuje ve své světelné křivce „plošinu“ (francouzsky \"plateau\"), zatímco II-L v ní má „lineární“ pokles (anglicky \"linear\", lineární v závislosti magnitudy na čase, exponenciální v závislosti jasnosti na čase). Má se za to, že toto rozdílné chování má původ v obálce těchto hvězd. Supernovy Typu II-P mají velkou vodíkovou obálku, která zachytí energii vyslanou ve formě gama paprsků a pomalu ji uvolňuje, zatímco u typu II-L se předpokládají mnohem menší obálky přeměňující méně gama záření do viditelného světla.  Supernovy typu II je možné také dále rozdělit podle jejich spektra. Zatímco většina supernov typu II se vyznačuje velmi širokými emisními čarami, což znamená expanzní rychlosti mnoha tisíc km/s, některé z nich mají relativně úzké rysy, což může být způsobeno interakcí obálky s mezihvězdným materiálem; nazýváme je typ IIn, kde „n“ znamená „úzký“ (anglicky \"narrow\").  U několika supernov, jako například SN 1987K a 1993J, se zdá, že změnily typ: zpočátku vykazovaly čáry vodíku, pak však, v průběhu týdnů či měsíců, začaly dominovat čáry hélia. Pro popis této kombinace rysů typů II a Ib se užívá termín „typ IIb.“ Jedná se nejspíš o masívní hvězdy, které ztratily téměř celý, ale nikoliv všechen vodíkový obal. Jak zbytky supernovy expandují, vodíková vrstva se rychle stane opticky průsvitnou a odhalí hlubší vrstvy.  Existují spekulace, že některé výjimečně velké hvězdy mohou místo toho před svým zánikem vytvořit „hypernovu.“ V navrženém mechanismu hypernovy se jádro extrémně masívní hvězdy hroutí přímo do černé díry a dva extrémně energetické výtrysky plazmatu jsou vymrštěny takřka světelnou rychlostí z pólů její rotace. Tyto výtrysky emitují intenzívní gama paprsky a patří mezi několik kandidátů na vysvětlení gama záblesků.", "section_level": 3}, {"title": "Pojmenování supernov.", "content": "Objevy supernov jsou oznamovány na Centrálu astronomických telegramů Mezinárodní astronomické unie, která vydá oběžník s přiděleným názvem. Název se skládá z roku objevu a jedno nebo dvoupísmenného označení. Prvních 26 supernov v roce dostává písmena od A do Z. Po Z se začíná s aa, ab, atd.", "section_level": 2}, {"title": "Významné supernovy.", "content": "Zde uvedené letopočty představují okamžik prvního pozorování na Zemi. Událost samotná nastala ve vzdálenostech stovek nebo tisíců světelných let od Země a tomu odpovídá doba, kterou světlu překonání této vzdálenosti muselo zabrat.  Supernovu z roku 1604 použil italský učenec a astronom Galileo jako důkaz neplatnosti aristotelovského dogmatu o naprosté neměnnosti nebes.", "section_level": 1}, {"title": "Supernovy jako příčiny vymírání druhů.", "content": "Supernovy po sobě často zanechávají zbytky; studiem těchto objektů o nich získáváme další cenné vědomosti. Supernovy z dávných dob jsou řazeny mezi teorie o možných příčinách velkých hromadných vymírání na Zemi, například vymírání na konci křídy, při kterém byli před 66 miliony let vyhubeni dinosauři a mnoho dalších skupin tehdejších organismů. S takovou teorií přišli například kanadští astrofyzici Victor A. Hughes a David Routledge v 70. letech 20. století. Zatím ale není pro žádnou takovou událost dostatek přesvědčivých důkazů.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "Energetickou bilancí překonává výbuch supernovy jen málo jevů ve vesmíru", "section_level": 2}], "src_summary": "Termín supernova nebo výbuch supernovy (\"exploze supernovy\") se v astronomii vztahuje k několika typům hvězdných explozí, kterými vznikají extrémně jasné objekty složené z plazmatu, jejichž jasnost posléze v průběhu týdnů či měsíců opět o mnoho řádů klesá.", "tgt_summary": "超新星是某些恒星在演化接近末期时经历的一种剧烈爆炸。这种爆炸都极其明亮,过程中所突发的电磁辐射经常能够照亮其所在的整个星系,并可能持续几周至几个月甚至几年才会逐渐衰减。而在此期间,一颗超新星所释放的辐射能量可以与太阳在其一生中辐射能量的总和相当。恒星通过爆炸可以将其大部分甚至几乎所有物质以高至十分之一光速的速度向外抛散,并向周围的星际物质辐射激波。这种激波会导致一个由膨胀的气体和尘埃构成的壳状结构形成,这被称作超新星遗迹。超新星是星系引力波潜在的强大来源。初级宇宙射线中来自超新星的占了很大的比例。", "id": 1498516}
{"src_title": "Zlato", "tgt_title": "金", "src_document": [{"title": "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Zlato je chemicky velmi odolný kov. Z běžných anorganických kyselin reaguje pouze s lučavkou královskou (směs HNO a HCl), jíž se rozpouští za vzniku tetrachlorozlatitanového aniontu [AuCl]. V alkalickém prostředí se zlato rozpouští v přítomnosti kyanidových iontů (za přítomnosti kyslíku), přičemž vzniká komplexní kyanozlatnan [Au(CN)].  Speciální případ představuje rozpouštění zlata v elementární rtuti. Již středověcí alchymisté věděli, že při kontaktu zlata se rtutí velmi snadno vzniká zvláštní roztok zlata ve rtuti, amalgám. Amalgám přitom zůstává kapalný i při poměrně vysokých obsazích zlata. Zahřátím amalgámu na teplotu nad 300 °C se rtuť odpaří a zbude ryzí zlato.  V roce 1997 objevili japonští chemici směs organických sloučenin, která údajně rozpouští zlato. Jde o směs jodu, tetraethylamoniumjodidu a acetonitrilu, která při teplotě varu (82 °C) tvoří nasycený roztok. Snížením teploty roztoku pod 20 °C se z roztoku vysráží čistý kov. Zlato je také rozpustné ve vodném roztoku jodidu draselného a jodu. Pomocí tohoto roztoku lze snadno rozpouštět především tenké vrstvy zlata.  Zlato je mimořádně trvanlivé a odolné vůči povětrnostním i chemickým vlivům. Pevnost a tvrdost zlata je možné zvýšit přidáním jiných kovů. Pozlacené průhledné plastické fólie mají vynikající odrazivost světelných a tepelných (infra-) paprsků. Zlatá fólie může chránit před únikem tělesného tepla (např. v porodnictví nebo v extrémních přírodních podmínkách).", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v přírodě a získávání.", "content": "Zlato je v zemské kůře značně vzácným prvkem. Průměrný obsah činí pouze 4 – 5 ppb (μg/kg). V mořské vodě je jeho koncentrace značně nízká, přesto však díky vysoké koncentraci chloridových iontů ne zcela zanedbatelná – uvádí se hodnota 0,011 μg Au/l. Ve vesmíru připadá na jeden atom zlata přibližně 300 miliard atomů vodíku.  V horninách se díky své inertnosti vyskytuje prakticky pouze jako ryzí kov. Krychlový nerost tvoří plíšky a zrna uzavřená nejčastěji v křemenné výplni žil. Krystaly nejsou hojné, často mikroskopicky rozptýleny v šedém žilném křemeni.  Vyskytuje se ryzí nebo ve slitině se stříbrem (elektrum). Po rozrušení žil se dostává do náplavů a odtud se rýžuje. Nejbohatší světová naleziště jsou v jižní Africe, na Uralu, v Austrálii; valouny zlata (nugety, až kilogramové) v Kanadě a na Sibiři. Viz také zlato (minerál).  Největší producenti zlata (podle The Atlantic, 2008): 1. Jihoafrická republika 11,0 % světové produkce, 2. USA 10,5 %, 3. Austrálie 10,1 %, 4. Čína 9,7 %, 5. Peru 8,2 %, 6. Rusko 6,2 %, 7. Kanada 4,2 %  Těžba zlata ve světě (za rok 2013, v tunách, podle U. S. Geological Survey):  V současné době jsou rýžovatelná ložiska zlata již většinou vyčerpána. Avšak v historii bylo rýžování první a jednou z nejvýznamnějších metod získávání zlata z přírody. Všechny metody rýžování jsou založeny na principu gravitační separace lehčích částic písku. Dnes se proto těží primární ložiska, kde je zlato velmi jemně rozptýleno v hornině a kov je z horniny získáván hydrometalurgicky procesem zvaným loužení.  Proces spočívá v jemném namletí horniny, aby se do kontaktu s loužicím roztokem mohla dostat většina přítomných mikroskopických zlatých zrnek. Namletá hornina se potom louží buď kyselým roztokem s vysokým obsahem chloridových iontů a oxidačním prostředím (např. sycení plynným chlorem nebo přídavky kyseliny dusičné) nebo naopak roztokem alkalických kyanidů za probublávání vzdušným kyslíkem.  Z loužicího roztoku se poté zlato získává redukcí, např. průchodem elektrického proudu roztokem – elektrochemicky, kdy se kovové zlato vyloučí na záporné elektrodě – katodě. Redukci je možno provést i chemicky přídavkem vhodného redukčního činidla (hydrazin, kovový hliník apod.).  Amalgamační způsob těžby zlata z rud byl používán v minulosti pro těžení náplavů, v nichž bylo zlato přítomno ve formě větších oddělených zrnek, která se však již obtížně získávala rýžováním. Pro tento účel byla zlatonosná hornina kontaktována s kovovou elementární rtutí.  Vzniklý amalgám zlata byl po oddělení horniny obvykle prostě pyrolyzován a rtuť byla jednoduše odpařena do atmosféry. V současné době se tento postup téměř nepoužívá a pokud ano, je zlato z amalgámu získáváno šetrnějším způsobem bez kontaminace atmosféry parami rtuti.  Do roku 2014 bylo vytěženo přibližně 175 000 tun zlata (krychle o hraně asi 21 m).  Největším vlastníkem zlata jsou Spojené státy americké. Mají celkem 261 498 926 trojských uncí (8 133,5 tun) zlata. Více než polovinu mají uloženu v kentuckém Fort Knoxu, zbytek leží ve West Pointu a Denveru.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v Česku.", "content": "V Česku jsou zlatonosné žíly ve středních Čechách (např. Jílové u Prahy, Roudný, Veselý kopec u Mokrska, okolí Rožmitálu), v Jeseníkách (Zlaté Hory) a v okolí Kašperských Hor. Vzhledem ke snaze zahraničních firem o průmyslovou těžbu zlata v České republice vzniklo v roce 1996 sdružení Čechy nad zlato, které sdružuje převážně města a obce z potenciálně ohrožených lokalit.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologická rizika těžby zlata.", "content": "Hydrometalurgický postup dobývání zlata z nízkoryzostních rud představuje značně rizikový proces z ekologického hlediska. Nasazení kyanidových roztoků v tunových až stotunových šaržích představuje obrovské riziko v případě, že dojde k havárii. Příkladem může být katastrofální zamoření Dunaje kyanidy a těžkými kovy z rumunského hydrometalurgického provozu Baia Mare v lednu 2000. Výsledkem byla přírodní katastrofa – stovky tun mrtvých ryb a dalších živočichů a porušení životní rovnováhy rozsáhlého území na desítky let. K haváriím podobného druhu došlo několikrát i v USA nebo jihoamerické Brazílii, kdy byla zamořena řeka Amazonka.  Problém je také používání kovové rtuti pro amalgamační způsob těžby zlata, např. v Mongolsku, v Jižní Americe nebo v Africe. Nezanedbatelné jsou i problémy s vhodným uložením tisícitunových kvant vyloužené horniny, jejíž zemědělské využití je v současné době prakticky nemožné.  Kvůli potenciálním rizikům při použití kyanidů jsou vyvíjeny nové metody, jako například loužení v roztoku thiosíranu či thiomočoviny. Rozsáhlejšímu nasazení této metody zatím brání jejich cena související i s obtížnějším získáváním vylouženého zlata.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Šperky, pozlacování.", "content": "Zlato se používá zejména k výrobě šperků a to ve formě slitin se stříbrem, mědí, zinkem, palladiem či niklem). Samotné ryzí zlato je příliš měkké a šperky z něj zhotovené by se nehodily pro praktické použití. Příměsi palladia a niklu navíc zbarvují vzniklou slitinu – vzniká tak v současné době dosti módní \"bílé zlato\" (jako \"bílé zlato\" se dříve přeneseně označoval např. porcelán, cukr či sůl). Obsah zlata v klenotnických slitinách neboli ryzost se vyjadřuje v karátech (ryzí zlato je 24karátové).  Výroba a dovoz šperků a výrobků ze zlata podléhá puncovnímu zákonu. Šperky a produkty, jak nové, tak i staré určené k prodeji jsou opatřené puncem. Punc je pro každou ryzost jiný.  I velmi tenký zlatý film na povrchu neušlechtilého kovu jej dokáže účinně ochránit před korozí. Pozlacování kovových materiálů se obvykle provádí elektrolytickým vylučováním zlata na příslušném kovu, který je ponořen do zlatící lázně a je na něj vloženo záporné napětí (působí jako katoda). Kromě toho zlacení zvyšuje hodnotu pokoveného předmětu, jako příklad mohou sloužit různé sportovní a příležitostné medaile, pamětní mince, bižuterie apod.  Na nekovové povrchy (dřevo, kámen) se zlato nanáší mechanicky, přičemž se využívá faktu, že kovové zlato lze rozválcovat nebo vyklepat do mimořádně tenkých fólií o tloušťce pouze několika mikrometrů (z 1 g zlata lze vyrobit fólii o ploše až 1 m2). Zajímavé je, že tyto velmi tenké fólie mají při pohledu proti světlu zelenou barvu. V tomto případě má zlatá fólie na povrchu pozlacovaného předmětu funkci nejen ochrannou, ale i estetickou (pozlacené sochy, části staveb).  Používá se také k pozlacování těla či potravin (označeno jako E 175).", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "Vzhledem ke své dobré elektrické vodivosti a inertnosti vůči vlivům prostředí je velmi často používáno v mikroelektronice a počítačovém průmyslu. Častým mýtem je, že se zlato v elektronice používá pro svou vynikající elektrickou vodivost. Zlato je poměrně dobře vodivé (má vodivost 43,5 S·m·mm), ale lepšími a především mnohem levnějšími vodiči jsou měď (56,2 S·m·mm) a stříbro (61,5 S·m·mm). Hlavní důvod pro využití zlata v elektronice je jeho vysoká odolnost proti oxidaci (korozi). Vodivost zlata tedy není nejlepší, ale zato se s časem prakticky nemění. Hlavní využití je pak v pozlacení elektricky vodivých kontaktů mezi dvěma vodiči, poněvadž právě na kontaktech má oxidace největší vliv na celkovou vodivost. Když plocha kontaktu zoxiduje a pokryje se vrstvou oxidu daného kovu (což je většinou dobrý izolant – někdy dokonce keramika), tak se mezi oběma vodiči na kontaktu vytvoří bariéra (daného oxidu), která výrazně zvýší celkový odpor (zhorší vodivost). Pro tyto účely se příslušné kontaktní povrchy elektrolyticky pokrývají tenkou zlatou vrstvou.  Zlato se využívá i ve sklářském průmyslu k barvení nebo zlacení skla. Na povrch skleněného předmětu se přitom nejprve štětečkem nanáší roztok komplexních sloučenin zlata v organické matrici. Po vyžíhání se organické rozpouštědlo odpaří a na povrchu skla zůstane trvalá zlatá kresba. Přídavky malých množství zlata do hmoty skloviny se dosahuje zbarvení skla různými odstíny červené barvy.", "section_level": 2}, {"title": "Zubní lékařství.", "content": "Zlato je již dlouhou dobu součástí většiny dentálních slitin, tedy materiálů sloužících v zubním lékařství jako výplně zubů napadených zubním kazem, nebo pro konstrukci můstků a jiných aplikací. Důvodem je především zdravotní nezávadnost zlata, které je natolik chemicky inertní, že ani po mnohaletém působení poměrně agresivního prostředí v ústní dutině nepodléhá korozi. Čisté zlato je však příliš měkké a proto se aplikují jeho slitiny především s mědí, stříbrem, palladiem, zinkem, cínem, antimonem, někdy je součástí dentální slitiny také indium, iridium, rhodium nebo platina.", "section_level": 2}, {"title": "Bankovnictví a finanční spekulace.", "content": "Po dlouhou dobu sloužilo zlato uložené ve státních bankách jako zlatý standard. Centrální banky musely držet fyzicky zlato, kterým garantovaly hodnotu státem vydávané měny. Platilo to takřka globálně až do první světové války. Americký dolar byl tehdy například cenově určen jako 1/20 unce zlata. Tato propojenost znemožňovala vydávat nové a nekryté peníze. To však změnily enormní válečné výdaje a od garancí zlatem se začalo upouštět. Inflace na sebe nenechala dlouho čekat, a Německo postihla dokonce hyperinflace.  Po druhé světové válce se pokusil zabránit stejné situaci Brettonwoodsský měnový systém, který byl uzavřen v červenci roku 1944, a představoval přímé napojení amerického dolaru na zlato a všech ostatních měn na dolar. Dolar měl tehdy hodnotu 1/35 unce zlata. Dohoda však padla roku 1971, což vedlo ke zrušení pevně daných kurzů měn i zlata. Od té doby začala cena měn i zlata podléhat tržní nabídce a poptávce.  Od té doby lze do zlata investovat. Investuje se pak do tzv. investičního zlata, které představuje certifikovaný zlatý slitek. Tento slitek má na sobě vyražený punc a přísluší k němu certifikát. Použité zlato má nejvyšší kvalitu, jedná se o ryzí zlato = 24 karátů = 999/1000. Pro obchodování se jako jednotka hmotnosti používá trojská unce, což odpovídá 31,1035 g. Investiční zlato je dle evropské legislativy osvobozeno od DPH.  Kromě investice do zlata v jeho fyzické podobně může zájemce investovat také do instrumentů, které jsou na jeho cenu navázané. Patří mezi ně například futures kontrakt, ETF, případně CFD kontrakty či různé „zlaté“ fondy a akcie společností, jejichž obchod se zlatem souvisí (např. těžařské společnosti).", "section_level": 2}, {"title": "Světová cena zlata.", "content": "Na Zemi je pouze omezená zásoba zlata, která představuje asi 170 tisíc tun zlata. Kvůli tomuto omezení a vlastnostem, jako je stálost, inertnost a odolnost proti korozi, které zlatu předurčují široké využití ve šperkařství, průmyslu a finančnictví, jeho cena z dlouhodobého hlediska neustále roste.  Zlato je proto zajímavou komoditou, se kterou se obchoduje na světových burzách. Základní a nejznámější je burza Londýn, ta zveřejňuje průběžně výsledky obchodování London FIX a London SPOT. Světová cena zlata je pak udávaná v dolarech za trojskou unci (USD/oz).", "section_level": 2}, {"title": "Platidlo.", "content": "Zlato a mince z něj ražené byly po tisíciletí rozšířeným platidlem. Ve starověké Číně bylo zlato uznáno jako oficiální platidlo již v roce 1091 př. n. l. Pro měkkost zlata se z něj velice dobře razily zlaté mince. Nejznámější a nejrozšířenější zlatou mincí byl dukát, který byl rozšířený po celé Evropě v královstvích a císařstvích, ale pro svoji oblíbenost se razil a razí dál nejen v České republice, ale i Rakousku a v dalších zemích dodnes.  První nejznámější zlaté mince na území České republiky jsou zlaté keltské mince statéry známé jako duhovky (nacházené po dešti).  XAU je kód pro 1 trojskou unci zlata jako platidla podle standardu ISO 4217.", "section_level": 2}, {"title": "Mytologie.", "content": "V egyptské mytologii se věřilo, že bohové jsou (jejich maso) ze zlata. V řecké vystupuje zlato jako ichor (krev bohů a nesmrtelných), zlatá jablka nesmrtelnosti (které hlídaly Hesperidky) či zlaté rouno. Pro Inky bylo zlato symbolem Slunce (bůh Inti). I Hélios putoval na zlatém člunu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zlato (chemická značka Au, \"Aurum\") je chemicky odolný, velmi dobře tepelně i elektricky vodivý, ale poměrně měkký drahý kov žluté barvy. Již od dávnověku byl používán pro výrobu dekorativních předmětů a šperků a jako platidlo. V současné době je navíc důležitým materiálem v elektronice, kde je ceněn jeho nízký přechodový odpor a odolnost proti korozi. V přírodě se vyskytuje zejména ryzí.", "tgt_summary": "金(英语:Gold)是化学元素,化学符号Au(来自),原子序数79。纯金是有明亮光泽、黄中带红、柔软、密度高、有延展性的金属。金在元素周期表中在11族,属过渡金属,是化学性质最不活泼的几种元素之一。金在标准状况下是固体,在自然界中常以游离态单质形式(自然金)存在,如岩石、地下矿脉及冲积层中堆积的砂金或金粒。金能和游离态的银形成固溶体琥珀金,在自然界中也能和铜、钯形成合金。矿物中的金化合物不太常见,主要是碲化金。", "id": 867077}
{"src_title": "Denis Diderot", "tgt_title": "德尼·狄德罗", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodil se 5. října 1713 ve městě Langres ve Francii. Své základní vzdělání získal na jezuitské základní škole v Langres, dále pak od roku 1732 studoval na Collège d'Harcourt v Paříži. Upustil od nápadu stát se knězem a raději šel studovat práva. To ho ale také brzy omrzelo a tak se v roce 1734 rozhodl stát se spisovatelem. Kvůli jeho odmítnutí vykonávat vyučené profese se ho však jeho otec zřekl, a tak žil Diderot dalších 10 let bohémským životem.  V roce 1742 se spřátelil s Jeanem-Jacquesem Rousseauem. Ještě silněji se otci odcizil, když se v roce 1743 oženil s Antoinettou Champion, zarytou římskou katoličkou. I přesto, že se toto spojení považovalo za nevhodné s ohledem na Antoinettin nízký původ, v říjnu 1743 z něj vzešlo dítě, holčička Angélique (jménem po Denisově mrtvé matce a sestře).  Smrt jeho sestry, jeptišky, způsobená z přepracování v klášteře nejspíš ovlivnila Denisův názor na náboženství. Předpokládá se, že právě ona byla předlohou pro jeho novelu \"La religieuse\" (česky \"Jeptiška\"), která popisuje život řeholnice, jež je nucena vstoupit do kláštera, kde trpí kvůli ostatním sestrám.  Měl aférky se spisovatelkou Madeleine de Puisieux a se Sophií Volland. Jeho dopisy pro Sophii posloužily jako zdroj informací o životě a myšlení Pařížanů v tomto období. Přestože byla Diderotova práce obsáhlá a důkladná, byl sám velice chudý. Když měl dát své dceři na věno, byl nucen prodat svoji sbírku knih. Ruská carevna Kateřina II. (s níž si psal dopisy) ale jeho sbírku odkoupila a poté požádala Diderota, aby jí dělal knihovníka s ročním platem, takže si mohl knihy ponechat. V Petrohradu působil v letech 1773 – 1775.  Zemřel na střevní potíže v Paříži 31. července 1784. Jeho potomci poslali jeho obrovskou knihovnu Kateřině II., která ji věnovala Ruské národní knihovně.", "section_level": 1}, {"title": "Profesní život, názory.", "content": "Od roku 1743 překládá různé vědecké spisy, ke kterým občas doplní své vlastní poznatky. V roce 1746 píše své první dílo \"Filozofické myšlenky\" (\"Pensées philosophiques\") a k němu přidává krátkou doplňující esej o přirozené teologii a shoduje se tak s Voltairovým „rozumovým náboženstvím“. V roce 1747 napsal alegorii \"Procházka skeptika\" (\"Promenade du sceptique\"), v níž zesměšňuje křesťanství. V dalších pracích postupně opustil deismus a začal odmítat existenci Boha.  Diderotovo myšlení se vyznačuje vývojem, který nebyl rozvojem původního stanoviska, nýbrž vedl k radikálním předělům. Diderot začal jako teista (studoval na církevních školách) a přes deistickou pozici dospěl k ateismu. Poté co pařížský parlament odsoudil v roce 1762 Rousseauovův spis „Emil aneb O výchově“, byl Diderot dotázán, zda se má pro pravdu nasazovat život. „Diderot odpověděl, že vzhledem k tomu, jak lidé pravdu používají, neví, zda existuje taková pravda, která by byla hodna i jen kapky krve. Nasazení života by se prý spíše vyplatilo při překonávání omylů. ‚\"Snad bych i obětoval život, kdybych mohl provždy odstranit například ideu Boha z představivosti a paměti lidí.\"‘“  Diderot si však uvědomoval, „že není možno bezprostředně osvobodit lidi, jejichž instinkty je třeba brzdit. Je známa jeho averze proti kléru, avšak v »plánu university«, vypracovaném pro Kateřinu II., oportunisticky napsal: \"‚Ponechal bych kněze, ne jako vychovatele rozumných lidí, ale jako strážce hlupáků. A jejich kostely bych nechal existovat jako útulky jistého druhu pitomců, kteří by se mohli stát zuřivými, kdyby se zcela ponechali sami sobě\".‘ Diderot však chtěl, aby církev byla bezpodmínečně podřízena státu, aby kněží byli jeho zaměstnanci.“  Jako filozof dospěl Diderot k materialistickému pojetí. Diderotova filozofie přírody je zvláštní syntézou hylozoistického materialismu, spinozismu, nauky o monádách a dobové přírodovědy. Není tvůrce nebo Boha mimo svět, veškerá hmota je živá, oduševněná, je nadána všeobecnou senzibilitou. Na nižších stupních je oduševněnost jakoby spoutána, čím výše, tím více nabývá převahy a nadvlády nad hmotností. Svět i příroda mají samy v sobě zdroj pohybu a konání. I duše se skládá z atomů opatřených citlivostí, z jakýchsi zmaterializovaných Leibnizových monád. V gnoseologii je pro Diderota příznačný materialistický sensualismus, pramenem poznání je zkušenost. Diderot odmítal despotismus a byl přívržencem konstituční monarchie. Svými pracemi v oblasti umění přispěl k uznání estetiky jako vědecké disciplíny (např. dílo \"Pojednání o kráse\" [\"Le Beau\"], 1752).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Je autorem četných spisů, filozofických, prozaických, dramatických atd. Od roku 1975 vychází úplné kritické vydání jeho díla, které je rozvrženo do třiceti třech svazků: \"Œuvres complètes, édition critique et annotée\" par J. Fabre, H. Dieckmann, Jacques Proust, Jean Varloot (dite \"DPV\"), Paris, 33 vol.  V tomto článku uvádíme jen některé významnější práce.", "section_level": 1}, {"title": "Estetická díla.", "content": "Jako autor románů a divadelních her se Diderot zabýval též estetickými otázkami, na něž hledal odpověď způsobem, který předznamenal Shaftesbury. Myšlenky o estetice jsou roztroušeny v řadě jeho prací.", "section_level": 2}], "src_summary": "Denis Diderot (5. října 1713 Langres, Champagne – 31. července 1784 Paříž) byl francouzský osvícenecký spisovatel a filozof. Zabýval se mnoha obory – filosofií, estetikou, teologií, matematikou, fyzikou.", "tgt_summary": "德尼·狄德罗(法语:,,1713年-10月5日-1784年-7月31日)是法国启蒙思想家、唯物主义哲学家、文学家、美学家和翻译家,百科全书派的代表。他的最大成就是以二十年之功主编《百科全书,或科学、艺术和工艺详解词典》(通常称为《百科全书》)。此书是18世纪启蒙运动的最高成就之一。", "id": 1076535}
{"src_title": "Spalovač mrtvol", "tgt_title": "焚尸人", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Příběh se odehrává na pozadí politických změn sklonku 30. let 20. století v Československu. Pro děj se též stala důležitou smrt dalajlámy Tubtäna Gjamccha v roce 1933. Vlastní děj se potom zaměřuje na psychologii spořádaného otce rodiny a vzorného zaměstnance krematoria Karla Kopfrkingla, který spolu s pádem zlaté éry první republiky mění svůj charakter až do patologické polohy. Na konci filmu, tedy po vytvoření protektorátu, se stává z Kopfrkingla vrah své milované rodiny, příslušník strany (NSDAP), od které je pověřen šéfováním nových plynových žárovišť. Deformace jeho psychiky je ještě umocněna návštěvami snového „tibetského vyslance“, který ho nazývá novým dalajlámou a buddhou.", "section_level": 1}, {"title": "Porovnání novely a filmu.", "content": "Rozdílnost filmu a knižní předlohy je minimální, například úprava scény v panoptiku, je ve filmu vylíčena daleko tvrdším a morbidnějším způsobem. Také je časté, že dialogy a monology se často zaměňují a objevují se na rozdílných místech než v předloze. Jak ve filmu, tak v předloze se u postav objevuje hovorová řeč i podobné nebo dokonce totožné větné konstrukce. Nebo záměna kapitol a jejich časová posloupnost v knize je pak ve filmu podaná rozdílně. Občasné je i vynechání detailů a vysvětlujících rozhovorů a dějů, které kniha obsahuje, také některé události úplně mizí a jiné jsou interpretovány jinak. Zásadní je změna způsobu, kterým se Kopfrkingl dostane do židovského pohřebního bratrstva – v knize v přestrojení za žebráka a ve filmu se tam nechá pozvat svým lékařem Bettleheimem.  Film také obsahuje některé scény navíc jako návštěva Kopfrkingla v „masérském salónu“, nová je též postava bledé mlčící dívky.  Na konci novely Kopfrkingla odváží sanitka (snad do blázince); poslední scéna se odehrává po skončení války v sanitním vlaku. Tyto scény ve filmu nejsou.", "section_level": 1}, {"title": "Atmosféra.", "content": "Ještě v dobách svého studia se režisér Herz setkal s psychologickými filmy Alfreda Hitchcocka a později filmy Victora Sjöströma, Ingmara Bergmana, či Luise Buñuela, které si velmi oblíbil a je možné ve filmu jistý vliv jejich tvorby vidět. Na druhou stranu režisér popírá, že by se jednalo o cílené napodobování. Zřetelný je vliv surrealistické tvorby autorova generačního současníka a přítele Jana Švankmajera, například scéna v zoologické zahradě.  Krom precizní režie vytváří expresivní nádech filmu kamera Stanislava Miloty, který natáčel Rudolfa Hrušínského z ne zcela obvyklých úhlů, ve velkých detailech a za použití speciálních technik, jako bylo – v té době téměř neznámé – rybí oko. Atmosféru dotváří výsledný rychlý střih a prostřihy Jaromíra Janáčka spolu s hudbou Zdeňka Lišky. Notně se na vyznění díla podílí vysoce ceněné herectví Rudolfa Hrušínského v roli Kopfrkingla, jehož monology zabírají až 60 % filmového času.  Filmové prostředky též umožnily zajímavě zpracovat specifický vztah Karla Kopfrkingla k obrazům či fotografiím, který definoval už Ladislav Fuks ve své novele. Záběry vybraných obrazů divákovi představuje psychiku hlavního hrdiny, jak vidno např ve scéně u rámaře Holého. Obrazy jsou ve filmu také použity k podtržení výhradně hudebních nebo mluvených pasáží. Nejpatrněji je toto vidět ve scéně, kdy Kopfrkingl představuje svoji koncepci velkých pecí v místnosti s pravým křídlem triptychu \"Zahrada pozemských rozkoší\" od Hieronyma Bosche: jak se projev stává intenzivnější začne kamera bloudivě zabírat detaily díla, následně se objeví i záběry z obrazů jako \"Nesení kříže\", \"Let do nebe\" a \"Sedm smrtelných hříchů\". Významnou roli ve výsledné expresivitě filmu hrají též exteriéry a interiéry krematorií, z nichž nejvýznamnější je pardubické krematorium, ale také se zde objevily záběry urnového háje v Plzni či krematoria v Praze-Strašnicích. V pražském krematoriu se natáčelo spalování, záležitosti s pecemi.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Scénář filmu je postaven na stejnojmenné novele Ladislava Fukse z roku 1967. Režiséru Juraji Herzovi se zamlouval název, který u něho způsobil první zájem o vytvoření filmu. Po přečtení ale zjistil, že se mu vlastní děj příliš nezamlouvá pro natočení, rozhodl se proto k úpravám. Scénář vznikal ve spolupráci s autorem knihy přibližně dva roky a Fuks nechal Herzovi téměř volnou ruku ke změnám. Produkce filmu se ujala tvůrčí skupina Jiřího Šebora a Vladimíra Bora.  Juraj Herz si našel kameramana Stanislava Milotu, se kterým napsal technický scénář, společně popsali každý záběr. Ve filmu se pak tohoto scénáře striktně drželi. Pro hlavní roli měl Herz vyhlédnutého Rudolfa Hrušínského, kterému se ale technický scénář příliš nezamlouval (málo hereckého prostoru pro hlavní postavu). Nakonec souhlasil a po několika úvodních dnech se mu natáčení začalo líbit, byla s ním poté výborná spolupráce. Natáčení v krematoriích bylo velmi rychlé, neboť každý člen štábu je chtěl mít co nejdříve za sebou. Rakve se skutečnými mrtvolami (kvůli nedostatku místa) ležely venku a místnostmi se šířil zápach, navíc byly letní měsíce, červenec a srpen. Produkční rozléval po krematoriu vodu s aromatem lesní vůně. Juraj Herz vzpomíná, že kdykoli ucítil během návštěvy biografu lesní vůni (která se tehdy běžně v kinech rozstřikovala), udělalo se mu špatně. Poznamenává, že sám neví, kam film zařadit, záleží to spíše na kulturním prostředí, ve kterém byl snímek promítán. Může být pojat jako horor, což se stalo v Itálii, kde lidé vycházeli z kin šokovaní (pohřeb žehem se zde neprovozoval). V Nizozemsku se lidé během filmu dokázali pobavit, což režisér oceňuje, točil jej jako film s prvky černé komedie. V Praze lidé film přijali vážně, téma se jich dotýkalo.  Problémem občas bylo sladit výkony Rudolfa Hrušínského a Vlasty Chramostové. Hrušínský zahrál nejlépe na první pokus a dalšími se zhoršoval, zatímco s Vlastou Chramostovou to bylo naopak. Potřebovala si scénu nacvičit a s každým opakováním se lepšila. Herci s natáčením v krematoriu neměli potíže, výjimkou byl Jiří Menzel, kterému prostředí nesvědčilo.  Režisér Herz se k filmu vyjádřil: „Jediný film, který je takový, jaký jsem ho chtěl je Spalovač mrtvol, s výjimkou jedné scény.“ Tato scéna byla dotočena roku 1969, měla být v závěru filmu. Byla to jistá variace původního Fuksova dovětku, kdy pan Kopfrkingl sleduje zbídačené lidi po druhé světové válce: dva zaměstnanci krematoria sedí v kavárně v Reprezentačním domě a za oknem projíždějí ruské okupační tanky. Zaměstnanci mluví o panu Kopfrkinglovi, byl to tak milý pán, co se s ním stalo? Další záběr ukazuje rozbité Muzeum. Další záběr ukazuje naštvané tváře lidí a mezi nimi se najednou vyloupne usmívající se pan Kopfrkingl. Kvůli velké provokativnosti byla tato scéna vystřižena.  Kameraman Stanislav Milota natáčení filmu považuje za životní zážitek díky silnému příběhu. Uvažoval, jakým způsobem bude snímat a vzpomněl si na druh širokoúhlého objektivu zvaného rybí oko, který použil na stěžejní úseky filmu. Prosadil si na režisérovi černobílý snímek, i když Herz chtěl mít film v barvě. Natáčelo se kamerou Arriflex (kamera bez zvuku, ten byl přidán postsynchronem) a většinu snímků natáčel Milota z ruky. Film považuje za zdařilý a hovoří o tom, že taková tvorba je potřebná, neboť ukazuje tragickou rovinu - „Kopfrkinglové jsou stále mezi námi“.  Herečka Vlasta Chramostová spolupracovala se svým manželem Stanislavem Milotou pouze v tomto filmu. Vzpomíná, že se film začal točit v uvolněné předsrpnové atmosféře roku 1968 a nikdo nemohl tušit, že se z něj stane oceňovaný kultovní film. Po dotočení a premiéře film putoval do trezoru. Přidává pikantní historku, kdy její manžel Stanislav Milota (kameraman filmu) prorocky odpověděl na její otázku, jak chtějí s režisérem točit scénu s oběšením představitelky její role. Stanislav Milota se sarkasmem hodným Spalovače mrtvol odvětil: „\"Přece jako tvůj poslední záběr.\"“ Nemohl tušit, jakou vyřkl pravdu, Vlasta Chramostová po srpnu 1968 nesměla točit, stejně tak v českém filmu skončil i Stanislav Milota.", "section_level": 1}, {"title": "Obsazení.", "content": "a další", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "S výsledným filmem byl autor námětu Fuks spokojen. Režisér ho také přijímá vcelku kladně, až na závěrečnou scénu, která musela být z ideologických důvodů vystřižena.  Sám režisér viděl ve filmu „černou komedii“, nicméně film byl přijímán v různých zemích různým způsobem. V Československu byl film promítán v době nedlouho po invaze armád Varšavské smlouvy, proto byla proměna hlavní postavy v nacistu chápána více než cokoli jiného jako alegorie nastupující normalizace. Film byl oficiálně pro přílišnou morbidnost stažen z distribuce a uložen do trezoru v roce 1973.  V Nizozemsku vyzněl film jako komedie, zatímco v Itálii byl přijat jako horor, protože zde byla kremace problematické téma. Velice široké publikum si získal na počátku 90. let v Paříži, kde byl promítán kině Accatone a stal se druhým nejsledovanějším filmem. Zásluhu na tom měl také majitel kina Kazik Hentchel, který stylově kino vyzdobil.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Dále byl navržen na Oscara za rok 1969 v kategorii cizojazyčný film, ale nedostal se do pětice nominovaných. Spolu s Menzelovými \"Ostře sledovanými vlaky\" se umístil na osmém místě ze sta v anketě pořádané Projektem 100 při příležitosti sta let československé kinematografie (první se v této anketě umístila Vláčilova \"Marketa Lazarová\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Spalovač mrtvol je československý film režiséra Juraje Herze z roku 1968, natočený podle stejnojmenné novely Ladislava Fukse. Jedná se o hororovou černou komedii, která je svým vyzněním řazená k následovníků filmů německého expresionismu a k filmům české nové vlny. Film byl za Československo navržen na Oscara v kategorii Nejlepší cizojazyčný film za rok 1969, do nominačního výběru se ale nedostal. Na katalánském mezinárodním festivalu byl za ztvárnění hlavní role oceněn Rudolf Hrušínský starší a za nejlepší kameru Stanislav Milota. Na serveru ČSFD je k únoru 2018 hodnocen jako šestý nejlepší československý film všech dob.", "tgt_summary": "《焚尸人》(捷克语:Spalovač mrtvol)是一部1969年的捷克斯洛伐克恐怖喜剧电影。它由尤拉伊·赫兹导演,故事根据拉迪斯拉夫·富克斯的小说改编。剧本由赫兹与富克斯合写。影片被提名第42届奥斯卡金像奖最佳外语片奖,并获西切斯电影节最佳影片、最佳男主角(鲁道夫·赫鲁欣斯基)和最佳摄影奖。", "id": 1916373}
{"src_title": "Počítačová hra", "tgt_title": "电脑游戏", "src_document": [{"title": "Hra.", "content": "Výsledkem vývoje počítačové hry je virtuální svět nebo prostředí, do kterého může hráč pomocí komponentů připojených k počítači (myš, klávesnice, joystick, gamepad a další) vstoupit a jeho dění ovlivňovat. K interakci dochází na základě zásahu hráče do spuštěného programu, který byl pro takový zásah vyvíjen. Obvykle se jedná o určitý úkol, který musí hráč splnit za daných podmínek nebo v časovém limitu, zvítězit v simulaci sportu či boje, případně dosáhnout jiného cíle odvislého od námětu a žánru hry i záměru vývojářů. Existují ale i tzv. sandboxové hry, které nemají žádný konkrétní cíl.", "section_level": 1}, {"title": "Žánry.", "content": "Herní žánry se kategorizují do těchto žánrových skupin (viz níže), přičemž u některých titulů dochází k prolínání žánrů nebo vytváření specifických podžánrů. Žánry se liší způsobem zásahu hráče do hry a nabízenými prostředky programu k interakci.", "section_level": 1}, {"title": "Počítačové hry o více hráčích.", "content": "Takové hry se dají hrát s jinými hráči. Různí hráči se mohou pomocí „sesíťování“ všech svých počítačů (nebo pomocí internetu) a napojením/přihlášením setkat v reálném čase v programu jedné a tytéž hry, s cílem kooperativního jednání nebo naopak se setkat jako protivníci či vytvořit v některých hrách i rozličné nepřátelské nebo spřátelené týmy. Hry o více hráčích (\"Multiplayer\") jsou velmi populární mezi počítačovými hráči a to zejména proto, že lidský protivník či spoluhráč je mnohem atraktivnější volbou ve virtuálním světě, nežli počítačem ovládaný subjekt. Hry nabízí spektrum nápadů a možností využití herního prostředí hráčům, odvíjející se od žánru i technologického zpracování hry. Dnes téměř každá komerčně úspěšná hra nabízí možnost \"hry více hráčů\".", "section_level": 1}, {"title": "Hry hrané po Internetu.", "content": "Online hra je počítačová hra, která umožňuje hraní po internetu. Buď je hra specificky pro takovou hru více hráčů navržena, nebo nabízí online hru jako druhou možnost vedle hry pro jednoho hráče bez potřeby připojení k síti.  Dělí se do těchto kategorii:", "section_level": 2}, {"title": "Hry hrané na jednom počítači.", "content": "Na jednom počítači může až několik hráčů najednou zasahovat do dění na obrazovce (běžně až čtyři), přičemž počet hráčů, kteří zasahují do hry je obvykle limitován samotnou hrou nebo množstvím ovládacích zařízení, které jsou k počítači k dispozici nebo jejich možností je k počítači připojit. Tento způsob hraní už však dnes u komerčních titulů nebývá k vidění, zejména pro značné nepohodlí několika hráčů tísnících se u jedné obrazovky, a tak zůstává doménou hlavně starších akčních arkádových her např. typu \"Dyna Blaster\" nebo závodů vozidel (např. \"Lotus\") apod.", "section_level": 2}, {"title": "Hotseat.", "content": "Tento způsob či mód hraní ve více hráčích je stále využíván zejména u her hraných po kolech (především strategických her jako \"Heroes of Might and Magic\"). Hráči se střídají pouze na jednom počítači, což je výhoda, délka hraní se však může neúměrně protahovat, což bývá ošetřeno např. časovým limitem. Je zároveň na nich, zda sledují tahy protivníka či ne.", "section_level": 3}, {"title": "Split screen.", "content": "\"Split screen\" je multiplayerový mód k vidění u starších her, zvláště těch, které ještě nepodporovaly hraní po síti. Spočívá v rozdělení obrazovky do několika částí, podle počtu hráčů. Každý hráč pak vidí na obrazovce svou část hry. Obrazovka se však u některých her ani dělit nemusí, sdílí-li všichni hráči stejný pohled (např. Dyna blaster), přesto stále platí, že hrají všichni najednou: nestřídají se, nýbrž ovlivňují se ve hře v reálném čase.", "section_level": 3}, {"title": "Boti.", "content": "Bot (zkráceně z \"robot\", programový) je počítačem simulovaný hráč užívaný k tréninku nebo i k hraní, když není momentálně možnost živých spoluhráčů. Některé AI jsou jen primitivní (a jako protihráči jen slabí), jindy jsou vůči hráči (human player) ve výhodě: rychlostí zpracování dat, přístupem k informacím, ke kterým hráč nemá přístup, uplatněním pravidel platným jen pro počítačem řízené postavy... Mohou proto mít nastavitelné atributy, z čehož pak vyplývá vyváženost obtížnosti a vůbec hratelnost.", "section_level": 2}, {"title": "Hry hrané po místní síti.", "content": "Hry hrané po místní síti se hrají hráči proti sobě navzájem (PvP) nebo spolu proti postavám počítačů. Počet možných hráčů je omezen enginem hry. Nejčastěji používají protokol TCP/IP. Jeden hráč zakládá hru a stává se tedy „hostitelem“, ostatní hráči se k němu připojují jako „klienti“. Hostitel přednastavuje vlastnosti hry buď v menu nebo přes konzoli. Moderní hry umožňující multiplayer po LAN v sobě často mívají implementovanou možnost na založení samostatného serveru (např. pro správu herního prostředí, tzv. Dedicated server v Counter-Strike).", "section_level": 2}, {"title": "Způsoby interakce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kamera.", "content": "Hráčův pohyb po virtuálním světě snímá kamera, která může být statická nebo plovoucí, což záleží na typu hry, nastavení nebo grafickém enginu. Záběry kamery jsou poté přenášeny na hráčův monitor pro zobrazení dění ve hře. U statické kamery jsou přednastaveny její polohy, hráč pak může přepínat mezi těmito pohledy například klávesou a zvolit si tak pro něho ideální pohled (statické kamery je využíváno zejména u závodních her – pohled z nárazníku, z kabiny, zpoza auta..). Plovoucí kamera je ovládána hráčem a ten si sám určuje její vzdálenost a úhel natočení většinou pomocí pohybu myši. Toho je využíváno zejména u her, kde má hráč velkou volnost pohybu, jako jsou MMORPG hry. U některých her se můžeme setkat s různou kombinací statické a plovoucí kamery. Například je pevně dán úhel pohledu na bojiště, ale kameru lze přibližovat a oddalovat nebo nelze zoomovat, ale lze rotovat pod pevným úhlem pohledu, atp. Základní pojmy pro typ kamery jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Grafika.", "content": "Grafické zpracování je další určující součástí hry, která ukazuje její obsah z vizuálního hlediska. Každá hra (pokud není založena na ryze textové interakci s hráčem) má své grafické znázornění. Některé (zejména moderní hry) mají díky množství efektů vysoké nároky zejména na výkon grafické karty.", "section_level": 2}, {"title": "Herní prostředí.", "content": "Zpracováno 2D nebo 3D.", "section_level": 3}, {"title": "Problémy spojené s počítačovými hrami.", "content": "Počítačové hry s sebou přináší množství volnosti a kreativity vývojářů, vytvářením umělých světů, které mají takovou etiku, jakou definuje tvůrce v pravidlech a takovou morálku jakou zvolí hráč. U typů čistě akčních her jde prvořadě o účelové násilí nebo zabíjení. S možnostmi technologií se upřednostňuje realistické ztvárnění smrti adekvátní ke způsobu zabití. Hraní takových her pak otupí reakce na násilí. Metaanalýzy ukázaly, že hraní násilných her působuje zvýšení agresivity a snížení empatie.  S rozšířením a zpřístupněním internetu masám vzrostl zájem o online hry (MMORPG), které umožňují hráčům žít život virtuálního charakteru (avatara) ve virtuálním světě, s možností kooperace s ostatními hráči, jež jsou napojením rovněž součástí virtuálního světa. Vesměs platí, že morálku si pěstují avataři sami a často odlišnou, než znají ze skutečného světa. Problémem spojeným s MMORPG je závislost na nich, která je dána zejména jejich časovou náročností. Obecně má závislost na počítačových hrách negativní vliv na sociální vztahy a zdravotní kondici.", "section_level": 2}], "src_summary": "Počítačová hra či zkráceně PC hra je videohra (zábavný software) zprostředkovaná interaktivním softwarem na desktopových platformách – operačních systémech stolních počítačů, notebooků, atp. (např.Windows 10 či Linux Fedora).", "tgt_summary": "电脑游戏(英语:PC games,或称英语:computer games,全写英语:personal computer games)是一个相对于主机游戏和街机游戏的概念,指在个人电脑上运行的游戏软件,是一种本身提供娱乐功能的电脑软件。电脑游戏产业与电脑硬件、电影、电脑软件、互联网的发展联系甚密。电脑游戏为游戏参与者提供了一个虚拟的空间,从一定程度上让人可以摆脱现实世界,在另一个世界中扮演真实世界中扮演不了的角色。同时电脑多媒体技术的发展,使游戏给了人们很多体验和享受。", "id": 2993950}
{"src_title": "ROM", "tgt_title": "唯讀記憶體", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Informační obsah ROM je do paměti uložen při výrobním procesu, takže jejich výroba se vyplatí pouze ve velkých sériích. Zákazník si musí nechat na zakázku vyrobit příslušnou masku používanou při jejich výrobě. Pokud je v paměti chyba, je nutné celou paměť vyměnit.  I když se v průběhu času rychlost ROM pamětí měnila, byla obvykle nižší, než paměti typu RAM. Proto byl obsah paměti ROM kopírován při startu počítače do paměti RAM (tzv. shadow RAM). Tato vlastnost se dala u počítačů IBM PC nastavit v BIOSu. Rychlost zápisu byla vždy výrazně nižší, přičemž tento stav trvá dodnes (včetně pamětí flash).  Specifickým typem ROM paměti jsou lisované kompaktní disky (CD) a DVD (i když existují i jejich přepisovatelné varianty).", "section_level": 1}, {"title": "Nástupci ROM.", "content": "Problém nutnosti určení obsahu již ve výrobě byl odstraněn v roce 1956 nástupem pamětí PROM, které bylo možné pomocí speciálního přístroje naprogramovat až u zákazníka (typicky průrazem pomocí vyššího napětí, než bylo pro normální použití). Dalším krokem byl nástup pamětí EPROM v roce 1971 s možností návratu ke stavu před programováním (a tedy možností přepisu obsahu). EEPROM v roce 1983 přinesly možnost programování přímo v příslušném přístroji (bez nutnosti paměť vyjímat a vkládat do programátoru). Flash paměť, která se rozšířila na počátku 90. let 20. století, umožňuje blokový přepis. V současné době mnohdy koexistují paměti EEPROM a flash v jednom zařízení, typicky jednočipových počítačích, kde paměť EEPROM slouží jako paměť programu a paměť flash jako paměť pro data. EEPROM poskytuje řádově vyšší počet přepisů, než paměť flash, ale je dražší.", "section_level": 2}, {"title": "Rychlost.", "content": "Přestože relativní rychlost pamětí typu RAM a ROM se v průběhu času měnila, od roku 2007 mohou být čipy pamětí RAM schopny číst několikanásobně rychleji než většina pamětí typu ROM. Z tohoto důvodu (a k umožnění jednotného přístupu) je obsah paměti ROM někdy kopírován do paměti RAM, nebo je stínován před jejím použitím a následně přečten z paměti RAM.", "section_level": 1}, {"title": "Zápis.", "content": "U elektricky modifikovaných pamětí ROM je zapisovací rychlost obvykle mnohem pomalejší než rychlost čtecí a obvykle může vyžadovat také větší napětí, změny zapojení jumperu, který umožňuje zápis, a příkazové kódy lock/unlock. Moderní technologie NAND Flash dosahuje rychlosti zápisu až 10 GB/s, což umožňuje zvýšené investice jak u spotřebitelský a podnikových SSD, tak také u produktů s pamětí flash v mobilních zařízeních vyšší třídy.  Na technické úrovni je nárůst dosažen tím, že se zvyšuje paralelnost - jak v konstrukci regulátoru, tak v úložišti. Využití je u velkých pamětí pro čtení a zápis DRAM, kde se zavádí paměťové buňky, které jsou schopny ukládat více než jeden bit (DLC, TLC a MLC).  Druhý přístup je více náchylný k selhání, které bylo do značné míry zmírněno nadměrným předimenzováním (zahrnutím volné kapacity do produktu, která je viditelná pouze pro kontrolér jednotky) a stále více sofistikovanými algoritmy pro čtení a zápis ve firmwaru zařízení.", "section_level": 2}], "src_summary": "ROM (z anglického Read-Only Memory) je v informatice typ elektronické paměti, jejíž obsah je dán při výrobě, není závislý na napájení (je tzv. nevolatilní). Používá se pro uložení firmware v elektronických přístrojích, dříve také ve starších počítačích (ROM pro Sinclair ZX Spectrum), kde zajišťuje jejich běžnou činnost. V minulosti byly paměti typu ROM v počítačích používány pro uložení BIOSu (slouží pro zavedení operačního systému), firmware v mechanice, disku, grafické kartě a dalších.", "tgt_summary": "只读内存(,缩写:ROM)是一种半导b体内存,其特性是一旦储存资料就无法再将之改变或删除,且内容不会因为电源关闭而消失。在电子或电脑系统中,通常用以储存不需经常变更的程序或资料,例如早期的家用电脑如Apple II的监督程序 、BASIC语言直译器、与硬件点阵字型,个人电脑IBM PC/XT/AT的BIOS(基本输入输出系统)与IBM PC/XT的BASIC直译器,与其他各种微电脑系统中的固件(Firmware),均储存在ROM内。", "id": 1114291}
{"src_title": "Druhá světová válka", "tgt_title": "第二次世界大战", "src_document": [{"title": "Příčiny a předehra k válce.", "content": "Příčiny druhého celosvětového konfliktu po pouhých dvaceti letech tkvěly podle názoru mnoha historiků v nespokojenosti některých států (a jejich obyvatelstva) s výsledky první světové války, ale také v jejich přetrvávajících imperiálních ambicích. Tyto motivy k obnoveným agresím se zahnízdily především v Německu, Itálii a Japonsku. Poražené Německé císařství (resp. následnická Výmarská republika) bylo podle Versailleské smlouvy přinuceno vzdát se významné části svého předválečného území ve prospěch vítězné Francie a obnoveného Polska. Německo smělo nadále udržovat jenom omezené vojenské síly a muselo se zavázat k platbám vysokých válečných reparací. Italské království, sice jeden ze států stojících na straně vítězů první světové války, si vydobylo některá území (např. Jižní Tyrolsko), která však považovalo za nedostatečnou kompenzaci za předchozí ztráty na lidských životech a materiální ztráty. Současně se cítilo neuspokojeno ve svých velmocenských ambicích. Taktéž ve válce vítězné Japonské císařství neuspělo ve snaze posílit svoji kontrolu Číny a krom toho se domnívalo, že pro svůj další hospodářský rozvoj potřebuje naprostou kontrolu zdrojů surovin, které nemohlo získávat na svém prostorově omezeném ostrovním území (mj. ropu).  V průběhu dvacátých let se demokratické mocnosti pokusily zabezpečit trvalost versailleského uspořádání Evropy diplomatickými kroky k zajištění stabilního míru. V roce 1920 byla proto vytvořena Společnost národů se sídlem v Ženevě (ve francouzsky mluvící části Švýcarska), jež měla fungovat jako fórum, na němž by národy mírovým způsobem urovnávaly svoje spory. O pět let později byly v rovněž švýcarském Locarnu sjednány dohody, jimiž byla poskytnuta záruka trvalosti německo-francouzské hranice. Také případné územní spory mezi Německem a jeho východními sousedy měly být řešeny rozhodčím řízením (arbitráží). V roce 1928 byl nadto uzavřen Briandův–Kelloggův pakt, který všem účastnickým státům zakazoval vedení útočné války.  Mírové snahy však dostaly povážlivé trhliny jednak obnoveným izolacionismem Spojených států amerických, především však rozmachem různých totalitních režimů. K tomu výraznou měrou přispěla velká hospodářská krize, jež měla po roce 1929 devastující vliv na světové hospodářství. Již předtím vedla Ruská občanská válka k vytvoření komunistické RSFSR a později Sovětského svazu, v němž se po Leninově smrti v roce 1924 chopil moci Josif Stalin. Po pochodu na Řím v roce 1922 převzal vládu v Itálii Benito Mussolini, jenž zde vytvořil první fašistickou diktaturu světa. Rostoucí vliv armády na císařskou vládu v Japonsku vedl k nastolení výbojného militaristického režimu. Po mukdenském incidentu obsadilo Japonsko v roce 1931 Mandžusko, které přeměnilo ve svůj loutkový stát Mandžukuo.  Ekonomický rozvrat země na počátku třicátých let", "section_level": 1}, {"title": "Průběh války.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vzestup Osy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Přepadení Polska.", "content": "Druhá světová válka začala 1. září 1939 německým a slovenským útokem proti Polsku.  Již v předchozích dnech provedli Němci několik fingovaných provokací, jako bylo přepadení vysílačky v Gliwicích příslušníky Sicherheitsdienstu\"(SD)\" v polských uniformách, které měly ospravedlnit jejich invazi. Třebaže polská armáda nebyla početně o mnoho slabší než Wehrmacht, svojí úrovní výzbroje a výstroje nepředstavovala pro útočníka rovnocenného soupeře. Polská vláda spoléhala na podporu Francie a Velké Británie, které v souladu s dřívějšími zárukami vyhlásily po marném vypršení ultimáta 3. září Německu válku. Vlastní invaze do Polska byla zahájena bombardováním města Wieluń. Německá Luftwaffe ihned poté zaútočila proti polským vojenským a komunikačním cílům. Sotva po čtyřech dnech bojů prolomila dvě velká německá vojenská uskupení, útočící z Pomořanska a ze Slezska, polskou obrannou linii. Rychle se pohybující německé pancéřové a motorizované divize vyrazily vstříc Varšavě a Brestu,", "section_level": 3}, {"title": "Zimní válka.", "content": "Poté, co Finsko po více než dvou měsících diplomatického nátlaku odmítlo sovětské požadavky na odstoupení území, bylo 30. listopadu 1939 napadeno Rudou armádou. Vzhledem k drtivé sovětské převaze očekával Stalin rychlé a snadné vítězství, avšak Sověti Finy hrubě podcenili. Díky obratné taktice dokázala finská armáda vedená maršálem Mannerheimem zadržovat Sověty až do března 1940. Rudá armáda, jejíž velení bylo zdecimováno stalinskými čistkami, přišla o 200 000 mužů, zatímco finské", "section_level": 3}, {"title": "Obsazení Dánska a Norska.", "content": "Velitel německého válečného námořnictva (\"Kriegsmarine\") vyzýval od podzimu 1939 Hitlera k okupaci Norska, jehož přístavy představovaly optimální základny pro německé ponorky. V polovině prosince Hitler projevil souhlas, načež byl vypracován plán \"Unternehmen Weserübung\", podle něhož mělo být Norsko obsazeno po souběžném vylodění německých pozemních sil v osmi největších přístavech. Plán zahrnoval také okupaci Dánska, které mělo poskytnout letecké základny. Svoji roli v Hitlerově rozhodnutí sehrála rovněž důležitost nezamrzajícího norského přístavu Narvik, jenž sloužil jako překladiště při dovozu švédské železné rudy do Německa během zimních měsíců. Této skutečnosti si byli dobře vědomi i Britové, kteří chystali vlastní výsadek v Narviku, odkud hodlali obsadit švédské rudné doly u Kiruny a Gällivare. S vypuknutím Zimní války se k tomu přidal i britsko-francouzský plán na podporu Finů v jejich boji proti Sovětům. Po skončení Zimní války se ale spojenecké plánování opět omezilo pouze na zastavení dodávek švédské rudy", "section_level": 3}, {"title": "Německý útok na západ.", "content": "Dva dny po vyhlášení války Německu podnikli Francouzi omezenou a spíše symbolickou ofenzívu do Sárska. Následovalo klidné období na západní frontě, označované jako \"Sitzkrieg\" („válka vsedě“, případně „podivná válka“), které kvůli nepříznivému podzimnímu počasí a neočekávaně vysokým německým ztrátám v Polsku pokračovalo až do jara následujícího roku. Důvody francouzské pasivity spočívaly v defenzivní mentalitě, v jejímž duchu se francouzská armáda spoléhala na silně opevněnou pohraniční Maginotovu linii. Ta však nebyla vybudována podél hranic s Belgií. Na počátku října pověřil Hitler Vrchní velení armády (\"Oberkommando des Heeres\") vypracováním plánu pro tažení proti Francii, nazvaném \"Fall Gelb\".  Na jaře 1940 byl německý plán útoku proti Francii a státům Beneluxu hotov. Původní záměru měla", "section_level": 3}, {"title": "Obsazení rumunských území a pobaltských republik Sovětským svazem.", "content": "Sovětský svaz v červnu 1940 obsadil a anektoval", "section_level": 3}, {"title": "Bitva o Británii.", "content": "Po vítězství nad Francií ovládal Adolf Hitler v létě 1940 přímo nebo prostřednictvím spojenců téměř celou Evropu. Jeho jediným zbývajícím nepřítelem zůstávala osamocená Velká Británie, jejíž nový ministerský předseda Winston Churchill sliboval Britům ve svých burcujících projevech pouze „krev, pot a slzy“. Nicméně britská armáda se po katastrofě ve Francii nacházela v troskách. Jedinou překážkou, která bránila Hitlerovým armádám v podrobení Britských ostrovů a jež mohla zmařit chystanou invazi (operace Seelöwe), bylo nyní britské letectvo (\"Royal Air Force\") v čele s leteckým maršálem Hughem Dowdingem. Zlomit sílu RAF se v nadcházející bitvě pokusila německá Luftwaffe, jejímž velitelem byl Hermann Göring. Němci rovněž doufali, že Británii izolují a vyhladoví s pomocí svých ponorek, operujících z Francie a Norska. Samotná letecká bitva začala krátce po dobytí Francie. V první fázi se Luftwaffe", "section_level": 3}, {"title": "Řecko a Jugoslávie.", "content": "Již od třicátých let směřoval Benito Mussolini své velmocenské ambice na Balkánský poloostrov. V dubnu 1939 okupovala italská vojska Albánii, z níž 28. října 1940 zahájila překvapivý útok proti Řecku. Ovšem ofenzíva špatně vybavených a nedostatečně motivovaných italských vojáků selhala sotva po několika dnech. Řekové přiměli italské agresory k přechodu do defenzívy a vzápětí je zatlačili zpět do Albánie. Vzhledem k nebezpečí porážky svého spojence a z obav z britského zásahu, jenž by mohl ohrozit německou kontrolu rumunských ropných polí, vydal v prosinci Hitler pokyn k vypracování plánů tažení na Balkán (operace Marita). Zároveň byla zahájena diplomatická ofenzíva, v jejímž rámci se na stranu mocností Osy přidaly Rumunsko, Maďarsko a Bulharsko. Na konci března 1941 se k Ose připojila i Jugoslávie, avšak protiněmecké demonstrace a puč jugoslávských leteckých důstojníků měl za následek vystoupení Jugoslávie z aliance. 6. dubna 1941 překročily německé divize z Rakouska, Rumunska a Bulharska hranice s Jugoslávií, souběžně Luftwaffe", "section_level": 3}, {"title": "Válka v Africe a na Středním východě.", "content": "Severoafrické tažení začalo v září 1940, kdy 160 000 italských vojáků proniklo z Libye do Egypta, jenž byl protektorátem Britů. Italský postup se však zastavil po pouhých sto kilometrech, načež začátkem prosince zahájilo 36 000 britských, australských, indických, novozélandských a jihoafrických vojáků protiútok, při němž byli Italové vytlačeni do Libye. V pokračujících bojích byli Italové nuceni ustoupit na Kyrenaiku, kde byla většina italské armády posléze polapena a zničena britským útokem napříč poloostrovem. Po tomto katastrofálním vývoji nezbylo Mussolinimu než požádat o pomoc Hitlera, který vyslal do severní Afriky dvě divize pod velením generála Rommela. Ihned po svém", "section_level": 3}, {"title": "Přepadení Sovětského svazu.", "content": "Boj proti bolševismu náležel společně se získáním „životního prostoru“ na východě mezi hlavní motivy Hitlerovy politické kariéry. Vlastní tažení proti Sovětskému svazu, jež mělo být podle nacistické rasové ideologie vedeno jako vyhlazovací válka, bylo připravováno již od vítězství nad Francií v létě 1940. Operace Barbarossa, jak byl výsledný plán pojmenován, předpokládala rozdělení německých vojenských sil do třech skupin armád. Na severu měly být obsazeny pobaltské státy a Leningrad. Skupina armád Střed, na níž spočívala hlavní tíže tažení, měla postoupit přes Bělorusko a dobýt Moskvu. Jižní uskupení německých vojsk spolu s Rumuny, Italy a Maďary mělo okupovat Ukrajinu. Za operační cíl, jehož mělo být dosaženo, byla stanovena linie spojující města Archangelsk a Astrachaň.  Sovětský svaz byl napaden 22. června 1941, kdy 3 miliony německých vojáků s 3600 tanky překročily sovětské hranice. Ačkoli přesuny německých armád byly dobře patrné celé měsíce před začátkem tažení, Stalin, jehož důvěra v sovětské vojenské kapacity byla otřesena zimní válkou, odmítal vykonat jakákoli protiopatření, jež by mohla vyprovokovat Němce. Rudá armáda byla tudíž útokem naprosto zaskočena, třebaže měla nad Němci převahu v tancích i v letadlech. Obzvláště sovětské letectvo bylo značně poničeno německými nálety první den útoku. Německé pancéřové kleště, následované pěchotou, už v prvním týdnu obklíčily a zničily ohromné seskupení sovětských vojsk v prostoru Białystok-Minsk. Přitom urazily více než 600 kilometrů. Na počátku července překročila skupina armád Střed Dněpr a přiblížila se ke Smolensku, kde se poté odehrála rozhořčená obkličovací bitva, jež byla skončena v srpnu.", "section_level": 3}, {"title": "Síly se vyrovnávají.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Útok na Pearl Harbor, vstup USA do války.", "content": "Japonská agrese v Číně od roku 1937 měla za následek ochlazení ve vztazích s USA. Po pádu metropolitní Francie vstoupily japonské jednotky koncem září 1940 do Francouzské Indočíny a krátce nato Japonsko formálně stvrdilo své spojenectví s Německem a Itálií. Přítomnost císařské armády v Indočíně a stupňující se japonské požadavky vůči Holandské východní Indii přiměly USA k uvalení ropného embarga na Japonsko, čímž bylo vážně poškozeno jeho hospodářství. Podle militantního křídla japonské vlády, v jehož čele stál Hideki Tódžó, si Japonsko muselo k zachování svých výbojů ve východní", "section_level": 3}, {"title": "Tažení do Egypta.", "content": "V listopadu 1941 zahájila posílená britská 8. armáda operaci Crusader, během níž osvobodila Tobruk. Jelikož německé námořní a zásobovací linie byly narušovány útoky britských námořních a leteckých sil operujících z Malty, byl Rommel přinucen k ústupu na svoji výchozí pozici. Jakmile britský tlak na nepřátelské komunikační linie na počátku roku 1942 polevil, síly Osy byly rychle doplněny, pročež v lednu", "section_level": 3}, {"title": "Bitva o Atlantik.", "content": "Německé ponorkové loďstvo mělo obdobně jako v první světové válce vyhladovět a izolovat Britské ostrovy ničením obchodních lodí. Za vlastní počátek bitvy o Atlantik lze považovat 14. říjen 1939, kdy jedna německá ponorka vnikla do zálivu Scapa Flow, hlavního opěrného bodu britské domácí floty (\"Home Fleet\"), přičemž potopila jednu ze zde zakotvených bitevních lodí. Přes tento úspěch se však do poloviny roku 1940 německé útoky v Atlantském oceánu omezovaly pouze na ojedinělé akce osamocených ponorek. Teprve po dobytí Francie, jež umožnilo zřízení ponorkových základen v přístavech v Brestu, Lorientu, Saint-Nazaire a La Rochelle, zajišťujících rychlejší dosažení operačních prostorů, došlo k zefektivnění německých ponorkových operací. Německé ponorky plně rozvinuly taktiku vlčích smeček, proti nimž byly spojenecké konvoje, slabě chráněné doprovodnými torpédoborci, bezmocné. V roce 1940 přišli Spojenci o 4,5 milionů tun lodního prostoru a v roce 1941 o zhruba stejné množství. Vítězství německých ponorek obratně využívala nacistická propaganda, jež mnohé z úspěšných kapitánů stylizovala do role národních hrdinů. K podpoře vedení ponorkové války vyplula v květnu 1941 z Baltského moře do Atlantiku německá eskadra. Ta sestávala z právě do", "section_level": 3}, {"title": "Bitva u Stalingradu.", "content": "Poté, co byly sovětské průlomy na východní frontě eliminovány, převzal Wehrmacht na jaře 1942 opět iniciativu. Nová Hitlerova ofenzíva (\"Fall Blau\") si kladla za cíl dobytí jižního Ruska a po dosažení Volhy proniknutí za Kavkaz, kde mělo být obsazeno Baku a místní ropná pole. Jakmile půda po jarním tání dostatečně ztvrdla, byl v květnu zahájen útok proti Sovětům na Krymu, jenž byl završen dobytím obleženého Sevastopolu na začátku července. 28. června vyrazili Němci východně od Charkova směrem na Voroněž a za méně než čtyři týdny", "section_level": 3}, {"title": "Vítězství Spojenců v Africe.", "content": "Armády Spojenců a Osy v severní Africe se v srpnu 1942 zotavovaly z předchozích náročných bojů. V témže měsíci navštívil Winston Churchill Egypt, načež byl novým velitelem 8. armády jmenován generál Bernard Montgomery, jenž dodal britským silám v Africe novou energii. Koncem srpna se Rommel pokusil znovu prorazit do údolí Nilu, avšak byl odražen rozhodnou britskou obranou v bitvě u Alam Halfy. Rommel se poté vydal ze zdravotních důvodů do Německa, čehož Britové využili k posílení svých vojsk a k přípravě vlastní ofenzívy. 23. října zahájil Montgomery druhou bitvu u El Alameinu,", "section_level": 3}, {"title": "Odpor proti okupaci.", "content": "Po příchodu německé armády byly v různých evropských státech zavedeny rozdílné metody zacházení s podrobeným obyvatelstvem, které vycházely z nacistických politických, rasových a ekonomických idejí a záměrů. K jejich naplnění využívali okupanti všech možných prostředků represe, jež obnášely především vojenský a policejní útlak, reprezentovaný systémem koncentračních táborů a hrozbou odvlečení na nucené práce, jimiž byly postiženy miliony lidí. Represe a vykořisťování však brzy narazily na odpor poražených a okupovaných národů. V Nizozemsku proběhla stávka policie a železničářů. Ve Francii docházelo k ozbrojeným útokům, na nichž se podílely odbojové skupiny \"Résistance\" a \"Maquis\". V Polsku působila podzemní Zemská armáda (\"Armija Krajowa\"), která v srpnu 1944 zorganizovala varšavské povstání. V Protektorátu proběhl v květnu 1942 úspěšný atentát na Reinharda Heydricha, jednoho z nejvýše postavených nacistů. Nejsilnější odpor převládal", "section_level": 3}, {"title": "Sicílie a Itálie.", "content": "V lednu 1943 se konala Casablanská konference, na níž Churchill přesvědčil Roosevelta k upřednostnění invaze na Sicílii a do Itálie před přímým útokem na západní Evropu. Realizace tohoto záměru započala 9. července 1943, kdy se kombinované britsko-kanadsko-americké síly zachytily na Sicílii. Navzdory houževnatému odporu německých divizí nebyla vojska Osy schopná zabránit Spojencům v dobytí ostrova. Přesto ještě před pádem Sicílie v polovině srpna stihla Osa evakuovat většinu svých jednotek na pevninu. Mezitím, co probíhaly boje na Sicílii, byl Mussolini v Itálii zbaven moci a uvězněn. Na začátku září byl však osvobozen německým komandem a na Němci okupovaném území později vyhlásil loutkovou Italskou socialistickou republiku.  Italská vláda zahájila", "section_level": 3}, {"title": "Kursk a osvobození Ukrajiny.", "content": "V průběhu operace Saturn přišel Wehrmacht do poloviny února 1943 o kontrolu nad Rostovem a Charkovem. Při následném německém protiútoku, jemuž čelili v bitvě u Sokolova i vojáci 1. československého praporu, však Němci opět obsadili Charkov, čímž vznikla výduť u města Kursk.  Ještě než jarní deště přerušily v březnu 1943 boje na východní frontě, vrhl se Hitler do plánování nové letní ofenzívy, jejímž cílem mělo být obklíčení a zničení sovětských vojsk ve výběžku u města Kursk. Ve srovnání s dřívějšími letními kampaněmi se jednalo o mnohem skromnější operační cíl. Stavka byla prostřednictvím sovětské rozvědky dostatečně informována o německých úmyslech a nechala proto kurský oblouk značně opevnit vytvořením hustých minových polích a protitankových pastí, rozmístěním velkého počtu protitankových děl a zřízením do hloubky vedených linií zákopů. Bitva u Kurska začala 5. července 1943 německým úderem severně a jižně od města, přičemž jádro německých sil představovaly pancéřové divize tvořené také novými typy tanků včetně Tigrů. Toto", "section_level": 3}, {"title": "Ofenzíva Spojenců v Tichomoří.", "content": "Po zastavení japonské expanze v Tichomoří rozhodlo americké vrchní velení v červenci 1942 o vyslání námořních a pozemních sil na Šalomounovy ostrovy a Novou Guineu, kde měla být eliminována klíčová japonská vojenská základna v Rabaulu. První krok k jejímu obsazení představovalo dobytí ostrova Guadalcanal, na němž byl v následujícím měsíci zahájen výsadek americké námořní pěchoty. Počáteční snadné přistání na ostrově zkomplikoval příchod japonských posil („tokijský expres“). V pobřežních vodách svedly obě strany šest námořních bitev, zatímco na souši zuřila vyčerpávající materiálová bitva. Enormní ztráty lodí a letadel přinutily Japonce ke stažení loďstva koncem listopadu. Vlastní bitva o Guadalcanal skončila pak 9. února 1943 americkým vítězstvím. V závěru roku 1942 se Britové pokusili proniknout z Indie barmskou džunglí do údolí řeky Iravádí, avšak tato operace skončila katastrofálním ústupem v květnu 1943. V téže době získali Američané zpět Aleutské ostrovy, ovšem hlavní operace probíhaly v jihozápadním Pacifiku. V září vypudili Australané a Američané pod velením generála MacArthura Japonce z východního pobřeží Nové Guineje. Americký a novozélandský postup na Šalamounových ostrovech byl fakticky završen vyloděním na Bougainville", "section_level": 3}, {"title": "Vítězství Spojenců.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Strategické bombardování.", "content": "Počátky koncepce strategického bombardování lze vypozorovat již na konci první světové války. V meziválečném období byla myšlenka leteckého bombardování nepřátelského týlu rozvíjena především britskými a americkými leteckými teoretiky. Nicméně byli to Němci, kteří jako první aplikovali tuto doktrínu, když ve španělské občanské válce Legie Condor bombardovala Guerniku. Rovněž Japonci napadali v Číně velká města, jako byla Šanghaj, Wu-chan, Nanking nebo Kanton. V září 1939 uskutečnila Luftwaffe ničivé nálety proti civilním i vojenským cílům v Polsku, zvlášť těžce byla poničena Varšava. Podobně bylo postiženo také centrum Rotterdamu při útoku Luftwaffe 14. května 1940. Bombardování Britských ostrovů začalo už během bitvy o Británii, po jejímž neúspěchu přešla Luftwaffe", "section_level": 3}, {"title": "Vylodění v západní Evropě.", "content": "Na konci listopadu 1943 se Roosevelt, Churchill a Stalin setkali na konferenci v Teheránu, aby zde projednali společný postup, přičemž bylo dohodnuto, že spojenecká invaze do Francie bude uskutečněna v nadcházejícím roce. Hitler hodlal tomuto nebezpečí předejít budováním silně opevněného systému pobřežních pevností zvaných Atlantický val. Operace Overlord, jak zněl krycí název vylodění v Normandii, začala 6. června 1944 (den D), kdy zhruba 6500 spojeneckých plavidel vysadilo na plážích Normandie dvě americké, dvě britské a jednu kanadskou divizi. Ty byly podporovány třemi výsadkovými divizemi, zajišťujícími v německém týlu křídla vyloďujících se jednotek, a téměř 12 000 letadly. Navzdory houževnaté obraně se Němcům nepodařilo zatlačit útočníky do moře a Spojenci, jejichž vrchním velitelem byl generál Eisenhower, dokázali postupně rozšířit svoje předmostí.  Do konce června dopravili Spojenci do Normandie kolem 850 000 vojáků a vyčistili poloostrov Cotentin s přístavem Cherbourg. Zároveň podnikali útoky na Caen, které bylo po tuhých bojích dobyto Brity a Kanaďany v průběhu července. Koncem téhož měsíce zahájili Američané operaci Cobra, jež vedla k prolomení německé linie na počátku srpna. Hitler se pokusil provést protiútok, jímž by odřízl divize generála Pattona pronikající do Bretaně a k Loiře. Jeho tanky však", "section_level": 3}, {"title": "Východní Evropa a Balkán.", "content": "22. června 1944, v den třetího výročí napadení SSSR, zahájily Žukovovy a Vasilevského fronty operaci Bagration, jež směřovala proti skupině armád Střed v Bělorusku. Němečtí generálové, kteří soustředili hlavní síly na Ukrajině, nepočítali s útokem Rudé armády ve vesměs bažinatém terénu Běloruska. V nastalé bitvě si Sověti vytvořili místní trojnásobnou převahu v pěchotě a disponovali rovněž absolutní převahou ve vzduchu. Ačkoli Hitler zakázal ústup, německá linie se začala záhy po zahájení útoku hroutit. 3. července se útočící sovětské tanky setkaly v Minsku, čímž obklíčily a zničily jádro skupiny armád Střed. Hitler nechal přemístit do Běloruska posily z Ukrajiny, což bylo strategickým záměrem sovětského velení, které zahájilo na Ukrajině 13. července Lvovsko-sandoměřskou operaci. Na východní frontě čelil nyní Wehrmacht průlomu katastrofálních rozměrů. Do konce července dobyli Sověti Lvov, východní Polsko a Vilno na severu, čímž ohrozili německé pozice v Pobaltí a přiblížili se k Východnímu Prusku. Sovětské údery uvrhly \"Ostheer\" na pokraj kolapsu a", "section_level": 3}, {"title": "Ardeny a Rýn.", "content": "Podzimního zklidnění na západní frontě využil Hitler ke shromáždění nových tankových záloh. S nimi hodlal udeřit proti americkým divizím v Ardenách, čímž by si otevřel cestu do belgických nížin a k Antverpám. Dobytím tohoto přístavu by pak vrazil klín mezi americké a britské armády. Bitva v Ardenách, poslední Hitlerův pokus o zvrat vývoje války na západě, začala 16. prosince 1944, kdy tři německé armády zcela zaskočily své protivníky. Špatné klimatické podmínky zpočátku znemožnily Spojencům uplatnit jejich vzdušnou převahu. Po několika počátečních německých úspěších však energická protiopatření Spojenců a nedostatek pohonných hmot přinutily Němce k zastavení ofenzívy dříve, než stihli překonat řeku", "section_level": 3}, {"title": "Konec války v Evropě.", "content": "V lednu 1945 se Němci pokusili vyprostit obleženou Budapešť, avšak jejich protiútoky dosáhly jen omezených úspěchů, zbývající němečtí a maďarští obránci města kapitulovali v polovině února. 12. ledna spustili Sověti viselsko-oderskou operaci, jež vedla už po několika dnech k prolomení německé obranné linie. Sověti následně osvobodili zcela zničenou Varšavu a města v západním a jižním Polsku. Dále pronikli do Slezska a do začátku února stanuli na Odře ve vzdálenosti pouhých 60 kilometrů od Berlína. Při svém postupu Sověti 27. ledna objevili nacistický vyhlazovací tábor Osvětim, v němž bylo zavražděno kolem 1 milionu Židů. O dalším osudu", "section_level": 3}, {"title": "Bitva o Berlín, Pražské povstání a poslední boje v českých zemích.", "content": "Finální bitva o Berlín začala 16. dubna útokem Žukovových a Koněvových divizí na Odře a Nise. Po více než týdnu rozhořčených bojů Sověti dokončili obklíčení Berlína, čímž boj o město vstoupil do své konečné fáze. 30. dubna pronikli sovětští vojáci do centra města, načež Adolf Hitler spáchal v podzemním bunkru pod Říšským kancléřstvím sebevraždu. Zbývající obránci Berlína se 2. května vzdali Sovětům. 5. května zahájili Američané postup do Čech na osu Karlovy Vary – Plzeň", "section_level": 3}, {"title": "Kapitulace Japonska.", "content": "Americké námořní a pozemní síly se v lednu 1945 vylodily na klíčovém filipínském ostrově Luzon a v březnu následoval výsadek na Mindanao. Britové s podporou čínských nacionalistů zahájili na podzim 1944 ofenzívu proti Japoncům v Barmě, jíž završili obsazením Rangúnu v květnu dalšího roku. V Pacifiku zatím Američané svedli náročnou bitvu o Iwodžimu, jež byla s těžkými ztrátami dobyta v březnu. Zdejší letiště posléze využilo americké letectvo k zintenzivnění už tak ničivých náletů na Japonsko. 1. dubna začala bitva o Okinawu, která byla vzdálena jen 500 kilometrů od Kjúšú, nejjižnějšího z japonských ostrovů. Dobře opevněni v horách na jihu Okinawy vedli Japonci tvrdošíjný a", "section_level": 3}, {"title": "Dopady války.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Počty obětí.", "content": "Odhadovaný celkový počet lidských obětí ve druhé světové válce se značně liší, avšak většina současných historiků se kloní k číslu 60 milionů mrtvých, z čehož 20 milionů připadá na vojáky a 40 milionů na civilisty. Celkové množství ztrát zůstává ovšem nejisté, neboť počet mrtvých nelze zcela přesně určit. Nejvážnější ztráty utrpěl Sovětský svaz, který v průběhu války přišel o 27 milionů lidí. Procentuálně nejvyššími ztrátami bylo stiženo Polsko, jež pozbylo takřka pětinu své předválečné populace. Polovinu jeho mrtvých představovali polští Židé. Ze souhrnného počtu obětí tvořili přibližně 83 % příslušníci spojeneckých států a 17 % obyvatelé zemí účastnících se konfliktu na straně Osy. Většina civilních obětí podlehla nemocem,", "section_level": 2}, {"title": "Koncentrační tábory a válečné zločiny.", "content": "V lednu 1942 se nacistické špičky sešly na konferenci ve Wannsee, kde rozhodly o konečném řešení židovské otázky (holokaust). K uskutečnění tohoto zvráceného záměru posloužil nacistům systém koncentračních a vyhlazovacích táborů, v nichž bylo zavražděno zhruba 6 milionů Židů. Stejný osud stihl také 2 miliony Poláků a další asi 4 miliony „podlidí“ (\"Untermenschen\"), včetně Romů, Slovanů, mentálně postižených, homosexuálů, Svědků Jehovových a jiných skupin osob. Součástí programu úmyslného vyhlazování, jenž byl plánován a realizován v nacistickém Německu, byl \"Generalplan Ost\", podle něhož měla být provedena likvidace a etnická čistka Slovanů, čímž měl být pro německý národ zajištěn \"Lebensraum\" („životní prostor“) na východě. Miliony osob, převážně z Východní Evropy, byly proti své vůli totálně nasazeny na práci v německé válečné ekonomice.  Podobně jako v nacistických koncentračních táborech zahynulo mnoho lidí i v sovětských gulazích a pracovních táborech, v nichž byli uvězněni občané okupovaných zemí, jako bylo Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, stejně jako němečtí váleční zajatci a sovětští občané podezřelí ze spolupráce s nacisty. Z přibližně 5,7 milionů Sovětů, kteří upadli do německého zajetí, zemřelo během války téměř 60 %. V prvním roce po napadení Sovětského svazu bylo zabito nebo zemřelo hlady a na nemoci asi 3 miliony sovětských válečných zajatců. Po svém návratu do vlasti byli navíc pokládáni za zrádce, pročež byli mnozí posláni do gulagů.  Vysokou mírou úmrtnosti se vyznačovaly také japonské zajatecké tábory, které sloužily jako pracovní tábory. Japonská armáda dále", "section_level": 2}, {"title": "Technologický pokrok.", "content": "Dokonalejší typy letadel plnily obdobně jako za první světové války průzkumné, stíhací a bombardovací úkoly, jimiž podporovaly pozemní síly. Vedle toho začala letadla sloužit k vzdušné přepravě zásob, vybavení či posil, třebaže jen v omezeném měřítku. V rámci strategického bombardování se navíc zaměřovala na útoky proti zalidněným oblastem, jejichž cílem bylo narušení nepřátelské průmyslové výroby a morálky obyvatelstva. Značný pokrok zaznamenal systém protivzdušné obrany, který využíval radaru a vylepšeného protiletadlového dělostřelectva.(Po válce prováděné statistiky však překvapivě ukázaly, že když se vzalo v úvahu množství nasazené techniky a vojáků, byl efekt sestřelených letadel velmi nízký- nejvíce letadel sestřelily stíhačky. Jednalo se spíše o morální efekt: lidé běželi do krytu a dunění děl znamenalo, že se s letadly bojuje. Větší efekt byl v tom, že nepřátelská letadla byla přinucena létat ve větší výšce, a tím měla ztížené přesné zaměřování). Svého prvního omezeného nasazení se za druhé světové války dočkala proudové letouny. Kvůli svému pozdnímu zavedení a nepříliš velkému počtu sice neměla vážnější vliv na vývoj války, přesto předznamenala poválečné masové rozšíření tohoto typu letadel. V námořním válečnictví bylo rovněž dosaženo všestranného rozvoje, zvláště je však třeba vyzdvihnout rozmach letadlových lodí a ponorek. Ačkoli na počátku války se námořní letectvo mohlo pochlubit jen skromnými úspěchy, útoky na Tarent, Pearl Harbor a bitvy v Korálovém moři a u Midway brzy povýšily letadlové lodě na klíčovou námořní zbraň na úkor bitevních lodí. V bitvě o Atlantik se doprovodné lodě ukázaly být životně důležitou součástí spojeneckých konvojů výrazně zvyšující jejich obranyschopnost. Vedle vyšší efektivity byly letadlové lodě ekonomicky méně náročné než bitevní lodě, jelikož nemusely být podobně silně pancéřovány. Ponorky, které prokázaly svoji ničivou účinnost za první světové války, byly nasazovány všemi válčícími stranami. Hlavně Britové se soustředili na vývoj protiponorkových", "section_level": 2}, {"title": "Zrušení válečného stavu s Německou spolkovou republikou.", "content": "Válečný stav spojenci zrušili až v roce 1951:", "section_level": 2}, {"title": "Poválečný vývoj.", "content": "Poražené Německo a Rakousko byly rozděleny do čtyř okupačních zón, přičemž historické německé země na východě byly podřízeny polské a sovětské správě. Souběžně s tím proběhlo vysídlení německého obyvatelstva z východní Evropy, zvláště z Polska a Československa, což bylo stvrzeno na postupimské konferenci. Své domovy bylo nuceno opustit více než 12 milionů Němců. Polsko získalo nové západní hranice, čímž mu byla kompenzována ztráta Sověty zabraného polského východního území, z něhož uprchlo kolem 3,5 milionů lidí. Sovětský svaz si vedle někdejšího východního Polska podržel přímou kontrolu nad pobaltskými státy Litvou, Lotyšskem a Estonskem a nad dříve rumunskou Besarábií, k čemuž získal československou Podkarpatskou Rus. V Asii okupovaly Spojené státy Japonsko a své správě vystavily někdejší japonské ostrovy v západním Tichomoří, zatímco Sověti anektovali jižní Sachalin a Kurilské ostrovy. Dříve Japonci kontrolovaná Korea byla rozdělena mezi obě velmoci.  Ve snaze o zachování mezinárodního míru vytvořili Spojenci Organizaci spojených národů, která byla založena v San Franciscu 26. června 1945. Navzdory tomuto počinu se v alianci mezi Západem a Sovětským svazem začaly brzy po skončení konfliktu objevovat vážné trhliny. Evropa byla proto již několik let po válce rozdělena tzv. železnou oponou, která byla spuštěna od Štětína na Baltu k Terstu na Jadranu a jež od sebe oddělovala demokratické západní státy a komunistické země řízené Sověty. Vzrůstající napětí mezi USA a SSSR přerostlo ve studenou válku a vedlo ke vzniku Američany vedené Severoatlantické aliance (NATO) a sovětské Varšavské smlouvy. V mnoha částech světa se nedlouho po konci druhé světové války rozhořely nové válečné konflikty. V Číně se nacionalisté a komunisté utkali v občanské válce. Komunistické síly v ní se sovětskou podporou zvítězily, pročež", "section_level": 2}, {"title": "Veteráni.", "content": "Váleční veteráni Wehrmachtu a Waffen-SS i jejich vdovy mají v Německu nárok na vojenské penze. V roce 1998 Německo změnilo své zákony o důchodech, aby se zabránilo jejich vyplácení válečným zločincům. Změna se vztahuje pouze na žádosti o dávky poskytnuté", "section_level": 2}], "src_summary": "Druhá světová válka byl globální vojenský konflikt v letech 1939–1945, jehož se zúčastnila většina států světa. Tento konflikt se stal s více než 62 miliony obětí na životech dosud největším a nejvíce zničujícím válečným střetnutím v dějinách lidstva.", "tgt_summary": "第二次世界大战(英语:World War II,简称英语:WWII或英语:WW2;;;;),简称二战;是一次在1939年至1945年所爆发的全球军事冲突,整场战争涉及到全球绝大多数的国家,包括所有的大国,并最终分成两个彼此对立的军事同盟─同盟国和轴心国。这次战争是人类史上规模最大的战争,动员1亿多名军人参与这次军事冲突。主要的参战国纷纷宣布进入总体战状态,几乎将自身国家的全部经济、工业和科学技术用于战争之上,同时将民用和军用的资源合并以便规划。包括有犹太人大屠杀、南京大屠杀、肃清大屠杀、卡廷森林屠杀案、马尼拉大屠杀、战争中日军对中国军民进行细菌战、以及最终美国对日本首次使用原子弹等事件,使第二次世界大战也是有纪录以来最多大规模民众死亡的军事冲突,全部将近有6900万人因而死亡,让第二次世界大战成了人类历史上死伤人数最多的战争。第二次世界大战改变世界局势,英国、法国等欧洲殖民帝国衰落,美国和苏联则取代欧洲殖民帝国的地位成了新的超级大国并在战后形成两强格局直到1991年苏联解体。", "id": 22122}
{"src_title": "Trojúhelník", "tgt_title": "三角形", "src_document": [{"title": "Základní pojmy.", "content": "Úsečky, které spojují vrcholy, se nazývají strany trojúhelníku. Úhly, které svírají strany, se nazývají vnitřní úhly trojúhelníku. Úhly vedlejší k vnitřním úhlům se nazývají vnější úhly trojúhelníku. Každý trojúhelník má 3 strany, 3 vnitřní úhly, 6 vnějších úhlů (u každého vrcholu dva).Trojúhelník nemá úhlopříčky.", "section_level": 1}, {"title": "Znázornění a zápis.", "content": "Trojúhelník se znázorňuje pomocí jeho vrcholů a stran. Vrcholy se označují velkým tiskacím písmenem, strany se označují malým písmenem příslušným protějšímu vrcholu, úhly se označují malým řeckým písmenem. Trojúhelník se zapisuje symbolem Δ následovaným výčtem všech vrcholů.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce trojúhelníku.", "content": "Trojúhelník může být určen: Ke konstrukci trojúhelníku se mohou použít i výšky, těžnice atd.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti trojúhelníku.", "content": "\"Strany\" trojúhelníku splňují trojúhelníkové nerovnosti:  Součet dvou libovolných stran trojúhelníku je vždy \"delší\" než strana třetí, neboli  Součet všech \"vnitřních úhlů\" je v každém trojúhelníku 180°. Součet vnitřního a příslušného vnějšího úhlu je 180°. Součet dvou vnitřních úhlů se rovná vnějšímu úhlu u zbývajícího vrcholu. Proti většímu úhlu leží větší strana.  Obecný trojúhelník není osově ani středově souměrný, některé druhy trojúhelníků mohou být osově souměrné např.: rovnoramenný a rovnostranný trojúhelník.  Vztahy mezi úhly a stranami určují sinová, kosinová a tangentová věta.  Zavedeme-li veličinu formula_8, pak lze velikosti vnitřních úhlů určit ze vztahů", "section_level": 1}, {"title": "Důležité přímky a úsečky trojúhelníku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výška.", "content": "Výška je úsečka, jejímiž krajními body jsou vrchol trojúhelníku a pata kolmice vedené tímto vrcholem na protější stranu(nebo stručně řečeno kolmice na vrchol z protější strany). Průsečík výšky s příslušnou stranou se nazývá pata výšky. Každý trojúhelník má tři výšky. Přímky, na nichž leží výšky, se protínají v jednom bodě, který se nazývá ortocentrum. Ortocentrum leží buď uvnitř trojúhelníku, pokud je ostroúhlý, nebo u pravoúhlého trojúhelníka splývá s jeho vrcholem, při němž je pravý úhel anebo leží vně u tupoúhlého trojúhelníku. Spojnice jednotlivých pat výšek tvoří ortický trojúhelník. Pravoúhlý trojúhelník svůj ortický trojúhelník nemá, protože jeho dvě paty výšek splývají. Ortocentrum ostroúhlého trojúhelníku je středem kružnice vepsané jeho ortickému trojúhelníku; ortocentrum tupoúhlého trojúhelníku je středem jedné z kružnic připsaných jeho ortickému trojúhelníku. Výšky se označují malým písmenem \"v\" s dolním indexem příslušné strany.  Pro výšky trojúhelníku platí Velikosti výšek jsou určeny vztahy", "section_level": 2}, {"title": "Těžnice.", "content": "Těžnice je úsečka, jejímiž krajními body jsou střed strany a protilehlý vrchol trojúhelníku. Každý trojúhelník má tři těžnice. Těžnice se protínají v jednom bodě, který se nazývá těžiště. Těžiště rozděluje každou těžnici na dva díly v poměru 2 : 1, přitom vzdálenost těžiště od vrcholu je dvojnásobek vzdálenosti od středu protější strany. Každá těžnice rozděluje trojúhelník na dva díly se \"stejným obsahem\". Těžnice se označují malým písmenem \"t\" s dolním indexem příslušné strany, těžiště se označuje písmenem \"T\". Těžiště a dva vrcholy trojúhelníku tvoří postupně tři trojúhelníky (ABT, ACT, CBT), všechny tři mají \"stejný obsah\".  Délky těžnic jsou", "section_level": 2}, {"title": "Střední příčka.", "content": "Střední příčka je spojnice středů dvou stran (dvou pat těžnic). Každý trojúhelník má tři střední příčky. Střední příčka je rovnoběžná s příslušnou stranou a má velikost poloviny příslušné strany. Střední příčky dohromady rozdělují trojúhelník na čtyři shodné trojúhelníky – příčkový trojúhelník a tři trojúhelníky při jednotlivých vrcholech. Těžiště trojúhelníku je zároveň těžištěm jeho příčkového trojúhelníku. Střední příčky se označují malým písmenem \"s\".", "section_level": 2}, {"title": "Symediána.", "content": "Symediána je osově souměrný obraz těžnice podle osy příslušného úhlu (např. symediána těžnice z vrcholu \"A\" podle osy úhlu při vrcholu \"A\"). Každý trojúhelník má tři symediány. Všechny symediány trojúhelníku se protínají v jednom bodě, který se nazývá Lemoinův bod. Lemoinův bod leží uvnitř trojúhelníku a platí pro něj, že má ze všech vnitřních bodů trojúhelníku nejmenší součet čtverců vzdáleností od stran trojúhelníku. Pokud Lemoinovým bodem vedeme rovnoběžky s jednotlivými stranami, všechny průsečíky těchto rovnoběžek se stranami (je jich šest) leží na kružnici, která se nazývá první Lemoinova kružnice. Střed první Lemoinovy kružnice je středem úsečky spojující Lemoinův bod a střed kružnice opsané.", "section_level": 2}, {"title": "Osy úhlů.", "content": "Osa vnitřního úhlu dělí na polovinu vnitřní úhel a současně protější stranu dělí v poměru délek přilehlých stran. Osa vnějšího úhlu dělí na polovinu vnější úhel. Na je osa vnitřního úhlu formula_22, osa vnějšího úhlu formula_23 a také těžnice formula_24 a výška formula_25 z vrcholu formula_26. Podobně lze získat osy i u ostatních vrcholů.", "section_level": 2}, {"title": "Třetiny úhlů.", "content": "Pokud jednotlivé vnitřní úhly rozdělíme přímkami na tři stejné díly (trisekce úhlu), průsečíky těchto přímek (vždy těch dvou, které jsou bližší dané straně trojúhelníku) vždy tvoří rovnostranný trojúhelník (\"Morleyova věta\").", "section_level": 2}, {"title": "Osy stran.", "content": "Osa strany je kolmice vedená ze středu strany. Osy stran se protínají v jednom bodě (tento bod má stejnou vzdálenost od všech tří vrcholů trojúhelníka).", "section_level": 2}, {"title": "Eulerova přímka.", "content": "Eulerova přímka je přímka, která prochází těžištěm a ortocentrem nebo středem přímky. Na Eulerově přímce leží i střed kružnice opsané a střed kružnice devíti bodů. V rovnostranném trojúhelníku těžiště a ortocentrum splývají, takový trojúhelník Eulerovu přímku nemá.", "section_level": 2}, {"title": "Gaussova přímka.", "content": "Pokud přímka \"p\" protíná přímky, na nichž leží strany trojúhelníku, v bodech \"X, Y, Z,\" pak středy úseček \"AX, BY, CZ\" leží na přímce. Tato přímka se nazývá Gaussova přímka.", "section_level": 2}, {"title": "Kružnice opsaná, vepsaná a připsaná.", "content": "Kružnice opsaná trojúhelníku je kružnice, která prochází všemi vrcholy trojúhelníku. Každému trojúhelníku lze opsat kružnici. \"Střed\" kružnice opsané leží v \"průsečíku os stran\", poloměr se rovná vzdálenosti středu od libovolného vrcholu. Spojnice středu kružnice opsané a jednotlivých vrcholů trojúhelníku jsou kolmé k jednotlivým stranám jeho ortického trojúhelníku (tzv. \"Nagelova věta\").  Velikost poloměru opsané kružnice určuje vztah Kružnice vepsaná trojúhelníku je kružnice, která se dotýká všech stran trojúhelníku. Každému trojúhelníku lze vepsat kružnici. Střed kružnice vepsané leží v průsečíku os vnitřních úhlů, \"poloměr\" se rovná kolmé vzdálenosti středu od libovolné strany.  Pro poloměr kružnice vepsané platí  Vzdálenost mezi středy kružnice vepsané a opsané je  Kružnice připsaná trojúhelníku je kružnice, která se dotýká jedné strany trojúhelníku a dvou přímek, které jsou prodloužením zbývajících stran trojúhelníku. Střed kružnice připsané leží v průsečíku osy jednoho vnitřního úhlu a dvou vedlejších úhlů při zbývajících dvou vrcholech. Každý trojúhelník má tři kružnice připsané.", "section_level": 1}, {"title": "Obvod a obsah.", "content": "Obvod trojúhelníku \"o\" se vypočte jako součet všech jeho stran:  Obsah trojúhelníku \"S\" se vypočte jako polovina součinu libovolné strany a k ní příslušné výšky:  Pokud není známá příslušná výška, je možné obsah trojúhelníku vypočítat podle Heronova vzorce  Obsah trojúhelníku pomocí poloměru kružnice opsané (formula_31):  Obsah trojúhelníku pomocí poloměru kružnice vepsané (formula_33):  Obsah trojúhelníku pomocí vnitřního úhlu:  Obsah obecného trojúhelníku v rovině kde (a,a), (b,b), (c,c) jsou souřadnice vrcholů (vychází z vektorového součinu, použití hlavně v grafice):  nebo:  Použije-li se předcházející vzorec bez absolutní hodnoty, lze jej využít pro ověření zda bod (d,d) leží uvnitř trojúhelníku ABC. V případě, že leží, tak znaménka obsahů všech čtyř trojúhelníků ABC, ABD, BCD a CAD jsou stejná. Leží-li vně, nemají všechny obsahy stejné znaménko. To je kladné obíhájí-li vrcholy ve směru hodinových ručiček.", "section_level": 1}, {"title": "Věty o trojúhelníku.", "content": "V trojúhelníku platí mnohé věty, vzorce, poučky. Např.  V pravoúhlém trojúhelníku navíc:  Obsah čtverce nad přeponou pravoúhlého trojúhelníku je roven součtu obsahů čtverců nad oběma odvěsnami.  vzorec: c2 = a2 + b2", "section_level": 1}], "src_summary": "Trojúhelník je geometrický útvar určený třemi body, neležícími v jedné přímce.", "tgt_summary": "三角形,又称三边形,是由三条线段顺次首尾相连,或不共线的三点两两连接,所组成的一个闭合的平面图形,是最基本和最少边的多边形。", "id": 1273602}
{"src_title": "Dějiny umění", "tgt_title": "藝術歷史", "src_document": [{"title": "Vymezení pojmu „Dějiny umění“.", "content": "Termín \"dějiny umění\" lze použít přímo pro obecné označení historie umění, tj. všech oborů umění: \"výtvarného\", neboli „zobrazovacího“, „mimetického“ umění (architektura, sochařství, malířství), ale také tzv. „časových“ umění (hudba, divadlo, literatura, film). (V současné době je ovšem hranice mezi těmito jednotlivými obory poměrně výrazně narušována (např. performance, „instalace“, multimediální umění atp.) Jednotlivé obory umění spolu tvoří\"sloh\", přičemž podmínkou pro chápání určitého \"stylu\" jako uměleckého slohu je právě to, že se projevuje ve všech uměleckých oborech zároveň.  Termín \"dějiny umění\" se ovšem užívá také pro označení konkrétního vědeckého oboru, který zkoumáteorii a dějiny výtvarného umění: Příčiny, průběh a důsledky vzniku jednotlivých výtvarných uměleckých děl, jejich kulturní kontext i dějiny uměleckých slohů jako celku,typologii a stylové proměny. Činí tak pomocí specializovaných nástrojů, kterými je například stylová analýza,stavebně-historický průzkum či ikonografie. Používá přitom také řadu informací získaných jinými obory: (obecná historie, archivnictví, restaurátorství, sociologie, psychologie, atd.) Výsledkem tohoto zkoumání je napříkladdatace uměleckých předmětů, jejich výklad, autorství, funkce, objednavatelé, atd., atp.  Ostatními uměleckými obory se zabývají například dějiny hudby neboli hudební věda, dějiny divadla neboli teatrologie, dějiny literatury neboli literární historie (dělí se zpravidla podle jazyka bohemistika, anglistika,sinologie atd.), dějiny filmu neboli filmová věda atd.  Následující přehled uměleckých slohů a stylů je výsledkem práce těchto jednotlivých vědeckých oborů:", "section_level": 1}, {"title": "Pravěk.", "content": "Období pravěku představuje nejdelší období vývoje umění, od prvních estetických projevů předchůdců dnešního člověka po vznik civilizací používajících písmo. Vyspělejší formy získává umění lidí (kromaňonců) žijících v mladém paleolitu. Patří k nim zvláště jeskynní malířství a sošky zvířat i lidských postav (venuše). Nový impuls získává umění v neolitu v souvislosti s usazováním obyvatelstva a přechodem k zemědělství. Důsledkem je rozvoj keramických nádob, které svými tvary a výzdobou pomáhají vymezovat archeologické kultury. K dalším novým formám umění patří z velkých kamenů budované megalitické stavby, jejichž účel nebyl praktický. Období pravěku ukončuje vznik vyspělých starověkých kultur, které ovlivňovaly i sousední oblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "Vysoké civilizační a spolu s tím i umělecké úrovně dosáhlo lidstvo ve starověku. První velké kultury vznikly v Mezopotámii a Egyptě zhruba kolem roku 3 000 př. n. l. Umění těchto říší bylo spojeno s despotickými vládci, jejich mocenským aparátem a náboženstvím. Projevovalo se monumentálními stavbami náboženskými, palácovými i pohřebními, sochařským zpodobnění vládců, nízkými reliéfy a malbami oslavujícími jejich činy nebo doplňujícími účel zmiňovaných staveb.  Klasický starověk (antika): Jiných kvalit později dosáhlo umění starověkého Řecka, které hledalo harmonii, řád a obracelo pozornost na člověka, individuálního člena společnosti. Architektura, zvláště chrámy, je tvořena v duchu závazných řádů rytmizující stavby sloupy, zatímco sochařství je zaměřeno na zobrazení člověka a idealizované krásy lidského těla. Více na konkrétní postavy a příběhy je zaměřená výzdoba keramiky. Umění starého Říma navazuje a čerpá z umění řeckého, prozrazuje však odlišnost společnosti budující vojenskou silou mocnou říši. Kromě soch vojevůdců a staveb oslavujícím jejich činy však Římané umění obohacují např. o portrétní sochařství či klenbu v architektuře. Antické umění vytyčením univerzálních ideálů a jejich systematickou realizací dosáhlo kvalit, ke kterým se budou opakovaně vracet umělci všech následujících období.  Ve stejné době dosahují vysoké umělecké úrovně i civilizace v jiných částech světa. Je tomu v oblasti Indie (od protoindické po Guptovu říši), Číně (např. Velká čínská zeď či terakotová armáda), ale také v Americe (klasická mayská civilizace).", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Románský sloh.", "content": "Románský sloh byl na vrcholu mezi lety 1075–1125, zejména ve Francii. Vznikl jako důsledek rozmachu klášterů v 10. století, kdy západní Evropa zažívala konečně po temných stoletích období stability. To se odrazilo ve specifické architektuře sakrálních budov. Po 600 letech spánku oživlo monumentální sochařství.", "section_level": 2}, {"title": "Gotický sloh.", "content": "Název gotický sloh pochází od italských renesančních umělců, kteří odsoudili předchozí barbarský sloh. Ve skutečnosti nemá s Góty nic společného. Je to typický sloh vyspělého středověku. Znamenal obnovení městského života. Mocným impulsem byly křížové výpravy do Levanty. Nejdůležitější a nejoriginálnější je gotická architektura, která začíná kolem roku 1120 v Île-de-France, což bylo umožněno investicemi bohatého měšťanstva. Odlehčené oblouky umožnily větší a vyšší budovy než v románském slohu. Nejstarší dochovanou gotickou památkou je klášter Saint-Denis v Paříži, jehož stavba začala v roce 1140. Sochařství sloužilo jako doplněk architektury. Jeho rozvoj začíná až na konci 12. století, kdy se sochy stávají přirozenější, s individualizovanými tvářemi a postavami. Malířství začíná až na počátku 14. století. Filozofie vyvrcholila scholastikou. V pozdní gotice se více stavěly světské stavby. Do roku 1500 gotika zanikla. Začátkem 14. stol se gotická kultura dostala do Čech i díky Karlovi IV., který ji sem přinesl z Francie, kde od dětství pobýval.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Renesance.", "content": "Renesance znamená znovuzrození, rozumí se klasického slohu antiky. Jedná se o přechodný sloh mezi středověkem a novověkem. Znamenala prohloubení oživení městského života a větší podíl laiků na náboženském životě. Byla předznamenána selháním univerzalismu katolické církve (avignonské zajetí a velké schisma) a Římské říše (král / císař neměl reálnou moc). Latina přestala být jedinou řečí vzdělanců. Renesance se zrodila v severní Itálii (Florencie, Benátky a Řím) jako bratrské hnutí humanistů, což byli laici, na rozdíl od dřívějších vzdělanců – kleriků. Jejich intelektuálním světem byl synkretismus. Renesance vyrostla na konci 13. století, inspirována sv. Františkem z Assisi, který obrátil pozornost od duchovních věcí k světu kolem nás – ke kráse přírody. Nejznámějším umělcem proto-renesance je Giotto (1266–1337). Danteho Božská komedie je gotická svým rozvrhem, ale renesanční svou náplní. Protorenesance končí černou smrtí (1348), kdy následné občanské války ukončily zájem o vyšší věci. Dalšími představiteli renesance jsou Leonardo da Vinci, který je mj. autorem obrazu Mona Lisa, dále Michelangelo Buonarroti, který vytvořil např. sochu Davida nebo Raffael Santi - autor Sixtinské madony.  Klasická renesance se zrodila v roce 1401, kdy soutěž o zakázku na reliéf bronzových dveří baptistéria sv. Jana ve Florencii přiměla několik umělců ke studiu antického umění v Římě. Zakladatelem renesančního malířství byl Tommaso di Giovanni di Simone Guidi – Masaccio (21. prosince 1401–1428), který začal tvořit od počátku 20. let; Filippo Brunelleschi (1377 – 15. dubna 1446) vynalezl perspektivu a jeho dóm florentské katedrály je manifestem renesanční architektury. Mocným impulsem pro rozvoj nového slohu byl vynález knihtisku (1444) a pád Cařihradu (1453), kdy mnoho východních vzdělanců odešlo do Itálie. Scholastika byla opuštěna ve prospěch svobodné kritiky.  Vypálením Říma v roce 1527 začala renesance upadat. Svár mezi vírou a humanismem vedl k manýrismu (Mannerism). Vynález olejomalby umožnil malířství i tam, kde pro klimatické podmínky nebyly fresky vhodné – např. v Benátkách.", "section_level": 2}, {"title": "Baroko.", "content": "Barokní sloh v Itálii započal již na konci 16. století. Slovo \"barocco\" či \"barroco\" znamenalo v umění nepravidelný, bizarní styl porušující klasické konvence. Pozdější klasikové pro baroko neměli pochopení a označovali jej za úpadkový sloh až do Wölfflinovy studie Renaissance und Barock (1888). Baroko je symbolem protireformace (katolické reformace). Zakladateli baroka jsou Annibale Carracci a Caravaggio, vynálezce šerosvitu. Odlišný charakter má baroko ve Francii, což je způsobeno církevním galikalismem. Francouzské baroko tak má klasicizující charakter. Rovněž v protestantských zemích má baroko odlišnou podobu. V životním stylu je jeho charakteristickým znakem nošení vysokých paruk přirozených barev.", "section_level": 2}, {"title": "Rokoko.", "content": "Rokokový sloh je jako zvláštní sloh uznáván zejména ve výtvarném umění. Vznikl ve Francii jako reakce na vkus Ludvíka XIV. Velikého a rozšířil se zejména do Německa, Rakouska a Benátek. Začal jako dekorativní styl šlechtických interiérů. Rozpoznávacím znakem je asymetrie. V životním stylu je jeho charakteristickým znakem nošení napudrovaných (bílých) paruk. Život byl ovlivněn vynálezem porcelánu. Typickými barvami byla bílá, zlatá a pastelové barvy. Umění odráželo frivolitu doby. V současné době se však doporučuje používat pro toto období ve střední Evropě termín „pozdní baroko“, protože v našich podmínkách nemá charakter samostatného slohu, jako je tomu ve Francii.", "section_level": 2}, {"title": "Klasicismus.", "content": "Klasicismus neboli neoklasicismus se od ostatních oživení antiky odlišuje tím, že místo Říma je vzorem Řecko. Myšlenkově je kladen důraz na racionalismus a ctnost. Je výsledkem osvícenství.", "section_level": 2}, {"title": "19. století.", "content": "19. století je období přechodu od dlouhých epoch historických slohů k modernímu umění různě se uplatňujících a mísících uměleckých směrů. Umění nacházelo ideál zprvu v přírodní harmonii a lidských citech (romantismus), později zvláště v idealizované minulosti (historismus), o kterou rozvíjelo zájem i probuzené národního cítění. Na umění 19. století měl vedle toho zásadní vliv vývoj techniky, od nových konstrukcí v architektuře přes vynález fotografie na malířství až po průmyslovou výrobu měnící podobu užitého umění.", "section_level": 1}, {"title": "Romantismus.", "content": "Preromantismus je umělecký proud, který vznikl zhruba v polovině 18. století jako reakce na klasicismus a osvícenství. Je výrazem nového životního postoje a uměleckého stylu měšťanstva, jako nastupující společenské třídy, která v něm vyjadřuje zdůrazňováním citových hodnot prostého, nezkaženého člověka svůj protest proti nespravedlnosti a poutům feudalismu a proti chladnému rozumářství klasicismu jako uměleckého směru aristokracie (proto je toto myšlenkové hnutí často nazýváno sentimentalismem). Význačným preromantikem byl ve Francii Jean-Jacques Rousseau. V Británii byli výrazem preromantismu tzv. jezerní básníci, v Německu hnutí Bouře a vzdor (1773–1781, Sturm und Drang) – Goethea Schiller.  Romantismus se zrodil na konci 18. století. Poprvé nebyl všeobecný, neboť zasáhl jen avantgardu – umělce. Romantici proto pěstovali kult výlučnosti génia. Romantici odmítli řád, klid, harmonii, vyrovnanost, idealizaci a racionalitu klasicismu. Romantismus zdůrazňuje individualitu, subjektivnost,iracionalitu, imaginaci, osobnost, spontánnost, emotivnost, vizionářství a transcendentalitu. Romantismus znamenal zrod nacionalismu a folklóru; obdiv ke středověku. Po roce 1840 romantismus přežíval převážně v hudbě.", "section_level": 2}, {"title": "Historismus.", "content": "Historismus je souhrnné označení pro období tzv „neoslohů“. Navazuje na romantismus a je užíván například při výstavbě dobových šlechtických sídel, ale například také při dekorování štukových fasád činžovních domů. Historismus čerpá nejčastěji z gotického, renesančního a barokního slohu. Pozdní fáze historismu začíná synteticky směšovat jednotlivé používané stavební slohy, nazývá se proto také někdy eklektismem.", "section_level": 2}, {"title": "Realismus.", "content": "Realismus byl jako umělecký program přijat v letech 1850 až 1880. Jeho protagonisté odmítli umělost neoklasicismu i romantismu. V centru jejich pozornosti byl život střední a nižší třídy. Filozofickým programem byl pozitivismus. Realismus byl povzbuzen vynálezem fotografie a masovým rozšířením novin. Realistickým malířem byl Gustave Courbet, jehož však mainstream odmítl. K jeho těsným předchůdcům patří Barbizonská škola (1846–1861), která se soustředila na venkovské náměty. Honoré Daumier byl spíše kreslíř.  Naturalismus je realismus do důsledků. Jeho první výraz lze nalézt v roce 1863, poslední 1935. Je aplikací přírodních věd (darwinismu) do umění. Umělecká díla se vyznačují determinismem, lidé jsou hnáni pudy a autor se jako pouhý pozorovatel snaží zdržet komentáře.", "section_level": 2}, {"title": "Impresionismus a symbolismus.", "content": "Impresionismus je prvním stylem moderního umění, byť má blízko k realismu. Existoval v malířství, hudbě a literatuře v letech 1867až 1886, veřejně známým byl od roku 1874. Jeho předchůdci byli Édouard Manet, Eugene Boudin a J. B. Jongkind.  Symbolismus se zrodil ve francouzském básnictví na konci 80. let 19. století jako revolta proti Parnasu, ačkoliv měl již několik předchůdců (Baudelaire, Verlaine, Rimbaud a Mallarmé – potomní vůdce symbolistů). Básníci se snažili zachytit mystérium hlubšího života. Odpůrci byl symbolismus označován jako dekadence (= úpadek). Jeho znakem byl volný verš. Od roku 1900 hnutí upadalo.", "section_level": 2}, {"title": "Secese.", "content": "Secesní sloh kvetl zejména mezi lety 1890 a 1910. Odklání se od klasických historických slohů a vyznačuje se plošnými ornamenty se stylizovanými přírodními tvary. Bývá považován za poslední univerzální evropský sloh, který prosadil jednotný estetický styl do všech oblastí výtvarného umění i běžného života.  Art Deco (1920–1940) se omezil na užité umění a architekturu.  Purismus vychází z pozdní secese. Mezi jeho významné představitele patří Adolf Loos. Purismus později v podstatě plynule přechází do Funkcionalismu, který je vlastně jeho systematizovanou podobou.  Dadaismus vznikl ve Švýcarsku v ovzduší první světové války a projevoval se snahou vyvolat a postihnout absurdno, které poukazuje na nesmyslnost světa. Z Dadaismu se později rodí Surrealismus.  Konstruktivismus byl pěstován především v Sovětském Rusku, ale konstruktivistické tendence se objevují i jinde, například v Holandsku. Klade důraz na viditelnou, nezdobenou konstrukci.  Funkcionalismus je sloh, jehož hlavním zakladatelem je architekt Le Corbusier. Klade důraz na funkčnost a účelnost.  Surrealismus se zrodil ve Francii. Důraz je kladen na podvědomí, představy, sny, zdánlivou náhodnost a nesmyslnost. Typickým projevem surrealismu je například tzv. automatická poesie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dějiny umění je pojem zpravidla používaný pro dějiny výtvarného umění, kterými se zabývá stejnojmenný vědní obor (též nazývaný \"kunsthistorie\"). K oborům tohoto umění patří tradiční malířství, sochařství, architektura a umělecké řemeslo, nové formy moderního umění zdůrazňující kontext a tvůrčí proces rámec čistě výtvarného umění často přesahují. Ostatními uměleckými obory se zabývají dějiny literatury, divadla, filmu ap.", "tgt_summary": "艺术历史是指任何人类为了美学或是沟通、表达意念、情感或是世界观,以视觉形式呈现的活动或是作品的历史。长久以来视觉艺术会用许多方式来分类,从中古世纪的博雅艺术及机械技艺一直到现代的美术及应用艺术等分类,或是许多当代的定义,都将艺术定义为人类创造力的呈现。二十世纪时主要艺术约可以分为九类:建筑、舞蹈、雕塑、音乐、绘画、诗(一种以美学为目的的文学,也包括不同风格的戏剧及叙事)、影片、摄影及漫画。在造型艺术和视觉艺术之间的重叠处也加入了设计及绘图艺术。除了时装及美食等传统艺术表现方式外,许多新的呈现方式也被视为艺术,例如影片、数字艺术、行为艺术、广告、动画、电视及电子游戏等。", "id": 2596328}
{"src_title": "Mao Ce-tung", "tgt_title": "毛泽东", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí.", "content": "Narodil se ve vesnici Šao-šan v poměrně bohaté rolnické rodině v provincii Chu-nan, kde jeho rodičům patřilo asi 1,2 hektarů zemědělské půdy, což bylo na tehdejší poměry v Číně velmi mnoho. Mao měl šest sourozenců, ale jen on a dva bratři překonali dětské nemoci a dožili se dospělosti. Mao měl citově blízko ke své matce, oddané buddhistce, jejíž láska, jak později napsal, „objímala všechny, sahala daleko i blízko.“ Z Maova dětství existuje jen pár kusých informací. S otcem moc blízké vztahy neměl a zdá se, že většinu dětství prožil u svých prarodičů, protože jeho otec sloužil dlouhá léta jako voják provinční armády a býval často pryč.  Ve čtrnácti letech Mao – který teď dokázal číst a používat počítadlo – odešel ze školy, aby se otci staral o účetnictví, ale nevycházeli spolu. „První kapitalista, proti kterému jsem bojoval,“ prohlásil před americkým žurnalistou Edgarem Snowem v roce 1963, „byl můj otec.“ Mao se pak oženil a vzal si devatenáctiletou dívku Luo-š' ze sousedního rodu. Manželství trvalo dva roky až do její smrti z neznámých příčin v roce 1909 ve věku jednadvaceti let.  Vzdělání se mu dostalo v Čchang-ša. Mao se následně věnoval vyučování a novinařině. V roce 1918 začal pracovat v knihovně Pekingské univerzity a na rozdíl od svých současníků nevyužil možnosti studovat v cizině. V Pekingu se seznámil s myšlenkami marxismu a v roce 1921 pomáhal budovat Komunistickou stranu Číny.", "section_level": 2}, {"title": "Revolucionář, vojevůdce a tvůrce maoismu.", "content": "Jako revolucionář se věnoval organizování rolníků v politickou sílu a roku 1928 se zúčastnil povstání, po jehož neúspěchu se uchýlil do sovětu v Ťiang-si. Obklíčení této oblasti Čankajškovými silami vedlo k tomu, že Mao spolu s dalšími soudruhy zahájili takzvaný Dlouhý pochod – právě během něj se Mao prosadil jako vůdce. V polovině 30. let, kdy jeho zdecimované síly dorazily do Jen-anu, již byl Mao schopen toho bránit se Stalinovu tlaku na dosazení prosovětského vedení. V této době si vytvořil kult osobnosti a vyvinul i vlastní politickou filosofii, která vešla ve známost jako Mao Ce-tungovo myšlení (maoismus). Spojenectví s Kuomintangem během války proti Japoncům a pomoc Sovětského svazu mu umožnily vybudovat značnou vojenskou sílu a rozšířit síť guerillových jednotek. Schopnost udržet stranu při životě i v těch nejtěžších podmínkách a rozhodná vítězství během občanské války mu po vytvoření Čínské lidové republiky 1. října 1949 přinesla obrovský věhlas.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda Velkého kormidelníka.", "content": "Maovi systém sovětského stylu, vytvořený po roce 1949, nevyhovoval. Proto se v roce 1958 rozhodl přistoupit k Velkému skoku vpřed, který měl zemi rychle přiblížit komunistické Utopii. Avšak následný hladomor přinesl smrt přibližně 20–40 milionům lidí. Totální fiasko Velkého skoku bylo pro Maa těžkou ranou a ponížením. Ve snaze obnovit svou prestiž a moc, s účelem eliminovat nepřátele, zahájil v roce 1966 Kulturní revoluci, během níž byli postiženi všichni členové strany, které podezříval z neposlušnosti. V roce 1959 Mao narušil vztahy se Sovětským svazem a Čínu odřízl od většiny zemí komunistického bloku. Byl přesvědčen, že se neodvratně blíží atomová válka se Sovětským svazem. Proto zemi uvrhl do stavu horečného zbrojení, které do jeho smrti téměř úplně zruinovalo hospodářství. Ochlazení vztahů se SSSR napomohla také invaze do Československa v roce 1968, kterou Mao ostře odsoudil. V roce 1969 proběhlo též několik pohraničních potyček na hranicích se SSSR na řece Ussuri.", "section_level": 2}, {"title": "Rudý teror.", "content": "Mao Ce-tung je zodpovědný za smrt 40 až 70 milionů lidí v důsledku hladu, nucených prací a poprav. Na počátku 50. let zavedl politiku vybrat pro veřejnou popravu alespoň jednoho statkáře, ale obvykle několik, prakticky v každé čínské vesnici, což si vyžádalo odhadem 2 až 5 milionů obětí.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta vlády.", "content": "V roce 1969 vyhlásil devátý sjezd strany Mao Ce-tunga neomezeným vůdcem Číny a jeho manželka Ťiang Čching byla zvolena členem politbyra KS Číny. Desátý sjezd strany v roce 1973 postavení Maa a Ťiang Čching potvrdil, ale Mao Ce-tung už s přibývajícím věkem pomalu ztrácel svůj mocenský vliv. O politiku se příliš nestaral a většinu času trávil se svými mladými milenkami. Mao Ce-tung zemřel 9. 9. 1976 ve věku 82 let. Teprve poté se zlepšily vztahy se SSSR.", "section_level": 2}, {"title": "Po smrti.", "content": "Po jeho smrti vypukl boj o moc mezi zastánci pragmatického proudu a radikální skupinou, známou jako gang čtyř, která se vytvořila kolem vdovy Ťiang Čching. Ta byla později odsouzena k smrti, nakonec však dostala doživotí.  Jeho ostatky jsou uloženy v mauzoleu na centrálním náměstí Tchien-an-men (též Náměstí nebeského klidu) v Pekingu. Na tomto náměstí na bráně Nebeského klidu zůstává i obří Maova fotografie. Podle průzkumů veřejného mínění 85 % Číňanů Maovy zásluhy převažují nad jeho chybami. Stejný náhled má i současné vedení KS Číny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mao Ce-tung (tradiční čínština: 毛澤東, zjednodušená čínština: 毛泽东, pīnyīn: Máo Zédōng; nové jméno: Rùnzhī 润芝) (26. prosince 1893 – 9. září 1976) byl od ledna 1935 tajemníkem a od roku 1943 předsedou Komunistické strany Číny. Zvítězil v občanské válce s nacionalisty a od roku 1949 byl nejvýznamnější osobností v nově vzniklé komunistické Čínské lidové republice, a to až do své smrti v roce 1976. Měl oficiální titul Velký kormidelník (伟大舵手). Spolu s Josifem Stalinem a Adolfem Hitlerem patří ke třem nejkrutějším diktátorům historie, připisuje se mu několik desítek milionů obětí, přesto se však dosud v Číně těší úctě; je například dosud vyobrazen na čínských bankovkách.", "tgt_summary": "毛泽东(1893年-12月26日-1976年-9月9日),字润之,湖南湘潭人。笔名子任,曾化名李德胜。中华民国大陆时期、中国共产党和中华人民共和国的重要政治家、军事家、战略家、外交家和诗人。自1945年中共七届一中全会出任中国共产党中央委员会主席至1976年逝世,是中华人民共和国历史上的第一代最高领导人。", "id": 2856253}
{"src_title": "Letopočet", "tgt_title": "纪年", "src_document": [{"title": "Počátek letopočtu.", "content": "Epocha v oboru astronomie a chronologie je počátek počítání roků, okamžik, ke kterému vztahujeme časové údaje. Rozlišujeme dva typy:  Jsou systémy, kde roční období epochy má číslo nula či jedna, zda počítat rok samotného okamžiku epochy - tedy jestli", "section_level": 1}, {"title": "Relativita epochy.", "content": "Obecně platí, že zatímco počítání let je v zásadě objektivní, stanovení epochy je výhradně věcí společenské dohody, nemá předem dané přirozené pravidlo. Jediný objektivní okamžik je současný okamžik, toto období a zejména pak tento rok.  Jediným objektivním, přirozeným letopočtem by bylo počítání let relativní od tohoto roku (resp. od nynějška apod.) obdobně, jako se relativně počítají roky v běžné řeči: „tohoto roku“, „letos“, „vloni“, „napřesrok“ nebo „příští, přespříští, minulý a předminulý rok“. Tomu ale v historiografii brání nestabilita, neustálá proměna takové epochy, časový údaj, letopočet by se stále měnil a nemohl by se věrohodně zapsat.  Tam, kde buď nemá význam rozlišit, zda se údaj vztahuje k našemu letopočtu nebo k současnosti (např. velmi dávná minulost), anebo jde právě o porovnání se současností, je přirozené ovšem takto roky počítat, např. „před dvěma miliony let“ nebo „za dva tisíce let“, i když stejný význam má zařazení do letopočtu: „kolem roku 2 000 000 před naším letopočtem“ resp. „v roce 4014 (n. l.)“.", "section_level": 2}, {"title": "Nejpoužívanější letopočty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "V Česku.", "content": "V Česku se u zápisu roku éra nejčastěji neurčuje, nepoznamenává a předpokládá se počítá v naší nynější éře, křesťanské, původně odvozené od domnělého data narození Ježíše z Nazaretu. Pokud by mohlo dojít k nejasnosti - protože by mohlo jít o rok před epochou naší éry anebo o rok jiného letopočtu - přidává se za číslem roku formule našeho letopočtu, zkratkou „n. l.“, nebo v křesťanském prostředí \"Léta Páně\", zkratkou \"LP\", latinsky \"Anno Domini\", zkr. \"AD\".  Rok naopak předcházející epoše našeho letopočtu se označit musí jako \"před Kristem\", zkratkou „p. K.“, nyní častěji sekulárně \"před naším letopočtem\", zkracované na \"př. n. l.\" Teoreticky by byla správnější formulka \"před naší epochou\" (\"př. n. e.\") a je také možné se odvolávat na slovo éra místo letopočtu: před naší érou (\"př. n. é.\"), ale v praxi se tyto pojmy při zápisu letopočtu nepoužívají.", "section_level": 2}, {"title": "Ve světě.", "content": "V jiných částech světa, případně pro náboženské účely se používají další letopočty, zpravidla spojené s příslušným kalendářem, např. Běžné je i používání více letopočtů zároveň, zpravidla s jedním letopočtem (a případně s kalendářem, nyní gregoriánským) státním, a podle příslušnosti k církvi nebo společenství letopočet (s kalendářem) církevní resp. spolkový.", "section_level": 2}, {"title": "Občanský letopočet.", "content": "Občanský letopočet (o. l.) odpovídá dané specifické skupině (např. kultuře, národu, atd.), dalo by se o něm mluvit jako o „místním“, skupinovém, např. národním apod. Např. dozvídáme-li se v knihách judaismu data o. l., jsou to data odpovídající židovskému kalendáři. Tak např. den o. l. židovské kultury: 27 Sivan, 5771 podle gregoriánského kalendáře má v datum 29. červen 2011. „Občanský letopočet“ je dnes velmi často mylně zaměňován za „náš letopočet“ (tj. gregoriánský), a to i v odborné literatuře, právě jako odlišení od označení křesťanského (léta Páně, LP) nebo obecně náboženského.", "section_level": 2}, {"title": "Větší periody.", "content": "Rok je zpravidla nejdelší počítanou periodou, ale některé systémy počítání času mají i delší opakující se období - stálé nebo proměnlivé. Pak se rok určuje pořadím v takovém „období“ obdobně, jako den týdnu nebo v měsíci, a jako se určuje rok v rámci opakujících se ér, např. 5. rok 12. egyptské královské dynastie. Jiným takovým letopočtem je ročení podle starořeckého způsobu číslem čtyřletého olympijského cyklu a v jeho rámci číslem roku. Ještě složitější systém má hinduistický kalendář.", "section_level": 1}], "src_summary": "Letopočet čili éra je souvislé číslování let od nějaké významné události, historické nebo legendární. \"Epocha\" se nazývá den, kterým tato éra začíná. Letopočet umožňuje především datování událostí. Letopočet bývá součástí určitého kalendáře a jeho používání omezeno na určitou civilizační oblast. Jako světový standard se používá tzv. náš letopočet převzatý z křesťanského gregoriánského kalendáře.", "tgt_summary": "纪年,或称纪元,是指历法中的年份命名体系,例如格里历(公历)所使用的基督纪年(公元),中国农历使用的干支纪年等。世界各地曾存在过各种不同的纪年方法,其中一些至今仍在使用。", "id": 296581}
{"src_title": "Max Planck", "tgt_title": "马克斯·普朗克", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Otec byl profesorem ústavního práva na univerzitě v Kielu, později se přestěhoval s rodinou do Mnichova, kde Max Planck a jeho šest sourozenců prožili šťastné dětství. Max byl pilný žák s velkým nadáním pro hudbu a matematiku. Po studiích na gymnáziu váhal mezi vědou a uměním a nakonec se rozhodl pro fyziku, kterou začal v r. 1874 studovat na mnichovské univerzitě. Po šesti semestrech odešel do Berlína, kde studoval u vynikajících německých fyziků Helmholtze a Kirchhoffa. Věnoval se hlavně termodynamice. Studium ukončil po návratu do Mnichova v r. 1878. V červenci 1879 získal doktorát na mnichovské univerzitě za svou práci s názvem \"O druhém principu teorie tepla\", ve které se soustředil na druhý termodynamický zákon – nevratnost procesů vedení tepla. V roce 1880 dokončil habilitační práci \"Změna agregátních stavů\" (\"Änderung der Aggregatzustände)\" a stal se soukromým docentem na mnichovské univerzitě. Jeho práce z oboru teoretické fyziky získaly ceny několika německých univerzit. V roce 1885 byl v sedmadvaceti letech jmenován mimořádným profesorem na univerzitě v Kielu. Ve stejném roce se oženil s Marií Merckovou, svou dávnou přítelkyní z mládí. Během manželství se jim narodily 4 děti (2 synové a 2 dcery).  V roce 1889 nastoupil na berlínskou univerzitu a o tři roky později se stal řádným profesorem teoretické fyziky. V Berlíně pak zůstal až do konce své vědecké kariéry. Roku 1894 byl zvolen za řádného člena pruské Akademie věd, později se stal jejím předsedou a působil zde více než 20 let. Max Planck z Berlína vytvořil centrum fyziky a na přelomu 19. a 20. století byl vůdčí osobností teoretické fyziky v Německu. V letech 1905 – 1909 předsedal Německé fyzikální společnosti \"(Deutsche Physikalische Gesellschaft)\".  V r. 1909 zemřela jeho manželka a Planck se brzy znovu oženil. S druhou manželkou měl syna Hermana. V letech 1912-14 byl Max Planck rektorem berlínské univerzity. Jeho osobní život byl v období 1. světové války poznamenán ztrátou tří dětí: nejstarší syn Karl padl r. 1916 u Verdunu, o rok později zemřela při porodu dcera Greta a v r. 1918 za stejných okolností druhá dcera Emma. Planck byl loajálním občanem Německa a v říjnu 1914 podepsal tzv. Manifest 93, prohlášení německých intelektuálů odmítající označení německé politiky jako militaristické.  Planck se soustředil na práci. Kromě vědecké činnosti přednášel na univerzitě, vykonával funkci stálého sekretáře Akademie a podílel se na vydávání časopisu \"Annalen der Physik.\" Ze svých přednášek vytvořil pětisvazkové dílo \"Úvod do teoretické fyziky\" a další učebnice.  V roce 1918 byl Max Planck za práci na záření černého tělesa oceněn Nobelovou cenu za fyziku. Cenu převzal kvůli poválečné situaci spolu s dalšími německými laureáty až r. 1920.  Na podzim r. 1926 ukončil práci na univerzitě a odešel do důchodu. V roce 1930 se stal prezidentem Společnosti císaře Willhelma, která byla po druhé světové válce přejmenována na Společnost Maxe Plancka. V pozdějších letech se zabýval úvahami o filosofii, estetice a náboženství. Věnoval se svým celoživotním koníčkům – vysokohorské turistice a hře na klavír.  Před druhou světovou válkou se v r. 1933 pokusil přesvědčit Adolfa Hitlera, aby ušetřil vědce židovského původu, když osobně intervenoval za svého přítele chemika Fritze Habera. Pro svůj postoj byl Planck označen za \"bílého Žida\" a byl nucen v r. 1938 rezignovat na členství v Akademii věd. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let omezil své vědecké a společenské aktivity. V říjnu 1942 měl v Praze přednášku s názvem Smysl a hranice exaktních věd, které se mohli zúčastnit pouze němečtí představitelé akademických institucí a protektorátní moci. V únoru 1944 byl při náletu na Berlín zničen jeho dům, shořela knihovna, rukopisy a deníky. V lednu 1945 byl jeho syn Erwin popraven v souvislosti s neúspěšným pokusem o atentát na Hitlera. Po válce žil u příbuzných v Göttingenu, kde napsal svou autobiografii. V létě roku 1946 byl Max Planck jako jediný Němec pozván k oslavám 300. výročí narození Isaaka Newtona do Londýna. Zemřel 4. října 1947 v Göttingenu.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká činnost.", "content": "Zpočátku pracoval na termodynamice, později jej zaujala Kirchhoffova práce o záření a začal se zabývat problémem záření černého tělesa, kde dosáhl největších vědeckých úspěchů. Roku 1899 objevil základní fyzikální konstantu, dnes nazývanou Planckova konstanta. Téhož roku popsal sadu tzv. Planckových jednotek, udávající přirozená měřítka času, prostoru a hmotnosti. O rok později pak objevil zákon vyzařování černého tělesa, který přednesl 14. prosince na zasedání berlínské Fyzikální společnosti. Průlomový článek \"O zákonu rozdělení hustoty energie v normálním spektru\" publikoval v odborném časopise Annalen der Physik roku 1901. Pro vysvětlení zákona vyzařování formuloval hypotézu kvantování energie oscilátorů. (Skutečný dosah myšlenky kvantování si ovšem uvědomil teprve Albert Einstein o pět let později, postuloval kvantování energie elektromagnetického pole a touto teorií okamžitě vysvětlil fotoelektrický jev.) Kvantová teorie znamenala zásadní přehodnocení základních otázek klasické fyziky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Max Karl Ernst Ludwig Planck (23. dubna 1858 Kiel – 4. října 1947 Göttingen) byl německý fyzik a filozof, považovaný za jednoho ze zakladatelů kvantové teorie. Významné jsou jeho práce v oboru termodynamiky a vyzařování černého tělesa. Nositel Nobelovy ceny za fyziku za rok 1918.", "tgt_summary": "马克斯·卡尔·恩斯特·路德维希·普朗克(,1858年-4月23日-1947年-10月4日),德国物理学家,量子力学的创始人。以发现能量量子获得1918年度的诺贝尔物理学奖(1919年颁发)。以之为名的普朗克常数于2019年被用于重新定义基本单位。并有以之为名科学奖座、机构和学会。", "id": 1608024}
{"src_title": "Poznaň", "tgt_title": "波茲南", "src_document": [{"title": "Dějiny a pamětihodnosti.", "content": "Poznaň byla od počátku politickým, vojenským a ekonomickým centrem vznikajícího státu Polanů a podle některých historiků hlavním městem polského státu za prvních Piastovců. Nejslavnější období prožila mezi lety 968, kdy zde vzniklo první polské biskupství, a rokem 1039, kdy ji poničil výbojný český kníže Břetislav I. Poznaňská katedrála sv. Petra a Pavla na Tumském ostrově je tak nejstarší polskou katedrálou; byla mnohokrát přestavována, po 2. sv. válce byla obnovena v převládajícím gotickém slohu a od roku 1962 drží titul basilica minor.  Později Poznaň ztratila svůj politický význam, ale nadále se rozvíjela hospodářsky, zejména v době Vladislava II. Jagella. V polovině 16. století byla vybudována místní renesanční radnice s orlojem, panoráma centra města. Roku 1793 se při druhém dělení Polska město stalo součástí Pruska, po sjednocení německých států (1871) Německého císařství. Během napoleonských válek proběhlo protipruské Velkopolské povstání (1806). Druhému Velkopolskému povstání v letech 1918—1919 se podařilo prosadit připojení bývalé pruské provincie Posen k nové vzniklé 2. polské republice.  Při nacistické invazi do Polska byla Poznaň obsazena již po 10 dnech, tedy 10. září 1939. Polské obyvatelstvo, především inteligence a účastníci Velkopolského povstání, byli vystaveni systematickému teroru. V místním koncentračním táboře Fort VII zabili nacisté do roku 1945 asi 20 000 lidí. Zlikvidována byla také židovská komunita. Roku 1943 zde velitel SS Heinrich Himmler pronesl tzv. Poznaňský projev, v němž otevřeně hovořil o „konečném řešení židovské otázky“. Město bylo těžce poničeno v bojích mezi německou a sovětskou armádou (Viselsko-oderská operace) na začátku roku 1945; 23. února pak bylo město osvobozeno Rudou armádou pod velením maršála Žukova. Poznaň a Polsko v nových hranicích se tak dostaly do sovětské sféry vlivu.  28. června 1956 zde došlo k prvním masovým protestům polských obyvatel proti komunistické vládě. Poznaňské povstání (či Poznaňský červen) bylo krvavě potlačeno, bylo však předehrou k destalinizaci Polska a nástupu reformističtější Gomułkovy vlády v říjnu téhož roku.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a vzdělání.", "content": "První divadlo vzniklo roku 1808, nejvýstavnější je o sto let mladší \"Velké divadlo\" neboli \"Opera\". V Poznani se koná nejstarší světová soutěž mladých houslistů a různé hudební, divadelní i filmové festivaly. Největším muzeem je \"Národní muzeum\", jehož sbírky jsou umístěny na několika různých místech.  Nejstarší vysokou školou byla jezuitská kolej, založená roku 1611. Roku 1919 byla založena významná Univerzita Adama Mickiewicze, která má v současnosti okolo 50 000 studentů. Dále jsou zde univerzity Lékařská, Přírodovědecká a Ekonomická, polytechnika, několik uměleckých akademií a množství soukromých škol.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "V Poznani není mnoho velkých průmyslových závodů, hospodářství je proto založeno především na obchodu a službách. Sídlí zde mnoho obchodních řetězců, například v Poznani vzniklá síť supermarketů Piotr i Paweł. Také díky tomu se Poznaň dostala na 2. příčku v HDP na obyvatele, růst se ovšem s krizí roku 2008 zarazil. Každoročně tu probíhá průmyslový veletrh, po MSV v Brně 2. největší ve střední Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Poznaň je díky své poloze mezi Varšavou a Berlínem jedním z hlavních dopravních uzlů Polska a má poměrně dobré spojení jak se zbytkem země, tak s Evropou. Místní letiště Poznań-Ławica má v současnosti velký nárůst pasažérů.  Poznaň je napojena na východozápadní dálnici A2, součásti tahu E30 ze západní Evropy do Ruska. Prochází tudy také 3 státní a 4 vojvodské silnice.  První vlak přijel do Poznaně roku 1848, a to od Štětína. Postupně se Poznaň stala jedním z největších železničních uzlů střední Evropy. Vychází odtud 9 tratí (od severu ve směru hodinových ručiček): 1) na Piłu, 2) Gołańcz, 3) Hnězdno, 4) Konin a Varšavu, 5) Ostrów Wielkopolski, 6) Leszno a Wrocław, 7) Wolsztyn, 8) Berlín/Zielonou Góru, 9) Krzyż Wielkopolski a Štětín; kromě 2) a 7) jsou všechny dvoukolejné a elektrifikované. Nejvytíženější a nejrychlejší je trať na Varšavu. Hlavním nádražím je Poznań Główny; kromě toho tu existuje dalších 15 stanic a zastávek obsluhovaných osobními vlaky. Nákladní vlaky projíždějí po spojkách mimo hlavní nádraží.", "section_level": 1}, {"title": "Městská doprava.", "content": "Městskou hromadnou dopravu zajišťují tramvaje a autobusy. V letech 1930 až 1970 zde existovaly také trolejbusové tratě. Poznaňské tramvaje vyjely do ulic roku 1880 (koňka), resp. 1898 (elektrická tramvaj) a dnes tvoří síť o 66 km a 19 linkách. Roku 1997 byla dána do provozu tramvajová rychlodráha spojující centrum se sídlištěm Sobieského.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě sídlí fotbalový klub Lech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Poznaň ( s výslovností,, ) je jedno z nejstarších a největších polských měst. Leží ve Velkopolsku na řece Wartě a je důležitým obchodním a dopravním uzlem mezi Berlínem a Varšavou. Poznaň je sídlem prvního polského biskupství, nyní Poznaňského arcibiskupství. Má rozlohu 262 km2 a obyvatel. Od roku 1999 je metropolí Velkopolského vojvodství.", "tgt_summary": "波兹南(,官方全名:波兹南首府城市;拉丁语:Posnania;德语:Posen,中译为波森;意第绪语:פּױזן \"Poyzn\"、卡舒比语:)是波兰中西部的一个城市,人口578,900人(2002年),是波兰第五大城市。该市位于瓦尔塔河沿岸,是波兰最古老的城市之一,也是该国重要的历史中心。是河港城市。波兹南圣伯多禄圣保禄圣殿总主教座堂是波兰最早的一座主教座堂,堂内有波兰早期统治者的墓穴:梅什科一世大公、国王波列斯瓦夫一世、国王梅什科二世、卡西米尔一世大公、大波兰普热梅斯瓦夫一世大公及国王普热梅斯瓦夫二世。波兹南参加过汉萨同盟。波兹南被卷入过三十年战争和大北方战争。在第二次瓜分波兰后被划入普鲁士。一战结束前曾是普鲁士王国和德意志帝国波森省的首府,战后割予波兰,改名波兹南。二战期间,德国军队和苏联军队在这里展开激烈战斗。城市的55%在战争中被毁。在战后城市得到了修复。战后这里发生过大规模反苏示威。波兰民主化之后,波兹南是大波兰省的省会。", "id": 1034710}
{"src_title": "Botanika", "tgt_title": "植物学", "src_document": [{"title": "Dělení oboru.", "content": "Klasicky se botanika dělí na:  Podle podobných otázek a metod lze rozlišit pět hlavních oblastí uvnitř botaniky:", "section_level": 1}, {"title": "Název a původ.", "content": "Název botanika, odvozený z řeckého \"botané\" (tráva, pastvina) a \"botaniké techné\", svědčí o tom, že nevznikla jako spekulativní věda, nýbrž technika či umění zacházet s rostlinami, zejména užitkovými a léčivými. Rostliny a jejich plody byly dlouho hlavní potravou člověka a téměř jediným prostředkem léčitelů, kteří shromažďovali a předávali znalosti o jednotlivých druzích rostlin a jejich léčebném použití. První známý náznak nějaké teorie rostlin zaznamenal Aristotelův žák a nástupce ve vedení jeho školy Theofrastos, ale ještě o 3 století mladší lékař Pedanius Dioscorides shromáždil své znalosti o asi 600 léčivých rostlinách ve spise \"Materia medica\". Dioskoridův spis se hojně opisoval a zůstal hlavní autoritou ohledně rostlin až do 16. století.  V pozdním středověku se rostlinopisné znalosti staly součástí lékařského studia a při univerzitách se začaly zakládat botanické zahrady, až do 18. století ovšem omezené na rostliny užitkové a léčivé. Nejstarší zachovaná botanická zahrada v Padově byla založena roku 1545. Roku 1537 vydal Otto Brunfels první „herbář“ s dřevoryty významných léčivých rostlin a následovala řada dalších. V češtině – to znamená pro laiky - vydal roku 1562 Tadeáš Hájek z Hájku překlad velkého herbáře Ondřeje Matthioliho. Oblíbené herbáře vycházely se stále dokonalejšími obrázky (mědirytinami), byla to však jen \"florilegia\" (katalogy rostlin) a nekladly si otázky systematické botaniky.  Roku 1583 vydal Ital Andrea Caesalpino knihu „O rostlinách“, kde si začal všímat obecnějších vlastností rostlin, ale teprve francouzský lékař, botanik a cestovatel Joseph Pitton de Tournefort položil základy botanického systému, když na základě podobnosti květů a plodů zavedl pevné rody (\"genera\"). Podobným směrem se vydal i lékař Adam Zalužanský ze Zalužan na konci 16. století, který jako jeden z prvních hájil názor, že i rostliny mají dvě pohlaví. Vynález mikroskopu v 17. století byl převratný objev, který umožnil nahlédnout do anatomie rostlin. Tím se otevřela cesta k vědečtějšímu studiu botaniky.  Na jejím začátku stojí švédský lékař a přírodovědec Carl Linné (\"Linnaeus\", 1707-1778), autor rozsáhlých katalogů rostlin i živočichů, tvůrce binomiální nomenklatury a prvního vědeckého systému botaniky, i když budovaného podle nahodilých kritérií. Linnéův systém rozšířil a zdokonalil francouzský vědec Antoine Laurent de Jussieu (1748-1836). V této podobě se užíval téměř sto let. Stále běžnější užívání mikroskopu dovolilo rozvoj buněčné teorie (Jan Evangelista Purkyně) i řady nových botanických disciplin (anatomie, fyziologie, biochemie, atd.) a už v roce 1851 německý botanik Wilhelm Hofmeister studiem reprodukce kvetoucích rostlin a jejich křížení prokázal skutečnost evoluce.  Bartlich a Endlicher zavedli vyšší taxonomické jednotky a v letech 1820-1838 položil Kašpar Šternberk základy paleobotaniky. V téže době začal vydávat Jan Svatopluk Presl (1791-1849) svůj velkolepý „Rostlinář“, který nemohl dokončit, a roku 1846 vydal „Všeobecný rostlinopis“, jimiž vytvořil českou botanickou terminologii. Mezi českými botaniky – vedle Purkyně – vynikli například Gregor Mendel, Ladislav Čelakovský, Ctibor Blattný, Karel Kavina, Karel Domin, Josef Dostál, a Josef Velenovský.  Během 20. století se botanika významně proměnila, hlavně pod vlivem myšlenky evoluce, molekulární genetiky a na ně navazující kladistiky. Dosavadní taxonomie řadila jednotlivé taxony (druhy, rody, čeledi atd.) podle vnější podobnosti a celkového fenotypu. Původní Linnéova klasifikace se sice měnila a modernizovala, byla však stále značně subjektivní. Ve 20. století se objevilo několik pokusů uspořádat taxony určité oblasti (druhy, rody, čeledi atd.) do stromového grafu (kladogramu), jehož uzly jsou nejmladší společní předkové. Zjednodušeně lze říci, že kladogram představuje vztahy mezi taxony tak, aby se jejich pozorovaná rozmanitost dala vysvětlit co nejmenším počtem mutací. Struktura větví kladogramu tedy vzniká mechanicky (obvykle s použitím počítače), jen s využitím pozorovaných fenoménů, a je tedy podstatně objektivnější.", "section_level": 1}], "src_summary": "Botanika neboli rostlinopis či fytologie je přírodní věda spadající do velkého okruhu věd biologických. Zkoumá tu část přírody, kterou označujeme termínem flóra, tedy rostliny a ze spíše tradičních důvodů i houby, lišejníky a většinu řas. Naproti tomu prokaryota a další mikroorganismy patří do oblasti mikrobiologie. Za zakladatele botaniky je tradičně považován řecký myslitel Theofrastos.", "tgt_summary": "植物学是一门研究植物形态解剖、生长发育、生理生态、系统进化、分类以及与人类的关系的综合性科学,是生物学的分支学科。", "id": 1806272}
{"src_title": "Švýcarsko", "tgt_title": "瑞士", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Roku 1291 spolu uzavřely kantony Uri, Schwyz a Unterwalden na obranu proti Habsburkům dohodu o věčném spolku, čímž vznikla Švýcarská konfederace.  Moderní Švýcarsko vzniklo v první polovině 19. století. Až do roku 1848 švýcarské kantony a jejich elity navzájem politicky, ideologicky a dokonce i vojensky soupeřily o moc a vliv. Po posledním ozbrojeném konfliktu, občanské válce mezi \"konzervativními\" a \"liberálními\" kantony zvané \"Sonderbundskrieg\", která trvala od 3. do 29. listopadu 1847, se tyto elity odhodlaly ukončit staletou tradici válčení. Podle vzoru několika předcházejících menších uskupení či svazků (\"Bünde\") se dohodly na vytvoření „národa vzešlého z vůle“ – německy \"„Willensnation“\". V roce 1848 tyto snahy vyvrcholily změnou státního zřízení z konfederace na federaci, jejímž základem je švýcarská spolková ústava. Ta byla revidována v roce 1874 zejména v oblasti rozšíření politických práv. K vytvoření federativního státu vedly vedle ekonomických důvodů i důvody politické a obranné, neboť na území dosavadní konfederace válčily nejen kantony a města mezi sebou, ale i mnohé evropské mocnosti (např. v rámci napoleonských válek). Menší správní celky totiž samy o sobě nemohly jednotlivě obstát jak ekonomicky, tak ani vojensky. Mimo spojenectví zvolily i směr zahraniční politiky, která ustanovila Švýcarsko jako přísně neutrální, tedy neúčastnící se v žádném vojenském spojenectví. Zároveň začala federace budovat silnou spolkovou armádu určenou pro případnou vlastní obranu – jak výstižně říká anglické rčení \"„neutral but heavily armed“\".", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Švýcarsko je se svou rozlohou 41 000 km2 malou zemí. Počet obyvatel země je 8 milionů a hustota obyvatelstva je 188/km2, což je asi o 1/3 více než v Česku.  Ve Švýcarsku jsou tři typy horských oblastí: Jura, Švýcarská plošina a Švýcarské Alpy.  Jura je úzké, 250 km dlouhé vápencové pohoří s výškou až 1 700 m n. m. Jura se od Alp odděluje jižně od Ženevského jezera a táhne se obloukem podél hranice s Francií. Pokrývá zhruba 10 % území země.  Švýcarské Alpy tvoří více než 57 % území země a patří převážně k Západním Alpám. Táhnou se převážně v od jihozápadu k severovýchodu. Rozdělují se na severní a jižní pásmo. Severní část Švýcarských Alp tvoří Bernské Alpy na západě a Glarnské Alpy. Jižní část tvoří Walliské Alpy, Tessinské Alpy a Bündnerské Alpy. Centrem Švýcarských Alp je masiv sv. Gotthard. Nejvyšším štítem Švýcarských Alp je Dufourspitze (\"Dufourův štít\" se 4 634 m n. m.). Pramení zde několik evropských řek: Aare, Rýn, Rhôna či Inn.  Švýcarská plošina pokrývá asi 37 % území země. Nachází se mezi Jurou a Alpami a mezi Ženevským a Bodamským jezerem. V jejím centru leží město Bern. Jezera, doliny a kopce na ní vznikly působením ledovce. Tato pahorkatina je hospodářským centrem země.", "section_level": 1}, {"title": "Politický systém.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Občan.", "content": "Politickou, zákonodárnou – ale i výkonnou – moc na úrovni obcí, kantonů a konfederace představují občané, jimž jsou podřízeny i jejich parlamenty (spolkový, kantonální, městské), někde nazývané radou (kantonální, městská, obecní) – „občan je nejvyšším suverénem“.  Suverénem na úrovni obcí/měst, kantonů a na úrovni spolkové je lid, tedy \"občané\", jimž podléhají s konečnou platností všechna rozhodování, což je zakotveno ve spolkové ústavě a ústavách kantonů: V praxi je zvykem, některá práva – podle oblasti a zájmů – propůjčit reprezentantům. Jedná se ale vždy o propůjčení dočasné a záleží na spokojenosti občanů, jestli si tu či onu pravomoc nevrátí do svých výlučných kompetencí.", "section_level": 2}, {"title": "Politická práva občana.", "content": "K \"politickým právům\" občanů – na úrovni obcí/měst, kantonů a úrovni spolkové patří:  volební právo:", "section_level": 3}, {"title": "Poměrný systém.", "content": "Původní starší většinový systém v reprezentativní části politiky během 19. a 20. století nahradil systém poměrný. Tato – ve vyspělých demokraciích běžná – forma zaručuje účast i těch, kteří jsou mnohde jinde stále ještě z reprezentativní politiky vyloučeni. Jedním ze základů jeho fungování je kolegialita a konkordance, tedy nutnost, ne-li samozřejmost („společenská objednávka“), najít věcná řešení a to přes často rozdílná stanoviska, názory a zkušenosti.", "section_level": 3}, {"title": "Rovnoprávnost žen.", "content": "Zajímavostí je, že na spolkové úrovni bylo volební a hlasovací právo pro švýcarské ženy ustaveno až v únoru roku 1971. Předtím volili a hlasovali pouze muži starší 20 let, v 19. století ale jenom, pokud byli schopni vojenské služby.  Na kantonální úrovni to trvalo zrovnoprávnění žen ještě déle. V roce 1990 bylo hlasovací právo pro ženy zavedeno i v Appenzellu Innerrhodenu a to i přes odpor voličů (mužů) rozhodnutím nejvyššího soudu.", "section_level": 3}, {"title": "Spolkový parlament.", "content": "I když v oficiálním názvu státu přetrvává historické označení – v románských jazycích výraz pro \"konfederaci\", v němčině výraz \"Eidgenossenschaft\", tedy \"spříseženství\", z hlediska fungování politického systému je Švýcarsko federace tvořená 26 spolkovými státy (kantony), kde „dolní“ komora parlamentu je volena v přímých všeobecných volbách.  Spolkový parlament je dvoukomorový a tvoří jej Rada států a Národní rada. Tyto komory volí nejvyšší spolkový výkonný orgán, sedmičlennou spolkovou radu. Spolková rada je volena na základě principu \"konkordance\", tj. začlenění pokud možno největšího podílu stran do vlády. Momentálně mají strany zastoupené ve Spolkové radě 217 z 246 křesel v parlamentě. Členové parlamentu i Spolkové rady jsou voleni na 4 roky.", "section_level": 2}, {"title": "Rada států.", "content": "Rada států (Ständerat) má 46 členů (po dvou zástupcích za 20 původních kantonů a po jednom za vyjmenované kantony, které historicky vznikly jako polokantony); způsob volby do Rady států je v kompetenci jednotlivých kantonů.", "section_level": 3}, {"title": "Národní rada.", "content": "Národní rada (Nationalrat) má 200 členů, kteří jsou voleni proporčním systémem v každém kantonu zvlášť na dobu 4 let. Schází se po dobu 3 týdnů 4x do roka", "section_level": 3}, {"title": "Prezident.", "content": "Prezident konfederace je volen \"Sjednoceným spolkovým parlamentem\" (obě komory se při těchto příležitostech sloučí) ze členů Spolkové rady na jeden rok.  Švýcarský prezident stojí v čele Spolkové rady, která plní funkci federální vlády. Ústava definuje pozici prezidenta v celém systému jako „prvního mezi rovnými“. V praxi to znamená, že nemá pravomoc rozpustit parlament a už vůbec nemůže určovat směr vládní politiky. Prezidentský úřad slouží ke snadnější reprezentaci vrcholných orgánů Švýcarska v zahraničí, ale i uvnitř země.", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní město.", "content": "Švýcarská ústava nezná pojem hlavní město federace. Většina federálních institucí a zastupitelské úřady sídlí v Bernu, sídly nejvyššího federálního soudu jsou Lausanne a Luzern.", "section_level": 2}, {"title": "Aktivismus.", "content": "Švýcarsko vzhledem ke své tradici občanské svrchovanosti generovalo vždy osobnosti, jež chtěly ovlivnit dění nejen ve Švýcarsku, ale i v celém světě, čemuž nahrávala i švýcarská neutralita. Henri Dunant založil kupříkladu Mezinárodní červený kříž a inicioval Ženevské úmluvy. Za to také v roce 1901, jakožto vůbec první, obdržel Nobelovu cenu za mír. Hned při druhém udělování této ceny uspěli znovu Švýcaři – míroví aktivisté a zakladatelé Stálého mezinárodního výboru míru Élie Ducommun a Charles Albert Gobat.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní rozdělení.", "content": "Švýcarsko je federací 26 autonomních kantonů, které jsou zcela rovnoprávné navzájem i na federální úrovni, s výjimkou šesti kantonů (dříve úředně a dodnes hovorově nazývaných polokantony), které mají pouze jednoho zástupce v Radě států a poloviční váhu při hlasováních podle kantonů. Každý z kantonů má vlastní parlament, zákony, vládu, rozpočet i ústavu, podobně jako je tomu ve spolkových zemích Německa nebo státech USA.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Dnes je Švýcarsko velmi vyspělým státem.  Avšak ještě v 19. století bylo Švýcarsko jen v některých oblastech hospodářsky vyspělým státem, vynikalo však v řemeslech a průmyslu (zpočátku hodinářství, které vzniklo jako zimní zaměstnání zemědělců). Malé a jemné přístroje, které nevyžadovaly mnoho surovin a nákladnou dopravu materiálů, daly základ přesnému strojírenství, později i těžkému. Současně s tímto se rozvíjejí obory chemie a farmacie. I zemědělství se s rozvojem průmyslu rozvíjí, stoupá produkce a zpracování potravin (např. proslavené sýry, čokolády).  Pro udržení ekonomiky hovoří i integrovaná specializovaná ekonomika, špičkový průmysl, produkční a distribuční systémy a finančnictví na trzích Evropy a celého světa.  Síla a základ švýcarské ekonomiky je v malých a středních firmách, které vytvářejí přes 90 % jejího HDP.  Průmysl Švýcarsko v průběhu rozvoje změnilo z převážně zemědělsky orientovaného státu (kantonů) ve stát s rozvinutým průmyslem různého charakteru: hodinářství, přesné a jemné strojírenství, přístrojová technika, chemický průmysl, potravinářský průmysl, farmaceutický průmysl, lékařské přístroje a vybavení aj. Ke známým firmám patří Rolex, ABB, Nestlé, Logitech, Novartis, Hoffmann-La Roche, Victorinox, Lindt & Sprüngli, Omega, TAG Heuer, Patek Philippe, Tissot či Adecco.", "section_level": 1}, {"title": "Věda a výzkum.", "content": "Ve Švýcarsku má sídlo mnoho renomovaných vědeckých a výzkumných společností, které se zabývají činností v různých oblastech vědy, např. CERN pro jaderný výzkum, HFSJG (High Altitude Research Stations Jungfraujoch and Gornergrat) pro výzkum kosmického záření a jiných výzkumů ve velkých nadmořských výškách, dále pak veřejné vzdělávací instituce (univerzity, polytechnika), instituty velkých společností, aplikace výzkumu v praxi atd.", "section_level": 2}, {"title": "Služby.", "content": "Patrně nejznámější oblastí služeb ve Švýcarku je bankovnictví, dříve známé bankovním tajemstvím. To však zásadně oslabilo kvůli tlakům konkurence (USA, nověji Londýna, ale i Německa). Významnou bankou je UBS (největší švýcarská a jedna z největších na světě), Credit Suisse (druhá největší) a mnoho dalších. Zajímavostí jsou soukromé bankovní domy, kde jejich majitelé ručí celým svým jměním. Do této oblasti patří i pojišťovny jako jsou Winterthur, Zürich, Baloise aj.  Ve finančních službách (banky nebo pojišťovny, zakládané s rozvojem průmyslu a železnice) se Švýcarsko stalo mezinárodním pojmem. Započínající ekonomický rozmach země, sice zpomalený 2. světovou válkou, umožnil po jejím ukončení rychlý rozvoj a prosperitu. Po válce způsobilo kontroverzi odhalení, že během války nacisté prodávali švýcarským bankám zlato, které uloupili Židům a také v centrálních bankách v okupované Evropě, a za švýcarské franky potom od neutrálních zemí nakupovali suroviny důležité pro vedení války. Podle jednoho odhadu z 90. let zkorumpovaní politici, diktátoři a zločinci z celého světa ukryli ve švýcarských bankách okolo 6 biliónů franků.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Doprava je spojujícím odvětvím pro celé hospodářství, propojuje infrastrukturu Švýcarska.", "section_level": 2}, {"title": "Turistika.", "content": "Turistika přispěla v 19. a 20. století k rozvoji těch nejchudších částí Švýcarska, Alp. Zpočátku záležitost patřící bohaté aristokracii se v druhé polovině 20. století stala záležitostí dostupnou pro širokou oblast obyvatel planety.  Turistika v Alpách je po rozvoji dopravy, a tím i dostupnosti do hor, k jezerům atd., významnou oblastí hospodářství Švýcarska, neboť na sebe váže množství činností, které s ní souvisejí: hotely, penziony, privátní ubytování, restaurace, sport, kultura.  K nejnavštěvovanějším místům patří:  Švýcarské speciality, zajímavosti: Glacier Express, SBB-CFF-FFS,... Nejznámější tradiční švýcarská jídla: fondue ze sýra, Raclette, Rösti,...", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Uvědomění národa.", "content": "Důležité bylo pro Švýcary poznání, že války nevedou k prosperitě a spokojenosti lidu. Poznání na svou dobu revoluční, které se v ostatních státech Evropy prosadilo teprve až o století později, po ukončení 2. světové války. Ve Švýcarsku (kde „občan je nejvyšším suverénem“) a některých státech USA byl běžný vliv lidu na politiku státu již od posledních desetiletí 18. století. Ostatní evropské státy dospěly k tomuto taktéž, ale až o století později, kdy se v ostatní Evropě začíná diskutovat o participaci občanů na politice.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyk.", "content": "Švýcarsko již ve své ústavě přijaté v 19. století deklarovalo rovnoprávnost jazyků původně žijících obyvatel. Zákonem zaručené je právo na komunikaci se spolkovými úřady ve všech úředních jazycích. Švýcarsko má tedy čtyři úřední jazyky. Dobrovolně, podle svých možností, se přidávají i některé další úřady na úrovni kantonů a obcí. S pokračující integrací cizinců a imigrantů úřady umožňují komunikaci i v jiných jazycích. Hojně rozšířeným jazykem je také angličtina.  Všeobecně rozšířeným omylem je názor, že všichni Švýcaři hovoří všemi čtyřmi úředními jazyky své země. Např. Švýcaři, jejichž mateřštinou je němčina, se ve škole sice většinou učí jako první cizí jazyk francouzštinu a jako další angličtinu (v některých kantonech je tomu naopak), ale italsky již mluví jen málokterý z nich.", "section_level": 2}, {"title": "Němčina.", "content": "Němčinou hovoří 63,7 % obyvatel. Němčina je hlavním úředním jazykem na severu, ve středu a na východě Švýcarska (celkem ve 13 kantonech a 6 polokantonech včetně kantonu Graubünden) a dále druhým úředním jazykem v kantonech Fribourg a Wallis. V německy mluvících částech se v běžném styku používá švýcarská němčina, jeden z alemánských dialektů.", "section_level": 3}, {"title": "Francouzština.", "content": "Francouzštinou hovoří 20,4 % obyvatel. Francouzština je hlavním úředním jazykem v 6 kantonech (Fribourg, Jura, Neuchâtel, Vaud, Wallis, Ženeva) a druhým úředním jazykem kantonu Bern.", "section_level": 3}, {"title": "Italština.", "content": "Italštinou hovoří 6,7 % obyvatel. Italština je hlavním úředním jazykem v kantonu Ticino a druhým úředním jazykem kantonu Graubünden.", "section_level": 3}, {"title": "Rétorománština.", "content": "Rétorománštinou hovoří 0,5 % obyvatel. Rétorománština je třetím úředním jazykem kantonu Graubünden. O rétorománštině se někdy hovoří jako o poloúředním (polooficiálním) jazyce. Právo na komunikaci se spolkovými úřady v tomto jazyce mají pouze lidé, pro něž je rétorománština jazykem mateřským. Toto právo získali navíc rétorománsky hovořící Švýcaři až po referendu v roce 1996, teprve tehdy dostala rétorománština status úředního jazyka (do té doby byla od roku 1938 pouze národním jazykem Švýcarska. Do této doby mohli Švýcaři komunikovat s úřady rétorománsky pouze na kantonální úrovni v kantonu Graubünden).", "section_level": 3}, {"title": "Imigrace.", "content": "Po počáteční segregační a pozdější integrační kontrole pod rostoucím tlakem protestů proti cizincům se Švýcarsko pokusilo přibrzdit imigrační trendy a přesunout toto stěhování více do kolejí dočasné nebo sezónní pracovní migrace. Tímto přístupem byla pracovní migrace do roku 1960 pokrývána ze čtyř hlavních zdrojů. Především to byla Itálie, s níž byla v roce 1948 uzavřena smlouva o najímání pracovních sil, v menším rozsahu pak Německo, Rakousko a Francie. Po druhé světové válce zažilo Švýcarsko nejmohutnější hospodářský růst ve svých dějinách, který trval téměř třicet let a způsobil i silný početní vzestup zaměstnaných cizinců. Po odchodech velké části nejpočetnější skupiny Italů se změnily i národnostní proporce. Zvýšil se podíl Jugoslávců, Turků a Portugalců. Smlouvou o náboru pracovních sil uzavřenou v roce 1948 s Itálií začal fungovat švýcarský rotační model časově omezených, avšak obnovitelných pracovních smluv pro „saisoniers“ a „osoby s ročním pobytem“. Po osmnácti měsících pracovního pobytu byla nabídnuta možnost pozvat další rodinné příslušníky, po pěti letech pak volný výběr pracovního místa při pravidelném obnovování pracovního a pobytového povolení a konečně po dalších pěti letech právo usadit se v zemi na základě plné rovnoprávnosti s výjimkou politických práv, která byla tradičně vázána na těžko dostupné státní občanství. Proti pracovnímu a sociálnímu zrovnoprávnění zahraničních pracovníků ve druhé „italské smlouvě“ z roku 1963 se zvedly mohutné protestní vlny, které vyústily v proticizinecká hnutí a vznik politických stran zaměřených proti „zahlcení země cizinci“. Pod vlivem řídících mechanismů migrační politiky, vytvořených ještě před propuknutím krize v polovině sedmdesátých let 20. století, počty cizinců klesaly. Protestní hnutí umlkla a objevila se až koncem osmdesátých let 20. století, kdy se k trvalému příchodu dalších rodinných příslušníků již usazených osob přidal rostoucí počet žadatelů o azyl.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Svoboda vyznání je garantována švýcarskou ústavou (článek 15 Ústavy). Referendem v roce 1973 byly z Ústavy vypuštěny články bránící jezuitskému řádu usadit se v zemi, které byly součástí ústavy od roku 1848.  V zemi neexistuje oficiální státní církev, většina kantonů (kromě Ženevy a Neuchâtelu) však finančně podporuje buď římskokatolickou, starokatolickou nebo švýcarskou reformovanou církev.  Zastoupení příslušníků jednotlivých vyznání: římští katolíci 38,21 %, švýcarská reformovaná církev 26,93 %, jiní protestanti 2,89 %, muslimové 4,95 %, pravoslavní 2,14 %, hinduisté 0,50 %, židé 0,25 %, buddhisté 0,52 %, jiní křesťané 0,65 %, bez vyznání 21,42 % (ateisté, agnostici a náboženství bez církve) a ostatní 0,28 %.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Švýcarská kultura vznikla na rozhraní okolních kulturních oblastí, kterými byla ovlivněna. Časem se však vyvinula jako samostatná kultura. Někdy je těžké mluvit o švýcarské kultuře jako o homogenní, protože se sama dělí podle jazykových oblastí. Pro zemi je typické zejména vzájemné ovlivňování s Francií, Německem a Itálií. Mnoho švýcarských umělců je pokládano v těchto zemích za jejich vlastní. Vznik kulturních památek v zemi měla zpočátku na svědomí církev, později měšťané a patriciát neboť země nebyla na rozdíl od zbytku Evropy ovládaná feudály. Podporováno bylo hlavně stavitelství (románské katedrály v Curychu, Sionu, Churu, gotická katedrála v Lausanne, Bernu, Fribourgu a Basileji, renesanční kostely v kantonu Ticino či radnice v Lucernu, Solothurnu a Brigu, barokní kláštery v Einsiedelu, Muri a St. Gallenu). Cizí stavitelé, přitahováni i větší svobodou země, vybudovali krásná centra měst jako Bern, Freiburg, Lucern či St. Gallen. Klášter svatého Jana v Müstairu, který byl založen již roku 775, byl zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO, stejně jako výše zmíněný klášter v Sankt Gallenu, tři hrady ve městě Bellinzona (\"Castelgrande, Montebello\" a \"Sasso Corbaro\") a historická centra Bernu a La Chaux-de-Fonds. Ve Švýcarsku se nacházejí rovněž dvě ze sedmnácti staveb Le Corbusiera na seznam zapsaných, Dům pro Corbusierovy rodiče u Ženevského jezera a bytové domy Clarte v Ženevě. Na seznamu je i jedna technická památka, Rhétská dráha. Územní opatství Saint Maurice d'Agaune, založené roku 515 burgundským králem sv. Zikmundem, je pravděpodobně nejstarším existujícím klášterem křesťanského Západu. Hrad Chillon patří k nejzachovalejším středověkým hradům v Evropě. Hrad Habsburg je svědectvím švýcarských kořenů habsburského rodu, který měl později sehrát význačnou úlohu v dějinách celé Evropy. Kapellbrücke v Lucernu je nejstarší dřevěný most v Evropě.  Co se týče literatury, je Švýcarsko rozděleno podle jazykových oblastí na čtyři části: německou, francouzskou, italskou a rétorománskou. Její vznik se datuje do období 15.–16. století. Jedním z nejvýznamnějších moderních dramatiků je Friedrich Dürrenmatt. Hermetismem bylo velmi ovlivněno dílo spisovatele Hermana Hesseho. Nositelem Nobelovy ceny za literaturu je Carl Spitteler. Významnými autory byli rovněž Max Frisch, Robert Walser, Gottfried Keller, Blaise Cendrars, Charles-Ferdinand Ramuz, Conrad Ferdinand Meyer, Jeremias Gotthelf, dnes kupříkladu Agota Kristofová. Známou autorkou literatury pro děti byla Johanna Spyri (\"Heidi, děvčátko z hor\").  Alberto Giacometti je možná nejslavnějším avantgardním sochařem. Jedním z nejvýznamnějších představitelů výtvarné avantgardy 20. století je Paul Klee. Rodačkou ze Švýcarska je i neoklasicistická malířka Angelica Kauffmanová. Mezi expresionisty si vydobyl důležité místo malíř Johannes Itten. Prací na filmu \"Vetřelec\" se proslavil surrealistický malíř H. R. Giger. Svými dřevoryty proslul Félix Vallotton, svým kinetickým uměním Jean Tinguely. K vlastnímu stylu zvanému paralelismus, blízkému secesi, se propracoval v 19. století malíř Ferdinand Hodler. Díky svým výjevům ze švýcarského venkova 19. století si drží post národního malíře Albert Anker. Významným symbolistickým malířem byl Arnold Böcklin, romantickým Henry Fuseli.  Jedním z nejslavnějších Švýcarů je také Le Corbusier, otec moderní architektury. Ředitelem slavného Bauhausu byl Hannes Meyer. Představitelem modernismu je i Mario Botta. Prestižní Pritzkerovu cenu získal i Peter Zumthor. Firma Herzog & de Meuron architektů Jacquese Herzoga a Pierra de Meurona postavila například mnichovskou Allianz Arenu. Představitelem architektonického dekonstruktivismu je Bernard Tschumi. Francesco Borromini a Carlo Maderno (oba narozeni ve švýcarském Ticinu) patří k nejvýznamnějším barokním architektům.  Hudebním nástrojem zvláštním pro Švýcarsko je dechový nástroj \"Alphorn\", v minulosti používáný pastýři. Nejvýznamnějšími hudebními skladateli jsou Othmar Schoeck a Arthur Honegger. Zpěvačka Lys Assia zvítězila ve vůbec prvním ročníku soutěže Eurovize. V 90. letech se mezinárodně prosadil představitel eurodance DJ Bobo. Oceňovaným skladatelem elektronické hudby je Robert Miles nebo i Dieter Meier, který spolu s Borisem Blankem tvoří skupinu Yello. V rocku se prosadili skupiny Celtic Frost, která položila základy extrémnímu metalu, či progresivní thrasheři Coroner.  Herečka Ursula Andressová se zapsala do dějin populárního filmu jako bond girl v první filmové bondovce \"Dr. No\".  V zemi vycházejí regionální periodika (také podle jazykových oblastí), ale i několik celostátních, například \"Neue Zürcher Zeitung\". Švýcarská veřejnoprávní vysílací společnost SRG SSR vysílá televizní program v jazykových mutacích pro každou jazykovou skupinu (kromě rétorománské) a rozhlasové programy (včetně rétorománských).", "section_level": 1}, {"title": "Věda.", "content": "Matematik a fyzik Daniel Bernoulli položil základy hydrodynamiky. Byl též zakladatelem slavného matematického rodu, jehož dalším představitelem byl Jacob Bernoulli, který rozvíjel například teorii pravděpodobnosti, či jeho bratr Johann Bernoulli, učitel Leonharda Eulera, pravděpodobně nejslavnějšího švýcarského matematika vůbec. Eulerovým spolupracovníkem byl další člen slavné rodiny Nicolaus II. Bernoulli. K matematikům tohoto okruhu patřil i Gabriel Cramer, autor tzv. Cramerova pravidla pro řešení soustav lineárních rovnic metodou determinantů.  Švýcarský původ měl i britský kvantový fyzik Paul Dirac. Fyzik Fritz Zwicky (jehož matka byla Češka, jeho otec Švýcar v norských diplomatických službách, přičemž Fritz se narodil během jeho diplomatické mise v bulharské Varně) přišel s průlomovým konceptem tzv. temné hmoty. Auguste Piccard se proslavil výstupem do stratosféry za pomoci balónu. Jeho syn Jacques Piccard byl známým oceánografem a vynálezcem batyskafu a jeho syn Bertrand Piccard zas proslul jako balónový letec a průkopník solárního letectví. Horace-Bénédict de Saussure vynalezl sluneční pec. Jakob Steiner je autorem tzv. Steinerovy věty o momentu setrvačnosti v mechanice otáčivého pohybu. Johann Heinrich Lambert mj. dokázal, že číslo Pí je iracionální, vynalezl vlhkoměr, studoval světlo, komety, mlhoviny či zásadně ovlivnil kartografii. Vzorec pro výpočet vlnové délky viditelných spektrálních čar atomu vodíku, od něhož se odvíjí moderní pojetí atomu vůbec, je dílem Johanna Jakoba Balmera. Hodinář Joost Bürgi pracoval i na pražském dvoře Rudolfa II. V informatice se prosadil Niklaus Wirth, autor programovacího jazyka Pascal. Významným astronomem byl Paul Guldin. Zakladatelem moderního lékařství byl Paracelsus. Všestranný renesanční učenec Conrad Gessner založil mj. moderní zoologii. Bakteriolog Alexandre Yersin objevil původce dýmějového moru. Friedrich Miescher objevil DNA, ačkoli neznal její strukturu a přesnou roli v dědičnosti. Albert Hofmann se proslavil objevem halucinogenu LSD. Geolog Louis Agassiz zavedl koncept tzv. doby ledové. Nobelovu cenu za fyziku získali Charles Edouard Guillaume, Felix Bloch, Heinrich Rohrer, Karl Alexander Müller, Michel Mayor a Didier Queloz, za chemii Paul Karrer, Alfred Werner, Kurt Wüthrich, Richard R. Ernst a Jacques Dubochet, za fyziologii Emil Theodor Kocher, Paul Hermann Müller, Werner Arber, Walter Rudolf Hess, Rolf Martin Zinkernagel a Edmond Henri Fischer.  V oblasti humanitních a sociálních věd ovlivnilo svět asi nejvíce dílo filozofa a ženevského rodáka Jeana-Jacquese Rousseaua. Tradičně se ve Švýcarsku daří psychologii. Jean Piaget je tvůrcem druhé nejvlivnější psychologické školy 20. století, tzv. kognitivní psychologie. Carl Gustav Jung došel věhlasu díky svému propojení psychologie a magie. Jeho učitel Eugen Bleuler je autorem pojmu schizofrenie. Psycholog Hermann Rorschach je autorem nejznámějšího projektivního testu na světě, tzv. Rorschachových karet, které se časem staly jakýmsi symbolem psychologie, často parodovaným. Karl Barth patřil k nejvlivnějším teologům 20. století. Průkopníkem v oblasti moderní pedagogiky byl Johann Heinrich Pestalozzi. Metodu výuky hudby za pomoci pohybu vyvinul Émile Jaques-Dalcroze. Slavnou tezi o prapůvodním matriarchátu formuloval antropolog Johann Jakob Bachofen. Vztah mezi fyziognomií a charakterem se pokoušel definovat Johann Kaspar Lavater. Především posmrtně vydaným deníkem se proslavil filozof Henri-Frédéric Amiel. Benjamin Constant je významným teoretikem liberalismu. Jedním z nejznámějších historiků umění byl Jacob Burckhardt, který je dnes vyobrazen na švýcarské tisícifrankové bankovce. Jeho pokračovatelem byl Heinrich Wölfflin. Jako cestovatel a orientalista se proslavil Johann Ludwig Burckhardt. Nejznámějším \"záhadologem\" světa je bezpochyby Erich von Däniken, který od 60. let 20. století dráždí vědu svou paleoastroanautickou tezí.  K známým vědcům žijícím ve Švýcarsku patřil Albert Einstein, který se do země přistěhoval roku 1895 a občanství získal v roce 1901. Podobným případem byl fyzik Wolfgang Pauli, nositel Nobelovy ceny za fyziku Jack Steinberger, matematik George Pólya či představitel pozitivismu Richard Avenarius.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V 21. století se Švýcaři výrazně prosazují v tenise. Roger Federer patří k nejlepším tenistům všech dob. Stan Wawrinka vyhrál US Open, Australian Open i Paříž. Mezi ženami uspěla Martina Hingisová. Olympijské zlato má Marc Rosset.  Ve 21. století se rovněž zvedla popularita ledního hokeje a přišly také mezinárodní úspěchy. Švýcarská hokejová reprezentace získala dvě stříbrné medaile na mistrovství světa, v roce 2013 a 2018 (krom toho má ještě jedno pradávné stříbro z roku 1935). Hokejista Roman Josi byl dvakrát vybrán do NHL All-Star Game, povedlo se to i brankáři Jonasu Hillerovi či Marku Streitovi, který s Pittsburgh Penguins také vyhrál Stanleyův pohár.  Tradičně vozí mezinárodní úspěchy švýcarští lyžaři – čtyři zlaté olympijské medaile má skokan na lyžích Simon Ammann, sjezdařka Vreni Schneiderová či běžec na lyžích Dario Cologna. Stejnou olympijskou bilanci má i střelec Konrad Stäheli a gymnasta Georges Miez.  Stéphane Chapuisat byl zřejmě nejslavnějším švýcarským fotbalistou. Průkopník sportu Joan Gamper založil kromě řady švýcarských fotbalových klubů také katalánský klub FC Barcelona. Nejúspěšnějšímí švýcarskými kluby jsou Grasshoppers Curych, FC Basilej, Young Boys Bern a FC Curych.  Někdejší hvězdou formule 1 je Clay Regazzoni, zakladatelem stáje formule 1 Sauber je Peter Sauber. Stefan Dörflinger je čtyřnásobným mistrem světa v závodech silničních motocyklů, Luigi Taveri trojnásobným.  Tony Rominger třikrát vyhrál cyklistickou Vueltu, Alex Zülle dvakrát. Ferdinand Kübler a Hugo Koblet dokázali vyhrát i slavnou Tour de France, Carlo Clerici Giro d'Italia. Ve Švýcarsku se také každoročně jede cyklistický závod Kolem Švýcarska (Tour de Suisse). Poprvé byl závod uspořádán v roce 1933. Závod nabízí kopce a také minimálně jednu individuální časovku. V roce 2008 zde vyhrál Roman Kreuziger. Nejúspěšnějším cyklistou na Tour de Suisse je čtyřnásobný vítěz Pasquale Fornara. Spolu s Critérium du Dauphiné je závod přípravou na Tour de France.  Ve Švýcarsku se dvakrát konaly zimní olympijské hry, ty historicky druhé roku 1928 ve Svatém Mořici a tamtéž se konaly hry v roce 1948. V roce 1954 Švýcarsko pořádalo mistrovství světa ve fotbale, v roce 2008 pak spolu s Rakouskem fotbalové mistrovství Evropy.  Specifickým místním druhem zápasu je tzv. schwingen. Nejde jen o lidovou zábavu, každoroční mistrovství ve Frauenfeldu je masově navštěvované a sledované médii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Švýcarsko (zastarale Švýcary, plným názvem Švýcarská konfederace, německy \"Schweizerische Eidgenossenschaft, Schweiz;\" francouzsky \"Confédération suisse, La Suisse;\" italsky \"Confederazione Svizzera, Svizzera;\" rétorománsky \"Confederaziun svizra, Svizra;\" latinsky \"Confoederatio Helvetica, Helvetia\") je vnitrozemský stát ve střední Evropě. Švýcarsko leží mezi Bodamským jezerem na severovýchodě, Ženevským jezerem na západě, Horním a Alpským Rýnem na východě a Rýnem na severu, Jurou na severu a jižními Alpami. Švýcarsko sousedí s následujícími státy, se kterými má suchozemské hranice: s Itálií je 734,2 km, s Francií 571,8 km, s Německem 345,7 km, s Rakouskem 165,1 km (přerušena Lichtenštejnskem) a s Lichtenštejnskem 41,1 km; celkem 1857,9 km.", "tgt_summary": "瑞士联邦(;;;;英语:Swiss Confederation;正式称呼采用,因此瑞士的ISO 3166双拉丁字母国家代号是“CH”)通称瑞士(;;;;英语:Switzerland),为中欧或者西欧国家之一,划分为26个州。瑞士为联邦制国家,伯恩是联邦政府所在地。瑞士北靠德国,西邻法国,南接意大利,东临奥地利和列支敦士登。", "id": 941545}
{"src_title": "Zemědělství", "tgt_title": "农业", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Zemědělství je obvykle míněno jako lidská činnost, avšak plodiny také pěstují jisté druhy mravenců, termitů a nosatců. Zemědělství má řadu definic, lišících se zahrnovaným rozsahem. Ve svém nejširším", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Vynález a rozvoj zemědělství umožnil růst lidské populace na mnohonásobně větší úroveň, než by byla udržitelná lovem a sběrem. Zemědělství vzniklo nezávisle v různých částech světa a zahrnovalo různorodou škálu taxonů v nejméně 11 samostatných centrech původu. Již nejméně před 105 000 lety raní lidé sbírali a pojídali zrna divoce rostoucích obilnin. Asi před 11 500 lety bylo v oblasti Levanty pěstováno osm základních plodin neolitu, pšenice jednozrnka (\"Triticum monococcum\") a dvouzrnka (\"Triticum dicoccum\"), plevnatý ječmen (\"Hordeum vulgare\"), hrách setý (\"Pisum sativum\"), čočka jedlá (\"Lens culinaris\"), vikev čočková (\"Vicia ervilia\"), cizrna beraní (\"Cicer arietinum\") a len setý (\"Linum usitatissimum\"). Rýže byla domestikována v Číně mezi 11 500 a 6200 př. n. l., nejstarší známá kultivace se datuje 5700 př. n. l.,", "section_level": 2}, {"title": "Civilizace.", "content": "Asi 8 000 let př. n. l. začali Sumerové žít ve vesnicích, jejich zemědělství spoléhalo na řeky Eufrat a Tigris a jimi napájené závlahové systémy. Na piktogramech z doby asi 3 000 let př. n. l. se objevují první pluhy a 2 300 let př. n. l. secí pluhy. Sumerští zemědělci pěstovali pšenici, ječmen, čočku, cibuli a jinou zeleninu a ovoce, včetně datlí, vína a fíků. Zemědělství starověkého Egypta záviselo na řece Nil a jejích sezónních záplavách. Začalo v předdynastické době na konci paleolitu, po roce 10 000 př. n. l. Základními potravinovými", "section_level": 2}, {"title": "Revoluce.", "content": "Během středověku, a to jak v islámském světě, tak v Evropě, došlo v zemědělství k významným přeměnám. Ty byly způsobeny zdokonalením technik a šířením plodin, včetně zavádění cukru, rýže, bavlny a ovocných stromů (například pomerančovníku) do Evropy přes Araby ovládaný Pyrenejský poloostrov (Al-Andalus). Kolumbovská výměna po roce 1492 přinesla do Evropy plodiny z Nového světa, jako je kukuřice, brambory, rajčata, sladké brambory a maniok. Ze Starého světa se do Ameriky dostala pšenice, ječmen, rýže a řepa a hospodářská zvířata včetně koní, skotu, ovcí a koz. Během středověku začal starší dvoupolní systém nahrazovat systém trojpolní, ve kterém se jedno ze tří", "section_level": 2}, {"title": "Typy.", "content": "Pastevectví (pastoralismus) je způsob chovu domestikovaných zvířat. V kočovném pastevectví se stáda hospodářských zvířat přemísťují z místa na místo při hledání pastvin, potravy a vody. Tento typ hospodaření se praktikuje v aridních a semiaridních oblastech Sahary, Střední Asie a některých částech Indie.  Při střídavém hospodaření je malá plocha lesa vyčištěna mýcením a vypalováním stromů. Vyklizená půda se využívá pro pěstování plodin po dobu několika let, než se půda příliš vyčerpá a plocha se opustí. Vybere se nová", "section_level": 1}, {"title": "Současné zemědělství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stav.", "content": "Intenzivní zemědělství dvacátého století přineslo zvýšení produktivity. Manuální práci nahradila technika a syntetická hnojiva a pesticidy, za cenu zvýšeného znečišťování vod a dalších negativních vlivů. často zahrnovala zemědělské subvence. V reakci na ekologické dopady konvenčního zemědělství se v poslední době prosazují alternativní způsoby hospodaření, ve formě ekologického, regenerativního a udržitelného zemědělství. Jednou z hlavních hybných sil tohoto hnutí je Evropská unie, která poprvé certifikovala biopotraviny v roce 1991 a roku 2005 zahájila reformu své společné zemědělské politiky (SZP), s cílem postupně ukončit komoditně zaměřené zemědělské dotace, a to odstraněním vázanosti dotací na velikost produkce (tzv. \"decoupling\"). Růst ekologického", "section_level": 2}, {"title": "Pracovní síla.", "content": "Podle třísektorové teorie se počet lidí zaměstnaných v zemědělství a jiných primárních odvětvích (jako je rybolov) pohybuje od méně než 2 % ve většině vyspělých zemí až po více než 80 % v nejméně rozvinutých státech. Od časů průmyslové revoluce prodělalo mnoho zemí přechod na rozvinutou ekonomiku a podíl lidí pracujících v zemědělství neustále", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost práce.", "content": "Zemědělství, zejména polní práce, dosud zůstává rizikovým povoláním. Zemědělci na celém světě jsou vystavováni vysokému riziku pracovních úrazů, onemocnění dýchacích cest, poškození sluchu způsobeném hlukem, kožních chorob, jakož i některých druhů rakoviny související s používáním chemikálií a dlouhodobému pobytu na slunci. Na průmyslových farmách jsou úrazy často spojeny s obsluhou zemědělských strojů. V rozvinutých zemích je běžnou příčinou smrtelných zranění zemědělských pracovníků převrácení traktoru. Zdraví nebezpečné mohou být také pesticidy a jiné chemikálie používané v zemědělství. Vystavení pesticidům může vyvolat zdravotní potíže nebo vést k vrozeným vadám u dětí. Na rodinných farmách spolu často žijí a pracují všichni její členové, celé rodiny tak bývají vystaveny riziku zranění, nemocí a smrti. Obzvláště zranitelné jsou nejmenší děti do 6 let. Mezi běžné", "section_level": 2}, {"title": "Produkce.", "content": "Celková zemědělská produkce vybraných zemí světa je uvedena v grafech níže.", "section_level": 1}, {"title": "Systémy pěstování plodin.", "content": "Pěstební systémy se v různých oblastech liší v závislosti na dostupných zdrojích a omezeních, jako jsou: poloha a podnebí; vládní politika; hospodářské, sociální a politické tlaky; a filozofie a kulturní zvyklosti zemědělce.  Žďárové nebo také střídavé zemědělství (\"Shifting cultivation\") je systém, kdy se vypaluje lesní porost a na popelem zúrodněné půdě se následně několik let pěstují jednoleté a trvalé plodiny. Po vyčerpání půdy se pozemek nechá ladem, aby opět zarostl lesem, a zemědělec se přesune na novou plochu, aby se po delší době (10–20 let) postupně vrátil zpět. Růst hustoty obyvatelstva vede ke zkracování období úhoru. Půda pak potřebuje dodatečný přísun živin (umělého hnojiva nebo mrvy) a manuální likvidaci plevele a škůdců. Dalším stupněm intenzifikace je každoroční kultivace, která nezahrnuje dobu úhoru. Je", "section_level": 2}, {"title": "Systémy živočišné výroby.", "content": "Živočišná výroba zahrnuje chov hospodářských zvířat a pěstování jejich krmiv. Hospodářská zvířata se chovají kvůli produktům, což je maso, mléko, vejce nebo vlna, kromě toho také pro práci a přepravu. Pracovní zvířata, jako koně, mezci, skot, vodní buvoli, velbloudi, lamy, alpaky, osli a psi, se po staletí využívala při obdělávání půdy, sklizni plodin, pastvě a ochraně stád a přepravě zemědělských produktů na trhy.  Systémy živočišné výroby lze definovat na základě zdroje krmiva, jako pastevní (extenzivní), ustájený (intenzivní) nebo smíšený. K roku 2010 živočišná výroba využívala 30 % nezaledněné zemské plochy a zaměstnávala přibližně 1,3 miliardy lidí. Mezi rokem 1960 a 2010 došlo k významnému nárůstu živočišné výroby, a to jak počty kusů, tak i váhou jatečního zvířete, zejména u skotu, prasat a kuřat. Produkce posledně jmenovaných se přitom zvýšila téměř desetinásobně. Významný nárůst zaznamenala také zvířata chovaná pro další produkty, jako mléčná plemena skotu a nosnice. Předpokládá se, že do roku 2050 budou celosvětové počty skotu, ovcí a koz dále prudce narůstat. Jedním z nejrychleji rostoucích odvětví produkce potravin je také akvakultura, tedy chov ryb a jiných vodních živočichů v moři a přírodních", "section_level": 2}, {"title": "Zpracování půdy.", "content": "Zpracování půdy je způsob její úpravy pomocí nástrojů, jako pluh nebo brány. Zpracování slouží k připravě půdy na výsadbu nebo setí, doplnění živin a omezení výskytu škůdců a plevele. Používané způsoby sahají od konvenční orby až po bezorebné. Orba zvyšuje produktivitu půdy jejím zkypřením, prohřátím, zapravením hnojiva a zamezením růstu plevelů. Zvyšuje však náchylnost půdy k erozi, podporuje rozklad organických látek uvolňujících CO a snižuje množství a rozmanitost půdních organismů.  Ochrana před škůdci zahrnuje likvidaci plevelů, hmyzu, roztočů a chorob. Používají se postupy chemické (pesticidy), biologické (biologický boj), mechanické (orba) a kulturní. Kulturní postupy zahrnují střídání plodin, utrácení nakažených chovů, využívání krycích plodin a smíšených porostů, kompostování, pěstování rezistentních druhů a vyvarování se faktorů, příznivých šíření škůdců. Integrovaná ochrana proti škůdcům se pokouší využít všechny tyto metody, aby populace škůdců nedosáhla úrovně, působící významné ekonomické ztráty. Používání pesticidů doporučuje až jako poslední možnost.  Živinové hospodářství (živinový management) se zabývá jak zdroji přívodu živin pro rostlinnou a živočišnou výrobu, tak i způsoby využití biologického", "section_level": 2}, {"title": "Úpravy plodin a biotechnologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Šlechtění rostlin.", "content": "Lidé praktikují úpravy plodin po tisíce let, od počátků civilizace. Změny plodin pomocí šlechtitelských postupů mění genetické složení rostliny za účelem vývoje plodin s příznivějšími vlastnostmi pro člověka, například větších plodů nebo semen, tolerance vůči suchu nebo odolnosti vůči škůdcům. Významný pokrok v šlechtění rostlin přinesla práce genetika Gregora Mendela. Jeho výzkum dominantních a recesivních alel, ačkoli nejprve do značné míry přehlížen téměř 50 let, nakonec umožnil pěstitelům lépe porozumět genetice a technikám šlechtění. Šlechtění plodin zahrnuje techniky, jako je výběr rostlin s požadovanými vlastnostmi, samoopylení a křížové opylení a molekulární techniky, které geneticky modifikují organismus.  Domestikace rostlin v průběhu staletí zvýšila výnos, zlepšila odolnost vůči chorobám a suchu, usnadnila sklizeň a zlepšila chuť a výživovou hodnotu plodin. Pečlivý výběr a šlechtění", "section_level": 2}, {"title": "Genetické inženýrství.", "content": "Geneticky modifikované organismy (GMO) jsou organismy, jejichž genetický materiál byl změněn technikami genetického inženýrství obecně známými jako technologie rekombinantní DNA. Genetické inženýrství rozšířilo nabídku genů, které mají šlechtitelé k dispozici při vytváření požadovaných zárodečných linií pro nové plodiny. Pomocí genetického inženýrství bylo možné u plodin například zvýšit jejich houževnatost, nutriční obsah, odolnost vůči hmyzu a virům a toleranci vůči herbicidům. GMO plodiny u některých lidí vyvolávají obavy ohledně bezpečnosti potravin. Řada zemí zavedla omezení týkající se pěstování, dovozu nebo konzumace GMO potravin a plodin. V současné době upravuje obchod s GMO mezinárodní úmluva, Cartagenský protokol o biologické bezpečnosti. Probíhá také diskuse ohledně označování potravin vyrobených z geneticky modifikovaných organismů. Zatímco EU v současné době vyžaduje, aby byly označeny všechny potraviny pocházející z geneticky modifikovaných", "section_level": 2}, {"title": "Dopady na životní prostředí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Náklady a vlivy.", "content": "Zemědělství zatěžuje společnost řadou externích nákladů kvůli dopadům, jako je poškozování přírody pesticidy (zejména herbicidy a insekticidy), odčerpávání živin, nadměrná spotřeba vody a ztráta přirozených prostředí. Posouzení účinků zemědělství ve Spojeném království z roku 2000 stanovilo celkové externí náklady za rok 1996 ve výši 2 343 milionů liber, tj. 208 liber na hektar. Analýza těchto nákladů v USA z roku 2005 dospěla k závěru, že externality rostlinné výroby dosahují přibližně 5 až 16 miliard USD (30 až 96 USD na hektar), zatímco živočišné výroby 714 milionů USD. Obě studie, které se zaměřovaly výhradně na fiskální dopady, dospěly k závěru, že externí náklady by se měly více internalizovat, tj. přenést na jejich původce. Tyto analýzy nezohledňovaly subvence, uváděly však, že subvence též ovlivňují náklady", "section_level": 2}, {"title": "Dopady chovu dobytka.", "content": "Vysoký představitel OSN, Henning Steinfeld, uvedl, že „Dobytek je jedním z nejvýznamnějších přispěvatelů k nejzávažnějším environmentálním problémům dneška“. Živočišná výroba zabírá 70 % veškeré půdy využívané k zemědělství, nebo také 30 % zemského povrchu. Je to jeden z největších zdrojů skleníkových plynů, odpovídající za 18 % světových emisí skleníkových plynů vyjádřených v ekvivalentech CO. Pro srovnání, veškerá doprava se podílí 13,5 %. Zemědělství produkuje 65", "section_level": 2}, {"title": "Dopady na půdu a vodu.", "content": "Transformace půdy, využití půdy k získání zboží a služeb, je nejzásadnější způsob, jakým lidé mění ekosystémy Země. Považuje se za hlavní příčinu ztráty biologické rozmanitosti. Odhady množství půdy transformované lidmi se pohybují mezi 39 až 50 %. Odhaduje se, že k degradaci půdy, dlouhodobému poklesu funkce a produktivity ekosystémů dochází na 24 % světových půd, u orné půdy je tento podíl ještě vyšší. Společná zpráva OSN a FAO označuje nevhodné hospodaření s půdou za hnací faktor degradace a uvádí, že 1,5 miliardy lidí závisí na degradujících půdách. Degradací může být odlesňování, dezertifikace, eroze, vyčerpání minerálů nebo chemická degradace (acidifikace a zasolování).  Eutrofizace, neboli nadměrné množství živin ve vodních ekosystémech, vede k přemnožení sinic a řas a odkysličení vody. Následkem je úhyn ryb, ztráta biodiverzity a nevhodnost vody", "section_level": 2}, {"title": "Pesticidy.", "content": "Světová spotřeba pesticidů od roku 1950 vzrostla na téměř 2,3 milionu tun ročně, ztráty na úrodě způsobené škůdci však zůstávají relativně konstantní. Podle odhadu Světové zdravotnické organizace z roku 1992 dochází každoročně ke třem milionům případům otravy pesticidy, které způsobují 220 000 úmrtí. Užívání pesticidů vede v populaci škůdců k vyvinutí rezistence, což si vyžaduje vývoj nového pesticidu, a cyklus se dále opakuje.", "section_level": 2}, {"title": "Globální oteplování.", "content": "Globální oteplování a zemědělství jsou v globálním měřítku vzájemně propojeny. Globální oteplování zasahuje zemědělství prostřednictvím změn průměrných teplot, srážek a extrémů počasí (jako jsou bouře a vlny veder); proměn škůdců a chorob; změn koncentrací oxidu uhličitého v ovzduší a koncentrací přízemního ozonu; změn nutriční hodnoty některých potravin a vzestup hladiny oceánů. Globální oteplování již nyní ovlivňuje zemědělství, s různými dopady v různých částech světa. Budoucí změna klimatu pravděpodobně negativně ovlivní produkci plodin v zemích bližších", "section_level": 2}, {"title": "Udržitelnost.", "content": "Současné způsoby hospodaření vedly k nadměrnému exploatování vodních zdrojů, vysokému stupni eroze a snížené úrodnosti půdy. Pro zemědělství v současné podobě není do budoucna dostatek vody. Proto je třeba znovu zvážit, jakým způsobem se využívá voda, půda a ekosystémy ke zvýšení výnosů plodin. Řešením by mohlo být přiřazení hodnoty ekosystémům. Tím nastavit kompromis mezi cenou přírody a cenou živobytí a vyvážit práva různých uživatelů a zájmů. Přijetím takových opatření vzniknou nerovnosti, které bude zapotřebí řešit. Příkladem je přerozdělení vody z chudých na bohaté, mýcení ploch za účelem jejich přeměny na produktivnější půdu, nebo ochrana mokřadů, omezujících možnost", "section_level": 2}, {"title": "Energetická závislost.", "content": "Od čtyřicátých let 20. století zemědělská produktivita dramaticky vzrostla, a to zejména díky zvýšenému využívání energeticky náročné mechanizace, hnojiv a pesticidů. Převážná většina tohoto energetického přísunu pochází z fosilních paliv. Zelená revoluce mezi 60. a 80. lety 20. století změnila zemědělství na celém světě. S tím jak se zdvojnásobila světová populace, významně narostla také světová produkce obilí (mezi 70 % a 390 % u pšenice a 60 % až 150 % u rýže, podle zeměpisné oblasti). Silná závislost zemědělství na ropných produktech vyvolává obavy, že nedostatek ropy", "section_level": 2}, {"title": "Obory.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělská ekonomika.", "content": "Zemědělská ekonomika je oborem ekonomie, týkajícím se „výroby, distribuce a spotřeby [zemědělského] zboží a služeb“. Kombinování zemědělské produkce s obecnými teoriemi marketingu a obchodu jako studijního oboru začalo koncem 19. století a během 20. století prodělalo významný rozvoj. Ačkoli je samotný obor zemědělské ekonomiky relativně nový, hlavní trendy v zemědělství v průběhu dějin značně ovlivňovaly národní a mezinárodní ekonomiky. Náklady související se zpracováním, distribucí a obchodem, někdy označované jako hodnotový řetězec, se zvýšily, zatímco náklady v zemědělství se snížily. To souvisí s vyšší efektivitou zemědělství v kombinaci s rostoucí úrovní přidané hodnoty (např. složitěji zpracované produkty) vytvářené dodavatelským řetězcem. Tržní koncentrace v tomto odvětví také vzrostla, a přestože celkovým výsledkem zvýšené tržní koncentrace je pravděpodobně vyšší efektivita, změny vedou k přerozdělování marží na úkor producentů (zemědělců) a spotřebitelů a mohou mít negativní dopady na venkovské komunity.  Národní vládní politiky mohou výrazně ovlivnit hospodářský trh se", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělská věda.", "content": "Zemědělská věda je široká multidisciplinární oblast biologie, zahrnující části přírodních, ekonomických a společenských věd, které se používají v praxi a chápání zemědělství. Pokrývá témata jako agronomie, šlechtění rostlin a genetika, patologie rostlin, modelování růstu plodin, pedologie, entomologie, produkční techniky a zlepšování, studium škůdců a jejich kontroly a studium nepříznivých dopadů na životní prostředí, jako je degradace půdy, nakládání s odpady a bioremediace.  Vědecké zkoumání zemědělství začalo v 18. století, kdy Johann Friedrich Mayer provedl experimenty", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Zemědělská politika je souborem vládních rozhodnutí a opatření týkajících se domácího zemědělství a dovozu zahraničních zemědělských produktů. Vlády obvykle provádějí zemědělskou politiku aby dosáhly konkrétního cíle na domácích trzích se zemědělskými produkty. Mezi některá zastřešující témata patří řízení rizik a zemědělské přizpůsobení (včetně politik zabývajících se změnou klimatu, bezpečností potravin a přírodními katastrofami), dosažení ekonomické stability (zahrnuje daňové politiky), přírodní zdroje a udržitelnost (zejména vodní politika), výzkum a vývoj a tržní uplatnění domácích komodit (vztahy s celosvětovými organizacemi a mezistátní dohody). Zemědělská politika se může dotýkat také kvality potravin, ve smyslu zajištění stabilní a definované kvality potravin, potravinové bezpečnosti a zachování zdrojů. Programy politik se mohou pohybovat od finančních (například subvence) až po pobídky zemědělcům, aby se zapojili do dobrovolných programů zabezpečení jakosti.  Vytváření zemědělské politiky ovlivňuje řada činitelů, včetně spotřebitelů, agropodnikatelů, obchodních lobby a dalších zájmových skupin. Agropodnikatelské zájmy značně ovlivňují tvorbu politik, a to formou lobbování a příspěvků na volební kampaně. Svůj vliv uplatňují i aktivistické politické skupiny, včetně environmentalistů nebo odborů. Dále lobbistické organizace zastupující jednotlivé zemědělské komodity. Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) stojí v čele mezinárodního boje proti hladu a poskytuje platformu pro vyjednávání globálních zemědělských regulací a dohod. Samuel Jutzi, ředitel divize FAO pro pro živočišné produkty a zdraví zvířat, uvádí, že lobbování velkých společností zastavilo reformy, které mohly zlepšit lidské zdraví a životní prostředí. Například v roce 2010 byly předloženy návrhy na dobrovolný kodex chování pro živočišný průmysl, poskytující pobídky ke zlepšování zdravotních norem, a předpisy v oblasti životního prostředí, jako je udržitelný počet zvířat, které může daná plocha půdy dlouhodobě uživit bez jejího poškození. Tyto návrhy však kvůli tlaku velké potravinářské společnosti neprošly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zemědělství je věda a umění pěstování rostlin a chovu hospodářských zvířat. Zemědělství hrálo klíčovou roli při vzniku usedlé lidské civilizace, přičemž kultivace domestikovaných druhů rostlin a zvířat vytvořila potravinové přebytky, které lidem umožnily žít v městských sídlech. Dějiny zemědělství počínají před tisíci lety. Nejméně před 105 000 lety počali lidé sbírat zrna divokých rostlin. Raní zemědělci je začali cíleně vysazovat přibližně před 11 500 lety. Před více než 10 000 lety byly domestikovány prasata, ovce a skot. Plodiny se nezávisle pěstovaly v nejméně 11 oblastech světa. Ve dvacátém století ovládlo zemědělskou produkci průmyslové zemědělství, založené na velkoplošných monokulturách. Přesto ještě na počátku 21. století dva miliardy lidí stále závisejí na samozásobitelském zemědělství.", "tgt_summary": "农业是第一级产业,在现代有广狭之分。广义上的农业是种植业、林业、畜牧业、渔业的总称,而狭义上的农业则是纯粹指种植业(而这亦符合中文里「农」字的意思)。依据现代中华人民共和国农业法第二条定义,本法所称农业,是指种植业、林业、畜牧业和渔业。农业的产品一般会是食物、纤维、生物燃料、药物或是其他利用自然资源而来,可以维持或提升人类生活的物品。此专页的内容为广义上的农业。", "id": 388901}
{"src_title": "Dražba", "tgt_title": "拍卖", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "V angličtině ani v češtině pojmy dražba a aukce nejsou úplná synonyma. Například se rozlišuje veřejná dražba, dražba firmy (trade sale) a soudní dražba (judicial sale).  Z hlediska českého práva je dražba (dobrovolná i nedobrovolná) vymezena zákonem č. 26/2000 Sb. Dražbu mohou provádět jen dražebníci mající koncesi MMR. V případě dražby dochází k přechodu vlastnictví příklepem licitátora, po vydražení vzniká dražební protokol. Částku bývá nutné uhradit v rozmezí několika dnů, což znemožňuje financování koupě například prostřednictvím hypotéky. Při prodeji nemovitosti v dražbě se neplatí daň z jejího převodu, ale daň z ceny dosažené v dražbě. Ta přitom bývá oproti odhadní ceně nemovitosti podstatně nižší.  Oproti tomu aukce, jako každý prodej, musí pouze splňovat obecná ustanovení občanského zákoníku. Organizování aukcí je v ČR volná živnost. Po aukci vzniká až následně písemná nebo jiná forma kupní smlouvy. Vlastnictví přechází až podle podmínek této smlouvy, typicky u nemovitostí dokonce až následným vkladem do katastru.  Existuje více variant aukce a dražby. Podle druhu aukce mohou být například nabízející přímo na místě osobně a nebo se aukce mohou zúčastnit vzdáleně prostřednictvím telefonu, internetu či jiných médií, viz články internetová aukce nebo elektronická dražba. Prodávající obvykle platí organizátorovi aukce (\"dražebníkovi\" čili aukcionáři nebo aukční společnosti) provizi, která se počítá procentem z konečné prodejní ceny.  Jako licitace či dražba se také označuje úvodní fáze některých karetních her, například licitovaného mariáše. Během licitace hráči nabízejí, jaký typ sehrávky jsou ochotni hrát, a partie pak pokračuje podle hráče, který nabídl nejdražší přijatelnou hru.", "section_level": 1}, {"title": "Historie aukcí.", "content": "Slovo \"aukce\" je odvozeno z latinského \"augēre\", což znamená „zvýšit“ nebo „zvětšit“.  Po většinu historie byly aukce relativně neobvyklým způsobem jak sjednat výměnu zboží a komodit. V praxi bylo výrazně častější smlouvání a prodej za stanovenou cenu. Do 17. století se konalo jen málo aukcí, aukce byly vnímány jako něco neobvyklého a jejich konání bylo velmi sporadické.  Nicméně aukce mají dlouhou historii, která sahá až do roku 500 př. n. l. Podle Hérodota se v Babyloně každoročně pořádaly aukce žen za účelem jejich provdání. Aukce začaly se ženami, které aukcionář považoval za nejkrásnější, a pokračoval postupně k těm nejméně krásným. Za nelegální bylo v té době považováno povolit provdání dcery jinak než na základě aukce.  V době fungování Římské říše římští vojáci po každém vojenském vítězství zabavovali na dobytých územích válečnou kořist, která byla následně vydražena. Z dražby otroků, kteří byli často zajatí jako „válečná kořist“, šly výtěžky na další válečné snažení Římské říše.  Římané rovněž používali aukce pro uhrazení dluhů dlužníků, jejichž majetek byl konfiskován a následně dražen. Např. Marcus Aurelius prodal vlastní nábytek, aby vyrovnal dluhy, prodeje při tom trvaly měsíce. Jedna z nejvýznamnějších aukcí historie se konala v roce 193 n.l., kdy byla dána pretoriánskou stráží do aukce celá Římská říše. 23. března nejdříve pretoriánská stráž zabila císaře Pertinaxe, poté nabídla říši dražiteli s nejvyšší nabídkou. Didius Julianus přebil všechny ostatní cenou 6 250 drachem pro každého vojáka. Byl to čin, který zahájil krátkou občanskou válku. Didius byl poté o dva měsíce později připraven o hlavu, když Septimus Severus ovládl Řím.  Od konce Římské říše až do 18. století nebyly v Evropě aukce příliš v oblibě, v Asii se nikdy nerozšířily.  V některých částech Anglie v průběhu 17. a 18. století byla používána pro prodej zboží a pachtů tzv. aukce při svíci. Tato aukce začala zapálením svíčky, následně byly dávány rostoucí nabídky, dokud svíce nezhasla. Nejvyšší nabídka v okamžiku, kdy svíce zhasla, vyhrála aukci.  Nejstarší aukční síní na světě je Stockholm Auction House (\"Stockholms Auktionsverk\"). Byla založena ve Švédsku v roce 1674.  Během konce 18. století, brzy po Francouzské revoluci, se aukce začaly konat v hostincích a kavárnách a prodávalo se při nich obvykle umění. Tyto aukce se konaly denně a byly tištěny katalogy, které měly lidi přilákat na dražená díla. Tyto aukční katalogy byly často tištěny a distribuovány před aukcemi vzácných nebo sběratelských kousků. V některých případech byly tyto katalogy vypracovány samotnými umělci a obsahovaly významné detaily o uměleckých dílech, které byly draženy.  V aukční síni Sotheby's, v současnosti druhé největší aukční síni na světě, se první aukce konala roku 1744. Aukční síň Christie's, v současnosti největší aukční síň na světě, byla založena okolo roku 1766. V současnosti funguje celá řada dalších aukčních síní založených v 18. a 19. století. Jedná se např. o aukční síně Dorotheum (1707), Bonhams (1793), Phillips de Pury & Company (1796), Freeman's (1805) a Lyon & Turnbull (1826).  V průběhu Americké občanské války byly armádami zabavovány statky a prodávány v dražbě velitelem divize (ang. colonel). Z tohoto důvodu dodnes nesou někteří aukcionáři ve Spojených státech neoficiální označení \"colonel\". Vývoj internetu vedl k významnému nárůstu využívání aukcí, kdy aukcionáři sbírají nabídky od velkého množství kupujících přes internet. Draží se mnohem větší množství komodit než bylo dříve možné.", "section_level": 1}, {"title": "Časové požadavky.", "content": "Každý typ aukce má svoje specifické kvality jako je cenová přesnost a čas potřebný pro přípravu a vedení aukce. Počet dražitelů dražících zároveň je kriticky důležitý. Otevřené dražení během rozšířeného časového období s mnoha dražiteli nakonec vyústí do konečné nabídky, která bude velmi blízká tržní hodnotě. Při aukcích, kde je málo dražitelů a každý z nich má povolenou pouze jednu nabídku, se ušetří čas, ale vítězná nabídka nemusí reflektovat skutečnou tržní cenu s jakýmkoli stupněm přesnosti. Speciálním ukazatelem s vysokou důležitostí během probíhající dražby je čas uplynulý od okamžiku, kdy byla dána první nabídka, do okamžiku, kdy byla konečná (vítězná) nabídka odklepnuta.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika aukcí.", "content": "Aukce se mohou lišit počtem účastníků:  Ceny jsou \"přihazovány\" (nebo \"nabízeny\") kupujícími a \"poptávány\" prodávajícími. Aukce se mohou lišit i procedurou přihazování (nebo poptávání):  Aukce se mohou lišit cenou, za kterou jsou dražené položky prodávány, jestli za první (nejlepší) cenu, druhou cenu, první \"jedinečnou\" cenu nebo za jinou cenu. Aukce mohou mít nastavenou rezervovanou cenu, která je nejnižší nebo maximální akceptovatelnou cenou, za kterou může být zboží prodáno nebo koupeno.  \"Aukce\" obecně znamená otevřenou, poptávkovou aukci, s nebo bez \"rezervované ceny\", kdy je dražená položka prodána dražiteli s nejvyšší nabídkou.", "section_level": 1}, {"title": "Běžné využití aukcí.", "content": "Aukce lze vidět v mnoha veřejných a soukromých kontextech a téměř všechno může být prodáno na aukci. Některé typické aukční oblasti zahrnují například následující:  aukcích komodit jako jsou rybí trhy.  Aukce komodit jsou ekonomicky nejdůležitějším typem aukcí, ačkoli nejsou tak často veřejně viditelné. Dražitelé jsou často společnosti na korporátní úrovni. Příklady tohoto typu aukcí:", "section_level": 1}, {"title": "Dražební strategie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Snižování nabídky.", "content": "Snižování nabídek znamená dávat nabídky, které jsou nižší než současná hodnota položky pro dražitele. Tato strategie přináší riziko možného prohrání aukce, ale na druhou stranu existuje možnost vyhrát za nízkou cenu. Snižování nabídky může být rovněž strategií pro zamezení Pyrrhova vítězství (Winner's curse).", "section_level": 2}, {"title": "Vynucené přihazování.", "content": "Praktika používaná při aukcích s luxusním uměním založená na zvyšování špatných nabídek v rozhodujících okamžicích během dražby, za účelem vyvolání dojmu vyšší poptávky. Pro vyvolání těchto neexistujících nabídek by měl vyvolávač zafixovat svůj pohled na jedno místo v dražební místnosti, které je pro diváky těžko zachytitelné.  Ve Spojeném království je tato praktika legální na Property Auctions do výše rezervované ceny (nikoli včetně) a je také známá jako dražení „Off The Wall“ („ze zdi“).", "section_level": 2}, {"title": "Tajná dohoda.", "content": "Kdykoli dražitelé na aukci znají identitu ostatních dražitelů, existuje riziko, že utvoří „kroužek“ a tím zmanipulují výsledek aukce. V praxi je toto chování známo jako tajná dohoda. Soutěž se stává slabší, pokud členové „kroužku“ přihazují nabídky pouze proti nečlenům a nikdy proti členům vlastního „kroužku“. Takto může být nakonec dramaticky ovlivněna konečná výše ceny. Po skončení oficiální dražby se mezi členy „kroužku“ koná neoficiální aukce. Rozdíl v ceně mezi těmito dvěma aukcemi se pak rozdělí mezi členy.  Na druhou stranu, vlastník dražené položky může zlepšit soutěž tím, že sám dává nabídky (ale přestává dražit těsně před konečnou nabídkou). V Británii a mnoha dalších zemí jsou „kroužky“ a přihazování na vlastní položku ilegální.  V Anglické aukci je fingovaný příhoz nabídka, která je provedená fingovaným dražitelem, který jedná v souladu s tajnou dohodou uzavřenou s vyvolávačem nebo prodejcem. Účelem fingovaného příhozu je přimět skutečné dražitele, aby platili více. Při aukcích, kdy vyhrává nejvyšší nabídka, je fingovaný příhoz nízká nabídka, která se nemá stát vítěznou nabídkou. (Dražitel nechce vyhrát aukci, ale chce si zajistit pozvání na další aukci).  V Austrálii je fingovaný příhoz (shill, schill) trestným činem, prodejce nebo spoluvlastník však mohou dát nabídku pod rezervovanou cenou. Taková nabídka je ale povolena pouze, pokud je tak výslovně stanoveno vyvolávačem.  Ve Švédsku a mnoha dalších zemích existují právní omezení, ale reputaci aukční síně by velmi poškodilo, pokud by byly vědomě povoleny jakékoli jiné nabídky než ty správné.", "section_level": 2}, {"title": "Navržená otevírací nabídka.", "content": "Vždycky existuje určitý hrubý odhad, kolik by mohla dražená položka vynést. V otevřené aukci se vzestupnou cenou je považováno za důležité, aby bylo alespoň 50% zvýšení nabídek od začátku do konce dražení. Aby toho dosáhl, musí vyvolávač začít dražbu ohlášením navržené otevírací nabídky, která je dostatečně nízká, aby byla okamžitě přijata jedním z dražitelů. Okamžitě po stanovení otevírací nabídky se objeví mnoho dalších vyšších nabídek. Zkušení vyvolávači často vybírají navrženou otevírací nabídku, která se pohybuje okolo 45% z nejnižšího odhadu. Takže existuje i jistá bezpečnostní hranice, která zajišťuje, že se skutečně bude konat živá aukce s mnoha nabídkami. Mnoho pozorování naznačuje, že čím je navržená otevírací nabídka nižší, tím vyšší je konečná vítězná nabídka. To spočívá ve zvyšujícím se počtu dražitelů, kteří jsou zaujati nízkou navrženou otevírací nabídkou. Pokud spolu o vítěznou nabídku soupeří 50 dražitelů, vítězná nabídka bude přibližně dvakrát tak vysoká, než když spolu soupeří pouze dva dražitelé. V případě Anglické aukce se často účastní více než 50 dražitelů.  Chí kvadrát rozdělení ukazuje mnoho nízkých nabídek, ale i pár vysokých nabídek. Nabídky „se objevují spolu“, bez mnoha nízkých nabídek by nebylo žádné vysoké nabídky.  Existuje ještě jiný způsob výběru navržené otevírací nabídky: Vyvolávač může dosáhnout dobrého úspěchu při poptávání očekávané konečné prodejní ceny za draženou položku. Tato metoda naznačuje kupujícímu částku přesné ceny dražené položky. Například řekněme, že vyvolávač chce prodat auto za 200 000 Kč ve výprodeji. Místo toho, aby si řekl o 20 000 Kč a doufal, že vyvolá velký zájem (kdo by nechtěl auto o hodnotě 200 000 Kč za 20 000 Kč?), vyvolávač stejně navrhne počáteční nabídku 200 000 Kč; ačkoli první dražitel nakonec začne nabízet od pouhých 20 000 Kč, konečná nabídka spíše dosáhne 200 000 Kč.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dražba (aukce, dříve též licitace) je způsob nákupu a prodeje aktiv, majetku, zboží nebo služeb tím, že jsou nabídnuty k prodeji, převezmou se cenové nabídky a poté je předmět odprodán proti nejvyšší nabídce. Při aukci cena není předem stanovena, ale určí se až během aukce v soutěži několika nakupujících či prodávajících. Zájemci podávají své nabídky a nakonec je právo i povinnost uzavřít kupní smlouvu \"licitátorem\" (tj. předsedajícím dražbě) přiklepnuto tomu, kdo nabídl nejlepší cenu, a tento \"vydražitel\" tak získá právo a povinnost za tuto cenu uzavřít na předmět aukce kupní smlouvu.", "tgt_summary": "拍卖(英语:Auction),是人类社会特殊的商品交易方式,近现代以来在世界各国广为发展。而拍卖活动是在一定经营理念的指导下进行的。拍卖,各国的法律解释有所不同,中华人民共和国拍卖法给出的定义为:拍卖是指以公开竞价的形式,将特定物品或者财产权利转让给最高应价者的买卖方式。但它不一定准确,还有一些不足,如密封式拍卖缺乏公开性;网上拍卖的公开性也与传统拍卖存在着差距。", "id": 63223}
{"src_title": "Karel XII.", "tgt_title": "卡爾十二世", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Narodil se jako nejstarší syn ze sedmi dětí švédského krále Karla XI. a jeho manželky Ulriky Eleonory; z jeho sourozenců se dospělosti dožily jen dvě sestry. Starší Hedvika Žofie (1681 - 1708) se 12. května 1698 provdala za hesenského vévodu Fridricha IV., mladší Ulrika Eleonora se po něm stala švédskou královnou.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "V roce 1700 zahájila trojitá aliance Dánsko-Norsko, Sasko-Polsko-Litva a Rusko útok na švédský protektorát Holstein-Gottorp a na provincie Livonsko a Ingrie. Chtěli totiž využít situace, kdy Švédsku vládl mladý nezkušený král. Karel XII. však do roku 1706 přemohl všechny strany až na Rusko.  Jeho následný pochod na Ukrajinu skončil neslavně a Karel skončil v několikaletém tureckém exilu, odkud inkognito ujel m.j. přes Slovensko do Stralsundu ve Švédských Pomořanech, který pomohl hájit. Poté vedl útok na Norsko, aby mohl dánského krále vyřadit z války a mohl tak všechny vojenské síly soustředit na Rusko. Dvě neúspěšné vojenské kampaně skončily jeho smrtí při obléhání norského Frederikshaldu v roce 1718. Král zahynul přímo v boji po zásahu kartáčovou střelou. Oddaní a zarmoucení Švédští vojáci bezprostředně po králově smrti od Frederikshaldu ustoupili a královo tělo nesli stovky kilometrů do vlasti až do hlavního města, kde byl pochován.  V té době byla většina švédských území okupována cizím vojskem, ačkoliv Švédsko samotné bylo stále svobodné. V letech 1719–1720 však ruské námořní desanty plenily švédské pobřeží. Nakonec byl 10. září 1721 podepsán Nystadský mír, který znamenal ztrátu švédských pozic v pobaltských státech a v části Karelie a jeho ústup z postavení velmoci, v níž ho definitivně nahradilo Rusko, které získalo přístup k Baltu. Švédsko po této válce změnilo politiku a začalo těžit ze svého geografického postavení, které mu umožňovalo vyhnout se přímé účasti v evropských konfliktech.  Karel XII. byl obzvláště schopný vojenský velitel a taktik i obratný politik. Povahově byl skromný, v jídle a pití střídmý, k sobě i okolí náročný luterán, cenil si loajality, nepromíjel zradu. Zavedl rovněž důležité daňové a právní reformy. Jelikož více než polovinu jeho života a téměř celou jeho vládu probíhala válka, nikdy se neoženil a nezplodil tak dědice. Jeho starší sestra byla v době jeho smrti už deset let mrtvá, a tak se dědičkou švédského trůnu stala Karlova mladší sestra Ulrika Eleonora Švédská, která se však brzy vzdala trůnu ve prospěch svého manžela Frederika, hesensko-kasselského lankraběte. Mezi zajímavosti patří, že Karel XII si v tureckém exilu oblíbil místní pokrm \"dolamas\", tj. zelný nebo vinný list plněný mletým masem. Po jeho návratu z exilu tento pokrm ve Švédsku, v pozměněné podobě, zdomácněl a dodnes, jakožto masové kuličky, patří mezi nejznámější švédská jídla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel XII. (17. června 1682 Stockholm – 30. listopadu 1718 Fredrikshald) byl švédský král a vévoda falcko-zweibrückenský (1697 – 1718) z dynastie Wittelsbachů. Karel XII. je považován za jednoho z nejlepších vojevůdců 18. století. Jeho nástup na trůn v časném věku patnácti let byl jedním z hlavních faktorů, které vyprovokovaly vznik protišvédské koalice a následně severní válku. Mladý král si vedl sice podstatně lépe, než se očekávalo, ale nakonec byla jeho země udolána a on sám padl v boji.", "tgt_summary": "卡尔十二世(,1682年-6月17日-1718年-11月30日)是瑞典在大北方战争时期的国王,终身未婚。他在位期间,因为过度从事的军事远征,导致先胜后败,输给俄国的彼得大帝,瑞典由北欧霸主衰退为二流国家。虽然伏尔泰赞扬他为军事天才与伟大英雄,但也有相反的评价认为他是疯狂的恶霸与嗜血的好战者;有的学者称其为「18世纪初的小拿破仑」,表示他和拿破仑高度相似,都具有军事天才的能力与征俄失败的命运。", "id": 2080669}
{"src_title": "Unicode", "tgt_title": "Unicode", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ke konci osmdesátých let 20. století vznikla naléhavá potřeba sjednotit různé kódové tabulky znaků pro národní abecedy. Pro český jazyk se používalo nejméně 5 různých kódování (kódování bratří Kamenických, PC Latin 2, Windows-1250, ISO Latin 2, KOI8-CS) a podobná situace byla ve všech jazycích, které nevystačily se základní 7bitovou tabulkou ASCII znaků, což přinášelo problémy při při přenosech dat mezi programy a platformami a spolupráci aplikací.  V té době vznikly současně dva projekty pro vytvoření jednotné univerzální kódovací tabulky znaků. Byl to projekt ISO 10646 organizace ISO a projekt \"Unicode\". Norma ISO definuje tzv. UCS – \"Universal Character Set\". Kolem roku 1991 došlo k dohodě a projekty spojily své úsilí na vytvoření jednotné tabulky. Oba projekty stále existují a publikují své standardy samostatně, ale tabulky znaků jsou kompatibilní a jejich rozšiřování je koordinováno.", "section_level": 1}, {"title": "Historie verzí Unicode.", "content": "Všechny verze Unicode od 2.0 výše jsou zpětně kompatibilní, jsou přidávány pouze nové znaky, existující znaky nejsou vyřazovány nebo přejmenovávány. Poslední verze publikovaná v knižní podobě byla verze Unicode 5.2 (); od verze 6.0 je plný text normy publikován pouze elektronicky; v roce 2012 bylo oznámeno, že od verze 6.1 bude v knižní podobě dostupné pouze jádro normy (v té době čítající 692 stránek) tištěných na žádost. Na rozdíl od předchozích hlavních verzí výtisků normy, tištěná verze nezahrnuje žádné tabulky kódu nebo doplňky standardu. Celý standard, včetně jádra, je volně dostupný na WWW serveru Unicode konsorcia.", "section_level": 2}, {"title": "Principy standardu Unicode.", "content": "Standard Unicode se oproti ISO 10646 navíc zabývá implementací algoritmů pro písma psaná zprava doleva (např. arabština), podporou oboustranných textů (jako např. směs hebrejštiny a latinky), algoritmy pro řazení a porovnávání textů.  Unicode není používán pro kódování obskurních a zřídkakdy používaných znaků, znaků pro osobní potřebu, nebo grafiky. Rovněž neobsahuje speciální znaky pro přechodné vkládání textu. Unicode také nezahrnuje znaky které neslouží k zápisu textu, jako jsou například taneční či hudební značky. Rovněž se nezabývá variantami zobrazení znaků (fonty). Ve znakovém repertoáru Unicode kódování je vyhrazeno 6400 znaků pro potřebu programů, jejichž využití není nijak omezeno.  V souvislosti s jazyky jako je wachánština, jejichž ortografie založené na latince používají několik znaků cyrilice či řeckého písma, byla řešena otázka, zda kvůli nim do Unicode přidat znaky jako \"latinská delta\", \"latinská théta\" či \"latinské jery\" jako latinské protějšky těchto řeckých a cyrilských písmen. Jeden z názorů na tuto problematiku je, že požadavek, aby jazyk byl zapisován pouze znaky jednoho písma, je umělý, a že v minulosti si různé jazyky půjčovaly písmena i z jiných písem, takže na soubor písmen latinky, cyrilice a řeckého písma může být nahlíženo jako na latinsko-cyrilsko-řecké metapísmo, a tedy pro zápis těchto jazyků používat písmena v Unicode již obsažená místo vytváření nových. I v případě, kdy by tato písmena byla zavedena, lze očekávat, že by i nadále pro zápis byly používány řecké a cyrilské verze těchto písmen, protože latinské verze by byly obsaženy pouze v malém počtu fontů.  Tento princip může způsobovat problémy při zpracování čínského, japonského a korejského písma (CJK), které mají společný historický základ, ale mají např. v Číně a Japonsku posunutý význam a odlišný tvar.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura Unicode.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Basic Multilingual Plane.", "content": "Unicode byl původně navrhován jako 16bitová znaková sada, což se později (hlavně s ohledem na čínské znaky) ukázalo jako nedostatečné. Původní rozsah Unicode, tj. prvních 65 536 znaků, které jsou reprezentovatelné pomocí 16 bitů, se označuje jako BMP (Basic Multilingual Plane) – základní vícejazyčná rovina Unicode.", "section_level": 2}, {"title": "Roviny Unicode.", "content": "Standard ISO/IEC 10646 oproti Unicode zpočátku používal 31bitové kódování znaků, které umožňuje reprezentaci více než 2 miliard znaků. Toto množství se ukázalo být zbytečně velké, proto bylo v listopadu 2003 v souvislosti se zavedením kódování UTF-16 omezeno na rozsah 0 až 10FFFF rozdělený na 17 tak zvaných rovin () po 65 536 znacích (10000). Celý rozsah kódů tak lze rozdělit na BMP (Plane 0), Plane 1, Plane 2,... až Plane 16. Celková kapacita Unicode je tedy 1114112 kódových bodů.", "section_level": 2}, {"title": "Náhradní páry.", "content": "Znaky mimo BMP se v UTF-16 kódují dvojicí speciálních kódů, které se nazývají zástupné nebo náhradní páry (). Kódy používané pro náhradní páry spadají do BMP a nejsou jim přiřazeny žádné znaky.", "section_level": 2}, {"title": "Mapa Unicode.", "content": "Každý znak má jednoznačný číselný kód a svůj název. Navíc Unicode definuje u každého znaku některé základní vlastnosti, jako např. zda se jedná o písmeno, symbol atd., zda je písmeno velké či malé atp.  Tabulka Unicode poskytuje prostor pro 1 114 112 znaků s kódy 0 až 10FFFF. Tento prostor se dělí na 17 částí, každý o velikosti 2. První část se nazývá \"Basic Multilingual Plane\" (BMP) a obsahuje znaky běžně používaných abeced. Původní 16bitový návrh Unicode počítal jen s BMP, následně se ale ukázalo, že pro pokrytí všech používaných abeced to nestačí.  Prvních 128 znaků (tj. sedmibitové kódy) obsahuje znakovou sadu ASCII. Osmibitové kódy (tj. prvních 256 znaků) obsahují znakovou sadu ISO 8859-1 (ISO 8859-1 obsahuje ASCII).", "section_level": 2}, {"title": "Kódování.", "content": "Existuje několik různých způsobů, jak kódovat řetězce složené ze znaků (kódových bodů) Unicode. Unicode řetězec je sekvencí kódových bodů Unicode. Způsob jak tuto sekvenci uložit do paměti počítače nebo serializovat na disk se označuje jako kódovací znakové schéma (Character Encoding Scheme), které zahnruje způsob kódování znaků a způsob jejich serializace do sekvence bajtů. Základní kódování Unicode jsou:  Kódování UTF-32, UTF-16 a UCS-2 mají každá své varianty podle používaného pořadí bajtů. Buď je napevno stanoveno pořadí little-endian, resp., big-endian, nebo se toto pořadí určuje podle tzv. \"byte order mark\" (BOM), speciální značky umístěné na začátku textu.", "section_level": 2}, {"title": "UTF-32.", "content": "V kódování UTF-32 (též označováno jako UCS-4) je každý znak reprezentován přímo 32bitovým číslem. Jedná se tedy o principiálně velmi jednoduché kódování (jeho hlavní výhodou je stejná délka všech znaků), které však má poměrně vysoké nároky na paměť. Při serializaci do posloupnosti bajtů se podle endianity rozlišují varianty UTF-32BE (big-endian), UTF-32LE (little-endian) a UTF-32 (nestanoveno, může být určeno pomocí BOM).", "section_level": 3}, {"title": "UTF-16.", "content": "V kódování UTF-16 se znaky BMP reprezentují jedním 16bitovým číslem, znaky mimo BMP jsou reprezentovány párem 16bitových čísel (tzv. \"surrogate pair\"). Pro \"surrogate pairs\" se používají čísla v rozsahu D800–DFFF, přičemž odpovídající znaky v BMP (U+D800 – U+DFFF) jsou rezervovány pro tento účel, nemohou se proto v původním textu vyskytnout.  Podle endianity se rozlišují varianty UTF-16BE (big-endian), UTF-16LE (little-endian) a UTF-16 (nestanoveno, může být určeno pomocí BOM). UTF-16 je výrazně úspornější než UTF-32, ale ztrácí výhodu pevné šířky znaku – některé znaky jsou široké 2 bajty, některé 4. Přesto se jedná o kódování používané jako základní ve velkém množství operačních systémů a dalšího softwaru (např. Microsoft Windows,.NET Framework atd.).", "section_level": 3}, {"title": "UTF-8.", "content": "UTF-8 kóduje znaky různě dlouhou (1–4 bajty, pro původní 31bitové ISO/IEC 10646 až 6 bajtů) posloupností bajtů podle jejich kódu v Unicode. Znaky ASCII (U+0000 – U+007F) jsou kódovány jedním bajtem, identicky jako v ASCII, znaky v rozsahu U+0080 – U+07FF (kde jsou také všechny znaky s diakritikou používané v české abecedě) jsou kódovány dvěma bajty, znaky U+0800 – U+FFFF (kam patří znak Euro – € – U+20AC) jsou kódovány třemi bajty, znaky mimo BMP jsou kódovány čtyřmi bajty. Znaky s vyššími kódy podle původního návrhu ISO/IEC 10646 by používaly pětibajtové a šestibajtové kódování.  UTF-8 se často používá pro přenos dat, neboť je prostorově úsporné (hlavně pro texty psané latinkou s nevelkým počtem znaků s diakritikou, které obsahují většinu jednobajtových a zbytek dvoubajtových kódů; v nelatinkových písmech je většina textu tvořena dvoubajtovými kódy, písma Dálného východu používají tříbajtové kódy), je odolné proti chybám a zpětně kompatibilní s ASCII. Při jeho zpracování je však nepříjemná nestejná délka znaků.  Použití BOM jako příznaku endianity je u UTF-8 zbytečné (pořadí bajtů je jednoznačně určeno), BOM však může posloužit pro snadnou detekci, že se jedná o UTF-8.  UTF-8 je popsané v ISO 10646-1:2000 Annex D a také v.", "section_level": 3}, {"title": "UCS-2.", "content": "UCS-2 kóduje každý znak z BMP pomocí šestnáctibitového čísla; znaky mimo BMP nelze v UCS-2 reprezentovat, proto je UCS-2 omezená znaková sada, podobně jako ASCII. Při reprezentaci proudem oktetů (bajtů) má varianty big endian a little endian. Proud dat může být zahájen BOM. UCS-2 bylo vyřazeno ze standardu v roce 1996. Výhodou UCS-2 oproti UTF-8 nebo UTF-16 je konstantní délka znaku a snadné zjišťování počtu znaků v řetězci. Při přenosu znaků z BMP je UCS-2 nerozlišitelné od UTF-16.", "section_level": 3}, {"title": "Další kódování.", "content": "Z různých důvodů existují také další, méně často používaná, kódování, jako UTF-7 či CESU-8.", "section_level": 3}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Operační systémy.", "content": "Znakovou sadu Unicode používá většina moderních operačních systémů. Operační systémy Microsoft Windows používají pro vnitřní zápis znaků (např. jména souborů a adresářů v NTFS) od Windows 2000 kódování UTF-16, avšak zároveň se v české mutaci používá kódování CP1250 (historicky) a CP852 (v příkazovém řádku).  Většina distribucí Linuxu používá buď rovnou UTF-8 nebo umožňuje jeho ruční nastavení.", "section_level": 2}, {"title": "Aplikace.", "content": "Některé starší aplikace Unicode (dosud) nepodporují. Na druhé straně pro některé systémy je Unicode již jedinou používanou znakovou sadou. Programovací jazyky Java a jazyky podporující Common Language Infrastructure (např. C#) vnitřně používají šestnáctibitovou verzi Unicode a navenek podporují mnoho různých kódování. Též systémy řízení báze dat dnes již často používají Unicode pro uložení znakových údajů. Na Unicode je založen kancelářský balík Microsoft Office od verze 97.", "section_level": 2}, {"title": "Web.", "content": "Unicode je znakovou sadou pro HTML dokumenty od verze 4.0 a pro všechny XML dokumenty. Výchozím kódováním je UTF-8, které všechny prohlížeče podporují už delší dobu.", "section_level": 2}, {"title": "Čeština.", "content": "Na rozdíl od dřívějších osmibitových tabulek znaků jako je bratří Kamenických, Latin 2, Windows-1250 či ISO-8859-2 lze všechny znaky zobrazit zároveň; v jednom textu lze tedy kombinovat např. češtinu (latinka), ruštinu (azbuka) a řečtinu (alfabeta). Pro reprezentaci českých znaků existují dva způsoby. Buď lze použít \"předkomponovaný\" (precomposed) znak, tedy např. pro dlouhé A kód U+00C1, nebo je možné tento znak složit jako sekvneci U+0041, U+0301. Tedy ze znaku A (kód U+0041) a znaku COMBINING ACUTE ACCENT (kombinační dlouhý přízvuk, kód U+0301). Kombinační diakritický znak se vkládá za znak, který modifikuje. Z toho vyplývají možné problémy při porovnávání řetězců, tzn. řetězce je třeba před porovnáváním normalizovat.  Základní formy normalizace jsou: NFD (kanonická dekompozice), NFC (kanonická kompozice), NFKD (kompatibilní dekompozice), NFKC (kompatibilní kompozice). Více viz přílohu Unicode Normalization Forms standardu Unicode.", "section_level": 2}, {"title": "Tabulka českých znaků Unicode.", "content": "Tabulka českých diakritických znamének", "section_level": 3}], "src_summary": "Unicode () je technická norma pro oblast výpočetní techniky definující konzistentní kódování pro reprezentaci a zpracovávání textů použitelné pro většinu písem používaných v současnosti na Zemi. Unicode je vyvíjen v součinnosti s ISO/IEC 10646 a je publikován elektronicky jako \"The Unicode Standard\". Nejnovější verze obsahuje repertoár více než 120 000 znaků pokrývajících 129 moderních a historických písem a mnoho sad symbolů. Standard sestává ze sady tabulek pro vizuální referenci, popisu metod kódování, sady referenčních datových souborů a dalších položek, jako například vlastností znaků, pravidel pro normalizaci textů, dekompozici, řazení, vykreslování a zobrazování obousměrného textu (pro správné zobrazení textu obsahující písma psaná zprava doleva i zleva doprava, jako například arabské a hebrejské písmo). Poslední verze je \"Unicode 12.0\" z roku 2019. Normu udržuje Unicode Consortium.", "tgt_summary": "Unicode()是电脑科学领域里的一项业界标准。它对世界上大部分的文字系统进行了整理、编码,使得电脑可以用更为简单的方式来呈现和处理文字。", "id": 720549}
{"src_title": "Formule 1", "tgt_title": "一级方程式赛车", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První automobilové závody byly pořádány ve Francii v 80. letech 19. století. Těch se zúčastňovaly automobily poháněné benzínem, parou i elektřinou. Na přelomu století se již začaly automobily v soutěžích rozdělovat do kategorií podle hmotnosti (což byla vlastně první technická omezení konstrukce) a soutěžily prakticky výhradně automobily se spalovacími motory. Přímým předchůdcem Velkých cen byly závody o Pohár Gordona Bennetta, které vypsal americký vydavatel novin a proběhly v letech 1900–1905.  První Velkou cenu uspořádal v roce 1906 francouzský autoklub (Automobile Club de France) Grand Prix l'ACF (Velká cena francouzského autoklubu). V tom roce době platilo jediné omezení: Vůz nesmí mít hmotnost vyšší než 1000 kg. V dalších letech přibývalo technických omezení (v roce 1907 byla omezena maximální spotřeba, v roce 1908 byla určena minimální hmotnost a plocha pístů motoru). V letech 1909–1911 se Velká cena nekonala pro nezájem automobilek. Závody pro ně byly příliš nákladné.  Do první světové války se pak konaly ještě tři Velké ceny.  S dalšími pravidly ve dvacátých letech se série přejmenovala na \"Formule Grand Prix\"; ve třicátých letech se uskutečnilo prvních pět ročníků evropského šampionátu, který byl nazván \"Grandes Epreuves\".  Hned v prvních poválečných letech byla ustanovena Formule A, která se stala základem poválečných závodů Grand Prix, jež prozatím neměly status mistrovství. Několik závodů bylo zorganizováno již v období před druhou světovou válkou. Myšlenka uspořádat mistrovství světa spatřila světlo světa v roce 1947. Hned následující rok byla Formule A přejmenována na Formuli 1, přispěl k tomu i fakt, že vznikla nižší série Formule 2. Grand Prix automobilů se tento rok poprvé a naposledy jela také v Československu.  Po sezóně 1949 se na kongresu zástupců pořadatelů vybralo 7 Grand Prix započítávaných do mistrovství světa a Grand Prix automobilů bylo přejmenováno na závody Formule 1. Prvním závodem byla Velká cena Velké Británie v roce 1950. V prvních letech se soutěžilo o titul mistra světa mezi piloty, teprve od roku 1958 se rozdělují body i mezi konstruktéry.  Národní šampionáty pro vozy F1 se pořádaly mezi lety 1960 a 1970 v Jihoafrické republice a Velké Británii. V počátečních letech byla organizována celá řada Grand Prix, které se do mistrovství světa nezapočítávaly. Během 57 ročníků (1950–2006) se uskutečnilo 768 Grand Prix, po skončení ročníku 2017 jejich počet vzroste na 976 – k nim je nutné přidat dalších 368 závodů nezapočítávaných do klasifikace mistrovství světa v období 1946–1983. Z nich byl v posledních letech nejznámějším závodem \"Race of Champions\" organizovaný v Brands Hatch. Vinou rostoucích nákladů na provoz týmů a organizací závodů se poslední závod nezapočítávaný do MS uskutečnil v roce 1983. Počínaje rokem 1984 jsou všechny uskutečněné závody F1 součástí mistrovství světa Formule 1.", "section_level": 1}, {"title": "Roky formování (1950–1980).", "content": "První šampionát Formule 1 byl ve znamení nadvlády vozů Alfa Romeo a prvním mistrem světa se stal Giuseppe Farina na voze Alfa Romeo 158 před svými stájovými kolegy Fangiem a Fagiolim. Byl to právě Fangio, který v následujícím roce získal svůj první titul ve vylepšeném modelu Alfa Romeo 159, další čtyři tituly vybojoval v následujících šesti letech v různých vozech: Mercedes-Benz, Maserati a Ferrari. Jeho nadvládu přerušil jen Alberto Ascari na Ferrari, který se stal prvním jezdcem, jenž dokázal svůj titul obhájit (1952–1953) a je prozatím posledním italským mistrem světa. Stirling Moss dokázal zvítězit v mnoha Grand Prix, ale nikdy nezískal titul a často se mu přezdívalo nekorunovaný král.  S prvními technickými inovacemi přišel Cooper znovuzavedením středního zdvihového objemu válců (na základě pokusu konstruktéra firmy Auto Union Ferdinanda Porsche během třicátých let), přirozené evoluce úspěšného projektu z Formule 3. Jack Brabham, mistr světa z let 1959 a 1960, je jediným pilotem, který dokázal triumfovat i na voze vlastní konstrukce v roce 1966, a potvrdil tak úspěšnost nové koncepce vozu. V roce 1961 již všechny vozy nastupují se středním zdvihovým objemem válců. Prvním pilotem britské národnosti, který získal titul mistra světa byl v roce 1958 Mike Hawthorn s vozem Ferrari, zatímco vozy Vanwall získávají ve stejném roce jako první pohár konstruktérů. Génius Colin Chapman, projektant a pozdější zakladatel stáje Lotus, konstruoval vozy, které dominovaly formuli 1 ve druhé dekádě její historie až do počátku sedmdesátých let. Dokázal vyzdvihnout takové piloty, jakými byli Jim Clark, Jackie Stewart, John Surtees, Jack Brabham, Graham Hill a Denny Hulme; v tomto období také britští piloti získali jasnou převahu v této motoristické disciplíně, když vyhráli 12 světových titulů v období mezi roky 1962 a 1973.  V roce 1962 Lotus vyprojektoval první vůz se samostatnou skořepinovou konstrukcí namísto klasického trubkového rámu. V roce 1968 přišel Lotus tentokrát s novým zbarvením vozu, opustil tradiční zelenou pro britské vozy a představil monopost vyvedený v červeno-zlato-bílých barvách svého sponzora – odstartovala tak éra sponzorství ve formuli 1. Koncem let šedesátých a začátkem sedmdesátých se změnil také vzhled vozů a aerodynamika, jež až doposud byla pojmem neznámým, získala na významnosti. Na vozech se objevila první křidélka a aerodynamické plošky.  V roce 1979 vznikla FISA (\"Fédération Internationale du Sport Automobile\") jejímž prezidentem byl Jean Marie Balestre. Známé byly především léta se táhnoucí spory s konkurenční FOCA (\"Formula One Constructors Association\", řízenou Bernie Ecclestonem) o kontrolu nad tokem financí, plynoucích především z prodeje televizních práv.", "section_level": 2}, {"title": "Změny po zákazu přeplňování.", "content": "Až do roku 2000 se v oblasti vývoje motorů často experimentuje, ale statistiky jsou přesné a ukazují, že nejúspěšnějšími motory jsou Renault a Ferrari. Renault získal jako dodavatel motorů pro jiné stáje v tomto období celkem šestkrát pohár konstruktérů a pětkrát dovezl pilota k titulu; navíc v roce 2005 již s vlastním vozem získal jak titul mezi jezdci, tak pohár konstruktérů. Renault šel ve vývoji ještě dále a nasadil desetiválcový motor s úhlem rozevření 111° ve snaze snížit těžiště vozu. Takto upravený motor používal ve voze R23 v sezóně 2003, ale jeho hlavní soupeř Ferrari byl úspěšnější s klasickým rozevřením válců 90°. Renault se proto v následující sezóně vrátil k tradičnějšímu rozevření, a to s úhlem 72°. Ferrari slavilo úspěch především v letech 1999–2004, kdy získalo šest pohárů konstruktérů a pět titulů mezi jezdci. Sezóna 2005 byla také koncem éry desetiválcových motorů v F1. Desetiválcové motory jsou nejpoužívanější konfigurací od zákazu motorů s turbo přeplňováním v roce 1989.  Do sezóny 2006 většina týmů nastoupila s osmiválcovými motory podle nových regulí. Výjimku získal pouze tým Minardi, který nesehnal dostatek finančních prostředků na pořízení motorů V8, a proto mohl používat omezené motory V10. Honda se v roce 2006 představila jako nový tým, když odkoupila akcie stáje BAR. Peter Sauber prodal svou stáj německému koncernu BMW a stáj Jordan koupil ruský podnikatel Alex Shnaider a tým přejmenoval na Midland (ještě v průběhu roku byl tým prodán nizozemské firmě Spyker). Minardi získal Red Bull Racing, a stal se tak prvním majitelem dvou stájí.  Aguri Suzuki, japonský pilot F1, koupil ve dražbě zbytky stáje Arrows, zkrachovalé v roce 2002, a založil stáj Super Aguri. Nové formace přinesly i spoustu dohadů, změn a polemik především okolo používání totožných šasi dvěma týmy. Sezóna 2007 přinesla další změny, tou největší bylo zmrazení vývoje motorů – zákaz experimentů se základními parametry motoru, které definují odlitek bloku, klikový mechanismus, počet válců, zdvihový objem, vrtání, zdvih atd. Naopak připouští se vývoj tvaru spalovací komory, ventilových rozvodů, sání nebo trysek pro vstřikování paliva.", "section_level": 2}, {"title": "Vozy.", "content": "Moderní vozy F1 jsou monoposty s motorem uloženým uprostřed. Skořepina celého monopostu je konstruována z kompozitu uhlíkových vláken, aby se docílilo nejnižší hmotnosti a bylo možné vůz vyvažovat posouváním těžiště a vyvažovacích závaží. Celková hmotnost vozu, a to i s pilotem a palivem, nesmí být po závodě méně než 620 kg.  Vozy F1 jsou schopny projíždět zatáčky ve vysokých rychlostech a to díky aerodynamickému přítlaku. Aerodynamický přítlak funguje na principu obráceného křídla, které používají letadla, aby mohla létat. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se poprvé na vozech objevila křídla s obráceným efektem než u letadla. Tím se obrátí i síla, která tlačí letadlo do vzduchu a bude přitlačovat auto k zemi. Vzduch proudící pod křídlem, musí být rychlejší než ten, který proudí nad křídlem. Aby se toho docílilo, musí být křídlo zkonstruováno tak, aby spodní část křídla tvořila větší vzdálenost než ta horní.", "section_level": 1}, {"title": "Pneumatiky.", "content": "Dalším důležitým faktorem pro rychlý a plynulý průjezd zatáčkou jsou pneumatiky. Ve formuli 1 se od roku 1998 nepoužívaly hladké pneumatiky „slicky“ tak, jako v jiných automobilových sériích, ale pneumatiky s drážkami. Pro sezónu 2009 však pravidla doznala mnoho změn, čímž je dovoleno hladké pneumatiky opět používat.V současné době jsou používány pneumatiky značky Pirelli a to v několika sadách (specifikacích), které jsou barevně označeny podle své tvrdosti. Soft - červená, Medium - žlutá, Hard - bílá. Jedinou výjimkou pneumatik bez vzorku, takzvaných \"slicků\", jsou pneumatiky do mokra. Jedná se o intermediate pneumatiku (zelená) do přechodných podmínek (mrholení, část okruhu mokrá, část suchá). Dále se jedná o pneumatiku wet (modrá), která se používá do deště. Obě zmíněné pneumatiky mají vzorek. Aktuálně se používají karbonové brzdy, které jsou jednak lehčí a pak účinnější. Všechny tyto komponenty vhodně kombinované mají vliv na jízdní vlastnosti vozu.", "section_level": 2}, {"title": "Motor.", "content": "Motory používané v sezonách 2006–2013 jsou osmiválcové s úhlem rozevření 90° o maximálním objemu 2,4 l. s výkonem 750 koní při limitovaných 18 000 otáčkách za minutu. Palivo používané v motorech F1 je svým složením téměř totožné jako běžné palivo pro komerční využití. V předešlých letech se hojně používaly nebezpečné směsi na bázi metanolu nebo směs benzínu a toluenu. Ve vysokootáčkovém motoru se používá speciální olej s podobnou viskozitou jakou má voda. Od roku 2014 se nově používají šestiválcové motory o objemu 1,6 l. s turbodmychadlem a ERS.", "section_level": 2}, {"title": "Převodovka.", "content": "Převodovka je připevněna k zadní části motoru a má za úkol přenášet výkon motoru na kola co nejhladším a nejefektivnějším způsobem. Moderní vozy F1 mají osmirychlostní převodovky (do roku 2013 byly převodovky sedmirychlostní), jejichž ovládání je polosamočinné pomocí elektrohydraulického systému. Pravidla zakazují samočinné převodovky i rychlé systémy dvojspojkových převodovek DSG. Změna převodového stupně je možná jen po přímém pokynu od jezdce. Revolucí v posledních třech letech je používání bezprodlevového řazení nebo také plynulého řazení. Nejde ovšem o plynulou změnu převodových stupňů, tak jak je tomu u převodovek s variátorem (VGT). Ty jsou ve Formuli 1 zakázané. Jedná se o převodovky, které umožňují změnu rychlostního stupně bez přerušení spojení motoru s koly. Takovéto řazení má výhodu v tom, že nezpůsobuje rázy, které zatěžovaly jak vůz, tak jezdce. Nový systém řazení musí pracovat s vyšším mechanickým namáháním a větším namáháním elektronických i hydraulických systémů. Musí se brát v úvahu i to, že ve zlomku sekundy jsou vlastně zařazeny dva rychlostní stupně najednou. Přesto se tento způsob řazení stále více osvědčuje a přináší úsporu až 0,3s na kolo.  Aktuální monoposty F1 mohou dosáhnout rychlosti přes 350 km/h na okruhu, přičemž nejrychlejším okruhem v celém seriálu je Monza. V prvních měsících roku 2006 Honda podrobila svůj monopost rychlostnímu testu v Bonneville Speedway a v Poušti Mojave. S vozem, který odpovídal pravidlům Formule 1, překonali rychlost 416 km/h. Ovšem během závodů je max. rychlost kolem 340 km/h.", "section_level": 2}, {"title": "Velké ceny.", "content": "Počet Grand Prix v jednotlivých sezónách je poměrně variabilní, od 7 v roce 1950 až po 19 v roce 2005. Do budoucna se plánuje až 22 závodů v jedné sezóně, i přesto měl fanoušek tohoto motoristického sportu v minulosti mnohem víc příležitostí spatřit závodit své idoly.  V roce 1950, bylo jen 7 Grand Prix se zvláštním statutem, který umožňoval výsledek započítávat do mistrovství světa. Jinak se v tom samém roce jelo dalších 16 závodů vypsaných pro formule 1 a dalších 11 závodů jihoamerické série Formule Libre, kde startovali i Alberto Ascari, Juan Manuel Fangio, Giuseppe Farina, Luigi Fagioli a další hvězdy. Už v roce 1954 se kromě 10 závodů pro mistrovství světa jelo i 34 závodů mimo šampionát. Začátkem 60. let se postupně začal zvyšovat počet GP započítávaných do MS a opadával počet závodů bez statutu mistrovství světa. Vzniklo ale mistrovství Jihoafrické republiky a Tasmánský pohár v Austrálii. Až od poloviny 70. let se jezdilo jen v závodech se statutem MS plus v závodu šampiónů v Brands Hatch. Šest ze sedmi závodů prvního ročníku mistrovství světa se uskutečnilo v Evropě. Jediným mimoevropským závodem bylo 500 mil v Indianapolis, které byly zařazeny do kalendáře v prvním desetiletí MS a měly být jakýmsi mostem mezi dvěma naprosto odlišnými světy s různou mentalitou a také s odlišným technickým vybavením. Protože zájem amerických pilotů o start v evropských Grand Prix byl nulový a pokusy Evropanů o 500 mil byly sporadické, byla do kalendáře zařazena Grand Prix USA. Nejprve společně se závodem 500 mil v Indianapolis (1959, 1960), ale ani tento pokus nevyprovokoval u Američanů zájem o formuli 1, proto se od roku 1961 jezdí Grand prix USA jen pro vozy F1. Argentina jako první hostila závody formule 1 na jihoamerickém kontinentu v roce 1953, Maroko v roce 1958 pak první na africké půdě. Prvním závodem v Asii se stala Grand Prix Japonska v roce 1976 a do Oceánie zavítal kolotoč formule 1 v roce 1985 australskou Grand Prix. V 17 GP roku 2007 je zastoupena Evropa, Asie, Jižní i Severní Amerika, Oceánie, schází jen Afrika. Každá země může uspořádat pod svým jménem jen jednu Grand Prix ročně. Pokud se v jedné zemi koná více závodů (Itálie a Německo po dvou), musí být druhá Grand Prix pojmenována odlišně. Například v Itálii se v Monze jezdila Grand Prix Itálie a v Imole Grand Prix San Marina, v Německu Grand Prix Německa a Grand Prix Evropy. Monza je jediným okruhem, který hostí Grand Prix Itálie od samého začátku a v kalendáři chyběl jen v roce 1980, kdy se Grand Prix Itálie uskutečnila na okruhu v Imole.  Současnou snahou je, aby jednotlivé státy pořádaly jen jednu velkou cenu a pokud možno střídaly různé okruhy. Grand Prix Itálie se proto uskuteční v roce 2007 v Monze a v roce 2008 by měla být na zmodernizovaném okruhu v Imole. Nürburgring a Hockenheim budou od roku 2008 alternovat v pořádání Grand Prix Německa.  Grand Prix Bahrajnu byla v roce 2004 prvním závodem na Středním východě. Grand Prix Bahrajnu stejně jako Grand Prix Číny a Grand Prix Turecka prezentovaly nový směr vývoje ve Formuli 1.  Od roku 2014 se v Soči Grand Prix Ruska. Formule 1 se také vrátila do Rakouska na okruh Red Bull Ring (dříve známý jako A1-Ring).  Pro sezónu 2018 se po deseti letech vrátila Grand Prix Francie, která se jezdí na okruhu Paul Ricard.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam Grand Prix Formule 1 roku 2019.", "content": "V roce 2019 se po světě konaly následující Grand Prix Formule 1.", "section_level": 2}, {"title": "Formule 1 a sponzorství.", "content": "Před rokem 1968, který je považován za masivní vstup sponzorů do Formule 1, týmy závodily v oficiálních národních barvách a na jejich kapotách se sponzorské nápisy objevovaly spíše sporadicky a jednalo se především o dodavatele komponentů (pneumatiky, palivo, olej a další).  V roce 1968 přišel Lotus, jako první tým v barvách svého sponzora (červeno, zlato, bílý) „Imperial Tobacco“ a následně pak ve známé zlato černé kombinaci, toto zbarvení tak nahradilo zelenou barvu (British racing green), se kterou jezdily britské vozy. V následujících letech týmy, jezdci, okruhy a dokonce i názvy jednotlivých Grand Prix byly ovlivněné mohutným nástupem reklamy, a to především z oblasti tabákového průmyslu. S přijímáním legislativy zakazující propagaci kouření začínají do formule 1 proudit prostředky i z jiných zdrojů. Týmy pomalu začínají eliminovat nápisy propagující tabákové výrobky ze svých vozů, mezi prvními je to stáj Williams v roce 2003, následována vozy McLaren a Ferrari.  V sedmdesátých letech bylo možné ve Formuli 1 podporovat i jen jednoho pilota tak, jak tomu bylo v případě italského jezdce Andrey de Adamiche, kterého podporovala malá keramická dílna. Další Ital, Vittorio Brambilla, byl podporován soukromou firmou ze svého rodiště, Monzy.  Také Wilson Fittipaldi pojmenoval svůj tým, když ho v polovině sedmdesátých let založil, po svém sponzorovi Copersucar, což byla brazilská společnost na výrobu cukru. Dokonce ještě začátkem osmdesátých let několikanásobný mistr světa Niki Lauda zpopularizoval svou oblíbenou značku mléka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Formule 1 (zkráceně F1), je série závodů formulí, založena v roce 1950, kdy nahradila Grand Prix automobilů. Je označována za královskou disciplínu automobilového sportu pro takzvané monoposty. Spadá pod Mezinárodní automobilovou federaci (FIA), která je nejvyšší organizační složkou. Mistrovství světa F1 sestává ze série závodů, které jsou označovány jako Grand Prix (Velká cena). Soutěží se na uzavřených autodromech či tratích a městských okruzích různých tvarů a délek. Vozy jsou jednomístné, k tomuto účelu speciálně vyrobené, a jejich technické parametry se mění vzhledem k pravidlům, která se každoročně upravují. Od roku 1950 se pořádá Mistrovství světa jezdců a od roku 1958 pohár konstruktérů.", "tgt_summary": "一级方程序赛车(英语:Formula One,也叫Formula 1或者F1)是由国际汽车联盟举办的最高等级的赛车比赛。F1的正式名称为“国际汽车联合会世界一级方程序锦标赛”。名称中“方程序”是指一组所有参赛车辆都必须遵守的规则。F1赛季包括一系列的比赛,而这些所谓的「大奖赛」(Grand Prix,出自法语,本意Great Prizes)的场地是全封闭的专门赛道或者是临时封闭的普通公路。每场比赛的结果算入积分系统并以此确定两个年度世界冠军:一个颁予车手一个颁予制造商。F1的车手必须持有FIA超级驾驶执照,这是国际汽联核发的最高级别执照。", "id": 815578}
{"src_title": "Film", "tgt_title": "电影", "src_document": [{"title": "Film.", "content": "K rozvoji filmu, jako technickému vynálezu, jako druh umění, kulturního, společenského a hospodářského fenoménu došlo koncem 19. století. První veřejné představení uskutečnili francouzští vynálezci kinematografického přístroje bratři Auguste a Louis Lumièrové 28. prosince 1895 v Paříži.  V českých zemích se poprvé promítalo 15. července 1896 v Karlových Varech a již na počátku srpna 1897 natočila americká společnost vůbec první film v Čechách věnovaný pašijovým hrám v Hořicích na Šumavě, jež byly pod názvem The Horitz Passion Play uvedeny téhož roku v USA. První české snímky natočil Jan Kříženecký a v roce 1898 je promítal na Výstavě architektury a inženýrství v Praze v pavilonu Český kinematograf (\"Svatojánská pouť v československé vesnici\", \"Poslední výstřel\", \"Purkyňovo náměstí na Královských Vinohradech\"). V témže roce realizoval hrané snímky: \"Dostaveníčko v mlýnici\", \"Výstavní párkař a lepič plakátů\", \"Smích a pláč\". Před 1. světovou válkou vzniklo několik filmových společností (mj. Kinofa, Ilusion, ASUM), jež kromě Lucernafilmu, založeného a zařízeného Milošem Havlem, záhy zanikly. Z raného období jsou známy filmy: \"Zkažená krev\" (1913), \"Zamilovaná tchyně\" (1914), \"Pan profesor, nepřítel žen\" (1914), \"Ahasver\" (1915), \"Pražští adamité\" (1917) a mnoho dalších. Po vzniku Československa v roce 1918 nastal rozkvět filmové produkce. Roku 1921 byly v Praze vystavěny stálé filmové produkce.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První filmy promítali bratři Lumièrové v roce 1895, ovšem pouze dokumentární (příjezd lokomotivy na nádraží) a viděli v tom pouhou pouťovou atrakci. Patří jim však zásluha za promítání filmu na plátno pro celý sál plný lidí. Teprve další Francouz, Georges Méliès, naučil film vyprávět příběhy (\"Cesta na Měsíc\", \"Cesta do neznáma\", \"Dobytí pólu\").  Postupně se film stával médiem poměrně oblíbeným, zpočátku zejména žánr grotesky, jehož nejvýznamnějším představitelem byl Charlie Chaplin. V americké vesničce Hollywood, nyní předměstí Los Angeles, byla vybudována filmová studia, která se postupně rozrostla na největší světovou „továrnu na sny“. Časem získal film (původně černobílý a nezvukový, natáčený kamerou s ruční klikou) různé technické vymoženosti. Nejdříve motor, zajišťující rovnoměrné natáčení i promítání, potom také zvuk (v roce 1927 byl natočen první zvukový film prezentovaný v Berlíně – \"Jazzový zpěvák\") a barvu.  Brzy se z filmu stal jeden z nejvýznamnějších uměleckých průmyslů 20. století. Nejlepší filmy (popřípadě herci, režiséři, kameramani, střihači a jiné filmové profese) jsou pravidelně odměňovány cenami, z nichž nejprestižnější je cena Americké filmové akademie Oscar.  Vedle filmů hraných se prosadily i filmy animované, a to jak kreslené, tak loutkové. Ve filmech se uplatňují filmové triky, které tak někdy kombinují hraný a animovaný film. V dnešní době už se ale k vytváření filmových iluzí používají zpravidla počítačové a digitální technologie.  Na přelomu 20. a 21. století se do mezinárodního povědomí dostala nová generace českých filmařů jako jsou například: Jan Svěrák, Vladimír Michálek, Jan Hřebejk, Saša Gedeon, Petr Zelenka, Alice Nellis. Zatím největší úspěch slavil v České republice i ve světě Oscarem oceněný film \"Kolja\" (1996) Jana Svěráka. Nominaci na Oscara získaly filmy: \"Musíme si pomáhat\" (2000) Jana Hřebejka a \"Želary\" (2003) Ondřeje Trojana.  K rozvoji filmu přispěla i televize, která nejen promítá filmy určené původně do kin, ale natáčí i vlastní televizní filmy. Specialitou televizní filmové tvorby jsou televizní seriály.", "section_level": 1}, {"title": "Poznámka.", "content": "Mnoho hraných a animovaných filmových děl je postaveno na umělecké fikci, velké stylizaci a iluzi, filmová díla toho typu bývají téměř vždy (více či méně) odlišná od všední reality, velmi často je zde uplatněn umělecký princip básnické licence () [licencia poetika]. S realitou (reálný svět) jako takovou pracuje především dokumentární film, což je zcela samostatný a specifický filmový žánr.", "section_level": 1}], "src_summary": "Film je souhrnné označení pro kinematografii a veškeré její aspekty – umělecké, technické, komerční a společenské. Spolu s tiskem, rozhlasem a televizí a dnes už i internetem patří film mezi komunikační prostředky s největším dosahem a vlivem, společně s televizí bývá řazen mezi tzv. scénická umění. Bývá označován za desátou můzu.", "tgt_summary": "电影是一种表演艺术、视觉艺术及听觉艺术,利用胶卷、录像带或数码媒体将影像和声音捕捉起来,再加上后期的编辑工作而成。电影中看起来连续的画面,是由一帧帧单独的照片完成的,至于关于电影中运动的感觉,是因为人们因为视觉上的飞现象(Phi phenomenon),使得对一连串静态图片却会造成移动的错觉。传统对电影中运动感知的理解是因为视觉暂留,使得图像离开后,仍能在眼睛保留「视像」约十分之一秒。因此大脑感觉到图像是「运动」的。但在1916年出版的德国心理学家雨果·明斯特伯格(Hugo Münsterberg)的《电影:一次心理学研究》中第三章《深度感和运动感》中,雨果·明斯特伯格证明了外观运动绝不是影像滞留(即视觉暂留)的结果,而是(但不仅仅是)对运动的连续阶段的感知。", "id": 788078}
{"src_title": "Internet", "tgt_title": "互联网", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Internet jsou volně propojené počítačové sítě, které spojují jeho jednotlivé síťové uzly. Uzlem může být počítač, ale i specializované zařízení (například router). Každý počítač připojený k internetu má v rámci rodiny protokolů TCP/IP svoji IP adresu. Pro snadnější zapamatování se místo IP adres používají doménová jména, například:  www.wikipedia.org  Slovo internet pochází z mezinárodní (původně latinské) předpony inter () a anglického slova net (network, ). Původně šlo o označení jedné ze sítí připojených k internetu, avšak došlo k zobecnění pojmu, který dnes označuje celou síť.", "section_level": 1}, {"title": "Orientace na internetu.", "content": "Většina zajímavých informací je na internetu soustředěna do WWW (webové stránky). Pro usnadnění orientace ve stránkách vznikly specializované služby. Abychom se dostali k informacím, které hledáme, používáme tzv. odkazy. Nejznámějšími službami, které systematicky s odkazy pracují, jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "První vizi počítačové sítě nalezneme v povídce z roku 1946. V únoru 1958 byla založena agentura ARPA (později DARPA, v podstatě grantová agentura pro řešení krátkodobých projektů v malých týmech), která měla po úspěšném vypuštění Sputniku v SSSR zajistit v období studené války obnovení vedoucího technologického postavení USA. Dne 29. října 1969 byla zprovozněna síť ARPANET se 4 uzly, které představovaly univerzitní počítače v různých částech USA. Síť byla decentralizovaná, takže neměla žádné snadno zničitelné centrum a používala pro přenos dat přepojováním paketů (data putují v síti po malých samostatných částech, které jsou směrovány do cíle jednotlivými uzly sítě). Od té doby počet připojených počítačů i uživatelů exponenciálně roste.", "section_level": 1}, {"title": "Základní služby internetu.", "content": "V rámci internetu mohou uživatelé využívat mnoho služeb. Služby jsou zajišťovány počítačovými programy a programy navzájem komunikují pomocí protokolů. Protokoly jsou obvykle definovány v dokumentech RFC, které nejsou normami, ale spíše doporučeními, která se všichni snaží dodržovat, aby dosáhli bezproblémové komunikace. Dobrovolnost dodržování těchto dokumentů a jejich snaha o jejich naplňování odpovídá podstatě svobodného fungování samotného internetu.  Mezi základní služby internetu patří:", "section_level": 1}, {"title": "Sociální sítě.", "content": "Sociální sítě se stávají novým komunikačním kanálem. Pomocí sociálních sítí se prostřednictvím internetu sdružují lidé, kteří by se jinak fyzicky nemohli setkat. V současné době (počátek 21. století) prožívají sociální sítě rychlý rozvoj, který je urychlován nově vznikajícími technologiemi (Web 2.0, blog a podobně). O popularitě sociálních sítí svědčí i fakt, že se do nich připojuje stále více uživatelů. Účel sociálních sítí se různí, některé slouží ke sdílení informací a k zábavě, jiné pomáhají hledat práci, případně sdružují etnika nebo umělce. Známé sociální sítě jsou například:", "section_level": 2}, {"title": "Způsoby připojení k internetu.", "content": "Mezinárodní dálkové spoje dosahují v internetu velmi vysokých přenosových rychlostí, avšak tyto vysokorychlostní spoje nedosahují až ke koncovým uživatelům, kteří jsou k internetu připojeni prostřednictvím tzv. „poslední míle“. Samotné připojení uživatelů je realizováno různými technologiemi. Uživatelé se někdy spojují do skupin, aby ušetřili náklady nebo naopak dosáhli na dražší, ale rychlejší připojení. Zprostředkovatele připojení k internetu označujeme Internet service provider (ISP).  V současnosti existuje několik možností pro připojení počítače k internetu:  O kvalitě připojení rozhoduje:", "section_level": 1}, {"title": "Česká republika.", "content": "Česká republika byla k Internetu připojena dne 13. února 1992, kdy byla na ČVUT v Praze předvedena funkční zahraniční linka do města Linec. V listopadu 2008 mělo připojení k internetu 32 % domácností a na jaře 2009 mělo přes 90 % domácích počítačů v ČR možnost připojit se k internetu. Nejrozšířenějším typem připojení v domácnostech bylo bezdrátové (36 %), nejčastěji realizované technologií Wi-Fi, následované pevnou telefonní linkou s ADSL (25 %) a kabelovou přípojkou (23 %). Připojení prostřednictvím mobilního telefonu vykázalo pouze 5 % a kdysi nejvyužívanější technologie dial-up (vytáčené připojení) zanedbatelná 2 %. Nejvíce počítačů bylo připojeno rychlostí 2 Mbit/s (20 %) a 4 Mbit/s (19 %), uživatelů s rychlostí do 1 Mbit/s bylo 36 %. 14 % uživatelů internetu si není vědomo, jakou rychlost připojení k internetu používají.  Rychlost připojení v domácnostech byla poskytovateli připojení k síti internet průběžně navyšována. V roce 2007 disponovalo rychlostí 2 Mbit/s a vyšší 36 % uživatelů, v září 2008 se tento podíl zvýšil již na 51 %. „Bezdrátovému připojení dávají přednost především lidé, pro které je nejdůležitějším parametrem cena, nikoliv rychlost připojení. Kromě toho existuje také poměrně velká skupina těch, kteří nemají a nechtějí v domácnosti pevnou linku a zároveň nemají možnost připojit se prostřednictvím kabelu. Tito lidé také obvykle volí poskytovatele bezdrátového připojení“, uvedl Michal Peca ze společnosti Factum Invenio.  Vládní strategie Digitální Česko počítala, že v roce 2013 bude ve městech minimálně 10 Mbit/s. To se ale nenaplnilo ani v roce 2015, jak ukazují reálné rychlosti připojení. Strategie Digitální Česko 2.0 a Evropská komise počítají s tím, že v roce 2020 bude všude dostupné minimálně připojení 30 Mbit/s.", "section_level": 2}, {"title": "Závislost.", "content": "Podobně jako u jiných věcí, existuje i možnost závislosti na internetu. Studií a materiálu zpracovaného na toto téma je ovšem minimum a tato forma závislosti je často podceňována.", "section_level": 1}], "src_summary": "Internet je celosvětový systém propojených počítačových sítí („síť sítí“), ve kterých mezi sebou počítače komunikují pomocí rodiny protokolů TCP/IP. Společným cílem všech lidí využívajících internet je bezproblémová komunikace (výměna dat).", "tgt_summary": "因特网()是指20世纪末期兴起电脑网络与电脑网络之间所串连成的庞大网络系统。这些网络以一些标准的网络协议相连。它是由从地方到全球范围内几百万个私人、学术界、企业和政府的网络所构成,透过电子,无线和光纤网络技术等等一系列广泛的技术联系在一起。因特网承载范围广泛的信息资源和服务,例如相互关联的超文本文件,还有万维网(英语:WWW)的应用,电子邮件,通话,以及文件共享服务。", "id": 69429}
{"src_title": "Východní Timor", "tgt_title": "东帝汶", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Východní Timor je rozvojový zemědělský stát s významnými ložisky ropy (těžba se pohybuje kolem 20. místa na světě) a zemního plynu. Pěstuje se rýže, kukuřice, maniok, batáty, káva, čaj, tabák, kokosová palma a kaučukovník. Významná je těžba dřeva, zvláště vzácného santalu. Chovají se buvoli, skot, kozy, ovce, prasata a koně. Významný je rybolov i řemeslná výroba jako je tkání látek a košíkářství.  Ve Východním Timoru existuje kolem 30 dialektů. Jejich počet na tak malém území je dán hornatým terénem, který znesnadňoval mísení jednotlivých kultur.  Číst a psát umí přibližně polovina populace, negramotnost je vyšší u žen. Průměrná délka života je 60,7 roku. Problémem v některých oblastech zůstává nedostupnost nezávadné pitné vody.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Ostrov Timor se nachází v ostrovní části Jihovýchodní Asie, přes 400 km severně od severního pobřeží Austrálie. Nachází mezi 8° a 10° jižní šířky a 124° a 128 ° východní délky. Je součástí jihovýchodní Asie a jedním z ostrovů v Malých Sundách. Na severu ostrova jsou Ombaiův průliv, Wetarské úžiny a větší Bandské moře. Timorské moře odděluje ostrov na jihu od Austrálie.  Povrch státu ve východní části ostrova je převážně hornatý, střed země vyplňuje hornatina, přesahující 2000 m n. m. Nejvýše vystupuje masiv Ramelau (nejvyšší bod ostrova Tatamailau s nadmořskou výškou 2963 m n. m.) Řeky jako je Lacio jsou krátké, ve vlhkém ročním období vodné. Průměrné roční teploty vzduchu se pohybují v nížině mezi 26 °C a 27 °C. Průměrný roční úhrn srážek je 500 až 1500 mm, na návětrných svazích hor vyšší, ale nepřesahuje 2000 mm.  Převažuje zde přirozeně vlhké, tropické podnebí. Mění se zde suché a deštivé období. Díky vypalování lesů zde dochází k odlesňování a erozi půdy.  V nejvýchodnější oblasti ostrova se rozkládá pohoří Paitchau a jezero Ira Lalaro. Tato oblast je součástí národního parku Nino Konis Santana, první místní chráněné oblasti. Tento národní pak obsahuje poslední zbývající tropické suché zalesněné oblasti v rámci země. Hostí řadu jedinečných rostlinných a živočišných druhů a je řídce obydlená. Na jeho severním pobřeží leží řada ohrožených korálových útesů.  K Východnímu Timoru patří také exkláva Oecusse a řada ostrovů, z nichž největší jsou Atauro a Jaco.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ostrov Timor byl původně obydlen v rámci pravěkých migrací v australasijského regionu, pravděpodobně z Austrálie a Nové Guiney před 40 000 roky. Kolem roku 3000 př. n. l. na Timor migrovaly austronéské kmeny a rozvinuly zde zemědělství, které prakticky až do nedávné minulosti zajistilo tamějším obyvatelům soběstačnost.  V průběhu dalších let Timor integroval migraci Malajců z Indočíny a jižní Číny. Později se ostrov stal zastávkou čínských a indických obchodníků s otroky, santalovým dřevem, medem a voskem. Nejstarší písemný záznam o Timoru je z 14. století, který o něm mluví jako o součásti jávské říše Majapahit. Na začátku 16. století jej objevili i Evropané; tehdy na něm objevili mnoho oblastních panství, z nichž největší bylo Wehali s hlavním městem Laran.  Od 16. století byl portugalskou kolonií. Ke konci éry španělských Habsburků na portugalském trůnu (1580-1640) Timor padl do rukou Nizozemců, kteří v 19. století (1859) získali jistý vliv právě nad východní částí tohoto ostrova. Později se však dostal zpět pod portugalskou nadvládu. Hranice mezi západní (indonéskou) a východní (portugalskou) oblastí ostrova byla přesně určena až za I. světové války, v roce 1916.  Během celého období kolonizace zůstával Východní Timor relativně nerozvinutý, jeho obyvatelé vázáni k zemědělství a skromnému způsobu života, založeném na tradicích. Žili v jednoduchých obydlích v menších, oddělených vesnických komunitách.", "section_level": 1}, {"title": "20. století.", "content": "Během II. světové války jej od února 1942 do února 1943 okupovala japonská vojska. Odehrála se zde \"Bitva o Timor\", které se ze strany spojenců zúčastnily především australské a britské jednotky.  V roce 1974 začal na Východním Timoru proces dekolonizace. Na jeho konci, 28. listopadu 1975 vyhlásil Východní Timor nezávislost, ale 7. prosince (2 dny po návštěvě prezidenta Forda) byla Indonésií provedena mohutná invaze na východní část ostrova (s hlavním záběrem na hlavní město Dili). Indonésii sice patří západní polovina ostrova, předtím ale sama uvedla, že na území Východního Timoru nemá žádný historický nárok. „Rozbuškou“ konfliktu zřejmě byla tamější politická strana FRETLIN, jež se těšila slovní podpoře tehdejší komunistické garnitury Čínské lidové republiky. Z toho pramenily obavy Indonésie (které se rozšířily na Spojené státy, Austrálii a další země), že by oblast mohla spadnout do komunistické sféry vlivu. Proto byla Indonésie na mezinárodním poli Spojenými státy omlouvána a veta Washingtonu otupovala resoluce OSN z té doby. Následovala dlouhá partyzánská válka, při níž indonéské síly postupovaly i proti civilistům s velkou krutostí – z populace 700 000 obyvatel zahynulo nejméně 100 000. Smrt civilní obyvatelstvo nenašlo pouze při konfliktu, ale též při následném poválečném chaosu, který trval mnoho let – podle detailní statistiky \"Komise za pravdu, uznání a umírnění situace na Východním Timoru\" je minimálně 102 800 případů přímo spojených s indonéskou invazí, z toho 84 200 následkem hladu a vypuknutí nemocí.  Političtí zástupci Východního Timoru, např. José Ramos-Horta, u Organizace spojených národů požadovali, aby se tímto konfliktem více zabývala a přispěla k urovnání této kritické situace, ale do roku 1978 nedosáhl ani žádné významné rezoluce, a postupem času ani povědomí v médiích o probíhající katastrofě Timořanů (první mezinárodní mise na postižené území dorazily až v roce 1999). V době invaze naopak Indonésie nadále přijímala dodávky zbraní, mířící k ní ze Západu, zejména ze Spojených států.  Teprve zesílení mezinárodního tlaku (který se v 80. letech omezoval na formální protesty s předchozím tichým schválením invaze) a politické změny v Indonésii způsobily, že se indonéská vojska stáhla a 20. května 2002 se Východní Timor stal nezávislou republikou. Jeho prvním prezidentem se stal Xanana Gusmao, respektovaný bojovník za nezávislost.", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislost a mezinárodní mise.", "content": "V květnu 1999 podepsaly Indonésie a Portugalsko dohodu zprostředkovanou Organizací spojených národů, která obyvatelům východního Timoru umožnila hlasovat o případné nezávislosti. V referendu organizovaném OSN 30. srpna 1999 hlasovalo pro nezávislost Východního Timoru na Indonésii 78,5 % účastníků referenda. Během nepokojů a násilností (zejména ze strany ozbrojenců, kteří odmítali nezávislost Východního Timoru) bylo zabito 1000 – 2000 civilistů. Indonéské jednotky se pod silným mezinárodním tlakem stáhly, předtím ale samy nebo s podporou timorských milicí zničily infrastrukturu ostrova.  Díky mezinárodním misím a misím OSN se situace postupně stabilizovala. Po stažení mírových jednotek OSN v roce 2005 však na jaře 2006 propukla další vlna nepokojů, které dosáhly takové míry, že bylo nutno evakuovat cizí státní příslušníky. Přítomnost OSN byla proto následně opět posílena, ovšem akce ozbrojenců, kteří jsou proti nezávislosti, stále pokračují: v roce 2008 povstalci těžce postřelili prezidenta José Ramos-Hortu, držitele Nobelovy ceny za mír. I když byl v kritickém stavu, nakonec útok přežil a po několika měsících se vrátil do svého úřadu.  Ve Východním Timoru se vystřídalo pět různých mezinárodních misí:", "section_level": 2}, {"title": "Současná situace.", "content": "Politická situace v zemi se postupně mírně zlepšuje: hlavním směrem premiéra Xanana Gusmay je \"Strategický plán rozvoje pro období let 2011-2030\", který předpokládá využití finančních prostředků z prodeje ropy (Petroleum Fund) na rozvoj infrastruktury a veřejných služeb v zemi. Vztahy s Indonésií se v poslední době zlepšily; problém však je např. s vymezením přesné hranice obou zemí, kdy v roce 2010 bylo z 5 000 lokalit dohodnuto jen 900. Východní Timor měl v plánu stát se od 10 let od svého vzniku členem Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN). Členské státy ASEAN však zatím nepovažují Východní Timor za plně suverénní zemi s plným vlivem vlády a fungující ekonomikou. Proto zatím pouze zkoumají, jak se vláda dokáže vypořádat se samosprávou své země.  Bezpečnostní situace v hlavním městě Dili nebyla standardní: docházelo zde ke každodenním násilnostem, byly vypalovány domy. Většina tohoto násilí byla páchána pouličními gangy nebo členy náboženských sekt. Politické strany tyto akce sice přímo nepodporují, ale vzniklé situace využívají.  Předpokládalo se, že v roce 2012 všechny mezinárodní sily odejdou z Východního Timoru a východotimorská vláda bude schopna zajistit vnější i vnitřní bezpečnost země. V roce 2016 je v zemi i hlavním městě klid a pořádek. V srpnu 2016 zde zasedá ASEAN.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní vztahy.", "content": "Tradičními spojenci Východního Timoru je z místních zemí Malajsie a Singapur. Dobré vztahy má i se státy, které jí poskytují mezinárodní pomoc: především s Austrálií a dále i s USA, Evropskou unií, Japonskem a Portugalskem.  Česká republika nemá ve Východním Timoru zastupitelský úřad ani jiné oficiální zastoupení. České zájmy zde zastupuje velvyslanectví České republiky v Indonésii v Jakartě. Od února 2008 zde však má zastoupení Evropská unie (velvyslanec Carlos Rey Salgado), která si zde postavila pro své politické a obchodní aktivity \"Dům Evropy\".", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Celkem žije ve Východním Timoru 1 143 667 obyvatel. Největší hustota osídlení je v oblasti okolo hlavního města tohoto státu – Dili. Gramotnost populace je přes 50 %; negramotnost je vyšší u žen. Průměrná délka života se pohybuje okolo 60,7 let. Nezaměstnanost ve Východním Timoru se pohybuje na velice nízké úrovni (okolo 4 %). Problémem je však vysoká negramotnost, téměř polovina populace žije pod hranicí chudoby. Inflace se zde pohybuje okolo 1,9 %. Zaměstnanost je zde rozdělena do dvou částí – 24 % služby, 10 % průmysl a 64 % zemědělství.  Roku 1994 zde bylo 11 nemocnic a celkem 330 zdravotnických zařízení. Vládní výdaje na zdravotnictví činily v roce 2006 bylo 150 dolarů na osobu. Míra porodnosti je šest porodů na jednu ženu.  Náboženských skupin je zde více, ale naprosto s 96,9 % převažují katolíci. Protestantů je v populaci 2,2 %, muslimů 0,3 %.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyky.", "content": "V zemi existují dva úřední jazyky – tetum a portugalština. Nejvíce lidí hovoří právě jazykem tetum, dále pak ostatními domorodými jazyky jako jsou mambai, makasai, tetum terik a mnoha dalších. Tyto ostatní jazyky dosahují téměř 40 %.  Celkem se ve Východním Timoru mluví 30 dialekty. Jejich počet je dán vysoce hornatým terénem, který znesnadňoval mísení jednotlivých kultur.", "section_level": 3}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Východní Timor se dělí do 13 administrativních distriktů:  Hlavní město Dili leží v distriktu Dili. Tyto distrikty se dále dělí na 65 podokresů (subdistrikts), 443 sucos a 2336 obcí.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "O Východním Timoru zpívá zpěvačka Shakira v písni Timor, která vyšla v roce 2005 na jejím albu Oral Fixation Vol. 2.", "section_level": 1}], "src_summary": "Východní Timor nebo Timor Leste (v jazyce tetum \"Timór-Leste, dříve Timór Lorosa'e\", portugalsky \"Timor-Leste\") je malý stát na východě ostrova Timor v souostroví Malé Sundy. Má přes milion obyvatel. Jde o jeden z nejmladších států světa – samostatnost sice vyhlásil v roce 1975, ale naprostou většinou zemí byl uznán až v roce 2002 poté, kdy samostatnost potvrdilo referendum z roku 1999.", "tgt_summary": "东帝汶民主共和国(德顿语:Repúblika Demokrátika Timor-Leste),通称东帝汶(德顿语:Timor Lorosa'e;葡萄牙语:Timor-Leste),是位于东南亚地区帝汶岛东端的国家,曾是葡萄牙在远东仅有的两个殖民地之一(另一个为澳门)。1999年8月底在澳洲等地区的支持下通过公投决定独立,2002年5月20日零时独立,2002年9月27日正式加入联合国,成为第191个联合国会员国。", "id": 1560673}
{"src_title": "Peking", "tgt_title": "北京市", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "V češtině obvyklé pojmenování města Peking pochází z výslovnosti v jihočínských dialektech. V oficiálním jazyku (založeném na výslovnosti v samotném Pekingu a jeho okolí) je název města vyslovován přibližně jako \"Pej-ťing\", 北 \"pej\" = sever a 京 \"ťing\" = hlavní město; v oficiálním přepisu (pchin-jin) \"Beijing\", což znamená \"Severní hlavní město\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První opevněné město v Pekingu byl městský stát \"Ji\", existující v 11. až 7. století před naším letopočtem. \"Ji\" se nacházelo jižně od současného Pekingského západního nádraží. Hlavní město Číny prošlo bouřlivou historií, jejíž počátky lze spatřovat již v polovině 3. tisíciletí před naším letopočtem. Ve 13. století bylo vydrancováno vojsky Čingischána. Během dalších dvou staletí se město vzpamatovávalo z porážky, ale v 15. století už bylo nejdůležitějším městem celé Číny.  K významným změnám došlo zejména za posledního půl století. Komunisté významně přetvořili město k obrazu svému, strhli mnoho oslavných oblouků, zbourali vnější hradby, vystavěli široké bulváry a moderní sídliště. Stará tradiční zástavba byla již z velké části zlikvidována a v tomto trendu se navíc stále ještě pokračuje. Přelomové v historii města byly Letní olympijské hry 2008; Peking byl z velké části přebudován, vznikly nové čtvrti, nové trasy metra a samozřejmě i sportoviště. Peking se zároveň stane jediným městem, které bude pořádat letní i zimní olympijské hry. Neboť v roce 2022 se budou XXIV. zimní olympijské hry konat právě Pekingu.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Peking leží na severovýchodě Číny, téměř úplně obklopen provincií Che-pej, jen na jihovýchodní straně hraničí s městem Tchien-ťin, dalším ze čtveřice statutárních měst, postavených na roveň provinciím. Vlastní město se rozkládá v rovinaté krajině 150 km od pobřeží Pochajské zátoky, v průměrné nadmořské výšce 63 m. Jestliže střední a jihovýchodní část městské provincie je rovinatá, s nejnižším místem 44 m nad úrovní moře, na západním a severním pomezí se zvedají hory, dosahující v Si-šan – \"„Západních horách“\" – vrcholem \"Min-šang\" 2 303 m. Vysoké jsou i další hory, například \"Chaj-tchuo-šan\" na severozápadě má 2241 m a \"Wu-ling-šan\" na severovýchodě 2116 m.  Na rozdíl od ostatních významných čínských měst Peking neleží na žádném velkém vodním toku. Z větších řek na území provincie stojí za zmínku Jung-ting a zejména Čchao-paj, na níž byla 90 km severovýchodně od města vybudována přehradní nádrž Min-čün, zásobující Peking pitnou vodou.", "section_level": 1}, {"title": "Správní členění.", "content": "Peking se člení na 14 městských obvodů a dva městské okresy. Historické jádro město tvoří obvody Tung-čcheng a Si-čcheng, k širšímu centru patří obvody Š'-ťing-šan, Chaj-tien, Čchao-jang a Feng-tchaj. Periferii města tvoří obvody Men-tchou-kou, Fang-šan, Tchung-čou, Šun-i, Čchang-pching a Ta-sing a k Pekingu dále patří venkovské obvody Chuaj-žou a Pching-ku a okresy Jen-čching a Mi-jün.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní podmínky.", "content": "I přes nevelkou vzdálenost od moře je podnebí kontinentální s mrazivou zimou, kterou způsobuje sibiřská anticyklóna, suchým a prašným jarem, horkým vlhkým létem pod vlivem jižního monzunu a suchým mírným podzimem. Roční průměr teploty je 11 °C (-4 °C v lednu, 26 °C v červenci), z průměrného úhrnu srážek 620 mm spadne většina během letních měsíců. Nejvhodnější dobou k návštěvě města je září a říjen. Vážným problémem je znečištění ovzduší. I když se s plošnou asanací starých přízemních domků, vytápěných uhlím, snižuje množství emisí způsobených topením, prudký rozvoj individuálního motorismu nedává v tomto směru mnoho nadějí na celkové výrazné zlepšení.  Mezi městské stromy patří zeravec východní (\"Platycladus orientalis\") a jerlín japonský (\"Sophora japonica\"). Městskými květinami jsou chryzantéma (\"Chrysanthemum morifolium\") a čínská růže (\"Rosa chinensis\").", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Peking se rozprostírá podél neviditelné severojižní osy, která tvoří zároveň páteř města. Tvoří ji Chrám nebes na jihu, dále náměstí Tian'anmen, Zakázané město a park Jingshan, a Bubnová a Zvonová věž na severu.", "section_level": 1}, {"title": "Zakázané město.", "content": "Zakázané město bylo sídlem císařů od 15. století, kdy jej císař Jung-le nechal postavit. Většina dochovaných budov však pochází až z 18. století. Reprezentovalo vzdáleného a nedotknutelného císaře. Od ostatních částí města bylo odděleno mohutnými příkopy a hradbami. Směl se tu zdržovat jen císař s doprovodem, ostatním smrtelníkům sem byl vstup pod hrozbou smrti přísně zakázán po dobu pěti set let. Město bylo domovem 24 císařů dvou dynastií – Ming a Čching.  Na stavbu bylo povoláno roku 1406 milión dělníků císařem Jung-le. Náklady byly nesmírné. Stavba města byla dokončena roku 1420. Město má čtvercový půdorys a za jeho 12,5 m vysokými zdmi není jediná budova jak bylo zvykem na západě, ale soubor vícero síní, paláců a chrámů propojených průchody a chodbami. Podle legendy je v komplexu 9,999 místností. Vzhledem k tomu, že město bylo postaveno ze dřeva, neustále mu hrozil požár. V 17. století jej zapálili Mandžuové, kteří pak založili dynastii Čching. Poté jej vyplenili Japonci, a stejně se zachoval i Kuomintang - čínští nacionalisté, kteří v roce 1949 uprchli na Tchaj-wan. Během opojení Kulturní revolucí pak byl celý komplex málem rozmetán.  Jelikož tradiční čínská architektura pracuje spíše s horizontálními než vertikálními liniemi, budovy Zakázaného města jsou sice nevysoké, ale prostor kolem nich doslova bere dech.", "section_level": 2}, {"title": "Náměstí Nebeského klidu.", "content": "Jižně od Zakázaného města leží Náměstí Nebeského klidu (Tian'anmen Guangchang), na němž v roce 1949 budoucí čínský vládce a diktátor Mao Ce-tung vyhlásil Čínskou lidovou republiku.  Na severní straně jej uzavírá Brána Nebeského klidu (Tian'anmen) na níž je umístěn portrét Mao Ce-tunga. Uprostřed náměstí stojí památník Lidových hrdinu z roku 1958, v jižní polovině pak Mao Ce-tungovo mauzoleum dokončené v roce 1977. Na jižním okraji stojí Brána Správného světla (Zhengyangmen), jinak také Přední brána (Qianmen), a Šípová věž (Jian Lou), které byly kdysi propojeny okrouhlou hradbou. Západní straně vévodí Velká síň lidu (Renmin Dahui Tang) neboli čínský parlament. Na východě pak stojí Čínské národní muzeum.  V noci ze 3. na 4. června 1989 na náměstí čínská armáda brutálně zakročila proti demonstrujícím studentům. Vojáci si proráželi cestu pomocí tanků, obrněných vozidel a střelbou z automatických zbraní. Vojenský zákrok na pekingském náměstí Tchien-an-men proti čínským studentům, kteří demonstracemi a hladovkami volali po širší demokratizaci země, pro Čínu znamenal několikaletou ztrátu kreditu v zahraničí a její vnitropolitický vývoj ovlivňuje dodnes. Masakr si tehdy vyžádal nejméně 1 300 obětí. Tak skončilo šest neklidných neděl, během kterých statisíce lidí prostřednictvím demonstrací a hladovek volaly po větší demokratizaci země.", "section_level": 2}, {"title": "Chrám nebes.", "content": "Na jih od náměstí Nebeského klidu se uprostřed rozlehlého parku nachází Chrám nebes (Tian Tan). Jeho severní část je polokruhovitá na počest nebes, zatímco jižní je čtvercová na počest země. S výstavbou se započalo roku 1406 a trvala 14 let.  Nachází se zde několik staveb - Kruhový oltář (Yuanqiu Tan), Síň Císařské krypty nebes (Huangqiong Yu), Síň Zdrženlivosti (Zhai Gong), Kancelář Božské hudby (Shenyue Shu), ale tou nejznámější je Síň Modliteb za dobrou úrodu. Je to 38 m vysoká třípatrová kruhová stavba s modrou střechou, korunovaná zlacenou kulovou makovicí; skvost tradiční staré čínské architektury. Čtyři hlavní pilíře znázorňují čtyři roční období a dvě řady po 12 sloupech znázorňují měsíce a rozdělení dne do dvouhodinových jednotek.  Byl také místem konání nejvýznamnějších náboženských slavností. Sloužil, což vyplývá už ze jména, k uctívání nebes. Od roku 1918 je přístupný veřejnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Čínský letní palác.", "content": "Císařský letní palác je vzdálený 20 kilometrů od metropole. Téměř 3/4 plochy letního paláce tvoří ručně vyhloubené jezero Kunming, podél jeho břehu je krásná kolonáda.  Součástí kolonády je průchod s přibližně 8 tisíci obrazy vyobrazenými na stavbě. Konec průchodu zdobí mramorová loď zaplacená z financí na modernizaci loďstva. Tuto loď si nechala postavit konkubína císaře, jenž vládla dlouhou dobu místo svého syna a následně synovce. Uprostřed jezera Kunming se nachází chrám draka, kde se prosí za hojnost úrody. Ostrov je spojen s kolonádou mramorovým mostem.", "section_level": 2}, {"title": "Další pamětihodnosti.", "content": "V Pekingu lze dále navštívit například Čínskou národní galerii s asi 110 tisíci uměleckých děl.", "section_level": 2}], "src_summary": "Peking (; čínsky: 北京; pinyin: Běijīng; český přepis: Pej-ťing) je hlavní město Číny. Jakožto centrálně spravované město na úrovni provincie podléhá přímo ústřední vládě. V Pekingu, který je po staletí správním a kulturním centrem země, se nachází proslulé náměstí Nebeského klidu či Zakázané město, komplex paláců a chrámů, odkud dříve vládli čínští císařové. Celkový počet obyvatel Pekingu v roce 2007 přesáhl 17 milionů, v roce 2019 už 21 milionů. V roce 2008 Peking hostil XXIX. letní olympijské hry.", "tgt_summary": "北京市,通称北京(汉语拼音:\"Běijīng\";邮政式拼音:Peking),简称“京”,是中华人民共和国的首都及直辖市,是中国的政治、文化、科技和国际交往中心,是世界人口第三多的城市和人口最多的首都,具有重要的国际影响力。北京位于华北平原的西北边缘,背靠燕山,有永定河流经老城西南,毗邻天津市、河北省,为京津冀城市群的重要组成部分。", "id": 1844431}
{"src_title": "Pchin-jin", "tgt_title": "汉语拼音", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tvůrcem pchin-jinu je ekonom a lingvista Čou Jou-kuang (, pchin-jinem Zhōu Yǒuguāng, 1906-2017), který byl čínským vedením pověřen řízením asi dvacetičlenného týmu, který se tím zabýval po 3 roky. Ten také pro tento účel prosadil použití latinky oproti předchozímu systému bopomofo. První verze pochází z roku 1956, jako oficiální způsob fonetického zápisu čínštiny byl v Čínské lidové republice přijat v roce 1958. Začal se používat převážně ve výuce, aby usnadnil žákům pochopení výslovnosti standardní čínštiny a jejich zápisu čínskými znaky. Pchin-jin vychází ze starších transkripčních systémů z první poloviny 20. století, převážně z \"Latinxua Sin Wenz\" a \"Gwoyeu Romatzyh\", způsob označování tónů diakritickými znaménky je převzat z bopomofo. Pchin-jin je oficiálně používán i v Singapuru, USA a dalších zemích, oficiálně je od roku 2009 zaveden i na Tchaj-wanu, i když zde v praxi stále přežívají jiné systémy, například Tongyong pinyin.  Přestože je jí zdánlivě blízký, pchin-jin není založen na anglické výslovnosti a výslovnost řady písmen se od angličtiny liší.  Většinou se pchin-jinem zachycuje standardní výslovnost čínských znaků ve standardní čínštině, založené na pekingském nářečí. Pro ostatní čínské dialekty či jazyky (např. kantonštinu, tchajwanštinu), které používají tytéž znaky, ale vyslovují je jinak, existují podobné systémy, založené na stejném principu, které jsou v čínštině rovněž nazvané „hláskování“ čili abeceda, tj. pchin-jin.", "section_level": 1}, {"title": "Používání pchin-jinu v Čínské republice (na Tchaj-wanu).", "content": "Čínská republika, která v současnosti fakticky kontroluje prakticky pouze území ostrova Tchaj-wan, používání pchin-jinu dlouho odmítala, protože tento systém vznikl z iniciativy komunistické pevninské Číny. Užívání pchin-jinu bylo dlouho vnímáno jako výraz uznání komunistické vlády, a naopak preferování Wade-Gilesovy transkripce bylo v mezinárodním kontextu chápáno jako symbolický projev sympatií ke Kuomintangu a Čínské republice.  Po experimentech s jinými systémy transkripce (viz tongyong pinyin) a mnoha sporech, v nichž převládala spíše politická a symbolická než praktická stránka věci, byl pchin-jin tchajwanskou vládou formálně přijat teprve v roce 2009. Toto přijetí však znamená pouze to, že pchin-jin má být nadále používán v dokumentech vydaných státními institucemi, pro jednotlivce, firmy a nevládní organizace není nijak zavazující. Zejména pokud jde o přepis osobních jmen občanů v oficiálních dokumentech, tchajwanská vláda sice doporučuje používat pchin-jin, ale respektuje v tomto ohledu svobodnou volbu jednotlivců. V praxi mnoho obyvatel Tchaj-wanu přepisuje své jméno jiným systémem přepisu (především Wade-Gilesovou transkripcí), nebo i vlastním nesystematickým způsobem. Například politička Cchaj Jing-wen (znaky 蔡英文, pchin-jinem \"Cài Yīngwén\") pro přepis vlastního jména do latinky užívá jinak značně neobvyklou transkripci Gwoyeu Romatzyh, tedy \"Tsai Ing-wen\".  Averze vůči pchin-jinu však na Tchaj-wanu přetrvala i po jeho oficiálním přijetí: sinolog John F. Copper v roce 2015 poznamenává, že „některá města, společnosti a organizace, zejména na jihu Tchaj-wanu, to nepřijala, protože to budilo dojem užšího svazku mezi Tchaj-wanem a ČLR“. Pchin-jin se v současnosti na Tchaj-wanu nadále nepoužívá ani ve školní výuce, jak je běžné v pevninské Číně; namísto toho se k výuce výslovnosti znaků používá zvláštní fonetické písmo bopomofo. Na rozdíl od pevninské Číny tedy pchin-jin není na Tchaj-wanu oficiálně vyučován na školách. Bopomofo se na Tchaj-wanu stále široce používá také pro zadávání textu do počítačů a mobilních telefonů, zatímco v pevninské Číně je preferován systém zadávání textu založený na pchin-jinu.", "section_level": 2}, {"title": "Tón.", "content": "Volitelně lze v pchin-jinu označit jeden ze čtyř tónů, kterými může být slabika vyslovena:  Kvůli technickým omezením se někdy tóny značí číslicí za slabikou. I v pchin-jinu s tóny zůstanou některé slabiky bez označení tónu, protože jsou tónově neutrální. Ani pchin-jin s tóny nedokáže vystihnout rozdíl mezi všemi znaky. Čínština je velmi homonymní jazyk, tj. existuje mnoho výrazů, které se stejně vyslovují, ale jejich význam se liší. V čínském písmu lze významy odlišit, ale v pchin-jinu, jenž je založen na výslovnosti, ne.", "section_level": 1}, {"title": "Hranice slov.", "content": "Slabiky jednoho slova se obvykle píší dohromady, např. \"Beijing\" (na rozdíl od tzv. českého přepisu, kde se slabiky jednoho slova oddělují pomlčkou, např. \"Pej-ťing\"). Tam, kde by spojování slabik mohlo působit problémy s interpretací, se slabiky oddělují apostrofem (např. \"Xi'an\" oproti \"Xian\").  Zajistit jednotnost při stanovování hranic slov není jednoduché, protože v čínském písmu se hranice slov nijak nevyznačují a samotný pojem slova lze v čínštině považovat za importovaný. Přesto v řadě případů panuje shoda, co je a co není jedno slovo.  Např. drtivá většina čínských osobních jmen se skládá ze tří znaků (slabik), z nichž první, rodové jméno, je ekvivalent našeho příjmení a považuje se za jedno slovo, druhá a třetí slabika se pak spojuje do druhého slova, které odpovídá našemu křestnímu jménu (např. \"Mao Zedong\" = \"Mao Ce-tung\", kde \"Mao\" je rodové jméno, příjmení a \"Ce-tung\" je vlastní jméno osoby, jakoby „křestní“). Nejvíce „slov“ v moderní čínštině je dvojslabičných.", "section_level": 1}, {"title": "Abecední řazení.", "content": "Pchin-jin se běžně používá při řazení slov v překladových slovnících z čínštiny do jiného jazyka (na začátku takového slovníku je tabulka znaků s odkazy na jim odpovídající výslovnosti v pchin-jinu). Při abecedním řazení slov podle pchin-jinu se v zásadě využívá pořadí písmen v latince (tedy A-B-C-CH-D-E-F-G-H-I-J-K-L-M-N-NG-O-P-Q-R-S-SH-T-U-Ü-W-X-Y-Z-ZH), ale je potřeba mít na paměti, že spřežky (CH, SH apod.) se řadí samostatně a řazení podle slabik má přednost před pořadím písmen (např. \"xiafeng\" by bylo mezi \"xi'an\" a \"xian\"). Slabiky lišící se tónem se řadí podle pořadí tónů (A-Ā-Á-Ǎ-À, např. \"xiáshān\" by bylo před \"xiàfēng\").", "section_level": 1}, {"title": "Cizí jazyky.", "content": "Teprve po zavedení pinyinu se postupně řešil problém, jak do tohoto systému latinky začleňovat slova z cizích jazyků (zejména geografická jména, u osobních jmen je situace poněkud odlišná), resp. uznaných minoritních jazyků, tedy dalších čínských jazyků zapisovaných oficiálně čínským písmem (hakka, kantonština, teochew ad.) a nečínských jazyků (mongolština, tibetština, ujgurština). U čínských „dialektů“ byla až v 70. letech přijata zásada, že se oficiálně přepisují ze znaků podle výslovnosti standardní čínštiny (takže z dřívějšího města Amoy se stal Xiamen ap.). U druhé skupiny jazyků byla přijata zcela odlišná zásada, tedy že se mají slova nečínského původu přepisovat do pinyinu podle výslovnosti příslušných jazyků. Za tímto účelem byly přijaty zvláštní transkripční systémy, které byly jako oficiální součást pinyinu vyhlášené roku 1976 (tedy např. čínsko-mongolské jméno 内蒙古 se přepíše do pinyinu Nei Mongol a ne Nei Menggu, jak by odpovídalo standardní výslovnosti znaků – další příklady s vysvětlením uvedeny níže). Podobné zásady se užívá i u jmen mimo Čínu při tvorbě kartografických děl, např. Indický oceán se uvádí jako Indian Yang (místo Yindu Yang, což odpovídá znakům 印度洋), nebo Malajsie jako Malaysia (místo Malaixiya 马来西亚).  Příklady:", "section_level": 1}], "src_summary": "Pchin-jin, též pinyin (čínsky 拼音, v samotném pchin-jinu \"pīnyīn\", doslova „hláskování“; celým názvem schéma čínské hláskové abecedy, čínsky 汉语拼音方案, \"hànyǔ pīnyīn fāng'àn,\" \"chan-jü pchin-jin fang-an\") je oficiální systém romanizace standardní čínštiny v kontinentální Číně a do určité míry na Tchaj-wanu. Užívá se při výuce čínštiny a také pro zápis čínských znaků skrze počítačové vstupní systémy jako jsou klávesnice. Slouží k zachycení výslovnosti čínských znaků včetně čtyř tónů, k čemuž používá čtyři diakritická znaménka a plní funkci transkripce čínských znaků do latinky (přijat jako mezinárodní standard ISO 7098). Proto je důležitý zejména pro jednotný přepis čínských zeměpisných názvů a osobních jmen osob čínské národnosti.", "tgt_summary": "汉语拼音(),简称拼音,是一种以拉丁字母作普通话(现代标准汉语)标音的方案,为中文罗马拼音的国际标准规范。汉语拼音在中国大陆作为基础教育内容全面使用,是义务教育的重要内容。在海外,特别是常用现代标准汉语的地区如新加坡、马来西亚、菲律宾和美国唐人街等,目前也在汉语教育中进行汉语拼音教学。台湾自2008年开始,中文译音使用原则也采用汉语拼音,但旧护照姓名和部分地名、道路名称仍采用威妥玛拼音、邮政式拼音、国语罗马字、国音二式抑或通用拼音。", "id": 1409102}
{"src_title": "Malta", "tgt_title": "马耳他", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Původ slova „Malta“ je nejistý. Nejčastěji je zmiňován řecký původ názvu, konkrétně ze slova μέλι („\"meli\"“, v překladu „med“). Řekové ostrov nazývali Μελίτη („\"Melite\"“, v překladu „med“ nebo „sladký jako med“), pravděpodobně kvůli jedinečnému Maltskému medu – žije zde totiž endemický druh včely. Že by se mohlo jednat o řecký vliv doplňuje i fakt, že Řecko mělo na ostrov vliv už od roku 700 př. Kr. a že v letech 395 až 870 Maltě vládla Byzantská říše.  Další možný etymologický původ je fénický. Fénické jméno pro Maltu (\"Maleth\") v překladu znamená přístav, což je možné interpretovat jako odkaz na množství zálivů a zátok, které se na ostrově nacházejí.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Malta se může chlubit dějinami v trvání téměř 7 200 let. Po stále ještě záhadné periodě megalitických chrámů se na ostrově vystřídali v 13. století př. n. l. Féničané, pak Kartágo, Řím, Byzanc, Arabové, Normani, vládci Aragonie a Kastilie. V roce 1530 Maltu získal křesťanský vojenský (Maltézský) řád Johanitů, kteří měli chránit Evropu před vpádem Osmanů. Roku 1565 se po čtyřměsíčním \"velkém obležení\" za cenu obrovských ztrát podařilo odrazit vojska Osmanského sultána Sulejmana I.  V roce 1798 ji obsadil Napoleon, ale již o dva roky později padla do područí Britů, kteří ji postupně industrializovali a nechali jí určitou samostatnost. Později, v 1. světové válce, se pro ně Malta stala neocenitelnou základnou ve Středozemním moři.  I v průběhu II. světové války byla Malta důležitým bodem, jelikož ležela na strategickém místě, které umožňovalo britskému letectvu napadat zásobovací konvoje Afrikakorpsu. Německo-italské letectvo se snažilo Maltu jako leteckou základnu zničit během soustředěných náletů, které poškodily velkou část budov na ostrově. Tato událost vešla do historie jako bitva o Maltu.  V roce 1964 byla pak vyhlášená její nezávislost a o deset let později se stala republikou.", "section_level": 1}, {"title": "Historické památky.", "content": "Malta je velice bohatá na historické památky. Tři z nich se nacházejí na listině Kulturního dědictví organizace UNESCO: hlavní město Valletta jako celek, megalitické chrámy na Maltě a Gozu, a takzvané Hypogeum Ħal Saflieni. Další historické památky pocházejí z doby arabského obsazení ostrova, hlavně však z doby vlády Johanitů a Karla Velikého. Zde je možno jmenovat celé město Mdinu (hradby postavili již Arabové), dále nesčíslné stavby a pevnůstky ve Vallettě, hlavní město Goza Victorii, mnoho paláců a strážních věží, roztroušených po celém souostroví.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Maltské souostroví leží ve strategické poloze ve Středozemním moři 95 km jižně od Sicílie a 290 km východně od Tuniska. Malta je rozlohou nejmenší stát Evropské unie. Skládá se z následujících obydlených ostrovů: K Maltě náleží i tři neobydlené ostrůvky Cominotto, Filfla a St. Paul's Island. Ostrovy jsou reliktem dřívějšího suchozemského spojení mezi Afrikou a Evropou, které bylo před asi 11 000 lety přerušeno vzestupem mořské hladiny.  Převážná většina pobřeží všech ostrovů je skalnatá. Povrch se skládá z různých druhů propustného vápence, který se extenzivně používá jako stavební materiál. Nejvyšším bodem je Ta' Dmejrek (253 m). Geograficky i geologicky náleží Malta k Evropě.  Malta má silně omezené zásoby sladké vody – podle údajů OSN je na vodu nejchudší zemí na světě. Zásobování obyvatelstva vodou je uskutečňováno dnes celkem čtyřmi stanicemi na úpravu mořské vody, parky a zemědělství užívají dešťovou vodu a částečně vodu ze studní; ještě v osmdesátých letech byla velká část spotřeby vody kryta jejím dovozem z Itálie.  Klimatické prostředí je typické pro tuto oblast Středozemního moře: mírné, vlhké zimní období a horké léto s prakticky žádnými vodními srážkami.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda a politika.", "content": "Bývalá britská kolonie Malta získala nezávislost 21. září 1964 a 13. prosince 1974 se prohlásila nezávislou republikou, zůstala však i nadále členem Britského společenství národů (\"Commonwealth of Nations\"). Od 1. května 2004 je Malta členem Evropské unie.  Malta je parlamentní republikou. V čele státu stojí nominálně prezident republiky, volený parlamentem; prezident jmenuje předsedu vlády a podílí se na složení vlády. V minulosti se však ukázalo, že vůdce jedné z obou hlavních stran, který se zpravidla stává i předsedou vlády, určuje, kdo bude zvolen prezidentem, a tudíž zajišťuje i své jmenování předsedou vlády. Prezidentkou republiky je od 4. května 2014 Marie-Louise Coleiro Preca, předsedou vlády pak od ledna 2020 Robert Abela. Volby do jednokomorového parlamentu (\"Kamra tar-Rapprezentanti\") se podle ústavy konají nejméně každých pět let.  Od roku 1993 se Malta administrativně dělí do 68 takzvaných lokálních výborů (\"local council\"), které jsou voleny jednou za tři roky.  Již před získáním nezávislosti byla maltská politika dominována dvěma politickými stranami: socialistickou a neutralisticky zaměřenou Stranu práce (\"Partit Laburista\", MPL jako zkratka pro \"Maltese Labour Party\") a konzervativní Národní stranu (\"Partit Nazzjonalista\", odtud zkratka PN). Ostatní strany nemají větší politický význam. Třetí nejsilnější stranou je Demokratická alternativa (\"Alternattiva Demokratika\", AD), obdoba evropských „Zelených“.  Všechny parlamentní volby mají na Maltě tradičně velice těsné výsledky a obě hlavní strany se u vlády pravidelně střídají. Volby do parlamentu ze dne 9. března 2013 přinesly toto rozdělení hlasů:  S politickými stranami se v minulosti střídalo i zaměření maltské zahraniční politiky. Zatímco se konzervativní PN orientovala jednoznačně na Západ, tedy na Evropskou unii, udržovala Labour Party tradičně dobré styky nejen se Sovětským svazem, ostatními zeměmi RVHP a Čínou, ale i se svými arabskými sousedy, mimo jiné s Libyí, a zasazovala se za neutralitu Malty a proti členství v Evropské unii. Od roku 1987 je Malta podle své ústavy neutrální.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Hospodářství Malty je ovlivněno skutečností, že souostroví nemá žádné přírodní zdroje, mimo to pak v důsledku mizivé vegetace trpí i nedostatkem spodní vody (lesní porost byl vymýcen již za dob Féničanů).  Zemědělství, především rostlinná výroba, se soustřeďuje hlavně na poněkud zelenější ostrov Gozo, přesto se musí zelenina dovážet, hlavně v letní suché sezóně. Tradiční rybolov se provádí stále ještě zastaralým způsobem hlavně jako pobřežní lov; roli zde hraje i skutečnost, že vody v okolí Malty jsou již delší dobu vyloveny. Nejen část rybího masa, ale i mnoho ostatních masných výrobků se proto dováží.  Průmyslová výroba, která vyrábí z velké části i pro vývoz, se soustřeďuje především na strojírenské výrobky, elektroniku, stavbu a opravu lodí, textil; jistých úspěchů bylo v devadesátých letech dosaženo i v oblasti zásobování vodou a elektrickým proudem.  V oblasti služeb stojí na prvním místě turistický ruch. V současné době navštěvuje Maltu přes milion turistů ročně – tedy daleko více, než činí vlastní obyvatelstvo; turistika se na HDP podílí zhruba 35 procenty.  V zahraničním obchodu připadá 60 až 70 procent vývozu a dovozu na Německo, Francii, Itálii, USA a Velkou Británii. V dovozu činí značnou položku potraviny a fosilní zdroje na výrobu elektřiny.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Většina obyvatel Malty žije na hlavním ostrově Malta, zde převážně v městských aglomeracích. Vzhledem k malé rozloze činí hustota zalidnění téměř 1 321 obyvatel na km2 (největší v Evropské unii a osmá největší na světě). Přes 90 procent obyvatel žije v městech. Přibližně 3 procenta obyvatel jsou cizinci, především Britové. Téměř stejný počet obyvatel žije nastálo v zahraničí (v Kanadě, Austrálii a také USA). Na rozdíl od hlavního ostrova má Gozo více zeleně a spíše zemědělský ráz s příslušnou strukturou obyvatelstva, zároveň i menší hustotu obyvatel. Comino je obydleno jen v turistické sezóně (hosté jednoho hotelu, jinak mimo sezónu zde žijí plus mínus čtyři obyvatelé).", "section_level": 1}, {"title": "Etnický původ.", "content": "O původním obyvatelstvu z megalitické doby existují jen domněnky. Osídlení dnešním obyvatelstvem začíná kolem roku 2000 př. n. l., poté, co byla Malta zhruba 500 let neobydlena. Podle jedné stále neověřené teorie byla Malta osídlena ze Sicílie, přičemž v průběhu dalšího vývoje došlo částečně ke smíšení obyvatelstva s jinými národy.", "section_level": 2}, {"title": "Maltská řeč.", "content": "Úřední řečí na Maltě je maltština (\"Malti\"), převážná většina obyvatel však hovoří i anglicky, mimo to částečně italsky. Angličtina je přitom druhou úřední řečí. Maltština je semitskou řečí, která se vyvinula z arabštiny. V průběhu vývoje však byla silně ovlivněna také románskými jazyky (hlavně italštinou) a angličtinou. Maltština je jedinou semitskou řečí, která používá latinskou abecedu, obohacenou o několik vlastních písmen. I název Malta se vyvinul z původně fénických a později arabských jmen, která se pro ostrov používala: \"Malet\", \"Melita\", \"Maltacheum\" a další, což znamenalo pravděpodobně bezpečný přístav.", "section_level": 2}, {"title": "Víra.", "content": "Přibližně 98 procent obyvatelstva je římskokatolické víry. Na Maltě existuje 364 kostelů, vzhledem k počtu obyvatel má Malta víc kněží, mnichů a jeptišek než jakýkoliv jiný stát na světě. Katolicismus je zakotven v ústavě a hraje v životě i politice Malty značnou úlohu.", "section_level": 2}, {"title": "Města.", "content": "Z ptačí perspektivy se zdá, že celý severovýchod hlavního ostrova Malty pozůstává z jednoho jediného velkého města. Tento dojem klame, především v důsledku velmi rychlé výstavby za posledních přibližně třicet let. Hranice jednotlivých měst této aglomerace jsou rozeznatelné pouze z místních popisných tabulek. K největším a nejznámějším městům patří:", "section_level": 2}, {"title": "Malta a Evropská unie.", "content": "Postoj Malty k členství v Evropské unii byl odvislý od postoje dvou velkých politických stran. Maltská konzervativní strana \"Nationalist Party\" byla pro členství, \"Labour Party\" (a některé odbory) zase zásadně proti. Každá změna vlády tedy s sebou přinesla i zvrat v otázce vstupu. První žádost o členství podala Malta roku 1990. Po vítězství \"Labour Party\" ve volbách roku 1996 Malta žádost o členství stáhla. Po předčasných volbách roku 1998, kdy opět zvítězila Nationalist Party, byla žádost obnovena.  O vstupu Malty do Evropské unie bylo rozhodnuto na konferenci v Kodani 13. prosince 2002. V referendu o členství 8. března 2003 se 53,65 % voličů vyslovilo pro členství. V rámci rozšíření Evropské unie o deset států se tak 1. května 2004 Malta stala členem Evropské unie a vystřídala Lucembursko na místě nejmenšího členského státu. Malta přijala 1. ledna 2008 místo původní maltské liry za novou měnu euro.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Světové proslulosti dosáhl spisovatel Frans Sammut či komiksový tvůrce Joe Sacco. Ke známým spisovatelům patří rovněž \"maltský bard\" Dun Karm či Mark A. Sammut. Nejznámějšími hudebními skladateli jsou Nicolas Isouard a Girolamo Abos, sochaři pak Melchiorre Cafà a Lorenzo Gafà. Manýristický architekt Girolamo Cassar naplánoval řadu staveb v hlavním městě Vallettě, např. konkatedrálu sv. Jana či velmistrovský palác.  Ve světě nejznámějším maltským vědcem je psycholog Edward de Bono.  Ze sportovců vyniká hráč kulečníku Tony Drago.", "section_level": 1}], "src_summary": "Malta, oficiálně Maltská republika (maltsky \"Repubblika TA’ Malta\", anglicky \"Republic of Malta\"), je vyspělá, hustě obydlená ostrovní země ve Středozemním moři. Jde o nejmenší členskou zemi Evropské unie. Žije zde necelý půlmilion obyvatel.", "tgt_summary": "马耳他共和国(马耳他语:Repubblika ta' Malta,英语:Republic of Malta),通称马耳他,位于南欧的共和制的一个微型国家,首都瓦莱塔。是一个位于地中海中心的岛国, 由马耳他岛、戈佐岛、科米诺岛等几个岛屿组成。其中科米诺岛为鸟类保护区和自然保护区。素有“地中海心脏”之称,誉为“欧洲后花园”。官方语言为马耳他语和英语。国内教学基本以英语为主。马耳他亦是英联邦、欧盟成员国、申根区国家。 马耳他首都瓦莱塔是2018年欧洲文化中心。 马耳他经济以服务业和金融业为主,旅游业是马耳他主要的外汇来源。另外,马耳他社会保障体系较为完备,实行免费教育,免费医疗及退休保险制。这里也是多部如《特洛伊:木马屠城》、《神鬼战士》、《海边》、《大力水手》、《权力的游戏》等多部电影、电视剧的取景地。", "id": 1177581}
{"src_title": "Tóra", "tgt_title": "妥拉", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Podle židovské tradice byly knihy Tóry věnovány Bohem Mojžíšovi okolo roku 1220 př. n. l., krátce po exodu z Egypta. Jak k tomuto věnování došlo, bylo předmětem debat v období raného rabínského anebo tanaitského judaismu (1. století n. l. – počátek 3. století n. l.) Jedna z verzí považovala věnování Tóry za jedinečnou událost, při které Mojžíš na hoře Sinaj obdržel celou Tóru. V tomto jediném okamžiku byla zjevena celá historie lidstva od prvopočátku Stvoření. Podle jiných verzí Mojžíš na Sinaji obdržel pouze Deset přikázání a ostatní zákony byly zjevovány postupně během čtyřiceti let putování pouští. V každém případě to ale podle těchto verzí byl hlas Boží, který Mojžíšovi diktoval obsah Tóry.  Během období Druhého chrámu (3. století př. n. l.–1. století n. l.) se pak prosazovala verze, podle které Mojžíš obdržel nejen celou psanou Tóru, ale také Ústní zákon.  Podle hypotéz, které se od doby osvícenství začaly ujímat na evropských univerzitách, byl text Tóry sestaven z několika předcházejících zdrojů. Jde o tzv. hypotézu pramenů či dokumentární hypotézu (nazývanou někdy podle předpokládných pramenů \"Jahvisty\", \"Elohisty\", kněžského spisu, německy Priesterschrift, a tzv. Deuteronomisty zkratkou „JEPD“). V klasické podobě ji formuloval Julius Wellhausen, hypotéza ale prošla mnoha modifikacemi. Ke společně sdíleným východiskům moderního biblického bádání dnes patří předpoklad, že je text Tóry kompromisem kněžských a laických, navzájem rozdílných materiálů. Ke spojení těchto tradic do díla, které známe jako Tóru či Pentateuch, došlo pravděpodobně za vlády Peršanů od konce 6. stol. př. n. l.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Tóra je souvislým vyprávěním, které začíná stvořením světa a končí smrtí Mojžíše před tím, než Židé vstoupí do Kanaánu.  Zatímco řecké názvy knih (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium) popisují zhruba obsah každé knihy, v židovské tradici bývaly knihy označovány podle počátečních slov, jak je tomu i v tomto případě.", "section_level": 1}, {"title": "Interpretace.", "content": "Tóra je v židovské tradici otevřena interpretaci. Během dvou tisíciletí rabínského judaismu byl text Tóry podroben agadické, halachické, gramatické, filozofické a mystické interpretaci. Tato nikdy nekončící interpretace Tóry zajišťuje názorové bohatství judaismu. Doslovnému výkladu se obvykle nedává přednost před ostatními výklady.  Kabala a chasidismus někdy zdůrazňují, že proces předávání Tóry nikdy nekončí a může být zopakován pro každého jednotlivce zvlášť.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tóra ( znamená \"zákon, učení\"), také \"Chamiša chumšej Tora\" (hebrejsky „Pět pětin Tóry“) označuje první ze tří částí Tanachu, neboli prvních pět knih hebrejské bible. V širším smyslu pak slovo \"tóra\" označuje celý Tanach a také Ústní tóru, tradiční interpretaci textu Tóry.", "tgt_summary": "《妥拉》(,英语:Torah,字面意思为指引、教导),又译为托辣、托拉,为犹太教的核心。它的意义广泛,可以指塔纳赫(Tanakh)24部经中的前五部,也就是一般常称的《摩西五经》(Pentateuch)。它也可以被用来指由创世纪开始,一直到塔纳赫结尾的所有内容。它也可以将拉比注释书包括在内。妥拉的字面意思为指引,它指导犹太教徒的生活方式,因此,所有的犹太教律法与教导,通通都可以被涵盖到妥拉中。", "id": 61563}
{"src_title": "Dějiny Malty", "tgt_title": "马耳他历史", "src_document": [{"title": "Megalitické období (asi 5200 př. n. l. až 2500 př. n. l.).", "content": "Megalitické období na Maltě, nazývané podle památek takzvané megalitické kultury, se na Maltě dělí do několika fází podle stylu chrámů a dalších nálezů. Obyvatelstvo neznámého původu, které Maltu osídlilo zřejmě ze Sicílie a žilo v matriarchální společnosti, zanechalo mimo zbytků svých obřadných chrámů i keramiku (tzv. šedivá a červená skorbská fáze) a sošky.  Vznik nejstarších chrámů se datuje na období kolem 4100 př. n. l. Je známo asi 45 těchto staveb, ale jen asi pět jich je dobře zachovalých. K nejznámějším chrámům patří areály Tarxien, Ħaġar Qim, Mnajdra, Ggantija (na ostrově Gozo), a také Hypogeum (podzemní posvátný prostor) v Hal Saflieni.  Po tomto období, asi od 2500 do 2000 př. n. l., bylo souostroví Malty neobydleno. Existence a náhlý zánik původního obyvatelstva jsou dodnes záhadné; mimo jeho chrámů (a zbytků jednoho osídlení) se nedochovaly ani mýtické báje.", "section_level": 1}, {"title": "Bronzová doba (asi 2000 př. n. l. až 1000 př. n. l.).", "content": "Přibližně počátkem 2. tisíciletí př. n. l. počíná druhé osídlení Malty a tím i bronzová doba na ostrově. Podle dodnes neověřené teorie se i toto osídlení uskutečnilo ze Sicílie. Obyvatelstvo přináší na ostrov kov a zbraně.  Zachovány zůstaly dolmeny a také jeden menhir, který se nachází ve vesničce Kirkop. Z této doby pocházejí i dodnes záhadné „kolejnice“, anglicky \"cart ruts\", nejznámější z nich jsou takzvané Clapham Junction (\"Claphamské křižovatky\") na jihu ostrova Malty. Jedná se o paralelně probíhající stopy, vyryté do tvrdé vápencové skály, až 70 cm hluboké s rozestupem mezi 110 a 140 cm; stopy se křižují a spojují. O jejich účelu existuje několik teorií, nejznámější, i když stále neověřené, jsou dvě: dopravní systém a zavlažovací zařízení.", "section_level": 1}, {"title": "Féničané a Kartágo (1000 př. n. l. až 218 př. n. l.).", "content": "Kolem roku 1100/1000 př. n. l. obsadili Maltu Féničané (pravděpodobně z Týrosu) a dali mu jméno \"Malet\" (v překladu: útočiště, útulek), Gozo se jmenovalo \"Gaulos\". Jejich kolonie se brzo stala významným střediskem obchodních cest a výbojů ve Středomoří.  Po roce 800 př. n. l. převzala punská (bývalá fénická) kolonie Kartágo nadvládu nad západním Středomořím a tím i nad Maltou, která se stala ochranou výspou proti řecké kolonizaci ze Sicilie. Punové, jak Féničanům z Kartága Římané později říkali, dále silně ovlivnili kulturu a jazyk na Maltě (v Tas Silgu byl zřízen chrám na počest fénické bohyně Astarte). Malta se stala výspou proti helénistické kolonizaci a nebyla jí ovlivněna.", "section_level": 1}, {"title": "Řím, Gotové a Byzanc (218 př. n. l. až 870 n. l.).", "content": "V druhé punské válce byla Malta roku 218 př.n.l. obsazena Římem (z této doby pochází jméno Melita). Malta prosperuje, v druhém století n.l. postupuje přijímání křesťanství místním obyvatelstvem, ačkoli podle místní tradice křesťanskou víru přinesl již sv. Pavel při svém ztroskotání v r. 60 n.l. Především z třetího století pocházejí římské vily, koupele, akvadukty, katakomby a silniční síť.  Po mezivládí Vandalů a Ostrogótů (od 5. století) připadá Malta roku 533 Byzanci, především díky byzantskému generálovi Flaviovi Belisarovi, který Ostrogóty toho roku porazil. V důsledku úpadku říše však zaniká i hospodářský význam Malty.", "section_level": 1}, {"title": "Arabové (870 až 1090).", "content": "Po obsazení Malty tuniskou dynastií Aghlabidů roku 870 (Malta se nyní jmenuje Maltacheum) dochází k postupné islamizaci obyvatelstva. Malta hraje roli v obchodu, mimo jiné i v obchodu s otroky. Arabové budují různá opevnění, dodnes dochované jsou hradby tehdejšího hlavního města Mdiny. Doba arabské nadvlády výrazně ovlivnila místní kulturu, především jazyk. Arabové přinesli také některé technologické novinky, především v oblasti zavlažovacích systémů, což ovlivnilo místní zemědělství.", "section_level": 1}, {"title": "Normané, Aragon, Španělsko (1090 až 1530).", "content": "Po období normanských vládců (Roger I. Sicilský a Roger II. Sicilský), kteří Maltu připojili ke svému sicilskému království, připadla Malta císaři a sicilskému králi Friedrichovi II.), který během 13. století tehdy opět většinou muslimské obyvatelstvo donutil přestoupit na křesťanství. Po krátkém francouzském mezivládí připadá Malta roku 1282 aragonské koruně (později: spojené království španělské). Ve známost vchází dobře organizované pěstování bavlny na Maltě. Na počátku 15. století Malťané založili samosprávný orgán zvaný \"Universitá\". Roku 1429 Maltu okupovali Maurové. Podařilo se je vyhnat, ale Malťané utrpěli velké ztráty a populace značně poklesla.", "section_level": 1}, {"title": "Johanité (1530 až 1798).", "content": "Začátkem 16. století je Středomoří stále silněji ohrožováno arabskými nájezdy a Osmanskou říší, která proniká až na Balkán a vypuzuje z ostrova Rhodos řád Johanitů (Maltézský řád). Císař Karel V. jim věnoval Maltu jako léno. Johanité se zde r. 1530 usazují (jsou pak nadále známi i jako Maltézští rytíři resp. Maltézský řád) a mají chránit Evropu před vpádem Osmanů.  Následuje mnoho osmanských přepadů, především takzvané \"velké obležení\" (\"Great Siege\") roku 1565 vojskem sultána Sulejmana I. Velmistr johanitského řádu Jean Parisot de La Valette žádal Evropany o pomoc, ale získal jen několik španělských a italských žoldnéřských skupinek. 18. května 1565 tak vypukla bitva, kde johanité a prostí Malťané stanuli proti pětinásobné osmanské přesile. Na pomoc nakonec přišel místokrál Sicílie García de Toledo. Po čtyřměsíčním obležení a několikatýdenní bitvě se jen za cenu obrovských ztrát podařilo osmanská vojska odrazit. Nečekané maltské vítězství je dodnes zdrojem maltské národní hrdosti. Cena za něj však byla vysoká, Malta byla téměř srovnána se zemí. Pod tímto dojmem zakládá velmistr Jean de la Valette po něm nazvané město a pevnost Valletta. Architektonický návrh La Valetty připravil Ital Francesco Laparelli. Johanité budují další pevnosti a města, z této doby se zachovalo i mnoho paláců, chrámů a kostelů na celém ostrově. Johanité i silně ovlivnili přístup obyvatelstva ke katolické víře.  Po porážce Osmanů se stát ocitl ve zvláštní situaci národnostní a jazykové pestrosti. Johanitský řád se podle jazykové hranice rozdělil na francouzskou, italskou, anglickou, německou, aragonskou, kastilskou a portugalskou část, přičemž každý z těchto podřádů si postavil vlastní sídlo (tzv. \"auberge\"). Každý podřád ovládal jednu správní jednotku, v jejímž čele stál tzv. \"pilier\".  Dobré časy Malty pozvolna skončily v 18. století. Příčin bylo několik. Jednak řádem počaly zmítat vnitřní spory, jednak upadl hospodářský význam Středozemního moře a navíc byl oslaben vliv Osmanské říše, v důsledku čehož evropské mocnosti přestali vidět smysl v tom platit Johanitskému řádu „za ochranu“. Z Francie například po francouzské revoluci přestali přicházet dary úplně.  V červnu roku 1798 kapituloval řád Johanitů před vojskem Napoleona Bonaparte, který Maltu při tažení do Egypta obsadil; jím vypuzený Maltézský řád se pak usadil v Římě. Malťané nespokojení s úpadkovou érou pod johanitskou vládou přivítali Napoleona jako osvoboditele. Nakonec se však zle zklamali, když napoleonská armáda Maltu vyplenila. Obyvatelstvo odpovědělo osmiměsíčním povstáním. O pomoc povstalci požádali Sicilské království, které zase požádalo o pomoc Brity. Britský kapitán Alexandr Bell Francouze z Malty roku 1800 úspěšně vypudil, čímž začala britské éra Malty.", "section_level": 1}, {"title": "Britská korunní kolonie.", "content": "Již roku 1800 obsadila Maltu britská vojska. Britové ignorovali usnesení Amienského míru (1802), podle kterého měl ostrov připadnout zpět Francouzům, a dosáhli v Pařížském míru roku 1814 definitivního začlenění Malty do své říše.  Britové zemi značně reformovali. Do čela státu se postavil generální guvernér (musel to být Brit), tím vůbec prvním se stal Thomas Maitland. Britové zrušili samosprávný orgán \"Universitá\", což se nelíbilo především místní elitě, která začala revoltovat zvláštním „kulturním“ způsobem – odmítala mluvit anglicky a hovořila striktně italsky. Nižší vrstvy však britskou nadvládu uvítaly mnohem více. Britové potřebovali Maltu jako dobře fungující vojenskou a námořní základnu, a tak prostí Malťané získali práci na na výstavbě opevnění, loděnic i kasáren. Britové také vhodně reformovali místní zemědělství, namísto bavlny se začaly pěstovat brambory a víno. Rozhýbal se také obchod, zvláště za Krymské války (1853-1856), kdy byla Malta náhle součástí důležitých tras. Kolem roku 1900 žije na Maltě 180 000 obyvatel. Britové se nakonec odhodlali i k reformám politickým – v platnost vstupuje první ústava (1849), je založen úřad arcibiskupa (1858), roku 1921 je volen první maltský parlament a Malta získává částečnou samosprávu. Ne vždy byl tento vývoj hladký a bezkonfliktní. Po první světové válce se Malta propadla do velké hospodářské krize a tisíce lidí hladověli. 7. června 1919 kvůli tomu vypuklo povstání, které bylo britskou armádou krvavě potlačeno. Právě v této situaci se Britové pokusili Malťany uklidnit svoláním prvního parlamentu, de facto ústavodárného shromáždění. Ten nakonec přijal i novou ústavu, která deklarovala, že vnitrostátní otázky řeší maltská správa, zatímco pod kontrolou Britů zůstává jen zahraniční politika, obrana a přistěhovalectví. Jenže po volbách roku 1930 Britové znovu autoritativně zasáhli – výsledek voleb zrušili a pozastavili i platnost ústavy. Po čase dovolili volby nové, avšak výsledek byl předvídatelný – nejvíce hlasů získala proitalská strana. Britové tak volby znovu neuznali a ústavu definitivně zrušili. Malta se tak až do druhé světové války propadla znovu na úroveň klasické kolonie.  Již během první světové války hraje Malta značnou roli pro britskou armádu (Malta tehdy dostala přízvisko „nemocniční sestra Středomoří“). Ve známost však vchází jako „nepotopitelná letadlová loď“ v bitvě o Maltu během druhé světové války, kdy roku 1940 dochází k systematickému a těžkému bombardování celého ostrova italským a německým letectvem z blízké Sicílie a k dlouhé blokádě ostrova (\"druhé velké obležení\"). V dubnu 1942 je maltskému lidu za zásluhy udělen Jiřího kříž, který dodnes zdobí vlajku a státní znak Malty. Malta zažila v té době tři tisíce náletů, ustaly teprve po spojeneckém vylodění na Sicílii roku 1943.", "section_level": 1}, {"title": "Nezávislost.", "content": "Po válce vděční Britové obnovili samosprávu a parlamentarismus. Nejsilnější silou byla, jako i jinde v poválečné Evropě, místní labouristická strana. Ta vyhrála v prvních volbách a byla v zásadě probritskou, prosazovala stejně jako britská správa angličtinu a maltštinu. Jenže labouristy ochromily vnitřní rozpory, což učinilo rozhodující silou Nacionalistickou stranu (\"Partit Nazzjonalista\"), jež vznikla na bázi předválečné proitalské strany. Ta měla jasný cíl: samostatnost.  Po volbách roku 1955 se premiérem stal labourista Dominic Mintoff. Jeho politika byla tradičně probritská, ale postupně přešel na pozice nezávislosti. 20. srpna 1962 vůdce Nacionalistické strany George Borg Olivier, se souhlasem Mintoffových labouristů, oficiálně požádal Spojené království o nezávislost. Britové na rok 1963 svolali jednání do Londýna, kde bylo dohodnuto, že Britové nezávislost udělí, pokud se pro ni Malťané vysloví v referendu. To se konalo roku 1964 a většina se jasně vyslovila pro samostatnost. Když došlo k dohodě, že britská námořní vojska budou moci užívat nadále maltské přístavy, vyhlášení samostatnosti již nic nebránilo. Došlo k němu 21. září 1964.  21. září 1964 získává Malta nezávislost, hlavou státu zůstává britský panovník, zastupovaný guvernérem. 13. prosince 1974 se Malta prohlašuje republikou s voleným prezidentem jako hlavou státu, zůstává však členem britského Společenství národů (\"Commonwealth of Nations\"). V čele vlády stojí do roku 1984 Dom Mintoff, pod nímž dochází opět ke konfliktům s církví, k uzavření velitelství organizace NATO, k odchodu britských jednotek a k proklamaci neutrality. Mezi rokem 1984 a 1987 stál v čele maltské vlády Karmenu Mifsud Bonnici, avšak v roce 1987 Labour Party prohrála volby a vládu převzala Nacionalistická strana v jejímž čele stál Edward Fenech Adami. Byl nepřetržitě premiérem, s jediným krátkým přerušením v letech 1996 až 1998, kdy opět vládla Labour Party (premiérem byl Alfred Sant). Od podzimu 1998 až dosud (srpen 2004) je na Maltě stále jednobarevná vláda Nacionalistické strany, od jara 2004 ji vede Lawrence Gonzi, jenž je i premiérem. Edward Fenech Adami byl zvolen prezidentem. 1. května 2004 vstupuje Malta do Evropské unie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dlouhé dějiny Malty počínají v 5. tisíciletí př. n. l. Malta byla tehdy osídlena neznámým národem, o jehož přítomnosti svědčí jen stavební památky. Přibližně od 2000 př. n. l. byla Malta osídlena podruhé. V průběhu dalšího vývoje se zde vystřídali Féničané, Kartágo, Řím, Byzanc, Arabové, Normané, vládci Aragonu a Kastilie, Johanité, Napoleon Bonaparte, v novější době pak Britové. Vzhledem ke své strategické poloze hrála Malta po dlouhá století roli vojenské základny a výspy proti Arabům a Osmanské říši.", "tgt_summary": "自公元前5200年,马耳他开始有人类居住。他们是来自西西里岛的人们。", "id": 2738038}
{"src_title": "Orientační běh", "tgt_title": "定向运动", "src_document": [{"title": "Orientační běh ve světě.", "content": "Kolébkou orientačního běhu je Skandinávie, která má pro něj ideální podmínky - rozlehlé lesy a orientačně náročné terény. První závod v OB se uskutečnil 31. října 1897 v norském Oslu. Zúčastnilo se jej 8 mužských startujících, kteří soupeřili na trati dlouhé 10,5 km se 3 kontrolami. Čas vítěze byl 1:41:07. Postupně se rozšířil také do Švédska a Finska, kde během první poloviny 20. století vznikly národní svazy, systém soutěží atd. Do dalších míst Evropy a světa se začal šířit až ve druhé pol. 20. stol.  Dnes se orientačnímu běhu věnuje okolo 1 milionu lidí na celém světě. V 68 státech je registrováno přes 350 000 závodníků ve více než 4 000 klubech. Doménou je především Evropa, mimo ní je nejrozšířenější v USA, Kanadě, Austrálii a v Japonsku. V současnosti se snaží výrazněji prosadit v Číně - především na vysokých školách.", "section_level": 1}, {"title": "Orientační běh a olympijské hry.", "content": "Přestože se orientační běh již v roce 2001 stal oficiálním sportem na Světových hrách (World Games) a je také sportem na letních OH neslyšících, zůstávají prozatím snahy o zařazení orientačního běhu na OH neúspěšné. Je nutno uznat, že závod je většinou nutné pořádat daleko od hlavního města, doba trvání soutěže je delší než většina ostatních individuálních soutěží a že tento sport není příliš atraktivní pro televizní diváky (to se ale pomalu mění díky technologii TracTrac, které pomocí GPS zaznamenává polohu běžce v terénu a přenáší ji na obrazovku; je tedy možné sledovat pohyb běžce na trati v reálném čase). Tratě, která by mohla vyhovovat požadavkům OH, jsou parkový orientační běh, micro-O a krátká trať. Nejpravděpodobněji by do programu olympijských her mohl být zařazen sprintový pěší orientační běh. Tato disciplína je po celém světě stále populárnější a může být také velmi divácky atraktivní.  U příležitosti 17. zimních olympijských her v Naganu se v Sugadaira Kögen v Japonsku konal mezinárodní kulturní festival, ve kterém byl zařazen také lyžařský orientační běh. IOF pak roku 2002 sepsala petici Programové komisi Mezinárodního olympijského výboru, aby lyžařský orientační běh zařadila v roce 2006 na ZOH s tím, že by se mohl konat na stejném místě jako závody v biatlonu. Ve formálním doporučení ale Programová komise poukázala na to, že tento sport nemá dostatečné mezinárodní zastoupení (soutěží převážně skandinávské země), jsou zde překážky pro komentátory a diváky, které brání jednoduchému sledování soutěže, a nutnost výdajů na nové technologie a výsledkový systém. 28. listopadu 2006 pak Výkonný výbor Programové komise rozhodl lyžařský orientační běh spolu s dalšími sporty nezařadit ani do přezkoumávacího procesu.  V současnosti se rozhoduje o zařazení pěšího orientačního běhu na LOH 2020.", "section_level": 1}, {"title": "Orientační běh v Česku.", "content": "Do Československa se orientační běh dostal zásluhou turistů, kteří přivezli zkušenosti právě z pobytu ve Skandinávii. Vytvořili však svou variantu vycházející více z turistiky - vícečlenné hlídky, zátěž, ústní zkoušky, zákaz běhání. Prvky turistiky ale postupně mizely a na základě mezinárodních kontaktů se sport přibližoval skandinávskému pojetí.  První závod se uskutečnil 22. října 1950 v Chřibech na Bunči a zorganizovali jej zlínští turisté pro tříčlenné pěší hlídky. Závod nesl jméno <nowiki>\"</nowiki>I. ročník poháru města Zlína<nowiki>\"</nowiki>. V roce 1952 již proběhlo první Mistrovství ČSR a také první noční orientační běh, který zorganizoval klub TJ-Gottwaldov v Hostýnských vrších a následně i v Praze. Ve stejném roce se také uskutečnil první lyžařský závod.  Po deseti letech se po velkých diskuzích začalo od roku 1960 závodit také individuálně. Samostatným sportem se však orientační běh stal až v roce 1968, kdy vznikl samostatný svaz (do té doby byl pod svazem turistů a lyžařů), který se dnes nazývá Český svaz orientačních sportů a kromě orientačního běhu zastřešuje také závody MTBO, LOB a Trail.  V sezóně 2018 bylo zaregistrováno celkem 11 443 orientačních běžců, kteří jsou sdružení ve více než 200 klubech (mezi největší z nich patří Oddíl OB Kotlářka, OK Lokomotiva Pardubice, SK Žabovřesky Brno, OK 99 Hradec Králové, OOB TJ Turnov, KOS TJ Tesla Brno, SK Praga, SKOB Zlín, OOB TJ Tatran Jablonec, OOB TJ Slovan Luhačovice, OK Jiskra Nový Bor, OK Slavia Hradec Králové, USK Praha nebo OK Kamenice). Ročně se uskuteční přes 200 oficiálních závodů v pěším OB, 15 v MTBO a 10 v lyžařském OB.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní federace orientačního běhu.", "content": "Mezinárodní federace orientačního běhu (IOF, \"International Orienteering Federation\") zastřešuje národní federace a jejich členy. Vznikla v roce 1961 v dánském hlavním městě Kodani. Mezi deseti zakládajícími členy bylo i Československo, za které byl zároveň zvolen do prvního předsednictva Dr. Miroslav Hlaváček. Dalšími zakládajícími členy byli: Bulharsko, Dánsko, Finsko, Maďarsko, Východní Německo, Západní Německo, Norsko, Švýcarsko a Švédsko.  Nejvyšším orgánem IOF je Kongres, který je pořádán v dvouletých intervalech při MS. Kongres je složen ze zástupců národních svazů, kde každý stát má jeden hlas. V čele federace pak stojí předsednictvo (\"IOF Council\") – v jehož čele je prezident, tři viceprezidenti a sedm dalších řadových členů.  Seznam členů předsednictva IOF:", "section_level": 1}, {"title": "Tratě pro pěší orientační běh.", "content": "Trať se navrhuje tak, aby prověřila fyzickou zdatnost i orientační dovednost. Orientační náročnost tratě a její délka musí odpovídat výkonnostní a věkové úrovni příslušné kategorie. Umístění kontrol a celková koncepce tratí musí vylučovat roli náhody.  Délky tratí v jednotlivých závodech se liší v závislosti na charakteru terénu, typu závodu a dané kategorii. Pro obvyklé typy závodů jednotlivců by časy vítězů v jednotlivých kategoriích měly být zhruba následující Pravidla:  Noční orientační běh má parametry stejné jako klasická trať – rozdílem je, že kontroly by měly být méně orientačně náročné (mohou být označeny reflexní páskou) a běhá se v noci (první závodník může vystartovat minimálně 60 minut po západu slunce a poslednímu by měl časový limit pro absolvování závodu vypršet minimálně 90 minut před východem slunce). Kromě klasického vybavení je pro noční disciplínu další povolenou pomůckou baterka, čelovka, či jiný přístroj poskytující osvětlení.", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství České republiky.", "content": "Český svaz orientačních sportů, sekce orientačního běhu, každoročně přiděluje pořadatelství Mistrovství České republiky (MČR) v těchto disciplínách:", "section_level": 1}], "src_summary": "Orientační běh (zkratka OB, angl. Orienteering) je sport založený na schopnosti orientace v terénu s mapou a buzolou. Účastníci na startu obdrží mapu, obvykle terénu, který neznají. Na mapě jsou vyznačena kontrolní stanoviště (\"kontroly\"), která mají účastníci nalézt v určeném pořadí. Závodní orientační běh je sport, při kterém závodníci postupně co nejrychleji oběhnou všechny kontroly na své trati. Tratě jsou připraveny v různé obtížnosti a délce a rozděleny do tzv. kategorií podle pohlaví a věku závodníků např. D35 (ženy nad 35 let) nebo H18 (muži do 18 let). Elitní kategorie přístupné všem bez rozdílu věku jsou H21 a D21. Závodníci při OB běhají většinou mimo cesty a překonávají terénní překážky.", "tgt_summary": "定向运动起源于瑞典,是种仰赖地图、指北针与导航技巧,由某个地点引导到下一个特定地点的运动,通常是在参与者不熟悉的地区举行。主办单位会给予每位参与者一份地图,通常是特制的定向地图,用以寻找地图上所标示的控制点。定向运动最初是由军队的训练项目演变而来,现在已有各种不同的类型,其中历史最久,也最普遍的定向运动是徒步定向。定向运动通常设在森林、郊外和城市公园里进行,也可在校园里进行。这是一项非常健康的智能体育项目,是智力与体力并重的运动。", "id": 641214}
{"src_title": "Prezident Spojených států amerických", "tgt_title": "美国总统", "src_document": [{"title": "Volba prezidenta.", "content": "Volby prezidenta USA jsou nepřímé, tzn. že prezident není volen přímo občany, ale kolegiem volitelů, které tvoří volitelé (zástupci) jednotlivých států Unie. Prezidentem se může stát jen ten, kdo získá nadpoloviční většinu z 538 volitelů, tedy alespoň 270.  Jedno funkční období trvá 4 roky a nikdo nesmí být zvolen na víc než dvě volební období. Toto ustanovení bylo ratifikováno v roce 1951 jako XXII. dodatek Ústavy. Do té doby šlo pouze o tradici nastolenou prvním prezidentem Georgem Washingtonem, proto mohl být Franklin Delano Roosevelt zvolen prezidentem čtyřikrát (1932, 1936, 1940 a 1944). Důvodem vícenásobného zvolení byla 2. světová válka.  Podmínky pro zvolení za prezidenta upravuje Ústava Spojených států amerických, konkrétně: „Volitelnou na úřad prezidenta může být jen osoba, která získala občanství Spojených států zrozením či měla toto občanství v době přijetí ústavy, dosáhla věku třiceti pěti let a bydlí alespoň čtrnáct let ve Spojených státech“.  Prezident se funkce ujímá složením přísahy, která zní: „\"Slavnostně přísahám, že budu čestně vykonávat funkci prezidenta Spojených států a podle svých sil budu zachovávat, střežit a bránit ústavu Spojených států.“.\"", "section_level": 1}, {"title": "Práva a povinnosti prezidenta.", "content": "Mezi hlavní prezidentovy povinnosti patří chránit Ústavu a prosazovat zákony schválené Kongresem (tato povinnost je ústavně zakotvená článkem, který ustanovuje že prezident \"pečuje o to, aby zákony byly svědomitě plněny\" ) Aby mohl tuto povinnost plnit, stojí v čele federální vlády - výkonné složky státní moci.", "section_level": 1}, {"title": "Výkonné pravomoci.", "content": "Prezident je nejvyšší autoritou v řízení státních záležitostí a práce federální vlády. Z této pozice vydává takzvaná výkonná nařízení, která jsou pro federální úřady závazné. V době války nebo výjimečného stavu může Kongres udělit prezidentovi ještě širší pravomoci k řízení národního hospodářství a k ochraně bezpečnosti USA. Prezident jmenuje vedoucí všech ministerstev a úřadů a stovky dalších vysokých federálních úřadníků. Velká většina federálních zaměstnanců je však vybírána prostřednictvím systému státní služby, kdy jmenování a postup jsou založeny na schopnostech a zkušenostech. Prezident také sestavuje návrh federálního rozpočtu, který však podléhá schválení Kongresem.  Prezident nese hlavní zodpovědnost za styky USA s cizími státy. Prezident jmenuje velvyslance a konzuly (kteří však musí být schváleni Senátem), a přijímá cizí velvyslance a jiné veřejné činitele. Spolu s ministrem zahraničí řídí všechny oficiální styky se zahraničními vládami. Účastní se konferencí na nejvyšší úrovni a přímých porad hlav států o hospodářských a politických problémech. Prostřednictvím ministerstva zahraničí je prezident zodpovědný za ochranu Američanů v zahraničí a cizích státních příslušníků v USA. Prezident rozhoduje o uznání nových států a nových vlád a sjednává smlouvy s jinými státy, které jsou pro Spojené státy závazné po schválení dvoutřetinovou většinou Senátu.", "section_level": 2}, {"title": "Legislativní pravomoci.", "content": "Přestože Ústava stanoví, že „veškerá zákonodárná moc“ náleží Kongresu, má prezident jako tvůrce veřejné politiky významnou legislativní úlohu. Může vetovat kterýkoliv Kongresem schválený návrh zákona; k přehlasování veta je potřeba dvoutřetinová většina v obou komorách Kongresu. Ve výroční zprávě a zvláštních zprávách Kongresu může prezident navrhnout zákony, které považuje za nutné. Kdyby Kongres odložil projednávání těchto návrhů, má prezident pravomoc svolat zvláštní zasedání. Kromě toho může prezident jako hlava politické strany a představitel vlády USA ovlivňovat veřejné mínění, a tím také zákonodárné jednání v Kongresu.", "section_level": 2}, {"title": "Soudní pravomoci.", "content": "Mezi prezidentovy ústavní pravomoci patří jmenování federálních soudců včetně Nejvyššího soudu (které však podléhá schválení Senátem). Další významnou pravomocí je udělení plné nebo podmínečné milosti každému, kdo byl odsouzen pro porušení federálního zákona s výjimkou vlastizrady.", "section_level": 2}, {"title": "Zastupování prezidenta.", "content": "Podle Ústavy se v případě uprázdnění funkce prezidenta úřadu pro zbytek funkčního období ujme jeho viceprezident volený současně s ním. Zákon Kongresu stanovuje pořadí nástupnictví, které se použije v případě, že toho viceprezident není schopen. Dále tuto problematiku upravuje XXV. dodatek Ústavy:  „\"V případě zbavení prezidenta úřadu nebo v případě jeho smrti nebo rezignace stane se prezidentem viceprezident.\"“ „\"Kdykoli nastane uvolnění úřadu viceprezidenta, jmenuje prezident viceprezidenta, který se ujme úřadu, ihned po schválení většinou hlasů obou komor Kongresu.\"“ „\"Kdykoli prezident postoupí prozatímnímu předsedovi Senátu a předsedovi Sněmovny reprezentantů písemné prohlášení, že není způsobilý vykonávat pravomoci a povinnosti svého úřadu, a dokud jim nepředá písemné prohlášení o opaku, vykonává takové pravomoci a povinnosti viceprezident jako úřadující prezident.\"“ „\"Kdykoli viceprezident a bud' většina vedoucích sekcí exekutivy, nebo jiného takového útvaru, který může Kongres zákonem zřídit, postoupí prozatímnímu předsedovi Senátu a předsedovi Sněmovny reprezentantů písemné prohlášení, že prezident není způsobilý vykonávat pravomoci a povinnosti svého úřadu, ujme se pravomocí a povinností úřadu viceprezident jako úřadující prezident.\"“  Dodatek byl využit šestkrát:  Při neúspěšném atentátu na prezidenta Reagana 30. března 1981 nebyl XXV. dodatek uplatněn a viceprezident George H. W. Bush, který byl v té chvíli na palubě letadla z Texasu do úřadu, se neujal funkce úřadujícího prezidenta. Přesto k tomu byly právní předpoklady splněny. Prezident Reagan byl během chirurgického zákroku v bezvědomí. Operace skončila v 18:20 hodin místního času, ale prezident nenabyl vědomí před 19:30 hod. Viceprezident Bush, který se do Bílého domu dostavil v 19:00 hod, tak mohl uplatnit 4. oddíl dodatku, protože prezident nebyl schopen písemně požádat o předání výkonu funkce podle 3. oddílu. Této možnosti však nevyužil.  V roce 1997 prezident Bill Clinton odmítl celkovou anestézii při operačním výkonu přišití utrženého čtyřhlavého stehenního svalu právě proto, aby nemusel přenést své pravomoce na viceprezidenta Gorea.", "section_level": 1}, {"title": "Impeachment.", "content": "Impeachment je jediným nástrojem, jak odvolat prezidenta Spojených států z úřadu. Prezident je po dobu výkonu funkce chráněn imunitou. Článek I. a II. Ústavy hovoří o typech provinění (těžký zločin, zpronevěra, vlastizrada...), procesu obžaloby (impeachment) a soudním řízení.  Pro odvolání je nutné:  Procesu odvolání byli podrobeni tři prezidenti. Andrew Johnson (1868) po odvolání ministra války a sporu se Senátem bez konkrétního obvinění, Bill Clinton (1998) po aféře s Monikou Lewinskou s obviněním z křivé přísahy a bránění spravedlnosti a od prosince 2019 Donald Trump po schválení ústavní žaloby Sněmovnou reprezentantů v bodech zneužití úřadu a obstrukcí vůči Kongresu.  Richard Nixon se po obvinění z maření spravedlnosti, zneužití pravomoci a pohrdání Kongresem procesu vyhnul svým odstoupením v srpnu 1974.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prezident Spojených států amerických () je hlavou Spojených států amerických. Podle Ústavy je vedoucí osobou výkonné moci federální vlády a vrchním velitelem ozbrojených sil. Spojuje v sobě pravomoci, které se v evropských zemích obvykle dělí mezi hlavu státu a premiéra. Vzhledem k jeho silnému postavení se tak hovoří o prezidentském systému – tzv. severoamerickém prezidencialismu. Vzhledem k velmocenskému postavení Spojených států je prezident vnímán jako nejmocnější osoba na Zemi.", "tgt_summary": "美利坚合众国总统(英语:President of the United States,缩写为英语:POTUS;中文简称美国总统)是美国的国家元首、政府首脑和武装力量总司令。根据1787年通过的美国宪法而设立,行使宪法赋予的行政权。首任总统乔治·华盛顿于1789年4月30日就职,之后至1933年的历任总统均为3月4日就职,而其后则于1月20日就职。1951年开始生效的美国宪法第二十二修正案规定总统每届任期4年,连选连任不得多于2次,也不能担任总统或执行总统职责超过2年后再当选为总统多于1次。", "id": 2744187}
{"src_title": "Egypt", "tgt_title": "埃及", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "V minulosti mívaly státy nebo území, na nichž se dnešní státy nacházejí, poněkud odlišná jména, než jaká mají dnes. A čím vzdálenější minulost, tím propastnější se zdá být rozdíl mezi současným a tehdejším názvem daného území. Ani Egypt v tomto není výjimkou.  I současné označení má své kořeny v egyptštině, avšak původně to s názvem této země nemělo nic společného. Původně šlo totiž o označení pro Ptahův chrámový komplex v městě Mennofer (řecky Memfis) který byl nazýván „Palác Ptahovy Ka“, což se ve staré egyptštině řekne „\"hat ka ptah\"“. Z tohoto názvu se však během staletí stal nový výraz (podobně jako v češtině se z půl dne stalo poledne), který se mohl vyslovovat přibližně “\"hykupta\"\".  V této podobě se s tímto označením setkali Řekové. Přizpůsobili si jej svému jazyku a začali jej používat k označení celé země a dokonce k tomu i měli mýtus, v němž je to vlastně jméno egyptského krále, po němž se nazývá i celá zem. Tento Řeky zkomolený název zněl ΑΙΓΥΠΤΟΣ (Aigyptos). Když se s tímto označením pro Egypt setkali Římané, převzali jej a přizpůsobili si jej zase svému jazyku a tak vzniklo ÆGYPTVS (Égyptus), což byl později (když se Egypt stal součástí Impéria) i oficiální název provincie. A z toho je pak odvozen současný název Egypt.  Sami Egypťané však svou zemi nazývali jinak. A neměli pro ni jen jeden název, ale hned několik a každý z nich vyjadřuje, jak Egypťané svou zem vnímali a co pro ně znamenala. (viz Staroegyptské názvy Egypta) Podle archeologických nálezů a egyptských hieroglyfů nazývali nejčastěji starověcí Egypťané svou zemi \"Kemet\" (Černá země).  A i v současnosti obyvatelé svou zemi nenazývají Egypt. Oficiální název země zní \"Džumhúrja al-Misríja al-'Arabíja\", což se v arabském světě a v Egyptě samotném v běžném hovoru nahrazuje zkráceným \"Maṣr\" či \"Miṣr\".", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Historie Egypta patří mezi nejdelší souvislé historie sjednoceného státu. Nilské údolí vytváří přirozenou zeměpisnou oblast ohraničenou na východě a západě pouštěmi, na severu mořem a na jihu nilskými katarakty. Snaha ovlivnit nilské záplavy vedla v době 3 000 př. n. l. ke vzniku jednoho z prvních států na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Pravěk a starověk.", "content": "Skupinky člověka rodu Homo erectus se při rozšiřování z Afriky do západní a jižní Asie pravděpodobně též usadily v údolí Nilu. Ze středního paleolitu pochází mnoho lokalit, které dokládají rohovce vhodného pro výrobu pazourků.  Postupně se skupiny lovců a sběračů začaly usazovat a v Nilském údolí začaly vznikat trvalejší zemědělská sídliště. Lidé využívali bohatství, které jim nabízelo údolí Nilu. Nilské bahno poskytovalo materiál na stavbu nízkých stěn chatrčí, na výrobu keramiky a také každoroční nilské záplavy přinášely živiny pro rostlinstvo v okolí.  Z vývoje keramiky můžeme usuzovat na vznik několika kultur, z nichž nejvýznamnější je badárská kultura a nakádská kultura.  Vytvářejí se kmenové svazy, vyvolané potřebou organizovat odvodňovací práce. V Horním Egyptě nabyl převahy kmen, který sídlil v okolí osady Nechen (pozdější Hierakonpolis), v Dolním Egyptě to byl kmen sídlící v severozápadní deltě Nilu v okolí osady Bútó.  Roku 3150 př. n. l. sjednotil faraon Menes Horní a Dolní Egypt. Vznikla Stará říše, jejíž faraoni si nechávají budovat pyramidy. Někteří badatelé ztotožňují tohoto panovníka s králem Narmerem nebo s panovníkem Hor-Aha. Rozhodnout, kdo má pravdu je obtížné z důvodu používání dvou jmen, jednoho osobního a druhého trůnního. Kromě toho se pozdějším přepisem jmen a jejich pořečtěním mohlo znění změnit.  Při výzkumu staroegyptské historie se využívá relativního datování podle vlády panovníků a egyptských dynastií, vycházejícího převážně z díla řeckého historika Manehta.  Se začátkem panování třetí dynastie se začala tzv. Stará říše. Panovník byl ztělesněním boha a měl neomezenou moc. Za vlády faraona Džosera (kolem 2610–2590 př. n. l.) a panovníků čtvrté a páté dynastie se rozloha Egypta rozšířila až na jihu k Asuánu. Faraonové byli v této době uctíváni jako synové slunečního boha Re. Džosér jako první nechal postavit pyramidu pojmenovanou po něm.  Po rozpadu Staré říše se po období rozpadu dosavadního zřízení podařilo vládcům města Vesetu (Théby) v Horním Egyptě, konkrétně Mentuhotepovi II., říši znovu sjednotit a pod vládou XI. dynastie začíná Střední říše.  Kolem roku 1650 př. n. l. vpadli do Egypta z Asie semitské kmeny, které byly později nazvány Hyksósové. Přinesly s sebou nový typ luku, nové typy bronzových zbraní, chov koní a užití válečných vozů, čímž se změnil způsob vedení válečných bojů.  Faraonu Ahmose I. se podařilo Egypt kolem roku 1550 př. n. l. znovu sjednotit a založil tak XVIII. dynastii. Za vlády panovníků této dynastie se Egyptská říše rozkládala až k Nubii a k údolí Eufratu.  Panovník Amenhotep IV. (1364 –1347 př. n. l.), jehož manželkou byla Nefertiti, si změnil své jméno na Achnaton a provedl náboženskou reformu. Za jeho vlády byl jediným uctívaným bohem Aton, bůh slunce (před reformou Amon). Jeho nástupce Tutanchamon tento kult zrušil a jméno Achnatona bylo ze seznamu králů vymazáno.  Za vlády Ramesse II. (1290 –1224 př. n. l.) zažila Nová říše ještě jednou dobu rozkvětu. Po smrti Ramesse III. (1184 – 1153 př. n. l.) došlo k rychlému úpadu Egypta a nepokojům. Následkem toho byl vpád Libyjců a mořských národů. Zakladatelem XXII. dynastie byl Libyjec jménem Šešonk I., XXV. dynastii založili králové Núbie.", "section_level": 2}, {"title": "Ptolemaiovský a římský Egypt.", "content": "V roce 525 př. n. l. se Egypta poprvé zmocnili Peršané. Na konci 5. století př. n. l. se naposled osamostatnil pod vládou domácích dynastií (XXVIII. – XXX.). Poté se Egypta znovu zmocnili Peršané.  V roce 333 př. n. l. porazil Alexandr Veliký perského krále Dáreia III. a získal tak egyptské území. Po jeho smrti (323 př. n. l.) jeden z jeho makedonských vojevůdců Ptolemaios vládl v této provincii a v r. 305 př. n. l. přijal titul krále jako Ptolemaios I. Sótér. Ptolemaiovská dynastie pak vládla Egyptu až do roku 30 př. n. l. Hlavním městem byla Alexandrie a velký kulturní vliv v této době měl helénismus.  Po smrti Kleopatry VII. v roce 30 př. n. l., poslední panovnice dynastie Ptolemaiovců se stal Egypt římskou provincií. Při dělení římské říše roku 395 n. l. se dostal pod byzantskou vládu a ztratil dosavadní hospodářský význam.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk a osmanská nadvláda.", "content": "Kolem 640 dobyli islámští Arabové Nilské údolí a vyvraždili veškeré na odpor se stavějící původní obyvatelstvo, jehož zbytky jsou dnešní Koptové. Za vlády Mu‘ávijada I. (661–750) osídlily arabské kmeny plodné planiny a s nastoupením kurdského vojevůdce Saladina, zakladatele dynastie Ajjúbovců (1171–1249), se stala Káhira centrem muslimského odporu proti křížovým tažením. Kolem roku 1250 povstala palácová garda a mamlúci (vojenští otroci) získali moc.  V roce 1517 dobyl Egypt turecký sultán Selim I. a ten se tak stal tureckou provincií. Správa Egypta byla nadále svěřena mamlúkům.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "Teprve Napoleonovo egyptské tažení v roce 1798 ukončilo osmanskou nadvládu nad Egyptem. Po neúspěšném tažení do Palestiny a z důvodu změny politické situace v Evropě Napoleon Bonaparte příštího roku zemi opustil. Zbytky francouzských expedičních sil poté v roce 1801 kapitulovaly před britsko-tureckou armádou. Od roku 1805 intrikami a násilím Egypt postupně ovládl albánský důstojník tureckého vojska v Egyptě Muhammad Alí. Zamezil britským pokusům o vměšování do egyptské vnitřní politiky a v roce 1811 svou moc plně stabilizoval vyvražděním tehdejší vojenské a politické elity – mamlúků. Stal se tak faktickým vládcem země, neboť Osmanská říše neměla prostředky na znovudobytí Egypta.  V roce 1848 se Muhammad Alí vzdal trůnu ve prospěch svého syna Ibráhíma. Dynastie, kterou založil, pak vládla Egyptu - zprvu pod formální osmanskou správou, později pak de facto pod britskou nadvládou - až do roku 1952.  Stavba Suezského průplavu pod francouzským patronátem však zemi zadlužila. Již krátce po otevření průplavu, a to v roce 1875, se stala největším akcionářem společnosti provozující tuto důležitou vodní cestu Velká Británie. V roce 1888 byla uzavřena tzv. Konstantinopolská konvence, kterou byl Suezský průplav prohlášen za neutrální území pod správou Velké Británie.", "section_level": 2}, {"title": "Britský protektorát.", "content": "18. prosince 1914 učinila Velká Británie Egypt svým protektorátem. Dosavadní chediv Abbás II. Hilmí byl sesazen a nahrazen sultánem Husajnem Kámilem. Po smrti Husajna Kámila již v roce 1917 se sultánem stal Ismáíla Ahmad Fu ́ád. Britové poté zatížili egyptské obyvatelstvo nucenými pracemi pro budování komunikací a vodovodů s velkými ztrátami na lidských životech. Omezení dovozu zboží však podnítilo rozvoj egyptského lehkého průmyslu.  28. února 1922 vyhlásil Egypt pod vládou Fuada I. samostatnost jako Egyptské království.  Za druhé světové války se Egypt stal dějištěm urputných bitev britských vojsk pod velením maršála Bernarda Montgomeryho s německou a italskou armádou pod velením německého generála Erwina Rommela. I po skončení světové války zůstala britská vojska až do roku 1946 v zemi. Po vyhlášení státu Izrael v roce 1948 egyptská armáda spolu s dalšími arabskými státy napadla Izrael s cílem zničit židovský stát a \"vyhnat Židy do moře\" při první arabsko-izraelské válce. Výsledkem byla porážka arabské koalice, vítězství Izraele a zabránění vzniku palestinského státu. Egypt totiž vzápětí okupoval Gazu, zatímco Zajordánsko Západní břeh.  V roce 1951 Egypt vypověděl Konstantinopolskou konvenci, přičemž Velká Británie souhlasila, že se z oblasti Suezského průplavu do roku 1954 stáhne.", "section_level": 2}, {"title": "Republika (1953–).", "content": "23. července 1952 byl v Egyptě převratem svržen král Farúk I. a byla vyhlášena Egyptská republika. Hlavou státu byl nejdříve generál Muhammad Nadžíb, později vůdce revoluce, plukovník Gamál Abd an-Násir (1954–1970).  Ten zavedl socialistický způsob vlády. Zestátnění Suezského kanálu v roce 1956 vedlo k vojenskému napadení Izraelem, které bylo součástí tajné dohody mezi Jeruzalémem, Londýnem a Paříží. Vzápětí vyslala Velká Británie a Francie své jednotky údajně pro udržení svobody mezinárodní plavby Suezským průlivem. Vypukla tzv. Suezská krize. Poté, co USA daly ruce pryč od celé akce, o které nebyl Washington informován dopředu, a Moskva pohrozila bombardováním Paříže a Londýna, všechny tři útočící strany se stáhly. Výsledkem bylo posílení egyptské pozice a zvýšení vlivu Sovětského svazu na Blízkém Východě.  Od února roku 1958 dochází k diplomatickým sporům se Súdánem o Halaibský trojúhelník a Bir Tawil.  V roce 1958 vytvořil Egypt spolu se Sýrií \"Sjednocenou arabskou republiku\" vedenou Násirem. V té dominoval Egypt (roku 1961 Sýrie svazek opustila, avšak Egypt používal tento název až do roku 1971)  V roce 1967 vyslal Násir armádu na Sinajský poloostrov a donutil pozorovatelskou misi OSN se stáhnout, vzápětí uzavřel Tiranskou úžinu, což Izrael předtím prohlásil za Casus belli. 5. června zahájil Izrael preventivní letecký úder, zničil egyptské letectvo a během Šestidenní války obsadil nejen Gazu, ale i celý Sinajský poloostrov.  Po smrti Násira v roce 1970 se stal prezidentem jeho viceprezident Anvar as-Sádát.  V roce 1973 Egypt a Sýrie znovuvyzbrojené moderními sovětskými zbraněmi zaútočily za Jomkipurské války na Izrael. Po prvních dvou dnech, kdy se Egyptu podařilo překročit Suezský kanál a postupovat do hloubi Sinajského poloostrova, zatímco syrské obrněné jednotky dobyly zpět severní polovinu Golanských výšin ztracených v roce 1967, zahájil Izrael protiofenzivu. V důsledku porazil útočící arabské armády a jednotky Ariela Šarona dokonce obsadila Port Said na africkém břehu Suezského poloostrova.  V roce 1977 odvážně zahájil Anvar Sadát mírové jednání s Izraelem. To vedlo k podpisu mírové smlouvy v roce 1979 a k odchodu izraelského vojska ze Sinajského poloostrova, která však vyvolala odpor islamistů z Muslimského bratrstva. V roce 1981 byl Sadát zavražděn a jeho nástupcem se stal Muhammad Husní Mubarak.  17. listopadu 1997 bylo 62 lidí, většinou zahraničních turistů, zmasakrováno poblíž Luxoru.  V roce 2000 se Egypt \"de facto\" ujal správy nad Halaibským trojúhelníkem.", "section_level": 2}, {"title": "Egyptská krize.", "content": "Od konce roku 2010 až do současnosti probíhaly nebo probíhají ve většině arabských států protesty, nepokoje, povstání a revoluce, které jsou nazývány jako \"arabské jaro\".  Na konci ledna roku 2011 egyptský prezident Husní Mubarak poprvé po čtyřech dnech nepokojů a násilností v hlavním městě promluvil o událostech, které si v zemi vyžádaly nejméně 18 mrtvých a přes 1000 zraněných. Ve svém projevu oznámil občanům, že vyzval vládu k rezignaci, a slíbil demokratické reformy. Podle agentury AP Mubarak ujišťoval občany, že prosadí sociální, ekonomické a politické reformy. Protivládní demonstrace, které ochromily celou zem, pak označil za součást spiknutí k destabilizaci Egypta a zničení legitimity jeho režimu. Celá země byla také odpojena od internetu. O několik dní později se situace v Káhiře a ostatních velkoměstech ještě více vyhrotila. Podle komisařky OSN si nepokoje vyžádaly až 300 životů. Odpůrci prezidenta Husního Mubaraka se 31.1.2011 rozhodli vyhlásit časově neomezenou generální stávku. Následující den ji měl doprovodit \"miliónový pochod\". Dne 11. února 2011 prezident Mubarak rezignoval, podle svých slov chce dožít v letovisku Šarm aš-Šajch. Moc převzala armáda (vojenská junta) a faktickou hlavou státu se stal předseda Nejvyšší vojenské rady Muhammad Hosejn Tantaví.  V květnu 2012 se v Egyptě konaly prezidentské volby, které vyhrál islamista Muhammad Mursí. V prosinci 2012 se konalo referendum o nové ústavě. Ta byla kritizována proto, že podle některých kritiků mohla umožnit vznik islamistického státu a nezaručovala stejná práva všem obyvatelům. Referendum se konalo ve dvou termínech, v každém volila polovina země. Podle oficiálních výsledků byla ústava přijata - pro hlasovalo 63,8%. Volební účast ale byla velice nízká - 32,9%. Mursí byl po roce vlády sesazen armádním pučem. Egyptská armáda při potlačování protestů vůči puči zabila nejméně 817 stoupenců vlády prezidenta Mursího, podle některých údajů i přes 1 000. Muslimské bratrstvo bylo postaveno mimo zákon a v následných volbách zvítězil bývalý náčelník generálního štábu egyptské armády Abd al-Fattáh as-Sísí. Od as-Sísího nástupu k moci čelí společnost ostrým represím a dochází k prohlubování krize lidských práv. Systematicky jsou omezovány svobody shromažďování a svobodného vyjádření protestu. Od vojenského převratu v roce 2013 bylo zatčeno a uvězněno více než 16 000 odpůrců režimu (dle některých odhadů až 40 000), stovky členů Muslimského bratrstva byly odsouzeny k smrti. 16. května 2015 byl k trestu smrti odsouzen i Muhammad Mursí.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Egypt je stát ležící na pomezí severní Afriky a jihozápadní Asie. Jeho rozloha je 1 002 450 km. Fyzicky tvoří Egypt východní část Sahary. Je tvořen vysoko položenou tabulí, rozdělenou údolím Nilu na západní část, tvořenou Libyjskou pouští a východní část, tvořenou Arabskou pouští. Podložím tabule je většinou rula a žula. V jižní části Libyjské pouště se nachází náhorní plošina Džilf al-Kabír, která je se svojí průměrnou výškou 1000 m nejvyšším místem této pouště. V Libyjské poušti se rovněž nachází velké množství proláklin, přičemž v největší z nich, Kattarské proláklině, se v hloubce 137 metrů pod hladinou moře nachází nejnižší bod Egypta. Východní část Egypta tvoří Arabská poušť, která se rozprostírá od nilského údolí až k Rudému moři. Na rozdíl od Libyjské pouště je velmi hornatá. Pro tuto oblast jsou charakteristická suchá údolí, která se nazývají vádí. Pomyslný střed této oblasti tvoří řeka Nil, která protéká Egyptem od jižních hranic se Súdánem až na sever, kde ústí do Středozemního moře. Právě tato řeka, která na území Egypta dosahuje přibližné délky 1 600 km, dala vzniknout egyptské civilizaci. I v současné době žije v jejím údolí a deltě 99% obyvatelstva, které tak využívá pouze 5,5% rozlohy své země.  K Egyptu rovněž patří Sinajský poloostrov, který je ohraničen Suezským a Akabským zálivem. Sinajský poloostrov patří geograficky již k Asii. Jeho jižní část je hornatá a nachází se zde nejvyšší hora Egypta, Hora sv. Kateřiny (Gebel Katherína), která dosahuje výšky 2 642 metrů nad mořem.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Egypt je jednou z nejsušších a nejslunnějších zemí na světě. Klima se mění od severu k jihu, stejně tak, jako od východu na západ.  Severní pobřeží u Středozemního moře má horká suchá léta a mírné zimy, kdy se objevují přiměřené deště. Průměrná teplota nejteplejšího července v Alexandrii je 26 °C, resp. 13 °C v lednu. Na rozdíl od většiny území zde nejsou srážky neobvyklé.  Směrem k jihu se podnebí ze subtropického mění na aridní, které je vyznačováno obecně vyššími teplotními rozdíly, vyššími teplotami a menším či zanedbatelným úhrnem srážek.  Luxor uprostřed země má velmi horká léta, kdy teploty běžně překračují 40 °C a krátké slunné zimy, kdy v nejchladnější části mohou teploty klesnout k ránu pod 10 °C.  Asuán na jihu leží takřka na obratníku raka a má klima nejteplejší z celého Egypta. Průměrná teplota letních měsíců přesahuje 34 °C, během dne mohou teploty vystoupit až na 47 °C, v noci neklesají pod 25 °C. Zimy jsou velmi krátké, slunné a teplé, s průměrnými teplotami 25 °C během dne, resp. 5-15 °C v noci. Asuán je jedním z nejsušších trvale obydlených míst na zemi, kdy se déšť nemusí objevit i několik let. Rovněž vlhkost vzduchu je velmi nízká, v extrému dosahuje pouhých 10%. Kromě všeho patří mezi nejslunnější místa na planetě, s více než 3800 hodinami slunečního svitu za rok se pohybuje na teoretickém maximu a zaujímá místo hned za severoamerickou Yumou, která má díky vyšší zeměpisné šířce a tím pádem delším dnům počet slunečních hodin 4000.  Pobřeží u Rudého moře má klima obecně mírnější, maximální teploty obvykle nestoupají tak vysoko, jako ve vnitrozemí, zato noci jsou tu teplejší, především v zimních měsících. Průměrná teplota nejteplejšího července v letoviscích Šarm aš-Šajch, Hurghada, Marsa Alam je 34 °C, 34 °C, resp. 33 °C, zatímco nejchladnějšího ledna 18 °C, 17 °C, resp. 19 °C.  Marsa Alam a Šarm aš-Šajch mají vůbec nejteplejší noci ze všech egyptských měst a obecně nejkonstantnější klima, s malými teplotními výkyvy. Nejpříhodnější období pro návštěvu jsou měsíce březen a duben, resp. říjen a listopad, které průměrnými teplotami v rozmezí 26 °C-29 °C připomínají léta ve Středomoří.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Do roku 2011 byl Egypt prezidentskou republikou. Vládu si od roku 1978 držela Národní demokratická strana. Do 454 členného parlamentu se volilo jednou za 5 let. Významným opozičním hnutím bylo Muslimské bratrstvo, jemuž bylo z náboženských důvodů zakázáno vytvořit politickou stranu. Tehdejší prezident Muhammad Husní Mubarak, který byl v čele Egypta od roku 1981, byl po revoluci z roku 2011 donucen odstoupit, a to dne 11. února 2011. Prezidentovu rezignaci oznámil viceprezident Umar Sulajmán v krátkém televizním prohlášení. Podle něj prezident odstoupil pro dobro republiky. Moc poté převzala armáda.  Nová demokratická ústava byla přijata v referendu. Ta mimo jiné ustavila poloprezidentskou republiku. V následných parlamentních i prezidentských volbách zvítězili islamisté. Islamistická Strana svobody a spravedlnosti, vytvořená Muslimským bratrstvem, získala 37,5 % hlasů ve volbách do dolní komory a 45 % hlasů ve volbách do horní komory Parlamentu. Druhou skončila také islamistická Strana světla, která se hlásí k salafismu (či wahhábismu) se ziskem okolo 28 % hlasů. Liberální strany vstoupily do opozice, když celkem získaly okolo 20 % hlasů. Prezidentem byl v přímé volbě zvolen Muhammad Mursí (ze strany Svobody a spravedlnosti), když ve dvoukolové volbě získal 24,78 %, respektive 51,73 % hlasů.  Po další vlně lidových demonstrací, protestujících proti Mursího vládě, se armáda na začátku července 2013, ve jménu nespokojeného lidu, chopila moci a svrhla Mursího i jeho vládu. Prozatímním prezidentem byl jmenován předseda Ústavního soudu Adlí Mansúr, který poté rozpustil Parlament s plánem vytvořit úřednickou vládu, která navrhne novou ústavu a dovede zemi k novým volbám.", "section_level": 1}, {"title": "Ozbrojené síly.", "content": "Egypt má v současnosti (2010) největší a nejsilnější armádu na africkém kontinentu. Jde současně o největší armádu v arabském světě; celosvětově na 11. místě. V aktivní službě má Egypt asi 468 000 vojáků, počet vojáků záložních vojsk přesahuje 800 000. Ve výzbroji egyptské armády jsou ve velkém počtu zastoupeny nejmodernější zbraně. Platí to zejména o letectvu a pozemním vojsku (armáda má k dispozici odhadem 3750 tanků, z toho nejméně 1000 špičkových těžkých tanků M1 Abrams). Egyptská armáda, která byla založena ve třicátých letech 19. století, vedla během 20. století čtyři války se státem Izrael (v letech 1948, 1956, 1967 a 1973). V roce 1991 se egyptské vojsko účastnilo operace Pouštní bouře na straně vojsk koalice. Egypt je silným strategickým partnerem NATO. Spojené státy poskytují Egyptu pravidelnou roční vojenskou pomoc v hodnotě 1,3 miliardy dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Největší egyptská města.", "content": "k 1. lednu 2012", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomika Egypta závisí především na zemědělství, mediální sféře, vývozu ropy a turistice; více než tři miliony Egypťanů však přitom pracuje v zahraničí, především v Saúdské Arábii, zemích Perského zálivu a Evropě. Dokončení přehrady v Asuánu roku 1971 a výsledné Násirovo jezero změnilo časem prověřenou úlohu řeky Nilu v zemědělství a ekologii Egypta. Rychle rostoucí populace, omezené množství zemědělské půdy a závislost na Nilu však stále zdražují zdroje a stresují ekonomiku.  Vláda se snažila připravit ekonomiku na nové milénium pomocí reforem a rozsáhlých investic do dopravy a fyzické infrastruktury. Egypt přijímal zahraniční pomoc Spojených států od roku 1979 (průměrně 2,2 miliardy ročně) a je třetím největším cílem zahraničních fondů Spojených států, hned po válce v Iráku. Jeho hlavní příjmy jsou však z cestovního ruchu a také z lodní přepravy skrze Suezský průplav.  Egypt má vyvinutý energetický trh založený na uhlí, ropě, zemním plynu a vodní energetice. Značné zásoby uhlí se nalézají na severovýchodě Sinaje a těží se zde přibližně 600 000 tun ročně. Ropa a plyn se těží v pouštních oblastech na západě, Suezském zálivu a v Nilské deltě. Egypt vlastní značné rezervy plynu, v 90. letech 20. století se odhadovalo kolem 1 100 000 m3, a vyváží jej také do mnoha zemí.  Egypt je také jednou z mála afrických zemí, které usilují o stavbu jaderné elektrárny v horizontu příštích deseti let. V roce 2011 měl být zahájen tendr na hlavního dodavatel a elektrárna měla být podle původního plánu spuštěna v roce 2020. Elektrárna bude pravděpodobně stát v blízkosti obce Ad Dabaá na pobřeží Středozemního moře. Vzhledem k nestabilní situaci po protestech, pádu vlády a prezidenta na začátku roku 2011 bylo ale zahájení tendru prozatímní vládou odloženo na neurčito. V roce 2012 vláda zahájila přípravné práce, avšak stavbu zablokovali místní beduíni, které elektrárna připravila o půdu, konflikt zatím nebyl vyřešen.  V zemi je asi 10% míra nezaměstnanosti a 11% míra inflace. HDP na obyvatele zde dosahovalo v roce 2009 2355 USD. Měna je Egyptská libra (LE) = 100 piastrů (1 USD = 5,70 LE).", "section_level": 1}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "Cestovní ruch je jedním z nejdůležitějších sektorů egyptské ekonomiky. Hlavními turistickými lákadly jsou tisíce let staré památky, kvůli nimž je Egypt světově proslulou destinací. Hlavními z nich jsou pyramidy a Velká sfinga v Gíze, chrám Abú Simbel ležící jižně od Asuánu, Karnacký chrámový komplex a Údolí králů nedaleko Luxoru. Hlavní město Káhira se může pochlubit Egyptským muzeem či mešitou Muhammada Alího. Turisty rovněž láká pestrobarevný podvodní svět Rudého moře. Podmínky pro potápění a šnorchlování jsou zde jedny z nejlepších na světě. Přímořská letoviska jako například Hurghada, Šarm aš-Šajch či Taba navštíví ročně několik milionů turistů.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Egypt je nejlidnatější zemí Blízkého východu a třetí nejlidnatější zemí na africkém kontinentu. Rychlý růst populace v letech 1970 až 2010 byl způsoben zlepšením lékařské péče a nárůstem produktivity zemědělství. Během Napoleonovy invaze od Egypta v roce 1798 byla místní populace odhadnuta na 3 000 000 lidí. V roce 1939 měl Egypt již 16 500 000 obyvatel.  Populace je koncentrovaná v okolí řeky Nil, zejména pak v nilské deltě a také v okolí Suezského průplavu. 90% obyvatel jsou muslimové a zbytek je tvořen převážně koptskými křesťany. Kromě příslušnosti k náboženství se obyvatelé Egypta dělí na obyvatele měst a feláhy, venkovské zemědělce.  Největší etnickou skupinou v zemi jsou Egypťané. Etnickými minoritami jsou Turci, Řekové, kmeny arabských Beduínů žijících v Arabské poušti a na Sinajském poloostrově a také Berbeři žijící na západě země. Asi 2,7 milionu Egypťanů žije v zahraničí.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyky.", "content": "Oficiálním jazykem je moderní standardní arabština. V hovorové formě se nejvíce využívají následující jazyky: egyptská arabština (68%), saidi (29%), bedáwí (1,6%), súdánská arabština (0,6%), domari (0,3%), núbijský jazyk (0,3%) a bedža (0,1%). Navíc se v Egyptě vyskytuje řečtina, arménština a italština, což jsou hlavní jazyky početné skupiny přistěhovalců. Mezi cizí jazyky, které se vyučují na školách, patří angličtina, francouzština, němčina a v menším rozsahu i italština. Historická egyptština, skládající se ze starověké egyptštiny a koptštiny, tvoří samostatnou větev mezi rodinami afroasijských jazyků.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Hlavním náboženstvím v Egyptě je Islám, ke kterému se hlásí přibližně 90% obyvatel. Drtivou většinu z nich tvoří sunnité. Islám se do země dostal s příchodem arabů v 7. století našeho letopočtu a následně se Egypt stal politickým a kulturním centrem muslimského světa. Za vlády prezidenta Anvara as-Sádáta se islám stal oficiálním státním náboženstvím a islámské právo šaría bylo v egyptské ústavě zakotveno jako hlavní zdroj egyptského zákonodárství. Zbylých 10% obyvatelstva tvoří křesťané. 90% z nich se hlásí ke koptské pravoslavné církvi a zbytek ke koptské katolické církvi a egyptské evangelické církvi. Posledním ze tří náboženství, které jsou v Egyptě uznávané, je Judaismus, ke kterému se hlásí pouze několik stovek občanů. Mezi další minoritní náboženství patří například Bahá'í, avšak to není společně s dalšími státem uznané. Občanům, kteří chtěli mít takové náboženství napsané v jejich průkazu totožnosti, bylo vydání průkazu odepřeno. Egypťané tak byli postaveni do situace, kdy museli lhát o svém náboženství nebo nezískali průkaz totožnosti. Změna zákona v roce 2008 umožnila těmto lidem získat průkaz totožnosti a zanechat kolonku \"“Náboženství”\" prázdnou.  Přibližně 15 milionů Egypťanů patří k různým súfistických řádům, které radikální islamisté považují za kacířské. Při teroristickém útoku v súfistické mešitě al-Rawda na severu Sinaje 24. listopadu 2017 zemřelo přes 300 lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Egyptská kultura sahá do doby starší než šest tisíc let. Starověký Egypt patřil mezi nejstarší civilizace a po celá tisíciletí si svoji kulturu, která ovlivnila mnohé kultury v zemích Evropy, Afriky a středního východu, udržel. Po éře faraonů se Egypt dostal pod vliv helénistické, křesťanské a islámské kultury. V dnešní době je mnoho aspektů staroegyptské kultury propojeno s novějšími prvky obsahujícími vliv západní kultury, která je již sama o sobě ovlivněna staroegyptskou kulturou.  Hlavní město Egypta, Káhira, je největším městem Afriky a po celá staletí bylo centrem vzdělání, kultury a obchodu. Egypt se rovněž pyšní nejvyšším počtem laureátů Nobelovy ceny z celé Afriky a arabského světa. Někteří egyptští politici byli nebo jsou v čele významných mezinárodních organizací. Mezi ně například patří Butrus Butrus-Ghálí, bývalý generální tajemník OSN, či Muhammad Baradej, bývalý generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii a držitel Nobelovy ceny míru.  Egypt má rovněž velký vliv v arabsky mluvících zemích. Moderní arabská kultura je silně ovlivněna egyptskou literaturou, hudbou a kinematografií.", "section_level": 1}, {"title": "Umění a architektura.", "content": "Egypťané byli jednou z prvních civilizací, která začlenila designové prvky do umění a architektury. Egyptská civilizace je známá pro své kolosální pyramidy, chrámy a monumentální hrobky. Známými příklady jsou Džoserova stupňovitá pyramida, která byla navržena starověkým architektem Imhotepem, Velká sfinga v Gíze a chrám v Abú Simbelu. Moderní egyptské umění je velmi různorodé. Významnými umělci byli například architekti Hassan Fathy a Ramses Wissa Wassef, sochař Mahmúd Mochtar či Izák Fanús, který se zabýval koptským uměním.  V egyptském hlavním městě se rovněž nachází Káhirská opera, která je centrem egyptského umění. Egyptské umění a filmový průmysl vzkvétá od konce 19. století. Dnes je v Egyptě k dispozici přes třicet satelitních kanálů a přes sto natočených filmů ročně. Káhira je již dlouho známá jako “Holywood středního východu”. Hostí každoroční Káhirský mezinárodní filmový festival, který je hodnocen jako jeden z jedenácti nejlepších filmových festivalů na světě. Mezi nejznámější egyptské herce patří Omar Sharif.", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "Literatura tvoří důležitý kulturní prvek v životě mnoha egypťanů. Egyptští spisovatelé a básníci byli mezi prvními, kteří experimentovali s moderním stylem arabské literatury. Jejich styl se následně rozšířil po celém středním východě. Egyptský spisovatel Nadžíb Mahfúz byl prvním arabským spisovatelem, který získal Nobelovu cenu za literaturu. Mezi egypťany je nejoblíbenějším literárním žánrem lidová poezie.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Egyptská hudba je tvořena místními, středomořskými, africkými a západními prvky. Ve starověku egypťané používali mnohé hudební nástroje. Nejvíce však harfu, flétnu a místních nástroje ney a úd. Později se součástí hudebního projevu stal zpěv a bicí nástroje. Současná egyptská hudba je ovlivněna lidovou tvorbou a umělci jako byli například Sajid Darwíš, Umm Kulthum, Mohamed Abdel Wahab či Abd el-Halim Hafez. Od 70. let 20. století se nedílnou součástí egyptské hudební scény stává pop music. Egyptská lidová hudba se i nadále hrává na svatbách či jiných tradičních slavnostech. Mezi nejpopulárnější zpěváky současnosti patří Muhammad Munir a Amr Dijáb.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Nejpopulárnějším sportem v Egyptě je fotbal. Mezi nejpopulárnější týmy patří kluby Al Ahly, Zamalek, Ismaily, Al-Ittihad Alexandrie a Al Masry. Káhirské derby mezi týmem Al Ahly a Zamalkem patří mezi nejbouřlivější africká a světová derby. Egyptská fotbalová reprezentace patří mezi nejúspěšnější africké celky. Své kvality dokazuje především na africkém kontinentu, kde již sedmkrát vyhrála Africký pohár národů, přičemž v letech 1957 a 1959 ho získala dvakrát v řadě a v letech 2006, 2008 a 2010 dokonce třikrát, čímž vytvořila nový světový rekord.  Dalšími velmi populárními sporty v Egyptě jsou squash a tenis. Egyptský squashový tým je známý po celém světě. Nejlepším hráčem je Amr Šabana, který mezi lety 2003 až 2009 vyhrál čtyřikrát světový šampionát ve squashi. Mezi africkými basketbalovými týmy je egyptský národní tým historicky nejúspěšnější, co se týče výkonů na mistrovství světa a Olympijských hrách. Na basketbalovém mistrovství Afriky již získali rekordních šestnáct medailí včetně pěti zlatých. Úspěšná je i házenkářská reprezentace, která z osmnácti afrických šampionátů získala šestnáct medailí včetně pěti zlatých.  V roce 2007 se Omar Samra stal prvním Egypťanem a nejmladším Arabem, který vystoupil na nejvyšší horu světa Mount Everest. Expedice, která byla vedena jižní cestou, začala 25. března 2007 a skončila o devět týdnů později.", "section_level": 2}], "src_summary": "Egypt, oficiálně Egyptská arabská republika (EAR) ( جُمهورِيّةُ مِصرَ العَرَبيّةِ) (ve staré češtině \"Ejipt\") je arabská republika v severovýchodní Africe (malou částí též v Asii), ležící na Nilu. Na západě hraničí s Libyí, na jihu se Súdánem, na severovýchodě s Izraelem. Ze severu ho omývají vody Středozemního moře, z východu pak Rudé moře.", "tgt_summary": "阿拉伯埃及共和国(,),通称埃及,是东北非洲人口最多的国家,面积为1,001,450平方公里,2020年2月人口突破1亿。原存在于当地的古埃及是世界文明古国之一,与两河流域文明有一定程度的交流,不过在在希腊与罗马人的统治下,古埃及文明在公元前逐渐没落,后来被阿拉伯文化所取代。二战后,埃及于1953年由阿拉伯人建立共和国,地理上该国地跨二洲即亚洲和非洲,西奈半岛位于西南亚(西亚),而该国大部分国土位于北非地区。伊斯兰教为国教。埃及人大部分信仰伊斯兰教逊尼派,最大的宗教少数派为科普特正教。另外还有基督教其他教派和伊斯兰教什叶派;官方语言为阿拉伯语,通用英语和法语。埃及经济的多元化程度在中东地区名列前茅。", "id": 140120}
{"src_title": "Křesťan", "tgt_title": "基督徒", "src_document": [{"title": "Původ slova.", "content": "Slovo \"křesťan\" je odvozeno přes latinu z řeckého χριστιανός (\"christianos\") s významem \"náležící Kristu\" či \"kristovec\". Řecké slovo Χριστός \"christos\" je kalkem hebrejského \"Mašiach\", Mesiáš (doslova Pomazaný), což je označení očekávaného židovského krále a spasitele.  Slovo se tedy vztahuje k Ježíši Kristu, zakladateli křesťanství, ale objevuje se až po jeho smrti, poprvé ve Skutcích apoštolů, odkud plyne, že se učedníkům nového náboženství začalo říkat \"křesťané\" poprvé v Antiochii. Tito křesťané, konvertité k novému náboženství, se dle etnicko-náboženského původu rozdělují na židokřesťany, pocházející z židovské komunity, ke které patřil i Ježíš, a etnokřesťany, případně „pohanokřesťany“, kteří pocházeli z řeckého či jiného nežidovského prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Víra.", "content": "Obvykle se považuje za nutné věřit v božství, zmrtvýchvstání a vykupitelskou roli Ježíše Krista (měřítko používané drtivou většinou současných křesťanských církví i věřících hlásících se ke křesťanství).", "section_level": 1}, {"title": "Statistické vyhodnocení.", "content": "Pro statistické potřeby se někdy využívá evidence pokřtěných. Je možné zjišťovat, zda se dotyčná osoba sama považuje za křesťana či křesťanku. Tímto směrem se posunula i formulace příslušné otázky v českém sčítání lidu 2001 na rozdíl od sčítání 1991, kde byla otázka formulována výhradně jako otázka na členství.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní křesťanství.", "content": "Kulturními křesťany jsou osoby, jejichž národní kultura byla podstatně ovlivněna křesťanskou tradicí, ale samy zároveň nemusí být vůbec věřící, tedy, v současné době, nemalá část obyvatelstva vyspělých zemí. Za kulturní křesťany lze považovat i ty, kdo jsou ateisty, ale drží se některých tradic křesťanství, například slavení Vánoc.", "section_level": 1}, {"title": "Křesťané ve veřejném životě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Významní církevní činitelé.", "content": "Významné osobnosti, které se staly známými především svou aktivitou při šíření či budování křesťanství nebo svým příkladně křesťanským životem, bývají v některých církvích označovány jako světci.  Mnoho významných vědců, filosofů či spisovatelů v historii i v současnosti bylo (či je) taktéž křesťany a nezřídka se vedle práce ve svém oboru věnovali (resp. věnují) i teologii či apologetice.", "section_level": 2}, {"title": "Politici.", "content": "Zdůrazňovaná křesťanská identita je či byla typická pro politiky v mnoha křesťanských zemích, zejména pro představitele křesťansky orientovaných stran (v Česku např. KDU-ČSL). Křesťany byla většina prezidentů USA včetně současného a panovník Velké Británie je dokonce z titulu svého úřadu hlavou anglikánské církve.", "section_level": 2}], "src_summary": "Křesťan je označení pro vyznavače křesťanství, nejrozšířenějšího monoteistického abrahámovského náboženství, založeném na učení Ježíše Krista. Většina křesťanů věří, že Kristus je Boží syn a v koncepci trojjediného Boha. Rituál, kterým se člověk formálně stává křesťanem, se nazývá křest.", "tgt_summary": "基督徒(Christian)是对相信耶稣是基督和神的儿子及跟从其教导的人,现泛指基督宗教教会的成员,包括天主教信徒、正教会信徒、新教信徒、独立教会信徒在内的基督教各宗派人士,部分信奉基督教但不加入任何基督教教派或教会的信徒,亦可被称或自称为基督徒,现时全世界基督徒约有24亿人。因历史发展的缘故,汉语语境所称的「基督徒」有时指新教信徒。此名称出自《新约圣经》,当时其著作所用的通用希腊语将基督徒称为「」(),意思是“基督的人”。", "id": 733102}
{"src_title": "Počítačová síť", "tgt_title": "计算机网络", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První pokusy s komunikací mezi počítači začaly na konci 50. let 20. století (radarová síť SAGE), kdy je využívala armáda. Oblíbené se staly až v 80. letech.", "section_level": 1}, {"title": "Síťová architektura.", "content": "Síťová architektura představuje strukturu řízení komunikace v systémech, tzn. souhrn řídicích činností umožňujících výměnu dat mezi komunikujícími systémy. Komunikace a její řízení je složitý problém, proto se používá rozdělení tohoto problému do několika skupin, tzv. vrstev. Členění do vrstev odpovídá hierarchii činností, které se při řízení komunikace vykonávají.  Každá vrstva sítě je definována službou, která je poskytována vyšší sousední vrstvě, a funkcemi, které vykonává v rámci protokolu. Řízení komunikace slouží ke spolupráci komunikujících prvků, tato spolupráce musí být koordinována pomocí řídicích údajů. Koordinaci zajišťují protokoly, které definují formální stránku komunikace. Protokoly jsou tedy tvořeny souhrnem pravidel, formátů a procedur, které určují výměnu údajů mezi dvěma či více komunikujícími prvky.  Tato síťová architektura, tzv. architektura otevřených systémů (zvaná též OSA, původem v anglickém ), byla normalizována organizací ISO, která vytvořila referenční model OSI. Praktickou realizací vrstvové síťové architektury je sada protokolů TCP/IP, i když neodpovídá přesně referenčnímu modelu ISO.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace sítí.", "content": "Sítě můžeme klasifikovat podle různých hledisek. Dělíme je podle přepojování, podle druhu přenášených signálů, podle uživatele, podle přenosu dat a nejužívanějším je dělení sítí z hlediska rozlehlosti a účelu.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení sítí podle přepojování.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Komutační síť.", "content": "Komutační síť je síť s přepojováním okruhů. Jedná se o starší technologii, která se využívá již od počátků telegrafie a telefonie a v pozdějších letech i v architektuře ISDN (původem v anglickém ). Dalším příkladem jsou telefonní sítě.", "section_level": 3}, {"title": "Paketová síť.", "content": "Paketová síť je síť s přepojováním paketů. Základem je, že cesta, kterou paket „putuje“, není od zdrojového po cílový uzel známá. Každý paket se tak přenáší jinou trasou, která je ovlivněná topologií sítě, její propustností a výpadky uzlů. Samotný cílový uzel není nijak ověřován, zda existuje, a tedy musí být paket naplněn informacemi, které jsou potřebné pro jeho odeslání k síti. Když paket dorazí do uzlu, je přečtena jeho cílová adresa a popř. další služby, které obsahuje. Poté se zařadí do fronty a čeká na odeslání k požadovanému adresátovi. Příkladem je Ethernet. Jako technologie zde patří např. X.25, Frame Relay nebo ATM.", "section_level": 3}, {"title": "Dělení podle postavení uzlů.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Peer-to-peer.", "content": "Peer-to-peer nebo též peer to peer, rovný s rovným či P2P, je typ sítě, ve které jsou si všechny počítače, resp. uzly, v síti rovny. Všechny čtyři termíny mají původ v anglickém (česky doslova znamená „rovný k rovnému“ nebo „rovný s rovným“). Někdy se též tento síťový druh nazývá klient-klient. Každá stanice v síti může vyčlenit některý svůj prostředek (tiskárnu, úložné médium, adresář) ke sdílení (s heslem nebo bez něj). Jiná stanice může tyto prostředky používat, pokud si sdílený prostředek připojí a její uživatel zná případné heslo. Sdílení a hesla mohou být kdykoliv změněna nebo zrušena uživatelem, který u stanice pracuje. Tento typ sítě v podstatě nelze centrálně spravovat. Příkladem může být sdílení souborů a systémových prostředků v různých operačních systémech a souborů v internetových sítích.", "section_level": 3}, {"title": "Klient-server.", "content": "Klient-server (původem v anglickém ) je typ sítě, ve které je jeden počítač (server) nebo více počítačů (několik serverů) nadřazen jinému počítači (klientovi) či několika počítačům (několika klientům). Server poskytuje služby „běžným“ stanicím – klientům (zvaným workstation nebo pracovní stanice).  Serverů může být více typů podle poskytovaných služeb (souborový server, tiskový server, poštovní server, WWW server, FTP server atd.). Nemusí platit, že server je počítač, u malých sítí plní úlohu několika typů serverů jeden „fyzický“ počítač, u velkých sítí může např. jeden „fyzický“ počítač plnit pouze úlohu tiskového serveru. Server může dokonce sloužit i jako běžná pracovní stanice sítě (je to ovšem ojedinělé, snižuje se výkonnost a bezpečnost sítě).", "section_level": 3}, {"title": "Dělení sítí podle druhů přenášených signálů.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Analogová síť.", "content": "Analogová síť je elektronický systém, který pracuje s analogovým (spojitým) proměnným signálem, na rozdíl od digitální sítě, kde signál je obvykle jen ve dvou různých úrovních. Analogové signály můžeme rozdělovat podle média, kterým jsou přenášeny. Mluvíme tak například o akustických signálech, elektrických signálech, optických signálech apod.", "section_level": 3}, {"title": "Digitální síť.", "content": "Digitální síť představuje signály, které obsahují spíše jednotlivé šířky analogové úrovně než nepřetržitý rozsah. Výhodou ve srovnání s analogovými sítěmi je nízká ztráta kvality, která vznikla, např. kvůli hluku, nebo snadnější ukládání informací bez degradace. Na druhou stranu nevýhodou je občasná spotřeba větší energie než u analogových obvodů (při stejné funkci) a tím se produkuje více tepla. Zvyšuje se tím složitost obvodů, jako je např. začlenění chladiče. V přenosných a bateriově napájených systémech to může omezit využívání digitálních systémů. Digitální obvody jsou také někdy dražší, zejména v malých množstvích.", "section_level": 3}, {"title": "Dělení sítí podle jejich rozlehlosti.", "content": "Podle rozlehlosti sítí a zároveň podle účelu sítí rozdělujeme sítě na čtyři základní skupiny:", "section_level": 2}, {"title": "PAN.", "content": "Osobní sítě, zvané též PAN (původem v anglickém ), jsou sítě s nejmenší rozlehlostí, jsou používané pro propojení osobních elektronických zařízení typu mobilní telefon, laptop nebo PDA. Osobní počítačové sítě si nekladou za cíl co nejvyšší přenosovou rychlost (ta u PAN obvykle nepřekračuje několik megabitů za sekundu), ale spíše odolnost proti rušení, nízkou spotřebu elektrické energie nebo také třeba snadnou konfigurovatelnost. Mají velmi malý dosah, obvykle jen několik metrů.  Nejčastěji je realizovaná pomocí technologie Bluetooth, (někdy Wi-Fi), ZigBee nebo IrDA.", "section_level": 3}, {"title": "LAN.", "content": "Lokální počítačové sítě, zvané též lokální sítě, místní sítě nebo LAN (původem v anglickém ), jsou sítě propojující koncové uzly typu počítač, tiskárna, server. LAN je vždy v soukromé správě a působí na malém území. Připojená zařízení pracují v režimu bez navazování spojení, sdílí jeden přenosový prostředek (drát, radiové vlny), ke kterému je umožněn mnohonásobný přístup.  Přenosové rychlosti LAN začínají na desítkách megabitů za sekundu, od roku 2004 umožňují přenos s rychlostí až několik gigabitů za sekundu.  Mezi lokální sítě patří:", "section_level": 3}, {"title": "MAN.", "content": "Metropolitní sítě, zvané též MAN (původem v anglickém ), jsou sítě umožňující rozšíření působnosti lokálních sítí jejich prodloužením, zvýšením počtu připojených stanic a zvýšením rychlosti. Rychlost MAN sítí bývá vysoká a svým charakterem by se dala zařadit k sítím LAN. Sítě mohou být jak privátní, tak veřejné, které provozovatel pronajímá různým uživatelům.  Normalizovaná metropolitní síť existuje jen jedna, a tou je protokol DQDB (původem v anglickém ). DQDB je založen na koncepci ATM, kdy je obdobně kapacita rozdělena na malé kousky (buňky) s pevnou délkou (53 bytů; 48 bytů dat a 5 bytů záhlaví), a mezi účastníky komunikace musí být vytvořeno virtuální spojení.", "section_level": 3}, {"title": "WAN.", "content": "Rozlehlé sítě, zvané též WAN (původem v anglickém ), jsou sítě umožňující komunikaci na velké vzdálenosti. Bývají obvykle veřejné, ale existují i privátní WAN sítě. Jsou to sítě typicky pracující prostřednictvím komunikace se spojením, které nepoužívají sdílený prostředek.  Přenosové rychlosti se velmi liší podle typu sítě. Začínají na desítkách kilobitů za sekundu, ale dosahují i rychlostí řádu několik gigabitů za sekundu. Příkladem takové sítě může být internet.", "section_level": 3}, {"title": "Dělení sítí podle vlastnictví.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Veřejná datová síť.", "content": "Veřejná datová síť (PDN, původem v anglickém ) je druh veřejné telekomunikační sítě, která slouží k přenosu dat. Provozovateli jsou spojové organizace (správy spojů) nebo jiné subjekty splňující legislativní požadavky, které nabízejí své služby veřejnosti.  Sítě se vytváří za účelem komunikace s jinými subjekty (také připojenými k veřejné datové síti), aby prostřednictvím veřejné datové sítě propojovaly mezi sebou své dílčí lokální sítě apod.", "section_level": 3}, {"title": "Privátní síť.", "content": "Privátní síť využívá speciální privátní IP adresy podle standardů daných RFC 1918 a RFC 4193. Privátní adresy jsou běžně používány pro domácí, kancelářské a podnikové lokální sítě (LAN), kde veřejné adresy (tj. globálně směrovatelné v internetu) nejsou žádoucí nebo nejsou dostupné. Privátní rozsahy IP adres byly definovány jako nástroj pro zpomalení vyčerpání IPv4 adres. Nyní jsou též součástí nastupující generace pro Internet Protocol verze 6 (IPv6).", "section_level": 3}, {"title": "Virtuální privátní síť.", "content": "Virtuální privátní síť (VPN, původem v anglickém ) umožňuje propojení několika počítačů prostřednictvím (veřejné) nedůvěryhodné počítačové sítě. Lze tak snadno dosáhnout stavu, kdy spojené počítače budou mezi sebou moci komunikovat, jako kdyby byly propojeny v rámci jediné uzavřené privátní (a tedy důvěryhodné) sítě. Při navazování spojení je totožnost obou stran ověřována pomocí digitálních certifikátů, dojde k autentizaci, veškerá komunikace je šifrována, a proto můžeme takové propojení považovat za bezpečné.", "section_level": 3}, {"title": "Síťová zařízení.", "content": "Pojmem síťové zařízení se označují všechna zařízení (prvky) připojené do počítačové sítě, která přijímají a vysílají data.", "section_level": 2}, {"title": "Aktivní síťové prvky.", "content": "Aktivní síťové prvky jsou všechna zařízení, která slouží ke vzájemnému propojení v počítačových sítích. Aktivní síťový prvek je všechno to, co nějakým způsobem aktivně působí na přenášené signály – tedy je zesiluje a různě modifikuje. Mezi aktivní prvky se řadí především opakovač, hub, switch, bridge nebo router. Patří zde však i další zařízení jako například síťová karta, tiskový server nebo host adapter.", "section_level": 2}, {"title": "Opakovač.", "content": "Repeater nebo též opakovač či někdy špatně pojmenován zesilovač je elektronický aktivní síťový prvek, který přijímá zkreslený, zašuměný nebo jinak poškozený signál a opravený, zesílený a správně časovaný ho vysílá dále. Tak je možné snadno zvýšit dosah média bez ztráty kvality a obsahu signálu. Opakovače patří do první (fyzické) vrstvy referenčního modelu OSI, protože pracují přímo s elektrickým signálem.", "section_level": 3}, {"title": "Hub.", "content": "Hub nebo též rozbočovač je prvek, který umožňuje její větvení a je základem sítí s hvězdicovou topologií. Chová se jako opakovač. To znamená, že veškerá data, která přijdou na jeden z portů (zásuvek), zkopíruje na všechny ostatní porty, bez ohledu na to, kterému portu (počítači a IP adrese) data náleží. To má za následek, že všechny počítače v síti „vidí“ všechna síťová data a u větších sítí to znamená zbytečné přetěžování těch segmentů, kterým data ve skutečnosti nejsou určena. Hub je velmi jednoduché aktivní síťové zařízení. Nijak neřídí provoz, který skrz něj prochází. Signál, který do něj vstoupí, je obnoven a vyslán všemi ostatními porty.", "section_level": 3}, {"title": "Switch.", "content": "Switch nebo též síťový přepínač je prvek propojující jednotlivé segmenty sítě. Switch obsahuje větší či menší množství portů (až několik stovek), na něž se připojují síťová zařízení nebo části sítě. Pojem switch se používá pro různá zařízení v celé řadě síťových technologií. Pracuje na druhé (linkové) vrstvě OSI modelu. Vedle vyššího výkonu (stanice připojené k různým rozhraním switche navzájem nesoutěží o datové médium) znamená přínos i pro bezpečnost sítě, protože médium již není sdíleno a data se vysílají jen do rozhraní, jímž je připojen jejich adresát.", "section_level": 3}, {"title": "Bridge.", "content": "Bridge nebo též most je zařízení, které spojuje dvě části sítě na druhé (linkové) vrstvě referenčního modelu ISO/OSI. Most je pro protokoly vyšších vrstev transparentní (neviditelný), odděluje provoz různých segmentů sítě a tím zmenšuje i zatížení sítě. Most odděluje provoz dvou segmentů sítě tak, že si ve své paměti RAM sám sestaví tabulku MAC (fyzických) adres a portů, za kterými se dané adresy nacházejí. Leží-li příjemce ve stejném segmentu jako odesílatel, most rámce do jiných částí sítě neodešle. V opačném případě je odešle do příslušného segmentu v nezměněném stavu (týká se pouze tzv. Unicast rámců, které jsou určeny jedinému příjemci).", "section_level": 3}, {"title": "Router.", "content": "Router nebo též směrovač je zařízení, které procesem zvaným routování přeposílá datagramy směrem k jejich cíli. Routování probíhá na třetí (síťové) vrstvě referenčního modelu ISO/OSI. Obecně jako router může sloužit jakýkoliv počítač s podporou síťování a pro routování v menších sítích se často dodnes používají běžné osobní počítače, do vysokorychlostních sítí jsou však jako routery používány vysoce účelové počítače obvykle se speciálním hardwarem, optimalizovaným jak pro běžné přeposílání (forwarding) datagramů, tak pro specializované funkce jako šifrování u IPsec tunelů.", "section_level": 3}, {"title": "Pasivní síťové prvky.", "content": "Mezi pasivní prvky se řadí především datové rozvaděče, které fyzicky přenášejí data do počítače.", "section_level": 2}, {"title": "Topologie sítí.", "content": "Topologie sítí se zabývá zapojením různých prvků do počítačových sítí a zachycením jejich skutečné (reálné) a logické (virtuální) podoby (datové linky, síťové uzly). Topologii lze zvažovat jako určitý tvar či strukturu dané sítě. Tento tvar nemusí nutně korespondovat se skutečným \"fyzickým\" rozvržením prvků, zapojených v síti. Například počítače v malé domácí síti mohou být uspořádány v pomyslném kruhovém tvaru, ale nemusí to nutně znamenat, že jejich \"logické\" zapojení představuje příklad kruhové topologie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Počítačová síť () je v informatice označení pro technické prostředky, které realizují spojení a výměnu informací mezi počítači. Umožňují tak uživatelům komunikaci podle určitých pravidel, za účelem sdílení využívání společných zdrojů nebo výměny zpráv. V roce 2017 je většina počítačových sítí propojena do globální celosvětové sítě zvané Internet, která používá sadu protokolů TCP/IP.", "tgt_summary": "计算机网络(英语:computer network),通常也简称网络,是指容许节点分享资源的数码电信网络。在电脑网络,电脑设备会透过节点之间的连接(数据链路)互相交换数据。传输媒介可分为有线及无线两类——有线的可用到双绞线、光纤电缆等媒介;无线则可用到Wi-Fi、NFC。", "id": 2303299}
{"src_title": "Ježíš Kristus", "tgt_title": "耶稣", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Jméno Ježíš je česká podoba řeckého (\"Iésús\"), které vzniklo helenizací vlastního jména (\"Jehošua\"), případně staženého tvaru (\"Ješua\"), což je židovská forma jeho jména, spolu s přívlastkem ha-Nocri tj. Nazaretský. První část jména (יָה) je zkrácenou formou Božího jména „JHVH“, druhou část pak tvoří sloveso (\"jáša‘\") „pomáhat“, „zachraňovat“, „spasit“. Celé jméno pak lze přeložit jako „záchrana přichází od Boha“. V přesném smyslu „Bůh je záchrana“. Přívlastek „Kristus“ je taktéž řeckého původu ( \"christos\") a je doslovným překladem hebrejského (\"mašíach\"), jež znamená „pomazaný“, „mesiáš“, tedy židy očekávaný vykupitel Izraele. Přívlastek \"Nazaretský\" se v řeckém originále vyskytuje ve tvaru \"Nazarénos\" a \"Nazóraios\" a jeho původ není jasný. Z koncilní interpretace řecké přejímky Nazoraios ve smyslu Apo Nazaret vychází překlad „z Nazaretu“. Tvar Nazoraios snad etymologicky pochází z aramejského Nasuraia (aram. „Ten Hledící“ nebo „Hlídající“), označujícího původně mystické či gnostické kazatele vysvěcené Janem Křtitelem. Jiný výklad předpokládá původ v nazírství, zvláštním zasvěcení se Bohu.", "section_level": 1}, {"title": "Život podle historických pramenů.", "content": "Pro zkoumání historické osobnosti Ježíše Nazaretského se využívá textové, historické a literární kritiky biblických a souvisejících textů. Kromě toho se zkoumají další prameny, jako mimokřesťanské texty pocházejí buď ze židovského (Flavius Iosephus, Talmud) nebo z římského prostředí (Plinius mladší, Tacitus, Suetonius) a biblická archeologie. Zásadním problémem pro historické zkoumání Ježíšova života jsou klíčové písemné prameny (evangelia), které vznikly s časovým odstupem asi 30-70 let, s účelem šířit náboženské myšlenky, nikoli zachytit historii, a které nelze dostatečně konfrontovat s prameny jiného původu.  Většina badatelů předpokládá, že Ježíš byl reálně existující historickou osobností. Zřejmě šlo o galilejského rabína a židovského náboženského reformátora, který se narodil krátce před začátkem letopočtu. Většina údajů o jeho životě však zůstává nejistá a hypotetická. Mezi kritiky historické existence postavy Ježíše patří Richard Carrier, který tvrdí, že neexistuje důkaz Ježíšovy existence, který by byl nezávislý na Novém zákoně a že každý příběh v evangeliích má zřetelný alegorický nebo propagandistický záměr.", "section_level": 1}, {"title": "Život podle Nového zákona.", "content": "Křesťanský příběh Ježíše Krista popisuje Nový zákon v evangeliích, ve třech synoptických a poněkud odlišném Janově. Další informace podávají apokryfní evangelia, které však církve neuznávají za závaznou součást Bible.", "section_level": 1}, {"title": "Narození.", "content": "Evangelia označují Ježíše jako „syna Josefova“, „syna Josefova z Nazareta“ a jako „syna Mariina“. Josef byl tesařem a nedochovalo se o něm mnoho dalších spolehlivých údajů, je možné, že se nedožil Ježíšova veřejného působení. O Ježíšově matce Marii se evangelia a Skutky apoštolů zmiňují ještě na dalších místech a po smrti svého syna patřila k raně křesťanské obci v Jeruzalémě. Evangelia zmiňují také Ježíšovy bratry či bratrance Jakuba, Josefa, Šimona a Judu, avšak vzhledem k širšímu vymezení slova ἀδελφός (\"adelfos\") nelze s jistotou určit, zda Ježíš nějaké sourozence měl.  Markovo evangelium o Ježíšově dětství mlčí a Janovo evangelium před záznam o jeho vystoupení předřazuje pouze básnicko-teologický prolog, který s využitím řeckého filosofického pojmu λόγος (\"logos\", slovo) líčí Ježíše jako odvěkou boží tvůrčí sílu, skrze niž vznikl celý svět. Evangelium Matoušovo a Lukášovo, společně s některými pozdějšími apokryfními texty, věnují Ježíšovu narození a dětství značnou pozornost. I když některé jednotlivé údaje mohou být historicky věrné, má jejich líčení často spíše legendární charakter a někteří historikové poukazují i na to, že se v nejstarších vrstvách Nového zákona žádné informace tohoto druhu neobjevují.  Matoušovo a Lukášovo líčení Ježíšova narození však mělo bezesporu nesmírný vliv na formování křesťanské teologie a kultury. Hlavním smyslem těchto líčení Ježíšova narození je především poselství pro čtenáře evangelia, které chce předložit, kým Ježíš od počátku byl. Představují tedy ranou christologii zpracovanou pomocí vyprávění. Ježíšovy rodokmeny mají Krista zapojit do linie významných náboženských a světských vůdců Izraele, příběh o početí z Ducha svatého a narození z panny ukazuje Ježíšův božský původ. Vyprávění o útěku Ježíšovy rodiny do Egypta před záští krále Heroda Velikého navazuje na pobyt izraelského národa v Egyptě (viz Exodus), poukazuje na boží péči o Ježíše a umožňuje na dítě aplikovat staré biblické texty a přeznačit je na předpovědi událostí spojených s Ježíšem.", "section_level": 2}, {"title": "Místo narození.", "content": "Historická svědectví, která jsou k dispozici, neumožňují určit přesně datum Ježíšova narození a smrti. Podle Matoušova evangelia se Ježíš narodil v judském městečku Betlémě, v čemž shledává naplnění starozákonního proroctví Micheášova. Proto někteří historikové nepovažují tento údaj za zcela spolehlivý a domnívají se, že se může jednat o legendární údaj vytvořený na základě připodobnění Ježíše ke králi Davidovi, který pocházel právě z Betléma.  Údaj, že Ježíš žil v galilejském Nazaretě, odkud dostává Ježíš také přídomek „Nazaretský“, případně „Nazorejský“. je pak obecně považován za autentický, neboť v Ježíšově době nebyla s tímto místem spojována žádná očekávání. Evangelium podle Matouše sice uvádí, že tento údaj byl proroky předpovězen, avšak starozákonní proroctví tento údaj neobsahují; snad se může jednat o další davidovský odkaz, když kniha Izajáš nazývá mesiáše „proutkem“ (נצר \"néser\") z Jišajova pařezu.", "section_level": 3}, {"title": "Datum narození.", "content": "Biblická datace Ježíšova narození není jednoznačná: Evangelium podle Matouše klade Ježíšovo narození před smrt Heroda Velikého, k níž došlo roku 4 př. n. l., zatímco Evangelium podle Lukáše je klade do souvislosti s římským sčítání lidu, které se událo za působení syrského místodržitele P. Sulpicia Quirinia. Doklady o censu hovoří o roce 6 n. l., avšak je možné, že se nejednalo o první sčítání lidu za Quiriniova místodržitelství. Další indicii může představovat betlémská hvězda, snad neobvyklá konjunkce planet, již bylo možné v Judeji pozorovat roku 7 př. n. l. Porovnáním údajů o vystoupení Ježíšova předchůdce (Jana Křtitele v 15. roce vlády císaře Tiberia, tedy roku 28 n.l.) a samotného Ježíše, jemuž tehdy bylo asi třicet let, vychází rok Ježíšova narození někdy kolem přelomu letopočtu. Většina historiků dnes klade Ježíšovo narození mezi roky 7 a 4 př. n. l.  Rok Ježíšova narození se pokusil vypočítat jako první na základě historických záznamů, dostupných v 6. století, mnich Dionysius Exiguus, který však tento rok neurčil přesně. Na základě Dionysiova výpočtu se přesto začal užívat křesťanský letopočet, který je dnes letopočtem celosvětově nejběžněji používaným. Ke slovu přišel znovu asi před deseti lety, zvláště díky studiím Giorgia Fedalta, který využil výsledků pozorování washingtonské U. S. Naval Observatory a klade Ježíšovo narození do roku 1 před naším letopočtem.  Tradiční datum oslavy Ježíšova narození, 25. prosinec (Vánoce), se ustanovuje ve 3. století v souvislosti s velikonočním cyklem (srov. původ Vánoc). Ve druhé polovině 20. století se však zejména mezi liturgisty ujala myšlenka, že 25. prosinec je pouze konvenční datum, které si zvolili římští křesťané, aby vytlačili kult nepřemožitelného Slunce, tzn. svátek Mitrův nebo císařův, který připadal na zimní slunovrat. Je pravdou, že po Konstantinově ediktu by církev mohla mít touhu zužitkovat nějaký svátek zanikajícího pohanství, nikoli však vymýšlet z ničeho nic datum tak zásadního významu. Navíc, kult nepřemožitelného Slunce zavedl císař Aurelianus roku 274, zatímco první zmínku o 25. prosinci jako dni Narození Krista nacházíme u Hippolyta Římského roku 204 (Komentář ke knize proroka Daniela). K tomu lze připojit také homilii Jana Zlatoústého z roku 386, kde tvrdí, že římská církev zná datum Kristova narození z archivu římské říše, ve kterém se uchovala akta o sčítání lidu provedeném na rozkaz císaře Augusta.", "section_level": 3}, {"title": "Dětství.", "content": "Kromě narození a navazujících událostí, zejména útěku do Egypta, tamním pobytu a návratu, popisuje Nový zákon jen jednu další událost z Ježíšova dětství. Je jím příběh z Lukášova evangelia o dvanáctiletém Ježíši v jeruzalémském chrámě, kde diskutoval s učiteli poté, co se o pesachu ztratil rodičům. Další události a zázraky konané chlapcem Ježíšem popisují apokryfní evangelia dětství, např. zmíněné Pseudo-Tomášovo evangelium dětství.", "section_level": 2}, {"title": "Křest Krista.", "content": "Hlasatel pokání Jan Křtitel, který působil v poušti poblíž řeky Jordánu (podle Bible) a křtil zde kajícníky na znamení lítosti a odpuštění hříchů, je v Novém zákoně líčen a křesťanstvím chápán jako „předchůdce Páně“. Zda Ježíš sám patřil po nějakou dobu k jeho okruhu, není jisté; přes zjevné rozdíly mezi asketou Janem a Ježíšem přijímajícím pozvání na hostiny však sdíleli naléhavou, radikální etiku spojenou s vizemi blížícího se konce světa. Setkání obou mužů vyvrcholilo tím, že se Ježíš nechal od Jana pokřtít jako další kajícníci. Údajně se tak stalo v lokalitě Qasr al-Jahúd. O této události zpravují všechna čtyři kanonická evangelia a vykládají ji jako mesiášskou iniciaci Ježíše: Podle jejích líčení se při křtu ozval z nebe hlas a označil Ježíše za vyvoleného Božího syna. Křest v Jordánu je historiky považován za věrohodně doložený, pro shodu všech čtyř evangelií a především proto, že pozdější křesťané neměli důvod vymýšlet si událost, která staví Jana do pozice autority vůči Ježíšovi. Křest je zároveň Biblí líčen jako začátek Ježíšova veřejného vystoupení. Podle Janova evangelia Ježíšovi učedníci poté po nějakou dobu křtili v jeho přítomnosti a byl o ně větší zájem než o Jana. Na vrcholu svého působení však se Ježíš vzdal pevného místa a začal vystupovat jako putující kazatel v Galileji a okolních územích.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejné působení.", "content": "Ježíš strávil většinu svého života v Galileji pod vládou Heroda Antipy. Až někdy ve věku třiceti let začal kázat a působit jako thaumaturg a vykladač Zákona. Sám říkal, že se narodil proto, aby vydal svědectví pravdě ()  Mnohým jednáním Ježíš narušoval dobové a náboženské konvence. Porušoval některá židovská pravidla (uzdravování nebo sbírání klasů v sobotu). Navzdory tehdejší vysoké hodnotě rodinných vazeb vyjádřil vícekrát, že vztah s Bohem překonává i rodinné vazby: např. opuštění rodičů ve dvanácti letech v chrámu (), oslovení matky při svatbě v Káni, reakce na slova „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.“ () a rovněž své učedníky vyzýval k opuštění všeho pro hlásání evangelia, narušoval pojetí výlučnosti Židů atd. Nábožensky motivované veřejné očištění chrámu byla jedním z důvodů jeho zadržení před ukřižováním.", "section_level": 2}, {"title": "Uzdravování.", "content": "Zázraky nebyly (a v některých filosofických okruzích nejsou dodnes) vnímány jako porušování přírodních zákonů (takový pojem tehdy neexistoval), ale jako znamení Boží moci, prorockého vhledu do skutečnosti.  V Bibli je zaznamenáno mnoho případů zázračného uzdravení jak tělesného, tak i duševního. Jde o horečky, slepotu, malomocenství a jeho příznaky, navrácení života mrtvému a další. Zvláštním případem uzdravování bylo vyhánění zlých duchů, praktikované některými křesťanskými církvemi dodnes (viz exorcismus), kteří měli způsobovat jak tělesné tak duševní trápení a nemoci. Při uzdravení dochází v Bibli často též k obrácení dotyčného, popř. jeho vyznání.  Podle biblických vyprávění Ježíš uzdravoval lidi, kteří k němu přišli, často pouhým dotykem či modlitbou. V Bibli se můžeme dočíst, že Ježíš uzdravoval chromé i slepé, na které narazil. Například v uzdraví Ježíš dítě královského služebníka jenom, že mu řekne na požádání, že jeho syn je živý, a když se vrátí domů, nalezne svého syna živého.", "section_level": 2}, {"title": "Učedníci a stoupenci.", "content": "Od počátku Ježíšova veřejného působení se kolem něho formoval okruh přívrženců. Vedle běžných posluchačů, kteří v počtu stovek až tisíců docházeli na Ježíšova kázání, když byl nablízku, a poskytovali mu podporu a pohostinství, se vyhranila skupina nejbližších učedníků. Lukášovo evangelium zná širší okruh sedmdesáti či dvaasedmdesáti učedníků, vyslaných Ježíšem jako hlasatelé božího království. Především však Ježíše následovalo na jeho cestách „Dvanáct“, skupina učedníků dnes často označovaná jako dvanáct apoštolů, v čele s Šimonem Petrem, Janem a Jakubem Starším. Podle biblického podání je Ježíš sám vybral a povolal, tedy vyzval je, aby opustili majetek, práci a rodinu (přinejmenším Petr byl ženatý) a putovali s ním.  Vzhledem k dobovým zvyklostem neobvykle pozitivní byl Ježíšův vztah k ženám. Vedle matky Marie se v jeho blízkosti objevují Marie Magdalská, Lazarovy sestry Marie a Marta, matka Jakuba a Jana Salomé a mnoho dalších. Ženy ze svých prostředků Ježíše a jeho učedníky podporovaly a některé je dokonce doprovázely. Ženy hrají klíčovou roli v mnoha novozákonních příbězích a Ježíš s nimi jednal se stejnou vážností jako s muži.", "section_level": 2}, {"title": "Odsouzení a smrt.", "content": "Všechna kanonická evangelia se shodují na skutečnosti, že Ježíš byl popraven ukřižováním v Jeruzalémě při nebo před židovským svátkem Pesach. K popravě došlo za působení Pontia Piláta, prefekta judské provincie v letech 26 až 36. Vzhledem k tomuto zvláště potupnému způsobu smrti, který kanonická evangelia líčí, považují historikové Ježíšovo ukřižování za historicky zcela hodnověrné. Svědectví je podepřeno též židovskými prameny (viz výše).  Markovo evangelium označuje za den jeho smrti začátek Pesachu, pátek 15. nisanu, Janovo evangelium hovoří o odpoledni 14. dne měsíce nisanu, tedy předvečeru svátku. Vzhledem k tomu, že je obtížné si představit Ježíšovu popravu právě během největší ze židovských slavností, zdá se, že je z historického hlediska Janovo vyprávění přesnější. V těchto letech pak 14. nisan připadal na pátek 7. dubna 30 nebo 3. dubna 33. Je-li se možno spolehnout na údaj, že když Ježíši bylo na začátku jeho veřejného působení třicet let a že toto působení trvalo tři roky, připadá jako nejpravděpodobnější datum Ježíšovy smrti 7. duben roku 30.  V otázce, který z těchto důvodů pro obžalobu Ježíšovu a jeho odsouzení byl nejdůležitější, existují rozličné názory. V Ježíšově působení bylo vícero prvků, které mohly být pro část židovského obyvatelstva těžko stravitelné: vyhnání penězoměnců z jeruzalémského chrámu, spory s farizeji a saduceji, učení o Ježíšově těle coby pokrmu a další. Hlásání božího království mohlo být také vnímáno jako politicky nebezpečné jak ze strany Římanů, tak židů. Je zřejmě nemožné posoudit, který z těchto prvků sehrál při Ježíšově odsouzení hlavní úlohu.", "section_level": 2}, {"title": "Prázdný hrob.", "content": "Podle všech evangelií bylo Ježíšovo tělo bezprostředně po smrti sňato z kříže, zabaleno do pláten a položeno do skalního hrobu, který patřil Josefu z Arimatie. Přes rozdílnost vyprávění jednotlivých evangelií lze pak konstatovat, že některé ženy šly posléze navštívit Ježíšův hrob, ale jeho tělo tam již nenašly, a že církev od počátku tento prázdný hrob vysvětlovala Ježíšovým vzkříšením. Židovská velerada vysvětlovala tuto skutečnost krádeží Ježíšova těla, kterou spáchali jeho učedníci, když římská hlídka u hrobu spala.  Avšak ani církev nedokazovala Ježíšovo vzkříšení z faktu prázdného hrobu, nýbrž zjeveními Ježíše jeho učedníkům, kteří začínají hlásat, že Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých. Ač se objevily snahy vysvětlovat tato zjevení jako důsledek euforie či halucinace učedníků, případně jako podvod jejich či pisatelů evangelií a dalších novozákonních spisů, důvěryhodnost těchto teorií zpochybňuje vícero okolností, nejvíce pak fakt, že všichni apoštolové museli pro obhajobu svého tvrzení ustát za cenu vlastního života. V případě podvodu pak lze předpokládat, že by zprávy o Ježíšově vzkříšení byly přesvědčivější a harmoničtější: rozdíly a rozpory mezi jednotlivými prameny tak potvrzují společné historické jádro.", "section_level": 2}, {"title": "Nanebevstoupení.", "content": "Matoušovo a Lukášovo evangelium nekončí prázdným hrobem a tím, jak se učedníci a některé ženy setkaly se vzkříšeným Kristem. Poslední událostí, kterou popisují, je Ježíšovo nanebevstoupení. Ježíš tehdy vystoupil ke svému Otci a dal učedníkům takzvané velké poslání - jít do celého světa (počínajíc Jeruzalémem, Judskem a Samařím) a zvěstovat evangelium. Tím, kdo je v tom bude vést, bude Duch svatý, na jehož seslání měli počkat. To je však okamžik, kde již začínají dějiny církve.", "section_level": 2}, {"title": "Ježíš podle apokryfů.", "content": "O Ježíšovi pojednávají i další knihy, které nebyly zařazeny do Nového zákona, tzv. apokryfní a pseudepigrafní knihy. Známá jsou například \"evangelia dětství\", kde se líčí Ježíšův pobyt s rodinu v Egyptě. Mezi taková evangelia patří například Tomášovo evangelium dětství. V pravoslavných církvích je populární také alternativní evangelium o Ježíšově narození, tzv. Jakubovo evangelium.  Další apokryfy o Ježíšovi jsou většinou různá logia (\"ztracené\" výroky Ježíše Krista, např. Filipovo nebo Tomášovo evangelium) nebo vyprávění samotných apoštolů (např. Bartolomějovo evangelium, které obsahuje některá mystická učení raných křesťanů).", "section_level": 1}, {"title": "Ježíšovo učení.", "content": "Ježíš hlásá dobrou zvěst (εὐαγγέλιον \"euangelion\", evangelium) o osvobození od jha formálních a rituálních náboženských požadavků a znovuobjevení a posílení jejich jednotících principů: autentičnosti, plnosti a neokázalosti v lásce k Bohu a k bližnímu. Toto osvobození je spojeno s pokáním, obrácením, změnou smýšlení. Požadavky jsou zaměřeny na odpovědnost a smýšlení jednotlivců, nikoliv na vzpouru vůči státnímu nebo náboženskému systému jako celku. Ježíš podporuje pokorné, upřímné, statečné, spravedlivé, utiskované, nemocné atd. a přitom hrozí pyšným, pokrytcům, lidem parazitujícím na náboženství k vlastnímu prospěchu. Klade důraz na milosrdenství, odpuštění, lásku k nepřátelům, sebekritičnost, odpovědnost za aktivní využití života (podobenství o hřivnách, ), ukazuje smysl sebezáporu, utrpení a snášení obtíží. Etické principy sounáležitosti a milosrdenství k bližním klade nad náboženskou, etnickou či rodinnou příslušností i nad planou servilitu vůči Bohu. Je kladen důraz na víru, která se projevuje nejen ovocem ducha, ale i zázraky a mocnými činy; současně v podobenstvích a kázáních podporoval racionální uvažování a rozeznávání „znamení doby“. Dle novozákonního podání Ježíš cílevědomě organizoval šíření svého učení příkladem i výkladem.  V období jeruzalémských událostí před Ježíšovým ukřižováním se objevuje i myšlenka výkupné hodnoty Ježíšova utrpení a smrti, zejména v Ježíšově proslovu nad chlebem při poslední večeři (moje tělo, které se láme/vydává za vás). Tato myšlenka byla později v rámci vývoje křesťanství propracována do ucelené teologie vykoupení, na niž navazuje i teologie svátostí.  Ježíšovo sebepojetí není z evangelií jednoznačně zřejmé, což se promítá i v teologických sporech raného křesťanství.", "section_level": 1}, {"title": "Ježíš v pojetí různých náboženství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanství.", "content": "Ježíš Kristus je křesťany považován za Božího Syna, který se vtělil, stal se člověkem a žil mezi lidmi, nakonec byl zabit (ukřižován) a po třech dnech vstal z mrtvých, byl vzkříšen a tato zázračná událost přináší všem jeho následovníkům spásu. Jeho život a působení je středem křesťanské víry. Křesťané ho považují za zakladatele křesťanské víry (v religionistice se někdy můžeme setkat s přisuzováním založení křesťanství sv. Pavlovi).  Pro křesťany je Ježíš Kristus očekávaným Mesiášem, Spasitelem, Bohem, který lidem přinesl spásu. Je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, je vyvrcholením Božího zjevení. Veškeré dějiny spásy mají v něm svůj střed – o něm hovořili proroci a celý Starý zákon, k němu a k jeho království směřují dějiny. Řecky je někdy nazýván „Pantokrátór“, vševládný. Je též tím, kdo povede poslední soud.  Podle křesťanské tradice byl Ježíš Kristus i dokonalým člověkem, je vzorem pro jednání křesťana a základem jeho morálky. Jednání křesťana má odpovídat tomu, co Ježíš učil a jak jednal. Tento princip se latinsky označuje \"imitatio Christi\" (napodobování Krista) a je obdobou judaistického \"imitatio Dei\" (napodobování Boha). Víra v to, kým Ježíš skutečně byl, se vyvíjela velmi intenzivně a dlouhodobě. Hlavními etapami tohoto vývoje jsou ekumenické koncily, které formulovaly hlavní christologická dogmata křesťanské víry v Ježíše Krista. Pro pochopení křesťanské víry v Ježíše Krista je pravděpodobně nejvýznamnějším čtvrtý ekumenický koncil, jenž se roku 451 sešel v Chalkedonul (451) a jeho formulace \"„jedna osoba ve dvou přirozenostech (tj. božské a lidské), bez smíšení, beze změny, bez oddělení a bez rozloučení“\". Ne všechny křesťanské církve však tento koncil přijímají.  Jako typologický předobraz Ježíše Krista ve Starém zákoně může být chápána jakákoliv z mesiánských postav (Mojžíš, král David, a další).", "section_level": 2}, {"title": "Judaismus.", "content": "Ježíše líčí Nový zákon jako obřezaného Žida, znalého náboženského zákona, jejž lidé oslovují jako \"rabbiho\", učitele Zákona. První generace křesťanů pocházela z velké části ze Židů a prvokřesťanské společenství bylo možné dlouho považovat za jednu z četných židovských sekt. I novozákonní knihy zaznamenávají, že se křesťané účastnili bohoslužebného života synagogy, se židy se stýkali a považovali se za následovníky judaismu. Díky existenci mnoha řecky hovořících židovských komunit ve Středomoří se nové náboženství mohlo rychle šířit. Brzy však mezi oběma skupinami dochází ke střetům a zřejmě v souvislosti s dvěma židovskými povstáními (66–70 a 133–135) dochází k odcizení obou skupin. Další generace židokřesťanů zřejmě splývá s celou církví, tvořenou křesťany ze židovství a z pohanství, a ztrácí svou vyhraněně židovskou identitu. Ponětí o Ježíšově osobě z judaismu však prakticky úplně nevymizela. Pro židy, kteří se nestali křesťany, zůstává Ježíš heretikem, pokud o něm ovšem věděli. V Ježíšově době si však mezi židovským obyvatelstvem zřejmě získalo větší proslulost množství jiných reformátorů židovství. Z hlediska židovství byla osoba Ježíše problematická nikoli kvůli jeho učení, ale kvůli křesťanské víře, která označovala Ježíše za Boha.  Teprve od začátku 20. století se mnozí Židé začali o Ježíše, coby učitele Zákona, zajímat a začali jeho učení studovat v kontextu židovských dějin. Někteří z nich nacházejí překvapivé shody mezi Ježíšovým učením a učením farizejů, které evangelia karikují jako pokrytce. Jiní autoři poukazují na podobnosti s židovskou sektou esejců. Poslední generace židovských teologů běžně vnímá Ježíše jako součást židovských dějin 1. století, ovšem neuznává jej jako syna Božího či Boha, ale jako pozoruhodného kritika náboženských omylů a morálních poklesků své doby. Někteří badatelé si též začínají všímat kabalistických prvků v Ježíšově učení a na základě toho jej rovnou označují za nejznámějšího kabalistu 1. století křesťanského letopočtu.  Nejkritičtější postoj vůči kultu Ježíše z Nazaretu zaujímají od počátku ortodoxní židé, kteří Ježíše kvůli jeho vlastnímu tvrzení, že je synem Božím a Mesiášem, považují za heretika, nebo pomatence. Ve skutečnosti ale naprostá většina současných ultraortodoxních židů (\"Charedim\") žije v uzavřených společenstvích, a otázky vztahu k Ježíši Kristu nepovažuje za důležité.", "section_level": 2}, {"title": "Islám.", "content": "Ježíš (arab. يسوع Jasú' či عيسى \"Ísá\") je pro muslimy jedním ze čtyř velkých proroků (Abrahám, Jákob, Mojžíš, Ježíš), kteří předcházeli poslednímu a největšímu poslu Božímu, Muhammadovi. Muslimové nevěří, že byl Ježíš ukřižován, ani že sňal hříchy světa, ani že by po své smrti byl vzkříšen. Stejně tak odmítají názor, že by mohl být božím synem, což považují za rouhání proti jedinosti a jedinečnosti boží. Některé aspekty křesťanské christologie však muslimové uznávají, např. narození z panny. Muslimové rovněž věří, že se právě Ježíš před dnem soudu navrátí na zem, obnoví spravedlnost a porazí „falešného proroka“ (Másih ad-Dadždžál). Ježíš je předmětem úcty muslimů, stejně jako jeho matka Marie (arab. \"Marjam\").", "section_level": 2}, {"title": "Mormonismus.", "content": "V mormonismu (americkém náboženském hnutí, založeném Josephem Smithem) je Ježíš Kristus považován za jednoho ze 3 bohů, kteří se starají o Plán spásy na planetě Zemi (spolu s Bohem Otcem a Duchem Svatým). Je oddělený od obou zbylých bohů a má vlastní tělo (stejně jako Bůh Otec, který má taktéž fyzické tělo) (viz učení CJKSPD).  Podle mormonismu nevykonal Ježíš svou spásnou oběť pouze na kříži, ale započal ji v zahradě Getsemanské při tzv. Usmíření. Tehdy na něj byly naloženy hříchy světa, které musel donést až na Golgotu k ukřižování. Poté, co vstal z mrtvých, navštívil několik dalších národů na zemi (viz Kniha Mormonova).  Mormoni nepoužívají krucifixy ani kříže. Ježíše Krista zobrazují v jiných situacích a podobách. Některé odštepené mormonské fragmenty věří, že Ježíš byl ženatý (nebo dokonce polygamista) a měl děti během svého života na Zemi (viz polygamie v mormonismu).", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Primární prameny.", "content": "Viz Historický Ježíš – Historické prameny", "section_level": 3}], "src_summary": "Ježíš Kristus (asi mezi 7 a 1 př. n. l. Betlém – asi mezi 30 a 33 n. l. Golgota), známý také jako Ježíš Nazaretský či \"Ježíš z Nazareta\", je ústřední postavou křesťanství.", "tgt_summary": "耶稣(约前4年-约30年)(古希伯来语:יהושוע,拼为Yahushua,,可拼为Iesous;东正教译伊伊稣斯;唐朝景教译移鼠、翳数),基督宗教的中心人物,以犹太教为基础开创了基督宗教,并被尊称为基督或耶稣基督。", "id": 261104}
{"src_title": "Domain Name System", "tgt_title": "域名系统", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Protože je používání názvů pro člověka daleko příjemnější než používání číselných adres, vznikla už v dobách ARPANETu potřeba takový převod realizovat. Původně byl na všechny počítače distribuován jediný soubor (v Unixu \"/etc/hosts\"). Tato koncepce přestala velmi rychle vyhovovat potřebám a především nárokům na rychlou aktualizaci. Přesto se tento soubor dodnes používá, v závislosti na konfiguraci systému je možné jej použít buď prioritně před dotazem na DNS nebo v případě, že DNS neodpovídá. Je možné jej také použít k uložení vlastních přezdívek pro často navštěvované servery, případně také pro blokování reklam a podobně.  V roce 1983 vyvinul Paul Mockapetris DNS protokol, který je popsán v a. V roce 1987 byl protokol DNS aktualizován v a, která nahradila původní doporučení.", "section_level": 1}, {"title": "Jak DNS funguje.", "content": "Prostor doménových jmen tvoří strom s jedním kořenem. Každý uzel tohoto stromu obsahuje informace o části jména (doméně), které je mu přiděleno, a odkazy na své podřízené domény. Kořenem stromu je tzv. kořenová doména, která se zapisuje jako samotná tečka. Pod ní se v hierarchii nacházejí tzv. \"domény nejvyšší úrovně (Top-Level Domain, TLD)\". Ty jsou buď tematické (\"com\" pro komerci, \"edu\" pro vzdělávací instituce atd.) nebo státní (\"cz\" pro Českou republiku, \"sk\" pro Slovensko, \"jo\" pro Jordánsko atd.).  Strom lze administrativně rozdělit do zón, které spravují jednotliví správci (organizace nebo i soukromé osoby), přičemž taková zóna obsahuje autoritativní informace o spravovaných doménách. Tyto informace jsou poskytovány autoritativním DNS serverem.  Výhoda tohoto uspořádání spočívá v možnosti zónu rozdělit a správu její části svěřit někomu dalšímu. Nově vzniklá zóna se tak stane autoritativní pro přidělený jmenný prostor. Právě možnost delegování pravomocí a distribuovaná správa tvoří klíčové vlastnosti DNS a jsou velmi podstatné pro jeho úspěch. Ve vyšších patrech doménové hierarchie platí, že zóna typicky obsahuje jednu doménu. Koncové zóny přidělené organizacím připojeným k Internetu pak někdy obsahují několik domén – například doména \"kdesi.cz\" a její poddomény \"vyroba.kdesi.cz\", \"marketing.kdesi.cz\" a \"obchod.kdesi.cz\" mohou být obsaženy v jedné zóně a obhospodařovány stejným serverem.", "section_level": 1}, {"title": "Složení doménového jména.", "content": "Celé jméno se skládá z několika částí oddělených tečkami. Na jeho konci se nacházejí domény nejobecnější, směrem doleva se postupně konkretizuje.", "section_level": 2}, {"title": "DNS servery (name servery).", "content": "DNS server může hrát vůči doméně (přesněji zóně, ale ve většině případů jsou tyto pojmy zaměnitelné) jednu ze dvou rolí:", "section_level": 2}, {"title": "Root servery.", "content": "Kořenové jmenné servery (\"root name servers\") představují zásadní část technické infrastruktury Internetu, na které závisí spolehlivost, správnost a bezpečnost operací na internetu. Tyto servery poskytují kořenový zónový soubor (\"root zone file\") ostatním DNS serverům. Jsou součástí DNS, celosvětově distribuované databáze, která slouží k překladu unikátních doménových jmen na ostatní identifikátory.  Kořenový zónový soubor popisuje, kde se nacházejí autoritativní servery pro domény nejvyšší úrovně. Tento kořenový zónový soubor je relativně velmi malý a často se nemění – operátoři root serverů ho pouze zpřístupňují, samotný soubor je vytvářen a měněn organizací IANA.  Pojem root server je všeobecně používán pro 13 kořenových jmenných serverů. Root servery se nacházejí ve 34 zemích světa, na více než 80 místech. Root servery jsou spravovány organizacemi, které vybírá IANA. Následující tabulka zobrazuje těchto 13 root serverů: Více informací o umístění root serverů naleznete na oficiálních stránkách DNS root servers v angličtině.  Nároky na kořenové servery jsou popisovány v následujícím dokumentu v angličtině. Dokument je souhrnem dosavadních zkušeností a vytyčuje obecné požadavky na software a hardware root serverů, zabývá se bezpečnostními aspekty, atd.", "section_level": 2}, {"title": "SW pro DNS servery.", "content": "Porovnání nejpoužívanějšího software (implementací DNS serverů) z hlediska podpory výše uvedených typů serverů je v následující tabulce:", "section_level": 2}, {"title": "Řešení dotazu.", "content": "Každý koncový počítač má ve své konfiguraci síťových parametrů obsaženu i adresu lokálního DNS serveru, na nějž se má obracet s dotazy. V operačních systémech odvozených od Unixu je obsažena v souboru \"/etc/resolv.conf\", v MS Windows ji najdete ve vlastnostech protokolu TCP/IP (případně můžete z příkazového řádku v XP zadat textový příkaz \"ipconfig /all\"). Adresu lokálního serveru počítač typicky obdrží prostřednictvím DHCP.  Pokud počítač hledá určitou informaci v DNS (např. IP adresu k danému jménu), obrátí se s dotazem na tento lokální server. Každý DNS server má ve své konfiguraci uvedeny IP adresy kořenových serverů (autoritativních serverů pro kořenovou doménu). Obrátí se tedy s dotazem na některý z nich.  Kořenové servery mají autoritativní informace o kořenové doméně. Konkrétně znají všechny existující domény nejvyšší úrovně a jejich autoritativní servery. Dotaz je tedy následně směrován na některý z autoritativních serverů domény nejvyšší úrovně, v níž se nachází cílové jméno. Ten je opět schopen poskytnout informace o své doméně a posunout řešení o jedno patro dolů v doménovém stromě. Tímto způsobem řešení postupuje po jednotlivých patrech doménové hierarchie směrem k cíli, až se dostane k serveru autoritativnímu pro hledané jméno, který pošle definitivní odpověď.  Získávání informací z takového systému probíhá rekurzí. Resolver (program zajišťující překlad) postupuje od kořene postupně stromem směrem dolů, dokud nenalezne autoritativní záznam o hledané doméně. Jednotlivé DNS servery jej postupně odkazují na autoritativní DNS pro jednotlivé části jména.  Příklad: Podívejme se, jak by postupovalo hledání IP adresy ke jménu \"www.wikipedia.org\":  Výše popsaný postup popisuje kompletní řešení daného dotazu. Může se ale stát, že některý z oslovených serverů má hledanou informaci ve své vyrovnávací paměti, protože odpovídající dotaz nedávno řešil. V takovém případě poskytne neautoritativní odpověď z vyrovnávací paměti a další dotazování odpadá. Ve vyrovnávací paměti mohou být i mezivýsledky – například lokální DNS server v ní skoro jistě bude mít informaci o autoritativních serverech pro doménu \"org\", protože v ní pravděpodobně hledá každou chvíli. V takovém případě by vypadly kroky 2 a 3 a lokální server by se s dotazem rovnou obrátil na některý z autoritativních serverů domény \"org\".  Všimněte si, že oslovené servery v popsaném příkladu vykazují dva odlišné druhy chování. Při rekurzivním řešení dotazu se server chopí vyřízení dotazu, najde odpověď a pošle ji tazateli. Rekurzivní přístup server zatěžuje (musí sledovat postup řešení, ukládat si mezivýsledky apod.), ale projde jím odpověď a tu si může uložit do vyrovnávací paměti. Typicky se tak chovají lokální servery, aby si plnily vyrovnávací paměti a mohly dalším tazatelům poskytovat odpovědi rovnou. Při nerekurzivním řešení dotazu server dotaz neřeší, pouze poskytne tazateli adresy dalších serverů, jichž se má ptát dál. Takto se chovají servery ve vyšších patrech doménové hierarchie (kořenové a autoritativní servery TLD), které by rekurzivní chování kapacitně nezvládaly. V příkladu výše se rekurzivně choval lokální server, zatímco autoritativní servery pro kořenovou doménu a doménu \"org\" se chovaly nerekurzivně (což odpovídá realitě).", "section_level": 2}, {"title": "Reverzní dotazy.", "content": "Nejběžnějším úkolem DNS je poskytnout informace (nejčastěji IP adresu) pro zadané doménové jméno. Dovede ale i opak – sdělit jméno, pod kterým je daná IP adresa zaregistrována. Při vkládání dat pro zpětné dotazy bylo ale třeba vyřešit problém s opačným uspořádáním IP adresy a doménového jména. Zatímco IP adresa má na začátku obecné informace (adresu sítě), které se směrem doprava zpřesňují až k adrese počítače, doménové jméno má pořadí přesně opačné. Instituce připojená k Internetu typicky má přidělen začátek svých IP adres a konec svých doménových jmen.  Tento nesoulad řeší DNS tak, že při reverzních dotazech obrací pořadí bajtů v adrese. K obrácené adrese pak připojí doménu \"in-addr.arpa\" a výsledné „jméno“ pak vyhledává standardním postupem. Hledá-li například jméno k IP adrese 145.97.39.155, vytvoří dotaz na \"155.39.97.145.in-addr.arpa\". Obrácení IP adresy umožňuje delegovat správu reverzních domén odpovídajících sítím a podsítím správcům dotyčných sítí a podsítí. V příkladu použitou síť 145.97.0.0/16 spravuje nizozemský SURFnet a ten má také ve správě jí odpovídající doménu \"97.145.in-addr.arpa\". Kdykoli zavede do sítě nový počítač, může zároveň upravit data v reverzní doméně, aby odpovídala skutečné situaci.  Je dobré mít na paměti, že na data z reverzních domén nelze zcela spoléhat. Do reverzní domény se v principu dají zapsat téměř libovolná jména. Nikdo například nemůže zabránit SURFnetu, aby o počítači 145.97.1.1 prohlásil v reverzní zóně, že se jedná třeba o \"www.seznam.cz\". Pokud na tom záleží, je záhodno si poskytnutou informaci ověřit normálním dotazem (zde nalézt IP adresu k \"www.seznam.cz\" a porovnat ji s 145.97.1.1). Jestliže odpovědí na něj bude původní IP adresa, jsou data důvěryhodná – správce klasické i reverzní domény tvrdí totéž. Pokud se liší, znamená to, že data v reverzní doméně jsou nekorektní.", "section_level": 2}, {"title": "Alternativní stromy.", "content": "Běžní uživatelé internetu se setkají jen s „oficiálním“ stromem domén. Je ovšem možné založit libovolné množství takových stromů, které mohou obsahovat i stejná jména. Příkladem budiž například neoficiální strom czf fungující uvnitř některých privátních sítí v ČR.", "section_level": 2}, {"title": "DNS v praxi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "DNS cache.", "content": "Téměř každý DNS server funguje zároveň jako DNS cache. Při opakovaných dotazech pak nedochází k rekurzivnímu prohledávání stromu, ale odpověď je získána lokálně. V DNS záznamech je totiž uložena i informace, jak dlouho lze záznam používat (TTL), a lze také zjistit, zda byl záznam změněn. Po vypršení platnosti je záznam z DNS cache odstraněn.", "section_level": 2}, {"title": "Doba uložení záznamu.", "content": "Problém s uložením záznamů v cache nastává v případě změny záznamu. Pokud administrátor nastaví TTL na 6 hodin, a poté provede změnu záznamu, nastane situace, že někteří uživatelé sítě dostanou informaci již novou a někteří ještě starou. Tato situace bude trvat právě oněch 6 hodin, v závislosti na nastavení ostatních serverů a také v závislosti na době, která uplynula od jejich posledního dotazu.  Je proto nutné zvolit správný poměr mezi rychlostí šíření změn a ušetřeným výkonem a přenosovým pásmem DNS serveru. Pokud se změny provádí často, je vhodné zvolit kratší TTL v řádu jednotek hodin, pokud se změny téměř neprovádějí, může být TTL ve dnech.", "section_level": 2}, {"title": "Zónové soubory.", "content": "Obsah zóny (domény či několika domén) je uložen v tzv. zónovém souboru. Skládá se z jednotlivých záznamů (přesný název zní zdrojové záznamy, resource records, RR) obsahujících dílčí informace. Jejich názvy a nesené informace jsou přesně definovány v příslušných dokumentech, většina v. Formát textového zápisu zónového souboru se liší v závislosti na použitém serveru, zde použijeme nejrozšířenější BIND. Záznamy v něm mají tvar  Zónový soubor vždy musí začínat záznamem typu SOA.", "section_level": 2}, {"title": "Typy záznamů.", "content": "Nejčastěji používané jsou následující typy zdrojových záznamů (v abecedním pořadí):  cosi IN A 1.2.3.4 cosi IN AAAA 2001:718:1c01:1:02e0:7dff:fe96:daa8 www IN CNAME cosi cosi IN MX 10 mail obchod IN NS ns 4 IN PTR cosi.kdesi.cz.  Časové údaje jsou v sekundách. Novější implementace umožní pro vyšší pohodlí používat k číslům přípony „M“,„H“,„D“ a „W“ (minuta, hodina, den, týden) – například 8h znamená 8 hodin, čili totéž co hodnota 28 800. Podívejme se na příklad SOA záznamu:", "section_level": 2}, {"title": "Příklad zónového souboru.", "content": "Zkusme dát dohromady lehce upravené úseky popsané výše a vytvořit příklad zónového souboru pro fiktivní doménu \"kdesi.cz\". O takovýto záznam se stará správce (majitel) domény a má možnost jej měnit.  V příkladu je uvedena implicitní životnost jeden týden, dále SOA záznam popsaný výše, určující, že se záznam týká domény \"kdesi.cz\", jejíhož správce je možné kontaktovat na emailu franta@kdesi.cz. Následují odkazy na dva DNS servery, které o doméně poskytují autoritativní informace – jeden místní a druhý externí. Dále MX záznamy, určující kam se bude doručovat elektronická pošta pro tuto doménu.  Další dva řádky obsahují A a AAAA záznamy určující adresy počítače \"cosi.kdesi.cz\". Za nimi je definována IPv4 adresa pro \"server.kdesi.cz\" a konečně je mu přidělena přezdívka \"www.kdesi.cz\".", "section_level": 2}, {"title": "Registrace domény.", "content": "Internet Corporation for Assigned Names and Numbers (ICANN) je organizace, která má na starost přidělování a správu doménových jmen a IP adres. Zastřešuje také další regionální organizace, které působí na jednotlivých kontinentech. Každý stát má potom určeného správce zóny, který se stará o příslušnou TLD. Správce může domény registrovat buď sám nebo prostřednictvím tzv. doménových registrátorů, kteří mají náležitá oprávnění.  ICANN zveřejňuje kompletní seznam všech TLD správců. Informace o vlastnících domén jsou udržovány v online databázi, která je dostupná přes službu WHOIS. Doménové registry obsahují informace o více než 240 národních a generických doménách (ccTLD, gTLD). Např. v ČR se o doménu.cz stará CZ.NIC z.s.p.o.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace.", "content": "U UNIX-like systémů je asi nejpoužívanější BIND https://web.archive.org/web/20100226070846/http://www.isc.org/software/bind. Někteří poskytovatelé používají kvůli velkému počtu záznamů MyDNS http://mydns.bboy.net/. Jako caching-only DNS server se osvědčuje také djbdns http://cr.yp.to/djbdns.html.", "section_level": 1}], "src_summary": "DNS (Domain Name System) je hierarchický, decentralizovaný systém doménových jmen, který je realizován servery DNS a protokolem stejného jména, kterým si vyměňují informace. Jeho hlavním úkolem a příčinou vzniku jsou vzájemné převody doménových jmen a IP adres uzlů sítě. Později ale přibral další funkce (např. pro elektronickou poštu či IP telefonii) a slouží dnes de facto jako distribuovaná databáze síťových informací.", "tgt_summary": "域名系统(,缩写:DNS)是互联网的一项服务。它作为将域名和IP地址相互映射的一个分布式数据库,能够使人更方便地访问互联网。DNS使用TCP和UDP端口53。当前,对于每一级域名长度的限制是63个字符,域名总长度则不能超过253个字符。", "id": 2665070}
{"src_title": "Vznik a vývoj vesmíru", "tgt_title": "宇宙年表", "src_document": [{"title": "Standardní kosmologický model.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Teoretické základy.", "content": "Základem modelu ΛCDM je obecná teorie relativity, kterou je pro vysvětlení chování hmoty a interakcí, zejména v extrémních počátečních podmínkách, nutno kombinovat s kvantovou teorií pole.  Dopodrobna zpracovaná teorie velkého třesku je velmi dobře schopná vysvětlit vývoj vesmíru a hmoty v něm po oddělení slabé a elektromagnetické interakce. V jeho prvních třech minutách staví především na standardním modelu částic a interakcí a poznatcích fyziky plazmatu a jaderné fyziky. Model ΛCDM popisuje i následný vývoj makroskopické struktury hmoty a rozpínání vesmíru včetně zpomalování rozpínání v první fázi a současného zrychleného rozpínání. Na skutečné vysvětlení podstaty důležitých prvků teorie, tedy temné hmoty a temné energie, teprve fyzika čeká.  Také nejranější okamžiky nejsou pokryty ověřenými teoriemi, proto se nabízí více možných modelů. Důležitou fází nejranějšího vesmíru je podle standardního kosmologického modelu počáteční kosmická inflace, při které se charakteristické rozměry zvětšily ve velmi krátkém okamžiku o mnoho řádů. Teorie inflace jsou rozvíjeny od 80. let 20. století. Vysvětlení vývoje v časech ještě bližších hypotetické singularitě pak naráží na neexistenci konzistentní kvantové teorie prostoročasu a gravitace.", "section_level": 2}, {"title": "Velký třesk.", "content": "Podle teorie velkého třesku (anglicky \"Big Bang\") vznikl vesmír z velmi malého bodu o velké hustotě. Tato singularita byla jak počátkem hmoty tak i počátkem měřitelného času a prostoru s dnešním charakterem. Od něho se začal odvíjet vývoj vesmíru. Lze však pouze spekulovat, zda se jednalo o skutečnou bodovou singularitu, či o velmi husté stadium vzniklé v předchozím vývoji vesmíru z prostoročasu či hmoty jiného charakteru.  Vývoj vesmíru probíhal zpočátku velmi rychle a obsahoval (nebo mohl obsahovat) fázi nesmírně prudké expanze (v podstatě se rozepnul ve velmi malém čase na ohromný objem a to o mnoho řádů rychleji než probíhá rozpínání vesmíru v dnešní době - to je nazýváno inflace). Poté se rozpínání zpomalilo na rychlost podobnou dnešní expanzi a po několik miliard let se stále zpomalovalo. V současnosti však opět převládá vliv nenulové kosmologické konstanty, což způsobuje zrychlování vesmírné expanze.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik hmoty.", "content": "Původně malý vesmír se společně s prostorem rychle rozpínal. ‚Uvnitř‘ se nacházela velmi hustá a žhavá látka. Standardní kosmologický model popisuje dost přesně, co se dělo v prvních třech minutách po vzniku vesmíru.  Vystřídalo se několik fází. V těch prvních převládalo především světlo (fotony) a jiné elementární částice. A v posledních fázích už byl vesmír dost chladný (jen několik miliard stupňů Celsia) na to, aby se mohla tvořit stabilní jádra atomů.", "section_level": 2}, {"title": "Důkazy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Rozpínání vesmíru.", "content": "Teoreticky rozpracoval rozpínání vesmíru Alexandr Fridman a využil k tomu Einsteinových rovnic obecné teorie relativity. Podle těchto rovnic není možné, aby byl vesmír \"stacionární\" (aby se nerozpínal, nebo nesmršťoval).  Toto rozpínání lze pozorovat nepřímo na velmi vzdálených objektech (kvasary) a jejich světelných spektrech (spektrální čáry). Známý je takzvaný rudý posuv. Čím jsou například galaxie vzdálenější, tím větší je jejich rudý posuv a tím rychleji se od nás také vzdalují. Tato závislost je téměř lineární a je vyjádřena Hubblovou konstantou (Edwin Hubble byl astronom, který tuto závislost pozoroval a prosazoval). Dopplerův jev ale není jediné možné vysvětlení. Existují také pozorování, která odporují rozpínání vesmíru. Modelový vývoj vesmíru tak často musí přesně kompenzovat rozpínání vesmíru tak, aby teorie byla v souladu s pozorováními.  Příčina růstu rychlosti vzdalování (rudého posuvu) s časem není známá, za jednu z možných příčin je považováno působení temné energie, ale podle další z teorií ke zrychlování nedochází a jev je způsoben postupným zpomalováním času.", "section_level": 3}, {"title": "Reliktní záření.", "content": "Reliktní neboli zbytkové záření má dnes teplotu 2,7 K a přichází izotropně ze všech směrů z vesmíru. Bylo nejprve předpovězeno teoreticky jako důsledek kosmologické rekombinace v počátcích vývoje vesmíru a teprve pak pozorováno. Prvními byli Penzias a Wilson a dostali za to Nobelovu cenu.", "section_level": 3}, {"title": "Teorie stacionárního vesmíru.", "content": "Vesmír je podle této teorie homogenní a izotropní (kosmologický princip) a to nejen v prostoru, ale i v čase. Bez ustání se rozpíná a stálou homogenitu zaručuje nově vznikající hmota. Proti této teorii mluví pozorovatelné rozdíly mezi blízkým a vzdáleným (tedy i starým) vesmírem.  K tomuto stacionárnímu popisu se zpočátku klonil i sám Albert Einstein, přestože jeho obecná teorie relativity takový stav vylučovala. Vypořádal se s tím tak, že do rovnic přidal pomocnou konstantu (kosmologická konstanta), kterou následně nazval svým největším omylem. Dnes se ale kosmologická konstanta opět „vrací do módy“.", "section_level": 2}, {"title": "Konečný osud vesmíru.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Osud sluneční soustavy: 1 až 5 miliard let.", "content": "V řádech miliard let je Země a sluneční soustava nestabilní. Slunce postupně vytváří více a více tepla až dosáhne bodu, ve kterém se tekutá voda vypaří a život bude nepravděpodobný a tak biosféra existující na Zemi zanikne. Magnetické pole Země, sklon osy a atmosféra podléhají dlouhodobým změnám. Samotná sluneční soustava je v řádech miliard let chaotická. Přibližně za 5,4 miliardy let dosáhne jádro Slunce teploty dostatečně k tomu, aby ve vyšších vrstvách začala fúze vodíku. To způsobí obrovskou expanzi jeho vnějších vrstev a Slunce vstoupí do fáze, která se označuje jako červený obr. Za 7,5 miliardy let naroste poloměr Slunce na 1,2 AU, čili se zvětší 256x. Studie z roku 2008 říkají, že vzájemné gravitační působení Slunce a Země způsobí přesun Země na bližší oběžnou dráhu a nakonec ji Slunce pohltí krátce před dosažením své maximální velikosti přesto, že ztratí asi 38% hmotnosti. Slunce bude existovat dalších mnoho miliard let, projde mnoha fázemi a nakonec svůj život ukončí jako bílý trpaslík. Po mnoha miliardách let v této fázi zhasne úplně a stane se černým trpaslíkem.", "section_level": 2}, {"title": "Velký mráz: více než 10 let.", "content": "Tento scénář je obecně považován za nejpravděpodobnější, protože pokud bude vesmír pokračovat v roztahování, tak je jeho přirozeným následkem. V době řádově 10 let dohoří poslední hvězdy, další vznikat nebudou a vesmír se ponoří do tmy. Mnohem později, v érách po této, zaniknou galaxie a černé díry se vypaří v procesu Hawkingovy radiace. Podle některých teorií velkého sjednocení se protony rozpadají nejméně po 10 letech a zbývající mezihvězdný plyn a hvězdné pozůstatky budou tvořit leptony (elektrony a pozitrony) a fotony. Následně některé elektrony a pozitrony vytvoří protony. V tom případě vesmír dosáhne stavu vysoké entropie a bude tvořen částicemi a nízkoenergetickým zářením. Není známo, zda dosáhne stavu termodynamické rovnováhy.", "section_level": 2}, {"title": "Velký kolaps: 100+ miliard let odteď.", "content": "Pokud by hustota temné energie byla negativní nebo by byl vesmír uzavřený, tak by bylo možné, že rozpínání vesmíru změní svůj směr a vesmír se začne stahovat zpět do hustého, horkého stavu. Tento prvek je potřebný v teoriích oscilujícího vesmíru, jako např. cyklický model, i když Velký kolaps nemusí znamenat oscilující vesmír. Současná pozorování říkají, že tento model je pravděpodobně nesprávný a rozpínání bude pokračovat nebo dokonce zrychlí.", "section_level": 2}, {"title": "Velké roztrhnutí: 20+ miliard let odteď.", "content": "Tento scénář je možný pouze pokud energetická hustota temné energie bude neomezeně růst. Taková tmavá energie se nazývá fantomová energie a nepodobá se žádnému jinému druhu energie. V takovém případě bude rychlost rozpínání neomezeně růst. Systémy, které drží pohromadě gravitace, jako kupy galaxií, galaxie a také sluneční soustava, budou roztrhány. Dále expanze dosáhne takové rychlosti, že překoná elektromagnetickou sílu, která drží pohromadě molekuly a atomy. Nakonec roztrhá i jádra atomů a vesmír skončí v neobvyklém druhu gravitační singularity. V té době dosáhne rychlost rozpínání nekonečné hodnoty, a překoná tak všechny síly (bez ohledu na jejich velikost), které drží pohromadě složené systémy (bez ohledu na jejich velikost) a doslova všechno roztrhá.", "section_level": 2}, {"title": "Událost metastability vakua.", "content": "Pokud se náš vesmír nachází v odvěkém falešném vakuu, tak je možné, že malé oblasti vesmíru se dostanou do méně energetického stavu. Jestliže se to stane, všechny struktury v dané oblasti budou okamžitě zničeny a oblast se začne rozpínat téměř rychlostí světla a bez varování všechno zničí.", "section_level": 2}, {"title": "Tepelná smrt: 10+ let odteď.", "content": "Tepelná smrt je možný konečný stav vesmíru zhruba po 10 letech, ve kterém dosáhl stavu neobsahujícího žádnou volnou termodynamickou energii, čili žádný pohyb. Fyzikálně řečeno, dosáhne stavu maximální entropie. Hypotéza tepelné smrti se zakládá na myšlenkách Williama Thomsona (Lord Kelvin) z 50. let 19. století.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vznikem a vývojem vesmíru se zabývá věda zvaná kosmologie. Během staletí lidského poznání se pohled na vesmír a jeho vývoj neustále měnil a je tomu tak stále. Dnes nejuznávanější teorie, která je pozorováním nejpodloženější, je takzvaný standardní model vesmíru (prosím nezaměňujte se standardním modelem částic a interakcí), také zvaný model ΛCDM (s nenulovou kosmologickou konstantou a chladnou temnou hmotou). Přesto najdeme mnoho astrofyziků, kteří ho zavrhují a odmítají i velký třesk, který považují například i za skrytou formu kreacionismu (stvoření z ničeno porušující zákony zachování). Tento model má totiž své problémy a zdaleka nedokáže vysvětlit podstatu pozorovaného chování vesmíru.", "tgt_summary": "宇宙年代学,或宇宙年表依据大爆炸之宇宙论描述宇宙的历史和未来,目前的宇宙如何由普朗克时期随着时间演化的科学模式,使用宇宙的共动坐标系时间参数。宇宙膨胀的模型即是所知的大爆炸,在2015年,估计开始于137.99 ±0.21亿年前。为了方便,将宇宙的演化分成三个阶段。", "id": 2604215}
{"src_title": "Bit", "tgt_title": "位元", "src_document": [{"title": "Bit v praxi.", "content": "Bit se v praxi nejčastěji objevuje jako základní jednotka kapacity paměti, tzn. jednotka množství informace, která může být v jednom okamžiku v paměti uložena. Pokud kapacitu podělíme časem, získáme přenosovou rychlost, jejíž jednotkou je tedy bit za sekundu (bit/s, podle angličtiny někdy označován bps – \"bit per second\"). Např. modem s přenosovou rychlostí 56 kbit/s je schopen každou sekundu přenést 56 kilobitů dat.  Skupina 8 bitů se nazývá bajt (\"byte\"). Při práci s většími čísly se používají : Někdy se však vzhledem k historickým okolnostem využívají předpony SI pro binární hodnoty (1kb = 1024 bitů).", "section_level": 1}, {"title": "bit vs. byte.", "content": "Zatímco poskytovatelé připojení používají k vyjádření přenosové rychlosti většinou násobků jednotek bit/s (např. Mb/s), většina uživatelských programů (např. webové prohlížeče) ukazují rychlosti v jednotkách odvozených od byte (např. MB/s), ve které se udávají i velikosti souborů. Dochází tak ke zmatení, kdy si lidé myslí, že např. při rychlosti připojení 1 Mb/s stáhnou za 1s soubor o velikosti 1 MB, přitom ke stažení takového souboru za sekundu by ve skutečnosti potřebovali připojení 8 Mb/s (1 bit = 1/8 byte). Může též dojít k špatnému posouzení konkurenčních nabídek - poskytovatel rychlosti 20 Mb/s poskytuje nižší rychlost než poskytovatel rychlosti 3 MB/s (což je 24 Mb/s).", "section_level": 2}, {"title": "Zlomky bitů.", "content": "Bit je nejmenším množstvím informace pouze ve smyslu \"nejmenší samostatně existující množství informace\". Například pro záznam jedné desítkové číslice, neboli čísla v rozsahu 0 až 9 (tj. deseti logických stavů) potřebujeme 4 bity (BCD kód), avšak do 4 bitů lze zaznamenat až 16 logických stavů. Použijeme-li aritmetické kódování, pak pro záznam n desítkových číslic potřebujeme 10 logických stavů, které lze reprezentovat pomocí čísla, jež má více než n/log2 bitů. Pak můžeme říci, že informační hodnota jedné desítkové číslice je 3,321928... bitů.  Nediskrétní hodnota informace také souvisí s teorií informace, konkrétně s Shannonovou informační entropií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bit (z anglického \"binary digit\" - dvojková číslice; angl. \"bit\" = drobek, kousek) je základní a současně nejmenší jednotkou dat, používanou především v číslicové a výpočetní technice a v teorii informace, kde je označován i jako \"shannon\" (symbol Sh). Značí se malým písmenem \"b\", např. 16 b, ale současně se může také objevit i označení \"bit\", např. 16 bit. Bit může nabývat pouze jednu ze dvou hodnot, nejběžnější znázornění těchto hodnot jsou 0 a 1.", "tgt_summary": "位元(英语:Bit,亦称二进制位)指二进制中的一位,是资讯的最小单位。Bit是Binary digit(二进制数位)的混成词,由数学家John Wilder Tukey提出(可能是1946年提出,但有资料称1943年就提出了)。这个术语第一次被正式使用,是在香农著名的论文《通信的数学理论》(A Mathematical Theory of Communication)第1页中。", "id": 362251}
{"src_title": "Komunismus", "tgt_title": "共产主义", "src_document": [{"title": "Počátky.", "content": "Idea komunismu se rodila dávno před tím, než se jí chopily marxistické levicové strany. Řada pojmů a tezí marxismu se na různých místech objevila již před Marxem, třebaže až Marx s Engelsem vypracovali jejich syntézu a plně je začlenili do kontextu dobové filosofie a ekonomie.", "section_level": 1}, {"title": "Raní myslitelé.", "content": "Ideál rovnostářské a kolektivistické společnosti se dá vystopovat již do antiky. Platónova \"Ústava\" navrhuje kolektivní výchovu dětí a správu vlastnictví. Vůdce povstání otroků Spartakus často sloužil jako inspirace sociálním revolucionářům. Politicky byly vykládány i náboženské ideály křesťanství, zejména Ježíšovo \"Horské kázání\" a sdílení majetku v prvokřesťanské obci, jak je popisují \"Skutky apoštolů\". Evropský středověk a raný novověk znal náboženská společenství, praktikující či propagující „křesťanský komunismus“ sdílení majetku. V českém prostředí", "section_level": 2}, {"title": "Zrod evropské levice.", "content": "Vlastní počátky politické levice v dnešním smyslu slova se kladou do prvních dekád 19. století. Vedle zárodků dnešních socialistických a komunistických hnutí do těchto kruhů patřili i raní odboráři, křesťanští utopisté, rané feministky nebo první anarchisté.  Termín \"komunismus\" zřejmě poprvé použil roku 1839 francouzský utopista Étienne Cabet pro jím založené komunitní hnutí a roku 1840 tak britský socialista John Goodwyn Barmby označil Babeufovu nauku. Také slovo \"socialismus\" se začalo používat kolem roku 1845 a oba termíny tehdy ještě v podstatě byly chápány jako synonyma. Jejich použití se řídilo spíše regionální a náboženskou příslušností: v kontinentální Evropě se „komunismus“ považoval za ateističtější a radikálnější než „socialismus“, a naopak v Anglii ateisté dávali přednost označení socialisté.  Levicové hnutí se soustřeďovalo do průmyslově nejvyspělejších zemí Evropy. Ve Francii s její rousseauovskou a babeufovskou", "section_level": 2}, {"title": "Komuny dobrovolníků.", "content": "Sdílení majetku a životní úrovně je běžné v malých skupinách vzájemně blízkých lidí, jako jsou rodiny nebo náboženské řeholní komunity – přerozdělování zde probíhá na základě potřeby a bez použití peněz. Počínaje první polovinou 19. století levicoví myslitelé uskutečnili řadu experimentů s umělým ustavením rovnostářství v uzavřených komunitách dobrovolníků. Nejznámějším byla Nová Harmonie, již založil Robert Owen roku 1825 v americkém státě Indiana. Nová harmonie", "section_level": 2}, {"title": "Marxistické hnutí.", "content": "Zdaleka nejvlivnější teorii komunismu vytvořili Marx a Engels kolem poloviny 19. století. Filozof Leszek Kołakowski nazývá éru od Marxovy smrti do komunistického převratu v Rusku „zlatým věkem marxismu“ v protikladu ke „zhroucení“, které následovalo s nástupem Stalina.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie.", "content": "Teorie komunismu, kterou vypracovali Karl Marx a Friedrich Engels ve 40. až 90. letech 19. století, se již za života svých autorů stala naprosto převládající podobou levicového myšlení a s výjimkou USA jí zůstala až do 60. let 20. století. Všechny další vlivné levicové a sociálně kritické teorie až do současnosti buď marxismus dále rozvíjejí (např. klasická sociální demokracie, leninismus a maoismus), anebo naopak zcela opouštějí termín komunismus i úsilí o vybudování beztřídní rovnostářské společnosti (např. moderní feminismus, New Labour, ekologické hnutí). Proto je marxismus současně syntézou i vyvrcholením komunistického hnutí a často se slova marxismus a komunismus chápou jako synonymní.", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny a výrobní způsob.", "content": "Marxismus považuje dosažení komunismu za nutný výsledek dějinného procesu a ekonomických sil. Dějiny se mu jeví jako posloupnost stádií, definovaných především výrobním způsobem, tedy ekonomickou základnou společnosti. Od „prvotního komunismu“", "section_level": 3}, {"title": "Strana a revoluce.", "content": "Prvním předpokladem toho kroku je třídní uvědomění dělnictva: Z pasivní „třídy o sobě“ se musí stát „třídou pro sebe“, která si je vědoma svého historického poslání a pracuje pro jeho dovršení. K tomu účelu je potřeba vybudovat komunistickou stranu, která bude hrát roli předvoje dělnictva a vést je ke splnění jeho dějinného poslání, kterým je revoluční svržení vládnoucích kapitalistů a ustavení komunismu.", "section_level": 3}, {"title": "Komunistická společnost.", "content": "Marx a Engels teorii budoucí společnosti nevěnují ve svých spisech mnoho místa, více se zabývají současností a bezprostřední budoucností. V \"Německé ideologii\" píší dokonce: „Komunismus není pro nás stav, který by měl být nastolen, ani ideál, podle něhož se má řídit skutečnost. Komunismem nazýváme skutečné hnutí, které překoná nynější stav. Podmínky tohoto hnutí vyplývají z předpokladů, které existují v nynější době.“  Komunismus jako cílový stav společnosti definuje jejich \"Komunistický manifest\" takto: „Namísto staré buržoazní společnosti s jejími třídními protiklady nastoupí sdružení, ve kterém je svobodný vývoj každého jednotlivce podmínkou svobodného vývoje všech.“ Z hlediska ekonomického jde o společnost, kde každý člen přispívá podle svých možností a využívá společné zdroje podle svých potřeb (známé heslo „každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb“). Po dosažení a dovršení komunismu postupně odumře stát a lidstvo dosáhne svobody a rovnosti jako dialektického návratu výchozí beztřídní společnosti na kvalitativně vyšší úrovni.", "section_level": 3}, {"title": "Počátky mezinárodní organizace.", "content": "V roce 1834 založili v Paříži němečtí socialističtí dělníci Theodore Schuster, Wilhelm Weitling a jiní \"Svaz pohrdaných\". Z něj se roku 1836 odštěpil \"Svaz spravedlivých\", zprvu pod vlivem Babeufa a křesťanského komunismu. Heslem bylo „Všichni lidé jsou bratři“ a cílem „ustavení království božího na zemi, založeného na ideálech lásky k bližnímu, rovnosti a spravedlnosti“. Po nezdařeném blanquistickém povstání v květnu 1839, jehož se účastnili, byli členové nuceni opustit Francii, čímž se stali mezinárodní společností. Jejich názory se radikalizovaly, mimo jiné pod vlivem Weitlingovy knihy \"Záruky harmonie a svobody\" z roku 1842, která kritizovala soukromé vlastnictví a buržoazní společnost. Roku 1847 měl Svaz spravedlivých asi 1000 členů. V červnu 1847 se k Svazu spravedlivých připojil Marx se skupinkou svých přívrženců. Na slučovací konferenci marxisté Svaz přesvědčili, aby změnil své heslo na „Pracující všech zemí, spojte se“, změnil organizační strukturu z tajné společnosti na politické hnutí a přejmenoval se na \"Svaz komunistů\". Slučovací konference se tak stala prvním sjezdem první marxistické politické organizace v dějinách. Na druhém sjezdu v Londýně v listopadu a prosinci 1847 byli", "section_level": 2}, {"title": "Pařížská komuna.", "content": "V době přes dva měsíce trvajícího povstání Paříže na jaře 1871 během prusko-francouzské války byla zvolena městská rada sestávající z radikálně levicových, marxistických poslanců. V obleženém městě se snažila přijímat sociální, politická a hospodářská opatření v duchu rovnostářství", "section_level": 2}, {"title": "Druhá internacionála.", "content": "Roku 1889, po sedmi letech příprav, byla s Engelsovou podporou (Marx zemřel r. 1883) ustavena \"Dělnická internacionála\", která vešla do dějin jako \"Druhá\" nebo \"Sociálně demokratická internacionála\". Byly z ní již vyloučeny tenkrát ještě vlivné anarchosyndikalistické strany a odbory, takže marxisté už měli jasnou převahu. Reprezentovala tehdy již početnou a vlivnou základnu marxistických stran a odborů ve všech významných industrializovaných zemích Evropy. Její vliv je patrný i z toho, že se jí podařilo na většině kontinentu prosadit 1. květen jako Svátek práce (1889) a 8. březen jako Mezinárodní den žen (1910). Socialistům se tehdy v řadě západoevropských zemí podařilo navíc vytvořit pro své příznivce síť institucí, která jim – podobně jako tradiční církve pro své věřící – dávala hmotnou i duchovní podporu, provázela je po celou životní dráhu a umožňovala zakotvit v prostředí stejně smýšlejících. Mnozí vlivní marxisté této epochy razili teorie méně revoluční než generace První internacionály, zejména pokud pocházeli ze zemí, v nichž byly marxistické strany legální. Erfurtský program německé sociální demokracie z roku 1891, jehož hlavními autory byli Karl Kautsky a Eduard", "section_level": 2}, {"title": "Státní komunismus.", "content": "Západní sociálně demokratické strany ještě dlouho do 20. století teoreticky usilovaly o vytvoření rovnostářské společnosti. V praxi však byly již koncem 19. století integrovány do demokratického života a směřovaly spíše k budování sociálního státu. Jiný byl vývoj ve východní Evropě: 7. listopadu 1917 se bolševikům ve válkou a únorovou revolucí rozvráceném carském Rusku podařilo uskutečnit puč, jimi samými později nazývaný Velká říjnová socialistická revoluce. Tím vznikl první komunisty zcela ovládaný stát, po konsolidaci moci přejmenovaný na Sovětský svaz. Od té doby slovo komunismus označuje především tento typ politického režimu a ideologii, kterou hlásá. Marxistické hnutí se již ve 20. letech minulého století rozštěpilo na „komunisty“ sympatizující se Sověty či jejich ideovými dědici a „sociální demokracii“, která se slovům \"komunismus\" a \"revoluce\" víc a více vyhýbala.", "section_level": 1}, {"title": "Lenin.", "content": "Vladimir Iljič Lenin byl (spolu s Trockým, který řídil bojové operace) hlavním organizátorem bolševického převratu, po něm se stal vůdcem nového státu a položil teoretické i praktické základy komunistické vlády pro budoucí desetiletí.  Lenin se domníval, že kapitalismus jeho doby dosáhl svého nejvyššího stadia, imperialismu. Marxem předpovězená světová revoluce, která by ustavila komunistický režim na celé zeměkouli, je tedy nemožná, dokud je imperialismus v plné síle. Navzdory Marxově předpovědi však lze revoluci uskutečnit v zaostávající, zemědělsko-průmyslové zemi jako Rusko (v roce", "section_level": 2}, {"title": "Formování komunistické politiky.", "content": "Po komunistickém převratu vypukla několikaletá ruská občanská válka. Drakonický válečný komunismus, přídělové hospodářství s obrovskými nucenými odvody, vnucený obyvatelstvu, nevedl ke zlepšení situace, ale naopak k hladomoru, protože pro vysoké odvody se nevyplatilo vyrábět potraviny. Proto Lenin roku 1921 nastolil Novou ekonomickou politiku, umožňující omezené podnikání v rámci socialistického systému. Odvody státu byly prudce sníženy na asi 10 % výnosu. Díky tomu výrazně stoupla produkce a v roce 1927 byla dosažena předválečná úroveň výroby. Již během Leninovy vlády vznikla řada politik, které pak byly typické pro všechny komunistické státy. Část těchto politik usilovala o modernizaci a sociální výdobytky. Sem patří důraz na industrializaci (elektrifikační plán \"GOELRO\" se stal vzorem všech pozdějších hospodářských plánů); státem hrazené vzdělání a zdravotní", "section_level": 2}, {"title": "Stalin.", "content": "Lenin odešel z politiky ze zdravotních důvodů již roku 1922 a zemřel v lednu 1924. V několikaletém boji o moc mezi komunistickými vůdci, který vzápětí začal, zvítězil Josif Stalin. Svou moc Stalin vystupňoval i rozsáhlým terorem vůči potenciálním oponentům ve straně („čistky“), takže se brzy stal diktátorem s absolutní mocí, kterým zůstal až do své smrti v březnu 1953. Ke konci jeho života kult osobnosti, jak uctívání Stalina později pojmenoval jeho nástupce Nikita Sergejevič Chruščov, nabyl faraónských rozměrů. Po marném čekání na světovou revoluci Stalin přišel s pragmatickým programem „vybudování socialismu v jedné zemi“. Nejvýznamnější z vnitrostranických protivníků, které na cestě k moci smetl, Lev Davidovič Trockij, zastával levicovější pozici „permanentní revoluce“. Z tohoto sporu vzešla tzv. levá opozice, která později vedla ke zrodu trockistického hnutí a jeho Čtvrté internacionály. Trockisté kritizují", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka a vznik bipolárního světa.", "content": "Po upevnění moci a uzavření smlouvy o neútočení s nacistickým Německem, v jejímž tajném dodatku si partneři rozdělili sféry vlivu, se Stalin odvážil mezinárodní agrese a po německé invazi do Polska obsadil koncem září 1939 jeho východní území, poté napadl i Finsko a obsadil baltské státy. Podle některých historiků si chtěl výhledově vojensky podrobit celou Evropu, avšak Adolf Hitler ho předešel a sám zaútočil na Sovětský svaz v červnu 1941. Je poměrně málo pravděpodobné, že motivem Stalinova jednání byla snaha o zabezpečení sovětské západní hranice", "section_level": 2}, {"title": "Sovětská supervelmoc.", "content": "Za vlády Stalinova nástupce Nikity Chruščova se Sovětský svaz dostal na vrchol své moci. Mohutnými investicemi do zbrojení v některých oblastech technologie předehnal i Spojené státy; vyspělost sovětské raketové techniky demonstruje vypuštění první umělé družice (1957) i vyslání prvního člověka do vesmíru (1961). Chruščov v tajném projevu na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 odsoudil excesy svého předchůdce a zmírnil útlak; i v mezinárodních vztazích nastala dočasná obleva. Komunistický blok však krvavě potlačil vzpoury nespokojených obyvatel jako východoněmecké povstání roku 1953, povstání dělníků v Poznani (1956) a především maďarské povstání (1956); po výstavbě berlínské zdi r. 1961 obnovení napětí", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní hnutí.", "content": "Po druhé světové válce se další komunistické režimy ustavily ve střední a východní Evropě a východní Asii. Ve třetí čtvrtině 20. století převzaly moc marxisticky orientované politické strany v některých státech Třetího světa v Africe a Americe. Komunistické režimy tak byly vyzkoušeny v široké škále přírodních a společenských podmínek od agrárních rozvojových zemí jako Kuba nebo Kambodža až po vyspělé industrializované země jako Německá demokratická republika a Československo. Jugoslávští komunisté, jež vedl Josip Broz Tito, se brzy po válce vymanili ze sovětského vlivu a roku 1948 byli vyloučeni z Kominformy, poválečné nástupkyně Kominterny. K další velké roztržce došlo v roce 1959, kdy napětí mezi SSSR a ČLR „Velkého kormidelníka“ Mao Ce-tunga vedlo k otevřenému rozkolu obou", "section_level": 2}, {"title": "Reformismus a radikalismus.", "content": "Zejména od 60. let části evropských komunistických stran podnikaly pokusy o reformu své ideologie. Prvním významným pokusem byla jugoslávská Skupina Praxis, působící od roku 1963 do zákazu v roce 1975. Kritizovala titoismus a stalinismus ve snaze obnovit autentický marxismus. Velkou pozornost získala i v levicových kruzích na Západě, jejích \"Letních škol na Korčule\" se účastnili marxisté a filosofové z celého světa. Nejznámější reformou bylo pražské jaro 1968, československé reformní a demokratizační hnutí spojené s postavou Alexandra Dubčeka a snahou o „socialismus s lidskou tváří“. Teoretické úvahy v něm byly doprovázeny pokusem o přestavbu stalinistického režimu a tento proces měl širokou lidovou podporu. Rychlá demokratizace vyvolala v sovětském vedení strach, že se Československo vymaní z jeho vlivu. Vojenská intervence pěti „bratrských zemí“ pod vedením Sovětského svazu, zaštítěná tzv.", "section_level": 2}, {"title": "Pád komunismu ve východní Evropě.", "content": "Na konci 80. let došlo v Evropě k pádu komunismu, který způsobil jeho zásadní oslabení i ve zbytku světa. V osmdesátých letech byly potíže sovětského bloku již zcela zjevné. Ukázaly je události jako neúspěšná okupace Afghánistánu (1979–1989), vzestup nezávislého polského odborového hnutí Solidarita, který vedl k vyhlášení výjimečného stavu r. 1981, nebo neschopnost hospodářsky a technologicky čelit moderním zbrojním programům USA. Roku 1985 vedení Sovětského svazu převzal Michail Sergejevič Gorbačov, který se problémům pokusil čelit v duchu reformismu. Jeho přestavba (perestrojka) přinesla necenzurovanou veřejnou diskusi (glasnosť) a částečnou liberalizaci stagnující sovětské ekonomiky. Gorbačov veřejně odmítl Brežněvovu doktrínu a dal najevo, že Sovětský svaz nebude do dění ve státech východního bloku nijak zasahovat. Brzy se však ukázalo, že občané chtějí nově nabyté svobody slova využít k tomu, aby řekli hlasité ne komunistickému režimu. V Polsku znovu povolená opozice v dubnu", "section_level": 2}, {"title": "Postkomunismus.", "content": "V postkomunistických zemích probíhá proces právního, morálního a historického vyrovnání s bývalými režimy; zahrnuje rehabilitace obětí komunistických režimů a mnohde restituce vyvlastněného majetku. Celkový počet mrtvých a poškozených se obtížně odhaduje: například počet obětí Stalinova režimu v Sovětském svazu se v některých pramenech uvádí až 60 milióny mrtvých, ale po otevření sovětských archivů v 90. letech se nejčastěji uvádí 10 až 20 milionů obětí včetně hladomoru ve 30. letech. V případě Maovy Číny se čísla dokonce pohybují v rozsahu 19,5 až 75 miliónů, především se jedná o oběti hladomoru po Velkém skoku vpřed v letech 1958 až 1962. Hladomor vyvolaný politikou Mao Ce-tunga patří", "section_level": 2}, {"title": "Symbolika.", "content": "Symbolem marxistických politických hnutí se od Pařížské komuny stala \"rudá vlajka\", používaná již dříve jakobíny v dobách Francouzské revoluce a francouzskými radikály během povstání roku 1848. \"Rudá pěticípá hvězda\" se používala již v době Marxově a nošena na pokrývce hlavy se stala symbolem příslušníků Rudé armády. \"Srp a", "section_level": 1}, {"title": "Reflexe.", "content": "Komunismus je tématem mnoha historických a kronikářských děl, od sympatizujících reportáží Johna Reeda až po \"Černou knihu komunismu\", jež vystavuje účet za milióny zmařených životů. Historií českého komunismu se zabývali například Karel Kaplan, Vilém Prečan, Jacques Rupnik a Jiří Suk, pěstuje se i jeho orální historie (např. Miroslav Vaněk, Pavel Urbášek) a sociologie (např. Jiří Kabele, Lubomír Mlčoch, Ivo Možný).  Politologická a filozofická reflexe komunismu byla vedena jak ze strany jeho sympatizantů, např. humanismus zdůrazňujícího „strukturního marxisty“ Louise Althussera či kritika stranické byrokracie Milovana Džilase, tak i odpůrců. Mezi ně patřili např. Hannah Arendtová, jež na stalinský a hitlerovský systém aplikovala pojem totalitarismus, nebo Karl Popper, kritik údajných historických zákonitostí, jež marxisté v dějinách objevují, a obhájce otevřené společnosti. Vlivné dějiny marxismu napsal Leszek Kołakowski.  Hospodářské principy komunismu podrobili kritice liberální ekonomové jako Ludwig von Mises, Friedrich Hayek a Milton Friedman. Podle jejich názoru musí státem řízená socialistická ekonomika zákonitě selhat už proto, že jí chybí tržní ohodnocení vstupů a výstupů. „Paradoxem,plánování’ je, že nelze plánovat, protože neexistuje ekonomická kalkulace. To, co se nazývá plánovaným hospodářstvím, vůbec hospodářstvím není. Je to jenom systém tápání ve tmě.“ Obhájci mimo jiné poukazují na rozvojový význam komunistických sociálních programů. Noam Chomsky například na základě analýz indického ekonoma Amartyi Sena zdůraznil, že Indie a Čína byly před padesáti lety na „nápadně podobném stupni vývoje“, zatímco nyní Čína Indii zcela předstihla co se týče úmrtnosti, délky života a vzdělání. Zásluhu na tom má relativně rovnostářský přístup ke zdravotnictví a veřejná distribuce potravin, což Indii chybí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Komunismus (z latinského \"\" = „společný“) je politická ideologie požadující společné vlastnictví a odmítající třídní rozdíly mezi lidmi. Její zastánci se označují jako komunisté. Dále se tak označuje uspořádání společnosti, jež komunisté prosazují, a někdy i komunistický režim, tedy politický režim států ovládaných komunistickými stranami.", "tgt_summary": "共产主义(英语:communism;)是一种共享经济结合集体主义的政治思想,主张消灭生产资料私有制,并建立一个各尽所能、各取所需的生产资料公有制,进行集体生产,以阶级斗争建立无阶级的社会。在此一体系下,土地和资本财产为人民共同所有。", "id": 527182}
{"src_title": "Filosofické poradenství", "tgt_title": "哲學諮商", "src_document": [{"title": "Filozofové ve prospěch filozofického poradenství.", "content": "Myšlenka, že by filozofie mohla sloužit odlehčení stresu, pomoci jedincům k lepšímu porozumění světu a sebe samých a zlepšit jejich život, se objevila již ve starověkém Řecku a Římě.  Před více než dvěma tisíci lety popsal Epikuros filozofii jako „léčbu duše.“ Podle Epikura jsou filozofické argumenty prázdné, pokud nemírní lidské utrpení. Tuto představu dnes nemůžeme potvrdit. Také stoici se domnívali, že filozofie není pouze učení se nazpaměť abstraktním teoriím, ale spíš také učení se umění žít. K tomu lze dodat, že stejně jako v matematice tak i ve filozofii lze jen těžko nalézt někoho, kdo je schopný namemorovat se abstraktní myšlenky, aniž by je pochopil, což není pravda například o biologii nebo zeměpisu; a pokud, pak za neúměrně vysokých nákladů. Sókratés nepoužíval filozofii k učení pojmů; podněcoval spíš své partnery v rozpravě, aby přezkoumali svoje myšlení a přístupy k téměř jakémukoliv tématu.  Descartes a Spinoza viděli filozofii jako „praktikování moudrosti.“ Nietzsche si stěžoval, že filozofie poklesla v nudný, akademický podnik. Čekal na „filozofického lékaře,“ který se odváží tvrdit, že „vše, o co zatím ve filozofii šlo, nebyla pravda, ale spíš něco jiného; řekněme zdraví, budoucnost, růst, moc život.“  Jeden z nejvlivnějších filozofů dvacátého století Ludwig Wittgenstein se řečnicky zeptal: „K čemu je dobrá filozofie, pokud jediné, co vám umožní, je hovořit přijatelně o těžko pochopitelných až nesmyslných otázkách v logice apod., a pokud nezlepší vaše myšlení o důležitých otázkách každodenního života?“ Velmi ceněný americký filozof John Dewey na počátku dvacátého století napsal, že filozofie ukáže, zač doopravdy stojí, „pouze pokud přestane být způsobem, jak řešit problémy filozofů, a začne být způsobem, kultivovaným filozofy, jak řešit problémy lidí.“ Filozofičtí poradci dobrovolně přijali výzvu, kterou představuje vynést filozofii z poslucháren a představit ji skutečnému světu.", "section_level": 1}, {"title": "Jak probíhá a k čemu slouží filozofické razení.", "content": "Zjednodušeně řečeno probíhá filozofické poradenství tak, že vycvičený filozofický poradce sedí s jedincem a probírá jeho problémy. Filozofičtí poradci vědí, že většina lidí je schopná vyřešit většinu problémů buď sami nebo s pomocí druhých. Pouze když problémy začnou být příliš složité může být pomoc filozofického poradce lepší než pomoc běžného přítele či příbuzného; to může nastat při střetu hodnot, když skutečnosti mluví proti sobě, když má uvažování o problému tendenci skončit vždy v kruhu nebo život se najednou zdá nečekaně nesmyslný.  Filozofický poradce často řeší problémy s jedinci nespokojenými s předchozími jimi vyzkoušenými podobami poradenství. Pracuje s jedinci, jejichž myšlení je v základě v pořádku, ale je zmatené nebo zablokované. Filozofický poradce vychází z předpokladu, že většina jedinců žije podle kriticky nezkoumaných spíš než nevědomých předpokladů a hodnot, které mohou záporně ovlivnit myšlení a chování. Poradce chápe dětské zážitky jako ovlivňující, ale nikoliv \"nevyhnutelně určující\" myšlení osoby. Pomocí řady dialogů pomáhá poradce klientovi uvědomit si skryté předsudky, nevyslovené předpoklady a střetávající se hodnoty. Tyto předsudky mohou bránit tázání v některých směrech, které by mohlo problémy zmírnit nebo vyřešit. Tam kde například psychoterapeut může zkoumat klientovo nevědomí, aby odhalil příčinu klientových obtíží při důležitém profesním rozhodnutí, filozofický poradce pomůže klientovi provést koncepční zkoumání témat souvisejících s daným rozhodnutím.  Lze namítnout, že tento druh intelektuálního zkoumání zanedbává emoce a pocity, neboli psychology též intelektuálně nazývanou afektivní oblast. Pocity však nejsou pouze iracionální události, nezávislé na předtím proběhlých slovních myšlenkách. Záporný pocit o sobě nebo vnímání světa a svého místa v něm mohou být změněny následkem kritického zkoumání.  Cíl filozofického poradce není přitom pouze vyřešit klientův problém a poslat ho domů. Poradce může nabídnout naučit klienta účinnější způsoby myšlení tak, že pokud se podobný problém objeví znovu, klient bude lépe vybavený k vyřešení problému bez poradcovy pomoci. Poradce si klade za cíl nejen řešení problémů, ale i jejich předcházení. Nejen radí, ale též učí klienta myslet jasně, a to nejen nad přítomným problémem, nýbrž i budoucími. Filozofický poradce se tedy má snažit učinit klienta nezávislým na jeho pomoci.  Filozofické poradenství může být též užitečné pro profesionální psychoterapeuty. Filozofové mají neobvykle bohatou znalost filozofických pohledů, pročež jsou schopní vidět logické důsledky a skryté předpoklady teorií stojících za jednotlivými přístupy k psychoterapii. Filozofický poradce je tak připraven podpořit zkoumání myšlení, které mohlo psychoterapeutovi způsobit osobní či profesní potíže.", "section_level": 1}, {"title": "Je filozofické poradenství pokryté kognitivními přístupy v psychologii?", "content": "Lze připustit, že kognitivní přístupy k psychoterapii jako je kognitivní terapie, racionálně emotivní terapie chování, logoterapie a existenciální terapie na první pohled pokrývají činnost, kterou nabízí filozofické poradenství. Tyto druhy poradenství jsou založeny na filozofickém zkoumání klientova uvažování. Tyto přístupy však byly vyvinuty v padesátých letech dvacátého století, kdy se o tento druh poradenství nikdo kromě psychologů nezajímal. Dnes se objevuje rostoucí počet profesionálně trénovaných filozofů, kteří pracují s jedinci i mimo tradiční akademické prostředí; filozofů, kteří jsou pokročilí v aktivním naslouchání, v dělení velkých množství informace v duševně zvládnutelné kousky a následném seskládání zpět, a v rozpoznání nesouladů, logických rozporů a jiných potíží ve způsobů myšlení jedince.  Aby se filozof mohl stát filozofickým poradcem, musí získat alespoň magisterský titul filozofie. Nadcházející filozofický poradce často zaměří svoje studia na praktickou či aplikovanou filozofii. Díky tomu bude mnohem lépe vybaven pro zacházení s typicky filozofickými tématy než terapeut, jenž je vzdělán převážně v psychologii. To mohou být témata jako otázky po smyslu života či otázky po správném a špatném, kterým se učeně též říká existenciální a etická a ve kterých mohou mít psychoterapeuti nedostatečné či zcela chybějící vzdělání.  Mnoho filozofických poradců se zdráhá nazývat filozofické poradenství terapie. Filozofický poradce totiž na rozdíl od psychoterapeuta nediagnostikuje klienta podle normativních představ o normalitě, duševním zdraví, soběporozumění nebo psychické pohodě; na rozdíl od systémů DSM-IV nebo ICD-10. Ani nenabízí pasivní léčbu, kterou klient jednoduše podstoupí. Ve filozofickém setkání je podobně jako v mnohých moderních proudech psychoterapie klient aktivní účastník. Přesto může mí filozofické poradenství léčebný účinek. Podle Wittgensteina měla mít filozofie praktické uplatnění v,rozvázání uzlů na našem myšlení,' kteréžto uzly též nazýval,intelektuální nemoc.' Filozofické metody sloužící k rozuzlení nazýval,terapie.'", "section_level": 1}, {"title": "Nebezpečí omezenosti myšlení a manipulace.", "content": "Při zkoumání myšlenek někteří filozofičtí poradci upřednostňují myšlení jednoho filozofa či filozofického systému; většina se však takto neomezuje. Jádrem filozofického poradenství je zaměřenost na klienta a otevřenost, která se nepokouší vmanipulovat klienta do uvěření, že nějaká konkrétní filozofie ztělesňuje neměnnou pravdu samu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stále oblíbenější aplikací filozofie je poradenství. Běžně se má za to, že takzvané filosofické poradenství vzniklo v roce 1981, když Dr. Gerd Achenbach otevřel svoji praxi poblíž Kolína nad Rýnem v Německu a v roce 1987 zveřejnil svůj manifest „Philosophische Praxis.“ Dnes existují filozofičtí poradci, profesní sdružení a certifikované programy v Rakouska (1985, Guenther Witzany, Salzburg), Holandsku, Kanadě, Norsku, Rakousku, Francii, Švýcarsku, Izraeli, Velké Británii, Spojených státech amerických a dalších zemích.", "tgt_summary": "哲学咨商,又称作哲学辅导。即是以哲学思考化解日常生活中所遇上的烦恼。哲学咨商于一九八零年风靡欧洲,当时阿肯巴赫不满精神病理学和心理治疗把人生问题定义为疾病,他认为这样不能解决求助者的烦恼,所以他参考古代圣人的智慧,开创出一种助人化的哲学辅导。", "id": 48890}
{"src_title": "C++", "tgt_title": "C++", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Název C++.", "content": "Starší verze jazyka, společně označované jako „“ (česky C s třídami), byly používány od roku 1980. Jméno C++ vymyslel Rick Mascitti v létě 1983. Toto jméno zdůrazňuje evoluční povahu změn oproti jazyku C; „++“ je operátor inkrementace v C. Kratší jméno „C+“ je syntaktická chyba a bylo též použito jako jméno jiného nesouvisejícího jazyka.", "section_level": 2}, {"title": "Standardy C++.", "content": "Přestože byl jazyk vyvíjen již od počátku 80. let, první oficiální norma C++ byla přijata v roce 1998, další v roce 2003 (\"INCITS/ISO/IEC 14882-2003\"). V roce 2006 a 2007 byly přijaty některé aktualizace. Standard označovaný jako C++11, značně rozšířil C++ a byl přijat organizací ISO v září 2011 jako \"ISO/IEC 14882:2011\". Současný standard je C++17 (\"ISO/IEC 14882:2017\").", "section_level": 2}, {"title": "Kompatibilita s jazykem C.", "content": "Jazyk C je až na několik jasně definovaných výjimek podmnožinou C++. Jak uvádí Bjarne Stroustrup, všechny programy uvedené ve slavné učebnici jazyka C \"The C Programming Language\" od Briana W. Kernighana a Dennise M. Ritchieho jsou zároveň programy v C++.  První překladače C++ byly preprocesory, které překládaly z C++ do čistého C. Považovat jazyk C++ za pouhé rozšíření jazyka C by ale bylo chybou, protože není s jazykem C zcela kompatibilní. Některé programy v jazyce C nelze překládat překladači pro C++.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti jazyka a rozdíly oproti jazyku C.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Primitivní typy.", "content": "C++ obsahuje 18 primitivních datových typů.  Celá čísla:  Čísla s plovoucí desetinnou čárkou:  Znaky:  Logická hodnota:", "section_level": 2}, {"title": "Objekty.", "content": "Koncepce objektů jazyka C++ byla převzata z jazyka Simula 67. Objekty (třídy) jsou pojaty jako přirozené rozšíření datových struktur jazyka C o možnost vkládání členských funkcí. C++ umožňuje řídit viditelnost složek objektů pro ostatní části programu.", "section_level": 2}, {"title": "Dědičnost.", "content": "V C++ existuje na rozdíl od jiných jazyků vícenásobná dědičnost, tj. třída \"C\" může dědit od třídy \"A\" i \"B\". Pro případ, že by třídy \"B\" a \"C\" dědily od \"A\" a třída \"D\" dědila od \"B\" i \"C\" je nutno u tříd \"B\" a \"C\" použít virtuální dědění. Kromě virtuální dědičnosti má ještě C++ tři druhy klasické dědičnosti:", "section_level": 3}, {"title": "Polymorfismus.", "content": "C++ umožňuje překrývat metody v základních třídách metodami z rozšířených tříd. Tento mechanismus se jmenuje polymorfismus. Pro využití polymorfismu je nutné v základní třídě u polymorfické metody uvést klíčové slovo codice_4. Polymorfismus je podobný přetěžování, ale u přetěžování probíhá rozhodování o tom, která metoda se bude volat, při překladu, u polymorfismu až za běhu.", "section_level": 3}, {"title": "RTTI.", "content": "'resp.'je způsob, jakým se v C++ získávají informace o typu objektu za běhu programu. RTTI se skládá z dvou hlavních částí, operátoru informací o typu codice_5 a operátoru přetypování codice_6.", "section_level": 3}, {"title": "Přetypování.", "content": "Na rozdíl od jiných jazyků obsahuje C++ čtyři metody přetypování. C++ také podporuje přetypování codice_14 převzaté z jazyka C.", "section_level": 2}, {"title": "Šablony.", "content": "Šablony rozšiřují znovupoužitelnost kódu, neboť umožňují napsat kód se zcela obecným (neurčeným) datovým typem. Jiné jazyky mohou dosáhnout stejné funkcionality použitím kořene objektové hierarchie nebo genericitou.", "section_level": 2}, {"title": "Přetěžování funkcí a operátorů.", "content": "Jazyk C++ umožňuje deklarovat více funkcí se stejným názvem. Kompilátor určí správné volání podle počtu a typu argumentů. Tato technika se nazývá přetěžování funkcí. Velmi silnou vlastností jazyka je i možnost přetěžovat standardní operátory (například '+' nebo '=') a tak přirozeně využívat tyto operátory pro nově vytvářené třídy a tvorbu abstraktních datových typů.", "section_level": 2}, {"title": "Standardní knihovna.", "content": "Standard jazyka C++ z roku 1998 se skládá ze dvou částí: popisu jazyka a standardní knihovny. Standardní knihovna jazyka C++ obsahuje mírně modifikovanou verzi standardní knihovny jazyka C a Standard Template Library (STL).", "section_level": 2}, {"title": "Standard Template Library.", "content": "STL obsahuje velké množství užitečných datových struktur a algoritmů, jako například vektory (dynamické pole), spojové seznamy, iterátory, zobecněné ukazatele, (multi)mapy, (multi)sety. Všechny tyto struktury mají konzistentní rozhraní. S použitím šablon je pak možné programovat generické algoritmy schopné pracovat s kterýmkoliv kontejnerem nebo sekvencí definovanou iterátory.  Používání standardní knihovny – například používání codice_15 nebo codice_16 místo polí ve stylu jazyka C – může vést k bezpečnějšímu a lépe škálovatelnému softwaru.  STL byla původně vytvořena a používána firmou Hewlett-Packard a později také Silicon Graphics. Standard se na ni neodkazuje jako na „STL“, ale jen jako na část standardní knihovny, přesto mnoho lidí stále používá tento pojem na odlišení od ostatních částí knihovny.  Většina překladačů poskytuje implementaci standardu C++ včetně STL. Existují také implementace standardu nezávislé na kompilátoru (např. STLPort). Jiné projekty také vytvářejí různé zákaznické implementace knihovny jazyka a STL s různými cíli návrhu.", "section_level": 3}, {"title": "Příklady.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "„Hello, World!“.", "content": "Následující jednoduchá aplikace vypíše „Hello, world!“ na standardní výstup.  int main(int argc, char *argv[]) { // hlavní funkce programu", "section_level": 2}, {"title": "Parametry programu.", "content": "Tato aplikace vypíše všechny argumenty programu zadané při spuštění  int main(int argc, char *argv[]) {", "section_level": 2}, {"title": "Polymorfismus.", "content": "Pro zkrácení kódu je uvedena deklarace a definice tříd najednou. Správně by deklarace měla být v hlavičkovém souboru, definice v souboru s kódem. Navíc je doporučeno, aby každá třída byla v samostatném souboru.  class A { public:  };  class B : public A { public:  };  int main(int argc, char *argv[]) {", "section_level": 2}, {"title": "Algoritmy.", "content": "Ve standardní knihovně jsou k dispozici algoritmy pro práci s datovými strukturami. Na příkladu je pomocí standardních algoritmů vygenerována a vypsána Fibonacciho posloupnost.  * Třída vygeneruje při volání přetíženého operátoru volání funkce (funktoru) class Generator { private:  public:  }; void vypisovac(int i) {  int main(int argc, char *argv[]) {", "section_level": 2}], "src_summary": "C++ je multiparadigmatický programovací jazyk, který vyvinul Bjarne Stroustrup a další v Bellových laboratořích AT&T rozšířením jazyka C. C++ podporuje několik programovacích stylů (paradigmat) jako je procedurální programování, objektově orientované programování a generické programování, není tedy jazykem čistě objektovým. V současné době patří C++ mezi nejrozšířenější programovací jazyky.", "tgt_summary": "C++是一种被广泛使用的计算机程序设计语言。它是一种通用程序设计语言,支援多重编程模式,例如程序化程序设计、数据抽象、面向对象程序设计、泛型程序设计和设计模式等。", "id": 2960253}
{"src_title": "C Sharp", "tgt_title": "C♯", "src_document": [{"title": "Cíle jazyka.", "content": "Standard ECMA definuje současný design C# takto:", "section_level": 1}, {"title": "CTS.", "content": "Common Type System je unifikovaný typový systém, používaný všemi jazyky pod.NET Framework, tedy i jazykem C# (dále například VB.NET). Všechny typy, včetně primitivních datových typů jako je Integer, jsou potomky třídy System.Object a dědí od ní i všechny její metody jako například ToString().  Typy v CTS se dělí do dvou základních skupin a to:", "section_level": 1}, {"title": "Hodnotové datové typy.", "content": "Všechny hodnotové datové typy jsou na rozdíl od odkazových typů alokované na zásobníku a to z výkonnostních důvodů. Hodnotové datové typy můžeme rozdělit do tří částí", "section_level": 2}, {"title": "Referenční datové typy.", "content": "Referenční typy neuchovávají na rozdíl od typů hodnotových pouze hodnotu samotnou, ale odkaz na místo v paměti, kde je požadovaná instance uložena. Všechny odkazové typy jsou alokovány na haldě.", "section_level": 2}, {"title": "Používané platformy.", "content": "Jazyk C# je navržen tak, aby co nejvíce zohledňoval strukturu Common Language Infrastructure (CLI), se kterou je používán. Většina základních typů v C# přímo odpovídá základním typům v platformě CLI. Návrh jazyka ale nevyžaduje, aby překladač generoval Common Intermediate Language (CIL) nebo jiný konkrétní formát. Teoreticky je možné, aby překladač vytvářel strojový kód podobný běžným překladačům jazyka C++ a jiných, ale v praxi všechny překladače jazyka C# generují CIL.", "section_level": 1}, {"title": "Historie a verze jazyka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "C# 1.0.", "content": "První verze vydaná v roce 2002 společně s.NET Frameworkem 1.0 obsahovala základní podporu objektového programování, ve které vycházela z jazyka C++ a zkušeností s jejich aktualizací v jazyce Java.", "section_level": 2}, {"title": "C# 2.0.", "content": "Na další verzi se čekalo až do konce roku 2005. Mezi její nové vlastnosti patří:", "section_level": 2}, {"title": "Generika.", "content": "Generika, neboli parametrizované typy, neboli parametrický polymorfizmus, je podporována od C# 2.0. Na rozdíl od C++ šablon jsou.NET parametrizované typy instanciovány za běhu, a ne při kompilaci. Proto mohou být použity i v jiném jazyce, než byly napsány. Podporují některé funkce, jež nejsou podporovány přímo v C++ šablonách, např. typové omezení na generických parametrech v rozhraní. Na druhou stranu, C# nepodporuje netypové generické parametry. Na rozdíl od generik v jazyce Java.NET generika používá zhmotnění parametrizovaných objektů první třídy v CLI Virtual Machine, které umožňuje optimalizace a zachování druhu informací.", "section_level": 3}, {"title": "Částečné třídy.", "content": "Částečné třídy umožňují vytvoření třídy, která má být rozdělena mezi několik souborů, přičemž každý soubor obsahuje jeden nebo více členů třídy. Toto se používá hlavně v případě, že některé části třídy jsou generovány automaticky, zatímco jiné jsou psané programátorem. Například tuto funkci používá Visual Studio pro generování kódu při vytváření uživatelského rozhraní v návrháři.  file1.cs: public partial class MyClass file2.cs: public partial class MyClass", "section_level": 3}, {"title": "Statické třídy.", "content": "Statické třídy jsou třídy, které nemohou být instanciovány, nemůže se z nich dědit a mohou mít pouze statické členy. Jejich účel je obdobný jako moduly v mnoha procedurálních jazycích.", "section_level": 3}, {"title": "Nová forma iterátoru poskytující funkčnost generátoru.", "content": "Nová forma iterátoru poskytující funkčnost generátoru používá konstrukci codice_2, podobnou konstrukci codice_3 v jazyce Python. // Metoda, která vezme iterovatelný vstup (například pole) // a vrátí všechna sudá čísla. public static IEnumerable<int> GetEven(IEnumerable<int> numbers)", "section_level": 3}, {"title": "Anonymní delegáty.", "content": "Jako předchůdce lambda funkcí představených v C# 3.0 jsou do C# 2.0 přidány anonymní delegáti. Zavádějí funkčnost uzávěrů do C#. Kód uvnitř těla anonymního delegátu má plný přístup k lokálním proměnným, parametrům metody a instancím tříd, kromě codice_4 a codice_5 parametrů. Například: int SumOfArrayElements(int[] array)", "section_level": 3}, {"title": "Možnost nastavení jiné přístupnosti pro čtení a zapisování vlastností třídy.", "content": "Například: string status = string.Empty;  public string Status", "section_level": 3}, {"title": "Nullovatelné typy.", "content": "Nullovatelné typy (označené otazníkem, např. int? i = null) přidávají hodnotu codice_6 do množiny povolených hodnot pro jakýkoliv datový typ.", "section_level": 3}, {"title": "Operátor koalescence.", "content": "Operátor?? je nazýván operátorem koalescence a je používán pro definování implicitní hodnoty nullovatelných typů a stejně tak i referenčních typů. Operátor vrací levý operand, pokud není jeho hodnota rovna codice_6. V opačném případě vrací pravý operand. object nullObj = null; object obj = new Object(); return nullObj?? obj; // vrací obj Primárně se tento operátor používá k přiřazení hodnoty nullovatelného typu do nenullovatelné proměnné: int? i = null; int j = i?? 0; // Jestliže i není null, nastav j na i. Jinak (pokud i je null), nastav j na 0.", "section_level": 3}, {"title": "C# 3.0.", "content": "Vyšel na konci roku 2007 společně s.NET Frameworkem 3.5 a Visual Studiem 2008. Obsahuje poměrně revoluční změny, které však nevyžadují změnu podkladového IL, takže aplikace v něm psané půjdou spouštět i na počítačích vybavených toliko druhým Frameworkem, ponesou-li si s sebou patřičné knihovny.", "section_level": 2}, {"title": "LINQ.", "content": "Language Integrated Query, tedy integrovaný dotazovací jazyk přináší nový způsob pro dotazování nad jakýmikoliv daty, usnadňuje jejich tvorbu, třídění a vyhledávání v nich. LINQ to Objects umožňuje dotazování nad normálními objekty (respektive jejich kolekcemi), LINQ to SQL přináší nový způsob pro práci s databázemi a LINQ to XML umožňuje pracovat s XML soubory. Následující příklad ukazuje dotaz LINQ který nám ze zdrojového pole vrátí druhé mocniny všech lichých čísel a výsledky seřadí sestupně. Všimněte si podobnosti se syntaxí SQL. int[] myArray = { 1, 5, 2, 10, 7 }; IEnumerable<int> query = from x in myArray //Požadujeme všechny elementy z pole myArray, // Výsledek : 49, 25, 1", "section_level": 3}, {"title": "Lambda výrazy.", "content": "Pomocí lambda výrazů, jež si berou inspiraci z funkcionálního programování, je možné tvořit anonymní metody, které obsahují jeden výraz nebo několik příkazů a použít je v situaci, kdy je očekávána instance delegáta. Pro potřebu lambda výrazů byl do C# 3.0 uveden nový operátor codice_8. Ten se nazývá „přechází v“. V C# 2.0 bychom vyhledávání prvků v seznamu pomocí anonymní metody napsali například takto:  List<int> poleCisel = new List<int> { 1, 2, 3, 4, 5 }; List<int> vysledek = poleCisel.FindAll(delegate(int i)  A ta samá funkčnost napsaná pomocí lambda výrazu v C# 3.0:  List<int> poleCisel = new List<int> { 1, 2, 3, 4, 5 }; List<int> vysledek = polecisel.FindAll(i => i < 4); Všimněte si, že se neuvádějí typy argumentů (tedy že \"i\" je Integer), ale podobně jako u klíčového slova var je typ argumentu odvozen v době kompilace (tedy ne za běhu, takže je stále dodržena typová bezpečnost) z kontextu.  Obecně tedy lambda výraz zapisujeme jako codice_9.", "section_level": 3}, {"title": "Inicializátory objektů a kolekcí.", "content": "Zakaznik z = new Zakaznik(); z.Jmeno = \"Petr\"; Můžeme zkráceně zapsat jako: Zakaznik z = new Zakaznik { Jmeno=\"Petr\" }; Zápis inicializace kolekcí pak můžeme také zkrátit z původního MujSeznam seznam = new MujSeznam(); seznam.Add(1); seznam.Add(2); na zkrácené:  MujSeznam seznam = new MujSeznam { 1, 2 }; Za předpokladu, že naše třída MujSeznam implementuje rozhraní System.Collections.IEnumerable a má veřejnou metodu Add.", "section_level": 3}, {"title": "Rozšiřující metody.", "content": "Pomocí rozšiřujících metod můžeme vyvolat dojem, že třída má metody, které jsou ve skutečnosti zapsány mimo tuto třídu. Rozšiřující metody jsou ve skutečnosti statické metody, které se dají volat jako metody instance. Následující příkaz ukazuje, jak můžeme rozšířit třídu string o novou metodu, kterou deklarujeme v oddělené třídě StringExtensions. Na jakékoliv instanci třídy string poté můžeme volat naši novou metodu. public static class StringExtensions string s = \"foo\"; s.Left(3); // Stejné jako StringExtensions.Left(s, 3);", "section_level": 3}, {"title": "Klíčové slovo var.", "content": "Dictionary<string, List<float» x = new Dictionary<string, List<float»();  Můžeme nyní zapsat jako  var x = new Dictionary<string, List<float»(); Typ proměnné \"x\" bude určen podle pravé strany výrazu a to již v době překladu. To není jen zkrácení zápisu pro inicializaci proměnných, ale jde o formu zápisu, která se používá při deklaraci proměnných anonymních typů.", "section_level": 3}, {"title": "Výrazové stromy.", "content": "Expression Trees, neboli Výrazové stromy umožňují pracovat s kódem nejen jako se spustitelnými příkazy, ale také jako s daty. Můžeme tedy v aplikaci vytvořit stromovou strukturu reprezentující kód. U té pak můžeme sledovat její veřejné vlastnosti a na základě toho ji analyzovat, zjistit všechny potřebné informace, popřípadě ji optimalizovat. V případě potřeby ji můžeme dále zkompilovat do spustitelné podoby pomocí metody codice_10.", "section_level": 3}, {"title": "Anonymní třídy.", "content": "Anonymní třídy umožňující např. rychlé vytvoření objektů přenášejících informace vyžádané z databáze přes LINQ.", "section_level": 3}, {"title": "C# 4.0.", "content": "Tato verze vyšla v dubnu 2010. Nová verze se zaměřuje hlavně na spolupráci s dynamickými aspekty programování a frameworky, jako například DLR a COM. Mezi další novinky patří:", "section_level": 2}, {"title": "C# 5.0.", "content": "Verze 5.0 byla uvedena v srpnu 2012 společně s.NET Framework 4.5 a vývojovým prostředím Visual Studio 2012 (případně Mono 3.0. Novinkou v této verzi je podpora asynchronního programování přidáním klíčových slov codice_11 a codice_12. Další novinkou jsou \"Caller Information\" atributy pro jednodušší zjištění informací o volající metodě.", "section_level": 2}, {"title": "Změny chování.", "content": "Také došlo k několika zpětně nekompatibilním změnám (\"breaking changes\"). Poměrně výrazná změna nastává při zachycení iterační proměnné cyklu codice_13 v anonymních metodách. Před verzí C# 5.0 byla iterační proměnná umístěna vně cyklu a byla použita pro všechny iterace. Od verze C# 5.0 je iterační proměnná uvnitř cyklu a je v každé iteraci čerstvou proměnnou.  Další změnou je změna pořadí vyhodnocení parametrů metod při použití pojmenovaných parametrů. V předchozí verzi jazyka byly nejprve vyhodnoceny pojmenované parametry a teprve poté ostatní parametry. Od verze C# 5.0 jsou všechny parametry vyhodnocovány zleva doprava v pořadí v jakém jsou uvedeny.", "section_level": 3}, {"title": "„Ahoj, světe!“.", "content": "Následující jednoduchá konzolové aplikace vypíše „Ahoj, světe!“ na standardní výstup. using System;  namespace MojeKonzolováAplikace  Rozeberme krátce jednotlivé příkazy. Třídy, základní jednotky objektového programování, jsou v C# rozděleny pro lepší orientaci a jednoznačnost názvů do jmenných prostorů. Na počátku zdrojového kódu jmenujeme příkazem codice_14 jmenné prostory, jež budeme používat – nebudeme pak muset rozepisovat jejich název, všechny třídy z nich jsou nám hned přístupny.  Na dalším řádku příkazem codice_15 říkáme, že chceme zařadit kód vymezený následujícími složenými závorkami do jmenného prostoru MojeKonzolováAplikace. Hned poté definujeme klíčovým slovem class třídu Hlavní třída, její obsah bude opět vymezen dalšími složenými závorkami. Kód není nutné odsazovat (bílé znaky se ignorují), jen je to praktické.  Všimněme si také, že identifikátory mohou obsahovat písmenka s háčky a čárkami – je tomu tak již od prvních verzí jazyka.  Překladač hledá při vytváření spustitelného souboru vstupní bod aplikace. Musí se jednat o statickou metodu nevracející žádnou hodnotu nebo typ int (celé číslo), která buď nepřebírá žádné argumenty, nebo pole řetězců (stringů) a která se jmenuje Main. Deklaraci takové metody vidíme na dalším řádku programu. Klíčové slovo static značí statickou metodu, tedy takovou část kódu, kterou je možno volat bez vytvoření instance třídy. Klíčové slovo void značí, že metoda nic nevrací.  Argumenty metody se vypisují do obyčejných závorek za její název. Podobně jako při deklarování proměnných se nejdříve uvádí typ proměnné (string[]) a pak její název (args). Pole značíme dvojicí hranatých závorek za názvem typu.  Tělo metody tvoří jediný řádek ukončený středníkem. Volá statickou metodu třídy Console (sídlí ve jmenném prostoru System) jménem WriteLine, která za argument pojímá jedinou proměnnou typu string, kterou vypíše uživateli do konzole. Řetězce se ohraničují počítačovými uvozovkami.", "section_level": 2}, {"title": "XML Dokumentace.", "content": "Systém dokumentace kódu je podobný JavaDoc, používanému v jazyce Java. Významným rozdílem je ale to, že je založen na XML. Následující příkaz ukazuje komentář k metodě. public class Foo  Jak vidíme, každý řádek komentáře musí začínat řetězcem \"///\". Tyto komentáře často používají nástroje jako IntelliSense integrovaný v Microsoft Visual Studiu, který programátorovi při psaní kódu napovídá.", "section_level": 1}, {"title": "Název jazyka.", "content": "Název jazyka C# je odvozen z hudební notace, kde křížek označuje zvýšení noty o půl tónu a v tomto případě by označoval notu cis, tedy C zvýšené o půl tónu. Podobně vznikl název jazyka C++ jako zlepšení jazyka C: „++“ totiž v syntaxi jazyka C znamená zvýšení hodnoty proměnné o 1.  Křížek na počítačové klávesnici (#) a křížek v hudební nauce (♯) jsou dva odlišné znaky. Pro zápis názvu jazyka C Sharp se nepoužívá znak hudebního křížku z technických důvodů, protože tento se na standardní klávesnici nevyskytuje, ale pro zjednodušení se používá klasický křížek. Toto je zakotveno ve specifikaci jazyka C#, ECMA-334. Jak jsme již řekli, toto opatření je spíše praktického rázu, takže v případech jako jsou různé marketingové materiály se často používá znak křížku z hudební notace.", "section_level": 1}], "src_summary": "C# (vyslovované anglicky jako C Sharp, /siː šaːp/, doslova to označuje notu cis) je vysokoúrovňový objektově orientovaný programovací jazyk vyvinutý firmou Microsoft zároveň s platformou.NET Framework, později schválený standardizačními komisemi ECMA (ECMA-334) a ISO (ISO/IEC 23270). Microsoft založil C# na jazycích C++ a Java (a je tedy nepřímým potomkem jazyka C, ze kterého čerpá syntaxi).", "tgt_summary": "C#是微软推出的一种基于.NET框架的、面向对象的高级编程语言。C#是一种由C和C++衍生出来的面向对象的编程语言。它在继承C和C++强大功能的同时去掉了一些它们的复杂特性,使其成为C语言家族中的一种高效强大的编程语言。C#以.NET框架类库作为基础,拥有类似Visual Basic的快速开发能力。C#由安德斯·海尔斯伯格主持开发,微软在2000年发布了这种语言,希望借助这种语言来取代Java。C#已经成为Ecma国际和国际标准组织的标准规范。", "id": 1653277}
{"src_title": "BASIC", "tgt_title": "BASIC", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Před polovinou 60. let 20. století byly počítače velmi drahé sálové stroje, které obvykle vyžadovaly vlastní dedikované místnosti a klimatizaci. Byly využívány velkými společnostmi k plnění vědeckých a komerčních úloh. Uživatelé odevzdávali své úlohy na děrných štítcích nebo podobných mediích počítačovým operátorům a výsledky vypočtené počítačem sbírali později. Jednoduché dávkové zpracování však umožňovalo vykonávat pouze jednu úlohu v daný čas. Další úlohy pak následovaly. Během 90. let 20. století se staly dostupnějšími rychlejší a levnější počítače, stále se však jednalo o sálové počítače. Tyto počítače přišly s novou technikou umožňující sdílení času, takže procesor a operační paměť mohlo využívat více uživatelů nebo procesů. V takovém systému operační systém přiděluje jednotlivým procesům procesorový čas a přepíná mezi nimi. Každý proces se chová tak, aby využil počítač na plno, ačkoliv čas pro vykonání jeho operace stoupá. Časové sdílení bylo použito se záměrem spuštění několika dávkových procesů současně.  Časové sdílení umožňovalo používat počítače několika nezávislým uživatelům, kteří pracovali s terminálem, který byl vybaven klávesnicí a teletype tiskárnou, později i monitorem. Počítače byly dostatečně rychlé, aby dokázaly rychle reagovat na požadavky všech uživatelů. Oblastí intenzivního výzkumu v 60. a 70. letech 20. století se stala potřeba pro optimalizaci interaktivního časového sdílení pomocí interpretů příkazové řádky a programovacích jazyků.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Původní jazyk BASIC byl navržen v roce 1964 pány John Kemeny a Thomas Kurtz z Dartmouthské univerzity v Hanoveru v americkém státě New Hampshire a implementován týmem Dartmouthských studentů pod jejich vedením. Zkratka \"BASIC\" pochází z nepublikované práce Thomase Kurtze. BASIC byl navržen tak, aby bylo umožněno studentům psát programy pro sálové počítače pro systém Dartmouth Time-Sharing. Byl určen speciálně pro méně technické uživatele, kteří neměli nebo nechtěli mít nějaké související matematické znalosti. Schopnost používat počítač pro podporu výuky a výzkumu byla v té době docela nová.  Jazyk byl založen na FORTRAN II s některými vlivy ALGOL 60 a dodatky, aby byl vhodný pro systémy se sdílením času. Zpočátku se BASIC soustředil na podporu jednoduché matematické práce s podporou aritmetiky matic. Původně byl jazyk implementován jako dávkový. Funkce reprezentované textovými řetězci byly doimplementovány v roce 1965.  Návrháři jazyka se rozhodli uvolnit kompilátor k dispozici zdarma, takže jazyk se mohl hodně rozšířit. (V roce 1960 se software stal zpoplatněnou komoditou, do té doby byl poskytován zdarma jako služba s velmi drahými počítači, obvykle k dispozici pouze k pronájmu.) BASIC byl také k dispozici vysokým školám v oblasti Hannoveru. Byla vyvinuto značné množství úsilí pro podporu tohoto jazyka. V následujících letech se objevily další dialekty BASICu; Keménův a Kurtzův původní BASIC dialekt se stal známý jako Dartmouth BASIC.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření na minipočítače.", "content": "Znalost relativně jednoduchého jazyka BASIC se rychle rozšířila po celém počítačovém světě. BASIC byl implementován mnoha výrobci. BASIC se stal poměrně populární v nových minipočítačích, jako jsou DEC, PDP série a DGN. BASIC byl také hlavním jazykem pro HP čas-sdílející systémy v pozdních 60. a raných 70. letech 20. století, kde byl jazyk implementován jako interpret. Také byl v této době portován do operačního systému Pick, kde kompilátor renderuje do pseudoinstrukčního kódu, který je možné dále interpretovat virtuálním strojem.  Během tohoto období bylo napsáno několik jednoduchých počítačových her v BASICu, nejvíce pozoruhodná byla Mike Mayfieldův Star Trek. Řada z nich byla shromážděna zaměstnanci David H. Ahl a publikovány v novinkách, které shromažďoval. David H. Ahl později shromáždil řadu z nich do knižní formy „101 BASIC Computer Games“, která byla poprvé publikována v roce 1973. Během stejného období se Ahl podílel na vytvoření malého počítače pro použití ve vzdělávání, rané formy osobního počítače.", "section_level": 2}, {"title": "Ukázka kódu.", "content": "Typický program Hello world vypadá v BASICu takto:  10 PRINT \"Hello, world!\" 20 END Následují dva příklady, které demonstrují na stejné úloze rozdílnost nestrukturovaného a strukturovaného programování.  Původní, nestrukturovaný BASIC (konkrétně Applesoft BASIC):  100 IF (A$ = \"A\") OR (A$ = \"a\") THEN GOTO 30 110 PRINT \"Nashledanou \"; 120 FOR I = 1 TO 200 130 PRINT U$; \" \"; 140 NEXT I 150 PRINT „Moderní“ strukturovaný BASIC (konkrétně QBasic):  INPUT \"Zadejte svoje jmeno\"; UserName$ PRINT \"Ahoj \"; UserName$ DO LOOP WHILE UCASE$(Answer$) = \"A\" PRINT \"Nashledanou \"; FOR I = 1 TO 200 NEXT I PRINT", "section_level": 1}, {"title": "Dialekty jazyka BASIC.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Další verze.", "content": "Verzí BASICu za léta jeho existence vznikla celá řada. Některé z nich jsou:  Jazyky z BASICu odvozené:", "section_level": 2}], "src_summary": "BASIC či basic [bejzik] je rodina programovacích jazyků vysoké úrovně sloužících jako jednoduchý nástroj pro výuku programování. Jazyk byl navržen v roce 1964 na americké Dartmouthské univerzitě a pro snazší srozumitelnost byla použita klíčová slova jazyka vycházející z běžné angličtiny. Název BASIC je zkratkou anglických slov \"Beginner's All-purpose Symbolic Instruction Code\", česky „univerzální kód symbolických instrukcí pro začátečníky“. V 80. letech našel BASIC široké uplatnění na domácích mikropočítačích. Ve svých prvních verzích nepodporoval volání funkcí (ke skokům v programu sloužil příkaz goto, tato koncepce se později ukázala jako nevyhovující) a jednotlivé řádky kódu musely být číslovány. Pozdější verze už poskytovaly plnohodnotný strukturovaný návrh a některé současné verze dokonce umožňují objektově orientované programování (Visual Basic, Gambas).", "tgt_summary": "BASIC(来自英语:Beginner's All-purpose Symbolic Instruction Code的缩写)又译培基,是一种直译式程序设计语言。名称的字面意思为“初学者的全方位符式指令代码”,设计给初学者使用的程序语言,在完成编写后不须经由编译及连结等手续,经过直译器即可执行,但如果需要单独执行时仍然需要将其建立成执行档。", "id": 1485600}
{"src_title": "Dunaj", "tgt_title": "多瑙河", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název \"Dunaj\" (a příbuzné tvary v jiných jazycích) pochází z latinského jména římského boha Danubia. Toto slovo může být keltského, skytského nebo sarmatského původu. Dunaj byl označován také jako \"Tonach\", později také \"Donaw\". Starým jménem (zejména) dolního Dunaje bylo latinské Hister, Ister, pocházející z řeckého \"Ἴστρος (Ístros)\". Řeckou podobu zmiňuje Hésiodos ve své Theogonii, označuje jím syna Ókeána a Téthydy (Theogonia 339).", "section_level": 1}, {"title": "Průběh toku.", "content": "Zdrojnice Dunaje pramení ve Schwarzwaldu na jihozápadě Německa a vzniklý veletok ústí mohutnou deltou do Černého moře. Dunaj protéká geologicky a geomorfologicky velmi pestrým a složitým územím, mezi Českým masivem a Alpami, Karpatskou kotlinou, Valašskou nížinou a několika velkými průlomy.", "section_level": 1}, {"title": "Pramen.", "content": "Už staří Římané znali řeku, která z velké části tvořila severní hranici jejich impéria, pod latinským názvem \"Danubius\". Podle legendy vyslal římský vojevůdce své vojáky hledat pramen řeky. Ti narazili na úpatí Schwarzwaldu v místech, kde dnes leží město Donaueschingen, na silný minerální pramen, který zde sice do řeky vyvěrá, ale není jejím počátkem. Vojákům se nechtělo prodírat se černými lesy ke skutečnému prameni a označili toto místo za pramen Dunaje. Toto pojetí se vžilo a i dnes nese řeka své jméno až od města Donaueschingen, kde je dokonce zřídlo obezděné jako její symbolický pramen. Ve skutečnosti na území města vzniká Dunaj především soutokem říček Breg a Brigach, v nadmořské výšce 672 m. Delší zdrojnicí je Breg, ale vodnější je Brigach. Pramen Bregu je sice v mapách označen jen jako \"Bregquelle\" („pramen Bregu“), ale informační tabulky v okolí ho nazývají \"Donauquelle\" („pramen Dunaje“), aby zvýšily turistickou přitažlivost místa. Pramen se nachází pouhých 100 m od hlavního evropského rozvodí mezi Dunajem a Rýnem, v nadmořské výšce 1078 m. Je třikrát blíže Severnímu moři a čtyřikrát blíže Středozemnímu moři než Černému moři, do nějž jeho vody odtékají.", "section_level": 2}, {"title": "Propadání.", "content": "Nedaleko za soutokem Brigachu a Bregu prochází Dunaj jižní částí krasového pohoří Švábská Alba, nazývaného také Švábská Jura. V oblasti mezi obcí Immendingen a městem Fridingen dochází k tzv. propadání Dunaje (\"Donauversinkung\"). Značná část vod Dunaje zde prosakuje do podzemních jeskynních systémů a vyvěrá asi 12 km jižněji u města Aach jako stejnojmenná řeka. Řeka Aach pak ústí do Celerského jezera (Zeller see) na Rýnu. Povodí nejhořejšího Dunaje nad touto oblastí tak vlastně patří současně do úmoří Severního i Černého moře.", "section_level": 2}, {"title": "Horní tok.", "content": "Na horním toku je Dunaj náhorní řekou postupně rostoucí ve veletok. Teče zhruba po hranici mezi hercynikem (Jihozápadoněmecká stupňovina, Český masiv) na severu a alpinikem (Alpenvorland) na jihu. Pravý břeh je nižší a Dunaj z této strany přijímá větší přítoky: Iller, Lech, Isar, Vils a zejména Inn. Díky nim získává Dunaj průtokové charakteristiky (vodní režim) alpských řek, přestože jí sám není. Na území Rakouska se Dunaj zařezává do jižního okraje Českého masivu a protéká malebnými kaňony, z nichž největší je Wachau. Zprava se vlévají Traun, Enže, Ybbs, zleva Aist. Pod Kremží vstupuje Dunaj do Tullnské kotliny, přijímá zleva Kamp a zprava Traisen; Vídeňskou (či Korneuburskou) branou se pak prolamuje do Panonie.  Šířka koryta nad Ulmem dosahuje 20 až 100 m a níže roste na 350 m ve Vídni. Rychlost toku se pohybuje od 1 do 2,8 m/s. Místy je koryto obehnáno napřimovacími a protipovodňovými hrázemi.", "section_level": 2}, {"title": "Střední tok.", "content": "Střední tok začíná nad Vídní a končí soutěskou Železná vrata. Řeka zde protéká Panonskou pánví neboli Karpatskou kotlinou. Říční údolí je široké 5 až 20 km a často zaplavované. Koryto je členité, rozvětvené a rychlost toku se pohybuje od 0,3 do 1,1 m/s. Výjimkou jsou místa, kde Dunaj překonává příčná horská pásma a jeho tok se zužuje (až na 150 m, údolí na 0,6 až 1,5 km), prohlubuje (na 15 až 20 m) a zrychluje (na 2,2 až 4,7 m/s). V důsledku regulačních prací bylo hlavní koryto mnohde napřímeno a kolem dunajské nivy s mnoha rameny, meandry a lužními lesy byly postaveny ochranné hráze.  Pod Vídní protéká Dunaj Vídeňskou pánví (jižně od Moravského pole), kde je jeho zachovalý přirozený tok chráněn v národním parku Donau-Auen. Ihned poté, co přijme svůj dosud největší levý přítok, Moravu, vstupuje do Devínské brány, jíž překonává jižní okraj Malých Karpat. Zde se rozkládá slovenská metropole Bratislava. Za ní se otevírá Malá uherská nížina (na slovenské straně Podunajská nížina), kde Dunaj tvoří hranici mezi Slovenskem a Maďarskem a rozlévá se do rozsáhlé ploché vnitrozemské delty, tvořené vedle hlavního toku rameny Malý Dunaj na severu a Mošonský Dunaj na jihu. Tyto obtékají velké říční ostrovy Žitný a Szigetköz. Do Mošonského Dunaje se zprava vlévají Litava a Rába. Delta končí v Komárně opětovným sjednocením dunajských ramen, obohacených zleva o přítok Váhu.  Po přijetí Hronu a Ipľu (oba zleva) vstupuje Dunaj do další velké soutěsky, na přechodu Maďarského středohoří. Místo je známo jako Dunajské ohbí, neboť Dunaj zde svůj dosud zhruba východní směr ostře mění na směr jižní. Následně protéká Budapeští, vytváří velký ostrov Csepel a pokračuje přímo na jih po západním okraji Velké uherské nížiny, až 20 km širokou nivou s mnoha mrtvými rameny. V tomto úseku nepřijímá žádné významné přítoky (kromě Sió zprava) a vlivem suchého stepního klimatu vodu spíše ztrácí. V Srbsku poblíž Iloku pak opět mění směr na východ a obtéká východním směrem pohoří Fruška Gora. Zde na dně Karpatské kotliny se do něj teprve vlévá několik velkých řek: Dráva (z Chorvatska), Tisa (nejdelší přítok), srbská Morava a přímo v Bělehradě vůbec nejmohutnější dunajský přítok, řeka Sáva.  Na středním toku Dunaje se po obou jeho březích nacházejí dlouhé sypané hráze, které byly zbudovány jako obrana před rozsáhlými povodněmi, které v 19. a ještě na počátku 20. století způsobovaly v některých zemích rozsáhlé škody.  Na hranici Srbska a Rumunska vede Dunaj největším ze svých průlomových údolí, Železnými vraty. Jeho původně rychlý a peřejnatý tok je zde od 70. let vzedmut a zastaven stejnojmennou přehradou. Hloubka toku v nejužším místě, \"Velké Kazanské soutěsce\", už před regulací přesahovala 50 metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Dolní tok.", "content": "Po opuštění Železných vrat Dunaj teče jako nížinná řeka Dolnodunajskou rovinou. Zaplavované údolí je široké 7 až 20 km a řeka se v něm rozvětvuje na mnohá ramena a průtoky. Šířka toku místy dosahuje 1 až 2 km, hloubka je průměrně 5 až 7 m a rychlost toku 0,5 až 1 m/s. Na skoro 500 km dlouhé hranici mezi Rumunskem a Bulharskem překlenují Dunaj pouze dva mosty, jiné spojení je možné jen trajektem. Přítoky dolního toku jsou oproti Dunaji řádově menší, přesto nejsou bezvýznamné: zleva Jiu, Olt, Argeș, Siret, Prut, zprava Iskar, Osam, Jantra. Běžně se zde vyskytují limanová ústí. Asi 50 km před černomořským pobřežím Dunaj ještě uhýbá k severu, a u Galați, posledního velkoměsta na toku, se teprve obrací definitivně na východ k moři. Na hranici Rumunska a Ukrajiny, před městem Tulcea, začíná jeho deltové ústí.", "section_level": 2}, {"title": "Delta.", "content": "V deltě o rozloze 3500 km2 se Dunaj dělí na tři hlavní ramena: od severu Kilijské (pohraniční a nejmohutnější), Sulinské (nejpřímější) a Svatojiřské. Naprostá většina delty leží v Rumunsku a je přírodní lokalitou světového významu, chráněnou UNESCO. Do Černého moře se Dunaj vlévá jako jeho největší přítok.", "section_level": 2}, {"title": "Přítoky.", "content": "Dunaj přijímá více než 300 přítoků, z nichž na 34 je možná vodní doprava. Nejvýznamnější zachycuje tabulka.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Řeka má složitý vodní režim, ve kterém jsou výrazné tři fáze. Na jaře je nejvyšší vodní stav, v létě a na podzim dochází k nárazovým povodním a na konci podzimu a v zimě je vodní stav nejnižší. Hladina začíná stoupat v únoru až dubnu a na horním a středním toku se udržuje vysoká do května zatímco na dolním až do června. Celý vzestup hladiny se skládá ze dvou vln. První je způsobena táním sněhu v rovinách a druhá smíšená dešti a táním sněhu na horách. Nerovnoměrnost tání sněhu a srážek v různých částech povodí způsobují prudké kolísání hladiny. Když povodňové vlny z hlavních přítoků (Dráva, Tisa, Sáva) přijdou ve stejný čas, vytvoří se na \"Dunaji\" mohutná vlna, která může způsobit povodně. Ve druhé polovině léta hladina klesá, což je však přerušováno náhlými vzestupy při deštích. V říjnu a v listopadu deště způsobují podzimní povodně. V případě, že je teplá zima, může setrvat vysoký vodní stav a vzestupy hladiny mohou být způsobeny také ledovými zátarasy, což může vést až k vylití řeky z břehů a zatopení pobřežní roviny. Když je zima studená, tak má řeka nejnižší vodní stav.  Roční amplituda kolísání úrovně hladiny činí u Reni v deltě 4,5 až 5,5 m a v Budapešti 6 až 8 m. Průměrný roční průtok činí v Řezně 420 m3/s, ve Vídni 1900 m3/s a v ústí 6430 m3/s. Průměrně tak odvede za rok 203 km3 vody. Nejvyšší průtok na dolním toku je 20 000 m3/s a nejmenší 1800 m3/s. Do moře odnáší přibližně 120 Mt nánosů a rozpuštěných minerálních látek za rok. Zamrzá pouze v přiměřeně chladných zimách a to přibližně na 1,5 měsíce.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Dunaj už odedávna hrál důležitou roli v dopravě mezi střední a jihovýchodní Evropou. Je jednou z nejvýznamnější vodních cest na kontinentě, ačkoliv intenzitu jeho využití snižuje relativně nízké soustředění průmyslové výroby na jeho březích (v porovnání se západoevropskými toky). Splavný je od Ulmu, resp. od Řezna pro větší lodě. Od Brăily jej mohou využívat i námořní lodě. V deltě je vodní doprava vedena Sulinským ramenem.  Dunajská vodní cesta je prostřednictvím kanálu Rýn-Mohan-Dunaj propojena se zbytkem Německa, západní Evropou a Severním i Středozemním mořem. Dlouhodobě plánované splavné propojení Dunaje přes české území s povodím Odry a Labe, tzv. kanál Dunaj-Odra-Labe, je prozatím stále jen ve stadiu zvažování. V Rumunsku lze zkrátit cestu do Černého moře plavbou průplavem do přístavu Konstanca.  V nákladní dopravě převažují rudné i nerudné suroviny a také šrot. Dále to jsou cement, uhlí, ropa a její produkty. V posledních letech stoupá i přeprava kontejnerů. Na řece se nachází více než 100 přístavů. Největší jsou Reni, Izmajil, Budapešť, Linec, Bělehrad. Po březích Dunaje vede známá cyklistická trasa Dunajská cyklostezka, součást Eurovelo 6.", "section_level": 2}, {"title": "Energetika.", "content": "Největší vodní elektrárna na řece je vybudována v soutěsce Železná vrata na hranicích Rumunska a Srbska. Další velká (Gabčíkovo) vznikla na Slovensku. V Rakousku bylo vybudováno několik vodních elektráren. V současné době není ve stavbě žádné vodní dílo, které by dunajský veletok přehradilo, od některých projektů bylo po roce 1990 upuštěno, například od elektrárny v Nagymarosi v Maďarsku.  Z přítoků jsou nejvíce využívány Váh, Dráva, Tisa, Iskar, Argeș, na kterých se nacházejí jak jednotlivé přehrady, tak i složité kaskády.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "Voda z řeky se využívá na zavlažování suchých oblastí zvláště v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a Srbsku. Také se využívá na zásobování měst a průmyslových center vodou. Důležité je taky rekreační využití.  Průměrný výlov ryb představuje 550 až 650 tisíc tun, z čehož převážná část připadá na dolní tok. V deltě roste na ploše 3000 km2 skřípinec jezerní, který se využívá na výrobu celulózy.", "section_level": 2}, {"title": "Státy, kterými Dunaj protéká.", "content": "\"Dunaj\" protéká nebo zasahuje na území 10 států: Čtyři z nich mají přístup jen k jednomu břehu řeky – jsou to Chorvatsko, Bulharsko, Moldavsko a Ukrajina. Pro pět států (Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Moldavsko) plní Dunaj jistou náhradu za chybějící přístup k moři. 37 % délky toku (1 070,9 km) tvoří zároveň státní hranice Německo/Rakousko, Rakousko/Slovensko, Slovensko/Maďarsko, Chorvatsko/Srbsko, Srbsko/Rumunsko, Rumunsko/Bulharsko, Rumunsko/Moldavsko a Rumunsko/Ukrajina.", "section_level": 1}, {"title": "Povodí.", "content": "Velikostí povodí přes 800 tisíc km2 je Dunaj v Evropě na druhém místě za Volhou. Jeho povodí zasahuje na území 20 států (včetně Kosova), což je téměř polovina všech států Evropy a nejvíce států na povodí jediné řeky na světě. Kromě zemí, jimiž Dunaj přímo protéká, jsou to ještě Švýcarsko, Česko, Polsko, Itálie, Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Albánie, Kosovo a Severní Makedonie, byť v některých případech se jedná o nepatrné zásahy.  Kompletně v povodí Dunaje se nachází Maďarsko, z drtivé většiny také Rakousko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko a Srbsko. Dále většina Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, značná část Bulharska, Moldavska, Kosova a Česka (povodí Moravy a okrajové části Šumavy) a nezanedbatelná část Německa, Ukrajiny a Černé Hory. Pro Itálii, Polsko a Švýcarsko a Albánii jde jen o nepatrnou část území, u Severní Makedonie jde prakticky jen o odchylku státní hranice od přesné rozvodnice.", "section_level": 1}, {"title": "Politické postavení a územní spory.", "content": "Z geopolitického hlediska patří povodí Dunaje k dosti nestabilním oblastem, kde se jen během 20. století několikrát výrazně proměnily státní hranice. Současný rekordní počet států na toku a povodí Dunaje je důsledkem ústupu či rozpadu několika větších státních celků – v 19. století Osmanská říše, 1918 Rakousko-Uhersko, po roce 1990 Jugoslávie, Sovětský svaz a Československo. Komplikovaná etnická skladba dunajského povodí měla a má na tyto procesy významný vliv.  Během první světové války i druhé světové války měl Dunaj strategický význam. Státy, které měly na svém území část jeho toku, provozovaly válečná loďstva, prostřednictvím nichž mohly ostřelovat území druhých států. To byl případ i československé lodi Prezident Masaryk. Z Dunaje byl také bombardován Bělehrad na začátku první světové války.  Roku 2015 byl na malém sporném území při dunajské říční hranici (mezi Srbskem a Chorvatskem) vyhlášen soukromý ministát Liberland. Část středního toku Dunaje, kudy prochází hranice mezi Chorvatskem a Srbskem, je předmětem pohraničního sporu mezi oběma zeměmi, který trvá od roku 1991. Některé říční ostrovy si nárokuje Chorvatsko a Srbsko, o jiné nemá žádná země zájem vůbec. Do roku 1914 se v soutěsce Železná vrata nacházela exkláva tureckého území, ostrov Ada Kale, který byl později připojen k Rumunsku a později v roce 1970 zcela zaplaven.", "section_level": 1}, {"title": "Právní režim.", "content": "Dunaj je mezinárodní řeka a pravidla jejího používání stanoví mezinárodní dohody. Celkem nastaly tři etapy regulace problémů s používáním řeky. Nejprve to bylo období dvoustranných dohod (1774–1856), poté období mnohostranných dohod s účastí nedunajských vlád (1856–1945) a nakonec demokratický status řeky po druhé světové válce.  Důležitý význam měla smlouva z Küçük Kaynarca mezi Ruskem a Tureckem z roku 1774, na základě níž dosáhlo \"Rusko\" práva plavby po dolním toku \"Dunaje\". Na základě dalších dohod z let 1812, 1826 a 1829 získalo \"Rusko\" plnou kontrolu nad všemi třemi základními rameny dunajské delty a nad plavbou po dolním toku řeky. Anglo-rakouská a rusko-rakouská dohoda o Dunaji z let 1838 a 1840 navrhla princip svobodné dopravy po řece.  Etapa regulace systémem mnohostranných dohod začala po Krymské válce. Na základě Pařížské smlouvy (1856) byla založena Evropská dunajská komise, která se skládala z Rakouska, Ruska a řady nedunajských zemí (Francie, Velká Británie, Prusko, Sardínie, Turecko). Prakticky se tato dohoda stala prostředkem nadvlády nedunajských zemí nad řekou a existovala do 1. světové války. Komise měla svou vlajku, administrativu, flotilu, policii, soud a mohla zakázat podunajským státům stavbu přístavních a hydrotechnických zařízení. Po skončení 1. světové války byla ujednána v srpnu 1920 dohoda v Paříži za účasti převážně nedunajských zemí. Poté byly 23. července 1921 přijaty konvence a závěrečný protokol o režimu plavby. Pro tok řeky od ústí do Ulmem byla znovu ustanovena Evropská dunajská komise (Francie, Velká Británie, Itálie, Rumunsko). Pro tok mezi Brăilou a Ulmem a síť říčních cest, jež byly stanoveny mezinárodními byla ustavena Mezinárodní dunajská komise s účastí dunajských (Německo, Rakousko, Maďarsko, Československo, Jugoslávie, Rumunsko) i nedunajských (Velká Británie, Itálie, Francie) zemí. Tyto komise měly široké pravomoce, které nebyly vždy v souladu podunajských zemí. Mezinárodní dunajskou komisi opustilo v roce 1936 Německo a po zabrání \"Německem\" také \"Rakousko\" (1938) a \"Československo\" (1938–39).  Po druhé světové válce se otázka \"Dunaje\" projednávala na postupimské konferenci, na shromáždění ministrů zahraničních věcí a na Pařížské konferenci v roce 1946. Nový status plavby byl vypracován na Bělehradské konferenci v roce 1948 za účasti podunajských (Sovětský svaz, Rumunsko, Bulharsko, Československo, Maďarsko, Jugoslávie) i nepodunajských (USA, Velká Británie, Francie) zemí. Rakousko mělo poradní hlas. Nová konvence o plavbě byla podepsána 18. srpna 1948 a vstoupila v platnost 11. května 1949. Nedunajské země ji odmítly podepsat. Byla založena nová Dunajská komise, která se skládala ze zástupců podunajských zemí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dunaj (,,,,,,,,, ) je po Volze druhá nejdelší řeka Evropy (30. nejdelší na světě), která protéká územím celkem 10 zemí (Německo, Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Srbsko, Bulharsko, Rumunsko, Moldavsko a Ukrajina), přičemž nezřídka tvoří jejich státní hranici. Délka toku činí 2811 km (s nejdelší zdrojnicí Breg 2857 km). Povodí má rozlohu 801 463 km2 (7,9 % plochy Evropy).", "tgt_summary": "多瑙河(德文:Donau)是欧洲第二大河,次于俄罗斯的伏尔加河,发源于德国黑森林地区,最后注入黑海,全长2857公里,流域面积81.7万平方千米,平均流量为6500立方米/秒。", "id": 341122}
{"src_title": "ISO/IEC 10646", "tgt_title": "通用字符集", "src_document": [{"title": "Kódový rozsah.", "content": "ISO/IEC 10646 používá 31bitové kódy znaků, od roku 1993 se však předpokládá, že všechny znaky budou spadat do kódového rozsahu UCS, tj. intervalu 0x000000 až 0x10FFFF, který poskytuje prostor pro více než milion znaků. Většina používaných znaků, včetně ostatních kódovacích standardů, je umístěna na prvních 65536 pozicích (0x0000 - 0xFFFF), které se nazývají Basic Multilingual Plane (BMP). Znaky později přidané mimo BMP jsou obvykle pro specifické aplikace, jako např. grafické symboly (včetně smajlíků), historická písma a vědecké symboly. Současná představa je, že se nebudou používat kódy mimo 21 bitový prostor, přesněji mimo interval 0x000000 až 0x10FFFF. který poskytuje kódy pro více než milion možných znaků.  Standard ISO/IEC 10646-1 byl poprvé publikován v roce 1993 a definuje architekturu UCS a obsah BMP. Druhá část ISO/IEC 10646-2 byla přidána v roce 2001 a definuje znaky mimo BMP. Nové znaky jsou přidávány průběžně, ale existující znaky nebudou nikdy měněny a jsou stabilní.  Standard také definuje základní metody, jak kódovat řetězce znaků jako posloupnosti bytů. Nejpoužívanějším kódováním je UTF-8, dále je definováno UTF-16, UTF-32, UCS-2 a UCS-4.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Mezinárodní organizace pro normalizaci (ISO) začala práci na UCS v roce 1989 a první pracovní verzi dokumentu ISO 10646 publikovala v roce 1990. Jedním z hlavních tvůrců byl Hugh McGregor Ross. Tehdejší verze se od dnešní značně lišila. Definovala kódový rozsah jako  Při lineárním vyjádření se jedná o použití 31bitového kódu. Přestože tímto způsobem by bylo možné zakódovat až 2 147 483 648 znaků, původní standard nedovoloval používat byty s hodnotami řídicích kódů 0 až 0x1F a 0x80 až 0x9F šestnáctkově v libovolné z uvedených složek (kromě skutečných řídicích znaků), což snižovalo maximální počet znaků na 679 477 248. Například velké písmeno \"A\" () mělo kód skupina 0x20, rovina 0x20, řádek 0x20, buňka 0x41.  Tento původní standard ISO/IEC 10646 umožňoval kódovat znaky z UCS třemi metodami:  V roce 1990 existovaly dvě skupiny zabývající se vývojem univerzální znakové sady: Unicode používající 16 bitů pro každý znak (s 65536 možnými znaky) a ISO/IEC 10646. Softwarové firmy odmítly přijmout složitost a velikostní požadavky ISO standardu a byly schopny přesvědčit několik národních organizací z ISO, aby hlasovaly proti ISO/IEC 10646. Tvůrci ISO/IEC 10646 zjistili, že v této situaci nemohou ve vývoji standardu pokračovat, a proto proběhla jednání o sjednocení ISO standardu s Unicode. Z pohledu ISO/IEC 10646 došlo ke dvěma základním změnám: bylo zrušeno omezení zakazující používat hodnoty řídicích znaků v libovolné složce kódu, takže lze používat kódové body jako 0x0000101F; byla dohodnuta synchronizace znakové sady a kódů znaků z Basic Multilingual Plane mezi ISO/IEC 10646 Unicode.  Během doby se ukázalo, že jsou nutné i změny ve standardu Unicode: ukázalo se, že 65536 znaků ne zcela postačuje a standard od verze 2.0 podporuje používání až 1 112 064 kódových bodů ze 17 rovin pomocí mechanismu UTF-16 náhradních dvojic (). Z tohoto důvodu byl rozsah kódů ISO/IEC 10646 omezen na znaky, které lze vyjádřit pomocí UTF-16, tj. něco přes milion znaků místo více než 679 milionů. Kódování UCS-4 bylo převzato do standardu Unicode s omezením na rozsah podporovaný UTF-16 a se jménem UTF-32, ačkoli se kromě interních dat programů téměř nepoužívá.  Rob Pike a Ken Thompson, tvůrci operačního systému Plan 9 navrhli nové, rychlé a dobře navržené kódování s proměnnou délkou znaku, které bylo nazváno UTF-8, které v současnosti patří k nejpoužívanějším kódováním pro UCS.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura UCS.", "content": "UCS se skládá ze 17 rovin ():  UCS každému znaku přiřazuje nejen číselný kód, ale i oficiální jméno. Hexadecimální číslo reprezentující UCS nebo Unicode hodnotu je obvykle uvedeno znaky „U+“, jako např. U+0041 je znak velké latinské písmeno A (). UCS znaky U+0000 až U+007F jsou shodné se znaky ASCII tabulky a znaky U+0000 až U+00FF jsou shodné s kódem ISO 8859-1.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíly mezi ISO/IEC 10646 a Unicode.", "content": "ISO/IEC 10646 a Unicode mají identickou znakovou sadu a kódy znaků. Unicode vydává nové verze a přidává nové znaky častěji. Rozdíl je mimo jiné v tom, že Unicode zahrnuje pravidla a standardy nad rámec ISO/IEC 10646. ISO/IEC 10646 definuje jednoduché kódování znaků, čímž rozšiřuje předchozí standardy jako ISO/IEC 8859. Unicode navíc stanovuje pravidla pro abecední řazení, normalizační formy a obousměrný algoritmus pro písma psaná zprava doleva jako je arabština a hebrejština. Pro dosažení interoperability mezi platformami nestačí podporovat ISO/IEC 10646, ale je nutné (zvláště při použití psaní oběma směry) implementovat Unicode.  Pro podporu těchto pravidel a algoritmů Unicode přidává mnoho vlastností ke každému znaku v sadě, jako například vlastnosti určující implicitní směr psaní znaku a vlastnosti pro určení, jak se znak kombinuje s jinými znaky. Pokud znak reprezentuje numerickou hodnotu jako například arabská číslice „8“ nebo zlomek „1⁄4“, i jeho numerická hodnota je jeho vlastností. Záměrem Unicode je, aby tyto vlastnosti umožňovaly interoperabilní zpracovávání textu používajícího kombinaci několika jazyků.  Některé aplikace podporují ISO/IEC 10646, ale neobsahují podporu Unicode. Příkladem takové aplikace je program Xterm, který může správně zobrazovat všechny ISO/IEC 10646 znaky, u kterých existuje jeden znak odpovídá jednomu glyfu a používají jen jeden směr psaní textu. Může zpracovávat také některé z kombinačních znaků pomocí jednoduchého přepsání, ale nemůže zobrazovat hebrejštinu (obousměrné písmo), Dévanágarí (jeden znak má více tvarů-glyfů) nebo arabštinu (obě uvedené vlastnosti). Většina grafických aplikací používá pro výpis textu standardní funkce operačního systému, takže mohou umožňovat základní zpracování takových písem, i když některé detaily, které musí řešit aplikace samotné, dosud správně nefungují.  UCS definuje tzv. kombinované znaky. Jsou to symboly které mají význam v kombinaci s jiným znakem a tvoří společně určitý symbol. Příkladem mohou být i česká diakritická znaménka. Část kombinovaných znaků má svůj samostatný kód, který vznikl historicky při kódování národních abeced. Pro účely matematických a dalších symbolů je možné vytvářet další kombinace, přidávat akcenty a diakritiku nad libovolný znak (např. šipku nad matematickou proměnnou).  Všechny informační systémy nepotřebují nutně všechny vlastnosti UCS. Jsou proto definovány následující implementační úrovně ():", "section_level": 1}], "src_summary": "ISO/IEC 10646 je mezinárodní norma definující univerzální kódovanou znakovou sadu (), která by měla zahrnovat znaky nutné k reprezentaci prakticky všech známých jazyků. UCS obsahuje znaky z různých standardů znakových sad, včetně množství grafických, typografických, matematických a vědeckých symbolů. Norma ISO/IEC 10646 je vyvíjena v součinnosti s Unicode – přestože oba standardy nemají zcela totožné zaměření, definují stejnou univerzální znakovou sadu se stejnými kódy znaků.", "tgt_summary": "通用字符集(英语:Universal Character Set, UCS)是由ISO制定的ISO 10646(或称ISO/IEC 10646)标准所定义的标准字符集。", "id": 1759153}
{"src_title": "Hanza", "tgt_title": "汉萨同盟", "src_document": [{"title": "Vznik hanzy.", "content": "Ve středověku se v říši (Německu) vytratila silná královská moc, která by zabezpečila zájmy měst, jako tomu bylo například v Anglii nebo ve Francii. Proto byla německá města nucena sama si zajistit ochranu před svévolí místních knížat, loupeživých rytířů, pirátů apod. Za tímto účelem a především k prosazování ekonomických cílů založila městské svazy. Největším a nejvýznamnějším z nich byla severoněmecká hanza.  Hanza byla původně společenstvím kupců ze švédského Gotlandu (první zmínky se váží k roku 1161). Ve 13. století se však začala formovat jako spolek měst. Roku 1282 vznikla německá hanza sloučením místních hanz v prosperujících obchodních centrech, jako byl Kolín nad Rýnem, Hamburk a Lübeck. Postupně se připojila další města, takže v době svého největšího rozkvětu měla hanza na 80 členů a operovala v oblasti Severního a Baltského moře od Flander až po východní Pobaltí a západní Rus. Vedoucí postavení získala města Lübeck, Hamburk a Brémy, dále k hanze patřily například Rostock, Wismar, Gdaňsk, Riga nebo Tallinn.", "section_level": 1}, {"title": "V dobách největší slávy.", "content": "Hanza si monopolizovala práva na zprostředkovatelský obchod mezi Anglií, Nizozemím, Skandinávií, Livonskem a Rusí. Svoje dvory (faktorie) si založila po celé severní Evropě. V Novgorodě to byl dvůr sv. Petra, v Londýně Steel Yard, další existovaly v Bruggách, Bergenu, Stockholmu nebo Kaunasu. Ze zemí východní Evropy se vyvážely přírodní produkty a potraviny (obilí, kůže a kožešiny, med, vosk, dřevo, sledi), ze západu sukna, kovové výrobky, vína, přepychové předměty z Itálie a jižní Francie. Hanza přivážela na sever Evropy také koření a další luxusní zboží, které pocházelo z Orientu.  V dobách svého největšího rozmachu ve 14. století představovala hanza samostatnou politickou a vojenskou sílu, která vedla války, uzavírala mír a navázala diplomatické styky s řadou států. V letech 1367–1370 válčila za podpory Švédska a meklenburského knížectví s Dánskem, které narušilo její privilegia. Po uzavření stralsundského míru získala kontrolu nad Sundskými úžinami a dokonce také právo účastnit se volby dánského krále.  Společné záležitosti hanzovních měst řešily sjezdy, které se scházely v Lübecku. Hanza neměla společnou pokladnu. Její armádu a flotilu tvořily vojenské a námořní síly jednotlivých měst, nebo se využívalo žoldnéřského vojska. V oblasti svého působení se hanza uchylovala i k rozsáhlým pirátským akcím.", "section_level": 1}, {"title": "Úpadek.", "content": "Poměrně brzy, již ve druhé polovině 15. století, začala hanza upadat. To mělo řadu příčin. Na vině byly hluboké rozpory uvnitř svazu, kde každé město prosazovalo svůj prospěch. V důsledku rozvoje vlastního obchodu Anglie, Nizozemí, Švédska, Dánska a Ruska, podporovaného panovníky, ztrácela hanza svá privilegia na zahraničních trzích. V roce 1494 byl uzavřen hanzovní dvůr v Novgorodě, 1578 následoval Londýn. V 16. století ztrácela hanza rychle své bývalé postavení a řada měst od ní odpadla. Určitý význam si udržela do 17. století. Poslední hanzovní sněm se sešel roku 1669.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hanza (též hansa, střední dolnoněmčinou \"Hanse\", \"Düdesche Hanse\", \"Hansa\", odtud přešlo do češtiny – skupina, spolek, houf, německy: \"Deutsche Hanse\") znamenala svazek převážně německých obchodních měst, která provozovala dálkový obchod. Založena byla v polovině 12. století, fungovala půl tisíciletí, až do poloviny 17. století. Z původního spolku německých obchodníků se původní Hanza rozrostla ve svaz hanzovních měst, který prosazoval své zájmy v cizích zemích i vůči vlastnímu panovníkovi.", "tgt_summary": "汉萨同盟(、或,英语:Hanseatic League,又译汉撒同盟和汉莎同盟),12-13世纪中欧的神圣罗马帝国与条顿骑士团诸城市之间形成的商业、政治联盟,以德意志北部城市为主。汉萨(\"\"、或Hanse )一词,德文意为“商会”或者“会馆”,最早是指从须德海到芬兰、瑞典到挪威的一群商人与一群贸易船只。12世纪中期逐渐形成,14世纪晚期—15世纪早期达到鼎盛,加盟城市最多达到160个。1367年成立以吕贝克城为首的领导机构,有汉堡、科隆、不来梅等大城市的富商、贵族参加。拥有武装和金库。1370年战胜丹麦,订立《施特拉尔松德条约》。同盟垄断波罗的海地区贸易,并在西起伦敦,东至诺夫哥罗德的沿海地区建立商站,实力雄厚。15世纪中叶后,随着英、俄、尼德兰等国工商业的发展和新航路的开辟,转衰,1669年解体。现今德国的国家航空公司汉莎航空(Lufthansa)即是以汉萨同盟命名的。", "id": 2777486}
{"src_title": "Jindřich VIII. Tudor", "tgt_title": "亨利八世", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Byl třetím potomkem a druhým nejstarším synem Jindřicha VII. a Alžběty z Yorku. Roku 1494 byl jmenován vévodou z Yorku. Jako mladší syn byl vychováván pro církevní kariéru, bylo mu poskytnuto prvotřídní vzdělání, a tak ovládal latinu, francouzštinu i španělštinu.  Roku 1502 v 15 letech náhle zemřel jeho starší bratr Artur, který se měl stát následníkem svého otce, a tak jeho místo zaujal mladý Jindřich, který byl jmenován princem z Walesu. Otec Jindřich VII. chtěl udržet dobré vztahy se Španělskem, a tak navrhl, aby se Jindřich oženil s vdovou po Arturovi Kateřinou Aragonskou, nejmladší dcerou Ferdinanda II. Aragonského a Isabely Kastilské. Bylo obvyklé, že takový sňatek musel povolit papež. Na nátlak Isabely byla papežem Juliem II. vydána bula schvalující tento svazek a tak 14 měsíců po smrti bratra byli Jindřich a Kateřina zasnoubeni.  Od roku 1509 ztratil Jindřich VII. zájem na spojenectví se Španělskem a sám tehdy prohlásil, že zasnoubení s Kateřinou Aragonskou bylo vyhlášeno bez jeho souhlasu. Diplomatická jednání o příslibu sňatku pokračovala až do smrti Jindřicha VII. roku 1509. Mladý král Jindřich VIII. si poté sám začal hledat nevěstu. Jeho volba však padla právě na Kateřinu Aragonskou, která byla starší než on sám. Jednak z důvodu, že v celé Evropě nebyla pro něj vhodnější princezna a Anglie si opakovaně žádala spojenectví s mocným Španělskem. Navíc se tvrdí, že Jindřich Kateřinu již od dětství platonicky miloval a díky své ctnosti a skromnosti pro něj byla ztělesněním ideální manželky. S Kateřinou se oženil 11. června 1509 a 24. června téhož roku byli ve Westminsterském opatství korunováni. Dva dny nato nechal Jindřich dva nepopulární ministry svého otce, a to Richarda Empsona a Edmunda Dudleyho, uvěznit. Byli bezdůvodně obviněni ze zrady a popraveni. Tento postup pak Jindřich používal často vůči těm, kteří mu stáli v cestě.  Jindřich byl renesanční osobnost a jeho dvůr byl centrem vědeckých a uměleckých inovací a přepychu. Byl dobrým hudebníkem, skladatelem a básníkem. Také byl znám jako dychtivý hráč karet a hry v kostky. Byl znamenitým sportovcem a vynikal ve veslování, v lovu a tenisu v jeho tehdejší podobě. Poskytoval i štědré dary církvi. Na rozdíl od obecně tradovaného názoru zřejmě neměl mnoho mimomanželských pletek (s výjimkou žen, které si později vzal). S jistotou se dají uvést pouze vztahy s Bessie Blountovou a sestrou jeho pozdější manželky Mary Boleynovou.", "section_level": 1}, {"title": "Válka s Francií.", "content": "Francouzi představovali nebezpečí s jejich sílící mocí. Roku 1511 proto papež Julius II. vyhlásil Svaté spojenectví proti Francii. Tato aliance se skládala ze Španělska, Svaté říše římské a Anglie. Jindřich VIII. se rozhodl využít této příležitosti k tomu, aby rozšířil anglická teritoria na kontinentu. Se Španělskem uzavřel dohodu z Westminsteru proti Francii. Roku 1513 se Jindřich vylodil ve Francii a v bitvě u Guinegate francouzské vojsko porazil. Jeho švagr Jakub IV. Skotský mezitím napadl na podnět francouzského krále Ludvíka XII. Anglii. Skotský útok však neodvrátil Jindřichovu pozornost od boje o Francouzské území. Později byli Skotové poraženi v bitvě u Floddenu, skotský král byl zabit a tím skončila účast Skotska v této válce. Skotské království, tento odvěký soupeř Anglie na Britských ostrovech, bylo mocensky značně oslabeno.", "section_level": 1}, {"title": "Spor s papežem.", "content": "Jindřich začal být netrpělivý, že se královně Kateřině a jemu nedaří mít potomka mužského rodu. Všechny jejich děti, s výjimkou dcery Marie, zemřely ještě jako malé. Obával se, že pokud nebude mít mužského potomka, mohou po jeho smrti vypuknout spory o následnictví. Roku 1525 se zahleděl do mladé dvorní dámy Anny Boleynové. Ta odolávala jeho svádění a odmítla být jeho milenkou, jako byla před ní její sestra Mary.  Anna nakonec využila jeho poblouznění a naléhala na něho, aby se s ní oženil. To Jindřicha přivedlo k myšlence zrušení sňatku s Kateřinou. Je ale možné, že myšlenka na zneplatnění manželství s Kateřinou napadla Jindřicha již dříve a hlavním motivem byla zřejmě touha mít mužského potomka. Proto se obrátil přímo na Svatý stolec, aniž uvědomil kardinála Thomase Wolseyho. Poslal svého tajemníka Williama Knighta s žádostí o zrušení manželství přímo za papežem Klementem VII. Základem jeho argumentace bylo to, že bula vydaná Juliem II. byla vydaná na základě mylných předpokladů, protože manželství Artura a Kateřiny bylo naplněno. Jindřich také žádal o povolení sňatku s další ženou bez ohledu na příbuzenský poměr.  Papež byl ale v té době zajatcem císaře Karla V. a tak Knight měl problém se k němu dostat a obdržel pouze příslib podmíněného souhlasu s dalším sňatkem. Jindřich tak byl nucen svěřit tuto věc Wolseymu, který se snažil uplatnit veškeré své schopnosti, aby dosáhl řešení ve prospěch krále. Karel V. se snažil zabránit zrušení sňatku své tety, ale není jisté, jak velký vliv měl jeho nátlak na papeže. Jindřich poznal, že zrušení sňatku s císařovou tetou je málo pravděpodobné a papež nesvolil k novému sňatku, dokud nebyla prozkoumána platnost předešlého.  Wolsey byl obviněn z nespolehlivosti a Anna Boleynová dosáhla toho, aby byl odvolán roku 1529 z veřejných funkcí. Kardinál ji sice požádal o pomoc s návratem k moci, ale to ona odmítla. Wolsey poté zahájil tajné spiknutí s úmyslem vyhnat Annu do exilu a začal o tom vyjednávat s královnou Kateřinou a papežem. Poté, co toto spiknutí bylo odhaleno, nařídil Jindřich, aby byl uvězněn, a kdyby nepodlehl nemoci, byl by zřejmě obviněn ze zrady a popraven. Na jeho pozici nastoupil Sir Thomas More, který zpočátku krále podporoval a připojil se k názoru teologů z Oxfordu a Cambridge, že sňatek Jindřicha a Kateřiny je neplatný. Poté, co Jindřich začal zpochybňovat autoritu papeže, Moreovy pochybnosti začaly narůstat.  O rok později byla Kateřina vypovězena ode dvora a její komnaty byly přiděleny Anně. Poté co se zbavila Wolseyho, získala Anna obrovský vliv na politiku. Když zemřel William Warham, arcibiskup canterburský, prosadila, aby jeho místo zaujal kaplan rodiny Boleynů Thomas Cranmer. Ke snižování vlivu Říma v Anglii docházelo postupně. Roku 1532 přednesl Thomas Cromwell, Annin spojenec, v parlamentu několik návrhů, které vyhlašovaly královskou svrchovanost nad církví. Po této akci Sir Thomas More abdikoval na svou funkci kancléře a Cromwell se tak stal nejvlivnějším mužem.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá svatba.", "content": "Jindřich si v zimě na setkání s francouzským králem Františkem v Calais zajistil jeho podporu s uzavřením nového sňatku. Okamžitě po návratu do Doveru se Jindřich a Anna Boleynová tajně vzali. Krátce nato Anna otěhotněla, a jak bylo tehdy zvykem, uskutečnil se 25. ledna v Londýně oficiální sňatek. 23. května 1533 Cranmer prohlásil na jednání speciální rady svolané v Duntableském převorství manželství Jindřicha a Kateřiny za neplatné. O pět dní později prohlásil Cranmer sňatek Jindřicha a Anny Boleynové za platný a legitimní.  Kateřina byla formálně zbavena titulu královny a následně byla Anna korunována. 7. září 1533 se jí narodila dcera a byla pojmenována Alžběta po Jindřichově matce Alžbětě z Yorku. Parlament odmítl stanovisko papeže a zákonem o následnictví prohlásil sňatek Jindřicha a Anny za platný. Kateřinina dcera Marie byla prohlášena za nelegitimní a potomci Anny získali nárok na nástupnictví na trůn. Nejdůležitějším odstavcem byl text odmítající \"jakoukoli cizí autoritu, prince nebo hodnostáře\". Od všech dospělých obyvatel království bylo požadováno, aby tento zákon pod přísahou přijali a ti, kteří to odmítli, byli uvězněni na doživotí. Pokud by někdo prohlásil sňatek Jindřicha a Anny za neplatný, byl by automaticky obviněn ze zrady a popraven.", "section_level": 1}, {"title": "Odluka od Říma (1534).", "content": "Mezitím Dolní sněmovna zakázala jakékoli žádosti vůči papeži a vyhlásila tresty za realizaci opatření papežských bul v Anglii. Zároveň byla církev varována, aby neučinila žádná omezení poskytovaných služeb králova souhlasu. Až tehdy papež exkomunikoval krále a Cranmera z církve, prohlásil arcibiskupský dekret týkající se sňatku za zmatečný a manželství Jindřicha a Anny za neplatné. Papežský legát byl vyhoštěn z Anglie a diplomatické styky s Římem přerušeny. Následovalo vydání několika dalších zákonů: \"Ecclesiastical Appointments Act\" požadoval, aby kněží volili biskupa navrženého králem, \"Act of Supremacy\" deklaroval krále jako nejvyšší autoritu církve v Anglii a \"Treasons Act\" určoval, že odmítnutí uznání krále jako nejvyšší církevní autoritu, bude považováno za zradu a jako takové i trestáno.  Anglikánská církev se tak dostala pod kontrolu panovníka. Protestanté ale byli, hlavně kvůli protestům proti Jindřichovu rozvodu, pronásledováni. Mnoho z nich uteklo ze země a to včetně Viléma Tyndala, který byl na Jindřichův popud v zahraničí upálen. Odpor proti Jindřichově církevní politice byl rychle a brutálně potlačen. Mnoho jeho kritiků, včetně kardinála Fishera a sira Tomáše Morea (někdejšího Jindřichova kancléře), kteří odmítli přísahat věrnost králi jako nejvyššímu představiteli církve, bylo popraveno.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt Anny Boleynové.", "content": "Manželství Jindřicha a Anny nebylo šťastné. Anna nebyla ochotna přijmout podřízenou roli a Jindřicha rozčilovala její popudlivá a prudká povaha. Po falešném těhotenství nebo potratu roku 1534 začal Jindřich považovat její neschopnost dát mu mužského potomka za zradu a jednal s Cranmerem a Cromwellem o možnosti opustit Annu, aniž by se musel vrátit ke Kateřině.  8. ledna 1536 se král dověděl, že jeho první manželka Kateřina zemřela. Anna byla znovu těhotná a obávala se následků toho, že by se jí znovu nenarodil syn. Její život by se ocitl v ohrožení, protože pokud by se jí Jindřich zbavil, mohl by se znovu oženit a nikdo by jeho sňatek nemohl zpochybnit. O něco později byl při turnaji Jindřich zraněn a krátkou dobu se zdálo, že je zraněním jeho život ohrožen. Když tuto zprávu oznámili Anně, utrpěla šok a potratila. Později se zjistilo, že Anna potratila syna. Zdá se, že tato příhoda byla počátkem konce jejich manželství.  Poté co se Anna i on zotavili, prohlásil Jindřich, že jejich sňatek byl dílem čarodějnic. Do jeho přízně se dostala královnina dvorní dáma Jana Seymourová. Bratrovi Anny, Georgeovi Boleynovi, bylo odmítnuto udělení podvazkového řádu, který byl místo něho udělen bratru Jany Seymourové. Pět mužů, včetně Annina bratra, bylo poté uvězněno a obviněno ze zločinů jako krvesmilství, zrady a sexuálních styků s královnou. 2. května 1536 byla Anna uvězněna v Toweru. Byla obviněna z cizoložství, krvesmilstva a odsouzena k trestu smrti. George Boleyn a ostatní muži byli popraveni 17. května a Anna Boleynová byla sťata mečem dne 19. května 1536. Kat byl pro tento způsob popravy, který nebyl v Anglii běžný (používala se mj. sekyra), povolán z poslední anglické državy na francouzské půdě, přístavu Calais.", "section_level": 1}, {"title": "Narození prince.", "content": "Den po popravě Anny Boleynové se Jindřich zasnoubil s Janou Seymourovou, kterou si o deset dní později vzal. Jindřich vydal souhlas s anexí Walesu a tím došlo k sjednocení obou zemí v jednu. Tento zákon byl následován vydáním zákona o nástupnictví z roku 1536, který deklaroval jako Jindřichovy následníky jeho potomky s Janou Seymourovou, děti Kateřiny a Anny byly prohlášeny za nelegitimní a vyloučeny z možnosti nástupu na anglický trůn. Králi byla dána možnost změnit pořadí v nástupnictví na trůnu v jeho závěti. Roku 1537 se Janě narodil syn Eduard, pozdější král Eduard VI. Porod byl velmi těžký a královna krátce po něm 24. října 1537 zemřela.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní období.", "content": "Roku 1540 se Jindřich rozhodl znovu oženit, aby zabezpečil své nástupnictví. Thomas Cromwell, v té době již hrabě z Essexu, navrhl Annu Klevskou, dceru vévody z Kleve, který byl považován za důležitého spojence pro případ útoku katolické aliance na Anglii. Hans Holbein mladší byl vyslán, aby namaloval její portrét. Jindřich tento portrét zhlédl a s podporou přímluvy jeho dvořanů se sňatkem souhlasil. Když však Anna dorazila k anglickému dvoru, Jindřich ji shledal naprosto nepřitažlivou.  Jindřich se snažil manželství zrušit a oženit se s jinou ženou. Vévoda z Kleve se dostal do sporu s císařem Svaté říše římské a Jindřich se do tohoto sporu nechtěl zapojit. Královna Anna byla dostatečně inteligentní na to, aby neodporovala Jindřichově snaze o zrušení sňatku, a sama prohlásila jejich manželství za „nenaplněné“. Jejich manželství tak bylo zrušeno a Anna obdržela titul \"královy sestry\" a dostala darem hrad Hever, předchozí sídlo rodiny Boleynů. Cromwell v souvislosti s dojednáním neúspěšného sňatku upadl v nemilost a byl popraven.  28. července 1540 se Jindřich popáté oženil s mladou Kateřinou Howardovou, sestřenicí Anny Boleynové. Jindřich byl mladou chotí nadšen, ale ona sama měla poměr s dvořanem Thomasem Culpeperem a se svým předchozím neoficiálním snoubencem Francisem Derehamem. Thomas Cranmer tuto informaci předal králi Jindřichovi, který tomu zpočátku nechtěl uvěřit. Jindřich ale povolil Cranmerovi vyšetřování tohoto obvinění. I když Kateřina mohla přiznat předchozí příslib sňatku se svým snoubencem a tím by sňatek s Jindřichem byl neplatný, prohlásila, že ji Culpeper přinutil k cizoložství. Ačkoli její manželství s Jindřichem bylo neplatné, byla Kateřina 13. února 1542 popravena.  V tomtéž roce byly všechny zbylé kláštery zrušeny a jejich majetek propadl králi. Opati a převorové ztratili svá křesla ve Sněmovně lordů a jejími členy zůstali pouze arcibiskupové a biskupové.  Roku 1543 se oženil se svou poslední manželkou, bohatou vdovou Kateřinou Parrovou. Ta byla svým přesvědčením, na rozdíl od Jindřicha, který byl konzervativec, protestantka. Tento rozpor pro ni mohl být nebezpečný a roku 1545 se dokonce octla v nebezpečí, že bude vyšetřována pro kacířství, ale byla moudrá a přijala podřízené postavení. Pomohla Jindřichovi usmířit se s jeho prvními dvěma dcerami Marií a Alžbětou. Roku 1544 jim zákon přijatý parlamentem vrátil nástupnické právo na anglický trůn (v pořadí po princi Eduardovi), i když na ně bylo stále pohlíženo jako na Jindřichovy nelegitimní potomky.  Jindřichova náladovost a podezíravost se s jeho stárnutím a zhoršujícím zdravím stále více stupňovala. Král si počínal stále bezohledněji a z malicherných příčin dával popravovat své domnělé odpůrce, spolupracovníky a někdejší přátele. Politické popravy provázely celé období Jindřichovy vlády, jejich první obětí se stal Edmund de la Pole, vévoda ze Suffolku roku 1513, a tou poslední Henry Howard, hrabě ze Surrey roku 1547, pouhý týden před Jindřichovou smrtí. Podle Holinsheda bylo za Jindřichovy vlády v Anglii popraveno asi 72 000 osob, možná i více, toto číslo však zahrnuje nejen politické popravy nařízené králem, ale i popravy odsouzených kriminálníků.  Zároveň se silně zhoršovalo jeho zdraví. Stárnoucí, silně obézní král trpěl v důsledku špatné životosprávy diabetem 2 typu a dnou, sužovaly ho migrény a postupně se zhoršujícím vředovým onemocněním nohou. V posledních letech života měl král obtíže s chůzí a při usedání a vstávání ho museli podpírat jeho dvořané. V posledních dvou letech života byl Jindřich čím dál tím více odkázán na kolečkové křeslo.  Jindřich VIII. zemřel 28. ledna 1547, příčinou smrti byla buďto embolie, nebo sepse způsobená vředovým onemocněním nohou. O tři dny později byl pohřben v kapli svatého Jiří na hradě Windsor. Jeho nástupcem se stal jeho devítiletý syn Eduard VI., za jehož protektora byl prohlášen Edward Seymour, 1. vévoda ze Sommersetu, bratr Jany Seymourové.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Po svém otci, který byl na rozdíl od svého syna spořivý, zdědil obrovský majetek, jehož hodnota je odhadována na 1 250 000 liber. Většinu z tohoto bohatství utratil Jindřich na provoz svého dvora, včetně financování stavebních úprav královských paláců. Další velký příjem představoval prodej cenností zrušených klášterů a příjem z půdy zabavené klášterům s ročním výnosem asi 120 000 liber. Aby vyřešil své finanční problémy, musel nechat razit nové mince v letech 1526 a 1539, ale přes snahu svých ministrů omezit plýtvání u dvora Jindřich zemřel jako dlužník.  I když hlavní motivací bylo vyřešení osobních problémů, je jeho největším počinem odluka anglikánské církve od Říma. Rozpuštění klášterů znamenalo velký přesun majetku a vlivu od církevních hodnostářů na šlechtu. Jindřichovo rozhodnutí ustanovit regentskou radu svého syna, jejíž členové byli nakloněni reformaci, pod vedením Edvarda Seymoura znamenalo konsolidaci a prohloubení reformace.  Spolu s Alfrédem Velikým a Karlem II. je Jindřich tradičně považován za zakladatele Royal Navy. V době své vlády investoval velké prostředky do stavby lodí, doků (Portsmouth) a inovací výzbroje (použití děl ve výzbroji lodí). Faktem je, že v té době se stále ještě nejednalo o pravidelnou flotilu lodí, ale panovník požadoval účast soukromě vlastněných plavidel. S ohledem na nebezpečí invaze ze strany Francie a Španělska nechal Jindřich posílit obranu pobřeží, především Doverský hrad a nová opevnění od východní Anglie až po Cornwall, na jejichž stavbu byl použit většinou materiál ze zrušených klášterů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřich VIII. Tudor (28. června 1491 – 28. ledna 1547) byl král Anglie, Irska a uchazeč o trůn Francie od 21. dubna 1509 až do své smrti. Byl následníkem Jindřicha VII. a druhý anglický panovník z rodu Tudorovců.", "tgt_summary": "亨利八世(英语:Henry VIII;1491年-6月28日-1547年-1月28日),是英格兰亨利七世次子,都铎王朝第二任国王,1509年4月22日继位。他也是爱尔兰领主,后来更成为爱尔兰国王。亨利八世为了休妻另娶新皇后而与当时的教宗反目,推行英格兰宗教改革,并通过一些重要法案,容许自己另娶,并将当时英国主教立为英国国教,使英国教会脱离圣座,自己成为英格兰最高宗教领袖,并解散教廷在国内的修道院,使英国王室的权力因此达到顶峰。他在位期间,把威尔士并入英格兰。虽然亨利八世是英格兰宗教改革的推行者,英国国教(又作圣公宗、盎格鲁宗)的领导人,但是他对教义没什么创见,一生都提倡天主教仪式及教条,只是反对教宗的权威而已。他的后裔爱德华六世以及伊丽莎白一世都继续推行改革,让英国国教新教化。但在他的女儿玛丽一世在位期间曾恢复天主教的地位。亨利八世曾经有六次婚姻,其中有两个妻子被其下令斩首。", "id": 2617160}
{"src_title": "Jan Neruda", "tgt_title": "扬·聂鲁达", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z pražské Malé Strany, narodil se v Újezdských kasárnách. Žil v Ostruhové ulici, (později přejmenované na Nerudovu) v domě U Dvou slunců od roku 1845, kdy začal studovat na malostranském gymnáziu. Roku 1850 přestoupil kvůli vyučování v češtině na Akademické gymnázium, které tehdy vedl Václav Kliment Klicpera a sídlilo v Klementinu. Po maturitě se neúspěšně pokoušel, na nátlak otce, studovat práva. Prošel několika úřednickými zaměstnáními, v nich ale nebyl spokojen. Tentokrát z vlastní vůle se rozhodl znovu začít studovat, nastoupil na filozofickou fakultu, avšak ani toto studium nedokončil, v roce 1857 ze studií odešel a působil jako učitel češtiny a němčiny.  Jako novinář začínal nejdříve v redakcích německých deníků, poté i v českých. V počátcích své tvorby používal pseudonym Janko Hovora.  Stal se vůdcem generace, jež se na jaře 1858 v almanachu Máj přihlásila k odkazu K. H. Máchy (Hálek, Světlá, Heyduk, Mayer, Barák aj.). Postoj, že Neruda byl zastíněn Hálkem je chybný. Toto klišé, které prezentoval již na konci 19. století Svatopluk Machar, se v české literatuře drží přes sto let.  Podnikl několik cest do Německa, Francie, Maďarska, Itálie, Řecka a Egypta. O těchto cestách si vedl záznamy, které jsou zajímavým svědectvím o životě této doby, obsahují různé postřehy, které jej představují jako dobrého pozorovatele.  Od roku 1883 až do své smrti bydlel na Novém Městě ve Vladislavově ulici 1382/14.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Jeho první láskou byla Anna Holinová (1836–1910) z vlastenecky orientované rodiny malostranského sluhy Františka Holiny (* 1806). Věnoval jí řadu svých básní, někteří ji nazývali věčnou Nerudovou nevěstou. Díky jejímu otci se seznámil s B. Němcovou a K. J. Erbenem. Jejich vztah ztroskotal na Nerudově neochotě k manželství a na počínajícím vztahu ke Karolíně Světlé.  Jeho druhou, ale platonickou láskou byla spisovatelka Karolína Světlá. Ta jej povzbuzovala při jeho tvorbě a často mu také finančně vypomáhala. On jí byl rádcem při jejích prvních literárních pokusech. Když mu pak jednou hrozilo vězení pro dlužníky, prodala Karolína Světlá rodinný šperk a peníze mu půjčila. Celá událost se ale dostala na veřejnost a rozezlený manžel Karolíny Světlé, prof. Petr Mužák, jej donutil, aby mu vydal všechny dopisy, které dostal od jeho ženy. Na manželce si zase vymohl slib, že se s Nerudou už nikdy nesejde. Tak navždy skončilo přátelství Karolíny Světlé s Janem Nerudou. V roce 1865 se znovu zamiloval, tentokrát do patnáctileté dívky Terezie Marie Macháčkové (1847–1865), dcery statkáře a cukrovarníka Josefa Macháčka z Králova Dvora, kde básník často pobýval o letních prázdninách. Jejich vztah přerušila dívčina předčasná smrt. Jako zralý muž se spíše platonicky zamiloval do jisté Anny Tiché, která v tu dobu byla velmi mladá. Neruda sám se vzhledem ke značnému věkovému rozdílu rozhodl vztah ukončit.  Měl vřelý vztah k matce, se kterou také až do její smrti v roce 1869 žil. Její smrt ho velmi zasáhla, což se odrazilo také v jeho tvorbě. Matka působila jako hospodyně u v Čechách pobývajícího francouzského paleontologa Joachima Barrande, který se stal i jakýmsi Nerudovým otcovským protektorem. Barrandeho projektantská práce na pražské železnici byla i zdrojem Nerudova zájmu o sociální prostředí této stavby, z něhož čerpal motivy zejména v šestidílném cyklu próz Trhani.  Po celý život básníka provázela hmotná nouze, přestože byl nesmírně plodným a uznávaným žurnalistou. Jednou týdně psal například fejeton do \"Národních listů\", působil jako divadelní referent a literární kritik, redigoval několik populárně-naučných časopisů.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta života.", "content": "Od roku 1880, kdy onemocněl zánětem žil, jej pronásledovala až do jeho smrti řada chorob. V roce 1888 uklouzl v zimě na náledí a roztříštil si čéšku. Nedocházel už ani do redakce \"Národních listů\" a fejetony od něj odnášel poslíček. Zemřel 22. srpna 1891 na zánět pobřišnice vyvolaný rakovinou střev.  Byl pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze. Jeho pohřeb se stal společenskou událostí a manifestací národního cítění.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Žurnalistická činnost.", "content": "Nejrozsáhlejší část Nerudova díla tvoří činnost žurnalistická. Neruda začal svoji žurnalistickou kariéru již na konci 50. let. Nejprve psal pro německé liberální časopisy – \"Tagesbote aus Böhmen\",\" Prager Morgenpost\"). Od roku 1859 spolupracoval také se zábavným časopisem \"Obrazy života\". Jeho žurnalistická činnost se však plně rozvinula až na počátku 60. let, kdy začaly vycházet české noviny. V roce 1860 vstoupil do redakce českého\" Času\", odkud kvůli jeho politickému zaměření v roce 1862 odchází a stává se členem redakce časopisu \"Hlas\", který byl orientovaný demokraticky. O tři roky později došlo ke sloučení \"Hlasu\" s \"Národními listy\", zde působil jako fejetonista, literární a divadelní kritik. Setrval zde až do smrti. Mimo to krátce spolupracoval s V. Hálkem v časopise\" Květy\" a\" Lumír\".  Nejvýraznější oblastí Nerudovy žurnalistické tvorby jsou fejetony. Psal je po celou dobu jeho práce v novinách, až do smrti. Velmi často je podepisoval trojúhelníkem. Koncipoval je jako svébytné a umělecky zaměřené žurnalistické útvary. Všímal si všedních věcí, běžných i mimořádných událostí pražského života či společnosti, ke kterým zaujímal určitý postoj, tím se snažil o zlepšení české kultury. Své fejetony shromáždil do pětisvazkového knižního výběru nazvaného Fejetony. První z pěti svazků vyšly \"Studie,krátké a kratší \"(1876), první oddíl. V tom samém roce následoval druhý oddíl \"Studií, krátkých a kratších\". V následujícím roce byl vydán další svazek fejetonů \"Žerty, hravé i dravé\". Na základě mnoha Nerudových cest po zahraničí vznikly dva svazky fejetonů, které zahrnují – \"Pařížské obrázky\" (1864), \"Obrazy z ciziny\" (1879).", "section_level": 2}, {"title": "Prozaik.", "content": "Nerudova prozaická díla jsou velmi rozmanitá a rozsáhlá, z velké části spjata s Prahou. Jeho cílem bylo zachytit v krátkých obrazech konkrétních životních situací osobité vidění objektivní skutečnosti. Mezi jeho povídkami a fejetony existuje těsná spojitost, plynulý přechod. Některé fejetony můžeme řadit mezi povídky, a naopak některé části povídek mezi fejetony. Patrné je také přenesení motivů z fejetonů do povídek.  Vrcholné \"Povídky malostranské\", zobrazující na jedné straně idyličnost, na druhé straně člověka uvězněného v předsudcích a konvencích, překonaly žánrový realismus a důvěru realistů v jednoznačnost poznávané skutečnosti. Neruda tak otevřel cestu k moderní povídce.", "section_level": 2}, {"title": "Básník.", "content": "Nerudovo básnické dílo představovalo z počátku pohled zdola, s osobní citovou účastí. První sbírka nebyla doceněna ani Boženou Němcovou, Františkem Palackým či Josefem Václavem Fričem. Postupně se v Nerudově básních projevoval zájem o národ a jeho sebeuvědomění. Kvality Nerudovy poezie začaly být běžně uznávány až zhruba dvacet let po jeho smrti. Literární kritika a ostatní básníci se k jeho dílu začali vracet o něco dříve.  Jazyk Nerudova literárního díla je bohatý, používá archaismy, zastaralé gramatické tvary a obraty. Často převrací slovosled. Zdůraznění děje provádí opakováním výrazů. Příslovce dává na konec věty a zkracuje tvary přídavných jmen.", "section_level": 2}, {"title": "Překladatel.", "content": "Nerudova překladatelská činnost nebyla nijak obsáhlá, nicméně účelná. Vybíral si poezii čelních bojovníků za národní a lidskou svobodu. Přeložil několik úryvků Legendy věků od Huga, několik básní S. Petöfiho o tulácích z uherských pust, verše od M. Vörösmartyho a ukázky staroindických národních písní. Chtěl tím především podpořit nové myšlenkové zaměření nastupující literatury.", "section_level": 2}, {"title": "Kritik.", "content": "Nastupující literaturu podporoval také ve svých divadelních a literárních kritikách, které psal od konce 50. let. Svou snahou vést literaturu k tomu, aby odpovídala časovým potřebám, přispěl ke zvýšení divadelní úrovně a k uskutečňování nové linie literatury.", "section_level": 2}, {"title": "Sběratel.", "content": "Sbíral staré pečetě a mince, a proto také navštěvoval často pražské aukce. Později svou sbírku českých, římských a byzantských mincí věnoval Muzeu Matice opavské, jehož založení v roce 1883 podporoval.", "section_level": 2}, {"title": "Divadelní hry.", "content": "Jeho divadelní pokusy nejsou příliš kvalitní a nebyly úspěšné. Komedie postrádají živost a vtipnost.", "section_level": 2}, {"title": "Fejetony.", "content": "Jeho fejetony byly sebrány do knížek:", "section_level": 2}, {"title": "Nerudův „antisemitismus“.", "content": "„Antisemitský“ motiv se v jeho fejetonech objevil v 60. letech 19. století. Od 22. 6. 1869 publikoval v \"Národních listech\" na pokračování fejeton \"Pro strach židovský\" (později vyšel samostatně v edici Epištoly svobody (1870) a autor jej zařadil do výboru \"Studie krátké a kratší\").  Svůj negativní vztah k Židům vysvětloval národnostně, to je tím, že poznal \"„nesmiřitelně jízlivý, hluboký jich a činný antagonismus proti naší národnosti české a veškerým naším snahám národním a politickým“\". Nerudův antisemitismus nebyl rasového charakteru, ale byl motivován jeho politickým národovectvím. Za německé okupace byl v rozporu se skutečnou podstatou dezinterpretován a zneužíván (v antisemitském týdeníku \"Arijský boj\" i jinde).", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Neruda (9. července 1834 Praha-Malá Strana – 22. srpna 1891 Praha-Nové Město) byl český básník, prozaik, novinář, dramatik, literární a divadelní kritik, vůdčí osobnost generace májovců.", "tgt_summary": "扬·内珀穆克·聂鲁达(,,1834年-7月9日-1891年-8月22日),是著名的捷克小说家、诗人、记者。", "id": 566395}
{"src_title": "Kvadratická rovnice", "tgt_title": "一元二次方程", "src_document": [{"title": "Řešení rovnice.", "content": "Při řešení rovnice se nejprve vypočítá tzv. \"diskriminant\" formula_2. Podle jeho hodnoty pak mohou nastat tři případy:", "section_level": 1}, {"title": "Odvození.", "content": "Vzorce pro výpočet diskriminantu a kořenů lze odvodit následujícím způsobem:  Vychází se z obecného tvaru rovnice: Protože \"a\"≠0, lze jím rovnici vynásobit: Pravá je diskriminant, jehož nezápornost umožní odmocnění obou stran rovnice (v reálných číslech). Odtud plyne, proč hodnota diskriminantu určuje počet řešení kvadratické rovnice. Po odmocnění (které dává při kladném diskriminantu dvě hodnoty lišící se znaménkem, proto jsou i na levé straně uvedeny dva kořeny):", "section_level": 2}, {"title": "Komplexní koeficienty.", "content": "V nejobecnějším případě jsou také koeficienty formula_23 komplexní čísla. Řešení získáme opět výpočtem diskriminantu formula_2 a jeho druhé odmocniny v oboru komplexních čísel. Vzorec řešení je stejný jako v případě reálných koeficientů. formula_5. Výsledkem jsou obecně dvě komplexní čísla, mezi nimiž nemusí být žádný vztah. Rovnici je opět možné napsat ve tvaru formula_6. V případě nulového diskriminantu obě řešení splývají v jedno komplexní číslo formula_27 a rovnice má tvar formula_28.", "section_level": 1}, {"title": "Další rovnosti.", "content": "Pro kořeny rovnice platí následující rovnosti (jedná se o speciální případ tzv. Vièteho vztahů):", "section_level": 1}, {"title": "Geometrický význam.", "content": "Levá strana rovnice (\"ax\"2 + \"bx\" + \"c\") popisuje parabolu s osou rovnoběžnou s osou y. Pokud je \"a\">0, je parabola otevřená směrem nahoru (má vrchol dole), při \"a\"<0 je otevřená dolů (vrchol je nahoře). Řešení kvadratické rovnice odpovídá hledání průsečíků této paraboly s osou x (pravá strana z rovnice dělá výraz \"y\"=0). Podle polohy paraboly mohou nastat tři případy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako kvadratická rovnice se v matematice označuje algebraická rovnice druhého stupně, tzn. rovnice o jedné neznámé, ve které neznámá vystupuje ve druhé mocnině (x2). V základním tvaru vypadá následovně:", "tgt_summary": "一元二次方程序是只含有一个未知数,并且未知数的最高次数是二次的多项式方程。", "id": 264099}
{"src_title": "Chorvatština", "tgt_title": "克罗地亚语", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Chorvatština je spolu se slovinštinou, bosenštinou a srbštinou jedním z několika jazyků západní větve jihoslovanských jazyků. Její rozvoj byl ovlivněn cizími jazyky, například italštinou (převážně v dialektech čakavského nářečí), němčinou, maďarštinou, či srbštinou. Za významné chorvatské literární památky jsou považovány také i právní texty, stejně jako mnohá díla vzniklá v atmosféře vrcholného středověku. V 19. století procházelo území dnešního Chorvatska obrozeneckým procesem. Tzv. ilyrské hnutí prosazovalo myšlenku jednotného jihoslovanského jazyka. Pojem ilyrský brzy nahradil chorvatský a ještě později v souvislosti s dalšími událostmi pak srbochorvatský. V roce 1850 podepsali chorvatští jazykovědci spolu se srbskými vídeňskou jazykovou dohodu, na základě které měl vzniknout jeden jazyk jak pro Chorvaty, tak i Srby. Její realizaci však umožnilo až politické sjednocení obou zemí po první světové válce v roce 1918.  V rámci srbochorvatského jazyka, který jako konstrukt disponoval bohatou hierarchickou strukturou dialektů, nářečí a forem tvořil dnešní chorvatský jazyk tzv. „západní variantu“. V 2. polovině 20. století se však s chladnutím srbsko-chorvatských vztahů myšlenka jednoho jazyka ukázala jako velmi problematická. Srbové a Chorvati si sice vzájemně rozumí a lexikální, či morfologické odlišnosti jsou velmi malé, nicméně existují a přesahují ty, které by bylo možné považovat za rozdíly nářeční. Během tzv. chorvatského jara požadovali četní intelektuálové ustanovení samotného chorvatského jazyka. Dokument, který vyšel pod názvem deklarace o názvu a postavení chorvatského spisovného jazyka se stal jejich hlavní zbraní proti politice bratrství a jednoty komunistické Jugoslávie. Chorvaté do ústavy své svazové republiky ukotvili v roce 1974 jako oficiální jazyk chorvatský s tím, že to je lidový jazyk jak Chorvatů tak i Srbů v zemi. Koncem 80. let dostala myšlenka společného srbochorvatského jazyka ohromné rány a po válkách v 90. letech a rozpadu Jugoslávie byla kodifikována samotná chorvatština.  V 90. letech v souvislosti s vypjatou nacionální rétorikou nabyly v chorvatském jazyce na významu puristické trendy; mnohé staré výrazy začaly být nahrazovány nově vytvářenými s odůvodněním, že je třeba očistit jazyk jak od slov původu neslovanského, tak ale i srbského. Řada z těchto nových výrazů se v běžné každodenní řeči ujala, jiné nikoliv.", "section_level": 1}, {"title": "Nářečí.", "content": "Chorvatština má celou řadu podob: tři nářečí (čakavština, kajkavština a štokavština – poslední uvedená je základem moderního spisovného jazyka) a tři reflexy staroslověnské hlásky jať – ijekavský (dominantní), ikavský (v oblasti Dalmácie) a ekavský (v oblasti východní Slavonie, k srbským hranicím). Každé ze tří uvedených nářečí se ještě dělí na celou řadu dalších. Rozdíly mezi jednotlivými dialekty jsou obrovské; oficiální podoba jazyka se od lidové mluvy v některých regionech velmi odlišuje a například Chorvat z Dubrovníka si s Chorvatem z okolí Bratislavy (kde žije na rakouském území méně početná chorvatská menšina) ne zcela rozumí. Chorvati v italské Molise hovoří molisko-chorvatským nářečím.", "section_level": 1}, {"title": "Užití.", "content": "Chorvatština je úředním jazykem Chorvatska a jeho masmédií (televize HRT 1, HRT 2, nova, TV Jadran a RTL – překládána do chorvatštiny). Kromě toho je jedním z oficiálních jazyků Bosny a Hercegoviny a užívá se také i ve Vojvodině, kde žije chorvatská menšina.", "section_level": 1}, {"title": "Pravopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Psaní velkých a malých písmen.", "content": "Oproti češtině se zde pravidla neliší.  Lidská jména  Osobní jména a příjmení se píší s velkým písmenem: \"Stjepan Radić, Ivan Krstitelj Tkalčić, Gaj Julije Cezar\"; \"Tomo, Katica, Pero\" Rovněž ženská příjmení se nepřechylují: \"Ivan Tomić, Jadranka Tomić\"Jména, která určují vlastnost osoby, se také píší s velkým písmenem: \"Ivan Grozni, Crni Petar, Karlo Veliki\"Jména zobecněná, která představují věc či fyzikální veličinu, se píší s malým písmenem: \"mercedes, pascal, rentgen\"  Tituly  Tituly se píší s malým písmenem: \"kralj Tomislav, sveti Stjepan, profesor Jurić, doktor Margetić\"  Zvířata  Jména zvířat a pohádkových bytostí se píší s velkým písmenem: \"Kleopatra, Reks\"...Obecné názvy druhů zvířat píšeme s malým písmenem: \"čivava, dalmatinac, sijamska mačka\"  Příslušníci národů, kontinentů a států  S velkým písmenem se píší:Příslušníci kontinentů – \"Amerikanka, Afrikanac, Azijatkinja, Australac\" (\"Australijanac\" nepřipadá v úvahu)Příslušníci států a národů – \"Hrvatica, Danac, Bolivijka, Egipćanin, Židovka\"Příslušníci regionů – \"Međimurac, Rabljanka, Provansalka, Bavarac\"Příslušníci žup, krajů – \"Zagrepčanka, Varaždinac, Grožnjanka, Njujorčanin\" (nebo \"Newyorčanin\")  Přídavná jména odvozená od vlastních jmen a přivlastňovací  Přídavná jména přivlastňovací s koncovkou -ov nebo \"-in\" se píší s velkým písmenem: \"Terezin, Hrvatov, Josipov, Njemičin\" (od \"Njemica\")Obyčejná přídavná jména s koncovkou \"-ki\" se píší s malým písmenem: \"karlovački, creski, hrvatski, američki, vatikanski\"  Zeměpis  Názvy kontinentů začínají velkým písmenem: \"Europa, Australija\"Názvy států začínají velkým písmenem: \"Narodna Republika Kina, Papua Nova Gvineja\"Ostrovy, poloostrovy a jiné zeměpisné názvy: \"Baranja, Flandrija, Štajerska, Bliski istok, Gorski kotar\"Přírodní úkazy se píší s velkým: \"Samoborsko gorje, Dugi otok, Krbavsko polje, Postojnska jama, Plitvička jezera, Jadransko more, Tihi ocean, Mars, Zemlja, Sunce, Sunčev sustav, Mliječna staza\"Pokud píšete o slunci či měsíci, který je vidět na obloze, pište malé písmeno: \"Ogrijalo me sunce. Nad morem se digao mjesec. Stojim s obje noge na zemlji.\"Názvy všech ulic, částí města i vesnic pište s velkým písmenem: \"Maksimir, Kaptol, Dolac, Gundulićeva ulica, Cvjetni trg, Trg bana Josipa Jelačića, Trg žrtava fašizma, Nova cesta, Gornji grad\"  Události, období a instituce  Názvy století, styly vlády nebo slohy pište s malým písmenem: \"antika, srednji vijek, renesansa, devetnaesto stoljeće, ilirski pokret, komunizam, fašizam, moderno doba\"Názvy událostí pište s velkým písmenem: \"Prvi svjetski rat, Francuska revolucija\"Všechny státní svátky se píší s velkým písmenem: \"Božić, Uskrs, Nova godina, Tri kralja, Kurban bajram, Dan državnosti, Dan domovinske zahvalnosti\"U názvů politických stran se píše velké písmeno: \"Hrvatska demokratska zajednica\"", "section_level": 2}, {"title": "Roky.", "content": "Každé datum, kde je uveden rok, se píše s tečkou. Někdy se také píše zkratka „g.“ (= roku...), např. \"15. ožujka 1995. g.\"", "section_level": 2}, {"title": "Přechylování příjmení.", "content": "V chorvatštině se nepřechylují ženská příjmení (starší, posesivní koncovka \"-ova\" vymizela v 18.–19. století).", "section_level": 1}, {"title": "Výslovnost.", "content": "Výslovnost chorvatské abecedy je podobná jako v češtině. Zápis nicméně více odpovídá výslovnosti. Například slovo „otac“ (česky „otec“) se ve druhém pádě píše i čte „oca“, srov. české „otce“. Narozdíl od češtiny zde psaná podoba následuje hláskovou redukci mluveného jazyka.  Chorvatština používá písmen latinky a přidané znaky: \"ž š č ć đ\" (+ spřežku \"dž\")", "section_level": 1}, {"title": "Gramatika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podstatná jména.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skloňování.", "content": "Chorvatština má sedm sedm pádů stejně jako čeština.", "section_level": 3}], "src_summary": "Chorvatština je jihoslovanský jazyk chorvatského obyvatelstva zejména v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a početných komunitách v zahraničí. V podstatě jde o jiný název pro variantu srbochorvatštiny užívanou v Chorvatsku, která byla úředním jazykem v Jugoslávii do roku 1992.", "tgt_summary": "克罗地亚语()是塞尔维亚-克罗地亚语的一种标准化形式,由克罗地亚族使用,是克罗地亚的官方语言,波黑和伏伊伏丁那的官方语言之一。", "id": 109086}
{"src_title": "Reproduktor", "tgt_title": "揚聲器", "src_document": [{"title": "Dělení reproduktorů dle pohonu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Elektrodynamické.", "content": "Tento princip pohonu je nejběžnější. Základem těchto reproduktorů je cívka a permanentní magnet. Cívka se pohybuje ve válcové štěrbině mezi pólovými nástavci magnetického obvodu. Princip činnosti spočívá v působení síly na vodič, kterým protéká elektrický proud v magnetickém poli. Síla se přenáší na membránu a způsobuje její pohyb.  Kromě konvenčních typů existují zvláštní provedení :", "section_level": 2}, {"title": "Elektromagnetické.", "content": "Tento princip není dnes příliš používán. Základem je membrána, např. z tenkého železného plechu, kterou přitahuje pevně umístěná cívka s jádrem (elektromagnet), nebo malý magnet, umístěný v poli budící cívky, který pohybuje s membránou. V historii se na tomto principu vyráběly např. sluchátka pro spojaře nebo telefonii a také reproduktory k radiopřijímačům. Výhodou je poměrně jednoduchá konstrukce, nevýhodou většinou značné zkreslení a omezený frekvenční rozsah.", "section_level": 2}, {"title": "Elektrostatické.", "content": "Membrána z tenké fólie s vodivou vrstvou bývá umístěna mezi dvě pevné elektrody, obvykle ve tvaru sítěk. Reproduktor pracuje na principu vzájemného přitahování a odpuzování elektricky nabitých desek. Podle uspořádání a vzdálenosti elektrod vyžaduje značně velké provozní a polarizační napětí (stovky až tisíce Voltů). Mohou být vyráběny jako vysokotónové, nebo i širokopásmové, ovšem vyžadují značné rozměry. Na stejném principu se konstruují i vysoce kvalitní sluchátka.", "section_level": 2}, {"title": "Piezoelektrické.", "content": "Využívá se piezoelektrického jevu. Destička z piezomateriálu je mechanicky spojena s vhodnou membránou, nebo přímo tvoří membránu. Použití je spíše pro levné vysokotónové jednotky (malá výchylka membrány), nebo pro tlakové měniče i poměrně velkých výkonů (malé sirény apod.). Jejich zásadní nevýhodou je poměrně nerovnoměrná frekvenční charakteristika a větší zkreslení. Výhodou bývá poměrně vysoká účinnost, jednoduchá konstrukce a nízká cena.", "section_level": 2}, {"title": "Plazmové reproduktory.", "content": "Tyto reproduktory nemají membránu. Využívá se změn tlaku vzduchu, vyvolaných koronou nebo obloukovým výbojem. Na tomto principu se dají realizovat převážně vysokotónové měniče, výhodou je kmitočtový rozsah, neomezovaný hmotností membrány. Přestože je princip znám dlouho a experimenty se prováděly již kolem roku 1900, je použití reproduktorů na tomto principu velmi okrajové. Ve starší literatuře se pro tyto měniče používá označení ionofon.", "section_level": 2}, {"title": "Pneumatické.", "content": "V praxi se tohoto principu běžně nepoužívá. Tradují se informace o sporadickém použití pro vytváření extrémně vysokých zvukových hladin, např. pro simulaci hluku při testech dílů pro letectví a kosmonautiku. Principem je modulace unikajícího stlačeného vzduchu z kompresoru pomocí ventilu, ovládaného budícím signálem. Na stejném principu, s ventilem ovládaným nikoliv elektricky, ale mechanicky – přenoskou – byly počátkem 20. století vyráběny i gramofony.", "section_level": 2}, {"title": "Další principy.", "content": "Zajímavý princip reproduktoru představuje tzv. rotary woofer (nezaměňovat s rotujícími reproduktory – Leslie efekt). V otvoru ozvučnice se otáčí lopatky ventilátoru, u kterého se náklon lopatek mění budícím signálem. Princip připomíná fenestron. Použití je zvláště pro velmi nízké frekvence a generování infrazvuku.  Jeden z méně obvyklých principů se v praxi častěji používá, a to pohon membrány pomocí servomotoru. Membrány – obvykle více membrán, např. 2 nebo 4 – jsou táhly napojeny na obvod kotouče, který je pootáčen pomocí servomotoru. Membrány tak konají pístový pohyb, vynucovaný natáčením serva. Použití je pouze pro nízké kmitočty a poměrně velké výkony.  Existují další fyzikálně možné principy, ale jejich použití je spíše v rovině pokusů. Mezi ně patří např. využití magnetostrikčního jevu, který se používá u měničů pro ultrazvuk, nebo využití Johnsen-Rahbeckova jevu (změna součinitele tření mezi vodičem a polovodičem vlivem změny elektrického potenciálu).", "section_level": 2}, {"title": "Dělení reproduktorů dle účelu.", "content": "Podle účelu použití většina výrobců odlišuje několik různých skupin. Nejčastěji to bývá:  Dělení není jednotné ani závazné, některé výrobky mají vlastnosti, které jim dovolují použití pro různý účel. Také je do jisté míry na tom kterém výrobci, jak ve svém výrobním programu reproduktory rozdělí.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení reproduktorů podle frekvenčního rozsahu.", "content": "Z hlediska frekvenčního rozsahu se vyrábějí reproduktory s různými vlastnostmi. Je to dáno jednak jejich účelem jednak fyzikálními vlastnostmi jednotlivých konstrukcí. Některé reproduktory se provozují jen v úzkém frekvenční pásmu, např. o šířce jen jedné oktávy (např. v sirénách), nebo např. pouze v pro přenos řeči v telekomunikační technice (obvykle požadovaný rozsah od několika set Hz po 3-5kHz), některé jsou určeny pro přenos zvuku v levné spotřební elektronice, domácích Hi-Fi soupravách nebo profesionálních ozvučovacích systémech. Různé nároky na požadované vlastnosti (výkon, rozměry, účinnost, frekvenční charakteristika, zkreslení, cena aj.) daly vzniknout široké škále vyráběných typů.  Pro vysoce kvalitní přenos zvuku se obvykle požaduje co nejširší přenášený frekvenční rozsah, nejlépe v celém slyšitelném pásmu (20Hz až 20kHz). Z mnoha důvodů je výroba reproduktoru, který by celé takto široké pásmo přenesl, velmi obtížná. Na takový reproduktor jsou kladeny zcela protichůdné požadavky. Např. pro přenos nízkých frekvencí je vhodné, aby reproduktor měl tuhou membránu velkých rozměrů, což znamená i dosti značnou hmotnost kmitajících částí, naopak pro přenos vysokých frekvencí je nutné mít membránu velmi lehkou. Proto je výhodné přenášet celý požadovaný frekvenční rozsah pomocí více různých měničů, které jsou optimálně přizpůsobeny pro dílčí, poměrně úzká frekvenční pásma. Z těchto reproduktorů se sestavují reprosoustavy, které kromě reproduktorů obsahují často pomocné akustické obvody, a většinou další elektronické části (přívodní konektory, výhybky, popřípadě zesilovače aj.).", "section_level": 1}, {"title": "Části elektrodynamického reproduktoru.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Koš reproduktoru.", "content": "Koš reproduktoru je základní nosnou konstrukcí reproduktoru. Slouží pro připevnění reproduktoru do skříňky a zároveň nese elektromagnetický obvod, závěsy membrány a připojovací terminál. U výškových reproduktorů bývá bez otvorů, u hlubokotónových musí být opatřen co největšími otvory aby uzavřený vzduch pod membránou negativně nezvyšoval tuhost zavěšení membrány a nezhoršoval tak akustické vlastnosti zařízení. Ohraničení otvorů mívá aerodynamický tvar pro co nejlepší proudění vzduchu. Konstrukce koše musí být co nejpevnější a zároveň musí mít antirezonanční vlastnosti. U levných reproduktorů se používají koše vylisované z plechu, také se používá polyamid či jiný plast, zejména u reproduktorů pro použití ve vlhku. Dražší reproduktory mívají koš ze silnostěnného odlitku slitin hliníku. Koš mívá po obvodu otvory pro upevňovací šrouby, kterými je reproduktor uchycen k ozvučnici. U miniaturních reproduktorů tyto otvory často chybí, reproduktory se upevňují pomocí různých úchytů, rámečků nebo i lepením.  U vysokotónových reproduktorů a leckterých nepřímovyzařujících jednotek koš jako takový neexistuje. Membránový systém, zvukovod a další části jsou montovány přímo k magnetickému obvodu. K ozvučnici se reproduktor často uchycuje pomocí zvukovodu.  V současnosti je většina vyráběných reproduktorů s membránou a košem kruhového tvaru. Existují i reproduktory eliptické, kde je koš i membrána eliptického tvaru. Časté to bývalo u širokopásmových reproduktorů, zvláště pro TV přijímače.", "section_level": 2}, {"title": "Magnetický obvod.", "content": "Je to základní součást pohonu elektrodynamického reproduktoru. Magnetické pole ve válcové vzduchové mezeře mezi pólovými nástavci je vybuzováno permanentním magnetem uloženým nejčastěji ve vnějším plášti magnetického obvodu nebo tvoří podstatnou součást středového sloupku magnetického obvodu. Magnet bývá z jednoho kusu, ale může být složen i z několika shodných, umístěných na sobě, nebo několika různých segmentů, umístěných vedle sebe po obvodu. Magnety se používají nejčastěji feritové, ze slitiny AlNiCo a v poslední době se prosazují (zejména u drahých reproduktorů pro profesionální použití) neodymové magnety. U reproduktorů vyráběných v 30. až 40. letech 20. století bývalo běžné, že byl použit elektromagnet, který zároveň sloužil jako tlumivka napájecího zdroje. Pólové nástavce bývají někdy vybaveny zkratovacími prstenci. U některých reproduktorů je vnitřní pólový nástavec plný, u některých má otvor. Tento otvor může být součástí zvukovodu některých výškových systémů, nebo umožňuje proudění vzduchu z prostoru kmitačky (chlazení a zvýšení poddajnosti celého systému).  Pro některé účely, hlavně pro instalaci do klasických televizorů s CRT obrazovkou a pro soustavy, které mají pracovat v blízkosti televizorů a monitorů, se vyrábějí reproduktory, u kterých je magnetický obvod stíněný, nebo omezen tak, aby vnější mag. pole bylo co nejmenší.", "section_level": 2}, {"title": "Kmitací cívka.", "content": "Kmitací cívka je další podstatnou částí pohonu elektrodynamického reproduktoru. Nejčastěji to bývá vinutí z izolovaného vodiče (měď, hliník, poměděný hliník), navinuté na tzv. formeru (cívkové těleso), který je spojen s membránou. Former může být vyroben i jako část membrány. Jako vodič může být použito i profilovaného drátu (čtvercový průřez nebo pásek). Vinutí bývá obvykle ve dvou vrstvách, u některých (zejména středových a vysokotónových tlakových reproduktorů) často jen jedna vrstva, výjimečně 4 vrstvy (některé basové reproduktory). Former může být z papíroviny, pro vyšší výkony z hliníku, kaptonu, skelných vláken apod. V některých případech bývá samonosné vinutí, vlastní vinutí je pouze prosyceno vhodným lepidlem. V některých případech mají kmitací cívky 2 samostatná vinutí (tzv. dvoucívkové reproduktory, obvykle pro subwoofery).  Na cívku, zejména u výkonných reproduktorů, jsou kladeny značné nároky. Musí snášet teploty vznikající při vysokém zatížení, být tuhá, nesmí se deformovat, přitom – zejména u reproduktorů pro vysoké frekvence – musí mít co nejmenší hmotnost.", "section_level": 2}, {"title": "Membrána.", "content": "Tvar membrány basových a středových reproduktorů je většinou kuželový, buď v rozvinutelném nebo nerozvinutelném tvaru (tzv. NAWI tvar- zkratka z něm. nicht abwickelbar). U širokopásmových reproduktorů se často používá lehká pomocná membrána menšího průměru, která je upevněna před hlavní membránou, a zlepšuje vyzařování vysokých frekvencí. U některých reproduktorů je v membráně vytvořena jedna nebo více vlnek, které rozdělují membránu na několik koncentrických mezikruží. Nízké frekvence pak vyzařuje celá plocha membrány, nejvyšší jen vnitřní mezikruží. U výškových se často používá tvar vrchlíku (kalota), nebo mezikruží (zejména u tlakových).  Materiály membrán", "section_level": 2}, {"title": "Zavěšení membrány.", "content": "Membrána je obvykle připevněna tak, aby se mohla pístově pohybovat. U většiny reproduktorů s kónickou membránou bývá membrána zavěšena na celém vnějším obvodu závěsem ke koši a středícími prvky k vnitřní části koše nebo k magnetu. Závěs může být ze stejného materiálu jako membrána, vytvořený např. jednou nebo několika vlnkami, které se deformují a umožňují pístový pohyb. Papírový závěs obvykle neumožňuje velký pohyb membrány, proto se používá převážně u středotónových reproduktorů. U basových reproduktorů bývá závěs často z impregnovaného textilu, gumy, pěnové pryže, molitanu a podobných poddajných materiálů.  Aby se mohla kmitací cívka pohybovat poměrně přesně v úzké mezeře magnetického obvodu, musí být zejména u reproduktorů větších rozměrů membrána zavěšena i kolem svého středu. Používá se na to středící prvek, montovaný ke koši nebo magnetickému obvodu. Tento díl je obvykle z impregnovaného textilu, mívá soustředně vylisované vlnky (vlnovec). Brání zároveň vnikání nečistot do mezery mag. obvodu. Svou poddajností se podílí na vlastnostech reproduktoru. U rozměrově malých reproduktorů, sluchátek a měničů s kalotovou membránou tento prvek nebývá.", "section_level": 2}, {"title": "Vývody a připojovací svorky.", "content": "Pro připojení ke zdroji signálu jsou reproduktory vybaveny různými svorkami. U levných a miniaturních reproduktorů to bývají jednoduchá pájecí oka. Často se používají fastony (někdy i různého rozměru pro nezáměnnost připojení – polarita), u dražších i tlačné nebo šroubovací svorky. Kladná svorka bývá označena obvykle červenou barvou nebo znaménkem +. Smluvně platí, že při přivedení napětí souhlasné polarity se membrána pohybuje dopředu.  Vývody od kmitací cívky ke svorkám mohou být jak vodičem, kterým bývá vinuta vlastní cívka (u některých vysokotónových měničů a levných miniaturních reproduktorů), většinou je však vývod z mechanických důvodů zesílen. U dražších vysokotónových měničů se často používají páskové vývody, napojené v těsné blízkosti kmitací cívky, nebo přímo na vlastním formeru. Často se používají laněné vývody. U reproduktorů s větší výchylkou jsou to měkká ohebná lanka mezi připojovacími svorkami a membránou. Někdy jsou letmo ukotvena ke středicímu vlnovci. Lanka musí být dostatečně dlouhá, aby membráně umožnila plnou výchylku a současně aby nedocházelo k jejich mechanickému namáhání, případně pazvukům.", "section_level": 2}, {"title": "Kvalita reproduktorů a jejich použití.", "content": "Kvalitu a použití reproduktoru určují následující vlastnosti:", "section_level": 1}, {"title": "Thiele-Smallovy parametry reproduktoru.", "content": "Pro popis a simulaci chování elektrodynamických reproduktorů na nízkých frekvencích se používají tzv. Thiele-Smallovy parametry. Jejich omezení spočívá v předpokladu, že se membrána chová jako ideální píst a nedochází k její deformaci a na dalších zjednodušujících předpokladech.  kde \"ρ\" je hustota vzduchu (1.184 kg/m při 25 °C), a \"c\" je rychlost zvuku (346.1 m/s při 25 °C).", "section_level": 2}], "src_summary": "Reproduktory jsou elektro-akustické měniče, tj. zařízení (elektrické stroje), které přeměňují elektrickou energii na mechanickou energii ve formě zvuku. Obvykle se skládají z membrány, z pohonné části, do které je přiváděn vstupní signál a dalších dílů. Zvláštním případem malých reproduktorů jsou sluchátka.", "tgt_summary": "扬声器(;英语:Loudspeaker;),又称喇叭、音响。是一种转换电子信号成为声音的换能器、电子元件,可以由一个或多个组成音响组。", "id": 2964041}
{"src_title": "Tchaj-wan (ostrov)", "tgt_title": "臺灣", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Západní část ostrova je plochá a navazuje na mělké dno Tchajwanského průlivu. Zde se soustřeďuje drtivá většina osídlení a infrastruktury. Střední a východní část ostrova vyplňují až 3 952 m vysoké hory, táhnoucí se převážně v severojižním směru. Vznikají od třetihor tektonickými posuny i doprovodnou sopečnou činností, způsobenou nasouváním filipínské oceánské desky pod jihočínskou.  Tchaj-wan je podle maximální nadmořské výšky 4. nejvyšší ostrov na světě (po Nové Guineji, Borneu a Havaji) Tchajwanská pohoří se dělí na následující celky:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První důkazy o lidském osidlení na ostrově Tchaj-wan se datují před 40 000 lety, počátek neolitického osídlení, snad předky dnešních domorodých kmenů, se datuje před 6 000 lety. Domorodé jazyky jsou řazeny mezi austronéské jazyky blízké jazykům obyvatel dnešních Filipín, Indonésie či Nové Guineje a Polynésie. Příslušníci těchto jazykových skupin jsou rovněž považováni za původní obyvatele ostrova. Tchaj-wan je také považován za nástupiště migračních vln, které v období počínaje před 4 000 lety osidlily ostrovy Tichého a Indického oceánu. Čínští zemědělci a obchodníci se na ostrově začali usazovat od doby mongolské okupace ve 13. století a ostrov se postupně stal okrajovou součástí čínské říše.  Mezi 13. a 16. stol. sporadicky navštěvovali ostrov Tchaj-wan čínští rybáři či piráti. V r. 1544 jej Portugalci pojmenovali \"Ilha Formosa\". V první polovině 17. století se Tchaj-wan stal předmětem koloniálního soupeření mezi Nizozemskem a Španělskem, v téže době proběhla další velká vlna čínského přistěhovalectví z přilehlých pevninských provincií. Holanďané založili r. 1624 kolonii s hlavním městem Zeelandia na místě dnešního Tainanu. Pracovní síly dováželi z Fu-ťienu. Španělé okupovali v letech 1626–1642 severní výběžek ostrova v místech dnešního Keelongu a Tanshui.  V roce 1662 Čeng Čcheng-kung (Koxinga), který ve jménu svržené dynastie Ming bojoval proti nové mandžuské dynastii Čching, porazil Holanďany a donutil je k odchodu (ovládali tak většinu ostrova v letech 1624–1662). Tchaj-wan se tak na dvě desetiletí stal poslední baštou protimandžuského odporu. Koxinga založil na Tchaj-wanu Království Tungning, jeho následníky byli jeho syn a vnuk. Po Čchengově smrti (1662) pak roku 1683 Čchingové ostrov obsadili a po následující dvě století zůstal součástí Číny.  Po prohrané válce s Japonskem musela čchingská Čína roku 1895 Šimonoseckým mírem mimo jiné postoupit Tchaj-wan Japonsku. Obyvatelé Tchaj-wanu, než by se nechali odevzdat do japonského područí, se za této situace pokusili prohlásit nezávislost jako tzv. \"Tchajwanský demokratický stát\" (druhá republika v dějinách Asie). Tento pokus však po několika měsících ukončila okupace Tchaj-wanu Japonskem. Následující desetiletí pod japonskou vládou byla charakterizována jak výrazným hospodářským rozvojem, tak potlačováním čínské identity a snahami o japanizaci obyvatelstva.  Následující desetiletí pod japonskou vládou byla charakterizována jak výrazným hospodářským rozvojem a industrializací (železnice, školy, kanalizace atd. – tchajwanská architektura v období 1895–1945), tak potlačováním čínské identity, krutým zacházením s příslušníky domorodých kmenů a snahami o japanizaci obyvatelstva. V roce 1935 započal proces včlenění ostrova do Japonského císařství jako plnoprávné provincie.  Na postupimské konferenci bylo s přihlédnutím k závěrům z konference v Káhiře (1943) rozhodnuto, že Tchaj-wan bude znovu přičleněn k Číně. Ostrované, jejichž země byla hospodářsky podstatně vyspělejší než většina pevninské Číny, se však ani nyní nedočkali většího podílu na správě svých záležitostí. Čínská republika sice vytvořila místní vládu a úřady, ale obsazovala je výhradně lidmi z pevniny. Bezohledná byla také hospodářská politika Čínské republiky vůči Tchaj-wanu. Napětí vyvrcholilo protikuomintangským povstáním, které v Tchaj-peji propuklo 28. února 1947. To bylo krvavě potlačeno během tzv. Masakru 228 (kolem 10 000 obětí) a nad ostrovem byl vyhlášen výjimečný stav, který přetrval až do roku 1987.  Od konce roku 1948 probíhal v souvislosti s obratem v čínské občanské válce masový příliv uprchlíků z pevninské Číny na ostrov. V roce 1949 se na ostrov uchýlily zbytky Čankajškovy armády, která na pevnině prohrála občanskou válku s komunisty. Změněná vojenskopolitická situace ve východní Asii, kdy se v souvislosti s korejskou válkou na obranu Tchaj-wanu začaly angažovat USA, však po roce 1950 zabránila obsazení ostrova armádou ČLR. Tchaj-wan si tak udržel nezávislost na komunistech až dodnes. Do začátku devadesátých let však i na Tchaj-wanu vládl totalitní režim, krajně pravicový. Poté následovala postupná demokratizace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tchaj-wan (též Formosa, TZ: 臺灣, ZZ: 台湾, hanyu pinyin \"Táiwān,\" tongyong pinyin \"Táiwan,\" Wade-Giles \"T'ai-wan,\" tchajwansky \"Tâi-oân)\" je ostrov v jihovýchodní Asii.", "tgt_summary": "台湾(;),亦称福尔摩沙,是位于东亚、太平洋西北侧的岛屿,地处琉球群岛与菲律宾群岛之间,西隔台湾海峡与中国大陆相望,周围海域从3点钟方向以顺时钟排序分别为太平洋(菲律宾海)、巴士海峡、南海、台湾海峡、东海所环绕,为东亚岛弧中一岛。面积约3.6万平方公里,为世界第38大岛屿,其中七成为山地与丘陵,平原则主要集中于西部沿海,地形海拔变化大。因北回归线贯穿,气候介于热带与亚热带地带之间,北回归线以北为副热带季风气候、以南为热带季风气候,自然景观与生态系资源相当丰富而多元。人口约2千3百万人,超过七成集中于西部的五大都会区,其中以行政中心台北为核心的台北都会区最大,总人口达700万。族群构成以汉族、原住民族为两大民族:原住民族由多个属于南岛民族的部族组成,汉族则依民系及移民年代的不同而分为闽南(河洛)、客家与外省族群,其中闽南为台湾最大族群。", "id": 942392}
{"src_title": "Extensible Markup Language", "tgt_title": "XML", "src_document": [{"title": "Vlastnosti XML.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Standardní formát pro výměnu informací.", "content": "Není vhodné zasílat dokumenty ve tvaru, který vyžaduje pro zpracování speciální software konkrétní firmy (resp. nadace), jako jsou např. formáty DOC, XLS, ODT nebo T602. Je používána celá řada operačních a informačních systémů a není možné předpokládat, že každý uživatel vlastní příslušný software.  Vznikla tak potřeba vytvořit nějaký jednoduchý otevřený formát, který není úzce svázán s nějakou platformou nebo proprietární technologií. Tím může být právě XML, který je založen na jednoduchém textu a je zpracovatelný (v případě potřeby) libovolným textovým editorem.  Specifikace XML konsorcia W3C je zdarma přístupná všem. Každý tak může bez problémů do svých aplikací implementovat podporu XML. To je velký rozdíl oproti firemním formátům, k nimž není k dispozici žádná dokumentace a navíc se jedná v porovnání s XML o velice složité, často binární, formáty.", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní podpora.", "content": "XML hned od samého počátku myslel na potřeby i jiných jazyků než je angličtina. Jako znaková sada se implicitně používá ISO 10646 (také Unicode). V XML proto můžeme vytvářet dokumenty, které obsahují texty v mnoha jazycích najednou – můžeme přepínat mezi různými jazyky v jednom dokumentu. Současně je přípustné i jiné libovolné kódování (např. CP-1250, ISO 8859-2), musí však být v každém dokumentu přesně určeno. Odpadají tak problémy s konverzí z jednoho kódování do druhého.", "section_level": 2}, {"title": "Vysoký informační obsah.", "content": "Pomocí XML značek (tagů) vyznačujeme v dokumentu význam jednotlivých částí textu. Dokumenty tak obsahují více informací, než kdyby se používalo značkovaní zaměřené na prezentaci (vzhled) – definice písma, odsazení a podobně. XML dokumenty jsou informačně bohatší. To lze s výhodou využít v mnoha oblastech. Největší přínos bude samozřejmě pro prohledávání, kdy můžeme určit i jaký význam má mít hledaný text.", "section_level": 2}, {"title": "Snadná konverze do jiných formátů.", "content": "Při používání XML dokumentu může být požadováno jeho zobrazení koncovému uživateli. XML samo o sobě žádné prostředky pro definici vzhledu nenabízí. Existuje ale několik stylových jazyků, které umožňují definovat, jak se mají jednotlivé elementy zobrazit. Souboru pravidel nebo příkazů, které definují, jak se dokument převede do jiného formátu, se říká šablona.  Jeden vytvořený styl můžeme aplikovat na mnoho dokumentů stejného typu, stejně tak můžeme na jeden dokument aplikovat několik různých stylů. Výsledkem může být např. PostScriptový soubor, HTML kód nebo XML s obsahem původního dokumentu.  Stylových jazyků existuje dnes několik. Mezi nejznámější patří asi kaskádové styly (CSS). Ty lze použít pouze pro jednoduché formátování, které dobře poslouží pro zobrazení dokumentu na obrazovce. Další možností je rodina jazyků XSL (eXtensible Stylesheet Language). Ta umožňuje dokument různě upravovat a transformovat – vybírat části dokumentu nebo generovat obsahy a rejstříky.", "section_level": 2}, {"title": "Automatická kontrola struktury dokumentu.", "content": "XML neobsahuje předdefinované značky (tagy), je třeba definovat vlastní značky, které budeme používat. Tyto značky je možné (nepovinně) definovat v souboru DTD (Document Type Definition) nebo XSD. Potom je možné automaticky kontrolovat, zda vytvářený XML dokument odpovídá této definici (tj. je validní). Program, který tyto kontroly provádí, se nazývá parser. Při vývoji aplikací můžeme parser použít, a ten za nás detekuje většinu chyb v datech.  DTD není jediný definiční jazyk pro XML. Neobsahuje možnost kontrolovat typy dat (čísla, měnové údaje, údaje o datu a čase). To je vlastnost, která chybí při zpracování dat databázového charakteru. V současné době se pod názvem XML schémata XSD pracuje na půdě konsorcia W3C na vytvoření jednotného standardu, který tyto kontroly umožní.  Pro různé standardní aplikace byla postupně vytvořena schémata, která definují značky (názvy elementů) pro konkrétní typy dokumentů. Příkladem může být DocBook, který definuje struktury pro vytváření knih, článků, vědeckých publikací a podobně. Výhodou takových aplikací je, že současně s definičními soubory DTD je dodávána sada stylů (XSL souborů) pro následné zpracování a přípravu pro tisk, nebo pro převod do jiných standardních tvarů (PostScript, HTML atd.).  Další vlastností XML je, že v jednom dokumentu můžeme používat najednou nezávisle na sobě několik druhů značkování pomocí jmenných prostorů (namespaces). To umožňuje kombinovat v jednom dokumentů několik různých definic ve formě DTD nebo schémat bez konfliktů v pojmenování elementů.", "section_level": 2}, {"title": "Hypertext a odkazy.", "content": "XML stejně jako HTML umožňuje vytváření odkazů v rámci jednoho dokumentu i mezi dokumenty, má však více možností. Je možné vytvářet i vícesměrné odkazy, které spojují více dokumentů dohromady. Tvorba odkazů je popsána ve třech standardech – XLink, XPointer a XPath.", "section_level": 2}, {"title": "Syntaxe XML.", "content": "XML dokument je text, vždy Unicode, v českém prostředí obvykle kódovaný jako UTF-8, ale jsou přípustná i jiná kódování.  Na rozdíl od např. HTML, efektivita XML je silně závislá na struktuře, obsahu a integritě. Aby byl dokument považován za správně strukturovaný („well-formed“), musí splňovat aspoň následující vlastnosti:  Jména elementů v XML rozlišují malá a velká písmena: např. „<Příklad>“ a „</Příklad>“ je pár, který vyhovuje správně strukturovanému dokumentu, pár „<Příklad>“ a „</příklad>“ je chybný.  Jednoduchý recept v XML jako příklad by mohl vypadat takto: <?xml version=\"1.0\" encoding=\"UTF-8\"?> <!-- Poznámka: Je nutné přidat v budoucnu více receptů. --> <recept jméno=\"chleba\" čas_přípravy=\"5 minut\" čas_vaření=\"3 hodiny\"> </recept>", "section_level": 1}, {"title": "Zpracování XML.", "content": "Existují dva nejčastější přístupy ke zpracování XML dokumentu:", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace XML.", "content": "Příklady aplikace XML:", "section_level": 1}, {"title": "Verze XML.", "content": "Aktuální verze XML je 1.1 (od 16. srpna 2006). První verze XML 1.0 existuje v páté revizi. Obě verze se liší v požadavcích na použité znaky v názvech elementů, atributů atd. Verze 1.0 dovolovala pouze užívání znaků platných ve verzi Unicode 2.0, která obsahuje většinu světových písem, ale neobsahuje později přidané sady jako je mongolština a podobně. Verze XML 1.1 zakazuje pouze řídící znaky, což znamená, že mohou být použity jakékoli jiné znaky.  Je třeba poznamenat, že omezení ve verzi 1.0 se vztahuje pouze na názvy elementů a atributů. Jinak obě verze dovolují v obsahu dokumentu jakékoli znaky. Verze 1.1 je tedy nutná, pokud potřebujeme psát názvy elementů v jazyku, který byl přidán do Unicode později.  Další menší změna mezi XML 1.0 a 1.1 je, že řídící znaky se nyní mohou vkládat jen jako escape sekvence, a se speciálními znaky „form-feed“ se musí zacházet jako s bílými znaky.  Všechny dokumenty verze 1.0 budou platné ve verzi 1.1 s jednou výjimkou: dokumenty deklarované s kódováním ISO-8859-1, které jsou ve skutečnosti v kódu Windows CP1252, nemusejí být nyní platné. Důvodem je, že CP1252 používají blok řídících znaků pro speciální zobrazení, jako jsou znaky €, Œ, a TM. Dokumenty s deklarací CP1252 zůstávají platné.", "section_level": 1}], "src_summary": "eXtensible Markup Language (výslovnost [ikˈstensibl ˈmaːkˌap ˈlæŋgwidž], zkráceně XML [ˌeksemˈel], česky \"rozšiřitelný značkovací jazyk\") je obecný značkovací jazyk, který byl vyvinut a standardizován konsorciem W3C. Je zjednodušenou podobou staršího jazyka SGML. Umožňuje snadné vytváření konkrétních značkovacích jazyků (tzv. aplikací) pro různé účely a různé typy dat. Používá se pro serializaci dat, v čemž soupeří např. s JSON či YAML. Zpracování XML je podporováno řadou nástrojů a programovacích jazyků.", "tgt_summary": "可扩展标记语言(英语:Extensible Markup Language,简称:英语:XML)是一种标记语言。标记指计算机所能理解的信息符号,通过此种标记,计算机之间可以处理包含各种信息的文章等。如何定义这些标记,既可以选择国际通用的标记语言,比如HTML,也可以使用像XML这样由相关人士自由决定的标记语言,这就是语言的可扩展性。XML是从标准通用标记语言(SGML)中简化修改出来的。它主要用到的有可扩展标记语言、可扩展样式语言(XSL)、XBRL和XPath等。", "id": 2227785}
{"src_title": "Love Parade", "tgt_title": "爱的大游行", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Poprvé se Love Parade uskutečnila v létě 1989 jako spontánní akce asi 150 účastníků. Nápad tuto akci ročně opakovat a profesionálně ji organizovat vedl k tomu, že roku 1999 bylo dosaženo rekordu kolem 1,5 milionu účastníků z Německa i zahraničí, poté jejich počet klesal (2003: 500 000 účastníků). Původní trasa, probíhající po třídě Kurfürstendammu ve středu města, se záhy stala nedostačující, roku 1996 byla akce přeložena na třídu \"Strasse des 17. Juni\", probíhající napříč velkým parkem Tiergarten.  Organizátoři Love Parade slavili každý rok pod heslem jako porozumění, sblížení atd. a získali tak statut politické demonstrace (v tomto případě pak stát přebírá výdaje za čištění, záchranné služby, bezpečnost a udržení veřejného pořádku).  Love Parade se stala nejen světoznámou kulturní institucí, ale i význačným hospodářským faktorem, bylo však možno pozorovat i značnou komercializaci projektu. Navíc se stále častěji ozývaly hlasy, kritizující ničení okolních částí parku (používaného statisíci jako veřejné záchodky), stoupající spotřeba alkoholu a drog (především extáze); berlínský senát byl stále silněji konfrontován se stoupajícími výdaji za čištění města, především pak s dlouhodobými škodami v parku Tiergarten. Roku 2001 proto senát již neuznal slavnost za politickou demonstraci, což vedlo k problému, jak organizátoři zaplatí značné se slavností spojené výdaje.  Finanční potíže a klesající účast vedly k tomu, že Love Parade se roku 2004 nekonala, v důsledku rozporů mezi pořadateli se paráda nekonala ani 2005. Malá, alternativní akce přilákala jen 7000 účastníků, takže fanouškům technokultury zbyly jen obdobné akce ve Vídni a Curychu.  Roku 2006 se Love Parade překvapivě opět konala, i když s poněkud pozměněným konceptem (zejména byla rozšířena škála zastoupených žánrů techna, byly vyjednány nové smlouvy se sponzory atp.). Jeden z hlavních iniciátorů původní Love Parade, v zasvěcených kruzích jako „otec“ celé akce slavený dr. Motte (pseudonym) se změnami však srozuměn nebyl a spolupracoval s jedním konkurenčním podnikem. Love Parade roku 2006 přilákala podle nepotvrzených údajů 1,2 milionu účastníků. V roce 2007 se akce konala ve městě Essen.  V roce 2008 navštívilo Love Parade 1,6 milionu lidí (nový rekord), k dispozici bylo 40 nákladních aut se zvukovými systémy a akce se konala na rychlostní silnici B1 ve městě Dortmund v Porúří. Následující rok se akce nekonala z důvodu rekonstrukce hlavního vlakového nádraží v Bochumi.", "section_level": 1}, {"title": "Tragédie a konec festivalu.", "content": "Tragicky skončil festival v roce 2010 pořádaný ve městě Duisburg — 21 lidí zahynulo a dalších 341 bylo zraněno v masové panice, která vznikla kvůli pádu několika lidí ze schodů. Poté Rainer Schaller, zakladatel festivalu, oznámil úplný konec Love Parade. V roce 2014 obvinila německá justice kvůli tragédii deset lidí ze zabití z nedbalosti. Mezi obviněnými byli zaměstnanci radnice Duisburgu i pořadatelé akce.  V roce 2012 se mluvilo o obnovení Love Parade v Berlíně pod názvem B-Parade.", "section_level": 1}], "src_summary": "Love Parade se během své patnáctileté historie stala snad světově nejznámějším festivalem tzv. technokultury, hudebního proudu z konce osmdesátých let 20. století. Nejprve se konala v letech 1989-2003 v Berlíně, kde za nepředstavitelně ohlušujících zvuků hudby techno, pouštěných z několika tuctů nákladních aut a jeviští účastníci celý den až pozdě do noci tančili na ulicích a obsadili později veškeré diskotéky města. Ročníky 2004 a 2005 byly zrušeny, 2006 se konal opět v Berlíně a od roku 2007 se pak Love Parade konala v oblasti Porúří. Festivalu zasadila v roce 2010 smrtelnou ránu tragédie ve městě Duisburg, kde bylo v panice ušlapáno 21 lidí a dalších asi 500 bylo zraněno.", "tgt_summary": "“爱的大游行”(德:)是始于1989年的露天电子音乐舞会,每年在德国举行的电子音乐节与游行,最早是1989年于柏林举行,形式是和平游行,四个月后柏林墙倒塌,其后逐渐演变成今天的大型露天音乐节,以音乐和舞蹈宣示爱与和平的主题。除2004、2005和2009年未举办外,每年举办一次,1989-2006年是在德国柏林进行,2007年后则是在鲁尔区举行。它是世界上规模最大的舞会活动,自首办以来已吸引了约1200万人参与。", "id": 378986}
{"src_title": "Uhlík", "tgt_title": "碳", "src_document": [{"title": "Formy uhlíku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Elementární uhlík.", "content": "Uhlík je typický nekovový chemický prvek, který se v elementárním stavu jako minerál vyskytuje v přírodě ve dvou základních alotropních modifikacích a v posledních přibližně 30 letech byly objeveny v přírodě nebo laboratorně vytvořeny modifikace další:  Grafit (tuha) je nejčastější přírodní modifikace uhlíku, jejíž struktura se skládá z vrstev tzv. \"grafenu\", které jsou tvořeny uhlíky navázanými do šestiúhelníků. Na každý uhlík jsou kovalentně vázány další tři uhlíky (hybridizace sp). Tvoří se zde rozsáhlý systém delokalizovaných elektronů (π-systém). Jednotlivé vrstvy spolu drží pouze pomocí slabých interakcí tzv. van der Waalsovy síly. Této vlastnosti se využívá např. při výrobě tužek, kde mletá tuha tvoří základní složku tyčinky určené pro psaní a kreslení. Grafit vede elektrický proud. Diamant je tvořen uhlíkem krystalizujícím v soustavě krychlové a je nejtvrdším a velmi cenným přírodním nerostem. Na každý uhlík jsou kovalentně vázány další čtyři uhlíky (hybridizace sp). Hmotnost diamantů se udává v karátech, největším doposud nalezeným diamantem byl Cullinan, který v surovém stavu při nálezu v JAR dosáhl váhy 3 106 karátů (621,2 gramů). Diamanty se používají pro svou tvrdost a výbornou tepelnou vodivost (až 2300 W·m·K při pokojové teplotě a normálním izotopickém složení) v nejrůznějších řezných a vrtných nástrojích. Pro vysokou cenu bývají diamanty vyráběny synteticky.  Lonsdaleit, též zvaný \"šesterečný diamant\", je velmi řídce se vyskytující přírodní alotropní modifikací uhlíku. Jeho krystalová struktura je tvořena podobně jako u diamantu atomy uhlíku vázanými jednoduchými kovalentními vazbami se čtyřmi sousedy, krystalová soustava je však šesterečná. Původ přírodního lonsdaleitu je vysvětlován přeměnou grafitu při dopadech meteoritů.  Chaoit, též zvaný \"bílý uhlík\", je velmi řídce se vyskytující přírodní alotropní modifikace uhlíku, objevená r. 1968. Jeho základní strukturní jednotkou jsou šestihrany tvořené 6 paralelními karbynovými řetězci, zapsatelnými vzorcem −(C≡C)−. Tento nerost krystalizuje v šesterečné soustavě. Původ je jako u lonsdaleitu vysvětlován přeměnou grafitu při dopadech meteoritů, v jejichž dopadových kráterech se nachází.  Grafen je forma uhlíku, kterou tvoří jedna či několik málo vrstev rovinné sítě vzájemně propojených atomů uhlíku uspořádaných do tvaru šestiúhelníků (hybridizace sp). Jedná se o vlastně strukturní součást grafitu, která si vzhledem ke zvláštním fyzikálním vlastnostem, výborné tepelné vodivosti (přes 4000 W·m·K u izotopicky čištěného grafenu) a využitelností pro mnohé elektronické a optické aplikace zasloužila vlastní název i Nobelovu cenu za fyziku v r. 2010 pro své objevitele.  Grafyn je společné označení pro formy uhlíku, kterou tvoří jako u grafenu jedna či několik málo vrstev rovinné sítě vzájemně propojených atomů uhlíku, které však již vzhledem k vloženým lineárním úsekům −C≡C− (hybridizace sp) nejsou uspořádány do tvaru šestiúhelníků. Přesto si zachovávají mnohé zvláštní fyzikální vlastnosti. Mohou být takto vytvořeny grafyny různé symetrie, včetně pravoúhelníkové.  Fullereny označují sférické (též elipsoidální či podobného tvaru) molekuly z jedné prostorově uzavřené vrstvy grafenu, tedy sítě uhlíkových atomů uspořádaných do šestiúhelníků, doplněných kvůli prostorovému uzavření dvanácti pětiúhelníky. Tyto molekuly jsou mimořádně odolné vůči vnějším fyzikálním vlivům. Zatím nejstabilnější známý fulleren je molekula, obsahující 60 uhlíkových atomů. Fullereny se uměle připravují pyrolýzou organických sloučenin laserem. Výskyt přírodních fullerenů ve vesmíru byl prokázán v r. 2010 Spitzerovým teleskopem. Za objev a studium vlastností fullerenů byla v roce 1996 udělena Nobelova cena Robertu F. Curlovi a Richardu E. Smalleymu a Haroldu W. Krotoovi.  Fullerit se nazývá krystalová struktura tvořená fullereny C. Ty lze uspořádat více způsoby – fullerit krystalizuje v krychlové soustavě (nad teplotou ~250 K v plošně centrované mřížce, pod teplotou ~220 K v prosté mřížce); uvádí se i soustava čtverečná. Výskyt přírodního fulleritu ve vesmíru byl prokázán v r. 2012 Spitzerovým teleskopem. Doposud nebyl uznán (v žádné ze svých krystalografických podob) Mezinárodní mineralogickou asociací jako minerál. Vzhledem k molekulové vazbě nevyniká vysokou tvrdostí, stlačením však lze přetvořit do kompozitu, ve kterém se jednotlivé fulereny kovalentně propojí do amorfní struktury a výsledný materiál získá vysokou tvrdost. Příkladem je tisnumit, vytvořený v r. 1998, schopný rýt diamant.  Podobnou objevenou amorfní modifikací jsou tzv. uspořádané amorfní uhlíkové klastry (OACC – z anglického \"ordered amorphous carbon clusters\"). Vytváří se z fullerenů C (propojených xylenovými molekulami), jejichž struktura je působením vysokého tlaku desítek GPa zborcena do kompaktní a velmi tvrdé amorfní látky, taktéž schopné rýt i diamant. Protože se vytváří při pokojové teplotě, mohla by v průmyslovém využití konkurovat syntetickým diamantům, pro jejichž výrobu jsou nutné teploty kolem 1500 °C. Fullerenovou strukturu má pravděpodobně také tzv. skelný či sklovitý uhlík, zvaný též skelný grafit, vyrobený v 50. letech 20. století v laboratořích britské The Carborundum Company. Je kompaktní a neprostupný pro plyny a tekutiny. Kombinuje sklo-keramické charakteristiky (vysoká tvrdost, vysokoteplotní stálost i chemická odolnost) s vlastnostmi grafitu (dobrá elektrická a tepelná vodivost, nízké tření). Od konce 60. let 20. století se vyrábí také v pěnové formě s velmi nízkou hustotou, pak je označován zkratkou RCV (z angl. \"reticulated vitreous carbon\"). Nová forma vytvořená v r. 2017, tzv. stlačovaný skelný uhlík, má strukturu odlišnou: Je tvořen grafenovými vrstvami (s hybridizací sp) nejen vrstevnatě uspořádanými jako v grafitu, ale navíc lokálně propojenými mikrostrukturami s diamantovou či lonsdaleitovou mříží (s hybridizací sp). Vyznačuje se exotickými vlastnostmi - je nejen velmi lehký, ale také pevný a současně ohebný a dobře vede elektrický proud.  Uhlíkové nanotrubice jsou uměle vyrobené mikroskopické trubičky složené z válcově svinuté vrstvy grafenu o průměru pouhých několika (1–100) nanometrů. Perspektiva jejich využití se nabízí např. při výrobě velmi pevných a zároveň lehkých kompozitních materiálů a tkanin, v elektronice při výrobě mimořádně malých tranzistorů, jako ideálního materiálu pro uchovávání čistého vodíku pro palivové články a mnohé další.  Uhlíková nanopěna je řídká prostorová síť tvořená plošnými klastry uhlíkových atomů o velikosti několika nanometrů, které jsou podobné grafenu, ale protože atomy jsou uspořádány vedle šestiúhelníků také do sedmiúhelníků, je výsledná křivost plochy klastru na rozdíl od fullerenů záporná (hyperbolická). Tato modifikace byla vytvořena v r. 1997. Vyznačuje se pozoruhodnými fyzikálními vlastnostmi – vedle elektrické vodivosti je silně paramagnetická.  Uhlík Q (též Q-uhlík) je umělá alotropní modifikace tvořená krystalickou nanovrstvou kovalentně vázaných atomů uhlíku s hybridizací sp (20%–50%) a sp, která obsahuje monokrystalické nanočástice diamantu. Objev byl zveřejněn v roce 2015. Vytváří se na substrátu jiné látky (safír, sklo, plast) z vrstvy amorfního uhlíku jejím prudkým zahřátím laserovými pulsy na několik tisíc stupňů Celsia a následným prudkým ochlazením. Výsledkem jsou exotické vlastnosti, které se liší podle substrátu, tloušťky vrstvy a rychlosti ochlazení - může být feromagnetický, může při zahřátí světélkovat, může vykazovat tvrdost větší než diamant.  Jako karbyn (někdy karbin podle ruského originálu, též \"LAC\" z anglického \"linear acetylenic carbon\") se označuje forma tvořená lineárními molekulami polymerního uhlíku, zapsatelnými vzorcem −(C≡C)−. Uhlíkové atomy s hybridizací sp jsou kovalentně vázány s dvěma sousedními atomy. V přírodě se vyskytuje jako strukturní jednotka chaoitu. Chemicky aktivní konce molekul se mohou vzájemně spojovat a vytvářet uzavřené molekulární řetězce (cyklický karbyn C se podařilo prokazatelně připravit v roce 2019). Karbyn se chová jako polovodič. Zájmem nanotechnologů jsou i jeho mechanické vlastnosti – při dobrém rovnoběžném uspořádání makromolekul se v daném směru vyznačuje modulem pružnosti 40krát vyšším než má diamant; protože pevností v tahu dvojnásobně převyšuje i uhlíkové nanotrubice, jedná se o vůbec nejpevnější známý materiál. Karbyn byl připraven v 60. letech 20. století v Ústavu organických sloučenin Akademie věd SSSR; ještě na začátku 21. století však byla jeho existence jako alotropní modifikace uhlíku zpochybňována. Je totiž vysoce nestabilní; delší řetězce (přes 6000 atomů) se podařilo syntetizovat a udržet až v r. 2016 s využitím jiné uhlíkové modifikace – uvnitř dvoustěnných uhlíkových nanotrubic. Byla připravena i forma tvořená řetězci =(C=C)=, tedy se strukturou kumulenu, tzv. \"β\"-karbyn (struktura střídající jednoduché a trojné vazby je proto někdy zvána \"α\"-karbyn).  Amorfní uhlík je forma uhlíku bez pravidelné krystalové struktury. Obsahuje atomy uhlíku jak s hybridizací sp (vázaný s třemi sousedními atomy), tak i sp (vázaný s čtyřmi sousedními atomy) v různém poměru, přičemž může obsahovat jak velké vakance, tak i nanokrystaly grafitu nebo diamantu v amorfní uhlíkové matrici. Pro praktické využití se připravuje např. jako tzv. aktivní uhlí, které má díky pórovité struktuře vysokou adsorpční schopnost.", "section_level": 2}, {"title": "Anorganické sloučeniny.", "content": "V anorganických chemických sloučeninách se uhlík vyskytuje v mocenství +2, +4 a −1.  Z oxidů je důležitý především oxid uhličitý CO, který se podílí na vytváření rostlinných tkání v procesu zvaném fotosyntéza a současně se vrací do atmosféry pří dýchání živých organizmů a spalování fosilních paliv.  Ve vodě se CO rozpouští za vzniku oxoniového iontu HO a hydrogenuhličitanového iontu HCO, což je někdy chybně označováno jako kyselina uhličitá. Známy jsou především soli. Většina z nich je ve vodě nerozpustná, rozpustné jsou jen uhličitany alkalických kovů a amoniaku. Uhličitany se řadí též i mezi nerosty, některé jsou uvedeny v následující tabulce.  Oxid uhlíku s valencí +2, oxid uhelnatý CO je značně toxický plyn, který blokuje krevní barvivo hemoglobin a znemožňuje tak dýchání. Jeho nebezpečí spočívá především v tom, že je bezbarvý a bez zápachu a člověk proto jeho přítomnost v okolí nemůže poznat svými smysly. Byl příčinou mnoha smrtelných otrav v uhelných dolech nebo v domácnostech, kde se k topení používal svítiplyn.  Se sírou vytváří uhlík toxickou kapalnou sloučeninu – sirouhlík CS, vytváří se vedením par síry přes rozžhavený uhlík.  S dusíkem tvoří uhlík kyanidový ion CN a kyanovodík HCN patří také k mimořádně toxickým látkám. V tomto případě však můžeme detekovat čichem jeho silný zápach po hořkých mandlích.  S kovovými prvky tvoří uhlík karbidy. Nejznámější je karbid vápenatý CaC, který při reakci s vodou uvolňuje acetylen (ethyn) a byl dříve používán ke svícení v lampách, karbidkách a na svařování. Poměrně známý je i karbid křemíku SiC neboli karborundum, který má krystalickou strukturu podobnou diamantu a vyznačuje se mimořádnou tvrdostí.", "section_level": 2}, {"title": "Organické sloučeniny.", "content": "Organické sloučeniny jsou chemické látky, které obsahují alespoň jeden atom uhlíku a téměř vždy atom vodíku, převážná většina přitom má spolu vázané atomy uhlíku vazbou C-C. Každý atom uhlíku je schopen vytvářet celkem čtyři tyto tzv. jednoduché vazby, kromě toho i vazbu dvojnou C=C a vazbu trojnou C≡C. Mohou proto vznikat dlouhé řetězce a molekuly s rozvětvenou nebo cyklickou strukturou. Společně s uhlíkem se v těchto molekulách váží i další prvky, především biogenní prvky vodík, kyslík, dusík, síra a fosfor, ale mohou to být i halogeny, křemík a mnoho dalších. Díky tomu existuje nesmírně mnoho kombinací; v dnešní době je známo více než 10 milionů organických sloučenin. Jejich výčet je pravidelně registrován v Beilsteinově databázi, která shromažďuje souhnrná data o všech známých organických sloučeninách.  Právě díky této obrovské rozmanitosti se organické látky staly základním stavebním kamenem živé hmoty. Každá buňka živého organismu obsahuje desetitisíce chemických sloučenin, které mají tu jedinou společnou vlastnost, že jejich základní skelet je tvořen atomy uhlíku v různých vazebných stavech.  Následující výčet typů organických sloučenin není zdaleka úplný a měl by pouze podat informaci o nejčastěji používaných a vyráběných typech organických látek.  Uhlovodíky jsou sloučeniny, které ve své molekule obsahují pouze atomy uhlíku a vodíku. Lze je v zásadě rozdělit na:  První dvě skupiny pak podle vazeb mezi atomy uhlíku dělíme na:  Sloučeniny, které ve své molekule obsahují C, H a O, lze zhruba rozdělit do následujících skupin:  Další typy organických sloučenin, které ve své molekule obsahuji i dusík nebo síru, jsou uvedeny v heslech těchto prvků.", "section_level": 2}, {"title": "Principy řetězení.", "content": "Uhlík je u organických sloučeninách čtyřvazný, což odpovídá oxidačnímu číslu IV. Vazba uhlíku může být:  Volné vazby v těchto strukturách mohou být obsazeny atomy H, O, S, N nebo skupinami prvků (radikály). Sloučeniny s vazbami mezi uhlíky se nazývají nasycené (větší stálost), s dvojnou nebo trojnou vazbou jsou nenasycené.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt a využití.", "content": "Na Zemi i ve vesmíru je uhlík poměrně značně rozšířeným prvkem. V zemské kůře je jeho obsah uváděn s relativně vysokým rozptylem v rozmezí 200–800 ppm (mg/kg), obsah v mořské vodě činí 28 mg/l. Ve vesmíru připadá jeden atom uhlíku přibližně na 20 000 atomů vodíku.  Některá využití uhlíku vyžadují zlepšení tvrdosti. Proces, při němž k tomu dochází se nazývá impregnace uhlíku a provádí se buď kovy (měď, hliník, cín, stříbro, olovo, kadmium) nebo syntetickými pryskyřicemi.  Při tepelném zpracování uhlíku vznikají póry – takový proces zveme grafitace.", "section_level": 1}, {"title": "Grafit.", "content": "Grafit neboli tuha je nerost neboli minerál, který se vyskytuje v mnoha lokalitách na Zemi. Jedny z největších grafitových dolů se nalézají v USA (Texas a stát New York), Mexiku, Indii a Rusku; významná byla i ložiska v jižních Čechách. Grafit je například zároveň složkou sazí, které vznikají spalováním fosilních paliv. Je přitom přítomen v částečkách natolik nepatrných rozměrů, že saze mají spíše vlastnosti amorfního uhlíku.  Grafit se průmyslově využívá především při výrobě tužek. Přitom se nejprve velmi jemně namele společně s vápnem a vylisuje se do vhodného tvaru.  Další významné uplatnění grafitu je v metalurgickém průmyslu. Vzhledem k jeho značné tepelné odolnosti se z něho vyrábějí nádoby, kokily, do kterých se odlévají roztavené kovy a jejich slitiny. Zamezí se tak kontaminaci slitiny kovem, ze kterého by se kokila musela vyrobit. Z grafitu se vyrábějí i elektrody pro elektrolytickou výrobu hliníku z taveniny směsi bauxitu a kryolitu nebo při výrobě křemíku z taveniny oxidu křemičitého.  Z grafitu se dále vyrábějí speciální typy elektrických kontaktů, např. kartáčky elektromotorů. Hlavní důvody pro toto použití uhlíku: uhlík se netaví – kontakty se nespékají a neopalují se při vysokých teplotách, nízký součinitel tření, stálý přechodový odpor.  Grafitový prach se využíval do dnes již přežitých uhlíkových mikrofonů.  Uhlík slouží také jako součást maziv (grafitová vazelína, kolomaz).", "section_level": 2}, {"title": "Skelný grafit.", "content": "Uměle vyrobenou formou uhlíku je tzv. skelný uhlík \"(angl. glassy carbon\", tradičně zvaný též skelný grafit), který se vyznačuje vysokou hustotou, nízkou pórovitostí a značnou chemickou a mechanickou odolností. V praxi se vyrábí přesně řízeným dlouhodobým vysokoteplotním (pyrrolitickým) rozkladem organických látek na povrchu normálního grafitu.  Díky mimořádným fyzikálním a chemický vlastnostem skelného grafitu se jeho praktické využití stále rozšiřuje i přes jeho poměrně vysokou cenu.  Pro elektrochemii je důležitý fakt, že povrchy elektrod ze skelného grafitu jsou chemicky vysoce odolné a lze na nich dosáhnout vysokého kladného potenciálu, aniž by docházelo k jejich rozpuštění jako u normálních kovových elektrod. Toho lze využít jak v analytické chemii při zkoumání elektrochemických vlastností organických molekul tak pro preparativní oxidaci při výrobě některých sloučenin.  Analytická metoda GFAAS (atomová absorpční spektrometrie s bezplamennou atomizací) používá pro odpaření analyzovaného vzorku kyvetu, která se během několika sekund zahřívá až na teploty kolem 3 000 °C. Pokrytí vnitřní plochy této kyvety skelným grafitem dramaticky zvyšuje její odolnost a prodlouží její použitelnost ve srovnání s klasickou grafitovou kyvetou.  V metalurgii se pro čištění kovů na vysoké čistoty metodou zonálního tavení mohou uplatnit trubice pokryté sklelným grafitem, v nichž se tavení provádí.  Laboratorní nádobí s povrchem ze skelného grafitu dosahuje stejné nebo i lepší chemické odolnosti jako nádobí z platiny nebo její slitiny s rhodiem.", "section_level": 3}, {"title": "Diamant.", "content": "Představuje jeden z nejvzácnějších a nejdražších minerálů. Vyskytuje se v různých barevných modifikacích od takřka průhledné až po černou. Protože ke vzniku diamantu je zapotřebí obrovských tlaků a vysokých teplot, jsou nalézány především tam, kde žhavé magma z velkých hloubek vystoupilo na povrch a ztuhlo. Naleziště s nejkvalitnějšími diamanty leží hlavně v Africe – JAR, Namibie, Sierra Leone, dále v Brazílii, Rusku, Kanadě a Austrálii.  Diamanty je v současné době možno vyrábět i průmyslově, i když produkty zdaleka nedosahují kvalit přírodních diamantů. Průmyslové diamanty se proto využívají především k osazování různých vrtných a řezných hlavic nástrojů, které pro svou činnost musí vykazovat mimořádnou tvrdost a odolnost.  Přírodní diamanty slouží již od pradávna především k výrobě těch nejdražších šperků. Aby se mohl diamant zasadit do zlatého nebo platinového šperku, musí být nejprve složitě a pečlivě broušen. K úspěšnému vybroušení drahého a vzácného diamantu je třeba nejen značné zkušenosti, ale i zručnosti a trpělivosti. Středisky broušení diamantů a obchodu s nimi jsou belgické Antverpy a nizozemský Rotterdam a Amsterdam.", "section_level": 2}, {"title": "Role v biologii.", "content": "Uhlík a jeho sloučeniny hrály zcela zásadní roli ve vzniku života tak, jak ho na Zemi známe. Těla všech organismů jsou složená právě především z organických látek, tedy látek obsahujících uhlík. Cukry, tuky, různé kyseliny včetně aminokyselin a nukleových kyselin, všechny myslitelné organické látky v tělech pozemských organismů obsahují uhlík. V lidském těle uhlík představuje 18,5 % hmotnosti, V sušině těla (bez vody) je to ještě mnohem více.", "section_level": 1}, {"title": "Izotopy uhlíku.", "content": "V přírodě se uhlík vyskytuje ve formě izotopů C, C a C. Jejich vlastnosti včetně počtu protonů a neutronů v jejich jádře ukazuje tabulka.  Kromě těchto přírodních izotopů existuje přes deset dalších uměle připravených izotopů. Z nich nejstabilnější je izotop C s poločasem rozpadu 20,3 minut.", "section_level": 1}, {"title": "Izotop C.", "content": "Tento přírodní radioaktivní izotop uhlíku vzniká ve vyšších vrstvách atmosféry. Primárním činitelem jsou zde částice kosmického záření tvořené převážně protony a jádry hélia (α-částicemi). Ty ve vysokých vrstvách atmosféry bombardují zde přítomné atomy a molekuly (především kyslíku, dusíku a vzácných plynů), čímž vzniká sekundární kosmické záření: elementární částice neutrony, positrony, miony a piony. Tyto neutrony pronikají níže do atmosféry, kde převážně ve výškách 9 – 15 km reagují mj. s atomy dusíku N, čímž vzniká izotop uhlíku C. Tuto reakci lze zapsat rovnicí  Takto vzniklý uhlík zde reaguje s přítomným kyslíkem za vzniku oxidu uhličitého, který se v atmosféře promíchává a postupně se dostává až k zemskému povrchu.  Uhlík C (ať v atomické formě nebo ve sloučeninách) se rozpadá beta rozpadem s poločasem 5 730 let na dusík, přičemž je produkován elektron a antineutrino:  Protože intenzita kosmického záření je relativně stabilní, ustavila se v zemské atmosféře rovnováha mezi produkcí uhlíku C a jeho radioaktivním rozpadem. Poměr všech 3 izotopů uhlíku v atmosférickém oxidu uhličitém i v jiných sloučeninách se tak dlouhodobě udržuje na konstantní hodnotě.", "section_level": 2}, {"title": "Radiokarbonová metoda datování.", "content": "Princip této metody zjišťování stáří materiálu vychází ze skutečnosti, že organismy v průběhu svého života průběžně přijímají a vydávají atmosférický CO a jeho produkty. U rostlin se tak děje především fotosyntézou, u živočichů příjmem rostlinných produktů – býložravci a následně predátoři. Poměr C/C zůstává proto v průběhu života daného organizmu konstantní.  Po smrti organismu nebo odumření jakékoliv biologické tkáně se výměna uhlíku mezi organismem a prostředím zastaví. Protože v organismu další radioaktivní uhlík C nevzniká, klesá jeho koncentrace podle zákona radioaktivního rozpadu.  Radiokarbonová metoda datování využívá tohoto jevu a v archeologickém či jiném nálezu pozůstatku živé hmoty (zbytky tkání, kosti, popel apod.) je analyzován poměr C/C. Zjištěný poměr pak poměrně přesně ukazuje na dobu zániku dané živé hmoty. Vzhledem k uvedenému poločasu rozpadu uhlíku C je metoda optimálně použitelná pro objekty o stáří několika set až 50 tisíc let.", "section_level": 2}], "src_summary": "Uhlík (chemická značka C, ) je chemický prvek, tvořící základní stavební kámen všech organických sloučenin a tím i všech živých organismů na této planetě. Sloučeniny uhlíku jsou jedním ze základů světové energetiky, kde především fosilní paliva jako zemní plyn a uhlí slouží jako energetický zdroj pro výrobu elektřiny a vytápění, produkty zpracování ropy jsou nezbytné pro pohon spalovacích motorů a tak silniční a železniční dopravu. Výrobky chemického průmyslu na bázi uhlíku jsou součástí našeho každodenního života, ať jde o plastické hmoty, umělá vlákna, nátěrové hmoty, léčiva a mnoho dalších. V současné době bylo popsáno přibližně 10 milionů organických sloučenin.", "tgt_summary": "碳(英语:Carbon,拉丁文意为煤炭)是一种化学元素,符号为C,原子序数为6,位于元素周期表中的IV A族,属于非金属。每个碳原子有四颗能够进行键合的电子,因此其化合价通常为4。自然产生的碳由三种同位素组成:C和C为稳定同位素,而C则具放射性,其半衰期约为5,730年。碳是少数几个自远古就被发现的元素之一(见化学元素发现年表)。", "id": 1286144}
{"src_title": "Lužičtí Srbové", "tgt_title": "索布人", "src_document": [{"title": "Historie Lužických Srbů.", "content": "Srbové osídlili území Lužice v době stěhování národů. V 7. století je zde zmiňován kníže Dervan. Území bylo v 10. století dobyto a kolonizováno německou šlechtou (expanzi zahájil východofranský král Jindřich I. Ptáčník). Srbové tak ztratili samostatnost. Od 14. století do roku 1635 byla Lužice součástí Zemí Koruny české. Již během této doby se Braniborskému markrabství podařilo postupně získat některé části Dolní Lužice včetně její metropole Chotěbuzi. Ve středověku platila různá omezení a zákazy srbského jazyka. Po reformaci nastala mírná liberalizace. Vznikl psaný jazyk – i když tedy ve třech variantách: dolnosrbsky, hornosrbsky – evangelicky, hornosrbsky – katolicky.  Během třicetileté války, od roku 1635, připadla za pomoc Habsburkům Horní Lužice s většinou území původní Dolní Lužice k Sasku. Za napoleonských válek získalo Sasko od Pruska Chotěbuz i s jejím okolím.", "section_level": 1}, {"title": "19. století.", "content": "Roku 1815 bylo území Lužice nově rozděleno. Celá Dolní Lužice se stala součástí Pruské provincie Braniborska, severovýchod Horní Lužice se stal součástí pruské provincie Slezska; zbytek Horní Lužice zůstal Sasku. V rámci Pruska ztratila Lužice autonomní postavení. Ve 40. letech 19. století výrazně zesílilo národní vědomí Srbů a vyústilo v srbské národní obrození. Inspiraci lze hledat ve dvou pramenech. Prvním byl německý romantismus a německý nacionalismus, který panoval po napoleonských válkách a který se přenesl také na Srby. Druhým byla idea součásti ve velkém,slovanském společenství národů‘ a slovanská romantika. Objevuje se silná vazba k česko-slovenskému národnímu obrození. Vydávají se první noviny, v saské Horní Lužici se šíří zakládací vlna různých společností a sdružení.  K revolučním bojům z roku 1848 se Srbové nepřipojili. Po potlačení drážďanského povstání byly některé požadavky Srbů splněny. Jako příklad může sloužit výuka v srbštině na gymnáziu v Budyšíně (Bautzen) nebo bohoslužby v hlavním městě – Drážďanech. V Prusku byla srbština opět masivně omezena.  V poslední třetině 19. století probíhá silná asimilace srbského obyvatelstva, většina Srbů již vyrůstá dvoujazyčně (bilingválně).", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Roku 1912 byla založena dodnes existující Domowina jako zastřešující organizace srbských sdružení. Po porážce Německa v první světové válce propagovaly některé vůdčí osobnosti Srbů vlastní srbskou správní jednotku, která by pokud možno byla úzce spjata se vznikajícím Československem. Výmarská ústava pak zaručovala neněmeckým částem obyvatelstva svobodný vývoj, ale chyběly zákony, které by jej realizovaly.  V prvních měsících národního socialismu byl učiněn pokus Srby násilně integrovat. Chytrým vedením jako jediná organizace přežila Domowina, která odporovala všem pokusům Srby integrovat jako slovansky mluvicí Němce do nacistického konceptu. NSDAP roku 1937 Domowinu zakázala. Byly připravovány plány na vysídlení srbského obyvatelstva po konečném vítězství.  Po druhé světové válce byla část Lužice ležící východně od linie Odra-Nisa začleněna do poválečného Polska. Na zbývajícím území německé části Lužice neexistoval jednotný program následujícího vývoje. Lužickosrbský národní výbor se sídlem v Praze prosazoval odtržení Lužice od Německa a její připojení k Československu. Znovu obnovená Domowina podporovala myšlenku autonomie Srbů v Lužici. KPD/SED, která mezi Srby však měla zanedbatelnou členskou základnu, bojovala o jejich integraci do budoucí NDR a slibovala rozsáhlou podporu. Do roku 1948 byli Srbové výrazně podporováni z Prahy (gymnázium, tiskárna, rozhlasové pořady, finanční podpora atd.), což byla pro německé komunisty stálá výzva. Roku 1948 přijala saská sněmovna zákon pro ochranu práv srbského národa.  V době NDR byla vybudována velkorysá síť srbských institucí, která byla ročně podporována vysokými finančními částkami: Institut pro srbský národopis (dnes Serbski institut), Státní ensemble pro srbskou národní kulturu, Nakladatelství Domowina, srbská redakce v Radiu DDR, několik základních škol, dvě „erweiterte Oberschulen“, Srbské národní divadlo). Cenou za tuto v dějinách Srbů jedinečnou podporu byla plná integrace do NDR. Domowina byla zcela pod vlivem SED.  Po roce 1989 se museli i Srbové postavit požadavkům nové politiky. Roku 1989 se utvořilo Srbské národní shromáždění. Do r. 1991 byla obnovena Domowina ve stylu, v jakém existovala ve 20. letech. Téměř celá německá část Dolní Lužice je dnes součástí spolkové země Braniborska (německy \"Brandenburg\"), nepatrná část náleží ke spolkové zemi Svobodný stát Sasko, k němuž náleží také většina německé části Horní Lužice, jejíž malá část náleží pro změnu k Braniborsku. Síť srbských institucí, která vznikla za NDR, pracuje v současnosti dále.  V současnosti si cizinec nejprve povšimne dvoujazyčných názvů. Největší lužickosrbské kulturní centra dnes najdeme v Chotěbuzi a Budyšíně. Srbové provozují vlastní studio v televizi MDR. Práva Srbů v Sasku dnes zaručuje Ústava svobodného státu Saska, Zákon o právech Srbů ve svobodném státě Sasko z roku 1999 a další právní předpisy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lužičtí Srbové (, ) jsou malý západoslovanský národ obývající jihovýchodní část východního Německa, historicky zvanou Lužice. Používají dva samostatné spisovné jazyky: hornolužičtinu (též \"hornolužická srbština\", \"horní lužická srbština\" ) a dolnolužičtinu (též \"dolnolužická srbština\", \"dolní lužická srbština\"). Jejich pojmenování Srbové (německy \"Sorben\" na rozdíl od jihoslovanských \"Serben\"), česky Lužičtí Srbové, je pojem, který jednotně označuje původní slovanské obyvatelstvo Dolní Lužice (Lužičané) a Horní Lužice. Vlastní Srbové byli příslušníky slovanských kmenů, kteří žili na západ od nynějších Lužičanů a Milčanů žijících v dnešní Horní Lužici a kteří vlivem germanizace upadli v zapomenutí.", "tgt_summary": "索布人为一个分布范围极小的西斯拉夫民族,主要分布在德国的萨克森与勃兰登堡两州境内。人口6万。他们居住的地区被称为卢日采(德语为Lausitz,索布语Łužica/Łužyca)。", "id": 720313}
{"src_title": "Východoslovanské jazyky", "tgt_title": "东斯拉夫语支", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Původně slovanské jazyky zaujímaly podstatně menší území, než je tomu v současné době. Z pravlasti mezi řekami Odrou a Dněprem se dané území nejvíce rozšířilo v době stěhování národů, které datujeme kolem roku 500 n. l. Slované tak postupně začali osídlovat rozsáhlejší oblast východní Evropy a Balkánu a osídlování bylo ukončeno kolem 6.–7. století. Slovanské jazykové území se dělí na dvě oddělené části, severní a jižní. Část severní je větší, je tvořena územím západní a východní větve slovanských národů. Část druhá je menší, je tvořená jižní větví. Dvě uvedené části dělí pásmo rumunského, maďarského a německého jazykového území.  Slovanské jazyky se řadí mezi jazyky indoevropské. Indoevropská jazyková rodina je společné označení pro více příbuzných jazyků Evropy a také značné části západní Asie. Tyto jednotlivé indoevropské jazyky historicky vycházejí ze společného základu, z tak zvaného prajazyka, který se vývojem rozdělil na další jazykové skupiny. Indoevropské jazyky jsou dnes rozšířené na všech kontinentech světa, dokonce jimi mluví největší počet lidí na světě. Nejstarším spisovným slovanským jazykem je staroslověnština, která se zakládá na nářečích Slovanů, kteří žili okolo Soluně v 9. století. Staroslověnština je velmi starobylá a jen málo se liší od praslovanštiny, která je považována za společný základ všech slovanských jazyků. Vlivem nářečního štěpení praslovanštiny se utvořily dnešní tři skupiny slovanských jazyků.  Skupinu slovanských jazyků členíme podle jejich zeměpisného umístění a na základě jazykové příbuznosti. Podle těchto kritérií slovanské jazyky rozdělujeme na východoslovanské, západoslovanské a jihoslovanské. Mezi východoslovanské jazyky řadíme ruštinu, běloruštinu a ukrajinštinu, někdy rovněž rusínštinu. Skupina východoslovanských jazyků představuje nejvíce příbuznou skupinu, co se slovanských jazyků týče. Písmo, které využívají všechny východoslovanské jazyky, je cyrilice a typickým znakem této skupiny jazyků je pohyblivý přízvuk. Do skupiny západoslovanských jazyků řadíme polštinu, češtinu, slovenštinu, horní lužickou srbštinu a dolní lužickou srbštinu. Mezi jazyky jihoslovanské můžeme zařadit slovinštinu, chorvatštinu, bosenštinu, srbštinu, bulharštinu a makedonštinu.", "section_level": 1}, {"title": "Ruský jazyk (\"русский язык\").", "content": "Ruský jazyk, jako jazyk mateřský, užívá dnes asi 170 miliónů lidí na celém světě. Jen v Rusku tímto jazykem hovoří zhruba 128 miliónů osob (asi 87 procent obyvatel). Na území Ruska se můžeme setkat s vůbec největším počtem jazyků, kterými se v jednom státě mluví. Mnohočetné menšiny Rusů nalezneme také v dalších zemích, jako třeba v Uzbekistánu, Bělorusku, Turkmenistánu, Ázerbájdžánu, Gruzínsku, Litvě a v Tádžikistánu. Mnoho Rusů žije také v dalších zemích, hlavně v USA. Ruština je úředním jazykem celé Ruské federace. „Na území republik, krajů, oblastí a autonomních okruhů jsou úředními jazyky rovněž jazyky národní, pokud tak stanoví ústavy těchto subjektů.“  Ruský jazyk patří do jazyků světových a slouží také jako mluva užívaná v nadnárodní komunikaci. Ruštinou se dnes mluví v Rusku, bývalých republikách Sovětského svazu socialistických republik, dále v Mongolsku, Finsku a Izraeli a úředním jazykem je v Rusku, Bělorusku, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Krymu, Abcházii a Jižní Osetii v Gruzii, Podněstří a Gagauzii v Moldávii. V Ruské federaci jazyk ovládá 20 miliónů neruských národů a národností. Ruština má také svůj politický význam a tvoří jeden ze šesti úředních jazyků Organizace spojených národů.  Ruský jazyk je z jazyků východoslovanských nejrozšířenějším a nejužívanějším jazykem. Jazyková situace ale nebyla nikdy stabilní a proměnlivost počtu mluvících se v různých obdobích značně lišila. Jen pro příklad můžeme uvést, že zatímco v 16. století stála ruština na 6. místě (3 milióny mluvčích) co do počtu osob mluvících rusky, v 19. století již situace vypadala podstatně jinak a ruský jazyk byl na 2. místě (31 miliónů), v polovině 20. století zaujímala ruština hned 1. místo (120 miliónů). V dobách studené války byl ruský jazyk nejužívanějším jazykem zemí Varšavské smlouvy a RVHP. Také se povinně jazyk učil ve školách, v Československu až do roku 1990.  Při charakteristice spisovného ruského jazyka je potřeba odlišovat východoslovanský základ a církevně-slovanské prvky. K těm můžeme zařadit na příklad slova \"glava, strana,\" předpona –\"raz\". Vedle nich jsou často původní ruské tvary \"golova, storona\" (obvykle s trochu jiným významem).  Ruština má šest pádů. Ve spisovném ruském jazyce se nikdy nevypouští podmět a můžeme se často setkat s přechodníky. V ruském jazyce se uplatňuje užívání neosobních vět. Ruská věta neobsahuje, tak jako v češtině, sloveso „\"BÝT\"“, rovněž můžeme pozorovat rozdíl při vyjadřování větných vazeb „\"MÍT\"“, které ruská věta vyjadřuje vazbou \"У меня, У тебя, У вас\". V ruštině se písmeno Г vyslovuje jako české G. V běloruštině ani ukrajinštině se takto nevyslovuje. Při ruském časování je časté užívání opisných tvarů, které se tvoří pomocí neohybných slov, na rozdíl od běloruského a ukrajinského jazyka, kdy to není příliš častým jevem. Starší ruská slova mají původ v turkických jazycích, nová slova jsou často přejatá z němčiny, angličtiny nebo francouzštiny.  Písmem v Rusku je cyrilice, v souvislosti s ruštinou mnohdy označována jako azbuka. Počátkem 18. století proběhla reforma spisovné ruštiny a úprava cyrilice na graždanku a roku 1917 byla uskutečněna pravopisná reforma, která zjednodušila písmo. Písmo je velmi rozšířené, a to především u slovanských národů. Liší se podle jazyků a jejich pravopisných soustav. Ruská azbuka je složena z 33 písmen. Tvoří ji 21 souhlásek, 10 samohlásek, měkký znak a tvrdý znak. Podoba písmen i jejich pořadí vychází z řecké abecedy a tím pádem se v mnohém podstatně liší od latinské abecedy, která se například užívá v českém jazyce. V azbuce je obsaženo několik písmen, která v latinské abecedě zcela chybí, některá písmena azbuky mají shodnou grafickou podobu, některá jsou odlišná. Ruština má tyto samohlásky: u, o, a, e, i, y. Souhlásky: p, t, k, b, d, g, c, č, f, v, s, z, š, ž, ch, m, n, l, r, j. Souhlásky jen měkké jsou й, ч, щ, souhlásky jen tvrdé jsou ж, ш, ц. Ostatní souhlásky mohou být tvrdé i měkké.  Jazykové území Ruska je možné rozdělit na dvě části, a to část severní a část jižní, s přechodným pásem středoruských nářečí. Mezi nářečími jsou značné rozdíly. Za zásadní odlišující jev u severoruských nářečí můžeme považovat absenci tak zvaného „\"akání\"“, to znamená, že lidé užívající dané nářečí neznají redukci samohlásek. Středoruská nářečí mají přechodný charakter a právě z těchto nářečí vychází spisovný ruský jazyk.  Následující písmena se vždy přepisují jednotným způsobem: a = a, б = b, в = v, д = d, ж = ž, з = z, й = j, к = k, л = l, м = m, н = n, о = o, п = p, р = r, с = s, т = t, у = u, ф = f, ц = c, ч = č, ш = š, щ = šč, е = je na začátku slova, po samohláskách a jerech, e = ě po d, t, n (s výjimkou jmen původu západoslovanského), e = e po všech ostatních souhláskách, ё = jo, jestliže nenásleduje po d, t, n (změkčuje předcházející souhlásku) a ž, š, č, šč (přepisujeme jako o); э = e, u = i; ъ se vynechává; ь se vynechává s výjimkou d, t, n (změkčuje souhlásky na ď, ť, ň); ы = y; ю, я = ju, ja s výjimkou d, t, n, kdy se předcházející souhláska změkčuje; г =g, кс = x ve slovech zřetelně západoevropského nebo řeckého původu, ks v ostatních případech.  Ruský slovní přízvuk je na rozdíl od češtiny velmi důrazný a pohyblivý. Může být na kterékoli slabice a mají ho taktéž jednoslabičná slova, pokud jsou samostatná nebo důležitá pro smysl věty. I přesto, že v běžné ruské větě přízvuky nejsou označovány, jsou velmi důležité jak pro správnou výslovnost, tak pro rozlišení gramatického tvaru. Také přízvučné samohlásky jsou vyslovovány výrazněji, než v češtině. Přízvučné „A“ se vyslovuje hlouběji, avšak ještě výraznější je výslovnost přízvučné samohlásky „O“, kterou vyslovujeme skoro jako dvojhlásku s „U“ na začátku „UO“.", "section_level": 1}, {"title": "Běloruský jazyk (\"Беларуская мова\").", "content": "Běloruština je jazyk příbuzný nejvíce ruštině a ukrajinštině. Podle Ústavy Běloruska jsou zde dva oficiální státní jazyky, běloruština a ruština. Častěji užívaná při běžné komunikaci je však ruština, která se používá také při obchodních jednáních, avšak v národní literatuře a kultuře převažuje spíše běloruština. Běloruským jazykem v současné době hovoří asi 8 miliónů lidí. Tento jazyk se samozřejmě nejvíce užívá v Bělorusku, běloruské menšiny žijí v největším zastoupení v Rusku (1 milión), na Ukrajině (415 000), dále v Polsku, Lotyšsku, Litvě, Kazachstánu a v USA. Běloruský jazyk tvoří jakýsi přechod mezi jazykem ruským a jazykem ukrajinským. Běloruština má podobně jako i ukrajinština mnoho stejných slov s polštinou a také s dalšími západoslovanskými jazyky. Co se týče nářečí, je běloruština značně diferencovaná, nářečí přecházejí pozvolně do ruštiny a ukrajinštiny. Můžeme je rozdělit na skupinu Podleskou a na hlavní běloruský masiv. Podleská skupina je blízká ukrajinským nářečím a běloruský masiv se dále dělí na jihozápadní skupinu, středně-běloruská nářečí a na severovýchodní skupinu.  Písmem je cyrilice, která má 34 písmen, méně zastoupená je ale i latinka. V běloruštině najdeme písmena, která ruština ani ukrajinština nemají. Písmeno Дж (dž), Дз (dz), І, Ў (krátké u). Běloruské písmeno „Г“ čteme jako „H“. Pro označení měkkého „I“ se užívá písmeno „І“. Velmi časté je v běloruštině užívání písmene „Э“, které v ruštině tolik užívané není. Především v běloruštině se objevuje předsouvání souhlásky „V“ před slova, která by jinak začínala samohláskou. Dále v jazyce najdeme párovou měkkost souhlásek, rozdílem oproti ruštině jsou písmena R, Š, Č, která se vyskytují jen v tvrdé podobě. V běloruském jazyce je při výslovnosti rovněž patrné „\"akání\"“, které je ještě výraznější, než v ruštině. Tento jev se projevuje rovněž v písemné formě, kdy se při psaní běloruských slov mnohdy setkáme s psaním písmene „A“ místo písmene „O“, které máme často v psané ruštině.", "section_level": 1}, {"title": "Ukrajinský jazyk (\"українська мова\").", "content": "Ukrajinský jazyk patří mezi jazyky východoslovanské, je si nejvíce podobný s jazykem běloruským, polským, slovenským a až poté s jazykem ruským. Dříve byla ukrajinština nazývána také jako maloruština.  Ačkoliv se ukrajinština užívá jako úřední jazyk na Ukrajině, zakořeněná je více v západní a střední části země, a to nejvíce v okolí Lvova. Ukrajinským jazykem dnes mluví zhruba 38 miliónů lidí na Ukrajině. Mimo svou zemi žije skoro 7 miliónů Ukrajinců a ukrajinština jako oficiální jazyk je užívána v Podněstří a několika obcích ve Vojvodině. Nejvíce osob této národnosti, žijících mimo Ukrajinu, nalezneme především v Rusku (4 milióny), Kazachstánu (840 000), Moldavsku (580 000), Kanadě, USA, Polsku, Bělorusku, Argentině, Kyrgyzstánu, Lotyšsku, Rumunsku nebo na Slovensku.  Ukrajinština se ve vesnicích na Zakarpatí mísí se zakarpatským dialektem – rusínštinou, někdy označovanou za samostatný jazyk, někdy pouze za nářečí ukrajinštiny. Ve východní části Ukrajiny (v Kyjevě, na Krymu, na Donbasu) a jižní části se mluví spíše rusky. „Na základě rozhodnutí některých místních orgánů je v úředním styku používána rovněž ruština (především ve východních oblastech – Luhanské, Doněcké, Charkovské oblasti a na Krymu).“  Ukrajinské nářečí se rozděluje na severní, jihozápadní, a jihovýchodní a pozvolně přechází do běloruštiny a polštiny. Základ spisovného ukrajinského jazyka představuje nářečí jihovýchodní. Specifickým jevem pro ukrajinský jazyk je tak zvaný „\"suržyk\"“ (\"суржик\"). Je to smíšený jazyk, vycházející z jazyka ruského a ukrajinského, který má hlavně ukrajinskou gramatiku a výslovnost, avšak slovní zásobu má spíše ruskou.  Ukrajinskou cyrilici tvoří 33 písmen a je dosti podobná ruské azbuce. Jsou však mezi nimi rozdíly, jako například odlišné vyjadřování tvrdého a měkkého i/y. Podle tohoto odlišovacího jevu při čtení lehce rozpoznáme, o jaký jazyk se jedná. V ruském jazyce užíváme pro tvrdé „Y“ znak „Ы“, pro měkké „И“. V ukrajinském jazyce pro tvrdé „Y“ znak „И“, pro měkké „І“. Specifické je ukrajinské písmeno „Ї“, které se vyslovuje jako „JI“. Další odlišností je ukrajinské písmeno „Г“, které v ruštině značí písmeno „G“, avšak v ukrajinštině písmeno „H“. Písmeno „G“ je užíváno jen zřídka. Pro označení skutečného písmene „G“ slouží v ukrajinštině znak „Ґ“. Proti ruštině písmeno „E“ označuje skutečné „E“, nikoli „JE“, jak je tomu v ruštině. Pro změkčené „JE“ slouží znak „Є“. Tento znak ruský jazyk nemá, ale má navíc písmeno „Э“.  Přízvuky se stejně jako v ruském jazyce běžně neoznačují. Písmeno „O“ se v ukrajinštině vždy čte jako „O“, to platí i pro nepřízvučné „O“, které v ruštině čteme jako písmeno „A“. Písmena Є, Ю, Я, po některých souhláskách změkčují předchozí souhlásku. Vyslovují se E, U, A.  Ukrajinský jazyk má také poměrně hodně prvků, které má společné s jazyky západoslovanskými. Hlavním specifikem tohoto jazyka je zachování znělých souhlásek na konci slov před pauzou. Tento jev přechází i na část běloruského území. Často je užíván tak zvaný „\"ikavismus\"“ a také předsouvání souhlásky „V“ tam, kde by jinak začínalo slovo samohláskou, stejně jako v běloruštině. Apostrof při psaní má podobnou funkci jako tvrdý znak v ruském jazyce.  Dalším znakem je záporové \"nema(je)\" (s genitivem), což má význam jako ruský zápor \"net\", nebo české slovo \"není\". Ukrajinský tvar \"nema\" v tomto významu má obdobu v polštině, bulharštině, srbochorvatštině nebo v běloruštině.", "section_level": 1}, {"title": "Rusínský jazyk (\"русиньскый язык\").", "content": "V 19. století probíhalo na územích států národní obrození, k němuž se přidalo také karpatské obyvatelstvo. Cílem obrození bylo zformovat spisovný slovanský jazyk pro Rusíny, avšak žádný z několika pokusů se nepodařil. Po druhé světové válce byli Rusíni prohlášeni za Ukrajince. Kodifikace rusínského jazyka proběhla až 27. 1. 1995 na Slovensku a Rusíni v Maďarsku rovněž přijali za svůj tento jazyk. V Polsku Rusíni rozvíjejí svoji vlastní verzi jazyka. Na západní Ukrajině již není velký zájem o rozvoj rusínského jazyka, což je dáno především tím, že se větší část Rusínů hlásí k ukrajinské národnosti.  Rusínština je jazyk, který používají obyvatelé Karpatské oblasti západní části Ukrajiny a jihovýchodní oblasti Polska a také na Slovensku. Rusíni dále žijí v severovýchodním Maďarsku, Rumunsku, severovýchodním Srbsku, na Vojvodině a v Bačce. Rusínština má typické rysy východoslovanských jazyků, hlavně pak ukrajinštiny, ale je také silně ovlivněna západoslovanským jazykem, a to slovenštinou. Rusínštinu lze chápat jako samostatný jazyk, ale také jako dialekt, protože Rusíni nemají vlastní stát a rusínština je pro některé jen souborem více nářečí. Písmem rusínštiny je jako i u dalších východoslovanských jazyků cyrilice, někdy je ovšem používána i latinka.  Rusínská cyrilice je složena z 37 písmen. Rusínské písmeno „Г“, čteme jako „H“. Pro skutečné písmeno „G“ slouží rusínské „Ґ“. Písmeno „Є“ čteme jako „JE“. Rusínská cyrilice má všechna tři „I“. Písmeno „И“ značí „Y“, písmeno „І“ značí „I“ a písmeno „Ї“ čteme jako „JI“. Oproti dalším východoslovanským jazykům má rusínština také písmeno „Ѣ“. Souhlásky Ж, Ш, К, Г, Х se vyslovují vždy tvrdě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Východoslovanské jazyky jsou skupinou slovanských jazyků, rozšířenou především ve východní Evropě. Všechny tyto jazyky používají ze zápisu různé varianty cyrilice. Vyvinuly se ze staroruštiny, jazyka Kyjevské Rusi 9.–13. století. Mezi živé východoslovanské jazyky patří ruština, běloruština, ukrajinština a rusínština; někdy považována za dialekt ukrajinštiny.", "tgt_summary": "东斯拉夫语支属印欧语系斯拉夫语族的分支,另外两个分支是西斯拉夫语支及南斯拉夫语支。", "id": 2545848}
{"src_title": "Hypertext", "tgt_title": "超文本", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pravděpodobně první popis této myšlenky přišel v roce 1945, kdy Vannevar Bush napsal článek v \"The Atlantic Monthly\" nazvaný „As We May Think“ o zařízení budoucnosti, které nazval „Memex“. Popsal tento přístroj jako elektronicky připojený do knihovny a schopný zobrazovat knihy a filmy z knihovny a také automaticky sledovat odkazy.  Memex uměl více než sledovat odkazy. Byla to pomůcka také pro vytváření odkazů. Použitá technologie byla kombinace elektromechanických ovladačů a mikrofilmových kamer a čteček, integrovaných v jednom velkém stole. Většina mikrofilmů knihovny by byla součástí stolu, s možností přidávat nebo vyměňovat cívky mikrofilmů. Mohl by být také používán bez spojení, s generováním informací na mikrofilm, snímáním fotografií z papíru nebo průhledné dotykové obrazovky. Memex byl více než hypertextový stroj, byl to předchůdce personálního počítače, založený na mikrofilmu.  Článek z listopadu 1945 v Life magazínu, který ukázal první ilustrace, jak by mohl Memex desk vypadat, ukázal také ilustrace kamery připevněné na hlavě pro experimentující vědce, a obrázky psacího stroje s rozeznáváním hlasu a s čtením textu pomocí hlasové syntézy. Celkově byl Memex pravděpodobně prvním praktickým popisem něčeho, co dnes nazýváme „kancelář budoucnosti“.  Bushův teoretický koncept uskutečnil v praxi Douglas Engelbart, když počátkem šedesátých let vytvořil první hypertextový systém fungující v síťovém prostředí.  Počítačový vědec Ted Nelson poprvé použil slovo hypertext v roce 1965. Nelson chápal hypertext především jako nové médium, jež rozšiřuje možnosti kreativní práce s textem. Popsal hypertext jako nesekvenční, nelineární [text] s rozvětvenou strukturou, která se skládá z textových bloků propojených (prolinkovaných) různými spojeními a nabízí čtenáři různé čtecí trasy. Své vize se snažil realizovat v celoživotním projektu [XANADU], jehož cílem bylo vytvořit totální hypertext – docuversum (složenina slov document a universum), který by shromažďoval a propojoval všechny existující texty. Projekt nebyl nikdy dokončen.  Nelsonova práce, mnoho dalších počátečních hypertextových systémů a populární „HyperCard“ aplikace dodávaná s počítači Macintosh, byly rychle zastíněny úspěchem World Wide Webu, navrženým Timem Berners-Lee, i když mu chyběly některé vlastnosti původních systémů, jako jsou typed links, transclusion a source tracking.  Profesor Brownovy University, autor knihy \"Hypertext 2.0.\", George P. Landow, chápe hypertext jako praktické naplnění mnoha aspektů poststrukturalistické i postmoderní koncepce otevřeného textu (opuštění paradigmat centra a okraje, hierarchie, linearity). Tím se hypertext odlišuje od tištěných médií, pro která je typická linearita, kontinuálnost a hierarchie, která vyplývá z jejich trojrozměrné povahy. Způsob četby představuje základní odlišnost textu klasického od hypertextu, který předpokládá multisekvenční čtení. V hypertextu čtenář označuje kurzorem link (na Internetu nejčastěji podtržený a podsvícený text), který nese metaobsah (hypertextovou adresu jiného dokumentu), aktivuje jej a na obrazovce se objeví obsah odkazovaného materiálu.", "section_level": 1}, {"title": "Podstata hypertextu.", "content": "Z povahy hypertextu jakožto média vyplývá, že v něm neexistuje centrální, hlavní text, kterému jsou jiné texty podřazeny, jak je tomu v prostorové koncepci tištěné stránky. Princip organizace, hierarchie a nakládání s odkazy závisí na čtenáři, jehož role se v hypertextovém prostředí posouvá blíže k roli autora. Čtenář se aktivně účastní posledního publikování textu – „čte“ tak, že určuje finální organizaci i hierarchii textu, navíc se vyjadřuje k přečtenému, může vytvořit další odkaz, a tím se stává i autorem. Ten naopak kontrolu nad svým textem ztrácí, protože hypertext je útržkovitý, atomizovaný do bloků textů, které jsou nezávislé a samostatné – autor nemůže určit, v jakém pořádku bude čtenář jeho text číst ani s jakým dalším materiálem bude jeho text propojen. Autorův text už není kanonický, ale rozptýlený v síti textů ostatních autorů, kde cestu volí čtenář. Hypertext tak ničí jednohlasnost a fyzickou izolaci textu tím, že jej kontextualizuje pomocí odkazů, které původní text asociují (sekundární, tematicky spřízněné materiály, dobové dokumenty.) Hypertextové odkazy tak slouží ke zmapování intertextuality a intratextuality, tedy interních a externích zmínek a referencí k textu, a tak mažou hranici mezi tím, co je uvnitř a vně textu.", "section_level": 1}, {"title": "Akademické konference.", "content": "Jedna ze špičkových konferencí pro výzkum hypertextu je každoroční \"Conference on Hypertext and Hypermedia\" (v překladu \"Konference hypertextu a hypermédií)\" pořádaná asociací Association for Computing Machinery (ACM).  Řada WWW konferencí podporovaných IW3C2 obsahuje mnoho zajímavých dokumentů, i když ne pouze o hypertextu. Zde je seznam s odkazy na všechny konference.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hypertext je způsob strukturování textu, který není lineární. Obsahuje tzv. hyperlinky neboli česky (hypertextové) odkazy. Rovněž odkazuje i na jiné informace v systému a umožňuje snadné publikování, údržbu a vyhledávání těchto informací. Nejznámějším takovým systémem je World Wide Web.", "tgt_summary": "超文本(英语:Hypertext)是一种可以显示在电脑显示器或电子设备上的文本,现时超文本普遍以电子文档的方式存在,其中的文字包含有可以链接到其他字段或者文档的超链接,允许从当前阅读位置直接切换到超链接所指向的文字。", "id": 1893689}
{"src_title": "Litva", "tgt_title": "立陶宛", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Jméno Litvy (ve slově \"Lituae\" v genitivu; 1. pád by tedy byl \"Litua\") bylo poprvé zmíněno v Quedlinburské kronice dne 9. března 1009 v zápise o smrti svatého Bruna. Bruno pokřtil Netimera, jednoho z lokálních (patrně jotvingského) knížat a jeho blízké. S tím nesouhlasil jeho bratr Zebeden, který nechal Bruna i s jeho svitou stít. (viz též článek Dějiny Litvy).  Existuje několik verzí původu jména země. V západních zemích převládá názor, že název Litva vznikl z litevského slova \"lietus\", což znamená \"déšť\". Litva je tedy podle nich \"země deště\". Existuje však mnoho jiných zemí, kde prší častěji než v Litvě, ale jejich jména nejsou odvozena od slova déšť. Sami Litevci tuto verzi berou pouze anekdoticky, např. v textu písně úryvek \"...Lietuva, kur lietus lyja...\" – \"...Litva, kde prší...\".  Litevský jazykovědec Kazimeras Kuzavinis tvrdí, že jméno země pochází z názvu vodního toku \"Lietauka\", jehož název byl slovanismem (správný název byl Lietava). Podle něj právě tato řeka dala jméno jednomu z litevských regionů a později i celé Litvě. Lietauka je v současnosti pravým přítokem řeky Neris. Je to 11 km dlouhý vodní tok, který se nachází 30 km od města Kernavė, tehdejšího důležitého politického centra litevského státu. Avšak v jeho větší blízkosti nebyly nalezeny žádné archeologické památky a sotva tam co mohlo být, protože to bylo bažinaté místo. Říčka je příliš nevýznamná (pouze 11 km) aby mohla dát jméno celé zemi. Proto tuto verzi lingvisté většinou odmítají.  Simas Karaliūnas navrhl originální hypotézu, že název Litvy souvisí s německým slovem \"leiten \" (vést, velet). Toto slovo je pokládáno za odvozeninu indoevropského prajazyka, která v minulosti mohla být i v litevštině. Název prý zpočátku znamenal \"vojsko\" a tuto souvislost \"leiten \" – vojsko potvrzují i historické dokumenty.  Artūras Dubonis na základě historických údajů uvedl teorii, že původní forma ethnonyma byla \"leitis\". To, že kmen slova \"liet-\" pochází z původního \"leit-\" bylo lingvistům známo již dříve. A. Dubonis dokázal, že označením \"leitis\" byli Litevci nazýváni v některých zdrojích z 14. – 15. století a to dalo název určité specifické vrstvě zemanů Velkoknížectví litevského. Leitis totiž mělo zhruba tyto významy: 1. Vrstva sloužících velkoknížeti: vlastnili polnosti ve vlasti, vydržovali jeho koně, platili daně přímo panovníkovi, sloužili mu za vojenských tažení. Panovníkovi vojáci, také vybírali mýtné. Po zesílení pozic šlechty se stali pro panovníka již nepotřebnými a brzy zanikli, někteří se sami stali šlechtici. 2. Věc, záležitost. 3. Název národnosti (Litevců) ve 14. – 15. století. Občas takto byli nazýváni všichni Litevci kromě Žemaitiů (Žmuďanů). V lotyštině se termín \"Leitis\" množné číslo \"Leiši\" jako alternativní k novějšímu \"Lietuvietis\" udržel až dosud. Mimo jiné, stejného původu – ovšem s jiným směrem variací – je i název Lotyšska (Lettonia).", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Lidé žili na tomto území již od pravěku. Historické záznamy svědčí o tom, že obchod tu vzkvétal již kolem roku 50 př. n. l., kdy se odtud vyvážel jantar až do římské říše.  První litevské státní útvary vznikly v 10. až 13. století. V roce 1240 se spojily ve Velkoknížectví litevské. Na počátku 13. století Litevci odrazili útok Řádu německých rytířů a udrželi si svou nezávislost. Od 14. století Litva expandovala na území dnešního Běloruska a Ukrajiny. Po porážce mongolské Zlaté hordy v bitvě u Modrých vod roku 1362 se Litva zmocnila Kyjevského knížectví. Roku 1385 vstoupila Litva do Krewské unie spolu s Polskem a roku 1387 přijala Litva jako poslední země v Evropě křesťanství. Z Litvy vzešla polská panovnická dynastie Jagellonců. V roce 1569 uzavřelo Velkoknížectví litevské smlouvu s Královstvím Polska, tzv. Lublinskou unii. Díky ní vytvořila Litva s Polskem stát dvou uznaných národů, tzv. Republiku obou národů. Ve státě měli větší vliv Poláci.  V letech 1702 až 1706 byla Litva okupována Švédy. Litva byla spojena s Polskem až do roku 1795, kdy stát zanikl v rámci třetího dělení Polska. Většina území Litvy připadla Ruskému impériu, menší část připojilo Prusko. V roce 1812 bylo území Litvy nakrátko obsazeno francouzskými vojáky. Po porážce Napoleona carem Alexandrem I nadále zůstalo Ruskou provincií.  Za první světové války bylo území Litvy obsazeno císařským Německem. Německá generalita prosazovala anexi území Litvy, 3. března 1918 podepsala sovětská delegace mír v Brestu s Německem a v něm se vzdala velkého území, do něhož patřila i Litva. Po rozpadu carské říše se Litva osamostatnila, ale měla napjaté vztahy s Polskem, které obsadilo území okolí města Vilniusu, které bylo Litvou považováno za hlavní město; Litevci zřídili tedy jako hlavní město Kaunas. Litva získala v roce 1923 anexí přístav Klaipėdu. V roce 1939 musela Litva vydat právě Klaipėdu pod nátlakem Německa. Po okupaci východních částí Polska v roce 1939 bylo území Vilniusu a okolí předáno Sovětským svazem Litvě.  V roce 1940 byla Litva okupována SSSR. Tuto okupaci, tak jako mnoho dalších, si dohodl sovětský vůdce Stalin s Hitlerem 24. srpna 1939 v rámci paktu Ribbentrop-Molotov. Po napadení SSSR v roce 1941 bylo území Litvy okupováno Němci v letech 1941 až 1944. V Ponarech němečtí nacisté zavraždili na 100 000 Židů, Poláků a Rusů. Na masakrech Židů v Litvě se aktivně podíleli i litevští kolaboranti. 12. litevský prapor působil pod německým velením v Bělorusku, kde se podílel na zavraždění 300 000 lidí. V červenci 1944 Sověti společně s Poláky dobyli Vilnius a Litva se znovu stala součástí SSSR. Po válce stalinský režim deportoval desítky tisíc Litevců na Sibiř a mnoho Litevců odešlo do lesů, kde jako lesní bratři vedli proti Sovětům partyzánskou válku.  Novodobý samostatný litevský stát vznikl 11. března 1990, kdy Nejvyšší rada tehdejší Litevské republiky vyhlásila Zákon o obnovení nezávislosti Litevské republiky. Hospodářská situace však byla svízelná; okamžitě vystartovala inflace a musel být zaveden přídělový systém na potraviny. SSSR nezávislost, byť v ústavě zakotvenou, neuznal a následně 13. ledna 1991 došlo k potyčkám mezi stoupenci litevské samostatnosti (u Vilniuské televizní věže) a sovětskými vojáky rozmístěnými v zemi. Zahynulo celkem 14 lidí a další stovky byly zraněny. Cestu Litvy k uznání nezávislosti ze strany Sovětského svazu urychlila snaha dalších svazových republik vystoupit ze svazku ke konci roku 1991.  Litva je od roku 2004 členem NATO a 1. května 2004 jednou z novějších členských zemí EU. Od vstupu do Evropské unie opustilo zemi 370 000 lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Z geografického pohledu se Litva nachází ve střední Evropě (i když podle OSN se řadí do států severní Evropy), při jihovýchodním pobřeží Baltského moře. Podle nejpravděpodobnější zeměpisné metody leží střed Evropy 26 km severně od Vilniusu u vesnice Purnuškės. Stanovili to vědci z Francouzského geografického institutu v roce 1989. I přesto některé jiné evropské státy tvrdí, že střed Evropy se nachází právě na jejich území (např. Polsko, Česko, Německo). Hraničí s Lotyšskem (délka hranic 588 km) na severu, s Běloruskem (677 km) na jihovýchodě, s Polskem (104 km) a ruskou Kaliningradskou oblastí (273 km) na jihozápadě.  Litva leží v mírném podnebném pásmu na přechodu oceánského a kontinentálního klimatu. Nejvýchodnější bod Litvy se nachází u vesnice Vosiūnai asi 40 km od Ignaliny (26° 50‘ v.d.), nejzápadnější bod u města Nida na Kuršské kose (20° 57‘ v.d.), nejsevernější bod u vesnice Aspariškiai (56° 27‘ s.š.) a nejjižnější bod u vesnice Musteika (53° 54‘ s.š.). Střed Litvy se nachází 6,5 km severozápadně od města Kėdainiai (55° 20‘ s.š., 23° 54‘ v.d. u vsi Roščiai). Vzdálenost mezi středem Litvy a středem České republiky je kolem 850 km. Vzdálenost mezi nejzápadnějším a nejvýchodnějším bodem je 373 km a mezi nejjižnějším a nejsevernějším bodem 276 km.  Celková rozloha Litvy je 65 200 km2, je tedy větší než např. Nizozemsko, Belgie, Dánsko, Švýcarsko, Estonsko, ale je menší než např. Rakousko, Česko, Irsko, téměř stejnou rozlohu má Lotyšsko. Východ slunce je na východě o 23 minut a 20 sekund dříve než na západě. Litva leží ve východoevropském časovém pásmu GMT +2 (stejně jako např. Helsinky, Riga, Athény nebo Jeruzalém). Také jako většina evropských zemí rozlišuje zimní a letní čas, ačkoliv byla několikrát na vládní úrovni zvažována možnost zrušení letního času.", "section_level": 2}, {"title": "Povrch.", "content": "Povrch státu je vesměs rovinatý a nížinný, průměrná nadmořská výška činí 99 m. Východ státu vyplňuje pahorkatina Baltských vrchů (), které vznikly v pleistocénu jako ledovcové nánosy. Stejně tak vznikla i pahorkatina Žemaitijská vysočina () na západě země. Střed země vyplňuje Litevská nížina, která nepřesahuje nadmořskou výšku 100 m. Morénové valy na severu země se vytvořily při ústupu ledovce.  Nejvyšším místem je vrch Aukštojas s výškou 293,84 m, který se nachází na jihovýchodě Litvy v pahorkatině Baltských vrchů 29 km jihovýchodně od Vilniusu. Do 18. listopadu 2005 se za nejvyšší bod Litvy označoval kopec Juozapinė, novější měření však ukázala, že je přibližně o 24 cm nižší než nedaleký Aukštojas. Velmi podobnou výšku má také nedaleký kopec Kruopynė, který měří 293,4 m. Litva má ze všech pobaltských států nejníže položený nejvyšší bod: nejvyšší bod Lotyšska a Estonska přesahuje 310 m.  Kdysi byla Litva velmi zalesněná, dnes lesy tvoří pouze 30 % celkové rozlohy. V lese nejčastěji roste borovice, smrk a bříza, velmi zřídka i jasan a dub. Lesy jsou bohaté na houby, bobule a mnoho dalších rostlin. Pole a louky zaujímají 57 %, vnitrozemské vody 4 %, mokřady a bažiny 3 % a 6 % území ostatní.", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Po poslední velké době ledové se v nížinách opět vyvinula hustá říční síť a množství drobných jezer, bažin, močálů a rašelinišť.  Litva má 90 km písečného mořského pobřeží, značnou část z toho představuje Kurský záliv, oddělený od moře úzkým písečným poloostrovem, označovaným jako Kurská kosa. Poloostrov je rozdělen mezi Litvu a ruskou Kaliningradskou oblast (k pevnině je připojen na ruské straně) a od roku 2000 zapsán na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. Kurský záliv v zimě dva až tři měsíce zamrzá, v létě v něm teplota vody dosahuje až 25 °C.  Nejvýznamnější litevskou řekou je Němen (), který sem přitéká z Běloruska a ústí do Kurského zálivu. Na 116 km představuje hranici Litvy s Ruskou federací a s Běloruskem. Povodí Němenu zaujímá až 70 % území Litvy. V lidové tradici se označuje jako „otec litevských řek“. Za „matku litevských řek“ se pokládá druhá největší řeka Litvy – Neris, nejvýznamnější přítok Němenu na území Litvy. Neris pramenící v Bělorusku protéká Vilniusem a vlévá se do Němenu v Kaunasu.  V Litvě se nachází více než 3000 jezer, která jsou – podobně jako jinde v Pobaltí – ledovcového původu. Pozornost si zaslouží zejména jezero Vištytis u stejnojmenného městečka, ležícího na jeho břehu (, ). Pro velkou rozmanitost flory a fauny bývá někdy označováno \"evropský Bajkal\". Malebná zvlněná a zalesněná krajina v okolí byla vyhlášena za přírodní rezervaci. Jako skutečný vodní labyrint se tradičně představuje jezerní oblast v okolí města Ignalina, kde je i největší jezero Litvy – Drūkšiai (část dnes patří Bělorusku). Na jeho břehu funguje od osmdesátých let jaderná elektrárna. Přestože nemá původně plánovanou kapacitu (po černobylské havárii roku 1986 zastavili výstavbu dalších bloků), někteří ochránci tvrdí, že jezero je pro potřeby elektrárny malé a voda, která se do něj vrací z chladicí soustavy, způsobuje jeho oteplování, což má negativní důsledky na ekosystém.  Litva má také několik malých ostrovů, které se nacházejí v deltě Němenu – mimo jiné například Rusnės sala, Briedžių sala, Kiemo sala, Vito sala, Kubilių sala, Trušių sala, Vilkinės sala; v deltě Minije – například Zingelinė sala; v Rusnė – Ragininkų sala; v Kurském zálivu – Kiaulės nugara.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí je chladnějšího typu mírného podnebného pásma na přechodu oceánského a kontinentálního podnebí.  Průměrné lednové teploty na pobřeží Baltského moře jsou okolo –2 °C, červencové okolo 16 °C. Ve vnitrozemském Vilniusu jsou větší rozdíly teplot v průběhu roku. V lednu je teplota okolo –6 °C a v červenci 18 °C. V létě teploty velmi často překračují hranici 20 °C i při pobřeží a noční teploty většinou klesnou pod 14 °C. Někdy teploty ve vnitrozemí dosáhnou i hodnot vysoko nad 30 °C. Zimy mohou být, obzvláště ve vnitrozemí, velmi mrazivé. Noční teplota ve Vilniusu pravidelně každou zimu klesne pod -15 °C. Extrémy však mohou dosahovat od na -34 °C při pobřeží až na -43 °C ve vnitrozemí.  Průměrný roční úhrn srážek činí od 600 mm ve východní části Litvy až po 900 mm při pobřeží. Náhlé silné bouřky a přeháňky (hlavně při pobřeží) v letních měsících způsobují to, že až 50 % všech srážek spadne právě v létě. Nejméně srážek spadne v zimě. Každý rok na celém území sněží, nejčastěji od října do dubna. Se smíšenými srážkami se dá setkat i v září nebo květnu.  V některých letech Litva zažila kvůli suchu lesní požáry.  Absolutně nejnižší teplota v Litvě -42,9 °C byla naměřena 1. února 1956 ve městě Utena, a absolutně nejvyšší teplota 37,5 °C byla naměřena 30. července 1994 ve městě Zarasai. Nejnižší a nejvyšší zaznamenané teploty v Litvě v jednotlivých měsících:", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Litva je parlamentní republikou s prvky poloprezidencialismu. Prezident je volen přímou volbou. Jednokomorový parlament (\"Seimas\") má 141 poslanců, kteří jsou voleni na čtyřleté období. Pro vstup do parlamentu musí strana získat minimálně 5 % hlasů, koalice 7 % hlasů.  Prezident je volen na pětileté období. Prezidentem se v červenci 2019 stal Gitanas Nausėda. Prvním postsovětským prezidentem byl Algirdas Brazauskas (1993–1998), pak tento úřad zastávali Valdas Adamkus (1998–2003 a 2004–2009), Rolandas Paksas (2003–2004), který byl po politické aféře odvolán, a Dalia Grybauskaitė (2009–2019). Od roku 2012 je premiérem dřívější ministr financí a dopravy sociální demokrat Algirdas Butkevičius.", "section_level": 1}, {"title": "Soudní systém.", "content": "Litva má čtyřstupňovou soustavu obecných soudů – jedná se o soudy okresní (Apylinkės teismas), krajské (Apygardos teismas), odvolací (Apeliacinis teismas) a Nejvyšší soud (Lietuvos Aukščiausiasis Teismas). Vedle obecných soudů existuje dvoustupňová soustava správních soudů, sestávající z krajských správních soudů (Apygardų administraciniai teismai) a Nejvyššího správního soudu (Vyriausiasis administracinis teismas).", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Litva se už od raného středověku dělila na dvě základní historické země: východní Aukštaitsko (\"Aukštaitija\", „Horní země“) a západní Žmuď/Žemaitsko (\"Žemaitija\", „Dolní země“) s úzkým přístupem k moři u Palangy. V rámci Litevského velkoknížectví měla zejména Žmuď zvláštní správní postavení.  Na jihozápadě s ní sousedila Malá Litva (\"Mažoji Lietuva\"), jež byla vlastně nejsevernějším výběžkem řádového státu německých rytířů a později Pruska; přes svá výrazná jazyková a kulturní specifika ale Malá/Pruská Litva nikdy netvořila zvláštní správní jednotku. Část z ní – pruh území mezi řekou Němenem, Kurským zálivem a hranicí Žmudi, spolu s důležitým přístavem Klajpedou – byla po 1. sv. válce anektována Litevskou republikou a zůstala v jejím rámci až dodnes.  Dále má Litva ještě národopisné regiony: na jihovýchodě je to Dzūkija (či Dainava) s hlavním městem Vilniusem a s regionální metropolí Alytusem, na západ od ní, na hranicích s Kaliningradskou enklávou Ruska, pak leží Suvalkija (nebo Súduva), situovaná zároveň na jih od Němenu.  Ani tradiční hranice mezi částí Malé Litvy a Žmudí či mezi Žmudí a Aukštaitskem nejsou v moderním správním uspořádání Litvy respektovány, tím méně pak nezřetelné hranice národopisné. Nicméně, za éry prezidenta Rolanda Pakse se začalo s přesným vymezováním hranic těchto zemí a regionů, protože se objevila myšlenka na rozdělení Litvy na 4 či 5 zemí místo uměle narýsovaných krajů. Pro tyto budoucí země (\"žemės\") byly dokonce navrženy (resp. v případě Žmudi a Malé Litvy znovuobnoveny) zemské znaky a vlajky. Zatím ale k plné realizaci záměru nedošlo a v platnosti tak zůstává dělení z roku 1994 na 10 krajů (\"apskritis\", mn. č. \"apskritys\"), které jsou dále děleny na celkem 60 okresů. Kraje jsou pojmenovány po hlavním městě (uvedeném v závorce).", "section_level": 2}, {"title": "Okresy.", "content": "Správní dělení Litvy, klikací mapka s okresy, kterých je 60 (2016), obcí je přibližně 640.", "section_level": 3}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Litva je průmyslový a zemědělský stát. V zemědělství převažuje živočišná produkce nad rostlinnou. Chov prasat, skotu, koní a drůbeže. Produkce masa, mléka a rybích výrobků. Pěstuje se ječmen, pšenice, žito, len, brambory, cukrová řepa a zelenina. Hlavní průmyslová odvětví zde jsou strojírenství, elektrotechnika, radioelektronika, papírenský, chemický, potravinářský, textilní, dřevozpracující průmysl a průmysl stavebních hmot. Díky slabé surovinové základně ložiska rašeliny je produkce elektrické energie téměř výhradně závislá na jaderné energetice. Průmysl je soustředěn zejména do větších měst jako jsou Vilnius, Kaunas, Klaipėda a Šiauliai.  Světoznámá je produkce jantaru. Ignalinská jaderná elektrárna, která se nachází 60 km severovýchodně od města Utena, produkovala až 80 % elektrické energie státu; Litva tím zaujímala přední místo v Evropě; od 1.1.2010 je v souladu s přístupovou dohodou k EU odstavena. Připravuje se její nahrazení moderní elektrárnou v tomtéž areálu.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Země má dobře vyvinutou železniční i silniční infrastrukturu. Dálnice A1 spojuje hlavní město Vilnius přes Kaunas s přístavem Klaipėda, A2 potom Vilnius a Panevėžys. Důležitou komunikací je Evropská silnice E67 z Prahy do Helsinek.  První železnice byla na území dnešní Litvy postavena v letech 1851–1862, kdy bylo vybudováno 1 333 km dlouhá trať mezi Petrohradem a Varšavou. První vlak přijel do Vilniusu 16. září 1860. V roce 1920 byla trať mezi Vilniusem a Varšavou přebudována na standardní rozchod. V současnosti je v zemi 1 749 km širokorozchodné železnice a z toho 122 km je elektrifikováno. Normální rozchod má 22 km trati. Státní firmou, provozující železniční dopravu, jsou \"Lietuvos geležinkeliai\" (\"Litevské železnice\"). V roce 2024 je plánováno dokončení trati se standardním rozchodem z Helsinek do Varšavy a dále do Berlína.  Přístav Klajpeda je nejsevernější nezamrzající přístav ve východní části Baltského moře. V roce 2010 přístavem prošlo 31 milionů tun nákladu a 321 000 cestujících. V zemi jsou čtyři mezinárodní letiště (Vilnius, Kaunas, Palanga a Šiauliai). Největší letiště 6 km jižně od Vilniusu v roce 2012 odbavilo 2,2 milionu cestujících.", "section_level": 2}, {"title": "Letectví.", "content": "Největší letiště země je letiště Vilnius, v roce 2016 přepravilo 3,8 milionů cestujících. Největší leteckou společností jsou dovolenkové Small Planet Airlines.", "section_level": 3}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Pohyb obyvatelstva.", "content": "Litevská populace nebezpečně klesá. Potvrzuje to i sčítání lidu v předchozích letech, např. v roce 1989 se počet obyvatel odhadoval na 3 674 800. Litevský statistický úřad (\"Statistikos Departamentas\") odhaduje, že počet obyvatel byl v prvním čtvrtletí roku 2007 kolem 3 384 800. V únoru roku 2012 je počet obyvatelstva odhadován na 3 195 702 (ve srovnání s rokem 1989 pokles o 13 %). Velký pokles počtu obyvatelstva je zaznamenán především v důsledku výrazného snížení počtu narozených dětí od roku 1991. V roce 1990 se narodilo 56 868 živě narozených dětí a 39 760 lidí zemřelo, kdežto v roce 2001 bylo pouze 31 546 živě narozených dětí a 40 399 lidí zemřelo. V roce 2010 se pak narodilo 35 626 živě narozených dětí a 42 120 lidí zemřelo. A v poslední době – po vstupu Litvy do Evropské unie v roce 2004 – se také Litva potýká s vysokou emigrací. V roce 2008 byl přirozený přírůstek obyvatelstva -0,284 %.", "section_level": 2}, {"title": "Národnostní složení.", "content": "Z celkového počtu obyvatel 3 483 972 v roce 2001 tvořili Litevci 83,45 % obyvatelstva, významná je polská (6,74 %) a ruská (6,31 %) menšina. Poláci jsou největší menšinou, žijí v jihovýchodní oblasti Litvy (v oblasti Vilniusu). Rusové jsou druhou největší menšinou, žijí většinou ve třech městech – ve Vilniusu tvoří 14 %, v Klaipėdě 28 % a ve městě Visaginas až 52 % obyvatelstva. Další už méně významná běloruská menšina (1,23 %) žije hlavně v pohraničních oblastech. Romů je zde 2571 (0,09 %), žijí hlavně ve městech Vilnius, Kaunas a Panevėžys. Dalšími menšinami jsou: Ukrajinci (0,65 %), Židé (0,12 %), Němci (0,09 %), Tataři (0,09 %), Lotyši (0,08 %) a Arméni (0,04 %). 0,18 % obyvatelstva jsou jiné národnosti a u 0,9 % obyvatelstva se jejich národnost nedala identifikovat. Litevština, která je úředním jazykem, patří spolu s lotyštinou do skupiny baltských jazyků. Ruská menšina požaduje, aby úředním jazykem byla i ruština. Podle sčítání lidu v roce 2001, je litevština asi pro 84 % obyvatelstva Litvy mateřským jazykem, asi pro 8,2 % obyvatelstva ruština a asi pro 5,8 % obyvatelstva polština. Více než 60 % umí plynule mluvit rusky, zatímco anglicky pouze 16 %. Podle projektu Eurobarometr v průzkumech z roku 2005 80 % Litevců umí mluvit rusky a 32 % mluví anglicky. Ve většině litevských škol se jako první cizí jazyk učí angličtina, studenti se také mohou učit německy, nebo na některých školách i francouzsky. Vztahy s ruskou menšinou jsou částečně komplikované. Menšina požaduje texty nejen v latince, kterou Litevci znovu zavedli, ale i v cyrilici. Rusové žili v Litvě od připojení země k carskému Rusku, ale nejsilnější vlna osidlování začala po sovětské okupaci ve 2. polovině 20. století.  Komplikované jsou také vztahy s polskou menšinou, protože litevské úřady administrativně omezují polské školství a používaní polštiny. Poláci nemohou používat svá polská příjmení. Na území Litvy mohou být názvy a nápisy pouze v litevštině. Tato opatření jsou namířena proti všem menšinám. Existují také problémy s restitucemi majetku Poláků. V roce 2011 odmítl polský prezident Lech Wałęsa převzít nejvyšší litevské vyznamenání a uvedl, že vyznamenání je ochoten převzít teprve poté co se zlepší postavení polské menšiny v Litvě.  Demografický obraz Litvy výrazně poznamenaly turbulence 20. století. Během sovětské okupace v letech 1940 a 1941 bylo asi 5000 lidí popravených a 45 000 deportovaných na Sibiř. Během německé okupace v letech 1941 a 1945 zahynulo okolo 370 000 lidí. Po opětovném připojení Litvy k SSSR roku 1945 emigrovalo asi 80 000 lidí a okolo 205 000 lidí deportovali na Sibiř. Nejkrutější osud postihl Židy. Před druhou světovou válkou se cca 7,5 % obyvatelstva hlásilo k židovské národnosti (zejména městské obyvatelstvo, řemeslníci a obchodníci). Vilniusu, kde Židé tvořili až 30 % populace, bylo někdy přezdíváno \"severní Jeruzalém\". Takřka všichni litevští Židé zahynuli za nacistické okupace během holokaustu nebo emigrovali po válce do USA a Izraele, takže dnes jich je tu jen okolo 4000. Významným faktorem, který ovlivnil národnostní strukturu obyvatelstva, bylo po připojení Litvy k SSSR masivní přistěhovalectví Rusů (přesto však menší než v Lotyšsku a Estonsku).", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtnost.", "content": "Průměrný věk je 37,4 let (ženy 40,1 let, muži 34,8 let). Roku 2001 žilo v Litvě 3 483 972 obyvatel, z toho 1 629 148 (46,76 %) byli muži a 1 854 824 (53,24 %) ženy. Roku 2007 byla očekávaná smrt při narození u mužů 65 let a u žen 77 let. Je to největší rozdíl mezi pohlavími a nejnižší průměrná délka života mužů v Evropské unii. Roku 2008 byla kojenecká úmrtnost 5,9 na 1000 narozených. Životní úroveň obyvatelstva se za celý rok v roce 2007 zvýšila o 0,3 %. Méně než 2 % obyvatelstva žije pod hranicí chudoby a 99,6 % obyvatelstva nad 15 let je gramotných. V posledních letech Litva zaznamenala dramatický nárůst sebevražd, 38,6 lidí ze 100 000, a nyní zaujímá první místo v počtu sebevražd na obyvatele na světě. Také počet vražd je nejvyšší v Evropské unii.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Z evropských zemí byla Litva christianizována až jako poslední – roku 1386. Dnes se drtivá většina (79 %) obyvatel hlásí k katolické církvi, která má ve společnosti velký vliv, k čemuž výrazně přispělo i to, že v průběhu padesáti let komunistické a ruské nadvlády představovala katolická víra významný sebeidentifikační prvek litevského národa. Litva je jediným státem na území bývalého SSSR, kde má katolická církev dominantní postavení.  K východnímu křesťanství – pravoslavné církvi se hlásí zejména ruské obyvatelstvo (4,07 %). Protestantismus (1,9 %) má z hlediska počtu věřících jen okrajový význam a početně nevýznamné komunity představují i Židé a muslimové. Relativně malou skupinu tvoří ateisté (14,86 %).", "section_level": 2}, {"title": "Města.", "content": "V roce 2001 žilo ve všech 103 litevských městech dvě třetiny obyvatelstva (66,7 %). Kromě hlavního města Vilniusu jsou dalšími významnými litevskými městy přístav Klaipėda, na soutoku řek Němen a Neris ležící Kaunas a v severní části země Šiauliai a Panevėžys.  Seznam 10 největších litevských měst:", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Zřejmě nejznámějším litevským umělcem za hranicemi je Mikalojus Konstantinas Čiurlionis, všestranný tvůrce, jenž maloval, komponoval hudbu i psal. Nejznámějším litevským sochařem byl kubista Jacques Lipchitz, hudebním skladatelem Leopold Godowsky. Ve Vilniusu se narodil i skladatel César Antonovič Kjui. Hlavní rolí v Tarkovského snímku \"Solaris\" z roku 1972 se proslavil herec Donatas Banionis. George Maciunas založil v USA v 60. letech vlivnou uměleckou komunitu Fluxus. Litevské občanství měla i primabalerína Maja Plisecká.  Za autora první litevské básně je považován Kristijonas Donelaitis. Slova i hudbu litevské národní hymny napsal básník Vincas Kudirka. Výraznou obrozeneckou postavou je spisovatel Simonas Daukantas. V sovětské éře litevskou poezii reprezentoval například Justinas Marcinkevičius. Na konci 80. let se začala prosazovat spisovatelka Jurga Ivanauskaitė. V současnosti je známou zpívající básnířkou Alina Orlova. V Litvě se narodil i nositel Nobelovy ceny za literaturu Czesław Miłosz.", "section_level": 1}, {"title": "Věda.", "content": "Litevský rodák Aaron Klug získal Nobelovu cenu za chemii. Ve Vilniusu se narodil také nositel Nobelovy ceny za fyziologii Andrew Schally. V Kaunasu se narodil proslulý matematik a geometr Hermann Minkowski. Výzkumem orangutanů proslula etoložka Birutė Galdikasová.  V Kaunasu se narodila anarchistická politická filozofka Emma Goldmanová, ve Vilniusu její milenec a další významný anarchista Alexandr Berkman. V Kaunasu se též narodil existencialistický filozof Emmanuel Lévinas. Jednou z klíčových postav sémiotiky 20. století byl Algirdas Julien Greimas. Archeoložka Marija Gimbutasová proslula svými jungiánsky inspirovanými tezemi o uctívání ženských božstev v předindoevropských komunitách v Evropě. Ve Vilniusu se narodil též judaistický učenec Ga'on z Vilna.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V éře samostatnosti Litevci získali šest zlatých olympijských medailí. Na dvou olympiádách triumfoval diskař Virgilijus Alekna. Už ta vůbec první zlatá olympijská medaile pro samostatnou Litvu byla diskařská a v Barceloně ji roku 1992 získal Romas Ubartas. Zlato v závodě na 100 m prsa vybojovala plavkyně Rūta Meilutytė, získaly ho i dvě další ženy: pětibojařka Laura Asadauskaitė a střelkyně Daina Gudzinevičiūtė. Litevští sportovci se ovšem prosazovali již i v dresu Sovětského svazu. Individuální zlaté si z olympiád přivezli plavci Robertas Žulpa a Lina Kačiušytė, boxer Danas Pozniakas, cyklista Gintautas Umaras nebo běžkyně na lyžích Vida Vencienė. Podíleli se také na řadě medailí kolektivních, zejména v basketbalu, kde k nejslavnějším medailistům patří Arvydas Sabonis (šestinásobný vítěz ankety o nejlepšího basketbalistu Evropy), Modestas Paulauskas, Šarūnas Marčiulionis či Rimas Kurtinaitis, který se stal i úspěšným trenérem. V NBA se prosadili i Zydrunas Ilgauskas či Jonas Valančiūnas. Basketbal má v Litvě mimořádnou tradici, již před válkou Litevská mužská basketbalová reprezentace získala dva tituly mistrů Evropy (1937, 1939) a i po obnovení samostatnosti dokázala tento úspěch v roce 2003 zopakovat. Stejného úspěchu dosáhly v roce 1997 ženy. Fotbalová reprezentace tolik úspěšná není, ale Edgaras Jankauskas vyhrál Ligu mistrů s FC Porto a Deividas Šemberas Evropskou ligu s CSKA Moskva. Rasa Polikevičiūtė, Edita Pučinskaitė a Diana Žiliūtė jsou mystryněmi světa v cyklistice. Úspěšnou šachistkou je Salomėja Zaksaitė.", "section_level": 1}], "src_summary": "Litva ( nebo, plným názvem Litevská republika\")\" je nejjižnější a největší ze tří pobaltských zemí na jihovýchodním pobřeží Baltského moře. Na severu sousedí s Lotyšskem, na východě s Běloruskem, na jihu s Polskem a na jihozápadě s ruskou exklávou Kaliningradskou oblastí. V únoru 2012 žilo v zemi 3,2 milionu obyvatel. Především v důsledku emigrace za prací do zemí Evropské unie (EU) však do srpna 2017 poklesl počet obyvatel na 2,82 milionu. Hlavním městem je Vilnius. Litevci jsou baltským národem a tvoří 84 % obyvatel země. Oficiálním jazykem je litevština.", "tgt_summary": "立陶宛共和国(),通称立陶宛(; ),位于欧洲东北部,是波罗的海三国之一,首都维尔纽斯。", "id": 1399265}
{"src_title": "Derivace", "tgt_title": "导数", "src_document": [{"title": "Intuitivní výklad.", "content": "Na obrázku je graf funkce, která má v bodě \"x\" hodnotu \"f(x)\". V bodě \"x\"+Δ\"x\" má hodnotu \"f(x\"+Δ\"x)\" a spojnice obou bodů tvoří sečnu křivky. Její směrnici (sklon) lze vyjádřit jako poměr \"(f(x\"+Δ\"x) - f(x))\" / Δ\"x \". Budeme-li nyní oba body přibližovat, tj. zmenšovat diferenci Δ\"x\" až k nule, přejde sečna nakonec v tečnu. Tečna svírá úhel s osou x a tangens tohoto úhlu nazýváme směrnicí tečny. Derivaci funkce v bodě lze s dostatečnou přesností aproximovat právě jako tuto směrnici tečny. Je-li v bodě \"x\" křivka rostoucí, bude její derivace >0 a je-li klesající, bude derivace <0. Pokud křivka v bodě \"x\" dosahuje maxima nebo minima a tečna je tedy rovnoběžná s osou \"x\", bude derivace rovna nule.  Na dalším obrázku je znázorněná grafická derivace funkce sinus pomocí tečny.", "section_level": 1}, {"title": "Definice derivace.", "content": "Historické definice vyjadřovaly derivaci jako poměr, v jakém růst či pokles závislé proměnné \"y\" odpovídá změně nezávisle proměnné \"x\". Nejjednodušší představa o derivaci je, že „derivace je mírou změny funkce v daném bodě, resp. bodech“. Pro změnu hodnoty se používá symbol Δ, takže tento poměr lze symbolicky zapsat jako Derivace je hodnota podílu pro Δ\"x\" jdoucí k 0. Nahradíme-li konečně malý rozdíl Δx nekonečně malou změnou d\"x\", získáme intuitivní definici derivace což naznačuje poměr dvou infinitezimálních hodnot. Derivace vskutku je podílem dvou diferenciálních forem – diferenciálu závislé a diferenciálu nezávislé proměnné. Tento (Leibnizův) zápis se čte \"dy podle dx\" a chápe buď jako jediný symbol, označující prostě jen derivování funkce \"y\" podle proměnné \"x\", anebo opravdu i jako zlomek. V tom případě lze diferenciály chápat buď elementárněji jako diferenciální formy anebo jako nekonečně malé veličiny (v rámci tzv. nestandardní analýzy, kterou pěstoval mj. i český matematik Petr Vopěnka).  Během vývoje matematiky se intuitivní představa nekonečně malých (infinitezimálních) hodnot ukázala jako nedostatečně přesná a byla nahrazena „ε-δ“ formalismem limit. Nejběžnější moderní definice derivace je:", "section_level": 1}, {"title": "Zápis derivace.", "content": "Derivace se značí několika způsoby (v závorce je čtení zápisu):  Ne vždy však limita, která derivaci definuje, existuje a je konečná, tzn. ne každá funkce má v každém bodě derivaci. Pokud je limita nevlastní, pak derivace neexistuje, resp. můžeme říci, že je v daném bodě derivace nevlastní. Říkáme, že funkce \"f\" je v bodě \"x\" diferencovatelná, pokud v tomto bodě derivace existuje; funkce je diferencovatelná na intervalu \"I\", pokud je diferencovatelná v každém bodě tohoto intervalu. Funkce nemá derivaci v místě, kde není spojitá, ale spojitost funkce existenci derivace nezaručuje – funkce může mít v daném bodě svislou tečnu (což by odpovídalo nevlastní, nekonečné derivaci), popř. v daném bodě nemusí mít tečnu vůbec (v místě, kde má graf funkce „špičku“). Existují dokonce funkce, které jsou spojité v každém bodě, ale nemají v žádném bodě derivaci (např. tzv. Weierstrassova funkce).  Pokud je daná funkce diferencovatelná na nějakém intervalu, můžeme na tomto intervalu definovat funkci, která je v každém bodě tohoto intervalu rovná příslušné derivaci. Taková funkce se pak označuje prostě jako \"derivace funkce f\".  Derivací diferencovatelné funkce je tedy opět funkce, která ovšem někdy může být také diferencovatelná. Derivaci derivace funkce nazýváme druhá derivace, derivaci druhé derivace třetí derivace atd. Tyto derivace vyšších řádů se obvykle značí \"f′′\"(\"x\"), \"f′′′\"(\"x\"), pro ještě vyšší řády pak spíše \"f\"(\"x\"), \"f\"(\"x\") atd. Při použití Leibnizovy notace se derivace vyšších řádů označují exponentem, např. formula_10 (d třetí y podle d x na třetí).  Z derivace lze naopak získat původní funkci integrováním, pokud známe funkční hodnotu původní funkce aspoň v jednom bodě (tzv. počáteční podmínku).", "section_level": 2}, {"title": "Zobecnění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Parciální derivace.", "content": "Zobecněním pojmu derivace pro funkce více proměnných je tzv. parciální derivace, kdy se u funkce více proměnných považuje za proměnnou jenom ta, podle které se derivuje, ostatní jsou v tomto výpočtu považovány za konstanty. Parciální derivace se značí obdobně jako obyčejné derivace, pouze místo symbolů \"d\" se používají symboly ∂, např.: formula_11 značí parciální derivaci funkce \"f\" podle proměnné \"y\".  Definice:  Nechť formula_12 jsou normované prostory, Říkáme, že zobrazení formula_13je Fréchetovsky (Gatteauxovsky) derivovatelné v bodě formula_14 v formula_15-té souřadnici pokud zobrazení formula_16(tedy, zobrazení se všemi souřadnicemi FIXOVANÝMI) je F-(G-) diferencovatelné v bodě formula_17.", "section_level": 2}, {"title": "Derivace ve směru.", "content": "Pro funkci více proměnných je derivace ve směru vektoru v definována vztahem Pokud je funkce \"f\" v bodě x diferencovatelná, potom platí kde formula_20 je gradient funkce \"f\" v bodě x a formula_21 značí skalární součin.  Hodnota derivace ve směru vektoru v záleží na velikosti vektoru |v|, proto se často vyžaduje, aby |v| = 1. Někdy se také používá definice, která na velikosti vektoru v nezávisí:", "section_level": 2}, {"title": "Totální (úplná) derivace.", "content": "Totální derivace je derivace funkce více proměnných, která na rozdíl od parciální derivace zohledňuje závislosti mezi jednotlivými proměnnými.", "section_level": 2}, {"title": "Komplexní derivace.", "content": "O komplexní funkci formula_23 řekneme, že má v formula_24 derivaci, pokud existuje limita  Derivace existuje pouze tehdy, pokud předchozí limita nezávisí na směru, kterým se v komplexní rovině přibližujeme ke komplexnímu bodu formula_24. Tato podmínka je vyjádřena Cauchyho-Riemannovými podmínkami.  Pokud má formula_23 v bodě formula_24 derivaci, pak je v formula_24 spojitá.  Komplexní funkci, která má v bodě formula_24 derivaci, označujeme jako monogenní v bodě formula_24. Pokud má formula_23 derivaci v každém bodě oblasti formula_33, pak říkáme, že je v formula_33 \"holomorfní\". Je-li holomorfní funkce formula_23 víceznačná, označujeme ji jako analytickou.", "section_level": 2}, {"title": "Derivace vektorů a tenzorů.", "content": "Derivací vektoru formula_36 podle proměnné \"t\" rozumíme vektor, jehož složky získáme derivací složek vektoru formula_36, tzn.  Obdobně postupujeme při derivaci tenzorů.", "section_level": 2}, {"title": "Derivace vyššího řádu.", "content": "Derivaci funkce formula_39, tzn. formula_40, také označujeme jako \"první derivaci\" (\"derivaci prvního řádu\"). Funkci formula_40 lze opět derivovat, čímž získáme \"druhou derivaci\" (\"derivaci druhého řádu\") funkce formula_39  Dalším derivováním můžeme získat vyšší derivace funkce formula_39, které značíme formula_45, atd. Používá se také jiné značení, při němž \"n\"-tou derivaci značíme jako formula_46, popř. pro označení derivace v bodě \"a\" lze použít formula_47.  Někdy je výhodné použít také tzv. nultou derivaci funkce formula_39, za niž považujeme samotnou funkci formula_39, tzn. formula_50.  Definici lze rozšířit i na záporné a „necelé“ řády. Jako přirozené se jeví ztotožnit \"minus první\" derivaci s integrálem formula_51 a derivaci \"minus n-tého\" řádu s výrazem formula_52, neboť prvním resp. \"n\"-tým derivováním dostaneme základní funkci. Pro nepřirozené \"s\">0 pak jen faktoriál nahradíme gama funkcí: formula_53.  Derivace reálného \"r-tého\" řádu (\"r\">0) je pak definována jako  formula_54, kde \"n\" je nejnižší přirozené číslo větší než \"r\"; vše za předpokladu, že existuje „vnitřní“ derivace záporného (\"r-n\")-tého řádu.  Pozn.: Nejnižší \"n\" se bere proto, že zatímco pro záporné řády je zajištěna komutativnost a aditivnost (tj. dvě postupně provedené derivace záporného řádu, jestliže existují, jsou ekvivalentní jedné derivaci s řádem daným součtem obou řádů bez ohledu na pořadí), pro kladné řády to obecně neplatí.", "section_level": 1}, {"title": "Výpočty derivací.", "content": "Principiálně základní technikou je výpočet přímo z definice, tzn. dosazením příslušné funkce do definující limity a výpočtem této limity. Tento způsob je však obvykle (až na velice jednoduché funkce) dosti komplikovaný a v praxi se nepoužívá. Místo toho se derivace funkcí počítají ze známých derivací několika základních funkcí a jednoduchých algebraických pravidel pro jejich skládání a další úpravy.", "section_level": 1}, {"title": "Algebraická pravidla.", "content": "Ze známých derivací elementárních funkcí se derivace složitějších funkcí sestavují tak, že se složitější funkce rozloží na jednodušší pomocí jednoduchých algebraických pravidel, která pro výpočet derivací platí:  Z některých předchozích pravidel je vidět, že Leibnizova notace umožňuje některé manipulace, které připomínají např. krácení zlomku. Je ale třeba podotknout, že se jedná jen o symbolické manipulace, s krácením zlomku nemající nic společného. V žádném případě pak není možné „krátit d“ stylem d\"x\"/d\"y\" = \"x\"/\"y\".  kde formula_86 jsou binomické koeficienty a formula_87, atd.", "section_level": 2}, {"title": "Aplikace.", "content": "Pojem derivace se objevuje v obrovském množství situací, jak v matematice samé, tak i v jejích aplikacích, např. ve fyzice.", "section_level": 1}, {"title": "Lokální extrémy.", "content": "Pokud má daná diferencovatelná funkce nějaký lokální extrém (lokální maximum či minimum), je zřejmé, že její tečna v tomto bodě musí být vodorovná, tzn. derivace této funkce musí být v tomto bodě nulová. (Pokud funkce v nějakých bodech tečnu, resp. derivaci nemá, derivace o takových bodech samozřejmě nic prozradit nedokáže.) Pokud v tomto bodě lze spočítat i druhou derivaci, prozradí její znaménko, o jaký extrém se jedná:  Alternativou k rozlišení pomocí druhé derivace je znaménko první derivace: v bodě, kde má funkce lokální extrém, mění první derivace znaménko: pokud je nějaký bod lokálním minimem, pak v jeho levém okolí je první derivace záporná a v pravém okolí kladná, naopak v levém okolí lokálního maxima je první derivace kladná a v pravém záporná.  Tato kritéria se často používají v optimalizačních úlohách. Pokud je např. požadováno najít obdélník, který při zadaném obvodu má maximální plochu, je třeba najít maximum funkce \"f\"(\"x\") = \"x\" ⋅ (\"o\"/2 − \"x\"). Její derivací je funkce \"f′\"(\"x\") = \"o\"/2 − 2\"x\", která je nulová pro \"x\" = \"o\"/4. Druhá derivace funkce \"f\" je \"f′′\"(\"x\") = −2, tzn. je všude záporná. V bodě \"x\" = \"o\"/4 má tedy funkce \"f\" maximum. Znamená to tedy, že ze všech obdélníků o zadaném obvodu má největší obsah ten, který má všechny čtyři strany stejně dlouhé, tzn. čtverec.", "section_level": 2}, {"title": "Analýza chování funkce.", "content": "Předchozí odstavec popisuje způsob, jak pro danou funkci nalézt její lokální extrémy. To může kromě optimalizačních úloh sloužit také k získání přehledu o chování funkce, např. při ručním náčrtu jejího grafu. Kromě analýzy extrémů lze využít derivací k následujícím pozorováním:", "section_level": 2}, {"title": "Fyzika.", "content": "Jednoznačně nejdůležitější oblastí použití derivace ve fyzice jsou derivace podle časové proměnné, vyjadřující rychlost změny nějaké proměnné v čase. Nejběžnější pak jsou časové derivace polohy, které se vyskytují v klasické kinematice:  Kromě těchto základních pojmů se derivace objevují v mnoha teoriích fyzikálních polí, Maxwellových rovnicích atd.", "section_level": 2}, {"title": "Diferenciální rovnice.", "content": "Mnoho vědeckých problémů lze formulovat v podobě rovnic, ve kterých se vedle sebe vyskytuje nějaká funkce i její derivace. Takové rovnici se říká diferenciální rovnice. Diferenciální rovnice se objevují snad ve všech vědeckých oborech, kromě matematiky a fyziky také např. v chemii, sociologii, ekologii atd. Podle toho, zda se v rovnici objevují pouze „obyčejné“ derivace, nebo i parciální derivace, se rozlišují", "section_level": 2}], "src_summary": "Derivace je důležitý pojem matematické analýzy a základ diferenciálního počtu. Derivace funkce je změna (růst či pokles) její hodnoty v poměru ke změně jejího argumentu, pro velmi malé změny argumentu. Opačným procesem k derivování je integrování.", "tgt_summary": "导数(英语:Derivative)是微积分学中重要的基础概念。一个函数在某一点的导数描述了这个函数在这一点附近的变化率。导数的本质是通过极限的概念对函数进行局部的线性逼近。当函数formula_1的自变量在一点formula_2上产生一个增量formula_3时,函数输出值的增量与自变量增量formula_3的比值在formula_3趋于0时的极限如果存在,即为formula_1在formula_2处的导数,记作formula_8、formula_9或formula_10。例如在运动学中,物体的位移对于时间的导数就是物体的瞬时速度。", "id": 1168980}
{"src_title": "Daugava", "tgt_title": "道加瓦河", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení na Valdajské vysočině v nadmořské výšce 221 m západně od pramenů Volhy. Charakteristické pro reliéf povodí řeky je střídání přibližně stejně velkých vysočin (Vitebská, Haradocká, Latgalská, Vidzemská) a širokých nížin (Polacká, Východolotyšská, Středolotyšská). Celé povodí se nachází v oblasti nadbytečných srážek. Řeka začíná jako mělký potok, který protéká jezera Dvinec a Ochvat-Žadanje. Poté se rozšiřuje až na 15 m a teče v hlubokém říčním údolí mezi strmými břehy. Tento charakter si dolina zachovává téměř po celé délce toku, pouze ve vzdálenosti 150 km od pramene je na krátkém úseku málo výrazná v místech, kde protéká jezery Luka a Kalakuckým. Také v přímořské rovině teče mezi nízkými břehy. V korytě se vyskytují četné peřeje, které souvisejí se shluky balvanů a s dolomity vystupujícími na povrch. Na dolním toku se řeka rozvětvuje na ramena. Oblast ústí představuje erozivní deltu, která je dlouhá přibližně 35 km. Při ústí do Rižského zálivu vytváří řeka pod vodou práh.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdroj vody je smíšený s převahou sněhového a s velkým zastoupením podzemního. Nejvyšší vodnosti dosahuje na jaře od konce března do začátku června. V létě voda opadá, ale díky dešťům může docházet k občasným povodním, které jsou s příchodem podzimu častější. V zimě je vody v řece méně, ale v důsledku oteplení může dojít k povodním i v tomto ročním období. Průměrný roční průtok vody v ústí činí 700 m3/s. Ledová pokrývka je na řece od prosince do března.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení.", "content": "Na řece byly vybudovány Pljavinská, Ķegumská a Rižská vodní elektrárna. Vodní doprava je možná na oddělených úsecích. Řeka je spojena Berezinským kanálem s řekou Berezinou a s Dněprem. Větší města, jimiž protéká, jsou: Veliž (Rusko), Vitebsk, Polock (Bělorusko), Daugavpils, Jēkabpils a Riga (Lotyšsko). Riga leží v ústí a je zároveň námořním přístavem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Daugava, také zvaná Západní Dvina, (,,,,,, ) je řeka pramenící ve Valdajské vrchovině v Rusku (Tverská, Smolenská oblast). Protéká Běloruskem (Vitebská oblast) a ústí do Rižského zálivu Baltského moře v Lotyšsku. Je 1020 km dlouhá (z toho 352 km v Lotyšsku). Povodí má rozlohu 87 900 km2.", "tgt_summary": "道加瓦河(,,,,,,)发源于俄罗斯瓦尔代丘陵,流经俄罗斯、白俄罗斯和拉脱维亚,进入波罗的海的海岸里加湾,总长度为1,020公里(633.7英哩),由一条运河与别列津纳河和第聂伯河连接,不应跟北德维纳河混淆。", "id": 269611}
{"src_title": "Sovětský svaz", "tgt_title": "苏联", "src_document": [{"title": "Geografie, klima a prostředí.", "content": "S rozlohou 22 402 200 km byl Sovětský svaz největším státem na Zemi, tento status zůstal Rusku. Pokrýval šestinu suchozemského povrchu, jeho velikost byla srovnatelná s rozlohou Severní Ameriky. Evropská část představovala čtvrtinu území státu a byla kulturním a ekonomickým centrem. Východní část v Asii dosahovala k Tichému oceánu a Afghánistánu na jihu. S výjimkou některých oblastí ve Střední Asii byla mnohem méně obydlená. Táhl se od východu na západ přes vzdálenost 10 000 kilometrů 11 časovými pásmy a přes 7 200", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik SSSR.", "content": "Po říjnové revoluci roku 1917 se ocitlo Ruské impérium v chaosu. Zatímco existovala již prozatímní vláda se snahou uspořádat demokratické volby, v Petrohradu bolševici ustanovili okamžitě první sovět a po návratu Lenina z exilu začali postupně získávat stále více moci. Na podzim rudá vláda anulovala dluhy Ruska. Jako obrannou složku zřídili komunisté Rudou armádu. Rovněž dalšími dekrety byla zajištěna odluka církve od státu.  V lednu 1918 byla vyhlášena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR). 3. března téhož roku podepsali v Brest-Litevsku zástupci sovětského Ruska separátní mírovou smlouvu (Brestlitevský mír) ukončující účast Ruska v", "section_level": 2}, {"title": "Období stalinismu.", "content": "Poté, co roku 1924 zemřel Vladimir Iljič Lenin, vlády se chopil Josif Stalin. Ten vyhlásil realizaci mnohých velkolepých plánů. Ženy i muži byli (do jisté míry) zrovnoprávněni, zahájena byla kolektivizace a industrializace. Ke vzdělání, byť ovlivněnému socialistickou ideologií, získali přístup všichni. Rozšířila se i lékařská péče a likvidovány tak začaly být mnohé choroby, jako například cholera, malárie apod.  Jedním z nejznámějších plánů budování socialistického státu se stala násilná kolektivizace zemědělství, kdy zemi po následných chybách v celém zemědělském sektoru postihl hladomor, často vyvolaný jako donucovací nástroj proti odpůrcům kolektivizace. V gulazích na Sibiři zahynuly miliony odpůrců tehdejšího", "section_level": 2}, {"title": "Sovětský svaz za druhé světové války.", "content": "Sovětský svaz jednal před vypuknutím druhé světové války nejprve s Francií a zejména Velkou Británií. Když se však ukázalo, že Velká Británie není ochotna podporovat jeho expanzi vůči státům spadajícím dříve pod vládu carského impéria, obrátil se na nacistické Německo, s nímž si nakonec dohodl rozdělení sfér vlivu v rámci paktu Ribbentrop-Molotov.  Podílel se na válce proti Polsku, které bez vyhlášení války přepadl 17. září, aby zabral východní polovinu této země, a též si zajistil kontrolu nad Baltským mořem, když nejprve přinutil ke spolupráci a poté násilím zabral Estonsko, Litvu a Lotyšsko. Od samého počátku války se vůči obyvatelstvu dobytých a obsazených zemí rozsáhle dopouštěl válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.  Sovětský svaz válčil za druhé světové války s Finskem, a to hned dvakrát (nejprve v letech 1939 a 1940 – tzv. zimní válka, později pak v letech 1941 až 1945 - tzv. pokračovací válka). Za přepadení Finska v roce 1939 byl vyloučen ze Společnosti národů. Sovětský svaz", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné úspěchy.", "content": "Německý wehrmacht utrpěl 80 % veškerých vojenských ztrát při bojích na východní frontě. Rudá armáda osvobodila střední a východní Evropu. Díky tomuto vítězství, za které zaplatil 26 miliony mrtvých, zničenou velkou částí země a ekonomiky, získal SSSR ohromnou prestiž a komunisté byli v určitém okamžiku vnímáni jako zachránci lidstva před nacismem. Nadšení však rychle vystřídalo zklamání, neboť Sovětský svaz si osvobozené země podrobil a udělal", "section_level": 2}, {"title": "Studená válka.", "content": "Sovětský svaz soupeřil s USA v kosmickém výzkumu (vyslání prvního člověka do vesmíru), ideologicky (souboj – podle slov mnohých sovětských politiků – socialismu a kapitalismu, či –", "section_level": 2}, {"title": "Zánik Sovětského svazu.", "content": "V tomto boji byl ovšem SSSR ekonomicky postupně vyčerpáván. Hospodářský růst nedosáhl takových čísel, jako tomu bylo v USA. Vrchol pak nastal hlavně v 80. letech, kdy politikou cíleného zbrojení dokázal americký prezident Ronald Reagan donutit Sovětský svaz vynakládat na zbrojení až desítky procent HDP země, zatímco generálové postupně prohrávali v Afghánistánu. To se tedy následně projevilo ekonomickým poklesem a spolu s nedostatky socialistické centrálně plánované ekonomiky úpadkem.  V dubnu 1986 zasáhla Černobylská havárie, která prokázala neschopnost a hlavně nepřipravenost klíčových míst a orgánů čelit události takového rozsahu, byť země jako samotná měla být oficiálně", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "Konečná politická rozhodnutí v letech 1925-1953 učinil vždy Stalin, ale jinak byla sovětská politika vyhlašována komisí pro zahraniční politiku Ústředního výboru KSSS nebo nejvyšším orgánem strany - politbyrem. Operace mělo na starosti oddělené ministerstvo zahraničí, které bylo do roku 1946 známé jako Lidový komisariát pro zahraniční záležitosti či \"Narkomindel\". Mezi nejvlivnější mluvčí patřili Georgij Čičerin (1872-1936), Maxim Litvinov (1876-1951), Vjačeslav Molotov (1890-1986), Andrej Vyšinskij (1883-1954) a Andrej Gromyko (1909-89). Intelektuálové sídlili v Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace.", "content": "Kominterna (1919–1943) nebo Komunistická internacionála byla mezinárodní komunistická organizace se sídlem v Kremlu, která obhajovala \"světový komunismus\". Komiterna chtěla \"bojovat všemi dostupnými prostředky, včetně ozbrojených sil, za svržení mezinárodní buržoazie a vytvoření mezinárodní sovětské republiky jako přechodné fáze než dojde k úplnému zrušení státu\". Byla zrušena jako smírčí opatření vůči Británii a USA.  RVHP (Совет Экономической Взаимопомощи, Sovět Ekonomičeskoj Vzaimopomošči, СЭВ, SEV) byla v letech 1949-1991 hospodářskou organizací pod sovětskou kontrolou, která zahrnovala státy východního bloku spolu s řadou komunistických států jinde ve světě. Moskva byla znepokojena Marshallovým plánem a cílem RVHP bylo zabránit tomu, aby země v sovětské sféře vlivu směřovaly k Američanům a jihovýchodní Asii. RVHP byla také odpovědí východního bloku na vytvoření Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj", "section_level": 2}, {"title": "Politický systém.", "content": "V Sovětském svazu byly tři zdroje moci: Zákonodárnou moc reprezentoval Nejvyšší sovět Sovětského svazu, vládu reprezentovala Rada ministrů). Komunistická strana Sovětského svazu byla jedinou legální politickou stranou a jediným tvůrcem politiky země. Co se týče způsobu vlády, jednalo se do roku 1953 (Stalinova smrt) o totalitní politický systém a po roce 1953 o tzv. kvazitotalitní politický systém.", "section_level": 1}, {"title": "Perestrojka.", "content": "Gorbačov, který byl od roku 1985 v čele Sovětského svazu, zahájil", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Sovětský svaz byl federací sovětských socialistických republik (SSSR). První z nich byly založeny krátce po roce 1917. Formálně byly autonomní, ale ovládány centrální komunistickou stranou (KSSS). Republiky se dále dělily na oblasti (kromě Litvy, Lotyšska, Estonska, Moldavska a", "section_level": 2}, {"title": "Ozbrojené síly.", "content": "Podle vojenského zákona ze září 1925 se sovětské ozbrojené síly skládaly ze tří složek: pozemních síl, letectva, námořnictva, sjednocené státní politické správy (OGPU) a vnitřních vojsk. OGPU se později stala nezávislou a v roce 1934 se součila s NKVD, a tak byla její vnitřní vojska pod společným vedením obranných a vnitřních komisariátů. Po druhé světové válce vznikla strategická raketová vojska (1959), vojska protivzdušné obrany (1948) a jednotky všenárodní civilní obrany (1970), které stály na prvním, třetím a šestém místě v oficiálním sovětském systému důležitosti (pozemní síly byly druhé, letectvo čtvrté a námořnictvo páté).  Armáda měla největší politický vliv a v roce 1989 čítala dva", "section_level": 2}, {"title": "Právní systém.", "content": "Soudnictví nebylo nezávislé na ostatních odvětvích vlády. Nejvyšší soud dohlížel na nižší soudy (lidový soud) a používal zákon tak, jak byl stanoven", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní představitelé.", "content": "Nejvyššími představiteli (zpravidla ve funkci předsedy prezídia Nejvyššího sovětu, které bylo kolektivní hlavou státu)", "section_level": 1}, {"title": "Sovětský kosmický program.", "content": "Na konci 50. let SSSR s pomocí inženýrů a technologií dovezených z poraženého Německa, zkonstruovali Sověti první umělou družici – Sputnik 1 a předběhli tak USA. Poté následovaly další úspěšné družice a byli vysláni i pokusní psi. Dne 12. dubna 1961 byl vyslán první kosmonaut Jurij Gagarin. Ten jednou obletěl zemi a úspěšně přistál v kazašské stepi. V té době se v sovětských projekčních kancelářích rýsovaly první plány raketoplánů a orbitálních stanic, tomu však nakonec zamezily osobní spory mezi projektanty a vedením. Prvním velkým fiaskem pro SSSR bylo přistání Američanů na Měsíci, kdy Rusové nebyli schopni v dostatečné době odpovědět", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Sovětský svaz se stal první zemí, která přijala plánovanou ekonomiku, kde výrobu a distribuci zboží centralizovala a řídila vláda. První bolševická zkušenost s velitelskou ekonomikou byla politika válečného komunismu, která zahrnovala znárodnění průmyslu, centralizovanou distribuci outputu (výsledek výrobního procesu), donucovací požadavky na zemědělskou výrobu a pokusy odstranit peněžní oběh, soukromé podniky a volný trh. Po vážném ekonomickém kolapsu nahradil Lenin v roce 1921 válečný komunismus novou ekonomickou politikou (NEP), legalizoval volný trh a soukromé vlastnictví malých podniků. Ekonomika se rychle zotavila.  Po dlouhé debatě mezi členy politbyra o průběhu hospodářského rozvoje, v letech 1928-1929, získal kontrolu nad zemí Josef Stalin, opustil NEP a prosadil plné centrální plánování, začal násilnou kolektivizaci zemědělství a přijal drakonickou pracovní legislativu. Zdroje byly zmobilizovány pro rychlou industrializaci, která během třicátých let značně rozšířila sovětskou kapacitu těžkého průmyslu a investičního majetku. Hlavní motivací pro industrializaci byla příprava na válku, většinou kvůli nedůvěře k \"vnejšímu\" kapitalistickému světu. V důsledku toho se SSSR přeměnil z převážně agrární ekonomiky na velký průmyslový stát, který si razil cestu k vzestupu jako velmoc po druhé světové válce. Válka sovětskou ekonomiku a infrastrukturu velmi zdevastovala a vyžadovala rozsáhlou rekonstrukci.  Počátkem čtyřicátých let se sovětská ekonomika stala relativně soběstačnou; po většinu období až do vzniku RVHP se na mezinárodním trhu obchodovalo s pouze velmi malým podílem sovětských domácích produktů. Po vzniku Východního bloku zahraniční obchod rychle rostl. Přesto byl vliv světové ekonomiky na SSSR omezen pevnými domácími cenami a státním monopolem na zahraniční obchod. Okolo šedesátých let se staly hlavními objekty dovozu obilí a sofistikované spotřební výrobky. Během závodů ve zbrojení ve studené válce byla sovětská ekonomika zatěžována vojenskými výdaji, za které byly silně lobovány mocnou byrokracií závislou na zbrojním průmyslu. Současně se Sovětský svaz stal největším vývozcem zbraní do zemí třetího světa.  Od třicátých let až do rozpadu koncem roku 1991 zůstalo fungování ekonomiky v SSSR v podstatě stejné. Ekonomika byla formálně řízena centrálním plánováním, které prováděl Gosplan a organizovaná v pětiletých plánech. V praxi však byly plány velmi \"agregované\" a provizorní, s výhradou intervencí ad hoc ze strany nadřízených. Všechna klíčová hospodářská rozhodnutí byla přijata politickým vedením. Přidělené prostředky a cíle plánu byly obvykle denominovány spíše v rublech než ve fyzickém zboží.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Doprava byla klíčovou součástí národního hospodářství. Hospodářská centralizace konce dvacátých a třicátých let vedla k masivnímu rozvoji infrastruktury, zejména k založení aerolinek Aeroflot. Země disponovala širokým spektrem dopravy po zemi, vodě a vzduchu, nicméně kvůli špatné údržbě byla většina sovětské silniční, vodní a civilní letecké dopravy ve srovnání se západním světem zastaralá a technologicky zaostalá.  Sovětská železniční doprava byla největší a nejintenzivněji používaná na světě. Koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let sovětští ekonomové volali po výstavbě", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Nadměrná úmrtí během první světové války a ruské občanské války (včetně poválečného hladomoru) činila celkem 18 milionů, přibližně 10 milionů ve třicátých letech a více než 26 milionů v letech 1941-45. Poválečná sovětská populace byla o 45 až 50 milionů menší než by byla, kdyby pokračoval předválečný demografický vývoj. Podle Catherine Merridale by \"rozumný odhad celkového počtu nadměrných úmrtí po celé období by mohl být asi 60 milionů.\"  Porodnost se v SSSR snížila z 44,0 na tisíc obyvatel v roce 1926 na 18,0 v roce 1974, a to hlavně kvůli rostoucí urbanizaci a rostoucímu průměrnému věku vstupu do manželství. Míra úmrtnosti také vykazovala postupný pokles - z 23,7 na tisíc v roce 1926 na 8,7 v roce 1974. Obecně byla míra porodnosti jižních republik v Zakavkazsku a střední Asii výrazně vyšší než míra porodnosti v severních částech Sovětského svazu a v období po druhé světové válce v některých případech dokonce ještě vzrostla - fenomén částečně připsaný pomalejší míře urbanizace a tradičně brzkým sňatkům v jižních republikách.  Konec 60. a 70. let byly svědky obrácení klesající trajektorie míry úmrtnosti v SSSR a byla obzvláště výrazná u mužů v produktivním věku, ale také byla převládající v Rusku a dalších převážně slovanských oblastech země. Analýza oficiálních údajů z konce osmdesátých let ukázala, že po zhoršení na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let se úmrtnost dospělých začala znovu zlepšovat. Míra kojenecké úmrtnosti se zvýšila z 24,7 v roce 1970 na 27,9 roku 1974. Někteří výzkumníci považovali nárůst za velmi reálný, jako důsledek zhoršujících se zdravotních podmínek a služeb. Zvýšení jak dospělé, tak kojenecké úmrtnosti nebyly sovětskými úředníky vysvětlovány nebo obhajovány a sovětská vláda prostě přestala všechny statistiky úmrtnosti po dobu deseti let publikovat. Sovětští demografové a zdravotní specialisté mlčeli o zvýšení úmrtnosti až do konce osmdesátých let, kdy byla obnovena publikace údajů o úmrtnosti a vědci se mohli ponořit do skutečných příčin.", "section_level": 1}, {"title": "Etnické skupiny.", "content": "Sovětský svaz byl velmi etnicky rozmanitým státem s více než 100 odlišnými etnickými skupinami. Celkový počet obyvatel byl v roce 1991 odhadován na 293 milionů. Podle odhadu z roku 1990 byla většina z nich Rusové (50,78%), následovaná Ukrajinci (15,45%) a Uzbeky (5,84%).  Všichni občané SSSR měli svou vlastní etnickou příslušnost. Etnická příslušnost osoby byla zvolena", "section_level": 2}, {"title": "Jazyky.", "content": "Sovětský svaz jako mnohonárodnostní stát byl jazykově velmi bohatý. Kromě dominující ruštiny a dalších slovanských jazyků se na jeho území hovořilo dalšími desítkami jazyků z mnoha jazykových skupin. Země jako taková neměla oficiální jazyk, přesto ruština jako řeč majoritní byla mnohdy preferována a zdůrazňoval se její význam jako hlavního komunikačního jazyka (). To vedlo k bilingvismu a multilingvismu, který byl mnohými národy nenáviděn (např. v pobaltských republikách, na západní Ukrajině a v dalších zemích). Formálně ale byly všechny jazyky na", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Oficiální údaje o náboženské příslušnosti v Sovětském svazu nebyly zveřejněny a země byla oficiálně ateistická. Západní zdroje však odhadovaly, že přibližně jedna třetina občanů byla nábožensky aktivní. Nejdůležitějšími náboženstvími v zemi byly křesťanství a islám. V rámci křesťanství měla největší podporu Ruská pravoslavná církev, ale byly zde i jiné ortodoxní církve, římské, řeckokatolické a různé protestantské skupiny. Většina muslimů v zemi patřila k sunnitům. Většina obyvatel Ázerbájdžánu náležela k ší'itům, zatímco súfismus byl zastoupen v Kazachstánu a Čečensku. Také zde žila významná židovská", "section_level": 2}, {"title": "Společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávací systém.", "content": "Právo na bezplatné vzdělávání na všech úrovních, od základního vzdělání až", "section_level": 2}, {"title": "Media.", "content": "Masová média v Sovětském svazu sloužila jako prodloužená ruka komunistické strany, jejíž úkolem bylo také ovládat a mobilizovat společnost. Již od revoluce byli Lenin a bolševici závislí na mediální podpoře, aby získali podporu lidu. Prostřednictvím rozhlasu, novin a dalších publikací úřady naléhaly na lidi, aby \"budovali socialismus\". Později se důležitou součástí propagandy sovětských úřadů staly filmy, televize a počítače a všechna média byla používána k šíření marxisticko-leninských hodnot. Technologický vývoj však ztížil udržení přilnavosti k masové komunikaci, mimo jiné domácí videosystémy v osmdesátých letech 20.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Kulturní život v Sovětském svazu prošel několika fázemi. V letech 1918-1929 existovaly poměrně svobodné podmínky a umělci experimentovali s různými způsoby hledání výrazného sovětského uměleckého stylu. Lenin chtěl, aby umění bylo k dispozici masám. Orgány tolerovaly více trendů pokud nebyly zjevně proti režimu. V rámci umění a literatury vzkvétalo několik různých škol, některé tradiční, jiné radikálně experimentální. V této době působili komunisté jako Maxim Gorkij a Vladimir Majakovskij.  Filmová produkce byla považována za užitečný propagační nástroj pro získání širokých vrstev obyvatel, kteří byli povětšinou negramotní a byla podporována státem. Sovětská montážní škola měla v období 1920 až 1932 své zlaté období. Mnoho z nejlepších filmů režiséra Sergeje Ejzenštejn pochází z této doby, včetně filmu Křižník Potěmkin. Umění se také stalo jednotným a zaměřovalo se na ukázání nadvlády komunismu nad všemi ostatními formami vlády.  Později během Stalinovy vlády byla sovětská kultura charakterizována vzestupem a provládním stylem socialistického realismu, přičemž všechny ostatní trendy byly silně potlačovány. Vzácně se objevily výjimky jako například Michail Bulgakov. Mnoho spisovatelů bylo uvězněno a zabito.  Po Chruščovovském tání na přelomu padesátých a šedesátých let cenzury ubylo. Vzniklo zvláštní období sovětské kultury charakterizované konformním veřejným životem a intenzivním zaměřením na osobní život. Větší experimenty s uměleckými formami byly znovu povoleny, což vedlo k tomu, že začaly vznikat sofistikovanější a jemně kritické práce. Režim uvolnil důraz na socialistický realismus; například mnoho postav románů autora Jurije Trifonova se zabývalo spíše problémy každodenního života než budováním socialismu. V této pozdní době vznikla podzemní disidentská literatura, známá jako samizdat. V architektuře se Chruščovova éra soustředila především na funkční design na rozdíl od vysoce zdobeného stylu Stalinovy epochy.  Ve druhé polovině osmdesátých let Gorbačovova politika perestrojky a glasnosti výrazně rozšířila svobodu projevu v celém Sovětském svazu, v médiích i tisku.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V Sovětském svazu vždy existovala jasná souvislost mezi sportem a politikou. První hlavní rezoluce strany o sportu to jasně ukázala \"«na sportovní aktivity by se nemělo nahlížet pouze z pohledu veřejného zdraví a tělesné výchovy, nejen jako aspektu kulturního, ekonomického a vojenského výcviku mládeže, nejen jako prostředku socializace masy...ale jako i na prostředek náboru rolníků a pracovníků do různých stranických, pracovních a odborových organizací tak, aby byli přivedeni k společenským a politickým činnostem.»\"  Sporty byly v SSSR organizovány v rámci Výboru pro kulturu a sport, který spadal pod vládu. Tento výbor měl pod sebou 36 sportovních klubů a všechny kromě dvou byly spojeny s odborovými svazy. Mezi příklady známých sportovních klubů souvisejících s odborovými organizacemi patřily Locomotiv (železniční pracovníci), Burevestnik (studenti) a Spartak (osoby zaměstnané např. v oblasti zdravotní", "section_level": 2}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "Oficiální sovětská politika životního prostředí vždy přikládala velkou důležitost akcím, při nichž lidské bytosti aktivně zlepšují přírodu. Leninův citát \"Komunismus je sovětská moc a elektrifikace země!\" v mnoha ohledech shrnuje zaměření na modernizaci a rozvoj průmyslu. Během prvního pětiletého plánu z roku 1928 Stalin přistoupil k industrializaci země za každou cenu. Hodnoty jako ochrana životního prostředí a přírody byly zcela ignorovány v boji za vytvoření moderní průmyslové společnosti. Po Stalinově smrti se více zaměřilo na problematiku životního prostředí, ale základní vnímání hodnoty ochrany životního prostředí zůstalo stejné.  Sovětské sdělovací prostředky se vždy věnovaly obrovské rozloze země a prakticky nezničitelným přírodním zdrojům. To vyvolalo pocit, že kontaminace a drancování přírody nebyly problém. Sovětský stát také pevně věřil, že vědecký a technologický pokrok by vyřešil všechny problémy. Oficiální ideologie říkala, že za socialismu by se problémy životního prostředí mohly snadno překonat, na rozdíl od kapitalistických zemí, kde by se zdánlivě nemohly vyřešit. Sovětské úřady měly téměř neochvějné přesvědčení, že člověk může přírodu překonat. Když však orgány v 80. letech musely připustit, že v Sovětském svazu existují ekologické problémy, vysvětlily problémy tak, že socialismus ještě nebyl plně rozvinut; znečištění v socialistické společnosti bylo jen dočasnou anomálií, která by byla vyřešena, kdyby se socialismus vyvíjel.  Černobylská havárie v roce 1986 svět šokovala. Šlo o první velkou nehodu v civilní jaderné elektrárně, která na světe neměla obdoby, kdy bylo do ovzduší uvolněno větší množství radioaktivních izotopů. Radioaktivní dávky se rozptýlily relativně daleko. Hlavním zdravotním problémem po nehodě bylo 4000 nových případů rakoviny štítné žlázy, což však vedlo k relativně nízkému počtu úmrtí (údaje WHO, 2005). Nicméně dlouhodobé účinky nehody jsou neznámé. Mezi další velkou havárii patří kyštymská katastrofa.  Po pádu SSSR se ukázalo, že problémy s životním prostředím jsou větší než jaké sovětské úřady připouštěly. Mezi místa s jasnými problémy patřil poloostrov Kola. Okolo průmyslových měst Mončegorsk a Norilsk, kde se těží např. nikl, byly všechny lesy zabity kontaminací, zatímco severské i jiné části Ruska byly ovlivněny emisemi. Během devadesátých let 20. století se lidé ze západu také zajímali o radioaktivní nebezpečí z jaderných zařízení, vyřazených jaderných ponorek a zpracování jaderného odpadu či vyhořelého jaderného paliva. Na počátku devadesátých let bylo také známo, že Sovětský svaz svážel radioaktivní materiál do Barentsova a Karského moře, což později potvrdil ruský parlament. Havárie ponorky K-141 Kursk v roce 2000 na západě dále přispěla k obavám. V minulosti došlo k nehodám ponorek K-19, K-8 nebo K-129.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sovětský svaz (, \"Sovětskij Sojuz\"), oficiálním názvem Svaz sovětských socialistických republik, zkráceně SSSR (rusky, СССР, \"Sojuz Sovětskich Socialističeskich Respublik\"), byl eurasijský stát se socialistickým zřízením, který existoval v rozmezí let 1922 až 1991 na většině území dřívějšího Ruského impéria.", "tgt_summary": "苏维埃社会主义共和国联盟( ),简称苏联(),是一个存在于1922年至1991年的联邦制社会主义国家,也是当时世界上土地面积最大的国家,涵盖东欧的大部分,以及几乎整个中亚和北亚;陆地与挪威、芬兰、波兰、捷克斯洛伐克、匈牙利、罗马尼亚、土耳其、伊朗、阿富汗、中国、蒙古及朝鲜接壤;而与瑞典、日本、美国及加拿大隔海相望。", "id": 2900126}
{"src_title": "Carl Gustav Jung", "tgt_title": "卡尔·荣格", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí.", "content": "Jako syn protestantského faráře prožíval všechny otcovy pochybnosti spojené s vírou. Jako velmi citlivé dítě se často oddával osobní imaginaci, při níž se pokoušel navázat kontakt s Bohem. Vzhledem k velikému množství duchovních hodnostářů v rodině se předpokládalo, že i jeho dráha půjde v otcových stopách. Poté, co objevil v rané dospělosti filosofii a literaturu, rozhodl se vymanit z rodinné tradice a nechal se zapsat ke studiu lékařství. Po absolutoriu se specializoval v oboru psychiatrie.", "section_level": 2}, {"title": "Působení v Burghölzli.", "content": "V letech 1895–1900 studoval na univerzitě v Basileji a později Curychu. Curyšská univerzita měla svoji klinickou bázi v Burghölzli a Jung se stal jejím lékařem v roce 1900. Ústav vedl Eugen Bleuler, který se zabýval spíše tradičním popisným zkoumáním duševních chorob. V opozici k filosofické psychologii se Jung zabýval experimentální psychologií, v níž odvozoval zákony se stejnou platností jako ve vědě. Se svým spolupracovníkem Franzem Riklinem významně přepracovali Bleulerem používaný asociační test, rozšířili škálu podnětných slov i asociačních párů. Asociační test tak pro Junga představoval bránu k obsahům nevědomých komplexů v lidské psychice. Ve fabulacích duševně nemocných nacházel podobnosti s mýty a tuto shodu chápal jako projev společné základny individuální imaginace a vědomí celé lidské rasy. Studoval mytologii a sbíral materiál přeludů, halucinací a snů pacientů, který se mu zdál pro tuto teorii relevantní.", "section_level": 2}, {"title": "Spolupráce a přátelství s Freudem.", "content": "V určitém slova smyslu se hovoří o vztahu učitele a žáka, avšak spolupráci Junga s Freudem charakterizuje především důvěra a přátelství. Jung se poprvé setkal s Freudem v roce 1907, jejich spolupráce trvala do roku 1912. Pro Freuda znamenal Jung nejinspirativnější prvek jeho psychoanalytického hnutí, především se shodovali ve výzkumech v oblasti hysterie. Freudovská psychoanalýza, která se zaměřovala na sexuální původ neurózy, však připadala Jungovi příliš omezená, přál si pracovat s „trajektorií“ neurózy a jejími implikacemi pro budoucí vývoj pacienta. Stejně tak pojetí komplexu jako jakéhosi homosexuálního rezidua z psychických prožitků raného dětství mu připadalo silně omezující.  Objev fantazií americké spisovatelky Frank Millerové jej přivedl k podvědomým tvořivým imaginacím, mytologickým snům a fantaziím, které měly veskrze neosobní charakter. Subjekt se vrací k archaické mimoslovní formě výrazu. Zatímco pro Freuda byl symbolismus z větší části důsledkem historického a kulturního kontextu, Jung kladl na tyto faktory minimální důraz a zaměřil se na neosobní vrstvu lidské duše, kterou nazval kolektivní nevědomí. Zde se začaly společné cesty rozcházet. V roce 1912 vydal Jung studii \"Symboly proměny\", kde odmítl Freudův přílišný důraz na sexualitu a na příkladě symbolismu vizí Frank Millerové rozšířil pojetí libida jako obecné psychické a životní energie zaměřené na cíl. Freud nebyl schopen přijmout cokoli, co by bylo v neshodě s jeho teorií, kterou už mezitím povýšil na dogma.  Vztah Freuda a Junga neměl jen vědecké, ale i osobní pozadí. Freud se rozhodl Junga adoptovat a „po vzoru patriarchů jej pomazat \"in partibus infidelium\" – v zemi nevěřících“. To později založilo problém, jak se vymanit z otcovské autority, a to zejména ve chvíli, kdy se objevil vztah konkurence. Jung v roce 1911 stanul v čele Mezinárodní psychoanalytické společnosti, kde setrval do roku 1914.", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristika Jungovy hlubinné psychologie.", "content": "Rok 1913 byl pro Junga zlomový. Po sérii apokalyptických snů a vizí rezignoval na přednášky na univerzitě a v roce 1914 se vzdal funkce prezidenta Mezinárodní psychoanalytické společnosti. V tomto období se věnoval převážně práci na svých teoretických studiích, založil úzký kroužek Psychologického klubu, věnoval se soukromé terapeutické praxi, avšak především zdokonalil svoji techniku, jak promlouvat se svým nevědomím. Navázal tak na své rané zážitky z dětské imaginace. Učil se personifikovat fenomény nevědomí, naslouchat jejich hlasu, a tím je vydělovat z bezbřehosti a činit je uchopitelnými vědomím. Došel k postulátu, že v individuální mysli existují prvky, které jí nepatří.", "section_level": 1}, {"title": "Vědomí a nevědomí.", "content": "Jung se snažil zachytit a popsat nějakou praktickou metodiku, jak se člověk může vypořádat se svým nevědomím. Byl si vědom toho, že náboženské filosofie, metafyzické systémy nebo symbolická imaginace pracují s tímto faktem. Psychologické výpovědi mají podle něj stejnou váhu jako výpovědi vědeckého rázu, jakými disponuje například fyzika. Jung v této souvislosti zavedl pojem psychické reality, kterou moderní osvícené pojetí člověka odkazuje mimo skutečnost. Neustále se snažil zdůrazňovat empirickou povahu duševních výpovědí a byl si zároveň vědom, že pro moderní vědecký názor nebude snadné tento fakt přijmout. Poukazoval na nebezpečí plynoucí z oddělení psychického světa od racionalisticky chápané skutečnosti. Na mnoha místech vyslovil předtuchu nebezpečného vlivu nezpracovaných nevědomých archetypů, která se mu splnila druhou světovou válkou.  V těchto úvahách dospěl Jung k podstatnému zjištění, že vědomí a nevědomí se k sobě chovají komplementárně a kompenzačně. Po vzoru matematické vědy vytvořil pojem transcendentní funkce, faktor vědomí a faktor nevědomí tvoří jednu psychickou funkci, podobně jako komplexní číslo určuje poměr jednotlivých komponent. Různé varianty vztahu vědomých a nevědomých faktorů jsou charakteristické pro různé typy duševního onemocnění.  Jung pracoval na koncepci psychologických typů. Zavedl dvojí kategorii povahy podle zaměření libida, introvertní (orientovaná do svého nitra) a extrovertní (orientovaná na vnější svět). Později klasifikaci doplnil o čtyři základní funkce lidské psychiky (myšlení, cit, vnímání, intuice). V této souvislosti hovořil o diferenciaci (rozlišení) jednotlivých funkcí, přičemž nejméně diferencovaná psychická funkce patří u jednotlivce do oblasti osobního nevědomí.", "section_level": 2}, {"title": "Symbolismus nevědomých projekcí.", "content": "V roce 1923 zahájil Jung stavbu věže v Bollingenu, obydlí, které je živoucím důkazem jeho dalšího objevu, psychického středu v lidské duši – Self neboli bytostného Já. Bollingenská věž, kterou psycholog neustále vlastními silami rozšiřoval, nebyla jen místem setkávání s různými osobnostmi, ale především symbolickým vyjádřením osobního růstu k celistvosti kombinací praktické životní orientace a zpracováním snové imaginativní látky. Pracoval přesně v intencích svého zjištění, že projekcí nevědomých obsahů do reality se stávají obsahy viditelné. Stavba tímto překračovala svůj symbolický význam.  Koncem 20. let začal Jung studia alchymistického symbolismu, obracel se ke starým filosofickým mistrům (Mistr Eckhart, Paracelsus, sv. Augustin aj.), zkoumal křesťanství, jeho heretická hnutí a symbolismus, sám se účastnil objevení gnostických svitků z egyptského Nag Hammádí. Na půdě religionistického spolku Eranos se setkal s Mirceou Eliadem, Károlem Kerényim. S Richardem Wilhelmem pracoval na interpretaci Tajemství zlatého květu, esoterického textu čínského taoismu, napsal předmluvu k čínské knize proměn I-ťing.  Veškerou získanou látku a znalosti trvale konfrontoval se svojí praxí psychiatra, jejíž spektrum klientely se pohybovalo od obyčejných pacientů psychiatrického ústavu v Küsnachtu až po známé i zámožné osobnosti (dcera Jamese Joyce, spisovatel Hermann Hesse, dcera Johna D. Rockefellera). Pořádal přednášky, psal články do odborných časopisů, studoval myšlení primitivních afrických kmenů.", "section_level": 2}, {"title": "Bytostné Já (Selbst).", "content": "Na Basilejské univerzitě se v roce 1943 stal řádným profesorem lékařské psychologie, aniž by přerušil svou psychiatrickou praxi. Jeho nadmíru široký záběr vědomostí mu umožňoval vyjadřovat se fundovaně k současnému dění. Často se vracel ke svým textům a přepracovával je ve světle nově nabyté zkušenosti s religiózními a esoterními systémy. Symbolika alchymistických obrazových sérií jej přivedla ke koncepci dvojice archetypů anima a animus, přičemž mužskému světu tvoří nevědomý protějšek anima (ženská část duše) a naopak. Rozvíjením symboliky dochází adepti alchymie ke kontaktu s nevědomím a jejich psychický střed ve vědomém já se přesouvá směrem k Self. Stejnou charakteristiku našel Jung u snové imaginace, což jen podtrhlo teorii o zaměřenosti lidské psychiky na cíl (teleologie), který nazval procesem individuace a ztotožnil s vytvořením psychického středu v bytostném Já. Jako nástroj takto zaměřené terapie použil aktivní imaginaci, při níž klienti často zpracovávali své vize do obrazů, které po vzoru mandal východu zobrazují psychickou celost osobnosti v řádu kosmu.  Jung své myšlenky na vývoj lidské duše neodděloval od biologické evoluce člověka. Nikdy však samostatně netematizoval evoluční teorii a vždy se držel svého psychologického úhlu pohledu. Jako psychologickou nutnost v rámci vývoje lidského myšlení viděl například přijetí čtvrté nevědomé psychické funkce do oblasti psychologie vědomí, takže jej vyhlášení dogmatu o nanebevzetí Panny Marie papežem Piem XII. v listopadu 1950 nijak nepřekvapilo, a to právě s ohledem na nauku o Nejsvětější Trojici. V souvislosti s pojmem synchronicity (nepříčinné spojení dějů) byl dotazován fyzikem Wolfgangem Paulim na možnost analogie při přechodových dějích elementárních částic. Při této příležitosti překročil i některá vědecká paradigmata, když v souvislosti se synchronicitou uvažoval, že psýché nemusí být vázaná na mozek, není lokalizovaná v prostoru nebo že je prostor psychicky relativní.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Jungova práce nebyla přijímána bez výhrad. Před moderní vědou musel trvale dokazovat empirickou povahu svých zjištění a byl často obviňován z esoterismu. Z opačné strany jej například židovský filosof Martin Buber kritizoval za přílišné zatemňování Boha gnostickou spekulací. Častá výtka teologů směřuje k psychologizujícímu pojetí Boha, který jako autonomní psychický obsah nemá žádnou realitu mimo lidskou psýché. K této výtce se Jung vyjadřoval mnohoznačně, vždy se zřetelem na své psychologické zaměření. V korespondenci s anglickým dominikánem Victorem Whitem došlo navzdory veškerým sympatiím k neshodě okolo otázky \"privatio boni\". Zlo podle Junga patří do celku skutečnosti a nelze je redukovat na pouhý nedostatek dobra, a i zde nacházel pro tvrzení psychologické zdůvodnění.", "section_level": 1}, {"title": "Pokračování Jungových myšlenek.", "content": "Jungova analytická psychologie je obecně použitelná a neomezuje se pouze na určité psychologické typy, nýbrž respektuje jakoukoliv povahu člověka. Získala si celou řadu ctitelů a žáků, kteří pokračovali v Jungově díle. V roce 1948 byl založen Institut C. G. Junga jako reakce na vzrůstající zájem o rozvíjení a spolupráci na myšlenkách analytické psychologie. Jung si byl vědom faktu, že jeho objevy jej překročily a z analytické psychologie se stalo hnutí. Dnes se institut orientuje jako tréninkové centrum analytiků a psychoterapeutů, slouží jako místo k setkávání studentů, vědců a učitelů. Obdobně v Londýně byla založena Společnost pro analytickou psychologii. V Brně zas Česká společnost pro analytickou psychologii (ČSAP). Lokální společnosti zastřešuje The International Association for Analytical Psychology. V žebříčku nejcitovanějších psychologů mu autor pořadí přiřadil 23. místo.", "section_level": 1}, {"title": "Socionika.", "content": "Jungovy výzkumy položily základ typologii osobnosti zvané socionika. V 60. letech 20. století ji vytvořila litevská socioložka Aušra Augustinavičiute. Socionika je dodnes používanou metodou.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Dne 14. února 1903 si vzal za manželku Emmu Rauschenbachovou (30. března 1882 – 27. listopadu 1955), která pocházela z průmyslnické rodiny v Schaffhausenu.  Měli spolu pět dětí:  Za svého působení v Burghölzli navázal Jung mimomanželský poměr se Sabinou Spielreinovou. Tato inteligentní ruská židovka studovala v Curychu medicínu a k Jungovi si během psychoanalýzy (přenosu) vytvořila silný citový, v některých ohledech až bizarní vztah. Když na tento neetický poměr přišel Eugen Bleuler, byl Jung z léčebny v Burghölzli propuštěn.  Carl Gustav Jung zemřel 6. června 1961 v Küsnachtu a je zde pochován v rodinném hrobě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carl Gustav Jung (26. července 1875 Kesswil, Švýcarsko – 6. června 1961 Küsnacht, Švýcarsko) byl švýcarský lékař a psychoterapeut, zakladatel analytické psychologie. Jeho přínos psychologii spočívá v pochopení lidské psychiky na pozadí světa snů, umění, mytologie, náboženství a filosofie. Měl významný podíl na zkoumání příčin a léčbě schizofrenie.", "tgt_summary": "卡尔·古斯塔夫·荣格(Carl Gustav Jung,1875年-7月26日-1961年-6月6日),瑞士心理学家、精神科医师,分析心理学的创始者。", "id": 2422976}
{"src_title": "Latina", "tgt_title": "拉丁语", "src_document": [{"title": "Latinská abeceda.", "content": "Prapůvod latinky je v souhláskovém fénickém písmu, ze kterého vzniklo hláskové řecké písmo (alfabeta). Obyvatelé Latia své písmo odvodili z etruského písma, které si vytvořili pod vlivem alfabety sousední Etruskové. Původní latinská abeceda měla 20 písmen: A, B, C, D, E, F, H, I, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, T, V, X.  Některá písmena označovala dvě odlišné hlásky, proto se později začala používat další písmena: G dříve psané pomocí C, J psané pomocí I a U psané jako V. Velmi vzácné je písmeno K běžně psané C. Písmena Y a Z se používají pouze ve slovech přejatých z řečtiny pro přepis ypsilonu a zéty. Pro dvojhlásky AE a OE se někdy používají ligatury Æ a Œ.  Délka samohlásky se označuje zpravidla jen u didaktických textů (např. ve slovníku) pomocí diakritického znaménka v podobě vodorovné čárky na hláskou: Ā značí dlouhé á. V případě potřeby se značí i krátká samohláska obloučkem: Ă.  Ve starověkém Římě se používala jen majuskule, minusky (malá písmena) vznikly až ve středověku. Dnes se malá písmena běžně používají, velké písmeno se píše na začátku věty a u vlastních jmen a slov od nich odvozených. V klasické latině také nebyla běžná interpunkční znaménka. Na latinský pravopis mohou mít vliv také místní či oborové zvyklosti.", "section_level": 1}, {"title": "Různé typy latinského jazyka.", "content": "Latina, jazyk používaný po více než tisíc let, se vyvíjel a dnes se třídí do několika skupin podle vývoje a sféry použití. Tyto skupiny však nejsou často mezi sebou přesně vymezitelné.", "section_level": 1}, {"title": "Výslovnost.", "content": "V dlouhé historii, kdy latina již nebyla národním jazykem, ale mezinárodním, církevním a odborným, se výslovnost latiny v jednotlivých zemích odlišila. Kromě toho, že výslovnost některých hlásek se přibližuje výslovnosti nejbližší podobné hlásky vyskytující se v jazyce mluvčího (např. české, německé a anglické „r“, otevřenost samohlásek atd.), se liší například výslovnost \"c\" před \"e\", \"i\", \"y\", \"ae\", \"oe\" nebo \"eu\" (v české latině se \"c\" v těchto případech čte tradičně jako \"c\", v jiných verzích latiny častěji jako \"č\"), obdobně \"g\" před uvedenými samohláskami se v některých verzích latiny čte jako \"dž\", zatímco v české latině se \"g\" čte vždy jako \"g\". V některých verzích latiny se \"s\" v některých pozicích čte jako \"z\".  O výslovnosti v jednotlivých historických fázích se vedou odborné spory, předpokládá se však, že původně bylo písmo důsledněji hláskové (tedy například \"Cicero\" mohl být původně čten jako \"Kikero\").  Jinak se latinský zápis hlásek velmi podobá českému s těmito odlišnostmi:  Dvojslabičná slova mají přízvuk na první slabice. Víceslabičná slova mají přízvuk na předposlední slabice, pokud je tato slabika dlouhá přirozeně nebo polohou, jinak na třetí slabice od konce. Přirozeně dlouhá slabika je taková, která obsahuje dlouhou samohlásku nebo dvojhlásku. Slabika je dlouhá polohou, jestliže po krátké samohlásce následuje skupina nejméně dvou souhlásek. Přízvuk ani délka se běžně v textu neoznačuje, v učebnicích a slovnících se délka značí vodorovnou čárkou nad písmenem (tzv. macron - např. ā; krátká slabika se značí obloučkem, tzv. breve, např. ă) a přízvuk šikmou čárkou (stejnou, jaká se používá v českých dlouhých samohláskách).", "section_level": 1}, {"title": "Latinská gramatika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Latinské pády.", "content": "Latina má na rozdíl od češtiny pouze 6 pádů.", "section_level": 2}, {"title": "Substantiva.", "content": "Je latinský název pro podstatná jména. Substantiva jsou rozdělena do pěti deklinací. O zařazení do příslušné deklinace rozhoduje koncovka genitivu singuláru.", "section_level": 2}, {"title": "Adjectiva.", "content": "Adjektiva (přídavná jména) se skloňují ve shodě se substantivem podle první a druhé nebo podle třetí deklinace. Stupňování se provádí standardními koncovkami, případně nepravidelně, např.: \"bonus, melior, optimus\" (dobrý, lepší, nejlepší), \"malus, peior, pessimus\" (špatný, horší, nejhorší).", "section_level": 2}, {"title": "Verba.", "content": "\"Verba\" je latinský název pro slovesa. Pravidelná latinská slovesa jsou rozdělena do čtyř konjugací. O zařazení do příslušné konjugace rozhoduje koncovka aktivního infinitivu. V latině jsou stejně jako v češtině tři osoby a dvě čísla: singulár a plurál. Rozlišují se časy: přítomný prézens, minulé: perfektum, imperfektum, plusquamperfektum a budoucí futurum I, futurum II. Dále se rozlišují způsoby: indikativ (oznamovací), konjunktiv, imperativ (rozkazovací) a infinitiv a dva rody: aktivum a pasivum. Rozdíl mezi perfektem a imperfektem odpovídá rozdílu mezi dokonavým a nedokonavým videm. Plusquamperfektum a futurum II vyjadřuje děj předcházející. Konjunktiv je způsob, který se v češtině nevyskytuje, často se překládá kondicionálem (podmiňovacím způsobem), který se naopak nevyskytuje v latině.  Ve slovníku bývají uvedeny čtyři tvary slovesa, které umožňují podle vzorů odvodit všechny ostatní tvary. Například: První dva tvary, první osoba singuláru indikativu prézentu aktiva (chválím) a infinitiv prézentu aktiva (chválit), slouží k určení konjugace a prézentního kmene (\"laud-\"). Třetí tvar je první osoba singuláru indikativu perfekta aktiva (pochválil jsem) a určuje kmen pro tvary perfekta (\"laudāv-\"). Poslední tvar je supinum, od kterého se odvozují tvary pasiva (kmen \"laudāt-\").  Někerá slovesa mají kmeny utvořené nepravidelně, například sloveso \"ferō, ferre, tulī, lātum\" (nést). Deponentní slovesa mají pouze tvary pasiva, které však mají význam činného rodu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Latina (\"lingua latina\") je italickým jazykem z indoevropské rodiny jazyků, kterým se mluvilo ve starověkém Římě. Přestože je považována za mrtvý jazyk, stále si udržuje svůj význam.", "tgt_summary": "拉丁语(,),是印欧语系的意大利语族语言,于古罗马广泛使用,至少可追溯至罗马帝国的奥古斯都皇帝时期,当时所使用的书面语称为「古典拉丁语」。拉丁语是最早在拉提姆地区(今意大利的拉齐奥区)和罗马帝国使用的语言之一。虽然现在拉丁语通常被认为是一种死语言,但仍有少数基督宗教神职人员及学者可以流利地使用拉丁语。罗马天主教传统上用拉丁语作为正式会议的语言和礼拜仪式用的语言,此外,许多西方国家的大学仍然提供有关拉丁语的课程。", "id": 1344558}
{"src_title": "Kanada", "tgt_title": "加拿大", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název \"Canada\" pochází z řeči prvních národů – konkrétněji kmene Huronů – a zní \"kanata\" a do češtiny jej lze přeložit jako „vesnice“, „uskupení vesnic“ či „osídlení“. V roce 1535 použili indiáni toto slovo pro označení osady Stadacona v rozhovoru s Jacquesem Cartierem. Ten je potom začal používat pro označení oblasti okolo své osady – dnes již jako část Québec City. Od roku 1547 se toto označení začalo objevovat na mapách jako označení rozsáhlé okolní oblasti. Tedy původní označení, Nová Francie, se přestávalo používat a \"Canada\" byl název území", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie do 20. století.", "content": "Archeologické studie datují první lidské osídlení do doby před cca 26 000 lety v případě severního Yukonu a před cca 9 500 lety v případě jižního Ontaria. První evropské osídlení založili na kanadském území Vikingové okolo roku 1000 v L'Anse aux Meadows, to však existovalo pouze krátce a z dlouhodobého hlediska nemělo žádný význam. Kanada (resp. její východní pobřeží) byla pro Evropu znovu objevena na přelomu 15. a 16. století výzkumnou plavbou Johna Cabota (1497), další výpravy sem podnikli Jacques Cartier (1534) a další. První dlouhodobé evropské osídlení zde založili Francouzi. Šlo", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Kanada vstoupila do první světové války automaticky vyhlášením války Velkou Británií a vyslala na evropská bojiště kontingent složený převážně z dobrovolníků. Ztráty však byly natolik těžké, že pro doplnění kanadských sil v roce 1917 musel premiér Robert Borden vypsat povinné odvody do armády.  V roce 1919 Kanada v rámci dalšího osamostatňování sama za sebe vstoupila do Společnosti národů a v roce 1931 Westminsterský statut potvrdil její nezávislost. Velká hospodářská krize na přelomu 20. a 30. let zasáhla i Kanadu.  Před druhou světovou válkou Kanada podporovala politiku appeasementu vůči Německu, po přepadení Polska pak její premiér William Lyon Mackenzie King prosadil v kanadském parlamentu vyhlášení války (10. září). Během války došlo k obrovskému rozvoji válečného průmyslu, Kanada zásobovala jeho produkty nejen Velkou Británii, ale i USA a SSSR. Její pozemní jednotky byly nejdříve dislokovány převážně ve Velké Británii, později se účastnily válečných operací. Obchodní i válečné loďstvo hrálo enormně významnou roli v bitvě o Atlantik.  V roce 1949 se do té doby formálně nezávislé Dominium Newfoundland připojilo ke Kanadě jako její 10.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Kanadské území zahrnuje severní část Severní Ameriky. Na severu k němu patří řada arktických ostrovů zasahující až k Severnímu ledovému oceánu. Na severovýchodě jsou tyto ostrovy úzkými průlivy odděleny od dánského Grónska. Kanada reklamuje od roku 1925 své právo na část Arktidy mezi 60 a 141° západní délky, tyto nároky však neuznávají všechny státy. Na východě je pobřeží Atlantiku, na jihu dlouhá hranice s USA (postupně od východu jde o státy Maine, New Hampshire, Vermont, New York, Pensylvánie, Ohio, Michigan, Wisconsin, Minnesota, Severní Dakota, Montana, Idaho a Washington) a na západě pacifické pobřeží a dlouhá hranice s americkým státem Aljaška. Od New Yorku po Minnesotu tvoří hranici s USA systém Velkých jezer a s ním související řeky.  Hustota osídlení kanadského území je 3,26 obyvatel/km2 (jedna z nejnižších na světě), ale rozmístění obyvatelstva je velmi nerovnoměrné. Většina obyvatel je soustředěna v jižní a východní části země, zejména ve 160 km dlouhém pásu okolo amerických hranic a v koridoru Québec-Winsdor. Nejsevernějším trvale osídleným místem Kanady (a světa) je CFS Alert (stanice kanadských sil Alert) na severním výběžku Ellesmerova ostrova, 450", "section_level": 1}, {"title": "Vláda a politika.", "content": "Kanada je konstituční monarchií, jejíž hlavou je Alžběta II., královna Velké Británie. Královniným zástupcem v Kanadě je generální guvernér. Kanada je též parlamentní zastupitelská demokracie s federálním uspořádáním a silnými demokratickými tradicemi.  Kanadská ústava vytváří právní rámec existence země, skládá se z psaného obsahu a nepsaných tradic a konvencí. Její základ je obsažen v \"Zákoně o britské Severní Americe\" z roku 1867 („British North America Act 1867“, resp. „Constitution Act 1867“). Říká, že Kanada má ústavu podobnou principům Spojeného království a rozděluje moc mezi federální a provinční vlády. Zahrnuje tzv. \"Kanadskou chartu práv a svobod\" („Canadian Charter of Rights and Freedoms“) zaručující základní práva a svobody, jež v obecném měřítku nemohou být potlačeny žádnými legislativními nebo procedurálními kroky na žádné z úrovní vlády. Federálnímu parlamentu a provinčním správám nicméně umožňuje na pět let některé její další části potlačit.  Funkce premiéra náleží vůdci strany, jež získá důvěru většiny dolní komory kanadského parlamentu. Generální guvernér zastupující královnu formálně jmenuje vládu i premiéra. Podle konvencí však volbu premiéra respektuje. Kanadská vláda tradičně sestává ze členů strany prvního ministra, jež mají křeslo v parlamentu, většinou v dolní sněmovně. Její členové jsou vázáni přísahou ke Královnině tajné radě pro Kanadu a stávají se ministry britské koruny. Premiér má širokou politickou moc především při jmenování dalších vysokých úředníků. Současnou generální guvernérkou je od roku 2017 Její Excelence Julie Payetteová, současným premiérem je od roku 2015 vůdce Kanadské Liberální strany Justin Trudeau.  Kanadský parlament je složen ze dvou komor, z volené dolní komory parlamentu, sněmovny lidu, a jmenovaného senátu. Každý ze členů sněmovny lidu je volen většinovým volebním systémem. Všeobecné volby vypisuje generální guvernér na žádost předsedy vlády. Nové volby musí být vypsány do pěti let od posledních voleb. Členové senátu, jejichž křesla jsou přidělována na regionálním základě, jsou vybírání premiérem a formálně jmenováni generálním guvernérem. Svou funkci pak zastávají až do věku 75 let.  Čtyřmi hlavními kanadskými politickými stranami jsou Conservative Party of Canada (Konzervativní strana Kanady), Liberal Party of Canada (Liberální strana Kanady), New Democratic Party (Nová demokratická strana) (NDP) a „Bloc Québécois“ (Quebecký blok). Současná (červen 2017) vláda je sestavena liberální stranou (vládne od roku 2015). Menší strany jako Green Party of Canada (Strana zelených) a další strany zastoupení v parlamentu nemají.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční vztahy.", "content": "Kanada má úzké zahraniční vztahy s USA, s nimiž má nejdelší nebráněnou hranici na světě, nebo např. společnou leteckou obranu (NORAD). Obě země spolu často kooperují jak na politické, tak i vojenské úrovni a jejich ekonomiky jsou velmi úzce provázané (vizte také Severoamerická unie). Mimo to má Kanada nadstandardní vztahy s Velkou Británií a Francií, dvěma bývalými imperiálními mocnostmi, které hrály nezastupitelnou roli při jejím vzniku – je členem Commonwealthu a La Francophonie. S", "section_level": 2}, {"title": "Kanadské ozbrojené síly.", "content": "Kanada je jedním ze zakládajících členů NATO. V současné době disponuje 62 000 vojáky a 26 000 rezervisty. Kanadské ozbrojené síly sestávají z armády, námořnictva a vzdušných sil. Disponují 1400 obrněnými vozidly, 34 válečnými plavidly a 861 letadly.  Ve své historii se Kanada kromě mírových misí OSN přímo účastnila i válečných", "section_level": 2}, {"title": "Územní uspořádání.", "content": "Kanada je složena z deseti provincií a tří teritorií. Provincie jsou Alberta, Britská Kolumbie, Manitoba, Nový Brunšvik, Newfoundland a Labrador, Nové Skotsko, Ontario, Ostrov prince Edwarda, Québec a Saskatchewan. Teritoria jsou Severozápadní teritoria, Nunavut a Yukon. Provincie mají vysoký stupeň autonomie, teritoria poněkud menší. Obojí disponují vlastními provincionálními (resp. teritoriálními) symboly, viz seznam kanadských provinciálních a teritoriálních symbolů.  Provincie jsou zodpovědné za většinu státních sociálních programů v Kanadě (viz zdravotní péče v Kanadě, vzdělávací systém v Kanadě a sociální dávky v", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Kanada je jedním z nejbohatších států světa s vysokými příjmy na jednoho obyvatele. Životní úroveň v zemi je tak velmi vysoká. Jedná se o člena OECD a skupiny G8. Její ekonomika je tržní a ač více regulovaná než v sousedních Spojených státech, méně regulovaná než ve většině evropských států. Tradičně má nižší hrubý domácí produkt na obyvatele než její jižní soused (bohatství je však rozděleno rovnoměrněji), také však vyšší než velké rozvinuté západoevropské ekonomiky. V minulém desetiletí její ekonomika celkově rychle rostla a země si zachovala nízkou nezaměstnanost. V roce 2006 byla nezaměstnanost 6,3 % což je nejlepší výsledek za posledních 30 let. Nejvyšších hodnot naopak dosahuje na Newfoundlandu a Labradoru a to okolo 14,5 %.  V minulém století růst výroby, těžby a služeb přeměnil ekonomiku ze zemědělsky zaměřeného státu na především urbanizovaný průmyslový stát. Stejně jako v ostatních zemích rozvinutého světa v kanadské ekonomice dominuje sektor služeb, jež zaměstnává tři čtvrtiny Kanaďanů. Mezi rozvinutými zeměmi je však Kanada neobvyklá v míře důležitosti primárního sektoru", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle posledního sčítání lidu z roku 2001 měla Kanada 30 007 094 obyvatel, populaci na počátku roku 2011 odhaduje Statistický úřad na 33,5 milionu obyvatel. Většinu růstu zajišťuje imigrace, menší část porodnost. Osídlení je zřetelně nerovnoměrné, velká část obyvatelstva žije poblíž východního pobřeží či do 160 km od americké hranice. Velké nahuštění obyvatelstva se nachází zejména v koridorech Québec-Windsor, Calgary-Edmonton a v oblasti Lower Mainland. Naopak obrovská teritoriální území na severu jsou osídlena velice řídce. Statistický úřad odhaduje počet obyvatel v roce 2025 na 40 milionů, v roce 2050 je počet obyvatel odhadován na více než 55 milionů.", "section_level": 1}, {"title": "Etnické složení.", "content": "Kanada je etnicky velice různorodá. Dle sčítání z roku 2001 zde existuje 34 etnických skupin, k nimž se hlásí minimálně 100 000 obyvatel. Řada obyvatel (zejména francouzsky mluvících) navíc o sobě mluví jako o Kanaďanech i jako o např. Francouzích a ve sčítání udávají obě tato etnická zařazení.  Největší etnické skupiny jsou Kanaďané (39,4 %), Angličané (20,2 %), Francouzi (15,8 %), Skotové (14,0 %), Irové (12,9 %), Němci (9,3 %), Italové (4,3", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství v Kanadě.", "content": "Většina obyvatel Kanady (67,3%) se hlásí ke křesťanství. Nejsilnější křesťanskou církví je římskokatolická církev, ke které se hlásí 43,6 % obyv. Působí tam i početné diecéze východních katolíků, z celkem 7 církví: arménští katolící, chaldejští katolící z Iráku, maronité, řeckokatolíci-melchité, ukrajinští řeckokatolíci, rumunští řeckokatolíci, slovenští řeckokatolíci. Mají celkem 251 500 věřících a část z 36 000 arménských katolíků a část z 6 200 rumunských řeckokatolíků mají diecéze pro", "section_level": 2}, {"title": "Jazyky.", "content": "Kanada je multikulturní země mnoha jazyků. Na federální úrovni se od roku 1969 profiluje jako dvojjazyčná, úřední řeči jsou angličtina (mateřský jazyk 59,7 % obyvatel) a francouzština (mateřský jazyk 23,2 % obyvatel). Jeden z těchto jazyků ovládá 98,5 % obyvatel (jen angličtinu 67,5 %, jen francouzštinu 13,3 % a oba jazyky 17,7 %). Znalost jednoho z jazyků je podmínka k udělení občanství žadatelům z jiných zemí. Angličtina je mateřskou řečí většiny obyvatel všech provincií s výjimkou Québecu a ve dvou ze tří teritorií: Yukonu a Severozápadních teritoriích. (Poznámka: Při pohledu do etnických statistik je třeba si uvědomit, že fakt, že se někdo hlásí k francouzské národnosti, ještě neznamená, že nutně má za mateřský jazyk francouzštinu, u dalších etnik – Irů a Skotů – se takto nedá", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Kanadská kultura představuje velmi nesourodou směs různých tradic a kultur. Přetrvávají v ní zbytky tradice původních obyvatel (Indiánů a Eskymáků), tradice přistěhovalců, hlavně Francouzů, Irů a Skotů a Angličanů. V moderní době je velice silný vliv americké kultury a amerických médií, zejména na anglicky mluvící část Kanaďanů. V tomto kontextu se mluví o tom, že některé oblasti kultury jsou pro obě země společné. Tvorba a přetrvávání kanadských zvyků a kulturních počinů jsou ovlivňovány a podporovány federálními programy, zákony a institucemi i na úrovni provincií a nižších celků. Na federální úrovni hrají významnou roli Canadian Broadcasting Corporation (CBC), National Film Board of Canada (NFB), a Canadian Radio-television and Telecommunications Commission (CRTC).  Jelikož je Kanada geograficky rozsáhlá a etnicky velice diverzifikovaná oblast, existují zde obrovské kulturní rozdíly mezi provinciemi i nižšími regiony. Kanadská kultura je zároveň stále ovlivňována současnou imigrací lidí z celého světa. Mnozí Kanaďané si tohoto multikulturalismu velice cení a považují ho za hlavní klad a přednost kanadské kultury celkově.  Nejslavnějším kanadským architektem je Frank Gehry. CN Tower v Torontu je nejvyšší věží na západní polokouli, s výškou 553 metrů. Nejvyšším mrakodrapem v Kanadě je First Canadian Place v Torontu postavený v roce 1975, druhým nejvyšším je Scotia Plaza tamtéž. V roce 1992 byl v Torontu postaven komplex Brookfield Place, jehož součástí je i národní hokejová síň slávy. K nejvýznamnějším stavbám dějin brutalismu bývá řazen projekt Habitat 67 izraelsko-kanadského architekta Moše Safdieho. Jde o experimentální obytný objekt v Montrealu připravený u příležitosti světové výstavy Expo 67. Ze starších stylů bývá ceněna empírová Montréalská radnice, první budova v Kanadě postavená v roce 1878 výhradně pro městskou správu, nebo novogotické stavby Bazilika Notre-Dame v Montréalu a zámeček Casa Loma v Torontu. Produktem historismu je i Château Frontenac v Québecu. Rideau Hall v Ottawě je oficiální rezidencí generálního guvernéra Kanady. Na seznam Světového dědictví UNESCO byla zapsána lokalita L'Anse aux Meadows, kde manželé Helge a Anne Ingstadovi nalezli v roce 1960 pozůstatky vikinského osídlení, které zde krátkodobě existovalo okolo roku 1000. Předpokládá se, že by se mohlo jednat o legendární Vinland Leifa Erikssona. Na seznamu Světového dědictví je i historické jádro Québecu, přístavní město Lunenburg (jako unikátní příklad britské dřevěné koloniální architektury v Severní Americe) a rybářská osada Red Bay na Labradoru. Z technických památek je na seznamu Rideau Canal, vodní kanál, spojující hlavní město Kanady, Ottawu, s městem Kingston u pobřeží jezera Ontario.  Ke známým malířům patřili Philip Guston a Jean-Paul Riopelle. Skalní malby v Provincial Parku byly zapsána na seznam Světového dědictví UNESCO. Lidové umění reprezentují kameny Inukšuk, které tradičně vytvářejí Eskymáci na severoamerickém pobřeží Severního ledového oceánu.  Nobelovu cenu za literaturu získali Alice Munroová a Saul Bellow. Ke známým autorům patřili i Margaret Atwoodová, Yann Martel (narozen ve Španělsku) či Lucy Maud Montgomeryová. Především prózou \"Anglický pacient\" získal mezinárodní slávu Michael Ondaatje (narozen na Srí Lance). V oblasti science fiction patří k významným autorům A. E. van Vogt.  Významným hudebním skladatelem je Howard Shore, který se proslavil zejména v oblasti filmové hudby, je mj. autorem hudby k filmové trilogii \"Pán prstenů\". Jako sólový klavírista v oblasti vážné hudby se prosadil Glenn Gould. V jazzu to byl skladatel Oscar Peterson. Kanaďané se jako i jiní Anglosasové poměrně hodně prosazují i v globální populární a rockové hudbě. Průkopníky v tom byli Leonard Cohen, Paul Anka a Neil Young a kapely Steppenwolf, The Band, The Guess Who a Rush (hudební skupina). Později uspěli také Celine Dion, Bryan Adams, Alanis Morissette, Sebastian Bach jakožto člen skupiny americké Skid Row (americká hudební skupina) a Shania Twain. V současnosti mají značný úspěch skupiny Nickelback, Arcade Fire, Sum 41, Three Days Grace, Tokyo Police Club, Billy Talent a Simple Plan. Jako sólisti v soušasnosti uspěli Avril Lavigne, Nelly Furtado či Michael Bublé, Justin Bieber, Drake (umělec), The Weeknd a Shawn Mendes. Kritiky byla vždy velmi oceňována Joni Mitchellová či představitelka \"keltské\" hudby, harmonikářka Loreena McKennittová. Jako hudební producent se prosadil David Foster.  Kanaďané se tradičně prosazují i v Hollywoodu a v amerických televizních produkcích, které jim jsou schopné zajistit globální popularitu (kanadský film a televize méně). Hvězdami Hollywoodu byla ještě v němé éře Marie Dresslerová a Norma Shearerová. V éře klasického Hollywoodu to byla Mary Pickfordová. Později se hvězdami pláten stali Jim Carrey, Christopher Plummer, Michael J. Fox, Mike Myers, Keanu Reeves (narozen v Libanonu), Donald Sutherland či Leslie Nielsen. \"Krotitelé duchů\" proslavili Dana Aykroyda, \"Kokosy na sněhu\" Johna Candyho, série \"Vřískot\" Neve Campbellovou. Nedávno proslavili snímky \"Sherlock Holmes\" Rachel McAdamsovou, \"X-men\" Ellen Pageovou, \"Matrix\" Carrie-Anne Mossovou. V seriálu \"Pobřežní hlídka\" se proslavila Pamela Andersonová, v seriálu \"Ztraceni\" Evangeline Lilly, v seriálu \"24 hodin\" Elisha Cuthbertová a Kiefer Sutherland (narozen v Anglii), v kultovním sci-fi \"Star Trek\" William Shatner, v sitcomu \"Jak jsem poznal vaši matku\" Cobie Smuldersová, seriálu \"Castle\" Nathan Fillion a Stana Katic, v seriálu \"Beverly Hills 90210\" Jason Priestley. K nejmladším kanadským hvězdám, které se prosadili v Americe, patří Ryan Gosling. Z režisérů se v Hollywoodu prosadili James Cameron a David Cronenberg. K průkopníkům filmu patřil Mack Sennett. Naopak v Kanadě povětšinou tvoří Atom Egoyan (narozen v Egyptě), Denis Villeneuve, Denys Arcand či Paul Haggis. V americké televizi je známé jméno producenta a scenáristy Davida Shorea, tvůrce seriálu \"Dr. House\" či \"Směr jih\".  Legendou tzv. nového cirkusu je sdružení Cirque du Soleil, jeho ústřední postavou byl Guy Laliberté. Celosvětově známou modelkou je Linda Evangelista.", "section_level": 1}, {"title": "Věda.", "content": "Jako rodilí Kanaďané přebírali Nobelovu cenu za fyziku Arthur B. McDonald, Willard Boyle (též občan USA), Bertram Brockhouse, Richard Taylor, Arthur B. McDonald, Donna Stricklandová a James Peebles. V Kanadě se narodili také nositelé Nobelovy ceny za chemii Rudolph A. Marcus (též občan USA), Sidney Altman, Henry Taube a William Giauque (též občan USA). Krom toho toto ocenění získali i naturalizovaní Kanaďané Michael Smith (narozen v Anglii), John Charles Polanyi (narozen v Německu) a Gerhard Herzberg (narozen v Německu). Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství získali Kanaďané Ralph M. Steinman, David H. Hubel (též občan USA), Charles B. Huggins (též občan USA) a Frederick Banting. Navíc také dva muži, kteří získali kanadské občanství až v průběhu života: Jack W. Szostak (narozen v Anglii) a John James Rickard Macleod (narozen ve Skotsku).  Naturalizovaným Kanaďanem byl také slavný vynálezce telefonu Alexander Graham Bell (narozen ve Skotsku). Velmi rozvinutá je v Kanadě již tradičně počítačová věda, Kanaďany byli vynálezce jazyka Java James Gosling, jazyka Unix Brian Kernighan, jazyka APL Kenneth Iverson, jazyka Awk Alfred Aho", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Kanadskými oficiálními národními sporty jsou lední hokej (zimní sport) a lakros (letní). Zejména hokej je národní kratochvíle a nejpopulárnější sport v zemi (v roce 2004 bylo v zemi 1,64 miliónů lidí aktivně hrajících hokej). Sedm kanadských týmů se účastní NHL (Toronto Maple Leafs, Montreal Canadiens, Vancouver Canucks, Ottawa Senators, Calgary Flames, Edmonton Oilers a Winnipeg Jets). Další oblíbené sporty jsou kanadský fotbal a curling. Široce rozšířené jsou i golf, baseball, lyžařské sporty, fotbal, volejbal a basketbal, byť spíše na soukromé úrovni, profesionální soutěže už tak populární nejsou. V roce 2010 se ve Vancouveru pořádaly zimní Olympijské hry.  Kanadským národním sportem je lední hokej. Nejslavnější kanadští hokejisté patří i k nejslavnějším hokejistům všech dob: Wayne Gretzky, Mario Lemieux, Gordie Howe, Sidney Crosby, Bobby Orr, Mark Messier, Maurice Richard,", "section_level": 1}, {"title": "Statistické údaje.", "content": "Údaje z roku 2006.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kanada (\"Canada\", výslovnost v angličtině a ve francouzštině) je rozlohou druhá největší země světa, rozkládající se v severní části Severní Ameriky. Hraničí se Severním ledovým oceánem (sever), Atlantikem (východ), USA (jih a severozápad) a Tichým oceánem (západ).", "tgt_summary": "加拿大(英语、法语:Canada,IPA读音:(英)(法))为北美洲国家,西抵太平洋,东至大西洋,北滨北冰洋,东北方与丹麦领地格陵兰相望,东部与圣皮埃尔和密克隆相望,南方及西北方与美国接壤。加拿大的领土面积达998万4670平方公里,为全球面积第二大国家。加拿大素有「枫叶之国」的美誉,渥太华为该国首都。加拿大被《福布斯》列于2020年退休宜居国的名单中。", "id": 2670947}
{"src_title": "Kaliningradská oblast", "tgt_title": "加里宁格勒州", "src_document": [{"title": "Geografická poloha.", "content": "Celá oblast se vyznačuje jemně zvlněným nížinným charakterem s morénovými pahorkatinami. Nejvyšší kopce nepřevyšují 230 m n. m. Mezi největší řeky patří Pregola, protékající Kaliningradem, a Němen, který tvoří přírodní hranici s Litvou. Dále protékají územím menší řeky Węgorapa a Instruč, které na svém soutoku tvoří právě řeku Pregolu, a Lava, která je její levý přítok. Na severu se nachází Kurský záliv, který od Balského moře dělí tzv. Kurská kosa. Jedná se o poloostrov dlouhý cirka 100 km a široký jen od 400 m do 3,8 km. Jihovýchod oblasti jsou hustě zalesněné. Nachází se zde největší lesní porost (250 km2) tzv. Romincké vřesoviště (rusky Červený les) a ledovcové Vištyterské jezero. Na západě ční do Baltského moře Sambijský poloostrov, kde se nachází největší světové zásoby jantaru. Jih pobřeží je lemován Viselským zálivem, který je taky od vlastního moře oddělen kosou. V tomto případě se jedná o tzv. Viselskou kosu (délka 60 km, šířka 600 m až 2 km).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Středověk a starší novověk.", "content": "Původně byla Kaliningradská oblast obydlená lidem Sembů, kteří patřili mezi kmeny starých Prusů. Zalesněná a bažinatá země, obývaná těmito roztroušenými a politicky nejednotnými kmeny, byla do roku 1283 dobyta Řádem německých rytířů. Křižáci založili v roce 1255 na počest českého krále Přemysla Otakara II. město Královec (německy \"Königsberg\", dnešní Kaliningrad), který se stal hlavním sídlem. Do oblasti se začali proudit němečtí osadníci, kteří postupně Prusy asimilovali. Albrecht Braniborský nechal řád v roce 1525 sekularizovat, a založil tak Pruské vévodství. V roce 1618 došlo k personální unii Pruska s Braniborskem a oblast se později stala součástí Pruského království pod vládou Hohenzollernů. Po prvním dělení Polska (1772) vznikla provincie Východní Prusko (\"Ostpreußen\"), která přetrvala až do roku 1945.", "section_level": 2}, {"title": "Od 19. století do roku 1945.", "content": "V roce 1871 vzniklo Německé císařství a Východní Prusko bylo jeho nejvýchodnější území. První světová válka zasáhla jeho východní oblasti v letech 1914–1915, kdy byly dobyty ruskými vojsky a dnešní Nestěrov (německy \"Stallupönen\") byl při bojích těžce poničen. Po roce 1919 byla celá oblast oddělena od samotného Německa tzv. polským koridorem, který zaručoval nově vzniklému Polsku přístup k moři. Následně bylo území severně od řeky Němen včetně významného přístavu Klaipeda (německy \"Memel\") dáno pod mezinárodní správu a nakonec se stalo v roce 1924 součástí Litvy. Ztráta přístavu a oddělení od vlastního státu se na místní ekonomice podepsaly velice negativně.  S nástupem nacismu přestaly oficiálním místům vyhovovat názvy sídel, které vznikly z původních pruských jmen, a tak v roce 1938 tak došlo k plošnému přejmenování. Příkladem může být dnešní Krasnoznamensk, který nesl jméno Lasdehnen znamenající v pruštině lískový keř. Novým jménem je stal Hasselberg, což je překlad jména z pruštiny do němčiny. Během druhé světové války byla většina velkých měst jako Tylže, Insterburg či Královec vystavena bombardování a při ústupových bojích Wehrmachtu s Rudou armádou byla historická centra téměř srovnána se zemí. Díky tomu se v Kaliningradské oblasti dochovalo velmi málo původních památek. Na konci druhé světové války začala německá operace Hanibal, která měla za cíl evakuovat většinu německého obyvatelstva z Východního Pruska před postupujícími Sověty. Rudá armáda dobyla Královec 9.dubna 1945. Postupimská dohoda přiřkla v roce 1945 jižní část Východního Pruska Polsku a severní část Sovětskému svazu, a tak vznikla Kaliningradská oblast. Zbývající německé obyvatelstvo bylo odsunuto do Německa a jejich místo zabrali Rusové především z oblasti centrálního Ruska a Povolží. V roce 1946 došlo k další vlně přejmenování všech sídel. Pro příklad Královec se změnil na Kaliningrad podle sovětského politika Kalinina, Tylže na Sovětsk na počest nového politického uspořádání, Insterburg byl přejmenován na Čerňachovsk podle sovětského generála, který padl při dobývání Královce a již zmíněný jednou přejmenovaný Hasselberg byl pojmenován Krasnoznamensk, znamenající rusky Rudý prapor. Poválečné názvy přežily i pád Sovětského svazu.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní doba.", "content": "S obnovou oblasti se započalo se začátkem Studené války. Místní přístavy se staly strategickými kotvišti pro Baltskou flotilu a následně byl Kaliningrad uzavřen pro všechny cizince. Po rozpadu SSSR v roce 1991 se město stalo součástí Ruska jako jeho exkláva. Na místní ekonomice se podepsalo velmi negativně přistoupení sousední Litvy a Polska do EU v roce 2004. Celá Kaliningradská oblast se dostala do výrazné izolace, začala se zhoršovat ekonomická situace a růst nezaměstnanost. K dalšímu zhoršení došlo po snížení stavu místní ruské vojenské posádky, která zaměstnávala mnoho místních obyvatel. K oživení došlo až s přidělení statusu \"Speciální ekonomické zóny\", kvůli které mohou firmy platit snížené výrobní daně. Od té doby postavily v oblasti svoji montovnu aut a nákladních automobilů GM, BMW či Kia. Dalším pozitivním vlivem pro ekonomiku bylo oživení turismu a lázeňství na pobřeží Baltského moře. V roce 2007 došlo k otevření nového civilního letiště.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání lidí z roku 2010 žilo v oblasti 941 873 obyvatel. Což sice je mírný pokles od posledního sčítání v roce 2002 (955 281 obyvatel), ale i tak Kaliningradská oblast patří k jedné z mála ruských oblastí, kde od rozpadu Sovětského svazu došlo k nárůstu počtu obyvatel. Podle sčítání obyvatel z roku 1989 měla oblast 871 283 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Města.", "content": "Historie všech měst v Kaliningradské oblasti byla významně ovlivněna výsledkem druhé světové války. V období leden 1944 – duben 1945 došlo k námořní evakuaci většiny německého obyvatelstva do dnešního Německa a po příchodu Rudé armády byl i zbytek Němců odsunut. Populace většiny měst tak klesla téměř na nulu a ne všechna města se podařilo dosídlit. Kaliningrad se dostal na předválečnou úroveň obyvatelstva až po roce 1979. Sovětsk předválečných 60 tiscích obyvatel již nikdy nedosáhl a podobný osud potkal většinu vnitrozemních sídel. Na druhou stranu přístavní města jako například Baltijsk či Zelenogradsk mají díky růstu rekreace a lázeňství několikanásobně více obyvatel než před válkou.", "section_level": 2}, {"title": "Národnostní složení.", "content": "Národnostně je oblast téměř homogenní. Z předválečné německy či litevsky mluvící populace se nedochovalo nic. Po roce 1991 ale začali do oblasti emigrovat Němci a Poláci, kteří do té doby žili v Kazachstánu či na Sibiři. Národnostní složení v roce 2010 tak bylo následující:  Z vývoje národnostních menšin za dob Sovětského svazu a následně Ruské federace jde vypozorovat výrazný pokles, který nastal po roce 1989. Od pádu komunismu se snížil počet obyvatel hlásících se k jiné než ruské národnosti na polovinu.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Oblast byla do roku 1945 převážně evangelická (povětšinou luteránská) s malými menšinami židů a katolíků. Dominantní luteráni byli organizováni pod tzv. Pruskou unii. Po odsunu Němců byly místní evangelické kostely buď zničeny nebo přesvěceny pro potřeby ruského pravoslaví. Od té doby je pravoslaví dominantní církví. V roce 2012 se k němu hlásilo 30,9% obyvatel, dalších 34% obyvatel se hlásí k víře ale bez konkrétní církve. Za ateisty se prohlásilo 21,6% obyvatel a katolíci tvořili 1%.", "section_level": 2}, {"title": "Baltská jaderná elektrárna.", "content": "Kaliningradská oblast měla mít od roku 2016 vlastní jadernou elektrárnu. V roce 2008 podepsala místní vláda a agentura Rosatom smlouvu na výstavbu a 25. února 2010 guvernér oblasti Georgij Boos spolu se šéfem Rosatom Sergejem Kirijenkem položili její základní kámen. Dokončena měla být v roce 2016 a zatím je jediným akcionářem ruská vláda. Jednalo se o projekt, velmi důležitý z mnoha hledisek – je to první elektrárna, kterou Rusko staví \"na zelené louce\" (předtím pouze dokončovalo staré projekty z dob SSSR), zajistí oblast energií a navíc může změnit energetický profil regionu, neboť Polsko, Bělorusko ani pobaltské země funkčními jadernými elektrárnami nedisponují.  Stavba elektrárny započala v roce 2011 budováním pomocných objektů a vytvořením základové desky prvního bloku. Vzhledem k tomu, že se původní exportní cíle v rámci vývozu elektřiny nepodařilo naplnit, v polovině roku 2013 byla stavba elektrány pozastavena. Šéf Rosatomu Sergej Kirijenko nařídil provést studii možnosti využití menších reaktorů, které by odpovídaly energetickým potřebám regionu. Jednat se mělo o reaktor VVER-640 pro první blok a KLT-40 S pro druhý. Ani v roce 2018 nebylo zatím rozhodnuto o dalším osudu projektu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kaliningradská oblast je ruská exkláva na pobřeží Baltského moře. Tato nejzápadnější oblast Ruské federace sousedí na východě s Litvou a na jihu s Polskem. Kromě Kaliningradu (česky Královce, německy Königsbergu) jsou dalšími významnými městy říční přístav Sovětsk (česky Tylže, německy Tilsit), železniční uzel Čerňagovsk (německy Insterburg) a přístav Baltijsk (česky Pilava, německy Pillau). Podle sčítání lidu z roku 2010 žilo v oblasti necelých 950 tisíc lidí, z velké většiny Rusů.", "tgt_summary": "加里宁格勒州(),又译卡里宁格勒州,位于波罗的海沿岸立陶宛西方的小立陶宛。", "id": 750011}
{"src_title": "Dálnice D1", "tgt_title": "D1高速公路 (捷克)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První plány v meziválečném období.", "content": "První návrhy na výstavbu dálnice napříč Československem se objevily již ve 30. letech 20. století. První projekt z roku 1935 se jmenoval \"Národní silnice Plzeň – Košice\" a příslušná trasa vedla mimo dnešní oblasti či města s vysokou hustotou zalidnění, jako je např. Praha nebo Brno. Alternativní návrh předložil brněnský region, který navrhoval silniční magistrálu z Chebu do Chustu. Tato magistrála by z Chebu do Košic vedla ve dvou větvích (severní a jižní) a dále do Chustu již jen ve větvi jedné. Ani jeden z těchto dvou návrhů neměl podporu příslušných úřadů a k jejich realizaci nedošlo. Úspěšnější byl Jan Antonín Baťa, autor vizionářské knihy Budujme stát pro 40 000 000 lidí, který navrhoval trasu Cheb – Velký Bočkov; na vlastní náklady nechal vypracovat příslušný projekt – navrhl, jak dlouho a z jakých zdrojů se bude dálnice stavět. Trasa se opět vyhýbala důležitým sídlům, ale přesto byla schválena úřady.  Po Mnichovské dohodě a ztrátě pohraničního území bylo nutné plány přepracovat, protože změna poměrů si vynutila i rychlou relokaci všech významných center a vztahů. Nový návrh trasy Praha – Jihlava a okruhu kolem Prahy byl Zemským úřadem v Praze připraven v rekordním čase dvanácti dnů. 5. listopadu 1938 bylo rozhodnuto o vypracování detailních projektů silniční magistrály Praha – Jihlava – Brno – Zlín – slovenská hranice. 13. ledna 1939 byl projekt hotov a schválen. O týden později začala stavba (kácením lesa) na úseku Zástřizly – Lužná, v květnu pak na úseku Praha – Humpolec. S dostavbou celé třísetkilometrové dálnice se počítalo během neuvěřitelných čtyř let. Po okupaci Německem byly plány drobně pozměněny, ale výstavba pokračovala až do roku 1942, kdy byla po postupném omezování definitivně zastavena.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná stavba v období komunismu.", "content": "Po válce bylo nejdříve dekretem prezidenta Beneše 1. října 1945 rozhodnuto o pokračování výstavby, ale po únoru 1948 došlo ke znárodnění stavbu provádějících firem a v roce 1950 se již s dostavbou nepočítalo. Celkově se od roku 1939 do roku 1950 rozestavělo asi 30 % dálnice mezi Prahou a Brnem (60 mostů, 77 km zemního tělesa). Stavební kapacity byly přemístěny na rozsáhlé stavby socialismu a dálnice jako taková ztratila význam.  O obnově stavby dálnice Praha - Brno se rozhodlo až v roce 1963. Přitom bylo rozhodnuto, že se využije v podstatě celé původní dálniční těleso. Výstavba byla obnovena v roce 1967 a 12. července 1971 byl otevřen první dálniční úsek mezi Prahou a Mirošovicemi. Pokračovalo se rovněž i ve směru od Brna, využito bylo nemálo ze staveb, které vznikly již těsně před, nebo za války. Souvislý dálniční tah mezi Brnem a Prahou byl dokončen 7. listopadu 1980, kdy byl jako poslední dokončen úsek dálnice u Humpolce. Poté stavební práce utichly, neboť hlavní cíl – spojit dálnicí Prahu s Bratislavou (D1 a D2) – byl již splněn a pozornost se zaměřila hlavně na dálnici D5 do Plzně. Přesto bylo ještě do roku 1983 dokončeno protažení k Holubicím, kde se rozdělovaly dopravní proudy směrem na sever Moravy (E462) a na střední Slovensko (E50). Později v letech 1988 a 1992 byly do provozu uvedeny ještě dva úseky až k Vyškovu, opět do bodu významného rozdělení dopravy (směr Olomouc a směr Zlín).", "section_level": 2}, {"title": "Nárůst zátěže a změna trasování za Vyškovem.", "content": "Kvůli vysoké hustotě provozu na začátečním úseku dálnice u Prahy (kudy vedly zároveň hned tři páteřní evropské silnice) byl v letech 1996–1999 přestavěn úsek Chodov–Mirošovice na třípruhový v každém směru. V letech 2006 a 2007 na to navázaly úpravy a přeznačení na tři pruhy i v pražském úseku Spořilov–Chodov.  Úsek Vyškov – Vrchoslavice byl otevřen po dlouhé přestávce až 24. října 2005. V té době již byly dokončeny významné úseky dálnic D5 a D8 a mohlo se proto pokračovat i na území Moravy.  Podle původních plánů ještě z dob Československa měla dálnice D1 vést na Slovensko, kde již existovaly krátké úseky, postavené dříve (obchvat Trenčína, Liptovského Mikuláše a krátký úsek z Prešova do Košic), rozpad státu však přinesl novou situaci a celá stavba musela být přehodnocena. Původně projektované vedení přes Starý Hrozenkov k Trenčínu tak bylo v roce 1996 zcela změněno. Nový plán počítal s tím, že D1 bude končit u Lipníka nad Bečvou a tam se bude plynule napojovat na budoucí dálnici D47 (do Ostravy a Polska). V roce 2005 bylo rozhodnuto, že se D47 s dálnicí D1 sjednotí a trasa dálnice D1 tak povede až na česko-polskou hranici za Bohumínem. Na slovenskou hranici má místo toho vést dálnice D49, která se z dálnice D1 odpojí u Hulína, vytvoří severní obchvat Zlína a poblíž Horní Lidče se propojí se slovenskou rychlostní silnici R6.  Dálnice D1 zažila velký nárůst provozu hlavně v 90. letech, kdy došlo vzhledem ke změně společensko-politických poměrů k rychlému rozvoji automobilismu a také tranzitní dopravy. Starší úseky dálnice jsou přitom konstruovány na nižší maximální rychlost, než je dnes běžné, a jsou vedené Českomoravskou vrchovinou v relativně velké nadmořské výšce, kde zejména v zimním období dochází často k nepříznivému počasí (vítr, déšť, sníh, námraza), což vede k vyšší nehodovosti. Situaci dále ovlivnil vstup Česka do EU (resp. do Schengenského prostoru), kdy zrušením celních kontrol se stala dálnice D1 pro kamionové dopravce atraktivnější spojnicí mezi Německem a střední a východní Evropou než předchozí trasy v Německu a Rakousku.", "section_level": 2}, {"title": "Dostavba na polské hranice a modernizace úseku Praha – Brno.", "content": "Ve druhé polovině prvního desetiletí 21. století byla postavena část stavěná původně jako dálnice D47. Průtah Ostravou (od Rudné ulice do Bohumína) byl otevřen v listopadu 2007, v roce 2009 byla dálnice (i když někde jen v polovičním profilu, druhá polovina profilu byla zprovozněna o rok později) dovedena z Lipníka nad Bečvou k Ostravě. Díky dálnicím D35 z Lipníka nad Bečvou do Olomouce a D46 z Olomouce do Vyškova byla Ostrava napojena na českou dálniční síť. Současně tak byly dálničně propojeny dvě dosud nesouvislé části D1, byť v případě D46 jde o dálnici stavěnou podle méně náročných norem pro rychlostní silnice.  Dálniční obchvat Kroměříže byl zprovozněn v roce 2007, navazující úseky do Hulína na konci roku 2010 a do Říkovic v červenci 2011. Na konci listopadu 2012 byl uveden do provozu hraniční úsek z Bohumína do Polska.  Pro velkou náročnost byla přestavba úseku Mirošovice – Kývalka na šest pruhů odsunuta do vzdálené budoucnosti (2050) a schválena byla modernizace s rozšířením dálnice z 26,5 metru na 28 metrů bez výkupu pozemků. Rozšíření o 75 cm v každém směru včetně mostů a nadjezdů má zvýšit bezpečnost vozidel odstavených na zpevněné krajnici a při vyloučení jednoho směru umožnit provoz sníženou rychlostí ve 2+2 pruzích, nikoli ve 2+1 pruhu jako dosud. Rizikové přestárlé betonové desky budou rozdrceny a použity pro novou konstrukci dálnice, z nového cementobetonového povrchu zmizí praskliny a nebudou se tvořit vyjeté koleje. Modernizace zahrnuje i úpravu odbočovacích a připojovacích pruhů, doplnění protihlukových opatření. Všechna riziková místa ale odstraněna nebudou, např. připojovací pruh u motorestu na 42. km bude prodloužen, nikoli ale na normovou délku. Rekonstrukce 160 km dálnice je rozdělena do 21 úseků, celkové náklady se očekávají okolo 24 miliard Kč. Modernizace prvních dvou úseků (Šternov – Psáře, Loket – Hořice) s celkovou délkou necelých 17 km byla dokončena v roce 2014, modernizace dalších dvou úseků (Větrný Jeníkov – Jihlava, Lhotka – Velká Bíteš) s celkovou délkou 17,5 km byla dokončena v roce 2015. Rekonstrukce všech úseků by měla trvat celkem 5 až 10 let.  Stavba dlouho plánovaného úseku mezi Přerovem a Lipníkem nad Bečvou byla zahájena v červenci 2015. Do provozu měl být uveden o tři roky později, k jeho otevření však došlo až v prosinci 2019. Zbývá tak dokončit poslední úsek mezi Říkovicemi a Přerovem, tvořící obchvat Přerova.", "section_level": 2}, {"title": "Budoucnost.", "content": "V roce 2021 by měla být podle plánů ŘSD zahájena stavba posledního úseku Říkovice – Přerov, který má být zprovozněn v roce 2024.  Dále se počítá s rozšířením dálnice na šest pruhů kolem Brna od křižovatky Kývalka po křižovatku Holubice.  Protože je dálnice D1 v současné době přetížena, výhledově se plánuje její rozšíření na šest jízdních pruhů v celém úseku Praha – Brno. Hlavním problémem je však financování tohoto náročného projektu. Kvůli technické náročnosti výstavby a členitému terénu (četné zářezy či náspy by se rovněž musely rozšiřovat) v trase dálnice by byla totiž cena za rozšíření jednoho kilometru dálnice srovnatelná s cenou výstavby dálnice zcela nové. Bylo by nutné rozšířit všechny mosty (většinu z nich strhnout a postavit znovu), znovu postavit veškeré příslušenství na kraji dálnice (připojovací a odbočovací pruhy, protihlukové stěny apod.) a je nutné také počítat s velkým objemem zemních prací v zářezech a u náspů.  Problémy s financováním prozatím brání realizaci tohoto plánu, navíc se předpokládá, že by zatížení dálnice D1 mělo klesnout po dokončení souběžných komunikací – dálnice D11 z Prahy do Hradce Králové a dálnice D35 z Hradce Králové do Lipníku nad Bečvou. To předpokládá zprovoznění chybějícího úseku Hradec Králové – Mohelnice (D35), jehož vybudování nebude vzhledem k terénním složitostem ani jednoduché, ani levné.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické aspekty.", "content": "Při výstavbě prvních úseků dálnice v 60. letech 20. století se na ekologické důsledky většiny staveb vůbec nehledělo. Výjimkou nebyla ani dálnice D1, která byla již před válkou naplánována jako téměř rovná spojnice Prahy a Brna, byť kvůli tomu v tomto úseku vede nepříliš vhodným terénem a na mnoha místech do té doby civilizací nedotčenou přírodou. Vzhledem ke snaze využít některé stavby z původní výstavby na začátku války se o změně trasy moc ani neuvažovalo; jedinou větší se tak stala změna trasy u nově postavené vodní nádrže Švihov (v původní trase zbyly dva téměř zatopené mosty), kde však dálnice stále prochází ochranným pásmem nádrže. Je možné, že by dnes pravděpodobně byla zvolena jiná trasa (např. podél původní silnice přes Kolín).  Ekologická hnutí se snaží ovlivnit trasy a parametry nových úseků dálnice, stavěné nebo plánované až po společenských změnách v listopadu 1989 ve snaze omezit její negativní vliv na životní prostředí. V rámci řízení jsou vznášeny různé připomínky a odvolání.  Mezi ekologicky citlivé části dálnice patří také:", "section_level": 1}, {"title": "Modernizace v úseku Mirošovice–Kývalka.", "content": "V roce 2013 byla zahájena modernizace dálnice D1 v úseku Mirošovice–Kývalka o celkové délce 161 km. Práce jsou rozděleny do 21 stavebních úseků. Kromě výměny povrchu vozovky, nového odvodnění a dalších prací dochází k rozšíření vozovky o 0,75 m (změna kategorie na D28/120) na každé straně tak, aby bylo možné při uzavření jedné poloviny dálnice vést dopravu obousměrně v režimu 2+2 po zbylé polovině. V roce 2018 byl z projektu modernizace vyřazen most Šmejkalka (úsek 01), který dle ŘSD svým charakterem do ní nezapadá a vyžaduje speciální postup. Zahájení prací na jeho přestavbě, která je dále připravována mimo projekt modernizace, je plánována na rok 2020. Ke konci roku 2018 bylo zprovozněno 90 km rekonstruované dálnice.", "section_level": 1}, {"title": "Modernizace v úseku Kývalka – Holubice.", "content": "V letech 2023–2029 má Ředitelství silnic a dálnic v plánu začít s rekonstrukcí dálnice D1 v úseku Kývalka – Holubice o celkové délce 28 km. Stavba je rozdělená do sedmi staveb. Stávající čtyřpruhová komunikace (kategorie D26,5/120) má být vyjma koncového úseku Tvarožná – Holubice (nově kategorie D28/120) rozšířena na šestipruhovou (nově kategorie D33,5/120). Součástí modernizace je také přestavba křižovatek Brno-centrum a Brno-jih a vybudování nových křižovatek Černovická terasa a Tvarožná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dálnice D1 (též Brněnská dálnice) je nejstarší a nejdelší dálnice na území Česka (a historicky první dálnice Československa), která má po dokončení spojovat Prahu, Brno, Ostravu a česko-polskou hranici, kde na ni navazuje polská dálnice A1. Historie D1 sahá až do 30. let 20. století; původně měla být dopravní osou celé Československé republiky, v současnosti je její nejstarší a nejvýznamnější úsek (Praha – Brno) nejvytíženější v Česku.", "tgt_summary": "D1高速公路()是捷克的一条高速公路,全长352公里(完成后376.5公里)。西起首都布拉格,经波希米亚东部和摩拉维亚,完成后将接驳至波兰边境,与A1高速公路相连。", "id": 773089}
{"src_title": "Americký fotbal", "tgt_title": "美式足球", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie amerického fotbalu začala někdy v 19. století v Anglii, kdy William Webb Ellis, hráč obyčejného fotbalu znuděný tím, že s míčem mohl manipulovat pouze nohama, se rozhodl jednoduše míč zdvihnout a běžet s ním. Přestože to bylo v rozporu s pravidly fotbalu, ostatním hráčům se to líbilo a tak se zrodilo ragby. Nový sport se rychle stal světově oblíbeným a našel si svoji cestu do Ameriky v polovině 19. století. Rozšířil se hlavně mezi univerzity na severovýchodě a netrvalo dlouho a představitelé tohoto sportu z Harvardovy univerzity a Yale University se roku 1876 setkali v Massachusetts, aby se dohodli na pravidlech ragby, která byla podobná jako v Anglii. Avšak existovaly v nich rozdíly: namísto kulatého míče se univerzity rozhodly používat míč vejcovitého tvaru a název tohoto sportu změnili z ragby na americký fotbal. Na závěr střetnutí byla vytvořená organizace International Federation of American Football(IFAF), aby předsedala tomuto americkému sportu. Americký fotbal byl však stále americkou verzí ragby. Nakonec však Yaleský hráč Walter Camp přesvědčil organizaci IFAF, aby změnili několik pravidel tohoto sportu a vytvořili tak sport velmi podobný tomu dnešnímu. Díky tomu je Walter Camp považován historiky za otce dnešního moderního amerického fotbalu.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "Americký fotbal hraje 11 hráčů na každé straně, kteří se můžou při přerušení libovolně střídat. Každé mužstvo má minimálně dva 11členné týmy – jeden určený pro útok – (offense) a jeden pro obrannou hru (defense). Na hřiště vždy nastupuje útok jednoho týmu proti obraně druhého a naopak. Útočící je to mužstvo, které má v držení míč. Hraje se na hřišti ve tvaru obdélníku s nafouknutým balónem ve tvaru protáhlého sféroidu. Týmy získávají body za skórování dle platných pravidel a pokud hra není vzdána, je vítězem ten tým, který má na konci hry, včetně prodloužení, více bodů.", "section_level": 1}, {"title": "Hra.", "content": "Snahou útoku je dosáhnout maximálního bodového zisku, tedy dosáhnout touchdown nebo alespoň field goal. Tým má 4 pokusy (downy) na překonání 10yardové vzdálenosti. Místo, odkud se rozehrávají jednotlivé akce a kolem kterého se stavějí týmy do základního postavení, se nazývá line of scrimmage. Jde o pomyslnou přímku protínající hřiště v místě, kde skončila předchozí akce. Akci začíná center přihrávkou na quarterbacka (snap), který pak buď míč hodí receiverovi (pass), nebo předá runningbackovi (run), který běží s míčem do soupeřovy endzony. Pokud se útoku podaří nejvíce na 4. pokus překonat 10yardovou hranici, získává tým opět první down a pokračuje v útoku. Pokud se však útok neposune o 10 yardů ani na čtvrtý pokus, získává míč a tím i právo k útoku soupeř.  Vlastní akce začíná v okamžiku, kdy centr na smluvený signál podá mezi nohama míč quarterbackovi, a končí v momentě, kdy obrana složí hráče s míčem, vytlačí ho do autu, hráč s míčem se dotkne země jinou částí těla než podrážkou anebo dlaní ruky. Při pasu je hra ukončena, pokud přihrávka šla mimo hřiště (out of bounds) či mimo chytajícího hráče (nebo ji hráč nezpracoval) a míč spadl na zem (incomplete pass). Útok pak přichází o jeden pokus a rozehrává se ze stejného místa jako při předchozím pokusu.  Obrana může pro svoje mužstvo získat míč při kterémkoliv pokusu útoku v následujících případech (turnover): Jakýkoliv útočící hráč může míč při fumblu vzít a pokračovat dál, ale při fumblu, který nastane v průběhu čtvrtého downu nebo v průběhu posledních 2 minut na konci 2 a 4 čtvrtiny může míč získat a pokračovat s ním pouze ten hráč útoku, který fumble způsobil. Pokud se ho však zmocní jiný hráč z útočícího týmu jedná se o tzv. mrtvý míč a obrana bude začínat svůj útok z toho místa, kde útočící hráč vzal míč (protože byl už 4 down, který je poslední). Obrana se může míče zmocnit a pokračovat s ním dál kdykoliv.  Na začátku zápasu, začátku druhé poloviny a po každém touchdownu a field goalu se provádí výkop (kickoff) z 35yardové čáry. Kdo bude kopat na začátku utkání, se určí losem, v polovině zápasu si vybírá soupeř, který prohrál los na začátku. Po touchdownu nebo field goalu vykopává mužstvo, které bodovalo, tedy doposud útočilo. Zvláštní výkop se provádí po safety, kdy vykopává mužstvo, kterého hráč byl složen v endzone a navíc musí kopat už z 20yardové čáry. Při výkopu mohou nastat tyto situace: a) vykopávající tým bude provádět znovu kickoff o 5 yardů dál, tedy na 30yardové čáře  b) přijímací tým bude rozehrávat útok 30 yardů od místa kde byl kopnut kickoff (nejčastější volba týmů)  c) přijímací tým bude rozehrávat z toho místa kde míč opustil hřiště  Další herní situací, která může nastat, je punt. Jedná se o kopnutí míče z ruky daleko do soupeřova pole. Útok provádí punt (většinou) tehdy, jestliže má čtvrtý pokus a z předchozích akcí je zřejmé, že se mu nepodaří získat první down, a dosud se nedostal tak blízko soupeřově brance, aby mohl kopnout field goal. Tímto kopem se útok vzdává míče a práva útočit a funkce týmu na hřišti je stejná jako při kick off. Odkopnutý míč mohou chytat jak hráči přijímacího týmu (doposud hráli obranu), tak hráči útoku. Pokud punt přeletí line of scrimmage a jakýkoliv hráč z týmu, který prováděl punt ho chytí, tak přijímací tým bude rozehrávat útok od toho místa kde hráč z vykopávajícího týmu míč chytil, nebo se ho dotkl. Pokud se však hráč vykopávajícího týmu dotkne míče před tím než míč přeletí line of scrimmage, jedná se o fumble a může se ho zmocnit jakýkoliv tým, pokud je tato situace v souladu s pravidly fumblu. Pokud se míč dotkne jakkoliv některého z hráčů přijímacího týmu a spadne na zem, jde o tzv. volný míč a získává ho (a tím pádem i právo útoku) mužstvo, kterého hráč jako první míč zalehl. Tady je (poměrně malá) šance útoku, který punt provedl a tím se vzdal práva dále útočit, znovu získat zpět míč a pokračovat v útoku.", "section_level": 1}, {"title": "Hrací čas a přestávky.", "content": "Celkový čas utkání je 60 minut, rozdělený do čtyř čtvrtin po 15 minutách, s jednominutovou přestávkou mezi čtvrtinami a 12minutovou přestávkou mezi poločasy (tj. mezi druhou a třetí čtvrtinou). Některá utkání se hrají na 4 x 12 minut. V tomto sportu se hraje na čistý čas.", "section_level": 2}, {"title": "Hrací pole.", "content": "Americký fotbal se hraje na obdélníkovém hřišti (trávníku nebo umělém povrchu) dlouhém 120 yardů (1 yard = 0,914 m), které je pravidelně rozděleno na 12 desetiyardových pásem. Dvě krajní pásma se nazývají end zone – koncové zóny. Jednotlivé čáry jsou označeny od středu směrem ke koncovým zónám postupně 50, 40, 30, 20, 10 yardů. Čára, kterou začíná end zone, se nazývá goal line – gólová čára a na konci endzone stojí branky. Každá branka se skládá ze dvou bílých nebo žlutých, alespoň 9 m vysokých vertikálních sloupů, spojených ve výšce 3 m nad zemí stejně barevnou horizontální tyčí.", "section_level": 1}, {"title": "Hráči a herní výstroj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Číslování hráčů.", "content": "Hráči mohou mít čísla v rozmezí 1 – 99. Jakékoliv číslo, kterému by předcházelo číslo 0 je neplatné. Ale každý post ve fotbale má svá určená individuální čísla: Toto rozdělení platí pouze pro National Football League (NFL). V univerzitních ligách není číslo hráče omezeno pozicí.", "section_level": 2}, {"title": "Barvy.", "content": "Hráči soupeřících družstev musí mít dresy odlišných barev s tím, že hostující tým má světlou barvu dresů. Světlou barvu dresů může mít i domácí tým, pokud se tak týmy dohodly před začátkem sezóny. Hráči jednoho týmu musí mít stejnou barvu i design dresů.", "section_level": 2}, {"title": "Kopy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dovolené a nedovolené kopy.", "content": "Kopáním rozumíme úmyslný úder do míče kolenem, holením nártem nebo chodidlem.", "section_level": 2}, {"title": "Punt.", "content": "Punt je kop, kdy hráč pustí míč a kopne jej dříve, než dopadne na zem.", "section_level": 3}, {"title": "Drop-kick.", "content": "Drop-kick je kop, kdy hráč upustí míč a kopne jej v okamžiku kdy se míč dotkne země.", "section_level": 3}, {"title": "Free-kick.", "content": "Free-kick je kop provedený hráčem týmu, který má míč v držení.", "section_level": 3}, {"title": "Kick-off.", "content": "Kick-off je free-kick, kterým začíná každý poločas a kterým se otvírá hra po extra-point nebo field-point. Tento kop musí být proveden formou place-kick nebo drop-kick.", "section_level": 3}, {"title": "Scrimmage kick.", "content": "Scrimmage kick je kop, který je proveden z neutrální zóny, nebo z prostoru před neutrální zónou. Může být proveden pouze před tím, než dojde k výměně držení míče mezi družstvy. Tento kop projde neutrální zónou teprve v okamžiku, kdy spadne na zem, nebo se jej dotkne hráč, rozhodčí nebo cokoliv jiného za neutrální zónou.", "section_level": 3}, {"title": "Return-kick.", "content": "Return-kick je kop provedený hráčem týmu B, který má míč v držení, poté, co se ho zmocnil ve stejném downu, který započal tým A, a provedl kop. Jedná se o zakázaný kop – live-ball faul, míč se stává mrtvým.", "section_level": 3}, {"title": "Touchback.", "content": "Nastává, jestliže hráč chytí míč ve vlastní end zone a zaklekne, poté začíná jeho tým útočit na vlastních 20yardech.", "section_level": 3}, {"title": "Soutěže.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Národní soutěže.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "National Football League.", "content": "National Football League (NFL) je největší profesionální liga amerického fotbalu na světě hraná ve Spojených státech.", "section_level": 3}, {"title": "Česká liga amerického fotbalu (ČLAF).", "content": "V České republice jsou první zmínky datovány od roku 1990, kdy prvotní aktivita Martina Vobořila vedla k založení prvního týmu - Prague Lions. Česká Asociace Amerického Fotbalu, byla založena v roce 1994 odkdy se koná pravidelně soutěž o mistra ČR. Historický nejúspěšnějším týmem jsou Prague Panthers (12x mistr, 4x vicemistr) a Prague Lions (4x mistr, 8x vicemistr). Ligu hraje v současnosti více než 35 týmů rozdělených do čtyř divizí.  Divize A: Prague Lions, Prague Panthers, Prague Black Hawks, Brno Alligators, Bratislava Monarchs, Ostrava Steelers Divize B: Liberec Titans, Šumperk Dietos, Budweis Hellboys, Pardubice Stallions, Příbram Bobcats  Česká juniorská liga existuje od roku 2002. Historicky nejúspěšnějším juniorským týmem jsou Prague Lions, kteří vyhráli celkem 6 titulů za posledních 8 let.", "section_level": 3}, {"title": "Série A7 (AF-UVAS).", "content": "Turnajová série pro začínající týmy v 7 on 7 fooball, která je mimo ČAAF.  Hraje se formou turnajů, které se pořádají cca každý měsíc. Týmy hrají systémem \"každý s každým\" o body v celkové tabulce. Na závěr sezóny se hraje hlavní finálový zápas, tzv. Rice Bowl. Historicky prvním vítězem série A7 se stal v roce 2010 tým Znojmo Knights.  V sezóně 2011 se turnajové série zúčastnily týmy: Prague Béčko, Prague Mustangs, Trutnov Rangers, Vochov Tornadoes a Znojmo Knights. Tým Milovice Wolfs ze série odstoupil. Sezónu vyhrál tým Prague Béčko, který ve finále porazil tým Vochov Tornadoes, v napínavém zápase, 7:6.", "section_level": 3}, {"title": "Asociace.", "content": "Mezinárodní:  Národní:", "section_level": 2}, {"title": "Zdraví.", "content": "Hráči často trpí chronickou traumatickou encefalopatií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Americký fotbal je branková sportovní hra, hraná 11 hráči s oválným míčem. Cílem týmu je získat více bodů než soupeř. Skórovat lze postupem s míčem (během či zachycením přihrávky) až do soupeřovy koncové zóny (touchdown), kopem (field goal) či složením protihráče s míčem v jeho vlastní koncové zóně (safety).", "tgt_summary": "美式足球(英语:American football,在美国本土则只称为「football」)另称美式橄榄球或美式榄球,是在美国流行的一种由英式橄榄球衍生而来的竞技体育运动。", "id": 1510599}
{"src_title": "Fernando Alonso", "tgt_title": "费尔南多·阿隆索", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Fernando Alonso se narodil 29. července 1981 v Oviedu, v provincii Asturie, v severním Španělsku. Jeho matka pracovala v obchodním domě a jeho otec byl zaměstnán jako expert na výbušniny v těžebním průmyslu.  Alonso má starší sestru Lorenu. Alonsův otec José Luis byl amatérským motokárovým jezdcem a přál si, aby jeho děti pokračovaly v jeho stopách. Sestrojil jim motokáru, nejprve určenou pro tehdy osmiletou Lorenu, která ale o motokáry příliš zájem nejevila, oproti tříletému Fernandovi.  Fernando se 17. listopadu 2006 oženil s Raquel del Rosario Macías, zpěvačkou španělské popové skupiny El Sueňo de Morfeo.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra před formulí 1.", "content": "Jako dítě objížděl Fernando se svým otcem, který mu byl rovněž mechanikem, motokárové závody po Španělsku. Alonsova rodina neměla příliš peněz, ale Fernandovy výsledky znamenaly, že se o něj zajímali sponzoři a o peníze bylo postaráno.  Fernando čtyřikrát vyhrál Španělský šampionát v juniorské kategorii v letech 1993, 1994, 1995 a 1996. Také vyhrál Juniorský světový pohár v roce 1996. Dále vyhrál Španělský a Italský Inter-A titul v roce 1997 a skončil druhý v Evropském šampionátu roku 1998. V témže roce znovu vyhrál Španělský Inter-A titul.  Bývalý formulový jezdec týmu Minardi, Adrián Campos, dal v říjnu 1998 Fernandovi šanci vyzkoušet si závodní vůz. Po třech dnech testování měl Alonso srovnatelné časy s Camposovým předchozím závodníkem Marcem Geném. Campos poté dal Fernandovi šanci závodit pro něj roku 1999 ve Španělské Formuli Nissan. Hned ve druhém závodě Alonso zvítězil. Bylo to na okruhu Albecete, kde v roce 1998 testoval. V posledním závodě potřeboval Alonso vyhrát a zajet nejrychlejší kolo, aby porazil Manuela Giaoa, který s ním soupeřil o titul. To se Alonsovi podařilo a titul získal. Alonso se poté chopil příležitosti testovat tým Minardi ve formuli 1. Tam si ho všiml sportovní ředitel Cesare Fiorio, když Fernando zajížděl o 1,5 sekundy rychlejší časy než ostatní jezdci, kteří testovali pro Minardi. Následující sezónu se Alonso dostal do Formule 3000, která obvykle byla posledním krokem před vstupem do Formule 1. Alonso se připojil k týmu Astromega a v tomto roce byl také nejmladším pilotem (o 11 měsíců), který ve formuli 3000 závodil.  V prvních sedmi závodech nezískal Alonso ani bod, avšak v posledních dvou závodech skončil jednou druhý a jednou vyhrál. Celkově skončil čtvrtý za Brunem Junqueirou, Nicolasem Minassianem a Markem Webberem.", "section_level": 1}, {"title": "Formule 1.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2001: Minardi.", "content": "Alonso byl třetím nejmladším pilotem, který kdy ve formuli 1 startoval, když si odbyl svůj debut v Minardi 4. března 2001 na australském okruhu v Melbourne. Minardi odstartovalo do nové sezóny s novým vlastníkem Paulem Stoddartem a také s novým vozem Minardi PS01. Alonso se ukázal jako rychlý pilot hned ve své první kvalifikaci, kde porazil týmového kolegu Tarso Marquese o 2,6 sekundy. Už ve čtvrté kvalifikaci v Imole porazil oba Benettony, což zopakoval i v další části sezóny.  Za své výkony v roce 2001 si ho začínaly všímat i lepší týmy. V září 2001 po závodech v Evropě se Sauber poohlížel po jezdci, který by nahradil odcházejícího Kimiho Räikkönena. Sauber se ale též zajímal o Felipeho Massu, nadějného Brazilce a též o testovacího jezdce Jaguaru Andre Lotterera. O měsíc později bylo potvrzeno, že v roce 2002 usedne do kokpitu Sauberu Felipe Massa.  V září téhož roku začal Alonsův manažer Flavio Briatore plánovat, že by Fernando mohl jezdit za Benetton. Briatore zvažoval, že by v roce 2002 mohl Alonso nahradit Jensona Buttona, ale nakonec se rozhodl, že Alonso bude oficiálním testovacím jezdcem Renaultu pro rok 2002. V posledním závodě roku 2001 v Suzuce skončil Alonso jedenáctý, tenkrát pět míst za bodovaným umístěním. Ale porazil Heinze-Haralda Frentzena (z týmu Prost), Oliviera Panise (BAR), oba jezdce týmu Arrows a Alexe Yoonga, který nahradil v Minardi Tarsa Marquese.", "section_level": 2}, {"title": "2002–2006: Renault.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2002–2003.", "content": "Alonso se v roce 2002 stal testovacím jezdcem týmu Renault (dříve Benetton) a najezdil za celý rok 1642 kol. Také testoval pro tým Jaguar. V roce 2003 Briatore propustil Buttona a Alonsa posadil do druhého vozu vedle jedničky týmu Jarna Trulliho.  Španěl se stal v roce 2003 nejmladším jezdcem, který získal pole position, na okruhu v Malajsii. V závodě v Brazílii měl Alonso těžkou nehodu, kde v dvousetkilometrové rychlosti havaroval, když vrazil do zbytků vozu Marka Webbera, který havaroval těsně před ním. Závod byl poté zastaven. O dva závody později skončil Alonso při své domácí Grand Prix Španělska druhý a poté se stal nejmladším jezdcem, který vyhrál závod, když zvítězil ve Velké Ceně Maďarska. Celkově skončil v roce 2003 na šestém místě, získal 55 bodů a čtyřikrát stanul na stupních vítězů.", "section_level": 3}, {"title": "2004.", "content": "Alonso zůstal u Renaultu i pro rok 2004. Po začátku sezóny byl Alonso trochu zpochybňován, když byl v kvalifikacích většinou porážen stájovým kolegou Jarnem Trullim. Alonso předvedl slušný výkon ve velké ceně Francie, kde získal nejdříve pole position a o vítězství ho nakonec připravila jen fantastická taktika Ferrari a Michaela Schumachera se čtyřmi zastávkami. Naopak Trulliho výsledky se začaly zhoršovat a tak ho Renault propustil a místo něj posadil do závodní sedačky šampióna z roku 1997, Jacquese Villeneuva. Alonso nakonec v šampionátu skončil čtvrtý s 59 body.", "section_level": 3}, {"title": "2005.", "content": "V roce 2005 se k týmu Renault připojil Ital Giancarlo Fisichella. Alonso si vybojoval cestu k vrcholu v prvním závodě v Austrálii, kde skončil třetí po startu ze zadních pozic. V druhém závodě v Malajsii si vyjel pole position a závod vyhrál. Stejně tak dopadl i v závodě v Bahrajnu. Také vyhrál závod v San Marinu po 13 kolové bitvě se sedminásobným šampiónem Michaelem Schumacherem. Ve Španělské Velké Ceně skončil Fernando druhý za Kimim Räikkönenem.  Zlepšující se McLaren s Räikkönenem dokázal vyhrát i v Monaku, kde skončil Alonso až čtvrtý po problémech s pneumatikami. Jeden z nejzajímavějších momentů sezóny se odehrál při Grand Prix Evropy, kdy v posledním kole odstoupil Räikkönen po problémech s pneumatikou a Alonsovi spadlo vítězství vyloženě do klína.  V Kanadské Grand Prix udělal Alonso chybu a ve Villeneuvově zatáčce skončil ve zdi. Trochu se na tom podepsal i tlak, který na něj vyvíjely v závodě oba McLareny Juana Pabla Montoyi a Kimiho Räikkönena. Ve Velké Ceně USA po doporučení Michelinu Alonso stejně jako všichni jezdci na těchto pneumatikách nestartoval.  Třetí pole position a páté vítězství si Alonso připsal ve Velké Ceně Francie. Nejrychlejší v kvalifikaci byl i o týden později v Britské Velké Ceně, dojel však druhý za Montoyou. Špatná spolehlivost McLarenů garantovala Alonsovi vítězství v Grand Prix Německa, kde Räikkönen odstoupil po potížích s hydraulikou. Dva dny před Grand Prix Maďarska oslavil Fernando své 24. narozeniny. Závod ale pro něj moc dobrý nebyl. Kvalifikoval se jako šestý a v závodě skončil jedenáctý po kolizi s Ralfem Schumacherem v první zatáčce.  V Grand Prix Turecka bral Alonso druhé místo, když v závěru závodu vylétl Montoya mimo trať. V italské Monze byl v kvalifikaci Alonso třetí, v závodě druhý za Montoyou. V Belgické velké ceně dojel Fernando taktéž druhý, když postoupil vzhůru po kolizi Antonia Pizzonii a Juana Pabla Montoyi.  Fernando Alonso vybojoval pole position i ve velké ceně Brazílie, skončil třetí, což mu ale stačilo k zisku titulu mistra světa. Stal se mistrem světa v 24 letech a 58 dnech, čímž překonal rekord Emersona Fittipaldiho. Taktéž ukončil pětiletou dominanci Michaela Schumachera. Alonso vedl šampionát od druhého závodu a poté už před sebe nikoho nepustil. Po zisku titulu uvedl: „Chtěl bych tento titul věnovat mé rodině, a všem blízkým přátelům, kteří mě podporovali v mé kariéře. Španělsko není země s kulturou F1, proto jsme museli bojovat sami za každý krok k zisku tohoto titulu. Velké poděkování patří samozřejmě také týmu, který je nejlepší ve Formuli 1 a se kterým jsme společně všechno zvládli. Bude se říkat, že já jsem šampiónem, ale my všichni jsme šampióni a všichni si to zaslouží“. V květnu 2007 uvedl Alonso pro časopis F1 Racing, že velká cena Brazílie 2005 byla pro něj největším závodem. Řekl: „Byl to sen, který se stal skutečností a také velmi emocionální den. V posledních kolech mi už asi vážně přeskočilo, slyšel jsem hluk z motoru snad všude. Ale všechno bylo v pořádku a já si pamatuji tu úlevu, kterou jsem cítil po projetí cílovou čárou“.  V Japonské a Čínské Velké Ceně už nebyl znát ten opatrný styl, který byl evidentní v Brazílii, kdy Alonso ještě bojoval o titul. Přestože startoval Alonso šestnáctý, skončil v závodě třetí za vítězem závodu Kimim Räikkönenem, který startoval dokonce až sedmnáctý a zvítězil po předjetí Giancarla Fisichelly v posledním kole. V Čínské velké ceně si Renault pojistil vítězství v poháru konstruktérů.  Většina fanoušků F1 prohlašovala, že Kimi Raikkonen byl nejlepším jezdce roku 2005, když vyhrál stejný počet závodů jako Fernando Alonso, neboť McLaren s Räikkönenem se potýkal s problémy se spolehlivostí vozu.  Roku 2005 získal též Fernando Alonso cenu Prince z Asturie za sportovní výsledky.", "section_level": 3}, {"title": "2006.", "content": "Alonsova další sezóna v Renaultu odstartovala těsným vítězstvím před Michaelem Schumacherem v Grand Prix Bahrajnu, kde Alonso Schumachera předjel osmnáct kol před cílem po zastávce v boxech. V kvalifikaci byl čtvrtý. V další kvalifikaci v Malajsii měl Alonso problémy s tankováním a startoval ze sedmého místa, a nakonec skončil druhý za svým týmovým kolegou Fisichellou po velmi dobrém startu, kdy předjel hned 4 soupeře. V Australské Velké ceně Alonso vyhrál po předjetí Jensona Buttona na Hondě.  Po nevydařené kvalifikaci v San Marinu, nebyl Alonso schopen předjet Michaela Schumachera v závodě. V podstatě se opakovalo to, co v sezóně 2005, akorát že Němec držel Alonsa za sebou dvakrát delší dobu, než Fernando držel Michaela v loňském závodě. Schumacher se kvalifikoval až čtrnáctý, ale téměř ihned se dostal na špici. V Grand Prix Evropy si Alonso vyjel pole position před Michaelem Schumacherem, ten ho ale po zastávce v boxech předjel a Fernando se musel spokojit se druhým místem. 14. května 2006 vyhrál Fernando Alonso Grand Prix Španělska a stal se prvním Španělem, který dokázal vyhrát na domácí trati.  Jubilejní 12. vítězství a 12. pole position si Alonso zajistil v Monaku, kde získal první místo v kvalifikaci až po penalizování Michaela Schumachera, který odstavil svůj vůz tak, že nikdo nebyl schopen zajet pořádný čas.  Alonso dominoval i ve Velké ceně Británie, kde opět vyhrál kvalifikaci i závod. Bylo to poprvé, kdy Alonso získal tzv. „triple“, což znamená, že vyhrál kvalifikaci, závod a zajel nejrychlejší kolo v závodě. V Kanadě si vyjel páté pole position v sezóně a závod také vyhrál.  V Grand Prix USA skončil v kvalifikaci pátý a na stejné pozici dojel i v závodě. Schumacher svým vítězstvím stáhl Alonsův náskok z 25 bodů na 19. Schumacher vyhrál i velkou cenu Francie, Alonso byl druhý. Ve Velké ceně Německa skončil Fernando až pátý, oba Renaulty v tomto závodě nebyly příliš konkurenceschopné.  Po dvousekundové penalizaci v Grand Prix Maďarska se Alonso kvalifikoval až jako patnáctý. Jeho rival ale dostal stejný trest a startoval jedenáctý. Fernando se ihned dral ke špici závodu a předjížděl jednoho jezdce za druhým včetně Schumachera a dokázal, že umí jezdit i na mokru. Avšak závod nedokončil kvůli mechanickým potížím. Schumacher skončil osmý, po diskvalifikaci Roberta Kubici a stáhl tak bod z náskoku Alonsa. V následujícím závodě v Turecku dojel Alonso druhý před třetím Schumacherem, po dlouhé třináctikolové bitvě.  V Italské Grand Prix měl Alonso smůlu při kvalifikaci, kdy mu praskla pneumatika a také poničil karosérii na zádi svého šasi. Kvalifikoval se jako pátý, ale stewardy byl odsunut na desáté místo, když měl údajně blokovat Felipeho Massu z Ferrari. V závodě se Španěl probojoval na třetí místo, když díky zastávkám v boxech předjel Massu a také Roberta Kubicu. Zradil ho však motor a Alonso musel ze závodu odstoupit. Michael Schumacher závod vyhrál a stáhl Alonsův náskok na pouhé 2 body.  V dalším závodě v Číně si v mokré kvalifikaci vybojoval Alonso pole position. Při nestálém počasí v závodě nejprve Alonso vedl, ale kvůli špatné druhé sadě pneumatik dojel Alonso druhý za Schumacherem a bodový stav se vyrovnal, přesto byl Alonso až druhý díky Schumacherově vítězství navíc. V Japonské Grand Prix se obě Ferrari Schumacher a Massy kvalifikovaly na prvním a druhém místě a porazily Renaulty na pátém a šestém místě o více než půl sekundy. Dlouho Alonso jezdil druhý a měl na Schumachera ztrátu 5 sekund. Potom Schumacherovi selhal motor a musel odstoupit. Alonso nakonec zvítězil a před posledním závodem měl náskok 10 bodů. V poslední velké ceně mu tak stačil k zisku titulu mistra světa jediný bod. V Grand Prix Brazílie, posledním závodě sezóny 22. října, dojel Alonso druhý za Felippem Massou. Schumacher skončil čtvrtý a výsledný rozdíl mezi ním a Alonsem byl tak 13 bodů. Fernando Alonso se stal nejmladším dvojnásobným šampiónem v historii. Tým Renault zvítězil i v poháru konstruktérů, kde porazil Ferrari o 5 bodů.", "section_level": 3}, {"title": "2007: McLaren.", "content": "Už 19. prosince 2005 bylo oznámeno, že v roce 2007 bude Alonso jezdit za tým McLaren. Alonsova smlouva s Renaultem vypršela 31. prosince 2006, přesto už 15. prosince Alonso po svolení Flavia Briatoreho a týmu Renault testoval pro McLaren na okruhu v Jerezu. Fernando jel v neoznačeném voze McLaren MP4-21, na hlavě měl bílou přilbu a objel 95 kol, nastaly však potíže s měřením a tak Alonsovy časy nejsou zcela ověřené a přesné. Jako Alonsův stájový kolega byl vybrán Lewis Hamilton. McLaren oznámil, že Alonsův plat pro rok 2007 bude asi 20 milionů liber (v přepočtu 39 milionů dolarů). S novým McLarenem debutoval Alonso oficiálně 15. ledna 2007 v ulicích Valencie. Alonso se též projel v limitované edici auta Mercedes-Benz SLR McLaren. Španěl označil toto auto za „nejkrásnější na světě“.  McLareny už v Austrálii ukázaly svou konkurenceschopnost a Alonso a Hamilton dojeli na druhém a třetím místě. Alonso v druhém závodě sezóny v Malajsii získal své první vítězství pro McLaren a pro tým první od velké ceny Japonska 2005. Obtížná jízda v Bahrajnském Sakhiru znamenala pro Alonsa až páté místo, zatímco jeho stájový kolega Hamilton opět dojel na stupních vítězů. Ve čtvrtém závodě, na domácí trati ve Španělsku, se Alonso kvalifikoval jako druhý. V prvním kole měl kontakt s Felipem Massou, což mělo za následek drobné poničení vozu, přesto dojel Alonso třetí. V dalším závodě se ale Alonsovi opět dařilo, tentokrát v ulicích Monaka, kde Fernando vybojoval druhé vítězství v sezóně, pole position i nejrychlejší kolo, tzv. „triple“. V další části sezóny pokračoval Alonso v umístěních na bodovaných příčkách a závody v Evropě a v Itálii vyhrál. První a též poslední výpadek v sezóně zaznamenal Fernando v Japonsku. V předposledním závodě, v Číně, dojel druhý a před posledním závodem ztrácel na lídra šampionátu, Lewise Hamiltona, 4 body. V Brazílii tak měl ještě šanci dosáhnout na titul mistra světa. To se mu ale nepovedlo, Hamilton sice skončil až na 7. místě, které mu titul mistra světa nezaručovalo, nicméně Alonso dojel až třetí za Massou a Räikkönenem, který nakonec \"vyfouknul\" titul jezdcům McLarenu. Hamilton Alonsa nakonec porazil, kdy již od VC Kanady byl ve vedení a ve vedení před ním až do konce sezóny zůstal, tj. nováček Hamilton porazil dvojnásobného mistra světa, na obhájce titulu Alonsa tedy zbyla až třetí pozice. Po mimořádně kontroverzní sezoně Alonsa 2. listopad vedení týmu McLaren oznámilo rozvázání smlouvy s Alonsem, která měla platit do roku 2009. Navíc Alonso nemusí za uvolnění ze smlouvy zaplatit žádné peníze, kdy ale jeho odchod z týmu zdaleka nebyl dobrovolný.", "section_level": 2}, {"title": "2008–2009: Renault.", "content": "Po nedobrovolném ukončení spolupráce s McLarenem media spekulovala, za který tým bude Alonso závodit v sezoně 2008. Mluvilo se o Renaultu, Red Bullu, Toyotě a Hondě. Nakonec se Fernando vrátil do Renaultu, se kterým podepsal smlouvu na 2 roky, za zhruba 25 milionu liber. Před sezónou byl sice Alonso pasován do role černého koně, ale první závod všechny ambice vyvrátil, když dojel na šťastném 4. místě, ale rychlostně Renault nestačil. V Malajsii vybojoval pouhý bod. V Bahrajnu, kde na nekonkurenceschopný vůz Fernanda Alonsa nejprve najel Lewis Hamilton, dosáhl Alonso s Renaultem na 10. místo. Do Španělska přivezl tým aerodynamické novinky,které okamžitě pomohly Alonsovi do první řady v kvalifikaci. Start už tak dobrý nebyl, a Alonso se tak propadl na třetí místo za obě Ferrari. Vedl si skvěle, dokud ho nezastavila porucha motoru, po které musel odstoupit z výborně rozjetého závodu. V Turecku na Alonsa čekalo 6. místo čili potvrzení faktu,že se Renault zlepšil. Nebýt problémů s pneumatikou v Monaku a poté také kolize s Heidfeldem mohl Alonso pomýšlet na velmi dobré umístění. V bláznivém závodu v Kanadě mohli u Renaultu díky Alonsovi pomýšlet dokonce na vítězství, ale strategie a velké zdržení za Nickem Heidfeldem mělo za následek maximální úsilí dostat se před pomalejší vůz BMW, že to vyústilo v havárii a konec v závodě. Ve Francii startoval Španěl z výborné třetí pozice, ale nakonec se během závodu propadl až na konečné osmé místo, když ho pár kol před koncem předjel jeho kolega Piquet. Silverstone přinesl dobré i špatné výsledky během deštivého závodu, což znamenalo šestou příčku v cíli. Stejně jako v Mangy-Cours i na Hockenheimringu svitla po výborné kvalifikaci naděje na dobrý výsledek, ale katastrofální průběh se spoustou chyb nepřinesl do tábora Renaultu z Alonsovy strany ani bod, zatímco Piquet jich za druhé místo přivezl hned osm. Trať v maďarském Hungaroringu pomohla Alonsovi většinu závodu za sebou držet rychlejšího Räikkönena a odměnou mu byla čtvrtá pozice. Do konce sezóny Alonso přece jen vyhrál 2 GP (Singapur a Japonsko), VC Singapuru po kontroverzním průběhu (díky úmyslné havárii týmového kolegy Nelsona Piqueta, která způsobila výjezd Safety Caru, kterého Alonso využil při pitstopu), a v posledním závodě (Brazílie) získal druhé místo.", "section_level": 2}, {"title": "2010–2014: Ferrari.", "content": "30. 9. 2009 podepsal Fernando smlouvu s Ferrari na 3 sezóny do roku 2012 za cca 25 mil. euro za sezónu, stal se tak v sezóně 2010 nejdražším platícím pilotem ve startovním poli (a v historii F1). Začal vítězstvím v úvodním závodě v Bahrajnu po technických problémech Sebastiana Vettela, ale v dalších závodech již nestačil. Držel se stále v boji o titul, ale opět si znepřátelil některé fanoušky, po použití týmové režie v Německu. Poté ale ukázal, že dokáže stále držet krok s těmi nejlepšími. Před posledním závodem v Abú Dhabí vedl pořadí před Markem Webberem a Sebastianem Vettelem, kteří měli ještě reálnou šanci na zisk titulu. Ferrari se ale zaměřilo pouze na Webbera nikoli na Vettela, tudíž když Webber zavadil o vozidla a jel ke svému pitstopu, rozhodlo se Ferrari, že nejdříve pošle Felipeho Massu, aby zjistili jak je to s pneumatikami a po dalších 2 kolech zastavil u svých mechaniků také Alonso. Vrátil se do závodu za rusem Vitalyem Petrovem, který absolvoval svůj pit stop po kolizi v 1. kole. Jenomže Alonso ho do konce závodu nedokázal předjet a dojel na 7.místě, Mark Webber zůstal zaseklý za touto dvojcí a byl až 8. Díky těmto výsledkům si Sebastian Vettel stylem start-cíl dojel nejen pro vítězství v závodě, ale i v celém šampionátu.", "section_level": 2}, {"title": "2012.", "content": "Po dvanáctém místě v kvalifikaci na Grand Prix Austrálie obsadil pátou příčku. Po devátém místě v kvalifikaci malajsijskou velkou cenu vyhrál. Devátý skončil i v kvalifikaci na Velkou cenu Číny a také v závodě obsadil deváté místo. Z deváté pozice na startu Grand Prix Bahrajnu obsadil sedmou příčku. Po startu ze druhého místa bojoval s Pastorem Maldonadem o vítězství v Grand Prix Španělska, ovšem po druhé zastávce v boxech se vedení ujal Venezuelan a zaslouženě vyhrál. Po startu z pátého místa přitlačil Romaina Grosjeana ke svodidlům, v průběhu závodu se probojoval na konečné třetí místo a ujal se vedení šampionátu. Do konce sezony nedojel 2 závody. Ve Spa, kde mu vůz Romaina Grosjeana proletěl před hlavou a zadní část vozu mu zničil Lewis Hamilton. V Suzuce se vyřadil sám vlastní chybou, kdy hned po startu vyjel z trati. Ale všechny fanoušky nadchl svými výkony, kdy s podřadným Ferrari držel naději na titul až do úplného konce. V Brazílii musel dojet na pódiu, aby měl alespoň malou šanci na zisk titulu, ale Sebastian Vettel dojel 6., což mu zaručilo 3. mistrovský titul v řadě, tentokrát nejmenším rozdílem o 3 body.", "section_level": 3}, {"title": "2013.", "content": "Alonso začal novou sezónu druhým místem v Grand Prix Austrálie. V dalším závodě v Malajsii se Alonso kvalifikoval třetí, ale po startu narazil do zádě Red Bullu Vettela a poničil si přední křídlo. Alonso si však pro nové do boxů nezajel, doufal, že se neulomí úplně a bude moci zajet do boxů ve správnou dobu později v závodě. Jenže křídlo se ulomilo hned v druhém kole a Alonso musel odstoupit. Hned v dalším závodě v Číně vyhrál. Do jeho domácí Velké ceny Španělska se kvalifikoval na pátém místě. V závodě se dokázal dostat na první místo a nakonec dokázal vyhrát. V Monaku dojel až sedmý. V následujících dvou závodech byl na stupních vítězů: v Kanadě druhý a ve Velké Británii třetí. Když však v půlce sezóny Pirelli představilo nové gumy, Red Bull s Vettelem začali být neporazitelní. Vettel vyhrál posledních 9 závodů, zatímco Alonso měl problém dojet aspoň na stupních vítězů. Nakonec se opět stal vicemistrem s 242 body, o 155 méně, než měl šampion Vettel.", "section_level": 3}, {"title": "2014.", "content": "Hned po prvním závodě bylo jasné, že Ferrari je nekonkurenceschopné. Alonso však dokázal dělat divy a v prvních dvou závodech dojel čtvrtý. První pódium přišlo ve čtvrtém závodě v Číně, kde Alonso skončil třetí. Další úspěch přišel až o sedm závodů později v Maďarsku, kdy Alonso část závodu vedl a v posledních kolech odolával útokům ze strany Daniela Ricciarda z Red Bullu a obou Mercedesů Lewise Hamiltona a Nico Rosberga. Ricciardo ho však dokázal předjet a tak Alonso skončil druhý. Do konce sezóny se Alonso na pódium už nedostal. Skončil na celkovém šestém místě s 161 body, kdy naprosto \"rozdrtil\" svého týmového kolegu Kimiho Raikkonena, který měl bodů jen 55.", "section_level": 3}, {"title": "2015–: McLaren.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2015.", "content": "V listopadu 2014 bylo oznámeno, že Alonso u Ferrari končí. V prosinci Alonso oznámil, že s vrací k McLarenu, nyní poháněným motorem Honda.  Během druhého dne předsezónních testů v Barceloně Alonso havaroval. Byl letecky převezen do nemocnice, kdy mu byl zjištěn otřes mozku. Bylo mu doporučeno vynechat první závod sezóny v Austrálii, což také udělal. Byl nahrazen Kevinem Magnussenem.  V Austrálii se McLaren velmi trápil, zatímco Alonsův bývalý tým Ferrari skončil na pódiu díky třetímu místu Sebastiana Vettela, který Alonsa ve Ferrari nahradil. Na to Alonso zareagoval tím, že řekl, že po 14 letech ve Formuli 1 není spokojen s pódii, ale že je připraven riskovat, aby vyhrával. V Malajsii, prvním závodě sezóny pro Alonsa, se mu porouchalo auto a musel odstoupit, zatímco Vettel s Ferrari vyhrál. Alonso se vyjádřil i k této události, když řekl, že od Ferrari odešel, přestože mu slibovali, že auto pro rok 2015 bude mnohem lepší než to z minulého roku, ale on to Ferrari už nevěřil. Taky řekl, že by přestupu litoval jen tehdy, kdyby Ferrari nakonec vyhrálo titul. V dalším závodě v Číně opět dojel mimo body, ale tvrdil, že je šťastný z toho, že dojel a tím se mu podařilo získat informace podstatné pro vývoj auta. Z dalších čtyř závodů odstoupil, kvůli problémům s nespolehlivým motorem Honda. V Grand Prix Velké Británie bral Alonso první bod za desáté místo. Hned v následujícím závodě v Maďarsku bral Alonso další body za páté místo. V dalších závodech už se mu však bodovat nepodařilo. Sezónu tedy dokončil s pouhými 11 body na celkovém 17. místě.", "section_level": 3}, {"title": "2016.", "content": "Během Grand Prix Austrálie Alonso kolidoval s Haasem Estebana Gutiérreze. Jednalo se o jednu z nejtěžších havárií za poslední léta. Vyvázl se zlomeninami žeber a částečným selháním plic. Vzhledem ke zraněním byl nucen vynechat další Velkou cenu v Bahrajnu, kde byl nahrazen Stoffelem Vandoornem. Vrátil se na Grand Prix Číny, kde dojel dvanáctý. V dalším závodě v Rusku dojel šestý. V kvalifikaci na Grand Prix Španělska se Alonso dostal do třetí části kvalifikace, poprvé od spojení McLarenu a Hondy v roce 2015, v závodě však odstoupil. V Monaku se opět probojoval do třetí části kvalifikace a po penalizaci Raikkonena startoval 9. V závodě dojel 5., čímž vyrovnal jeho nejlepší výsledek pro McLaren poháněný Hondou z Maďarska v roce 2015. V Kanadě se během kvalifikace opět dostal do třetí části, potřetí za sebou, v závodě však dojel těsně mimo body, skončil totiž jedenáctý. Z následující Grand Prix Evropy odstoupil.", "section_level": 3}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu <div style=\"float:left;\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Fernando Alonso Díaz (* 29. července 1981 Oviedo) je španělský automobilový závodník, bývalý pilot Formule 1, dvojnásobný mistr světa z let 2005 a 2006.", "tgt_summary": "费尔南多·阿隆索·迪亚斯(,1981年-7月29日),生于西班牙阿斯图里亚斯奥维耶多,西班牙著名F1车手,2005年及2006年F1世界车手冠军。曾效力于米纳尔迪车队、雷诺车队、迈凯轮车队和法拉利车队;2018年8月15日宣布赛季结束后退出一级方程序赛事,不再参加2019年的比赛。", "id": 325094}
{"src_title": "Londýn", "tgt_title": "伦敦", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "I když existují důkazy o několika britských osadách na území nynějšího Londýna, první větší obec zde roku 43 založili Římané a nazvali ji \"Londinium\". Byla ale kolem roku 61 vypálena při útoku vojska keltské královny Boudiccy. Obnovená osada pak velmi dobře prosperovala a významem předčila i Colchester. V 2. století, v době největší slávy, zde žilo asi 60 000 obyvatel.  Do 7. století vybudovali Anglosasové novou osadu, nazvanou \"Lundenwic\", asi 2 km proti proudu od původního římského města, v místech současné Covent Garden. V ústí řeky Fleet zřejmě existoval rybářský a obchodní přístav. Roku 851 na město zaútočili Vikingové, dobyli ho a vypálili. Král Alfréd Veliký s nimi později uzavřel mír a město přestěhoval pod ochranu původních římských hradeb. Za vlády dalších anglosaských králů město vzkvétalo jako středisko mezinárodního obchodu a důležité politické centrum. Přesto občasné útoky Vikingů pokračovaly a dosáhly vrcholu v roce 1013, kdy dánský král Knut Londýn dobyl a anglického krále Ethelreda II. donutil k útěku. Eduard III. po nástupu na trůn nechal Westminsterské opatství a Westminsterský palác obnovit.  Krátce po vítězství v bitvě u Hastings v roce 1066 byl Vilém Dobyvatel korunován na krále v právě dokončeném Westminsterském opatství. Vilém přiznal obyvatelům města zvláštní privilegia, ale na jeho jihovýchodním okraji dal postavit hrad, který mu umožnil Londýn ovládat. Roku 1097 začal Vilém II. stavět v blízkosti opatství \"Westminster Hall\", která byla ve středověku královskou rezidencí. Ve Westminsteru sídlil královský dvůr a vláda, zatímco do City, spravované vlastní institucí Corporation of London, se soustředil obchod. Obě sousední části města se postupně rozrůstaly, staly se základem moderního centra Londýna a ve 12. století převzaly od Winchesteru roli hlavního města.  Ve středověku se počet obyvatel z 18 000 v roce 1100 zvýšil na 100 000 v roce 1300. V polovině 14. století však do Londýna doputovala morová epidemie (\"černá smrt\"), která přivodila smrt asi jedné třetině obyvatel. Velký mor zasáhl město i v letech 1665 až 1666. Další katastrofu roku 1666 potom způsobil velký požár. City téměř vyhořelo, ale ztráty na životech byly minimální a i díky požáru mor skončil. Obnova města pak trvala déle než 10 let. Po expanzi města v 18. století se v letech 1831–1925 Londýn stal největším městem světa. Tento růst podpořila i první železnice. Železniční síť se rozvíjela velmi rychle. V roce 1863 začalo v Londýně fungovat první metro na světě. Místní samospráva měla s rozvojem města a vybudováním infrastruktury velké problémy. V letech 1885 až 1889 nastartovala jejich řešení instituce zvaná Metropolitan Board of Works, kterou později nahradil první volený správní orgán - Rada hrabství Londýn.  V průběhu první světové války přednášel v letech 1915 až 1917 (a usiloval o vznik samostatného státu) na londýnské univerzitě pozdější první československý prezident profesor Tomáš Garrigue Masaryk.  Při bombardování za druhé světové války zahynulo více než 30 000 obyvatel města a bylo zničeno značné množství budov. V poválečném období se během rekonstrukce používalo hned několik architektonických stylů, čímž se charakter města změnil. V roce 1965 se jeho hranice posunuly a vznikl Velký Londýn. Poválečná imigrace výrazně ovlivnila složení obyvatel a z Londýna se stalo multikulturní město. Ekonomický rozvoj v 80. letech 20. století mu vrátil pozici velkoměsta mezinárodního významu.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie a podnebí.", "content": "Londýn byl založen na severním břehu Temže, a protože po staletí přes ni vedl pouze jediný most (London Bridge), město se rozvíjelo převážně na sever od řeky. Poté, co byly v 18. století postaveny mosty další, začalo bez větších potíží expandovat do všech směrů, protože rovná nebo mírně zvlněná krajina okolo Temže nepředstavovala žádnou přírodní překážku. Ačkoli se ve městě nachází několik návrší, například \"Parliament Hill\" anebo \"Primrose Hill\", nejsou nijak zvlášť rozlehlá a nepředstavovala pro rozvoj města žádnou překážku. Díky těmto skutečnostem má Londýn téměř kruhový půdorys a území Velkého Londýna zahrnuje 1 577 km2.  Řeka Temže bývala daleko širší a mělčí, než je dnes. Postupně ji sevřeli do vysokých břehů a mnoho jejích přítoků svedli do londýnského podzemí. Jelikož Temže coby přílivová řeka město ohrožovala a stále ohrožuje záplavami, na ochranu před nimi byly ve Woolwichi vybudovány bariéry.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Mírné oceánské. Velmi často prší, ale je to chvilkové.V červenci a srpnu může být několik dní i velmi teplo, například 10. srpna 2006 bylo 37°C (v posledních letech jsou v Londýně teplejší léta). Zima je chladná, ale ne moc mrazivá. Noční teploty klesají nejníže na −2 °C a v nejstudenějších dnech bývá teplota jen kolem 0. Největší mrazy mohou být v prosinci a lednu a na přelomu února a března. V létě jsou teploty mírné, ale zřídka se mohou objevit horké dny, s teplotami kolem 30, přičemž ráno je velice teplé, i více než 20. Nejnižší naměřená teplota byla −16.6 °C. Mrazivých dnů v Londýně je méně než 30 za rok. Při ochlazeních od konce podzimu do začátku jara může být rozdíl mezi rozehřátým středem města a okrajem 5 °C. Vzhledem k občas velmi silnému oceánskému vlivu, zde mohou být některé dny v létě teplotně velmi blízké těm nejteplejším zimním a obráceně, i v zimě může být až 15. Bouřky jsou v létě časté. Sníh se drží na zemi 2 dny v roce a výška sněhové pokrývky je 2–3 cm. Větry vanoucí od oceánu přinášejí v létě chlad a v zimě teplo, tak jako ve všech západoevropských pobřežních oblastech. Větry jsou nejsilnější v zimě, kdy zde mohou řádit divoké vichřice, takové větrné Bouře jsou obvykle 1–2 krát v roce. Tornáda jsou vzácná.  Extrémy z meteostanice EGLC - London City airport", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Při sčítání obyvatel v roce 2001 bylo etnické složení Londýna následující: 71,1 % – běloši (59,8 % bílí Britové; 3,1 % bílí Irové; 8,3 % jiní běloši); 12,1 % Jižní Asiaté (6,1 % Indové; 2,2 % Bangladéšané; 2,0 % Pákistánci); 10,9 % černoši (5,3 % – Afričané; 4,8 % Karibští černoši; 0,8 % jiní černoši); 3,2 % – míšenci; 1,1 % – Číňané; 1,6 % ostatní. Asi 21,8 % obyvatel uvádělo místo narození mimo Evropskou unii.  Stav při sčítání v roce 2011: 59,8 % – běloši (44,8 % bílí Britové; 2,2 % bílí Irové; 0,1 % cikáni a Irští Travellers; 12,1 % jiní běloši); 6,6 % Indové; 2,7 % Bangladéšané; 2,7 % Pákistánci; 13,3 % černoši (7,0 % – Afričané; 4,2 % Karibští černoši; 2,1 % jiní černoši), 5,0 % – míšenci; 1,5 % – Číňané; 1,3 % Arabové; 2,1 % ostatní. Asi 37 % obyvatel uvádělo místo narození mimo Spojené království. Okolo 69 % dětí narozených roku 2015 v Londýně mělo alespoň jednoho rodiče pocházejícího z ciziny. V londýnských školách převládají černošské a asijské děti nad bílými dětmi.  V Londýně žilo k rozhodnému datu při sčítání v roce 2011 asi 8 841 Čechů a 12 800 Slováků.  Náboženství: 58,25 % – křesťané, 15,8 % – bez vyznání.  Počet obyvatel Londýna v roce 1801 byl asi 860 000 (pro srovnání Paříž v roce 1802 měla asi 670 000 obyvatel). Londýn byl nejlidnatějším městem od roku 1825 do 1925, kdy byl překonán New Yorkem. Počet obyvatel Londýna podle sčítání obyvatel z roku 2006 činí 7 750 000 obyvatel.  Počet obyvatel Londýna včetně příměstských částí (angl. \"urban area\") byl podle výsledků sčítání obyvatel v roce 2001 8 278 251. Počtem obyvatel je Londýn včetně příměstských částí třetí největší v Evropě po Moskvě (11,7 milionů obyvatel v roce 2000) a Paříži (9,6 milionů obyvatel v roce 1999).  Na rozdíl od jiných států, neposkytuje Velká Británie národně koordinované počty obyvatel oblasti hlavního města (angl. \"London’s metropolitan area\") s ohledem na sledování osob dojíždějících do Londýna do zaměstnání a ekonomický vliv. Podle některých zdrojů zahrnuje oblast Londýna plochu 16 043 km2 s počtem obyvatel 13 945 000 – což je více než počet obyvatel Skotska, Walesu a Severního Irska dohromady. Podle této definice je oblast Londýna spolu s oblastí Moskvy (asi 14 milionů obyvatel) největší metropolitní oblastí Evropy a je větší než oblast Paříže (11,5 milionů v roce 2004). Definici oblasti v tomto pramenu, je třeba brát s maximální opatrností, neboť obsahuje místa dosti vzdálená od Londýna, např. Dover ležící u Lamanšského průlivu nebo Colchester město na severu Essexu. Po odečtení východního Kentu, severního Essexu a West Berkshire je tento počet mezi 12 až 12,5 miliony.  V roce 2004 vláda Velkého Londýna oficiálně vyhlásila Londýnský region (angl. \"metropolitan region\") s centrem v Londýně s rozlohou 27 224 km2 a počtem obyvatel přibližně 18 000 000. Toto území zahrnuje Velký Londýn, celou jihovýchodní Anglii a jednu třetinu východní Anglie. Metropolitní region je odlišný pojem od metropolitní oblasti. Zahrnuje území s obrovským množstvím spojení a sítí mezi obydlenými oblastmi. Je třeba poznamenat, že metropolitní region, jak je zde definován, má málo společného s tím, co je pojmem \"Londýn\" označováno v britském prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Centrum společenského dění Londýna je Westminster, kde sídlí většina obchodů a zábavních center. Zde sídlí také vedení největších britských průmyslových podniků (vyjma finančního sektoru) a vláda Spojeného království.  Londýnská City je hlavním finančním centrem Velké Británie a jedním z nejdůležitějších ve světě. Je řízená Corporation of London, institucí která má středověké kořeny a v jejímž čele je Lord Mayor of London (v českém prostředí starosta). Původní dominantu katedrálu svatého Pavla doplnily vysoké budovy kanceláří včetně nejvyšších Tower 42 (známa spíše jako NatWest Tower) a 30 St Mary Axe (nazývána \"Gherkin\", postavená v roce 2003). City má pouze malé množství stálých obyvatel (asi 7 000), ale během dne zde pracuje až 300 000 lidí. V poslední době se finanční centrum stále více přesouvá z City do Canary Wharf na východě Londýna.  West End je považován za nejpopulárnější nákupní a zábavní obvod Londýna. Nalézá se zde i Trafalgarské náměstí, jedna z nejnavštěvovanějších památek Londýna. Oxford Street je jednou z nejznámějších ulicí světa pro nakupování módního značkového oblečení. Na jihu od východní části Oxford Street se rozkládá Soho, síť malých uliček plných restaurací, hospůdek, menších obchodů a butiků, divadel a kin, stejně jako mediálních, filmových, inzertních a postprodukčních firem. Soho je rovněž známé svými rušnými kluby, bary a gay komunitou. Piccadilly je známou dopravní tepnou vedoucí z Piccadilly Circus na východě k Hyde Park Corner na západě. V jejím okolí nalezneme Mayfair a Green Park. Dalšími dopravními tepnami této části města jsou Regent Street a Bond Street.  Východní Londýn byl centrem metropolitní průmyslové oblasti a většina tohoto území je v současnosti výrazně přestavována jako část \"Thames Gateway\". Hrála rovněž klíčovou úlohu v úspěšné kandidatuře na pořádání olympijský her v roce 2012, a nyní probíhá výrazná obnova tohoto území pro zabezpečení úspěšného konání olympiády. Je to již podruhé v moderní historii, kdy je tato oblast výrazně přestavována, poprvé to bylo po náletech německého letectva v době druhé světové války.  East End je nejblíže původnímu londýnskému přístavu a je oblastí kde se nejčastěji zpočátku usidlovali přistěhovalci přijíždějící do přístavu. Byly to postupně přistěhovalecké vlny Francouzů, Hugenotů, Belgičanů, Židů a Pákistánců. East End se rozrůstá z východní části City a zahrnuje tyto městské části – \"Whitechapel\", \"Mile End\", \"Bethnal Green\", \"Hackney\", \"Bow\" a \"Poplar\". V této části města se nacházejí mnoha zajímavá místa včetně londýnských tržišť (Columbia Road Flower Market, Spitalfields Market, Brick Lane Market, Petticoat Lane Market) a několik muzeí, například Geffrye Museum a Museum of Childhood v Bethnal Green. Docklands, městská část na Ostrově psů (\"Isle of Dogs\"), prochází od roku 1980 bouřlivým rozvojem. V prvních letech od roku 1980 bylo mnoho skladů ve Wapping obsazováno a používáno jako umělecké dílny a levné ubytovny. London Docklands Development Corporation (LDDC) byla založena v roce 1981, aby nastartovala proces využití a změny tváře této oblasti. Nejznámějším výsledkem je oblast Canary Wharf, jejíž dominantou je budova kancelářského komplexu 1 Canada Square nejvyšší britský mrakodrap od roku 1991. Spojení této oblasti s metrem a s ostatními částmi města zajišťuje Docklands Light Railway (DLR).  Západní Londýn zahrnuje elegantní a nákladnou rezidenční oblast Notting Hill. Kensington a Chelsea jsou oblasti s nejluxusnějším bydlením ve Velké Británii. Západním směrem u \"White City\", poblíž Shepherd's Bush, se nachází hlavní centrum BBC, a ještě dále na západ v předměstí Hillingdon, leží letiště Heathrow. Tento kout Londýna je domovem Richmond Parku. V této části má také stadion Chelsea FC a to na Stamford Bridge.  V jižním Londýně nalezneme Wimbledon (známý pořádáním velkého tenisového turnaje). Greenwich ležící na březích Temže, v místech, kde tato řeka meandruje je známá parkem a je rovněž sídlem Královské greenwichské observatoře. Brixton, Camberwell a Peckham je domovem pro mnoho rodin imigrantů z Karibiku, kteří se do Velké Británie přistěhovali v letech padesátých, šedesátých a sedmdesátých.  Severní Londýn zahrnuje například předměstí Hampstead a Highgate, které si podržely venkovský ráz. Jsou zde velké parky včetně Hampstead Heath s Parliament Hill. Mnoho oblastí má výrazné zastoupení menšin, napřiklad Stamford Hill, jež je obydlen výraznou komunitou ortodoxních židů, a Green Lanes ve čtvrti Harringey s výrazným zastoupením turecké a řecké menšiny. Islington je jedna z nejbohatších oblastí severního Londýna a je sídlem fotbalových klubů Arsenal nebo Tottenham Hotspur FC, jehož stadion je v blízkém Tottenhamu.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomický význam Londýna je způsoben mimo jiné jeho včasnou poválečnou orientací na odvětví poskytování služeb. Londýn je hlavní centrálou mezinárodního obchodu a patří spolu s New Yorkem a Tokiem mezi tři nejdůležitější ekonomická centra. Je po New Yorku druhým největším světovým finančním střediskem a po Tokiu, New Yorku, Los Angeles, Chicagu a Paříži šestou největší městskou ekonomikou. Londýn produkuje asi 20 % HDP a Londýnská metropolitní oblast je zdrojem asi 30 % HDP Velké Británie.  Více než 85 % (3,2 milionů) lidí zaměstnaných v Londýně pracuje v odvětví poskytování služeb. Dalších asi 1,5 milionu pracuje v průmyslových podnicích. I když v posledních letech došlo k poklesu počtu průmyslových společností, stále jich zde existuje asi 15 000 a jsou zaměřeny na výrobu oděvů, tiskařství, výrobu nábytku a produkci potravin.  Nejdůležitějším odvětvím je stále finanční sektor. V poskytování finančních služeb pracuje více než 300 000 lidí. Sídlí zde více než 480 mezinárodních bank. V City je proinvestováno více finančních prostředků než v ostatních deseti největších evropských městech dohromady a v Londýně je realizováno více mezinárodních telefonních hovorů než kdekoli jinde na světě.  City je největší finančním a obchodním centrem v Evropě a pomalu dostihuje i New York. V Londýně sídlí banky, brokerské společnosti, pojišťovny, právní a účetní společnosti. Další kancelářské středisko vzniklo na východ od City v Canary Wharf, kde sídlí světové centrály společností HSBC, Reuters, Barclays a Clifford Chance, největší právní společnost světa.  Dalším důležitým odvětvím je turistika, zaměstnávající v roce 2003 asi 350 000 lidí a roční příjem z turistiky je asi 15 miliard liber. Každý rok město navštíví 27 milionů turistů, kteří zde stráví alespoň jednu noc. Londýnský přístav v Tilbury se z pozice největšího světového přístavu dostal až na třetí místo ve Velké Británii a prochází jím 50 milionů tun zboží.", "section_level": 1}, {"title": "Správa města.", "content": "Velký Londýn je rozdělen do 33 městských obvodů a londýnské City. Jednotlivé samosprávy městských obvodů jsou nejdůležitější jednotkou místní správy Londýna a jsou zodpovědné za zajištění většiny lokálních služeb v oblasti, kterou spravují. City není spravována běžnou místní radou, ale historickou Corporation of London.  Greater London Authority (GLA), nejvyšší správní orgán Velkého Londýna, má vliv na dění celé oblasti Velkého Londýna a je zodpovědná za koordinaci činností samospráv městských čtvrtí, strategické plánování a chod služeb, jež mají dosah v celém Londýně, jako například policie, požární ochrana a doprava. GLA se skládá ze zastupitelstva, jímž je Londýnské shromáždění \"(London Assembly)\", které řídí starosta Londýna (\"Mayor of London\").  Současný starosta Sadiq Khan byl zvolen roku 2016. Dnešní GLA byla ustanovena jako náhrada za Radu Velkého Londýna (\"Greater London Council\", GLC), který vznikl roku 1965 a byl zrušen roku 1986 po politických šarvátkách mezi GLC (tehdy vedeným Kenem Livingstonem) a vládou konzervativní strany vedenou Margaret Thatcherovou. Po zrušení GLC v roce 1986, přešla většina jeho pravomocí na samosprávy městských obvodů a zbytek byl zajišťován jejich spolupráci nebo jinými nevolenými orgány. Samosprávy městských obvodů tak získaly značnou autonomii a jednotný statut, a ačkoli po obnovení GLC ztratily určitou část vlivu, stále existují oblasti, v nichž jsou nezávislé na GLC.  Předchozí londýnské administrativní úřady:  Londýn je v parlamentu reprezentován 74 poslanci. Policejní službu pro 32 londýnských čtvrtí zajišťuje \"Metropolitan Police Service\", všeobecně označována spíše jako Metropolitan Police, nebo jednoduše \"Met\". City má svou vlastní policejní správu \"City of London Police\". Zdravotní služba v Londýně je řízena vládou prostřednictvím Národní zdravotní služby (NHS). Velký Londýn je rozdělen mezi 5 \"Strategic Health Authorities\".", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Pokud jde o dopravu, Londýn patří k nejrušnějším městům světa. Dopravu spravuje úřad starosty, má však jen omezený finanční vliv. Výkonným orgánem řízení londýnského dopravního systému je Transport for London (TfL). Ačkoli se síť městské hromadné dopravy řadí k nejrozsáhlejším na světě, potýká se s přehuštěním a výpadky. Tento jeden z nejkomplexnějších dopravních systémů byl v roce 2006 při hlasování označen za nejlepší systém městské hromadné dopravy na světě.  Hlavním dopravním systémem Londýna je metro s dvanácti linkami. Toto nejstarší metro světa zahájilo provoz již v roce 1863. Roku 1890 zde vznikla i první elektrifikovaná linka. Denně je využito pro přibližně 3 miliony cest a ročně pro 1 miliardu. Trasy metra pokrývají centrum a severní část města.  Roku 1987 bylo metro doplněno o systém lehké kolejové dopravy (DLR), který používá menší a lehčí soupravy bez řidiče; jeho síť pokrývá oblast východního Londýna a Greenwiche. Místní a mezinárodní železniční spoje (až na výjimky) neprojíždějí centrem, ale zastavují na železničních stanicích rozptýlených po okraji města. Vzrůstající požadavky na dopravu vedly roku 2007 ke schválení plánu na vybudování podzemní východo-západní železniční trati pod středem města; \"Crossrail\" se momentálně buduje a zprovoznění se předpokládá v roce 2018. Rychlovlaky Eurostar spojují nádraží \"St Pancras International\" s Paříží a Bruselem. Cesta do Paříže trvá asi 2 hodiny a 15 minut a do Bruselu zhruba 1 hodinu a 51 minut.  Síť londýnské autobusové dopravy je jednou z nejrozsáhlejších na světě. Denně vyjíždí na 700 linek asi 8 000 autobusů, které za týden přepraví více než 6 milionů cestujících. Každý rok se do obnovy dopravní sítě investuje 850 milionů liber. Londýn má nejrozsáhlejší dopravní síť použitelnou vozíčkáři na světě a od druhé poloviny roku 2003 je lépe přístupná i pro osoby s postižením sluchovým nebo zrakovým.  Londýn je zároveň velmi často využívanou mezinárodní křižovatkou. Letiště Heathrow je nejrušnějším letištěm světa pro mezinárodní dopravu. V březnu roku 2008 byl dokončen již pátý terminál, který má ročně odbavit až 30 milionů cestujících. Dalšími důležitými letišti v dosahu města jsou Stansted, Gatwick, Luton, City, Southend a Biggin Hill, využívaná především obchodními cestujícími a také nízkonákladovými leteckými společnostmi.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Když papež Řehoř I. Veliký vyslal v roce 597 svatého Augustina z Canterbury, aby uvedl do Anglie křesťanství, předpokládal, že se jeho vyslanec stane \"arcibiskupem londýnským\", protože toto město bylo dříve hlavním městem římské kolonie Británie. Vzhledem k tomu, že Augustin byl pohostinně přijat v Kentském království králem Ethelbertem, bylo však v roce 601 ustanoveno arcibiskupství v Canterbury. Přesto byl Londýn vždy důležitým náboženským centrem a canterburští arcibiskupové zde trávili mnoho času. Jejich oficiální londýnskou rezidencí je Lambethský palác.  Anglikánská církev má v Londýně dva biskupy – \"biskup londýnský\", který spravuje část Londýna na sever od Temže, pod něhož patří největší londýnský barokní chrám katedrála svatého Pavla, a \"biskup southwarský\", který spravuje anglikánskou církev na jih od Temže. Důležité národní a královské ceremonie jsou rozděleny mezi katedrálu svatého Pavla a Westminsterské opatství, gotický kostel připomínající katedrálu.  Římskokatolický \"arcibiskup westminsterský\" je uznáván jako hlava katolické církve v Anglii a Walesu (pod něj patří katolická \"Westminsterská katedrála\", kterou je třeba odlišovat od anglikánského \"Westminsterského opatství\"). Další tradiční protestantské církve, které mají svou rezidenci v Londýně, jsou například sjednocená reformovaná církev (\"United Reformed Church\") a kvakeři (\"Quakers\"). Mnoho imigrantů ustavilo své vlastní církve – například je zde zastoupena pravoslavná církev a existují zde také další protestantské sbory.  Londýn je nejdůležitějším centrem islámu ve Velké Británii. Ve dvou londýnských předměstích jsou enklávy s největším počtem muslimů ve Velké Británii – Tower Hamlets a Newham. Londýnská ústřední mešita (\"London Central Mosque\") je velmi dobře známá londýnská silueta, postavená na okraji Regent's Parku, další mešity jsou i v jiných částech města. Londýnu se pro jeho islámskou menšinu také přezdívá Londonistán.  Hinduistický chrám v Neasden (Neasdenský chrám) je největším hinduistickým chrámem mimo Indii a zároveň pozoruhodným příkladem moderní budovy postavené v tradičním stylu. Většina dokonale propracovaných a spletitých mramorových plastik použitých v chrámu byla vytesáno v Indii.  Více než dvě třetiny britských židů žije v Londýně, což řadí Londýn na 9. místo na světě v počtu židů žijících mimo Izrael.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Londýn je sídlem mnoha univerzit a středních škol, které navštěvuje asi 378 000 studentů. Nachází se zde také mnohé a vědecké a výzkumné ústavy.  Největší vysokou školou podle počtu studentů (125 000) ve Velké Británii a v Evropě je Londýnská univerzita. Skládá se z 20 fakult a několika dalších menších ústavů s větší mírou autonomie. Některé fakulty poskytují všeobecně zaměřené studium a jiné jsou specializované ústavy například London School of Economics, \"SOAS\", \"Royal Academy of Music\" a \"Institute of Education\".  Královská univerzita a University College London byly podle výzkumu \"The Times Higher Education Supplement\" zařazeny mezi desítku nejlepších univerzit na světě (ICL na 5. místě a UCL na 9. místě). Dalšími univerzitami ve městě jsou Brunel University, City University, London Metropolitan University, Královská univerzita, Middlesex University, University of East London, University of Westminster a London South Bank University. Londýn je také známý svými ekonomickými školami – London Business School (nejlepší ekonomická škola podle \" Business Week\") a \"Cass Business School\" (největší ekonomická škola Evropy).  V Londýně se nachází mnoho muzeí, galerií a jiných institucí, které jsou jednak turistickými atrakcemi ale některé z nich (Přírodopisné muzeum – biologie, geologie; Science Museum a Victoria and Albert Museum – móda a design) plní i funkci centra výzkumu v dané oblasti. Britská národní knihovna u \"St Pancras\" je národní knihovnou Velké Británie a obsahuje asi 150 milionů exemplářů.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Londýn je místem konání jednoho z největších maratónů s masovou účastí, Londýnského maratónu, konaly se zde Letní olympijské hry v roce 1908, 1948 a 2012. Londýn se tak stal prvním městem, kde se letní olympijské hry konaly třikrát.  Nejnavštěvovanějším sportem v Londýně je fotbal a v Londýně sídlí několik předních fotbalových klubů. Nejvýznamnějšími kluby jsou Arsenal (založený ve Woolwich Arsenal, ale v roce 1913 se přestěhoval do Highbury a nyní sídlí Emirates Stadium), Chelsea (hraje ve Fulhamu na Stamford Bridge) a Tottenham Hotspur (hraje na novém Tottenham Hotspur Stadium na místě předchozího White Hart Lane). Menšími kluby, avšak také hrávajícími 1. ligu, jsou West Ham United, Fulham, Watford, Queens Park Rangers, Crystal Palace, Charlton Athletic a zaniklý Wimbledon.  Londýn byl jedním z míst konání Mistrovství světa ve fotbale v roce 1966 a Mistrovství Evropy ve fotbale v roce 1996 a finálových utkání obou turnajů. Londýn ve starém Wembley pětkrát hostil finále PMEZ (1963, 1968, 1971, 1978, 1992) a na již zrekonstruovaném stadionu dvakrát finále Ligy mistrů (2011, 2013). New Wembley Stadium – národní fotbalový stadión, který byl svědkem mnoha významných mezistátních a klubových fotbalových a ragby utkání, prošel do roku 2008 rekonstrukcí.  Velmi populárním sportem v Londýně je také ragby, jehož příznivci pocházejí především ze střední třídy společnosti ze severu a západu města. Anglický národní ragbyový stadión se nachází v Tvickenhamu. Tři z dvanácti klubů elitní ligy – Guinness Premiership pocházejí z Londýna. Kluby London Irish, Saracens a Wasps hrají na hřišti mimo Velkého Londýna, ale v metropolitní oblasti. Harlequins, kteří sestoupili po sezoně 2004/05 do nižší soutěže National Division One, hrají v oblasti Velkého Londýna.  V Londýně existují dvě kriketová hřiště – \"Lord’s\" – domov \"Middlesex a Marylebone Cricket Club\" na předměstí St John's Wood kousek na sever od Regent's Parku a \"Oval\" – sídlo \"Surrey\" v jižním Londýně.  All England Lawn Tennis and Croquet Club je místem konání světově proslulého tenisového turnaje ve Wimbledonu na jihovýchodě Londýna.", "section_level": 1}, {"title": "Turistické atrakce.", "content": "Londýn patří k nejvíce navštěvovaným městům na světě. Turistické atrakce se nalézají převážně v centrálním Londýně. Patří mezi ně historická City; West End a jeho proslulá kina, bary, kluby, obchody a restaurace; Westminster s Westminsterským opatstvím, Buckinghamským palácem, Clarence House atd. Dále je to Science Museum, Přírodopisné muzeum, Britské muzeum, Národní galerie, Tate Gallery, mosty London Bridge, Tower Bridge, Královská observatoř v Greenwichi, kudy prochází od roku 1884 nultý poledník, a další zajímavosti.", "section_level": 1}, {"title": "Muzea a galerie.", "content": "Viz", "section_level": 2}, {"title": "Parky a zahrady.", "content": "11 % rozlohy Velkého Londýna zabírají parky. Devět královských parků, dříve honebních revírů, je nyní přístupno veřejnosti. Green Park, St. James's Park, Hyde Park a Kensingtonské zahrady formují pásmo zeleně ve West Endu. Regent's Park tvoří severní hranici centra Londýna, zatímco Greenwich Park-národní park, Bushy Park a Richmond Park jsou oázou klidu v londýnských předměstích. Mnoho menších parků bylo založeno u bohatých soukromých rezidencí pro soukromé používání, ale část je nyní přístupná pro veřejnost.  Většina parků spravovaných londýnskou samosprávou byla vytvořena mezi polovinou 19. století a druhou světovou válkou. Příkladem jsou Victoria Park, Alexandra Park a Battersea Park. Některé parky na předměstích například Hampstead Heath, Wimbledon Common a Epping Forest mají neformální přírodní charakter. Nejvýznamnější zahrada ve které se platí vstupné je Královské botanické zahrady v Kew.", "section_level": 2}], "src_summary": "Londýn ( s výslovností ) je hlavní město Spojeného království Velké Británie a Severního Irska ležící na jihovýchodě země 80 km od ústí řeky Temže. Produkuje 20 % HDP Spojeného království a londýnská City je jedním z největších světových obchodních center. Žije zde obyvatel. Londýn se spolu s New Yorkem a Tokiem řadí k nejdůležitějším městům světa. Pojem Londýn se používá pro území vymezené jako jeden z anglických regionů – Velký Londýn.", "tgt_summary": "伦敦(英语:London;)是英国首都,也是英国最大都市、以及其构成国英格兰的首府。位于泰晤士河流域,于公元50年由罗马人建立,取名为伦蒂尼恩,在此后两个世纪内为这一地区最重要的定居点之一。伦敦是一座全球领先的世界级城市,是全球最富裕、经济最发达、商业最繁荣、生活水平最高的城市之一,在政治、经济、文化、教育、科技、金融、商业、体育、传媒、时尚等各方面影响着全世界,是全球化的典范。伦敦的历史核心区——伦敦市仍旧维持其中世纪的界限,面积,2011年人口为8,072,为全英格兰最大的城市。自19世纪起,“伦敦”一称亦用于指称围绕这一核心区开发的周围地带。这一城区集合自1965年起构成大伦敦行政区,由32个伦敦自治市加上伦敦市组成,由伦敦市长及伦敦议会管辖。", "id": 1955976}
{"src_title": "Folk", "tgt_title": "當代民謠音樂", "src_document": [{"title": "Český folk.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Trampská tradice.", "content": "Žánr české folkové hudby na rozdíl od té anglosaské nevznikl až koncem šedesátých let 20. století, neboť lidová tvorba umělých písní měla v této době již mnohaletou tradici v klasické či moderní trampské hudbě. Ta je bezesporu velmi zvláštní, osobitou i zcela svébytnou odrůdou českého folku a to v širším kontextu celé české populární a lidové hudby (viz skupiny Brontosauři, Settleři, Hop Trop nebo Wabi Daněk či Jarka Mottl). Tradiční trampská hudba tedy v českých zemích existovala již více jak 30 let před nástupem anglosaského folku. I ona však měla své inspirační kořeny v předchozí tradici kramářských písní, obrozeneckého zpívání 19. století, kabaretních kupletů jakož i v tradici dělnických zpěváckých spolků. Tradice původní trampské písničky v nejrůznějších podobách přežila celé 20. století a to prakticky až dodnes.", "section_level": 2}, {"title": "Tradice „české lidovky“.", "content": "Jak již bylo uvedeno, je velmi obtížné přijímat jakékoliv klišovitě schematické tvrzení, že folk vznikl někdy na přelomu 50. a 60. let 20. století kdesi v Americe. Takové tvrzení by nám vlastně říkalo, že před tímto obdobím neexistovala na celém světě žádná amatérská hudební tvorba vytvářená především pro radost a potěchu autora samého, či jemu blízkých osob. I tzv. tradiční česká trampská hudba nutně musela vyjít z toho, co zde existovalo již na počátku 20. století, totiž z mohutných tradic české lidovky (a to jak z písní lidových či písní jakkoliv zlidovělých). Tvrzení, že folk zničehonic jakoby spadl z nebe, kde se vzal tu se vzal, je samozřejmě zjevný nesmysl a lež. Folk samozřejmě existoval již dlouhou dobu před tím, jen se mu neříkalo folk. Tradice českého amatérského muzicírování patrně byla a je v českých zemích velmi dlouhá, pestrá, široká i bohatá. Venkovské kutálky, lidové cimbálové muziky, hornické dechovky, studentská obrozenecká tvorba, západočeská a jihočeská dudácká tradice, to vše dohromady tvoří podhoubí českého folku, hudební materii z níž český folk vzešel. A je jistě velmi zajímavé, že se tak stalo prakticky téměř nezávisle na tradici anglosaské.", "section_level": 2}, {"title": "České písničkářství.", "content": "Vývoj folku ovšemže neprobíhá izolovaně od všech ostatních hudebních žánrů, stylů a proudů, ba naopak, mnohdy je jimi velmi výrazně ovlivňován. Samotná česká písničkářská tradice je také mimořádně pestrá i bohatá. Vždyť prvním opravdovým (velkým a zároveň též moderním) českým písničkářem byl pan Karel Hašler, mnoho jeho písní si lidé rádi zpívají podnes. Velkými písničkáři se po první světové válce stali i pánové Voskovec a Werich na hudbu Jaroslava Ježka. Na ně zas s velkým úspěchem prakticky o 30 let později navázala vynikající autorská dvojice Suchý-Šlitr. Ale nejednalo se jen o tyto tvůrce. Vždyť vynikající hudební dědictví nám zanechali i mnozí jiní další – několik příkladů za všechny : pan Josef Kainar nebo Emil František Burian (otec Jana Buriana). České písničkářství v tom nejlepším slova smyslu se, mimo jiné, také projevuje ve vynikající textařské práci celé plejády výborných českých textařů. Takže samotné české folkové písničkářství mělo a doposud stále i má také své bohaté hudební inspirační zdroje, které leží mimo oblast folkového žánru. Nemluvě o české literatuře a české lidové slovesnosti jako takové, to je jistě další bohatý inspirační zdroj sám o sobě.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj žánru ve 20. století.", "content": "Celý žánr se v Čechách přirozeně vyvíjel v průběhu 20. století v dané společenskopolitické situaci, která byla zejména po roce 1948 poměrně zapeklitá, neboť tehdejší Československo bylo naráz zcela izolováno od západoevropské svobodné kultury a tehdejší kulturní vlivy pocházející ze svobodného světa k nám pronikaly velice nesnadno, pomalu a dost často – slušně řečeno – za velkého nepochopení veřejnosti i oficiálních stranických míst (což se týkalo také bigbeatu). Přesto zejména v krátkém období bouřlivých 60. let (kdy došlo v Československu na přechodnou dobu ke krátkému politickému uvolnění) došlo k rozmachu folku v jeho klasické anglosaské podobě i v českých zemích. Příkladem za všechny ostatní budiž třeba skupina Spirituál kvintet nebo skupina Český skiffle pana Jiřího Traxlera jr. Objevila se i první výrazná skupina českých písničkářů sdružených ve sdružení Šafrán, snad nejznámějším písničkářem té doby byl pan Karel Kryl. Kromě toho se začal rozvíjet i příbuzný hudební žánr zvaný country and western, a to včetně jeho bluegrassové odnože. Vzniklo tak ono tehdejší (multi)žánrové zmatení z konce 60. let, kdy všechny příbuzné hudební žánry v několika málo letech začaly fakticky koexistovat vedle sebe (také bývaly označovány dost nehezky jako tzv. \"portovní žánry\" – viz festival Porta).", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristika folku.", "content": "Folkovou píseň anglosaského typu tedy charakterizujeme jako typ moderní zpěvné písně, která spontánně vznikala převážně v amatérských podmínkách jako protiklad konvenčního a zkomercionalizovaného popu. Folk klade mimořádný důraz na myšlenky či emoce obsažené v textu písně. Podstatou folkové písně a jedním z jejích nejcharakterističtějších rysů je schopnost aktuálně, adresně a obsahově konkrétně reagovat na nejrůznější stránky společenského dění či osobních prožitků autora. Obvykle bývají folkové písně interpretovány přímo autory. Někdy je tato osobní interpretace také označována jakožto moderní šanson.  Folkové písně ale mohou mít i formu výrazně niterné osobní výpovědi o světě okolo nás či o stavu autorovy duše či mysli. V takovém případě se spíše podobají více než čemukoliv jinému zhudebněné poezii, často poezii všedního dne. Poezii, jež začasté zpívá o prostých věcech prostými slovy jednoduchým a obecně sdělným způsobem. Proto také někteří folkoví interpreti kromě své vlastní volné tvorby zhudebňují i kvalitní poezii cizí (např. báseň \"Máj\" od Karla Hynka Máchy zhudebněná skupinou Český skiffle nebo Radůzino CD \"V salonu barokních dam\", kde je zhudebněna část jedné básně od Jana Nerudy z \"Písní kosmických\", známé jsou i Skoumalovy půvabné adaptace nonsensových básní Emanuela Frynty na CD \"Kdyby prase mělo křídla\", velmi zdařilé jsou i Pavlicovy adaptace cizích poetických textů s původně folklórní skupinou \"Hradišťan\", apod.). A nemusí to nutně být vždy jen popěvky smutné, vážné, zachmuřené či niterně rozervané. Může se jednat i o laskavý humor, hezkou parodii, mírnou perzifláž, vkusnou legraci, prostě o vlídný a laskavý pohled na svět okolo nás, o všední zpívanou poezii podanou vtipně, vkusně a s velkým šarmem i osobním nadhledem autora samého (viz parodická hudební skupina Lokálka či recesistická skupina Barel Rock).  Folk mívá velmi často formu velmi upřímné a přímočaré osobní výpovědi či zpovědi, která je ventilována lidovou uměleckou formou, zde obvykle formou písně, písně, která může vyjadřovat jak obyčejnou radost ze života, tak i vážnou starost o stav tohoto světa. V tomto je folk také velice blízký zejména kvalitnímu šansonu a dále také části tzv. art-rocku, což jsou hudební směry, které také hodně staví na kvalitě zpívaného textu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Folk (česká výslovnost [folk], anglická [fəuk]) je hudební žánr, který má své kořeny v anglosaských zemích. Samotné slovo folk znamená v angličtině \"lid\", v tomto případě tedy vyjadřuje anglosaskou lidovou píseň. V přeneseném významu slova do oblasti současné populární hudby toto slovo přesně vyjadřuje amatérskou hudební tvorbu a její amatérské hudební provozování, respektive \"amatérské písničkářství\" (viz Akademický slovník cizích slov, vydala Akademia v roce 2000). Slovní spojení \"folk music\" [ˈfəuk ˌmjuːzik] pak znamená \"lidová hudba\" (etnická) anebo – stylizovanou nápodobou – \"folková hudba\". Pro odlišení moderní folkové hudby od etnické se v angloamerických zemích užívají názvy \"contemporary\" [kənˈtemprəri] (současný) \"folk\" či \"modern\" [ˈmodən] (moderní) \"folk\". V češtině se pro lidovou hudbu etnickou užívá spíše termín folklór (laicky také „česká lidovka“) a pojmem folk se označuje lidová hudba moderní.", "tgt_summary": "当代民谣音乐(Contemporary folk music)是指在二十世纪初出现,和传统民谣音乐有关的音乐流派。从二十世纪中期,开始从传统民谣音乐演变出新的当代民谣流行音乐。这个阶段称为(第二次)民谣音乐复兴,约在1960年代到达高峰,这类的音乐也称民谣音乐,不过为了和以往的民谣音乐区分,也会称为当代民谣音乐。当代民谣音乐也融合了像民谣摇滚、电子民谣及其他音乐流派。当代民谣音乐和当代民谣音乐虽然是不同的音乐流派,但表演者常常会有重叠,甚至一首歌也可能是这二种音乐流派融合下的作品。", "id": 167108}
{"src_title": "Leonard Bernstein", "tgt_title": "伦纳德·伯恩斯坦", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se jako Louis Bernstein v Lawrence ve státě Massachusetts do rodiny ukrajinských Židů původem z města Rovno. Nebyl příbuzný filmového skladatele Elmera Bernsteina, ale byli přáteli a dokonce sdíleli určitou fyzickou podobnost. Jako malý chlapec bral lekce na piano a navštěvoval Posádkovou a Bostonskou latinskou školu. Na Harvardově univerzitě studoval s Walterem Pistonem, Edwardem Burlingame-Hillem a A. Tillmanem Merrittem a mnoha dalšími. Absolvoval studium hudebních oborů na Harvardu (1939), poté studoval hru na klavír, dirigování a orchestraci na Curtisově institutu ve Filadelfii (1942), kde byl nejnadanějším žákem Fritze Reinera. V roce 1940 studoval pod vedením dirigenta Sergeje Kusevického v Tanglewoodu, berkshisrském letním středisku Bostonského symfonického orchestru, posléze se stal Kusevického asistentem.  Dne 14. listopadu 1943 „zaskočil“ za nemocného Bruna Waltera u Newyorské filharmonie, kde působil od září 1943 jako asistent. Tento záskok odstartoval jeho profesionální kariéru. V letech 1945-1947 byl hudebním ředitelem Newyorského Symfonického orchestru. Po smrti Sergeje Kusevického v roce 1951 se stal na mnoho let vedoucím třídy dirigování v Tanglewoodu. Na počátku roku 1947 Bernstein přijal pozvání Palestinského orchestru a přijel do Jeruzaléma v tehdejší britské mandátní Palestině (dnešní Izrael), aby dirigoval několik koncertů. O svých zážitcích z této cesty napsal Bernstein svému příteli: V letech 1958–1969 se stal hudebním ředitelem Newyorské filharmonie (831 koncertů). Poté až do své smrti hostoval u významných orchestrů (Bostonský symfonický orchestr, Izraelská filharmonie, Londýnští symfonikové, Vídeňští filharmonikové), operních domů a na hudebních festivalech po celém světě. Oživil celosvětový zájem o díla Gustava Mahlera a Charlese Ivese  Na veřejnosti se televizními pořady od 50. let zasloužil o polularizaci vážné hudby. Tyto pořady získaly řadu televizních ocenění (např. 11 Emmy). Leonard Bernstein tak přivedl mnoho Američanů k vážné hudbě.  Vše začalo pořadem \"Omnibus\", který měl v letech 1954–1961 deset dílů. Poté, co se stal šéfdirigentem Newyorské filharmonie, uskutečnil 15 programů pro dospělé (1958–1962) a především 53 programů pro mladé s názvem: „Young People's Concerts with the New York Philharmonic“ (1958–1973), které byly nejpopulárnější. Bernstein v nich zasvěcoval diváky do tajů hudby a představoval významné skladby a hudební skladatele. Vybrané scénáře \"Koncertů pro mladé publikum\" poté vyšly knižně – kniha se stala bestsellerem - (v českém překladu LB: \"O hudbě - Koncerty pro mladé publikum\". Praha: NLN, 1996).  V roce 1990 získal Praemium Imperiale, mezinárodní cenu udělenou Japonským uměleckým sdružením za celoživotní dílo v umění. Cenu ve výši 100 000 dolarů využil k založení fondu Bernstein Education Through the Arts (BETA), Inc. Tento grant poskytl na vytvoření vzdělávacího programu založeného na umění. Centrum Leonarda Bernsteina bylo založeno v dubnu 1992 a zahájilo rozsáhlý výzkum ve školách, jehož výsledkem byl model Artful Learning Program.  Má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.  Autorka Bernsteinova životopisu Meryle Secrestová hovořila o jeho bisexualitě a citovala též jeho přítelkyni Shirley Rhoades Perleovou, která uvedla, že „potřeboval muže sexuálně a ženy emocionálně“.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní období a smrt.", "content": "V sobotu 23. prosince 1989 odjel dirigovat po tři dny Beethovenovu \"symfonii č. 9\", na oslavu pádu Berlínské zdi. Symfonie byla zvolena kvůli symbolice, protože sólisté a sbor zpívali „Freiheit“ (svoboda), místo „Freude“ (radost). Tato slova Bernstein schválně zaměnil, kvůli oslavě bratrství a vzájemné svobody po svržení Berlínské zdi. Po návratu domů se cítil úplně vyčerpaný.  Na sklonku života nahrál s Vídeňskou filharmonií a spolu s Krystianem Zimermanem oba Brahmsovy klavírní koncerty a poslední tři klavírní koncerty od Ludwiga van Beethovena.  Do Československa přijel poprvé od roku 1946 na Pražské jaro 1990. Během komunistické totality odmítl v zemi Východního bloku koncertovat na žádost Rafaela Kubelíka. Na závěrečném koncertu hudebního festivalu 1990 dirigoval ve Smetanově sini Českou filharmonii. Na programu byla Beethovenova \"symfonie č. 9\".  Od poloviny 50. let dvacátého století trpěl jako těžký kuřák emfyzémem. Již od druhé poloviny sedmdesátých let bral medikamenty a povzbuzující prostředky na hektický dirigentský život. V dubnu 1990 mu byl diagnostikován maligní nádor mezoteliom na okraji pohrudnice u levé plíce. Následně prodělal zápal plic a pásový opar. Poslední koncert proběhl v Tanglewoodu 19. srpna 1990, kdy řídil Beethovenovu \"7. symfonii\". Ukončení profesionální dráhy oznámil 9. října 1990 a pět dní poté zemřel na infarkt myokardu ve svém bytě v rezidenci Dakota House, ležící na rohu Central Parku v Upper West Side.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika Bernsteina jako skladatele.", "content": "Jako skladatele ho lze považovat za postmodernistu už v 50. letech 20. století. Nerozlišoval mezi hudbou „vážnou“ a „populární“, ale mezi „dobrou“ a „špatnou“. Bernstein byl stylový syntetik a „eklektik“, nějaké umělecké škatulkování pro něj neplatilo: v artificiálních skladbách, v zásadě tonálních, používal latinskoamerické prvky, výrazný rytmus (synkopování, střídavé rytmy, nesouměrné metrum) a barvitou instrumentaci (časté využívání klavíru, vysoké polohy žesťů, početných, virtuózních perkusí); muzikálovou hudbu a formu pozvedl na vysokou úroveň (např. jazzová fuga v písni Cool) a znovu dokázal, že i díla populární kultury mohou být zároveň velmi hodnotná.  Mnoho jeho skladeb nelze zařadit do předem vymezených kategorií, protože jsou často polystylové a polyžánrové a obsahují „od všeho něco“. Náměty skladeb, duchovní i čistě světské, se neobracejí do minulosti, ale přímo reflektují svět, v němž jejich autor žil a tvořil: hledají víru ztracenou v moderní době, nebo třeba opěvují radovánky a vyjadřují problémy soudobého New Yorku. Řada kompozic se zpěvem je vícejazyčná, často mísí angličtinu, hebrejštinu a různé další jazyky včetně latiny.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Publikace Leonarda Bernsteina  Publikace o Leonardu Bernsteinovi", "section_level": 2}], "src_summary": "Leonard Bernstein (25. srpna 1918, Lawrence, Massachusetts, USA – 14. října 1990) byl americký dirigent, hudební skladatel, klavírista, pedagog, hudební popularizátor a televizní hvězda.", "tgt_summary": "李奥纳德·伯恩斯坦(英语:Leonard Bernstein,1918年-8月25日-1990年-10月14日),犹太裔美国作曲家、指挥家、作家、音乐教育家、钢琴家。", "id": 374923}
{"src_title": "Francesco Petrarca", "tgt_title": "弗朗切斯科·彼特拉克", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studia.", "content": "Francesco Petrarca se narodil roku 1304 v toskánském městě Arezzo. Jeho otec, florentský právník Ser Pietro (Petracco) di Parenzo (1267–1326) byl z rodného města vypovězen z politických příčin, jelikož patřil k bílým guelfům, odpůrcům papežské moci, zatímco Florencii ovládli černí guelfové. Tato situace značně ovlivnila pozdější básníkovo smýšlení, ve sbírce \"Dopisy přátelům\" (\"Epistolae Familiares\", 1366) například v jednom dopise zdůrazňuje, že byl počat v exilu a zrozen v exilu. Petrarcovo dětství bylo pak poznamenáno častým stěhováním a také během života básník později pobýval v mnoha různých italských městech, nikdy však ve Florencii, kterou nazýval patria (vlast). Svým životem „vyhnance“ Petrarca poněkud připomíná Danta, ale vzhledem k tomu, že byl na rozdíl od něj dobře materiálně zajištěn a ve Florencii nikdy delší dobu nepobýval, jednalo se možná spíše o pózu.  Petrarcova rodina žila nejprve v Pise, poté od roku 1312 v Avignonu a posléze v provensálském městě Carpentras. V Carpentrasu mladý Petrarca studoval společně se svým bratrem Gherardem rétoriku a gramatiku u Convenevoleho da Prato. Od roku 1316 studoval práva v Montpellieru a pak od roku 1322 na univerzitě v Bologni. Po otcově smrti v roce 1326 Petrarca práv zanechal a vrátil se zpátky do Avignonu. Po otci, který pracoval jako notář na papežském dvoře a měl značnou zálibu v latinských klasicích, zdědil Petrarca vzácný vergiliovský kodex, do nějž později zapisoval některé výrazné události svého života (setkání s Laurou v roce 1327, krádež a znovuzískání řečeného rukopisu v roce 1338, Lauřinu smrt v roce 1348, smrt syna Giovanniho a také úmrtí patrona Giovanniho Colonny a různých přátel). Předpokládá se, že ve 20. letech 14. století začal Petrarca psát básně. První dochovaný text, panegyrik na zesnulou matku Elettu rozenou Caniganiovou, umístil badatel Ernest Hatch Wilkins do roku 1318 nebo 1319, většina moderních vědců se však domnívá, že báseň je o několik let mladší.  Návrat do Avignonu byl pro Petrarcův pozdější život klíčový, neboť právě v avignonském kostele svaté Kláry na Velký pátek 6. dubna 1327 poprvé spatřil svou osudovou lásku Lauru de Sade, rozenou de Noves. Své pocity při setkání vyjádřil ve třetím sonetu svého \"Zpěvníku\":  V roce 1330 bratrům došly finanční prostředky pro otci, Francesco Petrarca proto přijal nižší svěcení a vstoupil do služeb kardinála Giovanniho Colonny jako kaplan. S rodinou Colonnů, zejména s kardinálovým bratrem Giomem, ho pojilo dlouholeté přátelství a kromě zajištěného místa získal básník přístup ke kodexům latinských autorů, jež mu Colonnové obstarávali. Nedlouho poté začal cestovat po Evropě. V Lutychu objevil v roce 1333 ztracenou Ciceronovu řeč \"Pro Archia poeta\", a tato událost se stala druhým významným impulzem ovlivňujícím Petrarcův pohled na život. Třetí formující událostí v Petrarcově mládí se stal zisk opisu Augustinových \"Vyznání\" darem od augustiniánského mnicha Dionigiho da Borgo San Sepolcro. Knihu nosil Petrarca až do konce života s sebou a přikládal jí velký význam. V prosinci roku 1334 byl zvolen nový papež, Benedikt XII. Jako jeden ze svých prvních kroků udělil Petrarcovi v lednu následujícího roku kanonikát při katedrále v Lombez. Petrarca svůj kanovnický úřad nevykonával na místě, beneficium mu však zajišťovalo příjem a držel si je až do roku 1355. V letech 1335 a 1336 pak dvakrát vyzval papeže k návratu z avignonského zajetí do Říma. Řím na konci roku 1336 sám navštívil a byl uchvácen monumentálními starověkými zříceninami. V témže roce navštívil Avignon sienský malíř Simone Martini a Petrarca ho požádal, aby vytvořil Lauřin portrét.  Do roku 1336 se také datuje Petrarcův pravděpodobný výstup na horu Mont Ventoux. Zachytil ho v dopise pro teologa Dionigiho da Borgo Sansepolcro, napsaném ovšem dlouho po návštěvě vrcholu, v roce 1352 či 1353. V něm popsal, jak se ho po dosažení vrcholu nejprve zmocnil úžas nad majestátem hory a přírodní scenérií. Pak se však zamyslel nad svým životem, otevřel svazek Augustinových \"Vyznání\" a přečetl si pasáž o tom, že se lidé diví horám, mořím, řekám a hvězdám, a sebe zanedbávají. Tento úryvek vedl Petrarcu podle jeho vlastního líčení k pochopení toho, jak nesmyslné bylo jeho šplhání na horu, vedené jalovou zvědavostí. Petrarca se tímto aktem náhodného čtení a následného osvícení připodobnil ke svému vzoru, svatému Augustinovi, na rozdíl od něj však neprošel jednoznačnou konverzí – místo toho zážitek vedl k filosofickému poznání a uvědomění, že „morální výška“ obrovské hory je pouhý loket. Petrarcův popis výstupu začal být znovu čten na přelomu 18. a 19. století a stal se tématem debat o vnímání přírodních krás. Petrarca byl dokonce označován za zakladatele turistiky, horolezectví či alpinismu. Někteří autoři, zejména Jacob Burckhardt a mnozí autoři rozvíjející jeho teze, vnímali Petrarcův „zbytečný“ výstup na horu jako revoluční čin prvního moderního člověka, toužícího v každém okamžiku po požitku z přírody. Jiní autoři, například Lynn Thorndike, vyjádřili s tímto pojetím nesouhlas, neboť to, co podle nich považuje Burckhardt za moderní a typicky renesanční, bylo ve skutečnosti běžné v každé době. Dobové prameny skutečně ukazují, že Petracův čin a jeho motivace nebyly ojedinělé – pařížský filosof Jean Buridan zaznamenal, že na Mont Ventoux šplhalo ve 14. století každé léto mnoho lidí. Petrarcovo líčení výletu na vrchol však i tak zůstává mnohými filosofy vnímáno jako důležitý mezník kulturního vývoje, neboť básník byl schopen svou zvědavost, pocit ohromení a následnou introspekci literárně zachytit.", "section_level": 2}, {"title": "Život ve Vauclause a Lauřina smrt.", "content": "Po návratu do Francie se Petrarca přestěhoval do provensálského údolí Vaucluse a pobyt v přírodě střídal s diplomatickými misemi a návštěvami různých italských měst. V roce 1337 se v Avignonu narodil básníkův syn Giovanni. Byl jedním ze dvou dětí, které měl s neznámou ženou, druhou byla dcera Francesca v roce 1343. Obě děti později legitimizoval. Na přelomu let 1338 a 1339 začal s prací na textu \"O slavných mužích\" (\"De viris illustribus\") a na eposu \"Afrika\" (\"Africa\"). V něm se inspiroval vergiliovským a liviovským pojetím Scipiona Africana, římského hrdiny druhé punské války. 8. dubna 1341 byl v Římě podle antického zvyku korunován vavřínovým věncem, a získal tak titul poëta laureatus. Dva roky pak pobýval v Parmě, poté v Neapoli a posléze opět v Parmě, odkud ale musel v roce 1345 vinou válečných operací uprchnout do Verony. Když v Římě vypuklo v roce 1347 lidové povstání, které vyneslo na dva měsíce k moci Colu di Rienzo, napsal pro nově zvoleného tribuna nejprve eklogu a dva povzbudivé dopisy, zatímco po skončení Colova římského dobrodružství dopis vyčítavý. I tak podpora uchvatitele narušila Petrarcovo přátelství s rodinou Colonnů. V roce 1348 zasáhla Evropu morová epidemie, které podlehla také Petrarcou obdivovaná Laura. Autor v té době pobýval v Parmě. V následujících letech opět střídal různá italská města a domov v Provence, krátce se zdržel i ve Florencii.  Patrně v návaznosti na Ciceronovy dopisy (Atticovi, bratru Quintovi, Brutovi), které nalezl ve veronské katedrální knihovně, se Petrarca v roce 1350 rozhodl uspořádat svou veřejnou i soukromou korespondenci. Rovněž začal uspořádávat své básně psané vernakulárním jazykem, tedy italsky, a sice pod názvem \"Zlomky v jazyce lidovém\" (\"Rerum vulgarium fragmenta\" či prostě \"Básně\", \"Rime\") a v této činnosti pak pokračoval až do konce života. V roce 1352 či 1353 dokončil Petrarca svou intelektuální a morální zpověď \"Mé tajemství\" (\"Secretum meum\"). V tomto období pracoval také na latinsky psaných dílech – \"Pamětihodných příbězích\" (\"Rerum memorandarum libri\"), \"Pastýřské písni\" (\"Bucolicum Carmen\"), \"O zbožném klidu\" (\"De otio religioso\") či \"O samotářském životě\" (\"De vita solitaria\"). Od roku 1342 do roku 1355 pobíral příjem jako kanovník při katedrále v Pise, beneficium obdržel od papeže Klementa VI.", "section_level": 2}, {"title": "Život v Miláně, Benátkách a pozdní věk.", "content": "Petrarca definitivně opustil Vaucluse v roce 1353 a usadil se na osm let v Miláně. Zde získal pozici na dvoře arcibiskupa Giovanniho Viscontiho. Petrarcovi florentští přátelé byli volbou autoritářsky vedeného Milána zaraženi, neboť odporovala jejich svobodomyslným ideálům. Básník se však obhajoval tvrzením, že si svou uměleckou samostatnost ubrání a že bude mít klid ke studiu, což se ukázalo být správným předpokladem. Z Milána Petrarca často vyjížděl za diplomatickými posláními, mimo jiné do Benátek, Mantovy, Paříže či Prahy (v roce 1356, poté, co se o dva roky dříve setkal s Karlem IV.). V Miláně začal sestavovat své italsky psané \"Triumfy\" (\"Trionfi\"), jež se rovněž staly životním dílem, doplňovaným až do smrti. V letech 1362 až 1367 žil Petrarca v Benátkách, kde ve svém domě v roce 1363 několik měsíců hostil Boccaccia. Z této pozdní fáze básníkova života pocházejí sbírky korespondence – \"Dopisy přátelům\" (\"Familiares\") a \"Dopisy ze stáří\" (\"Seniles\"). Stal se také autorem rozsáhlého moralizujícího a filosofujícího spisu \"O lécích proti štěstí a neštěstí\" (\"De remediis utriusque fortune\", 1354–1365) a též polemického textu \"O nevědomosti mé a mnoha dalších\" (\"De sui ipsius et multorum ignorantia\", 1367), v němž se Petrarca ostře vymezil proti scholastické a averroistické tradici předcházejících století. V roce 1370 mu Francesco da Carrara daroval pozemek v městečku Arquà, kde se básník v nově vystavěném domě usídlil a až do smrti žil.  V posledních letech života se Petrarca věnoval mimo jiné zahradničení, se kterým začal již ve Vaucluse, a do svého rukopisu Palladiova traktátu o zemědělství (\"De re rustica\") si zapisoval potíže, s nimiž se potýkal, například uschnutí značné části vysazených ovocných stromů a vavřínů. Na pozvání papeže Urbana V. se vydal do Říma, cestou byl však ve Ferraře stižen mdlobami a slabostí, patrně srdeční, a musel být převezen do Padovy, odkud se vrátil zpět do Arquà. V prosinci 1371 se v obavách před morem na krátký čas uchýlil opět do Padovy, na dvůr svého obdivovatele Pandolfa II. Malatesty. V říjnu 1372, poté, co padovský venkov začala ohrožovat vojska Benátské republiky, musel Petrarca do Padovy v krátké době potřetí. Přesto však odmítl usídlit se ve městě natrvalo, byť Malatestovi věnoval jako výraz vděku nejnovější verzi souboru svých italských básní (Rerum vulgarum fragmenta). V reakci na činnost francouzského mnicha Jeana de Hesdin pak básník napsal svůj poslední polemický spis \"Invektiva proti tomu, kdo pohaněl Itálii\" (\"Invectiva contra eum qui maledixit Italie\"). Posledním Petrarcovým diplomatickým posláním se stala v září 1373 cesta do Benátek, kde se společně se svým synem Francescem Novellem účastnil mírových jednání po vítězství Benátské republiky nad Padovou.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt a pohřeb.", "content": "V lednu 1374, půl roku před smrtí, daroval Petrarca rukopis Augustinových \"Vyznání\" svému florentskému příteli Luigi Marsilimu. Tento dar je vnímán jako pomyslné předání žezla humanismu, od toho okamžiku třímaného právě Florencií. Francesco Petrarca pak zemřel v noci z 18. na 19. července 1374. Neznámý autor připsal do jednoho z Petrarcových rukopisů poznámku o tom, že příčinou jeho smrti byla nemoc, při které básník upadal na několik hodin do mrákot. Podle autora glosy byla nemoc léčitelná, proto vyčetl Petracovi jeho pohrdání lékařství a odmítání léků – podle jeho tvrzení si Petrarca mohl sám za to, že zemřel „jako pes“, beze svědků a bez posledního pomazání. V městečku Arquà byl také pochován, a sice na náměstí před místním kostelíkem. Jeho hrobka byla vybudována podle vzoru krypty mýtického zakladatele Padovy, Antenóra.  K raným redaktorům a opisovatelům Petrarcova díla patřil Lombardo della Seta z Padovy a františkán Tedaldo della Casa z Florencie. Ihned po smrti se začal vzmáhat obdiv k básníkově životu, viděnému jako ctnostný, příkladný a svatý. Kardinál Francesco Zabarella nazval Petrarcu božským pěvcem (divinus vates), básník byl předními osobnostmi kladen na roveň velkým antickým autorům a vznikaly básně k jeho uctění. Florentský kronikář Filippo Villani zpracoval Petrarcovu smrt hagiograficky, když popsal, že básníkův duch, vypouštěný z úst, stoupal v podobě obláčku k nebesům jako vonné kadidlo. Také básníkův dům a hrobka v Arquà se záhy staly předmětem zájmu a cílem poutníků, učenců a básníků. Již v 16. století nechal padovský šlechtic Pietro Paolo Valdezocco původně gotický příbytek renesančně rozšířit a vymalovat petrarcovskými motivy.  Přestože sám Petrarca chápal jako těžiště svého díla latinské práce, stal se pro budoucí čtenáře a autory známý především jako pisatel básní v italštině. Jeho \"Zpěvník\" se stal vzorem elegantní a vytříbené milostné poezie a celého směru označovaného jako petrarkismus. Mezi Petrarcou ovlivněné tvůrce patří velcí renesanční a barokní autoři jako Geoffrey Chaucer, Edmund Spenser, John Donne, John Milton, William Shakespeare, Pierre de Ronsard a četní další.", "section_level": 2}, {"title": "Česká vydání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Texty ve středověkých kodexech.", "content": "V prostředí českého pozdního středověku byla díla Francesca Petrarcy pořizována poměrně hojně, preferovány však byly jeho práce náboženské před humanistickými. Z 56 textů dochovaných v kodexech v českých knihovnách jsou nejčastěji zastoupeny \"Kajícné žalmy\" (12x), latinský překlad Boccacciovy \"Griseldy\" (9x) a traktát \"O samotářském životě\" (5x). Čeští vzdělanci četli Petrarcu především jako autora nové, intimní religiozity a jeho žalmy byly zařazovány vedle děl teologických či mystických.", "section_level": 2}, {"title": "Humanistické překlady.", "content": "Již Pinvičkův sborník z 60. let 15. století obsahuje dekameronovskou novelu Griselda, nepřeloženou do češtiny z Boccacciova italského originálu, nýbrž z Petrarcova latinského překladu. Prvním vydáním originálního Petrarcova díla v češtině se nicméně stal v roce 1501 \"Frančiska Petrarchy poety a velmi znamenitého a dospělého muže v výmluvnosti kniehy o lékařství proti štěstí a neštěstí\". Překlad pořídil Řehoř Hrubý z Jelení, tisk zajistil Jan Severýn z Kapí Hory. Hrubý z Jelení vytvořil i překlady některých Petracových listů (\"Františka Petrarky Epištol šestnácte bez titulu\" a \"Epištola k Hannibalu biskupu tuskulánskému o závisti a lakomství\"), ty však vydány nebyly a dochovaly se pouze v kodexu z roku 1512. Mikuláš Konáč z Hodiškova přeložil a v roce 1507 ve spolupráci s tiskařem Janem Volfem vydal \"Sedm žalmuov kajících Petrarchy, poety znamenité a muže bohomyslného i nábožného, krátkých v sloviech, ale v rozumu převelmi dlúhých\".  \"Lékařství proti štěstí a neštěstí\" bylo rovněž pramenem pro florilegium Jana Češky \"Řeči a naučení hlubokých mudrců\", dochované v 6 kodexech v průběhu 16. století. Toto významné zpracování bylo rovněž třikrát vydáno tiskem (1529, 1572, 1579). Z prvních let 16. století pochází ještě anonymní kodex obsahující mimo jiné tři petrarcovské překlady: \"Františka Petrarky Rozmlouvání dvoje o pravé moudrosti mezi mudrcem a nedoukem\", \"Téhož Petrarky Epištolu k nějakému příteli svému o bídě žalujícímu města římského\" a \"Téhož Petrarky Epištolu k Hannibalovi Tuškulanskému biskupu o závisti a lakomství\". Josef Jungmann uvedl, že tento spis byl v roce 1551 vytištěn v Prostějově, žádný exemplář se ale patrně do moderní doby nezachoval.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní překlady.", "content": "V 19. století se stal Petrarca znovu objektem zájmu českých překladatelů a vydavatelů. Před jeho latinskými pracemi však dávali moderní překladatelé přednost textům v italštině, zejména básním ze \"Zpěvníku\".  Překlady Petrarcových textů obsahují také tyto publikace:", "section_level": 2}], "src_summary": "Francesco Petrarca ([frančesko petrarka]; 20. července 1304 – 18./19. července 1374) byl italský spisovatel a básník. Společně se svým vrstevníkem a přítelem Boccacciem je považován za jednoho z prvních autorů renesanční literatury. Bývá označován za největšího humanistu a nejvlivnějšího italského lyrického básníka. Tvořil v latině i v italštině a jeho nejproslulejším dílem je italsky psaný \"Zpěvník\", popisující v 366 básních zejména platonickou lásku k idealizované Lauře. Petrarcova latinská tvorba zahrnuje smyšlený dialog básníka se svatým Augustinem známý jako \"Mé tajemství\", filosofický traktát \"O lécích proti štěstí a neštěstí\" nebo polemické spisy proti lékařům či aristotelikům. Svým dílem navazoval jak na Vergilia, Ovidia, Cicerona, Senecu, svatého Augustina a další antické autory, tak na pozdně středověkého Danta Alighieriho.", "tgt_summary": "弗朗切斯科·彼特拉克(,1304年-7月20日-1374年-7月19日),或译为彼得拉克、佩脱拉克,意大利学者、诗人、和早期的人文主义者,亦被视为人文主义之父。", "id": 1268254}
{"src_title": "Dálnice D5", "tgt_title": "D5高速公路 (捷克)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Rozhodnutí o stavbě padlo už v roce 1963, usnesení vlády bylo několikrát aktualizováno. Stavba byla zahájena stavbou mostu v Berouně v roce 1976. Dokončení stavby bylo plánováno v roce 2000. Ze začátku probíhala stavba velice pomalu, první otevřený úsek bylo 9 km dálnice z Prahy-Zličína do Loděnice v roce 1982, poté stavba postupovala tempem cca 2 – 3 km ročně. V roce 1989 byl zprovozněn úsek do Bavoryně (vesnice cca 1 km západně od Zdic) a délka zprovozněného úseku dálnice tak dosáhla 29 km. Termín dokončení celé dálnice byl posunut na rok 2010. Po roce 1989 se stala dálnice D5 prioritní stavbou, která měla zajistit zlepšení dopravního spojení se západní Evropou. Rychlost stavby se zněkolikanásobila. Již v roce 1995 byl otevřen celý úsek až k Ejpovicím, odkud vede čtyřpruhová komunikace na východní okraj Plzně. Usnesením vlády ze dne 24. května 1995 č. 304 bylo schváleno propojení české dálnice D5 a německé dálnice A6 na společných státních hranicích výstavbou hraničního mostu. Toto propojení se stalo realitou v roce 1997, kdy byl dokončen celý úsek z Plzně až do pohraničního městečka Waidhaus v Německu.  Dálnice z Prahy směrem na Norimberk je také nazývána jako královská cesta \"Via Carolina\".", "section_level": 1}, {"title": "Současný stav.", "content": "Jediným nezprovozněným úsekem dálnice byla dlouhou dobu část obchvatu města Plzně. Ten se stal velice problematickým úsekem dálnice. Jeho projednávání trvalo 15 let a jedná se tak o nejsložitější kauzu porevoluční historie správních řízení. Během projednávání došlo k čtyřem změnám na pozici ministra životního prostředí (a tím i změnám v pohledu na výstavbu), silnou roli zde sehrály i lobbistické skupiny (tzv. zelená a betonová lobby).  Původně bylo rozhodnuto roku 1988 o severním obchvatu Plzně. Z důvodu odporu chatařů v oblasti západně od Plzně a vodohospodářů (dálnice měla přetínat vodní nádrž Hracholusky) se začala zvažovat jižní varianta. Zde už od počátku proti sobě stály dvě varianty, tzv. varianta S a varianta K. Vláda ČR z podnětu města Plzně schválila 20. prosince 1991 upravenou variantu K (tzv. KU) jakožto prioritní variantu výstavby. V následujícím správním řízení vyhodnotil posudek EIA variantu KU jako příznivou, a to v optimalizované úpravě jako tzv. KU0. Vláda, která se mezitím vyměnila, použila ovšem jiný posudek a schválila v roce 1994 upravenou variantu S, tzv. SUK. Okresní úřad Plzeň-jih pak vyhověl námitkám občanských sdružení a posunul vedení dálnice jižně od vrchu Valík, aby nedošlo tak k výraznému zásahu do lesního komplexu a snížil se vliv stavby na krajinný ráz – tzv. varianta SUK1. Ministr životního prostředí František Benda ovšem toto rozhodnutí okresního úřadu označil za rozporné vůči nařízení vlády z roku 1994, a tak vydal souhlas se zásahem do významného krajinného prvku Valík v původně navržené trase SUK. Poté následoval koloběh neúspěšných odvolání různých účastníků řízení (obce, občané, občanská sdružení), během nějž byla trasa upravena o tunel v nejhlubší části zářezu.  Teprve v roce 1998 zrušil ministr životního prostředí (tentokrát Martin Bursík) souhlas se zásahem do krajinného prvku, neboť na tuto variantu nebyla provedena EIA a byl tak porušen zákon. Spor se tak vrátil do samotného počátku. Po dalších 4 letech jednání, během nichž byla stavba obchvatu rozdělena na tři dílčí stavby, západní a východní nekonfliktní část byla schválena, byla zde zahájena stavba a střední nadále procházela dalšími řízeními, byla dálnice schválena opět ve variantě SUK2. Tunel pod vrchem Valík je dlouhý 380 m a výška průjezdního profilu je 5,35 m.  Otevření první části obchvatu 15.12.2003 bylo velkolepou oslavou za účasti hejtmana a primátora. Hejtman Plzeňského kraje označil dálnici D5 za nejdůležitější stavbu v kraji po roce 1989. Oslava i následně média prezentovala obchvat nesprávně jako dokončený (nikoliv jen zčásti dokončený), a tak v prvních měsících došlo v nedokončených úsecích k několika velmi vážným dopravním nehodám.  Dálnice D5 je součástí IV. Panevropského koridoru ve větvi A (Berlín/Norimberk – Praha – Bratislava – Budapešť – Constanta/Thesaloniki/Istanbul) a také mezinárodní silnice E50 Brest (Francie) – Paříž – Norimberk – Praha – Košice – Doněck – Machačkala.  Celá dálnice (z Prahy až po německou dálnici A93) byla zprovozněna 6. října 2006. Návazná dálnice A6 (od křižovatky s A93 směrem na Norimberk a Paříž) pak 10. září 2008.  V roce 2008 byla na odpočívadle u Šlovic otevřena kaple Smíření, doposud jediná dálniční kaple v Česku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dálnice D5 (tzv. Plzeňská dálnice) spojuje Prahu s hranicí s Německem. Trasa dálnice je Praha – Plzeň – Rozvadov – státní hranice Česko/Německo.", "tgt_summary": "D5高速公路()是捷克的一条高速公路,全长150公里。东起首都布拉格,经波希米亚西部,与德国的6号高速公路连接。历史上是纽伦堡至布拉格的查理之路的一部分。", "id": 733}
{"src_title": "Animovaný film", "tgt_title": "動畫電影", "src_document": [{"title": "Technologie a příklady animovaných filmů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kreslené filmy.", "content": "Výtvarník vytváří předlohu vizuální podoby díla. Na výsledném záběru se však podílí několik dalších profesí. Animátor vytváří skicu, předobraz filmového okénka vystihující pozici i proporce postavy (předmětu) v určitém okamžiku, tzv. balvánek. Tyto balvánky se nasnímají kamerou a zkontroluje se plynulost a rychlost pohybu, dosažení zamýšleného dojmu a další aspekty. Pokud je vše v pořádku, přiloží fázař na balvánek průhlednou fólii - ultrafán, na kterou kreslí definitivní obrys, který musí vystihnout jak nastavení určené balvánkem, tak styl autorského výtvarníka. Koloratér pak obrázek postavy vybarvuje. Na fólii jsou pouze pohyblivé postavy a předměty, zbytek zůstává čirý. Děj se pak odehrává na statickém pozadí, které tvoří malíř.  Proslulé kreslené animované filmy jsou třeba \"Sněhurka a sedm trpaslíků\" (1937), \"Lví král\", \"Popelka\" (1950), \"Petr Pan\" (1953), \"Alenka v říši divů\" (1951) studia Walta Disneye. Kreslené filmy a seriály také pocházejí z Japonska (zvané anime), ty jsou zastoupeny a známy především pracemi ze studia Ghibli a jeho nejznámějšího režiséra Hajaa Mijazakiho, kreslené v japonském komiksovém stylu zvaném manga. V dějinách kinematografie se lze vzácně setkat i s dalšími kombinacemi klasického hraného filmu a klasického kresleného filmu, mezi nejznámější snímky tohoto typu patří dnes již legendární filmy \"Marry Poppins\" z roku 1964 nebo \"Falešná hra s králíkem Rogerem\" z roku 1988 (oba z produkce společnosti Disney). Uvedené filmy byly natočeny v dobách, kdy neexistovaly výkonné počítače, ve své době tyto snímky patřily mezi technicky nejnáročnější filmová díla vůbec.  Ke zhotovení oživlé kresby je potřeba obrovského množství kreseb. Kresby rozkládají pohyby na prvky, z nichž je složen. K oživení hrdinů na plátně je zapotřebí cca 16-18 tisíc kreseb, na což je zapotřebí dobře organizovaného týmu kreslířů. Každá jednotlivá kresba se nazývá fáze pohybu.  Princip oživení kresby je dán konstrukcí filmového přístroje a principem kinematografického natáčení. Pohyb, který má být na plátně vyobrazen se nejprve fotografuje filmovým přístrojem na film, dlouhý celuloidový pás citlivý na světlo. Malé snímky uvnitř tohoto přístroje jsou snímány objektivem, který fixuje natáčený pohyb. Po vyvolání tohoto filmu se získá negativ obrazu. Po nakopírování obrazu pozitivního je možné vidět, vyfotografovaný pohyb, rozložený na řadu jednotlivých snímků zobrazujících fáze tohoto pohybu. Při následném promítnutí tohoto pásu na plátno je získána „oživlá“ kresba.  Kreslený film slouží především k rozvoji fantazie a představivosti dětí. Statické kresby v ilustrovaných dětských knížkách hrají stejně tak jako oživlé kresby významnou roli ve výchově dětí a podporují rozvoj jejich imaginace. Oživlé předměty, věci, či postavy řeší lidské problémy, žijí na plátně, hovoří, uvažují, vcházejí ve vzájemné vztahy, tančí, hrají na hudební nástroje apod. Stávají se tak pro dětské publikum přesvědčivější než nehybné obrázky v dětských knihách.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Již v dávné minulosti se objevily první snahy zachytit pohyb kresbou. Jednalo se především o pohyb pozorovaný v přírodě, kdy byla rozmanitá zvířata i lidé vyobrazována pravěkými umělci řezbou ve dřevě a kostech, či kameni. Příkladem takovýchto kreseb je např. běžící sob, který je vyobrazen s velkým počtem nohou, které znázorňují úsilí běhu. Číňané vyobrazovali létající vlaštovky tak, že jim namalovali šest křídel, čímž vyjadřovali dynamiku. Podobně tak v Egyptě a starém Řecku umělci zdobili náhrobky a chrámy faraonů reliéfy, na jejichž kresbách můžeme též vidět vyobrazení postupné fáze pohybu. Umělci se již od prastarých dob pokoušeli v kresbě rozkládat a znovu poskládat pohyb.  V polovině 19. století byl objeven tzv. stroboskop, který v podstatě představoval zrození kresleného filmu v primitivní podobě.  \"Kouzelný buben\" – jeden ze stroboskopických přístrojů, který byl sestaven z papírového válce, který byl nasazený na ose. Na vnitřní straně bubnu byly na papírovém pásu namalovány obrázky (obvykle 8-12), které znázorňovaly fáze pohybu člověka nebo zvířete (cválajícího koně, chodícího slona, běžícího pštrosa, atd.). Každý obrázek se od dalšího nepatrně lišil, zachycoval další fázi pohybu. Poslední kresba pak plynule přecházela ke kresbě první. V bubnu byly vyřezány oblé, úzké otvory a při roztočení bubnu mohl pozorovatel sledovat obrázky, které se „hýbaly“. Postupná výměna kreseb způsobovala tento efekt, že pozorovatel měl pocit, že se obrázky hýbou. Kromě bubnových stroboskopů byly populární také stroboskopy kotoučové.  To, že se nám nehybné kresby jeví jako pohyblivé, je způsobeno vlastností našeho zraku. Lidské oko uchovává zrakové dojmy asi na 0,1 sekundy, proto dochází k tomu, že vjemy poté splývají jeden s druhým a díky tomu obrázky „ožívají“. Stroboskop lze považovat za předchůdce kinematografu. Postupem času byly v stroboskopech obrázky nahrazeny fotografiemi.  Kreslené filmy zpočátku neměly příliš podstatný význam. Bylo jich používáno zejména v naučných filmech, kde sloužily jako instruktivní vsuvky, pro reklamní účely apod.  Velká péče byla věnována zejména pečlivému vypracování složitých pozadí, při kterých se používaly všechny známé malířské techniky. Bylo též rozšířeno použití barevných papírů, pro vykreslení pozadí se používal také pastel a uhel. Figurky se kreslily litografickými tužkami nebo uhlem. Prvky kresleného filmu bylo také možné vidět v reklamních vložkách, aktualitách a dětských pohádkách.  S prvními počátky kresleného filmu pro děti se zároveň rozvíjelo další užití kresleného filmu a to pro reklamu a karikaturu. Reklamní filmy propagovaly státní obchod. Pro tyto účely byly užívány převážně čistě formálně grafické prvky – pohyblivá písmena, plynoucí nápisy, diagramy apod. Ve spojení s působivou asociativní montáží docházelo k významnému vlivu na diváka.", "section_level": 3}, {"title": "Postup výroby.", "content": "Prvním krokem při výrobě animovaného filmu bylo tzv. hrubé fázování, které se provádělo v ateliérech pro hrubé fázování určených. Pracoval zde velký počet výtvarníků, a ti prováděli kresby spojovacích pohybových fází. Jejich úkolem bylo doplnit pohyb, který byl animátorem zamýšlen.  Druhým krokem byla hrubá zkouška. Hrubé kresby namalované tužkou se v technických ateliérech snímaly na filmový pás, který se následně vyvolal a v podobě negativu se promítal na plátno, na němž se kresby natočené na filmový pás při projekci pohybovaly.  Po hrubé zkoušce následoval proces prokreslení kreseb. Prokreslovaly se většinou jen kresby hlavní, kompoziční, které prováděl animátor. Spojovací kresby hrubého fázování nebylo potřeba prokreslovat. Prokreslovač, který dostal záběr k prokreslení, se seznámil s charaktery pohybu postav v záběru. Kreslíř se zaměřil na vyhledání čáry, která je nejvíce charakteristická a nejvýraznější a usiloval o to, aby vyjadřovala charakter určený kompoziční kresbou. Mimo jiné se kresby doplňovaly nezbytnými detaily, které byly v hrubé kompoziční kresbě vynechány. Tento pohyb musel být zachován, zdůrazněn a zároveň se musela zachovat také portrétní podoba postavy.  Fázování načisto bylo dalším krokem při vzniku kresleného filmu. Říkalo se mu také pohybová mezifáze. Mezifáze se tentokrát musely provádět pečlivěji, musely být zachovány všechny detaily vypracované v prokreslených kompozičních kresbách. Tyto hotové kresby v závěru spojovaly jednu kompoziční kresbu s druhou a společně tak vytvářely pohyb, který byl původně zamýšlen animátorem.  Dalším fází byl tzv. technický rozvrh záběru. Záběr byl prováděn načisto, ještě jednou prošel pečlivým prozkoumáním, aby následně mohl být předán do ateliéru konturistů a následně k definitivnímu převodu na celuloidové listy. Po schválení záběru, následovalo technické rozvržení prováděné technickými asistenty.  Konturování kreseb neboli převod kreseb z papíru na celuloidové listy bylo dalším procesem. Kresby se přenášely z papíru na celuloid pomocí pera a tuše. Aby nedošlo k poškrábání celuloidu, pero bylo možné přitupit na brousku nebo smirkovém papíru.  Finálními procesy už byla jen malba pozadí, po které následovalo snímání kreseb v kontuře, úprava konturových kreseb na pozadích a panoramách záběrů. Kolorování kreseb se provádělo barvou speciálního složení, která po uschnutí dobře držela na hladkém povrchu celuloidu. Barva se neroztírala štětcem, nýbrž se do kresby zalévala v tenké vrstvě.  Na úplný konec okolorované kresby procházely technickou kontrolou, následně byly snímány snímacím přístrojem a poté proces vrcholil sestřihem pozitivu, přepisem zvuku a kopírováním obrazu a zvukového záznamu na jeden pás.", "section_level": 3}, {"title": "Ploškové filmy.", "content": "Jiný rozšířený způsob animace v ploše. Výtvarník vytváří \"do zásoby\" součástky všech postav a pohyblivých předmětů z potřebných úhlů. Například na otočení hlavy je potřeba nakreslit devět hlaviček. Tyto díly se vystříhají a systematicky uloží. Kromě toho musí být výtvarník \"k ruce\", je-li potřeba vytvořit nečekaný dílek. Animátor pak připravuje každé okénko pod kamerou zvlášť, někdy stačí dílkem pohnout, jindy je třeba jej vyměnit. Hotovou sestavu přitiskne sklem a exponuje.  Ploškovou animaci často využíval např. Radek Pilař.", "section_level": 2}, {"title": "Loutkové filmy.", "content": "Základem loutky je kovová kostra, která je poměrně náročným výrobkem. Musí zároveň umožňovat hladký pohyb v kloubech i držet zvolené nastavení i v nerovnovážné poloze. Kostra se doplní do podoby loutky a oblékne. Loutky pak rozehrává animátor ve scéně, kterou je rovněž třeba vybudovat v měřítku k loutce.  Světoznámý je Jiří Trnka, loutkové filmy tvořili třeba Břetislav Pojar, Karel Zeman kombinoval loutky s herci, Hermína Týrlová, z novější tvorby natočil Aurel Klimt filmové \"Fimfárum\".", "section_level": 2}, {"title": "Plastelína.", "content": "Nejznámějšími tvůrci používajícími tuto technologii je Nick Park a studio Aardman Animations. Natočili několik půlhodinových filmů \"Wallace a Gromit\", dlouhometrážní \"Slepičí úlet\" a \"Prokletí králíkodlaka\".", "section_level": 2}, {"title": "Animace objektů.", "content": "Různé způsoby animace objektů používá třeba Jan Švankmajer, užívala jej i Hermína Týrlová a mnoho dalších tvůrců. Pokud je tímto objektem filmová loutka, jde o loutkový film, který u nás proslavil Jiří Trnka.", "section_level": 2}, {"title": "Pixilace.", "content": "Jedná se o pixilování lidské postavy – snímek po snímku se nafotografuje lidská postava v jednotlivých fázích pohybu a postupným skládáním obrázků za sebe se postava dostane do pohybu pouhým optickým klamem.", "section_level": 2}, {"title": "Animační záběry reálného světa.", "content": "Snímáním technologií podobné animaci se zrychlují děje, které jsou tak pomalé, že je oko bezprostředně nevnímá - pohyby oblaků, nebeských těles a s tím spojené pohyby stínů.  Použitím této techniky docílila dvojice tvůrců Koutecký - Slušný mimořádně dynamických záběrů jinak statické architektury v dokumentu Drahý mistře - Josip Plečnik, architekt Pražského hradu.  Tento postup je také využíván ve studiu pohybů rostlin. Technické principy své celoživotní práce objasňuje prof. Calábek v dokumentu \"Proč krouží svlačec doleva\".", "section_level": 2}, {"title": "Rotoskopie.", "content": "Kreslený film vzniká překreslením hrané předlohy okénko po okénku. Obdobou této technologie vznikl mimo jiné film Alois Nebel.", "section_level": 2}, {"title": "Počítačové filmy.", "content": "Počítačem animované filmy jsou například krátkometrážní animovaný film (\"kraťas\") Jana Pinkavy \"Geriho hra\" oceněný Oscarem, \"Shrek\", \"\", \"Toy Story\", \"Hledá se Nemo\", \"Doba ledová\", \"Auta.\" Prvním českým 3D počítačově animovaným filmem byl v roce 2008 film \"Kozí příběh\". V roce 2012 natočil režisér a výtvarník Jan Tománek pokračování Kozí příběh se sýrem.  Řada filmů ale dodnes využívá kombinace klasické animace a počítačové animace, příkladem budiž například americký kreslený film \"Na vlásku\" z roku 2010.", "section_level": 2}, {"title": "Animované filmové triky.", "content": "Proslulý hraný film s animovanými triky byl dávný \"King Kong\" z roku 1933. Český režisér Karel Zeman používal animované triky velmi často (hrané filmy \"Vynález zkázy\", \"Cesta do pravěku\", \"Baron Prášil\", \"Bláznova kronika\", \"Ukradená vzducholoď\", \"Na kometě\" a další).  Animované triky využívají všechny animační technologie.", "section_level": 2}, {"title": "Zvláštnosti.", "content": "Z důvodu úspor se obvykle při tvorbě animovaných filmů používala poloviční frekvence okének - 12 za sekundu - oproti klasickému filmu. Dnes, při počítačové animaci se již používá plný počet 24, nebo 25 FPS (obrázků za vteřinu).  Kreslené postavičky se ustálily na počtu čtyř prstů na ruce.  Objekty, které se neznatelně pohybují, v animaci ruší. Proto se vodní hladina nahrazuje sklem nebo fólií. U kombinace hraného a animovaného filmu to však často bylo velkým problémem.", "section_level": 2}, {"title": "Československo.", "content": "Animované filmy se v bývalém Československu uplatňovaly především v televizních seriálech, zpravidla pro děti.  Pořad pro děti \"Večerníček\", který vysílá každý večer Česká televize, představuje většinou jen krátké animované seriály, například \"Maxipes Fík\", \"Příběhy včelích medvídků\", \"Pat a Mat /...a je to!\" a další. Snad jedinou výjimkou jsou \"Krkonošské pohádky\" s hlavní postavou Krakonošem, což byla studiová pohádka respektive hraný televizní film (hraný televizní seriál).", "section_level": 1}], "src_summary": "Animovaný film je druh filmu, který je snímaný po jednotlivých fázích (neboli snímcích filmového pásu) tak, aby se jeho přehráním plnou rychlostí vytvořil dojem plynulého pohybu. Tomuto způsobu rozpohybování se říká animace.", "tgt_summary": "动画电影,泛指以动画方式呈现的电影,用来与真人电影做出区隔。与其类似的概念是动画长片,且有着更严谨的定义,即使在电影院播出的动画作品也不见得符合动画长片的定义。", "id": 167607}
{"src_title": "Anglická literatura", "tgt_title": "英語文學", "src_document": [{"title": "Periodizace anglické literatury.", "content": "Časově lze anglickou literaturu rozdělit do", "section_level": 1}, {"title": "Staroanglická (anglosaská) literatura.", "content": "V době po odchodu Římanů okolo roku 410 začala být Anglie osidlovaná germánskými kmeny, označovanými společným názvem Anglosasové, přičemž původní keltské obyvatelstvo bylo vytlačováno do Walesu a Skotska. Z kontinentu do Anglie přenesené runové písmo s příchodem křesťanství (zhruba od počátku 7. století) postupně zaniklo a zůstalo pouze latinské obohacené o některé runové znaky. Jednotlivé germánské dialekty se časem sloučily do společného jazyka dnes nazývaného staroangličtina, resp. anglosaština.  Památky anglosaské literatury, často založené na mytologii germánských kmenů, známe jen díky pozdějším rukopisům, ve kterých se dochovaly. Šlo jednak o rituální poezii a o další žánry lidové slovesnosti (například hádanky), jednak o poezii duchovní a také epickou.  Nejvýznamnější anglosaskou literární památkou je aliterační hrdinský epos \"Beowulf\", jehož vznik je datován do období kolem roku 675 až 750. Epos se jmenuje podle jeho hlavního hrdiny, knížete a válečníka Beowulfa, odehrává se ve Skandinávii v 5. až 6. století a mísí se v něm pohanské a křesťanské motivy.  Kromě Beowulfa se z anglosaské hrdinské poezie dochovaly jen zlomky jako \"Waldere\" nebo \"Bitva u Maldonu\" (The Battle of Maldon). Ve dvorské poezii však zaujímaly významné místo elegie, variace na téma pomíjivosti světa a člověka.  Přibližně v té samé době vznikala i náboženská", "section_level": 1}, {"title": "Středoanglická literatura.", "content": "Po bitvě u Hastingsu roku 1066 došlo k ovládnutí Anglie Normany. Vývoj anglosaské literatury byl násilně zastaven a vládnoucím jazykem se stala tzv. anglonormanština (francouzský dialekt severofrancouzských Normanů), která sebou přinesla i změny v oblasti tematické (rytířské eposy a romány, dvorské kurtoazní náměty, trubadúrská poezie). Původní anglosaská kultura nadále přežívala převážně jen v ústně tradované náboženské lidové tvorbě. Vývoj domácího jazyka pak pod normanským vlivem vyústil do střední angličtiny, která jako literární jazyk postupně získávala ztracené pozice, až se ve 2. polovině 14. století prosadila i mezi šlechtou.  Velký vliv na další vývoj anglické kultury měl ale především latinský spis \"Historia Regum Britanniae\" (Dějiny britských králů), který roku 1136 napsal kněz Geoffrey z Monmouthu (asi 1090–1155). V této knize je britská historie odvozována od uprchlíků z Tróje, je spojována se starověkou řeckou a římskou kulturou a končí vládou krále Artuše. Dílo mělo zásadní vliv na středověkou rytířskou epiku a je na něm založen rytířský román \"Brut\" (asi 1155, Lé Roman dé Brut) anglonormanského básníka Roberta Waceho (kolem 1100 - po 1174).  Podle Waceho románu vznikla kolem roku 1200 první významná skladba v anglickém jazyce, veršovaná kronika \"Dějiny Britů\" (Historia Brutonum), kterou vytvořil vesnický kněz Layamon působící ve středozápadní Anglii. Třetina kroniky, spojující anglosaské literární tradice s novými normanskými vlivy, je věnována králi Artušovi.  Z anglických veršovaných rytířských románů jsou nejpozoruhodnější \"Král Horn\" (King Horn) z 1. poloviny 13. století, \"Havelok Dán\" (The Lay of Havelok the Dane) z 2. poloviny 13. století a \"Richard Lví srdce\" (kolem 1300, Richard Coer de Lyon). Svého vrcholu pak tento žánr dosáhl koncem 14. století v anonymním díle \"Sir Gawain a Zelený rytíř\" (kolem 1370, Sir Gawain and the Green Knight), napsaný aliteračním veršem, založený na pověstech o králi Artušovi, a spojující v sobě staré keltské mýty s novým rytířským duchem a křesťanskou etikou.  Druhým vrcholem středoanglické aliterační poezie je alegorické snové \"Vidění o Petru Oráčovi\" (kolem 1370 až 1390, The Vision Concerning Piers Plowman), které složil chudý klerik William Langland (asi 1330–asi 1390), Jde o", "section_level": 1}, {"title": "Raná novoanglická literatura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Renesance, manýrismus a baroko.", "content": "16. století bylo v Anglii dobou velkého literárního rozkvětu. Nástup renesance s sebou přinesl novou, světu otevřenou duchovní orientaci, danou jednak náboženskou reformací, jednak filosofií humanismu. Důležité bylo také to, že dvůr Jindřicha VIII. a později Alžběty I. se stal nejen politickým, ale i kulturním centrem, což vyvrcholilo v druhé polovině 16. století slavnou alžbětinskou dobou, označovanou za zlatý věk Anglie.  Humanismus v Anglii dosáhl svého prvního vrcholu v díle právníka, politika a filosofa sira Thomase Mora (1478–1535), který ve svém latinském spise \"Utopie\" (1516, Utopia) vylíčil ideální ostrovní stát se spravedlivými společenskými vztahy. Kniha měla obrovský ohlas a slovo utopie se stalo pojmenováním literárního žánru.  Zvláštní průběh měla anglická reformace, protože se do jejího čela postavil sám král Jindřich VIII., který se po svých neshodách s papežem prohlásil roku 1534 jedinou a svrchovanou hlavou anglikánské církve. Zdůraznění autority Písma svatého oproti autoritě papeže mělo za následek další anglické překlady Bible, které byly v letech 1604–1611 shrnuty do tzv. autorizovaného znění (Authorized Version Bible) nazývaného také \"Bible krále Jakuba\" (King James Bible).  Renesanční literaturou začíná období novoanglické literatury, ve kterém byly přivedeny k dokonalosti téměř všechny v té době existující literární formy a žánry. Na dvoře krále Jindřicha VIII. působili zejména sir Thomas Wyatt (1503–1542), považovaný za „otce anglického sonetu“, a Henry Howard, hrabě ze Surrey (1517–1547), který se kromě dalšího zdokonalení sonetu zasloužil o zdomácnění", "section_level": 2}, {"title": "Klasicismus a osvícenství.", "content": "Když Karel II. nastoupil roku 1660 na anglický trůn, přivezl se svým dvorem z francouzského exilu do Anglie zálibu v literárním klasicismu, který se jako reakce na citové, vášnivé a nábožensky orientované baroko inspiroval hlavně starověkými vzory a zdůrazňoval střízlivý rozum, uměřenost a jasný, pravidelný řád. S klasicismem se překrývá myšlenkové hnutí nazývané osvícenství, které proti barokní religiozitě staví racionalismus, logiku a humanismus.  Mezi raně klasicistické básníky tohoto období patří lyrik Edmund Waller (1606–1687), převážně epický sir John Denham (1615–1669) a satirik Samuel Butler (1613–1680), autor směšnohrdinského eposu \"Hudibras\" (tři části: 1663, 1664 a 1678), ve kterém se posmíval puritánům.  Vůdčím představitelem raného klasicismu byl však básník, dramatik, překladatel a literární kritik John Dryden (1631–1700), který psal úspěšné satiry, náboženské básně, epigramy, bajky, divadelní hry, uvedl do anglické literatury alexandrín a trojverší, ustanovil hrdinské dvojverší jako standardní literární formu a zasloužil se", "section_level": 2}, {"title": "Moderní anglická literatura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Preromantismus (sentimentalismus).", "content": "Zhruba v polovině 18. století převládl v Anglii jako reakce na racionalismus a rozumovost klasicismu a osvícenství nový umělecký proud, který ohlašoval blížící se romantismus – odtud jeho název preromantismus. Protože se tento proud orientoval na posílení emocionální působivosti uměleckých děl, bývá často nazýván sentimentalismem. Počátky preromantismu je ovšem možno najít již na počátku 18. století za klasicismu, se kterým se tak částečně překrývá.  Zatímco v tvorbě Jamese Thomsona (1700–1748), mimo jiné autora ódy \"\" (1740, \"Rule, Britannia!\"), která se stala britskou vlasteneckou písní, se ještě objevují idylická citově zabarvená líčení přírody, poezie dalších básníků, patřících především do tzv. hřbitovní školy (Graveyard Poets), se vyznačuje iracionální melancholickou i tajuplnou a pochmurnou náladou.  Hlavním tématem hřbitovní školy byly pochmurné meditace o smrtelnosti často v prostředí hřbitova. Za jejího zakladatel je považován Thomas Parnell (1679–1718) díky své básni \"Noční dílko o Smrti\" (A Night-Piece on Death), vydané po jeho smrti až roku 1721.  Základním dílem hřbitovní školy se stala báseň \"Nářek aneb Noční rozjímání o životě, smrti a nesmrtelnosti\" (1742–1745, The Complaint, or Night Thoughts on Life, Death, and Immortality) Edwarda Younga (1681–1765). Za preromantický manifest je pak označována Youngova prozaická práce \"Úvahy o původní tvorbě\" (1759, Conjectures On Original Composition) zdůrazňující potřebu intuitivní tvůrčí síly, jež by nahradila přílišnou rozumovost osvícenství  K dalším básníkům hřbitovní školy patřil Robert Blair (1699–1746) se svou básní \"Hrob\" (1743, The Grave), Thomas Gray (1716–1771), autor slavné \"\" (1751, Elegy Written in a Country Churchyard) nebo Thomas Percy (1729–1811), který vydal roku 1765 první sbírku starých anglických balad \"Památky staré anglické poezie\" (Reliques of Ancient English Poetry).  Vznikaly rovněž literárním podvrhy, které měly nahradit neexistující starobylé rukopisy. Tak byly „nalezeny“ \"Ossianovy zpěvy\" (1761–1765, \"The Works of Ossian\"), které", "section_level": 2}, {"title": "Romantismus.", "content": "Počátek 19. století je v anglické literatuře zcela ve znamení romantismu, ve kterém obraznost a citovost převládala nad rozumovostí a který vznikl jako reakce na hluboký rozpor mezi realitou a humanistickými ideály, které proklamovala Velká francouzská revoluce. Za kolébku literárního romantismu je považována právě Anglie, kde první generace anglických romantiků bezprostředně navázala na předcházející preromantické autory. Jedná se především o tzv. jezerní básníky, skupinu umělců, které spojoval život uprostřed nádherné přírody v Jezerním okrsku na severozápadu Anglie. K nejvýznamnějším z nich patřili William Wordsworth (1770–1850), Samuel Taylor Coleridge a Robert Southey (1774–1843). Wordsworth a Coleridge vydali roku 1798 společně básnickou sbírku \"Lyrické balady\" (Lyrical Ballads), považovanou za první romantické dílo anglické literatury. Ve sbírce je mimo jiné obsažena slavná Coleridgova balada \"Píseň o starém námořníkovi\" (The Rime of the Ancient Mariner), jejíž hrdina se proviní tím, že na moři zabije bezdůvodně albatrosa a je za to potrestán tajemnými přírodními silami.  Ještě významnější je druhá generace anglických romantiků, kterou reprezentují básníci lord George Gordon Byron (1788–1824), Percy Bysshe Shelley (1792–1822) a John Keats (1795–1821.  Pro dílo lorda Byrona, jednoho z největších evropských básníků vůbec, je charakteristický osamocený boj za svobodu proti tyranům (tzv. byronismus) a revolta proti řádu, bohům a osudu (tzv. titanismus). Byron je také považován za tvůrce dramatické básně a dvou nových lyricko-epických žánrů: moderního eposu (spojení epického vyprávění s proudem lyriky) a poemy, tj. básnické nebo také byronské povídky. Z jeho poem vyniká zejména \"Džaur\" (1813, Giaour), \"Korzár\" (1814, The Corsair), \"Lara\" (1814) a \"Vězeň chillonský\" (1816, The Prisoner Of Chillon). Za moderní epos lze označit \"Childe Haroldovu pouť\" (1812–1818, Childe Harold's Pilgrimage) nebo \"Dona Juana\" (1819–1824). Ve svých dramatických básních, jako je například \"Manfred\" (1817) nebo Kain (1821, Cain). namířil romantickou vzpouru proti nejvyšší morální autoritě – proti Bohu. Percy Bysshe Shelley je považován za autora nejlepších lyrických básní napsaných v anglickém jazyce. Známá je také jeho protidespotická tragédie z italské historie \"Cenci\" (1819), která byla v Anglii dlouho zakázána. Nejvíce", "section_level": 2}, {"title": "Viktoriánská próza, poezie a drama.", "content": "Protože se vývoj anglické literatury od 30. let 19. století do začátku první světové války zhruba překrývá s obdobím vlády královny Viktorie (1837–1901), bývá zvykem označovat tuto dobu jako viktoriánskou. Na počátku této doby se v anglické literatuře začal prosazovat směr, který na rozdíl od romantických hrdinů, kteří jsou se svým okolím v rozporu, zobrazoval život člověka ve společenských souvislostech. Protože jsou názory většiny autorů na tehdejší společnost kritické, hovoří se o tzv. kritickém realismu.  Kritický realismus je spjat především s románem. Sugestivní popis prostředí, přerůstající v symboliku negativních společenských jevů, zobrazovaných s hřejivým či satirickým humorem, je charakteristický pro dílo Charlese Dickense (1812–1870). Od humoristického románu \"Kronika Pickwickova klubu\" (1836–1837, The Posthumous Papers of the Pickwick Club) přešel Dickens v dílech \"Oliver Twist\" (1837–1839, The Adventures of Oliver Twist), \"Mikuláš Nickleby\" (1838–1839, The Life and Adventures of Nicholas Nickleby), \"Starožitníkův krám\" (1841, The Old Curiosity Shop), \"Život a dobrodružství Martina Chuzzlewita\" (1843–1844, Life And Adventures Of Martin Chuzzlewit), \"Dombey a syn\" (1848, Dombey and Son), \"David Copperfield\" (1849) nebo \"Zlé časy\" (1854, Hard Times) k silné sociální kritice, kterou stále silněji spojoval s psychologickým ponorem do podvědomých poloh svých hrdinů připomínající Franze Kafku. K těmto románům patří \"Ponurý dům\" (1853, Bleak House), \"Malá Dorritka\" (1855–1857, Little Dorrit) nebo \"Nadějné vyhlídky \"(1861, Great Expectations). Dickens je rovněž autorem historických románů \"Barnabáš Rudge\" (1841, Barnaby Rudge) a \"Příběh dvou měst\" (1859, The Tale of Two Cities), tzv. vánočních povídek \"Vánoční koleda\" (1843, A Christmas Carol) nbeo \"Zvony novoroční\" (1845, The Chimes), dále románu plného spletitých tajemství, úkladů, pletich, zrady, lásky, hamižnosti a nečekaných rozuzlení \"Náš vzájemný přítel\" (1865, Our Mutual Friend) a nedokončeného detektivního románu \"Záhada Edwina Drooda\" (1870, The Mystery of Edwin Drood).  Dickensův současník William Makepeace Thackeray (1811–1863) se zaměřoval především na život vyšších společenských vrstev plný snobismu, kariérismu, chamtivosti a požitkářství. Jeho pikareskní román \"Paměti urozeného pana Barry Lyndona\" (1844, The Memoirs Of Barry Lyndon, Esquire) vypráví příběh bezvýznamného irského hochštaplera, kterému se podaří vyšplhat vysoko ve společenském žebříčku, aby poté zažil tvrdý pád dolů. Ve svém vrcholném díle \"Jarmark marnosti\" (1847–1848, Vanity Fair) vytvořil široký satirický pohled na anglickou společnost na sklonku napoleonských válek, kterou zobrazoval s propracovanou ironií a sarkasmem. \"Kniha o snobech\" (1847, The Book of Snobs) obsahuje řadu satirických črt zesměšňujících pocit společenské nadřazenosti. V románu \"Henry Esmond\" (1852, The History Of Henry Esmond, Esquire) popisuje ve své době velmi smělou zápletkou lásky starší ženy k mladšímu muži. Kastovnicky uzavřený život nejvyšších vrstev anglické aristokracie a zámožného měšťáctva s jeho nelítostnými zákony zobrazil v románu \"Newcomové\" (1853–1855, The Newcomes). Známá je i jeho pohádka \"Růže a prsten\" (1855, The Rose And The Ring).  Uznávaným klasikem literatury pro děti a mládež je Charles Kingsley (1819-1875). Známý je jeho historický román \"Vzhůru přes oceán\" (1855, Westward Ho!) odehrávající se za vlády královny Alžběty a pohádkový příběh \"Vodňátka\" (1863, The Water Babies), který je současně satirou na viktoriánskou společnost. V psaní dobrodružných příběhů po vzoru Fredricka Marryata pokračoval Robert Michael Ballantyne (1825-1894), z jehož rozsáhlého díla je nejznámější román \"Korálový ostrov\" (1858, The Coral Island) líčící osudy tří chlapců, kteří ztroskotali na opuštěném ostrově.  Autorkou sentimentálních a naivně moralistních příběhů je anglo-americká spisovatelka Frances Hodgson Burnettová (1849-1924). Z jejího rozsáhlého díla je dones živý román \"Malý lord Fauntleroy\" (1896, Little Lord Fauntleroy), příběh malého chlapce, jehož otec je příslušník anglického šlechtického rodu a matka chudá Američanka. Po smrti svého otce žije chlapec jako dědic šlechtického titulu se svou matkou u despotického konzervativního dědečka v Anglii, který se pod jeho vlivem změní v laskavého muže a usmíří se i se svou snachou. Jedním z prvních děl, které se zabývaly otázkami postavení dělníků v Anglii, je román \"Mary Bartonová\" (1848, Mary Barton) Elizabeth Gaskellové (1810–1865), který šokoval zejména nic nezakrývající otevřeností o krutých životních podmínkách dělníků v Manchesteru. Sociální problematice se věnovala i v románech \"Ruth\" (1853) a \"Sever a Jih\" (1855, North and South). Ostré sociální střety v románech zobrazené ovšem řeší v duchu své výchovy křesťanským smírem. Nejznámějším jejím dílem je však \"Cranford\" (1853), soubor obrázků z maloměstského života líčící s jemnou ironií každodenní běžné radosti a starosti obyvatel fiktivního městečka.  Další představitelkou viktoriánské prózy je Mary Ann Evansová (1819–1880) známá pod mužským pseudonymem George Eliot, která ve svých dílech často spojovala realistické vypravování s mytologickými a folklórními motivy – například v románu \"Silas Marner: Tkadlec z Raveloe\" (1861, Silas Marner: The Weaver of Raveloe (1861), ve kterém působivě vylíčila morální konflikt světa chudého venkovského tkalce a světa vesnické šlechty. Její vrcholné dílo, \"Middlemarch\" (1871–1872), je zařazováno mezi první moderní romány anglické literatury. Autorka v něm vypráví příběhy několika starousedlíků v jednom anglickém městečku jehož tradiční život začínají ovlivňovat důsledky industrializace i politické změny. K viktoriánským prozaikům dále patří Anthony Trollope (1815–1882), autor šestidílného cyklu \"Barsetské kroniky\" (1855–1867, The Chronicles of Barsetshire), ve kterém zachytil život nejrůznějších vrstev a profesních skupin tehdejší společnosti, dále George Meredith (1828–1909), který ve svých vrcholných románech \"Sobec\" (1879, The Egoist) a \"Diana z Rozcestí\" (1885, Diana of the Crossways) vystupuje jako ostrý kritik pokrytecké morálky své doby a zastánce rovnoprávného postavení žen, Samuel Butler (1835–1902), autor antiutopického (dystopického) románu \"Edkin\" (1872, Erehwon), jehož název je anagramem slova nowhere (nikde), a konečně Thomas Hardy (1840–1928), jenž v románech \"Daleko od hlučícího davu\" (1874, Far From the Madding Crowd), \"Starosta casterbridgeský\" (1886, The Mayor of Casterbridge), \"Tess z d’Urbervillů\" (1891, Tess of the d'Urbervilles) nebo \"Neblahý Juda\" (1895, Jude the Obscure) došel na základě myšlenek sociálního darwinismu k naturalistickému zobrazení člověka, jehož osud je předurčen vlivem dědičnosti a prostředí.  Oproti próze zůstávala anglická poezie téměř po celé 19. století vůči realismu v podstatě odolná. Z toho důvodu lze tvorbu viktoriánských básníků označit jako pozdně romantickou čili novoromantickou. Tak například lord Alfred Tennyson (1809–1892) okouzloval melodičností svých vznešených veršů přecházející až do magie slov a ve své baladě \"Paní ze Shalott\" (1842, The Lady of Shalott) a v postupně vydávaném epickém cyklu \"Idyly královské\" (1859–1885, Idylls of the King) oživil postavy ze starých artušovských pověstí. Robert Browning (1812–1889) razil svými dramatickými monology cestu vnitřnímu monologu moderní poezie a prózy. Jeho manželka Elizabeth Barrettová-Browningová (1806–1861) je autorkou sbírek intenzivní osobní lyriky, z nichž nejznámější jsou \"Portugalské sonety\" (1850, Sonnets from the Portuguese).  Především ranou renesancí 15. století a uměním středověku se inspirovala skupina malířů a básníků označujících se za prerafaelity podle toho, že jejich vzorem bylo umění z doby před tvorbou italského malíře Raffaela, jehož styl a myšlenky ovlivňovaly malířství již po několik století. V literatuře se toto hnutí projevilo zejména v tvorbě malíře a básníka Danteho Gabriela Rosettiho (1828–1882), který ve svých básních romantizoval středověk, a textilního výtvarníka, architekta, malíře, básníka a Marxovým myšlenkám blízkého socialisty Williama Morrise (1834–1896), považovaného za zakladatele hrdinské fantasy.  Obdivovatelem prerafaelitů byl také umělecký kritik, historik umění a velký příznivec socialismu John Ruskin (1819–1900), který se zasloužil o to, že byli otevřeně přijímáni veřejností. On sám povýšil imaginaci na základní tvůrčí metodu, jak ukázal ve svém pohádkovém příběhu \"Král zlaté řeky\" (1841, King of the Golden River).  Prerafaelity", "section_level": 2}, {"title": "Literatura mezi dvěma světovými válkami.", "content": "Neklid vyvolaný první světovou válkou se v anglické literatuře projevil jednak v dílech líčících otřesné zážitky zákopové války, jednak v nástupu modernistických tendencí, projevujících se zejména v technice proudu vědomí, která nahrazuje tradiční vyprávění proudem subjektivních představ a emocí.  Dva z nejvýraznějších tzv. válečných básníků líčících hrůzy první světové války, Issac Rosenberg (1890–1918) a Wilfred Owen (1893–1918), v této válce padli. Jako pacifista a sžíravý satirik se pak projevil Owenův přítel Siegfried Sassoon (1886–1967).  Modernistické tendence byly zpočátku nejsilnější rovněž v poezii reprezentované anglicky píšícím irským básníkem, dramatikem a esejistou Williamem Butlerem Yeatsem (1865–1939, nositelem Nobelovy ceny za literaturu za rok 1923, který společně s Thomasem Stearnsem Eliotem (1888–1965) nejvíce zapůsobil na následující básnickou generaci.  Z Yeatsova díla je nejznámější veršované drama \"Hraběnka Kathleen\" (1892, The Countess Kathleen) založené na staré keltské pověsti o vládkyni, která zachránila svůj lid před hladomorem tím, že upsala svou duši ďáblu, a vrcholné básnické sbírky \"Věž\" (1928, The Tower) a \"Točité schodiště a jiné básně\" (1933, The Winding Stair and Other Poems) postavené na mystické symbolice.  T. S. Eliot se proslavil především básnickou skladbou \"Pustá země\" (1922, The Waste Land), složitou výpovědí o době po první světové válce, ve které uvedl proud vědomí do poezie, a básnickým dramatem \"Vražda v katedrále\" (1935, Murder in the Catedral), zachycující tragické dovršení rozporu canterburského arcibiskupa Tomáše Becketa hájícího zásady církve proti moci královské. Také Eliotovi byla roku 1948 udělena Nobelova cena za literaturu.  V próze zpočátku ještě doznívaly tendence posledních desítiletí viktoriánské doby. Tak nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1932 John Galsworthy (1867–1933) ve svých realistických románových trilogiích \"Sága rodu Forsytů\" (1906–1921, The Forsyte Saga), \"Moderní komedie\" (1924–1928, A Modern Comedy) a \"Konec kapitoly\" (1931–1933, End of the Chapter) vylíčil osudy několika generací anglického patricijského rodu od roku 1886 do konce dvacátých let 20. století se záměrem ukázat jak éra staré imperiální Anglie neodvratně končí, jak starý svět pevných hodnot odumírá a nový svět je teprve hledá.  Dalším představitele moderního anglického realistického románu je Arnold Bennett (1867–1931), jehož díla čerpají především z prostředí pěti průmyslových měst, která se začátkem 20. století spojila v obrovský Stoke-on-Trent. Jde zejména o tragický příběh lakomcovy dcery \"Anna z Pětiměstí\" (1902, Anna of the Five Towns), o zobrazení kontrastních životních osudů dvou sester \"Povídačka\" (1908, The Old Wives' Tale) nebo o rodinnou trilogii \"Rodina Clayhangerů\" (1925, The Clayhanger Family) skládající se z částí \"Clayhanger\" (1910), \"Hilda Lesswaysová\" (1911, Hilda Lessways) a \"Oba dva\" (1916, These Twain).  Realistické tradice anglické prózy obohacené o určité impresionistické postupy se přidržoval také Edward Morgan Forster (1879–1970). Jeho prvotina \"Kam se bojí vkročit andělé\" (1905, Where Angels Fear to Tread) je studií konfliktu mezi puritánskou Anglií a živočišnou Itálií. Román \"Pokoj s vyhlídkou\" (1908, A Room With a View) řeší problémy svazující společenské konvence a práva na osobní nezávislost. Tématem románu \"Rodinné sídlo\" (1910, Howards End) je rozpor mezi intelektuální svobodou a podnikáním. Forsterovým mistrovským dílem je však román \"Cesta do Indie\" (1924, A Passage to India) zkoumající střet východní a západní kultury v nerovných podmínkách kolonialismu.  V tradicích prózy viktoriánské doby pokračoval křesťanský myslitel a zastánce katolicismu Gilbert Keith Chesterton (1874–1936), autor esejů, polemik, literárních kritik, životopisů světců a také fantastických a detektivních příběhů, z nichž nejznámější jsou povídky, v nichž hraje hlavní roli katolický kněz otec Brown, dále prozaik dickensovského ražení John Boynton Priestley (1894–1984), autor řady bestselerů, například humoristického románu \"Dobří kamarádi\" (1929, The God Comopanions) o kočovné herecké společnosti, nebo skotský spisovatel Eric Linklater (1899–1974), který se proslavil pitoreskním satirickým románem \"Juan v Americe\" (1931, Juan in America) o přímém potomku Dona Juana, který prožívá v Americe třicátých let v době prohibice řadu neuvěřitelných dobrodružství.  Teprve koncem první světové války se v anglické próze objevují důsledné snahy opustit tradiční vypravěčské techniky. Nejkrajnějšími experimenty se vyznačuje především dílo irského spisovatele Jamese Joyceho (1882–1941). Proud vědomí se vyskytuje již v jeho románu \"Portrét umělce v jinošských letech\" (1916, A Portrait of the Artist as a Young Man). Jeho vrcholné dílo \"Odysseus\" (1922, Ulysses), které se odehrává během jednoho dne v Dublinu v roce 1904, zahrnuje vedle tradičního vyprávění hlavně vnitřní monology, stavy snění, erotického vzrušení, opilosti i halucinací. Vystupňováním této techniky je pak román \" Plačky nad Finneganem\" (1939, Finnegans Wake), v němž jsou slova záměrně komolena a následují po sobě často na základě souzvuku a nikoli na základě významu a jehož děj (záznam snu pana Portera), zbavený jakékoliv logiky, je ve sledu zdánlivě na sebe nenavazujících slovních hříček a asociací téměř nemožné pochopit.  Podobné experimenty je možno nalézt také v díle Virginie Wolfové (1882–1941), především v jejích románech \"Jákobův pokoj\" (1922, Jacob's Room), \"Paní Dallowayová\" (1925, Mrs. Dalloway), \" K majáku\" (1927, To The Lighthouse), \"Orlando\" (1928) a \"Vlny\" (1931, The Wawes) nebo v novele \"Mezi akty\" (1941, Between the Acts). Cílem těchto prací plných impresionistických vjemů bylo odhalení ženského nitra a zkušeností jako alternativy k dominujícímu mužskému pohledu na svět. Na význam nezávislé ženské", "section_level": 2}, {"title": "Od konce druhé světové války po současnost.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Próza, poezie a drama po roce 1945.", "content": "Doba po druhé světové válce vnesla do anglické literatury určitou depresi vyplývající jednak z rozčarování nad nejnovějším vývojem evropské civilizace, jednak z rychlého rozpadu obrovského britského impéria.  Hrůza ze zvráceností moderního totalitarismu zaznívá z antiutopických románů George Orwella (1903–1950) \"Farma zvířat\" (1945, Animal Farm) a \"1984\" (1949, Nineteen Eighty-Four). \"Farma zvířat\" ukazuje formou bajky politické vztahy a děje mezi lidmi a je podobenstvím stalinistické degenerace Sovětského svazu. Román \"1984\" je pak považován za jedno z nejzásadnějších literárních děl 20. století. Popisuje se v něm svět, v němž vládne absolutní totalita, kterou živí permanentní, „udržovací“ válka mezi třemi kontinentálními mocnostmi. Společnosti vládne \"Strana\" a cokoli proti kolektivnímu myšlení \"Strany\" je krutě trestáno, lidská individualita se stává zločinem.  V tísnivé atmosféře nastupujícího fašismu se odehrává román \"Pod sopkou\" (1947, Under the Volcano) Malcoma Lowryho (1909–1957) odehrávající se roku 1938 v malém mexickém městečku a líčící poslední den bývalého britského konzula, alkoholika a narkomana s naprosto dezintegrovanou osobností v jehož proudu vědomí zaznívá zoufalé volání po lidskosti a důstojnosti.  Vlastní vysoce poetický básnický styl, založený na bohaté obrazivosti a využití tradic velšských národních bardů, si vytvořil Dylan Thomas (1914–1953), svou poetikou blízký surrealismu. Světoznámý se stal především díky své básnické sbírce \"Smrti a vstupy\" (1946, Deaths and Entrances), ve které se zabýval obecnými tématy lidského a přírodního bytí a sváru sil života a smrti. Známá je také jeho povídková kniha \"Portrét umělce jako štěněte\" (1940, Portrait of an Artist as Young Dog), jejíž název je parafrází názvu románu Jamese Joyceho a jejímž námětem je autorova nostalgická touha po ztraceném dětství, po uplynulé době šťastného a bezstarostného mládí, ale i bolestného dospívání.  Proti chaosu nové doby postavili staré jistoty křesťanství katoličtí konvertité, neoblomně konzervativní Evelyn Waugh (1903–1966) a levicověji orientovaný Graham Greene (1904–1991).  Evelyn Waugh vystupoval již před válkou ve svých románech \"Sestup a pád\" (1928, Decline and Fall), \"Křehké nádoby\" (1930, Vile Bodies) a \"Hrst prachu\" (1934, A Handful of Dust) proti amorálnosti a pokrytectví všeho druhu. Námětem románu \"Návrat na Brideshead\" (1945, Brideshead Revisited) je střetávání různých společenských vrstev a katolické víry s ateismem. Satirou na zneužívání duchovních hodnot je román \"Drazí zesnulí\" (1948, The Loved One). Historická novela \"Helena\" (1950) vypravuje o životě svaté Heleny matky římského císaře Konstantina. Velkého ohlasu se také dočkala válečná trilogie \"Meč cti\" (1952–1961, Word of Honour).  Graham Greene je pravděpodobně nejvýznamnějším anglickým prozaikem druhé poloviny 20. století. Jeho příběhy kombinují epiku s morálními a náboženskými otázkami z neortodoxně katolické perspektivy. Svou tvorbu autor rozdělil do dvou kategorií, na „zábavnou četbu“ („entertainments“) a na „vážnou“ linii. K „zábavnému čtivu“, které však obsahuje rovněž silné sociální a politické motivy, se řadí zejména \"Vlak do Istanbulu\" (1932, Stamboul Train), \"Revolver na prodej\" (1936, A Gun For Sale), \"Tajný kurýr\" (1939, The Confidential Agent), \"Ministerstvo strachu\" (1943, The Ministry of Fear), \"Náš člověk v Havaně\" (1958, Our Man in Havana) a \"Lidský faktor\" (1978, The Human Factor). Vážnou linii reprezentují především romány \"Brightonský špalek\" (1938, Brighton Rock), \"Moc a sláva\" (1940, The Power and the Glory), \"Jádro věci\" (1948, Heart of the Matter), \"Konec dobrodružství\" (1951, The End of the Affair) a \"Vyhaslý případ\" (1961, A Burnt Out-Case), řešící problémy víry a pochybování v souvislostech lidské odpovědnosti a angažovanosti. K románům s vyhraněně politickou tematikou patří \"Tichý Američan\" (1955, The Quiet Američan), odehrávající se za války ve Vietnamu, \"Komedianti\" (1966, The Comedians), příběh z Haiti v době diktatury a policejního teroru prezidenta Duvaliera, a \"Honorární konzul\" (1973, The Honorary Consul) z Paraguay za diktátora Stroessnera. Román \"Doktor Fischer ze Ženevy aneb Večírek s třaskavinou\" (1980, Dr. Fisher of Geneva or The Bomb Party) je moralitou o lidské hrabivosti. Převážně humoristické jsou romány \"Cesty s tetičkou\" (1969, Travels With My Aunt) a \"Monsignor Quijote\" (1982, Monsignor Quixote). Posmrtně vyšla kniha autorových snových próz \"Můj svět\" (1992, A World of My Own).  V 50. letech 20. století spojil odpor vůči kastovnictví, konvencím, předsudkům, falešné morálce a pokrytectví tehdejší společnosti skupinu mladých nastupujících spisovatelů, pro které se ujalo označení rozhněvaní mladí muži (Angry Young Men). Jedná se o nezávislé autory, kteří jsou spřízněni jednak generačně a jednak levicovým stylem psaní. Častým motivem je zobrazení mladého hrdiny, který má nastoupit do prvního zaměstnání a zahájit kariéru. On to však odmítá,", "section_level": 3}, {"title": "Dobrodružná a detektivní literatura po roce 1945.", "content": "Žánry zábavné dobrodružné literatury se po roce 1945 začaly díky postupné komercializaci kultury prudce rozvíjet, což je možno pozorovat obzvláště v současné době. To však neznamená, že i v této oblasti nevznikla díla, jejichž literární kvalita je nesporná.  V tradici anglické detektivky pokračoval především Agatha Christie (1890–1976), tvůrkyně slavného soukromého detektiva Hercula Poirota a amatérské vyšetřovatelky, postarší neprovdané venkovské dámy slečny Marplové. Je nejúspěšnějším autorem ve svém žánru a její divadelní hra \"Past na myši\" (1952, The Mousetrap) je vůbec", "section_level": 3}, {"title": "Sci-fi a fantasy literatura po roce 1945.", "content": "Oblast fantastické literatury se rozdělila na dva hlavní subžánry, na science fiction a fantasy, mezi kterými je ovšem někdy hranice velmi nezřetelná. Vrcholným představitelem anglické sci-fi je sir Arthur Charles Clarke (1917–2008), z jehož díla je nejslavnější tetralogie \"Vesmírná odysea\" (1968–1997, Space Odyssey), příběhem o přetrvávající otázce místa člověka ve vesmíru, a romány \"Město a hvězdy\" (1956, The City and the Stars), \"Měsíční prach\" (1961, A Fall of Moondust), \"Rajské fontány\" (1979, The Fountains of Paradise) nebo \"Zpěv vzdálené Země\" (1986, The Songs of Distant Earth). Kultovním se stal román \"Setkání s Rámou\" (1973, Rendezvous with Rama) o setkání lidstva s vesmírnou lodí mimozemské civilizace, která prolétá Sluneční soustavou, aniž by se pokusila navázat s lidstvem kontakt. Ve spolupráci s americkým spisovatelem Gentry Leem vytvořil Clarke dalších pět pokračování.  John Wyndham (1903–1969) je známý především díky svému bestselleru \"Den trifidů\" (1951, The Day of the Triffids) z postapokalyptické budoucnosti lidstva smrtelně ohroženého nebezpečnými jedovatými rostlinami původně vyšlechtěnými pro olej. V románu \"Vetřelci z hlubin\" (1953, The Kraken Wakes) je lidstvo zase ohroženo vpádem cizí civilizace. Román \"Kukly\" (1955, The Chrysalids) se odehrává po nukleární válce. V románu \"Midwichské kukačky\" (1957, The Midwich Cuckoos) hrozí lidstvu hromadné narození dětí evidentně nelidského původu.  Z díla Briana Aldisse (1925) je nejvíce ceněn román \"Nonstop\" (1958, Non-Stop), originálně zpracovávající téma osudů lidí na velkém kosmickém korábu, jehož let trvá už několik generací, \"Skleník\" (1962, Hothouse) popisující svět v němž je člověk jedním z nejubožejších tvorů neustále bojujících o pouhé přežití, a trilogie \"Helikonie – Jaro\" (1982,", "section_level": 3}, {"title": "Literatura pro děti a mládež po roce 1945.", "content": "Závěrem je nutno uvést ještě několik představitelů anglické literatury pro děti a mládež. Autorem série dobrodružných knih o anglickém letci Bigglesovi, jehož příběhy se odehrávají během první a druhé světové války, je William Earl Johns (1893–1968), historické romány pro mládež, například \"Orel deváté legie\" (1954, The Eagle of the Ninth), psala Rosemary Sutcliffová (1920–1992). Ann Philippa Pearceová (1920–2006) je známá svým detektivním příběhem \"Poklad v jediné růži\" (1955, Minnow on the Say) a mistrovským fantasy románem \"Tomova půlnoční zahrada\" (1958, Tom's Midnight Garden)). Autorkou dívčích románů je Jacqueline Wilsonová (1945). Susan Townsendová (1946–2014) se proslavila svou knihou \"Tajný deník Adriana Molea\" (1982, The Secret Diary of Adrian Mole), což jsou fiktivní zápisky třináctiletého chlapce, který se rozhodne stát intelektuálem a se směsí naivity a sarkasmu komentuje poměry ve škole, rozchod rodičů i svoji první lásku, ale také úspornou politiku premiérky Thatcherové.", "section_level": 3}], "src_summary": "Anglická literatura byla dlouho synonymem pro literaturu Britských ostrovů vůbec. Byla do ní zahrnována jednak tvorba autorů působících na území Anglie a píšících i v jiných jazycích než je angličtina (především v latině), jednak tvorba anglicky píšících autorů z Walesu, Skotska, Irska a z území britských kolonií. Díky postupnému národnímu sebeuvědomění v těchto zemích je v současnosti za anglickou literaturu považována jen ta, která nyní vzniká na území Anglie.", "tgt_summary": "英语文学(英语:English literature)指英语写成的文学作品,作者不一定是来自英格兰。如约瑟夫·康拉德是波兰人,罗伯特·伯恩斯是苏格兰人。詹姆斯·乔伊斯来自爱尔兰,爱伦·坡来自美国,萨尔曼·鲁西迪来自印度等。在学术界,“英语文学”经常都在致力于“英语研究”的部门或项目中进行分析与批评。原因在于英格兰的前殖民地都发展出了自己的英语文学,这些地方所使用的英语互相也有区别。所以英语文学随着英语在世界上的变化而发展出了形形色色的分支。", "id": 917107}
{"src_title": "Parník", "tgt_title": "蒸汽船", "src_document": [{"title": "Parníky v Česku.", "content": "Parníky brázdily od 19. století i vody Vltavy a Labe, z Prahy po Vltavě na Slapskou přehradu nebo po Labi od saských Drážďan přes Děčín, Litoměřice a Mělník a po Vltavě až po Prahu. V některých úsecích (například jižně od Prahy) měly původně i nemalý dopravní význam, protože podél řek vedlo méně silnic a železnic.  Jedním z prvních, kdo experimentoval s paroplavebními pokusy byl Josef Božek, který předvedl skutečnou paroloď v Praze ve Stromovce 1. června 1817. K praktickému využití parníků ale došlo až o dvě desetiletí později. Nemalou měrou k tomu přispělo odstranění četných cel, které do té doby značně komplikovala a zdržovala plavbu po Labi. Toto uvolnění plavby na lodi posléze využila skupina pražských podnikatelů a v květnu 1822 byla založena Pražská plavební společnost, později přejmenovanou na Pražskou společnost pro plavbu parní a plachetní.  První český parník \"Bohemia\" byl na vodu spuštěn v roce 1841. Pravidelnou plavbu provozoval na Labi mezi Obřístvím a Drážďanami.  V roce 1865 byla založena Pražská společnost pro paroplavbu na řece Vltavě, důležitou roli v tomto sehrál pozdější primátor František Dittrich. Prvním parníkem, který byl po udělení koncese císařem Františkem spuštěn na vodu, byl parník \"Praha – Prag\". I přes ekonomické problémy v roce 1866 v době prusko-rakouské války se společnosti dařilo velmi dobře a koncem století se flotila parníků značně rozrostla. V roce 1921 už čítala 8 velkých a 2 menší kolesové parníky, 13 vrtulových parníků a 23 lodí s vlastním pohonem.", "section_level": 1}, {"title": "Parníky v kultuře.", "content": "Pražské parníky vstoupily i do české humoristické literatury knihou \"Vzpoura na parníku Primátor Dittrich\", tentýž parník pak vystupoval ve filmu Vlasty Buriana \"Hrdinný kapitán Korkorán\". Scénami na parníku končí i český film \"Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Parník byla původně loď poháněná parním strojem, později i parní turbínou. V současné době je tímto slovem neodborně označována i motorová loď pro hromadnou dopravu osob. Nejznámější podobou parníku z minulosti je kolesový parník. Šroubové parníky byly pak ve velkém stavěny od 19. až do poloviny 20. století. První parník sestrojil Robert Fulton roku 1803.", "tgt_summary": "蒸气轮船,或称蒸汽船、汽船、汽艇。 在汉语中,轮船一般有狭义和广义两种用法,广义地轮船泛指所有大的,机动推进的船只,这篇文章主要描写狭义的轮船定义。狭义地轮船是指用汽轮机推进的船只。轮船的推进有两种方式,一种是以蹼轮推进的外轮船,一种是以螺旋浆推进。", "id": 468305}
{"src_title": "Hypertext Transfer Protocol", "tgt_title": "超文本传输协议", "src_document": [{"title": "Činnost protokolu.", "content": "Protokol funguje způsobem dotaz-odpověď. Uživatel (pomocí programu, obvykle internetového prohlížeče) pošle serveru dotaz ve formě čistého textu, obsahujícího označení požadovaného dokumentu, informace o schopnostech prohlížeče apod. Server poté odpoví pomocí několika řádků textu popisujících výsledek dotazu (zda se dokument podařilo najít, jakého typu dokument je atd.), za kterými následují data samotného požadovaného dokumentu.  Pokud uživatel bude mít po chvíli další dotaz na stejný server (např. proto, že uživatel v dokumentu kliknul na hypertextový odkaz), bude se jednat o další, nezávislý dotaz a odpověď. Z hlediska serveru nelze poznat, jestli tento druhý dotaz jakkoli souvisí s předchozím. Kvůli této vlastnosti se protokolu HTTP říká \"bezestavový protokol\" – protokol neumí uchovávat stav komunikace, dotazy spolu nemají souvislost. Tato vlastnost je nepříjemná pro implementaci složitějších procesů přes HTTP (např. internetový obchod potřebuje uchovávat informaci o identitě zákazníka, o obsahu jeho „nákupního košíku“ apod.). K tomuto účelu byl protokol HTTP rozšířen o tzv. HTTP cookies, které umožňují serveru uchovávat si informace o stavu spojení na počítači uživatele.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka komunikace.", "content": "Uživatelský program (klient) se připojí na server cs.wikipedia.org a zašle následující dotaz:  Tímto dotazem žádá o dokument /wiki/Wikipedie na serveru cs.wikipedia.org, sděluje svou totožnost (Opera verze 10.60) a oznamuje, že podporuje kódování UTF-8 (ve skutečném dotazu je podobných informací ještě více, toto je zjednodušený příklad).  Server pak odpoví:  První řádek odpovědi je stavový řádek obsahující verzi protokolu a informaci, zda byl dotaz úspěšný ve stylu FTP („200 OK“), další řádky jsou hlavičky, za nimi následuje jeden prázdný řádek (označující konec hlaviček) a požadovaný soubor. Hlavičky obsahují datum a čas vyřízení dotazu, popis serveru, informace o typu vráceného dokumentu (MIME typ text/html v kódování UTF-8) a další informace.", "section_level": 2}, {"title": "Verze HTTP.", "content": "Nejstarší verze protokolu HTTP byla zpětně označena číslem verze 0.9 a její popis z roku 1991 lze nalézt na webu w3.org. Používala pouze metodu GET s jediným parametrem, a to názvem požadovaného dokumentu. Server jako odpověď vrátil přímo požadovaný dokument bez hlaviček (HTTP/... 200 OK...) uvedené v předchozí kapitole. Případná chybová hlášení vracel server také ve formě HTML dokumentu. Kvůli svým omezením byl rychle nahrazen postupně vyvíjeným protokolem HTTP/1.0.  První popisy protokolu HTTP/1.0 byly publikovány již v roce 1992, definitivní standard byl vydán v květnu 1996 jako. Protokol zavádí stavový řádek v odpovědi, HTTP hlavičky v požadavku i odpovědi, nové metody HEAD a POST, a pro rozlišení typu dokumentů používá MIME.  HTTP/1.1 bylo původně popsáno v (leden 1997), v červnu 1999 nahrazeno. Tato verze umožňuje mimo jiné provozovat více WWW serverů na jedné adrese, přenos více souborů po sobě v jednom spojení a udržování TCP spojení (tzv. keep-alive connection). Dále přidává další metody OPTIONS, PUT, DELETE, TRACE a CONNECT.  Existuje experimentální rozšíření PEP (Protocol Extension Protocol, viz nebo ), které bylo jeden čas označováno jako HTTP/1.2, ale v praxi se zřejmě nepoužívá.  HTTP/2 je verze protokolu přijatá 14. května 2015 jako. Podíl serverů, které jsou schopny komunikovat touto verzí HTTP, v září roku 2018 překročil 30 %., podíl na provozu stoupá a je zatím v řádu jednotek procent.  HTTP/3 je nově vyvíjená verze protokolu, označovaná také „HTTP over QUIC“, která byla publikována jako Internet draft dne 24. října 2018.", "section_level": 1}, {"title": "Dotazovací metody.", "content": "HTTP definuje několik metod, které se mají provést nad uvedeným objektem (dokumentem). <metoda> <objekt> HTTP/<verze>", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečné metody.", "content": "Některé metody (například, HEAD, GET,OPTIONS a TRACE) jsou definovány jako bezpečné, což znamená, že jsou určeny pouze k získávání informací a neměly by změnit stav serveru: Bezpečné z pohledu změny dat, tedy \"Pouze ke čtení\" (read only). Jinými slovy, neměly by mít vedlejší účinky, mimo relativně neškodných účinků, jako je protokolování, ukládání do vyrovnávací paměti, které slouží pro bannerové reklamy, případně zvyšování web counter. Tvorba libovolných GET požadavků bez ohledu na souvislost aplikace může být proto považována za bezpečnou.  Naproti tomu metody jako POST, PUT a DELETE jsou určeny pro akce, které mohou způsobovat nežádoucí účinky třeba na serveru: \"k zápisu\" (write). Tyto metody jsou proto obvykle používány v souladu webových robotů nebo webového prohledávače, některé, které neodpovídají, obvykle podávají žádosti bez ohledu na kontext nebo důsledky.  Navzdory stanovené bezpečnosti GET požadavků, v praxi jejich zpracování na serveru není technicky omezeno žádným způsobem. Proto může neopatrným nebo záměrným programováním způsobit netriviální změny na serveru. Toto se nedoporučuje, protože to může způsobit problémy pro webovou mezipaměť, vyhledávačům a jiným automatickým prostředkům, které můžou způsobovat nežádoucí změny na serveru.  Kromě toho jsou metody TRACE, TRACK a DEBUG některými profesionály v oblasti bezpečnosti považovány za potenciálně \"nebezpečné\" (z pohledu útoku na server, jiný pohled), protože mohou být použity útočníky k získání informací, nebo k obejití bezpečnostní kontroly při útocích. Bezpečnostní softwarové nástroje, jako je Tenable Nessus a Microsoft URLScan informují o přítomnosti těchto metod jako bezpečnostních problémech.", "section_level": 2}, {"title": "Idempotentní metody.", "content": "Metody PUT a DELETE jsou definovány jako idempotentní, což znamená, že více totožných požadavků by mělo mít stejný účinek jako jeden požadavek: \"Idempotence 1\". Již zmíněné metody GET, HEAD, OPTIONS a TRACE, jsou předepsány jako bezpečné, tedy jsou idempotentní implicitně, když data vůbec nemění: \"Idempotence 0\".  Oproti tomu metoda POST idempotentní být nutně nemusí: Zaslání shodného POST požadavku vícekrát může stav na serveru ovlivňovat opakovaně a způsobit tak i nežádoucí účinky.  V některých případech může být opakování stejného požadavku vhodné a žádoucí, většinou to však bývá zdroj problémů: Například když si uživatel neuvědomí, že jeho činnost bude mít za následek odeslání další žádosti na server, potom nedostane přiměřenou odpověď, že jeho první žádost byla úspěšná, typicky při zdvojeném kliknutí na tlačítko. I když webové prohlížeče mohou zobrazovat upozornění v dialogových oknech a tím uživatele varovat, v některých případech se například i pouhým aktualizováním stránky stejný požadavek odešle znovu, což už může způsobit problém.", "section_level": 2}, {"title": "Nedodržení účelu metod.", "content": "Zda je metoda idempotentní či bezpečná není určeno protokolem ani webovým serverem. Technicky vskutku je možné psát webové aplikace s takovými vnitřními mechanismy, že například databázové operace INSERT, či jiné neidempotentní akce, budou spouštěny voláním metodou GET, či jiné HTTP metody, která běžně bývá považována za bezpečnou. Jenže ignorováním doporučení na bezpečnost/idempotentnost metod riskujeme nežádoucí následky, kdy uživatel předpokládá, že opakování stejného požadavku bezpečné je. Ale ono není, a dojde k nechtěnému zpracování.  Je tedy vhodné nejen vycházet vstříc očekáváním uživatelů, ba dokonce riziku nepochopení, nejednoznačnosti a střetu nevyjádřených předpokladů již v zárodku předcházet, a to volbou vhodné architektury a technologie, které by předcházení vůbec umožňovaly.", "section_level": 2}, {"title": "Zabezpečené HTTP.", "content": "Existují dvě metody zabezpečeného http připojení: HTTPS URI a nadstavba HTTP 1.1 představená v RFC 2817. Druhou metodu ovšem zatím prohlížeče moc nepodporují, takže HTTPS se k vytvoření zabezpečené komunikace používá nejčastěji.", "section_level": 1}, {"title": "HTTPS URI.", "content": "Je syntakticky identické jako http, pouze přidává signalizaci prohlížeči, aby použil šifrovací metodu SSL/TLS k přenosu dat. SSL je vhodné pro HTTP, protože dokáže poskytnout ochranu přenosu, i když je pouze jedna strana komunikace ověřená. Typicky je ověřen pouze server (např. uživatel potvrdí certifikát). Aby pomocí HTTPS bylo možné rozlišovat virtuální servery, existuje rozšíření SNI.", "section_level": 2}, {"title": "HTTP 1.1 Aktualizovaná hlavička.", "content": "HTTP 1.1 představilo podporu pro aktualizaci hlavičky. Klient začíná komunikaci prostým textem, který je později nahrazen TLS. Buď server nebo klient mohou vyžadovat (na požádání), aby byla komunikace převedena na zabezpečenou. Nejběžněji klient začíná prostým textem a to je následováno požadavkem serveru na převod na zabezpečenou komunikaci. Vypadá to následovně:  Klient:  Server:  Server vrátí kód 426, protože kódy začínající čtyřkou značí selhání klienta (viz seznam http status kódů)  Výhody použití této metody zabezpečení spočívají v:  Slabina této metody je v tom, že požadavek na zabezpečený http přenos nemůže být specifikován v URI. V praxi je pak (neověřený) server zodpovědný za aktivaci zabezpečené komunikace, místo aby za ni byl odpovědný (ověřený) klient.", "section_level": 2}], "src_summary": "HTTP (Hypertext Transfer Protocol) je internetový protokol určený pro komunikaci s WWW servery. Slouží pro přenos hypertextových dokumentů ve formátu HTML, XML, i jiných typů souborů. Používá obvykle port TCP/80, verze 1.1 protokolu je definována v. Společně s elektronickou poštou je HTTP nejvíce používaným protokolem, který se zasloužil o obrovský rozmach internetu v posledních letech.", "tgt_summary": "超文本传输协定(,缩写:HTTP)是一种用于分布式、协作式和超媒体信息系统的应用层协议。HTTP是万维网的数据通信的基础。", "id": 2818885}
{"src_title": "Kypr", "tgt_title": "賽普勒斯", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pravěk.", "content": "První přítomnost člověka se datuje od období 10 tisíc let př. n. l., kdy na ostrov zavítali sezónní lovci trpasličích slonů a hrochů. Prvotní osídlení Choirokoitia pochází z éry 7 tisíc let př. n. l. a původní obyvatelé jej opustili okolo doby 4 tisíc let př. n. l. Bydleli v kruhových hliněných domech doplněných kameny. Užívali kamenné nástroje.  Keramika z doby bronzové prokázala vlivy Anatolie, Egypta a Mínojské civilizace. Vývozním artiklem se stala měď následovaná keramikou. Řekové z Mykén osídlili západní a jižní pobřeží, aby tak měli základnu pro styky s Blízkým východem. Po jejich kolapsu na ostrov dorazili také Féničané. Ti tu založili několik kolonií.  Asi okolo roku 700 př. n. l. během doby železné na Kypru existovaly roztroušené městské státy, které na přelomu století dobyl asyrský král Sargon II. Okolo roku 669 př. n. l. se Asyrská říše rozpadla a Kypr se dostal do vlivu Egypta, jehož vláda nad ostrovem trvala asi jen 25 let. Roku 545 př. n. l. se Kypru zmocnila Perská říše.", "section_level": 2}, {"title": "Starověk.", "content": "Kypr se stal součástí páté satrapie Achaimenovské Persie. V roce 499 př. n. l. vypuklo později potlačené iónské povstání. Během 5. století př. n. l. se perský vliv na kyperské záležitosti zmírnil a do popředí se probil Evagorás I. vládnoucí helénistickému království Salamis, které kontrolovalo značnou část ostrova. Po 30 letech vlády ho však porazili Peršané a o tři roky později byl zavražděn. Roku 333 př. n. l. spadal Kypr do říše Alexandra Velikého. Po smrti Alexandra se ostrov stal provincií egyptské Ptolemaiovské říše, což znamenalo také konec království Salamis.  Roku 58 př. n. l. Kypr anektovala Římská republika a místním prokonzulem se stal Cicero. Éra Julia Caesara a Marca Antonia přisoudila Kypr znovu dočasně Egyptu, ale s římským císařem Augustem se navrátil do římských rukou. Následujících pět set let bylo více poklidných. V tomto období Římského císařství byly zbudovány divadla v Salamisu a v Kourionu a palác guvernéra v Pafosu.  Roku 45 (již našeho letopočtu) sem zavítal apoštol Pavel v doprovodu svatého Barnabáše a zasadil se o rozšíření křesťanství. Římský guvernér Sergius Paulus se též stal křesťanem a tuto víru následně přijala většina Kypřanů.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Rozdělení Římské říše v roce 395 ostrov přidělilo pod její východní část, Byzanc. Císař Zenon v roce 488 umožnil kyperské církvi osamostatnit se od antiochijského patriarchátu. Autonomie vyústila ve zvolení vlastního arcibiskupa.  V 7. století ostrov sužovaly arabské nájezdy. V roce 688 tak došlo k dohodě mezi Byzantskou říší a Umajjovským chalífátem o kyperské spolusprávě, kterou čas od času obě strany porušovaly. Tento stav trval do roku 965, kdy se Kypr opět navrátil od vlastnictví Byzance císaře Nikeforose II.  Do poloviny 12. století byl Kypr prosperující ostrov, kterému se vyhýbaly válečné konflikty. Teprve na jaře roku 1158 se na Kypru vylodil Renaud de Châtillon v čele antiochijské armády, posílené o arménské oddíly knížete Thorose. Posádka byzantského guvernéra na Kypru byla velmi slabá a útok vůbec nečekala. Boj byl velmi krátký. Posádka byla zčásti pobita a zčásti zajata. Do zajetí padl i zdejší místodržící Jan Komnenos, jenž byl zároveň synovcem byzantského císaře, a generál Michael Branas. Křižáci s Armény poté ostrov celé tři týdny intenzivně pustošili. Z invaze se Kypr vzpamatovával dlouhá desetiletí.", "section_level": 2}, {"title": "Kyperské království.", "content": "Na Kypru v letech 1191–1489 existoval křižácký stát, založený Richardem I. Po pádu ostatních křižáckých států byl ostrov nakonec prodán Benátkám.", "section_level": 2}, {"title": "Osmanská a britská nadvláda.", "content": "Roku 1571 získala ostrov Osmanská říše. V 19. století začal postupně narůstat řecký nacionalismus. Řekové toužili po spojení ostrova s Řeckem (enosis). V roce 1878 ostrov získali do správy Britové, a to na základě tzv. Kyperské konvence, tajné dohody mezi Brity a Osmany. V roce 1914 byl Kypr k Británii oficiálně připojen. Britové se zde udrželi do roku 1960.", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislost a občanská válka.", "content": "Kypr získal nezávislost v roce 1960 odtržením se od Velké Británie, v roce 1961 se stal součástí Commonwealthu. Rok po získání nezávislosti se současně rozhořel konflikt mezi Řeky a Turky (již v 50. letech tvořili asi 18 % populace). Mezi oběma národy byla OSN stanovena nárazníková zóna – tzv. zelená linie. V roce 1974 proběhl v jižní (řecké) části ostrova vojenský puč, který mohl vést i k jejímu spojení s Řeckem. Turecko odpovědělo invazí na severovýchodní část ostrova. V následujícím období bylo přesunuto 150 000 kyperských Řeků ze severu na jih a 50 000 kyperských Turků z jihu na sever. Byl ustanoven separatistický stát, který se roku 1983 prohlásil nezávislou republikou, jež byla doposud uznána pouze Tureckem. Oba státy stále odděluje „zelená linie“ hlídaná vojsky OSN.", "section_level": 2}, {"title": "Referendum o sjednocení 2004.", "content": "V roce 2004 bylo na popud OSN uspořádáno referendum o sjednocení ostrova, které, pokud by bylo přijato, by vytvořilo Sjednocenou kyperskou republiku, která by následně vstoupila do Evropské unie. Ačkoli byl Annanův plán (sjednocení obou částí vytvořením federativního státu) v severní části přijat 65 % hlasů tureckých Kypřanů, byl zamítnut řeckou částí Kypru, kde se proti sjednocení ostrova postavilo 76 % obyvatel.  V roce 2014 nařídil Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, aby Turecko odškodnilo kyperské Řeky za nucené vysídlení, vyvlastňování a diskriminaci po turecké invazi v roce 1974.", "section_level": 3}, {"title": "Geografie.", "content": "Kypr je třetím největším ostrovem Středozemního moře, po italských ostrovech Sicílie a Sardinie. Svojí rozlohou je 81. největší ostrov. Ze západu na východ měří 240 kilometrů a široký je 100 kilometrů. Od tureckého území jej odděluje 75 kilometrů moře. Ostrov se nachází mezi 34° a 36° severní šířky a 32° a 35° východní délky.  Přes moře země sousedí se Sýrií a Libanonem, od kterých je vzdálena 105, respektive 108 kilometrů. Od Izraele je ostrov vzdálen 200 kilometrů a od Egypta jej odděluje 380 kilometrů moře. Od Řeckého Rhodu je Kypr vzdálen 400 kilometrů a od pevninského Řecka 800 kilometrů.  Fyzickému reliéfu ostrova dominuje pohoří Troodos a menší Kyrénský hřeben, menší rozlohu mají centrální roviny. Pohoří Troodos pokrývá většinu jižní a západní části ostrova a celkově tedy zabírá více jak polovinu jeho rozlohy. Nejvyšší bod Kypru je Olympos, vysoký 1952 metrů, který se nachází v centrální části pohoří. Kyrénský hřeben se rozkládá kolem severního pobřeží ostrova, zabírá celkově menší plochu a jeho maximální výška nepřesahuje 1024 metrů. Z geopolitického hlediska je ostrov rozdělen na čtyři hlavní segmenty. Kyperská republika zabírá dvě třetiny ostrova (59,74 %). Severovýchodní třetinu ostrova zabírá Severokyperská turecká republika (34,85 %). Třetím segmentem je Spojenými národy spravovaná nárazníková zóna nazývaná Zelená linie. Čtvrtým územím jsou britské základny Akrotiri a Dekelia.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí a klima.", "content": "Na ostrově panuje typické středomořské klima s horkým a suchým létem a teplou vlhkou zimou. Léto trvá od června do září, zima pak od listopadu do března. Jaro a podzim trvají krátce a rychle přecházejí v další období. Na horách jako například Troodos mohou roční dešťové srážky dosahovat až 1000 mm, v oblasti okolo Nikósie pak 350 mm. Takřka dvě třetiny celoročních srážek spadnou mezi prosincem a únorem. Během zimy je chladno zejména ve výše položených regionech (zmíněné pohoří Troodos), kde mohou teploty spadnout pod bod mrazu a právě tady se může vyskytnout i sněžení. Letní teploty poblíž města Nikósie se pohybují mezi 21 °C a 37 °C. Teplota moře je na 22 °C mezi červnem a listopadem, přičemž v srpnu může být na 27 °C. Průměrná mořská teplota během nejchladnějších měsíců padá na 16 °C až 17 °C.  Vítr vane zpravidla slabý nebo mírný, zřídka dosahující vysokých úrovní Beaufortovy stupnice. Počet slunečných dní je okolo 320 ročně.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní zdroje.", "content": "Kypr patří mezi evropské země nejvíce ohrožené suchem. Vodní zdroje přepočtené na jednoho obyvatele má Kypr mezi evropskými zeměmi s výjimkou Malty nejnižší (EEA, 2009). Vodní hospodářství se dotýká také pro ostrov důležitého turismu, spotřeba tohoto odvětví se pohybuje mezi 4-5%. Potíže spjaté s vodou začaly v 60. letech a s narůstající populací a vyčerpáváním podzemních zdrojů zintenzivněly. Vedle kvantitativních problémů se zdroji jsou tu také problémy kvalitativní, pitná voda na Kypru je totiž ve srovnání se světem podprůměrná.  Nejdelší řekou na Kypru je Pedieos.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "Ostrov leží na migrační trase mnoha druhů ptactva, z nichž někteří zde přezimují. Jde například o ptáky z rodů frankolínů a orebic. Mezi miliony migrujících ptáků se najdou rovněž plameňáci a kachny divoké, jejichž dočasným sídlem bývají solná jezera Larnaky a Alrotiri. Místní menší ptáci jako pěnice černohlavá nebo červenka obecná byli už v minulosti považováni za pochoutku (například pokrm \"ambelopoulia\"), což vedlo ke snížení jejich počtů. Ochranáři odhadují, že je pytláky každoročně uloveno na dva miliony zpěvných ptáků, ačkoliv bylo jejich lovení v roce 2015 postaveno mimo zákon.  Kypr je mimo jiné domovem muflona kyperského (\"Ovis orientalis ophion\") s populací asi 1200 jedinců. Z plazů je zastoupen řád želv – vyskytuje se tu kareta obecná a i želva zelenavá. Mezi kyperské hady náleží zmije levantská.  V raných dobách byl střed země – náhorní plošina Mesaoria a pohoří Troodos – zalesněn, ale lidská činnost lesy podstatně zredukovala. Na konci 18. století se tak projevily negativní důsledky jako např. eroze půdy. Dřevinaté porosty zastupují citrusy, olivovníky, také rohovník, jehož plodem je takzvaný karob. Pohoří Troodos tvoří borovice kalabrijská, cedr a cypřiš. Rovněž se tu nachází endemický druh stálezeleného dubu – dub olšolistý (\"Quercus alnifolia\"). Endemickým je též cedr krátkolistý (\"Cedrus brevifolia\"). Místní flóra čítá více než 125 druhů vyskytujících se z celého světa jen na tomhle místě. Celkově je na Kypru přes 1350 různých druhů flóry.  Na severozápadě se rozprostírá člověkem nedotčený poloostrov Akamas, při jehož pobřeží pobývají želvy i tuleň středomořský. Na pevnině žijí ježci, lišky, zajíci a drobný savec jménem bělozubka kyperská. Místní jeskyně jsou domovem několika druhů netopýrů. Poloostrov je navíc domovem pro 600 různorodých rostlin. Zde rostoucí rostlina \"Centaurea akamantis\" z čeledi hvězdnicovitých se nenachází nikde jinde na světě a její ohrožení je důvodem zařazení na seznam přísně chráněných druhů rostlin podle Bernské úmluvy.", "section_level": 2}, {"title": "Chráněná území.", "content": "Lesní Národní park Troódos náleží mezi parky evropského unijního projektu Natura 2000. Dalšími lesními národními parky jsou například Athalassa, Cavo Greco (Mys Greco) a Rizoelia. Mezi přírodní rezervace patří cedrový les Tripilos a další.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Kyperská ekonomika náleží podle Světové banky mezi ty vysokopříjmové. V roce 2011 zasáhla zemi hospodářská, finanční a fiskální krize, která v roce 2013 vyvrcholila krizí bankovní. Ratingové agentury Moody's a Standard & Poor's v roce 2012 následovala zbylá z tzv. \"velké trojky\" agentura Fitch Ratings, která též snížila úvěrovou spolehlivost země na úroveň „junk“ ( odpad). Trojice mezinárodních věřitelů – Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond – půjčila Kypru 10 miliard eur za příslib reforem v oblasti sociálních a veřejných výdajů.  V minulosti zastával Kypr po dobu několika desetiletí roli daňového ráje. Po vstupu do Evropské unie stále spoléhá na své vstřícné podnikatelské právo a prostředí, vzdělanou pracovní sílu, infrastrukturu a nízkou kriminalitu.  Průmysl limituje omezené množství surovin na ostrově. Převládá proto lehký průmysl – výroba oděvu a obuvi, potravin, nápojů a lehké strojírenství. Přítomen je nakladatelský průmysl. Těžební průmysl se orientuje na azbest, cement, sádrovec a také na těžbu přírodních pigmentů.  Strategická poloha ostrova mezi třemi světadíly umožňuje rozmach námořní dopravy a služeb s ní spjatých. V roce 2018 dosáhlo toto odvětví hodnoty 1,034 miliardy €. Kyperská republika je domovem 11. největšího loďstva na světě a 3. největšího loďstva v Evropě. Odhaduje se, že přibližně 4% všech lodí na světě je řízeno z Kypru. Některé významné námořní přepravní společnosti (např. Columbia Marlow) mají centrálu v Limassolu. Kyperská námořní doprava se vzpamatovala z úpadku v období na pomezí 70. a 80. let a ze ztráty přístavu Famagusta a od 90. let prosperuje. Její podíl na HDP činí přibližně 4–8%. Okolo 3% pracujících Kypřanů bylo v roce 2019 zaměstnáno v tomto sektoru.  Kypr je zemí energeticky závislou a přes 95% spotřebované energie je z dovozu. V oblasti obnovitelných energií dominují větrné a fotovoltaické elektrárny. V roce 2006 se obnovitelné zdroje na celkové spotřebě podílely necelými dvěma procenty.  V roce 2011 bylo objeveno plynové pole pojmenované \"Aphrodite\" se zásobami přibližně čtyř bilionů krychlových stop. V roce 2019 zaznamenala americká společnost Exxon Mobil další významný objev – ložisko \"Glavkos\". Průzkum narušuje nevyřešená situace s Tureckem, které si nárokuje některá ložiska. Na začátku ledna 2020 podepsal Kypr s Řeckem a Izraelem dohodu, jejímž cílem je postavit plynovod vedoucí do Evropy z východní části Středozemního moře. Projekt zvaný \"EastMed\" by měl vyjít odhadem na 6–7 miliard amerických dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Více než třetina obdělávatelné půdy na ostrově má možnost zavlažování – jde zejména o regiony Mesaoria na severovýchodě a Pafos na jihozápadě. Právě Mesaoria však od rozdělení spadá pod tureckou správu. Zemědělci se zaměřují na pěstování citrusů, vinné révy, oliv, mandlovníku a rohovníku (karobové lusky), dále pak na brambory (oblast Kokkinochoria) a obilniny. Živočišná výroba se opírá o chov drůbeže, ovcí a prasat. Produkují se také mléčné výrobky včetně sýrů, a to jak z ovčího, tak z kozího mléka. Zemědělství od vyhlášení nezávislosti ustoupilo jiným odvětvím, rozdělení ostrova navíc řecký Kypr připravilo prakticky o veškerou produkci tabáku, takřka 80% citrusové produkce a skoro 70% produkce obilí. V roce 2007 se zemědělství věnovalo necelých 9% pracujícího obyvatelstva. V roce 2017 se zěmědělství na HDP podílelo odhadem 2%.  Zdejší vinařství má tradici sahající do doby 4 tisíce let př. n. l. Kypr tak patří mezi pomyslné kolébky vinařské tradice. Víno Commandaria, původním názvem Nama, se drží původní receptury, jeho výrobce však sužuje sucho.", "section_level": 2}, {"title": "Turistický ruch.", "content": "Hlavními turistickými středisky jsou: Pafos (v západní části); Larnaka, Agia Napa a Protaras (ve východní části). Pláže jsou písčité, s občasným výskytem kamenů. V roce 2019 navštívily Kypr takřka čtyři miliony turistů. Třetinu těchto turistů (tedy přes 1,3 milionu) tvoří občané Spojeného království následování Rusy (téměř 800 tisíc). Přes 200 tisíc turistů dorazilo z Izraele, přes 100 tisíc pak z Německa, Řecka a Švédska.  Podle zprávy Světového ekonomického fóra za rok 2011 platilo, že Kypr vévodil žebříčku TTCI (\"\", : Index konkurenceschopnosti cestování a turistiky) v oblasti turistické infrastruktury a celkově se umístil na 24. příčce ze 139 států.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "V řecké části Kypru jsou provozována dvě mezinárodní letiště. První se nachází poblíž Larnaky, druhé leží nedaleko města Pafos. Rozdělením ostrova bylo původní hlavní mezinárodní letiště v Nikósii opuštěno a používají jej Mírové síly OSN. Od základních oprav v roce 1974 je neudržované. Celkově je v zemi 15 letišť.  Hlavními přístavy jsou Larnaca, Limassol a Vasilikos.  Podle Eurostatu připadalo za rok 2018 na 1000 obyvatel 629 osobních aut. Vyšší číslo měli Lichtenštejnsko, Lucembursko a Itálie.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Většinu obyvatel Kypru tvoří kyperští Řekové (78 %) a Turci (18 %). Přestože kyperští Řekové a kyperští Turci mají mnoho společného, jsou to odlišné identity založené na náboženství, jazyku a jsou úzce vázány na své mateřské země. Řecky se převážně mluví na jihu, kde jsou většinovou komunitou kyperští Řekové. Turecký jazyk převládá na severu, kde dominuje obyvatelstvo tureckého původu. Rozsáhle používaným jazykem na ostrově je angličtina.  Kyperští Řekové se přidržují řecké ortodoxní církve, kyperští Turci vyznávají sunnitský islám. Náboženské menšiny ortodoxních (miafyzitních) Arménů, katolických maronitů (je tam maronitská Arcidiecéze Kypr, vznikla už r. 1357, r. 2013 měla 10 400 věřících ve 12 farnostech, 9 diecézních + 2 řeholní kněze, celkem 11, 1 trvalého jáhna, 2 řeholníky-bratry a 3 řeholnice) – celkem jde o víc než 17 tisíc obyvatel – si podle ústavy z roku 1960 zvolily příslušnost ke kyperským Řekům. Žije tam i několik tisíc římských katolíků, italskojazyčných (většinou jsou to potomci usedlíků z doby Kyperského království /1192–1489/ a benátské éry /1489–1571/. Ti patří do Patriarchálního vikariátu na Kypru se sídlem v Nikósii, je součástí Latinského patriarchátu jeruzalémského.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Kypr je demokracie. Prezident je volený přímo, je zástupcem řecké většiny a disponuje výkonnou mocí. Je čelním představitelem země a jeho funkční období trvá pět let. Od roku 2013 je prezidentem Nicos Anastasiades. Post viceprezidenta je vyhrazen zástupci turecké menšiny, vzhledem k distuaci je však od roku 1963 neobsazený. Kyperská ústava byla přijata v roce 1960.  Vládní kabinet rovněž disponuje výkonnou mocí. Ministři nutně nemusí být zároveň v parlamentu, jenž má nyní 56 poslanců. Poslanci vykonávají svou funkci také pět let. V europarlamentu má Kypr šest zástupců.  Nejstarší politickou stranou je komunistická Pokroková strana pracujícího lidu (AKEL) založená roku 1941, která měla v prvních 25 letech své existence podporu až třetiny obyvatelstva. Přes oslabení v době pádu Východního bloku zůstala dodnes v době raných 20. letech 21. století relevantní silou v kyperské politice a nejsilnější komunistickou stranou v Evropě. Od roku 2008 do roku 2013 byla u moci AKEL tehdejšího prezidenta a premiéra Dimitrise Christofiase, během jejíž vlády došlo ke zhoršení situace v oblasti státních financí a přiblížení se bankrotu. Ten byl nakonec odvrácen s pomocí půjčky mezinárodních věřitelů. V roce 2013 občané zvolili prezidentem konzervativce Nikose Anastasiadise, který porazil Stavrose Malase podpořeného AKELem. Oba kandidáti se utkali v prezidentské volbě o pět let později a Anastasiadis znovu zvítězil. V parlamentních volbách v roce 2016 zvítězilo pravicové Demokratické shromáždění (DISY) prezidenta Anastasiadise, které získalo 18 křesel. Druhé místo obsadila AKEL s 15 parlamentními křesly, dva posty získala též krajně pravicová Národně-lidová fronta (ELAM). Dalšími politickými silami na kyperské scéně jsou Demokratická strana (DIKO) založená roku 1976 Spyrosem Kyprianouem a Hnutí pro sociální demokracii (EDEK).  Soudní systém je založen na anglosaském \"Common Law\". Soudy jsou nezávislé na státních orgánech, soudce jmenuje vláda. Nejvyšší instancí je Nejvyšší soud v Nikósii (Lefkosíi).  Kypr ani v roce 2020 není členem Schengenského prostoru, má totiž výjimku a ke vstupu do \"Schengenu\" se zavázal. Od 1. července 2012 do konce roku připadlo na Kypr předsednictví v Evropské unii.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Kypr tvoří šest distriktů, ovšem Kyrenia a většina distriktu Famagusta leží na teritoriu kontrolovaném Severokyperskou tureckou republikou. Separatistická republika kontroluje také část Nikósie a Larnaky.", "section_level": 2}, {"title": "Média.", "content": "Svoboda tisku je zaručená ústavou. Reportéři bez hranic přidělili Kypru 27. místo ze 180 zemí v indexu svobody tisku (r. 2020). Podle Reportérů bez hranic jsou kyperská média přesto ovlivňována místní církví a zájmovými skupinami. Organizace informuje také o tlaku na média ohledně používání „správných“ (= řeckých) geografických názvů zejména namísto tureckých. V turecké kyperské zóně působí jejich vlastní média.  Mediální prostor vyplňují veřejnoprávní média i komerční. Jediným veřejnoprávním vysílatelem je Radiofonikó 'Idryma Kýprou, která provozuje televizní (RIK 1/CyBC 1, RIK 2/CyBC 2 a RIK Sat) a rozhlasové kanály (První kanál/Proto, Druhý kanál/Deutero, Třetí kanál/Trito a Čtvrtý kanál/Radio Love). Mezi komerční televize náleží např. ANT1, Lumiere TV, Mega TV a Sigma TV, mezi komerční rádiostanice Radio Proto, Radio Astra a ANT1 FM. Phileleftheros, Politis a Simerini jsou deníky v řečtině, naopak deník Cyprus Mail a týdeník The Cyprus Weekly vycházejí anglicky.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Kultura Kypru má mimořádně hluboké kořeny, neboť Kypr byl součástí antické řecké civilizace. K prvním spisovatelům patří Stasínos z Kypru, snad Homérův zeť (dle Pindara), který měl napsat v 6. století př. n. l. sbírku \"Kyprie\" pojednávající, stejně jako Iliada, o trojské válce.  Na Kypru se narodil též filozof Zénón z Kitia, zakladatel stoicismu, a peripatetik Klearchos ze Soli. V moderní éře také nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2010 Christopher A. Pissarides. Kyperskými svatými jsou raně křesťanští teologové Epifan ze Salaminy nebo svatý Spyridon.  Kypřanem byl i slavný filmový režisér Michalis Kakojannis, autor filmu \"Řek Zorba\" (1964), pětkrát nominovaný na Oscara.  V řecké pop-music se prosadili zpěváci Sarbel, Ivi Adamou, Eleftheria Eleftheriou, Anna Vissi, Despina Olympiou, Maria Elena Kyriakou nebo Evridiki.  Stříbrnou olympijskou medaili vybojoval v plachtění Pavlos Kontides v roce 2012 a šlo o vůbec první olympijskou medaili pro Kypr. Dva kyperské fotbalové kluby se probojovaly do základní skupiny Ligy mistrů UEFA, Anorthosis Famagusta a APOEL FC. Tenista Marcos Baghdatis to dotáhl až do finále Australian Open (2006). Výškař Kyriakos Ioannou má stříbro z mistrovství světa v atletice (2009). Největším sportovním stánkem v zemi je GSP Stadium v Nikósii, byl otevřen v roce 1999 a pojme 22 000 diváků. Své zápasy na něm hraje i Kyperská fotbalová reprezentace.", "section_level": 1}, {"title": "Chráněné památky.", "content": "Kypr byl přijat do organizace UNESCO 14. srpna 1975. Světové dědictví zahrnuje tři zdejší kulturní památky – archeologickou lokalitu Choirokoitia, malované kostely v pohoří Troodos a město Pafos.", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "Vzdělávání obyvatelstva má na starost kyperské ministerstvo školství a kultury. Povinná školní docházka se týká dětí a mladistvých od 5 do 15 let. Výdaje na školství v roce 2015 činily 6,4% HDP.", "section_level": 1}, {"title": "Věda.", "content": "Britsko-kyperský ekonom Christopher A. Pissarides byl v roce 2010 jedním ze tří oceněných Nobelovou cenou za ekonomii za „analýzu trhů práce zatížených náklady na vyhledávání“. Organický chemik K. C. Nicolaou působící na soukromé Riceově univerzitě v americkém Houstonu je držitelem Ceny Franklinova institutu za rok 2011. Nicolaou se mimo jiné zabývá antibiotiky. Kyperského původu je také bývalý americký rektor Univerzity Jižní Kalifornie v období mezi roky 2010 až 2018 C. L. Max Nikias. Ministrem školství a kultury v letech 2008 až 2011 byl kyperský kognitivní a vývojový psycholog Andreas Demetriou.", "section_level": 2}, {"title": "Obrana a bezpečnost.", "content": "Kyperskou národní gardu (: ) tvoří pozemní, vzdušné a námořní síly. Vznikla v roce 1964 v důsledku rozkolu mezi řeckými a tureckými Kypřany. Vojenská služba je povinná a trvá 14 měsíců Výdaje na obranu činily v roce 2018 1,57% HDP.  Přítomnost Turecka ve Středozemním moři vedla k navázání spolupráce s Francií, jejíž vlajková letadlová loď \"Charles de Gaulle\" roku 2020 dokuje v přístavu v Limassolu. Kyperská vláda se ve stejném roce s tou francouzskou dohodla na nákupu zbraní v hodnotě 240 milionů eur.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kypr (, Kýpros;, úředním názvem Kyperská republika,, Kypriakī́ Dīmokratía; ), je euroasijský ostrovní stát nacházející se ve východní části Středozemního moře, východně od Řecka, jižně od Turecka, západně od Sýrie a severně od Egypta. Jde o třetí největší ostrov ve Středozemním moři a významnou turistickou destinaci. Kypr byl zakládajícím členem Hnutí nezúčastněných zemí. Od 1. května 2004 je členem Evropské unie, 1. ledna 2008 se připojil k eurozóně.", "tgt_summary": "塞浦路斯共和国(;),通称塞浦路斯(;),是位于亚洲的一个岛国,位于地中海东部,面积9,251平方公里。已知人类在塞浦路斯的活动足迹最早可以追溯至公元前10,000年,此一时期的遗址有乔伊鲁科蒂亚,为新石器时代保存至今依然完好的建筑群。塞浦路斯因地处地中海进入西亚地区的要冲,从古至今已被西台、亚述、埃及、波斯、阿拉伯哈里发王朝、乌迈耶王朝、威尼斯及土耳其奥斯曼帝国等外来势力侵略或占领过。公元前333年,亚历山大大帝从波斯人手中接管了此岛。1878年起,为英国所管理,直至于1960年获得独立,隔年成为英联邦会员国。塞浦路斯独立后的主体民族希腊人和少数民族土耳其人零星冲突不断,直至1974年爆发严重的种族流血冲突。主要居住于该岛北部的土耳其人在土耳其的干预和支持下于当地另立政权北塞浦路斯土耳其共和国。因此塞浦路斯共和国法理主权为塞浦路斯全岛及其周围海域(除了一小部分地区因为条约分配予英国作为军事基地),然而事实上(希腊人政权)有效统治区域仅为南方,占全岛面积的63%。北塞浦路斯作为政治实体目前仅为土耳其共和国所承认。虽然塞浦路斯在地理分类上位于亚洲,但自古与欧洲的人文和贸易往来关系密切,塞浦路斯共和国于2004年5月1日正式加入欧盟成为欧洲联盟成员国。塞浦路斯被《福布斯》列于2020年退休宜居国的名单中。", "id": 491792}
{"src_title": "Slovenská hymna", "tgt_title": "塔特洛山上电光闪闪", "src_document": [{"title": "Text.", "content": "<poem class=\"odsad\"> Nad Tatrou sa blýska hromy divo bijú, nad Tatrou sa blýska hromy divo bijú. Zastavme ich bratia veď sa ony stratia, Slováci ožijú. Zastavme ich bratia veď sa ony stratia, Slováci ožijú.  To Slovensko naše posiaľ tvrdo spalo, to Slovensko naše posiaľ tvrdo spalo. Ale blesky hromu vzbudzujú ho k tomu, aby sa prebralo. Ale blesky hromu vzbudzujú ho k tomu, aby sa prebralo. </poem>  Písnička měla několik variant textu, ještě před první světovou válkou se objevila změna, která se pak dostala i do československé hymny. Ve třetím řádku se zpívalo: „Zastavme \"sa\" bratia“. Po vzniku samostatného Slovenska v roce 1993 se slova upravila podle originálu na současnou verzi „Zastavme \"ich\" bratia“. Ve starých učebnicích je obsažena „starší“ verze. Nyní už se ve slovenské hymně zpívá pouze „Zastavme \"ich\" bratia“.  Písnička se objevila tiskem už v roce 1851 pod názvem „Dobrovoľnícka“:  <poem class=\"odsad\"> Nad Tatrou sa blýska hromy divo bijú. Zastavme ich bratia, veď sa ony stratia, Slováci ožijú.  To Slovensko naše dosiaľ tvrdo spalo. Ale blesky hromu vzbudzujú ho k tomu, Aby sa prebralo.  Ešte jedle rastú na krivánskej strane. Kto jak Slovák cíti, nech sa šable chytí A medzi nás stane.  Už Slovensko vstáva, putá si strháva Hej, rodina milá! Hodina odbila Žije matka Sláva. </poem>", "section_level": 1}, {"title": "Hej, Slováci.", "content": "V období 2. světové války užívalo Slovensko jako hymnu píseň na hudbu Dąbrovského mazurky (polské hymny) – v Česku známou jako „Hej, Slované“ a považovanou od r. 1848 za hymnu Slovanů – s textem začínajícím „Hej, Slováci“. Snaha o obnovení skladby na počátku devadesátých let jako hymny novodobé Slovenské republiky nebyla úspěšná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nad Tatrou sa blýska je slovenská státní hymna.", "tgt_summary": "《塔特洛山上电光闪闪》(斯洛伐克语:)为斯洛伐克共和国国歌,歌词由斯洛伐克诗人扬克·马图施卡()所作,歌曲则采用斯洛伐克民谣Kopala studienku的旋律,最先使用于中欧的1848年革命。", "id": 3042702}
{"src_title": "Lichtenštejnsko", "tgt_title": "列支敦斯登", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Název země pochází od vládnoucího šlechtického rodu, kteří své jméno odvozují od hradu Lichtenštejna v Dolních Rakousích, na okraji Vídeňského lesa, poprvé písemně zmíněného roku 1136. Lichtenštejnové jej opustili kolem roku 1300.  Lichtenštejnské knížectví bývalo součástí Chursko-rétského vévodství při dělení v roce 536 od franckých králů. Za panování Karla Velikého. Když tento (od r. 800 římský císař) roku 768 usedl na francký trůn, bylo Rétské vévodství včleněno do Vévodství Švábska a Raetie. Také nástupci Karla Velikého silou ovládali hrabství. V roce 1180 připadlo na více než dvě století (1180–1400) hrabství Vaduzské a část Schellenberského hrabství rodu hrabat z Monfortu. Od roku 1400 do 1507 bylo vévodství v držení svobodných pánů z Brandis. Moderní Lichtenštejnsko vzniklo sloučením panství Schellenbergu (Lichtenštejny koupeno 1699, dnes „Dolní země“, \"Unterland\") a hrabství Vaduzu (1712, dnes „Horní země“, \"Oberland\"), a roku 1719 bylo římským císařem uznáno jako knížectví.  Od rozpadu středověké Svaté říše římské národa německého roku 1806 suverénní stát v Rýnském spolku, od roku 1815 nezávislý stát v rámci Německého spolku. Proces sjednocení Německa v 19. století se Lichtenštejnska nedotklo, neboť s jeho územím nehraničí. Kulturně, hospodářsky i politicky se Lichtenštejnsko orientovalo na sousední Rakousko-Uhersko, a to až do jeho zániku koncem první světové války. I po roce 1918 Lichtenštejnové žili především ve Vídni a na svých moravských panstvích, odkud odešli až před nacisty v roce 1938, kdy se knížectví stalo jejich stálým sídlem.", "section_level": 1}, {"title": "Politika a mezinárodní vztahy.", "content": "Lichtenštejnsko je konstituční monarchie, jeho státní zřízení je knížectví – dědičná konstituční monarchie, jejíž hlavou je úřadující kníže. Kníže zastupuje stát v mezinárodních záležitostech, ačkoli za většinu politických záležitostí zodpovídá Švýcarsko. Kníže má pravomoc vetovat zákony, navrhovat nové právní předpisy a také rozpustit parlament. S výjimkou reprezentace státu nesmí kníže čerpat finance ze státní pokladny a není mu vyplácen žádný státní příjem. Má zisky ze soukromého majetku knížecí rodiny.  Současnou hlavou státu je od roku 1989 Hans Adam II. kníže z Lichtenštejna. V roce 2003 proběhlo v zemi referendum spojené se změnou ústavy, v němž se většina obyvatel vyjádřila pro posílení pravomocí panovníka a současně práv občanů, jimž dává možnost v referendu přímo změnit státní zřízení. Zároveň také vzniklo silné hnutí za demokratická práva občanů.  Parlament (\"Landtag\") má 25 poslanců, volených ve dvou okrscích. Oblast Horní země (Oberland) je shodná s historickým územím Vaduz a má ve sněmovně patnáct křesel, Dolní země (Unterland) je totožná s panstvím Schellenberg a má deset mandátů. Volby probíhají každé čtyři roky a mohou se jich účastnit všichni občané starší dvaceti let. Parlament je zákonodárným orgánem a dohlíží na činnost vlády.  Vláda je tvořena premiérem, jeho zástupcem a třemi vládními rady (ministry).  Od zániku Rakouska-Uherska je Lichtenštejnsko úzce spojeno se sousedním Švýcarskem. Stejně jako ono udržuje nízké daně, neutralitu a bankovní tajemství. Švýcarsko také zastupuje zájmy Lichtenštejnska v zahraničí, mimo Bern, Berlín, Brusel, Štrasburk, Vídeň, Washington, Ženevu a OSN v New Yorku, kde má Lichtenštejnsko vlastní zastoupení.  Od 1. ledna 1991 je Lichtenštejnsko členem Evropského sdružení volného obchodu (ESVO – EFTA); do té doby tam jeho zájmy zastupovalo Švýcarsko. Od 19. prosince 2011 je Lichtenštejnsko součástí Schengenského prostoru; není však členem Evropské unie.", "section_level": 1}, {"title": "Spor o majetek Lichtenštejnů na území Česka.", "content": "Specifické jsou vztahy mezi Československem (později Českem) a Lichtenštejnskem, které byly negativně ovlivněny konfiskací veškerého majetku rodu Lichtenštejnů na území českého státu po druhé světové válce. Tento majetek bez náhrady vyvlastnil československý stát na základě tzv. Benešových dekretů s odůvodněním, že Lichtenštejnové byli německé národnosti. Proti tomu se Lichtenštejnové ohradili, neboť nebyli německé národnosti, nýbrž měli lichtenštejnské občanství. Navíc nebyla prokázána jejich spolupráce s nacisty a také tehdejší kněžna Elsa byla židovského původu. Restituce po roce 1989 se však na majetek Lichtenštejnů na českém území nevztahovaly, neboť ten byl zabaven ještě před rokem 1948. Kvůli neuznaným majetkovým nárokům Lichtenštejnů Česko a Lichtenštejnsko v roce 1993 vzájemně neuznaly svoji nezávislost a neměly spolu diplomatické styky (tyto byly přerušeny již předtím). Dne 13. července 2009 však premiér Jan Fischer a ministr zahraničí Jan Kohout oznámili, že k vzájemnému uznání a navázání diplomatických vztahů v dohledné době dojde. To se skutečně stalo 8. září 2009, kdy si představitelé Česka a Lichtenštejnska vyměnili odpovídající diplomatické nóty a podepsali dohodu o spolupráci.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Lichtenštejnsko se nachází v údolí Horního Rýna v Alpách. Celá západní hranice Lichtenštejnska je tvořena Rýnem. Od severu k jihu měří tato země 24 km. Rozlohu 160 km2 tvoří lesy 41 %, louky, pole a pastviny 34 %, neproduktivní plochy 15 %, zastavěné plochy 10 %. Nejvyšším bodem země je Grauspitz, 2599 m n. m., nejnižší bod je Ruggeler Ried, 430 m n. m.  Lichtenštejnsko je jedním z dvojnásobně vnitrozemských států, tzn. vnitrozemský stát zcela obklopený jinými vnitrozemskými státy. Díky své rozloze je šestým nejmenším nezávislým státem světa.  Lichtenštejnské knížectví se dělí na 11 samosprávných oblastí. Tyto části jsou většinou tvořeny pouze samotným městem, nebo vesnicí. Do tzv. nižšího hrabství patří Eschen, Gamprin, Mauren, Ruggell a Schellenberg. Vyšší hrabství pak tvoří Balzers, Planken, Schaan, Triesen, Triesenberg a Vaduz.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Navzdory tomu, že Lichtenštejnsko leží v Alpách, převažující jižní vítr zajišťuje relativně mírné podnebí. V zimě jsou horské svahy ideální pro zimní sporty. Průměrná roční teplota je 10,2 °C; nejteplejší měsíce jsou červen, červenec a srpen. Průměrný úhrn ročních srážek je 900–1500 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Lichtenštejnsko je po Vatikánu, San Marinu a Monackém knížectví čtvrtý nejmenší nezávislý stát Evropy. Většina obyvatel hovoří alamanským dialektem. 1/3 obyvatelstva tvoří občané jiné národnosti, a to především ze Švýcarska, Rakouska, Německa a Itálie. Počet obyvatel dvou největších měst je 34 905 (31.12.2005), z toho Oberland/Vaduz 22 845 obyvatel, Unterland/Schellenberg 12 060 obyvatel. Podíl cizinců na obyvatelstvu je 34 % (11 917 obyvatel) z toho 3 617 Švýcarů, 2 045 Rakušanů, 1 208 Italů a 1 178 Němců (tj. celkem 8 048 obyv.).", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Přibližně 76 % obyvatel se hlásí k římskokatolické církvi (2014 : 27 280 z 35 890 obyv.), která pro celé knížectví tvoří arcidiecézi vaduzskou s katedrálou svatého Florina v hlavním městě. Dalších 8,5 % jsou protestanti, 1,1% jsou pravoslavní a pouze 5,4 % je bez vyznání.  Počet obyvatel hlásících se k islámu se od roku 1990 zdvojnásobil a r. 2010 činil 5,4% populace (hlavně Turci).", "section_level": 2}, {"title": "Jazyk.", "content": "Úředním jazykem je němčina. Většina obyvatel však mluví alamanským dialektem, který se od standardní němčiny liší. Velice blízko má k dialektům, kterými se hovoří v sousedním Švýcarsku a Rakousku.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Hrubý národní produkt Lichtenštejnska činí 4,1 miliardy CHF, tj. 158 000 CHF na obyvatele, což zemi staví na první místo ve světě. Inflace se pohybuje okolo 1 % ročně, nezaměstnanost činí 2,4 %. Na HNP se podílí průmysl a výroba zboží (42 %), služby (27 %), finančnictví (24 %) a zemědělství (7 %). Celkem zaměstnává lichtenštejnské hospodářství 30 170 osob, z toho 20 035 cizinců, kteří za prací do Lichtenštejnska dojíždějí především z Rakouska a Švýcarska. Z celkového počtu zaměstnaných pracuje v průmyslu a výrobě zboží 44 %, ve službách 39 %, ve finančnictví 1 % a v zemědělství, 1 % tvoří zaměstnaní.  Při srovnání se Švýcarskem, Rakouskem a Německem má Lichtenštejnsko velmi silný sektor průmyslu a výroby zboží, kde podíl zaměstnanců i podíl sektoru na HNP je téměř dvojnásobný oproti jeho sousedům.  V průmyslu a výrobě je činných 597 firem, z nichž většina jsou závody s méně než 50 zaměstnanci, a výroba je silně diverzifikována. Nejdůležitější oblasti jsou strojírenská výroba – přesné stroje, stroje, nástroje, vybavení (Hilti), automobilové komponenty (ThyssenKrupp Presta), dentistické vybavení a potřeby (Ivoclar Vivadent), zpracování potravin (Hilcona Schaan), elektronika (Unaxis Balzers). Lichtenštejnské hospodářství je orientováno na export, který směřuje do EU (44 %), Švýcarska (12 %), USA a Kanady (18 %), Asie (24 %) a ostatních zemí (2 %).  Železniční dopravu v zemi zajišťují Rakouské spolkové dráhy (Österreichische Bundesbahnen).  Saldo bilance zahraničního obchodu Liechtenštejnska je silně aktivní. Roční investice do hospodářství přesahují 100 milionů CHF.  Často zmiňované finančnictví vytváří čtvrtinu HNP a je tvořeno bankovními domy zaměstnávajícími 1700 zaměstnanců. Banky spravují majetek klientů ve výši 130 miliard CHF. Dále v Lichtenštejnsku pracuje 163 investičních společností s majetkem cca 21 miliard CHF a 31 pojišťoven.  Celková spotřeba energie je 1360 GWh za rok, z toho z vlastních zdrojů je pokryto 6 %, a 94 % energetických zdrojů Lichtenštejnsko dováží. Rozdělení spotřeby energie dle zdrojů: zemní plyn 29 %, elektřina 26 %, topné oleje 20 %, benzín 16 %, nafta 6 %. Motorových vozidel je v Lichtenštejnsku celkem 31 710, z toho osobních automobilů 24 293 tj. 696 na 1000 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Státní rozpočet.", "content": "Státní rozpočet Lichtenštejnska hospodaří s přebytkem.  Nižší správní celky (obce) hospodaří s přebytkem.  Zajímavost: jako jedna z mála zemí světa má Lichtenštejnsko nulový státní dluh.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura, sport.", "content": "Z bohatství Lichtenštejnska je podporován pestrý kulturní a sportovní život.  Patrně nejslavnějším umělcem narozeným v Lichtenštejnsku je romantický hudební skladatel Josef Gabriel Rheinberger.  Z Lichtenštejnska pocházejí regionálně známé rockové a populární skupiny. Mnohé spolky pěstující lokální kulturu. Ve Vaduzu je Zemské muzeum (\"Landesmuseum\", nové otevřeno 2003), Muzeum umění \"(Kunstmuseum)\", Muzeum lyžařství \"(Skimuseum)\", Poštovní muzeum \"(Postmuseum)\". Dále mnohá moderní místní muzea. V Schaanu Divadlo na Kostelním náměstí \"(Theater am Kirchplatz)\". Ve Vaduzu nové divadlo Zámecký sklípek (\"Schlösslekeller\", od roku 2003). Sochařství, malířství, moderní umění. Grafika, užité umění, design.  Fotbalové kluby a národní mužstvo jsou částí Švýcarského fotbalového svazu SFV a jeho ligy, až na vlastní každoroční účast na UEFA Cupu, kam se většinou kvalifikuje FC Vaduz. Národní mužstvo se pilně účastní kvalifikace světového a evropského mistrovství. V 70.–80. letech 20. století bylo Lichtenštejnsko velmocí ve sjezdovém lyžování. Mezi slavné sjezdařské osobnosti Lichtenštejnska patří sourozenci Andreas Wenzel a Hanni Wenzelová, která získala ve sjezdovém lyžování dvě zlaté olympijské medaile. Medaile z OH mají i sjezdaři Willi Frommelt, Paul Frommelt a Ursula Konzett. Ze sjezdového lyžování má bronzovou medaili Tina Weiratherová na OH 2018 v Pchjongčchangu. Celkem Lichtenštejnsko získalo 9 olympijských medailí (všechny ve sjezdovém lyžování), což je nejvyšší počet na hlavu na světě. Do závodů Formule 1 v 70. letech nahlédl Rikky von Opel. Lichtenštejnsko se též pravidelně účastní Letních olympijských her. V r. 1980 však jako většina západních zemí bojkotovala LOH v Moskvě (kvůli sovětské invazi v prosinci 1979 do Afghánistánu). Na zahajovacím ceremoniálu LOH 2012 v Londýně byla vlajkonoškou profesionální tenistka Stephanie Vogtová (nar. 1990 ve Vaduzu, žije v Balzersu).", "section_level": 1}], "src_summary": "Lichtenštejnsko (úředně Lichtenštejnské knížectví, ) je jeden z nejmenších států Evropy, který leží na svazích Alp (pohoří Rätikon) a v údolí Rýna. Rozprostírá se na 160 km2, má přibližně 37 tisíc obyvatel a je rozděleno na 11 samosprávných oblastí. Hlavní město je Vaduz a největší město je Schaan. Lichtenštejnsko sousedí se Švýcarskem (společná hranice 41,2 km), se kterým je úzce hospodářsky a politicky spojeno (mj. měnovou a celní unií), a s Rakouskem (společná hranice 36,7 km), a je vklíněno mezi území těchto dvou států, které spolu na sever i na jihovýchod od Lichtenštejnska hraničí přímo. Lichtenštejnsko je konstituční monarchie (knížectví), jejíž hlavou je lichtenštejnský kníže.", "tgt_summary": "列支敦士登公国(),也译作列支敦士登亲王国,欧洲中部的内陆小国(联合国区域集团定义为西欧国家),夹在瑞士与奥地利两国间,为世界上仅有的两个双重内陆国之一(另一个为乌兹别克斯坦)。同时该国也是唯一一个官方语言是德语但与德国没有交界的国家。这个君主立宪制的山区小国,虽然土地狭小兼人口稀少,但却拥有极高的国民收入水准,其人均国民生产总值高达60,000欧元,是一个以阿尔卑斯山美丽风光、避税天堂与高生活水准而著称的富裕小国。", "id": 546986}
{"src_title": "Pražský hrad", "tgt_title": "布拉格城堡", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Původně se název „Praha“ vztahoval především právě na skalnatý ostroh s knížecím hradištěm, začal však současně označovat i okolní osídlení (např. u Ibráhíma ibn Jakúba). I později se po staletí název „Praha“ vztahoval na hrad i pražská města v jeho okolí. Teprve v roce 1784 byla samostatná města administrativně spojena a název „Praha“ oficiálně dostalo takto vzniklé město.  Podle Pražského „hradu“ získalo označení „Hradčany“ osídlení na jeho západním předpolí. To se stalo v 1. polovině 14. století poddanským, později královským městem spadající pod správu purkrabího Pražského hradu. Dnes se tak jmenuje pražská čtvrť, která kromě historického města zahrnuje i území Pražského hradu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pravěké osídlení.", "content": "Ostrožna Pražského hradu byla osídlena již v období neolitu. Archeologicky byla prozkoumána sídliště kultury s lineární keramikou a kultury s vypíchanou keramikou v areálu Lumbeho zahrady. Z Lumbeho zahrady pocházejí i doklady o osídlení v období eneolitu a dále zde jsou doloženy pohřební aktivity kultury se šňůrovou keramikou a únětické kultury.", "section_level": 2}, {"title": "Raně středověké osídlení.", "content": "Až v 80. letech 20. století se archeologicky podařilo prokázat existenci osídlení staršího než dokládají písemné prameny, které zmiňují až kostel Panny Marie postavený přemyslovským knížetem Bořivojem někdy po roce 885. Během 9. století, snad už i v jeho první polovině, byla ostrožna předělena příkopem. Co se nacházelo uvnitř tohoto opevnění, není jisté.  V příkopu se kromě dřev, která mohla indikovat přítomnost dřevěné palisády, našla i keramika a např. esovitá náušnice. Ve spojitosti s osídlením areálu Pražského hradu před vznikem přemyslovského sídla se uvádí i archeologicky prozkoumané pohřebiště na III. nádvoří, které se jako jediné neváže na kostelní stavbu a je tedy datováno už do 2. poloviny 9. století. Zde byl v roce 1928 Ivanem Borkovským objeven hrob bojovníka s bohatou výbavou (železný meč, sekera, dýka, nůž, křesací souprava, železná břitva, dřevěné vědro). Tento nález dokládá přítomnost elity na ostrožně již před příchodem Bořivoje.", "section_level": 2}, {"title": "Přemyslovské hradiště.", "content": "Opevňování sídliště do podoby hradiště zahájil nejspíš Bořivojův syn Spytihněv I. Přemyslovské hradiště bylo podobně velké jako dnešní rozloha hradu. Kromě západní strany byl obklopen strmými svahy a na severu, v místě Jeleního příkopu, dokonce tekl potok Brusnice. Na západní straně, mezi nynějším Hradčanským náměstím a prvním hradním nádvořím, byl z obranných důvodů vykopán příkop 30 metrů hluboký a 24 metrů široký, přes který vedl most do hlavní brány. Přesto kolem hradu byly dřevěné hradby na hliněných valech a několik strážních věží, z nichž tři sloužily také jako brány. Mezi západní a východní vedla dlážděná cesta.  Za vlády Vratislava I. byl na hradě postaven druhý kostel a zasvěcen sv. Jiří. Ten plnil až do roku 973 funkci hlavního kostela knížecího paláce i celých Čech. Kníže Václav zde nechal vystavět další církevní objekt, rotundu sv. Víta, do níž uložil ostatky světce, které získal darem od východofranského krále Jindřicha I. Ptáčníka. Po založení pražského biskupství roku 973 se rotunda stala metropolitním biskupským kostelem a nejdůležitějším chrámem v Česku.  Církevní stavby byly v této době budovány z kamene, zatímco knížecí palác a sruby pro služebnictvo byly ještě dřevěné.  Kolem roku 970 byl u kostela sv. Jiří založen ženský benediktinský klášter. Poté zahájil Boleslav II. velkolepou přestavbu kostela, na jehož místně vznikla monumentální předrománská bazilika o třech lodích. Sloužila také jako pohřebiště pro členy panovnické dynastie.  Za vlády knížete a prvního českého krále Vratislava II. se jako rezidence panovníka uplatnil na krátkou dobu Vyšehrad, přesto se na Pražském hradě prováděly stavební úpravy. Dřevěné opevnění vystřídalo kamenné s třemi branami: na východě Černá věž, na západě Bílá a jako postranní vchod sloužila věž Jižní.  Už kolem roku 1060 byla z příkazu Spytihněva II. zbourána rotunda sv. Víta a na její místo postavena bazilika, předchůdkyně gotické katedrály, zasvěcená Sv. Vítu, Václavu a Vojtěchu. Trojlodní románský chrám z bílé opuky byl 70 metrů dlouhý a na tehdejší dobu v našich zemích zcela nevídaný. Kostelu sv. Jiří přibyly dvě románské věže a dřevěný palác byl nahrazen zděným.", "section_level": 2}, {"title": "Středověký hrad.", "content": "Přestavbu hradiště do podoby kamennými hradbami opevněného hradu zahájil 1135 kníže Soběslav I. Západní hradby probíhaly mezi dnešním druhým a třetím nádvořím, ze západní části se stalo předhradí.  Král Přemysl Otakar II. byl ve své době jedním z nejváženějších panovníků Evropy. Tomu odpovídaly i jeho přestavby na Hradě. V prvních letech vlády se zaměřil na zdokonalování opevnění, zejména na té nejcitlivější západní straně, kde byly rozšířeny příkopy, a vchod v Černé věži na východě zrušil. Nechal přestavět královský palác pro potřeby reprezentace a bydlení.  Gotický rozmach pokračuje za vlády Lucemburků. Už ve 30. letech 14. století začala nákladná přestavba královského paláce podle vzoru francouzských paláců. Tehdy bylo přestavěno románské patro a palác byl rozšířen arkádami směrem do hradu, které tak umožnily vybudování dalšího rozměrného reprezentačního patra. V tomto patře se nacházel především tzv. Velký sál, předchůdce Vladislavského a palácová arkýřová kaple, jejíž zbytky je možno spatřit v jižním zdivu Vladislavského sálu.  Roku 1344 Karel IV., tehdy ještě kralevic a markrabě moravský položil s dlouholetým přítelem Arnoštem z Pardubic a se svým otcem, králem Janem Lucemburským, základní kámen katedrály sv. Víta v souvislosti povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Hlavními architekty byli Matyáš z Arrasu a později Petr Parléř. Je to trojlodní katedrála s příčnou lodí, ochozem a věncem kaplí. Nejvýznamnější z nich je Svatováclavská kaple postavená nad hrobem sv. Václava. Velká, Jižní či Zvonová věž, 96,5 metrů vysoká, byla založena Petrem Parléřem, avšak dokončena až roku 1554 a roku 1770 opatřena barokní bání. Západní část s osmdesátimetrovými věžemi byla přistavěna až v 19. a 20. století podle návrhu Josefa Mockera. Katedrála byla dokončena za prezidenta T.G. Masaryka a arcibiskupa pražského Františka Kordače, kdy byla slavnostně otevřena ke Svatováclavskému miléniu 28. září 1929.", "section_level": 2}, {"title": "Za vlády Jagellonců.", "content": "Vladislav Jagellonský nastoupil na trůn po Jiřím z Poděbrad roku 1471. Původně sídlil stejně jako jeho předchůdci od dob Václava IV. na Starém městě pražském v Králově dvoře na místě dnešního Obecního domu. Tam se však necítil v bezpečí, a proto se po roce 1483, kdy v Praze propukaly náboženské nepokoje vrcholící defenestrací katolických konšelů na Novoměstské radnici, přestěhoval zpět na Pražský hrad. Bylo ale nutné posílit zastaralý románský fortifikační systém. Na hrad proto povolal architekta Benedikta Rieda, který záhy postavil úplně novou severní hradbu se třemi obrannými (dělovými) věžemi (Prašná věž (Mihulka), Nová Bílá věž, Daliborka). Tato nová hradba rozšířila hrad o několik metrů směrem k Jelenímu příkopu, čímž vznikl prostor mezi starou románskou a novou pozdně gotickou hradební zdí, ve kterém později na východní straně hradu vznikla proslulá Zlatá ulička.  Vladislav Jagellonský se rozhodl nákladně přestavět královský palác. Nejprve bylo přestavěno západní křídlo. Z této přestavby provedené frankfurtským architektem Hansem Spiessem se nám v původní podobě zachovala Malá audienční síň (také nesprávně označovaná jako Vladislavova ložnice), která musela vzniknout ještě před rokem 1490, kdy se Vladislav stal králem uherským (absence uherského znaku). Následně byl pod vedením Benedikta Rieda na půdorysu celého reprezentačního patra paláce z dob Karla IV. (na místě bývalého Velkého sálu, palácové kaple (zachované zbytky arkýře ve zdivu) a dalších vrcholně gotických místností) postaven monumentální Vladislavský sál, patrně největší světský klenutý prostor bez vnitřních sloupů v celé tehdejší Evropě. Sál byl dokončen po roce 1500 a je 62 m dlouhý, 16 m široký a 13 m vysoký. Je důmyslně sklenut krouženou klenbou a vedou do něj slavné Jezdecké schody, určené pro vjezd koní i s jezdci. Je důkazem toho, že Vladislav i po svém přestěhování do Budína neztratil navzdory své tíživé finanční situaci o Pražský hrad zájem. Při stavbě tohoto prostoru se poprvé v Čechách uplatnila renesance, a to v portálech a oknech sálu (označena rokem 1493). Palác byl zastřešen stanovou střechou, která však shořela při požáru pražského levobřeží roku 1541.  Mezi lety 1508-1510 bylo dokončeno nové jižní křídlo královského paláce určené k obytným účelům pojmenované podle následníka trůnu Ludvíkovo křídlo. Tato část paláce již byla postavena převážně v renesančním slohu, pouze klenby ještě měly gotické žebrování. Ludvíkovo křídlo bylo však ke svému účelu využito až v roce 1522, kdy král Ludvík s chotí Marií přijel na několik měsíců pobývat v Praze.  S hutí Benedikta Rieda souvisí i renesanční jižní portál baziliky sv. Jiří a Královská oratoř v Katedrále sv. Víta vytvořená ve spolupráci s Hansem Spiessem (motiv osekaného větvoví) a spojená můstkem se Starým královským palácem. Vladislav Jagellonský se také pokusil dostavět Katedrálu sv. Víta (v pozdně gotickém stylu). Nechal opravit Svatováclavskou kapli, která byla nově vymalována Mistrem Litoměřického oltáře a zahájil stavbu Severní věže katedrály, která měla vyvažovat parléřovskou Jižní věž. Kvůli nedostatku peněz však byla stavba přerušena a nedokončenou práci nadobro zmařil ničivý požár roku 1541.", "section_level": 2}, {"title": "Za vlády prvních Habsburků.", "content": "Ferdinand I. Habsburský se svojí manželkou Annou pobývali v Praze poměrně často. Snažili se proto Pražský hrad proměnit v reprezentativní moderní (renesanční) královskou rezidenci.  Ferdinand založil roku 1534 na severním předpolí hradu Královskou zahradu, jednu z prvních renesančních zahrad na sever od Alp. V zahradě byly, mimo jiné, pěstovány i exotické rostliny a ovoce. Zde byly poprvé v Evropě pěstovány tulipány. V zahradě byl postaven renesanční Královský letohrádek, jejž dal prý Ferdinand vybudovat z lásky pro svou ženu Annu. Před letohrádek je umístěna tzv. Zpívající fontána odlitá Tomášem Jarošem podle návrhu Francesca Terzia. V zahradě byla postavena Velká míčovna podle návrhu Bonifáce Wohlmuta.  V červnu 1541 celé pražské levobřeží zachvátil ničivý požár. Při něm byla katastrofálně poničena kaple Všech svatých, poškozen byl Starý královský palác, jehož pozdně gotická stanová střecha lehla popelem stejně jako Křídlo zemských desk se sněmovnou. Při požáru shořely i samotné zemské desky. Poškozena byla i katedrála, zvl. její rozestavěné části, které nebyly obnoveny (Severní věž). Shořel i královnin palác.  V následujících letech se stavební činnost soustředila na obnovu hradu po strašlivém požáru. Jižní věž katedrály sv. Víta dostala nový ochoz a střechu (renesanční báň), pro věž byly Tomášem Jarošem odlity nové zvony (včetně největšího zvonu Zikmund) a katedrála byla uzavřena novou renesanční kruchtou podle návrhu Bonifáce Wohlmuta (dnes v severním transeptu). Po požáru bylo renesančně přestavěno a rozšířeno Křídlo zemských desk Starého královského paláce a byla znovuvystavěna Sněmovna Českého sněmu podle gotizujícího návrhu Bonifáce Wohlmuta.  Po smrti své manželky královny Anny v roce 1547, jmenoval král Ferdinand svého mladšího syna Ferdinanda Tyrolského místodržícím v českých zemích. Ten se měl starat nejen o státnické záležitosti Českého království a reprezentaci dynastie, ale měl i dohlížet na stavební činnost na hradě. Otec Ferdinandovi poskytl mnoho peněz na chod jeho pražského dvora. Pod vedením Hanse Tirola byl roku 1554 dokončen nový palác, tzv. Nové či Ferdinandovo stavení, které sloužilo jako Ferdinandovy osobní obytné prostory.  V období 16. století si ve východní části Hradu začala své paláce budovat mocná šlechta. Po požáru roku 1541 zde byl vybudován přepychový renesanční palác pánů z Pernštejna a ještě přepychovější palác Rožmberků, paláce dvou nejmocnějších rodů doby. Východnější Pernštejnský palác po vymření Pernštejnů zdědili Lobkovicové, kteří jej pak nechali přestavět v období baroka a v jejichž držení je dodnes. Západnější Rožmberský palác získal od Petra Voka z Rožmberka výměnou za palác na Hradčanech Rudolf II. V majetku českého krále setrval až do doby Marie Terezie, která jej nechala pozdně barokně přestavět svým architektem Niccolo Paccassim pro potřeby nově založeného Ústavu šlechtičen.", "section_level": 2}, {"title": "Za vlády Rudolfa II..", "content": "Rudolf II. nastoupil na český trůn roku 1576 a v roce 1583 si zvolil Pražský hrad jako svou hlavní trvalou rezidenci. Jeho rozhodnutí tedy znamenalo trvalé přesunutí císařského dvora do Prahy a mělo velký vliv na další stavební úpravy. Nastalo totiž období největších stavebních aktivit na Pražském hradě, během kterého vzniklo dnešní II. nádvoří s přiléhajícími budovami. Pro potřeby ubytování císaře byl vyhrazen prostor na jihu dnešního II. nádvoří, kde vznikl tzv. letní palác, patrně spojený se starším palácem Ferdinandovým. Hlavní vstup do něj vedl schodištěm napravo za Matyášovou bránou (během tereziánských úprav o patro snížené a barokně přestavěné). Tyto jižní objekty se staly základem dnešních reprezentačních prostor hradu. Na severu II. nádvoří vzniklo po obou stranách severní brány (vedoucí k Prašnému mostu a Královské zahradě) tzv. Severní stavení obsahující obrovské reprezentativní stáje. Jedna konírna byla dokonce dvoupatrová. Celkem dokázaly pojmout stovky koní. Nad stájemi vznikly dva sály vyhrazené rudolfinským uměleckým sbírkám – pro větší obrazy a sochy byl určen dnešní Španělský sál, pro další umělecká díla sloužila Rudolfova galerie, dnešní Obrazárna Pražského hradu. Pro potřeby tzv. kunstkomory, tedy sbírek Rudolfa II., byl postaven při východní (vnější) stěně staré románské hradby dvoupatrový tzv. Střední trakt spojující císařský palác se Severním stavením. Rudolf II. tak vytvořil jádro dnešního Nového královského paláce a z hradu učinil reprezentativní císařské sídlo.  Za Rudolfovy vlády byla upravována i katedrála. Bylo dokončeno mramorové mauzoleum uprostřed katedrály nizozemského sochaře Alexandra Colina (objednané už císařem Maxmiliánem), v němž spočívá Rudolfův otec Maxmilián se svými rodiči Ferdinandem I. a Annou Jagellonskou. Pod Královským mauzoleem byla vybudována Nová královská hrobka, do které byly přesunuty ostatky českých králů ze Staré královské hrobky vybudované Karlem IV. pod kněžištěm. V této hrobce byl pak Rudolf sám pohřben. Dodnes se zde jeho ostatky nachází v původní cínové rakvi. Velká věž katedrály pak byla opatřena hodinami, renesanční mříží a zlacenou Rudolfovou iniciálou.  V roce 1576 byla před katedrálou Ulricem Aostallim postavena kaple sv. Vojtěcha. Byla stržena v roce 1879 v souvislosti s dostavbou východní části katedrály.  V Královské zahradě byl vybudován Lví dvůr pro exotickou zvěř a do Jeleního příkopu vysazeni jeleni, kteří mu dali jméno. Za Rudolfovy vlády vznikla také slavná Zlatá ulička, v tehdejší době však šlo o obvyklou parazitní chudinskou zástavbu (které byl hrad plný), jejímž je ale dnes posledním svědkem.", "section_level": 2}, {"title": "V 17. století.", "content": "Po smrti Rudolfa II. roku 1612 Pražský hrad přestal být hlavní a trvalou rezidencí panovníka a už se jí také nikdy nestal. Ovšem jeho význam nějak významně také neklesl. Po Vídni byla Praha stále nejvýznamnějším městem tehdejší monarchie a o Pražský hrad měli panovníci nadále starost. Už Rudolfův bratr Matyáš se rozhodl zvýšit a přestavět císařský palác (jižní křídlo Nového královského paláce), nechal opatřit západní bránu (tzv. Matyášova brána) raně barokním štítem se svým jménem a v Rajské zahradě pod okny královských (císařských) pokojů nechal postavit pozdně renesanční altánek.  Po propuknutí stavovského povstání byl zvolen nový král Fridrich Falcký, kterému právě rekonstruovaný Pražský hrad poskytoval komfortní bydlení. Jediným větším počinem, kterým se nový král zapsal do historie hradu, bylo vyplenění katedrály. Protestantský král totiž nechtěl mít svůj hlavní kostel plný pro něj modlářských vyobrazení. Proto byla velká většina vybavení, oltářů, obrazů a soch nenávratně zničena. Po porážce Fridricha Falckého v bitvě na Bílé hoře katedrála postupně dostávala nové vybavení, první kus - kalvárii - věnoval sám císař Ferdinand II.  Ještě před koncem třicetileté války se císař Ferdinand III. rozhodl rozšířit Nový královský palác o císařovnino křídlo. Zatímco předtím byl byt císařovny v 1. patře a byt císařův ve 2. patře, toto nové rozšíření přesunulo byt císařovny do 2. patra k bytu císařovu. Centrální místností paláce se pak stala společná ložnice císařského páru, která byla velice moderní záležitostí, neboť do té doby byly ložnice českých královských či císařských manželských párů oddělené. Z této ložnice se pak dalo vyjít jedním směrem do soukromých a reprezentačních pokojů císaře a směrem druhým do soukromých a reprezentačních pokojů císařovny, obě řady místnosti pak byly zakončeny vstupním schodištěm. Toto nové pražské schéma císařského obydlí pak kopírovaly ostatní císařské rezidence, včetně vídeňského Hofburgu. V Novém paláci byla postavena nová kaple, na císařovo přání zasvěcená sv. Václavu a rudolfinský Střední trakt byl rozšířen tzv. novými salony pro doprovod císařovny. Stavební práce byly ukončeny roku 1644.  V roce 1648 Švédové vtrhli na Pražský hrad. Poničili převážně interiéry, ale hlavně ukradli většinu rudolfinských sbírek. Královská rodina (především císař Ferdinand III. a arcivévoda Leopold Vílém) se pak okamžitě snažila rozkradenou obrazárnu na Pražském hradě obnovit. Do roku 1652 tedy vznikla nová obrazárna tvořená zachráněnými rudolfinskými obrazy a nově přikoupenou bývalou Buckinghamovou sbírkou.  Výrazně se do dějin Pražského hradu zapsal i císař a král Leopold I. Z několika jeho návštěv Prahy byl nejvýznamnější jeho pobyt od září 1679 do května 1680, kdy v Praze pobýval dokonce s celou rodinou i dvorem, neboť ve Vídni řádil mor. Mor (tentokrát v Praze) ho donutil Prahu i opustit. Jeho vládu dodnes v areálu hradu připomínají barokní kašny s korunovaným písmenem \"L\". Leopold se také pokusil o barokní dostavbu katedrály, tento příliš finančně náročný záměr pak dlouho připomínaly rozestavěné pilíře. Leopold nechal za Jelením příkopem roku 1680 postavit divadlo Comedihaus. V letech 1694-1695 pak nechal vystavět novou monumentální jízdárnu, jejímž architektem byl J. B. Mathey.", "section_level": 2}, {"title": "V 18. století.", "content": "Pražský hrad zažil během dvacátých let 18. století tři velké vskutku barokní slavnosti - korunovaci císaře Karla VI. českým králem (1723) a slavnosti u příležitosti blahořečení (1721) a svatořečení (1729) Jana Nepomuckého. S jeho blahořečením a svatořečením pak souvisela stavba kaple sv. Jana Nepomuckého při svatojiřské bazilice a zřízení stříbrného náhrobku světce ve svatovítské katedrále.  Vláda Marie Terezie byla poznamenána válkami, které se značně dotýkaly i přímo Pražského hradu. Pražský hrad byl obléhán Francouzi (1741) i Prusy. Marie Terezie se dala roku 1743 korunovat českou královnou, ale tato narychlo uspořádaná korunovace se nemohla pompou rovnat korunovaci Karla VI. V letech 1755-1775 pak proběhla obrovská přestavba západní části hradního areálu, při níž dostal Nový královský palác svou dnešní jednotnou fasádu a úplně nově vzniklo čestné nádvoří (tzv. \"court d'honneur\") - I. nádvoří. Ze stavebně nesourodého hradu se tak měla stát reprezentativní královská (i císařská) rezidence zámeckého charakteru. Architektem této přestavby ve stylu vídeňského barokního klasicismu byl Nicolo Pacassi spolu s Antonínem Haffeneckerem.", "section_level": 2}, {"title": "Za vlády habsbursko-lotrinské dynastie.", "content": "Císař Josef II. zrušil klášter sv. Jiří a zřídil zde kasárny. Právo korunovat českou královnu tehdy přešlo z abatyše kláštera sv. Jiří na abatyši blízkého Ústavu šlechtičen. Po své abdikaci v roce 1848 až do své smrti v roce 1875 bydlel v Novém královském paláci na Pražském hradě rakouský císař a poslední korunovaný český král Ferdinand I. Dobrotivý. Ferdinand se svou manželkou Marií Annou inicioval přestavbu kaple svatého Kříže na druhém nádvoří.  Během příprav korunovace císaře Františka Josefa I. českým králem byl v letech 1865–1868 do dnešní podoby upraven Španělský sál a Rudolfova galerie v Novém královském paláci.  Dne 1. října 1873 byl kardinálem Bedřichem Schwarzenbergem položen základní kámen k dostavbě západní části katedrály svatého Víta. Na opravě staré části katedrály a na její dostavbě se podíleli tři hlavní architekti: Josef Kranner, Josef Mocker a Kamil Hilbert. Na přelomu 19. a 20. století prošla drastickou puristickou rekonstrukcí bazilika svatého Jiří a na Jiřském náměstí bylo Josefem Mockerem vybudováno Nové děkanství v neogotickém stylu.", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentská rezidence.", "content": "Se vznikem První československé republiky vyvstala i nutnost přestavby Hradu k jeho novým funkcím. Ta se stala dílem architekta slovinského původu Jože Plečnika a realizována byla pod záštitou prezidenta republiky Tomáše Garriguea Masaryka.  Plečnik navrhl též dláždění nádvoří, prezidentskou rezidenci a přestavěl hradní zahrady obdobným přístupem, který užil Ieoh Ming Pei při úpravách Louvru o mnoho let později. Ten se vyznačoval užitím rázné modernity, která však dokázala citlivě integrovat dědictví minulosti. Stejně jako Pei, byl i Plečnik cizincem (profesorem na pozvání Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze), který vyhrál zakázku na základě soutěže, a jehož konečné architektonické řešení bylo ve své době ostře kritizováno.  Od vchodu do prvního nádvoří vedl Plečnik sloupořadí v plné výši budovy, které jej spojilo se Španělským sálem. Jednalo se o jednoduché sloupořadí v ionském stylu zastřešené kazetovým stropem. Čelní stěna se vstupem (přes Rothmayerův sál) vedoucím do Španělského sálu byla pojata jako triumfální brána.  Sám Plečnik se nedožil realizace všech svých projektů. Například výstavní síň v Jízdárně Pražského hradu byla dokončena až po válce v roce 1949 pod vedením jeho nástupce Pavla Janáka.", "section_level": 2}, {"title": "Objekty Pražského hradu.", "content": "Západní část Pražského hradu tvoří původně císařské palácové budovy uspořádané kolem třech nádvoří, v dnešní podobě od Nicolo Pacassiho z 18. století. Historicky nejvýznamnější stavby, katedrála, Starý královský palác a bazilika s bývalým klášterem sv. Jiří, jsou v centrální části (při Jiřském náměstí). Ve východní části jsou dva původně šlechtické paláce, (dříve) obytné domy a zachované části středověkého opevnění včetně věží. Jižní strana hradu je lemována zahradami. K Pražskému hradu patří i prostory mimo ostrožnu, za Jelením příkopem na severu rovnoběžně ležící Královská zahrada s letohrádkem a na západ od ní situovaná Lumbeho zahrada s přilehlou jízdárnou.  Kromě památek jako je například katedrála svatého Víta nebo Starý královský palác, lze na Pražském hradě navštívit i několik trvalých expozic. Mezi ně patří Obrazárna Pražského hradu v bývalých stájích Nového královského paláce, Příběh Pražského hradu ve Starém královském paláci a Svatovítský poklad, vystavený v kapli svatého Kříže. Mimo to se v Jízdárně Pražského hradu a v Císařské konírně konají nejrůznější krátkodobé výstavy.  Budovy Pražského hradu zastupují prakticky všechny architektonické styly 2. tisíciletí.", "section_level": 1}, {"title": "Nádvoří.", "content": "V Pražském hradu se nacházejí celkem 4 nádvoří.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pražský hrad je nejvýznamnější český hrad (původně raně středověké hradiště) stojící na skalnatém ostrohu nad řekou Vltavou v centru Prahy, na vrchu Opyš. Od 9. století býval sídlem českých knížat, později králů a od roku 1918 je sídlem prezidenta republiky. Dvakrát v dějinách se stal hlavní rezidencí císaře Svaté říše římské. Postupnými přístavbami a úpravami vznikl z hradiště založeného v 9. století, se svými rozměry 570 m délky a 128 m šířky je jeden z největších hradních komplexů na světě. Rozloha hradu se obvykle uvádí 7,28 ha, ale dodnes je předmětem sporů. Je považován nejen za symbol města, ale i české státnosti a podle Guinessovy knihy rekordů za největší starobylý hrad na světě. Také je největším doposud obývaným hradem na světě, hned za ním je anglický Windsor.", "tgt_summary": "布拉格城堡(捷克语: \"Pražský hrad\")是位于捷克共和国布拉格的一座城堡,波希米亚国王、神圣罗马帝国皇帝,以及捷克斯洛伐克和捷克共和国总统都在此办公。这里保存着波希米亚王国的王冠。布拉格城堡是世界上最大的古堡,占地七万平方米,长570米,平均宽约130米。", "id": 159926}
{"src_title": "Kytara", "tgt_title": "吉他", "src_document": [{"title": "Verze podle počtu strun.", "content": "Klasická kytara má šest strun povětšinou laděných takto: \"ehgdae\". Pro snadnější zapamatování se používá věta: Emil hodil granát do atomové elektrárny. Notuje se v houslovém klíči a zní o oktávu níže, než se píše. Rozsah kytary v případě ladění \"E A d g h e1\" je \"E–h2\". Často se také používají kytary dvanáctistrunné, kde je každá struna zdvojena. Dvojice strun h a e1 jsou laděny stejně, u strun E A d g je vždy druhá struna naladěna o oktávu výš. Dvanáctistrunné kytary mají bohatší zvuk a používají se především v country hudbě. Méně časté, ale zvukově o to zajímavější, je též ladění do konkrétního akordu, např.: \"G\", \"D\", apod. Při ladění do \"G\" se struny \"E,A,e1\" podladí o celý tón, tedy na \"D,G,d1\", čemuž je přirozeně třeba přizpůsobit akordické hmaty. Využívá se mj. v blues a country. Existují také některé varianty kytar s 9 nebo 7 strunami a podobně.  Další výjimkou jsou kytary basové a kytary havajské, které se též ladí do akordu a vyžadují tedy odlišný styl hraní. \"Vrchní deska\" je nejdůležitější částí korpusu. Má podstatný vliv na kvalitu zvuku nástroje. Přejímá kobylkou chvění strun a zesiluje jejich zvuk, kterému dává zabarvení, sílu a určuje délku tónu. Vrchní deska musí být zhotovena z kvalitního dřeva hustých, pravidelných a rovných let. Nejlepším ozvučným dřevem je rezonanční smrk – lískovec, někdy se používá také cedr. Ve středu vrchní – rezonanční – desky je ozvučný otvor, jehož velikost, tvar a umístění má důležitý vliv na zvuk nástroje. Zevnitř desky jsou přiklížena ozvučná žebra ze smrkového dřeva, která podporují rezonanční vlastnosti a zvyšují mechanickou pevnost.  \"Spodní deska\" se vyrábí nejčastěji z palisandru (někdy z mahagonu) nebo z javoru. Má tři, někdy i čtyři příčná žebra.  \"Luby\" spojují vrchní a spodní desku. Vyrábějí se ze stejného materiálu jako spodní deska. Krk kytary slouží jako základna pro hmatník. Krk je vystaven velkému tahu strun a musí být proto zhotoven z jednoho kusu tvrdého rovnoletého dřeva – převážně z mahagonu. Příčný profil krku má podstatný vliv na pohodlnost a techniku hry levé ruky.  Na krk kytary je přiklížen hmatník, do kterého jsou po celé délce zapuštěny pražce zhotovené z drátů kovových slitin. Hmatník se zhotovuje z jednoho kusu velmi tvrdého dřeva – nejčastěji to bývá eben popř. palisandr. Nultý pražec – ořech – je nejblíže hlavici nástroje. Je vyroben z velmi tvrdého materiálu (slonovina) a určuje – spolu s kobylkou – výšku strun nad hmatníkem a jejich rozmístění po šířce hmatníku. Kytara je laděna v rovnoměrně temperovaném ladění. Pražce jsou proto rozmístěné tak, že každý zkracuje proti předcházejícímu délku struny ke kobylce v poměru formula_1.  Krk kytary je zakončen hlavicí vsazenou pod mírným úhlem a tvoří s ní jeden celek. Hlavice slouží k umístění mechaniky. Pomocí mechaniky se napínají struny. Struna se uváže přes dírku na navíjecí váleček, na který je navíjena přes šroubový převod ladicím kolíčkem. Velmi důležitou součástí kytary je kobylka, která slouží k uvázání strun na korpus nástroje (struník) a k přenášení chvění strun na vrchní desku (vložka kobylky). Kobylka je obvykle pevně přiklížena na vrchní desku kytary a vyrábí se z jednoho kusu tvrdého dřeva – eben, palisandr nebo mahagon. U některých starších kytar je kobylka položena na vrchní desce a drží jen tlakem strun. Vyměnitelná vložka kobylky se zhotovuje ze slonoviny a je umístěna v drážce (vzdálenost mezi nultým pražcem a vložkou kobylky se nazývá menzura). Za vložkou kobylky je struník s šesti otvory pro uvázání strun. Konečný zvuk nástroje je závislý na strunách. U klasické koncertní to jsou nylonové struny (g, h, e1 – celistvý tažený materiál, E A d – nylonová vlákna opředená drátkem, který je většinou z postříbřené nebo pozlacené mědi), které umožňují i ty nejjemnější odstíny hry a jsou zvukově vyrovnané. U běžných kytar se používají struny kovové.  Zvuk také ovlivňuje, ve kterém místě se drnká na struny (\"kytarové rejstříky\"). Normální kytarový rejstřík je v blízkosti rezonančního otvoru. Blíže ke kobylce kytara vydává plechový, tvrdý zvuk (\"sul ponticello\"), nad hmatníkem pak měkký zvuk podobný harfě (\"sul tasto\"). Sul tasto je nejvíce výrazné při hře v polovině délky struny.", "section_level": 1}, {"title": "Úpravy vzhledu.", "content": "Kytara bývá zdobena dřevěným vykládáním (intarzie) okolo zvukového otvoru a po celém obvodu vrchní a spodní desky v místě spojů s luby. Intarzie slouží nejen jako ozdoba, ale i jako výztuha. Zdobení bývá charakteristickým znakem jednotlivých nástrojařů (stejně jako vyřezávaná hlavice). Kromě dřeva se používá někdy i perleť.  Kytara je povrchově upravena (broušení, tmelení, moření) a nalakována. Z akustického hlediska kvalita laku rozhoduje o tlumení chvění nástroje a tím má velký vliv na výsledný zvuk. Pro kvalitní mistrovské nástroje se používají lihové laky, jejichž základem jsou přírodní pryskyřice.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Vývoj všech strunných nástrojů byl velmi složitý. Nejstarším druhem strunného nástroje byl \"kinnór\". Tento starověký strunný hudební nástroj je opakovaně zmiňován už v Bibli. Ve stavbě, vzhledu i formě hraní se nástroje v průběhu dějinných epoch navzájem ovlivňovaly. Postupně se vyvinulo velké množství nástrojových odrůd a variant. Je nicméně doložitelné, že drnkací nástroje jsou staršího původu než nástroje smyčcové a byly také častěji používány. V průběhu vývoje docházelo často k přeměnám drnkacích nástrojů na smyčcové (a naopak). Nástroje procházely různými konstrukčními změnami – měnily se tvary korpusů, počty strun a jejich ladění, atd. Pro zesílení zvuku nástrojů se jako nejvhodnější začala uplatňovat tenkostěnná dřevěná rezonanční skříň (korpus). Postupně vzniká na některých strunných nástrojích krk, dochází k upevňování strun ve struníkovém zařízení (vznik kobylky) a k ladění v ladicím zařízení (hlavice s kolíčky). U nástrojů kytarového typu se postupně vyvinul korpus do tvaru široké arabské osmičky. Dvě ploché desky (přední a zadní) korpusu byly spojeny bočními deskami (luby). Krk i korpus byly asi stejně dlouhé a hlavice se mírně zalamovala nazad. Název kytary pochází z arabského kitára a řeckého kithara.  Koncem 18. století se kytara ve svém vývoji ustálila přibližně do svojí dnešní podoby. Korpus získal kruhový rezonanční otvor a na krku byl hmatník s pražci. Kytara už měla dnešní ladění a počet strun (šest). Později se potom pro ladění začalo používat šroubového mechanismu. Začátkem 19. století zájem o kytaru velmi vzrostl a kytara se stala oblíbeným domácím nástrojem – používala se jako doprovodný nástroj ke zpěvu, uplatňovala se v komorní hře i sólově. Ve druhé polovině 19. století byla kytara částečně nahrazena klavírem, ale od 20. století začíná nový vzestup zájmu o kytaru, který trvá dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy kytar.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Elektroakustické kytary.", "content": "Elektroakustické kytary konstrukčně vycházejí z akustické kytary, ale jsou opatřeny snímačem, umístěným nejčastěji v kobylce. Mechanicko–elektrický převodník snímače bývá obvykle piezoelektrický a přeměňuje změny mechanického tlaku na elektrický signál, podobně jako mikrofon. Umožňuje to zesilovat elektronicky zvuk nástroje, ale zvuk si zachovává barvu klasické kytary, na rozdíl od elektrofonické kytary s elektromagnetickým snímáním. Pro dosažení ještě věrnějšího zvuku bývá piezoelektrický snímač někdy doplněn malým mikrofonem, umístěným uvnitř korpusu. V kytaře bývá vestavěn předzesilovač s ekvalizérem.", "section_level": 2}, {"title": "Elektrická kytara.", "content": "Kytara se na počátku 20. století začala používat i ve velkých orchestrech, kde vznikal problém se sílou zvuku – hlas kytary zanikal. Hledala se tedy cesta, jak zvuk kytary zesílit a byly zkoušeny různé principy a konstrukce snímačů. Nejlépe se osvědčil elektromagnetický snímač. Dnes jej tvoří malé cívky umístěné pod strunami, ve kterých se při pohybu kovových strun indukuje malé elektrické napětí, které je následně zesilováno zesilovačem. Cívka může být společná pro všechny struny nebo má svou vlastní cívku každá struna.  Elektromagnetický snímač nesnímá vibrací desky ale chvění strun, elektrofonické kytary tedy nepotřebují korpus. To se odrazilo na konstrukci – tělo se vyrábí z masivní desky dřeva, plastických hmot či jiných materiálů, případně může i chybět úplně. Postupně se vyvinuly další typické znaky. Ladicí kolíky se někdy umisťují v jedné řadě. Dalším vybavením může být páka, zvaná \"tremolo\" (hovorově, avšak nesprávně) nebo \"vibráto\" (vibrapáka), která umožňuje pohybovat při hře kobylkou a měnit tak výšky znějících tónů. Někdy bývají v kytaře vestavěny elektrické obvody jako předzesilovač nebo aktivní korekce.  Elektrická kytara je na těle opatřena konektorem Jack 1/4\" (průměr 6,35 mm), pomocí něhož se připojuje k zesilovači. Použití zesilovače dává kytaře charakteristický zvuk, který je součástí některých druhů moderní hudby – rock'n'roll, big-beat atd. Signál z kytary se velmi často elektronicky upravuje pomocí \"efektů\", jako např. booster, kvákadlo apod.", "section_level": 2}, {"title": "Baskytara.", "content": "Basová kytara, baskytara nebo slangově basa je na první pohled kytaře velmi podobná, ve skutečnosti se ale jedná o úplně jiný nástroj. Tónovým rozsahem je to vlastně obdoba elektricky zesíleného kontrabasu, se kterým má shodné strunění, pro provedení hmatníku (pražce) a způsob držení a hry se řadí ke kytarám. Akustické baskytary se používají málokdy.  Má obvykle pouze 4 struny naladěné do kvart – E1, A1, D, G (struna E1 – é kontra – zní o oktávu níže než struna E na kytaře). V poslední době se objevují i baskytary pěti a vícestrunné. Basová kytara hraje většinou jednohlasý part (u některých doprovodných stylů i akordy) a je určena k vytváření basové rytmicko melodické linky.  Hráč na baskytaru obvykle nehraje pravou rukou trsátkem, ale prsty a také prstoklad levé ruky se může lišit od kytarového (kontrabasový, tedy 3 půltóny na polohu). Je to způsobeno tím, že mensura je větší a vzdálenost mezi pražci je také větší než u kytary. Technicky zdatnější hráči však používají klasický kytarový prstoklad (4 půltony na polohu, každý prst obsluhuje jedno políčko) například v kombinaci s vícestrunnými baskytarami.  Někteří zkušení hráči používají bezpražcovou baskytaru. Má daleko více možností, kulatý a jemný zvuk, který je velmi podobný zvuku kontrabasu.  První baskytary se objevily v 50. letech 20. století, kdy nahradily klasické kontrabasy. Jejich vznik a vývoj velmi úzce souvisí s rozmachem rock'n'rollové a rockové hudby.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kytara je drnkací strunný nástroj (chordofon) s hmatníkem. Tón vzniká rozechvěním struny napjaté mezi dvěma pevnými body – pražcem a kobylkou. Struny jsou rozechvívány drnkáním prsty nebo plektrem (lidově \"trsátko\"). Hmatník umožňuje získávat tóny zkracováním chvějné délky struny přitlačením struny na pražec. Z hlediska akustického patří kytara mezi nástroje s doznívajícím tónem. Kytara je akordický nástroj – umožňuje jednohlasou i vícehlasou hru.", "tgt_summary": ",是一种弹拨乐器。通常有六条弦,形状与提琴相似。吉他在流行音乐、摇滚音乐、蓝调、民歌、佛朗明哥中,常被视为主要乐器;在古典音乐的领域里,吉他常以独奏或二重奏的型式演出;在室内乐和管弦乐中,吉他亦扮演着相当程度的陪衬角色。", "id": 96071}
{"src_title": "Obnovitelná energie", "tgt_title": "可再生能源", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Obnovitelné zdroje energie člověk využívá od pravěku. Populační růst civilizace však vedl k odlesňování krajiny, což zbrzdilo (a místy i zvrátilo) využívání fosilních paliv. Přibližně od 19. století přestaly být obnovitelné zdroje samy schopné pokrýt požadovanou spotřebu. Obava z vyčerpání zásob uhlí se objevuje v USA již roku 1873. Větší nárůst zájmu se ale objevuje až v 70. letech 20. století v návaznosti na ropnou krizi. Nárůst podílu obnovitelných zdrojů energie však vede k obavám závislosti na přírodních výkyvech.", "section_level": 1}, {"title": "Definice v zákonech v České republice.", "content": "Definice obnovitelného zdroje podle českého zákona č. 17/1992 Sb. o životním prostředí je: \"„Obnovitelné přírodní zdroje mají schopnost se při postupném spotřebovávání částečně, nebo úplně obnovovat, a to samy, nebo za přispění člověka.“\"  Definice podle zákona č. 165/2012 Sb. o podporovaných zdrojích energie: \"„obnovitelnými zdroji [se rozumí] obnovitelné nefosilní přírodní zdroje energie, jimiž jsou energie větru, energie slunečního záření, geotermální energie, energie vody, energie půdy, energie vzduchu, energie biomasy, energie skládkového plynu, energie kalového plynu z čistíren odpadních vod a energie bioplynu.“\"", "section_level": 1}, {"title": "Využití obnovitelných zdrojů.", "content": "V roce 2006 pocházelo asi 18 % celosvětově vyprodukované energie ze zdrojů, označovaných jako obnovitelné. Většina z toho (13 % celkové spotřeby) pochází z tradiční biomasy (především pálení dřeva). Vodní energie, poskytující 3 % celkové spotřeby primární energie, byla druhý největší obnovitelný zdroj. Moderní technologie, využívající geotermální energii, větrnou energii, sluneční energii a energii přílivu dohromady poskytovaly asi 0,8 % z celkové výroby.  V březnu roku 2007 se představitelé Evropské unie dohodli, že v roce 2020 má být 20 % energie členských států vyráběno z obnovitelných zdrojů, aby se omezily emise oxidu uhličitého, který je považován za původce globálního oteplování. Investování do obnovitelné energie si vyžádalo náklady ve výši z 80 miliard amerických dolarů v roce 2005 a v následujícím roce náklady ve výši 100 miliard amerických dolarů.  Německo v roce 2018 pokrylo 38,2% a v roce 2019 již 42,6% své hrubé spotřeby elektřiny z obnovitelných zdrojů.  Za použití elektřiny z obnovitelných zdrojů se vyrábí tzv. \"zelený\" vodík.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy obnovitelných zdrojů energie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sluneční energie.", "content": "Sluneční energie patří mezi hlavní zdroje obnovitelné energie.  Na Slunci probíhají již několik miliard let termonukleární reakce. Těmito reakcemi se přeměňuje sluneční vodík (který obnovován není) na helium za uvolnění velkého množství energie. Ze Slunce je energie předávána na Zemi ve formě záření. Energetický příkon ze Slunce je ve vzdálenosti, v níž se nachází Země, přibližně 1300 W/m. Tento výkon se označuje jako solární konstanta. V ČR dopadá za rok průměrně 1100 kWh/m. Pokud se tato energie přeměňuje nějakým technickým zařízením (sluneční kolektor, fotovoltaický článek) přímo, mluvíme obvykle o sluneční energii.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní energie.", "content": "Vodní energie je technicky využitelná potenciální, kinetická nebo tepelná energie veškerého vodstva na Zemi. Jde o velmi využívaný obnovitelný zdroj energie. Nejvíce se v dnešní době využívá přeměny ve vodních elektrárnách na elektrickou energii.  Vodní energie se využívá již od starověku. Nejprve to bylo k dopravě (splavování lodí a vorů či dřeva po proudu řek), později k pohonu strojů (mlýnů, hamrů, čerpadel – například vodního trkače – a pil). K rozšíření jejího využívání v Evropě došlo v období středověku zásluhou mnišských řádů, jejichž kláštery ji nejen hojně využívaly, ale též si mezi sebou relativně rychle předávaly vylepšení zvyšující efektivitu jejího využití. Převažujícím způsobem využití vodní energie se později stala výroba elektřiny. První vodní elektrárna byla postavena v Appletonu ve státě Wisconsin ve Spojených státech amerických v roce 1882.", "section_level": 2}, {"title": "Větrná energie.", "content": "Větrná energie je dalším obnovitelným zdrojem energie. Síla větru byla již dříve využívána například k pohonu větrných mlýnů a plachetnic. V současné době je větrná energie využívána hlavně pro výrobu elektřiny pomocí větrných elektráren.  Každý stát má přitom jiné podmínky pro rozvoj větrné energie. Nejlépe jsou na tom například státy, které mohou instalovat větrné turbíny na moře.  Podle velikosti vrtule a výrobní kapacity můžeme rozlišovat tři základní typy větrných elektráren: malé, střední a velké. Malými větrnými elektrárnami nazýváme taková zařízení, jež mají instalovanou kapacitu do 60 kW a průměr vrtule maximálně 16 m. Podtypem v této kategorii jsou tzv. mikrozdroje (s kapacitou do 2,5 kW a průměrem vrtule do 3 m), které jsou užívány zejména pro napájení baterií či domácích elektrospotřebičů. Malé větrné elektrárny od 2,5 do 10 kW slouží hlavně pro vytápění domů či ohřev vody.  Rychlost větru můžeme změřit anemometrem. Ten je možné běžně zakoupit. Jeho cena se pohybuje kolem jednoho či dvou tisíc korun. Rozběhová rychlost větru u většiny malých větrných elektráren je kolem 3–3,5 m/s. K tomu, aby podaly slibovaný výkon, který by dokázal pokrýt alespoň částečně základní spotřebu elektřiny, je však potřeba vyšší rychlost větru. Zde pochopitelně hlavně záleží na konkrétních parametrech užívaného zařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Geotermální energie.", "content": "Geotermální energie je přirozený projev tepelné energie zemského jádra, která má původ ve zbytkovém teplu planety Země, vzniká rozpadem radioaktivních látek nebo působením slapových sil. Jejími projevy jsou erupce sopek a gejzírů, horké prameny či parní výrony. Využívá se ve formě tepelné energie (pro vytápění nebo i chlazení), či pro výrobu elektrické energie v geotermálních elektrárnách. Řadí se mezi obnovitelné zdroje energie, avšak nemusí to platit vždy – některé zdroje geotermální energie se mohou vyčerpat v horizontu desítek let, protože rychlost proudění tepla je menší, než rychlost jeho odčerpávání.", "section_level": 2}, {"title": "Biopaliva.", "content": "V případě získávání biopaliv z živých organismů (většinou ve formě sloučenin uhlíku – například ve dřevě, olejnatých rostlinách, obilí), mluvíme o bioenergii. Zdrojem bioenergie jsou biopaliva, která se podle skupenství dělí na biopaliva tuhá, kapalná.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologické aspekty.", "content": "Celosvětově plánovaný rozvoj obnovitelných zdrojů si vyžádá meziroční nárůst produkce jistých kovů o 5 až 18 % ročně po dobu následujících 40 let. Geotermální či vodní zdroje mohou způsobovat zemětřesení. Přehradní nádrže jsou zdrojem skleníkových plynů, protože obnovitelnost zdroje neznamená, že se jedná o zdroj bezemisní.", "section_level": 1}, {"title": "Obnovitelná energie v Česku.", "content": "Obnovitelné zdroje energie jsou podporovány různými dotacemi nebo zvýhodněnými výkupními cena energie. V České republice je elektřina z obnovitelných zdrojů podporována garantovanými výhodnými výkupními cenami nebo formou tzv. zelených bonusů. Z těchto dvou variant může každý vlastník elektrárny, která využívá obnovitelné zdroje energie, volit. V letech 2005-2011 činila podpora obnovitelných zdrojů energie 54,4 mld. Kč, kombinovaná výroba elektřiny a tepla 4,2 mld. Kč a druhotné zdroje energie 0,6 mld. Kč (celkem tedy téměř 60 miliard korun). Nepřímá podpora fosilních zdrojů činila za totéž období 76,3 miliardy korun (uhlí 55,3 mld. Kč, ropa 14,2 mld. Kč, zemní plyn 6,8 mld. Kč). Z toho přibližně polovina (37 mld) sloužila k likvidaci zátěží, vzniklých před rokem 1994.  Podíl obnovitelných zdrojů na celkové primární energii i na výrobě elektřiny činil v České republice přitom ve stejném období přibližně 3-10 % (jejich podíl v tom období rostl – proto rozptyl v podílu).", "section_level": 1}], "src_summary": "Obnovitelná energie je energie vyrobená z obnovitelných zdrojů, které se v lidském časovém měřítku přirozeně obnovují, na rozdíl od neobnovitelných zdrojů energie jako jsou například fosilní paliva, která se neobnovují v lidském časovém měřítku a jsou tedy vyčerpatelné, a mimo to jejich spalování přispívá ke změně klimatu. Obnovitelná energie se používá k výrobě elektrické energie pro průmysl, dopravu a domácnosti a skrze svoji udržitelnost jsou nutné k energetické bezpečnosti a k udržitelnému rozvoji.", "tgt_summary": "可再生能源(英语:Renewable Energy)为来自大自然的能源,例如太阳能、风力、潮汐能、地热能等,是取之不尽(用不完的),用之不竭的能源,会自动再生,是相对于会穷尽的不可再生能源的一种能源。", "id": 2648380}
{"src_title": "StG 44", "tgt_title": "StG44突击步枪", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Na počátku východního tažení byli němečtí vojáci často konfrontováni s účinností sovětských automatických pušek AVS-36 a AVT-40 ve výzbroji jednotek Rudé armády. To přimělo německé konstruktéry, aby obnovili vývoj vlastní zbraně podobného typu. Výsledkem byla FG 42, automatická puška pro speciální jednotky, která však nesplnila očekávání, a \"strojní karabina\" Mkb 42(H). Ta přišla do výzbroje německých jednotek v březnu 1943 a z ní byla vyvinutá útočná puška MP 43, po drobných úpravách přeznačená jako StG 44. Inovací u zbraní vyvinutých z Mkb 42(H) bylo použití zkráceného puškového náboje 7,92 × 33 mm Kurz. Zkrácený náboj umožnil kompromis mezi palebnou silou samopalu tím a dostřelem a přesností pušky: dovolil ke zbrani připojit zásobník s větší kapacitou nábojů, než měly pušky, a současně umožnil přesnou střelbu na větší vzdálenost, než bylo možné u pistolí a samopalů.  Filozofie vzniku této zbraně vycházela z poznatku, že střelec z pušky není schopen vést pomocí běžných mechanických mířidel palbu na větší vzdálenost než 400 m, a v drtivé většině případů jsou vojenské pušky používány na vzdálenosti kolem 250–300 m. Výkon do té doby běžných vojenských nábojů, jejichž střely si uchovávaly smrtící účinek na vzdálenosti 2000 metrů i více, se tedy ukázal jako zbytečně velký. Logickým krokem tedy bylo zmenšení výkonu i rozměrů náboje, což umožnilo konstrukci samočinné pušky s mnohem větší palebnou mohutností při zachování dostatečného účinku na požadovanou vzdálenost. Zmenšil se tak zpětný ráz zbraně, a střelec mohl u sebe nést více nábojů. Vznikla tak vlastně nová kategorie pěchotního střeliva: náboj střední balistické výkonnosti, kratší a slabší než běžný puškový, ale mnohem výkonnější než pistolový.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Tento pravzor všech moderních útočných pušek pracuje na principu odběru spalných plynů z vývrtu hlavně a jejich působení na plynový píst, uložený nad hlavní a pevně spojený s nosičem závorníku. Závěr je plně uzamčený vykývnutím závorníku ve vertikální rovině. Hlaveň obsahuje 4 pravotočivé drážky. Na zbrani je rovněž zajímavá její značná technologičnost – velký počet součástí byl vyráběn lisováním a svařováním, místo do té doby obvyklých třískově obráběných výkovků. Tato technologie výroby se začala u vojenských zbraní široce používat v 50. a 60. letech, němečtí konstruktéři tedy (jako v mnoha případech) předběhli svou dobu.  MP-43/StG-44 má zcela charakteristický vzhled, dřívějším vojenským puškám není podobná. Kromě masivní dřevěné pažby, zasazené do zadní části ocelového pouzdra závěru, je opatřena pažbičkou pistolového typu (shodného tvaru jako u samopalu MP 40) a perforovaným předpažbím, lisovaným z plechu. Toto uspořádání je v zásadě aplikováno dodnes u většiny typů vojenských útočných pušek.  Dle bojových zkušeností vojáků byla určitou slabinou této zbraně náchylnost k samozápalům – po dlouhotrvající střelbě dávkou hrozilo samoodpálení náboje v přehřáté nábojové komoře. Díky nevelkému zpětnému rázu, značné hmotnosti (5,2 kg je na vojenskou pušku poměrně dost) a nízké kadenci je však při střelbě snadno zvládnutelná. MP43/StG.44 položily základ nové kategorii vojenských zbraní jednotlivce: útočným puškám pro náboj střední balistické výkonnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "\"StG 44\" se začala používat v roce 1944; do konce války bylo vyrobeno 425 977 kusů v různých variantách. Podle představy OKH (Oberkomando des Heeres, vrchní velitelství branné moci 3. říše) měla ve výzbroji postupně nahradit opakovací pušky Mauser Kar 98k, samopaly MP38/MP40 i pestrou směs starších a kořistních zbraní, jež německé ozbrojené síly používaly. Nikdy jí však nebyl vyroben dostatečný počet, a dokonce ani nebyla v průběhu války utlumována výroba dosavadních typů vojenských ručních zbraní.  Prakticky stejná zbraň, označovaná jako MP 43, byla o rok dříve zavedena pokusně do výzbroje pancéřových granátníků SS. Od StG 44 se lišila drobnými technologickými detaily, o něco málo vyšší hmotností a černěným povrchem kovových částí (zatímco StG. 44 měla povrch šedě parkerizovaný).  Po skončení druhé světové války se nezanedbatelný počet kořistních StG. 44 dostal i do výzbroje čs. armády (ještě v roce 1950 jich čs. vojenská správa evidovala více než 20 000 kusů). Používala je rovněž východoněmecká pohraniční stráž. V řadě dalších zemí byly tyto zbraně v poválečných letech zkoušeny a analýza poznatků posloužila k vlastnímu vývoji vojenských pušek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sturmgewehr 44 (StG44, také MP 43 a MP 44 - \"Maschinenpistole 43\" a \"44\") je německá útočná puška zavedená do výzbroje německou armádou před koncem druhé světové války. Mnohými historiky je považovaná za první moderní typ tohoto druhu zbraně vůbec; představila zkrácený náboj, kontrolovatelnou automatickou palbu, kompaktnější konstrukci oproti klasickým puškám, větší kadenci a schopnost zasažení cíle do několika set metrů. Někdy byla považována za nástupce úspěšnější MP40, která se používala až do konce války.", "tgt_summary": "StG44突击步枪(,定型投产时名为MP43),是现代步兵史上划时代的成就之一。它是第一支使用了短药筒的中间型威力枪弹并大规模装备以及真正意义上的突击步枪。", "id": 1139693}
{"src_title": "Indiáni", "tgt_title": "美洲原住民", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "Původní obyvatelé USA jsou označováni jako Američtí indiáni (lépe jako původní Američané – v angličtině \"Native Americans\"); specifickou skupinou jsou původní obyvatelé Aljašky. Označení indián jako první použil Kryštof Kolumbus v domnění, že se plavbou na západ přes Atlantik dostal k východnímu břehu Indie nebo přesněji k indonéským ostrovům. Označení indián pro původní obyvatele Ameriky je natolik vžité, že se běžně užívá v češtině i v dalších jazycích, ačkoli může být zavádějící. Například v angličtině slovo \"Indian\" znamená jak amerického indiána, tak Inda, proto se pro původní obyvatele Ameriky používá často označení \"American Indians\" nebo zkráceně \"Amerindians\", případně \"Native Americans\" (Původní Američané). Starší označení rudoch (), by se pro svůj pejorativní kontext používat nemělo. Ačkoli bývá spojováno s barvou pleti indiánů, která má u většiny kmenů bronzový až červenohnědý odstín, jeho motivací zřejmě bylo spíš oblíbené červené malování obličeje i celého těla okrem (Severní Amerika) nebo barvivem z oreláníku (Amazonie, Karibská oblast, Mexiko).  Mezi původní obyvatele Amerik někdy jsou (a jindy ne) řazeni také obyatelé arktických oblastí, zejména Aleuti nebo Inuité, kteří do Ameriky dorazili později a mají více příbuzného genomu s původními obyvateli ruského Dálného východu.  Označení původní obyvatelé Kanady zahrnuje První národy, Inuity a Métise. Ti se stále identifikují s původními obyvateli. Naopak za novou a svébytnou skupinu se například chápou mesticové, kteří žijí ve většině zemí bývalé Hispanoameriky.  Pojem \"Amerikanoindián\" není příliš používán.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První osídlení.", "content": "Podrobnosti o příchodu Paleoindiánů do Amerik jsou stále předmětem výzkumů. Obecně se má za to, že Severní a Jižní Amerika byly poslední osídlené kontinenty světa. Během poslední doby ledové (Wisconsin) (před 50 000 až 17 000 lety) pokles hladiny oceánů umožnil lidem přejít Beringův průliv přes tzv. Beringovu šíji, která spojovala Sibiř s Aljaškou. Nicméně kvůli nemožnosti přejít přes ledovce byli tito noví osídlenci Ameriky uvězněni po tisíciletí v oblasti Aljašky. Původní obyvatelé Amerik tak mají tyto jedny společné předky. Zhruba před 16 500 lety začal ledovec tát a lidé se tak začali přesouvat východně a jižně do dnešní Kanady. Věří se, že tito lidé se vydali na cestu, když pronásledovali stáda dnes vyhynulých zvířat z Pleistocénu. Používali koridory mezi tajícími obřími ledovci. Jednou z nich byla také cesta v regionu Pacific Northwest. Datování je ovšem stále diskutováno. Shoda panuje nad tvrzením, že rozmach osídlení Amerik lze datovat do období před 16 000 až 13 000 lety. Nejstarší archeologické nálezy pocházejí z období před 13 500 lety, důvodem ale také je, že řada oblastí, kde dříve mohli lidé žít je dnes hluboko pod hladinou moří.", "section_level": 2}, {"title": "Předkolumbovská doba.", "content": "Předkolumbovská doba označuje rozsáhlé dějinné období od mladého paleolitu po kolonizaci Amerik Evropany v 16. století. Ačkoliv se u konce etapy technicky jedná o léta 1492 až 1504, ve kterých do Amerik cestoval Kryštof Kolumbus, v praxi jde spíše o různou dobu, kdy Evropané zásadně zasáhli do životů jednotlivých původních etnik a národů.  Jako první lze zmínit významnou civilizaci Norte Chico, která se řadí mezi prvních šest významných civilizací světa a byla ve stejné době stejně technologicky rozvinutá jako starověký Egypt. Mnoho dalších říší Amerik později dosáhlo značného rozvoje inženýrství, zemědělství, astronomie, organizace společnosti nebo obchodu. Zejména lze jmenovat říše v Mezoamerice: Olmékové, Toltékové, Teotihuacán, Aztékové nebo Mayové; a v Andách: Incká říše nebo močická kultura.  Řada civilizací vymizela ještě před příchodem Evropanů a zprávy o jejich existenci se dochovaly jen v orální historii a z archeologických výzkumů. Pár civilizací, jako například Mayové, Olmekové, Mixtekové, Aztékové a Nahuaové, měly vlastní psaný jazyk a tím vlastní historické záznamy. Nicméně tehdejší evropští kolonizátoři ve snaze vymýtit pohanství spálili či jinak zničili řadu předkolumbijských textů. Pouze malé množství textů se podařilo uchovat až do dnešních dnů.  Podle původních záznamů obyvatel Amerik i evropských kolonialistů byla řada tamních civilizací na značném technologickém stupni vývoje. Například město Tenochtitlán (část dnešního Ciudad de México) v Aztécké říši bylo s cca 200 000 obyvateli jedním z největších měst své doby. Celá říše měla kolem pěti milionů obyvatel. Tenochtitlán tak měl stejně obyvatel jako Paříž, v 16. století největší město Evropy. Pro porovnání města Londýn, Madrid nebo Řím měla v té době 50 000 obyvatel. Celá Anglie měla tři miliony obyvatel. Tyto údaje svědčí o značných znalostech zemědělství a správy státního útvaru, které jsou nutné pro zachování takto početné populace. Další úspěchy zaznamenaly v matematice a astronomii, kdy se vybrané civilizace pyšnily například velmi přesnými kalendáři.", "section_level": 2}, {"title": "Evropská kolonizace.", "content": "Evropská kolonizace Amerik ze základu změnila život a kulturu původních obyvatel. Ačkoliv neexistují záznamy o celkovém počtu obyvatel Amerik v předkolumbovské době. Z výzkumů se odhaduje, že celková populace všech původních obyvatel Ameriky se v prvním století od příchodu Evropanů snížila o 80 až 90 %. Většina tohoto poklesu byla zapříčiněna infikováním afro- a euroasijskými chorobami, na které původní obyvatelé Amerik neměli vyvinuté protilátky. Původní Američany tak zdecimovaly epidemie pravých neštovic, spalniček a cholery, které s sebou přivezli první Evropané. Šíření chorob se výrazně zvýšilo při kontaktu s prvními africkými otroky, které začali Evropané vozit do Amerik. Ti, stejně jako původní obyvatelé Amerik, neměli oproti Evropanům, s těmito chorobami zkušenosti a jejich příznaky tak byly mnohem horší a infekčnější. Vedle nemocí ovšem původní obyvatele vraždili také sami Evropani, kteří zmasakrovali nejedno etnikum. Například podle sčítání provedeného v roce 1894 vládou USA, bylo během Indiánských válek v 19. století zavražděno 19 000 Evropanů a 30 000 původních obyvatel Severní Ameriky.  První původní obyvatelé, kteří se na konci 15. století setkali s Evropany (výpravou Kryštofa Kolumba) byli Taínové. Jejich říše na Velkých Antilách čítala kolem 250 000 osob. Do třiceti let od setkání s Kolumbem jejich populace klesla o 70 %. Většina z nich zemřela při epidemiích spalniček a neštovic. Nucená převýchova Taínů během enconmiendy vedla k povstání z let 1511 až 1529, které ovšem Španělé potlačili a povstalce zavraždili. V důsledku represí se u Taínů vyvinulo sebevražedné chování, kdy si ženy způsobovaly potraty a muži se vrhali z útesů nebo požívali jedy. Povstání vedla v roce 1513 k ukotvení zákonů z Burgos, které jako první upravovaly chování Španělů k původnímu obyvatelstvu Amerik a zmírňovaly conquistu.  Pokles populace původních obyvatel pokračoval. Již 150 let od příchodu Evropanů zůstalo naživu pouze 5 % původních obyvatel. Postup decimace národu je dobře patrný na záznamech Incké říše. V roce 1518 zde vypukla epidemii pravých neštovic zavlečených Evropany, která usmrtila třetinu až polovinu populace. V roce 1546 se přidal tyfus. Roku 1556 znovu propukla epidemie neštovic a objevila se i chřipka. V roce 1614 Inky zasáhla epidemie záškrtu a smrtící dílo završily v roce 1618 spalničky.  V roce 1520 usmrtila epidemie neštovic 150 000 obyvatel Tenochtitlánu a pomohla tak Hernánu Cortésovi v roce 1521 dobýt Aztéckou říši. Důvodů, proč původní obyvatelé podlehli evropským chorobám v takovém masovém počtu je několik. Jedním z nich je, že některé nemoci, jako například neštovice, pochází od domestikovaných evropských zvířat (např. kráva), která se v Amerikách nevyskytovala. Evropané si tak skrze tisíciletí vypěstovali odolnost, kterou původní obyvatelé Amerik nemohli mít. Dalším důvodem bylo, že řada z těchto chorob byla zvládnutelná, pokud se jim člověk vystavil již v dětství (například žlutá zimnice). U dospělých pak měly mnohem závažnější a často smrtící projevy.  V Karibiku byli v důsledku kolonizace téměř vyvražděni Aravakové, kterých se roku 1550 dožilo jen kolem 500.  Epidemie evropských chorob usmrtili během prvního století po příchodu Evropanů až 67 % původních obyvatel Severní Ameriky. Během 150 let se epidemie rozšířily po celých dnešních USA. Až v roce 1832 vláda USA pořádala první očkování původních obyvatel proti neštovicím.  Evropané do Amerik dovezli také koně, kteří byli v Americe vyhynulí již několik tisíciletí. Řada původních obyvatel je následně začala používat při lovu apod. (zejména v oblasti Velkých planin a Patagonii.", "section_level": 2}], "src_summary": "Indiáni (lépe Původní obyvatelé amerického kontinentu) je označení pro předkolumbovská domorodá etnika a národy Severní, Střední a Jižní Ameriky a jejich potomky.", "tgt_summary": "美洲原住民,是北美,中美洲和南美洲前哥伦布时期的人类及其后代。", "id": 532561}
{"src_title": "Pí (číslo)", "tgt_title": "圓周率", "src_document": [{"title": "Základy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Písmeno π.", "content": "Řecké písmeno π (\"pí\") pro označení tohoto čísla použil poprvé velšský matematik William Jones v roce 1706 jako zkratku řeckého slova pro obvod, řecky: \"περίμετρος (perimetros)\". Toto označení zpopularizoval Leonhard Euler v roce 1737.", "section_level": 2}, {"title": "Geometrická definice.", "content": "V eukleidovské geometrii je π definováno jako poměr délky \"o\" kružnice k jejímu průměru \"d\":  Poměr \"o\"/\"d\" je konstantní, nezávisí na obvodu kružnice. Pokud má například kružnice dvakrát větší průměr než druhá, má také dvakrát větší obvod.  π může být také definováno jako poměr obsahu \"S\" kruhu ke čtverci poloměru \"r\" kružnice:  Tyto definice závisí na důsledcích eukleidovské geometrie, třeba že všechny kružnice jsou si podobné a že pravé strany těchto dvou rovnic jsou si rovné (resp. že: formula_1). Tyto dvě geometrické definice mohou narazit na problémy v oblastech matematiky, která jindy geometrii nepoužívá. Z tohoto důvodu matematici často dávají přednost definici π bez geometrie. Využívají k tomu matematickou analýzu. Často se π definuje jako dvojnásobek nejmenší kladné hodnoty \"x\", pro kterou je goniometrická funkce cos(\"x\") rovna nule.", "section_level": 2}, {"title": "Iracionálnost a transcendentnost.", "content": "π je iracionální číslo, což znamená, že ho nelze vyjádřit podílem dvou celých čísel. Je to také transcendentní číslo, což znamená, že neexistuje polynom s racionálními koeficienty, pro který by π bylo kořenem. Jedním z důsledků transcendentnosti je, že π nelze zkonstruovat kružítkem a pravítkem (euklidovsky). Protože souřadnice všech bodů, které mohou být konstruovány eukleidovskou konstrukcí, jsou konstruovatelná čísla, nelze např. provést kvadraturu kruhu, což znamená, že pouze pomocí kružítka a pravítka nelze zkonstruovat čtverec, jehož obsah je stejný jako obsah daného kruhu. To je důležitý důkaz, protože kvadratura kruhu je jeden z tří geometrických problémů pocházejících už z antického Řecka.", "section_level": 2}, {"title": "Vyjádření v desítkové soustavě.", "content": "Prvních 50 desetinných míst π v desítkové soustavě je:  \"π\" = 3,14159 26535 89793 23846 26433 83279 50288 41971 69399 37510...  Na různých internetových stránkách se vyskytuje mnohem více číslic čísla π. 14. března 2019 Emma Harukaová Iwaová představila hodnotu π na 31,416 bilionů desetinných míst. Výpočet trval 121 dní na 25 počítačích.Tento počin je zapsán v Guinnessově knize rekordů. I když bylo π spočítáno na více než bilion (10) číslic, v aplikované matematice se většinou používá zaokrouhlení pouze na několik desítek desetinných míst. 11 desetinných míst π například stačí na odhad délky kružnice, která je velká jako Země, s chybou menší než jeden milimetr a 39 desetinných míst stačí na jakoukoli představitelnou aplikaci. NASA ve svých výpočtech používá 15 desetinných míst.  Protože π je iracionální číslo, číslice v jeho desetinném rozvoji se nikdy nezačnou opakovat. Sled těchto číslic fascinuje matematiky i laiky a během posledních pár století se vkládají snahy do vypočítání více číslic π a zkoumání jeho vlastností. Zatím se ale nepodařilo najít žádný vzor, podle kterého by se číslice opakovaly.", "section_level": 2}, {"title": "Odhad π.", "content": "Nejhrubější odhad π je 3. Tato hodnota může stačit u případů, kde není potřeba velké přesnosti. Je to poměr obvodu vepsaného pravidelného šestiúhelníku k průměru kružnice.  π se dá odhadnout narýsováním kružnice, změřením jejího průměru a její délky a následným vydělením délky průměrem. Další způsob, který navrhl Archimédés, je spočítat obvod \"o\" pravidelného mnohoúhelníku s \"n\" stranami s vepsanou kružnicí o průměru \"d\". Potom lze vytvořit limitu posloupnosti, kde se \"n\" přibližuje nekonečnu:  Čím více má mnohoúhelník stran, tím menší je jeho největší vzdálenost od kružnice. Archimédés určil přesnost tohoto způsobu porovnáním obvodu mnohoúhelníku opsaného kružnici s obvodem mnohoúhelníku se stejným počtem stran vepsaného kružnici. S použitím mnohoúhelníku s 96 stranami spočítal rozsah, v kterém π leží:  π lze také spočítat čistě matematickými metodami. Protože je transcendentní, nelze ho vyjádřit pomocí algebraické rovnice, v níž by se vyskytovaly jen racionální koeficienty. Vyjádření pomocí elementární aritmetiky často obsahuje řady nebo sumační značení (např. „...“), což naznačuje, že vzorec je ve skutečnosti vzorcem pro nekonečnou řadu aproximací π. Čím více prvků sumace obsahuje, tím přesnější bude odhad.  Vzorce k vypočítání π mají požadované matematické vlastnosti, ale jsou těžko pochopitelné bez znalosti trigonometrie. Některé jsou ale jednodušší, například Leibnizova řada:  I když je tuto řadu jednoduché napsat a spočítat, nemusí být zpočátku jasné, proč je její výsledek π. Navíc je tak zdlouhavá, že je potřeba téměř 300 prvků, aby vyšla správně první dvě desetinná místa π. Když se ale řada upraví, lze π počítat mnohem rychleji. Vezměme si posloupnost  a poté definujme  Poté výpočet formula_5 zabere stejně času, jako výpočet 150 prvků původní řady, a formula_6, což je správnost na 9 desetinných míst. Tato úprava se nazývá van Wijngaardenova transformace.  Aproximace 355/113 (3,1415929...), která dává správně prvních 7 číslic π, se dá získat ze řetězového zlomku a je to nejlepší aproximace π vyjádřená zlomkem s maximálně čtyřcifernými čísly; další lepší aproximace je až 52163/16604 (3,141592387...).", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "O znalosti π se spekuluje již u starověkých Egypťanů v období Staré říše, a to na základě rozměrů pyramid, ve kterých je údajně zakódováno. Velká pyramida v Gíze zkonstruovaná někdy mezi lety 2589–2566 př. n. l. byla postavena s obvodem 1760 loktů a s výškou 280 loktů; poměr 1760/280 = 44/7 ≈ 2π. Stejné proporce byly zvoleny při dřívější stavbě pyramidy Meidum (zhruba 2613–2589 př. n. l.). Někteří egyptologové to považují za záměr architektů. Miroslav Verner napsal: „Můžeme usoudit, že i když Egypťané neuměli přesně určit hodnotu π, v praxi ho používali.“ Podobný názor zastával i William Flinders Petrie. Jiní tvrdí, že starověcí Egypťané o pí nevěděli a do svých staveb se ho tudíž nesnažili promítnout. Pyramidy mohly být stavěny jednoduše podle poměrů stran pravoúhlých trojúhelníků. Jinou možností je vysvětlení výskytu čísla pí jako důsledku použité metody měření (vytyčování vzdáleností). Délkové míry se měřily odvalením kola, výškové pak jeho přikládáním na sebe. Tímto dojde automaticky k promítnutí čísla pí do poměru výšky a strany pyramidy. Pyramida tak byla stavěna s jednoduchými mírami: 280 „výškových loktů“ a 280 „délkových loktů“.  Nejstarší písemně doložené odhady π se datují do doby okolo 1900 př. n. l.; jsou to 256/81 (Egypt) a 25/8 (Babylon), oba méně než 1 % vzdálené od skutečné hodnoty. Indický text \"Šatapatha Brahmana\" dává odhad 339/108 ≈ 3,139. Pasáže v 1. knize královské 7:23 a 2. knize kronik 4:2 mluví o obřadním bazénu v paláci krále Šalomouna, který má průměr deset loktů a obvod třicet loktů; někteří z toho usuzují, že autoři přisuzovali pí hodnotu okolo tří, ale jiní se to snaží vysvětlit šestiúhelníkovým bazénem. Archimédés (287–212 př. n. l.) byl první, kdo odhadl π důsledně. Uvědomil si, že hodnota může být ohraničena shora i zespoda vepsáním a opsáním pravidelných mnohoúhelníků do kružnice a vypočtením jejich obvodů. Použitím 96úhelníků dokázal, že 223/71 < π < 220/70. Průměr těchto hodnot je zhruba 3,14185.  Ptolemaios udává ve svém Almagestu hodnotu 3,14167, kterou možná získal od Apollónia z Pergy.  Okolo roku 265 poskytl Liou Chuej, matematik z říše Cchao Wej, jednoduchý a důsledný opakující se algoritmus pro výpočet π s libovolnou přesností. Sám vypočítal hodnotu pro 3072úhelník a získal hodnotu 3,1416. Později vynalezl rychlejší metodu, kterou získal hodnotu 3,14 s použitím 96úhelníku.>  Okolo roku 480 čínský matematik Cu Čchung-č’ pomocí metody Liou Chueje ukázal, že π ≈ 355/113 a 3,1415926 < π < 3,1415927. Použil k tomu 12288úhelník. Tato hodnota zůstala nejpřesnější dlouhých 900 let.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé tisíciletí.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Ruční výpočty.", "content": "Ve 12. století prohlásil Maimonides, že π je iracionální. To bylo dokázáno v roce 1761 Johannem Heinrichem Lambertem. Během 20. století byly nalezeny důkazy, které vyžadují pouze znalosti integrálu. Jeden z nich proslavil Ivan Niven. Podobný důkaz ukázala o něco dříve Mary Cartwright.  Do 2. tisíciletí bylo π spočítáno na méně než 10 desetinných míst. Další výrazný pokrok v odhadování jeho hodnoty přišel s vývojem nekonečných řad a diferenciálního a integrálního počtu. Od té doby bylo možné π spočítat s jakoukoli přesností pomocí řad. Okolo roku 1400 vymyslel Madhava ze Sangamagramy první nám známou takovou řadu:  Tato řada je známá jako Madhavova-Leibnizova řada nebo Gregoryho-Leibnizova řada, protože ji znovuobjevili James Gregory a Gottfried Leibniz v 17. století. Postup je ovšem tak pomalý, že je potřeba spočítat 4000 prvků, aby byl výsledek přesnější než ten Archimédův. Ale po úpravě řady na  byl Madhava schopen π odhadnout na 3,14159265359, což je správně na 11 desetinných míst. Tento rekord pokořil v roce 1424 perský matematik Al-Káší, který ho odhadl na 16 desetinných míst.  V Evropě po Archimédovi udělal další velký pokrok německý matematik Ludolph van Ceulen (1540–1610), který použil geometrickou metodu, díky které odhadl π správně na 35 desetinných míst. Na svůj výpočet byl tak hrdý, že si tuto hodnotu nechal vytesat na hrob. Pí se proto někdy nazývá Ludolfovým číslem.  Někdy v té době se v Evropě začala vyvíjet metoda nekonečných řad. První takové vyjádření nabízel nekonečný součin, který v roce 1593 vymyslel François Viète:  Dalším známým vyjádřením je Wallisův součin od Johna Wallise z roku 1655:  Isaac Newton v letech 1665–66 odvodil vzorec pomocí řady s arkem sinem a vypočítal π na 15 číslic:  Později ale prohlásil: „Stydím se říci, na kolik číslic jsem tyto výpočty prováděl, když jsem zrovna neměl co jiného na práci.“ Tento výpočet se k π přibližuje lineárně s rychlostí \"μ\", která je alespoň tři desetinná místa na každých pět prvků. Když se \"n\" blíží k nekonečnu, \"μ\" se blíží k 1/4 a 1/\"μ\" ke 4:  V roce 1706 se povedlo Johnu Machinovi jako prvnímu spočítat π na 100 desetinných míst. Použil k tomu řadu s arkem tangens  a vymyslel vzorec  Vzorce podobného typu se až do příchodu počítačů staly nejlepší možnou metodou výpočtu π. Johann Dase, jeden z takzvaných lidských kalkulátorů, v roce 1844 pomocí podobné rovnice v hlavě vypočítal 200 desetinných míst π. Na konci 19. století držel rekord William Shanks, který za 15 let vypočítal 707 číslic π, i když kvůli chybě bylo jen 527 z nich správně. (Novější rekordy jsou často počítány dvakrát dvěma různými rovnicemi, aby se zabránilo takovýmto chybám. Když se výsledky shodují, jsou nejspíše správné.)  Teoretický pokrok 18. století vedl k několika objevům o povaze π, které jsou neproveditelné pouze pomocí číselných výpočtů. V roce 1761 dokázal Johann Heinrich Lambert iracionalitu π a v roce 1794 dokázal Adrien-Marie Legendre, že i π2 je iracionální. Když Leonhard Euler v roce 1735 vyřešil známý Basilejský problém a zjistil, že hodnota Riemannovy funkce zeta pro 2 je  neboli π/6, prokázal, že π má spojitost s prvočísly. Legendre i Euler navrhli, že π by mohlo být transcendentní číslo, což v roce 1882 dokázal Ferdinand von Lindemann.", "section_level": 3}, {"title": "Výpočet v počítačové éře.", "content": "Příchod počítačů ve 20. století vedl k novým a novým rekordům ve výpočtu π. John von Neumann se svým týmem v roce 1949 použil ENIAC k výpočtu prvních 2037 číslic π, což počítači zabralo 70 hodin. V příštích desetiletích byly přidány tisíce desetinných míst a hranice milionu číslic byla překonána v roce 1973. Pokrok nebyl rychlejší než předtím jen kvůli rychlejšímu hardware, ale i díky novým algoritmům. Jedním z největších pokroků byl objev rychlé Fourierovy transformace (FFT) v šedesátých letech, který umožňuje počítačům velmi rychle provádět výpočty s velkými čísly.  Na začátku 20. století vymyslel indický matematik Šrínivása Rámanudžan několik nových vzorců pro π, z nichž některé jsou pozoruhodné svou elegancí, hloubkou a rychlostí konvergence. Jeden z jeho vzorců je řada  kde \"k\"! je faktoriál \"k\".  Několik dalších je ukázáno v následující tabulce:  Z podobného vzorce, který v roce 1987 vymysleli bratři Čudnovští,  formula_16  lze získat 14 číslic na jeden prvek. Pomocí něho bratři ke konci osmdesátých let vytvořili několik rekordů ve výpočtu π včetně pokoření hranice jedné miliardy číslic (konkrétně 1 011 196 691) v roce 1989. Tato metoda se používá na výpočet π v programech na dnešních osobních počítačích. 5. října 2010 oznámil PhysOrg.com, že počítačoví experti Shigeru Kondo a Alexander Yee vypočítali π na pět bilionů desetinných míst, čímž dvojnásobně překonali předchozí rekord. Později rekord navýšili na deset a dvanáct bilionů.  Většina řad zvyšuje přesnost výpočtu s pevně danou rychlostí, ale existují algoritmy, které \"násobí\" počet správných číslic s každým krokem. V roce 1975 matematici Richard Brent a Eugene Salamin objevili Brentův-Salaminův algoritmus, který s každým dalším krokem počet správných číslic zdvojnásobí. Nejdříve se definují proměnné  a poté se opakuje  dokud \"a\" a \"b\" nemají podobnou hodnotu. Potom lze π odhadnout následovně:  25 opakování tohoto algoritmu vede ke 45 milionům správných desetinných míst. Podobný algoritmus, který každým krokem zečtyřnásobuje přesnost, objevili Jonathan a Peter Borweinovi. Tyto metody použil Jasumasa Kanada se svým týmem k dosažení většiny rekordů v odhadu π od roku 1980. Nejpřesnějšího výsledku do konce 2. tisíciletí dosáhl roku 1999, kdy π vypočítal na 206 158 430 000 desetinných míst.  V roce 1995 Simon Plouffe vyvinul Baileyho-Borweinův-Plouffeův vzorec (BBP vzorec):  Tento vzorec je zajímavý tím, že dokáže určit \"n\"-tou binární hodnotu π bez počítání těch předchozích. V roce 2000 se zjistilo, že biliardtý bit π má hodnotu 0.", "section_level": 3}, {"title": "Pí a řetězový zlomek.", "content": "Čísla v tomto vyjádření π v nekonečném řetězovém zlomku nevykazují žádnou pravidelnost:  neboli  Existují ale zobecněné řetězové zlomky pro výpočet π, které mají pravidelnou strukturu, například tento:", "section_level": 2}, {"title": "Otevřené otázky.", "content": "Jedna otevřená otázka o π je ta, jestli je to normální číslo – jestli se jakákoli řada čísel v jeho rozvoji objevuje tak často, jak se statisticky předpokládá u „náhodné“ řady čísel.  Další otázkou je, jestli je množina {π, \"e\"} algebraicky nezávislá, i když Jurij Nesterenko v roce 1996 dokázal, že množina {π, \"e\", Γ(1/4)} algebraicky nezávislá je.", "section_level": 1}, {"title": "Použití v matematice a ve vědě.", "content": "π se hojně objevuje v rovnicích v matematice, vědě a inženýrství. Objevuje se i tam, kde se nevyskytuje žádná zřetelná spojitost s kruhy eukleidovské geometrie.", "section_level": 1}, {"title": "Geometrie a goniometrie.", "content": "Pro každý kruh s poloměrem \"r\" a průměrem \"d\" = 2\"r\" platí, že jeho obvod je π\"d\" a obsah π\"r\"2. Dále se π objevuje v rovnicích pro výpočet obsahů a objemů pro mnoho geometrických útvarů, jejichž tvary jsou založené na kružnicích, například elipsy, koule, kužely a tory. Proto se vyskytuje i v určitých integrálech, které popisují obvod, obsah nebo objem útvarů vytvářených kruhy. Například polovina plochy jednotkového kruhu je vyjádřena integrálem: formula_22 a vyjadřuje polovinu délky jednotkové kružnice. Lze integrovat i složitější tělesa, např. rotační tělesa.  Z definice goniometrických funkcí pomocí jednotkové kružnice vyplývá, že sinus a kosinus mají periodu 2π. To znamená, že pro každé \"x\" a celé číslo \"n\" platí sin(\"x\") = sin(\"x\" + 2π\"n\") a cos(\"x\") = cos(\"x\" + 2π\"n\"), protože sin(0) = 0, sin(2π\"n\") = 0 pro všechna celá čísla \"n\". Z definice také plyne, že 180° je rovno π radiánům, neboli 1° = (π/180) radiánů.  V moderní matematice je π často \"definováno\" pomocí goniometrických funkcí, například jako nejmenší kladné \"x\", pro které platí sin \"x\" = 0. Dělá se to kvůli odstranění závislosti na eukleidovské geometrii. π může být také definováno pomocí cyklometrických funkcí, např. π = 2 arccos(0) nebo π = 4 arctan(1). Rozšíření cyklometrických funkcí jako mocninných řad je nejjednodušší způsob, jak odvodit nekonečné řady pro π.", "section_level": 2}, {"title": "Komplexní čísla.", "content": "Komplexní číslo formula_24 lze vyjádřit v polární soustavě souřadnic následovně:  Častý výskyt π v komplexní analýze může mít spojitost s chováním exponenciální funkce komplexní proměnné popsané Eulerovým vzorcem  kde \"i\" je imaginární jednotka, pro kterou platí \"i\"2 = −1, a \"e\" ≈ 2,71828 je Eulerovo číslo. Tento vzorec naznačuje, že imaginární mocniny \"e\" popisují rotaci na jednotkové kružnici v komplexní rovině; tyto rotace mají periodu 360° = 2π. Když se úhel \"φ\" rovná π, vznikne Eulerova rovnost  Existuje \"n\" různých \"n\"-tých odmocnin jedničky", "section_level": 2}, {"title": "Pravděpodobnost a statistika.", "content": "V pravděpodobnosti a statistice se vyskytuje několik vzorců, které obsahují π.  Se znalostí faktu, že pro libovolnou hustotu pravděpodobnosti platí, že formula_32, lze z předchozích vzorců odvodit další vzorce pro výpočet čísla π.  Buffonova jehla je úloha, díky které je možné empiricky odhadnout hodnotu π. Představme si, že máme jehlu o délce \"L\" jednotek, kterou opakovaně házíme na povrch, jež je rozdělen rovnoběžnými linkami od sebe vzdálenými \"S\" jednotek (s tím, že \"S\" > \"L\"). Pokud je jehla hozena \"n\"–krát a \"x\"–krát z toho překříží linku (\"x\" > 0), potom lze π přibližně odhadnout pomocí metody Monte Carlo:  I když je tato metoda matematicky dokonalá, nelze s ní určit hodnotu π pomocí experimentu na více než pár číslic. Správné určení pouze tří prvních číslic (3,14) vyžaduje miliony hodů a počet hodů roste exponenciálně s počtem požadovaných číslic.  Důsledkem toho je, že gama funkce poloviny celého čísla je racionálním násobkem √π, např.:", "section_level": 2}, {"title": "Fyzika.", "content": "I když π není fyzikální konstanta, objevují se ve fyzikálních vztazích koeficienty obsahující formula_38, které vyjadřují jistou geometrickou symetrii (2formula_38 pro kruhovou či válcovou symetrii – plný rovinný úhel v obloukové míře, 4formula_38 pro kulovou symetrii – plný prostorový úhel). Volbou jednotek koeficient sice může zmizet u jednoho vztahu, ale objeví se u jiného, takže plně se ho zbavit nelze. Některé soustavy jednotek (například soustava SI pro elektromagnetické jednotky) proto respektují tzv. racionalizaci, tzn. že koeficienty obsahující formula_38 se vyskytují pouze v těch vztazích, kde jsou geometricky a fyzikálně oprávněné. Níže uvedený vzorec pro Coulombovu sílu (všesměrové působení do plného prostorového úhlu) proto koeficient 4formula_38 obsahuje „oprávněně“, jeho eliminace (např. v Gaussově soustavě jednotek CGS) pak vede k „podivným“ koeficientům 4formula_38 ve vztazích pro elektrickou indukci a v Maxwellových rovnicích. Ze stejného důvodu se objevuje faktor 2·4formula_38 v níže uvedené Einsteinově rovnici, neboť vztah pro Newtonův gravitační zákon je tradičně neracionalizovaný.  Koeficienty 2formula_38 se vyskytují i u některých rovnic periodických dějů. Je to proto, že fáze jedné periody se tradičně pokládá rovna 2formula_38, tedy plnému úhlu, aby byla zajištěna korespondence průmětu rovnoměrného pohybu po kružnici do jedné osy souřadné s harmonickým kmitavým pohybem. (Zde je i původ 2formula_38 v níže uvedené relaci neurčitosti, použije-li se namísto „přirozené“ modifikované Planckovy konstanty konstanta nemodifikovaná.)  Hodnotu lze získat i z různých experimentů a pozorování.  Příklady:", "section_level": 2}, {"title": "Memorování číslic.", "content": "Nynější světový rekord v Guinnessově knize rekordů drží Rajveer Meena z Indie se 70 000 zapamatovanými číslicemi. Trvalo mu to 9 hodin 27 minut, dne 21. března 2015. Nahradil tak Číňana Lu Chao, který měl 67 890 zapamatovaných číslic. Recitování mu v roce 2005 trvalo 24 hodin a 4 minuty. Rekord japonského inženýra Akira Haragučiho 100 000 číslic nebyl zatím Guinnessovou knihou uznán.  Existuje několik způsobů zapamatování si co nejvíce číslic desetinného rozvoje π, například tzv. \"piemy\", což jsou básně, kde délka každého slova reprezentuje číslici. Báseň \"Cadaeic Cadenza\" takto vyjadřuje prvních 383 číslic. Existují i různé mnemotechnické pomůcky, díky kterým si lze několik číslic π zapamatovat:", "section_level": 1}], "src_summary": "Ludolfovo číslo, značené π (čteme \"pí\") je matematická konstanta, která udává poměr obvodu jakéhokoli kruhu v eukleidovské rovině k jeho průměru; také je to hodnota poměru obsahu kruhu ke čtverci jeho poloměru. Její hodnota v desítkové soustavě je přibližně 3,14159265359. Mnoho matematických, vědeckých a inženýrských rovnic obsahuje pí, což z něj dělá jednu z nejdůležitějších matematických konstant.", "tgt_summary": "圆周率是一个数学常数,为一个圆的周长和其直径的比率,近似值约等于3.14159,常用符号formula_1来表示。", "id": 1444384}
{"src_title": "Samopal vzor 23", "tgt_title": "CZ 25冲锋枪", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Po skončení 2. světové války bylo potřeba vybavit československou armádu moderním samopalem. Vojenská správa proto vydala „Směrnice pro vývoj samopalu“ – požadovala se ráže 9 mm Parabellum nebo 7,62 × 25 mm Tokarev. V letech 1946–1948 pak probíhala soutěž, které se zúčastnily Zbrojovka Brno a Zbrojovka Strakonice. V průběhu konstrukčních prací navrhl Jaroslav Holeček „závěr kolem hlavně“ (závěr byl z větší části navlečen kolem hlavně a nikoliv umístěn za hlavní jak je obvyklé, takže se zkrátila délka zbraně). Závěr byl použit na samopalu ČZ 47/p (jeden ze soutěžních prototypů). Toto řešení získalo velkou oblibu a bylo požadováno pro všechny dále testované prototypy (ČZ 47/p Zbrojovky Strakonice a ZK 476 Zbrojovky Brno). Vítězem se stal samopal Zbrojovky Strakonice a byl zaveden do výzbroje jako 9 mm samopal vz. 48a (s pevnou pažbou) a vz. 48b (se sklopnou ramenní opěrkou). V roce 1950 byly oba modely přejmenovány na Sa 23 (vz. 48a) a Sa 25 (vz. 48b). V roce 1951 byly na základě unifikace se SSSR samopaly překonstruovány na náboj 7,62 × 25 mm Tokarev a označeny 7,62 mm samopal 24 (s pevnou pažbou) a 26 (se sklopnou ramenní opěrkou).", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce a princip.", "content": "Zbraň střílí z nataženého závěru (před výstřelem je závěr v zadní poloze a náboj je v zásobníku). Závěr je dynamický, ovládaný impulsem prachových plynů. Je opatřen podélným otvorem, který vede od předu závěru až k lůžku pro dno nábojnice. Na hlavni je navlečen tak, že je lůžko opřeno o dno nábojnice a zbytek závěru je převlečen přes hlaveň. Okénko pro vyhazování prázdných nábojnic je umístěno tak, že je v přední a zadní poloze překrývá pouzdro zbraně. Pouze v určitém bodě své dráhy se okénka závěru a pouzdra zbraně překrývají. Tím je zamezeno vnikání nečistot do zbraně. Zadní konec těla zbraně je zakončen odnímatelným víčkem, do nějž je zevnitř zasunuta vodící tyčka předsuvné pružiny závěru, která je druhým koncem uložena ve žlábkovitém vybrání závěru. Síla předsuvné pružiny závěru drží víčko na místě. To lze zatlačením proti síle pružiny a následným pootočením vyndat. S víčkem je také spojen vyhazovač, který prochází závěrem k lůžku nábojnice. Vyhazovací okénka jsou umístěna vpravo nahoře. Vlevo nahoře je napínací páka závěru. Za spouští je umístěna příčně posuvná pojistka, která brání pohybu spouště. Spoušťový mechanizmus může střílet jednotlivými ranami nebo dávkou. Při lehkém stisku spouště zbraň střílí jednotlivými ranami, při plném stisku dávkou. Hlaveň je držena pomocí matice umístěné v přední části pouzdra, která ji s pouzdrem spojuje. Matice je zajištěna pružnou podložkou. Muška i hledí jsou umístěny na horní straně pouzdra zbraně. Na pravé straně pouzdra je plnička, která umožňuje plnění zásobníku náboji uloženými v páscích. Zásobník je uložen zespodu v pažbičce zbraně.  Samopaly 7,62 mm Sa 24 a Sa 26 se od modelů 9 mm Sa 23 a Sa 25 liší jen použitím jiného náboje a z toho vyplývající změny vývrtu hlavně a úpravou nábojové komory. Protože má náboj 7,62 × 25 mm Tokarev lahvičkovou nábojnici namísto jednoduchého válce jako 9 mm Parabellum, mají samopaly Sa 24 a Sa 26, kvůli správnému podávání náboje pažbu vykloněnou koncem mírně dopředu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Samopal 23 a 25 (původně vz. 48a/b) a dále Sa 24 a Sa 26 (lidově také nazýván pumpička) byly v letech 1948 až 1958 hlavními pěchotními zbraněmi československé armády. Používají náboj 9 mm Luger (Sa 23 a Sa 25) a 7,62 × 25 mm Tokarev (Sa 24 a Sa 26) a jsou vybaveny neuzamčeným dynamickým závěrem. Mohou střílet jednotlivými ranami nebo dávkou.", "tgt_summary": "CZ 25(正确读法是Sa.25、Sa-48b或samopal vz.48b)是一系列由捷克斯洛伐克所设计、在1948年推出的著名冲锋枪。这款冲锋枪系列通常有四种外型上非常相似的型号,分别是:Sa.23、Sa.24、Sa.25和Sa.26。这个冲锋枪系列的主要设计师是CZ特拉科尼采武器工厂的总工程师瓦茨拉夫·霍莱克。", "id": 1984609}
{"src_title": "Základní poledník", "tgt_title": "格林尼治子午線", "src_document": [{"title": "Historie základního poledníku.", "content": "Od počátků astronomie bylo její důležitou aplikací měření času a využití nebeských těles pro navigaci. Pravý sluneční čas je v každém místě svázán s místním poledníkem. Zavedení jednotného času na větším území proto nutně souvisí se stanovením významného poledníku. Historicky vzniklo mnoho úředních časů a mnoho s nimi svázaných významných poledníků, a pro účely navigace si alespoň každá koloniální mocnost zvolila svůj systém souřadnic se svým základním poledníkem. Vývoj techniky a dopravy si koncem 19. století vynutil přijetí jednotného systému měření času a zeměpisné délky.  Poledník, který je základní v dnešním systému používán, byl určen na zvláštní konferenci (\"International Meridian Conference\") pořádané v říjnu 1884 ve Washingtonu, na které se sešlo 41 delegátů z 25 zemí.  Na konferenci byly přijaty tyto základní principy:  Rezoluce č. 2, zavádějící základní poledník v Greenwichi, prošla hlasováním v poměru 22:1. San Domingo (nyní Haiti) hlasovalo proti, Francie a Brazílie se zdržely. Francie nepřijala tento systém až do roku 1911.  Na protější straně Země oproti nultému poledníku se nachází mezinárodní datová hranice.  Dříve se jako základní poledník používal zejména ostrov El Hierro (součást Kanárských ostrovů), v české literatuře označovaný jako ferrský poledník, který byl definován jako bod 20° na západ od Paříže (ve skutečnosti 20°23'9\"; tj. 18°08'51\" západně od Greenwiche). Další užívané základní poledníky byly v Kodani, Paříži (2°20'14\" východně od Greenwiche), Petrohradě (poledník procházející hvězdárnou Pulkovo, 30°19'42,09\" východně od Greenwiche), Římě (12°27'08,04\" východně od Greenwiche), Jeruzalémě, Pise či Philadelphii.  Při popisu jiných nebeských těles se používají obdobně libovolně definované základní poledníky. Např. základní poledník Měsíce leží přesně uprostřed jeho přivrácené strany. Nultý poledník na Marsu prochází kráterem Airy-0.  Vzhledem k jemným pohybům zemské kůry by definování souřadného systému polohou pasážníku bylo dlouhodobě problematické. V současnosti se proto k zafixování zeměpisných souřadnic používá jiné metody. Základní souřadnicí, která v definic vystupuje, je čas UTC (Universal Time Coordinate), který je s korekcí na nerovnoměrnost zemské rotace vztažen k času TAI. Čas TAI udržuje soubor atomových hodin. Prostorové souřadnice pak vzhledem k času určuje standard \"International Terrestrial Reference System\". Tak se získá vztažná soustava která je v SI jednotkách a se středem v těžišti Země. Praktickou realizací standardu je \"International Terrestrial Reference Frame\", což je soustava bodů s co nejpřesněji určenými souřadnicemi vzhledem k ITRS. K měření se používají dráhy družic a systém nebeských souřadnic, navázaný ke vzdáleným kvasarům. Význačný poledník tohoto systému, International Reference Meridian, je od Airyho poledníku posunutý o 102,5 metru (V Greenwichi. Rozdíl se s časem mění). Vztah IRM a Greenwichského základního poledníku co se „definičnosti“ týče je dosti komplikovaný. Nesporné naopak je, že základní poledník má výrazně větší historický význam, ale pro praktické účely je dnes důležitější IRM.", "section_level": 1}], "src_summary": "Základní poledník nebo též nultý poledník je poledník, od kterého se počítá zeměpisná délka. Prochází Královskou observatoří v Greenwichi v Anglii (dnes jižní předměstí Londýna), podle toho se nazývá též \"Greenwichský poledník\". K jeho definici byl použit Airyho pasážník Greenwichské hvězdárny.", "tgt_summary": "格林尼治子午线是以在伦敦格林尼治皇家天文台为基地,由乔治·比德尔·艾里爵士在1851年设置的子午线。自1884年,所有船舶超过三分之二的吨位都使用它作为他们的海图和地图子午线的基准。同年(1884年)10月,在美国总统贾斯特·亚瑟的指令下,25个国家的41位代表在美国华盛顿特区召开国际子午线会议。这次会议选定穿过格林尼治天文台的子午线是官方认定的本初子午线。然而,法国投弃权票,并且法国地图继续使用巴黎子午线数十年。在18世纪,伦敦的字典编纂者,Malachy Postlethwayt发行的非洲地图显示的伦敦子午线与赤道交会在后来的加纳的阿克拉子午线西边好几度。", "id": 334470}
{"src_title": "Potkan", "tgt_title": "褐鼠", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Potkan je větší myšovitý hlodavec. Délka těla bývá v rozmezí 160–270 mm, ocas je kratší než tělo a měří 130–200 mm. Velikost zadních tlapek činí 30–45 mm, uši mají 18–22 mm. Dosahuje hmotnosti 140–500 g, v zajetí až do 900 g. Samci jsou robustnější, samice bývají až o 1/3 menší. Roku 2014 byl zaznamenán výskyt abnormálně velkého potkana (přes 39 cm) ve Švédsku.", "section_level": 1}, {"title": "Odlišení od krysy.", "content": "Potkan je obvykle mohutnější než krysa. Jeho zbarvení bývá obvykle světlejší, i když se vyskytují i krysy stejně zbarvené jako potkani. Pro odlišení obou druhů lze použít následující konkrétní znaky:  Rozdíl je také v chování obou druhů: potkan vyhledává spíše vlhčí polohy, včetně kanálů a stok, zatímco krysa preferuje sušší prostory, třeba půdy, chlévy a stáje. Potkan lépe plave a potápí se, lehčí a mrštnější krysa naopak lépe šplhá a skáče.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Potkan je kosmopolitní a synantropní druh. Rozšířil se s rozvojem námořní dopravy z bažinatých oblastí východní Asie do mnoha končin světa, zejména do Evropy a Severní Ameriky. Přestože se začal rozšiřovat později než krysa obecná, větší přizpůsobivostí a schopností žít ve vlhkém prostředí ji na mnoha místech nahradil (zejména ve vnitrozemí). Ve střední Evropě se jeho hojnější výskyt datuje asi od 18. století.  V Česku se vyskytuje prakticky na celém území ve všech nadmořských výškách: v Krkonoších byl nalezen i v horských chatách na hřebenech ve výšce 1400 m.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Potkani jsou čilí hlavně v noci, nejvíce po setmění a před rozedněním. Dobře plavou a šplhají, na rozdíl od krysy však obvykle neběhají po trámech v podkroví a po střechách. Jsou velmi ostražití a v nebezpečí dokážou být agresivní. Doupě si budují většinou na zemi nebo nad ní, často si však pod podlahou vyhrabávají nory.  Potkani v přírodě žijí v koloniích v počtu kolem několika desítek jedinců s hierarchickým uspořádáním. Alfa zvířata – zpravidla zakladatelé skupiny – ovlivňují celou kolonii. Naproti tomu jsou ve skupině i zvířata velmi podřízená – mohou to být potomci jiného páru skupiny či staří potkani, kteří jsou permanentně terorizováni zbytkem kolonie (potkan podobně jako člověk silně podléhá stresu a toto je způsob „odreagování se“). Těmto jedincům je také upírána potrava, mají funkci „ochutnavače“. Při objevu neznámé potravy jsou to často oni, kdo ji okusí jako první. Pokud tento „test“ přežijí, zdroj pak ochutná i zbytek skupiny. Právě to je jeden z aspektů, proč potkan často odolává jedům a dalším návnadám „na krysy“. Život této kolonie se trvale odehrává v jedné oblasti o rozloze cca 6 km2, na které členové kolonie získávají potravu a brání svoje území.  Potkan patří mezi jedny z nejinteligentnějších hlodavců v přírodě. Díky přizpůsobivosti svého organizmu a hierarchii potkaních kolonií je schopen přežít i působení důmyslných hubících prostředků. Proto se stal součástí všech velkých měst a větších lidských obydlí, kde mnohem snadněji najde potravu a vhodné podmínky pro přežití.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Samice mívá pářicí období několikrát do měsíce. Březost trvá 21 až 24 dní, v jednom vrhu mívá obvykle 4 až 7 mláďat, (jiné údaje udávají 6–10 mláďat), ale není výjimkou vrh o počtu 20 mláďat. Mláďata se rodí holá a slepá, plně osrstěná bývají do 14 dnů, oči otevírají během 14.–16. dne. Do 3 týdnů jsou kojena. Plně samostatná jsou přibližně po měsíci. Pohlavní dospělost udávají zdroje různě od 1,5 do 4 měsíců. Především u samců je pohlavní dospívání rychlejší.  Samice odchovává 3 vrhy do roka, ve výborných podmínkách může mít 5 a více vrhů. Zabřeznout může – podobně jako většina dalších myšovitých – už 24 hodin po porodu.  Samice potkanů mají schopnost v rané fázi březosti ukončit tuto březost během nevhodných podmínek nebo zejména z důvodu, že se setká s vhodnějším samcem s lepším genetickým potenciálem.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Potkan je všežravec, většina jídelníčku se skládá cca z 60–80 % z různých semen trav a obilovin či zeleniny, zbytek tvoří bílkoviny z ptačích vajec (konzumuje vejce domácích i vodních ptáků) nebo masa. Podle jiných údajů však u něj převažuje živočišná potrava. Při nedostatku jiné potravy je schopen napadnout větší zvířata až do velikosti králíka. Denně zkonzumuje potravu v množství asi desetiny své tělesné hmotnosti.  Potkan jako jakýkoli jiný hlodavec potřebuje obrušovat své hlodavé zuby, které obrušuje nejčastěji na tvrdším druhu potravy (chleba, větve), ale je schopen se podobně jako myš prokousat skrz beton nebo slabší druhy pletiva a kabelů (slitiny mědi a hliníku a podobně měkké kovy).", "section_level": 2}, {"title": "Nepřátelé.", "content": "Přirozenými nepřáteli potkanů jsou lasicovité šelmy (tchoř a hranostaj) a výr velký. Mláďata potkanů jsou také potravou menších sov – sovy pálené a kalouse ušatého.", "section_level": 2}, {"title": "Laboratorní potkan.", "content": "Potkan se začal v 50. letech 20. století používat pro laboratorní účely díky vhodným rozměrům, snadnému odchovu a své inteligenci. Pro laboratorní účely se používá domestikovaná varieta \"Rattus norvergicus\" var. \"alba\", která má sníženou schopnost přenášení chorob. V 80.–90. letech 20. století se potkan rozšířil do domácností. Postupem času vznikaly křížením odlišné barevné variety a potkan si získal na popularitě. Na rozdíl od myši je potkan odolnější proti infekci.  Nejvíce rozšířený poddruh ve volné přírodě a ve světě.  Pravděpodobně poddruh rozšířený v Asii a Rusku (nejsou bližší informace).  Šlechtěná bílá varieta potkana, určená původně k pokusným účelům. Tato varieta na rozdíl od potkana obecného nemá schopnost hostit různé nebezpečné nemoci a je možné ji ochočit.", "section_level": 1}, {"title": "Variety.", "content": "Tato varianta je rozšířena v domácnostech jako ochočené domácí zvíře. Podle názvu za slovem „var.“ je označení barevné variety nebo variety s jinou stavbou těla nebo druhem srsti:", "section_level": 1}, {"title": "Variety potkana laboratorního dle barvy srsti.", "content": "Existují čtyři hlavní barevné linie:  Při křížení potkanů s barvami z dvou různých linií se barvy potomků ředí či jinak znehodnocují; pak je velmi obtížné jejich barvu pojmenovat.  Tyto linie se dále dělí na jednotlivé barvy, z nichž častější jsou:", "section_level": 2}], "src_summary": "Potkan nebo potkan obecný (\"Rattus norvegicus\") je velký myšovitý hlodavec rodu Rattus často zaměňovaný s krysou obecnou (\"Rattus rattus\"). Jako synantropní druh žije převážně v blízkosti lidských sídel, kde často škodí požíráním potravin, napadáním domácích zvířat i přenášením chorob a parazitů. Potkani v různých barevných mutacích, někdy i bezsrstí, se změněnou strukturou srsti nebo se zakrněným ocasem, se chovají jako domácí mazlíčci a slouží i k laboratorním účelům. Potkan se v přírodě dožívá 2, v zajetí až 3–4 roky. Slovo potkan se do češtiny dostalo až v 19. století. Bylo přejato z maďarského \"patkány\", což je asi zkomolenina latinského slova \"ponticana\" „pontská“ (myš). V Česku se potkanovi dříve říkalo \"německá myš\".", "tgt_summary": "褐家鼠(学名:),又名褐鼠、大鼠、挪威鼠、大家鼠、白尾吊、耗子、粪鼠、沟鼠,为鼠科家鼠属的动物,是有名及常见的老鼠之一,也是之中最大的物种,一般生活于田野、家舍广泛栖息。该物种的模式产地在英国。", "id": 1516209}
{"src_title": "PCI-Express", "tgt_title": "PCI Express", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní návrh PCIe přinesla skupina AWG (Arapaho Work Group), zpočátku složená pouze ze zaměstnanců firmy Intel, ovšem konečný standard (verze 1.0 z roku 2004) byl výsledkem spolupráce již několika hardwarových korporací, včetně firem Dell, IBM a Hewlett-Packard. V říjnu 2004 se PCI-Express stala novým standardem pro osobní počítače. High-end grafické karty obou hlavních výrobců (ATI Technologies a nVidia) začaly přecházet z AGP na PCI-Express.  V lednu 2007 se prodávala většina grafických karet pro PCI-E, a to ve variantě pro PCI-E 16×. PCI-E 1× a 4× se zatím používají pouze pro zvukové karty, řadiče pevných disků a další zařízení, která nepotřebují přenášet tak vysoký objem dat, jako grafické karty. PCI-Express je technologie v neustálém vývoji a zlepšování, poslední verze je 4.0.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled verzí.", "content": "Od vzniku PCIe prošel standard několika revizemi, které zlepšují výkon a další funkce. Novější PCIe sloty na základních deskách jsou obecně zpětně kompatibilní s kartami založených na starších revizích. Novější karty PCIe jsou také zpětně kompatibilní se staršími základními deskami, využívají dostupné šířky staršího pásma programu.", "section_level": 1}, {"title": "PCI-Express 1.0a.", "content": "V roce 2003 byla představena PCIe 1.0a s rychlostí 250 MB/s na jedné lince a přenosovou rychlostí 2.5 GT/s (gigatransfer za sekundu = 10/s). PCIe 1.x používá 8b/10b kódování, které ale vyžaduje 20 % režii při přenosu dat ((10-8)/10).  Přenosová rychlost je uvedena v gigatransferech, protože takové číslo zahrnuje i režijní bity.  Propustnost PCI-Express 1.x:", "section_level": 2}, {"title": "PCI-Express 1.1.", "content": "O dva roky později, v roce 2005, byla představena aktualizace na 1.1. Ten se týkal pouze několika málo úprav při zachování stejné rychlosti a plné zpětné kompatibility. Ani PCI-Express 1.1 není tak dost rychlá na to, aby byla použita jako paměťová sběrnice.", "section_level": 2}, {"title": "PCI-Express 2.0.", "content": "PCI-Express 2.0 byl představen roku 2007, zvyšoval přenosovou rychlost jedné linky z 250 MB/s na 500 MB/s. To znamená, že například u slotu s šestnácti linkami (PCIe 16×) vzrostla rychlost ze 4 GB/s na 8 GB/s. Tato verze je zpětně i dopředně kompatibilní, lze tedy karty s podporou PCI-Express 2.0 zapojit do základní desky, která obsahuje pouze podporu verze 1.1 a naopak. Díky tomu například nejsou grafické karty v zapojení SLI a CF limitované propustností slotu při režimu 8x.  Propustnost PCI-Express 2.0:", "section_level": 2}, {"title": "PCI-Express 2.1.", "content": "PCI Express 2.1 podporuje velkou část systémů správy, podpory a řešení potíží, u kterých se s plnou podporou plánovalo až v následující verzi. Nekonalo se však žádné navýšení rychlosti, která tak zůstává stejná. Navýšilo se ale napájení slotu, což znamenalo přerušení zpětné kompatibility mezi verzemi 2.1 a 1.0a. Pro většinu základních desek s PCIe 1.1 ale existují aktualizace systémů BIOS od jejich výrobců, díky kterým je zpětná kompatibilita zajištěna.", "section_level": 2}, {"title": "PCI-Express 3.0.", "content": "Specifikace verze 3.0 byly zveřejněny v listopadu 2010. Již předtím však bylo známo, že bit rate oproti verzi 2.0 vzroste na 8 GT/s (gigatransferů za sekundu) a že bude zpětně kompatibilní s předešlou verzí. Taktéž bylo oznámeno, že podrobnější detaily budou zveřejněny až v roce 2011. Nové změny se pak týkaly několika optimalizací signálové a datové integrity, zahrnující vyladění přijímače i vysílače, vylepšení PLL, obnovu hodinového signálu a vylepšení podpory stávajících topologií.  Analýza PCI-SIG (PCI Special Interest Group) ukázala, že další zvýšení rychlosti bude možné se stávající technologií za použití dostupných nízko nákladových materiálů a infrastruktury při zachování plné kompatibility s PCIe protokolem.  PCIe 3.0 oproti předešlé verzi odstraňuje 8b/10b kódování a namísto toho používá techniku nazývanou \"scrambling\" (změna posloupnosti bitů), která aplikuje známý binární polynom do datového toku v topologii zpětné vazby. V důsledku toho mohou být data obnovena za použití obráceného, inverzního polynomu. Namísto odstraněného 8b/10b je zde použito 128b/130b kódovací schéma čímž režie při přenosu dat klesla z původních 20 % u PCIe 2.0 přibližně na 1,5 % ((130-128)/130). Rychlost 8 GT/s také zajišťuje až dvojnásobnou datovou propustnost na rozdíl od 2.0.  18. listopadu 2010 byli členové PCI-SIG oficiálně obeznámeni s finálními parametry PCIe 3.0, aby mohli začít s výrobou zařízení pro novou verzi.  První grafickou kartou s přímou podporou PCIe 3.0 byla vlajková loď společnosti AMD, Radeon 7970. Následné recenze se však domnívají, že samotný grafický výkon prakticky nevzrostl oproti starší PCIe 2.0. Nicméně se ukázalo, že je nová verze výhodná pro technologie jako OpenCL, CUDA a C++ AMP.  Specifikace PCI-Express 3.0:", "section_level": 2}, {"title": "PCI-Express 4.0.", "content": "V červnu roku 2011 byl oznámen začátek prací na PCI Express 4.0 s cílem dosáhnout rychlosti 32 GB/s (dvojnásobek 3.0), stále se starou technologií. Mimo jiné se také chystá optimalizace napájení jak v aktivním módu, tak v nečinném. Zveřejnění finálních informací se očekávalo předběžně v roce 2014/2015. Poté bylo odloženo na rok 2017.  Až v roce 2017 konsorcium PCI-SIG prohlásilo specifikaci PCI-Express 4.0 konečně za finální. Už nemá dojít ke změnám, takže je možné připravovat produkty, pokud tak firmy nezačaly činit již během vývoje technologie. Při vývoji už byly s řadou výrobců testovány a ověřovány přímo fyzické implementace, takže řada výrobců novou technologii mohla uvést na trh velice brzy po datu oficiálního dokončení.  Přínos sběrnice PCI Express 4.0 oproti verzi 3.0 je jednoduchý. Zdvojnásobuje dostupnou propustnost při stejném počtu linek, takže z určitého typu slotu bude možno dostat dvakrát vyšší přenosovou rychlost. Rychlost jedné linky stoupla z 1 GB/s (8Gb/s) na 2 GB/s (16 Gb/s). To znamená, že slot PCI Express 4.0 ×16 pro grafickou kartu bude schopen dát teoretický „průtok“ 32 GB/s a třeba slot M.2 s konektivitou ×4 pro SSD rychlost 8 GB/s. V praxi výsledky budou vždy nižší kvůli režii, což ale platí i dnes. Sběrnice je nadále duplexní, takže plná kapacita je současně dostupná v obou směrech komunikace. Pokud by se počítaly oba směry dohromady, dala by se tedy kapacita PCI Express 4.0 ×16 označit jako 64 GB/s.  Krom rychlosti byly vylepšeny i další aspekty, například virtualizace, funkce pro odolnost vůči chybám a zvýšení spolehlivosti, nebo pružnější škálování na různé počty linek. Co je také důležité je skutečnost zachování plně zpětné kompatibility, a to jak na úrovni protokolu, tak elektrická i mechanická. Starší karty tak ve slotech PCI Express 4.0 pracují svou plnou rychlostí, a karty PCI Express 4.0 zase jsou funkční ve slotech starších generací, běžící na jimi podporované rychlosti.  AMD v srpnu 2019 zrušilo podporu PCIe 4.0 na všech starších deskách. Problémem bylo, že některé základní desky Asus a Gigabyte mohly provozovat PCIe 4.0 jen přes slot M.2, některé také pro grafiku přes slot PCIe x16. Pro firmu AMD to byl velký problém, protože ta by sama o sobě nemohla zajistit širokou podporu.", "section_level": 2}, {"title": "PCI-Express 5.0.", "content": "Oproti 4.0, které mělo velké zpoždění při zavádění, by mělo být 5.0 zavedeno relativně rychle. Specifikace PCI Express 5.0 byly oznámeny v květnu 2019. Tato generace má opět přinést dvojnásobný výkon, respektive přenosovou rychlost. Jedna linka by tedy měla zrychlit už na 4 GB/s (což byla v době uvedení PCIe 1.0 propustnost celého slotu ×16). Slot PCI Express 5.0 ×16 pak bude nabízet 64 GB/s, přičemž uváděné rychlosti jsou jedním směrem.  Zatím nevíme, zda se počítá s nějakými velkými změnami, například zkrácením maximální fyzické délky spojení, nebo přechodem z měděných vodičů na optickou technologii. V takovém případě by ale asi byla zkomplikována cesta tohoto rozhraní do běžné spotřebitelské sféry, jelikož optické spoje a převodníky by nebyly nic levného. PCI Express 5.0 by se pak mohl uplatňovat spíše v serverech, výkonné síťové infrastruktuře a podobných oblastech, kde vyšší cena není na závadu. Jako jedno z použití je citována například implementace adaptérů pro 400 Gb/s Ethernet.  PCI-Express 5.0 bude zpětně kompatibilní se staršími revizemi. Mělo by být vydáno mezi lety 2020-2021.", "section_level": 2}], "src_summary": "PCI-Express (též PCIe, PCI-E nebo 3GIO = \"3rd Generation I/O\") je v informatice standard systémové sběrnice, který byl vytvořen jako náhrada za starší standardy PCI, PCI-X a AGP. Označení sběrnice není zcela správné, protože se jedná o dvoubodové spoje, na kterých jsou data přenášena bez potřeby adresy (adresace zařízení). Sběrnice PCI-Express používá sériový přenos dat (na rozdíl od svých předchůdců), protože to přináší proti paralelnímu přenosu některé výhody, zejména možnost dále zvyšovat frekvenci, na které sběrnice pracuje (a tím i přenosovou rychlost), protože u paralelní komunikace začalo při vysokých frekvencích docházet k nežádoucímu vzájemnému ovlivňování vodičů a vyvstaly problémy se synchronizací ().", "tgt_summary": "PCI Express,简称PCI-E,官方简称PCIe,是计算机总线的一个重要分支,它沿用现有的PCI编程概念及信号标准,并且构建了更加高速的串行通信系统标准。目前这一标准由PCI-SIG组织制定和维护。PCIe仅应用于内部互连。由于PCIe是基于现有的PCI系统,所以只需修改物理层而无须修改软件就可将现有PCI系统转换为PCIe。", "id": 1540209}
{"src_title": "Město", "tgt_title": "城市", "src_document": [{"title": "Vznik středověkých měst – kontinuita antických měst.", "content": "Se zánikem západořímské říše došlo k náhlému civilizačnímu poklesu nejen ve Středomoří, ale společenské změny se dotkly všech oblastí, kam v Evropě zasahovala moc Římanů. S tímto trendem souvisel i částečný nebo úplný zánik antických měst na území římských provincií. Během doby stěhování národů došlo k opuštění velkého množství z nich, z mnohých se stala pouze nevelká sídliště osídlená nově příchozími barbary. Mezi historiky se uvažuje o určité kontinuitě antických měst hlavně v Porýní během raného středověku.  Je pravda, že část těchto kdysi měst zůstala osídlena, ale jednalo se spíše o utilistické užití antických monumentálních budov elitou, hlavně církví. Nejednalo se o pokračování města v jeho antické podobě a jeho centrálních funkcích. Je také pravdou, že se tato trvale osídlená místa (většinou s hiátem v 5. století) stala základem pro mnohá raně středověká centra, z kterých se během vrcholného středověku vyvinula města.  Příkladem takového sídla může být Trevír (Augusta Treverorum), který „přežil“ pád západořímské říše, byl osídlen Franky, kteří užívali některé antické budovy: z baziliky se stal královský palác, císařské lázně byly přeměněny na soudní dvůr. Celek ovšem fungoval jinak a neplnil již ony funkce, které zastával dříve Trevír i např. jako císařské sídlo a křesťanské centrum s populací 60 až 80 tisíc (nyní pokleslé na 2 až 4 tisíce). Dalšími pokračujícími antickými městy byly Kolín nad Rýnem (Colonia Claudia Ara Agrippinensis), Mohuč (Mogontiacum) nebo Štrasburk (Argentorate).", "section_level": 1}, {"title": "Vznik raně středověkých center.", "content": "Během raného středověku (konkrétní doba se lišila region od regionu) začala vznikat polyfunkční centrální místa, zpravidla hustěji osídlená obyvatelstvem, které se živilo jinak než zemědělskou výrobou. Jednalo se většinou o místa v blízkosti hradů, hradišť či šlechtických nebo biskupských sídel, kde se v řemeslnicko-trhových osadách kumulovali řemeslníci a obchodníci zásobující elitu, ale také vojáci nutní k politické kontrole oblasti. Typickým příkladem může být Praha nebo Litoměřice. Jako další přirozené centrum sloužila církevní sídla, hlavně kláštery, kde bylo nutné obhospodařovat jejich hospodářské zázemí. Takovým typickým klášterem s centrálními funkcemi se stal např. St. Gallen. Dále se takto osídlovaly i výhodné pozice při obchodních cestách a na křižovatkách cest, u brodů apod.  K poznání těchto některých sídlišť s centrální funkcí přispěly systematické archeologické výzkumy v Dublinu, Yorku, Dorestadu, Haithabu, Birce, Wolině, Kolobřehu, Trusu nebo Novgorodu.", "section_level": 1}, {"title": "Znaky vrcholně středověkého města.", "content": "Některá tato centra se mezi 11. a 13. stoletím přerodila ve vrcholně středověká města. Historikové dodnes vedou živou diskuzi, jaké přesně byly rozdíly mezi raně středověkými centry a vrcholně středověkými městy, tj. kdy lze o určité lokalitě říct, že to už je město. Někteří argumentují, že město vzniká až tehdy, když získá právní status města. Je nutné si ovšem i uvědomit, že dlouhou dobu existovala sídliště, plnící funkce města (netýká se jen hmotných a prostorových stránek, ale i institucí, ekonomie, sociální struktury, myšlení, způsobu života, hodnot a celé kultury), která status získala až mnohem později (např. Štětín, Gdaňsk, v českých zemích Lovosice), pokud vůbec. Zároveň je nutné vzít na vědomí, že existovala sídliště, která status města získala, ale vlivem jiných faktorů tuto funkci ve skutečnosti nikdy neplnila a časem zanikla nebo zůstala vesnicí. Seznam měst definovaných právně se tedy nekryje se seznamem měst fungujících společensko-ekonomicky. Proto se historikové snaží najít sadu typických znaků, podle kterých definovat středověké město:  Problémem zůstává, že i raně středověká centra mohla mít jeden nebo více z těchto rysů, dále že vlastně u žádného centra není znám přesně ten bod, kdy se mění ve vrcholně středověké město. Navíc se seznam základních rysů středověkého města mezi jednotlivými historiky liší.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik vrcholně středověkých měst.", "content": "Vznik vrcholně středověkých měst se váže k 11.–13. století a souvisel s příhodnými ekonomickými podmínkami. Zdokonalení technik obdělávání pole v 11. a 12. století vedlo ke zvýšení produkce a také zvýšené možnosti živit i osoby, které stály mimo bezprostřední zemědělskou produkci. Zároveň došlo ke stabilizaci státu, která souvisela s existencí plošné správní organizace (v Českých zemích se jednalo o hradskou organizaci) a ve svém důsledku vedla ke zvýšení hustoty obyvatelstva a opět i produktivity. Vlivem přebytků se rozvíjel obchod nejen se zemědělskými potravinami, ale s výrobky řemeslníků.  Pro vznik měst musely existovat i příhodné politické podmínky. Jejich existence souvisela s upevněním královské moci (ne náhodou nejvíc měst v Českých zemích vzniklo za vlády Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého). V Čechách a na Moravě měl jediné právo udělit městský status panovník (jednalo se o regál) a tedy i šlechta musela mít jeho souhlas při zakládání vlastních poddanských měst.", "section_level": 1}, {"title": "Německá kolonizace střední a východní Evropy.", "content": "Silným podnětem pro rozvoj východoevropských a středoevropských středověkých měst jak v právním slova smyslu, tak i na ekonomické rovině, se stala německá kolonizace střední a východní Evropy. Tento příliv kolonistů se zároveň postaral o nekončící kontroverze ohledně jejich podílu na vzniku vrcholně středověké společnosti (potažmo společnosti moderní), kteréžto s politickým podtextem dodnes ovlivňují asi nejvíce, ale nejen polskou historiografickou obec. Někteří historikové považují představu, že se ze západu na východ šířila města, za zastaralou.  Podle nich se nešířila města, ale městské zřízení s jeho svobodami. Ovšem toto převzetí práv urychlilo rozvoj měst na východě. Němečtí osadníci s sebou přivedli dva systémy městských práv, které se staly vzorem pro právní řády prakticky všech českých měst. Kolonisté proudící ze severu si s sebou přinášeli právo magdeburské neboli právo saské a jižní větev většinou právo švábské.", "section_level": 1}, {"title": "Akt založení města.", "content": "Založením města byla obvykle pověřena zvláštní osoba – lokátor. Ten měl za povinnost vyměřit panovníkem určené místo, najít a usídlit zde obyvatelstvo, zajistit právní i faktickou existenci sídliště. Samozřejmě, že město jako organismus nevzniklo během několika měsíců či dokonce let a to i přesto, že nová osada měla několikaleté úlevy na daních. Tato sídliště se po určitou dobu nacházela v provizorním stádiu, o jehož délce trvání nemáme jistoty. Archeologicky bylo na českém území prozkoumáno jedno takové provizorní sídliště Hradišťko u Davle, které zaniklo ještě než se mohlo vyvinout do vrcholně středověkého města a i v ostatních městech se nachází pozůstatky této přechodné etapy v podobě polozahloubených objektů o jejichž přesném účelu se vedou hojné diskuze.", "section_level": 1}, {"title": "Královská a věnná města.", "content": "Královská města spolu s královskými hrady byla nejprve důležitou součástí přímého královského majetku, brzy však začala být chápána jako majetek Koruny (státu). Tato královská doména proto měla být nezcizitelná a neměla být panovníkem zastavována, ale praxe řady králů na to nebrala ohled. Měst královských a věnných (z nich měla příjem královna) bylo v 16. století v českých zemích kolem 40. Privilegované postavení značně rozšiřovalo, jak práva města jako celku (královská města tvořila v pohusitském období třetí, městský stav), ale i osobní práva a postavení měšťanů.  Do přímého majetku krále (královské komory) patřila i města kamerální (též někdy komorní), která však neměla výsady a postavení královských měst. Tato města musela plnit poddanské povinnosti vůči královské komoře a král je mohl kdykoli prodat. V praxi se však rozdíl mezi královskými a kamerálními městy stíral.  Měšťanství bylo především sociálním statusem, jehož bylo nabýváno právním aktem přijetí. Jeho podmínkou bylo zakoupení domu, uplynutí příslušné doby, po kterou žadatel s městem „trpěl“, a v neposlední řadě předložení listu dokazujícího řádný manželský původ, případně listu výhostního, pokud žadatel přicházel z poddanského prostředí. Bylo také možno si měšťanství koupit nebo se přiženit do domu měšťanské rodiny. Města někdy také nabízela zadarmo měšťanství vzdělaným lidem.  Práva a povinnosti měšťanů se mohly v jednotlivých městech výrazně lišit, což bylo dáno i postavením samotného města. I v rámci skupiny plnoprávných měšťanů existovala určitá hierarchie osob. Postavení jednotlivých osob bylo vyjádřeno celou řadou vnějších projevů – například pořadím, v němž měšťané přistupovali k přijímání, místem, kde seděli v kostele apod.", "section_level": 1}, {"title": "Poddanská města.", "content": "Poddanská města byla součástí panství a jejich obyvatelé byli poddanými vrchnosti stejně jako vesničtí sedláci. V principu by od nich vrchnost mohla vyžadovat robotu a jiné poddanské povinnosti, ale v praxi jim udělovala různá privilegia. Žádné z těchto privilegií nesmělo porušovat práva či finanční zisky vrchnosti. Nejvýznamnější poddanská města měla práva blížící se královským městům (např. Rožmberkové některým městům na svém panství dali královské právo přenesené z Písku).  Přestože o právech poddanského města rozhodovala vrchnost, musel povýšení osady na město vždy potvrdit panovník. Vedle toho potvrzoval i právo trhu. Podle vrchnosti se poddanská města mohou dělit na:  V českých zemích začala církevní poddanská města vznikat již v 1. polovině 13. století, šlechta se do tohoto podnikání pouštěla mnohem váhavěji a největší počet šlechtických poddanských měst vznikl až v 2. polovině 13. století. Na počátku 15. století bylo v Čechách na 290 poddanských měst, významem a rozsahem hospodářských aktivit však hluboce zaostávala za královskými městy. Zdá se, že hlavním zdrojem obživy se zde staly aktivity spojené s existencí obchodních tras, které skrze tato města vedly.", "section_level": 1}, {"title": "Horní města.", "content": "Horní města náležela také panovníkovi a nacházela se u bohatých nalezišť nerostných surovin (Jihlava, Kutná Hora, České Budějovice, Jáchymov), často na jednotném čtvercovém půdorysu (Měděnec, Hora Svatého Šebestiána, Boží Dar, Výsluní, Nové Město pod Smrkem, Horní Blatná, Horní Benešov).", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V Československu se až do roku 1939 status města nebo městyse vztahoval v případě obcí skládajících se z více osad (sídelních útvarů) pouze na příslušnou osadu, nikoliv na celou obec. Například obec Valašské Meziříčí tvořily dvě osady, a to město Valašské Meziříčí a městys Krásno nad Bečvou. Poté se status města (či městyse) vztahoval zásadně jen k celé obci.  V současnosti může být dle zákona o obcích městem nově stanovena taková obec, která má alespoň 3 000 obyvatel, pokud tak (na žádost obce) stanoví předseda Poslanecké sněmovny po vyjádření vlády. Zvláštním druhem měst jsou města statutární, které své vnitřní záležitosti upravují samostatně městskou vyhláškou (statutem města).  Podle blíže neurčeného článku v MF DNES by měla mít taková obec centrum s náměstím a asfaltovými chodníky, školu a lékařskou ordinaci, zákon však takovou podmínku nestanoví. Kritéria, podle nichž by vláda měla přijímat své stanovisko, byla vyhlášena v usnesení vlády České republiky ze dne 2. května 2001 č. 418 o určení kritérií pro posouzení návrhů obcí na stanovení městy vládou a o vyjádření vlády k žádostem obcí o stanovení městy.  Obec má nárok získat status města též nezávisle na těchto kritériích, pokud věrohodným způsobem prokáže, že tento status již v minulosti měla.", "section_level": 1}, {"title": "Nejméně lidnatá města v Česku.", "content": "\"Družebními městy\" jsou dvě města ve dvou různých státech, která se dohodla na zvláštním partnerství v kulturní, někdy také v ekonomické oblasti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Město je sídelní geograficky vymezený útvar, pro který je charakteristický soubor znaků, jenž jej odlišuje od vesnice. Jsou to především relativní velikosti ve srovnání s vesnicemi, vysoká hustota osídlení, kompaktnost a koncentrace zástavby, typická demografická, sociální a profesní struktura obyvatel (obvykle nepracují v zemědělství, ale naopak v obchodu, průmyslu, službách) a poskytování správních, vzdělávacích, obchodních a kulturních funkcí pro širší okolí.", "tgt_summary": "城市、都市、城、市或都,是指人口较为稠密、工商业较为发达的地区,一般包括了住宅区、工业区和商业区等机能分区,并且具备行政管辖功能。城市中有楼房、街道和公园等基础建设。城市的行政管辖功能(即所谓的「建制市」)可能涉及较其本身更广泛的区域。", "id": 1583149}
{"src_title": "Sudokopytníci", "tgt_title": "偶蹄目", "src_document": [{"title": "Charakteristika řádu.", "content": "Sudokopytníci jsou v současnosti nejúspěšnějším řádem velkých býložravců, žijí na všech kontinentech (včetně Austrálie, díky člověku) a obývají různé ekosystémy. Proto se u nich vyvinula velká rozmanitost forem.  Většina sudokopytníků je býložravá, jen někteří jsou všežraví. Bývají větší, i když ve velikosti jednotlivých druhů jsou velké rozdíly: nejmenší známý sudokopytník, kančil menší, váží sotva jeden kilogram, zatímco hroch obojživelný dosahuje hmotnosti až 4,5 tuny. Mezi sudokopytníky také patří nejvyšší žijící savec, žirafa. Z hlediska moderní taxonomie je největší sudokopytník plejtvák obrovský.  Nejnápadnějším společným znakem je dobře vyvinutý třetí a čtvrtý prst, které nesou váhu těla. Osa končetin prochází mezi nimi. Druhý a pátý prst bývají vždy menší, nedotýkají se země, u některých druhů nemají kostní podklad nebo úplně chybí. Palec, tedy první prst, chybí vždy.  Většina druhů má na předních i pánevních končetinách sudý počet prstů, výjimku tvoří pekariovití, kteří mají na zadních končetinách jen dva nebo tři prsty.  Klíční kost, podobně jako u dalších savců, chybí.  Obličejová část lebky bývá protáhlá, mozkovna je naopak užší, očnice jsou zpravidla oddělené od spánkové jámy. Sudokopytníci mívají 30–44 zubů, horní řezáky a špičáky jsou vždy menší a často úplně chybí, dolní řezáky jsou dobře vyvinuté, stejně jako dolní špičáky, které se často tvarově podobají řezákům nebo jsou přeměněny v kly. Třenové zuby nejsou molarizované (=vypadající jako stoličky), jako je tomu u lichokopytníků, bývají menší a u některých druhů se podobají špičákům.  Časté jsou rohy nebo parohy.  Žaludek je složitý, u mnoha sudokopytníků vícekomorový. Předžaludky jsou osídlené symbiotickými bakteriemi, prvoky a houbami, které fermentují rostlinnou potravu a štěpí ji na jednoduché produkty (těkavé mastné kyseliny), které jsou, společně se strávenými těly mikroorganismů, zdrojem živin. Přežvýkaví sudokopytníci dokážou zužitkovat těžko stravitelnou potravu mnohem lépe než lichokopytníci, a to je zřejmě příčinou jejich evolučního úspěchu.  Slepé střevo je malé, tračník je poměrně dlouhý a zavinutý do spirály.  Děloha sudokopytníků je dvourohá, placenta je rozptýlená nebo klkovitá, nepravá (adeciduata). Březost trvá 100–491 dní, většina druhů rodí menší počet mláďat.  Moderní taxonomie řadí mezi sudokopytníky i kytovce.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj sudokopytníků.", "content": "Na konci křídy se od předků dnešních hmyzožravců oddělila skupina prakopytníků (\"Condylarthra\"), společní předkové prašelem (\"Creodonta\"), několika vymřelých řádů kopytníků (\"Litopterna\", \"Notoungulata\" aj.) i dnešních lichokopytníků a sudokopytníků. Biomolekulární výzkum potvrdil, že skupina Cetartiodactyla se objevila již na konci doby dinosaurů, v nejpozdnější svrchní křídě (asi před 67 miliony let).  Nejstarší sudokopytníci se objevili už v eocénu (−55 mil. let). Velmi dlouho žili ve stínu lichokopytníků, během miocénu ale začali lichokopytníci vymírat a na jejich místo se rozšířili přežvýkaví. Není jasné, jestli ústup lichokopytníků umožnil rozšíření sudokopytníků, nebo jestli vymírání lichokopytníků způsobila naopak konkurence sudokopytníků. Pravděpodobně došlo k ústupu lesů a rozšíření travnatých stepí a sudokopytníci mohli novou potravu trávit lépe než lichokopytníci. Také došlo k rozvoji velkých šelem, a přežvýkaví sudokopytníci měli výhodu ve schopnosti rychle zkonzumovat velké množství potravy a tu pak zpracovat někde v ústraní.  Přežvykování, tedy dvojí zpracování potravy, která je fermentována v předžaludcích, se u sudokopytníků vyvinulo dvakrát, nezávisle na sobě. Velbloudi mají tříkomorový žaludek, stejně tak jako kančilovití, ostatní přežvýkaví sudokopytníci mají dokonalejší čtyřkomorový žaludek.  Kytovci jsou blízkými příbuznými hrochů, proto se kytovci spolu se sudokopytníky (\"Artiodactyla\") řadí do jednoho řádu \"Cetartiodactyla\".", "section_level": 1}, {"title": "Systém sudokopytníků.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podřád: Mozolnatci.", "content": "Mozolnatci (velbloudi, lamy, vikuně) jsou přežvýkaví sudokopytníci, jejich žaludek je tříkomorový. Našlapují na prstní články, které jsou podložené pružným mozolem. Kopýtka jsou nehtovitého tvaru. Druhý a čtvrtý prst je zakrnělý, záprstní a nártní kosti jsou srostlé, tvoří tak jedinou kost tvaru obráceného Y. Loketní a lýtková kost jsou redukované.  Zvláštností mozolnatců jsou kulaté červené krvinky.", "section_level": 2}, {"title": "Podřád: Nepřežvýkaví.", "content": "Mezi nepřežvýkavé patří sudokopytníci s jednokomorovým žaludkem (s výjimkou hrochů). Nepřežvykují. Jsou to všežravci, sklovina stoliček tvoří hrboly, zuby mají uzavřenou dřeňovou dutinu a nedorůstají. Špičáky bývají přeměněné v kly. Na končetinách mají čtyři dobře vyvinuté prsty (výjimku tvoří pekariovití). Třetí a čtvrtý prst tvoří tzv. spárky, menší druhý a pátý paspárky.  Jako podřád s výše uvedeným popisem či níže uvedeným přehledem jsou nepřežvýkaví parafyletickým taxonem. V širším, fylogenetickém chápání je však přirozenou skupinou infrařád/skupina Cetancodonta, zahrnující i kytovce (v tradiční systematice vyčleněné a povýšené na samostatný řád či podřád) jakožto skupinu blízkou hrochovitým, jak je naznačeno v následujícím přehledu. Nepřežvýkaví jsou však i tak parafyletickým taxonem, neboť sesterskou skupinu k přežvýkavým tvoří pouze Cetancodonta. Společně s nimi pak tvoří přirozenou skupinu Cetruminantia, k níž jsou teprve sesterští štětináči. Ti by proto měli mít postavení samostatného podřádu.", "section_level": 2}, {"title": "Podřád: Přežvýkaví.", "content": "Přežvýkaví mají vícekomorové žaludky. Třetí a čtvrtý prst jsou jediné plně funkční prsty, poslední články jsou kryté rohovinou a tvoří paznehty, na jejichž okraj zvířata našlapují. Druhý a pátý prst nemají kostní podklad a tvoří rudimentární paznehtky. Záprstní a nártní kosti jsou srostlé a tvoří jedinou kost válcovitého tvaru. Loketní a lýtková kost jsou redukované. Horní řezáky chybí, spodní špičáky se podobají řezákům. Stoličky mají zřasenou sklovinu, jsou semihypselodontní, s prodlouženou dobou růstu.", "section_level": 2}, {"title": "Infrařád: \"Tragulina\".", "content": "Patří sem nejprimitivnější přežvýkaví, kančilovití. Jsou to malá zvířata s třídílným žaludkem. Horní řezáky samců jsou zvětšené a mají dýkovitý tvar.", "section_level": 3}, {"title": "Infrařád: \"Pecora\".", "content": "Přežvýkavci se čtyřdílným žaludkem. Primitivní zástupci mají zvětšené horní špičáky (kabarovití), u ostatních druhů se objevují rohy nebo parohy.", "section_level": 3}], "src_summary": "Sudokopytníci (v širším smyslu, jako monofyletičtí Cetartiodactyla) jsou velmi úspěšným řádem savců. Zahrnuje kytovce a sudokopytníky v užším smyslu (parafyletičtí Artiodactyla), které spojuje do jedné vývojové linie úprava končetin. Vychází z funkčního uplatnění dvou prstů – třetího a čtvrtého, mezi nimiž prochází osa končetin. Tyto prsty mají na konci rohovitá kopyta a nesou celou hmotnost těla. U hrochů a velbloudovitých jsou nehtovitého tvaru. Sudokopytníci jsou prstochodci, jen velbloudi a lamy našlapují na poslední tři prstní články kryté silným, pružným mozolem. U kytovců, kteří se ze sudokopytníků vyvinuli a systematicky se dnes mezi ně řadí, se končetiny přeměnily v ploutve. Vědecké jméno \"Artiodactyla\" pochází z řeckých slov \"artios\", sudý, a \"daktylos\", prst; jméno \"Cetartiodactyla\" pak svým začátkem respektuje zahrnuté kytovce (\"Cet\"acea).", "tgt_summary": "偶蹄目(学名:Artiodactyla)是哺乳动物中的一个目,约220种,其中包括许多对人类生活很重要的动物。偶蹄目动物是现代进步的繁盛的有蹄类,90%的现存有蹄动物都是偶蹄动物。其中又以牛科最为繁盛。除了陆地上的种类,四足已经高度特化的海洋动物鲸豚类也是属于这一演化支。", "id": 2709869}
{"src_title": "Sapfó", "tgt_title": "莎孚", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Sapfó se údajně narodila v Eresu (Eressos) na ostrově Lesbos v Egejském moři a v Mytileně (Mytilini) na stejném ostrově nejenom prožila většinu života. Pocházela z aristokratické rodiny, která se angažovala v politickém životě. Provdala se za bohatého kupce z ostrova Andros – Kerkilase, s nímž měla dceru Kleis a po němž zdědila značné jmění. Boje o moc ji roku 604 př. n. l. přiměly k útěku na Sicílii, odkud se vrátila na rodný ostrov krátce před svou smrtí.  S jejím životem je spojena řada legend. S jistotou lze tvrdit, že není pravdou, že z nešťastné lásky ke krásnému Faonovi skočila z Leukadské skály do moře, ačkoli je toto místo dodnes cílem mnoha turistických výprav. Sapfó vedla dívčí kroužek, který uctíval hudbou a poezií bohyni lásky Afroditu a devět Múz. Do obecného povědomí se Sapfó zapsala upřímnou a citovou náklonností ke členkám svého kroužku, která vyzařuje z dochovaných písní a básní. Jméno básnířčina rodiště (Lesbos) dodnes přežívá v označení ženské homosexuality – lesbická láska či lesbismus. Sapfó pravděpodobně nebyla vyhraněná lesba, což naznačuje její manželství. Doklady o kontaktu s opačným pohlavím lze najít i v literatuře, kde je jedna z Alkaiových básní věnována právě jí.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Sapfó byla představitelka tzv. sólové lyriky. Z jejího díla se zachovaly pouze zlomky milostné a svatební písně (česky ve výboru \"Písně z Lesbu\"). Pohybovala se mezi politicky aktivními a vzdělanými lidmi. Pro toto období je charakteristická závislost na pravidlech ústní (orální) poezie, ze které autoři čerpali náměty, větnou skladbu i literární pravidla. Její vliv na další řeckou milostnou lyriku byl poměrně velký a prakticky po celé trvání starořecké poezie se k její tvorbě řada básníků vracela. Je známo, že Sapfó skládala v aiolském nářečí řečtiny a že psala především elegie a hymny.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz v literatuře.", "content": "Sapfó byla již ve starověku označována (Platónem) jako „desátá Múza“, Antipatros ji nazval „Homérem ženského rodu“ a Lúkianos „sladkou chloubou ostrova Lesbos“. Je po ní pojmenovaná jedna z nejoblíbenějších (v antice) metrických staveb verše, tzv. sapfická strofa.  Sapfó ovlivnila výrazné osobnosti antické poezie římské (Catullus, Ovidius, Horatius) i básnictví epochy romantismu (Friedrich Gottlieb Klopstock, Friedrich Hölderlin, Franz Grillparzer, Rainer Maria Rilke). Hru o Sapfo napsala roku 1821 francouzská spisovatelka Madame de Staël.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sapfó, řecky v attickém dialektu Σαπφώ, v aiolském dialektu Ψάπφω (mezi 630 př. n. l. a 612 př. n. l. – po roce 600 př. n. l.), byla starořecká básnířka z Mytilény na ostrově Lesbos, kulturním centru 7. století př. n. l., vedla zde dívčí internátní školu.", "tgt_summary": "莎孚(古希腊文:;拉丁化:Sappho,约前630年-前570年),古希腊的女同性恋诗人,一生写过不少情诗、婚歌、颂神诗、铭辞等。著有诗集九卷,大部分已散轶,现仅存一首完篇、三首几近完篇的诗作,(最新一首于2005年出版)以及若干断句,在一首嫁名柏拉图的短歌中,莎孚被称「第十缪斯」。周作人早年曾译介她的诗歌。莎芙是女同性恋者,西方语言中「女同性恋者」一词(例如德语:,法语:,英语:),即源自其居住地莱斯博斯岛(现代及古希腊语:,古希腊语拉丁字母转写:,现代希腊语拉丁字母转写:)。", "id": 1290434}
{"src_title": "Amnesty International", "tgt_title": "國際特赦組織", "src_document": [{"title": "Profil.", "content": "Amnesty International se řídí vizí západního světa, ve kterém každý člověk požívá menšinová lidská práva, která jsou zakotvena ve Všeobecné deklaraci lidských práv a dalších mezinárodních aktech o lidských právech. AI porovnává aktuální praxi lidských práv s mezinárodně přijatými standardy a požaduje jejich dodržování. Při své práci AI provádí výzkumy, různé aktivity zaměřené na prevenci a ukončování vážných porušování takových práv.  Amnesty International si vytyčila zásadu nestrannosti a objektivnosti, nezávislosti na jakékoli vládě, politické ideologii, ekonomickém zájmu či náboženství – AI se zaměřuje pouze na jednostrannou ochranu lidských práv. V současné době má hnutí 7 miliónu členů, sponzorů a pravidelných přispěvatelů z více než 150 zemí a regionů světa. Financování hnutí závisí především na národních sekcích a místních dobrovolnických skupinách. AI pro svou činnost nepřijímá finanční pomoc od vlád.  Za svou činnost organizace dostala v roce 1977 Nobelovu cenu míru. V roce 1978 získala organizace Cenu OSN na poli lidských práv.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Amnesty International založil roku 1961 britský právník Peter Benenson. Benenson byl šokovaný článkem v novinách o dvou portugalských studentech, kteří byli odsouzeni na 7 roků za to, že si připili na svobodu. Benenson zveřejnil v The Observer článek \"Zapomenutí vězni\", ve kterém žádal čtenáře, aby psali a posílali dopisy vyjadřující podporu uvězněným a mučeným lidem kvůli svému vyznání či nepřijatelnosti pro vládu. Mezi těmito prvními tzv. \"vězni svědomí\" byl i český arcibiskup Josef Beran. Výsledkem byla snaha \"Appeal for Amnesty\" (1961), která měla mobilizovat veřejné mínění. Z krátkého apelu se záhy stalo mezinárodní hnutí, které pracovalo na ochranu těch, kteří byli uvězněni za nenásilné vyjadřování svých názorů. V různých zemích začaly vznikat skupiny pisatelů dopisů na obranu obětí nespravedlivostí a během prvního roku začala nová organizace pracovat na 210 případech.  Členská základna organizace začala růst (15 000 členů v roce 1969, 200 000 členů v roce 1979), což umožnilo práci na dalších lidskoprávních tématech. V roce 1977 dostala organizace Nobelovu cenu míru. V osmdesátých letech se začala organizace dostávat do tlaku vlád. Podle Sovětského svazu Amnesty International vedla špionáž, v Argentině byla v roce 1983 zakázána její výroční zpráva, pro komunistické Československo byla Amnesty International západní buržoazní organizace.  Během 80.let organizace pracovala na kampaních věnující se vězňům svědomí, mučení, mimosoudním popravám, „zmizení“ a dalším.", "section_level": 1}, {"title": "Generální tajemníci.", "content": "Generální tajemníci Amnesty International:", "section_level": 1}, {"title": "Organizační struktura.", "content": "\"Mezinárodní rada\" (International Council) se skládá z členů mezinárodního výkonného výboru a zástupců sekcí. Hlasovací právo mají jen zástupci sekcí.  \"Mezinárodní výkonný výbor\" (International Executive Committee) má 9 členů, z toho 8 členů volených mezinárodní radou, a 1 člena, kterého volí zaměstnanci mezinárodního sekretariátu. Setkává se nejméně dvakrát ročně.  \"Mezinárodní sekretariát\" (International Secretariat) sídlí v Londýně. V jeho čele stojí \"generální tajemník\" jmenovaný mezinárodním výkonným výborem. Úlohou generálního tajemníka je řídit zaměstnance a implementovat rozhodnutí mezinárodní rady.  \"Sekce\" jsou pobočky AI v rámci zemí.  \"Skupiny\" jsou menší útvary v rámci sekcí, které sdružují aktivisty. Skupina má obvykle 5 až 20 členů.  \"Člen\" je základní jednotka Amnesty International.", "section_level": 1}, {"title": "Amnesty International ve světě.", "content": "Základní témata a kampaně, na kterých AI pracuje, jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Kritiku vyvolala v roce 2007 přijatá politika Amnesty International, která se týká některých aspektů problematiky interrupcí. AI k tomu uvedla, že \"AI nehájí potraty, ale právo žen beze strachu, hrozeb a nátlaku řešit problémy vystávající ze znásilnění nebo jiného porušování lidských práv.\" Amnesty International zdůvodňuje svoje rozhodnutí stigmatizací žen po znásilnění umocněnou následným těhotenstvím. Kritériem pro podporu umělého přerušení těhotenství je rovněž těhotenství, které ohrožuje zdraví ženy.  Dle názorů některých je zabití nenarozeného dítěte ztotožněno s \"vyřešením problému\" a Amnesty International provádí aktivní propotratový lobbing. Pro některé křesťany je kvůli tomu podpora Amnesty International vyloučena. Papežská rada pro spravedlnost a mír vyzvala v reakci na novou výše zmíněnou politiku AI všechny katolíky, aby ji přestali finančně podporovat. Řada představitelů a orgánů katolické církve podpořila toto stanovisko výslovným prohlášením, že podpora Amnesty international již není slučitelná s katolickou vírou (např. kardinál Martino či Australská biskupská konference ).  Anthony Browne ve své knize \"Úprk rozumu\" o Amnesty International napsal, že se ze zasloužilého bojovníka za práva politických vězňů po celém světě na organizaci, která se vzdálila svým původním principům a neúnavně agituje proti všem západním vládám. Piotr Skwieciński označil v komentáři věnujícím se procesu s Pussy Riot AI za organizaci, která kdysi chránila politické vězně, ale nyní dala přednost prosazování kulturní revoluce.  V květnu 2019 vyšly najevo skandální informace o šikaně pracovníků AI ze strany jejich nadřízených. Zdroj https://www.info.cz/svet/zemetreseni-v-amnesty-international-sefove-lidskopravni-organizace-konci-kvuli-sikane-zamestnancu-41799.html.", "section_level": 1}, {"title": "Amnesty International v ČR.", "content": "Před rokem 1989 nemohla Amnesty International v ČR oficiálně vykonávat svou činnost a neexistovala ani žádná jiná forma její činnosti, např. individuální mezinárodní členství. AI adoptovala jako vězně svědomí několik představitelů tehdejšího disentu, zejména signatáře Charty 77. Jednalo se o zhruba 400 lidí a ročně chodilo do Československa na jejich podporu až 40.000 dopisů. Nejznámějším vězněm svědomí byl Václav Havel.  V České republice byla pobočka Amnesty International založena až po listopadu 1989. Koordinuje ji pětičlenná Správní rada v čele s předsedou nebo předsedkyní. Správní rada je složena z volených zástupců a úkoluje kancelář, která v současné době pracuje s 10 zaměstnanci a několika dobrovolnými koordinátory. AI ČR má v současnosti 10 dobrovolnických skupin, které se nacházejí v Praze, Brně, Olomouci, Pardubicích, Ostravě, Plzni, Jihlavě, Chotěboři, Hradci Králové a v Českých Budějovicích. Kancelář AI ČR se nachází na adrese:  Kampaně, na nichž pracuje česká pobočka Amnesty International:", "section_level": 1}, {"title": "Vězni a vězeňkyně svědomí AI v ČSSR.", "content": "Mezi první vězně svědomí v roce 1961 byl zařazen pražský arcibiskup Josef Beran. Od roku 1973 se rozšířily tzv. Urgent Appeal – tedy urgentní akce na podporu lidí nespravedlivě stíhaných. První akce pro vězně z bývalé ČSSR byla v roce 1978 na podporu Miloslava Černého z Liberce. Od té doby proběhly až do roku 1989 akce na podporu zhruba 400 lidí z ČSSR.  Jmenný seznam vězňů a vězeňkyň svědomí z bývalé ČSSR, na jejichž podporu pracovala AI či proběhly petiční a urgentní akce Amnesty International:  Josef Adámek, Jiří Andreska, Michael Bahner, Josef Bárta, Rudolf Battěk, Pavel Bazdo, Otta Bednářová, Jarmila Bělíková, Dr. Václav Benda, Stanislav Beneš, Dr. Josef Beneš – Lodl, Václav Milan Beran, Rolf Berger, Edmund Blaschko, Jiří Boháč, Bronislav Borovský, Jaroslav Brázda, Aleš Březina, Josef Brychta, Pavel Büchler, Jan Burian, Dr. Ján Čarnogurský, Petr Cibulka, Vítězslav Čermák, Albert Černý, Miloslav Černý, Zbyněk Čeřovský, Zdeněk Červeňák, Jitka Daňhelová, Milan Daniel, Dr. Josef Danisz, Viktor Dedera, Ivan Dejmal, Stanislav Devátý, Jiří Dientsbier, Antonín Dobner, Adrian Dobrovodský, Svatopluk Doležal, Josef Dolista, Miloš Drda, Vlastimil Drda, Pavel Dudr, Jaroslav Duka, Miklós Duray, Jan Dus, Jaroslav Dvořák, Helena Eretová, Jiří Fajmon, Drahomíra Fajtlová, Milan Frič, Vladimír Fučík, Alois Gabaj, Tomáš Gavlas, Petr Geffert, Werner Gengenbach, Stefan Gerboc, Berhard Gläser, Robert Gombík, Helena Gondová, Viktor Groh, Josef Grohman, Jiří Gruntorád, Jiří Gruša, Emil Hauptman, Petr Hauptmann, Václav Havel, Karel Havelka, Josef Hegr, Josef Hejlek, Dalibor Helštýn, Milan Hendrich. Otec Radim Hložánka, Georg Hohl, Michal Holeček, Ivana Holotová, Jaroslav Honzírek, Pavel Horák, Lenka Horáková, Jaromír Hořec, František Hrabal, Jan Hrabina, Milan Hübl, Karel Hübsch, Vladimír Hučín, Čestmír Huňát, Michal Hýbek, Libor Chloupek, Jiří Chmel, Heřman Chromý, Zdeněk Churaň, Jaroslav Jáchym, Cyril Bystřík Janík, Jaroslav Jaroš, Karel Jaroš, Jaroslav Javorský, Štefan Javorský, Otec Štefan Javorský, Jiří Jelínek, Ivan Jirous, Ján Juhaščík, Ivo Jureček, František Jurečka, Josef Kajnek, Edward Kalinowsky, Roland Kaltenbach, Walter Kania, Ivo Kantoš, Eva Kantůrková, Jiří Kaplan, Zdeněk Kašťák, Peter Keleti, Jan Keller, Michael Keller, Josef Klier, Krystyna Kluska, Tadeusz Kobrzynski, Vladan Kočí, Ernest Kolcun, Andrzej Kolodziej, Vladimir Komada, Tomáš Konc, Michal Kopal, Dr. Milan Kopřiva, Karel a Jindřiška Kořínkovi, Maria Kotrisová, Vladimír Kouřil, Jan Kozák, Petr Kozánek, Dr. Jaroslav Krejčí, Tomáš Křivánek, Pavel Křivka, Dr. Ing. Karel Kritz, Jan Krumpholc, Bohumír Kuba, František Inocenc Kubíček, Dr. Milan Kudla, Dr. Miroslav Kusý, Květoslava Kuželová, Štefan Kvič, Karel Kynčl, Pavel Landovský, Vladimír Laštůvka, Jiří Lederer, Pavel Lhota, Vladimír Liberda, Ladislav Lis, Jaromír Litera, Jan Litomiský, František Lízna, Miloslav Lojek, Ivan Macek, Aleš Macháček, Václav Malý, Ivan Maňásek, Lenka Marečková, Vlastimil Marek, Josef Martínek, Hana Marvanová, René Matoušek, František Matula, František Maxera, Robert Merganz, Dr. Jaroslav Mezník, Juraj Milenka, Ján Mlynárik, Ervín Motl, Daniel Mráz, Michal Mrtvý, Jiří Müller, Dr. Matthias von Mülmann, Dr. Pavel Muraško, Augustin Navrátil, Pavel Nauman, Julius Nejedlý, Dana Němcová, Jaromír Němec, Dr. Jiří Němec, Václav Neťuka, Helga Neukirchner, Miluna Nitschneiderová, František Novajovský, Pavel Novák, Václav Novotný, Miroslav Nový, Milan Oboda, Petr Obšil, Ota Ornest, Petr Ouda, Josef Ouroda, Jiří Panáček, Renata Pananová, Danuše Partlová, Ladislav Paulovics, František Pavlíček, Jan Pavlíček, Antonín Pernický, Dr. Antonín Petrasek, Jana Petrová (Marková), Mirek Petrů, Tomáš Petřivý, Stanislav Pitáš, František Pitor, Peter Plach, Štefan Podolínský, Peter Pohl, Zdeněk Pokorný, Ivan Polanský, František (Michal) Pometlo, Jaroslav Popelka, Petr Pospíchal, Getruda Pospíšilová, Dr. Zdeněk Přikryl, Jan Princ, Václav Procházka, Vladislav Rakay, Jiří Rataj, Adolf Rázek, Zdeněk Reitz, Marek Roháček, Josef Römer, Günther Rompf, Pavel Roubal, Peter Ručka, Jan Ruml, Jiří Ruml, Dr. Antonín Rusek, Prof. Jaroslav Šabata, Gejza Šándor, Petr Šantora, Dr. Jaromír Šavrda, Jiřina Šiklová, Zdeněk Sila, Milan Šilhán, Milan Šimečka, Jan Šimsa, Jan Šinágl, Drahomíra Šinoglová, Dušan Skála, Pavel Skála, Miroslav Skalický, Josef Skalník, Pavel Škoda, Petr Škuta, Rudolf Šmahel, Anton Šmíd, Rudolf Sabanoš, Karel Soukup, Václav Soukup, Věra Spáčilová, Karel Srp, Dr. Vladimír Staněk, František Stárek, Dr. Jaroslav Studený, Jan Šubrt, Jaroslav Švestka, Ivanovna Syrovátková, Dr. Jan Tesař, Vlastimila Tesařová, Zdeněk Těšínský, Jiří Tichý, Oldřich Tomek, Jindřich Tomeš, Daniel Topič, Jitka Tůmová, Petr Uhl, Václav Umlauf, Eduard Vacek, Vojtěch Vala, Ján Vecan, Otakar Veverka, Jiljí Vitouš, Jiří Veselý, Stanislav Vlasák, Gustav Vlasatý, Josef Vicek, Alexandr Vondra, Jaroslav Vozniak, Luboš Vydra, Milan Vyhnálek, Jiří Wolf, Jiří Wonka, Pavel Wonka, Jan Wünsch, Josef Wünsch, Fridolín Zahradník, Marián Zajíček, Pavel Zajíček, Rudolf Zeman, Anton Zlatohlavý, Jan Zmatlík ... a řada dalších.", "section_level": 1}, {"title": "Metody a práce.", "content": "Amnesty International používá několik metod pro publikování informací a mobilizování veřejného mínění. Jedna z důležitých částí práce je vydávání nestranných a přesných zpráv. Ty jsou zpracovávány na základě rozhovorů s oběťmi, úřady, účastí na soudních přelíčeních, práce s lidskoprávními aktivisty a sledování médií. Kampaně, které směřují k mobilizaci veřejného mínění mohou mít formu individuální, oblastní či tematickou. Mnoho případů je směřováno přímo úřadům v podobě dopisů (tzv. urgentní apely), dalšími možnostmi jsou např. veřejné demonstrace či mediální práce. V každém případě hnutí spoléhá na velmi rozsáhlou základnu svých členů.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání k lidským právům.", "content": "Amnesty International se dlouhodobě věnuje lidskoprávnímu vzdělávání. Organizuje workshopy pro studenty základních a středních škol, semináře pro učitele a spravuje také vzdělávací portál o lidských právech www.lidskaprava.cz. V současné době nabízí organizace školám projekt FAIR PLAY – Studenti za rovnoprávnost. Jeho součástí jsou také Živé knihovny, kde si mohou návštěvníci místo knih půjčit osobu se zajímavým životním příběhem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amnesty International (známá také jako Amnesty či AI) je celosvětové hnutí, které monitoruje porušování lidských práv a iniciuje kampaně proti jejich porušování.", "tgt_summary": "国际特赦组织(,缩写为英语:AI;又称大赦国际),是一个国际非政府组织,总部位于英国伦敦,致力于推动全球人权事业的发展,在全世界范围内拥有大约七百万成员及支持者。该组织的工作方针是对人权状况进行调研,采取相应行动,寻求终结各种侵犯人权的行为,并且为那些遭受迫害的人们伸张正义。", "id": 1980491}
{"src_title": "Marie Curie-Skłodowská", "tgt_title": "玛丽·居里", "src_document": [{"title": "Původ, mládí a manželství.", "content": "Maria Salomea Skłodowska byla nejmladší z pěti dětí učitelského páru Władysława a Bronisławy Skłodowských. Oba rodiče pocházeli z nižší polské šlechty (polsky szlachta). Otec studoval na univerzitě v Petrohradě a poté byl učitelem matematiky a fyziky. Matka byla žákyní jediné soukromé dívčí školy ve Varšavě. Posléze se stala učitelkou a ředitelkou té dívčí školy, na které studovala.  Marie Skłodowska složila (pod tímto jménem) v roce 1891 jako první žena v historii přijímací zkoušky na fakultu fyziky a chemie pařížské Sorbonny. Přes den studovala a po večerech doučovala a vydělávala si tak na živobytí. V roce 1893 získala licenciát a začala pracovat jako laborantka v průmyslové laboratoři Lippmanových závodů. Současně dále studovala na Sorbonně a druhý licenciát z matematiky získala v roce 1894.  Rovněž v roce 1894 poznala svého budoucího manžela Pierra Curie, který byl v té době doktorandem v laboratoři Henri Becquerela. Po Pierrově doktorátu se v roce 1895 vzali. Pierre byl bez vyznání a Maria byla nábožensky vlažná, proto měli občanský sňatek, což na nějaký čas vedlo k roztržce Marie s její polskou katolickou rodinou. Roku 1897 se jim narodila dcera Irène (taktéž pozdější nositelka Nobelovy ceny).", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká dráha.", "content": "Pierre Curie doporučil Marii Becquerelovi, který jí nabídl doktorské studium pod svým vedením na zdánlivě neatraktivní a pracné téma – zjistit, proč je radioaktivita některých druhů uranové rudy mnohem vyšší, než by plynulo z podílu čistého uranu v rudě. Mladá vědkyně, nyní již provdaná a pod jménem Marie Curie, začala obtížnou práci na dělení uranové rudy na jednotlivé chemické sloučeniny, zpočátku s pomocí mladého chemika A. Debiernea, který dělal licenciát. Hledala sloučeninu, která způsobovala vysokou radioaktivitu. Debiernea to brzy přestalo bavit a nahradil ho sám Pierre Curie. Výzkumy po čtyřech letech vedly nejprve k objevu polonia, jež Marie Curie pojmenovala po své polské vlasti, a posléze mnohem radioaktivnějšího radia (první gram radia izolovala ze smolince pocházejícího z Jáchymova). Výsledkem bylo také vyjasnění pravděpodobných příčin radioaktivity – jako efektu při rozpadu atomových jader. V roce 1903 jako první žena v historii získala titul doktora fyziky a ve stejném roce jí byla udělena Nobelova cena za fyziku.  Získání Nobelovy ceny Curieovy náhle proslavilo. Sorbonna Pierrovi přiznala místo profesora a souhlasila se založením jeho vlastní laboratoře, ve které se Marie stala vedoucí výzkumu. Ve stejné době také porodila druhou dceru Evu (1904).  Pierre Curie však dne 19. dubna 1906 přišel o život, a to tak, že ho přejel nákladní koňský povoz. Marie Curie-Skłodowská tak ztratila životního druha i spolupracovníka. Dne 13. května téhož roku se fakultní rada rozhodla zachovat katedru vytvořenou pro Pierra Curie a svěřila ji Curie-Skłodowské, spolu s řízením laboratoře. Tak Curie-Skłodowská vyšla ze stínu. Stala se první profesorkou Sorbonny.  Vinou toho, že manželé Curieovi ještě před Pierrovou smrtí odmítli dát si patentovat postup přípravy radia z rud, ochudili se o značné finanční prostředky použitelné např. pro výstavbu laboratoře – obtížné získávání peněz po velkou část jejich kariéry ztěžovalo a značně zpomalovalo výzkum.  V lednu roku 1911 nebyla o jeden hlas zvolena do Francouzské akademie věd (\"Académie des sciences\"). V prosinci téhož roku však dostala svou druhou Nobelovu cenu (za chemii), díky které přesvědčila francouzskou vládu, aby vyčlenila prostředky na vytvoření nezávislého \"Ústavu pro radium\" (\"Institut du radium\"), který byl založen v roce 1914 a ve kterém se prováděly výzkumy z oblasti chemie, fyziky a lékařství. Tento ústav se stal líhní nositelů Nobelových cen – vyšli z něho ještě čtyři, mezi nimi i Mariina dcera Irène Joliot-Curie a Mariin zeť Frédéric Joliot, kteří získali Nobelovu cenu za objevení uměle vyvolané radioaktivity.  Během 1. světové války se Curie-Skłodowska stala šéfem vojenské lékařské buňky, která se zabývala organizací polních rentgenografických stanic, které vyšetřily celkem více než 3 milióny případů zranění francouzských vojáků.  Po válce Curie-Skłodowska nadále vedla \"Ústav pro rádium\" v Paříži a zároveň cestovala po světě, kde její nadace pomáhala zakládat lékařské ústavy pro léčbu rakoviny. U Marie Curie-Skłodowské na ústavu také dva roky studoval František Běhounek (v letech 1920–1922), který po návratu zkoumal radioaktivitu v jáchymovských dolech. V roce 1925 Marie Curie-Skłodowska sfárala do dolu Svornost v Jáchymově. Absolvovala také cestu po Spojených státech, kde převzala mnoho čestných titulů a také dostala od amerického prezidenta slavnostně gram radia pro výzkum a léčbu nemocných. V roce 1932 s pomocí polského prezidenta Moścického byl jeden z takovýchto institutů založen ve Varšavě. Prvním vedoucím se stala Mariina sestra Bronisława.  Maria Curie-Skłodowska zemřela 4. července 1934 v sanatoriu Sancellemoz u Passy (Haute-Savoie) na leukemii způsobenou zřejmě ionizujícím zářením materiálů, se kterými pracovala bez ochranných prostředků. Byla pohřbena vedle Pierra v Sceaux.  V roce 1995 byla pro své zásluhy jako první žena pochována pod kopulí pařížského Pantheonu.", "section_level": 1}, {"title": "Podrobný životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná léta Marie Skłodowské.", "content": "Marie Skłodowská se narodila ve Varšavě, patřící tehdy ruské části Polska, dne 7. listopadu 1867 jako nejmladší z pěti dětí tamního dobře známého páru manželů Bronislawy Skłodowské, roz. Boguské, a Wladyslawa Skłodowského. Celkem čtyři starší sourozenci se jmenovali Zofia (* 1862), Józef (* 1863), Bronislawa (* 1865) a Helena (* 1866) Sklodowští.  Na otcově straně ztratila rodina neblaze majetek kvůli aktivnímu zapojení se v polském Lednovém povstání (1863 – 1865). To značně poznamenalo celou tehdejší generaci, včetně Marie a jejích sourozenců, mnoha těžkostmi, zejména ve společenském životě.  Mariin dědeček z otcovy strany Józef Skłodowski byl respektovaným učitelem v Lublinu, kde byl jeho studentem dokonce mladý Boleslaw Prus, jenž se později stal vedoucí osobou polské literatury.  Jeho syn, Mariin otec Wladyslaw Skłodowski byl před Lednovým povstáním váženým diplomatem. Nakonec byl z místa odvolán pro přiklánění se k snahám o obnovení polského národního uvědomění. Toto velmi špatně nesl a svůj žal utápěl v alkoholu. Díky tomu rodina přišla takřka o všechno.  Matka Bronislawa byla jedinou dcerou bohatého pána a majitele několika továren. Byť ji měl se svou otrokyní, nakonec ji jako jediné dítě přijal za vlastní, a ona tím pádem zdědila veliký majetek. Ten byl také hlavním důvodem, proč si ji Wladyslaw bral. Zemřela při Mariině porodu. V roce 1878, když bylo Marii teprve deset let, zemřela nejstarší Mariina sestra Zofia - na tyfus.  Mariini rodiče byli oddaní katolíci, ale smrt matky a sestry Zofie odklonily Marii nadobro od víry a stala se ateistkou. Jako dítě se vzdělávala se svou guvernantkou, jak bylo tehdy zvykem. V deseti letech započala studium na dívčí měšťance, které ukončila po 6 letech s vyznamenáním. Dalších šest let pokračovala ve studiu na gymnáziu. O přírodní vědy se zajímala odjakživa, ale otec ji od studií zrazovali, dokonce, když u ní našel odborné knihy, zamykal ji za trest v podkrovním pokojíčku. Po kolapsu způsobeném pravděpodobně akutní epizodou deprese strávila následující rok na venkově s příbuznými z otcovy strany. Během tohoto roku se pilně, avšak tajně učila. Následující rok strávila ve Varšavě, přičemž se pohádala s otcem kvůli rozhodnutí odstěhovat se, a ten na ni tak nadobro zanevřel. Našla si tedy zaměstnání, a šetřila na univerzitní vzdělání. Jako žena však záhy narazila na to, že polské univerzity nepřijímaly ke studiu ženy. Spolu se sestrou se tedy zapsala alespoň na neoficiální tajnou Uniwersytet Latajacy. Dále, když ji otec nehlídal, mohla se nerušeně vzdělávat, číst knihy, dopisovat si s významnými vědci, chodit do laboratoří, na přednášky a soukromá doučování.  Sestry se dohodly, že Marie bude nejprve finančně podporovat starší Bronislawu po dobu jejích dvouletých lékařských studií v Paříži výměnou za opětovnou pomoc později. Proto přijala nejmladší dcera ovdovělého Wladyslawa Skłodowského místo vychovatelky zprvu ve Varšavě a poté na dva roky v městě Szezuki u rodiny Zorawských. Právě zde poznala mladého Kazimiera Zorawského, budoucího prvotřídního matematika, který se do ní jednostranně zamiloval, ale rodiče sňatek zakázali. Kazimier nedokázal zákazu vzdorovat a konec idejí byl pro něj velice tragický, i když Marie sama ho už předtím rezolutně odmítla. Ačkoliv nedlouho nato získal doktorát a započal akademickou kariéru jako matematik, profesor a rektor Univerzity v Krakowě, ještě jako starý muž býval vídán sedávaje zamyšleně před sochou Marie Curie-Skłodowské, vztyčené v roce 1935 před Institutem radia, založeným v roce 1932.  Zkraje roku 1890 pozvala Bronisława, čerstvě provdaná za Kazimiera Dłuského (polského fyzika a sociálního aktivistu), do Paříže sestru Marii, která byla nucena pozvání odmítnout, jelikož si nemohla dovolit nákladné univerzitní poplatky, a shromáždění potřebných prostředků jí zabralo následující rok a půl. Naštěstí Mariin otec získal po letech opět perspektivní zaměstnání, nemohl ji tedy doma hlídat a mladá žena se tudíž konečně mohla ponořit do studia, vzdělávat se, číst knihy, dopisovat si s významnými osobnostmi tehdejší doby a sama docházet na soukromé doučování.  Již od roku 1889 pobývala u otce ve Varšavě a do pozdních měsíců roku 1891 pokračovala v práci vychovatelky, doučovala, střádala peníze, nadále studovala v Uniwersytet Latajacy a začala se vzdělávat v praktickém laboratorním uplatnění chemických znalostí v Muzeu průmyslu a zemědělství v laboratoři vedené jejím bratrem Józefem Boguským, asistentem ruského chemika Dmitriho Menděleva v Petrohradě.", "section_level": 2}, {"title": "Nový život v Paříži.", "content": "V roce 1891 konečně opustila Polsko, aby nejprve na krátkou chvíli využila přístřeší u sestry a švagra a následně si najala byt v Latinské čtvrti, kde od téhož roku pokračovala ve studiích fyziky, chemie a matematiky na Univerzitě v Paříži. Podmínky, v nichž žila a vzdělávala se, byly extrémní, často téměř neměla z čeho žít, trpěla chladem během zim a příležitostně dokonce omdlévala z hladu.  Studovala během dnů a doučovala po večerech, sotva pokrývajíc své životní náklady, přesto v roce 1893 byla její vytrvalost a snaha oceněna diplomem ve fyzice. Začala pracovat v průmyslové laboratoři profesora Gabriela Lippmanna, mezitím stále studovala na Univerzitě v Paříži a dokázala získat další diplom v následujícím roce 1894.  Svoji vědeckou kariéru započala ve Škole fyziky a chemie (ESPCI). Polský fyzik a profesor Józef Wierusz-Kovalský věděl, že Marie potřebuje najít pro svoji práci prostornější laboratoř, kterou jí, jak Kovalský předpokládal, mohl možná poskytnout fyzik Pierre Curie. Profesor Kovalský proto oba mladé výzkumníky seznámil a vskutku, Pierre nejenže dokázal Marii prostor najít a vědkyně začala bez otálení pracovat, ale jejich vzájemná náklonnost sílila s rostoucím zaujetí v práci toho druhého. Pierrovu první žádost o ruku Marie odmítla, jelikož stále měla v plánu vrátit se do vlasti, ale Pierre Curie byl rozhodnut se za ní v takovém případě přestěhovat do Polska, i kdyby to znamenalo, že by mohl pouze vyučovat francouzštinu.  Během krátkého vzájemného odloučení v roce 1894 navštívila Marie svoji rodinu v Polsku a stále doufala, že by mohla na vysněném poli vědy pracovat ve vlasti. Místo na Univerzitě v Krakowě jí však bylo odepřeno, jednoduše kvůli jejímu ženskému pohlaví. Dopis od Pierra ji nakonec přesvědčil k návratu do Francie a získání doktorátu. Pierre poté na Mariino naléhání sepsal své výzkumy magnetismu a obdržel tak vlastní doktorát roku 1895 spolu s postem profesora.  Dne 26. července 1896 se Marie Skłodowská a Pierre Curie stali novomanželi ve městě Sceaux na Seině. Svatba proběhla bez náboženského obřadu a nevěsta byla dokonce místo svatební róby oblečená v laboratorních šatech. Manželé sdíleli kromě vědecké práce dva hlavní koníčky, cestování a dlouhé vyjížďky na kole, které je přivedly ještě blíže k sobě. V Pierrovi tak našla Marie novou lásku, partnera, manžela a vědeckého spolupracovníka, na něhož se mohla plně spolehnout.", "section_level": 2}, {"title": "Nové prvky.", "content": "V roce 1895 odhalil německý inženýr a fyzik Wilhelm Roentgen existenci rentgenového záření, ačkoliv mechanismus jeho tvorby ještě nebyl znám. Další významný fyzik, Francouz Henry Becquerel, objevil v roce 1896, že uranové soli vydávají záření, které rentgenové paprsky připomíná pronikavostí a zároveň dokázal, že tato radiace nezávisela na vnějším zdroji energie jako fosforescence, ale že vycházela z uranových solí samotných. Ovlivněna těmito dvěma důležitými objevy se Marie rozhodla zaměřit na uran jako na klíčový bod dalších možných objevů a výzkumů.  K prověřování a zkoumání vzorků nejprve vymyslela novou inovativní metodu. Před patnácti lety spolu totiž její manžel a bratr vynalezli nový elektrometr – citlivé zařízení k měření elektrické energie. Používáním Pierrova elektrometru došla k závěru, že paprsky vycházející z uranu způsobují elektrickou vodivost vzduchu okolo vzorku.  S použitím této techniky byl jejím prvním výsledkem nález závislosti aktivity uranových sloučenin na množství uranu obsaženého ve vzorku. Přednesla domněnku, že radiace není důsledkem interakce molekul, ale že musí pocházet ze samotného atomu. Tato hypotéza se stala důležitým krokem k vyvrácení starověkého předpokladu, že atomy jsou nedělitelné.  V roce 1899 porodila Marie Curie-Skłodowská první dceru Iréne, a aby podpořila svoji novou rodinu, začala následně vyučovat na École Normala Supérieure. Efektivita práce manželů Curiových trpěla absencí samostatné laboratoře a většina objevů tak byla uskutečněna v nevyhovujících podmínkách v částečně přetvořeném provizoriu sousedícím se Školou fyziky a chemie. Přístřešek, který byl původně pitevnou lékařské školy, byl nedostatečně odvětráván a dokonce do něj zatékalo. Navíc ani Marie ani Pierre si ještě nebyli vědomi destruktivního dopadu vystavování se radiaci během ustavičné manipulace s radioaktivními látkami. Škola navíc nesponzorovala navzdory tomu, že dotace přicházely od mnoha organizací, metalurgických společností i vlád.  Mariiny systematické studie se zaměřovaly na dva uranové minerály – uraninit a chalkolit. Elektrometr naměřil u uraninitu čtyřikrát vyšší aktivitu než u samotného uranu, u chalkolitu jen dvakrát. Dospěla proto k závěru, že pokud předchozí výsledky měření obsahu uranu ve vztahu k jeho radioaktivitě byly správné, tyto dva minerály musí obsahovat malé množství další jiné látky, která je samotná mnohem radioaktivnější než uran. Dlouhodobým systematickým výzkum příměsí, které zvyšují radiaci, v roce 1898 odhalila fakt, že prvek thorium je rovněž radioaktivní. Pierra Curieho nepřetržitě fascinovala manželčina práce a do poloviny roku 1898 se natolik ponořil do výzkumu radioaktivity, že opustil svoji studii krystalů a připojil se k ní. Nicméně výzkum i nadále vedla Marie Curie- Skłodowská, jak několikrát rezolutně prohlásila (se zcela pochopitelným důrazem - vzhledem k diskriminaci, kterou ženy zažívaly, a nedůvěře mnoha mužů ve schopnost něžného pohlaví objevovat nové poznatky na poli vědy).  Vzhledem k tomu, že H. Becquerel dva roky předtím obhájil svoji zásluhu na objevu radioaktivity jen díky velmi včasnému publikování, Marie se rozhodla pro stejně rychlý postup při zveřejňování výsledků a stručný záznam nejnovější práce byl přednesen Akademii již dne 12. května 1898 jejím bývalým profesorem Gabrielem Lippmannem. Přesto byl však Mariin objev radioaktivity Thoria ve Francii předejit o pouhé dva měsíce německým vědcem Gerhardem Carlem Schmidtem, který své výsledky publikoval v Berlíně.  Mariin záznam práce ale i tak obsahoval něco, čeho si nikdo jiný na světě před ní nevšiml. „Tento fakt je velmi pozoruhodný a vede k hypotéze, že tyto minerály (uraninit a chalkolit) mohou obsahovat prvek, který je mnohem radioaktivnější než uran.“ Později vzpomínala, jak vášnivou cítila touhu potvrdit svoji hypotézu, jak rychle to jen bylo možné.  Dne 14. května 1898 dospěli manželé Curiovi k optimistickému závěru, že se jim podařilo úspěšně vysrážet 100g vzorek uraninitu a rozemlít jej v třecí misce. Tehdy si ještě nebyli vědomi toho, že to, co hledali, se nachází v tak malém množství, že by ve skutečnosti museli vytěžit tuny rud.  V červenci 1898 publikovali prohlášení o objevu nového prvku polonia, pojmenovaného po Mariině rodném Polsku, jež mělo ještě po dvacet let zůstat loutkovým státem pod patronátem Centrálních mocností.  V průběhu výzkumu manželé zavedli také slovo pro radioaktivitu a dne 26. prosince 1898 oznámila Marie existenci prvku radia pojmenovaného podle latinského slova pro paprsek.  Aby nade vší pochybnost potvrdila svoje objevy, rozhodla se izolovat polonium a radium v čisté formě. Uraninit (UO) je komplexní minerál, tudíž jeho chemické „roztřídění“ se ukázalo být nadlidským úkolem. Izolace polonia byla relativně snadná – výhodně a navíc jako jediný prvek připomínalo chemicky bismut. Práce s radiem však byla zrádnější. Úzce se vztahuje chemickými vlastnostmi k baryu, jež uraninit obsahuje též. S koncem roku 1898 tudíž Marie získala stopy radia, ale uspokojivé vzorky neznečištěné baryem byly stále v nedohlednu.  Vědkyně podnikala nesčetné pokusy separovat radiové soli rozdílnou krystalizací. Z prvních dvou tun uraninitu získala v roce 1902 pouhou jednu desetinu gramu radia. V roce 1910 se jí sice podařilo izolovat čisté radium lépe, avšak nikdy polonium, které má poločas rozpadu pouze 138 dnů. Mezi léty 1898 a 1902 publikovala (ať už s manželem či sama) celkem 32 vědeckých prací včetně objevu rychlejšího rozpadu nádorových buněk při vystavení záření vycházejícího z radia než buněk zdravých.  V roce 1900 se stala Marie Curie-Skłodowská první ženou, která kdy vyučovala na École Normale Superieure a její manžel se zároveň připojil k Univerzitě v Paříži. V roce 1902 navštívila u příležitosti otcovy smrti rodné Polsko a v červnu 1903 za dohledu Gabriela Lippmanna byl její vědecký přínos oceněn doktorátem Univerzity v Paříži. Tentýž měsíc manželé odjeli na pozvání Londýnským královským institutem přednést na tamní půdě rozsáhlejší řeč o radioaktivitě. Marie však měla jako žena striktně zakázáno mluvit a hovořil tudíž jen její manžel Pierre. Mezitím se na základech objevu radia započaly formovat zcela nová odvětví průmyslu. Curiovi si objev nenechali patentovat a nezískali za něj téměř žádnou odměnu.", "section_level": 2}, {"title": "Nobelovy ceny.", "content": "V prosinci roku 1903 ocenila Královská švédská akademie věd manžele Curieovy a A. H. Becquerela společnou Nobelovou cenou ve fyzice za výzkumy spojené s objevem radia. Nejprve bylo sice zamýšleno ocenit pouze Pierra Curieho a H. Becquerela, ale jeden z porotců a zároveň osvícený zastánce tehdejších vědkyň, švédský matematik Magnus Goesta Mittag-Leffler, zasvětil do sporu Pierra a v reakci na jeho stížnosti byla i Marie Curie-Skłodowská odměněna jako první žena v historii Nobelovou cenou.  V prosinci 1904 přišla na svět druhorozená dcera Éve, pro niž Marie najala polskou vychovatelku, s níž ji posílala na časté návštěvy své vlasti.  Manželé zprvu odmítli osobní převzetí ceny ve Stockholmu, neboť byli oba příliš zaměstnáni prací a Pierre navíc onemocněl, kvůli povinnosti každého laureáta udělit přednášku se ale do Švédska vypravili roku 1905. Udělené peníze použili sice na najmutí prvního laboratorního asistenta, ale i po udělení Nobelovy ceny, nabídce zaměstnání od Univerzity v Ženevě, Pierrově profesorování a vůdčí roli na Pařížské univerzitě a neustálém naléhání neměli Curiovi odpovídající laboratoř až do roku 1906, kdy jim ji Pařížská univerzita konečně zřídila.  Dne 19. dubna 1906 byl Pierre Curie zabit drožkou, která ho srazila v hustém dešti při přecházení ulice Rue Dauphine. Náraz způsobil pád muže pod kola, frakturu lebky a okamžitou smrt, která Marii hluboce zasáhla. Dne 13. května 1906 se fyzikální oddělení Pařížské univerzity usneslo podržet místo, jež se uvolnilo Pierrovou smrtí a nabídnout ho Marii. Ta nabídku přijala v naději vytvořit světově prvotřídní laboratoř jako poctu svému muži a stala se tak první profesorkou na Univerzitě v Paříži.  Mariina snaha o založení špičkové laboratoře však neskončila u Pařížské univerzity. Ve svých pozdějších letech stála v čele Institutu radia (Institut du Radium), nyní na její počest pojmenovaného Institut Curie, který pro ni založil Pasteurův institut spolu s Pařížskou univerzitou. Iniciativa k založení Institutu vzešla již v roce 1909 od ředitele Pasteurova institutu Pierra Paula Émila Rouxe, který byl hořce zklamán tupou neochotou Pařížské univerzity poskytnout Marii odpovídající laboratoř k výzkumům a navrhl, aby se raději přesunula do Pasteurova institutu. Teprve po této nabídce a aktuálně hrozícímu odchodu Marie Curie-Sklodowské z Pařížské univerzity přehodnotila Univerzita svůj přístup a společným přičiněním obou institucí byl postaven tzv. Pavilon Curie.  V roce 1910 uspěla v izolování radia a definovala mezinárodní jednotku pro radioaktivní emise, kterou pojmenovala bequerel se značkou Bq. Francouzská Akademie věd ji v roce 1911 sice zvolila, ale protože její předseda uplatnil právo veta, nepřijala ji do svých řad jako členku a místo toho zvolila Édouarda Branlyho, vynálezce, který pomáhal Guglielmovi Marconimu s vynálezem bezdrátového telegrafu – radiotelegrafie.  Přes Mariin věhlas vědkyně pracující pro Francii se mezi veřejností vyskytovaly xenofobní hlasy, které vedly ke Dreyfusově aféře, které byly navíc přiživovány spekulacemi o Mariině židovském původu či dokonce víře. Během hlasování o přijetí do Akademie věd byla pravicovým křídlem tisku kritizována pro svůj nefrancouzský původ a ateismus. Její dcera se později zmiňovala o pokrytectví veřejnosti ve Francii, pro kterou byla Curie obyčejná cizinka nehodná uznání a poct, avšak která byla rozhlašována jako francouzská hrdinka kdykoliv se jí dostalo pocty zahraniční, jako například Nobelovy ceny.  V roce 1911 francouzští novináři neprávem obvinili Marii z románku se ženatým fyzikem Paulem Langevinem, bývalým Pierrovým studentem. Jako \"důkaz\" se předkládalo to, že Langevin s Marií spolupracoval na jejím výzkumu. Samotná Marie, tehdy již ve středním věku a o pět let starší než Langevin, byla novináři předhazována jako záletná cizinecká Židovka. Když skandál vypukl, účastnila se právě konference v Belgii, a při návratu domů nalezla před svým domem shluk pomstychtivých agresorů, kvůli nimž musela nalézt krátkodobý azyl v domě své přítelkyně.  Mezinárodní uznání Mariiny práce však dosahovalo nebývalých výšin a v roce 1911 ji Královská švédská akademie věd, jež se záhy přenesla přes malicherný skandál, udělila druhou Nobelovu cenu za chemii. Toto ocenění bylo „...uznání práce napomáhající pokroku chemie objevem prvků radia a polonia, izolováním radia a studiem vlastností a sloučenin tohoto pozoruhodného prvku.“ Stala se tak první osobou, která kdy byla oceněna dvěma samostatnými či sdílenými Nobelovými cenami a zůstává dodnes spolu s Linem Paulingem jedinou nositelkou Nobelovy ceny ve dvou různých odvětvích. Delegace významných polských učenců vedená spisovatelem Henrykem Sienkiewiczem se ji dokonce snažila přesvědčit k návratu do Polska a pokračování ve výzkumech ve vlasti. Druhá Nobelova cena umožnila Marii také přesvědčit francouzskou vládu k podpoře projektu Institutu radia, v němž po dostavění v roce 1914 probíhaly výzkumy v oblasti chemie, fyziky a medicíny.  Měsíc po převzetí druhé Nobelovy ceny v roce 1911 byla Marie Curie hospitalizována s depresí a onemocněním ledvin, načež se roku 1912 převážně vyhýbala pohledu veřejnosti, čas trávila s dcerami u přítelkyně a kolegyně, fyzičky Herthy Ayrton v Anglii a do Paříže se vrátila po zhruba čtyřměsíční pauze.  Roku 1912 bylo Marii nabídnuto Varšavskou vědeckou společností vedení nové laboratoře ve Varšavě, což však odmítla, plně se zaměřujíc na dokončení Institutu radia, dostavěného konečně v srpnu 1914 na nové ulici pojmenované Rue Pierre-Curie. Při návštěvě Polska v roce 1913 byla sice vřele přivítána ve Varšavě, avšak převážně ignorována ruskými úřady.  Vývoj a rozkvět Institutu radia byl pak přerušen nastupující válkou, jelikož většina vědců narukovala do francouzské armády, a aktivity Institutu byly plně obnoveny až během roku 1919.", "section_level": 2}, {"title": "První světová válka.", "content": "Během první světové války Marie Curie-Skłodowská seznala, že mnoha zraněným vojákům bylo možno pomoci nejefektivněji co nejrychlejší operací, což nebylo možné jinak než s rychlou diagnostikou zranění, tudíž s polními radiologickými prostředky blízko předních linií, které měly napomáhat vojenským chirurgům.  Po chvatném studiu radiologie, anatomie a mechaniky navrhla převratné rentgenové vybavení, automobily uzpůsobené vnitřním uspořádáním radiologické praxi, příslušný potřebný elektrický generátor, a sestavila tak vlastně mobilní radiografické jednotky, které vstoupily do obecného povědomí jako „Malé Curie“. Stala se také ředitelkou Radiologického servisu Červeného kříže a zároveň založila první francouzské vojenské radiologické centrum, které bylo v provozu již od konce roku 1914. Za pomoci nejprve vojenského lékaře a později 17leté dcery Iréne organizovala praktické zavedení 20 mobilních radiologických automobilů a instalaci 200 radiologických jednotek v polních nemocnicích jen během prvního roku války. Později začala dokonce osobně trénovat a školit radiologické asistentky.  V roce 1915 se navíc Marii Curie podařilo vyprodukovat duté jehly obsahující radon, bezbarvý radioaktivní plyn vzniklý z radia, ke sterilizaci infikovaných tkání. Odhaduje se, že celkem přes 1 milion zraněných vojáků bylo během války léčeno za pomoci Mariiných rentgenových jednotek. Během války byla plně zaměstnána důležitou humanitárně zaměřenou prací a tak ve svém vytížení téměř nepostoupila v jiném výzkumu, přesto se jejímu přínosu ve válce nikdy nedostalo žádného formálního uznání od francouzské vlády.  Jakmile započala válka, nabídla Marie Curie dokonce dvě své zlaté medaile (Nobelovy ceny) Francouzské bance, která odmítla štědrý dar akceptovat. Alespoň za peníze z cen tedy zakoupila válečné dluhopisy se stručným vyjádřením: „Vzdám se té trochy zlata, které vlastním. K němu přidám medaile za vědu, které jsou mi docela k ničemu. Ještě je tu něco - z čisté lenosti jsem dovolila, aby peníze k mé druhé Nobelově ceně zůstaly ve Stockholmu Švédské koruně. To je hlavní část toho, co vlastním. Přinesu je sem a investuji do válečných půjček. Stát to potřebuje. Jen, nemám iluze, tyto peníze budou pravděpodobně ztraceny.“ Také byla aktivní členkou výborů a komisí polské komunity ve Francii. Po válce shrnula své válečné zážitky a zkušenosti v knize Radiologie ve válce (1919).", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná léta.", "content": "V roce 1920 u příležitosti 25. výročí objevu radia ustanovila francouzská vláda pro Marii Curie-Skłodowská stipendium, jehož předcházejícím příjemcem byl Louis Pasteur (1822-1895). V roce 1921 byla navíc triumfálně přivítána ve Spojených státech, kam odjela, aby dosáhla navýšení dotací na výzkum radia. Proslulá novinářka Marie Mattingly Meloney (alias William Brown Meloney) nejen navýšila publicitu této cesty, ale založila dokonce po tiskovém rozhovoru s vědkyní nadaci Marie Curie Radium Fund.  V roce 1921 byla Marie Curie oficiálně přijata v Bílém domě prezidentem Warrenem G. Hardingem, který ji obdaroval právě jedním gramem radia ze Spojených států. Před tímto avizovaným významným setkáním jí francouzská vláda, zahanbená množstvím zahraničních poct, která vlastní vědkyni nikdy neocenila žádným vyznamenáním, nabídla Řád čestné legie, který však 54letá vědkyně odmítla. Roku 1922 se stala členkou francouzské Akademie mediků a také cestovala, přednášejíc v Belgii, Brazílii, Španělsku a Československu.  Za Mariina vedení Institutu radia získali jeho čtyři další členové Nobelovy ceny, včetně dcery Iréne Joliot-Curie a švagra Fréderika Joliot-Curieho. Nakonec se Institut stal jedním ze čtyř hlavních světových laboratoří zkoumajících radioaktivitu spolu s Cavendishovou laboratoří při Camebridgeské univerzitě, vedenou Ernestem Rutherfordem, Institutem pro výzkum radia ve Vídni, v čele se Stefanem Meyerem, a Institutem chemie císaře Wilhelma, řízeným Otto Hahnem a Lisou Meitnerovou.  V srpnu 1922 se Marie Curie stala členkou nově utvořené Mezinárodní komise pro intelektuální spolupráci Společnosti národů. V roce 1923 sepsala biografii svého manžela nazvanou prostě Pierre Curie. Dva roky nato (1925) navštívila Polsko, aby se zúčastnila ceremonie k položení základního kamene Institutu radia ve Varšavě. Na zpáteční cestě se zastavila na požádání československé vlády v Praze. Již druhá Mariina cesta po Americe v roce 1929 zajistila vybavení varšavského Institutu radia potřebným množstvím radia k výzkumům a tento nový Institut byl otevřen roku 1932 s Mariinou sestrou Bronislawou na pozici ředitelky. Tato všechna vyrušení od práce a současná publicita způsobovaly značné nepohodlí, avšak zajišťovaly zároveň prostředky k výzkumu. V roce 1930 byla Marie Curie navíc zvolena členkou Mezinárodního výboru pro atomovou hmotnost, kde byla aktivní až do své smrti.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Naposledy navštívila Marie Curie-Skłodowská rodné Polsko v první polovině roku 1934. Několik měsíců nato zemřela dne 4. července 1934 v sanatoriu Sancellemoz v Passy, Haute-Savoie na aplastickou anémii, nedostatečnou tvorbu všech krevních elementů způsobenou pravděpodobně dlouhým vystavováním se radioaktivnímu záření. V posledním roce života pracovala na knize Radioaktivita, která vyšla posmrtně roku 1935.  Ničivé účinky radioaktivního záření nebyly v její době ještě známy, a tak všechna práce byla vykonávána bez nezbytných bezpečnostních opatření používaných až dlouho po její smrti. Zkumavky obsahující radioaktivní izotopy tak například nosila po kapsách a uschovávala v psacím stole, poukazujíc na pozoruhodné slabé světlo, které látky ve tmě vydávaly. Rentgenovým paprskům se též nepřetržitě vystavovala během prací v radiologických odděleních polních nemocnic během války. Přestože však toto dlouhodobé působení způsobilo jak její špatný zrak, tak smrt, nikdy vlastně na zdravotní riziko manipulace s radioaktivními látkami nepřišla.  Pohřbena byla na hřbitově v Sceaux po boku svého manžela Pierra a po 60 letech v roce 1995 byly jejich ostatky společně převezeny a uloženy do Panthéonu v Paříži, díky čemuž se stala první ženou pohřbenou v Panthéonu za vlastní zásluhy.  Kvůli vysokým hladinám radioaktivní kontaminace jsou Mariiny originální spisy z 90. let 19. století stále považovány za zdraví nebezpečné. Radioaktivní je například i její osobní kuchařka, všechny materiály jsou proto uschovány v olověných boxech a všichni, kteří do nich chtějí nahlédnout, musí povinně obléci ochranné oblečení.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Hmatatelný i společenský dopad Mariiny práce významně přispěl k utvoření světa 20. a 21. století. Profesor Cornellské univerzity L. Pearce Williams píše:  Nejen, že Mariina práce pomohla přehodnotit chemické a fyzikální teorie, ale měla i hluboký efekt na sociální sféru. Aby dosáhla svých vědeckých úspěchů, musela Marie Curie nejprve překonat zábrany, které jí byly kladeny ve vlasti i ve Francii kvůli jejímu ženskému pohlaví. Tento aspekt života a kariéry vědkyně je zdůrazněn v knize Francoise Girouda Marie Curie: Život, která pojímá Mariinu roli jako vzor feminismu.  Marie Curie-Skłodowská byla známá pro svoji upřímnost a střídmý životní styl. Dostala například malé stipendium (1893) a jakmile si vydělala nějaké peníze, vrátila jej (1897). Většinu finančních prostředků první Nobelovy ceny darovala rodině, přátelům, studentům a výzkumným spolkům. Výjimečné rozhodnutí učinila také v případě procesu izolace radia, který nenechala patentovat, aby tak další výzkumníci nemuseli za použití postupu platit. Vždy trvala na tom, aby finanční odměny a ceny byly dávány raději vědeckým institucím, než jí samotné, a spolu s manželem ocenění často odmítali. Albert Einstein poznamenal, že Marie Curie-Skłodowská byla snad jedinou osobou, kterou nezkorumpovala sláva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Curie-Skłodowská, rozená \"Maria Salomea Skłodowska\", v polštině \"Maria Skłodowska-Curie\" (7. listopadu 1867 Varšava, Polsko – 4. července 1934 Passy, Haute-Savoie, Francie), byla významná francouzská vědkyně polského původu. Většinu svého života strávila ve Francii, kde se zabývala výzkumy v oblasti fyziky a chemie.", "tgt_summary": "玛丽亚·斯克沃多夫斯卡-居里(,1867年-11月7日-1934年-7月4日),通常称为玛丽·居里()或居里夫人(),波兰裔法国籍物理学家、化学家。她是放射性研究的先驱者,是首位获得诺贝尔奖的女性,获得两次诺贝尔奖(获得物理学奖及化学奖)的第一人及目前唯一的女性,亦是目前唯一一位获得二种不同科学诺贝尔奖的女性(如果不算上诺贝尔化学奖与和平奖的双得主莱纳斯·鲍林)。她是巴黎大学第一位女教授。1995年,她与丈夫皮埃尔·居里一起移葬先贤祠,成为第一位凭自身成就入葬先贤祠的女性。", "id": 1178843}
{"src_title": "Velkomoravská říše", "tgt_title": "大摩拉维亚公国", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Žádné prameny z 9. století název Velká Morava neobsahují, většinou používaly jednoduché názvy: \"\"M.ráwa.t\", \"Marava\", \"Murava\", \"Marawa\", \"Marauia\", \"Maraha\" (Morava), \"Maroara lond\", \"terra Marauorum\" (Moravská země), \"terra Marahensium\" (země Moravanů)\". Pro stát a říši se používaly další tvary: \"\"regnum Marauorum\", \"regnum Marahauorum\", \"regnum Margorum\", \"regnum Marahensium\" (království Moravanů)\", \"\"regnum Sclavorum\"\" (království Slovanů), popř. \"\"regnum Rastizi\" (království Rostislavovo), \"regnum Zuentibaldi\" (království Svatoplukovo)\".  Název Velká Morava je pozdějšího data. Poprvé byl zmíněn byzantským císařem Konstantinem VII. Porfyrogennetem v roce 950 v jeho díle De administrando imperio (O spravování říše): \"\"hé megalé Moravia\"\", avšak její polohu umísťuje na Balkán, jižně od sídel Maďarů. Spolu s dalšími argumenty to je pro některé badatele (Boba, Eggers, Bowlus) důvodem k úvahám, zda Velkou Moravu nehledat spíše na území bývalé Jugoslávie. Jiným možným vysvětlením je, že hunská enkláva v srdci říše rozdělila původně souvislé území se slovanským obyvatelstvem a Konstantinovi VII byly známy jen jižní kmeny jako následníci. Po něm použil názvu \"\"Velika Morava\"\" až autor legendy \"Uspenie Kirila Filozofa\", jenž tento název spojoval s dobou vlády Rostislava.  Již během středověku se ovšem tento přídavek \"Velký\" stal nesrozumitelným. Jako takový je v současné době součástí sporů i mezi národy, které dnes obývají předpokládané území Velké Moravy. Zatímco Češi a Němci trvají na označení \"Velká Morava\"/\"\"Großmähren\"\", např. Maďaři je zavrhují a používají jiné výrazy (např. v Rakousku \"\"Reich der Mährer\"\"/\"Říše Moravanů\"). Označení \"Velká Morava\" má své opodstatnění, ale jen jako paralela k obdobným označením (Velkopolsko, Velkorusko) u vědomí toho, že označení nikterak nekvalifikuje tehdejší stav.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Již v 7. století existoval pravděpodobný předchůdce moravského knížectví, tzv. Sámova říše, který se rozkládal nejspíše v povodí řeky Moravy a na jihozápadním Slovensku, tedy na územích, kde v 9. století vzniklo Moravské knížectví a Nitranské knížectví (oba názvy jsou výtvorem novodobé historiografie). Jednalo se ale spíše o kmenový svaz, jeho vnitřní struktura ještě nemůže být hodnocena jako stát. O době od zániku Sámovy říše (659–661) do zformování moravského státu veškeré historické prameny mlčí, je tedy nejasné, co se na moravském území odehrávalo. Nicméně již pro druhou polovinu 8. století archeologické prameny dokládají existenci místních elit, které se orientovaly na avarský kaganát.  Poté, co se ke konci 8. století zhroutil avarský kaganát pod útokem vojsk Karla Velikého, místní elity se začaly orientovat spíše na franckou kulturu a stabilizovaly svou moc. Počátkem 9. století se objevují dvě knížectví, která spolu vedou politický boj – Moravská říše knížete Mojmíra I., sídlícího pravděpodobně v jihomoravských Mikulčicích, a Nitranské knížectví se střediskem v Nitře na jihozápadě dnešního Slovenska, kde sídlil kníže Pribina.  Ještě roku 822 však Moravané vystupovali jako kmen (ne jako knížectví řízené jediným knížetem), když se jejich vyslanci dostavili spolu s vyslanci dalších na Franské říši závislých Slovanů a Avarů, sídlících při hranici říše, k Ludvíku Pobožnému, který svolal na listopad roku 822 do Frankfurtu všeobecný sjezd, na němž se měly probírat záležitosti východní části říše (tedy i záležitosti říši poddaných Slovanů). Účast Moravanů na tomto (pro kmeny poddané říši) povinném sjezdu a to, že se sem stejně jako ostatní dostavili „s dary“, které v pramenech dvojznačně splývají s daněmi a tributy, ukazuje na to, že v té době byli Moravané poddaní a poplatní říši. Již tehdy ale uvnitř moravského kmene patrně (dle názoru historika Dušana Třeštíka) probíhaly výrazné mocenské zápasy, které ve 30. letech 9. stol vyústily dvěma význačnými událostmi: oficiálním „křtem Moravy“ a vyhnáním Pribiny z Nitry.  Křesťanství začalo na Moravu pronikat již na přelomu 8. a 9. století, především z Franské říše prostřednictvím bavorské mise z Pasova,<ref name=\" livinghistory/křesťanství \">Centrum experimentální archeologie a živé historie: \"Život Velké Moravy\" / \"Křesťanství\"</ref> ale také prostřednictvím kněží z Itálie a Dalmacie. Slovanská aristokracie v oblasti Panonie na počátku 9. století přijímala křesťanství jako součást životního stylu po vzoru franckých velmožů. Jejich životní styl napodovala jako určitý \"nobilitující\" (vznešený) standard a především jako model vykonávání a organizace moci – tyto procesy se odehrávaly i na dnešní Moravě a Slovensku.  Pravděpodobně v roce 831 došlo k tzv. \"křtu všech Moravanů\", při němž přijal kníže Mojmír a jemu věrní lidé křest z rukou pasovského biskupa Reginhara. Šlo o \"oficiální\" křest, který, ačkoli ho přijal pouze kníže a jeho okolí, zavazoval celý kmen Moravanů – i přes to byla moravská společnost nadále (ještě v r. 869, kdy se Metoděj ujal správy moravské církve) z části pohanská. (Úvahy o tom, že v samotném centru Velké Moravy, na předpolí knížecího hradu v Mikulčicích, stála současně s křesťanskými chrámy v polovině 9. století pohanská svatyně, se neprokázaly.) Důsledkem přijetí křesťanství bylo pro Mojmíra i jeho nástupce posílení moci panovníka, který po celou dobu trvání Velké Moravy vystupuje jako autokratický vládce, i když obklopený \"knížaty\", se kterými činí důležitá rozhodnutí. Zároveň si kníže jakožto \"křesťanský panovník\" vylepšil i své postavení při jednáních s křesťanskou Franskou říši.  Roku 833 se knížeti Mojmírovi podařilo Pribinu z Nitry vypudit, připojil jeho knížectví ke svému a tento krok je označován za vznik Velkomoravské říše. Mojmír se stal prvním velkomoravským panovníkem.", "section_level": 2}, {"title": "Cyrilometodějská misie.", "content": "Pravděpodobně po roce 860 vyslal Rostislav poselstvo k papeži Mikuláši I. a požádal jej o „učitele“, který měl zajistit prohloubení křesťanské víry na Velké Moravě, a také zajistit vzdělání dostatečného množství domácích kněží. Využil k tomu situace, kdy po záchvatu mrtvice tehdejšího pasovského biskupa Hartwiga upadla celá pasovská diecéze včetně misijních území do chaosu. Samotné vyslání učitele se však mělo stát jen prvním krokem na cestě k vytvoření samostatné církevní organizace na Moravě v čele s arcibiskupem. Papež však potřeboval spojenectví východofranského krále Ludvíka Němce a nedovolil si podniknout nic, co by mohlo poškodit bavorský episkopát a popudit Ludvíka Němce. Jeho odpověď na Rostislavovu žádost tak byla pravděpodobně negativní.  Po neúspěchu v Římě vyslal Rostislav obdobné poselstvo k byzantskému císaři Michalovi III., který jeho žádosti vyhověl a na Moravu vyslal misii vedenou jedním z tehdy nejvýznamnějších byzantských učenců Konstantinem a jeho bratrem Metodějem.  Konstantin s Metodějem sestavili také takzvaný Zakon sudnyj ljudem (česky \"Soudní zákon pro laiky\"), který se ve svém prvním bodě vypořádává s lidmi co nepřijali křesťanství tím, že stanovuje přísné tresty pro ty, kteří konají pohanské oběti nebo přísahy. Trestem bylo to, že: „K\"aždá vesnice, v níž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať je předána Božímu chrámu se vším majetkem, který patří pánům v této vesnici. Ti, kteří konají oběti a přísahy, ať jsou prodáni s veškerým svým majetkem a získaný výnos ať se rozdá chudým\".“  Přestože z Byzance nešlo očekávat založení (arci)biskupství, několikaletá intenzivní kulturně-misijní i církevně-politická činnost Konstantina a Metoděje položila nezbytné základy pro následné budování samostatné církevní organizace. Konstantin také vytvořil nejstarší staroslovanské písmo – hlaholici. V 10. století nicméně Slované přešli k latince a cyrilici a hlaholice se již nadále neužívala.  Po Rostislavově zajetí obsadil Karloman pravděpodobně bez boje centra Velkomoravské říše. Správu obsazeného území svěřil hrabatům Wilhelmovi a Engilšalkovi, na nejdůležitější hradiště byly vsazeny franské posádky a církevní správy Moravy se ujal pasovský biskup Hermanarik.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda Svatopluka I..", "content": "V roce 870 vydal Svatopluk I. svého strýce Rostislava do zajetí Frankům. Ti obsadili moravskou část Velkomoravské říše a jako správce učinili hrabata Wilhelma a Engilšalka. O rok později Frankové zajali i Svatopluka, který vládl ještě v nitranském údělu. Roku 871 vypukne povstání a Frankové zde rychle ztrácejí vliv. Francký král propustil Svatopluka pod podmínkou, že mu pomůže dobýt říši zpět. Nicméně Svatopluk přestoupil na stranu povstalců, převzal jejich velení a vyhnal Franky z Velké Moravy. V následujících letech úspěšně obhájil nezávislost své říše a v červnu roku 880 papež Jan VIII. vydal bulu \"Industriae tuae\", která zaručovala církevní nezávislost Velké Moravy s vlastní arcidiecézí v čele s arcibiskupem Metodějem (\"archiepiscopo sanctę ecclesię Marabensis\"). Rovněž jmenoval německého klerika Wichinga jako biskupa Nitry. Staroslověnština byla uznána jako čtvrtý liturgický jazyk společně s latinou, řečtinou a hebrejštinou.  Po smrti Metodějově (885) byl Svatopluk východofranskými biskupy přesvědčen, aby žáky bratrů Konstantina a Metoděje ze země vyhnal a začal podporovat latinskou (tj. západní) liturgii namísto staroslověnské. Nicméně staroslověnština jako misijní nástroj byla papežem nadále ceněna a schvalována.  Usmíření se sousední Franskou říší umožnilo Svatoplukovi, aby konsolidoval své vojenské síly a zahájil územní expanzi Velkomoravské říše. V době svého největšího rozmachu říše zaujímala následující území:  Oblasti, které byly zpochybněny moderními historiky:  Podle Fuldských letopisů franský král Arnulf Korutanský napadl Velkou Moravu v roce 892, Svatopluk ale zůstal neporažen i přes podporu, kterou Frankům poskytli Maďaři, kteří se však neostýchali pomáhat ani Moravanům. Svatopluk I. zemřel v létě 894 a vlády se ujal jeho syn Mojmír II.  Po smrti Svatopluka nastoupil na jeho místo syn Mojmír II. Jeho mladší bratr Svatopluk II. získal pravděpodobně úděl v Nitře. Údajný třetí Svatoplukův syn (snad Predeslav) známý z tradice je historiky zpochybňován a pravděpodobně vůbec neexistoval. Mojmír II. rezignoval na expanzivní plány svého otce týkájící se dobytí celého Panonského knížectví a uzavřel s Bavory mír. Z otcových územních zisků v Panonii tak Mojmírovi zůstala jen Horní Panonie. To ale nebyla jediná ztráta, protože už v červenci roku 895 odpadly od Velké Moravy Čechy.  Po odpadnutí Čech ztratila Velkomoravská říše přímé spojení se srbskými kmeny v okolí řeky Sály a tím skončila i jejich závislost na Velké Moravě. V roce 898 Svatopluk II. podporovaný markrabětem Aribem povstal proti svému staršímu bratru. Přes bavorskou pomoc byl Svatopluk poražen a sesazen a musel pak hledat útočiště v Bavorsku.", "section_level": 2}, {"title": "Obnovení moravské arcidiecéze.", "content": "Poté, co se Mojmírovi podařilo konsolidovat poměry na Velké Moravě, vyslal na jaře 899 (nebo snad už v roce 898) poselstvo k papeži do Říma se žádostí o vysvěcení biskupů a obnovu moravské arcidiecéze. Nedávno zvolený papež Jan IX. se rozhodl vyslat na Moravu tři své legáty (arcibiskupa Jana a biskupy Benedikta a Daniela), kteří měli znovuvybudovat moravskou církevní organizaci. Ti na Moravě vysvětili arcibiskupa a tři jeho biskupy sufragány. Moravská církevní provincie tak byla plně dotvořena.  O událostech informuje pouze stížný list bavorských biskupů z roku 900. Z něj se ale nedovídáme ani jméno nového moravského arcibiskupa, ani žádné informace o sídlech třech sufraganních biskupů. Historikové většinou předpokládají, že sídlo arcibiskupa se nacházelo někde v centru Velkomoravské říše na jižní Moravě (pravděpodobně ve Valech u Mikulčic případně v aglomeraci Staré Město–Uherské Hradiště). Jedno ze sídel sufragánních biskupství je pak kladeno do Nitry, kde navázalo na starší Wichingovo biskupství. Zbývající dvě biskupství bývají lokalizována například do Olomouce a Krakova, do horní Panonie a východní Marky, případně do Panonie a Zadunajska.", "section_level": 2}, {"title": "Zánik.", "content": "Ještě v letech 903–904 dokládá tzv. Raffelstettenský celní tarif, že Velkomoravská říše byla v té době pokládána za spolehlivého obchodního partnera. Také maďarská hrozba zjevně nebyla považována za něco, co by mělo zásadně změnit poměry ve střední Evropě. Situace se však změnila v roce 904, kdy byl v Bavorsku zavražděn maďarský velkokníže Kurszán spolu s celou svou družinou. Dušan Třeštík předpokládal, že první odvetný maďarský úder nesměřoval proti Bavorsku, ale proti Velké Moravě. Boje se měly odehrát někde na Slovensku (snad v okolí Nitry) někdy v letech 905–906. Podle archeologických nálezů byla tehdy pravděpodobně vypálena a vyrabována hradiště v Mikulčicích, Pohansku, Strachotíně, Starých zámků u Lišně, Hradiště svatého Hypolita u Znojma a částečně i Sadech u Uherského Hradiště. Tehdy pravděpodobně zahynul i kníže Mojmír II. Když totiž o rok později (4. července 907) došlo u Bratislavy k rozhodující bitvě mezi Bavory a Maďary, nejsou mezi jejími účastníky Moravané uváděni, a to navzdory tomu, že se bojovalo na území (bývalé) Velké Moravy. Samotný zánik velké Moravy totiž pravděpodobně neznamenal ani zánik samotné Mojmírovské dynastie. Ve dvacátých a třicátých letech 10. století se ve franských pramenech totiž vyskytují hrabě Mojmír a urozený muž Svatopluk. S ohledem na jejich význam a zároveň na ojedinělost jejich jmen ve franském prostředí se tak mohlo jednat o potomky (příbuzné) Mojmírovců.  Svůj vliv na rychlém rozkladu Velké Moravy měly pravděpodobně i nepříznivé klimatické poměry na počátku 10. století.  Jestliže politicky Velká Morava k roku 907 zanikla, existují především archeologické důkazy, že některé sídelní, hospodářské a společenské struktury nebyly zcela rozbity a přežívaly dál během 10. století. Archeologické výzkumy na některých místech na Moravě i Slovensku nenacházejí žádné znaky násilného konce těchto sídel, naopak dobytí či vyplenění dokazují výsledky výzkumů na lokalitách v Mikulčicích, Znojmě nebo Ducovém na Pováží. Dle některých názorů některých historiků stále na jižní Moravě byla centrální vláda. Po rozpadu říše se totiž patrně v omezené míře uchovaly zbytky samostatné státní organizace, v 1. polovině 10. století možná do určité míry závislé na Maďarech. Naznačuje to zpráva z doby kolem roku 942, kdy staří Maďaři, kteří byli zajati v maurském Španělsku, vypovídali o své zemi na severu sousedící s Moravou nebo zpráva o Moravanech Al-Mas'údího \"Rýžoviště zlata a doly drahokamů z\" r. 947 nebo \"Knihy ponaučení a přezkoumání\" téhož autora. Dokonce ve spisu \"O ceremoniích byzantského dvora\" je zmíněn vládce Moravy spolu s jinými zeměmi. O podřízenosti Moravy Maďarům či tributu však žádné zprávy nejsou. Zda rod Mojmírovců v období zániku Velké Moravy vymřel nebo pokračoval dál, není v písemných pramenech zaznamenáno. Podle maďarské středověké legendy Maďaři koupili Velkomoravskou říši od Svatopluka I. za bílého hřebce, to je však samozřejmě pouhá legenda, jež měla legitimizovat „zaujetí země“ Maďary.  Podle moderních teorií byl první historický český kníže Bořivoj I. († 889) dosazen na stolec knížetem Svatoplukem a pokřtěn s manželkou Ludmilou moravským a panonským arcibiskupem Metodějem († 885 Morava). Je zajímavé, že právě za jeho vlády byla uznána svrchovanost Moravy v Čechách, což připomíná pozdější údělná panství na Moravě těch Přemyslovců, kteří nedosáhli na pražský knížecí či královský stolec.  Bylo by tedy možno říci, že Mojmírovci (a Velká Morava) měli své pokračování v Přemyslovcích a českém státě, a stejně tak, že Přemyslovci a jejich stát mají počátky již na počátku 9. století. Je to ovšem pouze domněnka.  Po zániku Velké Moravy je též zmiňován moravský biskup Vracen na sněmu v Mohuči, což pravděpodobně znamená, že církevní organizace na Moravě přetrvala.  Na Slovensku i po zániku Velké Moravy přetrvával význam bývalých velkomoravských žup, jako Nitra, Bratislava atd. Jejich političtí představitelé se podíleli na formování uherského státu a slovenské území zůstalo prakticky autonomní, avšak pod suverenitou Maďarů, až do 12. století, kdy se tehdejší Nitranské knížectví zahrnující území nynější SR začlenilo do Uherska.", "section_level": 2}, {"title": "Sídla.", "content": "Sídelní struktura Velkomoravské říše zahrnovala opevněné slovanské osady – hradiště. Mezi nejvýznamnější, doložené přímo v pramenech z doby existence Velké Moravy patří:  Mezi později zmiňované nebo archeologicky probádané osady patří: Mocenským střediskem Velké Moravy byl Veligrad, o jehož umístění v jedné z těchto lokalit – nebývale rozlehlé aglomeraci Staré Město – Uherské Hradiště – se již téměř nepochybuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velkomoravská říše (zkráceně Velká Morava,, – \"megáli Moravía\") je pozdější historické označení pro první stabilní knížectví západních Slovanů ve střední Evropě (užívá se také označení „stát Mojmírovců“, oficiální název neexistuje nebo není znám). Rozkládala se převážně na území dnešní Moravy, Slovenska a Maďarska mezi lety 833–907.", "tgt_summary": "大摩拉维亚公国 (Great Moravia,830-905年)为一欧洲古国,范围约在今天的捷克、斯洛伐克、奥地利一带,以尼特拉(Nitra)为首都,实际所在位置不详。 国名的由来与多瑙河支流有关,一条流经今捷克曰摩拉瓦河(Morava),故而得名。大摩拉维亚一词首见于君士坦丁七世所著述的拜占庭史书中,然其疆域仍未明确记载。", "id": 260823}
{"src_title": "Kompaktní disk", "tgt_title": "雷射唱片", "src_document": [{"title": "Audio CD.", "content": "Audio CD je nejstarším formátem CD. Pro záznam zvuku na audio CD se používá vzorkovací frekvence 44,1 kHz a 16bitový stereofonní záznam bez komprese (viz PCM). V této podobě zabere jedna minuta holého zvukového záznamu 44100 × 16 × 2 × 60 ÷ 8 = 10 584 000 bajtů. Tato data jsou totiž navíc zabezpečena protichybovým kódováním FEC (Forward Error Correction), díky kterému je přehrávač schopen určité množství chyb, způsobených např. poškozeným CD, opravit. Tento systém je označován jako \"COMPACT DISC DIGITAL AUDIO (CDDA)\"  K jednoznačné identifikaci alba slouží kód UPC (). Jako identifikátor hudebních skladeb se používá kód ISRC (), ten se skládá z 12 znaků a je přidělován místní registrační autoritou.  V souvislosti se systémem kompaktního disku jako audionosiče se u něj uvádějí také základní technická data o záznamu, střihu i výsledném záznamu. Jsou uváděna těmito zkratkami:", "section_level": 1}, {"title": "Historie, další vývoj.", "content": "Kompaktní disk vyvinuly roku 1979 firmy Sony a Philips jako způsob věrného uchovávání a reprodukce hudby. Původně se na ně měl vejít zvukový záznam v délce 60 minut (délka analogového dlouhohrajícího „elpíčka“), ale firma Sony trvala na 74 minutách, aby se na jedno CD vešla celá Beethovenova Devátá symfonie. Dnes jsou CD nejčastěji osmdesátiminutová, ale existují i varianty s délkou devadesát a devadesát devět minut. Disky delší než 80 minut však nemusí být čitelné na všech přehrávačích. Někteří výrobci přehrávačů a počítačových mechanik dokonce v uživatelských manuálech varují před možným poškozením zařízení při použití těchto nadstandardně dlouhých médií.  Historicky první album \"vyrobené\" ve formě kompaktního disku bylo \"The Visitors\" od skupiny ABBA, a to 17. srpna 1982. Na přelomu 80. a 90. let spolu s klesající cenou přehrávačů a disků kompaktní disk na nějaký čas vytlačil předtím rozšířené dlouhohrající gramofonové desky s analogovým záznamem zvuku, tzv. „elpíčka“ (z anglické zkratky LP, \"long play\"). V posledních letech se audiofilové k LP vracejí. Značně k tomu přispěly i problémy s nekvalitním masteringem některých CD titulů, problém DR apod.  CD se také brzy začala používat ve světě počítačů jako obecné datové médium, s kapacitou původně 656 MB (74minutová), dnes nejčastěji 700 MB (ve skutečnosti se na ně vejde 701 nebo 702 MB – 80minutová). Menší osmicentimetrové disky mají kapacitu 184–210 MB, tzn. 21–24 minut. Na CD se dají ukládat i informace v podobě referátů, prezentací, tabulek, atd. CD-ROM zařízení na čtení CD, jehož autory byly firmy Philips a Sony, je určeno pouze ke čtení informací. Dovoluje uložení až 650 MB programů a dat.  CD-formát začíná být vytlačován diskem DVD, s jeho klesající cenou a klesající cenou rekordérů. DVD disk je přímým pokračovatelem CD nejen svojí vnější podobou (CD je od DVD laickým pohledem prakticky nerozeznatelné), ale i digitální technologií záznamu dat. Kapacita běžných DVD je oproti klasickému CD zhruba šestinásobná. Životnost zapisovatelného (CD-R) media se udává v průměru asi 8 let. Životnost lisovaných CD je teoreticky neomezená.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kompaktní disk (obvykle nazývaný hovorově \"cédéčko\" podle zkratky anglického názvu \"compact disc\"; zřídka také podle anglického hláskování jako \"sídý\") je optický disk určený pro ukládání digitálních dat. Data jsou uložena ve stopě na jedné dlouhé spirále začínající ve středu média, která se postupně rozvíjí až k jeho okraji. Stopa může obsahovat digitální zvukovou nahrávku (tzv. \"audio CD\") nebo (počítačem čitelná) data (\"CD-ROM\"). Příčný odstup stopy ve spirále je 1,6 μm. Pro čtení kompaktních disků se používá laserové světlo s vlnovou délkou 785 nm.", "tgt_summary": "激光唱片(英语:Compact Disc,缩写:CD;又称镭射唱片)是一种用以储存数码资料的光学盘片,原被开发用作储存数码音讯。CD在1982年面世,至今仍然是商业录音的标准储存装置。", "id": 1828805}
{"src_title": "Tomáš Akvinský", "tgt_title": "托马斯·阿奎那", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Tomáš pocházel ze starého italského šlechtického rodu, v dětství ho rodiče poslali do blízkého benediktinského kláštera Monte Cassino. V letech 1239–1244 studoval na univerzitě v Neapoli a 1244 vstoupil proti vůli rodiny do žebravého řádu dominikánů, který ho vyslal studovat do Říma. Na cestě k dalšímu studiu do Boloni jej příbuzní zajali a rok drželi na rodném hradě, roku 1245 jej ale propustili. Studoval pak v Paříži u Alberta Velikého, s nímž v roce 1248 odešel do Kolína nad Rýnem. Tam pak působil jako jeho asistent, v letech 1252-1259 přednášel filosofii a teologii v Paříži, v dalších letech patrně v Neapoli, v Orvietu, v letech 1265–1268 v Římě a v letech 1268–1272 opět v Paříži, kde vznikla velká část jeho spisů. Od roku 1272 přednášel v Neapoli a roku 1273 měl prý vidění, v němž hovořil se samým Kristem. Když se probral, řekl svému tajemníkovi, že už nic psát nebude, protože mu všechno, co napsal, připadá jako sláma. Zemřel cestou na Druhý lyonský koncil, kam ho vyslal papež Řehoř X., aby se účastnil disputace s východní (ortodoxní) církví. Cestou na oslu se uhodil o větev do hlavy, po několika dnech v cestě pokračoval, ale musel se uchýlit do kláštera Fossanova (asi 100 km JV od Říma), kde po několika dnech zemřel. Jeho ostatky byly roku 1369 přeneseny do řádového kostela Jakobínů v Toulouse, roku 1789 do chrámu sv. Saturnina a roku 1974 opět do kostela Jakobínů. Roku 1323 byl prohlášen za svatého a roku 1567 jej papež prohlásil za učitele církve.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Neuvěřitelný rozsah Tomášova díla - 30 svazků velkého formátu - vysvětluje jeho tajemník tak, že diktoval 4-5 písařům najednou. Za svého působení na různých univerzitách se setkal s mnoha významnými učenci 13. století - vedle zmíněného Alberta Velikého to byl např. Vilém z Moerbeke, který z Tomášova podnětu přeložil celé (dostupné) Aristotelovo dílo do latiny. Zejména za svého druhého pobytu v Paříži polemizoval s významnými učenci své doby, jak s odpůrci Aristotela (svatý Bonaventura, Johan Peckham), tak s radikálními averroisty (Siger z Brabantu), a měl tak příležitost upřesňovat své názory.  Z jeho spisů mají největší význam:", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Ve 13. století se v Evropě objevily - částečně arabským prostřednictvím - Aristotelovy spisy, které křesťané pokládali za ateistické. Hlavními body sporu bylo učení o jednotném univerzálním rozumu proti křesťanskému učení o individuální duši a učení o věčnosti světa proti biblickému Stvoření. Tomášovo dílo je pokus o řešení těchto (a dalších) sporných otázek.  Tomášova filosofie vychází z teologické interpretace Aristotelova díla, byla však významně ovlivněna také novoplatonismem. Aristotelovu představu metafyzického boha jako \"počátku pohybu\" Tomáš koriguje biblickou představou osobního Boha z jeho Zjevení. Jeho metoda je většinou dialektická: klade jednotlivé otázky (\"Quaestio\") a rozebírá je v několika článcích (\"Articulus\") vždy stejným postupem. Každý z více než 3100 článků Teologické summy začíná obecným míněním (\"videtur\"), následují argumenty pro toto mínění a proti němu (\"sed contra\"). Pak přijde vlastní Tomášův rozbor otázky a její řešení, které je vždy opakem počátečního mínění, a často spočívá v tom, že se objeví dvojznačnost. Článek končí odpověďmi na argumenty.  Tomášovo učení bylo zprvu západní církví i pařížskou univerzitou odmítáno a pařížský arcibiskup Étienne Tempier je roku 1277 odsoudil. Tomistická filosofická škola, kterou Tomáš založil, se přesto stala půlstoletí po Tomášově smrti na dlouhou dobu hlavním směrem křesťanské filosofie. Souběžně ovšem existovaly i směry další. Pokračování tomistické školy, novotomistická filosofie, byla roku 1879 papežskou encyklikou Aeterni patris označena za oficiální filosofii církve. Novotomismus zaujímá významné postavení i v současné filosofii.", "section_level": 1}, {"title": "Cesty k důkazu existence Boha.", "content": "Tomáš vymezil hranice mezi vírou a rozumem, pokusil se je vzájemně uvést do harmonie. Pravda je podle něj jen jedna, ale vedou k ní dvě cesty, cesta rozumu a cesta víry, tj. cesta zjevené pravdy, která je poznatelná lidským rozumem podobně jako pravdy přírody (tj. přirozeného světa). Stejně tak je možné obhájit rozumem existenci Boha. Tomáš v Sumě odmítl tzv. ontologický důkaz Anselma z Canterbury a zdůraznil, že diskuse je možná jen pokud odpůrce něco připouští. Sám potom formuloval celkem pět následujících cest k důkazu, přičemž se inspiroval Aristotelovou metodikou, a také učením Augustinovým:", "section_level": 2}, {"title": "Společnost a právo.", "content": "Tomášovy názory na lidskou společnost, její uspořádání a právo, jsou soustředěny hlavně ve druhém dílu \"Summy teologické\", kde se rozebírá otázka ctností a zejména spravedlnosti. Opírají se jak o Bibli, tak o Aristotela a další autority, které často cituje. Jsou významné pro dějiny práva i pro politologii.  Společnost podle Tomáše je sdružení lidí k tomu, aby společně něco činili. K tomu je třeba prozíravosti, která má sledovat dobré a varovat se zlého. Působí trojím způsobem: radí, posuzuje a nařizuje či vládne. Vláda není jen důsledek prvotního hříchu, nýbrž je ustanovena pro společné dobro. Spravedlnost se týká toho, co je jeden člověk povinen druhému, a to buď určitému jednotlivci, anebo komukoli z nějakého společenství. Nástrojem spravedlnosti je zákon, což je \"nějaké rozumné uspořádání ke společnému prospěchu, vyhlášené tím, kdo má společnost na starosti.\"  Nejvyšším zákonem je zákon Boží, od něhož se odvozuje zákon přirozený, daný všem lidem při Stvoření, a tedy nezměnitelný. Lidské zákony může vyhlašovat panovník nebo shromáždění lidu, nesmějí ale být v rozporu se zákonem přirozeným. Zákon je pravidlo i měřítko lidských jednání, něco ukládá a něco zakazuje. Jeho účelem je ustavit přátelství mezi lidmi a lidí vůči Bohu. Zákon má být nejen spravedlivý, ale také proveditelný, má odpovídat místním zvyklostem, místu a času. Zákon, který by nebyl spravedlivý, není zákon, nýbrž násilí, a kdyby odporoval zákonu Božímu, nesmí se poslouchat.  Panovník může zákon změnit, musí se jím však sám také řídit, i když se sám nemůže potrestat. Zákony se mění jednak proto, že se mění a zdokonaluje lidské poznání, jednak že se mění životní podmínky lidí, kteří se zákonem řídí. Tomáš cituje sv. Augustina, že je-li lid vážný a stará se o společné dobro, má se mu dovolit, aby si sám volil úředníky, kteří veřejné věci spravují.", "section_level": 2}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "Ve výtvarném umění bývá Tomáš Akvinský zobrazován v dominikánském hábitu, jeho atributy jsou: hvězda na prsou, kniha, kalich, příp. lilie v ruce. Někdy mívá u ucha holubici jako symbol božské inspirace. Dále vůl dle přezdívky z mládí \"Němý vůl\". Časté jsou nápisy citující z jeho děl.  Někdy bývá zobrazován, jak vyhání hořícím polenem mladou komornou, pomocí které ho rodina chtěla odlákat od mnišského života. Dále se dvěma anděly a pásem cudnosti, kteří ho pak měli navštívit a zbavit ho tak pokušení. Další zobrazení je s františkánem sv. Bonaventurou, který mu odkrývá krucifix za závěsem, odpověď na Tomášovu otázku, odkud bere své hluboké znalosti Boha. Jiný typ je na trůně mezi antickými filosofy Platonem a Aristotelem a s bludaři pod nohama.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Tomáš Akvinský OP (1225 – 7. března 1274), latinsky \"Thomas Aquinas\", krátce Aquinatus, Aquinata nebo jen Tomáš, také přízviskem \"Doctor angelicus\" (\"Andělský učitel\"), byl katolický filosof a teolog scholastické tradice. Jeho práce znamenala vrchol scholastiky. V římskokatolické církvi patří mezi 36 učitelů církve a platí za jednu z největších teologických autorit. Za svatého byl prohlášen roku 1323. Z jeho názorů vychází významné filosofické a teologické směry označované po něm jako tomismus a novotomismus. Jeho nejvýznamnějším dílem je rozsáhlá Summa theologická. Kromě teologických spisů napsal i řadu spisů filosofických, komentářů k Aristotelovi a k Bibli, polemik a pět náboženských hymnů, oslavujících Nejsvětější svátost, například Adoro te devote (\"Klaním se ti vroucně\"), Pange, lingua (\"Chvalte, ústa\") nebo sekvenci Lauda Sion Salvatorem (\"Sióne chval Spasitele\").", "tgt_summary": "圣托玛斯·阿奎那(,约1225年-1274年-3月7日;世俗界常译为托马斯·阿奎那或汤玛斯·阿奎那),是欧洲中世纪经院派哲学家和神学家。他是自然神学最早的提倡者之一,也是托马斯主义的创立者,成为天主教长期以来研究哲学的重要根据。他所撰写的最知名著作是《神学大全》。天主教会认为他是史上最伟大的神学家,将其评为36位教会圣师之一,也被称作神学界之王、天使博士(天使圣师)或全能博士。", "id": 2211093}
{"src_title": "Tuning", "tgt_title": "改装车", "src_document": [{"title": "Definice pojmu.", "content": "U automobilů se velice často používají také úpravy, které nemají na výkon motoru či jízdní vlastnosti žádný vliv (či v horším případě vlastnosti zhoršují). Takové úpravy se někdy (s hanlivým nádechem) označují jako tuzing, jelikož někteří fanoušci tuningu tvrdí, že označení „tuning“ si zaslouží pouze úpravy směřující k vylepšení funkčních vlastností, nikoli pouze vzhledu. Jelikož jsou však vylepšení vzhledu obvykle výrazně jednodušší i levnější než funkční tuning, jsou také výrazně běžnější.  Řada lidí nezná pravý význam pojmu tuning, a proto často tímto pojmem označují i výtvory, které do této kategorie nepatří. Pokud pod pojmem tuning rozumíme úpravy za účelem zvýšení výkonu a zlepšení jízdních vlastností (úpravy motoru, sacího a výfukového potrubí, úpravy aerodynamiky, podvozku, převodovky, atd.), tak pojem styling označuje čistě pouze vzhledové úpravy, které nemají vliv na výkon nebo jízdní vlastnosti vozidla jako např. zatmavení skel, LED diody, hlučná koncovka výfuku, doplňky upevňované na karoserii, polepy, atd.", "section_level": 1}, {"title": "Historie tuningu/stylingu.", "content": "Fenomén tuningu/stylingu se v Česku objevil pravděpodobně v 70. letech minulého století, kdy byl automobilový trh extrémně omezen a na silnicích se objevilo jen několik málo druhů vozů. Někteří z majitelů pak jako výraz touhy po odlišení začali na svoje auta montovat různé doplňky – šachovnicové samolepky na dveřích, liščí ocasy na anténách apod.  V 80. letech minulého století se fenomén začal rozšiřovat a objevovaly se i další vymoženosti jako např. kožešinový potah na volant. Kromě doplňků vizuálních vzniká i celá řada vylepšení kutilských, např. se tradovalo, že pokud se do sání motoru Š120 přidá ventilátor, motor bude lépe táhnouti.  Po sametové revoluci a přechodu na tržní hospodářství se situace zásadně změnila. Dovozem ojetin se nabídka značek automobilů výrazně rozšířila a automobil se stal mnohem dostupnějším zbožím, přesto se touha po vylepšení vozu dále rozšiřovala, na což měly zřejmě vliv i filmy, ve kterých vystupují hrdinové v rychlých autech (např. \"Rychle a zběsile\"). U benzínových pump a v některých supermarketech jsou běžně k dostání různé tuningové/stylingové doplňky.", "section_level": 1}, {"title": "Tuning se všeobecně dělí na mnoho různých odvětví a pododvětví.", "content": "Dělí se podle typu (atmosférický, turbo, kompresor..) a objemu motoru.  Tato kategorie zahrnuje vše, co se v autě nachází, tzn. interiér, exteriér, kufr i motorový prostor. V dnešní době nejsou výjimkou ani graficky zpracované výtvory v podbězích či na ramenech, převodovkách a dalších místech, kam se běžně člověk ani nepodívá. Dělí se na několik stylů:", "section_level": 1}, {"title": "Některé obvyklé tuningové/stylingové doplňky a vylepšení.", "content": "U položek označených \"tuning/styling)\" záleží na odbornosti montáže a nastavení.  existují 2 základní typy chiptuningu: externí – přídavnou řídící jednotkou (tzv.powerboxem) interní – modifikací dat (parametrických polí) přímo v originální jednotce  Obě mají několik výhod i nevýhod – v každém případě je rozhodující zda je modifikace provedena profesionálně s ohledem na možnosti motoru a jeho originální nastavení. To vyžaduje především mnoho zkušeností s laděním motorů a možnost řádně ověřit funkčnost vyvinutého softwaru – odzkoušením na motorové brzdě, měřením emisí.  Powerbox má oproti klasickému chiptuningu několik výhod (a samozřejmě i nevýhod). Výhodou je, že se jedná o samostatné zařízení a není tedy třeba zasahovat do originální ŘJ, další velkou výhodou je snadná montáž – zapojení několika konektorů a u některých typů ECU připojení k napájení 12V. Další výhodou je (zejména u vozů které jsou v záruce) že po odpojení powerboxu není nikterak možné detekovat jeho předchozí přítomnost – protože značkové servisy velmi nelibě nesou zásahy do vozidla a v případě jakékoli závady ji rády svedou na neautorizované úpravy.  Nevýhodou powerboxu je, že klasickým přečipováním pomocí změn parametrických polí ŘJ se obvykle dá dosáhnout o něco lepšího výsledku a mnohdy i levněji (tedy pokud \"se to umí\", nebo jsou k dispozici vyzkoušené mapy – což zdaleka není u nás samozřejmostí).", "section_level": 1}, {"title": "Virtuální tuning.", "content": "Jako virtuální tuning (\"virtual tuning\") se označují úpravy fotografií automobilů (a případně jiných objektů) provedené v grafickém editoru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tuning je slangový výraz pro vzhledové nebo výkonnostní vylepšení nějakého stroje, nejčastěji používaný ve spojení s automobily a počítači. Anglické slovo \"tuning\" znamená \"přizpůsobování\", \"ladění\".", "tgt_summary": "改装车,是改装过,亦即是非原装的汽车。改装可以是外观改装,比如更换胎铃、贴玻璃纸、安装大包围;也可以是性能改装,比如换装高性能引擎、拆除部分装备以减轻车重、改装进排气、加装涡轮增压器/机械增压器、排气管及消音器等。甚至在战乱地区中追加武装,即是架设机枪、防空砲、反坦克砲、无后座力砲等武器。", "id": 222264}
{"src_title": "Slovenská republika (1939–1945)", "tgt_title": "斯洛伐克共和國 (1939年-1945年)", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Slovenská společnost, podobně jako ta česká, prožívala po zveřejnění Mnichovské dohody hlubokou vlnu rozčarování, čehož využili představitelé Hlinkovy slovenské ľudové strany, jejichž cílem bylo již během období první republiky dosažení slovenské autonomie. Návrh HSĽS na autonomii nejprve akceptovaly zbývající slovenské politické strany a poté jej přijala i pražská vláda. 7. října 1938 došlo k ustanovení zemské autonomní vlády, do jejíhož čela byl jmenován lídr HSĽS Jozef Tiso a Slovensko tak získalo autonomii. Hlinkova slovenská ľudová strana dále využila pomnichovské atmosféry a pod dojmem sjednocování slovenského národa zavedla na Slovensku autoritativní režim porušující občanská a demokratická práva. V prosinci 1938 se s HSĽS sloučila většina tehdejších slovenských stran. Ve zmanipulovaných volbách do Snemu získala HSĽS, která zastávala silně protičeské a protižidovské postoje, okolo 98 % všech hlasů.  Při vzniku samostatného slovenského státu sehrály klíčovou roli plány Adolfa Hitlera. Po obsazení Sudet totiž Hitler počítal s definitivním rozbitím zbývajícího Česko-Slovenska. Západní mocnosti, které se zavázaly garantovat bezpečnost a územní celistvost pomnichovského Československa, mohly být Hitlerovým plánovaným obsazením zbývajícího území Čech a Moravy vyprovokovány k vyhlášení války. Hitler proto plánoval rozložit ochromené Česko-Slovensko zevnitř, k čemuž se rozhodl využít právě Slováků. Radikální křídlo HSĽS se ostatně svými ambicemi na vytvoření samostatného Slovenska pod Hitlerovým vlivem nijak netajilo a Ferdinand Ďurčanský, Alexander Mach nebo Vojtech Tuka se sami k myšlence vyhlášení slovenské samostatnosti iniciativně hlásili. Hlavní vůdcové ľudáků, Jozef Tiso a Karol Sidor, však váhali takto radikální krok učinit.  Po dalších průtazích ztratil Adolf Hitler trpělivost a 13. března 1939 pozval Jozefa Tisa na jednání do Berlína. Tiso zde byl vystaven nátlaku ministra zahraničí Joachima von Ribbentrop, který mu společně s Hitlerem vyhrožoval, že pokud nedojde k okamžitému vyhlášení slovenské samostatnosti, ponechá Maďarsku volnou ruku k obsazení Slovenska. Tiso tomuto tlaku podlehl, avšak sám vyhlášení samostatnosti odmítl, přičemž argumentoval tím, že sám k tomu nemá mandát. Tiso proto z Berlína telefonoval prezidentu Háchovi, který na druhý den svolal zasedání slovenského sněmu. Slovenský sněm po Tisově doporučení pak 14. března 1939 vyhlásil samostatnost Slovenské republiky. Slovenský stát tak vznikl jako politický a vojenský spojenec nacistického Německa, které využilo vytvoření samostatného Slovenska k následnému obsazení zbytku českých zemí.  První Slovenskou republiku v průběhu její šestileté existence postupně oficiálně uznaly přibližně tři desítky států, především země Osy. Jako první uznalo samostatný slovenský stát již v noci ze 14. na 15. března Maďarsko, následované ještě téhož večera Polskem. Z velmocí je během roku 1939 následovalo Německo (16. 3.), Itálie (11. 4.), Velká Británie (4. 5.), Japonsko (1. 6.) a Francie (14. 6.). Slovensko bylo uznáno i Sovětským svazem, avšak až po uzavření sovětsko-německého paktu v srpnu 1939. Po přepadení Německem v roce 1941 Stalin uznání Slovenské republiky zrušil a uznal opět pokračující existenci Československa. Kromě velmocí uznaly Slovenskou republiku i další spojenenci či satelity států Osy jako například Mandžukuo, Španělsko, Dánsko, Finsko, Rumunsko, Bulharsko, čínská vláda v Nankingu, Barma, francouzská vláda ve Vichy, Jugoslávie a po jejím vynuceném rozpadu pak Chorvatsko. Slovensko uznaly také další země jako Vatikán, Švýcarsko, Švédsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Kostarika, Ekvádor, Thajsko a Libérie.  Přestože Maďarsko uznalo Slovenský stát hned po jeho vzniku, zahájilo již 23. března 1939 na Slovensko útok s cílem dobýt na něm další území, což vedlo mezi oběma státy k tzv. \"Malé válce\" trvající do konce března. Nacistické Německo přes Ochrannou smlouvu Slovensku nepomohlo a po maďarském ultimátu byla Slovenská republika donucena odstoupit Maďarsku další území nacházející se na východě země okolo obcí Sobrance a Stakčín.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Slovenská republika byla státem s totalitním politickým systémem. Ústava přijatá Slovenským sněmem 21. července 1939 měla autoritativní charakter zakotvující stavovské zřízení. Ústava zaručovala dominantní postavení vládnoucí HSĽS, která představovala jedinou slovenskou politickou stranu v zemi. Vedle ľudáků fungovaly na Slovensku pouze strana maďarské menšiny a Deutsche Partei zastupující místní německou menšinu. Dle přijaté ústavy bylo Slovensko republikou, v jejímž čele stál prezident. Nejvyšším zákonodárným orgánem měl být Sněm Slovenské republiky, složený původně ze 63 poslanců. Druhou komoru slovenského parlamentu představovala Státní rada. Ani jeden z těchto orgánů však nedisponoval prakticky žádnými pravomocemi. Hlavní moc ve státě držela v rukou vláda. Volby do slovenského parlamentu plánované na rok 1943 se neuskutečnily. Hlinkova slovenská ľudová strana obsadila všechny klíčové instituce a organizace v zemi. V jejím čele stanul římskokatolický kněz Jozef Tiso, který byl 26. října 1939 zvolen prvním prezidentem Slovenské republiky a po roce 1942 přijal v analogii k Třetí říši titul „vůdce“. Velkou mocí však disponoval rovněž premiér a Tisův oponent Vojtech Tuka. Pro vnitřní politiku první slovenské republiky byl charakteristický právě souboj mezi Tisovým „umírněným“ konzervativně–klerikálním a Tukovým „radikálním“ nacistickým křídlem. Do tohoto konfliktu soupeřících frakcí ľudové strany vstoupil v červenci 1940 Adolf Hitler. Na audienci v Salzburgu Hitler ultimativně nařídil Tisovi setrvání radikálně naladěného Tuky v úřadě ministerského předsedy. Tukova pozice byla navíc posílena ziskem postu ministra zahraničí namísto Ferdinanda Ďurčanského, který byl donucen odstoupit. Velitel Hlinkových gard Alexander Mach se navíc stal ministrem vnitra. Slovensko se stalo vazalským státem Německé říše a vznikl zde totalitní režim, který pomocí Hlinkovy gardy, ÚŠB (Ústredie štátnej bezpečnosti) a gestapa likvidoval veškerou demokratickou i komunistickou opozici.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k Německu.", "content": "Slovenský stát, který vznikl díky Hitlerově agresi vůči Československu, byl již od svého vzniku pod značným vlivem nacistického Německa. Tento vliv ještě zesílil po vnuceném podpisu tzv. Ochranné smlouvy, která vstoupila v platnost 23. března 1939. Tato smlouva zavazovala slovenskou vládu podřídit svou zahraniční politiku a vojenské síly zájmům Německa. Německým vojenským jednotkám bylo navíc touto dohodou umožněno obsadit pás slovenského území podél hranic s Protektorátem Čechy a Morava. Německo se proti tomu ve smlouvě zavázalo „chránit politickou nezávislost slovenského státu a integritu jeho území“, což však německá strana nedodržela již během slovensko-maďarského konflitku. Vedle Ochranné smlouvy podepsali slovenští zástupci i tzv. Dôverný protokol o hospodárskej a finančnej spolupráci, který upravoval slovensko-německé vztahy v hospodářské oblasti. Slovensku byla protokolem zajištěna vlastní měna, celní suverenita a došlo ke zřízení Slovenské národní banky. Na druhé straně však bylo nacistům díky dohodě umožněno kontrolovat slovenské hospodářství, které bylo využíváno pro potřeby Třetí říše. Slovensko tak od svého vzniku až do zániku v roce 1945 patřilo mezi satelitní státy nacistického Německa.  Třetí říše uznala existenci samostatného slovenského státu již 16. března. Přesto však na německé straně nepanovala o osudu Slovenska shoda až do léta 1939. Již krátce po vzniku samostatného Slovenska a ustanovení Protektorátu Čechy a Morava doporučovaly německé vojenské kruhy přímou okupaci slovenského území. Další variantou bylo rozdělení Slovenské republiky mezi Německo, Polsko a Maďarsko. Po rozhodnutí o napadení Polska však nakonec v nacistické politice zvítězila myšlenka, která počítala se Slovenskou republikou jako s vzorovým podřízeným státem, jež měl sloužit jako příklad pro další země v jihovýchodní Evropě. V dlouhodobých plánech nacistů však Slováci oproti ostatním podřízeným slovanským národům nepředstavovali žádnou výjimku a rovněž prostor Slovenska měl být v budoucnu germanizován a slovenské obyvatelstvo z části asimilováno, vysídleno či vyhubeno. Tyto nacistické vize však byly v případě Slovenska odloženy až do období po vítězství ve světové válce.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní rozdělení.", "content": "První Slovenská republika byla administrativně rozdělena do šesti žup, skládajících se z 58 okresů a 2 659 administrativních obcí. Jednalo se o župy:  Centry jednotlivých žup byla města Bratislava, Nitra, Trenčín, Banská Bystrica, Ružomberok a Prešov. Všechny významnější centrální politické i hospodářské instituce sídlily v hlavním městě státu, Bratislavě, kde žilo přibližně 100 000 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Na území Slovenské republiky žilo v roce 1940 2 653 053 obyvatel, z nichž se 85 % hlásilo ke slovenské národnosti. Nejpočetnější národnostní menšinu tvořili o přibližně 130 000 obyvatelích Němci. V této době zde dále žilo přibližne 89 000 Židů, 80 000 Čechů, 79 000 Rusínů – Ukrajinců, 67 000 Maďarů a 30 000 Romů.", "section_level": 1}, {"title": "Postavení menšin.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Němci.", "content": "Největší národnostní menšinu žijící na území Slovenska tvořili Němci, kterých zde žilo necelých 130 000. Během války se politicky aktivizovaná německá menšina vehementně snažila prosadit do slovenské politiky. Ve slovenském sněmu ji zastupovali tři poslanci a ve státní radě měla jednoho zástupce. Vůdcem slovenských Němců byl Franz Karmasin, který stál v čele Deutsche Partei a zastával i funkci státního tajemníka pro záležitosti německé menšiny. Cílem Karmasina i jeho strany, která čítala téměř 60 000 členů, bylo získat pro slovenské Němce německé státní občanství a zařídit, aby nadále nepodléhali slovenským nýbrž říšským orgánům. Karamasinovou snahou bylo vytvořit ze slovenských Němců na Slovensku tzv. \"Herrenvolk\". Deutsche Partei organizovaná po vzoru NSDAP disponovala vlastními údernými oddíly \"Freiwillige Schutzstaffel\" i mládežnickou organizací \"Deutsche Jugend\".", "section_level": 3}, {"title": "Češi.", "content": "Na konci roku 1938 žilo na území Slovenské republiky necelých 80 000 osob hlásících se k české národnosti. Češi tak na Slovensku tvořili druhou největší národnostní menšinu. Po vzniku samostatného Slovenska zahájil režim národnostní čistku mezi státními zaměstnanci, která se dotkla hlavně ozbrojených složek a správního aparátu. Propouštění a často vyhánění Češi odcházeli do Protektorátu. Další pak kvůli této xenofobní vlně opouštěli Slovensko dobrovolně a do roku 1943 tak v zemi zůstalo jen něco přes 31 000 Čechů. Počet českých státních a veřejných zaměstnanců na Slovensku se z 20 541 v roce 1938 snížil do roku 1943 na pouhých 1 174. Přes plány radikálního křídla HSĽS, které počítalo s vyhoštěním většiny českého obyvatelstva, k hromadnému odsunu Čechů nedošlo. Ti, kteří na Slovensku zůstali, však nadále čelili restrikcím a režim je pokládal za nespolehlivý živel. I přes tuto politiku podpořenou ľudáckou propagandou počáteční protičeské nálady slovenskou společnost poměrně rychle přešly a vztah většiny Slováků k Čechům na Slovensku se v průběhu války naopak stával velmi přátelským. Kvůli nedůvěře režimu a postavení cizinců byli Češi žijících na Slovensku tlačeni do opozice a značná část z nich se zapojila do odboje.", "section_level": 3}, {"title": "Židé.", "content": "Antisemitismus byl součástí ideologie HSĽS, která začala protižidovská opatření na Slovensku vydávat již v období po zisku autonomie. Židé byly s pomocí vládních nařízení postupně vytlačováni mimo občanskou společnost a zákon. Tzv. Židovský kodex vypracovaný dle norimberských zákonů vydala slovenská vláda 9. září 1941. Perzekuce slovenských Židů vyvrcholila během války tragédií holokaustu. Průběh deportací slovenských Židů zajišťovalo samo ministerstvo vnitra v jehož čele stál Alexander Mach. Od března do října 1942 bylo ze Slovenska do vyhlazovacích táborů nacistického Německa vyvezeno téměř 58 000 Židů, z nichž se konce války dožilo pouze několik stovek osob. Slovenská vláda navíc německé straně za každého vyvezeného Žida platila 500 říšských marek. K dalším transportům Židů ze Slovenska došlo až na podzim roku 1944, kdy zemi po porážce povstání obsadily nacistické jednotky. Tehdy bylo odtransportováno přibližně 13 000 lidí, přičemž okolo 1 000 Židů usmrtily nacistické síly a jednotky Hlinkových gard ještě na Slovensku. Válku na slovenském území se podařilo přečkat asi 10 000 židovských obyvatel.", "section_level": 3}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Podřízení slovenského hospodářství německé Třetí říši bylo dovršeno 30. ledna 1940, kdy byla podepsána dohoda o hospodářské spolupráci mezi Německem a Slovenským státem. Takzvaná smlouva o branném hospodářství v praxi znamenala, že Slovensko muselo podřídit svou ekonomiku potřebám Německa. Velkým podnikům a klíčovým hospodářským institucím byla de facto vnucena německá okupační správa. Přibližně 70% slovenského exportu směřovalo do Německa, přičemž nacisté měli zájem především na dovozu zdejších surovin, uhlí, dřeva a nerostů. Německá strana však ve velkém poptávala i zemědělské produkty a výrobky potravinářského průmyslu. Směnný kurs slovenské koruny k německé říšské marce byl v poměru 12:1 a k protektorátní koruně 1:1. Díky relativnímu dostatku potravin nemuselo Slovensko zavést přídělový systém. Během války však výrazným způsobem vzrostlo zadlužení státu z 32 milionů korun v roce 1939 na 14,5 miliardy v roce 1945. Impulz k rozvoji obdržel především slovenský zbrojní průmysl, který během války živila stále rostoucí německá poptávka. Poté, co navíc většinu německých měst zasáhlo ničivé spojnecké bombardování, přesouvali nacisté na Slovensko část zbrojovek a dalších strategických továren. Zbrojovky byly situovány především v Pováží, například v Povážské Bystrici či Dubnici. Hospodářství slovenské republiky tak prodělalo silnou militarizaci své výroby, která zasáhla podniky strojírenského, chemického, dřevařského i textilního průmyslu. I když bylo hospodářství Slovenska ze strany Německé říše využíváno, v porovnání s okolními státy zůstávalo zprvu jedním z nejstabilnějších. Způsobovaly to především objednávky v důsledku válečné konjunktury. Během existence republiky vzniklo na Slovensku více než 200 průmyslových podniků, bylo vystavěno téměř 100 kilometrů železnic, 287 dopravních komunikací, došlo k výraznému rozšíření telegrafní a telefonní sítě a na Váhu byla zahájena výstavby vodních elektráren. Válečné oživení slovenské ekonomiky zcela eliminovalo předválečný problém s nezaměstnaností. Počet dělníků v průmyslu se v letech 1939 až 1945 zdvojnásobil a část pracovních sil odcházela pracovat do Německa. V Říši se celkově během trvalých i sezónních prací vystřídalo na 200 000 Slováků.  Antisemitská politika ľudáckého režimu se promítla také do protižidovských opatření v oblasti hospodářství. 25. dubna 1940 byl Slovenským sněmem přijat arizační \"Zákon o židovských podnicích a židovských zaměstnancích\". V září 1940 pak začalo platit nařízení slovenské vlády o soupise židovského majetku, jež se týkalo nejenom podniků, živností, domovního majetku a pozemků, které byly již předmětem arizace, ale i peněžních hotovostí v bankách, cenných papírů a šperků. Arizace znamenala násilné vyvlastnění majetků židovského obyvatelstva. Část slovenské společnosti mocensky využila situaci pro vlastní obohacování. Byli to především členové HSĽS a příslušníci Hlinkovy gardy, ale také další kolaboranti a arizátoři.  Klíčovou osobností slovenského hospodářství se stal Imrich Karvaš, první guvernér Slovenské národní banky vzniklé 4. dubna 1939. Ve slovenské vládě roku 1942 měl funkci předsedy Nejvyššího úřadu pro zásobování. Realizací svých názorů na hospodářskou politiku se zasloužil o příznivý vývoj ekonomiky i v době druhé světové války. Zapojil se do protifašistického odboje a spolupracoval s poslancem Petrem Zaťkem, přes kterého navázal kontakty na členy ilegální Slovenské národní rady. Zajišťoval přípravu Slovenského národního povstání po finanční a hospodářské stránce. Nařídil předisponování třech miliard korun ze Slovenské národní banky do její filiálky v Banské Bystrici. Jeho aktivity neunikly pozornosti gestapa. Karvaš byl zatčen 3. září 1944, načež byl vězněn v koncentračních táborech Flossenburg, Dachau, Innsbruck a Niederdorf.", "section_level": 2}, {"title": "Účast ve válce.", "content": "Prvním konfliktem, ve kterém musela nově vzniklá Slovenská republika čelit maďarské agresi, byla tzv. \"Malá válka\", po níž bylo Slovensko donuceno uznat další územní ztráty vůči svému jižnímu sousedovi. Ve snaze zavděčit se svému německému „ochránci“ a touze zajistit si v soupeření s Maďary Hitlerovu přízeň, se Slovenská republika stala prvním vojenským spojencem Třetí říše. V září 1939 se slovenské ozbrojené síly jako jediný spojenec nacistického Německa podílely na napadení Polska. Slovenské jednotky během tohoto tažení obsadily města Zakopane či Nowy Targ. V důsledku polské porážky získalo Slovensko zpět území na Spiši, které Polsko několik měsíců předtím obsadilo, a také ty části Oravy a Spiše, které ke Slovensku náležely do roku 1920. Kvůli silné polonizaci byli slovenští vojáci zejména v menšinových (slovenských, ukrajinských a rusínských) obcích vítáni jako osvoboditelé. Při sčítání obyvatel v roce 1940 se 99 % lidí z připojeného území přihlásilo ke slovenské národnosti. Během bojů s polskou armádou bylo 18 slovenských vojáků usmrceno, 46 jich bylo raněno a 11 bylo prohlášeno za nezvěstné. Snaha části slovenských představitelů zastávat v probíhajícím světovém konfliktu neutrální pozici, byly negovány 24. listopadu 1940, kdy předseda vlády a současně ministr zahraničních věcí Vojtech Tuka podepsal v Berlíně protokol o přístoupení Slovenské republiky k Paktu tří. V důsledku této smlouvy se Slovensko v létě 1941 spolu s dalšími německými satelity zúčastnilo napadení Sovětského svazu. Dne 12. prosince 1941 pak Tuka vyhlásil, že na základě spojenectví s Paktem třech mocností vstupuje Slovenská republika do válečného stavu se Spojeným královstvím a Spojenými státy americkými. Těmito kroky se Slovensko jako válečný spojenec ještě těsněji připoutalo k nacistickému Německu. V případě porážky Třetí říše se již nedalo očekávat, že by spojenci tolerovali další existenci samostatného slovenského státu. Slovenské jednotky, kterým velel generál Ferdinand Čatloš, se do útoku proti Sovětskému svazu zapojily 24. června 1941. Po mobilizaci bylo na východní frontě nasazeno přes 50 000 slovenských vojáků, seskupených do dvou pěších divizí, dvou dělostřeleckých pluků, armádní jednotky a jednotky vzdušných zbraní. Většina slovenské armády zůstala při postupu na východ v dobytém týlu. Do přímých bojů byla nasazena pouze Rychlá brigáda o síle necelých 5 000 mužů, která vznikla po reorganizaci Rychlé skupiny. Podřízena byla německému velení. Vojáci Rychlé brigády utrpěly těžké ztráty v bitvě o Lypovec. Následovala další reorganizace slovenských jednotek, při níž byla v červenci 1941 pro frontové účely vytvořena Rychlá divize doplněná Zajišťovací divizí. Přibližně 35 000 slovenských vojáků bylo tehdy staženo na Slovensko a na frontě zůstaly jen Rychlá a Zajišťovací divize spolu s menšími oddíly. Počet Slováků na východní frontě se tak snížil na přibližně 15 000. Slovenské jednotky postupovaly spolu s Němci přes jižní Ukrajinu na východ směrem k Dněpru, načež se zúčastnily obklíčení části sovětských vojsk severně od Azovského moře. Po ustálení fronty v závěru roku 1941 kontrolovali slovenští vojáci oblast u Azovského moře mezi Mariupolem a Taganrogem a část fronty u řeky Mius. S novou německou ofenzívou v létě 1942 se do bojů znovu zapojily i slovenské jednotky. Rychlá divize dosáhla 22. července Rostova a jako první z jednotek Osy se jí podařilo vytvořit předmostí na jižním břehu řeky Don. Divize dále postupovala směrem na Kavkaz, načež na podzim zaujala obranná postavení na jih od Krasnodaru. Po obklíčení německé armády ve Stalingradu zahájili Sověti Operaci Saturn, během níž šlo o odříznutí jednotek Osy rozmístěných na Kavkaze. Kvůli hrozícímu obklíčení byly slovenské síly evakuovány na Krym. Při tvrdých bojích a spěšnému ústupu na Krymský poloostrov utrpěly slovenské útvary značné ztráty. Ve velkém začalo mezi slovenskými vojáky docházet k dezercím. Do konce války již německé velení slovenské jednotky do přímých bojů nenasadilo a obě divize, které se vinou neustálých dezercí stále zmenšovaly, byly staženy do zázemí, k budování obranných postavení. Zajišťovací divize byla z východní fronty odeslána na stavbu obranných opevnění do severní Itálie již v létě roku 1943. Příslušníci Rychlé divize byli z Krymu staženi do Rumunska a následně do Maďarska. Většina z těchto vojáků byla Sověty zajata v prostoru Balatonu.  Samotné území Slovenska bylo bojovými operacemi poprvé vážněji zasaženo 16. června 1944, kdy americké letectvo podniklo nálet na Bratislavu. Cílem bombardérů byly zdejší rafinérie, avšak při náletu bylo usmrceno také 133 civilistů. Dalšími cíli spojeneckého bombardování se do konce války staly Nové Zámky, Nitra či rafinérie v obci Dubová. S postupem sovětských vojsk na západ pak na Slovensku zesílilo odbojové hnutí, jehož vyvrcholení představovalo Slovenské národní povstání.", "section_level": 1}, {"title": "Odboj a Slovenské národní povstání.", "content": "Hrdost ze vzniku samostatné Slovenské republiky spolu s hospodářskou konjunkturou z počátku zajišťovaly ľudáckého režimu loajalitu většiny domácího obyvatelstva. V opozici vůči režimu tak zprvu stály především pronásledované skupiny obyvatel, tedy komunisté, evangelíci, židé a zastánci obnovení Československa. Přestože část Slováků zamířila v průběhu války do emigrace a připojila se k československému zahraničnímu odboji, většina obyvatel akceptovala nový režim a zůstávala pasivní. Oblíbenost režimu začala klesat poté, co se Slovenský stát připojil po boku Německé říše k válečnému konfliktu. Protesty proti válce se na Slovensku objevily již po napadení Polska v roce 1939, avšak zlom v myšlení většiny obyvatelstva přišel teprve po útoku na Sovětský svaz v roce 1941. Nezanedbatelné ztráty na životech spolu s válečnými hrůzami a brutalitou německých vojáků vůči slovanskému obyvatelstvu, se kterou se slovenští vojáci setkávali na východní frontě, dále prohlubovaly odpor Slováků k probíhající válce. Popularitu režimu snižovalo i zapojení slovenské vlády do perzekuce a likvidace židů, Romů a dalších politických oponentů. Důležitý impulz pro zesílení odboje na Slovensku představovaly těžké porážky vojsk Osy v roce 1943. O změně v postoji slovenského obyvatelstva vypovídají množící se dezerce ve slovenské armádě. Nejznámější příklad představuje příběh kapitána Jána Nálepky, který v květnu 1943 přeběhl v Bělorusku k sovětským partyzánům. Z českých a slovenských zajatců a uprchlíků byl následně založen 1. československý partyzánský oddíl v Sovětském svazu. Protifašistický odboj na Slovensku je možné dělit na demokratický a komunistický. Mezi značně roztříštěné demokratické odbojové skupiny neshodující se ve svých politických cílech patřily například Obrana národa (Josef Dřímal), Justícia (Karol Koch), Demec (Michal Zibrin a Vladimír Velecký), Flóra (Květoslava Viestová) či skupiny shromážděné okolo Jána Lichnera, Vavra Šrobára, Jána Ursínyho, Pavla Neckára, Jána Ševčíka či Jozefa Lettricha. Naopak jednotně a organizovaně postupovali v odboji slovenští komunisté. Mezi čelné slovenské komunistické odbojáře patřili Július Ďuriš, Karol Šmidke, Gustáv Husák, Ján Osoha, Laco Novomeský nebo Ľudovít Benada. V závěru roku 1943 se slovenští komunističtí a demokratičtí odbojáři spojili podpisem tzv. Vánoční dohody, načež byl vytvořen zastřešující orgán slovenského odboje, Slovenská národní rada. Ve Slovenské národní radě zasedli tři zástupci komunistického odboje, Šmidke, Husák a Novomeský spolu s demokraty Lettrichem, Ursínym a Matejem Joskem, které později doplnili Ivan Horváth a Peter Zaťko.  Slovenské odbojové hnutí se z počátku soustředilo především na pomoc útěkům do exilu a na zpravodajskou činnost. Poté, co sověti začali zatlačovat vojska Osy zpět na západ, došlo k aktivizování partyzánských skupin a slovenští odbojáři začali stále častěji provádět sabotáže a připravovali ozbrojené povstání. Partyzánskému boji na Slovensku nahrával i zdejší horský terén. K připravovanému povstání se připojila i část slovenské armády. Ilegální vojenské ústředí, které se utvořilo okolo podplukovníka Jána Goliana na velitelství záložní armády v Banské Bystrici, se záhy kontaktovalo se Slovenskou národní radou a začalo s přípravou povstání na středním Slovensku. Poměrně významnou roli při politické organizaci SNP měli slovenští komunisté, mezi nimi i místopředseda Komunistické strany Slovenska Gustáv Husák. Husák se stal místopředsedou povstalecké Slovenské národní rady a významným členem Sboru pověřenců. V 1. Sboru pověřenců a 2. Sboru pověřenců zastával během povstání společně s Ivanem Štefánikem post pověřence vnitra.  S blížící se východní frontou a neodvratnou porážkou nacistů se ľudácký režim dostával do bezvýchodné situace. V létě roku 1944 byla již většina slovenské společnosti nalazena proti režimu a počítala se znovuzapojením Slovenska do obnoveného Československa. Dle plánů Vojenského ústředí, které podpořila i Benešova Londýnská vláda, mělo k vypuknutí povstání dojít v souladu s postupem sovětské armády ke slovenským hranicím. Dvě slovenské divize rozmístěné na východě země měly za úkol obsadit karpatské průsmyky, které bylo třeba ubránit do příchodu Rudé armády. V případě, že by německé síly začaly s okupací území Slovenské republiky, bylo rozhodnuto, že povstání vypukne co možná nejdříve. Zesílené aktivity partyzánů, které v létě 1944 již přerůstaly v lokální povstání, vedly německé velení k preventivnímu zásahu. Prezident Tiso s vojenským zásahem proti partyzánům souhlasil a německé oddíly tak 29. srpna začaly s obsazováním Slovenska. Kvůli okolnostem bylo toto povstání, po roce 1945 známé jako Slovenské národní povstání (SNP), donuceno vypuknout předčasně. Telefonický rozkaz k zahájení ozbrojeného odporu vydal Ján Golian večer 29. srpna. Již v noci z 29. na 30. srpna se povstalci zmocnili města Banská Bystrica a povstání se převážně na středním Slovensku rychle rozšířilo na území více než 30 okresů. Povstaleci nakonec obsadili území o rozloze 22 000 km2 (53% území tehdejšího Slovenské republiky), na němž tehdy žilo přibližně 1 700 000 obyvatel (64% obyvatel z celkového obyvatelstva Slovenské republiky). Největším problémem povstalců se stalo nečekané odzbrojení dvou divizí slovenské armády německou armádní skupinou Heinrici na východě Slovenska (1. až 2. září 1944), čímž bylo znemožněno rychlé spojení povstaleckého území s jednotkami Rudé armády. Na západním Slovensku se pak do povstání zapojily pouze vojenské posádky z Trnavy a Piešťan. Páteř povstaleckých sil představovala nově vytvořená 1. československá armáda na Slovensku. Po zářijové mobilizaci disponovalo vedení povstalců přibližně 47 000 muži, které podporovalo asi 12 000 partyzánů. Prezident Beneš jmenoval vrchním velitelem povstalců generála Rudolfa Viesta, který byl na Slovensko dopraven 7. října.  Německý protiútok však povstalce záhy donutil přejít do defenzívy. Po tvrdých bojích, které trvaly do 28. října, obnovily německé jednotky kontrolu nad většinou slovenského území. Sovětské a československé jednotky, které se na Slovensko pokoušely probojovat skrz velmi dobře bráněný Dukelský průsmyk, se na pomoc povstání nedostaly včas. Slovenští velitelé Viest a Golian byli 3. listopadu zajati, načež byli oba převezeni do Německa a popraveni. Většina přeživších povstaleckých vojáků a partyzánů se po porážce povstání stáhla na zimu do hor. Slovenské národní povstání tak bylo po dvou měsících bojů potlačeno. Přestože se Slovenský stát s pomocí nacistů i přes povstání udržel, jeho území se až do konce války s postupem sovětských vojsk neustále zmenšovalo a ľudácký režim byl už zcela závislý na nacistickém Německu.", "section_level": 1}, {"title": "Zánik.", "content": "O poválečné existenci samostatného slovenského státu či o navrácení Slovenska do obnoveného Československa rozhodovaly především mezinárodní faktory a stanoviska velmocí. První Slovenská republika zanikla v důsledku porážky nacistického Německa ve druhé světové válce. Po Hitlerově útoku na SSSR, k němuž se Slovenská republika připojila, získal Edvard Beneš podporu celé protifašistické koalice, která se zavázala obnovit Československo, k němuž se mělo Slovensko navrátit.  Území Slovenska bylo postupně osvobozováno Rudou armádou, armádou Rumunska, které přešlo na stranu spojenců, a 1. československým armádním sborem. Všude na osvobozeném území Slovenska vznikaly po přechodu fronty Národní výbory a představitelé Slovenského státu a klerofašistického režimu byli zatýkáni. Košice osvobodily sovětské útvary 20. ledna 1945. Sovětská armáda postupovala v obtížném horském terénu dále na západ a do konce března byla osvobozena města Zvolen, Banská Bystrica, Komárno a Nové Zámky. Hlavní město Bratislava bylo Rudou armádou osvobozeno 4. dubna 1945. Do počátku května pak byly útvary wehrmachtu s několika stovkami slovenských vojáků, stále loajálních Tisově vládě, vytlačeny z většiny slovenského území. 1. května byl osvobozen Púchov a Čadca a poslední osvobozenou slovenskou obcí se 3. května stal Makov. Po osvobození převzala moc na území Slovenska Slovenská národní rada. V bojích při osvobozování slovenského území padlo přes 60 000 sovětských, 10 500 rumunských, 42 000 německých, 2 790 československých a 1 725 maďarských vojáků.  Čelní představitelé Slovenské republiky včetně prezidenta Jozefa Tisa opustili Bratislavu ještě před jejím obsazením rudoarmějci, koncem března 1945. Následně se pokusili o únik přes německé území do exilu. Skryli se v rakouském benediktinském klášteře v Kremsmünsteru, kde však většina členů slovenské vlády padla 8. května 1945 do amerického zajetí. Jozef Tiso byl o měsíc později zadržen Američany v bavorském Altötting, načež jej americké úřady vydaly do Československa. Po svém zajetí americkou armádou se slovenská již exilová vláda bezvýhradně podrobila veliteli XX. sboru 3. americké armády, generálu Waltonu Walkerovi. Tento dokument je některými historiky považován za formální zánik první Slovenské republiky, avšak jednalo se spíše o formální akt, neboť USA Slovenskou republiku nikdy neuznaly. Režim navíc přestal kontrolovat poslední zbytky slovenského území již v prvních květnových dnech a Slovenská republika tak de facto zanikla, již když ľudácké elity opustily Bratislavu.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Hodnocení Slovenské republiky se značně liší. Lze nalézt hodnocení vysloveně pozitivní i zcela negativní a také úsudky, které se pohybují mezi těmito póly. To platí zvláště o hodnocení ze strany veřejnosti, historiků a různých společenských skupin na samotném Slovensku. Mezi slovenskými historiky hodnotí Slovenskou republiku kladně například Milan Stanislav Ďurica či František Vnuk. Naopak mezi zastánce silně negativního hodnocení patří Ivan Kamenec, Dušan Kováč či Pavol Mešťan. Mezi představitele „středního“ proudu, který vidí na tomto státě pozitiva i negativa, náleží například Róbert Letz, Ivan Petranský či Martin Lacko.  Slovenská republika byla státem, který byl silně ovlivněn katolictvím. Hned po jejím vzniku byly zpřísněny sankce za potraty a byl vydán zákaz všech antikoncepčních prostředků. Společné vyučování mládeže obou pohlaví na středních školách bylo zrušeno a došlo k obnovení separovaných chlapeckých a dívčích tříd. Ve školách byly umístěny křesťanské kříže a vyučování náboženství se stalo povinným. Stát se označoval za křesťanský, ale ve skutečnosti byl katolický a ostatní církve byly jen trpěny. Ateisté navenek neexistovali, každý občan musel být příslušníkem některé státem uznané církve. Oficiálně měla Slovenská republika jednokomorový parlament o 80 poslancích. Za celou dobu existence této Slovenské republiky se však nikdy nekonaly volby. Slovenský stát či jeho vládnoucí režim bývají označovány řadou různých adjektiv, např. jako klerofašistický. O klerofašismu či fašismu hovořila v souvislosti se Slovenským státem hojně komunistická historiografie, ale i dnes je tento termín často užíván. Mezi uživatele tohoto pojmu patří například Rudolf Zahradník. Český historik Radomír Malý odmítá označení Slovenského státu za klerofašistický vzhledem k aktivitám slovenských katolických biskupů a Vatikánu, které směřovaly proti tehdejší vládě a její politice. 2. prosince 1941 při jednání s německým vyslancem Hannsem Ludinem souhlasil předseda vlády Vojtech Tuka s „násilným vysídlením“ slovenských občanů židovského původu a dokonce i s úhradou 500 říšských marek Německu za každého z nich. S přihlédnutím k ustanovením zákona č. 210/40 a následujícího vládního nařízení č. 198/41 (tzv. \"Židovský kodex\") o konfiskaci židovského majetku lze říci, že Slovenský stát financoval deportace i ze zabavených prostředků deportovaných lidí. I kvůli zločinům, na kterých se ľudácký režim podílel, patří šestiletá existence Slovenské republiky mezi nejkontroverznější období slovenských dějin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Slovenská republika (slovensky ', v roce 1939 Slovenský stát, slovensky '), známá též jako první Slovenská republika, byl samostatný stát, který se na území dnešního Slovenska rozkládal v letech 1939 až 1945. Jeho sousedy byly nacistické Německo (hranice s Rakouskem, tehdy tzv. \"Ostmark\", hranice s Protektorátem Čechy a Morava a později též s Generálním gouvernementem), Maďarské království a krátkodobě v roce 1939 i druhá Polská republika. Slovenská republika byla okleštěna o jižní a východní oblasti obsazené horthyovským Maďarským královstvím. Naopak na podzim 1939 byly ke Slovensku opětovně připojeny dnes polské části Oravy a Spiše.", "tgt_summary": "斯洛伐克共和国(斯洛伐克语:Slovenská republika),在1939年7月21日之前称斯洛伐克国(Slovenský štát,为与现今之斯洛伐克共和国区分,且斯洛伐克人不愿视现今的斯洛伐克为该政权之合法继承者,故又多以斯洛伐克国称之)。在捷克斯洛伐克社会主义共和国的文献又称之为斯洛伐克第一共和国(Prvá Slovenská Republika)。该政权是纳粹德国在肢解捷克斯洛伐克第二共和国后在斯洛伐克扶植的一个傀儡政权,该政权于1939年3月14日宣告独立,并于7月21日通过宪法。其实际控制区域领土大部分接近于今日的斯洛伐克,惟今喀尔巴阡鲁塞尼亚与南部匈牙利人占多数的领土被匈牙利控制。", "id": 1095156}
{"src_title": "Výpočet data Velikonoc", "tgt_title": "復活節的計算", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tradiční židovský kalendář je lunisolární a rok začíná jarním měsícem nisan. Pesach se slaví 14. dne měsíce nisan, kdy je Měsíc 14 dní starý a tedy v úplňku. Církve založené sv. apoštolem Janem se držely obyčeje konat Paschu v termínu jarního úplňku, bez ohledu na to, na který den v týdnu připadá. Tito křesťané byli označováni jako kvartodecimáni, „čtrnáctníci“.  Brzy vypukly mezi křesťany o datum slavení Velikonoc vážné spory, shodovali se však na souvislosti data s jarním úplňkem. Část křesťanů přenesla svátek na neděli, den Kristova zmrtvýchvstání, a aby jej odloučila od židovského pesachu. Datum jarního úplňku ale zůstalo závislé na židovském kalendáři, samostatně je začali křesťané vypočítávat ve 3. století, ale odlišně v hlavních centrech křesťanství, v Alexandrii a Římě.  Jednotné slavení Velikonoc se ustanovilo až na synodě v Arles 314 a na Prvním nikajském koncilu roku 325, kde bylo rozhodnuto, že výpočet bude provádět biskup alexandrijský a datum vyhlašovat biskup římský. Koncil však nestanovil metodu výpočtu a neshody mezi alexandrijským a římským datem pak přetrvávaly i nadále. Teprve v 6. století zcela převládl způsob alexandrijský.", "section_level": 1}, {"title": "Metoda výpočtu.", "content": "V křesťanských církvích se Velikonoce (Pascha) slaví první neděli po 14. nisanu, tj. po prvním jarním úplňku (tedy prvním úplňku po 21. březnu). K výpočtu data Velikonoc pro daný rok je proto potřeba znát stáří Měsíce (epakta) pro 21. březen daného roku a data, na kdy připadají neděle. Ke zjištění fáze Měsíce se využíval Metonův devatenáctiletý cyklus, tedy doba, po které dojde k souběhu délek siderických měsíců (měsíčních fází) a slunečních roků. Každých 19 let se tak k danému datu Měsíc nachází ve stejné fázi. Pro zjištění neděle je potřeba vypočítat, jakým dnem v týdnu začínal daný rok a existuje tedy sedm možností (jako dní v týdnu), kvůli přestupným rokům je však délka cyklu 28 let. Každému roku se dle tohoto výpočtu přiřazovalo tzv. nedělní písmeno. Na základě těchto výpočtů se sestavovaly tabulky, které mohly sloužit i dalším účelům.  K výpočtu Velikonoc je tedy potřeba zjistit dle Metonova cyklu, kolik dní po 21. březnu nastane úplněk (0–28) a kolikátý den poté připadne na neděli (1–7). Velikonoční neděle tedy může připadnout na 1. až 35. den po 21. březnu. Každému roku tak lze přiřadit jedno z 35 dat Velikonoc. Z výpočtů pak lze sestavit 35 tabulek možného data Velikonoc a těmto datům přiřadit příslušné roky, kdy se Velikonoce slaví ve stejné dny.  Datum Velikonoc se tedy může lišit mezi jednotlivými roky až o více než jeden měsíc (od 22. března do 25. dubna). Jarní rovnodennost je stanovena „úředně“ na 21. březen podle gregoriánského kalendáře bez ohledu na astronomickou skutečnost (která se může až o dva dny lišit). V některých protestantských zemích (například Německu, Švédsku a Dánsku) se ale Velikonoce slavily po několik desetiletí 18. a 19. století podle astronomické skutečnosti.  Pravoslavné Velikonoce, označované jako Pascha, jsou proti katolickým většinou opožděny (zpravidla o týden, ale nezřídka i více), protože pravoslavná církev pro jejich výpočet používá starší juliánský kalendář. Navíc zachovává ustanovení Prvního nikajského koncilu (tj. prvního všeobecného sněmu), který přísně stanovuje, že křesťanská Pascha nesmí být před židovským svátkem Pesach nebo spolu s ním. Toto pravidlo se ve sněmovních aktech nedochovalo, ale je dosvědčeno 1. kánonem Antiošské synody; o tomtéž hovoří už 7. pravidlo apoštolské. Římskokatolické Velikonoce byly např. v r. 2005 před židovským Pesachem.", "section_level": 1}, {"title": "Algoritmus k výpočtu data Velikonoc.", "content": "Následující algoritmus se používá k výpočtu data Velikonoc v církvích používajících gregoriánský kalendář. Je odvozen z pravidelných měsíčních, týdenních a ročních cyklů (neboť Velikonoce jsou v neděli a závisí na prvním úplňku po 21. březnu).  Poznámka: mod značí operaci výpočtu zbytku po dělení.  Den \"u\" a měsíc \"v\" Velikonoční neděle se určí následovně: Je-li \"u\" = 25, \"d\" = 28, \"e\" = 6 a \"a\" > 10, pak \"u\" = 18, \"v\" = 4 a Velikonoční neděle připadá na 18. duben.  Jinak, je-li \"u\" ≥ 1 a \"u\" ≤ 25, pak \"v\" = 4 a Velikonoční neděle připadá na \"u\"-tý duben.  Jinak, je-li \"u\" > 25, pak \"u\" = \"u\" - 7, \"v\" = 4 a Velikonoční neděle připadá na \"u\"-tý duben.  Jinak \"u\" = 22 + \"d\" + \"e\", \"v\" = 3 a Velikonoční neděle připadá na \"u\"-tý březen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velikonoce nemají pevně dané datum, ale jsou to tzv. pohyblivé svátky – datum se mění v závislosti na datu prvního úplňku po jarní rovnodennosti. Výpočet data Velikonoc je postup, kterým lze datum velikonoční neděle a tím i dalších souvisejících svátků určit vypočtením fází Měsíce pro daný rok. V různých církvích se metodika a výsledné datum může lišit.", "tgt_summary": "复活节的计算(computus,拉丁文「计算」之意),其规则是复活节的日期是在3月21日当日或之后的满月日后的首个星期日。天主教会设计了方法去定一个「天主教的月」,而不像犹太人般观察真正的月亮。", "id": 2706526}
{"src_title": "Petrohrad", "tgt_title": "圣彼得堡", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Město při svém založení dostalo název Sankt-Pitěr-Burch (), podle nizozemského \"Sankt-Pieterburchu\". Car Petr I. Veliký byl ovlivněn pobytem v Nizozemsku, přitom pojmenoval nové město po svém patronovi, apoštolu Petrovi, nikoliv po sobě samém. V průběhu let se však ujal název Sankt-Petěrburg (německy \"Sankt Petersburg\", avšak v poruštěné podobě).  Během první světové války, kdy stálo Rusko proti Německu a Rakousku-Uhersku, byl oficiální název města v roce 1914 změněn z německy znějícího názvu na Petrograd (). Po smrti Vladimíra Iljiče Lenina bylo 26. ledna 1924 město přejmenováno na Leningrad ().  Po rozpadu Sovětského svazu byl na základě místního referenda v létě 1991 městu vrácen jeho dřívější oficiální název, Sankt-Petěrburg ( ). Jeho obyvatelé používají často hovorového názvu \"Pitěr\" (\"Питер\").  České exonymum Petrohrad nepochází z období 1914–1924, jak se někdy mylně uvádí. Svůj původ má nejspíše v Jungmannově \"Slovníku česko-německém\" z roku 1837, kde je uveden ekvivalent německého výrazu \"Petersburg\", označující \"„město hlavní v Rusích“,\" česky \"Petrohrad\", popřípadě \"Petrov\" (a bylo doporučeno užívat první variantu). Jde pravděpodobně o obrozenecký kalk z němčiny.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Město bylo založeno 27. (16. ) května 1703 carem Petrem Velikým, během Severní války, na Zaječím ostrově, kde byly položeny základy Petropavlovské pevnosti.  Nové sídelní město vybudoval na močálech, které nechal vysušit (za cenu mnoha životů dělníků), a na více než 40 ostrovech, dnes spojených 300 mosty. Mělo být oknem do Evropy. V roce 1712 se stalo hlavním městem Ruského carství, poté Ruského impéria. Toto postavení si udrželo, kromě let 1728-1732, až do vzniku Sovětského svazu, začátkem 20. století.  V roce 1716 jmenoval Petr Veliký hlavním architektem města francouzského architekta Jean-Baptista Alexandra Le Blonda. Na vzhledu města má zásluhu i švýcarsko-italský architekt Domenico Trezzini, který dal vzniknout tzv. „Petrovskému baroku“, a také italský architekt Bartolomeo Rastrelli. Byly postaveny další významné stavby, jako Chrám svatého Petra a Pavla, Palác Menšikov, Kunstkamera či Dvenadcať Kollegij, které se staly dominantami v centrální architektuře města.  Roku 1724 bylo založeno sídlo Akademie věd, Petrohradské univerzity a Akademického gymnázia. V 60. letech 18. století vystřídala baroko architektura neoklasicistní. Za vlády Kateřiny Veliké (1762-1796) se město rozvíjelo, byla postavena Ermitáž, břehy řeky Něvy byly olemovány žulovými náspy.  Na památku vítězství nad Napoleonem (1812) byl postaven Alexandrův sloup a Narvská brána. Ve 40. letech 19. století klasicistní architektura ustupuje romantismu. Po průmyslové revoluci Petrohrad překonal Moskvu, v růstu populace i průmyslovém rozvoji, a rozvinul se v jedno z největších průmyslových měst Evropy, s říčním a námořním přístavem, s velkou námořní základnou.  Dne 15. května 1917 přijel do Petrohradu T. G. Masaryk. Jako předseda Československé národní rady zde osobně budoval československé legionářské vojsko, a to až do 7. března 1918. V září a říjnu 1917 obsadila německá vojska západoestonské souostroví, a Petrohrad bombardovala.  7. listopadu 1917 (25. října podle juliánského kalendáře, který tehdy v zemi platil) výstřelem z křižníku Aurora začal ozbrojený převrat – Říjnová revoluce. Ta zásadně změnila dějiny nejen Ruska, ale celého světa 20. století. Aurora byla dříve nasazena v rusko-japonské válce, v první světové válce operovala v Baltském moři, poté sloužila jako výcviková loď. Během druhé světové války byla poškozena a potopena, po válce byla (v letech 1945–1947) opravena, a od roku 1957 slouží jako petrohradské muzeum.  Bolševici, vedení Leninem, zaútočili na Zimní palác. Tato událost, poté známá jako Velká říjnová revoluce, vedla ke konci ruské prozatímní vlády, řídící Rusko po odstoupení cara Mikuláše II. Poté sověti přenesli (12. března 1918) vládu do Moskvy. V říjnu 1919 se generál Nikolaj Judenič pokusil, s Bílou armádou, dobýt město, ale Lev Trockij mobilizoval rudoarmějce a donutil ho k ústupu.  Od září 1941 až do ledna 1944 bylo město v obležení německými vojsky. Na hladomor tehdy zemřelo více než jeden milion civilistů. Obležení města bylo jedním z nejdelších, a s nejtragičtějšími následky, v novodobé historii.  Během \"Leningradské aféry\" (1949–1952) bylo, ve Stalinem inscenovaném procesu, popraveno celé vedení města, včetně prvního tajemníka městského výboru VKS(b) Pjotra Sergejeviče Popkova. Většina (23) tehdejších vůdců bylo odsouzeno k trestu smrti, dalších 181 jich putovalo do vězení nebo do vyhnanství.  Metro, které dnes tvoří pět linek, bylo uvedeno do provozu v roce 1955 (s prvními osmi stanicemi). V roce 1995 došlo k zatopení tunelu uprostřed linky Kirovsko-Vyborgskaja, ta byla poté rozdělena (na příštích devět let) do dvou samostatných částí. V dubnu 2017 došlo mezi stanicemi \"Technologičeskij institut\" a \"Sennaja ploščaď\" k bombovému útoku.  V šedesátých letech 20. století bylo ve městě obnoveno, a otevřeno veřejnosti, muzeum malíře Ilji Repina.  V roce 1991 se po referendu město navrátilo ke svému původnímu názvu. Původní, nebo nové názvy, dostalo také 39 ulic, šest mostů, tři stanice metra a šest parků.  V Kateřinském paláci, v Carském Selu, se od roku 2003 nachází věrná kopie Jantarové komnaty. Ta zde existovala od roku 1716 (téměř dvě stě let), během druhé světové války zmizela.", "section_level": 1}, {"title": "Památky a pamětihodnosti.", "content": "Petrohrad je městem s mnoha historicky významnými památkami, také se širokými bulváry, parky a pobřežními promenádami, a stále vyzařuje své otevřené, seversky svěží fluidum. Proslulé (a turisticky atraktivní) letní „bílé noci“, jsou fenoménem. Jde o přírodní jev, kdy slunce na pár hodin zapadá za obzor, ale úplná tma nikdy nenastane, díky blízkosti polárního kruhu.  Katedrála svatého Izáka (stavělo jí 440 tisíc dělníků 40 let, 1816 - 1858) měří na výšku 102 metrů. Zlatá kupole je obložena 100 kg čistého zlata. Nabízí výhled na nejkrásnější místa historického centra, a uvnitř 14 tisíc míst pro návštěvníky, a skvostný pohled na skutečnou symfonii z mramoru, drahokamů a polodrahokamů všech barev.  Tzv. Zimní palác nechala postavit dcera Petra Velikého, Alžběta, ve stylu italského baroka architektem Bartolomeem Rastrellim, v bílé a zelené barvě, později doplněného klasicistní přístavbou. Kateřina II. Veliká z budovy učinila roku 1764 galerii Ermitáž a umělecké skvosty pro ni nakupovala v celé Evropě. Počet exponátů přesahuje tři milióny, pouze část je přístupná veřejnosti. Počet obrazů řadí Ermitáž mezi největší obrazárny světa. Pokud byste chtěli projít všechny sály s exponáty, čeká vás 10 km dlouhá trasa.  Mezi nejoblíbenější atrakce patří první stavba v Petrohradu – Petropavlovská pevnost s \"Katedrálou Petra a Pavla\", palác Admirality, který svou věží dominuje městu, \"Triumfální oblouk,\" jako památka na vítězství nad Napoleonem, žulový monolit – Alexandrův sloup, socha Petra Velikého, zvaná Měděný jezdec, Kazaňský chrám, Křižník Aurora, Vasiljevský ostrov, Smolenská katedrála a další.  Nejnavštěvovanějším bulvárem města je 4 km dlouhý \"Něvský prospekt\".", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní.", "content": "Zdroj: Lobanova T. Saint Petersburg and its Environs: One-day Pedestrian Routes, Sankt-Peterburg: Novator, P-2 Art Publishers 2013.", "section_level": 2}, {"title": "Mosty.", "content": "Petr Veliký navrhoval město jako další Amsterdam a Benátky, s kanály namísto ulic. V současné době existuje v Petrohradu 342 mostů, přes různé kanály a řeky, z toho 22 je zvedacích. Ty se každou noc se (od dubna do listopadu) na několik hodin zvedají, aby mohly lodě proplout z Baltského moře do Volgo-Baltského vodního systému a zpět. Díky složité síti kanálů se Petrohradu často přezdívá „Benátky severu“.  První trvalý most přes Něvu, Blagoveščenský most, byl otevřen roku 1850, dříve byly povoleny jen pontonové mosty. Skoro 100 m široký „Modrý most“ přes řeku Mojku je (podle některých zdrojů) nejširší na světě. Nejdelší je most „Bolšoj Obuchovskij“, měří 2824 m. K dalším známým mostům patří: „Dvorcový (Palácový) most“, „Trojický Most“, „Most Alexandra Něvského“, „Bolšeochtinský most (Most Petra Velikého)“, „Bankovskij most“, „Aničkov most“, „Most Lomonosov“, „Egyptský most“ a „Most čtyř lvů“.", "section_level": 2}, {"title": "Okolí města.", "content": "Z Petrohradu je snadno dostupný slavný Petěrhof, proslulý svým palácovým a parkovým komplexem, a další místa s bývalými rezidencemi ruských carů, např. Carské Selo (město Puškin), Pavlovsk či Lomonosov; pozoruhodná je také ostrovní pevnost Kronštadt.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě působí přední fotbalový klub Zenit, dvojnásobný vítěz ruské ligy, který v sezóně 2007/08 vyhrál také Pohár UEFA. V ledním hokeji reprezentuje město SKA Petrohrad, účastník KHL, v němž dříve působil český trenér Miloš Říha. Od roku 1995 se v petrohradském Sportovním a koncertním komplexu pořádá halový tenisový turnaj kategorie ATP World Tour 250 St. Petersburg Open.  V roce 1980 se, v tehdejším Leningradu, odehrála část fotbalového turnaje v rámci LOH. O čtrnáct let později bylo město pořadatelem her dobré vůle. V současnosti vyrůstá na Krestovském ostrově stadion, pro spolupořádání Mistrovství světa ve fotbale 2018.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Vývoj počtu obyvatel Petrohradu 1725–2019", "section_level": 1}, {"title": "Národnostní složení.", "content": "Skupiny, které se podílely na etnickém složení alespoň desetinou procenta, byly při sčítání v roce 2002 následující: Rusové 84,72 %; Ukrajinci 1,87 %; Bělorusové 1,17 %; Židé 0,78 %; Tataři 0,76 %; Arméni 0,41 %; Ázerbájdžánci 0,36 %; Gruzíni 0,22 %; Čuvaši 0,13 %; Poláci 0,10 %. V průběhu 20. století přišel Petrohrad především o německou a polskou menšinu, které v roce 1897 tvořily 4,01 %, resp. 2,9 %. Tehdy zde žilo také více Finů a Estonců.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Petrohrad má rozsáhlý systém veřejné dopravy, který zahrnuje tramvaje, autobusy, metro či množství říčních služeb, které přepravují cestující po celém městě. Petrohradské metro má pět linek a přepraví 2,5 milionu cestujících denně, některé stanice jsou bohatě zdobené mramorem a bronzem.  S Moskvou a Helsinkami spojuje Petrohrad vysokorychlostní železnice, vlaky zde dosahují rychlosti až 250 km/h. Mezinárodní letiště Pulkovo obsluhuje většinu letecké dopravy města.", "section_level": 1}, {"title": "Federální město Sankt-Petěrburg.", "content": "Vedle Moskvy je Petrohrad druhým federálním městem Ruska; je tedy samostatným a samosprávným federálním subjektem, který nenáleží do okolní Leningradské oblasti, jejíž administrativa v Petrohradu sídlí. Město je také sídlem Severozápadního federálního okruhu.  V současných hranicích Petrohradu se nacházejí také dříve samostatná sídla a ostrovní město Kronštadt. Město je rozděleno na 18 rajónů (jejich počet se často měnil; do r. 2005, kdy zanikl Lomonosovský a Pavlovský rajón, měl Petrohrad rajónů 20, ještě dříve pak 27).", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti města.", "content": "Viz Seznam osobností Petrohradu", "section_level": 1}], "src_summary": "Petrohrad (, v českém přepisu latinkou \"Sankt-Petěrburg\", rusky hovorově zkracováno na (\"Pitěr\")) je, s populací čítající přes 5 milionů obyvatel, druhým největším městem Ruska. Leží v severozápadní části Ruska, při ústí řeky Něvy, ve Finském zálivu (ten je součástí Baltského moře). Z velkých měst (nad milion obyvatel) je to na světě nejseverněji položené město.", "tgt_summary": "圣彼得堡(),是俄罗斯的联邦直辖市,也是西北部联邦管区和列宁格勒州的首府。位于俄罗斯西北部,濒临芬兰湾,涅瓦河流经过市区,为俄罗斯在波罗的海一带的重要港口。全市人口约520万,是俄罗斯人口第二大城、以及世界上居民超过100万人的最北端城市。此城是俄罗斯最西方化的城市,也是俄罗斯文化、经济、科学中心和交通枢纽之一。俄罗斯有众多重要政府机构设于该市,包括俄罗斯联邦宪法法院、、列宁格勒州政府、、俄罗斯海军司令部和西部军区司令部。", "id": 1734047}
{"src_title": "Severní pól", "tgt_title": "北极点", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První výprava na dobytí a prozkoumání severního pólu podniknuta roku 1871 byla vedena Charlesem Francisem Hallem pod patronací Američanů. Výprava nesla označení Polaris expedition (Polární expedice) a skončila katastrofou. Halle v důsledku otravy arsenikem zemřel a výprava se vrátila zpět bez jeho dosažení. Další expedice byla vedena Fridtjofem Nansenem a pokusila se k pólu dostat driftem na k tomu zkonstruované lodi Fram. Nansen se společníkem na saních v dubnu 1895 dosáhl 86° 14' severní šířky.  K severnímu pólu se na saních po ledu vypravili Frederick Cook (1908) a Robert Peary (1909). Renomované instituce Cookovy doklady dosažení pólu neshledaly za průkazné a tak byl pokládán za prvního pokořitele severního pólu Peary. Cook se vrátil o rok později než Peary, protože se vracel přes Kanadské arktické souostroví a přezimoval na ostrově Devon. Výzkumy v 80. a 90. letech 20. století ovšem Pearyho úspěch zpochybnily na základě jeho vlastního deníku, který uvolnila jeho rodina k prozkoumání.  Další cesty do oblasti severního pólu jsou spojeny s rozvojem letectví. V roce 1926 uskutečnil přelet přes pól v letounu Fokker F.VII Američan Richard Byrd, jeho dosažení pólu je však také zpochybňováno. První prokazatelné dosažení severního pólu tak je až přelet vzducholodi Norge o tři dny později, dne 12. května 1926. Expedici vedl norský polárník Roald Amundsen, italský konstruktér vzducholodí Umberto Nobile a americký průzkumník a sponzor výpravy Lincoln Ellsworth. Přes pól přelétla roku 1928 i vzducholoď Italia, na jejíž palubě byl český vědec František Běhounek. Kvůli silnému větru se však nepodařilo zamýšlené vysazení pasažérů na led za účelem provedení vědeckých měření. První věrohodně doložené pozemní dosažení severního pólu byla až výprava amerického dobrodruha Ralpha Plaisteda v roce 1968.  V roce 1958 pod ledem severního pólu proplula první jaderná ponorka USS Nautilus amerického námořnictva a v roce 1977 k němu doplul sovětský ledoborec Arktika.  V srpnu 2007 ruská ponorka umístila na dno severního pólu titanovou schránku s ruskou vlajkou.", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Severní pól je výrazně teplejší než jižní pól, protože se nachází na úrovni hladiny moře uprostřed severního oceánu (velké množství vody vytváří velkou tepelnou setrvačnost), než v případě, že by se povrch nacházel ve velké nadmořské výšce na kontinentu.  Zimní (lednové) teploty na severním pólu se pohybují v rozmezí od asi -43 °C (-45 °F) do -26 °C (-15 °F), v průměru -34 °C (-30 °F). Letní teploty (v červnu, červenci a srpnu), se pohybují kolem bodu mrazu (0 °C, 32 °F)", "section_level": 1}, {"title": "Den a noc na pólu.", "content": "Na severním pólu (v oblasti severního polárního kruhu) je Slunce trvale nad obzorem v letních měsících a trvale pod horizontem během zimních měsíců. Východ Slunce nastává těsně před jarní rovnodennosti (19. březen), slunce pak během tří měsíců vystoupá do nejvyššího bodu nad obzorem (23,5° elevace) kdy dojde k letnímu slunovratu (21. červen) a následně Slunce klesá k obzoru, kdy dojde k jeho západu při podzimní rovnodennosti (24. září). Doba, kdy je Slunce trvale nad obzorem, se nazývá polární den, a doba, kdy je slunce pod obzorem, se nazývá polární noc.", "section_level": 1}, {"title": "Soumrak.", "content": "Vzhledem k vysoké zeměpisné výšce dochází ke změně trvání soumraku oproti tomu, jak je znám ze středních zeměpisných výšek. Občanský soumrak trvá přibližně dva týdny před východem slunce a po západu slunce, námořní soumrak trvá přibližně pět týdnů před východem slunce a po západu slunce a astronomický soumrak trvá po dobu přibližně sedmi týdnů před východem slunce a po západu slunce.  Toto je způsobeno vlivem axiálního naklonění (23,5°) Země a její rotace kolem Slunce. Směr axiálního naklonění Země, stejně jako její úhel vzhledem k rovině oběžné dráhy Země kolem Slunce, zůstává téměř konstantní v průběhu roku (i v dlouhodobém období). Na severní polokouli v létě severní pól směřuje ke Slunci, v průběhu roku, jak se Země se pohybuje kolem Slunce, se severní pól postupně odvrací od Slunce až do zimních měsíců, zimního slunovratu, kdy je severní pól trvale odvrácen od Slunce. Podobný stav je na Jižním pólu, ale s šestiměsíčním časovým rozdílem.", "section_level": 2}, {"title": "Čas.", "content": "Na většině míst na Zemi je místní čas určen podle zeměpisné délky tak, že denní doba je přibližně shodná a postavením slunce na obloze (v poledne je slunce přibližně na nejvyšším bodě v nadhlavníku). Severní pól (ale i jižní) je výjimkou v tomto uspořádání, neboť zeměpisné délky se zde limitně blíží nule. Slunce zde vychází a zapadá pouze jednou za rok ve všech zeměpisných délkách, tedy i ve všech časových pásmech. Pro Severní pól není určeno pevné časové pásmo a expedice může použít čas GMT nebo národní čas země, odkud expedice pochází.  Vzhledem k tomu, že se šířka časových pásem na pólu limitně blíží nule, je oblíbenou kratochvílí na severním pólu projití všech časových pásem.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "I přes kruté podmínky zde žijí mořští a suchozemští savci a lidé. Žije zde polární liška, lední medvěd, polární vlk, tuleni a lachtani. Z vodních živočichů byl zaznamenán výskyt sasanek a neznámých druhů krevet. Množství fauny a flóry na severním pólu v historickém vývoji Země podřízeno cirkumpolárnímu rozšíření živočichů.", "section_level": 1}, {"title": "Teritorium severního pólu.", "content": "Podle mezinárodního práva žádná země v současné době nemá nárok na vlastnictví severního pólu nebo oblasti Severního ledového oceánu, který jej obklopuje. Pět zemí v okolí Arktidy, Rusko, Kanada, Norsko, Dánsko (přes Grónsko) a Spojené státy (přes Aljašku), jsou omezeny vzdáleností 200 námořních mil (370 km) od svého pobřeží, kterou si mohou nárokovat jako oblast svého vlivu a nároků. Za touto hranicí je prostor, který je spravován Mezinárodním úřadem pro mořské dno.  Při ratifikaci Úmluvy OSN o mořském právu se jednotlivé země zavázaly dodržovat toto ujednání. Norsko (ratifikovalo Úmluvu v roce 1996 ), Rusko (ratifikovalo v roce 1997 ), Kanada (ratifikovala v roce 2003 ) a Dánsko (ratifikovalo v roce 2004 ). Z toho vyplývá, že státy před zahájením aktivit v této oblasti musí doložit, že oblast zájmu spadá výlučně pod jejich svrchované území. Oblast pólu je předpokládaným zdrojem surovin a některé státy (např. Rusko) se snaží pomocí sedimentů z mořského dna dokázat, že tyto geograficky patří k jejich území.", "section_level": 1}, {"title": "Výpravy na pól.", "content": "přehled výprav a expedic k severnímu pólu, dosažení pólu plavidly je uvedeno samostatně", "section_level": 1}, {"title": "Plavidla na severním pólu.", "content": "Přepis názvu lodě a jména kapitána podle anglického zápisu.  \"Vysvětlivky k poznámkám:\"", "section_level": 1}, {"title": "Mytologie.", "content": "V některých západních kulturách se k zeměpisnému severnímu pólu vztahuje bydliště Santa Clause. Kanadská pošta má přiděleno PSČ H0H 0H0 pro severní pól (podle tradičního santovského \"Ho-ho-ho!\").  Mytologie odráží prastarou esoterickou mytologii Hyperborea, že severní pól je nadpozemský příbytek Boží a nadlidských bytosti (viz Joscelyn Godwin, Arktos: Polární mýtus). Postava Santa Clause funguje tedy jako esoterický archetyp duchovní čistoty a transcendence. Jak zdokumentoval Henry Corbin, severní pól hraje klíčovou roli v kulturním světonázoru esoterického Súfismu a íránské mysticismu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Severní pól, též severní točna, je místo na Zemi, kde zemská osa přibližně protíná zemský povrch. Severní pól se nachází přibližně uprostřed Severního ledového oceánu, přičemž oceánské dno se nachází asi 4,3 km hluboko. Území je trvale pokryté vrstvou mořského ledu o mocnosti kolem dvou až tří metrů Tato tloušťka je značně proměnlivá vlivem posuvu ledových ker, jejich zdvihu a poklesu, případně rozlomení a odkrytí vodní hladiny. Studie prokázaly, že průměrná tloušťka ledu se v posledních letech snížila. Mnozí to připisují vlivu globálního oteplování. Některé odhady uvádějí, že během několika desítek let bude Severní ledový oceán v letních měsících úplně bez ledu.", "tgt_summary": "北极点,又叫北极(英语:North Pole),用于称呼地球上的地理北极,即在地球表面上最北的点,也就是地球的自转轴在北半球与表面相交会的点。北极点周围的地区称为北极地区。地理上的北极(通常就简称为北极)以下面的解释为准:地球的自转轴与地球表面的两个交点之一(另一个点是南极,就在相对的另一面),地理上的北极是纬度为北纬90°的点,在方向上是真北,在这一点所指向的任何方向都是南方。南极位于南极洲的大陆上,北极位于北冰洋内。在北极没有土地,只有常年冰封的冰冷海水在冰层之下流动着,因此不可能像南极一样,建立一个永久的北极驻地。不过苏联以及后来的俄罗斯自1937年起建立许多浮水观测站,其中有些很靠近北极。自2002年起俄罗斯在靠近北极的地方建立一个基地站Barne,是用每年春天施工一段时间的方式进行。2000年的有一些有关北极的研究,研究认为因为北极气候变迁,北极的冰最终会溶化,预计时间从2016年到21世纪后期甚至更晚。俄罗斯2007年的Arktika 2007行动中曾用和平号潜水艇量测北极海域的深度,为,1958年时美国的鹦鹉螺号核动力潜艇也量测过,深度为4,087 m(13,410 ft)。离北极最近的陆地是在格陵兰北边的卡菲克卢本岛,距北极约。离北极最近,且有人居住的地方是加拿大努纳武特中基吉柯塔鲁克地区的阿勒特,距北极 。", "id": 734294}
{"src_title": "Slavín (památník)", "tgt_title": "斯拉溫", "src_document": [{"title": "Popis a historie.", "content": "Slavín se nachází na předhůří Malých Karpat a představuje jednu z turistických atrakcí Bratislavy. Je vyhledávaným místem pro svoji polohu, protože je z něho dobrý výhled na celou Bratislavu.  Ze tří kol soutěže o podobu Slavína vyšel vítězně návrh Jána Svetlíka ve spolupráci s kolektivem výtvarníků Tiborem Bártfayem, Jozefem Kostkou, Rudolfem Pribišem, Jánem Kulichem, Ladislavem Snopkem, Alexandrem Trizuljakem, Jurajem Krenem a Deziderem Castiglionem.  Celá koncepce respektuje dřívější hroby padlých vojáků. Přístup k areálu s dominantou památníku tvoří monumentální schodiště. Sochařské dotvoření prostředí umocňuje vjemový účinek. Vedlejší kompozice je orientovaná na otevřený panoramatický pohled na Bratislavu.", "section_level": 1}, {"title": "Monument.", "content": "Centrální část památníku tvoří obřadní místnost, jejíž vrchní součástí je 39,5 m vysoký monument v tvaru obelisku. Na jeho vrcholu se nachází socha sovětského vojáka vztyčujícího vlajku od slovenského sochaře Alexandra Trizuljaka. Stěny obřadní místnosti jsou zhotoveny z mramoru. Jsou na nich vyryta jména slovenských měst a datum jejich osvobození Rudou armádou, i básnický epitaf:  \"Ty, ktorý vchádzaš sem odožen bôľ a súcit\"  \"nech kropky tvojich síz nezvonia o mohyly\"  \"za hrdosť človeka za život ľudstva súci\"  \"za tvoju jasnú tvár my smrť sme podstúpili\".  Bronzové kazetové dveře vzpomínkové síně zdobí reliéfy R. Pribiše.", "section_level": 2}, {"title": "Areál.", "content": "V areálu památníku sa nacházejí další sochařská díla od mnoha slovenských sochařů 20. století: Tibora Bártfaya (sousoší \"Nad hrobom\" \"spolubojovníka\"), Jána Kulicha (sousoší \"Po boji\"), Jozefa Kostky (sousoší \"Vďaky\") a Jána Svetlíka. Při vstupu do areálu je vidět reliéf \"Prísaha na bojovú zástavu\" Ladislava Snopka.  Slavín je místem, na které se v socialistickém Československu často přicházely poklonit zahraniční delegace. V současnosti je navštěvován, často i neoficiálně, některými zahraničními státníky ze zemí, které byly součástí bývalého Sovětského svazu. Přijíždějí i příbuzní zde pohřbených sovětských vojáků: položit kytičku, rozsypat hlínu z rodné země a poklonit se. Díky zpřístupnění sovětských válečných archivů týkajících se ztrát a jejich zveřejňování v oficiální digitální databázi Memorial mají občané ze zemí bývalého SSSR možnost najít místo hrobu svého příbuzného, padlého sovětského vojáka. Proto přijíždějí na vojenské hřbitovy častěji než dříve.", "section_level": 2}, {"title": "Významné události.", "content": "V roce 2005 Slavín navštívil ruský prezident Vladimir Putin při příležitosti svojí návštěvy Slovenska v rámci schůzky s Georgem Bushem.", "section_level": 2}, {"title": "Slavín dnes.", "content": "Ve všech šesti sektorech masových hrobů vznikají deformace terénu. Zemina v hrobech na Slavíně zvětrává. Pokles však není nebezpečný, jde spíše o estetickou záležitost. Statik upozornil na fakt, že situace v podzemí by mohla ohrozit bezpečnost celého památníku. Z těchto důvodů bylo podzemí památníku rekonstruováno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Slavín je památník nacházející se vysoko nad Bratislavou, v části Slavín jejího Starého Města. Připomíná sovětské vojáky padlé ve 2. světové válce. Od roku 1961 je slovenskou národní kulturní památkou. Dne 4. dubna, v den výročí osvobození Bratislavy, se na tomto místě vzdává pocta padlým sovětským vojákům. Tradičně se pamětní ceremonie zúčastňuje i prezident Slovenské republiky.", "tgt_summary": "斯拉温(Slavín)是一座位于斯洛伐克首都布拉迪斯拉发的战争纪念碑、公墓。是为了纪念在二战中1945年4月为解放该城市而牺牲的苏联士兵而建造。位于该城别墅区、市中心。", "id": 1423238}
{"src_title": "Alexandr Veliký", "tgt_title": "亚历山大大帝", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Alexandr se narodil v roce 356 př. n. l. v Pelle, hlavním městě Makedonie. Jeho otcem byl makedonský král Filip II., matkou Olympias, neteř épeirského krále kmene Molosů Arybba a někdejší kněžka dionýských mystérií. Mnoho podrobností z jeho života a zvláště z dětství bylo později zveličeno a opředeno bájemi. Plutarchos tvrdil, že Alexandrovým skutečným otcem byl samotný Zeus, neboť Filip se Olympiady bál kvůli její zálibě usínat ve společnosti hadů. Pravda je taková, že Olympias byla velmi panovačná a vznětlivá. Plutarchos píše také o tom, že Olympiadě i Filipovi se před Alexandrovým narozením zjevovaly podivné sny, z nichž jim věštec Aristandros předpověděl, že přivedou na svět potomka s povahou lva. Épeirský královský rod Aiakidů kmene Molosů, z něhož Olympias pocházela, odvozoval svůj původ od bájného řeckého hrdiny Achillea. Makedonští Argeovci o sobě zase prohlašovali, že jejich předkem", "section_level": 2}, {"title": "Převzetí moci.", "content": "V roce 336 př. n. l. nastoupil Alexandr ve věku 20 let na trůn po svém otci. Za to, že proti němu nevznikl žádný za zmínku stojící domácí odpor, zřejmě vděčil Antipatrovi, který přiměl vojáky a šlechtu, aby ho uznali za krále. Již v prvních dnech vlády Alexandr popravil každého, kdo se ho odvážil spojovat s vraždou jeho otce. Alexandrova úhlavního nepřítele Attala usmrtil Attalův nevlastní otec Parmenion. Antipatros i Parmenion se kvůli těmto skutkům, které Alexandrovi zajistily vládu, těšili po dlouhou dobu králově obzvláštní přízni. Jeho matka Olympias jako případné konkurenty v nástupnictví pro jistotu upálila zaživa poslední Philipovu manželku Cleopatru Eurydici a jejich malou dceru Europu.  Filipova smrt znamenala destabilizaci a ohrožení jednoty Řecka dosažené teprve před dvěma lety. Athéňané a Thébané považovali Alexandra za mladíka, jehož nezkušenost jim dává příležitost k obnovení své nezávislosti. Alexandr však energicky přitáhl k hradbám Théb, čímž je přiměl odpřisáhnout mu věrnost. Ještě v roce 336 př. n. l. si Alexandr zajistil v Korintu poslušnost řeckých obcí, jež ho zvolily vrchním velitelem v", "section_level": 2}, {"title": "Dobytí perské říše.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Počátek tažení, postup Malou Asií.", "content": "Perská říše byla v polovině 4. století př. n. l. největší mocností světa, zahrnující dnešní Irák, Írán, Sýrii, Anatolii, Egypt a mnohé jiné země. V době, kdy Alexandr vstoupil na půdu Asie, vládl této říši Dareios III. z dynastie Achaimenovců. Útok proti Peršanům plánoval už Filip, který se jim tak chtěl pomstít za invazi do Řecka během řecko-perských válek a vyplenění athénských chrámů. Již před Alexandrovým příchodem byla do Asie vyslána armáda pod velením Parmeniona, jednoho z nejschopnějších makedonských velitelů, kterou ale Peršané odrazili. Alexandrovo vojsko čítající kolem 40 000 Makedonců, Řeků a thráckých a ilyrských žoldnéřů vyrazilo z Pelly do Séstu u Hellespontu, kde", "section_level": 3}, {"title": "Bitva u Issu.", "content": "V Kilíkii zastihla Alexandra zpráva o tom, že Dareios vytáhl na západ v čele mocného vojska. Podle Plútarcha měla perská armáda 600 000 mužů, což je ale bezpochyby extrémně přemrštěný údaj. Většina moderních historiků se staví k tomuto číslu skepticky a odhaduje reálnou sílu Peršanů nanejvýš na 100 000. Alexandrova armáda se zhruba 25 000 až 30 000 muži se zatím vydala k hranicím Sýrie, čehož ale Dareios využil k obejití Alexandra ze severu a k obsazení města Issos v týlu Makedonců, čímž zablokoval jejich zásobovací trasy. Dareios kromě toho rozkázal zmasakrovat tam zanechané zraněné Makedonce.  Alexandr se následně obrátil proti Dareiovi a v listopadu roku 333 př. n. l. se obě armády střetly v bitvě u Issu. Dareios doufal, že jeho jízda dokáže prolomit tenkou bitevní linii Makedonců. Svou pěchotu, která sice převyšovala makedonskou počtem, nikoli však bojeschopností, použil k obraně. Na začátku se zdála tato taktika účinná. Ovšem Alexandrův rozhodný průnik vedl ke zhroucení levé části perské linie a k postupu Makedonců na tomto úseku, načež Dareios propadl panice a uprchl. Vždy když Peršané viděli svého vojevůdce padnout nebo", "section_level": 3}, {"title": "Obležení Tyru, ovládnutí Egypta.", "content": "Po vítězství u Issu vyvstaly před Alexandrem dvě možnosti dalšího postupu. Buď se mohl vydat na východ za Dareiem, anebo mohl přikročit k dobytí Peršany obsazenému středomořskému pobřeží, odkud operovalo silné perské loďstvo pod velením Farnabaza, které by mohlo znemožňovat účinné zásobování makedonského vojska. Alexandr se tudíž rozhodl tuto hrozbu odstranit obsazením perských přístavů ve Fénicii. Většina fénických měst – Tripolis, Byblos, Berytos a Sidón – se Alexandrovi okamžitě vzdala. Pouze obyvatelé Tyru se postavili proti makedonskému králi, když jim jako podmínku kapitulace stanovil zákaz obětovat Melkartovi. Uražen touto opovážlivostí", "section_level": 3}, {"title": "Bitva u Gaugamél.", "content": "V květnu 331 př. n. l. se Alexandr vrátil do rozbořeného Tyru, přičemž přikázal jeho obnovení a opětné osídlení spojeneckými Féničany. Na jaře téhož roku vyrazilo z Makedonie 15 000 vojáků, kteří se v Tyru setkali s Alexandrem. Makedonská armáda sestávala v této chvíli ze 40 000 mužů pěchoty a 7 000 jezdců. Z Tyru zamířil Alexandr do Asýrie, kde v létě překročil řeku Eufrat. Jeho původní plán počítal s pochodem k Babylonu na jihu, v čemž mu však zabránila perská armáda pod velením satrapy Babylonie Mazaia. Alexandr odolal vlastním vojákům,", "section_level": 3}, {"title": "Smrt Dareia a pronásledování Béssa.", "content": "Persie byla sice v rukou Alexandra, přesto Dareios III. byl stále naživu. Poté, co se Alexandr dozvěděl, že se Dareios zdržuje v Médii, vydal se za ním na severozápad do Ekbatány (dnešní Hamadán). Dosavadní Dareiovi stoupenci pozvolna ztráceli naději na znovuzískání vlády nad říší. Nevyhnutelnost porážky jim ponechávala pouze dvě možnosti: vzdát se anebo prchat spolu s Dareiem. Bisthanes, jeden z členů královské rodiny, se rozhodl vyčkat v Ekbataně Alexandrova příchodu. Ten mu poté velkoryse přenechal správu města a jiného Peršana ustavil místodržitelem Médie. V Ekbatáně propustil Alexandr řecké spojence a thesálské jezdce, jelikož odvetné tažení, k němuž se Řekové zavázali v rámci korintského spolku, bylo po dobytí této poslední královské rezidence fakticky skončeno. Části spojeneckých vojsk však Alexandr najal jako své žoldnéře pro nadcházející stíhání Dareia. Ten zatím pokračoval v útěku, neboť doufal, že nalezne podporu u Béssa, svého příbuzného a satrapy Baktrie. Béssos se ale k Dareiovi zachoval proradně. Nejprve velkokrále uvěznil a vyslal k Alexandrovi vyjednavače, jehož prostřednictvím nabízel vydání Dareia Makedoncům. Na oplátku žádal potvrzení vlády nad Baktrií. Když Alexandr odmítl přistoupit na Béssovy podmínky a dále pokračoval ve stíhání, usmrtil bezradný Béssos svého královského zajatce a sám se dal na úprk. Dareiovy ostatky nechal Alexandr přenést do Pasargád a slavnostně pohřbít v místní hrobce achaimenovských velkokrálů.  Alexandr, jenž ihned po Dareiově smrti začal nosit diadém, potřeboval získat na svoji stranu perskou aristokracii, bez níž nebyl schopen ovládat svoji rozlehlou říši. Jediným způsobem, jak si jí mohl naklonit, bylo zabití Dareiova vraha Béssa, jenž se jako Artaxerxés IV. prohlásil vládcem Persie. Makedonští velitelé a vojáci ovšem postrádali nadšení k Alexandrově touze pomstít smrt svého úhlavního nepřítele a bojovat přitom po boku Peršanů. Zvláště když severovýchodní země na ně působily zcela neznámým a exotickým dojmem. V srpnu 330 př. n. l. nicméně Alexandr započal nové tažení, při němž si nejprve podmanil Parthii, satrapii na jihovýchodním pobřeží Kaspického moře. Z Parthie Alexandr nepostupoval přímější, ale", "section_level": 3}, {"title": "V Sogdianě a Baktrii.", "content": "Po obsazení Marakandy pokračovali Alexandrovi vojáci na severovýchod k řece Jaxartes (Syrdarja), na jejíchž březích založili v květnu 329 př. n. l. Alexandrii Eschate („nejzazší“) v dnešním Tádžikistánu. Zhruba v téže době povstalo proti Alexandrovi obyvatelstvo Sogdiany, rozlícené patrně neúctou Makedonců k zoroastrismu. Vůdcem vzpoury byl muž jménem Spitamenés, který dříve zradil Béssa. Alexandr shromáždil své pochodem rozptýlené vojáky a zahájil obtížné dobývání povstalých horských sídel. Takto si jich podrobil celkem sedm, přičemž dal všechny muže pobít a ženy a děti prodat do otroctví. Mezitím Spitamenes v Alexandrově týlu napadl Marakandu. I když se Alexandrovi podařilo obležení prolomit, Spitamenes zdárně", "section_level": 2}, {"title": "Výprava do Indie.", "content": "Do konce roku 327 př. n. l. zajistil Alexandr severovýchodní hranici svého království, a byl tudíž připraven podstoupit tažení do Indie. O této polomytické a takřka pohádkové zemi, rozdrobené do mnoha malých vzájemně soupeřících států, měli Řekové a Makedonci jen velice mlhavé představy z Hérodotova popisu. Jediným motivem výpravy byla Alexandrova touha proniknout dále na východ k Ókeanu, již ale jeho vojáci nesdíleli. Před začátkem vojenské kampaně vyzval Alexandr všechny náčelníky z Gandary (území na pomezí dnešního Afghánistánu a severního", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Persie.", "content": "Náročný pochod zpět k Hydaspes se kvůli vydatným dešťům a nepřetržitým bojům protáhl až do září. Poté, co vojsko dorazilo do Bukefaly, nařídil Alexandr postavit 800 lodí, na nichž měli vojáci doplout až k Indickému oceánu. Protože však lodě nebyly schopny pojmout celou Alexandrovu armádu, musela je část pěchoty doprovázet po souši. V listopadu vyrazili Makedonci z Bukefaly a po deseti dnech došli k soutoku řek Hydaspes a Akesines (dnešní Čenab). Při překonávání místních peřejí ztroskotalo mnoho lodí, přičemž přišel o život veliký počet Makedonců. Další cesta vedla indickými státy, které neuznávaly Alexandrovu nadvládu, takže intenzita nepřátelských útoků neustále stoupala. V odvetu za to zničili nemilosrdní Makedonci a Peršané každé město nebo vesnici, jež se jim na jejich postupu odvážila postavit na odpor. V bojích proti kmenu Mallijců byl Alexandr v lednu 325 př. n. l.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt v Babyloně.", "content": "Na podzim 324 př. n. l. se Alexandr odebral do Ekbatány, kde Héfaistión vyčerpaný nadměrným pitím po jedné z mnoha slavností onemocněl. O sedm dní později Alexandrův nejbližší přítel zemřel. Podle Plútarcha přikázal zničený Alexandr ukřižovat Héfaistiónova osobního lékaře. Po několika dnech, kdy truchlil nad ztrátou druha a odmítal jídlo utápěje svůj zármutek v alkoholu, nechal Héfaistiónovi vystavět monumentální hrobku. Charakterizovat vzájemný vztah Alexandra a Héfaistióna je velice obtížné. Obecně se však soudí, že spolu udržovali intimní styky. Kromě Héfaistióna pojil Alexandra důvěrný vztah také k perskému eunuchovi Bagóásovi, v němž", "section_level": 2}, {"title": "Počátek helénismu.", "content": "Po Alexandrově smrti svěřili makedonští vojáci vládu nad říší Alexandrovu duševně nemocnému nevlastnímu bratrovi Filipu III. Arrhidaiovi a Alexandrovu posmrtně narozenému synovi Alexandru IV. Regenty společných králů byli ustaveni Perdikkás v Asii a Antipatros v Evropě. Perdikkás dál záhy popravit řadu svých oponentů a patrně usiloval získat královský titul jako skutečný dědic Alexandrovy říše. V roce 321 př. n. l. byl ale zavražděn vlastními vojáky během války proti Ptolemaiovi, který do Egypta unesl Alexandrovy ostatky uložené ve zlatém sarkofágu. Alexandrovi generálové poté opanovali jednotlivé části říše, jež postupně přeměnili ve vlastní nezávislé domény. V následných několik desetiletí trvajících bojích a vraždění (války diadochů) přišla o život většina Alexandrových velitelů a rodinných příslušníků.  V Makedonii se po Antipatrově úmrtí v roce 319 př. n. l. chopil vlády jeho syn Kassandros. Ten nejprve odstranil Alexandrovu matku Olympiadu a v roce 309 př. n. l. Alexandrova stejnojmenného syna spolu s Róxanou. Sama Olympias zavraždila již v roce 317 př. n. l. Filipa Arrhidaia. Násilná smrt stihla rovněž Alexandrova nelegitimního syna Hérakla. Nejmocnějším ze všech diadochů se ukázal být Antigonos Jednooký, který si podrobil Malou Asii, Sýrii", "section_level": 1}, {"title": "Řecké a římské prameny.", "content": "Vedle klínopisných záznamů v Babylonu, jež byly doposud objeveny a přeloženy, existují o Alexandrovi četné řecké a latinské prameny. Nejpůvodnější texty sepsané lidmi, kteří znali Alexandra osobně, nebo čerpali své poznatky od těch, kteří pod Alexandrem sloužili, jsou s výjimkou několika málo nápisů a fragmentů určitých dopisů pochybné autenticity takřka úplně ztraceny. Dílo Alexandrova dvorního historika Kallisthena, záznamy Alexandrova druha a generála Ptolemaia, správy od Aristobúla, stejně jako Nearchovy zápisy z výpravy se dochovaly pouze ve zlomcích. Tentýž osud stihl i jiný důležitý soudobý pramen pocházející od Kleitarcha a vycházející z tehdy již uveřejněných zdrojů. Z jeho práce čerpal Timagenés, který silně ovlivnil mnoho", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Moderní hodnocení Alexandra kolísá mezi jeho vyzdvihováním, projevováním střízlivých pochybností a přehnaně působící kritikou. Rovněž se vyskytují snahy o znázorňování Alexandra jako „héroa z homérských mýtů“. Obdivovatelé Alexandra mu přisuzují víru ve vlastní božské poslání, jímž mělo být sjednocení lidstva, zatímco podle jeho kritiků byl megalomanem toužícím ovládnout celý svět. Celkově lze říci, že zatímco v minulosti převládala tendence Alexandra glorifikovat a zpodobňovat ho jako ideálního vládce, v současnosti projevují badatelé sklony k zápornějšímu vnímání Alexandra.  Alexandrovy vojenské schopnosti a jeho velkolepé úspěchy nejsou zpravidla vůbec zpochybňovány. Přesto se je někteří historikové, především ti, kteří Alexandra hodnotí všeobecně negativně, pokoušejí částečně relativizovat. Zdůrazňují přitom hlavně skutečnost, že Alexandr se mohl spolehnout na celou řadu výtečných nižších velitelů. Když některé z nich později odstranil (viz Parmeniónova poprava), projevily se v Alexandrově vedení války určité nedostatky (těžce vybojovaná tažení ve střední Asii a v Indii). I tak však Alexandrův odkaz jako geniálního vojevůdce přetrval a mnoho vynikajících vojevůdců jako Pyrrhos, Hannibal, Julius Caesar, Jan Žižka, Fridrich Veliký, Napoleon a dalších, jej považovalo za vzor neporazitelného válečníka a brilantního velitele.  Kromě převažujících pozitivních vyobrazení Alexandra jsou leckdy předkládána alternativní líčení jeho povahy. Z lidského hlediska je Alexandrovi vytýkána jeho náklonnost k alkoholu (která mohla přispět k jeho brzkému konci). Řada autorů upozorňuje na Alexandrovu rostoucí nevyrovnanost a megalomanické tendence v letech následujících po bitvě u Gaugamél. Vražda jeho přítele Kleita, které Alexandr hluboce litoval, a poprava Filota a jeho otce Parmenióna jsou leckdy uváděny jako důkazy Alexandrovy paranoie. Podle některých názorů se ale spíše než o paranoiu jednalo o Alexandrovu přílišnou opatrnost. Objevují se také tvrzení zpochybňující Alexandrovu toleranci vůči kultuře poražených národů. Ve skutečnosti prý nikdy nepociťoval obdiv k orientálnímu umění a kultuře a o splynutí národů usiloval pouze z pragmatických důvodů. Vystavováno kritice je také Alexandrovo zbožštění a označování se za Amonova (Diova) syna.  Taktéž nelze přehlížet fakt, že Alexandrovo tažení, symbolizující na Západě počátek nového věku, znamenalo pro Orient v mnoha případech přervání či dokonce zničení vlastního vývoje. Alexandr se již za svého života stal legendou v Evropě a také v mnoha zemích Asie, nicméně zoroastristé jej oprávněně chápali jako ničitele jejich první velké říše. Často je uváděna Alexandrova údajná záliba v zabíjení, ohromné množství civilních obětí a krutost při zacházení s poraženými. Ve spojitosti s tím je připomínána destrukce Théb, Tyru, Gazy a snad i Persepole a patrně nejhorší projevy Alexandrovy brutality v Sogdianě a při příchodu do Indie. Alexandr si však počínal v souladu s tehdejší válečnou praxí, přičemž se nijak neodlišoval od většiny ostatních starověkých (a i pozdějších) vojevůdců. Je příznačné, že sami antičtí historikové nenapadají jeho metody nakládání s nepřáteli.  Tyto rozporné postoje jsou zčásti důsledkem nejednoznačnosti pramenů, které ponechávají velký prostor k vlastnímu výkladu, kvůli čemuž nám mnohé rysy Alexandrova charakteru a jeho záměry zůstávají utajeny. Moderní historikové se proto snaží zachovat si co největší odstup při zkoumání Alexandrovy osobnosti, Alexandrova vnímání sebe samotného a změn tohoto vnímání včetně s tím souvisejících politických konsekvencí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandr Veliký (20. nebo 21. července 356 př. n. l. Pella – 10. nebo 11. června 323 př. n. l. Babylón; encyklopedie Britannica uvádí datum smrti 13. červen 323 př. n. l.), rovněž známý jako Alexandr III. Makedonský (řecky Μέγας Αλέξανδρος (ο Μακεδών ο Τρίτος), [\"Megás Alexandros\" (\"ho Makedón; ho Trítos\")], byl král (\"basileús\") Makedonie. Alexandr rozšířil hranice své říše tažením do Persie a na indický subkontinent, díky čemuž se stal zřejmě největším a nejúspěšnějším vojevůdcem celé historie, který neprohrál žádnou bitvu. V době své smrti ovládal většinu světa známého tehdejším Řekům.", "tgt_summary": "马其顿的亚历山大三世(,其名字亚历山大意为“人类的()守护者()”;前356年-7月20日-前323年-6月10日),世称亚历山大大帝( 或 ),古希腊马其顿王国国王", "id": 1221626}
{"src_title": "Mezopotámie", "tgt_title": "美索不达米亚", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Mezopotámie leží v povodí řek Eufrat a Tigris. Řeky pramení v Arménské vysočině na území dnešního Turecka, kde se na jednom místě jejich tok přibližuje na vzdálenost asi 30 kilometrů. Poté Tigris teče rychle na východ a pak na jihovýchod, zatímco Eufrat na jihozápad a poté na jih a jihovýchod. Tigris má více přítoků než Eufrat, kterým protéká méně vody a jehož proud je tak mírnější. Podzimní deště zvedají hladiny obou řek a záplavy vrcholí v dubnu a květnu. Kvůli tomuto přírodnímu procesu se v níže položených oblastech podél Eufratu a Tigridu nahromadily nánosy bahna, zatímco v kopcích se vytvořila úrodná údolí.  Východní okraj Mezopotámie je ostře ohraničen pohořím Zagros, součástí Íránské vysočiny. Na severu je ohraničena Arménskou vysočinou, na západě pouštěmi Arabské platformy a na jihu Perským zálivem. Mezopotámii tradičně dělíme na Horní a Dolní. Dolní Mezopotámii vyplňuje Mezopotamská nížina, Horní Mezopotámie je také známa pod arabským názvem Džazíra („ostrov“).", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Nejstarší známé vesnické osídlení v Mezopotámii se datuje do 6. tisíciletí př. n. l. První byla osídlena severní Mezopotámie, protože lidé se ještě nedokázali bránit záplavám Eufratu a Tigridu.  Při Eufratu bylo více měst než při Tigridu, kde podmínky osídlení nebyly tak příznivé. Zakládání a rozvoj sídlišť vzdálených od hlavních toků umožňovala rozsáhlá síť kanálů. Ty měly dva účely: zajišťovaly vodu odlehlým zemědělským půdám a zároveň odváděly vodu z míst, kde jí byl přebytek (např. v okolí veletoků při jarních záplavách).  První sumerské obyvatelstvo se v Mezopotámii objevilo na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. Okolo roku 1630 př. n. l. se Babylonie zmocnili Chetité a asi o sto let později pak Kassité, kteří jí vládli téměř pět století. Do osudu Asýrie od konce 2. tisíciletí př. n. l. začali zasahovat Aramejci a od poloviny 1. tisíciletí př. n. l. lze již mluvit o aramejizaci země, kdy aramejština nakonec vytlačila akkadštinu. Na konci 7. stol. př. n. l. se pány Mezopotámie stali Médové. Babylón poté zažíval krátké období renesance, které o století později (539 př. n. l.) přerušil příchod Peršanů. V roce 331 př. n. l. dobyl Babylonii Alexandr Veliký a ta se po jeho smrti stala součástí Seleukovské říše. Okolo roku 150 př. n. l. se území zmocnili Parthové. Po půl tisíciletí podlehli Parthové Peršanům, kteří Babylonii připojili ke své říši.  V roce 637 se vlády nad Mezopotámií ujali muslimští Arabové, kteří v roce 762 vybudovali novou metropoli Bagdád. Od té doby se Mezopotámii říkalo \"El Irák el'Arabi\", jak ji Arabové nazvali.  Mezi nejvýznamnější města Mezopotámie patřily Ur, Uruk, Babylón, Nippur, Aššúr, Ninive, Kiš, Akkad, Lagaš a Eridu.", "section_level": 1}, {"title": "Písemnictví.", "content": "Naplavenina složená z hlíny a jílu, kterou přinášely záplavy z Eufratu a Tigridu, se v Mezopotámii stala hlavní stavební surovinou, z které se vytvářely např. cihly, nádobí, náčiní a sudy, ale také hliněné tabulky. První písemné doklady (psané sumersky) jsou napsané právě na nich a pocházejí z počátku 3. tisíciletí př. n. l., poslední pak z konce posledního století př. n. l. Hliněné tabulky byly ve své době zdaleka nejrozšířenějším psacím materiálem, nejdůležitější nápisy byly však tesány do kamene. S příchodem Aramejců začaly ustupovat jimi používanému pergamenu a papyru, které se lépe hodily k zachycení aramejského hláskového písma. Záznam na tabulky spočíval ve vytlačení textu do tvárného vlhkého povrchu a následném vypálení v ohni nebo usušení na slunci. Pisátko bylo většinou z rákosu, ale někdy i ze dřeva nebo jiného materiálu.  Hliněné tabulky dosahovaly rozměrů od 1 × 1 cm přes běžnější 4 × 4 cm až po největší 30 × 46 cm. Nejprve se na ně kreslily piktogramy a poté vzniklo klínové písmo, jehož vynález se přisuzuje Sumerům. Původně se znaky psaly ve sloupcích shora dolů a zprava doleva, pak ale došlo k otočení o 90° doleva a psalo se zleva doprava. Klínovým písmem se zapisovalo několik jazyků, např. perština, babylonština a asyrština (dnes souhrnně akkadština). Jedním z prvních úspěšných badatelů snažících se rozluštit klínové písmo se na počátku 19. století stal Georg Friedrich Grotefend.", "section_level": 1}, {"title": "Zákony.", "content": "Nejstarší klínopisné záznamy tvořily hospodářské záznamy, účetní výkazy, inventáře majetku a seznamy zaměstnanců nebo obětí. Původní nepsané právo bylo s rozvíjející se společností potřeba přeměňovat na právo psané. První známé normativní dílo nechal vydat sumerský vládce Urukagina ve 24. stol. př. n. l. Mimo jiné např. zakázal, aby žena náležela dvěma mužům, a také zakázal vydírání. V díle se též nacházelo heslo „Nechť mocný neubližuje vdovám a sirotkům“, které později převzalo několik panovníků. Toto dílo většinou není považováno za zákoník. Do dnešní doby se nedochovalo.  První zákoník v pravém slova smyslu vydal zakladatel státu 3. dynastie urské Ur-nammu ve 21. stol. př. n. l. Zachoval se na tabulce o rozměrech 20 × 10 cm. Vladař v něm vystupuje jako posel bohů, jejichž vůli tlumočí. Zákony se týkaly např. čarodějnictví a trestů za ublížení na těle. Další dva (zatím) nejstarší zákoníky jsou tzv. \"Bilalamův\" akkadský zákoník a \"Lipit-Ištarův\" sumerský zákoník.  Zákony mají charakter třídního zákonodárství, zabývají se mimo jiné vztahy mezi otroky a plnoprávnými občany. Dalšími oblastmi, na něž se soustředily, jsou manželství, dědické právo a hospodářské poměry.  Nejznámějším zákonodárným dílem pocházejícím z Mezopotámie je Chammurapiho zákoník, který se zachoval na více než dvoumetrové čedičové stéle. Je psán akkadsky a zprava doleva, obsahuje 282 paragrafů. Zákony řeší konkrétní případy, nepřinášejí obecné formulace (nedefinují např. krádež, závěť atd.).", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "První literární díla, sumerské hymny, byla psána na konci 3. tisíciletí př. n. l. Ve větší míře se sumerská literatura začala psát v 18. stol. př. n. l. v chrámech v Nippuru, Uru, Uruku a Kiši. V té době se také začínala objevovat akkadsky psaná literatura. Charakteristickým znakem mezopotámské literatury byla anonymita autorů.  Přední místo v nejstarší literatuře zaujímaly hymny na bohy a světské vladaře, které byly zpravidla určeny k zhudebnění a přednesu při slavnostech. Hymny na bohy byly doprovázeny bubny a hymny na vladaře harfou nebo lyrou. Příbuzným druhem literární tvorby byly předmluvy k zákoníkům, které sloužily jako oslava vladaře. Dalšími populárními žánry v Mezopotámii byly modlitby, nářky, báje a eposy.  Mezi bájemi vynikala báj o stvoření. Vypráví o stvoření bohů, následném stvoření Země a nebe, vesmírných těles a člověka. Mimo jiné se v ní píše: „Člověk byl stvořen proto, aby sloužil bohům.“ Největší roli v sumerské verzi hrál bůh Enlil a v akkadské verzi bůh Marduk. V dalších bájích se vyskytují motivy podobné biblickým příběhům, např. stvoření člověka z hlíny, příběh podobný tomu o Kainu a Ábelovi, mýtus o ráji nebo báje o potopě.  Největší památkou mezopotámského písemnictví je Epos o Gilgamešovi, který ale v samotné Mezopotámii nebyl nejspíše moc znám a neměl veliký význam v tamější literární tradici. Zatím je o něm známo šest sumerských básní, z nichž pět tvoří novoasyrský epos. Kanonickou akkadskou verzi tvoří 12 tabulek. Příběh vypráví o Gilgamešově životě, o jeho dobrodružstvích a neúspěšném hledání nesmrtelnosti. Epos je důležitý svým rozsahem, stavem zachování, příběhem a rozvinutou básnickou formou.", "section_level": 2}, {"title": "Společnost a způsob vlády.", "content": "Mezopotámská společnost byla patriarchální, muži se zabývali vyššími hospodářskými úkoly (např. obdělávání půdy pluhem) a ženy pracovaly v domácnosti. Uvnitř občin, k jejichž existenci byla zapotřebí stavba kanálů a vodních děl a jejich udržování, se začaly vytvářet majetkové rozdíly, které v důsledku vedly k vrstevnímu rozdělení společnosti. Stejně tak rozdíly mezi občinami vyúsťovaly v loupežnické výpravy, které dále prohlubovaly tyto rozpory. Výsledkem často bývalo podrobení poražené občiny a její splynutí s občinou vítěze. Tak vznikaly první vládní jednotky.  První představitelé vládní moci byli zároveň hlavami chrámového kněžstva. Jejich mocenský význam spočíval hlavně v obrovském majetku, který nahromadili. Chrámy vlastnily velká území, kromě nich ale existovala i půda občinová a půda udělovaná některým významným rodinám. Chrámový pozemek byl rozdělen na několik částí, z nichž každá plnila jinou funkci. Kvůli správě nemovitostí vznikl rozvětvený správní aparát, v jehož čele byl vrchní správce. Postupem času někteří chrámoví zaměstnanci klesli do předtím nepříliš rozsáhlé třídy otroků.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky despotismu.", "content": "Majetek, který chrámy nashromáždily, jim zajistil hospodářskou a politickou moc. Kvůli ochraně před sousedními městskými státy začaly okolo sebe stavět hradby a opevnění. Kvůli rostoucímu významu chrámů se jejich představitelé začali (od dob Sargona Akkadského) nazývat tituly jako „král Sumeru i Akkadu“ nebo „král čtyř světových stran“, čímž vyjadřovali snahu rozšířit svou vládu na co největší území. Navíc se nechávali ještě za svého života zbožšťovat.  Chammurapi (zhruba 1800 př. n. l.), nejvýznamnější vládce starobabylonského období, již vládl plně centralizované říši. Byl nejvyšším správcem, zákonodárcem, soudcem a vojenským velitelem. V této tradici pokračovali další babylonští a asyrští panovníci. V novobabylonském období došlo k oddělení panovníka od role velekněze, což posílilo postavení kněžstva.  Někteří z panovníků Mezopotámie byly ženy, které vládly buď tak, že iniciativou překonávaly své manžely panovníky, nebo i samostatně. Mezi ně patří např. Kubaba a Semiramis.", "section_level": 2}, {"title": "Otroci.", "content": "Otroctví bylo základním rysem mezopotámské společnosti. Právně se rozlišovalo mezi otroky v soukromých a veřejných službách, mezi otroky domácími (mezopotámskými) a cizími a mezi otroky narozenými v domě pána a pořízenými odjinud. Třída otroků se rozšiřovala např. o válečné zajatce, kteří byli původně zabíjeni, o dlužníky, kteří nebyli schopni uspokojit své věřitele, a o pachatele trestných činů. Otroci bývali označováni, a to buď zavěšením tabulky, tetováním, oholením vlasů na přední polovině hlavy nebo propíchnutím uší (v Asýrii).", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Mezopotámie měla spolu s Egyptem ve starověku nejlepší podmínky pro zemědělství. Bylo tam (a stejně tomu je v dnešním Iráku) kontinentální podnebí s velkými výkyvy teplot (zhruba od +50 °C do −5 °C). V únoru až březnu, kdy začínalo jaro, docházelo k rozvodnění Eufratu a Tigridu. Období sucha začínalo ke konci června a končilo v září.  Pole se nehnojila, protože to obstarávaly záplavy, a k setbě se využíval mimo jiné pluh. Nejúrodnější půda se nacházela v Babylonii. Hlavními obilninami v Mezopotámii byly ječmen, který sloužil k přípravě potravin, pšenice dvouzrnka, která sloužila k přípravě chleba a k výrobě piva, a pšenice jednozrnka. Dále se tam pěstovaly např. sezam, hrách setý a boby.  Zahradnictví patřilo v Mezopotámii k oblíbeným aktivitám, přičemž ovocnářství převažovalo nad zelinářstvím. Nejznámějším objektem z Mezopotámie týkajícím se zahradnictví jsou Visuté zahrady Semiramidiny, jeden ze sedmi divů světa. Nejčastějším stromem Mezopotámie (v současnosti i Iráku) byla palma datlová, dále se pak pěstovaly např. fíkovníky (hlavně na severu), réva vinná, jabloně, hrušně a mandlovníky. Ze zeleniny to byly např. česnek, cibule, salát nebo kopr.  Z dobytka se nejčastěji choval tur domácí, který se využíval hlavně k orbě, k obsluze zavodňovacích zařízení a pro mléko. Hovězí maso bylo kvůli nákladnosti chovu drahé. Důležitý byl také chov koz a ovcí, z kterých se získávala vlna (ovce), srst (kozy), mléko a maso. Mezi další hospodářská zvířata patřily např. husy, kachny a kuřata; v pozdější asyrské době se začaly chovat i včely. Jako tažná zvířata se nejdříve využívali osli, od dob kassitských panovníků pak koně a kříženci předchozích dvou muly. Jako domácí mazlíčci nebo pomocníci pastýřů byli chování psi; někteří byli využíváni i k lovu. Do poloviny 2. tisíciletí př. n. l. hrál důležitou roli rybolov.  Řemeslníci se zpočátku soustředili na výrobu zemědělských nástrojů, od první poloviny 3. tisíciletí př. n. l. začalo docházet k rozšiřování výroby i do jiných oblastí (např. oblečení, nádobí, šperky, zbraně). Jedním z nejstarších řemesel bylo hrnčířství. V Mezopotámii byl nedostatek dřeva, kamene a kovů, jako materiál se používaly hlavně hlína, rákos, vlna, kůže a len.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "V náboženských představách obyvatel Mezopotámie se odrážely přírodní jevy, jejichž podstatu si nedovedli vysvětlit rozumem. Představy se projevovaly kultem bohyně-matky, jejíž sošky jsou známé již z 5. tisíciletí př. n. l. Základní přírodní síly byly zosobňovány a povyšovány na bohy. Ve 3. tisíciletí př. n. l. měli Sumerové několik set takových bohů, z nichž nejvýznamnější byli An, bůh nebe, Enlil, bůh země, a Enki, bůh vody. Jednotlivá města měla své božské ochránce, jejichž význam vzrůstal a klesal s významem daného města.  Středem náboženského života byl chrám, jehož jádro bylo tvořeno obětním oltářem. Ten byl původně přístupný všem, později ale vznikla vrstva kněžích, kteří se považovali za prostředníky mezi bohy a lidmi. Kněží si postupem času vybudovali silný společenský a politický význam. Mezi náboženské stavby patřily zikkuraty, které měly zdůraznit menší vzdálenost kněží k bohům. Důležitou roli hrály chrámové slavnosti, z nichž nejvýznamnější byly novoroční svátky pořádané při jarní rovnodennosti.  Chrámy měly velký vliv na vzdělání, protože se u nich zakládaly archivy, knihovny a školy, kde se potomci vyšších vrstev učili čtení, psaní a základním vědním oborům. První školy vznikaly v 1. polovině 3. tisíciletí př. n. l. a později byly zesvětštěny. Mimo to se chrámy snažily pomáhat chudým, např. stanovováním spravedlivých standardů váhy a míry nebo poskytováním bezúročných půjček.", "section_level": 1}, {"title": "Věda a pavěda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Matematika.", "content": "V Mezopotámii byla známá desítková i šedesátková soustava, přičemž starší byla šedesátková. Znak pro nulu se používal až v pozdně babylonských astronomických textech, ale ne na konci čísla, kde se místo toho vynechávalo místo nebo tam byly umístěny dva šikmé klíny. Používalo se sčítání a odčítání, násobení a dělení, zlomky, umocňování a odmocňování i rovnice druhého a třetího stupně. Geometrie se využívala převážně na výměru polí a jiných nemovitostí, měření objemu košů a schránek atd., objevy ale naznačují, že se tehdejší odborníci zabývali i problémy Pythagorovy věty a Eukleidovské geometrie.", "section_level": 2}, {"title": "Astronomie a astrologie.", "content": "Protože astronomická pozorování probíhala na zikkuratech, podíleli se na nich převážně kněží. Jejich činnost často nebyla vědecká a namísto toho se zabývali astrologií. Nicméně astronomové zjistili ekliptiku Slunce a oběžnou dráhu Měsíce okolo Země. V 7. stol. př. n. l. dokázali předpovídat zatmění Měsíce a později i zatmění Slunce. Rozdělili lunární rok na 12 měsíců s 354 dny, k vyrovnání se solárním rokem byl do kalendáře vkládán přestupní měsíc. Od 3. dynastie urské začínal rok jarní rovnodenností.", "section_level": 2}, {"title": "Lékařství.", "content": "Z Mezopotámie se zachovalo množství lékařských textů. Jedním druhem těchto textů jsou předpovědi, které se zabývaly vyhlídkami pacienta v určitých situacích (s určitými nemocemi), ale jen velmi zřídka se zabývaly léčbou. Další texty zabývající se léčením pacientů vypovídají o využívaných lécích, kterými byly živočišné produkty, např. tuk, krev, mléko a kosti, a dále byliny, stonky, listy, kořeny a plody, které mohly být případně smíchány např. s pivem nebo medem. Některé se polykaly, jiné se přikládaly na tělo nebo se do něho dopravovaly čípkem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mezopotámie (z řeckého \"Μεσοποταμία, Mesopotamia,\" „země mezi řekami“ nebo „meziříčí“; arabsky بلاد الرافدين \"bilād al-rāfidayn,\" syrsky ܒܝܬ ܢܗܪܝܢ \"beth nahrain,\" „země řek“) je označení pro oblast mezi řekami Eufrat a Tigris, jejíž jádro tvoří povodí středního a dolního toku obou řek. Mezopotámie je součástí tzv. úrodného půlměsíce. V dnešní době její území zhruba odpovídá Iráku, severovýchodní Sýrii, jihovýchodnímu Turecku a jihozápadnímu Íránu.", "tgt_summary": "美索不达米亚(,,)是古希腊对两河流域的称谓,meso意为中间,potamia为古希腊文中河流之意,转化成为“(两条)河流中间的地方”。这两条河指的是幼发拉底河和底格里斯河,在两河之间的美索不达米亚平原上产生和发展的古文明称为两河文明或美索不达米亚文明,它大体位于现今的伊拉克,其存在时间从公元前4000年到公元前2世纪,是人类最早的文明。由于这两条河流每年出现泛滥,所以下游土壤肥沃,富含有机物和矿物质,水源和土壤提供种植粮食的必需品,成为孕育文明的基础,但同时该地气候干旱缺水,所以当地人公元前4000年就开始运用灌溉技术,灌溉为当地带来大规模的人力协作和农业丰产。经过数千年的演化,美索不达米亚于公元前2900年左右形成成熟文字、众多城市及周围的农业社会。", "id": 1920125}
{"src_title": "Sumer", "tgt_title": "苏美尔", "src_document": [{"title": "Počátek.", "content": "Sumerové do Mezopotámie pravděpodobně přišli nejpozději kolem roku 4000 př. n. l. a hovořili sumerštinou, jazykem, který se dosud nepodařilo přiřadit k nějaké ze známých jazykových rodin. Existují poměrně věrohodně hovořící důkazy o tom, že Sumeřané pokračovali ve většině místních tradic. Po předsumerském obyvatelstvu zůstalo krom toho i několik jazykových stop, hlavně v topografii a v názvech některých řemesel a nástrojů. Avšak slova týkající se plavby po moři jsou zcela sumerská. Urucká kultura osídlovala Mezopotámii z jihu od moře, což nasvědčuje příchodu po moři. Taktéž existují souvislosti mezi sumerštinou a austronéskými nebo indoevropskými jazyky, proto je pravděpodobné, že Sumerové připluli z oblasti povodí Indu a asimilovali s obeidskou kulturou. Předsumerského původu jsou patrně názvy měst Ur, Sippar atd. a řek Eufrat a Tigris, původně Buranunna a Idigna. Oblast byla mimořádně úrodná, ale vyžadovala stálé a vydatné zavlažování, jelikož je to oblast aridní. Vynález umělého zavlažování je mnohem staršího data (asi 5000 př. n. l.) a první zavlažovací kanál se podařilo vykopat v íránské Čóga Mami. V kultuře obeidské a urucké se kanály také používaly a k jejich managementu nebylo, na rozdíl od dřívějších domněnek, zapotřebí státní organizace. Oblast Sumeru se skládala již na počátku z několika desítek relativně malých, navzájem nezávislých městských států. První písemné památky především ekonomického rázu pocházejí z konce 4. a počátku 3. tisíciletí př. n. l. Nejednalo se ovšem o písmo použitelné k záznamu složitějších abstraktních pojmů. Sumerové po několika staletích z tohoto obrázkového písma vyvinuli klínopis, které bylo dobře vymyšleno pro zápis jejich velmi specifického jazyka.", "section_level": 1}, {"title": "Technologie.", "content": "Sumerové vytvořili v Mezopotámii civilizaci, která používala rozvinuté formy zemědělství; sumerští zemědělci do značné míry využívali propracovaný systém zavlažování - kanály, průtoky, rezervoáry. Sumerové dále vynalezli kalendář o 12 měsících, šedesátkovou číselnou soustavu, vůz s koly, hrnčířský kruh a v architektuře využívali obloukové klenutí.", "section_level": 1}, {"title": "Sídla.", "content": "V jižní Mezopotámii začala vznikat první města již během předsumerské obeidské kultury. Stejně jako starověké Řecko se i Sumer skládal z městských států: Eridu (nejjižnější sumerské město, pahorek Abú Šahrajn), Nippur (dnešní Niffar, od 13. století neobývaný), Šuruppak (dnešní Fára), Uruk (pahorek al-Warká), Kiš (nejsevernější sumerské město, dnešní al-Uhajmer), Lagaš (dnešní Tello), Umma (dnešní Jocha) a Ur (dnešní al-Muqajjar). Podle pozdější ideologie bylo v Sumeru na Zemi přítomné vždy jen jedno království. V dochovaném Sumerském královském seznamu jsou vyjmenované takto: (dle sídelního města, dynastie), před potopou světa: Eridu – Bad-tibira – Larak – Sippar – Šuruppak a po potopě světa: Kiš – Uruk – Ur – Awan – Kiš – Hamazi – Uruk – Ur – Adab – Mari – Kiš – Akšak – Kiš – Uruk – Akkad – Uruk – Gutejci – Uruk – Ur – Isin. Je tak opomenuta Lagaš a do značné míry Uruk, což bylo dáno politicky místem vzniku Seznamu. <br>", "section_level": 1}, {"title": "Městské státy a samospráva.", "content": "Sumerská města měla uprostřed městské zástavby posvátný okrsek s mnohavrstevným chrámem, který se vyvinul na konci 22. stol. př. n. l. v tzv. \"zikkurat\", chrám zasvěcený božskému ochránci města. Město bylo obklopeno městskými hradbami a posvátný okrsek míval často také vlastní hradby. Každé z měst tvořilo samostatný městský stát, který ovládal ve svém bezprostředním okolí zemědělské zázemí s několika vesnicemi či menšími městy. Rozloha takového státu byla malá, můžeme jen zhruba odhadnout, že jedno z větších měst ovládalo asi 3 000 km. Nejvyšší postavení ve státě měl od ranědynastického období tzv. \"lugal\" (velký muž = t.j. král). Tento titul patřil původně politickému a vojenskému náčelníkovi. Ve městech ovládaných byl jeho zástupcem \"ensi\" (kníže). \"Ensi\" ovšem původně nosil význam \"nejvyšší správce chrámu\", zástupce městského božstva na Zemi. Vztah světské a náboženské moci byl důležitým prvkem mezopotamské politiky a obě sféry zůstaly silně provázané.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura a jazyk.", "content": "Počátky světové literatury lze mimo Egypt umístit také do Sumeru. Sumerové zaznamenávali informace klínovým písmem (klínopisem) na hliněné destičky pomocí jednoduchého trojhranného rydla, čili klínku. Hliněné destičky se používaly pro svoji praktičnost, neboť Mezopotámie je dodnes země s nevyčerpatelným množstvím hlíny, ale s minimem kamene, který byl vždy považován za vzácný importovaný materiál. Sumerský systém zápisu písma převzali i jejich následovníci, Akkaďané. Klínopis se ale pro jejich semitskou řeč nehodil a po celou dobu existence akkadštiny se tento jazyk s tímto značným problémem potýkal. Patrně největší překážkou byla nejednoznačnost textů a různé množství používaných sumerských značek slov. V sumersko-akkadské literatuře pak vznikl asi nejznámější Epos o Gilgamešovi.  Sumerská civilizace postupně slábla, v 1. pol. 2. tisíciletí př. n. l. již sumerské obyvatelstvo neexistovalo. Nadále však zůstala v užívání sumerština, která se stala liturgickým a státnickým jazykem a byla jím až do 7. stol. př. n. l. (srov. s latinou).", "section_level": 1}, {"title": "Chronologie vývoje Sumeru.", "content": "Mytologickou potopu, kterou zachycuje Eridská genesis, přežil jediný člověk \"Ziusudra\" (Utnapištim), který postavil archu s párem zvířat od každého. První známou historickou osobností je kišský \"en\" (král) \"Me-baragesi\", který vládl někdy mezi lety 2700 př. n. l.–2600 př. n. l., předposlední panovník 1. kišské dynastie. Jeho syn \"Agga\" byl poražen uruckým králem Gilgamešem, zakladatelem 1. urucké dynastie.  Sumerské státy byly dobyty ze západu příchozími semitsky hovořícími Akkady, kteří se usídlili na severu. Jejich král Sargon I. (Šarrukén, 2334 př. n. l.–2279 př. n. l., střední datace), který byl uzurpátorem v sumerském městě Kiš. Porazil nejmocnějšího soupeře, panovníka sumerské Ummy, ensiho Lugalzagesi (2375 př. n. l.–2350 př. n. l. a založil akkadskou říši. O původu Sargona se vykládá podobný příběh jako o Mojžíšovi. Akkadskou říši vyvrátili kočovníci z východně ležícího Zagrosu Gutejci, za nichž Sumerové zažívali nový rozkvět (2230 př. n. l.–2130 př. n. l.), zejména za krále Gudey. Závěrečným obdobím sumerských dějin je 3. dynastie urská (2116 př. n. l.–2004 př. n. l.). Utu-chengal svrhnul gutejskou nadvládu a jeho bratr Ur-Nammu (2112 př. n. l.–2095 př. n. l.) byl zakladatelem 3. urské dynastie, jež vládla království Sumeru a Akkadu. Zároveň byl autorem nejstaršího zákoníku na světě.  Konec Sumeru nastal pozvolna, především však stát čelil neustávajícímu tlaku kočovníku ze severozápadu. Tito Amorejci (akk. \"Amurrum\" či sum. \"Martu\") pomalu ovládli krajinu mezi městy a později i některá města. Posledním sumerským králem byl Ibbi-Sín. Jeho bývalý služebník, amorejský uzurpátor Išbi-Erra, generál z Mari, který ovládl důležité město Isin. Ur byl pak dobyt a rozvrácen elamskými a churritskými kmeny. Je zachycen ve vynikajících básních \"Nářek nad zkázou Sumeru\" a \"Nářek nad zkázou Uru\". Ibbi-Sín beze stopy zmizel v elamském zajetí. Zničení mnoha měst v závěrečné části a odvlečení mnoha lidí zasadilo sumerskému národu poslední a smrtící ránu. Po dobytí Uru následovalo období asimilace do semitského jazykového prostředí. Období Isin – Larsa (vláda amorejských králů) bylo jen přechodné (2017 př. n. l.–1763 př. n. l.). Po roce 2000 př. n.l. přestala být sumerština používána ve většině oblastí jako živý jazyk, definitivně vymřela asi kolem r. 1800 př. n.l. Uchovala se pouze jako sakrální, vědecký, právní a správní jazyk a jako jazyk vzdělanců. Klínopis svoji pozici neztratil a byl přejat a částečně upraven pro akkadský semitský jazyk. (od cca r. 2600 př. n. l.). Akkadský jazyk převzal úlohu jazyka dorozumívacího v celé Mezopotámii po asimilaci Sumerů, včetně úlohy jazyka diplomatického a úředního. Období Isin-Larsa je přechodné mezi III. dynastií z Uru a nástupem starobabylónské říše a jmenuje se po 2 nejdůležitějších státech té doby. Akkadština však začala svoji pozici ztrácet po příchodu Aramejců (Chaldejců) do Mezopotámie a okolních oblastí na počátku 1. tisíciletí př. n.l. Prosazoval se jazyk aramejský, jenž byl psán mnohem jednodušším písmem foinickým (fénickým). Proto v období novobabylónském (cca 600 př. n. l.) byla sumerština, akkadština a klínopis znám jen vzdělaným kněžím. Mezi lidem byly již neznámé, nepoužívané. Klínopis přežil pád Babylónu do rukou Peršanů i později Řeků (pol. 6. století a pol. 4. století př. n. l.), ale před začátkem letopočtu vymizel.", "section_level": 1}, {"title": "Dodatek nejnovějších datací.", "content": "Podle znalce klínopisů Blahoslava Hrušky je možné začátek urucké kultury posunout až k letopočtu 3500 př. n. l., přičemž první tabulka s obrázkovým písmem byla datována kolem roku 3200 př. n. l., v uruckém chrámu boha Ana. Kolem roku 2900 př. n. l. se mění v Uruku a Džemdet Nasru na písmo klínové a objevují se nejstarší literární skladby v sumerštině. Klínové písmo začíná být používáno také v elamských Súsách. Vláda Gilgameše se podle novějších výzkumů posouvá k letopočtu 2500 př. n. l. Kolem roku 2355 př. n. l. omezuje lagašský uzurpátor Urukagina moc palácových úředníků a získává na svou stranu chrámy a kněze. Toto jsou dosud nejstarší známé zákony. Kolem roku 2350 př. n. l. se urucký král Lugalzagesi pokusil o sjednocení země, ale byl poražen zhruba během deseti až dvaceti let, kdy se formuje první akkadský stát Sargona Akkadského a dobývá severní Mezopotámii, část Íránu, proniká do Malé Asie a východního Středomoří.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sumer, sumersky Ki-EN/EME-GIR (\"Země místních pánů\", \"Země pánů jasu\" či \"Země sumerského jazyka\"), akkadsky také \"Šumiru\", je považovaný za jednu z nejstarších civilizací světa (4000 př. n. l.–2000 př. n. l.). Tato civilizace a region existovala v jižní části Mezopotámie (oblast mezi řekami Eufrat a Tigris mezi Bagdádem a Perským zálivem). Jeho obyvateli byli krom později příchozích semitsky hovořících Akkadů hlavně Sumeřané, kteří se ve vlastním jazyce označovali za „Černohlavce“ (\"un san gi ga\").", "tgt_summary": "苏美尔(阿卡德语:;苏美语:,)为目前发现于美索不达米亚文明中最早的文明体系,同时也是全世界最早产生的文明之一。苏美尔文明主要位于美索不达米亚的南部,通过放射性碳十四的断代测试,表明苏美尔文明的开端可以追溯至公元前4500年。在约公元前2000年结束,被亚摩利人建立的巴比伦所代替。这里发现的含有楔形文字前文字的最古老的石板被定期为距今约56世纪前。苏美尔人被认为发明了世界上最早的文字,他们在粘土片上书写自己的文字。", "id": 1845978}
{"src_title": "Windows 95", "tgt_title": "Windows 95", "src_document": [{"title": "32bitový systém.", "content": "Ve Windows 95 bylo již upuštěno od podpory starších 16bitových x86 procesorů, ale jsou vyžadovány procesory Intel 80386 (nebo kompatibilní) běžící v chráněném módu. Mezi jeho vlastnosti patří významné vylepšení GUI a správy procesů, podpora 256znakových jmen souborů a preemptivní mnohoúlohový chráněný mód 32bitových aplikací.  Windows 95 používá ke spuštění MS-DOS 7.0, který je v něm obsažen (ale většinou je před uživateli ukrytý). Windows 95 se stal prvním produktem Windows pevně svázaným s určitou verzí operačního systému DOS. Tato firemní politika umožnila neztratit dominantní pozici Windows 3.1x na poli s GUI a zabezpečit, že software třetích stran víceméně poběží i pod novým operačním systémem.  S příchodem 32bitového přístupu k souborům ve Windows for Workgroups 3.11, namísto DOSového 16bitového reálného módu, přestává být starší 32bitový přístup k disku přes BIOS používán. To mimo jiné redukuje roli MS-DOS na pouhý zavaděč pro chráněný mód jádra Windows. DOS je stále používaný pro běh starých ovladačů, ale Microsoft jejich použití nedoporučuje, protože nejsou připraveny na multitasking a nezaručují příliš stability. Pomocí ovládacího panelu vidí uživatelé používané části MS-DOS, jež jsou zachovány ze stavu před instalací. Jádro Windows zatím používá ovladače MS-DOS v takzvaném nouzovém módu, ale většinou existuje lepší možnost — sehnat nativní ovladače, které běží v chráněném módu.", "section_level": 1}, {"title": "Dlouhé názvy souborů.", "content": "Pro dlouhé názvy souborů je nutný 32bitový přístup k souborům. Windows 95 využívá rozšíření VFAT pro FAT12 a FAT16. Je k dispozici jak pro programy pro Windows, tak i pro DOS, nicméně ty pro jeho využití musely být upraveny. Programy vydané před tímto rozšířením dlouhé názvy zobrazit nemohou.", "section_level": 1}, {"title": "Prostředí.", "content": "S příchodem Windows 95 se objevuje tlačítko „Start“, Správce úloh, Hlavní panel (taskbar) a Plocha, tyto prvky byly zachovány i v pozdějších verzích.", "section_level": 1}, {"title": "Internet Explorer.", "content": "Verze Internet Explorer 1.0 byla distribuována v samostatném rozšíření Microsoft Plus!, které nicméně nedosáhlo takové popularity jako samotný systém.  S pozdějšími verzemi Windows 95 (OSR 2, OSR 2.1, OSR 2.5) byl také dodáván Internet Explorer (IE 3, poté IE 4). Nebyl však úzce integrován do systému jako v následujících Windows 98. Krom této změny přibyla také podpora USB zařízení a nový, vylepšený souborový systém FAT32.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější verze.", "content": "Windows 95 byl nahrazen verzí Windows 98, Windows 98 Second Edition, Windows ME, Windows 2000, Windows XP, Windows Vista, Windows 7, Windows 8, Windows 8.1 a nejnovějšími Windows 10. Jádro založené na Windows NT bylo použito v systémech Windows NT, Windows 2000 a Windows XP a v roce 2006 Windows Vista pro svou vyšší spolehlivost. Tam, kde nebyla vhodná velká robustnost a pomalejší odezva systému (Windows 98 a Windows ME), bylo použito jádro Windows 95. Proto se od těchto verzí postupně upouští. Dne 31. prosince 2002 Microsoft ukončil podporu Windows 95.", "section_level": 1}], "src_summary": "Windows 95 (pracovní název Chicago) je smíšený 16bitový/32bitový grafický operační systém uvedený na trh 24. srpna 1995 společností Microsoft Corporation a je přímým následníkem dříve oddělených produktů firmy Microsoft MS-DOS a Windows.", "tgt_summary": "英语:Windows 95是美国微软公司于1995年推出的电脑操作系统。Windows 95是一个混合的16位/32位Windows系统,其版本号为4.0,开发代号为Chicago。Windows 95是微软之前独立的操作系统MS-DOS和Microsoft Windows的直接后续版本。第一次抛弃了对前一代16位x86的支持,因此它要求英特尔的80386处理器或者在保护模式下运行于一个兼容的速度更快的处理器。它以对图形使用者接口的重要的改进和底层工作(underlying workings)为特征。同时也是第一个特别捆绑了一个版本的DOS的视窗版本(MS-DOS 7.0)。这样,微软就可以保持由Windows 3.x建立起来的GUI市场的统治地位,同时使得没有非微软的产品可以提供对系统的底层操作服务。也就是说,Windows 95具有双重的角色。它带来了更强大的、更稳定、更实用的桌面图形用户界面,同时也结束了桌面操作系统间的竞争。", "id": 2603230}
{"src_title": "Světlo", "tgt_title": "光", "src_document": [{"title": "Viditelná část elektromagnetického spektra.", "content": "Člověk je schopen vnímat část elektromagnetického spektra z rozsahu frekvencí přibližně 3,9×10 Hz (hertz) až 7,9×10 Hz (390–790 THz), což ve vakuu odpovídá vlnovým délkám v rozsahu přibližně 390–760 nm (pro fázovou rychlost (\"c\"), frekvenci (\"f\" ) a vlnovou délku (\"λ\") platí vztah formula_1).  Přesněji řečeno, tento rozsah je viditelným světlem pro člověka. Některé druhy živočichů vnímají rozsah jiný - například včely jej mají posunut směrem ke kratším vlnovým délkám (ultrafialové záření), naopak někteří plazi vnímají i infračervené záření.  Rozsah vnímaných vlnových délek je dán především tím, že v oblasti viditelného světla není elektromagnetické záření ze Slunce absorbováno v atmosféře a dopadá na zemský povrch. Je proto využitelné pro živé organismy žijící na povrchu pro zrakové vnímání polohy a rozprostraněnosti. Evolucí se k tomuto účelu vyvinuly příslušné světločivné orgány, jakým je i sítnice lidského oka, \"nastavené\" právě na tento rozsah.  Kvůli potřebě objektivního kvantitativního vymezení viditelných projevů elektromagnetického záření byla vedle sady univerzálních radiometrických veličin (pro libovolné elektromagnetické záření) vytvořena sada jednoznačně definovaných veličin fotometrických (pouze pro světlo). Odpovídající veličiny obou sad spolu souvisejí a jsou na sebe převoditelné pomocí tzv. světelné účinnosti. Ta odpovídá průměrnému lidskému vnímání světla.", "section_level": 1}, {"title": "Šíření světla.", "content": "Povahu světla se pokoušeli vědci vystihnout dlouhou dobu. Např. Platon si myslel, že lidské oči jsou aktivními zdroji světla. Jeho pojetí optiky bylo přesně inverzní k dnešní paprskové optice (stejné paprsky, ale opačný směr pohybu světla). Jedním z prvních fyziků v dnešním slova smyslu byl Newton, který chápal světlo jako proud částic v mechanickém smyslu. Teorie ale byla v rozporu s experimentem, neboť podle této teorie docházelo k lomu světla od kolmice dopadu při průchodu světla z opticky řidšího prostředí do opticky hustšího (typicky vzduch-sklo). Vlnové vlastnosti světla zkoumal poprvé Christiaan Huygens kolem roku 1678. Vlnová teorie světla dokázala podat vysvětlení i mnoha jiných jevů. Částicový pohled na světlo byl znovu oživen až kvantovou fyzikou.  Od poloviny 20. století je platná teorie o dualitě částice a vlnění. Světlo se tudíž chová jako vlna, která nese kvantované množství energie.", "section_level": 1}, {"title": "Lom světla.", "content": "Paprsky světla se při přechodu z jednoho prostředí do jiného lámou, například když světlo dopadá šikmo na průhledný materiál, jako je sklo nebo voda. Různé materiály zpomalují světlo rozdílně, takže lom nastává vždy pod jiným úhlem.", "section_level": 2}, {"title": "Rychlost světla.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Rychlost světla ve vakuu.", "content": "Rychlost světla v dokonalém vakuu je univerzální fyzikální konstantou s hodnotou \"c\" = 299 792 458 ms (z definice, tedy přesně).  Rychlost světla ve vakuu byla měřena mnohokrát v historii. Jedno z prvních zdokumentovaných měření vedoucích k přibližnému výsledku provedl Dán Ole Rømer roku 1676. V souvislosti s problematikou navigace mořeplavby pozoroval pohyb planety Jupiter a jeho měsíce Io teleskopem, přičemž zaznamenal odchylku ve zdánlivé oběžné době Io. Měřil čas čtyřiceti oběhů Io při pohybu Země směrem k Jupiteru a od něj. Zjistil rozdíl 22 minut a ten správně přičetl konečné rychlosti světla. Ač Rømer s tímto zjištěním dále nepracoval, mnozí z této hodnoty později vypočítali rychlost světla. Prvním byl význačný holandský matematik, fyzik a astronom Christian Huygens, který rychlost světla odhadl na 220 000 kilometrů za sekundu.  První úspěšné měření pozemskými prostředky provedl Hippolyte Fizeau v roce 1849. Fizeau poslal svazek světla na zrcadlo, kterému do cesty vložil točící se ozubené kolo. Při známé rychlosti otáčení kola vypočetl rychlost světla na 313 000 kms.  Další měření bylo provedeno po přistání na Měsíci: po umístění zrcadla na jeho povrch se změřil čas, za který se odražený paprsek laseru vrátil zpět na Zemi.  Vzhledem k tomu, že rychlost světla ve vakuu je univerzální konstantou a čas lze měřit v současné době s vysokou přesností, je jednotka délky metr v soustavě SI definována právě pomocí rychlosti světla ve vakuu a hodnota této rychlosti je tedy zcela přesná a fixní, ani případné zpřesňování měření by ji nezměnilo.", "section_level": 3}, {"title": "Rychlost šíření v jiných prostředích.", "content": "V jiném prostředí se světlo šíří rychlostí \"v\", která je vždy nižší než \"c\". Podíl těchto rychlostí je roven indexu lomu daného prostředí \"n\", tj. \"n = c/v\". V důsledku toho dochází na rozhraní látek s různými hodnotami \"n\" k lomu světla.  Přesněji řečeno, toto se týká prostředí bez disperze, tj. případů, kdy index lomu nezávisí na vlnové délce. V prostředí s disperzí je třeba rozlišovat fázovou a grupovou rychlost: \"fázová rychlost\" popisuje rychlost šíření ploch se stejnou fází, zatímco \"grupová rychlost\" se vztahuje k obálce amplitudy, neboli k rychlosti šíření energie.  Je-li závislost indexu lomu na kruhové frekvenci \"n\"(\"ω\"), pak fázová rychlost má hodnotu:  a grupová rychlost je rovna:  Fázová rychlost, která není spojena s přenosem informace, může nabývat téměř libovolných hodnot, vyšších než \"c\" nebo dokonce záporných (viz též index lomu). Naproti tomu grupová rychlost, se kterou se přenáší energie, nepřesahuje hodnotu \"c\" ve shodě s teorií relativity.  Šíření světla ve hmotě můžeme vnímat jako opakované pohlcovaní a vyzařovaní fotonů, a to tak, že po ozáření se dostane atom do excitovaného stavu, ve kterém setrvá pouze zlomek času a následně foton zpět vyzáří, ten následně pohltí další atom atd... Světlo se pohybuje pomaleji, protože atomy setrvávají v excitovaném stavu určitý čas. Světlo se tudíž ve hmotě šíří rychlostí stejnou jako ve vakuu, ale je neustále pohlcováno a vyzařováno atomy hmoty. Ve vhodně připraveném prostředí je tak možné světlo dokonce zastavit a po určité době ho změnou vlastností prostředí uvolnit k dalšímu šíření.", "section_level": 3}, {"title": "Absorpce světla.", "content": "Když světlo narazí na povrch, část je pohlcena atomy povrchu daného předmětu, přičemž povrch se velmi slabě zahřeje. Každý druh atomu absorbuje určité vlnové délky (barvy) světla. Barva povrchu záleží na tom, které vlnové délky vstřebává a které odráží. List tedy je viděn jako zelený, protože absorbuje všechny barvy, kromě zelené, a my vidíme jen odražené zelené světlo.", "section_level": 2}, {"title": "Interference.", "content": "Šíří-li se danou částí prostoru více světelných vln, dochází k jejich skládání (superpozici). V případě koherentních světelných svazků tak dochází k tzv. interferenci, kdy se v některých místech vlny vzájemně posilují (pozitivní, též konstruktivní interference), jinde naopak zeslabují (negativní, destruktivní interference).", "section_level": 1}, {"title": "Barva a vlnová délka.", "content": "Různé frekvence světla vidíme jako barvy, od červeného světla s nejnižší frekvencí a nejdelší vlnovou délkou po fialové s nejvyšší frekvencí a nejkratší vlnovou délkou.  Hned vedle viditelného světla se nachází \"ultrafialové\" (UV), směrem do kratších vlnových délek, a \"infračervené záření\" (IR), směrem do delších délek. Přestože lidé nevidí IR, mohou blízké IR cítit jako teplo svými receptory v pokožce. Ultrafialové světlo se zase na člověku projeví zvýšením pigmentace pokožky, známým opálením.", "section_level": 1}, {"title": "Měření světla.", "content": "Fotometrie, zabývající se popisem a měřením intenzity světla, používá např. následující fotometrické veličiny:  Kolorimetrie se zabývá popisem a měřením barevného projevu vnímaného světla, založeném (vedle jasu) zejména na spektrálním složení, tedy zastoupení vln různé frekvence viditelného rozsahu.  U světla se dále měří např.", "section_level": 1}, {"title": "Využití světla.", "content": "Světla se využívá v mnoha přístrojích (LCD obrazovkách, DVD přehrávačích, mobilech), s jeho pomocí se svařuje i řeže, nebo třeba operuje. Světlo se využívá v mnoha oblastech (mezi ně patří např. komunikace, zdravotnictví, výrobní technologie). Pomocí světla pozorují lidé i vzdálená vesmírná tělesa, která vyzařují, odráží nebo jsou jiným způsobem ovlivněna světlem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Světlo je viditelná část elektromagnetického záření. Jeho frekvence je zhruba od 3,9×10 Hz (hertz) do 7,9×10 Hz, čemuž ve vakuu odpovídají vlnové délky z intervalu 390–760 nm. Vlnové délky viditelného světla leží mezi vlnovými délkami ultrafialového záření a infračerveného záření. V některých oblastech vědy a techniky může být světlem chápáno i elektromagnetické záření širšího rozsahu, zasahujícího do infračervené a ultrafialové oblasti. Světlo lze charakterizovat pomocí několika hledisek. Mezi nejzákladnější patří fotometrické charakteristiky (např. svítivost či světelný tok), kolorimetrické (frekvenční spektrum, barva), koherence a polarizace. Na nich pak závisí i chování při odrazu, lomu a průchodu prostředím a při skládání a ohybu světla. Kvůli dualitě částice a vlnění má světlo vlastnosti jak vlnění, tak částice. Studiem světla a jeho interakcemi s hmotou se zabývá optika.", "tgt_summary": "光通常指的是人类眼睛可以见的电磁波(可见光),视知觉就是对于可见光的知觉。可见光只是电磁波谱上的某一段频谱,一般是定义为波长介于400至700奈(纳)米(nm)之间的电磁波,也就是波长比紫外线长,比红外线短的电磁波。有些资料来源定义的可见光的波长范围也有不同,较窄的有介于420至680nm,较宽的有介于380至800nm。", "id": 199761}
{"src_title": "František Tomášek", "tgt_title": "方濟各·托馬塞克", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "František Tomášek se narodil ve Studénce (okres Nový Jičín) jako druhý nejstarší syn místního nadučitele a varhaníka Františka Tomáška a jeho manželky Zdenky (rozené Vavrečkové, která se dožila 97 let). Měl celkem 5 sourozenců, tři bratry a dvě sestry. V šesti letech se stal polovičním sirotkem – otec mu zemřel 9. února 1906.  V roce 1918 odmaturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci a po krátkém pobytu u armády (ještě před odchodem na frontu onemocněl tuberkulózou a byl propuštěn jako invalida) vstoupil do kněžského semináře. Dne 5. července 1922 jej jeho velký vzor olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan vysvětil na kněze.", "section_level": 1}, {"title": "Kněžské působení.", "content": "V letech 1927–1934 působil jako katecheta na Olomoucku. V roce 1934 se stal asistentem katechetiky a pedagogiky na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci. V letech 1940–1945 zastával místo učitele na Arcidiecézním bohosloveckém učilišti v Olomouci a zároveň post inspektora vyučování náboženství v okresech olomoucké arcidiecéze. Poté opět působil na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě, v roce 1946 se stal docentem a v roce 1947 profesorem katechetiky a pedagogiky.", "section_level": 1}, {"title": "Biskup.", "content": "Dne 14. října 1949 jej olomoucký arcibiskup Josef Matocha tajně vysvětil na biskupa. Stal se titulární biskupem butským a tajným světícím biskupem olomouckým. Jako biskupské heslo si zvolil: \"Laxabo rete\" (česky: Spustím sítě; Lukáš 5,5).  Dne 23. července 1951 byl František Tomášek zatčen a uvězněn v koncentračním táboře pro kněze v Želivi. Často byl posílán na nucené práce do kamenolomu. Propuštěn byl 28. května 1954 (nikdy nestál před soudem). Následně mu bylo povoleno působit jako administrátor farnosti Moravská Huzová (1954–1965).  Byl jediným z českých biskupů, který se zúčastnil všech čtyř zasedání Druhého vatikánského koncilu, kam mu komunistický režim jakožto určité gesto dovolil odcestovat. Velký úspěch sklidila jeho vystoupení týkající se ekumenismu a podpory rodinného života, delegace ruské pravoslavné církve mu za jeho přístup k ekumenismu udělila pamětní medaili. Ještě před ukončením koncilu – v březnu 1965 – byl František Tomášek po složitých jednáních mezi římskokatolickou církví a ČSSR jmenován apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze, jejíž řádný správce, arcibiskup Josef kardinál Beran, primas český, byl vládou ČSSR po dlouhé nezákonné internaci přinucen k odchodu do exilu. Kvůli svým tehdejším postojům byl František Tomášek až do roku 1977 jen apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze a světícím biskupem pražským.", "section_level": 1}, {"title": "Správce pražské arcidiecéze.", "content": "Dne 20. března 1968 vydal prohlášení, ve kterém výslovně upozornil na pronásledování církve v předchozím období komunismu, vyjádřil naději, že toto období končí, a vznesl požadavek, aby byla v zemi obnovena možnost svobodného působení církve. Zároveň vystoupil proti Mírovému hnutí katolického duchovenstva (kterého byl ještě jako farář nedobrovolným členem). Stal se též členem Společnosti pro lidská práva a spoluzakládal hnutí Dílo koncilové obnovy. Během jednání se státem se mu podařilo docílit toho, že většina biskupů se mohla znovu ujmout svých úřadů (Josef Hlouch, Štěpán Trochta) a dalších ústupků státu. Sám se stal světícím biskupem pražským.  Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy vydal 1. září prohlášení, v němž vyzval obyvatelstvo ke klidu a zároveň vyjádřil podporu legálním představitelům Československa. Během následujícího období normalizace zpočátku zastával opatrné názory, např. nepodpořil Chartu 77, později se stále častěji a ostřeji vyslovoval proti režimu i jeho konkrétním krokům a stal se jedním ze symbolů protikomunistického odporu. V té době získal řadu příznivců zejména mezi studenty a absolventy pražských vysokých škol a jeho hojně navštěvovaná kázání ve svatovítské katedrále byla zážitkem (jeho dobrovolní zvoníci, studenti a absolventi pražských vysokých škol, zajišťovali též nezbytnou zvukovou kulisu státem povolených církevních svátků na všechny dodnes ručně ovládané svatovítské zvony).  V roce 1973 byli po jednání mezi Svatým stolcem (zastupovaným Agostinem Casarolim) a komunistickou vládou vysvěceni 4 noví biskupové. Nejproblematičtější z nich, Josef Vrana, byl v mnoha ohledech spíše loutkou v rukou vlády, než biskupem (proto byl také jmenován jen jako apoštolský administrátor olomoucké arcidiecéze a nikoliv arcibiskupem – obdobně jako původně František Tomášek, který byl v době svého jmenování též považován za dosti povolného), a byl uveden jako spolupracovník StB v Cibulkových seznamech. V tomto roce organizoval zejména v katedrále Sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě velkolepé oslavy tisícího výročí založení pražského biskupství (973) spolu s litoměřickým biskupem Štěpánem kardinálem Trochtou za účasti desítek tisíc věřících (na slavnostních mších byly vystavovány ostatky českých světců, zejména sv. Václava, sv. Ludmily a sv. Vojtěcha, pro kardinála Trochtu byl využíván monumentální barokní arcibiskupský trůn, umístěný poblíž kazatelny v levé části chóru katedrály).  V následujícím roce 1974 světská moc v pronásledování katolické církve přitvrdila, což se projevilo tragickým úmrtím Štěpána kardinála Trochty (po jeho výslechu církevním tajemníkem), jemuž kardinál Tomášek organizoval poslední rozloučení v Litoměřicích, přes odpor tehdy vládnoucí strany. Na pohřbu 16. dubna 1974 v Litoměřicích přes zákaz promluvil i arcibiskup krakovský, pozdější papež sv. Jan Pavel II.  František Tomášek i poté pokračoval ve velkolepých mších a kázáních pro tisíce věřících i veřejnost během liturgického roku 1975 až 1977 v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha a také bazilice sv. Jiří (mše k uctění památky svaté Ludmily, babičky sv. Václava). Činnost však byla komunisty pečlivě sledována, i klíče od sakristie a hlavní věže pro zvonění bylo nutno před mší vyzvedávat na „policejní správě“, sídlící hned vedle katedrály v historických prostorách starého proboštství na III. hradním nádvoří. Příslušníci v uniformách vysokých hodností někdy i Tomáškovy zvoníky během akce (čtvrthodinového zvonění na začátku missie) nenápadně vyslýchali, ale zvonit nepomohli.  V roce 1977 odmítl podepsat Chartu 77, aniž by ji však přímo odsoudil. Později to zdůvodnil tak, že v jejích řadách bylo příliš mnoho exkomunistů, které znal z dřívějška a kteří podle něj nebyli o nic lepší než současné vedení státu (jeho dobrovolní Svatovítští zvoníci však opisy Prohlášení Charty 77 šířili, pro jeho akcent na náboženskou svobodu). Tento jeho postoj se setkal se smíšenými odezvami. Kardinál jej nakonec změnil a počátkem 80. let již Chartu 77 podporoval.", "section_level": 1}, {"title": "Kardinál a arcibiskup.", "content": "Dne 24. května 1976 Pavel VI. jmenoval Františka Tomáška kardinálem \"in pectore\" a 27. června 1977 toto jmenování veřejně vyhlásil (Titulus S. Vitalis). 30. prosince 1977 pak papež Tomáška jmenoval 34. arcibiskupem pražským a primasem českým. V roce 1978 se zúčastnil volby papežů Jana Pavla I. a Jana Pavla II.  V březnu 1982 došlo k definitivnímu vyostření jeho střetů s komunistickou vládou, když kardinál rázně vystoupil na obhajobu dokumentu \"Quidam episcopi\", kterým vatikánská Kongregace pro klérus zakázala hnutí \"Pacem in terris\", které kolaborovalo s komunisty. Jelikož vládou prosazovaní kněží ovládali Katolické noviny a odmítli kardinálovi poslušnost, 1. listopadu 1982 jim odebral církevní schválení. Další ostrý střet mezi vládou a církví vyvolaly oslavy 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje (9. duben 1985) a následná pouť na Velehradě (7. červenec 1985). Tomášek na tuto akci pozval papeže Jana Pavla II., k pozvání se formou petice přidalo 22 000 věřících. Ministr kultury Milan Klusák obratem sdělil Tomáškovi, že návštěva papeže v ČSSR je nežádoucí a nepřichází v úvahu, a organizátoři a signatáři petice byli různě perzekvováni. Ústřední výbor Komunistické strany Československa pak přijal soubor opatření k narušování příprav a průběhu svatometodějských oslav. Další odvetou státní moci byla neprodleně zahájená generální oprava pražské svatovítské katedrály (začala neprodleným odstraněním barokního arcibiskupského křesla z katedrály, které se sem již nevrátilo, demontáží Bílkova oltáře s vyříznutím jména donátora T. G. Masaryka z obou stran oltářní mensy, zmenšeno bylo i dodnes zachované jméno prvního československého prezidenta z časů Svatováclavského milénia nad klenbou Triumfálního oblouku vpravo) s jejím úplným uzavřením, pro veřejnost i pro církevní obřady a přidělené náhradní prostory v kostele Všech svatých u Vladislavského sálu zdaleka nepostačovaly zájmu veřejnosti (na tři roky utichly též zvony svatovítské, včetně zvonu Zikmund). Přední disident Václav Benda v roce 1988 napsal, že „\"Tomáškova autorita v katolickém lidu celého Československa je dnes obrovská a nezpochybnitelná\"“.  V roce 1987 vydal kardinál Tomášek oběžník, kterým oznámil zahájení programu Desetiletí duchovní obnovy – duchovní přípravy na svatovojtěšské milénium. 1. ledna se postavil za petici Augustina Navrátila \"Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v Československu\", která požadovala obnovení demokratických a náboženských svobod a která poté získala přes půl miliónu podpisů. V době, kdy byla katedrála pro veřejnost a bohoslužby ještě uzavřena, 23. 4. 1988 (symbolicky v den svátku Svatého Vojtěcha) napsal dopis premiérovi Lubomíru Štrougalovi, ve kterém mu připomínal perzekuci, které byla církev v éře komunismu vystavována, a požadoval odluku církve od státu. Štrougalův náměstek Matej Lúčan dopis ostře odsoudil jako „\"zneužití zájmů věřících a církví k politickým cílům\"“.  Během kardinálova pobytu ve Vatikánu v souvislosti s jeho účastí na svatořečení Anežky České, vypukla v Československu sametová revoluce. V Praze sloužil poté kardinál slavnostní mši ke svatořečení sv. Anežky v katedrále, před obrazem, přivezeným z Říma. Přes 50 000 poutníků se nevešlo do zcela zaplněné katedrály a sledovali televizní přenos na hradních nádvořích. V kázáních tam kardinál mimo jiné prohlásil: „Stojím na straně národa!“ Na svátek Krista Krále 21. listopadu 1989 vydal v Praze kardinál Tomášek prohlášení „Všemu lidu Československa“, kterým podpořil revoluci a demokratické změny v Československu. V roce 1990 přijal kardinál Tomášek čestné členství, které mu nabídlo Masarykovo demokratické hnutí.", "section_level": 1}, {"title": "Polistopadové období.", "content": "Během následujících dvou let vedl církev v období, kdy končilo její pronásledování a její podzemní část vycházela na veřejnost. V roce 1990 se splnil jeho sen, když přivítal a doprovázel papeže Jana Pavla II. na jeho první oficiální návštěvě Československa, rovněž i na Velehrad. Téhož roku obdržel čestný doktorát pedagogických věd Univerzity Karlovy. Jelikož už nemusel mít obavy, kdo ho nahradí (doba, kdy se stát vměšoval do jmenování biskupů a arcibiskupů, pominula), požádal kardinál Tomášek o zproštění z úřadu pro vysoký věk. 26. března 1991 mu bylo vyhověno a jeho nástupcem byl jmenován Miloslav Vlk (formálně převzal správu diecéze 1. června 1991). V létě 1992 byl kardinál Tomášek hospitalizován. Zemřel 4. srpna 1992. O 8 dnů později byl pohřben ve svatovítské katedrále (v přímém televizním přenosu).", "section_level": 1}, {"title": "Publikační činnost.", "content": "Krom následujících položek napsal řadu článků a podílel se na řadě dalších publikací.", "section_level": 1}], "src_summary": "František Tomášek (30. června 1899 Studénka – 4. srpna 1992 Praha) byl katolický duchovní, pedagog a teolog, apoštolský administrátor pražské arcidiecéze (1965–1977) a 34. arcibiskup pražský a primas český (1977–1991).", "tgt_summary": "方济各·托马塞克(;1899年-6月30日-1992年-4月8日)是捷克籍天主教司铎级枢机及布拉格总教区荣休总主教。", "id": 730022}
{"src_title": "Jaderná zbraň", "tgt_title": "核武器", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jaderná bomba byla poprvé vyvinuta ve Spojených státech v rámci vojenského projektu Manhattan. Základní výzkum probíhal v laboratořích v Los Alamos za vedení Roberta Jacoba Oppenheimera. Výsledkem projektu byl první pokusný jaderný výbuch, který proběhl 16. července 1945 v poušti White Sands poblíž města Alamogordo.  Další vyrobené bomby Little Boy a Fat Man byly o několik týdnů později svrženy z bombardérů B-29 na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Letoun B-29 Enola Gay svrhl 6. srpna 1945 v 8:16 na Hirošimu uranovou jadernou pumu s ekvivalentem mezi 13 a 18 kilotunami TNT. Letoun B-29 Bock's Car svrhl 9. srpna 1945 v 11:02 plutoniovou bombu na Nagasaki. Obě pumy zabily okamžitě zhruba 130 000 lidí. Dalších 100 000 umíralo na následky výbuchu v dalších měsících a letech, postiženy byly i další generace. Tyto dva výbuchy dosud představují jediné použití jaderných zbraní proti civilistům či v ozbrojeném konfliktu obecně.  Druhou atomovou mocností se v roce 1949 stal Sovětský svaz výbuchem zařízení RDS-1 označováno na západě jako Joe-1. V té době Američané sovětský jaderný vývoj tajně zkoumali projektem Mogul. Sovětská první atomová bomba byla de-facto značně okopírovaná americká implozivní plutoniová bomba, jejíž plány SSSR získal díky špionážní práci jaderného fyzika Klause Fuchse podílejícího se na projektu Manhattan. Jím předané materiály podstatně urychlily práce na jejím sestrojení. Další vývoj jaderných zbraní vedl akademik Igor Kurčatov a Andrej Dmitrijevič Sacharov.  První vodíkovou pumu otestovaly USA 1. prosince 1952. Sovětská následovala 12. srpna 1953. Byl tu však roky utajovaný rozdíl: Zatímco ta americká používala tekutý vodík a celé zařízení pak mělo velikost menšího domu, na sovětské byl použit lithiumdeuterid, což je pevná látka. Sovětská tedy byla, na rozdíl od americké, připravena k vojenskému nasazení.  Zejména pozdní 50. a raná 60. léta byla obdobím horečného testování jaderných zbraní obou supervelmocí, v rámci jejich závodů ve zbrojení. Sovětský svaz v roce 1961 otestoval největší jadernou bombu v historii (car-bomba, rusky: Царь-бомба). Podle původních plánů měla být třífázová (z toho dvě fáze byly vodíkové), s celkovou silou přes 100 Mt. Od původních plánů se však ustoupilo a třetí fáze (kde měl být U) byla při experimentálním výbuchu nahrazena olovem. Výbuch car-bomby zjitřil na mezinárodní scéně napětí. Nikita Sergejevič Chruščov byl obviněn z ohrožování životního prostředí a lidstva jako takového. Monstrózně velké jaderné bomby se postupem času ukázaly jako vojensky obtížně použitelné (např. v Rusku bylo jen velmi omezené množství cílů, na které by bylo možné rozumně takovou zbraň použít, rozsah zničení brání vlastní armádě v obsazení území protivníka...) a tak pumy extrémní velikosti na mezikontinentálních balistických střelách postupně nahradily multihlavice s několika menšími, samostatně naváděnými jadernými hlavicemi. Fyzické zmenšení dále umožnilo použití jaderných raket na strategických ponorkách. Také nebezpečně vzrostl počet menších, tzv. taktických zbraní, které, ačkoliv bylo jejich použití vázáno na rozkaz ústředí, byly k dispozici armádním složkám na nižším stupni velení. V 70. letech došlo k řadě diplomatických dohod o omezení atomových zbraní (SALT), následující desetiletí se nese ve znamení jaderného odzbrojování, zejména v éře Michaila Gorbačova a Ronalda Reagana. Obratem byla jejich schůzka v roce 1986 v Reykjavíku. 24. října 1990 Sovětský svaz provedl poslední jaderný pokus, po kterém upustil od testování jaderných zbraní. Spojené státy (24. září 1996) a další země se přidaly později. V 90. letech byly podepsány smlouvy START I a II, v roce 2010 pak v Praze START III.  V průběhu 20. století se jadernou zbraň podařilo získat Velké Británii, Francii, Číně, Indii a Pákistánu. Severní Korea se k vlastnictví jaderných zbraní přiznala 10. února 2005. Izrael pravděpodobně jaderné zbraně v počtu několika desítek až stovek kusů vlastní, avšak oficiálně to nepřiznal. O výrobu jaderné zbraně se v minulosti pokoušely i další státy. Na počátku 21. století je z výroby jaderných zbraní obviňován Írán. Některé země svůj jaderný program zastavily či zrušily na základě smluv o nešíření jaderných zbraní, JAR se rozhodla své jaderné zbraně zničit. Některé státy východní Evropy získaly po rozpadu Sovětského svazu jeho jaderné zbraně, následně je však předaly zpět Rusku. Jaderné zbraně představovaly hlavní odstrašující prostředek studené války, stejně jako dualistického pojetí světa dvou soupeřících supervelmocí a jejich „vzájemně zaručeného zničení“. V roce 2019 vlastnily Spojené státy a Rusko 90 % všech jaderných zbraní.", "section_level": 1}, {"title": "Princip.", "content": "Základním principem je vytvoření kritického stavu ve štěpném materiálu. To znamená, že je v daném objemu přítomné takové množství neutronů, že dále nárazy do atomárních jader štěpí štěpný materiál za současného uvolnění dalších neutronů. Tedy, neutronový mrak v materiálu je tak hustý, že je dostatečně vysoká pravděpodobnost zásahu atomárních jader štěpného materiálu neutrony v reakci v potřebném času.  Nejjednodušší štěpná jaderná bomba, tzv. dělového typu, se skládá ze dvou oddělených podkritických množství štěpného materiálu (jednotlivé části neuvolňují při rozpadu dostatečný počet neutronů nutných ke štěpné reakci), která se při spojení dostanou do nadkritického stavu - uvolněná množství neutronů se v menším objemu sečtou (materiálu jsou typicky jednotky kilogramů). Materiál je proti sobě vystřelen a stlačen explozí klasické výbušniny. Síla výbuchu zajistí, že obě části od sebe nebudou během prvních několika milisekund odhozeny teplem počínající řetězové reakce a tlakem vylétajících neutronů. V nadkritickém stavu štěpného materiálu je pak nastartována řetězová reakce, která uvolní velké množství různých druhů energie.  Nejpoužívanějším typem dnes je implozní puma (první tohoto typu byl Fat Man, shozený na Nagasaki, se silou výbuchu 21 Kt). Liší se jednak tím, že zde bývá obvykle použito plutonium namísto uranu 235 a hlavně principem, jakým je dosaženo nadkritického stavu. Po výbuchu konvenční trhaviny (sestava pomalé a rychlé trhaviny) je podkritická konfigurace plutonia stlačena do malého objemu a dosáhne se tak nadkritického stavu (za povšimnutí stojí, že se množství jaderného materiálu nezmění, na čemž je možné demonstrovat, že tradovaná představa spojování několika menších množství není správně chápána). Výbuch konvenční trhaviny zároveň udrží masu plutonia u sebe po potřebnou dobu, řetězová reakce může do doby rozmetání materiálu probíhat déle, čímž se uvolní větší množství energie (rychlý průběh jaderného výbuchu by jinak příliš rychle rozmetal masu plutonia a rozptýlil by ji z kritického stavu).  Uvnitř jaderné zbraně implozního typu je zdroj neutronů, tzv. jaderná roznětka, to je inicializační neutronový zářič, který je sám o sobě poměrně těžko štěpitelný v řetězové reakci, avšak uvolňuje značné množství neutronů pro další štěpení, které ve vhodném okamžiku přispěje k zahájení řetězové reakce. Dále bývá puma vylepšena vnějším pláštěm z odražeče neutronů, tzv. neutronového zrcadla (z Fe, nebo lépe Be). Neutrony jsou takto vraceny zpět do štěpné reakce, zahušťují neutronový mrak v materiálu. Konfigurace je výhodná tím, že postačuje daleko menší množství štěpného materiálu, což jednak snižuje zčásti nároky na výrobu dostatečného množství jaderného materiálu, jednak umožňuje dosažení menších rozměrů zařízení (např. dělové jaderné granáty, nebo přenosné miny ). K dosažení správné konfigurace takovéhoto typu jsou však nutné špičkové znalosti z oblasti trhavin - jinak nedojde ke stlačení a udržení ve vhodném tvaru, ale k rozmetání a to včetně zrcadla. Další překážkou je výroba samotných dílů štěpného materiálu - díly nelze vyrobit třískovým obráběním z větších kusů, plutonium je navíc snadno zápalné a jedovaté.  Výbuch jaderné zbraně odpovídá od několika stovek (nejmenší nálože - např. viz ) až miliónům tun klasické výbušniny TNT (největší známá odpálená bomba byla ekvivalentní 57 Mt TNT (Car-bomba).  Pro účely postupu útočících vojsk byl rovněž vyvinut a otestován typ zbraně označovaný jako neutronová bomba. Ta má konstrukci upravenou tak, aby bylo dosaženo co největší emise neutronového záření a tím likvidace živé síly nepřítele bez rozsáhlých materiálních škod. Výbušná síla takové bomby je nižší a má zpravidla i nižší spad (jednak je tak konstruovaná a je také určená ke vzdušnému výbuchu), ale neutronové záření má větší intenzitu a tím větší zasaženou oblast a vážnější dopad na živé organismy v zasažené oblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Energie uvolněná atomovým výbuchem.", "content": "Energie uvolněná atomovým výbuchem se vytváří podle známého vzorce E=m*c a přemění se tak řádově procenta hmoty štěpného materiálu. Z místa výbuchu je přenášena zhruba následovně:  Zatímco první tři typy energie jsou vyzářeny okamžitě, část radioaktivního záření je uvolněna postupně, ve formě radioaktivního spadu. Ten je tvořen jednak zbytky samotné pumy, jednak následně ozářeným materiálem okolí výbuchu, rozprášeným výbuchem po okolí. Mrak radioaktivního spadu je v nebezpečné koncentraci nesen a ukládán zpět na zem až stovky kilometrů. U největších výbuchů byl tento mrak v podobě zvýšené radiace pozadí zaznamenán po celé zeměkouli. Tvoří tak, mimo jiné, indikátor jaderných testů.  Dalšími indikátory jaderných testů jsou částicové záblesky. elektromagnetický puls a také seismická aktivita. Celkové množství energie uvolněné jaderným výbuchem je závislé na typu bomby. Většina energie je uvolněna ve formě tlakové vlny a tepelného záření. Ionizující záření je silně absorbováno vzduchem a tedy je nebezpečné pouze v kratší vzdálenosti od výbuchu. Tepelné záření je tlumeno se vzdáleností od epicentra pomaleji a tedy způsobuje největší škody u větších bomb. U jaderné bomby shozené na Hirošimu (explodovala ve výšce 550 m) byla teplota v epicentru přibližně 4 000 °C (povrch slunce má teplotu 5 000 °C), na několik sekund byla dosažena teplota asi půl milionu °C, na velmi malou dobu (v řádu několika milisekund) i několik (desítek) milionů °C.  Co odlišuje jadernou zbraň od klasických (chemických) výbušnin, je přítomnost elektromagnetického impulsu, ionizujícího záření, hlavně uvolnění množství radioaktivních látek a radioaktivní spad. Ačkoliv procentuální zastoupení radioaktivity na celkově uvolněné energii není velké, dávka záření, které jsou oběti atomového útoku vystaveny, má devastující účinky na jejich zdraví (včetně zdraví jejich případných potomků).", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaderná zbraň nebo též atomová zbraň je zbraň hromadného ničení, založená na principu neřízené řetězové reakce jader těžkých prvků. Mezi jaderné zbraně se někdy řadí i zbraně založené na slučování jader lehkých prvků (termonukleární zbraň), zatímco zbraně, kde radioaktivní materiál slouží jen jako zdroj radioaktivního zamoření cílové oblasti, se označují jako radiologické (tzv. špinavá bomba).", "tgt_summary": "核子武器,简称核武,是利用爆炸核反应的光热辐射、电磁脉冲、冲击波和感生放射性造成杀伤和破坏作用的大杀伤力武器。目前世界最大威力的核子武器类型是氢弹,其威力可达到同等质量的黄色炸药的数千万倍以上。核子武器没有威力上限,投入的核材料的量越多,威力就越大,然而理论上其质能转换效果较反物质武器低。前苏联的沙皇炸弹是目前人类所引爆过的最大当量的炸弹。", "id": 366659}
{"src_title": "Třicetiletá válka", "tgt_title": "三十年戰爭", "src_document": [{"title": "Příčiny války.", "content": "Po uznání augšpurského míru v roce 1555 docházelo k upevňování katolicismu v zemích Koruny české na základě páteřní myšlenky augšpurského míru, (\"Koho vláda, toho náboženství\"). Veliký podíl na pokatoličťování měl řeholní řád jezuitů, potvrzený v roce 1540 bulou \"Regimini militantis ecclesiae\" papeže Pavla III. Hlavní funkce řádu byla misijní činnost, která měla pomáhat najít protestantům cestu k římskokatolické církvi. Řád se angažoval především ve školství, vědách, umění a kultuře. Do Čech ho pozval v roce 1556 Ferdinand I., aby mu pomohl proti sílící vlně protestantské reformace.  Po Ferdinandově smrti nastoupil méně nábožensky vyhraněný král Maxmilián II. Habsburský, který českým stavům slíbil náboženské svobody ve formě České konfese. Za to mu bylo potvrzeno nástupnické právo pro jeho syna Rudolfa. Rudolf II. byl jako panovník slabý a potvrdil rozsáhlé náboženské svobody pro české stavy v Rudolfově majestátu. Dům habsburský ho pak záhy prohlásil za nesvéprávného a sesadil ho z českého trůnu.  Po něm nastoupil na český trůn jeho bratr Matyáš Habsburský a snažil se znovu stabilizovat moc v Čechách, ale stavové se svých dříve stvrzených práv nevzdali a postupně se mezi nimi a panovníkem vytvořila jistá nevraživost. V roce 1617 stárnoucí císař Matyáš přesvědčil české stavy k volbě svého bratrance Ferdinanda Štýrského (v zemích Koruny české vládl jako Ferdinand II.). Tomu napomohl také Jáchym Ondřej Šlik, který se nechal přesvědčit a nakonec podpořil korunovaci Ferdinanda, ač měl původně pronést řeč podporující názor stavů o volitelnosti králů na český trůn. Ferdinand byl zastáncem důsledné rekatolizační politiky, což české stavy nijak neupokojilo, nicméně většinu stížností podávali především na ustanovenou místodržitelskou vládu. Spory o kompetence stavů a vlády vyvrcholily 23. května 1618, kdy byli z oken Pražského hradu při pražské defenestraci vyhozeni dva místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic i jejich sekretář Fabricius, kteří byli obviňováni ze špatného zastupování Čechů u dvora ve Vídni.", "section_level": 1}, {"title": "Mimo země Koruny české.", "content": "I ve zbytku Svaté říše římské byla vnitropolitická situace napjatá a protestantské státy se zde v roce 1608 spojily do svazku Protestantské unie pod vedením Fridricha IV. Falckého. Ostatní katolické státy se naproti tomu sloučily do Katolické ligy v čele s Maxmiliánem I. Bavorským. Notná část Svaté říše patřící pod španělskou vládu byla již nějakou dobu se Španělskem ve válečném stavu, respektive mezi těmito územními celky bylo sepsáno dvanáctileté příměří, avšak to v žádném případě neznamenalo mír do budoucna.  Sever svaté", "section_level": 2}, {"title": "Fáze války.", "content": "Třicetiletá válka se obvykle dělí na čtyři části. První část, tzv. česko-falcká válka, probíhala v letech 1618 až 1623 (někdy se ještě rozlišuje období války české (1618–1620) a falcké (1620–1623)). Zahrnuje odboj českých stavů, vládu Fridricha Falckého v Čechách a později jeho boj s Nizozemím. Někdy se k této fázi řadí i období mezi lety 1623–25, nicméně tehdy ve střední Evropě zavládl klid zbraní.  Druhé části se říká válka dánská, někdy také dánsko-dolnosaská; probíhala mezi lety 1625–1629. Vyznačuje se vstupem Dánského a Norského království do války a nepříliš úspěšným válečným úsilím Kristiána IV.  Třetí část, švédskou, ohraničuje vstup Gustava II. Adolfa v roce 1630 a sepsání pražského míru v roce 1635.  Poslední část se nazývá švédsko-francouzskou či francouzsko-švédskou, ale vzhledem k výrazné účasti Francie často pouze francouzskou válkou. Začíná aktivním vstupem Francie do války v roce 1635 a končí podepsáním vestfálského míru v roce 1648.", "section_level": 1}, {"title": "Česko-falcká válka (1618–1623).", "content": "Pražská defenestrace se stala oficiálním začátkem války. Okamžitě po této události byla zvolena prozatímní vláda třiceti direktorů, která nahradila správu pěti místodržících. Jeden z největších stavovských předáků Jindřich Matyáš Thurn se stal generálem stavovské armády. Čeští stavové tuto akci obhajovali jako nápravu chyb královských správců, ne jako vzpouru proti panovníkovi. Přesto se hrabě Thurn s armádou čítající 3 000 pěších a na 1 100 jízdních pokusil dobýt České Budějovice a Český Krumlov, prohabsburská města. To se mu však nepodařilo, protože obě byla dobře opevněna. Mezitím podnikla první část císařské armády přechod českých hranic u Nové Bystřice a druhá část přešla přes neutrální Moravu. Obě císařské armády byly za pomoci slezských stavů Čechy poraženy.  Původně bylo české povstání záležitostí pouze panského stavu Českého království. Když později bylo zřejmé, že nákladné vedení války sami nezvládnou, přesvědčili měšťany, aby jejich odboj finančně podporovali, přestože se stavové zprvu obávali, aby se nezvrhl v nekontrolovatelnou občanskou válku, a také se zřejmě nechtěli dělit o případné úspěchy. Nejdříve tedy bylo nemyslitelné jednat s nižšími stavy, ale později již bylo normální, že se měšťané účastnili i diplomatických cest. Financování stavovské armády po celou dobu provázela nechuť šlechty jakkoli ji podporovat z vlastních", "section_level": 2}, {"title": "Dánská válka (1625–1629).", "content": "V letech 1623 až 1625 byl v Evropě relativní klid zbraní, který ale nepřetrval dlouho, již v lednu roku 1624 byla zahájena jednání s cílem získat dánské a anglické spojence. 9. prosince roku 1625 vznikla dohoda zakládající Haagskou koalici, ve které se spojily Nizozemí, Anglie, Dánsko a severní státy Svaté říše římské proti Habsburkům. Nizozemí se války účastnilo již od počátku na straně protihabsburské. Anglie, respektive král Jakub I. Stuart, o několik let dříve přesvědčoval svého zetě Fridricha, aby se těchto bojů nezúčastnil, nicméně po jeho smrti se nakonec jeho následník Karel I. Stuart nechal", "section_level": 2}, {"title": "Vstup Albrechta a Kristiána do války.", "content": "Císař římské říše na obranu proti koaliční armádě najal vojenského podnikatele Albrechta z Valdštejna. Byl to původně český protestantský šlechtic, který se ale po několika neshodách s českými stavy přidal na stranu císaře i s odcizenou stavovskou pokladnou, po staroměstské exekuci se výrazně obohatil na konfiskátech a stal se jedním z nejbohatších šlechticů v Čechách a Říši. Bohatství mu umožnilo vytvořit armádu z vlastních zdrojů čítající od 30 000 do 100 000 mužů, kterou Valdštejn poskytl Ferdinandovi II. za právo na získávání válečné kořisti z dobytých území.  Kristián vstoupil do války, aniž by o Valdštejnově válečném angažmá", "section_level": 3}, {"title": "Vytlačení Dánů zpět.", "content": "Valdštejn postupoval dále na sever a podrobil si Meklenbursko, Pomořansko a také samotný poloostrov Jutsko. Nedokázal však již dobýt hlavní město Dánska, Kodaň, které se nachází na ostrově Sjælland. Valdštejnovi chyběla námořní flotila a žádné z hanzovních měst nebylo ochotno umožnit výstavbu císařské flotily v Baltském moři a pro španělskou flotilu, která mu byla ochotna pomoci, bylo příliš riskantní Jutský poloostrov obeplout. Proto se Valdštejn pokusil o propojení Severního a Baltského moře příkopem, to se ale ukázalo nad tehdejší možnosti.", "section_level": 3}, {"title": "Švédská válka (1630–1635).", "content": "Valdštejn, který získává velkou moc v Pobaltí, varoval císaře Ferdinanda II. před vydáním restitučního ediktu, protože se obával, aby se pobouřená protestantská knížata nespojila se švédským králem Gustavem II. Adolfem. Na dvoře Ferdinanda se ale Valdštejnovi nepřátelé snažili císaře přesvědčit o nebezpečnosti veliké moci císařského vrchního velitele vojsk. Na kurfiřtském sněmu v roce 1630 byl Valdštejn zbaven velení císařské armády a velká část z jeho žoldnéřů byla propuštěna. Jako největší kritik Valdštejna zde vystupoval především bavorský kurfiřt Maxmilián, který vzestup Valdštejnovy moci nelibě nesl. Valdštejn tuto zprávu přijal rezignovaně.", "section_level": 2}, {"title": "Vstup Gustava Adolfa do války.", "content": "Ještě roku 1630 se Gustav II. Adolf skutečně přidal na stranu protestantů a se svou armádou o síle okolo 13 000 mužů se vylodil na ostrově Usedom (Uznojem). Dobře vycvičená švédská armáda se skládala z na svou dobu z nezvykle vysokého počtu dobrovolníků a sedláků loajálních králi. Krom spojenectví s říšskými knížaty získal Gustav II. Adolf finanční pomoc také od Francie, která se zavázala ve smlouvě z 23. ledna 1631 platit mu 400 000 říšských tolarů ročně, což mu umožnilo vytvořit a vydržovat armádu čítající 36 000 mužů. Tuto smlouvu potvrdil první ministr francouzského krále Ludvíka XIII., kardinál Richelieu. Na další pomoc se mohl", "section_level": 3}, {"title": "Saský vpád do českých zemí.", "content": "Po výhrách nad císařskou armádou vtrhla švédská a saská armáda do Bavorska a do Prahy a začala rabovat pražské domy; spolu s nimi se do vlasti vraceli i někteří čeští exulanti (především z řad šlechty), kteří se začali domáhat restituce svých majetků zabavených po Bílé hoře. Když se toto dozvěděl Valdštejn, přislíbil Ferdinandovi pomoc, ale jenom na tři měsíce, a 15. prosince 1631 byl zvolen vrchním velitelem. Koncem dubna 1632 zemřel na tetanus vrchní velitel ligistické armády Jan Tserclaes Tilly a v tuto dobu vytáhl se svou novou armádou Valdštejn přes Znojmo do západních Čech, aby odřízl Gustava II. Adolfa od zásobování. Gustav II. Adolf se mezitím střetl s Maxmiliánem", "section_level": 3}, {"title": "Bitva u Lützenu.", "content": "V listopadu již začínala tuhá zima, Valdštejn již nepředpokládal v tomto roce útok, a proto začal stahovat svoji armádu na přezimování zpět do Lipska. Toho však chtěl využít Gustav II. Adolf a táhl na oslabenou Valdštejnovu armádu. O tomto tahu se ale Valdštejn dozvěděl v Lützenu a rychle poslal pro zbytek armády pod vedením Gottfrieda Heinricha Pappenheima, o kterou byl oslaben. Pappenheim dorazil 16. listopadu 1632 ráno, již do prvních bojů bitvy u Lützenu. V této bitvě padlo mnoho mužů z Valdštejnovy armády včetně Pappenheima a Valdštejn sám byl zraněn, obvykle se ale nemluví o švédském vítězství, protože v této bitvě padl i sám Gustav II. Adolf, což mělo neblahý vliv na morálku švédské armády v dalších bojích třicetileté války.  Valdštejn za své konání u Lützenu dostal pochvalu od císaře, i když za nezodpovědné chování zbytku císařské armády", "section_level": 3}, {"title": "Pád Řezna a Valdštejnova smrt.", "content": "Valdštejn uspořádal tažení, aby Čechy chránil před vpádem švédských vojsk, ale minul se s nimi. Švédskému vrchnímu veliteli Bernardu Sasko-Výmarskému se mezitím 14. listopadu 1633 vzdalo Řezno a Maxmilián žádal o okamžitou pomoc. Valdštejn už na sklonku roku nechtěl cestovat, také kvůli svému horšícímu se zdravotnímu stavu, nicméně nakonec se nechal přemluvit. Při tažení jel přes Plzeň, kde si opět stěžoval na svoje zdraví, ale císařský poradce Trautmannsdorf ho znovu přesvědčil o nutnosti cesty. Valdštejnovi se nepodařilo při své cestě překonat Dunaj, vrátil se tedy do Plzně. Maxmilián", "section_level": 3}, {"title": "Švédsko-francouzská válka (1635–1648).", "content": "Ač ve Francii převládalo římskokatolické vyznání, již delší dobu podporovala protestantskou stranu finančně. Francie se totiž obávala velké mocí Habsburků, především na hranici francouzských východních provincií. Během prvních let třicetileté války probíhala ve Francii válka mezi hugenoty a katolickým králem Ludvíkem, respektive jeho prvním ministrem, kardinálem Richelieu, takže se Francie vojensky nezapojila. Ke změně došlo, když padl v roce 1628 přístav La Rochelle.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenský vstup Francie do války.", "content": "Po roce 1628 se Francie spojila s Nizozemskými provinciemi a Švédskem a vstoupila do války proti Španělsku (tato část bojů se označuje jako francouzsko-španělská válka). Na to Španělsko reagovalo vpádem na území Francie pod vedením císařského generála Jana z Werthu a kardinála Ferdinanda Habsburského. Španělé se dostali v roce 1636 do provincií Champagne a Burgundy, přes které postoupili až k Paříži. Odsud byli vyhnáni Bernardem Sasko-Výmarským, který je porazil", "section_level": 3}, {"title": "Smrt Richelieua a bitva u Rocroi.", "content": "V roce 1639 byla císařská armáda zatlačena až k Drážďanům armádou švédskou. Francie se Švédskem začaly připravovat mírovou smlouvu, ve které by bylo stvrzeno jejich vítězství. V roce 1642 zemřel kardinál Richelieu a na místo prvního ministra nastoupil kardinál Mazarin. O rok později zemřel také sám král Ludvík XIII. a na trůn nastoupil jeho syn Ludvík XIV., v témže roce zemřel i nejvyšší švédský důstojník, Johan Banér, a do čela švédského vojska se dostal Lennart Torstenson. V roce 1643 došlo k rozhodující bitvě španělských a francouzských vojsk u Rocroi, kde mladičký Ludvík II. Bourbon, vévoda d’Enghien porazil španělsko-císařskou armádu, složenou převážně z tradičních \"tercií\". To mu vyneslo vojenskou slávu, tato porážka také vedla k počátku mírových jednání, která byla započata roku 1644 v Münsteru a Osnabrücku. Jednání nakonec vedla k podepsání vestfálského míru roku", "section_level": 3}, {"title": "Ukončení a následky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vestfálský mír a jeho politický dopad.", "content": "V roce 1644 byla ve městech Osnabrück a Münster ve Vestfálsku (severozápadní Německo) zahájena mírová jednání. Proto se dohoda uzavřená v roce 1648 nazývá vestfálský mír. Krom třicetileté války řešil tento mír také osmdesátiletou válku, spor mezi Španělskem a Nizozemskými provinciemi. Boje mezi Francií a Španělskem probíhaly po vestfálském míru do roku 1659, kdy byl sepsán pyrenejský mír.  Vestfálský mír znamenal příklon k absolutismu a také striktní dodržování", "section_level": 2}, {"title": "Ztráty na životech a šíření nemocí.", "content": "V německých zemích válka způsobila úbytek obyvatelstva v průměru o třicet procent, u mužů to bylo až o padesát procent. Na území dnešního Braniborska klesl počet lidí o polovinu a v dnešním Pomořansku a na dalších místech až o dvě třetiny. Jedním z nejvíce poškozených měst byl Magdeburg, ve kterém během války poklesl počet obyvatel z 25 000 na 2 464. V oblastech na východ od Labe bylo opuštěno nebo pobořeno 87 % domů. I přesto, že byly České země po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami, poklesl zde počet obyvatel o jednu třetinu a po válce bylo pustých 20 % usedlostí v Čechách a 22 % na Moravě. Některým oblastem se válka téměř vyhnula, v Dolním Sasku klesl počet obyvatel pouze o deset procent.  Zpustošenou zemi popsal Petr Lehnstein: \"„Člověk jde až deset mil a nepotká člověka, kus dobytka, neuvidí ani špačka. V některých místech najde starého muže, dítě nebo dvě staré", "section_level": 2}, {"title": "Způsob boje.", "content": "V této válce bojovali především lidé, kteří byli najímáni za žold (převážná většina všech vojáků byli právě žoldnéři). Nejvíce jich poskytovaly země na území dnešního Německa, Hesensko a Švýcarsko) a dále Itálie. Španělé získávali vojáky ze svých evropských držav, takže krom vlastního Španělska ještě z Itálie, Valonska a Německa. Nejvýraznější bojovou taktikou se do této války zapojilo hned od začátku Španělsko s bojovými formacemi, kterým se říkalo španělský čtverec nebo \"tercie\". Boj v tercii byla taktika známá od 16. století a pocházela zřejmě ze Švýcarska. Jádro této formace, čítající do 3 000 lidí, tvořili pikenýři uspořádáni ve falanze a okolo nich byli rozestavěni mušketýři. Tyto formace byly známé, díky své vysoké morálce a hloubce řad, svojí neporazitelností, až do bitvy u Rocroi, kde byli Španělé poraženi. Jízda používala obvykle taktiku „karakola“. Tato taktika spočívala v tom, že skupina jezdců (kyrysníci, či arkebuzíři) přijela na dostřel od nepřítele (40–50 kroků), zastavila se a první řada vypálila salvu a pak se vzdálila nabít a mezitím mohla střílet druhá řada, třetí řada atd. V této době již ale probíhaly diskuze o neúčinnosti palných zbraní používaných jízdou.  Císařská armáda se spoléhala především na podporu Španělska a na vlastní armádu žoldnéřů.", "section_level": 1}, {"title": "Význam ostatních nezúčastněných zemí a konfliktů v Evropě.", "content": "Třicetiletá válka nezaměstnávala zdaleka celou Evropu. Za prvé zde byl konflikt mezi Španělskem a Nizozemskem, osmdesátiletá válka, který se ve dvacátých letech 17. století po uplynutí příměří znovu rozhořel. Vzhledem k tomu, že se ho účastnily státy, které byly činné ve třicetileté válce, splývají tyto dva konflikty a končí stejným mírem.  Některé země se války nezúčastnily vůbec, nebo téměř vůbec. Ruské carství se nezapojilo vojensky, ale od počátku podporovalo protihabsburskou koalici, především dodáváním obilí Anglii a Spojeným provinciím, později Dánskému a Norskému království a Švédsku a po lübeckém míru v roce 1629 již jen Švédsku. Rusko vyváželo také ledek pouze do zemí spolčeným proti Habsburkům. Význam Ruska je také v tom, že se mezi lety 1632–1634 účastnilo", "section_level": 1}, {"title": "V umělecké literatuře.", "content": "Válka otřásla společností celé Evropy a její vliv byl patrný především v německé literatuře 17. století. Asi nejvýznamnější díla své doby vytvořil Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen, který popisuje poměrně realisticky tehdejší společnost, mezi tato díla patří \"Simplicius Simplicissimus\", \"Divous Skočdopole\", \"Poběhlice Kuráž\". Básníci reagovali na obecnou skleslost příklonem k mysticismu, jak je vidět v díle Angela Silesia. Během války působila také slezská básnická škola. Přestože zakladatel slezské školy Martin Opitz vyzýval v \"Knize o německé poezii\" k popisování věcí, tak jak by měli být, ne tak jsou, ale, sám v díle \"Písně útěchy o válečných útrapách\" popisuje válečné útrapy bez jakékoliv idealizace. Jeho ideálem bylo národní spojení a mír. Opitze následovali ve slezské škole např. Georg Rodolf Weckherlin nebo Johann von Rist, ti si vybrali cestu satiry tehdejších poměrů. V kritice a satiričnosti doby a především vládnoucí vrstvy pokračoval Johann Michael Moscherosch ve svém románu \"Podivné a pravdivé zjevení Philandera ze Sittewaldu\" (1640–1643), ve kterém na příběhu hrdiny velmi obsáhle popisuje život během války. Satirické básně potom psal Friedrich von Logau. Další Opitzův žák Paul Fleming (1609–1640), lyrický básník a vlastenec, se obrací k vášni, milostnému vzplanutí, ale také pomíjivosti vezdejšího světa a utrpení otčiny v \"Panu Olearovi\" (1636). Válku jako tříštící a plenící faktor popisuje v \"Ódě na Nový rok 1633\".  I v době, kdy přímý vliv války pominul, se autoři několikrát k tomuto tématu vrátili. Daniel Defoe ve \"Vzpomínkách kavalíra\" (1720) popsal příběh na pozadí třicetileté a anglické občanské války. Ve 20. století se k tématu vrátil další Němec Bertolt Brecht, který použil pro svoji \"Matku Kuráž a její děti\" (1939) historické motivy od Grimmelshausena.  Válka, především potom život Albrechta z Valdštejna, se stala důležitou součástí díla Jaroslava Durycha, jak je patrno v \"Bloudění\" (1929) a v \"Rekviem\" (1930). Za zmínku též stojí František Kubka se svými dvěma historickými romány \"Říkali mu Ječmínek\" (1974) a \"Ječmínkův návrat\" (1974), popisujícími život mladého moravského rytíře, který slouží u českého krále Fridricha a který s ním prožívá útrapy třicetileté války.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třicetiletá válka (1618–1648) byl evropský ozbrojený konflikt známý především jako vyvrcholení sporů mezi římskokatolickou církví a zastánci vyznání, která vznikla po reformaci v 16. století, tedy kalvinismem a luteránstvím. Neméně důležitou příčinou války byl také boj evropských zemí o politickou nadvládu.", "tgt_summary": "三十年战争(Thirty Years' War;1618年-1648年)是由神圣罗马帝国的内战演变而成的一场大规模战争。战争以波希米亚人反抗哈布斯堡家族统治为肇始,最后以哈布斯堡家族战败并签订《威斯特伐利亚和约》而告结束。这场战争使日耳曼各邦国大约被消灭了25至40个百分比的人口;路德城维滕贝格四分之三人口阵亡,波美拉尼亚百分之六十五的人口阵亡,西里西亚四分之一的人口阵亡,日耳曼各邦国男性有将近一半阵亡。", "id": 1117736}
{"src_title": "Kalendář", "tgt_title": "历法", "src_document": [{"title": "Kalendářní systém.", "content": "Kalendář slouží především k rozvržení roku pro orientaci v jeho průběhu a pro určování data. Jednotkou kalendářového členění je vždy den, každý kalendářní systém tedy stanovuje:  Kalendář v širším chápaní zahrnuje také řazení a označování roků, letopočet a jeho počátek - epochu. Za počátek našeho letopočtu byl stanoven domnělý rok narození Ježíše Krista.  Moderní kalendář pokládá za počátek dne půlnoc, kombinuje sedmidenní týdny a měsíce o 28 až 31 dnech. Počátek roku klade na 1. leden, obvykle 10 nebo 11 dní po zimním slunovratu (pokud připadne na 22. respektive 21. prosince). Pokud slunovrat výjimečně připadne na 23. prosince. je to jen 9 dní, pokud na 20. prosince, 12 dní.  Letopočet se také promítá do současně nejrozšířenějšího gregoriánského kalendáře při výpočtu přestupných let, to jest roků, které mají druhý měsíc (únor) o jeden den delší (29. únor). Je to způsobeno tím, že počet dnů během jednoho oběhu Země kolem Slunce není celé číslo, nýbrž 365,242... dnů za rok. Přestupný rok je každý, jehož pořadové číslo buď není dělitelné 100 a současně je dělitelné 4, a nebo je dělitelné 100 a současně je dělitelné 400. Přestupným rokem tedy není takový rok gregoriánského kalendáře (počínaje rokem 1700), jehož pořadové číslo je dělitelné 100 a současně není dělitelné 400. V této podobě byl poprvé kalendář vyhlášen papežem Řehořem XIII. roku 1582 a proto se nazývá gregoriánský (Řehoř = Gregorius).  Příklad: Pořadové číslo roku 1596 (už po úpravě Řehoře XIII.) není dělitelné 100 a současně je dělitelné 4, tedy rok 1596 byl přestupný v gregoriánském kalendáři. Pořadové číslo roku 1600 je dělitelné 100 a současně je dělitelné 400, tedy rok 1600 byl přestupný. Pořadové číslo roku 1700 je dělitelné 100 a současně není dělitelné 400, tedy rok 1700 nebyl přestupný.  Kalendářní členění roku se zakládá na počítání tří astronomických cyklů, které se pravidelně opakují:  Z nich nejnápadnější, nejzřetelnější je denní zdánlivý pohyb Slunce, na němž jsou shodně založeny všechny kalendáře. Také střídání měsíčních fází lze snadno pozorovat přímo na obloze a přinejmenším novoluní a úplněk určit s vysokou přesností. Oběh Země kolem slunce a zdánlivé obraty slunce, tak důležité pro zemědělství a obchod, se stanovují mnohem obtížněji a navíc tato roční perioda není s periodou fází Měsíce soudělná. Z toho plynou nesnáze s kalendáři i množství různých kompromisních systémů.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní typy.", "content": "Podle toho, kterému z hlavních cyklických pohybů dává kalendář přednost, se obvykle rozlišuje:", "section_level": 1}, {"title": "Lunární kalendář.", "content": "Lunární kalendář je patrně nejstarší a zakládá se na pozorování měsíčních fází. Jeho hlavní výhoda spočívá právě v tom, že měsíční fáze je zřetelně vidět na obloze. Den v lunárním kalendáři začíná obvykle večer (za soumraku), kdy lze Měsíc pozorovat.", "section_level": 2}, {"title": "Solární kalendář.", "content": "Zemědělské kultury potřebují roční plánování a užívají sluneční čili solární kalendář, jehož základem je rok resp. tropický rok, doba oběhu Země okolo Slunce, přibližně 365,25 dne. Rok se dělí rovnodennostmi a slunovraty na čtvrtiny, čtyři roční období, jejichž přesné určení však už vyžaduje jisté znalosti. Den začínal obvykle na úsvitu a jednou za čtyři roky se vkládal přestupný den. Čistě sluneční kalendář však není praktický, roční období jsou příliš dlouhá. Proto se téměř vždy kombinuje s prvky kalendáře měsíčního.", "section_level": 2}, {"title": "Lunisolární kalendář.", "content": "Protože 12 astronomických měsíčních cyklů je jen asi 354 dnů, řeší se vždy rozpor počítání dnů v kalendáři, aby se srovnal rozdíl mezi čistě lunárním kalendářem a roční dobou a tím se solárním kalendářem. Tím se ovšem naruší sledování měsíčního cyklu a z \"měsíce\" se stává formální \"kalendářní měsíc\". Pravý, astronomický měsíc pak označujeme jako \"lunární\" (astronomický) měsíc.  Do kategorie lunisolárních kalendářů patří prakticky všechny známé kalendáře s výjimkou islámského a thajského: Naopak např. islámský kalendář zůstal čistě lunární, na shodu se slunečním rokem úplně rezignoval, takže počátek roku i další islámské svátky nastávají každý rok o 11 dní dříve a každých asi 32 let se proto kalendář o rok „předběhne“.", "section_level": 2}, {"title": "Počátek roku.", "content": "Přesný počátek roku a letopočet nabývají na významu ve vyspělejších civilizacích s kněžskou či písařskou vrstvou, kde se vedou záznamy a účty, platí daně a podobně. Počátkem roku bývaly buď jarní svátky (snad hlavně u pastevců), anebo dožínky, slavnost ukončení sklizně a poděkování za úrodu. Odtud pochází i dnešní začátek školního roku, kdežto náš začátek občanského roku je o 4 měsíce odložen a původně znamenal lhůtu pro zaplacení daní.", "section_level": 1}, {"title": "Počátek letopočtu - epocha.", "content": "Letopočet (\"éra\") jako systém ročení vlastně není věcí kalendáře (dělení času v rámci roku), v běžném užití se ale s ním spojuje. Počátek letopočtu se nazývá epocha, dobu od epochy pak odborníci označují jako éru, tj. letopočet (také ale existuje juliánská éra s přímým počítáním dnů bez ohledu na roky). Stanovoval se velmi různě, zpravidla z nespolehlivých záznamů a legend a zpětně až po proběhnutí několika staletí. U významných dokumentů se často pro jistotu určoval i více způsoby naráz.", "section_level": 1}, {"title": "Týden.", "content": "Rozdělením měsíčního cyklu na čtvrti vznikne sedmidenní \"týden\". Náboženské zdůvodnění pro sedmidenní týden podává Bible (Gn 1) jako obdoba pracovního období Tvůrce světa. V týdnu se jednotlivé dny zpravidla pojmenovávají, například přiřazením hlavním nebeským tělesům a božstvům, jako v antickém Římě, jak o tom dodnes svědčí názvy v mnoha evropských jazycích. České názvy jsou pořadové (úterý, čtvrtek a pátek), podle jejich pořadí, podle středu (pracovního) týdne „středa“ a závěrečné s tradičním názvem „sobota“, dnem volna „neděle“ a navazující „pondělí“ na začátku.", "section_level": 1}, {"title": "Novodobé reformy kalendáře.", "content": "Rok se tradičně členil svátky a slavnostmi, takže kalendář často úzce souvisel s náboženstvím. Jako významný společenský systém je ho těžké reformovat. Např. gregoriánskou, velmi mírnou, reformu kalendáře z roku 1582 přijala Velká Británie až o dvě století později a Rusko teprve po revoluci 1918. Základem současných kalendářů od juliánského je pravidelné členění roku na měsíce a týdny, přes něž se překládají „pohyblivé svátky“ (Velikonoce, Svatodušní svátky, Roš ha-šana, ramadán a pod.), tradičně odvozované od Měsíce, ale v křesťanském i židovském kalendáři zároveň synchronizované se slunečním rokem. Tradiční kalendářní systémy jsou tedy poměrně složité a od 18. století se objevují pokusy o zásadní racionalizaci a zjednodušení kalendáře, někdy podnícené revolucí, jako francouzský revoluční kalendář (viz níže), který se však neprosadil, podobně jako sovětský revoluční kalendář ze 30. let.  Různé návrhy na racionální reformu kalendáře mají společné jádro a chtějí dosáhnout hlavně následující: Obvykle se navrhuje, aby se na konci roku zařazoval jeden den (v přestupném roce dva), který by nebyl součástí týdne ani měsíce. Zbývající počet 364 je dělitelný sedmi, takže rok může souhlasit s cyklem týdnů, a v každém čtvrtletí by pak byl jeden měsíc o 31 dnech, ostatní o 30 dnech. Jiný, radikálnější systém počítal se 13 stejnými měsíci po 28 dnech a jedním nebo dvěma \"přestupnými dny\".  Nejracionálnější kalendář by počítal dny od 1. do 365. nebo 366., nepoužíval by měsíce ani týdny, ale dekády dnů a na konci roku zbývající období o délce 5 nebo 6 dnů. Názvy dnů by byly prvek, druhek, třetek, čtvrtek atd. Svého předchůdce měl ve Francouzském republikánském (revolučním) kalendáři.  Vhodný rok pro přechod na nový kalendář je ten, který začíná v pondělí.  U těchto návrhů se předpokládá ustanovení Velikonoc na stálé datum. Papež František k tomu vyjádřil vstřícnost.  V katolickém liturgickém kalendáři jsou také určité prvky týdenního kalendáře (např. 1.–34. neděle v mezidobí, 1.–5. neděle postní, 1.–7. neděle velikonoční, 1.–4. neděle adventní).  Týdenní kalendář se částečně používá i v losovacích hrách (např.: V 16. týdnu byla tažena tato čísla:...), ve školství a podnikání (každý sudý týden) a k orientaci v průběhu těhotenství.  Ačkoliv se takové návrhy pravidelně znovu objevují a v 60. letech 20. století se dokonce zdálo, že je mezinárodní organizace schválí, nakonec vždy převládl až nečekaný konzervatismus a z reformy nic nebylo.", "section_level": 1}, {"title": "Významnější kalendářní systémy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Egyptský kalendář.", "content": "Jeden z nejstarších kalendářů, jehož rok měl 365 dní a 12 měsíců po 30 dnech s vloženým „malým měsícem“; roku 266 př. n. l. zavedl Ptolemaios III. přestupné roky. Ptolemaiův kalendář byl o dvě století později základem kalendáře juliánského.", "section_level": 2}, {"title": "Řecký kalendář.", "content": "Řecký den začínal východem slunce. Roky měly 12 nebo 13 měsíců po 29 nebo 30 dnech. Měsíc u starých Řeků se dělil na 3 dekády po 10 dnech, v měsících s 29 dny měla druhá dekáda jen 9 dní. Počátkem letopočtu byl první den první olympiády (8. červenec r. 776 př. n. l..) Olympiáda znamenala čtyřleté období a označovala se pořadovým číslem. Od 87. olympiády se pro vkládání přestupného dne užíval tzv. Metonův 19letý cyklus a od 3. roku 112. olympiády 76letý Kalipův cyklus, který se rovnal čtyřem Metonovým; čtvrtý byl zkrácen o 1 den.", "section_level": 2}, {"title": "Mayský kalendář.", "content": "Mayský letopočet začínal rokem 3114 př. n. l. (podle Thompsonovy korelace) a pracoval s cykly po 5119 letech, „Velkými roky“. Celé schéma zahrnuje více než 36 000 let. Mayské datum pro tento den totiž je \"13.0.0.0.0 4 Ahau 3 Kankin\", zatímco mayské datum pro počátek mayského letopočtu v roce 3114 př. n. l. bylo \"0.0.0.0.0 4 Ahau 8 Cumhu\", někdy označované jako \"13.0.0.0.0. A 4 Ahau 8 Cumhu\" je úplně jiná kombinace Calendar Roundu než \"4 Ahau 3 Kankin\".", "section_level": 2}, {"title": "Juliánský (křesťanský) kalendář.", "content": "Juliánský kalendář zavedl v předkřesťanském Římě Gaius Julius Caesar roku 46 př. n. l.. Měl 12 měsíců po 29, 30 nebo 31 dnech, dohromady 365 dnů a nově začal 1. ledna místo 1. března. Latinské názvy (a v dalších jazycích) 9. až 12. měsíce dosud zachovávají číslování od března (např. září: \"september\").  Každý čtvrtý rok je přestupný, čili přidává se jeden den na konec měsíce února. Sedmý měsíc roku, náš červenec, byl nazván po Césarovi \"julius\"; když se měl osmý měsíc na počest císaře Augusta nazvat \"augustus\", dostal také 31 dní a únor byl zkrácen na 28 dní. Délka kalendářního roku je mezi siderickým (hvězdným) rokem a tropickým rokem; spíše je však orientován na hvězdný (siderický) rok.  Za součást tohoto kalendáře se považuje i křesťanský letopočet, který byl ale zaveden až o řadu staletí později.  Kvůli kumulované odchylce od slunečního (tropického) roku vznikl \"Gregoriánský kalendář\" - přesněji „gregoriánská korekce Juliánského kalendáře“, protože jde pouze o korekci přestupného vkládání dnů a sám kalendář se nezměnil. Křesťanský juliánský kalendář v plném rozsahu dodnes používá většina pravoslavných křesťanů, počítá se podle něj v historii i před naším letopočtem a používá se i v astronomii.", "section_level": 2}, {"title": "Židovský kalendář.", "content": "Den začíná západem slunce, již z bible (Gn 1) má týden sedm dnů (od posledního dne, který se nazýval „šabat“, pochází naše sobota). Systém přestupných roků je velmi blízký řeckému v jeho pozdní podobě. Roky se dělí na jednoduché (353, 354 nebo 355 dnů) a přestupné (383, 384, nebo 385 dnů) a obě tyto kategorie se dělí na krátké normální a dlouhé. Jednoduché, normální mají 12 měsíců. V přestupných letech se mezi měsíc adar a nisan zařazoval přestupný měsíc – ve-adar. Začátek roku byl určován „moladem“ tj. novoluním, které je nejbližší podzimní rovnodennosti. Letopočet klade stvoření světa podle různých údajů bible na 7. říjen 3671 př. n. l., což je také první rok první epochy (tišry); tento letopočet se však objevuje až ve středověku.", "section_level": 2}, {"title": "Gregoriánský kalendář.", "content": "Gregoriánský kalendář vznikl úpravou ročení juliánského kalendáře za papeže Řehoře (Gregor) XIII. v r. 1582, když rozdíl mezi kalendářním a slunečním počátkem roku dosáhl 10 dní. Rok 1582 byl zkrácen o těchto 10 dnů a počet přestupných let byl zredukován tak, že roky dělitelné stem jsou přestupné pouze, jsou-li zároveň dělitelné čtyřmi sty. Kalendář v užším slova smyslu (uspořádání dnů v roce) se vůči juliánskému nijak nezměnil.  Na hvězdný rok se nebere zřetel a odchylka kalendáře od tropického roku je zcela zanedbatelná. Snahy o vytvoření tzv. věčného kalendáře, kde by odchylka neexistovala, mají tedy spíše akademickou povahu.", "section_level": 2}, {"title": "Islámský kalendář.", "content": "Islámský kalendář je výjimečný tím, že je čistě lunární a nezná ani přestupné měsíce, běžné i v daleko jednodušších kulturách, korán totiž přestupné měsíce výslovně zakazuje. Byl zaveden chalífou Umarem roku 637, počátek letopočtu byl stanoven na rok 622 (hidžra).", "section_level": 2}, {"title": "Liturgické kalendáře.", "content": "Pro účely svých svátků a bohoslužeb užívají různé církve vlastní kalendáře či kalendaria, zvláštní význam měl až do 20. století římský kalendář se jmény světců. Je zobrazen mimo jiné i na dolním ciferníku Staroměstského orloje. Tyto kalendáře se zpravidla od Gregoriánského takřka neliší, pouze mají svůj vlastní systém svátků a slavností. Zásadní výjimku tvoří snad pouze neděle a slavnosti, které nezačínají půlnocí, ale již západem slunce předchozího dne (tedy neděle liturgicky začíná v sobotu večer).", "section_level": 2}, {"title": "Francouzský revoluční kalendář.", "content": "Francouzský revoluční kalendář byl zaveden ve Francii 24. listopadu 1793 během tzv. jakobínské diktatury, tedy ve třetí fázi Velké francouzské revoluce. Nový letopočet začínal vyhlášením první francouzské republiky (1792), rok začínal zpravidla podzimní rovnodenností a skládal se z těchto měsíců: Podzim: vendémiaire (měsíc vinobraní), Zima: nivôse (měsíc sněhu), Jaro: germinal (měsíc rašení), Léto: messidor (měsíc žní), Tyto měsíce měly tři týdny po deseti dnech (dekády). Dny se jmenovaly podle praktických věcí, potřebných k životu (den ovoce, lilku,...). Nejvýznamnější svátek „Nejvyšší bytosti“, tj. Rozumu se slavil v červnu. Zavedení kalendáře vyvolalo ve Francii vlnu odporu a obrovské zmatky, nikdy se úplně neprosadil a postupem času zmizel úplně. Oficiálně byl zrušen Napoleonem už v roce 1804.", "section_level": 2}, {"title": "Hypotetický keltský kalendář.", "content": "Roku 1897 byly v blízkosti Lyonu ve Francii nalezeny zbytky bronzové desky, tak zvaný kalendář z Coligny. Podle některých badatelů by to mohl být běžný lidový kalendář pozdní antiky, podle jiných gallský (keltský) kalendář, o němž se zmiňují latinští autoři (César, Plinius mladší). Patrně kombinoval lunární měsíce a solární roky ve 30letých cyklech, kdy se pravidelně vkládaly přestupné měsíce. Den začínal večer, měsíc patrně novoluním a rok buďto letním slunovratem nebo podzimní rovnodenností. Kalendář patrně neznal týdny a počítal se 14denními „půlměsíci“ (srv. anglické \"fortnight\"). S oživením zájmu o Kelty vzniklo kolem \"keltského kalendáře\" (a Stonehenge atd.) množství spekulací, které se však vesměs nedají věrohodně podložit.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kalendář (lat. \"calendarium\", od \"calendae\", původně svátky novoluní) je abstraktní systém pro členění času datováním a orientaci v čase v periodách dnů a delších v rámci roku. Jeho smysl a vznik je od nejstarších kalendářních systémů stejný – slouží organizaci života a spolupráce lidí v časovém rozsahu mezi jedním dnem a jedním rokem, zvláště pro účely společenské, náboženské, hospodářské a politické, zaznamenané v přehledu událostí. Jednotlivé periody jsou v kalendářních systémech obvykle označené pořadovým číslem, pojmenované nebo obojí.", "tgt_summary": "历法是用年、月、日等时间单位计算时间的方法。", "id": 2571147}
{"src_title": "George Gordon Byron", "tgt_title": "拜伦勋爵", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Celý Byronův život byl silně ovlivněn vrozenou nemocí nohy, která ho velmi trápila. Jeho chůva jej jako malého chlapce vedla k náboženství. Rád četl historické a rytířské romány, odtud zřejmě pocházejí rytířské ideály pozdějšího básníka. Okolo třináctého roku zdědil po prastrýci titul barona a pozemky a brzy na to se přestěhoval do Newstadského opatství. Starost nad ním převzala sestra jeho původní chůvy. Nová chůva byla původkyní jeho předčasné pohlavní iniciace. Do domu vodila různé hosty z okolních krčem. Odtud pramení některé zvláštnosti v jeho chování. Tehdy získal silný odpor k pokryteckému náboženskému moralismu.  V roce 1801 nastoupil do prestižní soukromé školy v Harrow, kde zůstal do roku 1805. Mezi spolužáky se prosadil sportovními výkony, sečtělostí a duševními schopnostmi. Zamiloval se do dívky ze sousedního panství. Tato naprosto čistá a platonická láska zůstala nenaplněná. Ještě dlouho jej neopouštělo zklamání z této první velké lásky. Jeho dílo poznamenal střet snů a představ s tvrdou realitou.", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a dospělost.", "content": "Později studoval Byron na slavné univerzitě v Cambridgi, a to na Trinity College. Zde našel nové přátele. Na pokoji žil s dívkou převlečenou za chlapce (inspirace pro poemu Lara). Seznámil se se svou nevlastní sestrou Augustou Mary Leigh, k níž měl velice úzký vztah. Po studiích v Cambridgi na koleji Trinity se vrátil do Newsteadského opatství. Zde se setkal se svou láskou z dětství, tehdy již vdanou a zklamanou. Nic ho ve Velké Británii nedrželo, a tak se zadlužil a odcestoval. Již při plavbě Lamanšským kanálem začal psát poému \"Childe Haroldova pouť\". První jeho zastávkou bylo portugalské hlavní město Lisabon. Dále pokračoval do španělské Sevilly, na ostrov Maltu, do Janova. Byl v této době vegetarián.  Poté, co po vzdáleném příbuzném zdědil titul baron Byron z Rochdale, se básník mohl účastnit zasedání ve Sněmovně lordů. Zde také několikrát vystoupil. Hájil práva dělníků, jejichž práce byla tehdy nahrazována stroji. Ti se proti těmto snahám bouřili a stroje ničili. Byli nazýváni luddité (luddité – od muže jménem Ludd, jenž byl prvním, kdo začal stroje ničit). Byron také bojoval proti trestu smrti. Mezi jeho nejlepší přátele patřil mladý básník Percy Bysshe Shelley.  Roku 1823 z Janova odjel do Albánie a Řecka, kde se zúčastnil osvobozeneckého boje Řeků proti nadvládě Osmanské říše. Sídlil ve městě Missolonghi, kde onemocněl, pravděpodobně malárií. Jeho vleklé horečky spojené s kašlem se lékaři snažili léčit pouštěním žilou, což básníka ještě více oslabilo. Fyzicky zchátralý, předčasně zestárlý básník nakonec zemřel ve věku 36 let na sepsi.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Filosofické básně.", "content": "Na motivy Byronovy poémy \"Manfréd\" napsal Petr Iljič Čajkovskij v roce 1885 stejnojmennou symfonii (Symfonie Manfred h moll, op. 58).", "section_level": 2}, {"title": "Inspirace.", "content": "V díle Lorda Byrona se inspirovalo mnoho pozdějších spisovatelů, zejména slovanských, například: Adam Mickiewicz, Alexandr Sergejevič Puškin, Michail Jurjevič Lermontov, Karel Hynek Mácha, z mimoslovanských Heinrich Heine, Edgar Allan Poe. Karel Hynek Mácha se inspiroval jeho poemou Vězeň chillonský a napsal své nejslavnější dílo Máj.", "section_level": 1}], "src_summary": "George Gordon Noel Byron, lord Byron (22. ledna 1788 Londýn – 19. dubna 1824 Messolonghi, Řecko) byl anglický básník, filhelén a přední představitel romantismu v literatuře. Mezi jeho nejznámější díla patří \"Childe Haroldova pouť\" (popsáno níže) a satirický veršovaný román \"Don Juan\", který zůstal nedokončený. Je považován za jednoho z největších evropských básníků.", "tgt_summary": "乔治·戈登·拜伦,第六代拜伦男爵(George Gordon Byron, 6th Baron Byron,1788年-1月22日-1824年-4月19日),中文又译「摆伦」,出生于英格兰伦敦,逝世于希腊,英国诗人、革命家,独领风骚的浪漫主义文学泰斗。世袭男爵,人称“拜伦勋爵”(Lord Byron)。拜伦著名的作品有长篇的《唐璜 (诗)》及《恰尔德·哈罗尔德游记》,以及短篇作品《她举步娉婷》。", "id": 1178724}
{"src_title": "Christiaan Huygens", "tgt_title": "克里斯蒂安·惠更斯", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve vážené haagské rodině. Už během svých studií na univerzitě publikoval práce, které lze považovat za základy počtu pravděpodobnosti. V roce 1665 se v Londýně stal členem učené Královské společnosti (\"Royal Society\"). Na pozvání krále Ludvíka XIV. přišel v roce 1666 do Paříže, kde se stal zakládajícím členem Královské akademie věd (\"Academie Royale des Sciences\"), jejímž členem byl až do roku 1681. V Akademii se seznámil a spolupracoval s Giovanni Cassinim. V roce 1686 jako protestant uprchl před pronásledováním z Francie do Nizozemska. V roce 1689 navštívil Anglii, kde se seznámil s Isaacem Newtonem. Posléze se uchýlil do rodného Haagu, kde také zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Huygensovy objevy ovlivnily celou řadu fyzikálních oborů.  V roce 1657 uveřejnil sdělení o svém vynálezu kyvadlových hodin s netlumeným pohybem kyvadla, používaných dodnes. Sestrojil je roku 1655 a podrobně popsal ve spisu \"Horologium oscillatorium\" (\"Kyvadlové hodiny\") v roce 1673. Nezávisle na Angličanu Hookovi vynalezl i setrvačku, regulátor pro přenosné hodiny. Zobecnil také zákony otáčivého pohybu (zavedení pojmu \"moment setrvačnosti\"), objevil zákon zachování momentu hybnosti (1656), zkoumal zákony rázu těles a odstředivé síly (1659).  Od roku 1652 se také věnoval optice, dalekohledům a mikroskopům. Zkonstruoval po něm pojmenovaný dvoučočkový okulár a postavil několik velkých dalekohledů s ohniskovou délkou až 75 metrů. V roce 1659 popsal skutečný tvar saturnových prstenců (1659 v práci \"Systema Saturnium\"), objevil jeho měsíc Titan (25. března 1655), popsal emisni mlhovinu dnes nazývanou \"Velká mlhovina v Orionu\" (M-42) v souhvězdí Oriona a postupně našel i čtyři jasné hvězdy (tzv. \"Trapez\" čili \"Lichoběžník\") v této mlhovině, které tuto mlhovinu svým světlem ozařují. Jako první pozoroval polární čepičky na Marsu a objevil velký tmavý útvar v rovníkové oblasti Marsu, dnes nazývaný \"Syrtis Major\". V mikroskopii objevil metodu pozorování na temném pozadí.  Popsal vlnové vlastnosti světla (1678) a znovu zavedl starověký pojem éter (\"aithér\"). I když se teorie hmotného éteru ukázala později chybnou, ovlivnila na několik set let fyzikální uvažování než ji nahradil pojem fyzikální pole. Huygensův princip je dodnes platný pro všechny druhy šíření vln.  Na konci života navázal v práci \"Cosmotheros\" (vydán 1698) na myšlenky Giordana Bruna o možnosti mimozemského života.", "section_level": 1}], "src_summary": "Christiaan Huygens ( () 14. dubna 1629, Haag – 8. července 1695, Haag) byl význačný nizozemský fyzik, matematik, astronom, horolog a autor rané science fiction. K jeho zásluhám patří teleskopická pozorování vesmíru, díky nimž vysvětlil povahu prstenců kolem Saturnu a objevil jeho měsíc Titan, dále pak pokusy týkající se měření času, vynález kyvadlových hodin či výzkumy optiky a odstředivé síly.", "tgt_summary": "克里斯蒂安·惠更斯(,1629年-4月14日-1695年-7月8日),荷兰物理学家、天文学家和数学家,土卫六的发现者。他还发现了猎户座大星云和土星光环。", "id": 2423665}
{"src_title": "Vladař", "tgt_title": "君主论", "src_document": [{"title": "Machiavelli vs. machiavellismus.", "content": "Nejvýznamnější částí \"Vladaře\" jsou právě rady vládcům, jak si moc udržet, které podepírá mnohými příklady z historie, především Itálie. Jeho oblíbeným příkladem dobrého vládce je Cesare Borgia. Tyto rady jsou všeobecně známy jako z kontextu vytržené věty, které bez svého okolí relativizují morálku. Tato zkratkovitost se označuje jako machiavellismus a pro neznalost zbytku díla o něm vzniklo obecné povědomí jako o cynickém pragmatismu.  V sedmnácté kapitole Vladaře se například píše Machiavellismus však ignoruje rozbor tohoto výroku, který je jak v následující větě tak v úvodní větě sedmnácté kapitoly", "section_level": 1}, {"title": "Relativizace morálky.", "content": "Tento pojem nejlépe ilustruje úryvek patnácté kapitoly  \"V čem jedni u něho vidí hospodárnost, druzí zas lakotu, v oprávněné přísnosti ukrutnost, v soucitu a vlídnosti naopak slabost a zbabělost. Co jeden na něm považuje za účelné a praktické, druhý může mít za věrolomné a bezzásadové, ve velkorysosti lze vidět i lehkomyslnost, v uzavřenosti a zdrženlivosti třeba pýchu a nafoukanost, vážný člověk může někomu připadat jako morous a nelida, zbožný jako pokrytec a tak dále.\"  Machiavelli věří, že lidé se rozhodnou mezi těmito dvěma pohledy na tytéž vlastnosti podle úspěchu panovníka.", "section_level": 1}, {"title": "Virtù.", "content": "Významným pojmem, se kterým ve své práci pracuje, je pojem „virtù“. Toto slovo bylo používáno již před ním i po něm, obvykle ve významu čestného a správného jednání. Machiavelli tvrdí, že politika má jinou morálku a že co by v obyčejném životě mohlo být považováno za nemorální, naopak v politice je správné. Tvrdí, že pokud se politik zásadově řídí občanskou morálkou, je špatným politikem. Jeho povinností je učinit vše, co je potřeba pro zájmy svého státu a nesmí se ohlížet na nic jiného. Takový politik pak prý disponuje „virtù“ a bude mu přát štěstěna. Odlišení morálky v životě a v politice je vůbec nejvýznamnější poselství této knihy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vladař, italsky \"Il Principe\", kniha Niccolò Machiavelliho, je nejvýznamnější dílo tohoto politika, diplomata a spisovatele, který je považován za zakladatele politologie. Ve svém díle Machiavelli nejprve dělí státy na republiky a autokracie (knížectví). Dále se zabývá pouze autokraciemi. Ty rozděluje podle způsobu vzniku na zděděné a nově vzniklé. Zaměřuje především na nově vzniklé, jelikož udržet moc ve zděděných knížectvích považuje, za normálních okolností, za snadné.", "tgt_summary": "《君主论》(意大利语:,或翻译为《君主论》)是意大利文艺复兴时期作家马基维利的政治论著,1513年献给洛伦佐二世·德·美第奇,但此书在马基雅弗利死后第五年的1532年才出版。这是在美第奇教皇克莱门特七世的允许下进行的。但事实上,自从君主论的手稿首次面世以来,关于他的著作的争议就不断的增加。", "id": 32423}
{"src_title": "Niccolò Machiavelli", "tgt_title": "馬基雅維利", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z notářské, ne příliš zámožné florentské rodiny. Jeho otec Bernardo byl právníkem, se svou ženou Bartolomeou měl kromě Niccola ještě syna Totta a dcery Primaveru a Ginevru. Niccolovi se dostalo humanitního vzdělání a jeho myšlení formovala díla antických klasiků, především Aristotela, Cicerona a Tita Livia.  Roku 1498, po pádu Savonarolova režimu, byl Machiavelli 19. června jmenován do funkce kancléře florentské republiky. Dalších třináct let vedl druhou kancelář sekretariátu, která se zabývala správou zahraničněpolitických a vojenských záležitostí. Jako skvělý diplomat a schopný úředník se zúčastnil mnoha jednání i zahraničních misí. Machiavelli byl čtyřikrát ve Francii, ve Švýcarsku a v Německu, plnil poslání i k papežskému dvoru Julia II. a byl jmenován komisařem pro válku proti Pise. Při těchto příležitostech pořizoval podrobné záznamy z jednání a zpracoval řadu dokumentů obsahujících analýzy politické situace v příslušných zemích jako \"Zpráva o německých záležitostech\" (\"Rapporto delle cose della Magna,\" 1508) nebo \"Popis německých záležitostí\" \"(Ritratto delle cose della Magn\"a, 1508). Byly také podkladem pro jeho pozdější díla.  V roce 1500 se stal poprvé otcem a rok poté se oženil s Mariettou, dcerou Bartolomea Corsiniho. Ta Niccolovi porodila nakonec šest dětí a podle manželových dopisů k ní Niccolò nikdy neztratil náklonnost, ačkoliv jí byl mnohokrát nevěrný.  Po politickém převratu se v roce 1512 do Florencie vrátili Medicejové. Ti v roce 1513 dali Machiavelliho kvůli podezření ze spiknutí proti nim zatknout, vyslýchat a mučit. Byl zbaven všech funkcí a odsouzen k vyhnanství za hradby města, s tím, že nesmí opustit území Florencie. Machiavelli žil s rodinou ve své vile v Albergaccio u San Cascania, kde se věnoval studiu literatury a vlastní literární činnosti. V období, kdy žil v politické nemilosti, napsal svá nejvýznamnější díla: \"Vladař\" (\"Il Principe\") a \"Rozpravy na prvními deseti knihami Tita Livia\" (\"I Discorsi sopra la prima deca di Tito Livio\"). Občas zajížděl do Florencie na schůzky s mladými politiky a literáty. V tomto období napsal také komedii \"Mandragora\" (\"Mandragola\"), novely \"Arciďábel Belfagor\" (\"Belfagor Arcidiavolo\") a \"Zlatý osel\" (\"L’asino d’oro\").  Machiavelli se snažil získat přízeň Medicejských a v roce 1520 byl skutečně omilostněn. Po návratu do Florencie se stal jejich oficiálním dějepiscem a byl pověřen, aby napsal \"Florentské dějiny (Istorie Fiorentine)\". Na osmidílném vědeckém díle pracoval v letech 1520 až 1525. Roku 1521 dokončil spis \"Rozhovory o umění válečném\" (\"Dialoghi dell’arte della guerra\").  Na sklonku jeho života nabídli Medicejští Machiavellimu roku 1526, aby řídil novou stavbu městského opevnění. V roce 1527 však vláda Medicejských padla a nová republikánská garnitura zbavila Machiavelliho úřadu. Machiavelli se ještě pokusil znovu získat místo sekretáře, neuspěl však. Po tomto odmítnutí těžce onemocněl, patrně na žaludeční vředy, a v roce 1527 duševně zlomen zemřel. Pohřben je ve florentském chrámu Santa Croce, stejně jako například Galileo Galilei.", "section_level": 1}, {"title": "Politická filozofie a pojetí člověka.", "content": "K novému originálnímu zkoumání politického fenoménu, k pokusu o novou politickou filozofii, vedlo Machiavelliho právě jeho vyřazení z politického života. Kdyby zůstal v politickém dění, velmi pravděpodobně by nebyl měl odvahu být tak bezohledně kritický k politice. Podle Machiavelliho je politika umění, jak zacházet s mocí, aby se dosáhlo úspěchu. Moc ve skutečnosti nemá žádné teologické ani etické zdůvodnění. Aby vládnoucí zvítězili, musí být bezohlední. Politická věda se má tedy zabývat tím, co je, a nikoli tím, co by mělo být. To je nová politická filozofie, zcela oddělující politiku od etiky. Dále je pro Machiavelliho úvahy typické, že vychází z přesvědčení, že i když se časy mění, lidé zůstávají v podstatě stejní. Nepřijímá tedy myšlenku o zdokonalování lidstva a člověka. Od lidí se podle Machiavelliho dá očekávat spíš zlo; k dobrému musí být vedeni nebo i donucováni. Přesto ve svém dílu Vladař vkládá do lidí jistou důvěru.", "section_level": 1}, {"title": "Učení o ctnosti.", "content": "S pojmem ctnost (virtù) se pracovalo už v antice. Machiavelli však její pojetí zcela mění – souhlasí sice, že se jedná o soubor vlastností, které umožňují vladaři získat na svou stranu Štěstěnu a tím získat slávu, nespojuje ji ale s konkrétními vlastnostmi. Jejím určujícím rysem je ochota udělat, co diktuje nutnost – ať je to čin ničemný nebo ctnostný. Virtù tedy označuje požadovanou vlastnost mravní pružnosti vladaře. Mít virtù tedy znamená být ochoten udělat všechno, co je nutné pro dosažení slávy a velikosti obce, ať jsou to činy samy o sobě dobré nebo zlé. Chce-li vládce dosáhnout nejvyšších cílů, nemá se tedy pokoušet jednat v první řadě mravně. Virtù má původ v dobré výchově, která má zase původ v dobrých zákonech. Naopak s virtù se neslučuje např. bohatství, rozvoj technických zbraní (občané mají mít vlastní branné schopnosti) a rozvoji vědy. Právě rozvoj vědy má bránit lidstvu vrátit se do svého původního stavu, který měl znamenat návrat k ctnosti. Tímto návratem Machiavelli chápal především návrat k původnímu městskému státu.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah ke křesťanství.", "content": "Machiavelliho názor na víru se projevuje i v hodnocení náboženství. Negativní přístup má ke křesťanství s výjimkou těch jeho forem, které hlásají návrat k chudobě. Křesťanství podle něj oslabilo antickou představu o státu, zničilo víru, jež se vyvinula především v době republikánského Říma, a víru ve velikost ducha. Jako změkčilé náboženství odnaučilo lidi statečnosti a ctnosti, úmyslně odvádělo pozornost lidí od záležitostí tohoto světa. Instituci církve podroboval přísné kritice. Tvrdil, že způsobila morální zkázu Itálie a její hodnostáři upřednostňují své osobní zájmy na úkor svých základních povinností. Místo politické morálky, jež hlásala statečnost, zavedli morálku útrpnosti. S tím, jak lidé přestali mít zájem o politiku, došlo k zavedení zločineckých forem vlády.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vladař.", "content": "Tento útlý spis obsahující 26 krátkých kapitol vyšel poprvé v roce 1532 až po smrti Machiavelliho, ačkoliv jej začal psát už v roce 1513 po vykázání z Florencie. Autor dílo v úvodu věnuje Lorenzovi Medicejskému. Jedná se o klíčové dílo, které obsahuje politické úvahy odhalující a popisující mechanismy fungování moci a definují zásady Pragmatické politiky zaměřené na řešení konkrétních problémů doby a státu. Autor touží po jednotném státu, který by byl spravován moudrým vládcem, který by neměl váhat použít jakékoli prostředky, aby zajistil blaho země. Vychází z myšlenky, že by člověk měl spoléhat pouze na své síly. Recepce Machiavelliho a úsudky o jeho politické filozofii byly po vydání Vladaře velmi protichůdné. Papež v roce 1532 povolil vydat Machiavelliho spisy, ale o dvacet sedm let později se Vladař ocitl na Indexu zakázaných knih. Jezuité i protestanti psali proti Machiavellimu a snažili se vyvrátit jeho politickou filozofii v základě. Vycházeli z něho však první teoretikové absolutismu, zvláště pak Thomas Hobbes. Také osvícenci ve Francii v Niccolovi spatřovali republikána. Charles Montesquieu byl dokonce podezříván, že od něho opsal řadu myšlenek. Ve Vladaři Machiavelli vůbec poprvé použil pojem stát (stato). Do té doby se ho neužívalo. Říkalo se politeia, res publica, civitas, regnum, imperium.", "section_level": 2}, {"title": "Dělení panství.", "content": "V úvodní kapitole začíná vyčleněním pojmu „panství“ a uvádí, že všechna panství jsou buď republiky, nebo suverénní vladařství. Dále předkládá, že všechna vladařství jsou buď dědičná, nebo nová, ve kterých rozlišuje „celá nová“ od těch, která jsou přičleněna k dědičnému státu. Oněm „celým novým“ se věnuje i v 6. kapitole. V tomto místě zároveň uvede snad nejdůležitější antitezi v celé své politické teorii – prohlašuje, že nová vladařství se získávají vlastními zbraněmi a schopnostmi (virtù), nebo cizími zbraněmi a štěstím. Druhý případ je častější, a panovník se zde neobejde bez odborného poradce.", "section_level": 3}, {"title": "Ideální vojsko.", "content": "Základem státu jsou podle Machiavelliho dobré zákony a dobré vojsko (přičemž vojsko zákony svou důležitostí převyšuje). Vojska jsou v základu dvojího typu: námezdní žoldnéři a branné vojsko z vlastních poddaných a vojsko smíšené. V Itálii se téměř všeobecně používal žoldnéřský systém, který Machiavelli kritizuje; takové vojsko je podle něj nákladné, nespolehlivé a podplatitelné. Použití žoldnéřů přímo nezavrhuje, pokud je v dané chvíli nutné jej použít, ale z dlouhodobého hlediska považuje za výhodnější a rozumnější budovat vojsko z právě z vlastních poddaných.", "section_level": 3}, {"title": "Vlastnosti vladaře.", "content": "Úspěšný vladař musí mít nejen spolehlivou armádu, ale také pěstovat správné vlastnosti vladaře a vůdce. Sem spadá určitá míra štěstí. Panovníkova virtù pomáhá k tomu, aby Štěstěna stála na jeho straně. Toto jsou tedy podmínky, které vedou k vladařově slávě.", "section_level": 3}, {"title": "Nutnosti státu.", "content": "Svobodu považuje Machiavelli za základní předpoklad velikosti státu (tento názor vyslovuje i v Rozpravách). Aby se stát mohl hospodářsky rozvíjet, je oproti tomu nutné zajistit právní bezpečnost – když si lidé budou moc být svým majetkem jisti, rádi ho budou znásobovat. Panovník musí zajistit ochranu majetku a žen poddaných nejen před jinými poddanými, ale ani sám si na ně nesmí činit nárok.", "section_level": 3}, {"title": "Rozpravy nad prvními deseti knihami Tita Livia.", "content": "Rozpravy jsou oproti Vladaři obsáhlé dílo o státech a vládách. Nevznikly jako dílo určené veřejnosti, nýbrž jako spis, v němž se Machiavelli sám vyrovnává s mnoha historickopolitickými problémy, tedy jako dílo, které bylo určeno především pro jeho osobní potřebu.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenství a politika.", "content": "Machiavelli zdůrazňuje vztah vojenských řádů k politice (tj. závislost těchto řádů na politice). Aby si stát uchoval politickou vůli, musí v něm fungovat řádný vojenský systém. K jeho ustavení zase slouží ctnost (virtù). Válečné umění však nemá být dědičné; i řemeslníci by měli ve válce bojovat, po jejím skončení by se však všichni měli navrátit ke svému původnímu povolání.", "section_level": 3}, {"title": "Ideál vládní moci.", "content": "Machiavelli odsuzuje diktaturu a staví se proti neomezené královské moci (ta je přípustná jen ve válečném stavu). Za nejlepší formu považuje republiku, ve které nikdo nezíská přílišnou moc. Tři „čisté“ ústavní formy – monarchie, aristokracie, demokracie – jsou podle něj bytostně nestálé a cyklicky směřují ke zkáze a rozkladu. Nestálé rysy čistých forem se tedy musí korigovat a silné stránky spojit pomocí smíšené ústavy.", "section_level": 3}, {"title": "Typologie městských států.", "content": "Machiavelli rozeznává tři druhy států, přičemž za nejlepší považuje onen, v němž byla zachována vnitřní jednota, v němž nedošlo k zásadnímu rozporu mezi bohatými a chudými, v němž hegemonii podržely střední vrstvy. Podle především tohoto kritéria rozeznává:  a) města německá, b) města toskánská, c) Benátky.  a) Města německá: Machiavelli je hodnotí velice pozitivně, zdůrazňuje jejich prostotu a nezkaženost, kterou staví do protikladu s rozmařilostí Itálie. Vidí v nich ztělesněnu především vládu středního měšťanstva.  b) Města toskánská: Spadá sem i Florencie, kterou Machiavelli hodnotí různě v závislosti na různých historických obdobích. Za nejlepší považuje dobu, kdy se ve Florencii plně dostala k moci vláda popolo (řemeslnicko-obchodnická složka obyvatelstva). Jen ta má být schopná zaručit zákony.  c) Benátky: Machiavelli kritizoval její ústavu, ve které spatřoval prostředek zaměřený proti široké vládě lidu. Dále vytýká benátské ústavě též neschopnost plně rozvinout vojenské akce. V benátské ústavě viděl především typ ústavy městského státu, nikoli tedy ústavu, jež by se přibližovala feudálnímu vzoru.", "section_level": 3}], "src_summary": "Niccolò Machiavelli [makjaveli] (3. května 1469 – 21. června 1527, Florencie) byl italský politik, filozof, diplomat, spisovatel, historik, vojenský teoretik a polyhistor žijící v období renesance. Často je označován za zakladatele politologie. Ve svých spisech formuloval politicko-mocenský ideál a prostředky k vytvoření silného, jednotného státu v čele s osvíceným vladařem.", "tgt_summary": "尼科洛·迪贝尔纳多·代·马基雅弗利(,1469年-5月3日-1527年-6月21日)是意大利的学者,哲学家、历史学家、政治家、外交官。他是意大利文艺复兴时期的重要人物,被称为近代政治学之父,是政治哲学大师,他所著的《君主论》(又作《君王论》)一书提出了现实主义的政治理论,其中“政治无道德”的权术思想,被人称为「马基维利主义」。另一著作《李维论》则提及了共和主义理论。他的《战争的艺术》一书,则论了兵役制度、练兵之法、行军、宿营、作战、工程等军事问题,让他也成为著名的西洋军事家。", "id": 1013055}
{"src_title": "Lev", "tgt_title": "狮", "src_document": [{"title": "Populace a rozšíření.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historický areál.", "content": "V období pleistocénu byli lvi hojně rozšířeni na všech kontinentech včetně Ameriky. K velkým změnám došlo koncem poslední doby ledové kolem roku 10 000 př. n. l. Lvi v této době vymizeli z Ameriky a velkých části Evropy i Asie. V Evropě byli poslední lvi vyhubeni kolem roku 100 n. l. Do té doby přežívali v malých populacích na Pyrenejském, Apeninském a především Balkánském poloostrově. Podle Hérodota byli lvi kolem roku 480 př. n. l. v Řecku poměrně běžní, uvádí, že napadali velbloudy ze zásobovacích kolon perského krále Xerxa I. během jeho válečného tažení. Aristoteles v roce 300 př. n. l. již lvy na území Řecka považuje za vzácné. Na Kavkaze je doložen výskyt lva ještě v 10. století. V Palestině byli lvi vyhubeni již ve středověku. S masivním rozšířením střelných zbraní v průběhu 18. století vymizel lev z velké části svého asijského areálu. Na přelomu 19. a 20. století vymřeli lvi také v severní Africe. V Íránu byl poslední živý lev spatřen v roce 1941. Poslední eurasijští lvi (poddruh \"Panthera leo persica\") dnes žijí v severozápadní Indii. V Africe na jih od Sahary je lev stále ještě poměrně hojný.", "section_level": 2}, {"title": "Současný výskyt.", "content": "Dnes žije naprostá většina divokých lvů v Africe, malá populace asijských lvů přežívá v indickém státě Gudžarát.", "section_level": 2}, {"title": "Asie.", "content": "Lev byl vyhuben na většině území svého původního areálu. Dnes žijí asijští lvi pouze na území národního parku Gir Forest v severozápadní Indii. Na území o rozloze 1412 km2 v lesnatém státě Gudžarát žije zhruba 650 lvů. Jejich stavy zůstávají stabilní.", "section_level": 3}, {"title": "Afrika.", "content": "V dnešní době žije nejvíce lvů ve východní a jižní Africe, avšak jejich stavy se rychle snižují. V roce 2015 byla africká lví populace odhadována na cca 23 000 kusů žijících v divočině (jde sice o nejmenší možný počet, nicméně pravděpodobnější odhad-maximální počet je 39 000). V 90. letech 20. století byl stav populace odhadován na 100 000 jedinců. Stále se zvyšující kontakt s lidmi je pokládán za hlavní důvod, který vede ke snižování jejich stavů. Zbylé populace od sebe bývají geograficky izolovány, což může vést k tzv. inbreedingu – potlačení dalšího rozvíjení genofondu. Lev patří do velké pětky afrických zvířat.", "section_level": 3}, {"title": "Potrava a lov.", "content": "Lvi loví ve smečkách. Jejich kořistí se stávají hlavně větší savci, jako jsou antilopy, pakoně, buvoli, zebry, v Indii pak především jeleni, ale také menší zvířata - zajíci a ptáci. Nepohrdnou ani zdechlinami zvířat, která usmrtila jiná zvířata, jako hyeny, levharti, gepardi a psovité šelmy. V některých lokalitách se lvi začali orientovat na pro ně jinak nezvyklou kořist, sloní mláďata, která loví v území řeky Savuti, a také v Linyanti, kde se naučili lovit hrochy (Savuti a Linyanti jsou řeky národního parku Chobe v Botswaně). Jsou známy případy, kdy extrémní hlad dovedl lva až k usmrcení mladých slonů, časem začali napadat i dospělejší slony a příležitostně také dospělé jedince. V příhodné situaci a při správně koordinovaném lovu dokážou skolit i nejvyššího žijícího suchozemského tvora, žirafu. V tomto případě je na místě nezištná pomoc statného samce, s kterým dostanou velkého býložravce na zem a zde jej už snadno usmrtí.  Lvíčata se učí lovit už ve třech měsících, ale většinou se nestanou úspěšnými lovci před dosažením druhého roku života. Lvi podle některých zdrojů vyvinou rychlost až 80 km/h, seriózní vědecké publikace udávají do 59 km/h. Jako téměř všechny kočkovité šelmy postrádají vytrvalost. Proto se nejdříve musí za svou kořistí plížit alespoň do vzdálenosti 30 metrů. Obvykle někteří lvi spolupracují a snaží se obklíčit stádo z několika míst. Jejich útok je rychlý a smrtící, lvice se snaží dohnat kořist rychlým sprintem a výpadem s vytaženými drápy, dlouhé skoky na oběť jsou mýtus. Kořist většinou usmrtí zastavením přívodu krve do mozku, stiskem na hrdle nebo u menší kořisti zlomením vazu tlapou. Lvi loví na otevřeném prostranství, kde mohou být lehce zpozorováni, týmová práce ve smečce zvyšuje úspěšnost lovu. Smečka také pomáhá při ubránění již ulovené kořisti před ostatními predátory, například hyenami (ty mohou zdechlinu ucítit i na vzdálenost několika kilometrů).  Viditelně loví jen lvice, ale pravdou je, že i samci loví docela aktivně. Mají ovšem rozdílnou strategii než lvice. Lvi loví sami, nemají potřebu spolupracovat, jelikož pokud už jdou na lov, loví za šera až tmy. Jakožto šelma kočkovitá mají lvi velice dobrý zrak, který jim pomáhá v temnotě. Obvykle se potichu připlíží ke kořisti proti větru a z 1,5–2metrové vzdálenosti skočí na kořist. Kořist usmrcují lvi i lvice stejným způsobem. Samci se ve smečce většinou nepodílejí na lovu, ale pokud se smečka snaží ulovit nějaká větší zvířata, jako jsou buvoli, zapojí se.", "section_level": 2}, {"title": "Sociální chování.", "content": "Lvi jsou masožraví a projevují dva typy společenského uspořádání. Někteří jsou součástí smečky, která se skládá z příbuzných samic, jejich mláďat a skupiny jednoho až čtyř samců (tzv. koalice), kteří se páří s dospělými samicemi. Další skupinou jsou nomádi, což jsou samotáři, někdy i jedinci žijící v páru. Některé smečky se nazývají kočovné. Tyto smečky jsou zvláštní tím, že za své teritorium pokládají nějaké stádo býložravců (např. stádo buvolů, pakoňů atd.), se kterými putují. Domácí smečky z toho často nejsou nadšeny a tak občas dochází k střetům.  Protože jsou samice lehčí a menší, jsou hbitější a rychlejší než samci, proto se na lovu podílejí největší měrou, občas se však k lovu přidá i samec, a to když je kořist příliš velká a samice jí nedokáží se svou vahou skolit. Samec využívá svou sílu a velikost především pro ochranu teritoria a střežení ulovené kořisti (díky tomu mají samci nárok na ulovenou potravu). Odpočívající lvi si mezi sebou vzájemně projevují náklonnost, hladí se, čistí si srst a drbou se. Když ale dojde na jídlo, je tu každý sám za sebe s jediným cílem – urvat co největší kus. Handrkování a boje jsou při pojídání kořisti na denním pořádku. Většinou nejdříve žerou samci a poté samice se lvíčaty, pokud ve smečce lev chybí (což se může stát) jedí pouze samice s lvíčaty. Samci většinou jsou u skolené kořisti nejagresivnější. Samci i samice se poté snaží ochránit svou ulovenou kořist před jinými predátory a mrchožrouty. Někteří individuálněji založení lvi se dokonce snaží vést hlavní úlohu v ochraně kořisti, když se ostatní členové smečky s požíráním loudají.  Obyčejně lví samci netolerují samce z jiných teritorií a samice nesnesou přítomnost jiné, cizí samice.  Většinu času svého života tráví odpočíváním, a to až 20 hodin denně. Lvi loví většinou v noci. Kořist vidí hůře a tak se k ní může smečka lépe přiblížit. Lvi mají skvělý sluch, díky němuž dokáží rozpoznat kde zrovna běží stádo a nebo vyvolený jedinec, jenž jim později poslouží jako večeře. V noci mají lvi jinou taktiku než ve dne. V noci se nemusí krčit v dlouhé trávě, protože je kořist nevidí. Jen potichu našlapují a jsou mnohem rychlejší než ve dne. Lvi často loví vysokou mohutnou a v zásadě pomalejší zvěř, kterou lehce dohoní. Skolí jí tím, že se na ní zavěsí (hlavně na záď a boky), a následně, po naprostém vyčerpání kořisti, se zavěsí na krk a rdousí, dokud není jejich cíl mrtvý. Je zajímavé, že lvi se nesnášejí s ostatními druhy velkých kočkovitých šelem. Lvi jsou s gepardy a levharty už odpradávna úhlavní nepřátelé. Lvi odhánění gepardy i levharty od jejich ulovené kořisti, díky jejich početnosti si na ně ostatní druhy moc \"nevyskakují\". Naopak levharti a gepardi zabíjejí lvíčata, stejně tak lvi gepardům a levhartům jejich mláďata. Pokud lvi najdou na svém území jinou velkou kočkovitou šelmu, která se zrovna nemá kam utéct, zabíjí ji. Je to preventivní opatření, aby lvi měli dostatek potravy a nemuseli se bát o svá mláďata.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Lvi se páří v jakémkoliv roční období, samice mívají estrální cykly. V průběhu souboje, který páření doprovází a který může trvat i několik dní, kopuluje pár pravidelně 20× až 40× denně. V tomto období také zřídka pořádají větší lovy. V zajetí se lvi rozmnožují velice dobře.  Březost samice trvá 100–120 dní, poté porodí 1 až 4 mláďata. Samice ve smečce se snaží rozmnožovat ve stejnou dobu, takže se můžou vzájemně starat o krmení a chování mláďat. Lvíčata jsou odstavena po šesti až sedmi měsících. Až 80 % mláďat se nedožije ani dvou let, jsou neustále ohrožována ostatními predátory a hladem. Stává se, že když do smečky přijdou lvíčata brzy, jejich starší bratři a sestry si s nimi začnou \"hrát\" a při tom jim ublíží. Starší lvíčata je berou skoro jako takovou hračku, s kterou si mohou hrát, jak se jim zlíbí, a jedno, co se s tou \"hračkou\" stane, lvíčata tak většinou umřou. Lvíčata mají mnoho nepřátel. Nejnebezpečnější je hyena, ale také levhart, gepard a pes hyenovitý. Lvíčata jsou skvrnitá, jejich srst je maskuje. S postupem věku skvrny mizí a později začíná mladým samcům vyrůstat hříva, která samce chrání před zraněním v soubojích.  Když pohlavně dospějí mladí samci ve smečce, hlavní lev je vyžene, a pokud by se někdy jen pokusili vrátit, hlavní lev je nepřijme, a buď je znovu násilím vyžene nebo rovnou zabije. Lvice povětšinou zůstávají ve smečce, pokud se tedy neoddělí a nenajdou si partnera. Potulní mladí lvi přežívají sami nebo v malých koalicích (až čtyři členi), ve kterých po čtyři léta dospívají a loví si sami. Kolem čtyř let si začínají hledat lví samičku a smečku. Buď odlákají nějakou samici z jiné smečky k sobě a novou smečku založí, nebo nějakou smečku převezmou tím, že přemohou hlavního lva. Málo z těchto samců se však dožije více jak čtyř let. Buď zahynou hlady a nebo se postaví samci, který je silnější než oni sami. Když nějaký lev přemůže hlavního samce, zabije lvíčata, aby se lvice opět dostaly do říje a noví nástupci mohli rozšířit potomstvo vlastní krve. Díky tomuto postupu umírají slabí lvi a lvíčata slabších lvů, tím se zvyšuje počet přeživších silných lvů.  Samice se často snaží uchránit svá mláďata před cizím lvím samcem, ovšem jen málokdy úspěšně. Samec většinou nejdříve zabije mláďata, která jsou mladší dvou let a jejichž matky jsou příliš slabé na to, aby je ochránily. Samice uspějí většinou tehdy, jsou-li alespoň čtyři proti jednomu lvímu samci.  Samci pohlavně dospívají kolem věku dvou let a stávají se schopnými převzít vládu nad jinou smečkou ve věku 4 až 5 let. Stárnou a slábnou přibližně v 8 letech. Tento věk poskytuje jen malou naději pro narození a dospívání vlastního potomstva. Samci se musí začít rozmnožovat, hned jak se dostanou do smečky.  Pozorovatelé zjistili, že obě pohlaví mohou vykazovat znaky homosexuality. Lví samci spolu vytvářejí pouto, vzájemně se o sebe starají a tisknou se k sobě. Samičí homosexualita byla pozorována pouze v zajetí.", "section_level": 1}, {"title": "Fyziologická charakteristika.", "content": "Samci, dobře rozpoznatelní podle hřívy, mohou vážit 150–250 kg; samci vážící přes 200 kg jsou však poměrně vzácní. Dospělí lví samci tedy váží průměrně asi 180 kg. Samice dosahují hmotnosti 90–165 kg, zcela výjimečně i nepatrně více. Největší africký lev držený v zajetí vážil 366 kg, jednalo se však o obézního jedince.  Samci dosahují délky 170–250 cm. Samice asi 140–175 cm. Ocas měří 70–100 cm a je zakončen střapcem, který v sobě ukrývá přibližně 5 mm dlouhý bodec. V divočině se lvi dožívají až 15 let, v zajetí to může být až o deset let více.  Kožich bývá zbarven různě – Od světle žluté přes načervenalou až po tmavě hnědou. Hříva samců bývá světle žlutá až černá. Břišní partie bývají světlejší, střapec na ocasu je vždy černý.", "section_level": 1}, {"title": "Hříva.", "content": "Dříve se vědci domnívali, že se podle barvy, tvaru a hustoty hřívy daly jednotlivé poddruhy odlišit, ale opak je pravdou, barva a velikost závisí hlavně na prostředí, ve kterém lev žije. Lvi, kteří žijí v prostředí s nižší teplotou (např. evropské a severoamerické zoo) mají hřívu hustější a většinou tmavěji zbarvenou. V národním parku Tsavo v Keni a v Senegalu žilo několik samců lva bez hřívy. Absence hřívy může být způsobena jak klimatickými podmínkami, tak také sexuálním dospíváním, které souvisí s produkcí testosteronu. Vykastrovaní lvi mívají hřívy menší. Velká hříva může být u lva také znakem genetického a fyzického zdraví, také mu poskytuje jistou ochranu při soubojích. Na druhou stranu se však lev více zahřívá. U některých poddruhů dávají samice přednost lvu s velkou a hustou hřívou, která bývá znakem dobré plodnosti. Je také možné, že při páření se samci s větší a tmavší hřívou jsou více aktivní, avšak tato skutečnost nebyla vědecky potvrzena.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "Nejstarší fosilní nálezy kočky připomínající lva jsou známy z Tanzanie, stáří je odhadováno na 3,5 milionu let. Někteří vědci se domnívají, že šlo o původní druh lva, avšak většina se shodla na tom, že jde pouze o šelmu lvu podobnou. Nejstarší známé nálezy druhu \"Panthera leo\" byly nalezeny v Africe a jejich stáří je odhadováno na 700 000 let. \"Panthera leo\" se poprvé objevil v Evropě před 300 000 lety v Itálii jako poddruh \"Panthera leo fossilis\". Z tohoto nálezu je také odvozený poddruh \"Panthera leo speleae\" – lev jeskynní, který se také začal objevovat před 300 000 lety. V období pleistocénu se lvi rozšířili také na území Severní a Jižní Ameriky a vznikl nový poddruh \"Panthera leo atrox\" – lev americký.  V severní Eurasii a Americe byli lvi běžní, vymřeli po skončení poslední doby ledové – asi před 10 000 lety.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "V současnosti je obecně uznáváno osm poddruhů lva (poddruhy vyhynulé již v pleistocénu nezapočítáváme). Hlavní rozdíl mezi jednotlivými poddruhy tkví v jejich rozšíření a velikosti. Jelikož však rozdíly mezi jednotlivými poddruhy nejsou tak specifické, jako u tygrů či levhartů, někteří odborníci poddruhy lva neuznávají a považují lva za monotypický druh.", "section_level": 1}, {"title": "Variace.", "content": "Několik různých genetických variací lva bylo pozorováno v přírodě, o většinu se však zasloužily zoologické zahrady na celém světě.", "section_level": 1}, {"title": "Bílí lvi.", "content": "Přestože jsou vzácní, jsou občas hlášeni v Timbavati v jižní Africe. Nejde o albíny, jejich neobvyklé zbarvení je dáno recesivním genem. Bílý lev je v nevýhodě při lovu, díky zbarvení může totiž být kořistí velice lehce odhalen. Mláďata i dospělí jedinci jsou čistě bílí, ne jako běžní mladí lvi, kteří na sobě mají barevné skvrny.  Bílý (z heraldického hlediska stříbrný) lev je od 12. století českým symbolem.", "section_level": 2}, {"title": "Kříženci lvů s ostatními velkými kočkami.", "content": "Lvi jsou často kříženi s tygry (většinou sibiřským nebo bengálským), vznikají kříženci, kterým se říká ligeři a tigoni (anglické složeniny slov „tiger“ a „lion“ – první část zkratky značí vždy živočišný druh samce, druhá značí druh samice). Lvi byli také kříženi s levharty a jaguáry, tito jedinci se nazývali leoponi a jaglioni.  Liger je kříženec samce lva a tygří samice. Protože jsou ze strany otce i matky potlačeny geny, které zastavují růst v určitém věku, dosahuje liger úctyhodných rozměrů a stává se tak největší kočkovitou šelmou světa. S tygrem sdílí pruhy, které má po celém těle, se lvím samcem je to zase hříva. Ligeří samci nejsou plodní, samice většinou ano. Samci mají 50% šanci že se narodí s hřívou, ale z těchto jedinců opět jen 50% získá hřívu velikostí podobnou hřívě lva.  Méně známou variací je tigon, kříženec tygřího samce a lví samice. U tohoto druhu se uplatnily geny, které potlačují růst, od obou rodičů, takže je tigon menšího vzrůstu. Samci bývají také sterilní.", "section_level": 2}, {"title": "Útoky na člověka.", "content": "Běžně lvi na člověka neútočí, není jejich přirozenou kořistí, avšak někdy je hlad dovede i do blízkosti lidských obydlí a člověk se poté stává snadno dostupnou kořistí. Lvi nejsou tak agresivní jako třeba bengálští tygři nebo levharti, kteří mají na svědomí větší počet lidských obětí. Nejznámější útok na člověka se stal v roce 1898, kdy se v keňské oblasti Tsavo stavěla železnice. Dva bezhřívnatí lvi zabili za pouhé dva dny na 35 afrických dělníků. Dělníci postavili obranné ploty s pochodněmi, aby se lvi nedostali do tábora, avšak ani ty je nedokázaly zadržet. John Henry Patterson, který vedl stavbu, zkoušel v noci vylézt na strom a lvy zabít, avšak bezúspěšně. Než se lvy podařilo zastřelit, stihli zabít 135 lidí.  Jsou rovněž zaznamenány útoky lvů v zajetí, statisticky na člověka útočí lev v zajetí častěji než ve volné přírodě. Lev je zapsán na červeném seznamu IUCN v kategorii: zranitelný – VULNERABLE (VU), stupeň (A2abcd).", "section_level": 1}], "src_summary": "Lev pustinný (\"Panthera leo\") je savec čeledi kočkovitých a jeden z pěti druhů velkých koček rodu \"Panthera\". Lev je po tygrovi druhá největší kočkovitá šelma. U lvů se projevuje výrazný pohlavní dimorfismus, hlavním a určujícím rysem lvích samců je jejich hříva. Samci váží 150–250 kg a samice 90–165 kg. V divočině se lvi dožívají 10–14 let, kdežto v zajetí se mohou dožít i věku 20 let. Dříve se lvi vyskytovali v celé Africe, ve velké části Asie, v Evropě a dokonce i v Americe, dnes se vyskytují pouze v Africe a v nevelké části Indie. Jsou to společenská zvířata a loví ve smečkách. Jejich nejčastější kořistí jsou velcí savci, především kopytníci. Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí lva jako zranitelný druh.", "tgt_summary": "狮(学名:),又称狮子(古称狻猊),被人称为万兽之王。狮是一种生存在非洲和亚洲的大型猫科动物,豹属之中最著名的一种,现存中是和老虎并列的两大猫科动物,其雄性的鬃毛是其特征之一,过去牠分布在多个洲,但因为人类的开发,现代的狮群生存环境与分布已经大大缩小了。中国地区本来没有狮子,直到张骞通西域以后,才从伊朗附近的地区知道狮子的存在。", "id": 496083}
{"src_title": "U2", "tgt_title": "U2樂團", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky (1976–1980).", "content": "Vznik skupiny inicioval tehdy čtrnáctiletý Larry Mullen Jr., který v říjnu 1976 vyvěsil na nástěnku gymnázia Mount Temple (anglicky \"Mount Temple Comprehensive School\") v irském Dublinu výzvu k založení kapely. Uvedl informaci, že si koupil bicí a shání někoho s kytarou. První setkání, konkurs, proběhlo v kuchyni u Mullenů a kromě Larryho se jej zúčastnili bratři Dave a Dick Evansovi, Adam Clayton, Paul Hewson, Peter Martin a Ivan McCormick. Poslední dva jmenovaní se pak nedostavili na žádné další zkoušky. Zbývají hudebníci vytvořil skupinu, pojmenovanou Feedback (\"Zpětná vazba),\" podle The Edge to bylo to jediné, co tehdy bylo z jejich produkce slyšet.  Členové skupiny na začátku nebyli spokojeni s kvalitou zpěvu a hrou na kytaru Paula Hewsona, přemýšleli, že ho nahradí někým jiným, ovšem na prvním koncertu se Hewson projevil jako showman. To rozhodlo, že jej v kapele nechají. Ke konci roku 1976 skupina vyhrála školní talentovou soutěž se svou verzí písně \"Show Me The Way\" (původně od Petera Framptona).  Po 18 měsících zkoušení si kapela změnila jméno na The Hype (zhruba \"očekávání\", \"poprask\", \"nadměrná reklamní masáž\", ale také \"narkoman\") a začala vystupovat v klubech. Hrála cover verze písní od Sex Pistols a Clash. 17. března 1978 (irský svátek sv. Patrika) se zúčastnili soutěže v Limericku, kterou vyhráli a získali odměnu 500 irských liber a možnost vytvořit demo nahrávku ve studiu CBS Records.  Na radu dublinského punk rockového guru Steva Averilla si kapela změnila název na U2. Název byl vybrán proto, že vyvolával zajímavé konotace ke skutečným věcem: letadlo Lockheed U-2, nebo ponorka U2, aféra za studené války, číslo linky metra v Berlíně, ale přitom nenaznačovalo nic konkrétního.  V březnu 1978 z kapely odešel Dick Evans. Od té doby hraje skupina ve stejném složení. V květnu 1978 se manažerem kapely stal Paul McGuiness.  V září 1979 U2 vydali své první EP nazvané \"U2-3\", které obsahovalo tři písně a dostalo se na první místo irské hitparády. V prosinci U2 uspořádali několik koncertů v Londýně, ale bez většího zájmu kritiků a publika.", "section_level": 2}, {"title": "Boy a October (1980–1981).", "content": "V březnu roku 1980 se skupina rozhodla, že už má dostatek materiálu na celé album, které ovšem CBS Records odmítla, takže U2 podepsali smlouvu s firmou Island Records a v říjnu pak vydali album \"Boy\" (\"Chlapec\"). Album se setkalo s příznivým ohlasem kritiků a jako debut je hodnoceno výrazně kladně. Následovalo menší turné po Velké Británii, ale také první turné mimo ni – po východním pobřeží USA a po několika evropských městech. Turné bylo úspěšné a kritici skupinu označovali jako skutečně nadějnou.  I přes krádež Bonovy aktovky s veškerými texty 12 týdnů před začátkem nahrávání vydali U2 v říjnu 1981 druhé album, nazvané \"October\" (\"Říjen\"). V textech písní na tomto albu se už zcela nepokrytě projevila náboženská víra členů kapely (např. v písních \"Gloria\" či \"With a Shout\") – Bono, The Edge i Larry byli oddanými křesťany a nijak to neskrývali. V té době se také stali členy dublinské náboženské skupiny \"Shalom\", přičemž zvažovali rozchod U2, neboť si nebyli jisti, zda mohou pokračovat jako rocková skupina, aniž by to ohrožovalo jejich náboženské cítění. Tato nejistota se projevila i na albu, které nebylo tak úspěšné, jak se od U2 čekalo.", "section_level": 2}, {"title": "War, a Under a Blood Red Sky (1983).", "content": "Částečný neúspěch alba \"October\" byl zcela zapomenut, když v roce 1983 U2 vydali další album, \"War\" (\"Válka\"). Z alba pochází jedna z nejznámějších písní U2, \"Sunday Bloody Sunday\" (\"Neděle, Krvavá neděle\"). Tato píseň je reakcí na severoirské spory, její název odkazuje na masakr tzv. Krvavé neděle z 30. ledna 1972, při kterém bylo ve městě Derry britskými vojáky zabito 13 neozbrojených účastníků protestního pochodu (a zraněno mnoho dalších). V písni se kromě odkazů na tuto událost („I can't believe the news today“, „nemohu uvěřit dnešním zprávám“) objevují citace z Bible („mother's children; brothers, sisters torn apart“, „syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni“, Mt 10,35; „we eat and drink while tomorrow they die“, „jezme a pijme, neboť zítra zemřeme“, 1K 15,32) a píseň končí výzvou křesťanům, aby spolu přestali bojovat a přijali Ježíšovo vítězství. Někteří píseň pochopili jako podporu irského boje a Prozatímní IRA, Bono takový výklad striktně odmítl tím, že na koncertech píseň uváděl slovy: „Tohle není rebelská píseň, tohle je \"Sunday Bloody Sunday\"“ a při písni mával bílým praporem.  Z alba pochází také píseň \"New Year's Day\" (\"Nový rok\"), inspirovaná polským hnutím Solidarita. Tato píseň byla vydána jako první singl alba a byla prvním mezinárodním hitem skupiny – v Británii dosáhla na desátou příčku žebříčku a hudební televize MTV ji velice často zařazovala do vysílání, což pro U2 znamenalo výraznou propagaci u amerického publika.  Následující turné obsahovalo množství vyprodaných koncertů v Evropě a USA, z turné byla vydána živá nahrávka a filmový záznam koncertu v Red Rocks pod názvem \"Under a Blood Red Sky\" (\"Pod krvavě rudou oblohou\"). Díky těmto úspěchům kapela uzavřela s nahrávací společností novou výhodnější smlouvu.", "section_level": 2}, {"title": "The Unforgettable Fire (1984).", "content": "Čtvrté studiové album produkovali Brian Eno a Daniel Lanois (do té doby byl producentem Steve Lillywhite), vyšlo v roce 1984 pod názvem \"The Unforgettable Fire\" (\"Nezapomenutelný oheň\"; jednalo se o název výstavy obrazů vytvořených lidmi, kteří přežili atomové výbuchy v Hirošimě a Nagasaki). V textech písní se objevují politické motivy – píseň \"Pride (In the Name of Love)\" (\"Hrdost (Ve jménu lásky)\") je vzpomínkou na aktivistu za lidská práva Martina Luthera Kinga, stejně jako jmenovitě věnovaná píseň \"MLK\". Píseň \"Bad\" (\"Špatný\") pojednává o závislosti na heroinu; v tehdejší době se v Dublinu výrazně rozmáhaly problémy s drogami.", "section_level": 2}, {"title": "Wide Awake in America a Live Aid (1985).", "content": "Na přelomu roku vydali U2 krátké (čtyř písňové) album \"Wide Awake in America\", po kterém následovalo velice úspěšné turné. Ačkoli osmdesátá léta byla teprve v polovině, hudební časopis Rolling Stone je označil za „kapelu osmdesátých let“ a tvrdil, že „pro rostoucí počet fanoušků rock&rollu se U2 stává nejvýznamnější skupinou, možná tou jedinou, která má význam.“  S takto rostoucí popularitou se U2 pomalu propracovávali do kategorie „stadiónových kapel“; příležitost, jak to dokázat, se naskytla při gigantické humanitární akci Live Aid – v roce 1985 propukl v Etiopii hladomor a v červenci roku 1985 uspořádali Bob Geldof a Midge Ure pro podporu boje s hladomorem koncert, který se současně konal v londýnském Wembley a filadelfském JFK Stadium (a několik menších koncertů na dalších místech), přičemž koncerty byly spojeny satelitní spojením a koncert byl živě vysílán v televizi. Odhaduje se, že koncert sledovalo asi 1,5 miliardy lidí ze sto zemí světa. U2 se koncertu měli zúčastnit, ovšem zdaleka se nečekalo, že budou hlavní hvězdou; předvedená 13 minutová verze písně \"Bad\", v průběhu které Bono sešel s pódia a zatancoval si s fanynkou, zajistila U2 obrovskou popularitu a postavení jedné z nejlepších hudebních skupin na světě. Hned v září se Bono s manželkou Ali vydal do Etiopie, kde šest týdnů pracovali v utečeneckém táboře a sirotčinci; tato zkušenost se odráží v jeho boji za podporu třetího světa, ve kterém pokračuje dodnes.  Zatímco v Live Aid ještě U2 byli jen jedním z účastníků, v roce 1986 byli na charitativním turné \"Conspiracy of Hope\" (\"Spiknutí naděje\"), pořádaném společností Amnesty International, již hlavní hvězdou. V průběhu tohoto šestitýdenního projektu pomohli Amnesty International ztrojnásobit počet registrovaných příznivců.", "section_level": 2}, {"title": "The Joshua Tree a Rattle and Hum (1987–1988).", "content": "Nesmazatelně se do rockové historie U2 zapsali svým dalším studiovým albem \"The Joshua Tree\" (název kalifornského národního parku, ve kterém roste juka krátkolistá, anglicky označované jako \"Joshua tree\", \"Jozueho strom\"). V žebříčku 500 nejlepších alb historie časopisu Rolling Stone se album umístilo na 26. místě, do dneška se ho prodalo cca 16 milionů kopií, takže je komerčně nejúspěšnějším albem skupiny. Album v USA i UK překonalo rychlost v prodeji, ve Velké Británii získalo album platinovou desku za 28 hodin, v USA za 40 hodin. V USA bylo na prvním místě hitparády devět týdnů, v britské hitparádě se drželo 129 týdnů, přičemž se do ní ještě dvakrát vrátilo (v letech 1992 a 1993), první místo hitparád dosáhlo ve 22 zemích světa. Díky úspěchu alba se kapela objevila na titulní stránce časopisu Time z 29. dubna 1987 s titulkem \"Rock's Hottest Ticket\" („Nejžhavější rockový lístek“). Na cenách Grammy v roce 1988 získalo album cenu Album roku.  I na tomto albu pokračují náboženské a politické motivy – \"I Still Haven't Found What I'm Looking For\" (\"Dosud jsem nenašel to, co hledám\") je osobní píseň o vnitřních sporech víry a pokušení, \"Bullet the Blue Sky\" (\"Rozstřílejte modré nebe\") je odsouzení americké politiky vyzbrojování povstalců v Salvadoru, \"Mothers of the Disappeared\" (\"Matky zmizelých\") je žalozpěv věnovaný sdružení \"Asociación Madres de Plaza de Mayo\", které sdružuje matky unesených z doby politického převratu v Argentině v roce 1978, \"Running to Stand Still\" pojednává o drogové závislosti.  Následující stadiónové turné bylo obrovským úspěchem, např. na koncert v Holandsku se všech 92 000 lístků prodalo během hodiny. V průběhu turné kapela vytvořila album \"Rattle and Hum\" (\"Rachot a šum\"), které je částečně živou nahrávkou koncertů, ale jsou zde i zcela nové písně. Na turné kapela vystupovala s B. B. Kingem (nahráli spolu píseň \"When Love Comes to Town\", \"Když do města dorazí láska\") a Bobem Dylanem (s ním vytvořili duet \"Love Rescue Me\", \"Lásko, zachraň mě\"). Navíc v roce 1989 vyšel také stejnojmenný koncertní film s prvky dokumentu věnovaný turné po USA. Film byl natočen 16mm černobílou kamerou a z původních 160 hodin záznamu v něm nakonec zůstalo 90 minut; tento film se ale mimo fanoušky s výrazněji kladným ohlasem nesetkal a nápad samotný byl kritizován jako projev přehnané namyšlenosti.", "section_level": 2}, {"title": "Achtung Baby, ZooTV a Zooropa (1991–1994).", "content": "Téměř tři roky nepřetržitě trvající koncertní šňůry (zakončené sérií \"Lovetown Tour\") uzavřel dublinský koncert 30. prosince 1989, na kterém Bono oznámil, že „V posledních měsících jsme se výborně bavili [...], tohle je prostě konec něčeho pro U2. [...] Jenom – potřebujeme odejít a všechno si znovu vysnít.“ Toto prohlášení vyvolalo spekulace o rozpadu kapely, které přiživovala i dlouhá přestávka. Přestože Bono tímto prohlášením rozchod na mysli neměl, i ten v následujících měsících hrozil. Kapela se totiž rozhodla další album vytvořit v čerstvě sjednoceném Berlíně, ale po počátečním nadšení se množily hádky a spory a až radost z vytvoření písně \"One\" vrátila skupině optimismus. V průběhu nahrávání navíc byly z hotelového pokoje odcizeny některé počáteční nahrávky a později se veřejně šířily (nejznámější z nich je bootleg nazvaný \"Salome\").  Nakonec však nové album vzniklo, i když z berlínského natáčení zůstalo jen několik nahrávek a inspirace pro titul; 18. prosince 1991 vyšlo album \"Achtung Baby\". Na albu je vidět výrazná změna zvuku kapely, některé písně (\"One\", \"Mysterious Ways\") jsou ještě podobné předchozím albům z 80. let, na jiných (např. \"Zoo Station\") je vidět vliv elektronické hudby a stylem už patří do 90. let. Spolu s albem \"The Joshua Tree\" je \"Achtung Baby\" kritiky označováno jako nejlepší album od U2. V anketě hudebního časopisu \"Q\" v roce 1998 označili čtenáři \"Achtung Baby\" jako 15. nejlepší album historie, v roce 2003 se v podobné anketě televize VH1 umístilo na 65. místě. V roce 2003 byla také v žebříčku časopisu \"Q\" píseň \"One\" označena jako nejlepší píseň všech dob.  Na začátku roku 1992 bylo zahájeno dlouho očekávané turné, nazvané \"Zoo TV\". Turné bylo megalomanským multimediálním podnikem, U2 předstírali přijetí šoubyznysového stylu, diváky ohromovaly desítky obrazovek, světelné efekty, kostýmy pro členy kapely, jedenáct pomalovaných Trabantů rozmístěných okolo scény, satelitní televizí a videoklipy se subliminálními zprávami. Při koncertech Bono zkoušel telefonovat na různá místa, o jeho snaze dovolat se v noci prezidentovi USA Georgi Bushovi se prezident dokonce zmínil v průběhu předvolební kampaně. V průběhu přestávky v turné se kapela zastavila ve studiu, ale místo původně plánovaného doplňkového EP vzniklo plnohodnotné LP album nazvané \"Zooropa\", vydané v červenci 1993.  \"Zooropa\" stylem pokračovala ve změnách započatých na \"Achtung Baby\", obsahovala ještě větší podíl elektronické hudby a vlivu techna. Prvním singlem byl \"Numb\", zvláštní jak svým stylem (směsí techna a rapu), tak i způsobem vydání – vyšel výhradně jako „videosingl“ na VHS. \"Zooropa\" získala za album cenu Grammy jako nejlepší alternativní album. Po vydání Zooropy turné pokračovalo (pod označením \"Zooropa\" a \"Zoomerang\"), posledním zastávkou bylo Tokio, 10. prosince 1993.", "section_level": 2}, {"title": "Passengers: Original Soundtracks 1 (1995).", "content": "Po turné následovala relativně dlouhá přestávka, v průběhu které se členové kapely věnovali několika vedlejším projektům a odpočinku. Bono nahrál duet s Frankem Sinatrou, Larry s Adamem nahráli soundtrack k filmu \"\", kapela také přispěla písní \"Hold Me, Thrill Me, Kiss Me, Kill Me\" na soundtrack k filmu \"Batman Forever\". V roce 1995 kapela jako celek spolu s Brianem Eno vydala experimentální album nazvané \"Original Soundtracks 1\", pod kterým ovšem nebyli podepsáni jako U2, ale jako \"Passengers\" (kvůli vysoce experimentálnímu stylu se produkční společnost zdráhala vydat album pod jménem U2). Pilotním singlem byla píseň \"Miss Sarajevo\" (s kapelou ji zpívá Luciano Pavarotti) věnovaná válkou postižené Jugoslávii. Celé album je koncipováno jako soundtrack, jedná se ovšem jen o fikci.", "section_level": 2}, {"title": "Pop a Popmart (1996–1998).", "content": "Na začátku roku 1996 začali U2 pracovat na dalším studiovém albu, s cílem vydat ho v září téhož roku; to byl už zpočátku přehnaně sebevědomý cíl, žádné dosavadní album nenahráli tak rychle. Původní záměr vydat „přímočaře rock'n'rollové album“ rychle zmizel, album je opět dalším pokusem o změnu stylu – obsahuje spoustu elektronické hudby, efektů a samplů, výsledný zvuk má hodně prvků disca a techna. Skupina se přiznala k záměru zapracovat styl kapel jako Prodigy či The Chemical Brothers. Práce na novém albu však provázelo mnoho potíží; Larrymu se zhoršily problémy se zády a velké části natáčení se prakticky neúčastnil. Natáčení se protahovalo, původní zářijový termín se odsunul na listopad, poté leden, až konečně 4. března 1997 vyšlo album \"Pop\".  Posuny vydání desky byly zvláště nepříjemné s ohledem na fakt, že skupina dopředu podepsala smlouvy na nadcházející koncertní turné, pro které už byly stanoveny i některé termíny. I podle vyjádření některých členů byly proto některé písně na album zařazeny ve stavu jisté nedokončenosti (bez zajímavosti není postřeh, že všechny písně z alba \"Pop\" jsou na výběrovém albu \"Best Of 1990–2000\" v remixované podobě). I proto se album setkalo s rozporuplnými reakcemi – na jedné straně odborná kritika chválila novátorský styl, na druhé straně někteří fanoušci tesknili po klasickém zvuku U2 a odmítali přehnaný komerční kolotoč kolem nového alba. Přesto album bylo obchodně výrazně úspěšné a v 28 zemích dosáhlo v prvním týdnu prodeje první pozice žebříčků.  V duchu názvu se drželo i následující koncertní turné nazvané \"Popmart World Tour\". Jednalo se o ještě větší podnik než předchozí Zoo TV, plné odkazů na popkulturu a megalomanských technických zařízení. Jevišti dominoval obří zlatý oblouk (jasný odkaz na McDonald's), tehdy největší televizní obrazovka na světě (šířka cca 50 metrů) a čtyřmetrový citrón. Nedostatek času na přípravu turné se prokázal v první části turné (po Americe), zvláště v úvodním koncertu v Las Vegas, při kterém skupina zkazila píseň \"Staring at the Sun\" a musela ji v půlce přerušit a začít hrát znovu. Druhá část turné (po Evropě) již však byla výrazně úspěšnější. Celkový finanční výsledek turné však byl záporný – ačkoli turné získalo přes 80 milionů dolarů, obrovské náklady (přes 100 milionů dolarů) znamenaly faktický neúspěch. V rámci Popmartu U2 také 14. srpna 1997 koncertovali v Praze na Strahovském stadionu před asi 80 000 diváky. Jednalo se o první (a dosud poslední) koncert U2 v Česku.  Na konci roku 1998 pak skupina vydala první výběrové album, \"The Best of 1980–1990\". Kromě standardní jednocédéčkové verze vyšla i rozšířená edice s druhým CD, \"The B-Sides of 1980–1990\", na kterém jsou některé písně vydané dříve jako B-strany starších singlů. Na albu se také objevila nová verze písně \"Sweetest Thing\" (\"Nejsladší věc\"), která předtím byla vydána jen jako B-strana.  V roce 2000 skupina natočila soundtrack k filmu Wima Wenderse \"The Million Dollar Hotel\" (\"Hotel za milion dolarů\"), ke kterému byl Bono také autorem námětu a spoluautorem scénáře. Text písně z tohoto soundtracku, \"The Ground Beneath Her Feet\" (\"Zem pod jejíma nohama\"), napsal Salman Rushdie (báseň se objevila také v Rushdieho stejnojmenné knize).", "section_level": 2}, {"title": "All That You Can't Leave Behind a Elevation (2000–2001).", "content": "Po jisté kritice experimentálního Popu se U2 dalším albem rozhodli vrátit zpět a v roce 1999 začali nahrávat další studiové album. Na konci října 2000 pak vydali \"All That You Can't Leave Behind\" (\"Vše, co nemůžete nechat za sebou\"). Poté, co většinu 90. let se skupina snažila změnit styl, tímto albem těchto snah zanechala a vytvořila album klasického rocku, které se setkalo s velice kladným ohlasem. Album debutovalo jako #1 ve 28 zemích světa, největší hit \"Beautiful Day\" (\"Krásný den\") získal tři ceny Grammy. Píseň \"Walk On\" (\"Kráčej dál\"), věnovaná barmské disidentce Aun Schan Su Ťij, vyhrála cenu Grammy o rok později. Další singl \"Elevation\" (\"Stoupání\") byl ústřední písní soundtracku k filmu \"Lara Croft - Tomb Raider\".  Na jaře 2001 bylo zahájeno turné \"Elevation\", které bylo také v porovnání s předchozími koncertními šňůrami klidnější, třebaže ne tolik, jak skupina slibovala před zahájením. Po útocích z 11. září 2001 kapela zvažovala zrušení zbytku turné, nakonec se rozhodla v turné pokračovat, jen pro zbývající koncerty upravila seznam hraných skladeb. Turné bylo obrovským úspěchem, prakticky všude bylo vyprodáno, severoamerická část s 80 koncerty získala 110 milionů dolarů, což je druhý nejlepší výsledek (po turné \"Voodoo Lounge\" skupiny Rolling Stones z roku 1994).  Po skončení turné ke konci roku skupina vystoupila v poločase XXXVI. ročníku Super Bowlu, přičemž předvedené tři písně, zvláště \"Where the Streets Have No Name\", při které se na pruh látky za kapelou promítala jména obětí útoků 11. září, se setkaly s ohromným ohlasem, fotka Bona s americkou vlajkou v podšívce jeho bundy se objevila na titulních stranách několika časopisů.  V průběhu nahrávání alba i po skončení turné se Bono účastnil mnoha benefičních akcí a propagace svých humanitárních cílů (odpuštění dluhů chudým africkým zemím a boj s HIV/AIDS) v rámci kampaně Jubilee 2000, včetně účastí na summitu G8 v Německu či na sjezdu MMF v Praze.  Na konci roku 2002 skupina vydala druhou část výběru největších hitů, \"The Best of 1990–2000\", opět v jedno- a dvoucédéčkové verzi. Kromě starších hitů se na albu objevily také nové písně \"Electrical Storm\" (\"Bouřka\") a \"The Hands that Built America\" (\"Ruce, které postavily Ameriku\"), která se také objevila na soundtracku k filmu Martina Scorseseho \"The Gangs of New York\" (\"Gangy New Yorku\").", "section_level": 2}, {"title": "How to Dismantle an Atomic Bomb a Vertigo (2004–2005).", "content": "V průběhu natáčení nového alba byla ve francouzském Nice v červenci 2004 odcizena nahrávka prvotní verze alba; Bono poté oznámil, že pokud se nahrávka objeví na P2P sítích, bude album okamžitě vydáno prostřednictvím iTunes. K ničemu takovému však nedošlo a album \"How to Dismantle an Atomic Bomb\" (\"Jak rozebrat atomovou bombu\") vyšlo 22. listopadu 2004. Bono album popsal jako „naše první skutečné rokenrolové album“. Album debutovalo na prvním místě žebříčků ve 32 zemích, v prvním týdnu se v USA prodalo 840 000 kopií, což je pro U2 rekordní výsledek.  Skupina se zapojila do výrazné propagace nového alba – objevili se v několika televizních pořadech v Británii i USA, včetně známé americké \"Saturday Night Live\". Píseň \"Vertigo\" (\"Závrať\") použila firma Apple Computers v reklamě na iPod, později také uvedla speciální edici tohoto přístroje věnovanou U2 – přístroj je červenočerný (v barvách nového alba) a na zadní straně jsou vyryté podpisy všech členů skupiny. V rámci tohoto partnerství také internetový obchod iTunes nabídl úplnou diskografii U2 pod názvem \"The Complete U2\" (\"Úplné U2\"), která obsahuje prakticky všechny vydané písně skupiny (majitelé U2 edice iPodů pak získali na tuto kolekci slevu).  V dubnu 2004 zařadil časopis Rolling Stone U2 mezi 50 „největších rock&rollových umělců všech dob“. 14. března 2005 (tzn. hned v prvním roce, kdy k tomu byli podle pravidel způsobilí – vyžadováno je uplynutí nejméně 25 let od vydání prvního alba) byli U2 uvedeni do Rockandrollové síně slávy.  Následující turné \"Vertigo\" bylo zahájeno 28. března 2005 koncertem v San Diegu (Kalifornie), první část turné probíhala v Severní Americe, poté proběhla evropská část turné, poté se skupina vrátila do Severní Ameriky, následovala jihoamerická část, turné po Austrálii a Novém Zélandu, tři koncerty v Japonsku a celé turné zakončil koncert na Havaji 9. prosince 2006. Koncerty na mnoha místech překonávaly rekordy v prodeji lístků, např. všech 150 000 lístků na dublinský koncert bylo vyprodáno za 50 minut.  V průběhu turné se skupina zúčastnila benefičního koncertu Live 8, který se 2. července 2005 uskutečnil v Londýně. Spolu s Paulem McCartneyem akci zahajovali. Cílem této akce byla podpora Afriky, toto téma U2 propagovali i na koncertech Vertigo Tour.  Při jihoamerické části turné se na koncertech natáčel trojrozměrný záznam koncertu v systému IMAX, který měl pod názvem \"U2 3D\" premiéru v lednu 2008.", "section_level": 2}, {"title": "No Line on the Horizon a U2 360° (2006–2011).", "content": "Od roku 2006 skupina pracovala na nové desce \"No Line on the Horizon\", která vyšla v březnu 2009., Nové album se okamžitě po vydání umístilo v čele hitparád nejprodávanějších alb ve 30 zemích, včetně USA, Velké Británie i České republiky. Jde už o sedmé album U2 na špici americké hitparády, což skupinu řadí za Beatles (19krát) a Rolling Stones (9krát).  Od června 2009 do roku 2011 byla skupina na turné U2 360°, které se stalo historicky nejúspěšnějším turné všech dob jak počtem prodaných lístků, tak i příjmem z nich.", "section_level": 2}, {"title": "Songs of Innocence a Innocence + Experience (2011–2015).", "content": "V rámci propagační akce firmy Apple představili U2 9. září 2014 své třinácté studiové album, \"Songs of Innocence\", jeho digitální kopii obdrželi téhož den zdarma všichni uživatelé iTunes. Album bylo zpřístupněno více než 500 milionům lidí. Skupina dostala za své písně zaplaceno od firmy Apple.  Poté, co se Bono zotavil z vážných zranění, která utrpěl při nehodě na kole 16. listopadu 2014, absolvovala skupina mezi květnem a prosincem 2015 turné \"Innocence + Experience\".", "section_level": 2}, {"title": "The Joshua Tree Tour 2017, Songs of Experience a Experience + Innocence (2016-2019).", "content": "V roce 2016 pracovali U2 na dalším studiovém albu, \"Songs of Experience\", které bylo zamýšleno jako pokračování alba předchozího, \"Songs of Innocence\". Vydání bylo plánováno na závěr roku, avšak kvůli velkým politickým změnám, např. referendum o Brexitu, americké prezidentské volby, se skupina rozhodla album pozdržet a upravit. Skupina strávila mnoho času přepisováním textů, změnou aranžmá, remixováním písní a sledováním různých produkčních stylů.  V roce 2017 uspořádali turné k 30. výročí alba \"The Joshua Tree\", kdy každý koncert obsahoval všechny písně z tohoto alba. Bylo to poprvé, kdy skupina propagovala jedno ze svých nejstarších alb více, než nové album. The Edge komentoval některé světové události, které způsobily zpoždění vydání \"Songs of Experience\", jako to, co rozhodlo, že byla obnovena propagace \"The Joshua Tree\"\".\"  Při koncertech byla použita video obrazovka (7,6K) o rozměrech 61 m × 14 m, která měla, podle \"The Guardian\", největší a nejvyšší rozlišení, které kdy bylo použito na koncertní turné. Součástí turné bylo vystoupení na Bonnaroo Music Festival v červnu. Turné vydělalo více než 316 milionů USD, z více než 2,7 milionu prodaných vstupenek, což byl nejvíce růstový podnik v rámci všech celosvětových koncertních turné.  Album \"Songs of Experience\" bylo vydáno 1. prosince 2017. První singl „\"You're the Best Thing About Me\"\" je jedna z mnoha písní na albu, které jsou vlastně dopisy napsané Bonem o lidech a místech, která jsou nejblíže jeho srdci. Osobní povaha textů odráží „dotek smrti, poznání své smrtelnosti“, resp. o Bonův zážitek který měl během nahrávání alba. V roce 2018 se skupina vydala na turné Experience + Innocence Tour, které začalo v Tulse v Oklahomě dne 2. května 2018. Podle časopisu \"Billboardu\" vydělala skupina z 924 000 prodaných vstupenek 126,2 milionu dolarů.  Skupina, v rámci jubilejního koncertního turné \"The Joshua Tree\", navštívila v roce 2019 Oceánii a Asii. Bylo to první vystoupení kapely v Austrálii a na Novém Zélandu od turné 360° v roce 2010, a jejich vůbec první vystoupení v Jižní Koreji, Singapuru, Indii a na Filipínách. Skupina vydala nový singl „Ahimsa\" spolu s indickým hudebníkem A. R. Rahmanem, se kterým propagovala prosincový koncert v Indii.", "section_level": 2}, {"title": "Diskografie.", "content": "U2 vydaly skladby, které jsou dostupné na: audiokazetách, LP, Stereo 8. CD, DVD, MP3, FLAC. V žánrech rock, pop, dance.", "section_level": 1}], "src_summary": "U2 je irská rocková skupina založená roku 1976. Jejími členy jsou: Bono (vlastním jménem \"Paul David Hewson\") – vokály, kytara, the Edge (vlastním jménem \"David Howell Evans\") – kytara, občas klávesy, vokály, doprovodné vokály, Adam Clayton – baskytara a Larry Mullen, Jr. – bicí a perkuse. Hudební styl U2 má kořeny v post-punku, postupně se vyvinul dále, ale zachoval hymnickou kvalitu postavenou na Bonových expresivních vokálech a na efektech kytarových textur kytaristy Edge. Jejich texty, často zdobené duchovními obrazy, se zaměřují na osobní a sociopolitická témata. Populární se také stala jejich živá vystoupení a skupina také během kariéry uspořádala několik ambiciózních a propracovaných tour.", "tgt_summary": "U2是一支在1976年成立于都柏林的爱尔兰四人制摇滚乐乐团,自1980年代窜起走红之后,一直到了21世纪的今天,仍活跃于全球流行乐坛。音乐风格上,除了传统的流行硬式摇滚之外,U2在1990年代也曾尝试过一阵子较为实验性的电子音乐作品。U2在创作内容方面涉猎非常广泛,尤其不避讳政治性的话题,人权问题就是U2常常着墨的一种主题。由于其广泛知名度与良好形象,U2成为爱尔兰重要的国家象征之一。", "id": 2091355}
{"src_title": "Julija Tymošenková", "tgt_title": "尤莉婭·弗拉基米羅芙娜·季莫申科", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Julija Volodymyrivna Tymošenková (v praxi častěji Julie či Julia Vladimirovna) se narodila roku 1960 v Dněpropetrovsku, součásti tehdejší Ukrajinské SSR, jako Julia Grigjanová. Vdala se v roce 1979 za Oleksandra Tymošenka (dcera Jevhenija, narozena 1980), následníka z rodiny brežněvovského funkcionáře KSSS. Postupně zastávala různé funkce v sovětské mládežnické organizaci Komsomol. V roce 1984 absolvovala ekonomickou fakultu Dněpropetrovské státní univerzity. Ekonomka-kybernetička, kandidátka ekonomických věd. Od roku 1988 se společně s manželem Oleksandrem věnovala podnikání, v letech 1996–1997 byla generální ředitelkou \"Jednotných energetických systémů Ukrajiny\".", "section_level": 1}, {"title": "Politické aktivity.", "content": "Od prosince 1996 zasedala v Nejvyšší radě (ukrajinský parlament), po volbách v roce 1998 za stranu \"Hromady\" Pavla Lazarenka, jejíž byla místopředsedkyní. Po útěku Lazarenka na konci roku 1998 ze země a jeho zatčení v USA (obvinění z praní špinavých peněz) změnila název strany na \"Baťkivščyna\" (\"Vlast\"). V letech 1998–2000 byla předsedkyní parlamentního rozpočtového výboru.  V prezidentských volbách v roce 1999 podpořila Leonida Kučmu. V letech 1999–2001 byla místopředsedkyní vlády Viktora Juščenka a ministryní paliv a energetiky. Svou protikorupční politikou si nadělala hodně nepřátel, zejména mezi ukrajinskými a ruskými oligarchy. Její vztah s prezidentem Kučmou se měnil a v srpnu 2000 byl zatčen její muž s obviněním, že jako předseda \"Spojených energetických systémů Ukrajiny\" připravil státní pokladnu o několik set miliónů dolarů. Na podzim začalo vyšetřování samotné Julije Tymošenkové, která byla v lednu 2001 odvolána a v únoru zatčena pro korupci. V březnu kyjevský soud obvinění odmítl a propustil ji z vazby. Posléze založila \"Fórum národní záchrany\".  V lednu 2002 během kampaně před březnovými parlamentními volbami měla dopravní nehodu, při které utrpěla zranění hlavy a hrudi, jejíž okolnosti nebyly nikdy vysvětleny a objevily se dohady, že nehoda nebyla náhodná. V těchto volbách vystupovala jako předsedkyně seskupení \"Blok Julije Tymošenkové\", které ve volbách v roce 2002 získalo 7,2 % hlasů.", "section_level": 2}, {"title": "Oranžová revoluce.", "content": "V prezidentských volbách v roce 2004 podpořila kandidaturu prozápadního Viktora Juščenka a aktivně se podílela na protestech opozice po vyhlášení oficiálních výsledků, podle kterých zvítězil provládní (a proruský) Viktor Janukovyč. Opoziční demonstrace nakonec vyústily v opakování druhého kola prezidentských voleb, v němž již zvítězil Viktor Juščenko. Dne 24. ledna 2005 byla Julija Tymošenková jmenována ukrajinskou premiérkou, její vládu však prezident Juščenko již 8. září téhož roku odvolal.  Na žádost ruských úřadů po ní 7. prosince 2004 Interpol vyhlásil na svých internetových stránkách pátrání. Ruské orgány obviňují Tymošenkovou z podplacení ruského ministra vnitra v 90. letech, kdy se svým manželem Aleksandrem provozovala firmu dovážející energii z Ruska. Po několika hodinách však její fotografie i zpráva o pátrání ze stránek Interpolu zmizela. Centrála Interpolu v Lyonu tento postup zatím nijak neobjasnila.", "section_level": 2}, {"title": "Parlamentní volby 2007.", "content": "Ve volbách v září 2007 získal \"Blok Julije Tymošenkové\" 30,71 % hlasů a skončil na druhém místě za Stranou regionů dosavadního premiéra Viktora Janukovyče, který získal 34,37 % hlasů. Jako třetí skončila strana Naše Ukrajina prezidenta Viktora Juščenka se 14,15 % hlasů. Obě strany se prohlásily za vítěze voleb, protože společně měly více hlasů než Viktor Janukovič. Po dlouhém a složitém vyjednávání koaličních partnerů, pak byla 18. prosince 2007 nejtěsnější možnou většinou 226 hlasů, parlamentem potvrzena v čele koaliční vlády stran \"Naše Ukrajina\" a \"Blok Julije Tymošenkové\".", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentské volby 2010.", "content": "V roce 2010 se ucházela v prezidentských volbách za stranu Baťkivščyna o post prezidenta Ukrajiny. Skončila však na druhém místě, podle vyhlášení ústřední volební komise se vítězem prezidentských voleb stal předseda opoziční Strany regionů Viktor Janukovyč. Ten vyšel vítězně z obou volebních kol; v prvním kole 17. ledna 2010 získal 35 % hlasů, Tymošenková 25 %; ve druhém 7. února 48,95 % a Tymošenková 45,47 %. Tymošenková má tradičně silnou voličskou základnu převážně v západní části země.  Mezinárodní pozorovatelé označili volby za regulérní a čestné, Tymošenková navzdory tomu výsledky prezidentských voleb neuznala a podala žádost o jejich přezkoumání u soudu. Dle jejích tvrzení docházelo při volbách k porušování volebního zákona. 17. února soud oznámil, že pozastavil platnost výsledků prezidentských voleb a dodal, že vyčká, jak dopadne stížnost, kterou proti výsledkům voleb Tymošenková podala. 20. února Tymošenková svou žalobu stáhla s tvrzením, že ač soudu předložila přesvědčivé důkazy, soudci podle jejích slov odmítli využít písemné důkazy a nechtěli ani předvolat navržené svědky.", "section_level": 2}, {"title": "Po prezidentských volbách.", "content": "Dne 3. března vyslovil ukrajinský parlament koaliční vládě vedené Tymošenkovou nedůvěru. V říjnu 2011 byla odsouzena na sedm let vězení za překročení svých pravomocí při podepsání rusko-ukrajinské smlouvy o plynu z ledna 2009, kterou soud označil pro Ukrajinu za nevýhodnou.", "section_level": 2}, {"title": "Odsouzení.", "content": "Dne 11. října 2011 byla odsouzena na sedm let odnětí svobody, když byla shledána vinnou v případu vyjednání nevýhodných podmínek o dodávkách ruského zemního plynu na Ukrajinu, která měla učinit během své funkce předsedkyně vlády v roce 2009. Mezinárodní organizace a Evropská unie považují tento rozsudek za politicky motivovaný. K výkonu trestu nastoupila do ženské věznice v Charkově.  Poté se nacházela ve špatném zdravotním stavu – měla vyhřezlou ploténku a v červenci 2012 její obhájce informoval, že trpí jakousi kožní chorobou, kterou však blíže nespecifikoval. V souvislosti s jejím uvězněním odmítli někteří evropští politici účast na mistrovství Evropy ve fotbale (mezi nimi např. celá Evropské komise v čele s Josém Barrosem či tehdejší český prezident Václav Klaus). Její věznění bylo považováno za překážku pro podpis smlouvy o přidružení mezi Ukrajinou a Evropskou unií. Dne 22. února 2014 byla revolucionáři propuštěna na svobodu.  V březnu 2014, krátce po ruské anexi Krymu, se v tajně odposlechnutém soukromém telefonickém rozhovoru, jehož větší část posléze nepřímo potvrdila, vyjádřila velmi ostře.", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentské volby 2014.", "content": "Brzy po propuštění z vězení oznámila Tymošenková novou kandidaturu na prezidentskou funkci. V květnových volbách hlavy státu skončila na druhém místě za Petrem Porošenkem, ale s výrazným odstupem: Porošenko získal 54,7 procenta hlasů, Tymošenková 12,8.", "section_level": 2}], "src_summary": "Julija Volodymyrivna Tymošenková (ukrajinsky: \"Юлія Володимирівна Тимошенко\", * 27. listopadu 1960 Dněpropetrovsk (dnes Dnipro), Ukrajinská SSR) je ukrajinská politička a bývalá dvojnásobná předsedkyně vlády Ukrajiny.", "tgt_summary": "尤莉娅·弗拉基米罗芙娜·季莫申科(,英语:Yulia Volodymyrivna Tymoshenko;1960年-11月27日),乌克兰大亨和政治家,曾两度任乌克兰总理。她以美艳外表和政治铁腕著称,被誉为乌克兰的「美女总理」。季莫申科在参与政治之前是位成功但极受争议的女企业家,为一天然气寡头,故被认为是全国最富裕的人士之一。之后成为橙色革命的领袖之一。革命后曾两度筹组联合政府,成为乌克兰第一位女总理。卸任总理后,季莫申科于2010年总统选举中落选。翌年10月,她被控在2009年乌克兰和俄罗斯的天然气供应协议中滥用职权而被判监7年,至2014年2月获释。其后她于同年和2019年的总统选举中均吿落选。", "id": 469711}
{"src_title": "Victor Hugo", "tgt_title": "维克多·雨果", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Victor Hugo byl třetím synem Josepha Léopolda Sigisberta Huga a Sophie Trébuchetové. Narodil se v roce 1802 v Besançonu a žil ve Francii po většinu svého života. Jeho bratři byli Abel Joseph Hugo (nar. 1798) a Eugéne Hugo (nar. 1800).  Doba dětství Viktora Huga byla poznamenána politickými zvraty. Napoleon byl prohlášen císařem, když byly Victoru Hugovi dva roky a bourbounská monarchie byla obnovena před jeho třináctinami. Opačné politické a náboženské názory, které měli Hugovi rodiče, zobraz­ovaly ideologické síly, které se přely o nadvládu ve Francii celý jeho život: Hugův otec byl vysoce postavený důstojník v Napoleonově armádě. Byl ateistický republikán, který považoval Napoleona za hrdinu; jeho matka byla extrémní katolická royalistka, a podle některých domněnek, byla milenkou generála Victora F. de Lahorieho, popraveného v roce 1812 za spiknutí proti Napoleonovi. Jelikož byl Hugův otec důstojník, rodina se často stěhovala a Victor se při cestování hodně naučil. Na cestě do Neapole viděl rozlehlé Alpské vrcholky, velkolepě modré Středozemní moře a Řím v době oslav. Ačkoliv mu bylo pouze šest let, uchoval si tento půlroční výlet pevně v paměti.  Sophie následovala svého muže do Itálie (kde Léopold sloužil jako guvernér pro­vincie blízko Neapole) a Španělska (kde se ujal tří španělských provincií). Nespokojená s neustálým stěhováním, které vyžadoval vojenský život, a faktem že její manžel nesdílel její katolickou víru, Sophie se rozhodla nakrátko opustit Léopolda v roce 1803 a usadit se v Paříži. Od té doby dominantním způsobem řídila Hugovu výchovu a vzdělání. V důsledku toho Hugova první díla v poezii a próze odrážela ještě její vášnivé oddání víře a králi. Teprve později, během událostí vedoucích k revoluci v roce 1848, začal Hugo odporovat své katolické royalistické výchově a místo toho se stal stoupencem volnomyšlenkářství a přívržencem republiky.  V r. 1819 založil Victor Hugo se svým bratrem Abelem čtrnáctideník \"Le Conservateur littéraire\" (vycházel do roku 1821), ve kterém otiskoval literárněkritické stati a divadelní recenze. Přes monarchistické zaměření časopisu se v něm již začal zabývat otázkami svobody ducha a s tím spojeného svobodného vyjadřování umělce. Také druhý bratr Victora Huga, Eugène, se pokoušel o literární dráhu, byl však sužován duševní nemocí a zemřel ve věku 37 let.  Mladý Viktor se zamiloval do Adèle Foucherové se kterou se proti vůli své matky tajně zasnoubil. S Adèle se oženil (1822) až poté, co zemřela jeho matka v roce 1821. Jejich první dítě Léopold (1823) zemřelo jako nemluvně. Hugovy další děti byly Léopoldine (1824), Charles (1826) François-Victor (1828) a Adèle (1830). Hugo vydal svůj první román \"Han z Islandu\" (\"Han d'Islande\") roku 1823 a druhý, o tři roky později, \"Veliký Jargal\" (\"Bug-Jargal\") roku 1826. Mezi roky 1829 a 1840 vydal pět básnických sbírek (\"Les Orientales\", 1829;\" Les Feuilles d'automne\", 1831; \"Les Chants du crépuscule\", 1835; \"Les Voix intérieures\", 1837; a \"Les Rayons et les ombres\", 1840), které upevnily jeho reputaci jako jednoho z největších básníků tehdejší doby.  Krize v osobním životě spisovatele nastala v roce 1833, kdy jeho manželka Adèle navázala milostný poměr s jeho dobrým přítelem, kritikem Sainte-Beuvem. Ve stejném roce se Victor Hugo seznámil s herečkou Juliettou Drouetovou (vlast. jménem Julienne Gauvainová), která se stala jeho milenkou, dobrovolnou sekretářkou a společnicí na cestách. Přestože v jeho životě byly ještě další ženy, tento vztah trval padesát let, až do její smrti. Provázela ho i po dobu jeho pozdějšího exilu, ne vždy však bydleli spolu pod jednou střechou. Victor Hugo jí věnoval mnoho svých básní a ona mu napsala velké množství dopisů. Jejich milostná korespondence vyšla knižně s názvem \"Lettres à Juliette Drouet 1833–1883: le livre de l'anniversaire par Victor Hugo et Juliette Drouet\" 1964.  Autor byl zdrcen, když jeho nejstarší dcera Léopoldine tragicky zahynula v roce 1843, krátce po své svatbě. Utopila se nešťastnou náhodou i se svým manželem při projížďce na lodi v jezeře Seine à Villequier. Viktor Hugo byl zrovna na cestách a dozvěděl se o Léopoldině smrti z novin. Svůj šok, zděšení a žal popsal ve své básni \"À Villequier\". Později napsal mnoho básní o jejím životě a smrti, nejslavnější pravděpodobně \"Demain, dès l'aube\", ve které popisuje návštěvu jejího hrobu. I po mnoha letech se ve svých dílech snažil vyrovnat se ztrátou milované dcery tím, že vyjadřoval nejen zármutek truchlícího otce, ale i soucit s bolestí všech trpících např. ve sbírce básní \"La Pitié suprême\" 1879. Roku 1845 vstoupil Hugo do politiky a byl jmenován senátorem, v horní komoře se vyslovoval pro návrat Ludvíka Bonaparta, po rozpuštění senátu (1848) úspěšně kandidoval do parlamentu. Ačkoliv byl zprvu politickým stoupencem Napoleona III., brzy vystupoval jako jeho odpůrce a jako zastánce liberálního socialismu. V důsledku převratu provedeného Napoleonem III. v roce 1851 byl nucen odejít do exilu, ve kterém žil téměř dvacet let. Krátce pobýval v Bruselu (1851) poté v Jersey (1852–55) a nakonec zamířil na menší ostrov Guernsey (1855–70). Zde také prožil další osobní tragédii se svoji krásnou, ale psychicky labilní nejmladší dcerou Adèle, která ho doprovázela do vyhnanství. Po útrapách, spojených s nešťastnou láskou (muž, kterého milovala, věřila mu a za nímž odjela až do daleké Kanady, ji veřejně odmítl), u ní naplno propukla vážná duševní nemoc. Po návratu do Francie žila až do své smrti v zařízeních pro duševně nemocné.  Přestože Napoleon III prohlásil všeobecnou amnestii v roce 1859, Hugo zůstal v exilu do té doby než byl Napoleon III donucen vzdát se trůnu po porážce Francie v Prusko-francouzské válce. Do Paříže se za bouřlivých oslav vrátil až roku 1870 v době, kdy Francie byla poražena pruskými vojsky, a přiklonil se k ideálům Komuny.  Předtím, než se Hugo mohl natrvalo usadit ve Francii, naposledy uprchl do Guernsey (1872–73) poté, co zažil obléhání Paříže (1870–71). Roku 1875 se stal senátorským delegátem a brzy na to senátorem. Roku 1881 byl znovu zvolen senátorským delegátem a roku 1882 se znovu stal senátorem; psal další různorodá díla, z nichž řada byla vydána až po jeho smrti.  Victor Hugo zemřel roku 1885 v Paříži jako velký a uznávaný francouzský národní básník. V den jeho pohřbu byl vyhlášen státní smutek. Je pochován v pařížském Panthéonu.  Na jeho památku byla zřízena dvě muzea: jedno v domě, kde žil na ostrově Guernsey, a druhé v jeho bytě v paláci Rohan na Place des Vosges.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Victor Hugo je autorem klasicistních básní a romantických dramat a románů, v nichž mísil postupy černého románu se zásadami kritického realismu. Ve své tvorbě spojoval snové, filosofické, politické a lyrické oblasti, mísil tragično a komično, krásu a ošklivost, vznešenost a grotesknost a z pozice humanisty se nadčasově dotkl řady sociálních problémů světa.  Dva romány Victora Huga byly katolickou církví zařazeny na Index zakázaných knih:  \"Poznámka:V knize Francouzská a italská dramatická tvorba na moravských a slezských divadelních scénách je uvedeno, že roku 1886 měla v Národním divadle v Brně premiéru hra Victora Huga Tajnosti pařížské, aneb Noční rejdy v černé noci, která je divadelní adaptací románu Eugèna Suea. Odpovídající záznam je i v České národní bibliografii. Podle je však autorem hry Frédéric Gaillardet\".", "section_level": 1}, {"title": "Poezie.", "content": "Victor Hugo psal poezii lyrickou, epickou, milostnou i satirickou. Jeho poezie překvapuje dokonalostí veršované formy, barvitostí obrazu a líčení nálad. K nejvýznamnějším autorovým básnickým sbírkám patří: vydané po smrti autora", "section_level": 2}, {"title": "Souborná díla.", "content": "Souborná vydání děl Victora Huga vycházela především ve třech nakladatelstvích", "section_level": 2}, {"title": "Překlady do češtiny.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Poezie.", "content": "O překlady poezie Victora Huga do češtiny se nejdříve zasloužil básník Jaroslav Vrchlický", "section_level": 3}, {"title": "Victor Hugo a hudba.", "content": "Victor Hugo byl velkým milovníkem hudby, miloval skladatele Christopha Willibalda Glucka a Carla Marii von Webera. Například v \"Bídnících\" se zmiňuje o sboru lovců z Weberovy opery \"Euryanthe\" a označuje ho za \"„možná nejkrásnější kousek hudby, jaký byl kdy složen“\". Velmi obdivoval Ludwiga van Beethovena a také skladatele 16. a 17. století, jako Giovanniho Palestrinu a Claudia Monteverdiho, což v jeho době nebylo úplně obvyklé. S dvěma velkými skladateli se Hugo také přátelil, a to s Hectorem Berliozem a Franzem Lisztem.  Podle Hugova dramatu \"Král se baví\" zkomponoval Giuseppe Verdi jednu z nejslavnějších a nejčastěji uváděných oper, Rigoletta, a zhudebněna byla i další Hugova díla včetně básní. Uvádí se, že vzniklo přes tisíc hudebních kompozic inspirovaných Hugem, z toho přes sto oper. Podle Hugových předloh napsali opery Jules Massenet, Alexandr Dargomyžskij, Arthur Goring Thomas, Franz Schmidt a další. Hugovy romány jsou známé i z mnoha adaptací filmových, divadelních či muzikálových jako v případě muzikálu Bídníci Claude–Michela Schönberga.", "section_level": 2}], "src_summary": "Victor-Marie Hugo [ygo] (26. února 1802, Besançon – 22. května 1885, Paříž) byl francouzský básník, prozaik, dramatik, esejista a politik, vrcholný představitel romantismu.", "tgt_summary": "维克多·马里·雨果(,,1802年-2月26日-1885年-5月22日),法国浪漫主义文学的代表人物和19世纪前期积极浪漫主义文学运动的领袖,法国文学史上卓越的作家。雨果几乎经历了19世纪法国的所有重大事变。一生创作了众多诗歌、小说、剧本、各种散文和文艺评论及政论文章。代表作有《钟楼怪人》、《九三年》、和《悲惨世界》等。在法国,雨果主要以诗集纪念,如《静观集》和《历代传说》。他创作了4000多幅画,积极参与许多社会运动,如废除死刑。", "id": 460526}
{"src_title": "Komiks", "tgt_title": "漫画", "src_document": [{"title": "Typické rysy.", "content": "Komiksy se většinou vyznačují používáním „bublin“ k zobrazení mluvené řeči nebo myšlenek, velmi často jsou monology nebo doprovodné texty vypravěče napsány v obdélnících uvnitř jednotlivých panelů. Tradičním rysem komiksů, který však není podmínkou, je též využívání karikatury, a to převážně při zobrazování postav. Pozadí bývá po vzoru kreslíře Hergého zobrazováno spíše realisticky, pro zvýšení důvěryhodnosti prostředí, ve kterém se hrdina pohybuje. Americké mainstreamové komiksy se vyznačují snahou o co nejrealističtější zobrazení postav i prostředí. V poslední době však přibývá experimentátorů, kteří tyto tradiční zvyky úmyslně popírají.  Pokud je komiks krátký (obvykle 3–5 panelů), nazývá se strip (angl. proužek). Ze slovního spojení „comic strip“ též vzniklo v první polovině 20. století samotné slovo „comics“, které bylo později počeštěno na „komiks“. Pokud je na konci slova psáno písmeno x, tedy comix (popř. komix), bývá tím obvykle označován americký undergroundový komiks, který zažil velký rozkvět v 60. a 70. letech minulého století.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Byť je v povědomí velké části čtenářů komiks fenoménem až od 20. století, dají se předchůdci komiksu, které odpovídají jeho dnešnímu chápání, najít už v umění starověkého Egypta. Byly nalezeny nástěnné malby, pocházející ze 2. tisíciletí př. n. l., zaznamenávající pásem obrázků a textů proběhlé děje. Kresby podobného typu jsou známy i z předkolumbovské Ameriky.  Už od raně křesťanských dob se objevují iluminované rukopisy, jejichž charakter má ke komiksu velmi blízko. Výrazné ilustrace měly již Koptské a Irské rukopisy, velké bohatství iluminací se objevuje po přelomu tisíciletí. Významným středověkým komiksem je krumlovská Liber depictus, kde je text doprovodem obrazu, nikoli naopak jako v jiných manuskriptech. Čitelné originální řazení do panelů je vidět na tzv. Pařížském zlomku Dalimilovy kroniky, jinak je obvyklé řadit panely na šířku řádků pod sebe. Též čtrnáct zastavení tzv. Křížové cesty je de facto komiks.  Za svého druhu komiks lze považovat například i tapisérii z Bayeux – rozsáhlé dílo vykreslující metodou kontinuální ilustrace (známou z Trajánova sloupu či egyptských a mezopotamských záznamů) příběh dobytí Británie Normany roku 1066. Tapisérie obsahuje kromě obrazu také doplňující texty, které byly i v knižní produkci obvyklé a často na sebe braly podobu tzv. mluvících pásek, svitků s přímou řečí vycházejících z hovořících postav.  Masové rozšíření kreslených seriálů bylo umožněno až vynálezem knihtisku. Už v roce 1460 vychází kreslené Utrpení svatého Erasma. Ve své době bylo velmi oblíbené. Možná i proto, že brutalitou si nezadalo s dnešní undergroundovou produkcí. Dalším mezníkem byly příběhy William Hogartha, jehož série obrazů \"Dráha prostitutky\" (1731) a \"Dráha zhýralce\", později přepracované na série rytin, patřily k nejpopulárnějším tiskům své doby. Ochrana práv autora byla popudem k vývoji copyrightu. O spojení sekvencí obrazů a písma, a vytvoření základu moderního komiksu se zasloužil Rodolphe Töpffer. Vydával přibližně v polovině 19. století řadu kreslených satirických příběhů. Své dílo bral ale jen jako zábavu a rozptýlení, nikoliv jako převratný vynález.  Určení prvního moderního komiksu není jednoznačné. Mohl to být původně časopisecký seriál Max a Moritz německého kreslíře Wilhelma Busche, knižně vydaný roku 1865. Podle Američanů jej stvořil až v roce 1897 Richard Outcault, když publikoval v časopise \"New York World\" svůj strip Yellow Kid (Žluté dítě). Datum 16.2.1896 se také počítá jako „Den zrození komiksu“.", "section_level": 1}, {"title": "Komiks dnes.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "V Česku je historicky znán komiks \"Rychlé šípy\", spjatý s dílem Jaroslava Foglara. Nejvýznamnějším českým komiksovým dílem je však určitě \"Octobriana\" – podvodný komiks u nás příliš neznámý, avšak jako jediné české dílo významnou měrou ovlivnil vývoj světového komiksu. Tento komiks, původně nazvaný \"Amazona\", vytvořili v 70. letech umělci Bohumil Konečný a Zdeněk Burian. – Těm jej však odcizil Petr Sadecký, přeměnil jej na \"Octobrianu\" a v zahraničí vydával za dílo ruského undergroundu. Velmi populární je v Česku též dětský komiksový seriál \"Čtyřlístek\". Z modernějších komiksů se díky časopisu \"Reflex\" staly oblíbenými původní české komiksy \"Zelený Raoul\" nebo \"Hana a Hana\", známý je též komiks Jaroslava Rudiše \"Alois Nebel\", který vyšel ve třech knižních svazcích, poté vycházel ve formě stripu v časopisu \"Reflex\" a posléze v \"Respektu\".", "section_level": 2}, {"title": "Svět.", "content": "Ve světě má dnes komiks 3 hlavní těžiště: anglo-americký, belgo-francouzský a japonský. Každý z těchto okruhů má svou dlouhodobou komiksovou tradici a vyznačuje se svým specifickým stylem. Ač se to může zdát překvapivé, největším producentem komiksů je právě Japonsko. V této zemi se komiksu říká manga a jelikož se tam vyvíjel naprosto odděleně, má mnoho charakteristických prvků (ať už se jedná o kresebnou stylizaci, nebo samotnou formu vyprávění). Komiksová forma zde velmi spolupracuje s typickými filmy a seriály, které jsou nazývané také anime.", "section_level": 2}, {"title": "USA.", "content": "V Americe se z počátku 20 století stále více rozšiřovala nabídka každodenních stripů a lidé si na formu komiksu zvykli. Prvním moderním komiksovým albem byl až v 30. letech Action Comics s hlavním hrdinou Supermanem, který odstartoval Zlatý věk komiksu a spustil poptávku po superhrdinských komiksech. Poptávka po komiksech v 50. letech klesla, 60. léta ale znamenaly opět nárůst jejich obliby. 21. století znamená hlavně rozmach filmů, na komiksech založených – svého filmového zpracování se dočkali mimo jiné X-Men, Spider-Man, Hellboy, Ghost Rider, Fantastic Four, Sin City, 300 (komiks), Z pekla, Liga výjimečných. V kontrastu k těmto mainstreamovým komiksům vypuklo v 60. letech v USA undergroundové komiksové hnutí, vedené umělcem Robertem Crumbem. Dodnes tvoří protipól amerických superhrdinských komiksů, i když důraz na \"underground\" není tolik markantní.", "section_level": 2}], "src_summary": "Komiks je umělecké médium, někdy označováno jako „deváté umění“, ve kterém jsou za sebou chronologicky uspořádány kresby nebo jiná zobrazení s případným doprovodným textem v cílených sekvencích. Dohromady tedy vytvářejí celek, nejčastěji příběh. Jednomu obrázku, který většinou zachycuje jeden okamžik, se v komiksové terminologii říká \"panel\". Podmínkou je, že panely musí být uspořádány juxtapozičně, tedy vedle sebe (čímž vzniká důležitá odlišnost mezi komiksem a např. animovaným filmem).", "tgt_summary": "漫画(英语:comics}})是一种二维视觉静态图画艺术,构图(如颜色、线条运用)一般比美术绘画(如油画、水彩画)精简,可以加上文字(如对白、旁述、状声词)构成内容。如同其他艺术形式,漫画可以运用不同的叙事手法,例如夸饰、讽刺、写实等。传统漫画一般在杂志上连载,或者定时发行单行本。随着数码技术和因特网技术的发展,漫画越来越多以电子书或者网站内容的方式出现。连环漫画以多张静态的图画构成,与动画有别。通常没有声音,有声音的例子有「配图广播剧」(vomic)。漫画可以完整地叙述事情 叙述故事,能自己本身表达一个完全的故事或概念,有别于浮世绘和插图。漫画不止单纯呈现景物,所以不同于风景画、人物画、速写、写生等。「漫」字有着连绵、长远的意思,如漫长、漫漫等;且有简易的、随意之意,如漫谈、漫步等。故「漫画」可被视为不拘于例如油画等作画技巧上的仿真及严谨丰实,而以叙事及描形为主的作画风格。非单幅的漫画也可以称为连环图、连环画。", "id": 1099747}
{"src_title": "Židé", "tgt_title": "犹太人", "src_document": [{"title": "Etymologie slova.", "content": "Slovo „Žid“ přešlo do češtiny pravděpodobně německým zprostředkováním z italského \"Giudeo\", které pochází z latinského \"Iudeus\", respektive řeckého Ἰουδαῖος (Iudaios), podle hebrejského יְהוּדִי \"Jehudi\", znamenající „judský“, „pocházející z Judska“, „Judejec“. V původním významu znamenalo „příslušník kmene Jehuda“ (Juda), viz Izraelský národ. Samotné jméno \"Jehuda\" znamená „Ten, jenž děkuje“ nebo „Ten, jenž vzdává chválu“.  Podobnou cestou, tedy přes řečtinu, přešel do češtiny i výraz „Hebrejec“ (z řeckého Ἑβραῖος, \"Hebraios\"), podle hebrejského עברי, \"Ivri\". Kořen עבר znamená „překračovat“, „přecházet“. Může tedy odkazovat jak na kočovníky („Ti, kdo chodí sem a tam“) nebo na národ „z druhé strany (řeky)“ – v tomto případě Eufratu. Výraz Hebrejci se dnes používá především v souvislosti se starověkými kmeny nebo skupinami kmenů, které mluvily hebrejsky a které později vytvořily kmenové společenství Izrael.  Jméno „Izrael“ (hebrejsky ישראל, „Bůh bojuje“, „Ten, jenž zápasí s Bohem“), přesněji בני ישראל, \"Bnej Jisra’el\", „Synové Izraele“, odkazuje v národnostním kontextu na celý izraelský národ, včetně deseti ztracených kmenů, v náboženském pak na celé společenství lidí uznávajících a věřících pouze v jednoho Boha Izraele. V současnosti je třeba odlišovat mezi slovem Izraelité, což se vztahuje na biblický národ, potažmo na příslušníka náboženské komunity; a Izraelci, což je označení občanů státu Izrael.", "section_level": 1}, {"title": "Kdo je Žid.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "„Etnický Žid“.", "content": "V judaismu bylo vždy náboženství úzce propojeno s myšlenkou vlastního národa a země. Ve starověku byli Židé (respektive Izraelci) vždy považováni za národ a na jejich náboženství nebyl kladen žádný zvláštní důraz. Změna přišla v poexilním období, zvláště pak během řecké a římské nadvlády, kdy začalo být židovství považováno za samostatné (a státem vesměs uznávané) náboženství, jehož hlavním nositelem je národ – Židé. V té době také roste počet konvertitů, tudíž se stávalo, že člověk židovského vyznání byl zároveň římským občanem.  V období středověku se zvláště v křesťanském a muslimském prostředí naopak národnostní princip v židovství vytrácí – Židé jsou považováni za náboženskou skupinu a zřeknutím se své víry nebo přestupem na jinou víru židy být přestávají. Pokřtěný žid již není brán jako žid, nýbrž jako křesťan.  Termín „židovské etnikum“ je poměrně nový a vychází až z nacionalistických tendencí během 19. století a je přímým důsledkem sekularizace společnosti, ve které přestalo hrát roli rozdělení náboženské a začalo naopak být důležité rozdělení národnostní. Uvnitř samotného judaismu existovaly v té době rozporuplné tendence. Některé skupiny dávaly přednost asimilaci (tyto skupiny považovaly židovství za projev víry, nikoli etnické či národnostní příslušnosti), jiné skupiny začaly klást důraz na národní svébytnost Židů (zvláště pod dojmem událostí, jako Dreyfusova aféra, která znamenala pro řadů příznivců asimilace zklamání) – z této skupiny se posléze zrodil sionismus.  K „židovské národnosti“ se bylo možno přihlásit např. v Sovětském svazu, kde v roce 1928 vznikl Židovský národní okruh nebo v meziválečném Československu ve snaze oslabit německou a maďarskou národnost.  První definici Žida na základě „rasy“ byla stanovena až v nacistickém Německu prostřednictvím tzv. norimberských zákonů. Tyto zákony definovaly jako Žida každého, kdo má oba rodiče Židy (\"Volljude\"). Člověk, který měl Židem jednoho z rodičů, byl považován za \"míšence prvního stupně\" (\"Mischling ersten Grades\"), člověk, který měl židovského jednoho prarodiče pak za \"míšence druhého stupně\" (\"Mischling zweiten Grades\"). Zákony dále rozebíraly případy, kdy byl jeden nebo oba rodiče či prarodiče míšenci prvního nebo druhého stupně. Všichni lidé, označení nacistickým režimem jako Židé (\"Volljuden\") i míšenci (\"Mischlinge\") byli během druhé světové války perzekvováni a v konečném důsledku měli být podle záměrů nacistů vyhlazeni.  Na karaimské židy se norimberské zákony nevztahovaly.  Po založení státu Izrael roku 1948 byl přijat zákon zaručující, že každý člověk, který byl nacisty a jejich rasovými zákony označen za Žida, a jako takový perzekvován, má právo odstěhovat se do Izraele, kde této nebo podobné perzekuci již vystaven nebude. Tato klauzule pak dala vzniknout Zákonu o návratu, podle kterého je každý, kdo má alespoň jednoho židovského prarodiče, považován Státem Izrael za Žida a je možné mu udělit občanství. Zákon o návratu se stal normou pro přijetí členů i pro řadu židovských obcí ve světě.  Nejvyšší soud Státu Izrael v roce 2013 rozhodl, že neexistuje „izraelská národnost“ (Izraelci), ale pouze Židé nebo Arabové.", "section_level": 2}, {"title": "„Halachický žid“.", "content": "Žid a žid nemusí být vždy jedno a totéž. Zatímco „etnickým Židem“ je nutné se narodit, židem podle židovského náboženského práva – halachy – je možné se narodit i stát. Tzv. \"halachickým židem\" je každý, kdo: Z této definice vyplývá, že člověk, který měl např. židovského dědečka, je sice považován za Žida státem Izrael, nicméně není již považován za žida z náboženského hlediska – není započítáván do minjanu, není vyvoláván k Tóře a jeho náboženský status je stejný jako u jakéhokoli jinověrce.  Většina náboženských (věřících) židů nepovažuje „nehalachické židy“ vůbec za židy a „etnický“ charakter židovství víceméně neuznávají, rozhodující je pro ně halacha. Některé malé skupiny ultraortodoxních židů nejenže neuznávají nehalachické židy, ale neuznávají ani konvertity jako plnoprávné židy. Tato praxe je ovšem spíše výjimkou potvrzující pravidlo.", "section_level": 2}, {"title": "Etnické rozdělení.", "content": "Současné židovské obyvatelstvo je možné rozdělit dle původu a oblastí, kde Židé žili nebo žijí, a to následovně:  Tyto skupiny jsou odvozeny od rabínského judaismu, kromě těchto velkých skupin existují ještě nerabínské skupiny, jejichž příslušníci tvoří komunity v řádu stovek až tisíců členů. Jsou to např.  Tyto skupiny se od sebe mohou odlišovat dialektem hebrejštiny, používanými jazyky, kulturou, folklórem i náboženskými praktikami.", "section_level": 1}, {"title": "Populace.", "content": "Následující tabulka uvádí počet a procentuální zastoupení Židů podle národnosti v některých zemích a oblastech. Údaje jsou pouze orientační.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Hlavním dorozumívacím jazykem Židů byla ve starověku hebrejština. Ta později přešla do liturgického užívání a její funkci v běžné komunikaci přejala aramejština, případně řečtina nebo latina. Od babylónského zajetí se stalo nepsaným pravidlem, že Židé přijímali a dorozumívali se jazykem země, ve které žili. Kromě toho Židé vytvořili a užívají své vlastní jazyky – jidiš (směs hebrejštiny, středověké němčiny a slovanských výrazů), užívaná mezi aškenázskými Židy, a ladino (směs hebrejštiny a kastilštiny) používaná mezi Sefardy. Kromě těchto dvou jazyků ještě existují různé variace jako judeo-arabština nebo judeo-perština a judeo-turečtina (hlavně u Karaimů a Krymčaků) a judeo-afričtina u Falašů (jazyk ge'ez). Všechny tyto jazyky vznikly vzájemným ovlivňováním jazyků hostitelských zemí a hebrejštiny. Zvláštním jazykem je ge'ez, kterým se hovořilo v Etiopii před nástupem amharštiny a který zůstal jako liturgický jazyk etiopských Židů. Hebrejština se udržela jako jazyk literární. Na přelomu 19. a 20. století byla hebrejština obnovena jako živý jazyk v Izraeli (ivrit).", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Judaismus vznikl jako kmenové náboženství hebrejských kmenů přibližně ve 2. tisíciletí př. n. l. V současné době je jediným náboženstvím židovského národa. Podle náboženských zákonů ani podle zákonů světských není možné být Židem (příslušníkem židovského národa) a zároveň být příslušníkem nějakého jiného náboženství, než judaismu, pokud se pro toto jiné náboženství člověk svobodně rozhodne (je ovšem možné být Židem „bez vyznání“). Náboženský a národnostní fenomén je v židovství neodmyslitelně spjat. Judaismus je monoteistickým náboženstvím, tzn. že uctívá jediného Boha. Uctívání jiných bohů je zapovězeno, stejně jako uctívání soch, jiných předmětů či míst nebo přírodních úkazů. Judaismus odmítá dogmata a podobné „nezvratné pravdy“. Po dlouhou dobu bylo jediným dogmatem to, že Tóra je Boží Zákon seslaný Bohem a Izrael jej následuje, aby dodržel podmínky smlouvy s Bohem uzavřené, totiž vyvolení výměnou za následování jediného, pravého Boha.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny Židů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny Židů ve starověku.", "content": "Starověké dějiny Izraele jsou vymezeny prvními zmínkami o izraelském národě ve 13. století př. n. l. a arabskou expanzí na počátku 7. století n. l. Podle Tóry pochází celý Izraelský národ z jednoho rodu patriarchů. Ti se přestěhovali do Egypta, kde se značně rozrostli. V Egyptě ale byli zotročeni a utlačováni Proto Izraelité z Egypta odešli, prošli pouští a vstoupili do Kanaánu, zabrali zemi a usadili se v ní. Podle biblického chápání se Izraelský národ stejně jako jeho náboženství ustavuje především při svém putování pouští, kdy od Boha dostává zákon a kdy se stává Božím lidem. Můžeme-li datovat tyto události, tak podle údajů o městech Ramses a Pitom, na jejichž stavbě se Izraelité měli jako otroci podílet, lze hovořit o 13. století př. n. l..", "section_level": 2}, {"title": "Doba královská a rozdělená monarchie (1000–586 př. n. l.).", "content": "Podle biblických pramenů se z vlády soudců jednotlivých kmenů vyvinula monarchie. Na přelomu stála osoba Saula, který byl sice pomazán na krále, ale jeho činnost připomínala spíše soudce. Prvním skutečným králem byl David, po něm pak jeho syn Šalomoun. Jelikož bible neudává přesná data a mimobiblické prameny mlčí, datace těchto panovníků je jen přibližná. Davidovská říše (jak se označuje) zabírala nejen území Izraelských kmenů, ale všechno okolí. Byla spravována centrálně, hlavním městem byl Jeruzalém, který David dobyl na Jebusejcích. Během tohoto období byl v Jeruzalémě zbudován Šalomounův chrám.  Po Šalomounově smrti došlo k rozdělení davidovské říše. Rozpadl se i svazek severních izraelských kmenů a kmenů jižních (konkrétně Judy a Benjamína) – vzniklo tzv. severní království neboli Izrael a jižní království neboli Juda (Judské království, Judsko). Izraelské království zaniklo v roce 722, když jeho hlavní město Samaří (Šomron) dobyli Asyřané pod vedením Salmanassara V. Severní kmeny byly z velké části deportovány a usídleny mimo svou vlast, asimilovaly se s okolím a zanikly. V Judském (jižním) království (v Jeruzalémě) vládla i po rozdělení davidovská dynastie. Podle oficiálních pramenů přetrvala celou dobu až do zániku království v roce 587/6. Jeruzalém padl v roce 587 nebo 586 (datum nejisté i v babylonských pramenech). Velká část Židů byla v několika etapách odvedena do exilu v Babylonii.", "section_level": 3}, {"title": "Babylónská a perská nadvláda (586–323).", "content": "Období po pádu Jeruzaléma v roce 586 př. n. l. a deportaci židovských obyvatel z Judska do Babylonie se nazývá babylonské zajetí. Jeho trvání však nebylo dlouhé. V roce 539 př. n. l. obsadil perský král Kýros II. Babylon. Skončilo babylonské zajetí a Židé se mohli, pokud chtěli, vrátit zpět do vlasti. Zdaleka ne všichni této možnosti využili a tak vzniká první velká židovská diaspora v Mezopotámii. Jeruzalém i Chrám byl obnoven – do tohoto období spadá působení Ezdráše a Nehemjáše. Ezdráš s sebou měl přinést Persií schválený „zákon našeho Boha“ – někteří badatelé se domnívají, že se jednalo buď o konečnou nebo o jednu ze závěrečných verzí Tóry. Život židovské komunity se začínal zaměřovat na psaný a tradovaný zákon. V tomto období vznikají teologické a písemné základy židovského náboženství – judaismu. Od zajetí také bude pravidlem, že vždy bude větší část Židů žít mimo území Izraele.", "section_level": 3}, {"title": "Řecká (323–167), makabejská (167–163) a římská vláda (63–135).", "content": "Alexandr Makedonský roku 331 př. n. l. ovládl území Blízkého východu a Judsko přešlo pod vládu Řeků. Po jeho smrti (323 př. n. l.) byla říše rozdělena mezi diadochy a Judsko připadlo na egyptským Ptolemaiovcům. V této době vznikla a rozmohla se alexandrijská diasporní komunita, kde došlo i překladu Starého zákona do řečtiny (Septuaginta). V roce 198 př. n. l. dobyli po několika válkách Seleukovci Sýrii a Kanaán. Když Antiochos IV. Epifanés zakázal provádět základní rituály judaismu, povstalo venkovské obyvatelstvo a toto povstání nakonec přerostlo roku 167 př. n. l. v makabejské povstání. Makabejské války započala roku 167 př. n. l. rodina Makabejských, otec a jeho synové. Otec záhy zemřel a vedení se ujal Juda Makabejský. V roce 164 př. n. l. se podařilo Judovi ovládnout Jeruzalém a přilehlé oblasti a obnovit Chrámový kult. Boje pokračovaly za všech jeho nástupců-bratrů Jónatána a Šimona. Tyto války skončily založením vládnoucí královské dynastie Hasmonejců. Panování Hasmonejské dynastie bylo zmařeno vnitřními spory v samotné rodině. Když se bratři Aristobúlos II. a Hyrkanos II. nemohli shodnout na vedení země, zasáhli do sporu jak Pompeius, tak idumejský vládce Antipatros II.. Pompeius nakonec přiřkl vládu Antipatrovi, čímž Hasmoneovská dynastie skončila svou vládu a jejich místo zaujali Herodovci.  Po Césarově vítězství zůstal Hyrkanos v Judsku veleknězem, ale prokurátorem Judska byl jmenován Idumejec Antipatros Idumejský. Po Antipatrově smrti zůstali v Judsku jeho dva synové, Fasael a Herodes. Marcus Antonius jim potvrdil jejich úřad etnarchy. V letech 40–37 se dostal díky parthské expanzi na trůn Hasmonejec Antigon, syn Aristobúla II. Herodes utekl do Říma, kde získal hodnost krále. Vrátil se v roce 37, porazil Antigona, dobyl Jeruzalém a stal se prakticky jediným vládcem v zemi. Po Herodově smrti (4 př. n. l.) nastoupil na jeruzalémský trůn jeho syn Archelaos, byl však krátce na to (6 n. l.) Římany sesazen a Judsko přešlo pod přímou správu Říma. Judsko bylo spravováno římskými prefekty (6–41) a prokurátory (44–68). Od roku 41 do roku 44 vládl v Judsku Herodes Agrippa I. Po jeho smrti Judsko opět přechází do přímé správy Říma a spravují je prokurátoři.", "section_level": 3}, {"title": "Židovská povstání.", "content": "Za prokurátora Gessia Flora přerostla všeobecná nespokojenost v celonárodní židovské povstání. Počáteční úspěch byl zastaven postupem Vespasiana. Když byl Vespasianus zvolen císařem (69), převzal velení vojsk jeho syn Titus. Titovi se podařilo v roce 70 dobýt Jeruzalém a v roce 73 zlomit poslední odpor Židů v pevnosti Masada. O několik desetiletí později, v letech 132–135, došlo k dalšímu povstání, které vedl Šim'on bar Kochba. I toto povstání však bylo rozdrceno, Židé byli vyhnáni z Jeruzaléma, z něhož bylo učiněno nové město, \"Aelia Capitolina\" a provincie přejmenována z Judska na Palestinu, aby byla vyhlazena jakákoli památka na neustále se bouřící Židy. Po Druhé židovské válce se těžiště židovského života přesunulo do Galileje, kde se židovský život začal znovu obnovovat.", "section_level": 3}, {"title": "Židé v diaspoře.", "content": "Ve 3. století mnoho židů během krize Římské říše zemi opustilo. Jejich cílem byla především Babylónie, která nebyla pod nadvládou Říma a navíc zde již od dob babylónského zajetí sídlila silná a početná židovská komunita. Po povolení křesťanství a jeho přijetí za státní náboženství se vztah římské a později byzantské říše k Židům zhoršoval. Židé proto přivítali, když roku 614 získala oblast Persie avšak Jeruzalém byl roku 629 dobyt zpět. Roku 638 byla oblast podmaněna Araby a situace v oblasti se na dlouhou dobu zcela změnila. Židé získali podobně jako křesťané status Dhimmi – tj. lidí druhého řádu – mohli svobodně vyznávat své náboženství, ale nesměli jej šířit, ani nosit zbraně a museli platit zvláštní daň. Tolerance muslimů byla závislá na toleranci konkrétního panovníka. Vzhledem k roztroušení (diaspoře) Židů po světě přestalo být určujícím faktorem obývané území a postupně se vytratil i původní společný jazyk. Náboženství a kulturní tradice zůstaly.  Protože během středověku žili Židé mnohdy v ghettech a přinejmenším teoreticky se nemísili s nežidovským obyvatelstvem, lze tak nadále mluvit o národu, je-li chápán jako společenství odvozované od společného předka. Existuje však množství náhledů na tuto otázku; realitě snad bližší je výklad židovství jako druhu kulturního či diskursivního společenství (Eliyahu).  Ve středověku i raném novověku se Židé v Evropě stávali terčem pogromů a katolické inkvizice. Během 18. a 19. století se židé stále více začali považovat za příslušníky národů, v jejichž zemích žili. V těchto případech už označení \"žid\" zůstalo pouze vyjádřením náboženské příslušnosti.  Od roku 1948 existuje na území zhruba odpovídající bývalému Britskému mandátu Palestina stát Izrael, v němž Židé opět tvoří majoritní skupinu a hovoří moderní hebrejštinou (ivrit). Nejpočetnějším náboženstvím země je judaismus, většina obyvatel Izraele se však považuje za sekulární. Do země se postupně vystěhovalo mnoho Židů, poslední velkou vlnou byli sovětští židé v roce 1990.", "section_level": 2}, {"title": "Genetická onemocnění.", "content": "Je známo, že v rámci určitých skupin židovské populace se vyskytují některé genetické choroby nadprůměrně často. Příčina tohoto jevu není jasná, ale vliv mohl mít genetický drift způsobený inbreedingem v izolovaných židovských populacích. Například Aškenázové trpí často Riley-Dayovým syndromem, Tay-Sachsovou chorobou, Gaucherovou chorobou, Niemann-Pickovým syndromem, ale dále také v hojné míře cukrovkou, pentosurií, dystonií a kolorektálním karcinomem. Mezi Sefardskými židy se ve zvýšené míře vyskytuje familiární středomořská horečka (FMF), naopak Tay-Sachsova choroba u nich nepředstavuje tak vysoké riziko. Mezi orientálními židy perského původu je zvýšená incidence hypoaldosteronismu a Dubin-Johnsonova syndromu, mezi libyjskými židy je zvýšené riziko propuknutí Creutzfeldt-Jakobovy choroby. Existuje organizace Dor ješorim, která poskytuje židovským komunitám screening před těmito a dalšími genetickými chorobami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Židé (hebrejsky יְהוּדִים, \"Jehudim\", sg. יְהוּדִי, \"Jehudi\") jsou semitským národem pocházejícím z oblasti Blízkého východu. Kromě označení \"Židé\" jsou nazýváni též jako Izrael (hebrejsky \"Jisra’el\") nebo Synové Izraele, Izraelité (hebrejsky \"Bnej Jisra’el\"). Občas se pro Židy používá i označení Hebrejové či Hebrejci (hebrejsky עברי, \"Ivri\" (sg.), עברים, \"Ivrim\" (pl.); rusky \"Jevrej\"). Nejstarší záznamy o existenci izraelského národa spadají do 2. tisíciletí př. n. l. Během 3 000 let se Židé ze své pravlasti – Izraele – rozšířili do celého světa. Kromě národnostně-etnické skupiny tvoří Židé i skupinu náboženskou.", "tgt_summary": "犹太人(,),又称犹太民族,是广泛分布于世界各国的族群。根据犹太教律法《哈拉卡》的定义,一切皈依犹太教的人(宗教意义)以及由犹太母亲所生的人(种族意义)都属于犹太人。犹太人发源于西亚的以色列地或希伯来地。犹太人的民族、文化和宗教信仰之间具有很强的关联性,犹太教是维系全体犹太人之间认同感的传统宗教。犹太教不欢迎外族皈依,要皈依犹太教的外族人必须通过考验才可以,虽然如此历史上世界各地仍有小部分不同肤色的人群通过皈依犹太宗教而成为犹太族群的一部分,而犹太人也由此从阿拉伯半岛的一个游牧民族,发展成为遍布全球的族群。", "id": 792595}
{"src_title": "James Clerk Maxwell", "tgt_title": "詹姆斯·克拉克·麦克斯韦", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jednalo se o potomka starého šlechtického rodu. Již ve čtrnácti letech publikoval svou první vědeckou práci. Jako šestnáctiletý začal studovat v roce 1847 univerzitu v Edinburghu. V roce 1850 (devatenáctiletý) přestoupil do Cambridge. V roce 1856 (25letý) byl pozván jako profesor na univerzitu v Aberdeenu. V letech 1860–1865 byl profesorem na King's College v Londýně. Poté se uchýlil na své venkovské sídlo a věnoval se práci na matematickém zpracování Faradayových pozorování.  Zjistil existenci elektromagnetických vln i že světlo je také elektromagnetické vlnění. Maxwell přišel s teorií elektromagnetického pole, jeho teoretické výpočty se podařily experimentálně prokázat až Heinrichu Hertzovi několik let po Maxwellově smrti. Dále Maxwell roku 1866 významně zdokonalil kinetickou teorii plynů vytvořenou Rudolfem Clausiem.  Jako první vysvětlil, proč Měsíc nemůže mít vlastní atmosféru (střední rychlost molekul je vyšší než úniková (2. kosmická) rychlost na povrchu Měsíce, takže veškerá atmosféra by se rychle rozptýlila do vesmíru).  Položil fyzikální základy teorie barevné fotografie v Londýně 17. května 1861. Promítl na plátno současně tři černobílé snímky barevné řádové stuhy přes červený, zelený a modrý filtr, které byly předtím exponovány přes filtry stejných barev. Prokázal tak princip aditivního míchání barev. Ve skutečnosti však byla použita exponovaná fotocitlivá emulze necitlivá na červenou barvu. Místo červené byla na snímku přes červený filtr exponována okem neviditelná ultrafialová část spektra. Prakticky však byla tato technika kvůli své komplikovanosti nepoužitelná.  V roce 1871 se nechal přemluvit, aby se stal přednostou nově zřízené experimentální laboratoře v Cambridgi. Jednalo se o tzv. \"Cavendishovu\" laboratoř. Zde pracoval a učil až do své smrti (zemřel na rakovinu ve věku 48 let).", "section_level": 1}], "src_summary": "James Clerk Maxwell (13. června 1831 Edinburgh – 5. listopadu 1879 Cambridge) byl skotský všestranný fyzik. Jeho nejvýznamnějším objevem je obecný matematický popis elektromagnetického pole dnes známý jako Maxwellovy rovnice. Publikoval první barevnou fotografii jako důkaz teorie aditivního míchání barev.", "tgt_summary": "詹姆斯·克拉克·麦克斯韦(英语:James Clerk Maxwell,1831年-6月13日-1879年-11月5日),苏格兰数学物理学家。其最大功绩是提出了将电、磁、光统归为电磁场中现象的麦克斯韦方程组。麦克斯韦在电磁学领域的功绩实现了物理学自艾萨克·牛顿后的第二次统一。", "id": 915651}
{"src_title": "Gibraltar", "tgt_title": "直布罗陀", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Gibraltar má rozlohu 6,5 km2. Hranice se Španělskem je dlouhá 1,2 km, dalších 12 km je pobřeží. Vápencová skála Rock of Gibraltar, na které se Gibraltar rozkládá a která odděluje Gibraltarskou zátoku od Středozemního moře, má v nejvyšším bodě 426 m. Na Gibraltaru není zdroj pitné vody, kromě sběru dešťové vody se dnes k jejímu získání využívá reverzní osmóza. Hustota osídlení činí přes 4200 obyvatel na km2. Prostor na Gibraltaru je tak velmi omezen, že jediná pevninská silnice na Gibraltar kříží dráhu mezinárodního letiště. Tato unikátní křižovatka je řízena běžnými semafory. Na Gibraltaru se nachází jediná evropská kolonie opic. Tyto opice, náležící k druhu magot bezocasý (\"Macaca sylvanus\"), si místní obyvatelé velmi hýčkají, mimo jiné i kvůli legendě, která tvrdí, že Gibraltar bude britský, dokud zde opice budou žít. Následkem až přehnané péče jsou opice vůči lidem značně drzé.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Gibraltarská skála byla obývána už od doby kamenné. Právě zde byla v lomu Forbes roku 1848 objevena první lebka neandrtálce ještě před slavným objevem v německém Neanderthalu. O Gibraltaru se dozvídáme z fénických, kartaginských i římských pramenů (latinské jméno je \"Calpe\"). V době stěhování národů odsud odpluli barbarští Vandalové do Afriky. V roce 711 zde přistálo vojsko Arabů a marockých Berberů vedené Tárikem ibn Zijádem, které dobylo křesťanskou vizigótskou říši na poloostrově. Skála byla přejmenována po dobyvateli na \"Džabal at-Tárik\" (Tárikova hora či skála), z čehož vznikl zkomolením Gibraltar. Maurové na skále postavili pevnost, z níž se části zachovaly dodnes. Pevnost byla během reconquisty dobyta v roce 1462 kastilským vojskem.  Během války o španělské dědictví byl v roce 1704 Gibraltar dobyt holandsko-britským expedičním sborem vedeným admirálem Georgem Rookem a tento stav byl formalizován v roce 1713 Utrechtskou smlouvou. Španělé zkoušeli Gibraltar několikrát neúspěšně dobýt zpět, za nejtvrdší nápor se považuje takzvané Velké obležení v letech 1779 až 1783 během americké války za nezávislost.  Za druhé světové války bylo veškeré civilní obyvatelstvo evakuováno a Gibraltar se opět změnil v pevnost a námořní základnu. Odsud Britové ovládali vstup do Středozemního moře a byli schopni zásobovat Maltu a Severní Afriku. 25. září 1940 se stal Gibraltar cílem náletu 83 francouzských letadel, což byla odveta za britské akce v Mers-el-Kébiru a Dakaru. Španělsko uzavřelo za války pevninské přístupy k pevnosti, odmítlo ale umožnit průchod německým jednotkám, které by chtěly pevnost napadnout. I po válce napjaté vztahy s Frankovým Španělskem pokračovaly. Do roku 1991 byla na východní straně skály instalována ohromná plechová „střecha“, která sloužila k zachytávání dešťové vody během španělské blokády.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Gibraltarská ekonomika je založená na turistice, obchodu a finančních službách. Na Gibraltaru je údajně zaregistrováno více firem, než má obyvatel. Ročně navštíví Gibraltar přes 7 milionů turistů. Gibraltar rovněž vydává svoje vlastní mince a bankovky – gibraltarskou libru, je však možné běžně platit i britskými librami a bez problému eurem, ale vrací jejich měnu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gibraltar (původ slova z arabského جبل طارق – Džabal at-Tárik, \"Tárikova hora\", často přezdívaný \"\" – „skála“) je zámořské území (dříve korunní kolonie) Spojeného království. Nachází se na jihu Pyrenejského poloostrova. Tato strategická poloha umožňuje kontrolovat Gibraltarskou úžinu, tj. spojení mezi Středozemním mořem a Atlantikem. Španělsko bylo nuceno postoupit Gibraltar Británii v roce 1713 Utrechtskou smlouvou ukončující války o španělské dědictví. Roku 1830 se gibraltarská posádka stala formálně britskou kolonií. V letech 1967, 1976 a 2002 se konala referenda o připojení ke Španělsku, ale většina obyvatelstva je odmítla.", "tgt_summary": "直布罗陀(英语:Gibraltar)是14个英国海外领土之一,也是最小的一个,位于伊比利亚半岛的末端,是通往地中海的入口。", "id": 2847563}
{"src_title": "Hra na hrdiny", "tgt_title": "角色扮演游戏", "src_document": [{"title": "Dělení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klasické RPG / hry na hrdiny.", "content": "Takzvané \"Pen & Paper RPG games\", také známé, zkráceně jako \"Pen & Paper\", tedy tužka a papír, někdy se používá název \"Tabletop RPG\", tedy Stolní RPG hry, často se u nás chybně celé spektrum her také označuje po úspěšné české hře na hrdiny jako \"Dračí Doupě\". Ačkoliv část těchto her stále závisí na více aspektech, než je pár pravidel, tužka a papír, a případně nějaké ty kostky, používání názvu \"Stolní RPG\" může být dnes často matoucí, protože počty her, které nevyžadují ke svému chodu ani aby hráči seděli u stolu a bedlivě si něco zapisovali stále narůstají, a čím dál častěji se hrají volnější variace her na hrdiny, které je možné hrát i za pochodu, bez kostek, případně pouze přes chat nebo internetové stránky po internetu. Navíc se často plete pojem Stolních her, a Deskových her, které mají s RPG pramálo společného.  V principu dnes často krom mnohostěnných kostek (popř. jiného generátoru náhodných čísel) stačí poznámkový blok a skupina hráčů. Jeden z hráčů se chopí role pána jeskyně (PJ, DM,GM) a obstará vyprávění, které zahrne dění v celém herním světě a reakce na činnost ostatních hráčů. Ostatní hráči již hrají konkrétní postavu, pro kterou si zvolí určité charakterové vlastnosti, schopnosti, povolání, rasu, apod. Průběh hry probíhá tak, že hráči (družina) popisují chování a akce svých postav a PJ jim vrací odezvy světa. Herní zážitek závisí nejvíce na schopnosti pána jeskyně vykreslit zajímavý herní svět a nechat hráče prožít zajímavá dobrodružství. Každá z postav hráčů je reprezentovaná herním deníkem, kde jsou zaznamenány všechny charakteristiky (kupříkladu základní ukazatele: počet životů, stamina, mana, atributy jako: síla, obratnost, odolnost, inteligence, moudrost, charisma). V dobrodružství hráči čelí různým překážkám, které pro ně pán jeskyně připraví. Může se jednat o souboje, řešení hádanek, ale také třeba různá pátrání. Za každou zdolanou překážku obdrží příslušný hráč zkušenosti (nebo talentové body), díky kterým může vylepšovat svojí postavu. Často typickým je i tahový soubojový systém, který lze pro přehlednost hrát na hexovém/čtverečkovém hracím plánu, který před vlastní hrou připravuje pán jeskyně. Za nejznámější českou fantasy RPG hru na hrdiny lze právoplatně považovat Dračí doupě. Jedná se o soupis pravidel pro fantasy svět tradičnějšího ražení, ne nepodobný D&D (viz dále) Nejrozšířenější světově hranou RPG hrou na hrdiny pak je Dungeons & Dragons, v aktuální edici: Dungeons & Dragons 5e, která původní trojici povolání (válečník/lapka/kouzelník/klerik) doplňuje o spoustu dalších a nabízí přepracování a doplnění herních systémů. Za další systémy je určitě vhodné zmínit GURPS (Generic Universal Role Playing System), který je zaměřen pouze na stanovení herního systému, ale již neobsahuje konkrétní specifika herního světa. Lze jej použít pro dobrodružství s jakoukoliv tematikou, nikoliv pouze fantasy. Typický je precizní soubojový systém, který nabízí velké možnosti taktizování. Ve verzi Lite je navíc dostupný zcela zdarma. Další velmi zajímavou alternativu nabízí hororově zaměřené hry od americké firmy Whitewolf představující Svět temnoty jako hrozivější verzi současného světa, původně zaměřenou na společnost upírů, ale později doplněn o vlkodlaky, temné mágy a také konstrukty ne-nepodobné Frankensteinově monstru. Herní mechanismy jsou svižnější než u D&D, ale herní svět a jeho kánon je velice rozsáhlý. Dalším herním systémem je Shadowrun, který posunuje kulisy do země blízké budoucnosti po tzv. probuzení a nabízí zajímavý mix sci-fi a fantasy. V současné době se zejména mezi zkušenějšími hráči prosazují „málopravidlové“ hry zaměřené na příběh, roleplaying a atmosféru, jakými jsou např. Fate nebo The Window, které již ovšem nejsou tak blízké tradiční hratelnosti tahového soubojového systému.", "section_level": 2}, {"title": "Počítačové RPG hry.", "content": "RPG počítačové hry jsou v principu podobné tradičním hrám, avšak herní mechanismy navíc obsahují Roleplayingový systém (používá se jak převzatý ze stolních RPG her, tak vyrobený speciálně pro danou hru), který do značné míry přímo určuje hratelnost. Typický je komplexní a rozsáhlý příběh a také pestré vyprávění. Hráči ovládají obvykle hlavní postavu a jeho družinu. Jednotlivým vlastním postavám je většinou možné přidělit různé vzory chování dle zaměření postavy, nebo alespoň naplánovat sled prováděných akcí. Ostatní nehráčské postavy jsou označovány jako NPC (NonPlayer Character) a jejich chování a reakce jsou v plně režii počítače. Jejich chování je většinou kombinací předscriptovaných činností, větvených dialogů a v případě konfliktu určité soubojové UI.  Samotný hráč prožívá prostřednictvím postav dobrodružství a za vyřešení určitých situací dostává zkušenostní body, které slouží k vylepšení postav. Kvalita RPG her závisí na tom, jak dokáží tvůrci předpřipravit herní zážitek. Vysoké požadavky jsou kladeny jak na samotné kodéry, ale také na výtvarníky a hlavně scenáristy. Z principu je jasné, že RPG hra by měla být značně nelineární a to je potřeba při vývoji zohlednit. Omezené volnosti konání a rozhodování oproti klasickým stolním dobrodružství se nedá zabránit, ale právě scenáristické zpracování dokáže z předem daného příběhu a vývoje charakteru postav vytvořit zážitek. Soustředí se spíše na výpravnost příběhu a také na propracovaný systém pro vývoj schopností a statistik postav. Pojem \"počítačového RPG\" je mnohdy redukován pouze na možnost vývoje statistik postavy a původní význam hraní role se zcela vytrácí. Tyto tzv. akční-RPG hry implementují pouze jádra RPG systémů, ale již dále nepracují s dynamikou vyprávění vůči hernímu světu.  Jedním z dalších podžánrů počítačových RPG je „dungeon“, který je specifický pohledem z první osoby a postupem prostředím po čtvercové mapě. Největší rozmach zažil na začátku 90. let 20. století.  Počítačové hry nabízejí možnost hry jednoho hráče (Single-player) i více hráčů zároveň (Multiplayer), přičemž další postavy, které přímo zasahují do hry podobným způsobem jako hráč, může ovládat i počítač. Význačným specifikem počítačových RPG her je pak možnost hraní po internetu tzv. MUD (Multi-User Dungeon) a MMORPG (Massively-Multiplayer Online Role-Playing Game).", "section_level": 2}, {"title": "Larp.", "content": "Dalším druhem je larp, ve kterém živí lidé fyzicky svými činy představují činy svých postav. Účastníci interagují mezi sebou navzájem a s okolním prostředím, přičemž usilují o splnění cílů ve fiktivním světě reprezentovaném světem skutečným. Pro larp je typické, že nemá žádné publikum a jeho smyslem je hlavně zábava a zážitek účastníků. Ty zpravidla pramení z prožití příběhu skrz svoji postavu či kompetitivního fyzického boje. Všechny konflikty ve sdíleném fiktivním světě mohou být řešeny jako ve skutečnosti (reálně, diegeticky), nebo různými zástupnými mechanismy (pravidly).", "section_level": 2}, {"title": "Wargaming.", "content": "Wargame / Wargaming (také \"válečné hry\") je strategickou podobou hraní, která se zabývá vojenskými operacemi různých typů, skutečných nebo fiktivních. Wargaming je hobby věnovaná rozehrání takových her, které lze jednoduše nazvat také simulací bitev nebo válek v krátkosti.  Wargames jsou obecně klasifikovány jako historické, hypotetické, fantasy nebo sci-fi válečné simulace s celou řadou armád, které se utkávají podle daných pravidel ve vymodelovaných terénech nebo na hrací desce (případně jen na stole), i když se může jednat i o hry bez modelů. Historické hry tvoří zdaleka největší skupinu. Tyto hry jsou založeny na skutečných událostech a představují přiměřenou aproximaci skutečných sil, terénu a dalších významných faktorů, kterým čelili skuteční účastníci simulovaných konfliktů. Hypotetické hry jsou hry zakotvené z historických faktů, ale týkají se bitvy či konfliktů, které nebyly, nebo se ještě ve skutečnosti nestaly. Fantasy a sci-fi wargames buď čerpají inspiraci z beletristických děl, nebo poskytují své vlastní imaginární prostředí. Vysoce stylizované konfliktní hry, jako šachy nejsou obecně považovány za wargames, ačkoli oni jsou uznávány jako příbuzný druh tradičních her. Hry zahrnující konflikty v jiných oblastech, než na bojišti, jako jsou obchodní, sportovní a enviromentální simulace jsou podobně obvykle vyloučeny, stejně tak jako simulace vlády a politiky.  Moderní wargaming hobby má svůj původ na počátku 19. století, kdy baron von Reiswitz vytvořil Kriegsspiel, sadu pravidel pro simulace bitev Pruských a Německých armád, které využívali tehdejší důstojníci. Později H.G.Wellsova kniha Little Wars ohlásila rozvoj ve věku her s miniaturami, ve kterých dva nebo více hráčů simulovali bitvu pro svou zábavu. V průběhu roku 1950 jako první ve velkém měřítku, konečně sériově vyráběné deskové hry byly publikovány a líčili skutečné vojenské konflikty. Tyto hry byly na vrcholu své popularity během 1970, a staly se docela složitými a technicky náročnými v této době.  Wargaming se dramaticky změnil v průběhu let, od svých historických a taktických kořenů, v miniaturách a stolních hrách, k současné propracované, sofistikované podobně, kdy s taktikou bitev často pomáhají i počítačové simulace, mobilní aplikace, nebo se prostředí modeluje předem pomocí programů a nechává se tisknout pomocí 3D tiskáren.  Právě původem z Wargamingu pochází původní zárodky klasických her na hrdiny, kdy tvůrci středověkých wargamingových pravidel Chainmail, utvářeli pravidla i pro hru bez miniatur jako první zárodek \"Pen and Paper RPG\", tato varianta se stala tak populární, že se tím nechali inspirovat a poté vytvořili kultovní pravidla hry Dungeons & Dragons...", "section_level": 2}, {"title": "Teorie her na hrdiny.", "content": "K praktické hře patří také teorie. Lidé hrající hry na hrdiny se zajímají o to, jak svou hru okořenit, vylepšit a předávají si vzájemně tyto zkušenosti. Postupně tak vznikly různé teoretické práce týkající se různých typů a způsobů hraní. Objevily se tak pojmy jako je powergaming, munchkin, deep immersion a další.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hra na hrdiny, rolová hra, anglicky \"role-playing game\" zkracované na RPG je druh hry, ve které hráči zaujímají role fiktivních postav, za které podle daných pravidel v samotné hře jednají. Hra může mít podobu stolní hry, počítačové hry nebo kostýmové hry nazývané larp. Uvedená označení odkazují na to, že základem těchto her jsou výrazné herní postavy, někdy nazývané \"charaktery\" (vlivem anglického \"character\").", "tgt_summary": "角色扮演游戏(英语:Role-Playing Game,简称RPG)是一种游戏类型,在游戏中,玩家扮演虚拟世界中的一个或者几个角色进行游戏,玩家通过操控游戏角色与敌人战斗,提升等级、收集装备和完成游戏设置的任务,并体验剧情。通常这类游戏都是由玩家扮演角色在游戏世界中漫游,而一路上的各种遭遇(如战斗、交谈、会见重要人物等)则是玩家人物成长及游戏进行的重要关键所在。", "id": 1917902}
{"src_title": "Mojmír I.", "tgt_title": "莫伊米尔一世", "src_document": [{"title": "Historický kontext.", "content": "Historické prameny o vývoji českého a slovenského území po rozpadu Sámovy říše zcela mlčí. Až v druhé polovině 8. století je možné na Moravě, ale i v Čechách a na Slovensku, v souvislosti s pádem Avarské říše, předpokládat znatelný kulturně-politický vzestup. Dochází ke vzniku a rozvoji mnoha slovanských hradišť a sjednocování kmenů, mezi kterými se tvoří společenská vládnoucí elita.  Karel Veliký rozšířil hranice Franské říše až do těsného sousedství s moravským prostorem, v roce 805 a 806 uskutečnil vojenskou výpravu proti kmenům v Čechách. Moravské knížectví je prameny poprvé zmíněno roku 822, od roku 833 je uváděno i jméno knížete Mojmíra I. Je o něm známo, že udržoval přátelské styky s Franskou říší, pravděpodobně formálně uznával i její nadvládu nad moravským knížectvím. Podporoval mise latinských kněží vysílaných na Moravu z Pasova. Pravděpodobně v roce 831 byl spolu „se všemi Moravany“ pokřtěn pasovským biskupem Reginharem.", "section_level": 1}, {"title": "Kníže Mojmír I..", "content": "Mojmír je považován za velmože, jenž sjednotil slovanské kmeny na Moravě, západním Slovensku a okolních knížectví do jednoho knížectví. Někteří historici odvozují jeho původ od Sámova syna Moravana. Jiní historici podporují teorii, že Mojmír byl potomek perských bojovníků, kteří odešli do Asie a Střední Evropy (pro tuto teorii by svědčila podobnost perských a velkomoravských šperků a oděvů). V 9. století byli Moravané nazýváni \"Margi\" – stejně se označovali obyvatelé Turkménie a Íránu.  Roku 833 uskutečnil Mojmír I. výpravu proti Nitranskému knížectví, kterému vládl kníže Pribina. Dlouho se předpokládalo, že šlo o sousední státní útvar. Podle Dušana Třeštíka však byl Pribina v té době již podřízen moravskému knížeti, ale usiloval o osamostatnění. Mojmír I. se zmocnil nitranského hradiště a Pribina byl nucen uprchnout. Následně se dostal pod ochranu Franků, byl však pohanem a Frankové tedy proti Mojmírovi nezasáhli. Pribinovi namísto toho svěřili vládu v blatenském – či panonském – knížectví). Spojení moravského a nitranského knížectví pod Mojmírovou vládou se stalo významnou událostí formování jednotného moravského státu. Již za Mojmíra I. se území Velkomoravské říše rozkládalo i jižním směrem k severnímu břehu Dunaje.  Nitranské knížectví si v rámci Velké Moravy uchovalo zvláštní postavení, nitranským knížetem býval pak jmenován následník velkomoravského knížete z dynastie Mojmírovců.  O době vlády Mojmíra I. vypovídá franský pramen, tzv. Bavorský geograf, který v popise území severně od Dunaje uvádí, že Slované u řeky Moravy v dnešním Srbsku mají 30, na dnešní Moravě 11, v Čechách 15 a v Bulharsku 5 hradišť. Systematické archeologické průzkumy tato čísla více méně potvrzují.  Kníže Mojmír byl zřejmě poražen při vpádu Ludvíka II. Němce roku 846 a zabit. Ludvík na trůn dosadil Mojmírova synovce – Rostislava.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mojmír I. (uváděný jako \"Moimar\" či \"Moymar\") byl první historicky známý moravský vládce, zakladatel dynastie Mojmírovců. Datum jeho narození je neznámé, zemřel patrně v roce 846.", "tgt_summary": "莫伊米尔一世(Mojmir I、Moimir I或Moymir I;、;捷克语及;?-846年),是有历史记载的第一位大摩拉维亚公国大公。现代学术界将大摩拉维亚的建立,以及他和继任者的扩张主义政策视为中世纪前期的起因,而他本人则在846年被东法兰克王国国王日耳曼人路易杀死。", "id": 3060449}
{"src_title": "Quenijština", "tgt_title": "昆雅语", "src_document": [{"title": "Fiktivní historie.", "content": "Quenya má svůj původ ve společném prajazyku všech Eldar, praeldarštině. V době, kdy tři klany Eldar přišly na pozvání Valar ze Středozemě do Valinoru, se již praeldarština rozrůznila na jazyk klanu Teleri - quenijštině blízkou telerijštinu, a na Quenijštinu, jazyk Vanyar a Noldor, rozlišený dále na velmi blízká nářečí těchto dvou kmenů. Jazyk té části Teleri, kteří nakonec zůstali ve Středozemi a stali se Šedými elfy Beleriandu - Sindar, se během odloučení velmi změnil a vyvinul se v sindarštinu.  Quenijštinu přinesli do Středozemě zpět na počátku prvního věku Středozemě Noldor, kteří odešli z Valinoru do vyhnanství, aby na Morgothovi vybojovali zpět tři Fëanorovy Silmarily. Král beleriandských Sindar však její používání ve své říši zakázal, kvůli zločinům, které Noldor spáchali na telerijských příbuzných Sindar ve Valinoru při zabíjení rodných. Noldor proto převzali pro běžnou komunikaci sindarštinu a Quenya se stala jazykem písemných záznamů, básní a ceremonií.  Od Noldor se quenijštině i sindarštině naučili též lidé z Tří domů Edain, kteří po Morgothově porážce na konci prvního věku dostali od Valar darem ostrovní říši Númenor. I zde se Quenya stala ceremoniálním jazykem, a ačkoliv se jí běžně nehovořilo, používala se často pro jména.  Toto postavení quenijštiny se nezměnilo ani ve třetím věku, kdy se její znalost udržovala jednak v místech noldorského osídlení (Šedé přístavy, Roklinka, Lothlórien) a jednak mezi potomky Númenorejců Dúnadany.", "section_level": 1}, {"title": "Reálná historie.", "content": "První verzi fiktivního jazyka, který se později začal nazývat „Quenya“, Tolkien vytvořil zřejmě v roce 1915, pod vlivem okouzlení finštinou. Tento jazyk se nazýval „Qenya“ (ačkoliv výslovnost byla tatáž), a byl spojen s první verzí jeho mytologie, která se později měla stát Silmarillionem. Od té doby až do své smrti v r. 1973 Tolkien na jazyku nikdy nepřestal pracovat, a během této doby doznal jazyk podstatných změn nejen co do slovní zásoby a gramatiky, ale částečně i co do fonologie a velmi výrazně co do své „interní“, fiktivní historie a z ní vyplývajícího vztahu k ostatním jazykům Středozemě. O tomto vývoji svědčí obrovské množství doposud ve značné části nepublikované Tolkienovy písemné pozůstalosti, týkající se jeho fiktivních jazyků. Jako „Quenya“ se dnes označuje verze jazyka, která se objevuje v Pánu prstenů, případně mladší.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka „externího“ vývoje quenijštiny.", "content": "Dvě verze básně Markirya, jednoho z nejdelších Tolkienových textů v jazyku Quenya/Qenya. První verze pochází pravděpodobně ze začátku 30. let, druhá verze je vlastně jejím „překladem“ do aktuální podoby quenijštiny, který Tolkien pořídil zřejmě v polovině 60. let, v posledním desetiletí svého života. Ve třetím sloupci se nalézá český překlad druhé verze, pořízený s ohledem na Tolkienův vlastní překlad do angličtiny.", "section_level": 2}, {"title": "Problematika „definitivní quenijštiny“.", "content": "Z uvedeného je patrné, že Tolkien nikdy nevytvořil definitivní verzi quenijštiny. Je proto nemožné popisovat quenijštinu jako jediný koherentní jazyk: dokonce Tolkienovy texty časově si velmi blízké vykazují rozdíly v uplatňovaných gramatických pravidlech, neboť Tolkien často psal texty ve svém fiktivním jazyce čistě za účelem „experimentu“, vyzkoušení nějakého bezprostředního nápadu ohledně nějakého gramatického jevu nebo etymologie nějakého slova apod. V současné době probíhá zároveň proces analýzy a postupného publikování Tolkienovy lingvistické pozůstalosti týmem editorů ustanovených Tolkienovým synem Christopherem, a souběžné pokusy na základě publikovaných textů a takto postupného doplňovaného materiálu vytvořit jakýsi víceméně umělý standard lexika a gramatiky quenijštiny; Tento standard je založený na formě jazyka, v níž se jazyk objevuje v Pánovi prstenů, přičemž velká část slovní zásoby se čerpá z Tolkienova díla „Etymologies“, vydaného v řadě The History of Middle Earth, sv. 5, které zachycuje poněkud ranější verzi jazyka. Cílem je umožnit praktické použití jazyka; podle mínění některých významných tolkienovských lingvistů by se však takto vzniklý útvar neměl označovat jako Quenya, nýbrž jako Neo-Quenya. Základním pravidlem komunity uživatelů quenijštiny je ve všech písemných textech \"důsledně označovat extrapolovaná a v Tolkienových textech neatestovaná slova, gramatické tvary a významy\" (standardní způsob je použití hvězdičky: \"*hantanyel\").  Následující popis quenijštiny je proto nutně neadekvátní. Popis se v zásadě opírá o podobu jazyka v Pánu Prstenů, je však třeba mít na mysli, že jde o velmi zjednodušující přehled, který ignoruje často velmi spletitou problematiku spojenou takřka s každým gramatickým jevem quenijštiny a zejména fakt neustálého vývoje jazyka v Tolkienových představách. Takřka ke každému uvedenému tvrzení lze nalézt nějakou výjimku. Za spolehlivé lze pokládat především materiály pocházející od autorů, kterými jsou Carl F. Hostetter, Bill Welden, Patrick Wynnem, Christopher Gilson, Helge Fauskanger, Ryszard Derdzinski, Edouard Kloczko a David Kiltz.", "section_level": 2}, {"title": "Fonologie.", "content": "Pro quenijštinu jsou typická velmi restriktivní fonologická pravidla stanovující, jaké hlásky a jejich kombinace se mohou vyskytnout; tato pravidla mají za důsledek vysokou míru „libozvučnosti“ jazyka. Fonologie quenijštiny byla inspirována zřejmě nejvíce finštinou, dále pak italštinou a latinou; výslovnost quenijštiny by tak Čechovi neměla činit problémy, neboť až na několik hlásek jsou quenijské zvuky shodné s obdobnými českými.  V následujícím přehledu jsou hlásky uvedené hlásky podle standardní Tolkienovy transkripce. Výslovnost je jako v češtině, pokud není uvedeno jinak.", "section_level": 1}, {"title": "Samohlásky.", "content": "Quenya má, podobně jako čeština, 5 samohlásek: Tyto samohlásky mohou být buď krátké, nebo dlouhé; přičemž dlouhé \"é\" a \"ó\" jsou ve výslovnosti zavřenější než jejich krátké protějšky. Tolkien uvádí, že ve výslovnosti těch mluvčích, jejichž rodným jazykem byla Obecná řeč, měly tyto dlouhé samohlásky sklon k diftongizaci: \"ei\" a \"ou\". Tato výslovnost byla ovšem považována za chybnou. Délka se v latinském přepisu vyznačuje čárkou, jako v češtině. Zdaleka nejčastější samohláskou je \"a.\"", "section_level": 2}, {"title": "Dvojhlásky.", "content": "V quenijštině se vyskytuje 6 dvojhlásek: Všechny dvojhlásky byly v původní quenijštině klesavé - přízvuk je na první složce. Ve Třetím věku se \"iu\" začalo vyslovovat stoupavě, jako \"ju.\" Ostatní kombinace samohlásek jsou, pokud se vyskytují, dvojslabičné. Více než dvě samohlásky za sebou se nevyskytují, zřídkakdy samohláska a dvojhláska.", "section_level": 2}, {"title": "Typické dvojslabičné samohláskové kombinace.", "content": "(Dieresis (dvě tečky) nad \"e\" slouží pouze pro upozornění na dvojslabičnou výslovnost, zejména pro anglického čtenáře.)", "section_level": 2}, {"title": "Souhlásky.", "content": "V quenijštině se samostatně vyskytují následující souhlásky:  Poznámky k výslovnosti aj.:", "section_level": 2}, {"title": "Souhláskové semi-shluky.", "content": "\"Souhláskovými semi-shluky\" nazývám shluky, jejichž druhým elementem je \"y\" nebo \"w\". Důvodem tohoto označení je fakt, že sdílejí některé fonologické charakteristiky s pravými dvoj-souhláskovými shluky, a některé charakteristiky s unitárními souhláskami: Jako unitární souhlásky: Jako shluky: Mezi odborníky nepanuje jednotný názor na jejich výslovnost (Tolkienovy údaje nejsou jednoznačné) - v úvahu přichází spektrum od zcela unitárního zvuku až po rozlišené dvě souhlásky; je dokonce možné, ne-li pravděpodobné, že výslovnost kolísá v závislosti na různých okolnostech. Do výpisu zahrnuji výše uvedené \"hy\" a \"hw\", protože ačkoliv podle Tolkiena jde foneticky jasně o unitární hlásky, přesto systematicky náležejí do kategorie semi-shluků; a je otázka, zda si charakter shluku nepodržují alespoň v případech, kdy tato kombinace vznikne sekundárním kontaktem (např. kmen+přípona). U každého „semi-shluku“ uvádím předpokládanou výslovnost, od té, kterou pokládám za nejpravděpodobnější, po tu nejméně pravděpodobnou.  Semi-shluky jsou typickým prvkem quenijské fonologie.", "section_level": 2}, {"title": "Pravé souhláskové shluky.", "content": "Pravé souhláskové shluky: Pokud se ojediněle vyskytují jiné shluky, pak zejména v rámci sekundárního kontaktu, tj. jako důsledek skládání slov. Většinou však dochází pravidelně k asimilaci:  ale", "section_level": 2}, {"title": "Gramatika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Charakter quenijské gramatiky.", "content": "Quenya stojí na pomezí jazyků aglutinujících a flektujících, ale blíže má k jazykům aglutinujícím. Rozličné syntaktické funkce vyznačuje většinou pomocí přípon, které je často možné řadit „za sebe“ podobně jako v ugrofinských jazycích; některé gramatické funkce se však vyznačují ohýbáním pomocí přípon, nebo častěji změn ve kmeni slova. Typickým znakem quenijštiny, který byl vypozorován, je zásada non-redundance, která stanoví že určitá syntaktická funkce je vyznačena pouze jednou: to např. znamená, že z dvojice substantiva určeného adjektivem přibírá pádovou příponu vždy pouze \"jedno\" z nich - nedochází tedy ke shodě v pádu (ačkoliv ke shodě v čísle ano).  Dalším charakteristickým rysem quenijštiny jsou zájmenné přípony, které slouží především místo osobních přípon k časování sloves, v jiné formě potom jako koncovky jmen místo přivlastňovacích zájmen. Zájmenné přípony mohou též vyznačovat předmět slovesa, a podle některých textů je lze kombinovat i s předložkami.  utúvie „najít“ (perf.)+ -nye \"koncovka já\" + -s \"koncovka to/on\" → utúvienyes „našel jsem to“ óre \"srdce\" + -nya \"koncovka moje“ → órenya „moje srdce“  Quenya má vůbec poměrně bohatý (a díky Tolkienovým častým změnám velmi nepřehledný) systém zájmen, rozlišující například u osobních zájmen druhé osoby formu důvěrnou a formální, či u první osoby množného čísla zájmeno „inkluzivní“ (\"my včetně tebe\") a „exkluzivní“ (\"my, ale ne ty\").  V oblasti syntaxe si lze povšimnout, že bohatství jmenných tvarů, především existence skloňovatelného gerundia, umožňuje tvorbu různých jmenných a infinitivních vazeb, nahrazujících vedlejší věty. Lze říci, že syntaxe quenijštiny má charakter podobný klasickým jazykům - latině a snad ještě více klasické řečtině, jíž se podobá např. v užívání určitého členu.", "section_level": 2}, {"title": "Některé gramatické kategorie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Jmenné pády.", "content": "Mezi pády se vyskytují tři dvojice „silnějšího“ a „slabšího“ pádu, které jsou si blízké jak významem, tak morfologickým způsobem tvoření: Zdá se, že „slabší“ pád může někdy zastupovat svůj významový „silnější“ ekvivalent, zejména v poezii.", "section_level": 3}, {"title": "Písma.", "content": "Quenya používá tengwar (zřídka také cirth) s tehtar za souhláskami s čistě fonetickým pravopisem a latinku s dvojí podobou zápisu:", "section_level": 2}], "src_summary": "Quenya (nebo taky quenijština) neboli Vznešená elfština (čtěte \"kwenja\", \"kwenyjština\") (quenijsky ) je uměle vytvořený jazyk z knih J. R. R. Tolkiena Pán prstenů, Hobit a dalších - rodná řeč Vznešených elfů z rodů Vanyar a Noldor. Název „Quenya“ v quenijštině znamená „řeč“.", "tgt_summary": "昆雅语(英语:Quenya)是托尔金创造的精灵语中的一种。托尔金在昆雅语的设计中主要受芬兰语的影响,仿照芬兰语黏着语语言类型的特性,单词拥有复杂的词缀,具有高度精确性;甚至有些单字可以用一个字来表达极为复杂的概念。昆雅语在发音上也参照芬兰语的形式。单字绝大部分的情况下以元音结尾,也少有连续的辅音。", "id": 2888884}
{"src_title": "Morava (řeka)", "tgt_title": "摩拉瓦河", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Základ jména \"Morava\" patří mezi nejstarší staroevropské názvy vodstev s původním významem \"voda, močál\". Řeku pojmenovalo již předkeltské obyvatelstvo, a to na jejím dolním toku. Podle názvu řeky byla pojmenována historická země Morava, jejíž hydrologickou osu řeka tvoří, a rakouské území Moravské pole.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh toku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Horní tok.", "content": "Morava pramení pod vrcholem Králického Sněžníku na území obce Dolní Morava v katastrálním území Velká Morava, v nadmořské výšce 1380 m v upravené studánce. Hluboké údolí odděluje východní a západní hřbet pohoří \"Králického Sněžníku\". V jižním úbočí \"Králického Sněžníku\" vytváří strmý žleb, kde přijímá několik potoků. Má zde charakter rychle mohutnícího horského potoka, níže pak říčky s rychlou čistou vodou. V Hanušovické vrchovině přibírá tři větší toky: Krupá, Branná a Desná. Pak protéká Mohelnickou brázdou, kde se do ní u Zábřehu vlévá Moravská Sázava.", "section_level": 2}, {"title": "Hornomoravský úval.", "content": "Poté Morava vstupuje do širokého Hornomoravského úvalu, kde přichází první meandrující úsek Litovelské Pomoraví. V tomto úseku se do \"Moravy\" vlévá Třebůvka, Oskava a Trusovický potok. \"Morava\" dále protéká největším a metropolitním městem na Hané Olomoucí. Dále se od Tážal po Tovačov se po levé straně hlavního toku odděluje drobné odlehčovací rameno, zvané Morávka. Mezi Troubkami a Tovačovem se do Moravy vlévá největší levý přítok Bečva, která odvádí vody z jižní části Moravskoslezských Beskyd, a zprava Blata a u Kojetína Valová, níže Haná a zleva Moštěnka.", "section_level": 2}, {"title": "Dolnomoravský úval.", "content": "Mezi Kroměříží a Otrokovicemi protéká Morava průlomem skrz Vnější Západní Karpaty (mezi Chřiby a Vizovickou vrchovinou), zleva přijímá Dřevnici a vstupuje do Dolnomoravského úvalu, kde je osou Moravského Slovácka. Od Otrokovic po Rohatec je podél Moravy vybudován Baťův kanál. Mezi Bzencem Přívozem a Rohatcem se nachází další meandrující úsek Osypané břehy, na území zvaném Moravská Sahara. U obce Rohatec začíná tvořit společnou česko-slovenskou státní hranici, kterou tvoří až k nejjižnějšímu bodu katastrálního území města Lanžhot a celé Moravy (země), kde přijímá zprava svůj vůbec nejdelší přítok Dyji. Současný průběh tohoto hraničního úseku má Morava od roku 1977, kdy zde bylo dokončeno jeho narovnání a značné prohloubení, provedené v letech 1969-1977. Samotná hranice pak ještě několik desítek let zachovávala starou podobu a přecházela z jednoho břehu Moravy na druhý, než byla narovnána podle osy toku. V letech 1975-1989 došlo ještě k úpravě soutoku Moravy a Dyje. Morava pak dále teče zhruba jižním směrem, kde až po soutok s Dunajem u Bratislavy-Devína tvoří rakousko-slovenskou státní hranici. Na \"Slovensku\" se do ní zleva vlévají Myjava, Rudava a Malina, v Rakousku zprava Zaya.", "section_level": 2}, {"title": "Sídla.", "content": "Na území Moravy protéká řeka řadou měst, zejména na středním toku: Litovel, Olomouc, Kojetín, Kroměříž, Otrokovice, Napajedla, Uherské Hradiště, Uherský Ostroh, Veselí nad Moravou, Hodonín a posledním významnějším sídlem na toku je rakouský Marchegg.", "section_level": 2}, {"title": "Větší přítoky.", "content": "Směrem od Uherského Ostrohu do Vnorov bylo vybudováno odlehčovací rameno Nová Morava. Do Moravy se u Bzence-Přívoz vlévá Syrovinka. U Strážnice Velička.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Nejvyšší průtok má řeka na jaře. V létě její hladina klesá a opět stoupá na podzim díky dešťovým srážkám. Hlásné profily:", "section_level": 1}, {"title": "Povodně 1997.", "content": "Povodně v červenci 1997 byly do povodní 2002 největšími povodněmi v historii samostatné České republiky. Vyžádaly si 49 lidských životů a škody v hodnotě 63 miliard Kč. Katastrofální povodeň nastala vlivem abnormálních srážek v Jeseníkách a Beskydech, kdy se setkaly povodňové vlny na Moravě, Bečvě i dalších přítocích. Muselo být evakuováno přes 250 obcí.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Využívá se k zavlažování a zisku vodní energie. Je to jedna z nejvíce upravených řek v \"České republice\", přestože na ní není žádná přehrada. Všechny meandrující úseky kromě dvou byly upraveny a zkráceny. Jako prevence povodní slouží četné hráze a odlehčovací ramena.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Po řece Moravě bylo taktéž pojmenováno údolí na povrchu Marsu, tzv. Morava Valles, které se nachází v kvadrantu Margaritifer Sinus.", "section_level": 1}], "src_summary": "Morava (,, ) je řeka ve střední Evropě, významný levý přítok Dunaje. Protéká stejnojmenným územím v České republice až po hranici mezi Rakouskem a Slovenskem. Nedaleko pramene tvoří krátký úsek historické zemské hranice Moravy a Čech a na dolním toku část hranice mezi Českou republikou a Slovenskem. Je to jedna z hlavních českých řek a je dlouhá 354 km (z toho 284 km na českém území). Povodí má rozlohu 26 658 km2 (z toho 20 692,4 km2 v České republice, tj. 26 % státního území). Nejdelším tokem na moravském povodí není ovšem Morava jako taková, ale systém Morava-Dyje-Rakouská Dyje, dosahující délky 380 km.", "tgt_summary": "摩拉瓦河(捷克语、斯洛伐克语:Morava、)是多瑙河的一条支流。长358公里,流域面积约27,000平方公里。", "id": 1614787}
{"src_title": "Kodek", "tgt_title": "编解码器", "src_document": [{"title": "Názvosloví.", "content": "Kodek je někdy zaměňován s formátem kódování audia nebo formátem kódování videa. Ty jsou dány svojí specifikací, která může nebo nemusí být veřejně dostupná. Příkladem specifikace je standard MPEG Layer 3 známý jako MP3. Autoři kodeků pak vyvíjejí softwarové nebo hardwarové implementace, které s tímto formátem pracují. Známými kodeky pro MP3 jsou například LAME, FhG (Fraunhofer-Gesellschaft), Blade nebo Xing.  Pojmy kodek a formát se v poslední době velmi často zaměňují a vede to ke zmatení uživatelů. V některých případech k tomu přispívá fakt, že se někdy název kodeku shoduje s názvem formátu. Příkladem takových kodeků jsou Lagarith, HuffYUV nebo WMV. Přesto je třeba toto rozlišovat a to zvláště u kodeků, kde jejich název není shodný s formátem, který produkují. To je případ asi dvou nejznámějších kodeků — DivX Codec a Xvid —, které oba pracují se stejným formátem MPEG-4 ASP. To mimo jiné znamená, že jsou kompatibilní (video zakódované jedním z nich lze dekódovat pomocí jiného). Výrobci elektroniky často deklarují „podporu DivX”. Tato formulace je už sama o sobě špatná. Správně by mělo být napsáno, že takový přístroj podporuje MPEG-4 ASP. Přehraje tedy video vytvořené libovolným kodekem, jehož výstupem je MPEG-4 ASP.  Jako kodek je také velmi často nazýván dekodér. Přehrávače videa nepoužívají pro svoji práci kodeky. Chybí zde totiž první část této složeniny — kodér. Přehrávače video pouze přehrávají (na rozdíl od programů pro střih videa). To samé platí i obráceně. O programu x264 lze těžko mluvit jako o kodeku, protože video umí pouze zkomprimovat, nedokáže jej již zpět dekódovat. Správně by tedy mělo být řečeno, že x264 je kodér pro formát MPEG-4 AVC (H.264) a například přehrávač Media Player Classic zase obsahuje integrovaný dekodér formátu MPEG-2.  Slovo kodek je tedy značným způsobem nadužíváno a je jím obyčejně myšlen formát, kodér nebo dekodér. Tato praxe je běžná nejen v Česku, ale i v zahraničí, kde je slovo codec také velmi často užíváno v nesprávných souvislostech.  Kodeky rovněž nelze zaměňovat s tzv. kontejnerem. Ten umožňuje uložit zvuková, obrazová i jiná data do jednoho souboru – v souborech s příponami „.ogg“, „.mpg“, „.avi“, „.mov“ atd. jsou informace zakódované kodeky pouze uloženy. Kontejnery se liší ve formátech, které mohou obsahovat. Mezi univerzální formáty kontejnerů patří např. AVI a Matroska.  Na podobných principech pracuje také obvykle hardwarový endec (z anglických slov encode a decode = zakódovat a dekódovat).", "section_level": 1}, {"title": "Příklady kodeků.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zvukové (audio) kodeky.", "content": "Bezztrátové:  Ztrátové:", "section_level": 2}, {"title": "Obrazové (video) kodeky.", "content": "\"Hlavní článek: Video kodeky\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Kodek (složenina z počátečních slabik slov „kodér a dekodér“, respektive komprese a dekomprese; převzato z anglického codec analogického původu) je zařízení nebo počítačový program, který dokáže transformovat datový proud (stream) nebo signál. Kodeky ukládají data do zakódované formy (většinou za účelem přenosu, uchovávání nebo šifrování), ale častěji se používají naopak pro obnovení přesně nebo přibližně původní formy dat vhodné pro zobrazování, případně jinou manipulaci. Kodeky jsou základní součástí softwaru pro editaci (střih) multimediálních souborů (hudba, filmy) a často se používají pro videokonference a distribuci multimediálních dat v sítích (streamování).", "tgt_summary": "编解码器(英语:codec)指的是一个能够对一个信号或者一个数据流进行编解码操作的设备或者程序。这里指的变换既包括将信号或者数据流进行编码(通常是为了传输、存储或者加密)或者提取得到一个编码流的操作,也包括为了观察或者处理从这个编码流中恢复适合观察或操作的形式的操作。编解码器经常用在视频会议和流媒体等应用中。一个编解码器不应该同编码或压缩格式或标准混淆,一种格式是一种文档(所谓标准),一种存储数据的方式,但是编解码器却是一段程序用于读或写这样的文件。实际上,有时编解码器不严谨地意指格式。 编解码器编码一个数据流或者用于传输、存储、加密的信号,解码一段用于回放或编辑。视频数码机的ADC将它的模拟信号转换成数字信号,然后数字信号通过视频编码器用于存储和传输。接受器然后通过视频解码器转换成模拟信号用于最后的模拟显示。经过编码的音频或者视频原始码流经常被叫做“Essence”(有译作“本体”),以区别于之后加入码流的元数据和其它用以帮助访问码流和增强码流强健性的数据。大多数编解码器是有损的,目的是为了得到更大的压缩比和更小的文件大小。当然也有无损的编解码器,但是通常没有必要为了一些几乎注意不到的的质量损失而大大增加编码后文件的大小。除非该编码的结果还将在以后进行下一步的处理,此时连续的有损编码通常会带来较大的质量损失。", "id": 2617313}
{"src_title": "Středozem", "tgt_title": "中土大陸", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "Tolkien se při pojmenování Středozemě (angl. \"Middle-earth\") inspiroval severskou mytologií a výrazy středověké angličtiny. Název Středozem je tak odvozen z bájného světa Midgardu a středoanglického výrazu \"Middel-erthe\". V konstrastu s Amanem, obývaným božskými bytostmi Valar, pak Tolkien ve svých příbězích označuje Středozem rovněž jako Temné země, Bližší země, Vnější země, Velké země nebo elfským výrazem Endor (čili \"Střední země\").", "section_level": 1}, {"title": "Tolkienův svět.", "content": "Svět svých příběhů označuje Tolkien termínem Arda. Středozemí pak myslí pouze jeden z kontinentů Ardy. Dalšími jsou západněji položený Aman a neznámé země východu a jihu Ardy, Rómenor a Hyarmenor. Středozem podle všeho představuje prapředchůdce dnešní Eurasie a Afriky. Děj románu \"Pán prstenů\" se měl dle autora odehrát zhruba 6 až 8 tisíc let před naší přítomností. Jedním z motivů, které Tolkiena vedly k stvoření vlastního literárního světa, do nějž později zasadil většinu svých příběhů, bylo vytváření vlastních písem a jazyků. Filolog Tolkien vymyslel umělé jazyky elfů quenijštinu a sindarštinu, jazyk lidí z ostrova Númenoru, trpasličí tajnou řeč Khuzdul či Černou řeč užívanou skřety. Kromě jazyků stvořil i písma tengwar a certar. Autentičnost svým jazykům dodal psaním příběhů a tvorbou komplexní historie svého světa.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Historií Středozemě v její celistvosti se zabývá především kniha \"Silmarillion\". Podle ní Eru Ilúvatar na počátku na základě Hudby Ainur stvořil Ëa, což znamená \"svět, který jest,\" a uvnitř tohoto vesmíru byla stvořena Arda, tedy Země. Mnozí z Ainur se v tomto světě usídlili. Velcí z nich, zvaní Valar, se snažili nový svět uspořádat, ale proti nim povstal temnotě propadlý Melkor, nejmocnější z Ainur, který jejich práci vytrvale ničil a kazil. Na počátku Ardu osvětlovaly pouze slabé hvězdy a proto Valar vybudovali na severu a jihu Středozemě obrovské lampy Illuin a Ormal. Melkor je však nenadále napadl a zničil, čímž skončily Roky lamp.  Valar opustili Středozem a vybudovali nový domov Valinor v Amanu na západě světa. Zde Yavanna vytvořila Dva stromy, Telperion a Laurelin. Osvětlovaly Valinor, ale protože Středozem tonula v temnotě, zavěsila Varda na oblohu nové, jasnější hvězdy. U jezera Cuiviénenu pak procitly první Ilúvatarovy děti – elfové. Valar na jejich ochranu napadli a zajali Melkora a poté je pozvali do Valinoru. Elfové, kteří do Valinoru dospěli, tam dosáhli vrcholu svého poznání a vytvořili mnohá velkolepá díla. Nejproslulejším se staly Fëanorovy klenoty silmarily, které uchovávaly světlo Dvou stromů. Zajatý Melkor však byl po čase z milosti Valar propuštěn a začal mezi elfy šířit pomluvy a lži. Když byl odhalen, uprchl, ale vrátil se, zahubil Stromy, zabil Fëanorova otce Finwëho, ukradl silmarily a uprchl do Středozemě. Tak skončily Roky Stromů.  Fëanor nazval Melkora Morgothem, což znamená \"černý nepřítel světa\", a spolu se svými syny složil přísahu, že dostane silmarily za každou cenu zpátky. Odvedl proti vůli Valar a za použití násilí mnoho elfů z Valinoru. Valar vytvořili z posledního plodu Stromů Slunce a z posledního květu Měsíc, zavěsili je na nebe a pomocí kouzel Valinor skryli. Tak započaly Roky Slunce, rychlejší a kratší než roky Stromů. S prvním východem Slunce započal první věk a na východě Středozemě se probudili první lidé. Fëanor dorazil do Beleriandu na západě Středozemě a zahájil válku proti Morgothovi. Elfové přes počáteční úspěchy začali prohrávat a Morgoth postupně zničil všechna elfí království. Nakonec se však Eärendilovi, potomku elfů i lidí, díky jedinému silmarilu, který byl odejmut Morgothovi, podařilo doplout do Valinoru a požádat Valar o pomoc. Ve válce hněvu byl Morgoth poražen, zajat a uvržen do vnějšího prázdna. Beleriand byl válkou zničen a většina z něj se potopila na dno moře.  Na počátku druhého věku dostali elfové možnost vrátit se do Valinoru a lidem, kteří vzdorovali Morgothovi, byl darován ostrov Númenor mezi Středozemí a Amanem. Dostali velké dary poznání, ale bylo jim zapovězeno plavit se směrem k Amanu. Ve Středozemi povstal Morgothův služebník Sauron, pomohl tamním elfům vykovat Prsteny moci, ale sám tajně vytvořil Jeden prsten, který všechny ovládal. Elfové své prsteny ukryli a nastala válka. Elfům pomohli Númenorejci, kteří Saurona zajali, ale on postupně ovládl krále Ar-Pharazôna, podporoval jeho pýchu a lstivě jej přiměl k útoku na Aman. Když však númenorejské vojsko přistálo na jeho březích, Valar předali vládu nad světem Ilúvatarovi. Ten zakřivil tvar světa do koule a oddělil Aman od Středozemě. Král a celé jeho vojsko zmizelo pohřbeno pod padajícími horami a celý Númenor se potopil do hlubin. Elendil a část věrných Númenorejců přežili a dopluli na křídlech bouře do Středozemě, kde založili království Gondor a Arnor. Duch Saurona však přežil také a přemístil se do Mordoru, kde opět nabyl sil, a napadl je. Díky Poslednímu spojenectví elfů a lidí jej však porazili a Isildur, syn Elendilův, mu Jeden prsten odťal z ruky.  Ve třetím věku moc elfů dále slábla a slábly také lidské říše Arnor a Gondor. Valar poslali na pomoc národům Středozemě své tajné vyslance, čaroděje, jedním z nich byl Gandalf. Jeden prsten se ztratil, nikdo nevěděl, že se jej zmocnil půlčík Sméagol, který se s ním, znetvořen stovkami let k nepoznání jako tvor jménem Glum, skrýval v jeskyních Mlžných hor. Prsten se náhodou podařilo získat Bilbovi Pytlíkovi na jeho výpravě s trpaslíky proti drakovi Šmakovi. Této výpravě se věnuje kniha \"Hobit\", období po ní pak pokračování \"Pán prstenů\". Po Bilbově návratu Jeden prsten přešel na jeho synovce Froda Pytlíka. Sauron se ale nakonec o nálezu Prstenu dověděl také a poslal své nazgûly, aby jej získal zpět. Frodo přijal úkol Prsten zničit v Ohňové hoře v Mordoru, centru moci Saurona, aby Sauron už nikdy nemohl povstat. Ve Společenstvu, které jej na jeho úkolu provázelo, byly zastoupeny všechny svobodné národy Středozemě. Nastala válka o Prsten, kde klíčovou roli hrál Gandalf a kde tajným cílem svobodných národů bylo především odvrátit pozornost od Froda. Nakonec se Prsten podařilo dopravit na místo, kde mohl být zničen, přesto se jej podařilo zničit jedině díky Glumovi, který se jej násilím zmocnil, ale sám s ním padl do Ohně.  S počátkem čtvrtého věku nastal pro elfy ve Středozemi čas odcházení na západ. Podobně jako elfové i trpaslíci postupně mizeli z historie lidí. Většina Morgothových stvůr byla vyhubena a skřeti ani ostatní jeho služebníci již nikdy nepovstali. Příběhy z dřívějších věků se pomalu stávaly legendami, až se soudilo, že jsou vymyšlené, a potomci Númenorejců zapomněli na svůj původ.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Většina příběhů Tolkienova legendária se odehrává v severozápadním cípu Středozemě a proto je také tato oblast nejlépe popsána. K orientaci slouží též autorovi mapy Středozemě v \"Hobitovi\", \"Pánu prstenů\" či mapa Beleriandu v \"Silmarillionu\".  Z příběhu je zřejmé, že v počátcích chtěli Valar budující Ardu a v rámci ní také Středozem stvořit symetrickou, avšak jejich plány byly od samého počátku mařeny Melkorem. Nejvíce souměrnost světa utrpěla při pádu obrovských lamp Illuin a Ormal, kdy se jak se píše v Silmarillionu \"hroutily země a vzdouvala moře\". Podruhé se vzhled Středozemě výrazně změnil při dlouhém a bolestném obléhání první Melkorovy pevnosti Utumna. Vody moře mezi Amanem a Endorem se tehdy zakously do pevniny a na jihu Středozemě tak vzniknul Velký záliv. Nápor moře tehdy utvořil i Balarskou zátoku nacházející se pak do konce prvního věku jižně od zemí Beleriandu. Další velkou změnu tvaru Středozemě přinesl konec prvního věku, kdy při dobytí Angbandu došlo k rozervání většiny Beleriandu, který se posléze potopil na mořské dno. Zřejmě naposledy se vzhled Tolkienova světa výrazně změnil při zkáze ostrova Númenoru. Země neumírajících Aman a Tol Eressëa byly tehdy vyjmuty z nově zakulacené Ardy a navždy byly odstraněny z dosahu lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Oblasti Středozemě.", "content": "Beleriand byl nejzápadnějším územím Středozemě. Jednalo se o oblasti nacházející se západně od Ered Luin v okolí Balarské zátoky. Zde se odehrála velká část podstatných událostí prvního věku. Po zkáze a potopení většiny Beleriandu se skončením války hněvu z něj ve druhém věku zbyla již jen uzká pobřežní oblast za Modrými horami známá jako Lindon.  Calenardhon, bývalá provincie Gondoru, se rozkládá mezi Mlžnými horami na severu a Ered Nimrais na jihu. Na východě tvoří hranici Calenardhonu pohoří Emyn Muil a řeka Anduina. Za severovýchodní hranici je považován Fangornský les a řeka Lipava vlévající se do Anduiny. Jediným snadným přístupem do země je ze západu v místech mezi Mlžnými a Bílými horami, které je známé jako Rohanská brána. Rohanskou bránu střežily dvě velké gondorské pevnosti: Angrenost (známý jako Železný pas) a Aglarond (známý jako Helmův žleb). Calenardhon byl ve třetím věku již natolik vylidněn, že jej správce Cirion předal Rohirům – pánům koní. Ti zde založili město Edoras a království Rohan. Angrenost byl později předán čaroději Sarumanovi.  Eriador je rozlehlou oblastí sevřenou ze západu Modrými a z východu Mlžnými horami. Na sever od Eriadoru ležel nehostinný a věčně zamrzlý kraj Forodwaith. Ve středu Eriadoru se nacházely Soumračné vrchy s jezerem Nenuial a Kraj. Hlavními řekami Eriadoru byly Mšená (Mitheitel), Bouřná (Bruinen), Brandyvína (Baranduina) a Luna (Lhûn). Na velké části Eriadoru se ve třetím věku rozkládalo království Dúnadanů Arnor.  Forodwaith (sindarsky \"Severní národ\") nazýván též \"Ledová spoušť\" je nejsevernější známou oblastí Středozemě. Nacházel se na sever od Mlžných, Šedých a Železných hor. Na západě je zakončen poloostrovem Forochel a Ledovou zátokou. Věčně zamrzlý Forodwaith je znám jako sídlo ledových draků. Místní lid, Forodwaithové (podle kterých dostala země jméno), se přizpůsobil zdejší zimě. Ve třetím věku byl tamější národ \"Sněžných lidí\" znám jako Lossothové.  Gondor (sindarsky \"Kamenná země\") je království rozkládající se na pobřeží Belfalaské zátoky. Přirozenou severní hranici země tvořily Bílé hory. Východní hranici se sousedním Mordorem tvořily Hory Stínu. Ke Gondoru bývalo počítáno rovněž sporné území Harondor a severněji položený Calenardhon (pozdější Rohan). Ve válce o prsten se však pod náporem nepřátel Gondorští stáhli až za Velkou řeku Anduinu. Dalšími gondorskými řekami pramenícími v Bílých horách byli Černokořán (Morthonda), Ringló, Gilrain, Erui nebo Sirith.  Harad (sindarsky \"Jih\") je nejjižnější ze známých částí Středozemě. Rozlehlé a pro muže ze západu neprobádané končiny Haradu pokrývaly pouště a velké lesy. Harad obývaly barbarské kmeny nazývané souhrnně \"Haradwaith\", které pravidelně napadaly severněji položené království Gondor. Typickou zbraní Haradských byla obrovská válečná zvířata podobná slonům, známá jako mûmaci.  Chand je oblast ležící jihovýchodně od Mordoru za horami Ephel Dúath. Na jihu přecházel Chand v Harad, na severovýchodě v Rhûn. Zdejší divocí bojovníci v Gondoru známí jako Varjagové se často spojovali s Východňany a Haradskými v boji proti mužům ze západu. Na Sauronově straně stáli muži z Chandu také ve válce o prsten.  Mordor (sindarsky \"Černá země\") je nehostinná oblast ležící jižně od Rhovanionu a východně od Gondoru. Ze severu, západu a jihu byl Mordor sevřen vysokými štíty pohoří Ered Lithui a Ephel Dúath. Centrem nepřítelovy země byla severovýchodní část Mordoru, kde se tyčila ohnivá Hora osudu i Sauronova opevněná věž Barad-dûr. Okolní zpustošený a sopečný kraj byl znám jako Gorgoroth. Jižní část Mordoru pak zabírala rozlehlá pláň Nurn okolo jezera Núrnen.  Rhovanion čili \"Divočina\" je polodivoké území nacházející se v okolí Temného hvozdu. Jeho západní hranici tvořily Mlžné a severní Šedé hory. Jižní ani východní hranice Rhovanionu nebyla pevně stanovena, avšak do Divočiny býval počítán také les Lothlórien a Hnědé země na východ od Anduiny. Na východě přecházela Divočina v oblasti Rhûnu. Značnou část Rhovanionu tvořilo údolí Anduiny, do níž se vlévaly Kosatcová řeka, Stříberka a Entva. Další velkou řekou Divočiny je Bystrá řeka Celduina, tekoucí do jezera Rhûn. Kromě tří velkých lesů – Temného hvozdu, Lothlórienu a Fangornu se zde nacházely také tři bažinaté oblasti – Kosatcová pole, Mrtvé močály a Ústí Entvy. Hnědé země mezi Temným Hvozdem a Popelavými horami byly kdysi zahradou Entek, ty však odsud před válkou prchly.  Rhûn (sindarsky \"Východ\") jsou rozlehlá území nacházející se na východ od známých části Středozemě. Na mapách tvoří bílá místa s výjimkou stejnojmenného jezera nacházejícího se severovýchodně od Popelavých hor. Rhûn byl odjakživa obýván lidmi, kteří ctili a poslouchali Temného pána Saurona. Národy Rhûnu jako Balchotové či Vozatajové ve třetím věku mnohokrát válčily s Gondorským královstvím. Také ve válce o prsten stál Rhûn na Sauronově straně.", "section_level": 2}, {"title": "Státy.", "content": "Abecední seznam států ve Středozemi od Probuzení elfů do počátku Panování lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Severozápad Středozemě je poměrně hustě zavodněn. V zatopeném Beleriandu byly nejdelšími řekami Sirion s přítokem Narog, a Gelion. Sirion pramenil v Eithel Sirionu na západních svazích Hor Stínu. Sirion se vléval do moře deltou, kde se později usadili elfové. Karen Wynn Fonstadová odhadla délku Sirionu na zhruba 628 kilometrů (390 mil). Narog pramenil v Ivrinských tůních a protékal Nargothrondskou říší, aby nakonec potkal Sirion ve Vrbové zemi.Hlavní řekou východního Beleriandu je Gelion, pramenící na Himringu jako Malý Gelion, či v Modrých horách jako Větší Gelion. Šest přítoků Gelionu (Ascar, Thalos, Legolin, Brilthor, Duilwen a Adurant) tvořilo hranice Ossiriandu.  Po válce hněvu si řeka Lhun našla nové koryto a vytvořila Lhunský záliv. Baranduina vytéká ze Soumračného jezera a vlévá se do Vnitřního moře. Jejím přítokem je začarovaná řeka Opletnice, která se do ní vlévá u Koneckřoví. Řeka Mšená pramení v Obrovištích a společně s Bouřnou vytváří řeku Šeravu. Ta se ve Vodním kraji labutí stéká s Hraniční řekou. Řeka Želíz pramení pod Methedrasem a protéká Nan Curunírem. Jejím přítokem je Adorn. Nejdelší řekou severozápadního Endoru je Anduina, po pádu Númenoru dlouhá 2 234 kilometrů. Vzniká soutokem Sivé a Táhličky. Jejími přítoky jsou Kosatcová řeka, Stříberka, Lipava a Entva (s přítoky Sněžnou a Hraničním potokem). Řekami Gondoru jsou Lefnui, Černokořán, Ringló, Gilrain, Sernui a Poros. Na východě byly důležitými řekami i Celduina a Carnen.", "section_level": 2}, {"title": "Jezero Cuiviénen.", "content": "Cuiviénen (\"Jezero probuzení\") bylo jezero na východě Středozemě. U tohoto jezera se poprvé probudili elfové a pohlédli na pradávné hvězdy. Později sem přišel Oromë a pozval elfy do Valinoru. Když byl svět předělán, už nikdy k němu nebylo návratu, ale mezi elfy se říkalo, že u jezera bývaly kořeny Illuinu.", "section_level": 3}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Obyvatele Středozemě v Tolkienových příbězích tvoří Ilúvatarovy děti (prvorození elfové a druhorození lidé), trpaslíci, hobiti, skřeti (spolu s dalšími Melkorovými stvůrami) a Maiar.", "section_level": 2}, {"title": "Maiar.", "content": "Nejmocnějšími z ras obývajících Středozem po pořážce Melkora a odchodu Valar do Amanu, byli nižší z Ainur – Maiar. Kromě nejznámějšího Melkorova služebníka Saurona, který záhy povstal jako druhý Temný pán, přebývali ve třetím věku ve Středozemi také další z Maiar vyslaní Valar na pomoc elfům a lidem. Byli to Curumo (Saruman), Olórin (Gandalf), Aiwendil (Radagast) a takzvaní Modří čarodějové Alatar a Pallando, kteří působili na dalekém východě. Mezi Maiar se řadili rovněž doriathská královna Melian, morijský balrog a s velkou pravděpodobností také Tom Bombadil.", "section_level": 2}, {"title": "Elfové.", "content": "Ilúvatarovi Prvorození přišli na svět již za dob Dvou stromů. Jsou popisováni jako nejmoudřejší a nejsličnější z ras obývajících Středozem. Jejich ruce navíc stvořily nejvýznamnější z mocných klenotů Ardy silmarily a prsteny moci, o něž se vedly krvavé války po většinu prvních tří věků slunce. Velká část elfů (Quendi) ve Středozemi pocházela z lidu Sindar, Nandor (Lesní elfové) či Avari. Vyhnanci (Noldor) povětšinou nadobro opustili Endor po zkáze Beleriandu. Ve třetím věku jich tak ve Středozemi žilo už jen velmi málo. Jejich domovy byly skrytá Roklinka a přímořský Lindon. Po definitivní porážce Saurona s počátkem čtvrtého věku došlo k rychlému vyblednutí posledních elfských království ve Středozemi a většina doposud zůstávajících Eldar se přesunula přes moře na západ.", "section_level": 2}, {"title": "Trpaslíci.", "content": "Trpaslíci, kteří se nepočítají mezi Ilúvatarovy děti, byli stvořeni jako první z živých bytostí nedočkavým kovářem Aulëm. Z Ilúvatarovy vůle však bylo jejich sedm praotců uspáno a probuzeno až teprve po procitnutí prvních elfů. Pracovitá, houževnatá a žárlivá povaha trpaslíků podobně jako jejich vzhled vyplývají z Aulëho díla. Trpaslíci podobně jako jejich stvořitel milovali práci s kamenem a kovy. Svá sídla budovali v hlubokých horských masívech. Mezi nejznámější z nich patřily Belegost a Nogrod v Ered Luin, Osamělá hora či sídliště v Železných horách a Aglarondu. Nejslavnějším trpasličím sídlem však zůstala Khazad-dûm, která byla po svém zpustnutí na konci třetího věku známa jako Morie. Osud trpaslíků ve čtvrtém věku je kvůli jejich velmi pomalému množení nejistý.", "section_level": 2}, {"title": "Enti.", "content": "Pastýři stromů známí jako Enti či Onodrim byli vytvořeni na počátku věků z přání Aulëho manželky Yavanny. Ta se oprávněně obávala, že Ilúvatarovy děti a trpaslíci nebudou brát ohledy na její výtvory olvar (rostliny) a kelvar (zvířata). Na obranu rostlin proto Valar na počátku věků oživili některé stromy, v nichž elfové brzy probudili touhu mluvit. Pomalou zkázu entů přineslo masivní kácení lesů Númenorejci ve druhém věku a ztráta entek, které se neznámo kam zatoulaly během války Posledního spojenectví. Poslední stárnoucí a pomalu vymírající enti tak na konci třetího věku přežili pouze v lese Fangornu.", "section_level": 2}, {"title": "Lidé.", "content": "Druhorození, které elfové nazývali Atani, se probudili na východě Středozemě s počátkem prvního věku Slunce. Byli stvořeni smrtelní, méně pohlední a slabší než elfové. Lidé byli navíc mnohem více náchylnější k oklamání či zastrašení. Proto většina z nich brzy uvěřila Morgothovým emisarům, kteří je objevili jako první. Někteří však před temnotou prchali na západ k moři, kde se přidali k elfským knížatům bojujícím zde proti Angbandu v beleriandských válkách. Ti byli známi jako Edain. Po zkáze Beleriandu získali přeživší Edain jako odměnu ostrov Númenor. Númenorejci se stali nejlepšími námořníky a na svých lodích prozkoumali a osídlili mnoho přímořských oblastí Středozemě. Poté, co Sauron obrátil většinu Númenorejců ke zlu, však došlo ke zkáze celého ostrova. Zachránili se pouze věrní přátelé elfů, kteří odpluli do Středozemě. Tam založili království Arnor a Gondor, načež ve válce posledního spojenectví porazili navrátivšího se Saurona. Ve třetím věku byli lidé již zdaleka nejmocnější rasou a tvořili většinu obyvatel Středozemě. Nejvyššími lidmi byli Dúnadané a Černí Númenorejci obývající Umbar. Příbuzní Prvního domu Edain žili převážně v Eriadoru. Mezi příbuzné Druhého domu se počítali Vrchovci a lidé z Hůrky. Z největšího Třetího domu pocházeli lidé z Rhovanionu – Meddědovci, Rohirové a lid z Dolu. Ledoví lidé známí jako Lossothové obývali zamrzlý sever Středozemě. Na dalekém východě a jihu Středozemě v zemích Haradu Rhûnu žili lidé v temnotě a vždy ochotně sloužili Sauronovi. Z těchto zemí pocházely divošské národy, které Gondorští nazývali Vozatajové, Balchothové či Varjagové. Po vítězství Svobodných národů ve válce o prsten došlo k definitivní porážce Saurona a ustanovení Obnoveného království. Čtvrtý věk je charakteristický odchodem zbytku elfů a počátkem panování lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Hobiti.", "content": "Hobiti, zvaní pro svůj malý vzrůst půlčíci, jsou patrně odrůdou lidí. O jejich historii se z Tolkienova díla ví jen velmi málo. Předpokládá se, že jejich pravlast se nacházela západně od Velké řeky Anduiny. Před šířícím se zlem se na počátku 2. tisíciletí třetího věku přesunuli přes Mlžné hory do Eriadoru a usadili se v oblasti později známé jako Kraj. Po zániku Arnoru žili hobiti téměř nerušeni okolním světem až do vypuknutí války o prsten, v níž byl Kraj poničen služebníky čaroděje Sarumana. Nejznámějšími hobity jsou Bilbo a Frodo Pytlík, kteří představují hlavní postavy Tolkienových děl \"Hobit aneb cesta tam a zase zpátky\" a \"Pán prstenů\".", "section_level": 2}, {"title": "Skřeti a další Melkorovy stvůry.", "content": "Plemeno skřetů bylo patrně stvořeno prvním Temným pánem Morgothem ze zajatých elfů, kteří byli pomalým mučením v pevnosti Utumnu obráceni k temnotě. Skřeti se velice rychle množili a vždy tvořili významnou část vojsk Morgotha i jeho nástupce Saurona. Podobně jako trpaslíci primárně obývali především jeskyně a tunely vybudované v horách, neboť se zprvu velmi báli světla. Ve třetím věku existovaly největší skřetí komunity v Mlžných horách a Nepřítelově zemi Mordoru. Ve válce o prsten užíval skřetí vojáky také čaroděj Saruman, který je patrně křížil se zlými lidmi. Mezi další stvůry, které byly rovněž stvořeny Melkorem, patřili draci, zlobři, vrrci, vlkodlaci a upíři. Po zničení Jednoho prstenu a definitivní porážce Saurona byli všichni tvorové do té doby ovládaní Sauronovou vůlí pobiti nebo se rozprchli neznámo kam.", "section_level": 2}, {"title": "Knihy.", "content": "Posmrtně dopracoval Tolkienovy nevydané knihy jeho syn Christopher.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "Tolkienovy příběhy byly vícekrát filmově zpracovány. Kniha \"Hobit\" byla poprvé zfilmována jako krátký animovaný film režisérem Gene Deitchem v roce 1966. Výtvarníkem tohoto filmu byl Adolf Born. V roce 1977 byl v USA ve společnosti Rankin/Bass Productions, Inc. natočen 78 minutový animovaný film The Hobbit. O filmové zpracování Bilbova putování se v roce 1985 pokusili sovětští a v roce 1993 rovněž finští autoři. Jako filmovou trilogii obsahující díly \"\", \"\" a \"\" točenou v letech 2012 až 2014 pojal Tolkienovu předlohu režisér Peter Jackson.  Tolkienova trilogie \"Pán prstenů\" byla poprvé zfilmována režisérem Ralphem Bakshim v roce 1978. Na Bakshiho film v roce 1980 navázalo studio Rankin/Bass, které vydalo 98 minutový animovaný film \"The Return of the King\". Jako filmovou trilogii \"Pána prstenů\" dotočil v letech 2001 až 2003 režisér Peter Jackson.", "section_level": 1}], "src_summary": "Středozem (v anglickém originále Middle-earth), někdy též Středozemě, je fiktivní kontinent vytvořený spisovatelem J. R. R. Tolkienem. Ve Středozemi, která je pouze jedním z kontinentů celého světa – Ardy, se odehrává většina Tolkienových příběhů. Středozem je dle Tolkiena umístěna na naší Zemi a je prapředchůdcem Euroasie a Afriky, přičemž konec třetího věku autor klade do období před zhruba 6 tisíci lety. Do Středozemě je zasazen kompletní děj Tolkienovy nejznámější trilogie \"Pán prstenů\", ale též například celý příběh knihy \"Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky\" a velké části \"Silmarillionu\" či \"Nedokončených příběhů\".", "tgt_summary": "中土大陆或中土世界(英语:Middle-earth),又译为中洲,是出现在J.R.R.托尔金小说著作中的一块架空世界中的大陆和世界,这名称来自于古英语中的「\"middangeard\"」,字面含义是“中间的土地”,意指「人类居住的陆地」。在中土大陆发生的故事,有《哈比人历险记》、《魔戒》和《精灵宝钻》等。", "id": 2317259}
{"src_title": "Svatopluk Olomoucký", "tgt_title": "斯瓦托普魯克", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Svatopluk byl nejspíše prvorozeným synem olomouckého údělného knížete Oty Olomouckého a Eufemie Uherské z rodu Arpádovců a otcovým nástupcem – společně se svým bratrem Otou II. Svatoplukovým dědem byl kníže Břetislav I., strýcem král Vratislav II.", "section_level": 1}, {"title": "Olomoucký údělník.", "content": "Když v roce 1086 nebo 1087 Ota I. Olomoucký zemřel, jeho synové byli příliš mladí na převzetí údělu (Svatopluk se zřejmě narodil až v 80. letech 11. století). Král Vratislav v roce 1090 olomoucký úděl svěřil svému synovi Boleslavovi.  Eufemie Uherská se uchýlila k brněnskému údělníkovi, Otovu bratrovi Konrádovi. Konrád, který se snad pokusil hájit práva Otových synů, každopádně získal vládu nad celou Moravou. Vratislav se nakonec při obléhání Brna dostal do svízelné situace a jako svého nástupce uznal Konráda Brněnského. Někdy v této době (1091–1092) Eufemie začala spravovat Olomoucko. Svatoplukovi ho předala v roce 1095.", "section_level": 1}, {"title": "Nároky na trůn.", "content": "V roce 1103 se Svatopluk účastnil spolu s knížetem Bořivojem II. tažení na Polsko, kde proti sobě o trůn bojovali Boleslav III. Křivoústý a Zbyhněv. Bořivoj získal 1000 hřiven od Křivoústého, aby nepodnikal další útoky. O tuto sumu se ale kníže s bratrancem nerozdělil, kvůli čemuž později Svatopluk vystupoval proti Bořivojovi II.  O dva roky později, v roce 1105 uskutečnil po dohodě s Polskem a Uherskem vojenskou výpravu do Čech, která měla odstranit Bořivoje II. a umožnit Svatoplukovi stát se českým knížetem. Nepodařilo se mu ale proniknout do Prahy. V roce 1107 tedy poslal k nyní už nedůvěřivému Bořivoji II. svého vyslance, který tvrdil, že přeběhl od Svatopluka na stranu Bořivoje. Pomluvil u knížete jeho přední rádce a spojence, že se prý sami spolčují se Svatoplukem. Bořivoj rázem ztratil oporu své moci a byl nucen uprchnout do Německa. Svatopluk se stal českým knížetem.", "section_level": 1}, {"title": "Český kníže.", "content": "Brzy nato byl Svatopluk zajat králem Svaté říše římské Jindřichem V. Jindřich Svatopluka propustil až za slib obrovského výkupného, které si Svatopluk obstaral mimo jiné i vyrabováním četných českých kostelů a klášterů.  S Jindřichem V. se ale posléze usmířil a podnikl s ním tažení do Uherska. Morava byla mezitím přepadena Poláky a Svatopluk byl nucen se z Uher navrátit a nepřítele zahnat zpět. Krátce potom vpadli na Moravu Uhři, kníže jim vytáhl vstříc, ale v noci si o větévku vypíchl oko. Rozhodl se také vyřešit delší dobu trvající mocenskou rivalitu mezi Přemyslovci a rodem Vršovců. V roce 1108 nechal Vršovce i s jejich příbuznými povraždit a zmocnil se jejich držav.  Posledním Svatoplukovým krokem bylo odvetné tažení do Polska roku 1109, opět spolu s Jindřichem V. Na cestě byl přepaden neznámým jezdcem a probodnut kopím. Vrah byl nejspíše mstitel Vršovců, jeden z těch, kteří vyvraždění přežili. Ostatky knížete byly pravděpodobně pohřbeny v kladrubském klášteře.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "S neznámou manželkou měl Svatopluk syna Václava Jindřicha (1107/8 – 1130), jemuž byl za kmotra Jindřich V.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatopluk (resp. Svatopluk Olomoucký, datum jeho narození neznámé, zemřel 21. září 1109) pocházel z olomoucké větve dynastie Přemyslovců, byl nejdříve knížetem olomouckého údělu v letech 1091–1107, v letech 1107–1109 pak českým knížetem.", "tgt_summary": "斯瓦托普鲁克(,约1075年-1109年-9月21日)。普热米斯尔王朝的波希米亚公爵(1107年-1109年)。波希米亚公爵布热季斯拉夫一世之孙,奥托之子。外祖父是匈牙利国王贝拉一世。", "id": 872765}
{"src_title": "Bolívie", "tgt_title": "玻利維亞", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny do získání nezávislosti.", "content": "Bolívie byla domovem Tiwanaků, jedné z prvních významných andských kultur. Tato civilizace byla soustředěna kolem města Tiwanaku a trvala přibližně do roku 1000 n. l. Do 15. století bylo toto území nejprve pod kontrolou Ajmarů a pak Inků. Ve 30. letech 16. století smetli španělští dobyvatelé inckou civilizaci a začala dvousetletá éra španělské nadvlády. V roce 1545 bylo objeveno na jihozápadě země největší naleziště stříbra na světě. V oblasti bylo vystavěno město Potosí, které se stalo ekonomickým centrem oblasti. Území Bolivíe tvořilo v koloniálním období královskou audiencii Charcas (později se začal používat název „Horní Peru“), ve východní části Bolívie založili v 17. století jezuité své redukce na území Chiquitos. V letech 1780-1782 došlo k indiánskému povstání pod vedením Tupaka Katariho, které si vyžádalo přes 100 000 obětí a při kterém byli hromadně zabíjeni běloši a míšenci. V roce 1809 vypuklo povstání kreolů proti španělské nadvládě okolo měst Sucre a La Paz. V roce 1824 porazila armáda vedená Bolívarovým poručíkem Antoniem José de Sucrem španělské vojsko v bitvě u Ayacucha v Peru. Rok na to se osadníci odtrhli od Španělska a pojmenovali svou zemi po velkém hrdinovi jihoamerických bojů za nezávislost, Venezuelci Simónu Bolívarovi, Bolívie. Prvním prezidentem se stal Simón Bolívar, druhým už zmíněný poručík de Sucre.", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislost.", "content": "Od získání nezávislosti je bolivijská historie ve znamení válek, nepokojů a vojenských vlád. V letech 1836–1839 byla Bolívie součástí Peruánsko-bolivijské konfederace. Konfederace se rozpadla, když jí Chile vyhlásilo válku. V letech 1879–1883 proběhla pacifická válka. Bolívie po boku Peru bojovala proti svému dlouholetému nepříteli Chile. Chile zcela neutralizovalo peruánské loďstvo a vtrhlo do Bolívie a Peru. Válka skončila pro Bolívii a Peru katastrofou. Chilská armáda se dostala až k hlavnímu městu Peru, k Limě. Obě země ztratily část svého území. Bolívie ztratila provincii Atacama, svůj jediný přístup k moři a největší naleziště ledku na světě.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V roce 1900 byla objevena velká ložiska cínu. Země se začala ekonomicky rozvíjet. V letech 1932–1935 vedla Bolívie s Paraguayí válku o Gran Chaco. Výsledkem byla ztráta území Chaco na jihovýchodě země. Od roku 1943 následuje série krvavých pučů a vojenských diktatur. V roce 1952 byli vojáci zbaveni moci, jíž se chopila civilní vláda. Byly znárodněny cínové doly a indiáni dostali poprvé volební právo. Další vlna vojenských vlád začala v roce 1964 a skončila až v roce 1982, kdy se k moci opět dostali civilisté. Prezidentem se stal Sánchez de Lozada. V letech 1993–2001 začal intenzivní rozvoj ekonomiky a infrastruktury. Země se zařadila mezi demokratické státy. Avšak stálým problémem je velký rozdíl mezi bohatým východem a chudým západem země. V roce 2007 vyhlásily východní departementy vedené největším a nejbohatším departementem Santa Cruz autonomii, aby mohly snáze kontrolovat své nerostné bohatství. Vláda vedená prezidentem Evo Moralesem tento akt neuznala a ani následné referendum v roce 2008 nebrala na vědomí. Tato situace je příčinou napětí v oblasti.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Země se nachází v centrální části Jižní Ameriky na ploše 1 098 581 km2. Bolívie ztratila přístup k pobřeží Tichého oceánu v tzv. válce o ledek v roce 1879. Největšími městy jsou La Paz (v českém překladu \"Mír\"), El Alto, Santa Cruz de la Sierra a Cochabamba. Hlavní města Sucre a La Paz patří mezi nejvýše položená hlavní města světa.  Severní část země je odvodňována systémem řek Beni a Mamoré do Amazonky. Oblast Gran Chaco na jihovýchodě je v povodí řeky Paraná (Paraguay).", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Bolivijské Andy jsou v podstatě náhorní plošinou, ohraničenou vysokými horskými hřbety. Na jihozápadě je Altiplano vyplněno slaným jezerem Poopó a slanými močály Salar de Uyuni a Salar de Coipasa. Při hranicích s Peru na severozápadě zasahuje na území Bolívie pánev jezera Titicaca, které je tektonického původu. Altiplano lemují na západě Západní Kordillera (zde leží nejvyšší vrchol Bolívie, vulkán Nevado Sajama s 6542 m) a na východě Centrální Kordillera. Na bolivijsko-chilsko-argentinském trojmezí ční nejvýše Cerro Zapaleri s vrcholem 5653 m n. m. Severně od La Pazu se nachází horské pásmo Cordillera Real se známými vrcholy Illimani a Huayna Potosí. Dále k severu a severovýchodu sestupují Andy až do Amazonské nížiny, na jihovýchodě do Gran Chaca. Přechodná oblast andského předhůří se nazývá Yungas.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Altiplano a Západní Kordillera jsou suché, spadne zde méně než 150 mm srážek a v Centrální Kordilleře jsou srážky bohatší, např. v La Pazu je průměrný roční úhrn srážek 570 mm. Průměrná teplota v nejteplejším měsíci lednu je v La Pazu 11,5 °C, v nejstudenějším červenci 7 °C. Podnebí Yungas je teplé s vydatnými srážkami – Concepción, průměrné měsíční teploty se pohybují mezi 20 °C a 25 °C, 1 150 mm srážek za rok. Amazonská nížina je teplejší – teploty kolem 26 °C, a vlhčí – až 3 000 mm srážek.", "section_level": 2}, {"title": "Politický systém.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Bolívie se člení na devět departementů/\"departamentos\" (v závorce uvedeno hlavní město):  Departementy se dále dělí do 112 provincií (\"provincias\"), provincie se ještě člení do mnoha kantonů (\"cantones\") a obcí (\"municipalidades\").", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Bolívie patří k nejchudším a nejméně rozvinutým zemím Jižní Ameriky. Vinou politické nestability země většina jejích obyvatel, a zejména indiánů, dodnes žije ve značné chudobě. Hlavním odvětvím hospodářství je těžba nerostných surovin. Bolívie disponuje nesmírným nerostným bohatstvím včetně rozsáhlých ložisek rud stříbra. Právě ta sem přivábila Španěly, kteří zemi vládli od 16. století až do chvíle, kdy povstala se zbraní v ruce a roku 1825 získala nezávislost. Dále se zde těží antimon, cín, wolfram, ropa, zemní plyn, zinek, olovo, zlato a lithium. Bolívie vyváží hlavně nerosty včetně cínu. Je střediskem rozsáhlého ilegálního obchodu s kokainem.  Prezident Evo Morales znárodnil ropný průmysl i těžbu plynu a cizí těžaře výrazně omezil. V současnosti usilují zejména japonské koncerny (Mitsubishi, Sumimoto) o získání licence na těžbu lithia, jehož se v Bolívii nachází polovina světových zásob a jež se využívá pro výrobu akumulátorů elektromobilů a hybridních motorů. Dozor nad těžbou lithia má státní agentura Comibol a cizince hodlá připustit nanejvýš jako minoritní společníky, raději jako zákazníky. Do konce roku 2009 má být otevřen první bolivijský lithiový důl Río Grande na Salar de Uyuni.  Hlavní odvětví průmyslu jsou potravinářství a petrochemie. Nejdůležitějšími zemědělskými plodinami jsou kukuřice, rýže, pšenice, ječmen, brambory, maniok, sója, cukrová třtina, banány, citrusy a káva. Živočišná výroba je orientována na chov skotu, prasat, ovcí, lam, alpak a drůbeže. Důležitá je produkce surové vlny. Významná je těžba dřeva a sběr kaučuku. Dopravní síť – silniční i železniční, je rozvinutá především v jižní polovině země. Důležitá je odbočka Panamerické dálnice, pro vývoz byla v minulosti využívaná železnice La Paz – Arica v Chile, ta je však již delší dobu mimo provoz. Rozvíjí se cestovní ruch (400 000 turistů ročně), nejnavštěvovanější turistickou oblastí je hraniční jezero Titicaca s plovoucími ostrovy, obydlenými lidmi Uros, a největší solná pláň na světě Salar de Uyuni.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Lidé na venkově žijí spíše v malých společenstvích; pěstují jen tolik plodin a chovají jen tolik domácích zvířat, aby uživili své rodiny. Některé ženy zhotovují keramiku nebo tkají látky, aby si něco přivydělaly. Ve městech je většina lidí zaměstnaná v továrnách a žije v tzv. barrios, což jsou čtvrti chatrných domů, jež obklopují městské centrum a neustále se rozrůstají. Hrstka bohatých oproti tomu bydlí v moderních domech či bytech a často vlastní velké pozemky.", "section_level": 1}, {"title": "Etnografie.", "content": "Bolívie je zvláštní tím, že více než polovinu jejího obyvatelstva (59 %) tvoří indiáni, zejména Kečuové (30 %) a Aymarové (25 %). Ostatní lidé (30 %) jsou převážně smíšeného (mesticové) či bílého původu (10 %).", "section_level": 2}, {"title": "Jazyky.", "content": "Úředními jazyky jsou španělština, kečujština, ajmarština, guaraníjština a dalších 31 indiánských jazyků – araona, ayoreo, baure, besiro, canichana, cavineño, cayubaba, chácobo, chimán, ese ejja, guarasu'we (pauserna), guarayu, itonama, leco, machineri, mojeño-trinitario, mojeño-ignaciano, more, mosetén, movima, pacawara, reyesano, sirionó, tacana, tapieté, toromona, uru-chipaya, weenhayek, yaminawa, yuki a yuracaré, nejvíce se však používá španělština.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Dominujícím náboženstvím je křesťanství (92 % obyvatel jsou římští katolíci).", "section_level": 2}, {"title": "Původ vlajky.", "content": "Vlajka Bolívie se skládá ze tří stejně širokých vodorovných pruhů. Vrchní pruh je červený, prostřední pruh je žlutý a dolní pruh je zelený. Červená má symbolizovat osvobozeneckou armádu. Žlutá má symbolizovat minerální bohatství a zelená má znamenat plodnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bolívie (,,, ), oficiálně Mnohonárodnostní stát Bolívie (,,, ), je vnitrozemský stát Jižní Ameriky. Na západě hraničí s Peru a Chile, na jihu s Argentinou, na jihovýchodě s Paraguayí a na východě a severu pak s Brazílií. Své jméno má po prvním prezidentu Simónu Bolívarovi.", "tgt_summary": "多民族玻利维亚国(,,,) 通称玻利维亚,是南美洲的一个内陆国家,为南美洲国家联盟的成员国。邻国有巴西、秘鲁、智利、阿根廷、巴拉圭五国,法定首都为苏克雷,但实际上的政府所在地为拉巴斯,拉巴斯海拔高度超过3,600米,为世界海拔最高的首都。", "id": 1029665}
{"src_title": "Dioxiny", "tgt_title": "類戴奧辛物質", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Dioxiny se v přírodě velmi pomalu rozkládají (podobně jako další halogenované organické sloučeniny) a protože jsou rozpustné v tucích, mají schopnost akumulovat se (hromadit se) v tukových tkáních. Nejznámějším dioxinem je 2,3,7,8-tetrachlordibenzo-\"p\"-dioxin (TCDD), který vzniká nedokonalým spalováním chlorovaných organických látek, např. dichlorbenzenu.  Ve velmi vysokých dávkách způsobují dioxiny trvalé poškození pokožky známé jako chlorakné. V nízkých dávkách je dioxinům připisována teratogenita (vývojová toxicita) a karcinogenita. Karcinogenita TCDD byla potvrzena v roce 2001, a proto byla klasifikace dioxinu změněna z „pravděpodobný karcinogen“ (2A) na „známý karcinogen“ (1). Na rozdíl od většiny jiných toxických látek či karcinogenů není pro dioxin stanovena bezpečná dávka; předpokládá se, že je škodlivý v jakékoliv detekovatelné koncentraci. Některé zdroje dokonce udávají, že TCDD je nejsilnější známý karcinogen.", "section_level": 1}, {"title": "Havárie a skandály.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Agent Orange.", "content": "Dioxin je rovněž spojován s negativními trvalými zdravotními následky mezi veterány vietnamské války a vietnamským obyvatelstvem v oblastech, kde byla aplikována směs herbicidů známá jako \"Agent Orange\". Jeden z herbicidů z této směsi byl během výrobního procesu často kontaminován stopovými koncentracemi dioxinu.  Čeští odborníci se budou podílet na vyčištění Vietnamu od jedovatých dioxinů, které ho zamořily během války s USA v 60. a 70. letech 20. století. V první fázi půjde o odebírání vzorků a měření, v budoucnu i o dekontaminaci v oblasti Phu Cat, kde byly americké vojenské základny skladující Agent Orange.", "section_level": 2}, {"title": "Spolana Neratovice.", "content": "Na výrobě tohoto herbicidu se podílela rovněž Spolana Neratovice, v jejímž areálu se dodnes nachází skupina objektů zamořená dioxiny. Tyto objekty představují jisté riziko i do budoucna, zejména kvůli nebezpečí povodní. Právě dioxiny jsou spojovány s vysokou úmrtností zaměstnanců Spolany na rakovinu koncem 60. a začátkem 70. let.  V listopadu 2002 zveřejnila organizace Greenpeace výsledky analýz vzorků půdy a zemědělských produktů z obce Libiš, které prokázaly vysoké koncentrace dioxinů mnohonásobně překračující limity Evropské unie i limit hlavního hygienika. V kachnách a slepičích vejcích bylo až 15krát více než je limit EU. Spolana nález bagatelizovala tvrzením, že dioxiny vznikají též jízdou v automobilu a že zamoření pozemků si prý lidé mohli způsobit sami třeba pálením starých pneumatik nebo zaplavením nábytku povodněmi...  V roce 2004 zveřejnil Státní zdravotní ústav výsledky rozborů krve šedesáti obyvatel obcí kolem Spolany - (Neratovice, Libiš a Tišice) a zjistil zhruba dvakrát vyšší hladinu dioxinů než u lidí žijících na Benešovsku.  V roce 2008 byla budova rozebrána a sanace podzemních vod má být dokončena v roce 2032.", "section_level": 2}, {"title": "Seveso.", "content": "Velký únik dioxinů byl zaznamenán v roce 1976 v italském Sevesu severně od Milána, kde došlo k havárii chemičky švýcarské firmy Givaudan, která byla součástí koncernu Hoffmann-Leroche. Továrna vyrábí i herbicid TCP používaný k likvidaci dřevnatých plevelů. Do ovzduší unikly asi dva kilogramy dioxinu, které zamořily téměř 2 tisíce hektarů v okolí. V továrně se v době výbuchu pohybovalo několik zaměstnanců, kteří závadu během dvaceti minut odstranili. Teprve po 17 dnech továrna přiznala, že uniklý plyn obsahoval i dioxiny. Na následky otravy onemocnělo asi 200 lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Times Beach.", "content": "Zamoření dioxiny vedlo v roce 1978 k evakuaci a hermetickému uzavření St. Louiského předměstí Times Beach (Missouri, USA), kde byl při úpravě cest použit vyjetý motorový olej smíšený s průmyslovým odpadem z továrny vyrábějící Agent Orange.", "section_level": 2}, {"title": "Otrava Viktora Juščenka.", "content": "V roce 2004 byl dioxin patrně použit k otrávení ukrajinského prezidentského kandidáta Viktora Juščenka, jehož tvář byla znetvořena tzv. chlorakné. Vysoké koncentrace dioxinů prokázali v jeho těle rakouští lékaři.", "section_level": 2}, {"title": "Kontaminované maso v Irsku.", "content": "Počátkem prosince 2008 irská vláda nařídila stáhnout z trhu všechny produkty z vepřového masa domácí výroby kvůli kontaminaci dioxinem. Testy zjistily, že obsah dioxinů přesáhl až 200krát bezpečnou úroveň. Příčinou dioxinového zamoření bylo kontaminované krmivo jednoho z dodavatelů. Dioxiny byly zjištěny na 45 farmách. Předběžné výsledky šetření podle vlády ukázaly, že kontaminace dioxiny začala už v září 2008. Preventivní opatření učinila i Evropská unie, neboť kontaminované vepřové maso se mohlo dostat do 12 členských států EU a do 9 zemí mimo EU. Mimo jiné šlo o Německo, Británii, Francii, Itálii nebo Polsko. Např. německé ministerstvo pro ochranu spotřebitelů vyzvalo prodejce masa, aby irské maso stáhli z prodeje. Do polských obchodů se mohlo dostat až 600 tun vepřového masa obsahujícího dioxin z Irska. Maso dovážely potravinářské firmy ve velkopolském, lodžském a mazovieckém vojvodství, odkud se mohlo dostat do celého Polska. Členské země EU zablokovaly veškeré dodávky irského vepřového a produktů z něj.  Zvýšené koncentrace dioxinů potvrdily testy i u části irského hovězího dobytka, který konzumoval kontaminované krmivo. Nepovolené hladiny dioxinu byly zjištěny u 3 z 11 prověřovaných stád. Irsko však oznámilo, produkty z hovězího z trhu stahovat nehodlá. Nakonec byl omezen dovoz irského vepřového masa do 23 zemí a bylo zlikvidováno 100 tisíc prasat. Zaniklo téměř 2000 pracovních míst, náklady irské vlády se odhadovaly na necelých 200 milionů euro.", "section_level": 2}, {"title": "Kontaminované krmivo, maso a vejce v Německu.", "content": "Koncem roku 2010 byl odhalen zvýšený obsah dioxinů v průmyslově vyráběných krmivech pro zvířata. Tato dioxinová aféra se dotkla i Česka, které odebírá z Německa významné množství potravinářského zboží.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik a likvidace.", "content": "Dioxiny vznikají nedokonalým spalováním chlorovaných organických látek popřípadě při spalování jakýchkoli organických látek v přítomnosti chloridových iontů. Dioxiny dále vznikají při spékání (sintrování) železných rud, bělení papíru a jako vedlejší produkt výroby chlorovaných herbicidů. Dioxiny vznikají i při přírodních procesech jako jsou erupce sopek a lesní požáry. Likvidace dioxinů je velice obtížná. Je možné jejich spalování za velmi vysoké teploty (nad 1200 °C), ale i pak dochází k tzv. syntéze de-novo. Existují i specializované technologie chemického rozkladu dioxinů (BCD, GPCR atd.).", "section_level": 1}], "src_summary": "Dioxiny je obecný název pro skupinu toxických polychlorovaných organických heterocyklických sloučenin, odvozených od dibenzo[\"b\",\"e\"][1,4]dioxinu, obsahujícího šestičlenný 1,4-dioxanový cyklus. Většinou se mezi ně řadí i polychlorované deriváty dibenzofuranu.", "tgt_summary": "类戴奥辛物质(英语:dioxin-like compounds)一般指能与芳香烃受体作用的部分非戴奥辛或呋喃的化合物之物质。", "id": 1043934}
{"src_title": "Svatá říše římská", "tgt_title": "神圣罗马帝国", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Až do roku 1157 se říše označovala jako Říše římská, tedy Římská říše. Přídavné jméno „svatá“ bylo k označení říše přidáno toho roku Fridrichem I. Barbarossou, který chtěl změnou názvu demonstrovat své ambice vládnout i na území Itálie a v Papežském státě.  Na říšském sněmu konaném v roce 1512 v Kolíně nad Rýnem bylo rozhodnuto o další změně názvu, tentokrát na Svatou říši římskou národa německého. Toto označení se ale začalo v písemnostech používat již dříve, první zmínka se dochovala z roku 1474. Takto se říše označovala až do konce 18. století.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "V kratší podobě \"Imperium Romanum\" byl tento název užíván již v dobách franského krále a prvního císaře říše římské Karla Velikého (který roku 800 obnovil na Západě císařství), ale teprve od vlády východofranského krále Oty I. (936–973) lze hovořit o vzniku státního celku, který se s tímto názvem kontinuálně identifikoval. To, že se tak stalo právě ve východní části bývalé franské říše, souviselo jednak s mimořádnou slabostí západofranské / francouzské monarchie v raném středověku (v protikladu k silné ústřední vládě za Oty I. a jeho nástupců), jednak s tím, že na východě zahájil Ota I. dlouho nepřerušenou tradici císařských korunovací v Římě. Již od panování Konráda II. ze sálské dynastie, konkrétně od roku 1034, se proto název \"Imperium\" \"Romanum\" stal oficiálním pojmenováním někdejší východofranské monarchie. Přívlastek \"sacrum\", doložený až v listinách Fridricha I. Barbarossy (1152–1190), měl zdůraznit sakrální povahu středověké říše, zejména ve vztahu k církvi.  Od roku 1512 se užíval rozšířený název „Svatá říše římská národa německého“ (\"Imperium Romanum Sacrum Nationis Germanicæ\", \"Heiliges Römisches Reich Deutscher Nation\"), avšak pouze pro části říše osídlené Němci. Teprve od 17. století sílily tendence chápat název Svatá říše římská národa německého jako označení celého teritoria říše, včetně např. Itálie či Burgundska. Formálně říše zanikla 6. srpna 1806, kdy se Habsburk František II. po vojenské porážce Napoleonem v bitvě u Slavkova (viz Prešpurský mír) vzdal titulu římského císaře a místo něj začal na prvním místě užívat titulu císaře rakouského, jenž přijal již roku 1804. O formálnosti lze hovořit proto, že od vestfálského míru (1648) byla Svatá říše římská pouze volným seskupením samostatných států (císař bezprostředně ovládal už jen své vlastní rodové državy).  V německé literatuře se místo názvu Svatá říše římská často používá zjednodušeného označení Německá říše, popř. Římsko-německá říše (někdy i Stará říše v protikladu k moderní Německé říši vytvořené v 19. století). \"Sacrum Imperium Romanum\" mělo nicméně po celý středověk univerzalistické, nadnárodní aspirace a tak bylo i chápáno „v cizině“ (jakkoli tam jeho nároky ne vždy uznávali). Nebylo ani státem čistě německým, protože vedle Němců v něm žili i Francouzi, Italové, Nizozemci, Dáni, Češi, Moravané, Slovinci či Lužičtí Srbové. Přesto je převažující německý charakter říše nepopiratelný, už jen vzhledem k tomu, že králové a císaři se až na naprosté výjimky rekrutovali z řad německých knížecích rodů.  Od vrcholného středověku náležely ke Svaté říši římské vedle Německa dnešní státy Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Švýcarsko, Rakousko, Slovinsko a Česko; dále pak části dnešního Polska (Slezsko, bývalé Zadní Pomořansko a Nová Marka), severní třetina Itálie (Piemont, Lombardie, Tridentsko, Toskánsko), většina pohraničí Francie (Artois, Lotrinsko, Alsasko, část Burgundska, Savojsko a JV část Okcitánie) a také jih Dánska (Šlesvicko). Nizozemsko a Švýcarsko přestaly být součástí říše po vestfálském míru, frankofonní kraje ovládla spolu s Alsaskem do konce 17. století Francie. Naopak někdejší německé Východní Prusko nikdy k říši nepatřilo.", "section_level": 1}, {"title": "České země.", "content": "České knížectví se stalo součástí Svaté říše římské začátkem 11. století. Zlatá bula sicilská roku 1212 potvrdila Přemyslovci Přemyslu Otakarovi I. dědičnou královskou hodnost a další privilegia Českého království. Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské, až na účast na říšských sněmech. Karel IV. byl první český král, který se stal římským císařem (1355), poté i vládcem všech království Svaté říše římské. Také je autorem Zlaté buly, která potvrzovala výjimečné a nezávislé postavení České koruny v rámci říše.", "section_level": 2}, {"title": "Boje mezi císaři a papeži o investituru.", "content": "Roku 1073 byl zvolen papežem Řehoř VII. (1073-1085). Byl to ctižádostivý muž, který byl odhodlán získat pro církev výsadní postavení a podřídit její moci i moc světskou. Požadoval, aby jmenování opatů a biskupů bylo záležitostí pouze církve, tedy papeže. Velké války mezi císařem a papežem o jmenování říšských církevních hodnostářů vešly do dějin jako boje o investituru. Byly ukončeny až roku 1122 wormským konkordátem, dohodou mezi papežem Kalixtem II. a císařem Jindřichem V. Znamenalo to dočasné vítězství církve, neboť vliv císaře na jmenování opatů a biskupů byl značně omezen.", "section_level": 2}, {"title": "Úsilí o ovládnutí Itálie.", "content": "Severní část Itálie byla od verdunského dělení součástí Středofranské říše. Pokusy o vytvoření úřední moci zde byly oslabovány stálými boji šlechticů, které vedly k feudální roztříštěnosti. Ve střední Itálii zaujímal významné postavení papežský stát. Za vlády Otonů se dostala severní Itálie do závislosti na Svaté říši římské, zůstávala ale i nadále rozdrobena na samostatné politické útvary, feudální panství, biskupství, města. Závislost na císaři byla pouze formální. Snaha posílit v Itálii císařskou moc je spojena především se jménem Fridricha I. Barbarossy z rodu Štaufů. Podnikl pět válečných tažení za Alpy a s pomocí českého krále Vladislava II. dobyl Milán. Itálie se tak rozdělila na dva tábory: na příznivce římsko-německého krále (ghibellini) a na příznivce papeže (guelfové). Císař byl nakonec poražen v bitvě u Legnana r. 1176.", "section_level": 2}, {"title": "Územní členění.", "content": "původní kmenová vévodství: ostatní:  říšské kraje vytvořené<br>roku 1500:  Na sněmu ve Špýru roku 1512<br>přibyly tři nové: zároveň byl Saský kraj rozdělen:  země nezahrnuté do krajského zřízení: duchovní kurfiřti: světští kurfiřti:  později získaný kurfiřtský hlas:", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatá říše římská (latinsky \"Sacrum Imperium Romanum\", německy \"Heiliges Römisches Reich\") je název zaniklého mnohonárodnostního, později velmi volného svazku mnoha politických útvarů, který se rozkládal ve střední Evropě. Říše zahrnovala Německé království, České království (po roce 1004), Italské království (po roce 951), Burgundské království (po roce 1032) a stovky knížectví, vévodství, hrabství, biskupství, svobodných říšských měst a jiných oblastí. Od 15. století se začal užívat rozšířený název Svatá říše římská národa německého (latinsky \"Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanicæ\", německy \"Heiliges Römisches Reich Deutscher Nation\"), ale spíše jen v částech říše osídlených Němci.", "tgt_summary": "神圣罗马帝国(;),1512年以后的全称为德意志民族神圣罗马帝国或日耳曼民族神圣罗马帝国(;),是962年至1806年在西欧和中欧的封建君主制帝国,版图以德意志王国为核心,包括德国和奥地利的周边地区(捷克、瑞士、波兰的西半部),在巅峰时期包括了还有弗里西亚王国(今日所有低地国家:荷兰、比利时、卢森堡)、勃艮第王国(法国东部)、意大利王国(现在的北意大利)。", "id": 290778}
{"src_title": "Terry Pratchett", "tgt_title": "泰瑞·普萊契", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Pratchett se narodil v Beaconsfieldu v anglickém hrabství Buckingham Davidovi a Eileen Pratchettovým. Absolvoval High Wycombe Technical High School (nynější John Hampden Grammar School), kde byl klíčovým členem debatní společnosti a psal příběhy do školního časopisu. Popisuje se vtipně jako „nepopsatelný student“ a v „Who's Who“ připisuje s nadsázkou své vzdělání Beaconsfieldské veřejné knihovně.  Prvním publikovaným dílem byla krátká povídka \"The Hades Business\" (\"Kšeft v Hádesu\") uveřejněná ve školním časopise, když mu bylo 13 let, a poté v časopise \"Science Fantasy\" v roce 1963, za což obdržel 14 liber. Druhá uveřejněná práce se jmenovala \"Night Dweller\" (\"Noční tvor\") a byla publikována ve 156. čísle časopisu \"New Worlds\" v listopadu 1965.  Po odchodu ze školy v roce 1965 získal práci v místních novinách \"Bucks Free Press\" a později působil v několika dalších regionálních novinách v jihozápadní Anglii včetně \"Western Daily Press\" a \"Bath Chronicle\".  V roce 1968 se Pratchett oženil s Lyn Purves a v roce 1976 se manželům narodila dcera Rhianna Pratchett, která je dnes autorkou fantasy a novinářkou.  V roce 1968, v době, kdy byl novinářem, byl vyslán udělat interview s Petrem Bander van Durenem, jedním z ředitelů malého vydavatelství. Během rozhovoru se zmínil, že napsal knihu \"The Carpet People\" (česky \"Kobercové\"). Kniha vyšla s Prachettovými ilustracemi v roce 1971, byla slavnostně představena v oddělení koberců obchodního domu Heal's na Tottenham Court Road v Londýně a měla sice nemnoho, ale přesvědčivých recenzí. Následovaly sci-fi romány \"The Dark Side of the Sun\" (1976; česky \"Temná strana slunce\", 1997) a \"Strata\" (1981; česky 1997).  V roce 1980 se Pratchett stal tiskovým mluvčím elektrárenské společnosti Central Electricity Generating Board, přičemž v jeho působnosti bylo několik jaderných elektráren. Později vtipkoval o tom, že předvedl svůj smysl pro dokonalé načasování, když zaměstnání změnil tak brzy po jaderné havárii v elektrárně Three Mile Island v Pensylvánii v USA.  Práci pro CEGB opustil v roce 1987, v době, kdy se již uživil psaním. Mohl psát více a v nejproduktivnějším období psal dvě knihy ročně.  V roce 1998 obdržel Řád britského impéria v hodnosti Officer za službu literatuře. Se sobě vlastní ironií to komentoval prohlášením ve smyslu „mám podezření, že'službu literatuře' prokážu, když se zdržím dalších pokusů nějakou napsat“. V roce 1999 mu byl udělen čestný doktorát literatury na universitě ve Warwicku.  Jako svoje záliby Pratchett uváděl „psaní, procházení, počítače, život“. Dobře je znám také díky své zvláštní zálibě v pokrývkách hlavy, což je vidět na zadních stranách obálek originálních vydání většiny jeho knih.  Ke konci roku 2007 bylo Pratchettovi diagnostikováno onemocnění Alzheimerovou chorobou.  Dne 1. ledna 2009 jej Alžběta II. jmenovala rytířem, díky čemuž mohl Pratchett užívat titul sir.  V roce 2009 Pratchett oznámil, že chce podstoupit eutanázii, dříve než se nemoc dostane do kritického stadia. V roce 2010 byl vybrán, aby na toto téma přednesl 1. února 2010 tzv. Dimblebyho přednášku (Richard Dimbleby Lecture byla založena na památku reportéra BBC Richarda Dimblebyho v roce 1972; od té doby je každoročně vybrána a poctěna významná osobnost, aby přednesla přednášku na aktuální téma). Přednášku s názvem \"Shaking Hands With Death\" (Potřást si rukou se smrtí / Smrtěm) Pratchett napsal, ale vzhledem ke zdravotnímu stavu ji nemohl přednést, a proto ji přečetl Pratchettův přítel herec Tony Robinson (Baldrick ze seriálu Černá zmije).  Terry Pratchett zemřel ve svém domě 12. března 2015 na následky Alzheimerovy choroby. V srpnu 2017 byly na přání autora zničeny zárodky již nedokončených knih, když před otevřením výstavy o jeho životě a díle historický parní válec zničil pevný disk z Pratchettova počítače.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir Terence David John „Terry“ Pratchett, OBE (28. dubna 1948 Beaconsfield, Buckinghamshire, Anglie – 12. března 2015 Broad Chalke, Wiltshire, Anglie) byl anglický spisovatel věnující se převážně žánru fantasy. Je známý především svou sérií knih Úžasná Zeměplocha. Do češtiny jeho dílo překládal Jan Kantůrek.", "tgt_summary": "泰伦斯·大卫·约翰·普莱契爵士,OBE(英语:Terence David John Pratchett,1948年-4月28日-2015年-3月12日),暱称泰瑞·普莱契(英语:Terry Pratchett),英国知名作家,擅长文学作品为奇幻文学。至今他共写过65本书,其作品除了英语外,也翻译成其他33种语言。其作品总销量已达5500万册。", "id": 1733356}
{"src_title": "Mifepriston", "tgt_title": "美服培酮", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "Typicky je ženě podáno orálně 600 mg mifepristonu a po 36 až 48 hodinách 400 μg misoprostolu, dinoprostolu, karboprostu perorálně (tyto látky patří mezi prostaglandiny) anebo 1 mg vaginálně.  Jeho použití je povoleno od roku 1988 ve Francii, 1991 ve Velké Británii, 1992 ve Švédsku a v Německu a ve většině ostatních západoevropských států, v roce 2000 po dlouhých průtazích v USA. Oproti tomu byl v roce 1996 zakázán v Austrálii. V Česku byl v roce 2013 registrován, v lékárnách by se měl objevit na podzim 2013.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanismus účinku.", "content": "Všeobecně je považován za mnohem šetrnější k pacientce než ostatní potratové metody, nicméně někteří odpůrci interrupcí to odmítají. Jako prostředek ke snadnému vyvolání potratu je odmítán odpůrci interrupce, což v mnoha zemích ztěžuje či vylučuje jeho registraci. Mifepriston obsazuje progesteronové receptory bez vyvolání účinku – jde tedy o antagonistu progesteronu. Progesteron je v počátečních stadiích těhotenství nezbytný pro udržení těhotenství; proto zabráněním účinku progesteronu dojde k potratu. Jde tedy v podstatě o „fyziologickou“ metodu ukončení těhotenství, obsazením progesteronového receptoru např. protilátkami jsou u nemocných žen způsobovány opakované potraty a infertilita (neplodnost). Progesteron kromě jiného inhibuje děložní kontraktilitu, která je nutná pro vypuzení plodu. Zabráněním účinku je kontraktilita odtlumena a potencována podáním prostaglandinů.  Ukazuje se, že je účinný i proti některým typům zhoubných nádorů prsu.", "section_level": 1}, {"title": "Nežádoucí jevy.", "content": "Mezi běžné nežádoucí účinky patří bolesti hlavy, nevolnost a zvracení (vesměs po podání prostaglandinů). Další plodnost podle současných zjištění není narušena. 18. ledna 2005 vešlo ve známost pět případů smrti na bakteriální infekci po podání přípravku. Vesměs se jednalo o následky vaginální aplikace, která není výrobcem popsána, ale je v praxi mnoha interrupčních klinik používána. Často se také objevuje postabortivní syndrom.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mifepriston je syntetický steroid, užívaný jako abortivum (prostředek pro chemickou interrupci, lidově \"potratová pilulka\"). Je účinnou látkou v prostředcích Mifegyne® a Mifeprex, známou také pod technickým (laboratorním) označením RU-486. Je to nažloutlý krystalický prášek, dobře rozpustný v methanolu a jen velmi slabě ve vodě. Rozpustnost v methanolu je 5,0 g/100 ml (\"20 °C\"), rozpustnost v chloroformu je 0,5 g/100 ml (\"20 °C\").", "tgt_summary": "美服培酮 (英语:Mifepristone,又称RU-486),中国大陆译米非司酮,是口服堕胎药,常与米索前列醇并用以终止妊娠。这种配方在妊娠前50天有95%的成功率,在怀孕中期也相当有效 。在施药后两周需要追踪以确认效果。 常见的副作用包含腹痛、疲倦和阴道出血。严重的副作用可能有大量阴道出血、细菌感染和妊娠未中止的胎儿畸形。使用后需要有适当的后续追踪及照护。它作用的机转是拮抗黄体素的作用,并造成子宫收缩。 美服培酮开发于1980年,1987年法国开始使用此款药品,美国则在2000年时核准美服培酮的上市。本品列名于世界卫生组织基本药物标准清单之中,为基础医疗系统内的必备药品。加拿大卫生部于2015年7月核准本品,并于2016年7月上市。在部分开发中国家美服培酮的成本与获取仍旧受到许多限制。单剂美服培酮在美国当地的售价更超过。", "id": 1503884}
{"src_title": "Římský císař", "tgt_title": "羅馬皇帝", "src_document": [{"title": "Legitimita.", "content": "Seznam v zásadě zahrnuje všechny osoby, jež lze na základě převažujícího mínění badatelů označit za legitimní císaře. Určení legitimity jednotlivých císařů je vzhledem k velmi vágnímu legálnímu vymezení císařské hodnosti poměrně obtížné. Stěžejní úloha při výběru císaře formálně náležela senátu a římskému lidu. Přesto se již v raném principátu zřetelně ukázalo, že klíčovou roli zastávala armáda. Pokud vojsko nebo lid prohlásili někoho za císaře, k dosažení legitimity svého postavení potřeboval tento jedinec také souhlas senátu. Souhlas býval ovšem často vynucován nátlakem. Panující císař mohl jmenovat svého následníka a přenést na něho část zodpovědnosti za řízení státu. V takovém případě příslušela senátu při rozhodování o budoucím císaři jen velmi omezená role.  Mnozí z císařů získali své postavení uzurpací, zatímco řada neúspěšných uchazečů měla legitimní nárok na trůn. Osoby uvedené v seznamu jako legitimní císaři buď po určitou dobu nesporně vládli celé říši, nebo byli spolucísaři či následníky jiných legitimních císařů a sami po nich fakticky vykonávali vládu, anebo byli akceptováni senátem v případě, že se vyskytlo více uchazečů trůnu a žádný z nich nebyl dříve ustanoven následníkem.  Například Aurelianus si uzurpoval trůn, avšak byl jediným a nezpochybnitelným, a proto legitimním vládcem říše. Gallienus sice neměl ve své moci celé území impéria a čelil několika uzurpátorům, ale byl následníkem legitimního císaře Valeriana. Claudius Gothicus se domohl trůnu uzurpací a neovládal celou říši, nicméně byl jediným uchazečem akceptovaným senátem. Obdobně všichni pretendenti trůnu v roce čtyř císařů dosáhli v jisté fázi konfliktu uznání senátu. Shora formulovaným zásadám se vymykají Pescennius Niger a Clodius Albinus, kteří získali moc v roce 193. Přesto i oni jsou zahrnuti do seznamu, neboť legitimita Septimia Severa, tehdejšího senátem formálně uznaného císaře, byla obdobně sporná. Naproti tomu existuje několik jedinců, kteří se stali spolucísaři, nikdy ale nevykonávali samostatně vládu. Obvykle se jedná o potomky některého z císařů. Tito legitimní císaři nejsou v seznamu vedeni individuálně, nýbrž společně s těmi, kdo je učinili svými spoluvládci.  Císařové panující po roce 395 na Východě podléhají stejným, shora uvedeným kritériím, třebaže u nich postačuje vláda jen nad východní polovinou říše. Na Západě je situace poněkud složitější, protože legitimita západního císaře byla v této době často odvozována od souhlasu a uznání jeho východního kolegy. Značná část západních císařů nedosáhla uznání Východu, přesto jsou zařazeni do seznamu. Konkrétně Romulus Augustus byl v podstatě uzurpátor. Navzdory tomu bývá běžně označován za „posledního západořímského císaře“.", "section_level": 1}, {"title": "Titulatura.", "content": "Vedle vlastního jména každého císaře tvořily součást jeho oficiální titulatury obvykle také tituly \"Imperator Caesar\", umisťované před tímto jménem, a \"Augustus\", nacházející se za ním. S výjimkou julsko-klaudijské dynastie se tyto tituly v seznamu neuvádějí. Titulatura dále zahrnovala v různých obměnách počty zastávaných úřadů, nebo čestné tituly jako \"Pater patriae\" („Otec vlasti“), či jména přemožených národů \"Germanicus\", \"Sarmaticus\", \"Pathicus\", \"Gothicus\", \"Alamannicus\" a jiné, případně přízviska \"Pius\" („zbožný“), \"Felix\" („šťastný“), \"Invictus\" („nepřemožitelný“), \"Victor\" („vítěz“), \"Triumphator Semper\" („vždy triumfující“) a podobně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Seznam římských císařů představuje souhrn jedinců monarchicky vládnoucích římské říši od konce 1. století př. n. l. První z nich, Augustus, završil občanské války, jež vedly k zániku římské republiky. Ve svých rukou soustředil značnou vojenskou a politickou moc a své postavení legitimizoval řadou pravomocí a titulů přiznaných mu římským senátem a převzatých po něm většinou jeho nástupců. Ke svému původnímu jménu připojil čestný titul \"augustus\", po svém adoptivním otci zdědil jméno Caesar a běžně byl oslovován vojenským termínem \"imperator\". Na veřejnosti se nechal titulovat neformálním výrazem \"princeps\" („první občan“), vyjadřujícím jeho vůdčí pozici ve státě a navozujícím zdání zachování republikánských tradic. Nová forma vlády, vznikající od roku 27 př. n. l., se proto nazývá principát.", "tgt_summary": "罗马皇帝是罗马帝国时期的最高头衔,是身兼国家元首和政府首脑的最高领导人。在欧洲历史中,皇帝(;英语:emperor)源自于古罗马时期,音译为“英白拉多”,原意是统帅,源自(意为权威、权力、统治)。", "id": 924516}
{"src_title": "Joan Miró", "tgt_title": "胡安·米羅", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se ve starobylé katalánské rodině zručných řemeslníků. Jeho otec byl majetným zlatníkem v srdci staré Barcelony, jeho matka pocházela z Mallorky.  Již v mládí Joan oznámil rodině, že se chce stát malířem. Jeho otec všemu naléhání odolával, a tak musel mladý Miró v sedmnácti letech nastoupit jako úředník v kanceláři. Navštěvoval školu \"Escuelu de Bellas Artes\", kde dvanáct let před ním studoval Picasso. Jeho učitelé žasli nad jeho talentem. Miró se ale nemohl věnovat tvorbě s intenzitou jak by si přál a v následujícím roce vážně nervově onemocněl. Jeho otec ho poslal na zotavenou na jejich venkovský statek na jih od Tarragony, odkud pocházeli jeho předkové. Pobyt na statku byl inspirací pro mnoho Miróových raných maleb katalánské krajiny.  Po návratu z venkova začal studovat na Škole umění v Barceloně, kde byl jeho učitelem Francesc d'Assís Galí. Velmi Miróa ovlivnil, naučil ho umění opravdově milovat a chápat, pozorovat a tvořit s citem a láskou. Miró byl inspirován francouzským uměním, básnictví a malířství se pro něj staly jednou neoddělitelnou veličinou. Lákala ho Francie, byla však válka a tak musel zůstat ve Španělsku. Neklidný a frustrovaný maloval v malé podkrovní komůrce v Pasaje del Credito.  V roce 1918 uspořádal svoji první samostatnou výstavu v Galerias Dalmau. Vzbudil úžas u všech návštěvníků nevšedním užitím barev a originalitou svého stylu. V té době byl ještě silně ovlivněn fauvismem a kubismem. I když nesdílel techniku analýzy jako Picasso a Braque, používal geometrické tvary k podpoření dojmu pohybu, který vede pohled diváka hluboko do barev obrazu. Ve svých zátiších a krajinách otevíral nové a překvapující možnosti zobrazení krajiny a venkova a využíval nevšedních prvků k zvýraznění emocionálního efektu typického pro katalánské umění. Nejvýraznějším přínosem na výstavě byly však jeho nevšední akty a zobrazení žen. Miró opěvoval novou osobní mystickou analýzu ženské formy, která se později stala prezentací a symbolem ženské přítomnosti a kouzla v jeho obrazech.  Výstava však nebyla úspěšná, jeho obrazy zaujaly jen malou skupinku lidí, většina návštěvníků nebyla schopna pochopit a rozeznat jeho nevšední talent. V roce 1919 ho apatie a nevšímavost lidí v Barceloně přiměla opustit domov a odjet do Paříže.", "section_level": 2}, {"title": "V Paříži.", "content": "První návštěva Paříže nebyla pro Miróa úspěšná, neboť prodej jeho maleb byl v Paříži ještě riskantnější než doma. Žil ve veliké chudobě a peněz se mu nedostávalo ani na jídlo. Setkal se však s Picassem, jemuž prodal svůj autoportrét, kterého si Picasso ve své sbírce velmi cenil až do konce života.  Léto 1919 trávil Miró v Mont-roig del Camp. Zdokonalil svůj styl s detailním precizním rytmem tradičního harmonického katalánského umění venkova. Obrazy maloval v jasně definované geometrické struktuře dvou rozměrů. Začal rozvíjet nový styl svobody, fantazie a harmonie kompozice.  V roce 1921 se vrátil do Paříže, aby tam vystavil své obrazy z neslavné výstavy v roce 1918. Paříž však jeho díla nepřijala o nic lépe a tak výstava skončila fiaskem. Setkání s Andre Bretonem, Paulem Eluardem a Louisem Aragonem, kteří právě v té době dali vzniknout surrealismu, bylo pro Miróa osudové. Přesvědčili ho, že po všem utrpení a krutostech první světové války je třeba objevit nové metody umění a způsobu života. Chtěli proniknout hlouběji do samotné podstaty umění a inspirace. Jelikož všechny pokusy o logickou analýzu reality selhaly, přístup k hlubšímu porozumění vědomí by měl být, jak podotkl Freud, skrze podvědomí v jakémkoliv možném úhlu. Manifest surrealismu sepsal André Breton roku 1924.  Miró uchopil myšlenku surrealismu ve své tvorbě s nadšením. Kde však ostatní surrealisté využívali k proniknutí do hloubky podvědomí vidin, snů, halucinací, hysterie a šílenství, Miró se nechával vést svou představivostí. I v Paříži finančně strádal. Byl však příliš pyšný, aby žádal své přátele o pomoc a tak trávil hodiny ve svém studiu, hleděl do zdi a pak jen maloval na kus papíru nebo plátna, veden představivostí, vyvolanou hladem.  Miróova představivost byla nevyčerpatelným zdrojem novotvarů a detailů na plátně, které se mu stalo dětským hřištěm i tanečním parketem precizního pohybu, detailu a charakteristického výrazu. Přísný rytmus sjednotil barvy a formy svou poetickou silou. Miró objevil symboly surrealismu, některé viditelné, některé skryté a nevysvětlitelné.  V roce 1923 se seznámil s Ernestem Hemingwayem, Jacquem Prévertem a Henry Millerem. Nastal zlom v jeho finanční situaci – pomalu začal prodávat svá díla. V březnu 1926 byl dokonce na seznamu Surrealisté, který vydala nová Galerie, společně s umělci jako Yves Tanguy, Giorgio de Chirico, Man Ray, Rose Selavy (Marcel Duchamp), Francis Picabia, Pablo Picasso a Max Ernst. Zjednodušením malby nalezl lyrickou svobodu výrazu a ducha v hlubinách svého povědomí. André Breton o jeho stylu dokonce prohlásil, že je nejsurrealističtější ze všech surrealistů.", "section_level": 2}, {"title": "Snová malba.", "content": "Zjednodušením struktur obrazu Miró vstoupil do období tzv. \"snových maleb\". Potlačil dokonce symboly, vytvořil nový styl abstrakce a popisoval své sny. Jeho malby začaly vyjadřovat napětí mysteriozní kosmické události, neodvolatelného setkání forem, které přibližují katastrofu nebo zjevení a to bez předstírání. Jeho malby se často omezily jen na černou a bílou barvu a pozadí vytvářelo dojem atmosférické vzdálenosti, snových setkání, tance v nekontrolovatelných sílách přírody. Ve svých'snových malbách' používal pod vlivem Apollinaira i kaligramu.  V roce 1927 se Miró přestěhoval do nového ateliéru na Rue Blomet. Na dveře umístil desku s nápisem 'train passant sans arret' – 'vlak projíždějící bez zastavení'. Přátelil se s Arpem, Eluardem i Ernstem. Z této doby pochází historka, která mohla skončit neštěstím. Ernst ukazoval Miróovi své nejnovější obrazy s do té doby nevídanou koláží. Na oplátku pak žádal přítele, aby mu ukázal své obrazy. Miró však namítl, že mu to jeho dealer zakázal. Ernsta se to dotklo a tak pozval k sobě do ateliéru ostatní surrealisty, v povznesené náladě se rozhodli navštívit Miróa a přimět ho, aby jim ukázal svá díla. Ten si však jen maloval na zemi a nevšímal si jich. A tak Ernst a jeho přátelé, povzbuzeni vínem, odvlekli Miróa na schodiště s tím, že ho oběsí. Ten se jim ale vysmekl a utekl. Následující 3 dny nebyl k nalezení. Navzdory této poněkud drastické události zůstali Miró a Ernst dobrými přáteli.", "section_level": 2}, {"title": "30. léta a válka.", "content": "Léto 1929 trávil Miró v Katalánsku, kde se 12. října oženil s Pilar Juncosou ze starobylé majorské rodiny. Dva roky po svatbě se narodilo jejich jediné dítě, dcera Dolores. V tomto šťastném období Miró vytvořil velké množství obrazů.  Technika snové malby už mu nestačila a přestal zcela používat olej a temperu. Volil čistou abstrakci, koláže a jednoduché konstrukce v přesně vypočítaném vztahu formy a barvy. Politická situace ve Španělsku se začala měnit a malíř svou technikou reagoval na politické události. Jeho plátna se zaplnila monstry, vyvedenými v drásavých barvách na černé nebo červené obloze a znázorňující konflikty a absurditu války. Násilí vyjadřoval maximální abstrakcí, v malbách se objevily ustříhané nehty, staré zubní kartáčky, rezavé řetězy, pružiny a smotané provazy.  Na počátku druhé světové války se Miró ze Španělska odstěhoval do Normandie, do vesničky Le Clos des Sansonnets. Když Němci začali tuto oblast bombardovat, znovu se přestěhoval. Ze svých prací zachránil na útěku pouze \"Konstelace\", které vznikly v hluboké depresi. V obavě, že Němci válku vyhrají, ztrácel chuť žít. A v díle Konstelace se snažil najít ztracenou jistotu v harmonii symbolů. Symboly na plátnech obsahují hledání jednoty, ornamenty a plnost kosmického pořádku, působí klidem a vyrovnaností.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období.", "content": "V roce 1947 Miró strávil osm měsíců v New Yorku, kde byla na jeho počest uspořádána výstava v Muzeu moderního umění. Jeho práce vyvolaly velký ohlas a malíř byl požádán o vytvoření rozsáhlých nástěnných maleb. Dostavil se i úspěch v sochařství a tak návštěva USA rozšířila jeho umělecké obzory.  Miró byl jedním z největších surrealistů, čerpal při své tvorbě z hloubi podvědomí, dokázal využít sílu symbolů a kombinací barev svou tvořivostí. Zemřel 25. prosince 1983 v Palmě de Mallorca a byl pohřben v rodné Barceloně (Montjuïc).  Miróova díla inspirovala básníka Rafael Alberti k sepsání sbírky veršů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Joan Miró i Ferrà (20. dubna 1893 Barcelona – 25. prosince 1983 Palma de Mallorca) byl katalánský malíř, sochař a keramik.", "tgt_summary": "胡安·米罗(,1893年-4月20日-1983年-12月25日),加泰罗尼亚画家、雕塑家、陶艺家、版画家,超现实主义的代表人物。从小时候,米罗就对于大自然的风景非常热爱,对于自己成长的地方更是如此。画画对于安静及敏感的他来说,似乎是一种习以为常的工作。他的父亲对于天文很有兴趣,而此兴趣多少也影响到米罗。同时,他也有着对艺术的敏锐。也很喜欢画(女人、小鸟、太阳、星星)。画作常以自创符号及色块构成,成为独特的个人风格。与毕加索、达利并列西班牙后现代三大艺术家。蒙特惠奇山有米罗美术馆收藏米罗的作品。", "id": 484543}
{"src_title": "Muixeranga", "tgt_title": "穆塞朗加", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Lidé stavějící hrady jsou obvykle skupiny mužů jakékoliv profese, většinou však takové, která je založena na síle a fyzické odolnosti. V současnosti se na živých figurách podílí asi 200 mužů, dříve to většinou nebylo více než třicet. V jejich čele stojí mistr nebo konduktor, který koordinuje tanec a lidské hrady, věže a jiné figury stejně jako vedení a trénink nováčků.  Oblečení je idiosynkratické několika způsoby. Šaty se skládají z košile, kalhot, farmářských bot a občas také zvláštního klobouku. Tkanina je zbarvena červenými a modrými pruhy na bílém základě, podobně jako u harlekýnů. Zdá se, že tento podivný vzhled nebyl úmyslný. Starší lidé vzpomínají, že tento materiál pocházel z dřívějších textilních továren.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a vývoj.", "content": "Existuje několik teorií o původu muixerangy, založených na souvislostech vyplývajících z tohoto jména. První teorie hlásá, že slovo pochází z arabského slova \"mochain\", s významem „maska“. Druhá teorie ji spojuje s dávnými průvody po ulicích na paměť nějaké zvláštní události.  Ačkoliv lze tradice na Iberském poloostrově datovat až do 13. století, první písemný záznam o slavnostech \"muixeranga\" v Algemesí pochází až z první třetiny 18. století. Stálá silná přítomnost však nasvědčuje mnohem staršímu původu. Podle záznamů se první pompézní oslavy Panny zdraví konaly v roce 1724, což je nejdříve kdy s nimi může být muixeranga spojována. Nicméně první konkrétní doklad o tomto spojení je až z roku 1733 a pochází z účetní knihy města, kde byla ve vyúčtování festivalu zaznamenána platba za účinkování hráčů na nástroj zvaný \"dolçaina\".", "section_level": 1}, {"title": "Hudba a symbolika.", "content": "Tanec souvisí s odpovídající hudbou, v níž hraje \"tabalet\" (buben) a \"dolçaina\" (druh velmi hlasité flétny) s charakteristickým starobylým vyzněním. Autor hudby je neznámý. Někteří lidé usilující o obnovení valenciánské kultury a jazyka prosazují hudbu Muixerangy jako svého druhu hymnu nejen celé oblasti kolem Valencie ale i všech katalánsky mluvících zemí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Muixeranga (výslovnost dle SAMPA [mui'Seranga]) je obecný název pro umění starých pouličních tanců a stavby lidských hradů, původem z Valencie, které je dosud stále možno spatřit ve městě Algemesí, 30 km jihozápadně od Valencie.", "tgt_summary": "穆塞朗加(Muixeranga,,发音为\"mooh-eeh-sheh-rang-gah\")是指进行古老的民俗舞蹈与叠罗汉等表演活动的通称。起源于西班牙东部的巴伦西亚地区。目前在距离巴伦西亚首府巴伦西亚市西南方30公里的城镇阿尔吉摩西仍保留这项传统民俗活动。", "id": 1306067}
{"src_title": "Neil Gaiman", "tgt_title": "尼爾·蓋曼", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Gaimanova rodina, byť to byli rodilí Britové, má polsko-židovské kořeny. Pradědeček Neila Gaimana emigroval z Antverp a jeho dědeček se konečně usadil ve městě Portsmouth. Gaimanovi rodiče inklinovali k scientologii, sám Gaiman ovšem toto přesvědčení nevyznává.  Neil Gaiman prý uměl číst už ve čtyřech letech a byl vášnivým čtenářem. První kniha, kterou kdy četl, byl \"Pán prstenů\" ze školní knihovny (tehdy jen první dva díly, třetí neměli). K sedmým narozeninám dostal sérii \"Letopisy Narnie\". Jinou jeho oblíbenou četbou v dětství byla \"Alenka v říši divů\".  V roce 1983 se Gaimanovi a jeho partnerce Mary McGrath narodil první syn Michael. V březnu 1985 se Gaiman s Mary oženil a v tom samém roce se jim narodila dcera Holly (manželům se narodila ještě jedna dcera, Madeleine). Tehdy začal novinář Gaiman psát své první povídky.  Gaiman s rodinou opustil Británii a v roce 1992 se usadili v Minneapolis. S Mary se nakonec rozvedl. V červnu 2009 oficiálně potvrdil svůj vztah se zpěvačkou The Dresden Dolls Amandou Palmer a 3. ledna 2011 se s ní oženil. Na počest tohoto aktu přijal do svého jména \"MacKinnon\"", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika tvorby.", "content": "Slávu si získal scénáři ke komiksům Sandman, který vypráví příběhy členů rodiny Věčných (Smrt, Osud, Sen, Touha...), hlavně osud Oneira, jinak též Morfea, pána říše snů. První díl se jmenuje Preludia a nokturna, druhý Domeček pro panenky. V roce 1996 napsal scénář k televiznímu seriálu \"Nikdykde\" a stejnojmennou knihu vycházející ze seriálu. Nikdykde je příběh jednoho vcelku obyčejného obyvatele Londýna, který pomůže dívce, kterou najde zraněnou na ulici, následkem čehož ztratí svůj stávající život, když se propadne do Podlondýna, světa zvláštních bytostí a tak trochu i kouzel. S Terrym Pratchettem napsal román z žánru humorné fantasy \"Dobrá znamení\", příběh o zrození Antikrista a blížícím se Armageddonu, aktivně sabotovaném andělem Azirafalem a démonem Crowleym, kteří si tento svět příliš oblíbili.  Napsal také román \"Američtí bohové\", na který volně navázal knihou \"Anansiho chlapci\". Američtí bohové jsou příběhem úpadku starých bohů po příchodu do Nového světa, a střetem mezi původními bohy (Odin, Thor, Černobog, Fae...) a bohy moderními (Media, Počítačový kluk...). \"Anansiho chlapci\" jsou příběhem dvou synů Anansiho, pavoučího boha, který před několika tisíci lety ukradl příběhy Tygrovi a tím změnil svět.  Jednou z jeho dalších knih je \"Hvězdný prach\", pohádka o chlapci, synovi člověka a dívky z říše kouzel, a o jeho cestě za spadlou hvězdou, kterou přislíbil své lásce za její ruku. Neil se neopomněl zmínit, že na této knize nespolupracovalo žádné dítě, čehož on nelituje. Kromě již uvedených děl napsal „pohádku“ \"Koralina\". Jde o klasický pohádkový příběh o malé holčičce, které zlá čarodějnice ukradla rodiče a ona je musí najít, nebo se stane bezduchou loutkou. Příběh je však napsán tak, že patří k poměrně dobře vykresleným hororům.  Kromě románů píše Neil Gaiman také písně, básně, povídky a filmové a televizní (\"Pán času\") scénáře. Kromě již zmíněného seriálu \"Nikdykde\" napsal scénář k filmu \"Maska zrcadla\", na kterém spolupracoval s režisérem filmu Davem McKeanem. Jeho romány \"Hvězdný prach\" a \"Koralina\" se dočkaly filmové adaptace, \"Hvězdný prach\" s Robertem De Nirem, Michelle Pfeiffer a Claire Danes v hlavních rolích.  Většinu díla Neila Gaimana je možno zařadit pod žánr urban fantasy, což je, poněkud zjednodušeně, fantasy odehrávající se na pozadí skutečného světa, často města. Gaiman o sobě tvrdí, že od mala toužil vyprávět příběhy. Většina jeho čtenářů hodnotí jeho knihy a příběhy jako originální, čtivé a velmi osobité.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Komiksová série o Sandmanovi  Jiné komiksy (výběr)  Romány  Povídkové sbírky  Ostatní (výběr)  Film  Televize", "section_level": 1}], "src_summary": "Neil Richard MacKinnon Gaiman (* 10. listopadu 1960 Portchester, Anglie, Spojené království) je britský spisovatel se zaměřením na sci-fi a fantasy.", "tgt_summary": "尼尔·\"尼尔曼\"·盖曼(英语:Neil \"Neilman\" Gaiman,1960年-11月10日)是出生于英格兰的犹太裔作家,写作领域跨及奇科幻长短篇小说、视觉文学、漫画及剧本编写。被史蒂芬·金誉为「故事宝窟」,名列文学传记辞典十大后现代作家。代表作有《睡魔》(\"The Sandman\")漫画系列、小说《星尘》及《美国众神》。", "id": 1114574}
{"src_title": "Glykosidy", "tgt_title": "糖苷", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "V prvním případě z monosacharidu vzniká oligosacharid vyššího stupně (disacharid), z disacharidu trisacharid atd. Někdy se tato skupina sloučenin označuje jako \"homoglykosidy\" (přednost se však dává pojmu \"oligosacharidy\"). Pokud se sacharid spojí s necukerným radikálem (zbytkem), tzv. aglykonem, vznikají glykosidy v užším slova smyslu, zvané někdy \"heteroglykosidy\". Glykosidy vznikají zásadně od cyklických forem sacharidů, tvořících obvykle buď šestičlennou heterocyklickou formu (\"pyranóza\") nebo pětičlennou cyklickou formu (\"furanóza\"); podle toho se vznikající glykosidy nazývají \"pyranosidy\", resp. \"furanosidy\". Konkrétní glykosidy se pak pojmenovají podle jména příslušného sacharidu; např. glykosidy vzniklé spojením glukózy s jiným radikálem se nazývají \"glukosidy\" (resp. \"glukopyranosidy\"), z ribózy \"ribosidy\" (resp. \"ribofuranosidy\") atp. Je-li při substituci radikálem aglykonu, kterou glykosid vzniká, připojen tento radikál přes atom kyslíku, hovoříme O-\"glykosidech\", je-li připojen atomem dusíku mluvíme o N-\"glykosidech\" (správněji \"glykosylaminech\"), analogicky při napojení přes atom síry se jedná o S-\"glykosidy\".  Vzhledem k tomu, že radikálem substituovaná poloacetálová hydroxyskupina může mít jednu ze dvou možných prostorových orientací, tato orientace se vyznačuje v názvu vzniklého glykosidu řeckými písmeny; rozeznáváme tak \"α-glykosidy\" a \"β-glykosidy\". Prostorová stavba označovaná písmenem \"α\" odpovídá takové konfiguraci, ve které je poloacetálová hydroxyskupina orientována stejně, jako hydroxylová skupina na anomerním referenčním atomu; u pentóz je to uhlíkový atom č. 4, u hexóz uhlíkový atom č. 5.  Vedle velmi významných v přírodě se vyskytujících homoglykosidů, tedy oligosacharidů, patří k nejvýznamnějším heterogyklosidům všechny nukleotidy, které spadají do skupiny β-ribofuranosidů (složek RNA) resp. β-deoxyribofuranosidů (složek DNA).", "section_level": 1}, {"title": "Nomenklatura glykosidů.", "content": "Systematické názvy heteroglykosidů se tvoří trojím možným způsobem:  Při použití druhého a třetího způsobu v případech, kdy nemůže dojít k nejasnostem, se mohou kulaté závorky vypustit.", "section_level": 1}, {"title": "Štěpení glykosidů.", "content": "Glykosidy se štěpí (hydrolyzují) pomocí zředěných minerálních kyselin nebo specifických enzymů, tzv. \"glykosidas\". Podle typu štěpené glykosidové vazby rozlišujeme α-glykosidasy a β-glykosidasy. Thioglykosidy se štěpí enzymem myrosináza (thioglukosidáza). Enzymy a glykosidy bývají v rostlině uložené odděleně a přijdou do styku až v případě porušení pletiva nebo následkem odumírání pletiva. Hydrolytický význam glykosidů ovlivňuje jejich farmakologickou účinnost - někdy jsou účinné pouze nerozštěpené glykosidy (např. v případě kardioaktivních glykosidů), jindy vznikají účinné látky až po rozštěpení glykosidu (např. v případě glukosinolátů). Množství glykosidů v rostlině značně kolísá a závisí na metabolismu, který v ní probíhá. Například po sklizni v rostlině převažují pochody dýchání a glykosidy jsou spíše rozkládány.", "section_level": 1}, {"title": "Syntéza glykosidů.", "content": "Syntéza glykosidů zahrnuje jednak syntézu aglykonu, která je pro velkou rozmanitost aglykonů též dosti rozrůzněná, a glykosylaci aglykonu. Při ní hrají důležitou roli enzymy glykosyltransferasy, které umožňují přenos glykosylových zbytků. Dárcem glykosylu je aldóza-1-fosfát. Tvorba glykosidů má pro rostlinu zejména význam detoxikační, přičemž lipofilní toxické látky se po navázání cukru stávají rozpustnými ve vodě a mohou být snadno vyloučeny, obyčejně do buněčné šťávy vakuol, ale i do jiných částí rostlinné buňky. Glykosidy se vyskytují hojně v rostlinné říši, ale některé z nich mohou být syntetizovány i živočichy a mikroorganismy. Jak již bylo řečeno, hrají důležitou roli při detoxikaci ve vodě nerozpustných látek. Jinak mohou sloužit jako toxiny, odstrašující případné predátory, například cykasin v tropických cykasech. Ve farmakologii jsou hojně užívány, přičemž jejich účinek závisí hlavně na aglykonu, ale navázaný sacharid může jeho vlastnosti podporovat nebo potlačovat.", "section_level": 1}, {"title": "Členění glykosidů.", "content": "Glykosidy tvoří pestrou skupinu látek. Pro představu vyjmenuji některé skupiny zástupců, roztříděné podle typu aglykonu:", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Poznámky k některým důležitějším pravidlům nového návrhu nomenklatury sacharidů / M. Černý. - \"Chemické listy\" 1998, č. 8, str. 215-217", "section_level": 1}], "src_summary": "Glykosidy jsou deriváty sacharidů, vznikající náhradou hydroxylové poloacetalové (hemiacetalové) nebo poloketalové (hemiketalové) skupiny buď jiným cukerným nebo necukerným radikálem (zbytkem).", "tgt_summary": "糖苷(英语:Glycoside,读音同「糖甘」,简称苷,曾称为配糖体或甙)是一类化合物,这类分子的其中一部分连着一个糖类部位。分子中非糖部分称作苷元(aglycon)。在生物体内扮演重要角色。", "id": 1922007}
{"src_title": "Foton", "tgt_title": "光子", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Všechno elektromagnetické vlnění, od radiových vln po záření gama je kvantováno na fotony, jež popisuje vlnová délka, frekvence, energie a hybnost.  Životnost fotonu je nekonečná, ve smyslu nekonečného poločasu rozpadu. Foton je tedy stabilní částicí. Fotony mohou vznikat a zanikat při interakcích.  Částicové vlastnosti elektromagnetického záření se projevují především při vysokých frekvencích (tedy při vysokých energiích fotonů), v opačném případě převažují vlnové vlastnosti elektromagnetického záření, tzn. záření se projevuje jako vlna.  Elektrický náboj fotonu je nulový.  Foton má spin roven 1, jedná se tedy o boson.  Podle některých (například nobelistů jako Willis Eugene Lamb, Charles Hard Townes) nelze foton zjednodušeně považovat za reálnou částici (podobně jako fonon).", "section_level": 1}, {"title": "Energie, hmotnost.", "content": "Foton existuje pouze v pohybu. Ve vakuu se vždy (v souladu s postulátem speciální teorie relativity) pohybuje rychlostí světla ve vakuu. Má proto nulovou klidovou hmotnost. Důsledkem jeho neustálého pohybu je však nenulová energie, která je definovaná vztahem kde formula_2 je Planckova konstanta, formula_3 frekvence, formula_4 je rychlost světla ve vakuu a formula_5 je vlnová délka.  Na základě relativistického vztahu ekvivalence energie a hmotnosti, tzn. lze fotonu přiřadit také určitou hmotnost (nejedná se však o klidovou hmotnost, která je nulová, ale o pohybovou hmotnost), projevující se setrvačnými i gravitačními vlastnostmi. Tato energie (a tedy i hmotnost) způsobuje, že na foton působí gravitace dle obecné teorie relativity a on sám gravitačně působí na okolí. Tyto jevy byly potvrzeny pozorováním (např. pozorovaným ohybem záření kolem kosmických těles).", "section_level": 2}, {"title": "Hybnost fotonu.", "content": "Pomocí relativistického vztahu pro energii pohybující se částice formula_7 a ze skutečnosti, že klidová hmotnost fotonu je nulová, tzn. formula_8, lze hybnost fotonu formula_9 vyjádřit jako  Přestože je klidová hmotnost fotonu nulová, můžeme určit jeho relativistickou hmotnost z předchozího vztahu. Pokud uvážíme, že formula_11, dostaneme", "section_level": 2}, {"title": "Vznik.", "content": "Fotony vznikají mnoha způsoby, například vyzářením při přechodu elektronu mezi orbitálními hladinami, či při anihilaci částic.  Speciální přístroje jako maser a laser mohou vytvořit koherentní svazek záření.", "section_level": 1}], "src_summary": "V částicové fyzice je foton (z řeckého φως, světlo) elementární částice, kterou popisujeme kvantum elektromagnetické energie. Bývá značen řeckým písmenem γ (gama).", "tgt_summary": "光子(Photon)是一种基本粒子,是电磁辐射的量子。在量子场论里是负责传递电磁力的力载子。这种作用力的效应在微观层次或宏观层次都可以很容易地观察到,因为光子的静止质量为零,它可以移动至很远距离,这也意味着它在真空中的传播速度是光速。如同其它微观粒子,光子具有波粒二象性,能够展现出波动性与粒子性。例如,它能在双缝实验里展示出波动性,也能在光电效应实验里展示出粒子性。", "id": 2229747}
{"src_title": "Humor", "tgt_title": "幽默", "src_document": [{"title": "Odlišná definice humoru.", "content": "Humor je vědomá tvůrčí činnost, při které je skutečnost vytvářena či popisována odlišně ve srovnání s obvyklým způsobem tak, že to vzbuzuje pobavení (smích či úsměv, což už je emoce). To, že někdo upadne, není humor. Humorem se to stává až zábavným popisem. Ne vždy je příčinou smíchu humor. Komická situace nerovná se humor. To, že nám nějaká situace či člověk připadají humorné, je právě naší schopností ji tak vidět. Smysl pro humor je právě ta schopnost tvůrčího vidění a zejména popisu skutečnosti, který pobaví. Smysl pro humor má dva aspekty – schopnost humor tvořit a schopnost humor chápat (schopnost podívat se na věci tvůrčím způsobem). Smysl pro humor je tvůrčí ve smyslu odlišného (někdy až zdánlivě absurdního) vidění světa.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie komiky.", "content": "Teorie komiky je disciplína, která se vědecky vypořádává s fenoménem komiky, popisuje jej, diskutuje o něm a zpracovává jej. Teorie komiky je interdisciplinární obor, pokládá si otázky jak literárně- a kulturněvědné, tak i sociologické či medicínské otázky a předkládá vědecké obci i laickému posluchačstvu jejich zodpovězení. O fenomén komiky se zajímá i lingvistika. Zvláštní pozornost si zaslouží popis různých polí působnosti smíchu, humoru či komiky celkově. Robert Gernhardt chápe komiku například takto: „Humor je určité jednání, komika je výsledkem tohoto jednání.“ K tomu patří vypořádání se s literárními a jinými uměleckými žánry komické provenience, jako je například komedie, vtip, komiksové a animované grotesky (\"cartoon\"), kabaret atd. Teorie komiky také musí navzájem odlišovat rozdílné pojmy a kategorie související s obsahem jejího bádání jako jsou ironie, sarkasmus, cynismus, satira, parodie, perzifláž, burleska, groteska, nonsens atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Komika či humor (z lat. \"(h)umor\" – vlhkost, tekutina) je druh emoce, schopnost člověka, věci či situace vzbudit pocit pobavení v jiném člověku a souhrn způsobů jak toto pobavení a veselí, často provázené smíchem, vyvolat. Pojem původně popisoval temperament jedince, který se podle antických představ skládal ze čtyř základních tělesných tekutin (\"humores\").", "tgt_summary": "幽默(英语:Humour,或 英语:Humor),意为滑稽、诙谐。此词出于林语堂在《晨报》副刊上所撰文章,自英文“humour”一词音译而来,指使人感到好笑、高兴、滑稽的行为举动或语言,与“风趣”含义相近。幽默感则是运用或者理解幽默的能力。", "id": 2322261}
{"src_title": "Biskup", "tgt_title": "主教", "src_document": [{"title": "Poslání biskupa a jeho dějinný vývoj.", "content": "Pojem biskup v křesťanských církvích označuje různé druhy \"správců, administrátorů\" (což může být jeden z dobrých překladů slova). V Novém zákoně apoštolové po nanebevstoupení Ježíše Krista ustanovili další učedníky, aby spravovali jimi založené církevní obce. Ti jsou pak označováni jako biskupové.  Ustanovení těchto biskupů se děje vzkládáním rukou nad ustavovaného a modlitbou. Tato praxe svěcení nových biskupů se dochovala dodnes. Biskup může podobně sám vzkládáním rukou a modlitbou ustanovit jako své spolupracovníky jáhny a kněze (tj. presbytery).  V římskokatolické církvi se původní akt ustanovení biskupa rozdělil na dva: akt jmenování biskupa do určité biskupské funkce (nebo odvolání z ní) je z hlediska dnešní katolické teologie zásadně odlišný od aktu vysvěcení biskupa, tedy trvalého získání nejvyššího stupně kněžského svěcení.", "section_level": 1}, {"title": "Volba a jmenování biskupů.", "content": "Dvanáct apoštolů, od nichž je funkce biskupů odvozována, bylo vybráno jmenovitě Ježíšem. Prvním apoštolem, kterého po Ježíšově ukřižování vybírala komunita jeho následovníků, byl Matěj, a ten byl podle podání Skutků apoštolských vybrán losem (Sk 1,26). O tom, jak byli voleni biskupové v době církevních Otců, se zmiňuje Tradice apoštolů (Traditio apostolica, 197-218). Volby se účastnila celá místní církev (tedy všichni její členové), která vybrala kandidáta a lid jej pak provolal (aklamoval) za svého biskupa.  Postupem času se při výběru biskupa zesiloval vliv státní moci a kléru a oslaboval vliv věřícího lidu. V karolínské epoše (za Karla Velikého) už jmenoval biskupy pouze státní panovník. V 11. století se boj o investituru stal zásadním politickým tématem. Synoda německých biskupů svolaná Jindřichem IV. vypověděla poslušnost Římu, papež Řehoř VII. roku 1075 v prohlášení Dictatus papae vyhlásil nadřazenost papeže nad světskými panovníky a roku 1080 vyhlásil, že biskupové budou voleni duchovenstvem a lidem, pod dohledem papeže. Jindřich IV. poté dobyl Řím, papeže vyhnal a dosadil svého. Císař Jindřich V. a papež Paskal II. v roce 1111 vedli komplikovaná jednání, přičemž nejprve císař svolil s církevní volbou biskupů za podmínky majetkových ústupků církve, od nichž pak papež ustoupil, podruhé císař donutil papeže k uznání státní investitury, avšak papež poté svůj vynucený souhlas odvolal. Wormský konkordát v roce 1122 potvrdil kanonickou volbu biskupů a opatů, avšak císař si vyhradil právo být přítomen u voleb, které pro spory kapituly nebo konventu nebyly rozhodnuty. V té době tedy biskupy ani nevolila celá místní církev, ani je nejmenoval papež či panovník, ale volila je příslušná katedrální kapitula. Později byla kapitulám tato pravomoc odňata a v římskokatolické církvi všechny biskupy jmenuje přímo papež.  Papež byl jako římský biskup až do Třetího lateránského koncilu roku 1179 volen stejně jako ostatní biskupové. V prvních stoletích jej volila a aklamovala celá římská církevní obec, přičemž některé papeže doporučil jejich předchůdce. Zhruba od poloviny 6. století do poloviny 8. století již volil římského biskupa jen klérus, teprve po schválení konstantinopolským císařem byl zvolený kandidát vysvěcen na římského biskupa. Lateránská synoda roku 769 pod vlivem nepokojů po smrti papeže stanovila, že papežem může být zvolen jen kardinál, avšak volit mohl i nadále římský klérus, šlechtici, senát i lid. Na lateránské synodě roku 1059 bylo stanoveno, že kardinálové-biskupové učinili předběžné rozhodnutí, poté se vyjádřili ostatní kardinálové a nakonec vyjádřili svůj souhlas ostatní církevní hodnostáři a lid. Výhradně kardinálové volí papeže od Třetího lateránského koncilu roku 1179. Od 12. století také začali být kardinály jmenováni i biskupové z míst mimo Řím. Povinné konkláve při volbě papeže zavedl Řehoř X. na Druhého lyonském koncilu roku 1274. Až svatý Pius X. na začátku 20. století zrušil právo veta, které do té doby mohl k volbě uplatnit kterýkoliv panovník evropské monarchie. Ještě do druhé poloviny 20. století existovaly tři způsoby, jak mohl být v konkláve papež určen (aklamací, volbou v zastoupení vybranými kardinály, přímou tajnou volbou celého konkláve), dvě z možností však papež zrušil. Papežská funkce je v současné době v římskokatolické církvi už jedinou, poslední biskupskou funkcí, do níž je kandidát volen.  V ostatních katolických církvích a v protestantských církvích si vesměs výběr biskupa více či méně zachovává původní demokratický ráz, samozřejmě stejně jako u římskokatolické církve s odvoláním na pomoc Ducha svatého. Například ve Slezské církvi evangelické augsburského vyznání volí biskupa synod. V Církvi československé husitské volí biskupa zástupci náboženských obcí příslušné diecéze.", "section_level": 1}, {"title": "Biskup v různých církvích.", "content": "Váha a náplň tohoto úřadu se mezi jednotlivými církvemi liší, obecně lze říci, že vyšší je u těch církví, které si zachovaly tzv. apoštolskou posloupnost: (katolická církev, pravoslavné církve, anglikánská církev a další), kde se biskupské hodnosti většinou dosahuje svěcením a jde zde o hodnost doživotní. Naproti tomu u většiny protestantských denominací jsou biskupové voleni a jejich pravomoci bývají zpravidla menší.", "section_level": 1}, {"title": "Katolický biskup.", "content": "Pro katolíky je biskupské svěcení svátostí, kterou předávají společně obvykle dva až tři další biskupové (i když dle kanonického práva stačí jeden), kteří jsou ve společenství s římským biskupem (papežem) a kteří sami jsou platně vysvěceni.  Biskup je služebník církve, který má pravomoc nad diecézí čili biskupstvím. Má spravovat partikulární církev, což se týká především liturgie a vyučování ve víře. K tomu mu pomáhají kněží a jáhni.  Biskupa jmenuje papež, jmenování je tedy také projevem papežovy důvěry dotyčnému. Naopak nejmenování dlouholetého správce diecéze biskupem (případ Josefa Vrany) může být projevem papežovy nedůvěry k danému kandidátovi (Vatikán odmítl komunisty protežovaného Vranu jmenovat olomouckým arcibiskupem, Vrana tak arcidiecézi spravoval pouze jako apoštolský administrátor). Podmínkami pro jmenování biskupem, kromě pevné víry, dobrých mravů, zbožnosti, dobré pověsti apod., je věk alespoň 35 let, aspoň 5 let výkonu kněžské funkce a hodnost doktora nebo licenciátu v Písmu svatém, teologii nebo kanonickém právu (příp. být v těchto oborech alespoň zkušeným odborníkem). Konečné rozhodnutí ale vždy náleží Apoštolskému stolci.", "section_level": 2}, {"title": "Další označení biskupů v římskokatolické církvi.", "content": "V praxi se lze setkat s dalším konkrétnějším určením jednotlivých biskupů, které tvoří buď čestné označení daného biskupa anebo jeho označení v rámci kanonického práva.", "section_level": 2}, {"title": "Pravoslavný biskup.", "content": "Také v pravoslavné církvi se vyskytuje úřad biskupa (resp. \"episkopa\"), u něhož je možné setkat se také s označením \"archijerej\". Biskupský titul je pak spojen s oslovením \"Jeho Přeosvícenost\", případně \"Jeho Vysokopřeosvícenost\". V roce 2007 byl na Slovensku jmenován výjimečně mladý biskup – Jeho Přeosvícenost 28letý Čech Jiří Stránský, jako arcibiskup michalovsko-košické eparchie.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Merriam-Webster Online Dictionary (anglicky).", "content": "Co říká Tomáš Akvinský o heslu biskup: →", "section_level": 3}], "src_summary": "Biskup (z řeckého έπίσκοπος \"episkopos\" dohlížitel, moderátor, ochránce, zodpovědný; z έπι-σκέπτεσθαι \"episkeptesthai\" dohlížet) je v katolické církvi nejvyšším představitelem diecéze, jenž je nástupcem apoštolů (viz apoštolská posloupnost), které ustanovil Ježíš Kristus. V pravoslaví je možné se také setkat s obdobným titulem \"archijerej\".", "tgt_summary": "主教是基督宗教的高级圣职人员职称,为天主教、东正教与圣公会采用,词源自希腊文「episkopos」(),即「epi」(由上往下)及「skopos」(观察者),意为监督(overseer)。依据初期教会的传统,祝圣主教代表授予圣职圣事的圆满性。主教即是借着圣灵/圣神被祝圣为教会中的牧人及管理者,也是教义的导师及圣职敬礼的司祭。在一般基督宗教主流教会,指耶稣基督派遣使徒/宗徒继续实行祂的使命,到了第一世纪末至第二世纪初就形成了主教的制度。", "id": 1282208}
{"src_title": "George Orwell", "tgt_title": "乔治·奥威尔", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "George Orwell se narodil v Indii, jež byla tehdy součástí britského impéria, a jeho otec Richard Walmesley Blair zde pracoval jako úředník. Když bylo Orwellovi kolem jednoho roku, odvezla ho jeho matka Ida Mabel Blairová do Anglie. Otce viděl až za několik let. Měl dvě sestry, starší Majorie a mladší Avril. Vyrůstal v Oxfordshiru a podle místní říčky \"Orwell\" si později dal pseudonym. Svou rodinu později popsal jako „nižší vyšší střední třídu“.  Vystudoval soukromou střední školu a prestižní Eton College. Jelikož mu rodiče nemohli platit studium na univerzitě, začal v roce 1922 pracovat pro Indickou imperiální policii v tehdejší Britské Indii (v Barmě). Zde jsou počátky jeho nenávisti k imperialismu a také se zde začal klonit k levicové politice. Své zážitky popsal v románové prvotině \"Barmské dny\" (anglicky \"Burmese Days\") vydané v roce 1934.  V roce 1927 se Orwell vrátil zpět do Anglie, začal psát eseje a pracovat jako novinář. Nějakou dobu žil na ulici jako tulák a pohyboval se mezi spodinou společnosti. Zkušenost zúročil například v knize \"Na dně v Paříži a Londýně\" (anglicky \"Down and Out in Paris and London\") vydané v roce 1933. Politické události v Evropě se ho silně osobně dotýkaly, a tak se stal socialistou, antifašistou a kritikem všech nedemokratických politických tendencí.  Po roce 1936 se jako dobrovolník zapojil do španělské občanské války, kde bojoval na vládní straně v jednotkách milicí POUM (Dělnické strany marxistického sjednocení). Zážitky z působení ve španělské občanské válce popsal v knize \"Hold Katalánsku\", v níž líčí i těžké zranění z 20. května 1937, kdy byl zasažen do krku fašistickým odstřelovačem. V roce 1938 žil půl roku v Maroku.  Do roku 1940 psal recenze na knihy pro \"Nový anglický týdeník\". Druhé světové války se neúčastnil kvůli vleklé tuberkulóze. V roce 1940 zahájil práci pro BBC a svými komentáři pilně přispíval do novin a časopisů. Toto zaměstnání opustil v roce 1943.  Těsně před svou smrtí roku 1950 napsal svůj nejznámější román \"1984\". Zemřel na tuberkulózu ve věku 46 let.  Ačkoliv psal knihy o diktaturách komunistického typu, sám se cítil být socialistou, což dokazuje jeho citát: \"„Každou řádku, kterou jsem od roku 1936 napsal a která stojí za zmínku, jsem přímo či nepřímo psal proti totalitarismu a pro demokratický socialismus, jak jej chápu.“\"  Jeho náboženské názory jsou složité, problematické. Byl členem anglikánské církve a pravidelně se účastnil bohoslužeb. Obě jeho svatby i pohřeb vedl na jeho přání anglikánský kněz. Ve svém literárním díle (zejm. v románu \"Farářova dcera\") však církev i náboženství spíše kritizoval z pozic levicového ateismu. Orwellův životopisec Stephen Ingle k tomu napsal, že \"„spisovatel George Orwell se holedbal svým ateismem, zatímco člověk Eric Blair si uchoval hluboce zakořeněnou zbožnost“\".", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho knihy a eseje se netýkají jen politiky, ale komentují život své doby a zabývají se sociálními tématy. Všeobecně je považován za jednoho z nejlepších anglických esejistů.  V komunistickém Československu byl Orwell na seznamu zakázaných autorů, jeho knihy nemohly oficiálně vycházet. Jeho knihy v češtině vycházely v exilových nakladatelstvích a současně se v Československu opisovaly a šířily formou samizdatu. V roce 1985 vydala Svoboda kritickou stostránkovou publikaci Josefa Skály \"Postřehy a fikce George Orwella\".", "section_level": 1}], "src_summary": "George Orwell, vlastním jménem Eric Arthur Blair (25. června 1903 Motihari, Bengálsko – 21. ledna 1950 Londýn), byl britský novinář, esejista a spisovatel demokratické levicové orientace. Světovou popularitu si získaly jeho alegorické antiutopické romány \"Farma zvířat\" a \"1984\" popisující nehumánnost totalitních ideologií.", "tgt_summary": "乔治·奥威尔(英语:George Orwell;1903年-6月25日-1950年-1月21日),本名埃里克·亚瑟·布莱尔(Eric Arthur Blair),英国左翼作家,新闻记者和社会评论家。", "id": 18295}
{"src_title": "Impresionismus", "tgt_title": "印象派", "src_document": [{"title": "Výtvarné umění.", "content": "První impresionisté stáli ve své době mimo běžný vkus, neboť nerespektovali mnoho tehdy platných pravidel výtvarného umění. Zcela programově odmítli hledat ideální krásu, ale naopak chtěli zachytit přirozenou krásu v jejich okolí a v danou chvíli. Podstatné bylo i to, že nemalovali v ateliéru, ale venku v přírodě, zahradě (nebo alespoň z otevřených dveří), což jim umožnilo pozorovat přírodu a pokoušet se zachytit hru stínů a slunečního světla.  Typické impresionistické obrazy se poznají podle toho, že jsou tvořeny krátkými tahy (resp. doteky) štětcem, s nemíchanou barvou (především zářivé a jasné barvy), čímž vznikl strukturní povrch, který je odlišuje od děl jejich předchůdců. Kompozice díla bývá zjednodušená a inovační; důraz je kladen spíše na celkový efekt než na detaily. Celek díla je možno vnímat až s určitým odstupem.  Hlavním tématem impresionistických obrazů je krajina a příroda, kterou malíři zobrazují za různých světelných podmínek a atmosférických jevů. Dalším velmi častým a významným námětem impresionistů se stalo moderní město a společenský život zahrnující prostředí tanečních zábav, kaváren, divadel, koncertů a dalších kulturních akcí. V dílech malířek se objevuje hlavně téma domácího života a každodenních intimních rituálů, především kvůli tehdejším společenským poměrům, které neumožňovaly ženám stejnou svobodu tvorby jako mužům.  Významný vliv na impresionistické malíře mělo převážně vědecké bádání v oblasti optiky a barvy, vynález barvy v tubě, fotografie a inspirace japonskými dřevoryty. Kompozice díla bývá zjednodušená a inovační", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Literární impresionismus se projevil především posílením lyričnosti a hudebností verše. Tematicky se orientoval na intimní a přírodní poezii. Dále došlo k vyjadřování v náznacích, popisování emocí a nálad. To samozřejmě vedlo k jistému sblížení se symbolismem.  Z toho logicky vyplývá, že se impresionismus objevoval především v básních, kde lze poměrně dobře vystihovat nálady a pocity, pokud se objevil v próze nebo dramatu, byly u hrdinů také vyzdvihovány především jejich pocity a nálady, což nutně vedlo k chatrnosti děje, tato díla pak neměla úspěch.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Impresionismus přinesl do hudby nové prostředky (uvolnění harmonie, relativní osamostatnění hlasů, používání disharmonie, septimové, nonové a undecimové akordy v dříve nepoužívaných netradičních souvislostech, nová formová řešení). Za tvůrce hudebního impresionismu je považován C. Debussy, který navázal na rozmanité hudební vzory (vliv např. gregoriánského chorálu a hudby Dálného východu). Debbusyho projev ovlivnil hudbu 20. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Impresionismus je umělecký směr, který vznikl v druhé polovině 19. století. Byl reakcí na ateliérovou malbu, jeho cílem je malba v přírodě (plenér), kde se pokouší zachytit okamžitou atmosféru dané chvíle, neopakovatelné chvíle, okamžik duševního rozpoložení (imprese = dojem). Navazuje na realismus, se kterým má mnoho společných prvků, pojmů.", "tgt_summary": "印象派(),是指于1860年代法国开展的一种艺术运动或一种画风。印象派的命名源自于莫奈于1874年的画作《印象·日出》,遭到学院派的攻击,并被评论家路易·乐华挖苦是「印象派」(起源)。", "id": 3015673}
{"src_title": "Lékařství", "tgt_title": "医学", "src_document": [{"title": "Východiska medicíny.", "content": "Standardně pod pojem medicína spadají takové obory, které využívají postupy a metody vyučované na lékařských fakultách. V zásadě lze prohlásit, že medicína je aplikovaný biologický obor, který vhodným způsobem přihlíží i poznatkům dalších disciplín, zejména pak disciplín z okruhu chemie, psychologie, etiky a práva. Nedílnou součástí medicíny je i vědecká metoda založená především na empirii a následném zobecňování těchto poznatků pomocí neúplné indukce, k čemuž je široce využívána statistika. Celý koncept medicíny se nazývá Evidence Based Medicine (EBM, medicína založená na důkazech). EBM je relativně mladý koncept, proto v medicíně přetrvává několik aspektů, které jsou v zásadě non-EBM, zejména jde o oblibu některých okrajových terapeutických postupů (např. podávání pentoxifylinu, systémová enzymoterapie nebo terapie soft-lasery), u kterých se očekává, že se přesunou do oblasti alternativní medicíny s přirozeným úbytkem lékařů naučených tyto postupy volit.", "section_level": 1}, {"title": "Paradigma medicíny.", "content": "Pro zdůraznění, že i když má medicína biologické kořeny, se někdy hovoří o tzv. bio-psycho-socio-spirituálním paradigmatu medicíny, jehož podstatou je pohled na pacienta a jeho chorobu jako na výslednici působení biologických, psychologických a sociálních faktorů. Toto paradigma je dále rozvíjeno tím, že se explicitně zmiňují faktory ekologické, které lze pokládat za biologické faktory, a faktory spirituální, které lze ovšem jen obtížně odlišit od faktorů psychologických.  Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že takové komplexní paradigma představuje v případě řady onemocnění pouze faktor komplikující diagnostiku a terapii, zejména má-li lékař k dispozici pouze omezený čas. Jiná situace nastává v případě, kdy se jedná o choroby vzniklé bez jedné zjevné příčiny, ale spíše v důsledku sumace a vzájemného působení řady malých inzultů. Potom může psychika jedince i jeho sociální prostředí sehrát klíčovou roli v tíži postižení, klinickém obrazu i prognóze a může výrazně ovlivnit i rozhodování o vhodnosti terapeutických postupů.", "section_level": 2}, {"title": "Přístup k pacientovi.", "content": "Původní přístup lékaře k pacientovi je paternalistický, tedy lékař pacientovi předepisuje režim a jen málo jej s ním probírá. Logickým opodstatněním tohoto přístupu je jednak jeho ekonomičnost (lékař potřebuje na jednoho pacienta méně času) a jednak to, že lékař má alespoň teoreticky větší znalosti o chorobě. Velkou nevýhodou paternalistického přístupu je to, že pacient se stává pasivním v přístupu ke své chorobě. Extrémem paternalistického přístupu je tajení diagnózy s infaustní prognózou. Od konce 20. století začíná převládat přístup partnerský, tedy přístup, kdy je lékař spíše průvodcem a pacientovi vysvětluje jeho problémy a navrhuje další postup. Nespornou výhodou takového postupu je to, že pacient je více aktivní. Nevýhodou je výrazně vyšší potřeba času na jednoho pacienta. Nevýhodou je i to, že některé typy osobností preferují paternalistický přístup. Extrémem partnerského přístupu je popírání práva neznat nepříznivou diagnózu.", "section_level": 2}, {"title": "Obory medicíny.", "content": "Medicína jako celek představuje natolik složitou činnost, že vyžaduje specializace. Nechybí však ani integrující složka, kterou by měl být všeobecný praktický lékař (\"obvoďák\") ev. rodinný lékař ev. praktický lékař pro děti a dorost. Obvykle se obory medicíny dělí obory teoretické, paraklinické a klinické.", "section_level": 2}, {"title": "Teoretické obory.", "content": "Teoretické obory představují základní obory medicínského studia. Student medicíny se s nimi seznámí obvykle dříve než s klinickými obory, představují biologický a obecně vědecký základ medicíny. Patří sem zejména:", "section_level": 3}, {"title": "Paraklinické obory.", "content": "Paraklinické obory jsou takové obory, jejichž lékaři obvykle nepřichází do styku s pacienty. V některých zemích mohou být některé nebo i všechny činnosti paraklinických oborů delegovány na pracovníky bez lékařského vzdělání. Jedná se zejména o obory:", "section_level": 3}, {"title": "Klinické obory.", "content": "Klinické obory bývá zvykem dělit na chirurgické a nechirurgické. Chirurgické obory jsou takové obory, kde je tradičním léčebným postupem manuální zákrok (chirurugie, ortopedie, gynekologie a porodnictví, urologie a ORL). Nechirurgické obory jsou někdy nesprávně označovány jako obory interní, jejich léčebné postupy obvykle spočívají v nekrvavém ovlivnění funkcí organismu. Toto dělení však zrácí na významu, protože např. endoskopické výkony provádí i řada interních oborů. Poněkud výjimečné postavení má psychiatrie, protože objektem jejich zájmu jsou poruchy psychiky.", "section_level": 3}, {"title": "Alternativní medicína.", "content": "Alternativní medicína není alternativou ve smyslu jiné cesty, alternativní medicína je alternativní ve smyslu jiných filozofických východisek. Alternativní medicína není jednotný proud, jde o celou řadu někdy provázaných a jindy se naopak navzájem potírajících proudů. Společným jmenovatelem je pouze opozice vůči medicíně, která bývá označována jako klasická, akademická, školní nebo např. alopatická. Pragmatický pohled na alternativní medicínu definuje alternativní medicínu jako takové proudy v diagnostice, prevenci a léčení, které používají překonané, nedostatečně efektivní, neprokázané nebo dokonce neprokazatelné metody. Pro zařazení není podstatné, zda má příslušná metoda racionální základ, jde pouze o výsledky. Z pohledu zastánců jednotlivých proudů je i toto problematické, protože velmi často možnost testování východisek nebo dokonce i výsledků aktivně popírají nebo dokonce pokládají vlastní přesvědčení za dostatečný důkaz.  Z výše uvedeného plyne, že alternativní medicína zahrnuje širokou škálu oborů, z nichž některé jsou na pomezí medicíny a alternativní medicíny (např. fytoterapie), zatímco jiné nemají s medicínou jako aplikovaným přírodovědným oborem společného vůbec nic (např. homeopatie nebo reiki). Do alternativní medicíny mohou patřit některé tradiční metody (např. akupunktura nebo ájurvéda), metody vzniklé jako slepé větve během vývoje medicíny jako oboru (např. homeopatie), ale i obory relativně nové a vzniklé jako produkt nových metafyzických systémů (např. reiki nebo antroposofická medicína) nebo jako nápodoba technického pokroku (např. elektroakupunktura dle Volla). Díky vysoké popularitě některých oborů alternativní medicíny pronikají některé proudy alternativní medicíny do výuky na lékařských fakultách ať již jako dílčí kurzy (kurzy akupunktury nebo homeopatie) nebo dokonce jako samostatné studium (např. studium osteopatie v USA nebo studium tradiční čínské medicíny).  Lékařské směry v USA:", "section_level": 2}], "src_summary": "Lékařství nebo medicína (z lat. \"ars medicina\", umění léčit) je aplikovaná biologická věda o zdraví, stavech a chorobných procesech člověka, o způsobech léčení a předcházení nemocem. Úkolem tohoto vědního oboru je chránit a zlepšovat zdraví. Jak již bylo řečeno, opírá o poznatky biologie, chemie, fyziky a stále více se prosazuje také informatika.", "tgt_summary": "医学是以诊断、治疗和预防生理和心理疾病和提高人体自身素质为目的的应用科学。狭义的医学只是疾病的治疗,但也有说法称预防医学为第一医学,临床医学为第二医学,复健医学为第三医学。医学的科学面是应用基础医学的理论与发现,例如生化、生理、微生物学、解剖、病理学、药理学、统计学、流行病学等,来治疗疾病与促进健康。然而,医学也具有人文与艺术的一面,它关注的不仅是人体的器官和疾病,而是人的健康和生命。「生理、心理、社会模式」是广为接受的理论,而其他如「生理心理灵性社会的照顾」、「全人、全队、全程、全家的医疗」也都是现代医学的重要理论。随着医学模式的转变,医学的人文性受到越来越多的重视。医学伦理目前最广为人知的是四初确原则方法论:「自主、行善、不伤害、正义」。", "id": 1093164}
{"src_title": "Akademismus", "tgt_title": "學院藝術", "src_document": [{"title": "Původ a vývoj.", "content": "Francouzská Akademie výtvarného umění \"(L’Académie des Beaux-Arts)\" měla 50 členů. V roce 1795 byly sjednoceny její sekce. Škola výtvarného umění \"(L’Ecole des Beaux-Arts)\" se tak jmenuje od roku 1793. Má tři sekce: malbu, sochařství a architekturu. Profesoři školy měli \"les ateliers d’artistes\", kde hlouběji seznamovali studenty se svou technikou.  Akademičtí malíři často vystavovali na oficiálních každoročních salonech. Díla vybírala porota. Automaticky mohli vystavovat pouze držitelé medailí. Nejslavnější akademickou výstavou byl Salón, který byl pořádán od roku 1737 každý rok v dubnu v Paříži v Apolónově salónu (\"Salon d’Apollon\") v Louvre. (V letech 1802–1831 a 1852–1863 byl pořádán jako bienále.) Po roce 1890 nastal po rozpadu na dva soupeřící Salony jeho úpadek a mezi poslední významné akademisty patřil francouzský malíř William-Adolphe Bouguereau (1825–1925), který patřil mezi nejvýznamnější umělce v tomto stylu výtvarného umění.  S akademismem je úzce spjat Římský konkurs \"(Le concours de Rome)\", jehož vítěz obdržel Římskou cenu \"(Premier Grand Prix de Rome)\" – tříleté stipendium pro nejnadanějšího malíře, aby v Římě studoval antické umění. Byl organisován od roku 1664 a zrušen v roce 1967. Od roku 1803 stipendisté bydleli ve \"Villa Médicis\", sídle \"Académie de France\".  Po roce 1874 byl soupeřem akademismu modernismus – \"avant-garde\" (tedy impresionismus, který však byl ještě více méně součástí tradičního umění; od 80. let postimpresionismus a symbolismus). Dá se říci, že jako uznávané umění akademismus skončil před první světovou válkou. Po druhé světové válce byl považován za zpátečnické umění, které dusilo nastupující pokrokové směry. Renesance akademismu začala na konci 70. let 20. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Akademismus je styl ve výtvarném umění, který v druhé polovině 19. století završil klasicismus. Pro akademismus je charakteristická dokončenost a hladkost malby. Vychází z antiky a vrcholné renesance. Jednou z používaných technik je barokní caravaggiovský šerosvit.", "tgt_summary": "学院艺术()是一种在欧洲艺术学院和大学的影响下所产生的绘画和雕塑的流派。", "id": 471981}
{"src_title": "Dadaismus", "tgt_title": "达达主义", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Původ slova \"Dada\" je nejasný a existuje několik teorií o vzniku tohoto slova:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Za počátek dadaismu bývá považováno datum 5. února 1916, kdy se v Curychu v Kabaretu Voltaire sešla řada umělců a intelektuálů (velmi často emigrantů), kteří svými protiválečnými a pesimistickými postoji vytvořili toto hnutí. Velmi brzy se dadaismus dostal do USA a Německa, kde se rozvíjel nezávislým způsobem.  V roce 1917 byla otevřena galerie Dada a začal vycházet dadaistický časopis. V roce 1920 se centrem dadaismu stala Paříž. Po roce 1924 začal dadaismus plynule přecházet do surrealismu, a tím se dadaismus stal jakýmsi zakladatelem moderního umění.  Kabaret Voltaire postupně upadal, až přestal fungovat úplně. V roce 2002 byl zabrán skupinou umělců, kteří prohlašovali, že jsou neo-dadaisté, po jejich soudním vystěhování zde bylo založeno muzeum dadaismu.", "section_level": 1}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "Ve výtvarném umění prosazovali osvobození věcí z jejich obvyklých vztahů a následné položení věcí do nových, nečekaných a zcela nelogických vztahů. Jejich základními technikami byly tzv. \"\" – tzn. nalezený objekt a \"ready made\". Obě tyto techniky znamenají rozebrání nějakého předmětu na části a jeho případného složení (nebo použití takto vzniklých částí) do něčeho jiného, čímž vznikne nová dosud neznámá věc. Je zajímavé, že tyto techniky, které byly považovány za šokující a velice nekomerční, daly podněty např. reklamě, filmu ale i typografii a fotografii.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Dadaistická literatura se projevila převážně v poezii, psaly se však také divadelní hry. Poezie si zakládá na nepochopení a boří tradiční koncepty básně. O podobě dadaistické básně i dadaistického umění obecně pojednává například Tristan Tzara ve svém Manifestu Dadaismu (1918), který je součástí Sedmi manifestů dadaismu (1924).  Z hlediska obsahu jsou básně iracionální a nelogické a jejich interpretace závisí čistě na čtenáři, důležitá je subjektivita. Pracují s volnými asociacemi a spontánností, hrají si se slovy. Je kladen důraz na slovo samotné, bourají se tradiční struktury jazyka, vymýšlejí se slova nová. „Nechci slova, která vymysleli ostatní. Všechna slova jsou vynálezem ostatních. Já chci vlastní, vlastní rytmus a vlastní souhlásky a samohlásky také, tvořící rytmus a celý můj. Pokud je tato pulzace sedm yard dlouhá, chci pro ni slova, která jsou sedm yard dlouhá,“ píše Hugo Ball ve svém Manifestu Dada (1916). Tato demontáž jazyka má vést k obnovení jeho nejčistší formy.  Z hlediska formy jsou básně různorodé, někdy jsou psány jednoduše, dále se pak hraje s jejich grafickou podobou. Často tak dochází k rušení hranice mezi výtvarným uměním a básní, kdy se básně skládají z koláží reklam, novinových článků a letáků. Další formou jsou simultánní básně, které jsou primárně určeny pro performace. Jedná se o básně složené z několika básní různě se prolínajících a čtených najednou, hrajících si se zvukovou podobou jazyka. Tyto básně měly umožňovat posluchači samotnému spojovat si vhodné asociace.  Dadaismus dále přispěl k vývoji surrealismu či pop-artu. Klíčový byl pro konceptuální umění, jemuž položil základy.", "section_level": 1}, {"title": "Světová literatura.", "content": "Ve světové literatuře tento směr ovlivnil některé významné osobnosti, ale výrazné čistě dadaistické osobnosti se příliš neprosadily.", "section_level": 2}, {"title": "Česká literatura a divadlo.", "content": "V české literatuře se tento směr neprosadil, ale ovlivnil skupinu kolem časopisu Devětsil, počátky poetismu a divadelní tvorbu Jiřího Voskovce a Jana Wericha.  Ve dvacátých letech 20. století hrálo v Praze \"Divadlo Dada\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Dadaismus, též Dada, byl avantgardní umělecký směr vzniklý ve Švýcarsku. Mezi roky 1916–1923 byl velmi populární. Vznikl jako revolta skupiny umělců různých národností proti válečným hrůzám (část jeho představitelů se světové války osobně účastnila). Dadaismus byl prostředek jak vyjádřit zmatek a strach z války, zároveň však toto hnutí nehledalo žádná východiska (východiskem byl nesmysl) a tak dada sklouzla až k nihilismu. Pro jeho díla je charakteristická úmyslná nerozumnost a odmítnutí převažujících standardů umění, propagovali totální anarchii v životě i v kultuře, absolutní svobodu tvorby a umění zbavené sociální funkce.", "tgt_summary": "达达主义(英语:Dada或英语:Dadaism)是一场兴起于一战时期的苏黎世,涉及视觉艺术、文学(主要是诗歌)、戏剧和美术设计等领域的文艺运动。达达主义是20世纪西方文艺发展历程中的一个重要流派,是第一次世界大战颠覆、摧毁旧有欧洲社会和文化秩序的产物。达达主义作为一场文艺运动持续的时间并不长,波及范围却很广,对20世纪的一切现代主义文艺流派都产生了影响。", "id": 1652507}
{"src_title": "Paul Karl Feyerabend", "tgt_title": "保罗·费耶阿本德", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Paul Feyerabend se narodil 13. ledna 1924 ve Vídni, kde také navštěvoval základní a střední školu. V této době se také začal zajímat o četbu, divadlo a zpěv. Po dokončení střední školy v dubnu 1942 byl odvelen do Pracovní fronty (Arbeitsdienst). Monotónní práce ho nebavila, proto se přihlásil do armády do školy pro důstojníky. Od prosince 1943 sloužil jako důstojník v severním úseku Východní fronty, kde také získal Železný kříž a byl povýšen na poručíka. Při ústupu byl zasažen třemi kulkami, z nichž jedna zasáhla páteř. Kvůli tomu musel až do smrti chodit o holi. Po zbytek války se z tohoto zranění zotavoval.  Po válce získal první práci na částečný úvazek v Apoldě, kde psal pro divadlo. Poté navštěvoval několik přednášek na Výmarské akademii. Vrátil se do Vídně, kde studoval historii a sociologii. Studium ho neuspokojovalo, proto přestoupil na studium fyziky. Zde se setkal s Felixem Ehrenhaftem, fyzikem, jehož experimenty ovlivnily Feyerabenda v jeho pohledu na podstatu vědy. Poté změnil své studijní zaměření na filozofii - zde obhájil diplomovou práci. V roce 1948 se poprvé účastní mezinárodního letního semináře Rakouské sociologické společnosti v Alpbachu. Zde poprvé potkal Karla Poppera, který měl velký vliv na jeho pozdější práce - nejprve pozitivní, poté negativní. V roce 1951 získal díky British Council stipendium pro studium u Wittgensteina. Ten však umírá ještě před Feyerabendovým příjezdem do Londýna. Feyerabend si místo něho vybírá Karla Poppera jako svého školitele a zahajuje studia na London School of Economics. Během této doby byl hodně ovlivněn Popperovými myšlenkami. Poté se vrací do Vídně, kde překládá do němčiny Popperovo dílo „Otevřená společnost a její nepřátelé“, píše několik článků do encyklopedií a věnuje se vývoji humanitních věd v Rakousku.  V roce 1955 získává své první akademické místo na Bristolské univerzitě, kde přednáší o filozofii vědy. Později během života přednáší také v Berkeley, Aucklandu, Sussexu, na Yale, v Londýně a Berlíně. Během této doby rozvinul své kritické pohledy na vědu, které později nazval „anarchistické“ nebo „dadaistické“, aby ilustroval svůj nesouhlas s dogmatickým užíváním pravidel. Tato pozice nebyla shodná s tehdejším racionálním pojetím filozofie vědy. Na Londýnské škole ekonomie se setkává s dalším Popperovým studentem, Imre Lakatosem. Plánují spolu napsat dialog s názvem „Rozprava proti metodě“, kde by Lakatos zastával racionální hledisko při pohledu na vědu a Feyerabend by na něj útočil. I přes nečekanou Lakatosovu smrt Feyerabend tuto publikaci napsal - jedná se především o kompilát z jeho předchozích článků. Tato publikace se stala známou kritikou tehdejšího filozofického pohledu na vědu a vyvolala mnoho reakcí. Důvodem mohl být také ohnivý a přímý způsob psaní, který nebyl u ostatních filozofů běžný. Po několika prvních velice negativních kritikách na tuto práci upadl Feyerabend do dlouholetých depresí. I přes to pokračoval až do smrti v hájení svých kontroverzních filozofických pozic. Dále přednášel na Berkeley a později také v Kasselu a Curychu. Po svém odchodu do důchodu dále publikoval velké množství článků a pracoval na své autobiografii. Zemřel v roce 1994 na komplikace způsobené mozkovým nádorem.", "section_level": 1}, {"title": "Feyerabendovy myšlenky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Povaha vědecké metody.", "content": "V jeho knize \"Rozprava proti metodě\" a knize \"Science in a Free Society\" Feyerabend zastával názor zrušit metodická pravidla, kterými se vědci řídí. Měl námitky proti každé preskriptivní (nařízené) vědecké metodě, která svými pravidly, kterými se výzkum řídí, omezuje činnost vědců a tím i vědecký pokrok. Podle jeho názoru by vědě prospěla \"dávka\" teoretického anarchismu. Věřil, že teoretický anarchismus by byl žádoucí, protože je lidštější, než systémové organizace, které vědcům ukládají přísná pravidla.  Feyerabendova pozice byla původně vnímána jako radikální filozofie vědy, protože naznačuje, že ani filozofie nemůže uspět v poskytování obecného popisu vědy. Dokonce ani při navržení způsobu, kterým by se daly odlišit přínos pro vědy od nevědeckých subjektů, jako např. mýty. (Pozice Feyerabenda také znamená, že filosofické směry by měly být ignorovány vědci, mají-li usilovat o pokrok.)  Na podporu svého stanoviska, že metodologické pravidla obecně nepřispívají k vědeckému úspěchu, Feyerabend ukazuje protipříklad, kdy (dobrá) věda pracuje v souladu s určitou stanovenou metodou. Vzal si některé příklady vědecké epochy, které jsou obecně považovány za nesporné příklady pokroku (např. Koperníkova revoluce) a ukazuje, že všechna obecně závazná pravidla vědy jsou za takovýchto okolností porušována. Navíc tvrdí, že uplatňování těchto předpisů v těchto historických situacích by umožnilo předcházet vědeckým revolucím.  Jedním z kritérií pro hodnocení vědecké teorie, na které Feyerabend útočí, je kritérium konzistence. Poukazuje na to, že trvat na tom, aby byla nová teorie v souladu se starými teoriemi, dává nesmyslnou výhodu teorii starší. Tento jakýsi logický bod, umožňující kompatibilitu se zaniklou starší teorií nezvětšuje ani platnost a ani pravdivost nové teorie, ale jen alternativně vysvětluje stejný obsah. Pokud by se tedy mělo vybrat mezi dvěma novými teoriemi se stejnou vypovídací schopností, vybrala by se ta, která je kompatibilní se starší a ověřenou teorií. Podobnost obou teorií (nové a staré) ji také dělá mnohem atraktivnější pro vědeckou komunitu, protože se nebudou muset snažit zbavit tolika vytvořených předsudků. Díky těmto důvodům ospravedlňuje Feyerabend \"nesmyslnou výhodu\".  Feyerabend byl také kritický vůči Popperově falzifikaci. Tvrdil, že žádná pozoruhodná teorie není vždy v souladu se všemi relevantními fakty. To neumožňuje použít \"naivní falsifikaci\" jako metodologické pravidlo, které říká, že vědecké teorie by měly být odmítnuty v případě, že nesouhlasí se známými fakty. Feyerabend netvrdí názor, že vědci nevyužívají \"renormalizace\" principu nebo jiným neodvozují své teorie \"ad hoc\". Ba naopak tvrdí, že jsou tyto metody nezbytné pro pokrok vědy z několika důvodů. Jedním z těchto důvodů je skutečnost, že pokrok ve vědě je nerovnoměrný. Například v době, kdy žil Galileo, optické teorie nemohly vysvětlit jevy, které byly pozorovány pomocí dalekohledů. Proto astronomové, kteří používali pozorování pomocí dalekohledů, museli použít pravidla \"ad hoc\", dříve než si mohli osvojit předpoklady optických teorií.  Feyerabend byl kritický vůči jakémukoliv pravidlu, které mělo za cíl posoudit kvalitu vědeckých teorií srovnáním se známými fakty. Myslel si, že předchozí teorie by mohly ovlivnit přirozené výklady pozorovaných jevů. Vědci nutně implikují předpoklady při porovnání teorií se skutečností, které sledují. Tyto předpoklady je třeba pozměnit tak, aby mohla být nová teorie kompatibilní s pozorováním. Hlavní příklad o využívání pravidel při pozorování a výkladu dat, které později ovlivní zjištěné skutečnosti, uvedl Feyerabend \"argument věže\". Argument věže je hlavní argument proti tomu, že se Země pohybuje. Aristotelikové provedli experiment, ve kterém hodili kámen z věže a ten dopadl na místo, které předem určili. Mysleli si, že pokud se Země skutečně pohybuje, bude kámen padat v úhlopříčném směru. Ale tím, že dopadl kámen na předem určené místo, si mysleli, že se Země nepohybuje. Využijeme-li antických metodologických pravidel o padajícím kamenu, pak se zdá teorie pohybu Koperníka jako falzifikována, protože předměty padají ve svislém směru. Takovéto pozorování vyžadovalo nový výklad, který bude kompatibilní s Koperníkovou teorií. Galileo byl schopen provést takovou změnu v povaze mezi impulsivním a relativním pohybem. Předtím, než se tyto teorie stanou klíčové, musel Galileo využít metodu \"ad hoc\" a pokračovat kontradikčně. Takže, \"ad hoc\" hypotézy vlastně mají pozitivní funkci: dočasně vytvoří novou teorii slučitelnou s fakty, až do doby, kdy teorie může být bráněna a podporována jinými (novými a podpůrnými) teoriemi.", "section_level": 2}, {"title": "Anything goes.", "content": "Podle Feyerabenda začaly být nové teorie přijaty ne proto, že jsou v souladu se svou vědeckou metodou, ale proto, že jejich zastánci využili nějakého triku - racionálního, rétorického, nebo nemorálního - s cílem pomoct jim v jejich počínání. Bez pevné ideologie, nebo zavedení náboženských tendencí existuje jen jediný přístup, který neomezuje pokrok a to je \"anything goes\" - vše je dovoleno - z tohoto výrazu (nejde totiž o princip) se přezdívá Feyerabendovo pojetí vědy jako \"metodologický anarchismus\".  Feyerabend zvažoval o možnost nesouměřitelnosti dvou teorií, ale váhal je aplikovat ve své koncepci. Byl kritický vůči pokusům zachytit nesouměřitelnost v logickém rámci, protože si myslel, že nesouměřitelnosti je fenomén mimo oblast logiky. Ve druhém dodatku ke knize \"Proti metodě\", Feyerabend uvádí: \"Nikdy jsem neřekl,...že nějaké dvě soupeřící teorie jsou nesouměřitelné... To, co jsem řekl bylo to, že některé soupeřící teorie, jsou-li vykládány v určitém kontextu, nelze snadno srovnávat.\" Nesouměřitelnost se netýkala Feyerabenda výrazně, protože věřil, že i když teorie jsou souměřitelné, výsledek srovnání nemusí nutně vylučovat druhou teorii. Jinými slovy: když teorie jsou nesouměřitelné, ale nelze je vyloučit navzájem, mohou být teorie souměřitelné a nemohou se navzájem vyloučit. Proto posuzování (ne)souměřitelnosti, nemá v koncepci Feyerabenda velký význam.  Je třeba mít na paměti, že když se Feyerabend sám popsal jako \"epistemologický anarchista\", výslovně se distancoval, že není \"politický anarchista\", a tento pohled na Feyerabenda sdíleli i jiní autoři, kteří se zabývali anarchistickou kritikou vědy. Nicméně někteří autoři argumentovali, že politický anarchismus je mlčky zakotven ve Feyerabendově pojetí vědy a její aplikace ve společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek fyzika - filozofa.", "content": "Feyerabend kritizoval nedostatek filozofických znalostí u generace fyziků, která vznikla po druhé světové válce:\"\"Ústup od filosofie do vlastní 'profesní' ulity má za následek katastrofu. Mladší generace fyziků Feynman, Schwingers, atd. Mohou být přesnější; mohou být inteligentnější, než jejich předchůdci jako např. Bohr, Einstein, Schrödinger, Boltzmann, Mach a tak dále. Ale jsou necivilizovaní divoši, protože jim nedostává filozofické hloubky. A to je selhání stejné myšlenky profesionality, kterou nyní brání.\"\"Na druhou stranu, byl Feyerabend dost kritizován za zkreslování postupů, metod a cílů některých z výše uvedených vědců, zvláště hlavní díla Macha a Einsteina.", "section_level": 2}, {"title": "Role vědy ve společnosti.", "content": "Feyerabend popisoval vědu jako anarchistický podnik, který je posedlý svou vlastní mytologií, která si vytváří nároky na pravdivost (tj. co pravdivé je a co není) a považuje dokazatelnost pravdy jakou svou vlastní schopnost. Byl obzvláště rozhořčený arogantním postojem mnoha vědců k alternativním tradicím. Například tvrdil, že astrologie a efektivita tanců v dešti, nebyla nikdy ověřena vědeckým výzkumem, a odmítnut převážně negativním postojem vědců k takovýmto fenoménům, stejně jako fenomén elitářství nebo rasismu. Podle jeho názoru, se věda stala represivní (potlačující) ideologie, i když pravděpodobně začala jako osvobozující hnutí. Feyerabend si myslel, že veřejnost by měla být chráněna před ovlivněním vědou, stejně jako je chráněna od jiných ideologií.  Argumentuje tím, že historicky univerzální vědecká metoda neexistuje. Feyerabend tvrdí, že si věda nezaslouží své výsadní postavení v západní společnosti. Vzhledem k tomu, že vědecké názory nevyplývají z univerzální metody, která zaručuje vysokou kvalitu závěrů, myslel si, že neexistuje žádný důvod pro oceňování vědeckých znalostí před jinými ideologiemi, jako třeba náboženství. Feyerabend rovněž tvrdil, že vědecké úspěchy, jako například přistání na Měsíci, nejsou žádný přesvědčivý důvod dávat vědě zvláštní status. Dle jeho názoru, není spravedlivé používat vědecké předpoklady v otázce, které problémy jsou podstatné a stojí za to je řešit, za účelem hodnocení jiných ideologií. Navíc se úspěchu vědců tradičně podílí nevědecké prvky, jako je například inspirace z mytických a náboženských zdrojů.  Na těchto argumentech bránil názor, že věda by měla být oddělena od státu stejným způsobem, jako náboženství a stát v moderní sekulární společnosti. Představil pojem \"svobodné společnosti\", v němž \"\"všechny tradice mají stejná práva a rovné podmínky v přístupu k centrům moci\"\" (\"Science in a Free Society\"). Například rodiče by měli být schopni určit ideologický kontext vzdělání svých dětí, namísto toho, aby vědecké standardy určovali limit jejich vzdělání. Odmítl názor, že věda je především \"racionální\" na základě toho, že neexistuje jediná společná \"racionální\" složka, která spojuje všechny vědy, a přitom sama vylučuje jiné způsoby myšlení (\"Rozprava proti metodě)\".", "section_level": 2}, {"title": "Bibliografie.", "content": "Sebrané spisy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Karl Feyerabend (13. ledna 1924 – 11. února 1994) byl původem rakouský filosof vědy a zakladatel epistemologického anarchismu. Feyerabend se stal slavný díky jeho anarchistickému pohledu na vědu a odmítání nutnosti existence univerzálního metodického pravidla. Byl velmi vlivnou postavou ve filosofii vědy a v sociologii vědy.", "tgt_summary": "保罗·卡尔·费耶阿本德(,1924年-1月13日-1994年-2月11日)是一位奥地利出生的科学哲学家,以他在加利福尼亚大学伯克利分校作教授的三十余年间(1958年–1989年)的著作最广为人知。", "id": 1322672}
{"src_title": "Anagram", "tgt_title": "易位构词游戏", "src_document": [{"title": "Metody hledání přesmyček.", "content": "Vyhledávání přesmyček je zajímavou úlohou pro výpočetní techniku. Předpokladem je kvalitní databáze slov v daném jazyce. Základní algoritmus je jednoduchý – postupně se zkouší kombinovat různá slova z databáze (většinou jde o kombinace maximálně tří slov) a porovnává se, jestli je výsledná kombinace přesmyčkou původního výrazu. K porovnávání lze využít např. regulárních výrazů. Tato cesta sice vede k cíli, ale velice pomalu, protože kombinací může být obrovské množství a práce s řetězcovými proměnnými je pomalá. Existuje ale elegantní postup, jak úlohu převést na práci s celočíselnými proměnnými a na jednoduché matematické operace. Tento postup využívá malá prvočísla a jejich vlastnosti. Nejprve se každému znaku abecedy přiřadí jiné malé prvočíslo větší než 1 (např. A = 2, B = 3, C = 5, atd.). Pak se nahradí znaky v původním řetězci za příslušná prvočísla a udělá se jejich součin (např. ABBA = 2*3*3*2 = 36). Slova z databáze se převedou na čísla stejným postupem. Číslo příslušné víceslovné kombinaci dostaneme vynásobením čísel odpovídajících daným slovům. Výrazy, které jsou navzájem přesmyčkou mají takovýto součin stejný (např. BABA = 3*2*3*2 = 36 nebo BA BA = (3*2)*(3*2) = 36). Rozkladem čísla 36 na prvočinitele nahlédneme, že ten je tvořen právě prvočísly 2, 2, 3 a 3. Celý problém porovnávání se pak převede na jednoduché matematické operace – násobení dělení a také modulo.  V praxi je však problém o dost složitější. Při delších výrazech se takovýmto násobením velice rychle narazí na horní limit velikosti celočíselné proměnné – ten se může lišit v různých programovacích jazycích, ale také může záviset na použitém operačním systému (32 bit / 64 bit). Vhodnými programátorskými postupy lze ale tento limit obejít a také omezit počet kombinací výstupních slov, které se porovnávají se vstupním řetězcem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anagram neboli přesmyčka je slovo či více slov, která vzniknou z původního slova či více slov tak, že se použijí všechna písmena v původním výrazu obsažená a změní se jejich pořadí. Často se přitom nedbá na diakritiku.", "tgt_summary": "易位构词游戏的英文词汇是 \"anagram\",这个词来源于有“反向”或“再次”的含义的希腊语字根\"ana-\"和有“书写”、“写下”的意思的词根\"gramma\"。易位构词是一类文字游戏(更准确地说是一类“词语游戏”),是将组成一个词或短句的字母重新排列顺序,原文中所有字母的每次出现都被使用一次,这样构造出另外一些新的词或短句。", "id": 826535}
{"src_title": "Bern", "tgt_title": "伯尔尼", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rané dějiny.", "content": "Na ostrohu řeky Aary \"Engehalbinsel\", severně od středu města, se na ploše asi 140 ha nacházelo keltské osídlení z doby asi 3. až 1. století př. n. l. Od přelomu letopočtu do 3. století se na stejném místě nacházelo římské sídliště \"Vicus Brenodorum\" s pohřebištěm, divadlem a chrámovou čtvrtí. V roce 1984 zde byla nalezena zinková destička, jejíž nápis obsahuje slovo \"Brenodor\". Může naznačovat antické jméno někdejšího oppida, není však prokázáno, nejde-li o falsum. Prehistorické osídlení bylo prokázáno i v Bümpliz, dnešní městské části Bernu.", "section_level": 2}, {"title": "Středověké město.", "content": "Středověké město bylo založeno původně burgundským rodem Zähringů, a sice vévodou Bertholdem V. z Zähringenu roku 1191. Podle legendy bylo pojmenováno podle medvěda (německy Bär), kterého zde vévoda měl zabít. Moc rodu Zähringů začala vzrůstat ve 12. století v Horním Burgundsku.  Po smrti vévody Bertholda, který zemřel bez dědice, udělil roku císař Svaté říše římské Fridrich II. Štaufský městu tzv. \"Zlatou chartu Bernu\". Tím se Bern stal svobodným říšským městem.", "section_level": 2}, {"title": "Stará švýcarská konfederace.", "content": "V roce 1351 se Bern připojil k Staré švýcarské konfederaci. Tak se stal jedním z osmi kantonů v období formování od 1353 do 1481.  V 1415 Bern vpadl do Aargau a dobyl ho. Podobně dobyl v roce 1536 Vaud a jiná menší teritoria; tím se stal největším městským státem severně od Alp. V 18. století zahrnoval většinu dnešních kantonů Bern a Vaud.  Přirozenou ochranu Bernu ze severu, východu a jihu tvořil zákrut řeky Aaare. Na západní straně bylo nutno budovat opevnění. S tím, jak se město rozšiřovalo, posouvalo se i opevnění. V letech 1191 až 1256 byla západní hranice Bernu v místě věže, na které je dnes umístěn bernský orloj, tzv. \"Zytglogge\". Poté, do roku 1345, tuto roli převzala západnější vět tzv. \"Käfigturm\" a do roku 1622, dnes neexistující \"Christoffelturm\" (stával v blízkosti dnešního hlavního vlakového nádraží). Během Třicetileté války byla vybudována 2 další opevnění nazývané \"Schanze\" na ochranu poloostrova.  Navzdory šířícímu se moru v 14. století se město pomalu rozrůstalo díky přistěhovalectví z okolních oblastí. Po obrovském požáru v roce 1405 byly původní dřevěné stavby zničeny a nahrazeny hrázděnými a ještě později pískovcovými budovami, které jsou dnes charakteristické pro staré město.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní dějiny.", "content": "Bern byl okupován francouzskými vojsky v roce 1798 během francouzského revolučního období, kdy přišel o některé své území. V roce 1802 Bern získal zpět území Oberland (jižně od Bernu). Po Vídeňském kongresu v roce 1814 získal také území Jura (francouzsky mluvící území), čímž se Bern stal opět největším kantonem konfederace. Tak tomu bylo v období restaurace až do roku 1979, kdy se odtrhla oblast Jura a vznikl kanton Jura.  V roce 1848 se Bern stal federálním městem (což byl oficiální název pro Bern jako de facto hlavní město) Švýcarské federace, která vznikla 12.9.1848 po 27-denní občanské válce.  V Bernu se konalo množství kongresů socialistů, hlavně během druhé světové války, kdy bylo Švýcarsko neutrální (svou neutralitu si zajistilo už na Vídeňském kongresu).  Počet obyvatel města rostl z 5 000 v 15. století na 12 000 do konce 18. století a na přibližně 60 000 do konce 19. století. Počet 100 000 překročilo město během dvacátých let 20. století. Nejvyšší počet obyvatel mělo město v šedesátých letech, a to přibližně 165 000. Od té doby populace mírně klesala. V únoru 2015 tu žilo 139 211, z nichž 105 579 bylo Švýcarů a 33 802 (24 %) rezidentů bylo cizinců. V aglomeraci města žije přibližně 391 000 lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Město Bern leží v nadmořské výšce 542 m n. m. na švýcarské plošině na obou stranách řeky Aara mezi horami Gurten na jihu a Bantiger na východě. Řeka Aare protéká starým městem od východu a vytváří dlouhý zákrut (zvanou Aareschlaufe). Řeka je v oblasti starého města a severně od něj v úzkém údolím zapuštěným asi 30 až 50 metrů hluboko.", "section_level": 1}, {"title": "Turistické zajímavosti.", "content": "Mezi nejznámější turistické atrakce patří:", "section_level": 1}, {"title": "Centrum města.", "content": "Centrum Bernu se vyvinulo ze středověkého města a bylo uznáno za kulturní dědictví UNESCO.  Menší množství památek je i mimo centrum města (zámeček Elfenau) a nejbližším okolí (zámek Jegenstorf, památník bitvy na Grauholzi aj.).", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Železnice.", "content": "Hlavní nádraží je uzlem železniční, autobusové i městské dopravy. Po nádraží v Curychu je se 200 000 cestujícími za den (rok 2014) druhým nejfrekventovanějším ve Švýcarsku. Nádraží má 14 nástupištních hran, ke kterým přijíždí vlaky z celé země i zahraničí – EuroCity, Cisalpino, TGV, Talgo, ICE a CityNightLine, čtyři hrany slouží místnímu systému S-Bahn.  Vedle hlavního nádraží se na území města nachází menší nádraží, které slouží jako zastávky S-Bahn: Felsenau, Tiefenau, Wankdorf, Ausserholligen, Stöckacker, Bümpliz Nord, Bümpliz Süd, Brünnen, Riedbach a Weissenbühl.  Systém místních železnic S-Bahn Bern spojuje město 13 linkami s městy Thun, Biel, Solothurn, Neuchâtel, Fribourg a Schwarzenburg, oblastí Emmental a dalšími aglomeracemi. S-Bahn v Bernu je provozován společnostmi BLS a Regionalverkehr Bern-Solothurn (RBS).  V Bernu jsou v provozu také soukromé lanové dráhy Gurtenbahn, Marzilibahn a výtah od řeky Aary do starého města Mattenlift.", "section_level": 2}, {"title": "Tramvaje, trolejbusy, autobusy a regionální vlaky.", "content": "Dopravní síť společnosti Bernmobil tvoří pět tramvajových, tři trolejbusové a třináct autobusových linek. V širším okolí města jsou provozovány autobusové linky Postauto (provozované švýcarskou poštou) a regionální vlaková doprava společností RBS. a BLS (Bern-Lötschberg-Simplon)", "section_level": 2}, {"title": "Přívozy.", "content": "Severně od Bernu jsou v provozu dva soukromé osobní přívozy přes řeku Aare: přívoz \"Reichenbach\" do Unterzollikofen a přívoz \"Zehndermätteli\" do Bremgartenu. Třetí přívoz \"Bodenacker\" u Elfenau již není na území města.", "section_level": 2}, {"title": "Letectví.", "content": "Regionální letiště Bern-Belp (IATA: BRN, ICAO: LSZB) se nachází 7 km jihovýchodně od centra Bernu. Provozuje pravidelné vnitrostátní i mezinárodní lety.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě hraje velké množství hokejových klubů. Mezi ty nejznámější patří:  Ve městě hraje velké množství fotbalových klubů. Mezi ty nejznámější patří:  Ve městě se konalo spoustu sportovních akcí. Mezi nejvýznamnější akce, které se zde konaly patří:", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost - česká stopa v Bernu.", "content": "Bernské \"Museum für Kommunikation\" vystavuje na nepřehlédnutelném místě československý automobil Tatra 57 z roku 1937, který ve speciální úpravě sloužil švýcarské poště v letech 1940-1949.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bern (, italsky a rétorománsky Berna, v místní švýcarské němčině Bärn) je obec ve Švýcarsku, hlavní město stejnojmenného kantonu a de facto hlavní město Švýcarska (sídlí zde vláda a parlament, ale jeho postavení jako hlavního města ani jako dříve uváděného \"federálního města\" není v legislativě zakotveno). Bern leží v okrese Bern-Mittelland.", "tgt_summary": "伯恩(伯恩德语:Bärn;;;;)位于瑞士西半部领土中央偏北之处,为仅次于苏黎世、日内瓦、巴塞尔和洛桑的第五大城,是伯恩州首府,亦是该国实际上的首都。其旧城区今日已成为联合国教科文组织核定的世界遗产。", "id": 958818}
{"src_title": "Barcelona", "tgt_title": "巴塞罗那", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Barcelona byla pravděpodobně založena ve 3. st. před K. kartaginským generálem Hamilkarem Barkasem a pojmenována \"Barcina\". V roce 218 před K. obsadili Barcelonu Římané. V této době však neměla takovou důležitost jako jihozápadně ležící Tarragona. Po úpadku Římského císařství převzali vládu nad městem ve 4. st. Vizigóti a v průběhu 8. st. město dobyli Maurové. V témže století Barcelonu obsadil Karel Veliký. Na konci 12. st. se Barcelona stala jedním z hlavních ekonomických a obchodních center Aragonské koruny. V roce 1469 však došlo ke sňatku Ferdinanda II. Aragonského s Isabelou I. Kastilskou, což mělo za následek přenesení politické moci do Madridu. Následný rozvoj obchodu s Amerikou řízený z Madridu a snaha o centralizaci moci vedly k úpadku Barcelony a nespokojenosti jejich obyvatel. To vedlo k válce v letech 1640 - 59, ve které byli Katalánci a jejich francouzští spojenci poraženi. V 19. st. město zažívá rozvoj, do Barcelony se stěhují noví obyvatelé, je založena čtvrť Eixample s rovnými městskými třídami, kam se přesouvá barcelonská střední vrstva. Na přelomu 19. a 20. st. jsou vystavěny nové secesní paláce, začínají práce na nové katedrále a nastává obroda katalánské kultury (literatura, divadlo, výtvarné umění). V roce 1939 je město obsazeno fašisty, což vede k řadě represí, mimo jiné zákazu výuky katalánštiny na školách. Přechod k demokracii nastává až v roce 1975, po smrti F. Franca. Katalánsko získává status autonomního regionu a v roce 1980 je zvolena první katalánská vláda. V roce 1992 se v Barceloně konaly Olympijské hry.", "section_level": 1}, {"title": "Památky a turistické zajímavosti.", "content": "K nejznámějším dílům Gaudího patří \"chrám Sagrada Familia\", symbol města a mistrovské dílo, které dodnes není dokončeno (jeho výstavba stále probíhá, protože je ale financována pouze z darů, práce postupují pomalu). Dostavba je plánována na rok 2026. Gaudí dal tomuto objektu od roku 1883 až do své smrti v roce 1926 veškerou svou tvůrčí sílu. Mohutná stavba s osmi vysoko čnějícími věžemi se mezitím stala nejvýraznějším bodem v siluetě Barcelony. Z jeho věží, kam se stoupá po točitých schodech, je nádherný výhled na celé město a jeho okolí. V centru města jsou další Gaudího známé stavby, dům Milà (Casa Milà), dům Batlló (casa Batlló) a Park Güell.  V parku Güell, odkud je rovněž pěkný výhled, se nachází muzeum Gaudího a spousta zajímavostí, například kamenné lavičky zdobené barevnými keramickými střepy. K slavným kulturně historickým památkám Barcelony patří také „Gotická čtvrť“, kterou tvoří soubor staveb ohraničený římskými hradbami s dominující gotickou katedrálou sv. Kříže a sv. Eulálie.  Na náměstí Plaça del Rei stojí muzeum historie města, v jehož podzemí můžeme vidět vykopávky z římského období. Kdysi tu byly lázně s bazénem, byly tu nalezeny i vodní kanály a amfory. Na náměstí Plaça del Rei stojí rovněž \"Palau del Lloctinent\", palác místokrále z 16. století. Dnes je v něm umístěn Archív Koruny Aragonské.  Barcelona má spoustu gotických památek; pocházejí z dob jejího největšího rozkvětu. Mnoho jich najdeme ve čtvrti Barri Gòtic. Mezi nejdůležitější určitě patří budova radnice zvaná Casa de la Ciutat na náměstí Plaça Sant Jaume.  Středověké \"loděnice Les Drassanes\" leží nedaleko přístavu a jsou největším a nejzachovalejším zařízením tohoto druhu. Byly vybudovány ve 14. století a dnes je v nich Námořní muzeum. Městskou čtvrtí Ribera, jejíž ulice se křižují v pravých úhlech, vede ulice Montcada. Existovala již ve 12. století a bydlely v ní nejmocnější šlechtické rodiny města. V palácích Palau Aguilar a Palau del Baró de Castellet (15. století) je dnes Picassovo muzeum. Výtvarné umění starších dob lze obdivovat v Katalánském národním uměleckém muzeu. V barokním paláci Dalmases (17. století) se dochovala gotická kaple.  \"El Pi\" je jeden z nejstarších kostelů ve městě (14. století) a jeho věž tvoří jeden z nejcharakterističtějších rysů gotické čtvrti. Na fasádě zaujme i rozměrná rozeta. Kostel Santa Ana stojí dodnes jakoby v ústraní, ačkoli nedaleká Plaça de Catalunya (náměstí s fontánami) kypí velkoměstským životem. Jeho stavba trvala dvě staletí a je charakteristická tím, že zachycuje přechod od románského stylu ke gotické architektuře.  Za nejlepší výtvor katalánské gotiky pokládají mnozí obdivovatelé kostel Santa Maria del Mar. Stavěl se ve 14. století.  V barokním \"kostele La Mercè\", který původně patřil ke konventu milosrdných bratří, se uctívá gotická socha ochránkyně a patronky Barcelony, Boží Matky milosrdné.  Katedrála sv. Kříže a sv. Eulálie je gotická stavba budovaná od 13. do 20. století na místě dvou starověkých kostelů. V \"kryptě svaté Eulálie\" pod hlavním oltářem uvidíme jemně opracovaný alabastrový sarkofág. Oltářní obrazy, které představují sv. Gabriela, sv. Ambrože, sv. Martina a Proměnění Krista, jsou nejcennějšími uměleckými poklady katedrály.  Klášter Pedralbes založila roku 1326 královna Elisenda z Montcada. Rychlý postup stavebních prací způsobil, že kostel, křížová chodba s třemi galériemi a klášterní budovy tvoří vzácnou harmonickou jednotu. V presbyteriu vedle oltáře je náhrobek zakladatelky.  \"Mořské akvárium \" – prvotřídní akvárium se 22 obřími akvárii a 80 metrů dlouhým skleněným tunelem protínajícím obří nádrž se 6 miliony litry vody. Zde je možné vidět žraloky, rejnoky, měsíční rybu a další ryby z oblasti Středozemního moře. Barcelona je živým velkoměstem, leží v oblasti středomořského přímořského klimatu, které se vyznačuje poměrně suchým létem. Srdcem Barcelony je bulvár Ramblas (Les Rambles), který je bezpochyby nejživějším místem města. Tato pestrá a živá ulice se táhne od Plaça Catalunya (náměstí s fontánami) až k přístavu (nábřeží s molem a dominantním 68 metrů vysokým podstavcem se sochou Kryštofa Kolumba). Rambla byla původně korytem potoka.", "section_level": 1}, {"title": "Městské části.", "content": "Barcelona je rozdělena na 10 městských částí. Městské části respektují původní historické čtvrti a obce připojené k městu v průběhu 18. a 19. st. Jednotlivé městské části (district) se dále skládají z jednotlivých čtvrtí (barri). Barcelonské Staré Město (Ciutat Vella) se skládá ze čtvrtí: La Barceloneta, El Gotic, El Raval a Sant Pere, Santa Caterina a la Ribera.", "section_level": 1}, {"title": "Výslovnost.", "content": "[c], velmi rozšířená, dnes je častější i počeštěná španělská (a zároveň i katalánská kodifikovaná) výslovnost se [s] (kodifikovaná španělská (kontinentální) výslovnost by ovšem byla s mezizubným třeným θ). Ani dnes ale Pravidla českého pravopisu výslovnostní odchylku od psané podoby nepředepisují a umožňují tak i výslovnost [barcelona], totéž platí např. i pro němčinu; německá kodifikovaná výslovnost je [barceˈlo:na].", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V Barceloně se konaly v roce 1992 olympijské hry.  Ve městě sídlí fotbalové kluby FC Barcelona a RCD Espanyol a basketbalový klub FC Barcelona.", "section_level": 1}], "src_summary": "Barcelona je hlavní město Katalánska, současně je i hlavní město provincie Barcelona. Leží při pobřeží Středozemního moře na východě Španělska. Po Madridu je druhým největším španělským městem (1,6 milionu obyvatel, v aglomeraci téměř 3 miliony). Je známá také díky originálním stavbám architekta Antoni Gaudího a jeho současníků.", "tgt_summary": "巴塞罗那(,)是西班牙加泰罗尼亚首府和巴塞罗那省省会,位于伊比利亚半岛的东北面,滨临地中海,全市人口160万,都会区人口则500万,为加泰罗尼亚第一大城。加泰罗尼亚的议会、加泰罗尼亚行政委员会、加泰罗尼亚高等法院等政府中枢机构,以及最高首长均驻设于此。1999年,巴塞罗那由美国《国家地理杂志》评选为50个人生必游景点之一。", "id": 16760}
{"src_title": "Curych", "tgt_title": "苏黎世", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V úrodném místě hustého neolitického osídlení se usadili Helvétové. Kamenné město založili Římané roku 15 př. n. l., měli zda celní stanici a město nazvali \"Turicum\". V 5. století je osídlili germánští Alamani, ze severovýchodu sem pronikali křesťanští misionáři. Roku 835 se poprvé připomíná hrad, založený na místě římské pevnosti císařem Ludvíkem Němcem, který zde roku 853 založil první ženský benediktinský klášter, později nazývaný \"Fraumünster\".  Od roku 1218 byl Curych císařským městem pod vládou abatyše zmíněného kláštera. Brzy nato si město o rozloze 38 hektarů vybudovalo hradby, z nichž se dochovaly dvě brány. Počátkem 14. století zde vznikl Codex Manesse, jeden z nejkrásnějších iluminovaných rukopisů kurtoazní kultury a hlavní pramen středověké německé poezie a heraldiky.  Feudální vládu abatyše nahradila roku 1336 cechovní samospráva (\"Zunftordnung\") a roku 1351 se měšťané přísahou připojili jako pátý člen Švýcarské konfederace (\"Confederatio helvetica\", \"Eidgenossenschaft\"), jímž Curych zůstal až do roku 1798. Roku 1520 se stal hlavním kazatelem v kostele sv. Petra Ulrich Zwingli, který zahájil švýcarskou reformaci a roku 1531 zde vyšel jeho překlad Bible (\"Zürcher Bibel\"). Z konfliktů se sousedními katolickými kantony vznikly Kappelské války.  Roku 1624 si Curych vybudoval nákladné opevnění a vymáhání daní vyvolalo selské vzpoury, které město tvrdě potlačilo. Roku 1648 se prohlásil patricijskou republikou. Helvetská revoluce roku 1798 pozvala do země francouzské republikánské vojsko, které zemi bez boje obsadilo. Republika pod francouzskou patronací sice brzy padla, zrušila však feudální vládu města nad kantonem a připravila půdu pro moderní uspořádání. Curyšská smlouva 1859 ukončila spor mezi Francií, Rakouskem a Itálií a uznala samostatnost Švýcarska. Roku 1847 byla otevřena první švýcarská železnice Curych – Baden. Roku 1867 byla založena hlavní třída současného města \"Bahnhofstrasse\", vedoucí od Hlavního nádraží k jezeru. Roku 1871 byla otevřena budova Hlavního nádraží a roku 1877 curyšská burza. V letech 1848 a 1874 přijal Curych švýcarskou ústavu, postupně zbořil hradby a stal se cílem velké imigrace z okolí. Přistěhovalci se však obtížně domáhali občanských práv a teprve od roku 1875 začalo platit, že po deseti letech pobytu se člověk stává občanem. Roku 1893 byly k městu přičleněny okolní obce, kde vznikal průmysl.", "section_level": 1}, {"title": "Samospráva.", "content": "Výkonnou moc drží devítičlenná městská rada (\"Stadtrat\"), zákonodárnou moc 125členný parlament (\"Gemeinderat\"), obojí přímo volené na čtyři roky. Městskou radu tvoří profesionální politici, každý z nich vede jeden odbor radnice a představený výkonného odboru působí jako primátor. Současnou koalici sociálních demokratů, liberálů a zelených vede Corine Mauch (SD). Parlament se schází jednou týdně a členové jsou placeni za účast na zasedáních. Městskou radnici užívají i volené orgány kantonu.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Veřejná městská doprava je v Curychu velmi populární a převažuje nad automobilovou. Tvoří ji jednotná síť předměstských železnic (\"S-Bahn\"). 13 linek tramvají, 18 autobusů a 6 trolejbusů. Frekvence spojů na některých linkách dosahuje až 10 spojů za hodinu. Od roku 2008 spojuje tramvaj letiště s městem. Síť doplňují lodní spoje po jezeře i řece a několik lanovek do okolních kopců.  Letiště Zürich v obci Kloten, asi 13 km severně od města, je s více než 24 miliony cestujících za rok na 15. místě v Evropě a má přímé spojení se všemi kontinenty. Letiště intenzivně využívají společnosti Swiss (\"Swiss International Air Lines\" a \"Swiss European Air Lines\"), Alitalia a Lufthansa (nazývá ho \"třetím hubem\") a letiště je domovským letištěm společností Belair, Edelweiss Air a Helvetic Airways i základnou záchranné letecké služby. Hlavní nádraží s více než 2900 vlakových pohybů a 350-500 tisíci pasažéry denně patří mezi nejrušnější na světě a město má dalších 16 nádraží a 10 zastávek. Železnici provozují Švýcarské železnice (SBB), hlavní nádraží má však i přímé dálkové spojení vlaky TGV do Francie a ICE do Německa. Spojení s Českou republikou je udržováno prostřednictvím nočního spojení. Vtěsném okolí města jsou dálnice A 1 (Bern, Ženeva a St. Gallen), A 3 (Basilej a Sargans) a A 4 (Schaffhausen). Dálnice v okolí města jsou ovšem přeplněné a pozvolna se buduje obchvat kolem Curychu.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Řeka Limmat protéká starým centrem a dělí je na dvě části. Jsou zde pozůstatky bývalého opevnění a vodní příkop \"Schanzengraben\". Na západním okraji centra teče řeka Sihl. Na pravém břehu Limmatu leží Niederdorf, živější část města s mnoha restauracemi, kiny a hudebními kluby. Živá je také 4. čtvrť kolem \"Langstrasse\", s různými národnostmi a jejich kulturami, včetně prostituce.", "section_level": 1}, {"title": "Staré město, City.", "content": "\"Altstadt\" (Staré město) s cechovními domy leží po obou stranách Limmatu. Na návrší \"Lindenhof\" je nejstarší doloženě osídlení nad Limmatem, od 18. století s parkovou úpravou na zbytcích románského hradu s památníkem, připomínajícím obranu Curychu ženami. Západně od \"Lindenhofu\" probíhá luxusní \"Bahnhofstrasse\", sídlo bank a obchodní třída, vedoucí od hlavního nádraží k jezeru.", "section_level": 2}, {"title": "Kostely.", "content": "Většina kostelů je protestantská.  Přehled muzeí je zde.", "section_level": 2}, {"title": "Muzea.", "content": "V Curychu je také zoologická zahrada, stará a nová botanická zahrada a řada dalších parků.", "section_level": 2}], "src_summary": "Curych (; latinsky \"Tigurium\"}} ) je největší město Švýcarska a hlavní město stejnojmenného kantonu. Leží v předhůří Alp u severního konce Curyšského jezera, na obou březích řeky Limmat, která zde z jezera vytéká. Je obklopeno lesnatými kopci, nejvyšší z nich Uetliberg dosahuje výšky 869 m n. m. Město se dělí na 12 okresů (Bezirk) a v roce 2014 zde žilo přes 404 783 obyvatel, v celé aglomeraci přes 1,1 milionu obyvatel. V roce 2017 žilo v Curychu 32,5 % cizinců (pro srovnání v Ženevě 47,9 %).", "tgt_summary": "苏黎世( ;瑞士德语:\"Züri\" ),又译苏黎士,是苏黎世州的首府,瑞士联邦的最大城市。2012年城市人口约38万,市区人口近110万,包括郊区在内的苏黎世都会区人口达190万。苏黎世是瑞士主要的商业和文化中心(瑞士的政治中心和首都在伯尔尼)。苏黎世是瑞士银行业的代表城市,世界金融中心之一,瑞士联合银行、瑞士信贷银行和许多私人银行都将总部设在苏黎世。苏黎世国际机场是瑞士全国最大的机场。国际足球联合会总部也设在苏黎世。根据2006年和2007年的部分调查显示,苏黎世在这两年的世界最佳居住城市评选中高居全球首位。", "id": 399700}
{"src_title": "Napoleon Bonaparte", "tgt_title": "拿破仑一世", "src_document": [{"title": "Vzestup.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Napoleon Bonaparte (rodným jménem \"Napoleone di Buonaparte\") se narodil v úterý 15. srpna 1769 v korsickém městě Ajaccio jako druhý syn nepříliš zámožného příslušníka úřednické šlechty advokáta Carla Buonaparta a jeho ženy Laetitie roz. Ramolino. V mládí jej ovlivnili korsičtí nacionalisté, kteří Francouze považovali za cizí utlačovatele. Ostrov byl totiž vojensky připojen k Francii jen tři měsíce před Napoleonovým narozením a obyvatelé litovali ztráty politické samostatnosti. V porovnání s francouzskou aristokracií žila rodina Buonapartů ve velmi skromných poměrech, nouzí však netrpěla. Otec byl asesorem (poradcem) královského soudu a ve volných chvílích se věnoval zejména literární činnosti. Na výchovu osmi dětí dohlížela matka, jež je vychovala s láskou, nicméně poměrně tvrdě. K tomu měla své důvody, jak dosvědčil později sám Napoleon: Když bylo Napoleonovi devět let, odvezl jej otec i s jeho starším bratrem Josefem do Francie. Zde ho nejprve umístil v koleji ve městě Autun, avšak ještě téhož roku byl jako stipendista přijat do vojenského učiliště v Brienne-le-Château. Tam poté strávil Napoleon pět let. Podle pozdějšího ministra Bourrienna,", "section_level": 2}, {"title": "Zahájení kariéry.", "content": "V Auxonne zastihly Napoleona události Velké francouzské revoluce. Jeho pluk se připojil k povstalcům. Napoleon pochopil, že se mu otevřela cesta pro politickou kariéru a dva a půl měsíce po vzpouře jednotky požádal o další dovolenou. Do Ajaccia dorazil opět koncem září 1789 a neprodleně se zapojil do místního politického dění. Spolu se svým bratrem Josefem stál u počátků revolučního hnutí na ostrově. Na jejich písemnou výzvu Národní shromáždění odsouhlasilo zrovnoprávnění Korsiky s ostatními částmi francouzského království. Současně byla udělena amnestie všem, kdo kdysi bojovali za nezávislost ostrova. To umožnilo návrat i někdejšímu vůdci protifrancouzského odboje Pascalu Paolimu, jenž byl pro Napoleona po celé jeho dětství ústředním hrdinou. Avšak starší muž, jehož Korsičané záhy zvolili předsedou direktoria departmentu a vrchním velitelem ozbrojených sil ostrova, vystupoval vůči svému", "section_level": 2}, {"title": "Generál.", "content": "Úspěch, kterého Napoleon dosáhl u Toulonu, se stal pro tehdejší mladou generaci symbolem náhlého a rychlého obratu na životní dráze. V čtyřiadvaceti letech mu vynesl hodnost brigádního generála a také důvěru tehdy vládnoucího politického klubu jakobínů.  6. února 1794 byl Napoleon jmenován velitelem dělostřelectva v Italské armádě, v této pozici však působil jen necelých šest měsíců, neboť 9. thermidoru r. III (27. červenec 1794) došlo v Paříži k převratu, v jehož průběhu politickou moc převzal Konvent a čelní vůdci jakobínů byli pozatýkáni a dalšího dne popraveni. Spolu s touto akcí došlo k vlně zatýkání osob blízkých popraveným jakobínům a 11. srpna byl zatčen i Napoleon. Komisaři, kteří jej vyšetřovali, však neshledali na jeho osobě nic kompromitujícího, a proto byl po čtrnácti dnech věznění propuštěn. Posléze se jako velitel dělostřelectva účastnil expedice, jejímž úkolem bylo dobýt z rukou paolistů Korsiku, avšak výprava narazila na britské námořnictvo, které ji přinutilo k návratu. Bonaparte tedy odcestoval do Paříže, kde mu byla učiněna nabídka stát se generálem pěchoty ve Vendée. Tuto alternativu uplatnění však odmítl, prodloužil si zdravotní dovolenou a setrval ve francouzské metropoli. Zde v obnošené", "section_level": 2}, {"title": "První konzul.", "content": "Spolu s vypracováním nové ústavy čekala na Napoleona řada dalších úkolů spojených s rekonstrukcí Francie. Na domácí frontě to byla zejména finanční situace. Vyprázdněnou státní kasu postupně zacelil důsledným spořením, kontrolou vynaložených financí, daňovou politikou, jež měla zcela jasně vymezený obsah a vysokými půjčkami získanými v Nizozemí a Itálii. Pokud jde o daně samotné, Napoleon značně zvýšil daň nepřímou, zato výrazně snížil daň přímou. Uvědomoval si též, že pro stát je prospěšná podpora podnikání, přičemž za prvořadý zájem považoval rozvoj průmyslu. Současně důkladně zreorganizoval celý centrální systém státní správy, 1. ledna 1800 založil Francouzskou banku, k boji proti roajalistům a jakobínům vytvořil silný a rozvětvený policejní aparát (dlouholetým ministrem policie byl Joseph Fouché) a kritiku umlčel opatřením z 27. nivôsu r. VIII (17. ledna 1800), jež zastavilo tisk šedesáti z celkových sedmdesáti tří vycházejících novin a časopisů. Během prvního půl roku se též vypořádal s rostoucí vlnou loupežnictví podél pozemních komunikací a výrazně utlumil stále doutnající roajalistické povstání ve Vendée.  V rámci vnitrostátních aktivit, které souvisely se správou státu, se Napoleon", "section_level": 2}, {"title": "Císařství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nástup na trůn a vítězství nad Rakouskem.", "content": "V červnu 1804 Napoleon k Francii připojil Ligurskou republiku a v květnu 1805 podnikl vítěznou cestu po Itálii a nechal se korunovat italským králem (26. května). Avšak jeho územní rozpínavost a bezohledné počínání již dlouhodobě vzbuzovaly hněv a nelibost u cara Alexandra I., který se od roku 1803 prozatím neúspěšně pokoušel uzavřít protifrancouzskou útočnou alianci s vládci Rakouska a Pruska. K nejvýraznějšímu ochlazení francouzsko-ruských vztahů došlo po popravě vévody d'Enghien v druhé polovině roku 1804, nicméně Napoleon nechápal důvod carova jednání a společně se svými diplomaty se domníval, že jde jen o dočasnou záležitost. Ruský panovník však zatvrzele usiloval o spojenectví s některou z evropských velmocí a nakonec se jeho pověřencům podařilo dosáhnout úspěchu ve Velké Británii, se kterou uzavřel dohodu 30. března 1805. K alianci se po diplomatickém nátlaku následně připojil i rakouský císař František I., kterého proti Francii popudila zejména Napoleonova anexe Janovska a Luccy. K podepsání britsko-rusko-rakouské spojenecké deklarace, jíž", "section_level": 2}, {"title": "Válka v Prusku a Polsku.", "content": "Po vítězství u Slavkova se Napoleon ocitl na vrcholu slávy. Tak jako celý francouzský národ si i on, z osobních i dynastických důvodů, upřímně přál evropský mír. Odpor zbytků III. koalice však nebyl zlomen. Ruský car Alexandr I. s Napoleonem odmítl jednat bez dalšího boje a porážka francouzsko-španělského loďstva v námořní bitvě u Trafalgaru proti britské flotě vedené viceadmirálem Horatiem Nelsonem zmařila francouzské naděje na invazi do Anglie a její pokoření. Navíc i v prozatím neutrálním Prusku začaly sílit protifrancouzské válečné tendence. Tuto situaci v Prusku zapříčinil i sám Napoleon. K prvnímu výraznému narušení vzájemných vztahů došlo na podzim roku 1805, když sbor maršála Bernadotta s císařovým vědomím prošel skrze Ansbašsko a porušil tak pruskou neutralitu. Další trhlinu ve vzájemných", "section_level": 2}, {"title": "Válka ve Španělsku.", "content": "Napoleon se vrátil do Paříže pouhé tři týdny po ratifikaci mírových podmínek (27. června) jako vládce obrovského konglomerátu rozkládajícího se od Královce po Pyreneje, od Varšavy až do Neapole, od Antverp k horám severozápadního Balkánu, od Hamburku po ostrov Korfu. S vědomím, že jeho jediným protivníkem zůstává pouze Anglie, se pustil do uskutečňování svého nového cíle – ovládnutí Pyrenejského poloostrova. V atmosféře každodenních opulentních hostin, banketů a plesů začal formovat novou armádu, jejímž velením byl pověřen Napoleonův přítel ještě z dob obléhání Toulonu Andoche Junot. Ten 17. října vstoupil do Portugalska a po sérii rychlých pochodů obsadil Lisabon (30. listopad), z nějž uprchla celá", "section_level": 2}, {"title": "Období války páté koalice.", "content": "Jednou ze zpráv, kvůli níž Napoleon opustil nedokončené tažení, byla očekávaná informace, že na hranicích Itálie a spojeneckého Bavorska se shromažďují mohutné síly Rakouského císařství. Další znepokojující zvěstí byl podezřele těsný svazek jindy vzájemně nepřátelsky naladěných ministrů Talleyranda a Fouchého. 23. ledna Napoleon dorazil do Paříže a o pět dní později si k sobě do pracovny pozval nejvyšší hodnostáře císařství. V jejich přítomnosti vyčetl Talleyrandovi veškeré intrikování proti své osobě a nadále mu přestal věnovat pozornost. S velkým nasazením se posléze pustil do příprav války v německých oblastech. Nezbývalo mu mnoho času, neboť 9. dubna překročily rakouské jednotky řeku Inn a vstoupily do Mnichova. Tentokrát se Napoleon nepokoušel nepřítele předejít obvyklou útočnou strategií, jelikož si z politického hlediska přál vyhovět podmínkám erfurtské dohody. Po vypuknutí války však neprodleně vyrazil do Ingolstadtu, kde", "section_level": 2}, {"title": "Ruské tažení.", "content": "První vážnější roztržka mezi vládci Ruska a Francie se datuje k podzimu roku 1810, kdy car Alexandr I. ignoroval ujednání o kontinentální blokádě a umožnil dvanácti stovkám britských obchodních lodí vyložit zboží v pobaltských přístavech. Napoleon jako odvetu anektoval vévodství Oldenburské, což pro ruského vládce představovalo velmi výraznou urážku, neboť choť oldenburského následníka trůnu byla Alexandrovou sestrou. Car kontroval novým celním tarifem, jenž zvyšoval sazby na dovoz luxusního francouzského zboží a vína. Napoleon tedy začal na ruského panovníka vyvíjet diplomatický nátlak, ten však selhal. Rozhodl se proto pro důraznější opatření – válku.  K tomuto účelu shromáždil dosud největší armádu, co kdy operovala na evropském bojišti, čítající na 440 000 mužů. Z tohoto počtu bylo 125 000 rodilých Francouzů, zbytek tvořily kontingenty více či méně loajálních spojenců. Soustřeďování vojsk trvalo téměř celou první polovinu roku 1812. Dne 9. května v šest hodin ráno se Napoleon v doprovodu císařovny odebral z paláce", "section_level": 2}, {"title": "Válka šesté koalice a abdikace.", "content": "Do Paříže dorazil Napoleon 18. prosince 1812. I přes utrpěnou porážku si byl jist, že brzy bude mít k dispozici armádu, která svými počty předčí'v počátcích ruského tažení. Optimisticky věřil, že do začátku jara shromáždí včetně spojeneckých kontingentů na 450 000 mužů, přičemž předpokládal, že Kutuzovova armáda bude značně prořídlá a vyčerpaná a nebude schopná se s Francouzi měřit. Jako vždy v podobné situaci se proto od rána do večera věnoval otázkám výzbroje, výstroje a výcviku armády. Mezitím byly zbytky'vytlačovány z Polska a Pruska. Za tohoto vývoje konfliktu pruský král Fridrich Vilém III. podepsal 15. března 1813 s Rusy spojeneckou smlouvu a následujícího dne vyhlásil Francii válku. Také rakouský císař bez ohledu na příbuzenství s Napoleonem uzavřel v únoru s carem Alexandrem dohodu o příměří. 28. dubna zemřel ve slezském Bolesławieci maršál Kutuzov, jehož nahradil hrabě Wittgenstein. 10. dubna 1813 císař Francouzů ustanovil svou manželku Marii Luisu regentkou, jmenoval regentskou radu a o pět dní později se odebral k nové armádě do Mohuče, odkud 24. dne téhož měsíce vytáhl proti pomalu postupujícím spojencům. Jeho dvě nové úderné armády, Labská a", "section_level": 2}, {"title": "Vojenství.", "content": "Napoleon v oblasti válečnictví zanechal stopu, která se promítala do vojenské teorie i praxe ještě dlouhou dobu po jeho pádu. Sám byl autorem mnohých pouček a definic, avšak ne vždy se jimi sám doslova řídil. Například uzavřením pläswitzské dohody o příměří po bitvě u Budyšína v roce 1813 vzalo za své tvrzení, jímž v souladu se svým ofenzivním myšlením prosazoval: \"„Začínej tažení po zralé úvaze, ale když je začneš, bojuj do krajnosti o to, aby sis nedal iniciativu vyrvat z rukou.“\" Své myšlenky v tomto oboru nikdy systematicky nesepsal, ale z jeho poznámek bylo vyňato zhruba 115 pravidel, které víceméně obsahují většinu jeho základních úvah o strategii a taktice.  Napoleonova éra byla charakteristická nasazováním obrovských počtů vojsk a on sám proto", "section_level": 2}, {"title": "Správa Francie.", "content": "Již krátce po nástupu do úřadu prvního konzula byl Napoleon nucen podniknout první kroky, aby se vypořádal s důsledky finanční krize, která vznikla následkem tristního hospodaření Direktoria. Vydal nové předpisy, díky nimž finanční úředníci – výběrčí, berní, vrchní berní a ředitelé daní, byli schopni zajistit, že peníze daňových poplatníků směřovaly do veřejných pokladen pravidelně a v přesně stanovený den. Původně se tak dělo jednou měsíčně, po bankovní krizi v roce 1805 pak každý desátý den. Tento nový systém vykazoval maximální výnosy s minimálním počtem úředníků a v průběhu konzulátu i v prvních letech císařství mohl stát díky jeho efektivitě disponovat částkou 750–800 milionů franků ročně. Dozor nad peněžním aparátem prováděl osobně Napoleon, jenž si od ministra financí nechával třikrát do měsíce předkládat výkazy ze všech oddělení finanční správy. Tato 35–40 stránková folia důsledně pročítal a v případě nejasností se dožadoval vysvětlení, což přinutilo úředníky, aby účetní knihy drželi v naprostém pořádku. Mimořádně významným počinem v oblasti finančnictví, který přetrval do dnešních dnů, bylo založení Francouzské banky (6. ledna 1800). Napoleonovým záměrem bylo vytvořit instituci, která by byla v zásadě soukromou společností, kde by měl stát jen omezenou účast a menšinový podíl, avšak zajistil by její legislativu. Hlavní iniciativu při jejím založení proto převzal J. F. Perregaux, jenž do Paříže svolal skupinu finančníků, která navýšila základní kapitál banky na 30 milionů franků. Jejím řízením bylo pověřeno patnáct ředitelů, které volilo 200 největších podílníků,", "section_level": 2}, {"title": "Církevní politika.", "content": "Součástí dědictví, které Napoleon získal po zmatcích Velké francouzské revoluce, byl rozkol v římskokatolické církvi a naprosté odcizení Římu. Po smrti papeže Pia VI., jenž zemřel ve Valence 29. srpna 1799, se Napoleon chopil nabízené příležitosti a z ryze pragmatických důvodů se s novým náměstkem Ježíše Krista Piem VII. pokusil usmířit. Papež byl však velmi obezřetný, neboť od září roku 1800 byly papežské državy okupované francouzskou armádou a k dohodě došlo teprve až po Napoleonově přímém nátlaku. Konkordát byl podepsán 15. července 1801 a i přes poměrnou stručnost budil dojem rozumného kompromisu. Napoleon v něm uznal, že katolicismus je náboženství velké většiny Francouzů a jako takový mohl být svobodně a otevřeně praktikován v souladu s policejními předpisy. Pius VII. formálně uznal legitimitu konzulární republiky a na oplátku mu bylo přiznáno právo kanonické investitury. Konkordát obsahoval množství dalších ustanovení jak o biskupech i nižším kléru, tak o revolučním uspořádání vlastnictví půdy. Do půl roku však Napoleon k listině připojil dalších 77 organických článků, kterými byla svoboda církve v galikánském duchu velmi omezena. Papež, který nebyl požádán o konzultaci, se cítil uražen, přesto nakonec", "section_level": 2}, {"title": "Koloniální politika v Novém světě.", "content": "Krátce po nástupu Napoleona Bonaparta do čela Francie se zdálo, že bude pokračovat v budování francouzské koloniální říše v Novém světě. Nejprve přiměl Španělsko, aby Francii vrátilo Louisianu, které se předtím Francouzi vzdali po prohrané sedmileté válce s Anglií, což velmi znepokojovalo Spojené státy. Od roku 1795, kdy byl mezi Francií a Španělskem uzavřen basilejský mír, patřil Francii oficiálně také celý ostrov Santo Domingo, dnes nazývaný Hispaniola. Do té doby jí patřila jen západní část ostrova s francouzským názvem Saint-Domingue. K předání kontroly nad územím španělské kolonie (s názvem Santo Domingo) na východě ostrova nikdy nedošlo a španělské úřady ji nadále fakticky ovládaly. Přesto hodlal Napoleon z ostrova brzy udělat jádro svého budoucího karibského impéria. Důležitým aspektem Napoleonovy koloniální politiky byl jeho vztah k černošským obyvatelům kolonií a k otroctví. Sám Napoleon měl vůči černochům předsudky. Již jako student vojenského učiliště v Brienne šikanoval spolužáka rasově smíšeného původu. S jedním ze svých generálů, Thomasem Alexandrem Dumasem, který byl také rasově smíšeného původu a", "section_level": 2}, {"title": "Závěr kariéry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Panovníkem Elby.", "content": "Na nevelký středomořský ostrov o rozloze 8000 hektarů dorazil Napoleon 4. května 1814, v týž den, kdy Paříž přivítala krále Ludvíka XVIII. z rodu Bourbonů. Podle smlouvy z Fontainebleau ze dne 11. dubna 1814 byl ostrov prohlášen samostatným státem jako Knížectví Elba a Napoleon byl ustanoven jeho svrchovaným panovníkem. Zároveň byl Napoleonovi přiřčen roční důchod dvou milionů franků z francouzské státní pokladny, z čehož ovšem jeden milion franků náležel císařovně Marii Luise. Napoleonovi byl tento stát přenechán k doživotnímu užívání a stejně tak mu byl ponechán", "section_level": 2}, {"title": "Sto dnů.", "content": "1. března 1815 dorazilo sedm lodí Napoleonovy malé flotily do zálivu Juan nedaleko Antibes. Vojáci se vylodili na pláži a kolem páté hodiny odpolední vyrazili směrem na Paříž skrze alpské stezky Horní Provence. V přímořském kraji Napoleonova přítomnost mnoho radosti u obyvatel nevyvolávala, avšak čím více postupoval do vnitrozemí, s tím větším nadšením se setkával. K jeho vojsku se záhy přidalo i 1500 mužů, převážně dělníků, s vlastními puškami či různými chladnými zbraněmi. Když se pozvolna zvětšující konvoj dostal ke Grenoblu, místní velitel posádky generál Marchond proti Napoleonovi jako předvoj vyslal prapor 5. pěšího pluku s rotou ženistů, kteří měli vyhodit do vzduchu mosty na cestě. Když na sebe obě kolony narazily, vojáci se začali rozvinovat do bojové sestavy. Napoleon postupoval v čele svých mužů a jeho protivník kapitán Randon z královské armády zavelel k palbě. Žádný z jeho podřízených však rozkazu neuposlechl. „\"Vojáci pátého, já jsem váš císař. Poznáváte mě\"?“ zavolal Bonaparte a rozhalil svůj myslivecký kabát. „\"Jestli je mezi vámi voják, který chce zabít svého císaře, tady", "section_level": 2}, {"title": "Vyhnanství na Svaté Heleně.", "content": "Když se Napoleon dozvěděl jméno místa své internace, protestoval, neboť se domníval, že s ním nikdo nemá právo zacházet jako s válečným zajatcem. Spolu s ním odcházelo na Svatou Helenu jen několik nejbližších osob; maršál Bertrand a generál Montholon si s sebou přiváželi i své manželky. Zpočátku neměli Britové pro francouzského excísaře připraveno vhodné ubytování, a tak se přechodně usídlil v zahradním domku „\"The Briars\"“ (Šípková růže) na pozemcích statku, jenž patřil anglickému velkoobchodníkovi Belcombovi. Zde se seznámil s šestnáctiletou obchodníkovou dcerou Betsy, jež mu byla i v pozdějších letech pobytu na ostrově vítanou společnicí a k níž pociťoval zřejmě víc než jen otcovskou náklonnost. Později se Napoleon přestěhoval do vily \"Longwood\". Své postavení snášel stoicky, avšak lidé kolem něj v jeho chování a výrazu často pozorovali melancholickou tesknotu. Velmi mnoho četl, jezdil na koni, chodil na procházky a diktoval své paměti hraběti de Las Cases.  Jeho volnost byla nečekaně omezena, když na ostrov dorazil nový guvernér sir Hudson Lowe. Ten byl pevně odhodlaný udělat všechno proto, aby se Napoleon opět neoctl na svobodě. Omezil proto možnosti jeho pohybu po ostrově, zvýšil", "section_level": 2}, {"title": "Smrt a pohřby.", "content": "Sužován bolestí a křečovými záchvaty Napoleon zemřel v podvečer 5. května 1821 v 17:49 hodin ve věku jednapadesáti let. Tělo bylo po provedené pitvě se všemi vojenskými poctami pohřbeno u pramene \"Torbett's Spring\" na pozemcích Longwoodu. Roku 1840, za vlády krále Ludvíka Filipa, byly Napoleonovy ostatky exhumovány a převezeny zpět do Francie. Zde byly slavnostně uloženy do katafalku z růžového mramoru v pařížské Invalidovně.  Většina pozdějších historiků a publicistů předpokládala, že za skonem excísaře stálo onemocnění, jemuž podlehl i jeho otec a dvě sestry, tedy rakovina žaludku. Podezření na tuto chorobu měl ke konci svého života i sám Napoleon. Podle zveřejněné pitevní zprávy, kterou zpracoval jeho osobní lékař", "section_level": 2}, {"title": "Osobnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Napoleon byl menší postavy, ve třiadvaceti letech měřil 155 cm. Byl statný v ramenou, jeho postava však zároveň budila dojem celkové štíhlosti. Pěknou románskou hlavu mu porůstaly hnědé vlasy, měl olivovou pleť, světlé modrozelené oči a nad vystouplou bradou mírně našpulené rty. Vyslanec toskánského velkovévodství jej v době prvního italského tažení v roce 1796 popsal následovně: Od roku 1808 začal mít císař Francouzů sklon k tělnatosti a svaly ve tváři mu ztuhly do tvrdého výrazu. Dvorní dáma bývalé pruské královny Alžběty Kristýny hraběnka von Voss ve svých pamětech (\"Neunundsechzig Jahre am Preußischen Hofe\") po setkání s Napoleonem zapsala, že jej spatřila: \"„s tlustou odulou tváří, značně korpulentního, nadto ještě malého a zcela postrádajícího eleganci. Svýma velkýma očima loupá zasmušile kolem, jeho rysy mají krutý výraz, vypadá jako ztělesnění smrti. Pouze ústa má dobře tvarovaná a zuby má dobré.“\" Pokud jde o proměnlivost císařových rysů, osobní tajemník baron Méneval (\"Napoléon et Marie-Louise: Souvenirs Historiques de Baron Méneval\" sv. 3) popisuje, že ve chvílích, kdy se Napoleon rozčílil, získal jeho obličej krutý výraz. Mohutně prý", "section_level": 2}, {"title": "Ženy a rodina.", "content": "Kromě politiky, válek a naplňování osobních ambicí hrály v Napoleonově životě důležitou roli i ženy. Jeho první dětskou láskou prý byla dívenka Giacominetta, ještě v rodném Ajacciu. První sexuální zkušenost zřejmě zažil v listopadu 1787 v Paříži s prostitutkou vykonávající své řemeslo poblíž Palais-Royal. První větší milostnou avantýru prožil s madame Naudinovou ještě v Auxonne. Další ženou v pořadí byla Louise Turreau, s níž se setkal v Nizze, kam přijela spolu se svým manželem. Skutečně první Napoleonovou femme fatale však byla Désirée Clary, dcera obchodníka s hedvábím v Marseille. Její starší sestru pojal za manželku jeho bratr Josef, a také Napoleon se netajil s tím, že má podobné záměry s Desirée. V Paříži se však Napoleon setkal s", "section_level": 2}, {"title": "Literární dílo.", "content": "Pokud budou opomenuty Napoleonovy osobní zápisky z jinošských let, lze konstatovat, že poprvé se chopil pera k většímu literárnímu počinu v Auxonne, kde sepsal několik pojednání o balistice, mezi něž patří např. \"Poznámky z Pamětí markýze de Vellière\", \"Principy dělostřelectví\" či \"Zápis o rozmístění děl při vrhání bomb\". V jeho sešitech lze nalézt historická pojednání o dějinách Anglie, poznámky o dějinách panování pruského krále Fridricha II., poznámky o dějinách Sorbonny a mnohé další. Do tohoto období patří též několik jeho beletristických pokusů i pokročilých prací a filosoficko-politických studií, jež jsou velmi rozmanité žánrem i charakterem. Jmenovat lze například novely \"Hrabě Essex\" (1788), \"Prorokova maska\" (1789), \"Dialog o lásce\" (1791), \"Řeč o lásce ke slávě a lásce k vlasti\", \"Traktát pro Lyonskou akademii\" (esej se ucházela o literární cenu), \"Návrhy ústavy společnosti Calotte\" (1788), filosofické \"Pojednání o štěstí\" (') či do značné míry autobiografický román \"Glison", "section_level": 2}, {"title": "Celkové hodnocení.", "content": "Osoba Napoleona Bonaparta zanechala v celosvětových dějinách nesmazatelný odraz. Avšak byl to odraz značně kontroverzní, neboť na jedné straně získal podobu heroické legendy, na straně druhé se stal tématem až démonickým. Je nesporným faktem, že při vzniku pozitivního Napoleonova kultu sehrály zásadní roli \"Paměti\", jež na Svaté Heleně sepsal hrabě Las Cases. Britský historik a oxfordský profesor Geoffrey Ellis v tomto směru poznamenal: Podobný vliv měly i vícesvazkové dějiny bývalého císařského diplomata barona Bignona, jenž obdržel od Napoleona na Svaté Heleně úkol sepsat historii jeho vlády.", "section_level": 2}, {"title": "Odraz v umění.", "content": "Epocha napoleonských válek a fenomenální dráha Napoleonova života zanechaly svůj odraz nejen ve sférách politických a vojenských, ale také na poli uměleckém. Klasicistický sloh z období císařství, který se již na samém počátku svého vývoje stal slohem památníků a výrazem reprezentace císařské moci, byl pojmenován empír a uplatnil se především v nábytku, módě a interiérové dekoraci. V malířství vznikla řada stěžejních děl, která byla velmi často pořízena na objednávku samotného Napoleona, jemuž šlo především o oslavu své vlastní osoby. K nejvýznamnějším autorům v jeho službách patřil zakladatel klasicismu ve francouzském malířství Jacques-Louis David, který jako nadšený čtenář antické literatury nabyl přesvědčení, že v Napoleonovi lze spatřovat antického héroa, a stal se jeho nadšeným přívržencem. V roce 1804 jej první konzul jmenoval svým prvním malířem a v roce 1808 byl za obraz \"Napoleonova korunovace\" jmenován důstojníkem čestné legie. K dalším jeho známým dílům patří obrazy \"Bonaparte překračující Alpy\" (1800), \"Rozdílení orlů\" (1810) a studie Napoleona v pracovně v Tuilerijském paláci. K neméně slavným malířům napoleonského období náleží Davidův žák Antoine-Jean Gros, jenž se s Bonapartem seznámil v Milánu. Zde od generála \"Italské armády\" získal zakázku na obraz \"Bonaparte u Arcole\". Po návratu do Paříže byl vybrán pro zobrazení bitvy u Nazaretu, oslavující generála Junota, to však na Napoleonovo přání nedokončil a místo něj ztvárnil obraz \"Bonaparte u malomocných v Jaffě\". K dalším jeho pracím patří \"Bitva u Abukiru\" (1806), \"Napoleon u pruského Jílového\" (za něj byl dekorován řádem čestné legie), \"Bonaparte promlouvá k vojsku před bitvou u pyramid\", \"Setkání Napoleona s císařem Františkem I. po bitvě u Slavkova\" atd. Uměleckou interpretací Napoleona, jeho významných činů, příslušníků klanu Bonapartů i vojáků jeho armád,", "section_level": 1}, {"title": "Historiografie.", "content": "V oblasti historického bádání lze v souvislosti s Napoleonovou osobou a epochou hovořit o několika tisících publikovaných odborných spisech. Autoři těchto monografií se ať už objektivně nebo subjektivně snaží pochopit Napoleonovy ambice a vysvětlit příčinu jeho úspěchů. První práce tohoto druhu byly v reakci na záplavu pamfletů vzniklých po restauraci Bourbonů rázu značně patriotického až glorifikujícího. Mezi rozsáhlejší rané publikace v tomto směru patří dvacetisvazkové \"Dějiny Konzulátu a Císařství\" ('), které velmi kvalitně zpracoval Adolphe Thiers. Ačkoliv se tento autor prakticky nezabývá hospodářskými otázkami, měla jeho práce u veřejnosti značný ohlas a díky kvalitnímu literárnímu stylu byla čtenářsky nadstandardně úspěšná. K prvním Napoleonovým životopiscům patřil také skotský prozaik sir Walter Scott. Jeho velmi populární devítisvazkové anglicko-nacionalistické dílo \"Život Napoleona Bonaparta\" (') je vůči Napoleonovi značně nepřátelské a v oblasti dokumentace více než nedostatečné. Nedlouho po smrti bývalého francouzského císaře začala vycházet i řada memoárů, které sepsaly jemu blízké osoby, mimo to francouzská vláda vydala třicet dva kvartových svazků dopisů, dekretů a příkazů, které osobně diktoval. Ve Francii, Německu, Itálii i Anglii začalo přibývat prací, které se zabývaly popisem jednotlivých tažení a bitev, Napoleonovou diplomacií, administrativou i jeho zákonodárstvím. Prvním autorem, který se pokusil oprostit od napoleonského mýtu a nevědeckého nahlížení na napoleonskou epochu, byl francouzský emigrant a nepřítel bonapartismu plukovník Charras v práci o tažení v roce 1815 ('). Pojetím svého díla se proti napoleonské legendě snažil vystoupit i Edgar Quinet a negativní postoj vůči romantické \"hrdinské\" škole zaujal také Napoleonovi nepříznivě nakloněný Pierre Lanfrey (' (1867)), jehož studie se dočkala více než deseti vydání. I když se autor snažil bojovat proti nadšenému tónu dosavadní Napoleonovy historiografie, zejména proti dílu Thieresovu, sám zcela nevědecky zveličil jeho zápornou historickou úlohu. Nové proudy se ve francouzské historické vědě objevily po pádu Druhého císařství. V prvních letech Třetí republiky, kdy ještě hrozila restaurace Bourbonů, pokračovali republikánsky naladění autoři v boji proti napoleonské legendě, zatímco například historik Hyppolite Taine ('), pokládal někdejšího císaře za dědice italských kondotiérů, jehož jediným smyslem života byla válka. Až přehnaně pohrdavým způsobem kritizoval veškeré Napoleonovy počiny, které podle něj byly mj. důkazem nenasytné touhy ovládat všechno kolem sebe. Osmisvazkové dílo Alberta Sorela ('), které začalo vycházet v 70. letech 19. století, pro změnu pohlíží na Napoleonovy útočné války jako na čistě obranné. Vlastenecká premisa Sorelovy teorie, která vznikla po prusko-francouzské válce a na několik dalších desítek let ovlivnila francouzskou historickou vědu, se pokouší čtenáře přesvědčit, že Francie na nikoho neútočí, nýbrž jen brání a hájí své „přirozené“ rýnské a alpské hranice. Nejnadanějším Sorelovým následníkem byl Albert Vandal, jenž v knize \"Napoleon a Alexandr\" (') konstatuje, že na válce s Ruskem Napoleon nenese žádnou vinu. Podobně jej hodnotí i ve dvousvazkové publikaci \"Povýšení Bonaparta\" ('), kde dochází k závěru, že Napoleon nenese vinu na ničem, co se událo před 18. brumairem a současně ani není vinen zavedením despotického režimu. Již v prvním desetiletí po svém vzniku se dílo dočkalo osmnácti vydání. Další stovky odborných publikací v rozličných trendech vznikaly i po celé 20. století, avšak evropská napoleonská historiografie vždy zůstávala daleko za publikační činností historiků Francouzských.  Nejmodernější odborné práce tematicky věnované období napoleonských válek v současnosti zastupuje dílo historika'v Paříži Olega Sokolova ('), historika Alaina Pigearda ('), Jeana Tularda ('), profesora Oxfordské university Geoffreye Ellise ad. V českých poměrech nejnovější odborné knihy o napoleonských válkách publikuje historik Jiří Kovařík.", "section_level": 1}], "src_summary": "Napoleon I. Bonaparte (15. srpna 1769 Ajaccio – 5. května 1821 Svatá Helena) byl francouzský vojevůdce a státník, císař v letech 1804–1814 a poté sto dní na přelomu jara a léta 1815. Během Velké francouzské revoluce udělal závratnou kariéru: ve 24 letech byl generálem, krátce po třicítce prvním mužem ve státě a na vrcholu své moci ovládal většinu západní Evropy. Rychlý byl i jeho pád; závěr života strávil ve vyhnanství. Napoleon bývá vzorem vojevůdcovských schopností a cílevědomosti, na druhou stranu však projevoval lhostejnost k lidem, v nichž viděl jen prostředky svých cílů. Dokázal národ vybičovat k nesmírnému úsilí, ovšem za cenu obrovských obětí na lidských životech. Jen francouzských občanů během napoleonských válek zahynulo více než milion.", "tgt_summary": "拿破仑·波拿巴(;;1769年-8月15日-1821年-5月5日),法国军事家、政治家与法学家,在法国大革命末期和法国大革命战争中达到权力巅峰。他在1804年—1815年为法兰西人的皇帝拿破仑一世(),也是历史上自胖子查理(881年-887年在位)后第二位享有此名号的法国皇帝。他推动司法改革,颁布《拿破仑法典》,而这一法典也对世界范围内的民法制订产生重要的影响。拿破仑最为人所知的功绩是带领法国对抗一系列的反法同盟,即所谓的拿破仑战争。他在欧洲大陆建立霸权,传播法国大革命的理念,同时创立法兰西第一帝国,在一定程度上恢复过去旧制度中的一些体制。拿破仑在他所参加的这些战争中屡获胜利,以少胜多的案例屡见不鲜,由此他也被认为是世界军事史上最优秀的军事家之一,他的战略也为全球的军事学院所研究和学习。", "id": 1834605}
{"src_title": "Komunistická strana Sovětského svazu", "tgt_title": "苏联共产党", "src_document": [{"title": "Historie strany.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Frakce bolševiků.", "content": "Bolševici vznikli jako neformální menšinová frakce levicové strany SDDSR na jejím II. sjezdu v roce 1903. Jednalo se o skupinu radikálních revolucionářů uvnitř marxistické sociální demokracie Ruska. Na pražském sjezdu v lednu 1912 se organizačně osamostatnili, přijali název Sociálně demokratická dělnická strana bolševiků, ale stále zůstávali formálně součástí jednotné Sociálně demokratické dělnické strany Ruska. Až po únorové revoluci v roce 1917 Leninovi stoupenci v srpnu 1917 formálně odešli ze strany a na slučovacím sjezdu s Trockého frakcí založili samostatnou stranu. Měla 23 600 členů. (Rusko v té době mělo 100 milionů obyvatel.) Členové této frakce byli později neoficiálně nazýváni „starou gardou“.", "section_level": 2}, {"title": "Říjnová revoluce.", "content": "V den Trockého narozenin (7. listopadu 1917) bolševici provedli v Petrohradu revoluci a získali moc v centrálním Rusku. Lenin vyzval rolníky, nejpočetnější část obyvatel Ruska, aby si sami zabrali půdu. Ti přestali volit SR a až do kolektivizace (19. února 1918 byl přijat zákon o socializaci půdy) podporovali SDDSR(b).  Lenin byl nucen vytvořit koaliční vládu SDDSR(b) a levých eserů. Dne 12. listopadu 1917 se konaly svobodné volby. Ze 707 mandátů získali SR (\"eseři\", socialističtí agrárníci) 410, SDDSR(b) (komunisté) 175, KD (liberálové) 17, SDDSR (sociální demokraté) 16. Po prohraných volbách Lenin zamezil fungování parlamentu a prosadil vůdčí roli komunistické strany shora.  Dne 3. března 1918 uzavřela ruská vláda s Ústředními mocnostmi brestlitevský mír. Protože levicoví eseři s ním nesouhlasili, museli vládu opustit. V roce 1922 měla KSR(b) půl milionu členů.", "section_level": 2}, {"title": "Vedení a hlavní orgány.", "content": "V prvních letech existence ruské komunistické strany, předchůdkyně pozdější KSSS, stál v čele její první předseda a zároveň i její hlavní ideový vůdce Vladimir Iljič Lenin. Svou autokratickou moc zakládal především na své obrovské autoritě. V bolševickém Rusku však vystupoval z pozice předsedy rady lidových komisařů.  Skutečným nejvyšším stranickým vedením se staly dva výbory: Politické byro (bolševiků) neboli politbyro, které ve svých rukou soustřeďovalo nejvyšší moc (zabývalo se řízením ekonomiky, zahraniční politiky, otázkami obrany a politickým řízením země. V letech 1952–1966 bylo nazýváno předsednictvo ÚV.  Organizační byro neboli orgbyro, které se zabývalo organizačními otázkami vedení strany, rozmísťování kádrů a obsazování klíčových funkcí. V roce 1952 bylo zrušeno a jeho pravomoci přešly na sekretariát ÚV.  Od počátku dvacátých let začal stále větší úlohu hrát sekretariát ÚV, který se skládal z tajemníků ÚV. Ti řídili samotný aparát ÚV (jednotlivá oddělení a správy). Aparát strany měl realizovat usnesení politbyra a orgbyra. Nejvýznamnějšími částmi stranického aparátu byly: agitačně-propagační oddělení, administrativní oddělení (řídilo KGB a armádu), oddělení stranických orgánů či oddělení s hospodářským zaměřením atd.", "section_level": 1}, {"title": "Generální tajemník.", "content": "Od roku 1922 stál v čele stranického aparátu \"generální tajemník\", který stanul na špici mocenského uspořádání sovětského stranicko-státního systému. V ideálním případě se dařilo generálním tajemníkům získat do svých rukou i funkci ze státní správy.  Josif Vissarionovič Stalin – od roku 1922 generální tajemník KSR(b) – VKS(b), po roce 1941 zakládal J. V. Stalin svou mocenskou pozici především na funkci předsedy rady lidových komisařů či od roku 1946 rady ministrů a ve stranickém aparátě se řadil mezi ostatní tajemníky až do své smrti v březnu 1953.  Georgij Maximilianovič Malenkov – Stalinův designovaný nástupce, zprvu řídil stranu jako její tajemník, ale od 14. března 1953 vykonával pouze funkci předsedy rady ministrů; ještě několik měsíců předsedal zasedáním předsednictva strany a byl pokládán za hlavního Stalinova dědice a nástupce;  Nikita Sergejevič Chruščov – po Stalinově smrti se stal jediným ze členů politbyra, který kromě předsednictva ÚV zasedal i v sekretariátu ÚV a tím pádem do svých rukou převzal řízení stranického aparátu. Ostatní přesunuli svou pozornost do resortů v sovětské vládě. V mocenském boji o nástupnictví se tak Chruščov v letech 1953–1957 prosadil jako nový vůdce strany a tím i státu. Od září 1953 do října 1964 vykonával funkci prvního tajemníka ÚV, vedle toho v letech 1958–1964 zároveň řídil i sovětský kabinet neboli radu ministrů.  Leonid Iljič Brežněv – v říjnovém převratu v roce 1964 společně se svými spojenci sesadil Chruščova. Předsednictvo ÚV se znovu přihlásilo k politice kolektivního vedení a rozdělení funkcí, prvním tajemníkem ÚV se stal L. I. Brežněv. Ten stál v čele strany následujících 18 let, kterých využil k upevňování svých pozic. V roce 1966 se nechal zvolit generálním tajemníkem ÚV. V roce 1977 převzal i on post ve státních orgánech – byl zvolen předsedou prezidia Nejvyššího sovětu SSSR. Tuto praktiku spojení funkce generálního tajemníka a oficiální hlavy státu praktikovali i jeho nástupci – Jurij Vladimirovič Andropov (1982–1984) a Konstantin Ustinovič Černěnko (1984–1985).  Michail Sergejevič Gorbačov – 1985–1991 nejprve byl zvolen generálním tajemníkem a v roce 1988 převzal i funkci předsedy prezidia Nejvyššího sovětu, kterou o rok později vyměnil za nově zavedený úřad prezidenta SSSR.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sociálně demokratická dělnická strana Ruska (bolševiků) [SDDSR(b)], 1917–1918), Komunistická strana Ruska (bolševiků) [KSR(b)], 1918–1925), Všesvazová komunistická strana (bolševiků) [VKS(b)] – 1925–1952) a od XIX. sjezdu KSSS Komunistická strana Sovětského svazu (KSSS, 1952–1991), byla sovětská komunistická strana – \"(Коммунистическая партия Советского союза (КПСС)\".", "tgt_summary": "苏联共产党(,缩写为;拉丁化:)是苏联的唯一执政党,也曾经是世界上最大的共产主义政党之一。该党的前身是俄国社会民主工党。1903年,俄国社会民主工党内部形成布尔什维克和孟什维克两派,但此时两派都没有建立自己独立的组织。1912年,布尔什维克和孟什维克各自建立了自己的组织机构,但并未正式决裂。1917年俄国二月革命后,布尔什维克正式独立建党,取名俄国社会民主工党(布尔什维克)。1918年,改称俄国共产党(布尔什维克),简称俄共(布);1925年,改称全联盟共产党(布尔什维克),简称联共(布);1952年10月14日,该党“十九大”决定改称苏联共产党,简称苏共。苏联共产党的历任实际最高领导人分别为:列宁、斯大林、马林科夫、赫鲁晓夫、勃列日涅夫、安德罗波夫、契尔年科和戈尔巴乔夫。1991年八一九事件后,时任俄罗斯总统叶利钦宣布苏共为非法组织,并限制其在俄罗斯境内的活动,苏共中央驻地所在的大楼也在戈尔巴乔夫辞去苏共中央总书记后的一个小时后被查封;在这以前,它一直是苏联的执政党。苏联解体之后,由俄罗斯联邦共产党及独立后的加盟共和国共产党所继承。", "id": 1789918}
{"src_title": "Káhira", "tgt_title": "开罗", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Nejstarší státy na území dnešního Thajska vznikly v jeho jižní části kolem přelomu letopočtu. Na ústřední rovině se kolem 3. století zformovala civilizace Dváravatí, jejíž městské státy obývali převážně Monové, vyznávající théravádový buddhismus. Později sem střídavě zasahovala moc angkorské říše s významným střediskem v Lopburi. Zároveň se od severovýchodu začalo na dnešní thajské území šířit thajské osídlení.", "section_level": 1}, {"title": "Suchothajské království.", "content": "Ve 13. století oslabila Khmerská říše. Tajové na khmerském území toho využili a roku 1238 založili nezávislý stát, Suchothajské království. Hlavním městem byl Sukhotaj. Zpočátku šlo o jeden z mnoha menších států v oblasti, ale za krále Ramy Khamhaenga (vládl 1279–1298) zahájil mohutnou územní expanzi, která vedla k ovládnutí takřka celého území současného Thajska (pouze východní provincie zůstaly pod kontrolou Khmerů). Proto je Suchothajská říše velmi důležitá pro thajskou identitu a thajský nacionalismus. Nacionální historiografie 19. století hovořila o „zlatém věku thajských dějin“ nebo o „prvním thajském státě“. Na vrcholu své moci Suchothajci ovládali i část Barmy a Laosu. Lan Na na severu byl tradiční a dlouhodobý spojenec. Za Ramy Khamhaenga se rozšířil v Suchothajském království théravádový buddhismus (díky mnichům pozvaným ze Srí Lanky) a stal se státním náboženstvím. Říše se stala jakýmsi jeho centrem, z něhož se šířil i do jiných oblastí (misie do Lan Na). Král Rama Khamhaeng je též považován za tvůrce thajského písma (měl ho vytvořit roku 1283, přičemž důkazem má být stéla objevená roku 1833, o jejímž stáří a původu se nicméně odborníci přou). Pozval do země rovněž čínské hrnčíře a Suchothajské království se stalo načas centrem výroby keramiky v čínském stylu (tradice se ovšem neudržela). Ram Khamhaeng nechal též stavět stúpy, typicky s kopulí ve tvaru poupěte lotosu. Přestože Rama Khamhaeng vytvořil všechny předpoklady pro to, aby se Suchothaj stal hegemonem v oblasti, jeho nástupci nedokázali toto očekávání naplnit. V roce 1349 začaly války s Ajutthajským královstvím, roku 1378 se Suchothajské království stalo jeho vazalem a v roce 1438 s ním zcela splynulo.", "section_level": 2}, {"title": "Ajutthajské království.", "content": "Ajutthajské království, existující 400 let, V roce 1350 byl na ústřední rovině založen nový stát Ajutthajské království. Během několika desetiletí se ajutthajským panovníkům podařilo vojenskou silou i sňatkovou politikou ovládnout Sukhothaj. kdy bylo založeno hlavní město Ayutthaya (poté co centrum Lopburi zdevastovala epidemie neštovic). Zakladatelem města i prvním králem byl U Thong. Již roku 1378 ovládl Suchothajské království, a tak i celý region.  Zároveň úspěšně vedli opakovaná tažení proti Angkoru. To po roce 1431 přispělo k přenesení střediska kambodžské státní moci do Phnom Penhu. Vedle Ajutthaje vznikl v polovině 14. století také stát Lan Sang v dnešním Laosu a severovýchodním Thajsku. Na severu nadále existoval stát Lanna.  Roku 1569 dobyla Ajutthaju barmská vojska a vnutila jí vazalské postavení. Za vlády krále Naresuana však Ajutthaja svou nezávislost na Barmě obnovila.  V 17. století byla dominantní mocností ve střední části Zadní Indie a zejména za vlády krále Naraje udržovala bohaté mezinárodní styky.  V roce 1767 však podlehla nové barmské invazi a tentokrát byla zcela zničena. kdy Barmánci centrum říše, tehdy již milionovou metropoli, dobyli a zcela vyvrátili. Asi 30 000 lidí bylo odvlečeno do zajetí, včetně královské rodiny. Za půl roku sice generál Taksin zorganizoval proti Barmáncům úspěšnou vzpouru a nechal se korunovat králem, ovšem hlavní město bylo natolik zdevastované, že své sídlo přesunul do Thonburi (dnes součást Bangkoku). Proto je rok 1767 považován za datum konce Ajutthajského království.", "section_level": 2}, {"title": "Rattanakósin království.", "content": "Taksin byl roku 1782 svými dvořany prohlášen za nepříčetného a zabit. Vlády se ujal vojenský velitel Phra Phutthayotfa Chulalok a nastoupil na trůn jakožto Ráma I. Nová dynastie Rattanakosin neboli Čakrí přesunula hlavní město na opačný břeh řeky Čaophraja, do Bangkoku. Pokračovala v mocenské expanzi, zahájené už Tak Sinem, a vynutila si hegemonii na celém území mezi Barmou a Vietnamem. Koloniální pronikání Británie a Francie do regionu však představovalo vážnou hrozbu také pro Siam.  Králové Mongkut (Ráma IV., 1851–1868) a Čulalongkorn (Ráma V., 1868–1910) reagovali vstřícnou diplomacií, územními ústupky a reformami, které měly jednak zvýšit prestiž Siamu v očích mocností, jednak upevnit centralizovanou státní moc na územích, která byla dosud vůči Bangkoku ve volném vazalském poměru. Tak vznikl moderní thajský stát v nynějších hranicích.", "section_level": 2}, {"title": "Konstituční monarchie.", "content": "Za vlády krále Rámy VI., 24. června 1932, byla státním převratem zavedena konstituční monarchie. V době 2. světové války podpořila vláda Plaeka Phibunsongkhrama Japonsko, jiní politici ale udržovali styky se Spojenci a vytvořili odbojovou organizaci Seri Thaj. Po válce se tato frakce, v jejímž čele stál Pridi Phanomjong, chopila státní moci a následovalo období demokratičtější politiky. Dvojice státních převratů v letech 1947 a 1948 přivedla k moci opět Plaeka Phibunsongkhrama a Thajsko se zapojilo do studené války na straně USA. Sarit Thanarat, který se postavil do čela vlády po dalších dvou převratech na konci 50. let, začal znovu zdůrazňovat úlohu monarchie v thajské společnosti.  V říjnu 1973, za rozsáhlých demonstrací v hlavním městě, tehdejší předseda vlády Thanom Kittikačorn uprchl ze země a král jmenoval úřednickou vládu. Po třech letech reforem a volených vlád však byl obnoven vojenský režim. Od konce 70. let se další vojenské vlády snažily o soužití s voleným parlamentem a po volbách v roce 1988 vznikla civilní vláda. Ta byla svržena vojenským převratem roku 1991, ale v roce 1992, během nové vlny demonstrací, byl vojenský režim donucen odstoupit. Po těchto událostech byla za účasti široké veřejnosti sepsána nová ústava a parlament ji v roce 1997 přijal.", "section_level": 2}, {"title": "21. století.", "content": "Roku 2001 byl ministerským předsedou zvolen telekomunikační magnát Tchaksin Šinavatra. Díky většině, kterou jeho strana \"Thaj rak Thaj\" (TRT) získala v parlamentu, mohl zahájit program reforem ekonomické i sociální politiky. Po volbách roku 2005 se parlamentní převaha TRT ještě zvýšila, vyvstala jí však silná opozice v hlavním městě. 19. září 2006 došlo k vojenskému převratu. Vojenskou juntu vedl generál Sonthi Boonyaratkalin, ústava z roku 1997 byla zrušena. Juntou jmenovaná vláda prosadila 10. srpna 2007 ve veřejném referendu novou ústavu a  23. prosince 2007 se konaly nové volby, ve kterých zvítězila strana \"Pchak pchalang pračcháčchon\" (PPP), kterou vedl Samak Sundaravej. V této straně působila řada bývalých členů TRT, která byla za vojenského režimu soudně zakázána. PPP zformovala koalici s dalšími pěti stranami. \"Lidové sdružení pro demokracii\", které organizovalo protivládní aktivity před převratem, ihned obnovilo svou činnost. Demonstrace v hlavním městě vyvrcholily v listopadu 2008 obsazením vládních budov a obou mezinárodních letišť. Za této situace vydal ústavní soud rozhodnutí, kterým rozpustil vládnoucí stranu a zakázal některým členům na pět let politickou činnost. Tím se změnilo složení parlamentu a opoziční \"Demokratická strana\" byla schopna sestavit novou vládu premiéra Apchisita Vedžadžívy v koalici s několika menšími stranami a s jednou z frakcí bývalé PPP. Stoupenci opozice opakovaně demonstrovali za uspořádání nových voleb. Rozsáhlé protesty na jaře 2010 vedené hnutím Jednotná fronta za demokracii proti diktatuře armáda potlačila, přičemž bylo 90 demonstrantů zastřeleno a přes 1900 zraněno.  Po mnohaměsíčních protivládních protestech provedla thajská armáda 22. května 2014 státní převrat a vládu v zemi převzala vojenská junta.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Thajsko se nachází ve střední části poloostrova Zadní Indie a zasahuje též na Malajský poloostrov. Severní část thajského území je hornatá, s nejvyšším vrcholem Doi Inthanon o 2 576 m n. m. Směrem k jihu z této oblasti vybíhají dvě horská pásma, vyšší podél hranice s Myanmarem a dále na Malajský poloostrov, nižší jako pohoří Phetchabun ve střední části země. Mezi oběma pásmy se nachází ústřední rovina s dolní částí povodí řeky Čao Phraja, hospodářsky nejrozvinutější oblast Thajska. Zde leží i hlavní město Bangkok. Na východ od pohoří Phetchabun se táhne Khoratská plošina až po laoskou hranici, tvořenou převážně veletokem Mekong, na jihu je oddělena pohořím Dangrek od kambodžského území. V jižní části Thajska, na Malajském poloostrově, se těží cín, jehož je Thajsko významným vývozcem.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Thajské podnebí je tropické, s vysokými teplotami i vlhkostí a vlivem monzunů. Duben a květen jsou měsíce s nejvyššími teplotami v roce, dosahující v průměru 35–36 °C. V červnu začíná jihozápadní monzun, který ovlivňuje východní Thajsko a západní pobřeží. Přináší deštnou sezónu přibližně do konce října. Zimní, severovýchodní, monzun naopak přináší suché počasí.  V jižním Thajsku (včetně Ko Samui a dalších ostrovů) přináší srážky i zimní monzun, který vrcholí od prosince do února. Počasí na Ko Samui dokáže být velmi deštivé. I během dešťové sezóny je občas podnebí vhodné pro turismus. Po většinu období dešťů ke srážkám dochází jen na krátký čas (hodinu) nebo přes noc. Velké množství srážek zvyšuje vlhkost (pocit prádelny, neschne prádlo, textil má tendenci plesnivět).  V období zimního monzunu, od listopadu do konce února i déle, jsou v kontinentální části Thajska teploty nižší a srážky minimální.", "section_level": 2}, {"title": "Tsunami.", "content": "Na Vánoce roku 2004 po zemětřesení v Indickém oceánu bylo západní pobřeží Thajska podobně jako okolní státy zasaženo ničivou vlnou tsunami. Nejpostiženějším místem se stalo letovisko Phuket, které je již ale obnoveno.", "section_level": 2}, {"title": "Politický systém.", "content": "Thajsko je konstituční monarchií a v jejím čele stojí král Mahá Vatčirálongkón. Jedná se o podobný systém jako ve Spojeném království, i když v Thajsku má monarchie větší vliv. Má daleko větší dozorčí úlohu ve státě a předkládá řadu projektů na rozvoj země. Král a jeho rodina jsou chráněni zákonem o urážce majestátu.  Král Pchúmipchon Adunjadét, který nastoupil na trůn v roce 1946 a vládl až do roku 2016, byl nejdéle vládnoucím panovníkem. Královská moc je regulovaná ústavou a je také podřízena jejím ustanovením. Král zahajuje zasedání parlamentu a jmenuje premiéra a také členy kabinetu. Monarchie má tři správní články. Jedná se o Kabinetní (tajnou) radu, Úřad královského domu a Sekretariát krále. Kabinetní rada vystupuje jako poradce krále a někdy ho i zastupuje, Úřad královského domu spravuje nemovitosti a administrativu, organizuje ceremonie a Sekretariát vykonává administrativní a sekretářské práce. Výkonná moc vlády je podřízena premiérovi, který je volen parlamentem, jenž se skládá z dolní (360 křesel) a horní (270 křesel) sněmovny. Ústava zřizuje dvoukomorové Národní shromáždění, které je složeno ze Senátu a Parlamentu. Členové jsou voleni lidovým hlasováním na 4 roky. Soudní moc je vykonávána ve jménu krále. Soudci jsou voleni a odvoláváni králem. Soudní systém existuje ve třech úrovních. Nejnižší jsou soudy první instance, střední úroveň plní odvolací soudy a na nejvyšším stupni stojí Vrchní soud. Soudy první instance se dělí na 20 smírčích soudů a 85 provinčních soudů. Existuje také Ústřední soud pro nezletilé. Nejvyšší soud se skládá z prezidenta a 21 soudců. Armáda se skládá z Královské thajské armády, Královského letectva a Královského námořnictva a konečně z policie.  V Thajsku existují dva nesmiřitelné politické tábory a to takzvané „Žluté košile“ mající podporu royalistů, nacionalistů a městské střední vrstvy a „Červené košile“ mající podporu chudších lidí z venkova, studentů a levicových aktivistů.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Thajsko je rozděleno na město Bangkok a 76 provincií. V čele každé provincie stojí guvernér, jmenovaný ministerstvem vnitra, kdežto guvernér Bangkoku je volen občany na čtyřleté funkční období. Provincie se dělí na okresy (amphoe), podokresy (king-amphoe), dále na újezdy (tambon) a vesnice (muban), ve významnějších sídlech existují paralelně s těmito správními jednotkami municipality (thetsabaan) různých úrovní. Hlavní město provincie mívá stejný název jako samotná provincie. Bangkok se dělí na 50 městských obvodů (khet).", "section_level": 2}, {"title": "Lidská práva.", "content": "V květnu 2014 se po ozbrojeném převratu dostala k moci vojenská junta. Podle článku v Reflexu z července 2016 „Junta cenzuruje média, mění ústavu a zatýká své odpůrce, občanské aktivisty i politiky různých stran. Ti pak stojí ne před civilními, ale vojenskými soudy, které je často bez pardonu a velmi rychle posílají do vězení.“  Urážka krále nebo jeho kritizování se v Thajsku trestá vězením a tresty se sčítají podle počtu urážek. V roce 2015 byli Thajci souzeni například za urážku králova psa nebo za olajkovaní upravené královy fotografie na sociální síti. V roce 2017 byl muž za urážku monarchie na svém facebookovém účtu odsouzen k 35 letům vězení.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "K roku 2018 mělo Thajsko 69,2 milionů obyvatel.  Z celkového počtu obyvatel země představují etničtí Thajci asi 75 %, etničtí Číňané 14 %, ostatní 11 % (Lao, Malajci, Khmerové, Hmongové, Karenové, Šanové, Akhové, Rohingyové, Mořští lidé a další etnické skupiny). Thajská vláda uznává celkem 62 etnických skupin žijících v Thajsku.  V metropolitní oblasti Bangkoku žije více než 14 milionů obyvatel, což je 22,2 % všech obyvatel země.93,6 % se hlásí k buddhismu. Theravádový buddhismus je rovněž jádrem thajského nacionálního sebeuvědomění. Muslimové tvoří asi 5% obyvatel. V nejjižnějších oblastech Thajska islám převažuje. Od roku 2004 sužuje jih země ozbrojený konflikt mezi muslimskými separatisty a thajskou vládou. Křesťané v zemi představují menšinu čítající 1,2 % populace.  Jako ve většině asijských kultur, je klíčová v thajském spirituálním učení úcta k předkům. Jedním z významných představitelů moderního buddhismu byl Buddhadása. V Thajsku je přes 300 000 buddhistických mnichů. Od thajských mužů, včetně členů královské rodiny, se očekává, že přinejmenším jednou ve svém životě dočasně vstoupí do mnišského řádu, většinou na tři měsíce. V zemi je 40 000 tzv. watů, jež jsou něco mezi chrámem a klášterem, kde buddhistický výcvik probíhá. Typické je, že mniši putují zemí a lidé je obdarovávají jídlem, neboť věří, že jim to přinese štěstí.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomika je postindustriální – služby tvoří 55,6 % HDP, průmysl: 36,2 %, zemědělství: 8,2 %.  Ekonomika Thajska patří k nejsilnějším v regionu a pro okolní země působí jako ekonomická opora. Mezi lety 1985 a 1996 zažívalo rychlý ekonomický růst a dnes patří mezi nově industrializované země. Hospodářství je založeno převážně na exportu – Thajsko je přední světový vývozce rýže, mořských plodů, automobilů typu pick-up, počítačů i spotřební elektroniky. Nejvíce Thajci vyváží do Číny a Spojených států. Dovozy jsou nejvyšší z Číny a Japonska.  Hrubý domácí produkt v roce 2017 byl 18 060 amerických dolarů na hlavu a růst činil 6,5%. V zemi žije více než 2,2 milionu legálních a ilegálních migrantů.  K úspěchům země patří boj s chudobou. Přes nízký hrubý národní příjem na osobu se podařilo snížit podíl lidí žijících pod národním prahem chudoby z 65,26 % v roce 1988 na 13,15 % v roce 2011. Podíl lidí žijících v extrémní chudobě je pouze zlomek procenta. Nezaměstnanost je velmi nízká – v první čtvrtině roku 2014 činila pouze 0,9 %. To je způsobeno velkým počtem lidí živících se samozásobitelským hospodařením, majících živnost nebo zaměstnaných v rodině bez nároku na mzdu. Relativně vysoká je ovšem zadluženost domácností – na úrovni 80 % HDP. Státní dluh je ovšem velmi nízký – 41,24 procent HDP (tedy zhruba na úrovni Česka).  Na indexu bídy byla thajská ekonomika v r. 2018 vyhodnocena jako nejlepší na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Důležitou součástí ekonomiky je turismus. Podíl cestovního ruchu na tvorbě HDP činí přibližně 10 % (zhruba dvakrát tolik co v České republice), pokud se ovšem zohlední nepřímé efekty turismu, dá se hovořit o tom, že je na cestovní ruch navázáno až 20 % HDP. V roce 2016 Thajsko navštívilo 32,6 milionu zahraničních turistů.  Mezi hlavní turistické lokality patří hlavní město Bangkok, přímořské město Pattaya, Čiang Mai, Phuket (ostrov), Ko Čang (ostrov) a provincie Krabi.  Součástí turismu v Thajsku byla tradičně také sexuální turistika. Ta se soustřeďovala do Bangkoku a zejména města Pattaya, jemuž se kvůli tomu přezdívalo „město hříchu“. Opakující se zprávy o nezletilých prostitutkách a rozmachu mafie nakonec, v roce 2017, přiměly vládu k zásahu proti tomuto druhu turismu.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Autobusová doprava převažuje při přepravě na dlouhé vzdálenosti, zatímco na venkově je dlouhodobě užívána železnice. Thajská vláda v budoucnu plánuje dopravní infrastrukturu rozšířit vybudováním vysokorychlostní železnice. Železniční dopravu v Thajsku zabezpečuje státní dopravce State Railway of Thailand (SRT). Vlaky z Bangkoku odjíždí z Bangkok Railway Station (\"neoficiálně\" stanice Hua Lamphong). Infrastrukturu představuje okolo 4500 kilometrů kolejí, přičemž kromě Airport Link jsou všechny úzkorozchodné (1000 mm).  Podle údajů BBC z roku 2017 je v Thajsku 462 133 silnic, většinou zpevněných. Je zde registrováno 37 milionů vozidel, z nichž 20 milionů jsou motocykly. Pro dopravu osob na krátké vzdálenosti jsou motocykly využívány především. V Bangkoku, Pattaye a jiných velkých městech jsou provozovány motocyklové taxislužby (tzv. „moto-taxi“). Ve městech je hojně využívána přeprava tuk-tuky – motorovými tříkolkami se sedátkem za řidičem. Jejich výhodou je nízká cena. První linka nadzemního metra v Bangkoku byla otevřena v roce 1999 a denně tento systému v roce 2018 přepravil kolem 650 000 cestujících. Přeprava soukromými automobily v 21. století prudce vzrostla. V roce 2015 bylo v Bangkoku registrováno 9 milionů automobilů, přičemž zdejší silnice dokáží zvládnout provoz maximálně 1,5 milionu vozidel. Dopravní zácpy jsou ve městě velmi častým jevem.  Thajsko má 101 letišť, z nichž 63 má zpevněné vzletové a přistávací dráhy. Heliportů je v zemi 7. Největším je Letiště Bangkok-Suvarnabhumi. Letiště proslavilo německého architekta Helmuta Jahna, který jej navrhl v impozantních tvarech, barvách a rozměrech. Je jedno z největších na světě. Vnitrostátní letecká doprava zaznamenala od roku 2010 nárůst popularity, většinou díky rozšiřování nabídky nízkonákladových dopravců, jakými jsou například Thai Air Asia a Nok Air. Lodní doprava je provozována v oblastech splavných vodními kanály. Ve venkovských oblastech se používají různé domácí dopravní prostředky, někdy i sloni.", "section_level": 2}, {"title": "Thajsko-české vztahy.", "content": "Thajsko uznalo ČR hned po jejím vzniku 1. ledna 1993 a navázalo s ní diplomatické vztahy. Diplomatické vztahy mezi Thajskem a bývalým Československem na úrovni velvyslanců byly navázány 15. března 1974. Efektivní zastupitelské úřady v Praze a Bangkoku na úrovni velvyslanců byly otevřeny v roce 1990.  Ke vstupu na území Thajska není pro občany České republiky vyžadováno vstupní vízum. V roce 2015 do Thajska přicestovalo 40 784 Čechů.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Umění8.", "content": "K významným básníkům patřil i jeden z thajských vládců Buddha Loetla Nabhalai neboli Rama II. Byl i velkým podporovatelem umění a jeho vláda je zvána zlatou érou thajské literatury.  Na seznam světového kulturního dědictví UNESCO byly zapsány zbytky historického města Ayutthaya, město Sukhothaj a Ban Chiang, nejvýznamnější naleziště předhistorického osídlení v jihovýchodní Asii. K významným památkám patří Velký palác v Bangkoku.", "section_level": 2}, {"title": "Kuchyně.", "content": "Thajská kuchyně je mezinárodně velmi úspěšná. V roce 2017 americká televize CNN vydala seznam padesáti nejlepších jídel světa, který byl vydán na základě průzkumu, kterého se účastnilo 35 000 lidí. Z těchto padesáti jídel tam bylo sedm jídel z thajské kuchyně (konkrétně tom yam, pad thai, som tam, kari massaman, zelené kari, smažená rýže po thajsku a mu nam tok). Kuchyně patří k pikantním. Používá mnoho různých koření, která se častěji používají v čerstvé formě než sušená. Populárními kořeními v Thajsku jsouː galangal, koriandr, citrónová tráva, šalotka, pepř a především chilli. Základem většiny jídel je rýže, slovní spojení „\"jíst rýži\"“ má v thajštině dokonce stejný význam jako „\"jíst jídlo\"“. Používají se ale i nudle. V Thajsku se konzumuje i hmyz či krysy, v thajských restauracích po světě samozřejmě nikoli. Jako dochucovadlo se používají různé pasty (krevetová pasta) a rybí omáčka. Jako sladidlo se používá palmový cukr. Jako základ omáček se často užívá kokosové mléko.", "section_level": 2}, {"title": "Zábava.", "content": "Bojové scény v akčních filmech proslavili Tony Jaa jako \"Ong-bak, Tom-Yum-Goong, Ong-Bak 2, Ong Bak 3. Dva filmy, Ong-bak a Tom-Yum-Goong, vydělali na celém světě přes 47 milionů dolarů. A také v americké pokladně.\"  Kromě filmů, které jsou mezinárodně uznávaným bojovým uměním. Hororové filmy jsou také populární v Asii. Shutter (2004), upravený a reprodukovaný 20th Century Fox se stejným názvem. \"The Uneeable\" (2006), \"Alone\" (2007), \"Body\" (2007), \"Coming Soon\" (2008), \"4bia\" (2008), \"Phobia 2\" (2009), \"Ladda Land\" (2011), \"The Swimmer\" (2013), \"The Promise\" (2017). Thajské filmy jsou také velmi úspěšné v jihovýchodní Asii a dalších zemích v Asii, \"Pee Mak\" (2013) Ve kterém tento film vytvořil novinku pro thajský filmový průmysl Kombinací romantické komedie s hororovými filmy, jako je \"Pee Mak\" prodal po celém světě více než 33 milionů dolarů. (Zejména v Asie). Kromě toho je v Asii oblíbený \"Bad Genius\" (2017). a přesáhl 42 milionů dolarů. Je to nejúspěšnější thajský film všech dob.  Film v Thajsku zábavní průmysl v zemi rostl docela dobře. Populární jsou také taneční umělci, jako je taneční umělec Luk Thung Pumpuang Duangjan (1961–1992). Dnes jsou tanečníci v Thajsku stále populární. A Tata Young, která má více mezinárodní pověst, je známá pro tanečního popového umělce 2004–2007. a Lalisa Manoban získala celosvětovou slávu jako taneční popová umělkyně.  Lakhon (thajská televizní mýdlová opera) se stala populární mimo Thajsko a Thajsko, \"Ugly Duckling\" (2015)\", U-Prince\" (2016)\", Khluen Chiwit\" (2017), \"The Crown Princess\" (2018)\", My Husband in Law\" (2020)\". nebo\" Teen-Lakhon, \"The Gifted\" (2018)\", 2gether: The Series\" (2020).  Režisér Apichatpong Weerasethakul vyhrál se svým filmem \"Strýček Búnmí\" Zlatou palmu na festivalu v Cannes roku 2010.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Thajsko se zúčastňuje olympijských her od roku 1952. Od té doby (k roku 2018) získalo devět zlatých olympijských medailí, a to ve dvou sportech, ve vzpírání a v boxu. Tu vůbec první získal boxer Somluck Kamsing na olympiádě v Atlantě roku 1996. Nejúspěšnějším olympionikem je další boxer Manus Boonjumnong, jenž má jedno zlato (2004) a jedno stříbro (2008). Zajímavostí je, že všech pět zlatých ze vzpírání získaly ženy. Jediným dalším sportem, v němž se Thajci postavili na olympijské stupně vítězů, je taekwondo.  Úspěchy v boxu nejsou nikterak náhodné. Jsou důsledkem velké tradice bojových umění v Thajsku. Nejznámější z nich, muay thai, je také zvané thajský box. Vyvinulo se z bojového umění muay boran a má více než tisíciletou tradici. Jedná se o jeden z nejtvrdších bojových sportů. Jsou povoleny údery lokty a koleny. Ke známým thajboxerům patří Buakaw Por. Pramuk. Dalšími tradičními bojovými uměními jsou krabi–krabong či lerdrit.  Nejpopulárnějším sportem je fotbal. Thajský podnikatel Vičaj Srivadtanaprapcha velmi ovlivnil anglickou Premier League, když roku 2010 zakoupil klub Leicester City a dosáhl s ním nevídaných úspěchů. V roce 2018 zemřel při leteckém neštěstí.  Thajské volejbalistky už dvakrát vyhráli mistrovství Asie. Tradici má sepak takraw. Úspěšným hráčem kulečníku byl James Wattana. Všestranným sportovcem byl i člen královské rodiny Princ Bira.", "section_level": 2}], "src_summary": "Káhira (arabsky: القاهرة, Al-Qáhira („Vítězná“), v hovorové egyptské arabštině obvykle Masr) je hlavní město Egypta a nejlidnatější město Afriky. Káhira sama čítá přibližně 12 000 000 obyvatel (2015); dvojměstí Káhira-Gíza s dalšími přilehlými městy vytváří aglomeraci Velká Káhira zahrnující 15 907 000 obyvatel. Vzhledem ke své pozici na kulturním rozhraní Afriky, Asie a Evropy a důležitosti, kterou hrála v dějinách, získala Káhira přezdívku Matka světa (arabsky: أمّ الدنيا, Umm ad-Dunja). Díky svému kosmopolitnímu rázu a velkému množství obyvatel bývá nazývána Big Mango (protiváha newyorského Big Apple). Historická část města je od roku 1979 zařazena na seznam světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "开罗(,IPA:)是埃及首都。 开罗在古埃及时期称优努(古埃及语:ỉwnw,拉丁化:lunu,意为「通道」)或安努(Anu),圣经中称作安(On)、赫利奥波利斯(,意为「太阳神之城」)、米斯尔(,另作,意为「军营」,后来成为整个埃及的自称),后改称大众塔特(,,意为「帐棚」),868年突伦王朝埃米尔艾哈迈德·伊本·突伦于大众塔特北部另建新都称作加塔伊(),到969年法蒂玛王朝哈里发穆伊兹派部将乔海尔征服阿拔斯王朝统治下的埃及,973年迁都于此,把新首都称作开罗(al-Qāhira,意为「胜利之都」)为开罗名称之始。", "id": 1748826}
{"src_title": "Dublin", "tgt_title": "都柏林", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Poprvé se o Dublinu pod jménem \"Eblana\" zmiňuje zeměpisec Klaudios Ptolemaios kolem roku 140 n. l., významnější roli však místo začalo hrát až na sklonku 1. tisíciletí. V 10. století zde byla poblíž sebe dvě sídla. Vikinské sídliště, označované irsky \"An Dubh Linn\" \"(„Tmavá tůň“)\", a keltská osada \"Áth Cliath\" \"(„Proutěný brod“)\" o něco výše proti proudu. Jméno jedné z osad tak dalo základ pozdějšímu anglickému názvu, jméno druhé je dnes používáno v irštině. Právě ve vikinské osadě byla kolem roku 1030 založena dnešní katedrála Christ Church. Roku 1169 se v Irsku vylodili Normané a záhy si podrobili nemalou část země. Z Dublinu učinili své správní středisko, které tak nahradilo někdejší symbolické sídlo irských králů, vrch Tara. Anglo-Normané počátkem 13. století vybudovali kamenný Dublinský hrad. Ještě po řadu staletí však zůstal přímý anglický vliv omezen na oblast bezprostředně kolem Dublinu, takzvané Koloví (the Pale), a několik dalších měst, zatímco na irském venkově stále vládl keltský jazyk a zvyky.  Od konce 16. století se Angličanům postupně podařilo prosadit svou nadvládu nad celým Irskem a podrobit si většinové katolické obyvatelstvo. Roku 1592 královna Alžběta I. založila Trinity College (kolej Nejsvětější Trojice). Převážně protestantský Dublin byl 17. století vzkvétajícím obchodním městem. Za vlády Karla II. byly z iniciativy místodržícího Irska, hraběte z Ormondu, dosavadní zadní trakty domů podél řeky Liffey přeměněny na průčelí, čímž vznikla charakteristická dublinská nábřeží. Dnešní podoba vnitřního města pochází převážně z počátku georgiánské doby (1. poloviny 18. století), kdy byly úzké středověké uličky nahrazeny širokými rovnými třídami a vznikla pětice velkých náměstí. Na význam města mělo negativní vliv zrušení samostatného irského (byť výhradně protestantského) parlamentu Zákonem o Unii s Velkou Británií roku 1801. Absence stovek peerů a poslanců a tisíců služebníků byla citelná; mnozí šlechtici v tomto období své výstavné paláce v Dublinu prodali. Růst města pokračoval, ale prohlubovala se i bída irského lidu. V roce 1845 byla ve městě založena Wesley College.  Teprve počátkem 20. století se irským vlastencům podařilo vymoci si na britské vládě sebeurčení. Připravovanou samosprávu Irska však oddálila první světová válka. Na Velikonoční pondělí 24. dubna 1916 se irští republikáni v Dublinu pokusili o vojenské povstání. Pod vedením Pádraiga (Patricka) Pearseho a Jamese Conollyho obsadili hlavní poštu a další důležité budovy. Nezískali však dostatečnou podporu a po sedmi dnech pouličních bojů museli před britskou přesilou kapitulovat. Šestnáct vůdců Velikonočního povstání skončilo před popravčí četou. Třebaže irská veřejnost se zprvu k povstání nepřidala, postupně se její sympatie přiklonily k poraženým bojovníků. V prosincových volbách roku 1918 v Irsku jasně zvítězila strana Sinn Féin a většina jejích poslanců se místo cesty do Londýna sešla jako tzv. Dáil Éireann 21. ledna 1919 v Dublinu a prohlásila zde Irskou republiku. Následovala více než dva roky trvající anglo-irská válka, jejímž výsledkem bylo uznání Irského svobodného státu na většině území Irska s Dublinem jako hlavním městem roku 1922. S nabytou svobodou se město muselo zotavovat ze škod napáchaných během bojů za nezávislost a občanské války (1916–1922), kdy byl rozstřílen Dublinský hrad, Celní správa, Hlavní pošta a množství dalších významných budov. Po nástupu Eamona de Valery do čela vlády (1932) byla realizována rozsáhlá výstavba domů pro sociálně slabší a plánovala se plošná asanace starých georgiánských staveb (jako symbolů anglické nadvlády) a jejich náhrada prezidentským palácem, národní katedrálou, národní galerií atd. Dříve než k tomu došlo, vypukla druhá světová válka. Neutrální Irsko neutrpělo válkou žádné významnější škody. Vládní asanační plány byly po válce opuštěny (jako prezidentské sídlo nakonec posloužil bývalý místodržitelský palác), ale mnoho starých domů stejně zkáze neušlo, jak je v 50.-70. letech nahrazovaly novostavby kancelářských budov; nová výstavba pohltila i vykopávky starého vikinského sídliště ve \"Wood Quay\". Teprve od 80. let je kladen velký důraz na ochranu jedinečných klasicistních gregoriánských budov, které jsou pro Dublin tím, čím pro Prahu její barokní domy a paláce.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "V Dublinu jsou 2 letiště, jedno na severu jedno na západě, více využívané je to severní, z kterého létají linky do USA, Velké Británie a díky společnosti Ryanair do spousty evropských měst včetně Prahy. V Dublinu je také významný přístav, z kterého odplouvají lodě hlavně do Velké Británie, nejbližší britský přístav je v Holyhead, 120 km daleko a plavba tam trvá 3-4 hodiny. Dublin je i důležitý železniční uzel, z kterého vyjíždějí vlaky do Belfastu a Corku. Městská hromadná doprava je na české poměry drahá a třídenní jízdenka stojí v přepočtu 540 kč. Jezdí zde běžné i dvoupodlažní autobusy, v MHD jsou integrované i příměstské vlakové linky a jsou zde jako v jediném Irském městě tramvaje, které místní obyvatelé označují, jako LUAS. Tramvajové linky jsou 2, jedna dlouhá zhruba 17,5 km a druhá 20,7 km. V momentální době se buduje třetí tramvajová linka, která bude přibližně dokončena v roce 2017.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha a podnebí.", "content": "Město je položeno při východním pobřeží Irska v ústí řeky Liffey do Irského moře. Průměrná nadmořská výška je 20 m. Řeka dělí město na \"Northside\", chudší severní, a \"Southside\", bohatší jižní část.  Podnebí je přímořské s poměrně teplou zimou a chladným létem. Roční průměrná teplota činí 10 °C (leden 5 °C, červenec 15 °C). Nejvyšší naměřená teplota byla 31 °C, nejnižší -15.7 °C. Úhrnem srážek (750 mm) patří Dublin k nejsušším oblastem Irska, ale dešťové přeháňky se vyskytují často (ročně prší, popřípadě sněží, v průměru 271 dnů). Vlhkost vzduchu se pohybuje mezi 75 % (květen) a 88 % (prosinec). V Dublinu jsou často silné větry, ale v ostatních částech jsou i silnější. Větrno je po celý rok, ale hlavně v zimě. Teplotní rozdíl mezi centrem města a okrajem je poměrně malý (2 až 3 stupně). Letní teploty jsou v posledních letech výrazně nad průměrem. Od listopadu do dubna může sněžit, sníh se maximálně drží 3–5 dní za sebou. Kroupy padají častěji než sníh a nejčastější jsou na přelomy podzimu a zimy. Bouřky jsou málokdy a jsou hlavně v létě.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "17. března se v Dublinu slaví \"Den svatého Patrika\", svátek Irů a irofilů po celém světě.  Na přelomu června a července se v Dublinu koná \"Jazz Festival\".  Mezi místní speciality patří tmavé pivo \"Stout\", vařené v pivovaru Guinness.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "V Dublinu se narodili slavní spisovatelé a nositelé Nobelovy ceny jako například William Butler Yeats, George Bernard Shaw a Samuel Beckett. S městem jsou také spojeni Oscar Wilde, James Joyce, Patrick Kavanagh, Flann O’Brien, Niall Horan a Brendan Behan. Z Dublinu pocházejí i hudební skupiny U2 a Chieftains.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dublin (výslovnost [dablin], ) je hlavní a největší město Irska. Žije zde obyvatel, celá aglomerace \"(Greater Dublin Area)\" pak zahrnuje asi 1,2 milionu obyvatel.", "tgt_summary": "都柏林(英语:Dublin;)是爱尔兰共和国的首都以及最大的城市,靠近爱尔兰岛东岸的中心点,位处都柏林郡的利菲河(River Liffey)河口、都柏林地区的中心。都柏林自中世纪以来一直是爱尔兰首都城市,也是爱尔兰岛上最大的城市。由于很多高技术企业聚集,亦有欧洲的硅谷之称。 Dublin这个字起源于爱尔兰语的\"Dubh Linn\"(意为「黑色池塘」)。都柏林的现代爱尔兰名\"Baile Átha Cliath\"(意为「芦苇障碍做成的浅滩之城」)则是指在黑色池塘旁边的定居地。", "id": 181511}
{"src_title": "Thajsko", "tgt_title": "泰国", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Rozkládá se v severovýchodní části Egypta při pravém břehu Nilu, bezprostředně před jižním okrajem Delty Nilu. Nejstarší části města leží dále od řeky, naopak při Nilu se tyčí moderní mrakodrapy a luxusní hotely. Ke Káhiře patří i nilské ostrovy Gezíra a Róda. Na protějším západním břehu s Káhirou stavebně splývá Gíza, na jejímž okraji stojí světoznámé pyramidy.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Počasí v Káhiře odpovídá kontinentální poloze města na rozhraní tropického a subtropického pásu ovlivněné blízkostí pouště. Nejvyšší letní denní teploty dosahují 40 °C, v zimě minimální noční teploty klesají pod 10 °C. Srážkové úhrny jsou velmi nízké a intenzivní déšť přichází pouze výjimečně v zimních měsících. Zvláštností káhirského počasí jsou tzv. chamsíny, které se vyskytují v průběhu března a dubna. Jedná se o větry vzniklé v důsledku změny vzdušného proudění nad pouští, kterými se do města dostává velmi horký pouštní vzduch s příměsí písku.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny města.", "content": "Ačkoliv Káhira sama byla založena až v 10. století n.l., historie místa, kde se nachází, je dlouhá několik tisíciletí. Podle egyptské mytologie svedli bohové Hor a Sutech na místě dnešní čtvrti Heliopolis boj o vládu nad Egyptem. Poblíž Káhiry se nacházelo hlavní město egyptské Staré říše Mennofer a největší město Nové říše Iunu. Kameny na pyramidy v Gíze byly lámány v lomech káhirského kopce Muqqatám. Za vlády Římanů a Byzance stála v této oblasti velká pevnost Babylon, kolem které postupně vyrostlo křesťanské město, dnešní koptská čtvrť. V 7. století přináší Amr Ibn al-As na příkaz chalífy Umara do Egypta islám. Z Amrova tábora založeného v r. 641 vzniká Fustát, první arabské město v Egyptě, jehož součástí byla Amrova mešita. Za vlády Abbásovských chalífů (750–905) se vlády v Egyptě chopil místodržící Ahmad Íbn Tulún, který nedaleko Fustátu založil jako své nové sídlo město al-Káta'i. Z něj se do současnosti dochovala především mešita, která je dokonalou ukázkou baghdádského stylu. Po svržení Tulúnovců a krátkém období bojů o moc se vlády v Egyptě zmocnila šíítská dynastie Fátimovců (969–1171). Ti také hned v roce 969 založili nedaleko Fustátu novou rezidenční čtvrť. Nazvali ji Misr al-Qáhira (Vítězné město) po planetě Mars, který má v arabštině přízvisko Vítězný. Zachovalé hradby a městské brány vzniklé za vlády Fátimovců a mnohé další jejich stavby tvoří neodmyslitelnou součást staré islámské Káhiry. Fátimovci také založili mešitu a univerzitu al-Azhar. Po zničení Fustátu v r. 1136 během křížových výprav se centrum Egypta definitivně přesunulo do Káhiry. Většina dochovaných káhirských mešit a mauzoleí ale vyrostla až za vlády Mamlúků (1250–1517), kdy byla Káhira sídlem chalífy a skutečným centrem celého islámského světa. Po dobytí osmanskými Turky a popravě posledního mamlúckého chalífy (1517) město ztratilo mnoho ze své předchozí slávy, i když i z tohoto období se dochovalo mnoho významných památek. Teprve na počátku 19. století v souvislosti s Napoleonovou invazí do Egypta se podařilo Muhammadu Alímu vymanit Egypt z přímého osmanského vlivu a díky jeho schopnostem začala Káhira znovu získávat svůj ztracený lesk. Hospodářský růst země umožnil novou rozsáhlou výstavbu, která pokračovala i za vlády jeho synů a jejich následovníků. Káhira se začala rozrůstat o moderní čtvrti stavěné po vzoru evropských metropolí (Nová Heliopolis, Helwán nebo Zamálik na ostrově Gezíra), které značně proměnily tvář tehdejší Káhiry, která byla od středověku prakticky nezměněna. Po revoluci v roce 1952 byly v Káhiře budovány především rozsáhlé lidové čtvrti (Imbába, Bulaq, Madínat Nasr) s cílem absorbovat zvýšený počet obyvatel stěhujících se do hlavního města za prací či studiem. Přetlak obyvatel se pokoušela egyptská vláda řešit i budováním satelitních měst (Město 6. října, Město 15. května, Město 10. rammadánu, Madínat Sadat, New Cairo) v blízkém či vzdálenějším okolí. Přes všechnu snahu místních úřadů o nějakou formu regulace se Káhira i nadále nekontrolovatelně rozrůstá do okolí a počet jejích obyvatel prudce zvyšuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thajské království, zkráceně Thajsko, je stát v jihovýchodní Asii. Jeho sousedy jsou Myanmar, Laos, Kambodža a Malajsie. Hlavním městem je Bangkok, thajsky nazývaný Krung Thep (กรุงเทพมหานคร). Země leží na poloostrově Zadní Indie. S rozlohou 513 120 kilometrů čtverečních a 68 miliony obyvatel je Thajsko 50. největší zemí světa a 21. nejlidnatější.", "tgt_summary": "泰王国(),通称泰国(),旧名暹罗(),是东南亚的君主立宪制国家,首都及最大城市为曼谷。泰国国土东临老挝和柬埔寨,南接暹罗湾和马来西亚,西靠缅甸和安达曼海,东南亚国家联盟创始国之一。", "id": 1846683}
{"src_title": "Alžírsko", "tgt_title": "阿尔及利亚", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "V 11. století př. n. l. existovala při pobřeží obchodní kolonie Féničanů. V průběhu 1. tisíciletí př. n. l. přišli na území dnešního Alžírska předci Berberů. V 1. století př. n. l. zde vznikla římská provincie Mauretania Caesarensis. V letech 46 až 429 ovládali toto území Římané, které vystřídali Vandalové a Byzantici.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "Roku 1529 bylo Alžírsko připojeno k Osmanské říši Chairem ad-Dinem a jeho bratrem Arujem, který udělal z Alžírska základnu tzv. barbarských korzárů. Odhaduje se, že v průběhu 16. až 19. století bylo severoafrickými barbarskými piráty odvlečeno do otroctví až 1 milion Evropanů. Nejznámějším osmanským pirátem vládnoucím v Alžírsku byl Chajruddín Barbarossa.", "section_level": 2}, {"title": "Kolonizace.", "content": "V roce 1830 provedla Francie do země invazi a po zajetí vůdce protifrancouzského odboje Abd al-Kádira v roce 1847 se Alžírsko dostalo pod její nadvládu.  Desítky tisíc kolonistů z Francie, Itálie, Španělska a Malty přijely do Alžírska, aby hospodařily na pobřežních planinách a zabraly nejdražší pozemky ve městech vyvlastněné francouzskou vládou. Lidé evropského původu a původní alžírští Židé byli od konce 19. století právoplatnými francouzskými občany, na rozdíl od většiny alžírských muslimů, kteří zůstali až do roku 1947 mimo francouzské právo nemajíce občanství ani volební právo.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Počátek 20. století přivedl první snahy o změnu poměru sil. Důležitými daty byl rok 1943, kdy byl vypracován „Manifest alžírského lidu“ a rok 1946, kdy vzniklo Hnutí za vítězství demokratických svobod (MTLD). Po roce 1954 se část MTLD transformovala do FNO (Fronta národního osvobození). (AFRISOU, Bajer)  V roce 1954 zahájila Národní osvobozenecká fronta (NOF) guerillovou Alžírskou válku o nezávislost. Po skoro deseti letech války ve městech i na venkově se jí podařilo v roce 1962 vyhnat Francouze ze země. Válka v Alžírsku, při které docházelo k mučení a páchání válečných zločinů, si vyžádala více než 400 000 obětí. Většina z milionu lidí evropského původu spolu s profrancouzskými muslimy během několika měsíců roku 1962 emigrovala do Francie.  První prezident, vůdce osvobozenecké fronty Ahmed Ben Bella, byl v roce 1965 svržen svým bývalým spojencem a ministrem obrany Houarim Boumédiènem. V zemi se potom po 25 let udržela relativní stabilita pod vládou socialistické strany Bumediena a jeho následovníků.  V roce 1965 v důsledku neuspokojivé ekonomické situace (pomalé tempo ekonomických reforem) došlo ke státnímu převratu. I následující léta probíhala ekonomicky velmi neuspokojivě, důsledkem byly časté personální změny v nejvyšších pozicích. Důraz byl kladen na silný centralistický stát. Po roce 1970 nastává období ve znamení proměn v odvětvích průmyslu a zemědělství a též v kultuře. V říjnu 1988 Alžírsko zasáhly vlny stávek v reakci na hospodářský propad země. Při střetech s vojskem bylo zabito několik stovek stávkujících. Prezident Chadli Bendjedid, byť nepovolil zrušení politického monopolu NOF, připustil existenci různých názorových proudů v rámci této strany. Navrhl novou ústavu, podle které byl prezident zodpovědný Národnímu shromáždění. Výsledek referenda o této ústavě – 92% pro – byl však přijat podezřívavě. Ač nařčen z profrancouzské politiky, Chadli Bendjedid byl v prosinci znovu zvolen do čela státu.  V roce 1989 umožnila nová ústava podíl na vládě i opozičním stranám. Zavedení pluralismu v Alžírsku a dohoda o postupném rušení apartheidu v JAR, obě události spadající do roku 1988, byly, již před pádem Berlínské zdi, předzvěstí demokratické změny v Africe.  Volby 26. prosince 1991 vyhrála Islámská fronta spásy (IFS) fundamentalistických muslimů. Následoval vojenský převrat, moc převzala Nejvyšší státní rada, v lednu 1992 rozpustila parlament a v únoru vyhlásila výjimečný stav. IFS byla zakázána, přesto neukončila svoji činnost a na konci roku 1993 vyzvala všechny cizince v zemi, aby ji opustili. Po uplynuti této lhůty začaly masakry namířené nejen proti nim. Roku 1994 se stal prezidentem Liamine Zéroual, který byl podporován armádou. Na usmiřovacích konferencích v letech 1996 a 1997 se mu podařilo přimět umírněné islamisty k dialogu. V listopadu 1996 schválilo 85,6 % Alžířanů ústavní reformu, která zakazuje náboženské strany, umožňuje formování politických stran a posiluje úlohu prezidenta.  Občanská válka v Alžírsku mezi vládou a islamistickými povstalci si vyžádala přes 100 tisíc obětí. Po zvolení sekulárního prezidenta v roce 1995 se islamisté začali mstít masakrováním nezúčastněných obyvatel. Ještě v srpnu 2008 došlo k sebevražednému útoku na policejní školu, při kterém zemřelo 43 lidí. Od konce roku 2010 až do současnosti probíhaly nebo probíhají protesty, nepokoje, povstání a revoluce, které jsou nazývány jako \"arabské jaro\". V rámci těchto událostí byl v únoru 2011 v Alžírsku zrušen téměř 20 let trvající výjimečný stav. Prezident Abdelazíz Buteflika, který v zemi vládl od roku 1999, na nátlak armády i veřejnosti odstoupil v dubnu 2019 z funkce.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Alžírsko leží na severu Afriky. Ze severní strany je 998 km dlouhé kopcovité až hornaté pobřeží Středozemního moře, na němž leží většina velkých měst včetně hlavního Alžíru. Na severovýchodě hraničí s Tuniskem (965 km), na východě s Libyí (982 km), na jihu s Nigerem (956 km), na jihozápadě s Mali (1 376 km), na jihozápadě s Mauritánií (463 km) a na západě se Západní Saharou (42 km) a s Marokem (1 559 km). S rozlohou 2 381 741 km2 je 11. největším státem na světě, největším v Africe a 30× větším než Česká republika. Z Afriky zabírá asi 7,9 % rozlohy.  Asi tři čtvrtiny rozlohy země zabírá v jižní části poušť Sahara s pohořími Ahaggar a Tassili. V Ahaggaru je nejvyšší hora země Tahat s výškou 2 908 m n. m. Na severu dominují dva paralelně od východu na západ probíhající horské hřebeny Atlasu, oddělující pobřeží Středozemního moře od Sahary. Mezi Velkým Atlasem a Malým Atlasem ve výšce 700–1200 m n. m. se rozprostírá plošina Šotů se slanými vysychajícími jezery. Na 80 % Alžírska se nenachází žádná vegetace, pouze oblast Kabylie východně od Alžíru je pokryta souvislým lesním porostem.  V pobřežní oblasti vládne středomořské podnebí, pro oblast Atlasu je typické kontinentální klima s horkými léty a studenými zimami. Suché a horké pouštní počasí s vysokými teplotními rozdíly mezi dnem a nocí vládne na jihu země.  Nejníže položeným místem je šot Melrhir (−40 m n. m.). Největší řekou je Šelif.", "section_level": 1}, {"title": "Politický systém.", "content": "Hlavou státu je prezident, volený na pět let. Do změny ústavy v roce 2008 mohl vykonávat maximálně dva mandáty, v současné době je počet mandátů neomezený. Prezident jmenuje předsedu vlády, který sestavuje vládu.  Alžírský parlament je dvoukomorový. Dolní komora (Národní shromáždění) má 380 poslanců volených na pět let. Horní komora (Rada národů) má 144 poslanců, z nichž 96 je voleno a 48 jmenováno prezidentem. Všeobecné volební právo je od 18 let. Podle ústavy žádná politická strana nesmí být založena na rozdílech v náboženství, jazyka, rasy, pohlaví, povolání nebo regionu. V parlamentních volbách v květnu 2012 zvítězila v nich Fronta národního osvobození, jediná povolená strana do roku 1989, se ziskem 221 mandátů. Také v parlamentních volbách v roce 2017 zvítězila Fronta národního osvobození, která získala 26 % hlasů, druhý skončil její spojenec, strana Národní demokratické shromáždění. S 38 % byla volební účast byla na alžírské poměry nízká.  Systém je autoritářský, velký vliv má armáda, výjimečný stav vyhlášený v roce 1992 byl odvolán až v roce 2011 v souvislosti s Arabským jarem. Přístup opozice do médií je omezený, přístup na internet bývá omezován.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Alžírsko má 48 provincií, tzv. vilájetů, 553 okresů (daïras) a 1 541 obcí (baladiyah). Původní administrativní rozdělení Alžířané převzali v roce 1962 po francouzské správě, kdy 15 původních departementů bylo přejmenováno na vilájety. Později byl jejich počet rozšířen na 31 a v roce 1983 bylo vytvořeno 17 dalších. Každý vilájet, okres a obec je pojmenován po svém sídle, které je obvykle i největším městem. Právě tak získalo Alžírsko i název po Alžíru. Rozlohou je největší vilájet Tamanrasset (556 200 km2) v jižní části země a nejvíce obyvatel žije ve vilájetu Alžír (přes 2 947 000).", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Páteří alžírského hospodářství je ropa, zemní plyn, fosfáty, polymetalické rudy a rtuť. Dalšími důležitými odvětvími jsou zpracování železa a oceli a potravinářský a textilní průmysl. Čtvrtina lidí se pohybuje v zemědělství, které ale tvoří jen 13 % HDP. Alžírskou měnou je alžírský dinár.  Při návštěvě ruského prezidenta Vladimira Putina v roce 2006 bylo Alžírsku ze strany Ruska odpuštěno 4,74 miliard dolarů výměnou za nákup bojových letadel, vzdušných obranných systémů a jiných zbraní v ceně 7,5 miliard dolarů od společnosti Rosoboronexport.  V roce 2011 bylo v Alžíru dáno do provozu druhé metro na africkém kontinentu.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V lednu 2013 byl počet obyvatel odhadován na 37 900 000. Na počátku 20. století měla populace přibližně čtyři milióny. Okolo 90 % Alžířanů žije v pobřežní oblasti na severu země. Leží hlavní město a nejvýznamnější přístav Alžír (3 milionu obyvatel) a další významná města a přístavy Oran (necelých 1,2 miliony obyvatel), Constantine (přes 943 tisíc obyvatel) a Sétif (609 tisíc obyvatel). Kulturní oblast mezi městy Alžír a Constantine je nazývána Kabylie. Další významnou oblastí je oblast Sahary, kde leží město Tamanrasset s 92 tisíci obyvateli. Asi 1,5 milionu obyvatel žije kočovným způsobem. 28,1% Alžířanů má méně než 15 let.  Kolem 40 % obyvatel je negramotných, protože zde děti pracují už od útlého věku a do školy chodí jen krátce nebo vůbec.", "section_level": 1}, {"title": "Etnické skupiny.", "content": "Nejpočetnější skupinu obyvatel tvoří alžířští Arabové (59%), Berbeři (26%), Beduíni (beduinští Arabové, 15%). Berberské kmeny tvoří na alžírském území kmenová sdružení Kabylů, Mozabitů a Tuaregů. Naprostá většina Alžířanů jsou Arabové nebo původní Berbeři. Druzí jmenovaní tvoří odhadem celou jednu třetinu obyvatelstva a do 7. století, kdy oblast ovládli Arabové, byli majoritním etnikem. Berbeři se usídlili v horách a vzdáleni arabskému vlivu si dodnes uchovali silné kulturní hodnoty i vlastní jazyk. Evropané usazení v Alžírsku tzv. \"pied noir\", 13% populace Francouzského Alžírska roku 1961, tvoří dnes sotva jedno procento populace. Na západě země žije 90 000–165 000 obyvatel uprchlých ze Západní Sahary. Je zde i přes 4 000 palestinských uprchlíků, kteří jsou dobře integrováni a od roku 2009 i 35 000 čínských pracovníků. Nejvíce Alžířanů mimo svou zemi žije ve Francii, kde se jejich počet odhaduje na více než 1,7 milionů.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyky.", "content": "Oficiálními jazyky jsou arabština, kterou ovládá asi 72 % obyvatel, a berberština, kterou mluví 27–30 % populace. Hovorová arabština je silně ovlivněna francouzštinou a berberštinou. Berberština byla roce 2002 byla novelou ústavy uznána jako národní jazyk, v roce 2016 se pak stala oficiálním jazykem. Francouzština nemá žádný oficiální status, ale země je druhou největší frankofonní zemí a jazyk se používá jak v médiích, tak i ve školství a ve státní správě. V roce 2008 umělo 33 % obyvatel číst a psát francouzsky a 60 % jich francouzštinu používá v domácnosti. Je to podstatně více než v roce 1962, kdy Alžírsko získalo nezávislost na Francii. Výuka francouzštiny je podporována vládou a užívá se jí ve výuce už na základních školách.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "K sunnitskému islámu se hlásí 99 % populace a je státním náboženstvím. Asi 150 000 obyvatel ve vilájetu Ghardája se hlásí k islámské větvi ibádíja. V Alžíru je ve výstavbě mešita s náboženskou školou, knihovnou, muzeem a nejvyšším minaretem na světě (265 m).  Katolická církev v Alžírsku má jednu arcidiecézi a v roce 1962 se k ní hlásilo až 1 milion věřících. Po získání nezávislosti země většina z nich odešla a v současné době je zde asi 83 000 římských katolíků. V letech 1944–1956 byla v Alžíru postavena katedrála \"Sacré-Coeur d'Alger\". V zemi je i početná komunita protestantů. V roce 1962 bylo v Alžírsku asi 140 000 židů, ale po vyhlášení nezávislosti získali francouzské občanství a většina jich odešla do Francie, 10 % pak do Izraele.  Při sčítání lidu vláda neeviduje náboženskou příslušnost kvůli zabránění náboženského napětí. Počty věřících jsou pouze odhadovány.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Nová ústava zakotvila islám jako státní náboženství a arabskou a berberskou národnost jako základ státu. Výrazem venkovských tradic jsou každoroční tzv. datlové slavnosti s tanci a závody velbloudů.  Literární díla jsou vydávána jak ve francouzštině a arabštině, tak i v různých berberských dialektech.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Alžírsko se zúčastňuje olympijských her od roku 1964 a od té doby získalo pět zlatých medailí (k roku 2018). Čtyři z nich jsou atletické. Tu první přivezla z olympijských her v Barceloně roku 1992 běžkyně na 1500 metrů Hassiba Boulmerka, jinak též dvojnásobná mistryně světa. Na stejné trati Alžířané slavili i druhé zlato, ovšem v mužské kategorii, postaral se o to v Atlantě 1996 běžec Noureddine Morceli, který stejně jako jeho kolegyně triumfoval i na světovém šampionátu, a to dokonce třikrát a je největší sportovní hvězdou alžírské historie. Také třetí a čtvrté zlato je z patnáctistovky, v Sydney roku 2000 ovládla míli Nouria Mérah-Benidaová, v Londýně 2012 vystoupal na vrchol stupňů vítězů Taoufik Makhloufi. Ten navíc za čtyři roky na hrách v Riu přidal ještě dvě stříbra, znovu z míle a ještě z běhu na 800 metrů. Jedinou nepatnáctistovkovou a neatletickou zlatou medaili získal roku 1996 boxer Hocine Soltani. Box je se šesti medailemi druhý nejúspěšnější alžírský sport na olympiádách. Posledním sportem, v němž Alžířané brali některý z cenných kovů, je judo.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alžírsko (, berbersky ⴷⵣⴰⵢⴻⵔ, Alžírská demokratická a lidová republika) je stát na severu Afriky a na pobřeží Středozemního moře. S rozlohou 2 381 741 km2 je největší zemí v Africe a desátou největší na světě. V roce 2017 zde žilo okolo 41 000 000 obyvatel. Země je prezidentskou republikou s 48 provinciemi. Od roku 2019 je prezidentem Abdelkader Bensalah. Hlavním a největším městem je Alžír.", "tgt_summary": "阿尔及利亚人民民主共和国( \"al-Jumhūriyya al-Jazāʾiriyya ad-Dīmuqrāṭiyya aš-Šaʿbiyya\"),通称阿尔及利亚( \"al-Jazāʾir\";阿尔及利亚阿拉伯语: \"al-dzāyīr\"),是北非马格里布地区的一个半总统制共和国,首都及最大城市为阿尔及尔。阿尔及利亚国土滨临地中海,东邻利比亚、突尼斯,东南和南部分别与尼日尔尔、马里和毛里塔尼亚接壤,西部和摩洛哥相连。阿尔及利亚的陆地面积居非洲国家之首,亦是地中海国家和阿拉伯国家之冠,位列世界第10位。其官方语言为现代标准阿拉伯语,国内通用阿尔及利亚阿拉伯语,而法语则因殖民历史原因成为国家行政、贸易和教育领域的专用语言。", "id": 1490424}
{"src_title": "Afghánistán", "tgt_title": "阿富汗", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie do roku 1979.", "content": "„Stan“ znamená zemi. Afghánistán znamená zemi Afghánců. Termín \"stan\" se také používá ve jménech Kurdistánu a Uzbekistánu.  Současný Afghánistán byl v 8. století př. n. l. součástí Médie a od 6. století př. n. l. okrajovou součástí Achaimenovské říše (na západě současného Afghánistánu a jejich vazalských území na východě). Alexandr Veliký dobyl tuto oblast Perské říše v roce 330 př. n. l. a jeho nástupci zde založili Řecko-baktrijské království. Ve 3. století se zde rozkládala říše Kušánů, v 6. století říše Hefthalitů. Od 7. století n. l. bylo", "section_level": 2}, {"title": "Sovětská invaze do Afghánistánu v roce 1979.", "content": "Sovětská invaze do Afghánistánu proběhla 27. prosince 1979. Tím byl zahájen konflikt mezi sovětskými jednotkami, které do Afghánistánu přišly na pozvání afghánské komunistické vlády, a mezinárodními povstaleckými skupinami mudžahedínů. Spojené státy, znepokojené vznikem komunistického režimu, začaly už od léta 1979 dodávat peníze a zbraně povstaleckým skupinám mudžáhedínů, které byly od vypuknutí bojů vyzbrojovány a cvičeny agenty CIA. V květnu 1979 se začali američtí představitelé prostřednictvím pákistánských vládních kontaktů tajně setkávat s vůdci afghánských povstalců. Dne 3. července 1979 podepsal americký prezident Jimmi Carter prezidentský výnos, v němž pověřil CIA utratit přes půl milionu", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj v Afghánistánu od roku 1989 do roku 2001.", "content": "23. února 1989 byla sestavena prozatímní exilová vláda. V zemi však sílily snahy o regionální autonomii. Stále významnější protivládní složkou se stávali náčelníci ozbrojených osvobozeneckých oddílů bojujících většinou na vlastní pěst. Členové prozatímní vlády se snažili získat politickou moc v celé zemi, náčelníci upevňovali svá postavení v dobytých horských oblastech. Spíše než proti ústřední vládě bojovali mezi sebou navzájem, jak to v kmenovém společenství dělávali odedávna. Exilová vláda si udržovala svou moc ve městech a osvobozenecké síly mudžáhedínů kontrolovaly většinu afghánského venkova. V roce 1989 na obou válčících stranách zesílil přísun zbraní i výcvik záloh a naplno se rozhořela občanská válka. V době probíhající občanské války byla v Kábulu zastoupena paštunská většina, v severních oblastech to byly organizované skupiny Tádžiků a Uzbeků, mezi nimi se nacházely ostatní etnicity. Průběh občanské války lze charaktirizovat jako konflikt mezi paštunskými elitami ovládajícími Kábul a tádžicko-uzbeckými skupinami. Regionální mocnosti podporovaly jednotlivé skupiny. Do roku 1993 se rozpoutala nelítostná válka mezi jednotlivými frakcemi mudžáhedinů. Během válek v 90. letech zahynulo více než 400 000 afghánských civilistů.", "section_level": 2}, {"title": "Tálibán a jeho působení v Afghánistánu v letech 1996–2001.", "content": "Dlouhotrvající nestability se podařilo využít původně sociálnímu hnutí Tálibán, které vládlo v Afghánistánu od poloviny devadesátých let 20. století do října roku 2001. Členové Tálibánu se do Afghánistánu začali vracet z Pákistánu v roce 1994 ve snaze docílit toho, aby všechny znepřátelené strany v Afghánistánu složily zbraně a současně ve snaze zavést v zemi klid a pořádek. Od roku 1994 docházelo k vzestupu moci Tálibánu. V čele hnutí stál samozvaný náboženský vůdce mulla Muhammad Umar, který zemi přejmenoval na Islámský emirát Afghánistán a zavedl v ní tvrdý zpátečnický režim v nejpřísnějším duchu prvotního islámu. Umar nikdy nehlásal vývoz své \"islámské revoluce\" do jiných zemí světa. Do té doby, než Spojené státy začaly Afghánistán letecky bombardovat, nikdy nevyhlašoval svatou válku západnímu světu. Koncem devadesátých let 20. století napojil Usáma bin Ládin, vůdce teroristické organizace Al-Káida, Umarovu vládu na radikální islámská hnutí po celém světě. Ládin vnutil Umarovi bojovnou rétoriku proti Západu. Závislost na Ládinově islámské teroristické organizaci se stala pro celý Afghánistán osudnou poté, co teroristé organizace Al-Káida provedli 11.9.2001 letecký útok na Světové obchodní centrum v New Yorku a zčásti na budovu Pentagonu ve Washingtonu.", "section_level": 3}, {"title": "Invaze Spojených států do Afghánistánu v roce 2001.", "content": "Válka proti Afghánistánu byla zahájena sérií leteckých útoků, které provedly Spojené státy a Spojené království 7. října 2001 jako součást operace Trvalá svoboda /Enduring Freedom/. Šlo o spojení leteckých útoků s akcemi speciálních sil a na ně navazujících útoků vnitřních opozičních sil Severní aliance. Severní aliance za popory Američanů a Britů mohla 13. listopadu 2001 dobýt Kábul. Afghánistán byl potrestán za to, že dovolil mezinárodní organizaci Al-Káida naplánovat teroristické útoky ze svého území. Američané zvolili cestu síly ve snaze rychle zničit teroristickou organizaci a současně potrestat hostitelský stát. Tato strategie přinesla rychlé vojenské vítězství, vedla ke svržení Tálibánu, ale nevyřešila vnitřní problémy země. Američané dostali k moci náčelníka paštunského kmene Hamída Karzáího. V prosinci 2001 byl jmenován Hamíd Karzáí předsedou prozatímní", "section_level": 2}, {"title": "Působení Tálibánu od roku 2006.", "content": "Od roku 2006 vliv Tálibánu v Afghánistánu roste. Přibývá počet atentátů, útoků a stále větší území se dostává pod kontrolu tohoto hnutí. Pokud koalice osvobodí nějaké území, tak jen nakrátko, protože většinu Tálibánců se nepodaří chytit. Část jich uteče a část si oblékne civilní šaty. V době, kdy Tálibán posiluje, nesází už jen na vojenské akce, ale stává se také reálnou politickou silou, která na obsazených územích ustavuje vlastní správu. Tálibán se spojuje nejen s dalšími vzbouřeneckými skupinami, ale snaží se", "section_level": 3}, {"title": "Počty vojáků i obětí se zvyšují.", "content": "Postoje veřejnosti se ve Spojených státech postupně proměňovaly od podpory invaze a války až k odporu proti účasti Spojených států. V roce 2009 už počet odpůrců války v Afghánistánu stoupl dokonce na 57 procent. Vyplynulo to z průzkumu televizní stanice CNN z konce srpna 2009, jehož výsledky byly zveřejněny v noci na středu 2. září 2009. Podíl oponentů války se proti předchozímu měsíci zvýšil o tři procenta. Válku podpořilo jen 42 procent Američanů. Průzkum byl proveden na samém konci srpna 2009, který byl pro americké jednotky v Afghánistánu z hlediska ztrát na životech nejhorší od zahájení bojů na přelomu let 2001 a 2002. O život přišlo 51 amerických vojáků. V průzkumu", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Afghánistán je relativně malá země ležící přibližně uprostřed asijského světadílu ukrytá ve vysokých horách nazývaných Hindúkuš (Ničitel Indů) a dalších pohořích na pomezí jižní a západní Asie. Hindúkuš rozděluje zemi na dvě odlišné části: afghánský sever, který se podobá suchým vnitrozemským oblastem Střední Asie, a oblast jihu země, který patří k vlhčímu pásmu íránských stepí. Moderní Afghánistán a sousedící předhůří Pákistánu utvářejí východní část íránské náhorní plošiny. Pásmo hor se táhne až k břehům Indu na východě. Průsmyky Hindúkuše umožňovaly odedávna spojení mezi Blízkým Východem, Střední Asií a Indickým subkontinentem. Právě tato strategická křižovatka na hedvábné stezce způsobila, že v 19. století došlo ke střetu mezi carským Ruskem a Velkou Británií v rámci Velké hry.", "section_level": 1}, {"title": "Povrch a hydrologie.", "content": "Čtyři pětiny povrchu země pokrývají vysoké hory. Hlavním afghánským horstvem je Hindúkuš, který je nejzápadnějším výběžkem mohutného himálajského pohoří Karákóram (Černé srázy). Přes sto jeho vrcholů vysokých kolem 7000 metrů tvoří tzv. Pamírský uzel. Nejvyšším afghánským je Nošak - 7492 m n. m. Na východ od centrálního Hindúkuše se nachází zalesněné pohoří Spínghár. Pokračováním íránské náhorní plošiny je suchá západní a jihozápadní část Afghánistánu. Nížin a rovin je v zemi málo. Největší z nich jsou Turkestánské pláně ležící na", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí v Afghánistánu je vnitrozemské, suché a velmi proměnlivé. Jeho území tvoří přechod mezi jižní, jihozápadní a centrální Asií a vlivy těchto tří oblastí se promítají do přírodních podmínek země. Podnebí v sobě slučuje prvky jihoasijských monzunových oblastí, mírného středomořského klimatu jihozápadní Asie a středoasijských pouští. V rovinaté severní a jihozápadní části stát bývá suché a horké léto a krátká mírná zima, v níž jen zřídka padá sníh. V horách naproti tomu bývá léto chladné s", "section_level": 2}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "Afghánská zvířena tvoří směsici druhů z různých oblastí Asie. Ve vysokých horách žije kozorožec, sněžný leopard, vzácně i sibiřský tygr. Jako dopravní prostředek slouží jak. Mezi ptáky na severu nechybějí dravci – jestřábi, sokoli, orli a supi. Těsně pod hranicí věčného sněhu se objevuje velký sněžný tetřev a sněžný bažant. V poušti a stepích se daří gazelám, antilopám, nacházejí se zde i divočáci a gazely. V bezlesých pahorkatinách hnízdí koroptve. V řekách tekoucích z Hindúkuše se loví kapři, v horských oblastech pstruzi. V teplých vodách Amudarje plavou i velké dravé ryby. V", "section_level": 2}, {"title": "Vláda a politika.", "content": "Operace Trvalá svoboda 2001 byla druhým pokusem o vnucení hodnot a norem zcela jiné civilizace, tentokrát západní. Současně šlo o druhý pokus, jak centralizovat Afghánistán. Při prvním pokusu z let 1979–1989, kdy se představitelé SSSR snažili zaostalé zemi fungující na kmenových a v podstatě feudálních základech vnutit sovětské pojetí socialismu, tentokrát byl zemi vnucen systém americký, jehož hlavním pilířem se stala funkce přímo voleného prezidenta a vytvoření systému zastupitelské demokracie. Nastolení prezidentského systému předcházelo přechodné období, jehož rámec byl vymezen na bonnské konferenci, která se pod záštitou OSN konala na přelomu listopadu a prosince 2001. Rozhovorů, které se týkaly mírového uspořádání Afghánistánu, se zúčastnili zástupci většiny protitálibánských sil. Zde se dohodli na vytvoření afghánské prozatímní vlády složené celkem ze třiceti členů. V jejím čele stanul Hámid Karzaj pocházející z významné paštúnské rodiny. V návaznosti na to byl pak Karzaj dvakrát zvolen v přímém hlasování prezidentem země, a to v letech 2004 a 2009. Po prvních prezidentských volbách v roce 2004 se Karzaj stal prvním afghánským politikem, který zastával funkci premiéra i prezidenta. Neblahým důsledkem kumulace funkcí v jedné osobě se stala politická nerovnováha, kdy na jedné straně stáli stoupenci prozápadního modelu sekulárního náboženského uspořádání státu založeném na kapitalistické cestě rozvoje, jejichž představitelem byl prezident Karzaj. Na druhé straně dědicové protisovětského odboje prosazující návrat k tradicím. Jejich cílem je nastolení autoritářského systému vládnutí založeného především na ústřední úloze islámu. Na poli zahraniční politiky usilují o ukončení prozápadní a především proamerické orientace a o návrat k tradicím neutrality. Vnitropolitické problémy vyplývají se stále probíhajícího a neukončeného střetu těchto dvou představ o budoucnosti státu. U Karzaje, který začal být nazývaný starostou Kábulu, bylo jen otázkou času, kdy se jeho režim zhroutí, a to jednak pod vlivem vlastní kompromitace, jednak pod vlivem sílící troufalosti Tálibánu, který zastřešuje a vede všechny opoziční síly v zemi.  Na jaře roku 2014 se v Afghánistánu konaly nové prezidentské volby. Bývalý ministr financí Ašraf Ghaní a bývalý ministr zahraničí Abdulláh Abdulláh po sporu o vítězství v červnovém druhém kole volby nového prezidenta podepsali dohodu o rozdělení moci v podobě vlády národní jednoty. Podle dohody se prezidentem stal Ašraf Ghaní a premiérem země Abdulláh Abdulláh. Jedním z prvních kroků Ghaního v úřadu prezidenta měl být podpis dlouho odkládané smlouvy s USA, která by umožnila ponechání malého kontingentu mezinárodních jednotek v Afghánistánu i po konci roku 2014.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní rozdělení.", "content": "34", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnostní složky.", "content": "Současné Afghánské národní bezpečnostní síly (Afghan National Security Forces, zkr. ANSF) se skládají ze tří složek, kterými jsou Afghánská národní armáda (Afghan National Army, zkr. ANA), Afghánské vzdušné síly (Afghan Air Force, zkr. AAF) a Afghánská národní policie (Afghan National Policy, zkr. ANP). Afghánská národní armáda oficiálně vznikla 3. dubna 2002. V době svého založení měla pouze 600 vojáků různého etnického původu. V roce 2013 měla Afghánská národní armáda 183 000 příslušníků, včetně 10 000 příslušníků speciálních sil a s počtem 416 žen. Ženy mají v ANA i u policie nezastupitelnou úlohu na kontrolních propouštěcích místech, kde jako jediné mohou provádět fyzickou prohlídku žen (podle pravidel tamní kultury a náboženství muž nesmí tuto prohlídku žen provádět muži). Afghánskou národní policii tvořilo přibližně 151 000 příslušníků včetně 1 531 žen. Afghánské vzdušné síly, které byly vybudovány jako poslední součást, měly přibližně 6 700 příslušníků včetně zhruba 30 žen. V letectvu přetrvávají největší slabiny afghánských sil. Pozemní operace v boji proti povstalcům se v mnoha případech neobejdou bez letecké podpory. Tu však sami Afghánci nejsou schopni poskytnout a", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Afghánská ekonomika zažila rychlý rozvoj po roce 2002. Hrubý domácí produkt zaznamenal od roku 2003 do roku 2012 roční nárůst přibližně o 9,4%. Po fázi ekonomického růstu přišlo v roce 2012 zpomalení a následný pokles ekonomické aktivity společně s poklesem v nezemědělských sektorech. Hlavní odvětví průmyslu představuje zpracování bavlny a výroba koberců, které tvoří výraznou část afghánského vývozu. Obrovský rozmach zaznamenal sektor služeb, zejména vývoj v oblasti telekomunikace. Pokrok zaznamenala také oblast afghánské vzdělávání, které je umožněno i dívkám, ale které trpí nedostatkem kvalifikovaných učitelů a školních zařízení. Výrazně se zvýšil počet dětí chodících do školy. Negramotnost dospělých zůstává stále nejvyšší na světě. Ke zlepšení došlo také ve zdravotnictví, přesto se Afghánistán v daném sektoru pohybuje pod světovým průměrem a mnoho dětí trpí podvýživou. Rychlý rozvoj afghánské ekonomiky do roku 2012 byl do velké míry zapříčiněn nadprůměrnou úrodou a také expanzí sektoru služeb. Pokles v roce 2013 nezpůsobily faktory ekonomické, ale politické. Afghánistán se ponořil do nejistoty, která vyplývá z politické a bezpečnostní transformace. V roce 2013, kdy se Afghánistán připravoval na prezidentské volby spojené s nejistým jednáním o setrvání zahraničních sil v zemi, se podíl zahraničních firem v zemi snížil na nejnižší úroveň od roku 2008. Situaci zhoršila i krize bankovního sektoru, který po roce 2010 z důvodu nezodpovědného přístupu vlády celkově upadl.  Afghánské firmy zaměřující se na činnost v odvětvích jako obchod a prodej (29%); výroba - včetně zpracování potravin (22%); nebo ubytování a stravovací služby (10%), zaměstnávají malé množství lidí. V oblasti zemědělství samotného (mimo pěstování opia), se v roce 2013 díky vhodným klimatickým podmínkám dosáhlo rekordní produkce; i tak však nestačilo pokrýt ztráty vzniklé v dalších odvětvích ekonomiky. Naopak se zvýšila produkce opia, a to téměř o 50%, celková produkce činila 5500 tun v roce 2013, což je stejně jako v případě vysoké zemědělské produkce za daný rok připisováno příznivému počasí. Pěstování a produkce opia tvořily v roce 2013 4% afghánského HDP, zatímco exportní hodnota opiátů a drog se zvýšila na 3,1 mld. dolarů, což představuje již 15% HDP. Veřejné výdaje se zvýšily jen nepatrně, v roce 2013 představovaly 24% afghánského domácího produktu. HDP za rok 2014 byl odhadován na 20,8 mld. dolarů, v roce 2015 však HDP vzrostl na 21,2% (není započítána drogová ekonomika). Původně se očekával vyšší růst, jeho zpomalení ale způsobilo zhoršení bezpečnostní situace. Největší výzvou nadále zůstává infrastruktura, zejména co se týče elektřiny, která je i přes mnohá zlepšení poznamenána častými výpadky. V roce 2002 disponovalo přístupem k elektřině pouhých 6% obyvatelstva, nyní ji může využívat téměř 30% afghánské populace. 81% afghánské elektřiny navíc představuje importovaná energie; země je rovněž závislá také na dodávkách zemního plynu z Turkmenistánu. Postižena je kvůli zničené či narušené infrastruktuře také doprava a logistika, navzdory značnému úsilí vynaloženého od roku 2002 zůstává stále 85% cest v bídném stavu a pro motorová vozidla jsou většinou nesjízdné. Zemědělský sektor nadále zůstává podstatným prvkem afghánské ekonomiky. Značnou část zemědělské půdy ale zničil dlouholetý konflikt, což omezuje možnosti pěstitelů a přispívá rovněž k nedostatku potravin. Ještě před sovětskou invazí a zahájením konfliktu bylo afghánské zemědělství na vysoké úrovni, vyznačovalo se soběstačností v oblasti masných a mléčných produktů, Afghánistán byl také významným vývozcem vlny, koberců nebo kožených výrobků. Populační růst a konfliktem zničené zemědělství i infrastruktura vedlo k tomu, že Afghánistán je nyní pouze soběstačný. Pouze 12% půdy v zemi tvoří orná půda, z toho je pouze polovina zemědělsky využita. I tak zemědělství pro zemi znamená hlavní zdroj příjmů a nejdůležitější sektor hospodářství zaměstnávající většinu obyvatelstva. V roce 2013 představovalo zemědělství více jak třetinu HDP. Po roce /2010/ zemědělství představuje 25% HDP země a zaměstnává více než polovinu afghánské pracovní síly (na zemědělství je celkem závislých 75% populace). Na zemědělský sektor, ve kterém se nachází obrovský potenciál, se zaměřují různé projekty, které hodlají afghánské zemědělství modernizovat, zlepšovat dostupnost zdrojů a rozšiřovat spektrum pěstovaných plodin.  Jedním z nejzávažnějších problémů poválečné rekonstrukce Afghánistánu se stala produkce drog, která po roce 2001 soustavně narůstala a brzy tvořila třetinu podílu celkového příjmu státu. Půda pro pěstování plodin na výrobu narkotik se údajně rozrostla téměř z ničeho na 4,5 tis. hektarů, sklizeň vzrostla z 500 tun na 6,5 tis. tun. Drogový průmysl na jednu stranu přinesl zisky jejich pěstitelům a pozitivně ovlivnil makroekonomickou bilanci, zároveň však oslabil vnitřní i politickou bezpečnost. V čele vzbouřeneckých organizací, které poskytují bezpečnost všem, kdo se zabývají výrobou, sklizní a zpracováním drog a kdo s nimi i obchodují, stojí \"warlordi\". Za peníze získané z prodeje drog pořizují výzbroj, výstroj a výcvik. Podporou výroby a prodeje drog destabilizují a oslabují vládu i bezpečnost země. Slabá vláda, která byla u moci v roce 2012, kdy mnozí státní úředníci byli zkorumpovaní, nebyla schopna s tímto závažným problémem bojovat. Hynek a kolektiv uvádějí, že soustavného zlepšování bezpečnosti a posilování autority státu je možno dosáhnout čtyřmi základními způsoby. Prvním způsobem je zákaz pěstování omamných látek /problémem jsou nepřátelské reakce ze strany špiček řídících drogovou ekonomiku a \"warlordů\"/. Druhým způsobem je ničení polí určených k pěstování drog /nevýhodou je rychlé a značné zchudnutí farmářů jako nejnižších článků drogové ekonomiky/. Třetím způsobem je pěstování alternativních plodin, např. šafránu /nevýhodou je časová a finanční náročnost a také nízká trpělivost venkovských obyvatel/. Čtvrtým způsobem je kombinace pěstování alternativních plodin s ničením polí osázených plodinami pro výrobu drog /nevýhodou je, že jde o úkol časově i finančně náročný spojený s určitým odklonem místního obyvatelstva od spojeneckého úsilí/.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Populace Afghánistánu činí asi 30 milionů a vyznačuje se rychlým růstem, a to i přes vysokou míru emigrace spojenou s válečnými konflikty a špatnou bezpečnostní situací v zemi. Podle odhadů by do roku 2050 měla populace stoupnout na 82 milionů. V roce 1979 měl Afghánistán více než 13 milionů obyvatel. Vlivem ozbrojených konfliktů a přírodních katastrof je velká část obyvatel závislá na vnější pomoci. Státní instituce naplno nefungují a životní úroveň je neuspokojivá.  Obyvatelstvo se rozděluje do mnoha etnických skupin. Největší skupinou jsou Paštunové, další nejpočetnější jsou Tádžikové, Uzbeci a Hazárové. Mezi další skupiny patří například Ajmakové a Turkmeni. Paštunové se dělí na přibližně 60 kmenů. Mezi nejdůležitější jazyky patří perština (dárí, či darí) a paštu, či paštština. Další jsou uzbečtina a turkmenština. V zemi se mluví ještě asi dalšími 30 jazyky. Většina Afghánců jsou sunnitští muslimové, Hazárové vyznávají ší'itský islám. Co se týče postavení žen ve společnosti, v posledních několika letech v zemi působí místní organizace, které si kladou za cíl je vylepšit. Mezi ně patří například organizace RAWA (revoluční asociace afghánských žen), která bojuje za práva žen, vede vzdělávací lekce pro ženy a provozuje sirotčince. Lepší výsledky podle pozorovatelů vykazuje ale jenom oblast hlavního města země.  V roce 2004 mělo přístup k pitné vodě 24–25 % Afghánců, k sanitaci (sprcha/koupel) pak 12–13 %.  Velká města: Kábul (4 000 000), Kandahár (225 000), Herát (170 000), Mazár-e Šaríf (118 000)  Velkým problémem pro obyvatele Afghánistánu z minulých a současných konfliktů jsou nášlapné miny a nevybuchlá munice. Každý jediný den 10 až 20 lidí ztratí končetinu nebo život, nejvíce děti a zemědělci. V hlavním městě Mezinárodní červený půlměsíc spolupracuje s výrobnou umělých končetin a protetických implantátů.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Paštštinu používají logicky převážně Paštúnové (více než třetina obyvatel), dárí lze pak slyšet z úst Tádžiků, Hazarů, Ajmaků", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "V létě 2003 bylo 30 % ze 7 000 afghánských škol vážně poničeno následkem bojů v předchozích letech. Jenom polovina škol měla čistou vodu. Za vlády Tálibánu nebylo vzdělání chlapců dostatečné a dívky se nesměly vzdělávat vůbec.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Afghánistán patří mezi státy, kde vládne Islám. Od roku 1994 vládl Afghánistánu v té nejhorší formě, jakou si jen lze představit. V tomto roce bylo totiž v jižním Afghánistánu, v provincii Kandahár, založeno hnutí Taliban. To si dalo za úkol oživit islámské tradice. Toto hnutí se pak \"proslavilo\" především násilím, které páchalo na obyvatelstvu, a to ve jménu božím – tedy jménem Alláha. Přihlásilo se tak k Džihádu, tedy Svaté Válce, díky níž by se měl stát Islám světovým náboženstvím. Postupně se Talibanu podařilo ovládnout asi 95 % území celého Afghánistánu. A především Taliban je důvodem toho, že prakticky celý svět přerušil všechny styky s tímto státem. Taliban státu vládl podle koránu. Korán je pro Afghánistán vlastně zákonem a kdo se podle zákona nechová, bývá", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Mnoho historických památek bylo ve válkách v poslední době zničeno. Slavné sochy dvou Buddhů byly bezohledně zničeny Tálibánem, protože byly označeny za symbol jiného náboženství.  Afghánci jsou známí jezdci na koních. Než se k moci dostal Tálibán, byl Afghánistán sídlem mnoha hudebníků tradiční i moderní afghánské hudby. Kábul poloviny 20. století byl přirovnáván k Vídni 18. a 19. století.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "V Afghánistánu se setkáme jen s hudbou místní. Není to tím, že by se Afgháncům zahraniční hudba nelíbila, ale tím, že se k ní prostě neměli jak dostat. V celé zemi byly zakázány televizory a radiopřijímačů je v celém Afghánistánu jen asi 100 000 (pochopitelně lze naladit pouze místní stanice). Internet či jiné modernější formy komunikací", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Národním sportem je tzv. Buzkaši (mimochodem jde o sport, o kterém se říká, že se začal v Afghánistánu praktikovat už s příchodem prvních obyvatel na toto území - Mongolů). Hrají ho pochopitelně jen muži. Prohánějí se na velkém prostranství na koních a snaží se dostat bezhlavou telecí mrtvolu do určeného sektoru (\"branky\"). Vítězí pochopitelně ten tým, kterému se podaří mrtvolu do branky umístit nejvícekrát. Navíc existují v Afghánistánu jakési dvě verze této hry - \"Tudabarai\" a \"Qarajai\". Rozdíl je pouze v obtížnosti pravidel. Jednodušší na pochopení je prý \"Tudabarai\". Je nutno dodat, že umístit", "section_level": 2}, {"title": "Kuchyně.", "content": "Svých tradičních jídel si Afghánci příliš neužijí. Mnoho z nich žije na hranici chudoby a mnozí z nich dokonce pod ní (v některých částech Afghánistánu jsou dokonce lidé nuceni jíst listí ze stromů). Proto se častěji setkáváme s jídly mnohem jednoduššími. Nejčastěji", "section_level": 2}, {"title": "Česká pomoc v Afghánistánu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Česká účast v misi ISAF a vytvoření českého PRT.", "content": "Souběžně s probíhající operací Trvalá svoboda (OEF), která je dominantně americkou operací, zahájilo NATO v Afghánistánu svoji rozsáhlou operaci ISAF (Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly, International Security Assistance Force). ČR se do mezinárodní operace ISAF zapojila roku 2002 vysláním polní nemocnice a polního chirurgického týmu. Od konce roku 2002 operují v Afghánistánu provinční rekonstrukční týmy (Provincial Reconstruction Team, PRT), u kterých se předpokládá zajistit přechod z bojové fáze operace OEF do její stabilizační a rekonstrukční podoby. Od roku 2005 působili čeští vojáci v rámci německého rekonstrukčního týmu (PRT) s dánskou účastí ve Fajzabádu v provincii v provincii Badachšán. Kromě pyrotechniků a meteorologů, kteří působili na mezinárodním letišti v Kábulu, se jednalo o přibližně", "section_level": 2}, {"title": "Humanitární a rozvojová pomoc z České republiky.", "content": "Česká republika je v Afghánistánu dlouhodobě přítomna i na poli humanitární a rozvojové pomoci. Významnou součástí byly do roku 2012 projekty rychlého dopadu (tzv. Quick Impact Projects) a peníze z ČR také potřebným do Afghánistánu směřovaly", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V Afghánistánu se prý nachází nejvýše položené hnízdiště plameňáka růžového (3 000 m n. m.).", "section_level": 1}], "src_summary": "Afghánistán, oficiálním názvem Afghánská islámská republika, česky také \"Afganistan\" (\"Islámský stát Afghánistán\"; : Da'Afghánistán islámí daulat, darí: Daulati islámíji Afghánistán ) je vnitrozemskou zemí o rozloze 647 500 km čtverečních, která leží ve středu Asie. Na severu hraničí s Uzbekistánem (137 km) a Tádžikistánem (1206 km), na severovýchodě s Čínou (76 km), na východě s Pákistánem (tzv. Durandova linie, 2430 km), na západě s Íránem (936 km) a na severozápadě s Turkmenistánem (744 km). Hlavním městem je Kábul.", "tgt_summary": "阿富汗伊斯兰共和国(;;通称阿富汗)是一个位于亚洲中南部的内陆国家,坐落在亚洲的心脏地区。阿富汗的位置有不同的定义,被认为处在南亚或西亚(中东)。阿富汗与大部分毗邻的国家有着宗教上、语言上、地理上相当程度的关联。阿富汗的北部和土库曼斯坦、乌兹别克斯坦以及塔吉克斯坦斯坦接壤,东部与中华人民共和国接壤,南部与巴基斯坦接壤,西部与伊朗接壤。“阿富汗斯坦”在普什图语的意思就是阿富汗人的地方。普什图人又称阿富汗人,亦是现时国内最多人口的族群。作为内陆国,加上长年战事,虽然阿富汗多次抵御强权入侵,但也换来了领土中的五分之三交通不便的代价。近年阿富汗经济几乎崩溃,主要倚赖外国援助,其中来自欧盟的援助占阿富汗国内生产总值的40%。农业是另一主要的经济支柱,但可耕地还不足农用地的2/3,毒品种植十分严重。人口为3616万,因为战乱导致的经济困难延续,是世界上最低度开发国家。", "id": 1755580}
{"src_title": "Vlas", "tgt_title": "頭髮", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Lidský vlas/chlup se skládá ze dvou základních částí: vlasový stvol (scapus pili), jenž vyčnívá nad pokožku, a kořen vlasu (radix pili), který se nachází pod její úrovní. Nejhlubší částí kořene je tzv. vlasová cibulka (bulbus), nad ní následuje zbytek kořene. Cibulka je obalena vlasovými pochvami (dvěma epitely a jednou vazivovou); dohromady se kořenu a kolem obalené pochvě říká vlasový folikul. Jeho součástí jsou i mazové a potní žlázy a cévní zásobení.  Vlasový stvol se skládá ze tří vrstev: kutikuly, kortexu a meduly.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Z chemického hlediska vlasy obsahují uhlík, vodík, kyslík, dusík, železo, měď, zinek, jód, 20 různých druhů aminokyselin, proteiny, lipidy (např. cholesterin) a vodu (asi 12 % hmotnosti vlasu). Vlas po chemické stránce: Původně měkká buničitá bílkovinná hmota prekeratin se keratinizací neboli rohovatěním mění v pevnou hmotu keratin. Pomocí proteinového složení jediného vlasu lze identifikovat člověka.  Vlas má podobnou pevnost jako kevlar. Jediné vlasové vlákno dokáže udržet 100 gramové závaží. Průměr vlasu je zhruba 18 μm–180 μm.", "section_level": 1}, {"title": "Počet.", "content": "V průměru mají na hlavě nejvíce vlasů světlovlasí lidé (okolo 140 000), nejméně zrzaví (asi 80 000). Každý vlasový kořínek má přitom v průběhu existence (postupně) až 12 vlasů. Průměrná tloušťka vlasu je 42–95 mikrometrů. Muži mají vlasy nejsilnější v týlu, avšak ženské vlasy jsou silnější než mužské. Člověk bez rozdílu pohlaví má pod pokožkou 2 až 5 milionů vlasových váčků. Počet a druh váčků je dán už při narození. Vlas roste přibližně 2–6 let a potom vypadne. Denně vypadne člověku asi 70–100 vlasů a to v případě, že nemá s vlasy žádné problémy. Každý den vlasy povyrostou o 0,2–0,45 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Padání vlasů.", "content": "Padání vlasů se rozděluje na \"vratné\" (dočasné) a \"nevratné\". Příčinami vratného vypadávání může být stres, těhotenství nebo například nedostatek vitamínů. Častou příčinou padání vlasů je užívání některých léků (například léky na akné, hormonální terapie, epileptika, léky potlačující imunitní systém, léky na snížení cholesterolu atd.). Nevratné vypadávání vlasů je důsledkem činnosti mužských hormonů testosteronu a dihydrotestosteronu, ale také i důsledkem léčby nádorového onemocnění (radioterapie). Samotných příčin padání vlasů však existuje mnohem více a při diagnostice je potřeba brát v úvahu rodinnou anamnézu, aktuální zdravotní stav, překonané onemocnění, stresovou zátěž, prostředí, výživu a životní styl. Pro omezení vypadávání vlasů je důležitá řada faktorů - zejména dostatečné prokrvení pokožky. Proto se dá vypadávání vlasů zmírnit masáží hlavy. Je to však jen malá část toho, co je potřeba udělat. Léčba padání vlasů je komplikovaná a často s nejistými výsledky. Existuje pouze několik látek testovaných na úrovni klinických studií, které vykazují příznivý vliv na hustotu a růst vlasů: minoxidil 5%, fluridil, aminexil, melatonin (spánkový hormon), někdy se používá i kyselina hyaluronová (klinické studie jsou ke stažení v odkazu níže). Pro vnitřní užití je nutná zvláštní kombinace látek, která respektuje potřeby každého jedince.  Čím dál častější je také ložiskové vypadávání vlasů, zvané Alopecia Areata. Jedná se o autoimunitní onemocnění, kdy imunitní systém začne napadat vlasové folikuly a vytvářet malé lysinky velikosti mince. Spouštěčem bývá velmi silný stres nebo traumatický zážitek (postihuje i malé děti například při šikaně). Doporučuje se používat šetrné kosmetické přípravky, hydratovat pokožku a hlavně dodržovat duševní hygienu, která je klíčem k návratu vlasů. Zde je nutné poznamenat, že stav se často mění a recidiva, tedy návrat onemocnění po \"vyléčení\", je zcela individuální. Jestliže je příčinou například stres a organizmus se zaměří na vlastní buňky, je třeba se podívat přímo na jádro problému. Kosmetické prostředky jsou sice v pořádku, ale problém neřeší. Každá porucha imunitního systému má svou příčinu a tu je potřeba najít. Ze zkušeností lze říci, že Alopecia areata je často doprovázena jiným onemocněním, například silnou alergií, psychickým onemocněním (většinou deprese), onemocněním zažívacího traktu atd.", "section_level": 1}, {"title": "Zbarvení.", "content": "Různé zbarvení vlasů je dáno hlavně geneticky. Jedině tvar a vnitřní skladba melaninových zrn rozhodují o tom, zda vlasy mají barvu tmavou nebo světlou. Počet pigmentových zrn ovlivňuje pouze intenzitu zbarvení. Člověk samotný většinou klade důraz na společenskou funkci vlasů - upravuje si účes, barvu a délku vlasů.  Po 85. roku života jsou vlasy téměř u všech lidí naprosto bezbarvé - z důvodu nedostatku melaninu - látky tvořené pigmentovými buňkami. Pokud tyto buňky přestanou fungovat, vlas je bílý.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní a historický postoj.", "content": "Účes vždy hrál vyznanou kulturní a společenskou úlohu. V dobách středověku a raného novověku (hlavně v 18. století) bylo běžné, že muži i ženy nosili dlouhé vlasy. Delší vlasy byly zejména ve středověku jasným symbolem vyššího společenského postavení, bohatství a svobody, zatímco kratší vlasy byly především symbolem podřízenosti a zejména poddanství. Na počátku 19. století a po první světové válce začínají muži v západních kulturách nosit vlasy kratší, zatímco ženy je mají typicky delší (byť na začátku 20. století začala určitá část žen nosit též i vlasy kratší). Byl to přímý důsledek válek, během které se museli muži na frontě vypořádat s řadou nemocí a parazitů a krátký sestřih byl výhodnější z hygienického hlediska. Nošení dlouhých vlasů u mužů se začalo vracet v 60. letech 20. století, kdy se stalo symbolem hippies a politického protestu proti establishmentu. Ke konci 20. století se staly delší vlasy u mužů symbolem určité snahy o nonkonformitu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlas a chlup jsou označení pro dva anatomicky téměř totožné útvary tvořené keratinem. Až na několik výjimek jsou přítomny (hlavně ve formě srsti) u všech savců a jejich nejdůležitější funkcí je termoregulace (ať už v teplém nebo chladném prostředí).", "tgt_summary": "头发,或称发,是指长在人类头部上的毛发。头发的颜色及其他特征是由基因决定,一般而言常见的有黑色、金黄色、棕色及红色等,当人类老化时,头发通常会变成银白色。不同民族的头发硬度、自然卷曲度也不同。头发由角蛋白所组成。", "id": 327131}
{"src_title": "Vikingové", "tgt_title": "維京人", "src_document": [{"title": "Životní podmínky.", "content": "Obyvatelstvo Skandinávie se živilo převážně zemědělstvím a rybolovem. Jejich obživu tvořily různé druhy masa, ale pojídali také stravu rostlinného původu. Zemědělství se věnovali pouze v některých oblastech, kde k tomu byly přírodní podmínky (švédské Skåne a Gotland, norský Viken, Jutský poloostrov). Přes zimu si pak vyráběli nástroje, se kterými pak muži vyráželi za obchodem. Ženy, děti, starci a otroci zůstávali doma a starali se o hospodářství. Zajímavé je, že ženy Vikingů neměly ve společnosti zrovna nízké postavení. Mnohdy se totiž samy musely o všechno postarat. Někdy byly i válečnice.", "section_level": 1}, {"title": "Expanze na jih.", "content": "Ze Skandinávie (Norsko, Švédsko) se vypravili zhruba v 8. století, plenili pobřeží Británie (kláštery Iona a Lindisfarne) a také pobřeží Francie (zejména při ústí řeky Seiny), a to až do 11. století. Pirátské nájezdy spojovali s obchodem – obchodovali s kořistí i válečnými zajatci. \"Důvody:\"  Vyvinuli si i své vlastní lodě – veslice, jinak přezdívané drakkary. Tyto lodě měly malý ponor, což vikingům umožňovalo pronikat proti proudu velkých řek hluboko do vnitrozemí.", "section_level": 1}, {"title": "Vikingové v českých zemích.", "content": "Podle legendy vikingové Tunna a Gommon zavraždili svatou Ludmilu. Na Pražském hradě byl v 9. století podle testů pohřben severský válečník.", "section_level": 1}, {"title": "Vpády vikingů.", "content": "Přibližně lze rozlišovat tři větve ještě jednotného národa severských Germánů a jejich směry expanze, které pro jejich oblasti byly geograficky nejbližší a které odpovídají moderním třem severským národům - Norům, Švédům a Dánům.", "section_level": 1}, {"title": "Norští vikingové.", "content": "Norští vikingové se soustředili na západ a také dále na jih. Osídlili severoskotské ostrovy, přivlastnili si ostrov Man a dále se zachytili ve Skotsku a Irsku a prakticky na všech pobřežích okolo Skotského moře. Odtud pak dále postupovali jak do anglického vnitrozemí, kde se jejich zájmy střetly se zájmy Dánů, postupujících od západního pobřeží Anglie, tak i do Francie a dokonce i do Středozemního moře. Později, v mladší době vikingů se dostali na Faerské ostrovy, Island, do Grónska a odtud potom do dnešní Ameriky (vedeni náčelníkem Leifem Erikssonem byli norští vikingové okolo roku 985 prvními Evropany v Americe). Zbudovali zde minimálně jednu malou osadu v severní části Newfoundlandu, patrně legendární Vinland. Osada existovala jen krátce. Odtud se vikingové vydávali pravděpodobně i dále na jih, ale kam až dopluli, se zatím odhalit nepodařilo. Dnes je tato lokalita pod ochranou UNESCO. Nachází se zde vikinský skanzen (více viz L'Anse aux Meadows). Osady v Grónsku zanikly v 15. století.", "section_level": 2}, {"title": "Dánští vikingové.", "content": "Dánští vikingové se zaměřili na jihozápad. Pronikli do severní Francie a do Anglie a společně s norskými vikingy dopluli až do Středozemního moře. Roku 911 udělil západofranský král normanskému náčelníkovi Rollovi v léno hrabství Rouen (později Normandské vévodství). Ve druhé polovině 9. století kolonizovali také část Anglie. Území zhruba dnešní Anglie bylo tak v této době rozdělen na dvě království – na severovýchodě se nacházelo vikinské Danelaw a na jihozápadě anglosaský Wessex. Byli též zaměřeni na západní část Baltského moře.  Roku 1002 nařídil anglosaský král Ethelred, aby byli povražděni všichni Dánové žijící v Anglii. Masakr se pravděpodobně vyhnul oblasti Danelawu, kde bylo dánské osídlení příliš silné. Roku 1066 odrazil anglosaský král Harold Godwinson invazi norského krále Haralda, ale o několik týdnů později byl poražen u Hastingsu normandským vévodou Vilémem Dobyvatelem, potomkem vikinského náčelníka Rolla, který se po bitvě zmocnil vlády nad Anglií.", "section_level": 2}, {"title": "Švédští vikingové (varjagové).", "content": "Švédští vikingové (varjagové) tvořili elitní družiny ozbrojených kupců, kteří se zaměřili na východ. Po vodních tocích a plochách pronikali z Finského nebo Rižského zálivu k Volze nebo Dněpru. Po těchto vodních cestách postupovali dále k jihu, po Volze do arabských zemí a po Dněpru do Černého moře a Byzance, kde začali varjagové sloužit jako osobní garda byzantských císařů. Podle rozšířené normanské teorie vzniku ruského státu byli Varjagové zakladateli Kyjevské Rusi a její původní panovnické dynastie Rurikovců, která v carském Rusku vládla až do konce 16. století (zakladatel Rurik, původem švédský Varjag).", "section_level": 2}, {"title": "Jómští vikingové.", "content": "Jómští vikingové (také jómsvikingové) byla nezávislá organizovaná družina žoldnéřů a banditů z 10. a 11. století. Jak je známo převážně z norských ság, usídlili se na jižním pobřeží Baltského moře, kde si zřídili svou pevnost Jomsborg, a nechávali se najímat do cizích armád kohokoli, kdo byl ochotný jim za jejich služby patřičně zaplatit. Přestože zůstávali věrnými pohany, příležitostně bojovali i po boku křesťanských panovníků. Nejednou však museli čelit jejich expanzivní politice a na bojištích se střetávali s vojsky skandinávských králů. Nakonec se norský král Magnus I. (1024-1047) rozhodl, že s jómskými vikingy definitivně skoncuje a roku 1043 se mu podařilo dobýt jejich pevnost Jomsborg. To byl konec jómských vikingů. Přesná poloha pevnosti není známa, nejčastěji bývá umisťována na ostrov Wolin v severozápadním cípu dnešního Polska.", "section_level": 2}, {"title": "Severská společnost a právní systém.", "content": "Severská společnost se dělila do čtyř stavů:  Důležitá byla rovněž role Thingu, rady, kde se rozhodovaly důležité záležitosti, ale rovněž se zde hrály hry. Čest znamenala pro vikingy vše a tak se velice často uchylovali k soubojům, jež byly nedílnou součástí jejich životů a kultury. Ženy měly taktéž svá práva. Mohly muže žalovat, jestliže na ně sáhl. Podle toho kam, se v případě, že žena žalovala, určilo, kolik musí zaplatit.", "section_level": 1}, {"title": "Severské mýty a legendy.", "content": "Vikingové měli velmi bohatou a propracovanou mytologii. Na samém počátku existovaly jen dva světy – svět zimy Niflheim a svět ohně Múspellheim. Tyto dva světy byly odděleny propastí Ginnungagap. Jednoho dne se však oheň spojil s ledem a ze vzniklé reakce se zrodil obr Ymli a kráva Audhumla jejímž mlékem se Ymli živil. Svět byl v těch časech pustý a tak Audhumla olizovala alespoň kameny pokryté solí. A pravé z jednoho takového kamene vzešel \"olizováním\" první bůh Búri. Ten měl syna (není jasné jak k němu přišel) Boriho, jenž se oženil s obryní Bestlou (ta byla dcerou Ymliho – nové bytosti vznikaly z jeho potu když spal) a spolu měli tři syny – Viliho, Véa a Odina.  Tito tři bratři byli velmi znepokojeni množstvím trollů a jiných obrů, kteří se nekontrolovatelně tvořili z Ymliho těla, a tak se rozhodli, že tuto nebezpečnou rasu včetně Ymliho zabijí. Ve velkém boji se jim to povedlo, avšak jeden pár trollů přežil a dal základ nové generaci obrů, jež se stala úhlavními nepřáteli bohů.  Z Ymliho těla poté bratři vytvořili devět světů, které podpírá světový strom Yggdrasil. Na vrcholu jsou Ásgard a Vanaheim, světy bohů. Je tu i Valhalla – obří hodovní síň, kde Odin shromažďuje duše lidských bojovníků, z nichž buduje armádu pro závěrečnou bitvu, až nastane konec světa – Ragnarök. Duše do Valhally přinášely Valkýry – ženské služebnice bohů. Z Asgardu se po duhovém mostě Bifröstu dostaneme do Midgardu – světa lidí který se však prolíná i s Jotunheimem, zemí obrů.  Pod těmito světy je Niflheim, země mrtvých. Zde vládne bohyně Hel. Strom Yggdrasil zde má i své tři kořeny – jeden vede ke studni osudu Urdi kde sídlí i 3 bohyně osudu nazývané Norny. Druhý kořen vede k studni moudrosti kterou hlídá obr Mími. Třetí kořen vede k prameni řeky Gjöll kde sídlí drak Nidhögg který kořeny okusuje. Po kmeni neustále běhá mezi světy veverka Ratatosk a sděluje pomluvy od draka nebeskému orlu Vidofniru, který sídlí na vrcholu stromu a zase naopak od orla drakovi.  Lidé vznikli tak, že Odin, Vili a Vé vdechli život dvěma kmenům, které našli vyplavené na pláži. Muž byl z jasanu – Ask a žena z jívy – Embla.  Trojice hlavních bohů se později rozrostla na početnou rodinu. Sám Odin stanul v čele všech bohů, neboť obětoval své oko, aby získal moudrost ze studně moudrosti. Se svojí manželkou bohyní Frigg zplodil několik synů – například boha války Tyra, boha světla Baldra a další. Zřejmě nejpopulárnějším Odinovým synem, i když vzešlým z jiné ženy, byl Thor – bůh hromu. Další známou osobností byl Loki, Odinův nevlastní bratr a míšenec obra a boha. Byl lstivý, škodolibý a prospěchářský a bohům způsobil nejednu nepříjemnost.", "section_level": 1}, {"title": "Vikingové a oděvy.", "content": "Způsob oblékání vikingů závisel na třech věcech:  Oblečení vikingů bylo přizpůsobeno jeho použití a pohodlí a daleko méně k současné módě. Protože skandinávské podnebí je chladné, bylo oblečení teplé, většinou vlněné nebo lněné. Vikingové měli rádi pestré barvy a často jimi své oblečení zdobili. Barviva na látky byla přírodní a získávala se z rostlin.  Každá vikinská žena měla doma nástroje pro výrobu látek. Protože výroba každého kusu oblečení byla časově velmi náročná, byl výsledný kus velmi jednoduchý.  Vikingové se často vraceli ze svých cest s nákladem vlny a hedvábí. Hedvábí bylo ovšem velmi drahé a tak si jej mohli dovolit pouze bohatí jedinci.  Ženy nosily lněné šaty na kterých měly zástěru. Ta chránila šaty před ušpiněním a také se do ní daly často používané předměty např. nůž. Drobné předměty se také uvazovaly kolem zápěstí protože šaty neměly žádné kapsy. Na hlavě nosily šátek který byl u krku uvázán a opatřen broží.", "section_level": 1}, {"title": "Mýty o vikinských rohatých helmách.", "content": "Vikingové bývají zobrazováni s helmami s rohy. Výstava vikinských artefaktů v New Yorku v roce 2016 poukázala na to, že takové helmy archeologové nikdy nenalezli. Má se jednat o romantizující představu o Vikinzích, původem z 19. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vikingové (název ze staroseverštiny nejistého původu, přídavné jméno je \"vikinský\" nebo \"vikingský\") byli skandinávští mořeplavci, kteří se v 8. – 11. století vydávali na loupeživé výpravy do jižní a západní Evropy. Pro konsolidující se evropské státy tehdy představovali hrozivé nebezpečí. Z hlediska etnického původu představovali severní větev Germánů. V Evropě byli nazýváni Normany (Francie), Dány (Anglie), Ascomany (Německo) nebo Varjagy (Rus, Byzanc). Vikinský vůdce Erik Rudý se kolem roku 980 vydal do Ameriky, kde zřejmě jako jeden z prvních Vikingů doplul do Grónska a založil zde první osady. Erikův syn Leif též doplul na východní pobřeží dnešní Kanady.", "tgt_summary": "维京人()是诺尔斯人的一支(斯堪的纳维亚人),他们是从公元8世纪到11世纪侵扰并殖民欧洲沿海和不列颠群岛的探险家,武士,商人和海盗。其足迹遍及从欧洲大陆至北极广阔疆域,欧洲这一时期被称为“维京时期”。这段时间北欧的军事、贸易及人口扩张是斯堪的纳维亚、不列颠群岛、西西里、俄罗斯及欧洲其他地区中古时期历史的一个重要元素。在英语中,维京人这个词是从18世纪的传奇故事中引入的,有一种说法认为可能是来源于古代北欧人的古北欧语语言,“vik”意思是“海湾”,“ing”意思是“从......来”,加起来“维京”意思是在海湾中从事某种事,“vikingr”是在海湾中从事这种事的人。另一种说法认为是来源于古英语“wíc”意思是“进行贸易的城市”,因为后来部分维京人定居到不列颠岛,并和当地人进行贸易。他们在公元800到1070年处于统治地位,对海上交通构成威胁。“vikingr”这个词曾经出现在斯堪的纳维亚半岛的古代卢恩文石碑上面,在冰岛的土语中也意味着“海上冒险”。在英语中“英语:wicing”这个词首先出现在6世纪的古代盎格罗-撒克逊的诗歌中,意思就是海盗,但当时英国人并没有将北欧海盗称为维京。在中古英语中“维京”这个词已经消失了,但18世纪时又重新出现在传奇故事中,到了20世纪,“维京”不仅指海盗,意义扩展为指斯堪的纳维亚人,并出现许多新词如:“维京时代”、“维京文化”、“维京殖民地”等。由于后来斯堪的纳维亚人沿着芬兰、俄罗斯平原的河流从事商业活动直到东罗马帝国,并在河流沿岸设立殖民地定居,所以后来将来自斯堪的纳维亚的商人也称作维京,北美洲的斯堪的纳维亚人也被说英语的人称为维京。实际上并不是所有斯堪的纳维亚人都是海盗,他们和其他地区的欧洲人一样也是农民、渔夫和猎人,他们为了防止海盗入侵也成立了舰队,将所有的斯堪的纳维亚人都称为维京会造成混淆。", "id": 1870471}
{"src_title": "Vačnatci", "tgt_title": "有袋類", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Jako savci (až na ptakořitné), i vačnatci rodí mláďata a mají mléčné bradavky k jejich kojení. Na rozdíl od placentálních savců, vačnatci rodí mláďata ve velmi raném stadiu vývoje – v podstatě nedonošená – a místo, aby dorůstala v děloze vyživovaná placentou, krmí se mlékem ve vaku, který typicky mívá pouze samice. Samice má dvě samostatné dělohy a dvě samostatné pochvy. Porod probíhá skrze třetí pochvu, která se vytvoří jen pro tento účel a pak zanikne. Samci většinou mají dvouhrotý penis, který odpovídá samiččiným dvěma vaginám. V děloze gravidní samice je zárodek vyživován ze žloutkového váčku, zpravidla tak nedochází ke vzniku složité placenty, přes kterou by bylo embryo zásobeno živinami z matčina těla. Výjimkou jsou bandikuti, kteří na krátkou dobu nedokonalou placentu tvoří. Vajíčko vačnatců si po určitou dobu vývoje zachovává vnější částečně mineralizovaný obal, pozůstatek skořápky předchůdců savců. Kvůli nedostatečné výživě uvnitř pohlavních cest samice se mláďata rodí ve velmi raném stadiu vývoje, u některých malých druhů vačnatců už po několika dnech, po narození se vyškrábe do matčina vaku a přisaje se k mléčné bradavce. Matka mláďata kojí velmi dlouho, některé druhy až jeden rok. Potomstvo později dosáhne fáze, kdy dočasně opouští vak a vrací se do něj jen pro živiny a tělesné teplo.  Australští vačnatci se při absenci konkurujících druhů specializovali jako masožravci, býložravci a hmyzožravci. V Jižní Americe se vyskytují převážně vačnatci malé velikosti, většinou druhy stromové, zatímco do Severní Ameriky se rozšířila jen vačice virginská. Vačnatce můžeme nalézt v rozličných biomech. Například v poušti, ale i v deštném pralese.  Největším problémem při zajištění vývoje zárodku v těle matky je překonání imunitní reakce matky vůči embryonální tkáni. Vajíčko vačnatce je chráněno primitivní skořápkou, která ho ohraničuje od matčina těla a imunitního systému. To ale brání efektivní výživě zárodku, proto se vačnatci rodí mnohem dříve než placentálové. Časný porod vystavuje droboučkého novorozeného vačnatce velikému riziku, ale značně redukuje matčina rizika spojená s těhotenstvím, například není třeba donosit mládě ve špatných sezónách.  Protože se mládě vačnatce musí vyšplhat k matčině bradavce, má jinak minimálně vyvinuté tělo novorozeněte přední končetiny uzpůsobené daleko lépe než zbytek těla. Nutnost tohoto použití předních tlapek je zodpovědná za daleko nižší schopnost pohybové adaptace vačnatců. Musí jim zůstat chápavá přední tlapa a nemůže se vyvinout v kopyto, křídlo nebo ploutev, tak jako se to stalo u některých placentálů.", "section_level": 1}, {"title": "Fylogenetický vývoj.", "content": "Nálezy zkamenělin nepodporují teorie, že vačnatci byli primitivními předchůdci placentálních savců, obě hlavní vývojové větve savců se totiž vyvinuly přibližně ve stejné době, pravděpodobně koncem druhohor, a od té doby spolu soupeří. Vačnatci se vyvinuli v Asii, odtud se šířili do Evropy a Severní Ameriky a teprve později i na jižní polokouli.  Na většině kontinentů byli placentálové daleko úspěšnější a žádní vačnatci zde nepřežili. Naproti tomu v Jižní Americe mnoho převážně menších vačnatců přežilo a zajistilo si pevné místo v místní fauně.  Austrálie se od ostatních kontinentů oddělila dříve, než došlo k rozšíření placentálů na tento kontinent, proto se tam až do příchodu člověka z placentálů vyskytovali jen velmi dobře se šířící hlodavci a letouni. V Austrálii se proto do dnešního dne zachovalo velké množství forem vačnatců. Nejstarším vačnatcem je \"Sinodelphys szalayi\" ze spodní křídy (přibližně před 125 milióny let), který byl objeven v Číně v roce 2003.  Současnou představu (r. 2014) o příbuzenských vztazích recentních vačnatců do úrovně čeledi ukazuje následující fylogenetický strom:", "section_level": 1}], "src_summary": "Vačnatci (Marsupialia) jsou nadřád savců, který je charakterizován svým způsobem rozmnožování, totiž vývojem mláďat ve vaku.", "tgt_summary": "有袋上目(学名:)动物是雌性个体的腹部下长有育幼袋的哺乳类动物,如袋鼠、袋狼、树袋熊、负鼠、袋貂、袋狸等。", "id": 757129}
{"src_title": "Dějiny Finska", "tgt_title": "芬兰历史", "src_document": [{"title": "Původ Finů.", "content": "Finština a laponština jsou ugrofinské jazyky. Nepatří mezi indoevropské jazyky, ale mezi uralské. Finštině nejpříbuznější ještě běžně používaný jazyk je estonština. Spolu patří do podskupiny baltofinských jazyků. Ostatní ugrofinské jazyky jim jsou mnohem vzdálenější. Původ Finů a jejich jazyka je stále dost sporný. Obyčejně se za jejich pravlast považuje západní nebo střední Sibiř. Někdy se za jejich pravlast ale považuje velká oblast mezi řekou Volhou a Skandinávií.  Předkové Finů přišli do dnešního Finska před tisíci lety v mnoha vlnách z východu, jihu a západu a založili zde lovecko-zemědělskou kulturu. V této době zřejmě byli také předkové dnešních Laponců tvořící lovecko-sběračskou kulturu vytlačeni dále na sever. Novější teorie Kaleviho Wiika, která byla zformulovaná během 90. let 20. století se vrací až do doby ledové. Během ní měli předkové Finů žít v jedné ze tří evropských obyvatelných oblastí. Ve druhé žili", "section_level": 1}, {"title": "Prehistorie.", "content": "Neandrtálské osídlení v paleolitu dokládají nálezy z jeskyně Susiluola v Karijoki. Jsou datovány do doby před 130 000 lety. Během poslední doby ledové bylo Finsko zcela pokryté ledovcem, nemohli zde tedy žít lidé. Když ledovec roztál, většina dnešního Finska naopak byla pod vodou, protože tlak ledovce způsobil izostatické stlačení pevniny. V této době bylo Finsko velkým souostrovím. První důkazy o osídlení dnešním člověkem máme až zhruba z 8500 let př. n. l. Tito lidé přišli zřejmě z jihu a východu. Mezolitické sídliště lovců a sběračů se označuje jako „kultura jezera Suomus“. Tu okolo roku 5300 př. n. l. nahradila „kultura hřebenové keramiky“, která je známá svým hrnčířstvím. Přestože důležitou součástí života stále byl lov a rybolov, začal tím i ve Finsku neolit. Od 5. tisíciletí př. n. l. obyvatelé Finska čile obchodovali se svými sousedy. Do Finska bylo dovezeno velké množství pazourku a jantaru. Z té doby se, zvláště ve východním Finsku, nalézají i skalní kresby, které zřejmě sloužily šamanům. Předpokládá se, že protofinský jazyk se do Finska rozšířil nejpozději právě v této době.  Po roce 3200 př. n. l. přišla do jižního Finska vlna imigrantů nebo alespoň silný kulturní vliv z jihu, dnešního Pobaltí. Tato kultura byla součástí evropské „kultury šňůrové keramiky“, která se často spojuje s pohybem mluvčích indo-evropských jazyků. Kultura šňůrové keramiky, nebo také „kultura sekeromlatů“, se", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "Styky Finů se Švédskem byly běžné i během předkřesťanské éry. Vikingové zde byli známí jak díky svým obchodům, tak loupení. Přesto nemáme žádný důkaz o tom, že by ve Finsku, kromě Aland, vznikly skandinávské osady.  Podle archeologických nálezů zakořenilo ve Finsku křesťanství v 11. století. Podle pozdějších zdrojů sem roku 1155 zavítal Jindřich Uppsalský (\"Piispa Henrik\"), pravděpodobně Angličan, aby zorganizoval církev a vybral církevní daně. Pravděpodobně byl podporovaný švédským králem. Jindřich byl brzy zabit, ale na jeho památku vznikl významný kult.  Podle několika málo dochovaných dokumentů zůstala církev ve Finsku až do počátku 13. století neorganizovaná. Jistou stabilitu a pořádek dokázal přinést až misionářský biskup Tomáš. Ve stejné době se několik států snažilo Finsko si podrobit: nově vzniklé Švédské království, Dánsko, Novgorod a zřejmě také velitelé německých křížových výprav. Finové měli vlastní vládce, ale žádnou centrální autoritu. Navzdory kulturním a jazykovým podobnostem muselo být vědomí společné finské identity jen mlhavé. Jako „Finsko“ se označovala jen jihozápadní provincie, kterou od 18. století známe jako region Vlastní Finsko. Myšlenka „Finské země“ v moderním smyslu se pomalu rozvíjela od 15. do 18. století. Idea byla podpořena zejména katolickou církví, která považovala oblast zhruba dnešního Finska za jednu diecézi, a tak se Finové mohli začít považovat za vzájemně příbuzné.  Švédskou vládu ve Finsku se podařilo stabilizovat jarlu Birgerovi po křížové výpravě, která se většinou datuje do roku 1238 nebo 1249. Novgorod naopak získal moc nad Karélií, východním sousedem Finska. Vznikla tak na východě Finska i hranice mezi katolickou a pravoslavnou sférou vlivu.  Během 13. století se Finsko začlenilo do středověké evropské civilizace. Okolo roku 1249 do Finska přišel Dominikánský řád a získal zde značný vliv. Počátkem 14. století se na Sorbonně objevili první finští studenti. (Během 14. století přicházeli také do Prahy.) V jihozápadní části země se původní osídlení vyvinulo v první město – Turku, které se záhy stalo jedním z největších měst ve Švédském království. Bydleli v něm také", "section_level": 1}, {"title": "16. století.", "content": "Roku 1521 se rozpadla Kalmarská unie a švédským králem se stal Gustav Vasa, který zreformoval švédskou církev a rozsáhlými reformami prošla i státní správa. Větší pravomoci byly dány místním komunitám, což mělo za následek vybírání vyšších daní. Král Gustav Vasa zemřel roku 1560 a jeho korunu převzali postupně jeho tři synové. Za vlády krále Erika XIV. začala éra rozšiřování království. Švédsko roku 1561 převzalo Tallinn. Následovalo období válek, které trvalo celých 160", "section_level": 1}, {"title": "17. století – Švédské impérium.", "content": "Mezi lety 1617 a 1632 vládl ve Švédsku král Gustav II. Adolf, jehož reformy změnily švédskou armádu ze sedlácké domobrany na efektivní válčící stroj, pravděpodobně nejlepší v Evropě. Livonsko již bylo dobyto a po uzavření stolbovské smlouvy připadly Švédsku i některé části vnitřně nejednotného Ruska. Švédsko se rozhodlo zasáhnout do velkých bojů mezi německými protestanty a katolíky. V roce 1630 švédská a finská armáda vpochodovala do střední Evropy.  V letech 1630 až 48 Finové bojovali v třicetileté válce. Finská lehká jízda svou bojovností a krutostí šířila mezi katolickými vojsky strach. Se švédským vojskem vtrhli Finové i do Čech.  Po Vestfálském míru roku 1648 se Švédsko zařadilo", "section_level": 1}, {"title": "Finsko v 18. století.", "content": "Během severní války (1713–1721) Finsko okupovali Rusové. Po Nystadském míru byla jihovýchodní část Finska, včetně důležitého přístavu Vyborgu anektována Ruskem. Finsko-ruská hranice procházela zhruba stejnými místy jako po 2. světové válce. Švédsko přestalo být evropskou velmocí a na jeho místo nastoupilo Rusko. Stejně tak ve Švédsku skončila absolutní monarchie. Během této poválečné doby vládl zemi parlament. O moc bojovaly hlavně dvě strany, \"Hattarna\" (Klobouky) a \"Mössorna\" (Čepice). Třetí, Dvorní stranu s úzkým propojením s královským dvorem nechávaly prakticky bez vlivu. Čepice chtěly mírumilovný vztah s Ruskem a podporovalo je mnoho Finů. Ostatní Finové toužící po odplatě podporovali Klobouky. Finsko v této době nebylo příliš osídleno. V polovině 18. století žilo ve Finsku podle oficiální statistiky méně než 470 000 lidí. Nicméně tato čísla jsou založena na záznamech luteránské církve, takže několik pravoslavných farností v severní Karélii nebylo započítáno. Populace ale rychle rostla a zdvojnásobila se ještě před koncem století. 90 % populace je obvykle považováno za rolníky, ale většina z nich patřila k vrstvě nezdaněných sedláků. 45 % mužské populace mělo volební právo a politickou reprezentaci v legislativě. Ačkoli duchovní, šlechta a měšťané měli vlastní parlamentní komory, sedláci zvyšovali svůj politický vliv a vymaňovali se z cizího vlivu.  18. století bylo relativně klidné období, částečně proto, že se již tolik neválčilo. Nicméně po Rusko-švédské válce v letech 1741–1743, neúspěšném pokusu právě vládnoucích Klobouků o znovudobytí prohraného území a uzavření Turkuského míru, Švédsko ztratilo další", "section_level": 1}, {"title": "Finské velkoknížectví.", "content": "Během finské války mezi Švédskem a Ruskem bylo Finsko znovu dobyto armádami cara Alexandra I. V Porvoo byl 29. března 1809 ustanoven Finský sněm, který nahrazoval původní švédský \"Riksdag\" čtyř stavů, aby zaručil oddanost ruskému caru. Poté, co Švédsko prohrálo válku a 17. září 1809 uzavřelo Fredrikshamnskou dohodu, Finsko zůstalo autonomní velkoknížectví Ruského carství. Zůstalo jím až do konce roku 1917, přičemž roku 1812 k němu byla zpět přičleněna finská Karélie.  Stupeň autonomie se během let ruské nadvlády měnil. Objevila se také, zejména během dvou posledních desetiletí, období cenzury a politického stíhání. Avšak finské rolnictvo zůstalo, na rozdíl od rolníků v samotném Rusku, svobodné. Zůstal totiž v platnosti starý švédský zákon včetně důležitých částí z Ústavy Gustava III. z roku 1772. V 60. letech 19. století byl obnoven Sněm čtyř stavů, který přijímal novou doplňkovou legislativu, která se týkala vnitřních záležitostí Finska.  V 19. století se do Finska také dostala industrializace, která začala v lesnickém, hornickém a strojním průmyslu. Položila základy dnešní finské prosperity, přestože zemědělství až do 2. poloviny 20. století zaměstnávalo relativně velkou část populace.", "section_level": 1}, {"title": "Nacionalismus.", "content": "Díky začlenění Finska do švédské centrální administrativy v 16. a 17. století se zde hlavním jazykem na úřadech a ve školství stala švédština. Předtím ve středověké monarchii byly kromě domácí finštiny a švédštiny důležité ještě němčina a latina. Finština se stala zase hlavním jazykem po oživení finského nacionalismu v 19. století. Noví ruští vládci se také pochopitelně snažili oddělit Finy od švédských", "section_level": 2}, {"title": "Rusifikace.", "content": "Na přelomu 19. a 20. století se Rusko snažilo o ukončení finské autonomie. Této snaze Finové čelili orientací na západní velmoci a diplomacií. Dvakrát, nejprve během rusko-japonské války a pak", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislost a občanská válka.", "content": "V důsledku ruské únorové revoluce Finsko zavedlo nový Finský senát, koaliční vládu se stejnou strukturou, jako měl Finský parlament. Po všeobecných volbách v roce 1916 měla sociální demokracie mírnou většinu a sociální demokrat Oskari Tokoi se stal předsedou vlády. Nový senát chtěl spolupracovat s revoluční vládou v Rusku, ale nedospělo se k žádné dohodě. Obecně řečeno, Finové považovali po sesazení cara personální unii s Ruskem za ukončenou. Předpokládali, že carovy pravomoci budou přesunuty na Finský parlament, což však ruská prozatímní vláda nemohla přijmout. Pro finskou sociální demokracii byla buržoazie překážkou jak na cestě k finské samostatnosti, tak proletářské verzi cesty ke spravedlnosti. Nesocialisté v Tokoiově senátu a parlamentu ale odmítli socialistický návrh parlamentarismu, protože podle nich zacházel příliš daleko a příliš provokoval. Návrh omezoval ruský vliv na domácí události, ale nijak se nedotkl moci ruské vlády v záležitostech obrany a zahraniční politiky. Pro ruskou prozatímní vládu ale byl příliš radikální. Protože parlament překročil svou pravomoc, byl rozpuštěn.  Menšina v parlamentu a Senátu byla spokojena. Nové volby slibovaly šanci získat většinu, která by podle jejich přesvědčení mohla vylepšit porozumění s Ruskem. Nesocialisté chtěli spolupracovat s ruskou prozatímní vládou také proto, že se báli, že moc socialistů poroste a vyústí v radikální reformy jako třeba rovné volební právo v obecních volbách a pozemkovou reformu. Většina měla ale samozřejmě úplně opačný názor a neakceptovali právo ruské prozatímní vlády rozpustit parlament.  Sociální demokraté trvali na svém návrhu a protestovali proti vydání dekretu rozpouštějícím parlament. Nesocialisté naopak hlasovali pro jeho vydání. Kvůli této neshodě se sociální demokraté rozhodli opustit senát. Když se parlament po letní recesi v srpnu 1917 znovu sešel, byly přítomny jen skupiny podporující návrh. Ruské jednotky obsadily sněmovnu, parlament byl rozpuštěn a byly vypsány nové volby. Výsledkem byla těsná buržoazní většina a zcela nesocialistický senát.  Odmítnutí návrhu sociální demokracie a spolupráce mezi finskou buržoazií a utiskujícím Ruskem vyprovokovala velkou hořkost mezi socialisty a desítky politicky motivovaných útoků včetně vražd.", "section_level": 1}, {"title": "Nezávislost.", "content": "VŘSR obrátila finskou politiku naruby. Teď, když nesocialisté měli v parlamentu většinu, pocítili velkou šanci na úplnou nezávislost. Na druhou stranu socialisté se teď na Rusko dívali jako vzor hodný následování. 15. listopadu 1917 bolševici vyhlásili obecné právo na sebeurčení včetně práva na úplné", "section_level": 2}, {"title": "Občanská válka.", "content": "V roce 1918 zažilo Finsko od ledna do května krátkou, ale hořkou občanskou válku (finsky \"sisällissota\"), která na mnoho let ovlivňovala domácí politiku a zahraniční vztahy. Finská vláda porazila socialistické povstání rudých, kteří vyhlásili Finskou socialistickou dělnickou republiku. Vůdcem bílých byl Pehr Evind Svinhufvud a jejich velitelem generál baron Carl Gustaf Emil Mannerheim. Vítězství", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečné období.", "content": "Navzdory Vyhlášení nezávislosti, ve kterém se o Finsku psalo jako o republice, se Finsko mělo stát konstituční monarchií. Za krále byl zvolen německý princ Fridrich Karel Hesenský, který měl vládnout pod jménem Väinö I. Finský. Regenty se stali Pehr Evind Svinhufvud a Carl Gustaf Emil Mannerheim. Nicméně kvůli porážce Německa v 1. světové válce byla myšlenka na království opuštěna a Finsko se stalo republikou. Poražení komunisté odešli do exilu nebo do podzemí. V bolševickém Rusku zformovali exilovou Komunistickou stranu Finska (\"Suomen kommunistinen puole\"), která byla napojena na domácí parlamentní Socialistickou stranu práce (\"Sosialistinen työväenpuolue\"). Sociální demokraté (\"Suomen sosialidemokraattinen puolue\"), v jejichž čele stál Väinö Tanner, odpůrce zapojení sociální demokracie do občanské války na straně rudých, obnovili sociálně demokratickou stranu jako demokratickou stranu, která pak byla největší finskou politickou stranou.  Konzervativci (Národní koalice – \"Kansallinen kokoomus\") svedli s liberály (Národní pokroková strana – \"Kansallinen edistyspuolue\") podporovanými sociálními demokraty zápas o to, zda Finsko bude země s poloprezidentským nebo parlamentním systémem. Zvítězili konzervativci, kteří prosadili silného prezidenta republiky (ovšem voleného parlamentem) a zavedli prohibici. Ve volbách však levicový liberál, profesor Kaarlo Juho Ståhlberg, podporovaný sociální demokracií, konzervativce Mannerheima porazil. Nově vzniklá republika čelila sporu o Alandy, na kterých se mluvilo jen švédsky a které usilovalo o opětovné připojení ke Švédsku. Jelikož Finsko nechtělo ostrovy ztratit, nabídlo jim autonomii. Obyvatelé ostrovů ale autonomii nepřijali a celý spor byl postoupen Společnosti národů. Ta rozhodla, že Finsko si má suverenitu na ostrovy podržet, ale mělo by jim dát status autonomní provincie. Finsko dostalo závazek, aby zajistilo alandským obyvatelům právo udržovat si švédštinu a kulturní tradice. Ve stejnou dobu byla uzavřena mezinárodní smlouva o neutralitě Aland, podle které bylo zakázáno na ostrovy umístit vojenské velitelství nebo jednotky.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Během 2. světové války Finsko dvakrát bojovalo se Sovětským svazem. Poprvé se během zimy 1939–40 bránilo sovětské agresi během zimní války. Dostalo se mu jen omezené, ale přesto zásadní pomoci od Švédska. Ztratilo při ní Finskou Karélii. Po sérii oboustranných nepřátelských kroků začala pokračovací válka (1941–44). Tuto válku vedlo s významnou podporou nacistického Německa. Jejím výsledkem bylo, že Finsko ztratilo i svůj jediný nezamrzající přístav u Severního ledového oceánu, Petsamo. Po uzavření míru se SSSR se Finsko během let 1944–45 v tzv. laponské válce snažilo rychle zbavit Němců na svém území.  Finsko si udrželo svojí nezávislost a demokratickou ústavu, což se většině jiných států sousedících se Sovětským svazem nepodařilo. Bylo ale také potrestáno mnohem více než ostatní spojenci Německa. Muselo zaplatit velké reparace, přesídlit osminu svého obyvatelstva a ztratit také osminu svého území včetně svého průmyslového centra a druhého nejvýznamnějšího města Vyborgu (finsky \"Viipuri\"). Po válce Sovětský svaz osídlil získaná území lidmi z mnoha různých regionů, například z Ukrajiny.  Antikomunistické nálady ve Finsku, původně vzešlé z občanské války, se ještě více prohloubily a byly výraznější než ve většině ostatních západoevropských", "section_level": 1}, {"title": "Poválečná doba.", "content": "Finsko si po dobu studené války uchovalo demokratickou ústavu a svobodný trh. Smlouvy se Sovětským svazem z let 1947 a 1948 obsahovaly také závazky a omezení a také územní ústupky Finska. Obě smlouvy Finsko po rozpadu SSSR prohlásilo za neplatné. Hranice se nicméně nezměnily. Sousedství se silným Sovětským svazem vyžadovalo někdy velkou opatrnost v zahraniční politice, což se začalo označovat slovem finlandizace. Finsko rozvinulo úzkou spolupráci s ostatními severskými státy a s ohledem na politiku velmocí vyhlásilo neutralitu.  V roce 1952 vytvořilo Finsko se členy Severské rady pasovou unii, která umožňovala jejich občanům překračovat vzájemné hranice bez pasů a posléze také pracovat a žádat o sociální pomoc v ostatních zemích. Mnoho Finů proto v 50. a 60. letech tuto možnost využilo a odešlo za lépe placenou prací ve Švédsku. Ačkoli finské platy a životní úroveň se až do 80. let nemohly srovnávat s prosperujícím Švédskem, finská ekonomika se z marasmu", "section_level": 1}, {"title": "Nejnovější události.", "content": "16. dubna 1994 se Finové v referendu rozhodli, že 1. ledna 1995 spolu s Rakouskem a Švédskem vstoupí do Evropské unie. Pro vstup bylo 56,9 % voličů. Vstup do EU je považován za hlavní úspěch agrárně-konzervativní vlády.  Nynějším prezidentem Finska je Sauli Niinistö.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dějiny Finska počínají zhruba 9000 let př. n. l. s koncem poslední doby ledové. Během doby kamenné se na finském území objevilo několik kultur, jako kundská, šňůrové keramiky, Kiukainen a Pöljä. Finská doba bronzová začala asi 1500 let př. n. l., následovaná dobou železnou, v období 500 př. n. l. až do raného středověku. Během doby železné zde existovaly tři hlavní skupiny obyvatel a jejich kultury - Finové, Tavastiové a Karelové. Písemné zmínky o Finsku se objevují od 12. století, v souvislosti s příchodem západního křesťanství na jihozápad země.", "tgt_summary": "芬兰历史开始于1万多年前人类在现芬兰地域的定居,这种原始公社制度在芬兰一直持续到12世纪。经历了瑞典发动的一系列扩张活动后,芬兰开始被瑞典统治,直到19世纪初。1809年,俄罗斯帝国击败瑞典,芬兰成为沙皇统治下的一个大公国。随着俄国爆发十月革命,芬兰于1917年12月6日宣布独立。1918年的芬兰内战使俄国布尔什维克势力退出芬兰国土。在短暂的王国政体倒台后,芬兰共和国于1919年成立。1939年,苏联发动了苏芬战争,芬兰被迫割地,此后,芬兰在1941年加入德国阵营参加了对俄战争。二战结束后,芬兰成为战败国,主权和外交长期受制于苏联,没有接受美国的马歇尔计划。苏联解体后,芬兰逐渐摆脱了苏联的影响,并于1995年加入欧盟。", "id": 803080}
{"src_title": "Křížové výpravy", "tgt_title": "十字軍東征", "src_document": [{"title": "Výpravy proti muslimům.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pozadí.", "content": "V polovině 11. století na Blízký východ začaly pronikat ze střední Asie kočovné turecké kmeny a začaly povážlivě ohrožovat byzantskou moc v Anatolii. Byzantský císař Roman IV. Diogenes se rozhodl s Turky utkat v otevřené bitvě, ale byl v srpnu roku 1071 poražen u Mantzikertu. Turci postupně obsadili Sýrii, Palestinu a téměř celou Malou Asii. Roku 1078 dobyli také Jeruzalém, dosud ovládaný šíitskými Fátimovci. Přestože byla křesťanská církev rozdělena schizmatem, zrodila se myšlenka na pomoc západních křesťanů.  Byzantský císař Alexios I. toužil získat nazpět území dobytá Seldžuky s pomocí evropských žoldnéřů. Snažil se tedy zlepšit vztahy mezi východní a západní církví a vedl čilou diplomatickou korespondenci s papežem Urbanem II. Papež v době boje o investituru s císařem Svaté říše římské Jindřichem IV. také neměl zájem prohlubovat spory s ortodoxní Byzancí a vyhlášením kruciáty ukázal,", "section_level": 2}, {"title": "První křížová výprava.", "content": "V březnu 1095 přijelo na synodu do Piacenzy byzantské poselstvo císaře Alexia I. s žádostí o pomoc proti seldžucké expanzi. V listopadu 1095 svolal Řehořův žák Urban II. koncil do francouzského Clermontu. Na závěr sněmu pronesl strhující proslov o utrpení východních křesťanů i poutníků ze Západu a zakončil jej výzvou pomoci východním křesťanům sužovaným nevěřícími. Kromě obrany Božího hrobu měl Urban také mocenské a církevně politické důvody: jednak probíhal boj o investituru s císařem Jindřichem IV., jehož exponent vzdoropapež Kliment III. se právě zmocnil papežského stolce v Římě. Navíc byl Alexios I. ochoten odstranit rozkol mezi Byzancí a západní církví, vyjde-li mu papež vstříc.  Přestože byla", "section_level": 2}, {"title": "Norská křížová výprava.", "content": "Mezi lety 1107 a 1110 proběhla jako dozvuk první křížové výpravy samostatná norská výprava vedená králem Sigurdem I., ten byl fakticky prvním skandinávským a zároveň i evropským králem, který se vydal na výpravu do Svaté země. Účelem bylo podpořit křižácké státy, nově vzniklé po první křížové výpravě. Sigurdova výprava vedla po moři a probíhala ve stylu starých vikingských výprav. Daleká cesta seveřanů k břehům cílové Palestiny provázely krátké zastávky v podobě rychlých výpadů z moře proti državám Almorávidů, plenění Iberského poloostrova a nájezdů. Po zastávce v Lisabonu směřovala plavba k Baleárským ostrovům a dál na Sicílii. V", "section_level": 2}, {"title": "Druhá křížová výprava.", "content": "Na Štědrý den roku 1144 turecký Atabeg Zengí z Mosulu dobyl Edessu a křižáci tak ztratili velká území na východ od řeky Eufrat. Pád Edessy otřásl Evropou a papež Evžen III. vydal bulu \"Quantum praedecessores\" a energicky se pustil do organizování další křížové výpravy. Bula byla adresována především francouzskému králi Ludvíkovi VII., který již o Vánocích roku 1145 ohlásil svou účast na výpravě. Na organizování kruciáty se podílel i cisterciácký myslitel Bernard z Clairvaux, který se s žádostí o podporu obrátil na evropské královské dvory. Koncem roku 1146 získal i podporu římského krále Konráda", "section_level": 2}, {"title": "Třetí křížová výprava.", "content": "Po katastrofické bitvě u Hattínu 4. července 1187, dobytí Jeruzaléma na podzim téhož roku a následné ztrátě téměř celého území Jeruzalémského království ve prospěch sultána Saladina vyhlásil papež Řehoř VIII. bulou \"Audita tremendi\" z 29. října 1187 třetí křížovou výpravu. Vyslancům kurie se podařilo dokonce zprostředkovat mír mezi francouzským králem Filipem Augustem a anglickým králem Richardem. Svou účast na výpravě přislíbil také římsko-německý císař Fridrich Barbarossa. S císařem se na křížovou výpravu do Svaté země vypravil také silný oddíl Čechů pod vedením mladého Přemyslovce Děpolta, který při tažení zahynul.  Jako první se do Svaté země vydali sicilští Normané a vzápětí i menší námořní kontingenty z Anglie, Dánska a Flander. Fridrich I. Barbarossa se vydal na výpravu z Řezna na jaře 1188 a po cestě začal na byzantském území drancovat. Císař Izák II. kvůli", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtá křížová výprava.", "content": "Na přelomu let 1199–1200 papež Inocenc III. požehnal snaze francouzských velmožů uspořádat tažení na Blízký východ a zároveň zdůraznil dosavadní neschopnost evropských králů. Výprava, organizovaná výborem navzájem si rovných rytířů a vedená hrabětem Theobaldem ze Champagne, postupovala do severní Itálie. Zde si na úvěr najala lodě u Benátčanů, kteří si tak zajistili vliv na výpravu.  Na jaře roku 1201 zemřel hrabě Theobald a vedení převzal Bonifác z Montferratu. Cílem výpravy měl být Egypt, což se nelíbilo Benátčanům, kteří tam měli obchodní zájmy. Požadovali proto od vůdců výpravy, aby křižáci pro Benátky vybojovali od Uherska město Zadar, za což jim budou odloženy splátky dluhů. Útok na katolický Zadar byl pod trestem exkomunikace papežem zakázán, křižáci přesto nátlaku benátského dóžete ustoupili a v listopadu 1202 Zadar dobyli.  Krátce poté křižáky požádal římsko-německý král Filip Švábský o pomoc při dosazení svého švagra Alexia IV. na", "section_level": 2}, {"title": "Legenda o výpravě dětí.", "content": "Prameny hovoří také o údajné francouzské a německé křížové výpravě dětí, zorganizované prý proto, že se věřilo, že neúspěchy dosavadních tažení zapříčiňuje hříšnost jejich dospělých účastníků. Původcem měl být jakýsi francouzský pasáček Štěpán, jemuž se prý roku 1212 zjevil Kristus a vyzval ho ke křížové výpravě proti nevěřícím. Štěpán proto věřil, že se moře před ním rozestoupí a cesta do Svaté země bude možná suchou nohou. Po strastiplné cestě prý několik tisíc dětí dorazilo do Marseille, kde se neúspěšně pokusily projít Středozemním mořem. Dva obchodníci, Hugo Železo a Vilém Prase, poté měli nabídnout výpravě zdarma přepravu do Palestiny, děti odvézt do Alžíru a později do Alexandrie, kde je rozprodali do otroctví. Podobná německá výprava, již vedl", "section_level": 2}, {"title": "Pátá křížová výprava.", "content": "Roku 1215 papež Inocenc III. svolal Čtvrtý lateránský koncil. Jedním z důsledků koncilu byla pátá křížová výprava, jejíchž příprav se energicky chopil Inocencův nástupce Honorius III. Účast na výpravě přislíbil uherský král Ondřej II., norský král Inge II. (který však během příprav zemřel a norští křižáci tak nakonec zůstali stranou) a rakouský vévoda Leopold VI. Vojska měly na Blízký východ přepravit frízské lodě, Frísové se však zdrželi v Portugalsku dobýváním maurského hradu Alcácer do Sal. Do Svaté země tak dorazila jen část křižáků, ke kterým se přidaly kyperské oddíly krále Huga I. a antiochijská armáda knížete Bohemunda IV. Křižáci v Zajordánsku nenašli žádného protivníka, vydrancovali široké okolí a s kořistí se vrátili do Akkonu. Král", "section_level": 2}, {"title": "Šestá křížová výprava.", "content": "V září roku 1227 vyplula z Brindisi do Svaté země velká německá flotila. Vedl ji císař Fridrich II., kterého k vyplutí donutila po devíti letech slibů až hrozba exkomunikace. Krátce po vyplutí však na lodích vypukla epidemie, nemocný císař zastavil v Otrantu a podezřívavý papež Řehoř IX. ho exkomunikoval. Fridrich, jehož zbožnost byla vždy pochybná, to ignoroval a po uzdravení vyrazil dále na východ. V září 1228 přistál v Akkonu, kde již čekalo křižácké vojsko.  Císař neměl zájem vést dlouhou nákladnou válku v Palestině a rozhodl se pro diplomacii. Sultán al-Kamil, který se nacházel uprostřed", "section_level": 2}, {"title": "Sedmá křížová výprava.", "content": "V srpnu roku 1248 se na křížovou výpravu vydal francouzský král Ludvík IX.. Vojsko vyplulo z nově postaveného přístavu v Aigues-Mortes a byla to největší námořní operace v dějinách křížových výprav. Během mezipřistání na Kypru byl Ludvík místními přesvědčen, že ideálním cílem útoku bude Egypt. V červnu 1249 se křižáci vylodili před egyptskou Damiettou, kterou se jim podařilo získat bez boje, a v listopadu 1249 se francouzské vojsko vydalo na pochod do egyptského vnitrozemí. V té době zemřel egyptský sultán as-Sálih Ajjúb, ale vdova Šagrat Al Durr smrt zatajila a spolu s ministrem Fakrh ad-Dínem zemi a armádu řídila sama. Egyptské vojsko na křižáky čekalo u pevnosti al-Mansúra a ostřelovalo je přes řeku řeckým ohněm. Křižáci objevili brod a v únoru roku", "section_level": 2}, {"title": "Osmá křížová výprava.", "content": "Roku 1267 vytáhl francouzský král Ludvík IX. na další křížovou výpravu. Zprvu marně hledal společníky, nakonec ho podpořil bratr, sicilský král Karel z Anjou. Ten však chtěl cíl výpravy stočit ze Sýrie, kde mezitím sultán Bajbars dobyl jak Haifu, Toronu a Nazaret, tak i křižáckou baštu Antiochii, ve které prý působil Pavel z Tarsu, a která byla v držení křižáků už od roku 1097, na Tunis, kde měl ekonomické a politické zájmy, a Ludvík se nechal přesvědčit. Z Tunisu se chtěl vydat na Egypt, pak přejít Sinaj a", "section_level": 2}, {"title": "Devátá křížová výprava.", "content": "Po neúspěchu osmé křížové výpravy se Angličané rozhodli vydat do Sýrie ohrožované mamlúckým sultánem Bajbarsem. Eduard s anglickou armádou přezimoval na Sicílii a v květnu 1271 se vylodil v Akkonu. Eduardovy síly byly slabé, asi jen tisíc vojáků, ale měl v úmyslu sjednotit rytíře ve Svaté zemi a na Kypru a uzavřít dohodu s Mongoly, kteří v té době ohrožovali i muslimská území. Po příjezdu do Akkonu Eduard zjistil, že situace křesťanů na Předním východě, kde mamlúcké vojsko ovládlo v letech 1265–1271 většinu území Jeruzalémského království a Antiochijského knížectví, je mnohem horší, než se v západní Evropě domnívali. Kyperští rytíři odmítli bojovat", "section_level": 2}, {"title": "Křižácké státy.", "content": "Křižácká panství vzniklá během kruciát byla budována v duchu západoevropského feudalismu a vládnoucí třídu představovali především osadníci z Evropy. Původní obyvatelé, především arménští monofyzité, východní pravoslavní křesťané a muslimové Franky (jak orientálci označovali křižáky) v zemi početně převažovali. Domorodci byli svými křižáckými pány tolerováni, nicméně Frankové nebyli vůči svým jinověrným poddaným nábožensky tak benevolentní jako Arabové před nimi.  Arabský cestovatel z Al-Andalusu Ibn Džubajr, který byl nepřítelem křižáků, při svých cestách po Jeruzalémské království v roce 1184 ke své nelibosti zjistil, že v zemi usedlí křesťané a muslimové spolu vycházejí dobře.  Odhaduje se, že v Jeruzalémském", "section_level": 2}, {"title": "Rytířské řády.", "content": "Křížové výpravy podstatně přispěly ke vzniku rytířských řádů, které v sobě spojovaly vojenský charakter se snahou o nápodobu klášterního života.  Jako první byl v Jeruzalémě založen řád johanitů (později známý jako řád maltézských rytířů). Toto uskupení původně řádem nebylo a existovalo v Jeruzalémě již před první křížovou výpravou jen jako bratrstvo, takže muslimští vládcové tuto křesťanskou organizaci tolerovali. Původním posláním bratrstva před první křížovou výpravou byla špitální péče o křesťanské poutníky putujících do Palestiny. Po dobytí Jeruzaléma Godefroi z Bouillonu začal bratrstvo podporovat, to tak mohlo sílit co do majetku a vlivu. Původně špitální bratrstvo bylo uznáno jako církevní řád. Stal se řádem vojenským. Johanité si i nadále zachovávali svou původní náplň, ale jako řád vojenský a rytířský získali nové povinnosti jako byla ochrana poutníků a obrana Kristova hrobu (a křesťanského království).  Řád templářů byl organizací od počátku ryze vojenského charakteru. Založil ho roku 1119 chudý rytíř Hugues de Payens spolu se sedmi druhy na ochranu poutníků, kteří přicházeli do Svaté země. Často se dostávali do konfliktu s konkurenčním řádem johanitů, který měl podobné povinnosti a privilegia. Řád neměl charitativní povahu, avšak jednou za čas obdarovával chudé almužnou. Templářský řád navíc umožňoval, aby si šlechta uschovávala peníze a cenné předměty v templářských domech, což u řádu zapříčinilo vytvoření rozsáhlé bankovní sítě. Peníze bylo možné si v řádovém domě uložit a poté si je vyzvednout ve Svaté zemi, což bylo praktické a výhodné, neboť šlechtici mohli být o svůj majetek připraveni bandity během svého putování. Proto postupem času získávali templáři majetek a moc a v polovině 12. století tvořili asi třetinu všech rytířů v Jeruzalémském království. V době, kdy poslední křižácké državy již byly v rozkladu, disponovaly rytířské řády jako jediné ukázněnou armádou, která bránila křižácká města před muslimy. Byli to templáři, kteří hájili citadelu v Akkonu a Sidónu i poslední pevnost Ruád před přístavním městem Tortosa, která byla dobyta až roku 1303. Templáři a johanité byly", "section_level": 1}, {"title": "Výpravy proti Osmanům v pozdním středověku.", "content": "Poté, kdy Osmané pronikli na Balkán, začalo si křesťanstvo uvědomovat hrozbu Osmanské říše, a proto začali plánovat a projektovat výpravy na záchranu křesťanství – ať už skomírající Byzance a kulturního střediska Konstantinopole nebo rytířských řádů na Kypru a v oblasti Egejského moře.", "section_level": 1}, {"title": "Osmané v Evropě.", "content": "Expanze Osmanů do Evropy začala roku 1354 dobytím Gallipoli. Roku", "section_level": 2}, {"title": "Papežské projekty v 15. století.", "content": "Projekt Evžena IV. (z let 1444–1445): Na jihovýchodě Osmanské říše povstal vládce Karamanu Ibrahim bej, což přinutilo osmanského vládce Murada II. k tažení právě do této oblasti. Této situace chtěl využít papež tak, že by zablokoval Dardanely loďstvem, čímž by znemožnil pohyb osmanského vojska – poté by stačilo zahájit operace v Evropě se svými spojenci, osmanskými sousedními panovníky (byzantským Konstantinem XI. Palaiologem, albánským Skanderbegem, srbským Jiřím Brankovićem, především však uherským Janem Hunyadim a poté polským a uherským králem Vladislavem – papež měl i další spojence: Benátské loďstvo a Burgunďany). Papež jmenoval dva legáty: pro pozemní síly Giuliana Cesariniho a pro loďstvo svého synovce Francesca Condulmaria. Druhý zmiňovaný měl vést blokádu Dardanel. Murad II. zlomil odpor Ibrahima beje dříve, než se předpokládalo a tak se vydal se svou armádou zpět do Evropy, kam dorazil ještě dříve, než Condulmario stačil Dardanely zablokovat. Pozemní síly vedené Cesarinim poté rozdrtil u Varny. Po této porážce se", "section_level": 2}, {"title": "Na evropském kontinentě.", "content": "Křížové výpravy na evropském kontinentě byly dvojí povahy. Jednak to byly tažení proti pohanům, a jednak proti křesťanským kacířům, kam patří i křížové výpravy proti „neposlušným“ panovníkům.", "section_level": 1}, {"title": "Proti pohanům – severní křížové výpravy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Venedská křížová výprava.", "content": "Výpravy proti pohanům žijícím u Baltského moře se poprvé účastnili rytíři, kteří odmítli táhnout s druhou křížovou výpravou do Svaté země a", "section_level": 3}, {"title": "Livonská a pruská křížová výprava.", "content": "Křížové výpravy proti pohanům v Pobaltí na počátku 13. století měly trvalý efekt, neboť křižáci dobytá území konsolidovali, když ho dokázali osídlit, christianizovat a částečně germanizovat. V těchto válkách se angažoval především Řád německých rytířů, který v Pobaltí založil vlastní řádový stát. Řád německých rytířů vedl od", "section_level": 3}, {"title": "Švédské křížové výpravy.", "content": "Švédové již na počátku 12. století podnikli první z celkem tří křížových výprav do Finska, které měly za následek christianizaci Finů, švédskou kolonizaci Finska i vymezení sféry vlivu mezi katolickým Švédskem a pravoslavným novgorodským státem.", "section_level": 3}, {"title": "Proti kacířům.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Albigenská křížová výprava.", "content": "První křížovou výpravou vyhlášenou proti evropským kacířům byla Albigenská křížová výprava. Trvala dvacet let", "section_level": 3}, {"title": "Bosenská křížová výprava.", "content": "V letech 1235–1241 se odehrála bosenská křížová výprava pořádaná Uherskem proti Bosenskému banátu. Vedl ji Koloman Haličský. Křižáci se", "section_level": 3}, {"title": "Aragonská křížová výprava.", "content": "V letech 1284–1285 se odehrála Aragonská křížová výprava. Papež Martin IV. ji vyhlásil proti exkomunikovanému aragonskému králi Petrovi III. Křížová výprava byla jen", "section_level": 3}, {"title": "Čtyři křížové výpravy proti husitům.", "content": "Posledními kruciátami byly čtyři křížové výpravy proti husitům. První křížová výprava proti kališnickým Čechům byla svolána roku 1420 papežem Martinem V. Tažení bylo veřejně vyhlášeno 17. března 1420 ve Vratislavi a velení se chopil římsko-německý císař Zikmund Lucemburský. V dubnu se 30 000 křižáků shromáždilo ve slezské Svídnici a poté vstoupilo do Čech. Křižáci 3. května obsadili Hradec Králové a 7. května získali Pražský hrad. Pražané však odmítli kapitulovat a povolali na pomoc venkovské husity pod vedením Jana Žižky, který 20. května dorazil do Prahy. V červnu křižáci zahájili útoky na opevněné pozice husitů na Vítkově, jejich výpady však byly vždy odraženy. 19. července vypukl v táboře křižáků požár a křížová výprava se rozpadla.  Po neúspěchu první výpravy němečtí kurfiřti svolali do Chebu na 23. srpna druhou křížovou výpravu proti husitům a 28. srpna 1421 vstoupili křižáci do Čech. První vlně velel falckrabě Ludvík, který dobyl hrad Mašťov a u Kadaně se spojil s druhou křižáckou vlnou vedenou arcibiskupy z Kolína nad Rýnem a Trevíru. Křižáci dobyli Kadaň a poté část výpravy obsadila i Chomutov. Hlavní voj táhl na Žatec, který byl obležen 10. září 1421. Žatec", "section_level": 3}, {"title": "Křížová výprava proti Jiřímu z Poděbrad.", "content": "Roku 1462 papež Pius II. zrušil Basilejská kompaktáta a uvrhl Jiřího z Poděbrad do klatby. 23. prosince 1466 vyhlásil papež Pavel II. zrušení nároku Jiřího z Poděbrad na český trůn, kterého označil za husitského kacíře a vyhlásil proti kališníkům v Čechách novou křížovou výpravu. Na jaře roku 1468 vtrhl v čele křižáckých vojsk do českých zemí uherský král Matyáš Korvín, který soupeřil s Jiřím o český trůn. Matyáš Korvín byl 22. července 1469 vojskem Jiřího z Poděbrad obklíčen u Vilémova. Matyáš byl z obklíčení propuštěn na základě slibu, že už nebude nadále usilovat o českou korunu, tento slib ovšem později nedodržel. Vzájemné potyčky mezi oběma panovníky trvaly až do smrti Jiřího z Poděbrad 22. března roku 1471.", "section_level": 3}, {"title": "Důsledky a hodnocení.", "content": "Hodnocení křížových výprav do Svaté země jsou velmi rozporuplná. Starší historiografie zdůrazňuje jejich přínos pro vzájemnou kulturní výměnu mezi západní křesťanskou civilizací a arabským světem. Soudobé historické bádání je často výrazně skeptičtější a připouští, že důsledky křížových tažení do Svaté země pro evropskou společnost byly spíše negativní. Středověká společnost ve 12. století věřila církevní propagandě a na křížové výpravy do Svaté země pohlížela se sympatiemi. Zejména s rozvojem renesance, humanismu a osvícenství se objevila kritika výprav jako projevů středověkého náboženského fanatismu a teokracie. V 19. století s jeho nacionalismem a kolonialismem došlo k romantické představě o křižácích jako předchůdcích koloniální expanze. V tehdejším pojetí křížových výprav se také odrážely tehdejší nacionalistické spory. V současnosti již diskuse o podílech jednotlivých národů na křížových výpravách ustoupily a zkoumá se ideologie a cíle křížových výprav. Zformoval se i vyhraněně kritický pohled na křížové výpravy z hlediska marxistů a po druhé světové válce také muslimů.  Křížové výpravy do Svaté země značně prohloubily propast mezi západními a východními křesťany. Byzantinci křížové výpravy nevzali za své, válku považovali za barbarskou. Nepřátelství mezi ortodoxními Byzantinci a západními katolíky vyvrcholilo dobytím a vypleněním Konstantinopole v roce 1204. Papež účastníky této akce odsoudil, vzniklý konflikt ale uhašen nebyl. Prohloubily se také rozpory mezi křižáky z různých zemí a jejich veliteli, například mezi Němci a Francouzi nebo mezi panovníky Filipem II. Augustem a Richardem I. Lví srdce. Uskutečnění křížových výprav na druhé straně umožnilo zformování nových a velmi významných ekonomických vazeb mezi Západem a Orientem, zabezpečovaných především italskými městy. Ta bohatla z pronájmu lodí a půjček křižákům a získala převahu ve Středomoří. Obchod v levantských městech, který přetrval i po skončení výprav, však pro ně nebyl tak důležitý jako vazba na Egypt a Byzanc.  Přestože většina kulturní výměny mezi arabským a křesťanským světem probíhala v době reconquisty na Pyrenejském poloostrově, dostaly se některé plodiny do Evropy prostřednictvím křesťanů na Předním východě. Byla to například cukrová třtina a poznatky o výrobě cukru, látek i skla. Křižáci se seznámili s mnoha vymoženostmi životního stylu Východu, ale osvojili si je většinou jen ti, kteří se na Východě usadili. V Evropě se výdobytky orientální kultury přejímaly především prostřednictvím Byzance, Sicílie a Pyrenejského poloostrova. Přesto však měly výpravy křižáků v domácím prostředí zaznamenatelný sociální dopad, často je v této souvislosti zmiňován rozvoj dvorské kultury, v literatuře např. rytířské poezie (francouzské \"chansons de geste\" ad.). Křižácká ideologie nezanikla dobytím Jeruzaléma ani pádem Akkonu roku 1291 a křižácké hnutí nebylo formálně nikdy ukončeno. Z hlediska blízkovýchodní muslimské civilizace po sobě křižáci nezanechali trvalé stopy a byli jen „epizodou na okraji dějin“.  Podle tvrzení, že současná Velká Británie a Spojené státy americké touží získat moc nad zeměmi Blízkého východu, bývá někdy jejich tažení označováno jako „desátá křížová výprava“. Ta prý začala roku 1983, kdy americký prezident Ronald Reagan vyslal jednotky do Libanonu na podporu izraelské armády, která tam provedla invazi. Rovněž se někdy jako „desátá křížová výprava“ označuje válka proti terorismu prezidenta USA George W. Bushe. Američané a jejich spojenci bojující v Iráku a Afghánistánu pak často bývají islámskými radikály označováni za „křižáky“. Západ a především údajné spojenectví sionistů a křižáků podle Usámy bin Ládina a dalších muslimů vede křižácké tažení proti islámu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Křížové výpravy, starším výrazem \"kruciáty\", byly vojenské výpravy z dob středověku, které vyhlašoval papež proti muslimům, pohanům a kacířům. Dřívější definice historiků tyto výpravy omezovala pouze na výpravy k Jeruzalému, dnes se však význam kruciát přenesl na všechny papežem vyhlášené války proti nepřátelům křesťanstva. Účastníci před zahájením výpravy skládali slib a byli označeni znamením kříže, které si našívali na šaty, a proto se nazývali křižáci (). Byli dobrovolníky, měli za účast na výpravě přislíbeno odpuštění hříchů.", "tgt_summary": "十字军东征(;伊斯兰世界称为法兰克人入侵;1096年-1291年)。这是一系列在教宗的准许下的战役,由西欧的封建领主和骑士对他们认为是异教徒的国家(地中海东岸)发动持续近200年的宗教战争。十字军东征最初参与成员,例如:骑士、商人、农民,多数是自愿的,受拜占庭帝国之邀,参与夺回圣地战争。这些十字军也非拜占庭帝国主力部队。东正教徒也参加其中几次十字军。", "id": 2447427}
{"src_title": "Pohlavní výběr", "tgt_title": "性選擇", "src_document": [{"title": "Význam pohlavního výběru.", "content": "Pohlavní výběr je moderní evoluční biologií považován za jeden z nejvýznamnějších aspektů evoluce. Takto na něj ostatně nahlížel už Darwin sám, nicméně jeho následovníci tento aspekt až do poloviny minulého století spíše přehlíželi.  Pohlavní výběr může udělat z jinak pro přežití nevýznamného fenotypu fenotyp neobyčejně výhodný, nebo naopak nevýhodný. Může dokonce působit proti obvyklým selekčním tlakům a vytvořit tak struktury, jejichž existence by bez jeho působení byla nemyslitelná.  Význam pohlavního výběru lze nejlépe demonstrovat na případech, kdy se tak trochu „vymkl kontrole“, tj. kdy jím podmíněné znaky škodí jeho nositeli v normálním životě a jejich jediným významem je vzbudit zálibu v samici. Asi nejznámějším případem jsou různí ptáci, jejichž samice si vybírají partnery podle impozantního ocasu. Výsledkem jsou druhy překrásných ptáků, jejichž ocasní pera jsou větší než tělo samotné. Takováto ozdoba samozřejmě svému majiteli podstatně ztěžuje život - je těžká, její údržba vyžaduje hodně námahy, činí ptáka nápadným a komplikuje jeho únik před predátory. Bez přítomnosti pohlavního výběru by nepochybně takoví marnivci nemohli obstát a byli by rychle vytlačeni praktičtějšími typy samců s malými ocasními pery. Takto k tomu však nedojde, protože takový pragmaticky stavěný jedinec by sice byl v přežívání úspěšnější, ovšem nebylo by mu to nic platné, protože by si partnerku buďto vůbec nesehnal, nebo by se musel spokojit s nějakými podřadnými samicemi, o které ostatní nemají zájem.  Nelze však říci, že by pohlavní výběr byl všemocný. Nejde jen o to, že od určité hranice už ocas dál růst nemůže, protože daný druh už na to nemá genetický potenciál, případně protože tělesná konstrukce nesnese další zátěž. Hranici navyšování přitažlivosti stanoví i únosnost tohoto znaku z hlediska přežití. Nepochybně jsou druhy, které by teoreticky mohly mít ocas ještě větší, ovšem výhoda by už nevyvážila nevýhody. Vždy tu totiž zůstává podmínka, že samec se i se svými náročnými ozdobami musí spáření se samicí dožít.  Pohlavní výběr existuje i u rostlin. Rostlina může např. znemožnit pylové láčce s nevhodným fenotypem proniknout k vajíčku a splynout s ním, další možností je zprostředkovaný pohlavní výběr skrze představy opylovačů jak má vypadat rostlina, ze které jsou ochotni sát nektar.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie spojené s pohlavním výběrem.", "content": "Některé studie poukazují na to, že jsou partneři vybírány podle předchozích úspěchů „být vybrán“. Ovšem ukazuje se, že je to charakteristika obecnější a tedy nejde čistě o pohlavní výběr. Spíše tedy půjde o atraktivitu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pohlavní výběr (též sexuální výběr, sexuální selekce) je proces ovlivňující průchod genů (respektive alel) na základě upřednostňování nebo znevýhodňování jejich fenotypu rozmnožujícími se jedinci při volbě partnera. K volbě ale může docházet i nevědomě a skrytě.", "tgt_summary": "性选择或性择是一个进化生物学的理论。此理论解释同一性别的个体(通常是雄性)对交配机会的竞争如何促进性状的演化。同一物种的两个性别之间,通常有至少一个性别必须竞争取得有限的交配机会。由于个体间存在可遗传的差异,造成有的个体在竞争中较为成功,此较成功的个体将此差异给后代,便造成性择演化。通常雌性在生殖过程中投资较多,因此对交配对象较挑剔,所以性择是作用在雄性的性状上,但在性别角色相反的海马等海龙科鱼类上,则是作用在雌性(参见:贝特曼原理)。", "id": 32775}
{"src_title": "Integrál", "tgt_title": "积分", "src_document": [{"title": "Názorné vysvětlení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Plocha pod křivkou.", "content": "Jednoduše řečeno, je určitý integrál nezáporné funkce jedné proměnné \"f\"(\"x\") mezi nějakými dvěma body \"a\", \"b\" roven ploše obrazce omezeného přímkami \"x\"=\"a\", \"x\"=\"b\", osou \"x\" a křivkou definovanou grafem funkce \"f\". Formálněji řečeno, takový integrál je roven míře množiny \"S\" definované jako  Integrál se značí stylizovaným protaženým písmenem tzv. \"dlouhým s\" (s) (z latinského slova \"summa\", \"summa\", což znamená součet). Toto značení vytvořil Gottfried Leibniz. Slovo \"integrál\" zavedl Johann Bernoulli. Integrál z předchozího odstavce by se značil jako formula_7, kde znaménko ∫ značí integrování, \"a\" a \"b\" jsou integrační meze (jen u určitého integrálu), \"dx\" označuje proměnnou, podle které se integruje (původně označovalo infinitezimální hodnotu, dnes však slouží jen jako ryze symbolické označení bez dalšího významu). Písmeno d se na rozdíl od proměnné nepíše kurzívou.", "section_level": 2}, {"title": "Klasický „určitý“ integrál.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "Existuje mnoho ekvivalentních definic určitého integrálu. Mezi ně patří:  Tyto definice se liší množinou funkcí, které jsou podle nich integrovatelné, ale pokud pro několik definicí funkce integrovatelná je, pak je hodnota integrálu stejná.", "section_level": 2}, {"title": "Neurčitý integrál.", "content": "Termínem „neurčitý integrál“ funkce formula_8 se v Česku často rozumí množina jejích primitivních funkcí. Tento zvyk vznikl nejspíše proto, že při výpočtu integrálů „hezkých“ funkcí se často využívá primitivních funkcí, a to díky základní větě analýzy.  Při hledání primitivní funkce může být použita integrace per partes či substituční metoda.", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace.", "content": "Možnosti použití určitého integrálu jsou velmi rozsáhlé.  Pomocí určitého integrálu lze určit např. obsah rovinného obrazce, délku oblouku rovinné křivky, obsah rotační plochy nebo objem rotačního tělesa.  Ve fyzice pak určitý integrál můžeme použít při výpočtu např. statických momentů, momentů setrvačnosti, těžiště tělesa nebo hmotnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Newtonův integrál.", "content": "Pokud primitivní funkce v jedné z mezí nemá limitu, pak se Newtonův integrál definuje pomocí jednostranné limity, například u spodní meze takto (\"F\" je primitivní funkce k \"f\"): Například formula_10  Podobně je tomu, pokud některá z mezí leží v nekonečnu: Například formula_12", "section_level": 2}, {"title": "Složitější typy určitého integrálu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Křivkový integrál.", "content": "Křivkový integrál je integrál skalárního nebo vektorového pole počítaný podél křivky.", "section_level": 3}, {"title": "Komplexní integrál.", "content": "V komplexních číslech se zpravidla užívají křivkové integrály. Pokud tyto integrály probíhají po uzavřené křivce v komplexní rovině, lze je zpravidla snadno spočíst pomocí reziduové věty, Cauchyova vzorce nebo Cauchyovy věty.", "section_level": 3}, {"title": "Vícerozměrný integrál.", "content": "Integraci pro funkce více proměnných lze zavést podobně jako pro funkce jedné proměnné. Integrace probíhá vždy na určité oblasti formula_13. Je-li formula_14 funkcí formula_15 proměnných, pak její integrál na určité \"n\"-rozměrné oblasti formula_13 označujeme jako \"vícerozměrný\" (formula_17-rozměrný, např. dvourozměrný, trojrozměrný apod.) \"integrál\", přičemž jej zapíšeme některým z následujících způsobů  Počet integračních znaků formula_19 odpovídá počtu proměnných, přes které integrujeme. Je-li ze zápisu integrálu zjevné, že se jedná o vícerozměrný integrál, pak zapisujeme pouze jeden integrační znak, např.  Vícerozměrné integrály se obvykle řeší převodem na vícenásobnou integraci pomocí Fubiniovy věty. Mezi vícerozměrné integrály řadíme např. plošný a objemový integrál.", "section_level": 3}, {"title": "Fyzikální význam.", "content": "Určitý i neurčitý integrál se využívá v řadě fyzikálních definic - například určitý integrál síly podle polohy je vykonaná práce, neurčitý integrál ze zrychlení je rychlost apod.  Určitý integrál z rychlosti podle času je roven změně polohy během časového úseku od \"t\" do \"t\". Pokud polohu v závislosti na čase označíme formula_21, platí tedy  Tento vzorec je zobecněním známého vztahu pro pohyb konstantní rychlostí  Tyto vzorce se liší pouze v tom, že ten, který využívá integrál, lze použít i pro pohyb proměnlivou rychlostí.  Neurčitý integrál z rychlosti podle času je poloha. Argumentem integrálu je zde funkce představující závislost rychlosti na čase; výsledkem je množina funkcí, které představují závislost polohy na čase. Těchto funkcí (zvaných primitivní funkce) je nekonečně mnoho, jedna pro každou možnou počáteční polohu objektu. (To odpovídá fyzikální realitě, že ze znalosti rychlosti lze spočítat polohu objektu v čase \"t\", jen pokud známe jeho polohu v nějakém čase \"t\".)  Příklad: Pokud se těleso pohybuje volným pádem, pak jeho rychlost je formula_25, kde formula_26 je tíhové zrychlení a znaménko mínus vyjadřuje směr dolů (kde na povrchu Země se nachází počátek souřadnic). Pro polohu pak platí: Číslo formula_28 se nazývá integrační konstanta, za níž dosazením různých hodnot dostaneme různé možné závislosti polohy na čase. Například funkce formula_29 popisuje volný pád z výšky 50 metrů.  Určitý integrál lze spočítat jako rozdíl dvou hodnot neurčitého integrálu. Například výpočet dráhy uražené mezi časem 3 sekundy a 5 sekund se spočte tak, že zvolíme libovolnou z primitivních funkcí (zde je nejpřirozenější volit formula_30 ) a spočteme její rozdíl v obou časových mezích:", "section_level": 2}], "src_summary": "Integrál je jeden ze základních pojmů matematiky. Spolu s derivací tvoří dvě hlavní operace matematické analýzy. Pojem integrálu je zobecněním pojmů jako plocha, objem, součet či suma.", "tgt_summary": "积分是微积分学与数学分析里的一个核心概念。通常分为定积分和不定积分两种。直观地说,对于一个给定的正实值函数formula_1,formula_1在一个实数区间formula_3上的定积分", "id": 2927667}
{"src_title": "Viroid", "tgt_title": "类病毒", "src_document": [{"title": "Molekulární biologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Genom.", "content": "Viroidy byly objeveny až v roce 1971, dosud bylo zjištěno, že infikují pouze rostliny. Cyklické RNA molekuly viroidů obsahují zhruba 250-400 nukleotidů, které nekódují žádný protein. Sekvence (primární struktura) kompletního genomu PSTV vypadá následovně (obsahuje 359 nukleotidů a je cirkulárně kovalentně uzavřená):  Většina známých viroidů vykazuje s genomem PSTV vysokou (více než 60%) homologii. Všechny známé viroidy obsahují typickou sekvenci GAAAC (tu sdílí i s virusoidy), v jejíž blízkosti se u většiny viroidů nachází centrální konzervativní oblast. Genom mnoha viroidů obsahuje také charakteristickou polypurinovou sekvenci.  V sekundární struktuře se střídají spárované úseky s nespárovanými. Na základě výpočtů vypadá sekundární struktura PSTV takto (modře je označen první a poslední nukleotid ve výpisu sekvence genomu výše, červeně je zvýrazněna sekvence GAAAC, centrální konzervativní oblast je vyznačena žlutě):  Terciární struktura se v elektronovém mikroskopu jeví jako krátká tyčka, jejíž tloušťka odpovídá dvojšroubovici nukleové kyseliny.", "section_level": 2}, {"title": "Replikace.", "content": "Viroidy se replikují v jádru buňky, nejvíce se jich nachází v jadérku. Replikace se provádí metodou valivé kružnice, tj. opakovaným přepisem cyklického viroidu do komplementární lineární multimerní RNA. Tento přepis katalyzuje buněčná RNA polymeráza II. Multimery se autokatalicky stříhají na jednotlivé monomery. Ligací monomerů vznikají \"minus\" antiviroidy, podle nichž RNA polymeráza I v jadérku syntetizuje \"plus\" viroidy.", "section_level": 2}, {"title": "Homologie.", "content": "Centrální konzervativní oblast viroidů je homologická 5' koncové oblasti malé jaderné RNA U1, která se účastní sestřihu pre-mRNA a rozpoznávání 5' konce intronů. Na tom je založena hypotéza o původu viroidu z vystřiženého intronu, který díky své struktuře unikl degradaci, a zároveň hypotéza o patogenním účinku interferencí se sestřihem pre-mRNA v jádře. Existují však homologie i s dalšími buněčnými sekvencemi.", "section_level": 2}, {"title": "Systém.", "content": "Klasifikace byla navržena Floresem a kol. v r. 1998 a revidována Dienerem v r. 2001.  Standardními příponami jsou:  Viroidy jsou členěny do dvou čeledí. Zástupci čeledi Pospiviroidae mají v genomu tzv. centrální konzervovanou oblast (CCR – central conserved region) obsahující „jádrové“ sekvence a mající specifické sekundární struktury klíčové pro replikaci. Zástupci čeledi Avsunviroidae jsou zase schopni katalyzovat samoštěpení multimerů vytvářených při replikaci.  Systém vypadá následovně:", "section_level": 1}], "src_summary": "Viroid je malá infekční cirkulární autokatalytická ribonukleová kyselina (RNA) nekódující žádný protein. Hostiteli viroidů jsou vyšší rostliny, u kterých viroidy způsobují onemocnění podobná virózám. Mezi časté příznaky takových chorob patří zakrslost, epinastie a žluté skvrny na listech. První objevený viroid, PSTV (angl. \"Potato Spindle Tuber Viroid\") patřící do čeledi \"Pospiviroidae\", způsobuje vřetenovitost brambor. Viroid cadang-cadang (CCCV) způsobuje smrtelné onemocnění kokosových palem na Filipínách, které devastuje místní plantáže. Mezi další rostliny trpící na viroidová onemocnění patří rajčata, chmel, citrusy, avokáda a další.", "tgt_summary": "类病毒是一种具有传染性的单链RNA病原体。它比病毒要小,且没有典型病毒所有的蛋白质外壳。类病毒为严格寄生物,专一性很强,通常感染高等植物,并整合到植物的细胞核内进行复制。类病毒通常通过种子或花粉传播。类病毒最早由在美国工作的瑞士学者迪纳(Theodor O. Diener)于1971年在马铃薯纺锤块茎病中发现。", "id": 2283044}
{"src_title": "Masarykova univerzita", "tgt_title": "马萨里克大学", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "O vznik Masarykovy univerzity se zasloužil zejména Tomáš Garrigue Masaryk, profesor Univerzity Karlovy a pozdější první prezident Československa. V rámci své vědecké a politické činnosti věnoval pozornost rozvoji československých vysokých škol a již od osmdesátých let 19. století zdůrazňoval potřebu široké konkurence ve vědecké práci. V této souvislosti poukazoval na to, že tehdejší jediná česká univerzita ke svému rozvoji potřebuje konkurenční instituci. Zřízení druhé české univerzity bylo dlouhá léta jednou z jeho politických priorit a měl v této otázce podporu řady profesorů, studentů i široké veřejnosti. Největším problémem se ukázala volba místa pro tuto univerzitu. Ačkoliv všeobecně převládal názor, že by měla být založena v zemském hlavním městě Brně, proti byli zejména brněnští Němci, kteří Brno politicky zcela ovládali a báli se oslabení svého vlivu. To bylo dokonce zdrojem nacionálních konfliktů, které vyvrcholily tragickými pouličními střety v roce 1905 u příležitosti tzv. \"Volkstagu\", při kterých přišel o život český dělník František Pavlík.  Teprve konec války a rozpad Rakouska-Uherska přinesl příznivější podmínky pro založení nové univerzity. Za její sídlo byla navrhována např. i Olomouc, ale přednost byla jednoznačně dána většímu a významnějšímu hlavnímu zemskému městu – Brnu. Zřízena byla jako \"druhá česká universita\" zákonem ze dne 28. ledna 1919 a v době svého vzniku měla čtyři fakulty (právnickou, lékařskou, přírodovědeckou a filozofickou). Ačkoli zákon předpokládal výstavbu nového univerzitního areálu do roku 1930, podařilo se realizovat pouze budovu právnické fakulty.  Nacistická okupace způsobila univerzitě těžké ztráty materiální i lidské (například z přírodovědecké fakulty byla popravena nebo umučena čtvrtina profesorského sboru). Další neblahé zásahy následovaly ze strany komunistické moci po únoru 1948. Nejrozsáhlejší čistky proběhly na právnické fakultě, kterou muselo opustit 46 % studentů; v roce 1950 byla zrušena úplně. V letech 1960–1990 nesla univerzita z politických důvodů jméno \"Universita Jana Evangelisty Purkyně\". Roku 1946 byla zřízena pedagogická fakulta, která však mezi lety 1953 a 1964 stála mimo svazek univerzity.  Obnovení svobodných poměrů po listopadu 1989 umožnilo univerzitě další rozvoj i návrat k původnímu názvu „Masarykova univerzita“. Byly založeny čtyři nové fakulty (ekonomicko-správní, informatiky, sociálních studií, sportovních studií) a byl vystavěn univerzitní kampus. V letech 1998–2005 byla univerzita podle přílohy zákona o vysokých školách z 1998 vedena jako \"Masarykova univerzita v Brně\". V roce 2006 se sídelní město, mylně uváděné v názvu, opět vypustilo. Až do září 2016 tak Masarykova univerzita byla podle této přílohy zákona ze všech veřejných a státních vysokých škol jedinou, která u svého názvu neuváděla své sídlo.  Univerzita od 1. března 1999 používá pro administrativu studia svůj vlastní informační systém. Za jeho vývoj a inovace obdržela v roce 2005 evropskou cenu EUNIS Elite Award. Mezinárodní spolupráce je realizována mimo jiné v rámci Compostela Group of Universities a Utrecht Network. Od roku 2005 vydává univerzita vlastní zpravodajský měsíčník Muni, jenž se v roce 2012 stal \"Firemním médiem roku\" v kategorii tiskovina veřejné a státní správy v soutěži pořádané Komorou PR. Podpisem memoranda o spolupráci se spolkem Wikimedia Česká republika se Masarykova univerzita od roku 2015 zavázala k účasti na rozvoji internetové encyklopedie Wikipedie. Pravidelně se každý rok v hale Rondo koná hokejový souboj s výběrem Vysokého učení technického, Masarykova univerzita celou sérii vede. Při příležitosti blížícího se 100. výročí svého založení se Masarykova univerzita rozhodla začít od března 2018 používat nové logo a vizuální styl. Vybrán byl návrh pražského Studia Najbrt, který odkazuje k brněnské funkcionalistické tradici. Logo je prostým provedením zkratkového slova „MUNI“ v nově vzniklém stejnojmenném písmu.", "section_level": 1}, {"title": "Fakulty.", "content": "Masarykova univerzita se v současnosti skládá z devíti fakult. Čtyři z nich byly založeny již při vzniku univerzity v roce 1919, jsou to Právnická fakulta (zkratkou PrF), Lékařská fakulta (LF), Přírodovědecká fakulta (PřF) a Filozofická fakulta (FF). Po druhé světové válce vznikla roku 1946 Pedagogická fakulta (PdF), jejíž založení bylo plánováno již při vzniku univerzity, ale zůstalo tehdy jen ve stádiu úvah. Po sametové revoluci došlo v reakci na změněné politicko-hospodářské poměry k založení Ekonomicko-správní fakulty (ESF, 1990). V roce 1994 se z Přírodovědecké fakulty vydělila Fakulta informatiky (FI), v roce 1998 oddělením od Filozofické fakulty vznikla Fakulta sociálních studií (FSS) a roku 2002 byla založena dosud nejmladší Fakulta sportovních studií (FSpS).  Právnická fakulta v důsledku politických změn krátce po nástupu komunismu roku 1950 zanikla a obnovena byla až v roce 1969. Pedagogická fakulta byla roku 1953 vyčleněna jako samostatná Vyšší pedagogická škola v Brně a posléze od roku 1959 fungovala jako tzv. Pedagogický institut v Brně, než se v roce 1964 vrátila do svazku univerzity.  V krátkém období let 1952–1960 existovala na Masarykově univerzitě ještě Farmaceutická fakulta (zkratka FaF), která navázala na studium farmacie realizované po druhé světové válce na Přírodovědecké fakultě. Když byla vládním nařízením zrušena, studium bylo převedeno do Bratislavy a Brno se obnovení vlastní farmaceutické fakulty dočkalo až v roce 1991, tehdy už však jako součásti samostatné Vysoké školy veterinární (dnes nesoucí název \"Veterinární a farmaceutická univerzita Brno\"). V roce 2019 byly započaty přípravy k přechodu této fakulty znovu pod Masarykovu univerzitu, a to od 1. července 2020.  V letech 1990–1991 byly součástí Masarykovy univerzity i dvě nově založené fakulty ve Slezsku (Filozofická fakulta v Opavě, Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné), které se roku 1991 staly základem nově zřízené Slezské univerzity.", "section_level": 1}, {"title": "Právnická fakulta.", "content": "Právnická fakulta patří mezi nejstarší fakulty univerzity, ačkoli za komunistického režimu byla na čas zrušena. Jako jediná sídlí v budově, která měla být součástí původně plánovaného prvorepublikového univerzitního areálu na Veveří. Během meziválečného období byla významným střediskem právní vědy, pěstovala se zde normativní teorie práva.  Kromě hlavního pětiletého magisterského oboru Právo, včetně navazujícího doktorského studia v programu Teoretické právní vědy, lze na fakultě studovat různorodé bakalářské právní obory specializované na podnikání, veřejnou správu, trestní řízení nebo třeba nemovitosti.", "section_level": 2}, {"title": "Lékařská fakulta.", "content": "Také lékařská fakulta patří mezi první fakulty Masarykovy univerzity. Dříve sídlila na Komenského náměstí, ale od roku 2010 je umístěna v univerzitním kampusu v Brně-Bohunicích. Spolupracuje s Fakultní nemocnicí Brno, Fakultní nemocnicí u sv. Anny a s Masarykovým onkologickým ústavem.  Základním studijním oborem je šestiletý obor Všeobecné lékařství, kromě něj také pětiletý obor Zubní lékařství a lze pokračovat i v doktorském studiu (Ph.D.). Dále fakulta nabízí bakalářské studium pro zdravotní sestry, porodní asistentky, záchranáře nebo se specializací na fyzioterapii, radiologii, optometrii, nutriční poradenství a další.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodovědecká fakulta.", "content": "Přírodovědecká fakulta svou činnost po založení univerzity zahájila postupně a stejně tak pro ni byly postupně adaptovány prostory mezi ulicemi Kounicova, Veveří a Kotlářská, včetně botanické zahrady. Další významné rozšíření znamenal až kampus v Brně-Bohunicích.  Na fakultě se realizuje celé spektrum přírodovědných programů a jejich specializovaných oborů. Lze si tak zvolit mezi řadou biologických, chemických, biochemických, fyzikálních, matematických, geografických, antropologických či geologických oborů, a to jak na bakalářské, tak magisterské i na doktorské úrovni.", "section_level": 2}, {"title": "Filozofická fakulta.", "content": "Čtvrtou nejstarší fakultou univerzity je fakulta filozofická, která je dnes největší českou fakultou vůbec. Sídlí proto na více místech, především ale v komplexu budov na ulici Arne Nováka, kde je umístěna i její knihovna.  Filozofická fakulta nabízí velmi mnoho bakalářských, magisterských i doktorských studijních programů v rámci svých filologických (českého jazyka, české literatury a knihovnictví, anglistiky a amerikanistiky, germanistiky, nordistiky a nederlandistiky, baltistiky, románských jazyků a literatur, slavistiky, klasických studií i čínských a japonských studií) a dalších ústavů a kateder (historie, archeologie a muzeologie, pomocných věd historických a archivnictví, evropské etnologie, filozofie, religionistiky, psychologie, dějin umění, estetiky, hudební vědy, divadelních studií, filmu a audiovizuální kultury nebo pedagogických věd).", "section_level": 2}, {"title": "Pedagogická fakulta.", "content": "Pedagogická fakulta vznikla až v poválečném období a už několik let poté byla na čas nahrazena pouze vyšší pedagogickou školou a pedagogickým institutem. Teprve po svém obnovení se stala definitivně součástí univerzity. Sídlí na ulici Poříčí.  Studovat je možno bakalářské, magisterské i doktorské obory na katedrách humanitních (např. anglického, českého, francouzského, německého či ruského jazyka a literatury, historie, psychologie, občanské výchovy, speciální či primární pedagogiky), přírodovědných (biologie, fyziky, chemie, geografie, matematiky, informační a technické výchovy) nebo uměleckých (hudební výchovy, výtvarné výchovy).", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomicko-správní fakulta.", "content": "Mezi mladší fakulty patří fakulta ekonomicko-správní. Zaměřena je na ekonomii, ekonomické informační systémy, finanční podnikání, hospodářskou politiku a management, národní a podnikové hospodářství, regionální rozvoj a správu, které nabízí v bakalářských, magisterských i doktorských studijních programech. Sídlí v nově postavené budově v Brně-Pisárkách na ulici Lipová.", "section_level": 2}, {"title": "Fakulta informatiky.", "content": "Fakulta informatiky vznikla v pořadí jako sedmá, vyčleněním matematické informatiky z přírodovědecké fakulty. Umístěna je v několika vzájemně propojených budovách na ulici Botanická a studovat na ní lze specializované obory v bakalářském, magisterském i doktorském studijním programu Informatika nebo Aplikovaná informatika.", "section_level": 2}, {"title": "Fakulta sociálních studií.", "content": "Fakulta sociálních studií se vydělila z filozofické fakulty osamostatněním oborů sociologie, psychologie a politologie, které je na ni možné studovat spolu s dalšími obory (např. mediálních studií a žurnalistiky, enviromentálních studií, sociální politiky nebo mezinárodních vztahů) na bakalářské, navazující magisterské i doktorské úrovni. Nachází se na Joštově třídě, v budově původně užívané německou technikou.", "section_level": 2}, {"title": "Fakulta sportovních studií.", "content": "Nejmladší fakultou je fakulta sportovních studií, působí v univerzitním kampusu v Brně-Bohunicích, kde se nachází její katedry atletiky, plavání a sportů v přírodě, gymnastiky a úpolů, kineziologie, pedagogiky sportu, podpory zdraví, společenských věd a managementu sportu a sportovních her. Má i centrum univerzitního sportu v tělocvičně Pod Hradem. Také na této fakultě se studium organizuje v rámci bakalářských, navazujících magisterských a doktorských studijních programů.", "section_level": 2}, {"title": "Univerzitní budovy.", "content": "Masarykova univerzita využívá množství budov v různých částech města Brna. Rektorát sídlí v Kounicově paláci na Žerotínově náměstí. Již od založení univerzity se uvažovalo o stavbě univerzitní čtvrti, původně na Kraví hoře a na souvisejících pozemcích mezi Žabovřeskami a Veveřím, projekt však od počátku provázely značné průtahy a nakonec se z něj na zamýšleném Akademickém náměstí podařilo realizovat jen budovu právnické fakulty.", "section_level": 1}, {"title": "Kampus Bohunice.", "content": "Univerzitní kampus byl nakonec v Brně-Bohunicích otevřen až v roce 2010, ačkoliv první rozhodnutí o jeho výstavbě bylo vydáno již v roce 1945. Jde o moderní vzdělávací a výzkumně-vývojové centrum zabírající plochu 42 hektarů, které slouží pěti tisícům studentů a tisíci pracovníků lékařské fakulty, přírodovědecké fakulty a fakulty sportovních studií.", "section_level": 2}, {"title": "Počítačové studovny.", "content": "Masarykova univerzita vytváří prostřednictvím Ústavu výpočetní techniky síť studijních a počítačových studoven ve většině budov svých fakult nebo knihoven. Jedná se vždy o prostor s desítkami počítačů, ke kterým se uživatelé přihlašují vlastním účtem (vázaným typicky k osobnímu číslu učo), a s přístupem k tiskovým službám. Po zavedení centralizovaného způsobu správy a jednotné instalace softwaru došlo k výrazné úspoře nákladů a omezení obtíží při provozu studoven.  Největší počítačovou studovnou s nepřetržitým provozem je \"celouniverzitní počítačová studovna\" (CPS) s centrálním umístěním na Komenského náměstí a kapacitou 145 počítačů, vybudovaná v roce 2000.", "section_level": 2}, {"title": "Rektor.", "content": "Ve vedení Masarykovy univerzity se za dobu její existence vystřídalo již 32 rektorů. Prvním rektorem byl profesor ekonomie Karel Engliš, který ke zřízení brněnské univerzity osobně přispěl. Funkční období rektora bylo zpočátku jednoleté, odpovídalo akademickému roku a v úřadě se po roce střídali předchozí děkani tehdejších čtyř univerzitních fakult (v pořadí lékařské, přírodovědecké, filozofické a právnické). Byly mezi nimi významné osobnosti jako např. právníci František Weyr a Jaroslav Kallab nebo fyziolog a zakladatel několika dalších brněnských vysokých škol Edward Babák. Do druhého funkčního období byl poprvé v roce 1939 zvolen stávající rektor, profesor české literatury Arne Novák, když jeho protikandidát z právnické fakulty Rudolf Dominik nezískal pro svou fašistickou orientaci dostatečnou podporu a v akademickém roce 1939/1940 nakonec zastával pouze funkci děkana. Od uzavření českých vysokých škol nacisty 17. listopadu 1939 a smrti nemocného Arna Nováka 26. listopadu 1939 stál do roku 1942 v čele univerzity úřadující prorektor a Novákův předchůdce v rektorské funkci, profesor botaniky Josef Podpěra.  Krátce po osvobození byl 18. května 1945 do rektorské funkce instalován profesor patologické anatomie a dvojnásobný meziválečný děkan lékařské fakulty Václav Neumann, jenž v ní byl následně ještě dvakrát volbou potvrzen. Po ročním mandátu profesora geometrie a bývalého dvojnásobného děkana přírodovědecké fakulty Ladislava Seiferta nastoupil do funkce rektora Masarykovy univerzity první děkan po válce vzniklé pedagogické fakulty a profesor českého jazyka František Trávníček, který v ní setrval dlouhých 11 let a po celou tuto dobu vykonával i funkci poslance Národního shromáždění ČSR za Komunistickou stranu Československa. V roce 1959 Trávníčka jako rektor vystřídal bývalý děkan přírodovědecké fakulty a profesor mikrobiologie Theodor Martinec, který funkci zastával rovněž 11 let, než z ní byl na počátku normalizace roku 1970 pro své politické postoje v době pražského jara odvolán. Uskutečňování normalizace na univerzitě po něm v letech 1970–1973 řídil jako rektor profesor Jaromír Vašků, jenž byl současně (s výjimkou zakladatele Engliše) prvním rektorem, který před výkonem svého úřadu nebyl děkanem některé z fakult (působil pouze v letech 1959–1962 ve vedení lékařské fakulty jako proděkan). S obdobím postupného zmírňování normalizačních tlaků je spjat mandát Vojtěcha Kubáčka, třetího nejdéle sloužícího rektora Masarykovy univerzity (1973–1983). Posledním komunistickým rektorem byl profesor československých dějin Bedřich Čerešňák.  Za sametové revoluce byl v prosinci 1989 akademickou obcí (nikoliv již politickými úředníky) novým rektorem zvolen někdejší děkan filozofické fakulty (z počátku šedesátých let) a pozdější disident, profesor českého jazyka Milan Jelínek. Jako jeden ze čtyř prvních demokraticky zvolených rektorů byl do funkce jmenován prezidentem Václavem Havlem v lednu 1990 a setrval v ní do srpna 1992, kdy coby devětašedesátiletý rezignoval. Nahradil ho profesor fyziky Eduard Schmidt, který byl rektorem v letech 1992–1998. Po něm se na dvě tříletá funkční období (1998–2004) rektorem stal někdejší Jelínkův proděkan a profesor informatiky Jiří Zlatuška, který do té doby zastával funkci děkana fakulty informatiky, již v roce 1994 založil. V letech 2004–2011 byl rektorem profesor politologie Petr Fiala, pozdější ministr školství. V letech 2011 až 2019 byl po dvě volební období rektorem Masarykovy univerzity docent muzikologie Mikuláš Bek. Jeho mandát vypršel na konci srpna 2019 a jeho nástupcem se od 1. září 2019 stal neurolog Martin Bareš.", "section_level": 1}, {"title": "Čestné doktoráty.", "content": "Za dobu své existence až do roku 2014 udělila Masarykova univerzita čestný doktorát (\"doctor honoris causa\") 120 osobám. Prvním nositelem čestného doktorátu byl skladatel Leoš Janáček, čestný doktorát Masarykovy univerzity obdrželi také syn T. G. Masaryka Jan Masaryk, Masarykův spolupracovník a nástupce v prezidentské funkci Edvard Beneš, Václav Havel nebo Josef Škvorecký.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní vědecká rada.", "content": "Úkolem Mezinárodní vědecké rady je pomáhat univerzitě při vytváření vědeckých strategií a poskytovat nezávislé posouzení a poradenství ve vědeckých otázkách. Poprvé se rada ve složení profesor Jiří Jiřičný (předseda rady, ředitel a zakladatel Ústavu molekulárního výzkumu rakoviny Univerzity Curych), profesor Peter Williamson (ředitel studií managementu na Cambridge Judge Business School), profesor Thomas Henzinger (Švýcarský federální technologický institut v Lausanne) a profesorka Marie-Janine Calic (historička specializující se na východoevropské a jihoevropské dějiny, Mnichovská univerzita) sešla 17.–18. října 2016. Jednatelkou rady je molekulární bioložka Mary O’Connel, která působí na univerzitě v rámci programu ERA Chair od roku 2014.", "section_level": 1}], "src_summary": "Masarykova univerzita (, v letech 1960–1990 \"Universita Jana Evangelisty Purkyně v Brně\") je česká univerzita se sídlem v Brně. Založena byla v roce 1919 jako druhá česká univerzita. Počtem studentů v akreditovaných studijních programech je druhou největší vysokou školu v České republice. Má devět fakult a provozuje mimo jiné své Mendelovo muzeum, univerzitní kino Scala, univerzitní centrum v Telči a polární stanici na Antarktidě. Masarykova univerzita se dlouhodobě umísťuje v žebříčku nejlepších světových univerzit QS TopUniversities. Od roku 2019 je jejím rektorem Martin Bareš.", "tgt_summary": "马萨里克大学(),捷克共和国布尔诺市的一所大学,为该国规模第二大大学。该校有学生42,182名。校名得名于捷克斯洛伐克第一任总统托马斯·马萨里克。", "id": 424807}
{"src_title": "Placebo", "tgt_title": "安慰劑", "src_document": [{"title": "Placebo efekt.", "content": "S placebem souvisí tzv. placebo efekt. Jde o to, že dokonce i placebo obvykle vykazuje jistý pozitivní dopad na pacientův zdravotní stav. Jeho podstata spočívá v psychice pacienta. Vysvětluje se jednak autosugescí pacienta (pacient se domnívá, že je účinně léčen a že se má jeho zdravotní stav zlepšit a toto očekávaní samo se u něj promítne v potlačování negativních změn a zveličování těch pozitivních, což vyústí v pocit zlepšení), jednak tím, že už samo vědomí, že je o něj dobře a odborně pečováno, pacienta uklidní a může způsobit reálné zlepšení zdravotního stavu, neboť zklidnění a zlepšení psychického stavu má samozřejmě jistou odezvu i ve fyziologii organismu.  Placebo efekt působí na všechny lidi, míra účinku placeba se však může individuálně lišit. Lze dokonce nalézt i geny pro placebo efekt. Účinnost placeba se liší u jednotlivých typů nemocí. Například bolest nebo deprese reagují na placebo poměrně silně, rakovina je obvykle ovlivněna jen minimálně co se týče pravděpodobnosti vyléčení, na placebo však mohou dobře reagovat některé průvodní jevy nádorového onemocnění nebo jeho terapie.  Placebo efekt je základním faktorem, který spolu s hojivou silou přírody je zodpovědný za případný léčebný účinek prostředků alternativní medicíny, které postrádají vlastní, specifickou účinnost. Placebový efekt se samozřejmě uplatňuje i při použití prostředků vědecké medicíny, které ovšem mají navíc své specifické látkové nebo fyzikální působení. Účinnost placebového efektu je však omezená. Objevuje se jen asi u třetiny až poloviny osob, u tzv. „placebo reaktorů“, a jeho mohutnost závisí na velikosti víry, důvěry. Druhým negativem je to, že časem, většinou už po 3 týdnech, placebo efekt odeznívá. Konečně placebo efekt ovlivňuje především psychiku, a jen zčásti tělesný stav. Prostředky alternativní medicíny jsou proto účinné jen u některých osob, převážně u psychických potíží nebo u chorob psychosomatických, ale u většiny ostatních chorob, kde je nutná příčinná, etiologická léčba, má placebo efekt jen pomocný význam. Placebo efekt lze srovnat s mechanismem působení mnoha jiných metod, které jsou zaměřeny na ovlivnění vědomí nemocného. Patří k nim např. sugesce, hypnóza, relaxační metody, metoda zvaná „pozitivní zdraví“, ale i všechny způsoby léčení vírou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Placebo (z latinského \"placebo\" – \"potěším\") je neúčinná látka, která je upravena do stejné formy jako lék (stejný vzhled, stejná chuť). Analogicky lze použít pojem placebo i pro další terapeutický postup (například terapeutický přístroj nebo forma psychoterapie), u kterého se nepředpokládá, že by byl terapeutický vliv vyšší než jen nespecifický psychoterapeutický vliv léčení. Pokud má placebo negativní účinky, nazývá se nocebo (latinsky „uškodím“).", "tgt_summary": "安慰剂效应(英语:placebo effect,来自拉丁文「」解“我将安慰”),又名伪药效应、假药效应、代设剂效应;指病人虽然获得无效的治疗,但却“预料”或“相信”治疗有效,而让病患症状得到舒缓的现象。", "id": 1815129}
{"src_title": "OpenGL", "tgt_title": "OpenGL", "src_document": [{"title": "Implementace.", "content": "Specifikace OpenGL popisuje abstraktní API pro vykreslování 2D a 3D grafiky. Implementace OpenGL existují pro prakticky všechny počítačové platformy, na kterých je možno vykreslovat grafiku. Kromě implementací vestavěných v grafickém hardware (na grafické kartě) existují také softwarové implementace, které umožňují používat OpenGL i na hardwaru, který ho sám o sobě nepodporuje (ale obvykle nabízejí nižší výkon). Příkladem takové implementace je open source knihovna Mesa 3D, která ovšem z licenčních důvodů nemůže být označena jako implementace OpenGL, ale pouze jako implementace API, které je „velmi blízké“ OpenGL.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura OpenGL.", "content": "Základní funkcí OpenGL je vykreslování do framebufferu. Umožňuje vykreslování různých základních primitiv (bodů, úseček, mnohoúhelníků a obdélníků pixelů) v několika různých režimech. Veškerá činnost OpenGL se řídí vydáváním příkazů pomocí volání funkcí a procedur (kterých OpenGL definuje cca 250). V OpenGL se nepoužívá objektově orientované programování. Jednotlivá primitiva jsou definována pomocí vrcholů – každý z nich definuje bod, koncový bod hrany nebo vrchol mnohoúhelníku. Každý vrchol má přiřazena data (obsahující souřadnice umístění bodu, barvy, normály a texturovací souřadnice).  Rozhraní OpenGL je založeno na architektuře klient-server – program (klient) vydává příkazy, které grafický adaptér (server) vykonává. Díky této architektuře je možné, aby program fyzicky běžel na jiném počítači než na tom, na kterém se příkazy vykonávají, a příkazy se předávaly prostřednictvím počítačové sítě.  OpenGL je také multiplatformní software, což mu přináší nezávislost na použitém jazyce. Specifikace OpenGL neříká nic na téma získávání a řízení kontextu platformy, a nechává tak tuto problematiku na podkladovém okenním systému. Z toho důvodu je OpenGL čistě zaměřen na vykreslování, přičemž neposkytuje žádné API pro vstup, audio a vytváření oken.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "OpenGL je vyvíjející se API. Nové verze OpenGL jsou pravidelně vydávány skupinou Khronos Group. Každá taková verze rozšiřuje API o podporu pro mnoho dalších vlastností a funkcí. Detaily přínosu (nových vlastností) každé verze jsou rozhodnuty mezi členy skupiny Khronos Group, kterými jsou výrobci grafických karet, návrháři operačních systémů, známé technologické společnosti jako například Mozilla či Google.  Kromě vlastností požadovaných samotnou jádrovou API, mohou členové Khronos Group poskytovat další rozšířující funkcionality, zavádět nové funkce, konstanty, a také uvolnit nebo odstranit omezení stávajících funkcí OpenGL. Všechna uvedená rozšíření jsou shromažďována a definována v registru OpenGL Registry.  Každé rozšíření je opatřeno krátkým identifikátorem založeným na jménu společnosti, která ho vytvořila. Kupříkladu identifikátor Nvidia je NV, což může být součástí celého jména rozšíření codice_1, konstanty codice_2 a fukce codice_3. Pokud se více členů dohodne implementovat stejnou funkcionalitu využívající stejnou API, může být zavedeno sdílené rozšíření využívající identifikátor EXT. V těchto případech se může také stát, že konsorcium Architecture Review Board skupiny Khronos Group vydá k rozšíření svůj výslovný souhlas, a identifikátor nese značku ARB.", "section_level": 1}, {"title": "Dokumentace.", "content": "OpenGL API se těší vysoké popularitě také díky své kvalitně zpracované oficiální dokumentaci. Konsorcium ARB vydalo sérii příruček společně s aktualizovanými specifikacemi, které sledují změny v API. Tyto příručky jsou obecně známé barvami svých vazeb:", "section_level": 1}, {"title": "Červená kniha (The Red Book).", "content": "OpenGL programovací průvodce, 8. vydání.  Tutoriál a příručka.", "section_level": 2}, {"title": "Oranžová kniha (The Orange Book).", "content": "OpenGL Shader jazyk, 3. vydání.  Tutoriál a příručka pro GLSL.  Historické knihy (před-OpenGL 2.0):", "section_level": 2}, {"title": "Zelená kniha (The Green Book).", "content": "OpenGL Programování pro X Window System.  Kniha o X11 programové konstrukci a OpenGL Utility Toolkit (GLUT).", "section_level": 3}, {"title": "Modrá kniha (The Blue Book).", "content": "Referenční příručka OpenGL, 4. vydání.  V podstatě hard-copy výtisk stránek Unix manuálu (man) pro OpenGL.  Zahrnuje rozkládací diagram velikosti plakátu ukazující strukturu implementace idealizované OpenGL.", "section_level": 2}, {"title": "Alpha kniha nebo také Bílá obálka (The Alpha Book).", "content": "OpenGL programování pro Windows 95 a Windows NT.  Kniha o propojení OpenGL s Microsoft Windows.", "section_level": 2}, {"title": "Programování v OpenGL.", "content": "Programovací jazyky jako je například Delphi nebo C++ mají vytvořené speciální knihovny, které umožňují jednoduchý přístup k API funkcím OpenGL. Některé jsou dostupné ihned po instalaci vývojového prostředí a některé jsou dostupné na internetu.", "section_level": 1}, {"title": "Základní příkazy.", "content": "Následující příkazy jsou napsané v programovacím jazyku Delphi, nicméně syntaxe ostatních jazyků pro uvedené příklady je dost podobná.", "section_level": 2}, {"title": "1. příklad.", "content": "Naznačuje jak vyprázdnit obsah grafických zásobníků.", "section_level": 3}, {"title": "2. příklad.", "content": "Příkaz umožní nahlédnout na trojrozměrný prostor pomocí projekce.", "section_level": 3}, {"title": "3. příklad.", "content": "Používá se před umístěním nových objektů do trojrozměrného prostoru.", "section_level": 3}, {"title": "4. příklad.", "content": "Funkce, která umožňuje rotaci objektu. Objekt může rotovat v libovolném směru pod libovolných úhlem.", "section_level": 3}, {"title": "Historie.", "content": "V 80. letech 20. století bylo opravdovou výzvou vyvíjet software, který by mohl pracovat s různým grafickým hardwarem. Softwaroví vývojáři psali různá rozhraní a ovladače pro každý kus hardwaru. Tato práce byla velice drahá a bylo vyžadováno veliké úsilí.  Na počátku 90. let byla jedničkou v 3D grafice firma SGI. Jejich technologie IRIS GL API byla považována za nejmodernější a de facto se stala průmyslovým standardem zastiňující technologii PHIGS. IRIS GL se stala nejpoužívanější díky své jednoduchosti pro použití a podpory okamžitého renderování. Naproti tomu metoda PHIGS byla považován za obtížnou k použití a zastaralou ve smyslu funkčnosti.  Konkurenti SGI (včetně Sun Microsystems, Hewlett Packard a IBM) také chtěli na trh přinést 3D hardware, podporovaný rozšířením vytvořeným pro standard PHIGS. Čím více dodavatelů 3D hardwaru bylo, tím menší měla SGI podílu trhu. Ve snaze ovlivnit trh, SGI se rozhodla změnit jejich IrisGL API na volně otevřený standard nazvaný \"OpenGL\".  Nicméně SGI měla velký počet zákazníků softwaru, pro které změna z IrisGL na OpenGL představovala větší investici. Navíc rozhraní IrisGL mělo funkce, které nebyly důležité pro 3D grafiku. Například obsahovalo zvlášť funkce pro okna, rozhraní pro myš a klávesnici, protože bylo vyvíjeno před X Window System a Sun NeWS systémy. Také knihovny IrisGL byly kvůli licencovaným a patentovaným částem nevhodné pro volný přístup. Tyto důvody donutily SGI nadále podporovat moderní Iris Inventor v programování rozhraní když obchod pro OpenGL kvetl.  Jedno z omezení IrisGL bylo to, že poskytoval přístup pouze k funkcím podporovaným základním hardwarem. Pokud grafický hardware nepodporoval některé funkce, aplikace nebyla schopna je použít. OpenGL tento problém obcházel poskytováním podpory pomocí softwaru pro vlastnosti nepodporované hardwarem tím, že dovoloval aplikacím používat pokročilou grafiku na relativně nízkovýkonových systémech. OpenGL standardizoval přístup k hardwaru tak, že tlačil odpovědnost za vývoj na výrobce hardwaru a přenesené funkce na základní operační systém. S tolika různými druhy grafického hardware, pokud by všechny uměly komunikovat stejným jazykem, by to mělo významný vliv na to, že by vývojáři mohli vyvíjet 3D software na vyšších úrovních.  V roce 1992, SGI byla vedena k vytvoření OpenGL průmyslového konsorcia (OpenGL ARB), skupina společností, které udržují a rozšiřují specifikaci OpenGL v budoucnu.  V roce 1994 si SGI hrála s myšlenkou realizovat OpenGL++, které by vkládalo možnosti jako např. rozhraní grafů. Myšlenka nikdy nebyla realizována.  V roce 1995 Microsoft zveřejnil Direct3D, který byl schopen konkurovat OpenGL. Dne 17. prosince 1997 Microsoft a SGI zahájili Fahrenheitův projekt, který měl spojit to nejlepší z OpenGL a Direct3D (přidávaje rozhraní pro grafy). V roce 1998 se k projektu připojil Hewlett Packard. To z počátku ukázalo nějaký příslib přinesení řádu do světa interaktivní 3D počítačové grafiky, ale z důvodu finančních omezení v SGI, strategických důvodů u Microsoftu a obecného nedostatku podpory průmyslu byl opuštěn v roce 1999.  V červenci roku 2006 OpenGL ARB hlasovala pro přenesení kontroly nad OpenGL standardem pod Khronos Group.", "section_level": 2}], "src_summary": "OpenGL (\"Open Graphics Library\") je průmyslový standard specifikující multiplatformní rozhraní (API) pro tvorbu aplikací počítačové grafiky. Používá se při tvorbě počítačových her, CAD programů, aplikací virtuální reality či vědeckotechnické vizualizace apod.", "tgt_summary": "OpenGL(英语:\"Open Graphics Library\",译名:开放图形库或者“开放式图形库”)是用于渲染2D、3D矢量图形的跨语言、跨平台的应用程序编程接口(API)。这个接口由近350个不同的函数调用组成,用来从简单的图形位元绘制复杂的三维景象。而另一种程序接口系统是仅用于Microsoft Windows上的Direct3D。OpenGL常用于CAD、虚拟现实、科学视觉化程序和电子游戏开发。", "id": 1444176}
{"src_title": "Huygens (sonda)", "tgt_title": "惠更斯号", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Vlastní atmosférická sonda tvaru nízkého komolého kužele o maximálním průměru 2,7 m byla stabilizována rotací. Během balistického sestupu bylo pouzdro s přístroji chráněno proti tepelnému namáhání krytem o celkové hmotnosti asi 100 kg, tvořeným vpředu ablativním štítem na ochranu proti žáru během sestupu a na zádi hliníkovým krytem, pod nímž byl umístěn padákový systém tvořený třemi postupně vypouštěnými nylonovými padáky: pilotním, hlavním a stabilizačním. Proti prochladnutí bylo přístrojové pouzdro vybaveno 35 topnými elementy s plutoniem 238.  Sonda nesla soubor vědeckých přístrojů, který tvořily:  Během letu po meziplanetární dráze a v počáteční fázi letu po oběžné dráze kolem Saturnu byla sonda Huygens připojena k mateřské sondě Cassini, určené k průzkumu planety, jejích prstenců a systému jejích měsíců. Na mateřské sondě bylo umístěno jednak zařízení pro vypuštění sondy Huygens, jednak přijímače pro retranslaci naměřených dat z atmosférické sondy na Zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Po startu 15. října 1997 z kosmodromu na mysu Canaveral na Floridě (USA) bylo vzhledem k značné hmotnosti spojených sond Cassini a Huygens během letu k Saturnu využito gravitačních manévrů při dvou průletech kolem Venuše (26. dubna 1998 ve výši 234 km a 24. června 1999 ve výši 600 km), kolem Země (18. srpna 1999 ve výši 1171 km) a kolem Jupitera (30. prosince 2000 ve výši přibližně 10 mil. km). Každý z těchto gravitačních manévrů sondu urychlil, čímž se podstatně zkrátila doba přeletu k Saturnu bez nároku na pohonné látky.  Během přeletu meziplanetárním prostorem technici dodatečně přišli na problém související s dopplerovským posunem frekvence modulujícího digitálního signálu přenášených dat ze sondy Huygens na sondu Cassini během přistávacího manévru na Titanu. Problém byl nakonec vyřešen přesunutím přistání sondy Huygens z prvního na třetí oběh a zvětšením vzájemné vzdálenosti obou sond v průběhu manévru, čímž se nežádoucí efekt zmírnil.  Do Saturnovy sféry gravitačního vlivu vstoupily spojené sondy 9. března 2004. Zážehem hlavního korekčního motoru na dobu 96 minut byla 1. července 2004 sonda Cassini navedena na oběžnou dráhu kolem planety. Dne 14. září 2004 byly zahájeny přípravy pouzdra Huygens k samostatnému letu. Do té doby byla sonda Huygens až na krátké okamžiky prověrek jejího technického stavu hibernována. Vlastní odpojení sondy Huygens od mateřské sondy Cassini proběhlo 25. prosince 2004. Sonda Huygens 14. ledna 2005 úspěšně přistála na měsíci Titan. Sestup atmosférou trval 2 hodiny 32 minut a 15 sekund. Během přistávání a pobytu na povrchu sloužila sonda Cassini jako retranslační stanice pro předávání vědeckých a technických dat ze sondy Huygens na Zemi.  Atmosférická sonda přistála na zmrzlé bažině tvořené směsí křemičitanových hornin a tuhého metanu. Nad očekávání vědců přežila přistání o více než 4 hodiny a spojení mezi ní a retranslující sondou Cassini bylo ztraceno až 1,5 hodiny po přistání, když se jí Cassini ztratila za obzorem. Slabý signál nosné frekvence (bez možnosti získání smysluplných dat) byl přijímán přímo na Zemi ještě další 2,5 hodiny poté.  V důsledku programátorské chyby nedošlo k přijetí dat z druhého kanálu vysílače a došlo ke ztrátě přibližně poloviny dat přijatých na sondě Cassini, která nebyla nahrána do palubní paměti a proto nemohla být později předána na Zemi. Například místo plánovaných 700 snímků jich bylo přijato pouze 350. Přesto je mise Huygens považována za mimořádný technický a vědecký úspěch.", "section_level": 1}, {"title": "Původ jména.", "content": "Sonda je pojmenována na počest nizozemského astronoma, fyzika a matematika Christiaana Huygense (1629 – 1695), který v roce 1659 popsal skutečný tvar Saturnových prstenců.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "anglicky:", "section_level": 1}], "src_summary": "Huygens je evropská planetární sonda, součást kombinované mise Cassini-Huygens, určená k průzkumu atmosféry a povrchu největšího Saturnova měsíce Titanu. Pro organizaci ESA a italskou národní kosmickou agenturu ASI ji vyrobila francouzská firma Aerospatiale. Na přístrojovém vybavení se podílela též americká organizace NASA a řada amerických univerzit.", "tgt_summary": "惠更斯号(Huygens)是卡西尼-惠更斯号的一个组成部分,其也是人类第一个登陆土卫六的探测器。卡西尼—惠更斯号是美国国家航空航天局、欧洲空间局和意大利航天局的一个合作项目,主要任务是对土星系进行空间探测。惠更斯号探测器以荷兰物理学家、天文学家和数学家惠更斯的名字命名,其任务是深入土卫六的大气层,对土星最大的卫星土卫六进行实地考察。1997年11月15日卡西尼-惠更斯号太空船发射上天。惠更斯号与卡西尼号在2004年12月25日圣诞节分离,2005年1月14日ESA宣布惠更斯号成功登陆土卫六,在着陆后惠更斯号与卡西尼号进行了近十分钟的联系,最终因电池耗尽而于当日结束历史使命。", "id": 742690}
{"src_title": "Cassini (sonda)", "tgt_title": "卡西尼-惠更斯号", "src_document": [{"title": "Přístrojové vybavení.", "content": "Sonda Cassini nesla soubor vědeckých přístrojů, který tvoří:", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "První plánovaný datum startu byl 6. října 1997, ten se ale nezdařilo dodržet pro poruchu klimatizačního zařízení na modulu Huygens. Následné poškození ochranné fólie pouzdra způsobilo týdenní odklad. Další plánovaný datum startu byl 13. října, ale tentokrát startu zabránilo nepříznivé počasí na mysu Canaveral.  Po startu 15. října 1997 z kosmodromu na mysu Canaveral na Floridě (USA) bylo vzhledem k značné hmotnosti sondy během letu k Saturnu využito gravitačních manévrů při dvou průletech kolem Venuše (26. dubna 1998 ve výši 234 km a 24. června 1999 ve výši 600 km), kolem Země (18. srpna 1999 ve výši 1171 km) a kolem Jupiteru (30. prosince 2000 ve výši přibližně 10 mil. km). Každý z těchto gravitačních manévrů sondu urychlil, čímž se podstatně zkrátila doba přeletu k Saturnu. Průletů kolem Venuše a Země bylo využito ke kalibraci vědeckých přístrojů, v oblasti planety Jupiter sonda prováděla v omezeném rozsahu vědecká měření.", "section_level": 1}, {"title": "Na orbitě Saturnu.", "content": "Do Saturnovy sféry gravitačního vlivu vstoupila sonda 9. března 2004. Zážehem hlavního korekčního motoru na dobu 96 minut byla 1. července 2004 sonda navedena na oběžnou dráhu kolem planety. Dne 25. prosince 2004 se od sondy Cassini oddělila sonda Huygens, která 14. ledna 2005 úspěšně přistála na měsíci Titan. Během jejího přistávání sloužila sonda Cassini jako retranslační stanice pro předávání vědeckých a technických dat ze sondy Huygens na Zemi. Sonda Huygens přistála na měsíci Titanu 14. ledna 2005 a během sestupu atmosférou a po přistání shromáždila značné množství vědeckých poznatků o tomto tělese. Pravděpodobně na povrchu měsíce vydržela pracovat 4 hodiny, avšak Cassini, zprostředkovávající informace, se po dvou hodinách dostala do zákrytu měsíce, přenos byl tedy přerušen.  Sonda provedla výzkum měsíců Saturnu. V prosinci 2007 odeslala sonda na Zem fotografie svědčící o existenci tekutých uhlovodíků na měsíci Titan. V tu dobu jej minula po čtyřicáté. Konec mise byl původně plánován na 30. června 2008, 15. dubna 2008 však NASA oznámila prodloužení mise nejméně o dva roky. V roce 2014 došlo k dalšímu prodloužení mise sondy.  V letech 2010 až 2012 sonda proletěla třikrát poblíž měsíce Enceladus u Saturnu. Na jaře 2014 byly oznámeny výsledky přijatých dat, svědčící o velkém množství slané vody pod povrchem měsíce.  Na podzim 2013 NASA oznámila příjem signálů ze sondy, pocházejících z měření infračerveným spektrometrem u měsíce Titan, dosvědčujícím existenci molekul propanu či propylenu.  Sonda Cassini byla plánovaně zničena ponořením do atmosféry Saturnu 15. září 2017, kdy vyslala poslední sérii fotek.", "section_level": 1}, {"title": "Původ jména.", "content": "Sonda byla pojmenována na počest italsko-francouzského astronoma G. D. Cassiniho (1625–1712), který se nebývalou měrou zasloužil o výzkum Saturnu a objevil čtyři jeho měsíce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cassini byla americká planetární sonda, která byla jako první navedena na orbitu Saturnu pro jeho průzkum, jeho prstenců a systému jeho měsíců. Vypuštěna byla v roce 1997 a po dvacetileté výzkumné misi, v roce 2017, plánovaně shořela v atmosféře Saturnu. Na jejím přístrojovém vybavení se podílely také evropská organizace pro výzkum vesmíru ESA a italská národní kosmická agentura ASI. Sonda měla dvě samostatné části: mateřskou sondu Cassini (pojmenovanou po italském astronomovi Giovanni Domenico Cassinim) a atmosférickou sondu Huygens (pojmenovanou po holandském vědci Christiaanu Huygensovi).", "tgt_summary": "卡西尼-惠更斯号()是前往土星系统的一架旗舰级太空探测器,也是由美国太空总署(NASA)、欧洲太空总署(ESA)和意大利太空总署(ASI)合作进行的任务。整个任务分为两部分:环绕土星的卡西尼号(\"Cassini\")与在土星最大卫星土卫六登陆的惠更斯号(\"Huygens\")。两具探测器由泰坦四号B型运载火箭搭载,于1997年10月15日一同发射升空,并于2004年7月初抵达土星轨道,随后在同年12月25日分离。卡西尼号自入轨后持续运作超过13年,直到2017年9月15日进入土星大气层焚毁;惠更斯号则于2005年1月14日成功于土卫六的阿迪立地区着陆并传回数据,是首具在外太阳系天体完成登陆的探测器。", "id": 1301635}
{"src_title": "Masožravec", "tgt_title": "肉食動物", "src_document": [{"title": "Ekologický význam.", "content": "Z hlediska ekologického jsou masožravci obvykle organismy stojící na vrcholu nebo blízko vrcholu potravní pyramidy – predátoři. Tyto organismy žijí díky potřebě lovu často na rozsáhlých, několik km2 až několik set km2 areálech. Jejich populační hustoty jsou i přirozeně nízké, neboť vyšší počet jedinců se na stejné ploše není schopen uživit (na jednotku biomasy kořisti připadá jen malá část biomasy masožravce) a díky tomu mezi ně patří řada nejohroženějších druhů vůbec.  Navíc člověk odedávna viděl v masožravcích svoji konkurenci. Masožravci byli totiž ti, kteří lovili jeho potravu, ať už v podobě domestikovaných zvířat (ovce, kozy...), nebo v podobě vysazované divoké zvěře (srnec, jelen, daněk atd.). Někteří velcí masožravci byli proto v západní Evropě vesměs vyhubeni nebo se jejich stavy dostaly na pokraj vyhubení. Toto myšlení u některých myslivců přetrvává dodnes, což spolu s vysokým stupněm přetvořenosti krajiny a obavou místních obyvatel z náhodných útoků brání úspěšné reintrodukci některých druhů zpět do volné přírody (rys, vlk a medvěd v podmínkách ČR).  Naopak domestikovaným masožravcům, jako je kočka domácí a pes domácí, se díky symbióze se člověkem velmi daří. Navíc je člověk zodpovědný za jejich introdukci na dříve izolovaná území, jako jsou některé ostrovy a australský kontinent, kde tito masožravci v podstatě zlikvidovali původní, primitivnější masožravou faunu. To je případ psa dingo, který přišel do Austrálie s člověkem již před několika tisíci lety, v moderní době pak evropští kolonisté vysadili lišky a kočky, které měly zredukovat počty přemnožených králíků, ty se ale místo toho zaměřily na pomalejší původní australskou faunu. S problémem koček se potýká i mnoho dalších izolovaných ostrovů včetně Nového Zélandu, protože kočky se původně používaly v lodích na chytání myší.", "section_level": 1}, {"title": "Největší masožravec.", "content": "Největším živočichem, který aktivně loví kořist, je vorvaň. Dorůstá 26 m a váží až 50 tun.", "section_level": 1}, {"title": "Pravý masožravec.", "content": "Pravý masožravec je takové zvíře, jehož strava se skládá pouze z masa. Mohou sice konzumovat jinou stravu, jako je sýr, kostní dřeň nebo třeba med, nicméně tyto látky k životu nepotřebují. U domestikovaných masožravců se často doporučuje podávat doplňkovou rostlinnou stravu, protože masu určenému pro lidskou konzumaci často chybí některé důležité živiny.  Dále k masožravcům patří několik druhů drobných bezobratlých. Mnoho dinosaurů a dalších vyhynulých zvířat patřilo mezi masožravé, například velmi dobře známý \"Tyrannosaurus rex\" nebo tygr šavlozubý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Masožravec (karnivor) je živočich, jehož potrava se skládá převážně z masa.", "tgt_summary": "肉食性动物是指主要吃肉类的动物,跟草食性动物相较下肉食性动物有较好的立体视觉,其双眼多集中向前。肉食动物也可以吃腐肉或吸血。哺乳纲食肉目的动物大都是肉食性动物,但也有例外者,如熊大部分是杂食性。", "id": 1105513}
{"src_title": "Cholera", "tgt_title": "霍亂", "src_document": [{"title": "Přenos choroby, prevence.", "content": "Nemoc se přenáší alimentární cestou, nejčastěji pitnou vodou znečištěnou fekáliemi (v níž je \"Vibrio cholerae\" schopno přežívat až tři týdny) nebo potravinami (dny až 6 týdnů, doba přežití roste s klesající teplotou). Účinnou prevenci představuje mytí rukou, převařování vody či její dezinfekce, dodržování základních hygienických pravidel při zacházení s potravinami. Další možností je očkování, to však není spolehlivé a účinkuje jen na půl roku. Zdrojem nákazy je nemocný člověk, popřípadě člověk-přenašeč.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh a příznaky choroby.", "content": "Když jsou pozřeny bakterie cholery, většina z nich nepřežije setkání s kyselým prostředím žaludku. Přeživší bakterie projdou až do tenkého střeva, zde se začnou množit a produkovat toxin zvaný choleratoxin. Ten působí na epitelové buňky Lieberkühnových krypt, které secernují do lumen střeva Cl. Chloridový aniont je doprovázen sodným kationtem. Choleratoxin v zasažených buňkách blokuje GTPasu G-proteinů, čímž permanentně aktivuje adenylátcyklasu. Podjednotka cholera toxinu aktivuje ADP ribosylační faktor, který podmiňuje aktivitu Gα podjednotky heterotrimerního G proteinu. Koncentrace cAMP se prudce zvýší. Kanály secernující Cl tedy zůstávají otevřené. Do lumen střeva jimi prochází ohromné množství chloridových aniontů doprovázených sodíkem a vodou. Ztráty vody mohou být až 26 litrů za den. Dochází také ke ztrátám HCO a K.  Inkubační doba je několik hodin až dní. Příznaky jsou (u těžké varianty choroby) křečovité bolesti břicha a vodnatý průjem, zvracení. V důsledku ztráty vody a iontů dojde ke snížení krevního objemu a acidóze, bez léčby může dojít až k úplnému vyčerpání draslíkových iontů, zhroucení homeostázy a ke smrti. Nemoc se prokazuje přítomností vibrií ve stolici, nebo krevními testy na přítomnost protilátek.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba a prognóza.", "content": "Léčba spočívá v nahrazování ztracené vody a minerálů (u lehčích případů dostatečným pitím - nejlepší je solnoglukózní roztok vyvinutý pro tento účel, u těžkých případů s velkými ztrátami tekutin je nutné intravenózní doplnění), u těžších případů se nasazují antibiotika. Plně rozvinutá neléčená cholera je smrtelná asi v 50 % případů, ve vyspělých zemích při včasné diagnóze a dostupnosti lékařské péče umírá něco kolem 0,75 % pacientů. Úmrtnost při epidemiích v chudých zemích se v posledních 20 letech pohybuje mezi 3-15 %.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První prokazatelné epidemie cholery jsou známy z Indie (6. století př. n. l.).  Choleru studoval od roku 1627 holandský lékař Jacob Bontius v Nizozemské východní Indii (kolonie zřízené nizozemskou Východoindickou společností na území dnešní Indonésie). V roce 1642 ji přesně popsal. V té době se věřilo, že se nemoc šíří špatným (nočním) vzduchem. Rozšířila se z Indie do Číny v roce 1669, což byla invaze západního světa do této do té doby uzavřené říše.  Osobní lékař královny Viktorie John Snow si v Londýně průběhu epidemie roku 1854 díky podrobné analýze nákazy všiml, že v londýnské čtvrti Soho se soustředí kolem vodní pumpy na Broad Street. Ti, kteří pili vodu z jiného zdroje, neonemocněli. Snow nechal 8.9.1854 odstranit držadlo pumpy a žádné další případy onemocnění se již neobjevily. Tehdy ještě nebyly objeveny mikroorganismy a Snow přesto pomocí víry v kauzalitu a statistické analýze prokázal, že se nemoc šířila prostřednictvím kontaminované pitné vody.  V roce 1854 izoloval bakterii Vibrio cholerae italský anatom Filippo Pacini, což bylo o 30 let dříve, než Robert Koch, který je často chybně považován za objevitele této bakterie.", "section_level": 1}, {"title": "Pandemie cholery.", "content": "V historii se rozlišují tyto pandemie cholery:", "section_level": 2}], "src_summary": "Cholera je nebezpečné průjmové onemocnění, jehož původcem je gramnegativní bakterie \"Vibrio cholerae\", nejčastěji kmeny Clasica I a El Tor. Podle nejčastějšího výskytu se nemoc také nazývá asijská cholera (\"cholera asiatica\").", "tgt_summary": "霍乱(英语:Cholera)是由霍乱弧菌的某些致病株感染小肠而导致的急性腹泻疾病。症状可能相当轻微,也可能相当严重。典型症状为连续数日严重水泻。可能合并有呕吐、肌肉抽搐的现象 。霍乱所导致的严重腹泻可能造成脱水及电解质失衡,甚而导致眼窝凹陷、皮肤湿冷且缺乏弹性,以及手脚出现皱纹等。脱水可能导致皮肤发绀。一般是在接触病原体后立即会发病。在台湾,台湾话使用者也沿用日文的汉字「虎列剌」(Ho-re-la)直接念。 霍乱可由多种霍乱弧菌引起,各个菌种致病力不同:一些菌种可致更为严重的病症。霍乱弧菌最主要通过被含该细菌的人粪便污染的水或食物传播。未经彻底烹饪的海鲜也是一个常见的传播途径。霍乱弧菌仅对人类造成影响。感染霍乱的风险因子包括卫生条件不佳、饮用水不洁、以及贫困。一些学者也表示海平面上升也可能会利于该病的传播。粪便培养至今仍为霍乱实验室诊断的金标准,现市面有试纸条供霍乱快速检测,但其准确性不佳。 预防霍乱的方法包括使用更有效的消毒方法与提供洁净的用水。口服的霍乱疫苗约可有半年的免疫力,更有能预防由大肠杆菌所导致的其他不同种腹泻情况。优先考虑的治疗方法当属口服点滴,也就是用电解质来补充流失的体液。口服补充溶液是最常被使用的,针对幼童霍乱患者,会考虑补充锌。在部分病例里,有时会需要加入静脉注射的治疗,像是施打乳酸钠林格注射液,而抗生素对患者也有些许助益,前提是要先一步进行测试,以了解哪种抗生素能有效的对抗霍乱弧菌。 霍乱估计影响全球三百万至五百万人并在2010年内造成100,000-130,000人死亡。尽管霍乱常被分类为瘟疫,但它在已开发国家是少见的,病原体通常是来自境外归国或外籍旅客,儿童是最易被感染的人群。霍乱可能以流行病或地区流行病出现。持续增加霍乱风险的区域包含非洲与东南亚,虽然被感染后的死亡风险通常小于5%,但对没有渠道接受治疗的族群,死亡率可能高达50%。关于霍乱的历史描述最早于公元前五世纪在梵语被发现。由约翰‧斯诺医师在1849到1854年间对霍乱的研究成就了流行病学领域很显著的进步。", "id": 627563}
{"src_title": "Potrat", "tgt_title": "流产", "src_document": [{"title": "Právní definice.", "content": "Právní definice potratu není od roku 2012 jednoznačná, pouze v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, se v § 82 odst. 2 určuje: „\"Plodem po potratu se rozumí plod, který po úplném vypuzení nebo vynětí z těla matčina neprojevuje ani jednu ze známek života a současně jeho porodní hmotnost je nižší než 500 g, a pokud ji nelze zjistit, jestliže je těhotenství kratší než 22 týdny. Biologickými zbytky potratu se především rozumí placenta a těhotenská sliznice.\"“  Dříve byl potrat definován v § 4 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 11/1988 Sb., která byla právě zmíněným zákonem o zdravotních službách zrušena. Podle něj se potratem rozumělo ukončení těhotenství ženy, při němž: Problémem této definice bylo, že nerespektovala úspěchy neonatologie. Protože je možné udržet při životě i velmi časně narozené plody, je v některých zemích potrat definován pouze stářím plodu. O potratu se pak hovoří při vypuzení plodu mladšího než obvykle 20 až 22 týdnů.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny potratů.", "content": "Čistě arbitrálně lze příčiny potratů rozdělit na příčiny na straně matky a příčiny na straně plodu.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy potratů.", "content": "Potraty se podle pokynů Národního zdravotního informačního systému dělí na:  Od poloviny roku 2014 se k provedení umělého přerušení těhotenství používá i tzv. \"potratová pilulka\", které se aplikuje ve zdravotnických zařízeních lůžkového typu obvykle v raném stádiu těhotenství.", "section_level": 1}, {"title": "Potratovost.", "content": "Potratovost je proces, který studuje vědní obor demografie. Úroveň umělé potratovosti (tedy řízených a legálních UPT) je úzce svázána s legislativními opatřeními dané země, dostupností antikoncepce, společenským klimatem, individuálními vlivy (náboženské přesvědčení, úroveň vzdělání, ekonomická situace) a reprodukčním zdravím obyvatelstva. Pro demografickou analýzu potratovosti jsou velice důležité přesné definice potratu, aby se zamezilo chybám při porovnávání s jinými zeměmi. Data o potratech jsou čerpána z Národního registru potratů (NRPOT) vedeného Ústavem zdravotnických informací a statistiky České republiky (ÚZIS ČR). Zdrojem pro informace o potratech je „\"Hlášení potratu a mimoděložního těhotenství\"“, které ÚZISu zasílají zdravotnická zařízení a lékaři.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj umělé potratovosti v Česku.", "content": "Jelikož je úroveň umělé potratovosti úzce spjata s přijatými zákony dané země, dá se potratovost relativně lehce charakterizovat podle jednotlivých legislativních opatření. Až do roku 1958 byl v Česku umělý potrat úplně zakázán. Potratovost byla tedy velice nízká, existovaly pouze málo často nelegální potraty.  Od roku 1958 až do začátku 70. let byl uměle vyvolaný potrat zlegalizován. Došlo k významnému rozšíření potratů i přes to, že byly zavedeny komise, které o povolení žádosti rozhodovaly. Tyto komise většinou povolaly jen potraty ze zdravotních důvodů nebo z jiných důvodů zvláštního zřetele hodných. Od zhruba poloviny 70. let až do roku 1987 se z důvodu vysoké úrovně potratovosti zpřísnily podmínky pro povolení potratu. V roce 1974 bylo evidováno přes 78 tisíc celkových potratů ročně, interrupcí končila až pětina všech těhotenství. Snížení počtu potratů následně pomohla i propopulační politika 70. let.  V roce 1987 došlo přijatou vyhláškou ke zrušení interrupčních komisí. Potratovost se tak znovu zvedla. Na přelomu 80. a 90. let téměř polovina těhotenství byla ukončena indukovaným potratem. Nejvíce potratů bylo zaznamenáno v roce 1988. Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS ČR) evidoval celkových potratů (včetně těch spontánních) téměř 130 tisíc. Tento jev byl však jen krátkodobého charakteru, protože díky velkému vlivu antikoncepce se v 90. letech počet umělých potratů snížil. Tento trend trvá až dodnes, v roce 2012 jich bylo zaznamenáno pouze 13,5 tisíce.", "section_level": 2}, {"title": "Demografická analýza potratovosti.", "content": "Analýza potratovosti sleduje výskyt potratů jak ve vztahu k celé populaci, tak ve vztahu k ženám v reprodukčním věku, tak i ve vztahu k živě narozeným dětem. Všechny ukazatele lze také transformovat a zkoumat dle věku ženy, pořadí, druhu potratu. Nejjednodušším ukazatelem vyjadřujícím úroveň potratovosti je \"hrubá míra potratovosti\" (hmpo). Je definována jako počet potratů připadajících na 1000 obyvatel středního stavu. Tento ukazatel je však před srovnáváním různých populací standardizovat. Detailnějším ukazatelem je pak \"obecná míra potratovosti\" (ompo), která vyjadřuje počet potratů na 1000 žen v reprodukčním věku 15–49 let. Dalším možným ukazatelem je \"úhrnná potratovost\", která je součtem jednotlivých měr potratovosti dle věku, což je počet potratů ve věku x (resp. v dané pěti či desetileté věkové skupině) ke střednímu stavu žen v daném věku (věkové skupině). Zajímavým ukazatelem je také \"index potratovosti\" (ipo), který je poměrem počtu potratů a počtu živě narozených dětí ve sledovaném roce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Potrat (lat. \"abortus\", někdy počeštěný výraz \"aborce\") je ukončení těhotenství zánikem embrya nebo plodu před porodem.", "tgt_summary": "流产(英语:miscarriage),又称自然流产(英语:spontaneous abortion 或 英语:pregnancy loss),俗称小产。是指胚胎或胎儿发育到胎儿存活率之前的自然死亡。有些以孕期20周为界,之前的胎儿死亡称为流产,之后的则称为死产。流产最常见症状是阴道出血有或没有伴随疼痛。在这之后可能感到悲伤、焦虑、以及罪恶感。组织与血块状物质也可能从阴道流出。当妇女一直持续发生流产时,就算是不孕症。若只是阴道轻微出血,但胎儿继续成长,则称为先兆流产(英语:threatened abortion)或作小产。 流产的危险因子包括高龄、流产史、接触香烟、肥胖、糖尿病、甲状腺疾病、使用药物、毒品或酒精等等 。大约80%的流产发生在怀孕的前12周(前三个月,又称第一期) 。大约半数的病例具有染色体变异。流产诊断可以检查子宫颈的开合、血中人绒毛膜促性腺激素(hCG)的浓度和超音波检查。会产生类似症状的其他疾病包括异位妊娠和着床出血。 良好的产前护理与完善的产前检查可能预防流产发生。避免使用药物及酒精、预防感染性疾病、避免辐射曝露可能会减少流产的风险。流产后的七至十四天通常无须特别的治疗。多数流产无需人为介入就会完成。有时会使用药物米索前列醇或真空抽吸术协助剩余妊娠组织的排出。血型是Rh阴性的妇女可能需要使用Rho(D) 免疫球蛋白。止痛药可能会有益于疼痛控制。情感支持也有助于负面情绪的控制。 流产是妊娠早期最常见的并发症。在已知自己怀孕的妇女中,流产率约为10-20%,而所有受孕后流产的比率约为30-50%。流产风险与孕妇年龄有关,小于35岁大约有10%,超过40岁则约有45%;风险在30岁左右之后开始增加。约有5%的妇女有连续两次流产的经验。有些人建议与经历流产者讨论时,不要使用堕胎一辞,以减少其痛苦。", "id": 2650519}
{"src_title": "Claudius II.", "tgt_title": "克劳狄二世", "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "Snad o žádném jiném panovníkovi se nedochovalo tolik fiktivních údajů týkajících se jeho rodinných poměrů jako o Claudiovi II. Claudius byl podle nich synem Gordiana III., příbuzným pozdějšího císaře Proba i prastrýcem Constantia Chlora, otce Konstantina Velikého. Ve skutečnosti není o císařově původu a rodině nic jistého známo, snad kromě toho, že se narodil v Ilyriku.  Nejistota panuje i ohledně Claudiovy vojenské kariéry. Zprávy o velitelských funkcích, které budoucí císař zastával za vlády Deciovy a Valerianovy, přináší jen Historia Augusta, vysoce problematický pramen, plný nejrůznějších fikcí a tendenčních zpráv. Většina odborníků tyto údaje posuzuje skepticky a za potvrzené pokládá jen to, že v roce 268 byl Claudius tribunem v Ticinu a že předtím sloužil v jednotkách těžké jízdy, zformovaných císařem Gallienem.", "section_level": 1}, {"title": "Proklamace za císaře.", "content": "Panovníkem se Claudius stal ve vojenském ležení u Milána, krátce poté, co byl při komplotu vysokých důstojníků zavražděn císař Gallienus. Jeho role při spiknutí je opět značně nejasná. Pozdější kronikáři, většinou Claudiovi nekriticky naklonění, vyvinuli enormní snahu zbavit ho veškeré zodpovědnosti za Gallienovu smrt, a to u dnešních historiků vzbuzuje podezření, že o akci přinejmenším věděl, pokud ji přímo neorganizoval. Oficiálním vůdcem spiklenců byl nicméně prefekt pretoriánů Heraclianus.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Prvním Claudiovým úkolem po převzetí vlády bylo dovést do konce válku s uzurpátorem Aureolem, kterou začal už Gallienus a která se neúměrně protahovala. Když se to bez vážnějších potíží podařilo a Aureolus odpykal svou vzpouru smrtí, mohl se Claudius soustředit na válku s germánskými kmeny. Bylo především jeho zásluhou, že Římané na podzim 268 porazili alamanské nájezdníky, kteří přes Raetii vtrhli do Itálie. Claudius poté odcestoval do Říma, kde patrně strávil zimu.  Od jara roku 269 Claudia plně zaměstnávaly přípravy na válku s Góty, stálými protivníky impéria na Balkáně. Před nedávnou dobou sice Góty porazil císař Gallienus, ale Aureolova revolta a následné obléhání Milána výpravu přerušily a vpády pak nerušeně pokračovaly dál. Claudius dostihl gótské plenitele poblíž města Naissu (dnes Niš), chytrou strategií je vylákal před své jednotky a uštědřil jim těžkou porážku. Údaj o 50 000 mrvých Gótech je nepochybně přehnaný, ukazuje však, jak výrazné římské vítězství bylo. Na oslavu svého úspěchu přijal císař vítězný titul \"Gothicus maximus\", jehož první složka se stala v historické literatuře součástí jeho jména.  Méně úspěšně se vyvíjela situace na Východě. Tam po zavraždění Septimia Odaenatha převzala vládu energická Zenobie, která se nemínila spokojit s dosavadními zisky Palmýry. Její vojska nejprve podnikla útok směrem do nitra Malé Asie (k Ankýře) a na jaře roku 270 napadla Egypt. Protože egyptský prefekt Tenagino Probus pomáhal Claudiovi v boji s Góty a vojsko odvedl s sebou, bylo obsazení země poměrně jednoduché. Snahy vývoj zvrátit skončily po přechodném úspěchu katastrofou – během příprav na ofenzívu upadl Probus u egyptského Babylónu do léčky, jež ho stála život, a Palmýřané Egypt ve své moci udrželi.  Na Západě naopak Claudius ovládl provincii Tarraconensis, kterou od roku 260 spravovali „galští císařové“ z Porýní. Nebyla to sice jeho přímá zásluha, neboť pobýval tou dobou na Balkáně, zprávy o vítězství u Naissu však přitom jistě sehrály svou roli. Za této situace Claudius onemocněl v Sirmiu neštovicemi a na jejich následky asi v září 270 zemřel. Svému krajanu Aurelianovi zanechal konsolidovanou panovnickou moc, ale i mnoho rozdělané práce; na úplné překonání krize 3. století bylo zapotřebí dalších schopných „Ilyrů“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marcus Aurelius Claudius, známý jako \"Claudius Gothicus\" či \"Claudius II.\" (10. května 213/214 – září 270 Sirmium), byl římský císař vládnoucí v letech 268–270. Bližší údaje o jeho rodičích nejsou známy, ze sourozenců je doložen pouze bratr Quintillus, Claudiův krátkodobý nástupce a dědic.", "tgt_summary": "(打败哥特人的)克劳狄二世(拉丁语全名为:MARCUS AURELIUS CLAUDIUS AUGUSTUS GOTHICUS,213年或214年5月10日-270年1月)是罗马帝国皇帝(268年-270年在位)。虽然他的统治只有短短两年,但却在罗马帝国历史上具有重大意义:他是所谓“伊利里亚诸帝”中的第一位皇帝。正是在这些皇帝的领导下,帝国从严重的危机中恢复过来。克劳狄二世后来被罗马元老院宣布为神。而情人节的由来就是由这位罗马皇帝管治下开始有情人节的习俗。", "id": 925419}
{"src_title": "Pavel VI.", "tgt_title": "保祿六世", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Giovanni Montini se narodil v italském městě Concesio v provincii Brescia v urozené rodině. Do kněžského semináře vstoupil v roce 1916. Po čtyřech letech dokončil studium a byl vysvěcen na kněze. Poté studoval na Gregoriánské univerzitě a Univerzitě v Římě. Jeho organizační schopnosti mu zajistily místo v papežské kurii. V roce 1937 se stal pomocníkem kardinála Pacelliho, sekretáře papeže Pia XI. Když byl Pacelli zvolen do papežského úřadu jako Pius XII., Montini získal pozici pod novým sekretářem papeže. Sekretář však v roce 1944 zemřel a Montini pracoval přímo pro papeže Pia XII.  V roce 1953 se stal milánským arcibiskupem, tedy tradičním „předstupněm“ ke kardinálskému postu. K překvapení mnohých Montini nedostal kardinálský post před papežovým úmrtím v roce 1958. Novým papežem se stal Angelo kardinál Roncalli (zvolil si jméno Jan XXIII.) a po pouhých dvou měsících v úřadu povýšil Montiniho na kardinála.", "section_level": 1}, {"title": "Montini papežem.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Humanae vitae.", "content": "Jako papeže si Pavla VI. svět bude nejspíše pamatovat díky encyklice \"Humanae vitae\", kterou vydal 25. července 1968. V tomto díle znovupotvrzuje pohled katolické církve na plánování a kontrolu porodnosti a potvrzuje nepřijatelnost antikoncepce. Veřejnost podrobila encykliku ostré kritice a došlo i k odklonu některých věřících, kteří se s tímto přístupem nedokázali ztotožnit.  Papež byl reakcí veřejnosti na encykliku zdrcen. Jeho biografie na internetových stránkách Vatikánu vzpomíná, že to byla událost, která provázela papeže celým jeho pontifikátem, nicméně od svého postoje neustoupil. Encyklika dodnes zůstává také klíčovým dokumentem názoru katolické církve na cenu, důstojnost a ochranu lidského života – odsuzuje totiž i umělý potrat (interrupci).", "section_level": 2}, {"title": "Mezináboženský dialog.", "content": "Pavel VI. byl prvním papežem ve 20. století, který se setkal s vrcholnými představiteli východních ortodoxních křesťanů. V roce 1964 v Jeruzalémě hovořil s patriarchou pravoslavné církve Athenagorasem I. Byl to krok k prolomení komunikační bariéry mezi katolickou církví a pravoslavím, ze kterého vzešla deklarace, čtená na druhém vatikánském koncilu v Římě a na speciální ceremonii v Istanbulu.  Pavel VI. byl také teprve druhým papežem, který se setkal s představitelem anglikánské církve arcibiskupem z Canterbury Michaelem Ramseyem. Papež Pavel VI. jako první během pontifikátu navštívil šest kontinentů.", "section_level": 2}, {"title": "Pavel VI. a Československo.", "content": "Kritizoval komunistické režimy ve východní Evropě a odsoudil invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Biskupa Štěpána Trochtu a arcibiskupa Františka Tomáška tajně jmenoval kardinály. Když Československo odmítlo pohřbít kardinála Josefa Berana na svém území, rozhodl Pavel VI. o uložení jeho ostatků v kryptách baziliky svatého Petra.", "section_level": 2}, {"title": "Proces svatořečení.", "content": "Proces svatořečení byl zahájen 18. března 1993 v diecézi Řím. Dne 20. prosince 2012 jej papež Benedikt XVI. prohlásil za Ctihodného a dne 9. května 2014 papež František podepsal dekret o zázraku na jeho přímluvu. Blahořečení proběhlo 19. října 2014 na svatopetrském náměstí v Římě. Svátek byl stanoven na 26. září. Kanonizační mše (prohlášení za svatého) proběhla 14. října 2018.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Pavel VI. (26. září 1897 Concesio – 6. srpna 1978 Vatikán), původním jménem Giovanni Battista Enrico Antonio Maria Montini (Jan Křtitel Jindřich Antonín Maria), byl papež v letech 1963–1978. Předsedal druhé části Druhého vatikánského koncilu a dohlížel na provádění jím přijatých rozhodnutí. Mezi jeho zásadní díla patří encyklika \"Humanae vitae\" a apoštolská exhortace \"Evangelii nuntiandi\". Během patnácti let v úřadu povýšil Pavel VI. na šesti konzistořích 143 arcibiskupů na kardinály. Pavel VI. zemřel v papežské rezidenci Castel Gandolfo na srdeční zástavu.", "tgt_summary": "教宗圣保禄六世(;1897年-9月26日-1978年-8月6日),本名若翰·蒙蒂尼(),1963年6月21日到1978年8月6日担任教宗。", "id": 2282629}
{"src_title": "Antimon", "tgt_title": "锑", "src_document": [{"title": "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Antimon je stříbrolesklý kovový až polokovový prvek, známý již od starověku. Ve sloučeninách se vyskytuje v mocenstvích Sb, Sb, Sb a Sb.  Antimon stojí v elektrochemické řadě napětí kovů až za vodíkem a proto se rozpouští pouze působením silných minerálních oxidačních kyselin, vůči kterým není antimon příliš odolný. Velmi rychle se také rozpouští v kyselině chlorovodíkové za přítomnosti i malých množství oxidačních činidel (HNO, HO...). Ochotně reaguje s halogeny a sulfanem. Za tepla se slučuje se sírou, fosforem, arsenem a dalšími prvky. Při zahřívání s oxidačními činidly (např. dusičnany, chlorečnany) práškový antimon vybuchuje za vzniku solí kyseliny antimoničné.  Kovový antimon se vyskytuje v několika alotropních modifikacích: modrobílý kovový antimon a nestálé nekovové formy žlutého a černého antimonu.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Antimon je v zemské kůře poměrně vzácným prvkem. Průměrný obsah činí pouze 0,2–1 ppm (mg/kg). V mořské vodě činí jeho koncentrace pouze 0,3 μg/l. Předpokládá se, že ve vesmíru připadá na jeden atom antimonu přibližně 300 miliard atomů vodíku.  Hlavní rudou antimonu je antimonit, chemicky sulfid antimonitý SbS. Dalšími minerály antimonu jsou ullmannit o složení NiSbS, breithauptit NiSb, dyskrazit AgSb, pyrargyrit AgSbS, boulangerit 5PbS·2SbS, jamesonit 2PbS·SbS a například stefanit 5AgS·SbS. Vzácně se v přírodě lze setkat i s elementárním, kovovým antimonem. Obvykle je také přítomen jako příměs v rudách stříbra, mědi a olova.  Největší známé zásoby antimonu na světě jsou v současnosti v Tádžikistánu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Významné uplatnění nalézá antimon jako složka různých slitin. Obvykle v nich však tvoří pouze malou část, která pouze zlepšuje vlastnosti základní slitiny – např. zvýšení mechanické pevnosti a odolnosti proti chemickým vlivům. Další významné použití je využití sulfidu antimoničného při výrobě kaučuku.", "section_level": 1}, {"title": "Slitiny antimonu.", "content": "Nové typy olověných akumulátorů jsou často vyráběny ze slitin olova s jinými kovy. Například výroba kladných desek ze slitiny olova, antimonu a selenu značně prodlužuje životnost akumulátoru v důsledku vyšší mechanické pevnosti této slitiny.  Významný je podíl antimonu při výrobě pájek na bázi olova a cínu. Přídavky antimonu, kadmia a stříbra získávají tyto pájky lepší vodivost, zvyšuje se pevnost sváru, i když za cenu zvýšení bodu tání slitiny.  Slitina o přibližném složení 75 % olova, 15 % cínu a 10 % antimonu – liteřina byla po dlouhá léta základním materiálem pro výrobu tiskařských liter – forem sazby tisku. Tuto slitinu vytvořil v 15. století proslulý zlatník Johannes Gutenberg, vynálezce knihtisku a výrobce světoznámé Gutenbergovy bible.  Ložiskový kov obsahuje cín, olovo, měď a antimon. Rozlišují se dva typy ložiskových kovů – bílé a červené. Bílé obsahují 80–90 % cínu, 7–20 % antimonu a několik procent mědi. Červené obsahují 75–90 % mědi, 10 % cínu a menší množství zinku, olova a antimonu. Vyznačují se především vysokou odolností proti otěru, i když jsou poměrně měkké – slouží pro výrobu kluzných ložisek pro automobilový průmysl a další aplikace.  Známá soška filmového Oscara je od roku 1930 vyráběna ze slitiny cínu, mědi a antimonu, pokrytá vrstvou niklu, stříbra a konečně čistého 24karátového zlata.  Vzácně je antimon legován do dentálních slitin používaných v zubním lékařství. Hlavními kovy dentálních slitin s obsahem antimonu jsou palladium a stříbro.", "section_level": 2}, {"title": "Elektronika.", "content": "Přídavkem utrčitého množství atomů antimonu do krystalu superčistého křemíku vznikne polovodič typu N, jedna z komponent pro výrobu základních součástí současné elektroniky – diod a tranzistorů.  Optické disky (CD, DVD, Blu-ray) s možností vícenásobného zápisu používají pro záznam dat vrstvy nejčastěji na bázi slitin germanium-antimon-tellur nebo stříbro-indium-antimon-tellur. Záznam spočívá ve změně struktury materiálu z krystalické do amorfní formy, přičemž obě formy mají významně odlišné optické vlastnosti. Zahřeje-li se hmota laserem nad určitou teplotu (teplota krystalizace) a poté ochladí, získává krystalickou strukturu. Je-li však zahřáta nad teplotu tání a poté prudce ochlazena, přechází do amorfního (tedy neuspořádaného) stavu.", "section_level": 2}, {"title": "Sloučeniny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Antimonovodík.", "content": "S vodíkem vytváří antimon plynný antimonovodík neboli stiban SbH. Je to zapáchající, bezbarvý a snadno zápalný plyn. Vzniká působením vodíku ve stavu zrodu na rozpustné sloučeniny antimonu. Hořením stibanu vzniká oxid antimonitý SbO.", "section_level": 2}, {"title": "Sulfidy.", "content": "Sulfidy antimonu jsou ve vodě nerozpustné sloučeniny.", "section_level": 2}, {"title": "Halogenidy.", "content": "Všechny halogenidy lze (až na chlorid antimoničitý SbCl) připravit přímým sloučením prvků. Halogenidy antimonu snadno hydrolyzují i vzdušnou vlhkostí, nejstálejší z nich jsou fluoridy.", "section_level": 2}, {"title": "Oxidy.", "content": "Oxidy antimonu slouží při přípravě různých barevných pigmentů a barvení keramiky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Antimon (chemická značka Sb, \"Stibium\") je polokovový prvek, lidstvu je znám již od starověku. Slouží jako součást různých slitin, používá se ve výrobě elektronických prvků, barviv a keramických materiálů.", "tgt_summary": "锑(,化学符号为,)是化学元素,原子序数为51,是有金属光泽的类金属,在自然界主要存在于硫化物矿物辉锑矿(SbS)中。目前已知锑化合物在古代就用作化妆品,金属锑在古代也有记载,但那时却被误认为是铅。大约17世纪时,人们知道了锑是化学元素之一。", "id": 1004341}
{"src_title": "Botswana", "tgt_title": "波札那", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Na území dnešní Botswany původně žili Sanové. Od 15. století je začali vytlačovat bantuští Bečuánci. Sanové byli nuceni ustoupit do pouště Kalahari. Na počátku 19. století začala v jižní části země působit \"Londýnská misionářská společnost\". Bylo zde zřízeno několik stanic. Botswanu v té době poznával i známý cestovatel D. Livingstone.  V 19. století docházelo k mezikmenovým násilnostem a výbojům Burů z Transvaalu. Khama II., vládce největšího botswanského kmene Tswana, proto požádal o pomoc Velkou Británii, která 31. března 1885 v zemi zřídila protektorát pod názvem Bečuánsko. Jižní část země byla připojena ke Kapsku.  Od 20. let 20. století pracovala řada místních lidí jako dělníci v Jihoafrické unii. V roce 1960 získala Botswana autonomii. Bečuánsko, jak zněl původní název Botswany, získalo nezávislost v roce 1966. Botswana byla předtím jednou z nejchudších částí britského panství. Zásadní zlom v dějinách Botswany přišel již po roce jejího samostatného vývoje, když byla v zemi objevena naleziště diamantů. Mezi lety 1975 až 1990 rostlo její hospodářství nejrychleji na celém světě.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Botswana se rozkládá na ploše 600 370 km2 a řadí se tak na 45. místo na světě (po Ukrajině). Území státu je převážně rovinaté s několika náhorními plošinami. Na jihozápadě se rozprostírá poušť Kalahari, která zabírá téměř 70 % území Botswany. V severozápadní části je rozlehlá delta řeky Okavango, která se po období dešťů mění v rozsáhlé mokřady. Jedná se o největší vnitrozemskou deltu na světě. Mezi významnější toky patří Limpopo, Shashe a Linyanti.  Nejvyšším bodem je Tsodilo (1 489 m n. m.).", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "V zemi je zaručena svoboda projevu, funguje zde reálná politická opozice. Od získání samostatnosti v Botswaně vládne jediná strana: Botswanská demokratická strana. BDS opakovaně zvítězila v demokratických volbách, ve kterých kandidovaly i jiné strany. Hlavními příčinami úspěšnosti BDS jsou její zásluhy o vznik samostatné Botswany, zásluhy všech tří prezidentů vzešlých z jejích řad (Seretse Khama, Quett Ketumile Masire, Festus Mogae) a dostatečný růstový potenciál ztělesněný ve vzdělaných členech strany.  V roce 1999 získala BDS 54,2 % hlasů, což je o celých 21% méně než v roce 1979. Naopak mírně posilují opoziční strany, hlavně Botswanská národní fronta, která je vůdčím prvkem politické opozice již od zrodu samostatného státu, a Botswanská kongresová strana, jenž do volebních bojů zasáhla až v předposledních volbách v roce 1999, kdy získala 11,3 % hlasů. Ve volbách v říjnu 2004 zvítězila BDS (51,7%) před BNF (26,1%) a BKS (16,6%).  Hlavní voličská opora BDS se nachází na venkově, opoziční strany, především BNF, se naopak těší přízni zejména u městského obyvatelstva. Slabost botswanské opozice je z velké části důsledek její značné roztříštěnosti. I když se před volbami podařilo ustavit koalici BNF a dvou menších stran, atomizace opozičních stran i nadále pokračuje, což je možno doložit na příkladu Nové demokratické strany, která se oddělila od BNF.  Kromě Národního shromáždění má Botswana i druhou složku zákonodárné moci – na etnickém zastoupení založený Sněm náčelníků. Tento patnáctičlenný útvar sestává z osmi náčelníků tswanských kmenů, čtyř zástupců menšinových kmenů a tří členů volených samotným sněmem. Dané složení nevyhovuje menšinovým kmenům. Například zástupci kmene Bangwaketse odešli z BDS, když se jim nepodařilo prosadit svého etnického příslušníka do Sněmu náčelníků. Sněm náčelníků však zásluhou dřívějších opatření BDS a Seretse Khamy nehraje zásadnější roli. Kromě jistého vlivu na tvorbu legislativy týkající se kmenových záležitostí a zvykového práva plní tento orgán výlučně poradní funkci a svojí symbolickou povahou se blíží britské Sněmovně lordů.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled nejvyšších představitelů.", "content": "30. 9. 1966 – 13. 7. 1980 – Sir Seretse Khama – prezident; BDP<br> 13. 7. 1980 – 18. 7. 1980 – Sir Quett Ketumile Joni Masire – úřadující prezident; BDP<br> 18. 7. 1980 – 31. 3. 1998 – Sir Quett Ketumile Joni Masire – prezident; BDP<br> 1. 4. 1998 – 31. 3. 2008 – Festus Gontebanye Mogae – prezident; BDP<br> 1. 4. 2008 – 1. 8. 2018 – Seretse Khama Ian Khama – prezident; BDP<br> od 1. 4. 2018 – Mokgweetsi Eric Keabetswe Masisi – prezident; BDP", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Území Botswany je rozděleno do devíti distriktů:  V roce 2001 se distrikty Chobe a Ngamiland spojily v dnešní Severozápadní distrikt.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Mezi lety 1975 až 1990 rostlo hospodářství Botswany hlavně díky těžbě diamantů nejrychleji na celém světě. Političtí představitelé již od počátku podporovali příliv zahraničního kapitálu a snažili se cizím investorům nabízet bezpečné podnikatelské prostředí. Nemalé zásluhy na rozvoji Botswany má zahraniční pomoc. Ta pocházela převážně z britských (vláda, ODA, OXFAM), amerických (USAID) a skandinávských zdrojů (DANIDA, SIDA), jakož i od OSN. Jen v letech 1972 až 1973 země absorbovala přibližně 22,5 milionů GBP rozvojové pomoci, která směřovala hlavně do projektů v oblasti zemědělství, školství, zdravotnictví a infrastruktur (stavby silnic, telefonních ústředen, vysílačů aj.).  Botswanská rozvojová společnost (BDC) vznikla ve formě holdingu, jehož jediným podílníkem byla sice vláda, ale ponechávala mu podstatnou volnost při výběru „investic“, což byl poměrně originální koncept.  Významná byla rovněž přítomnost zahraničních podnikatelů, učitelů, lékařů, pracovníků státní správy a jiných, nezřídka dobrovolných, pracovních sil. Ti byli rychle nahrazováni nově se formující botswanskou elitou. Byly zakládány různé polostátní společnosti kontrolující distribuci vody, elektřiny, produkci potravin; Národní rozvojová banka poskytovala půjčky zemědělcům a živnostníkům.  Těžbu diamantů již od počátku ovládala Debswana, společný podnik botswanské vlády a jihoafrické společnosti De Beers.  Vláda podporovala rozvoj nejen zemědělství, ale také poměrně sofistikovanějších oborů jako je cestovní ruch a jiné služby. V zemi se dokonce krátkodobě vyráběly i vozy značky Hyundai; společnost MCB (Motor Company of Botswana) sice musela v roce 2000 výrobu ukončit, ale samotná přítomnost automobilového průmyslu v zemi byla dobrou vizitkou pro botswanskou ekonomiku. Vláda si je podle svých četných prohlášení vědoma omezené velikosti místního trhu (země má přibližně 1,4 milionu obyvatel) a chce se soustředit hlavně na investice podporující vývoz. V úvahu připadá rozvoj zpracování diamantů, další rozvoj turistiky, ale i finančnictví a počítačový průmysl. Botswana se díky rozumným hospodářským opatřením brzy zbavila závislosti na zahraniční pomoci. Vláda až do nedávné minulosti hospodařila s přebytky, Botswanská pula vykazuje značnou stabilitu. Země disponuje devizovými rezervami přesahujícími sumu 5 miliard USD.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Většinu obyvatel tvoří příslušníci kmene Batswana (95 %). Dalšími kmeny jsou Kalanga, Basarwa a Kgalagadi (4 %), bílí osadníci představují 1 % populace.  Polovina obyvatel vyznává původní kmenová náboženství, druhá polovina křesťanství.", "section_level": 1}, {"title": "Epidemie AIDS.", "content": "AIDS představuje hrozbu pro budoucí rozvoj botswanského hospodářství. Dnes je nakažena asi třetina dospělé populace Botswany; mezi lidmi v produktivním věku tento podíl dosahuje 50%.", "section_level": 2}], "src_summary": "Botswana je vnitrozemský stát na jihu Afriky sousedící s Jihoafrickou republikou na jihu, Namibií na západě, Zambií na severu a Zimbabwe na severovýchodě. Hranice Botswany, Namibie, Zimbabwe a Zambie se stýkají téměř v jednom bodě (resp. o 159 metrů). Jedná se o v pořadí třetí hospodářsky nejvyspělejší stát Afriky. V letech 1885 až 1966 se nazývala Bečuánsko.", "tgt_summary": "博茨瓦纳共和国(英语:Republic of Botswana;),通称博茨瓦纳(英语:Botswana),是位于非洲南部的内陆国,全国国境皆为干燥的台地地形,南邻南非,西边为纳米比亚,东北与津巴布韦接壤,其国土北端只有在维多利亚瀑布附近与赞比亚接壤。1966年脱离英国独立后没有太多动乱变动,保留了殖民时期的政治、金融体系,钻石开采业相较于非洲也是投资环境较佳的国家,在非洲国家里发展水准媲美南非;另外博茨瓦纳以拥有强大的个人自由而著称,在新闻自由和个人财产权都有显著优势。", "id": 696997}
{"src_title": "Vzteklina", "tgt_title": "狂犬病", "src_document": [{"title": "Původce onemocnění.", "content": "Původcem vztekliny je RNA virus z rodu \"Lyssavirus\" z čeledi Rhabdoviridae. Jedná se o poměrně jednoduše stavěný, obalený virus, jehož virion má tvar projektilu. Klasickou vzteklinu způsobuje lyssavirus sérotypu 1. V rámci rodu lyssavirus existuje dalších šest sérotypů, izolovaných hlavně z netopýrů, které rovněž způsobují onemocnění nerozlišitelné od vztekliny. Klasické antirabické vakcíny však nemusí poskytovat ochranu proti všem sérotypům viru.  Ve vnějším prostředí je virus poměrně odolný, přežívá dobře vyschnutí a je konzervovaný nízkými teplotami, při teplotách pod bodem mrazu přežívá měsíce. V zakopaném mrtvém těle zvířete si může uchovat virulenci i několik týdnů, při teplotách kolem 20 °C zůstane živý až jeden týden. Je citlivý k UV záření, sluneční záření jej ničí do jedné hodiny. Většina dezinfekčních prostředků je též použitelná, velmi účinný je formaldehyd, dobré jsou i dezinfekční prostředky na bázi chlóru, lze použít i kyseliny, louhy, tuková rozpouštědla, mýdla a saponáty. Nejrychlejší dekontaminaci předmětů lze zajistit jejich ponořením do vroucí vody nebo jejich opálení plamenem, vysoké teploty virus vztekliny ničí okamžitě.", "section_level": 1}, {"title": "Epizootologie.", "content": "K infekci vzteklinou jsou náchylní všichni teplokrevní živočichové, u ptáků však bylo onemocnění pozorováno jen po experimentální infekci. Rezervoárem nemoci jsou především šelmy a letouni, kteří představují zdroj infekce i pro jiné savce, kteří slouží jen jako náhodní hostitelé, kteří chorobu již dále nešíří.  Virus vztekliny není jednotný. I v rámci sérotypu-1 se jednotlivé kmeny liší povrchovými antigeny na povrchu virionu: tyto změny se dají zjistit použitím monoklonálních protilátek a vzteklinové viry se podle nich dělí na jednotlivé genotypy; varianty viru se ale odlišují i svojí genetickou výbavou, prokazatelnou pouze analýzou genomu. Navíc se jednotlivé odlišné kmeny viru, tzv. biotypy, liší geografickým rozšířením, patogenními vlastnostmi a živočišným druhem, který je hlavním rezervoárem. Jednotlivé biotypy jsou adaptovány na konkrétního hostitele, pro který je vysoce infekční, takže k nákaze stačí menší množství virových částic, a vysoce patogenní, s krátkou inkubační dobou a velkým množstvím vylučovaného viru ve slinách. Pro jiné druhy zvířat je tento konkrétní biotyp infekční výrazně méně, potřebná infekční dávka může být až 100 000krát větší. Neadaptovaný virus nemusí být u jiného druhu schopen vyvolat onemocnění, infekce vyvolá jen tvorbu protilátek a zvíře je k další infekci již odolné. Jiný než rezervoárový hostitel se může při infekci chovat i jako nespecifický, dead-end hostitel, který sice onemocní a uhyne, ale pro další šíření vztekliny nemá význam. Ovšem dojde-li k úspěšné infekci a virus je schopen vylučování i z nespecifického hostitele, virus se může opakovaným pasážováním na novém hostiteli adaptovat na tento nový druh, pro který je následně opět vysoce infekční a patogenní, a vznikne nový biotyp s novým hlavním rezervoárovým druhem zvířete. Z epizootologického hlediska jsou dále rozeznávány dvě formy vztekliny: městská (urbánní), kde je hlavním zdrojem nákazy pes, a sylvatická (lesní), kde jsou zdrojem volně žijící zvířata. Vzteklina je onemocnění s přírodní ohniskovostí, s periodickým propuknutím nákazy ve chvíli, kdy hustota vnímavých hostitelů překročí určitou hranici a choroba se snadno šíří z jednoho zvířete na druhé. Vzplanutí vztekliny sníží množství vhodných hostitelů a počet nemocných zvířat se sníží na jednotlivé případy, které udržují chorobu přítomnou v populaci. Při „přeskočení“ vztekliny a adaptaci biotypu na nového hostitele se dále vzteklina šíří jako epizootie, vlnovitě postupující rychlostí 30–60 km za rok do nezasažených území s naivní populací hostitelů a v oblastech za frontou se dále opět udržuje enzooticky s pravidelným vzplanutím nákazy v ohniscích.", "section_level": 1}, {"title": "Vzteklina psů.", "content": "Vzteklina psů je z hlediska ohrožení zdraví lidí nejvýznamnějším biotypem vztekliny. Urbánní forma vztekliny, jejímž hlavním rezervoárem je pes domácí, představuje hlavní zdroj infekce člověka v rozvojových zemích, především v Africe a v Asii. Celosvětově je 95 % všech případů vztekliny člověka způsobeno právě pokousáním psem domácím. Vzteklina psů se vyskytuje celosvětově. Viry adaptované na psa cirkulují v psí populaci, nezávisle na výskytu sylvatické formy vztekliny.", "section_level": 2}, {"title": "Vzteklina divokých zvířat.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vzteklina lišek.", "content": "Virus vztekliny lišek obecných se v několika různých, více či méně příbuzných biotypech vyskytuje v Evropě, v Asii a v Severní Americe. V Evropě je liška obecná nejvýznamnějším rezervoárem sylvatické formy vztekliny. Liška obecná je hlavním rezervoárem vztekliny též na většině území bývalého Sovětského svazu, nicméně přítomné biotypy mohou cirkulovat též v populaci korsaka, vlka obecného nebo psíka mývalovitého.  Vzteklina lišek polárních je způsobena odlišným biotypem, který se vyskytuje endemicky v oblastech za severním polárním kruhem, na Aljašce, v Kanadě, v Grónsku, na souostroví Špicberky a v Ruské Federaci. V Kanadě je biotyp adaptovaný na lišku polární schopný kolovat i v populaci lišek obecných a skunka pruhovaného a je hlavním zdrojem vztekliny v provinciích Québec a Ontario. Ve státě Texas je rezervoárem specifického biotypu vztekliny liška šedá.  Pes a kočka jsou k nákaze virem vztekliny lišek obecných 300 000krát odolnější než liška, která je velmi vnímavá. Liška nakažená liščím biotypem vztekliny vylučuje virus ve slinné žláze v 90–100 % případů, podobně je na tom i skunk. Virus ale vylučuje už jen 83 % jezevců, 50 % nemocných kun a 30–70 % nemocných psů. Z hlediska rizika liščí vztekliny pro člověka je důležitým hostitelem kočka domácí: vylučuje virus ve slinách v 80 % případů a u polodivoce žijících koček, jejichž teritoria se překrývají s teritorii lišek, může snadno dojít k přenosu infekce. Na enzooticky zamořených územích se vzteklina objevuje ve zhruba čtyřletých cyklech s nejvyšším počtem případů v březnu a v dubnu a s druhým, i když menším vrcholem na podzim.", "section_level": 3}, {"title": "Vzteklina psíků mývalovitých.", "content": "Psík mývalovitý je rezervoárem vztekliny na Dálném východě, Mongolsku, v severní Číně a v Koreji. V Jižní Koreji je psík mývalovitý hlavním vektorem vztekliny, vyskytuje se u něj ve čtyřletých cyklech, s největším počtem případů v lednu a v únoru.  Dále je psík mývalovitý rezervoárem vztekliny ve Východní Evropě: zde je nepůvodním, invazním druhem, který do volné přírody Evropy pronikl z kožešinových farem. Virus vztekliny, který v Evropě napadá psíky mývalovité, byl původně adaptovaný na lišky, ale v populaci psíků mývalovitých se snadno šíří a především v Pobaltí je psík mývalovitý společně s liškou obecnou nejvýznamnějším rezervoárovým zvířetem.", "section_level": 3}, {"title": "Vzteklina skunků.", "content": "Skunkové jsou nejvýznamnějším rezervoárem sylvatické formy vztekliny v Severní Americe. Skunk bělohřbetý a skunk dlouhoocasý mají omezený areál rozšíření a tím pádem i omezený význam jako vektory vztekliny, skunk západní a skunk skvrnitý mají zase přirozeně nižší populační hustotu, která neumožňuje snadné šíření nákazy. Skunk pruhovaný je však ve Spojených státech a v Kanadě hlavním zdrojem vztekliny. Na východním pobřeží Spojených států je vzteklina skunků způsobena mývalím biotypem viru (viz vzteklina mývalů severních). V Kanadě, v provinciích Ontario a Quebec, a ve státe New York koluje v populaci skunků místní liščí biotyp viru, ke kterému jsou skunkové stejně vnímaví jako lišky. Dále na kontinentě existují dva odlišné varianty viru, adaptovaného přímo na skunka pruhovaného: jedna je endemicky rozšířena v kanadských provinciích Manitoba, Saskatchewan a Alberta, na americkém Středozápadě a v Kalifornii, druhá způsobuje vzteklinu skunků v Texasu a Kansasu. Ve státe Missouri a v Arkansasu se pak vyskytují obě varianty viru.  Vzteklina skunků je v těchto státech přítomná endemicky, nemá tendence vytvářet vlnovitě šířící se epizootie jako vzteklina lišek či mývalů. U skunků propuká vzteklina v šesti- až osmiletých cyklech, s největším počtem případů na jaře a na konci podzimu.", "section_level": 3}, {"title": "Vzteklina mývalů severních.", "content": "Biotyp, jehož hlavním rezervoárem je mýval severní, se endemicky vyskytuje na celém východním pobřeží Spojených států amerických. Vzteklina mývalů se poprvé objevila na Floridě na začátku 50. let 20. století, epizooticky se rozšířila směrem na sever a v současnosti je přítomna v pásu od států Florida a Alabama na jihu až do státu Maine na severu. V červenci 1999 se nákaza objevila v Kanadě v provincii Ontario, ale vakcinační programy její postup zastavily a poslední nemocný mýval byl v Kanadě zjištěn v roce 2005. Ve Spojených státech běží programy orální vakcinace mývalů, které udržují nákazu v současných hranicích a brání jejímu rozšíření směrem na západ. V zamořených oblastech se vzteklina mývalů objevuje v pětiletých cyklech.", "section_level": 3}, {"title": "Vzteklina promyk a mangust.", "content": "Promyka malá je kromě psa domácího nejvýznamnějším vektorem vztekliny v Karibiku. V oblasti je nepůvodním druhem, byla dovezena v 19. století jako lovec potkanů na plantážích cukrové třtiny, v současnosti je považována za škůdce a invazní druh. Vzteklina promyk malých je přítomná v Grenadě, v Portoriku, na Kubě, v Dominikánské republice a na Haiti, na Grenadě a Portoriku jsou hlavním rezervoárem vztekliny. Vzteklina promyk malých na Karibských ostrovech je pravděpodobně způsobena virem vztekliny psů, který není na promyky adaptovaný, v některých oblastech má až 50 % všech promyk vytvořené protilátky proti vzteklině po abortivní infekci.  V Jižní Africe je vektorem vztekliny mangusta liščí, vlastní biotyp viru vztekliny hostí též promyka červená.", "section_level": 3}, {"title": "Vzteklina netopýrů.", "content": "Vzteklinové viry adaptované na letouny se vyskytují po celém světě. V Evropě jsou netopýři nositeli specifických sérotypů vztekliny: viru evropské netopýří vztekliny typu 1 (EBLV-1, sérotyp 5) a viru evropské netopýří vztekliny typu 2 (EBLV-2, sérotyp 6). Podobně jako virus klasické vztekliny, ani netopýří viry neinfikují všechny druhy letounů, ale jsou hostitelsky specifické: EBLV-1 způsobuje onemocnění netopýrů večerních a netopýrů tripolitánských, EBLV-2 napadá netopýry rodu \"Myotis\". Vzteklina netopýrů je v jejich populaci enzootická a výjimkou není překonání infekce a tvorba protilátek. Při propuknutí choroby je netopýr neschopný letu, nevyhledává úkryt a vydává nenormální zvuky. Vzácně je možný přenos i na pozemní savce (kunu skalní, kočku, ovce) a na člověka. Z epizotoologického hlediska však vzteklina netopýrů nepředstavuje větší hrozbu, protože lišky jsou k infekci netopýřími viry velmi odolné, takže možnost adaptace netopýřího viru a způsobení epizootie lišek je jen teoretická, a nepravděpodobná.  V Africe jsou netopýři nositeli dalších sérotypů vztekliny: jedná se o netopýří virus Lagos (séropyp 2), izolovaný z kaloně plavého a dalších plodožravých netopýrů v Nigérii a virus Duvenhage (sérotyp 4), vyskytující se u hmyzožravých netopýrů v Jižní a Východní Africe. Virus Duvenhage je prokazatelně přenosný i na člověka, virus Lagos nikdy nebyl u člověka diagnostikován. Nejnověji objeveným sérotypem je Shimoni bat virus, izolovaný v Keni z pavrápence Commersonova.  V Asii jsou netopýři nosiči dalších, specifických sérotypů lyssavirů: v Kyrgyzstánu byl z mozku netopýra východního izolován virus Aravan, v Tádžikistánu byl objeven virus Khujand, a z oblasti pochází též další dva sérotypy viru, Irkut a Západokavkazský netopýří virus (WCBV, West Caucasian bat virus).  V Austrálii jsou kaloni rezervoárem sérotypu 7, australského netopýřího viru. I tento sérotyp může být přenesen na člověka v omezené míře i na další druhy savců.  Na americkém kontinentě je vzteklina netopýrů způsobena klasickým virem vztekliny, sérotypem-1. Viry adaptované na netopýry nejsou patogenní pro ostatní savce a způsobují u nich infekci jen neochotně. Nejvýznamnějším rezervoárem je upír obecný, a to v celé Latinské Americe. Upíři představují hlavní zdroj infekce pro skot, jen v Brazílii upír obecný je zároveň vůči vzteklině poměrně odolný, u 3–28 % jedinců byly nalezeny protilátky proti vzteklině, jako důkaz abortivní infekce. Vzteklina upírů je přenosná na člověka, ale nové údaje ukazují, že i u něj je možná abortivní infekce. Nositeli vztekliny v Americe je kromě upírů též několik druhů hmyzožravých netopýrů, jako je netopýr mexický a další druhy rodu \"Lasiurus\", netopýr hnědý a další druhy rodu \"Eptesicus\", netopýři rodu \"Myotis\", dále morousové, jako je morous guánový. Biotyp viru morouse guánového je odlišný od viru vztekliny upírů, takže mezi jednotlivými druhy netopýrů a jejich virem vztekliny patrně panují podobné vztahy jako mezi vzteklinou a jejími čtyřnohými rezervoáry.", "section_level": 3}, {"title": "Vzteklina u jiných druhů savců.", "content": "V omezené míře slouží jako rezervoáry vztekliny i jiné druhy savců, především tedy psovitých šelem: vzteklina vlků obecných je závažná z epidemiologického hlediska, protože nemocní vlci ztrácí strach z člověka a napadají lidi i domácí zvířata. Občasné epizootie vztekliny se objevují u vlků na Aljašce i v Ruské federaci a Mongolsku v obou případech se jedná pravděpodobně o nákazu liščím biotypem viru, vzteklina adaptovaná přímo na vlka nebyla zjištěna. V Africe virus vztekliny psa může kolovat v populacích divokých psovitých šelem, zvláště šakalů, a mezi šakaly čabrakovými se může vzteklina přenášet nezávisle na jiných vektorech. Vektorem vztekliny je též pes ušatý, u kterého se objevují pravidelné epizootie vztekliny a společně s mangustami je on a šakal čabrakový hlavním vektorem sylvatické vztekliny v Africe. Další psovité šelmy jsou spíše oběťmi nákazy, epizootie vztekliny jsou problémem u ohrožených vlčků etiopských a psů hyenovitých. Ohrožená zvířata jsou proto chráněna očkováním.  Biotyp méně patogenní vztekliny se vyskytuje u hyen skvrnitých, v Serengeti má 37 % všech hyen protilátky proti vzteklině, zvláštností je též potvrzení skrytého nosičství, kdy klinicky zdravá hyena intermitentně vylučuje virus vztekliny ve slinách.  Na hranicích mezi Spojenými státy a Mexikem byl přítomen biotyp vztekliny, adaptovaný na psa domácího a na kojota, ale ten byl vakcinačními programy vymýcen v roce 2004. V Brazílii je vektorem specifického kmenu vztekliny pes šedý. Býložravci jsou většinou dead-end hostitelé, kteří již nemoc nešíří na jiná zvířata, výjimkou je kudu velký, u kterého je vzeklina schopná šířit se z jednoho zvířete na druhé a udržovat se tak v populaci těchto antilop. Epizootie vztekliny kudu v období od 1975–1985 zahubila 20 % tehdejší populace, až 50 000 zvířat. Mezi jednotlivými zvířaty se vzteklina nepřenáší pokousáním, ale olizováním při sociálním kontaktu a při spásání trnitých keřů, kdy dochází jednak ke vzniku oděrek v ústní dutině zvířete, tak ke kontaminaci vegetace infekční slinou.  Ostatní druhy savců mohou onemocnět, ale pro další šíření nákazy nemají význam.", "section_level": 3}, {"title": "Vzteklina ptáků.", "content": "U ptáků je vzteklina velmi sporadická, většina ptačích druhů je prakticky nevnímavá. Ptáci nejsou považováni za přirozeného hostitele ani za součást infekčního řetězce. Přestože starší publikace uvádějí vznik spontánního onemocnění u drůbeže po pokousání liškou, ptáci onemocní jen výjimečně a s atypickým průběhem (spíše parézy než excitační příznaky). Experimentálně lze vyvolat vysokými dávkami viru vztekliny pouze přechodné a lehké porušení všeobecného zdravotního stavu, bez vylučování viru do okolí. Zatím nebyl zaznamenám případ vzniku vztekliny u lidí od ptáků. Izolace viru vztekliny byly popsány u káně lesní, jestřába lesního, luňáka červeného, kachen a sovy pálené. Experimentální infekce byly úspěšné u jestřábů, sokolů, krkavců, zpěvných ptáků, holubů, hus, kachen, kura domácího a pávů. Protilátky proti viru vztekliny byly zjištěny u volně žijících populací raroha prériového, jestřába lesního, orla skalního, kalouse pustovky, havranů, krkavců a špačků.", "section_level": 3}, {"title": "Rozšíření nemoci.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Ve světě.", "content": "Vzteklina je rozšířena téměř na celém světě. Za země vzteklinou nezasažené se považuje Velká Británie, Irsko či Austrálie, nicméně ve Velké Británii byly popsány případy netopýrů nakažených evropským netopýřím virem, který je příbuzný viru vztekliny, a v Austrálii se u kaloňů a netopýrů vyskytuje australský netopýří virus. Oba viry jsou schopné vyvolat smrtelné onemocnění člověka. Epizootie vztekliny, která se šíří po indonéských ostrovech, dále představuje značné riziko zavlečení i klasické vztekliny. Vzteklina ani příbuzné viry se nikdy nevyskytovaly na Novém Zélandu, dále jsou zcela vztekliny prosté ostrovní státy v Oceánii, vzteklina se nikdy nevyskytovala ani na karibských ostrovech či na ostrově Mauricius, a není přítomna ani na Antarktidě. Podle Světové organizace pro zdraví zvířat (OIE) se může kterákoliv země stát zemí vztekliny prostou, má-li zaveden efektivní způsob monitoringu nákazy a opatření zabraňující nákaze, a na jejím území nebyl dva roky hlášený žádný případ vztekliny. Izolace netopýřích sérotypů nemá na status země prosté klasické vztekliny vliv. Dle těchto kritérií jsou v roce 2012 vztekliny prosté následující země a teritoria:", "section_level": 2}, {"title": "V ČR.", "content": "Česká republika v roce 2004 splnila kritéria OIE a od té doby má status vztekliny prosté země. Tato skutečnost byla deklarována ve věstníku OIE \"Disease Information\" č. 30 z 23. června 2004. Poslední případ vztekliny pozemních obratlovců byl zaznamenán 19. dubna 2002 u lišky v okrese Trutnov.  V květnu 2005 byla v okrese Vyškov diagnostikována vzteklina u netopýra hvízdavého (\"Pipistrellus pipistrellus\"). V Česku se jedná o čtvrtý potvrzený případ vztekliny netopýra, přičemž první byl zjištěn v roce 1994 a další dva případy v roce 1999. Vzteklina netopýrů (jedná se o evropský netopýří virus) je považována za specifickou variantu nákazy a jejím výskytem není dotčen status vztekliny prostého státu dle kritérií OIE. Problémem monitoringu nákazy netopýrů je nízký počet vyšetřených vzorků a nízká kvalita vyšetřovaných kadaverů.  V rámci monitoringu nákazy nadále probíhá vyšetřování uhynulých a ulovených lišek obecných a dalších zvířat: v roce 2010 bylo v referenčních laboratořích vyšetřeno 5424 kusů lišek, 32 kun, 15 srnců obecných, 200 koček domácích, 15 psů a 106 kusů ostatních zvířat, všechny s negativním nálezem. V roce 2012 bylo zatím vyšetřeno 2567 zvířat.", "section_level": 2}, {"title": "Historie nemoci.", "content": "Vzteklina je jednou z nejstarších známých onemocnění člověka. Nemoc je známa a doložená od 3000 př. n. l. Už ze starověkého Egypta pocházejí důkazy o této smrtelné chorobě v podobě fresek znázorňujících „vzteklé“ lidi a psy. První písemné záznamy o vzteklině pocházejí už ze starověkého Babylonu z 23. století před naším letopočtem. Staří Řekové i Římané znali vzteklinu; latinský název pro vzteklinu s největší pravděpodobností pochází ze sanskrtu, ze slova \"rabhas\" – páchat násilí, řecké pojmenování – lyssa – je zase odvozeninou od slova \"lud\" – násilí. Vzteklina je zmíněna i v Iliadě: egyptský bůh Sirius měl podobu šíleného psa (počty vzteklých šakalů stoupaly v létě, kdy vycházelo právě souhvězdí Velkého psa). Bohyně Artemis prý měla mít sílu léčit vzteklinu.  Vzteklinou se zabývali Démokritos i Aristoteles, ten však odmítal spojitost mezi kousnutím vzteklého psa a onemocněním u člověka.  V prvním století našeho letopočtu se vzteklinou zabýval římský lékař Aulus Cornelius Celsus; od něj pochází první popis průběhu vztekliny u člověka, Celsus také odhalil kousnutí nemocného psa jako prvotní příčinu onemocnění a doporučil i „léčbu“ vztekliny – vypálení rány rozžhaveným železem a ponořením pokousaného do studené vody. Tento způsob ošetřování ran způsobených nemocným zvířetem, společně s „desinfekcí“ kyselinou dusičnou, přetrval až do 18. století. Jako léčebné prostředky byla doporučována také konzumace jater vzteklého psa, račích očí, kohoutích mozků nebo hřebínků.  Ve středověku byl za příčinu vztekliny považován např. mráz, vysoká teplota, konzumace příliš horké potravy, žízeň, hlad, některé atmosférické jevy, kolísání teploty, nebo, což je pochopitelné, démonický původ. Vlkodlaci a upíři jsou pravděpodobně aspoň částečně produktem lidského strachu ze vztekliny. Většina procesů s nimi spadá do období epidemií vztekliny: v roce 1271 vypukla epidemie vztekliny ve Francii, v roce 1500 ve Španělsku, 1586 ve Flandrech, Rakousku, Maďarsku a Turecku, 1604 v Paříži, 1721–1728 na Balkáně. „Léčba“ proto spočívala nanejvýš ve vymítání, nemocní většinou končili na hranici. Během renesance se sice vyskytlo několik publikací o vzteklině – roku 1546 Girolamo Fracastoro popsal klinické stadium vztekliny i způsob přenosu, Saluis z Bologne se rovněž zabýval vzteklinou, ale mezi obyčejnými lidmi nadále přetrvávala víra v nadpřirozený, ďábelský původ vztekliny. Zprávy o vzteklině v Novém světě pocházejí už z počátku 16. století, kdy mnich Petrus Anglerius zaznamenal případy šílenství španělských vojáků po kousnutí netopýrem, v roce 1709 se o tomtéž zmiňuje Fray Jose Gil Ramirez.  V roce 1804 německý vědec Zinke poprvé dokazuje přenos vztekliny pomocí slin z nemocného psa na zdravého, v roce 1813 Francois Magenlie a Gilbert Breochut úspěšně přenesli vzteklinu z nemocného člověka na psa, v roce 1879 Victor Galtier přenesl vzteklinu z psa na králíka a z něj na jiného psa.  Roku 1881 členové Pasteurova týmu, Roux, Chamberlain, Thuillier dokázali, že původce se nachází v CNS a přenesli vzteklinu injekcí nervové tkáně nemocného zvířete. Poté bylo zjištěno, že virulence původce se vytrácí zhruba po 15 dnech – vakcínou ze sušené králičí míchy bylo 50 psů úspěšně chráněno proti vzteklině. 6. června 1885 byl po mnohačetném pokousání vzteklým psem očkován Joseph Meister, který se tak stal prvním zachráněným člověkem. V průběhu následujících 15 měsíců pak bylo naočkováno dalších 2500 lidí.  Z 19. století jsou dokumentovány případy vztekliny psů a koček a dalších zvířat na území Čech a Moravy. Ve dvacátých letech minulého století bylo ročně laboratorně potvrzeno 400–600 případů vztekliny. Z toho připadalo 86 % na psy. V období 1919–1937 zemřelo na vzteklinu jen v Československu celkem 132 lidí a téměř 25 000 jich bylo léčebně očkováno v Pasteurově ústavu v Praze. V ČR je od roku 1953 povinné očkování psů, což nákazovou situaci podstatně změnilo a těžiště nákazy se přesunulo do volné přírody. Poslední prokázané nakažení člověka vzteklinou v ČR bylo v 60. letech minulého století na Kroměřížsku, v roce 1993 byl původce nákazy „dovezen“ z Asie.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a průběh nemoci.", "content": "Virus je vylučován prakticky jen slinami, přičemž ve slinách se vyskytuje 3–5 dní před prvními klinickými příznaky. K infekci dochází většinou poraněnou kůží – hlavně pokousáním. Ve svalovině v místě pokousání se virus částečně pomnoží a šíří se nervovými drahami (tzv. „axonálním transportem“) do CNS. Tam se virus začne výrazně množit, způsobí nehnisavou meningoencefalitidu a dojde ke klinickým příznakům. Inkubační doba je v průměru 2–4 týdny (max. 15 měsíců u koně, min. 5 dnů u psa) a je závislá na množství viru, místě pokousání (čím blíže mozku, tím rychlejší nástup), kmenu viru a vnímavosti zvířete (resp. imunitního stav hostitele). Z CNS se šíří virus dále do slinných žláz, rohovky a parenchymatózních orgánů.  K infekci u ptáků (která je poměrně vzácná) může dojít pokousáním, např. liškou, nebo pozřením infikované kořisti. U dravců se připouští možnost kontaminace zobáku a pařátů od infikovaných a uhynulých divoce žijících zvířat. Virus se šíří z místa poranění endoneurálními lymfatickými cévami do CNS. Neutralizační protilátky vznikají u ptáků velmi rychle a neutralizují virus vztekliny uvolňovaný z nervových buněk. Tím se u ptáků vysvětluje vznik pouze místně omezené infekce i jejich rychlé uzdravení.", "section_level": 1}, {"title": "Klinické příznaky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "U zvířat.", "content": "Výše popsané jsou typické příznaky průběhu vztekliny běžného u většiny zvířat, kromě toho však vzteklina může probíhat jako tzv.:  U zvířat chybí hydrofobie (známá u vztekliny lidí). U lišek, ale i jiných volně žijících šelem bývá naopak typické, že jedince uhynulé na vzteklinu lze najít v blízkosti vodních zdrojů či přímo v nich. Je to dáno tím, že lišky, které jsou v počátečním stádiu dehydratované, vyhledávají vodu.  Klinické příznaky u ptáků přirozeně i experimentálně infikovaných začínají rovněž krátkým excitačním obdobím, které se projevuje vyskakováním, křičením, pokusy vzlétnout, agresivitou vůči lidem a epileptiformními záchvaty, a pokračuje ataxií, slabostí končetin, padáním na bok a konečně paralýzou hlavy a krku. V průběhu dalších dnů mohou být pozorovány netečnost, ospalost, nezájem, nutkavé pohyby a úhyn. Někteří ptáci se mohou spontánně uzdravit.", "section_level": 2}, {"title": "U lidí.", "content": "V rozvojových zemích ročně vzteklinou onemocní až 55 000 lidí. Inkubační doba trvá 10 dnů až 6 měsíců a stejně jako u zvířat je závislá na infekční dávce, kmenu viru, vnímavosti a místě pokousání.  Projevuje se atypickým chováním, v němž se projevují absence strachu, záchvaty zuřivosti, bolest při použití motorického svalstva, nadměrná produkce slin, křeče, nadměrná vzrušivost (pohyb v místnosti, jediné šplouchnutí vody či i jen pohled na ni a představa zvuku šplouchnutí či nutnosti ji polknout vyvolá prudkou reakci – viz alternativní jméno \"hydrofobie\") a další poruchy osobnosti. Zmiňovaná hydrofobie je následek ochrnutí polykacích svalů. Smrt nastává v kómatu za současné paralýzy všech svalů.", "section_level": 2}, {"title": "Diagnostika.", "content": "Základní metodou diagnostiky vztekliny u zvířat je přímá imunofluorescence, která se dělá z otisků řezů mozku (Amonův roh). Imunofluorescencí se prokazují virové antigeny přímo ve tkáni nakaženého jedince, je vysoce senzitivní a specifická a také relativně rychlá, přesná a levná. Jedná se ovšem o postmortální způsob diagnostiky a nedá se použít při diagnostice vztekliny u lidí (jedině jako metoda potvrzení po úmrtí pacienta). Dále se používá imunohistochemická metoda.  V minulosti se dělaly také histologické řezy, u nemocných se často vyskytovaly typické intracytoplasmatické inkluze (tvořené virovými proteiny) zvané Babes-Negriho tělíska. Nejčastěji se tvoří v Purkyňových a pyramidálních buňkách Amonova rohu. Přestože jsou patognomickým znakem pro vzteklinu, od použití histologie se v diagnostice vztekliny upustilo, jejich nepřítomnost totiž vzteklinu ani zdaleka nevylučuje.  Biologický pokus, při kterém se suspenze z vyšetřované tkáně inokuluje 3–5 denním myškám a následně se provádí přímá imunofluorescence z jejich mozkové tkáně, se v minulosti prováděl v případě negativního či dubiózního fluorescenčního testu. Dnes se od něj upouští a živé myši jsou nahrazovány buněčnými kulturami, např. z myšího neuroblastomu či juvenilních ledvinových buněk křečka (BHK-21). Po namnožení viru v buněčných kulturách se následně prokazuje opět imunofluorescencí, virus neutralizačním testem či molekulárními metodami.  Intravitální metody jsou méně přesné a specifické a používají se jenom u lidí. Používají se otiskové preparáty z rohovky, které se vyšetřují pomocí IF, izolace viru ze slin nemocného a sérologické průkazy protilátek v krvi nebo mozkomíšním moku. PCR slouží k průkazu virové RNA. Negativní výsledky však vzteklinu nevylučují. Protilátky se totiž často nestihnou vytvořit.", "section_level": 1}, {"title": "Diferenciální diagnostika u zvířat.", "content": "Při diagnostice vztekliny je třeba vyloučit všechny encefalopatie infekčního či neinfekčního původu, jež se projevují nějakými nervovými příznaky. Konkrétně je třeba odlišit:  Z neinfekčních nemocí je to například otrava strychninem či olovem.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba a prognóza u lidí.", "content": "Primární formu léčby představuje očkování pokousaného jedince, v případě, že jsou pochybnosti o nakažení inkriminového zvířete, může lékař den počkat, bude-li odchyceno a vyšetřeno. Pokud se tak nestane, respektive stane a vzteklina je potvrzena, je zahájeno očkování napadeného člověka. K očkování je možno přikročit i později, obvykle má nakažený slušné šance, začne-li se do týdne po pokousání, nicméně riziko neúspěchu s rostoucí prodlevou stoupá. Pokud očkování uspěje, imunizovaný organismus zlikviduje infekci dříve, než pronikne do mozku. Šance na zabránění propuknutí choroby klesají s rostoucí prodlevou mezi pokousáním a první injekcí.  První očkování zavedené Louisem Pasteurem představovalo 14 dávek vakcíny, současná moderní metoda používá jednu dávku séra a 5 dávek vakcíny.  Propuknutí choroby až donedávna znamenalo jistou smrt. V poslední době však experimentální medicína vyvinula nové léčebné postupy, jejichž hlavním principem je udržování pacienta v anestetickém kómatu a aplikace silných dávek virostatik a látek chránících mozek. Prvním pacientem, na němž byla metoda vyzkoušena, byla patnáctiletá dívka Jeanna Giesová z Wisconsinu, která se tak stala prvním známým člověkem, který byl nakažen vzteklinou a přežil, aniž by byl očkován (před ní bylo známo dalších 6 lidí, u kterých se objevily klinické příznaky vztekliny a přežili, nicméně ve všech případech byli očkovaní). Jedná se o dlouhodobý a nákladný léčebný proces vyžadující navíc dlouhou rekonvalescenci. Celý postup, nazvaný Milwaucký protokol, je dosud experimentem, jeho finanční nákladnost navíc prakticky vylučuje, aby se rozšířil mimo nejbohatší země světa. K roku 2009 bylo známo 36 použití Milwauckého protokolu v jeho původní (MP 1, 26 případů a 3 přeživší) a první revidované verzi (MP 2, 10 případů a 2 přeživší). Z pohledu studií publikovaných do roku 2016 je tento protokol hodnocen jako neúčinný a není doporučován.  Terapie u zvířat se neprovádí. Podezřelá zvířata jsou utracena či odlovena.", "section_level": 1}, {"title": "Veterinární legislativa.", "content": "Každý pes, který pokousal člověka, musí být majitelem předveden na veterinární vyšetření a to 0. den (v den pokousání) a poté 5. den od pokousání. Termín druhého vyšetření je stanoven právě kvůli tomu, že virus se vylučuje do slin 2–4 dny před prvními klinickými příznaky. Nejeví-li pes žádné nervové příznaky ani 5. den po pokousání, je možnost přenosu infekce na člověka vyloučena. Každý pes na území ČR starší 6 měsíců a také lišky a jezevci chovaní v zajetí musí být povinně vakcinováni proti vzteklině a poté revakcinováni dle příbalového letáku vakcíny. U koček není vakcinace povinná.", "section_level": 1}, {"title": "Prevence.", "content": "Prevence vztekliny je založena primárně na vakcinaci zvířat a lidí. U volně žijících nebo domácích zvířat probíhaly a v řadě zemích stále probíhají vakcinační eradikační programy. U lidí se prevence dělí na preexpoziční profylaxi (preventivní vakcinace) a postexpoziční profylaxi, tedy vakcinaci po pokousání či jiném přímém kontaktu s nemocným či podezřelým zvířetem.  Preexpoziční vakcinaci podstupují lidé, u nichž s ohledem na jejich povolání a místo pobytu hrozí vysoké riziko infekce – například veterináři, laboratorní personál, který manipuluje s virem vztekliny, chovatelé zvířat apod. V Evropě není běžně používaná.  Postexpoziční profylaxe je hlavním opatřením u lidí, jež přišli do kontaktu s rabitickým nebo podezřelým zvířetem. Krom samotné vakcinace je doporučováno okamžité vypláchnutí pokousané rány vodou s mýdlem či desinfekční látkou a aplikace antirabitických protilátek do 7 dnů od podání první postexpoziční vakcinační dávky. Každoročně je na světě očkováno po pokousání více než 15 miliónů lidí, díky čemuž jsou zachráněny stovky lidských životů.", "section_level": 1}, {"title": "Orální vakcinace lišek.", "content": "Od roku 1989 se na území České republiky 2× ročně prováděla orální vakcinace lišek. Vakcinace se prováděla kladením vakcín zabalených v návnadě z rybího tuku (letecky či ručně), zhruba 12–15 návnad na km2. K orální vakcinaci lišek se používá živá atenuovaná vakcína (např. Lysvulpen). Ve vakcíně je obsažen i tetracyklin, který slouží jako marker (vyšetřením uhynulých či zastřelených lišek se zjišťuje přítomnost tetracyklinu v kostech či zubech). Od orální vakcinace lišek se v ČR v r. 2010 upustilo.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vzteklina (též rabies, běsnění, lyssa) je akutní virové onemocnění centrálního nervového systému všech teplokrevných živočichů včetně lidí. Virus vztekliny se přenáší slinami, tedy v praxi nejčastěji pokousáním.", "tgt_summary": "狂犬病(拉皮斯病,俗称疯狗症,字根来自,意为“疯狂”)是一种由狂犬病病毒引起之人畜共患病,可于恒温动物身上造成严重脑炎。没有接受疫苗免疫的感染者,当神经症状出现后几乎必然死亡,通常的死亡原因都是由于中枢神经(脑-脊髓)被病毒破坏,病毒大量存在于发病者的脑脊液、唾液和体液中,绝大部分通过咬伤传播,很多时令染病的人或动物特别活跃,在没有被激怒的情况下发起攻击,展现其他不寻常的行为。狂犬病亦可以以麻痺方式出现,令患者显得沉默内向。亦有未经确认的实例表明病毒可经飞沫由黏膜或呼吸道传染,在探索有狂犬病蝙蝠的洞穴时被含有蝙蝠粪便的飞沫感染。最终死于自主神经系统受损导致的器官衰竭、呼吸衰竭。但是只要及时的接种疫苗,一般都能诱发身体产生足够的免疫力消灭病毒。狂犬病的早期症状包括发烧与伤口的刺痛感,稍后则可能会出现暴力行为、不可自制的兴奋感、恐水症、部分肢体瘫痪、意识混乱或丧失知觉。自染病到病发的时间为一至三个月,但因人而异的程度相当大:长可长至一年,短可短到一周内,一旦症状出现,狂犬病的致命率几乎百分之百。狂犬病症状出现所花的时间主要受病毒侵犯至中枢神经系统的时间所影响。", "id": 2603258}
{"src_title": "Kogenerace", "tgt_title": "热电联产", "src_document": [{"title": "Mikrokogenerace.", "content": "Klasická zařízení poskytují buď řešení pro výrobu tepla (kondenzační kotle, tepelná čerpadla, solární kolektory) nebo pro výrobu elektřiny (fotovoltaické panely, malé vodní a větrné elektrárny). Kogenerační jednotky ale obě tyto oblasti řeší zároveň. Díky kombinované výrobě elektřiny a tepla (KVET) v jednom zařízení lze dosáhnout vysoké efektivity a využít přes 90 % energetického obsahu paliva.  Přínos malých kogeneračních jednotek spočívá v tom, že teplo a notná část elektrické energie mohou být spotřebovány přímo v místě jejich výroby. Odpadají tedy i ztráty vznikající při transportu energie na delší vzdálenost. Vzájemné provázání výroby tepla a elektřiny ovšem přináší i jisté omezení - potřebu zajistit pokud možno trvalý odběr tepla. Kdyby provozovatel konvenční kogenerační jednotky nebyl schopen po většinu roku smysluplně využívat teplo vznikající jejím provozem, výroba elektřiny by po zapojení tepelného výměníku sice byla možná ale nehospodárná.  S využitím elektřiny vyrobené kogenerační jednotkou na rozdíl od tepla obtíže nenastávají. Její nespotřebované přebytky lze na základě smlouvy uzavřené s příslušným distributorem elektřiny (ČEZ, EON, PRE) odprodávat do elektrické sítě. Při splnění podmínek stanovených platnými předpisy má provozovatel kogenerační jednotky právo na příspěvek k ceně elektřiny ve výši stanovené cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu, a to jak pro elektřinu dodanou do sítě, tak pro elektřinu, kterou sám spotřebuje. Aktuální výše příspěvku pro jednotky o výkonu do 1 MWe činí 470 – 1 800 Kč / MW.h.  Investiční náklady v přepočtu na jednotku instalovaného výkonu v případě malých kogeneračních jednotek strmě rostou. Zatímco u velkých zařízení o výkonu kolem 500 kWe pořizovací cena strojů na evropském trhu vychází na cca 750 euro/1 kWe jmenovitého elektrického výkonu, u 50 kWe jednotek je to 1 200 euro/1 kWe a u malých jednotek s výkonem 5 kWe už přes 3 000 euro/1 kWe. Cena za instalovaný kilowatt může být u nejmenších jednotek ještě podstatně vyšší. Z toho pak vychází delší návratnost investice, která je činí méně atraktivními pro zákazníky – a tím i pro výrobce. Kogenerace je úzce spojena také s decentralizací v oblasti energetiky. V České republice podporuje rozvoj kombinované výroby elektřiny a tepla sdružení COGEN Czech.  Velké naděje při vývoji malých kogeneračních jednotek jsou již delší dobu vkládány do Stirlingova motoru, který má oproti klasickým spalovacím motorům vyšší účinnost, nižší hlučnost a malé servisní nároky. Díky odlišnému principu fungování – využití vnějšího spalování – může motor využívat různých paliv anebo i jiných zdrojů tepla (např. solární energie). Vývojem takovéhoto zařízení se zabývala řada firem, většinou však neúspěšně. V dohledné době se s uvedením Stirlingova motoru na trh nepočítá.", "section_level": 1}, {"title": "Kogenerace v České republice.", "content": "Kogenerace je v České republice provozována v teplárnách již po desetiletí. Dle Teplárenského sdružení České republiky pokrývá KVET téměř 2/3 dodávek tepla v soustavách centrálního zásobování teplem. Co se týče vyrobené elektřiny, ta pokrývá téměř 14 % netto spotřeby elektřiny v ČR.  Za posledních 5 let je přitom trend takový, že dlouhodobě klesá výroba elektřiny z těcho zdrojů s výkonem nad 5 MWe (z 8.4 TWh v roce 2010 na 7,4 TWh v roce 2013) a naopak roste výroba ze zdrojů pod 5 MWe (z 0,6 TWh v roce 2010 na 1 TWh v roce 2013).  V České republice patří kogenerace mezi podporované zdroje energie. Její podpora je legislativně zakotvena v zákoně č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích a o změně některých zákonů, a navazující vyhlášce Ministerstva průmyslu a obchodu č. 453/2012 Sb., podle které se stanoví množství elektřiny z KVET, na kterou se vztahuje podpora.  Realizace podpory probíhá formou tzv. zelených bonusů k ceně elektřiny z vysokoúčinné KVET. Tyto bonusy jsou stanoveny jako pevné ceny pro jednotlivé typy zdrojů KVET a jejich výše je každoročně určována cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kogenerace (kombinovaná výroba elektřiny a tepla) je společná výroba elektřiny a tepla. Umožňuje zvýšení účinnosti využití energie paliv.", "tgt_summary": "热电联产(又称汽电共生,英语:Cogeneration, combined heat and power,缩写:CHP),是利用热机或发电站同时产生电力和有用的热量。三重热电联产(Trigeneration)或冷却,热和电力联产(CCHP)\"是指从燃料燃烧或太阳能集热器中同时产生电和有用的热量和冷却。", "id": 717724}
{"src_title": "Monako", "tgt_title": "摩纳哥", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "V 5. století př. n. l. byla na území dnešního Monaka založena fénická obchodní stanice, kterou Římané nazvali podle Héraklova chrámu \"Herculis Monoeci portus\". V 6. století ovládli území Monaka dočasně Vizigóti, poté patřilo k Francké říši. Roku 1162 obdrželi janovští kupci v Monaku právo skladu. Na konci 13. století padla monacká pevnost do rukou, poté, co (podle legendy) využil lsti, žádaje o vstup do pevnosti v rouše františkánského mnicha. Monako Grimaldiovci definitivně ovládli v roce 1419, od 15. století převážně pod francouzskou ochranou (vláda tohoto rodu, s výjimkou několika kratších období, pokračuje dodnes). V roce 1793 bylo Monako francouzskými revolučními vojsky dobyto a pod francouzskou správou zůstalo až do roku 1814. V roce 1815 bylo na Vídeňském kongresu dohodnuto, že nadále bude Monako pod protektorátem Sardinie. V revolučním roce 1848 přišlo Monako o 95 % svého území, když dvě monacká města Menton a Roquebrune vyhlásila samostatnost a oddělila se od něj. Zbývající část Monaka získala svrchovanost v roce 1861, kdy byla s Francií uzavřena francouzsko-monacká smlouva. Od roku 1850 se ale Monako potýkalo s těžkou hospodářskou situací, jelikož územní ztráta z roku 1848 znamenala i ztrátu ekonomickou, především omezením výnosů z prodeje citronů, pomerančů a oliv. Monacký kníže Karel III. Monacký se rozhodl ekonomickou situaci své malé země za každou cenu zlepšit a tak byly v roce 1856 na území Monaka vybudovány první přímořské lázně s kasinem. Skutečný rozkvět pak přišel se založením čtvrti Monte Carlo, kde bylo kasino otevřeno v roce 1866, a napojením Monte Carla na železnici z Francie. Od roku 1865 bylo Monako v celní unii s Francií. Od roku 1949 do roku 2005 vládl kníže Rainier III., který liberalizoval ústavu a posílil práva Národní rady. Po jeho smrti vládne jeho syn Albert II. V letech 1963 až 1993 byla nejsilnější stranou Národní a demokratická unie (UND), od roku 1993 má absolutní většinu Campora. V témže roce se Monako stalo členem OSN.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Monako je suverénní městský stát rozdělený na pět čtvrtí, ležící na francouzské riviéře v západní Evropě. Malé knížectví se prostírá na Azurovém pobřeží (fr. \"Côte d’Azur\") jen 8 km od italské hranice na výběžku Přímořských Alp. Území má rozlohu pouhých 202 hektarů s šířkou od 340 m do 1 700 m. Od skalnatého pobřeží stoupá terén terasovitě k pohoří. První linie vrcholků, jen pár stovek metrů od moře, dosahuje výšky mezi cca 1100–1300 m nad mořem – ty už ale leží ve Francii. Stejně tak sráz pohoří pokračuje i pod vodní hladinou, takže hloubka moře se vzdáleností od monackého přístavu rapidně narůstá (což mimo jiné umožňuje i kotvení lodí s větším ponorem).  Monako má několik městských částí: vlastní Monako se starým městem, knížecím palácem ze 13. a 16. století, s neoromantickou katedrálou a oceánografickým muzeem, založeným v roce 1910; Nové m. La Condamine s přístavem, bankami a obchodní čtvrtí; luxusní lázně Monte Carlo s hernou (vybudováno v letech 1878–1879) a kongresovým centrem a městskou tratí Formule 1, dále také na náspu do moře vzniklé Fontvieille s obytnými a průmyslovými stavbami, přírodním parkem a sportovními areály i novým jachtovým přístavem. Mírné přímořské podnebí dovoluje růst i velmi pestré mediteránní vegetaci.", "section_level": 1}, {"title": "Urbanismus.", "content": "Monako je městský stát - tvoří jej tedy jediné město. Prakticky celé území státu je zastavěno, cena půdy je v Monaku velmi vysoká. Zástavba Monaka a sousedních francouzských obcí (Beausoleil, La Turbie, Cap-d'Ail) je prakticky souvislá. Na mnoha místech prochází státní hranice ulicemi, aniž by byla nějak viditelně vyznačena.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Monako má teplé středomořské klima, které ovlivňuje oceánské, vlhké subtropické podnebí. V důsledku jsou zde teplá a suchá léta a mírné, deštivé zimy. Deštivé období přichází v měsíci říjnu a listopadu. Chladných sezon je ovšem v poměru s těmi teplejšími mnohem méně. Letní odpoledne nebývají obzvlášť horká. Teplota zřídka překročí 30 °C. Nejteplejším a nejsušším měsícem je červenec. Noční teploty jsou také mírné a to díky poměrně vysokým teplotám moře v letních obdobích. Celkově se v tomto období pohybujeme mezi 20–30 °C. Co se týče zimy, sníh a námraza jsou zde velmi vzácným jevem. S tím se můžeme setkat maximálně jednou, až dvakrát za deset let.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda a politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Státní zřízení.", "content": "Podle ústavy z roku 1962 je Monako dědičnou konstituční monarchií – vláda přechází na mužského potomka hlavy státu. Tím je kníže, jako poradní orgány má k dispozici korunní radu (11 členů) a státní radu (12 členů). Výkonnou moc má pod autoritou knížete jeden státní ministr se třemi vládními rady. Zákonodárnou moc vykonává kníže spolu s parlamentem, Národní radou s 18 volenými poslanci. V zahraničních vztazích zastupuje Monako Francie. Také právní systém je vybudován podle francouzského vzoru.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Monako je druhý nejmenší a zároveň nejhustěji osídlený stát na světě. Skládá se pouze z jedné samosprávní obce. Mezi státem a městem Monako neexistuje žádný geografický rozdíl. Monako se dělí na 4 historické městské čtvrti (Monaco-Ville, Monte Carlo, La Condamine, Fontvieille). Monaco-Ville je původní, staré město známe také jako „skála Monaka“. Monte Carlo - jedna z hlavních obytných a rekreačních čtvrtí. La Condamine - jihozápadní část Monaka, jejíž součást tvoří přístav Port Hercules. V současnosti je stát rozdělen do 10 městských čtvrtí.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Největší část tvoří Francouzi (28,4%), následně tzv. Monegaskové (21,6%) obyvatelé, kteří se narodili na území knížectví, Italové (18,7%), Britové (7,5%), Belgičané (2,8%), Němci (2,5%), Švýcaři (2,5%) a Spojené státy zastupuje 1,2%.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyky.", "content": "Oficiálními jazyky Monaka jsou francouzština a italština. Angličtinu využívá americká, britská, kanadská a irská část obyvatel. Tradičním, národním jazykem je Monégasque, dialekt románského jazyka, kterým se také hovoří v italské oblasti Ligurie. V Monaku je to jazyk, kterým mluví velmi málo obyvatel. S dialektem se například můžeme setkat při pohledu na pouliční reklamy v původním, opevněném a zároveň hlavním městě knížectví.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Křesťanství 83,2 %, bez vyznání 12,9 %, judaismus 2,9 %, islám 0,8 %, jiné vyznání 0,5 %.", "section_level": 2}, {"title": "Římskokatolická církev.", "content": "Oficiálním náboženstvím je katolictví se svobodou jiných náboženství. V Monaku se nachází pět římskokatolických farností a jedna katedrála, která slouží jako biskupství monackého arcibiskupa.", "section_level": 3}, {"title": "Anglikánská církev.", "content": "V Monaku se nachází jeden anglikánský kostel, ležící na Avenue de Grande Bretagnee v Monte Carlu.", "section_level": 3}, {"title": "Muslimové.", "content": "Muslimská populace Monaka se skládá asi z 280 lidí. Příslušníci tohoto náboženství však nejsou občany, ale pouze obyvateli knížectví. Většina muslimských obyvatel jsou Arabové. Další část tvoří turecká menšina. V Monaku se nenachází žádná mešita.", "section_level": 3}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Nejdůležitějším hospodářským odvětvím knížectví je celoroční cestovní ruch. Velký význam má kromě toho i sektor služeb, bankovnictví a pojišťovnictví. Státní příjmy vytváří převážně daň z přidané hodnoty a daň z obratu, dále státní monopoly jako telefon, pošta, daň z tabákových výrobků, vydávání známek aj. Přímé daně se pro občany Monaka nevybírají (jen Francouzi podléhají francouzským daňovým předpisům). V průmyslovém sektoru převládají malé a střední podniky v oboru chemie (hlavně farmacie a kosmetika), dále v produkci plastických hmot a elektroniky. S Francií je Monako spojeno měnovou, hosp. a celní unií. HDP podle parity kupní síly představuje asi 870 mil. US $, tj. 27 188 na 1 obyvatele (2003).  Historickou úlohu v jeho dějinách sehrálo vyhlášené kasino, které po ztrátě Mentonu a Roquebrune pomohlo Monaku postupně se přeorientovat na cestovní ruch. Na konci 19. století byly výnosy z kasina dostatečné na to, aby mohly být uvolněny některé daně pro místní občany. Tehdy kasino generovalo většinu příjmů do státní pokladny. V současnosti je to zhruba 4 % a většinu přebral sektor služeb. V Monaku sídlí mnoho bank, finančních společností, peněžních ústavů a jiných společností. Neméně významnou složkou příjmů státu je cestovní ruch, orientovaný pro bohatší i běžné návštěvníky, pro které je Monako jen krátkodobá zastávka v rámci delšího výletu. Viditelná je i snaha Monaka hostovat významné evropské i celosvětové události z oblasti kultury a sportu. Některé vybrané monacké závody vyrábějí delikátní zařízení pro evropskou a americkou kosmickou agenturu.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "V Monaku se narodil básník, šansoniér a hudební skladatel Léo Ferré a také sochař 19. století François Joseph Bosio, autor sousoší na Napoleonově vítězném oblouku v Paříži (Arc de Triomphe du Carrousel). Průkopníkem literatury v jazyku monégasque, který je pro Monako typický, byl Louis Notari. Je rovněž autorem textu monacké hymny. V současnosti patří k nejvýznamnějším monackým umělcům filmová režisérka Danièle Thompsonová. Kuchyně Monaka je podobná italské kuchyni, národním jídlem je stocafi. Sportovním klenotem malého státu je fotbalový klub AS Monaco, který hraje francouzskou ligu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Monako, úředně \"Monacké knížectví\" ( \"Principauté de Monaco\" nebo \"Monaco\") je městský stát ležící na středomořském pobřeží francouzské riviery – Azurového pobřeží. Monako má rozlohu 2,02 km s počtem obyvatel 37 800. Je to nejmenší stát západní Evropy. Jde o druhý nejmenší stát na světě (po Vatikánu) a současně zemi s druhou největší hustotou osídlení (19 009 obyvatel na km2). Jeho jediným sousedem je Francie. Pevninská hranice činí 4,4 km a hranice s pobřežím je dlouhá 4,1 km. Nejlidnatější a nejslavnější čtvrtí tohoto městského státu je Monte Carlo. Monako je díky svým daňovým zákonům oblíbené mezi bohatými lidmi, ale často ho vyhledávají i turisté. Patří k hlavním ekonomickým mocnostem ve Středomoří. V roce 2014 tvořili milionáři 30 % populace, což je více než v Ženevě nebo Curychu. Stát nemá daň z příjmu a i jiné daně jsou nízké, často je Monako označované za daňový ráj. Stát je konstituční monarchií. Kníže (v současnosti Albert II.) má nicméně značný politický vliv, nesouměřitelný s jinými konstitučními monarchiemi. Rod Grimaldiů vládne v Monaku již od roku 1297. Úředním jazykem je francouzština, významnou roli hraje ale i jazyk monégasque a italština, neboť Itálie je blízkou, byť nikoli sousední zemí. Monako je členem Mezinárodní organizace frankofonie. Nezávislost na Francii Monako získalo roku 1861. Francie dnes zajišťuje jen vojenskou ochranu státu, jinak je zahraniční politika Monaka samostatná (byť vlastní hlas v OSN získalo až v roce 1993). K největším společenským událostem v zemi patří každoročně závod Formule 1, Grand Prix Monaka. Místní fotbalový klub AS Monako, který hraje francouzskou ligu, sehrává roli neformální státní reprezentace (kterou jinak Monako v žádném sportu nemá). Monako není členem Evropské unie, ale podílí se na řadě eurounijních politik (např. celní unie) a užívá také jako svou měnu euro.", "tgt_summary": "摩纳哥公国(),也译作摩纳哥亲王国、摩纳哥侯国,中文通称摩纳哥,是一个位于欧洲的城邦国家。摩纳哥地处法国南部,除了靠地中海的南部海岸线之外,全境北、西、东三面皆由法国包围,主要是由摩纳哥旧城和随后建立起来的周遭地区组成。作为世界上人口稠密的国家之一,摩纳哥也是一个典型的微型国家和城邦,经济得利于蒙特卡洛赌场及观光收入。摩纳哥为君主立宪制国家,君主为摩纳哥亲王。摩纳哥作为一个不向国民课税的国家并因此闻名,有避税天堂之称。", "id": 183920}
{"src_title": "Hypotéza", "tgt_title": "假说", "src_document": [{"title": "Různá užití slova.", "content": "V běžné řeči znamená hypotéza předpoklad, tvrzení, jemuž se nedá plně věřit, a proto říkáme, že hypotéza může být odvážná nebo vratká. Každý z nás se mohl setkat s reakcí - odpovědí na nějaké naše tvrzení „to je jen pouhá hypotéza“. V běžném použití je dnes hypotéza zajímavé, ale neprokázané tvrzení, jehož platnost by měla být ověřena. V tomto smyslu se mluví také o hypotéze policejního vyšetřování, o hypotetické diagnóze v lékařství a podobně.  V právu znamená hypotéza tu část právní normy, která určuje podmínky, za kterých se má uplatnit pravidlo jednání obsažené v další části právní normy (dispozici). Příklad: \"Kdo najde ztracenou věc (hypotéza), je povinen ji vrátit vlastníkovi (dispozice)\"  V přírodních vědách znamená vědeckou hypotézu, výchozí předpoklad, který je třeba ověřovat a který je formulován tak, aby takové ověřování umožnil. Tvrzení, které žádné ověřování nepřipouští, nevyvratitelná hypotéza, není součástí empirické vědy.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká hypotéza.", "content": "Vědecká hypotéza je přijatelný předpoklad umožňující vědecké vysvětlení nějakého jevu. Hypotéza je tvrzení o podstatě určité situace ve světě, je to vědecky zdůvodněný předpoklad možného stavu skutečnosti. Na počátku vědeckého poznání stojí domněnka, kterou hypotéza rozpracovává. Hypotéza již musí být podložena celou řadou faktů vytyčujících nám další směr výzkumu. Hypotéza vzniká, když pátráme po nutné souvislosti mezi fakty, vyžaduje práci badatele, aby mohla být potvrzena či vyvrácena. V tomto procesu je často možné fakta vyložit několika různými hypotézami, které pak v dalším bádání ověřujeme. Hypotéza musí být slučitelná s co největším počtem faktů, jichž se týká. Můžeme-li na základě faktů vytyčit více hypotéz, upřednostňujeme tu hypotézu, která vysvětluje větší počet faktů. Zároveň platí pravidlo Occamovy břitvy, tzn. že jednodušší vysvětlení je pravděpodobnější. Zjistíme-li v průběhu ověřování hypotézy další fakta, musíme je do vysvětlení zahrnout, nebo hypotézu vyvrátit. Hypotézu nelze nikdy dokázat, pouze potvrdit nebo vyvrátit.  V hypoteticko-deduktivních metodách by měla být hypotéza vyvratitelná v tom smyslu, že je možné, že se později prokáže její nepravdivost – obvykle pozorováním. Je tedy třeba podotknout, že pokud je hypotéza potvrzena, neznamená to nutně, že je i prokázána, zůstává nadále vyvratitelná.  Příklad: kdo navštíví novou zemi a pozoruje pouze bílé ovce, může vytvořit hypotézu, že všechny ovce v té zemi jsou bílé. Tato hypotéza je vyvratitelná. Může být vyvrácena zpozorováním jediné černé ovce. Za předpokladu, že jsou experimentální neurčitosti malé (například, že je to koza, místo ovce) a že badatel správně interpretoval výrok hypotézy (například zahrnuje slovo „ovce“ také berany?), je hypotéza vyvrácená.  Zajímavý postoj k hypotézám zaujal ve svých \"Princípiích\" Newton – výrok k hypotézám: „\"Hypotheses non fingo\"“ („Hypotézy nevymýšlím“).  Úloha hypotézy ve vědě a výzkumu:  Kritéria hypotézy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Hypotéza (řecky ϋπόθεσις \"hypo-thesis\", podklad, princip, předpoklad) znamená výpověď, jejíž platnost se pouze předpokládá, ale je zároveň formulovaná tak, aby ji bylo možno potvrdit nebo vyvrátit. Původně právní a řečnický termín se stal základem empirické vědy.", "tgt_summary": "假说(英语:Hypothesis),即指按照预先设定,对某种现象进行的解释,即根据已知的科学事实和科学原理,对所研究的自然现象及其规律性提出的推测和说明,而且数据经过详细的分类、归纳与分析,得到一个暂时性但是可以被接受的解释。任何一种科学理论在未得到实验确证之前表现为假设学说或假说。", "id": 1369249}
{"src_title": "Květ", "tgt_title": "花", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Květy jsou typické pro krytosemenné (kvetoucí) rostliny. Květ může být definován jako „kompaktní, oboupohlavný rozmnožovací výhon omezeného vzrůstu obsahující megasporangia (plodolisty), mikrosporangia (tyčinky) a sterilní květní obaly, které obsahují aspoň jeden plochý neplodný orgán“. Tato definice nemůže zcela vystihnout všechny květy, protože druhotně může docházet ke ztrátě určitých částí.  Některé definice (zvláště v německojazyčném prostředí) za květ považují i rozmnožovací orgány nahosemenných rostlin. Ty je však přesnější označovat jako šištice. Tento článek květ popisuje pouze jako orgán krytosemenných rostlin.", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "Jednotlivé součásti květu jsou na zkráceném výhonu uspořádány odspoda nahoru tak, že výše umístěné orgány se nacházejí více uvnitř. Toto rozložení květních částí odpovídá pořadí jejich vývoje.", "section_level": 1}, {"title": "Květní obaly.", "content": "Květní obaly jsou sterilní ploché útvary, které jsou nedílnou součástí květu. Pokud všechny květní obaly vypadají stejně, jedná se o květ stejnoobalný (\"homochlamydeický\") a jeho obaly se označují jako okvětí (například u tulipánu). Okvětí se může skládat z jednoho či dvou a více kruhů okvětních lístků (\"tepala\"), případně mohou být okvětní lístky uspořádané ve spirále.  Květní obaly mohou být i rozlišené (\"heterochlamydeické\"). V takovém případě jsou vnější lístky většinou zelené a označují se jako kališní lístky (\"sepala\"), které tvoří kalich (\"calyx\"). Vnitřní lístky jsou obvykle pestrobarevné, označují se jako korunní lístky (\"petala\") a tvoří korunu (\"corolla\"). Květní obaly mohou být nesrostlé (volné), nebo mohou srůstat, a to sice \"kongenitálně\" (při samotném vzniku) nebo \"postgenitálně\" (druhotně). Květní obaly vznikly v průběhu evoluce z listů nebo tyčinek.", "section_level": 2}, {"title": "Tyčinky.", "content": "Mikrosporofyly krytosemenných se označují jako tyčinky. Ty vytvářejí mikrospory neboli pyl. Tyčinka se skládá z prašníku, který je umístěný na nitce. Prašník se skládá obvykle ze dvou prašných pouzder, která jsou srostlá spojidlem (konektivem). Prašné pouzdro obsahuje obvykle dva prašné váčky. Soubor tyčinek v květu se označuje jako \"andreceum\". V jediném květu se může nacházet až kolem 2000 tyčinek, ale může v něm také být tyčinka jediná.", "section_level": 2}, {"title": "Pestíky.", "content": "U krytosemenných rostlin jsou vajíčka ukryta v semeníku, který je součástí pestíku. Soubor pestíků se nazývá \"gyneceum\". Semeník obsahuje placenty, na nichž jsou umístěna vajíčka. Na semeník může navazovat čnělka, na jejímž vrcholu je blizna. Na bliznu usedá pyl. Blizna je s vajíčky spojena zvláštním pletivem, které dovoluje prorůstání pylové láčky. Pestík se může skládat z jediného plodolistu (\"apokarpní gyneceum\"), nebo může srůstat z více plodolistů (\"cenokarpní gyneceum\"). Pestíků vzniklých z jednoho plodolistu může být v květu větší množství. Květy některých rostlin mohou být sterilní (tedy mají redukované tyčinky a pestíky) a sloužit jen k lákání opylovačů na jiné květy, jako např. některé jazykovité květy v úborech hvězdnicovitých.", "section_level": 2}, {"title": "Květní lůžko.", "content": "Na květním lůžku (\"receptaculum\", \"torus\") se nacházejí další součásti květu. Květní lůžko vzniká rozšířením vzrostného vrcholu stonku (květní stopky), může být ploché, miskovitě prohloubené či vyklenuté.  Květní lůžko může být protažené od středu květu. Příkladem je trubkovitý květ hvězdnicovitých nebo květy mnoha tykvovitých. Rozšířený útvar tvořený květním lůžkem a bázemi dalších částí květu se označuje jako češule (\"hypanthium\"). Pokud se semeník nachází v češuli a zhruba v jeho polovině z okraje češule vyrůstají květní obaly a tyčinky, označuje se jako polospodní. Pokud je celý semeník vnořen do češule a květní obaly začínají nad ním, označuje se jako semeník spodní.  Květní lůžko může oddáleně od dalších částí květu nést určité orgány: gyneceum (poté se označuje jako \"gynofor\", např. u kapary trnité), gyneceum a andreceum (\"androgynofor\", např. u mučenek), nebo gyneceum, andreceum a korunu (\"anthofor\", např. u čeledi hvozdíkovité).", "section_level": 2}, {"title": "Nektária.", "content": "Nektária (medníky) jsou žlázy, které produkují nektar jako odměnu pro opylovače. Nektar obsahuje zejména cukry, ale může obsahovat také proteiny, aminokyseliny a vitamíny. Někdy je v něm i podíl olejů (např. u drchničky). Nektária se mohou nacházet na květních obalech, tyčinkách, pestících, květním lůžku i vně samotného květu (pak se označují jako \"extraflorální nektária\").", "section_level": 2}, {"title": "Listeny a listence.", "content": "Květ či květenství může vyrůstat v paždí listenu. Na květní stopce se mohou nacházet i listence, často v počtu dvou. Listeny a listence vznikají metamorfózou listu; nejsou tedy přímo součástí květu, ale souvisejí s ním. U některých rostlin jsou květenství nebo květy nenápadné, kdežto listeny jsou výrazně zbarvené a přejímají funkci lákání opylovačů (např. u pryšce nádherného, toulec u árónovitých rostlin). U některých skupin rostlin listen chybí, jako např. u brukvovitých.", "section_level": 2}, {"title": "Poloha a uspořádání součástí.", "content": "Uspořádání součástí květu na květním lůžku se označuje jako \"fylotaxe\". Části květu mohou být uspořádané ve spirálách (\"acyklické\" uspořádání) nebo v kruzích (\"cyklické\" uspořádání). Spirální uspořádání součástí květů se považuje za evolučně původnější a často se vyskytuje v květech, které sestávají z více částí. Úhel mezi dvěma sousedními orgány se blíží 137,5°, což odpovídá zlatému řezu.  Mnohdy je šroubovitě uspořádány jen vnější orgány, vnitřní orgány jsou uspořádány v kruzích (přeslenech). Takové uspořádání se označuje jako \"spirocyklické\". Náznaky přechodu ze spirálního na cyklické uspořádání lze pozorovat např. u magnólie (\"Magnolia denudata\"), kdy po vytvoření třech okvětních lístků dochází k pozastavení růstu a lístky jsou tak uspořádány v kruzích po třech. I u cyklických květů se lístky někdy vyvíjejí ve spirále, ale jsou tak blízko sebe, že se jejich uspořádání považuje za kruhové.  V každém kruhu se nachází jenom jeden typ orgánů. Cyklické uspořádání květu je také spojeno se zmenšením počtu jeho částí. Většina cyklicky uspořádaných oboupohlavných květů obsahuje 5 kruhů orgánů: kruh kališních lístků, kruh korunních lístků, 1–2 kruhy tyčinek a 1 kruh plodolistů. U většiny krytosemenných je počet orgánů v kruhu pevně daný, poté se hovoří o dvou-, troj-, čtyř- či pětičetných květech. Četnost květu tak může sloužit jako určovací znak.  Orgány v sousedních kruzích jsou obvykle uspořádané střídavě, tedy orgán jednoho kruhu se nachází mezi orgány kruhu druhého. U pětičetných květů je někdy vnitřní kruh tyčinek vytlačen semeníkem směrem od středu květu. Tento jev se nazývá \"obdiplostemonie\". Jedna součást květu se tak může nacházet přímo před jinou součástí náležící do sousedního kruhu.", "section_level": 2}, {"title": "Souměrnost květu.", "content": "Pokud lze květem proložit tři a více rovin souměrnosti, jedná se o květ pravidelný (\"aktinomorfní\", např. u tulipánu). Květ se dvěma rovinami souměrnosti je bisymetrický (jako např. u srdcovky). Jednu rovinu souměrnosti mají souměrné (\"zygomorfní\") květy. Tato rovina obvykle prochází středem květu (od listenu k mateřskému stonku), jako např. u hluchavkovitých, nebo poblíž středu (jako u dymnivky). \"Asymetrické\" květy (např. u některých třezalek) žádnou rovinu souměrnosti nemají, tak tomu je i u spirálně uspořádaných květů. Asymetrické květy někdy bývají uspořádané v symetrických dvojicích, což je pravděpodobně výhodnější pro lákání opylovačů.  Stavba a souměrnost květu lze vyjádřit grafickými květními diagramy nebo textovými květními vzorci.  Větší množství květů bývá uspořádáno do květenství.", "section_level": 2}, {"title": "Pohlavnost květů.", "content": "Pro krytosemenné rostliny jsou typické oboupohlavné květy. Přesto existují i květy jednopohlavné, v kterých jsou orgány druhého pohlaví buď zakrnělé, nebo zcela chybí. Jednopohlavné květy mohou být tyčinkové (samčí) nebo pestíkové (samičí). Rostliny mohou být jednodomé, tedy se u nich vyskytují oddělené samčí a samičí květy (v případě jiných skupin rostlin např. i šištice) na jedné rostlině. U dvoudomých rostlin se jednopohlavné květy nacházejí odděleně na různých rostlinách. Některé rostliny mohou mít jak oboupohlavné, tak jednopohlavné květy na jednom jedinci.", "section_level": 2}, {"title": "Vyvolání kvetení.", "content": "Indukce kvetení je jev, kdy meristémy vegetativních orgánů začnou vytvářet květy. To může být ovlivněno vnějšími (\"endogenními\") či vnějšími (\"exogenními\") faktory. Indukce kvetení je nevratná, nelze ji ani zastavit. Ovlivňují ji čtyři důležité typy signálů:", "section_level": 1}, {"title": "Vznik květu.", "content": "Díky heterochronním genům se z meristémů vegetativních orgánů začnou vytvářet orgány generativní, samotný vznik květu ovlivňuje více genů, které spolu interagují.", "section_level": 1}, {"title": "Geny pro symetrii.", "content": "Tyto geny ovlivňují jak strukturu květu a jeho symetrii, tak počet květních orgánů a květů v květenství. Mutace těchto genů pozmění stavbu květu, tyto geny jsou často pojmenovány na základě toho, jak se jejich mutace projeví. Mutace genu Cycloidea (\"CYC\") nebo Dichotoma (\"DICH\") u hledíku dá vzniknout pravidelným květům místo obvyklých květů souměrných. Takové mutace se odehrávají i v přírodě; jev, kdy místo souměrného květu vznikne květ pravidelný se nazývá pelorie. Mutace genu Cauliflower (\"CAL\") u huseníčku nebo brokolice vede k vytváření rozvětveného květenství bez funkčních květů. \"CAL\" inhibuje gen \"TFL1\", který se podílí na rozvětvování květenství a stavbě výhonků. Jedinci se zmutovaným genem \"TFL1\" vytvářejí květenství vždy jen s jedním květem.", "section_level": 2}, {"title": "Geny ovlivňující identitu květu.", "content": "Během rozvoje stonků květenství se vegetativní meristémy mění na meristémy vytvářející květy díky expresi genů Leafy (\"LFY\") a Apetala1 (\"AP1\"). Oba nesou informaci o podobě transkripčních faktorů a náleží do skupiny genů, které integrují signály vedoucí ke kvetení. Funkce těchto a podobných genů se zkoumala na huseníčku, hledíku a křížencích petúnií. Nejdůležitější interakce jsou následující:  Dva poslední geny v této návaznosti jsou \"LFY\" a \"AP1\", takzvané geny identity květního meristému. Ty spolu interagují. \"AP1\" se aktivuje prostřednictvím \"LFY\"; sice vytvoří květ i v absenci \"LFY\", ale ne se správnými orgány. Již zmíněný \"TFL1\" na jedné a \"LFY\" a \"AP1\" na straně druhé se navzájem potlačují. \"TFL1\" se používá k zabránění předčasného kvetení.", "section_level": 2}, {"title": "Vytváření orgánů květu.", "content": "Jednotlivé součásti květu se vytvářejí podle tzv. modelu ABC. Jsou tři skupiny genů, které ovlivňují interakci mezi květními orgány:  Geny A a C se navzájem potlačují, takže nedochází k překrývání jejich působení. Pokud jeden z nich chybí, druhý se projevuje v celém květu. Model ABC v roce 1991 navrhli E. Coen a E. Meyerowitz, od té doby byl mnohokrát potvrzen a rozšířen.  U huseníčku jsou známy následující geny:  Exprese těchto genů v orgánech neprobíhá jen na začátku růstu, ale celou dobu. \"AP1\" neovlivňuje jen květní meristém, ale také identitu orgánů. V rané fázi vývoje květu se nachází v celém meristému, poté jen ve květních obalech. Mutace tohoto genu vedou ke změně identity orgánů. Pokud nefunguje gen A, místo okvětí se vyvíjí plodolisty a tyčinky (neboť probíhá exprese genu C). Pokud jsou zmutovány všechny třídy genů, vytvářejí se místo květních součástí listy. Květy jedinců se zmutovanými geny C neomezeně rostou.  Dodatečně byla objevena čtvrtá třída genů, E, která je u \"Arabidopsis\" zastoupena čtyřmi geny Sepallata1 až 4 (\"SEP\"). Jsou exprimovány při stavbě korunních lístků, tyčinek a plodolistů a pro podobu orgánů jsou taktéž nezbytné. Trojnásobní mutanti (\"SEP1\" až \"3\") vytvářejí jen kalich, čtyřnásobní mutanti jen listy.  Pátá třída genů, D, je zodpovědná za podobu vajíček. U petúnií se jedná o geny Floral Binding Protein (\"FBP\") 7 a 11. Dvojnásobní mutanti vytvářejí místo vajíček struktury podobné plodolistům. U \"Arabidopsis\" podobnou úlohu mají geny Seedstick (\"STK\"), Shatterproof1 (\"SHP1\") a \"SHP2\".  Převládající část genů zodpovědných za podobu rostlinných orgánů patří do skupiny MADS-Box genů. U rostlin jsou MADS-Box geny značně rozšířeny. Mimo jiné jsou součástí rostlinných homeotických genů (jako \"AGAMOUS\" nebo \"DEFICIENS\"), které se podílejí na určování výstavby rostlinných orgánů včetně květu. Příkladem jejich funkce je uspořádání orgánů v květu. Pomocí vnější aktivace těchto genů se dosáhlo tvorby květů z vegetativních orgánů.  Úloha genů zodpovědných za identitu květu, jejichž exprese probíhá v celém květním meristému, se teprve začíná objasňovat. Zdá se, že k expresi genu třídy B (\"AP3\") dochází kombinací \"LFY\", \"AP1\" a genu Unusual Flower Organs (\"UFO\"). \"LFY\" se aktivuje s dalším koaktivátorem, Wuchsel (\"WUS\"), a společně vedou k expresi genu \"AG\", který náleží do třídy C. Po aktivaci gen \"AG\" zablokuje gen \"WUS\". To zastaví růst květní stopky a vytvoří květní lůžko.  Další krok k pochopení problematiky přinesl Thießes (2001), který navrhl tzv. kvartet model. Podstata tohoto modelu spočívá v tom, pro vznik každého určitého orgánu je potřeba konkrétní komplex čtyř proteinů. Pro každý orgán existuje aspoň jeden specifický tetramer. Toto zatím bylo prokázáno u huseníčku. Zmíněný model slouží jako základ mnoha dalších prací.", "section_level": 2}, {"title": "Variace na model ABC.", "content": "Srovnávací studie řady druhů rostlin ukázaly, že model ABC ve výše popsané podobě platí jen u vyšších dvouděložných rostlin. U vývojově původnějších skupin krytosemenných je stavba květu rozmanitější. U stulíků (\"Nuphar\") se geny neprojevují zcela ohraničeně, takže přechod od okvětních lístků napodobujících kalich k okvětním lístkům, tyčinkám a pestíkům je pozvolný.  Tulipán má okvětní lístky ve dvou kruzích. V rámci obou kruhů se projevují geny třídy B.  Lipnicovité rostliny mají oproti dalším rostlinám dost pozměněnou stavbu květu, nicméně u nich funguje model ABC. Pluška je tvořena za účasti genů A a osiny prostřednictvím genů A a B, takže jsou homologické koruně a kalichu.  Šťovík (\"Rumex\") vytváří redukované a málo nápadné květní obaly. V jeho květech jsou geny skupiny B zodpovědné za tvorbu tyčinek, a na stavbě květních obalů se podílejí pouze geny skupiny A.", "section_level": 2}, {"title": "Kvetení.", "content": "Jako kvetení je možné chápat dobu od otevření poupěte až do odkvětu, v této době dozrává pyl a vajíčka.", "section_level": 1}, {"title": "Otevírání květu.", "content": "Před otevřením květu rostlina vytvoří poupě, které do určité míry připomíná listové pupeny. Poupě je chráněno kališními lístky či vnějšími částmi okvětí. Otevírání poupěte patří mezi tropismy. Mohou se na něm podílet tyto mechanizmy:  Důležitým faktorem pro rozvinutí korunních lístků je zvětšení turgoru, které je obvykle způsobeno nárůstem koncentrace jednoduchých cukrů vznikajících ze složitých sacharidů (škrob např. v růžích, fruktany např. v denivkách). To je doprovázeno napnutím buněčných stěn. O vlivu rostlinných hormonů na otevírání květu jsou v literatuře protichůdné informace.  Otevírání květů spouštějí vnější faktory. U druhů rostlin otevírajících se na noc je hlavním spouštěčem večerní vlhkost. Na změny teplot reagují hlavně rostliny kvetoucí brzy zjara, např. sněženka (\"Galanthus nivalis\") nebo šafrán (\"Crocus\" spp.). Dále mohou rostlin reagovat na světlo, jako např. sedmikráska (\"Bellis perennis\"). Otevírání a zavírání vytrvalých květů ve dne a v noci probíhá stejnými mechanizmy a je řízeno vnitřními biorytmy. O buněčné fyziologii a genetickém základu otevírání a zavírání květů se dosud mnoho neví.  Zavírání květů může probíhat díky rozdílné rychlosti růstu květních částí nebo vratné změny turgoru. V takovém případně je možné opakované otevírání a zavírání. Ztráta turgoru při odkvětu je nevratná.", "section_level": 2}, {"title": "Opylení.", "content": "Opylení je přenos pylu na samičí pohlavní orgány. U krytosemenných rostlin se jedná o přenos pylu na bliznu. Opylení a oplození jsou rozdílné děje. Květ může být opylen vlastním pylem (samosprašnost, \"autogamie\") nebo pylem jiného jedince (cizosprašnost, \"allogamie\").  Samosprašnost vede ke snižování genetické variability. U rostlin se vyvinuly různé způsoby, jak samoopylení zabránit:  \"Dichogamie\" a \"herkogamie\" mohou fungovat pouze v rámci jedné rostliny, nikoli v rámci různých rostlin. Proto existují další přizpůsobení:  Existují tři hlavní způsoby opylení: opylení větrem (\"anemogamie\"), vodou (\"hydrogamie\") a prostřednictvím živočichů (\"zoogamie\"). Původní krytosemenné byly opylované primárně živočichy. Až druhotně se uzpůsobily opylování větrem či vodou. Mezi hlavní charakteristiky jednotlivých druhů opylování patří:", "section_level": 2}, {"title": "Oplození.", "content": "Pylové zrno se dostane na bliznu pestíku. Začne klíčit v pylovou láčku, která prochází zvláštním pletivem ve čnělce a dostane se až k vajíčkům v semeníku. V některých případech pylová láčka z určité blizny může prorůst jen k určité části semeníku.  Jakmile pylové láčky, resp. spermatozoidy z nich vzniklé dosáhnou vaječných buněk, může dojít k oplození. U krytosemenných dochází ke dvojímu oplození: splynutím spermatické buňky a vaječné buňky (\"oosféry\") vzniká zygota, druhá spermatická buňka se spojí s jádrem zárodečného vaku a vytvoří tak triploidní živné pletivo, které vyživuje zárodek v semeni.  Po oplození se ze zygoty stane zárodek, z vajíčka se stane semeno a z květu (zejména semeníku) se stane plod.", "section_level": 2}, {"title": "Odkvět.", "content": "Rostliny na rozdíl od živočichů většinou dokážou vytvářet stále nové reprodukční orgány. Životnost jednotlivého květu je omezená, neboť květ spotřebovává množství zdrojů a blizny mohou být vstupní branou pro patogeny. Pokud by na rostliny vytrvávaly již opylené květy, vytvářela by se zbytečná konkurence ve spojitosti s opylovači.  Opylení proto vede k odkvětu (\"senescenci\"). Většina druhů rostlin dokáže zkrátit životnost jednotlivých květů. Opylení u mnoha rostlin spouští tvorbu hormonu ethylenu, který vyvolává stárnutí květních obalů. Některé druhy na ethylen nejsou citlivé, zde mechanizmus stárnutí květů není známý. Stárnou i další části květu: tyčinky a blizna se čnělkou, zatímco semeník se vyvíjí v plod. Před odkvětem se rostlina snaží vstřebat co nejvíce látek obsažených v květu, aby je mohla znovu využít – podobně jako se děje před opadem listů.", "section_level": 2}, {"title": "Evoluce.", "content": "Evoluce květů krytosemenných není dostatečně vyjasněná, protože neexistují fosilní důkazy předchůdců „moderních“ květů. Také nejsou zcela jasné vztahy krytosemenných a dalších semenných rostlin. Existují dvě různé hypotézy o původu květů. Důvodem pro vznik oboupohlavného květu krytosemenných bylo dost možná opylování hmyzem (brouky), uzavření vajíček do pestíku mohlo být ochranou proti jejich konzumaci.  \"Euanthiová teorie\" Arbera a Parkina (1907) předpokládá, že předkové krytosemenných rostlin měli oboupohlavné květy, květ je tedy jednoosým útvarem s postranně uspořádanými mikro- a megasporofyly. Tyčinky a pestíky by tedy vývojově odpovídaly listům. Tato teorie je založena na analýze fosilního rodu \"Caytonia\", který je považován za možného předchůdce krytosemenných. \"Caytonia\" měla zpeřené mikro- a megasporofyly, které byly uspořádané v oboupohlavných útvarech. Na megasporofylech byly výstupky s větším množstvím vajíček po stranách. I mikrosporofyly byly zpeřené, každý mikrosporofyl nesl více skupin prašných váčků. Plodolisty krytosemenných mohly vzniknout redukcí rozvětvených megasporofylů, tyčinky možná vznikly díky redukci na nitku se dvěma prašnými pouzdry, kde v každém jsou dva prašné váčky.  \"Pseudanthiová teorie\" od Richarda Wettsteina praví, že květ krytosemenných vznikl z květenství jednopohlavných květů. Tyčinky a plodolisty by tak pocházely z oddělených výhonů. Základem této teorie je předpoklad, že krytosemenné rostliny vznikly z rostlin obalosemenných. Plodolisty tak měly vzniknout z listenů, které u obalosemenných chrání vajíčka. Tuto teorii nepodporují molekulární a morfologické analýzy.  Ačkoli se preferuje euanthiová teorie, původ tyčinek, plodolistů a druhého obalu vajíček je stále nejasný.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie založené na molekulární biologii.", "content": "Nejstarší květy krytosemenných byly oboupohlavné a měly nerozlišené okvětí uspořádané do spirály.  Mimo skupinu semenných rostlin nejsou rozmnožovací orgány stejného původu (nejsou homologní). U nahosemenných rostlin jednopohlavné šištice odpovídají skupinám genů B a C. Jejich exprese je podobná jako u krytosemenných: C se projevují ve všech reprodukčních orgánech, B v samčích šišticích. Na základě tohoto vznikly další hypotézy o původu oboupohlavných květů krytosemenných rostlin:  V průběhu evoluce květu krytosemenných se musely odehrát čtyři klíčové události:  Soltis \"et al.\" (2007) uvažují o hypotéze, která vznik krytosemenných nezakládá na modelu ABC fungujícím u huseníčku, ale na modelu postupných přechodů jako např. u stulíku. Z toho by bylo možné odvozovat jak model ABC, tak jeho varianty (jako např. u tulipánu).", "section_level": 2}, {"title": "Využití člověkem.", "content": "Květy se konzumují méně často než plody. Květenství květáku a artyčoku se využívají jako zelenina, z květenství konopí setého lze vytvořit kuřivo. Z jednotlivých květů či květenství lze vyrobit kupříkladu salát, nebo jimi lze zdobit jídla (violky, sedmikrásky, lichořeřišnice). Květy, poupata, části květů nebo květenství se využívají jako koření: pelyněk (\"Artemisia vulgaris\" subsp. \"vulgaris\"), levandule (\"Lavandula\" spp.), hřebíček (\"Syzygium aromaticum\"), šafrán (\"Crocus sativus\") či chmel (\"Humulus lupulus\").  Větší roli hrají květy u kulturních rostlin, které se někdy pěstují i k řezu.  Bohyně červánků (Aurora/Eós) se zobrazovala s rozházenými květy odkazujícími na sluneční paprsky nového dne. Květy jsou také atributem bohyně Flory. Ze čtyř ročních období jsou květy nejvíce spojovány s jarem, ze základních smyslů s čichem. Květy jsou již od dob antiky symbolem pomíjivosti krásy a života. V malbách a kresbách zátiší se jako symbol pomíjivosti objevují zvadlé květy nebo opadané květní obaly. Alegorické postavy Logiky a Naděje jsou často vyobrazovány s květinami v náručí, neboť z květů se vyvíjejí plody. Různé druhy rostlin mají vlastní symbolické významy, které se v průběhu staletí mění. Růže byla a je atributem Venuše, Dionýsa a Marie, je symbolem pro pozemskou i boží lásku, pro mladé ženy, ale i pro prostituci.  V umění jsou květiny a květy součástí florálních motivů, kterými se často symbolizuje mládí či radost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Květ je orgánem krytosemenných rostlin. Je omezeného vzrůstu a jeho části se přímo nebo nepřímo podílejí na pohlavním rozmnožování. Nepřímou úlohu při rozmnožování mají květní obaly, které mohou lákat opylovače; rozmnožování se přímo účastní pohlavní orgány: tyčinky a pestíky.", "tgt_summary": "花是被子植物(又称有花植物或开花植物)的繁殖器官,其生物学功能的是结合雄性精细胞与雌性卵细胞以产生种子。这一进程始于传粉,然后是受精,从而形成种子并加以传播。对于高等植物而言,种子便是其下一代,而且是各物种在自然分布的主要手段。同一植物上着生的花的组合称为花序。", "id": 362234}
{"src_title": "Psovití", "tgt_title": "犬科", "src_document": [{"title": "Anatomie.", "content": "Psovití mají štíhlé svalnaté tělo s mohutným hrudníkem. Jejich srst je většinou jednobarevná nebo kropenatá. Našlapují na prsty. Na předních nohou mají pět prstů. Na zadních nohou mají pouze čtyři prsty, palec je zakrnělý. Na každém prstu je silný, tupý a nezatažitelný dráp. Každý prst má na spodní straně polštářek. Nohy jsou stavěny pro vytrvalost v chůzi i běhu. Některé jejich zápěstní kosti se spojily a jejich vřetenní a loketní kosti na předních nohou jsou pevně skloubeny tak, že se mohou otáčet jen v požadovaném směru. Obličejová část lebky je protažená. Psovití mají velký počet zubů, kolem 42. Dlouhé tesákovité špičáky slouží k zakousnutí kořisti a vyvinuté trháky k trhání a sežvýkání kořisti. Mají nejvyvinutější čich ze všech savců vůbec, v dlouhém zašpičatělém čenichu mají velké čichové orgány. I sluch je velmi dobrý, uši bývají dlouhé, vzpřímené a často zašpičatělé. Co se týče zraku, ten u psovitých není tak dobře vyvinutý jako například u kočkovitých, ale přesto je dobrý. Dříve se tvrdilo, že psi nerozeznávají barvy, pokusy se však dokázalo, že psi barvy rozeznávají, i když jen v omezené míře. Jejich potní žlázy nemají vývody, a proto se musí ochlazovat prudkým dýchaním a vyplazeným jazykem.", "section_level": 1}, {"title": "Společenskost.", "content": "Většina psovitých šelem žije v malých skupinkách, které většinou tvoří jedna rodina, ale někdy se spojují ve smečky. Některé druhy, například šakali, však žijí v párech, oproti tomu lišky vedou většinou samotářský život. Smečky tvoří většinou větší druhy, například vlk. Smečka se skládá z vůdčího páru a jeho potomstva. Obsazuje a chrání teritoria, která vyznačuje většinou močí. Rozmnožuje se jen vůdčí pár. Taktika lovu většinou spočívá ve stopování stáda následovaném taktickými manévry vedoucími k oddělení jedince od stáda. Ten je pak uštván a roztrhán členy smečky. Lovci při návratu k doupěti vyvrhnou maso mláďatům k nakrmení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Psovití (Canidae) jsou většinou masožravci, případně všežravci z řádu šelem. Do této čeledi patří psi, vlci, lišky, kojoti a šakalové. Stejně jako některé kočky jsou všichni psovití prstochodci. Psovité šelmy jsou vytrvalé a velmi přizpůsobivé. Charakteristické je pro ně štíhlé tělo s dlouhýma nohama a dlouhým chlupatým ocasem. Psi jsou rozšířeni po celém světě, až na pár izolovaných oblastí jako je Nový Zéland, ovšem i tam člověk zatáhl domácí plemena psů.", "tgt_summary": "犬科动物包括狗、狼、豺、狐狸等。犬科动物是地球上较为成功的一种肉食哺乳动物。犬科家族包括大约三十七种现存的狼、胡狼、狐和其他野生动物及家犬。它们全部都是肉食性动物,身体构造已演化成特别适合狩猎生活的形态。犬科动物通常春秋两季会发情,所以说,原则上一年可交配两次,若有怀孕成功,则一年交配一次。体型越大者,一次所怀的胎数较多,正常排卵者一次可产下6只以上,小型者在3~4只以下。", "id": 2894157}
{"src_title": "Poštovní směrovací číslo", "tgt_title": "邮政编码", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvopočátkem bylo rozdělování velkých měst na doručovací obvody. (Londýn tak byl rozdělen na 10 obvodů v roce 1857). Po první světové válce již takové číslování bylo zavedeno ve více evropských velkoměstech. Poprvé bylo poštovní směrovací číslo na území celé země zavedeno na Ukrajině v roce 1932, v roce 1939 byl systém ale opuštěn. Další pokusy se zaváděním poštovních směrovacích čísel provádělo Německo během druhé světové války. Souviselo to zejména s tím, jak na poštách ubývalo pracovníků s dobrou znalostí zeměpisu tak i s rozšiřujícím se územím, na kterém bylo nutné doručovat zásilky německým vojákům. To se zdařilo v roce 1941. V roce 1958 PSČ zavedla Argentina, v roce 1959 Spojené království, v roce 1963 USA a v roce 1964 Švýcarsko. Se zaváděním PSČ se začaly objevovat úvahy o jeho využití při strojním třídění zásilek.  V roce 2005 evidovala Světová poštovní unie zavedení PSČ u 117 ze 190 svých členů. PSČ dodnes nepoužívá např. Irsko.", "section_level": 1}, {"title": "PSČ v Československu.", "content": "Přípravou projektu zavedení PSČ v Československu se započalo koncem 60. let 20. století ve Výzkumném ústavu spojů. Počátkem 70. let dostal projekt na starost ministerský úředník Miroslav Špaček. Do té doby bylo třídění poštovních zásilek závislé na specialistech, kteří perfektně uměli poštovní zeměpis. Jako vzory, kde se směrovací čísla již užívala, jmenoval Špaček Německo a Švédsko.  O definitivním zavedení se rozhodlo v roce 1971. Zavedena v Československu byla PSČ k 1. lednu 1973. Podle sdělení tehdejšího Federálního ministerstva spojů bylo důvodem \"úsilí o neustálé zdokonalování služeb v souladu se závěry XIV. sjezdu KSČ, k němuž je nutné použít nových moderních metod, zracionalizovat pracovní postupy a připravit podmínky pro použití poloautomatických a automatických strojů na třídění poštovních zásilek\". Zavedení bylo provázeno masivní reklamní kampaní, která pokračovala i v dalších letech, zejména v předvánočním období.  V rámci zavádění PSČ bylo nejprve na vzorcích měsičně sledováno, jak zásilek s PSČ přibývá, a bylo rozhodnuto, že vlastní technologie zpracování podle směrových čísel se nespustí dřív, než jím bude označeno 80 procent zásilek, což bylo splněno asi do roka. Přestože zavedení mezi obyvatelstvem v počátcích naráželo na nedostatečnou informovanost, používalo se v polovině 70. let 20. století v Československu na 90 % zásilek. V roce 1974 se podle směrovacích čísel začalo třídit, v roce 1978 se rozeběhlo automatické rovnání a razítkování zásilek na centrální pražské poště, o rok později byl dodán zbytek třídicí linky, včetně automatického čtení. 15. října 1979 byla na poště Praha 025 slavnostně uvedena do provozu první třídící automatizovaná linka na území ČSSR, od japonské firmy Nippon Electric Co. (část této linky byla ve zkušebním provozu již od dubna 1978), 26. listopadu 1982 ji následovala linka ATL NEC na poště Bratislava 022.  Hlavní námitkou proti PSČ bylo, že se tato čísla uživatelé i pracovníci poštovních služeb museli učit, přičemž do té doby se mnozí lidé zejména ve městech s více poštami ani nezajímali o to, pod kterou dodávací poštu patří. Argumentem pro zavedení pak byly zejména obce se shodnými názvy, kde se tak snížilo riziko záměny (do té doby se však v adrese standardně uváděl název okresu a povinnost tohoto údaje byla se zavedením PSČ zrušena). Automatizace třídění zásilek byla v době zavedení PSČ zatím jen velmi výhledovou představou.  PSČ se od té doby stalo téměř nedílnou součástí adresy. Jedním z míst, kde s adresou není uváděno, jsou občanské průkazy.  Systém se v nezměněné podobě používá dodnes. Některé koncepty možných změn v systému PSČ se zaměřují na geomarketingové využití PSČ, ale především z finančních důvodů se změna neočekává.", "section_level": 1}, {"title": "Formát a význam PSČ.", "content": "PSČ je pěticiferné, členěné na trojčíslí a dvojčíslí. První číslice PSČ přibližně odpovídá starému krajskému rozdělení Československa podle zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu. Samostatnou číslici (8) ovšem dostala i Bratislava. Na území České republiky pak byly spojeny Jihočeský a Západočeský kraj pod jedno číslo (3). Pro tři slovenské kraje pak zbyly pouze dvě číslice: Středoslovenský kraj byl nakonec rozdělen podle toho, jestli se odtud zásilky vozily do sběrného přepravního uzlu v Žilině, nebo do Zvolena: jih dostal devítku a sever nulu. (Podobné číslování krajů bylo použito i k číslování okresních závodů krajských podniků ČSAD.)  Druhá číslice PSČ označovala obvody sběrných přepravních uzlů.  Třetí číslice označovala okresní přepravní uzel, okresní přepravní středisko, okresní a bývalá okresní města. Výjimku tvořilo 6 největších měst (Praha, Bratislava, Brno, Ostrava, Plzeň a Olomouc), u kterých již druhá a třetí číslice vyjadřovala obvod dodávací pošty.  Poslední dvojčíslí, uváděné za mezerou, se přidělovalo poštám v rámci okresu v tom pořadí, v jakém je objížděla auta, která zajišťovala svoz zásilek. Své vlastní poštovní číslo ale získaly i některé velké podniky, které dostávaly hodně poštovních zásilek. Například Československá televize, nepochybně i Mladá fronta. V televizi pro propagaci PSČ redaktor Pech vymyslel slogan: Kdo chce televizi psát, tři jedničky padesát.  V Praze druhá číslice PSČ odpovídá jednomu z deseti městských obvodů, třetí číslice zpravidla rozlišuje dodávací poštu v rámci obvodu. PSČ většiny pražských dodávacích pošt končí číslicemi „00“. Jiná koncová dvojčíslí se používají k rozlišení poštovních přihrádek na dodávací poště určené prvním trojčíslím. Pouze v Praze 5 a v Praze 9, kde je více než deset dodávacích obvodů, jsou některé dodávací pošty rozlišeny posledním dvojčíslím PSČ. Například 190 00 je PSČ dodávací pošty Praha 9, která je dodávací poštou pro část městského obvodu Praha 9, a 190 22 je PSČ Dopravního podniku hl. m. Prahy a. s., jehož sídlo spadá do jejího dodávacího obvodu, 197 00 je PSČ dodávací pošty Praha 97, umístěné ve Kbelích v městském obvodě Praha 9, 190 14 je PSČ dodávací pošty Praha 914 v Klánovicích v Praze 9. Někdy mezi lety 1986 a 1991 byla změněna PSČ částí připojených k Praze roku 1974 z čísel začínajících číslicí 2 na pražská.  V Bratislavě byla 1. ledna 1982 provedena reorganizace dodávacích pošt a změněna všechna PSČ.  Poštovní směrovací číslo je jedinečné v rámci státu a je zpravidla neměnné, nemění-li se příslušnost pošty k přepravnímu uzlu (mohou se však měnit dodávací územní obvody pošt a zřizovat či rušit pošty). Správcem číselníku PSČ byla Československá pošta. Dodávacím obvodem pošty je zpravidla území obce, několik obcí nebo souvislé části obce, ale samoty či jiné osamocené budovy mimo hlavní část obce bývají někdy přičleněny k dodávacímu obvodu té pošty, od níž jsou přístupnější. Významné podniky nebo instituce mohou mít vlastní směrovací číslo, které v takových případech odpovídá jejich poštovní přihrádce na dodávací poště (například ČTÚ má PSČ 225 02). Speciální dvojčíslí pak bývá společně použito pro ostatní adresáty s přihrádkami (P.O. BOXy) na hlavních poštách v regionu.", "section_level": 2}, {"title": "PSČ v České republice.", "content": "Po rozdělení Československa k 1. lednu 1993 a rozdělení Československé správy pošt a telekomunikací na Českou poštu a Slovenskou poštu převzaly obě československá PSČ. V České republice od té doby nebyly žádné výraznější snahy změnit systém PSČ.  Zdrojem PSČ je Český statistický úřad (ČSÚ). Příslušný číselník ČSÚ má číslo 0028. Přiřazuje jednoznačně k názvu obce její PSČ. Správcem názvů je Česká pošta, a. s. Správcem číselníku 0028 je Český statistický úřad. V číselníku se PSČ uvádí jako pětimístné číslo bez mezery.  V rámci Evropské unie je psaní čísel a kódů v adresách sjednoceno ve společných pravidlech. Pro Českou republiku tato pravidla uvádějí: \"Česko | 5 číslic | Mezi třetí a čtvrtou číslicí je mezera. Mezi poštovním směrovacím číslem a názvem města jsou dvě mezery.\"", "section_level": 1}, {"title": "PSČ v samostatném Slovensku.", "content": "Slovenská pošta v roce 2004 navrhla Ministerstvu dopravy, pošt a telekomunikací SR návrh změnit PSČ a využít i čísla s počátečními číslicemi 1 až 7 s tím, že by směrovací čísla byla přidělována až do úrovně doručovacích rajónů, nejen dodávacích pošt jako dosud. Změna však nebyla uskutečněna.", "section_level": 1}, {"title": "Psaní PSČ v adrese.", "content": "Poštovní směrovací číslo se uvádí v adrese společně s názvem dodávací pošty (ten zpravidla odpovídá názvu obce a číselnému značení pošty).  Místo názvu dodávací pošty se běžně používá a toleruje název části obce, například Orlová-Lutyně nebo Praha 5-Zličín.  Čtečky třídicích strojů hledají PSČ na začátku posledního řádku adresy. Zahraniční poštovní kódy mají být doplněny zkratkou země určení. Název země určení má být uveden samostatně na posledním řádku adresy.", "section_level": 1}, {"title": "Nepoštovní použití PSČ.", "content": "Předseda Poslanecké sněmovny PČR využívá v usneseních o jmenování obcí městy nebo městysi poštovní směrovací číslo spolu s názvem obce k jednoznačné specifikaci obce, jíž se usnesení týká.  Jinak se obvykle k identifikaci obce používá údaj o okresu podle Zákona o územním členění státu, stejně jako tomu bylo v poštovních adresách před zavedením PSČ. Název obce musí být jedinečný v rámci okresu, ale nemusí být jednoznačný v rámci kraje či státu.", "section_level": 1}, {"title": "PSČ ve světě.", "content": "Pro tvorbu PSČ se ve světě ve většině případů používá numerických (číselných) kódů. Některé poštovní správy ale využívají i alfanumerických (kombinace písemných a číselných) kódů. Výhodou alfanumerických kódů oproti kódům numerickým spočívá ve větším množství kombinací. Používají se k přesnému určení ulice či dokonce objektu. Alfanumerického systému směrovacích čísel využívají např. Kanada, Spojené království či Nizozemsko.  V mezinárodním poštovním provozu se pro rozlišení států (zejména používajících čtyř či pětimístní numerický systém) používá předřazení kódu státu (D pro Německo či F pro Francii). Od roku 1994 se na doporučení Evropského výboru pro normalizaci v mezinárodním poštovním styku používá ISO 3166-1 alpha-2 (DE pro Německo, FR pro Francii). V praxi ale není tento způsob příliš rozšířen.  Umístění PSČ v adrese není mezinárodně kodifikováno. V anglofonních zemích tvoří PSČ poslední řádek adresy, v zemích kontinentální Evropy se řadí před název obce. V Japonsku, Rusku či Číně je PSČ umístěno na začátku adresy.  Klíčové pojmy pro poštovní adresování, komponenty poštovní adresy a omezení jejich použití definuje EN ISO 19160-4: 2017, která definuje komponenty poštovní adresy organizované do tří hierarchických úrovní mezi nimi i poštovní kód (PSČ).  Systém směrovacích čísel má mnoho států, například:  Nejdelší PSČ ve světě používá Írán (desetimístné číslo). Částečně je desetimístný systém používán v USA pro tzv. \"ZIP+4 System\"; ten sestává z pětimístného PSČ, spojovací čárky a dalších čtyř číslic (dohromady tedy též 10 znaků). Nejkratší PSČ jsou třímístná (v Evropě Malta).", "section_level": 1}], "src_summary": "Poštovní směrovací číslo, zkráceně PSČ (též poštovní kód, v americké angličtině ZIP, v britské postcode) se používá v poštovním styku jako součást adresy především pro identifikaci místa doručení při automatizovaném třídění zásilek. Je to číselné označení (v řadě zemí kombinace číslic a písmen) územního obvodu dodávací (adresní) pošty, případně menšího dodávacího obvodu nebo poštovní přihrádky (P. O. Box).", "tgt_summary": "邮政编码(又称邮区编号,台湾称邮递区号,英语:Postal Code)是国家或地区为实现邮件分拣自动化和邮政网络数字化,加快邮件传递速度,而把全国划分的编码方式。邮区编号制度已成为衡量一个国家通信技术和邮政服务水平的标准之一。邮递区号最早是由乌克兰发明、于1932年12月启用,但在第三年被放弃使用,后来德国将其再次采用。", "id": 1075260}
{"src_title": "Organická sloučenina", "tgt_title": "有机化合物", "src_document": [{"title": "Kategorie organických sloučenin.", "content": "Třídění v systému organických sloučenin vychází ze tří základních hledisek.", "section_level": 1}, {"title": "Organické sloučeniny podle struktury.", "content": "Prvním hlediskem je struktura uhlíkového skeletu molekuly, kterým rozumíme sled mezi sebou přímo vázaných uhlíkových atomů. Ty mohou vytvářet buď otevřené řetězce, nerozvětvené nebo větvené, nebo řetězce uzavřené do jedné či více uzavřených smyček, které se nazývají cykly. Těchto cyklů může být v molekule sloučeniny několik. Podle tohoto hlediska rozdělujeme organické sloučeniny do dvou velkých tříd s dalšími podtřídami, vytvářenými podle počtu cyklů v molekule a to:  V řadě případů může být řetěz atomů v molekule sice uzavřen do cyklu, ale jeden nebo více atomů uhlíku v tomto cyklu je nahrazen jiným atomem (\"např. kyslíku, dusíku apod.\"). V takovém případě nazýváme tyto sloučeniny \"sloučeninami heterocyklickými\" (z řeckého „heteros“, cizí).  U cyklických sloučenin zvláštní skupinu vytvářejí sloučeniny, které mají šestičlenný cyklus, tvořený šesti atomy uhlíku, přičemž (formálně) se mezi těmito atomy střídají jednoduché a dvojné vazby (tzv. \"aromatický cyklus\"). Uspořádání elektronů ve vazbách je přitom zcela odlišné od jiných typů uhlíkatých cyklických sloučenin a proto se vyčleňují do speciální třídy sloučenin, nazývané \"sloučeniny aromatické\"; jejichž nejjednodušším zástupcem je uhlovodík benzen. Sloučeniny, které neobsahují žádný aromatický cyklus, včetně sloučenin necyklických, se nazývají \"alifatické sloučeniny\"", "section_level": 2}, {"title": "Organické sloučeniny podle funkčních skupin.", "content": "Druhým hlavním hlediskem je přítomnost určitých funkčních skupin v molekule, které příslušným sloučeninám dávají charakteristické chemické vlastnosti. Výčet nejběžnějších tříd organických sloučenin podle obsažených funkčních skupin v jejich molekulách je následující:  Shora uvedený výčet zahrnuje jen nejdůležitější a nejběžnější třídy organických sloučenin. Samozřejmě v jedné molekule se může vedle sebe nacházet více různých funkčních skupin; tím se shora uvedené schéma rozpadá na nespočet různých možných kombinaci. Tak např. sloučenina, patřící současně mezi karboxylové kyseliny a mezi aminy, spadá do kategorie \"aminokyselin\".", "section_level": 2}, {"title": "Organické sloučeniny podle chemické podobnosti.", "content": "Třetím hlediskem je celková vzájemná chemická podobnost určitých skupin organických sloučenin, většinou souvisejících s jejich původem v přírodních materiálech nebo ve specifickém fyziologickém či jiném účinku na organismy. Typickými případy mohou být např. následující kategorie látek:  Ani zde není uvedený výčet úplný.", "section_level": 2}, {"title": "Nomenklatura.", "content": "V organické chemii se vedle sebe používají \"systematické názvy\" a \"triviální názvy\" sloučenin, případně jejich kombinace, kterou můžeme nazvat \"semisystematické názvy\".", "section_level": 1}, {"title": "Systematické názvy.", "content": "Systematické názvosloví organických sloučenin je značně komplikované a vychází zejména z tzv. \"substitučního principu\". Začátek tvorby názvu vždy počíná od základního skeletu tvořeného nepřerušenou řadou vzájemně vázaných atomů uhlíku od něhož odvodíme kořen názvu sloučeniny, kterým je název příslušného uhlovodíku. Ten modifikujeme pomocí přípon definujících nejprve násobné vazby v molekule dané látky, pak další přípony, ukazující na přítomnost funkčních skupin. Přítomnost některých jiných funkčních skupin v molekule vyjadřujeme pomocí předpon. Jak přípony, tak předpony popisující funkční skupiny mohou být doplněny latinskými číslovkami, udávajícími počet té které funkční skupiny v molekule. Přidáním arabských číslic pak určujeme, kde v molekule se která funkční skupina nachází. Kromě toho se používá dalších grafických symbolů (písmen latinské a řecké abecedy) k bližšímu určení prostorového uspořádání molekul dané sloučeniny.", "section_level": 2}, {"title": "Triviální názvy.", "content": "V běžném životě, v obchodní praxi a někdy i v organické chemii se pro obecně známé organické látky používá triviálních názvů, tj. názvů historických, které však neodrážejí ani složení, ani strukturu molekul. Velmi často se těmito názvy označují zejména látky přírodního původu, izolované z rostlin a živočichů, u kterých by jejich systematické názvy byly příliš složité. Také v případech, kdy jde o jednoduché látky, které však jsou běžně známé pod triviálním názvem, se tomuto názvu dává přednost před názvem systematickým (např. triviálně \"glycerin\" místo systematického \"propantriol\").", "section_level": 2}, {"title": "Semisystematické názvy.", "content": "Tento druh názvů organických sloučenin, někdy zvaný též \"semitriviální názvy\", je kombinací předchozích dvou. Používá se dvojím způsobem.  V prvním případě se většinou pomocí přípony specifikuje, jakou charakteristickou funkční skupinu molekula obsahuje, tedy připojí se přípona, identifikující základní chemický charakter dané sloučeniny. Např. často se používá semitriviálního názvu \"glycerol\" místo plně triviálního \"glycerin\", aby se zdůraznila přítomnost hydroxylových skupin v molekule, charakteristických pro alkoholy.  Ve druhém případě, používaném u derivátů (tedy odvozených sloučenin) výchozí sloučeniny (např. přírodní látky), použijeme triviálního názvu této původní sloučeniny a pomocí prostředků systematického názvosloví zaznamenáme změny v chemické struktuře molekuly, ke které v průběhu přípravy derivátu došlo.", "section_level": 2}, {"title": "Typy atomu uhlíku.", "content": "Podle počtu navázaných atomů uhlíku a vodíku na dalším atomu uhlíku je tento uhlík řadí mezi primární (3 navázané atomy H – CHR), sekundární (2 atomy H – CHR), terciární (jeden atom H – CHR) a kvartérní (žádný atom H – CR). Tyto typy atomu C se v některých případech mohou lišit svojí reaktivitou (např. při radikálové substituci je nejvíce reaktivní terciární uhlík).", "section_level": 1}, {"title": "Typy vazeb.", "content": "Na vazby v organických sloučeninách se můžeme podívat ze dvou hledisek:  Chemická vazba je charakterizována svojí", "section_level": 1}], "src_summary": "Organická sloučenina je chemicky čistá látka, jejíž molekuly obsahují vždy jeden nebo více atomů uhlíku. Mohou obsahovat i atomy dalších prvků, především vodíku, kyslíku, dusíku, síry, fosforu a jiných. Výčet známých organických sloučenin a jejich vlastností je pravidelně registrován v Beilsteinově databázi.", "tgt_summary": "有机化合物(;英语:organic compound、organic chemical),简称有机物,是含碳化合物,但是碳氧化物(如一氧化碳、二氧化碳)、碳酸、碳酸盐、碳酸氢盐、氢氰酸、氰化物、硫氰化物、氰酸、氰酸盐、卤化氰(如氯化氰)除外。有机化合物有时也可被定义为碳氢化合物及其衍生物的总称。有机物是生命产生的物质基础,例如生命的起源——氨基酸即为一有机化合物。", "id": 2687680}
{"src_title": "Parazitismus", "tgt_title": "寄生", "src_document": [{"title": "Počet parazitických druhů.", "content": "Podle některých odhadů představují parazité až čtyři pětiny všech druhů. Každý biologický druh má obvykle alespoň jednoho parazita a tito parazité obvykle mají své další parazity.", "section_level": 1}, {"title": "Parazitické druhy.", "content": "Množství eukaryotických organismů se vyznačuje parazitickým způsobem života, a to často bez ohledu na jejich vzájemnou nepříbuznost. Zejména jednobuněční parazité člověka jsou v centru zájmu vědců. Z říše Excavata patří mezi parazity mnoho diplomonád (Diplomonadida, např. \"Giardia intestinalis\") a trichomonád (Trichomonadida, např. \"Trichomonas vaginalis\"), dále trypanozomy (Trypanosomatida, zejména rody \"Trypanosoma\" a \"Leishmania\", původci některých významných lidských onemocnění) či někteří zástupci třídy Heterolobosea (např. \"Naegleria fowleri\"). Z říše Chromalveolata jsou známi někteří parazitičtí nálevníci (Ciliophora) a dále zejména mnozí výtrusovci (Apicomplexa), jako kokcidie (Coccidea včetně \"Toxoplasmy\") a krvinkovky (Haematozoea, např. rod \"Plasmodium\", původce malárie). Z říše Rhizaria se vyznačují parazitickým způsobem života například nádorovky (Phytomyxea) či haplosporidie (Haplosporidia). Z říše Amoebozoa mezi cizopasníky patří namátkou \"Acanthamoeba\", \"Entamoeba histolytica\" a další.  Známe i mnohé parazitické rostliny, konkrétně jednobuněčné řasy rodu \"Prototheca\", ale i mnohé vyšší rostliny, jako kokotice (\"Cuscuta\") či poloparazitické jmelí (\"Viscum\").  Z větve směřující k živočichům a houbám (Opisthokonta) jsou známy rovněž mnozí parazité: například plísňovky (Mesomycetozoa) a rybomorky (Myxozoa). Z říše houby (Fungi) parazitují mikrosporidie (Microspora), různé plísně (např. rody \"Aspergillus\", \"Penicillium\") a kvasinky (např. \"Candida albicans\").  Z živočichů (Metazoa) parazitují mnozí zástupci kmene ploštěnců (Platyhelminthes), jako ploštěnky (Turbellaria), tasemnice (Cestoda), jednorodí (Monogenea) a motolice (Trematoda). Dále jsou paraziti mezi kmeny vrtejši (Acanthocephala), kroužkovci (Annelida, zejména pijavice, Hirudinea) a též v rámci kmene hlístice (Nematoda) a strunovci (Nematomorpha). Existují však i parazitičtí členovci (Arthropoda) i strunatci (Chordata).", "section_level": 1}, {"title": "Formy parazitismu.", "content": "Vztahy mezi cizopasníkem a hostitelem lze dělit dle různých vztahů. Podle biologické povahy organismu lze rozlišovat:  Dle prostorových vztahů dělíme cizopasníky na ektoparazity, kteří žijí mimo hostitele či na jeho povrchu (např. komár, pijavice), a endoparazity, kteří žijí uvnitř hostitele, v jeho útrobách, tkáních či buňkách (toxoplasma, tasemnice).  Podle časového vztahu k hostiteli se obligátní parazité dělí na dočasné, stálé a periodické.  Zvláštním případem parazitismu je hnízdní parazitismus, dobře známý například u kukačky.  Parazity rostlin lze dělit podle přítomnosti chlorofylu na dvě skupiny:", "section_level": 1}, {"title": "Pravěcí parazité.", "content": "V roce 2012 byla publikována vědecká studie o objevu obřích parazitických blech z doby dinosaurů (střední jura a spodní křída, před 165 miliony až 125 miliony let). Tyto až 23 mm dlouhé pravěké blechy (rod \"Pseudopulex\") se zřejmě specializovaly na sání krve opeřených dinosaurů a ptakoještěrů. Další druhohorní rody parazitů podobných blechám jsou \"Tarwinia\" z Austrálie a \"Saurophthirus\" z ruského Dálného východu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Parazitismus je způsob soužití dvou organismů, z nichž jeden organismus (parazit čili cizopasník) využívá druhý organismus (hostitel). Parazit se může živit tkáněmi hostitele (aniž by se ho snažil zabít) nebo se přiživovat na hostitelově potravě či jinak profitovat z hostitelova organismu nebo jeho činnosti a snižovat přitom jeho biologickou zdatnost (fitness).", "tgt_summary": "寄生是指一种生物生于另一种生物的体内或体表,并从后者摄取养分以维持生活的现象。前者称寄生物,后者称宿主。若一个寄生物的宿主同样是寄生其他生物的寄生物,此种关系则特称为超寄生。", "id": 456611}
{"src_title": "Polymerizace", "tgt_title": "聚合", "src_document": [{"title": "Základní druhy polymerizace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řetězové polymerizace.", "content": "Nenasycené monomery (monomery s dvojnými vazbami) se otevíráním dvojných vazeb napojují na jeden konec polymerního řetězce aniž se uvolňuje vedlejší produkt. Polymerizaci zahajuje látka zvaná iniciátor, případně produkt jejího rozkladu. Růst řetězce se označuje jako propagace, jeho ukončení jako terminace. Řetězovou polymerizací se vyrábí např. polystyren, polyethylen, polypropylen, polyvinylchlorid, polymethylmethakrylát a další běžné plasty.  Styren a butadien jsou jediné monomery, které jsou schopny polymerizace všemi typy růstových center. Podle chemické povahy růstového centra (místa, kde růst polymerního řetězce pokračuje připojením dalšího monomeru) jde o následující polymerizace:", "section_level": 2}, {"title": "Radikálová.", "content": "Iniciátor bývá aktivován teplotou, světlem nebo změnou pH. Při aktivaci vznikají radikály. Mezi nejznámější iniciátory patří N,N-azobis(isobutyronitril) (AIBN). Speciálním typem (převážně) radikálové polymerace je plazmová polymerace.", "section_level": 3}, {"title": "Iontová.", "content": "Monomer musí být polarizovaný, tzn. dipól vzniká mezomerním či indukčním efektem. Pokud je efekt kladný, substituent dopuje vinyl elektrony, monomer pak může polymerovat kationtovým mechanismem. Pokud je efekt záporný, monomer polymeruje aniontovým mechanismem. Rychlost polymerizace je dána stabilitou rezonance – u velké rezonance (např. styren, butadien) je polymerizace pomalá. Ve většině případů platí, že kationtová polymerizace je řádově rychlejší než aniontová a aniontová řádově rychlejší než radikálová polymerizace.  Aniontovým mechanismem mohou polymerovat tyto monomery (seřazeny podle polarizace vzestupně): styren, butadien, izopren, vinylestery CH=CH-O-CO-R, metakryláty CH=C(CH)-CO-O-R, akryláty CH=CH-CO-O-R, kyanoakryláty CH=C(CN)-CO-O-R. Iniciátory (sestupně podle bazicity) jsou většinou alkalické kovy, organokovy (n-butyllithium, difenylhexyl lithium, \"a\"-lihio methyl isobutyrát), alkoxidy (tert-butanolát litný). V extrémních případech může být iniciátorem i voda, která iniciuje polymerizaci kyanoakrylátů, které byly původně vyvinuty jako tkáňové lepidlo v lékařství, dnes se úspěšně používá jako sekundové lepidlo.  Kationtový mechanismus je náchylný na řadu vedlejších reakcí. Z propenu vzniká pouze oligomer. V průmyslu se používá pouze k výrobě polyisobutylenu, který není možné žádným jiným způsobem připravit. Kationtovými iniciátory jsou Brønstedovy kyseliny s objemným aniontem (HClO) a dále Lewisovy kyseliny.", "section_level": 3}, {"title": "Iontově-koordinační.", "content": "Vývoj těchto katalyzátorů byl důležitý hlavně pro syntézu nenasycených polyenu (polypropylen, vysokomolekulární polyethylen), protože tyto polymery nejdou vyrobit žádným jiným postupem. Vývoj těchto katalyzátorů začal po druhé světové válce objevem heterogenních Ziegler-Nattových katalyzátorů. V současné době existují tzv. metaloceny, pomoci kterých probíhá polymerizace v homogenní fázi.", "section_level": 3}, {"title": "Stupňovité polymerizace.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Polykondenzace.", "content": "Monomery nesou nejméně dvě funkční skupiny, které spolu reagují za uvolnění vedlejšího produktu, např. vody nebo amoniaku. Ze dvou monomerů tím nejprve vznikne dimer, dále trimer, atd., postupně tak spojováním monomerů vzniká polymer. Jde o polymerizaci neřetězovou, je pozvolnější, stupňovitá. Pokud nese aspoň jeden monomer více než dvě funkční skupiny, vzniká místo lineárního polymeru polymer trojrozměrný. Monomer se mění i po stránce chemického složení. Polykondenzací se vyrábí např. polyamidy, polyestery (nasycené, nenasycené – CHS polyester), polykarbonáty (markolon) nebo fenoplasty (bakelit), silon, polyimidy (kapton), silikony", "section_level": 3}, {"title": "Polyadice.", "content": "Probíhá podobně jako polykondenzace, tedy reakcí funkčních skupin monomerů, ale neuvolňuje se při ní vedlejší produkt a pouze se přesunují atomy vodíku. Bývá proto někdy označována jako zvláštní případ polykondenzace. Příkladem je příprava polyurethanu reakcí dvojfunkčních alkoholů s diisokyanáty nebo výroba epoxidů.", "section_level": 3}, {"title": "Průběh polymerace.", "content": "Polymerace probíhá ve třech fázích.", "section_level": 2}], "src_summary": "Polymerizace (též polymerace) je chemická reakce, při které z malých molekul (monomerů) vznikají vysokomolekulární látky (polymery). Dělí se podle mechanismu na polymerizaci radikálovou, iontovou, polyinzerci, polykondenzaci a polyadici. Podle způsobu provedení se dělí např. na blokovou, roztokovou, suspenzní, emulzní. Stereospecifickou se nazývá polymerizace, při níž vznikají prostorově pravidelně uspořádané makromolekuly. Radiační polymerizace je iniciována ozářením monomerů. Počet stavebních jednotek (merů) zabudovaných v makromolekule udává polymerační stupeň (Pn).", "tgt_summary": "聚合是将一种或几种具有简单小分子的物质,合并成具有大分子量的物质的化工单元过程。", "id": 1926713}
{"src_title": "Internet Explorer", "tgt_title": "Internet Explorer", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Přímým předchůdcem Internet Exploreru je webový prohlížeč NCIS Mosaic (stejně jako pro Netscape Navigator), jehož zdrojové kódy byly zčásti použity v prohlížeči Spyglass Mosaic licencovanému od firmy Spyglass firmě Microsoft v roce 1995 za podmínky, že firma Spyglass obdrží určitá procenta ze zisku. Internet Explorer verze 3 již byl vyvíjen bez licencovaných zdrojových kódů.  V minulosti byl Internet Explorer vyvíjen také pro ostatní operační systémy: vznikl tak Internet Explorer pro Mac a vznikal Internet Explorer pro UNIX (pracující přes X Window System na operačních systémech Solaris a HP-UX). Vývoj všech uvedených verzí byl později přerušen.  V evropských verzích Windows 7 se uživatel může rozhodnout, zdali chce IE používat nebo ho odinstalovat a systém uživateli dá na výběr z dalších alternativních prohlížečů, např.: Mozilla Firefox, Google Chrome, Opera, Safari, Maxthon atd. Jedná se o opatření kvůli Evropské komisi, ke které firma Opera Software (tvůrce webového prohlížeče Opera) podala stížnost na zneužívání tržního podílu firmou Microsoft.", "section_level": 1}, {"title": "Verze 1 a 2.", "content": "První verze vydaná v srpnu 1995 byla upravená verze Spyglass Mosaic. Přišla s Microsoft plus! pro OEM vydání Windows 95. Verze 1.5 byla uvolněna o několik měsíců později pro Windows NT s podporou pro základní tabulkový překlad. Verze 2.0 byla uvolněna pro Windows 95 a Windows NT v listopadu 1995 s podporou SSL, cookies, VRML a Internetových diskuzních skupin.", "section_level": 2}, {"title": "Verze 3.", "content": "Třetí verze byla vydána v 13. srpna 1996 a stala se první široce používanou verzí Internet Exploreru. Neobsahovala již licencované zdrojové kódy firmy Spyglass, ale protože byla stále používána „technologie“ Spyglass, byly licenční informace v programové dokumentaci uvedeny. Internet Explorer 3 byl první významnější prohlížeč s podporou kaskádových stylů (CSS), ačkoliv byla jen částečná. Byla představena podpora pro ActiveX, applety v jazyce Java, multimédia a PISC systém pro začlenění metadat. Obsahoval tak proti konkurenčnímu prohlížeči Netscape Navigator mnoho novinek. Verze 3 obsahovala klienta \"Microsoft Internet Mail and News\" pro elektronickou poštu (předchůdce Outlook Expressu), NetMeeting a ranou verzi Windows Address Book (adresář).  Verze 3 byla součástí Windows 95 OSR 2 a stala se tak první populární verzí Internet Exploreru.", "section_level": 2}, {"title": "Verze 4.", "content": "Čtvrtá verze byla vydána v září 1997 a prohlubovala úroveň integrace mezi internetovým prohlížečem a operačním systémem. Instalace verze 4 do systému Windows 95 nebo Windows NT 4 spolu s „Windows desktop update“ přinesla možnost zobrazení webové stránky na ploše desktopu a použití Internet Exploreru i pro zobrazování souborů a adresářů. Tato volba již nebyla dostupná v instalátorech pozdějších verzí Internet Exploreru, ale nebyla ze systému po svém nainstalování již odstraněna. Internet Explorer 4 přinesl podporu pro \"Group Policy\", dovolující konfigurovat a nastavit konfiguraci prohlížeče pro více počítačů zároveň. Program \"Internet Mail a News\" byl nahrazen Outlook Expressem a byl zahrnut i Microsoft Chat a vylepšený NetMeeting. Tato verze byla také součástí Windows 98.  Integrace verze 4 s operačním systémem Microsoft Windows se stala předmětem soudních žalob, které vinily společnost Microsoft ze zneužití dominantního postavení na trhu.", "section_level": 2}, {"title": "Verze 5.", "content": "Pátá verze byla vydána 18. března 1999 a byla integrována ve Windows 98 SE, Windows 2000 a Microsoft Office 2000. Byla přidána podpora obousměrného textu, ruby znaků pro čínštinu, XML, XSL a schopnost chránit webové stránky v MHTML formátu. Windows 2000 obsahovaly Internet Explorer 5.01. Společně byla vydána první verze XMLHttpRequest.  Verze 5.5 vydaná v červenci 2000 zlepšila tiskový náhled, podporu CSS a HTML standardů, vývojářských API a stala se součástí Windows ME. Verze 5.5 také obsahovala podporu pro 128bitové šifrování.", "section_level": 2}, {"title": "Verze 6.", "content": "Šestá verze byla vydána 27. srpna 2001 několik měsíců před Windows XP, do nichž byla integrována. Byla též dostupná jako instalační balíček pro starší systémy až po Windows 98. Obsahovala nově DHTML, částečnou podporu CSS úrovně 1, DOM úroveň 1 a SMIL 2.0. MSXML engine byl aktualizován na verzi 3.0. Další prvky byly obsaženy v nové verzi Internet Explorer Administration Kit (IEAK): Media bar, Windows Messenger, sběr poruch, přenastavitelný automatický obraz, P3P a nový vzhled použitý ve Windows XP. Jelikož tato verze byla na dlouhou dobu poslední, měla i rok po vydání následující verze 7 větší podíl na trhu.", "section_level": 2}, {"title": "Verze 7.", "content": "Verzi 7 oznámil již 15. února 2005 Bill Gates s tím, že bude uvolněna na RSA konferenci 2005 v San Franciscu. První betaverze prohlížeče byla uvolněna 27. července 2005 jako technické zkušební vydání, pro veřejnost byla betaverze uvolněna 31. ledna 2006. Finální veřejná verze byla uvolněna 18. října 2006. Windows Internet Explorer 7 je k dispozici jen pro Windows XP SP2 a novější, je součástí Windows Server 2003 SP1 a Windows Vista. Od verze 7 se mění název prohlížeče na \"Windows Internet Explorer\".  Verze 7 zlepšuje ochranu uživatele před phishingem a záludným softwarem. Obsahuje plnou uživatelskou kontrolou nad ActiveX a lepším bezpečnostním rámcem. Na rozdíl od předchozí verze neběží ActiveX control v procesu Windows Exploreru, ale běží ve vlastním procesu. Verze 7 zlepšuje podporu pro webové standardy. Dne 5. října 2007 Microsoft odstranil softwarové ověření pravosti Windows (Windows Genuine Advantage) před instalací.", "section_level": 2}, {"title": "Verze 8.", "content": "Verze 8 je poslední verze dostupná pro Windows XP. Ve vývoji byla od srpna 2007. První beta verze byla zpřístupněna 5. března 2008. Druhá beta verze byla vydána 27. srpna 2008. Finální verze vyšla 19. března 2009. Novinkou jsou Accelerators a WebSlices.  Podle vyjádření Microsoftu jsou prioritami této verze bezpečnost, použitelnost, zlepšení podpory technologií RSS, CSS a AJAX. Webové standardy jsou podporovány mnohem lépe, ve finální verzi je kompletní podpora CSS 2.1, což umožňuje projít testem Acid2. Kvůli zpětné kompatibilitě však IE8 obsahuje také renderovací jádro IE7. Stránky, které mají problémy s vylepšeným jádrem IE8, můžou díky speciálnímu meta elementu vyvolat renderování IE7. Mnohých vylepšení doznala také podpora JavaScriptu. Je součástí Windows 7.", "section_level": 2}, {"title": "Verze 9.", "content": "Finální verze vyšla 15. března 2011. Novinkou je například vypnutí částí prohlížené stránky, které pocházejí z jiných internetových domén a serverů, laicky tedy vypnutí zobrazování reklamy nebo počítadel návštěvnosti. Hlavními prioritami této verze jsou výkon, HW akcelerace, kompatibilita a jednoduchost. Byla zlepšena podpora nových webových standardů. Je zde alespoň částečně zahrnuta podpora HTML5 a CSS3. Kvůli zpětné kompatibilitě však IE9 obsahuje také renderovací jádro IE7 a IE8. Stránky, které mají problémy s vylepšeným jádrem IE9, mohou díky speciálnímu meta elementu vyvolat renderování IE7 nebo IE8.", "section_level": 2}, {"title": "Verze 10.", "content": "Microsoft vydal první testovací verzi s názvem Platform Preview v dubnu 2011. Finální verze Internet Explorer 10 vyšla společně s uvedením Windows 8 na trh. Byla vydána i předběžná verze (plně funkční a v podstatě finální) pro systém Windows 7.", "section_level": 2}, {"title": "Verze 11.", "content": "Tato nejnovější verze byla vydána spolu s Windows 8.1, tedy v říjnu 2013. V této verzi se zlepšila 3D grafika například u Bing Map, je implementována podpora protokolu SPDY.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Webový prohlížeč Internet Explorer (především verze 6 či starší) je zhusta kritizován pro svou bezpečnostní politiku, neboť ta umožňuje šíření virů, spyware či adware. Chyby v tomto prohlížeči bývají mnohdy zneužívány k získávání kontroly nad systémem či k získávání citlivých údajů o uživatelích.  V minulosti se tvůrcům prohlížeče též nejednou vyčítala malá podpora webových standardů a jejich častá chybná implementace. Řada vývojářů tvrdí, že tím společnost Microsoft brzdí rozvoj v oblasti webových technologií. Aktuální verze však v této oblasti přinášejí mnohá zlepšení, včetně podpory HTML5.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Hodně kritiky Internet Explorer souvisí se zájmy o větší bezpečnost kvůli spywaru, adwaru a počítačovým virům šířícím se napříč Internetem. Jsou vytvořené, aby využívaly chyby a kazy v bezpečnostní architektuře Internet Exploreru. Někdy stačí jenom \"pohled\" na podvodnou webovou stránku k tomu, aby se spyware mohl nainstalovat na uživatelův počítač, což je v angličtině známé jako „drive-by download“: \"pokus oklamat uživatele a instalací podvodného softwaru bez vědomí uživatele\". Internet Explorer není jediný zranitelný prohlížeč, ale jeho všudypřítomnost má následky ve spoustě napadených počítačů. Microsoft nereagoval tak rychle jako jeho konkurence v opravování bezpečnostních děr a vytváření \"dostupných\" záplat. V některých případech tím dal podvodným webovým stránkám čas, aby \"je\" zneužívaly před vydáním nové záplaty.  Na druhou stranu však nové verze Internet Exploreru (verze 8 a vyšší) udělaly v tomto ohledu velký pokrok. Důkazem buďtež nezávislé testy NSS Labs provedené v roce 2011, při kterých byla testována schopnost prohlížeče zabránit uživatelům ve stažení malwaru. Internet Explorer 9 dokázal zachytit 98,2 % malwaru, konkurenční prohlížeče se pohybovaly hluboko pod 15 %. Tyto testy nicméně netestovaly celkovou bezpečnost prohlížeče (jeho zranitelnost), ale jen ochranu před malwarem šířeným pomocí technik sociálního inženýrství (Socially-engineered malware).  V druhé polovině roku 2017 byla v Internet Exploreru objevena chyba, díky které webová stránka dokázala získat obsah adresního řádku, a případně po zadání nové adresy do adresního řádku přesměrovat na jiný server.<ref name=\"zive.cz/bleskovky/internet-explorer-je-stary-a-nebezpecny-ted-to-dokazuje-absurdni-chyba/sc-4-a-189752/default.aspx\"></ref> Chyba využívala konstrukci ověřující kompatibilitu stránky s prohlížečem. Vzhledem k tomu že v době objevení chyby byl už Internet Explorer pro Microsoft druhořadým produktem, nebyla plánovaná mimořádná aktualizace.", "section_level": 2}], "src_summary": "Internet Explorer (dříve Windows Internet Explorer nebo také Microsoft Internet Explorer, zkracovaný jako IE, MSIE) je proprietární webový prohlížeč společnosti Microsoft. Je součástí operačních systémů rodiny Microsoft Windows. Internet Explorer byl v roce 2015 nahrazen jeho nástupcem prohlížečem Microsoft Edge. V prosinci 2018 činil celosvětový tržní podíl Internet Exploreru na všech platformách 2,55 %.", "tgt_summary": "Internet Explorer(旧称 Microsoft Internet Explorer 和 Windows Internet Explorer,简称 IE 或 MSIE),是微软所开发的图形用户界面网页浏览器。自从1995年开始,内建在各个新版本的英语:Windows操作系统,也是微软Windows操作系统的一个组成部分。", "id": 1495386}
{"src_title": "Prvoci", "tgt_title": "原生動物", "src_document": [{"title": "Vývoj poznání.", "content": "Pravděpodobně prvním člověkem, který pozoroval prvoky, byl Holanďan Antoni van Leeuwenhoek. Popsal a zakreslil především nálevníky (Ciliophora) a nazýval je \"Animalcula\" („zvířátka“). V 18. století byli nazýváni Animalcula Infusoria čili „zvířátka z nálevů“. Tyto a mnohé další klasifikace byly postaveny na víře, že prvoci jsou živočichové. Prvním, kdo vyčlenil jednobuněčné heterotrofy, byl v roce 1848 Rudolf Leuckart. Ve druhé polovině 19. století vznikala další pojmenování, resp. klasifikace (jako Protoctista a Protista), jež zahrnují nejen prvoky, ale i mnohé jiné organismy.  Český název prvoci použil v roce 1821 Jan Svatopluk Presl jako český ekvivalent k termínu Infusoria.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Tabulka zobrazuje aktuální představy o fylogenetických vztazích prvoků, respektive domény Eukaryota, jelikož formy označované za prvoky jsou součástí většiny současných superskupin kromě skrytěnek, které nejsou uvedeny ani v tabulce. V posledním sloupci tabulka uvádí skupiny prvoků, které jsou do dané říše dnes řazeni, neuvádí však ostatní zástupce těchto říší, jako jsou živočichové, vyšší rostliny, houby a organismy považované za řasy.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba těla.", "content": "Většina prvoků je velmi malá na to, aby je bylo možné spatřit pouhým okem, ale jsou dobře pozorovatelní mikroskopem. Nejčastěji dosahují rozměrů od 0,005 do 0,05 mm, i když jsou běžné i formy do velikosti 0,5 mm. Mezi prvoky viditelné pouhým okem patří např. měňavka bahenní (\"Pelomyxa palustris\"), která dosahuje velikosti až 5 mm.  Buňka prvoků obsahuje mnohé organely, které zajišťují pohyb, získávání potravy, trávení, vylučování nestrávených zbytků a odpadu a rozmnožování, které často nemají obdobu v buňkách jiných organismů (např. buněčná ústa, extruzomy, a podobně). Prvoci mají jedno nebo více rovnocenných či funkčně odlišných jader. Množí se nepohlavně (dělením nebo rozpadem) nebo pohlavně, někdy se jednotlivé způsoby napevno střídají v pravidelném životním cyklu. Žijí volně nebo cizopasí, pro většinu je charakteristická pohyblivost a heterotrofní způsob života. Známo je přes 30 000 druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Životní projevy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pohyb.", "content": "Pohyb prvoků je pasivní (prouděním vody a vzduchu) nebo aktivní. Aktivní pohyb může být améboidní, tzn. „přeléváním“ cytoplazmy (mechanizmus tohoto pohybu přesně neznáme, půjde zřejmě o stěhování plazmatických makromolekul) nebo pomocí brv (cilie) a jednoho či více bičíků (flagellum). Bičík se může přiložit k povrchu buňky, čímž vzniká undulující membrána (má ji např. Trypanosoma). Splýváním brv vznikají ciliální deriváty – cirry nebo membranely.  Prvoci se dříve tradičně dělili právě podle způsobu pohybu do čtyř níže uvedených skupin:", "section_level": 2}, {"title": "Příjem potravy.", "content": "Příjem potravy se uskutečňuje: Při endocytóze sa částice dostává dovnitř buňky vlečením povrchové membrány, která utvoří okolo částice měchýřek. Pokud se na fagocytózu specializuje jedna část povrchu buňky, mluvíme o příjmu potravy cytostómem, který je typický pro Ciliophora. Nestrávené zbytky opouštějí buňku exocytózou přes cytopygy – buňkový „anus“, který je viditelný pouze v době defekace.  Vylučování zajišťuje Golgiho aparát.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Prvoci jsou rozšířeni všude, kde je jen trochu vlhké prostředí. Nalezneme je ve sladké i slané vodě, v půdě, na povrchu i uvnitř živočichů a rostlin. Hrají důležitou roli v ekologii - mají význam při tzv. samočištění vody, v půdách jsou součástí společenstva půdních organizmů zvaného edafon. Jsou schopny přežívat za nízkých i vysokých teplot. Některé druhy mohou žít jen v teplých mořích, jiné vyžadují studené polární mořské vody. Nejvhodnější teplotou pro většinu prvoků je však rozmezí 15 až 25 °C. I když někteří prvoci žijí i v prostředí s vysokými teplotami, většina z nich při teplotách nad 42 °C hyne. Dalším nebezpečím pro prvoky je ultrafialové záření, čehož se využívá např. ke sterilizaci vody.  V mechu nalezneme převážně kořenonožce a nálevníky, kteří dovedou snášet velké teplotní a vlhkostní rozdíly. Mořské prvoky lze nalézt jak u mořského dna, tak při mořské hladině. Prvoci obývající mořské dno (benthos) jsou převážně dírkonošci s pevnou schránkou, kteří se po mořském dnu pohybují nebo žijí přisedle na podkladu. Mřížovci žijí převážně na volném moři (pelagiál a jsou hlavní složkou mořského planktonu. V menším počtu pak mořské vody obývají i bičíkovci a dírkonošci.  Zvláštní skupinou z hlediska životního prostředí jsou parazitičtí prvoci.", "section_level": 1}, {"title": "Patogenní prvoci.", "content": "Podle způsobu života je dělíme na ektoparazity a endoparazity. Ektoparazité žijí na povrchu vodních a vlhkomilných živočichů. Hostitelům jsou schopni způsobit těžká onemocnění a často je i usmrcují. Typickými představiteli této skupiny prvoků jsou např. bičivka rybí, čepelenka kapří nebo kožovec rybí. Endoparazité přežívají v tkáních nebo orgánech svých hostitelů. Mezi ty, kteří jsou hostiteli nebezpeční, patří např. měňavka střevní nebo trypanozomy. (Jindy však přítomnost prvoků naopak hostiteli pomáhá - tak je tomu u termitů, kteří mají ve svých střevech bičíkovce, nebo u přežvýkavců s nálevníky v bachoru. Tito prvoci umožňují hostitelům lépe trávit potravu. Většina endoparazitů však v tělech hostitelů škodí - připravují je o výživné látky, poškozují jejich buňky a někdy je i ničí; vylučují jedovaté látky, toxiny).  Patogenní prvoci způsobují mnohé významné nemoci člověka i jiných organismů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Prvoci (\"Protozoa\") je souhrnné označení pro jednobuněčné eukaryotní heterotrofní (či mixotrofní) organismy, které byly dříve kvůli pohyblivosti a neschopnosti fotosyntézy řazeny do říše živočichové (Animalia). Tím se liší od ostatních protistů, jako jsou různé řasy (Algae) či houbám podobní protisté (hlenky, oomycety apod.). Tvoří kolonie. Ze skutečnosti, že dříve tvořili podskupinu živočichů, vyplývá také latinský termín protozoa čili „prvotní živočichové“.", "tgt_summary": "原生动物是动物界中最低级、最原始、最简单的一类动物,属于原生生物当中较接近动物的一类,简称原虫。身体由单个细胞所构成,因此也被称为单细胞动物。多数自由生活,也有的生活在其他动物体内,营寄生或共生生活。有些物种介于植物和动物之间,能进行光合作用,如眼虫。具有多种类器官,能完成运动、摄食、呼吸、排泄生殖等生活机能。动物中排除原生动物,剩下的多细胞动物被称为后生动物。后生动物中有了组织分化的被称为真后生动物。", "id": 973431}
{"src_title": "Římskokatolická církev", "tgt_title": "拉丁禮教會", "src_document": [{"title": "Věřící.", "content": "Podle vatikánské ročenky \"Annuario Pontificio\" měla římskokatolická církev ke konci roku 2010 1 272 000 000 členů (pokřtěných katolíků), což ji činí největší křesťanskou církví (zahrnující celosvětově asi polovinu všech křesťanů) a největší náboženskou organizací na světě (zahrnující cca 1/6 lidstva). Působí celosvětově, počet jejích příznivců se v jednotlivých oblastech liší.  Nejkatoličtějším kontinentem světa je Jižní Amerika. Římskokatolická církev drtivě převládá v prakticky celé Jižní a Střední Americe. Hlásí se k němu polovina věřících obyvatel Kanady. Ve Spojených státech a některých ostrovních státech Karibiku je počet katolíků převýšen počtem protestantů. Ve Spojených státech je celkem 77,3 milionů věřících katolíků. Celkem žije v Jižní Americe polovina všech věřících katolíků. Po ní následuje Evropa, kde se obvykle udává podíl katolíků v rozpětí 30–40 %. Žije zde jedna čtvrtina z celosvětového počtu věřících katolíků. V Austrálii se k Římskokatolické církvi hlásí 25 % obyvatel a v Africe asi jedna šestina obyvatel. Nejméně katolickým kontinentem je Asie, kde katolíci představují na území drtivé většiny asijských států zanedbatelnou menšinu, často pronásledovanou. Většinu obyvatelstva tvoří římští katolíci pouze ve dvou asijských státech (Filipíny a Východní Timor).  V současné době rychle roste podíl katolíků v Africe a Asii (zejména jihovýchodní), naproti tomu ke stagnaci až poklesu dochází v Jižní Americe (zde speciálně v Brazílii, kde se v poslední době výrazně prosazují evangelikálové) a Evropě, kde dochází v řadě států k výraznému postupu sekularizace společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace.", "content": "Coby organizaci určuje fungování římskokatolické církve Kodex kánonického práva (zkráceně \"CIC\", vydán 1983).  Druhý vatikánský koncil deklaroval ve své konstituci \"Lumen gentium\" (čl. 8), že „jedna, svatá, katolická a apoštolská“ církev „subsistuje (\"subsistit\", uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním.“ Petrovým nástupcem se míní papež.  Církevní správa se člení na jurisdikční oblasti, nejčastěji vymezené na územním základě, existují však i jiné možnosti (například vymezení instituční, kupříkladu vojenský ordinariát). Za základní a standardní jednotku lze považovat diecézi, která se obvykle dále dělí na děkanáty a tyto dále na farnosti. Diecéze se mohou sdružovat v církevní metropoli.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k ostatním katolickým církvím.", "content": "Římskokatolická církev sdílí s ostatními katolickými církvemi společenství ve svátostech a umožňuje věřícím z jednotlivých katolických církví za určitých podmínek změnu příslušnosti k této církvi, např. při migraci, svatbě apod.; teoreticky může být papežem, tedy biskupem církve latinského obřadu, zvolen i věřící některé z východních katolických církví.", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotní a charitativní střediska.", "content": "Katolická církev spravuje na celém světě 5158 nemocnic (nejvíce v Americe a Africe), 16 523 ostatních zdravotních středisek, 612 leprosárií, 15 679 domů pro staré, nemocné a handicapované lidi (nejvíce v Evropě – 8304), 9492 sirotčinců, 14 576 manželských poraden (nejvíce v Evropě 5670), 3782 sociálně-vzdělávacích středisek a 37 601 dalších institucí.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávací a výchovné instituce.", "content": "Katolická církev spravuje na celém světě 73 580 mateřských škol, které navštěvuje 7 043 634 dětí; dále 96 283 základních škol 1. stupně pro 33 516 860 žáků; 46 339 základních škol 2. stupně a středních škol pro 19 760 924 žáků. Katolické vyšší školy navštěvuje 2 477 636 studentů, univerzity pak 2 719 643 studentů.", "section_level": 1}, {"title": "Učení.", "content": "Nauka katolické církve se v základních – a nejpodstatnějších – věcech shoduje s naukou i ostatních církví, jak o tom svědčí společná kréda, zvl. Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry. Souhrn katolické věrouky je obsažen v Katechismu katolické církve. Zde jsou zmíněna některá specifika, jimiž se katolická církev vyznačuje.", "section_level": 1}, {"title": "Svátosti.", "content": "Katolická církev uznává sedm svátostí (čísla v seznamu označují příslušné odstavce Katechismu katolické církve (\"KKC\").", "section_level": 2}, {"title": "Liturgie a modlitba.", "content": "Středem života církve je liturgie, v níž hraje nejdůležitější úlohu eucharistická bohoslužba (= mše). Součástí liturgie je též Denní modlitba církve (zkráceně breviář, někdy též Liturgie hodin), což je modlitba založená na žalmech a jiných biblických textech, která má uvádět křesťana do života v Boží přítomnosti po celý den. Krom toho existuje v církvi mnoho dalších způsobů modlitby, ať už spontánní nebo ustálené, společné nebo soukromé.", "section_level": 2}], "src_summary": "Římskokatolická církev (nazývána též \"Latinská\"), v běžné mluvě často označovaná nepřesně jako katolická \"(všeobecná, univerzální)\" církev, je největší z třiadvaceti autonomních katolických církví a jedinou západní katolickou církví. Asi 1,13 miliardy pokřtěných římských katolíků činí římskokatolickou církev největší křesťanskou církví (zahrnující polovinu všech křesťanů) a největší náboženskou organizací na světě. V České republice, kde je zdaleka největší organizovanou náboženskou skupinou, se k této církvi podle posledního sčítání lidu z roku 2011 hlásí 1 083 899 lidí (10,26 % obyvatel Česka, 18,7 % z odpovídajících respondentů). V absolutních číslech poklesl počet lidí preferujících tuto církev na 40 % stavu oproti roku 2001. K Římskokatolické církvi se hlásí 49,83% lidí z celkového počtu všech věřících v ČR.", "tgt_summary": "拉丁礼教会(英语:Latin Church)或称西方教会,是天主教会内最大的个别教会。它不是在个别教会中的地方个别教会层面内,即教区或东方礼教区。而是在自治个别教会层面内。另外有22个东方礼自治教会组成东仪天主教会。", "id": 2626106}
{"src_title": "Biblický kánon", "tgt_title": "正典", "src_document": [{"title": "Židovský kánon.", "content": "Židovský kánon tvoří knihy, které byly napsány většinou hebrejským jazykem (ale některé i aramejsky) jako vyjádření víry starého Izraele. V době před Kristem ještě nemůžeme hovořit o ideji kánonu. Knihy byly na samostatných svitcích, jejich používání pro náboženské účely se lišilo kraj od kraje a soubor knih čtený v synagogách nebyl všude stejný. Na přelomu letopočtu se největší vážnosti těšila Tóra (תוֹרָה, Πεντάτευχος – Pentateuch čili Pět knih Mojžíšových), která tvořila jádro židovských Písem. Po ní následovaly knihy prorocké (hebr. נְבִיאִם \"Neví'im\", včetně těch knih, které se dnes nazývají dějepisnými). Nakonec pak přibýval postupně stále se rozšiřující korpus tzv. \"Spisů\", hebr. כְּתוּבִים \"Ktuvim\". Zatímco Tóra a Proroci byly ustálené celky, korpus spisů osciloval od komunity ke komunitě.  Když v roce 70 padl Jeruzalém a byl zničen jeho chrám, židovští učenci přijali myšlenku kánonu jako oficiálně uznaného souboru posvátných knih. Vlivem diskusí uvnitř židovství a vůči křesťanství bylo pro židovskou komunitu zapotřebí rozhodnout, které spisy do židovského Písma patří, a které nikoli. Odborníci se dnes neshodují, kdy a kde přesně dochází k ustálení židovského kánonu, veliký význam na jeho vznik má ovšem rabínská škola v Javne (řecky Jamnie) po pádu Jeruzaléma. Zde zřejmě dochází ke konci 1. století k ustálení židovského kánonu posvátných spisů, který se dnes označuje jako palestinský kánon.", "section_level": 1}, {"title": "Samaritánský kánon.", "content": "Malá skupina pozůstatků Samaritánů v Palestině přijímá jako posvátné spisy pouze Tóru (tzv. samaritánský Pentateuch) a knihu Jozue.", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanský kánon Starého zákona.", "content": "Mezi křesťany se starozákonní kánon vyvíjel jinak. Křesťané téměř od počátku používali nikoli hebrejský text starozákonních knih, ale jejich řecký překlad z 3. – 2. století př. n. l., kolující mezi řecky mluvícími Židy, tzv. Septuagintu (LXX). O užívání tohoto překladu jako „Písma“ vypovídá užívání starozákonních citátů v novozákonních spisech právě ve znění LXX. Tento překlad však obsahoval více knih než pozdější kánon přijatý Židy (viz rozsah LXX). S řeckým překladem židovských Písem pak křesťané přejali i poněkud širší kánon. Aspoň zpočátku jej však každá z církevních obcí užívala v jiném rozsahu. Teprve velmi pomalu a spletitě se začíná formovat obecně uznávané měřítko posvátnosti těchto knih.  Proces formalizace biblického kánonu začíná teprve ve 4. století. Základem křesťanského kánonu se stala, jak bylo již uvedeno, Septuaginta. Pro katolickou církev měl pak obrovský vliv latinský překlad bible zvaný Vulgata, jehož autorem je Jeroným. Na latinsky hovořícím Západě již téměř nikdo nebyl schopen s řeckým překladem (Septuagintou) pracovat.  Římská synoda roku 382 zaznamenává první úplný kánon Starého zákona:  Třetí synoda v Kartágu roku 397 ratifikuje starozákonní kánon, který předtím schválila synoda v Hippo Regius v Severní Africe roku 393. Její závěry jsou identické se synodou v Římě, avšak výslovně zmiňuje též knihu Báruch, která v předchozím výčtu může být vřazena do Jeremjáše nebo Nářků. Tento kánon schválil papež Damasus I., který zadal Jeronýmovi k překladu do latiny starozákonní knihy.  Tento výčet knih Starého zákona také uvádí Florentský koncil roku 1453, když jej formuluje pro Jakobitskou pravoslavnou církev. Vzhledem ke včlenění kánonu do dokumentu \"Pro Iacobitis\" nebyl tento výčet považován za závazný pro katolickou církev, avšak tato situace se měla brzy změnit.  Příchod renesance přinesl velkou změnu, protože po dlouhých staletích se na Západě opět začala šířit znalost řečtiny. Ve svých zájmech byli humanističtí vzdělanci velmi zaujati starověkem, např. hebraista Johann Reuchlin a znalec řečtiny Erasmus Rotterdamský. Toto bádání přineslo mnoho nečekaných historických a posléze i teologických otázek. To spolu s rychle se šířící technikou knihtisku umožnilo po dlouhé době znovu pracovat s textem v původních jazycích. Roku 1516 vydává Erasmus řecký text Nového zákona a roku 1524/1525 byl v Benátkách vydán v hebrejštině Starý zákon zásluhou Ja'kova ben Chajima.  Reformátoři omezili pod vlivem tohoto bádání biblický kánon na rozsah kánonu palestinského, avšak katolická církev se přidržela rozsahu latinské Vulgaty. V reakci na tento krok padá rozhodnutí definitivně na Tridentském koncilu v dokumentu \"Sacrosancta\" (\"Decretum de libris sacris et traditionibus recipiendis\", DS 1501–1505) z 8. dubna 1546, který přejímá kánon definovaný dříve Florentským koncilem. Tím katolická církev s konečnou platností stanovila oficiální rozsah biblického kánonu.  Pravoslavné církve se drží překladu LXX. Přesto spisy, které obsahuje Vulgata a nikoli židovský kánon, Martin Luther zařadil do svého vydání Písma jako „knihy, které do svatého Písma nepatří, ale jsou užitečné pro čtení“. Stejně se zachovala i anglikánská církev a Kralická bible. Z protestantských vydání Bible zmizely apokryfní (v katolickém pojetí deuterokanonické) knihy teprve v polovině 19. století, kdy je z tištěných výtisků vyřadila Britská a zahraniční biblická společnost.  Tento historický vývoj je důvodem, proč se dnes užívá různě definovaných kánonů v jednotlivých křesťanských církvích.", "section_level": 1}, {"title": "Kánon Nového zákona.", "content": "Tvoří jej řecky psané knihy, které vznikly jako vyjádření víry prvotní křesťanské komunity v prvním století po Kr. Jsou přijímány křesťanskými církvemi. Knih, které si činily nárok na to, aby patřily mezi posvátné knihy křesťanů, bylo daleko více, než kolik jich dnes najdeme v Novém zákoně. Zpočátku záleželo na komunitách, zda ty či ony knihy považují za posvátné, či nikoli. S rozvinutím ideje kánonu však bylo třeba tuto otázku ujasnit, a tak se diskuse omezila jen na některé sporné knihy. Těmi byly většinou Zjevení sv. Jana, některé Janovy listy, list Judův, 2. list Petrův apod. Z knih, které dnes v Novém zákoně nenalezneme, se diskutovalo např. o Hermově Pastýři, listě Barnabášově, Didaché, Klementových listech a dalších. V katolické církvi se ustálil kánon, jak jej známe dnes, některé východní církve však používají kánon Nového zákona lehce odlišný.  I když v protestantském hnutí došlo – podobně jako v případě Starého zákona – ke zpochybnění některých knih, v podstatě všechny západní církve uznávají ten kánon, jaký byl definován na Tridentském koncilu v roce 1546 dekretem \"Sacrosancta\".", "section_level": 1}, {"title": "Apokryfy a pseudepigrafy.", "content": "Terminologie se liší podle církví: v katolickém pojetí jsou apokryfy spisy, které se nakonec nestaly součástí starozákonního ani novozákonního kánonu (v SZ nejsou zařazeny mezi protokanonickými ani deuterokanonickými knihami). Evangelické církve označují jako apokryfy naproti tomu knihy, které katolíci označují jako deuterokanonické (tedy knihy, které je podle Luthera dobré čísti, ale nemají závaznost biblických knih), zatímco knihy stojící mimo katolickou bibli (= v katolickém pojetí apokryfy) označují jako pseudepigrafy nebo pseudoepigrafy. Existují četná apokryfní (pseudepigrafní) evangelia, listy, skutky apoštolské či apokalypsy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Biblický kánon je termín označující soubor biblických knih. Ačkoli je Bible z principu jedna, ne všechny církve a náboženské komunity do ní zahrnují tytéž knihy, a proto se biblický kánon liší podle náboženského vyznání.", "tgt_summary": "正典源自希腊语,,意为「规则;量尺」,英语为Canon。在基督宗教,因教父时期为了系统化神学内容以回应异端的挑战,乃将整个基督宗教的经典分为正典、次经与伪经三个层级。正典是完全可靠的经典,现在通用的拉丁版圣经便是在这一次的集结中定本。「次经」是一些作者还不能完全确定的作品,次经的内容通常无损于正统神学的内涵,因此仍有参考的价值。最后一个级等的「伪经」便是指那些「次经以外的著名」,内容是一些未能确定真伪的著作。", "id": 2633803}
{"src_title": "Velká francouzská revoluce", "tgt_title": "法国大革命", "src_document": [{"title": "Počátek revoluce.", "content": "Francie se již delší dobu potácela na pokraji státního bankrotu. Hospodářská situace se výrazně zhoršila, od začátku 80. let 18. století začaly být uskutečňovány reformy pro povzbuzení výroby (zrušení vnitřního cla, některých poplatků zatěžujících výrobu). K hospodářským problémům se přidala i nepřízeň počasí, která byla zapříčiněna erupcí islandské sopky Laki v roce 1783. Během sopečné erupce se dostalo do atmosféry velké množství sopečného popela a sopečných plynů vedoucí k poklesu teplot v Evropě po několik následujících let. Změna teploty a menší množství dopadajícího slunečního záření se projevila v neúrodě zemědělských plodin a následném strádání populace. Proti aristokracii, která se postavila proti reformám, byla provedena soudní reforma. Proti této reformě roku 1788 vypuklo povstání v Grenoblu v Dauphiné. Tak 5. května 1789 svolal král Ludvík XVI. generální stavy (přesně po 175 letech, naposledy se generální stavy sešly roku 1614). Ludvík XVI. cítil, že jsou jeho poddaní nespokojení, a aby projevil dobrou vůli, dovolil, aby na generálních stavech roku 1789 měl třetí stav tolik poslanců jako šlechta a duchovenstvo dohromady. Jenže to vypadalo jako prázdné gesto, protože ve shromáždění se hlasovalo podle stavů (tedy jeden stav - jeden hlas) ne podle hlav (tedy jeden poslanec - jeden hlas). Zástupci třetího stavu, chtěli kromě placení daní s oběma privilegovanými stavy projednávat i reformy ve společnosti, první dva stavy (za podpory krále) nesouhlasily. Dále se král se šlechtou snažili omezit působnost generálních stavů na pouhé poradní těleso na rozdíl od třetího stavu, který se dožadoval rozšíření jeho práv na nejvyšší zákonodárný orgán země.  Po dlouhých dohadech se proto třetí stav rozhodl vytvořit 17. června Národní shromáždění. K tomu se připojila i část šlechty a kněží, kteří byli donuceni přísahat státu. Duchovní, kteří odmítli, nesměli nadále vykonávat své kněžské funkce. Sedmdesátník papež Pius VI. (papež od roku 1775) odmítl podepsat a odsoudil toleranci přísahy (La Déclaration des Droits de l'Homme), i když ho o to prosil Ludvík XVI., který nakonec dekret 26. prosince 1790 sám podepsal. Všichni zúčastnění přísahali, že se nerozejdou, dokud nebude vypracována ústava. Dne 9. července se toto shromáždění prohlásilo Ústavodárným národním shromážděním.  Ludvík sice ustoupil, ale poslal k Versailles, kde se sněm konal, vojsko. Na protest proti tomu Pařížané vtrhli do královské zbrojnice, zabavili na 32 tisíc pušek, ukořistili 50 tisíc pík, sestavili milice a časně ráno 14. července 1789 napadli vězení Bastillu, symbol královského útlaku. Po pěti hodinách bylo toto vězení dobyto. Správce Bastilly se chtěl vzdát a odevzdat klíče vzbouřencům, ale když jim klíč předával, jeden ze stráží vystřelil do davu, což dav rozzuřilo, a zabili správce. Z vojenského hlediska mělo vítězství relativně malý význam (který spočíval v tom, že spolu s pevností se lid zmocnil i značných zásob munice, které v ní byly uloženy), ale pro psychiku lidí to mělo význam obrovský. „\"Půjde to!!!\"“ se stalo heslem dne. Vítězstvím Pařížanů je datován počátek revoluce i jejího násilí. Revoluční činnost se rozšířila po celé zemi a i za jejími hranicemi. Mocenské orgány byly rozpouštěny a byly ustanovovány nové městské rady.", "section_level": 1}, {"title": "Monarchistické období.", "content": "Ústavodárné národní shromáždění začalo plnit svůj program. Zrušilo daňová privilegia, vyhlásilo rovnost občanů před zákonem, zrušilo desátky, cechy i vrchnostenská práva. Platby šlechtě za užívání půdy však zůstaly. Markýz de La Fayette vedl revoluční vojsko zvané Národní garda. Kontrarevoluční šlechta utekla ze země. Na venkově rolníci útočili na feudály. Plenili zámky a odmítli platit poddanské dávky.  5. října 1789 začal takzvaný Ženský pochod na Versailles, kdy během dne propukaly nepokoje mezi trhovkyněmi na tržištích v Paříži kvůli vysokým cenám a nedostatku chleba, v této náladě jedna mladá žena na tržišti ve východní Paříži začala bubnovat, následně si dav žen vynutil rozeznění zvonů v nejbližším kostele. Následně se dal dav na pochod a cestou se rozrůstal, až dorazil k pařížské radnici, kde požadoval potraviny a zbraně, v tomto momentě dav čítal asi 6 až 7 tisíc osob (žen i mužů). Před radnicí muž jménem Stanislaus Maillard, který se výrazně účastnil již útoku na Bastillu a mezi trhovkyněmi byl populární, vykřikl \"„à Versailles!“\" (na Versailles) a stal se neoficiálním vůdcem davu, který si vynutil přístup do městské zbrojnice v radnici a ozbrojil se. Následně se dav vydal na pochod k zámku Versailles, jenž mu zabral asi 6 hodin. Před palácem se dav spojil s davem nespokojenců z nejbližšího venkova a společně si vynutili, aby je Ústavodárné národní shromáždění pustilo do svého zasedacího sálu, což členové shromáždění učinit museli, pokud se chtěli vyhnout konfrontaci, jež by pro ně byla značně nevýhodnou, neboť byli v místě aktuálně sami bez jakýchkoliv ozbrojenců. Před shromážděním dav přednesl, že jejich jediným důvodem příchodu je nedostatek potravin, jehož řešení požaduje. Dav si ze svého středu zvolil jako zástupce šest trhovkyň, které byly přivedeny před krále Ludvíka XVI.  Tyto ženy byly okouzleny královým šarmem a spolu s částí davu uspokojeny příslibem distribuování potravin z královských zásob, tímto byla část žen a Stanislaus Maillard přesvědčena k odchodu do Paříže, ale většina davu setrvala ve Versailles, v přesvědčení, že král slib nedodrží, snad pod vlivem královny Marie Antoinety. Kolem šesté hodiny večerní král vyhlásil další rozsáhlé ústupky a přísliby, načež se on i většina přítomných domnívala, že se dav ráno rozejde. Následujícího dne, 6. října, 1789 kolem šesté hodiny ráno malá skupinka z davu objevila, že jedna z bran paláce není hlídána a vnikla dovnitř, hledajíc královninu ložnici, po paláci je pronásledovaly královské stráže, následně došlo ke střelbě, při níž byl zabit jeden mladý člen davu. Okamžitě vypukl veliký chaos, kdy dav začal zabíjet královy strážce, nakonec se markýzovi Lafayettovi podařilo vyjednáváním situaci v paláci uklidnit a násilí tím zastavit. Dav opustil palác, ale stále se pohyboval v jeho okolí a královi vojáci odmítali na dav zaútočit. Lafayette krále přesvědčil, aby společně vystoupili před dav na balkoně paláce, kde král slíbil, že se přesune do Paříže, což se setkalo s bouřlivou pozitivní reakcí doprovázenou výkřiky Ať žije král! (\"\"Vive le Roi!\"\"), následně dav žádal, ať na balkóně s Lafayettem vystoupí i královna, která tak učinila, ač na ní řada členů davu mířila mušketami, Lafayette demonstrativně políbil královně ruku a dav přijal celé vystoupení královny s respektem a dokonce se ozvaly i ojedinělé výkřiky Ať žije královna! (\"\"Vive la Reine!\"\"). Kolem jedné hodiny odpoledne se královská rodina i s davem vydala na cestu do Paříže. Po příchodu do Paříže se dav rozešel a královská rodina se usídlila v paláci Tuileries.  Nová ústava z roku 1791 vycházející z Deklarace práv člověka a občana (26. srpna 1789) zaručovala rovnost občanů, svobodu slova a právo na vlastnictví. Shromáždění v září 1791 předložilo tuto ústavu králi. Ludvík XVI. ji po opakovaném neúspěchu svého vojska a díky vojenskému tlaku přísahou stvrdil. Francie se formálně stala konstituční monarchií.  Podle této nové ústavy byli v červenci 1791 zvoleni zástupci do Zákonodárného národního shromáždění, nahradilo tím Ústavodárné národní shromáždění, které se tak rozešlo. Zástupci byli zcela noví, protože podle Robespierrova návrhu nesměli tzv. \"konstituanti\" na poslance kandidovat. Mezi poslanci převažovali odpůrci dalšího pokračování revoluce, ale vlivu začaly na úkor tohoto shromáždění nabírat spíše radikálnější politické kluby. Jakobíni (členové se scházeli v knihovně bývalého svatojakubského kláštera, odtud pochází jejich označení) nedůvěřovali králi a snažili se omezit jeho moc. Nakonec došli k přesvědčení, že Francie by se měla stát republikou. Zákonodárné národní shromáždění vyhlásilo v dubnu 1792 válku Rakousku, které bylo vojensky podpořeno Pruskem. Jelikož samotné francouzské vojsko mělo nedostatek zbraní a navíc se potýkalo s velmi nízkou morálkou, ocitla se Francie v nebezpečí. Na pomoc přišly dobrovolnické oddíly z celé země. Ty z Marseille zpívaly novou revoluční píseň \"Marseillaisu\", která se později stala francouzskou hymnou.", "section_level": 1}, {"title": "Francie republikou.", "content": "V noci z 9. na 10. srpna 1792 se v Paříži rozezvučely zvony na poplach. Do čela povstání se postavil Georges Danton. Lid zaútočil na královské sídlo. Král Ludvík XVI. byl zatčen a uvězněn. Byly vypsány volby do Národního konventu, kam již mohl kandidovat kdokoliv.  Vedení v něm získali girondisté (jméno podle francouzského departementu). Na prvním zasedání, dne 21. září 1792 Konvent sesadil krále a 22. září vyhlásil republiku. Stalo se tak den poté, co revoluční vojsko zastavilo pruskou armádu u Valmy a přinutilo ji k ústupu. Samo obsadilo Savojsko a Nice. Girondistům se ale příliš dobře nevedlo. V Paříži zavládl hladomor a ceny potravin neustále rostly. Vyšlo také najevo, že král z vězení podněcuje ostatní státy k útoku na Francii. Dne 12. ledna 1793 proto Konvent nejtěsnější většinou jednoho hlasu rozhodl o jeho popravě, která se konala 21. ledna 1793. To zbytek Evropy šokovalo.  K Prusku a Rakousku se připojilo Španělsko spolu s německými a italskými státy. Vůdcem této protifrancouzské koalice se stala Anglie, později se připojilo i Rusko. Revoluční armáda se musela stáhnout, aby mohla bránit Francii samotnou. Navíc v kraji Vendée propuklo kontrarevoluční monarchistické povstání rolníků, kteří nesouhlasili s dalším verbováním do vojska republiky. Novější interpretace hovoří také o nesouhlasu s celkovým postojem revolučních sil vůči církvi. Povstání bylo podporováno duchovními a šlechtici, nespokojenými se změnami a dostalo také podporu ze zahraničí, hlavně z Anglie. V prosince 1793 vydalo Direktorium rozkaz vyvraždit obyvatele v 778 farnostech. Údajně napsali: „Je třeba zmasakrovat ženy, aby nepřibývalo dětí, a děti, aby z nich nebyli zbojníci“.", "section_level": 1}, {"title": "Jakobínská diktatura a vláda teroru.", "content": "Girondisté nebyli populární, čehož využili jejich protivníci v Konventu, tzv. Hora (levicoví poslanci v čele s Robespierrem) - 2. června 1793 zněly zvony znovu. Na 80 tisíc lidí oblehlo Konvent a předáci girondistů byli zatčeni.  Do čela revoluce se dostali jakobíni. V rámci konventu zřídili výbory (celkem 21), které postupem času získaly i moc výkonnou a soudní. Zemi řídil především Výbor pro veřejné blaho, který organizoval zásobování, obranu, zahraniční politiku a válečnou výrobu. Ve Výboru dominovala osobnost Maximiliena Robespierra, který spolu se Saint-Justem a Couthonem tvořili neformální triumvirát. Dalším revolučním orgánem byl Výbor pro všeobecnou bezpečnost, bojující s vnitřním nepřítelem a dohlížející na policii. Jakobíni zrušili veškeré feudální dávky, stanovili minimální mzdu a maximální cenu obilí. Zabavovali přebytky a přerozdělovali je. Byla vyhlášena všeobecná branná povinnost pro muže mezi 16 a 25 lety. Armáda byla zreformována, a tak byla schopna do konce roku 1793 vpád nepřátel odrazit.  Období vlády jakobínů, respektive od září 1793 do července 1794, vešlo pak ve známost jako Teror. Bylo výsledkem boje dvou mocichtivých politických frakcí - girondistů a jakobínů, kteří se navzájem označovali za nepřátele revoluce. Girondisté byli následně souzeni Revolučním tribunálem a odsouzeni k smrti na gilotině. Odhaduje se, že v tomto období přišlo o život 16 tisíc Francouzů, ovšem číslo se může vyšplhat až ke 40 tisícům, protože valná většina záznamů o procesech s nepřáteli revoluce se nedochovala. Jsou známy případy, kdy byli masakrovány osoby, pro odmítnutí přísahat na revoluční ústavu (mučednice z Orange), či hromadně stříleni.  Dne 24. října 1793 schválil Konvent zavedení nového, revolučního kalendáře. Za začátek letopočtu bylo zvoleno datum 22. 9. 1792, tedy první den Francouzské republiky. Podle tohoto kalendáře se rok dělil na 12 měsíců (jejichž jména vymyslel Fabre d'Églantine), každý měsíc měl 30 dní a dělil se na tři 10denní týdny. Bylo také zrušeno otroctví.  Odpůrci režimu se dělili na radikály (hébertisty, takzvané \"zběsilé\") a umírněné (dantonisty). Umírnění, vedení Dantonem, chtěli smír s nepřáteli, především s Anglií, a zmírnění revolučních opatření. Radikálové prosazovali rozšíření revoluce do zahraničí a vytvoření světové revoluční republiky, chtěli také zestátnění veškeré půdy. Nový \"lidový režim\" všechny své odpůrce tvrdě stíhal a tisíce lidí skončily svůj život pod gilotinou. Na jaře 1794 byli popraveni jak vůdci hébertistů, tak i dantonistů.  Zdálo se, že Výboru pro veřejné blaho již nikdo nestojí v cestě. V Konventu i v samotném Výboru však existovaly významné rozpory ve věcech jako náboženská politika, teror, způsob vedení války, otázky vlastnictví a fungování ekonomiky v krizové situaci. Někteří odpůrci Robespierra viděli s nelibostí Kult Nejvyšší bytosti, který Robespierre zavedl, a obvinili jeho tvůrce z toho, že se chce stát nejen diktátorem, ale dokonce i bohem. Dále rozpoutali dosud nejkrvavější vlnu teroru, přičemž neustále zdůrazňovali, že za popravami stojí „krvežíznivý“ Robespierre, aby tak zdiskreditovali jeho pověst. Dne 9. Thermidoru (27. července 1794) byli „neúplatný“ Robespierre a další přední představitelé režimu zatčeni a poté, co neuspělo povstání pařížské Komuny na jejich podporu, byli druhého dne popraveni.", "section_level": 1}, {"title": "Po Thermidoru.", "content": "Thermidoriáni popravili desítky Robespierrových příznivců a amnestovali část proskribovaných. Do čela Francie se roku 1795 podle nové ústavy postavilo pětičlenné Direktorium, za jehož vlády nastal „\"odliv revoluce\"“ a probíhal také tzv. bílý teror, jehož obětí byli především jakobínští aktivisté. Počátek vlády Direktoria se někdy chápe jako konec Velké francouzské revoluce, i když někteří historici poukazují na to, že v té době došlo také k upevnění některých revolučních výdobytků. V situaci všeobecné nestability se pak v roce 1799 při brumairovém převratu chopil moci bývalý dělostřelec Napoleon Bonaparte.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velká francouzská revoluce je označení pro období dějin Francie mezi lety 1789 a 1799, tedy zhruba od svolání generálních stavů králem Ludvíkem XVI. do uchopení moci Napoleonem Bonapartem. Tehdejší absolutní monarchie ve Francii byla během ní nahrazena „vládou lidu” a republikánstvím; začalo krvavé pronásledování katolíků a všech odpůrců nových pořádků.", "tgt_summary": "法国大革命,或称法兰西革命(, 1789年-1799年)是法国的一段社会激进与政治动荡的时期,对于法国历史以及全欧洲都留下深刻广泛影响。法国政治体制在大革命期间发生了众多转变:统治法国多个世纪的绝对君主制与封建制度在三年内土崩瓦解,过去的封建、贵族和宗教特权不断受到左翼政治团体、平民和乡村农民的冲击,传统君主制的阶层观念、贵族以及天主教会统治制度被自由、平等、博爱等新原则推翻。整个欧洲的皇室因而心生恐惧,因此在1814年发起反法讨伐,并成功恢复君主制,但很多重大改革已成永久。革命导致各界对立,特别是共和派和保皇派在往后长达二百年的政治对立。", "id": 206017}
{"src_title": "Simón Bolívar", "tgt_title": "西蒙·玻利瓦尔", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Simón Bolívar byl synem šlechtice španělského původu; otec mu zemřel ve věku tří let, matka, když mu bylo dvanáct. Ujal se ho strýc, se kterým se ale Simón pohádal a tři roky po smrti své matky se odstěhoval ke svému učiteli Simónu Rodríguezovi. Roku 1798 vstoupil Bolívar do venezuelské milice jako kadet. Roku 1799 odešel studovat do Španělska. Pokračoval do Francie, kde studoval francouzštinu, vedl rozmařilý život a stal se velkým přívržencem Napoleona Bonaparte. Roku 1802 se vrátil do Španělska, kde se oženil se svou příbuznou Maríí Teresou Rodríguezovou del Toro. Nakrátko se vrátil do vlasti v letech 1803–1804, nedlouho po příjezdu jeho manželka María Teresa zemřela. 2. prosince 1804 se Bolívar zúčastnil Napoleonovy korunovace. O rok později byl přizván mezi Svobodné zednáře. Do vlasti se definitivně vrátil roku 1807. Zapojil se do hnutí usilujícího o osvobození ze španělské nadvlády. Pro tuto činnost byl vypovězen na svůj statek, takže Venezuelské revoluce se přímo neúčastnil. Když roku 1810 junta v Caracasu prohlásila nezávislost, vyslala Bolívara jako vyjednavače do Anglie. Dne 2. března 1811 zasedal Venezuelský kongres. V roce 1812 se Bolívar účastnil neúspěšného povstání venezuelských republikánů pod vedením Franciska de Mirandy. Po Mirandově kapitulaci pak v Cartageně organizoval ozbrojené síly, které se 1813 zmocnily Caracasu; Bolívar získal titul Osvoboditel \"(El Libertador)\" – ten mu přiřkla 14. října 1813 Caracaská rada. V roce 1814 se mu nakrátko podařilo osvobodit i Bogotu, ale následujícího roku po opětovné porážce odešel hledat pomoc na Jamajku, později na Haiti. V roce 1816 se opět vrátil s vojskem a dobyl Angosturu (dnešní Ciudad Bolívar), která se stala sídlem revoluční vlády. Po vítězství u Boyacá 1819 byla velká část Nové Granady osvobozena a začlenila se do Velké Kolumbie (stát na území dnešní Venezuely, Kolumbie, Panamy a Ekvádoru), vytvořené na \"kongresu v Angostuře\"; Bolívar bojoval za svůj sen o jednotné Jižní Americe a stal se prezidentem Velké Kolumbie. Další vítězství nad španělskými vojsky v letech 1821 až 1822 upevnila Bolívarovo postavení. Bolívar přispěl k osvobození Peru a roku 1821 byl zvolen jeho prezidentem. Definitivní porážku Španělům zasadili v roce 1824 Bolívar u Junínu a José Antonio de Sucre u Ayacucha. Roku 1825 bylo Horní Peru na jeho počest nazváno Bolívie. Peru Bolívii uznalo a zaslalo jí návrh ústavy. Téhož roku předložil Bolívar svoji demisi na úřad prezidenta, nebyla však přijata. Nicméně jeho plán na vytvoření panamerické federace nebyl 1826 přijat kongresem latinskoamerických států v Panamě. Velkou Kolumbií zmítaly stále větší rozpory, které Bolívar nebyl s to zvládnout. Ve funkci vrchního vojenského velitele Venezuely potvrdil Josého Antonia Paéze a řekl mu, že má „právo odpovědět na nespravedlnost spravedlností a na zneužití síly odepřením poslušnosti“ Bogotskému kongresu. To se nelíbilo jeho místopředsedovi Santaderovi, Bolívarovu někdejšímu spojenci. V dopise z 16. března se Bolívar se Santaderem definitivně rozešel. V těchto letech dále sílily separatistické sklony ze stran Peru a Bolívie. Proto byl 27. srpna 1828 vydán dekret diktatury, který Bolívarovi přisoudila neomezenou moc. Bolívar zrušil úřad viceprezidenta a Santadera jmenoval velvyslancem ve Spojených státech. Přestože Santader úřad přijal, se svým odjezdem nespěchal, pravděpodobně kvůli chystanému atentátu na Bolívara, do kterého je zapleten. Atentát se uskutečnil 25. září 1828 a Bolívar z něj vyvázl díky své dlouholeté milence Manuele Sáenzové. Zrádcové byli odsouzeni k smrti, ale Santaderovi byl rozsudek samotným Bolívarem změněn pouze na vyhnanství.  Zklamaný Osvoboditel odstoupil z venezuelského prezidentského úřadu. Za svého nástupce doporučil Sucreho, který však byl krátce na to zavražděn neznámo kým (pravděpodobně ze Santaderova popudu). Navrhl tedy Paéze, přičemž prohlásil, že jestli bude zvolen právě Paéz, dá se mu on – Bolívar – jako voják plně k dispozici. 20. ledna 1830 došlo ke zřízení Kolumbijského kongresu. Bolívar složil funkci kolumbijského prezidenta a dále podporoval Paéze. Zvolen však byl Joaquín Mosquera. Ten Bolívara požádal o podporu své vlády. Bolívar je sice znechucen, přesto mu pomoc nakonec poskytne, aby zabránil případnému krveprolití. Vyčerpán a zklamán poté odešel do ústraní. Bolívar, nemocný tuberkulózou, zemřel 17. prosince 1830 na statku San Pedro Alejandrino. Krátce před smrtí ještě řešil situaci ohledně nově vznikajícího Ekvádoru.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Bolívar se dodnes v Jižní Americe těší značné úctě. Svědčí o tom například skutečnost, že jeho rodná země, Venezuela, nese oficiální název \"República Bolivariana de Venezuela\" (Bolívarovská Venezuelská republika). Podle Simóna Bolívara se jmenují dvě měny jižní Ameriky – bolivijský boliviano a venezuelský bolívar.", "section_level": 2}], "src_summary": "Simón José Antonio de la Santísima Trinidad Bolívar y Palacios Ponte Blanco [bolibar] (24. července 1783 San Mateo u Caracasu, Nová Granada, dnes Venezuela – 17. prosince 1830 Santa Marta, Kolumbie) byl venezuelský generál a politik, jeden z hlavních představitelů jihoamerického boje za nezávislost na Španělsku.", "tgt_summary": "西蒙·何塞·安东尼奥·德·拉·桑蒂西马·特立尼达·玻利瓦尔·伊·帕拉西奥斯(,1783年-7月24日-1830年-12月17日),通称西蒙·玻利瓦尔,拉丁美洲革命家、军事家、政治家、思想家,他与圣马丁遥相呼应,为南美洲脱离西班牙帝国统治,争取独立发挥了关键作用。", "id": 2690506}
{"src_title": "Koncentrační tábor", "tgt_title": "集中营", "src_document": [{"title": "Počátky.", "content": "Termín koncentrační tábor byl pro internační tábor poprvé použit v roce 1896, kdy nechal španělský generál Valeriano Weyler y Nicolau „koncentrovat“ (tedy soustředit) kubánské obyvatelstvo do speciálních táborů.  Koncentrační tábory budovala i britská armáda během druhé búrské války v letech 1899–1902 v Jižní Africe (30 až 40 tisíc obětí).  Americká armáda v letech 1899–1902 při Filipínsko-americké válce, také poprvé systematicky užila koncentrační tábory k internaci filipínského civilního obyvatelstva (1,5 milionu obětí).  Německá armáda v letech 1904–1909 v Jihozápadní Africe (Namibie) – Gobabis, Lüderitz, Shark Island, Swakopmund, Windhoek (60 až 70 tisíc obětí).  Od roku 1918 byly zřizovány koncentrační tábory v Sovětském Rusku, později SSSR s názvem Gulag. Tábory prošlo 18 milionů lidí, 1,6 milionu v nich zemřelo, z toho 25 tisíc Čechoslováků.", "section_level": 1}, {"title": "Nacistické Německo.", "content": "Mezi lety 1933–1945 založili nacisté kolem 20 000 různých táborů, kde věznili milióny obětí. Tábory byly používány pro řadu účelů: byly to pracovní tábory, tranzitní (průchozí) tábory, kde lidé pouze čekali na další transport, a také tábory vyhlazovací určené výhradně pro hromadné vraždění.  Pouhé dva měsíce vlády stačily Hitlerově NSDAP k zřízení prvního koncentračního tábora v Dachau (22. března 1933). V prvních letech nacistické vlády byly koncentrační tábory určeny především pro politické odpůrce režimu (v rétorice NSDAP „\"nepřátele státu\"“), zejména komunisty a sociální demokraty, ale také pro homosexuály, Romy, Svědky Jehovovy (a další „\"asociální živly\"“), mezi vězněnými bylo samozřejmě nemalé procento Židů.  Od roku 1935, kdy byla uzákoněna rasová a biologická méněcennost „\"neárijského\"“ obyvatelstva Německa (Norimberské zákony), byli do koncentračních táborů posíláni také Židé.  Po anexi Rakouska v dubnu 1938 bylo mnoho německých a rakouských Židů deportováno do Dachau, Buchenwaldu a Sachsenhausenu. Masové zatýkání Židů probíhalo také po Křišťálové noci (96 Židů bylo zavražděno během ní, asi 30 000 posláno do koncentračních táborů) v listopadu 1938.  Po rozpoutání 2. světové války v září 1939 počet koncentračních (pracovních) táborů a jejich poboček rychle rostl. Statisíce občanů okupovaných zemí tu umíraly vyčerpáním, hladem či týráním (v některých byly na vězních prováděny pseudolékařské pokusy). Od roku 1941 bylo nutné zvýšit počet táborů pro válečné zajatce. Některé tábory byly postaveny v již existujících táborových komplexech v Polsku (např. Osvětim). Tisíce sovětských zajatců byly např. zastřeleny či zplynovány v nově založeném táboře v \"Lublinu\", později známém pod jménem Majdanek.  Židé (a Romové) z okupovaných zemí byly nejprve deportováni do shromažďovacích a průchozích táborů – ghett (např. \"Varšava\", \"Lodž\" ad. v Polsku, \"Westerbork\" v Nizozemí, \"Drancy\" ve Francii, Terezín v Protektorátu Čechy a Morava). Ghetta byla „přestupními stanicemi“ na cestě do „stanic konečných“ – vyhlazovacích táborů (či „táborů smrti“) na území Polska. Vyhlazovací tábory měly zefektivnit masové vyhlazování židovského obyvatelstva (viz holokaust).  Prvním vyhlazovacím táborem bylo Chelmno (něm. \"Kulmhof\"), založeno v prosinci 1941, oběti zde byly vražděny v pojízdných nákladních autech (tzv. dušegubkách). Další vyhlazovací tábory vznikly v r. 1942 v Belžci, Sobiboru, Treblince a Březince (=něm. Birkenau – pobočný tábor v táborovém komplexu Osvětim). Vězni byli vražděni v plynových komorách a těla spalována v krematoriích. V Březince v době nejintenzivnějších deportací bylo denně plynováno až 8 000 osob.  V různých druzích nacistických táborů, pod správou SS, byly vězněny a zavražděny milióny lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Chorvatsko.", "content": "Během druhé světové války se koncentrační tábor nacházel i v Chorvatsku (tehdy Nezávislý stát Chorvatsko) – koncentrační tábor Jasenovac měl pět částí, také dokonce oddělení pro děti. Dle svědectví jednoho německého vojáka/důstojníka (zdroje se liší) se při pohledu na způsoby zacházení s vězni v Jasenovci zvedal žaludek i Němcům. Byli v něm uvězněni lidé především srbského původu, kteří vyznávali pravoslaví (naproti katolickým Chorvatům), Židé, Romové a lidé nesouhlasící s touto politikou. Paradoxně muslimští Bosňáci nebyli Chorvaty nijak perzekvováni a napomáhali Chorvatům v boji proti jejich nepřátelům. Tento fakt jen podtrhuje absurdnost jejich počínání, ze kterého později v 90. letech někteří chorvatští politici i vojáci během války ještě čerpali inspiraci pro své zločiny.", "section_level": 1}, {"title": "Přenesené označení.", "content": "I po druhé světové válce jako „koncentrační tábory“ označovali a označují jejich kritici i další zařízení, určená pro internaci či věznění lidí, v nichž podle jejich názoru dochází k závažnému porušování lidských práv, třebaže tato zařízení oficiálně nesou jiný název. Například to byly či jsou:", "section_level": 1}, {"title": "České země.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První a druhá republika.", "content": "Ačkoliv už za Rakouska-Uherska existovaly \"donucovací pracovny\", kam mohly úřady uvěznit „nepřizpůsobivé“ občany i bez soudního rozhodnutí a rovněž na konci 20. let byly schválen zákon o vzniku \"nucených pracovních kolonií\" pro potulné cikány, zařízení vzhledem a povahou blízká německým koncentrančním táborům vznikla teprve za druhé republiky. Tak zvané \"kárné pracovní tábory\" (například Lety, Hodonín) byly původně také určeny pro „nepřizpůsobivé“ skupiny obyvatel, ale brzy do nich byly posíláni také političtí odpůrci, například španělští interbrigadisté, kteří se vrátili do republiky.", "section_level": 2}, {"title": "Za druhé světové války.", "content": "Za nacistické okupace v Českých zemích existovaly především pobočky velkých koncentračních táborů. Někdy byla pro umístění vězňů využita již existující táborová zařízení různých typů, například dělnické tábory u velkých staveb, kárné pracovní tábory (Lety), ale i uprchlické tábory (Svatobořice). Většinou však byly postaveny tábory nové. Podle zjištění historiků na území dnešní ČR v průběhu války existovalo více než 600 táborů různého typu. Některé koncentrační tábory a jejich pobočky, jak německy, tak česky vedené: Bílá Voda, Bílý Kostel nad Nisou, Božičany, Brněnec, Bruntál, Bukovany, Bystřice u Benešova, Dětřichov u Moravské Třebové, Hanušovice, Hodonínek u Kunštátu, Holýšov, Hradištko, Chrastava, Jezeří-Albrechtice, Jiřetín pod Jedlovou, Kamenický Šenov, Korunní, Kraslice, Křepenice, Lešany, Lety u Písku, Litoměřice, Lovosice, Mirošov, Most, Nové Město pod Smrkem, Nová Role, Olbramovice, Ostrov nad Ohří, Poříčí u Trutnova, Prameny Vltavy, Rabštejn, Richard u Litoměřic, Rtyně nad Bílinou, Rychnov u Jablonce nad Nisou, Skrochovice, Svatava, Teplice, Terezín, Vrchotovy Janovice", "section_level": 2}, {"title": "Tábory pro Němce.", "content": "Internační tábory pro Němce byly vytvářeny bezprostředně po druhé světové válce jednak pro německé vojáky, jednak pro Němce obecně. Některé z nich vznikly prostou výměnou vězněných v bývalých německých koncentračních táborech (např. v Terezíně nebo v Hodoníně u Kunštátu). Některé z nich se v zacházení s vězněnými mohly poměřovat i se svými nacistickými předchůdci.", "section_level": 2}, {"title": "Komunistické tábory.", "content": "V 50. letech 20. století komunistický režim v Československu své odpůrce trestal mimo jiné v táborech zřízených při těžbě uranové rudy; v dikci tehdejšího totalitního režimu šlo o tzv. tábory nucené práce (TNP) a nápravně pracovní tábory (NPT) zřizované v oblastech Horní Slavkov, Jáchymov a Příbram. Dále existovaly tzv. soustřeďovací kláštery, v nichž bylo v roce 1950 bez jakéhokoliv zákonného podkladu postupně vězněno přes 2300 kněží a řeholníků a asi 8000 řeholnic nebo vojenské „Pomocné technické prapory“ (PTP) a věznice.", "section_level": 2}], "src_summary": "Koncentrační tábor, v češtině hovorově také koncentrák nebo lágr (z něm. Lager = \"tábor\"), je místo sloužící k hromadné internaci nebo věznění lidí, kteří sem jsou umísťováni i bez řádného soudu nebo jiného právního důvodu. Označení koncentrační tábor bylo nejdříve používáno ve smyslu internačních táborů pro civilní obyvatelstvo v 19. století (např. ve Spojených státech pro indiány, v jižní Africe v průběhu druhé búrské války). Později byly jako „koncentrační“ označeny tábory, v nichž německý nacistický režim zadržoval, vykořisťoval, mučil a zabíjel své skutečné či údajné nepřátele. Poté co byly nacistické koncentrační tábory v roce 1945 osvobozeny a byla odhalena jejich role v nacistické genocidě, stalo se označení koncentrační tábor synonymem nejhrubšího porušování lidských práv a postupně se přestalo používat jako oficiální označení existujících internačních táborů. Různá vězeňská a internační zařízení však jsou právě proto často popisována jako koncentrační tábory lidmi, kteří kritizují jejich existenci a způsob činnosti.", "tgt_summary": "集中营是一种用作未经正常法律程序,非法关押大量人口的基础设施,被拘留者大多是政治异议分子、战争时期的敌国公民及战俘,在有些情况下,被拘留者是属于特定种族、或特定宗教团体的成员。", "id": 456669}
{"src_title": "Archetyp", "tgt_title": "原型", "src_document": [{"title": "Archetyp v literárních vědách.", "content": "Symbolický model, soustava myšlenek a představ, které se během historie neustále vrací nebo jsou trvale přítomny a působí se stejnou emocionální intenzitou. V literatuře se znovu a znovu objevují archetypální postavy (např. Prospero, Faust, Popelka nebo Don Quijote). Některé archetypy jsou navzájem komplementární, tvoří celek (Don Qujote a Sancho Panza, Romeo a Julie).  Zdrojem pro zkoumání archetypů je například řecká mytologie. Archetyp nemusí být výlučně spojen s konkrétní literární nebo mytologickou postavou, může se jednat i o archetypální situaci, která má vlastní klíč k rozuzlení nebo se naopak vyznačuje svou osudovou bezvýchodností (Oidipus). Mezi archetypy v umění najdeme i jakousi provázanost a opakování témat v různých variacích: ono pomyslné jádro, kolem nějž příběh krouží, je vlastně archetypem. Archetyp se jako vzorec reality nemění, mění se však jeho ztvárnění, které akcentuje jiné významové vrstvy vzhledem k době a prostředí, ve kterých dílo vzniká.  Dalším nevyčerpatelným zdrojem archetypů jsou lidové pohádky. Každý národ může mít určité oblíbené pohádky, které nějak odrážejí jeho hluboce zakořeněné motivy. Mezi českými pohádkami vyniká Erbenova \"Kytice\" nebo \"Pyšná princezna\" - pohádky a příběhy, které je možno odkrývat a rozkládat na jakési hlubší sdělení a významy, nicméně vždy opředené tajemstvím, neboť každý archetyp je v podstatě nedefinovatelný a nevyjádřitelný. Právě proto je potřeba narace, příběhů a mýtů, abychom se skrze ně dostali k archetypům do osobní blízkosti. Nepůsobí totiž na racionální složky osobnosti, ale spíše na její nevědomou, archaickou složku, kde vyvolávají určitou rezonanci, neboť jsou v nás již určitým způsobem (na úrovni kolektivního nevědomí) přítomny. Skrze naraci dochází k jejich oživení, amplifikaci v našem vědomí.  Ztělesnění archetypů můžeme najít i v díle Pán Prstenů J.R.R. Tolkiena, kde můžeme Gandalfa považovat za vtělení moudrého starce, Arwen za ztělesnění Animy a Froda, Aragorna nebo Boromira za různé aspekty archetypu hrdiny. Glum by odpovídal archetypu Stínu. Gluma (Stín) je také možno považovat za komplementární součást nevyzrálého hrdiny Froda, kde teprve symbolickým zánikem stínu (smrtí Gluma) dochází k jeho symbolické integraci s hrdinou. Stín totiž obsahuje i potenciálně přínosné instinktivní kvality: zde se stává Frodovi průvodcem po neznámých krajích, jenž ho dovede až na samý konec jeho cesty. Obdobně můžeme najít komplementární protiklad ke Gandalfovi, jímž je Balrog a po jehož smrti se navrací do života Gandalf Bílý - i zde došlo k symbolické integraci stínu.  Archetypy se mohou stát zdrojem intenzivního i dlouhodobě působícího prožitku, který nás zasahuje na hlubší úrovni sdělení, jehož podstatu nemusíme být schopni racionálně vysvětlit.", "section_level": 1}, {"title": "Archetyp jako základní pojem Jungovy analytické psychologie.", "content": "Shodné rysy mýtů a náboženských projevů v různých kulturách mají psychologický základ v archetypech. Někdy se archetypy dávají do souvislostí s vrozenými instinkty. Představují archaickou vrstvu vývoje lidského vědomí. V ní existují společné vzorce chápání skutečnosti, které vypovídají o psychickém fungování obrazivosti u všech příslušníků lidského druhu.  Pojem archetypu uvádí C. G. Jung především v kontextu kolektivního nevědomí. Představuje symbolickou ideji, která není reflektována vědomím, ale pramení z nevědomí a nemůže být tudíž pojmově uchopena. Přesto se významně podílí na utváření psychické reality osobnosti. K jednotlivým archetypům se můžeme vztahovat jen přes symbolické manifestace, samy o sobě nejsou totožné se svými obrazy.  Při procesu individuace, kdy dochází ke sjednocování vědomé a nevědomé části psýché, se člověk vyrovnává s existencí těchto hlubších vrstev osobnosti. Sny nebo fantazie u moderního člověka umožňují setkání s archetypy nevědomí a nahrazují tak funkci mýtů. Pro přístup k nevědomým obsahům použil Jung vedle výkladu snů také metodu aktivní imaginace. Archetypy mají autonomní povahu. V případě duševní poruchy, například neurózy, dochází podle analytické psychologie k inflaci nevědomí projevené převažujícím archetypem. U schizofrenie se jedná o personalizaci archetypu. Dochází též k přenosu (projekce) archetypu na druhé osoby nebo předměty a tím k jejich zmagičtění. Archetypy nemají jednoznačnou interpretaci a stejně tak nejdou hodnotit kladně ani záporně.  C. G. Jung trval na vědecké ověřitelnosti konceptu archetypu, a to na základě shromážděného empirického materiálu.", "section_level": 1}, {"title": "Důležité hlubinně psychologické archetypy a jejich charakteristika, dle C. G. Junga.", "content": "\"Dvojice archetypů života a smyslu tvoří podmínky psychické skutečnosti.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Archetyp (z řec. \"arche-typos\", první vzor, ražba) znamená pravzor, tradicí posvěcenou a typickou postavu, představu, příběh. Ve starověké filosofii (Corpus hermeticum, Dionýsios Areopagita) je to pravzor (idea), vzorec věcí. V psychologii znamená vzorec psychické percepce (vnímání), v literatuře označuje vzorovou postavu, v textologii původní znění textu, předlohu (rukopis).", "tgt_summary": "原型是首创的模型,代表同一类型的人物、物件、或观念。原型在文学与心理学中很重要。原型往往被以后的作者一再的重复模仿与重塑。", "id": 2985030}
{"src_title": "Modrá obrazovka smrti", "tgt_title": "蓝屏死机", "src_document": [{"title": "Typy obrazovek smrti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Windows NT a novější.", "content": "Ve Windows NT a novějších (Windows 2000, Windows XP, Windows Vista, Windows 7) označuje modrá obrazovka smrti (oficiálně označená jako „stop error“) situaci, kdy kernel zaznamená chybu, ze které se nelze zotavit. To je nejčastěji způsobeno tím, že některý ovladač nezpracuje vyhozenou výjimku nebo provede neplatnou operaci. V dané situaci je jedinou možností restart počítače, což může vést ke ztrátě dat, neboť Windows nebyly správně ukončeny.  Chybová zpráva „Stop“ obsahuje kód chyby a její symbolický název (např. 0x0000001E, KMODE_EXCEPTION_NOT_HANDLED) a čtyři hodnoty blíže určující chybu. Zobrazena je také adresa, na které problém nastal, a označení příslušného ovladače. Ve Windows NT a 2000 je dále uveden seznam všech načtených ovladačů (obsahující bázovou adresu ovladače, datum vytvoření ovladače a jeho název) a výpis zásobníku.  Windows lze nastavit tak, aby podrobné ladící informace poslaly přes COM rozhraní na kernel debugger na jiném počítači. Z omezených informací na obrazovce totiž jen těžko lze spolehlivě určit příčiny chyby.  Ve Windows XP SP1 a nižší lze povolit manuální vyvolání BSOD vytvořením klíče DWORD s názvem CrashOnCtrlScroll a hodnotou 1 v registrech Windows na adrese HKEY_LOCAL_MACHINE\\SYSTEM\\CurrentControlSet\\Services\\i8042prt\\Parameters. Poté lze BSOD vyvolat dvojitým stisknutím Scroll Locku při držení pravého Controlu.", "section_level": 2}, {"title": "Windows Me/9x/3.x.", "content": "Modrá obrazovka smrti se také vyskytuje na operačních systémech Windows 95, 98 a Me. Zde je méně závažná, zato častější. V těchto operačních systémech je BSoD hlavním způsobem, jakým VxD může oznámit chybu uživateli (interně je označována jménem „_VWIN32_FaultPopup“). Při zobrazení modré obrazovky má na Windows 9x uživatel možnost volby – buď restartovat počítač, nebo se pokusit pokračovat. BSoD však pochopitelně znamená závažné potíže, takže možnost pokračování často nefunguje buď vůbec, nebo je poté systém nestabilní.  Nejčastější příčinou BSoD jsou zde nekompatibilní verze DLL knihoven, což je někdy označováno jako „DLL peklo“ (\"DLL hell\"). V případě, že je v systému nainstalována jiná verze dané DLL knihovny, než kterou program očekává, může to způsobit nestabilní chování. Tyto problémy postupně rostou tím, jak se do Windows instaluje nový software, což vede k důvodu, proč jsou nově přeinstalované Windows stabilnější.  Na Windows 95 a 98 dojde k BSoD také tehdy, když se systém pokusí přistoupit k souboru c:\\con\\con. Tento fakt lze zneužít i vzdáleně, např. tím, že se na webové stránce odkáže na tento soubor, což může vést k tomu, že počítač uživatele, který takovou stránku zobrazí, havaruje. Pro tuto chybu již Microsoft vydal opravu (záplatu).  K BSoD také může dojít v situaci, kdy uživatel vysune výměnné médium ve chvíli, kdy se z něj čte nebo je zobrazena jeho adresářová struktura v prohlížeči souborů.  Na operačních systémech Windows NT a novějších už tento druh modré obrazovky smrti nenastává. V případě, kdy kvůli některé ze zmíněných chyb příslušný program zhavaruje, je operačním systémem ukončen, aniž by ovlivnil zbytek systému.", "section_level": 2}, {"title": "Windows 1.0.", "content": "První modrá obrazovka smrti byla ve Windows 1.0. Byly to pouze klikyháky a symboly.", "section_level": 2}, {"title": "Vzhled.", "content": "Obvyklý vzhled modré obrazovky smrti jsou bílá (RGB 255, 255, 255) písmena na modrém pozadí (RGB 0, 0, 170). Nastavením v souboru system.ini však lze nastavit libovolné jiné barvy z palety CGA.  Windows 95, 98 and Me používají textový režim s rozlišením 80×25 a písmo podobné fontu Fixedsys. Windows NT používají textový režim 80×50 při rozlišení 720×400. Ve Windows XP je použit font Lucida Console.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Následují příklady modrých obrazovek smrti. Přesný vzhled se může na konkrétních počítačích lišit.", "section_level": 2}, {"title": "Windows XP/Vista/7.", "content": "<div style=\"width: 640px; margin-left: auto; margin-right: auto; background: rgb(0, 0, 170); font: 14px/normal Lucida Console, fixedsys, terminal, courier, monospace; padding: 0px; color: white; font-stretch: normal; whitespace: pre;\">Byly zjisteny potize a system Windows byl ukoncen, aby nedoslo k poskozeni pocitace. PFN_LIST_CORRUPT  Pokud je to poprve, co vidite obrazovku s chybou zastaveni pocitace, restartujte pocitac. Pokud se obrazovka objevi znovu, pokracujte temito kroky:  Ujistete se, ze novy hardware a software jsou spravne instalovany. Pokud se jedna o novou instalaci, obratte se na dodavatele hardwaru nebo softwaru a vyzadejte si pripadne aktualizace systemu Windows.  Pokud potize potrvaji, vypnete nebo odeberte instalovany hardware nebo software. Zakazte moznosti pameti systemu BIOS, napriklad ukladani do mezipameti nebo stinove rizeni. Pokud potrebujete pro odebrani nebo vypnuti soucasti pouzit nouzovy rezim, restartujte pocitac, po stisknuti klavesy F8 vyberte Upresnit moznosti spusteni a pote vyberte polozku Nouzovy rezim. Technicke informace:  <nowiki>***</nowiki> STOP: 0x0000004e (0x00000099, 0x00000000, 0x00000000, 0x00000000) Zahajovani vypisu fyzicke pameti RAM Vypis fyzicke pameti je dokoncen. Pozadejte o pomoc spravce systemu nebo skupinu technicke podpory. </div", "section_level": 3}], "src_summary": "Modrá obrazovka smrti (BSoD, Blue screen of death), též známa jako Modrá smrt je slangové označení chybového hlášení, které operační systém Microsoft Windows zobrazí v situaci, kdy došlo k závažné softwarové či hardwarové chybě. Toto chybové hlášení se zobrazí přes celou obrazovku, bílým písmem na modrém pozadí (odtud název).", "tgt_summary": "蓝屏死机(英语:Blue Screen of Death,缩写为:BSoD)指的是微软Windows操作系统在无法从一个系统错误中恢复过来时所显示的屏幕图像。", "id": 820068}
{"src_title": "Kumrán", "tgt_title": "库姆兰", "src_document": [{"title": "Dějiny osídlení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předesejské osídlení.", "content": "Kumrán byl poprvé osídlen již na konci 4. tisíciletí př. n. l., znovu však až v 9. stol. př. n. l., kdy zde stála pevnost. Pevnost pak byla obnovena v 7. stol. př. n. l., aby bránila judské vnitrozemí před nájezdy Idumejců od Mrtvého moře. Pevnost však byla zkraje 6. stol. př. n. l. zničena Babyloňany při jejich tažení proti Jeruzalému.", "section_level": 2}, {"title": "Esejské osídlení.", "content": "V polovině 2. stol. př. n. l. na Kumrán přišli esejci, kteří na tomto místě chtěli dodržovat v čistotě příkazy Tóry – Chrám v Jeruzalémě byl totiž podle nich znesvěcen saducejskou bohoslužbou a bojem o moc. Esejci obnovili cisterny a vyhloubili žlab, který do nich přiváděl vodu v období jarních dešťů. Kromě zásobovacích nádrží zde bylo nalezeno několik židovských rituálních koupelí. Na základech zříceniny pevnosti postavili dvoupatrovou budovu, v jejímž prvním patře bylo skriptorium, a věž.  Roku 31 př. n. l. však sídliště postihlo zemětřesení, které je dosti poškodilo, a esejci sídliště opustili. Vrátili se až mezi lety 4. př. n. l. - 6. n. l. a budovy opravili. Když však začala první židovská válka a Římané táhli na Jeruzalém, bylo sídliště roku 68 zničeno a do roku 73 zde sídlila římská posádka. Krátce byl Kumrán obýván ještě za povstání Bar Kochby.", "section_level": 2}, {"title": "Vykopávky a identifikace.", "content": "Poté, co beduíni roku 1946 nalezli jeskyně se svitky od Mrtvého moře, a poté, co se až po nějaké době dostaly do rukou vědců, začaly v oblasti rozsáhlé vykopávky. Angažovala se zejména École Biblique, kterou vedl Ronald de Vaux OP. Postupně byly objevovány další jeskyně – 230 jeskyní neobsahovalo nic, ve 40 jeskyních byly nalezeny střepy a další drobné předměty a celkem 11 jeskyní obsahovalo svitky (tyto jeskyně se označují 1Q-11Q). Některé jeskyně byly dokonce hloubeny lidmi.  Již záhy byl Kumrán identifikován jako esejské sídliště. Takové sídliště u Mrtvého moře znal už Plinius starší, který mluví o skupině „bez žen a veškeré sexuální lásky, bez peněz, jen ve společnosti palem.“, nebo Josephus Flavius.  Objevily se však i jiné teorie – Kumrán byl prý zimním sídlem a jeho obyvatelé vůbec nic o svitcích nevěděli. Další teorie tvrdila, že se v jeskyních nenachází esejské svitky, ale chrámová knihovna, která zde byla ukryta před Římany během první židovské války. Zastánci této teorie však již nedokáží objasnit, k čemu pak obyvatelům sídliště sloužily kalamáře, které byly v sídlišti nalezeny. Bylo navíc dokázáno, že inkoust v kalamářích je totožný s inkoustem na některých svitcích. Navíc je nesmysl, aby byly zachraňovány zrovna texty, které hnutí saduceů a chrámovou bohoslužbu značně problematizovaly. Také džbány nalezené v jeskyních byly vyrobeny v kumránském sídlišti.  Teze, že Kumrán obývali esejci a že to byli esejci, kdo do jeskyní svitky umisťovali, bývá vědci obecně přijímána, přesto se však dodnes objevují teorie, které tuto tezi vyvracejí. Za takovými teoriemi však většinou stojí náboženské předporozumění či touha po sebezviditelnění. Frank M. Cross, který dlouhé roky tyto teorie vyvrací, nakonec s hořkým úsměvem konstatuje: „[Zastánci takových teorií] musí vážně tvrdit, že dvě význačná uskupení tvořila komunistická náboženská společenství ve stejné oblasti pouště u Mrtvého moře a žila fakticky spolu po dvě staletí, zastávala podobné bizarní názory, prováděla podobné nebo téměř identické... ceremonie. Musí tvrdit, že jedno, důkladně popsané klasickými autory, zmizelo, aniž by zanechalo pozůstatky staveb... Druhé, systematicky ignorované klasickými autory, zanechalo rozsáhlé zříceniny a opravdu velkou knihovnu.“", "section_level": 1}, {"title": "Význam kumránských nálezů.", "content": "Kumránské naleziště je významné zejména kvůli nálezu svitků, které mají obrovský význam zejména pro biblickou kritiku (zejména textovou), neboť napomáhají poznání jazyka, slovní zásoby, stylu či frází. Zároveň také obsahují nemálo variant biblického textu (většina gramatického a pravopisného rázu), které pomáhají osvětlovat některá místa v Bibli.  Kumrán má samozřejmě velký význam pro poznání podoby judaismu v období druhého Chrámu, tedy mj. doby, ve které vznikalo křesťanství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kumrán (někdy Qumran, Chirbet Kumrán – „Zřícenina Kumrán“) je archeologické naleziště na suché planině u severozápadního břehu Mrtvého moře na Západním břehu Jordánu. V lokalitě se nachází jednak trosky sídliště esejců a v jeho okolí pak také jeskyně, v nichž byla nalezena hlavní část tzv. svitků od Mrtvého moře.", "tgt_summary": "库姆兰(; '、(Khirbet Qumran,或译昆兰或坎峦、谷木兰)) 是西岸的一个考古遗址,由以色列的库姆兰国家公园管理。 它位于死海西北岸一英里干燥的高原,靠近以色列定居点和基布兹Kalya。希腊化时代居民点建于John Hyrcanus在位时期(公元前134-104年)或稍后,直到公元68年或稍后被罗马人摧毁。这是最接近埋藏死海古卷的库姆兰洞穴的居民点。在库姆兰的主要发掘是由罗兰德·沃克斯在20世纪50年代进行。", "id": 1481463}
{"src_title": "Jonáš (prorok)", "tgt_title": "約拿", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "O životě a působení proroka Jonáše nepodává bible mnoho informací. Jmenovitě je uveden pouze v jako hlavní postava knihy Jonáš a dále v krátké zmínce ve 2. knize královské. Ani zde se však o prorokovi nedovídáme nic víc než jméno, místo původu a označení „služebník Boží“.  Řada komentářů interpretuje příběh knihy Jonáš jako metaforu či alegorii, nikoli jako historický příběh. Někteří komentátoři zase tvrdí, že zmínka v 2. knize královské nepopisuje další Jonášovo proroctví, ale připomíná proroctví v Ninive popsané v knize Jonáš a jeho symboliku: tak jako se Bůh slitoval a zachránil hříšné Ninivany, tak se navzdory hříchům krále Jerobeáma II. slitoval nad Izraelem a dopřál mu vítězství.", "section_level": 1}, {"title": "Jméno a původ.", "content": "Jméno proroka je uváděno jako \"Jona ben Amitaj\". Hebrejské slovo \"jona\" () označuje holuba nebo holubici. Rabínské výklady vztahují toto jméno k holubici, kterou vypustil Noe z archy na konci potopy; alegorický výklad vysvětluje obraz Jonáše/holubice jako symbol lidské duše. Katoličtí komentátoři připouštějí souvislost s holubicí; jako pravděpodobnější vysvětlení však uvádějí zkrácení jména Jochanan (, doslova „Bůh je milostivý“) nebo Jehonatan (doslova „Bůh dal“). Patronymum \"Amitaj\" pak znamená „pravdivý“, „věrný“.  Jako místo původu proroka je v 2. knize královské uvedeno místo \"Gat ha-Chefer\", které bývá ztotožňováno s pozdějším el-Mešhed. Protože se toto místo mělo nacházet na území izraelského kmene Zabulón, je i onen prorok některými rabínskými autoritami považován za příslušníka tohoto kmene.  Doba jeho působení bývá obvykle odvozována od zmínky ve 2. knize královské a kladena do období panování krále Jeroboáma II., tedy 8. stol. př. n. l. Z verše však nevyplývá, kdy a komu bylo proroctví vyřčeno; August Klostermann se např. domnívá, že to mohlo být v době krále Joachaze.  Rabínská tradice, která považuje Jonáše za žáka Elíšova, předpokládá počátek jeho působení v době ještě o generaci dřívější; připisuje mu však dosažení značně vysokého věku (120 nebo 130 let).", "section_level": 2}, {"title": "Hrob Jonášův.", "content": "O konci Jonášova života a jeho smrti nemáme žádné zprávy. Ani místo jeho hrobu není známo; existuje však několik míst, které místní lidová tradice uvádí jako Jonášův hrob: v izraelském Mašhadu (Jonášově rodišti), v Lodu (uváděném někdy také jako prorokovo rodiště) a poblíž iráckého Mosulu (starověkého Ninive)", "section_level": 2}, {"title": "Kniha Jonáš.", "content": "Podrobně je v bibli popsán příběh, kdy byl Jonáš Bohem povolán, aby šel kázat pohanům v městě Ninive. Aby nemusel uposlechnout Božího hlasu, který ho žádal oznámit v asyrském Ninive blížící se Boží soud, uprchl na moře. Chtěl se odplavit do Taršíše, ale Bůh seslal na loď obrovskou bouři. Námořníci poznali, že je to vše kvůli Jonášovi, a na jeho naléhání ho hodili do moře, kde ho pak spolkla velká ryba. Po třech dnech ho ryba na Boží příkaz vyplivla zpět na souš. Jonáš šel do Ninive, kde kázal, že Bůh město zničí. Obyvatelé se začali kát a Bůh město nezničil. Jonášovi se nelíbilo, že jim Bůh odpustil, a ulehl pod strom, který ale posléze uschl. Jonáš si stěžoval Bohu a ten ho pokáral, že mu je líto jednoho stromu a celého města ne.", "section_level": 1}, {"title": "Jonáš v judaismu.", "content": "Ačkoli nemáme v tanachu žádné další jmenovité zmínky o Jonášovi, rabínská tradice jej ztotožňuje s chlapcem, který pobýval s prorokem Elijášem v době hladomoru a kterého Elijáš oživil. Dále jej ztotožňuje s žákem Elíšovým, který byl poslán, aby pomazal Jehúa za krále.", "section_level": 1}, {"title": "Jonáš v křesťanství.", "content": "Jonáš se stal častým duchovním i uměleckým námětem, neboť kromě pohádkového líčení jeho pobytu v břiše ryby se stal v křesťanském chápání předznamenáním Krista. Jako Jonáš byl v břichu ryby tři dny a pak byl osvobozen, tak i Kristus po třech dnech v hrobu vstal z mrtvých; Jonáš kázal pohanům, kteří se obrátili a káli, ale když Ježíš kázal Židům, nevěřili mu. Viz Mt 12,38–40; Lk 11,29–32.", "section_level": 1}, {"title": "Jonáš v islámu.", "content": "Jonáš je v islámu často zmiňovanou postavou. Korán se mu věnuje minimálně v 6 súrách. Nazývá ho „Júnus“ nebo také Dhu n-Nún (Pán ryby). Súra 10 dokonce nese název Jonáš a súra 68 zase název Nún (tedy v překladu ryba, což někteří vykládají jako odkaz na Jonášovu rybu, která v súře vystupuje).  Islámská tradice reinterpretuje Jonášův příběh a mění pořadí některých částí Knihy Jonáš. Podle Ibn Kathira byl Jonáš prorokem města Ninive a přál si zánik tohoto hříšného města. Kazatelé z Jonášovy obce mu radili, aby se raději modlil za obrácení Ninivských, než za jejich zkázu, ale Jonáš odmítl. Rozhodl se na Ninive seslat pohromu Boží.  Alláh však žádnou pohromu neseslal, a tak se Jonáš v hněvu rozhodl odjet pryč. Na cestě lodí jej však stihla bouře a námořníci jej obětovali mořské zrůdě. Ta Jonáše vyplivla na pobřeží, kde Bůh pro jeho lepší pochopení uskutečnil zázračné podobenství s rostlinou/stromem, které jinak nacházíme ve 4. kapitole Knihy Jonáš.  Historické pořadí súr o Jonášovi", "section_level": 1}], "src_summary": "Jonáš (, „holubice“) byl starozákonní prorok a hlavní postava stejnojmenné biblické knihy Jonáš. Je známý především svým příběhem o útěku před Bohem a ikonickou scénou v břiše velryby.", "tgt_summary": "约拿,天主教译为约纳(;或)是一名亚伯拉罕诸教的先知,他的名字意为“鸽子”。", "id": 2783848}
{"src_title": "Ferdinand (stíhač tanků)", "tgt_title": "象式重驅逐戰車", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Když německý zbrojní úřad vypsal soutěž na nový typ těžkého tanku (projekt Tiger), vstoupily do soutěže o tuto zakázku dva konkurenční návrhy: Porsche a Henschel. Profesor Ferdinand Porsche si byl natolik jist svým vítězstvím, že neváhal dokonce zahájit sériovou výrobu ještě před tím, než bylo vydáno rozhodnutí o vítězi. Vyhrál ale tým Henschela a Porschemu tak zbylo 95 podvozků a trupů k tanku, který nikdo nechtěl. Po dlouhé diskusi, co s nimi, bylo nakonec rozhodnuto, že sešrotovat je by byla škoda a že budou využity na něco jiného. Pět trupů bylo přestavěno na těžký vyprošťovací stroj (tzv. Bergetiger). Zbylých 90 bylo přestavěno na unikátní konstrukci těžkého stíhače tanků. Požadovaná extrémní pancéřová ochrana (200 mm silný čelní pancíř nástavby, 100mm čelní pancíř trupu, 80mm zadní část nástavby) vedla nakonec k podstatně těžšímu stroji, než měl být původní tank (naložený municí a palivem vážil asi 69 tun). To vedlo k podstatnému omezení rychlosti a vysoké spotřebě paliva.  Koncem roku 1943 byly přeživší stroje staženy z východní fronty a byly podrobeny přestavbě. Nejpodstatnějšími změnami bylo dodatečné přidání kulometu MG 34 ovládaného radistou a velitelské věžičky s periskopy. Modernizovaná verze byla pojmenována Elefant (slon).", "section_level": 1}, {"title": "Výhody a nevýhody.", "content": "V době jeho prvního nasazení neexistoval stroj, který by ho zepředu dokázal vážněji ohrozit na libovolnou vzdálenost, a ještě na konci války představoval při čelním souboji extrémně tvrdý oříšek. Výkonné a přesné dělo mu v kombinaci se silným pancířem zpravidla poskytovalo výhodu většího účinného dostřelu oproti protivníkovi. Převaha se měnila v nevýhodu, pokud se dostal do příliš těsné blízkosti většího množství obrněné techniky protivníka. Ta pak mohla neohrabaného Elefanta obklíčit a z boku či zezadu rozstřílet.  Zatímco u posádek nepřátelských tanků a samohybných děl si Ferdinand získal obrovský respekt, mohl být ohrožen nepřátelskou pěchotou. Podstatnou nevýhodu představovala zejména absence organické kulometné výzbroje. Ferdinand potřeboval nutně silný doprovod pěchoty či lehkých tanků pro ochranu před pěchotou, problematickým se jevil i malý rozhled posádky, která musela až příliš často otevírat poklopy a vystrkovat ven hlavy. Absence otočné věže navíc činila stroj prakticky bezmocným při jakékoliv vážnější poruše pásu nebo hnacích kol. Velikou nevýhodu představovala také jeho velká hmotnost, která často ztěžovala či přímo znemožňovala odtažení poškozených strojů z bojiště.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "V roce 1943 byl Ferdinand nasazen v bitvě u Kurska. Koncem roku byly všechny přeživší stroje (48 kusů) staženy do Říše na již zmíněnou přestavbu. V únoru 1944 byla jedna část strojů upravené verze nasazena v Itálii, zbytek krátce poté na Ukrajině. Poslední Elefant v řadách německých ozbrojených sil byl údajně vyřazen až 22. dubna 1945 poblíž Berlína.", "section_level": 1}, {"title": "Pověsti o Ferdinandu.", "content": "Jak již bylo řečeno, jeho jméno se stalo synonymem pro všechny stíhače tanků Německa. Proto se v ruské literatuře lze setkat s tisíci a tisíci zničenými Ferdinandy, ačkoliv jich bylo ve skutečnosti vyrobeno jen 90 kusů, z nichž jen část byla zničena či vyřazena na východní frontě. Pokud se k takovéto literatuře dostanete, představte si pod tímto jménem cokoliv od stroje Marder I po Jagdtigera. Spíše to ovšem bude ten Marder a to je přece jen něco „trochu“ jiného.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ferdinand, respektive SdKfz 184, byl těžký stíhač tanků vyvinutý a sériově vyráběný firmou Porsche a používaný německou armádou ve druhé světové válce. Jeho jméno se stalo v očích vojáků Rudé armády synonymem pro jakéhokoliv stíhače tanků. Poprvé byl nasazen v roce 1943 na východní frontě, a protože se u něj projevily určité nedostatky, byly přeživší stroje po bitvě u Kurska staženy z fronty a podrobeny přestavbě. Vylepšená varianta stroje pak dostala nové jméno Elefant.", "tgt_summary": "象式重驱逐战车(),是第二次世界大战中德意志国防军所使用的驱逐战车。制式编号为Sd.Kfz.184。初期的名称为8.8厘米43式2型反战车砲搭载突击砲()及虎(P)战车驱逐车()。后于1943年的一次会议中被正式命名为斐迪南(),而于1944年2月27日,在希特勒的建议下改称为象式()。", "id": 2672671}
{"src_title": "Roger Taylor", "tgt_title": "罗杰·泰勒", "src_document": [{"title": "Taylor za éry Queen.", "content": "Po rozpadu skupiny Smile se spolu s Brianem Mayem rozhodl začít znovu s baskytaristou Johnem Deaconem a zpěvákem Freddiem Mercurym a vznikla skupina Queen.  Z počátku nebyl Taylor příliš autorsky aktivní. Pro debutové album \"„Queen“\" i pro následující Queen II napsal pár písniček, které se ale moc neuchytily. Výrazněji se prosadil v roce 1975, kdy Queen vydali album \"„A Night at the Opera“\". Napsal píseň o svém autě \"„I'm in Love with My Car“\", kterou si později prosadil na B stranu singlu Bohemian Rhapsody. Nejvýrazněji se jako skladatel prosadil v roce 1984, kdy složil hit Radio Ga Ga. Situaci pojal vážně na přelomu 80. a 90. let, kdy trpěl zpěvák Queen Freddie Mercury pokročilým stádiem nemoci AIDS. Všichni věděli, že jim nezbývá moc času a tak se Taylor s Brianem Mayem velmi aktivně pustili do skládání písní, které jim měl Freddie Mercury nazpívat, než zemře. Nejvíce se z těchto Taylorových \"rychlo-písní\" prosadili tituly jako \"These Are the Days of Our Lives\", nebo například \"Heaven for Everyone\". Tyto písně vycházely na albech Innuendo a Made In Heaven.", "section_level": 1}, {"title": "Znovuobnovení Queen.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2005–2009.", "content": "Od roku 2004 účinkoval spolu s Brianem Mayem a novým zpěvákem Paulem Rodgersem v znovuobnovené skupině Queen pod jménem Queen + Paul Rodgers. V roce 2005 se vydali na evropské turné. Vydali záznam koncertu z anglického Sheffieldu na CD i DVD pod názvem Return of the Champions. Po tomto úspěšném turné vyjeli na sérii koncertů do Severní Ameriky, kde neočekávaně hráli novou píseň s názvem Take Love. V říjnu kapela ohlásila návrat do studia.  V roce 2008 vydala skupina Queen se zpěvákem Paulem Rodgersem album The Cosmos Rocks a vyjela na evropské turné. The Cosmos Rocks tour pokračovala i v Jižní Americe. Počátkem roku 2009 oznámil Paul Rodgers konec spolupráce s Queen.", "section_level": 2}, {"title": "2011 – současnost.", "content": "Od roku 2011 působí v opět obnovené skupině Queen se zpěvákem Adamem Lambertem pod názvem Queen + Adam Lambert. Na září 2013 ohlásil Taylor na svém facebookovém profilu vydání pátého sólového alba, na kterém pracoval od roku 2009. Po letech odkládání tak zřejmě konečně rozšíří svou sólovou diskografii. V plánu by mělo být i znovuvydání archivních nahrávek formou výběru největších hitů z Taylorovy kariéry mimo kapelu Queen.  V prosinci 2013 se uskutečnilo výroční vystoupení skupiny The Cross v původním složení. Skupina, založená roku 1987 hrála pouze 6 let.  V roce 2019 nahrál spolu s Českým fotbalovým brankářem Petrem Čechem píseň.  V prosinci roku 2019 obdržel titul komandér Řádu britského impéria (OBE) za zásluhy v oblasti hudby.", "section_level": 2}], "src_summary": "Roger Meddows Taylor OBE (* 26. července 1949, Dersingham, Norfolk) je britský hudebník, bubeník skupiny Queen, pro kterou napsal mnoho písní jako (výběr) \"I'm in Love with My Car\", \"Sheer Heart Attack\", \"Radio Ga Ga\", \"A Kind of Magic\", nebo \"These Are the Days of Our Lives\". Jeho vysoký hlas (jak vysoký tenor, tak i chraplavý baryton) byl pro Queen nepostradatelný při nahrávání alb i při koncertech, kdy spolu s Brianem Mayem obstarával Freddiemu Mercurymu doprovodné vokály. Ještě za éry skupiny Queen založil vlastní formaci The Cross, se kterou vydal tři alba.", "tgt_summary": "罗杰·泰勒,OBE(英语:Roger Taylor,1949年-7月26日),英国创作歌手和多种乐器的乐手,最出名的身份是英国摇滚乐队皇后乐队鼓手。作为鼓手他以独特的音色而闻名,是1970到1980年代最有影响力的摇滚鼓手之一。 泰勒如今居住在萨里郡的吉尔福德。", "id": 2854902}
{"src_title": "Člověk moudrý", "tgt_title": "人", "src_document": [{"title": "Evoluce.", "content": "Vývoj člověka (antropogeneze) je postupná evoluce rodu \"Homo\". Během čtvrtohor do své poslední fáze dospěl vývojový proces, který začal u primitivních primátů v paleocénu a který skončil vznikem moderního člověka Homo sapiens – asi před 200 000 lety. Možná ale už před 300 000 lety či dříve.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie.", "content": "Teorie vzniku člověka moderního typu (Homo sapiens) v současné době prochází překotným vývojem na základě nově získaných genetických poznatků. Po dlouhou dobu existují dvě teorie – multiregionální teorie a teorie \"Out-of-Africa\", které byly poměrně nedávno doplněny o kompromisní teorii difúzní vlny.", "section_level": 2}, {"title": "Multiregionální teorie.", "content": "Podle tzv. multiregionální teorie se Homo sapiens vyvinul několikrát nezávisle z lokálních populací Homo erectus. Zastánci této teorie jsou logicky toho názoru, že neandrtálci jsou poddruh moderního člověka (tedy Homo sapiens neanderthalensis). Později vzájemným křížením došlo k unifikaci jednotlivých populací.", "section_level": 3}, {"title": "Teorie \"Out-of-Africa\".", "content": "Teorie \"Out-of-Africa\" (tzn. šíření z Afriky) tvrdí, že všichni moderní lidé pocházejí z jediného evolučního centra v Africe, přičemž nějakým způsobem nahradili (možná i vyhubili) starší eurasijské populace, aniž by se s nimi plodně křížili, což by znamenalo, že si jsou jednotlivé světové populace lidstva daleko bližší. Genetické studie ale ukazují, že šíření moderního člověka z Afriky bylo vícenásobné (podobně se i Homo erectus dříve rozšířil z Afriky) a jen potomci posledního jsou předky většiny dnešní populace.", "section_level": 3}, {"title": "Teorie difuzní vlny.", "content": "Teorie difuzní vlny je relativně nedávným pokusem o kompromis mezi těmito dvěma pohledy. Zdůrazňuje africký původ anatomicky moderního člověka, ale zároveň připouští možnost, že některé jeho populace, migrující mimo Afriku, se v omezené míře plodně křížily s archaickými zástupci rodu Homo z Eurasie. Tímto způsobem jejich geny „difundovaly“ do genofondu anatomicky moderních lidí.", "section_level": 3}, {"title": "Paleontologické nálezy.", "content": "Na základě nových objevů je možné, že první zástupci člověka rozumného vznikli již před asi 280 000 let, tedy o 80 tisíc let dříve, než se předpokládalo. Podle genetických studií může být moderní člověk i starší než 300 000 let.  K nejstarším paleontologickým nálezům Homo sapiens nyní patří 300 000 let staré nálezy (Jebel Irhoud, Maroko). Dalšími africkými nálezy jsou pak přibližně 190 000 let staré nálezy (Omo, Etiopie) a zhruba 100 000 let staré (Klasies River Caves, Jižní Afrika).  Mimo Afriku jsou to nálezy 180 000 let staré (Izrael), a zhruba 100 000 let staré (Qafzeh a Skhul, Izrael); nejstarší doklad přímo datovaný z ostatků je starý přibližně 90 000 let. Poté následují nálezy ze svrchního paleolitu.  Dalším výskytem jsou vzdálenější části Asie a až pak Evropa.  Podle paleontologických nálezů se zdá, že lidé zcela moderního typu (zvaní také kromaňonci) přišli do Evropy asi před 45 000 lety. Zde postupně nahradili neandrtálce a došlo ke křížení obou populací. Přibližně 1–4 % genetické informace lidí nepocházejících ze subsaharské Afriky je neandrtálského původu. Neandrtálci vyhynuli asi před 24 tisíci let. V Evropě se shodují nálezy s genetickými daty.", "section_level": 2}, {"title": "Nejpravděpodobnější model.", "content": "Homo sapiens čili „Člověk rozumný“ se vyvinul z lidského druhu Homo erectus („Člověk vzpřímený“), který se sám vyvinul asi před 2 milióny let z nejstaršího druhu lidského rodu zvaného Homo habilis („Člověk zručný“).  Nejnovější výzkum ukazuje, že Homo sapiens se vyvinul ve dvou evolučních liniích (africké a evropské) ze dvou různých poddruhů Homo erecta, k jejichž rozlišení ze společného předka došlo zhruba v době před 400 tisíci až 350 tisíci lety. Ačkoliv se dva nejstarší poddruhy samotného Homo sapienta v obou liniích navzájem od sebe lišily, oba se již vyznačovaly plně sapientními rysy a lze tedy hovořit o Homo sapientovi jako o lidském druhu dvojího původu.  Rozdvojení společného předka obou evolučních linií předznamenal prostorový rozmach části východoafrické populace Homo erecta do Asie a Evropy zhruba v době před 1 miliónem až 600 tisíci lety. Tento putující, rozšiřující se Homo erectus se ve vědeckých kruzích začal specificky či alternativně nazývat Homo antecessor (\"Člověk průkopník\"). Před 600 tisíci lety se z Homo erecta ve východní Africe a střední Evropě vyvinul poddruh, který se co do své východoafrické populace nazývá Homo erectus rhodéský (Homo erectus rhodesiensis) a co do své středoevropské populace Homo erectus heidelberský (Homo erectus heidelbergensis - název po německém nalezišti Heidelberg), eventuálně Homo erectus staromaďarský (Homo erectus paleohungaricus).  Odlišnější přírodní podmínky ve střední Evropě způsobily, že zdejší populace antecessorovitého Homo erecta se v době před 400 až 350 tisíci lety v dalším vývoji odlišila od té východoafrické. Ve vývoji Homo erecta se od té doby začaly rozlišovat dvě výrazné evoluční linie.  V jedné z těchto dvou linií se Homo erectus heidelberský zhruba před 300 000 lety dále vyvinul v Homo antecessora steinheimského (Homo antecessor steinheimensis – název po německém nalezišti Steinheim), a ten se o zhruba 50 tisíc let později, tedy asi před 250 tisíci lety, nakonec vyvinul do nejstaršího poddruhu plnohodnotného Homo sapienta – Homo sapienta neandertálského (Homo sapiens neanderthalensis – název po německém nalezišti Neanderthal).  Ve druhé evoluční linii se Homo erectus rhodéský (nejstarší nález ve východoafrické Etiopii u řeky Awaš - 600 tisíc let) dále vyvíjel až směrem k druhému nejstaršímu poddruhu plnohodnotného Homo sapienta – Homo sapientovi idaltskému (Homo sapiens idaltu). Nejstarší představitelé tohoto poddruhu Homo sapienta pocházejí z doby asi před 200 000 lety (tanzánský pozůstatek Omo).  Lze tedy konstatovat, že nejstarší poddruh Homo sapienta (Homo sapiens neandertálský) se vyvinul v jedné evoluční linii z Homo erecta heidelberského asi před 250 tisíci lety ve střední Evropě a druhý nejstarší poddruh Homo sapienta (Homo sapiens idaltský) se vyvinul ve druhé evoluční linii z Homo erecta rhodéského asi před 200 tisíci lety ve východní Africe. Vzájemným porovnáním obou linií lze spatřit, že linie vedoucí k Homo sapientovi neandertálskému se v evropských podmínkách vyvíjela o něco rychleji než linie vedoucí k Homo sapientovi idaltskému, neboť Homo sapiens neandertálský se z Homo erecta heidelberského vyvinul zhruba o 50 tisíc let dříve než Homo sapiens idaltský z Homo erecta rhodéského, a to ještě přes Homo antecessora steinheimského.  Další vývoj Homo sapienta však pokračoval tak, že zatímco linie Homo sapienta neandertálského evolučně stagnovala, zakrněla a nakonec vyhynula asi před 40 až 10 tisíci lety, linie Homo sapienta idaltského se dále rozvíjela. Zhruba před 100 tisíci lety se z ní vyvinul poddruh Homo sapienta palestinského (Homo sapiens palestinus) a z toho se nakonec přibližně před 45 tisíci lety vyvinul v euroasijské oblasti nový druh Homo sapiens sapiens („Člověk rozumný rozumný\" - jednoduše \"Člověk moudrý“), který se rozšířil do celého světa a stal se známým také jako Homo sapiens kromaňonský po svém prvním nalezišti ve francouzském Cro-Magnonu. Jde již o moderního člověka dnešního typu, který se začal diverzifikovat na jednotlivé rasy.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj jedince.", "content": "V každé fázi ontogenetického vývoje můžeme pozorovat řadu změn. Tyto změny jsou dvojího druhu: růstové a vývojové. Oba procesy jsou primárně určeny dědičnými faktory, jejichž uplatnění však ovlivňují faktory prostředí.  V období stáří život jedince přirozeně končí smrtí. S mrtvým tělem je lidmi podle všeobecného etického kodexu zacházeno s velkou úctou a je spáleno nebo pohřbeno do země, a to s obřadem či výjimečně bez obřadu. Pro určení příčiny úmrtí lze před pohřbem provést pitvu.  Názvy jedinců podle stupně vývinu, stáří, příbuzenství a společenského postavení pak také jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Anatomie člověka.", "content": "Člověk dokáže krátkodobě (v rekordních případech) vyvinout rychlost až 44,7 km/h, přestože průměrně disponovaní jedinci vyvinou spíše jen rychlost kolem 28,4 km/h", "section_level": 1}, {"title": "Člověk v náboženství.", "content": "Drtivá většina náboženských systémů (křesťanství, židovství, islám, hinduismus a mnohé další) připisují člověku nesmrtelnou duši. Ve většině teistických náboženství byl člověk stvořen Bohem či bohy. Podle židovského kalendáře, který Židé i některé křesťanské směry počítají od biblického stvoření světa, k tomuto stvoření došlo asi před 5 700 roky.", "section_level": 1}, {"title": "Nástroje.", "content": "Člověk je schopen dlouhodobého plánování činností, předávání znalostí. Díky tomu je schopen v průběhu generací průběžně vylepšovat nástroje. Mezi technologie, které člověk ovládl je:  Homo sapiens:", "section_level": 1}, {"title": "Genom.", "content": "Lidský genom je souhrn veškeré genetické informace zapsané v DNA uvnitř lidských buněk. Současný člověk je řazen mezi eukaryotické organizmy, a tak obsahuje DNA uvnitř buněčného jádra a dále ovšem i v mitochondriích (tzv. mitochondriální DNA). V jádře je však genetické informace nejvíce. V tělních buňkách se vyskytuje diploidní jaderný genom, což v praxi znamená, že každý gen je přítomen v buňce dvakrát (výjimkou jsou geny na pohlavních chromozomech u muže).  Lidská jaderná DNA, která se skládá v haploidním stavu z 3,2 miliardy párů bází (tedy 3,2 Gbp) a obsahuje 20–25 tisíc genů, což je mimochodem počet genů srovnatelný například s hlísticí \"Caenorhabditis elegans\". Některé prameny udávají pouhých 18 000 genů. Jaderný genom je rozeset po 23 párech chromozomů, z toho jeden pár je představován pohlavními chromozomy X a Y. Samotné geny kódující bílkoviny však tvoří pouhých 1,5% genomu, zbytek představují buď geny kódující různé druhy RNA, nebo různé regulační sekvence, introny a tzv. junk DNA („odpadní“ DNA) bez známé funkce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Člověk moudrý (\"Homo sapiens sapiens\"), též člověk rozumný, běžně označován jako člověk (všichni lidé dohromady pak lidstvo), což je ale také označení celého rodu \"Homo\", je jediným žijícím druhem rodu \"Homo\". Je pro něj charakteristické vertikální držení těla, rozumová inteligence a schopnost mluvit. Člověk je rovněž bytost, která si uvědomuje sama sebe, subjekt socio-historické činnosti a kultury.", "tgt_summary": "人种()为在生物学上属灵长目、人科、人属的总合,由人猿/古猿演化而来。长者智人化石表明,现代人类在约20万年前的东非大裂谷演化成形。", "id": 2098657}
{"src_title": "Církevní otcové", "tgt_title": "教父 (基督教歷史)", "src_document": [{"title": "Kritéria.", "content": "Pro označení někoho za církevního Otce je nutné, aby splňoval následující kritéria:", "section_level": 1}, {"title": "Spisovatelé katolické církve.", "content": "Pro zařazení autora do této skupiny je nezbytné, aby zanechal písemné dílo a náležel ke katolické církvi. Není nezbytně nutné, aby byl biskupem (jako např. sv. Basil) či knězem (jako sv. Jeroným), může jim být i laik – např. Prosper Akvitánský.", "section_level": 2}, {"title": "Časové vymezení.", "content": "Tento autor též musí časově náležet do doby křesťanského starověku, tedy k epoše, kdy křesťanství bylo náboženstvím velmi mladým. Toto období je proto velmi podnětné pro teologii, protože v jeho průběhu můžeme pozorovat vznik a vývoj všech křesťanských nauk. Církevní Otcové jsou proto považováni za hodnověrné svědky rané křesťanské víry, za určitý článek podání víry (tradice), která dnešní křesťanství pojí s křesťanstvím počátků. Krom toho jde o období nerozdělené západní a východní církve, takže tito autoři jsou považováni za společné dědictví v celé církvi.  Na Západě se tato doba ohraničuje stoletím po pádu Římské říše; za poslední latinské Otce se považují sv. Řehoř Veliký (540–604) a sv. Isidor Sevillský (560–636). Na Východě, kde antická kultura nezačala upadat tak rychle, se patristická epocha ukončuje teprve v 8. století a za posledního církevního Otce je považován sv. Jan Damašský (675–749).", "section_level": 2}, {"title": "Autorita ve víře.", "content": "Posledním kritériem církevních Otců je, že tento člověk musí být považován církví za zvlášť velkou autoritu ve věcech víry. Toto schválení stačí implicitní, a proto je někdy nesnadné určit, jedná-li se pouze o církevního spisovatele nebo Otce.", "section_level": 2}, {"title": "Církevní učitelé.", "content": "Označení „církevní Otec“ nelze zaměňovat s pojmem „učitel církve“, ač mezi oběma skupinami existuje průnik. Titul \"učitel církve\" se oficiálně uděluje (jmenováním papežem) až od roku 1567 (kdy byl církevním učitelem jmenován sv. Tomáš Akvinský), do té doby byl uznáván na základě všeobecného souhlasu (tedy stejně jako titul \"církevní otec\" až dosud). Do té doby byli na Západě mezi církevní učitele počítáni jen učitelé tzv. velké čtyřky (viz dále).", "section_level": 1}, {"title": "Čtyři církevní otcové.", "content": "Jako \"čtyři církevní otcové\" nebo \"učitelé\" bývají někdy jmenováni vybraní čtyři představitelé východní (řecké) nebo západní (latinské) církevní oblasti.  Čtyři velcí východní (řečtí) církevní otcové:  Čtyři velcí západní (latinští) církevní otcové:", "section_level": 1}, {"title": "V umění.", "content": "Tři velcí východní církevní otcové jsou ztvárněni Ignácem Platzerem jako soubor soch v nadživotní velikosti v křížení lodí chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze (svatého Atanáše nahrazuje jiný východní církevní otec, Cyril Alexandrijský).", "section_level": 2}, {"title": "Autorita církevních Otců.", "content": "Autorita církevních Otců se zakládá na kvalitě jejich svědectví o víře v prvých staletích. Protože katolické a pravoslavné církve chápou tradici jako důležitou součást pravidla či kritéria své víry, je pro ně výpověď takto starobylých autorů zvlášť závažná.  Tak se např. španělský dominikánský teolog 16. století Melchior Cano domnívá, že se „všichni Otcové v tom, kde se shodují, nemohou v záležitostech víry mýlit“ (\"De locis theologicis\" 7,3). První vatikánský koncil považuje tzv. patristický důkaz za nedílnou součást zkoumání dogmatických otázek.  Výše zmíněné názory pocházejí principiálně již z pera mnicha a kněze Vincence z Lerina († před 450), jenž položil tyto základy autority církevních Otců:", "section_level": 1}, {"title": "Přehled významných církevních Otců.", "content": "Církevní Otce lze klasifikovat na základě doby, kdy žili, a jazyka, jímž psali.", "section_level": 1}, {"title": "Přednicejští Otcové.", "content": "Označují církevní Otce, kteří žili před rokem 325, kdy se sešel První nikajský koncil. Toto období se vyznačuje především skutečností, že křesťanství nebylo v Římské říši povoleným náboženstvím a že nauka církve nebyla společně definována (ačkoli její stopy ve spisech těchto autorů lze hledat a nacházet).  Tento přehled v některých místech nutně nevytváří jasnou hranici mezi církevními Otci a církevními spisovateli (viz výše).", "section_level": 2}, {"title": "Apoštolští Otcové.", "content": "Mezi tzv. apoštolské Otce patří generace žáků apoštolů, tj. ti, které církev (případně oni sami) označují jako ty, kteří ještě viděli apoštoly a přijali jejich víru.", "section_level": 3}, {"title": "Zlatý věk patristiky (325-451).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Otcové nicejské víry.", "content": "Tito Otcové se vyznačují především svou obranou Nicejského vyznání víry.", "section_level": 3}, {"title": "Kapadočtí Otcové.", "content": "Kapadocké Otce spojuje kromě vysoké úrovně jejich teologie i místo původu – Kappadokie v dnešním Turecku.", "section_level": 3}], "src_summary": "Jako církevní otcové se označují církevní spisovatelé křesťanského starověku, jejichž svědectví církev považuje za zvlášť závazné pro víru.", "tgt_summary": "教父(英语:Church Fathers,或 英语:Fathers of the church),又译为天主教早期教父(英语:Early Church Fathers),是天主教会(基督教)早期宗教作家及宣教师的统称。他们的著作被认定具备权威,可以作为教会的教义指引与先例。他们包括许多著名的教会神学家、主教和护教士,但是不一定是教会认定的圣人,有些教父甚至被教会判定为“异端”。", "id": 1303278}
{"src_title": "Elektrický izolant", "tgt_title": "絕緣體", "src_document": [{"title": "Pojmy.", "content": "Od slova izolátor se odvozují různé pojmy:", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíl mezi izolantem a dielektrikem.", "content": "Často se zaměňují pojmy izolant a dielektrikum. Dielektrikum je materiál, který má schopnost polarizace. Každý izolant je dielektrikem, ne každé dielektrikum je izolantem. Izolant je takové dielektrikum, které je upravené pro účel průmyslové aplikace s cílem zamezit průchodu proudu. Vzhledem k atomové struktuře všech běžných látek a díky polarizovatelnosti atomu je (s výjimkou vakua) tento rozdíl spíše teoretický.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení izolantů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Plynné izolanty.", "content": "Obecnými vlastnostmi plynných izolantů jsou: nejnižší relativní permitivita (dielektrická konstanta), dielektrické ztráty prakticky nezávislé na frekvenci (pro neionizované), nízká hodnota konduktivity (měrné elektrické vodivosti), schopnost regenerace el. průrazu, rovnoměrné vyplnění prostoru, zvýšením tlaku dochází ke zvětšení elektrické pevnosti, zvýšením teploty dochází ke snížení elektrické pevnosti.  Použití běžných plynů:  Použití vzácných plynů:  Vzácné plyny jsou: helium, neon, argon, krypton a xenon. Jsou to plyny inertní (netečné), využívají se často jako ve směsi s dusíkem v osvětlovací technice.  Použití elektronegativních plynů:  Elektronegativní plyny obsahují chlor, fluor, což zvyšuje jejich elektrickou pevnost.", "section_level": 2}, {"title": "Kapalné izolanty.", "content": "Kapalné izolanty se dělí na přírodní, kam patří skupina rostlinných olejů (směsi esterů, glycerinů a nenasycených mastných kyselin) a skupina minerálních olejů (směs různých uhlovodíků), a syntetické kapaliny (polybutyleny, chlorované uhlovodíky, fluorované sloučeniny, organické estery, silikonové kapaliny).  Obecné vlastnosti kapalných izolantů: Vysoká elektrická pevnost, vysoký izolační odpor, dobrá tepelná vodivost, zaplňují póry a dutiny.  Použití minerálních olejů: Minerální oleje jsou různými směsmi uhlovodíků z lehkých olejů, vyrábí se destilací ropy. Dělí se dále dle praktického využití:  Jsou toxické.", "section_level": 2}, {"title": "Pevné izolanty.", "content": "Anorganické amorfní Velkou skupinou tohoto druhu pevných izolantů jsou skla.  Aplikace skel:  Anorganické krystalické  Organické přírodní  Organické syntetické", "section_level": 2}], "src_summary": "Elektrický izolant neboli nevodič je látka, která nevede elektrický proud. Elektrický izolant neobsahuje \"volné\" částice s elektrickým nábojem, nebo je obsahuje v zanedbatelném množství. Zamezuje průtoku elektrického proudu mezi vodiči, které mají rozdílný elektrický potenciál.", "tgt_summary": "绝缘体(英语:Insulator),又称电介质或绝缘子,是一种阻碍电荷流动的材料。在绝缘体中,价带电子被紧密的束缚在其原子周围。这种材料在电气设备中用作\"绝缘体\",或称起\"绝缘\"作用。其作用是支撑或分离各个电导体,不让电流流过。", "id": 1639217}
{"src_title": "Lignin", "tgt_title": "木质素", "src_document": [{"title": "Funkce ligninu v organismu dřeviny.", "content": "Lignin plní hydrofobní funkci. Jeho hlavním úkolem je spojování mezibuněčných vláken a zpevnění celulózových molekul v rámci buněčných stěn. Dřevu dodává pevnost především v tlaku. Při využití dřeva jako paliva je množství ligninu klíčové a spoluurčuje jeho výhřevnost. Způsob, jak za pomoci rostlinných hormonů zvýšit produkci ligninu v rostlinách, si nechal patentoval tým českých a norských vědců pod vedením Jana Hejátka z výzkumného institutu Ceitec.", "section_level": 1}, {"title": "Chemické složení ligninu.", "content": "Lignin je vysokomolekulární polyfenolická amorfní látka. Základní stavební jednotkou jsou deriváty fenylpropanu (fenylpropanoidy), které označujeme jako prekurzory ligninu. Jsou to p-kumarylalkohol, koniferylalkohol a sinapylalkohol. Tyto prekurzory jsou vázány do trojrozměrných struktur etherovými vazbami nebo vazbami mezi dvěma uhlíky. Je kovalentně vázán na polysacharidy.  Lignin postrádá pravidelnou strukturu a opakující se jednotky, které nacházíme u jiných přírodních polymerů jako je například celulóza. Z tohoto důvodu se na lignin pohlíží nikoliv jako na samostatnou sloučeninu, ale jako na směs fyzikálně a chemicky heterogenních látek, jejichž strukturu lze interpretovat modely. Takový model pak ilustruje typy jednotlivých složek a možné vazby mezi nimi.", "section_level": 1}, {"title": "Syntéza ligninu.", "content": "Syntéza ligninu probíhá extracelulárně, tedy přímo v buněčné stěně. Jednotlivé prekurzory ligninu jsou vytvářeny v Golgiho aparátu a přenášeny ven z protoplastu, kde jsou aktivovány peroxidem vodíku a v následné radikálové reakci vytváří vazby nejen mezi sebou, ale i se všemi ostatními složkami buněčné stěny.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv tepla na lignin.", "content": "Lignin je tepelně málo stálý, jeho rozklad začíná už při cca 140 °C. Důsledkem je hnědnutí dřeva. Je termoplastický a vyznačuje se absorpcí světla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lignin je důležitou stavební složkou dřeva zabezpečující dřevnatění jeho buněčných stěn. Obsah ligninu tvoří zhruba 26 až 35 procent hmotnosti dřeva a je nižší u jehličnanů než u listnáčů. Lignin je po celulóze druhou nejčastější organickou sloučeninou na Zemi, tvoří 25 % rostlinné biomasy. V největším množství se objevuje v sekundární buněčné stěně rostlinných buněk. Sekundární buněčnou stěnu tvoří především xylémové cévy a tracheidy. Vyskytuje se také v obilovinách, otruby obsahují kolem 8 % ligninu.", "tgt_summary": "木质素(拉丁语、英语、德语: Lignin)是一类复杂的有机聚合物,其在维管植物和一些藻类的支持组织中形成重要的结构材料。木质素在细胞壁的形成中是特别重要的,特别是在木材和树皮中,因为它们赋予刚性并且不容易腐烂。在化学上,木质素是交叉链接的酚聚合物。", "id": 435771}
{"src_title": "Josif Vissarionovič Stalin", "tgt_title": "约瑟夫·维萨里奥诺维奇·斯大林", "src_document": [{"title": "Mládí (1878–1900).", "content": "Podle matriky a úředních listin z raného období svého života se narodil v gruzínské rodině v městě Gori 18. prosince (6. prosince v juliánském kalendáři) 1878, později však vytrvale tvrdil, že to bylo 21. prosince (9. prosince v juliánském kalendáři) 1879 a toto datum je jeho stoupenci nadále oslavováno. Dodnes uvádějí zdroje různá data Stalinova narození. Otec pocházel z rolnické rodiny ve vesnici Didi-Lilo, v tehdejší tifliské gubernii. Byl to tvrdý člověk a alkoholik, který ženu i malého Josifa krutě bil. Vyučil se obuvníkem, později se však kvůli živobytí odstěhoval do vzdáleného Tiflisu, kde pracoval v továrně na obuv. Matka Jekatěrina, rozená Geladze, pocházela z rolnické rodiny a byla do svých 12 let nevolnicí. Stalinova matka byla zbožná gruzínská pravoslavná křesťanka a chtěla mít ze syna kněze.  Za carské vlády ještě nebyla zavedena povinná školní", "section_level": 1}, {"title": "Revolucionář (1900–1917).", "content": "Od roku 1900 se stáhl do politického podzemí. Organizoval demonstrace a stávky v průmyslových centrech Kavkazu, ale přílišnou horlivostí při vyvolávání krvavých střetů s policií si znepřátelil své spolubojovníky. Od dubna 1902 do března 1913 byl sedmkrát zatčen za revoluční činnost, opakovaně uvězněn a odesílán do vyhnanství. Pro mírnost rozsudků a opakované útěky ho někteří podezírali, že je tajným agentem carské policie, pro tato obvinění však neexistují důkazy.  Po rozpadu ruské sociálně demokratické strany v roce 1903 na bolševiky a menševiky se Stalin připojil k bolševikům. Od roku 1905, kdy se poprvé setkal v Petrohradu s Leninem (před přesunem na konferenci v Tammerforsu – dnešním Tampere), se Stalin zúčastňoval vrcholných setkání Ruské sociálně demokratické dělnické strany. V roce 1905 byl delegátem na konferenci strany ve Finsku. Byl zvolen delegátem na dvou sjezdech strany (Stockholm 1906, Londýn 1907), kde se bolševici opakovaně střetávali s menševiky.  13. června 1907 došlo na rušné ulici k přepadení transportu peněz do Tbiliské banky, na jehož přípravě se Stalin snad podílel. Výsledkem byla obrovská kořist a asi 40 mrtvých, jen menšina z nich patřila k ostraze transportu. Peníze byly předány stranické", "section_level": 1}, {"title": "Občanská válka (1917–1920).", "content": "Po uchopení moci bolševiky Lenin sestavil vládu, v níž se Stalin stal komisařem pro národnostní problematiku. Většina okrajových provincií, obývaných jinými národnostmi, však byla pod kontrolou bílých – většinou procarských generálů, kteří hodlali bolševický puč rozdrtit.  V nové funkci Stalin spolu s Leninem podepsali \"Deklaraci práv národů Ruska\"; deklarace zaručovala národům Ruska právo na sebeurčení. Stalin s Leninem navíc prohlásili, že národy bývalého carského impéria mají nárok na sebeurčení. Odtrhlo se Finsko a Polsko, dočasně dále Ukrajina, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Ázerbájdžán, Arménie a Gruzie.  V roce 1918 vypukla občanská válka a nejdůležitější ruská města Petrohrad a Moskva trpěla nedostatkem potravin. Stalinova práce lidového komisaře se stala nedůležitou a Lenin ho jmenoval generálním dodavatelem obilí na jihu Ruska s neomezenými právy a plnou mocí. V červnu 1918 odcestoval Stalin s oddílem Rudé armády do Caricynu (dnešní Volgograd). Ve vykonání úkolu mu bránily střety s kozáckými skupinami a", "section_level": 1}, {"title": "Boj o nástupnictví (1920–1927).", "content": "V roce 1921 byl Stalin znovu zvolen do politbyra a o rok později se stal generálním tajemníkem strany (z návrhu L. B. Kameněva). Funkce využil okamžitě k upevnění své moci. V roce 1922 se střetl se samotným Leninem, když Stalin navrhl přeměnit svazové republiky na autonomní oblasti) a zbavit je tak zbývajících prvků nezávislosti. Stalin nakonec ustoupil, nejednalo se o jediný nesouhlas. Nicméně Leninův zdravotní stav se prudce zhoršil po druhé mrtvici v prosinci 1922 a tři zbývající členové předsednictva (Stalin, Kameněv a Bucharin) vydali příkaz, že Lenin smí pracovat jen 5 až 10 minut denně, nesmí přijímat návštěvy a jeho okolí ho nesmí informovat o politice. Proti takové izolaci se Lenin vzepřel, ale už neměl autoritu, jakou měl dříve. Jeho vztah ke Stalinovi se změnil v nepřátelství, aktivně se ale už v politice prosadit nemohl. Stihl už jen sepsat tzv. \"Dopis sjezdu\" (označovaný též jako \"Leninova závěť\"), v němž napsal mimo jiné toto:  Stalin se Leninovy závěti zmocnil a byl si svou pozicí již natolik jist, že ji osobně přečetl na Ústředním výboru, přičemž maximálně využil toho, že kritizovala i jeho další členy. Vzápětí nato nabídl svoji rezignaci, kterou ale výbor odmítl. Odmítli ji dokonce i jeho největší oponenti, kteří tak nevyužili poslední vážnou šanci Stalina sesadit a zachránit si životy.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní aktéři boje o nástupnictví.", "content": "Po Leninově smrti byli tito muži nejdůležitějšími aktéry boje o nástupnictví:  Stalin nejdříve v letech 1923–1925 s pomocí Grigorije Zinověva a Lva Kameněva odstavil od velení v armádě Trockého. Pak za přihlížení Trockého a Kameněva vyhnal Zinověva z politbyra, spolu s Kameněvem z něho vyřadil Trockého a zcela", "section_level": 2}, {"title": "Diktátor upevňuje moc (1927–1938).", "content": "Roku 1927 Stalin ještě nebyl neomezeným diktátorem. Skupina jeho přívrženců měla v politbyru i v ÚV VKS(b) sice mírnou převahu, avšak Stalinových odpůrců bylo hodně. Situace v zemi, která prodělala první světovou válku, občanskou válku a hladomor, byla na hranici únosnosti. Leninova NEP byla schopna zajistit základní výrobu, avšak rozvoj země byl velmi pozvolný a mnohé západní velmoci hrozily vojenskou intervencí.", "section_level": 1}, {"title": "Kolektivizace zemědělství a hladomor.", "content": "Prvním velkým Stalinovým cílem se stala kolektivizace zemědělství, která byla schválena v prosinci 1927 sjezdem strany. V roce 1929 nařídil provést v rámci kolektivizace likvidaci kulaků jako třídy a v letech 1930–31 nechal deportovat miliony rolníků na Sibiř a do Střední Asie. Kolektivizace mu měla pomoci k podmanění vesnického obyvatelstva. Státní aparát do té doby získával zemědělské produkty od rolníků vykupováním přebytků za základní ceny, avšak tento systém nebyl efektivní. Kolektivizace probíhala násilnými metodami a jejím důsledkem bylo narušení výrobních vztahů, pokles zemědělské", "section_level": 2}, {"title": "Pětileté plánování.", "content": "Ekonomika se začala řídit pomocí pětiletek (první pětiletý plán byl vyhlášen na období 1928–1932), do napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem byla vyhlášena ještě druhá a třetí", "section_level": 2}, {"title": "Velká čistka.", "content": "Jedním ze spouštěčů tzv. Velké čistky se stala vražda Stalinova spolupracovníka S. M. Kirova 1. prosince 1934. O tom, kdo si vraždu objednal, existuje řada spekulací, včetně neprokázaných podezření na Stalina. Z obavy, aby atentát nedopadl i na jeho osobu, vydal Stalin dekret o teroristických útocích, který mj. stanovoval maximálně desetidenní projednání bez účasti dalších stran a bez možnosti odvolání a provedení trestu smrti ihned po vyhlášení rozsudku. Došlo k masovému zatýkání, především v řadách stranických funkcionářů, vrcholem Velké čistky se staly tzv. Moskevské procesy, při kterých byli odsouzeni k trestu smrti mimo jiné i bývalí Leninovi a Stalinovi spolupracovníci Lev Kameněv, Grigorij Zinověv a Nikolaj Bucharin. Popraven byl i bolševický vůdce Vladimir Antonov-Ovsejenko, který během říjnové revoluce zahájil výstřelem", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní expanze.", "content": "Během 20. a první poloviny 30. let se Sovětský svaz pod Stalinovým vedením omezil na podporu komunistických stran v Evropě a jejich postupné ovládnutí. Od poloviny 30. let vstoupil aktivně do tří mezinárodních krizí:  Maxim Litvinov, Stalinův ministr zahraničí v letech", "section_level": 2}, {"title": "Expanze (1939–1941).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mnichovská dohoda.", "content": "Už od roku 1938 stál svět na prahu další velké války. Nacismus se šířil Střední Evropou (počínaje obsazením Porýní, Rakouska a Sudet). Československo uzavřelo v roce 1935 se Sovětským svazem smlouvu o vojenské pomoci, ta však byla vázána na podmínku, že v případě napadení Německem zasáhne vojensky i Francie. Československo-sovětská smlouva navazovala na smlouvu uzavřenou mezi Francií a Sovětským svazem v roce 1934, která byla reakci na vzrůstající agresivitou nacistického Německa.  Stalin se", "section_level": 2}, {"title": "Pakt Ribentropp-Molotov a napadení Polska.", "content": "Jelikož Stalin od Západu podporu v boji proti Němcům nalézt nemohl, uchýlil se těsně před německým přepadení Polska, 23. srpna 1939, k uzavření dohody o neútočení, známé jako Pakt Ribbentrop-Molotov. V tajném dodatku k protokolu byly vymezeny sféry vlivu Německa a Sovětského svazu.  Po vpádu německých vojsk do Polska 1. září 1939, Sovětský svaz nejprve 15. září uzavřel s Japonskem úmluvu o ukončení nepřátelství na mandžuských hranicích", "section_level": 2}, {"title": "Zimní válka s Finskem.", "content": "Dne 30. listopadu 1939 SSSR Finsko napadl (tzv. Zimní válka). 1. prosince byla ustavena dělnicko-rolnická vláda Finska pod vedením Otto Kuusinena, kterou Stalin označil za jedinou legitimní vládu Finska, s níž je ochoten jednat. Jenže Finové, byť hůře vyzbrojeni a několikanásobně přečísleni, bojovali s výjimečnou urputností a Rudá armáda zdecimovaná čistkami měla", "section_level": 2}, {"title": "Expanze do Pobaltí a Besarábie.", "content": "V červnu 1940 SSSR násilím obsadil Pobaltí (včetně Litvy, což bylo v rozporu s paktem, nicméně Německo to akceptovalo). Poté přinutil Rumunsko k odevzdání Besarábie.  Finsko mezitím získalo podporu a záruky", "section_level": 2}, {"title": "Velká vlastenecká válka (1941–1945).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Napadení Sovětského svazu.", "content": "Když 22. června 1941 Hitlerovské Německo SSSR přepadlo, Stalin tomu zprvu nemohl uvěřit; tvrdil, že se jedná o provokaci německých generálů a že Hitler o tom nemůže vědět. Věrolomný nepřátelský útok, jakož i čistky v armádě z třicátých let, způsobil Rudé armádě značné ztráty; její letectvo bylo z", "section_level": 2}, {"title": "Stalinova centralizace moci za války.", "content": "Od roku 1941 byl Stalin předsedou Rady lidových komisařů (obdoba ministerského předsedy). V průběhu druhé světové války zastával funkce předsedy Státního výboru obrany, lidového komisaře obrany a vrchního velitele sovětských vojsk. 10. července 1941 byl hlavní štáb (\"Ставка Главного Командования\") přejmenován (na \"Ставка Верховного Командования\") a Stalin se stal jeho předsedou místo Timošenka. 19. července Stalin Timošenka nahradil i ve funkci ministra obrany a 8. srpna 1941 se stal vrchním velitelem ozbrojených sil SSSR. Ve svých rukou soustředil veškerou moc vládní, stranickou", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní jednání se Stalinovou účastí.", "content": "V Moskvě proběhla za Stalinovy účasti i část konferencí 2. světové války", "section_level": 2}, {"title": "Vojenské hodnosti.", "content": "6. března 1943 mu byla udělena hodnost maršál Sovětského svazu.V červenci 1945 byl armádními špičkami navržen Ústřednímu výboru", "section_level": 2}, {"title": "Pokus o atentát (1944).", "content": "Ještě za války, roku 1944 měl být na Stalina spáchán atentát. Atentátníkem měl být bývalý sovětský nadporučík a poté špion Třetí Říše Pjotr Tavrin-Šilo. Měl zaútočit granátometem na Stalinův opancéřovaný vůz při výjezdu z Kremlu, případně po něm hodit magnetickou minu.  Tavrin-Šilo byl vysazen na území SSSR dne 1. září 1944. Několik dní pobyl v", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky války.", "content": "V průběhu války zahynulo přes 20 milionu obyvatel Sovětského svazu, včetně 9 milionu vojáků, a země tak utrpěla ze všech válčících států nejvyšší ztráty. Stalinem vedený Sovětský svaz dokázal za pomoci zahraničních dodávek a za cenu obrovských obětí německému útoku odolat a na přelomu let 1942/43 po bitvě u Stalingradu převzal iniciativu a přešel do protiútoku. Když Rudá armáda stanula na jaře 1945 v Berlíně, byl srovnán se zemí. Stalin získal zpět vše, co ztratil, znovu ovládl Pobaltí, Ukrajinu, Besarábii a Bělorusko, které začlenil", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období (1945–1953).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vrcholící kult osobnosti.", "content": "V poválečném období kult Stalinovy osobnosti vstupoval do života každého jednotlivce. Glorifikace dosáhla gigantických rozměrů, které vyvrcholily během oslav vůdcových sedmdesátých narozenin (1949). V pražském Veletržním paláci byla např. 4. prosince 1949 otevřena výstava darů „československého lidu“ J. V. Stalinovi, obdobné výstavy se konaly i", "section_level": 2}, {"title": "Stalinův zdravotní stav.", "content": "Poškození srdečního svalu konstatovali lékaři již v roce 1927. Po válce se Stalinův zdravotní stav začal zhoršovat, též jako důsledek nadměrného kouření, přejídání se a nadměrného pití alkoholu. Již v roce 1945, v době náročných jednání s Velkou trojkou, prodělal infarkt, postupně se", "section_level": 2}, {"title": "Berijovské represe.", "content": "Poslední léta diktatury J. V. Stalina vedla k opětovnému stupňování represí uvnitř SSSR. Šéfem NKVD byl do ledna 1946 Lavrentij Berija, který pokračoval v teroru podobném třicátým letem pod taktovkou Ježova.  Poválečnou éru vyplnily i masivní", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářské problémy a růst.", "content": "Sovětský svaz vyšel z konfliktu nesmírně mocensky posílen, nicméně hospodářsky se ocitl na pokraji zhroucení. Životní úroveň obyvatelstva byla na hraně únosnosti. Stát žádal nové oběti od lidí, aby byla obnovena hospodářská moc země. Znovu se zbrojilo, velmi důležitým úkolem pro sovětské vědce a rozvědku bylo získání atomové bomby. Stalin preferoval rozvoj těžkého průmyslu", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční politika (1945–1953).", "content": "Stalin v poválečných letech sice i nadále plánoval expanzi a upevnění impéria, nicméně jeho postupy se změnily. Aby si uchoval svou pozitivní tvář, snažil se postupovat méně nápadně. Měl obavy ze západních spojenců, jejichž ekonomická převaha byla značná. Pouze ve střední a východní Evropě se zdařila sovětizace. Stalin vytvořil Informační byro (1947), které mělo podřídit tamní komunistické strany sovětském vlivu. Ale i zde se vyskytly nečekané komplikace v souvislosti s nepoddajnou", "section_level": 2}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Stalin byl dvakrát ženat. Poprvé se oženil v roce 1904. První manželka Jekatěrina Semjonovna Svanidzeová (1885–1907) zemřela necelý rok po", "section_level": 1}, {"title": "Kult osobnosti.", "content": "V letech kultu osobnosti byl Stalin oslavován jako \"veliký vůdce, \"veliký vůdce a učitel\", \"otec národů\" apod. («великий вождь», «великий вождь и", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poslední dny.", "content": "Stalin byl paranoidní a v pozdních letech trpěl arterosklerózou. Jeho lékař Vladimir Vinogradov zaznamenal v roce 1952 výraznou změnu ve Stalinově zdravotním stavu. Když Stalinovi navrhl, aby bral věci na lehčí váhu, rozzuřil se a nechal ho uvěznit. Stejně tak bylo v roce 1952 uvězněno několik dalších lékařů. Někteří z nich byli židovského původu a tisk začal šířit pověsti o lékařském spiknutí. V lednu 1953 TASS zveřejnila zprávu o uvěznění devíti členů zločinné skupiny vraždících lékařů, obviněných z likvidace předních sovětských činitelů.  V polovině února 1953 odjel Stalin na svou daču v Kuncevu u Moskvy. O průběhu dalších událostí existují rozporné zprávy, které se v zásadě shodují v následujícím. Noc na", "section_level": 2}, {"title": "Posmrtné uložení.", "content": "Nabalzamované tělo bylo téhož roku uloženo do Leninova mauzolea v Moskvě, které bylo přejmenováno na \"Mauzoleum Lenina a Stalina\". V říjnu 1961 rozhodl sjezd Komunistické strany SSSR, že", "section_level": 2}, {"title": "Stalinovi nástupci.", "content": "Hlavní nástupci, kteří si rozdělili moc v Kremlu:  Již během zdlouhavého umírání diktátora proběhlo v Kremlu dělení moci. Hlavní iniciativu převzal Stalinův gruzínský krajan a úzký spolupracovník Lavrentij Pavlovič Berija, jehož aktivita ostatní překvapila a částečně i paralyzovala. Několik hodin před Stalinovou smrtí se konalo v Kremlu zasedání ÚV a rady ministrů. Mělo posvětit dohodu, která vznikla uvnitř „věrchušky“ (elita, politická špička). Hlavní slovo na jednání měli Berija s Malenkovem. Výsledné rozdělení funkcí anulovalo výsledky XIX. sjezdu", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Udělení Československého řádu Bílého lva J. V. Stalinovi.", "content": "Dne 20. 6. 1945 schválila vláda propůjčení Československého řádu Bílého", "section_level": 2}, {"title": "Dnešní hodnocení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rostoucí obliba v některých postsovětských státech.", "content": "Stalin je v některých postsovětských státech (Rusko, Gruzie nebo Arménie) spojován s vítězstvím nad nacistickým Německem ve Velké vlastenecké válce. Mnoha lidmi je stále obdivován jako válečný vůdce, ačkoliv ti samí lidé často odmítají jeho represivní politiku.  V roce 2008 se v anketě \"Největší Rus\" (ruský název Имя Россия) umístil Stalin na 3. místě. Jeho příznivci argumentují tím, že Sovětský svaz zachránil před Leninovým NEPem (který měl údajně „rozdat“ nerostné bohatství Ruska Západu), celou Evropu před nacisty a že SSSR pozvedl ze zemědělského státu na jadernou, průmyslovou a vojenskou velmoc. V průzkumu", "section_level": 2}, {"title": "Citáty.", "content": "„Těžko si umím představit, jakou může mít osobní svobodu nezaměstnaný, který chodí hladový a nenachází uplatnění své práce. Skutečná svoboda je pouze tam, kde je zničené vykořisťování, kde neexistuje útlak jedněch lidí druhými, kde není nezaměstnanosti a žebráctví. Kde se člověk netřese kvůli tomu, že zítra může ztratit práci, obydlí i chléb. Jen v takové společnosti je možná skutečná, a ne jen na papíru, osobní svoboda.“  – Josif Vissarionovič Stalin, Rozhovor s předsedou novinářské společnosti Royem Howardem, 1. 3. 1936„Bylo by nesprávné si myslet, že je možné dosáhnout seriózní kulturní růst členů společnosti bez změn situace v pracovním prostředí. Na to je potřebné především zkrátit pracovní den na minimálně 6 a potom na 5 hodin. Je to potřebné proto, aby členové společnosti dostali dostatek volného času, potřebného pro získání všestranného vzdělání.  Na to je nutné zavést povinnou výuku obecné politologie, potřebnou k tomu, aby všichni členové společnosti měli možnost svobodně si vybrat profesi a nebýt přikovanými na celý život k jakékoliv jedné profesi.  Proto je dále potřebné od základu zlepšit bytové podmínky a zvýšit reálnou mzdu pracujícím a zaměstnancům minimálně na dvojnásobek, jak cestou přímého zvýšení mzdy, tak zvlášť cestou dalšího systematického snižování cen předmětů masové spotřeby (např. strava, ošacení, bydlení).  Takové jsou základní podmínky přechodu k opravdovému komunismu.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Josif Vissarionovič Džugašvili (: [Ioseb Besarionis dze Džugašvili], :, 18. prosince 1878 Gori, Ruské impérium – 5. března 1953 Moskva, Sovětský svaz), známý jako Stalin (') byl ruský revolucionář gruzínského původu, politik a politický teoretik. V letech 1922–1952 byl generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu.", "tgt_summary": "约瑟夫·维萨里奥诺维奇·斯大林(乔治亚语:;俄语:;1878年-12月21日-1953年-3月5日),本名约瑟夫·维萨里奥尼斯·泽·朱加什维利(,),苏联前最高领导人,执政近三十年(1924-1953年),任全联盟共产党(布尔什维克)中央委员会总书记、苏联人民委员会(后改称苏联部长会议)主席(苏联总理)、苏联国防部长、苏联大元帅,对二十世纪苏联和世界影响深远。", "id": 267739}
{"src_title": "Izajáš", "tgt_title": "以赛亚", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl synem blíže neznámého Amoce (nezaměňovat s Amosem), který byl podle rabínské tradice z královského rodu. Za ženu si vzal „prorokyni“ (8,3) – není jasné, zda je tak zvána pro svůj vlastní prorocký dar či jen proto, že je ženou proroka – a měl s ní dva syny, kteří stejně jako on nesou symbolická jména, byli to Maher-šalal-chaš-baz a Šear-jašub.  Působil během vlády judských králů Azarjáše, Jótama, Achaza a Chizkijáše – tedy v období vymezeném výše. Jeho povolání k prorocké službě zaznamenává 6. kapitola knihy Izaiaš. Jeho prorokování má zvláštní charakter nekompromisní pevnosti; jeho spiritualita by se dala vyznačit hlubokou úctou ke „Svatému Izraele“.  V mládí jej zřejmě velmi zasáhla okupace Israele asyrským vladařem Tiglatpilesarem III. Této invazi se vzepřel judský král Achaz, který odmítl spojit se s králem severního království a Sýrií, takže byl poražen Rezinem z Damašku a izraelským Pekachem. Achaz se poté spojil s Tiglat-Pileserem proti Izraelskému království a Sýrii – to vedlo k porážce Rezina a Pekacha a odvlečení mnoha lidí do Asýrie.  Krátce poté se Salmanassar V. rozhodl podřídit si zcela izraelské království a Samaří bylo 722 př. n. l. dobyto. Judské království bylo pro své spojenectví uchráněno, když se ale později král Chizkijáš spojil s Egyptem proti Asýrii (Iz 30,2-4), asyrský král Sinacherib vytáhl roku 701 př. n. l. do Judska. Chizkijáš se podřídil, avšak zanedlouho opět vyprovokoval Sennacheriba k tažení do Judska (Iz 36,2-22; 37,8). Izaiaš jej při této příležitosti povzbuzuje k odporu proti Asyřanům. Asyrská armáda byla poražena a tak skončily výpady proti Judsku.  Zbytek Chizkijášovy vlády byl pokojný, avšak nemáme zpráv o Izaiašově smrti; mohl žít až do začátku vlády krále Menašeho. Podle tradice zemřel jako mučedník při pohanském povstání v době Manasseho vlády. Židovská i křesťanská tradice má za to, že byl přeřezán pilou vejpůl (o čemž se zmiňuje nejspíš např. i novozákonní List Židům (11,37) a apokryfní dílo \"Umučení Izaiašovo\".", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Ve svých dílech Izaiaš navazuje na proroka Ozeáše, který psal o „síle a lásce“. Pro své myšlenky nebyl příliš oblíbený u ortodoxního kněžstva a některých králů. Mezi hlavní témata patří odsouzení Izraele za odpadlické uctívání Jehovy a modloslužbu, utrpení a vyvolení Božího lidu a proroctví o pomazaném Mesiáši.  Izaiašovo dílo bylo nalezeno v Kumránu v rozsahu asi sedmimetrového svitku. Osu celého díla tvoří myšlenky odcizení. Element odcizení se projevuje v tom, že lidé více než na Boha dbají na to, aby měli dostatek majetku a veškerého možného přepychu.", "section_level": 1}, {"title": "Izajáš v mormonismu.", "content": "Prorok Izajáš hraje významnou roli i v mormonismu. Základní kniha tohoto náboženství, Kniha Mormonova, obsahuje mnoho kapitol, vzatých zcela nebo částečně z Knihy Izajáš. Kapitoly 2-14 nalezneme v knize 2.Nefi, kapitoly 48 a 49 v knize 1.Nefi, kapitoly 50 a 51 opět v knize 2.Nefi, kapitolu 52 a 54 v knize 3.Nefi akapitolu 53 v knize Mosiáš. Zároveň s tím obsahuje Kniha Mormonova velké množství veršů z knihy Izajáš, stejně jako zmínek o proroku Izajášovi (např. Helaman 8:20).  Mormoni věří, že jeden z proroků Knihy Mormonovy, Nefi, odvezl s sebou desky s Izajášovými proroctvími na americký kontinent a používal text jako podobenství o svém rodu.  Izajášovský text v Knize Mormonově obsahuje drobné odlišnosti, které jsou výsledkem překladu mormonského zakladatele Josepha Smithe.", "section_level": 1}], "src_summary": "Izajáš (také Izaiah; hebrejsky יְשַׁעְיָהוּ, \"Ješajahu\" - \"Jehova je spása\") je jeden z významných izraelských proroků období Starého zákona. Jako období jeho působení se uvádí roky 781 – 687 př. n. l. v severním i jižním izraelském království. Jeho osobě se připisuje autorství biblické knihy Izajáš, případně jen autorství její první části, tedy kapitoly 1-39 (viz Kniha Izajáš).", "tgt_summary": "以赛亚(,希腊语:, \"Ēsaiās\" ;, \"Ash'iyā' \",意为耶和华拯救)天主教译作依撒意亚,他是圣经以赛亚书中的主要人物,传统上认为他是该书的作者。他是公元前8世纪的犹太先知。预言:“地必全然空虚,尽被掠夺”(以赛亚书 24:3)。因此他警告以色列人归回上帝。", "id": 956399}
{"src_title": "Konkláve", "tgt_title": "教宗选举", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původně římského biskupa volil zcela demokratickým způsobem klérus i všichni římští křesťané. To bylo ovšem možné jen při malém počtu věřících v samých počátcích. Volba sice probíhala tajně, ale důvodem bylo pronásledování křesťanů. Později bylo nové náboženství legitimizováno, ale do volby začali zasahovat světští vládci – zpočátku římští císaři, později i panovníci z Německa či Francie. Papežství se postupně dostalo do naprosté závislosti na světské vládě. Úřadující papež také v několika případech označil přímo svého nástupce.  Proto Mikuláš II. vydal v roce 1059 bulu \"In nomine Domini\" (Ve jménu Páně). V ní vyhradil volební právo pouze pro kardinály-biskupy. Klérus i celé křesťanstvo včetně panovníků pak mělo volbu jen dodatečně schválit. Roku 1179 Alexandr III. rozšířil privilegium volby na všechny kardinály a také ustanovil, že pro nového papeže musí hlasovat nejméně dvě třetiny voličů.  První snahy uzavřít se při hlasování před vnějším světem je možné sledovat již začátkem 13. století, např. při volbě v roce 1216. Tradici konkláve definitivně zavedl Řehoř X. v roce 1274. Prosadil volbu papeže v uzavřeném prostoru s minimálním pohodlím. Toto opatření mělo zamezit přílišnému prodlužování období sedisvakance. Volební proces se totiž v minulých stoletích často odehrával celé týdny nebo měsíce. Nejdelší volba papeže trvala 31 měsíců, od února 1269 do září 1271 (tehdy byl zvolen právě Řehoř X.). Kardinálové nebyli podle nařízení Řehoře X. omezeni pouze uzavřeným prostorem, který nesměli opouštět. Když nemohli dlouho dosáhnout dohody, začal být snižován přísun jídla z venku – pokud hlasování trvalo déle než 3 dny, bylo kardinálům omezeno množství jídla a po dalších 5 dnech byl podáván jen chléb, víno a voda. Brzy se ale zjistilo, že uzavřená volba také umožňuje kardinálům plně se koncentrovat na svůj úkol a vyhnout se možným snahám volbu zvenčí ovlivnit. Voliči mohou snáze dodržet „Solum Deum prae oculis...“, tedy že budou mít před očima pouze Boha. Přesto byla tato nařízení při dalších konkláve často porušována.  Mezi další dlouhá konkláve můžeme zařadit konkláve v letech 1314 – 1316 (2 roky a 3 měsíce /1. května 1314 – 7. srpna 1316/), roce 1559 (16 týdnů /5. září – 25. prosince/), v roce 1691 (5 měsíců /12. února – 12. července/), v roce 1740 (6 měsíců /19. února – 17. srpna/), v l. 1774 – 1775 (19 týdnů /5. října 1774 – 15- února 1775/).", "section_level": 1}, {"title": "Současná pravidla.", "content": "Aktuální pravidla konkláve shrnul a upravil roku 1996 Jan Pavel II. Zúčastnit se konkláve je povinností všech kardinálů, kteří v den smrti nebo odstoupení papeže nepřekročili věk osmdesáti let (hranici stanovil papež Pavel VI. v roce 1970), maximální počet volitelů je však 120. Sejít se musí 15–20 dnů po papežově smrti či odstoupení. Teoreticky může být papežem zvolen jakýkoli katolík – muž, tradičně je však úřad svěřován kardinálovi.  Jan Pavel II. v roce 1996 rozhodl, že pokud jsou tři série skrutinií (33–34 hlasování) bezvýsledné, pak postačí pro zvolení prostá většina hlasů. K uplatnění tohoto pravidla nikdy nedošlo, v červnu 2007 je nástupce Jana Pavla II. Benedikt XVI. zrušil – podle nového pravidla se v dalších hlasováních automaticky hlasuje o 2 nejúspěšnějších kardinálech posledního skrutinia třetí série a je třeba získat 2/3 hlasů.  Hlasování probíhá v Sixtinské kapli a dohlíží na ně kardinál-komorník (camerlengo). Ráno, v den, kdy konkláve začíná, začíná bohoslužbou v chrámu sv. Petra. Odpoledne se kardinálové v procesí odeberou do Sixtinské kaple. Složí zde přísahu mlčenlivosti a poté ceremoniář přikazuje tzv. \"extra omnes\" („všichni ven“). Ti, kteří se volby neúčastní, musí kapli opustit, dveře jsou uzavřeny a volba začíná.  Kardinálové hlasují, jedí a spí v uzavřeném prostoru až do doby, kdy je zvolen nový papež. Jakýkoli kontakt s vnějším světem je zakázán s výjimkou naléhavé lékařské pomoci. Jsou odstraněny všechny televizní a rozhlasové přijímače; dovnitř se nesmí dostat žádné noviny nebo časopisy, zakázané jsou také mobilní telefony. Konkláve se zúčastňuje i pomocný personál, zajišťující úklid, stravování i případnou lékařskou péči. Tito lidé také skládají přísahu mlčenlivosti, avšak kardinálové s nimi nesmějí ani hovořit. Během volby přebývali kardinálové původně v prostých celách v Apoštolském paláci, nově pro ně bylo zbudováno poněkud příjemnější ubytování v Domě svaté Marty. To je však stejně jako kaple v celém průběhu konkláve pro kohokoliv nepovolaného uzavřeno.  Odpoledne prvního dne hlasují kardinálové zpravidla jen jednou. Od druhého dne mají vždy dva hlasovací lístky ráno a dva odpoledne. Hlasovací lístek je obdélný a v jeho horní polovině jsou vytištěna slova \"Eligo in Summum Pontificem\" („Volím za papeže“). Dole je prostor pro jméno vybrané osoby. Kardinálové musí jméno kandidáta napsat pozměněným písmem, aby je nebylo možno identifikovat, a list přeložit. Potom každý kardinál zvedne viditelně lístek a odnese ho k oltáři, kde je urna přikrytá talířem. Položí svůj hlasovací lístek na talíř a překlopí ho do urny. Tento na první pohled zbytečně složitý způsob byl zaveden proto, aby bylo zřetelně vidět, že kardinál vložil do urny jen jeden lístek.  Po odevzdání všech hlasů se lístky zamíchají, spočítají a rozloží. Když jsou všechny lístky sečteny, zvolá jeden ze sčitatelů jména těch kardinálů, kteří získali hlasy. Jehlicí se propíchne každý lístek tam, kde je vytištěno slovo \"Eligo\" – a navléknou se všechny na nit. Po překontrolování jsou hlasovací lístky spáleny. Od 20. století jsou součty hlasů všech volebních kol zapisovány. Listiny se uchovávají ve vatikánském archivu v zalepené obálce, která může být otevřena jen na příkaz papeže. Jediným náznakem vývoje situace uvnitř Sixtinské kaple je dým z pálených hlasovacích lístků, který je davem na náměstí sv. Petra bedlivě sledován. V kapli jsou před volbou umístěna zvláštní kamínka a komínová roura je vyvedena nad střechu. Při neúspěšné volbě se k páleným lístkům přidávala smůla, čímž vznikal černý dým. Pokud byl nový papež zvolen, k posledním lístkům se přidávala mokrá sláma a dým měl bílou barvu. Po zkušenostech z roku 2005, kdy se nepodařilo vyvolat správnou barvu kouře, jímž se signalizuje výsledek hlasování, a kouř měl neurčitou šedou barvu, byla v roce 2013 pro každou barvu kouře určena jiná kamna a barva kouře byla, podle agentury AFP, řízena chemickými přísadami. Pro vyvolání černého kouře se používá směs chloristanu draselného, antracenu a síry, pro vyvolání bílého kouře směs chlorečnanu draselného, laktózy a kalafuny.  K platnému zvolení papeže je nutná dvoutřetinová většina hlasů, jak to ustanovil Alexandr III. Kardinálovi, který jí dosáhne, je položena otázka: \"Acceptasne electionem de te canonice factam in Summum Pontificem?\" („Přijímáš své kanonické zvolení za papeže?“). Vysloví-li kardinál souhlas s první otázkou, je mu položena další: \"Quo nomine vis vocari?\" („Jakým jménem se chceš nazývat?“). Když si nový papež zvolí jméno, vzdají mu ostatní kardinálové hold a slíbí poslušnost. Papež se pak oblékne do nového, připraveného roucha. Poté zazní z balkonu baziliky svatého Petra tradiční oznámení: „Annuntio vobis gaudium magnum. Habemus Papam!“ – „Oznamuji vám radostnou zprávu. Máme papeže!“. Poté je zveřejněno jeho křestní jméno a příjmení s oznámením, jaké papežské jméno bude užívat a nově zvolený papež předstoupí před dav shromážděný na náměstí. Po krátkém projevu udělí tradiční požehnání Urbi et Orbi, čímž je zahájen nový pontifikát. Následně je slavena papežská intronizace.", "section_level": 1}, {"title": "Konkláve v letech 2005 a 2013.", "content": "Po smrti Jana Pavla II. proběhlo ve dnech 18.–19. dubna 2005 konkláve, na jehož konci byl papežem zvolen Benedikt XVI. Když se v roce 2013 uvolnil papežský stolec rezignací Benedikta XVI., byl za datum začátku dalšího konkláve stanoven 12. březen. O den později byl zvolen papež František.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konkláve (z lat. \"clausum cum clave\" – uzamčen na klíč) je shromáždění kardinálů volící papeže, popřípadě místo konání tohoto shromáždění.", "tgt_summary": "教宗选举(或教宗选举秘密会议)是枢机团为了选出一名罗马主教(即教宗)而召开的会议。天主教徒认为教宗是圣伯多禄的宗徒继承人和天主教会在人间的最高领袖。", "id": 2755866}
{"src_title": "Liturgie", "tgt_title": "禮拜儀式", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "V antickém Řecku znamenala liturgie břemeno či službu v zájmu celé obce, která se ukládala zejména bohatým občanům. Mohlo se jednat například o vystrojení veřejného svátku či oslavy nebo v Athénách o postavení a vyzbrojení válečné lodi, a to na vlastní náklady. Liturgie tak do jisté míry nahrazovala placení daní, nebyla však pravidelná. Později se pojem používal i pro jakýkoli neplacený úřad a veřejnou službu.", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanská liturgie.", "content": "Ve smyslu veřejné služby převzaly pojem už starověké křesťanské církve a postupně si budovaly i odpovídající ritus, to jest pravidla o místě a čase konání, o osobách, které mohou nebo mají liturgii vykonávat a které se jí mohou nebo mají účastnit, o potřebném oblečení (rouchu), náčiní a vybavení, o postupu bohoslužby, o textech, zpěvu, hudbě a podobně. Tato pravidla vznikala postupně, jak se obsah bohoslužby stával bohatším a složitějším, jak se do ní zařazovaly další a další prvky. Už ve starověku se hlavní typy křesťanské liturgie a jejich hlavní složky a obsahy na Východě i na Západě poměrně ustálily a postupně také sjednocovaly, v důsledku rozdělení říše a později velkého schizmatu (1054) se však východní a západní liturgie ustálily v dosti odlišné podobě. Také jazykový úzus je mírně odlišný: zatímco na západě se liturgií obvykle rozumí především obecná pravidla a způsob, pravoslavné církve nazývají „liturgie“ i každé jednotlivé shromáždění (bohoslužbu).  Některé křesťanské církve mají liturgii bohatší a složitější (například pravoslavné církve, římskokatolická a anglikánská církev), kdežto jiné, zejména reformované církve velmi jednoduchou (např. kvakeři), nicméně nějaká více méně pravidelná shromáždění s typizovaným průběhem a obsahem se vyskytují ve všech křesťanských církvích i v judaismu. Vyskytují se i v jiných náboženských společenstvích, v islámu a pod., ale z historických důvodů se zde obvykle o liturgii nemluví.  Křesťanská liturgická shromáždění se dělí do dvou hlavních skupin: Eucharistickou bohoslužbu, mši nebo Večeři Páně může sloužit jen zvlášť pověřená duchovní osoba. Jisté rozdíly v liturgii vznikly na západě už v reformaci, kdy se katolická liturgie definitivně sjednotila, kdežto v protestantských církvích se většinou zjednodušila. Další rozlišení vzniklo reformami Druhého vatikánského koncilu, které anglikánské a luterské církve nepřijaly. V pravoslavných církvích se nejčastěji slouží Liturgie sv. Jana Zlatoústého, nejobvyklejší bohoslužba byzantského ritu.  Pro drobné útvary jako modlitba před jídlem v rámci rodiny se pojem liturgie obvykle nepoužívá.  Přehled jednotlivých křesťanských liturgií podává heslo Ritus.", "section_level": 1}, {"title": "Židovská liturgie.", "content": "V septuagintním překladu Pěti knih Mojžíšových se řecký výraz \"leitúrgia\" () používá výhradně pro překlad hebrejského slova \"avoda\" (, doslova „práce“), jehož je užito ve smyslu služby, kterou vykonávali levité při příbytku svědectví, především pak při jeho rozkládání, přenášení, stavění a údržbě, a také ve smyslu obřadních a obětních úkonů, jež v tomto stanu vykonávali kněží. Později, kdy funkci příbytku svědectví nahradil jeruzalémský chrám, byla upravena i služba levitů, z nichž někteří byli pověřeni zpěvem žalmů a hrou na hudební nástroje. Po odvlečení židovských elit do babylonského zajetí a zboření prvního Chrámu se začala formovat instituce synagóg, jež začaly v židovském náboženském životě hrát čím dál významnější roli. V nich se postupně vyvíjela liturgie do podoby \"seder tfilot\" (hebrejsky:, „pořadí modliteb“) včetně \"kri'at ha-Tora\" (hebrejsky:, „čtení z Tóry“), tak jak je známá v současném judaismu a zachycena v používaných sidurech a machzorech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Liturgie (z řec. λειτουργία \"veřejná služba\", z λειτος veřejný a εργον dílo, práce) znamená dnes bohoslužbu, veřejné shromáždění podle tradice a pravidel toho kterého náboženství či církve. Pravidlům pro bohoslužbu se říká ritus nebo také rituál, soustavnému studiu liturgie se věnuje odvětví teologie s názvem liturgika.", "tgt_summary": "礼拜仪式,或称为礼仪(liturgy),是指任何宗教团体的一系列公开仪式形式或礼拜模式,偶尔特指被基督教会(Christian congregation)或基督教教派(Christian denomination)常规使用(不管是被推荐还是被规定)的仪式。", "id": 2269590}
{"src_title": "Steven Spielberg", "tgt_title": "斯蒂芬·斯皮尔伯格", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a raná tvorba.", "content": "Vyrůstal na předměstích Haddonfieldu v New Jersey a Scottsdalu v Arizoně. Spielbergova díla tvoří v dějinách kinematografie samostatnou stránku – je totiž nesporně komerčním režisérem, přesto si jeho tvorba zachovává vysoký filmařský standard. Nezaměřuje se pouze na jeden filmový žánr, ale jeho filmy sahají od sci-fi, komedie, dramatu až po horor.  Poprvé na sebe upoutal pozornost ve filmu \"Čelisti\" z roku 1975. Mezi jeho další úspěšné filmy patří například série filmů s Indianou Jonesem, série \"Jurský park\", \"Blízká setkání třetího druhu\" (1977), a \"E.T. – Mimozemšťan\" (1982). Oscara za nejlepší režii získal poprvé v roce 1994 za snímek \"Schindlerův seznam\". Tento film také obdržel ocenění za nejlepší film. Dalšího Oscara obdržel za režii filmu \"Zachraňte vojína Ryana\" (1998).  Věnuje se i jiným odvětvím filmového průmyslu. Je úspěšným producentem a stal se zakladatelem společnosti DreamWorks.", "section_level": 2}, {"title": "DreamWorks.", "content": "V roce 1997 založil společně s hudebním producentem Davidem Geffenem a bývalým Disneyho manažerem Jeffreym Katzenbergem společnost Dream Works SKG; založili tak čistě filmovou produkční společnost s kapitálovým vybavením odpovídajícím rozsahu koncernu v době, kdy stávající studia zanikala v nadnárodních koncernech. Nová firma s těžištěm v oblasti animovaného filmu hodlala tematicky navázat na někdejší Disneyho styl, což se jí podařilo prostřednictvím filmů \"Princ egyptský (1998)\", \"Slepičí úlet (2000)\" a \"Shrek (2001)\". Vedle trikových filmů je DreamWorks díky projektům, jako akční \"Peacemaker (1997)\" nebo filmem Woodyho Allena \"Hollywood v koncích (2002)\", momentálně aktivní ve všech filmových žánrech. Na firemním logu je vyobrazen chlapec jedoucí na půlměsíci, odkud vhazuje udici do rybníka.", "section_level": 2}, {"title": "Celkový přínos.", "content": "Celkový výdělek Spielbergových filmů činí 15 miliard dolarů, čímž se stal komerčně nejúspěšnějším režisérem filmové historie.", "section_level": 2}, {"title": "Nadace.", "content": "Příjmy z úspěchu filmu \"Schindlerův seznam (1993)\" vytvořily kapitálový základ pro americkou nadaci \"Survivors of the Shoah Visual History Foundation\". Cílem nadace je v co možná nejkratší době provést a veřejně zpřístupnit co možná nejvíce interview s vysoce nadanými přeživšími pamětníky holocaustu. Rychlost, standardizovaná metoda a montáž těchto interview odpovídající hranému filmu se stereotypním záběrem dotazovaných v kruhu jejich rodiny představují hlavní kritické body práce nadace, jež má sídlo v Los Angeles. Aktivita nadace zahrnuje kromě archivu také publikování na CD-ROM a různé televizní produkce, zčásti realizované významnými režiséry, jako je Andrzej Wajda.", "section_level": 2}], "src_summary": "Steven Allan Spielberg, KBE, OMRI (* 18. prosince 1946 Cincinnati) je americký režisér, filmový producent a scenárista, komerčně nejúspěšnější filmový režisér všech dob. Patří k nejpopulárnějším režisérům filmové historie; jeho filmy \"Čelisti\" (1975), \"E.T. – Mimozemšťan\" (1982) a \"Jurský park\" (1993) vytvořily kasovní rekordy. Je spoluzakladatelem produkční společnosti DreamWorks.", "tgt_summary": "史蒂芬·阿伦·史匹柏(英语:Steven Allan Spielberg,1946年-12月18日),生于美国辛辛那提市,犹太人,美国著名电影导演、编剧、电影制作人、慈善家,世界最广为人知的导演,主要导演作品包括《一级玩家》(2018)、《侏罗纪公园》系列(1993)、《法柜奇兵》(1981)、《辛德勒的名单》(1993)和《雷霆救兵》(1998)等多部影史经典。除了电影,史蒂芬也执导拍摄电视剧,2002年的战争迷你剧《诺曼底大空降》大获好评,该片横扫当年19项艾美奖的提名并夺得第54届黄金时段艾美奖最佳迷你影集,又在第59届金球奖拿下了最佳迷你剧/电视电影。", "id": 1854746}
{"src_title": "Louis Aragon", "tgt_title": "路易·阿拉贡", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Syn Louise Andrieuxe (policejní prefekt a bývalý senátor Folcalquieru) a Marguerite Toucasové se stal v roce 1924, potom co se zúčastnil hnutí dadaismu jedním ze zakladatelů surrealismu společně s André Bretonem, Paulem Éluaredem a Philippem Soupaultem. Následovně vstupuje s Bretonem a Eluardem do Francouzské komunistické strany. Z některých jeho textů zaznívá souhlas se stalinovským a bolševistickým terorem organizovaným Sovětským svazem, jak je tomu například v \"Vive le Guépéou\" (Guépéou) ze sbírky \"Persécuté persécuteur\" z roku 1931. Kritickým vůči Sovětskému svazu se stává Aragon až po Stalinově smrti a pozdějším odhalení jeho zločinů Nikitou Chruščovem. Ve čtyřicátých letech je autorova básnická tvorba inspirována Elsou Trioletovou, Aragonovou ženou, spisovatelkou a mimo jiné také švagrovou Vladimira Majakovského. Literární dílo Louise Aragona v sobě nese autorovu skrytou ránu způsobenou odmítnutím Louise Andrieuxe uznat mladého básníka za svého pravého syna. Aragonova matka, Marguerite Toucasová, aby zachovala čest rodiny a svého milence, vydává malého Louise za svého adoptivního syna a Andrieuxe za jeho kmotra. Autor odkrývá tuto životní trýzeň ve své básnické sbírce \"Domaine Privé\".  Během druhé světové války žádá Aragon odhodlaně spolu s Robertem Desnosem, Paulem Éluardem, Jeanem Prévostem, Jean-Pierrem Rosanyem a jinými komunistickou stranu, aby odolala nacismu. Zde je opět hluboce raněn, tentokrát svým přítelem Pierrem Drieuem La Rochellem, který se po „váhání mezi komunismem a nacismem“rozhoduje pro nacismus. Mezi těmito dvěma přáteli existují tzv. prolnutá díla: \"Gilles\" a \"Aurelien\".  Po smrti své ženy v roce 1970 dává Aragon veřejně najevo své homosexuální sklony, na které poukázal již ve třicátých letech Drieu La Rochelle v \"Gilles\". Roger Nimier ostatně o básníkovi říkával: „Je to jediný muž, který je schopen přijít na sjezd Ústředního výboru Francouzské komunistické strany v růžovém obleku.“  Louis Aragon umírá 24. prosince 1982, v přítomnosti svého přítele Jeana Ristata. Je pohřben v parku Moulin de Villeneuve v Saint-Arnoult-en-Yvelines, vedle své zesnulé ženy Elsy Trioletové.", "section_level": 1}, {"title": "Aragon, novinář.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"L'Humanité\" (Lidskost).", "content": "V roce 1927 vstupuje Louis Aragon do Francouzské komunistické strany. Oproti většině svých přátel-surrealistů, kteří v následujících letech z komunistické strany vystoupí (někteří do ní později opět vstoupí, např. Paul Éluard), zůstává Aragon straně věrný až do své smrti. Ze všech jeho aktivistických činností je to právě žurnalistika, která ho doopravdy dostává do popředí událostí první poloviny 20. století. V roce 1933 začíná psát články na rozmanitá témata do časopisu L'Humanité.", "section_level": 2}, {"title": "Časopis \"Commune\" (Komuna) (1933-1939).", "content": "V červenci toho samého roku (1933) se Aragon stává spolu s Paulem Nizanem tajemník redakce časopisu \"Commune\", vydávaného Association des écrivains et artistes revolutionnaires (Spolek revolučních spisovatelů a umělců). Cílem tohoto spolku bylo sjednotit co nejvíce osobností ze světa kultury a umění a zapojit je do boje proti fašismu a nacismu. Počínaje lednem 1937 připadá Aragonovi místo v řídící komisi \"Commune\", po boku Andrého Gida, Romaina Rollanda či Paula Vaillanta-Couturiera. Od té doby se \"Commune\" vydává za \"francouzský literární časopis, bránící kulturu\". V srpnu 1937 opouští redakci Gide, na podzim roku 1937 umírá Vaillant-Couturier, Romain Rolland pomalu stárne, a tak je na Louisovi Aragonovi, aby zastával pozici výkonného ředitele \"Commune\". V prosinci 1938 přijímá jako šéfredaktora mladého novináře Jacquese Decoura. Pod Aragonovým vedením sehrála \"Commune\" hlavní roli při mobilizaci intelektuálů na obranu španělské republiky.", "section_level": 2}, {"title": "Ředitel \"Ce soir\" (Dnes večer) v letech 1937-1939.", "content": "V březnu 1937 povolává Strana Aragona, aby řídil redakci večerníku \"Ce soir\", který sama vydává. O vedení redakce tohoto večerníku, který se snaží konkurovat \"Paris-Soir\", se stará společně s Jeanem-Richardem Blochem. Aragon je tak v literární oblasti velmi činný, jelikož kromě vedení redakce \"Ce soir\", přispívá do časopisu \"Commune\" a přitom ještě píše své romány. Roku 1939 je \"Ce soir\" zakázán a začíná se vydávat až po Osvobození. Aragon a Jean-Richard Bloch se opět ujímají vedení redakce. Po Blochove smrti, řídí večerník Aragon sám. Časopis, do kterého psal mimo jiné i Emile Danoën zaniká v roce 1953.", "section_level": 2}, {"title": "\"Les lettres françaises\" (Francouzské listy) (1953-1972).", "content": "Jako ředitel literárního týdeníku \"Les lettres françaises\", vydávaného Odbojem a vlastněného Komunistickou stranou, se Aragon po pozastavení \"Ce soir\" stává vlastníkem finančně a politicky nezávislých novin. S podporou šéfredaktora Pierra Daixe se tyto noviny pouštějí počátkem šedesátých let do čím dál více otevřenějšího boje proti stalinismu a jeho následkům v zemích východního bloku. Při této příležitosti se Aragon setkává s autory jako Alexander Solženicyn či Milan Kundera. Potom, co deník odsoudí vstup sovětských tanků do Prahy v roce 1968, jsou vztahy se Sovětským svazem a se zeměmi východního bloku naprosto přerušeny. Redakce časopisu \"Les lettres françaises\" se dostává do finančních potíží. Neobdržejíce od Komunistické strany žádnou finanční podporu, přestává redakce v roce 1972 časopis vydávat. V roce 1972 ukončuje svou novinářskou dráhu i sám Louis Aragon.", "section_level": 2}, {"title": "Angažovaný intelektuál.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "V surrealistických počátcích.", "content": "Po prožití děsivých událostí během První světové války, se Aragon, ještě než se stane militantním komunistou, přidává k hnutí surrealismu. Jeho přilnutí k tomuto novému směru může být vysvětleno jako projev revolty vůči společnosti, která ho kvůli svým charakterovým vadám a svým nespravedlnostem nemůže přijmout.", "section_level": 2}, {"title": "Oddaná věrnost stalinismu.", "content": "Mezi svými přáteli z roku 1920, kteří jsou členy Komunistické strany i v roce 1927, je Aragon jediný kdo ve Francouzské komunistické straně zůstává nastálo: André Breton a Paul Élouard opouští stranu na začátku třicátých let (Paul Élouard do ní však znovu vstupuje, prostřednictvím Aragona, v letech Odboje). Vracejíce se ze Sovětského svazu v roce 1931 vydává militantí a provokativní báseň \"Front rouge\", ke které později, v sedmdesátých letech, dodává toto: „ Ce poème que je déteste“ (Nesnáším tuto báseň).  Politický obrat v roce 1934, politika spojenců, lidová fronta a obrana francouzské kultury mu umožňují zhostit se úkolů a povinností, díky kterým se začíná rozvíjet. Titul intelektuála, který mu je přiřknut, není však úplně bez šrámů. V roce 1935, během Congrès mondial des écrivains pour la défense de la culture (Světový kongres spisovatelů za obranu kultury) není mezi těmi kteří vznesou pochyby vůči socialistickému sovětskému režimu, přestože je informován o teroru panujícím v Sovětském svazu. Staví se proti svému starému příteli André Bretonovi, který chce sjednotit kongresní komisi aby bránila vězněného Victora Serge. Co víc, v roce 1935, vychvaluje Aragon sovětský systém koncentračních táborů- gulagů.  V jeho nezničitelném optimismu a naivitě se po 20. Sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu začínají objevovat trhliny. Dosvědčuje to i Aragonova dlouhá báseň \"Le Roman inachevé\" z roku 1956. Avšak rok 1934 je optimistickou érou pro francouzské komunisty: Odmítají sektářství Komunistické strany z dvacátých let a spojují se se středními vrstvami francouzské společnosti, aby vytvořili silnou opoziční frontu proti evropským fašistům, kteří pomalu začínají zapouštět kořeny.", "section_level": 2}, {"title": "Odboj.", "content": "V srpnu 1939, v den podepsání německo-sovětského paktu vychvaluje Aragon v komunistickém deníku, jehož je šéfredaktorem, Stalinovo rozhodnutí. Vyzývá Anglii a Francii, aby podepsali spojenectví se Sovětským svazem. Po vydání tohoto článku je novinářská činnost komunistické strany zakázána a samotná strana postavena mimo zákon. Několik komunistických vůdců je zatčeno. Aragon se ukrývá po několik dnů na čilské ambasádě, kde je schován svým přítelem Pablem Nerudou. Po zářijovém útoku německých nacistů na Polsko, v období nazvané také Podivná válka je povolán na frontu jako lékařský asistent.  Na východní frontě (otevřené v květnu 1940), kde francouzská armáda utrží porážku, dokazuje Aragon svou statečnost, za což je oceněn Červeným křížem a získává také ocenění Médaille militaire (Vojenská medaile). Z tohoto válečného období pochází velká část básní ve sbírce \"Les yeux d’Elsa\" vydané v roce 1942. Poté se Aragon dostává do Svobodné zóny, kde pokračuje ve psaní básní které tvoří druhou část této sbírky. Angažuje se- ať už jako autor nebo jako ilegální organizátor- v Odboji intelektuálů. Jeho básnické dílo je použito k podpoře vlastenectví, zejména sbírka \"Contribution au cycle de Gabriel Péri\", kde oslavuje svou rodnou zem, Gabriela Périho a Honoré s ́Estienne d'Orvese. S Elsou Trioletovou přispívají k založení Comité national des écrivains (Národní výbor spisovatelů)v jižní zóně.  V roce 1955 skládá \"Strophes pour se souvenir\", báseň na oslavu zahraničního odboje. Mezi francouzskými partyzány a střelci (MOI) vychvaluje zejména skupinu Manouchian jejíž odsouzení bylo publikováno v Affiche rouge (Červeném plakátu).", "section_level": 1}, {"title": "Komunistický intelektuál.", "content": "Po Osvobození, díky vlivu který získal v Odboji, získává Louis Aragon status komunistického intelektuála, obránce politické linie. A tak se v Comité national des écrivains ujímá očisty v literárních kruzích, ve svých potřebách a ve svých výstřednostech. Je vyzván k tomu, aby obhájil odsouzení Titova režimu v Jugoslávii sověty, a vychválil vůdce té doby, především Maurice Thoreze.  V roce 1950 je Louis Aragon na Thorezovu žádost zvolen do ústředního výboru Francouzské komunistické strany. Díky této funkci se účastní různých ideologických debat, kterými je jeho strana po Stalinově smrti a zejména pak po 20. Sjezdu Výboru Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956 zahrnuta. Díky své významné pozici uvnitř strany se těžko vyhýbá útokům. A tak, když v roce 1953 \"les Lettres francaises\" (Francouzské listy) publikují Picassovu kresbu vytvořenou u příležitosti Stalinovy smrti, je nucen veřejně se omluvit před kritiky, kteří tento portrét posuzují. V následujících letech, potom co ho Elsa Trioletová informuje o Stalinově stíhání, se jeho postoj mění. Přesto však raději mlčí než aby řekl něco špatného na adresu Strany. Jeho deník se vyhýbá otázkám o stalinismu. V roce 1956 nezaujme žádný postoj vůči \"Chruščovovu raportu\", mlčí o tom, co se stalo v Polsku, stejně jako o stíhání povstalců v Budapešti. Svým mlčením souhlasí s oficiálním tvrzením své strany, podle kterého se prý vzbouřila jen maďarská aristokracie a buržoazie, která pak byla následovně potlačena dělníky podporovanými Rudou armádou. Tyto události vyvolají mimo jiné také rozpad Comité national des écrivains, kterou opouští Vercors. Ve svém díle \"Roman inachevé\", které můžeme považovat za autorovu veršovanou autobiografii, zaznamenává Aragon téhož roku osobní krizi způsobenou odhaleními stalinovského režimu a politickými deziluzemi.  \"\"Tisíc devět set padesát šest jako dýka na mých víčkách\".\"  Avšak postupem času, po odhalení zločinů politických režimů v Sovětském svazu a Východní Evropě, dospívá Aragon k odsouzení autoritářských praktik sovětského komunismu. Ve svém deníku dává prostor disidentům, odsuzuje proces proti intelektuálům, zejména proces v roce 1966 se spisovateli Siniavskym a Danielem. V květnu 1968 projevuje vroucí sympatie studentskému hnutí. Poté sleduje v srpnu toho roku vpád sovětských vojsk do Československa, který ukončil pražské jaro. V této době píše Aragon předmluvu k románu Milana Kundery \"La Plesanterie\" (\"Žert\"). Hněv, který se ho při tom zmocní, ho přiměje k napsání následujícího textu:  \"\"A tak jsme uprostřed noci, z rádiového přijímače, uslyšeli odsouzení našich věčných iluzí...\"\"  Přesto, umírající v roce 1982, zůstává stále členem Ústředního výboru Francouzské komunistické strany.  V roce 1956 se stává Louis Aragon laureátem Leninovy ceny za mír.", "section_level": 2}, {"title": "Romanopisec a básník.", "content": "Louis Aragon se vyznačuje svou rozsáhlou básnickou tvorbou, ve které se próza prolíná s tradičními básnickými formami, kterým tak autor dává novou podobu. Jeho počáteční poezie je ovlivněna surrealismem a je tak charakteristická volným stylem a hrou s jazykem. Později však Aragon, inspirovaný Guillaumem Apollinairem, přistupuje ke klasičtějším formám básně (rýmy, básnické metrum), aby lépe vyjádřil situaci Francie (a odboje) v době Druhé světové války. Po válce ztrácí jeho básně politický tón a naopak zesiluje jejich lyričnost. Aniž by kdy popřel tento návrat ke klasické poezii, vkládá do ní postupně víc a víc volných forem, čímž se opět přibližuje k surrealismu svých básnických počátků. Aragon sám tvrdí, že nikdy doopravdy ve své tvorbě od surrealismu neupustil.  V Aragonových románech se odráží rysy literární tvorby jeho století, surrealistického románu, realistického románu a poté také nového románu. Nikdy nezapřel svou touhu po psaní románů, i přes nedůvěru svých přátel-surrealistů (pro které bylo napsaní románové fráze jako \"Markýza vyšla v pět hodin\" popřením jejich literárního ideálu, jelikož šlo o povrchní vyjadřování). Kromě surrealistů, to byli i komunisté, kteří chtěli po Aragonovi namísto psaní románů aby i nadále pěl ódy na Stranu (Aragon přísahal, že pozastaví vydání románu \"Les Communistes\" \"(Komunisté)\", když mu velký počet komunistických aktivistů dalo najevo, že jsou velmi spokojeni s tím, že dělá, co je od něj očekáváno). V neposlední řadě se proti jeho románové tvorbě postavili i kritikové (především pravicoví), kteří ho měli hlavně za komunistu nežli za spisovatele - skutečnost která ho rmoutila.  A tak jeden z nejvýznamnějších básníků 20. století draze zaplatil za svojí politickou angažovanost, která však není schopna zakrýt jeho vliv a přední postavení v současné francouzské literatuře. Některé z jeho textů byly zpopularizovány několika zpěváky a skladateli, kteří nepřímo souhlasili s jeho politickými postoji jako Léo Ferré, Georges Brassens, Marc Ogeret, Jean Ferrat, a jiní.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Počátky jeho tvorby jsou ovlivněny surrealismem, pozdější tvorba je ovlivněna socialistickým realismem.  Ve válečném a poválečném období vydal několik básnických sbírek, převážně milostného rázu: \"Elsiny oči\" (Les Yeux d'Elsa, 1942), \"Voskové panoptikum\" (Le Musée Grévin, 1943), \"Elsa\"(1959, č. 1961), \"Posedlý Elsou\" (Le Fou d'Elsa, 1963), \"Není pro mě Paříž bez Elsy\" (Il ne m ́est Paris qu ́Elsa, 1964)  V druhé etapě tvorby, kdy se rozešel se surrealismem, vytvořil románový cyklus \"Skutečný svět\"(Le Monde réel), který souhlasí s koncepcí tzv. socialistického realismu. Tento cyklus tvoří romány:", "section_level": 1}], "src_summary": "Louis Aragon (3. října 1897 – 24. prosince 1982, vlastním jménem: Louis Andrieux) byl francouzský spisovatel. Původně vystudoval medicínu, za studií se seznámil s André Bretonem, který měl velký vliv na první etapu jeho tvorby, zejména básnické. V roce 1928 se rozešel se skupinou surrealistů, oprostil se od jejich poetiky a inspirace sny. Záhy nato vstoupil do Komunistické strany Francie. V roce 1930 navštívil SSSR a stal se komunistou. Seznámil se s Vladimirem Majakovským a jeho švagrovou Elsou Trioletovou, která se posléze stala jeho ženou.", "tgt_summary": "路易·阿拉贡(,1897年-8月3日-1982年-12月24日),法国诗人、小说家、编辑,法国共产党长期成员、龚古尔学院成员。1919年与布勒东、苏波等创办《文学》杂志,1924年发表超现实主义理论著作《梦幻之潮》。1931年与超现实主义者决裂。二战中参加抵抗运动。晚年重回超现实主义。代表作有爱情诗《艾尔莎》等。", "id": 2523157}
{"src_title": "LZ 129 Hindenburg", "tgt_title": "興登堡號飛船", "src_document": [{"title": "Vzducholoď Hindenburg.", "content": "Zeppelin LZ-129 \"Hindenburg\" byl spolu se svou sesterskou lodí LZ-130 \"Graf Zeppelin II\" největším létajícím strojem všech dob. Byl pojmenován po říšském prezidentovi Paulovi von Hindenburg a v roce 1935 ho sestrojila firma Luftschiffbau Zeppelin s náklady v přepočtu 500 000 tehdejších liber. Měl zcela novou konstrukci z duralu; byl 245 m dlouhý (jen o přibližně 25 m kratší než Titanic), 41 m v průměru, obsahoval zhruba 200 000 m3 plynu rozděleného do 16 oddílů s celkovým vztlakem cca 240 tun, z čehož 112 tun bylo užitečné zatížení. Poháněly jej čtyři dieselové motory Mercedes-Benz, každý o výkonu 890 kW; umožňovaly maximální rychlost 135 km/h. Potah byl vyroben z bavlny impregnované pro nepropustnost směsí oxidu železa a acetátu celulózy a potažené hliníkovým prachem.  \"Hindenburg\" mohl nést 72 pasažérů (50 při transatlantickém letu), 61 členů posádky a náklad (v nákladním prostoru na zádi se dokonce přepravovaly i malé automobily). V zájmu lepších aerodynamických vlastností byly kabiny pasažérů umístěny uvnitř trupu, nikoli v podvěšených gondolách, jak bývalo dříve obvyklé. Interiér nabízel na leteckou dopravu nebývalý prostor a luxus: teplá jídla, sprchy se studenou i teplou vodou, v klubovně na vyhlídkové palubě hrál dokonce pianista na duralové piáno. Cena letenky byla srovnatelná s levnějším automobilem.  Původní plán počítal s plněním heliem, ale vojenské embargo Spojených států přinutilo německé konstruktéry změnit projekt a použít jako nosný plyn vysoce hořlavý vodík. Produkce helia kromě toho v USA tehdy nestačila ani pro americké vzducholodě a nikde jinde se helium nevyrábělo. Protože však vodík poskytuje oproti héliu ve vzduchu zhruba o 10 % větší vztlak, mohly být při úpravách přidány i další kabiny pro pasažéry. S používáním vodíku ve vzducholodích již měli Němci zkušenosti, takže pro ně změna neznamenala důvod ke znepokojení. Pro známá rizika vodíku obsahovala konstrukce \"Hindenburgu\" různé bezpečnostní prvky, které měly zabránit požáru v případě úniku plynu, a potah byl speciálně upraven tak, aby se zabránilo jiskrám, které by mohly způsobit požár. Jejich víra v bezpečnost zacházení s vodíkem byla tak vysoká, že na \"Hindenburgu\" byla dokonce i kuřárna.  První let absolvoval \"Hindenburg\" v březnu 1936 a v červnu téhož roku provedl rekordní dvojnásobný přelet Atlantiku v čase 5 dní, 19 hodin a 51 minut.", "section_level": 1}, {"title": "Katastrofa.", "content": "Dne 3. května 1937 odstartoval \"Hindenburg\" z frankfurtského letiště na první z řady osmnácti plánovaných transatlantických letů. Kvůli protivětru nabral zpoždění již při přeletu oceánu. Při příletu k New Yorku byla nad New Jersey bouře, proto vzducholoď město dvakrát obkroužila a k letišti Lakehurst dorazila s půldenním zpožděním pozdě odpoledne 6. května. V 19:00 byla zahájena přistávací operace. V 19:21 bylo na zem shozeno první přistávací lano a pozemní personál začal s upoutáváním vzducholodi. O čtyři minuty později, když byl Hindenburg ve výšce asi 60 metrů, vzplanul v zadní části požár a během 34 sekund celá vzducholoď shořela. Z celkem 36 pasažérů a 61 členů posádky při katastrofě zahynulo 13 cestujících a 22 členů posádky. O život přišel i jeden ze členů pozemního personálu. Rozsáhlé popáleniny utrpěl i kapitán Max Pruss, přesto ještě zachránil 5 lidí z hořících trosek.  Ke „slávě“ katastrofy bezesporu přispělo na tu dobu nezvykle dokonalé zpravodajské pokrytí. Na letišti na \"Hindenburg\" totiž čekalo velké množství reportérů, takže existuje záznam rozhlasového zpravodajství Herberta Morrisona, filmový záznam a velké množství fotografií. Morrisonovo zpravodajství bylo vysíláno později téhož dne a stalo se jednou z nejznámějších rozhlasových událostí historie. Existující moderní verze filmového záznamu doprovázeného úryvky z Morrisonovy reportáže je z mnohem pozdější doby.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny.", "content": "O příčinách katastrofy se dodnes vedou spory, existuje několik teorií:  Těsně po katastrofě se zcela běžně vyskytovala teorie sabotáže, kterou prosazovali především zástupci firmy Zeppelin, hlavně Hugo Eckener, bývalý předseda společnosti. Vzducholodi Zeppelin byly považovány za symboly Německa a nacistické moci, čímž mohly být lákavým cílem jak pro protivníky nacistů, tak pro soupeřící frakce uvnitř nacistické strany. Teorii také nahrávalo to, že podle záznamů požár vznikl uprostřed zadní části vzducholodi, daleko od kotvicích lan. Tuto teorii však v průběhu vyšetřování nepodpořily žádné konkrétní důkazy.  Ačkoliv to nelze prokázat, za nejpravděpodobnější se dnes považuje, že požár způsobila jiskra, která vznikla z nashromážděné statické elektřiny. Pro tuto teorii svědčí fakt, že vzducholoď nebyla konstruována tak, aby se na ní mohl elektrický náboj volně rozprostřít, a potah byl od hliníkové kostry oddělen nevodivými šňůrami z ramie. Při letu prošla vzducholoď přes frontu, kde kotvicí lana zvlhla a stala se vodivými. Při tření povrchu vzducholodi o vzduch na něm vzniká elektrický náboj. Ve chvíli, kdy se kotvicí lana připojená ke kostře dotkla země, uzemnila se tím celá hliníková kostra. To způsobilo, že mezi potahem a kostrou přeskočil elektrický výboj. Podle svědků bylo před požárem kolem vzducholodi vidět světélkování podobné ohni Svatého Eliáše.  Další populární teorie, kterou zastává např. přední americký odborník na vyšetřování leteckých katastrof Greg Feith, odkazuje na filmový záznam nehody, na kterém je těsně před vzplanutím vidět poměrně prudký obrat vzducholodi. Instrukce vštěpované posádce při výcviku přitom vyžadovaly, aby se vzducholoď takovýmto manévrům vyhýbala, protože příliš zatěžovaly její relativně křehkou konstrukci v oblasti zádě. Někteří odborníci proto předpokládají, že při obratu došlo k prasknutí jedné z výztuh kostry vnějšího pláště, která poté při zpětném zášvihu prorazila jeden ze záďových oddílů, čímž způsobila masívní únik vodíku. Unikající vodík byl následně zapálen přeskokem výše zmíněného statického náboje mezi kotevními lany uzemněnou kostrou a dosud nevybitým vnějším pláštěm. Pro tuto teorii svědčí nejen svědectví některých přihlížejících, podle nichž nahoře na zádi povlávaly kousky pláště, což mohlo znamenat únik vodíku, ale především potíže s vyvažováním vzducholodi během poslední fáze manévru, kdy nečekané náhlé ztěžknutí zádě přinutilo posádku nejen vypustit veškerou vodní zátěž na zádi, ale dokonce i přesunout členy posádky ze zádě na příď, protože samotné vypuštění zadní zátěže nestačilo.  Další oblastí sporů kolem katastrofy je, kterou látku jiskra zapálila. Kromě evidentní možnosti, že hořel samotný vodík, existuje teorie, že mohl vzplanout potah, který obsahoval hořlavé materiály, zejména nátěr, který měl látku chránit před účinky slunečního záření a kterým byla vzducholoď opatřena před odletem. Pro tuto teorii svědčí oranžová barva plamene zaznamenaná na filmový záznam, neboť vodík hoří bezbarvým plamenem.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky.", "content": "Už před nehodou \"Hindenburgu\" došlo k řadě nehod vzducholodí, většinou způsobených špatným počasím. Žádná vážnější nehoda se však netýkala Zeppelinů, ty držely pozoruhodný rekord v bezpečnosti letecké dopravy; např. Graf Zeppelin bezpečně nalétal více než 1,6 miliónu kilometrů, mj. i první úplný oblet zeměkoule a dopravila 12000 pasažérů. Firma Zeppelin hrdě zdůrazňovala, že na jejích vzducholodích se nikdy nezranil jediný pasažér.  Katastrofa \"Hindenburgu\" to zcela změnila. Efektní filmové záběry a vzrušený rozhlasový komentář přímo z místa neštěstí zcela zničily důvěru veřejnosti ve vzducholodě. Taková negativní publicita znamenala konec Zeppelinů a dopravy prostřednictvím ohromných vzducholodí vůbec. Sesterský stroj Hindenburgu Graf Zeppelin II létal ještě dva roky na výzvědné a propagační lety, ale to už byla jen labutí píseň, ukončená začátkem 2. světové války.", "section_level": 2}], "src_summary": "LZ-129 \"Hindenburg\" byla německá vzducholoď, která byla zničena požárem 6. května 1937 při přistávání na letišti Lakehurst v New Jersey. Z 97 osob na palubě při této katastrofě zahynulo 13 pasažérů a 22 členů posádky, navíc zemřel jeden člen pozemního personálu. Celkem si katastrofa vyžádala 36 životů.", "tgt_summary": "兴登堡号飞船(LZ 129 Hindenburg),航空器注册编号为D-LZ 129,是一艘德国的大型载客硬式飞船和兴登堡级飞艇的主导舰船。该系列是世界上最长的飞行器,并且是体积最大的飞艇型号。它由在腓特烈港的博登湖设计并建造。建成后,它由于1936年3月投入运营。它在第二个飞行季中的第一次跨大西洋飞行于1937年5月6日在新泽西州曼彻斯特镇莱克湖海军航空总站上空尝试降落时爆炸烧毁。", "id": 703558}
{"src_title": "Tornádo", "tgt_title": "龍捲風", "src_document": [{"title": "Životní cyklus tornáda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Supercely.", "content": "Tornáda se často vyvíjejí z typu bouřky známého jako supercela. Supercely obsahují mezocyklony, rotující víry spojené s vzestupným konvektivním proudem teplého vzduchu napájejícím supercelu, obvykle o průměru 3 až 8 km. Nejintenzivnější tornáda (EF3 až EF5 na rozšířené Fujitově stupnici) se vyvíjejí právě ze supercel. Většina tornád vzniklých ze supercel má poměrně jasně definovatelný životní cyklus.  Vznik tornáda začíná ve chvíli, kdy zadní sestupný konvektivní proud v supercele (rear flank downdraft, RFD) začne stahovat rotující mezocyklonu s sebou k zemi. Proudění se zrychluje, jak se blíží k zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Formování.", "content": "Když se mezocyklona vysune pod základnu mraků, začne přijímat studený a vlhký vzduch ze sestupného konvektivního proudu generovaného bouří. Střetnutí teplého a studeného vzduchu vyvolá vznik rotující oblačné stěny. RFD také stahuje spodní základnu mezocyklony, nutí ji nasávat vzduch ze stále se zmenšující oblasti při povrchu země. Jak vzestupný vzdušný proud zesiluje, vytváří se při povrchu země oblast nízkého tlaku vzduchu. Toto stáhne mezocyklonu dolů ve formě viditelného kondenzačního trychtýře. Jak trychtýř sestupuje, RFD také dosáhne země, začne se rozlévat směrem ven a vytvářet gust frontu, která může způsobit vážné škody ve značné vzdálenosti od samotného tornáda. Trychtýřovitý mrak obvykle začne působit škody na zemi (stane se tornádem) během několika minut poté, co RFD dosáhne země.", "section_level": 2}, {"title": "Zralé tornádo.", "content": "Zpočátku má tornádo dobrý zdroj teplého, vlhkého vzduchu, který proudí dovnitř, aby jej poháněl, a roste, dokud nedosáhne „fáze zralosti“. Ta může trvat několik minut i více než hodinu. Během této doby tornádo často způsobí největší škody, a ve vzácných případech může mít šířku i přes jednu míli. Oblast nízkého tlaku u základny tornáda je nezbytná pro trvanlivost systému. Mezitím RFD, nyní jako oblast chladných přízemních větrů, začíná tornádo obalovat a odřezávat mu příliv teplého vzduchu, který jej napájí.", "section_level": 2}, {"title": "Rozptýlení.", "content": "Ve chvíli, kdy RFD zcela zaškrtí přívod teplého vzduchu do tornáda, vír začne oslabovat. Postupně se stává stále tenčím, až připomíná provaz, následuje odpojení od země a přerušující se vír stoupá k nebi. Tato rozptylová fáze, která je koncem životního cyklu tornáda, obvykle trvá jen několik minut. Během této fáze bývá tvar tornáda silně ovlivňován větry mateřské bouře, které jej mohou vytvarovat do fantastických obrazců. I ve fázi rozptylu je tornádo stále schopno způsobit škody. Bouře se smršťuje do provazovité trubky a v důsledku zákona zachování momentu hybnosti se rychlost větrů v tento moment může zvyšovat. Ještě několik hodin po odeznění tornáda mohou padat z nebe trosky, které během své existence nasálo.  Když se tornádo začne rozptylovat, obvykle zeslabuje i mateřská mezocyklona, jelikož RFD odřezává i její příliv vzduchu. V intenzivních supercelách se však mohou tornáda vyvíjet cyklicky. Když se první tornádo a jeho mateřská mezocyklona rozptýlí, příliv vzduchu do supercely se může soustředit na jiném místě blízko středu a vytvořit novou mezocyklonu a nové tornádo. Někdy dokonce stará (okludovaná) a nová mezocyklona vytvoří samostatná tornáda současně.  Ačkoliv toto je široce přijímaná teorie o životním cyklu tornád, nevysvětluje některé jevy jako tornáda s mimořádně dlouhou životností či tornáda s více víry. Tyto disponují vlastními mechanismy, které se podílejí na jejich vývoji. Většina tornád však projde vývojem podle výše uvedeného scénáře.  Některá měření však naznačují, že se tornáda formují zdola od země.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy tornád.", "content": "Rozlišují se dva druhy tornád. Prvním typem je tzv. \"supercelární tornádo\", které je vázáno na výskyt supercelární bouře. Supercela je konvektivní oblačnost tvořená jedinou mohutnou bouřkovou buňkou. Silně rotuje kolem své vertikální osy a lze v ní pozorovat tzv. mezocyklónu o průměru cca 20 km. Takováto bouře patří mezi nejsmrtonosnější konvektivní bouře vůbec. Právě v souvislosti s výskytem supercel dochází ke vzniku nejničivějších tornád na americkém Středozápadě. Navíc je doprovázena intenzivními ničivými el.výboji a prudkým, vytrvalým přívalovým deštěm mnohdy doprovázeným mohutným krupobitím. Supercela v Evropě je poměrně vzácná, ale ne vyloučená.  Velká supercela se na území Česka vyskytla 31. května 2001 a způsobila ničivé tornádo o poměrně velké síle F3. Na rozdíl od klasické bouřkové buňky má supercela životnost několik hodin.  Druhým typem je tzv. \"nesupercelární tornádo\", jehož mateřská bouře nemá supercelární charakter. To znamená, že se jedná o bouři tvořenou více bouřkovými buňkami. Nesupercelární bouřková buňka má životnost cca 30 minut, což neznamená, že takto dlouho daná bouře trvá. Bouřkové buňky dané bouře jsou totiž v různém stádiu vývoje a nové vznikají. Tornáda vázaná na tuto bouři bývají mnohem slabší, ale není vyloučeno, že i zde se vyskytne silné tornádo. Tento druh tornáda je právě typický pro Česko, kde je výskyt supercely vzácnost.", "section_level": 1}, {"title": "Předvídání a ochrana.", "content": "Ideální ochranou před tornády by bylo, kdyby se podařilo vymyslet účinný systém varování před tornády. Zatím nic takového neexistuje. Tornádo se jen velmi obtížně předpovídá. Skutečnost že se v dané oblasti vyskytují silné bouře, ještě vůbec nemusí znamenat, že se tam vyskytne tornádo. A naopak z kolikrát malé bouře, nebo na čele studené fronty se může nečekaně vyskytnout silné tornádo. Ke vzniku tornáda přispívá mnoho faktorů, přičemž když jeden selže, tornádo jednoduše nevznikne. V zásadě platí že tornáda vznikají v nestabilních (labilních) vzdušných masách.V amerických podmínkách to znamená, že se vlhký tropický vzduch, který pochází z karibské oblasti, nad pevninou amerického středozápadu střetne s velmi suchým a chladnějším vzduchem. To jsou obecné předpoklady pro vznik tornád, ale přitom to vůbec neznamená že vznikne. S jistotou to lze říct, když stopaři bouřek (lidé sledující bouře a tornáda, obvykle terénní meteorologové, nebo různí nadšenci) zaznamenají pod základnou oblaku kumulonimbus pomalu rotující „wall cloud“ (oblačný výběžek pod základnou oblaku, tmavě fialové až černé barvy, z kterého se spouští typická nálevka). To je téměř jisté, že tornádo vznikne. K identifikaci vzniku či přítomnosti tornáda též slouží radarové snímky.  Když už tornádo vznikne, a jsou poblíž osoby, co by měly v takovém případě udělat? Záleží na síle víru, ale tu nelze předem určit. Ideální je vyhledat úkryt. Na volném prostranství je to nejsložitější, ale před slabšími tornády, (F0, F1) může jako úkryt posloužit terénní nerovnost, rokle, či nějaká jáma. V zástavbě jakýkoliv pevnější přístřešek, nebo auto. V případě silnějších tornád (F2, F3) již terénní nerovnosti nejsou vhodné. Zde již hrozí velké nebezpečí ve formě projektilů z předmětů uchvácených tornádem. V tornádu létají předměty velikosti míče. V případě že se osoba nachází v zástavbě, je třeba vyhledat úkryt uprostřed pevně postavené budovy, nejlépe v jejím středu. Ideální je samozřejmě podzemní úkryt, např.sklep, nebo přímo úkryt k tomuto účelu postavený. Schovat se do auta je již velmi nebezpečné. Tornáda síly F2 bez problémů převrhnou automobil a tornáda F3 již mohou převrátit i železniční vagón, či celý vlak a bez větších potíží vyvrátí i velmi mohutné stromy. V případě ničivých tornád (F4, F5) je jediným vhodným úkrytem podzemí, pokud možno k tomu účelu postavené. V případě nouze alespoň sklep budovy (Je zde velká pravděpodobnost rozmetání budovy a tudíž odhalení sklepních prostor, zvláště v případě tornáda F5).  V případě výskytu katastrofálně ničivého tornáda (F6 – \"sekundární savý vír\") se úkryt hledá velmi obtížně, jelikož tento vír je schopen vysát cokoliv takřka odkudkoliv, dokonce i z dobře zabezpečeného podzemního úkrytu. Takové tornádo je schopno vysát všechen asfaltový povrch ze silnice i s podložními vrstvami. Téměř nic tomuto víru není schopno odolat a je vtaženo do tornáda. Nejlepší ochranou před tornády je nejezdit tam, kde je pravděpodobný jejich výskyt.", "section_level": 1}, {"title": "Fujitova stupnice.", "content": "Síla tornáda je dána Fujitovou stupnicí (Fujitova-Pearsonova stupnice, F-stupnice), která dělí tornáda do šesti stupňů – F0 až F5. Šestý stupeň F5 se vyskytuje pouze ve 2 % ze všech případů výskytu tornád ve Spojených státech. Pro hodnocení tornád se používá také rozšířená Fujitova stupnice a stupnice Torro.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Tornáda mohou mít velkou škálu barev, vše závisí na prostředí, v kterém jsou utvořena. Ty, které jsou utvářeny v suchých podmínkách mohou být skoro neviditelná a dají se odhalit podle víření blízko konce trychtýře. Tornáda vznikající kondenzací vodních par ve vzduchu, která nasají malé nebo žádné nečistoty, mají většinou šedivou či bílou barvu. Když se tornádo žene přes větší vodní plochu mohou se zbarvit do bíla, ba dokonce do modra. Pomalu se pohybující trychtýře, které pohlcují velký objem trosek a nečistot, jsou většinou tmavšího zbarvení, beroucí na sebe barvu nečistot, které nasbíraly. Tornáda vznikající na velkých pláních (středozápad USA), jsou červeného zbarvení, díky načervenalé půdě a tornáda tvořená v horských zasněžených oblastech mívají bílou barvu.  Světelné podmínky hrají velkou roli ve viditelnosti tornád. Tornádo, za nímž se zrovna nachází slunce, je velmi tmavé. Na druhou stranu, když se podíváme na tornádo, které je před námi a je osvětlováno sluncem, které se nachází za zády pozorovatele, tak se tornádo jeví jako šedivé nebo zářivě bílé. Při západu slunce mohou mít tornáda mnoho barev, berou na sebe odstíny žluté, oranžové a růžové.  Prach, který je rozvířen větrem bouře, silný déšť, krupobití, špatné světelné podmínky, to vše jsou příčiny, které snižují viditelnost tornád. Tornáda, která se objevují v těchto podmínkách jsou především nebezpečná, jelikož pouze meteorologický radar, nebo možný hluk blížícího se tornáda, může varovat ty, kteří se nachází v jeho cestě. Většina tornád tvořící se během odpoledních hodin, jsou viditelná, jelikož jasné sluneční paprsky zdolají i ty nejtmavší mraky. Noční tornáda jsou často osvětlována častým výskytem blesků. Jsou zde pevné důkazy, včetně obrázků pořízených vozidlem DOW, že většina tornád má klidný, čistý střed s velmi nízkým tlakem, což připomíná oko tropické bouře.", "section_level": 1}, {"title": "Tornádové oblasti.", "content": "Nejvíce tornád ročně udeří ve Spojených státech amerických, v průměru jde o 1200 tornád ročně. Zhruba jedno procento z tohoto počtu tvoří ničivá tornáda stupně F4/EF4 či F5/EF5. V Severní Americe se kromě USA tornáda také v hojném počtu vyskytují na jihu Kanady.  V Jižní Americe může výjimečně dojít k tornádu v severovýchodní Argentině nebo Uruguayi. K nejsilnějšímu zaznamenanému tornádu o síle F5 došlo v únoru 1973 v Argentině, při němž zemřelo více než 50 lidí. Nejsilnější tornáda v Uruguayi dosáhly stupně F4.  Takřka v celé Evropě může udeřit tornádo, nejčastěji ve Velké Británii – v roce 1981 se tu vyskytlo kolem 150 tornád. Další nebezpečnou oblastí je evropská část Ruska – v roce 1984 zde během jediného dne tornáda zabila 57–400 lidí. Tornáda se vyskytují i v Česku. Tornádo v Litovli 9. června 2004 dosáhlo síly F3, ale nevyžádalo si žádné oběti.  Jediná potvrzená země v Africe, kde může vzniknout silné tornádo, je Jihoafrická republika (a také Lesotho). V prosinci 1952 tu tornáda zabila asi 30 lidí.  Ničivá tornáda se vyskytují v Indii, kde je potvrzeno nejméně jedno se silou F5, a Bangladéši, kde došlo k nejsmrtelnějšímu tornádu na světě. Došlo k němu v roce 1989 a zabilo kolem 1300 lidí a více než 10 000 zranilo.  Tornáda se také vyskytují na východě Číny, v Jižní Koreji. V Japonsku dojde ke zhruba 20 tornádům ročně. V těchto oblastech si však většinou vyžádají minimum mrtvých. Vyskytují se také v Austrálii a na Novém Zélandu, ale žádné zde zatím nedosáhlo síly F5.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tornádo (pravděpodobně ze špan. nebo portug. \"tronada\" = bouřka, resp. \"tornar\" = točit se.) je silně rotující vír, vyskytující se pod spodní základnou konvektivních bouří, který se během své existence alespoň jednou dotkne zemského povrchu a je dostatečně silný, aby na něm mohl způsobit hmotné škody. Má podobu nálevky, chobotu, který se spouští ze základny oblaku druhu cumulonimbus. Většina tornád má rychlost větru pod 180 km/h a šířku pod 100 m, přičemž délka trasy činí maximálně několik kilometrů. Nejsilnější tornáda však mohou dosahovat rychlostí větru kolem 480 km/h, šířky přes 3 km a putovat déle než 100 km.", "tgt_summary": "龙卷风,又称龙卷、卷风,是一种猛烈的天气现象,由直立中空管状的强烈旋转气球构成。龙卷风常发于积雨云或是积雨云以下,并通常形成上大下小的漏斗状,延伸至地面,并且常被尘土或碎片残骸等包围。极少数情况下龙卷风也可能从积云发起。无论是陆地上的「陆龙卷」或是海面上的「水龙卷」,发生条件均基本上需要极不稳定的空气扰动,或高温高湿空气与冷空气的剧烈辐合作用。因此,龙卷风常发于中纬度温带气旋及强烈对流雷雨附近。龙卷风漏斗状的云称为「漏斗云」或「管状云」。", "id": 1303852}
{"src_title": "Creative Commons", "tgt_title": "知识共享", "src_document": [{"title": "Organizace.", "content": "Organizaci Creative Commons založil v roce 2001 Lawrence Lessig (dnes její předseda) s myšlenkou podpořit cíle své žaloby u Nejvyššího soudu USA (\"Eldred v. Ashcroft\"). První sada licencí Creative Commons byla zveřejněna 16. prosince 2002. Na veletrhu Prix Ars Electronica 2004 bylo projektu uděleno ocenění Golden Nica Award v kategorii „Net Vision“.", "section_level": 1}, {"title": "Licence.", "content": "Licence Creative Commons vznikají kombinací několika základních vlastností, které popisují, jaká práva si chce držitel autorských práv podržet a jakých si přeje se vzdát. Existují čtyři základní vlastnosti:  Kombinací těchto podmínek může teoreticky vzniknout šestnáct možných variant, z nich je ovšem pět nesmyslných (čtyři z nich kombinují klauzule \"nd\" a \"sa\", které se navzájem vylučují, pátá nepoužívaná kombinace je prázdná). V poslední době již licence bez klauzule \"by\" nejsou na webových stránkách CC implicitně nabízeny.  Licence se obvykle nepoužívají pro software, pouze pro „klasická“ autorská díla (fotografie, video, zvuk apod.). Žádná z licencí Creative Commons nebyla certifikována organizací Open Source Initiative, linuxová distribuce Debian se domnívá, že nesplňují požadavky projektu na svobodný software. Nadace Free Software Foundation licence doporučuje pouze pro jiné účely než software a dokumentace k software.", "section_level": 1}, {"title": "Nejčastěji používané licence.", "content": "Například licence CC BY (Attribution) dovoluje sdílet (šířit) dílo a vytvářet díla z něj odvozená (deriváty díla), a to i ke komerčním účelům, pokud je uveden autor díla.", "section_level": 2}, {"title": "Nesmyslné kombinace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kompatibilita vybraných licencí pro odvozená díla.", "content": "Následující tabulka shrnuje kompatibilitu licence původního díla a odvozeného díla pro nejpoužívanější licence Creative Commons a volná díla:", "section_level": 2}, {"title": "Adaptace pro různé státy.", "content": "Původní licence Creative Commons byly vytvořeny na základě právního modelu platného v USA, takže nemusí být přesně slučitelné s právním systémem jiných států. Použití amerického modelu bez ohledu na místní úpravu může způsobit, že je licence neplatná či nevynutitelná. Řešením tohoto problému se zabývá projekt iCommons (\"International Commons\" – mezinárodní Commons), který hodlá doladit formulace jednotlivých licencí podle specifik konkrétních zemí. Projektu se účastní zástupci mnoha zemí a pro 52 zemí včetně České republiky (duben 2009) již existují oficiální lokalizované verze licencí.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady použití.", "content": "Mezi nejznámější projekty, jejichž obsah může být licencován pod jednou z licencí Creative Commons, patří encyklopedie Wikipedie, komunitní web pro sdílení fotek Flickr, Picasa/Google+, geolokačně zaměřené Panoramio, umělecký komunitní web deviantART, FreeMusicArchive.org a pod touto licencí je šířeno například i vysílání arabské televize Al-Džazíra, stránky českého ministerstva životního prostředí nebo web městské části Praha 10.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "\"Některé části tohoto textu jsou založeny na informacích na internetových stránkách Creative Commons, které byly zveřejněny pod licencí Creative Commons Attribution License v1.0.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Creative Commons (CC, česky zhruba \"tvůrčí společenství\") je americká nezisková organizace, která si za cíl klade rozšířit množství autorských děl dostupných veřejnosti k legálnímu využívání a sdílení.", "tgt_summary": "知识共享(英语:Creative Commons)是一个非营利组织,该组织提供同名的一系列著作的授权方式。知识共享组织的主要宗旨是使得著作物能更广为流通与改作,可使其他人据以创作及共享,并以所提供的授权方式确保上述理念。", "id": 464457}
{"src_title": "Elektrický spotřebič", "tgt_title": "负载", "src_document": [{"title": "Parametry spotřebičů.", "content": "Prakticky důležitými parametry elektrických spotřebičů jsou elektrické napětí, na které je nutno je připojit, a elektrický příkon, určující, kolik elektrické energie spotřebič spotřebuje za jednotku času (většinou za hodinu, např. klasická 60wattová žárovka spotřebuje za 1 hodinu 60Wh), někdy je místo příkonu uvedena spotřeba v kWh za rok, např. u chladniček.", "section_level": 1}, {"title": "Parametry bezpečnosti.", "content": "Parametry bezpečnosti (bezpečnostní předpisy) u elektrických zařízení jsou určeny k zabránění úrazům elektrickým proudem. Proto výrobci el. spotřebičů (ale i dovozci) jsou povinni před uvedením výrobku na trh provádět základní zkoušky (dle ČSN 34 5610, ČSN 34 5611,...) a rovněž získat osvědčení autorizované zkušebny EZÚ Praha (Elektrotechnický zkušební ústav).", "section_level": 1}, {"title": "Třída ochrany.", "content": "Elektrický spotřebič, podle toho jak má být připojen v elektrické instalaci, lze zařadit do některé ze tříd ochrany.", "section_level": 2}, {"title": "Stupeň krytí.", "content": "Krytí je konstrukční opatření, které je součástí elektrického spotřebiče. Poskytuje ochranu před dotykem s živými a pohybujícími se částmi. Rovněž však chrání spotřebič před poškozením, vniknutím cizích těles a vody či vodních par.", "section_level": 2}, {"title": "Elektrické charakteristiky spotřebičů.", "content": "Spotřebiče mohou mít různou závislost proudu a napětí (VA charakteristiku) podle fyzikálního principu, či způsobu elektronické stabilizace. Spotřebiče na střídavý proud mohou navíc vykazovat reaktanční chování, nebo odebírat nesinusový proud.", "section_level": 1}, {"title": "Statická VA charakteristika.", "content": "Tato charakteristika vyjadřuje závislost mezi proudem a napětím. V případě střídavého proudu budou dále uvažovány efektivní hodnoty. Charakteristiky se vztahují na napětí a proudy, při kterých dané spotřebiče mohou správně pracovat. Mimo tento rozsah mohou být jiné.  Některé spotřebiče mohou v průběhu činnosti přecházet mezi charakteristikami. Např. moderní pračky s elektronicky řízenými motory vykazují výkonovou charakteristiku, ale když začne ohřev vody, převáží odporové chování topného tělesa. Nebo svítilny s LED mívají při nabitém akumulátoru výkonovou, či proudovou charakteristiku, ale až napětí klesne tak, že na stabilizátor nic nezbývá, přechází charakteristika na napěťovou a světlo začne slábnout.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam spotřebičů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Elektronické spotřebiče.", "content": "Zvláštní skupinu tvoří elektronické spotřebiče, obsahující elektronické obvody, které nemusejí přímo měnit elektrickou energii na jiný druh energie, ale zpracovávají elektrické signály od vstupního zařízení do výstupního.  Mezi elektronické spotřebiče patří", "section_level": 2}], "src_summary": "Elektrický spotřebič v \"užším\" významu je elektrotechnická součástka, která mění (spotřebovává) elektrickou energii na jiný druh energie.", "tgt_summary": "负载是指连接在电路中的电源两端的电路元件。电路中不应没有负载而直接把电源两极相连,此连接称为短路。常用的负载有电阻、引擎和灯泡等可消耗功率的元件。不消耗功率的元件,如电容,也可接上去,但此情况为断路。", "id": 1650195}
{"src_title": "Biologická nomenklatura", "tgt_title": "二名法", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Pro Maďarskou hymnu lze použít více názvů:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Text hymny napsal v roce 1823 maďarský básník Ferenc Kölcsey. Byla to báseň o osmi slokách z historie Maďarska – připomínala hrdinství knížete Megyera Árpáda, zakladatele první uherské dynastie, vítězství krále Matyáše Korvína nad Rakušany, mongolské a turecké nájezdy. Hudbu složil v roce 1844 tvůrce maďarské národní opery Ferenc Erkel.  Po vzniku Rakouska-Uherska se \"Himnusz\" (\"Isten áldd meg a magyart\") stal oficiální hymnou Uher. Od roku 1918 se stal oficiální státní hymnou První Maďarské republiky, a v roce 1920 hymnou Maďarského království.  Protože se hymna obrací k Bohu, hrála se v období Maďarské lidové republiky z rozhodnutí komunistické vlády od roku 1949 pouze v instrumentální verzi. Tehdejší generální tajemník MDP Mátyás Rákosi dokonce požádal hudebního skladatele Zoltána Kodályho, aby napsal novou, komunisticky orientovanou státní hymnu, ale Kodály odmítl. Po pádu Maďarského povstání v roce 1956 se János Kádár pokusil nahradit Himnusz skladbou Szózat, ale selhal. Státní hymnou zůstal nadále Himnusz a text hymny byl opět vrácen. Po pádu komunistického režimu v roce 1989 se Himnusz stal oficiální státní hymnou současného Maďarska.", "section_level": 1}, {"title": "Szózat.", "content": "Skladba \"Szózat\", který začíná slovy \"Hazádnak rendületlenűl Légy híve, ó magyar\" je druhou hymnou Maďarska. Má stejně významné postavení jako \"Himnusz\", ale na rozdíl od něj není zakotvena v Maďarské ústavě.", "section_level": 2}, {"title": "Hraní hymny.", "content": "Jelikož Himnusz i Szózat jsou pro Maďarsko velice významné, hrají se při oficiálních příležitostech Himnusz na začátku a Szózat na konci.  Státní hymna se každodenně hraje v maďarských televizích úderem půlnoci, nebo při zahájení ranního vysílání, stejně jako na rozhlasové stanici MR1-Kossuth Rádió.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cestovní pasy.", "content": "Nové maďarské cestovní pasy mají vtištěn text hymny, který se zobrazí pod UV paprsky.", "section_level": 2}, {"title": "Socha Himnuszu.", "content": "Dne 7. května 2006 byla ve městečku Budakeszi, nedaleko Budapešti, slavnostně odhalena socha Himnuszu. Socha zobrazuje úplný text hymny v kruhu, soustředěné kolem dvou metrů vysoké bronzové postavy Boha. Kolem je sedm kamenných oblouků, každý čtyři a půl metru vysoký, na nichž je umístěno 21 zvonů. Za pomocí těchto zvonů lze přehrát hudební verzi Himnuszu.", "section_level": 2}, {"title": "Székely himnusz.", "content": "Székely himnusz je oficiální hymnou Maďarů-Székelyů (\"Sikulů\") žijících v Sedmihradsku v dnešním Rumunsku. Hymna vznikla v roce 1921, text napsal György Csanády a hudbu složil Kálmán Mihalik. Tato hymna se spolu s hymnami Himnusz a Szózat hraje pří významných příležitostech jak v Sedmihradsku, tak i v Maďarsku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Biologická nomenklatura, tedy vědecké názvosloví jednotlivých biologických taxonů, umožňuje jednoduché a přitom jednoznačné dorozumívání mezi odborníky hovořícími různými jazyky. Vychází z binominálního pojmenování druhů (latinské \"binomen\" = dvě jména) a stanoví zásady pro pojmenování ostatních nižších i vyšších taxonů.", "tgt_summary": "二名法(英语:Binomial Nomenclature,英语:Binominal Nomenclature 或 英语:Binary Nomenclature),又称双名法,依照生物学上对生物种类的命名规则,所给定的学名之形式,自林奈《植物种志》(1753年, Species Plantarum)后,成为种的学名形式。正如“二名”字面的意涵,每个物种学名的由两个部分构成:属名和种加词(种小名)。属名由拉丁语法化的名词形成,但是它的字源可以是来自拉丁词或希腊词或拉丁化的其他文字构成,首字母须大写;种加词是拉丁文中的形容词,首字母不大写。通常在种加词的后面加上命名人及命名时间,如果学名经过改动,则既要保留最初命名人,并加上改名人及改名时间。命名人、命名时间一般可省略。习惯上,在科学文献的印刷出版时,学名之引用常以斜体表示,或是于正排体学名下加底线表示。", "id": 630936}
{"src_title": "Írán", "tgt_title": "伊朗", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Dnešní Írán se rozkládá na území, v českém prostředí dříve označovaném termínem Persie, odvozeného podle názvu etnika Peršanů, pocházejících z jedné z provincií na jihozápadě země (Fárs). Geografická poloha země, vymezená Kavkazem na severu, Arabským poloostrovem na jihu, Indií a Čínou na východě a Mezopotámií a Sýrií na západě, byla od nepaměti natolik exponovaná, že z oblasti učinila dějiště významných historických zvratů a událostí.  Ve starověku zde vznikly rozlehlé říše Médů a perských Achaimenovců, o nichž často píší klasičtí řečtí spisovatelé, poté si teritorium podmanil Alexandr Veliký, makedonští Seleukovci, parthští Arsakovci a perští Sásánovci, až nakonec Persii obsadili a islamizovali kočovní Arabové, politicky sjednocení vystoupením Mohamedovým.  Arabští chalífové z rodu Umajjovců a později Abbásovců začlenili íránské kraje do své nadnárodní říše sahající od Maroka až do střední Asie, ale již v 9. století se jejich stát začal rozpadat – proces, který byl završen zhruba během sta let. V Persii poté vládly různé dynastie, většinou cizího původu (např. Seldžukové), a již ve 13. století přišli noví dobyvatelé: Mongolové v čele s Čingischánem. Ti v oblasti založili tzv. říši ílchánů, zahrnující i Irák s částí Afghánistánu, Pákistánu a Turkmenistánu, avšak již po století následovalo nové období partikularismu. Po přechodné nadvládě Tamerlána a jeho nástupců se staly vlastními tvůrci novodobého Íránu dynastie Safíovců a Kádžárovců, za nichž také počíná evropské pronikání na Střední východ.", "section_level": 1}, {"title": "Pod vládou dynastie Pahlaví (1925–79).", "content": "Z evropských koloniálních mocností získaly v 19. století největší vliv Velká Británie a Rusko, jež si Persii postupně rozdělily na zájmové sféry. Slabá ústřední vláda v Teheránu jim v tom nebyla schopná zabránit a ani perská revoluce z let 1905–1911, která zemi zajistila parlamentarismus, nevedla k důkladné reformě mnohdy archaických správních struktur. V roce 1921 povstal proti kádžárovskému šáhu Ahmadovi kozácký důstojník, plukovník Rezá Chán, a poté, co soustředil veškerou moc ve svých rukou, dal se zvolit roku 1925 novým šáhem pod jménem Rezá Šáh Pahlaví. Za jeho vlády nastala překotná a místy neuvážená modernizace země podle evropského vzoru, prosazovaná diktátorskými metodami.  Po vypuknutí druhé světové války okupovaly Írán Velká Británie a SSSR, což souviselo jednak s vojenskou strategií Londýna i Moskvy, jednak s šáhovou proněmeckou politikou. Obě velmoci také dosadily Íráncům nového vládce – dosavadního korunního prince Muhammada Rezu Pahlavího, absolventa internátní školy ve Švýcarsku. Pod dohledem okupačních vojsk se ve dnech 28. listopadu až 1. prosince 1943 konala v íránském hlavním městě Teheránská konference za účasti Roosevelta, Churchilla a Stalina.  Muhammad Rezá Pahlaví po válce umožnil jisté uvolnění politických poměrů a v Íránu se tak na legální bázi zformovaly politické strany. V roce 1951 se stal ministerským předsedou vůdce Národní fronty Muhammad Mosaddek, který měl podporu komunistů a islamistů, jehož vláda znárodnila íránský ropný průmysl, kontrolovaný od počátku století Brity. Toto opatření vyvolalo mezinárodní krizi ve vztazích s Velkou Británií (viz íránská krize) a vyústilo ve státní převrat, zorganizovaný šáhem za podpory CIA. Od té doby vládl Muhammad Rezá Pahlaví diktátorsky pomocí tajné policie SAVAK, přičemž zahraničněpoliticky se silně orientoval na USA a podporoval Izrael. Jeho autokratické metody a přílišné prosazování západní kultury, jakož i překotně prováděná modernizace („Bílá revoluce“) však nakonec postavily proti monarchii téměř celou společnost.", "section_level": 2}, {"title": "Islámská republika.", "content": "V roce 1978 vypukly v celém Íránu rozsáhlé protivládní demonstrace, které přerostly v revoluci a skončily svržením starého režimu. Šáh musel 16. ledna 1979 odejít do exilu a mocenské vakuum vyplnil charismatický duchovní, ájatolláh Rúholláh Chomejní, který se naopak z exilu vrátil. V následujících měsících byly demontovány všechny pilíře šáhovy světské diktatury, referendem schváleno ustavení islámské republiky a do ústavy zakomponovány teokratické prvky. Chomejní postupně prosadil svou politickou doktrínu „o nadvládě teologa“, jež v praxi znamenala, že moc převzalo šíitské duchovenstvo. Čímž byl sekulární, modernizující se Írán pod vládou Šáha uvržen do islámské republiky pod vládou teokratů. Zahraničněpoliticky se nový režim dostal téměř ihned do konfliktu s USA (viz Americká rukojmí v Íránu), dosavadním nejužším spojencem, a se sousedním Irákem ovládaným světskou stranou Baas Saddáma Husajna. V roce 1980 překročila irácká armáda hranice Íránu a začala íránsko-irácká válka, jež trvala osm let a stála zhruba milion lidských životů. Vnější ohrožení Chomejnímu a jeho okolí umožnilo ještě více omezit svobodu ve vnitropolitickém smyslu – popravy byly na denním pořádku. Sestřelení íránského civilního letadla Iran Air 655 křižníkem USS \"Vincennes\" v roce 1988 dále vyostřilo vztahy se Spojenými státy.  Uzavření míru v roce 1988 a Chomejního smrt o rok později nevedly k zásadní změně kursu islamistického vedení Íránu, dílčí korektury ve vnitřní politice však přece jen proběhly. V osobě Alího Chameneího, nového vůdce země, se dostala do popředí osobnost, jež neměla zdaleka takovou autoritu jako Chomejní, což umožnilo vzrůst reálné moci formální hlavy státu – prezidenta. V politice se začali více angažovat lidé spíše pragmatičtí, zaměření na ekonomiku a poválečnou obnovu infrastruktury, a sami Íránci projevovali nyní mnohem hlasitěji nespokojenost s vývojem své země – jejich mínění musel brát režim vážně. V roce 1997 byl zvolen prezidentem umírněný duchovní Muhammad Chátamí, pod jehož vedením započal pokus o liberalizaci režimních struktur. Byla zmírněna cenzura, v tisku se po dlouhé době objevovaly kritické hlasy na adresu vlády a reformní strany navíc triumfovaly v parlamentních volbách v roce 2000. Konzervativní kruhy kladly tomuto vývoji od počátku silný odpor, a protože moc prezidenta i parlamentu je v Íránu omezená, podařilo se reálně docílit jen málo změn. V roce 2004 nakonec vládnoucí konzervativci eliminovali volebními manipulacemi oponenty v parlamentu a o rok později získali vítaného spojence v novém konzervativním prezidentu Mahmúdu Ahmadínežádovi, známém svými výpady proti Izraeli. Současná situace v Íránu je komplikovaná – velká část společnosti si přeje změny, není však prozatím sil, které by je politicky mohly prosadit. V oblasti zahraničních vztahů vzrostlo poslední dobou napětí se Spojenými státy, především kvůli podezření, že Írán usiluje o získání jaderné zbraně.  15. června 2013 byl íránským prezidentem zvolen Hasan Rúhání, kdy porazil Mohammada Bagher Ghalibafa a další 4 kandidáty. Rúháního volební vítězství zlepšilo vztahy Íránu s ostatními zeměmi. Vztahy Íránu se Spojenými státy se prudce zhoršily poté, co USA v roce 2018 odstoupily od mezinárodní jaderné dohody s Íránem a zpřísnily protiíránské sankce.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Írán je šestnáctou největší zemí světa po Súdánu a před Libyí. Sdílí hranice s Ázerbájdžánem (767 km) a Arménií (38 km) na severozápadě, s Turkmenistánem (1206 km) na severovýchodě, s Pákistánem (978 km) a Afghánistánem (945 km) na východě a s Tureckem (486 km) a Irákem (1609 km) na západě. Jeho hranice dále vymezuje Kaspické moře na severu a Perský a Ománský záliv na jihu.  Nejsevernější bod Íránu leží na 39°47' severní šířky a nachází se tak zhruba na stejné úrovni jako Palma de Mallorca ve Španělsku. Nejjižnější bod je na 25° severní šířky, což odpovídá poloze města Dohá v Kataru. Íránské krajině dominují rozlehlá horstva, mezi nimiž je spousta různých proláklin a náhorních plošin. Nejhornatější je zalidněná západní část s pohořími jako Kavkaz, Zagros a Elborz (nejvyšší hora Íránu: Damávand s 5671 m). Východní část země tvoří hlavně neobydlené pouště jako Dašt-e Kavír, občas zpestřené slaným jezerem. Jediné rozlehlejší roviny se rozkládají na pobřeží Kaspického moře a na severním konci Perského zálivu. Vodních toků je především ve vnitrozemí málo, většina z nich ústí do bezodtokových jezer a některé z nich v létě úplně vysychají.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Pro Írán je typické subtropické podnebí s výraznou kontinentalitou, na jihu pak horké a suché podnebí tropického charakteru. Průměrná teplota činí v lednu 2–19 °C, v červenci 25–32 °C. Srážky od západu k východu ubývají, nejvíce jich spadne v oblastech u Kaspického moře (ročně až 2.000 mm). Nejsušší jsou kraje u slaných jezer ve vnitrozemí, zatímco v pouštích při jižním pobřeží dochází v noci ojediněle k tvorbě mlhy. Na horách v severních oblastech země a náhorních plošinách na severozápadě v zimě sněží.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna a flora.", "content": "Zhruba 53 % území Íránu zabírají pouštní oblasti, 27 % pastviny, 9 % zemědělská půda (75.620 km2 je zavlažováno) a 11 % lesy. Mezi stromy převažuje dub, jalovec, habr, jasan a javor, na jihu myrta, mandloň a ořešák. Z živočichů je běžná antilopa středoasijská, gazela perská, jelen maral, rys ostrovid, vlk, šakal, muflon, koza bezoárová, sysel, frček, dikobraz, netopýr a varan. K tomu přistupuje řada druhů ptáků, hmyzu a hadů. Ochraně podléhá levhart perský, jenž se v Íránu nachází v počtech větších než v jakémkoliv jiném státě. Za posledních sto let byli zcela vyhubeni někteří typičtí zástupci savců – mj. i perské národní zvíře lev. Teprve poslední dobou se podnikají opatření v oblasti ochrany životního prostředí.  V Íránu je 16 národních parků o celkové rozloze 1.649.771 ha, přičemž první národní park vznikl již v roce 1957. Rezervací je v celé zemi celkem 33.", "section_level": 2}, {"title": "Politický systém.", "content": "Od revoluce v roce 1979 je Írán islámskou republikou v čele s titulární hlavou státu – prezidentem (v současnosti je jím Hasan Rúhání). Skutečnou moc v zemi má však v rukou rahbar, tedy duchovní vůdce, jehož volí tzv. Rada expertů na doživotí (od roku 1989 je jím Sajjid Alí Chameneí). Duchovní vůdce má právo jmenovat nejvyšší soudce, je vrchním velitelem ozbrojených sil a jmenuje Radu dohlížitelů, instituci, již lze označit za jakýsi ústavní soud s rozšířenými pravomocemi. Prezident, volený obyvatelstvem na čtyři roky, stojí v čele vlády, avšak duchovní vůdce má právo jej z úřadu odvolat. Zákonodárnou moc má jednokomorové Islámské poradní shromáždění (\"Madžlis-e šúrá-je islámí\"), jehož 290 členů je voleno obyvatelstvem (kromě let 2000–2004 v něm vždy dominovaly konzervativní síly). Shromáždění je nezávislé na výkonné moci a nelze ho zásahem prezidenta rozpustit. Volební právo mají občané již od 15 let věku, kromě poslanců a prezidenta se volí ještě 86 členů Rady expertů. V soudním systému se uplatňuje právo šaría, i když spousta ohledů evropského práva zůstala.  Rozložení sil v madžlisu (parlamentu) po volbách ze 14. března a 26. dubna 2008", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční vztahy.", "content": "Jako oficiální cíl íránská vláda uvádí vytvoření Nového světového řádu na základě světového míru, globálního vojenského paktu a spravedlnosti.  V roce 2015 odsoudili íránští představitelé saúdskou vojenskou intervenci v Jemenu jako \"agresi\" a porušení mezinárodní práva a požadovali okamžité zastavení vojenských operací.  Po útoku davu íránských demonstrantů na areál saúdského velvyslanectví v Teheránu, kteří tak reagovali na popravu šíitského duchovního Šajcha Nimra v Saúdské Arábii, který byl kritikem saúdského režimu a požadoval pro menšinové šíitské věřící stejná práva jako pro většinové sunnity, přerušila Saúdská Arábie diplomatické styky s Íránem.  Se Spojenými státy má Írán špatné vztahy od revoluce v roce 1979. Ke zhoršení vztahů přispěla i americká podpora iráckého prezidenta Saddáma Husajna během irácko-íránské války v 80. letech a sestřelení íránského civilního letadla Iran Air 655. Po americkém leteckém útoku v iráckém Mosulu 17. března 2017, při kterém zahynulo přes 200 civilistů, Írán obvinil Spojené státy ze spáchání válečného zločinu a požadoval, aby se útokem zabýval Mezinárodní soudní dvůr v Haagu.", "section_level": 2}, {"title": "Právo.", "content": "Nejvyšší vůdce jmenuje hlavu justice země, který obratem jmenuje hlavu Nejvyššího soudu a prokurátora neboli nejvyššího žalobce. Existuje několik typů soudů, mezi nimi veřejné soudy, zabývající se občanskoprávními a kriminálními případy, a také tzv. Islámský revoluční soud, zabývající se určitou kategorií trestných činů, hlavně vlastizradou a zločiny proti státní bezpečnosti. Rozsudky Revolučního soudu jsou neměnné a nedá se proti nim odvolat.  Zvláštní duchovní soud se zabývá přestupky a trestnými činy způsobenými představiteli duchovenstva. Funguje nezávisle na jakýchkoli ostatních soudech, jediný, komu se zodpovídá, je Nejvyšší soud. Rozsudky jsou neměnné a nelze se proti nim odvolat. Shromáždění expertů, které se sejde na jeden týden každý rok, se skládá z 86 \"čestných a učených\" duchovních volených na základě pasivního volebního práva.", "section_level": 2}, {"title": "Správní členění.", "content": "Írán se dělí na 31 provincií (\"ostán\"), z nichž každou spravuje guvernér (استاندار, \"ostándár\"). Provincie se dále dělí na okresy (\"šahrestán\"), okrsky (\"bachš\") a podokrsky (\"dehestán\"). Mapa nezobrazuje nejjižnější ostrovy provincie Hormozgán (číslo 20).", "section_level": 2}, {"title": "Ozbrojené síly.", "content": "Íránská armáda se stále ještě nachází ve fázi budování, jejímž smyslem je vyrovnat ztráty z dob íránsko-irácké války v osmdesátých letech. Podle odhadů amerických expertů zničil Irák během osmi let válčení 20 až 40 % íránských vojenských kapacit, technických i lidských. V oblasti početního stavu úderných jednotek je proces obnovy již dávno ukončen a totéž se patrně týká pozemních obranných systémů, kde jde spíše o otázku jejich modernizace než o jejich množství. Naopak v případě íránského vojenského letectva, jehož ztráty za války byly značné, a ještě více námořnictva je situace opačná – na tomto poli je Írán vzhledem ke svému regionálnímu významu dosud vyzbrojen nedostatečně. Jednou z příčin je embargo řady států na vývoz špičkové vojenské techniky do země, což vládu nutí nakupovat zbraně jinde, především v Rusku, Číně a Severní Koreji.  Z organizačního hlediska se vojsko dělí na regulérní armádu, \"arteš\", a revoluční gardy, \"pásdárán\". Celkový počet vojáků v aktivní službě se odhaduje na 545 000, k tomu přistupuje ještě kolem 350 000 osob v záloze. Vrchním velitelem je od dob islámské revoluce duchovní vůdce a v součinnosti s ním působí Nejvyšší rada národní bezpečnosti, která je vrcholným grémiem zabývajícím se bezpečnostní problematikou; ministerstvu obrany přísluší hlavně správní záležitosti.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmický program.", "content": "Dne 4. února 2008 prezident Mahmúd Ahmadínežád slavnostně otevřel vesmírné kontrolní středisko, které o rok později, 3. února 2009, vyslalo do vesmíru první družici \"Omid\" vlastní výroby (první družici vyslal Írán na oběžnou dráhu již v roce 2005, ta byla ruské výroby).", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Íránské hospodářství podléhá z větší části státní kontrole, v soukromých rukou se nacházejí pouze menší podniky. Nejdůležitějším ekonomickým odvětvím je těžební průmysl, zpracovávající bohatá ložiska ropy a zemního plynu na západě země. Kromě toho mají význam ještě textilní průmysl, zemědělství a produkce cementu a stavebních hmot.  V Íránu je zhruba 23,68 milionu obyvatel v produktivním věku, ale úroveň vzdělání je dosud nízká. Dle oficiálních údajů dosahuje nezaměstnanost zhruba 15 % (stav z roku 2007). Sektor služeb včetně početného správního aparátu zahrnuje 45 % pracovních míst, v zemědělství 30 % a v průmyslu 25 %.", "section_level": 1}, {"title": "Energetika a jaderný program.", "content": "V roce 2005 dosahovala kapacita íránských elektráren 41 gigawatthodin elektrické energie. Jako palivo se využívá především ropa, tedy cenný vývozní artikl, proto se plánuje výstavba cca 20 jaderných elektráren a zařízení na produkci jaderného paliva. Podle prohlášení nového prezidenta Íránské organizace pro atomovou energii Ferejdúna Abbásího Daváního z jara 2011 postaví Írán v nejbližších letech čtyři až pět výzkumných reaktorů (výkon 10 až 20 MW), které budou spalovat uran obohacený na 20 %. Je tedy nutné postavit i zařízení na obohacování uranu. Účelem těchto jaderných zařízení bude získat zkušenosti pro stavbu a provoz elektráren. Dostatek uranu pro trvalý provoz výzkumného reaktoru TRR v Teheránu (původně americká konstrukce, později upravená pro použití paliva obohaceného na 20 %) bude pravděpodobně vyroben v průběhu jednoho roku, továrna na výrobu palivových článků v Isfahánu je rovněž schopna zahájit provoz.", "section_level": 2}, {"title": "Těžební průmysl.", "content": "Na íránském území se podle odhadů nachází 10–11 % světových zásob ropy. Země disponuje zásobami černého zlata v celkovém množství zhruba 18 miliard tun, což ji řadí na třetí místo ve světovém měřítku. U zemního plynu je to dokonce druhé místo (27 bilionů m3, podle některých pramenů dokonce 940 bilionů m3). V těžbě ropy a zemního plynu byl Írán v roce 2005 na čtvrtém, resp. šestém místě na světě (200 milionů tun ropy, 80 miliard m3 plynu). Velká část tamních ropných polí byla objevena ve čtyřicátých a padesátých letech. Británie se ale nechtěla dělit o zisky z ropy rovným dílem. Muhammad Mosaddek provedl znárodnění, avšak byl svržen převratem, který plánovaly USA. Jakmile Spojené státy dosáhly roku 1972 ropného vrcholu, získala postupně ložiska v Íránu i v celé oblasti Blízkého východu velký geopolitický význam. Po vážném ochromení v důsledku druhého ropného šoku v polovině sedmdesátých let a islámské revoluci v roce 1979 zajišťuje těžební průmysl v roce 2012 denní produkci v průměru 3,979 milionů barelů ropy, což obnáší zhruba 632,7 milionů litrů. Z toho je určeno 1,425 milionu barelů (226,6 milionů litrů či 0,194 milionu tun) pro vlastní potřebu (ročně to je asi 71 milionů tun), zbylých 2,5 milionů barelů (téměř 400 milionů litrů) se vyváží do zahraničí. Spotřeba ropy pro vlastní potřebu se od roku 1980 ztrojnásobila a odpovídajícím způsobem rostl i export – výdaje s tím spojené dosáhly roku 2006 částky 4 miliardy dolarů. Nadále jsou subvencovány ceny benzínu (litr stojí v přepočtu 8 eurocentů), parlament však vzhledem k finanční krizi již rozhodl o změnách.  Dne 17. února 2008 byla na ostrově Kiš v provincii Hormozgán otevřena Íránská ropná burza (IOB), na níž se místo obvyklých petrodolarů začíná obchodovat v petroeurech – trend, související se stabilním postavením eura jako mezinárodního platidla, ale i s krizí ve vztazích s USA v poslední době.", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Navzdory tomu, že íránská krajina je velmi hornatá, zahrnuje zemědělsky využívaná půda 9 % rozlohy země, přičemž ovšem třetina ploch musí být uměle zavlažována. Nejdůležitějšími produkty jsou pšenice, rýže, cukr, bavlna, ovoce, ořechy, datle, vlna a kaviár. Od revoluce v roce 1979 se na 200.000 hektarech půdy pěstují vzhledem k islámskému zákazu alkoholu především stolní odrůdy vinné révy, nevhodné k výrobě vína; vzrostla rovněž produkce rozinek, kde je Írán po Turecku druhým největším exportérem na světě.", "section_level": 2}, {"title": "Export a import.", "content": "V roce 2005 vyvezl Írán do zahraničí produkty a zboží v hodnotě 55,25 miliard dolarů. Největšími obchodními partnery byly v roce 2004 Japonsko (kam směřovalo 18,4 % exportu), Čína (9,7 %), Itálie (6 %), Jihoafrická republika (5,8 %), Jižní Korea (5,4 %), Tchaj-wan (4,6 %), Turecko (4,4 %) a Nizozemsko (4 %). Mezi exportními artikly převažuje ropa, jejíž vysoké ceny dovolovaly íránské vládě subvencovat průmysl a snižovat schodek státního rozpočtu. Íránský import dosáhl v roce 2005 částky zhruba 42,5 miliard dolarů. Hlavními dodavateli byly v roce 2004 Německo (12,8 %), Francie (8,3 %), Itálie (7,7 %), Čína (7,2 %), Spojené arabské emiráty (7,2 %), Jižní Korea (6,1 %) a Rusko (5,4 %).  15. ledna 2013 prohlásil íránský ministr ekonomiky Sejed Šamsedí Hosejní, že íránská republika hodlá postupně zcela vyloučit ze zahraničních obchodních transakcí západní měny, zejména euro a americký dolar. Zejména ve zbavování se vlivu dolaru jde o dlouhodobější trend.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Írán je rozmanitá země, která se skládá z četných etnických a jazykových skupin, které jsou sjednoceny prostřednictvím sdílené íránské národnosti. Počet obyvatel Íránu dramaticky vzrostl během druhé poloviny 20. století z asi 19 milionů v roce 1956 na zhruba 75 milionů v roce 2009. Nicméně míra porodnosti v posledních letech výrazně poklesla, což se projevilo v míře růstu populace - v červenci 2012 - asi 1,29%. Studie předpokládají, že růst bude i nadále zpomalovat, dokud se do roku 2050 nestabilizuje na 105 milionech. Na rozvojovou zemi má Írán nízkou porodnost (úhrnná plodnost kolem 1,6 dítěte na ženu). Přitom ještě v 80. letech to bylo 6,5 dítěte na ženu. Tento prudký pokles byl zčásti způsoben politikou íránské vlády, která např. rozdávala zdarma kondomy, platila vasektomie a všichni novomanželé museli povinně navštívit přednášku o antikoncepci. Vláda ale v poslední době obrátila a naopak se snaží porodnost podporovat.  Íránci se v průměru dožívají 70,56 let, u žen je toto číslo 72,07, u mužů 69,12. Průměrný věk činí v současnosti 25 let u žen a 24 let u mužů (celkový průměr 25,8 let). Gramotnost je 79%. Podle odhadů emigrovalo, většinou od revoluce v roce 1979, asi pět milionů íránských občanů do jiných zemí.  V Íránu také žije jedna z největších populací uprchlíků na světě s více než milionem uprchlíků, většinou z Afghánistánu a Iráku.", "section_level": 1}, {"title": "Etnické skupiny.", "content": "V Íránu žijí lidé mnoha vyznání a etnického původu, stmelení perskou kulturou. Peršané, tvůrci starověké perské říše, jsou nejpočetnější složkou populace. The World Factbook odhaduje, že 79 % íránské populace jsou různé indoevropské etnolingvistické skupiny, které se skládají z mluvčích íránských jazyků, tedy potomků árjských (indoevropských) kmenů, které začaly do dnešního Íránu migrovat ze Střední Asie v 4. tisíciletí př. n. l. včetně Peršanů (vč. Mázandaránců a Gílánců), kteří tvoří 61 % populace, Kurdů 10 %, Lúrů 6 % a Balúčů 2 %. Lidé zbývajících etnolingvistických skupiny tvoří zbývajících 21 %, ze kterých je 16 % Azerů, 2 % Arabů, Turkmeni a jiné turkické kmeny tvoří 2 % a další (jako Arméni, Talyšové, Gruzíni, Čerkesové, Asyřané) tvoří 1 %.  Knihovna Kongresu udává mírně odlišné odhady: 65 % Peršanů (včetně Mázandaránců, Gílánců a Talyšů), 16 % Azérů, 7 % Kurdů, 6 % Lúrů, 2 % Balúčů, 1 % turkických kmenových skupin (včetně Kaškajů a Turkmenů) a neíránských a neturkických skupin (Arménů, Gruzínců, Asýřanů, Čerkesů a Arabů) méně než 3 %. To určuje, že perština je první jazyk pro přinejmenším 65 % populace země a druhým jazykem pro většinu zbývajících 35 %.  Jiné nevládní odhady týkající se jiných skupin než Peršanů a Ázerbájdžánů zhruba souhlasí s The World Factbook a knihovnou Kongresu. Avšak mnoho vědeckých odhadů a odhadů organizací týkajících se počtu těchto dvou skupin se výrazně liší od uvedeného sčítání lidu. Podle mnoha z nich tvoří počet etnických Azerů v Íránu 21,6–30 % celkové populace, přičemž většina jich drží odhad na 25 %. V každém případě v Íránu žije největší populace Azerů na světě.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyky.", "content": "Většina populace mluví perštinou, která je zároveň úředním jazykem země. Ostatní používají jiné íránské jazyky, které náleží do Indoevropských jazyků a jazyky jiných etnik v Íránu.  V severním Íránu, většinou omezeném na Gílán a Mázandarán, jsou široce rozšířeny gílánština a mázandaránština. Obě mají příbuznost se sousedními kavkazskými jazyky. V částech Gílánu je také široce používána talyština, která přesahuje až do sousedního Ázerbájdžánu. V provincii Kurdistán a blízkých oblastech jsou rozšířeny různé nářečí kurdštiny. V Chúzistánu se hovoří několika různými obměnami perštiny. V jižním Íránu je dále rozšířena lúrijština a larijština.  V různých regionech Íránu, zejména v oblasti Ázerbájdžánu, je rozšířena ázerbájdžánština, která je po perštině zdaleka nejvíce používaným jazykem v zemi. Dále je rozšířena řada dalších turkických jazyků a dialektů.  Mezi významné minoritní jazyky v Íránu patří arménština, gruzínština, neoaramejština a arabština. V minulosti byla jedním z široce používaných jazyků i čerkeština, kterou hovořila velká minorita Čerkesů, ale kvůli mnohaleté asimilaci už jí značná část Čerkesů neovládá.  Procentuální vyjádření používaných jazyků jsou i nadále předmětem debat, protože mnozí jsou politicky motivováni; zejména pokud jde o největší a druhé největší etnikum v Íránu - Peršany a Azéry. Procenta uvedená ve World Factbook udávají 53 % perštinu, 16 % ázerbájdžánštinu, 10 % kurdštinu, 7 % mázandaránštinu a gílánštinu, 7 % lúrijštinu, 2 % turkmenštinu, 2 % balúčštinu, 2 % arabštinu a 2 % zbytek jako arménštinu, gruzínštinu, neoaramejštinu a čerkeštinu.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Většina obyvatel Íránu je muslimského vyznání, 90 % Íránců se hlásí k šíitské větvi islámu, 8 % k sunnitské větvi. Zbylá dvě procenta tvoří vyznavači nemuslimských náboženství: Bahá’í, mandejství, hinduismu, jazídismu, jarsánismu, zoroastrismu, judaismu a křesťanství. Poslední tři zmíněná náboženství jsou oficiálně uznávaná a chráněná a mají vyhrazená místa v íránském parlamentu. Íránská židovská komunita je největší na Středním východě (mimo Izrael); navzdory několika vlnám emigrace po vzniku Izraele a po pádu šáha je dnes populace stabilní, kolem 25 000 lidí. Na rozdíl od arabských zemí zde totiž mezi obyvatelstvem nepanuje taková nenávist vůči Židům (i přes antisionistickou rétoriku íránské vlády).  Íránská vláda oficiálně neuznává existenci nevěřících Íránců. To vede k tomu, že opravdové zastoupení náboženského rozdělení je v Íránu neznámé, tak jako počet nevěřících, spiritualistů, ateistů, agnostiků a odpadlíků od islámu a je pravděpodobné, že jsou tito zahrnováni do vládní statistiky 99% muslimské většiny.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Od středověku je Persie známa především díky svým básníkům, ať už jde o Firdausího, Háfize či Sa'dího. Také pohádky Tisíce a jedné noci spojuje většina Evropanů jednoznačně s perským prostředím, třebaže jejich nejstarší vrstva je indického původu – Peršané jen celý soubor rozšířili a zprostředkovali západu. V malířství je proslulá perská miniatura, která zvláště za Safíovců dosáhla dokonalosti forem a barev. Sakrální architektura vychází z arabských i perských vzorů a její stylové prvky lze najít od Indie až po středoasijské republiky bývalého SSSR.", "section_level": 1}, {"title": "Umění.", "content": "Íránské umění zahrnuje mnoho oborů, včetně architektury, kamenictví, zpracování kovů, tkalcovství, hrnčířství, malby a kaligrafie. Íránská umělecká díla vykazují velkou rozmanitost co do stylu, regionů a období. Médské umění zůstává poněkud nejasné, ale teoreticky je připisováno skytskému stylu. Achaimenovci ve velkém přebírali umění od sousedních civilizací, ale vytvořili syntézu jedinečného stylu s eklektickou architekturou, která je k vidění na místech jako Persepolis a Pasargady. Seleukovci přinesli řeckou ikonografii, následovala kombinace hellenistických a dřívějších orientálních prvků v umění Parthů jako je chrám věnovaný bohyni Anáhitá a socha parthského šlechtice. V době Sásánovské říše prodělalo íránské umění celkovou renesanci. Ačkoli je vývoj nejasný, bylo sasánovské umění velmi vlivné a rozšířilo se do vzdálenějších oblastí. Mezi dochované památky z tohoto období patří Taq-e-Bostan, Taq-e-Kasra, Nakš-e Rustam a Falak ol-Aflák.  Během středověku hrálo sasánovské umění významnou roli ve formování evropského i asijského středověkého umění, které se přeneslo do islámského světa, a mnoho z toho, co se později stalo známým jako islámské učení - včetně medicíny, architektury, filozofie, filologie a literatura - bylo sasánovského základu.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "Historie íránské architektury sahá až do sedmého tisíciletí před naším letopočtem. Íránci byli mezi prvními, kteří v architektuře použili matematiku, geometrii a astronomii. Íránská architektura vykazuje velkou rozmanitost, strukturální i estetickou, která se postupně a soustavně rozvíjí z dřívějších tradic a zkušeností. Vedoucím motivem íránské architektury je její kosmický symbolismus, „kterým se člověk dostává do komunikace a účasti s mocnostmi nebe“.  Írán je na sedmém místě na seznamu UNESCO s největším počtem archeologických míst, ruin a památek ze starověku.", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "Moderní íránská literatura se do širšího povědomí zapsala méně, ačkoli ji reprezentují takové osobnosti jako např. Nímá Júšídž (1897–1960), novátorský básník, jenž zavrhl časomíru a prosazoval volný verš. V současnosti je zejména u mladé generace populární autorka komiksů Marjane Satrapiová (* 1969), žijící v exilu ve Francii (autobiografický komiks \"Persepolis\", který byl posléze i zfilmován).", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "V oblasti hudby byl Írán od 19. století vystavován západním vlivům – první vojenskou hudbu evropského střihu měli již kádžárovští šáhové. Moderní pop music se výrazněji rozvinula až v sedmdesátých letech a po islámské revoluci byla rychle zakázána. Její nejznámější představitelkou byla zpěvačka Kúkúš (Gúgúš). Rock se stal ve větší míře populární koncem let devadesátých, kdy vznikla celá řada skupin, působících zprvu uvnitř podzemní subkultury. Vládě nakonec nezbylo nic jiného než se s existencí některých těchto těles smířit, takže skupiny jako např. \"127\" a \"The Technicolor Dream\" již natočily i písně nazpívané anglicky. V současné době existuje i íránský heavy metal. Narodil se zde i zpěvák Arash Labaf.", "section_level": 2}, {"title": "Kinematografie.", "content": "Íránská kinematografie, jejíž počátky jsou spjaty s osobou režiséra Abdulláha Sepanty, je často ceněna více v zahraničí než doma a její produkce má co do počtu filmů spíše klesající úroveň (viz tabulka). V sedmdesátých letech existovalo v Íránu 14 studií, kde se natáčelo kolem 70 filmů ročně; kin bylo v zemi zhruba 500. Islámská revoluce měla na celý žánr negativní dopad. K hlavním poválečným osobnostem, které ovlivnily vývoj íránského filmu, patří Ismá’íl Kúšán a Farroch Ghaffárí.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Nejoblíbenějším druhem kolektivního sportu v Íránu je fotbal. Íránská fotbalová reprezentace se zúčastnila celkem pěti mistrovství světa: mistrovství světa v Argentině (1978), mistrovství světa ve Francii (1998), mistrovství světa v Německu (2006), mistrovství světa v Brazílii (2014) a mistrovství světa v Rusku (2018). Na šampionát v Rusku se íránský tým kvalifikoval dokonce jako třetí nejrychlejší z 32 účastníků (po Rusku, které postupovalo automaticky jako pořadatelská země a Brazílii), již 12. června 2017 a celou kvalifikací prošel bez jediné porážky. Na samotných mistrovstvích však nikdy nepostoupil ze základní skupiny a vyhrál celkově dva zápasy – v roce 1998 s USA (2:1) a v roce 2018 s Marokem (1:0). Kromě toho Íránci čtyřikrát remizovali (1978 1:1 se Skotskem, 2006 1:1 s Angolou, 2014 0:0 s Nigérií a 2018 1:1 s Portugalskem) a devětkrát prohráli (1978 0:3 s Nizozemskem a 1:4 s Peru, 1998 0:1 s Jugoslávií a 0:2 s Německem, 2006 1:3 s Mexikem a 0:2 s Portugalskem, 2014 0:1 s Argentinou a 1:3 s Bosnou a Hercegovinou a 2018 0:1 se Španělskem. Třikrát vyhrál Írán mistrovství Asie ve fotbale (1968, 1972 a 1976).  Z dalších disciplín jsou populární zejména volejbal, basketbal a vodní pólo. Ve volejbalu se Íráncům nejnověji podařila kvalifikace na mistrovství světa v Japonsku (2006), jejich mužstvo však při utkáních nezaznamenalo ani jeden úspěch.", "section_level": 2}, {"title": "Kuchyně.", "content": "Íránská kuchyně je rozmanitá, přičemž každá provincie má vlastní jídla i své kulinářské styly a tradice, které se dle oblasti liší. Jídla nebývají pikantní. Hojně se používají bylinky, dále plody jako švestky, granátová jablka, hrozny, kdoule a další. Většina íránských pokrmů je kombinací rýže s masem (kuřecí, jehněčí) nebo rybou a spoustou česneku, cibule, zeleniny, ořechů a bylin.  Spisovatelka Najmieh Batmanglij ve své knize \"Nové jídlo života\" píše, že „íránská kuchyně má hodně společného s ostatními orientálními kuchyněmi (viz např. arabská kuchyně), ale často je považována za nejdokonalejší a nevznešenější ze všech; barevná a složitá jako perský koberec.\"", "section_level": 2}, {"title": "Významná města.", "content": "Celkem 60 % íránské populace žije ve městech. Městské aglomerace trpí přelidněností, nedostatečnou dopravní obslužností a smogem. V první řadě to platí o metropoli Teheránu, která je svými téměř 8 miliony obyvateli zdaleka největším městem země. Z historického hlediska jsou vedle Teheránu nejvýznamnějšími středisky Mašhad, Isfahán, Tabríz a Šíráz.", "section_level": 1}], "src_summary": "Írán, úředně Íránská islámská republika (, původně \"Árjan\", neboli země \"Árjů\") je stát v Přední Asii. Dřívější název Persie, užívaný především v západním světě, se oficiálně přestal používat od roku 1935. Na západě Írán sousedí s Irákem (Kurdistán), na severozápadě s Tureckem, Arménií a Ázerbájdžánem, na severu s Turkmenistánem, na východě s Afghánistánem a na jihovýchodě s Pákistánem. V jižní části je omýván vodami Perského zálivu, Ománského zálivu a Arabského moře, na severu je to moře Kaspické. Počtem asi 82 milionů obyvatel a rozlohou zhruba 1,65 milionu km2 náleží Írán mezi 20 nejlidnatějších a nejrozlehlejších zemí světa. Státní útvar je administrativně rozdělen na 31 provincií, ty se dělí na okresy a na menší okrsky. Hlavním městem je Teherán s populací zhruba 9 mil obyvatel, s aglomerací zahrnující obyvatelstvo prakticky celé provincie pak více než 13 mil. obyvatel. Dalšími významnými metropolemi jsou Mašhad, Isfahán, Tabríz, Ahváz, Šíráz, Karadž, Qom nebo důležitý přístav Bandar Abbás.", "tgt_summary": "伊朗伊斯兰共和国(/'),通称伊朗(/'),1501年之前很长一段历史时间称波斯,位于西亚,为中东国家,其中北部紧靠里海、南濒波斯湾和阿拉伯海。伊朗东邻巴基斯坦和阿富汗,东北部与土库曼斯坦接壤,西北与阿塞拜疆和亚美尼亚,以及国际上属阿塞拜疆的纳希切万自治共和国为邻,西接土耳其和伊拉克 (库尔德斯坦)。国土面积为1,648,195平方公里,国土主要位于伊朗高原上,气候较为干燥。人口约8320万人,为多民族国家,其主体民族为波斯人,约占总人口的52%,其余有阿塞拜疆人、库尔德人、阿拉伯人等。官方语言为波斯语。伊斯兰教什叶派的十二伊玛目宗(信众超过全国人口的90%)为伊朗国教,宪法承认的其余教派有伊斯兰教逊尼派、祆教、犹太教、基督宗教等。首都为德黑兰。", "id": 541059}
{"src_title": "Bitva u Cušimy", "tgt_title": "对马海峡海战", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Vážné porážky na moři i na souši přiměly carskou vládu, aby se již záhy po vypuknutí války s Japonskem zabývala přepravou posil na Dálný východ. Dosavadní zkušenosti ukazovaly, že je nutné získat především nadvládu na moři, protože jen tak se dalo Japoncům bránit v přepravě posil do Mandžuska a na Liaotungský poloostrov, kde Rusové sváděli těžké obranné boje. 1. tichomořská eskadra v Port Arthuru byla po smrti admirála Makarova a ztrátě či poškození několika svých jednotek málo akceschopná – kdyby se však spojila s některou z dalších ruských flotil (baltskou nebo černomořskou), mohla by znovu nabýt převahu. V to alespoň doufala ruská admiralita. Protože vyslání černomořské flotily by předpokládalo žádat Osmanskou říši o průjezd Bosporem a Dardanelami, bylo v podstatě jasné, že na Dálný východ se musí plout z Baltu.  Velitelem baltské flotily, později přejmenované na 2. tichomořskou eskadru, jmenoval car dosavadního kontradmirála Zinovije Petroviče Rožestvenského a toto rozhodnutí se ukázalo jako málo šťastné. Rožestvenskij byl sice člověk pilný a energický, ale scházely mu zkušenosti s velením tak velké eskadry a nebyl u posádek oblíben pro svou uzavřenou povahu. Ani s loděmi to nevypadalo příliš růžově. Jen čtyři bitevní lodě – \"Kňaz Suvorov\", \"Alexandr III.\", \"Borodino\" a \"Orel\" – byly skutečně nové, zbytek tvořily jednotky zčásti zastaralé nebo slabší než japonské. Posádky pak admiralita sestavila povětšinou ze záložníků, jimž chyběl potřebný výcvik.  Zásah na Dálném východě logicky předpokládal, že Rožestvenskij bude muset takříkajíc obeplout celý svět. To bylo v té době velkou logistickou výzvou. Bitevní lodě spotřebovaly den co den obrovské množství uhlí a Rusové neměli podél trasy plavby žádnou základnu, kde by se mohli zásobovat. Tehdejší světová námořní velmoc – Anglie – navíc zjevně stranila Japonsku.  Dne 15. října 1904 vyplul Rožestvenskij z Libavy a přes mnohá úskalí (ostřelování anglických rybářských člunů jeho loďstvem málem vyvolalo válku mezi Ruskem a Anglií) dorazil koncem roku na Madagaskar. Tam se v průběhu ledna dozvěděl, že Port Arthur kapituloval a 1. tichomořská flotila byla z větší části potopena vlastními posádkami. Za těchto okolností nemělo smysl pokračovat v plavbě, protože cílem výpravy bylo spojit se dálněvýchodní flotilou a pak společně udeřit na Japonce. Admiralita i car si však postavili hlavu a trvali na tom, aby Rožestvenskij cestu dokončil a místo do Port Arthuru plul do Vladivostoku. Kromě toho se rozhodli jeho eskadru „posílit“ o několik zastaralých lodí pod velením kontradmirála Něbogatova. Rožestvenskij okamžitě překřtil tyto lodě na \"samotopky\" a vyvinul enormní úsilí, aby se s nimi nemusel setkat. Urychleně zamířil do Indického oceánu a využil zbytek času k tomu, aby svou různorodou eskadru alespoň trochu stmelil v bojeschopný celek. Mimo jiné cvičil své lodě v manévrování a několikrát přitom změnil trasu, což sice nemohlo splést novináře nebo japonské informátory, ale Něbogatovi to způsobilo nemalé problémy.  Po obeplutí Malajského poloostrova dosáhly jeho lodě v pořádku vietnamského pobřeží, kde se nakonec přece jen musely spojit s eskadrou admirála Něbogatova, sestávající z jedné bitevní lodě, tří obrněnců pobřežní obrany a starého křižníku.  Ruský admirál měl na výběr několik cest, jak se dostat do Vladivostoku, ale zřejmě od počátku počítal s tím, že zvolí tu nejkratší – Korejský průliv mezi ostrovem Cušima a Japonskem. Nelze se mu divit, vždyť devítiměsíční plavba jeho lodím zrovna nepomohla, o výcviku posádek a stavu výzbroje ani nemluvě. Bylo proto nejvhodnější zvolit co nejjednodušší trasu: na moment překvapení stejně nemohl spoléhat, neboť o plavbě jeho eskadry se obšírně rozepisoval tisk již řadu měsíců.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení obou loďstev.", "content": "Tabulkově se zdálo, že ruské loďstvo má v těžkých jednotkách poměrně výraznou převahu. Rožestvenskij měl k dispozici osm bitevních lodí, tři obrněnce pobřežní obrany a jeden pancéřový křižník. Avšak jak už bylo uvedeno, pouze bitevní lodě třídy \"Borodino\" byly nové a ani to v ruských podmínkách nezaručovalo, že jsou skutečně kvalitní. Při plavbě kolem světa se na nejnovějších obrněncích objevila řada poruch, které nezkušené posádky odstraňovaly jen s obtížemi. U křižníků a torpédovek vyzníval poměr sil jednoznačně ve prospěch Japonců.  Japonci měli sice jen čtyři bitevní lodě a šest pancéřových křižníků, šlo ale o jednotky moderní, snadno ovladatelné a hlavně rychlé. Kromě toho se admirál Tógó mohl spolehnout na novou vysoce účinnou výbušnou směs – tzv. šimozu – kterou byly plněny granáty v muničních skladech jeho lodí. Patrně největší výhoda Japonců však spočívala v tom, že operovali v blízkosti svých břehů, měli za sebou sérii vítězství a byli vysoce motivováni. To se o Rusech říci nedalo.", "section_level": 1}, {"title": "Denní bitva.", "content": "Ráno 27. května 1905 objevily carskou eskadru japonské průzkumné lodě, které prozíravý Tógó rozmístil na přístupových trasách ke Korejskému průlivu. Admirál Rožestvenskij se v této době pokusil své čtyři moderní obrněnce rozvinout, manévr však selhal na špatné komunikaci mezi veliteli. Ruský tvar se tak ještě před bitvou rozpadl do dvou paralelních kolon.  Krátce před druhou hodinou přeťal Tógó ve východozápadním směru trasu Rožestvenského eskadry a zahájil obrat o sto osmdesát stupňů. Šlo o ukázkový manévr – tzv. položení příčky na T – nebylo to však bez rizik, protože Rusové mohli čelním lodím způsobit mnoho nepříjemností. Bitva se nicméně rozpoutala až o něco později, ve chvíli, kdy už Tógóvi nehrozilo větší nebezpečí. Od počátku bylo přitom zjevné, že hodiny výcviku a příprav na japonské straně přinášejí své plody. Na ruské obrněnce dopadala rána za ranou a již za půl hodiny byla bitevní loď \"Osljabja\" tak poškozena, že musela vybočit z tvaru; brzy nato se i potopila. Také vlajková loď \"Suvorov\" s admirálem Rožestvenským na palubě se změnila v ohnivou pochodeň, potácející se dva dílce doprava, dva dílce doleva. Poté, co bylo poškozeno kormidlo, vybočil i \"Suvorov\" z řady – vést flotilu již nemohl.  Během denní bitvy se Japonci zaměřovali hlavně na likvidaci čelních ruských lodí, protože to mohlo vyvolat zmatek v protivníkově tvaru. Postupně rozstříleli bitevní lodě \"Alexandr III.\" a \"Borodino\", které se k večeru potopily s celými posádkami (přežil jen jeden muž z \"Borodina\"). Ani vlajková loď \"Suvorov\" svému osudu neunikla, třebaže se Rusům podařilo zachránit alespoň zraněného admirála s jeho štábem. Pokud šlo o křižníky a torpédovky, tam ruské ztráty nebyly ještě nijak výrazné – potopil se jen pomocný křižník \"Ural\", jehož bojová hodnota byla tak jako tak problematická. Japonci neztratili žádnou ze svých jednotek, vlajková loď \"Mikasa\" však utrpěla řadu poškození.", "section_level": 1}, {"title": "Noční střetnutí a kapitulace.", "content": "V noci vyslal Tógó proti zbytku eskadry, vedené nyní Něbogatovem, několik divizí torpédovek. Jejich útoky dosáhly značné intenzity a byly korunovány potopením obrněnce \"Navarin\" a poškozením lodí \"Sisoj Velikij\", \"Vladimir Monomach\" a \"Admiral Nachimov\". Ty se nazítří potopily v blízkosti ostrova Cušimy. Během nočních manévrů se od jádra Něbogatovova loďstva oddělila většina křižníků, z nichž tři pod vedením admirála Enkvista se daly později internovat v Manile (byla mezi nimi pověstná \"Aurora\"). Ráno měl ruský admirál k dispozici jen dvě bitevní lodě, dva obrněnce pobřežní obrany a jeden křižník. Bitevní loď \"Orel\" se přitom sotva držela na hladině.  Něbogatov neviděl jiné východisko než se vzdát. Jeho lodě nebyly schopné protivníka výrazně ohrozit, a jakkoli to odporovalo námořním tradicím, boj by znamenal zbytečnou ztrátu dalších dvou tisíc lidí. S ruským admirálem kapitulovaly lodě \"Orel\", \"Nikolaj I.\", \"Admiral Seňavin\" a \"General-admiral Apraksin\".", "section_level": 1}, {"title": "Dozvuky.", "content": "Ne všichni však uvažovali jako Něbogatov. Řada ruských velitelů, jejichž lodě ztratily z různých důvodů spojení s jádrem loďstva, se během 28. května snažila dál prorazit do Vladivostoku a při setkání s Japonci se zuřivě (a marně) bránila. Na výsledku bitvy to přesto nemohlo nic změnit. Do zajetí v této době upadl i admirál Rožestvenskij, který po opuštění \"Suvorova\" přebýval postupně na lodích \"Bujnyj\" a \"Bědovyj\". Do Vladivostoku z celé eskadry dorazil jen křižník \"Almaz\" a dvě torpédovky.  Jen málo bitev v dějinách skončilo tak totální porážkou jednoho z protivníků, jako se to stalo Rusům v bitvě u Cušimy. Ani porážka „neporazitelné“ Armady Filipa II. u Anglie nebo bitva u Trafalgaru neměly tak jednostranný průběh. Příčin je pochopitelně celá řada a je těžké rozhodnout, která je hlavní. Na straně Rusů bylo příliš mnoho minusů, od stavu lodí a posádky přes špatně promyšlenou strategii až po takové detaily, jako byly nevybuchující granáty bitevních lodí.  Po Cušimě již carovi nezbývalo nic jiného než prostřednictvím amerického prezidenta uzavřít s Japonci mír. Doma mu hořela půda pod nohama, protože neúspěchy jakékoli vlády vždy probouzí politické protivníky, kteří se snaží ze situace něco vytěžit. A tak se car a jeho ministři se vší vervou pustili do zápasu s první ruskou revolucí, jež zachvátila celou zemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Cušimy je název námořního střetnutí, které proběhlo ve dnech 27.–28. května 1905 v Cušimském průlivu a rozhodlo rusko-japonskou válku. Japonské loďstvo admirála Heihačira Tógóa v něm rozdrtilo ruskou 2. tichomořskou eskadru pod vedením viceadmirála Rožestvenského.", "tgt_summary": "对马海峡海战(,,1905年5月27日—28日),简称对马海战,是1905年日俄战争中日本帝国与俄罗斯帝国在对马海峡进行的一场海战,由日本帝国海军大将东乡平八郎指挥的联合舰队对阵俄罗斯帝国海军中将齐诺维·罗杰斯特文斯基指挥的俄国第二太平洋舰队。战役以日方大获全胜而告终。俄国第二太平洋舰队中三分之二的舰只被摧毁,几乎全军覆没;而日方仅损失三艘鱼雷艇。这是海战史上损失最为悬殊的海战之一。日本联合舰队使用丁字战法歼灭了俄罗斯帝国第二太平洋舰队 。", "id": 2659554}
{"src_title": "Polovodič", "tgt_title": "半导体", "src_document": [{"title": "Dělení polovodičů.", "content": "Pro dělení polovodičů existuje několik možných hledisek.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V roce 1821 odhalil Thomas Seebeck polovodičové vlastnosti síranu olovnatého. V roce 1833 referoval Michael Faraday o teplotní závislosti polovodičů a v roce 1873 objevil citlivost polovodiče selenu na světlo, což využil Werner von Siemens při vynálezu selenového fotometru. V roce 1876 již byly známy usměrňovací schopnosti selenu. Elektrické zařízení využívající polovodič bylo známo již na počátku 20. století, kdy byla používána hrotová elektroda () jako základ krystalky (jednoduché rádio). Cílená výroba polovodičových (germaniových) diod započala až po velkém úsilí v roce 1940. Výrazným mezníkem v historii elektroniky byl v roce 1947 vynález tranzistoru v Bellových laboratořích. První integrovaný obvod, který vyrobil v roce 1958 Jack Kilby, obsahoval v jednom pouzdře čtyři tranzistory a byl dalším významným mezníkem v rozvoji elektroniky.", "section_level": 1}, {"title": "Princip.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pásový model atomu.", "content": "Pásový model atomu je model, který pro pevné krystalické látky vysvětluje, jak mezi atomy v krystalové mřížce může docházet k překryvu jejich valenčních orbitalů a jak tím vzniká souvislý kontinuální pás energií. Vychází se z teorie MO LCAO, kdy lineární kombinací atomových orbitalů vzniká stejný počet molekulových orbitalů, které jsou buď vazebné (bonding), nevazebné nebo protivazebné (antibonding). Velkým množstvím překryvů těchto orbitalů dochází ke vzniku diskrétních energetických pásů, které se dělí na \"valenční\", \"zakázaný\" a \"vodivostní pás\". Elektrony lokalizované ve valenčním pásu mohou přecházet do pásu vodivostního, pokud překonají energetickou bariéru, kterou udává šířka zakázaného pásu. Potřebná energie E(g) je udávána v elektronvoltech. Pro kovy se blíží nule (= vodiče), pro polokovy je menší než 3 eV (= polovodiče) a u nekovů, kde je zakázaný pás nejširší, je E(g) > 5 eV (= izolanty = dielektrika). Aby byl tedy polokov vodivý, pak je nutné překonat energii E(g) zakázaného pásu, například dodáním tepelné energie nebo elektrické energie nebo elektromagnetické (= světelné) energie. Šířku zakázaného pásu a tím i potřebné množství energie E(g) lze snižovat rovněž příměsovými částicemi, kdy vznikají polovodiče typu P (např. bór v křemíku) nebo typu N (např. fosfor v křemíku). Celý proces je ovšem mnohem složitější a vychází z kvantové mechaniky.", "section_level": 2}, {"title": "Volné elektrony a kladné volné díry.", "content": "Z hlediska částic se při dodávání energie polovodiči jedná o uvolňování elektronů z valenčních orbitalů atomů, které tvoří valenční pás – excitaci. Velikost excitační energie se u polovodičů pohybuje mezi hodnotami této energie u vodičů a izolantů. Volné elektrony způsobují tzv. elektronovou vodivost.  Zároveň s uvolněným elektronem vzniká na jeho původním místě tzv. kladná díra – místo, které vykazuje kladný elektrický potenciál. Kladné díry se mohou přemisťovat pomocí přeskoků elektronů a tento pohyb způsobuje tzv. děrovou vodivost. Směr pohybu kladných děr je \"opačný\" ke směru pohybu elektronů a celkový elektrický proud v polovodiči se rovná součtu proudu způsobeného volnými elektrony a proudu způsobeného kladnými děrami.  Může také dojít k zaplnění díry elektronem při současném uvolnění energie, a tím k zániku dvojice volný elektron – kladná díra. Tento děj se nazývá rekombinace.", "section_level": 2}, {"title": "Závislost vodivosti a odporu na teplotě.", "content": "Vodivost, resp. odpor polovodičů závisí na teplotě. S \"rostoucí\" teplotou se \"zvyšuje\" vodivost, resp. \"snižuje\" odpor polovodičů. To lze vysvětlit větším počtem uvolněných elektronů při zvýšeném tepelném pohybu.  \"Změnu odporu\" \"ΔR\" na teplotě popisuje vztah formula_1, kde \"R\" je počáteční odpor polovodiče, \"α\" je teplotní součinitel odporu (záporná hodnota), \"Δt\" je rozdíl teplot.  Závislost vodivosti a odporu na teplotě odlišuje polovodiče od kovů, u kterých je tato závislost \"opačná\" (hodnota \"formula_2\" je u kovů kladná).", "section_level": 2}, {"title": "Vlastní vodivost polovodiče.", "content": "Čisté polovodičové prvky (např. křemík či germanium) mají při teplotě absolutní nuly (−273,15 °C) valenční elektrony pevně lokalizovány ve valenční vrstvě – ustává tepelný vířivý pohyb atomů a krystal se chová jako izolant (má téměř nekonečný elektrický odpor, resp. nulovou elektrickou vodivost).  Dodáme-li tomuto krystalu energii formou záření (tepla, světla), atomy začnou tepelně kmitat, dojde k porušení některých kovalentních vazeb – některé valenční elektrony, které byly předtím pevně vázány, získají dostatek energie k překonání zakázaného pásu a přeskočí z valenčního pásu do vodivostního a budou se neuspořádaně pohybovat prostorem krystalové mřížky (mezi atomy). Na takto „postiženém“ místě, kde vyskočil valenční elektron z vazby, vznikl nedostatek záporného náboje (přebytek kladného náboje), kterému říkáme defektní elektron, zkráceně díra. Vznik páru volný elektron-díra nazýváme generací. Díra a elektron vznikají současně.  Při nepřetržitém dodávání energie se bude uvolňovat stále více volných elektronů a vznikat více děr. Krystalem neuspořádaně se pohybující volné elektrony jsou přitahovány dírami. Když se setká volný elektron s dírou, zaniknou a utvoří tak opět pevnou vazbu. Jelikož elektrony přeskakují z díry do díry, jeví se nám toto přeskakování elektrony zároveň i jako pohyb děr. Tento proces se nazývá rekombinací. Takto popsaný děj (generace a rekombinace) se v látce na mnoha místech neustále opakují. Popsaný druh vodivosti podmíněný vznikem volně pohyblivých párů nosičů náboje elektron-díra v důsledku rozbíjení vazeb mezi atomy čistého polovodiče, nazýváme vlastní (intrinzická) vodivost polovodiče.", "section_level": 2}, {"title": "Příměsové (nevlastní) polovodiče.", "content": "Volné elektrony, resp. kladné díry lze do polovodiče dostat také pomocí příměsí. I malé množství příměsi (tisíciny procenta) může vést k dostatečně velkému zvětšení vodivosti. Této vodivosti říkáme nevlastní vodivost.", "section_level": 2}, {"title": "Polovodič typu N.", "content": "Přidáme-li do čistého křemíku se čtyřmi valenčními elektrony prvek s pěti valenčními elektrony (fosfor, arsen nebo antimon), vznikne polovodič typu N. Prvku příměsi, který má o jeden elektron více, říkáme donor (dárce – daruje elektron). Obecně: A + B > N  Čtyři valenční elektrony arsenu se naváží se sousedními atomy křemíku, ale jeden (pátý) elektron partnera nenajde, proto se může velmi snadno uvolnit z vazby s vlastním atomem a pohybovat se prostorem krystalové mřížky. Tyto zbylé volné elektrony dárce zprostředkovávají svým pohybem záporných (negativních) nábojů elektronovou vodivost (nevlastní vodivost typu N).  Polovodič typu N obsahuje také i díry, ale ty vznikají jako produkt působení teploty, jsou to vlastní nosiče náboje. Jejich množství je závislé na teplotě polovodiče (s rostoucí teplotou roste). Tyto díry jsou v polovodiči menšinovými (minoritními) nosiči náboje. Připojíme-li polovodič typu N ke zdroji napětí, jsou volné elektrony usměrněny elektrickým polem a pohybují se od záporného pólu ke kladnému pólu zdroje.  Elektronů, které jsou do polovodiče dodány, je mnohem více, než vlastních nosičů náboje polovodiče, a proto jsou většinovými (majoritními) nosiči náboje.", "section_level": 3}, {"title": "Polovodič typu P.", "content": "Budeme-li dotovat křemík prvkem s třemi valenčními elektrony (bor, hliník, gallium nebo indium), vznikne polovodič typu P. Prvku příměsi, který má o jeden elektron méně, říkáme akceptor (příjemce – přijme (akceptuje) do své valenční sféry jeden volný elektron uvolněný teplem). Obecně: A + B > P  Při použití trojmocného prvku chybí jeden elektron k tomu, aby se mohla vytvořit kovalentní vazba vytvořená ze čtyř dvojic elektronů. Toto volné místo po chybějícím elektronu se chová jako díra (defektní elektron). Tyto díry cizího atomu způsobují děrovou vodivost polovodiče (nevlastní vodivost typu P).  Děr, které jsou do polovodiče dodány, je mnohem více, než vlastních nosičů náboje polovodiče, a proto jsou většinovými (majoritními) nosiči náboje.  Polovodič typu P obsahuje také i volné elektrony, ale ty vznikají jako produkt působení teploty, jsou to vlastní nosiče náboje. Jejich množství je závislé na teplotě polovodiče (s rostoucí teplotou roste). Tyto elektrony jsou v polovodiči menšinovými (minoritními) nosiči náboje.  Volné elektrony, které vznikly tepelným zahřátím vlastního polovodiče, se snaží zaplnit sousední díru akceptoru. Ale při jejich generaci (vzniku) vznikají zároveň i nové díry, které se snaží zaplnit další volné elektrony a tento celý děj se neustále opakuje, což se nám jeví, jako by se pohybovaly díry (odtud děrová vodivost), avšak ve skutečnosti se pohybují volné elektrony, které se snaží díry zaplnit a následně s dírami rekombinují.  Pokud na polovodič typu P přiložíme zdroj napětí, volné elektrony budou přeskakovat do děr směrem od záporného pólu zdroje ke kladnému a díry se budou pohybovat od kladného pólu zdroje k zápornému.", "section_level": 3}, {"title": "Minoritní nosiče nábojů.", "content": "Oba typy příměsových polovodičů kromě svých většinových (majoritních) nosičů elektrického náboje obsahují i menší počet opačně nabitých menšinových nosičů (minoritních), které jsou v polovodičových součástkách většinou nežádoucí. Jejich množství závisí na teplotě, proto příměsové polovodiče mívají teplotně omezený rozsah správné činnosti.", "section_level": 3}, {"title": "Použití příměsových polovodičů.", "content": "Příměsové polovodiče se používají v polovodičových součástkách, především v diodě a tranzistoru, kde zásadní úlohu hraje přechod P-N.", "section_level": 3}], "src_summary": "Polovodič je pevná látka, jejíž elektrická vodivost závisí na vnějších nebo vnitřních podmínkách, a dá se změnou těchto podmínek snadno ovlivnit. Změna vnějších podmínek znamená dodání některého z druhů energie – nejčastěji tepelné, elektrické nebo světelné, změnu vnitřních podmínek představuje \"příměs\" jiného prvku v polovodiči.", "tgt_summary": "半导体(英语:Semiconductor)是一种电导率在绝缘体至导体之间的物质。电导率容易受控制的半导体,可作为信息处理的元件材料。从科技或是经济发展的角度来看,半导体非常重要。很多电子产品,如计算机、移动电话、数字录音机的核心单元都是利用半导体的电导率变化来处理信息。常见的半导体材料有硅、锗、砷化镓等,而硅更是各种半导体材料中,在商业应用上最具有影响力的一种。", "id": 1639302}
{"src_title": "Globální oteplování", "tgt_title": "全球变暖", "src_document": [{"title": "Pozorované změny teploty.", "content": "Mnoho nezávisle vytvořených datových souborů potvrzuje, že od roku 1880 do roku 2012 se globální průměrná (povrchová a oceánská) povrchová teplota zvýšila o 1,0 (0,8 až 1,2) °C. Od roku 1906 do roku 2005 vzrostla průměrná povrchová teplota Země o 0,74 ± 0,18 °C. Rychlost oteplování se v druhé polovině tohoto období téměř zdvojnásobila (0,13 ± 0,03 °C za desetiletí, oproti 0,07 ± 0,02 °C za desetiletí). Přestože média často uvádí jako měřítko globálního oteplování nárůst průměrné atmosférické teploty, většina dodatečné energie uložené v klimatickém systému od roku 1970 se nahromadila v oceánech. Teprve zbytek způsobil tání ledu a zvýšení teploty kontinentů a atmosféry.Nejzávažnějším projevem globálního oteplování je zvyšování teploty oceánů, protože v nich se zachycuje cca 93 % nárůstu tepelné energie klimatického systému Země, který vzniká díky antropogenním skleníkovým plynům. Zatímco teploty vzduchu rostou čím dál rychleji, teplota povrchových i hlubších vrstev oceánu roste konstantním tempem. Je prakticky jisté, že se horní vrstvy oceánu (0–700 m) ohřály v období 1971–2010, a je pravděpodobné, že došlo k ohřevu mezi lety 1870 a 1971. V globálním měřítku se nejvíce ohřívaly povrchové vody (do hloubky 75 m) a to rychlostí 0,11 °C (0,09 až 0,14 °C) za dekádu.  Průměrná teplota spodní troposféry se podle satelitních měření teploty od roku 1979 zvýšila mezi 0,13 a 0,22 °C za každé desetiletí. Klimatické proxy data ukazují, že teplota byla před rokem 1850 během jednoho nebo dvou tisíc let poměrně stabilní s měnícími se regionálními výkyvy, jako bylo středověké klimatické optimum a malá doba ledová.  Oteplení, které je patrné na instrumentálních záznamech teplot, je v souladu s celou řadou pozorování, jak dokumentuje mnoho nezávislých vědeckých skupin. Indikátory oteplení zahrnují zvýšení hladiny moří, rozsáhlé tání sněhu a pozemního ledu, navýšení akumulované tepelné energie v oceánech, zvýšení vlhkosti vzduchu, a dřívější načasování jarních událostí, jako např. kvetení rostlin. Pravděpodobnost, že by tyto změny mohly vzniknout nezávisle, je v podstatě nulová.", "section_level": 1}, {"title": "Regionální trendy a krátkodobé výkyvy.", "content": "Globální oteplování je definováno celosvětovými průměrnými teplotami. Trendy ale nejsou na celém světě stejné: účinky se mohou lišit podle oblastí. Od roku 1979 vzrostly celosvětové průměrné teploty zemského povrchu přibližně dvakrát rychleji než průměrné průměrné teploty oceánu (0,25 °C za desetiletí oproti 0,13 °C za desetiletí). Ačkoliv na severu vzniká více antropogenních skleníkových plynů než na jižní polokouli, nepřispívá to k rozdílu v oteplování, protože hlavní skleníkové plyny přetrvávají v atmosféře tak dlouho, že jsou rozptýleny v rámci každé polokoule i mezi oběma polokoulemi. Existují různé faktory, které způsobují klimatickou změnu, ale vzhledem k tomu, že klimatický systém", "section_level": 2}, {"title": "Nejteplejší roky vs. celkový trend.", "content": "Devatenáct ze dvaceti nejteplejších roků za posledních 150 let bylo zaznamenáno od roku 2000; šest nejteplejších let bylo během posledních šesti let (poslední údaje pro rok 2019). Zatímco rekordní roky přitahují značný zájem veřejnosti, pro globální oteplování jsou jednotlivé roky méně významné než", "section_level": 2}, {"title": "Počáteční příčiny teplotních změn (vnější působení).", "content": "Klimatický systém sám o sobě může generovat náhodné změny globálních teplot po celá léta až desetiletí, ale dlouhodobé změny vycházejí pouze z tzv. vnějšího působení. Toto působení je „vnější“ vůči klimatickému systému, ale ne nutně vnější vůči Zemi. Příklady vnějšího působení zahrnují změny složení atmosféry (např. zvýšené koncentrace skleníkových plynů), sluneční záření, vulkanické erupce a změny oběžné dráhy Země kolem Slunce.", "section_level": 1}, {"title": "Skleníkové plyny.", "content": "Skleníkový efekt je proces, při kterém plyny způsobují absorpci a vyzařování infračerveného záření a tím ohřívání dolních vrstev atmosféry a povrchu Země. Tento jev prvně popsal Joseph Fourier v roce 1824, podrobněji ho popsal v roce 1860 John Tyndall. Kvantitativně ho prvně vyčíslil v roce 1896 Svante Arrhenius, když ve své práci uvedl, že při zdvojnásobení koncentrací CO narostou povrchové teploty o 4 °C. Dále problém rozvinul v letech 1930–1960 Gue Steward Callendar.  Přirozený skleníkový efekt je podmínkou života na Zemi tak, jak ho známe. Bez zemské atmosféry by teploty prakticky na celém povrchu Země byly pod bodem mrazu. Přirozeně se vyskytující skleníkové plyny způsobují nárůst teplot o cca 33 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Změny ve využívání krajiny.", "content": "Lidé mění povrch Země hlavně proto, aby získali více zemědělské půdy. V současné době zemědělství zabírá 50 % veškeré obyvatelné pevniny, zatímco lesy zabírají 37 % pevniny; podíl lesů přitom neustále klesá, zejména kvůli pokračujícím odlesňování v tropech. Toto odlesňování je nejvýznamnějším aspektem změny využívání krajiny, ovlivňujícím globální oteplování. Hlavní příčiny odlesňování je přeměna lesů na plochy pro zemědělskou výrobu hovězího masa a pro výrobu palmového oleje (27 %), pro lesnictví/lesní produkty (26 %), pro krátkodobou zemědělskou produkci (24 %) a také požáry zmenšují plochy lesů (23 %).  Současné způsoby využití půdy ovlivňují globální oteplování různými způsoby. Zatímco některé formy využívání způsobují značné emise skleníkových plynů, jiné procesy využití půdy fungují jako významný propad uhlíku, což více než", "section_level": 2}, {"title": "Částice a saze.", "content": "Pevné a kapalné částice známé jako aerosoly – z vulkánů, planktonu a z člověkem vyrobených znečišťujících látek – odrážejí příchozí sluneční světlo a ochlazují podnebí. Od roku 1961 do roku 1990 bylo pozorováno postupné snižování množství slunečního světla dopadajícího na zemský povrch, což je jev známý jako globální stmívání, typicky připisovaný aerosolům ze spalování fosilních paliv a biopaliv. Troposférické aerosoly zůstávají v atmosféře jen asi týden, zatímco stratosférické aerosoly mohou zůstat v atmosféře několik let. Globálně množství aerosolů od roku 1990 klesá díky snižování jejich emisí a tím klesá maskování globálního oteplování, které poskytovaly.  Kromě přímého účinku rozptylu a absorpce slunečního záření mají aerosoly nepřímé účinky na radiační bilanci Země. Sulfátové aerosoly fungují jako", "section_level": 2}, {"title": "Minoritní vnější působení: Slunce a krátkodobě působící skleníkové plyny.", "content": "Protože Slunce je primární zdroj energie Země, změny v dopadajícím slunečním světle přímo ovlivňují klimatický systém. Intenzita slunečního záření je přímo měřena satelity a nepřímá měření jsou k dispozici od počátku 17. století. Tyto záznamy neukazují žádný vzestupný trend v množství energie Slunce, které dopadá na Zemi, takže Slunce nemůže být zodpovědné za aktuální oteplování. Také klimatické modely nedokážou reprodukovat rychlé oteplování pozorované v posledních desetiletích, když berou v", "section_level": 2}, {"title": "Změny oběžné dráhy Země.", "content": "Změny sklonu osy Země a tvar oběžné dráhy kolem Slunce se mění pomalu za desítky tisíc let. Díky těmto změnám dochází ke změnám sezónního a zeměpisného rozložení příchozí sluneční energie na povrchu Země a tím", "section_level": 2}, {"title": "Klimatická zpětná vazba.", "content": "Klimatický systém obsahuje celou řadu zpětných vazeb, které mění reakce systému na změny ve vnějším působení. Pozitivní zpětná vazba způsobuje zvýšení odezvy klimatického systému, zatímco negativní zpětná vazba tyto odezvy snižuje.  Mezi zpětné vazby klimatického systému se řadí vodní páry, změny na ledovém a sněhovém povrchu (sněhový a ledový kryt ovlivňuje množství pohlceného nebo odráženého slunečního záření), mraky a změny v koloběhu uhlíku na Zemi (např. uvolňování uhlíku z půdy). Hlavní negativní zpětnou vazbou je energie, kterou zemský povrch vyzařuje do prostoru jako infračervené záření. Toto vyzařování narůstá silně s rostoucí teplotou. Zpětné vazby jsou důležitým faktorem při určování citlivosti klimatického systému na zvýšení koncentrací atmosférických skleníkových plynů. Vyšší klimatická citlivost znamená, že při daném zvýšení účinku skleníkových plynů dojde díky zpětným vazbám k většímu oteplování. Nejistoty ohledně vlivu zpětných vazeb jsou hlavním důvodem, proč různé klimatické modely vykazují různé velikosti oteplování pro daný scénář.", "section_level": 1}, {"title": "Klimatické modely.", "content": "Klimatický model představuje fyzikální, chemické a biologické procesy, které ovlivňují klimatický systém. Počítačové modely provozované na superpočítačích, reprodukují a předpovídají cirkulaci oceánů, cyklus ročních období a toky uhlíku mezi povrchem Země a atmosférou. Existují více než dvě desítky vědeckých institucí, které vyvíjejí klimatické modely. Modely promítají různé budoucí teploty v závislosti na různých budoucích emisích skleníkových plynů; různé modely se přitom úplně neshodují na síle různých zpětných vazeb na citlivost na klima a na setrvačnost systému.  Část klimatických modelů přidává k jednoduchému fyzikálnímu klimatickému modelu i společenské faktory. Tyto modely simulují, jak populace, ekonomický růst a spotřeba energie ovlivňují – a budou ovlivňovat – fyzické klima. Na základě těchto informací mohou vědci vytvořit scénáře toho, jak se", "section_level": 1}, {"title": "Dopady.", "content": "V posledních desetiletích způsobily změny klimatu změny v přírodních i antropogenních systémech napříč všemi kontinenty i oceány. Důkazy dopadů změny klimatu jsou nejsilnější a nejrozsáhlejší pro přírodní systémy. V případě antropogenních systémů lze také pozorovat některé vlivy, postupně získáváme znalosti o tom, které změny tohoto systému jsou skutečně způsobeny změnou klimatu. V největší míře jsou ovlivňovány ekosystémy pevnin a oceánů, pobřežní systémy, vodní zdroje a kryosféra. V mnoha oblastech dochází ke změnám srážkové bilance nebo tání sněhu a ledu a díky tomu dochází ke změnám hydrologických systémů a ovlivnění kvalitativních i kvantitativních parametrů vodních zdrojů. Po celém světě dochází k výraznému úbytku ledovců a tím je ovlivňován odtok z nich a navazující vodní zdroje. Změna klimatu způsobuje oteplování a rozmrazování permafrostu v regionech v blízkosti pólů a v oblastech s vysokými nadmořskými výškami.  Mnoho suchozemských, sladkovodních a mořských druhů živočichů změnilo v reakci na klimatické změny své geografické působiště, sezónní aktivity, migrační modely, hojnosti výskytu a také druhové interakce. I když zatím je změně klimatu přisuzováno jen malé množství zániku druhů, z historie (v řádu tisíců až milionů let) víme, že výrazně menší změny klimatu, než jsou současné antropogenní změny, způsobily významné posuny v ekosystémech a významná vymírání druhů.  Na základě mnoha studií, které pokrývají celou řadu regionů a plodin, se ukazuje, že negativní dopady změny klimatu na výnosy budou častější než pozitivní dopady. Některé studie vykazují pozitivní dopady na zemědělské výnosy v oblastech daleko od rovníku. Zatím není jasné, jaký byl poměr kladných a záporných dopadů v těchto regionech. Změna klimatu negativně ovlivnila v mnoha regionech výnosy pšenice a kukuřice. Účinky na výnosy rýže a sójových bobů byly v hlavních výrobních oblastech a celosvětově menší, v některých oblastech byly i příznivé. Rychlé nárůsty cen potravin a cereálií ukazují na vysokou citlivost současných trhů na klimatické extrémy.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální dopady.", "content": "Přímý vliv klimatických změn na lidské zdraví není doposud dostatečně kvantifikovatelný. Bylo zaznamenáno zvýšení úmrtnosti související s teplem a snížení úmrtnosti související s chladem. Místní změny teploty a srážky změnily distribuci některých vodních zdrojů a s těmito změnami lze pozorovat i výskyt nemocí. Rozdíly ve zranitelnosti obyvatel vznikají z neklimatických faktorů a z vícerozměrných nerovností často způsobovaných nerovnoměrným vývojem v různých oblastech. Lidé, kteří jsou sociálně, ekonomicky, kulturně, politicky, institucionálně nebo jinak marginalizováni, jsou zvláště ohroženi změnou klimatu a také některými adaptačními a mitigačními opatřeními. Zvýšená zranitelnost má většinou více důvodů najednou, například diskriminaci na základě pohlaví, třídy, etnického původu, věku a schopností. Dopady", "section_level": 2}, {"title": "Vzestup hladin moří a oceánů.", "content": "Hladina moře rostla v letech 1961–2003, hlavně vlivem teplotní roztažnosti vody a táním pevninských ledovců, o 1,7 (1,5 až 1,9) mm·rok. Celkově stoupla hladina oceánů za období 1901–2010 o 19 (17 až", "section_level": 2}, {"title": "Tání ledovců.", "content": "Během posledních dvou desetiletí došlo podle vyhodnocení měření k úbytku zalednění v Grónsku a v Antarktidě. Ledovce ubývají na většině míst na světě a na severní polokouli dochází k úbytku sněhové pokrývky v jarních měsících. Úbytek masy ledu v ledovcích byl podle IPCC celosvětově odhadován na 275 (140 až 410) Gt/rok v období let 1993–2009. V Antarktidě, s výjimkou Východní Antarktidy, podle studií dochází k úbytkům pevninského ledovce (rychlost úbytku je asi 70 Gt/rok). Naopak mořský led obklopující Antarktidu roste, i když teplota moře roste obdobným tempem. Odborníci vysvětlují tento protiklad působením ozonové díry nad Antarktidou, změnami mořských proudů, a také k němu pravděpodobně přispívá sladká voda z tajících pevninských", "section_level": 2}, {"title": "Změny uhlíkového cyklu a ostatních biogeochemických cyklů.", "content": "Atmosférické koncentrace oxidu uhličitého, methanu a oxidu dusného se zvýšily na nejvyšší úroveň za posledních minimálně 800 tisíc let. Koncentrace CO", "section_level": 2}, {"title": "Acidifikace moří.", "content": "Rostoucí kyselostí mořské vody, která stoupá díky nárůstu CO v ovzduší, dochází ke změnám v mořských ekosystémech. Nejde jen o výrazný vliv na korály, ale také na celé potravní řetězce a tím ke snížení výnosů z rybolovu apod. Vliv na korály ale nemusí být takový. Zvýšení těchto hodnot by mohlo být nebezpečné pro organismy ovlivněním", "section_level": 2}, {"title": "Reakce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mitigační opatření (zmírňování následků).", "content": "Snížení rozsahu budoucí změny klimatu se nazývá mitigace (zmírňování následků). IPCC definuje mitigaci jako činnosti, které snižují emise skleníkových plynů nebo zvyšují kapacitu propadů uhlíku pohlcovat skleníkové plyny z atmosféry. Studie", "section_level": 2}, {"title": "Adaptační opatření (přizpůsobení).", "content": "Další politická reakce zahrnuje adaptaci na změnu klimatu (přizpůsobení klimatické změně). Adaptace na změnu klimatu může být plánována a to buď v reakci nebo v předvídání klimatických změn a nebo může být spontánní, tj. bez zásahu oficiálních míst. Již v současnosti probíhají v omezené míře plánované adaptace. Ještě však nejsou plně pochopeny překážky, limity a náklady na budoucí adaptace. Příkladem takových strategií může být obrana", "section_level": 2}, {"title": "Geoinženýrství.", "content": "Geoinženýrství (klimatické inženýrství, klimatické intervence) je výraz používaný pro záměrné změny klimatu. Byla zkoumána jako možná reakce na globální oteplování, např. NASA a Royal Society. Techniky, které jsou předmětem výzkumu, obecně spadají do", "section_level": 1}, {"title": "Společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Politické diskuse.", "content": "Politickou reakcí na vědecké zprávy o globálním oteplování je Rámcová úmluva OSN o změně klimatu, kterou ratifikovalo již 197 států a subjektů (všechny členské země OSN, dále pak také Niue, Cookovy ostrovy, Stát Palestina a Evropská unie). Cílem této konvence je zabránit změnám klimatu, způsobeným člověkem. Signatářské země Rámcové úmluvy s shodly na tom, že je třeba přijmout rázná opatření ke snížení emisí skleníkových plynů a přijaly i řadu opatření k jejich omezení. Panuje shoda, že budoucí globální oteplení by mělo být omezeno na hodnotu pod 2,0 °C vzhledem k hodnotám v předindustriálním období.", "section_level": 2}, {"title": "Mezivládní panel pro změny klimatu.", "content": "Ke studiu otázek změny klimatu založil Program OSN pro životní prostředí ve spolupráci se Světovou meteorologickou organizací v roce 1988 Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) jako vědecký orgán pod záštitou Organizace spojených národů. Tento panel v období od konce roku 2013 do listopadu 2014 vydal svou již Pátou hodnotící zprávu, ve které shrnuje současné vědecké poznatky. Zpráva uvádí, že vědci jsou si na 95–100 % jisti, že většina současného globálního oteplování je způsobena zvýšenými koncentracemi skleníkových plynů a že k navyšování koncentrací dochází v důsledku lidských aktivit a že primární příčinou nárůstu teplot jsou emise CO v důsledku lidské činnosti především spalováním fosilních paliv a změnami využití krajiny jako je odlesňování.", "section_level": 3}, {"title": "Vědecká diskuse.", "content": "Vědecká diskuse pokračuje ve vědeckých článcích, které jsou recenzovány a hodnoceny vědci, kteří pracují v příslušných oborech. Vědecký konsensus z roku 2013 uvedl v páté hodnotící zprávě IPCC, že „je velmi pravděpodobné, že lidský vliv byl dominantní příčinou pozorovaného oteplování od poloviny 20. století“. Zpráva Americké národní akademie věd z roku 2008 uvádí, že většina vědců se tehdy shodla na tom, že pozorované oteplování v posledních desetiletích bylo primárně způsobeno lidskými aktivitami zvyšujícími množství skleníkových plynů v atmosféře. Královská společnost v roce 2005 uvedla, že i když drtivá většina vědců souhlasila s hlavními body, někteří jednotlivci a organizace, které se postavily proti konsensu o naléhavých opatřeních potřebných ke snížení emisí skleníkových plynů, se pokusily podkopat vědu a práci IPCC. Národní vědecké akademie vyzývají světové vůdce k politikám ke snížení globálních emisí.  V roce 2018 vydal IPCC zprávu SR15, která", "section_level": 2}, {"title": "Veřejné mínění a spory.", "content": "Diskuse o globálním oteplování se týká řady sporů, které jsou v médiích daleko výraznější než ve vědecké literatuře. Tyto spory se týkají povahy, příčin a důsledků globálního oteplování. Mezi sporné otázky patří příčiny zvýšené globální průměrné teploty vzduchu, zejména od poloviny 20. století, zda je tento oteplovací trend bezprecedentní nebo v normálních klimatických mezích, zda k němu člověk významně přispěl a zda je toto zvýšení zcela nebo částečně artefakt špatných měření. Další spory se týkají odhadu klimatické citlivosti, předpovědí dalšího oteplování a také toho, jaké budou následky globálního oteplování. Část politiků, především", "section_level": 2}, {"title": "Situace v České republice.", "content": "\"Atlas podnebí Česka\" uvádí, že v období 1961–2000 roční průměrná teplota v ČR (průměr z 311 stanic) silně kolísala, nicméně měla statisticky významný oteplovací trend 0,28 °C za dekádu. Oteplování bylo nejvýraznější v zimě a na jaře, nevýznamné na podzim. Nejteplejší rok v historii měření byl rok 2018 s průměrnou teplotou 9,6 °C (mimořádně nadnormální; s odchylkou +1,7 °C od normálu 1981–2010), druhým nejteplejším byl rok 2019 s průměrnou teplotou 9,5 °C, dále to byly roky 2014 a 2015, oba s průměrnou teplotou 9,4 °C. Oteplování, obdobné se světovými pozorováními, potvrzují i další práce. Celkový trend oteplování byl v letech 1961–2000 překryt kratšími výkyvy, takže i v nejteplejším posledním desetiletí tohoto období se vyskytl jeden ze tří nejchladnějších roků celého", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "V padesátých letech dvacátého století výzkumníci nejprve naznačili nárůst teplot a v roce 1952 noviny psaly o „změně klimatu“. Tento výraz se následně objevil ve zprávě v deníku \"The Hammond Times\" (Indiana, USA) z listopadu 1957, který popsal výzkum Rogera Revelleho zaměřený na zvýšené účinky emisí CO způsobené člověkem na skleníkový efekt, který „může mít za následek ve velkém měřítku globální oteplování, s radikálními změnami klimatu“. Oba pojmy byly používány pouze příležitostně až do roku 1975, kdy Wallace Smith Broecker publikoval vědecký článek na toto téma; „Klimatické změny: jsme na pokraji výrazného globálního oteplování?“ Obě fráze se začaly běžně používat a začalo se široce šířit prohlášení Michaila Budyka z roku 1976, že „globální oteplování začalo“. Jiné studie, jako je například zpráva MIT z roku 1971, odkazovaly na vliv člověka jako na „neúmyslnou změnu klimatu“, ale vlivná studie Národní akademie", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Česky:", "section_level": 2}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Oficiální instituce:  Populární stránky", "section_level": 2}], "src_summary": "Globální oteplování představuje dlouhodobý nárůst průměrné teploty klimatického systému Země; tento aspekt změny klimatu se projevuje jak v přístrojových měřeních teploty, tak i dalšími projevy oteplování. Termín se všeobecně používá pro pozorované oteplování způsobené především člověkem od doby průmyslové revoluce a jeho předpokládané pokračování. Období globálního oteplování existovaly i v dávnější historii Země. V současnosti se pro tyto jevy používají termíny globální oteplování i globální změna klimatu a jsou vzájemně zaměnitelné, pojem klimatická změna však šířeji zahrnuje jak globální oteplování, tak i jeho další účinky, jako jsou změny srážek a různé regionální dopady. Mnohé z pozorovaných změn od padesátých let dvacátého století jsou v rámci instrumentálních teplotních měření bezprecedentní a nemají obdoby ani v historických a paleoklimatických proxy záznamech klimatických změn po tisíce až milióny let.", "tgt_summary": "全球变暖,或称全球暖化,指的是在一段时间中,地球的大气和海洋因温室效应而造成温度上升的气候变化,为公地悲剧之一,而其所造成的效应称之为全球变暖效应。", "id": 480021}
{"src_title": "Nevědomí", "tgt_title": "潛意識", "src_document": [{"title": "Nevědomí ve filosofii.", "content": "Descartovské pojetí přírody jako slepého mechanismu, řízeného neuvědomělými instinkty a reflexy, narazilo na filosofický problém účelnosti mnoha přírodních procesů. Hegel opustil půdu této přísné vědeckosti a přisoudil nevědomým procesům a jejich účelnosti vědoucnost. Tato vědoucnost má původ v duchu (logu), který přesahuje empirickou zkušenost. Před Hegelem promýšlel pojem nevědomí jako oblasti vrozených idejí Leibniz v opozici k Lockově pojetí čistě zkušenostního poznání (\"tabula rasa\").", "section_level": 1}, {"title": "Nevědomí v umění.", "content": "Významný vliv měl pojem nevědomí pro rozvoj surrealismu jako uměleckého směru ve 20. století. Nevědomí je považováno za původce imaginace, kreativity a intuice. Experimentálně pracovalo umění s tzv. automatickým psaním.", "section_level": 1}, {"title": "Nevědomí v psychologii.", "content": "O hlubších vrstvách osobnosti věděl již Sókratés, když používal pojem \"daimonion\" pro vnitřní hlas. Arthur Schopenhauer rozvinul myšlenku skrytých sil, které se staví do protikladu s duševním povznesením člověka. Později Sigmund Freud zavádí pojem podvědomí, jež má původ v percepci, která je buď podprahová nebo byla vytěsněna z vědomí. Typickými podprahovými zážitky jsou prožitky z dětství, které se v případném terapeutickém procesu berou za neuvědomované příčiny duševních poruch. Carl Gustav Jung významně pojem podvědomí rozšířil na celou oblast, která není člověku dána v jeho vědomí a s níž v případě kolektivního nevědomí nemohl mít jakoukoliv vědomou zkušenost.", "section_level": 1}, {"title": "Pojem nevědomí v Jungově analytické psychologii.", "content": "V jádře nevědomých duševních procesů stojí libido – psychická energie. Jung odmítá považovat nevědomé obsahy výhradně jako fyziologické. Nevědomí patří k subjektu a má psychologickou povahu s tím rozdílem, že stojí za obzorem vědomé duše. V nevědomí, podobně jako ve vědomí, probíhají psychické procesy, jejichž dynamika ovlivňuje celou osobnost. Naše poznání je z tohoto hlediska neúplné, a to do značné hloubky. Nevědomé psychické procesy, které vystupují v protikladu k vědomému já autonomně, nazývá Jung komplexy. Jako soubor představ a tendencí mohou komplexy vystupovat jako druhé já disponující afektivní energií.  Jung zavádí koncept integrace nevědomých obsahů s vědomým já člověka. Tento proces může být opět nevědomý a souvisí s individuací, s životním cyklem zaměřeným na cíl v osobnostní celosti – Bytostném Já (\"Self\", \"Selbst\"). Vzhledem ke skutečnosti, že není možné poznat obsahy nevědomí bezprostředně, používá analytická psychologie řadu metod, jak s nevědomými obsahy udělat zkušenost. Vedle výkladu snů je to aktivní imaginace. Existuje také metoda projekce nevědomého obsahu na neživé předměty nebo osoby. Jung také zavedl pro odkrytí nevědomých komplexů tzv. asociační test.  Podle Junga lze nevědomé obsahy pojmově kategorizovat na archetypy – aspekty nevědomí. Jejich projevy nachází v mýtech, náboženství nebo filosofii či literatuře. Projevy korelují s představami duševně nemocných pacientů, ale objevují se i v nepatologické podobě v představách a jednání normálních lidí. Proto Jung zavádí pojem kolektivní nevědomí.", "section_level": 1}, {"title": "Kolektivní nevědomí.", "content": "Empiricky můžeme kolektivní nevědomí považovat za již neuvědomovanou zkušenost dřívějších staletí a tisíciletí, avšak nevědomí nelze redukovat pouze na zkušenost. Duševno je podle Junga zároveň hluboce zakořeněné v „nepsychické přírodě“, a to již na úrovni percepce, energetických účinků fyzikálního světa (např. světla). Atribut prchavosti a nestálosti duševních procesů se spíše váže na vědomí, zatímco nevědomí v tomto kontextu představuje setrvalejší a stabilnější část lidské osobnosti. Tento fakt znamená, že psychika člověka je trvale ovlivňována nevědomím, a to navzdory vědomému psychickému vývoji. V racionalismu moderní společnosti došlo k velikému rozvoji vědomí člověka, čímž se ignorované nevědomé složky psychiky mohou projevovat patologicky. Jung z tohoto hlediska hodnotí vznik zhoubných ideologií 20. století.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nevědomí je oblast lidské psychiky, ležící mimo sféru vědomí. Psychologie rozlišuje osobní nevědomí a kolektivní nevědomí. Ve filosofii se mluví o nevědomí v souvislosti s přírodními procesy, které směřují k cílům nebo se projevují účelně, aniž by byla evidence o jejich důvodech a motivech.", "tgt_summary": "潜意识,是指那些在正常情况下根本不能变为意识的东西,比如,内心深处被压抑而无从意识到的欲望。正是所谓「冰山理论」:人的意识组成就像一座冰山,露出水面的只是一小部分(意识),但隐藏在水下的绝大部分却对其余部分产生影响(无意识)。弗洛伊德认为潜意识具有能动作用,它主动地对人的性格和行为施加压力和影响。弗洛伊德在探究人的精神领域时运用了决定论的原则,认为事出必因。看来微不足道的事情,如做梦、口误和笔误,都是由大脑中潜在原因决定的,只不过是以一种伪装的形式表现出来。由此,弗洛伊德提出关于无意识精神状态的假设,将意识划分为三个层次:意识、前意识和无意识。", "id": 2180908}
{"src_title": "Paul von Lettow-Vorbeck", "tgt_title": "保羅·馮·萊托-福爾貝克", "src_document": [{"title": "Mládí a raná kariéra.", "content": "Narodil se ve vojenské rodině v Saarlouis jako syn Karla Wilhelma von Lettow-Vorbecka a jeho ženy Marie. Následoval příkladu svého otce, vstoupil do německé armády a vystudoval na dělostřeleckého důstojníka. V roce 1900 se podílel na potlačování povstání boxerů v Číně. V letech 1904 – 1908 se účastnil potlačování povstání Hottentotů a Hererů v Německé jihozápadní Africe. Byl zde raněn a poslán na léčení do Jižní Afriky, kde se seznámil a spřátelil s jihoafrickým politikem a vojákem Janem Smutsem, proti kterému později bojoval. Poté nějakou dobu velel německým koloniálním jednotkám v Kamerunu. Šest měsíců před propuknutím první světové války byl povýšen na plukovníka a jmenován velitelem císařských jednotek v Německé východní Africe. Jeho síly na počátku války čítaly 14 000 mužů (3000 Němců a 11 000 černošských askaríjů).", "section_level": 1}, {"title": "Boje v Africe.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátek války.", "content": "Bezprostředně po vypuknutí války ignoroval von Lettow-Vorbeck rozkazy a nabádání k opatrnosti a zahájil útoky na okolní nepřátelské koloniální državy. Poté, co přerušil železniční síť v Keni a začal dotírat i na ostatní oblasti, rozhodli se Britové zakročit. Domnívali se, že při takové aktivitě nebude jeho základna v přístavu Tangu dostatečně bráněná, a rozhodli se na ni zaútočit. Výsledkem byla bitva o Tangu (3. – 5. listopadu 1914), v níž německé jednotky připravily osminásobně silnějšímu expedičnímu sboru generála Arthura Aitkena zdrcující porážku. Britové byli přinuceni uprchnout a na místě zanechali několik set pušek, šestnáct kulometů, 600 000 nábojů a další zásoby. V lednu 1915 porazil von Lettow-Vorbeck britského nepřítele v bitvě u Jassínu, čímž odrazil pro změnu pokus o pozemní invazi.  Německem již v roce 1914 odepsaná kolonie i málo početné jednotky tak přežily roky 1914 i 1915 bez větší úhony a poutaly na sebe stále větší síly protivníka. V červenci 1915 dostal Lettow-Vorbeck jedinou významnou posilu z domoviny - nedobrovolně se k jeho jednotkám připojila posádka křižníku \"Königsberg\", který britské loďstvo obklíčilo v deltě řeky Rufiji. Přinesla s sebou něco zásob, munice a několik děl. V říjnu 1917 za ním ještě byla vyslána se zásobami vzducholoď LZ 104, která se ale nedopatřením nebo britskou dezinformací obrátila krátce před cílem zpět do Evropy.", "section_level": 2}, {"title": "Gerila.", "content": "Bitva u Jassínu byla předposlední velkou bitvou na africkém válčišti, kterou Lettow-Vorbeck úmyslně vyprovokoval a vedl. Po ní dospěl k názoru, že takový druh vedení války je příliš nákladný a že si jej s omezenými prostředky nemůže dovolit. Přešel tedy na strategii vyhýbání se větším bitvám a nepřetržitě vysílal menší přepadové jednotky do britských kolonií Rhodesie a Keni. Britové navzdory narůstající síle svých vojsk v oblasti zareagovali jejich stažením k nejohroženějším cílům. Teprve v březnu 1916 zahájilo 45 000 mužů pod velením Jana Smutse útok proti Německé východní Africe. Von Lettow-Vorbeck měl v této době k dispozici asi 13 800 bojeschopných mužů a byl si vědom toho, že nepřítele nemůže zastavit. Stále se však pokoušel vydržet co nejdéle, způsobit nepříteli co největší ztráty a znemožnit přesunutí vojsk Dohody do Evropy. Postup nepřítele se pomocí gerilové války pokoušel zpomalit i v následujících měsících, kdy se do ofenzívy zapojily také belgické jednotky z Belgického Konga. Narůstající tlak spojeneckých vojsk vyvrcholil v říjnu 1917, kdy Lettow-Vorbeck vybojoval poslední velkou bitvu své kampaně u Mahiwy, po které byl povýšen do hodnosti generálmajora. Ačkoliv silnějšímu britskému nepříteli způsobily jeho jednotky ztráty přibližně 2700 mužů, 500 zabitých či zraněných na německé straně bylo pro neustále se zmenšující vojsko velkou ranou. Von Lettow-Vorbeck se proto rozhodl z Německé východní Afriky stáhnout na jih. Na podzim roku 1918 měl už jen 3000 bojeschopných mužů proti asi 270 000 spojencům, přesto ještě zahájil poslední sérii útoků proti Rhodesii a Mosambiku. Neboť nevěděl, že už 11. listopadu bylo v Compiègne podepsáno příměří, ještě 13. listopadu obsadil nebráněné město Kasama v Zambii a táhl na Katangu. Tam byl britskou stranou informován o skončení války a 23. listopadu 1918 jeho dosud neporažená armáda složila zbraně.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná kariéra.", "content": "Po válce von Lettow-Vorbeck organizoval návrat německých vojáků a válečných zajatců z Afriky zpět do vlasti. Sám se vrátil domů až v roce 1919 a byl přivítán jako národní hrdina a neporazitelný vojevůdce. Německý císař ho svým posledním úředním ediktem povýšil na generálmajora.  V čase Výmarské republiky zasedal jeden čas v Reichstagu (1929 – 1930). Byl tvrdým odpůrcem Hitlera a požadoval, aby proti němu a jeho straně bylo použito vojsko. Posléze se stáhl z veřejného života. Prakticky po celé poválečné období pracoval na různých vzpomínkových knihách vztahujících se k Africe a na své autobiografii. Během druhé světové války přišel o většinu majetku a upadl do bídy. Když se to Jan Smuts dověděl, společně s několika svými spolubojovníky se složil na malou penzi, kterou pak nechal svému velkému protivníkovi vyplácet.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Emil von Lettow-Vorbeck (20. března 1870 – 9. března 1964) byl generálmajorem v armádě německého císařství za první světové války, během níž velel jednotkám v kolonii Německá východní Afrika. Ačkoliv se mu nedostávalo podpory z domoviny, vytrval v boji po celou dobu konfliktu a gerilovým vedením války na sebe poutal mnohonásobně větší síly Britského impéria, Belgie a Portugalska. Když s koncem první světové války ukončil svůj boj a vrátil se do Německa, byl přivítán jako jediný německý generál „Velké války“, který nikdy nepoznal porážku.", "tgt_summary": "保罗·冯·莱托-福尔贝克(,1870年-3月20日-1964年-3月9日),德意志帝国陆军将领,是第一次世界大战期间驻德属东非军的司令官。在四年东非战役中,他率领约一万五千人以寡敌众,牵制近25万英国、比利时、葡萄牙联军,而未曾遭受重大失败,更是一战当中唯一一位成功侵攻大英帝国疆土的德军将领。", "id": 887460}
{"src_title": "Žlutá řeka", "tgt_title": "黄河", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Žlutá řeka počíná svůj tok v provincii Čching-chaj na Tibetské náhorní plošině v nadmořské výšce 4800 m pod horou Jagra Dagze na severním úbočí pohoří Bajan Char (východní část horského pásma Kchun-lun). Na horním toku protíná kotlinu Odon Tala a protéká velkými jezery Ngoring a Gyaring. Na tomto úseku dosahuje průměrného spádu 10 ‰ a klikatí se soutěskami mezi jihovýchodními výběžky Kchun-lunu a Nanyšanu, přičemž vytváří peřeje a vodopády. Nad Lan-čou je zadržena přehradou Liou-ťia-sia (1968) a výrazně zmnožuje svůj průtok o vody řek Tchao a Chuang a opouští hory jako velká horská řeka s bouřlivým tokem. Stáčí se k severu a vytváří mohutný oblouk. Nejprve teče na sever po západním okraji pusté plošiny Ordos, poté na východ přes rovinu Che-tao a nakonec za Pao-tchou zpět na jih přes planinu Löss, kterou silně eroduje, když se prodírá až několik set metrů mocnými sprašovými vrstvami. Střídají se zde hluboká úzká údolí a jejich rozšíření. V místě přiléhavě zvaném Chu-kchou neboli \"Hrdlo konvice\" (壶口, Húkǒu) vytváří působivé peřeje. Tok se zde mezi skalami zužuje z 500 na necelých 50 m a propadá se vodopádem o 17 m níže. V těchto polopouštních a stepním úsecích, jež jsou dlouhé přibližně 2000 km se vodnost řeky zvyšuje jen nevýznamně a na severu, kde se voda využívá na zavlažování a ztrácí průsaky dokonce klesá. Na středním toku je spád v průměru 0,74 ‰. Přijímá Wu-ding-che, Wej-che a Fen-che, které také obsahují mnoho nánosů a mají žlutou barvu. U Tchung-kuanu, kde přijímá řeku Wej a obrací se o 90° k východu, protéká v pohoří Šan-sia údolím San-men-sia, tj \"Tři brány\" (三门峡 Sānménxiá) s mohutnou přehradou stejného jména (1960), následuje nová přehrada Siao-lang-ti (2000). Posledních 700km protéká Velkou čínskou rovinou, kde míjí starobylé město Luo-jang, od Čeng-čou a Kchaj-fengu pak pozvolna (spád dolního toku činí 0,12 ‰) teče širou náplavovou rovinou k severovýchodu skrze město Ťi-nan a vylévá se mohutnou deltou do zálivu Pochaj.", "section_level": 1}, {"title": "Změny průběhu dolního toku a ústí.", "content": "V ploché krajině dolního toku změnila po protržení hrází řeka za posledních 4000 let přibližně dvacetkrát dramaticky svůj běh, přičemž sedm povodní mělo katastrofální důsledky. Z toho důvodu se řeka nazývá „Hoře Číny“. V nejstarších dobách do roku 602 př. n. l. tekla od dnešního Čeng-čou podél východního úpatí hor téměř k severu. Poté měnila svůj tok v letech 11, 893, 1048 a 1194, kdy probíhala zhruba v dnešním směru, ale o něco severněji. Výrazné změny nastaly v letech 1289 a 1324, kdy Žlutá řeka obrátila od Kchaj-fengu svůj tok k jihovýchodu a spolu s řekou Chuaj se vlévala do moře jižně od Šantungského poloostrova. Od roku 1853 teče v nynějším korytě vyjma krátkého období let 1938 až 1947, kdy v důsledku vyhození hrází do vzduchu za války vtékala do moře jižně od Šantungského poloostrova.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdrojem vody jsou převážně dešťové srážky a v horské části povodí i sněhové. Ač není Žlutá řeka o mnoho kratší než Jang-c’-ťiang, vodností se jí zdaleka rovnat nemůže. Příčina tkví v tom, že velká část ze 752 000 km2 rozlehlého povodí Žluté řeky připadá na oblasti neoplývající srážkami. Průtok Žluté řeky je dosti nepravidelný, u ústí se pohybuje kolem 1500 až 2000 m3/s. Postupně podél toku činí u Lan-čou 1105 m3/s, u Pao-tchou 818 m3/s a u Le-kchou 1500 m3/s. Nejvyšších vodních stavů dosahuje v červenci a v srpnu v období monzunů. Maximální průtok na dolním toku dosahuje v průběhu běžného roku 22 000 m3/s a při katastrofálních povodních až 30 000 m3/s. Roční odtok činí 50 km3. Během povodní stoupá hladina v soutěskách o 10 až 20 m a na rovinách o 4 až 5 m. V zimě má řeka vody nejméně a zamrzá na středním toku na 2 až 3 měsíce a na dolním toku na 2 až 3 týdny. V současnosti (2010) kvůli nedostatku vody řeka obvykle v létě vysychá 800 kilometrů před ústím do moře. Výjimečným fenoménem, který dal řece jméno je však vysoký obsah částic zeminy unášených vodou. Průměrný obsah plavenin činí 36 kg/m3, což je zdaleka nejvíce ze všech světových řek. Nárazovitě přitom tyto hodnoty mohou dosáhnout až 600 kg/m3! Každým rokem tak řeka přemístí 1,5 miliardy tun materiálu. Z tohoto množství přibližně tři čtvrtiny odplývají do Pochajského zálivu, který se tak rok od roku zmenšuje o 290 m. Zbylá jedna čtvrtina plavenin se ukládá na dolním toku, kde jednak zanáší přehrady, a za druhé každým rokem zvyšuje úroveň říčního dna o několik centimetrů. Důsledkem je, že řeka sevřená v průběhu staletí navyšovanými ochrannými hrázemi, teče 3 až 10 m nad úrovní okolní krajiny. Hráze vysoké 5 až 12 m dosahují včetně přítoků délky 5000 km.", "section_level": 1}, {"title": "Povodně.", "content": "Pokud dojde k jejímu vytržení se z hrází, škody na lidských životech a majetku jsou nedozírné. Kupříkladu povodně v letech 1887 a 1931 si každá vyžádala přes milion obětí, což je činí nejhoršími živelními pohromami v moderních dějinách lidstva. Za čínsko-japonské války dalo roku 1938 kuomintangské vedení v zoufalém pokusu o zastavení japonského postupu vyhodit hráze do povětří. Výsledkem bylo tehdy přes půl milionu mrtvých.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Využívá se ve velké míře na zavlažování na rovině Che-tchao a na dolním toku. Vodní doprava je možná v délce 790 km především ve Velké čínské rovině. Na řece byly vybudovány přehradní nádrže s vodními elektrárnami (San-men-sia, Liou-ťia-sia). Povodí řeky patří k hustě osídleným oblastem ČLR. Na řece leží města Lan-čou, Jin-čchuan, Pao-tchou, Čeng-čou, Kaj-feng, Ťi-nan. Od polohy při Žluté řece odvozují svůj název provincie Che-pej a Che-nan – doslova \"„Severně řeky“\" a \"„Jižně řeky“\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Žlutá řeka (tibetsky རྨ་ཆུ་, Mačhu, ) je řeka na východě ČLR, s délkou 5464 km druhý nejdelší tok této země. Povodí má rozlohu 752 000 km2. Název Žlutá řeka, poprvé doložený před dvěma tisíciletími v období dynastie Chan, výstižně charakterizuje zbarvení řeky způsobené unášenou zeminou. Střední a dolní povodí Žluté řeky je kolébkou čínské civilizace.", "tgt_summary": "zh-hans:; zh-hant:;", "id": 2802340}
{"src_title": "Částice alfa", "tgt_title": "Α粒子", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Vzhledem k velikosti částic alfa záření jde o nejslabší druh jaderného záření, který může být odstíněn i listem papíru.  Alfa částice se pohybují poměrně pomalu a mají malou pronikavost, ale zato mají silné ionizační účinky na okolí.  Protonové i neutronové číslo α částice je rovno 2.  Alfa částice sehrála důležitou úlohu při Rutherfordových experimentech, které vedly ke vzniku planetárního modelu atomu, což významně ovlivnilo znalosti o struktuře atomu.  Z hlediska působení na člověka se dělí na vnější a vnitřní.  Vnější záření alfa je považováno za neškodné, neboť je pohlceno kožními buňkami dlaždicového epitele, díky čemuž je znemožněn účinek na buňky, které se mohou dělit.  Vnitřním zářením je naopak myšleno působení na části organismu, které nejsou kryté kůží, jako například plíce. Zde může alfa záření poškodit DNA, díky čemuž se buňka může začít nekontrolovaně dělit. Následně dochází ke vzniku rakoviny.  Zdroji alfa záření mohou být různé prvky a látky pevného, kapalného i plynného skupenství. Z prvků v pevném skupenství se jedná například o uran či radium, v plynném můžeme zmínit velice známého zástupce radon, který se shromažďuje ve špatně větraných prostorách, jako jsou doly, jeskyně, či domácnosti. Jelikož zde může radon zvyšovat pravděpodobnost výskytu rakoviny, je jeho hodnota kontrolována v průběhu vyřizování stavebního povolení.  Vlastnosti Alfa záření jsou využívány také k léčení. Jeho působení v určitých dávkách aktivuje obranné mechanismy buněk, případně nastartuje proces vedoucí k jejich zániku. V České republice je možné využít například léčebné lázně v Jáchymově.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Radioaktivní přeměna alfa představuje přeměnu izotopu těžkého prvku doprovázenou emisí částice alfa a uvolněním energie odpovídající hmotnostnímu úbytku v systému. Obecný zápis přeměny alfa je:  Příklad:  formula_2  Vzhledem ke kladné hodnotě E se nabízí otázka, proč se během krátké doby nerozpadnou všechna jádra uvažovaného izotopu. Je to dáno výškou potenciálové bariéry, která je vyšší, než je celková energie částice alfa. Podle klasické fyziky by částice neměla opustit nikdy jádro. Výška potenciálové bariéry je definována přitažlivou jadernou silou a odpudivou elektromagnetickou interakcí.  Rozpad alfa je ale ve skutečnosti výsledkem tunelování potenciálové bariéry. Tunelovaní je extrémně nepravděpodobný jev.  Pro představu jak funguje vznik alfa částice si zvolme jako příklad jádro uranu U, ve kterém se alfa částice vytvoří uvnitř jádra předtím než z jádra unikne. Ve skutečnosti je tento proces mnohem složitější.  Poločas rozpadu U je velmi dlouhý, což vyplývá z faktu, že potenciálová bariéra je velice „neprostupná“. Částice alfa, pohybující se uvnitř jádra, musí narazit na vnitřní stěnu bariéry v průměru přibližně 10krát, než se jí podaří uniknout tunelováním. Toto číslo odpovídá 10 nárazům za sekundu po dobu 4×10 let.  Zaznamenatelné jsou ale pouze částice kterým se podaří uniknout.  Při alfa rozpadu se z jádra atomu uvolní společně dva neutrony a dva protony. Tato alfa částice se začne pohybovat od mateřského jádra.  Částice alfa jsou vyzařovány některými radioaktivními jádry atomů, tzv. alfa-zářiči.  Počáteční rychlost (a tedy i energie) uvolňovaných částic alfa je charakteristická pro každý izotop. Pokud na částice záření působí elektrické nebo magnetické pole, lze tuto rychlost určit a tak konkrétní izotop detekovat. Z technických důvodů se užívá magnetické pole a výsledku měření se říká magnetické spektrum.", "section_level": 1}, {"title": "Historie objevu.", "content": "Počátkem roku 1896 se Henri Becquerel dozvěděl o Röntgenově objevu záření. Inspirován tímto objevem, vzápětí pozoroval sám zčernání fotografické desky, na níž je položena nádoba se solí uranu. Svůj objev zveřejnil 2. března 1896 na zasedání pařížské Akademie. Postupnými pokusy vyvrátil hypotézu, že se jedná o druh fluorescence soli a dokázal, že záření způsobuje kovový uran (přednesl 18. 5. 1896).  Po objeviteli bylo tenkrát záření pojmenováno Becquerelovy paprsky. O dva roky později učinili objev stejného záření thoria G. C. Schmidt v Německu a s malým zpožděním nezávisle Marie Curie ve Francii. Důkaz toho, že Becquerelovy paprsky jsou jádra hélia podal v roce 1908 Ernest Rutherford. Uranová sůl byla zatavená ve speciální velmi tenké kapiláře (aby sklo hélium nepohltilo) a uzavřena ve vakuové baňce. Po několika dnech byly v baňce spektroskopicky detekovány stopy hélia.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako částice alfa (označuje se symbolem α nebo He) se v částicové fyzice označuje jádro helia tvořené dvěma protony a dvěma neutrony. Proud částic alfa se nazývá záření alfa a jedná se o ionizující záření vznikající při jaderných reakcích.", "tgt_summary": "α粒子是一种放射性粒子,由两个质子及两个中子组成,并不带任何电子,亦即等同于氦-4的原子核,或电离化后的氦-4,He。", "id": 2892315}
{"src_title": "Petice", "tgt_title": "请愿", "src_document": [{"title": "Česká republika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obecné petiční právo.", "content": "V České republice je petiční právo garantováno už na ústavní úrovni čl. 18 Listiny základních práv a svobod a provedeno pak zákonem ze dne 27. března 1990, č. 85/1990 Sb., o právu petičním, a nařízením Min. vnitra č. 27/2004, o vyřizování peticí, stížností, oznámení a podnětů. Petice může spočívat ve formulování určité žádosti, návrhu nebo stížnosti a lze se s ní obracet na všechny orgány státní správy i územní samosprávy ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu, které patří do působnosti těchto orgánů. Nelze však takto zasahovat do nezávislosti soudu, není také možné vyzývat k porušování ústavy, zákonů nebo základních práv a svobod zaručených právě Listinou základních práv a svobod. Výkon petičního práva je chráněn, nemůže mu v něm být nikomu bráněno a zároveň nikdo nesmí být pro jeho výkon postihován. Stejně tak nelze nikoho k podpisu petice nutit.  Petice sestavují především fyzické osoby, mohou tak jednat ale i osoby právnické, pokud je to v souladu s cíli jejich činnosti. K realizaci petičního práva je možné, nikoli však nutné ustavit tzv. \"petiční výbor\", který není právnickou osobou a který se může skládat pouze z občanů starších 18 let. Ten pak vstupuje do kontaktu se státními orgány. Petice je podepisována občany tak, že na podpisové archy, z nichž každý musí obsahovat dostatečné určení konkrétní petice, kromě svého podpisu uvedou i své jméno, příjmení a bydliště. Podpisy pod petici lze shromažďovat na každém veřejně přístupném místě, k čemuž není potřeba jakéhokoliv povolení státního orgánu, nesmí však docházet k omezení dopravy nebo k rušení veřejného pořádku.  Orgán, kterému je petice určena, je povinen ji přijmout a do 30 dnů na ni písemně odpovědět. Pokud obsah petice nespadá do jeho působnosti, musí ji příslušnému orgánu postoupit.", "section_level": 2}, {"title": "Speciální petice.", "content": "České právo předpokládá též možnost petic podporujících kandidaturu určitého subjektu do veřejné funkce, vznik určitého subjektu atd.  Taková ustanovení obsahuje například § 21 odst. 4 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, § 61 odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a § 6 odst. 2 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích (petice občanů požadujících, aby vznikla politická strana nebo politické hnutí). Zákon o církvích a náboženských společnostech v obdobné podmínce nepožaduje petici, ale určitý počet osob „hlásících se“ nebo „přináležejících“ k dané církvi nebo náboženské společnosti a o návrhu obsahujícím podpisy a osobní údaje osob splňujících dané podmínky.  Od roku 2012 čl. 56 odst. 5 Ústavy zmiňuje možnost petice alespoň 50 000 občanů s právem volit prezidenta republiky k podpoře kandidatury určitého uchazeče. Podrobné požadavky a způsob kontroly petice stanoví prováděcí zákon č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky. Petice se přikládá jako příloha ke kandidátní listině, podávané k registraci ministerstvu vnitra. Podepisující občan musí navíc uvést své datum narození a namísto bydliště místo svého trvalého pobytu. Dalším rozdílem je, že na petičních arších nemusejí být uvedeny údaje o organizátorovi petice, ale archy jsou přiřazeny pouze k podpoře určitého kandidáta.  Nejvyšší správní soud v prosinci 2012 při rozhodování o stížnostech ohledně registrace v prezidentských volbách proti názoru několika stěžovatelů konstatoval, že použití slova „petice“ v tomto případě neznamená podřazení zákonu o právu petičním a že ačkoliv i tyto petice jsou odrazem ústavního práva petičního, tento typ petice nespadá do definice petice v zákonu o právu petičním, protože nejde o žádost, návrh ani stížnost, ale jde o jakési akcesorické petice coby listiny obsahující podpisy občanů shromážděné za určitým cílem, jejichž právní režim je plně vymezen zvláštními zákony. Nejvyšší správní soud zamítl i názor, že by před účinností speciálního zákona bylo možno na takovou petici uplatňovat petiční zákon jako obecnější zákon.", "section_level": 2}, {"title": "Online petice.", "content": "Online petice (elektronická petice, internetová petice) je moderním, módním a mediálně výbušným druhem petic. Její výhodou je rychlost a nenáročnost šíření, za nevýhodu je označována právní nezávaznost online petice.", "section_level": 2}, {"title": "Lidová iniciativa.", "content": "V některých případech může petice jako prvek přímé demokracie být formou lidové iniciativy. V některých státech může určitý počet občanů peticí například iniciovat referendum, předkládat návrhy zákonů, změn ústavy anebo jiných právních předpisů atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Petice (z lat. \"petitio\" – žádost) je písemně podaná žádost občanů, tzv. \"petentů\", buďto parlamentu či jinému zastupitelskému orgánu, nebo vládě či hlavě státu, případně jinému orgánu státní a veřejné moci. Petiční právo patří do politických práv. Různé typy petic jsou v různé míře závazné pro orgány veřejné moci; v některých případech vyplývá z petice splňující určité podmínky konkrétní právní nárok, obecně zpravidla povinnost adresáta se obsahem petice zabývat.", "tgt_summary": "请愿是人民向政府表达希望改变某种官方行为的诉求与活动,简单来说,就是提出请求。在中国近代史上,1895年的公车上书,1910年的请开会请愿运动,1919年五四运动,1989年六四运动,都是先从请愿活动开始的。", "id": 993189}
{"src_title": "Jan Evangelista", "tgt_title": "約翰 (福音書作者)", "src_document": [{"title": "Patron.", "content": "Je patronem teologů, úředníků, notářů, sochařů, malířů, písařů, spisovatelů, knihkupců, knihtiskářů, vázačů knih, výrobců papíru, vinařů, řezníků, sedlářů, výrobců zrcadel, rytců, svíčkařů a košíkářů, přátelství, proti otravám, spáleninám, bolestem nohou, padoucnici, krupobití, za dobrou úrodu.", "section_level": 1}, {"title": "Znázorňování.", "content": "Jan je znázorňován buď jako stařec (spíše ve východním umění), nebo jako mladý muž (v západním umění).  Symbolem sv. Jana je orel, některá jeho vyobrazení mají orlí hlavu nebo křídla. Tento symbol mu byl připsán pro jeho \"vysokou\" teologii na začátku evangelia.  Dalším jeho atributem je číše s vínem. Ta odkazuje na legendu, podle které mu byla podána číše s otráveným vínem. Jan ji požehnal a poté vypil, avšak jed neúčinkoval. Proto se v den svátku sv. Jana tradičně světí víno.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Podle biblického podání byl apoštol Jan synem Zebedeovým a bratrem Jakuba. Ústní podání jmenuje jeho matku Salome. Byl bratrancem Ježíše Krista z matčiny strany. Původně byl rybářem na Genezaretském jezeře. Nejprve byl učedníkem Jana Křtitele a později jedním z dvanácti učedníků – apoštolů – Ježíše Krista, který jej poté těsně před smrtí na kříži označil za syna své matky Marie.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Podle církevní tradice přišel Jan kolem r. 69 do Efezu, odkud pak vedl všechny církevní obce, které předtím založil. V roce 95 byl prý zatčen císařem Domiciánem, krutým pronásledovatelem křesťanů. Po strašném mučení nařídil Domicián, aby Jana vhodili do kotle s vřelým olejem. Podle legendy se prý však olej změnil v občerstvující lázeň, z níž Jan vystoupil posílen. Když se to dozvěděl Domicián, zalekl se natolik, že nechal Jana poslat do vyhnanství na ostrov Patmos. Zde napsal knihu Zjevení Janovo. Když Domicián zemřel, vrátil se Jan do Efezu a tam napsal své evangelium. Podle tradice byl učitelem sv. Polykarpa, kterého ustanovil biskupem ve Smyrně. Zemřel okolo roku 101 ve vysokém věku. Stal se jediným apoštolem, který zemřel přirozenou smrtí. O tom, kde je pohřben nebo kde zůstaly jeho ostatky, není nic spolehlivě známo. Některé prameny říkají, že byl pohřben na pahorku u Efezu.", "section_level": 1}, {"title": "Uznávání.", "content": "Všechny církve, které uznávají svaté, jej za svatého považují.  Moderní textová kritika si klade otázku, zda je tento Jan skutečným autorem Janova evangelia a dalších janovských spisů v Novém zákoně: 1., 2. a 3. listu Janova a Zjevení sv. Jana.", "section_level": 1}, {"title": "Svátek sv. Jana.", "content": "Oslava svátku sv. Jana spadá v západní liturgické tradici do vánočního cyklu, neboť se slaví 27. prosince (ve východním křesťanství 26. září). Tradičně je svátek spojen s žehnáním vína (při jeho pití se pak říkává: \"\"Piji lásku svatého Jana.\"\"), neboť právě apoštol Jan uvádí ve svém 1. listu, že „Bůh je láska“ (4,9.16).", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Jan Evangelista, apoštol a evangelista († asi 100, hebrejsky יוחנן \"Bůh je milosrdný\"). Často nazýván „Janem od Latinské brány“ je považován za autora čtvrtého kanonického evangelia, tj. Evangelia podle Jana.", "tgt_summary": "福音书作者约翰(英语:John the Evangelist;,Yoḥanan,Yôḥānān;;,约生活于西元一世纪),又称传福音者约翰,天主教汉译圣史若望,是基督教会对《约翰福音》、《约翰一书》、《约翰二书》与《约翰三书》作者的称呼。", "id": 1621660}
{"src_title": "Masáž", "tgt_title": "按摩", "src_document": [{"title": "Druhy masáží.", "content": "V každé kultuře existuje určitá forma terapeutické masáže; popisy mnoha metod, které jsou používány dodnes, známe z nejstarších zapsaných lékařských textů. Čínský rukopis z roku 2700 př.n.l. doporučuje každé ráno provádět automasáž „proti nachlazení, pro udržení vláčnosti orgánů a jako prevence proti zdravotním potížím“. Podstatně mladší je švédská masáž, kterou kolem roku 1830 popsal Pehr Henrik Ling a která se v západních kulturách považuje za základní formu masáže, „klasickou“ masáž.  Existuje přes 100 různých druhů masáží vycházejících z různých kulturních základů. Jednotlivé druhy masáží se vzájemně prolínají. Je to díky svébytnosti masérů, kteří se postupem své praxe vyvíjejí, studují různé masážní techniky či terapeutické metody a jejich pochopení vnáší do masáží jejich osobitost.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení masáží dle charakteru techniky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Plošné masáže.", "content": "Při těchto technikách se používá tření nebo posun tkáně po spodních vrstvách.", "section_level": 2}, {"title": "Tlakové, bodové a liniové masáže.", "content": "Používá se zde tlak prstů a jiných částí těla.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení masáží podle využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Masáž miminek.", "content": "Masáž miminek je soustavou velmi jemného a citlivého masírování, která pomáhá k upevnění pouta mezi matkou a dítětem (tzv. bonding), které je nezbytné pro zdravý tělesný i psychický vývoj dítěte. Masáž obecně je v naší kultuře spojována s představou rehabilitace nebo korekce zdravotního stavu. Avšak u národů, které žijí v sociálně semknutějších společenstvech, je masáž – a zvláště masáž dětí – formou komunikace.", "section_level": 2}, {"title": "Masáže postižených dětí.", "content": "Tyto masáže pomáhají při léčebných postupech fyzioterapeutů.", "section_level": 2}, {"title": "Masáž srdce.", "content": "Tzv. masáž srdce je ve skutečnosti stlačování hrudníku v rámci záchrany života u srdeční zástavy.", "section_level": 2}, {"title": "Sportovní masáž.", "content": "Pokud nechápeme sportovní masáž jako typ základního kurzu umožňující masérovi získání živnostenského listu, jedná se především o masáže sportovců. Vrcholoví sportovci využívají sportovní masáže, aby zkrátili čas potřebný k regeneraci a díky tomu mohou zvýšit tréninkové dávky. Ty rozdělujeme podle jejich použití:", "section_level": 2}, {"title": "Pohotovostní masáž.", "content": "masáž prováděná ve vysokém tempu s postupně rostoucí hloubkou a razancí. Má za cíl připravit svalstvo sportovce na okamžitě následující sportovní výkon. Používají se nejčastěji lihové prostředky, častěji hřejivé.", "section_level": 3}, {"title": "Regenerační masáž.", "content": "Klidná delší masáž sloužící k uklidnění svalstva sportovce po sportovním výkonu a jeho regeneraci. Prováděná delší dobu po sportovním výkonu slouží k odplavení laktátu ze svalstva. Používají se chladivé prostředky, častěji olejové.", "section_level": 3}], "src_summary": "Masáž je postup, při kterém se aplikuje tlak prstu na svaly. Některé masážní postupy mohou být součástí fyzioterapie. Obvykle tomu tak není a řada dalších postupů, ačkoliv jejich propagátoři různým způsobem zmiňují klinický efekt, postrádá jakýkoliv důkaz klinické efektivity ve smyslu medicíny založené na důkazech. Zejména v případě některých tvrzení, například tvrzení o zrychlení hojení, o snížení náchylnosti k infekcím, nebo o zlepšení krevníh oběhu, je efekt nepravděpodobný i z biologických důvodů. Většinu masáží (masážních terapií) lze proto pokládat za procedury spadající buď do kategorie wellness, nebo přímo mezi metody alternativní medicíny (např. akupresura, Dornova metoda, nebo kraniosakrální terapie). Osoba, která provádí masáže, se označuje jako masér. V české Národní soustavě povolání není masér zdravotnický pracovník, protože masáž není považována za léčebný úkon. Způsobilost získává absolvováním maturitního oboru Masér sportovní a rekondiční. Vedle toho existují rekvalifikační kurzy Masér akreditované u MŠMT.", "tgt_summary": "按摩(),亦称推拿,指通过身体接触,对皮肤下的肌肉进行积压或拉伸的行为,以疏通经络,滑利关节,促使气血运行,调整脏腑功能,增强人体抗病能力,从而达到治愈病痛的目的。在中国,针灸与推拿同科,理论基础大致相同,简称“针推”。身体如有物理结构变化,推拿比针灸有效。物理治疗则是现代医学的复健治疗方法。", "id": 1901139}
{"src_title": "Nikl", "tgt_title": "镍", "src_document": [{"title": "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Typický kovový ferromagnetický prvek stříbrobílý, silně lesklý kov. Nikl se dá výborně leštit, je velmi tažný a dá se kovat, svářet a válcovat na plech nebo vytahovat v dráty. Patří mezi přechodné prvky, které mají valenční elektrony v d-sféře. Ve sloučeninách se vyskytuje především v mocenství Ni, existují i sloučeniny Ni, zatímco látky obsahující Ni jsou nestálé a působí silně oxidačně.  Ve zředěných minerálních kyselinách se nikl rozpouští, ale hůře než železo. V koncentrovaných kyselinách se rozpouští ještě o něco hůře a koncentrovanou kyselinou dusičnou se pouze pasivuje. Nepůsobí na něj suché halogenovodíky. Za normální teploty je vůči působení vzduchu i vody nikl poměrně stálý a používá se proto často k povrchové ochraně jiných kovů, především železa. V jemně rozptýleném stavu je nikl pyroforický tj. samozápalný na vzduchu. Při zahřívání v čistém kyslíku shoří nikl za jiskření a i s jinými prvky se za vyšší teploty slučuje (chlor, brom, fosfor, arsen, antimon, hliník, bor, křemík, síra...). Je také značně stálý vůči působení alkálií a používá se proto k výrobě zařízení pro práci s alkalickými hydroxidy.  Kovový nikl rozkládá při mírném žáru amoniak na dusík a vodík. Nikl má schopnost pohlcovat velká množství vodíku, a to zejména za zvýšené teploty. Proto se houbovitý nikl využívá jako katalyzátor při hydrogenacích.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "Předměty ze slitin niklu se podařilo nalézt v Číně a jejich stáří je více než 2 000 let. Nikl byl objeven roku 1751 německým chemikem baronem Axelem Frederikem Cronstedtem při pokusech o izolaci mědi z rudy. Nový prvek pojmenoval podle jeho výskytu v rudě nikelinu. V hornické mluvě bylo tehdy slovo nikl hanlivým výrazem pro rudu, ve které horníci očekávali, že bude obsahovat měď, ale při jejím zpracovávání odolávala veškerému úsilí při jejím získávání. Ještě určitou dobu po objevu niklu zastávali někteří chemici názor, že nikelin je měděná ruda. Teprve Torbern Bergman roku 1775 popsal přesněji povahu niklu (jeho podobnost s železem) a připravil nikl v čistém stavu.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Jako relativně lehký prvek je nikl v přírodě poměrně hojně zastoupen. V zemské kůře jeho průměrný obsah činí kolem 100 mg/kg, t.j. asi 100 ppm (parts per milion = počet částic na 1 milion částic) a ve výskytu přechodných prvků na zemi se řadí na 7. místo. V mořské vodě se jeho koncentrace pohybuje na úrovni 5,4 mikrogramu v jednom litru. Předpokládá se, že ve vesmíru připadá na jeden atom niklu přibližně 700 000 atomů vodíku.  S ryzím niklem se v přírodě setkáme pouze vzácně ve slitině s železem v železných meteoritech, dopadajících na Zemi z kosmického prostoru. Geologové předpokládají, že velká část niklu přítomného na Zemi je soustředěna v oblasti jejího středu – v zemském jádře – a to právě z analogie s meteority. Nikl má afinitu ke kyslíku i k síře, resp. arzenu a vytváří tedy dva typy ložisek. Jednak primární, sulfidická, ve kterých se nachází v sirnících a arzenidech – sulfid nikelnato-železitý – pentlandit (Ni, Fe)S millerit NiS, nikelin NiAs, breithauptit NiSb, chloantit NiAs, gersdorfit NiAsS, smaltin (Ni, Co, Fe)As a ullmanit NiSbS. Dále sekundární, kyslíkatá, lateritická, vznikající zvětráváním olivínu z ultrabazických hornin zemského pláště, které se dostaly na povrch. Vrstvy zvětralin, nabohacené železem, hliníkem a ochuzené o křemík a se nazývají laterity a vznikají lateritickým zvětráváním. Niklonosné laterity se typicky vyskytují ve zvětralinách hadcových těles, což byly původně olivinické horniny ze zemského pláště, z hloubek okolo 50 km a více. Olivín je na povrchu nestálý, rychle zvětrává. Nikl v něm byl původně vázán jako příměs a zvětráváním přešel do hydrosilikátů niklu, zejména garnieritu (Ni, Mg)SiO(OH). Největším současně těženým nalezištěm niklových rud, odkud pochází 1/4 světové produkce niklu, je kanadské Sudbury, které bylo objeveno roku 1883 při výstavbě trati pro Kanadskou pacifickou železnici a nachází se v provincii Ontario. Předpokládá se, že původem těchto rud je obrovský meteorický zásah Země v dávných geologických dobách. Další oblasti s bohatým výskytem niklových rud jsou např. Rusko (zejména okolí sibiřského města Norilsk), Nová Kaledonie, Austrálie, Kuba a Indonésie.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Nejdůležitější rudy niklu jsou novokaledonský garnierit (Ni, Mg)SiO(OH) a kanadský pyrrhotin s příměsí pentlanditu, který obsahuje průměrně 3 % niklu. Při obou výrobách probíhá získávání niklu přes tyto dva kroky.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Antikorozní ochrana.", "content": "Díky poměrně velmi dobré stálosti kovového niklu vůči atmosférickým vlivům i vodě se často nanáší velmi tenká niklová vrstva na povrchy méně odolných kovů, nejčastěji železa. Nanášení se provádí elektrolyticky obvykle z alkalického prostředí, kde je nikl přítomen jako kyanidový komplex a na pokovovaný předmět je vložen záporný elektrický potenciál, působí tedy jako katoda. Běžně se takto upravují jednoduché pracovní nástroje jako šroubováky nebo klíče, ale také některé chirurgické nástroje a pomůcky se niklují.  Značné odolnosti kovového niklu se využívá při výrobě chemického nádobí, které je možno vystavit účinkům alkalických tavenin jako je hydroxid sodný nebo uhličitan draselný bez výraznějšího poškození. V kyselém prostředí je však nutno použít mnohem dražších kelímků z platiny nebo slitin platiny s rhodiem nebo iridiem.", "section_level": 2}, {"title": "Slitiny.", "content": "Ocelářský průmysl je rozhodně největším světovým spotřebitelem niklu. Společně se železem, chromem a manganem patří mezi základní kovy, které slouží pro legování ocelí. Je třeba mít na zřeteli, že se ve světě vyrábí tisíce typů ocelí, které se značně liší svým složením, způsobem zpracování a následně pak svými vlastnostmi jako je tvrdost, pevnost, kujnost, chemická odolnost a další. V řadě z nich je kromě výše uvedených prvků přítomno i menší množství dalších kovů (molybden, wolfram, kobalt a další).  Nikl je součástí velmi odolných slitin jako například Monelův kov o složení 68 % Ni a 32 % Cu (někdy se také uvádí alternativní poměr 67:28 nebo 65:30) se stopami manganu a železa, používaný pro výrobu lodních šroubů, ale i kuchyňského vybavení. Slitiny Alnico se skládají z železa, kobaltu, niklu, hliníku a mědi a slouží pro výrobu velmi silných permanentních magnetů.  Nikl patří již dlouhou dobu mezi mincovní kovy, používané k ražení mincí, obvykle ve slitinách s mědí. V Československu se z těchto slitin razily především mince o nominální hodnotě 1, 2 a 5 Kčs. V současné ČR jsou mince 1, 2 a 5 Kč pouze niklem povrchově upravené (ražené z oceli, povrchová vrstva niklová). V USA a Kanadě se pro minci o hodnotě 5 centů používá označení nickel, do češtiny překládané jako niklák. V Evropské unii se tento fakt týká mincí s nominální hodnotou 1 a 2 eura. Tyto mince se vyrábí ze slitiny, která se nazývá nové stříbro neboli argentan či nejčastěji alpaka. Tato slitina se do Evropy dostala z Činy v 18. století, ale mince se z ní začaly razit ve velkém až po druhé světové válce. Alpaka obsahuje 10–20 % niklu, 40–70 % mědi a 5–40 % zinku. Slitina je stříbrobílá, chemicky odolná a dá se dobře leštit.  Významné místo patří slitinám niklu ve výrobě šperků. V současné době poměrně populární bílé zlato je obvykle právě slitinou zlata, niklu, mědi a zinku. Nevýhodou těchto materiálů je skutečnost, že řada lidí trpí alergií na slitiny niklu a nemůže šperky z těchto slitin dlouhodobě nosit.  Zvláštní slitina niklu a stříbra slouží často jako materiál pro výrobu elektrických kontaktů v silně namáhaných silnoproudých spínačích, které musí vykazovat vysokou úroveň spolehlivosti. Jde o směs o složení přibližně 90 % Ag + 10 % Ni. Protože oba kovy se při tomto poměru v tavenině nemísí, vyrábí se slitina poměrně komplikovaným spékáním práškového materiálu za vysokých teplot a tlaků. Výslednému materiálu potom stříbro dodává vynikající elektrickou vodivost a nikl zase výhodné mechanické vlastnosti – tvrdost a odolnost proti otěru. Nikl se využívá také ve slitinách s tvarovou pamětí jako slitina NiTi.  K dalším významným slitinám niklu patří konstantan, což je slitina 40 % niklu a 60 % mědi, která má konstantní velký elektrický odpor. Nikelin je slitina 31 % niklu, 56 % mědi, 13 % zinku a má také velký konstantní elektrický odpor. Manganin je slitina 4 % niklu, 12 % manganu a 84 % chromu, která se používá na zhotovování přesných elektrických odporů. Chromnikl neboli nichrom je slitina 60 % niklu a 40 % chromu a využívá se na vinutí elektrických pecí.", "section_level": 2}, {"title": "Galvanické články.", "content": "Značná část celosvětově vyrobeného niklu končí v současné době jako surovina pro elektrické články s možností mnohonásobného dobíjení. Nikl-hydridové baterie slouží jako zdroj elektrické energie v řadě mobilních telefonů, přenosných svítilen a dalších.  Pro zdroje s vyšší elektrickou kapacitou se používají spíše nikl – kadmiové galvanické elektrické články typu NiCd. Vykazují velmi dobré elektrické vlastnosti (kapacita x hmotnost) a lze je i zpětně dobíjet. Slouží často jako zdroj elektrického proudu v automobilech a dalších dopravních prostředcích. Na rozdíl od klasických olověných akumulátorů se v nich jako elektrolyt používá roztok alkalického hydroxidu. Reakci, při které dochází ke vzniku elektrického proudu, lze vyjádřit jako:  Vzhledem k prokázané toxicitě kadmia se však výroba těchto baterií postupně omezuje.", "section_level": 2}, {"title": "Katalyzátory.", "content": "Jemně rozptýlený elementární nikl — Raneyův nikl — je velmi účinným hydrogenačním katalyzátorem, který působí reakci dvojné vazby mezi uhlíkovými atomy s vodíkem za vzniku vazby jednoduché. Schematicky:  Této reakce se využívá v potravinářství k výrobě ztužených tuků z rostlinných olejů. Běžné rostlinné oleje jsou chemicky estery nenasycených mastných kyselin s několika dvojnými vazbami v molekule. Převedením části těchto dvojných vazeb na vazby jednoduché vzniká rostlinný tuk, který má za normální teploty tuhou konzistenci.", "section_level": 2}, {"title": "Sloučeniny.", "content": "Nikl tvoří sloučeniny v oxidačních stavech od Ni do Ni, přičemž v záporných stavech se jedná o organokovové sloučeniny a v kladných je nejstabilnější Ni a vyšší stavy se běžně nevyskytují, neboť se na vzduchu i ve vodě rozkládají.", "section_level": 1}, {"title": "Anorganické sloučeniny.", "content": "Ve svých stabilních sloučeninách se nikl vyskytuje převážně jako kladně dvojmocný Ni. Nikelnaté soli běžných anorganických kyselin jsou v hydratované podobě zelené krystalické látky dobře rozpustné ve vodě, v bezvodém stavu jsou obvykle jinak zbarveny. Výjimkou je špatně rozpustný uhličitan nikelnatý NiCO a černý silně nerozpustný sulfid nikelnatý NiS. Vyšší oxidační stavy se běžně nevyskytují, protože se tyto sloučeniny na vzduchu i ve vodě rozkládají. Stabilní jsou pouze v inertních atmosférách a proto nemají velký význam.", "section_level": 2}, {"title": "Komplexní sloučeniny.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Oxidační stav IV (d).", "content": "Komplexy Ni jsou velmi výjimečně stabilní na vzduchu a ve vodě se všechny bez výjimky rozkládají.", "section_level": 3}, {"title": "Oxidační stav III (d).", "content": "V oxidačním stavu Ni jsou některé komplexy stabilní na vzduchu, ale ve vodě se hned rozkládají. Např. fialová krystalická látka K[NiF] oxiduje vodu za vývoje kyslíku. Získává se fluorací směsi chloridu draselného a nikelnatého za zvýšené teploty a tlaku.  Vedle oktaedrických komplexů existují s komplexy s koordinačním číslem 5, např. \"černý\" trigonálně bipyramidální [NiBr(PEt)]", "section_level": 3}, {"title": "Oxidační stav II (d).", "content": "Nikelnaté komplexní sloučeniny jsou až na výjimky odolné vůči oxidaci. Tvoří soli se všemi anionty, ve vodném roztoku je běžný zelený hexaaquanikelnatý kation [Ni(HO)].  Ni překračuje koordinační číslo 6 pouze vzácně, základní uspořádání jsou oktaedrická (6) a čtvercová (4). Méně časté konformace jsou trigonálně bipyramidální (5), čtvercově pyramidální (5) a tetraedrické (4). Pokud má nikl možnost vybrat si mezi tetraedrem a čtvercem, uplatňuje díky stabilizační energii ligandového pole v nízkospinových komplexech čtvercové ligandové pole. Ve vysokospinových komplexech záleží na druhu ligandu, v případě ligandu s velkými molekulami nebo atomy vznikají čtvercové ligandové pole a v případě ligandů s malými atomy nebo molekulami vzniká tetraedrické ligandové uspořádání. V případě velkého nadbytku komplexních částic v roztoku je nikl schopen uplatnit koordinační číslo 5 a to také v závislosti na velikosti ligandu. Rozměrné ligandy se váží v podobě čtvercové pyramidy a malé v podobě trigonální bipyramidy.  Nikl vytváří přednostně komplexní sloučeniny s dusíkatými ligandy, např. NH, en (ethylendiamin), bipy (bipyridyl), phen (fenanthrolin), NCS a NO. Amoniakáty mají při plném nahrazení molekul vody v nikelnaté soli na hexaamminnikelnatý kation [Ni(NH)] obvykle \"fialovou\" barvu. Pokud se nenahradí všechny molekuly vody, tak má látka obvykle \"modrou\" až \"tmavě modrou\" barvu. Amoniakáty se připravují převáděním amoniaku přes bezvodé nikelnaté soli nebo se k hydratovaným solím přidává roztok amoniaku. Roztok amoniakátů je \"modrý\", protože ve vodě dochází k částečné výměně molekul amoniaku za molekuly vody.  Čtvercové konformace tvoří komplexy [NiX], tetrakyanonikelnatany jsou \"zlatožluté\", tetrarhodanonikelnatany \"světle zelené\" (oktaedrické [Ni(SCN)] jsou však \"modré\"), tetrachloro-, tetrabromo- a tetrajodonikelnatany jsou \"modré\".", "section_level": 3}, {"title": "Nižší oxidační stavy.", "content": "Nejvýznamnějším zástupcem je tetrakarbonyl niklu [Ni(CO)], za normálních podmínek těkavá kapalina. Tato sloučenina je silně toxická stejně jako oxid uhelnatý CO, nutný pro její výrobu.", "section_level": 3}, {"title": "Zdravotní rizika.", "content": "Nikl patří mezi několik málo prvků, jejichž vliv na zdravotní stav lidského organizmu je jednoznačně negativní. Tento fakt se zdá být kuriózní např. i proto, že je chemicky velmi podobný kobaltu, jenž je naopak nezbytnou součástí potravy a má důležitou roli pro správný vývoj a zdravotní stav lidského organizmu.  Při velkých anebo pravidelně zvýšených dávkách niklu se silně zvyšuje riziko vzniku rakoviny a nikl je dnes řazen i mezi teratogeny, tedy látky schopné negativním způsobem ovlivnit vývoj lidského plodu. Ohrožení takovými dávkami niklu však hrozí pouze pracovníkům metalurgických provozů, které se zabývají zpracováním tohoto kovu a nedodržují základní pravidla bezpečnosti práce.  V běžném životě se však poměrně často setkáváme s kožní alergií na nikl. Projevuje se u 6–10 % obyvatelstva a doprovází ji nejprve zarudnutí kůže a později až vznik kožních ekzémů při trvalém styku s předměty z niklu. Zvláště nebezpečné jsou v tomto ohledu náušnice, protože ušní lalůček patří mezi velice citlivé části lidského těla a alergické působení zde může nabývat dramatičtějších rozměrů – otoky hlavy, astmatické záchvaty.  Kromě výše uvedených alergiků však existuje i podstatně méně početná skupina lidí, kteří trpí alergií na nikl v mnohem větší míře. Těm pak způsobuje alergické reakce např. i placení mincemi s obsahem niklu. Právě v současné době probíhá v Bruselu diskuze o budoucnosti euromincí o hodnotě 1 a 2 eura, které nikl obsahují.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nikl (chemická značka Ni, lat. \"Niccolum)\" je bílý, feromagnetický, kujný a tažný kov. Slouží jako součást různých slitin a k povrchové ochraně jiných kovů před korozí. Vzhledem k jeho toxicitě je jeho praktické využití postupně omezováno.", "tgt_summary": "'是一种化学元素,化学符号为',原子序数为28。它是一种有光泽的银白色金属,其银白色带一点淡金色。镍属于过渡金属,质硬,具延展性。纯镍的化学活性相当高,这种活性可以在反应表面积最大化的粉末状态下看到,但大块的镍金属与周围的空气反应缓慢,因为其表面已形成了一层带保护性质的氧化物。即使如此,由于镍与氧之间的活性够高,所以在地球表面还是很难找到自然的金属镍。地球表面的自然镍都被封在较大的镍铁陨石里面,这是因为陨石在太空的时候接触不到氧气的缘故。在地球上,这种自然镍总会和铁结合在一起,这点反映出它们都是超新星核合成主要的最终产物。一般认为地球的地核就是由镍铁混合物所组成的。", "id": 414417}
{"src_title": "Anihilace", "tgt_title": "湮灭", "src_document": [{"title": "Popis jevu.", "content": "Při setkání částice s její antičásticí dochází k zániku obou částic a veškerá jejich klidová energie i kinetická energie se přemění na energii odnášenou nosiči polí (fotony, W a Z bosony...). Tato přeměna je úplná a původní částice při ní zcela zanikají. Protože částice odnášející energii mohou mít nulovou klidovou hmotnost, hovoří se nepřesně o anihilaci jako o úplné přeměně hmoty v energii. Nosiče polí odnášející uvolněnou energii se mohou dále rozpadat na jiné částice.  Při procesu anihilace se zachovává hmotnost (celková, nikoli klidová), energie, hybnost, elektrický náboj a další veličiny.  To, jaké částice při anihilaci vzniknou, závisí na energii anihilujících částic (energií je zde myšlena i energie uvolněná z klidové hmotnosti částic podle Einsteinova vztahu \"E = mc\"). Při nízkých energiích mohou vzniknout pouze dva fotony, které se od místa interakce rozletí opačnými směry (oba se stejnou energií). Mohou vznikat také tři fotony, jejich energie však musí zaručovat zachování hybnosti soustavy.  Při vyšších energiích mohou vznikat např. páry lepton-antilepton nebo kvark-antikvark (kvarky neexistují jako volné částice, ale projevují se jako hadrony).  Vyšší energie anihilujících částic zvyšuje pravděpodobnost vzniku exotičtějších částic.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Nejznámějším příkladem je anihilace elektronu a pozitronu, při které nejčastěji vzniká dvojice fotonů záření gama o energii 0,5 MeV:  Pouze jeden foton nemůže vzniknout kvůli zákonu zachování energie a zákonu zachování hybnosti. Z tohoto důvodu se při dvoufotonové anihilaci vzniklé fotony šíří z místa svého vzniku vzájemně opačnými směry.  Oba fotony mohou být zachyceny tzv. koincidenčními detektory a tím je dáno, že místo anihilace leží na přímce mezi nimi. Při zachycení více anihilací větším počtem detektorů je pak možno zjistit místo, kde k anihilacím dochází, v třírozměrném prostoru. To je mj. princip moderní lékařské zobrazovací metody, nazývané pozitronová emisní tomografie (PET).", "section_level": 1}, {"title": "Možnosti využití.", "content": "Existují i teorie získávání elektrické energie pomocí anihilace. Největším problémem je fakt, že k získání antihmoty je nutný výkonný urychlovač částic (např. takový, který mají v CERNu). V něm je možné urychlit částice a při následných srážkách získat miniaturní množství antihmoty. Otázkou zůstává, jak tuto antihmotu uchovávat, protože reaguje s čímkoli, a jak získat její větší množství. Navíc získaní antihmoty je proces energeticky mnohem náročnější než zisk energie při anihilaci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anihilace je proces v částicové fyzice, při kterém dochází k zániku částice a její antičástice při jejich vzájemném setkání. Opakem anihilace je kreace.", "tgt_summary": "湮灭(英语:annihilation)是指当物质和它的反物质相遇时,会发生完全的物质-能量转换,转为能量(如以光子的形式)的过程,又称互毁、相消、对消灭。", "id": 2983059}
{"src_title": "Bronz", "tgt_title": "青铜", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Bronz a jeho vlastnosti byly objeveny již v pravěku. Pro dominantní použití při výrobě nástrojů, zbraní, ozdob i jiných předmětů se dokonce jedna epocha pravěku nazývá dobou bronzovou. Objev bronzu znamenal velký technologický pokrok ve výrobě nástrojů, zbraní a v nemalé míře i šperků. Proti čistým kovům se bronz totiž vyznačuje vyšší tvrdostí. Dnes se bronz využívá jen pro speciální účely a v sochařství.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy bronzů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cínový bronz.", "content": "Cínový bronz obsahuje nejvýše 33 % cínu, přičemž součet (Cu + Sn) má být nejméně 99 %. Cínové bronzy používané technicky mají cínu méně. Struktura cínového bronzu je složitá a jen obtížně se dosáhne rovnovážného stavu. Slitiny obsahující až asi 16 % Sn se skládají při 520 °C z tuhého roztoku α. Pod touto teplotou se rozpustnost cínu v mědi zmenšuje, pod 500 °C však nenastávají téměř žádné změny. Vlivem značného rozpětí mezi likvidem a solidem nastává při normálním chladnutí značné odlučování v krystalech α, a vyrovnání struktury difuzí se dosáhne jen dlouhodobým žíháním při 550 °C až 750 °C. Slitiny obsahující méně než 10 % cínu (asi do 8 % cínu) lze zpracovat tvářením, slitiny s deseti nebo více procenty cínu se zpracovávají litím. Hustota technicky použitelných tvářených cínových bronzů je asi 8,8 kg/dm, u bronzů litých asi 8,6 kg/dm. Elektrická vodivost je malá, neboť cín ji značně snižuje. U bronzů s 5 % cínu je asi 10 m/Ωmm, u bronzů s 15 % Sn asi 5 m/Ωmm. Odolnost cínových bronzů proti korozi je dobrá, téměř jako u mědi. Cínové bronzy se používají ve slévárenství a na výrobu kluzných ložisek.", "section_level": 2}, {"title": "Tvářený cínový bronz.", "content": "Tvářené cínové bronzy mívají nejčastěji 6–9 % cínu. Při výrobě bronzu dochází často k oxidaci (okysličení), což se nepříznivě projevuje na jejich vlastnostech a je dobré nežádoucí kyslík odstranit. Odkysličují se obvykle fosforem (bronz fosforový), nejčastěji fosforovou mědí P—Cu (42 3018 asi s 10 % P). Stačí přísada několika setin procenta. Nejlepší vlastnosti má fosforový bronz, který má po odkysličení co nejméně fosforu. Jen tam, kde se požaduje co největší tvrdost a odolnost proti opotřebení (pružiny, trubky na ložisková pouzdra apod.), může být až asi 0,3 % fosforu. Plechy a pásy se válcují za tepla z desek, jejichž obsah fosforu smí být nejvýše 0,15 %. Proto je vhodnější válcování za studena. Desky se před válcováním homogenizují žíháním. Po válcování se musí plechy opět vyžíhat a rychle ochladit. Vyrábějí se plechy tloušťky až 0,1 mm. Pérově tvrdé plechy z bronzu Cu—Sn 6, které jsou určeny k zhotovování kontaktů, musí být kovově čisté. Proto se musí plechy žíhat za nepřístupu vzduchu nebo se po žíhání moří ve zředěné kyselině dusičné. Bronzové dráty se vyrábějí až do průměru 0,03 mm. Cínové bronzy odolávají velmi dobře opotřebení. Ohřevem bronzu tvářeného za studena na 300 °C pomalu klesá pevnost, největší měkkosti se dosáhne žíháním na 650 až 700 °C. Cínové bronzy se používají nejčastěji ve stavu litém. Struktura litých bronzů je značně nestejnoměrná, protože chladnutí po odlití je poměrně rychlé. Bronzy se vyrábějí v kelímkových nebo plamenných pecích. Do roztavené mědi se přidává ohřátý cín. Taveninu je třeba chránit před účinky vzduchu vrstvou práškového dřevěného uhlí. Odkysličuje se fosforem, popř. hořčíkem, křemíkem, manganem aj.", "section_level": 2}, {"title": "Hliníkový bronz.", "content": "Hliníkový bronz obsahuje nejčastěji 5 % Al. Hliník zvětšuje pevnost a tvrdost. Je-li hliníku asi do 9 %, rozpouští se v mědi a struktura slitiny se skládá pouze z krystalů α. Při větším obsahu Al vznikají také křehké krystaly γ' (Cu9Al4) a slitina je tvrdší a křehčí. Na vlastnosti hliníkových bronzů se strukturou složenou z krystalů (α+γ') má značný vliv rychlost chladnutí. Po rychlém ochlazení z 900 °C má slitina velkou pevnost (asi 80 kp/mm), ale nepatrnou tažnost a kontrakci.  Tvářená slitina Cu—Al 5 má měrnou hmotnost asi 8,2 kg/dm a měrnou elektrickou vodivost asi 7 m/Ωmm (tj. měrný elektrický odpor cca 0,14 Ωmm/m). Je velmi odolná proti korozi, žáru odolává asi do 800 °C. Kromě podvojných slitin se používají i hliníkové bronzy s dalšími přísadovými prvky. Mají vysokou odolnost proti kyselinám a louhům, používají se proto v agresivním prostředí. Vyrábějí se z nich také potrubí a kohouty pro přehřátou páru.", "section_level": 2}, {"title": "Manganový bronz.", "content": "Manganové bronzy se užívají hlavně jako materiály na měřicí odpory. \"Resistin\", obsahující asi 15 % manganu, má měrný elektrický odpor asi 0,5 Ωmm/m. Známější je \"manganin\" (Cu—Mn 13—Ni, podle ČSN 42 3056). Jeho měrný odpor je asi 0,43 Ωmm/m, teplotní součinitel odporu asi 1,5×10 a měrná termoelektrická síla proti mědi je velmi nízká (1 až 2 V na 1 °C). Po správném umělém vystárnutí zůstává hodnota odporu stálou ve velmi úzkých mezích po mnoho desetiletí. Manganinové odpory se hodí proto na nejpřesnější měřicí odpory (etalony, kompenzační měření apod.) i k měření malých hodnot napětí. Umělým stárnutím se odstraní vliv tváření za studena a do­sáhne se ustálení struktury. Umělé stárnutí spočívá v ohřevu na 400 °C po dobu 1 hodiny v neutrálním ovzduší (v argonu nebo dusíku) za vyššího tlaku. Tímto opatřením se má omezit vypařování manganu z povrchu drátu, které se začíná projevovat již od 350 °C. Po pomalém vychladnutí se drát moří, aby se odstranila povrchová vrstva ochuzená o mangan, a pak se drát uloží na několik měsíců. Tímto novějším způsobem umělého stárnutí se získá ještě menší hodnota teplotního činitele odporu než při starším způsobu umělého stárnutí (ohřev na 140 °C po 24 hodin). Manganin se hodí i na odporové manometry, jejichž princip spočívá v tom, že se tlakem mění odpor slitiny. Tlakový činitel je asi 2,60×10 na 1 kp/cm (po umělém stárnutí). Čisté kovy se k tomuto účelu nehodí, protože jejich odpor se příliš mění s teplotou. \"Isabelin\" obsahuje 13 % manganu, 3 % hliníku a zbytek tvoří měď. Obsah hliníku znesnadňuje měkké pájení. Podobné složení i vlastnosti má \"novokonstant\" (12 % manganu, 4 % hliníku, 1,5 % železa a zbytek měď). Pozoruhodné jsou slitiny, jež obsahují při 20 nebo více procentech manganu přes 9 % Al. Jsou to tzv. Heuslerovy slitiny, které jsou feromagnetické, ačkoli neobsahují žádné železo.", "section_level": 2}, {"title": "Niklový bronz.", "content": "Jako odporové slitiny na měřicí odpory se používají také bronzy niklové. Je to především \"konstantan\" (Cu—Ni 45—Mn, podle ČSN 42 3065). Měrný elektrický odpor konstantanu se ve značném teplotním rozsahu mění velmi nepatr­ně, a to tak, že ho zpočátku poněkud ubývá. Teplotní součinitel elektrického odporu mezi 0 a 100 °C je asi 5×10. Nejvyšší teplota při použití konstantanu nemá přesáhnout 500 °C. Konstantan se používá zejména na různé regulační a méně náročné měřicí odpory. Je též materiálem na termoelektrické články, neboť má proti mědi velkou termoelektrickou sílu 40 V/°C. Pro tuto vlastnost však nelze konstantanu použít v přístrojích na přesné měření velmi malých elektrických napětí. Podobné slitiny s menším obsahem niklu, nazývané nikelin (např. typu Cu—Ni 30—Mn podle ČSN 42 3064, s 30 % Ni), jsou vhodné do 400 °C. Jejich měrný odpor je menší, asi 0,4 Ωmm/m. Levnější jsou slitiny obsahující i zinek, mají však horší časovou stálost odporu a chemickou odolnost. Podobná slitina má např. složení: 55 % Cu, 30 % Ni, 15 % Zn. Tyto slitiny se hodí k méně náročnému použití (spouštěcí odpory aj.). Nikl zvětšuje tvrdost bronzu a jeho odolnost proti korozi. Z niklo­vých bronzů se vyrábějí kondenzační trubky pro agresivní vody. Pevnost slitiny se zvětšuje přísadou železa. Je-li ve slitině velký obsah niklu, trubky mají barvu světlou, jako stříbro.  Niklové bronzy s přísadou křemíku jsou vytvrzovatelné (cuprodur). Vytvrzený \"cuprodur\" má velkou pevnost a tažnost nejen za normální teploty, ale i za teploty vyšší, a zejména za teplot velmi nízkých, až —200 °C. Jeho elektrická vodivost je 11 až 26 m/Ωmm (vyšších hodnot se dosahuje u slitiny vytvrzené). Cuprodur je velmi odolný proti korozi a dobře tvárný. Hodí se i na šrouby a matice pro velmi nízké teploty.", "section_level": 2}, {"title": "Elektrovodný bronz.", "content": "Elektrovodné bronzy se používají na sdělovací vedení, na elektrody bodových a švových svařovacích strojů apod. Jako telegrafních čili poštovních bronzů (42 3019) se často používá slitin s kadmiem, které mají při značné pevnosti i dobrou vodivost. Například kadmiový bronz s 1 % Cd dosahuje tvářením za studena pevnosti asi 70 kp/mm při vodivosti asi 45 m/ Ωmm; je to asi 80 % vodivosti mědi. Kadmium je zároveň dobrým odkysličovadlem.  Velké požadavky na pevnost a zejména na odolnost proti opotřebení při dostatečné vodivosti jsou u elektrod pro svařovací stroje bodové i švové. Náležitá pevnost a odolnost proti opotřebení musí být zachována i při vyšších teplotách. Na elektrody pro svařování oceli se používá bronzů Cu—Ag 4—Cd (42 3290), které mají vodivost asi 48m/Ωmm a svou pevnost a odolnost proti opotřebení si udržují asi do 300 °C. Jinou vhodnou slitinou je vytvrzovatelný chromový bronz asi s 1 % Cr, s obdobnými vlastnostmi. Vytvrzuje se zakalením z teploty asi 900 °C a umělým stárnutím při 450 °C po 2 hodiny. Bronzy obsahující asi 2,5 % kobaltu a 0,5 % berylia se hodí pro provozní tep­loty do 400 °C. Jsou také vytvrzovatelné, mají asi poloviční vodivost než měď, jsou však značně drahé. Velmi dobře se osvědčují elektrody ze spékaného wolframového prášku, napuštěného mědí (80 % W+ + 20 % Cu), které však nepatří mezi bronzy. Do této kategorie také spadá tzv. trolejový bronz, jenž je používán pro výstavbu trolejových vedení užívaných v dopravě.", "section_level": 2}, {"title": "Beryliový bronz.", "content": "Beryliové bronzy se mohou uplatnit tam, kde jsou vysoké požadavky na mechanické vlastnosti při velké vodivosti. Obvykle se nepoužívá slitin podvojných; kromě 0,5 až 2,3 % berylia obsahují také nikl, železo, kobalt, chrom aj. Beryliové bronzy jsou vytvrzovatelné. Při 864 °C se v mědi rozpouští asi 2,7 % Be, za normální teploty však méně než 0,2 %. Vytvrzují se ochlazením z 800 °C ve vodě (po němž může následovat tváření za studena) a umělým stárnutím při 300 °C po 2 až 3 hodiny.  Vytvrzený pérový bronz má pevnost asi 140 kp/mm při tažnosti asi 3 %. Kromě velké pevnosti, a to i za vyšších teplot, jsou beryliové bronzy značně odolné proti korozi a proti opotřebení, mají vysokou mez únavy i v korodujícím prostředí, vysokou mez tečení, jsou nemagnetické a dobře elektricky vodivé. Velmi dobrou vodivost má např. slitina se 2 % Ni a 0,5 % Be. Hodí se hlavně na pružiny pracující v korozním prostředí, na ventily čerpadel na louhy, na kuličky korozivzdorných kuličkových ložisek (asi 2 % Be + Ni), na nástroje, které při nárazu nesmějí jiskřit (asi 2 % Be), na velmi namáhané elektrody bodových a švových svářeček apod.", "section_level": 2}, {"title": "Olověný bronz.", "content": "Olověné bronzy jsou slitiny mědi s olovem, jehož bývá nejvýše asi 38 %. a popř. s dalšími kovy, hlavně s cínem; někdy se přidává i Ni, Zn nebo Mn, které mají zlepšit stejnoměrnost struktury. Olověné bronzy slouží hlavně jako kovy ložiskové. V tuhém stavu je rozpustnost olova v mědi nepatrná a pro značný rozdíl měrných hmotností obou kovů může nastat odměšování olova. U ložiskových kovů se požaduje, aby v pevné základní měděné hmotě bylo olovo jemně rozptýleno. Z olověných bronzů se buď odlévají celé ložiskové pánve nebo se jimi vylévají pánve ocelové. Olověné bronzy s přísadou cínu a až 10 % Pb se hodí jak na vylévání opěrných ocelových pánví, tak na odlitky celých pánví, kdežto olověných bronzů bez cínu, s 20 až 40 % Pb, dá se použít jen na vylévání opěrných ocelových pánví. Vylévané pánve, obvykle tenkostěnné, s velmi tenkou výstelkou z olověného bronzu. Jsou lepší než plnostěnné, neboť spojují velkou pevnost ocelové opěrné pánve s dobrými kluznými vlastnostmi olověného bronzu a kromě toho se uspoří neželezné kovy. Pánve vylité olověným bronzem se používají pro velmi namáhaná ložiska, kde je měrný tlak větší než 100 kp/cm. Nejvyšší přípustné měrné tlaky jsou 300 až 400 kp/cm, někdy i více, největší obvodové rychlosti do 10 m/s.", "section_level": 2}, {"title": "Červený bronz.", "content": "Červené bronzy jsou slitiny mědi, cínu, zinku a často též olova, které zlepšuje obrobitelnost. Jsou určeny na výrobu odlitků používaných tam, kde se nehodí šedá litina pro malou odolnost proti korozi apod.", "section_level": 2}, {"title": "Další druhy bronzů.", "content": "Zvláštním druhem bronzu je dělovina, slitina mědi a 10 % cínu určená k výrobě houževnatých odlitků dělových hlavní historických zbraní. Jinou zvláštní slitinou je také zvonovina určená pro výrobu kostelních zvonů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bronz je slitina mědi a cínu, případně i v malém množství jiných kovů jako např. hliníku, manganu, olova (kromě zinku, kdy se slitina nazývá mosaz). Starší český název pro bronz je spěž.", "tgt_summary": "是纯铜(紫铜)加入锌与镍以外的金属所产生的合金,如加入锡、铅或铝的铜合金,古时青铜器埋在土里后颜色因氧化而青灰,故命名为青铜。与纯铜(红铜)相比,青铜强度高且熔点低(25%的锡冶炼青铜,熔点就会降低到800°C。纯铜(红铜)的熔点为1083°C)。青铜的铸造性好,耐磨且化学性质稳定。", "id": 687254}
{"src_title": "Chalcedon", "tgt_title": "玉髓", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Chalcedon (achát) se většinou tvoří v dutinách hornin různého druhu, ale převážně v chladnoucím magmatu (výplň dutin čedičových a melafyrových mandlovců), kde vzniká za nízkých teplot jako sraženina silikátových roztoků. Občas se setkáváme s chalcedony, které vznikají jako dehydratační produkt opálu. Možno nalézt i na trhlinách hadců, nebo vytváří hlízy ve vápencích. Jeho výskyt je tedy hojný.", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "Chalcedon je kryptokrystalická odrůda křemene – je složen z tak malých krystalků, že se jeví jako celistvý. Tvoří náteky, kůry, mandle, geody. Z dutin jsou známé vrstvy s ledvinitým nebo hroznovitým povrchem, který tvoří nezřídka i úhledné krápníky a pupenité agregáty. Při mikroskopickém výbrusu je možné pozorovat mikrokrystalky, ze kterých je chalcedon složen. Krystalky jsou většinou rovnoběžné nebo paprsčitě uspořádány.", "section_level": 1}, {"title": "Odrůdy.", "content": "Existuje několik odrůd chalcedonu, které se liší zbarvením a texturou. Rozdílné barvy jsou zřejmě způsobeny různou hustotou vláken v jeho vnitřní struktuře a příměsemi různých oxidů. Názvy variet:", "section_level": 1}, {"title": "Získávání.", "content": "Těžbou v lomech, či případně sběrem z naplavenin například na plážích atd.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Chalcedon se využívá jako okrasný kámen a ve šperkařství jako polodrahokam. První zmínky o využití chalcedonu jako šperkařského kamene pocházejí ze starověkého Egypta, kde byly objeveny předměty s polodrahokamem při archeologických vykopávkách. Podle astroesoteriky je chalcedon kámen řečníků, který podporuje živost a řeč. V Tibetu je považován za léčivý kámen a je k léčení i využíván. Měl i omezené technické využití, používal se například na ložiska přístrojů, na výrobu břitů vah a třecích misek.", "section_level": 1}, {"title": "Účinky v magii.", "content": "Podle některých (vědecky nepotvrzených) názorů chalcedon povzbuzuje optimismus a dobrou vůli, modrý chalcedon stimuluje schopnosti učení a červený chalcedon pomáhá dosáhnout svého cíle.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chalcedon, chemický vzorec SiO, je klencový minerál. Název je odvozen od starověkého města Chalkedon v Malé Asii, místa konání Chalkedonského koncilu.", "tgt_summary": "玉髓是隐晶型的石英,组成十分优良的矿物石英及斜硅石。玉髓蜡质光泽,并也有半透明的品种。它的颜色通常是白色或灰色,灰蓝色或树荫下棕色等,从苍白到接近黑色。其他玉髓色调被赋予特定的名字:一个清晰的红玉髓称为'carnelian'或'sard'。绿色品种由氧化镍(II),是所谓的绿玛瑙。红玛瑙有扁平黑白阶。火石也是各种各样的玉髓。 中亚沿江居民的贸易路线都有利用各种形式的玉髓雕刻装饰品。玉髓因为不会沾黏融化的蜡适合雕刻成印章。最早可能是从公元一世纪的贵霜帝国开始发展,近年来在阿富汗的西北部发现了许多贵霜印章。", "id": 2958177}
{"src_title": "Dotyková obrazovka", "tgt_title": "觸控式螢幕", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1971 byl vyvinut první „dotykový senzor“, který vyvinul instruktor Univerzity v Kentucky, doktor Sam Hurst (zakladatel Elographics). Senzor nazvaný \"Elograph\" byl patentován Univerzitou v Kentucky – Nadace pro výzkum. Elograph nebyl transparentní jako moderní dotykové obrazovky, ale byl to významný milník v jejich technologii. V roce 1974 Sam Hurst a Elographics vyvinuli první opravdovou dotykovou obrazovku se včleněným transparentním povrchem. V roce 1977 Elographics vyvinul a patentoval pětidrátovou rezistivní technologii, nejpopulárnější technologii dotykových obrazovek používaných dnes. Dotykové obrazovky se poprvé zviditelnily s vynálezem terminálu pro počítačem asistovaného učení, který se představil v roce 1975 jako součást projektu PLATO. Dotykové obrazovky se postupně stávají běžnými v každodenním životě. Společnosti používají dotykové obrazovky pro kioskové systémy v maloobchodech, systémy pokladních míst, bankomaty a PDA, kde je někdy používán stylus pro manipulaci s grafickým uživatelským prostředím (GUI) a k zadávání dat. Popularita smart telefonů, PDA, přenosných herních konzolí a mnoha typů informačních přístrojů iniciuje poptávku po dotykových obrazovkách i jejich přijetí.  V letech 1979–1985 byla Fairlight CMI (a Fairlight CMI IIx) špičkovou hudební samplovací a re-syntézní pracovní stanicí, která využila technologii světelného pera, se kterým uživatel mohl alokovat a manipulovat se samplem a syntézou dat, jakož i přistupovat k různým menu ve svém operačním systému dotýkáním se obrazovky světelným perem. Později Fairlight modely série III použily grafické tablety místo světelných per.  HP-150 z roku 1983 byl světově jeden z prvních komerčních počítačů vybavený dotykovou obrazovkou. Neměl dotykovou obrazovku v pravém slova smyslu, ale místo toho měl 9′′ CRT obrazovku Sony obklopenou infračervenými vysílači a přijímači, které detekovaly pozici jakéhokoliv netransparentního objektu na obrazovce.  Až donedávna většina spotřebních dotykových obrazovek dokázala rozpoznat pouze jedno místo doteku ve stejný čas a jen několik z nich mělo schopnost rozpoznat, jak silný je tento dotek. To se začíná měnit s komercializací vícedotykové technologie.  Dotykové obrazovky jsou populární v pohostinství a v těžkém průmyslu, stejně jako v kioscích či jako displeje v muzeích nebo v automatizovaných místnostech, kde klávesnice a myš neumožňují vhodnou intuitivní, rychlou či přesnou interakci uživatele se zobrazovaným obsahem displeje.  V minulosti byly senzory dotykových obrazovek dodávány jako doplňky klasických na trhu dostupných zařízení. Teprve později byly tyto doplňky integrovány přímo výrobci displejů a elektroniky, čímž byl potvrzeno jejich přijetí jako běžnou součást uživatelského rozhraní různých výrobků.  První mobilní telefon s kapacitním dotykovým displejem byl LG Prada, který se začal prodávat v květnu 2007 (tedy před prvním iPhone).", "section_level": 1}, {"title": "Technologie.", "content": "Existují různé technologie dotykových obrazovek.", "section_level": 1}, {"title": "Rezistivní.", "content": "Rezistivní (odporový) panel dotykové obrazovky se skládá z několika vrstev, z nichž nejdůležitější jsou dvě tenké elektricky vodivé vrstvy, oddělené úzkou mezerou. Když objekt, jako je prst, stlačí místo na vnějším povrchu panelu, dvě kovové vrstvy se v tomto místě spojí: panel se pak chová jako pár napěťových děličů s připojenými výstupy. To vede ke změně v elektrickém proudu, který je registrován jako událost doteku a poslán k řadiči pro zpracování.", "section_level": 2}, {"title": "Povrchová akustická vlna (SAW).", "content": "SAW technologie využívá ultrazvukové vlny, které projdou přes dotykový displej. Když se dotknete panelu, je absorbována část vlny. Ta se změní v ultrazvukové vlny, které jsou registrovány jako událost doteku a tato informace je poslána do řadiče pro zpracování. SAW dotykové displeje mohou být poškozeny vnějšími prvky. Kontaminanty na povrchu dotykového displeje mohou též narušit jeho funkčnost.", "section_level": 2}, {"title": "Kapacitní.", "content": "Kapacitní dotykový panel je takový, který se skládá z izolantu, jako je sklo potažené transparentním vodičem, jako je slitina oxidu inditého a cíničitého (ITO – Indium Tin Oxide). Vzhledem k tomu, že lidské tělo je také vodič, dotýkání se povrchu obrazovky má za následek narušovaní elektrostatického pole obrazovky, jež je měřitelné jako změna v kapacitním odporu. K určení místa dotyku mohou být použité různé technologie. Lokace tohoto místa je pak poslána k řadiči pro zpracování.", "section_level": 2}, {"title": "Infračervené záření.", "content": "Dotyková obrazovka pracující s infračerveným zářením používá řadu X-Y infračervených LED a pár detektorů záření kolem okrajů obrazovky pro detekci narušení ve struktuře LED paprsků. Tyto LED paprsky se vzájemně kříží vertikálně i horizontálně. To pomáhá senzorům přesné určení místa doteku. Hlavní výhodou takového systému je, že může detekovat v podstatě jakýkoli vstup, včetně prstů, prstu v rukavici, stylus nebo pero. Obecně se tato technologie používá u venkovních aplikací a systémů pokladních míst, které se nemohou spoléhat na vodič (např. holé prsty) pro aktivaci dotykové obrazovky. Na rozdíl od kapacitní dotykové obrazovky, infračervené dotykové obrazovky nevyžadují žádné vzory na skle, které zvyšují odolnost a optickou průzračnost celého systému.", "section_level": 2}, {"title": "Optické zobrazování.", "content": "Jedná se o relativně moderní vývoj v technologii dotykové obrazovky, ve které jsou dva nebo více zobrazovacích senzorů umístěných na okrajích (převážně rohy) obrazovky. Infračervená zadní světla jsou umístěna v zorném poli kamery na druhé straně obrazovky. Dotek se ukáže jako stín a každou dvojici kamer lze pak najít triangulací pro zjištění místa doteku nebo dokonce i pro změření velikosti doteku objektu. Tato technologie narůstá na popularitě, kvůli své rozšířenosti, univerzálnosti a cenové dostupnosti, zejména pro větší přístroje.", "section_level": 2}, {"title": "Disperzní signál.", "content": "Byl představen v roce 2002 společností 3M. Tento systém používá senzory pro detekci mechanické energie ve skle, ke které dochází v důsledku doteku. Komplexní algoritmy pak interpretují tyto informace a poskytují aktuální polohu doteku. O technologii se tvrdí, že je neovlivnitelná prachem a jinými vnějšími elementy, včetně poškrábání. Vzhledem k tomu, že není potřeba dodatečných elementů na obrazovce, tvrdí se o technologii, že poskytuje vynikající optickou průzračnost. Rovněž jelikož jsou mechanické vibrace využívány k detekci události doteku, tak může být každý předmět použit k vytvoření těchto událostí, včetně prstů a stylusu. Nevýhodou je, že po počátečním doteku systém nemůže rozpoznat prst bez hnutí.", "section_level": 2}, {"title": "Rozpoznání akustického pulzu.", "content": "Tento systém, představený Elo divizí společnosti Tyco International v roce 2006, používá piezoelektrické snímače umístěné na různých místech okolo obrazovky pro přeměnu mechanické energie doteku (vibrací) v elektrický signál. Hardware obrazovky pak používá algoritmus pro určení místa doteku na základě těchto snímaných signálů. Dotyková obrazovka je vyrobena z běžného skla, což ji dává dobrou odolnost i optickou průzračnost. Je obvykle schopna fungovat se škrábanci a prachem na obrazovce a to s dobrou přesností. Tato technologie se také dobře hodí pro displeje, které jsou fyzicky větší. Tak jako technologie využívající disperzní signál, tak i zde po počátečním doteku nemůže být prst bez hnutí rozpoznán. Avšak, z téhož důvodu, rozpoznání doteku není rušeno žádnými opírajícími se objekty.", "section_level": 2}, {"title": "Porovnání technologií dotykových obrazovek.", "content": "Následující informace je poskytnuta společností Mass Multimedia inc., Coloradskou společností prodávající techniku s dotykovými displeji.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dotyková obrazovka () je v informatice označení pro elektronický vizuální displej, který dokáže detekovat přítomnost a místo doteku na zobrazovací ploše. Termín zpravidla označuje dotýkání se prstem nebo rukou. Dotykové obrazovky dokáží rozpoznat i další pasivní objekty, například stylus.", "tgt_summary": "zh-hans(英语:Touchscreen),是可以接收触头(包括手指或者胶笔头等)等输入讯号的感应式LED显示器、液晶显示、平板萤幕或电子墨水装置。当接触了萤幕上的图形按钮时,萤幕上的触觉反馈系统可根据预先编程的程序驱动各种连结装置,可用以取代机械式的按钮面板,并借由显示画面制造出生动的影音效果。 触控萤幕的用途非常广泛,从常见的提款机、PDA、到工业用的触控电脑,因为触控萤幕为亲切且生动的人机接口。2007年以后,愈来愈多智能手机也采用了触控式萤幕,典型的例子如iPhone。", "id": 1285928}
{"src_title": "Gaumáta", "tgt_title": "高墨达", "src_document": [{"title": "Gaumátova vzpoura.", "content": "Podle Behistunského nápisu se mág Gaumáta/Smerdis vzbouřil 11. března 522 proti králi Kambýsovi II., synu zakladatele perské říše Kýra Velikého. Kambýsés se v té době nacházel u vojska, které právě dobylo Egypt, a pohyboval se tedy daleko od centra říše (podle Hérodota na zpáteční cestě v Sýrii). Samu rebelii klade nápis do města Paišijáuvády, jež patrně leželo na hranici Elamu a Persidy, ale bližší okolnosti neuvádí. Z Hérodotova vyprávění vyplývá, že mágové byli ve skutečnosti dva, jeden velmi podobný zavražděnému Smerdiovi, druhý působící ve funkci správce královského paláce. Ten byl také duší komplotu.  Nejpozději 1. července 522 uznaly Gaumátu jako legitimního krále hlavní perské državy, Persis a Médie, přičemž Behistunský nápis neobjasňuje, jak se to přesně sběhlo. Kambýsés, který se chystal zakročit, zatím nečekaně zemřel, aniž se stihl vrátit do Persie. Souběhem okolností přišla rychle se rozvíjející rebelie o hlavního protivníka (který navíc neměl mužského dědice) a zdálo se, že změna na trůně byla dovršena. Ale podle Hérodota odhalil v tuto chvíli velmož Otanés (\"Utána\"), že Gaumáta není pravým Smerdiem a začal formovat okruh spiklenců. Patřil k nim i Dareios, syn Hystaspův, člen mladší linie rodu Achaimenovců, který se právě vrátil z Egypta. Společně s ním a pěti dalšími šlechtici zorganizoval Otanés atentát na uchvatitele, jejž úspěšně provedli 29. září 522. Hérodotos klade událost do elamských Sus, zatímco dle nápisu to bylo na tvrzi Sikajauvatiš v Médii. V každém případě byla rebelie zlikvidována a Dareios provolán novým králem králů.", "section_level": 1}, {"title": "Otázka totožnosti.", "content": "O Gaumátově totožnosti se vedla a vede řada sporů, mnozí autoři oficiální verzi nevěří. Dareios byl podle nich sám uzurpátor, který odstranil legitimního krále Smerdia, aby se zmocnil vlády. Přesto existují i důvody, proč by tradiční pojetí mohlo být pravdivé.  1. Dareios sice mohl údaje o svém předchůdci zfalšovat, aby zdůraznil vlastní panovnickou legitimitu, za potomka královského rodu se však obvykle prohlašovali všichni tehdejší vzbouřenci. Z pozdějších odbojníků proti Dareiovi \"dva\" tvrdili, že jsou vnuky posledního babylónského krále Nabonida, jeden se vydával za prince Chšathritu z rodu médského krále Kyaxara a další opět za Smerdia.  2. Gaumáta nechal podle všeho zničit kultovní místa, kde byli uctíváni duchové zemřelých příslušníků mladší linie Achaimenovců. Na základě tehdejších náboženských představ se tím chránil před Dareiovou snahou zajistit si perský trůn. Nezdá se pravděpodobné, že by to musel činit pravý Smerdis, syn zakladatele perské říše.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gaumáta (staropersky ) byl perský král panující od března do září roku 522 př. n. l. Je zmiňován v Behistunském nápisu i v Hérodotových \"Dějinách\", v obou případech jako muž médského původu (mág), stojící mimo achaimenovskou královskou dynastii. Oficiálně se prý vydával za syna Kýra Velikého Smerdia, který byl už nějakou dobu mrtev – jeho bratr král Kambýsés ho dal totiž tajně zavraždit.", "tgt_summary": "高墨达(古波斯楔形文字: ;?-前522年),又作高莫达、高墨塔,是波斯帝国阿契美尼德王朝时期的一个篡位者。古希腊文献称之为斯梅尔迪士()。", "id": 2787900}
{"src_title": "Inkvizice", "tgt_title": "宗教裁判所", "src_document": [{"title": "Středověká inkvizice.", "content": "Vznik středověké inkvizice byl podmíněn sepětím dvou závažných okolností. V první řadě to byl rostoucí vliv heretických hnutí, zvláště katarů (od 40. let 12. století) a valdenských (od 70. let 12. století), ale také některých členů komunit beghardů a bekyní. Církev viděla v těchto hnutích ohrožení křesťanského učení a své autority. Toto dosud v západní církvi svým rozsahem a intenzitou nebývalé propuknutí hereze se v té době navíc sešlo s velkým objevem znění antického římského práva. Římské právo herezi trestalo jako jeden z nejvážnějších kriminálních činů, a tím středověkým elitám nabídlo praktické řešení, jak se s novými herezemi vypořádat. Starořímské pojetí heretika jakožto kriminálníka pak podpořil i vlivný středověký myslitel Tomáš Akvinský, když srovnával kacíře s vrahy: vrah na rozdíl od kacíře zabijí pouze tělo (zbavuje tedy druhé pouze pozemského života, který stejně jednou musí skončit), kacíř však svým svodem zabíjí duši, a vede tak druhé do věčného zatracení. Podle této logiky Tomáš nenalézá důvod, proč by se s kacířem (tj. vrahem duše) mělo nakládat mírněji než s obyčejným vrahem těla.  Všechny druhy středověké inkvizice byly decentralizované; jejich spravování příslušelo místním hodnostářům na základě směrnic vydaných papežem, avšak mezi jednotlivými institucemi inkvizice neexistoval vztah nadřízenosti a podřízenosti jako později v novověku. Existovalo vícero druhů inkvizice v závislosti na její působnosti a metodách. Historikové je obvykle dělí na biskupskou a papežskou inkvizici.  První institucí středověké inkvizice byla tzv. biskupská inkvizice, kterou ustanovil ve Veroně roku 1184 bulou \"Ad abolendam\" papež Lucius III. ve spolupráci s císařem Fridrichem Barbarossou. Podle ní náleželo moci duchovní určit vinu (tedy vést i výslechy), \"světskému rameni\" pak stanovení a provedení trestu. Tato inkvizice se zaměřila hlavně na katarskou herezi v jižní Francii. Zodpovědnými osobami byli sídelní biskupové (proto také \"biskupská\"). Z mnoha důvodů nebyla biskupská inkvizice příliš funkční. Biskupové často nesídlili ve svých diecézích, avšak žili ve vzdálených městech (např. v Římě) a svou diecézi pouze navštěvovali. Během těchto návštěv však nezbývalo kvůli dalším povinnostem mnoho prostoru pro důkladné inkviziční vyšetřování. Samotný inkviziční proces proto nebyl vždy efektivní. Další komplikací byla skutečnost, že podle buly \"Ad abolendam\" bylo povinností sdělit obviněnému jméno žalobce. To však často vedlo ke mstě ještě před samotným soudem.  Počátky papežské inkvizice jsou spojeny s reformním programem čtvrtého lateránského koncilu (1215), který stvrdil exkomunikaci valdenských papežem Inocencem III. Valdenské hnutí představovalo pro společnost své doby velmi destabilizující faktor a církev se tažením vůči herezi v této době snažila chránit jak svou nauku, tak i feudální společenské zřízení. Tato inkvizice byla pověřena výslovně úkolem odhalování, stíhání a trestání kacířů a jejich sympatizantů. Papež se rozhodl pro jmenování zvláštních soudců pověřených pronásledováním kacířů. Když neuspěla snaha biskupů, řízením byli většinou pověřovány nové žebravé řády, které vznikly počátkem 13. století, dominikáni a františkáni. Úkolem inkvizitorů byli pověřováni též papežští legáti a diecézní klérus.  Biskupská inkvizice se zřejmě ukázala jako nedostačující nástroj, proto se papež Řehoř IX. rozhodl inkviziční řízení profesionalizovat, a tak založil papežskou inkvizici. Ustanovil, aby odhalováním a souzením kacířů byli pověřeni náležitě připravení lidé v postavení zplnomocněným papežských delegovaných soudců. Jako první papežský inkvizitor (delegovaný papežský soudce specializovaný na vyhledávání a vyšetřování podezřelých z hereze) byl roku 1231 jmenován převor dominkánského kláštera v Řezně.  Inkvizitor měl v sobě spojovat funkci duchovního pastýře a soudce. Proto se ideálními kandidáty do úřadu inkvizitorů zdáli být právě dominikáni (a později i františkáni), kteří byli vzdělaní, zcela podřízeni papežskému stolci, nemajíce žádné osobní vazby na komunitu, do níž byli jako soudci vysláni, navíc byli všeobecně oblíbeni jako kazatelé a zpovědníci.  Záhy se ovšem ukazovalo, v jak velkém může být inkvizitor pokušení svůj úřad zneužít. Právní proces \"inquisitio\" totiž spojoval do jedné osoby úřad vyšetřovatele a soudce. Ten navíc měl být i duchovním pastýřem obžalovaného. Procesy bývaly utajené a soudce měl velmi široké pravomoci. Vedení spravedlivého procesu pak záviselo pouze na charakteru inkvizitora. Zkušenosti z prvního desetiletí fungování inkvizice se pak odrazily v ustanoveních synody v Tarragoně roku 1242, kde se objevila snaha zabránit excesům a dát inkvizičnímu procesů řád.  Ve středověku neexistovala inkvizice jako jediná instituce či organizace. Pro období středověku bychom spíše měli hovořit o jednotlivých inkvizitorech či jednotlivých inkvizičních tribunálech obsazených soudci, z nichž někteří byli dominikáni a jiní františkáni. Přestože nebyli součástí jedné instituce, měli společné znaky: byli přímými podřízenými papeže (to znamená, že byli vyjmuti z běžné biskupské pravomoci a dohledu), nemuseli čekat až bude proti podezřelému vzneseno formální obvinění a všechna řízení byla tajná.  Už od počátků inkvizice se objevovala i otázka trestání tzv. čarodějnictví. Papež Alexandr IV. hned dvakrát (v letech 1258 a 1260) zakázal inkvizitorům vést procesy s lidmi, kteří by byli podezřelí pouze z čarodějnictví, směrodatné mělo být pouze obvinění ze zjevné hereze. Situace se začala měnit až po roce 1398, kdy teologická fakulta pařížské univerzity odsoudila všechny druhy magie jako pakt s ďáblem. Na toto rozhodnutí však papežská kurie nezareagovala. Teprve roku 1484 papež Inocenc VIII. vydal bulu Summis desiderantes affectibus, kterou de facto zrušil rozhodnutí papeže Alexandra IV. a nakázal inkvizitorům podniknout rozhodné kroky proti všem, kteří uctívají ďábla. Inocenc tak podpořil objevující se masové pronásledování čarodějnic, které však středověk nikdy nepoznal.", "section_level": 1}, {"title": "Působnost inkvizice.", "content": "Od 13. století se inkvizice šířila na sever do Německa a Skandinávie. V severní Evropě nebývala inkvizice tolik přísná jako v Evropě jižní, v samotné Skandinávii neměla téměř žádný vliv a v Anglii nebyla zřízena vůbec. Na Pyrenejském poloostrově byla ve středověku inkvizice ustanovena pouze v Aragonském království, které bylo jedním z hlavních center katarského hnutí. Papež Řehoř IX. jmenoval první inkvizitory pro Katalánsko již roku 1238. Naproti tomu Kastilii ani Portugalsko středověká inkvizice nezasáhla. První inkvizitory v Kastilii jmenoval až roku 1462 kastilský král Jindřich IV. (tedy představitel světské moci). Na prahu novověku rodící se španělská inkvizice však nevznikla jednoznačně jako nástroj potírající herezi, spíše byla výrazem sílícího antisemitismu na iberském poloostrově.  Inkvizice nezkoumala všechny případy hereze či odchýlení se od katolické víry, ale v některých katolických zemích byla hereze přečinem i proti světskému právu, které pak stanovilo světské tresty a staralo se o vykonání příslušného rozsudku.  Obvinění z hereze nebo otevřené podpory heretiků mohlo být nebezpečné i pro šlechtu. Příkladem může být výprava proti languedocké šlechtě v roce 1208, kde jedním z důvodů tohoto tažení byla otevřená podpora languedocké šlechty vůči albigenským a její podíl na zavraždění papežského legáta Pierre de Castelnau.", "section_level": 2}, {"title": "Vyšetřování a soud.", "content": "Prvním krokem inkvizičního procesu byl samotný příchod inkvizitorů do určeného místa. Shromážděnému duchovenstvu a lidu z celého okolí přednesli kázání, v němž všechny zavazovali, aby ohlásili jim známé kacíře. Zároveň vyhlásili tzv. \"období milosti\", během něhož se mohli kacíři sami dobrovolně přiznat a činit pokání, a tak se vyhnout jakýmkoli právním postihům. Kromě dobrovolných doznání byla během této doby shromažďována i udání, podle nichž byl vyhotovován seznam podezřelých. Po uplynutí stanovéné doby pak začaly výslechy. Podezřelý byl diskrétně přiveden před soud, kde byl poté, co odpřísáhl na evangelium, že bude mluvit celou pravdu, výslýchán. Jména svědků byla obviněnému (z obavy před pomstou) zatajena (nicméně do vyšetřovacích protokolů byla pečlivě zaznamenána). Obviněný mohl na začátku procesu udat jména svých nepřátel - ti pak bývali ze seznamu svědků obvykle vyloučeni. Při výsleších se užívalo mučení (schváleno papežem roku 1252), které bylo v té době obvyklé u všech světských soudů s výjimkou Anglie. V inkvizičním procesu muselo být doznání učiněné na mučidlech zopakováno bez použití násilí příští den, jinak bylo považováno za neplatné. Ačkoli bylo vyšetřování zahaleno tajemstvím, rozsudky byly vyhlašovány veřejně během kázání, které celé řízení uzavíralo.  Obviněný mohl mít sice svého advokáta, avšak pokud byl usvědčen, advokátovi bývalo znemožněno nadále vykonávat svou praxi. Hlavním úkolem inkvizitorů bylo přivést obviněného k doznání a k odvolání dané hereze.  Podkladem pro vyšetřování byla udání nebo výpověď vyšetřovaného proti třetí osobě. Většinou už toto udání bylo pro inkvizici důkazem o vině obžalovaného. Zatčený byl umístěn ve vězení, kde byl v naprosté izolaci od okolního světa. Inkvizitoři mohli věznit obžalovaného rok nebo deset let, nebo dokonce celý život, protože vyšetřování bylo časově neomezeno.", "section_level": 2}, {"title": "Mučení.", "content": "V roce 1252 zmocnil papež Inocenc IV. bulou \"Ad extirpanda\" inkvizitory k užívání útrpného práva v případě, že obžalovaný nechtěl vypovídat nebo byly pochybnosti o pravdivosti jeho výroků (podobně jako u ostatních soudů té doby). Zároveň však zakázal vynášet závažné tresty (tj. konfiskace majetku, doživotní žalář a smrt) proti heretikům bez souhlasu místního biskupa. Postupy mučení však byly ve srovnání se světskými soudy mírné: bylo zakázáno užívat postupů, které vedly k prolití krve, zmrzačení nebo smrti. Jedním z nejznámějších způsobů mučení bylo tzv. \"strappado\", při němž byly vyslýchanému za zády svázány ruce, za něž byl vyslýchaný zavěšen a docházelo tak k vymknutí kloubů, nebo v některých případech natažení svalů i s trvalými následky.", "section_level": 2}, {"title": "Trest.", "content": "Po skončení soudu mohlo trvat roky, než byl rozsudek vynesen; během tohoto období zůstával obviněný ve vězení. Inkvizitoři obvykle vyhlašovali rozsudky více případů společně během veřejného shromáždění, nazývaného \"sermo generalis\" („obecná promluva“).  Trest smrti upálením z důvodu hereze jako první ve svém zákonodárství zavedl císař Fridrich II. v Sicilském království v 30. letech 13. století.  Ne vždy musel být rozsudek inkvizičního soudu těžký trest. Možným trestem (v některých případech spíše církevním pokáním) mohla být např. pouť na některé vzdálené místo (např. do Říma), nošení žlutého kříže po zbytek života, konfiskace majetku, vypovězení ze země, veřejné odvolání nebo žalář (třeba i doživotní). Trest smrti upálením byl určen pouze pro nejvážnější a zatvrzelé případy, pro ty, kdo se provinili opakovaně nebo nekonali pokání. Popravu nevykonávala církev, ale světská moc.  Inkvizitoři obecně nevydávali heretiky k potrestání světskému rameni, pokud je k odvolání nepřiměli. Cílem inkvizitora bylo usvědčeného napravit. Známý inkvizitor Bernard Gui, který patnáct let působil v okolí francouzského Toulouse, odsoudil dohromady více než 700 obžalovaných, z těch bylo popraveno celkem čtyřicet dva. Poprava znamenala pro inkvizici přiznání porážky, že církev není schopna zachránit duši z hereze; tzv. \"salus animarum\", spása duší, byla deklarovanou motivací v působení církve.  Během 16. století bylo v Palermu inkvizicí odsouzeno 660 osob, 22 upáleno. Soudilo se převážně za čarodějnictví, kacířství a bigamii.", "section_level": 2}, {"title": "Španělská inkvizice.", "content": "Roku 1478 vzniká z popudu krále Ferdinanda II. Aragonského samostatná Španělská inkvizice, která podléhala přímo španělskému králi a nikoli papeži. Tato inkvizice jakožto nástroj státní moci a způsob jejího zacházení s muslimy, židy a alumbrados patří k nejtemnějším stránkám dějin. U zrodu jejího největšího rozmachu stál Tomás de Torquemada, kterého ustanovil papež Inocenc VIII. Velkým inkvizitorem Španělska v roce 1487. Ze španělské inkvizice vzešla Peruánská inkvizice a Mexická inkvizice, která zůstala činná až do vzniku nezávislého Peru a Mexika. Španělská inkvizice byla zrušena roku 1834.", "section_level": 1}, {"title": "Dějinná situace.", "content": "Na konci 15. století nebylo Španělsko jednolitým státem, ale konfederací samostatných administrativních celků; mezi nimi Aragonské království a Kastilské království. V Aragonii, konfederaci Aragonského království, Baleár, Katalánska a Valencie existovala biskupská inkvizice z dob středověku, podobně jako ve zbytku Evropy, avšak v Kastilii a Leónu nikoli.  Jižní část Iberského poloostrova obývali muslimové. Až do roku 1492 patřila Granada Maurům. Velká města, zvláště Sevilla, Valladolid a Barcelona měla velké židovské komunity. Židé tradičně sloužili aragonským králům. Ferdinandův otec, Jan II. Aragonský ustanovil jako svého dvorního astrologa Žida, Abiathara Crescase. Pedro de la Caballeria, \"marrano\" čili židovský konvertita, hrál významnou roli v uzavření Ferdinandova manželství s Isabelou Kastilskou.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik španělské inkvizice.", "content": "Aragonský král Ferdinand používal náboženství jako prostředek vlády nad svým obyvatelstvem. Snažil se vyhladit na svých územích židovské a muslimské obyvatelstvo – a jako prostředku užil inkvizice. Mnoho historiků se domnívá, že španělská inkvizice vznikla z Ferdinandovy snahy oslabit jeho hlavní politické oponenty. Je také možné, že motivy pro její vznik byly finanční. Židovští bankéři financovali mnoho fondů Jana II., kterých bylo užito pro uzavření spojenectví s Aragonií. Pokud by byl věřitel odsouzen soudem, tyto dluhy by byly odpuštěny.  Ferdinand byl schopný politik a udržoval dobré vztahy s papežským státem. Pokoušel se konsolidovat své panství, uzavřít manželství s Isabellou a vytvořit tak jediný stát pro svého dědice. Zároveň však nechtěl, aby mohl papež kontrolovat na jeho území inkvizici. Papež však ve Španělsku inkvizici zřizovat nechtěl, Ferdinand však na tom trval. Získal si Rodriga Borgiu, v té době valencijského biskupa a papežského vicekancléře a kardinála, aby pomohl přesvědčit papeže. Částečně se mu to povedlo, neboť Sixtus IV. povolil zřízení inkvizice, avšak pouze v Kastilii. Borgia pak mohl v budoucnu využívat podpory Španělska coby papež Alexandr VI.  Sixtus IV. se pokoušel stavět se proti španělské inkvizici, avšak neúspěšně, neboť Ferdinand mu hrozil, že stáhne vojenskou podporu z jeho Sicilského království. Sixtus IV. roku 1478 vydal bulu, v níž vyhlašuje dané zřízení. Papež nesouhlasil s kursem, který Ferdinand nasadil a nesvolil ke vzniku královské inkvizice v Aragonii. Údajně sám označoval tuto inkvizici za Ferdinandův prostředek konfiskace židovského majetku. Navzdory udělenému titulu \"Nejkatoličtější král\", který Ferdinand pro španělskou korunu získal, však Ferdinand nadále čelil papežovým pokusům mít přímý vliv na počínání španělské inkvizice. Po dalším politickém nátlaku, jemuž pomohla také složitá politická situace (oslabení Benátské republiky, expanze Turků) Sixtus nakonec podpořil Ferdinandovy snahy o zřízení španělské inkvizice. Král Ferdinand tak získal vše, po čem toužil: inkvizici, kterou mohl ovládat s požehnáním papeže, a královskou pokladnu plnou ukořistěného židovského a maurského zlata.", "section_level": 2}, {"title": "Vyhnání Židů.", "content": "Ferdinand a Isabella pověřili roku 1481 vyšetřováním a trestáním tzv. \"conversos\", kteří měli pouze předstírat svou konverzi ke katolictví a přitom setrvat u praxe původního náboženství, Tomáse de Torquemada. Někteří z těchto Židů byli dokonce vysvěcení kněží a biskupové. Pomlouvači nazývali tyto Židy \"marranos\" („prasata“). Inkvizice se nejprve zaměřila na \"conversos\" v Seville a po „úspěchu“ v tomto městě se dále zaměřila na Córdobu, Jaén a Ciudad Real, později též na Aragonii, Kastilii a Valencii. Mezi lety 1486 a 1492 bylo uspořádáno 25 \"autodafé\" jen v samotném Toledu, v letech 1481 a 1826 bylo v tomto městě uspořádáno dalších 464 \"autodafé\" zaměřených na Židy. Mezi lety 1480 a 1492 bylo celkem obviněno více než 13 tisíc \"conversos\". Inkviziční úsilí proti konvertitům vyvrcholilo vyhnáním všech Židů ze Španělska roku 1492.  Bezpečné útočiště pro Židy skýtalo muslimské Španělsko, které se rychle stalo místem rozkvětu židovské kultury a intelektuálního života. Avšak již několik měsíců po pádu Granady byl 31. května 1492 vydán dekret obou veličenstev o vyhnání Židů, kteří měli opustit zemi do konce července. Nesměli přitom odnést cokoli cenného, včetně zlata, stříbra a peněz. Důvodem udávaným v dekretu bylo obvinění, že se stavějí proti víře těch, kteří se obrátili na křesťanství. Tvrdí se, že don Isaac Abravanel, který již dříve vykoupil 480 židovských morisků z Malagy nyní nabídl 600 tisíc korun, aby byl edikt zvrácen. Říká se, že Ferdinand dlouho váhal, ale na naléhání velkého inkvizitora Torquemady nabídku nakonec odmítl.  Celkem se vyhnání týkalo 200 tisíc Židů, mnoho z nich však konvertovalo. Kolem 100 000 uteklo do Portugalska a 50 000 do dnešního Turecka nebo severní Afriky. Desítky tisíc jich během vyhnání zahynulo. Vyhnání Židů ze Španělska vedlo ke vzniku komunity sefardských Židů. Dekret nařizující vyhnání byl odvolán teprve roku 1858. Španělská inkvizice měla po vyhnání Židů volné ruce. Každý Žid ve španělských královstvích byl buď pokřtěn nebo vyhnán. Pokud nadále praktikovali židovství, byli pronásledováni jako znovuodpadlíci.", "section_level": 2}, {"title": "Další počínání španělské inkvizice.", "content": "Sixtův následník, papež Inocenc VIII. vydal dvě buly (11. února a 15. července 1485), které žádaly větší milosrdenství a mírnost vůči \"conversos\". Nařídil však také všem katolickým monarchům vydat uprchlé Židy zpět do Španělska.  Inkvizici řídily sice církevní autority, avšak pokud byl obviněný opravdu označen za heretika, byl vydán světské autoritě k potrestání. K vynucení doznání se užívalo mučení, často hodně kruté. Trestem mohla být veřejná hana (nosení potupného šatu zvaného \"sambenito\"), vyhnanství, ale také smrt upálením. Odsouzenci, kterým se podařilo uprchnout, bývali trestáni v nepřítomnosti zhanobením a upálením svého portrétu či sochy. Vynesení rozsudků a vykonání trestů bylo inscenováno jako okázalé a odstrašující veřejné divadlo \"auto-da-fé\", které mohlo trvat i celý den. Auto-da-fé byla spojena s bohoslužbami, procesími a jinými církevními obřady, cílem auto-da-fé bylo předvést moc církve a potupit či zastrašit její skutečné nebo domnělé protivníky. Hranice často bývala vyzdobena a její zapálení mohl vykonat namísto kata i člen královské rodiny či vysoké šlechty. Udání mnoha lidí přicházela z pomsty nebo ze snahy získat si přízeň koruny. Král sám stál za mnoha obviněními, neboť toužil po majetku či zemi těchto \"conversos\".  Inkvizice byla také použita na potlačování raného protestantství, erasmiánství a \"alumbrados\", v 18. století také proti encyklopedistům a osvícenství. Čarodějnictví však na rozdíl od ostatních evropských zemí nebylo v zájmu španělské inkvizice, nýbrž spíše světských soudů a hlavně lidových pověr. Domnělé čarodějnice byly španělskou inkvizicí zpravidla propuštěny nebo označeny za duševně choré.  Španělská inkvizice byla zrušena během napoleonské nadvlády (1808 až 1812), ale byla znovu zřízena Ferdinandem VII., odsouzenci k smrti však už po roce 1812 nebývali upalování, ale popraveni garotou nebo zastřeleni. Posledním odsouzeným k smrti byl učitel Cayetano Ripoli, který byl popraven garotou ve Valencii 26. července 1826 za hlásání osícenských názorů a údajnou výuku deismu. Oficiálně byla španělská inkvizice zrušena 15. července 1834.", "section_level": 2}, {"title": "Mučení.", "content": "Podle pořadu BBC a A&E Network \"Myths of the Spanish Inquisition\" (1994) neexistovaly během španělské inkvizice mučírny a mučení bylo užíváno velmi zřídka. Např. ve Valencii ze 7 tisíc dokumentovaných případů bylo mučení užito u 2 % případů, většinou ne na déle než čtvrthodinu. Více než jednou bylo mučení užito pouze u méně než 1 % případů; nebyly zjištěny případy, kdy by se k mučení přistoupilo více než dvakrát.  Mnoho postupů mučení, které se španělské inkvizici připisují, se nikdy nepoužívalo: mezi nimi např. železná panna, které je užito až v reformovaném Německu. Podobně je to i s drcením prstů – toho se ve Španělsku neužívalo, na rozdíl od pronásledování katolíků Williamem Cecilem v Anglii za vlády Alžběty I.  Některé ze svých postupů zmiňuje Torquemada: např. vodní mučení (\"tortura del agua\"), při němž se vyslýchanému lila voda do úst, až se domníval, že se topí. Dále užíval tzv. \"garrucha\", kdy byly oběti zkrouceny ruce za záda a potom byla natahována. Ve Španělsku se v tomto období užívalo tzv. španělské židle, která držela vyslýchaného, zatímco se mu škvařila chodidla; není však jisté, zda ji užívala i inkvizice.", "section_level": 2}, {"title": "Rozsudky smrti.", "content": "V současné době probíhá v historiografii debata o skutečném významu španělské inkvizice a přesnosti dosud udávaných čísel. Někteří historikové udávají, že zmiňované počty trestů smrti jsou velmi přehnané, jiní historikové jdou až do stovek tisíců obětí.  Podle generálního sekretáře inkvizice v letech 1789–1801, Juana Antonia Llorente, bylo mezi roky 1480 a 1808 odsouzeno k smrti 31 912 lidí. Philip Schaff uvádí ve své knize \"History of the Christian Church\" 8 800 obětí upálených během Torquemadových 18 let vykonávání úřadu.  Archivy španělské inkvizice zkoumají dnes historikové. Geoffrey Parker prozkoumal 49 tisíc případů mezi lety 1540 a 1700, tedy třetinu případů z této doby, a uvádí, že trest smrti byl vykonán u 776 z nich. Dřívější záznamy se nedochovaly stejně dobře, ale nepodporují obvyklou představu o krvavosti těchto procesů. Jelikož se nezachovala úplná dokumentace činnosti španělské inkvizice, nezbývá než přesnější počty jejích obětí pouze odhadovat. Španělská inkvizice vedla v letech 1550–1800 přes 200 tisíc vyšetřování, v rámci nichž vydala celkem asi 3 nebo dokonce 4 tisíce rozsudků smrti. Odhadovaný počet obětí se u různých autorů liší, určitě však nepřekročil 10 tisíc. Po běsnění v prvních dvaceti letech fungování španělské inkvizice počet rozsudků smrti nikdy nepřekročil 4 %. Jejím cílem nebylo zabíjet, nýbrž zastrašovat.  Portugalská inkvizice během svého dvousetletého působení (do roku 1760) vedla na 30 ticíc procesů, v nichž bylo 1 175 osob odsouzeno k smrti (dalších 633 bylo upáleno \"in effigie\", tj. \"obrazně\").", "section_level": 2}, {"title": "Ohlasy v umění.", "content": "Španělská inkvizice se stala tématem v umění, literatuře i filmu:", "section_level": 2}, {"title": "Římská inkvizice.", "content": "Papež Pavel III. ustanovil roku 1542 pod názvem \"Svatá kongregace obecné inkvizice\" stálou kongregaci kardinálů, která se měla starat o integritu víry a zkoumat chybné a falešné nauky. Tento úřad byl nazýván též Svaté oficium. S touto inkvizicí je spojen např. proces s Galileem v 30. letech 17. století nebo rozsáhlá cenzura. Inkvizice vypracovávala a stále rozšiřovala Index zakázané literatury. Na něm například v 17. století byla zhruba třetina české literatury.  Obžalovaný byl vyslýchán vždy v přítomnosti dvou svědků a bylo mu předloženo shrnutí obžaloby. Závěry inkvizice se recitovaly před publikem a kajícník odpřisáhl na kolenou s rukou položenou na Bibli. Rozsah trestů se pohyboval od návštěvy kostela přes pouti, nesení kříže, vězení, a pokud obviněný nechtěl přísahat, až k popravě. Poprava se uskutečňovala upálením u kůlu a pokud obviněný zemřel před koncem procesu, byly jeho ostatky exhumovány a spáleny. Poprava a doživotní vězení byly vždy spojeny s konfiskací majetku odsouzeného.  Význam inkvizice v novověku zvolna upadal, jednak v souvislosti s protestantskou reformací a vzniku církví nezávislých na církvi římské, jednak s růstem moci absolutistických panovníků v 17. století, kteří již nebyli ochotni podřizovat se rozhodnutím inkvizice a dalších institucí papeže.  V roce 1908 změnil Pius X. kongregaci název na \"Posvátná kongregace svatého úřadu\", v roce 1965 ji pak Pavel VI. přejmenoval na Kongregaci pro nauku víry.  V roce 2000 se papež Jan Pavel II. omluvil za hříchy, které římští katolíci spáchali ve jménu své víry včetně přehmatů během inkvizice, systematického útlaku prováděného církevními hodnostáři, aby byly chráněny ortodoxní doktríny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Inkvizice (lat. \"inquisitio\"; z \"inquaerere\" zjišťovat) byla právní instituce katolické církve či španělských a portugalských panovníků, která se měla vypořádávat s herezí (kacířstvím). Termín inkvizice ale označuje také i samotné vyšetřování v otázkách víry a mravů, které vykonávala příslušná církevní autorita, tj. biskup, osoba jím k vyšetřování pověřená (tj. inkvizitor) nebo později jednotlivé inkviziční instituce.", "tgt_summary": "宗教裁判所(,或称异端裁判所、异端审判)是教宗额我略九世于1231年决意、由道明会设立的宗教法庭。此法庭是负责侦查、审判和裁决天主教会认为是异端的法庭,曾监禁和处死异见份子。今天,宗教裁判所已改组为信理部。", "id": 354955}
{"src_title": "Čečensko", "tgt_title": "车臣共和国", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Po válkách probíhajících od dob Petra I. a po zahájení povstání v roce 1834 pod vedením národního hrdiny Imáma Šamíla, bylo Čečensko roku 1859 dobyto ruskou armádou a stalo se součástí impéria se zvláštními právy. Boje z tohoto období popisoval v literatuře Alexandr Sergejevič Puškin \"(Kavkazský zajatec)\". Účastnili se jich vyhnanci (mj. Michail Lermontov).  Dne 30. listopadu 1922 vznikla v rámci RSFSR Čečenská autonomní oblast, jejíž součástí původně nebyl Groznyj, který byl přičleněn až roku 1929. 15. ledna 1934 vznikla sloučením Čečenské autonomní oblasti a Ingušské autonomní oblasti Čečensko-Ingušská autonomní oblast, přeměněná 5. prosince 1936 na Čečensko-Ingušskou ASSR.  Během druhé světové války a obsazení části Kavkazu německými vojsky zahájily některé skupiny Čečenců a Ingušů – s nadějí na vybojování si nezávislosti – spolupráci s Němci, což po vytlačení Němců vedlo (na základě principu kolektivní viny) k rozhodnutí sovětských úřadů v čele s Josifem Stalinem o likvidaci republiky (1944) a vysídlení Čečenců s Inguši do Kazachstánu a na Sibiř. Ve stejné době ale v bojích druhé světové války umíralo mnoho Čečenců a Ingušů (bojujících na straně SSSR), přičemž jejich hrdinské činy nebyly náležitě oceňovány právě z důvodu národnostní příslušnosti. Jedním z Čečenců, kterému medaile za mimořádné zásluhy byla udělena, byl kulometčík Chanpaša Nuradilov, který v různých bitvách zabil více než 900 německých vojáků. V této souvislosti se lze domnívat, že deportace Čečenců a Ingušů byla pouze zbavením se „nepohodlných“ skupin obyvatelstva a spolupráce s Němci byla pouhou záminkou k ospravedlnění vyhnání obyvatel těchto republik ze svého historického území, v rámci kterého například v některých horských oblastech byli obyvatelé zaživa upalování a stříleni, protože byla ztížena jejich přeprava a samotná přeprava byla uskutečňována v nelidských podmínkách. Během deportací jich asi čtvrtina zemřela. Od 7. března 1944 tak byla dosavadní republika součástí Groznyjské oblasti. Návrat části Čečenců a Ingušů byl umožněn až čtyři roky po Stalinově smrti. Rozhodnutím Chruščova byla Čečensko-Ingušská ASSR 5. ledna 1957 obnovena.", "section_level": 1}, {"title": "První nezávislost (1991–1994).", "content": "Po rozpadu SSSR vyhlásili představitelé hnutí za nezávislost v listopadu 1991 vznik Čečenské republiky Ičkerie. Rusko odpovědělo zavedením výjimečného stavu v Čečensku a v Ingušsku. O měsíc později se od Čečenska oddělilo Ingušsko. Čečensko odmítlo podepsat federální smlouvu z 31. března 1992, čímž formálně zůstalo mimo ruský stát. To dalo podnět k ruským vojenským intervencím, počínaje listopadem 1991, kdy na letišti v Grozném přistál oddíl speciálních jednotek, který měl za úkol obnovit ústavní pořádek. Úkol skončil naprostým fiaskem. Moskva zahájila také zákulisní operace vedené zvláštními službami, které podporovaly mj. opozici vůči prezidentovi Džocharu Dudajevovi a uskutečnilo se také několik nepovedených pokusů o ozbrojený převrat. V roce 1992, za vlády prezidenta Dudajeva, který byl zvolen v prezidentských volbách 27. října 1991 jako vůdce hnutí za samostatnost, Čečensko schválilo vlastní ústavu. V dubnu 1993 po dalších konfliktech s parlamentem se Dudajev rozhodl rozpustit parlament a zavést prezidentský systém. Opoziční hnutí však fungovalo nadále a snažilo se mírovými prostředky převzít moc. Podle ruského deníku Izvestija v důsledku chaosu a diskriminace Čečensko v letech 1991 až 1994 opustily desítky tisíc etnických Rusů, Ukrajinců a Arménů.", "section_level": 2}, {"title": "První rusko-čečenská válka (1994–1996).", "content": "Počátek první války v Čečensku se datuje 11. prosincem 1994, kdy do republiky vstoupila ruská vojska. Přes počáteční neúspěchy (např. na rozkaz tehdejšího ruského ministra obrany Pavla Gračova pokus o dobytí Grozného na Nový rok nekrytými pancéřovými vojsky) Rusové obsadili hlavní čečenské město Groznyj (únor 1995). Velitelem ruských vojsk byl generál Lev Rochlin, který odmítl přijmout titul \"Hrdina Ruska\" za dobytí Grozného, protože nepovažoval vítězství nad vlastními občany za hodné cti.  Od této chvíle začala partyzánská válka, ve které Rusové utrpěli značné ztráty v bojích s čečenskými bojovníky přeskupenými v horách a kontrolujícími stále několik měst. Pro ruské síly byly velkým problémem zejména boje ve městech, na které byli ruští velitelé i vojáci naprosto nepřipraveni, stejně tak jako přenesení bojů mimo území Čečenska. V červnu 1995 Šamil Basajev provedl teroristický nájezd na nemocnici v Buďonnovsku a v lednu 1996 akci stejného charakteru na nemocnici v Kizljaru provedl jiný čečenský velitel, Salman Radujev. V prosinci 1995 Čečenci dobyli druhé největší město republiky Gudermes, ale po několikatýdenních bojích byli donuceni zase ustoupit. Dne 21. dubna 1996 po zaměření svého satelitního telefonu byl raketovým útokem zabit Džochar Dudajev a funkce se po něm ujal Zelimchan Jandarbijev. Po překvapivém letním útoku v srpnu 1996 se Čečencům podařilo znovu dobýt Groznyj. Přechod konfliktu do rozvleklého stavu, porážky Ruska a také období prezidentských voleb v Rusku (červen–červenec 1996) zaktivizovaly politická jednání, ve kterých hrál velkou roli generál Alexandr Lebeď, krátkodobý tajemník Rady bezpečnosti Ruska, v jejichž důsledku bylo 31. srpna 1996 v Chasavjurtu podepsáno příměří, které ukončilo první rusko-čečenskou válku. Na základě příměří byl problém statusu republiky odložen na 5 let.  Podle čečenského novináře Adlana Chasanova jedním z nejzávažnějších důvodů pro vojenský zásah v Čečně bude pravděpodobně i tranzit kaspické ropy přes čečenské území, ačkoli tento fakt Rusko doposud nikdy nepřiznalo. V létě 1994 účastníci zasedání v Istanbulu posuzovali variantu trasy ropovodu Baku-Groznyj-Novorossijsk, hned nato pronesl prezident Boris Jelcin, že „čečenský problém musí být vyřešen do prosince“. Nestalo se tak ani do prosince, ani později.  Podle oficiálního prohlášení Moskvy zahynulo v první čečenské válce 27 000 civilistů. Ruský ministr vnitra Anatolij Kulikov uváděl, že zahynulo 20 000 civilistů, podle ruského aktivisty Sergeje Kovaljova zahynulo více než 50 000 civilistů, představitelé Čečenské republiky Ičkerie uvedli, že zahynulo 100 000 civilistů. Podle ruského deníku \"Gazeta.ru\" bylo ve válce zabito přibližně 35 000 etnických Rusů žijících v Čečensku. Zahynulo také 10 000 ruských vojáků. Z milionu obyvatel země polovina uprchla do emigrace, většinou do jiných částí Ruska. Populace etnických Rusů v Čečensku klesla z 269 130 v roce 1989 (24,8 % obyvatel) na 40 645 v roce 2002. V čečenských válkách bylo zničeno mnoho měst a vesnic, včetně hlavního města Grozného. Po první rusko-čečenské válce (1994–1996) následoval v nezávislé Čečenské republice chaos a vzestup islámského radikalismu.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá nezávislost (1996–1999).", "content": "Ve volbách 27. ledna 1997, které byly pod dohledem mezinárodních pozorovatelů, ale které nebyly v Rusku uznány s ohledem na méně než 50% účast oprávněných voličů, byl prezidentem zvolen Aslan Maschadov. Vládl až do vypuknutí druhé války. Nepodařilo se mu převzít kontrolu nad celou republikou, ve které zavládl chaos a vláda různých kmenových vůdců, kteří byli zároveň polními veliteli. Na situaci se nic nezměnilo ani po krátkodobém jmenování premiérem Šamila Basajeva, kterého Rusko považovalo za teroristu. Početné byly únosy lidí, zejména cizinců, s cílem získat výkupné, včetně jejich zavraždění, když výkupné nebylo zaplaceno. Nejznámější je vražda čtyř Britů a Novozélanďana v prosinci 1998. V květnu 1998 byl unesen představitel ruského prezidenta v Čečně Valentin Vlasov a v březnu 1999 ruský generál Gennadij Špigun. Čečenské úřady vznášely obvinění, že tyto akce jsou konspirovány ruskými tajnými službami. Z vraždy šesti lékařů Červeného kříže v roce 1996 byl obviněn Adama Denijev jako agent (snad plukovník) FSB a ze zavraždění Britů a Novozélanďana byl obviněn Arbi Barajev jako kolaborant a agent FSB. V souvislosti s vyplácením výkupného se objevily informace, že je z různých důvodů financuje tehdejší zástupce tajemníka Rady Bezpečnosti Ruska Boris Berezovskij.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá rusko-čečenská válka (1999–2009).", "content": "Období relativního klidu bylo přerušeno na podzim 1999. Důvodem k další vojenské intervenci byl vstup oddílů Šamila Basajeva do sousedního Dagestánu pod heslem ustanovení islámského chlífátuna Kavkaze podle záměru vahabitů a také bombové útoky v Moskvě a Volgodoňsku v září téhož roku, ze kterých byli obviněni čečenští teroristé. Ruský oligarcha žijící v londýnském exilu Boris Berezovskij obvinil z teroristických činů agenty ruské Federální bezpečnostní službu.  Letecké nálety začaly už v září 1999. Pozemní oddíly překročily rusko-čečenské hranice 1. října 1999 a velmi rychle obsadily nížinnou část republiky až k řece Těrek, na jejímž břehu se na delší dobu zastavily. Začátkem prosince tak bylo přes 50 % území pod kontrolou federálních vojsk. Hlavní město Groznyj bylo ruskými vojsky obklíčeno a 6. prosince 1999 byli obyvatelé města vyzváni, aby ho opustili s tím, že osoby, které ve městě zůstanou „budou považovány za teroristy a bandity a budou zničeny dělostřelectvem a letectvem“. Na konvoje civilistů označené bílými vlajkami ruská vojska provedla několik útoků. Útok byl zahájen 12. prosince a město téměř srovnáno se zemí. Poslední oddíly čečenských bojovníků (asi 2 tisíce lidí) opustily město v noci z 31. ledna na 1. únor 2000. Dne 29. února 2000 federální síly obsadily poslední město, které dosud zůstávalo v čečenských rukou – Šatoj. Rusko oznámilo vítězství, které se stalo prvkem volební kampaně Vladimira Putina v ruských prezidentských volbách v březnu 2000.  Přes probíhající boje Rusko v roce 2002 oficiálně ukončilo ozbrojené akce a začalo v Čečně zavádět pomocí politických akcí plán „normalizace“ s účelem marginalizace a zbavení volební legitimity prezidenta Maschadova a jeho vlády, kterého se ruským jednotkám nepodařilo zadržet. Základními prvky plánu byla nová ústava a prezidentské volby. Návrh ústavy předložil Achmat Kadyrov, dříve islámský duchovní a jeden z polních velitelů, po přechodu na stranu federálních sil v roce 1999 (za což byl čečenskými bojovníky označen za zrádce) proruský šéf administrace republiky. Ústava byla schválena v referendu 23. března 2003 a začala platit 2. dubna 2003. V ústavě se jednoznačně píše, že Čečensko je integrální částí Ruska. Kadyrov vyhrál prezidentské volby 5. října 2003.  Kadyrov byl zabit 9. května 2004 při pumovém atentátu na fotbalovém stadiónu v Grozném. Povinnosti prezidenta převzal premiér Sergej Abramov. Ramzan Kadyrov, Achmatův syn a dosavadní ředitel bezpečnostních služeb, byl jmenován vicepremiérem a vedl práci vlády. Termín prezidentských voleb byl určen na 29. srpna 2004. Zpočátku byl favoritem Ramzan Kadyrov, hned po atentátu ho v Kremlu přijal Vladimir Putin, ale brzy se ukázalo, že nedosáhl ústavou požadovaných 30 let a nemá mimořádné intelektuální a politické vlastnosti. Mezi favority se také uváděl generál milice a ministr vnitra Alu Alchanov, který nakonec volby vyhrál. Ačkoliv oficiálně nebylo zaznamenáno žádné porušení volebního zákona, mezinárodní organizace měly vůči průběhu voleb řadu výhrad.  Další volby vyhrál Ramzan Kadyrov, který je od 15. února 2007 prezidentem. Bezpečností situace se během jeho vlády stabilizovala.  Podle názoru Tomáše Šmída, politologa fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, „Jelcin nebo Putin vraždili Čečence a Rusy žijící v Čečensku po desetitisících“.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Čečensko se nachází ve východní části Severního Kavkazu, část Čečenská zasahuje do Východní Evropy. Na západě sousedí se Severní Osetií a Ingušskem, na severu se Stavropolským krajem, na východě s Dagestánem a na jihu s Gruzií. Hlavním městem je Groznyj.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 1989 v zemi žilo 1,27 mil. obyvatel, z toho 66,6 % Čečenů, 2,3 % Ingušů a 24,8 % Rusů – počet posledně jmenovaných však klesl k roku 2002 na cca čtvrtinu. Válečné ztráty a masový exodus způsobily, že se počet obyvatel značně snížil. Podle nezávislých pozorovatelů v roce 2006 v Čečensku žilo asi 600 tisíc až 1 milion lidí (asi 30 % ve městech). Čečensko má také jednu z nejmladších populací v Ruské federaci, průměrný věk je 22,7 let, u mužů sotva 21,6 let.  Podle sčítání lidu v roce 2010 byla etnická skladba 1,27 mil. obyvatel následující: 95,3 % Čečenci, 1,9 % Rusové, 1,0 % Kumykové, 0,4 % Avaři a 1,4 % ostatní etnické skupiny (kdysi významná menšina Ingušů tvořila pouze 0,1 % obyvatel).  Většina Čečenců vyznává sunnitskou formu islámu. Úředními jazyky jsou čečenština a ruština.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Během války za nezávislost hospodářství země upadlo, její národní produkt představuje pravděpodobně jen zlomek stavu před rozpadem SSSR, což je důsledkem zničení asi 80 % ekonomického potenciálu republiky. Obnoven byl v podstatě jen ropný průmysl. Funguje také primitivní zemědělství a chovatelství, které uspokojují vlastní potřeby venkovanů a dává skromné přebytky na směnu.  Míra nezaměstnanosti činila v roce 2003 asi 73 %, což je jeden z nejvyšších ukazatelů na světě. Podle oficiálních údajů ruské vlády byly od roku 2000 určeny na obnovu Čečenska cca 3 miliardy amerických dolarů. V Čečensku je také nejvyšší poměr dolarových operací vůči rublovým. Separatisté také zahájili tisk vlastní měny, Nahar, ale ruská armáda zabránila jejímu rozšíření.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čečensko, oficiálně Čečenská republika, někdy také Čečna (rusky \"Чеченская Республика\", čečensky \"Нохчийн Республика\") je autonomní republika Ruské federace na severním Kavkaze o rozloze cca 16 tisíc km. Hraničí s ruskými republikami Dagestánem na východě, Ingušskem na západě a na severu se Stavropolským krajem. Na jihu sousedí s Gruzií.", "tgt_summary": "车臣共和国(;,Noxçiyn Respublika)是俄罗斯联邦北高加索联邦管区下辖的一个自治共和国。西接印古什共和国和北奥塞梯共和国,西北与斯塔夫罗波尔边疆区接壤,东连达吉斯坦共和国,南部与格鲁吉亚接壤,首府为格罗兹尼。", "id": 1203472}
{"src_title": "Ďábel medvědovitý", "tgt_title": "袋獾", "src_document": [{"title": "Systematika.", "content": "Přírodopisec George Prideaux Robert Harris (1775 – 1810) je autorem prvního popisu tohoto zvířete, který pochází z roku 1807. Jím použité jméno bylo \"Didelphis ursina\". V roce 1838 došlo k přejmenování na \"Dasyurus laniarius\" (autorem byl Richard Owen), až nakonec po svém přeřazení do rodu Sarcophilus druh dostal jméno \"Sarcophilus harrisii\", neboli \"Harrisův milovník masa\" (autorem je Pierre Boitard). Pozdější revize systematiky, publikovaná roku 1987, se pokusila o změnu jména na \"Sarcophilus laniarius\", ale vědecká obec toto přejmenování nepřijala pro příliš malý počet fosílií, takže jméno \"S. laniarius\" nadále přináleží toliko fosilnímu druhu. Fylogenetická analýza ukázala, že jeho nejbližším příbuzným jsou kunovci a rovněž blízkým, ač ne tak blízkým příbuzným, byl vakovlk.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Ďábel medvědovitý je největším žijícím vačnatcem Tasmánie. Má zavalité tělo, velmi silně osvalené, velkou hlavu a ocas dosahující asi poloviny délky těla. V ocasu si také vytváří zásoby tuku, pročež podle hubeného ocasu se dá často poznat, že je zvíře nemocné. Jeho přední nohy jsou o kousek delší než zadní, což je pro vačnatce netypické. Na krátkou vzdálenost vyvine rychlost až 13 km/h. Srst je zpravidla černá, časté jsou bílé skvrny nebo pruhy na hrudi a zadku. Samci jsou větší než samice. Průměrná délka těla samce je 65,2 cm, délka ocasu 25,8 cm, váha 8 kg. U samic jsou tyto hodnoty 57 cm, 24,4 cm, a 6 kg. Průměrná délka života v přírodě je odhadována na šest let, v zajetí mohou žít o něco déle. Z obličejové části a z vrcholku hlavy vyrůstají citlivé hmatové vousy, které pomáhají zvířeti lokalizovat ve tmě kořist, jakož i jiné příslušníky druhu. Při rozrušení dokáže vylučovat silný zápach srovnatelný se skunkem. Ačkoliv dominantním smyslem je sluch, má rovněž výtečný čich. Poněvadž loví v noci, zdá se, že vidí černobíle. Právě ve tmě nejlépe vidí hýbající se objekty, vidět nehybné předměty jim činí potíže. Analýza síly stisku čelistí savců prokázala, že v poměru mezi silou skusu a velikostí těla má právě ďábel medvědovitý největší relativní sílu v čelistech mezi všemi žijícími savci. Sílu stisku je nutno připsat v poměru k tělu veliké hlavě. Má jedinou sadu chrupu, který během života stále pomalu roste.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Samice se začnou rozmnožovat po dosažení sexuální zralosti, zpravidla v druhém roce života. Od toho okamžiku jsou plodné jednou ročně. Páří se v březnu, na skrytých místech, jak ve dne, tak v noci. Samci bojují o samice, které se následně páří s dominantním samcem. Nejsou monogamní, takže samice se může pářit s více samci, pokud je samec občas nehlídá. Po 21 dnech březosti se rodí 20 – 30 mláďat, z nichž každé váží 0,18 – 0,24 gramu. Po narození začne tuhý boj o to, kdo se z vagíny dostane do kapsy. Jakmile se do kapsy dostanou, zůstanou přisátá na bradavce dalších 100 dní. Protože se kapsa (stejně jako u vombata) otevírá dozadu – ďábel medvědovitý totiž skvěle hrabe, proto nesmí být kapsa otevřená dopředu, kdy by hrozilo zanesení hlínou – je pro samici kontakt s mláďaty obtížný. Navzdory velkému počtu mláďat má samice pouze čtyři bradavky, takže v kapse nikdy nejsou více než čtyři mláďata; jak samice stárne, mláďat ve vrhu ubývá. Přežívá více samic než samců. V kapse je vývin mláďat rychlý. V 15. dni jsou viditelná ouška, v 16. oční víčka, v 17. vousky a ve 20. rtíky. Srst narůstá od 49. dne a nejpozději 90. den jsou plně osrstěná. Krátce po nárůstu srsti, mezi 87. a 93. dnem, se otvírají oči, a po 100 dnech dovedou mláďata pustit bradavku. Ve 105. dni opouštějí kapsu, váží zhruba půl kilogramu a vypadají jako zmenšené kopie rodiče. Na rozdíl od klokaních mláďat se do kapsy nevrací; místo toho zůstávají další tři měsíce v noře, kterou opouštějí nejprve mezi říjnem a prosincem, až se nakonec od ledna stanou plně samostatnými. Samice netráví výchovou potomstva pouze šest týdnů v roce.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a chování.", "content": "Ďábel medvědovitý žije po celé Tasmánii ve všech habitatech, včetně okrajů měst. Nejraději mají suché sklerofylní lesy a pobřežní lesíky. Jsou soumračnými a nočními lovci, dny přečkávají v hustých keřích nebo v noře. Mladí jedinci dokáží šplhat na stromy, ale jak stárnou, narůstající váha jim to znesnadňuje. Jedná se o samotářské zvíře netvořící smečky. Jejich teritorium má rozlohu 8 – 20 kilometrů čtverečních, a u jednotlivých zvířat se může dosti překrývat. Rádi plavou; plaváním pod vodou unikají nebezpečí.  Ačkoli dokáží ulovit i menší druhy klokanů, většinou využívají příležitosti a více než ulovená zvířata požírají mršiny. I když jeho oblíbenou kořistí je vombat, požírá všechny malé domorodé savce, domácí zvířata (i ovce), ptáky, ryby, hmyz, žáby a ještěry. Jejich strava se velmi liší podle obývaného místa. Průměrně denně sežerou asi 15% toho kolik sami váží, ale pokud se naskytne příležitost, dokáží sežrat až 40% toho co sami váží během půl hodiny. Mršiny likvidují kompletně; požírají i kosti a srst – tím si získávají náklonnost farmářů, protože rychlost, s níž v jejich tlamách mizí mršiny, zabraňuje rozšíření hmyzu, který by jinak mohl ohrožovat jejich chovy.  Požírání kořistí je pro toto zvíře společenskou událostí – chraptivý hřmot a poštěkávání až dvanácti jedinců, kteří se mohou sejít u jedné mršiny, se často nese několik kilometrů daleko. Studie identifikovaly dvacet různých pozic zaujímaných při přijímání potravy, mezi nimi i jejich slavné, hrůzostrašně vypadající zívání, a jedenáct odlišných zvuků používaných ke komunikaci během krmení se. Dominance je vyjadřována právě těmito postoji a zvuky, ačkoli boj se občas strhne. Nejagresivnější jsou dospělí samci, a jejich těla často nesou jizvy po bojích o jídlo nebo samici.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana druhu.", "content": "Poté, co s příchodem člověka na australské pevnině vyhynuli velcí masožraví vačnatci, byla Tasmánie jejich posledním útočištěm. Přežily ale pouze nejmenší a nejpřizpůsobivější druhy. Ještě před 600 lety (to jest 400 let před příchodem Evropanů) je ďábel medvědovitý fosíliemi doložen ze západu státu Victoria. Jejich vyhynutí je přičítáno psu dingo a lovu (jejich lebky bývají nalézány v kuchyňských odpadcích domorodců). V roce 1912 byl sice jeden jedinec usmrcen asi 90 km od Melbourne, s největší pravděpodobností se však jednalo o uprchlíka z domácího chovu; o jejich možném přežití na kontinentu se nicméně stále vedou debaty. Na Tasmánii, kam se dingo nikdy nedostal, draví vačnatci prosperovali až do příchodu Evropanů. Osud postihnuvší vakovlka je dobře znám; ďábel medvědovitý byl ovšem také ohrožen. První osadníci jedli jejich maso, jehož chuť popisovali jako podobnou telecímu.  Protože však věřili, že navíc ohrožuje jejich domácí zvířata, od roku 1830 se za každého jedince zabitého na obdělávané půdě vyplácela prémie. Za sto let se druh kvůli pastem a jedům ocitl na pokraji vyhubení. Po úhynu posledního vakovlka v roce 1936 bylo toto nebezpečí rozpoznáno a o pět let později se druh stal zákonem chráněným, což jeho populaci umožnilo pomalu se vzpamatovat.  V zaznamenané historii se objevují dvě obrovská snížení populace: 1909 a 1950, obě zřejmě zaviněná nějakou epidemickou chorobou. Současná populace se odhaduje na deset až sto tisíc kusů, podle údajů tasmánského ministerstva je počet dospělých kusů dvacet až padesát tisíc kusů (ca 2017). Hamish McCallum, jeden z vědců vedoucích výzkum současné epidemie rakoviny tváře odhaduje stav mezi dvaceti až pětasedmdesáti tisíci kusy.", "section_level": 1}, {"title": "Rakovina tváře.", "content": "Poprvé zaznamenána v roce 1995, rakovina tváře ďábla medvědovitého (devil facial tumour disease, DFTD) pustoší jeho současnou populaci. Došlo k dvaceti- až padesátiprocentnímu snížení počtu kusů, zasaženo je až 65 % Tasmánie. Smrtnost je 100%, smrt nastává po několika měsících vyhladověním zvířete.  Původně byl tento populární druh veden jako zranitelný (tasmánským výnosem z roku 1995, australským z roku 2006). IUCN původně vedla tento druh jako málo dotčený (1996), nyní už je druh veden jako ohrožený (od května 2008).  Divoká populace je monitorována kvůli mapování výskytu této choroby. Monitorování zahrnuje odchyt zvířat a opakované návštěvy lokalit. Výzkum zatím probíhá příliš krátce na to, aby se zjistilo něco jiného, než že krátkodobý dopad je hrozný. Cílem je zjistit, zda se populace dokáží vzpamatovat. Rovněž se z lokalit přemisťují již nemocní jedinci; terénní pracovníci doufají, že tímto opatřením pomohou ostatním jedincům dosáhnout let, kdy se budou moci rozmnožit.  Příčinou je přenos rakovinných buněk kontaktem v době páření, kdy samci bojují o samice. Rakovinné buňky se uchycují v ranách a začnou se množit. Genetickou analýzou bylo prokázáno, že se skutečně jedná o zmutovaný klon ďáblových buněk, vzniklý nedávno (pravděpodobně až v posledním desetiletí 20. století). Obdobná přenosná rakovina CTVT je také známa z pohlavních orgánů psa domácího. Vzhledem k tomu, že zatím neexistuje způsob, jak tuto jejich nemoc léčit, se opatření omezují na přemisťování nakažených jedinců a karanténu zdravých pro případ že by populace v divoké přírodě zcela vyhynula. Extrémně malá genová diverzita a chromozomální mutace jedinečné mezi savci způsobují, že ďábel medvědovitý je náchylný k této infekční rakovině.  Dvě \"pojistné\" nenakažené populace se budují ve čtvrti Taroona (město Hobart), a na ostrově Maria u východního pobřeží Tasmánie. Rovněž zůstává v záloze chov v zajetí. Mizení ďábla medvědovitého je pro Tasmánii ekologický problém, neboť jeho populace v lesích je považována za důvod, proč se zatím nerozšířila liška obecná, ilegálně zavlečená do Tasmánie v roce 2001. V kontinentální Austrálii představuje liška jako invazní druh velký problém. Její rozšíření po Tasmánii by ďábla medvědovitého rovněž ohrozilo. Nedávný výzkum Sydneyské univerzity znovu ukázal, jak malá je genová rozmanitost tohoto druhu, což znovu vyvolává otázku možné degenerace populace znovuobnovené z nízkého počtu jedinců.  Nadějnou alternativou je chov ďábla medvědovitého v uzavřených rezervátech. Značných úspěchů svými programy na jejich záchranu zde dosáhly např. taková zařízení jako je Trowunna Wildlife Park respektive Devils at Cradle Wildlife Park, obě v severní Tasmánii nedaleko Launcestonu.", "section_level": 2}, {"title": "V kultuře.", "content": "Ďábel medvědovitý je nyní zvíře v Austrálii nesmírně populární; je symbolem Tasmánské správy národních parků a ochrany přírody. Existuje i klub australského fotbalu pojmenovaný po tomto zvířeti. Jako jedno ze šesti zvířat se objevil na jubilejní sadě dvousetdolarových mincí ražených v letech 1989-1994. Je to zvíře milované turisty, jak domácími, tak těmi ze zahraničí. Díky své jedinečné povaze se objevuje v mnoha dokumentech a vědecko-populárních dětských knihách. I u nás je známý „Taz“ z kreslených seriálů „Looney Tunes“, ačkoliv jeho chování je skutečnému zvířeti podobné převážně jen hlučností a apetitem. Původní pověsti o zuřivosti pocházejí zřejmě od bílých osadníků a od objevitele druhu, který napsal: „Zdají se nezkrotně divocí a vydávají hlasité štěkavé vrčení“. Tento popis je ovšem rázem postaven do správného světla, pokud si přečteme dodatek, že vědec držel pár zvířat „po celou řadu měsíců připoutaná k sobě v jedné kádi“! Zkušenosti však ukazují že jak mladí, tak staří jedinci (z odchytu) se snadno ochočí.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Ďábel medvědovitý nesmí být ze země vyvážen, proto je k vidění převážně v australských zoo. Svého času jedinec chovaný mimo Austrálii uhynul ve Fort Wayne’s Children’s Zoo v roce 2004. Dnes je možné spatřit tasmánské čerty v novozélandské ZOO Auckland. V Evropě tvoří výjimku pár zaslaný kodaňské zoo při příležitosti narození prvního syna dánského korunního prince Frederika a jeho ženy Mary, která je z Tasmánie. Tamnímu chovu se daří (první odchov 2013), a tak v roce 2017 putovali ďáblové také do dalších tří evropských zoo: Zoo Duisburg v Německu a belgických zoo Planckendael a Pairi Daiza. Od roku 2019 jsou chováni v Zooparcu de Beauval ve Francie, kde obdrželi odchovy z Kodaně. V závěru roku 2019 byli získáni též do Zoo Praha (pro návštěvníky k vidění od 2020), kam byla v rámci aktuálních chovů teprve jako do druhé evropské zoo dovezena zvířata přímo z Tasmánie.  V květnu 2020 tak byl tento druh chován v pouze šesti evropských zoo.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "10. 7. 2018 vydala Zoo Praha zprávu o zahájení stavby australské expozice v dolní části zoo s ďáblem medvědovitým jako vlajkovým druhem. V prosinci 2019 byl oznámen oficiální název expozičního celku: Darwinův kráter. Několik dní před tím – 3. prosince 2019 – dorazili do Zoo Praha čtyři jedinci ďáblů přímo z Tasmánie. Jednalo se o jednoho samce a tři samice původem z chovné stanice Cressy na Tasmánii:  K vidění měli být od zahájení návštěvnické sezóny 28. března. Nakonec však v důsledku preventivních opatření proti šíření koronaviru COVID-19 došlo dne 13. 3. k uzavření zoo a posunu plánovaného slavnostního otevření na 30. května 2020.  Dne 17. 3. 2020 byli ďáblové poprvé vypuštěni do velkého venkovního výběhu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ďábel medvědovitý (\"Sarcophilus harrisii\"), známý též jako tasmánský čert, původními obyvateli Tasmánie nazýván \"purinina\", je jediný žijící druh rodu \"Sarcophilus\" a od vyhubení vakovlka roku 1936 i největší žijící dravý vačnatec. Vzhledem připomíná malého, ale nadměrně svalnatého a zavalitého psa. V současné době již žije pouze v Tasmánii, jeho kosterní pozůstatky však lze nalézt prakticky po celé Austrálii (na australské pevnině vyhynul zhruba 400 let před příchodem prvních evropských osadníků v roce 1788). Charakteristickými znaky jsou černá srst, velmi hlasitý hlasový projev a dravý způsob příjmu potravy. Je to zpravidla samotářské zvíře, ačkoli u potravy se jich schází více. Má dosti neoprávněnou pověst zákeřného a extrémně zuřivého zvířete, nicméně faktem je, že ve stresujících podmínkách či zahnáno do kouta dokáže, jako každé zvíře, opravdu zuřivě a nesmiřitelně bojovat. V Tasmánii, kde na ně lidé pohlíželi jako na škůdce domácích zvířat, byli hubeni až do roku 1941, kdy je vláda začala chránit. Na konci 90. let 20. století se mezi nimi rozšířila rakovina tváře, která velmi snížila a nadále snižuje jejich populaci; proto je od května 2008 považován za ohrožený druh a vláda začala s programy na snížení dopadu této nemoci.", "tgt_summary": "袋獾(学名:'),亦被称作塔斯马尼亚恶魔(Tasmanian Devil),是一种有袋类的食肉动物,现今只分布于澳大利亚的塔斯马尼亚州。", "id": 2530228}
{"src_title": "Genetické programování", "tgt_title": "遗传编程", "src_document": [{"title": "Algoritmus genetického programování.", "content": "Dnes již existuje celá škála různých variant genetického programování. Proto zde nelze podat vyčerpávající popis všech variant. Ani následující schéma klasického algoritmu tohoto druhu nelze vztáhnout na všechny aplikace, ale může sloužit pochopení principu metody.  V dalším popisu použijeme tyto termíny:  Algoritmus lze slovy zapsat takto:  V algoritmu nemusí být použity všechny tři uvedené operátory – záleží na konkrétní implementaci. V případě, že zvolená výběrová metoda může během evoluce odstranit nejlepšího jedince z populace, je vhodnější hledat nejlepšího jedince v každé generaci během celé evoluce.", "section_level": 1}, {"title": "Počítačová implementace.", "content": "Počítačové programy pro genetické programování mohou být napsány v nejrůznějších programovacích jazycích. V nejstarších implementacích byly instrukce programu a datové hodnoty organizovány ve stromových strukturách, což upřednostňovalo jazyky, které přirozeně zahrnují tyto struktury (příkladem je Kozou propagovaný Lisp). Později byly navrženy a úspěšně realizovány také jiné typy implementace, jako např. s lineární reprezentací jedinců, která více vyhovuje klasickým imperativním jazykům [Banzhaf a kol. (1997)]. Např. komerční software Discipulus používá právě lineární genetické programování kombinované s použitím strojového kódu pro vyšší rychlost.  Metodami genetického programování bylo ke konci roku 2003 již ve 36 různých složitých úlohách dosaženo výsledků přinejmenším srovnatelných s lidskými.  Mezi nejnovější úspěchy na poli teorie GP patří vytvoření přesného pravděpodobnostního modelu, který dokázal, že genetické algoritmy jsou podmnožinou genetického programování.", "section_level": 1}, {"title": "Zhodnocení metody.", "content": "Genetické programování je metodou, která umožňuje najít řešení klasických problémů a někdy také najde uspokojivé řešení některých velmi komplikovaných, nelineárních nebo kombinatorických úloh, například v oblasti data miningu nebo předpovídání počasí. GP může být u některých typů úloh náročnější na výpočetní výkon ve srovnání se specializovanějšími algoritmy a metodami.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace.", "content": "Nejpoužívanější:  Další:", "section_level": 1}], "src_summary": "Genetické programování (GP) využívá metod podobných biologické evoluci při vytváření počítačových programů, které co nejlépe řeší danou úlohu. Jedná se o metodu strojového učení, která používá evoluční algoritmy, které postupně zlepšují populaci počítačových programů. Za nejdůležitějšího z otců této metodologie se považuje John R. Koza (kniha \"Genetic Programming: On the Programming of Computers by Means of Natural Selection. Cambridge, MA: The MIT Press, 1992\"), i když první experimenty v tomto směru prováděli již Stephen F. Smith (1980) a Nichael L. Cramer (1985).", "tgt_summary": "遗传编程或称基因编程,简称GP,是一种从生物演化过程得到灵感的自动化生成和选择计算机程序来完成用户定义的任务的技术。从理论上讲,人类用遗传编程只需要告诉计算机“需要完成什么”,而不用告诉它“如何去完成”,最终可能实现真正意义上的人工智能:自动化的发明机器。", "id": 1041970}
{"src_title": "Galapágy", "tgt_title": "科隆群岛", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Galapágy objevil Tomás de Berlanga 10. března 1535 při plavbě z Panamy do Peru. V té době nebyly ostrovy obydlené. Poprvé se souostroví objevilo v námořních mapách až roku 1570. V 17. a 18. století používali ostrovy pouze piráti a různí cestovatelé k doplňování zásob vody. Až do roku 1832 nepatřily ostrovy nikomu, pak je anektoval Ekvádor.  V roce 1835 na ostrovech přistál s výzkumnou lodí HMS Beagle britský přírodovědec Charles Darwin. Strávil zde 5 týdnů pozorováním živočichů. Mezi jeho životopisci panuje obecná shoda v tom, že právě na základě výsledků těchto pozorování začal Darwin formulovat své proslulé teorie, jejichž výsledkem bylo později vydání i práce \"O původu druhů\".  Ostrovy jsou pro svou jedinečnou faunu od roku 1934 jedním velkým národním parkem. V roce 1978 byly Galapágy zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO. Podle studie z roku 1952, jejímž autorem byl Thor Heyerdahl a Arne Skjølsvold se na více místech nacházely střepiny a jiné artefakty. Tyto nálezy naznačují, že souostroví nejspíš navštívili původní jihoameričtí obyvatelé před Španěly.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Galapágy se nacházejí po obou stranách rovníku. Ten přetíná severní část největšího ostrova Isabela. Souostroví má rozlohu 7 844 km2 a tvoří jednu z ekvádorských provincií. Hlavní město je Puerto Baquerizo Moreno na ostrově San Cristóbal. Galapágy jsou velmi řídce osídleny, celkový počet obyvatel je asi 31 tisíc. Nejlidnatějším městem je Puerto Ayora na ostrově Santa Cruz se zhruba 10 000 obyvateli.  Souostroví je tvořené z kuželů mladých sopek. Některé jsou činné dodnes. Na největším ostrově Isabela se nachází i nejvyšší hora souostroví, sopka Wolf s 1 707 m n. m. Jejím kráterem prochází rovník. Ostrovy mají většinou suché klima. Mají černý povrch z lávových skal. Částečně zalesněné jsou pouze vrcholy sopek. První ostrovy Galapág byly vytvořeny z čedičové lávy při podmořských erupcích, přibližně před 5,5 miliony let. Podle nejnovějších poznatků se ostrovy každým rokem vzdalují od pevninského Ekvádoru 7 cm.  Nejznámější jsou ostrovy Isabela, San Cristóbal, Santiago, Santa María a Santa Cruz.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled ostrovů.", "content": "Souostroví zahrnuje 19 ostrovů o rozloze větší než 1 km2 a desítky menších ostrůvků, útesů a skalisek.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Vzhledem ke své izolovanosti a vzdálenosti od jihoamerické pevniny se na souostroví vytvořily mnohé endemické druhy fauny, např.:", "section_level": 1}], "src_summary": "Galapágy (španělsky Islas Galápagos), oficiálně Galápagos archipiélago (tj. Galapážské souostroví) je název ekvádorského souostroví 19 sopečných ostrovů, větších než 1 km2 a zhruba stovky menších, ve východní části Tichého oceánu asi 1000 km západně od pobřeží Ekvádoru. Jsou proslulé pouze na těchto ostrovech žijícími, zvláštními druhy zvířat, např. prehistoricky vyhlížejícími ještěry a obřími suchozemskými želvami. Galapágy jsou jediným místem na světě, kde se tučňáci vyskytují na severní polokouli. Jde o druh tučňáka galapážského (\"Spheniscus mendiculus\").", "tgt_summary": "科隆群岛,又称加拉帕戈斯群岛(,官方名称),位于太平洋东部,接近赤道,为厄瓜多尔领土,属火山群岛,面积7976平方公里,离厄瓜多尔本土1100公里,是加拉帕戈斯省所在地,西班牙语中Galápagos指为龟。加拉巴哥群岛最先由巴拿马主教托马斯·德·贝兰加用文字提及。", "id": 702997}
{"src_title": "Mandelinka bramborová", "tgt_title": "科羅拉多金花蟲", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Mandelinka bramborová byla poprvé objevena v roce 1811 anglickým botanikem a zoologem Thomasem Nuttallem a následně popsána v roce 1824 americkým entomologem Thomasem Sayem. Brouci byli sbíráni ve Skalnatých horách, kde se živili rostlinou \"Solanum rostratum\".", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Dospělci mají délku 6 až 11 mm a šířku 3 mm. Brouci jsou oranžovo-žluté barvy s deseti charakteristickými černými pruhy na krovkách. Druhové jméno \"decemlineata\", což znamená „desetičárková“, je odvozeno od tohoto zbarvení. Dospělci však mohou být zaměněni s podobným broukem \"Leptinotarsa juncta\", „nepravou mandelinkou“, která není zemědělským škůdcem. \"L. juncta\" má také střídající se černé a bílé proužky, ale jeden z bílých proužků ve středu každé krovky chybí a je nahrazen světle hnědým pruhem.  Oranžovo-růžové larvy mají velký, devítičlánkový zadeček a černou hlavu, viditelné průduchy a u posledního instaru mohou měřit v délce až 15 mm. Larva brouka prochází během svého vývoje čtyřmi instary. Hlava v průběhu těchto fází vývoje zůstává černá, ale pronotum změní barvu z černé v larvách prvního a druhého instaru na oranžovo-hnědé ohraničení ve třetím instaru. U larev ve čtvrtém instaru je asi polovina pronota zbarvena světle hnědě. Toto seskupení rodů je charakterizováno konvexními těly kulatých až oválných tvarů, které jsou obvykle jasně zbarvené, mají jednoduché drápky, které se oddělují v základu, otevřené dutiny za příkyčlím a variabilní apikální článek čelistních makadel.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Brouk pochází ze Severní Ameriky, kde žije všude kromě Aljašky, Kalifornie, Havaje a Nevady. Je hojný na většině území Evropy a v Asii, což představuje celkem více než 16 milionů km.  Poprvé si lidé souvislosti mezi mandelinkou a bramborem (\"Solanum tuberosum\") povšimli v roce 1859, když tento brouk začal ničit porosty brambor v oblasti města Omahy v Nebrasce. Rozšiřování na východ probíhalo rychle, průměrně o 140 km za rok.  Do roku 1874 dosáhla mandelinka pobřeží Atlantiku. Od roku 1871 americký entomolog Charles Valentine Riley varoval Evropany před možným náhodným zavlečením brouků z Ameriky. Od roku 1875 několik západoevropských zemí, včetně Německa, Belgie, Francie a Švýcarska, zakázalo dovoz amerických brambor, aby tomu zabránilo.  Tato opatření se ukázala jako neúčinná, protože mandelinka do Evropy brzy dorazila. Už v roce 1877 se objevila ve Spojeném království; byla poprvé objevena v docích v Liverpoolu, ale nezačala se šířit. Pak došlo k mnoha dalším výskytům: tento druh byl ve Velké Británii huben nejméně 163krát. Poslední velký výskyt byl zaznamenán v roce 1976. Mandelinka je ve Spojeném království pokládána za karanténního škůdce, jehož výskyt je nutno ohlásit, a je sledována ministerstvem DEFRA (Department for Environment, Food and Rural Affairs, Ministerstvo životního prostředí, potravin a rozvoje venkova), aby se zabránilo jejímu rozšíření. Analýza nákladů a přínosů z roku 1981 uvádí, že náklady na preventivní hubení mandelinky ve Velké Británii jsou nižší než odhadované výdaje na zásahy proti ní, pokud by se ve Velké Británii rozšířila.  Jinde v Evropě se bezprostředně po první světové válce mandelinka uchytila blízko amerických vojenských základen v Bordeaux a začátkem druhé světové války se začala šířit do Belgie, Nizozemska a Španělska. Mandelinka žije ve většině Evropy. Po druhé světové válce byla v sovětské okupační zóně Německa do roku 1950 napadena téměř polovina všech bramborových polí. Ve východním Německu se mandelince říkalo \"Amikäfer\" („americký brouk“) na základě tvrzení tamější vlády, že ji tam shodila americká letadla.  V EU zůstává regulovaným (karanténním) škůdcem ve Spojeném království, Irské republice, na Baleárských ostrovech, Kypru, Maltě a v jižní části Švédska a Finska. V žádném z těchto členských států není rozšířen, ale příležitostné napadení může nastat, když například vítr zanese dospělé jedince z oblastí, kde mandelinka žije.  Mandelinka se pravděpodobně dále rozšíří do oblastí mírného podnebného pásu východní Asie, Indie, Jižní Ameriky, Afriky, Nového Zélandu a Austrálie.", "section_level": 1}, {"title": "Životní cyklus.", "content": "Mandelinka je velmi plodná a dokáže za 4–5 týdnů naklást více než 500 vajíček. Jsou žlutá až oranžová, dlouhá asi 1 mm. Obvykle jsou kladena ve snůškách kolem třiceti kusů na spodní stranu listů hostitelské rostliny. Vývoj všech životních fází závisí na teplotě. Po 4 až 15 dnech se z vajíčka vylíhne červenohnědá larva se ztloustlým tělem, na němž jsou na obou stranách dvě řady tmavě hnědých skvrn. Živí se listy hostitelské rostliny.  Larvy procházejí čtyřmi vývojovými fázemi (instary). První instar je přibližně 1,5 mm dlouhý a poslední (čtvrtý) 8 mm. První až třetí instar trvá asi 2–3 dny; čtvrtý 4–7 dnů. Po dosažení plné velikosti setrvává čtvrtý instar několik dní jako předkukla, která nepřijímá potravu; lze ji rozpoznat podle nečinnosti a světlejšího zbarvení. Předkukly zalézají do půdy do hloubky několika centimetrů, kde se zakuklí. Za 5 až 10 dní se objeví dospělý brouk, který se živí listy hostitelské rostliny a páří se. Vývoj mandelinky od vajíčka do dospělce může být ukončen za pouhých 21 dní.  V závislosti na teplotě, světelných podmínkách a kvalitě hostitele mohou dospělci upadnout do diapauzy, ve které setrvají až do jara. Po přezimování se vrací na hostitelské rostliny za účelem získání potravy a páření; přezimující dospělci se mohou začít pářit do 24 hodin od chvíle, kdy ze země vylezou. Na některých místech se v každé vegetační sezoně mohou vyskytovat tři generace, ale bývá jich i více.", "section_level": 1}, {"title": "Chování a ekologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Mandelinka je úzce vázána na rostliny čeledi \"Solanaceae\", zejména rostliny rodu \"Solanum\". Má přímou vazbu se \"Solanum cornutum\" (lilek zobanitý), \"Solanum nigrum\" (lilek černý), \"Solanum melongena\" (lilek vejcoplodý), \"Solanum dulcamara\" (lilek potměchuť), \"Solanum luteum\" (lilek žlutý), \"Solanum tuberosum\" (lilek brambor) a \"Solanum elaeagnifolium\" (lilek hlošinolistý). Živí se rovněž dalšími druhy této čeledi, například druhem \"Solanum lycopersicum\" (rajče jedlé) a rostlinami rodu \"Capsicum\" (paprika).", "section_level": 2}, {"title": "Predátoři.", "content": "Nejméně 13 hmyzích rodů, tři čeledi pavouků, jeden sekáč (Opiliones) a jeden roztoč byli zaznamenáni jako obecní či specializovaní predátoři různých vývojových stádií mandelinky. Tyto druhy zahrnují terestrické brouky druhu \"Lebia grandis\", slunéčka \"Coleomegilla maculata\" a \"Hippodamia convergens\", dravé ploštice \"Perillus bioculatus\" a \"Podisus maculiventris\" a dále různé druhy zlatooček rodu \"Chrysopa\", vosíky rodu \"Polistes\" a hladěnky rodu \"Nabis\".  Brouk \"L. grandis\" se živí vajíčky i larvami mandelinky a jeho larvy na kuklách mandelinky parazitují. Dospělec \"L. grandis\" může zkonzumovat až 23 vajíček nebo průměrně 3,3 larvy za jediný den.  Laboratorními pokusy bylo zjištěno, že za predačního rizika v podobě dravé ploštice \"Podisus maculiventris\" kladou samice mandelinky bramborové kromě normálních životaschopných vajíček také takzvaná trofická vajíčka (neoplodněná vajíčka sloužící jako nutriční rezerva). Tato odpověď na přítomnost predátora zajišťuje dodatečnou potravu pro nově se líhnoucí potomky, aby se zvýšila jejich šance na přežití. Stejná studie odhalila kanibalismus nově vylíhlých larev mandelinky na nevylíhlých vajíčkách jako antipredační chování.  Příklady parazitoidů, predátorů a patogenů u rozdílných životních stádií Mandelinky bramborové", "section_level": 2}, {"title": "Vztah s lidmi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Škůdce brambor.", "content": "Kolem roku 1840 mandelinka rozšířila škálu hostitelských rostlin o pěstované brambory a rychle se z ní stal vysoce nebezpečný hmyzí škůdce na listech této plodiny. Je považována za nejvýznamnějšího fytofága brambor. Může rovněž značně škodit na kulturách rajčat a lilku, jejichž listy se živí jak dospělci, tak larvy. Larvy mohou brambory prakticky zbavit listů (holožír) a zapříčinit až ztrátu celého výnosu, pokud k poškození dojde před tvorbou hlíz. Larvy mohou zkonzumovat 40 cm listové plochy během celého larválního stádia, zatímco dospělci dokážou pozřít 10 cm za jediný den.  Ekonomické náklady na ochranu rostlin insekticidy jsou významné, přesto údajů o této problematice bylo publikováno jen málo. V roce 1994 celkové náklady na insekticidy a ztráty plodiny v americkém státě Michigan dosáhly 13,3 milionu dolarů, což představuje 13,7 % celkové hodnoty plodiny. Odhad nákladů spojených s insekticidy a ztrátami plodin na hektar činí 138–368 dolarů. Dlouhodobé zvýšení nákladů na výrobu brambor v Michiganu způsobené odolností mandelinky vůči insekticidům se odhaduje na 0,9 až 1,4 milionu dolarů ročně.", "section_level": 2}, {"title": "Regulace mandelinky pomocí insekticidů.", "content": "Insekticidy užívané velkém měřítku tohoto škůdce účinně regulovaly, dokud v roce 1952 nezískal odolnost vůči DDT a v roce 1958 vůči dieldrinu. Insekticidy zůstávají u komerčních pěstitelů hlavní metodou hubení škůdců. Nicméně mnoho chemikálií na ně často neúčinkuje, pokud se používají velmi často, protože brouk je schopen si rychle vyvinout rezistenci. Různé populace v odlišných geografických oblastech jsou odolné vůči všem často užívaným insekticidům, i když ne každá populace je rezistentní vůči každé z těchto chemických látek. U mandelinky se už vyvinula odolnost vůči 56 chemickým insekticidům. Proto se jde cestou zlepšování metabolismu chemikálií, ovlivňování citlivosti a chování brouků a zdokonalování pesticidů.", "section_level": 2}, {"title": "Biologické metody regulace mandelinky.", "content": "Bakteriální insekticidy jsou účinné, pokud zasáhnou zranitelné mladé larvy. Dva kmeny půdní baktérie \"Bacillus thuringiensis\" produkují toxiny, které larvy zabíjejí. Příjem potravy mandelinky lze inhibovat aplikací produktů získaných ze stromu \"Azadirachta indica\"; mohou však mít negativní vliv též na ošetřené rostliny. Destilát čerstvých listů a květů vratiče obecného (\"Tanacetum vulgare\") obsahuje velké množství kafru a umbelulonu, které na mandelinku působí silně odpudivě.  \"Beauveria bassiana\" (Hyphomycetes) je entomopatogenní houba infikující široké spektrum druhů hmyzu, včetně mandelinky bramborové. Ukázalo se, že jde o mykoinsekticid proti mandelince obzvlášť účinný v kombinaci s bakterií \"Bacillus thuringiensis\". Laboratorní pokusy prokázaly také vysokou účinnost entomopatogenní houby \"Isaria fumosorosea\" a entomopatogenní hlístice \"Steinernema feltiae\".", "section_level": 2}, {"title": "Další možnosti regulace mandelinky.", "content": "Střídání plodin je nejdůležitější preventivní ochranou proti mandelince. Rotace plodin může oddálit napadení brambor mandelinkou a může snížit vytvoření populace mandelinky v začátku sezóny. Studie z roku 1984 ukázala, že toto střídání brambor s nehostitelskými rostlinami redukovalo hustotu dospělců v začátku sezóny o 95,8 %.  K dalším agrotechnickým opatřením, která lze používat v kombinaci se střídáním plodin, patří mulčování plodiny slámou na začátku sezóny, dokáže totiž snížit schopnost brouků nalézt bramborové pole a mulč vytváří prostředí vhodné pro predátory mandelinky. Plastem vyložené příkopy fungovaly jako pasti na brouky, kteří se na jaře pohybovali směrem k bramborovému poli, přičemž se využívalo jejich neschopnosti létat ihned po vylíhnutí. K likvidaci brouků se používaly i plamenomety.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt v Československu.", "content": "Na české území (respektive do tehdejšího Československa) dorazila mandelinka v 50. letech a její invaze okamžitě nabrala podobu kalamity. Komunistická propaganda ji prohlásila za imperialistický útok (například pohádka \"O zlém brouku Bramborouku\") a obvinila Západ, že mandelinku na českém území uměle vysazuje z letadel nebo prostřednictvím diverzantů (zcela byly ignorovány ve stejnou dobu propuknuvší podobné kalamity po celé Evropě). Občas tak byla mandelinka propagandisticky zvána \"imperialistický\" či \"americký brouk\" nebo \"šestinohý vyslanec Wall Streetu\".  Boj proti mandelinkám lze vést čistě mechanicky (sběr), ale pokud jde o větší plochu, používají se insekticidy (například Mospilan 20, Bancol 50 WP, Bonus), které je nutno aplikovat v době nejmasívnějšího líhnutí larev, či biologické prostředky (slunéčko, ploštice, entomofágní houby). Za nejúčinnějšího biologického nepřítele je považována dravá ploštice \"Perillus bioculatus\".", "section_level": 2}, {"title": "Filatelie.", "content": "Mandelinka je ikonický druh, jehož obrázek byl použit na poštovních známkách kvůli jeho spojení s nedávnou historií jak Severní Ameriky, tak Evropy. Například v roce 1956 vydalo Rumunsko sadu čtyř známek věnující pozornost kampani proti hmyzím škůdcům a v roce 1967 byla mandelinka zobrazena na známce vydané Rakouskem. Brouk se také objevil na známkách vydaných v Beninu, Tanzanii, Spojených arabských emirátech a Mosambiku.", "section_level": 2}, {"title": "Přezdívka městských autobusů.", "content": "V Kladně existuje pro městské autobusy přezdívka „mandelinka“. Je doložena též ve Slaném a ve Vlašimi. Původ přezdívky je vykládán žlutohnědým nátěrem autobusů dopravce Matěje Bendáka v období kolem poloviny 20. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mandelinka bramborová \"(Leptinotarsa decemlineata)\", také známá pod jménem koloradský brouk nebo americký brouk, je brouk z čeledi mandelinkovitých (Chrysomelidae) a rodu mandelinka (\"Leptinotarsa\"). Jedná se o hlavního a také nejznámějšího škůdce brambor. Je 6 až 11 mm dlouhá, s pestrým oranžovožlutým tělem a pěti výraznými hnědými pruhy po délce každé krovky. Původně se vyskytovala jen v Severní Americe, avšak od roku 1859 se na bramborách rychle rozšiřovala napříč Amerikou, poté Evropou a následně také Asií.", "tgt_summary": "科罗拉多金花虫(学名:\"Leptinotarsa decemlineata\"),又名科罗拉多马铃薯叶甲虫,是马铃薯上的一种害虫。它们长约1厘米,呈鲜黄或橙色,每个翅鞘上有5行褐色斑纹,很易与伪马铃薯甲虫混淆。它们最先是由Thomas Say于1824年根据在洛矶山脉搜集到的标本所描述。其起源地不明,但很有可能是在其北美洲原产地的科罗拉多州及墨西哥。", "id": 2791900}
{"src_title": "Expertní systém", "tgt_title": "专家系统", "src_document": [{"title": "Funkce expertního systému.", "content": "V praxi expertní systémy plní celou řadu funkcí:", "section_level": 1}, {"title": "Nevýhody expertních systémů.", "content": "Předcházející nevýhody se týkaly hlavně problémů s přípravou báze dat. Další nevýhody jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíl mezi expertním systémem a jiným počítačovým programem.", "content": "Běžný počítačový program je obvykle navržen tak, že zpracovává nějaká vstupní data a pomocí algoritmů, které jsou naprogramovány v určitém programovacím jazyce, dospěje k nějakým závěrům – výsledkům.  Při tvorbě počítačového programu proto musí nejprve specialista (počítačový analytik) velmi přesně a detailně popsat řešení daného problému a rozdělit řešení na dílčí kroky, které jsou algoritmizovatelné. Podle tohoto popisu pak programátor vytvoří počítačový program. Část inteligence programu může být uložena mimo samotný program v souborech nebo databázích, část inteligence je realizovaná v programovém kódu samotném.  Expertní systém používá úplně jiný model. Veškerá inteligence je uložena mimo programový kód. Programový kód řídícího mechanismu má za úkol pouze vyhodnocovat stav, který je ovlivněn expertními znalostmi uloženými v bázi znalostí a informacemi získanými z okolního světa (například odpovědi na otázky kladené uživateli, výsledky měření nějakých čidel apod.). Na základě toho expertní systém samostatně rozhoduje o tom, zda je schopen poskytnout expertní radu nebo zda je potřebné získat ještě další informace. Expertní systém se dokáže rozumně rozhodnout i při odpovědích, které nejsou úplně přesné (asi ne, nevím, velký, hodně velký apod.) nebo si vzájemně protiřečí.  Vytváření expertního systému proto probíhá jinak. Řídící mechanismus je nezávislý, a tak nový expertní systém znamená vytvoření nové báze znalostí. Transformovat poznatky lidského experta do této podoby není vůbec jednoduché. Expertní znalosti nejsou reprezentovány pouze holými fakty (tzn. všechno, co se musel expert naučit nazpaměť), ale i vztahy mezi jednotlivými aspekty problému se všemi pravidly i výjimkami. Obvykle tuto činnost provádí specialista – znalostní inženýr. Tento mezičlánek je kritickou slabinou současných expertních systémů. Kritickou slabinou bývají také ale sami doménoví experti, neboť nemusí umět znalosti předat, nebo to nemusejí chtít. Proto ještě dnes neexistují softwaroví daňoví poradci, účetní, právníci apod.  Vznikly i tzv. \"prázdné expertní systémy\". Jsou to programy, které obsahují odvozovací komponentu a další softwarové části, ale neobsahují bázi znalostí. Jsou schopny pracovat s různými bázemi znalostí z různých domén.", "section_level": 1}, {"title": "Strategie usuzování.", "content": "Metody zaměřené na návrh a tvorbu expertních systémů, zejména na modelování bází znalostí, se souhrnně označují jako znalostní inženýrství. Expertní systémy používají při řešení úlohy dvě základní strategie procesu usuzování.", "section_level": 1}, {"title": "Dopředné řetězení.", "content": "Jedná se o usuzování řízené daty (dopředné řetězení, \"forward chaining\").  Expertní systém postupuje tak, že získává potřebná data a na jejich základě se rozhoduje. Používá se při řešení problému zahrnující syntézu (navrhování, konfigurace, plánování apod.).  \"Expertní systém mi může vyřešit problém, co si dám dnes k večeři. Zeptá se, na co mám chuť (má to být něco sladkého, nebo pikantního?), jaké mám zásoby v ledničce (máš kuřecí maso?) a ve spíži (máš rýži?), a podle toho doporučí ten správný recept.\"", "section_level": 2}, {"title": "Zpětné řetězení.", "content": "Jedná se o usuzování řízené cíli (zpětné řetězení, \"backward chaining\").  Expertní systém postupuje tak, že vybere možný závěr a pokouší se dokázat jeho platnost hledáním dat, které tento závěr podporují. Tato strategie je vhodná pro diagnostické problémy, které mají malý počet cílových hypotéz.  \"Dnes večer přijdu domů a budu mít chuť na Kung-pao. Expertní systém mi potvrdí, zda je to možné (na základě stavu mé ledničky a spíže). Na rozdíl od mechanického porovnání seznamu obsahu ledničky s receptem, expertní systém potvrdí, že je to možné i v případě, že bude chybět nějaká nepodstatná záležitost nebo pokud bude možné nahradit požadovanou surovinu něčím jiným.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Expertní systém je počítačový program, který má za úkol poskytovat expertní rady, rozhodnutí nebo doporučit řešení v konkrétní situaci.", "tgt_summary": "专家系统是早期人工智能的一个重要分支,它可以看作是一类具有专门知识和经验的计算机智能程序系统,一般采用人工智能中的知识表示和知识推理技术来模拟通常由领域专家才能解决的复杂问题。", "id": 552346}
{"src_title": "Dareios II.", "tgt_title": "大流士二世", "src_document": [{"title": "Nástup na trůn.", "content": "Aby se Dareios dostal k moci, musel odstranit dalšího Artaxerxova levobočka Sogdiana (Sekydiana), který vládl říši po zavraždění legitimního krále Xerxa II. Podařilo se mu to hlavně proto, že získal na svou stranu velitele jezdectva Arbaria, satrapu Egypta Arxana a vlivného eunucha Artoxara, oblíbence Artaxerxa I. Sogdianos, který se ocitl v zoufalém postavení, se nakonec vzdal pod podmínkou, že bude ušetřen jeho život, Dareios ho však dal přesto později zavraždit. Soudí se, že změna vlády proběhla někdy na počátku roku 423.", "section_level": 1}, {"title": "Vzpoury satrapů.", "content": "Dareiova vláda se vyznačovala hašteřivostí uvnitř královské rodiny, vzestupem moci eunuchů a rozsáhlými intrikami u dvora, v jejichž centru stála královna Parysatis, dle mnohých skutečná panovnice Persie. Také odstředivé tendence v okrajových územích nabývaly na intenzitě, což se projevovalo především vzpourami jednotlivých satrapů. První zorganizoval již na samém počátku Dareiovi vlády Artyfios, syn Megabyzův, a zúčastnil se jí i další králův bratr Arsités. Oba byli poraženi vojevůdcem Artasyrem, a třebaže jim král přislíbil život, na radu Parysatidy byli postupně zlikvidováni.  V následujících letech sice v říši zavládl relativni klid, ale již krátce před rokem 413 se opakoval tentýž scénář: Dareiovi vypověděl poslušnost sardský satrapa Pissuthnés, opírající se hlavně o řecké žoldnéře. Královští vojevůdci Tissafenés, Spithradatés a Parmisés vyřešili nebezpečnou situaci tak, že Řeky podplatili a Pissuthna zajali. Život sardského satrapy pak skončil na popravišti.", "section_level": 1}, {"title": "Politika vůči Řekům.", "content": "Vůči Řekům za hranicemi říše uplatňoval Dareios II. kolísavý postoj, v zásadě však podporoval Spartu. Především díky perským penězům vyhrála nakonec Sparta peloponnéskou válku, konflikt, který od třicátých let zaměstnával evropské Řeky. Podpora partikularismu mezi řeckými městskými státy se stala od dob Dareia II. hlavní náplní perské politiky, protože to králi králů umožňovalo vstupovat do sporů jako arbitr a udržovat si prostor k manévrování. Sám Dareios svou politikou docílil toho, že roku 411 uznali Lakedaimoňané svrchovanost říše nad Malou Asií, což bylo pro Achaimenovce životně důležité.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr vlády.", "content": "Po roce 410 otřásla říší nejprve vzpoura v Médii a krátce nato došlo k násilnostem na královském dvoře, vrcholícím popravou Dareiova švagra Terituchma a většiny jeho příbuzných. Parysatidin oblíbený syn Kýros (Mladší) byl současně jmenován satrapou Lýdie, Frýgie a Kappadokie a vrchním velitelem všech vojsk na západě, což vytvořilo podmínky pro občanskou válku po Dareiově smrti.  Když v roce 405 Dareios onemocněl na výpravě proti Karduchům, zařídila Parysatis, aby k němu byl ihned povolán syn Kýros. Jejím úmyslem bylo patrně zajistit mu trůn, ale v tomto směru úspěchu nedosáhla. Nástupcem krále, který zemřel asi na jaře 404 v Babylóně, se stal jeho syn Arsikás pod jménem Artaxerxés II.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dareios II. ( – \"Dárajavauš\") byl perský velkokrál z rodu Achaimenovců vládnoucí v letech 423–404 př. n. l. Byl jedním ze sedmnácti levobočků Artaxerxa I. (465–424) a současně panovníkem, za něhož došlo k úpadku centrální vlády v říši. Datum jeho narození není známo, ví se jen, že před nástupem na trůn zastával funkci satrapy Hyrkánie. Jeho matkou byla podle Ktésia Babylóňanka Kosmartidéné, on sám se původně jmenoval Óchos (staropersky \"Vahuka\").", "tgt_summary": "大流士二世(古波斯楔形文字: ;英语:Darius II;?-前404年),波斯阿契美尼德王朝国王(公元前423年—约公元前404年在位),阿尔塔薛西斯一世之子。薛西斯二世、苏底亚的兄弟。", "id": 789090}
{"src_title": "Kosmologie", "tgt_title": "宇宙学", "src_document": [{"title": "Počátky kosmologie.", "content": "První popisy představ o světě pocházejí z Číny z 3. tisíciletí př. n. l. (\"Kniha proměn\"), z Babylónu (\"Enúma eliš\") a předjónského období (Hésiodova \"Theogonia\"). Je možné, že Babylónské mýty měly pak mj. vliv na další mytologické představy, mezi nimi též na biblickou představu obsaženou v knize Genesis.  Rané kosmologie měly především mýtický charakter, ale už předsókratičtí filozofové začali vznik světa zkoumat kriticky (Thalés z Milétu, Anaximandros). Stejným směrem se ubírá i myšlení Démokritovo a Anaxagorovo. Důležitého posunu dějiny kosmologie nabraly s prvním doloženým systémem, který nestavěl Zemi do středu vesmíru a který jí dával kulový tvar – ten pochází od Filolaa, žáka Pýthagorova, z 5. nebo 4. století př. n. l. Kosmologie vytváří modely k vesmíru, jimiž se snaží popsat jevy, které pozorujeme nejen v okolí naší sluneční soustavy, ale také procesy, které vedly k utváření větších vesmírných útvarů (galaxie a jejich kupy apod.). Tyto modely obvykle popisují vesmír, který se vyvíjí a neustále mění. Kosmologové pak ve spolupráci s astronomy a astrofyziky hledají experimentální potvrzení (verifikaci) nebo vyvrácení daného kosmologického modelu na základě porovnání předpovědí daného modelu s experimentálními daty a pozorováním.  Většina současných modelů vychází z tzv. kosmologického principu (někdy též z Koperníkova principu). Na základě této hypotézy se předpokládá, že ve všech bodech vesmíru platí stejné fyzikální zákony. Tato hypotéza umožňuje také zavést předpoklad o homogenitě a izotropii vesmíru (v dostatečně velkých měřítkách).", "section_level": 1}, {"title": "Současná kosmologie.", "content": "Velký třesk je v současné době vědecká mainstreamová teorie. Její součástí je i obecná teorie relativity a považuje gravitaci za hlavní sílu formující vesmír. Existují ale i alternativní teorie. Například plazmová kosmologie uvažuje, že zásadní roli hraje i silnější elektromagnetická síla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kosmologie (z řeckého κοσμολογία nauka o světě) je odvětvím, které se zabývá vesmírem jako celkem. Předmětem studia kosmologie je vznik, vývoj a budoucí osud vesmíru. Věnuje se jí filozofie, teologie a fyzikální kosmologie. Fyzikální kosmologie využívá poznatků několika fyzikálních oborů. Nejčastěji je to obecná teorie relativity, astronomie, astrofyzika, částicová a atomová fyzika.", "tgt_summary": "宇宙学(英文:Cosmology)或宇宙论,这个词源自于希腊文的κοσμολογία(cosmologia, κόσμος (cosmos) order + λογια (logia) discourse)。宇宙学是对宇宙整体的研究,并且延伸探讨至人类在宇宙中的地位。虽然宇宙学这个词是最近才有的,人们对宇宙的研究已经有很长的一段历史,牵涉到科学、哲学、神秘学以及宗教。", "id": 1872824}
{"src_title": "Ladožské jezero", "tgt_title": "拉多加湖", "src_document": [{"title": "Pobřeží.", "content": "Severní břehy jsou převážně vysoké, skalnaté, členité s hluboko zařezanými zálivy podobnými fjordům. Jsou pokryté lesy. Nachází se zde mnoho lesnatých ostrovů, které vytvářejí úzké průlivy (\"шхеры\"). Jižní břehy jsou převážně nízké, pouze mírně členité porostlé vrbou nebo olší. Je zde mnoho písečných a valounových pláží. Místy se nacházejí staré břehové valy porostlé borovicemi.", "section_level": 1}, {"title": "Dno.", "content": "Reliéf dna severní části je značně složitý. Střídají se hluboké propadliny s mělčími úseky. Převládající hloubka je větší než 100 m. Dno jižní části je rovnější, hloubky se směrem k jihu zmenšují ze 100 m na 10 m i méně. Na jihu je mnoho písečných i kamenitých kos a mělčin. Povrch dna je v severní a centrální hluboké části jezera jílový, v jižní části písečný s valouny. U břehu jsou na mnohých místech nahromaděny valouny.", "section_level": 1}, {"title": "Ostrovy.", "content": "Na jezeře je asi 660 ostrovů o celkové rozloze 435 km2. Asi 500 z nich se nachází u severozápadního pobřeží, okolo 65 v centrální části (Valaamské ostrovy (nejznámější – 50 ostrovů o rozloze 36 km2) a Západní souostroví). Největší ostrovy jsou Riskalansari, Mantinsari, Kilpola, Tulolasari a Vallam. Při západním břehu jezera se nachází ostrov Konevec. Z jižního pobřeží lze zmínit dvě souostroví - Zelenecké ostrovy a Karedžské ostrovy v zálivu Petrokreposť.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Klima je mírně chladné. Průměrná teplota vzduchu je v únoru od -8 do -10 °C, v červenci od 16 do 17 °C. Průměrné roční množství atmosférických srážek je okolo 550 mm. V povodí \"Ladožského jezera\" se nachází okolo 50 000 jezer a 3 500 řek delších než 10 km. Největší přítoky jsou z jihu Volchov (z jezera Ilmeň), z jihovýchodu a východu Svir (z Oněžského jezera) a ze severozápadu Vuoksa (z jezera Saimaa) a Taipale (z jezera Suvanto). Vodu z jezera odvádí do Finského zálivu řeka Něva.  85% přírůstku vodní bilance jezera (průměrně 67,8 km3 vody za rok) tvoří přítok řek (především \"Volchov\", \"Svir\" a \"Vuoksa\"), 13% tvoří atmosférické srážky a 2% přítok podzemních vod. 92% úbytku vodní bilance připadá na řeku \"Něvu\" (průměrně 78,1 km3 vody za rok) a 8% na vypařování z vodní hladiny. Kolísání úrovně hladiny má plynulý charakter. Střední hodnota je 4 m. Nejvyšší úrovně dosahuje v červnu a červenci a nejnižší v prosinci a lednu. Průměrný roční rozsah kolísání hladiny je asi 0,8 m a maximální asi 3 m. Přílivové a odlivové kolísání je na severu okolo 5 až 10 cm a na jihu 20 až 40 (zřídka až 90) cm. Na jezeře se vyskytují vlny s dlouhou periodou (\"сейши\"). Největší výška vln je v severní a centrální části jezera 3 až 3,5 m, zřídka 5 až 6 m, v jižní části do 2,5 m. Na podzim jsou časté bouře.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti vody.", "content": "Teplotní režim je různý v hluboké centrální části a v mělkých pobřežních oblastech jezera. V srpnu je průměrná teplota vody u hladiny okolo 16 °C, maximální 25 °C. Teplota vrstev vody u dna je 2 až 2,5 °C v zimě a 4 až 5 °C v létě. Pobřežní oblasti a zálivy zamrzají většinou na začátku prosince, otevřená centrální část v lednu až únoru. Průměrná tloušťka ledu je 50 až 60 cm, maximální 90 až 100 cm. Centrální část jezera rozmrzá v březnu nebo na začátku dubna, severní na začátku května. Barva vody je žlutohnědá. Průměrná průzračnost je v centrální části 4,5 m, u západního pobřeží 2 až 2,5 m, u východního pobřeží 1 až 2 m a v místech ústí řek 0,3 až 0,9 m. Největší průzračnost 8 až 10 m je západně od ostrova Valaam. Voda v jezeře je sladká (пресная) hydrouhličitanovo-vápenatá. Průměrná mineralizace je 56 mg/l. Obsah rozpuštěného kyslíku je v zimě 14 až 15 mg/l, v létě u hladiny 10 až 11 mg/l a v hloubkách 12 až 13 mg/l.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "Jezero je bohaté na ryby. Průmyslový význam mají lososi, pstruzi, marény, sízi, candáti, cejni, okouni, plotice, štiky a korušky. Žijí zde také jeseteři, úhoři a mnoho dalších druhů ryb. Vyskytují se zde i tuleni.", "section_level": 1}, {"title": "Lodní doprava.", "content": "Jezero je splavné a je součástí Bělomořsko-baltské vodní cesty a Volžsko-baltské vodní cesty. Od řeky Svir k Něvě podél jižního břehu prochází Novoladožský kanál a také starší Staroladožský kanál budovaný již v 18. století a spojený z Ladožským jezerem systémy plavebních komor, protože hladina tohoto kanálu je výše nežli stálá hladina jezera. Na místech, kde oba kanály protínají řeky Volchov a Sjas ́ napříč jejich toků, je u Novoladožského kanálu propojení otevřeným způsobem, ale u Staroladožského kanálu jsou ústí výše proti proudům těchto řek kvůli naplňování příslušných úseků kanálu. Staroladožský kanál slouží už jen lokálním potřebám rybářů a turistů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Jméno jezera pochází pravděpodobně z baltofinského jména \"Alodejoki\" či \"Aladejoka\" („dole na řece“), jímž se označovalo staré sídliště na dolním Volchovu; jméno se později zkrátilo na \"Ladoga\" (dnešní Staraja Ladoga). V ruštině bylo jezero dříve nazýváno Něvo (\"Нево\") podle řeky Něvy (obdobně existuje synonymní finské pojmenování jezera Nevajärvi), od 13. století je v ruštině doloženo používání dnešního jména. Po jezeře procházela slavná vikinská Cesta od Varjagů k Řekům (\"Puť iz Varjag v Greki\"). Na březích byly mj. založeny i důležité pevnosti, později města: Korela (Kexholm, Käkisalmi) a Orešek/Orechov (Nöteborg, Pähkinälinna, Schlüsselburg) a na ostrovech Koněvic a Valaam významné kláštery Koněvský a Valaamský.  V době Livonské války (1558–83) se u jezera odehrávaly boje. Na začátku 17. století obsadili Švédové západní, jižní a severní břeh. Po uzavření Stolbovského míru (1617) přešel severní a západní břeh (jakožto provincie Kexholm) od Ruska ke Švédsku. V době Severní války (1700–21) se na jezeře odehrávaly rusko-švédské vojenské operace. Ruská říše nakonec celou oblast (spolu s přilehlou Ingrií a částí Karélie) dobyla zpět, což bylo potvrzeno Nystadskou mírovou smlouvou (1721). Rusko pak kraj okolo jezera drželo následujících 90 let.  Když roku 1809 Rusko dobylo na Švédsku celé Finsko, rozhodl car o tři roky později (1812) administrativně připojit k této nové autonomní provincii i oblasti dobyté v letech 1721–1743 (tzv. Staré Finsko). Většina Karelské šíje a severní břehy jezera se tak opět dostaly pod (omezenou) finskou svrchovanost; provinciální a později státní hranice mezi Finským velkoknížectvím (později Finskou republikou) a samotným Ruskem (poději Sovětským svazem) vedla šikmo napříč přes jezero (zhruba v jeho polovině), což přetrvalo až do roku 1940.", "section_level": 1}, {"title": "Novověk.", "content": "V letech 1939–1944 se nejbližší okolí jezera i jezero samé stalo významným bojištěm, na němž se střetávaly německé, finské a ruské jednotky. V době zimní války (1939–1940) a Velké vlastenecké války (1941–1945) na jezeře operovalo finské, německé, italské (!) a sovětské loďstvo (Ladožská vojenská flotila, která hrála důležitou roli při zabezpečení úspěchu bojových operací na Leningradské frontě a při podpoře Baltské flotily). Během blokády Leningradu od září 1941 do března 1943 fungovala v jihozápadní části jezera tzv. \"Cesta života\", která jako jediná spojovala Leningrad, obklíčený německými vojsky se zbytkem země. Zásoby byly dopravovány v zimě nákladními auty přes led a v létě na člunech; naopak zase byli z blokády odváženi ranění, ženy a děti.  Po zimní válce se jezero stalo plně vnitroruským, hranice s Finskem byly posunuty o zhruba 35 km od nejsevernějšího bodu jezera. Následně sice v pokračovací válce Finové západní, severní a východní břehy jezera zpětně dobyli, ale sovětská ofenziva roku 1944 vrátila územní situaci do stavu z roku 1940, což stvrdil Pařížský mír (1947). Od té doby jezero a jeho okolí náleželo Ruské SFSR v rámci SSSR a po jeho rozpadu (1991) patří Rusku.", "section_level": 2}, {"title": "Osídlení pobřeží.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Republika Karélie.", "content": "Karelské republice náleží severozápadní a severovýchodní břeh jezera. Na pobřeží jezera zde leží od západu k východu města a vesnice Sortavala, Pitkjaranta, Salmi a zhruba 20 km od břehu Olonec.", "section_level": 2}, {"title": "Leningradská oblast.", "content": "Leningradské oblasti náleží západní, jižní a jihovýchodní břeh. Na západním břehu leží město Priozersk a vesnice More. V místě, kde z jezera odtéká řeka Něva, vzniklo město Šlisselburg (v letech 1944-92 Petrokreposť) s ostrovní pevností. Na jižním a jihovýchodním břehu leží od západu Kobona, Nová Ladoga, Sjasstroj.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ladožské jezero (,, karelsky \"Luadogu\") je jezero na severozápadě evropské části Ruska. Rozkládá se v Karelské republice a v Leningradské oblasti. Je to největší jezero v Evropě. Jezero tvoří severní hranici Karelské šíje, úzkého pruhu mezi ním a Finským zálivem. Kotlina jezera je tektonického původu a byla dotvořena čtvrtohorními pevninskými ledovci. Má rozlohu 17 700 km2 (s ostrovy 18 135 km2). Je 219 km dlouhé a průměrně 83 km široké (maximální šířka je 138 km). Průměrnou hloubku má 51 m a maximální 230 m (v severní části, západně od ostrova Valaam). V severní části hloubka dosahuje 70 až 200 m, v jižní části 20 až 70 m. Rozloha povodí je 276 000 km2. Celkový objem vody je 908 km3. Nadmořská výška hladiny jezera je 5 m.", "tgt_summary": "拉多加湖(,)是位于俄罗斯西北部卡累利阿共和国和列宁格勒州的淡水湖,也是欧洲最大的湖泊和世界第14大湖泊。", "id": 2124100}
{"src_title": "Tramvaj", "tgt_title": "有軌電車", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První tramvaje byly považovány spíše za atrakci a technickým výstřelkem, později se však stala nedílnou součástí městského života, zejména v Evropě. První tramvaje byly vyrobeny v 19. století a byly taženy koňmi. Městské dráhy začínaly s koněspřežným provozem v době, kdy na dálkových (železničních) dráhách již byli koně víceméně vytlačeni parní trakcí. Koněspřežná tramvaj byla nástupcem nekolejových omnibusů. Konstrukce prvních tramvajových vozů vycházela z tehdejších železničních vagónů, ovšem ve zmenšené a odlehčené podobě, která umožňovala tažení koňmi a projíždění ostrými zatáčkami v městských ulicích. Koněspřežné tramvajové dráhy byly poměrně brzy nahrazeny tramvajemi s jiným pohonem - nejprve parními tramvajemi a poté tramvajemi elektrickými. Elektrická tramvaj zpravidla odebírá elektrickou energii pomocí trolejového vedení, i když byly (převážně na počátku 20. století) i snahy o zavedení jiného způsobu přívodu elektrické energie (akumulátorový, boční, spodní přívod z provozní kolejnice). Ještě dnes se ale inženýři a technici pokoušejí vyvinout hlavně spodní přívod elektrické energie, který by odstranil nevzhledná trolejová vedení.", "section_level": 1}, {"title": "Kloubové tramvaje.", "content": "Kloubové či článkové tramvaje jsou dvou nebo vícedílné tramvaje, jejichž výhodou je vyšší kapacita než je tomu u standardních, jednodílných vozů. Jednotlivé díly kloubové tramvaje jsou spojeny přechodovým spojem – kloubem a přechodovým měchem, který vytváří vnější plášť přechodového spoje mezi oběma díly. Moderní tramvajové vozy jsou zpravidla vícečlánkové, salón pro cestující je tak společný a průchozí po celé délce vozidla, čímž je docíleno vyšší přepravní kapacity soupravy. Nevýhodou je nemožnost část soupravy v provozu odpojit a tím flexibilně reagovat na aktuální nižší potřebu přepravní kapacity.  Od 60. let 20. století vyráběla v Československu kloubové tramavaje ČKD Tatra, vůbec prvním typem byla Tatra K1 z roku 1964. K dalším typům z ČKD patří Tatra K2, Tatra K5, Tatra KT4, Tatra KT8D5, Tatra RT6N1, Tatra RT8D5, Tatra RT6S a Tatra KT8D5N. Od 90. let 20. století vyrábí v Česku kloubové tramvaje Škoda Transportation, Inekon Group, Pars nova a Aliance TW Team.", "section_level": 1}, {"title": "Rozchod kolejí.", "content": "V mnoha městech, zejména těch menších, byl na začátku 20. století zvolen rozchod kolejí 1000 mm. Jako standard se používá normální rozchod 1435 mm, stejně jako na železnici.", "section_level": 1}, {"title": "Typy českých tramvají.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ringhofferovy závody.", "content": "První české tramvaje vyrobila továrna Františka Ringhoffera v roce 1876 pro pražskou koňku. Jednalo se o otevřené vlečné vozy, od druhé poloviny 90. let 19. století vyráběly Ringhofferovy závody i elektrické tramvaje – pražský vozový park byl v první polovině 20. století tvořen téměř výhradně vozy od Ringhoffera. Po druhé světové válce byla firma znárodněna a přejmenována na Vagónku Tatra Smíchov, která byla později začleněna do podniku ČKD.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tramvaj je vozidlo nebo vlak tramvajové dráhy. Dříve tento název označoval samotnou kolejovou dráhu, metonymickým přenosem změnil význam na označení kolejového vozidla městské hromadné dopravy, ale též na podniky provozující takové dráhy. Pochází z anglického slova \"tramway\" (\"tram\" označovalo kolej nebo důlní vozík, \"way\" cestu), které se zpočátku užívalo u průmyslových železnic. Označení \"tram\" pro kolej pravděpodobně vzniklo v saských dolech, kde byly na podlahy kladeny trámy pro usnadnění přepravy důlních vozíků. Do trámů byla posléze vyhloubena drážka a vozíky byly opatřeny kolíkem klouzajícím v drážce pro bezpečné vedení po trati, čímž vznikl jeden z předchůdců železnice. Název se ustálil již v době koněspřežného provozu, přenesl se však i na parní či jinou trakci a v dnešní době je spojen v první řadě s elektrickou trakcí s vrchním trolejovým vedením.", "tgt_summary": "有轨电车,是一种通常由架空接触网供电、电动机驱动,依赖固定轨道行驶的公共交通工具,基本上是轻轨运输系统分类下面的一种。列车车厢分别有单节和多节编组的设计,但是总长度一般不大于100米,以避免造成路口交通不畅。", "id": 2155575}
{"src_title": "Systém základnových stanic", "tgt_title": "基站子系统", "src_document": [{"title": "Základnová převodní stanice.", "content": "Základnová převodní stanice (\"Base Transceiver Station - BTS\", v odborném slangu \"bétéeska\") je vysílač a přijímač radiových signálů. BTS pro systém UMTS se nazývá Node B.", "section_level": 1}, {"title": "Sektorizace.", "content": "Při použití směrových antén na základnových stanicích, kdy každá vysílá do jiného směru, je možné \"sektorizovat\" základnovou stanici, takže je několik buněk obsluhováno z jednoho místa. To zvyšuje provozní kapacitu základnové stanice (každá frekvence může obsahovat osm hlasových kanálů) zatímco moc nezvýší rušení způsobené na sousední buňky (v každém směru se šíří jen malý počet frekvencí.)  Buňky se rozdělují na několik poddruhů:", "section_level": 2}, {"title": "Ovladač základnové stanice.", "content": "Ovladač základnové stanice (v GSM se jedná o Base Station Controller - BSC, v UMTS je to Radio Network Controller - RNC) se stará o \"inteligenci\" BTS. Obvykle BSC ovládá 10 až 100 BTS. BSC se stará o alokaci radiových kanálů, přijímá měření z mobilních telefonů a ovládá předávání mezi BTS. Klíčová funkce BSC je fungovat jako koncentrátor, když se více nízkokapacitních spojení na BTSky (s relativně malým využitím) zredukuje na menší počet spojení na MSC (Mobile Switching Center, radiotelefonní neboli mobilní ústředna) s velkým vytížením. To celkově znamená že síť je strukturovaná tak, aby měla hodně BSC rozmístěných do oblastí poblíž jejich BTSek které jsou potom napojeny do větších centralizovaných MSC míst.", "section_level": 1}, {"title": "Jednotka řízení paketů.", "content": "Jednotka řízení paketů () je rozšíření standardu GSM pro GPRS. Má podobnou úlohu jako BSC, ale pro paketová data. Přidělování kanálů pro telefonní hovory a datovou komunikaci řídí základnová stanice, ale jakmile je kanál přidělen PCU, PCU jeho řízení zcela přebírá.  PCU může být součástí základnové stanice nebo BSC. Existují i návrhy, ve kterých je PCU umístěno u SGSN. Ve většině případů je však PCU zvláštní uzel, který komunikuje na rádiové straně s BSC a na rozhraní Gb se SGSN.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam BTS.", "content": "Na stránce GSMWEB, neoficiální seznam BTS českých operátorů Sítě GSM, 3G a 4G a CDMA. Doplňován a spravován skupinou dobrovolníků a \"lovců\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Systém základnových stanic (anglicky \"Base Station S(ubs)ystem, BSS\") je část sítě GSM, která je zodpovědná za přenos a příjem radiových signálů z mobilního telefonu. Systém základnových stanic provádí překódování hovorových kanálů, přidělování radiových kanálů mobilním telefonům, paging a mnoho dalších úkolů patřících k radiové síti.", "tgt_summary": "基站子系统(Base Station Subsystem,简称:BSS)是传统的蜂窝电话网络的一个组成部分,负责处理一个移动电话和网络交换子系统之间的通信流量和信令。BSS负责通过空中接口(Air_interface)进行通话信道(channel)的转码、向移动电话分配无线电信道、寻呼(paging)、传输(transmission)以及其它和无线电网络相关的任务。", "id": 1338272}
{"src_title": "Kazachstán", "tgt_title": "哈萨克斯坦", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pravěk a středověk.", "content": "První osídlení je potvrzené už z doby kamenné. Oblast měla výborné podmínky pro rozvoj pastevectví. Historikové se domnívají, že první domestikace koně proběhla právě na kazašské stepi. Ve středověku vedla přes zemi tzv. Hedvábná stezka. Vzniklo zde několik významných center obchodu (Taraz, Turkestán). V 11. století vstoupili na území turkičtí Kumáni, kteří s dalším turkickým nomádským kmenem Kypčaky posléze vytvořili Kumánsko-Kypčackou konfederaci. Ve 13. století vpadl do Kazachstánu Čingischán se svými hordami. Kumáni byli poraženi a oblast se stala součástí Mongolské říše. Byla opět sjednocena v 16. století, kdy vznikl územně nesmírně velký Kazašský chanát. Tehdy se také ustavila kazašská národní identita a kazaština. V 17. století však klanová rivalita vedla k rozdělení chanátu na tři žuzy (Velký, Střední a Malý). Posléze chanát trpěl i nájezdy Čtyř Ojratů, což byla federace čtyř mongolských kmenů, z nichž nejagresivnější byli Džungarové, kteří obsadili centrální a východní oblasti země. Džungarové byli definitivně poraženi kazašským chánem Ablajem roku 1729 v bitvě u Anrakaje a Ablaj získal status národního hrdiny (batyra). Země byla opět sjednocena, avšak boji s Džungary vysílena. Toho využili nejprve povolžští Kalmykové a dobyli současný jihovýchodní Kazachstán, včetně hlavního města Almaty. Také Bucharský emirát (Uzbeci) zabral část země, včetně města Šymkent. Nakonec však oblast ovládlo Ruské impérium.", "section_level": 2}, {"title": "Nadvláda carského Ruska.", "content": "V průběhu 18. století vybudovalo carské Rusko na své jižní hranici soustavu pevností na obranu svého území před nájezdy kazašských a džungarských nomádů, mezi nimi Omsk, Semipalatinsk, Pavlodar, Orenburg a Petropavlovsk. Na obraně hranice se podíleli také kozáci. Během Pugačovova povstání využili Kazaši chaosu a podnikali nájezdy na osady Rusů a povolžských Němců. Ablaj-chán, který byl nejmocnějším vládcem tzv. Střední hordy, udržoval s Ruskem spojenectví.  Carské Rusko začalo obsazovat střední Asii v průběhu 19. století, v rámci tzv. Velké hry, tedy koloniálního soupeření s Britským impériem. Postupné ovládání území současného Kazachstánu Rusy lze vymezit léty 1813–1907. Formálně se stal součástí Ruska v roce 1846. Rusové zavedli na úřadech i ve školách ruštinu. To začalo vyvolávat od 60. let 19. století značný odpor obyvatelstva. Ke konci 19. století můžeme hovořit o vzniku kazašského národního obrození, s hlavním cílem zachránit kazaštinu. Ještě větší pnutí však vzniklo, když v 90. letech 19. století začaly do země proudit davy osadníků z evropské části ruské říše. Přicházeli hlavně ruští a ukrajinští rolníci, kteří se usazovali převážně na severu země. Velkým spouštěčem další migrační vlny bylo dokončení železnice mezi Orenburgem a Taškentem v roce 1906. Počet kolonizátorů krátce poté převýšil počet původních obyvatel. Ruská vláda migraci podporovala, vládním administrátorem tohoto procesu byl Vasilij Balabanov. V roce 1916 to nakonec vyvolalo ozbrojený odpor Kazachů, kteří začali napadat vesnice kolonistů, carské vojáky a kozáky (tzv. Basmačské povstání či hnutí basmačů). Povstání pak bylo vpleteno do Ruské občanské války a basmači se postavili na stranu Bílých proti bolševikům. Nakonec bylo poraženo a Kazachstán se tak stal součástí nově vznikající sovětské říše. Basmači operovali v afghánských horách do 30. let 20. století.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětská nadvláda.", "content": "Po pádu carské vlády vznikl nakrátko na území Kazachstánu státní útvar zvaný Alašská autonomie kontrolovaný bělogvardějci, s hlavním městem Semejem. Území Kazachstánu se však už v roce 1919 dostalo pod kontrolu bolševiků. Poté přes 300 000 Kazachů odešlo přes hory do sousední Číny. 26. srpna 1920 byla zřízena Kyrgyzská autonomní socialistická sovětská republika (Rusové tehdy Kazachům říkali jaksi obecně \"Kyrgyzové\"), s hlavním městem Orenburgem, kde žili především etničtí Rusové. Byla součástí Ruské SFSR. V červnu 1925 byla republika přejmenována na Kazašskou a její správní centrum bylo přemístěno do města Kyzylorda. V dubnu 1927 se pak hlavním městem stala Alma-Ata (dnešní Almaty).  Jako všude jinde v Sovětském svazu bylo mnoho politických oponentů, kulaků a jiných režimu nepohodlných lidí popraveno či skončilo v kazašské stepi v pracovních táborech. Docházelo k násilné kolektivizaci, která na kazašské kočovníky, nezvyklé být upoutáni k půdě, dopadla obzvláště tíživě. Výsledkem byl mj. obří hladomor v letech 1931-1933, kdy v Kazachstánů zemřelo hlady 1,5 milionu lidí, z toho 1,3 milionu etnických Kazachů. Zemřelo tak v krátké době 38% kazašského etnika. Šlo o největší populační ztrátu jedné národnosti v celých dějinách Sovětského svazu. Násilná kolektivizace sovětského zemědělství vyvolala v letech 1932–33 hladomory také na Ukrajině a v Rusku. Někteří historici používají dokonce pojmu genocida a srovnávají událost s ukrajinským holodomorem, nebo vyhlazováním indiánského obyvatelstva v severní Americe. Navíc byly do Kazachstánu deportovány na rozkaz sovětského vůdce Josifa Stalina celé národy (Krymští Tataři, Povolžští Němci, Řekové). Etnické složení Kazachstánu je proto dnes velice pestré.  V roce 1936 byla republika vyčleněna z Ruské SFSR a stala se samostatnou federální republikou Sovětského svazu (tehdy jedenáctou): Kazašskou sovětskou socialistickou republikou. Během druhé světové války vzniklo na území pět divizí, které byly poslány bojovat na východní frontu. Pro válečné potřeby byl také vybudován první významnější kazašský průmysl, byť země zůstala převážně zemědělskou.  Po válce, v roce 1947, vznikl v oblasti u Semeje zkušební jaderný polygon. Právě zde byla v roce 1949 vyzkoušena první sovětská jaderná bomba. V této oblasti byly do roku 1989 provedeny stovky jaderných testů. V roce 1955 vznikla v Kazachstánu známá kosmická základna Bajkonur, ze které vystartovala první umělá družice světa Sputnik 1, první kosmonaut Jurij Gagarin i kosmická stanice Mir. V 50. a 60. letech byly z popudu sovětského vůdce Nikity Chruščova obrovské plochy neobdělávaných pastvin (celiny) přeměněny na ornou půdu. Tento projekt měl z Kazachstánu udělat obilnici SSSR. Dopad tohoto projektu na místní ekologickou rovnováhu byl katastrofální. Na konci 50. let se také zdálo, že rusifikační politika zvítězila: v roce 1959 se Kazaši stali menšinou, tvořili již jen 30% populace, zatímco etničtí Rusové 43%.  Na konci 80. let se objevily první známky odporu proti sovětské nadvládě. Významným se stalo protijaderné hnutí zvané Nevada Semipalatinsk, které mělo, vzhledem k jaderným zkouškám prováděným sovětskou vládou na území Kazachstánu, i jistý nacionální sentiment. V prosinci 1986 se v Almaty uskutečnily masové demonstrace mladých Kazachů, které byly později nazvány Želtoksan (Prosinec). Šlo o protest proti nahrazení prvního tajemníka Komunistické strany Kazašské SSR Dinmuchameda Konajeva Genadijem Kolbinem. Protože Konajev byl Kazach a Kolbin Rus, který navíc v Kazachstánu nikdy nežil, měl protest rovněž jistý nacionální aspekt (jinak ovšem byl Konajev komunista brežněvovské linie a Michail Gorbačov ho odstranil v roce 1986 kvůli obviněním z korupce). Vládní jednotky nepokoje potlačily, několik lidí bylo zabito a mnoho demonstrantů uvězněno.", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislost.", "content": "Kazachstán vyhlásil nezávislost 16. prosince 1991, když se SSSR v té době již de facto rozpadl na patnáct nástupnických států. Ze všech patnácti vyhlásil Kazachstán svou nezávislost jako poslední. Téhož roku se stal členem Společenství nezávislých států. Prezidentské volby v roce 1991 vyhrál bývalý vůdce místní komunistické strany Nursultan Nazarbajev. Hlavním městem se stala v roce 1997 Nur-Sultan, která vystřídala Almaty. Hlavním důvodem bylo položení Almaty v blízkosti hranic s Kyrgyzstánem, Tádžikistánem a Uzbekistánem, kde v té době probíhala občanská válka.  Volby do parlamentu se konají každé čtyři roky – v roce 2004 vyhrála prezidentova strana a ostatní křesla parlamentu obsadili členové stran, kteří sympatizují s prezidentem. Opozice získala jen jedno křeslo a mezinárodní pozorovatelé z OBSE prohlásili volby za nesvobodné. V roce 2005 byl Nazarbajev opět zvolen prezidentem a v roce 2007 parlament schválil prezidentovi velké pravomoci. De facto se Nazarbajev stal prezidentem a vůdcem státu do konce svého života. Téhož roku se konaly volby do parlamentu a koalice podporující prezidenta získala 88 % křesel, zatímco opozice pouze 7 %. Opoziční kandidáti označili volby za zkorumpované a nesvobodné.  V lednu 2012 se v Kazachstánu uskutečnily předčasné volby do Parlamentu (8 měsíců před řádným termínem). Voleb se zúčastnilo 72 % voličské základny. Hranici 7 % nutnou pro vstup do Parlamentu překonaly pouze tři strany: prezidentova Kazaši pro vlast (80,7 %), Demokratická strana (7,46 %) a Strana národních komunistů (7,2 %).", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Horopis.", "content": "Kazachstán je největší vnitrozemskou zemí světa. Třebaže většinu území Kazachstánu zaujímají nízko položené plošiny a pahorkatiny, reliéf je i tak velmi rozmanitý; vcelku lze říct, že povrch Kazachstánu se zvedá směrem k východu. Na západě se v \"Kaspické proláklině\" (28 m pod hladinou světového oceánu) prostírá největší vnitrozemské jezero světa – Kaspické moře. Poblíž kaspického pobřeží leží v Karagijské proláklině nejnižší bod Kazachstánu (-132 m n. m.). Severní břehy Kaspického moře při dolním toku řeky Ural obklopuje Kaspická nížina, ohraničená na jihu plošinami \"Mangystau\" a \"Ustjurt\", na východě Mugodžarskými vrchy. Dále k východu se prostírá rozlehlá nížina Turanská s bezodtokým Aralským jezerem, do kterého ústí řeka Syrdarja. Zde, při uzbeckých hranicích, se nachází poušť Kyzylkum \"(Rudé písky)\". Nevýraznou Turgajskou plošinu na severozápadě země odděluje sníženina zvaná \"Turgajská brána\" od rozlehlé Kazašské plošiny, zaujímající střední část Kazachstánu. Z Kazašské plošiny vystupuje několik hornatin – \"Ulytau\" na západě, \"Kokčetau\" na severu a \"Karakaly\" s nejvyšším bodem \"Aksoran\" (1 565 m n. m.) na jihovýchodě. Severně od Kazašské plošiny se až za hranice Kazachstánu táhnou úrodné nížiny \"Išimské\" a \"Kulundské stepi\", náležející k Západosibiřské rovině. Tyto oblasti směrem k severu odvodňují řeky Išim a Irtyš. Od Kazašské plošiny směrem k jihu se táhne pustina Betpak-dala \"(Hladová step)\". Východně odtud, mezi Kazašskou plošinou a pohraničními horami leží bezodtoká Balchašsko-alakolská pánev.  Její západní část zaujímá velké protáhlé jezero Balchaš, celosvětový unikát, neboť je z poloviny plné sladké a z druhé poloviny slané vody; na východě se nacházejí dvě menší jezera Sasykkol a Alakol. Tato oblast závlahového zemědělství na jihovýchodě Kazachstánu je tradičně zvána Sedmiříčí \"(Džesysu)\". Východní a jihovýchodní hranice země představují skutečné velehory. Na samém severovýchodě dělí Kazachstán od Sibiře zalesněný Altaj (nejvyšší hora \"Belucha\" 4 506 m n. m.). Jižně od Altaje vytváří řeka Irtyš v kotlině jezero Zajsan, zvětšené ještě \"Buchtarminskou přehradní nádrží\". Dále k jihu se zvedá pás pohoří Tarbagataj s nejvyšší horou \"Tastau\" (2 992 m n. m.). I následující horstva se táhnou přibližně stejným směrem jako Tarbagataj, tedy od západu k východu. Nejprve je to Džungarský Alatau s nejvyšší horou \"Besbakan\" (4 463 m n. m.), poté následuje široké údolí, jímž z Číny přitéká řeka Ili, a na jihovýchodě ohraničuje Kazachstán pohoří Ťan-šan \"(Nebeské hory)\". Nejvyšší hora Kazachstánu (a druhá nejvyšší hora Ťan-šanu) Chan Tengri \"(Vládce duchů)\" dosahuje výše 7 010 m n. m.", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "V \"Kazachstánu\" je přibližně 48 000 jezer o celkové ploše 45 000 km2. 94 % z nich má rozlohu menší než 1 km2. Jsou to většinou záplavová a deltová jezera. Jezer s rozlohou nad 100 km2 je 21 (Balchaš, Zajsan – součást Buchtarminské vodní nádrže, Alakol, Tengiz, Seletyteniz, Sasykkol, Kušmurun, Markakol, Ulken-karoj – viz také Seznam jezer v Kazachstánu). \"Kazachstánu\" také patří severní a severovýchodní část Kaspického moře a severní část Aralského jezera (Severní Aralské jezero). Je zde více než 4 000 rybníků, přehrad a vodních nádrží. Většina jezer je bezodtokých. Úroveň jejich hladiny prudce kolísá podle sezóny i v průběhu let a obrysy i rozměry se periodicky mění. V suchých letech mnohá z nich vysychají nebo se proměňují na slaniska. Nejvíce jezer je v severní části \"Kazachstánu\", kde je mnoho uzavřených sníženin. Ve stepní zóně, v horách a v údolích velkých řek převládají sladkovodní jezera, zatímco v polopouštích, pouštích a mezihorských propadlinách slaná jezera. V mnohých jezerech se dobývají různé soli. Přibližně 30 jezer obsahuje léčivé bahno a solanku.  Největšími přehradními nádržemi jsou Buchtarminská a Usť-Kamenogorská na Irtyši, Čardarinská na Syrdarji a Kapčagajská na Ili. Říční síť země je velmi nepravidelná a hlavní toky se táhnou spíše okrajovými částmi země. Velkou část centrálního Kazachstánu zaujímají bezodtoké polopouště, v nichž se například ztrácejí řeky Sarysu a Ču. Naproti tomu lesostepní oblasti na severovýchodě jsou posety stovkami drobných jezer a protkány říčkami. Pro vodní toky, které stékají z velehor na jihovýchodě země je charakteristický maximální průtok v době letního tání horských ledovců, zatímco mnohé stepní řeky v této době vysychají. Velký význam má 500 km dlouhý kanál mezi Pavlodarem a Karagandou, spojující řeky Irtyš a Nura.  Nejvýznamnější řeky (viz také Řeky v Kazachstánu)", "section_level": 2}, {"title": "Klimatické podmínky.", "content": "Pro Kazachstán jsou typické velké rozdíly teplot: na jihu je rozdíl teplot mezi nejteplejším a nejstudenějším měsícem až 30 °C a na severu až 40°-41 °C, nejstudenější měsíc je leden, jeho průměrná teplota na severu je -19°, na jihu -8 °C, nejteplejším měsícem je červenec.", "section_level": 2}, {"title": "Politický systém.", "content": "Kazachstán je republikou, jeho politický systém je prezidentský a autoritářský. Od vyhlášení nezávislosti v roce 1991 je prezidentem opakovaně volen Nursultan Nazarbajev, který drží drtivou většinu moci. V současnosti je Nazarbajev v pátém funkčním období, mandát mu vyprší v roce 2020. V roce 2017 došlo k reformě a moc byla částečně přerozdělena. Na premiéra a vládu přešla odpovědnost za ekonomický a sociální rozvoj země. Prezident dále rozhoduje především o zahraniční politice, obraně a vnitřní bezpečnosti. Předsedou vlády je Askar Mamin.  Zákonodárným orgánem je parlament, který je dvoukomorový. Dolní komora se nazývá Mažilis. Má 107 poslanců, kteří jsou voleni na 5 let. Horní komora, Senát, má 47 členů, z toho osm jmenuje přímo prezident. Parlament na základě návrhu prezidenta schvaluje změny v Ústavě, státní rozpočet, musí potvrdit prezidentovu volby předsedy vlády a Národní banky. Parlament může rovněž vyhlásit referendum a vyjádřit nedůvěru vládě. Zcela dominantní silou v parlamentu i ve společnosti je prezidentská strana Nur Otan, v posledních volbách roku 2016 získala 82,15 % hlasů.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Území státu je rozděleno do 14 oblastí a 4 samosprávných měst", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Kazachstán má vlastní měnu – tenge.  Kazachstán je průmyslově-zemědělskou zemí s obrovskými zdroji černého uhlí, železných a chromových rud, ropy a dalších nerostných surovin. Kazachstán disponuje zhruba 21 % světových zásob uranu a v těžbě uranové rudy je světovou jedničkou (na druhé příčce je Kanada, která předtím vedla žebříček 17 let). Ložiska spravuje státní společnost Kazatomprom, ale samotné doly si mezi sebou z velké části rozparcelovaly především Rusko a Kanada. Většinu území zabírají pouště a polopouště, jen malá část je zalesněna nebo je hospodářsky využívána. V Kazachstánu se mimo jiné nachází proslulý kosmodrom Bajkonur, který Kazachstán pronajímá Rusku za 115 mil. amerických dolarů ročně. Právě z Bajkonuru zahájil v roce 1961 Jurij Gagarin první let člověka do vesmíru.  Výkonností je kazachstánská ekonomika podobná té ruské – má přibližně stejný HDP na hlavu, ale vyznačuje se rychlejším růstem poháněným těžbou nerostných surovin.  \"The Wall Street Journal\" zařadil Kazachstán na 41. místo v celosvětovém žebříčku ekonomické svobody (2018).", "section_level": 1}, {"title": "Obchod.", "content": "V Kazachstánu (podobně jako třeba v Číně) existuje deset speciálních ekonomických zón, kde mají investoři zvláštní podmínky (výjimky z daňových povinností, odpuštění cel apod). První zóna, Žajreb Atasujská, vznikla v roce 1991. Zdaleka nejvíce přímých zahraničních investic má na kontě Nizozemsko (42,7 %).  Kazachstán má celní unii s Ruskem a Běloruskem a je též člen Eurasijského ekonomického svazu. Přesto například v roce 2017 byla nejvýznamnějším obchodním partnerem Kazachstánu Evropská unie, s podílem 38,7 % na zahraničním obchodu. Následují Rusko (20,6 %), Čína (13,5 %), Uzbekistán (2,6 %), Turecko (2,4 %), Spojené státy (2,1 %) a Ukrajina (2,1 %). Ze zemí EU je nejvíce obchodní výměny s Itálií a Nizozemskem. Suroviny (hlavně ropa a plyn) se na exportu Kazachstánu podílí zcela zásadním způsobem (68,6 % exportu v roce 2017).", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "K 1. červnu 2018 měl Kazachstán 18 253 300 obyvatel. Hustota osídlení je 6,68 obyvatel na km.  66,01 % obyvatel jsou Kazaši, 21,05 % Rusové, 3,07 % Uzbekové, 1,7 % Ukrajinci a 1,04 % Němci. Ostatní jsou přistěhovalci z bývalých zemí SSSR. Etnické složení se ve 20. i 21. století prudce proměňovalo. Sovětský vůdce Josif Stalin nechal do Kazachstánu násilně přemísťovat příslušníky mnoha národností, zejména Němce, Poláky, Ujgury a Kurdy. V roce 1989 ještě tvořili Kazaši jen 39,7 % obyvatel Kazachstánu, Rusů bylo 37,8 %, Němců 5,8% a Ukrajinců 5,4 %. Mnoho Rusů, Ukrajinců a Němců opustilo Kazachstán po rozpadu Sovětského svazu, jejich procentuální poměr v populaci dále snižuje nižší porodnost oproti Kazachům, ale stále tvoří vysoké procento obyvatel ve velkých městech a na severu Kazachstánu u ruských hranic.  Zajímavostí je, že v zemi byla i malá česká komunita, která však s pomocí české vlády přesídlila do České republiky. Vláda ČR přijala 1. listopadu 2006 nařízení o „\"Postupu při dokončování přesídlení osob s prokázaným českým původem (krajanů) z Kazachstánu\"\". Celkem bylo přesídleno 157 krajanů, poslední tranzit se uskutečnil v říjnu 2007.  69 % obyvatel Kazachstánu vyznává sunnitský islám, 28 % je pravoslavných křesťanů a 2 % obyvatel jsou evangelíci. Vzhledem k tomuto složení populace vláda vsází na mezináboženský dialog a Nursultan Nazarbajev každé tři roky hostí v Nur-Sultanu velké setkání všech světových náboženství. V zemi je 3 129 svatostánků, z toho 2 229 mešit, 258 pravoslavných chrámů, 93 katolických kostelů, 6 synagog a přes 500 protestantských kostelů a modliteben. Islámský Svátek oběti i pravoslavné vánoce jsou v Kazachstánu státním svátkem.  57 % obyvatel žije ve městech.  Kazachstánská společnost je specifická v tom, že velkou roli v ní stále hraje tradiční klanová struktura, tedy rozdělení na kmenové svazy, tzv. Starší, Střední a Mladší žuzy. Uly žuz (Starší, nebo Největší) má kořeny v jižním Kazachstánu, Orta žuz (Střední) ve středním a východním a Kiši žuz (Mladší nebo Malý) se identifikuje se západní a severní částí Kazachstánu. Každý žuz se dělí na rody a plemena. Orta žuz má 12 rodů a plemen. Členové Uly žuzu se cítí být přímými potomky Čingischána.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyky.", "content": "Úředním jazykem je kazaština. Státní instituce a samosprávné orgány však užívají i ruštinu, která je s kazaštinou rovnoprávná. V písmu se užívá vlivem ruštiny cyrilice a sporadicky i latinka, v současné době zejména pod vlivem turečtiny. Dne 12. dubna 2017 prezident Nazarbajev nařídil úřadům přejít postupně z azbuky na latinku. Od roku 2025 by se měla používat již jen latinka.  Kazaština patří do turkické jazykové skupiny, spolu s turečtinou, turkmenštinou, azerštinou, uzbečtinou či tatarštinou.", "section_level": 2}, {"title": "Další města.", "content": "Arkalyk, Kostanaj, Taraz, Uralsk (Oral), Taldykorgan, Zyrjanovsk, Petropavlovsk, Šu.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Památky a architektura.", "content": "V seznamu světového dědictví UNESCO je zapsáno pět památek:  Unikátním architektonickým celkem je nové hlavní město Nur-Sultan, které nechal vůdce Nursultan Nazarbajev postavit na konci 90. let 20. století, z menšího městečka Akmola (dříve Celinograd, Astana). Město bylo oficiálně otevřeno a hlavním městem prohlášeno v roce 1997. Architektonický plán hypermoderního města vytvořili známý japonský architekt Kišó Kurokawa a britský architekt Norman Foster, přičemž jejich spojení mělo symbolizovat spojení východu a západu, jímž kazachstánská kultura de facto je. K architektonickým unikátům patří Palác nezávislosti, Koncertní hala (dílo Manfredi Nicolettiho), Umělecká univerzita, prezidentský palác Ak Orda či Smaragdové věže. Věž Bajtěrek (jež je dokonce zobrazena na zadní straně všech kazachstánských bankovek), Palác míru a harmonie ve tvaru pyramidy a zábavní centrum Chan Šatyr ve tvaru jurty, jehož výstavba se vyšplhala ke 400 milionům dolarů, navrhl osobně Norman Foster. Výstavba podle Kurokawových urbanistických plánů má probíhat do roku 2030. Zajímavostí je, že na výstavbě Nur-Sultanu se podílela i česká firma VUCHZ Brno, která zde postavila moderní závod na výrobu biodieselu.", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "Zakladatelem kazašské literatury, jejím prvním klasikem a propagátorem sblížení s ruskou a evropskou kulturou na základě liberálního islámu byl v 19. století Abaj Kunanbajuly. Významným obrozencem byl i Ybyraj Altynsarin, který zavedl do kazaštiny cyrilici, jež je užívána dodnes (byť je postupně opouštěna). Prominentním kazašským autorem v sovětské éře byl Muchtar Auezov, jenž se dočkal mnoha veřejných poct. Naopak Saken Sejfullin byl v éře stalinismu mučen a popraven jako kazašský nacionalista. Stejný osud potkal i básníka a turkologa Achmeta Baitursynova. Objevem 60. let byl básník Mukagali Makatajev. V Kazachstánu se narodil i rusky píšící sci-fi spisovatel Sergej Lukjaněnko, autor slavné \"Noční hlídky\".", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Hudební skladatel Kurmangazy Sagyrbajuly v 19. století využil folklórních zdrojů. Folklór později proslavil i zpěváka Žambyla Žabajeva. V populární hudbě se prosadila Roza Rymbajeva,, nebo skupina A’Studio. Ve folk-rockové hudbě skupina Ulytau.", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "V Hollywoodu se prosadil filmový režisér Timur Bekmambetov, mj. díky zfilmování \"Noční hlídky\" krajana Lukjaněnka. V sovětském filmu se proslavila herečka Natalja Arinbasarova. Na scénografii a kostýmech historických filmů pracoval architekt Almas Ordabajev, jinak též autor vlastních projektů.", "section_level": 2}, {"title": "Věda.", "content": "Jednou z největších vědeckých osobností Kazachstánu byl Šokan Valichanov, zakladatel moderní kazašské historiografie a etnografie. Založením vědecké databáze Sci-Hub na sebe nedávno upozornila Alexandra Elbakjanová. Na území Kazachstánu se v 9. století narodil významný filozof, logik, kosmolog a teoretik hudby Al-Fárábí, který je dnes vyobrazen na kazachstánské bankovce v hodnotě 200 tenge.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Kazachstánským sportovcům se od počátku samostatné účasti na olympijských hrách daří, mají na svém kontě již šestnáct zlatých olympijských medailí. Kazachstán má především silnou boxerskou školu, boxeři přivezli z olympiád už 22 medailí, z toho sedm zlatých. Na nejvyšší metu dosáhli v ringu Bachyt Sarsekbajev, Serik Sapijev, Bekzat Sattarchanov, Vasilij Žirov, Jermachan Ibraimov, Bachtijar Artajev a Danijar Jelusinov. K největším sportovním hvězdám patří cyklista Alexandr Vinokurov, olympijský vítěz v silniční cyklistice a manažer známého závodního týmu Astana Team. Olga Rypakovová získala olympijské zlato v trojskoku, Jurij Melničenko v zápase řecko-římském, Olga Šišiginová v běhu na 100 metrů překážek, Dmitrij Balandin v plavání, Nijat Rahimov a Alla Važenina ve vzpírání, Alexandr Parygin v moderním pětiboji, Vladimir Smirnov v běhu na lyžích na 50 km. Ještě v dresu SSSR získal olympijské zlato basketbalista Alžan Žarmuchamedov, v Mnichově roku 1972, krom toho si připsal tři tituly mistra Evropy.  Stále větší popularitě se těší lední hokej. Kazachstán vyslal několik klubů do Kontinentální hokejové ligy, nejlepší z jeho klubů je Barys Nur-Sultan(Barys Astana). V severoamerické NHL se prosadil Jevgenij Nabokov. Velmi úspěšní jsou Kazaši v bandy hokeji, kde získali šest bronzových medailí na mistrovství světa. V posledním desetiletí se ve světě prosadili také kazašští tenisté, dva turnaje v Nur-Sultanu byly zařazeny do seriálu ATP a WTA. Zarina Dijasová a Julia Putincevová pronikly do první padesátky žebříčku světových tenistek, v první stovce je i Michail Kukuškin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kazachstán (kazašsky Қазақстан ) je stát, který se rozkládá ve střední Asii a malou částí svého území západně od řeky Ural zasahuje též do Evropy. Na severozápadě a severu hraničí s Ruskem, na východě s Čínou, z jižní strany jsou jeho sousedy Kyrgyzstán, Uzbekistán a Turkmenistán, na jihozápadě pak přiléhá ke Kaspickému moři. Co do rozlohy je Kazachstán devátý největší stát na světě (plocha 2 717 300 km2 – 34krát více než ČR) a vůbec největší vnitrozemský. Většina území je jen velmi řídce osídlena (18 milionů obyvatel představuje hustotu necelých 6 ob./km2). Nur-Sultan (dříve Celinograd a posléze Akmola a Astana) se v roce 1997 stal hlavním městem namísto Almaty.", "tgt_summary": "哈萨克斯坦共和国(;;英语:Republic of Kazakhstan),通称哈萨克斯坦(;;英语:Kazakhstan),为跨洲国家,地跨欧亚两洲,主要位于中亚北部,在乌拉尔河以西的一小部分领土位于欧洲。哈萨克斯坦国土面积2,727,300平方公里,为世界上最大的内陆国家,世界第九大国。哈萨克斯坦经济在中亚居主导地位,占中亚区域生产总值的60%,以石油、天然气工业为主,另有丰富的矿产资源。哈萨克斯坦在文化上也是中亚蒙古文化圈大国。", "id": 2136734}
{"src_title": "Henri Bergson", "tgt_title": "亨利·柏格森", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bergson pocházel z rodiny židovského hudebníka polského původu a Angličanky. Byl tradičně židovsky vychován, ale zejména pod vlivem Darwinovým se se svou vírou rozešel. Po studiích matematiky a filosofie působil jako učitel na středních školách (např. v Clermont-Ferrand), od roku 1898 přednášel na \"École normale supérieure\" a od roku 1900 na \"Collège de France\". Zabýval se antickou filosofií, zejména Lucretiem a předsokratiky, později přednášel o novověké filosofii. Roku 1914 se stal členem \"Francouzské akademie\".  V mládí pobýval a přednášel v Anglii i v USA, blízce se spřátelil s W. Jamesem a jeho prostřednictvím významně ovlivnil americkou filosofii. Intenzivně se zabýval anglickou filosofií (Spencer, J. St. Mill, Darwin) a studoval také biologii. Jeho vlastní filosofie staví proti analytickému racionalismu intuici jako předpoklad pro poznání světa a lidské existence. Stal se tak odpůrcem mechanistického výkladu života a kritikem metody exaktních věd a kritizoval i Darwinovu evoluční teorii. Zabýval se rovněž otázkami lidského vědomí a vztahu lidské mysli k tělu. Bergson chápal skutečnost jako jednotu života, dynamickou a neustále se vyvíjející, neboť je nesena životním elánem, který se stále snaží překonávat vzdorující sílu hmoty. Vývoj pojímal jako vznikání nového, které se rodí z tohoto zápasu života s hmotou a překonává sklon k setrvačnosti. Metodou filosofie je intuice (případně intuitivní introspekce), nikoli analýza. Významná je jeho teorie času jako trvání a paměti, velkou pozornost vyvolal svou teorií svobody, morálky a náboženství.  Ve svých filosofických a esejistických dílech osvědčil Bergson originální stylistické umění s bohatstvím metafory, obrazu a analogie. V pozoruhodné knize \"Smích\" zasáhl do teorie literatury a zaměřil se na komedii ve vztahu k estetice a k filosofii umění. Umění se mu na základě jeho teorie intuice jeví jako proces vzpomínání a snění, nikoliv jako napodobování a poznávání světa a přírody.  Bergson byl ve své době velmi populární a chodit na jeho přednášky se stalo dokonce společenskou módou. Ačkoliv nikdy nepsal jiné než filosofické texty, obdržel v roce 1927 Nobelovu cenu za literaturu \"„jako uznání za jeho bohaté a životodárné ideje a za skvělé umění, jímž byly prezentovány“\" (citace z odůvodnění Švédské akademie). Stal se tak po Theodoru Mommsenovi a Rudolfu Euckenovi třetím nositelem této ceny, který nebyl spisovatelem krásné literatury, ale jiných spisů, které svou formou a pojetím mají literární hodnotu (jak to stojí v příslušných stanovách k Nobelově ceně).  Ve 20. a 30. letech byl Bergson také veřejně a dokonce diplomaticky činný a prosazoval smíření mezi evropskými národy. Názorově se přikláněl ke křesťanství a uvažoval i o křtu. Když však kolaborační Pétainova vláda začala po obsazení Francie nacisty pronásledovat Židy, zřekl se roku 1940 veřejně všech svých vyznamenání a ze solidarity se pokřtít nedal; nicméně na jeho pohřbu mluvil kněz.  Bergsonova filosofie měla veliký, i když často nepřímý vliv a znaly ji dvě generace evropských i amerických myslitelů. Ve Spojených státech ovlivnila vývoj pragmatismu, ve Francii i v Německu vývoj fenomenologie, personalismu i existencialismu. Katolická církev zařadila roku 1914 tři Bergsonovy spisy na Index zakázaných knih:", "section_level": 1}, {"title": "Élan vital.", "content": "Pojem „životní vzmach“ (v originále \"élan vital\" – do angličtiny bývá obvykle překládán jako \"vital force\" či \"vital impetus\", tedy hybná síla, impuls, podnět, stimul) je jedním z ústředních pojmů celého Bergsonova díla a je v úzkém spojení s dalším jeho pojmem „tvořivého vývoje“. Životní vzmach je principem života jako metafyzického jevu, je požadavkem pohybu vpřed. Život podle Bergsona není výsledkem chemicko-fyzikálních reakcí ani náhodného výběru druhů, nýbrž tvořivým vývojem, „neseným zevnitř“. Důležité je, že spiritualita je podle Bergsona také prvkem biologie, jak on chápe tento pojem široce. Biologický aspekt zde tedy má funkci v doslovném smyslu životního principu, životního vzmachu, jehož projevem je láska jako čistě \"duševní\" hnutí.  O úloze životního vzmachu mluví například v knize \"Dva zdroje morálky a náboženství\". Říká, že příroda dala člověku instinktivní morální pravidla, dostačující pro život ve skupině. Objevily se ale „výjimečné duše“, které byly pozvednuty tvůrčí emocí, tvořivým vývojem. Společenský tlak a životní vzmach („vzmach lásky“) jako komplementární projevy života jsou pak pomocí těchto jedinců výjimečně schopny přetvářet společenskou formu.", "section_level": 1}, {"title": "Bergsonovy úvahy o čase.", "content": "Bergsonovým hlavním zájmem byla filosofická revize tehdejšího vědeckého myšlení, snad vůbec nejdůležitějším tématem byl čas. Ve svých dílech nabízel alternativu k chápaní světa pouze jako řetězce příčin a důsledků a zvláště vyhraněně vystoupil proti tomuto náhledu na člověka, lidské vnímání, prožívání.  Základním Bergsonovým pojmem, kterým ovlivnil jak filosofii, tak i literaturu, byl pojem trvání (\"durée\"). Cestou k tomuto pojmu byla úvaha nad běžným vědeckým chápáním příčin a důsledků. To se zakládá na představě, že události se odehrávají postupně a jsou dělitelné na příčiny a důsledky. Díváme-li se takto na celý svět, můžeme ho vnímat jako síť příčin a důsledků, které je možno vědecky odhalovat, zkoumat, nalézat pro ně zákony a pomocí nich pak modelovat a předpovídat budoucí děje. Bergson však tvrdí, že v lidském vnímání je cosi, co zcela odporuje tomuto názoru. Totiž že si ho nelze představit jako příčiny a důsledky, protože každý okamžik v sobě obsahuje zabarvení, dojem, část z okamžiku předchozího a zároveň nápovědu, znamení okamžiku budoucího. Když přijmeme tento názor, je podle Bergsona již nadále nemožné skutečnost dělit na části, vnímání je vždy provázáno s minulostí a budoucností, a proto se z něj nedá vyčlenit nějaký díl, nějaká část, aniž bychom se dopustili zkreslení, redukce. Bergson konstatuje, že tuto představu způsobila aplikace úvah o dělitelném prostoru či hmotě na čas a duši, jejichž základní vlastností je právě trvání. Tyto jeho úvahy byly součástí rozsáhlejší společenské diskuze, která se snažila řešit tehdejší krizi věd a společnosti. Mezi ostatní autory, kteří výrazně ovlivnili tuto diskuzi, i když mnohdy zcela jiným pojetím, patřili např. Edmund Husserl, Sigmund Freud a Friedrich Nietzsche.  Kritizoval pojetí času, které zavedl Albert Einstein.", "section_level": 1}, {"title": "Bergsonův vliv na literaturu.", "content": "V literatuře byl jeho vliv patrný zvláště u modernistů (Marcel Proust, James Joyce, Virginie Woolfová). Ti se snažili umělecky vyjádřit právě tu představu, že čas a vědomí je nedělitelný, plynoucí proud. Kromě Bergsona zde měl velký vliv zejména William James, jehož úvahy se ubíraly podobným směrem a jehož pojem dal této literární koncepci i proslulý název – proud vědomí (\"stream of consciousness\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Henri Bergson (18. října 1859, Paříž – 4. ledna 1941, tamtéž) byl francouzský filosof, jeden z nejvýznamnějších filosofů přelomu 19. a 20. století, představitel filosofie života vystupující proti tradici racionalistické a osvícenské filosofie, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1927.", "tgt_summary": "亨利·柏格森(,1859年-10月18日-1941年-1月4日),法国哲学家,以优美的文笔和具丰富吸引力的思想著称。1928年,获得1927年度的诺贝尔文学奖。", "id": 2471982}
{"src_title": "Mikroekonomie", "tgt_title": "微观经济学", "src_document": [{"title": "Podstata mikroekonomie.", "content": "Studium mikroekonomie zahrnuje několik \"klíčových\" oblastí:", "section_level": 1}, {"title": "Poptávka, nabídka a rovnováha.", "content": "Nabídka a poptávka je ekonomický model odhadu ceny na velmi konkurenčním trhu. Dospívá k závěru, že na konkurenčním trhu bez externalit, jednotkových daní či cenových kontrol je jednotková cena konkrétního zboží cena, za kterou se množství požadované spotřebiteli rovná množství dodanému výrobci. Tato cena má za následek stabilní ekonomickou rovnováhu.", "section_level": 2}, {"title": "Měření elasticity.", "content": "Elasticita je měření toho, jak citlivá je ekonomická proměnná na změnu jiné proměnné. Elasticita může být kvantifikována jako poměr změny jedné proměnné ke změně jiné proměnné, když pozdější proměnná má příčinný vliv na první proměnnou. Je to nástroj pro měření odezvy proměnné nebo funkce, která ji určuje, ke změnám v kauzativních proměnných bezjednotkovými způsoby. Mezi často používané elasticity patří cenová elasticita poptávky, cenová elasticita nabídky, příjmová elasticita poptávky, elasticita substituce nebo konstantní elasticita substituce mezi výrobními faktory a elasticita intertemporální substituce.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie požadavků spotřebitele.", "content": "Teorie spotřebitelské poptávky spojuje preference spotřeby zboží a služeb se spotřebními výdaji; tento vztah mezi preferencemi a výdaji na spotřebu se nakonec používá k přiřazení preferencí ke křivkám spotřebitelské poptávky. Vazba mezi osobními preferencemi, spotřebou a křivkou poptávky je jedním z nejvíce studovaných vztahů v ekonomii. Jedná se o způsob, jak analyzovat, jak mohou spotřebitelé dosáhnout rovnováhy mezi preferencemi a výdaji maximalizací užitku podléhajícího omezením spotřebitelského rozpočtu.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie produkce.", "content": "Teorie produkce je studium výroby nebo ekonomického procesu přeměny vstupů na výstupy. Produkce využívá zdroje k vytvoření zboží nebo služby, která je vhodná k použití, darování v dárkové ekonomice nebo k výměně v tržní ekonomice. To může zahrnovat výrobu, skladování, přepravu a balení. Někteří ekonomové definují výrobu široce jako veškerou jinou hospodářskou činnost než spotřebu. Vidí každou komerční činnost kromě konečného nákupu jako nějakou formu výroby.", "section_level": 2}, {"title": "Náklady na výrobu.", "content": "Teorie výrobních nákladů hodnoty uvádí, že cena předmětu nebo podmínky je určena součtem nákladů na zdroje, které byly použity na jeho výrobu. Náklady mohou zahrnovat kterýkoli z výrobních faktorů: práce, kapitál, půda, podnikatel. Na technologii lze pohlížet buď jako na formu fixního kapitálu (např. Závod) nebo oběžného kapitálu (např. Meziprodukty).  V matematickém modelu výrobních nákladů se krátkodobé celkové náklady rovnají fixním nákladům plus celkové variabilní náklady. Fixní náklady se vztahují k nákladům, které vzniknou bez ohledu na to, kolik firma produkuje. Proměnná cena je funkcí množství vyráběného předmětu.", "section_level": 2}, {"title": "Náklady na příležitost.", "content": "Ekonomická myšlenka nákladů na příležitosti je úzce spjata s myšlenkou časových omezení. Člověk může dělat jen jednu věc najednou, což znamená, že se nevyhnutelně vždy vzdává jiných věcí.  Příležitostná cena jakékoli činnosti je hodnota další nejlepší alternativy, kterou člověk možná místo toho udělal. Náklady na příležitosti závisí pouze na hodnotě další nejlepší alternativy. Nezáleží na tom, zda má člověk pět alternativ nebo 5 000.  Náklady na příležitosti mohou říci, kdy něco neudělat a kdy něco udělat. Například, jeden může mít rád vafle, ale jako čokoláda ještě více. Pokud někdo nabídne pouze oplatky, vezme si to. Ale kdyby nabídli vafle nebo čokoládu, jeden by si čokoládu vzal. Náklady na příležitost jíst vafle obětují šanci jíst čokoládu. Vzhledem k tomu, že cena za konzumaci čokolády je vyšší než výhoda konzumace vaflí, nemá smysl vybrat si vafle. Samozřejmě, pokud si někdo vybere čokoládu, stále čelí příležitostným nákladům vzdání se oplatek. Ale člověk je ochoten to udělat, protože náklady na příležitostné oplatky jsou nižší než přínosy čokolády. Náklady na příležitosti jsou nevyhnutelným omezením chování, protože člověk musí rozhodnout, co je nejlepší, a vzdát se další nejlepší alternativy.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura trhu.", "content": "Struktura trhu odkazuje na funkce trhu, včetně počtu firem na trhu, distribuce trhu se dělí mezi firmy, uniformitu produktů napříč firmami, jak snadné je pro firmy vstoupit na trh a utváření tržní konkurence. Struktura trhu může mít několik typů interakce tržních systémů. Různé formy trhu jsou funkcí kapitalismu a tržního socialismu, který obhájci státního socialismu, často kritizujícími trhy a zaměřené na nahrazení trhů s různými stupni přímého vládního ekonomického plánování.  Konkurence se chová jako regulační mechanismus pro tržní systém, s vládou poskytuje regulaci, kde nelze očekávat, že se trh bude regulovat sám. Jedním z příkladů je, pokud jde o stavební předpisy, které v případě čistě konkurenčního regulovaného tržního systému chybí, může vyústit v několik hrozných zraněních nebo smrtí před tím, než společnosti začnou zlepšovat strukturální bezpečnost, jako spotřebitel může být nejdříve znepokojen nebo vědom bezpečnostních problémů, které začínají vyvíjet tlak na společnosti a společnosti by byly motivovány neposkytovat řádné bezpečnostní funkce, kvůli tomu na kolik by to snížilo jejich zisky.  Koncept,tržního typu\" je rozdílný od konceptu,struktury trhu\". Nicméně, stojí za zmínku, že existuje hned několik tržních typů.", "section_level": 2}, {"title": "Dokonalá konkurence.", "content": "Dokonalá konkurence je situace, ve které několik malých firem, produkujících určitý produkt, soutěží proti sobě v daném průmyslu. Dokonalá konkurence vede firmy k produkci sociálně optimální výstupní úroveň při minimálních možných nákladech na jednotku. Firmy v dokonalé konkurenci jsou,cenový příjemci\" (oni nemají dostatek tržní síly k ziskovému zvýšení cen jejich produktů nebo služeb). Dobrým příkladem by byl digitální trh, například eBay, kde mnoho různých prodejců prodává podobné produkty mnoho rozdílným kupujícím. Spotřebitel v dokonalé konkurenci na trhu má dokonalé znalosti o produktech, které jsou prodávány na tomto trhu.", "section_level": 3}], "src_summary": "Mikroekonomie je obor ekonomické teorie, který se zabývá zkoumáním rozhodování jednotlivých tržních subjektů – jednotlivců/domácností, firem a státu. Mikroekonomie se zabývá poptávkou a nabídkou v jejich individuálních a konkrétních podobách, zatímco makroekonomie se zabývá agregátní nabídkou a agregátní poptávkou, tj. komplexními trhy.", "tgt_summary": "微观经济学(英语:Microeconomics),又译微观经济学,有时称为价格理论,是现代经济学的一个分支,研究经济体系中最基本单元(个体、企业)的经济行为。微观经济学重视需求与供给,如何影响个人,达成交易,并形成市场中的均衡价格。另外,自从爱德华·张伯伦和琼·罗宾逊发展的市场结构理论、一般厂商的生产决策、进行消费决策的消费者行为等亦跟传统的供给需求理论,综合成微观经济学的核心课题。微观经济学关注人们的决定和行为影响物品和服务的供给和需求、谁负责决定价格、或者反过来,价格怎样决定物品和服务的供给量和需求量。", "id": 93437}
{"src_title": "Hebrejské písmo", "tgt_title": "希伯来字母", "src_document": [{"title": "Historie písma.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kenaanské a paleohebrejské písmo.", "content": "Hebrejské písmo vychází z písma fénického (foinické, také „kenaanské“), které se vyvinulo ze syropalestinské obrázkové abecedy (cca 1800 př. n. l.) a protosinajského písma (okolo 1500). Nejstarší dochované nápisy v samotném kenaanském písmu byly nalezeny u Betléma a pocházejí z 12. století př. n. l. Spolu s kenaanským písmem existovalo v této době také klínopisné ugaritské písmo. To však ve 12. století v důsledku invaze mořských národů zaniklo, takže se plně prosadilo kenaanské písmo, založené na konsonantním principu. Toto písmo pak přejali a upravili Řekové i Římané.  Izraelité kenaanskou abecedu používali pro zápis hebrejštiny od 10. do 6. století př. n. l., kdy tento jazyk představoval „lidovou řeč“. Někdy se pro označení kenaanského písma, jímž se zapisovala hebrejština, používá název „paleohebrejské“ či „hebrejsko-kenaanské písmo“. Tímto typem písma jsou zaznamenány nejstarší hebrejské písemné památky pocházející z doby izraelského a judského království, jako například Gezerský kalendář (10. stol.), Samařská ostraka (8. stol.), Šíloašský nápis (okolo 700) nebo Lakíšská ostraka z Lachiše a Tel Aradu (okolo 600). S pádem izraelského (722) a judského království (586) bylo paleohebrejské písmo vytlačeno do pozadí, nezaniklo však úplně – užívalo se jako vyjádření židovské identity například na mincích z dob hasmoneovského království (142-4 př. n. l.), první židovské války (66-74 n. l.) či Bar Kochbova povstání (132-135). Kumránské texty dokládají také časté užívání paleohebrejského písma pro zápis posvátných textů. Paleohebrejské písmo se přestalo používat až v 2. století, kdy rabíni prohlásili, že je pro posvátné texty dále nepoužitelné.", "section_level": 2}, {"title": "Kvadrátní písmo.", "content": "S rostoucím vlivem asyrské říše se prosazovala také aramejština a aramejské písmo, které se rovněž vyvinulo z kenaanského (fénického) písma. Po pádu izraelského a judského království přejali aramejštinu také Židé, kteří si aramejské písmo přizpůsobovali, až ve 3. století př. n. l. vytvořili židovsko-aramejské písmo. I to procházelo dalším vývojem, 1. století n. l. pak kromě kurzívy a polokurzívy existovalo tzv. „kvadrátní písmo“. Okolo roku 100 pak rabíni rozhodli, že kvadrátní forma židovsko-aramejského písma se má používat k zápisu posvátných textů.", "section_level": 2}, {"title": "Písma odvozená od kvadrátního stylu.", "content": "Z kvadrátního písma se v průběhu dvou tisíciletí vytvořilo množství modifikací, z nichž lze uvést nejdůležitější:  Stam (hebrejsky סת\"ם) je zkratkou pro ספרי תורה תפילין ומזוזות (Sifrej Tora, tfilin u-mezuzot, Svitky Tóry, tfilin a mezuzy). Tímto typem písma jsou ručně psány svitky do těchto předmětů a také pět svátečních svitků (Rút, Kazatel, Píseň písní, Pláč Jeremjášův a Ester. Typu písma \"Stam\" existují celkem tři druhy:  Tyto tři druhy se od sebe v určitých detailech liší, ale pro laika jsou rozdíly neznatelné. Charakteristickým znakem písma Stam jsou tzv. korunky (tagin), které jsou tvořeny třemi malými písmeny zajin a píší se na všechna písmena, která v sobě zajin „obsahují“. Tyto jsou: \"šin\", \"ajin\", \"tet\", \"nun\", \"zajin\", \"gimel\" a cade a koncové varianty od nun a cade.  Aškenázské písmo je jednou z variant hebrejského písma, které se vyvinuly během středověku v Evropě. Písmo je podobného charakteru jako latinská gotická minuskule, což je způsobeno používáním stejných psacích prostředků (husí brk). Tímto písmem je napsána nebo vysázena většina hebrejských středověkých manuskriptů nebo tisků. Ze sefardského středověkého skriptu vznikla dnešní moderní hebrejská abeceda.  Tzv. \"písmo Raši\" je připisováno učenci Rašimu, ačkoli ten jej nikdy nepoužíval. Jedná se o zvláštní severoafrickou kurzívní variantu hebrejského písma, která byla použita v tištěných vydáních Talmudu a Bible, aby se odlišil vlastní biblický nebo talmudický text od Rašiho komentáře. Rozlišení se ujalo natolik, že se písmo začalo nazývat \"Raši\" (hebrejsky כתב רש\"י) a sází se v něm tradičně všechny Rašiho (a nejen jeho) komentáře až dodnes.", "section_level": 2}, {"title": "Konsonanty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Abeceda, číslice a zkratky.", "content": "Hebrejská abeceda je jakožto abeceda semitského jazyka tvořena konsonanty a čte se zprava doleva. Pořadí konsonantů vychází z pořadí ugaritského písma (14. století př. n. l.) a ve biblických textech jej dosvědčují akrostichické poetické texty.  Znaků hebrejské abecedy je 22, z nichž pět má krom základního tvaru ještě odlišný druhý tvar, který se používá jen na koncích slov (ץ,ף,ן,ם,ך). Do koncového kaf (ך) se pak ve vokalizovaném textu kvůli jasnému odlišení od koncového nun (ן) zapisuje šva. Slova se v klasické hebrejštině nemohou dělit, z estetických důvodů se proto písmena ת,ם,ל,ה,א mohou graficky roztáhnout do šířky. Hebrejské číslice se zprvu zapisovaly pomocí svislých čárek (například 6 se zapisovalo jako ||| |||). Ve 2. století př. n. l. dostaly pod vlivem helénismu znaky svou číselnou hodnotu. Číslo 632 pak bylo například zapisováno jako תרל״ב (400+200+30+2, dvě svislé čárky vyznačují, že se jedná o číslici). V biblických textech se tohoto způsobu zápisu čísel neužívá a čísla se rozepisují slovy. Rovněž se v biblických textech neobjevují zkratky, středověké hebrejské texty se však zkratkami hemží. Zkratky jsou pak vyznačeny svislou čárkou ( = „a tak dále“), akronymy pak dvěma svislými čárkami ( = Tanach = „Zákon, Proroci [a] Spisy“).", "section_level": 2}, {"title": "Výslovnost konsonantů.", "content": "Přesnou výslovnost jednotlivých znaků stanovili až masoreti v 9.–10. století n. l. U některých znaků proto není zcela jisté, jak se vyslovovaly. Během 2. tisíciletí se výslovnost dále proměňovala a diferenciovala na tři základní typy: sefardskou a aškenázskou a jemenskou výslovnost. Výslovnost moderní hebrejštiny je pak založena na výslovnosti sefardské, mnozí Izraelci si však ponechali aškenázskou výslovnost.  V hebrejštině existují dvě skupiny specifických konsonantů, které pak zvláštním způsobem ovlivňují výslovnost, tvorbu i význam slov. První skupinu tvoří tzv. skupina „begadkefat“ (ת פ כ ד ג ב). Tyto znaky se mohou vyslovovat dvojím způsobem: obsahují-li dageš (tečku uprostřed písmene, např. כּ), vyslovují se explozivně („raženě“, b g d k p t); neobsahují-li dageš, vyslovují se spirantně („třeně“, v g d ch f t). Druhou skupinu tvoří laryngály (hrdelnice, ע ח ה א), k nimž se často připojuje reš (ר).", "section_level": 2}, {"title": "Dageš, rafe, mappik.", "content": "Hebrejština disponuje několika prostředky, jak pozměnit výslovnost některých konsonantů. Dageš (tečka uprostřed písmene) zajišťuje prodloužení či důraznou výslovnost konsonantu (\"dageš forte\", v moderní hebrejštině dageš tuto vlastnost ztratilo). Dageš také označuje explozivní výslovnost konsonantů ze skupiny „begadkefat“ (\"dageš lene\"). Naproti tomu spirantní výslovnost lze zdůraznit pomocí horizontální čárky nad konsonantem, nazývané rafe. Graficky je dageš podobné znaménku \"mappik\" (הּ), které se používá pouze u písmene het (ה) na konci slova. Mappik potvrzuje, že toto het se má vyslovit jako konsonant \"h\" (a nemá tedy funkci vokálu – mater lectionis).", "section_level": 2}, {"title": "Vokály.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vokalizace.", "content": "Až do 10. století př. n. l. se vokály nezapisovaly, což však nezřídka způsobovalo nejednoznačnou výslovnost, a tedy i nejasný význam slov. V 10. století se proto začala uplatňovat lineární vokalizace, jež ovšem nevytvořila nové znaky, nýbrž k naznačení samohlásek používala již existující symboly souhlásek (י ו ה a později א). Tyto čtyři znaky tedy mohou v hebrejském textu označovat jak konsonanty, tak vokály. Tyto čtyři znaky (nazývané v takovém případě \"matres lectionis\" – „matky čtení“) mohly ovšem označovat více vokálů, anebo mohly sloužit jako původní plnohodnotný konsonant (například symbol ו (vav) mohl označovat pomocný znak pro vokály \"o\" a \"u\", ale i pro konsonant \"v\"). Systém lineární vokalizace navíc zůstal nepovinným, takže vznikly dva typy psaní: v případě užití \"mater lectionis\" se hovoří o „plném psaní“ (\"scriptio plena\", například יקומו) a o „defektivním psaní“ (\"scriptio defectiva\", například יקמו). Ve výslovnosti ani významu slova není žádný rozdíl (v obou případech \"jakumu\" = „povstanou“).  Kvůli nedokonalosti lineární vokalizace se přibližně od 5. století n. l. začaly vytvářet další vokalizační systémy, aby jednak usnadnily četbu posvátných textů, ale hlavně aby zajistily jednoznačný smysl jejich slov. Vznikla tak samaritánská, palestinská, babylonská a tiberiadská vokalizace. Od 10. století se nakonec prosadil tiberiadský systém.", "section_level": 2}, {"title": "Výslovnost vokálů.", "content": "Tiberiadská vokalizace naznačuje pouze kvalitu (barvu zvuku), nikoli kvantitu (délku) jednotlivých hlásek. Jednotlivé vokály se od sebe lišily jen málo, takže historická výslovnost jednotlivých vokálů je nejasná. Zcela hypotetické pak zůstávají úvahy o délce jednotlivých vokálů.  Kromě plných vokálů (ָ ַ ֶ ֵ ִ ֻ), které lze v hebrejštině kombinovat s lineární vokalizací (\"mater lectionis\"), takže pak vznikají kombinace jako ִי, ֵי, ֶי, וֹ, וּ, ֶה, se v hebrejštině vyskytuje zvláštní znak šva (zapisovaný jako dvojtečka pod písmenem). Šva se vyslovuje buď jako redukovaná samohláska (stejně jako šva v International Phonetic Alphabet, které se v ní zapisuje jako ə), nebo se nevyslovuje vůbec (jde pak o tzv. němé písmeno).", "section_level": 2}, {"title": "Akcenty a související znaky.", "content": "Akcenty plní v hebrejštině trojí funkci zároveň. Jednak označují přízvučné slabiky slova, dále vykonávají funkci interpunkčního znaménka a konečně slouží k vyznačení melodie při liturgickém přednesu textu. Akcent může také v některých případech ovlivňovat kvalitu vokálů (tzv. „pauzální tvar“), a někdy také může dokonce určovat význam slova.  Znak makkef (־) se používá pro spojení většinou krátkých slov, jež tvoří sousloví či podobný logický celek. Hlavní přízvuk pak nese pouze poslední slovo sousloví, ostatní slova nesou vedlejší přízvuk nebo jsou přízvuku zbavena zcela, přičemž často dochází také ke zkrácení vokálu. Například כֹּל אָדָם (\"kol adam\", „každý člověk“) po spojení pomocí makkefu nabývá tvaru כָּל־אָדָם (\"kol-adam\").  Meteg (ֽ) mj. označuje vedlejší přizvuk ve slově a klade se do druhé otevřené slabiky před hlavním přízvukem. Znaménko tak napomáhá čtení, neboť jasně vyznačuje, že následující šva se nachází na počátku již další slabiky a je tudíž znělé.", "section_level": 1}, {"title": "Další.", "content": "Kromě zde uvedených značek mohou být nad nebo vlevo vedle znaku pro souhlásku napsány dvě svislé čárky nebo kolečko (obojí je k vidění např. ve Staronové synagoze v Praze), což značí, že daný znak je zkratka určitého slova, nebo že má význam čísla, nebo že má také význam čísla (chronogram). Podrobněji viz Hebrejské číslice.", "section_level": 1}, {"title": "Poznámky masoretů.", "content": "V průběhu staletí masoreti vyvinuli při opisování biblického textu systém poznámek nazývaný masora. Masora se rozlišuje na \"masora parva\" ( „malá masora“) a \"masora magna\" ( „velká masora“). Masora parva obsahuje především statistické poznámky o počtu výskytů slov a frází. Dále zahrnuje tzv. ketiv (aramejsky כְּתִיב „napsané“) a kere (aramejsky קְרֵי „čti“), což jsou poznámky, jež navrhují nahradit slovo v textu při čtení jiným výrazem, a to v případě zřejmých písařských chyb či nejasných tvarů. Masora magna pak rozsáhle rozpracovává materiál masory parvy a je vydávána v samostatných svazcích, zatímco masora parva je součástí moderních kritických vydání hebrejské bible.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hebrejské písmo je písmo, jímž se zaznamenává hebrejština, jidiš, ladino a dříve též například slovanský lešon Kena’an. V průběhu dějin se podoba písma proměňovala. V období 10.–6. století př. n. l. se pro zápis hebrejštiny používalo tzv. paleohebrejské písmo, jež vycházelo přímo z fénického písma. S rostoucím vlivem aramejštiny se však k zápisu hebrejského textu stále více užívaly aramejské znaky (rovněž z fénického základu), jež byly pro zápis hebrejštiny uzpůsobeny do tzv. kvadrátního písma. V dalším průběhu se vyvinuly další typy hebrejského písma, výsadní pozici si však dodnes uchoval kvadrátní typ.", "tgt_summary": "希伯来语字母是从亚拉姆语字母表的基础上发展起来的,类似阿拉伯字母。希伯来语使用者称他们的字母表为“英语:\"aleph-bet\"”。现时除了希伯来语以外,尚有另一种过去犹太人常用的语言意第绪语亦采用希伯来语字母。", "id": 2433903}
{"src_title": "Woodrow Wilson", "tgt_title": "伍德罗·威尔逊", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Thomas Woodrow Wilson se narodil ve Virginii do rodiny předního presbyteriánského pastora a docenta, který se angažoval v občanské válce na straně Konfederace. V rodině panovala přísná disciplína, kterou si Wilson spolu s pevnou náboženskou vírou odnesl i do dalšího života. Studoval na několika školách politologii, dějiny Spojených států a právo. Krátce se živil advokátskou praxí, než pokračoval v postgraduálním studiu politologie. V roce 1885 vydal svou nejznámější knihu \"Vláda Kongresu\", ve které obhajoval prezidentovu pravomoc koordinovat práci kongresu. V témže roce se oženil s Ellen Axson, později spolu měli celkem tři dcery.  Učil na různých vysokých školách, od roku 1890 na Princetonské univerzitě politickou ekonomii a právní vědy. Sedmkrát byl zvolen nejoblíbenějším profesorem. V roce 1902 byl zvolen rektorem a zahájil široký program reforem, čímž si získal mnoho nepřátel, ale také pokrokovou „image“.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky politické kariéry.", "content": "Wilson, pro kterého byla poctivost absolutním zákonem, vzbuzoval mnohé naděje na spravedlivější budoucnost. Proto když demokratická strana hledala kandidáta na úřad guvernéra New Jersey, tento rektor Princetonu byl i přes své nulové praktické politické zkušenosti jednoznačně nejvhodnějším kandidátem. Vzhledem ke své praktické nezkušenosti v práci pro státní instituce se zpočátku spoléhal hlavně na sbor loajálních poradců, hlavně na Edvarda House, který dorovnával Wilsonův nedostatek taktu a pomáhal mu od jeho nástupu do úřadu guvernéra až do konce druhého prezidentského období.", "section_level": 1}, {"title": "Guvernér New Jersey.", "content": "Jako guvernér začal Wilson kritizovat korupci i klientelismus. Jeho reformy se týkaly také kontrol cen komunálních služeb a sociálního zákonodárství. Kampaň za Wilsonovu kandidaturu na prezidenta byla zahájena téměř ihned po jeho zvolení guvernérem. V kampani slíbil podporu domácího hospodářství a vyhlášení neutrality USA.", "section_level": 2}, {"title": "První prezidentské volby.", "content": "Vítězství Wilsona bylo pro mnohé překvapením, faktem ale je, že po rozštěpení republikánské strany mezi stoupence T. Roosevelta a Tafta byl úspěch demokratů téměř zaručen. Zajímavostí voleb v roce byl společný, tj. pokrokový, program obou hlavních favoritů, T. Roosevelta i Wilsona. Předvolební debaty měly nezvykle vysokou úroveň.  Po sčítání hlasů získal Wilson 6 286 214 voličů, T. Roosevelt za progresivistickou stranu 4 216 020, republikánský prezident Taft 3 486 922 a socialistický kandidát Debs 897 011. Účast oprávněných voličů ale dosáhla pouze 58 %.", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentská období.", "content": "Nový prezident chtěl jednat rychle a hned v počátcích zlomit odpor proti reformám, začal tedy jako předseda demokratů zasahovat i do práce Kongresu. Už v průběhu své volební kampaně vyhlásil Wilson program tzv. Nové svobody. Ten spočíval na zvýšených zásazích do ekonomiky, tak aby ji nekontrolovaly úzké skupiny a aby měli občané znovu stejné možnosti. To dokázal s pomocí drastického snížení dovozních cel, a ustanovením komise pro obchod s funkcí antimonopolního úřadu. Prosadil také několik základních sociálních reforem.  Ekonomicky mělo největší dopad zavedení systému federálních bankovních rezerv (výnosem z konce prosince 1913), od kterého se slibovala stabilizace měny po tehdy nedávné ekonomické recesi z roku 1907. Tak byla coby centrální banka USA ustanovena Federal Reserve Bank (banka federálních rezerv) a v legislativě zakotveny její funkce v stanovování úrokových sazeb a emisí národní měny do monetárního systému země.  Celkově se působení 28. prezidenta Spojených států na vnitropolitické scéně dalo označit za téměř zázračně úspěšné. Změny, které byly považovány za nutné již po celá desetiletí, se konečně podařilo prosadit. I přes všechny jeho úspěchy je nutno připomenout jeho rasistický postoj k afroamerické menšině a k jeho otevřené podpoře segregace ve státní správě.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Zahraniční politika obecně a do první světové války.", "content": "V zahraniční politice je už hodnocení Wilsonova působení méně jednoznačné. Wilson byl v Evropě jen jako turista, znal špatně evropské dějiny, o zbytku světa ani nemluvě. Společně s jeho zapáleným idealismem tvořila tato neznalost výbušnou směs.  Prvním problémem byl postoj USA k revoluci v Mexiku. Ta přerostla v občanskou válku, hlavní moci ve státě se zmocnil diktátor Huerta. Wilsonova snaha ovlivnit výsledek války proti němu vedla k americké okupaci Veracruzu v roce 1914. Nevěděl si také rady s dalšími zeměmi v americké sféře vlivu, jmenujme Filipíny, Dominikánskou republiku, Haiti a Kubu. Tyto státy byly buď přímo okupovány, nebo ovládány ekonomicky americkými investory.  Obě Ameriky byly v této době ze všech obydlených světadílů asi nejvíc nezávislé na Evropě. Wilsonovi ale byla z obou válčících stran od počátku bližší Dohodě. Ačkoli se takto vyjadřoval pouze v soukromých dopisech, bylo poměrně jasné, že jeho demokratické a pacifistické názory se s německým militarismem nikdy neshodnou.  Zpráva o sarajevském atentátu vzbudila v Americe málo pozornosti. Událostí, která částečně probudila veřejnost, bylo napadení Belgie Německem. Den poté, 4. srpna 1914, vydal Wilson proklamaci neutrality, v níž vyzval všechny Američany, aby byli nestranní v myšlení i činech.  6. srpna 1914 zemřela Ellen Wilsonová. Prezidentovi v ní odešel nejlepší rádce. Znovu se oženil v listopadu 1915 s washingtonskou vdovou Edith Bollingovou Galtovou.  Postupem času bylo stále jasnější, že válka uvízla v bahně zákopů a Británie i Německo se snažily zničit jeden druhého ekonomicky. Britové uvalili omezení i na neutrální obchod. Německé přístavy byly blokovány, Severní moře zaminováno. Anglie tedy používala miny a válečné lodě, Němci ponorky.  Pro americkou ekonomiku byla válka, cynicky řečeno, skutečným požehnáním. Postupně se stupňující boj v Severním moři ale znamenal ohrožení pro obchod i lidské životy.  7. května 1915 byl bez varování potopen u irských břehů anglický zámořský parník Luisitania německou ponorkou U-20. 1198 lidí, včetně 128 Američanů zahynulo. Wilsonova reakce byla pro mnohé nepochopitelná: „Může se stát, že je člověk příliš hrdý na to, aby bojoval.“ V jeho pojetí to znamenalo, že si je příliš jist svým právem, než aby o tom potřeboval přesvědčovat jiné použitím síly. Tato slova měla pro zastánce Británie účinek rudého hadru na býka. Prezident byl obviňován z příliš slabošského přístupu.  Vyjednáváním se podařilo v roce 1916 zmírnit ponorkovou hrozbu, bylo ale očividné, že nejde o konečné řešení. Není jasné, zda Wilson stále věřil v neutralitu, chtěl jen více času pro válečné přípravy nebo zda chtěl zabodovat u pacifistických voličů v blížících se volbách. Faktem je, že slogan „udržel nás mimo válku“ bodoval. Volby v roce 1916 vyhrál Wilson těsně, za znovuzvolení vděčil hlavně jihu a středozápadu. V únoru zahájilo Německo neomezenou ponorkovou válku.  V té době byla také zachycena nóta, kterou poslal německý ministr zahraničí Zimmermann velvyslanci v Mexiku Eckhardtovi. Obsahovala návrh nabídnout Mexiku Texas a Nové Mexiko pokud zaútočí spolu s Německem na Spojené státy. To byla poslední kapka.", "section_level": 4}, {"title": "První světová válka.", "content": "Spojené státy vstoupily do první světové války 6. dubna 1917. Wilsonovou povinností nyní bylo rychle připravit Spojené státy na válku. Byla vyhlášena všeobecná branná povinnost. V červnu 1917 již bylo zapsáno deset miliónů mužů ve věku od jednadvaceti do třiceti let. Velké množství amerických jednotek pod velením generála Pershinga se zúčastňovalo bojových operací od června 1918. Američané podpořili Dohodu v závěrečné fázi války, vyčerpané německé jednotky nemohly jejich postup úplně zastavit.  Na domácí frontě bylo nutné pro tento úspěch vybojovat nejednu bitvu. Byl ustanoven Úřad pro válečný průmysl, který, v čele s geniálním bankéřem Baruchem, reorganizoval průmysl tak, aby mohl plnit vládní zakázky. Byly také zvýšeny daně, většina prostředků pro financování války ale přišla přímo od občanů. Čtyři „půjčky svobody“ a jedna „půjčka vítězství“ vynesly dohromady 21 400 000 000 $, hlavně díky vydatné propagandistické podpoře. Výbor pro informaci veřejnosti zahájil ohromnou kampaň, která měla přesvědčit pacifistické Američany o nutnosti války. Podle protišpionážního zákona byly uvězněny stovky lidí, mnozí z nich nevinně, mezi nimi vůdce Socialistické strany Eugene V. Debs. Výsledkem ale byla bezprecedentní jednota obyvatelstva, ohromné nadšení pro společné úsilí, a také samozřejmě miliardy investované do státních dluhopisů.  Dvě léta organizovaného průmyslu změnila Spojené státy navždy. Hlavním předmětem Wilsonova snažení ale nebyla ani tak ekonomika jako ideové obhájení války. Wilson se snažil prosadit takové válečné cíle, které by zaručovaly budoucí kolektivní bezpečnost. V lednu 1918 přednesl Kongresu svých Čtrnáct bodů. Volal v nich po otevřené diplomacii, svobodě v obchodu, celosvětovém odzbrojení, právu národů na sebeurčení a hlavně vzniku Společnosti národů. Ta by ztělesňovala princip rovnosti, protože nečinila rozdíl mezi velkými a malými státy. Wilson chtěl tímto programem ukázat Spojencům, že nechce, aby mír po první světové válce byl poznamenán tím, co zničilo všechny míry před ním: snahou vítězů „nahrabat si“.  Společnost národů byla tedy prosazována jako oficiální stanovisko Spojených států a jejich primární válečný cíl. Čtrnáct bodů nadchlo ohromné množství intelektuálů i obyčejných lidí. Zvlášť američtí přistěhovalci ze zemí Rakouska-Uherska a z Německa vzhlíželo k prezidentu Wilsonovi jako k naději na spravedlnost. Ve Wilsonově koncepci měla býti střední, východní a jihovýchodní Evropa malých národů vybudována jako velká federace. Pro tento plán sloužila Američanům za vzor jejich vlastní unie. Wilson byl ještě na počátku roku 1918 toho názoru, že staré Rakousko-Uhersko, vnitřně přebudované a zorganizované na podkladě národnostním, by se mohlo státi jádrem takové příští evropské federace. Z toho důvodu nikdy nebyl Wilson v době světové války, ani krátce po ní, upřímným přívržencem maximálního programu československé samostatnosti. Československé úsilí o samostatnost bylo pro Wilsona věcí méně významnou, na kterou nebyl býval vzat náležitý zřetel na mírové konferenci roku 1917. Tekla krev statisíců, trpěly miliony a pacifista Wilson, aby ukončil válku, byl ochoten obětovat českou samostatnost a zaručiti celistvost habsburské říše výměnou za separátní mír. Za určitý zlom lze považovat úterý 3. září 1918, kdy prostřednictvím státního tajemníka Roberta Lansinga předal Masarykovi prohlášení vlády Spojených států, v němž je Československá národní rada v čele s Masarykem označena bez výhrad za válčící vládu de facto, čímž toto americké uznání vyznělo výrazněji, než předchozí uznání francouzské i britské. V Anglii a především ve Francii, ale čtrnáct bodů nikdo nebral vážně na vědomí. Bylo jasné, že jejich cílem je potrestat Německo tak tvrdě, že už se nikdy nevrátí jako evropská velmoc. Wilson ale plný nadšení v prosinci 1918 přicestoval do Evropy a podnikl triumfální cestu po hlavních městech zemí Dohody. Na následné konferenci v Paříži se tvrdohlavě držel svých pozic. Aby byl přijat vznik Společnosti národů, ustoupil svým spojencům v mnohém, například v otázce reparací či volného obchodu.  Skutečná životní prohra ale čekala na Wilsona v jeho vlastní zemi. Ve Spojených státech se idea Společnosti národů setkala s nepochopením. Amerika nebyla připravena podřídit se mezinárodnímu konsenzu. Když bylo jasné, že mírová smlouva nezíská v Senátu dvoutřetinovou většinu potřebnou k ratifikaci, pokusil se Wilson změnit veřejné mínění propagační cestou po celé zemi. Ohromné pracovní nasazení se ale podepsalo na jeho zdraví, v září 1919 po záchvatu mrtvice částečně ochrnul. Po tři měsíce se neobjevil na veřejnosti, spojení s vnějším světem zajišťovala jeho druhá žena a osobní lékař. Mezitím byla mírová smlouva Senátem definitivně zamítnuta. USA do Společnosti národů nikdy nevstoupily.  V roce 1919 dostal Nobelovu cenu za mír.", "section_level": 4}, {"title": "Smrt.", "content": "Wilson už nikdy neopustil Washington, D.C., kde 3. února 1924 zemřel.", "section_level": 3}, {"title": "Hodnocení Wilsonova prezidentství.", "content": "Přestože byl praktický výsledek Wilsonova působení nejednoznačný, zůstal v mnohém důležitým průkopníkem. Spoluzakladatel současné OSN Franklin Delano Roosevelt se cítil být dědicem jeho odkazu. Wilsonových Čtrnáct bodů je dodnes nenaplněno, ale položily základ mnoha moderním institucím mezinárodní spolupráce a kolektivní bezpečnosti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Thomas Woodrow Wilson (28. prosince 1856 Staunton, Virginie – 3. února 1924 Washington, D.C.) byl 28. prezident Spojených států amerických.", "tgt_summary": "托马斯·伍德罗·威尔逊(英语:Thomas Woodrow Wilson,1856年-12月28日-1924年-2月3日),美国第28任总统,他的主张被后人称为威尔逊主义。", "id": 2175589}
{"src_title": "Tři králové", "tgt_title": "東方三博士", "src_document": [{"title": "Matoušovo evangelium.", "content": "V evangeliu podle Matouše se dále vypráví, jak se jich král Herodes vyptával na hvězdu a poslal je do Betléma, aby mu pak oznámili, kde se dítě nachází. Hvězda jim pak ukazovala cestu až k domu, kde byl Ježíš s Marií, poklonili se mu a předali dary. Mudrci (či \"mágové\", ) pak na pokyn ve snu odcestovali a místo Herodovi neoznámili. Herodes se rozlítil a protože se obával svého postavení po narození Mesiáše-krále židů, nechal usmrtit všechny chlapce do věku dvou let. Josef však předtím na pokyn ve snu vzal Ježíše a Marii a utekli do Egypta.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější tradice.", "content": "Podle legendy byli tři mudrci či mágové z bible pohané, hvězdopravci zřejmě z Persie, babylonští kněží kultu Zarathustry. Jejich znalost pohybů hvězd a pozornost vůči nim je spojována s proroctvím z knihy Numeri, kde Bileám předpovídá, že z rodu Jákobova vyjde hvězda, nový král Izraele.  V evangelním příběhu samotném není řeč ani o králích, ani o jejich počtu. Poprvé se o třech mudrcích zmiňuje církevní spisovatel Órigenés na počátku 3. století, který počet tří zřejmě vyvozuje z počtu darů, které Ježíši přinášejí. Označení králové se pak objevuje až v 6. století u sv. Caesaria z Arles (pravděpodobně podle zmínky v 72. žalmu). Počet mudrců však v jednotlivých výkladech kolísal od počtu dvou až čtyř v západní církvi a po dvanáct ve východní. Jmen Kašpar, Melichar a Baltazar se jim dostává zřejmě až v lidových vyprávěních v 7. století, jsou napsána také na fresce v Raveně datované po roce 560 po Kristu. Prvním, u koho se tato jména spolehlivě objevují, je kancléř pařížské Sorbonny ve 12. století, Petr Comestor.  Středověk je také obdobím, kdy byly těmto jménům přiřazeny jednotlivé dary. Tyto tři dary měly také představovat veškerou hmotu, neboť zastupují veškerá v té době známá skupenství. Jednotliví králové pak podle různých výkladů představují všechna období lidského života; na scénách klanění Tří králů je jeden z nich zobrazován jako mladík, druhý jako muž a poslední jako stařec.  Tři králové nebyli nikdy oficiálně svatořečeni, avšak jsou uctíváni jako patroni poutníků a hříšníků. Ostatky svatých Tří králů podle legendy nalezla svatá Helena, která je přivezla do Konstantinopole a později byly jejím synem Konstantinem darovány milánskému biskupovi Eustorgiu, rodáku z Konstantinopole. Po dobytí Milána roku 1158 císařem Fridrichem Barbarossou kolínský arcibiskup Rainald z Dasselu převezl tyto ostatky do Kolína nad Rýnem, kde je uložil do chrámového pokladu kostela sv. Petra. Ostatky Tří králů se staly místem úcty mnoha poutníků, jeden z významných zlatotepců Mikuláš z Verdunu pro ně zhotovil relikviář ze vzácných materiálů. Od roku 1948 je tento relikviář umístěn v centrální gotické lodi před hlavním oltářem kolínského dómu.", "section_level": 1}, {"title": "K † M † B † a příslušný rok.", "content": "V katolických zemích se o svátku Zjevení Páně (6. ledna) píše posvěcenou křídou na dveře domů a chlévů zkratka \"K † M † B †\" nebo latinský ekvivalent \"C † M † B †\" (nebo \"† C † M † B )\" jako formule požehnání. Tři křížky symbolizují Nejsvětější Trojici, tj. Otce, Syna a Ducha Svatého. Nejsou to tedy znaménka „plus“ mezi iniciálami.  V druhé polovině 20. století kdesi vznikla domněnka, že KMB je zkratka latinského \"Christus mansionem benedicat\" – Kristus ať obydlí žehná. Byť toto latinské rčení vypadá starobyle, není doložitelné ze starší literatury.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mudrci z Východu, tradičně označovaní jako Tři králové, jsou postavy z Matoušova evangelia, které navštívily Ježíše krátce po jeho narození v Betlémě a přinesly mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. Upřesnění, že byli tři, že to byli králové a jejich jména, nejčastěji Kašpar, Melichar a Baltazar, přinesla až pozdější tradice, v Novém zákoně se tyto údaje nevyskytují.", "tgt_summary": "东方三博士(;拉丁转写:magoi),又称东方三王(公教旧称)、东方三贤士(思高本)、三智者、麦琪,术士等,是艺术作品和基督教刊物经常提到,出现在许多与圣诞节有关的画像里面的人物,一般会与耶稣和其父母、牧羊人,以及马厩中的动物一同出现。根据《新约圣经·马太福音》第2章第1-12节的记载,在耶稣基督出生时,有来自东方的「博士」朝拜耶稣。天主教会在1月6日主显节日祝。《福音书》中没有提到有三个人,也没有提到他们的身份。指出,“MAGI”就是拜火教祭司或神职人员的称呼,类似于天主教中的神父或主教、基督教中的牧师或长老。", "id": 3003997}
{"src_title": "Srbsko a Černá Hora", "tgt_title": "塞爾維亞與蒙特內哥羅", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 2002 se federální parlament rozhodl pro změnu státoprávního uspořádání tehdejší Svazové republiky Jugoslávie a udělení větší pravomoci oběma republikám. Většina agendy svazové vlády tak přešla pod obě jednotlivé republiky; společnou záležitostí zůstala pouze obrana a zahraniční politika.  Jednokomorový Parlament Srbska a Černé Hory (srbsky \"Скупштина Србије и Црне Горе, Skupština Srbije i Crne Gore\") měl 126 zástupců, z nichž bylo 91 voleno ze Srbska a 35 z Černé Hory. Parlament sídlil v Bělehradě v budově někdejší srbské sněmovny a za socialismu pak svazové sněmovny.  Nové politické vedení země se rozhodlo distancovat od poměrů za vlády Slobodana Miloševiće. I proto byl název státu změněn na Státní společenství Srbsko a Černá Hora (zvolen byl neobvyklý tvar s uvedením zemí v nominativu, namísto očekávatelného genitivu). V Černé Hoře však stále sílily potřeby se zcela osamostatnit. Proto bylo dne 21. května 2006 uspořádáno referendum o nezávislosti. V něm zvítězili zastánci nezávislosti. 3. června 2006 pak byla po 80 letech obnovena nezávislost Černé Hory. Slavnostní ceremoniál k této příležitosti se uskutečnil 13. července, v Den státnosti Černé Hory, kdy byla země roku 1878 mezinárodně uznána. Srbsko následně vyhlásilo svou nezávislost 5. června 2006.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Srbsko a Černá Hora byla na severu rovinná země (tvořila ji Panonská nížina). Střední část (region Šumadija) byl mírně zvlněný, s výjimkou údolí řeky Moravy a srbských Karpat. Jižní část země poté byla hornatá s náhorními plošinami v oblasti Sandžaku a rovinatým Kosovem. Nejvyšší horou byla Zla Kolata (2534 m) na hranicích s Albánií; často se však uvádí jako nejvyšší Bobotov Kuk (2523 m) v národním parku Durmitor na severu Černé Hory. Podnebí je kontinentální, jen přímořská oblast Černé Hory má podnebí středomořské.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Srbsko a Černá Hora vstoupily do 21. století jako dvě republiky bývalé Jugoslávie těžce postižené divokou privatizací 90. let, občanskou válkou, mezinárodními sankcemi a autoritativním režimem Slobodana Miloševiće. Země potřebovala obnovu infrastruktury, mezinárodní pomoc a politickou transformaci. Vláda Zorana Đinđiće tento proces opatrně zahájila hned po pádu Miloševiće v říjnu 2000, stále jasněji se však ukazovalo, že obě republiky se chtějí rozvíjet odděleně. Proto také byla v rámci dohod o vzniku státního společenství zrušena měnová unie mezi oběma republikami (Černá Hora začala jako svojí měnu jednostranně používat euro, zatímco Srbsko si zachovalo jako měnu dinár). Neexistovala ani poštovní unie. Hlavním důvodem pro udržení alespoň volné federace obou republik byl nezbytný ekonomický zájem Srbska udržet si přístup k Jaderskému moři.  Na urgentní potřebu ekonomické pomoci pro soustátí reagovala řada evropských zemí, včetně České republiky. Ta Srbsko a Černou Horu zařadila mezi priority své zahraniční rozvojové spolupráce. Hlavními sektory, na které se soustředila byly: životní prostředí (odstraňování starých ekologických zátěží), ekonomicko-průmyslový rozvoj (revitalizace těžebních komplexů, zejména podpora těžby uhlí), modernizace sociálních služeb (zaměřeno hlavně na zvýšení zaměstnanosti zdravotně postižených), doprava (modernizace železnic a MHD), zdravotnictví (léčení závislostí a prevence HIV/AIDS).", "section_level": 1}, {"title": "Správní dělení.", "content": "Hlavním městem soustátí byl Bělehrad, některé svazové instituce však byly po podepsání dohody o soustátí přemístěny do hlavního města Černé Hory (Podgorici).  Srbsko a Černá Hora převzalo správní členění Svazové republiky Jugoslávie. Soustátí tvořily dvě republiky; v rámci Srbska existovaly ještě dvě autonomní oblasti (Kosovo a Vojvodina). Nižší správní celky byly oblasti (jediný Bělehrad měl svojí zvláštní oblast) a opštiny (de facto obce).", "section_level": 1}, {"title": "Jazyková politika.", "content": "Úředním jazykem soustátí byla srbochorvatština a oficiálním písmem cyrilice. Na území autonomní oblasti Vojvodina byly úředními jazyky také maďarština, rumunština, slovenština a rusínština. Na území autonomní oblasti Kosovo pak také albánština.", "section_level": 1}], "src_summary": "Srbsko a Černá Hora, oficiálně Státní společenství Srbsko a Černá Hora (srbsky \"Државна заједница Србија и Црна Гора, Državna zajednica Srbija i Crna Gora\"), bylo soustátí, lépe řečeno dvoustátí, které vzniklo po zániku Svazové republiky Jugoslávie 4. února 2003. Soustátí zaniklo 3. června 2006, a to po černohorském referendu o vyhlášení nezávislosti, kdy na jeho území vznikly dva samostatné státy, Černá Hora a Srbsko.", "tgt_summary": "塞尔维亚和黑山国家联盟,通称塞尔维亚和黑山,简称塞黑,为前南斯拉夫余下没有独立的塞尔维亚和黑山两个共和国于2003年至2006年组成的松散联邦制国家。塞黑两国于1992年首先组成南斯拉夫联盟共和国,该联邦后于2003年2月4日重组并改名为“塞尔维亚和黑山”。2006年5月21日,黑山举行独立公投,独立派以微弱的票数55.4%优势获胜。6月3日黑山议会正式宣布脱离塞尔维亚独立,6月5日塞尔维亚国会亦宣布独立并且成为塞黑的法定继承国,塞黑因而解体并从此消失,南斯拉夫至此走入历史。", "id": 2925793}
{"src_title": "Záhřeb", "tgt_title": "萨格勒布", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na návrší, kde dnes stojí Kaptol, byly nalezeny zbytky náhrobků z 1. století, v blízkém Ščitarjevu byla osada \"Andautonia\".", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "První písemná zmínka o osídlení této oblasti je z roku 1094, kdy uherský král Ladislav I. Svatý založil v místě dnešního Kaptolu biskupství záhřebské a prvním biskupem jmenoval Čecha jménem Duch. Na nedaleké vyvýšenině západněji, oddělené potokem Medveščak, vznikla obchodní osada Gradec (Grič), dnešní Horní město. Za mongolské invaze v roce 1242 se sem uchýlil král Béla IV. a z vděčnosti za poskytnutou ochranu prohlásil město za královské.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda Habsburků.", "content": "Od roku 1526 panovali v Uhrách i v Chorvatsku Habsburkové v osobě Ferdinanda I. Roku 1557 se v Záhřebu poprvé sešel chorvatský sněm a roku 1607 přišli na jeho pozvání do města jezuité, kteří zde založili kolej, předchůdce dnešní Záhřebské univerzity. Od roku 1621 byl Záhřeb sídlem chorvatského bána (místokrále). Obě osady, Kaptol jako církevní a Gradec jako politické centrum, měly stále svá samostatná opevnění a v určitých obdobích stály proti sobě. Jižně, mimo tato opevnění vzniklo dnešní Dolní město, kam se přesunul obchodní a řemeslný život. Teprve v roce 1850 za bána Jelačiče se Kaptol, Gradec i Donji Grad spojily do jednoho celku. V 17. a 18. století město několikrát postihly požáry a morová epidemie.  Roku 1860 dosáhla do města železnice, mezi nádražím a starou částí města začala vznikat nová měšťanská výstavba, Záhřeb se rozrůstal a později tak rostl i jeho vliv. Přispěl k němu i fakt, že po dlouhých letech nakonec získalo město statut centra chorvatského obrozeneckého hnutí, přestože Matice ilyrská (od roku 1862 Matice chorvatská) působila v Záhřebu již ke konci první poloviny 19. století. Roku 1880 postihlo město velké zemětřesení, které silně poškodilo katedrálu, jež pak byla důkladně obnovena.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Po rozpadu Rakousko-Uherska po první světové válce se zde konal sněm jihoslovanských národů padlého mocnářství. Jejich zástupci se rozhodli pro vytvoření jednoho státu - Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Mezi lety 1929 a 1939 tu bylo sídlo Sávské bánoviny, za druhé světové války pak ustašovského státu. V meziválečném období žilo v Záhřebu okolo 185 000 lidí.  Během socialistické Jugoslávie byl Záhřeb opět hlavním městem Chorvatska. V této době byl vystavěn tzv. \"Novi Zagreb\" - sídliště na jih od města, u řeky Sávy. Pro život město byla významnou akcí Univerziáda v roce 1987, kdy do Záhřebu přicestovalo 6423 sportovců z 122 zemí světa. Od roku 1991 je opět hlavním městem nezávislého Chorvatska, za balkánské války byl sice bombardován, ale nebyl vážně poškozen. V současné době má okolo 700 000 obyvatel, s předměstími okolo milionu.", "section_level": 2}, {"title": "Charakter města.", "content": "Centrum Záhřebu má charakter typického vělkoměsta někdejší habsburské monarchie. Historické jádro města je tvořeno částmi Horní město a Kaptol, a mladší Dolní město. Malebný Gradec (Horní město) patří k nejlépe zachovaným historickým centrům v Chorvatsku. Směrem na východ, za údolím potoka Medveščaku, je rovněž středověký Kaptol s gotickou katedrálou. Dnes nejživější část města, Dolní město, vzniklo od poloviny 19. století mezi nádražím a historickými městy. Po druhé světové válce k nim přibyl Nový Záhřeb, totiž sídliště na pravém břehu Sávy.  Historicky nejvýznamnější je Horní město, kde sídlí Vláda Chorvatska a parlament a kde stojí gotický kostel svatého Marka se znaky Záhřebu, Chorvatska, Dalmácie a Slavonie na střeše z barevných glazovaných tašek. Zatímco tato část Záhřebu je významná hlavně z turistického hlediska, Dolní město je hlavně centrem kulturním, obchodním a společenským. Jeho živé třídy doplňují velká náměstí, pojmenovaná po významných osobnostech chorvatské historie (Bána Jelačiće, krále Tomislava), i významné budovy školské, či kulturní.  Gradec a Kaptol spojuje Kamenná brána () ze třináctého století s poutní svatyní s obrazem Panny Marie, který odolal požáru v roce 1731. Horní město s Dolním spojuje také více než sto let stará lanová dráha. Trasa, na které její modré kabinky překonávají výškový rozdíl 30 metrů, je dlouhá šestašedesát metrů a jízda z jednoho konce na druhý netrvá ani minutu.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční.", "content": "Většina hlavních chorvatských dopravních tahů prochází přes území hlavního města. Ze Záhřebu vede celkem pět dálnic, které směřují do všech částí Chorvatska. Městem také procházejí dva z celkem tří tzv. panevropských koridorů, které přetínají alespoň v nějaké části chorvatské území. Hlavní dálniční obchvat kolem města sleduje jižní trasu, na kterou se postupně napojují významné chorvatské dálnice; A1 do Dalmácie, A3 do Slavonie a také dva dopravní tahy na sever do Slovinska.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejná.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Městská.", "content": "Veřejnou dopravu v Záhřebu tvoří síť tramvajových a autobusových linek, doplněná příměstskými železničními spoji a dalšími druhy dopravy (taxi aj.). Páteřním druhem dopravy je tramvajová, kterou zajišťuje záhřebský podnik \"Zagrebački električni tramvaj\" (ZET). Ten stejně tak provozuje i lanové dráhy, které zajišťují hlavně v severní části města překonání výškových rozdílů.  První elektrická tramvaj vyjela v Záhřebu 18. srpna roku 1910 a do dnešních dní se místní dopravní síť rozrostla na 116 km. Počet linek se pohybuje kolem patnácti, zajištěny jsou kromě denních i noční spoje. Autobusová síť tramvaje doplňuje a počet jejích linek překračuje 120. V centru města pak slouží již od roku 1890 lanová dráha, která spojuje dvě části historického města - Donji a Gorni grad, které odděluje jejich rozdílná výška. Pro město ikonická lanovka patří mezi nejkratší svého druhu na světě.  Příměstská železnice zajišťuje spojení chorvatské metropole s okolními městy. Denně ji používá kolem 70 000 lidí, kteří dojíždějí do zaměstnání, za kulturou, či rekreací. Nejvytíženější železniční tratí je úsek Savski Marof - Záhřeb a z hlavního nádraží na Dugo Selo. Příměstské spoje pak také jezdí do Veliké Gorice a do Jastrebarska.", "section_level": 3}, {"title": "Železniční.", "content": "Základy železniční sítě byly položeny v Chorvatsku koncem 19. a počátkem 20. století. Záhřeb byl napojen v roce 1862 prodloužením trati ze slovinského dopravního uzlu Zidani Most přes chorvatskou metropoli do Sisku a dále do Rijeky. Ještě koncem století byl propojen železničně s Koprivnicí (1870) a Varaždinem (1885). Roku 1925 pak byla vybudována trať přes Liku, která zajistila spojení po dráze ze Záhřebu až do Splitu.", "section_level": 3}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Záhřebské mezinárodní letiště (IATA: ZAG, IKAO: LDZA) je hlavním vzdušným přístavem pro celé Chorvatsko. Nachází se poblíž města Velika Gorica, asi 10 km jižně od Záhřebu. Letiště slouží také jako hlavní technické zázemí pro chorvatské aerolinie. V roce 2007 ho využilo celkem 1 992 455 cestujících. Kromě hlavního letiště se u Záhřebu nachází ještě také menší, sportovní (Zračno pristanište Lučko). To sloužilo v letech 1945-1962 jako hlavní záhřebské letiště, největší provoz zažilo roku 1959, kdy jeho branami prošlo 167 000 cestujících.", "section_level": 3}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Záhřeb se dělí na 17 čtvrtí, seznam je uspořádán podle čísla na mapě:  Kromě toho některé ze čtvrtí zahrnují také sídla (naselje), ke kterým mají vztah jako opčina.", "section_level": 2}], "src_summary": "Záhřeb (,,, ) je hlavní a zároveň největší město Chorvatska, žije zde obyvatel. Město leží na úpatí pohoří Medvednica, severně od řeky Sávy, v severozápadní části země, v historickém Chorvatsku blízko slovinských hranic.", "tgt_summary": "萨格勒布(;德语旧称:,阿格拉姆;)是克罗地亚的首都和札格雷布县的首府同时也是全国最大城市、一个直辖市。萨格勒布克罗地亚国内足球强队萨格勒布迪纳摩主场位于这里。萨格勒布位于海平面122m(400英尺),它位于克罗地亚的西北部的南坡,境内有萨瓦河流过。在2011年的正式人口普查中,萨格勒布市人口是792,875人。连同萨格勒布县总人口达到了1,110,517。是克罗地亚唯一一个超过百万人口的大都市区。", "id": 544493}
{"src_title": "Lublaň", "tgt_title": "卢布尔雅那", "src_document": [{"title": "Jméno a symboly.", "content": "Lublaň se nazývá,, a ; ve starověku se místo nazývalo \"Emona\".  Původ názvu města Lublaň je nejasný. Ve středověku bylo město i řeka známé i pod německým názvem Laibach. Tento název byl až do roku 1918 oficiálně používán jako endonymum a zůstal jako časté německé exonymum, a to jak v běžné řeči, tak v úředním styku.  Problém pro jazykovědce je, jak spojit slovinská a německá jména. Původ ze slovanského \"ljuba\" – „láska, líbit se“ byl v roce 2007 jako nejpravděpodobnější podpořen lingvistou Tijmen Pronkem, odborníkem na srovnávací indoevropské jazykovědu a na slovinská nářečí z Univerzity v Leidenu. Podpořil tezi, že jméno řeky pochází z názvu osady. Jazykovědec Silvo Torkar, který se specializuje na slovinská osobní a místní jména, obhajuje na stejném místě tezi, že jméno \"Ljubljana\" pochází z \"Ljubije\", z původního názvu řeky Lublaňka (), která", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Oblast Lublaně byla osídlena už v době Římanů, kteří zde zřídili tábor nazvaný Emona. Roku 1144 dostala německý název \"Laibach\" a od 13. století byla pod nadvládou habsburské říše jako hlavní město Kraňska až do roku 1918, s výjimkou let 1809–1813, kdy byla sídelním městem Francouzi zřízených Ilyrských provincií. Při vzniku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců byla kulturní metropolí Slovinců. Za II. světové války ji obsadili Italové (12. dubna 1941). Metropolí Slovinska se Lublaň stala oficiálně roku 1963, nezávislé Slovinsko zde bylo vyhlášeno v červnu roku 1991.", "section_level": 1}, {"title": "Prehistorie.", "content": "Okolo roku 2000 př. n. l. se v bezprostřední blízkosti Lublaně usadili obyvatelé žijící v kůlových obydlích. Mezi nejvýznamnější archeologické nálezy patří prehistorické kůlové obydlí a nejstarší dřevěné kolo na světě nalezené v bažinách. Toto jezerní obyvatelstvo se živilo lovem, rybařením a primitivním zemědělstvím. Na cestu přes", "section_level": 2}, {"title": "Starověk.", "content": "Okolo 50 př. n. l. na území současné Lublaně postavili Římané vojenský tábor, který se později stal trvalým sídlem nazvaným Julia Emona. Tato opevněná pevnost byla obývána \"Legií XV Apollinaris\". Emona měla 5 až 6 tisíc obyvatel a hrála významnou roli během mnoha bitev. Její omítnuté cihlové domy,", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Pergamenový list \"Nomina defunctorum\" („Jména mrtvých“), pravděpodobně napsaný ve druhé polovině roku 1161, se zmiňuje o šlechtici Rudolfu Tarcentovi, advokátovi Akvileiského patriarchátu, který předal kanovníkovi do tohoto patriarchátu 20 hospodářství u Lublaňského hradu (\"Castrum Leibach\"). Podle odhadu historika Petra Štiha se to stalo mezi lety 1112 a 1125, což by představovalo nejranější zmínku o Lublani.  Území jižně od řeky Sávy původně vlastnila řada majitelů a to až do první poloviny 12. století, kdy se rozvíjející město Lublaň postupně stalo majetkem korutanské rodiny vévodů ze Sponheimu. Městské osídlení v Lublani započalo v druhé polovině 12. století. Okolo roku 1200 byla Starému trhu () udělena tržní práva; staré náměstí bylo jedním ze tří čtvrtí, ze kterých vznikla Lublaň. Dalšími dvěma čtvrtěmi byla oblast nazvaná „město“", "section_level": 2}, {"title": "Raný novověk.", "content": "V 15. století se Lublaň proslavila uměním, zejména malířstvím a sochařstvím. Římská Arcidiecéze lublaňská byla založena roku 1461 a kostel sv. Mikuláše se stal diecézní katedrálou. Po Idrijském zemětřesení v roce 1511 bylo město přestavěno v renesančním stylu a kolem byly postaveny nové hradby. Po velkém požáru na Novém náměstí byly v roce 1524 zakázány dřevěné stavby.  V 16. století měla Lublaň 5 tisíc obyvatel, z nichž 70 % mělo slovinštinu jako svůj mateřský jazyk, většina ostatních mluvila německy. V Lublani byla otevřena první střední škola, veřejná knihovna a tiskárna a město se stalo", "section_level": 2}, {"title": "Novověk, současnost.", "content": "Během napoleonského mezidobí od roku 1809 do 1813 byla Lublaň (pod jménem \"Laybach\") hlavním městem Ilyrských provincií. V roce 1813 se město znovu stalo rakouským a od roku 1815 do roku 1849 bylo správním centrem Ilyrského království v Rakouském císařství. V roce 1821 se zde konal Lublaňský kongres, který pro následující roky stanovil politické hranice v Evropě. První vlak dorazil v roce 1849 z Vídně a v roce 1857 byla trať rozšířena až do Terstu.  V roce 1895 postihla Lublaň, tehdy město s 31 000 obyvateli, série zemětřesení o maximální hodnotě 6,1 stupně Richterovy stupnice neboli 8–9 Mercalliho stupnice. Přibližně 10 % z 1400 budov bylo zničeno, ačkoli obětí bylo málo. Během následující rekonstrukce byla řada čtvrtí přestavěna do stylu Vídeňské secese. Veřejné elektrické osvětlení se ve městě objevilo v roce 1898. Období přestavby mezi lety 1896 a 1910 se označuje jako „oživení Lublaně“ – kvůli architektonickým změnám, z nichž velké množství zůstalo až do dnešních dnů, a pro následnou reformu", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Město s rozlohou 163,8 km se nachází v Lublaňské kotlině ve středním Slovinsku, mezi Alpami a Krasem. Lublaň leží asi 250 km východně od Benátek, 220 km jižně od Salcburku a 110 km západně od Záhřebu.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Město se rozprostírá na naplaveninové pláni pocházející z období čtvrtohor. Okolní nedaleké", "section_level": 2}, {"title": "Topografie.", "content": "Lublaň má nadmořskou výšku 295 metrů. Centrum města, ležící podél řeky Lublaňka, má výšku 298 metrů. Lublaňský hrad, který se nachází na vrcholku hradního", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Hlavními vodními toky v Lublani jsou Lublaňka, Sáva, Gradaščica, Mali Graben, Iška a Iščica. Mezi čtvrtěmi Trnovo a čtvrtí Moste, kolem hradního kopce, protéká Lublaňka částečně Gruberským kanálem, postaveným podle plánů Gabriela Grubera mezi lety 1772 až 1780. U východního okraje města se stékají Lublaňka, Sáva a Kamnická Bistrica. Nejnižší bod Lublaně, s nadmořskou výškou 261 metrů, se nachází na jejich soutoku.  Během své historie byla Lublaň zasažena řadou povodní. Poslední", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí v Lublani je oceánské (v Köppenově klasifikaci podnebí \"Cfb\"), hraničící s vlhkou subtropickou klimatickou oblastí (Köppenova klasifikace podnebí \"Cfa\"), s kontinentálními charakteristikami jako jsou teplé léto a mírně chladná zima.  Červenec a srpen jsou nejteplejší měsíce s denními maximy obecně mezi 25 a 30 °C a leden je nejchladnější měsíc s teplotami většinou oscilujícími okolo 0 °C. Ve městě je ročně 90 mrazových dní a 11 dnů s teplotami nad", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Architektura města je kombinací různých stylů. Navzdory přítomnosti vysokých budov zejména na okraji města, zůstává v Lublani neporušené historické centrum. Zbytky nejstarší architektury se zachovaly z římského období, centrum města však získalo svůj obrys ve středověku. Po zemětřesení z roku 1511 byla Lublaň přestavěna v barokním stylu podle italského vzoru, zejména benátského.  Po zemětřesení v roce 1895 byla znovu přestavěna, tentokrát ve stylu Vídeňské secese. Stavby z tohoto období dnes stojí vedle starších staveb z epochy baroka. Velké stavby v meziválečném období často nesou osobní stopu architektů Jože Plečnika a Ivana Vurnika. Ve druhé polovině 20. století byly části Lublaně přestavěny dle plánů Edvarda Ravnikara.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní památky.", "content": "Ústředním náměstím v Lublani je Prešerenovo náměstí (), na kterém leží františkánský kostel Zvěstování (). Postaven byl v letech 1646 až 1660 (zvonice následovaly později), nahradil starý gotický kostel na stejném místě. Uspořádání má formu raně barokní baziliky s jednou lodí a dvěma řadami postranních kaplí. Barokní hlavní oltář je dílem sochaře Francesco Robby. Mnoho z původních fresek bylo zničeno trhlinami ve stropě způsobenými zemětřesením v roce 1895. Nové fresky namaloval slovinský impresionistický malíř Matej Sternen.  \"Lublaňský hrad\" je středověký hrad s románskými, gotickými a renesančními architektonickými prvky, který se nachází na vrcholu hradního vrchu a který dominuje centru města. Oblast kolem dnešního hradu byla nepřetržitě obývaná již kolem roku 1200 př. n. l. Hrad byl postaven v 12. století a byl sídlem markraběte, později tu sídlili kraňští vévodové. Pozorovací věž hradu pochází z roku 1848; ta byla obývána strážcem, jehož povinností bylo v případě", "section_level": 2}, {"title": "Parky a další zeleň.", "content": "Městský park Tivoli () je největším parkem v Lublani. Byl navržen v roce 1813 francouzským inženýrem Jeanem Blanchardem a nyní zaujímá plochu přibližně 5 km. Mezi lety 1921 a 1939 byl renovován slovinským architektem Jožem Plečníkem, který vytvořil širokou centrální promenádu zvanou Jakopičova promenáda (), nazvanou po předním slovinském impresionistickém malíři Rihardu Jakopiči. V parku jsou různé druhy stromů, květinové zahrady, řada soch a kašen. V parku stojí několik pozoruhodných staveb, mezi nimi zámek Tivoli, Národní muzeum současných dějin a", "section_level": 2}, {"title": "Ulice a náměstí.", "content": "Lublaňské centrální náměstí, zvané Prešerenovo, existuje již od 18. století, ale moderní vzhled získalo až koncem 19. století. Po zemětřesení z roku 1895 navrhl Max Fabiani náměstí jako střed čtyř ulic a čtyř bank a v osmdesátých letech 20. století navrhl Edvard Ravnikar kruhový design a chodníky ze žulových bloků. Uprostřed náměstí stojí socha slovinského národního básníka France Prešerena s múzou. Prešerenský památník vytvořil v roce 1905 Ivan Zajec, zatímco podstavec navrhl Max Fabiani. Náměstí a okolí je od 1. září 2007 pěší zónou: přes náměstí jezdí pouze turistický vlak, který vozí turisty na Lublaňský hrad.  Náměstí republiky, dříve Náměstí revoluce, je největším náměstím v Lublani. V druhé polovině 20. století ho navrhl Edvard Ravnikar. Dne 26. června 1991 zde byla vyhlášena nezávislost Slovinska. Na severní straně stojí budova Národního shromáždění a na jižní straně Cankarův", "section_level": 2}, {"title": "Mosty.", "content": "Mezi nejznámější mosty v Lublani, vyjmenované od severu k jihu, patří Dračí most (), Řeznický most (), Trojmostí (), Rybářská lávka (), Čevljarski most (), Hradecký most () a Trnovský most (). Posledně zmíněný most vede přes řeku Gradaščicu, všechny ostatní vedou přes řeku Lublaňku.  Dračí most () postavený v roce 1901 a zdobený dračími sochami na podstavcích ve čtyřech rozích mostu se stal symbolem města a je považován za jeden z nejkrásnějších příkladů mostů postavených ve stylu Vídeňské secese. Má", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Lublaňský dialekt () je součástí skupiny horno gorenských nářečí. Lublaňské nářečí je použito i v literatuře, např. v románu \"Nekdo Druk\" od Branka Gradišnika a v básni \"Pika Nogavička\" Andreje Rozmana.  Lublaň v knihách též vystupuje, např. v románu \"The Historian\" Elisabeth Kostové (kde je nazývána svým římským jménem Emona) či v románu Paula Coelha \"Veronika se rozhodla zemřít\".", "section_level": 1}, {"title": "Festivaly.", "content": "Každoročně se ve městě koná více než 10 000 kulturních akcí, včetně deseti mezinárodních divadelních, hudebních a uměleckých festivalů. \"Lublaňský festival\" (věnovaný převážně vážné hudbě), založený v roce 1953, je jedním z nejstarších festivalů v bývalé Jugoslávii. Mezi hosty patřili Dubravka Tomšičová, Marjan Lipovšeková, Tomaž Pandur, Katia Ricciarelliová, Grace Bumbry, Yehudi Menuhin, Mstislav Rostropovič, José Carreras, Slid Hampton, Zubin Mehta, Vadim Repin, Valeriy Gergiev, Andrew Davis, Danjulo Ishizaka, Midori, Jurij Bashmet, Ennio Morricone či Manhattan Transfer. Z orchestrů vystoupily Newyorská filharmonie,", "section_level": 2}, {"title": "Muzea a umělecké galerie.", "content": "V Lublani je mnoho historických a uměleckých muzeí a galerií. První muzeum bylo založeno roku 1821 a jeho pokračovatelem je dnešní Slovinské národní muzeum. První galerií soudobého umění byl Jakopičův pavilon, který byl v první polovině 20. století ústředním výstavním místem slovinských umělců. Na začátku šedesátých let jej následovala Městská umělecká galerie v Lublani, která vystavuje řadu moderních", "section_level": 2}, {"title": "Zábava a divadelní umění.", "content": "Cankarův dům je největší slovinské kulturní a kongresové centrum s několika sály a velkým foyerem, v němž se konají umělecké festivaly, umělecká představení, knižní veletrhy a další kulturní akce.  Kino se v Lublani objevilo poprvé na přelomu 19. a 20. století a mezi obyvateli rychle získalo oblibu. Po druhé světové válce byla založena \"Kinofilmová společnost Lublaň\" později přejmenovaná na \"Jugoslovanska kinoteka\", která začala spravovat řadu v té době fungujících kin v Lublani. V šedesátých letech se konala řada filmových festivalů a v roce 1963 se otevřela filmotéka. S příchodem televize, videa a internetu byla většina kin v Lublani uzavřena a kino se převážně přesunuto do Koloseje, multiplexu v obchodním centru BTC City. Je tvořen dvanácti filmovými sály. Zbývajícími kiny jsou Kino Komuna, Kinodvor, kde se promítají umělecké filmy s doprovodným programem, a \"Slovenska kinoteka\".  Slovinská filharmonie je ústřední hudební institucí v Lublani a ve Slovinsku. Pořádá koncerty vážné hudby domácích", "section_level": 2}, {"title": "Populární městská kultura a alternativní scéna.", "content": "Příliv mladých lidí do centra města v 80. letech 20. století spoluzpůsobil nástup subkultur a začala se rozvíjet také alternativní kultura, organizovaná kolem dvou studentských organizací (ŠKUC a ŠKD Forum). Spolupřispěla k politickým a společenským změnám a k založení alternativních center umění.  Lublaňským ekvivalentem kodaňské Christiánie je samozvaná autonomní Metelkova čtvrť, která vznikla v bývalých rakousko-uherských kasárnách postavených v roce 1882 (dokončeny v roce 1911). V roce 1993 bylo sedm budov a 12 500 m2 ploch přeměněno na umělecké galerie, umělecká studia a sedm nočních klubů, včetně dvou homosexuálních, kde se hraje", "section_level": 2}, {"title": "Sporty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kluby.", "content": "Vývoji sportu v Lublani v 19. století dominovalo napětí mezi Němci a Slovinci. Prvními sportovními klubu v Lublani byly z roku 1863 a Lublaňský Sokol () z roku 1868, založené dle vzoru českého Sokola. Druhý z nich byl mateřským klubem všech slovinských sokolských klubů, stejně jako inspiroval vznik Chorvatského sokolského klubu v Záhřebu. Členové Sokola byli aktivní i v kultuře a v politice, usilovali o větší integraci Slovinců z různých korunních zemí Rakousko-Uherska a o svou kulturní, politickou a ekonomickou nezávislost.  V roce 1885 založili Němci první sportovní klub na území dnešního Slovinska,. V roce 1887 slovinští cyklisté založili Slovinský cyklistický klub (). V roce 1893", "section_level": 2}, {"title": "Masové sportovní aktivity.", "content": "Každý rok od roku 1957 se ve dnech 8.–10. května koná tradiční rekreační pochod (Cesta kolem drátů) na počet osvobození Lublaně 9.", "section_level": 2}, {"title": "Sportoviště.", "content": "Stadion Stožice, který byl otevřen v srpna 2010, se nachází ve Sportovním parku Stožice ve čtvrti Bežigrad a je největším fotbalovým stadionem v zemi a sídlem klubu NK Olimpija Ljubljana. Jedná se o jedno ze dvou hlavních hřišť Slovinské fotbalové reprezentace. V parku se také nachází kryté sportoviště, která se používá pro vnitřní sporty, jako je basketbal, házená a volejbal a mimo jiné je domácím místem pro KK Olimpija, RK Crimea a ACH Volley Bled. Kromě fotbalu je stadion také určen k pořádání kulturních akcí. Další stadion ve čtvrti Bežigrad je Bežigradský stadion, který je od roku 2008 uzavřen a chátrá. Byl postaven podle plánů Joža Plečnika a byl domovem NK Olimpija Ljubljana, zrušeného v roce 2005 (který se jmenoval stejně jako výše zmíněný klub sídlící na stadionu Stožice). Slovinský multimilionář Joc Pečečnik plánuje jeho obnovu.  Sportovní park Ljubljana, který se nachází ve Spodnje Šišce, součásti čtvrtě Šiška, zahrnuje fotbalový stadion s pěti hřišti, atletickou halu, venkovní atletické areály, tenisové kurty, hřiště na pétanque a hřiště na plážový volejbal. Většina závodů, které se zde konají, jsou v atletice. Dalším sportovním parkem ve Spodnje Šišce je Sportovní park Ilirija, známý především plochodrážním stadionem. Na", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Průmysl zůstává nejdůležitějším zaměstnavatelem, zejména díky farmaceutickému, petrochemickému a potravinářskému průmyslu. Další oblasti zahrnují bankovnictví, finance, dopravu, stavebnictví, řemeslné služby a služby a cestovní ruch. Veřejný sektor poskytuje pracovní místa ve vzdělávání, kultuře, zdravotní péči a místní správě.  Na Lublaňské burze (), koupené v roce 2008 burzou Vídeňskou a následně v roce 2015 burzou Záhřebskou, se obchoduje s velkými slovinskými", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Město Lublaň je řízeno Magistrátem města Lublaň (), který je veden městským zastupitelstvem, jehož hlavou je župan. Členové městského zastupitelstva i župan jsou voleni v komunálních volbách, které se konají každé čtyři roky. Zastupitelstvo mimo jiné vytváří obecní rozpočet a pomáhá v oblasti zdraví, sportu, financí, vzdělávání, ochrany životního prostředí a cestovního ruchu. Město je rozděleno do 17 čtvrtí zastupovaných zastupitelstvy jednotlivých čtvrtí. Tato zastupitelstva spolupracují s městským zastupitelstvem, seznamují se s návrhy obyvatel a připravují aktivity na svém území.  Mezi roky 2002 a 2006 byla županem města Danica Simsic. Od komunálních voleb v říjnu 2006 až do jeho potvrzení za náměstka v Národním shromáždění Slovinska v prosinci 2011 byl županem", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "V roce 1869 měla Lublaň přibližně 22 600 obyvatel, toto číslo vzrostlo téměř na 60 000 do roku 1931 a na 293 000 k roku 2019.  Lublaň je rozdělena na 17 městských částí neboli čtvrtí (). Městské části jsou: Bežigrad, Center, Črnuče, Dravlje, Golovec, Jarše, Moste, Polje, Posavje, Rožnik, Rudnik, Sostro, Šentvid, Šiška, Šmarna gora, Trnovo a Vič.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní vzdělávání.", "content": "V Lublani v současnosti existuje více než 50 veřejných základních škol s více než 20 000 žáky, jednou z nich je i mezinárodní základní škola pro zahraniční žáky. Mimo to existují dvě soukromé základní školy: Waldorfská a katolická. Kromě toho existuje několik základních hudebních škol.  První škola v Lublani byla založena ve 13. století německými rytíři. Původně přijímala pouze chlapce; dívky byly přijímány od počátku 16. století. Farní školy jsou doloženy v 13. století, v kostele sv. Petra", "section_level": 2}, {"title": "Střední vzdělání.", "content": "Jako historicky první střední škola byla na základě návrhu Primože Trubara v období slovinské reformace založena Kraňská škola (1563–1598). Vyučovala převážně v latině a řečtině, ale také v němčině a slovinštině a byla otevřená pro obě pohlaví a všechny společenské vrstvy. V roce 1597 jezuité založili jezuitskou kolej (1597–1773), jejímž cílem bylo předat všeobecné vzdělání. V roce 1773 se", "section_level": 2}, {"title": "Terciární vzdělávání.", "content": "K roku 2019 měla Univerzita v Lublani 23 fakult a tři akademie, které se nacházejí v různých částech Lublaně. Ve slovinštině nabízejí kurzy lékařství, aplikované vědy, umění, práva, administrativy, přírodních věd a dalších předmětů. Univerzita má více než 38 000 studentů a asi 5 900 pedagogických pracovníků. Studenti této univerzity tvoří jednu sedminu obyvatel Lublaně a dávají městu mladistvý", "section_level": 2}, {"title": "Knihovny.", "content": "Nejstarší knihovny v Lublani byly umístěny v klášterech. V roce 1707 byla založena Seminární knihovna (), která je první a nejstarší veřejnou vědeckou knihovnou ve Slovinsku. Kolem roku 1774 po zrušení Jezuitů byla ze zbytků jezuitské knihovny a několika klášterních knihoven vytvořena knihovna Lycea.  Slovinská národní a univerzitní knihovna () měla na konci roku 2018 přibližně 2 900 000 inventárních položek, z toho 1 400 000 monografií, 12 300 rukopisů a řadu dalších textových, vizuálních a multimediálních zdrojů. Druhou největší univerzitní knihovnou v", "section_level": 2}, {"title": "Věda.", "content": "První společnost předních vědců a veřejných pracovníků v Kraňsku bylo Dismasovo bratrství (), které se v Lublani zformovalo v roce 1688. V", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Z Mezinárodního letiště Jože Pučnika (IATA kód LJU), ležícího 26 km severozápadně od města (na území města Zgornji Brnik, u města Kranj, létají např. společnosti Adria Airways, Air France, Air Serbia, easyJet, Finnair, Montenegro Airlines, Turkish", "section_level": 2}, {"title": "Kolejová doprava.", "content": "V železničním uzlu se v Lublani protínají panevropské železniční koridory číslo V (nejrychlejší spojení mezi severním Jadranem a střední a východní Evropou) a X (spojující střední Evropu s Balkánem) a hlavní evropské tratě E 65, E 69, E 70. Veškeré mezinárodní tranzitní vlaky ve Slovinsku jezdí přes Lublaň a zastavují zde všechny osobní mezinárodní vlaky.  V oblasti Lublaně je šest železničních stanic a devět zastávek. Společnost Slovenske železnice nabízí pro využití železnice na území města denní i měsíční jízdenky. Ústředním nádražím je Železniční stanice Lublaň (). Železniční", "section_level": 2}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Lublaň se nachází v místě, kde se protínají dvě hlavní slovinské dálnice, dálnice z východu na západ v linii s celoevropským koridorem V a dálnice sever-jih v linii celoevropského koridoru X. Město je spojeno k jihozápadu dálnicí A1 (E70) s italskými městy Terst a Benátky a s chorvatským přístavem Rijeka. Na sever vede A1 (E57) do Mariboru, Grazu a do Vídně. Na východ ji spojuje A2 (E70) s chorvatským hlavním městem Záhřeb, odkud lze pokračovat do Maďarska nebo do důležitých měst bývalé Jugoslávie, např. do Bělehradu. K severozápadu vede dálnice A2 (E61) do rakouských měst Klagenfurt a Salcburk, která jsou důležitými výchozími body pro turisty ze severní Evropy.  Od roku 2008 se na lublaňském obchvatu používá systém dálničních nálepek. Centrum města je obtížněji přístupné zejména ve špičkách kvůli dlouhým kolonám na silnicích se semafory a velkému množstvím denně dojíždějících osob. Jádro centra města je od roku 2007 uzavřeno pro provoz motorových vozidel (s výjimkou obyvatel s povolením) a tvoří tak pěší zónu kolem Prešerenova náměstí.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejná silniční doprava.", "content": "Hlavní Autobusové nádraží Lublaň () se nachází hned vedle hlavního lublaňského vlakového nádraží. Městská autobusová síť, provozovaná společností Ljubljanski potniški promet, je nejrozšířenějším prostředkem veřejné dopravy v Lublani. Flotila autobusů má průměrné stáří 8 let, v podstatě všechny autobusy z celkových více než 200 jsou klimatizované. Počet vyhrazených jizdních pruhů pro autobusy je omezen, což může způsobit problémy ve špičkách, kdy dochází k přetížení dopravy.  Jízdu autobusem lze platit pomocí karty Urbana (platí i na lanovce) nebo mobilním telefonem. Autobusy se někdy nazývají „trole“ (s odkazem na trolejové vedení), jehož vznik", "section_level": 3}, {"title": "Jízdní kola.", "content": "V Lublani je silná cyklistická doprava, obzvláště v teplejších měsících roku. Je také možnost si kolo vypůjčit. Od května 2011 nabízí BicikeLJ, samoobslužný systém půjčování jízdních kol, obyvatelům a návštěvníkům Lublaně 510 kol a více než 600 parkovacích míst na 51 místech v širším centru města. Denní počet pronájmů činí přibližně 2 500 osob. I před zavedením systému BicikeLJ nabízelo město možnost pronajmutí kola.  Některé okolnosti cyklodopravy jsou dodnes kritizovány. To se týká cyklostezek ve špatném stavu a konstruovaných tak, že je motorizovaná doprava privilegovaná. Existuje také mnoho jednosměrných ulic, které nelze použít jako alternativní trasu, takže je na kole obtížné legálně cestovat přes centrum města. Během let byly některé zákazy částečně zrušeny vyznačením cyklistického pruhu na chodníku. Situace se neustále zlepšuje a v roce 2015 se Lublaň umístila na 13. místě v žebříčku nejvíce cyklopřátelských měst na světě. O rok později byla Lublaň na seznamu již osmá za vitěznou Kodaní.", "section_level": 3}, {"title": "Vodní doprava.", "content": "Říční doprava na Lublaňce a na Sávě byla hlavním prostředkem nákladní dopravy do města a z města až do poloviny", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotnictví.", "content": "Lublaň má bohatou historii objevů v oblasti medicíny a v inovacích v lékařských technologiích. Většina sekundární a terciární péče se ve Slovinsku odehrává v Lublani. Lékařské centrum Lublaňské university () je největším nemocničním", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní vztahy.", "content": "Lublaň má následující partnerská města:", "section_level": 1}], "src_summary": "Lublaň (, ) je hlavní město Slovinska, sídlo stejnojmenné městské občiny a je zároveň největší obcí ve Slovinsku. Je zeměpisným, kulturním, vědeckým, ekonomickým, politickým a administrativním centrem státu. Během celé historie byla Lublaň ovlivněna několika kulturami, neboť se nachází na křižovatce germánských, románských a slovanských národů, jejich jazyků, zvyků a obyčejů. Město zaujímá plochu 164 km2 a v roce 2019 zde žilo okolo 293 000 obyvatel. Centrem města protéká řeka Lublaňka.", "tgt_summary": "卢布尔雅那(;普雷克穆列斯洛文尼亚语:Lüblana)是斯洛文尼亚的首都、该国最大城市和11个特别市之一。面积约170平方公里,人口约29.3万(2019年统计)。", "id": 2046504}
{"src_title": "Stupeň Celsia", "tgt_title": "摄氏温标", "src_document": [{"title": "Přepočet na jiné stupnice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kelvinova absolutní stupnice.", "content": "kde \"K\" je číselná hodnota termodynamické teploty v Kelvinově stupnici, \"C\" je číselná hodnota teploty v Celsiově stupnici.  Příklady pro nulové hodnoty:", "section_level": 2}, {"title": "Fahrenheitova stupnice.", "content": "kde \"F\" je číselná hodnota teploty ve Fahrenheitově stupnici, \"C\" je číselná hodnota teploty v Celsiově stupnici.  Příklady pro nulové hodnoty:", "section_level": 2}, {"title": "Réaumurova stupnice.", "content": "kde \"R\" je číselná hodnota teploty v Réaumurově stupnici, \"C\" je číselná hodnota teploty v Celsiově stupnici.  Příklad pro nulové hodnoty:", "section_level": 2}, {"title": "Rankinova absolutní stupnice.", "content": "kde \"Ra\" je číselná hodnota termodynamické teploty v Rankinově stupnici, \"C\" je číselná hodnota teploty v Celsiově stupnici.  Příklady pro nulové hodnoty:", "section_level": 2}, {"title": "Pravopis.", "content": "Na stupně Celsia platí stejná (novodobá kontroverzní) pravidla českého pravopisu z roku 1993 jako na procenta, tj. měly by se psát s mezerou mezi svojí značkou a číslem a to i přesto, že v matematice se značka stupně přidružuje k číslu (\"360°\"). Např. \"1 °C\" znamená \"jeden stupeň Celsia\", kdežto \"1°C\" (bez mezery) znamená \"jednostupňový\" (s dodatkem, že jde o stupně Celsia), což však není běžné (ani na Slovensku). Z mezinárodního hlediska se používá vždy mezera.", "section_level": 1}, {"title": "Elektronický zápis.", "content": "Pro stupeň Celsia existuje samostatný symbol v Unicode „°C“ (U+2103). Kompatibilní normální formou NFKD i NFKC je dvojice symbolu stupně (°) a písmene C. Tak se také značka běžně zapisuje, například na většině míst v tomto článku.  V typografickém systému TeX a jeho běžně používaném balíku LaTeX se používá (v matematickém módu definovaný) znak codice_1 v horním indexu. 1 °C se vysází pomocí codice_2. V LaTeXovém balíku codice_3 je definován příkaz codice_4 pro stupeň Celsia, který funguje v matematickém režimu i mimo něj, a v balíku codice_5 příkaz codice_6. Analogicky jsou definovány příkazy codice_7 a codice_8 pro samotný stupeň.", "section_level": 1}], "src_summary": "Celsiův stupeň (značený °C) je jednotka teploty, kterou v roce 1742 vytvořil švédský astronom Anders Celsius.", "tgt_summary": "摄氏温标 是世界上普遍使用的温标,符号为°C,属于公制单位。", "id": 2418490}
{"src_title": "Nejčastější rodná jména novorozenců", "tgt_title": "最常見名字列表", "src_document": [{"title": "Česko.", "content": "Nejčastější jména  Zdroj: Ministerstvo vnitra: mužská jména a ženská jména.  Stav z dubna 2002.  Nejoblíbenější jména v lednu 2018  Zdroj: ČSÚ: Stav z ledna 2018.", "section_level": 1}, {"title": "Dánsko.", "content": "Seznam nejoblíbenějších jmen v Dánsku v prvním pololetí roku 2003 Zdroj: \"© Danmarks Statistik http://www.dst.dk/\"", "section_level": 1}, {"title": "Finsko.", "content": "\"První jména\"  \"Všechna jména\"  Seznam nejoblíbenějších jmen ve Finsku v roce 2004 u obyvatel, kteří mají finštinu jako mateřštinu. Zdroj: http://www.vaestorekisterikeskus.fi", "section_level": 1}, {"title": "Francie.", "content": "Nejoblíbenější jména dávaná ve Francii v roce 2003 Zdroj: http://www.prenoms.com/", "section_level": 1}, {"title": "Irsko.", "content": "Nejčastěji dávaná jména v Irsku v roce 2005 Zdroj: https://web.archive.org/web/20060404102444/http://www.cso.ie/releasespublications/documents/births_d_m/current/babynames.pdf", "section_level": 1}, {"title": "Island.", "content": "Nejčastěji dávaná jména na Islandu v roce 2001 Zdroj: http://www.hagstofa.is/  Zajímavost: na Islandu se příjmení vůbec nepoužívají. Syn pana Guðmundura se jmenuje \"Guðmundssón\" a jeho dcera \"Guðmundsdóttir\". V telefonním seznamu jsou účastníci seřazeni abecedně podle (rodného) jména.", "section_level": 1}, {"title": "Německo.", "content": "Údaje za rok 2017 Zdroj: https://gfds.de/vornamen/beliebteste-vornamen/#custom-collapse-0-0", "section_level": 1}, {"title": "Norsko.", "content": "Nejčastěji dávaná jména v roce 2003 Source: Statistisk Sentralbyrå ženská jména mužská jména", "section_level": 1}, {"title": "Polsko.", "content": "(a) Zdroj: Polské ministerstvo vnitra (b) Nejčastěji se vyskytující jména v Polsku podle seznamu PESEL (obdoba českého rodného čísla), květen 2003 Zdroj: týdeník Polityka 26 z 28. 6. 2003V článku byla chyba v počtu u jmen Józef a Marcin. Zde jsou údaje uvedeny beze změn.  Zdroj: https://web.archive.org/web/20070503165544/http://www.statistik.at/fachbereich_03/bevoelkerung_vornamen.shtml", "section_level": 1}, {"title": "Severní Irsko.", "content": "Nejčastěji dávaná jména v roce 2003 Zdroj: http://www.nisra.gov.uk/uploads/publications/FirstNamesBulletin2003.doc", "section_level": 1}, {"title": "Skotsko.", "content": "Nejčastěji dávaná jména v roce 2002 Zdroj: https://web.archive.org/web/20041022050309/http://www.gro-scotland.gov.uk/grosweb/grosweb.nsf/pages/02name  Zdroj: http://www.ine.es", "section_level": 1}, {"title": "Švédsko.", "content": "Nejčastěji dávaná jména v roce 2004 Zdroj: http://www.scb.se/BE0001", "section_level": 1}, {"title": "Spojené státy americké.", "content": "Nejčastěji dávaná jména v USA roce 2006 Zdroj: http://www.ssa.gov/OACT/babynames/", "section_level": 1}], "src_summary": "Seznam nejčastějších rodných jmen novorozenců obsahuje nejčastěji se vyskytující nebo v posledních letech nejčastěji dávaná jména v různých zemích.", "tgt_summary": "最常见名字,因各地区与文化不同,而有不同的被广泛使用的名字。在台湾,俗称「菜市场名」。", "id": 870827}
{"src_title": "Poptávka po penězích", "tgt_title": "货币需求", "src_document": [{"title": "Motivy držení peněžních zůstatků.", "content": "Nákladem držení peněžních zůstatků jsou ušlé výnosy, které by majitel získal uložením aktiva v jiné formě. Z toho plyne, že poptávka po peněžních zůstatcích je nepřímo závislá na úrokové míře.  \"Tím, že firma neuloží 1 000 000 Kč, které má v hotovosti, na týden na termínový účet s lhůtou splatnosti 14 dní a úrokovou mírou 8 % p.a., nezíská 14/365 * 0,08 * 1 000 000 = 3 068 korun na úrocích. Ale firma tyto peníze potřebuje na financování běžného provozu, tzn. kupuje si likviditu za náklady obětované příležitosti (ony tři tisíce, které nezíská) – rozhoduje o struktuře svého bohatství.\"", "section_level": 1}, {"title": "Transakční motiv.", "content": "Lidé poptávají peněžní zůstatky z tohoto motivu, aby mohli provádět běžné peněžní operace – nákupy zboží, služeb, atd. Kromě plánovaných výdajů lidé počítají i s výdaji neplánovanými. Tento motiv je zapříčiněn zejména časovým nesouladem příjmů a výdajů. Transakční motiv je rozhodováním mezi likviditou a výnosem  Protože velikost výdajů závisí na velikosti důchodu, zavádí tento motiv přímou závislost mezi důchodem a velikostí poptávky po peněžních zůstatcích.  \"Pracovník dostává mzdu na konci každého měsíce. Ale nakupovat potřebuje v jeho průběhu. Mohl by sice uložit celou svoji mzdu na termínovaný účet a získat tak výnos, ale pak by nemohl nakupovat potraviny a běžné spotřeby. Protože ale nespotřebuje celou mzdu najednou, může na termínový účet uložit polovinu své mzdy a v půlce měsíce ji vyzvednout i s úrokem.\"", "section_level": 2}, {"title": "Opatrnostní motiv.", "content": "Akcie nebo dluhopisy poskytují určitý výnos, který je však spojen s rizikem – akcie firmy se mohou propadnout, firma může zkrachovat a dluhopisy nevyplatit. Peněžní zůstatky jsou aktiva s velmi nízkým nebo žádným rizikem, tomu odpovídá výnos – žádný nebo velmi nízký výnos. Opatrnostní motiv je rozhodováním mezi rizikem a výnosem.", "section_level": 2}, {"title": "Spekulační motiv.", "content": "Držba nad rámec transakčního a opatrnostního motivu, důsledek nejistoty pohybu budoucích úrokových sazeb. Jde tedy o peníze držené v očekávání poklesu cen obligací, atd.. (růstu úrokových sazeb).", "section_level": 2}], "src_summary": "Poptávka po penězích (také poptávka po peněžních zůstatcích) je pojem z ekonomické teorie, který označuje snahu držet peněžní zůstatky (likvidní aktiva s nízkým rizikem a žádným nebo nízkým výnosem – oběživo, vklady na běžných účtech) místo jiných aktiv (s nižší likviditou a vyšším rizikem a vyšším výnosem – akcie, dluhopisy,...). Tato poptávka představuje rozhodování člověka o struktuře svého bohatství (portfolia).", "tgt_summary": "货币需求(英语:Demand for liquidity,即流动性需求)即经济主体对货币的需求。根据货币的功能,货币可以分为支付手段、保值手段和计价单位。“流动性”此处即指货币或者货币需求。", "id": 1718181}
{"src_title": "Sarajevo", "tgt_title": "塞拉耶佛", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná slovanská doba.", "content": "Ve středověku byl prostor dnešního Sarajeva tvořen shlukem vesnic se společným tržištěm a pevností \"Hodidjed\". Lokalita byla známá pod názvem \"Vrhbosna\". Ten pravděpodobně pochází ze spojení slov „vrh“ (kopec, hora) a „Bosna“ (řeka, která v západní části údolí pramení). Již roku 1239 zde vznikla katedrála zasvěcená sv. Petrovi. Název Vrhbosna dodnes používá zdejší katolická diecéze.  Od roku 1263 tu existovala i citadela, zničena byla však při příchodu tureckých vojsk v 15. století.", "section_level": 2}, {"title": "Osmanská vláda.", "content": "Osmané získali město roku 1435, kdy turecký paša obsadil hrad Hodidjed na jeho území. Postupně se začal projevovat kulturní a společenský vliv Istanbulu a šířil se islám. V 60. letech 15. století vzniká z podnětu správce města Isak-bega Ishakoviće kryté tržiště (bezistan), vodovod, a v neposlední řadě byly také vybudovány i objekty muslimské vakufské nadace a od roku 1477 byly přístupné i veřejnosti. Vznikl tedy základ současného středu města. Začátkem 16. století, konkrétně od roku 1507, se používá – a je i doložený – současný název \"Sarajevo\". Vyvinul se z tureckých jmen jako \"Saraj-ovasi\", \"Bosna-saraj\" a \"Sarajbosna\", přičemž slovo \"saraj\" označuje palác. Obyvatelstvo mluví slovanským jazykem jej přijalo do podoby \"Sarajevo\". V první polovině 16. století se správcem města stal Gazi Husrev-beg, jenž nechal postavit mešitu, medresu (muslimskou střední školu) a za jeho vlády dosáhlo město hranice 50 000 obyvatel. V té době bylo Sarajevo nejlidnatějším sídlem své provincie, roku 1580 bylo povýšené ze sandžaku na ejálet, nicméně jako administrativní centrum sloužila Banja Luka (někdy před 1554–1639) a nato Travnik (1699–1850).  Roku 1697 však rozvoj rychle ustal, když město vyplenila rakouská vojska pod vedením Evžena Savojského. Přestože Sarajevo bylo obnoveno, již nikdy nedosáhlo takové prosperity jako dříve, navíc znovu ztratilo statut centra ejáletu.  Osmané vládnoucí městu si však uvědomovali blízkost nedalekého Rakouska a Uher, proto nechali v roce 1729 vybudovat městské opevnění (dnes čtvrť Vratnik) a na kopci nad městem pevnost (\"Bijela tabija\"). V jejich vládě se však v 19. století pomalu začaly objevovat první trhliny a náznaky úpadku; v roce 1827 se vzbouřili janičáři, později se objevovaly i další vzpoury pod vedením Huseina-kapetana Gradaščeviće (1831), který požadoval pro Bosnu autonomii. Roku 1842 tu vznikla i první pošta a mezi lety 1850 a 1878 zde sídlil též osmanský místodržící.", "section_level": 2}, {"title": "Období rakouské správy.", "content": "Dne 13. července 1878 bylo na Berlínském kongresu rozhodnuto, že Bosna a Hercegovina bude obsazena Rakousko-Uherskem. Tak se také i stalo; 19. srpna téhož roku do města vstoupily rakouské jednotky. Bosna se stala protektorátem císařství a Sarajevo její metropolí. Obyvatelstvo Sarajeva vnímalo novou nadvládu s velkou nelibostí; především díky tomu, že Rakousko bylo dlouhodobým nepřítelem Osmanské říše, vnímané navíc jako centrum katolického vlivu.  Po obsazení Rakousko-Uherskem se Sarajevo začalo výrazně architektonicky měnit, a to z města orientálního v město evropského stylu. Největší zásluhu na této přeměně měl architekt českého původu Karel Pařík, který v letech 1884–1939 vyprojektoval většinu městotvorných staveb v Sarajevu – Sarajevskou knihovnu (původně radnici, známou pod názvem \"Vijećnica\"), Zemské muzeum, Katedrálu srdce Ježíšova (spolu s Josipem Vancašem), věznici, Aškenázskou synagogu, Šeriatskou školu a desítky dalších staveb. Na vzhledu moderního Sarajeva se na přelomu 19. a 20. století výrazně podepsalo i několik dalších českých architektů – např. František Blažek, Karel Pánek, Marian Pařík (syn Karla Paříka), Alexander Wittek, Jan Kotěra, Bedřich Hacar, Josef Pospíšil a další. Za rakousko-uherského protektorátu nastal oproti předchozí stagnaci rychlý rozvoj – vznikly továrny, školy, železnice a byla zavedena tramvajová doprava. Začalo se psát latinkou namísto arabicí (bosenskou variantou arabského písma) a cyrilice. V roce 1882 získalo město železniční spojení. Růst města byl natolik dramatický, že v roce 1904 fungovalo v Sarajevu celkem 9 cihelen.  Počet obyvatel začal pozvolna růst. Zatímco v roce 1879 mělo Sarajevo 21 337 obyvatel, roku 1895 to bylo již 38 083 a v roce 1910 51 919 lidí. Tento nárůst však do značné míry odrážel narůstající počet přistěhovalců z Rakousko-Uherska, kteří do Bosny přišli ve snaze zemi zmodernizovat a dále rozvíjet. Zatímco v roce 1879 bylo město většinově muslimské, roku 1910 byl podíl muslimského a katolického obyvatelstva 1:1. Město navštívil roku 1910 i císař František Josef I. V témže roce také zasedal i první bosenský parlament – Sabor. Čtyři roky nato tu došlo k atentátu na Františka Ferdinanda d'Este, historické události mezinárodního významu. 28. června 1914 byl na konci Latinského mostu u budovy radnice a parlamentu postřelen následník rakousko-uherského trůnu, který týž den zraněním podlehl. Útočníkem byl srbský nacionalista Gavrilo Princip. Událost dala podnět k první světové válce, ve městě začaly první okupační správou řízené násilnosti mezi tamějšími Srby, Bosňáky a Chorvaty.", "section_level": 2}, {"title": "Sarajevo za časů první Jugoslávie a druhé světové války.", "content": "Po skončení války, která zde byla obzvláště brutální, a po vyhlášení Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se situace uklidnila. Od roku 1929 se stalo Sarajevo i centrem tzv. Drinské bánoviny, jedné z devíti administrativních jednotek v rámci královské Jugoslávie, jež nerespektovaly historické a národnostní hranice. V této době zde žilo mezi 60 a 70 tisíci obyvatel.  Radikální změnu politického uspořádání přinesla až druhá světová válka. Království Jugoslávie se rozpadlo během invaze Německa a Itálie, na území Chorvatska a Bosny a Hercegoviny vznikl fašistický Nezávislý stát Chorvatsko. Za vlády tzv.Ustašovců docházelo k systematickému vyvražďování hlavně Srbů a Židů. Právě Židé, ale též Romové a další označovaní jako podlidé, byli odváženi do koncentračních táborů. Chorvatští fašisté se snažili muslimské Bosňáky zahrnout do svého národního korpusu, aby tak dosáhli navýšení počtu obyvatel svého vlastního národa, zároveň se formou provokací snažili vyostřit jejich vztahy s bosenskými Srby.  Během druhé světové války procházela Sarajevem hranice sfér vlivu Německa a Itálie v Nezávislém státu Chorvatsko.", "section_level": 2}, {"title": "Období socialistické Jugoslávie.", "content": "Sarajevo bylo osvobozeno komunistickým odbojem 5. dubna 1945.  Po osvobození města jugoslávskými partyzány a ustanovení Jugoslávie v čele s Josipem Brozem Titem jako socialistického federativního státu se stalo Sarajevo opět centrem Bosny a Hercegoviny. Krátce po válce mělo 108 000 obyvatel. Kromě příchodů lidí, kteří museli město kvůli válce opustit přitahovalo Sarajevo další obyvatelstvo především díky překotné industrializaci Bosny a Hercegoviny, se kterou počítal první pětiletý plán a výstavba nových továren. Za pomocí československých odborníků byl vypracován nový urbanistický plán metropole republiky.  V pozici metropole jedné z méně rozvinutých republik Jugoslávie bylo Sarajevo dotováno federálními zdroji, počet obyvatel i zastavěná plocha rostly. Vystavěna byla panelová sídliště, továrny, muzea a školy. Roku 1961 bylo Sarajevo domovem pro 142 423 obyvatel, o dvacet let později zde žilo již 448 500 lidí. Z provinčního města se opět stalo jedno z významných sídel na Balkáně.  Hlavní událostí, která udávala tón v Sarajevu přelomu 70. a první poloviny 80. let, byly XIV. Zimní olympijské hry zahájené 15. února 1984. Díky nim bylo do Sarajeva a jeho okolí investováno nemalé množství finančních prostředků. Především byly dokončeny dlouhodobě rozestavěné projekty a zmodernizována infrastruktura.  Na přelomu 80. a 90. let tu žilo již podle sčítání lidu 429 672 obyvatel. Existovaly i plány na výstavbu podzemní dráhy. Avšak od poloviny 80. let byla Jugoslávie spíše ve stagnaci. Jako hlavní centrum průmyslové výroby republiky bylo Sarajevo postiženo ekonomickou krizí značně. Jen v létě roku 1990 došlo masové stávce, kdy se do Sarajeva sjeli dělníci z několika dalších měst.", "section_level": 2}, {"title": "Občanská válka a nezávislost.", "content": "Následkem vnitřních i vnějších vlivů došlo k vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny 3. března 1992 a vytvoření nezávislého státu po vzoru Chorvatska. Bělehrad referendum o nezávislosti neuznal a odvolal se na ústavu, podle níž musí být území socialistické republiky v případě ohrožení bráněno silou (toto stanovisko získalo rychle podporu ze strany bosenských Srbů). Již probíhající válka v Chorvatsku se tak přenesla i na území BaH a později i do Sarajeva. Okamžitě po vyhlášení nezávislosti vznikaly první paravojenské jednotky. Situaci vyostřovaly především události ve východní Bosně, kde docházelo k prvním případům násilí. Poté, co padly první výstřely v Bijeljině, začaly tisíce obyvatel největšího města Bosny a Hercegoviny protestovat proti válce. Jejich shromáždění bylo ukončeno až odstřelováním srbské polovojenské jednotky z hotelu Holiday Inn.; k zastavení násilí vyzval i Alija Izetbegović, tehdejší prezident země. Ten také vyhlásil v zemi výjimečný stav.  Tyto výzvy však nakonec byly plané; srbští představitelé odmítli uznat nezávislý stát v jakékoliv jeho podobě a spíše se snažili zemi rozdělit s Chorvaty. Město následně od května 1992 začala bombardovat a později obléhat, již nyní výhradně srbská, Jugoslávská lidová armáda (JNA), a to po celé tři roky války. Zničeno bylo mnoho významných památek, celé město bylo silně poškozeno. Dodávky elektřiny, vody, tepla a lékařské péče ustaly a místní obyvatelé se ocitli v nesnesitelných podmínkách. Dařilo se černému trhu a kvetl prodej předražovaných potravin. Jediný koridor, díky němuž bylo město přístupné, vedl přes letiště; tudy také přinášely pomoc konvoje OSN. Do pomoci se zapojila také Nadace Lidových novin, které se podařilo dopravit tři letecké zásilky léků pro sarajevské nemocnice. Civilisté pod letištěm vybudovali cca 800 m dlouhý tunel, kterým se pokoušeli zajistit si základní potřeby; v současné době slouží část tunelu jako muzeum. Válka si podle odhadů vyžádala v Sarajevu 12 000 mrtvých a 50 000 zraněných. Dnes tuto dobu připomínají relativně nové hřbitovy, jak křesťanské, tak muslimské. Válku ukončila až mírová smlouva z amerického Daytonu podepsaná 19. prosince 1995 v Paříži.  Podle smlouvy také bylo stanoveno budoucí uspořádání země. Obě znepřátelené strany – tedy Srbové na straně jedné a Chorvaté spolu s Bosňáky na straně druhé – dostali území země rozdělené půl na půl, hlavní město však s výjimkou několika menších předměstí na východě připadlo Federaci Bosny a Hercegoviny – nově ustanovené entitě, které spravuje tu oblast BaH, kde žijí převážně Bosňáci a Chorvaté.  Ze strachu před možnou odplatou a za masivní propagandy bosenskosrbského vedení se z města vystěhovaly další tisíce Srbů, kteří dnes žijí ve východní Bosně. Počet srbských obyvatel se snížil ze 157 193 osob na cca 18 000 lidí. Do Sarajeva naopak začali přicházet uprchlíci (především Bosňáci), z východní Bosny, kteří dosud pobývali v dalších velkých městech – Tuzle a Zenici.  Město neúspěšně kandidovalo na konání Zimních olympijských her v roce 2010 a roce 2014, avšak tu kandidaturu stáhlo.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie a podnebí.", "content": "Sarajevo se rozkládá jihovýchodním směrem od pomyslného středu Bosny a Hercegoviny, v relativně rozsáhlém, směrem k západu rozšiřujícím se, údolí řeky Miljacky a částečně zasahuje i do velkého údolí řeky Bosny. Její vyvěračka () patří k významným přírodním památkám okolí města. Úpatí údolí Miljacky je velmi strmé, což lze vidět na místní zástavbě a uličkách s velmi prudkým klesáním se serpentinami. Okolní krajina je velmi hornatá; nejvyšším vrcholem je Treskavica s 2 088 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Sarajevo má mírné podnebí, nachází se nedaleko rozhraní mírného kontinentálního a teplého středomořského podnebí. Roční průměr teplot zde činí 10 °C, léta jsou mírná (průměr 18,1 °C), zimy studené (0,3 °C). Nejteplejším měsícem v roce je červenec, nejchladnějším pak leden. Nejvyšší zaznamenaná teplota v Sarajevu byla 40° C 19. srpna 1946, nejníže pak rtuť teploměru klesla 24. ledna 1942 na –26,4 °C.  Průměrný úhrn srážek za rok tu dosahuje 932 mm; nejdeštivějším měsícem je říjen a nejsušším březen.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "V roce 2002 dosáhl počet obyvatel Sarajeva 292 399, což je oproti 429 672 v roce 1991 značný pokles. Podílely se na něm především události spojené s válkou z let 1992–1995, kdy město opustilo přes 100 000 jeho původních obyvatel.  Válečný konflikt pozměnil také etnické složení sarajevské populace. V roce 1991 ve městě (v dnešních městských obvodech Stari Grad, Centar, Novi Grad, Novo Sarajevo) žilo 361 735 obyvatel, z toho 182 503 (50,5 %) Muslimů/Bosňáků, 92 271 (25,5 %) Srbů, 24 241 (6,7 %) Chorvatů a 47 083 (13,0 %) Jugoslávců. V širších hranicích (10 městských obvodů) pak mělo Sarajevo 527 049 obyvatel, z toho 259 470 (49,2 %) Muslimů/Bosňáků, 157 143 (29,8 %) Srbů, 34 873 (6,6 %) Chorvatů a 56 470 (10,7 %) Jugoslávců.  Ještě před vypuknutím bojů v květnu 1992 z města odešla značná část obyvatelstva. Bylo rozděleno mezi Federací Bosny a Hercegoviny a Republiku srbskou, přičemž většina plochy i obyvatelstva zůstalo v prvně uvedené entitě.  V roce 2002 žilo ve čtyřech městských obvodech 230 130 (77,4 %) Bosňáků, 35 606 (12,0 %) Srbů a 22 380 (7,5 %) Chorvatů. V současné době tvoří 52 % obyvatel tu část Sarajevanů, kteří se ve městě usídlili během svého života. Přistěhovalectví ze zbytku země do metropole stále pokračuje.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Sarajevo je centrem jak bosenského islámu, tak i římskokatolické a pravoslavné křesťanské církve; zastoupeni jsou rovněž i Židé.  Na rozdíl od ostatních měst je tak Sarajevo nábožensky velmi heterogenní; nachází se tu kostely, synagogy i mešity (celkem 86). V 80. letech byl poměr mezi věřícími relativně vyrovnaný; Sarajevo bylo velmi multikulturním městem – přezdívalo se mu \"evropský Jeruzalém\". Po válce však začal, vzhledem k národnostnímu složení obyvatelstva podle poválečných vnitrostátních hranic, získávat převahu islám (roku 1997 tvořili již 87 % všech Sarajevanů Bosňáci). Právě to bývá kritizováno převážně srbskými kruhy.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Město se dělí administrativně na 4 občiny (Centar, Novi Grad, Novo Sarajevo a Stari Grad). Tyto čtyři celky, které jsou samosprávné, se dělí ještě na menší oblasti, tzv. \"osídlená místa\" (bosensky \"naseljena mjesta\"), kterých je celkem 76 a jsou srovnatelné s místními částmi, resp. jsou trochu menší. Mají význam ze statistického, poštovního i volebního hlediska, nemají však svoji samosprávu.  Před válkou v Bosně a Hercegovině bylo území města rozsáhlejší, jeho východní a jižní části však připadly Republice srbské a byly reorganizovány jako \"\" (dnes \"Istočno Sarajevo\", Východní Sarajevo); největší takovou bývalou částí města je například Pale.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Sarajevo patří vzhledem ke svému významu a centralistickému charakteru Bosny a Hercegoviny k hospodářsky nejsilnějším oblastem v zemi. Jeho ekonomická prosperita stojí jak na průmyslu, tak i na službách a v neposlední řadě i na turistice. Sídlí zde bosenská centrální banka a sarajevská burza. Ve městě má své závody mnoho zahraničních společností, jako například Harris Communications, Brown&Root, Škoda Auto, či Coca-Cola. V poslední době se zde staví velká obchodní centra Bosmal City Centar, jehož vlastníkem je bosensko-malajsijská společnost, Mercator, Merkur aj.  Ekonomický vzestup města začal již v 80. letech; zatímco pro celou SFRJ to bylo období jisté stagnace, bosenská metropole zažívala růst díky přípravě na zimní olympijské hry. To ji přivedlo k zájmu mnohých investorů, jež sem přesunuli následně některé své výrobní a obchodní kapacity.  Velkým šokem se ale stala válka, během níž Srbové, jenž město obléhali, útočili na významné průmyslové závody; ustala tehdy i jakákoliv hospodářská činnost. Po ukončení bojů, podepsání míru, začíná poválečná obnova města. Situaci zhoršilo vystěhování Srbů a příliv Bosňáků z jiných částí země. Nyní je většina práceschopných obyvatel zaměstnána v průmyslu (19,4 %), následuje obchod a služby (12,9 %), pak doprava (9,9 %) a školství (8,7 %). Nejvíce pracovních míst je koncentrováno v městských obvodech Centar a Novo Sarajevo.", "section_level": 1}, {"title": "Infrastruktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Telekomunikace a média.", "content": "Jako centrum celé země je Sarajevo rovněž i střediskem veškerých telekomunikačních služeb a masmédií, které jsou provozovány na celostátní úrovni. Sídlí tu státní televize (kanál BHRT), dále pak televize Federace Bosny a Hercegoviny (též součást té státní) s názvem FTV (RTV FBiH). Vysílá rovněž i kantonální stanice, v neposlední řadě pak i mnoho komerčních kanálů, jako například NTV Hayat, TV Pink nebo TV OBN.  V Sarajevu též mají své sídlo také celostátní deníky Oslobođenje a Dnevni Avaz. Oba dva sídlí v jednom velkém komplexu ve čtvrti Novo Sarajevo, který je mediálním centrem Sarajeva. Mezi další tituly, které však nejsou tak významné, patří například \"Slobodna Bosna\", \"Jutarnje novine\" či chorvatskojazyčný \"Hrvatska riječ\".", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Sarajevo je dopravním uzlem země. Je podlouhlého východo-západního tvaru, což v městské i meziměstské dopravě klade nároky právě na spojení mezi těmito dvěma stranami. Nachází se tu hlavní železniční nádraží i mezinárodní letiště; místním obyvatelům slouží tři druhy veřejné dopravy.  Velká část silničních dopravních tepen je tedy vedena mezi východem a západem; na západě vycházejí k Dálnici A1, vedoucí údolím řeky Bosny na sever republiky. Severo-jižní spoje jsou také značně dopravně vytíženy a mezi jednu z hlavních spojnic patří např. ulice vedené údolím Koševského potoka. Mezi ulice s největší mírou dopravního ruchu patří \"Titova ulica\" a třída \"Zmaj od Bosne\". Naopak nejmenší vytížení a nejhorší dopravní podmínky panují na svazích okolo města, kde se nachází převážně vilová zástavba.  Mezi tři již uvedené druhy dopravy patří tramvaje (tramvajová síť spojuje právě staré město na východě se sídlišti na západě města a má páteřní charakter), doplňované trolejbusy a autobusy, které obsluhují například strmé svahy údolí řeky Milajcky. Ve městě jezdí československé a české tramvaje a trolejbusy.  Sarajevské mezinárodní letiště (IATA:SJJ), do rozpadu Jugoslávie zvané \"Butmir\", známé z časů občanské války, kdy se stalo jediným koridorem k obléhanému městu využívaným jednotkami OSN, se nachází na jihozápadě metropole nedaleko řeky Bosny. Letiště je z celostátního (ne však z celoevropského) hlediska velmi významné; dopravu sem zajišťuje mnoho dopravců, jako například B&H Airlines, Austrian Airlines, Alitalia, Aero Flight, Lufthansa, Air Serbia, Croatia Airlines a mnozí další. V roce 2004 bylo na letišti odbaveno 397 000 cestujících, což je velký rozdíl od roku 1996, kdy to bylo pouhých 25 000.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Kulturní život ve městě vychází z tradic zdejších obyvatel; pevně je spjat s náboženským, který je \"de facto\" symbolem všech tří majoritních národů Bosny a Hercegoviny. Protože v hlavním městě převažují muslimští Bosňáci, má islám a jeho tradice nezastupitelný vliv na život ve městě. Přesto je však neporovnatelně nižší než v jiných zemích, kde většinu obyvatel tvoří právě muslimové; lze tedy Sarajevo označit jako relativně multikulturní město. V oblasti kulturní vybavenosti hlavní město disponuje všemi institucemi, které jsou pro sídlo s několika sty tisíci obyvateli nezbytné. Sarajevanům slouží několik muzeí (včetně Zemského, ', a městského muzea, '), škol i náboženských objektů, často starých i několik set let. V neposlední řadě tu sídlí také spousta divadel, ze kterých je nejvýznamnější Národní (\"\"), stojící již od roku 1921. Počínaje rokem 1949 má město i svoji operu, která zahájila svoji činnost Prodanou nevěstou od Bedřicha Smetany.  Během každého roku se konají různé festivaly, jako například'(Baščaršijské noci; hudební, taneční a jiná kulturní představení),'(převážně výstavy) či \"Sarajevský jazzový festival\". Od roku 1995 se koná každoročně také i festival filmový. Za dob Jugoslávie bylo hlavní město Bosny a Hercegoviny známé také jako centrum pop rocku; některé dnes úspěšné místní skupiny pocházejí právě ze Sarajeva.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Vzhledem k dlouhé historii zahrnující mnoho období, kdy se střídaly různé kultury i náboženství, je hlavní město Bosny a Hercegoviny relativně bohaté na množství různých památek, jak křesťanských, tak i muslimských, či židovských.  Na území Sarajeva se nacházely různé muslimské sakrální stavby, mezi které lze zařadit například mešitu Mehmed-bega Minetoviće (stála v letech 1463–1464), prvního bosenského sandžakbega, mešitu Bali-bega Malkočeviće (1475–1476) na Bistriku, dále sem také patří mešita Ajas-bega, Jahja-pašova mešita, mešita Sarače-Ismaila a mnoho dalších. Ani jedna z nich se však nedochovala do dnešních dnů. Totéž i platí o křesťanských stavbách; původní předosmanské stavby bosenské církve byly buď přebudovány, či zničeny za vlády Osmanů.  Sarajevo má také ale i pamětihodnosti z 19. století, resp. jeho konce, který byl ve znamení Rakousko-Uherské vlády, a též i ze století dvacátého, z časů Království SHS a Jugoslávie. Mezi tyto budovy lze zařadit především stavby architekta Karla Paříka – knihovnu, Katedrálu srdce Ježíšova, tedy katedrálu Vrhbosenské arcidiecéze, Zemské muzeum a Aškenazskou synagogu. Mezi významné stavby tohoto období patří také Národní divadlo.", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "Sarajevo má ve školství dlouhou tradici; první univerzita tu vznikla roku 1531, založil ji Gazi Husrev-beg, druhý správce Bosny za Osmanské nadvlády. Jmenovala se \"hanikah\" a jednalo se o súfijskou školu. O šest let později zde přibyly i další obory. Vyučovalo se zde islámské právo (šarí‘a, fikh), teologie, filozofie, existovala také i univerzitní knihovna. Do 19. století se jednalo o nejvýznamnější školu v celé Bosně a Hercegovině; spolupracovala s tehdejší istanbulskou medresou.  První zcela sekulární škola (Univerzita v Sarajevu) byla otevřena až roku 1949; ostatně již během 40. let postupně vzniklo několik fakult. V druhé polovině 20. století se pak univerzita dále rozvíjí a pomáhá vytvářet nové školy podobného typu v Banja Luce, Mostaru a Tuzle. 70. a 80. léta jsou pak ve znamení oddělování některých fakult od univerzity. Přibývají studijní obory (nové technické obory a umělecké akademie); vzhledem ke stagnaci na konci 80. let se však situace ve školství celkově zhoršuje.  Univerzita v Sarajevu obnovila činnost první rok po válce, roku 1996. V dnešní době spolupracuje s dalšími vysokými školami v Evropě, v USA a v arabském světě. Na počátku 21. století Sarajevanům slouží kromě vysokého školství též kolem čtyřiceti základních a třiceti středních škol.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Sarajevo na sebe upoutalo pozornost roku 1984 pořádáním zimních olympijských her. Ty se poprvé konaly nejen v Jugoslávii, ale také i socialistické zemi. Celá země se snažila o nejlepší prezentaci, paradoxně v situaci hospodářské krize 80. let a znepokojující problémy v některých jejích částech. Investovalo se do mnohých sportovních zařízení a areálů v oblasti, která původně patřičné zázemí neměla a kde nebyla rozvinuta sportovní tradice. Ve městě se nachází ještě dnes mnoho komplexů pro zimní aktivity, které byla během olympiády využívána a byly ušetřeny válečných událostí (například stadion Koševo).  Velmi populární je zde fotbal; ve městě sídlí dva prvoligoví rivalové FK Željezničar (od 1921) a FK Sarajevo (od 1946), další kluby se účastní nižších soutěží. V dalších sportech, například basketbalu, je úspěšný tým KK Bosna, který se proslavil hlavně vítězstvím v evropském poháru v roce 1979.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sarajevo (srbskou cyrilicí Сарајево) je hlavní město Bosny a Hercegoviny. Současně je i střediskem autonomní entity Federace Bosny a Hercegoviny (FBaH) a jedné z jejích samosprávných jednotek, Kantonu Sarajevo. Od historické části Sarajeva bylo v polovině 90. letech 20. století odděleno Východní Sarajevo (Istočno Sarajevo, do roku 2006 Srpsko Sarajevo), ležící v Republice srbské.", "tgt_summary": "萨拉热窝(;;,;中国大陆、香港译萨拉热窝)是波斯尼亚和黑塞哥维那的首都,也是波赫人口最多的城市。据2011年8月估计,波黑萨拉热窝州下属四个自治体,人口合共311,161人。萨拉热窝同时也是萨拉热窝州的首府。", "id": 2266085}
{"src_title": "Apple", "tgt_title": "蘋果公司", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Steve Jobs, Steve Wozniak a Ronald Wayne v roce 1976 založili Apple v garáži rodičů Steva Jobse ve městě Cupertino poblíž San José (v oblasti později nazývané Silicon Valley). Pro získání počátečního kapitálu Jobs prodal svůj mikrobus Volkswagen a Wozniak svou programovatelnou kalkulačku. Tímto obdrželi 1 350 dolarů, za něž si pořídili čipy typu 6502 firmy MOS Technology po 20 dolarech za kus. Modelu Apple I bylo nejprve vyrobeno 100 kusů, a to ručně.  Počítač Apple II, jehož prototyp byl představen v dubnu 1977 na prvním veletrhu \"West Coast Computer Fair\", vzbudil pozornost jako jeden z prvních kroků k osobním počítačům. Tento model byl komerčně velmi úspěšný – prodalo se ho několik milionů a prodával se až do 80. let, pozdější varianty Apple II se na školách používaly až do počátku 90. let. Následující model Apple III poškodil Jobs svou tvrdohlavostí – nechtěl v něm mít ventilátor a zakázal měnit podobu a velikost skříně; počítač byl velmi poruchový. Další týmy ale pracovaly na modelu Apple Lisa, uvedeném na trh v lednu 1983. Šlo ve své době o špičkově vybavený počítač, ale kvůli vysoké ceně (9 995 USD) neúspěšný. Technologický i komerční průlom v oboru osobních počítačů (jak v hardware, tak v software) představoval Macintosh. První model pod tímto označením, které Apple pro své počítače používá (ve zkrácené formě) dodnes, byl uveden na trh v lednu 1984.  Jobs byl z Apple vyhozen kvůli sporům v roce 1985. V 90. letech pak firmu postihl úpadek, dražší počítače Apple válcoval Microsoft se svým operačním systémem Windows fungujícím na platformě PC. V roce 1997 se Jobs do firmy vrátil a začal ji pomalu vracet ke ziskovosti. V roce 2001 byl uveden Mac OS X. V roce 2006 přešel Apple k čipům Intel u všech počítačů řady Mac. Od roku 2001 firma zaznamenává velký úspěch se svými mobilními zařízeními – nejprve iPodem (2001), posléze iPhonem (2007) a iPadem (2010). Tato zařízení způsobila ve svých segmentech revoluci a popularizaci MP3 přehrávačů, smartphonů a tabletů.  V souvislosti s tím byla v roce 2007 firma přejmenována z Apple Computers Inc. na Apple Inc., protože portfolio společnosti již netvořily pouze počítače, ale také multimediální služby a produkty. 25. srpna 2011 oznámil Steve Jobs rezignaci na post CEO společnosti Apple (zemřel 5. října 2011 v Palo Alto). Na postu CEO jej nahradil Tim Cook. V roce 2013 se Apple stala nejhodnotnější značkou světa.  V roce 2014 začal Apple budovat své nové sídlo Apple Park. To bylo kompletně dokončeno na konci roku 2017 a firma se sem tak přesunula z původní centrály Apple Campus na ulici Infinite Loop ve stejném městě, a to Cupertinu v Kalifornii.", "section_level": 1}, {"title": "Logo.", "content": "O významu a způsobu vzniku názvu a loga firmy Apple existuje několik legend. Jedna říká, že při výběru loga společnosti se zakladatelé inspirovali anekdotou o anglickém vědci Isaacu Newtonovi a vzniku gravitačního zákona. Další tvrdí, že společnost Apple je pojmenována a její logo vychází z jedné Jobsovy diety, kdy těsně před založením společnosti žil na jablečné farmě a nekonzumoval nic jiného než jablka. Počítač Macintosh (1984) byl v té souvislosti pojmenován po konkrétní odrůdě jablka. Také se říká, že se hledalo slovo, které by abecedně předcházelo Atari, v té době velmi úspěšnou počítačovou firmu.  Steve Wozniak ve své autobiografii iWoz uvádí, že název vznikl při cestě, kdy vezl Steva Jobse z letiště z návštěvy Oregonu, z místa zvaného \"jabloňový sad\". Steve Jobs tak navrhl název společnosti Apple Computer.", "section_level": 1}, {"title": "Produkty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Macintosh.", "content": "Macintosh je dřívější označení rodiny osobních počítačů. Jméno pochází od odrůdy jablka \"Mcintosh\", prvnímu z této řady ho dal Jef Raskin, který na začátku vedl vývojový tým (později jej nahradil Steve Jobs). Uvedení Macintoshe na trh v lednu 1984 doprovázela slavná televizní reklama parafrázující román 1984 (firma IBM v ní figurovala jako velký bratr).", "section_level": 2}, {"title": "MacBook.", "content": "MacBook je název výrobní řady přenosných počítačů. Původní iBook byl nahrazen první verzí MacBooku 16. května 2006. Zatímco iBooky používaly procesory PowerPC od firmy IBM, MacBook později začal používat procesor značky Intel. První verze obsahovala chipset Intel 945GM, procesor Intel Core Duo a integrovanou grafickou kartu Intel GMA950. Později MacBook dostal novější procesory Intel Core 2 Duo, chipset Intel GM965 a grafickou kartu Intel X3100, nadále docházelo k postupným upgradům na novější verze procesorů. 9. března 2015 byla představena nová třída extra tenkých a lehkých počítačů, která nese opět jméno MacBook, původní unibody MacBook se nadále prezentuje pouze pod jménem MacBook Pro.", "section_level": 3}, {"title": "MacBook Pro.", "content": "MacBook Pro je notebook s procesorem Intel Core i5/i7. Jeho předchůdcem byl PowerBook využívající procesor IBM PowerPC. Šlo o dražší a výkonnější variantu MacBooku, po vydání nového MacBooku jde o typ klasického výkonného notebooku typicky s displejem typu Retina. Výkonnostní rozdíl mezi modely MacBook a MacBook Pro byl dříve především v grafické kartě, která byla u MacBook Pro dedikovaná, postavená na čipech Nvidia a měla vlastní RAM – neplatilo to u 13palcové varianty, která v některých verzích používala integrovanou grafickou kartu, která byla například typu Intel Iris. Rozdíl ve vzhledu se týkal především toho, že řada Pro měla šasi z jednoho kusu hliníku, zatímco klasický MacBook měl šasi z jednoho kusu polykarbonátového bílého plastu.  MacBook Pro je vybaven podsvícením klávesnice, které se aktivuje automaticky při poklesu intenzity světla. Dále se liší ve výbavě a velikosti displejů. Zatímco původní MacBook měl velikost displeje pouze 13,3\", MacBook Pro se vyrábí ve velikostech 13\" a 15\". Procesory Intel jsou u tohoto počítače taktovány až do rychlosti 2,8 GHz. U všech počítačů MacBook Pro je uveden vysokorychlostní port Thunderbolt 2. Stejně jako další počítače Apple obsahující monitor má MacBook Pro vestavěnou kameru FaceTime, ta má u MacBooku Pro rozlišení 1,3 Mpix. Pro připojení k síti slouží Wifi 802.11n draft, k bezdrátovému připojení periferií pak Bluetooth 4.0.", "section_level": 3}, {"title": "iMac.", "content": "iMac je počítač označován jako „all in one“, v překladu „vše v jednom“ – v tomto případě především monitor a počítač. Prvním modelem iMacu v roce 1998 zahájil Apple návrat mezi významné značky. iMac byl prvním produktem Applu s názvem uvozeným písmenem „i“. V případě iMacu bylo zkratkou pro Internet, na který se tento počítač zaměřoval.", "section_level": 3}, {"title": "iPod.", "content": "iPod je multimediální přehrávač. Tento název se užívá pro celou rodinu přenosných MP3 přehrávačů od Apple. Název iPod také dlouho používal nejvyspělejší „klasický“ iPod, který dostal později přízvisko Classic. iPody mají jednoduché uživatelské rozhraní, které se ovládalo pomocí dotykového kolečka (tzv. \"click wheel\"). Výjimkou byl dříve pouze model iPod Touch, který se ovládal pomocí velkého dotykového displeje, podobně jako mobilní telefon iPhone. Obdobné ovládání dostaly později i další modely iPod. Od jara roku 2017 je v prodeji jen iPod Touch 6. generace.", "section_level": 2}, {"title": "iPhone.", "content": "iPhone je produkt, který v sobě spojuje funkce mobilního telefonu s fotoaparátem, multimediálního přehrávače (iPod) a zařízení pro mobilní komunikaci s internetem. Ovládá se pomocí velkého dotykového displeje s virtuální klávesnicí. Funguje na chytrém operačním systému iOS.", "section_level": 2}, {"title": "iPad.", "content": "Tablet iPad je produkt spojující multimediální přehrávač iPod Touch s plnohodnotným osobním počítačem, jeho cesta je někde mezi těmito stroji. I přesto, že definoval novou kategorii technologií zaznamenal obrovský komerční úspěch a postupně vytlačil z trhu netbooky.", "section_level": 2}, {"title": "MacOS.", "content": "macOS je operační systém pro počítače Macintosh. První Mac OS X v10.0 byla vydána 24. března 2001. Vznikl jako kombinace několika různých technologií. Základ systému se jmenuje Darwin a je složen z hybridního unixového jádra XNU () spolu s množstvím BSD, GNU a dalších open source nástrojů. Nad jádrem je množina knihoven, služeb a technologií, které jsou přejaty většinou z NeXTSTEPu a předchozího operačního systému Mac OS.  Grafické uživatelské rozhraní se jmenuje Aqua a bylo vyvinuto společností Apple. Upravenou verzi macOS pojmenovanou iOS využívá mobilní telefon Apple iPhone, multimediální kapesní přehrávač iPod Touch a tablet iPad. Systém společnosti Apple je často aktualizovaný a nově přináší noční režim.", "section_level": 2}, {"title": "iOS.", "content": "iOS je mobilní operační systém vytvořený společností Apple Inc. Původně byl určen pouze pro mobilní telefony iPhone, později se však začal používat i na dalších mobilních zařízeních této firmy, jako jsou iPod Touch, iPad a nejnověji Apple TV. Firma jej pravidelně aktualizuje a vylepšuje jak po funkční, tak estetické stránce.  Pojmenování iOS se používá až od čtvrté verze tohoto systému. Do té doby byl oficiálně nazýván iPhone OS. Nový název iOS je v souladu s politikou pojmenovávání produktů (iPod, iPhone, iPad,...). Ihned po zveřejnění nového názvu iOS byla na Apple podána žaloba od společnosti Cisco Systems, která název IOS používá pro označení softwaru na svých routerech. Aby zabránila žalobě, licencovala si společnost Apple použití tohoto názvu pro svá zařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Reklamy v Česku.", "content": "Apple natočil svých pět reklam také v Česku. První spot je vánoční, jmenuje se Frankie's Holiday, část děje se odehrává na Hošťálkově náměstí v Žatci a byl natočen v roce 2016. Druhý spot je také vánoční se jmenuje Romeo & Juliet a byl natočen na zámku v Libochovích v roce 2016, propaguje iPhone 7.  Třetí spot byl natočen před Vánocemi 2017 v ulicích Prahy. Probíhal například v Dlouhé ulici, u horské dráhy Cyklon v Holešovicích a Náplavské ulici. Čtvrtý spot byl reklamou na iPhone XR, byl natočen na pražských sídlištích, u budovy Transgasu, u Národního divadla, stanice metra Vltavská a na Strahově.  V roce 2019 se v Česku natáčel také spot Apple pro Apple Watch páté generace. Část se odehrála ve stanici metra Náměstí Míru na lince A v Praze. Další záběry byly ze stadionu SK Slavia, scény se odehrávají v tělocvičně, plaveckém bazénu a na atletickém stadionu. Poslední část se odehrála v zatopeném lomu Velká Amerika.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "V animovaném seriálu Simpsonovi se Apple vyskytuje jako Mapple a produkty iPhone jako MyPhone, iPod-MyPod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Apple Inc., dříve Apple Computer Inc., je americká firma se sídlem ve městě Cupertino v Kalifornii. Firma byla založena v roce 1976, specializuje se na hardware a software. Jejich nejznámějšími produkty jsou: řada počítačů Mac, sada kapesních počítačů a MP3 přehrávačů iPod, chytrý telefon iPhone, tablet iPad nebo také hodinky Apple Watch. V počítačích Apple je instalován standardně operační systém macOS, iphony a ipody jsou poháněny operačním systémem iOS a ipady operačním systémem iPad OS vycházejícím z iOS. Daším známým softwarem je program pro přehrávání a uspořádávání hudební kolekce; iTunes. Mezi další aplikace od firmy Apple se řadí sada kancelářského balíku iWork a sada na vytváření hudby, fotek a videí iLife.", "tgt_summary": "苹果公司(英语:Apple Inc.),原称苹果电脑公司(英语:Apple Computer, Inc.),是总部位于美国加州库比蒂诺的跨国科技公司。现时的业务包括设计、开发和销售消费电子、计算机软件、在线服务和个人计算机。与亚马逊,谷歌和微软一起被认为是四大技术公司之一。最初由史蒂夫·乔布斯、史蒂夫·沃兹尼克、罗纳德·韦恩创立于1976年4月1日,次年1月3日确定正式名称为苹果电脑公司,主业是开发和销售个人计算机,至2007年1月9日在旧金山Macworld Expo上宣布改名为苹果公司,象征其业务重点转向消费电子领域。", "id": 241065}
{"src_title": "Versailleská smlouva", "tgt_title": "凡尔赛条约", "src_document": [{"title": "Podmínky smlouvy.", "content": "Smlouva ustanovila vznik Společnosti národů, hlavní cíl amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Společnost národů měla sloužit jako arbitrážní soudce mezi národy a předejít tak vzniku válek. Podmínky smlouvy zahrnovaly ztrátu německých kolonií a ztrátu německého území:  Článek 156 smlouvy převedl německé koncese v čínské provincii Šan-tung na Japonsko, než aby navrátil suverenitu Číně. Znechucení Číňanů nad tímto ustanovením vedlo k demonstracím a ke \"Hnutí 4. května\" ( \"May Fourth Movement\"). To nakonec vedlo k tomu, že Čína nepodepsala Versailleskou smlouvu. Místo toho deklarovala konec války s Německem až v září 1919 a podepsala separátní smlouvu s Německem v roce 1921.  VII. oddíl smlouvy (články 81-86) se týkal nově ustaveného Československa. Německo se zavázalo uznat Československou republiku. Československo na druhou stranu svolilo respektovat ustanovení, která by vítězné mocnosti udělaly v zájmu ochran menšin v Československu. Důležitými ustanoveními Versailleské smlouvy byly přesné definice československých hranic s Německem a Rakouskem.  Vojenské podmínky Versailleské smlouvy vůči Německu byly tvrdé a ze strany Francie byly motivovány nejenom obavami z příštího vývoje, ale podle některých historiků také touhou po odplatě (tzv. revanšismem). Během francouzsko-pruské války v letech 1870-1871 byla Francie poražena a ztratila Alsasko-Lotrinsko, což mělo negativní vliv na postoje značné části francouzské veřejnosti vůči Německému císařství. K utvrzení touhy po odplatě přispěly také obrovský počet padlých a zraněných francouzských vojáků a civilistů a nesmírné ekonomické škody způsobené první světovou válkou na území Francie. Na západě Německa neprobíhaly v této válce naopak téměř žádné vojenské operace. Obavy z budoucí německé agrese určovaly značnou část poválečného jednání Francie s Německem.  Německá armáda byla ustanoveními Versailleské smlouvy omezena na 100 tisíc mužů. Všeobecná branná povinnost v Německu byla zakázána. Německo nesmělo mít žádné tanky, žádné těžké dělostřelectvo a žádný generální štáb (\"Generalstab\"). Německé vojenské námořnictvo bylo omezeno na 15 tisíc mužů a mohlo mít pouze šest bitevních lodí (s výtlakem méně než 10 tisíc tun), šest křižníků a dvanáct torpédoborců. Ponorky byly Německu zcela zakázány, stejně tak jako vojenské letectvo. Dále smlouva stanovila, že řadoví vojáci nesmí sloužit po dobu kratší než 12 let a důstojníci po dobu kratší než 25 let, což mělo mít ten účinek, aby mohlo pouze omezené množství mužů procházet vojenským výcvikem.  Článek 231 smlouvy (klausule o válečné vině) připisovala Německu zodpovědnost za „ztráty a utrpení“ států Dohody v průběhu války. Tento článek pak poskytl základ pro válečné reparace, jejichž celková suma byla určena komisí zastupující Dohodové státy. V lednu 1921 byly reparace vyčísleny na 269 miliard zlatých marek, což většina ekonomů považovala za přehnané. Později toho roku byla tato částka zredukována na 132 miliard zlatých marek, což ale stále většina Němců považovala za neúměrnou sumu. Ekonomické problémy způsobené placením reparací spolu s odporem Němců vůbec je platit jsou některými historiky uváděny jako jedna z příčin politické a hospodářské krize Výmarské republiky a následného převzetí moci Adolfem Hitlerem a dokonce i vypuknutí druhé světové války.  Za Spojené státy americké sice prezident Woodrow Wilson Versailleskou smlouvu přímo na místě podepsal, avšak Senát Spojených států ji odmítl ratifikovat. Pensylvánský senátor Philander Knox Wilsonovi řekl: \"Pane prezidente, po důkladném zvážení jsem dospěl k názoru, že tato smlouva není předzvěstí míru, nýbrž války, války, která bude mnohem ničivější než ta, již jsme právě ukončili.\" Volby roku 1918 vyhrála Republikánská strana a tím získala převahu v Senátě. Následně byla republikány v Senátě ratifikace smlouvy dvakrát zablokována (podruhé 19. března 1920), částečně z důvodů upřednostňování izolacionismu spojeného s neuznáváním Společnosti národů, částečně kvůli z jejich hlediska neúměrné výšce reparací uložených Německu. Spojené státy se k předválečné Společnosti národů nikdy nepřipojily. Roku 1921 podepsaly Spojené státy Berlínskou smlouvu s Německou říší, kterou sice byly potvrzeny stanovené reparace a další ustanovení Versailleské smlouvy, ale nebyly v ní obsaženy žádné pasáže, které by pojednávaly o Společnosti národů.", "section_level": 1}, {"title": "Nevyhovující kompromis mezi vítězi.", "content": "„Velká Trojka“ sestávala z premiéra Francie Georgese Clemenceaua, premiéra Velké Británie Davida Lloyda Georgea a prezidenta Spojených států amerických Woodrowa Wilsona. Italský premiér Vittorio Orlando byl přítomen jako poradce z Itálie a hrabě Makino byl vyslán Japonskem. Během jednání bylo obtížné dosáhnout shody. Výsledkem tedy byl kompromis, který neuspokojil nikoho.  Francie měla během války velké ztráty na životech (okolo 1,24 milionů vojáků a 40 000 civilistů). Velká část války byla bojována na francouzském území, a Francie tedy byla v ruinách. Proto francouzský premiér Georges Clemenceau chtěl po Německu válečné reparace na obnovu válkou zničené země. Celkem 750 000 domů a 23 000 továren bylo zničeno a bylo tedy potřeba značné množství peněz na rekonstrukci Francie. Clemenceau se také chtěl pojistit proti dalšímu možnému útoku Německa a požadoval demilitarizaci Porýní ( \"Rheinland\", okolí řeky Rýn). Navíc požadoval, aby vojska Dohody kontrolovala moře, a tedy aby Francie mohla kontrolovat zámořský obchod Německa. Dále chtěl značné omezení německé armády. Jako součást válečných reparací požadoval kontrolu nad mnoha německými továrnami.  Francie chtěla nejenom vážně zdecimovat Německo, ale také chtěla zachovat své velké impérium a své kolonie. Zatímco Spojené státy americké prosazovaly v Evropě právo národů na sebeurčení, Francie a Velká Británie si chtěly zachovat svá impéria. Ve výsledku chtěl Clemenceau (a stejně tak mnoho Francouzů) takové podmínky, které zlomí Německo vojensky, politicky a ekonomicky. Clemenceau byl nejradikálnější z Velké trojky, což mu vyneslo přezdívku Tygr.  Požadavky Velké Británie byly o něco menší než požadavky Francie, neboť Velká Británie nebyla napadena a neválčilo se na jejím území. Na druhou stranu mnoho britských vojáků zemřelo během bojů ve Francii, a tak se Britové chtěli pomstít Německu stejně tak jako Francouzi. Britský premiér David Lloyd George také požadoval vysoké válečné reparace, ale menší než Francie. Obával se, že pokud francouzské podmínky budou splněny, Francie se stane nesmírně mocnou ve střední Evropě, což by vedlo k nerovnováze sil.  Americký prezident Woodrow Wilson měl velice rozdílný pohled v otázce, jak potrestat Německo. Už před koncem války vypracoval čtrnáct bodů, které nebyly tak tvrdé jako požadavky Francie a Velké Británie. Aby se podobná válka nemohla již opakovat, Woodrow Wilson chtěl vytvořit Společnost národů. Základní myšlenka byla, že pokud slabší národ je napaden, ostatní by mu zajistili ochranu před útočníkem. Dále Wilson prosazoval právo národů na sebeurčení (alespoň mimo území Spojených států). To se nelíbilo Francii a Velké Británii, neboť to ohrožovalo existenci jejich impérií. Wilson pochopitelně neměl zájem na tom, aby se zvětšovala velikost Francie, Británie či Itálie. Na druhou stranu, požadavek práva národů na sebeurčení byl vítanou podporou pro národy toužící po samostatnosti. Ve výsledku to přispělo k pádu Rakouska-Uherska a Osmanské říše spolu s vyhlášením samostatnosti nových států ve střední a východní Evropě, jako např. Československa a Polska.  Velká trojka od začátku chtěla potrestat Německo. Francie chtěla odplatu. Velká Británie chtěla relativně ekonomicky silné Německo jako protiváhu francouzské dominanci v Evropě. Spojené státy americké chtěly rozbít stará impéria. Výsledkem byla smlouva vycházející z francouzských požadavků, s minimálním ohledem k ostatním účastníkům. Měla mnohé kritiky, uznávaný ekonom John Maynard Keynes, který na konferenci zastupoval britské ministerstvo financí, napsal: \"Pokud přijmeme názor, že Německo musí být ožebračeno a jeho děti musí hladovět, odvažuji se tvrdit, že na sebe pomsta nenechá čekat.\"", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Německo nebylo Versailleskou smlouvou ani zničeno, ani usmířeno, ale na nějakou dobu omezeno ve svém akčním rádiu. Versailleská smlouva způsobila značné ochromení německé ekonomiky na začátku dvacátých let 20. století; do určité míry tak vznikly podmínky pro hyperinflaci, která tehdy Německo zachvátila. Podmínky smlouvy vedly i k tomu, že německá ekonomika zůstala zranitelná během zničující velké hospodářské krize od roku 1929 až do první poloviny třicátých let. Podle některých historiků tak byly zapříčiněny nástup nacismu a následné převzetí moci Adolfem Hitlerem.  Francie prosadila smlouvu ponižující Německo, ale nedokázala na její plnění natrvalo důsledně dohlížet. Nakonec se Francie v roce 1936, když Hitler vojensky obsadil demilitarizované Porýní, nezmohla ani na diplomatický odpor. Tato její nečinnost byla jednou z příčin dále vzrůstající německé agresivity a v konečném důsledku i vypuknutí druhé světové války.", "section_level": 1}], "src_summary": "Versailleská mírová smlouva byla nejdůležitější ze šesti mírových smluv uzavřených roku 1919 jako výsledek šestiměsíčního jednání na Pařížské mírové konferenci, kterou byla oficiálně ukončena první světová válka mezi Státy Dohody a Centrálními mocnostmi. Jednání o této smlouvě navazovalo na příměří, které bylo uzavřeno 11. listopadu 1918 v Compiègnském lese.", "tgt_summary": "《凡尔赛条约》或《凡尔赛和约》(;英语:\"Treaty of Versailles\"),全称《协约国及参战各国对德和约》(,英语:\"Treaty of Peace between the Allied and Associated Powers and Germany\"),是第一次世界大战后,战胜的协约国和战败的同盟国签订的和约。协约国和同盟国于1918年11月11日宣布停火,经过巴黎和会长达7个月的谈判后,于1919年6月28日在巴黎的凡尔赛宫签署条约,标志着第一次世界大战正式结束。得到国际联盟的承认后,《凡尔赛条约》于1920年1月10日正式生效。", "id": 1239653}
{"src_title": "Antonymum", "tgt_title": "反义词", "src_document": [{"title": "Druhy antonym.", "content": "Antonyma dělíme na: K antonymii se zpravidla řadí i antonyma:", "section_level": 1}, {"title": "Polární antonyma.", "content": "Antonyma polární, nebo též vlastní, graduální, kontrastní, z hlediska logiky kontrární, jsou antonyma, která vyjadřují protilehlé body na polární škále, nepokrývají však celý rozsah nadřazeného pojmu, protože mezi nimi nebo vně nich je ještě alespoň jeden další stupeň:", "section_level": 2}, {"title": "Komplementární antonyma.", "content": "Komplementární nebo též hlediska z logiky kontradiktorní antonyma svými významy rozdělují rozsah nadřazeného pojmu na dvě poloviny. Jde zejména o dvojice slov, z nichž druhé je z prvního odvozeno předponou \"ne-\", ale existují i jiné dvojice:  Některá antonyma fungují jako polární nebo komplementární v různých kontextech:  Mezi komplementární antonyma se řadí i reverzní antonyma, která popisují opačný proces nebo opačný směr (vektorová antonyma):", "section_level": 2}, {"title": "Konverzní antonyma.", "content": "Konverzní nebo též vztahová antonyma vytvářejí takové dvojice, v nichž jedno slovo vyjadřuje vztah z hlediska jednoho subjektu a druhé slovo tentýž vztah z hlediska druhého subjektu:", "section_level": 2}, {"title": "Kontextová antonyma.", "content": "Kontextová, paralelní, případová nebo nekompatibilní antonyma vytvářejí dvojice slov, která jsou v určitém kontextu vnímána jako protiklady, ačkoliv obecně jsou dvěma z více pojmů téže kategorie:", "section_level": 2}, {"title": "Autoantonyma.", "content": "Autoantonymum, též antagonymum je slovo, které má více významů, z nichž některé jsou si navzájem některým z výše uvedených způsobů protikladná – jde tedy vlastně o homonymní antonyma. Vznikají například vývojovou změnou významu slova na protikladný nebo zvukovou či psanou shodou rozdílně vzniklých slov.  V češtině se vyskytují jen ojediněle: \"zřejmě\" – pravděpodobně i zjevně, \"pedofil\" – přítel dětí i vrah a prznitel dětí, \"soudruh\" – přítel i představitel nepřátelské mocenské struktury, \"zřízený\" – založený i (ro)zbitý.  Autoantonyma jsou typická pro archaické jazyky, například čínštinu. Ve velké míře jsou zachovaná například v latině (\"imago\" – obraz i vzor, \"altus\" – vysoký i hluboký, \"clam\" – potichu × \"clamare\" – křičeti), řečtině (\"farmakon\" – lék i jed, \"hagios\" – svatý i ohavný), angličtině (\"apparent\" – zjevný i domnělý, \"virtual\" - opravdový i zdánlivý). Některé slovní kořeny mají v příbuzných jazycích nebo v různých fázích vývoje jazyka opačný význam (\"host\" je v latině \"nepřítel\", \"úžas\" je v ruštině \"hrůza\", \"strašlivý\" ve staročeštině znamenalo \"bojácný\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Antonymum (z řec. αντί \"anti\" \"proti\"; ὄνομα \"onoma\" \"jméno\"), též opozitum /opozita/ označuje slovo opačného, protikladného významu. Jedno slovo může mít více antonym s různými významy, podle toho, o který druh antonymie jde, v jakém kontextu a na které významové škále k antonymii dochází, popřípadě ke kterému z více významů slova se vztahuje. Na rozdíl od synonymie a homonymie, které vznikají v podstatě náhodně (nejsou podmíněny vnější realitou), antonyma vznikají v každém jazyce přirozeně z důvodu vyjádřit významový protiklad k některému výrazu. Některá slova antonymní protějšek nemají (zejména číslovky určité, citoslovce).", "tgt_summary": "反义词或相反词是语言学上的现象,指的是某一对字或单词具有相反意义或定义,如“有”和“无”、“爱”和“恨”、“冷”和“热”都是反义词。", "id": 2532978}
{"src_title": "Synonymum", "tgt_title": "同义词", "src_document": [{"title": "Rozdělení synonym.", "content": "Synonyma se zpravidla rozdělují na: Úplná (čistá, absolutní) synonyma jsou ta, která mají zcela totožný význam a lze je volně zaměnit ve všech kontextech, kromě ustálených obratů (přísloví, pořekadel apod.). Takových synonym je ovšem velice málo. Příklady: \"hezký – pěkný, chlapec – hoch\". I synonyma, která se jeví jako absolutní, mají tendenci se v běžném úzu spojovat s různými slovy, čímž dochází k postupnému oddalování jejich významů – např. slova \"statečný\" a \"odvážný\" lze považovat za absolutní, ale výraz \"statečný\" se spojuje spíše s osobami (\"statečný rytíř, voják\"), \"odvážný\" spíše s abstraktními výrazy (\"odvážný kousek, plán, projekt\").  Zvláštní kategorií jsou synonyma, která se liší pouze stylovou platností (\"táta – tatínek\") a dvojice českého pojmu s přejatým, tzv. jazykové ekvivalenty (\"přeprava – transport\").  Daleko běžnější jsou synonyma neúplná (částečná), jejichž významy jsou navzájem blízké, ale nikoli totožné. Částečná synonyma se liší kontextovým a stylovým užitím, obsahem i rozsahem významu (\"červený – rudý\"), intenzitou (\"práce – dřina\"), dobovým užitím (\"krmě – jídlo\"), frekvencí užití (\"málokdy – zřídkavě\"). Za synonyma se považují i slova odvozená nebo slovotvorné varianty (\"dítě – děcko, jevit – projevit\"). Synonymy jsou také výrazy nářeční, argotické, slangové, které doplňují neutrální výraz (\"chlapec – ogar\"). Naproti tomu varianty tvaroslovné a hláskové se za synonyma nepovažují (\"brambor – brambora, vzlítnout – vzlétnout\"). Některá sousloví, zejména pořekadla a ustálené obraty, mají někdy svůj slovní synonymní protějšek (\"zůstat na ocet – neprovdat se\"); některé ustálené obraty mají dokonce synonymní protějšek sama o sobě (\"vzít nohy na ramena – prásknout do bot\").  Zvláštním druhem synonym jsou tzv. synonyma idiografická, která se liší ve věcném významu, tudíž označují skutečnost z jiného hlediska (\"moudrý – chytrý, smělý – nebojácný\"). Tato synonyma můžeme dále rozdělit do dvou podskupin:", "section_level": 1}, {"title": "Jazykové ekvivalenty.", "content": "Slova přejatá z cizích jazyků jsou oproti českým protějškům zpravidla pociťována jako stylově vytříbenější (\"restaurant – hostinec\") nebo eufemizující (\"impertinence – drzost\"), ovšem kromě většiny výrazů přejatých z němčiny (\"lágr – tábor, štucl – rukávník\") a některých dalších výjimek (\"lavor – umyvadlo\").  V odborné literatuře se častěji užívají výrazy přejaté, v popularizační literatuře je lepší preferovat jejich české protějšky (\"marginální – okrajový, binom – dvojčlen\"), pokud už nejsou málo užívané (\"azbest – osinek\").", "section_level": 1}, {"title": "Synonymní výpovědi.", "content": "Synonymie se nemusí týkat pouze slov, ale i vět nebo jiných delších textových útvarů. Takové výpovědi se označují jako parafráze (výpověď opakuje totéž v jiné podobě) nebo perifráze (výpověď je přesnější specifikací nebo slovním opisem původní výpovědi). Za synonymní výpovědi se považují takové, které mají stejný obsah, stejnou presupozici (předpoklad mluvčího) a stejné pravdivostní podmínky. Přitom mohou mít zaměněné téma a réma, intonaci, podmět a předmět a mohou vyplývat z jiného kontextu nebo jiný kontext vytvářet.  Větná synonymie vzniká:  Ovšem záměnou některých z těchto podmínek se může synonymie ztratit – např. u záporných vět může slovosled změnit rozsah negace: \"Maminka nečte za domem knihu. (Maminka tam čte něco jiného) x Za domem nečte knihu maminka. (Knihu tam čte někdo jiný). x Maminka nečte knihu za domem. (Knihu čte někde jinde).\"", "section_level": 1}, {"title": "Synonyma pro jednotlivé slovní druhy.", "content": "Synonyma se vyskytují u všech slovních druhů, i když nejběžnější jsou u slov plnovýznamových (podstatná jména, přídavná jména, slovesa, příslovce).", "section_level": 1}, {"title": "Anatomie.", "content": "Seu neboli sive znamená latinsky \"nebo\". Používá se pro označení synonym v anatomii (např. kost stehenní – \"os femoris seu femur\").", "section_level": 1}, {"title": "Biologická nomenklatura.", "content": "Ve stejném významu se v biologii používá zkratka syn. (pro synonymum), kde se synonymie označuje jako absolutní tautonomie. Synonyma se v biologii rozlišují objektivní (o synonymii pojmenování není sporu) a subjektivní (taxony jsou považovány za tytéž jen některými autory) a mladší a starší. Synonymum (taxonomie) – v nomenklatuře jiné jméno téhož taxonu používané jinými autory. Platný je vždy jen ten název, pod kterým byl taxon popsán.", "section_level": 1}, {"title": "Statistika.", "content": "Odhaduje se, že synonyma existují k přibližně 23 000 českým slovům a celkový počet synonym je kolem 100 000.", "section_level": 1}], "src_summary": "Synonyma též slova souznačná, jsou slova nebo slovní spojení se vzájemně stejným nebo podobným významem, která lze za určitých okolností zaměňovat. Dodávají jazyku bohatství, umožňují jemné odstínění významů v závislosti na kontextovém a stylistickém zabarvení. Pokud k jednomu jevu existuje více synonymních výrazů, vytvářejí tzv. synonymickou řadu. Za jádro takové řady se považuje nejvíce stylisticky i emocionálně neutrální výraz.", "tgt_summary": "同义词(英语:synonym)或者更学术性的称呼同义异形是世界上各种语言都存在的一种现象。它指的是表达的意义相同或相近,但是表达形式不同的词汇。例如厕所和“茅房”就是不同词汇表示同一种东西。", "id": 1175496}
{"src_title": "Frankfurtská škola", "tgt_title": "法蘭克福學派", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Frankfurt byl na počátku 20. století jedním z hlavních kulturních center Německa, navíc zde sídlila početná židovská komunita a rodina Weilů byla její vlivnou součástí. Právě Felix Weil, syn bohatého obchodníka a mecenáše, založil roku 1923 Ústav pro sociální výzkum jako součást Frankfurtské univerzity. Jak stojí v zakládajících listinách, hlavní cíl institutu byl výzkum sociálních myšlenek a marxismu. Jednalo se o vůbec první marxisticky orientovaný vědecký ústav v Německu, neboť levice byla v té době na univerzitách potírána. Institut vznikl převážně díky výrazné finanční pomoci Felixe Weila univerzitě, které se po válce nedostávalo financí.  Vedení ústavu svěřil Weil Carlu Grünbergovi. Za jeho vedení byl výzkum orientován na marxistické teorie a dělnické hnutí. V této době působili na IFS Friedrich Pollock (jako asistent Grünberga), Max Horkheimer, Leo Löwenthal, Karl A. Wittvogel a Henryk Grossmann — členové pozdějšího horkheimerovského kruhu.  Roku 1930, dva roky po Grünbergově infarktu, se ředitelem institutu stal Max Horkheimer. Pod jeho vedením byl roku 1932 založen renomovaný teoretický časopis \"Zeitschrift für Sozialforschung\". Vycházel až do roku 1941 a byly zde publikovány odborné studie a analýzy oborů filozofie, sociologie, psychologie, ekonomie, dějin umění, ale také prezentovány vlastní výzkumy IFS. Na stránkách tohoto časopisu vznikla také kritická teorie. Od roku 1930 byl členem ústavu Erich Fromm, jeden z autorů freudomarxismu.  Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 emigrovali členové institutu do Paříže a poté do USA. Jejich institut působil v rámci Kolumbijské univerzity do roku 1949, kdy se přestěhoval zpět do Frankfurtu. Roku 1934 vyslyšel Horkheimer žádost Theodora W. Adorna o navázání spolupráce, neboť ho, i přes jeho nevyhovující charakter, považoval za geniálního teoretika. Jejich spolupráce se dále prohlubovala, kdežto spolupráce s Erichem Frommem přestávala být pro Horkheimera tak důležitá. Roku 1939 Fromm odstoupil z doživotní smlouvy a jeho spolupráce s Horkheimerem tak skončila.  Během druhé světové války Horkheimer IFS v takové podobě, jaké existoval od roku 1923, rozpustil a spolek se tak fyzicky rozpadl. Horkheimer, Adorno a Pollock přesídlili do Kalifornie. Ve čtyřicátých letech se zabývali Adornovými a Horkheimerovými filozofickými fragmenty, později vydanými ve sborníku \"Dialektik der Aufklärung\", kde autoři kritizovali průnik mýtu do osvícenského rozumu, a analýzou amerického antisemitismu. Po válce se vrátili do Německa, IFS byl obnoven a Horkheimer se stal roku 1951 rektorem Frankfurtské univerzity. V 50. letech byl IFS v očích USA pilířem demokratizace a převýchovy německé společnosti. USA zároveň poskytovala IFS finance, takže se mohl rozrůst o další budovu a Horkheimer se stal německým prominentem. Adorno zase navázal vztahy s předními světovými intelektuály a umělci.  Na začátku 60. let převzal po Horkheimerovi vedení Habermas, přítel a spojenec Adorna, a Horkheimer se začal stahovat z akademického a veřejného života. IFS byl stále veřejně uznáván, převážně díky tomu, že stále těžil z bohaté a systematické Horkheimerovy práce. IFS také navázal úzkou spolupráci s Herbertem Marcuse, významným představitelem levice. Také se v této době zvyšoval zájem o neomarxistickou literaturu.  Po roce 1967 reprezentoval kritickou teorii nejúspěšněji Marcuse, avšak i on narážel na problém, který v této době postihoval všechny levicové teoretiky. Tento problém spočíval v přenesení teorie do praxe, jak ji světu předvedli levicoví radikálové jako Josef Stalin, Mao Ce-tung, Fidel Castro nebo Ho Či Min. Od této doby se pokusy o revoluci přestaly o kritickou teorii opírat, naprosto pozbyla svého postavení.  Poté začala být kritická teorie a její tvůrci difamováni a často napadáni. Horkheimer v květnu 1967 pochválil „imperialistické“ USA a podpořil válku ve Vietnamu. Protestní hnutí ho obratem označilo za fašistu a imperialistu. Adorno v červnu 1967 odmítl změnit téma své klasicistní přednášky a debatovat se studenty o nové společenské situaci. Také odmítl napsat dobrozdání pro (neoprávněně) zatčeného Fritze Teufla. Získal si tím nálepku „intelektuální impotence“. Po roce 1968 zavrhlo protestní hnutí i Habermase a Marcuseho. Ani pro další protestní skupiny již nebyl IFS dostatečně radikální.  Po úmrtí Adorna (1969) a Horkheimera (1973) se Frankfurtská škola definitivně rozpadla. Na její teoretické dědictví pak navazovali jiní myslitelé, například Jürgen Habermas.", "section_level": 1}, {"title": "Oblast zkoumání.", "content": "V centru pozornosti frankfurtské školy stálo zprvu učení Karla Marxe a Sigmunda Freuda, ústící později v tzv. kritickou teorii (\"Kritische Theorie\"), často označovanou jako nedogmatický, neortodoxní neomarxismus. Velkou roli sehrála kritická teorie koncem 60. let 20. století v rámci radikálních studentských hnutí, především pak v Německu. V roce 1967 zastřelila policie na demonstraci studenta, což vyvolalo protestní levicové hnutí, v jehož rámci kolovaly texty kritické teorie.  Směr frankfurtské školy a její kritické teorie společnosti je charakteristický snahou o spojení neortodoxního marxismu s Hegelovou filosofií za využití poznatků např. psychoanalýzy, sociologie, existenciální filosofie. Jejich analýza kapitalistické společnosti byla zásadní kritikou společenských poměrů v podmínkách industrializace, monopolizace a rostoucího významu technologie, ovlivňujících i kulturní vývoj. Zabývali se studiem masové kultury a tzv. kulturního průmyslu (masové produkci zboží určeného ke \"konzumaci\" ve volném čase), tedy i médii, která se stávají odbytištěm tohoto odvětví. Velkou roli hrála analýza nejen fašismu, ale totalitních režimů vůbec (včetně společností sovětského typu).", "section_level": 1}, {"title": "Představitelé.", "content": "Za hlavní reprezentanty první generace kritické teorie Frankfurtské školy se považují Theodor W. Adorno, Herbert Marcuse, Erich Fromm a Max Horkheimer.  Theodor W. Adorno (1903-1969) pocházel z rodiny, která měla ve společnosti vysoké postavení. Disponoval vysokým intelektem, takže už v 17 letech nastoupil na univerzitu. Zabýval se filozofií, psychologií, sociologií a estetikou. Jeho názory skrze knihy ovlivnili významní lidé jako Marx a Freud. Adorna velice zajímala teorie a komponování hudby – proto se také vydal do Vídně, kde se snažil prosadit – avšak neúspěšně. V roce 1938 v důsledku nástupu nacismus emigroval do USA.  Herbert Marcuse (1898-1979) pocházel stejně jako Adorno z bohaté židovské rodiny. Byl členem sociální demokracie, ze které ovšem později pod dojmem revolučních let 1918-1919 vystoupil.  Erich Fromm (1900-1980) pocházel z ortodoxního rabínského prostředí. Studoval filozofii, sociologii a psychologii. Pohyboval se v náboženském prostředí, od kterého ovšem postupně přešel k ateistickému humanismu a marxismu. Působil jako vedoucí analytik v Ústavu pro sociální výzkum a stál u zrodu Psychoanalytického institutu ve Frankfurtu. Po odchodu z Ústavu pracoval ve Spojených státech amerických jako psychoanalytik.  Max Horkheimer (1895-1973) pocházel z velkoprůmyslové rodiny. Se svým „nadřazeným“ postavením se složitě vyrovnával. V Mnichově studoval filozofii a sociologii, ve Frankfurtu se poznal s Theodorem Adornem a v roce 1930 se dostal do čela vedení Ústavu pro sociální výzkum. ----[1] ADORNO, Theodor W. \"Minima Moralia: reflexe z porušeného života / Theodor W. Adorno ; z německého originálu Minima Moralia\". 2009..", "section_level": 1}], "src_summary": "Frankfurtská škola je označení skupiny sociologů a filosofů sdružených v Institutu pro sociální výzkum (\"Institut für Sozialforschung\", IFS), založeném roku 1923 ve Frankfurtu nad Mohanem. Max Horkheimer (1895–1973), jeden z jejích hlavních představitelů, označil za její hlavní cíl vysvobodit lidské bytosti z okolností, jež je zotročují. Max Horkheimer byl současně také tvůrcem kritické teorie. IFS působil hlavně v Německu a za druhé světové války v americkém exilu. Po válce se vliv Frankfurtské školy rozšířil v celé Západní Evropě.", "tgt_summary": "法兰克福学派是以德国法兰克福大学的「」为中心的一群社会科学学者、哲学家、文化批评家所组成的学术共同体。被认为是新马克思主义、西方马克思主义的一支。", "id": 1956403}
{"src_title": "Horatio Nelson", "tgt_title": "第一代纳尔逊子爵霍雷肖·纳尔逊", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Nelson se narodil 29. září 1758 v Burnham Thorpe v Norfolku na jihu Anglie jako jediný syn reverenda Edmunda Nelsona, duchovního anglikánské církve. Měl sedm sester, matka mu zemřela v devíti letech. Základní školu absolvoval v Norwichi. hned po ní se roku 1770, tj. ve dvanácti letech přihlásil k námořnictvu. Ve dvaceti letech již byl jmenován kapitánem, poté co se letech 1775–82 zúčastnil boje se severoamerickými osadníky ve válce za nezávislost. Poté sloužil do roku 1787 v Západní Indii.", "section_level": 1}, {"title": "Válka s Francii.", "content": "Když roku 1793 vypukla válka s revoluční Francií, velel lodi HMS \"Agamemnon\" pří úspěšném útoku na Korsiku, kde přišel o pravé oko. Za vítězství nad spojenou francouzsko-španělskou flotilou v bitvě u mysu sv. Vincenta roku 1797 byl povýšen na kontradmirála. Krátce poté se účastnil Bitvy u Santa Cruz de Tenerife, kde byl jeho útok odražen a Nelson po dělostřelbě v důsledku těžkých zranění přišel o pravou paži.  Dne 1. srpna 1798 zničil francouzské loďstvo v bitvě u Abukiru, za což byl jmenován baronem nilským. Poté odplul do Neapole, kde vypuklo povstání. Nelson roku 1799 porazil Francouze, kteří se zmocnili města a dosadil zpět na trůn neapolského krále, který mu udělil vévodský titul. Tehdy začala i jeho milostná aféra s lady Hamiltonovou, ženou britského vyslance v Neapoli. Nelson byl proto odvolán na Menorku, kam však nedorazil. Namísto toho se utkal s Francouzi o Maltu v roce 1800. 22. října 1801 byla v Amiensu podepsána dohoda o příměří.", "section_level": 1}, {"title": "Balt.", "content": "Po tomto vítězství se Nelson vrátil do Londýna, aby byl vzápětí vyslán na Balt, kde v roce 1801 porazil u Kodaně dánskou flotilu. Byl mu udělen titul vikomta a byl jmenován admirálem. Protesty parlamentu vyvolala jeho milostná aféra s manželkou vyslance lady Emmou Hamiltonovou, s níž měl dceru Horácii. Nelson vzdoroval se sebevědomím hrdiny. Zakoupil dům Merton Place na jihozápadním okraji Londýna, kde bydlel s Hamiltonovými až do smrti Williama Hamiltona v dubnu 1803. Poté byl jmenován velitelem ve Středomoří, kde po dva roky úspěšně blokoval francouzskou flotilu v Toulonu, aby ji poté, co se vyprostila, úspěšně pronásledoval Atlantikem.", "section_level": 1}, {"title": "Trafalgar.", "content": "V roce 1805 tváří v tvář hrozbě Napoleonovy invaze do Anglie byl povolán, aby se postavil do čela britského válečného loďstva. 21. října 1805 v bitvě u Trafalgaru francouzsko-španělské loďstvo zničil, sám byl však v bitvě smrtelně zraněn. Osudný výstřel vyšel odněkud z lanoví francouzské lodě. Zasáhl Nelsona asi ve 13:15 hodin, právě když byl na velitelské palubě s kapitánem Thomasem Hardym. Kulka zasáhla epoletu na Nelsonově levém rameni a prošla do páteře. Nelson upadl na obličej na palubu, která byla ještě potřísněna krví jeho tajemníka. Těžce zraněný viceadmirál byl přenesen do kajuty v podpalubí. Svým kapesníkem si zakryl obličej a hodnostní označení, aby ho posádka nepoznala. Před svou smrtí se ještě dozvěděl, že bitva skončila vítězstvím jeho flotily. Těsně předtím, než v 16:30 hodin zemřel, pronesl slavná slova: \"Polib mě, Hardy.\"  Svým vítězstvím zachránil Brity před invazí Napoleona a je dodnes ve Velké Británii uctíván jako národní hrdina.", "section_level": 1}, {"title": "Pohřeb a úcta.", "content": "Tělo Horatia Nelsona bylo po smrti uloženo do sudu s brandy, aby vydrželo transport do vlasti. Po slavném dvoudenním vystavení a pohřbu byl Nelson uložen do sarkofágu s monumentální sochou stojícího vojevůdce v katedále sv. Pavla v Londýně. Na počest bitvy bylo v Londýně před ministerstvem námořních sil upraveno a pojmenováno Trafalgarské náměstí a na něm vztyčen sloup se sochou admirála Nelsona.", "section_level": 1}], "src_summary": "Horatio Nelson,1. vikomt Nelson, 1. vévoda z Bronté, KB (29. září 1758 Burnham Thorpe – 21. října 1805 u mysu Trafalgar, Španělsko) byl britský námořní velitel, je považován za národního hrdinu. Jako viceadmirál (\"Vice Admiral of the White\") britského Royal Navy od roku 1789 velel britskému loďstvu ve Středozemním moři. Vítězstvím v bitvě u Abukiru v roce 1798 získal Velké Británii námořní převahu ve Středozemním moři. V roce 1805 potvrdil nadvládu Británie na moři vítězstvím v bitvě u Trafalgaru, kde porazil spojené francouzsko-španělské loďstvo. Sám byl ale v bitvě zabit, když ho na palubě řadové lodě HMS \"Victory\" zasáhla kulka vypálená z francouzské lodě \"Redoutable\".", "tgt_summary": "海军中将第一代纳尔逊子爵霍雷肖·纳尔逊,KB(英语:Vice Admiral Horatio Nelson, 1st Viscount Nelson,1758年-9月29日-1805年-10月21日),英国18世纪末及19世纪初的著名海军将领及军事家,在1798年尼罗河战役及1801年哥本哈根战役等重大战役中带领皇家海军胜出,他在1805年的特拉法加战役击溃法国及西班牙组成的联合舰队,但自己在战事进行期间中弹阵亡。", "id": 872501}
{"src_title": "Norimberský proces", "tgt_title": "纽伦堡审判", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Dokumenty britského válečného kabinetu v Londýně, které byly zveřejněny 2. ledna 2006, ukazují, že se britská vláda myšlenkou, jak potrestat zajaté vedoucí nacistické funkcionáře, zabývala již od prosince 1942. Britský premiér Winston Churchill dokonce prosazoval, aby tyto osoby byly bez soudu zastřeleny. Postupem času však od tohoto názoru na nátlak USA ustoupil. O nějaký čas později, na konferenci v Teheránu (1943), sovětský vůdce Stalin navrhoval popravu 50 až 100 tisíc německých štábních důstojníků. Americký prezident Franklin D. Roosevelt, aniž by si uvědomil, že tato poznámka byla míněna vážně, zažertoval, že 49 tisíc by snad mohlo stačit. Churchill však jednoznačně odmítl „chladnokrevnou popravu vojáků bojujících za svou vlast“, ale s nutností potrestat válečné zločince souhlasil. V souladu s Moskevským dokumentem, který sám napsal, pak měli být váleční zločinci souzeni na místě, kde své trestné činy spáchali. Popravy z politických důvodů byly pro Churchilla naprosto nepřijatelné.  Americký ministr financí Henry Morgenthau mladší navrhoval plán na úplnou denacifikaci Německa, Morgenthauův plán. V tomto plánu prosazoval nucenou deindustrializaci Německa spolu s dalšími tvrdými opatřeními, ne nepodobnými těm, které sami nacisté plánovali pro východní Evropu. Morgenthauův plán si získal podporu jak Churchilla, tak Roosevelta, ale v závěrečné fázi jednání na konferenci v Quebeku (1944) se Sovětský svaz vyslovil proti a přiklonil se k soudnímu procesu.  Navíc, když se detaily plánu později dostaly na veřejnost, vzbudily všeobecný nesouhlas. Roosevelt se pod nátlakem veřejného mínění tedy tohoto plánu vzdal, neodvážil se však ihned přijmout jiné stanovisko. Zavržením Morgenthauova plánu vznikla nutnost vytvoření jeho alternativy pro potrestání nacistického vedení. Americký ministr války Henry L. Stimson tedy přišel s myšlenkou „Soudu evropských válečných zločinců“. Poté, co Roosevelt v dubnu 1945 zemřel, dostalo se tomuto plánu plné podpory nového amerického prezidenta Harry S. Trumana.  Po řadě konzultací mezi Spojenými státy, Spojeným královstvím, Sovětským svazem a Francií byly upřesněny podrobnosti soudních procesů. Jejich začátek byl stanoven na 20. listopad 1945.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik soudních tribunálů.", "content": "Forma potrestání osob odpovědných za spáchání válečných zločinů byla tedy postupně diskutována a vytvářena na konferencích v Teheránu (1943), v Jaltě (1945) a v Postupimi (1945) třemi světovými velmocemi, USA, SSSR a Velkou Británií. Místo v soudním tribunálu získala i Francie.  Právním základem procesů se stala londýnská charta vydaná 8. srpna 1945, která vymezila působnost soudů na „potrestání hlavních válečných zločinců ze zemí evropské části Osy“. Přibližně 200 obviněných bylo souzeno v Norimberku, ostatních 1600 pak stanulo před tradičními vojenskými soudy. Právní podklad pro soudní pravomoci tribunálu byl definován v dokumentu o kapitulaci Německa. Státní pravomoci Německa byly převedeny na spojeneckou kontrolní radu, která měla suverénní moc nad Německem a tím také mohla trestat porušení mezinárodního a válečného práva. Protože ale působnost soudu byla omezena pouze na trestání válečných zločinů, neměl soud oprávnění zabývat se zločiny spáchanými před vypuknutím války 1. září 1939.  Omezení soudních procesů a potrestání mezinárodním tribunálem na občany států Osy vedlo k obvinění, že se jedná pouze o spravedlnost vítězů a že válečné zločiny spojenců souzeny nebudou. Avšak je běžné, že ozbrojené složky civilizovaných zemí vybaví své jednotky detailním poučením o tom, co je a co není povoleno jejich vojenským řádem. Tento řád je vypracován tak, aby zahrnoval všechny mezinárodní smlouvy a obyčejové válečné právo. Proto, když příslušníci ozbrojených složek spojenců porušili své vojenské řády, mohli být a také byli souzeni jako například po masakru v Biscari.  Bezpodmínečná kapitulace států Osy byla neobvyklá a vedla přímo k vytvoření mezinárodního tribunálu. Po ukončení mezinárodních válek byla většinou opatření týkající se podezřelých ze spáchání válečných zločinů zahrnuta v mírové smlouvě. Ve většině případů byli tito podezřelí, kteří se nestali válečnými zajatci, souzeni jurisdikcí jejich vlastního státu. Spojenci tím, že omezili působnost mezinárodního tribunálu pouze na podezřelé ze států Osy, jednali v rámci běžného mezinárodního práva.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh procesu.", "content": "Mezinárodní vojenský tribunál zahájil svou činnost 18. října 1945 v Justičním paláci v Norimberku.  Prvnímu jednání předsedal sovětský soudce Nikitčenko. Prokuratura představila obžalobu proti 24 válečným zločincům a 6 zločinným organizacím - vedoucí sbor NSDAP, Schutzstaffel, Sicherheitsdienst (SD), gestapo, Sturmabteilung (SA) a generální štáb (OKW)", "section_level": 1}, {"title": "Obvinění.", "content": "Obvinění byla tato:", "section_level": 2}, {"title": "Tribunál.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sídlo.", "content": "Města Lipsko, Mnichov a Lucemburk byly krátce uvažovány pro sídlo procesu.  Sovětský svaz chtěl proces v Berlíně jako hlavním městě \"fašistických zločinců\", ale Norimberk byl zvolen ze dvou důvodů:  Jako kompromis se Sověty bylo dohodnuto, že místo procesu bude v Norimberku, Berlín však bude oficiálním sídlem institucí Tribunálu.<ref name=\"PRO-LCO-2/2980-1\"></ref><ref name=\"PRO-LCO-2/2980-2\"></ref>  Bylo také dohodnuto, že Francie bude mít křeslo v Mezinárodním vojenském tribunálu. a že první proces (z několika plánovaných) se bude konat v Norimberku.", "section_level": 2}, {"title": "Složení soudu.", "content": "Každá ze čtyř velmocí poskytla jednoho soudce, jednoho zastupujícího soudce i prokurátory. Soudci byli:  Generální žalobci  Jacksonovým asistentem byl právník Telford Taylor a Shawcrossovými byli Sir David Maxwell-Fyfe a Sir John Wheeler-Bennett.", "section_level": 2}, {"title": "Obhajoba.", "content": "Většina obhájců byli němečtí právníci.", "section_level": 3}, {"title": "Následné procesy.", "content": "Americká okupační správa následně v Norimberku vedla následné norimberské procesy ve své okupační zóně.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Norimberský proces významně ovlivnil mezinárodní trestní právo tím, že přispěl k jeho kodifikaci. Vliv tribunálu dal podnět k myšlence vytvoření samostatného stálého mezinárodního soudu. V době těsně po druhé světové válce byla však tato myšlenka neuskutečnitelná a k přijetí Statutu Mezinárodního trestního soudu došlo až o padesát let později.  Závěry Norimberských procesů pomohly k vytvoření těchto dokumentů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Norimberský proces byl soudní proces vedený Spojenými státy, Sovětským svazem, Francií a Velkou Británií proti hlavním představitelům nacistického Německa před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku. Proces probíhal v Justičním paláci. První proces je také označován jako Proces s hlavními válečnými zločinci a byl veden před Mezinárodním vojenským tribunálem, který soudil 24 nejdůležitějších představitelů nacistického Německa, i když někteří hlavní strůjci (Adolf Hitler, Heinrich Himmler a Joseph Goebbels) spáchali sebevraždu před začátkem procesu.", "tgt_summary": "欧洲国际军事法庭,又称纽伦堡国际军事法庭,俗称纽伦堡大审或纽伦堡审判(英语:Nuremberg Trials,),是盟军根据国际法和二战后的战争法举行的一系列军事法庭。 这些审判中最为引人注目的是对纳粹德国政治、军事、司法和经济领导人员的起诉。他们策划、执行或以其他方式参与了大屠杀和其他战争罪行。由于审判主要在德国纽伦堡市举行,故被称为纽伦堡审判。这些判决标志着古典国际法与现代国际法之间的转折。", "id": 352160}
{"src_title": "Kolagen", "tgt_title": "膠原蛋白", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Aminokyselinové složení.", "content": "Molekula kolagenu je tvořena hlavně aminokyselinami glycinem, prolinem, hydroxyprolinem a hydroxylysinem. Poslední dva vznikají posttranslační modifikací prolinu a lysinu za účasti kyseliny askorbové - vitaminu C.  Kolagen se skládá z řetězců alfa 1 a alfa 2, které se jen málo liší pořadím aminokyselin. Řetězce tvoří trojitou spirálu, která se označuje jako tropokolagen. Je to základní jednotka kolagenu, dlouhá přibližně 256 nm.", "section_level": 2}, {"title": "Sekundární struktura.", "content": "Levotočivá šroubovice protáhlého typu, kde závity mají stoupání 0,95 nm a jednotlivé peptidy jsou vzdálené o 0,286 nm.", "section_level": 2}, {"title": "Terciární struktura.", "content": "Terciární strukturu kolagenu tvoří 3 řetězce, které se vzájemně ovíjejí a mají společnou osu. Výsledné tyčinkovité uspořádání je dlouhé cca 290 nm o průměru 1,4 nm a nazývá se tropokolagen.", "section_level": 2}, {"title": "Kvarterní struktura (vlákno).", "content": "Kolagenní vlákna jsou komplexní vláknitou strukturou. Vyskytují se ve všech typech pojivových tkání. Jsou měkká, ohebná, nepružná a vysoce pevná v tahu. Uvádí se, že 1 mm kolagenních vláken udrží 50 kg. Ve svazcích mají bílou barvu. Ve tkáních mohou být uspořádány do řídkých sítí nebo uspořádaných svazků (šlachy). Tloušťka kolagenního vlákna se pohybuje mezi 1-20 μm, délka může být různá. Při větším zvětšení se přestanou jevit jako homogenní struktura a lze vidět podélné pruhování.  Nejtenčí struktura ještě rozlišitelná světelným mikroskopem se nazývá fibrila. Je tlustá 0,3-0,5 μm. Ovšem i fibrily samotné se skládají z menších jednotek, mikrofibril, které jsou pozorovatelné pouze pod elektronovým mikroskopem případně v AFM. Průměr mikrofibril se pohybuje mezi 20-100 nm, v průměru asi 75 nm. Nově vytvořené mikrofibrily měří cca 20 nm, s přibývajícím věkem se jejich tloušťka zvětšuje. Pro mikrofibrily je charakteristické příčné pruhování v intervalu 64 nm. Molekuly tropokolagenu, uspořádané v mikrofibrile v paralelních řadách, se totiž přesahují o 1/4 své délky. Místo přesahu se tak v elektronovém mikroskopu jeví tmavší.", "section_level": 2}, {"title": "Typy kolagenu.", "content": "Existuje celá řada typů, nejdůležitější je kolagen typu I, II, III, IV, a V. Nejrozšířenější je typ I, představuje 90 % kolagenu v organismech, je přítomen v pokožce, šlachách, kostech a zubech. Typ II se vyskytuje v chrupavkách. Typ III je kolagen embryonálního vývoje, později je nahrazen typem I. Typ IV se vyskytuje v bazální membráně epitelů. Kolagen typu V je charakteristický pro stěnu krevních cév.", "section_level": 1}, {"title": "Kolageny tvořící vlákna.", "content": "Mezi tyto typy patří široce rozšířené kolageny typu I, II, III, V, XI, nově objevené XXIV a XXVII. Všech 12 vlákna-tvořících α-řetězců sdílí dlouhou nepřerušovanou kolagenní doménu ukončenou N- a C- terminálními propeptidy. α-řetězce vytváří nejméně 12 specifických protomerů charakterizovaných jako homo- a heterotrimery. Terminální propeptidy jsou později v procesu oligomerizace a tvoření fibril odstraněny specifickými proteázami.", "section_level": 2}, {"title": "Kolageny tvořící sítě.", "content": "Do této skupiny náleží typy IV, VIII a X. Na rozdíl od předchozích je C-NC doména součástí suprastruktur. Krystalová struktura C-NC domén je známa, což poskytuje informaci pro pochopení mechanismu výběru řetězce.", "section_level": 2}, {"title": "FACIT.", "content": "FACIT (z angl. \"Fibril-associated collagens with interrupted triple helix\", volně přeloženo jako \"s vláknem asociované kolageny s přerušenou trojitou šroubovicí\") tvoří rodinu obsahující typ IX, XII, XIV, XVI, XIX, XX, XXI a XXII. Kolagen IX je tvořen 3 α-řetězci a všechny ostatní jedním α-řetězcem. Charakteristikou je krátká kolagenní doména přerušovaná několika NC doménami. Protomer kolagenu IX je heterotrimer, zatímco ostatní jsou homotrimery. Na rozdíl od kolagenů tvořících vlákna FACITy mají významně kratší C-NC domény: 75 reziduí u kolagenu XII a méně než 30 reziduí u kolagenu IX, zatímco kolageny tvořící vlákna mají cca 260 reziduí.", "section_level": 2}, {"title": "Transmembránové kolageny.", "content": "Transmembránové kolageny obsahují typy XIII, XVII, XXIII, XXV a další kolagenu-podobné proteiny jako např. makrofágový receptor MARCO. Jejích funkcí je podíl na buněčných povrchových receptorech a v matrixu. α-řetězec každého typu obsahuje N-terminální NC doménu, která zahrnuje Protomer každého α-řetězce je homotrimer. Extracelulární spojovací doména obsahuje α-helikální coiled coil strukturu.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní kolageny.", "content": "Jen velmi málo je známo o kolagenu XV, XVIII a nově objeveném XXVI a XXVIII. Každý typ sestává z jediného α-řetězce, který obsahuje kolagenní doménu obklopenou N-CN a C-NC doménami.", "section_level": 2}, {"title": "Metabolismus kolagenu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Syntéza.", "content": "Kolagen je produkován především vazivovými buňkami (fibroblasty), buňkami chrupavky (chondroblasty), kostí (osteoblasty), ale i epitelovými buňkami. Syntéza zčásti probíhá uvnitř buňky, částečně extracelulárně. Polypeptidové řetězce jsou syntetizovány na hrubém endoplazmatickém retikulu buňky. Vzniklý prokolagen je vyloučen do extracelulárního prostoru, kde z něj enzym prokolagenpeptidáza odštěpí tropokolagen. Ten reaguje s ostatními molekulami tropokolagenu a za přítomnosti katalyzátoru, kterým je enzym lysyloxidáza, vytváří mikrofibrily.  Následně po syntéze procházejí molekuly kolagenu posttranslační modifikaci, která bílkovině zajistí plnou funkčnost. Mezi tyto modifikace patří i hydroxylace, kdy se hydroxylová skupina váže s četností jedna ku tisíci aminokyselinových molekul kolagenu. Přesto je hydroxylace pro správnou funkci kolagenu nenahraditelná, jak dokazuje výzkum choroby osteogenesis imperfecta neboli nemoci \"křehkých kostí\".", "section_level": 2}, {"title": "Rozklad.", "content": "Rozklad kolagenu v mezibuněčných prostorách umožňují zejména tzv. kolagenázy.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Kolagen se používá k výrobě želatiny, klihu, jako materiál pro výrobu chirurgických vláken, na úpravu cévních protéz a na obaly uzenin (střívka). Své využití našel také v plastické chirurgii, orgánovém inženýrství a v kosmetice.", "section_level": 1}, {"title": "Stanovení obsahu kolagenu v mase.", "content": "Obsahem kolagenu se rozumí obsah hydroxyprolinu vynásobený koeficientem 8. Obsah hydroxyprolinu je nutno stanovit metodou ISO 3496-1978.", "section_level": 1}, {"title": "Pravěký kolagen.", "content": "Od roku 2005 se objevují zprávy o izolování původních proteinů (včetně kolagenu) z výborně dochovaných fosilií druhohorních dinosaurů (např. rodů \"Tyrannosaurus\" nebo \"Brachylophosaurus\"). Tímto výzkumem se dlouhodobě zabývá například molekulární paleontoložka Mary Higby Schweitzerová ze Státní univerzity v Severní Karolíně. V roce 2017 bylo novými metodami zjištěno, že původní peptidy a proteiny se za určitých podmínek skutečně mohou zachovat i ve fosiliích starých desítky milionů let.  V roce 2019 byla publikována studie týmu vědců, kteří údajně přímo prokázali přítomnost kolagenu typu I ve vzorcích tyranosaura zvaného \"Wankel-Rex\" (\"MOR 555\", později \"USNM 555000\"), objeveného roku 1988 ve východní Montaně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kolagen je skleroprotein, extracelulární, ve vodě nerozpustná bílkovina, která je základní stavební hmotou pojivových tkání. Tvoří 25–30 % všech proteinů v těle savců, ve formě kolagenních vláken je složkou mezibuněčné hmoty. V současnosti je známo nejméně 27 rozdílných typů kolagenů.", "tgt_summary": "胶原蛋白(collagen) 占哺乳类动物总蛋白质约20%,也是人体的一种非常重要的蛋白质,主要存在于结缔组织中。它有很强的伸张能力,是韧带的主要成分,胶原蛋白也是细胞外基质的主要组成成分。它使皮肤保持弹性,而胶原蛋白的老化,则使皮肤出现皱纹。胶原蛋白亦是眼睛角膜的主要成分,但以结晶形式组成。同其他蛋白质相同,胶原蛋白无法被人体直接吸收,口服会被分解为氨基酸。", "id": 1738492}
{"src_title": "Mexiko", "tgt_title": "墨西哥", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V předkolumbovském období se na území dnešního středního a jižního Mexika rozvíjely mezoamerické civilizace, například Teotihuacan, Toltékové, Mayové nebo Aztékové, kteří prosluli krvavými rituály s lidskými oběťmi. Po příchodu Evropanů do „Nového světa“ dobyl mezi roky 1519 a 1521 conquistador Hernán Cortés Aztéckou říši, záhy poté obrátili Španělé pozornost na ostatní indiánské státy v oblasti, přičemž poslední dobyli roku 1697. V roce 1535 založili Španělé svoji kolonii Nové Španělsko s hlavním městem Ciudad de México na místě hlavního aztéckého města Tenochtitlán přímo na území vysušeného jezera. V první třetině 19. století sice získalo Mexiko nezávislost na Španělsku, ale odtržení Texaské republiky a po prohrané Mexicko-americké válce (1846–1848) ztratilo Mexiko rozsáhlé území na severu státu (Horní Kalifornie a Santa Fe de Nuevo México). Vlády nad zemí se také na čas zmocnili Francouzi (1864–1867). Zakladatelem moderního mexického státu je Benito Juárez, první prezident v Americe indiánského původu. Revoluce roku 1910 vyústila v občanskou válku, která si vyžádala přes milion obětí, a vyvrcholila pozemkovou reformou a znárodňováním za vlády prezidenta Cárdenase. Díky objevu ropy v Mexickém zálivu je životní úroveň v zemi relativně vyšší, než v ostatních latinskoamerických zemích. Mexiko má činné sopky a je ohrožováno zemětřeseními. Roku 1985 jedno takové napáchalo velké škody v hlavním městě.  V 90. letech 20. století se v chudých částech Mexika (především Chiapasu) zformovalo hnutí EZLN, vedené osobou nazývanou jako Subcomandante Marcos,které od roku 1994 revoltuje proti mexické vládě a nakonec vytvořilo na jihu země vlastní autonomní oblast a dodnes je v konfliktu s mexickou vládou.  Od roku 2008 se v Mexiku dramaticky zintenzívnila drogová válka mezi státem a drogovými kartely, která si vyžádala už téměř 140 000 obětí.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Spojené státy mexické jsou americká země. Na severu hraničí s USA a na jihu s Guatemalou a Belize. K Mexiku patří také několik ostrovů ležících na západě v Tichém oceánu, a na východě okolo pobřeží v Mexickém zálivu, či Karibském moři. Nejnižším bodem je proláklina nedaleko Mexicali (–10 m).", "section_level": 1}, {"title": "Povrch.", "content": "Mexiko leží na západní polokouli, v jižní části Severní Ameriky. Na severu sousedí s USA. Hranici v délce 2597 km tvoří částečně řeka Rio Grande. Na jihu hraničí Mexiko s Guatemalou (962 km) a Belize (176 km).  Celková délka mexického pobřeží je 9219 km. Na západě je to tichomořské pobřeží, na východě atlantské pobřeží, část východního pobřeží oblévá Mexický záliv a část Karibské moře. Na jihu se při pobřeží táhne úzký Středoamerický příkop dosahující hloubek přes 6000 m. Rozloha mexického území je téměř 2 milióny kilometrů čtverečních, po Brazílii a Argentině je Mexiko třetí největší zemí Latinské Ameriky. Mezi největší mexické ostrovy patří Tiburón, Ángel de la Guarda, Cozumel, Cedros a další.  Mexické území se horopisně z největší části přimyká k severoamerické kordillerské soustavě, která na něm vytváří rozsáhlou vysočinu, jež se zdvihá postupně k jihu. Jejím jádrem je náhorní plošina „Mesa central“, kterou prostupují horské hřbety a kotliny. Mexická vysočina je při obou oceánech ohraničena horskými pásmy pohoří Sierra Madre Oriental a Sierra Madre Occidental. Na jihu se mexická vysočina nazývá Anahuácká vysočina a zvedá se do výše 2000 m. Nejdůležitější částí jsou dvě kotliny, v nichž je velká koncentrace obyvatelstva – Mexické a Tolucké údolí. Obě jsou velmi úrodné.  Na jihu Mexické vysočiny vystupuje významné pásmo s několika menšími pohořími, která tvoří jihomexické vulkanické pásmo Cordillera Neovolcánica. Nejvyššími horami jsou: Pico de Orizaba (nebo též Citlaltépetl) (5636 m), Popocatépetl (5452 m), Iztaccíhuatl (5280 m) a Colima (4340 m). Tato část území bývá postihována zemětřeseními tektonického původu. I sopky se často projevují.  Ještě jižněji leží pohoří Sierra Madre del Sur, které je ohraničeno na jihu Tichým oceánem, na východě Tehuantepeckou šíjí a na severu Neovulcanickým pohořím. Na východ od Tehuantepecké šíje se zvedá pohoří Sierra Madre de Chiapas, které přechází do Tabaské nížiny. Ta navazuje na rozsáhlou suchou a zkrasovělou vápencovou tabuli Yucatánského poloostrova.  Na severozápadě tvoří část Mexika Kalifornský poloostrov dlouhý 1250 km a Kalifornský záliv. Největší horou poloostrova je El Picacho del Diablo – 3095 m n. m. 500 km od pobřeží na západ leží vulkanické ostrovy Revillagigedo.", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Mexiko má poměrně málo řek. Největší řekou je pohraniční Río Bravo del Norte (v USA zvaná \"Rio Grande\"), dlouhá 3023 km. Z přítoků, které přijímá, je významnější jen řeka Conchos. Několik větších řek je na atlantském pobřeží, které jsou bohatší na srážky. Nejdůležitější z nich je Panuco, která ústí do Mexického zálivu. Západní pobřeží má četné kratší řeky, které prudce spadají z pobřežních horských pásem, a mají proto značný energetický význam. Jsou to Yaqui, Fuerte, Río Grande de Santiago (800 km), která protéká největším mexickým jezerem Lago de Chapala (1 116 km2), a na severu řeka Balsas. Největšími řekami mexického jihu jsou Usumacinta (1000 km) a Grijalva (velké přehrady). Usumacinta tvoří část hranice s Guatemalou. Východní pobřeží Yucatánského poloostrova lemuje Mezoamerický korálový útes, druhý největší korálový útes na Zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Sever Mexika leží v subtropickém pásu, jih v tropickém pásu. To se ale týká jen nížin (převážně na pobřeží), podnebí jinak závisí zejména na nadmořské výšce. Země se dělí na čtyři výšková podnebná pásma. Horká země (\"tierra caliente\") do výšky 800 m n. m. má průměrnou roční teplotu přes 23 °C. Mírná země (\"tierra templada\") do 1700 m n. m. měla průměrnou teplotu od 17 °C do 23 °C. Chladnou zemi (\"tierra fría\") do 2500 m n. m. s teplotou méně než 17 °C střídá pásmo věčného sněhu (\"tierra helada\").  Na jihu se dělí rok na období sucha a dešťů – ty dosahují maxima v letních měsících. Na východním pobřeží závisí srážková činnost v létě na pasátu vanoucím z Atlantiku, v zimě na větru ze severu. Pacifické pobřeží je sušší. Zvláště Kalifornský poloostrov a severní část západního Mexika má srážek málo.", "section_level": 2}, {"title": "Flóra.", "content": "Na jihu a východě se setkáváme s tropickou flórou v typickém deštném lese. Různé druhy palem propletených liánami, oživeny pestře zbarvenými orchidejemi. Pěstuje se zde palma olejná, cukrová třtina, sisal, kokosovník, kakaovník, káva a kukuřice. Pod hranicí věčného ledu na vrcholcích hor nalézáme naopak severoamerickou holoarktickou flóru. Přestože povrch Mexika není příliš zalesněn, druhů stromů zde roste celá řada. Zvlášť četně se vyskytují cedr, dub a borovice, ve vyšších polohách jedle. Hospodářský význam má i dřevo tropických stromů, užívané v nábytkářském průmyslu (mahagon) nebo k barvení kampešek. Charakteristickou rostlinou celého Mexika je kaktus, vyskytující se ve stovkách druhů. V horských oblastech Mexika se pěstuje cukrová třtina, káva, pšenice a proso. Severněji se nacházejí pastviny a louky. V Mexiku se pěstuje také velké množství tropického ovoce a různé zeleniny, zejména chilli a rajčata. Zcela na severu země se daří bavlníku, zejména při ústí řek Colorado a Rio Grande.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Zvířena čítá tisíce druhů, z nichž většinu tvoří hmyz. Velice nepříjemní jsou moskyti, přenášející malárii a žlutou zimnici. V Mexiku nacházíme zvířata, žijící v obou částech amerického kontinentu. Ze Severní Ameriky pocházejí medvědi, vydry, jeleni a jelencii, z Jižní pak jaguár, pásovec, mravenečník a množství opic. Žijí zde i dikobrazové, různí hlodavci a mnoho dalších savců jako například tapír. Ze zvířat, která dovezli do Ameriky až Evropané, najdeme ve volné přírodě divoké potomky španělských koní. Dále se v Mexiku vyskytuje mnoho obojživelníků a plazů. Největší nebezpečí představují četní a prudce jedovatí chřestýši. Z ptačí říše můžeme jmenovat zase řadu druhů, od maličkých kolibříků až po supy a orly. Nejznámějším mexickým ptákem je však patrně krocan, divoký předek dnes po celém světě rozšířeného krocana domácího.  Střed země se vyznačuje zejména chovem skotu, prasat, koní, koz a ovcí. Při pobřeží s Mexickým zálivem se loví zejména krabi a langusty, ve vodách Tichého oceánu krabi a ústřice. Ve vodách severní části Kalifornského zálivu žije kriticky ohrožená sviňucha kalifornská.", "section_level": 2}, {"title": "Chráněná území.", "content": "V Mexiku funguje rozsáhlá síť různých chráněných území, která spravuje státní organizace \"Národní komise pro přírodní chráněná území\" ( \"Comisión nacional de áreas naturales protegidas\"). V září 2011 existovalo celkem 174 území, která byla zařazena pod jistý stupeň ochrany (41 biosférických rezervací, 67 národních parků, 5 přírodních památek, 8 chráněných území pro ochranu přírodních zdrojů, 35 chráněných území pro ochranu fauny a flory a 18 tzv. útočišť). Souhrnná výměra všech chráněných území dosahovala 253 848 km2. Pět z těchto území figuruje zároveň na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO (El Vizcaíno, Sian Ka'an, ostrovy a chráněná území Kalifornského zálivu, biosférická rezervace monarchy stěhovavého a biosférická rezervace El Pinacate a Gran Desierto de Altar).", "section_level": 2}, {"title": "Politický systém.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Uspořádání státu.", "content": "Spojené státy mexické jsou federativní republikou s ústavou z roku 1917, ve které je zakotveno, že volební právo mají všichni dospělí občané starší 18 let. Mexiko má tzv. prezidentský systém. Hlavou státu i vlády je prezident (\"presidente de México\"), jenž je volen lidem při spolkových volbách na jediné šestileté období. Prezident soustřeďuje ve svých rukou veškerou exekutivní moc.  Zákonodárným orgánem je dvoukomorový \"Národní kongres\". Z 500 členů poslanecké sněmovny jsou 3/4 voleny přímo a 1/4 podle počtu hlasů získaných jednotlivými stranami, všichni na 3 roky. 64 senátorů je voleno na 6 let, po dvou z každého státu. Každý stát si volí vlastního guvernéra a zákonodárný sbor. V případě Ciudad de México, což je hlavní město s okolím, guvernéra jmenuje prezident.  Od roku 2012 je mexickým prezidentem Enrique Peña Nieto (* 20. července 1966), který je členem tradiční Revoluční instituční strany (\"Partido Revolucionario Institucional\", PRI). Nieto nemohl podle mexické ústavy ve spolkových volbách roku 2018 znovu kandidovat. Novou hlavou státu byl dne 1. července 2018 zvolen Andrés Manuel López Obrador (* 13. listopadu 1953), který se úřadu ujme 1. prosince 2018. López Obrador kandidoval za širokou volební koalici; sám je vedoucím činitelem Hnutí národní obrody (\"Movimiento Regeneración Nacional\", MRN).", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "Mexiko je členem mnoha mezinárodních celosvětových organizací jako OSN, OECD, G20, APEC, Interpol, UNESCO atd. Kromě toho je zapojené do několika organizací působících pouze na americkém kontinentu (např. Severoamerická dohoda o volném obchodu, Organizace amerických států, Společenství latinskoamerických a karibských států, Latinskoamerické integrační sdružení, Pacifická aliance, Sdružení karibských států atd.).", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy s Československem a Českou republikou.", "content": "Mexiko navázalo diplomatické vztahy s Československem v roce 1922. Diplomatické vztahy byly nakrátko přerušeny mezi roky 1939 a 1942.  V roce 1936 prezident Lázaro Cárdenas pojmenoval na okraji Ciudad de México tehdy neznámou ulici jménem T.G. Masaryka. Současný název této třídy, která je jednou z nejluxusnějších nákupních ulic v mexickém hlavním městě, je Avenida Presidente Masaryk. V roce 2000 zde byl na prestižním místě postaven pomník TGM, financovaný do značné míry českými krajany v Mexiku. V současnosti je Avenida Presidente Masaryk jednou z nejznámějších ulic ve městě a patří mezi nejdražší obchodní třídy v celé Latinské Americe.  V roce 2013 měla Česká republika své velvyslanectví v Ciudad de México a honorární konzuláty v Guadalajaře, Tijuaně a Monterrey. Mexiko má svou ambasádu v Praze.", "section_level": 3}, {"title": "Územní rozdělení.", "content": "Stát je rozdělen na 31 spolkových států a distrikt hlavního města. Některé názvy států a měst nesou jména historických osobností Mexika, jiné jsou indiánského původu.", "section_level": 2}, {"title": "Státní symboly.", "content": "Vlajka země je tvořena třemi svislými pruhy. Zleva zeleným (nezávislost), bílým (čistota náboženství) a červeným (jednota spojení míšenecké, indiánské a španělské krve). Uprostřed je státní znak z roku 1823. Znak tvoří hnědě zbarvený orel stojící na nopálovém kaktusu, který roste z vody jezera; orel drží v zobáku zeleného hada, pod ním jsou do půlkruhu prohnuté ratolesti dubu a vavřínu svázané stužkou v národních barvách. Znak ilustruje starou aztéckou legendu, podle níž putující indiánský lid měl nalézt nový domov na ostrově uprostřed jezera, kde uvidí tuto scénu. V místě na jezeře Texcoco byl roku 1325 založen Tenochtitlán. Na jeho troskách dnes stojí dnešní hlavní město Mexika, Ciudad de Méxiko.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Mexiko je třetí největší ekonomikou na americkém kontinentu (po USA a Brazílii). Zahrnuje kombinaci služeb, průmyslu a zemědělské produkce a je založená především na exportu surovin a výrobků. Vlády Mexika umožnily na konci 20. století vyšší konkurenci v oblasti mořských přístavů, telekomunikačních zařízení, výrobě elektrické energie, distribuci zemního plynu za účelem modernizace infrastruktury. Zahraniční obchod Mexika je založen na řadě dohod o volném obchodu. Nejdůležitější z nich je NAFTA, dále pak dohody s Evropskou unií, Japonskem a několika státy Střední a Jižní Ameriky. Do USA a Kanady směřovalo např. v 1. čtvrtletí 2014 celých 80% mexického exportu. V roce 2013 byl odhadovaný hrubý domácí produkt podle parity kupní síly 15 600 $ za rok na osobu. V zemědělství pracovalo 13% obyvatelstva, v průmyslu 24% a v sektoru služeb 62%. Nejvýznamnější exportní zboží je surová ropa, motorová vozidla a jejich součásti, elektronika a další průmyslové zboží.", "section_level": 1}, {"title": "Nerostné bohatství.", "content": "Mexiko oplývá značným přírodním bohatstvím. V koloniální době bylo ceněno zvlášť stříbro a zlato, těžilo se i olovo, zinek, měď a železo. Stříbrné rudy našli geologové na celém území Mexika, bohatými doly vynikají zejména státy Zacatecas, Durango, Hidalgo, Guanajuato a Chihuahua. Dnes tvoří mexický podíl na světové produkci víc než 20 % a Mexiko je stále největším producentem tohoto kovu. Menší význam má těžba zlata, jeho naleziště jsou už částečně vyčerpána. Nacházejí se hlavně ve státech Durango, Sonora, Chihuahua a Querétaro.  Z ostatních kovových rud má značnou důležitost ruda zinková, jejíž největší pánve můžeme najít ve stejných státech jako doly na stříbro a zlato. Totéž platí pro olovnaté a měděné rudy, známé vysokým obsahem kovů. V poslední době dochází k intenzivnímu rozvoji těžby železných rud v nově objevených ložiscích na západě země (Cerro del Mercado, El Mamen, La Perla a El Joven). Ruda tu v některých případech obsahuje až 60 % železa.  V roce 1959 objevili v Mexiku i bohatá naleziště uranu, významná je i těžba síry, grafitu, rtuti, cínu a antimonu. Dále se těží uhlí, molybden, wolfram, kadmium a řada dalších nerostů a rud.  Největší nerostné bohatství představuje z dnešního pohledu ropa a zemní plyn, zejména při východním pobřeží, na jejichž těžbě závisí příjem deviz i rychle se rozvíjející chemický průmysl. Od roku 1938 kontroluje všechny vrty, soustředěné zejména na atlantském pobřeží včetně pobřežního šelfu, státní společnost PEMEX. Podíl Mexika na světovém obchodu s ropou představuje asi 6 %. Stále větší význam má zemní plyn, přičemž téměř celou produkci odebírají Spojené státy a Kanada. Nejvíc plynu se těží kolem měst Reynosa a Poza Rica ve státě Tabasco.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "Převažuje průmysl chemický, strojírenský, potravinářský a textilní. Chemický průmysl sídlí zejména ve městech Coatzacoalcos a Tampico na východě, Salina Cruz na jihu a Salamanca ve středozemí. Strojírenským průmyslem se vyznačují Veracruz na východě a Puebla ve středozemí. Města jako Mexicali, Ciudad Juárez, Chihuahua, Torreón, León se vyznačují potravinářstvím, textilním průmyslem a hutnictvím. Monclova na severu a Veracruz jsou typická hutní města. Takovým textilním městem je Mérida na severu poloostrova Yucatán.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Počet obyvatel Mexika se zvýšil ze 14,3 milionů v roce 1921 na přibližně 124,5 milionu v roce 2017. Poměr venkovského a městského obyvatelstva činí 30:70. Průměrná hustota zalidnění je 57 obyvatel na 1 km2, největší hustota je v hlavním městě, nejmenší pak ve státě Baja California Sur. Metropolitní oblast Valle de México, jejíž centrem je Ciudad de México, byla v roce 2010 domovem pro více jak 20 miliónů osob.  Mesticové, tedy míšenci Indiánů a bělochů, jsou zastoupeni 60 %, Indiáni 30 % (asi 35,35 milionu) a běloši (potomci Španělů zvaní kreolové) 9 % (11,205 milionu). Z Indiánů je nejvíce: Nahuů (potomci Aztéků), Mayů a Zapoteců. Nejméně: Ixcateců a Kiliwaů, kteří jsou na pokraji vymření. Je zde 89 % katolíků (vč. východních) a 6 % protestantů.  Do země přicházejí lidé především z Guatemaly a Hondurasu, hlavně za prací a lepšími životními podmínkami. Mexičané a vůbec obyvatelé celé Střední a Jižní Ameriky už od 70.let mohutně migrují do USA.", "section_level": 1}, {"title": "Města.", "content": "Přehled 20 největších měst v Mexiku:", "section_level": 2}, {"title": "Jazyky.", "content": "Úřední jazyk Mexika je španělština s totožnou gramatikou jako ve Španělsku. Latinskoamerické španělštiny ovšem mají svá specifika, kde mezi nejvýraznější patří nepoužívání 2.osoby množného čísla.  Mexická španělština má slovník obohacen o řadu slov převzatých z indiánských jazyků, kterých je v Mexiku celkem 62 viz. Nejrozšířenější je aztéčtina – nahuatl, po ní pak mayština, mixtéčtina a zapotečtina. Aztécký nahuatl, který se používá v hlavním městě a okolí, je snadno rozeznatelný příponami -tl (známá sopka Popocatépetl).  Některá slova z aztéčtiny byla převzata i do češtiny, např. „šokolatl“, je u nás naše známá čokoláda, papričky „chilli“ se řeknou také tak, ovšem sousloví \"tomatová\" omáčka (z aztéckého „tomatl“ pro rajče) již Češi používají méně častěji než Němci nebo Angličané.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Život indiánských obyvatel Mexika v předkolumbovském období byl prostoupen uctíváním obrovského panteonu bohů. Na jejich počest se budovaly rozsáhlé stavby a kultovní centra, obyvatelstvo vydržovalo početnou vrstvu kněží, kteří byli prostředníky mezi prostým lidem a bohy, putovalo do vzdálených posvátných míst a pořádalo náboženské slavnosti, jejichž součástí bývaly i lidské oběti na usmíření bohů.  Za conquisty a v koloniálním období dobyvatelé (někdy i násilím) obraceli Indiány na katolickou víru. Za tímto účelem sem ze Španělska a později z dalších evropských zemí přicházeli kněží a mniši z různých náboženských řádů – františkáni, dominikáni, augustiniáni a nakonec jezuité – kteří měli Indiány vzdělat v základech víry.  Každoročně se konají oslavy kultu Panny Marie Guadalupské, patronky Mexika, který vrcholí 12. prosince, v den jejího prvního údajného zjevení v Mexiku.  V současnosti je Mexiko zemí katolickou – převažují římští katolíci (celkem i s východními 89–90 %obyv.) Jsou zde i východní katolické církve: *1) arménští katolíci – Apoštolský exarchát pro Latin. Ameriku a Mexiko (mimo Argentinu), pouze 2 farnosti, počet stagnuje: 2015 – 12 000 věřících - stejně jako r. 2014, 2010, 2000, * 2) maronité: Eparchie Nuestra Señora (Naší Paní, tj. Panny Marie) de los Martires de Libano (libanonských mučedníků), vznikla 1995, r. 2015 – 156 000 věřících – počet narůstá: 2014 – 154 400, 2010 – 150 800, 2000 – 150 000. M. je i Carlos Slim Helú (VIZ), * 3) řeckokatolíci-melchité: Eparchie Nuestra Señora (Naší Paní, tj. P. Marie) del Paraíso: 2015, 2014, 2010 – 4 700 věřících, 2000 – 2 500, 1990 – 2 000. Celkem asi 89 % obyv. Jsou zde i komunity jiných náboženství jako jsou protestanti – asi 6 %, židé. Část domorodého obyvatelstva (ze 30 %) praktikuje kombinaci svého původního náboženství s katolicismem.  V Mexiku žije přes 80 000 Mennonitů německo-holandského původu, kteří se v zemi usadili v roce 1920.  Mexiko několikrát navštívil i zesnulý papež Jan Pavel II.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Básník Octavio Paz získal v roce 1990 Nobelovu cenu za literaturu, dosud jedinou pro mexickou literaturu. K nejvýznamnějším mexickým prozaikům patřil Carlos Fuentes (jakkoli se narodil v Panamě). V roce 1987 získal Cervantesovu cenu, nejprestižnější ocenění pro španělskojazyčné autory. K nejvýznamnějším mexickým básníkům 2. poloviny 20. století patřil José Emilio Pacheco, ten Cervantesovu cenu získal roku 2009. Prozaik Sergio Pitol v roce 2005, roku 2013 publicistka Elena Poniatowska, v roce 2015 básník Fernando del Paso.  K zakladatelům mexického básnictví patřila řeholnice Juana Inés de la Cruz, jejíž dílo je řazeno k baroku. Jedním z objevitelů tzv. magického realismu, jímž se proslavila latinskoamerická literatura jako taková, byl Juan Rulfo. Téma střetu původní a bílé kultury v Mexiku bylo typickým pro básnířku i prozaičku Rosariu Castellanos. Mariano Azuela proslul romány z období Mexické revoluce roku 1910. Především svou románovou prvotinou \"Como agua para chocolate\" na sebe upozornila Laura Esquivelová. V Mexiku se odehrávala též díla spisovatele s nejasnou identitou, který psal pod pseudonymem B. Traven.", "section_level": 2}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "Nejslavnějším mexickým výtvarným umělcem je malířka Frida Kahlo, jistě i díky slavnému biografickému snímku se Selmou Hayekovou v hlavní roli. Její muzeum v Ciudad de México (\"Museo Frida Kahlo\"), tzv. Modrý dům, který byl i jejím domem rodným, dnes patří k nejvýznamnějším mexickým kulturním institucím. Malířem byl i Fridin manžel Diego Rivera. Patřil k zakladatelům mexického muralismu, tedy obnovy tradice nástěnných maleb, často na stěny moderních budov. Dalšími výraznými muralisty byli David Alfaro Siqueiros, José Clemente Orozco či Juan O'Gorman, též významný architekt. Remedios Varová, která do Mexika utekla z Evropy před politickou perzekucí, se přihlásila k surrealismu. Podobný osud i zaměření díla měla Leonora Carringtonová, obě malířky si byli ostatně velmi blízké. K surrealismu neměl díky své figurativní abstrakci daleko ani Rufino Tamayo.  Architekt Luis Barragán získal roku 1980 prestižní Pritzkerovu cenu, zvanou též \"Nobelova cena za architekturu\".", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "Počátkem 30. let 20. století se začíná točit v Mexiku zvukový film. Základy mexického filmového umění v té době pokládal ruský režisér Sergej Michajlovič Ejzenštejn, který zde natočil snímek \"Que viva México\" (\"Ať žije Mexiko\"). 40. a 50. léta jsou nazývána zlatou érou mexického filmu. Významným režisérem té doby byl Emilio Fernández, kameramanem Gabriel Figueroa. V té době v Mexiku žil a tvořil také slavný španělský režisér Luis Buñuel.  Od 90. let 20. století se kvalita mexického filmu znovu prudce zvedla, přičemž klíčovými osobnostmi tohoto obrození jsou Guillermo del Toro a Alejandro González Iñárritu. Alfonso Cuarón je prvním mexickým filmařem, který dostal Oscara za režii (roku 2014 za snímek \"Gravitace\"). Emmanuel Lubezki dostal za tento snímek Oscara za kameru. Guillermo Navarro ho získal za výtvarné pojetí snímku \"Faunův labyrint\". I Američan Robert Rodriguez točí většinu svých filmů v mexické produkci. Carlos Reygadas je představitelem artového filmu. K důležitým režisérům současnosti patří též Arturo Ripstein, Alfonso Arau, Amat Escalante, Jorge Fons ad.  K nejznámějším mexickým hercům současnosti patří Gael García Bernal či Diego Luna. V éře němého filmu to byl Ramon Novarro, ve 40. a 50. letech Pedro Armendáriz, Dolores del Río a María Félixová. Ricardo Montalbán se v 70. letech proslavil rolí ve sci-fi sérii \"Planeta opic\". Od 90. let slaví mexická televizní tvorba celosvětový úspěch se svými telenovelami (\"Maria Mercedes, Rosalinda\"). Proslavila se v nich například herečka a zpěvačka Thalía.", "section_level": 2}, {"title": "Lidová kultura.", "content": "Významné je především hrnčířství. Také textilní výroba je velmi rozšířena. Používá se zejména vlna a bavlna. Z henequenu a ixtle (agáve) se vyrábí brašny. Z rákosí se vyrábějí různé krytiny, ale také charros (klobouky). Mezi běžné lidové slavnosti patří býčí a kohoutí zápasy, ale i udržení se na nezkrocených koních tzv. charros. Dále převažují různé indiánské a křesťanské slavnosti. Mexičané rádi oslavují. Oslava se nazývá fiesta. Sejde se nejméně dvacet lidí, příbuzných, přátel nebo známých. Vzhledem k počtu lidí se fiesty odehrávají často venku, na dvorku nebo v zahradě domu, večer pak při světle lampionů. Pro děti je připravena piňata, keramická nádoba obalená staniolem, barevným papírem a papírovými třásněmi. Uvnitř jsou bonbóny, drobné ovoce, ořechy, malé hračky a papírové vločky. Piñata visí na dlouhém provazu a dva z účastníků oslavy tahají za konce provazu tak, aby piňata byla na dosah, ale ve stálém pohybu. Děti, dostanou hůl a jejich cílem je nádobu zasáhnout. Všichni přítomní sledují s povyražením marné i úspěšné pokusy a bouřlivě povzbuzují tradičním popěvkem. Když přijdou na řadu dospělí, musí mít převázané oči a jejich snaha zasáhnout piňatu je doprovázena všeobecným veselím. K fiestě patří hodně hudby a samozřejmě tanec.  Je-li fiesta oslavou v kruhu příbuzných, pak feria bývá výroční slavností, která zasahuje celé město a okolí. Je to vlastně výroční trh a výstava té výrobní činnosti, která v dané oblasti převažuje. Takže ve městě Taxco, známém výrobou stříbrných předmětů, se koná feria stříbra. Jinde je feria výrobků z kůže, jinde feria květin. Můžete navštívit dílny zručných řemeslníků a pozorovat jejich práci. Večer na náměstí vystupují hudebníci a tanečníci. Zvuky mariachis, lidové písně a temperamentní děj na pódiu rozehřeje postávající diváky, kteří podupávají a přizvukují do taktu.  V poledních hodinách začíná být velké vedro, které se odpoledne stává úmorným. A tak Mexičané, podobně jako Španělé a obyvatelé Latinské Ameriky tráví siestu. Siesta vznikla již v době těžkých ručních prací na polích nebo stavbách, protože práce pod žhavým sluncem je velmi vyčerpávající. A tak odpolední spánek a odpočinek, tedy siesta, není znakem lenosti nebo přejedení, ale téměř nevyhnutelností.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Mexiko vybojovalo třináct zlatých olympijských medaili. Dvě má jezdec na koni Humberto Mariles (1948), po jedné pak skokan do vody Joaquín Capilla (1956), boxeři Antonio Roldán a Ricardo Delgado (oba 1968), plavec Felipe Muñoz (1968), chodci Daniel Bautista (1976), Ernesto Canto a Raúl González (oba 1984), vzpěračka Soraya Jiménezová (2000), taekwondisté Guillermo Pérez a María Espinozová (oba 2008). Zatím poslední zlato vybojoval fotbalový tým na olympijských hrách v Londýně roku 2012. Mexičtí sportovci reprezentují svoji zemi nejen na Olympijských hrách, ale i na regionálních Středoamerických a karibských hrách či Panamerických hrách.  Mexická fotbalová reprezentace se účastní Zlatého poháru CONCACAF, který desetkrát vyhrála. Od roku 1993 hraje občas též soutěž Copa América, tedy mistrovství Jižní Ameriky (dvakrát byla ve finále). Na světovém šampionátu se Mexičané dostali nejdále do čtvrtfinále (1970, 1986). V roce 1999 vyhráli Konfederační pohár. V evropských soutěžích se prosadili hráči jako Javier Hernández, Rafael Márquez či Hugo Sánchez.  V některých regionech Mexika je populární baseball, někteří Mexičané se prosadili i v americké Major League, jako například Fernando Valenzuela. Podobně se v americké National Football League prosadil mexický hráč amerického fotbalu Raul Allegre. Basketbalista Manuel Raga, zvaný \"Létající Mexičan\", vyhrál s italským klubem Pallacanestro Varese třikrát Euroligu a jako jediný Mexičan byl uveden do Síně slávy Mezinárodní basketbalové federace. Tenista Rafael Osuna byl světovou jedničkou a v roce 1963 vyhrál Wimbledon. Závodní automobilový jezdec Pedro Rodríguez de la Vega vyhrál vytrvalostní závod 24 hodin Le Mans. Lorena Ochoaová byla golfovou světovou jedničkou. Ana Guevaraová je mistryní světa v atletice v běhu na 400 metrů z roku 2003.  Mexiko se v minulosti již několikrát stalo hostitelskou zemí mezinárodních sportovních akcí. Konaly se zde letní olympijské hry 1968, mistrovství světa ve fotbale 1970 a mistrovství světa ve fotbale 1986. Zdejší Grand Prix Mexika byla po 16 let součástí mistrovství světa Formule 1. Od ročníku 2004 je zdejší Mexická rallye součástí Mistrovství světa v rallye.  Tradičním národním sportem, s kořeny v 16. století, je charreada. Má blízko k americkému rodeu, které z ní zřejmě pochází. Často je provozována společně s býčími zápasy, které jsou v zemi také populární, vzhledem ke španělskému koloniálnímu dědictví. Podobným dědictvím je baskická pelota. Naopak původní indiánští obyvatelé provozovali míčovou hru zvanou tlachtli, jejíž pravidla se zcela nedochovala, je nicméně považována za nejstarší míčovou hru světa. Navazuje na ní patrně například hra ulama, kterou hrají dodnes některé indiánské komunity v mexickém státě Sinaloa. Z méně známých sportů je v Mexiku populární též pólo (Carlos Gracida patří k nejlepším pólistům historie) či raketbal.", "section_level": 2}, {"title": "Věda a školství.", "content": "V Mexiku se narodil nositel Nobelovy ceny za chemii Mario J. Molina. Dostal ji roku 1995 za na odhalení příčin vzniku ozonové díry. Programátor Miguel de Icaza stál u zrodu projektů GNOME a Mono. V Mexiku se narodil také izraelský teoretický fyzik Ja'akov Bekenstein. Významným odborníkem v této oblasti je i Miguel Alcubierre, který navrhl Alcubierrův pohon (Warp), tedy hypotetický pohon kosmických lodí, který by jim měl být schopen udělit rychlost vyšší než je rychlost světla, a to za pomoci ohýbání prostoru gravitací. K prvním významným mexickým vědcům patřil Andrés Manuel del Río, jež roku 1801 objevil vanad. Významným chemikem byl i Henry Eyring či Luis Ernesto Miramontes, vynálezce jedné z prvních antikoncepčních pilulek.  Školní vzdělání se uskutečňuje v základním, středním (nižším a vyšším) a vysokém stupni. Základní šestileté vzdělání je povinné a bezplatné. Nižší střední vzdělání představují tříleté školy 2. stupně. Po ukončení tohoto vzdělání je možno získat vyšší střední vzdělání na tříletých nebo čtyřletých školách. Nejvyšší formou vzdělání jsou vysoké školy univerzitního nebo technického směru.  Mexiko patří k zemím s vysokou gramotností a vyspělým školským systémem. Mexické školství má širokou síť základních škol a světově uznávané vysoké školství. Na Národní autonomní univerzitě (UNAM) studuje přes 400 000 studentů, po celých spojených státech.  Chybí učitelé se znalostí indiánských jazyků. Asi 2 milióny Indiánů ovládá jen svoji rodnou řeč, další 2 milióny k tomu hovoří částečně španělsky. Šanci studovat na nějaké z vysokých škol v zemi má ročně asi 1,5 miliónů mladých Mexičanů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mexiko, plným názvem Spojené státy mexické, španělsky Estados Unidos Mexicanos, je federativní republika na americkém kontinentě. Geograficky se nachází drtivou většinou území v Severní Americe, geopoliticky bývá ale často řazeno mezi státy Střední Ameriky.", "tgt_summary": "墨西哥合众国(, ),通称墨西哥( ),是北美洲的一个联邦共和制主权国家,北部同美国接壤,南侧和西侧滨临太平洋,东南为伯利兹、危地马拉和加勒比海,东部则为墨西哥湾。其面积达近二百万平方公里(超过760,000平方英里),为美洲面积第五大国家和世界面积第十四大国家。其总人口超过1.3亿,为世界第十人口大国,西班牙语世界第一人口大国及拉丁美洲第二人口大国。墨西哥为联邦国家,包括三十二个州;其首都和最大城市墨西哥城亦为一州。", "id": 822364}
{"src_title": "Luskouni", "tgt_title": "穿山甲", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Nezaměnitelným rysem luskounů jsou rohovité, navzájem se překrývající šupiny, které kryjí záda, boky a ocas. Na krku, břiše a vnitřní straně končetin šupiny chybí. Luskouni mají malou úzkou klínovitou hlavu, protáhlé tělo a dlouhý ocas. Délka těla se pohybuje mezi 65 až 150 cm, délka ocasu mezi 40 až 90 cm. Hmotnost se pohybuje od 2 do 35 kg.  Luskouni mají končetiny s pěti prsty zakončenými silnými drápy, které při chůzi kladou na stranu. Všechny druhy se na krátké vzdálenosti dovedou pohybovat po zadních končetinách, přičemž ocas používají jako oporu. Ke spánku či na obranu proti útoku se svinují do pevného klubka. (Svaly jsou tak silné, že svinutého luskouna nelze rozvinout.)", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Luskouni se vyskytují ve střední a jižní Africe a v jižní Asii. Žijí v lesích. Některé africké druhy žijí pouze na stromech, tři asijské druhy částečně na stromech a částečně na zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Luskouni jsou samotářští noční tvorové, kteří přes den odpočívají ve stinném úkrytu. Kromě lidí se luskouni díky svému fyzickému vybavení dokáží ubránit i větším šelmám. Při ohrožení se pevně stáhnou do klubka; síla stahu a pohyb šupin mohou útočníkovi rozdrtit končetiny. Na svou obranu také dokáží vystřikovat páchnoucí sekret.  Luskouni jsou hmyzožraví, převážně se živí mravenci a termity, které loví dlouhým lepkavým jazykem. Jelikož nemají zuby, polykají potravu v celku. K rozmělnění potravy dochází až v žaludku.  Po spáření a pěti měsících březosti rodí samice jedno mládě, které váží od 100 do 500 g. U asijských druhů byla v jednom vrhu pozorována i dvě nebo tři mláďata. U druhů žijících na stromech se mládě po narození přichytí matce na ocas a je nošeno až tři měsíce. Luskouni dospívají ve věku 1 až 2 let; délka života je přibližně 13 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení a ochrana.", "content": "Luskouni jsou v lokalitách svého výskytu (jak v Asii, tak v Africe) velice žádaní pro svoje maso a šupiny. Je odhadováno, že jen do Číny a Vietnamu je ročně propašováno na 100 000 jedinců, což z luskounů činí nejpašovanější zvířata světa. Důsledkem je, že všechny druhy jsou vedené Mezinárodním svazem ochrany přírody (IUCN) jako ohrožené vyhubením, dva dokonce jako kriticky ohrožené. Všechny druhy luskounů jsou uvedeny v příloze I mezinárodní úmluvy CITES mezi druhy, s nimiž je veškerý mezinárodní obchod zakázán. Pokusy o ochranu jsou kvůli rozsahu nelegálního obchodování zatím jen málo úspěšné.  Rozmnožování luskounů v zajetí je navíc velmi obtížné. Chov vyžaduje velmi specifické podmínky a stravu. Luskouni mají navíc kvůli genetické dysfunkci sníženou imunitu, což je činí velmi náchylnými k nemocem jako pneumonie či vředy, stejně tak jako k napadení vnitřními parazity, což následně často vede k jejich předčasnému úhynu.", "section_level": 1}, {"title": "Systematika.", "content": "Postavení luskounů mezi savci bylo dlouho nejasné. Bývali řazeni do různých řádů obsahujících savce živící se mravenci, především k chudozubým (\"Xenarthra\"), kteří obsahují mravenečníky, lenochody a pásovce, kteří se způsobem života luskounům velmi podobají. Genetické studie však ukázaly, že nejbližšími příbuznými luskounů jsou šelmy (Carnivora), se kterými tvoří klad Ferae. Postavení luskounů mezi ostatními řády savců v rámci skupiny Boreoeutheria je znázorněno v kladogramu níže:  Vnitřní taxonomie luskounů je stále předmětem diskusí. Existuje celkem osm extantních druhů luskounů. Všechny druhy bývaly řazeny pod jediný rod \"Manis\", ale genetické studie hovoří pro rozdělení až do tří samostatných rodů: \"Manis\" (asijští luskouni), \"Phataginus\" (afričtí stromoví luskouni) a \"Smutsia\" (afričtí zemní luskouni). Toto rozdělení akceptuje například Červený seznam IUCN. Naopak americká databáze ITIS stále pracuje s jediným rodem \"Manis\".  Vnitřní taxonomie řádu luskouni včetně fosilních druhů podle studie Gaudin, Emry & Wible, 2009 (recentní taxony jsou vyznačeny tučně):  řád Pholidota", "section_level": 1}], "src_summary": "Luskouni (\"Pholidota\") jsou hmyzožravý řád savců s tělem pokrytým velkými rohovitými šupinami. Můžeme je najít v Africe a Asii. Na jejich jídelníčku se nacházejí převážně mravenci, termiti a další hmyz. Mají bezzubé čelisti. Jsou nejasného evolučního původu (stáří asi 65 milionů let). Představují nejbližší příbuzné šelem.", "tgt_summary": "穿山甲,中国古称 鲮鱼、鲮鲤、鲮鳢,是 穿山甲科(也称 鲮鲤科,学名:)的一类哺乳动物的统称,属 鳞甲目()下唯一的科,现存 3 属 8 种,分布在亚洲和非洲的热带及亚热带地区。它们从头到尾披覆着鱼鳞般的角质甲片,穴居夜行,以白蚁为主食。", "id": 1536683}
{"src_title": "Hrabáč kapský", "tgt_title": "土豚", "src_document": [{"title": "Popis a morfologie.", "content": "Hrabáč kapský je zavalitě stavěný savec, dosahující hmotnosti až 60 kg, délky těla 110–130 cm a délky ocasu 70 cm. Mohutné tělo hrabáče je téměř lysé, pouze na hřbetě ho pokrývají řídké štětiny. Zbarvení je béžové, na břiše a hlavě až narůžovělé. Končetiny s mohutnými drápy jsou sloupovité, zadní delší než přední, silný, málo pohyblivý ocas, podobný klokanímu, zvířeti umožňuje, aby se postavilo na zadní nohy. Hlava hrabáče je protáhlá a její přední část se podobá prasečímu rypáku. Oči jsou malé, naproti tomu boltce dlouhé a blanité, tvarově podobné zaječím. Ve spánku je zvíře skládá podél hlavy. Nejtypičtějším znakem hrabáče je zcela ojedinělá stavba chrupu, během vývoje došlo k regresivnímu vývoji chrupu jako i některých zástupců chudozubých a luskounů (proto chybné zařazení). Chrup hypselodontního typu, stále dorůstají a jsou bezkořenné. Varlata mají samci uložena v břišní dutině, podobně jako sloni, nemají šourek. Na předních končetinách došlo k redukci prstů na 4, zadní končetiny jsou pětiprsté.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Hrabáč kapský se vyskytuje v Africe na jih od Sahary, především v savanách a buši, kde se vyskytuje dostatek termitů. V Botswaně se vyskytuje i v polopoušti Kalahari, naproti tomu v Etiopii vystupuje poměrně vysoko do hor. Vyhýbá se deštným pralesům.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Hrabáč kapský je aktivní především v noci, den přespává ve své noře. Je samotář. Ze smyslů hrabáče je nejlepší čich a sluch, zrak je poměrně slabý. Dlouhé boltce v klidu drží vzpřímeně, ale dovede je složit a uzavřít tak zvukovody. Zvláštně stavěným čenichem vyhledává kořist. Kolem nozder má husté chlupy, které je chrání při hrabání. Hrabáč je výborně přizpůsoben k hloubení nor. Nory hloubí pomocí svých silných předních nohou, které jsou opatřeny drápy, vyhrabanou zeminu odtlačuje zadníma nohama. Pomocí silných drápů také rozhrabává termitiště a mraveniště, jejichž obyvateli se živí.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Hrabáč kapský se v přírodě živí především mravenci a termity, jejichž hnízda rozhrabává silnými drápy a vyplašený hmyz pak nalepuje dlouhým jazykem. V zajetí je složení krmení individuální, skládá se z mnoha komponentů, s vysokým obsahem bílkovin. (mleté vařené hovězí maso, žloutky, mléko, banány...)", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Samice rodí jen jediné mládě o hmotnosti přibližně 1,6 kg. Březost trvá 243 dní. Mládě saje 4 měsíce. V zajetí se dožívá průměrně 21-23 let.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Patří mezi vzácně chované druhy. První jedinec byl dovezen do londýnské zoo v roce 1869. První rozmnožení bylo zaznamenáno v roce 1962 v Zoo Frankfurt nad Mohanem. První úspěšný odchov (umělý) se podařil v roce 1967 v Miami Crandon Park ve Spojených státech amerických. První přirozený odchov následoval roku 1969 v Zoo Artis Amsterdam. V říjnu 2019 chovalo hrabáče kapského přibližně 25 evropských zoo, přičemž odchovy jsou zaznamenávány asi v šesti institucích. V Česku je lze spatřit v:", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "Chov hrabáče kapského v pražské zoo započal v roce 1979. Jednalo se o první zvířata tohoto druhu v Československu. Tehdy přišly ze Spojeného království dvě samice (Bojsa a Nebojsa). Po úhynu druhé ze samic došlo k dovozu samce – geneticky cenného z volné přírody, konkrétně z Namibie. První odchované mládě přišlo na svět o dva roky později – v roce 1989. Další odchovaná mláďata následovala v roce 1994 a 2004.  Současný chovný samec Draco je vnukem původního samce Táty. Samice Kvída (Quote) přišla do Prahy v roce 2006 a pochází z nizozemské zoo v Arnhemu, kde se 1. 2. 2005 narodila. První dvě společná mláďata Draca a Kvídy se nepodařilo odchovat, další pokusy však již byly úspěšné. 26. 7. 2015 se narodil samec a následně dostal jméno Kito. Mládě pokřtili Taťána Kuchařová a Ondřej Brzobohatý. Dnes Kito žije v Dánsku (Zoo Randers). 20. 8. 2016 přišla na svět samička Nyota, v překladu hvězda. Jméno vybrali čtenáři Blesk.cz. Samička opustila Zoo Praha na počátku března 2018 a zamířila do Olomouce. Zatím poslední mládě (samička) se narodilo 22. 4. 2018. 10. 6. 2018 byla pokřtěna hereckým párem Igor Bareš a Antonie Talacková a dostala jméno Sawa. V březnu 2019 odešla do britského Shepreth Wildlife Parku. Do počátku roku 2019 se tak podařilo odchovat šest mláďat.  Hrabáči jsou v Zoo Praha od roku 2001 chováni v pavilonu Africký dům v severní části zahrady. Dříve byli v areálu karantény a k vidění byli jen za letních dnů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hrabáč kapský (\"Orycteropus afer\") je středně velký savec původem z Afriky. Ve starší české literatuře, například v cestopisech Emila Holuba nebo starších vydáních Brehmova Života zvířat je nazýván \"kuťoš\" (od slovesa kutat) nebo \"takaru\", což je domorodý název pocházející z oblasti Etiopie. Anglické jméno \"Aardvark\" [a:dva:k] pochází z afrikánštiny a znamená „(pod)zemní sele“, jelikož původní osadníci z Evropy ho považovali za zvíře podobné praseti (ačkoliv hrabáči nejsou s prasaty příbuzní). Ve východní Africe je znám pod svahilským jménem \"Kukukifiku\".", "tgt_summary": "土豚(学名:')又称土猪或蚁熊\"',是管齿目土豚科现存的唯一物种,属土豚属,是活化石动物。", "id": 2757534}
{"src_title": "Kniha žalmů", "tgt_title": "詩篇", "src_document": [{"title": "Struktura a číslování knihy žalmů.", "content": "Žalmů je celkem 150 (v Septuagintě 151) a tvoří nejdelší knihu Tanachu (Starého zákona). Proto se dělila do částí (patrně svitků), které mají pravděpodobně odpovídat pěti knihám Tóry, a to následovně: Každá z těchto sekcí končí vlastní doxologií, která je dnes sice připojena vždy k poslednímu žalmu, avšak původně k němu nepatřila a sloužila jako uzávěr sekce. V případě páté sekce se nejedná o doxologii tvořenou jedním či dvěma verši, ale hned několika celými žalmy (146-150), které tak mohutně a oslavně zakončují celou knihu.  Toto dělení však bylo vytvořeno až sekundárně. Kniha žalmů obsahuje několik nezávislých sbírek, které původně kolovaly samostatně. Někdy výše zmíněné doxologie dělí tyto sbírky ve dví, takže byly vsunuty až později. Ze sbírek jsou nejvýznamnější:  Původní sbírka začínala možná žalmem 2; žalm 1 by pak byl vsunut později jako meditativní úvod do celé knihy. Pro to mluví skutečnost, že v Bézově kodexu a v citaci u Origena ze Skutků apoštolských (Sk 13,33) se o žalmu 2 mluví jako o prvním žalmu žaltáře. Jiným vysvětlením je, že první dva žalmy byly chápány jako jeden celek.  Poněkud podrobněji zobrazuje strukturu žaltáře následující tabulka:  Kvůli této pestré struktuře knihy žalmů došlo i k tomu, že Septuaginta má částečně odlišné číslování žalmů než masoretský text. Ze Septuaginty vychází v číslování i Vulgáta a mnoho moderních překladů (např. italské). Vzájemný poměr je následující:  Je zajímavé, že Septuaginta sice vznikla překladem hebrejského textu, přesto je rozdělení Žalmu 9-10 v dnešním hebrejském textu patrně chybné: jedná se totiž o jeden abecední Žalm, kde verše začínají jednotlivými písmeny hebrejské abecedy, a členění Septuaginty je tak původnímu textu bližší.", "section_level": 1}, {"title": "Tituly žalmů.", "content": "Žalmy jsou uvedeny tituly, které obsahují obvykle tři druhy informací: 1) hudební nástroje a melodie; 2) osobní jméno; 3) historické okolnosti.  Hudební nástroje a melodie jsou ryze praktického charakteru a říkají, jakým způsobem se mají žalmy provádět. Většinou se objevují následující druhy označení žalmů:  Osobní jména představují problém. Jsou obvykle uvozena předložkou „ל“ (le-, k \"někomu\", pro \"někoho\"), která může podle okolnosti uvozovat většinou posesivní genitiv (čí?) nebo dativ (komu?). Může to tedy být připsání autorství dané osobě nebo údaj, pro koho jsou určeny, kdo v nich mluví, případně i bližší určení žánru. Nejčastěji uváděná jména jsou:  Naprostá převaha Davidova jména vedla k tomu, že mu byl tradičně připisován celý žaltář.", "section_level": 1}, {"title": "Literární druhy.", "content": "Existují různé přístupy k dělení žalmů do kategorií. Hermann Gunkel (1862-1932) rozdělil žalmy podle převládajícího rysu dané zpívané modlitby do tří hlavních kategorií: chvalozpěv, žalozpěv a díkůvzdání. Craig Broyles zdůrazňuje dělení na liturgické žalmy (zpívané při chrámových bohoslužbách) a osobní žalmy (modlitby jednotlivce). Následující dělení pochází od Geralda Wilsona, ale i v něm je třeba zařazovat do kategorií opatrně, protože jednotlivá témata a motivy se navzájem překrývají:", "section_level": 1}, {"title": "Poselství knihy žalmů.", "content": "Žalmy jsou záznamem modliteb, jsou tedy vyjádřením živé víry jednotlivců i skupin. V žalmech se setkávají emoce i víra jejich autorů v reálných situacích jejich života - žalmista říká Bohu o své situaci a vyjadřuje svůj strach, prosby, chvály nebo díky. Protože texty biblických knih nebyly dříve lidem běžně dostupné, zpívané žalmy v chrámu a při bohoslužbách byly nejznámější částí Starého zákona. V křesťanské tradici modlitby hodin mají kněží i řeholníci každý týden projít všemi Žalmy, takže je často znají zpaměti. V reformaci z nich vznikaly oblíbené písně v národních jazycích.  Autoři žalmů uprostřed svých životních zápasů i radostí vyjadřují důvěru, že Bůh je mocný a dobrý. Asi nejznámějším žalmem je žalm 23, vyjadřující důvěru vůči Bohu, který žalmistu provede celým životem, jako pastýř provádí své ovce:", "section_level": 1}], "src_summary": "Kniha žalmů (, \"tehilim\",, \"psalmoi\") je jednou z knih Starého zákona. Židé ji řadí mezi, \"Ktuvim\" (Spisy), křesťané mezi mudroslovnou (sapienciální) literaturu. Někdy se Kniha žalmů označuje také jako žaltář a – jak napovídá sám název – je sbírkou 150 hebrejských náboženských písní a chvalozpěvů.", "tgt_summary": "《诗篇》(, ';唐朝景教译《多惠圣王经》)是古代以色列人对上帝真正敬拜者所记录的一辑受感示的诗歌集,包括150首可用音乐伴唱的神圣诗歌,供人在耶路撒冷的圣殿中对主作公开崇拜时唱咏之用。它是《希伯来圣经》中第19本书。这些诗歌除了对主的颂赞之外更含有许多祷告,也透露对主充满信赖的心声。天主教会、正教会称为圣咏,是旧约圣经诗歌智慧书的第二卷。伊斯兰教称之为“宰逋尔”。", "id": 2003575}
{"src_title": "Nadia Comaneciová", "tgt_title": "纳迪娅·科马内奇", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v Onesti v Rumunsku. Její rodiče Gheorghe a Stefania-Alexandrina Comaneciovi ji pojmenovali po Naděždě, hrdince ruského filmu. Na národní úrovni poprvé soutěžila v roce 1970 jako členka týmu svého rodného města. Od raného mládí byla trénována Bélou Károlyim a jeho ženou Martou. V roce 1975 jako třináctiletá zažila Comaneciová první velký úspěch na mistrovství Evropy v norském Skienu, kde vyhrála tři zlaté medaile a jednu stříbrnou. Na předolympijské soutěži v Montrealu v témže roce získala titul ve víceboji. Téhož roku ji americká agentura Associated Press vybrala za Sportovce roku.  Ve čtrnácti letech se stala hvězdou olympijských her v roce 1976 v quebeckém Montrealu. Nejenže se stala první gymnastkou na olympiádě, která obdržela nejvyšší možnou známku 10 (což zopakovala ještě šestkrát), ale vyhrála díky tomu tři zlaté medaile (víceboj jednotlivkyň, kladina, bradla), stříbrnou (víceboj družstev) a bronzovou (prostná cvičení). Doma jí její úspěch přinesl jmenování Hrdinkou socialistické práce. Byla nejmladším Rumunem, který obdržel toto ocenění. Už před Montrealem dosáhla 19 maximálních známek.", "section_level": 1}, {"title": "Po montrealské olympiádě.", "content": "V roce 1977 úspěšně obhájila svůj evropský titul ve víceboji, rumunský tým však kontroverzně odstoupil v závěru soutěže na protest proti bodování. S nadváhou a mimo formu se ukázala na mistrovství světa v roce 1978. Pád na bradlech ji v závěru odsunul na 4. místo, ale na kladině titul obhájila.  Roku 1979 opět štíhlá vyhrála svůj třetí evropský titul za sebou (to se před ní žádnému gymnastovi ani gymnastce nepodařilo). Na mistrovství světa v prosinci Comaneciová po povinných sestavách vedla, ale byla hospitalizována ještě před volnými sestavami týmové soutěže kvůli otravě krve z rány na zápěstí způsobené sevřením své kovové přezky. Navzdory příkazům lékařů opustila nemocnici a soutěžila na kladině, kde byla ohodnocena známkou 9,95. Její výkon pomohl Rumunkám získat první týmovou zlatou medaili.  Zúčastnila se také olympiády v roce 1980, kde se ve víceboji umístila druhá po Jeleně Davidovové. Ve své knize \"Letters To A Young Gymnast\" popisuje tuto porážku slovy „Ten den podala Jelena prostě lepší výkon“. Udržela si svůj olympijský titul na kladině, dělila se o zlatou medaili na prostných cvičeních a rumunský tým skončil druhý.", "section_level": 2}, {"title": "Po skončení sportovní kariéry.", "content": "Krátce po těchto hrách ukončila svou sportovní kariéru. Její poslední velký závod byla Světová univerziáda v Bukurešti roku 1981, kde vyhrála 5 zlatých medailí. Vyskytly se však nedoložená tvrzení o podjatosti části hodnotících, protože jich byla polovina zajištěna rumunskou stranou. Mezi lety 1984 a 1989 byla členkou Rumunské gymnastické federace a pomáhala trénovat rumunské juniorské gymnastky. V listopadu 1989 uprchla do Spojených států. Comaneciová strávila většinu času cestováním a propagací výrobků pro gymnastky, spodního prádla žokejů, výrobků pro aerobic a dokonce i předváděním svatebních šatů. V roce 1994 se zasnoubila s americkým gymnastou Bartem Connerem a poprvé od svého útěku se vrátila do Rumunska. V dubnu 1996 se za něj v Rumunsku provdala.  V roce 1999 se stala prvním sportovcem pozvaným do Organizace spojených národů, aby svým projevem zahájila Mezinárodní rok dobrovolníků 2000. Stále je zaměstnána gymnastikou a charitativní činností po celém světě. Ona a její muž vlastní Gymnastickou akademii Barta Connera, firmu Perfect 10 Production Company a několik obchodů se sportovním náčiním a dále je redaktorkou časopisu \"International Gymnast\".  Od 29. června 2001 je naturalizovaným občanem Spojených států.  Je místopředsedkyní představenstva Hnutí speciálních olympiád, čestnou prezidentkou Rumunské gymnastické federace, čestnou předsedkyní Rumunského olympijského výboru, Velvyslankyní sportů Rumunska, viceprezidentkou představenstva Asociace pro svalovou dystrofii a členkou Nadace Mezinárodní gymnastické federace. Od Mezinárodního olympijského výboru obdržela dvakrát Olympijský řád.  V prosinci 2003 publikovala svoji první knihu \"Letters To A Young Gymnast\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Nadia Elena Comaneciová (v rumunské verzi jména Comăneci, v anglické Comaneci, *12. listopadu 1961, Onesti) je gymnastka rumunského původu, držitelka pěti zlatých olympijských medailí a první gymnastkou, která obdržela v olympijském závodu nejvyšší možnou známku 10. Je považována za jednu z největších atletek 20. století a jednu z největších světových gymnastek všech dob.", "tgt_summary": "纳迪娅·埃列娜·科马内奇(,1961年-11月12日),罗马尼亚女体操运动员,现居住在美国。她赢得过五面奥运金牌,并且是第一位在奥运体操项目中获得满分10分的人。国际媒体纷纷选她为20世纪最伟大运动员之一,以及有史以来最伟大的体操员之一,她亦有「体操皇后」的美誉。", "id": 1603669}
{"src_title": "Rakouská škola", "tgt_title": "奧地利經濟學派", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Rakouská ekonomická škola vznikla v roce 1871, kdy její zakladatel, rakouský ekonom Carl Menger (1840–1921) vydal průkopnické dílo \"Základy národohospodářské nauky\". Spolu s W. S. Jevonsem a Léonem Walrasem, avšak nezávisle na sobě, se stali tvůrci marginalistické revoluce, která znamenala ukončení dominance klasické politické ekonomie a změnu paradigmatu v ekonomické vědě. Ve svém díle Menger položil základy teorie mezního užitku a na jejím základě vysvětlil další ekonomické problémy. Menger do ekonomie především vrátil ty ekonomické principy, které byly v důsledku nástupu Adama Smithe zapomenuty. Šlo především o \"subjektivní teorii hodnoty\", která byla zastávána středověkými scholastiky. Pokračovateli Carla Mengera se pak stali současníci Eugen von Böhm-Bawerk (1851–1919) a Friedrich von Wieser (1851–1926), představitelé druhé generace rakouských ekonomů. Pro toto období je typické rozvíjení dílčích teorií. Böhm-Bawerk se věnoval především rozvíjení \"teorie kapitálu a úroku\", zatímco Wieser se věnoval širší problematice fungování tržního systému a vypracoval vlastní teorii hodnoty, tzv. teorii imputace. Toto období prvních představitelů rakouské školy bylo po celou dobu provázeno \"sporem o metodu\" (tzv. Methodenstreit) s Německou historickou školou, tehdy dominantní v německy mluvících zemích, která v ekonomii prosazovala popisnou metodu bez teorie.  Na toto první období navázali pravděpodobně nejznámější představitelé rakouské školy, Ludwig von Mises (1881–1973) a jeho žák Friedrich August von Hayek (1899–1992), kteří vytvořili třetí generaci rakouských ekonomů. Ludwig von Mises vytvořil svým nejslavnějším dílem Lidské jednání (Human Action, 1949) komplexní pojednání o ekonomii, kde krok za krokem vybudoval jednu teorii za druhou na základě ucelené metodologie. Tímto pojednáním Mises vytvořil tzv. praxeologii neboli vědu o lidském jednání, jejíž součástí je i ekonomie. Výsledkem tak je ojedinělé dílo v historii ekonomického myšlení. Misesovým nejčastějším objektem zájmu byla \"teorie peněz\" a teorie hospodářských cyklů.  Friedrich August von Hayek je ekonom, který se postupně od praxeologie odchýlil a vytvořil tak v rakouské škole alternativní proud. Vzhledem k výrazným odlišnostem v metodologii tak vznikly v rakouské škole dvě myšlenkové linie: \"misesovská\" a \"hayekovská\". Na počátku své kariéry stál Hayek po boku Misese v tzv. sporu o ekonomickou racionalitu socialismu, který byl jakýmsi pokračováním sporu o metodu. Při svém působení v Londýně však poznává filosofa Karla Raimunda Poppera a opouští metodu praxeologie a rozvíjí popperovskou metodu falzifikace. Jeho zájem se navíc obrací spíše na celospolečenské problémy než na užší problematiku ekonomie. Někteří autoři proto rozlišují Misesovskou a Hayekovskou větev rakouské školy. Počátek II. světové války přinutil oba ekonomy emigrovat do zahraničí, čímž začíná další etapa ve vývoji rakouské školy. Její centrum se přesouvá do USA a nastává téměř 30 let izolace, kdy je rakouská ekonomie na okraji zájmu ekonomického myšlení.  Naději na obnovu představovaly nové generace rakouských ekonomů v čele s Murrayem N. Rothbardem (1926–1995) a Israelem Kirznerem (1930), kteří byli Misesovými studenty. Rothbard se nakonec stal přímým pokračovatelem Misese a věnoval se nejen ekonomii, ale také filosofii, historii a právu, čímž vytvořil velmi široké dílo. Vydal ucelené pojednání o ekonomii Zásady ekonomie (anglicky \"Man, Economy, and State\", 1962), které později doplnil o analýzu státních zásahů \"Ekonomie státních zásahů\" (anglicky \"Power and Market\", 1970). Israel Krizner se pokusil o syntézu Misesových a Hayekových myšlenek a vytvořil teorii podnikatelského objevování. Nicméně je spíše pokračovatelem hayekovské linie.  Rothbard i Kirzner zažili obrat ve vnímání rakouské školy, když dostal v roce 1974 F. A. Hayek Nobelovu cenu za ekonomii za svou průkopnickou práci v oblasti \"teorie peněz a hospodářských cyklů\", stejně tak jako za \"analýzu vzájemného působení ekonomických, společenských a institucionálních jevů\". Nobelova cena však přišla rok po smrti původního autora rakouské teorie hospodářských cyklů, Ludwiga von Misese.  Pátou generaci „rakouských“ ekonomů tak tvoří především ekonomové působící na univerzitách v USA. Je obtížné jmenovat nejvýraznější osobnosti, protože tak jako v jiných ekonomických školách, i zde dochází k roztříštění zájmu jednotlivých ekonomů na partikulární ekonomické problémy. V USA patří mezi čelné představitele současné rakouské školy Hans Hermann Hoppe (1949), který se věnuje především rozvoji \"metodologie, etiky a libertarianismu\". Charakteristickou metodologii rakouské školy rozvíjejí i \"Roderick T. Long\" (1964), \"Barry Smith\" a \"David Gordon\", kteří spolu s Hoppem tvoří „kvarteto“ současných metodologických odborníků rakouské školy. Walter Block se zabývá \"základními ekonomickými teoriemi\", stejně tak jako \"konceptem vlastnictví a libertarianismem\". \"Roger Garrison\" se snaží vybudovat \"„rakouskou makroekonomii“\" na čistě mikroekonomických základech. \"Joseph Salerno\" následuje Misese ve zkoumání \"společenských systémů, teorie peněz a hospodářských cyklů\". \"Ralph Raico\" se zabývá zejména \"ekonomickou historií\".  V Evropě dochází k opětovnému obnovení rakouských tradic a nejvýznamnějším představitelem je zde \"Jörg Guido Hülsmann\", který se věnuje širokému spektru ekonomických problémů. \"Jesús Huerta de Soto\" (1956) se zabývá zejména \"teorií hospodářských cyklů\" a \"Pascal Salin\" (1939) boji proti údajným soudobým \"makroekonomickým sofizmatům\".  I v České republice dochází k šíření myšlenek rakouské školy. Mnohá děl autorů rakouské školy přeložil a vydal Liberální institut, nejstarší český think tank zabývající se šířením liberálních myšlenek. Dále zde působí Ludwig von Mises Institut, jehož cílem je vzdělávání české a slovenské veřejnosti v otázkách ekonomie z pohledu rakouské školy. Čelným představitelem rakouské školy v České republice je Josef Šíma (1972) zabývající se integrací ekonomie a práva.", "section_level": 1}, {"title": "Metodologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Apriorismus.", "content": "Zásadním epistemologickým východiskem rakouské školy je \"apriorismus\". S komplexním vysvětlením této epistemologie přišel Ludwig von Mises, a to ve svém díle \"Human Action\" (Lidské jednání). Ekonomie v pojetí rakouské školy není empirickou vědou, nýbrž vědou apriorní, jež má svůj počátek u konceptu lidského jednání. Tento koncept je používán jako axiom, tedy je považován za nevyvratitelný. A z něho lze logickou dedukcí a také s pomocí podpůrných konstrukcí odvodit celou ekonomickou vědu. Tím, že vychází z „jednoho nevyvratitelného axiomu“ je zároveň zajištěna „apriorní platnost jejích tezí“. V tomto smyslu tak mluvíme o \"axiomaticko-deduktivní metodě rakouské ekonomie\". Ekonomické teorie rakouské školy nemohou být empiricky testovatelné, ať už verifikovatelné či falzifikovatelné. Ekonomické teorie této školy lze vyvrátit opět jen deduktivní logikou, nikoli odvoláním se na fakta (zároveň ale tato teorie neplatí v situaci, kdy nejsou naplněny její výchozí axiomy). Je třeba buď najít chybu ve sledu logických kroků a nebo omyl v pomocné konstrukci (pomocné axiomy, které mají platnost jen za určitých podmínek). Apriorní povaha ekonomie podle rakouské školy zároveň znamená, že její teorie neplatí v situacích, kdy není splněn její výchozí axiom.", "section_level": 2}, {"title": "Metodologický subjektivismus.", "content": "Tento přístup se prosadil do ekonomie po \"marginalistické revoluci\" a rakouská ekonomická škola je v dodržování tohoto principu velmi konzistentní. Lidské jednání je založeno na \"subjektivní hodnotové škále\" každého jednotlivce. Projevení subjektivní hodnoty jednotlivců je tím, co oceňuje jednotlivé statky a služby. „Objektivní“ ohodnocení cen statků neexistuje. Subjektivismus tak v ekonomické vědě nahradil objektivní teorie hodnoty, podle které byla hodnota statků a služeb dána jejich náklady. Tato teorie, v podobě pracovní teorie hodnoty stála v pozadí klasické politické ekonomie. Princip subjektivismu pak rozvinul do konzistentní teorie demonstrovaných preferencí Ludwig von Mises a později i Murray Rothbard. Nahlížení na hodnotu jako na subjektivní veličinu zároveň znamená nemožnost matematizace ekonomie, protože lidské jednání vychází ze této subjektivní hodnoty, a tedy nelze přiřadit žádným ekonomickým vztahům numerickou hodnotu. To nicméně neznamená, že ekonomie není exaktní věda. To co je na matematice exaktní, je oblast, na kterou se aplikuje (tedy konstantní veličiny), ne ona sama.", "section_level": 2}, {"title": "Metodologický individualismus.", "content": "Ekonomie podle rakouské školy není vědou o alokaci vzácných výrobních faktorů či jakékoli jiné alokaci, ale vědou o lidském jednání. Pouze jednotlivec může jednat, a proto je středem zájmu rakouské ekonomie jednotlivec. Rakouská ekonomie dokázala na základě tohoto principu vyvinout komplexní ekonomickou vědu, která nepřebírá dichotomii ekonomie hlavního proudu, která je rozdělena na mikroekonomii a makroekonomii. Je nutné také zdůraznit koncept lidského jednání a na něm založený individualismus, který je v příkrém rozporu s mechanistickým individualismem ekonomie hlavního proudu, který spočívá na konceptu homo oeconomicus, racionálního stroje alokujícího své zdroje mezi alternativní potřeby.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Teorie hodnoty.", "content": "Rakušané do ekonomie vnesli subjektivní teorii mezního užitku, neboli teorii hodnoty, která stojí v pozadí všech ekonomických teorií. Ekonomie hlavního proudu už dávno na teorii hodnoty nestojí. Jejím východiskem je teorie chování spotřebitele, jehož analytickým modelem je tzv. indiferenční analýza. Rakouská škola však nadále zůstává u subjektivní teorie užitku a jejím teoretickým obrazem je teorie demonstrovaných preferencí. Model indiferenčních křivek podle představitelů Rakouské školy zásadně popírá kategorie lidského jednání a je v samotném rozporu s konceptem volby jako takové. Rakouská teorie hodnoty je přísně ordinalistická, tedy v souladu s metodologickým subjektivismem, podle kterého nelze hodnotám přiřazovat numerické veličiny.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie nákladů obětované příležitosti.", "content": "Tuto teorii vnesl do ekonomie Friedrich von Wieser. Náklady obětované příležitosti jsou ztrátou mezní užitečnosti statků či služeb, o které člověk přišel z důvodu volby alternativního využití zdrojů. Zkrátka, obětovaná příležitost je druhou volbou na škále preferencí jednotlivého člověka. Tím, že se však člověk rozhodl pro něco jiného, tedy preferoval jinou situaci, nebyla tato druhá „volba“ realizována a musela být „obětována“. Náklady obětované příležitosti završily konec objektivní teorie hodnoty, podle které jsou právě náklady tím, co uděluje statkům hodnotu. Je to obětovaná užitečnost nevyrobených statků, co určuje náklady, tedy samotný proces rozhodování jednotlivců a jejich preferenční škály. Náklady na výrobu jsou tedy druhou stranou mince hodnotě statků, užitečností, obětovanou a získanou.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie kapitálu a úroku.", "content": "Kapitál představuje v pojetí rakouské školy \"statky vyšších řádů\", tedy statky, které nejsou určeny k okamžité spotřebě, ale používají se dále ve výrobě jako vstupy. Tyto statky odvozují svou hodnotu od statků prvního řádu, finálních statků metodou imputace, což tvoří rakouskou teorii rozdělování. Rakouská teorie kapitálu vnesla do ekonomie především \"heterogennost kapitálu\", tedy skutečnost, že kapitálové statky mají jinou podobu a „hodí“ se do různých stádií výrobního cyklu. Mluvíme o jeho struktuře. Druhým stavebním prvkem teorie kapitálu je \"čas\", tedy kategorie, která výrazně chybí v ekonomii hlavního proudu. Eugen Böhm von Bawerk zavedl pojem časové preference, který odráží fakt, že lidé preferují současné statky před statky budoucími. A to je také vysvětlením úroku. Ze samotného faktu preference současných statků před budoucími plyne, že lidé budoucím statkům přisuzují menší hodnotu. A tento rozdíl pak představuje \"úrok\". Čím nižší přitom bude společenská časová preference, tím více bude dostupných zdrojů pro investice do statků vyšších řádů. S tím je spojena \"oklikovost výroby\" z pera Böhm-Bawerka, neboli v pozdějším Hayekově vysvětlení rostoucí struktura výroby. Čím déle trvající výrobní proces je, tím musí být produktivnější, neboť jinak by byl proveden proces kratší.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie peněz a hospodářských cyklů.", "content": "Teorii peněz rozpracoval už Carl Menger a ukázal na skutečnost, že peníze vznikly jako tržní produkt a až později byly monopolizovány státem. Vychází důsledně z lidského jednání jako takového, respektive z tržního procesu. Avšak až Mises dokázal vysvětlit hodnotu peněz na základě všeobecné subjektivní teorie hodnoty, a to pomocí regresního teorému. Cena peněz je označována jako kupní síla peněz a je to tržní cena jako každá jiná. Rakouská škola tak odmítá veškeré teorie peněz, které spočívají na makroekonomických základech, tedy zejména kvantitativní teorii peněz používající pojem cenové hladiny. (Nicméně rakouská teorie se s kvantitativní teorií shodne, že nárůst peněžní zásoby vyvolá růst cen.) Z Mengerovy teorie spontánního vzniku peněz vyplývá, že to byla monopolizace peněz státem, která zavedla do trhu s penězi poruchy. Výsledkem byl vznik hospodářských cyklů. Moderní peněžní systém založený na centrálním bankovnictví a částečných rezervách je zdrojem vzniku hospodářských cyklů. Úvěrový boom vyvolává prodlužování výrobního cyklu, jehož zdroje však nejsou „kryty“ úsporami. Výsledná úroková míra tak neodráží časové preference a vede k chybné ekonomické kalkulaci. Nemožnost financovatelnosti všech investic se však ukáže až v průběhu času, a tak vyvolává úvěrový boom dojem hospodářské prosperity. Odhalení chybných rozhodnutí pak znamená fázi útlumu.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie tržního procesu.", "content": "Rakouská ekonomie vnímá \"trh\" jako \"proces\". Lidé jednají v podmínkách nejistoty, neví přesně, jaká bude budoucnost, musí tedy odhadovat, očekávat. Trh je vnímán jako proces objevování příležitostí k uspokojování lidských potřeb. Ten, kdo správně odhadne vývoj preferencí jiných lidí, bude odměněn. V rakouské teorii trhu je tak z principu zabudován \"element času\" a z toho plynoucí nejistota. Klíčovým prvkem v teorii trhu je podnikatelské objevování, což je širší definice toho, co dělá každý z nás. Sledujeme vývoj cen, vývoj výroby, poptávky, příjmy. A na základě toho si můžeme odvodit, kde je na trhu mezera, kterou bychom mohli aktivně vyplnit. Je to klíč k vysvětlení, proč trhy fungují, tedy proč dochází ke koordinaci lidských činností bez jakýchkoli zásahů vlády. Tuto problematiku výrazným způsobem obohatilo dílo Israela Kirznera. Rakouská teorie trhu a tržního procesu je protipólem ekonomie hlavního proudu, který vytváří modely všemožných stupňů konkurence, které pak aplikuje na realitu. Věnuje se zejména zkoumání předpokladů dosažení rovnováhy na trhu. Rakouská škola se naproti tomu zaměřuje více na samotný tržní proces. Nevidí důvod, proč bylo nutné o rovnováhu usilovat. Rovnováha znamená stav klidu, proces znamená naopak nerovnováhu, která je pro lidské jednání typická.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rakouská škola je škola ekonomického myšlení vzniklá v 19. století v dílech vídeňských ekonomů Carla Mengera, Friedricha von Wiesera a Eugena von Böhm-Bawerka. Z toho důvodu se jí říká „rakouská škola“, ačkoliv dnes rakouští ekonomové působí v mnoha státech. Vliv rakouské školy zasahuje i do jiných vědeckých oblastí, do filosofie, etiky a práva a představuje tak ve společenských vědách ucelený myšlenkový proud. Od ostatních ekonomických škol myšlení se odlišuje zejména svou metodologií, jejíž podstatou je analýza lidského jednání (praxeologie) a využívání deduktivní logiky. Je skeptická k využívání empirických metod v ekonomii (zejména statistickým metodám a laboratorním experimentům), avšak někteří její moderní představitelé se jim nebrání. V současnosti je alternativním proudem k hlavnímu ekonomickému proudu představovanému neoklasickou syntézou. Politicky se její představitelé většinou řadí k klasickému liberalismu či libertarianismu.", "tgt_summary": "奥地利经济学派(英语:Austrian School)是一种经济学派,源自19世纪末的奥地利,延续至20世纪的美国等地,代表人物包括了卡尔·门格尔、欧根·博姆-巴维克、弗里德里克·哈耶克、路德维希·冯·米塞斯、穆瑞·罗斯巴德和汉斯-赫尔曼·霍普等人。", "id": 2903668}
{"src_title": "Parkinsonova nemoc", "tgt_title": "帕金森氏症", "src_document": [{"title": "Příznaky Parkinsonovy choroby.", "content": "Parkinsonova choroba je zapříčiněna nadměrnou ztrátou nervových buněk, produkujících v mozku neurotransmiter dopamin, látku, která reguluje činnost určité části mozku zvané bazální ganglia. Bazální ganglia se podílí především na regulaci hybnosti a nedostatek dopaminu způsobí tedy poruchy hybnosti: parkinsonské projevy a obtíže. Touto nemocí dnes u nás trpí přibližně 10 000 – 15 000 lidí. Dopamin lze různými způsoby nahradit, přesto se v pokročilých fázích nemoci vyskytují vážné pohybové potíže, stav se během dne střídá. Pacienti mohou několikrát denně budit dojem téměř zdravých lidí a na druhé straně s vypětím sil jenom ztuhle sedět či naopak trpět mimovolními pohyby. Častým projevem jsou třes či pocity únavy a ztuhlosti v končetinách a zádech, křeče, častější zácpa a problémy se spaním. Následuje zpomalení chůze a zhoršená mimika. Jedním z prvních varovných signálů může být klidový třes rukou, zhoršení čichu a chuti. Zpočátku může třes postihnout jen jednu končetinu a teprve postupem času postihuje obě strany. Často třesem trpí horní a dolní končetiny křížem, tedy například pravá ruka a zároveň levá noha. Parkinsonický třes může zachvátit taky jazyk, rty a krk. V pozdější fázi onemocnění často doprovází samovolné pohyby a postiženému se špatně artikuluje.  Stavy pomalosti a ztuhlosti, či samovolné pohyby některým pacientům značně ztěžují běžné životní situace, např. neobratnost u pokladny v samoobsluze, stavy OFF, při kterých se nelze rozejít, situace v restauraci, kině, divadle apod. Pacienti často mají problémy s komunikací, obtížnou artikulací, špatným psaním. Často bezvýrazný obličej a podivné pohyby budí zvláštní dojem, za \"maskou\" se však skrývá inteligentní člověk.  Pacientovým souputníkem může být deprese, ve stáří se přidávají další psychické potíže. Choroba zásadním způsobem ovlivňuje nejenom život postiženého, nýbrž i celé jeho rodiny, přátel, kolegů atd.  Chcete-li se vcítit do pocitů parkinsonika, lze uvést příměr s procházkou po písčitém pobřeží. Zatímco vy kráčíte po pevném mokrém písku, parkinsonik se brodí po pás vodou. Nejprve vám tedy v tempu stačí, jeho únava ale samozřejmě rychle vzrůstá, brodění je čím dál obtížnější a namáhavější.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny.", "content": "Uvedené příčiny Parkinsonovy choroby jsou většinou zatím spíše jen hypotetické.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Léčba Parkinsonovy choroby není možná ani v současné době. Existují pouze prostředky, které umožňují mírnit průběh nemoci.  První lék pro léčbu Parkinsonovy choroby se nazývá levodopa (L-dihydroxy-fenylalanin) a byl vyvinut v roce 1970. Jedná se o jedno z nejfrekventovanějších a nejúčinnějších léčiv. Je to aminokyselina, podobná základním stavebním jednotkám bílkovin. Ta se vstřebává z tenkého střeva do krevního oběhu a pak přestupuje rozhraním mezi krevním oběhem a mozkovou tkání. Až v mozku je tato aminokyselina přeměněna na dopamin. Při léčbě levodopou dochází ke stabilizaci dopaminu v černé substanci a bazálních gangliích přibližně na normální hodnoty a tím dochází ke zmírnění projevů nemoci. Na léčbu reaguje většina (asi 75% pacientů) příznivě. Následuje opětovné snížení pohyblivosti, ztuhlosti a třesu. Upravují se také poruchy výrazu, řeči a písma. Po psychické stránce dochází ke zlepšení a pacient má větší zájem o okolí. Čím déle však léčba trvá, tím se snižuje účinnost léku.  Nejčastějším vedlejším účinkem je, při dlouhodobém používání, zvracení. To je způsobeno dopaminem ve střevech a krvi, který zde vzniká z levodopy. Se snižujícími účinky musí být podávány stále vyšší dávky. Mezi další vedlejší příznaky patří dyskinéze (nedobrovolné pohyby a tiky) a halucinace. Zvýšené množství dopaminu v periferní krevní cirkulaci také vede k řadě kardiovaskulárních poruch (např. i vzniku vysokého krevního tlaku a různých typů arytmií). Objevují se také psychické poruchy (euforie, neklid, deprese, hypersexualita, halucinace, etc.), nechutenství, zvracení a u většiny pacientů zácpa.  Používají se i další látky k prodloužení účinku levodopy (např. carbidopa, benserazid, entacapon). Jiná léčiva působí jiným způsobem. Například tzv. dopaminergní agonisté jako je bromocriptin, ropinirol a pergolid působí přímo na cílové buňky v černé substanci, které produkují dopamin. Někteří lidé používají tzv. muskarinové antagonisty, jako je trihexyfenidyl a benztropin. Tyto látky potlačují třes. V ČR se dále používá selegilin. Ten ovlivňuje jeden z enzymů, monoaminooxidázu B, které se účastní odbourávání dopaminu. Někteří pacienti při aplikaci tohoto léku mají jako vedlejší účinky poruchy spánku. Z toho důvodu se tento lék podává ráno a v poledne.  Všechny léky pro léčbu Parkinsonovy choroby mají i vedlejší účinky. Ty jsou samozřejmě u pacientů individuální. Některé téměř nepostihují, jiní však reagují velmi citlivě.", "section_level": 1}, {"title": "Chirurgický zákrok.", "content": "Chirurgický zákrok se doporučuje pouze pacientům se závažným nebo rychle se zhoršujícím vývojem této choroby, u nichž již nezabírá klasická léčba. Chirurgický zákrok přichází na řadu až ve chvíli, kdy jsou vyčerpány všechny neinvazivní možnosti léčby. Tento zákrok může mít velké důsledky vzhledem k tomu, že poškození či zničení nervových buněk je trvalé. Principem tohoto zákroku je buď zničení nebo stimulace oblasti mozku, které se dosáhne zavedením tenké jehly do mozkové tkáně. Směr a hloubka zavedení jehly jsou předem vypočteny na základě počítačových zobrazovacích metod (výpočetní tomografie).", "section_level": 2}, {"title": "Zničení části mozkové tkáně.", "content": "Mezi tento druh chirurgického zákroku patří pallidotomie. Používá se pouze u pacientů s agresivním průběhem onemocnění nebo u pacientů, kde již léky nezabírají. Při tomto zákroku se do lebky provede malý otvor, jímž se dovnitř dostane elektrická sonda. Pomocí této sondy se zničí malá část nervové tkáně nazývané bledé jádro (globus pallidus), o němž se většina odborníků domnívá, že při Parkinsonově chorobě je nadměrně aktivní.", "section_level": 3}, {"title": "Stimulace mozku.", "content": "Jedním z druhů chirurgického zákroku je stimulace mozku (DBS = deep brain stimulation). Provedení zákroku spočívá v implantaci velmi tenké elektrody do části mozku zvané globus pallidus nebo do subthalamického jádra. Tato elektroda vysílá slabé elektrické impulsy (obdoba kardiostimulátoru), které stimulují mozek a blokují nervové signály způsobující příznaky této choroby a tím zlepšují motorické funkce. Tato metoda je relativně nová, nicméně zaznamenává slibné výsledky.", "section_level": 3}, {"title": "Výzkum kmenových buněk.", "content": "Jednou z nejnovějších metod léčby je implantace kmenových buněk neboli buněčná terapie. Ta přináší zcela nové možnosti v léčbě. Tento způsob léčby je však v současné době ve fázi výzkumu a i samotný výzkum je v mnohých zemích problematický.  Velká diskuse v současné době probíhá ve Spojených státech amerických. Kongres v roce 2006 schválil zákon povolující výzkum kmenových buněk, ten však byl vetován prezidentem Georgem W. Bushem, který prohlásil: „Ten zákon překračuje morální hranici, kterou naše slušná společnost musí respektovat, tak jsem ho vetoval.“ Nicméně veřejné mínění v USA je výzkumu nakloněno. Stoupenci výzkumu poukazují zejména na to, že výzkum kmenových buněk nabízí naději lidem, kteří trpí degenerativními chorobami, jako je Alzheimerova a Parkinsonova choroba, a cukrovkou. Jednou z hlavních postav stoupenců výzkumu je známý kanadský herec Michael J. Fox (narozen 1961), který sám touto chorobou trpí.", "section_level": 2}, {"title": "Známé osobnosti a Parkinsonova choroba.", "content": "Mezi známé osobnosti trpící Parkinsonovou chorobou patřil například papež Jan Pavel II., dramatik Eugene O'Neill, umělec Salvador Dalí, evangelista Billy Graham, boxer Muhammad Ali, Francisco Franco, Teng Siao-pching a Mao Ce-tung, nacistický vůdce Adolf Hitler, Richard Harison, herci Michael J. Fox a Ottfried Fischer nebo kytarista Glenn Tipton či zpěvák Ozzy Osbourne.", "section_level": 1}, {"title": "Specifické případy Parkinsonovy nemoci.", "content": "Juvenilní PN s počátkem před 20. rokem života má téměř vždy genetický podklad s autozomálně-recesivní dědičností a výskytem tohoto onemocnění v rodině. Z genů je nejčastější a jediný rutinně stanovovaný je Parkin (PARK 2). V diferenciální diagnoze připadá v úvahu tzv. Westphalova varianta Huntingtonovy nemoci, kdy však je téměř vždy pozitivní RA a přítomnost kognitivní dysfunkce. Diagnostické je genetické vyšetření. Juvenilní PN se projevuje i dystonií a má tendenci k diurnální fluktuaci (menší obtíže jsou ráno po probuzení), je na místě tedy odlišit dopa-responsivní dystonii (DYT 5) genetickým vyšetřením nebo sledováním dalšího průběhu (u DYT 5 je odpovídavost na levodopu celoživotní a nedochází k rozvoji fluktuací hybnosti).  Young-onset PN s počátkem před 40. rokem života má často genetický podklad AR (gen Parkin) nebo AD (gen LRKK) typu. Oproti klasické formě PN je nižší riziko rozvoje demence a psychotických komplikací. Odpověď na dopaminergní terapii je výborná, časně však dochází k rozvoji fluktuací hybnosti.  Pozdní forma PN s počátkem po 75. - 80. roku se vyznačuje častější komorbiditou s vaskulárními lézemi mozku, a je proto často mylně diagnostikována jako \"vaskulární PS\". Pozdní forma PN má větší tendenci k rozvoji demence a psychotických komplikací ale menší riziko rozvoje fluktuací hybnosti.  Tremor dominantní forma PN se projevuje především třesem, který je maximálně klidový, v pokročilejších stádiích ale i posturální a akční, který obtěžuje více než akineza a rigidita. Tito pacienti mají rovněž nižší riziko rozvoje demence a psychotických komplikací. V diferenciální diagnose připadá v úvahu esenciální tremor, kde ale chybí odpověď na dopaminergní terapii. DaT Scan je u esenciálního třesu normální.", "section_level": 1}], "src_summary": "Parkinsonova choroba je neurodegenerativní onemocnění centrální nervové soustavy, které přímo souvisí s úbytkem nervových buněk v části mozku nazvané \"Substantia nigra\" (černá substance). Tyto buňky za normálního stavu produkují dopamin, což je neurotransmiter (přenašeč), který zajišťuje přenos signálů mezi nervovými buňkami (neurony). Nedostatek dopaminu způsobuje, že pacient postupně není schopen ovládat nebo kontrolovat svůj pohyb.", "tgt_summary": "帕金森氏症(Parkinson's disease,简称PD)是一种影响中枢神经系统的慢性神经退化疾病,主要影响运动神经系统。它的症状通常随时间缓慢出现,早期最明显的症状为颤抖、肢体僵硬、运动功能减退和步态异常,也可能有认知和行为问题;失智症在病情严重的患者中相当常见,超过三分之一的病例也会发生重性抑郁障碍和焦虑症。其它可能伴随的症状包括知觉、睡眠、情绪问题。帕金森氏症带来的主要运动症状合称为帕金森症候群。 帕金森氏症的成因目前还不清楚,但普遍认为和遗传与环境因子相关。家族中有帕金森氏症患者的人较可能得到此病,暴露于特定农药、曾有头部外伤者风险也比较高;但有吸烟习惯、常喝咖啡或茶者风险较低。帕金森氏症主要的运动症状导因于中脑黑质细胞死亡,使患者相关脑区的多巴胺不足。细胞死亡的原因目前了解很少,但已知和神经元蛋白质组成路易氏体的过程有关。典型的帕金森氏症主要靠症状诊断,神经成像也能协助排除其他疾病的可能性。 帕金森氏症目前无法治愈,初期症状常用L-多巴治疗,当L-多巴效果降低后则配合使用多巴胺激动剂。随着病程恶化,神经元将持续流失,因此必须随之增加药物剂量,但药量刚增加时又会产生以不自主抽动为首的异动症副作用。饮食计划和复健对症状改善有些效果。对于药物无效的严重患者,可以考虑神经外科的脑深层刺激手术,这种手术利用微电极放电以减少运动症状。至于非运动相关症状的帕金森氏症(如以睡眠干扰或情绪问题为主的患者)治疗效果通常较差。 2015年,全球约有620万人患有帕金森氏症,并造成11.7万人死亡。帕金森氏症通常发生在60岁以上的老人,约有1%的老人罹患该病.;男性较女性容易得到帕金森氏症。若患者在小于50岁发病,则称为早发性帕金森氏症。帕金森氏症确诊后的预期余命约为7-15年。此病以英国医生詹姆斯·帕金森为名,他在1817年发表了《论震颤性麻痺》(\"An Essay on the Shaking Palsy\")一书,书中首次详述了帕金森氏症的相关症状,其生日4月11日也定为世界帕金森氏日,社群团体会在此日举行公众推广活动;郁金香则是帕金森氏症的象征符号。一些著名患者的病情提高了大众对此病的关注,包括中华人民共和国领导人邓小平、演员迈克尔·J·福克斯、奥林匹克自行车手戴维斯·费尼和职业拳击手穆罕默德·阿里。", "id": 735843}
{"src_title": "Ska", "tgt_title": "斯卡曲風", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zrození jamajského ska.", "content": "Ska vzniklo směsicí tradičního jamajského folklóru a amerických stylů, jako byly rhythm and blues (RnB) a jazz. Tradiční jamajskou hudbou bylo \"mento\", což je směsice karibských, afrických a evropských hudebních vlivů. Používá se v něm směs evropských a afrických nástrojů (housle, bonga, banja). Nejpopulárnější bylo ve 40. letech. V 50. letech se prostřednictvím amerických radií, která se dala naladit i na Jamajce, dostalo na ostrov RnB, které se následně stalo velmi oblíbeným a vyhledávaným stylem. Postupem času jej začaly hrát i místní soubory. Když se americké RnB začalo měnit na rock and roll (na Jamajčany až příliš agresivní), začaly místní soubory mnohem více experimentovat s jazzem a mentem a vznikl \"shuffle\", což byla právě směs těchto dvou stylů. Shuffle byl předchůdcem ska a položil jeho základy. Většinu tehdejších hudebníků vychovala Alpha boys ́ school, která je vedla hlavně k tradičnímu jazzu. Po dokončení školy většina jejich žáků zakládá velké big bandové orchestry po vzoru amerických jazzových hvězd.  Koncem padesátých let 20. století byly velké bigbandové americké orchestry nahrazeny menšími soubory s více bebop/RnB zvukem. V té době i většina jamajských souborů značně mění svoji tvář. Většina muzikantů je ovlivněna poslechem amerických rozhlasových šlágrů a tento fakt se zákonitě promítá v jejich následné tvorbě. Přesto Jamajčané skórují a přicházejí s něčím naprosto novým. Zvyšující důraz je kladen na offbeatový rytmus menta, který přichází krátce a oddělovaně. Typickým rysem nově vzniklého hudebního stylu – ska – je zřetelně synkopovaný rytmus držený kytarou a klávesami.  Prvním, kdo využil tohoto rytmu, byl Ernest Ranglin společně s \"Cluett Johnson & The Blue Buster\", kteří pravděpodobně ska i pojmenovali. Cluett Johnson je znám svým pozdravem \"Love skaska voovie\", ten samý při jiné příležitosti řekl: „\"Make the guitars go ska! ska! ska!\"“.  Rytmus ska byl odvozen ze \"shuflle\" a \"boogie\", které bylo v místních dance halls velmi oblíbené. Kombinací populárních stylů jako je \"mento\", \"burron rhythm\" a stylů nových byly položeny základy první populární jamajské hudby. Do jisté míry se zde promítaly i vlivy z okolních karibských ostrovů, které s sebou přiváželi emigranti z Kuby (Laurel Aitken), Trinidadu, Barbadosu a jiných. Ska boom se dostavil zároveň se získáním nezávislosti a odjezdem Angličanů v roce 1962. Ska se na Jamajce stalo nesmírně populárním a hudební producenti je začali šířit do zbytku světa. Tyto kroky měly plnou podporu vlády a v roce 1964 bylo ska na Newyorském světovém veletrhu prezentováno jako „National music of Jamaica“ (jamajská národní hudba).  Texty měly několik podob od klasických popových popěvků přes náboženské až po politicky orientované texty a texty odrážející sociální aspekty života na Jamajce, často okořeněné místním nářečím – patois.  Mezi nejznámější interprety tohoto období patří například \"Byron Lee and the Dragonaires\", \"Jimmy Cliff\", \"Prince Buster\" (vlastním jménem Cecil Campbell), \"The Wailers\", \"Desmond Dekker\" nebo třeba \"The Skatalites\", kteří na samém počátku hráli jazz.", "section_level": 2}, {"title": "Rude Boys.", "content": "\"Rude boys\" byli klasickým prototypem rebelů, bouřících se proti ekonomickým tlakům a sociálním nerovnostem na Jamajce. Většina z nich byla bez Práce a vzhledem k tomu, že často žili mimo zákon, byli také nazýváni \"Scofflaws\". Svým oblékáním (černé sako, úzké kravaty, pork pie hat – klasicky klobouček) s oblibou napodobovali hollywoodské gangstery a texty této epochy odrážely jejich mnohdy nelehký život v ghettu.  Avšak i způsob, kterým na ska tancovali, do jisté míry ovlivnil samotný vývoj tohoto hudebního stylu. Při tanci si osvojili mnohem hrozivější vystupování, než jaké bylo běžné v tradičním stylu. Rytmicky pohybovali rukama dopředu a zpět, a výsledkem byla mnohem ostřejší hudba. Basová linka byla více synkopovaná, stojící v protikladu lehkému a uvolněnému boogie stylu.  Příkladem písní věnovaných tematice \"Rude boys\" jsou: \"Lawless street\" (The Soul Brothers), \"Gunmen comin' to town\" (The Heptones), \"07 Shanty Town\" (Desmond Dekker) nebo \"A message to you Rudi\" (Dandy Livingstone).", "section_level": 3}, {"title": "Od rocksteady k reggae.", "content": "Odpověď na otázku po rozdílu mezi ska a rocksteady není jednoduchá, jelikož někdy rocksteady lehce koketuje se ska a jindy zase naopak s reggae. Časová linie prochází od ska přes rocksteady k reggae a rocksteady je tedy jakýmsi pomyslným středem mezi oběma styly.  Jedno logické vysvětleni, které se můžete dočíst v podobě oblíbené historky na mnohých internetových stránkách, je prosté: \"Horké počasí roku 1966, tvrdošíjný ska beat a tempo lidí natolik unavovaly, že se zrodilo rocksteady.\" Rocksteady lze tedy chápat jako pomalejší ska bez náboženských textů. Jedním z reálnějších důvodu vzniku by mohl být vliv amerického soulu. Místní soubory se stejně jako kolem roku 1960 i v tomto případě nechaly inspirovat. V rocksteady se také mnohem méně využívaly dechové nástroje – byly zatlačeny do pozadí anebo jen přizvukovaly – mnohem větší důraz byl kladen na zpěv a basovou linku, která někdy připomíná roots reggae.  Nejpozoruhodnějším hitem rocksteady éry byl bezesporu hit \"The tide is high\" od kapely The Paragons, kterým se v osmdesátých letech nechala inspirovat – a následně proslavila – kapela Blondie. Koncem roku 1968 se náhle kouzlo rocksteady vytrácí a nahrazuje ho rychlejší styl, kterému se říká \"reggae\", v počátcích také \"reggay\". Pojmenování dostal podle rocksteady hitu kapely Toots and the Maytals — \"Do the reggay\". Nejpravděpodobnějším důvodem vzniku reggae byla rivalita mezi místními producenty, kteří se snažili svrhnout nadvládu dvou nejsilnějších studií, \"Studio One\" a \"Truassure Isle\", vynalézáním nových hudebních postupů a inovací. Mezi hvězdy prvotního reggae (dnes zvaného early reggae) patřily kapely \"The Pioneers\", \"Toots and the Maytals\", \"Derrik Morgan\", \"Desmond Dekker\", \"Harry J all stars\", \"Gaylads\" či \"Mr. Symarip\". Texty nebyly ještě tolik náboženské, i když rastafariánství se v nich už občas vyskytovalo. Tématem byla spíše alkoholová zábava a občas nějaká sociální kritika. Hojně byla využívána klávesová sóla a nahrávány instrumentální verze. Prvotní reggae bylo oblíbené hlavně mezi britskými skinheady, proto je dnes označováno většinou jako \"skinhead reggae\". Začátkem 70. let se v reggae mnohem více angažují rastafariáni a africká tradice (například \"nyabinghy\" bubnování), reggae se začíná zpomalovat a vzniká styl \"roots reggae\", který si většinou pod pojmem reggae každý vybaví.  I těm, kterým reggae neříká téměř nic, se při jeho vyslovení vybaví jméno Bob Marley (1945–1980) a jeho hity jako \"Could You Be Loved\", \"I Shot the Sheriff\", \"No Woman, No Cry\" či \"Buffalo Soldier\". Tenor saxofonista Cedric Brooks z dnes již legendárního jamajskeho seskupeni \"The Skatalites\" na otázku, jaký vlastně Bob byl, odpověděl: „\"Bob? Bob was a cool man!\"“ – míněno tak, že Bob nechtěl zůstat uzavřený a tak opustil roots reggae a otevřel se světu.  Pro zapřisáhlé fanoušky reggae je mnohem podstatnější postavou Peter Tosh, který však slávy Boba Marleye zdaleka nedosáhl. Mezi další představitele reggae, širší veřejnosti téměř neznámé, patři například: Jimmy Cliff, Gregory Issacs, \"Toots and the Maytals\", \"The Heptones\", Lee Perry, \"Greyhound\", Dennis Brown, John Holt, Cornell Campbell, David Curley, \"Dillinger\", \"The Upsetters\", Yellow Man, U-Roy, I-Roy, Prince Far I a další.", "section_level": 2}, {"title": "Zrození britského ska.", "content": "Do Velké Británie se ska dostalo společně s vlnou imigrantů a na samém počatku bylo nazýváno jako \"blue beat\". Prvním mezinárodním hitem byla píseň \"My boy lollipop\" (Millie Small), nahraná v roce 1964 a vydaná na \"Island Records\". (V Česku je známá coververze této písně v podání Yvonne Přenosilové.)  Mezi další úspěšné písně této éry patří \"Guns of Navarone\" (The Skatalites), \"Carry go bring come\" (Justin and The Dominues) či \"Rudy, a message to you\" (Dandy Livingstone). Na rozdíl od Jamajky se v Británii ska hrálo společně s nově vzniklým rocksteady až do roku 1968, kdy ho nahradilo reggae. Počínaje rokem 1969 se v hitparádě začínají umísťovat hity jako \"Monkey Man\" (Toots and the Maytals), \"Long shot kick de bucket\" (The Pioneers).", "section_level": 2}, {"title": "2Tone.", "content": "Koncem 70. let s velkou popularitou reggae vzniká také stále větší zájem o styly, které mu předcházely. Tento zájem vyvrcholil v roce 1979 v Británii díky kapelám, jako byly \"The Specials\", \"The Madness\", \"The Selecters\", \"The Beat\", \"Bad Manners\", \"The Bodysnatchers\" nebo \"The Hotknives\". Tyto kapely začaly hrát předělávky původního jamajského ska, avšak byly ovlivněny doznívající punkovou érou, a proto byl 2Tone mnohem kombinovanější a rychlejší než jamajské ska z 60. let. Většina kapel předělávala staré jamajské hity a fanoušci věřili, že jsou opravdu jejich. Slavná píseň od The Specials \"A message to you Rudy\" je předělávkou stejnojmenného hitu od Dandyho Livingstona, píseň \"The Madness\" od stejnojmenné kapely je původně hit z 1. poloviny 60. let od Prince Bustera. The Selecters předělali zase jeden z největších hitů jamajského ska \"Carry go bring come\" od kapely \"Justin Hinds and Dominies\".  2Tone hráli převážně angličtí hudebníci (většinou sídlící ve West Midlands), kteří vyrostli v 60. letech na jamajské hudbě a jamajských rytmech. Snažili se hrát podobným stylem, který kombinovali spolu se soudobým punkem a pop music. Nový hudební žánr je známý jako 2 Tone, protože většina kapel vydávala svá první alba v legendárním nakladatelství \"Two Tone Records\", založené klávesistou \"The Specials\" Jerry Dammersem. Další nakladatelství 2Tone stylu byla \"Stiff Records\" a \"Go Feet Records\".  Jerry Dammers vytvořil pro 2Tone i originální grafiku. Jedná se o šachovnici, která zůstala symbolem ska dodnes. Většina lidí si šachovnici spojuje s rovností černých a bílých lidí, ale původně ji měl Jerry Dammers na svém skútru a jednoduše se mu tento vzor líbil, a tak ho použil. Za asistence Horace Pantera vytvořil Walt Jabsco postavičku rude boye, který se stal logem reprezentující 2Tone žánr. Založil ho na podobizně Petera Toshe z 60. let a zahrnul do něj i černo-bílý šachovnicový vzor.  Počínaje rokem 1981 2Tone éra pomalu upadá a i některé kapely přestávají hrát ska a přiklánějí se k jiným stylům, ale subkultury spojené s 2Tone stále přežívají a jsou věrny svým ideálům.  2Tone éra dala ska skutečně nový rozměr v podobě energické rychlé muziky, sociálních a politických textů zaměřujících se na školu, práci, zločinnost, rasismus, ale i na pití piva a užívání si legrace.", "section_level": 3}, {"title": "Třetí vlna ska.", "content": "Třetí vlna započala koncem 80. let hlavně ve Spojených státech díky kapelám jako \"Toasters\", skapunkovým průkopníkům \"Mighty Mighty Bostones\". Charakteristická je pro ni naprostá uvolněnost. Začátkem 90. let některé kapely (jako už zmínění Mighty Mighty Bostones) stále více propojují ska s punkem. Hudba je mnohem agresivnější než v 2Tone éře a vzniká \"skapunk\". Tato epocha se vyznačuje nevázaností, absolutní rozmanitostí a mixováním různorodých žánrů (\"skacore\" a kombinování ska s dancehallem). Zatímco v první vlně je středem ska Jamajka a ve druhé vlně Británie, třetí vlna již zasahuje celou planetu. Kapely vznikají po celé Evropě, Severní i Jižní Americe, ale i Asii a Austrálii. Třetí vlna dává šanci jak novým souborům, tak i legendám. Na turné se opět vydávají legendární The Skatalites, Desmond Dekker, The Selecters, The Hotknives či Mr. Reviews a Skarface.", "section_level": 2}, {"title": "Ska v Česku.", "content": "V České republice působí také množství kapel hrajících ska. Mezi nejznámější patří Sto zvířat nebo Tleskač, ze slovenských kapel pak Polemic.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ska je hudební žánr, který se vyvinul koncem padesátých let na Jamajce a je považován za předchůdce rocksteady a reggae hudby. Má typický kolísavý rytmus, je však rychlejší než reggae a často se mísí s punkem či jazzem.", "tgt_summary": "斯卡曲风(Ska)发源自牙买加,本是该地的传统乐风。经过输入及改进后,于1960年代早期,成为美国流行音乐乐坛的一环,也为美国当地拉丁美洲流行音乐的重要一部分。", "id": 2834435}
{"src_title": "Saranda", "tgt_title": "萨兰达", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název města pochází od byzantského kláštera \"Agioi Saranda\" (řecky \" Άγιοι Σαράντα\"), který znamená v češtině \"Čtyřicet svatých\" a odkazuje na Čtyřicet mučedníků ze Sebaste. V dobách turecké nadvlády bylo město známé pod názvem Aya Sarandi a později jako Sarandoz. Benátčané jej ve svých mapách nazývali \"Santi Quaranta\" a tento název se v italsky mluvícím prostředí dobře ujal. Byl proto užíván později na různých italských mapách.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Město Saranda se nachází na samém jihu Albánie, na pobřeží Jónského moře, ve vzdálenosti 280 km jižně od metropole Tirany a 35 km severně od hraničního přechodu Konispol s Řeckem. Samotné město se rozkládá na svazích, které prudce klesají k mořskému pobřeží. Jeho zástavba je rozmístěna okolo malého a nepříliš chráněného zálivu, který obklopují 200 až 400 m vysoké kopce (Mali i Lëkurësit).  Severně od města tyto svahy dále přecházejí v horské hřebeny, jižně se potom nacházejí úrodná pole (tzv. Vrionské pole) a široká údolí. Pobřeží moře zde má četné zálivy a pláže. Jižně od města pak ústí do moře řeka Bistrica.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V dobách antiky bylo město známé pod řeckými názvy \"Onchesmos\" (řecky \"Ογχησμος\"), resp. \"Anchiasmos,\" a bylo řeckou osadou, která úspěšně obchodovala s dalšími řeckými sídly na pobřeží Středozemního moře.  V roce 551 město vyplenili Ostrogóti, později se stalo cílem pirátských nájezdů gótských lodí. V roce 1191 nakonec zůstalo opuštěné, později není v různých středověkých dokumentech připomínáno vůbec. Nová středověká osada, která vznikla na počátku 15. století, získala název podle nedalekého kláštera, který se italsky jmenoval \"Agioi Saranta\" a vznikl v 6. století. Nachází se přibližně 1 km od centra moderního města. V blízkosti města vznikl také středověký hrad (Kalaja e Lëkurësit). Od 15. století byla Saranda součástí Osmanské říše. Administrativně příslušela Delvinskému sandžaku.  V roce 1878 došlo v Sarandě k povstání řeckého obyvatelstva. Vzbouřenci proti turecké nadvládě obsadili ještě také nedaleké město Delvinë. Osmanské vojsko vzpouru potlačilo, vypálilo však okolo dvaceti vesnic. Nepokoje probíhaly v Sarandě a celé jižní Albánii na přelomu 19. a 20. století pravidelně a podobně tak, jako tomu bylo v celém regionu. V roce 1907 vzbouřenci otevřeně napadali pracovníky turecké státní správy. V květnu 1908 byla v Sarandě vyrabována místní pošta a celní úřad.  Od roku 1912 bylo město součástí moderního albánského státu. Dvakrát bylo následně okupováno Řeckem, a to v letech 1913 a v roce 1914 (až do roku 1916). Pozdější vyjednávání mezi představiteli Autonomní republiky Severního Epiru (která Sarandu obsadila) a centrální vládou Albánie v Tiraně skončila tím, že Saranda bude sice součástí zmíněného útvaru, nicméně fakticky zůstane součástí Albánie. Řecko i nadále usilovalo o získání oblasti, kde žil značný počet řeckého a pravoslavného obyvatelstva. Přestože po jednáních mocností byly hranice stanoveny, Řekové získali pouze přístav Ioannina, Sarandu však nikoliv.  Po první světové válce mělo město jen něco málo přes sto obyvatel. V roce 1927 se tento počet zvýšil na 810 a ve třicátých letech získalo první moderní veřejné stavby a moderní silnice.  V roce 1939 Sarandu obsadili Italové, kteří ji považovali za strategický přístav a potřebné zázemí pro plánovanou invazi do Řecka. Město bylo pojmenováno \"Porto Edda\" na počest nejstarší dcery Benita Mussoliniho. Poté, co vypukla válka s Řeckem, obsadily v prosinci 1940 Sarandu řecké jednotky, nicméně pouze na krátkou dobu. Na jaře 1941 obsadilo nacistické Německo Řecko a Řekové tak byli ze Sarandy vytlačeni. Pod italskou, resp. německou správou zůstala Saranda až do podzimu 1944. V závěru léta 1944 se uskutečnilo společné anglo–americké vylodění v blízkosti města, které mělo za cíl vypudit německou armádu. Dne 9. října 1944 vstoupily do Sarandy britské jednotky podporované místními partyzány. Přestože britské námořnictvo původně plánovalo zřídit v přístavu permanentní základnu, britští vojáci nedlouho po svém příchodu z Albánie odešli.  Rozvoj města pokračoval po druhé světové válce. V roce 1957 žilo v Sarandě už 8,7 tisíc obyvatel a získala statut okresního města. V rámci různých programů socialistické výstavby byla Saranda industrializována a v okolních polích vznikly zavlažovací kanály. Byly zde vybudovány podniky potravinářského průmyslu. Město však nikdy nezískalo napojení na albánskou železniční síť. V jeho okolí vznikly rozsáhlé háje, kde byly pěstovány různé citrusové plody. O nich se zmiňoval i Enver Hodža v okamžiku zhoršení vzájemných vztahů se Sovětským svazem. Albánie byla údajně donucena těmito plody uspokojovat poptávku z východního bloku a stát se „banánovou republikou“ pro SSSR.  Od roku 1960 do roku 1982 počet obyvatel Sarandy rostl průměrným tempem 2,7 procenta ročně. V té době mělo město přibližně 15 tisíc obyvatel a jeho rozvoj byl velmi omezen kvůli izolaci Albánie a ekonomickému úpadku země. V letech 1990–2004 město zvýšilo tempo svého růstu a díky příchodu dalších obyvatel z různých částí Albánie, především venkova, mělo v roce 1999 26 512 obyvatel.  Po roce 1991 se začal kdysi zpustlý přístav rozvíjet do podoby turistického letoviska. Dnes je Saranda jedním z oblíbených turistických cílů. Město se začalo rozšiřovat především na jih dále po pobřeží; stavební boom umožnil vznik řady hotelů, klienti jsou však především z řad Albánců.  V roce 1997 po pádech pyramidových her a následných nepokojích, které se v Albánii rozmohly, byly v Sarandě vyrabovány tři místní muzea. Vzbouřenci neloajální vládě Sali Berishi na krátkou dobu obsadili město.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "V samotném městě se nachází Kostel sv. Mikuláše z Bari, který vznikl v byzantském stylu. Slouží místní ortodoxní komunitě. Nad městem se u průsmyku Qafa e Gjashtes nachází středověká pevnost, resp. hrad Kalaja e Lëkurësit. Dochována je i místní synagoga, která odkazuje na přítomnost židovské komunity. Z antických dob jsou dochovány části zdí a pozůstatky raně křesťanské baziliky. Jedinou památkou z dob Osmanské říše je stará mešita, která od roku 1967 neslouží svému účelu.  V blízkosti Sarandy se také nachází archeologické naleziště Butrint, které je albánskou památkou na seznamu UNESCO a vyvěračka Syri Kaltër (Modré oko). V okolí se potom nachází celá řada turisticky atraktivních hor a mořské pobřeží.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Saranda má okolo čtyřiceti tisíc obyvatel. Tento počet se průběžně zvyšuje především díky postupující urbanizaci Albánie. Naproti tomu někteří další obyvatelé města odešli buď do větších albánských měst (např. do Tirany) nebo do zahraničí (Itálie).  V současné době se několik tisíc místních obyvatel hlásí k řecké národnosti. Počet Řeků vytrvale klesá, neboť z celkem šesti tisíc osob, které se k této národnosti v roce 1990 přihlásily, jich nemalý počet po roce 1991 z různých důvodů emigroval do Řecka.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Vzhledem k horským hřebenům, které se táhnou podél Albánské riviéry, tak i jižní částí albánského vnitrozemí, má Saranda jen velmi omezené dopravní spojení se zbytkem země. Hlavním dopravním tahem je silnice SH8, která vede přes město Himara do přístavu Vlora. Další hlavní silnice směřují do Delvinë a k hraničnímu přechodu Konispol s Řeckem. Dopravní spojení se zbytkem Albánie i Řeckem zajišťují autobusy.  Místní přístav zajišťuje dopravní spojení s nedalekým řeckým ostrovem Korfu. Jeho využití pro nákladní dopravu je však poměrně nízké; v roce 2004 zde činil celkový obrat zboží pouhých 73 400 tun. Albánské námořnictvo jej nevyužívá.  Město nemá vlastní letiště (nejbližší se nachází na ostrově Korfu) a není napojeno na železniční síť; nejbližší nádraží se nachází v přístavu Vlora.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Saranda má teplé středomořské podnebí. Počet slunečních dní se zde pohybuje okolo 300 ročně. Průměrná lednová teplota se pohybuje mezi 8,6 až 13,3 °C. Od května do října teploty neklesají pod 20 °C, maximální teploty však od června do srpna málokdy překračují 40 °C. Roční úhrn srážek činí 1100–1740 mm, většina srážek spadne v zimě, naopak v létě téměř vůbec neprší. Sníh a silný vítr jsou v Sarandě velmi řídké.", "section_level": 1}], "src_summary": "Saranda ( též Sarandë, řecky \"Άγιοι Σαράντα\", \"Santi Quaranta\") je přístavní město na jihu Albánie, nedaleko hranic s Řeckem. Turistické letovisko se nachází v regionu známém jako tzv. Severní Epirus (v řeckých pramenech), resp. Chameria (v albánských pramenech).", "tgt_summary": "萨兰达(阿尔巴尼亚语:Sarandë)是位于阿尔巴尼亚南部的一个沿海城市,属夫罗勒州萨兰达区一部分。萨兰达是阿尔巴尼亚全国最重要的旅游城市之一,其附近的文化古城布特林特被列入世界文化遗产名录之中。萨兰达也是阿尔巴尼亚重要的港口。在2001年阿尔巴尼亚全国的人口普查中,达特福区居住人口有85,911人。2008年,萨兰达居住人口有32000人。萨兰达有着多样的植物品种,因此也是阿尔巴尼亚重要的疗养度假都市。随着近年到访萨兰达的游客数量持续上升,萨兰达沿海岸线一带的度假旅馆、民宿、酒店数量也不断增加。进入21世纪初期后,许多新人选择在萨兰达进行新婚旅行,萨兰达也因此是一座蜜月旅行都市。现在萨兰达的观光产业取得了巨大的发展。萨兰达的主要产业是观光业。现时萨兰达的服务业、渔业、建造业等产业也很发达。自2012年起,萨兰达港口的规模得到了扩大。", "id": 2744593}
{"src_title": "Jean Paul Marat", "tgt_title": "让-保尔·马拉", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho otec Jean Mara (nebo také Jean-Baptiste Mara) byl Švýcar a přednášel na univerzitě v Ženevě medicínu. Matka Louise Cabrol byla francouzskou hugenotkou. Jean-Paul Marat vystudoval medicínu v Ženevě. Následně studoval i ve Francii, kde se seznámil s osvícenskou filozofií. Poté žil nějaký čas v Anglii, kde dostudoval a pracoval jako tiskař a vydavatel. Uveřejnil zde anglicky svou \"Esej o člověku\", kterou v roce 1775 přeložil v Amsterdamu do francouzštiny. Posléze pracoval jako lékař u vojska bratra krále Ludvíka XVI., hraběte z Artois. Intenzivně se také věnoval vědeckému výzkumu ve fyzice a chemii. Zabýval se i filozofií a sociologií.", "section_level": 1}, {"title": "Politické působení.", "content": "Po vypuknutí Velké francouzské revoluce však nechal veškerých výzkumů i praxe lékaře a plně se oddal politice a žurnalistice. Od roku 1789 vydával revoluční deník \"Přítel lidu\". Stal se členem a předsedou klubu kordeliérů a fanatickým zastáncem teroru proti šlechtě a vládnoucím vrstvám.  Po převratu v srpnu 1792, kdy byl zahájen útok na královský palác v Tuileriích, se stal poslancem Národního konventu. Podílel se na zářijových masakrech a jako člen Konventu a poté i Výboru veřejného blaha požadoval zavedení diktatury. Když pak v Konventu začala debata o osudu krále Ludvíka XVI., hned od začátku navrhoval jeho rychlé potrestání bez soudu. Požadoval, aby bylo na krále pohlíženo jako na vlastizrádce a hlasoval pro jeho smrt. Roku 1793 se stal hlavním nepřítelem girondistů, kteří vládli Francii a volal po jejich smrti a svržení.  Od dubna 1793 stál v čele revolučního tribunálu a spolu s ním připravil 2. června 1793 pád girondistů. Dostal se tak na vrchol své moci a ovládl Paříž. Vedl krutý teror proti girondistům a radikalizoval revoluci. 13. července téhož roku byl však krátce před polednem zavražděn girondistkou Marií-Annou Charlottou Corday d'Armont, která ho probodla kuchyňským nožem, když ležel ve vaně a koupelí si léčil svou kožní chorobu. Do jeho domu se Charlotte Corday dostala pod záminkou, že Maratovi nese seznamy uprchlých girondistů, které je potřeba zatknout a popravit. Charlotta Cordayová byla následně popravena.  Z Marata se stal symbol revoluce. Brzy po své smrti byl prohlášen za mučedníka svobody.  Roku 1794 byl pohřben v pařížském Pantheonu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean-Paul Marat (24. května 1743 Boudry – 13. července 1793 Paříž; francouzská výslovnost [ʒɑ̃pɔl maʁa], česká výslovnost [mara]) byl francouzský politik, lékař a publicista v období Velké francouzské revoluce Patřil mezi francouzské kordeliéry a působil jako předseda jejich klubu (\"Club des Cordeliers\").", "tgt_summary": "让-保尔·马拉(,1743年-5月24日-1793年-7月13日),法国大革命时期著名的政治理论家与科学家。", "id": 1176765}
{"src_title": "Mechanismus z Antikythéry", "tgt_title": "安提基特拉机械", "src_document": [{"title": "Historie objevu.", "content": "Vrak římské lodi objevil na jaře roku 1900 sběrač mořských hub Elias Stadiatos v hloubce 42 m. Samotné soukolí objevil 17. května 1902 archeolog Spyridon Stais, který si povšiml, že v jednom kusu kamene, jejž potápěči vynesli na povrch spolu s několika sochami a dalšími hodnotnými předměty, je zaryto ozubené kolečko. Následné pátrání objevilo dalších asi 70 silně zkorodovaných úlomků bronzových ozubených koleček, číselníků, ručiček a dřevěno-měděné schránky popsané řeckými nápisy. Společně se zařízením byly ve vraku nalezeny mince, jejichž stáří bylo určeno do doby okolo roku 85 př. n. l.", "section_level": 1}, {"title": "Průzkum zařízení.", "content": "Zařízení velikosti krabice od bot sestávalo z navzájem propojených 82 komponentů – 37 ozubených koleček a 45 pohyblivých destiček zasazených do částečně dřevěné a částečně bronzové bedýnky, která měla z jedné strany jeden a z druhé strany dva ciferníky. Součástky byly ručně vysoustruženy z tenkých (dvoumilimetrových) bronzových desek. Následné průzkumy pomocí rentgenu a vysokoenergetického záření gama odhalily celou jeho původní vnitřní strukturu. Zařízení otáčením kliky ukazovalo na jedné straně pohyby Slunce a Měsíce v průběhu roku, umělo předpovídat zatmění Slunce i Měsíce. Umělo též napodobovat nepravidelný pohyb Měsíce kolem Země známý jako první měsíční anomálie, který objevil astronom Hipparchos z Rhodu a je proto možné, že byl přizván ke konstrukci zařízení.  Na druhé straně zařízení ukazovalo pohyb tehdy známých planet (Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn). Zařízení používalo diferenciální převody, o nichž se dříve věřilo, že byly poprvé užity až v 16. století. Úroveň miniaturizace a složitosti jeho částí se vyrovná hodinám konstruovaným v 18. století. Průzkumy strojku stále probíhají, strojek byl proskenován také počítačovou tomografií, která odhalila původní malé nápisy představující označení jednotlivých měřených veličin a zároveň i návod na použití.  Strojek nalezený u Antikythéry nebyl s vysokou pravděpodobností v antice ojedinělý. Cicero se zmínil o „zařízení, které nedávno sestrojil náš přítel Poseidónios, které s každou otáčkou napodobuje tytéž pohyby Slunce, Měsíce a hvězd“. Podobná zařízení jsou jmenována i v dalších starověkých pramenech. Zůstává záhadou, kam se tato zařízení ztratila, neboť žádná civilizace na světě po následujících tisíc let stejně složité zařízení nevyrobila. Je možné, že bronz, z něhož byla podobná zařízení vyrobena, se znovu užíval na výrobu jiných předmětů, takže byly mechanismy jako ten z Kythéry dávno roztaveny a nedochovaly se tak na archeologických nalezištích. Antikythérský strojek se dochoval jen šťastnou náhodou, protože klesl na mořské dno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mechanismus z Antikythéry (též se mluví o počítači z Antikythéry) je starověký technický artefakt – bronzové diferenciální ozubené soukolí. V roce 1902 byl objeven ve vraku římské lodi, která se potopila kolem let 70–60 př. n. l. blízko řeckého ostrova Antikythéra. Mechanismus byl vyroben mezi roky 150 př. n. l. a 100 př. n. l. Jeho přesný původ (kromě toho, že šlo o zařízení řecké) není znám, stejně tak důvod jeho přepravy římskou lodí. Někteří badatelé věří, že strojek byl součástí lupu, který směřoval spolu s jinou kořistí z Rhodu do Říma na oslavu pořádanou Juliem Caesarem.", "tgt_summary": "安提基特拉机械(希腊文:, O mēchanismós tōn Antikythērōn,或译为安提基瑟拉、安提基西拉)是古希腊时期为了计算天体在天空中的位置而设计的青铜机器,属于模拟计算机。该机器是于1901年在希腊安提基特拉岛附近的安提基特拉沉船里发现的。该机械的制造年代约在公元前150到100年之间,至今已有二千多年。类似的如此复杂工艺技术直到14世纪时欧洲制造了天文钟后才重新出现。", "id": 2916317}
{"src_title": "Telefon", "tgt_title": "电话", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Obvykle je vynález telefonu přisuzován vynálezci jménem Alexander Graham Bell. Jeho první telefon byl sestrojen v Bostonu (USA) v roce 1876. Podle novějších údajů vynalezl telefon italský vynálezce Antonio Meucci (Antonio Santi Giuseppe Meucci) už v roce 1849. Jeho prvenství bylo v červnu roku 2002 oficiálně potvrzeno například i kongresem Spojených států (Rezoluce 269).  Podle dalších zdrojů vynalezl telefon i Johann Philipp Reis v roce 1860, ale jeho vynález pracoval na principu doteku velmi jemného kontaktu. Vysílač (mikrofon) byl vyroben z pivní bečky a tvarem připomínal lidské ucho. Přijímač (reproduktor) byl vyroben z pletací jehlice a krabice od doutníků. Tento telefon mohl skutečně přenášet lidský hlas, ale velice zkresleně a muselo se do něj mluvit správnou hlasitostí, aby kontakt pracoval správně. Telefon lépe než hlas přenášel hudbu. První rozhovor učinil Reis z fyzikálního sálu školy, kde vyučoval fyziku, do blízkého bytu svého přítele učitele zpěvu. Údajně měl mít tento obsah. „Koně nežerou okurkový salát“, zvolal Reis. „To vím už dávno, vy hňupe“, odpověděl kolega.  O prvenství vynálezu k jednotlivým částem vynálezu bylo vedeno mnoho soudních sporů. Zvláště společnost Bell Telephone se snažila agresivně chránit své patenty. Výsledkem byly ale spíše další nejasnosti. Věc komplikuje i to, že vynálezci spíše předváděli své objevy novinářům a průmyslníkům, místo publikace ve vědeckých časopisech.  Je nutno poznamenat, že současný telefon nemá jednoho vynálezce, ale je výsledkem postupného vylepšování a vynálezů velkého množství lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Telefon na jiném než elektrickém principu.", "content": "Pokud budeme za telefon považovat každé zařízení, schopné přenést hlas na velkou vzdálenost, je historie telefonu mnohem starší. První telefony byly čistě mechanická zařízení.  Nejobvyklejší byl trubkový telefon. První známý popis je z roku 968, podle něhož čínský vynálezce Kung-Foo-Whing využil roury k hovoru na dálku. Trubkové telefony se dožily velkého rozšíření v lodní dopravě, kde umožnily relativně spolehlivé zvukové spojení oddělených částí lodi.  Dalším, byť spíše kratochvilným typem telefonu, je lankový telefon. Je tvořen dvěma membránami, spojenými napnutým provazem, nití nebo strunou. Chvění jedné membrány je strunou přenášeno na druhou membránu. Tento telefon si můžete vyrobit ze dvou plastových kelímků, když jejich dna propojíte několika metry niti.", "section_level": 2}, {"title": "Elektrické telefony.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Antonio Meucci.", "content": "V současné době je za objevitele telefonu považován Antonio Meucci. Jeho telefon byl poprvé předveden v New Yorku v roce 1860 a zpráva o něm byla publikována v místním italsky psaném tisku. V principu se jednalo o elektromagnetický mikrofon/sluchátko. Zvuk rozkmital membránu s permanentním magnetem v cívce, která převedla pohyb na elektrický proud. Ten pak byl přenesen dráty do stejného zařízení, které jej přeměnilo zpět na zvuk. Výhodou tohoto systému byla lepší kvalita přenášeného zvuku, nevýhodou naopak nízká hlasitost a malý dosah.  Neznalost angličtiny a nedostatek obchodního talentu zapříčinily, že Meucci nebyl schopen svůj vynález dovést do komerčně úspěšné podoby. Spor o prvenství vynálezu s Bellem byl odkládán až do Meucciho smrti, kdy byla kauza zrušena. Meucci byl uznán prvním vynálezcem telefonu kongresem USA až po více než sto letech, a to rezolucí 269 datovanou 11. června 2002. Největším problémem dalšího vývoje telefonu byl vhodný mikrofon.", "section_level": 3}, {"title": "Charles Bourseul.", "content": "V roce 1854 v časopise „L'Illustration de Paris“ publikoval francouzský telegrafista Charles Bourseul návrh přístroje pro elektrický přenos zvuku. Přístroj se skládal z pružného kotouče, přerušujícího proud a druhého podobného, který byl tímto proudem rozechvíván. Jeho pokusy ale nevedly k praktickému využití.", "section_level": 3}, {"title": "Johann Philipp Reis.", "content": "Podobný přístroj předváděl v roce 1860 německý učitel Johann Philipp Reis. Byl založen na přerušovacím principu. Jehla, připojená k pružné membráně, přerušovala proud podle pohybu membrány. Tento přenos byl pouze nedokonalý dvoustavový (proud teče/neteče - dnes bychom řekli jednobitový neboli binární přenos) a nikoliv analogový, jako u pozdějších telefonů. Proto bylo možné přenášet pouze tóny nebo nezřetelný šepot, nikoliv složitěji strukturovaný zvuk, jako například lidský hlas. Navíc byl tento přístroj velmi citlivý na pečlivé nastavení tohoto kontaktu.", "section_level": 3}, {"title": "Cromwell Varley.", "content": "Variaci na Reisovu práci si v roce 1870 nechal patentovat známý anglický elektrotechnik Cromwell Fleetwood Varley. Šlo ale opět jen o přenos tónů.", "section_level": 3}, {"title": "Poul la Cour.", "content": "Dánský vynálezce Poul la Cour experimentoval s audio telegrafií na telegrafní lince mezi Kodaní a Fredericiou v Jutlandu kolem roku 1874. Využíval vibrující vidlicovou ladičku, která přerušovala proud. Na druhém konci linky elektromagnet přitahoval rameno druhé stejné ladičky a ta vydávala stejný tón. Zároveň probíhal i zápis tohoto tónu na papír pomocí telegrafního přístroje. Ani la Cour tedy nepřenášel hlas, ale pouze tóny.", "section_level": 3}, {"title": "Elisha Gray.", "content": "Elisha Gray z Chicaga vynalezl ve stejné době jako la Cour podobný tónový telegraf. V jeho původním přístroji vibrující ocelový jazýček přerušoval proud, který na druhém konci linky pomocí elektromagnetu rozvibroval stejně naladěný jazýček u jeho pólů. Grayův \"harmonický (tónový) telegraf\" s vibrujícími jazýčky použila společnost Western Union Telegraph Company. Protože jedním drátem může být poslán zároveň více než jeden kmitočet, harmonický telegraf může být použit v multiplexním režimu a přenášet po jednom vedení více zpráv naráz. Grayův harmonický telegraf pokračoval ve šlépějích Reise a Bourseula, tedy v přerušování proudu vibrujícím kontaktem.  Gray zjistil, že hlavním nedostatkem je přerušovaný - dnes bychom řekli digitální - charakter přenášeného signálu. Inspiroval se mechanickým lankovým telefonem. V něm je pohyb membrány mikrofonu přenášen analogově. Gray sestrojil a nechal si patentovat kapalinový mikrofon, v němž byla na membráně mikrofonu jehla umístěná do kapalného vodiče. Když membrána vibrovala, jehla se potápěla více nebo méně do kapaliny a tím regulovala procházející proud.  Grayův kapalinový mikrofon použil i Bell pro mnoho svých raných veřejných produkcí. Kapalinový vysílač měl ale velké problémy s interferencí vlnek, vznikajících na hladině pohybem jehly.", "section_level": 3}, {"title": "Uhlíkový mikrofon.", "content": "Uhlíkový mikrofon vynalezl Thomas Alva Edison. Edison objevil, že uhlíková zrnka, stlačená mezi kovové desky mají elektrický odpor nepřímo úměrný tlaku. Pokud na jednu z desek působí zvukové vlnění, mění se patřičně i proud, protékající zrnky mezi deskami. Kvalita přeneseného zvuku je dostačující pro hovor a hlavně takový mikrofon funguje jako elektromechanický zesilovač (energie proudových změn může být podstatně větší, než energie dopadajících zvukových vln). Objev vedl k vývoji uhlíkových mikrofonů, které byly základem telefonů po více než 100 let a které se (byť v menší míře) používají dodnes. Uhlíkový mikrofon velmi zjednodušil konstrukci telefonního přístroje. Telefonní přístroje s uhlíkovým mikrofonem se dále dělí podle principu funkce a zapojení na Telefonní síť s místní baterií (MB) a s ústřední baterií (ÚB) podle toho, zda je mikrofon napájen elektrochemickým článkem u přístroje (či v přístroji) nebo společným akumulátorem v telefonní ústředně", "section_level": 2}, {"title": "Graham Bell.", "content": "Jako profesor vokální fyziologie na Bostonské univerzitě se Alexander Graham Bell zabýval školením učitelů, kteří učili neslyšící mluvit. Experimentoval s fonografem Leona Scotta, který zaznamenával chvění vzduchu, způsobené hovorem. Tento přístroj obsahoval tenkou membránu vibrující podle hlasu a nesoucí rydlo, které rylo zvlněnou linku na desku sazemi pokrytého skla. Tato práce jej dobře připravila pro zkoumání elektrického přenosu zvuku.  Svůj výzkum začal v roce 1874. Použil tónový telegraf podobný vynálezům Bourseula, Reise a Graye. Při jednom z pokusů zařízení selhalo. Bell požádal asistenta, který byl na druhém konci linky, aby poklepal na kovový jazýček, který podle něj uvázl na pólu magnetu. Asistent Watson souhlasil a překvapený Bell zjistil, že jazýček na jeho straně linky se začal pohybovat a vydávat stejný zvuk. Po několika dalších pokusech pochopil, že pohyb je způsoben proudem, indukovaným pouhým pohybem vzdáleného jazýčku v blízkosti magnetu. Odpojil tedy napájení a začal se spoléhat pouze na indukční proudy vlastních jazýčků. Navíc zjistil, že zvuk hovoru se dá přenášt na značnou vzdálenost i bez přerušování elektrického obvodu.  Bell s asistentem Watsonem objevili, že samotné pohyby jazýčku v magnetickém poli mohou přenášet zvukovou modulaci. Bell na základě analogie s fonautografem vymyslel přijímač, sestávající z napnuté membrány nebo bubínku ze speciální kůže s kotvou ze zmagnetovaného železa, připevněnou na střed membrány. Kotva mohla volně kmitat před pólem elektromagnetu, jehož vinutí bylo zapojeno do linkového obvodu.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Roku 1892 byla v USA uvedena do provozu první automatická ústředna pro 99 účastníků a Edison patentoval uhlíkový mikrofon, roku 1913 si firma Siemens patentovala číselnici pro pulzní volbu a roku 1955 zavedla firma Bell Telephone Company tónovou volbu. Roku 1978 zavedla tatáž firma mobilní síť v Chicagu.  V roce 1938 bylo v tehdejším Česku 92 tisíc hlavních a 18 tisíc vedlejších telefonních stanic, z toho 62 tisíc bylo připojeno na automatické, 30 tisíc na manuální ústředny. Koncem roku 2009 bylo na světě instalováno 1,3 miliardy pevných linek, ve vyspělých zemích připadalo asi 50 linek na 100 obyvatel, na celém světě asi 20. Od roku 1983 jim však začaly konkurovat mobilní telefony s bezdrátovým přenosem signálu. Roku 2009 jich bylo po celém světě 4,6 miliardy, roku 2014 přes 7 miliard mobilních telefonů.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Místní baterie, manuální ústředny.", "content": "V systému s místní baterií obsahoval telefon baterii, sluchátko s mikrofonem a ruční induktor s kličkou, kterým se generoval signál vyzvánění u druhého účastníka nebo v manuální ústředně. Žádané číslo sdělil volající účastník operátorce v ústředně, která ručně na panelu propojila oba účastníky kablíkem. Tento systém se ještě dlouho používal na železnici a v armádách.", "section_level": 2}, {"title": "Ústřední baterie, pulzní volba.", "content": "Elektromechanický telefon pro pevnou síť s ústředním napájením a automatickou pulzní volbou se k ústředně připojuje dvojicí vodičů. Hlavní části přístroje jsou uhlíkový mikrofon a elektromagnetické sluchátko, obvykle uložené ve společné rukojeti a spojené s přístrojem vícežilovým kabelem („šňúrou“). Vlastní přístroj obsahuje několik přepínačů, zvonek a otočnou číselnici pro automatickou volbu.  Je-li sluchátko zavěšeno ve vidlici, je do vnějšího obvodu zapojen zvonek, který signalizuje příchozí hovor. Jakmile se sluchátko zvedne, je do obvodu zapojeno sluchátko a mikrofon, takže účastníci mohou hovořit. Pro výchozí hovor uživatel na otočné číselnici postupně volí žádané číslo účastníka. Při zpětném pohybu číselnice, který je stejnoměrný, se obvod přerušuje, čímž se přímo ovládá volič v ústředně: každý pulz posune raménko voliče o jeden kontakt dále. Při doběhu číselnice do výchozí polohy se v ústředně aktivuje další, podřazený volič pro následující číslici voleného čísla, případně vyzváněcí signál k volanému účastníkovi. Jakmile je spojení navázáno, zapojí se do obvodu sluchátko a mikrofon, který byl během volby blokován. Zařízení je neobyčejně důmyslné, jednoduché a spolehlivé a nevyužívá žádné aktivní elektronické prvky.", "section_level": 2}, {"title": "Elektronický telefon, tónová volba.", "content": "Od druhé poloviny 20. století se v telefonech začaly používat digitální elektronické prvky, což umožnilo řadu dalších zdokonalení. Pulzní volbu mohla nahradit tónová volba a otočnou číselnici nahradila tlačítka. Volené číslice se ukládají do paměti přístroje a teprve celá volba se najednou odvysílá jako posloupnost krátkých pulzů o různém kmitočtu. To je jednak spolehlivější, jednak se tím zvýšila průchodnost ústředny. Po drátech se tak přenášejí pouze akustické signály a přístroj nemusí být s ústřednou galvanicky propojen, což umožnilo dálkové přenosy bezdrátovou cestou. Hlasitost telefonu lze regulovat, různé údaje se zobrazují na displeji, často používaná čísla si přístroj může pamatovat atd. Protože se však přechod milionů stanic na tónovou volbu musel dělat postupně, bylo zařízení zkonstruováno tak, aby bylo i se staršími ústřednami kompatibilní. Celkové schéma telefonního přístroje se silně zkomplikovalo, ale v principu nezměnilo.", "section_level": 2}, {"title": "Bezšňůrový telefon.", "content": "Menší zdokonalení přinesly bezšňůrové telefony, kde přístroj není se sluchátkem spojen šňůrou, ale bezdrátově. Dosah tohoto spojení činí desítky metrů, takže se sluchátkem se lze volně pohybovat například po bytě. Jinak se tím funkce telefonu nezměnila.", "section_level": 2}], "src_summary": "Telefon (řecky: \"téle\" = vzdálený a \"fóné\" = hlas) je telekomunikační zařízení, které přenáší hovor (zvuk) prostřednictvím elektrických signálů. Pokusně se vyskytly i telefony založené na jiných principech.", "tgt_summary": "电话(和制汉语:,旧译:德律风,英语:telephone,,)出自(,意为“远”)和(,意为“声音”),指一种可以传送与接收声音的远程通信装置。早在十八世纪欧洲已有「电话」一词,用来指用线串成的话筒(以线串起杯子)。电话的专利拥有权属于亚历山大·格拉汉姆·贝尔,早期电话机的原理为:说话声音为空气里的复合振动,可传输到固体上,透过电脉冲于导电金属上传递,内含电磁铁。美国国会2002年6月15日269号决议确认安东尼奥·穆齐为电话的发明人。穆齐于1860年首次向公众展示他的发明,并在纽约的意大利语报纸上发表关于这项发明的介绍,但是因为穆齐家中是贫困,1874年未能延长专利期限。1860年菲利普-雷斯也发明一种基本的电话。贝尔于1876年3月申请电话的专利权。", "id": 2899690}
{"src_title": "Tučňáci", "tgt_title": "企鵝", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "České slovo tučňák bylo vytvořeno v době národního obrození a pravděpodobně pochází od slova tučný, neboť je to kolébavě zavalitý, tedy tučný pták. Zajímavější je však etymologie mezinárodně užívaného názvu \"Penguin\" (v angličtině) či \"Pingvin\" (v ruštině, němčině, španělštině). Jeho původ se vysvětluje dvěma způsoby. Často se předpokládá, že má původ ve velšském \"pen gwyn\", tj. „bílá hlava“, což byl název, jímž Velšané označovali alku velkou, severského mořského ptáka, který připomínal tučňáky a byl již vyhuben. Alka totiž měla nad okem výraznou bílou skvrnu. Popsaný vznik slova však neodpovídá velšské slovotvorbě. Slovo \"pinguin\" je však poprvé doloženo v deníku italského učence Antonia Pigafetty, který se účastnil Magalhãesovy námořní výpravy kolem světa. Slovo se i proto spojuje s latinským slovem \"pinguis\" – „tučný, šťavnatý“; či obrazně „těžký, těžkopádný“.", "section_level": 1}, {"title": "Objevení tučňáků.", "content": "Tučňáci byli objeveni námořníky, kteří v 16. stol. hledali námořní cesty kolem pobřeží Jižní Ameriky a Afriky. V lodních denících slavných mořeplavců jako byli Vasco da Gama a Fernão de Magalhães či pirátů Francise Drakea a Williama Dampiera se dochovaly zmínky o tučňácích. Někteří mořeplavci je pokládali za opeřené ryby, jiní, například Francise Drake, se o nich zmiňují jako o nelétavých černobílých husách. Mořeplavci tučňáky chytali a jedli, i když jim jejich tučné, rybinou páchnoucí maso moc nechutnalo. Například anglický mořeplavec James Cook však jedl tučňáky raději než nasolené maso z lodních zásob. Podivný vzhled tučňáků fascinoval dobové učence, kteří se v 16. a 17. století dohadovali, zda tučňáci jsou ptáci, ryby nebo čtvernožci, až roku 1758 švédský přírodovědec Carl Linné poprvé systematizoval tučňáka brýlového jako ptáka příbuzného albatrosům. Živé tučňáky se podařilo dovézt do Evropy až v druhé polovině 19. století a jejich chov, který je spojen s řadou obtíží, byl dlouho výsadou těch nejlepších zoologických zahrad převážně ve Spojených státech, Velké Británii a v Japonsku.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Jsou to středně velcí až velcí nelétaví ptáci dobře přizpůsobení lovu ve vodě. Nejmenší druh, tučňák nejmenší (\"Eudyptula minor\") dorůstá do 40 cm a hmotnosti 1,5–2 kg, na druhé straně tučňák císařský (\"Aptenodytes forsteri\"), největší druh, může být více než 120 cm vysoký s hmotností přes 40 kg. Některé fosilní druhy byly ještě výrazně větší, třeba vysocí jako průměrný dospělý muž (až 180 cm).", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie a anatomie.", "content": "Tučňáci jsou dokonale přizpůsobeni potápění a lovu v hluboké vodě; kvůli tomuto přizpůsobení druhotně ztratili schopnost letu. Jejich tělo má torpédovitý (hydrodynamický) tvar s těžištěm umístěným dále než u létajících ptáků. Kosti tučňáků nejsou pneumatizované, proto je hustota jejich těla vyšší než u ostatních ptáků (blíží se hustotě vody), což usnadňuje potápění. Nohy jsou výrazně posunuty dozadu a mezi třemi prsty mají plovací blánu, při plavání jsou používány pouze jako kormidlo. Kvůli umístění nohou se tučňáci pohybují na souši vzpřímeně. Páteř je velmi ohebná, umožňující ve vodě prudké obraty. Hlavním orgánem pohybu ve vodě jsou křídla, přeměněná ve veslovité útvary. Kostra křídel odpovídá křídlům létajících ptáků, kosti jsou však silně zploštělé a zpevněné v loketním a zápěstním kloubu přídatnými kůstkami, které brání jeho ohýbání. Silně vyvinuté jsou prsní svaly a hřeben na prsní kosti.Na souši jsou tučňáci vcelku neohrabaní; jelikož mají zakrnělá – neohebná – kolena, pohybují se zpravidla pomalou kolébavou chůzí. Některé druhy tučňáků však zdolávají i strmé skalní útesy, jako například tučňák skalní, který se prokazuje hbitými skoky.  Zobák tučňáků je velmi silný. Konec jeho vrchní strany je mírně zahnutý do ostré „špičky“– ideální pro uchopení kořisti. U některých druhů je dlouhý více než 10 cm. Tučňáci z rodu \"Eudyptes\" (např. tučňák novozélandský) mají oproti ostatním druhům znatelně tlustší zobáky. Neobvykle robustní je taktéž jazyk a patro pokrývají ostré rohovité bradavky, bránící vysmeknutí ulovené ryby. Jícen a žaludek jsou prostorné, umožňující polknout i celé ryby.  Tučňáci dokážou žít ve velmi nehostinných podmínkách, v Antarktidě se pohybují v teplotách od -30 °C do -60 °C. Aby ve studených vodách i mrazech na souši udrželi teplo, vyvinula se u nich silná vrstva podkožního tuku, tvořící téměř třetinu tělesné hmotnosti. Velmi husté peří roste rovnoměrně po celém těle, navíc je pečlivě promašťované. Jednotlivá pera jsou velmi krátká a pevná a připomínají spíše šupiny. Na druhou stranu žijí tučňáci v oblastech, kde teploty sahají k 40 °C (např. tučňák brýlový– jižní Afrika) a mohou se dostat do stavu hypertermie. Tučňáci mají poměrně uniformní zbarvení (stejně jako např. alky) – shora jsou převážně černí (například tučňák nejmenší má záda spíše namodralá), zespodu bílí. Je to dáno životem ve vodě, kdy bílá spodina těla není proti lesknoucí se hladině vidět a umožňuje nepozorované přiblížení ke kořisti, zatímco tmavý hřbet napomáhá rychlejšímu ohřátí na slunci. Tučňákům z rodu \"Eudyptes\" (např. tučňák žlutorohý) rostou na hlavách zlatavě-žluté chocholky. Dva největší druhy tučňáků (tučňák císařský a tučňák patagonský) disponují pestřejším zbarvením v okolí hlavy, krku a prsou – slabě žlutou až po výrazně oranžovou. Duhový rozvrh barev slouží samci k upoutání potenciální družky v období námluv. V životě tučňáků má však toto zbarvení zjevně hlubší význam, protože jím jsou obdařené také samice.  Vzácně se vyskytují barevné aberace; melaničtí (bílá \"=\" černá), albinotičtí (zcela bílé opeření a narůžovělý zobák, kůže a oči – albín), nebo leucističtí jedinci (částečné i úplné, avšak odlišné zbarvení s větším množstvím variací – obyčejně má tučňák hnědá záda, bílé břicho a je celkově světlejší). Neobvyklé zbarvení může způsobit řada faktorů, včetně stravy, prostředí nebo nemoci, především je ale způsobeno mutací (změnou genetického materiálu). V koloniích se postižení tučňáci stávají často nechtěnými samotáři. Brzy také umírají, neboť nejsou schopni plnohodnotně žít.  Podobně se u tučňáků může objevit tzv. fyzická malformace – tučňák s třemi nohami, tučňák se skoliózou páteře či deformací zobáku.", "section_level": 2}, {"title": "Fyziologie.", "content": "Tučňáci jsou dokonalí plavci; průměrně dosahují rychlosti pod 10 km/h, avšak jsou-li například ohroženi predátorem, dokážou během okamžiku zrychlit na více než 20 km/hod. Tučňák oslí je považován za nejrychlejší druh vůbec a podle některých tvrzení se dokáže vzepnout k rychlostí téměř 40 km/h. Tučňáci mají tak jasně navrch i před světovými rekordmany v plavání. Při potápění se běžně ponořují do hloubek 10–20 metrů a zdržují se v nich obvykle 1–9 minut. Díky fyziologickému přizpůsobení však dokážou pod vodou vydržet déle než 30 minut a ponořit se do hloubky až 565 metrů (tučňák císařský). Červené krvinky tučňáků dovedou vázat větší množství kyslíku, krevní barvivo (myoglobin) je obsaženo i ve svalech (umožňuje vázat až 15 % potřebného kyslíku). Dále tučňáci snižují během ponoru tepovou frekvenci z 80–100 tepů na pouhých 20 tepů. Většina kyslíku je při potápění hnána do mozku, svaly mohou po vyčerpání kyslíku štěpit glykogen na kyselinu mléčnou.  Opeření a jeho kvalita je pro tučňáky velmi důležitá, proto pelichají jinak než ostatní ptáci. Peří neztrácejí postupně, ale vždy jednorázově v období, které tráví na souši. Stará pera se uvolňují a vypadávají v době, kdy nová vyčnívají nad kůži asi o půl centimetru. Nové peří narůstá během 2–3 týdnů (u velkých druhů až 6 týdnů); po celou tuto dobu tučňáci hladoví, protože si nemohou nalovit potravu, proto většinou nehnutě stojí, aby šetřili energii.  Podobně jako jiní mořští ptáci jsou tučňáci odkázáni na pití mořské vody; nadbytečnou sůl vylučují speciální nosní (supraorbitální) žlázy, umístěné nad očnicí a ústící do nosních dutin (viz solná žláza).", "section_level": 2}, {"title": "Nervová soustava.", "content": "Zrak: Oči tučňáků jsou přizpůsobené vidění ve vodě – čočka dovede výrazně měnit tvar, sítnice je silně citlivá na světlo (na souši se zornička stahuje do velikosti špendlíkové hlavičky). Druh tučňák nejmenší se přímo adaptoval k nočnímu způsobu života.  Sluch: Tučňáci mají dobře vyvinutý taktéž sluch. Ten je důležitý pro vzájemnou komunikaci v období námluv nebo při výchově mláďat. Za pomoci různých zvuků se dorozumívají také s cizími tučňáky nebo jinými druhy živočichů. Ve velkých koloniích dokážou rozpoznat jednotlivé hlasy a tóny (např. specifický hlas družky nebo svých mláďat).  Čich: Obecně se předpokládá, že tučňáci nemají kdovíjak vyvinutý čich, dokonce jej pravděpodobně zcela postrádají. Nicméně se zdá, že reagují na chemickou látku zvanou dimethylsulfid (DMS), jak potvrzuje výzkum publikovaný v \"Journal of Experimental Biology\". Tuto látku vytváří rostlinný plankton a je-li konzumován mořskými živočichy, koncentrace této látky je ještě intenzivnější (podobně, jako když voní sekaný trávník nebo spásaná louka). Uvolňuje-li se tak větší množství dimethylsulfidu, znamená to, že se v blízkosti nachází hejna ryb či korýšů. Tučňáci tak rázem vědí, kde se nachází vetší zdroj potravy. Podle vědců z University of Chicago a Chicago Zoological Society je čich dokonce primárním mechanismem v případě rozeznávání vlastních příbuzných a právě díky němu se tučňáci vyhýbají příbuzenskému křížení.  Chuť: Pokrokový molekulární výzkum prozradil, že tučňáci postrádají tři chuťové receptory (nevnímají chuť sladkou, hořkou nebo umami) a rozeznají pouze slanou a kyselou chuť. Podlé jedné teorie může za užší spektrum chuti evoluce, protože většina druhů žila – a řada z nich stále žije – v extrémně chladném prostředí, v kterém lze efektivně vnímat pouze slanou nebo kyselou chuť. Další z hypotéz se přiklání k tomu, že tučňáci nevnímají řadu chutí kvůli specifické stavbě jazyka. Jejich krátký a rohovitými háčky opatřený jazyk je určený především k uchopení kluzké potravy, nežli k vychutnávaní. Navíc svou kořist polykají vcelku.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologie a chování.", "content": "Jsou to společenští ptáci, schopni žít v ohromných koloniích. Jsou převážně monogamičtí a k hnízdění se vracejí obvykle na stejné místo. Snášejí zpravidla jedno až dvě vejce, výjimečně tři. Hnízdem je maximálně vytlačený důlek vystlaný trávou, nebo kamínky, některé druhy hnízdí v norách, v dutinách skal či pod kořeny. Dva největší druhy nestaví vůbec žádné hnízdo, neboť tučňák císařský hnízdí přímo na sněhu a tučňák patagonský na zcela rovinaté půdě. Vejce tak pokládají na svá chodidla a prakticky nepřetržitě jej na nohách nosí, a tímto chrání před chladnou půdou. Na vejcích se střídají oba partneři a oběma se na břiše vytvoří silně prokrvený holý záhyb kůže. V první fázi inkubace sedí zpravidla samice, zatímco samec je na moři – několik dní až týdnů loví a vykrmuje se. Poté si úlohy vymění a na moře zamíří pro změnu samice. Patřičně odlišné je to u tučňáka císařského, kde matka z důvodu vyčerpaní předá vejce partnerovi ihned po snesení, a ten jej inkubuje sám celé dva měsíce do vylíhnutí mláděte. Mláďata se líhnou slepá a porostlá prachovým peřím. Z počátku ho jeden rodič hlídá a druhý loví, později mláďata tvoří „školky“ a loví oba rodiče. O školky se starají buď mladí nehnízdící jedinci, nebo ti, kteří o svoji snůšku přišli. Rodiče jsou schopni ve školce najít své mládě a krmí jen je. U druhů hnízdících v dutinách zůstávají mláďata schovaná uvnitř a tudíž školky nevytváří. Mláďata se vydávají na moře až když mají kompletní opeření, ale od dospělých se ještě liší prostým zbarvením.  Na souši se tučňáci věnují hlavně svému peří. Ihned po příchodu z vody jej čistí zobákem nebo nohama a pečlivě promazávají výměškem nadocasní žlázy.  Pohlavní dospělost: průměrně ve 3–6 letech, vzácně (např. tučňák kroužkový, tučňák královský) až v 8 nebo 9 letech.  Životaschopnost: v zajetí se tučňáci dožívají zpravidla vyššího věku asi 20–30 let, v přírodě často jen okolo 10 let (někdy výrazně pod 10 let, někdy výrazně nad) a tučňáci císařští více než 40 let (údajně se mohou dožít až 50 let).", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Tučňáci se živí převážně rybami, hlavonožci a krilem. V době, kdy jsou na pevnině, nebo jim líná peří, jsou schopni dlouhodobě hladovět (například tučňák císařský hladoví až 4 měsíce). Někteří tučňáci polykají menší kameny (tzv. gastrolity), které jim pravděpodobně pomáhají lépe strávit potravu, nebo se tak zbavují parazitů z trávicího traktu. Řada odborníků též předpokládá, že si tak převážně mladí jedinci usnadňují ponořování.", "section_level": 2}, {"title": "Přirození predátoři.", "content": "Na souši dospělí tučňáci mnoho přirozených nepřátel nemají, ohroženy jsou především vejce a mláďata. Pouze v oblastech, kde se vyskytují též introdukovaní živočichové (např. zdivočelé kočky a psi, lišky, kuny, lasice, tchoři, fretky, promyky, ženetky či krysy) mají podmínky o něco složitější (týká se především tučňáků nejmenších, tučňáků žlutookých, tučňáků brýlových, tučňáků Humboldtových, tučňáků galapážských nebo tučňáků magellanských). Přirozenými predátory jsou potom chaluha velká, chaluha antarktická, chaluha subantarktická, chaluha chilská, buřňák obrovský, buřňák Hallův, racek jižní, racek pruhoocasý, racek delfíní, štítonos světlezobý, orel bělobřichý, chřástal weka, ibis posvátný a případně i některé druhy sokolů a sov.  Na moři pak mají větší nepřátele a mezi typické patří tuleň leopardí, tuleň Weddellův, lachtan Forsterův, lachtan šedý, lachtan hřivnatý, žralok modrý, kosatka dravá, rypouš sloní nebo barakuda, v závislosti na lokalitě.  V domovině tučňáků brýlových představují hrozbu taktéž krabi, hadi a dokonce levhart africký či šakal čabrakový. Tučňáci magellanští a případně i tučňáci Humboldtovi (oba z jižní Ameriky) čelí občasným útokům pum amerických.", "section_level": 2}, {"title": "Inteligence.", "content": "Navzdory svému komickému a roztomilému vzezření jsou tito ptáci zdá se velmi inteligentní. Někteří autoři řádí tučňáky dokonce mezi sedmičku „nejchytřejších“ živočichů. Například v Japonsku se tučňák patagonský vybavený batůžkem naučil každý den docházet na trh a odtud své adoptivní lidské rodině přinášel čerstvé ryby. Patrně menší tučňák magellanský zase prokázal věrnost tím, že se opakovaně vracel ke svému lidskému zachránci a dokázal kvůli tomu urazit až tisíce kilometrů dlouhou trasu.  Kromě toho se tučňáci za dobu své existence přizpůsobili řadě změn a chytře se staví i proti dnešním nástrahám divočiny; například tučňáci císařští si v té nejkrutější zimě vypomáhají tím, že se k sobě tulí a neprojevují se vůči druhým agresivně. Téměř všechny druhy tučňáků vyčkávají v skupinkách u břehu a jen společně skáčou do vody, čímž se chrání před predátorem číhajícím pod vodou. Tučňák kroužkový (mimo jiné též vynikající navigátor) a tučňák oslí jsou zase důmyslní loupežníci, zalíbí-li se jim sousedův kamínek, vyčkají, až dotyčný své hnízdo opustí a vrhnou se jej uchopit a položit na své hnízdo. Jsou-li při tom přistiženi, soused je zlověstným „vyběhnutím“ vyžene od hnízda.", "section_level": 2}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "První tučňáci se objevili zhruba před 70 milióny let na kontinentu Gondwana, který v té době ležel více na jihu v chladnějších zeměpisných šířkách. Postupně se rozšířili po celé jižní polokouli až do oblasti teplých vod u rovníku. V době globálního ochlazování (v eocénu) tyto často gigantické druhy tučňáků (\"Icadyptes salasi\", \"Perudyptes devriesi\" ) vyhynuly; jednou z možných příčin je vznik a rozvoj rybožravých kytovců, kteří se stali jejich úspěšnějšími konkurenty. Mezitím se z postupně ledem zakrývané Antarktidy za pomocí cirkumpolárních oceánských proudů šířili předci dnešních druhů tučňáků. Nejprve osídlili ostrovy v jejím okolí, později se rozšířili dále na jižní pobřeží přilehlých světadílů. Nejdále na sever se moderní tučňáci dostali do chladných tropických vod Galapág, kde se objevili teprve před 4 milióny let. Rovníkovou termální bariéru zřejmě kvůli adaptaci na život v chladných vodách nikdy nepřekročili. V průběhu paleogénu i neogénu se opakovaně vyskytovaly obří formy tučňáků, které však vymizely po evoluční radiaci dravých mořských savců v průběhu oligocénu a začátkem miocénu.  Tučňákům se značně dařilo v období paleocénu (asi před 66 až 56 miliony let), krátce po vyhynutí druhohorních dinosaurů. Tehdy dochází k prvnímu velkému vzepětí jejich vývoje, objevují se obří formy a celkově se tito ptáci diverzifikují.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt moderních druhů.", "content": "Ačkoli jsou tučňáci obecně spojováni se zimou, většina druhů žije v mírném až subtropickém pásmu; zatímco tučňák císařský (\"Aptenodytes forsteri\") čelí třeskutým antarktickým mrazům v mínus čtyřiceti stupních pod nulou, svádí tučňák brýlový (\"Spheniscus demersus\") opačný boj s čtyřiceti stupňovým parnem Jižní Afriky. Druh tučňák galapážský hnízdí u samotného rovníku na Galapážských ostrovech, a tak se jako jediný ocitá i ve vodách „severního moře“, nad linií rovníku.  Včetně Antarktidy a přilehlých ostrovů chladné subantarktické oblasti, kde se vyskytují zástupci rodu \"Aptenodytes\", \"Pygoscelis\" a \"Eudyptes\", žijí tito ptáci taktéž v Jižní Americe a již zmíněné Jižní Africe (rod \"Spheniscus\"), nebo v Austrálii a na Novém Zélandu (rody \"Megadyptes\" a \"Eudyptula\").", "section_level": 2}, {"title": "Fylogeneze a systematika.", "content": "Řád tučňáci (Sphenisciformes) obsahuje jedinou čeleď tučňákovití (Spheniscidae). Podle společných znaků (například rohovité destičky na zobáku a supraorbitální žlázy), byly jako nejbližší příbuzní označovány potáplice a buřňáci. Podle studií DNA jsou jako blízce příbuzné označovány i fregatky nebo dokonce čápi. V současné době jsou tučňáci (jako čeleď \"Spheniscidae\") společně s dalšími čeleděmi (např. potáplice, albatrosi) řazeni do nadčeledi buřňáků (\"Procellarioidea\"), která je součástí rozšířeného řádu brodivých.  Nejstarší fosilní nálezy pocházejí z paleocénu Nového Zélandu (dva druhy rodu \"Waimanu\"). Tito tučňáci byli velcí (80–100 cm), s dlouhým štíhlým zobákem, dlouhými křídly a dlouhými běháky; celkově poněkud připomínali potáplice. Třetím nejstarším druhem je \"Crossvallia unienwillia\" z paleocénu Antarktického poloostrova, jehož klima bylo v té době mnohem teplejší a vlhčí. Velikost tohoto druhu je odhadována na 130–140 cm.  Mnohem více druhů tučňáků je známo z eocénu, v současné době bylo popsáno nejméně 14 druhů patřících do sedmi rodů (\"Anthropornis\", \"Archaeospheniscus\", \"Delphinornis\", \"Ichthyopteryx\", \"Marambiornis\", \"Mesetaornis\", \"Palaeeudyptes\"). Tito tučňáci tvořili dvě skupiny – menší druhy, velikostí odpovídající dnešním a obří druhy, dosahující velikosti výrazně přes 165 cm a hmotnosti 80 kg (\"Anthropornis nordenskjoeldi\"). Z eocénu jsou také známy první nálezy mimo Antarktidu (Argentina, Peru, Austrálie, Nový Zéland).  Rovněž z oligocénu je známa řada druhů, včetně modernějších forem s pokročilejší adaptací křídel (\"Platydyptes\" z Nového Zélandu). Z miocénu pochází početné nálezy tučňáků z Jižní Ameriky, především se pak objevují první nálezy zástupců moderních rodů (\"Spheniscus\" v Peru, \"Pygoscelis\" v Chile). První nálezy jihoafrických tučňáků pocházejí z pliocénu (rod \"Spheniscus\").  Minimálně tři druhy tučňáků vymřely v historické době – ze 13. století je uváděn druh \"Tasidyptes hunteri\" z ostrova Hunter u Tasmánie, asi před 500 lety vyhynul na Novém Zélandu tučňák \"Megadyptes waitaha\" a teprve koncem 19. století blíže nezařazený tučňák z rodu \"Eudyptes\" na ostrově Chatham.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled druhů.", "content": "Čeleď \"Spheniscidae\", tučňákovití  V nejběžnější klasifikaci odborníci rozlišují 17 recentních druhů tučňáků (od jiných se liší zpravidla jen jedním neuznávaným druhem, podle kterých existuje celkem 18 specií). Shodně je pak řadí do jasně vymezených šesti rodů.  Oba druhy tohoto rodu patří k největším a nejvýrazněji zbarveným tučňákům. Jejich záda jsou modravě šedá, na krku mají zlatožluté skvrny, prsa jsou žlutavá nebo bílá a po stranách zobáku mají purpurové nebo fialové skvrny. Tučňák císařský hnízdí v drsných podmínkách na špatně přístupných místech daleko od pobřeží (na stabilní ledové pláni v Antarktidě). Má zdlouhavý rozmnožovací cyklus, rovněž jako tučňák patagonský, který odchová maximálně dvě mláďata během tří let. Oproti jiným druhům stráví většinu svého života na pevnině. Nejsou nikterak monogamičtí, povětšinou spolu jeden stejný pár hnízdí maximálně na tři chovné sezóny. Přesto je veřejnosti často předkládán opak, zjevně z důvodu popularity a vzhledové oblíbenosti. Snášejí pouze jedno velké vejce a nestaví si hnízda. Namísto toho vejce a posléze i mládě do určitého stáří vysedává na nohách rodičů, kde je zároveň skryto pod prokrveným záhybem kůže nacházejícím se na břišní části těla dospělých (kožním vakem). Hnízdí v koloniích, které čítají obvykle 7000 až 70 000 párů. Mláďata se po odchodu obou rodičů shlukují do takzvaných školek, kde se nemalý počet stejně starých vrstevníku pohybuje těsně při sobě. Pospolu jsou ve větším bezpečí a navíc se choulením zahřejí v panujících nepříznivých podmínkách. Obzvláště tučňák císařský je velmi náročný druh, kterého v zajetí můžou chovat jen ty nejprestižnější zoologické zahrady na světě. Například v Evropě jej (k roku 2019) trvale nechová žádná profesionální instituce.  Představuje středně velké tučňáky, svrchu tmavě šedé až černé, s bílou spodinou, s očima s hnědou nebo červenou duhovkou. Nad očima jim vyrůstají dlouhá ozdobná zlatavě žlutá pera. Zástupci tohoto rodu bývají z většiny části roku na otevřeném moři. Patří k sociálnějším tučňákům, využívajících rozsáhlého spektra dorozumívacích – zvukových – signálů. V období rozmnožování žijí v obrovských koloniích čítajících až 500 000 jedinců. Jednotlivé páry se nacházejí těsně vedle sebe (až tři páry na jeden metr čtvereční) a často tak svádějí boje o místo k zahnízdění. Umějí být poměrně agresivní, takže se v tomto období musí mít na pozoru i chovatelé v zoologických zahradách. Hnízdí na neobvyklých skalnatých výběžcích, které s kuráží zdolávají a překonávají, dokud se nedostanou na vytyčený cíl – hnízdiště. Na základě toho se jim vyvinul mnohem silnější a robustnější zobák, kvůli kterému jsou na první pohled odlišní. Vytvářejí velmi jednoduchá hnízda (například vystlaný důlek osázený kamínky). Samice snášejí obvykle dvě vejce ale ve většině případech vychová pár pouze jedno mládě. Po odchodu obou rodičů na moře se mláďata shlukují do nevelkých skupinek a chrání se vzájemnou pomocí proti chladným teplotám ale především proti predátorům. Jako ve skutečných školkách jsou i mláďata tučňáků pod dohledem starších. Avšak v jejich případě se jedná o mladé páry bez potomků, které teprve získávají cenné zkušenosti, nebo o páry, jež o snůšku přišly.  Představuje nejmenšího zástupce tučňáků. Liší se od ostatních nápadně světlým, modravě šedým peřím. Tučňák nejmenší se přímo adaptoval k nočnímu způsobu života. Vyhrabává si nory, ve kterých se koná v podstatě celý rozmnožovací cyklus. V nepřítomnosti rodičů se ptáčata na rozdíl od jiných druhů jednoduše schovají do útrob nor. Poměrně dobře se chová v zoologických zahradách.  Zahrnuje pouze jediný žijící druh, který je dnes poměrně vzácný – permanentně v ohrožení. Specifický je jeho žlutý pásek táhnoucí se kolem hlavy v oblasti očí.  Jsou to ptáci s poměrně dlouhým kartáčovým ocasem a jasně definovaným černobílým „fráčkem“. Způsobem života se podobají tučňákům z rodu \"Aptenodytes\", ale mají podstatně kratší rozmnožovací cyklus a vychovávají více než jedno mládě. Jsou to hojní a přizpůsobiví ptáci, kteří dnes nečelí prakticky žádné větší hrozbě.  Zahrnuje tučňáky tmavě šedé až černé barvy na hlavě a zádech, kteří mají břicho bílé, okolí oka, zobáku a tváří nepokryté peřím. Přes tváře mají bílý pruh, na prsou příčné černé pruhy. Jsou to subtropičtí tučňáci navyklí vysokým teplotám, hnízdící i v čtyřiceti stupňových vedrech. Z toho důvodu je jejich denní aktivita na souši často omezena na brzké nebo pozdní hodiny, jinak se pohybují raději v moři, nebo se skrývají ve stínu. Oproti antarktickým tučňákům tak mají kratší opeření o menší hustotě, a nedisponují ani tak výraznou vrstvou tuku. Jistě také proto se dobře chovají v zajetí, a návazně na to si zvykli si i na evropské podmínky. V zoologických zahradách se také úspěšně rozmnožují. Nehnízdi ve velkých koloniích, nepochybně z důvodu nízkého stavu populace. Stavějí si hnízda podobně jako tučňák nejmenší z rodu \"Eudyptes\", tedy nory, nebo využívají různých děr v měkké půdě, případně dutiny ve skalách. Ze všech rodů tučňáků jsou tito ptáci asi nejvíce monogamičtí; jeden stejný pár spolu hnízdí prakticky celý život. Na rozdíl od jiných druhů zde celkovou bilanci narušují hlavně mladé nezkušené páry nebo úmrtí partnerů. Zástupci tohoto rodu patří mezi nejohroženější, decimováni jsou řadou potíží způsobených především lidskou činností (komerčním rybolovem, invazí nepůvodních predátorů, haváriemi ropných tankerů, obecným znečišťováním oceánů, cestovním ruchem či průmyslovým rozvojem).", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Tučňáci jsou vcelku houževnatí a adaptabilní ptáci a proto především člověk může za to, že populace jednotlivých druhů klesají, nebo jsou ve vysokém ohrožení. Za největší hrozbu dnešní doby lze považovat nadměrný, tedy nekorigovaný rybolov (nejen z hlediska nižší potravní hojnosti ale také proto, že se do velkých lovných sítí zamotávají i tito ptáci), znečišťování moří (odpadem – plasty) současně s historickými nebo do budoucna možnými haváriemi především ropných tankerů (únik ropné suroviny), působení invazních druhů živočichů stejně jako samotná fragmentace (ničení či obsazování) lokalit, ve větší míře také jistě turismus, působící nebo budoucí průmyslový rozvoj narušující biodiverzitu (například Antarktida je doposud netknutá ale skýtá značné nerostné bohatství) a v neposlední řadě nárazové změny klimatu (vyšší teplota, změny počasí, mizení ledu), avšak dlouhodobý dopad (viz globálního oteplování) je spíše spekulativní a z hlediska jejich budoucnosti nejasný, nebo nedostatečně podložený důkazy.  Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) držel k roku 2018 toto stanovisko:", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "V Evropě je chováno 10 druhů tučňáků. Nejčastějším zástupcem tučňáků v evropských zoo je tučňák Humboldtův, který je chován přibližně ve 130 zařízeních. V českých zoologických zahradách se chová tučňák Humboldtův (Zoo Praha, Liberec, Zlín a Plzeň), pocházející z Jižní Ameriky, a tučňák brýlový (Zoo Ústí nad Labem), který pochází z pobřeží Jižní Afriky. Oba se řadí mezi méně náročné zástupce, oproti třeba antarktickým druhům.  V historii byli v Zoo Jihlava chováni tučňák Humboldtův a tučňák brýlový. V pražské zoo se jednalo o tučňáka brýlového, tučňáka žlutorohého či tučňáka magellanského. V 70. letech 20. století se v Zoo Praha objevil také tučňák skalní.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v kultuře.", "content": "Tučňáci jsou velmi populární ptáci. Za touto slávou nepochybně stojí ono roztomilé až komické vzezření, především tedy specifická anatomie, respektive vzpřímené držení těla nápadně podobné člověku, stejně jako „nemotorná“ kolébavá chůze. Řada umělců a ilustrátorů (obzvláště knih pro děti) si tučňáky spojuje se severním pólem a ledními medvědy, ve skutečnosti zde ale nežijí.  Kromě zejména cizojazyčné literatury se vyskytují v řadě dokumentárních filmů – např. Putování tučňáků, Tučňáci – život z blízka, nebo Nigel Marven a tučňáci.  Populární jsou taktéž v kresleném, animovaném nebo filmovém odvětví. Mezi nejznámější snímky patří např. kreslený film Oblázek a tučňák, animovaný seriál Pingu, animovaný film Happy Feet, animovaný film Divoké vlny, animovaný seriál a film Tučňáci z Madagaskaru, rodinný film Pan Popper a jeho tučňáci nebo dobrodružný film Oddball a tučňáci.  V komiksové, filmové i herní sérii superhrdiny Batman spatříme tučňáka v nezvyklé podobě, v roli zločinecké postavy člověka, který si říká „tučňák“. Ve filmu Batman se vrací ztvárnil tuto roli herec Danny DeVito. V témže filmu figurují i živí tučňáci – tučňák patagonský, tučňák brýlový a uměle vytvoření tučňáci císařští, jako jeho věrní poskoci.  Tučňák je maskot operačního systému Linux, jehož první verze spatřila světlo světa roku 1991. Vývojářem linuxového jádra byl Linus Torvalds.  Věnované je jim populární britské nakladatelství \"Penguin Books\", existující od roku 1935. Kromě samotného názvu je tučňák (podobný druhu tučňák brýlový) vyobrazen i na logu nakladatelství. Mimo jiného úzce spolupracuje s celosvětově známou mladou aktivistkou Gretou Thunbergovou, vyzývající k okamžitým akcím proti globálnímu oteplování.  Americká motocyklová firma Orange County Choppers (OCC), známá z reality show Americký chopper, zkonstruovala pro firmu Dryvit Systems Inc unikátní zakázkovou motorku (choppera), pro jejíž konstrukci a celkový design byl hlavní inspirací tučňák císařský.  Tučňáci nechybí ani ve sportu. Velmi známý je emblém zobrazující především „tučňáka s hokejkou“ v různých podobách, kterým se pravidelně vyznačuje americký hokejový tým Pittsburgh Penguins. Klub byl založen v roce 1967 a do dnes působí v nejprestižnější hokejové soutěži NHL. S „tučňákem na prsou“ hraje taktéž německý hokejový tým Krefeld Pinguine, ten od sezóny 1994/95 působí v tamní nejvyšší hokejové lize. Tučňák se krátce objevil i na dresu českého týmu pod názvem HC Velvana Kladno (dnes Rytíři kladno).  Tučňáci mají i své svátky. Dne 20. ledna se slaví Den povědomí o tučňácích a 25. dubna Světový den tučňáků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tučňáci (Sphenisciformes) jsou nelétaví ptáci, kteří jsou dokonale přizpůsobeni lovu a potápění ve vodě. Žijí výhradně v oblastech chladných mořských proudů na jižní polokouli (jeden druh, hnízdící na Galapágách, okrajově zasahuje na severní polokouli). V nejběžnější klasifikaci odborníci rozlišují 17 recentních druhů tučňáků (od jiných se liší zpravidla jen jedním neuznávaným druhem, podle kterých existuje celkem 18 specií). Shodně je pak řadí do jasně vymezených šesti rodů jediné čeledi tučňákovití (Spheniscidae).", "tgt_summary": "企鹅属于企鹅目(学名:)企鹅科(),是一种不会飞的鸟类。", "id": 2869058}
{"src_title": "Světová zdravotnická organizace", "tgt_title": "世界卫生组织", "src_document": [{"title": "Úkoly WHO.", "content": "Konstituce (statut) WHO stanovuje, že jejím úkolem je „dosažení všemi lidmi nejvyšší možné úrovně zdraví“. Její hlavní úloha je likvidovat nemoci, speciálně klíčové infekční nemoci. V rámci mezinárodního monitorování průběhu a šíření infekčních nemocí jako SARS, malárie a AIDS, realizuje též programy na likvidaci těchto nemocí, a to vývojem a distribucí vakcín. Po letech likvidace pravých neštovic, WHO v roce 1979 prohlásila, že nemoc byla eradikována - jako první nemoc v historii lidstva, která byla vymýcena. WHO se blíží úspěchu ve vývoji vakcín proti nemocem, jako jsou malárie a schistosomóza (infekční nemoc způsobená motolicemi rodu Schistosoma) a plánuje eliminovat dětskou obrnu v nejbližších letech.  Ústava WHO definuje zdraví jako stav kompletní fyzické, mentální a sociální pohody, a ne jenom jako absenci nemoci nebo vady. V rámci boje proti různým nemocem, WHO též provádí celosvětové kampaně, např. na zvýšení konzumace zeleniny, nebo na snížení konzumace tabáku, a vede také výzkum - např. zdali elektromagnetické pole kolem mobilních telefonů má negativní vliv na zdraví. Něco z této práce může být kontroverzní, jako například WHO zpráva z dubna 2003, která doporučila, že obsah cukru ve zdravé dietě má být méně než 10%, co vedlo k lobbování (nátlaku) cukrovarnického průmyslu právě proti tomuto doporučení.  K uvedeným úkolům WHO, mezinárodní smlouvy přidělily organizaci mnoho odpovědnosti za následující konvence - např. Jednotnou konvenci o narkotických drogách (Single Convention on Narcotic Drugs) a Konvenci o psychotropických látkách (Convention on Psychotropic Substances) žádají WHO vydat závazné vědecké a medicínské hodnocení psychoaktivních drog a doporučit jak mají být regulovány. Tímto způsobem WHO koná dohled na výkon zákonodárné Komise pro narkotické drogy (Commission on Narcotic Drugs).  WHO podporuje politické snahy o zrušení právní ochrany lidského života před narozením.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Orgány WHO jsou Světové zdravotnické shromáždění, Výkonná rada a sekretariát.  Světové zdravotnické shromáždění je složeno z delegátů zastupujících členy. Každý člen je zastoupen ne více než třemi delegáty, z nichž jeden je určen za hlavního delegáta. Každý člen má ve shromáždění jeden hlas. Shromáždění se obvykle sejde každý rok v květnu a kromě jmenování generálního ředitele (na pětiletý termín) monitoruje finanční řízení Organizace. Shromáždění také kontroluje a schvaluje předložený programový rozpočet, volí 32 členů, kteří jsou technicky kvalifikováni v oblasti zdravotnictví, na tříletý termín do Výkonné rady. Výkonná rada se skládá z 34 osob určených stejným počtem členů, zvolených Světovým zdravotnickým shromážděním; členové jsou voleni na tři léta a mohou býti zvoleni znovu. Výkonná rada zřizuje výbory. Hlavní funkce Rady je realizace rozhodnutí a řízení Shromáždění, obecně mu je povinna radit a podporovat jeho práci. Sekretariát se skládá z generálního ředitele a technických a správních úředníků, jichž je asi 11000 a jsou tvořeni zdravotními a jinými experty a pomocným personálem, pracujícím v centrále, v 6 regionálních úřadech a v zemích. Světové zdravotnické shromáždění nebo Výkonná rada mohou svolati místní, obecné, odborné nebo jiné zvláštní konference, aby studovaly otázky spadající do působnosti Světové zdravotnické organizace.", "section_level": 1}, {"title": "Členství.", "content": "WHO má 194 členských států, včetně všech členských států OSN kromě Lichtenštejnska. Území, která nejsou členské státy OSN se mohou připojit jako přidružení členové (s kompletní informací, ale limitovanou participací a volebními právy), je-li to schváleno volbou Shromáždění. Příklady jsou samosprávné entity Nového Zélandu - Cookovy ostrovy a Niue. Entitám může být též poskytnut status pozorovatele - např. Vatikán.", "section_level": 2}, {"title": "Partnerství.", "content": "Jako agentura OSN, WHO je financována systémem Organizace spojených národů - příspěvky členských států. V současných letech, práce WHO obsahuje více kooperace s partnery jako mimovládní organizace a farmaceutický průmysl, i s nadacemi jako je Nadace Billa a Melindy Gatesových nebo Rockefellerova nadace. Tyto formy spolupráce mohou být považovány za spolupráci mezi veřejným a soukromým sektorem; polovina rozpočtu organizace WHO je totiž financována soukromými nadacemi a průmyslovými podniky. Podle některých tak dochází k úpadku organizace.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Pro potřeby centrály organizace vydávala švýcarská poštovní správa od roku 1948 známky své země opatřené přetiskem ve znění ORGANISATION MONDIALE DE LA SANTÉ. Později vydala speciální emise již bez přetisků, se stejným nápisem a nadtitulkem HELVETIA. Námětem byl znak WHO, měna i provedení švýcarské.", "section_level": 1}, {"title": "Napojení na Čínu.", "content": "V době koronavirové pandemie v Evropě byl vysloven názor, že WHO je napojená na Čínu. Toto podporuje více faktů:  Za problematické je též považováno pozvání Tchaj-wanu pod jménem \"Čínská Taipei\" jako pozorovatele WHO. V dubnu 2020 oznámil prezident Trump, že kvůli způsobu, jakým si WHO počínala během pandemie koronaviru, zastaví USA dočasně její financování. Naopak president Macron se následně vyjádřil, že i přes počáteční problémy není vhodný okamžik k vyšetřování postoje Světové zdravotnické organizace k pandemii. Kancléřka Merkelová ocenila v proslovu k německému parlamentu Světovou zdravotnickou organizaci jako nepostradatelného partnera.", "section_level": 1}], "src_summary": "Světová zdravotnická organizace (World Health Organization, WHO, též SZO) je agentura Organizace spojených národů. Je koordinační autoritou v mezinárodním veřejném zdraví. Centrálu má v Ženevě ve Švýcarsku. WHO byla založena Spojenými národy 7. dubna 1948. Tento den se na celém světě slaví jako Světový den zdraví. WHO zdědila mnoho mandátů a zdrojů po svém předchůdci, Zdravotní organizaci (Health Organisation - HO), která byla agenturou organizace Společnost národů (Liga Národů). Převzala plnění povinností a úkolů Mezinárodního úřadu veřejného zdravotnictví (OIHP) se sídlem v Paříži, tak jak byly stanoveny v mezinárodní úmluvě podepsané v Římě 9. prosince 1907.", "tgt_summary": "世界卫生组织(英语:World Health Organization,缩写为),中文简称为世卫组织或世卫,是联合国专门机构之一,为世界最大的政府间公共卫生组织,总部设于瑞士日内瓦。根据《世界卫生组织组织法》,世界卫生组织的宗旨是「使世界各地的人们尽可能获得高水平的健康。」该组织给健康下的定义为“身体,精神及社会生活中的完美状态”。世界卫生组织的主要职能包括:促进流行病和地方病的防治;提供和改进公共卫生,疾病医疗和有关事项的教学与训练;推动确定生物制品的国际标准。截至2020年,世界卫生组织共有193个成员国。", "id": 2725727}
{"src_title": "Elektromagnetismus", "tgt_title": "电磁学", "src_document": [{"title": "Elektrické a magnetické pole z klasického pohledu.", "content": "Elektromagnetické pole se klasicky popisuje složením dvou polí: elektrického a magnetického. Tato pole ovlivňují částice s elektrickým nábojem a jsou jimi a jejich pohybem přímo definovány. Elektrické pole vzniká v okolí elektricky nabitých částic, magnetické pole zpravidla vzniká pohybem elektrických nábojů (např. elektrického proudu tekoucího drátem) a jeho důsledkem je také magnetická síla tvořená magnety.  Termín \"elektromagnetismus\" označuje fakt, že elektrické a magnetické pole jsou úzce spojená a za mnohých okolností (obzvláště v teorii relativity) je vůbec nelze oddělit. Např. kromě toho, že pohybem elektrického náboje vzniká magnetické pole, také změna magnetického pole generuje elektrické pole; tento jev se označuje jako elektromagnetická indukce a je základem funkce elektrických generátorů či transformátorů.", "section_level": 1}, {"title": "Elektromagnetická síla.", "content": "Síla, kterou elektromagnetické pole působí na elektricky nabité částice, se nazývá elektromagnetická síla a jde o jednu ze čtyř základních interakcí. Ukazuje se, že elektromagnetická síla je (kromě gravitace) téměř výlučně odpovědna za prakticky všechny jevy pozorované v každodenním životě. Skoro všechny interakce mezi atomy jsou způsobeny elektromagnetickou sílou působící na elektricky nabité protony a elektrony v atomech. Sem patří i síla, kterou libovolné pevné těleso klade odpor proti vniknutí jiného tělesa (a kterou člověk vnímá dotykem), ale také všechny formy chemických jevů, které vznikají z interakcí mezi elektronovými orbitaly. Rovněž světlo je typem poruchy v elektromagnetickém poli, která se šíří prostorem (tedy elektromagnetickým vlněním). Všechny optické jevy jsou tedy vlastně elektromagnetického původu.", "section_level": 1}, {"title": "Původ teorie elektromagnetismu.", "content": "Na kvantitativní teorii elektromagnetismu, známé jako klasický elektromagnetismus, pracovalo během 19. století větší množství fyziků, toto snažení kulminovalo v experimentálních objevech Michaela Faradaye a teoretické práci Jamese Clerka Maxwella, který předešlý vývoj shrnul a zobecnil do jednotné teorie a objevil elektromagnetickou povahu světla. V klasickém elektromagnetismu se elektromagnetické pole řídí sadou rovnic známých jako Maxwellovy rovnice a elektromagnetická síla je daná Lorentzovým silovým zákonem.  Klasický elektromagnetismus je (sadou svých transformačních vztahů) neslučitelný s klasickou mechanikou. Zatímco Maxwellovy rovnice jsou invariantní vůči Lorentzově transformaci, klasická mechanika je invariantní vůči Galileově transformaci. Z toho také vyplývá, že podle Maxwellových rovnic je rychlost světla univerzální konstanta, která je příslušným vztahem propojena s elektrickou permitivitou a magnetickou permeabilitou vakua.  Jedním způsobem, jak uvést tyto dvě teorie v soulad, je předpoklad existence světlonosného éteru, kterým se světlo šíří podobně jako (mechanické) vlnění na hladině rybníka. Následné experimenty (mezi nejslavnější patří Michelsonův pokus) však nedokázaly přítomnost éteru detekovat.  V roce 1905 Albert Einstein problém vyřešil uvedením speciální teorie relativity, která nahradila klasickou kinematiku novou teorií, která je kompatibilní s klasickým elektromagnetismem. V této teorii vystupují magnetické a elektrické pole jako formy obecného elektromagnetického pole a mohou na sebe (z pohledu různých pozorovatelů) navzájem přecházet.", "section_level": 1}, {"title": "Problémy klasického elektromagnetismu.", "content": "V jiné práci, publikované ve stejném roce, však Einstein zpochybnil samotné základy klasického elektromagnetismu. Jeho teorie fotoelektrického jevu předpokládala, že světlo se nešíří jako vlnění elektromagnetického pole, ale může existovat ve formě částic, diskrétních kvant, později nazývaných fotony. Einsteinova teorie fotoelektrického jevu byla v souladu s představami, které se objevily v navrženém řešení tzv. ultrafialové katastrofy, které představil Max Planck v roce 1900. Ve své práci Planck předpokládal, že elektromagnetické vyzařování těles probíhá po diskrétních kvantech, což vede ke konečné celkové energii. Tato představa byla v přímém protikladu s klasickým pohledem na světlo jako spojitou vlnu. Planckova a Einsteinova teorie následně vedly ke kvantové mechanice, která byla formulována v roce 1925. Na jejím základě byla kolem roku 1940 dokončena nová kvantově mechanická teorie elektromagnetismu; tato teorie se označuje jako kvantová elektrodynamika („QED“) a je jednou z nejpřesnějších fyzikálních teorií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elektromagnetismem se rozumí soubor jevů, ve kterém se projevuje vzájemná souvislost elektřiny a magnetismu. \"Elektromagnetismem\" se také může myslet oblast fyziky, která tyto jevy zkoumá, případně přímo \"teorie elektromagnetického pole\", která elektromagnetické jevy vysvětluje.", "tgt_summary": "电磁学(英语:electromagnetism)是研究电磁力(电荷粒子之间的一种物理性相互作用) 的物理学的一个分支。电磁力通常表现为电磁场,如电场、磁场和光。电磁力是自然界中四种基本相互作用之一。其它三种基本相互作用是强相互作用、弱相互作用、引力。电学与磁学领域密切相关。电磁学可以广义地包含电学和磁学,但狭义来说是探讨电与磁彼此之间相互关系的一门学科。 英文单词\"electromagnetism\"是两个希腊语词汇ἢλεκτρον(\"ēlektron\",“琥珀”)和μαγνήτης(\"magnetic\"源自\"magnítis líthos\"(μαγνήτης λίθος),意思是“镁石”,一种铁矿)的合成词。研究电磁现象的科学是用电磁力定义的,有时称作洛伦兹力,是既含有电也含有磁的现象。", "id": 1054160}
{"src_title": "Dýchání", "tgt_title": "呼吸", "src_document": [{"title": "Dýchací soustava.", "content": "Místem, kde probíhá výměna plynů, je tzv. \"respirační povrch\". Mechanizmem přenosu plynů je vždy difuze, jejíž rychlost je přímo úměrná povrchu, jímž výměna probíhá a nepřímo úměrná druhé mocnině vzdálenosti přes niž difuze probíhá. U prvoků a dalších jednobuněčných organizmů probíhá dýchání na celém povrchu těla (buňky). Také u žahavců a ploštěnců nejsou vyvinuty specializované dýchací mechanizmy a dýchání probíhá celým povrchem těla (stejně tak u žížaly).  U jiných mnohobuněčných živočichů jsou vyvinuty specializované orgány, které mají zpravidla velký povrch. Třemi nejběžnějšími dýchacími orgány jsou plíce, žábry a vzdušnice. Tyto orgány vytváří specifickou orgánovou soustavu, zvanou dýchací soustava. Rozlišujeme různé dýchací soustavy, které jsou specializované na různé životní podmínky. Zatímco žábry se vyskytují především u vodních organizmů, plíce se vyvinuly u organizmů suchozemských. Přesto je mechanizmus funkce u všech dýchacích soustav podobný.", "section_level": 1}, {"title": "Proces dýchání.", "content": "Při dýchání dochází k tzv. ventilaci, díky níž je čerstvý vzduch stále v kontaktu s povrchem dýchacího orgánu. V praxi to u suchozemských obratlovců znamená, že nádechem (inspirium) se dostane nový vzduch do plic a výdechem (expirium) se použitý vzduch odstraní. U různých skupin organizmů se však vyvinuly rozdílné mechanizmy ventilace dýchacího orgánu.  Po těle se rozvádí kyslík buď systémech \"trubek\" (vzdušnice hmyzu), nebo častěji rozpuštěn v krvi. V krvi jsou přítomné dýchací pigmenty, jako je hemocyanin (někteří členovci, měkkýši), nebo hemoglobin (obratlovci).", "section_level": 1}, {"title": "Mechanizmus dýchání u suchozemských obratlovců.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vdech a výdech.", "content": "Dýchací pohyby obratlovců zabezpečuje dýchací svalstvo a některé další orgány. Čerstvý vzduch do plic se přitom může dostávat více způsoby. Například žáby dýchají při pozitivním tlaku. To znamená, že před vdechem sníží dno dutiny ústní, natáhnou vzduch do nozder, stlačí ústní dutinu a tím vzduch vtlačují do průdušnice. U člověka a jiných savců se vyvinulo dýchání při negativním tlaku. To znamená, že nitrohrudní tlak je při vdechu i výdechu negativní vůči atmosférickému tlaku (při výdechu proti odporu může být pozitivní). Konkrétní hodnoty u člověka jsou přibližně -0,8 kPa při vdechu a -0,33 kPa při výdechu. Vzduch je tak do plic člověka tažen, nikoliv tlačen. Rozdíl mezi max. nádechovou kapacitou a max. výdechovou kapacitou se nazývá vitální kapacita.", "section_level": 2}, {"title": "Dýchací svaly savců.", "content": "Dýchací svaly mění objem hrudního koše, načež se roztahují plíce. Plyn se vždy přesouvá z místa vyššího tlaku do nižšího tlaku, čímž je vzduch nasáván do plic. Naopak při výdechu se objem plic zmenší a vzduch je vytlačen ven. Dýchací svaly se rozdělují na inspirační (vdechové) a na expirační (výdechové). Tyto se ještě dělí na základní a na pomocné.", "section_level": 2}, {"title": "Dýchací stereotyp člověka.", "content": "Mezi vdechové svaly člověka patří zejména bránice, která svým kupolovitým tvarem odděluje dutinu hrudní od dutiny břišní. Při vdechu se kupolovitost bránice napíná doplocha, čímž okraje bránice zvedají hrudní koš vzhůru a střed bránice se opírá o obsah dutiny břišní pod ní. Tím dochází k pístovému pohybu bránice, který napomáhá vdechu do plic podtlakem v dutině hrudní a naopak střevní peristaltice tlakem v dutině břišní. Tento správný stereotyp dechu (břišní dýchání) je důležitý i z hlediska postury. Napřimuje trup člověka dechovou vlnou odspodu, aniž by člověk přetěžoval krční svalstvo zdvihem ramen, zároveň ulevuje i bederním obratlům. Pokud tento typ dýchání není přítomen, rezultuje v přetěžování krční páteře, příp. v bolestech hlavy, tinnitu aj.  Bránice je inervována bráničním nervem. Do určité míry se při nádechu uplatňují i zevní mezižeberní svaly (zdvihají žebra) a na krku svaly kloněné (\"mm. scaleni\") - zejména při zvýšené intenzitě dýchání. Také zdvihač hlavy (\"m. sternocleidomastoideus\") zvedá částečně hrudní koš.  Při klidovém dýchání je základním mechanismem výdechu pasivní retrakce plic a hrudníku vlastní tíhou, případně elastickou silou hrudníku a plic. Proto se v klidu neúčastní výdechu žádné svaly. Až při forsírovaném výdechu se uplatňují svaly tzv. břišního lisu, které ze stran stlačují břišní dutinu a vrací bránici kupolovité vyklenutí. Břišní lis tvoří přímý sval břišní, vnější a vnitřní šikmý sval a příčný sval břišní. Dále se při výdechu uplatňují vnitřní mezižeberní svaly, které táhnou žebra dolů.", "section_level": 2}, {"title": "Přenos krví.", "content": "V plicních sklípcích kyslík difunduje do krve, a to na základě pravidla, že kyslík má v odkysličené krvi nižší parciální tlak. V rámci toho přechází přes tenký vlhký epitel plicních sklípků. Naopak oxid uhličitý má v krvi vyšší parciální tlak, a proto v plicích uniká přes epitel ven z kapilár. K přenosu krví využívají suchozemští obratlovci dýchacích pigmentů. U téměř všech obratlovců je jím hemoglobin v červených krvinkách. Hemoglobin má čtyři podjednotky, každá má svůj kofaktor (tzv. hemová skupina), jenž ve svém centru nese atom železa. Každá molekula může přenášet čtyři molekuly O. Z krve se dostává kyslík tenkými kapilárami, v nichž se radikálně zpomaluje rychlost krve a kyslík podle gradientu svého parciálního tlaku přestupuje z krve do okolních tkání.", "section_level": 2}, {"title": "Řízení dýchání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dýchací centra.", "content": "Dýchací svaly u člověka jsou inervovány motoneurony umístěnými v C1-C8 a Th1-Th7 (v 1. až 8. krčním míšním segmentu a v 1. až 7. hrudním míšním segmentu). Těmto motoneuronům je nadřazené tzv. dýchací centrum v prodloužené míše. Toto je tvořeno dvěma skupinami neuronů, jež se navzájem inhibují: jedna skupina, aktivní při vdechu, inhibuje druhou skupinu, aktivní při výdechu a naopak. Dýchací centrum reaguje i zvýšením frekvence dechu při tělesné zátěži. Dýchacímu centru je dále nadřazena retikulární formace v prodloužené míše, která moduluje činnost dýchacího centra na základě aferentních signálů z periferních receptorů prostřednictvím různých zpětných vazeb a signálů z vyšších etáží mozku. Na rozdíl od ovlivnění činnosti srdce je tak možné do dýchání zasahovat i vědomě: je možné zadržet dech, ovlivnit rychlost dýchání apod.  Dýchání je úzce spjato i s činností oběhové soustavy, dále s kašlacím a kýchacím reflexem, polykáním, zíváním, mluvením, zpíváním a různými emočními a psychickými vlivy.", "section_level": 2}, {"title": "Receptory a reflexy.", "content": "Glomus caroticum a glomus aorticum, periferní chemoreceptory v oblouku aorty a při a.carotis communis registrují parciální tlak kyslíku (P) v arteriální krvi. Jsou citlivé na vzestup parciálního tlaku CO a snížení pH krve. Tyto receptory informují výše nadřazená centra zvýšením své frekvence impulzů. To se děje při snížení P pod 8kPa (normální hodnota je 13,66 kPa). Signály z glomus caroticum a aorticum cestou n.vagus a n.glossopharyngeus zajišťuje zvýšení dýchací frekvence, což zajistí opětovnou normalizaci P.  Centrální chemosenzory na přední straně prodloužené míchy reagují na vzestup CO a pH v likvoru. Následuje jimi zprostředkované zvýšení dýchací frekvence, které hladinu CO v krvi a v likvoru sníží (pH se zvýší). Tento mechanizmus je velmi efektivní: např. při zvýšení P z 5 kPa na 9kPa se minutový dýchací objem zvýší desetinásobně.  Heringův-Breuerův reflex (taktéž Breuerův-Heringův reflex) snižuje hloubku dechů při zvýšené ventilaci. Na jeho počátku jsou tahové receptory v plicích, ve stěně trachey a bronchů.  Činnost dýchacích svalů je ovlivňována zpětnými vazbami zprostředkovanými svalovými vřeténky. Ta míšními reflexy přizpůsobí činnost dýchacích svalů odporům v plicích a v hrudníku.", "section_level": 2}, {"title": "Dechová frekvence.", "content": "eupnoe- fyziologické dýchání: 10-20 dechů za minutu  \"bradypnoe\"- zpomalené dýchání: méně než 10 dechů za minutu  tachypnoe- zrychlené dýchání: více než 20 dechů za minutu", "section_level": 2}, {"title": "Hloubka dechu.", "content": "Kussmaulovo: prohloubené dýchání, způsobuje je acidoza např. u cukrovky  Cheyne-Stokesovo: dechy se postupně prohlubují, poté se stávají mělčími až po apnoickou pauzu, tento fenomén se stále opakuje (při acidoze, intoxikaci salicyáty či metanolem)  Biotovo: nepravidelné dechy střídané apnoickými pauzami, bývá předzvěstí smrti  \"Apnoe neboli bezdeší\": trvá buď několik sekund a dýchání se obnoví, nebo je delší a pro obnovení dechu je třeba resuscitace.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dýchání (respirace /ve fyziologii ventilace/) je proces výměny plynů, zejména kyslíku a oxidu uhličitého mezi organizmem a jeho externím prostředím. Projevem tohoto procesu je dech. Dýchání představuje kaskádu chemických reakcí v buňkách, které se označují jako buněčné dýchání, tedy užití kyslíku k oxidaci organických molekul a k výrobě ATP. Dýchání je proces typický pro aerobní organizmy. Anaerobní oxidace je pak kvašení, jež je méně efektivní.", "tgt_summary": "呼吸(英语:breathing),生物的一种生理现象,为一种生物细胞的生化作用(称作「呼吸作用」)所呈现出来的外在生理现象,动物及植物皆有。一般人的认知,则是指高等生物,尤其是人类利用肺部吸入与呼出空气的过程。不过也有一些动物用其他器官进行气体交换,例如鱼类的鳃以及节肢动物的气门。", "id": 2776079}
{"src_title": "Gary Snyder", "tgt_title": "盖瑞·施耐德", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Gary Sherman Snyder se narodil v kalifornském San Franciscu Heroldovi a Lois Snyderovým. Jeho rodina byla silně zasažena americkou hospodářskou krizí třicátých let a přestěhovala se nejprve do Kitsapu ve státě Washington a později do oregonského Portlandu. Během dětství v Kitsapu se Gary Snyder poprvé setkal s americkými indiány a začal projevovat živý zájem nejen o samotné indiány, ale i o jejich tradiční propojení s přírodou.  Snyderovi rodiče se rozešli a Gary, spolu se svou sestrou, byl vychováván pouze matkou, novinářkou v místních novinách. V raném mládí Snyder pracoval mimo jiné v tiskárně a oblíbil si cestování do hor.  V roce 1947 mohl díky školnému začít navštěvovat Reedovu střední školu, kde ve školním časopise publikoval své první básně. Jeho zájem o jiné kultury, stejně jako obyčejná potřeba financí, jej přivedla k občasné práci námořníka. Častý pobyt na moři podnítil zájem Snydera o oceány a aspekty hydrosféry. V roce 1951 Snyder ukončil studia zkouškami z antropologie a literatury a léto strávil jako dřevorubec v indiánské rezervaci Warm Springs, což jej inspirovalo k některým z jeho raných básní, později sestavených do sbírky \"The back country\". V dalším roce Snyder pracoval v národním parku, kde se staral o předcházení rizik požárů. V té době se seznámil se základními myšlenkami buddhismu a prostřednictvím projevů buddhistických umělců s některými tradičními postoji Dálného východu vůči přírodě.  Studia antropologie na univerzitě v Indianě Snyder ukončil po jediném semestru a vrátil se opět do San Francisca, aby se pokusil uchytit jako básník.", "section_level": 1}, {"title": "Beatnici.", "content": "V San Franciscu dále rostl Snyderův zájem o zenbuddhismus. Ve skutečnosti to byly spisy D. T. Suzukiho, které jej vedly k rozhodnutí nepokračovat dále ve studiích antropologie. Místo toho se v roce 1953 nechal zapsat na Kalifornskou univerzitu v Berkeley ke studiu východních kultur a jazyků. V létě si vydělával jako dřevorubec nebo jako dělník při výstavbě železnice v Yosemitském národním parku. V roce 1955 se na několik měsíců sešel v Mill Walley s Jackem Kerouacem. Ve stejné době Snyder navštěvoval Americkou akademii asijských studií, kde vyučoval mimo jiné i takový znalec zenu jako Suzukiho žák Alan Watts.  Díky doporučení Kennetha Rexrotha se Snyder seznámil s Allenem Ginsbergem a toto období dodalo Kerouacovi dostatek inspirujících podnětů k napsání \"Dharmových tuláků\". Snyder byl se svou zálibou ve všem přírodním, oregonským dětstvím a manuální kariérou mezi beatniky exotickým zjevem a Lawrence Ferlinghetti později Snydera nazval „Thoreauem generace beatniků“. Snyder sám viděl svou hlavní roli v přispívání ke vzájemnému poznávání Východu a Západu.", "section_level": 1}, {"title": "Japonsko.", "content": "O zenový buddhismus byl mezi beatniky všeobecný zájem, Snyder byl ovšem jedním z mála těch, kteří se zenem zabývali skutečně do hloubky. Většinu času v období let 1956 až 1968 strávil v Japonsku jako laik v zenových klášterech Šokoku-ji a Daitoku-ji a později, spolu se skupinou několika dalších lidí, na malém sopečném ostrůvku. Jeho předchozí studia psané čínštiny mu napomohla ke skutečně hlubokému vhledu do tradice zenu (s kořeny v Číně dynastie Tchang) a umožnila mu podílet se na odborných projektech během jeho pobytu v Japonsku.  Snyder však neměl v plánu stát se mnichem, naopak plánoval návrat do USA, aby „pootočil kolem dharmy“. Na několik let se jeho manželkou stala americká básnířka Joanne Kygerová, která s ním žila v Japonsku.  V té době vydal sbírku básní datovaných počátkem 50. let, \"Mýty a texty\" (1960) a \"Šest úryvků z Hor a cest bez konce\" (1965; zde jde však o počátek rozsáhlé práce, na níž Snyder pokračoval až do konce 90. let dvacátého století). Básně vyjadřují dosavadní Snyderovy životní zkušenosti, přibližují prostředí, které jej obklopovalo, jeho vhled do věcí takových, jaké jsou.  Jako účastník-pozorovatel byl Snyder v Japonsku zasvěcován nejen do praktik zenbuddhismu, ale i do starobylé formy japonského animismu zvaného Šugendo. Na počátku 60. let vycestoval spolu s Allenem Ginsbergem do Indie. Doprovázela je i Snyderova žena Joanne, brzy po návratu z Indie se však se Snyderem rozešla a později se rozvedli.  Snyder pokračoval v sebevzdělávání, konkrétně jej zajímala geomorfologie a lesnictví. Těmito oblastmi zájmů jsou do velké míry poznamenány jeho eseje, poskytnuté rozhovory a básnická tvorba. Po nějaký čas žil se skupinou japonských odpadlíků od většinové společnosti na ostrově Suwa-no-se, kde se znova oženil, tentokrát s Masou Ueharou, matkou jeho dvou synů.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější básně a esejistika.", "content": "V roce 1968 vydává Snyder sbírku básní \"The back country\", v níž shrnuje tvorbu posledních dvaceti let. Na konci 60. let se spolu se svou ženou stěhuje do San Francisca, kde se narodil jejich první syn. Brzy poté se přesunují do hor Sierra Nevada v severní Kalifornii.  \"Regarding Wave\" z roku 1969 byla stylisticky zcela odlišná sbírka emočně silných, metaforických a lyriky plných básní. Otevřela období tvorby inspirované rodinou, přáteli a životem v místní komunitě. Po celá 70. léta Snyder reflektuje své zaujetí Amerikou a hnutím „žití v místě“. Za sbírku \"Želví ostrov\" obdržel v roce 1974 prestižní Pulitzerovu cenu.  Snyder napsal velké množství esejů, které uváděly do souvislostí jeho básnickou tvorbu a náhled na kulturu, komunitní experimenty a životní prostředí. K nejznámějším sbírkám esejů patří \"Praxe divočiny\" (1990) nebo \"Místo v prostoru\" (1995). Podstatou \"Praxe divočiny\" je autorův obdiv svobody a divokosti. Snyder – tulák, chodec a environmentalista – zde říká: „Aby byl člověk opravdu svobodný, musí přistoupit na základní pravidla, a to taková, jaká jsou – bolestivá, pomíjivá, nezkrocená, nedokonalá – a být přitom za pomíjivost vděčný.“  V 80. a 90. letech se Snyder vyjadřoval prostřednictvím veřejných přednášek a esejů ke všem svým oblíbeným tématům: kulturám různých národů, historii přírody, náboženstvím, sociální kritice, duchovním aspektům Ameriky, životu v souladu s přírodou. Většina z těchto veřejných projevů a esejů byla později souborně vydávána.  V roce 1985 se Snyder stal profesorem na kalifornské univerzitě v Davisu. Zde ovlivnil novou generaci autorů zabývajících se dálným východem. Přes zdánlivý odklon od básnické tvorby byla v roce 1996 vydána sbírka básní \"Hory a řeky bez konce\", na níž Snyder pracoval čtyřicet let. Lyricko-epické básně z této sbírky jsou esencí toho nejlepšího ze Snyderovy tvorby. V roce 2004 mu vyšla sbírka zcela nových básní \"Danger on Peaks\".", "section_level": 1}, {"title": "Východiska tvorby.", "content": "Snyder vždy připouštěl, že jeho vnitřní citlivost vychází z intenzivního zájmu o americké indiány, jejich ovlivnění přírodou a život v souladu s ní. Zdá se, že indiánské chápání „stezek“ rezonovalo s jeho vlastním pojetím. Další důvěrně společné prvky objevil v buddhistické praxi, animistické iniciaci Jamabuši a díky dalším zkušenostem a praktikám.  K literárním vzorům Snydera patřili William Carlos Williams, D. H. Lawrence, William Butler Yeats a někteří z básníků staré Číny. Jeho postoj k poezii formovala antropologie, kultury přírodních národů, buddhismus a environmentalistika. „K mým celoživotním zájmům patří zkoumání, jak zkombinovat biologii, mysticismus, prehistorii a teorii všezahrnujících systémů,“ prohlásil Snyder v roce 1973 v rozhovoru pro \"New York Quarterly\".  Snyder tvrdí, že básníci a lidé obecně se potřebují naučit posuzovat věci z dlouhodobého hlediska, zejména v případech, kdy je třeba zhodnotit důsledky svých činů. Jeho poezie se snaží vyplnit mezeru mezi přírodou a kulturou a najít cestu, jak je dále integrovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gary Snyder (* 8. května 1930, San Francisco) je americký básník (Beat generation), esejista, lektor a environmentalista. Díky svému umění propojit buddhistickou spiritualitu a přírodu je občas nazýván „laureátem hlubinné ekologie“. Snyder je autorem několika knih esejů (v češtině například \"Zemědům\") a mnoha sbírek poezie, například Pulitzerovou cenou oceněné sbírky \"Želví ostrov\". Vyučuje literaturu a filozofii divočiny na Kalifornské univerzitě v Davisu a se svou rodinou žije v San Juan Ridge v kalifornských horách Sierra Nevada.", "tgt_summary": "盖瑞·施耐德(英语:Gary Snyder,1930年-5月8日),美国诗人(常与垮掉的一代联系在一起),随笔作家、演说家,他还是环保活动家,常被看作「深层生态学的桂冠诗人」(poet laureate of Deep Ecology),这个角色反应了他在佛教精神与自然中的投入。作为一名社会评论家,施耐德的观点与刘易斯·芒福德、阿道斯·赫胥黎、卡尔·海丝、奥尔多·利奥波德和卡尔·波兰尼等人有一些共同点。施耐德还是一位获奖作家,并在加利福尼亚大学戴维斯分校任教多年,另外施耐德还曾在“加州艺术委员会”任职。", "id": 539885}
{"src_title": "New York", "tgt_title": "纽约", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oblast byla v době objevu Evropany v roce 1524 obydlena asi 5000 indiány z kmene Lenapů. Objevitelem oblasti byl Giovanni da Verrazzano, italský cestovatel ve službách francouzské koruny, který místo nazval Nové Angoulême (\"Nouvelle Angoulême\"). První evropskou osadu pod názvem Nový Amsterdam (\"Nieuw Amsterdam\") založili Nizozemci na jižním cípu Manhattanu v roce 1614 za účelem obchodu s kožešinami. Vůdce nizozemských kolonií Peter Minuit koupil Manhattan od kmene Lenape v roce 1626 za 60 guldenů (dnes již vyvrácená legenda říká, že Manhattan byl koupen za skleněné korálky v hodnotě 24 dolarů). V roce 1664 dobyli město Angličané a přejmenovali je na New York na počest pozdějšího krále Jakuba II., tehdy vévody z Yorku a Albany. Na konci druhé anglo-nizozemské války získali Nizozemci kontrolu nad indonéským ostrovem Run, který byl v té době pro ně mnohem významnější, a Angličané si výměnou mohli ponechat kontrolu nad New Yorkem. Do roku 1700 klesla populace kmene Lenape na 200 osob.  Význam New Yorku jako přístavu pod britskou vládou rostl. V roce 1754 byla chartou vydanou Jiřím II. založena na dolním Manhattanu Columbijská univerzita, v té době pod jménem Kings's College. Během Americké války za nezávislost se ve městě odehrála série bitev známých pod názvem Newyorská kampaň. V roce 1789 se v New Yorku sešel Kongres a první prezident George Washington byl inaugurován v budově Federal Hall na Wall Street. V roce 1790 předstihl New York Filadelfii jako největší město Spojených států.  19. století pro město znamenalo příliv imigrantů a stálý rozvoj. Vizionářský plán rozvoje z roku 1811 navrhoval rozšířit síť ulic po celém Manhattanu. V roce 1819 byl otevřen Erijský kanál, který propojil newyorský přístav se zemědělskými oblastmi na severu země. Místní politiku ovládla Tammany Hall, politické uskupení uvnitř Demokratické strany kontrolované irskými imigranty. Někteří členové obchodnické aristokracie prosazovali zřízení Centrálního parku, který nakonec vznikl v roce 1857. Na Manhattanu i v Brooklynu žila výrazná svobodná černá menšina. Otroctví v New Yorku existovalo do roku 1827, ale během 30. let se z New Yorku stalo jedno", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo a jeho složení.", "content": "New York je nejlidnatějším městem Spojených států s odhadovaným počtem 8 274 527 obyvatel (v roce 1990 to bylo 7,3 milionu). Obyvatelé města tak tvoří asi 40 % obyvatel státu New York a přibližně stejný podíl obyvatel newyorské metropolitní oblasti. V poslední dekádě počet obyvatel rostl a odhaduje se, že v roce 2030 dosáhne 9,2 až 9,5 milionu obyvatel.  Dvěma základními demografickými charakteristikami jsou hustota zalidnění a kulturní diverzita. S hustotou zalidnění dosahující 10 194 obyv./km je New York nejhustěji zalidněným městem Spojených států s počtem obyvatel nad 100 000. Hustota zalidnění na Manhattanu dosahuje 66 940 obyv./km, což je nejvíce ze všech amerických counties.  S více než 8,2 miliony obyvateli, žijícími na ploše 1 214,4 km2 je New York zároveň nejhustěji zalidněným městem Spojených států.  New York je kulturně a etnicky velmi rozmanitý. Historicky byl místem vstupu imigrantů na americkou půdu poté, co prošli kontrolou přistěhovalců na Ellis Island. Pojem \"melting pot\" byl poprvé použit pro označení imigranty obývaných čtvrtí na Lower East Side. Dnes je 36 % obyvatel města narozených mimo území Spojených států. Po Los Angeles a Miami je to třetí největší podíl ve Spojených státech. Zatímco v těchto městech jsou imigranti kulturně homogenní, v případě New Yorku neexistuje žádná dominantní imigranstká kultura. Největší počet současných imigrantů do New Yorku pochází z těchto deseti zemí: Dominikánská republika, Čína, Guyana, Mexiko, Ekvádor, Haiti, Trinidad a Tobago, Kolumbie a Rusko. Ve městě se mluví asi 170 jazyky.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "New York se nachází na severovýchodě Spojených států, na jihovýchodě státu New York, přibližně na půli cesty mezi Washingtonem D. C. a Bostonem. Městem protéká řeka Hudson, která zde ústí do malého přírodního zálivu a následně do Atlantského oceánu. Většina města se nachází na ostrovech Manhattan, Staten Island a Long Island, díky čemuž je rozsah dostupné půdy omezen a vede k vysoké hustotě zalidnění.  Řeka Hudson protéká údolím \"Hudson Valley\" do newyorského zálivu (\"New York Bay\"). Mezi New Yorkem a městem Troy má řeka charakter estuáru. Řeka Hudson tvoří hranici mezi státy New York a New Jersey.", "section_level": 1}, {"title": "Městské části.", "content": "New York je tvořen pěti městskými částmi, které se kryjí s administrativní úrovní \"county\". New York je dále složen z desítek až", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Ačkoliv se město nalézá na pobřeží, je pro New York typické vlhké klima (Köppenova klasifikace podnebí – Dfa). Zimy jsou v New Yorku studené, ale díky umístění na pobřeží jsou zdejší teploty mírně vyšší než ve vnitrozemí. Každý rok zde napadne 63,5 až 88,9 cm sněhu. Období mezi posledním mrazivým dnem a prvním mrazivým dnem další zimy trvá v průměru 199 dní. Jara a", "section_level": 1}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "Hromadná doprava je v New Yorku využívána nejvíce v celých Spojených státech. Spotřeba benzínu je na úrovni, na jaké byl celostátní průměr ve 20. letech. Díky používání hromadné dopravy bylo v roce 2006 v New Yorku ušetřeno 7 miliard litrů benzínu, což je polovina benzínu ušetřeného díky používání hromadné dopravy v celých Spojených státech. Díky vysokému zalidnění, nízkému využívání automobilů a vysokému využívání hromadné dopravy je New York jedním z energeticky nejefektivnějších měst ve Spojených státech. Průměrné emise skleníkových plynů v přepočtu na jednoho obyvatele města dosahují 7,1 tuny v porovnání s celostátním průměrem 24,5 tuny. V New Yorku je vyprodukováno pouze jedno procento skleníkových plynů vyprodukovaných v celých Spojených státech, ačkoliv zde žije 2,7 % obyvatel Spojených států.", "section_level": 1}, {"title": "Charakter města.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Charakteristickým znakem New Yorku je nesmírné množství mrakodrapů, především pak na Manhattanu. V New Yorku se nalézá asi 5600 mrakodrapů a 48 z nich má přes 200 m, což je nejvíce na světě. Nejvyšší počet mrakodrapů na světě, ať už kancelářských nebo obytných, je dán především vysokou hustotou zalidnění, omezenou rozlohou dostupných pozemků a tudíž jejich vysokou cenou.  V New Yorku se nacházejí výrazné budovy mnoha architektonických stylů. Woolworth Building (1913) postavená v novogotickém stylu s masivními prvky gotické architektury, které jsou rozpoznatelné z ulice, která je o desítky metrů níže. Zákon z roku 1916 omezil výšku mrakodrapů v závislosti na velikosti stavební parcely, aby sluneční svit dosáhl na ulice. Typickým zástupcem stylu Art Deco je", "section_level": 2}, {"title": "Život ve městě.", "content": "„Zdá se, že kultura je ve vzduchu, jako součást počasí“, napsal o New Yorku spisovatel Tom Wolfe. Mnoho významných amerických kulturních hnutí vzniklo v New Yorku, například Harlem Renaissance, která formovala černošskou literaturu ve Spojených státech. Město bylo centrem jazzového hnutí ve 40. letech a abstraktního expresionismu v 50. letech a místem zrodu hip-hopu v 70. letech. Lokální punková a hardcore scéna dosáhla vrcholného vlivu v 70. a 80. letech. V New Yorku má také", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní život.", "content": "Město dotuje místní kulturu více financemi než je roční rozpočet National Endowment for the Arts. Bohatí průmyslníci 19. století vybudovali síť kulturních center jako jsou Metropolitan Opera, koncertní síň Carnegie Hall (vybudovaná roku 1891) a Metropolitní muzeum umění (\"Metropolitan Museum of Art\"), které jsou celosvětově proslavené. Neméně slavné instituce jsou Muzeum moderního umění (\"Museum of Modern Art\", MoMA), založené v roce 1929, a Guggenheimovo muzeum (\"Guggenheim Museum\"). Významné je rovněž Brooklyn Museum se sbírkou více než půl milionu uměleckých předmětů. Mezi menšími muzejními institucemi vyniká mj. Frick Collection, založené ocelářským magnátem Frickem, ve kterém lze poznat vzácná malířská díla starých mistrů.  Elektrifikace města umožnila produkci propracovaných divadelních představení. Od 80. let 19. století jsou divadla na Broadwayi a podél 42. ulice (\"42nd Street\") výkladní skříní komediálního, dramatického a také muzikálového divadelního umění. Představení, například od", "section_level": 2}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "Turistika je významným zdrojem příjmů, protože město ročně navštíví asi 40 milionů turistů. Nejpopulárnějšími destinacemi jsou Empire State Building, Ellis Island, divadla na Broadwayi, muzea jako Metropolitan Museum of Art a další místa jako Central Park, Washington Square Park, Rockefeller Center, Times Square, Bronx Zoo, New York Botanical Garden, luxusní obchody na 5. a Madison Avenue a nebo události jako Halloween Parade v Greenwich Village, Tribeca Film Festival a vystoupení v Central Parku. Nejpopulárnější atrakcí je Socha svobody, jedna z ikon Spojených států.  Newyorská gastronomie je ovlivněna imigranty. Židé a Italové proslavili místní pečivo bagely, tvarohové koláče, cheesecake a newyorskou", "section_level": 2}, {"title": "Média.", "content": "New York je světovou metropolí televize, reklamy, hudby a novinových a knižních nakladatelství a je zároveň i největším mediálním trhem v Severní Americe (následován Los Angeles, Chicagem a Torontem). Mezi místní mediální skupiny patří Time Warner, the News Corporation, the Hearst Corporation a Viacom. Sedm z deseti největších světových reklamních agentur sídlí v New Yorku. Tři ze čtyř největších hudebních labelů sídlí v New Yorku. V New Yorku se točí třetina amerických nezávislých filmů. Více než 200 novin a 350 časopisů má ve městě své sídlo a knižní nakladatelství zaměstnávají přes 25 000 lidí.  Dvoje ze tří celostátně vydávaných novin mají redakci v New Yorku a to The New York Times a The Wall Street Journal. Mezi nejvýznamnější bulvární deníky", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "New York má své zástupce ve čtyřech největších amerických sportovních ligách, přičemž všechny ligy mají své sídlo ve městě. New York je jedním z mála amerických měst, kde je baseball populárnější než americký fotbal. V rámci Světové série se zde odehrálo čtrnáct duelů mezi newyorskými týmy, přičemž těmto duelům se přezdívá Subway Series. New York je jednou z pěti metropolitních oblastí, která má v nejvyšší soutěži dva baseballové týmy (ostatní jsou Chicago, Washington-Baltimore, Los Angeles a San Francisco Bay Area). V současnosti", "section_level": 2}, {"title": "Kriminalita.", "content": "Kriminalita byla v New Yorku na extrémně vysoké úrovni v 80. letech a ještě na začátku 90. let, kdy zde probíhala epidemie užívání drogy zvané crack. Od poloviny 90. let kriminalita postupně klesala a od roku 2005 je New York nejbezpečnějším z 25 největších amerických měst. V roce 2002 zde byla kriminalita na stejné úrovni jako ve městě Provo v Utahu a New York byl až na 197. místě z 216 amerických měst s více než 100 000 obyvateli. Násilná trestná činnost klesla mezi lety 1993 a 2005 o 75 %, a to v období, kdy na federální úrovni docházelo k", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Od roku 1898, kdy byla zformována moderní podoba města, je New York metropolitní obcí se silným postavením starosty (\"mayor\"). Newyorská vláda je centralizovanější než je běžné u ostatních amerických měst. Vláda zodpovídá za veřejné školství, nápravná zařízení, knihovny, veřejnou bezpečnost, odpočinková zařízení, hygienická zařízení, dodávku vody a sociální služby. Starosta a členové zastupitelstva mají čtyřleté volební období. Newyorské zastupitelstvo je jednokomorové a má 51 členů. Starosta a členové zastupitelstva mohou být zvoleni jen na dvě po sobě jdoucí volební období.  Současným starostou je demokrat Bill de Blasio, který nastoupil v lednu 2014 po Michaelu Bloombergovi. Bloomberg byl dlouholetý demokrat, který byl ovšem v roce 2001 zvolen starostou New Yorku jako republikán. V roce 2005 byl znovuzvolen, když dosáhl 59 % hlasů. V roce 2007 se stal nezávislým politikem. Je znám snahami získat kontrolu nad vzdělávacím systémem od státu, nebo agresivní veřejnou zdravotnickou politikou. Pro své druhé funkční období určil jako priority školskou reformu, snížení chudoby a přísnou regulaci držení zbraní. Spolu se starostou Bostonu Thomasem Meninem založil v roce 2006 organizaci \"Mayors Against Illegal Guns Coalition\", jejímž cílem je „zlepšit bezpečnostní situaci odstraněním nelegálně držených zbraní", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Systém veřejných škol v New Yorku, který spravuje New York City Department of Education, je největší ve Spojených státech. Přibližně 1,1 milion studentů navštěvuje více než 1200 škol prvního a druhého stupně. Ve městě funguje přibližně 900 dalších soukromých a církevních škol, přičemž některé z nich patří mezi nejprestižnější v celých Spojených státech. Ačkoliv se New York běžně neoznačuje jako univerzitní město, studuje zde přibližně 594 000 studentů vysokých škol, což je nejvíce ve Spojených státech. V roce 2005 měly tři pětiny obyvatel Manhattanu vysokoškolské vzdělání a jedna čtvrtina absolvovala navazující studium, díky čemuž patří Manhattan mezi oblasti s největším podílem vysokoškolsky vzdělaných obyvatel ve Spojených státech. City University of New York je třetí největší veřejnou vysokou školou ve Spojených státech. Ve městě působí veřejná Fashion Institute of Technology, která je součást State University of New York. Mezi nejznámější soukromé vysoké školy patří Barnard College, Columbia University, Cooper Union, Fordham University, New York University, The New School a Yeshiva University.  New York je centrem medicínského", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "New York je spolu s Londýnem a Tokiem hlavním centrem globální ekonomiky. New York je centrem amerického finančnictví, pojišťovnictví a obchodu s nemovitostmi. Odhadovaný hrubý domácí produkt newyorské metropolitní oblasti dosáhl v roce 2006 952,6 miliard USD, což z newyorské metropolitní oblasti činí největší místní ekonomiku ve Spojených státech. V metropolitní oblasti je koncentrována většina ekonomické aktivity ve státech New York a New Jersey. V New Yorku sídlí mnoho nejvýznamnějších obchodních společností, například 44 společností ze seznamu Fortune 500. New York je unikátní i velkým počtem zahraničních společností působících ve městě. Jednu desetinu pracovních míst v soukromém sektoru tvoří zahraniční společnosti.  Ve městě se nalézá několik z nejdražších světových nemovitostí. Dne 2. července 2007 byla prodána budova č. 450 na Park Avenue za 510 milionů USD, což znamená, že 1 m stál 17 104 USD. Předchozí rekord držela jeden měsíc budova č. 660 na Madison Avenue, kde 1 m stál 15 887 USD.  Střední Manhattan je", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Hromadná doprava je v New Yorku velmi důležitá. Přibližně jedna třetina amerických uživatelů hromadné dopravy a třetina uživatelů železnice žijí v New Yorku a okolních předměstích. Ve zbytku země naopak pro dojíždění do práce používá 90 % obyvatel automobily. New York je jediným městem Spojených států, kde většina domácností nevlastní automobil. Na Manhattanu jej nevlastní 75 % obyvatel, zatímco celostátní průměr je jen 8 %. Průměrný obyvatel New Yorku stráví dojížděním do práce jeden týden v roce, tedy 38,4 minuty denně, což je nejvíce z velkých amerických měst.  Newyorské metro (oficiálně \"New York City Subway\", běžně nazývané pouze \"subway\"), je největším systémem metra na světě co do počtu stanic, kterých je 468. Ročně metro přepraví 1,5 miliardy cestujících, což je třetí největší počet na světě. Newyorské metro je unikátní tím, že většina linek je v provozu 24 hodin denně, což kontrastuje s londýnským, pařížským či tokijským metrem, které jsou v noci uzavřeny.  Verrzano-Narrows Bridge je nejdelší visutý most ve Spojených státech, Hollandův tunel byl prvním mechanicky odvětrávaným tunelem určeným pro automobily na světě. Ve městě je provozováno asi 12 000 charakteristických žlutých taxíků, Roosevelt Island je s Manhattanem", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "New York má deset partnerských měst, z nichž devět je členy Sister Cities International.", "section_level": 1}], "src_summary": "New York, oficiálně City of New York, v běžném užívání i New York City, je nejlidnatější město Spojených států amerických. Nachází se v jižním výběžku státu New York, při ústí řeky Hudson do Atlantského oceánu. Je centrem metropolitní oblasti, která zasahuje i do sousedních států a která patří mezi nejlidnatější na světě. Město bylo založeno Nizozemci v roce 1625 jako Nový Amsterdam, do rukou Angličanů se dostalo roku 1664. V letech 1785–1790 byl New York hlavním městem Spojených států a od roku 1790 je největším městem USA. V současnosti je jedním ze světových center obchodu a finančnictví. New York má také celosvětový vliv v oblasti médií, politiky, vzdělání, zábavy, umění, reklamy a módy. New York se za rok 2014 umístil na první příčce prestižního žebříčku nejvlivnějších módních metropolí světa a může oficiálně používat označení „Hlavní město módy“. New York je také ohniskem mezinárodních vztahů a diplomacie, neboť se zde nachází sídlo Organizace spojených národů.", "tgt_summary": "纽约市(英语:City of New York,或者英语:New York City,缩写为英语:NYC),通称纽约(英语:New York;中文又音译:纽约克),是位于美国纽约州的城市,为美国人口最多的城市、纽约都会区的核心、以及世界最大的城市之一,是对全球的经济、商业、金融、媒体、政治、教育和娱乐具有极大影响力的国际大都会。纽约还是联合国总部所在地,因此也被认为是世界外交的中心。纽约还被称为「美国文化之都」,名列世界三大国际都会「纽伦港」之一。", "id": 2739910}
{"src_title": "Mozilla", "tgt_title": "Mozilla", "src_document": [{"title": "Kódové označení Netscape Navigatoru.", "content": "Poprvé byla Mozilla použita jako kódové označení pro webový prohlížeč Netscape Navigator a to od jeho vzniku. Jamie Zawinski s tímto jménem přišel na setkání vývojářů v době, kdy ve firmě pracoval. Slovo Mozilla vzniklo spojením slov \"Mosaic killer\", čímž byla vyjádřena chuť sesadit z trůnu nejpopulárnějšího webového prohlížeče Mosaic a zároveň odkaz na fiktivní monstrum Godzillu.", "section_level": 1}, {"title": "Maskot firmy Netscape.", "content": "Mozilla byla maskotem dnes neexistující společnosti Netscape Communications Corporation. Původně měl maskot různé podoby včetně astronauta, ale nakonec se ukázala jako nejlepší varianta zeleno-fialového ještěra, ve kterém se skloubila podoba vzhledu i jména s Godzillou. Autorem této podoby z roku 1994 je Dave Titus.  Mozilla se objevovala na webu Netscape v prvních letech existence společnosti. Potřeba prezentovat společnost firemním zákazníkům v profesionálním duchu vedla později k odstranění Mozilly z webu. Přesto se Mozilla dále používala interně, např. na tričkách rozdávaných zaměstnancům nebo na stěnách sídla společnosti v Mountain View.  Když Netscape koupil webový katalog NewHoo v roce 1998, přejmenoval jej na Open Directory Project s přezdívkou \"dmoz\" (Directory of Mozilla – Adresář Mozilly) pro jeho podobnost s projektem Mozilla. Obrázky Mozilly se dostaly na každou stránku webu, kde zůstávají dodnes i přes rozpuštění Netscape po jeho koupení AOL.", "section_level": 1}, {"title": "Součást identifikace webových prohlížečů.", "content": "Když uživatel navštíví webový server prostřednictvím webového prohlížeče, identifikuje se prohlížeč serveru krátkým textem, který je znám jako „user agent string“. Prohlížeč Netscape Navigator se identifikoval jako \"Mozilla/<verze>\" a dále informací o operačním systému pod kterým běžel.  Protože prohlížeč Netscape nabízel mnoho funkcí, které nebyly dostupné v ostatních prohlížečích a zároveň se poměrně rychle stal dominantním na trhu, byla řada webových stránek vytvořena tak, že se zobrazila či zobrazila v plné kráse pouze, když nalezly v identifikaci prohlížeče odpovídající verzi „Mozilly“. Aby takové stránky byly dostupné i uživatelům jiných prohlížečů, museli tvůrci těchto prohlížečů identifikaci Netscape napodobit. První a dodnes nejznámější ukázkou napodobení je identifikace Windows Internet Exploreru, který používá řetězec začínající \"Mozilla/<verze> (compatible; MSIE <verze>...\", aby dostal obsah určený pro Netscape, jeho hlavního rivala v době jeho vývoje. Tento formát identifikace byl od té doby zkopírován tvůrci mnoha dalších webových klientů a dodnes přetrvává.", "section_level": 1}, {"title": "Projekt Mozilla.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Organizace Mozilla.", "content": "Organizace Mozilla (známá též jako Mozilla.org) byla neformální skupina financované společností Netscape Communications Corporation, která byla založena s cílem vyvinout open source balík Mozilla. Byla založena 23. února 1998 a skládala se hlavně z vývojářů Netscape, ale teoreticky byla na Netscape nezávislá. 15. července 2003 majitel Netscape (společnost AOL) ukončil podporu projektu. Vznikla Mozilla Foundation, která převzala další vývoj a začala se zaměřovat hlavně na koncové uživatele. Organizace Mozilla či Mozilla.org jsou dnes často brány jako synonyma pro Mozilla Foundation.", "section_level": 2}, {"title": "Mozilla Foundation.", "content": "Pojem „Mozilla“ je někdy používán pro značení open source software projektu, který vznikl s cílem vytvořit novou generaci balíku webových aplikací pro Netscape. Organizace Mozilla byla založena v roce 1998 s cílem vytvořit nový balík. 15. července 2003 byla formálně zaregistrována jako nezisková organizace, čímž vznikla Mozilla Foundation. Tato nadace vytvářela webový prohlížeč Mozilla Firefox, e-mailový klient Mozilla Thunderbird a celou řadu dalších produktů. Nyní tuto úlohu převzala dceřiná společnost Mozilla Corporation. Mozilla Foundation dodnes vlastní ochrannou známku Mozilla.", "section_level": 2}, {"title": "Mozilla Europe.", "content": "Mozilla Europe byla nezisková organizace, která vznikla 17. února 2004 v Paříži s cílem propagovat a rozvíjet produkty Mozilla v Evropě. Šlo se o organizaci nezávislou na Mozilla Foundation, se kterou ale spolupracovala. Webové stránky organizace nabízely základní informace o produktech Mozilla ve více jak 20 jazycích včetně češtiny. Mozilla Europe byla zrušena 17. února 2012 poté, co Mozilla v roce 2011 založila v Paříži vlastní pobočku.", "section_level": 2}, {"title": "Mozilla Corporation.", "content": "Mozilla Corporation byla založena 3. srpna 2005 jako dceřiná společnost Mozilla Foundation. Jedná se o komerční společnost, která je plně vlastněna Mozilla Foundation, a která v současné době vyvíjí webový prohlížeč Mozilla Firefox a vyvíjela též e-mailový klient Mozilla Thunderbird, jehož vývoj později převzala Mozilla Messaging. Mozilla Corporation též zajišťuje podporu a propagaci Firefoxu.", "section_level": 2}, {"title": "Mozilla Messaging.", "content": "Mozilla Messaging vznikla 19. února 2008 jako dceřiná společnost Mozilla Foundation. Jedná se o komerční společnost a jejím cílem je další vývoj poštovního klientu Mozilla Thunderbird, který přebrala od Mozilla Corporation.", "section_level": 2}, {"title": "Mozilla Suite.", "content": "V březnu 1998 Netscape uvolnil většinu zdrojového kódu svého balíku Netscape Communicator pod open source licencí. Jméno aplikace, která byla z uvolněného kódu vyvíjena, bylo Mozilla, které bylo též používáno jako kódové označení původního Netscape Navigatoru. Po dlouhé době vývoje byla Mozilla 1.0 uvolněna 5. června 2002.  Balík byl dobře známý jako open source základ pro balík Netscape (verze 6 a 7) a pro své renderovací jádro Gecko. To se stalo základem řady dalších aplikací Mozilla Foundation včetně Firefoxu či Thunderbirdu.  Balík Mozilla Suite již není v současné době vyvíjen a jeho podpora byla ukončena. Veškeré aktivity jsou nyní směrovány k vývoji a propagaci Firefoxu a Thunderbirdu. Díky řadě nadšenců má Mozilla Suite nástupce v podobě balíku SeaMonkey, který je vyvíjen jako projekt Mozilla.org, a který je založen na Mozilla Suite.", "section_level": 1}, {"title": "Společné jméno pro všechny webové prohlížeče založené na Mozille.", "content": "Pro jednoduchost bývá slovo Mozilla častou používáno pro odkázání na všechny webové prohlížeče založené na Mozille. Např. když se řekne, že webová stránka je použitelná v prohlížečích Mozilla, znamená to, že je použitelná ve Firefoxu, Mozilla Suite, SeaMonkey, Caminu, K-Meleonu, Netscape 6, Flocku atd. V některých starších programech pro vyhodnocování statistik webových serverů se pro tyto prohlížeče nesprávně používá termín \"Netscape 5.x\".", "section_level": 1}, {"title": "Platforma Mozilla.", "content": "Slovo Mozilla se také často používá pro odkázání na vývojovou platformu (Mozilla application framework, technologie Mozilla.org), multiplatformní aplikační framework pro vývoj aplikací, které na mnoha různých operačních systémech. Skládá se především z vykreslovacího jádra Gecko, souboru nástrojů pro vývoj uživatelského rozhraní v XUL, knihovny Necko pro síťovou komunikaci a mnoha dalších komponent. Tvoří jádro, na kterém jsou postaveny všechny prohlížeče a aplikace založené na Mozille.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mozilla je počítačový termín, který má mnoho různých významů, přesto jsou všechny spojené se společností Netscape Communications Corporation a jejím softwarem. Mozilla je v současnosti ochranná známka Mozilla Foundation. Různé významy slova Mozilla jsou uvedeny v pořadí, kdy byly poprvé užity. Slovo Mozilla se také někdy používá jako označení prohlížeče Firefox (celým názvem Mozilla Firefox).", "tgt_summary": "Mozilla是一个自由软件社群,由网景通讯公司的成员于1998年创立。在非正式的场合下,「Mozilla」这个名字常用于不同的事物上。这些事物大都与现已歇业的网景通讯公司及其旗下的应用软件相关。许多其它「Mozilla」名词的用法请见下方叙述。", "id": 1397760}
{"src_title": "Mluvnický pád", "tgt_title": "格 (语法)", "src_document": [{"title": "Vznik pádů.", "content": "Historická a komparativní jazykověda se kromě jiného snaží objasnit vznik pádů v moderních jazycích. Zejména aglutinační jazyky a jazyky ergativní obsahují často konstrukce, které lze považovat za předchůdce pádů (angl. \"proto-cases\"). Přitom je ve fázi vzniku pádů nutno rozlišovat pády strukturní (zpravidla fungují jako aktant slovesa) a pády sémantické (angl. také \"oblique cases\"). Například prauralština, jejíž existence ovšem není zcela prokázána, by měla dva nebo tři strukturní pády (nominativ, genitiv, někteří jazykovědci uvádí ještě akusativ) a tři pády sémantické, konkrétně lokativní (lativ, lokativ a adesiv). Z těchto pádů se v moderních ugrofinských a aleutských jazycích vyvinul jejich současný pádový systém. Polysyntetická inuitština má v současné době tři strukturní pády (ergativ, absolutiv a objektiv) a pět sémantických (z toho čtyři lokativní). Vývoj pádového systému praindoevropštiny je nejasný, prvotní fáze jistě vedla k vzniku opozice nominativu a akuzativu, další pády pak zřejmě vznikaly začleněním adverbiálních forem a frází do paradigmatu (pozůstatky této tendence jsou znatelné ještě např. v paradigmatu tzv. o-kmenů, kde ablativní sufix *-h2ed (č. genitivní a sekundárně akuzativní -a) je etymologicky shodný s partikulí o významu \"od\". Podobné jevy lze sledovat také např. v ide. tocharštině či jazycích baltských a sabelůských. Ve vývoji jazyka dochází postupně k reanalýze některých pádů (rozšiřování či přenesení významu) a u některých ke gramatikalizaci. Například v ajmarštině se z illativu vyvinul dativ, z lokativu genitiv, z instrumentálu způsob vyjádření konatele v trpném rodě apod. Obecně platí, že objektivní vazba je starší než subjektivní. Z genitivu se často vyvinul ergativ, který zpravidla vychází z posesivního vyjádření (např. v některých indiánských jazycích se používá k vyjádření konatele u příčestí i v nepříznakových konstrukcích).", "section_level": 1}], "src_summary": "Pád je morfologická kategorie, kterou flexivní jazyky obvykle vyjadřují vztah jmen (nomin) ke slovesu či jiným větným členům.", "tgt_summary": "格(,英语:case),格位,狭义上称为语法格,在格语法中称为表层格,是名词、代词、分词、数词或形容词等词类当中,反映其在短语、从句或句子中所起的一种特定语法范畴,会使词发生相应不等的屈折变化。随着语言逐步演变,格会发生合并(如古希腊语方位格和与格合并),这种现象称为语形融合。在更正式的定义面,语法格是“一种根据独立名词成分与中心词的关系类型,标记这些名词成分的系统”,故语法格是一种词法学上的概念,应当跟语义学上的语义格(也称语义角色、题元角色)区分开来。如拉丁语数个语义格可以共享一个语法格。拥有语法格的语言通常语序较为自由,且其语序不表示语义格。", "id": 2853315}
{"src_title": "Alkoholismus", "tgt_title": "酗酒", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Montpellier je jedno z mála významnějších francouzských měst, která vznikla teprve ve středověku, a poprvé se připomíná k roku 968. Na římské silnici Via Domitia vznikla osada s hradem a kostelem, která se díky vynikající poloze a přístavu stala významným obchodním městem. Roku 1213 Montpellier vyženili aragonští králové a ve městě se postupně usadilo mnoho uprchlíků ze Španělska, také Židů a muslimů. Roku 1220 založil kardinál Konrád jako legát papeže Honoria III. lékařskou školu, která si získala vynikající pověst, takže ji roku 1289 papež Mikuláš IV. povýšil na univerzitu. Roku 1349 město koupili francouzští králové, za epidemií po roce 1350 však zemřela téměř třetina obyvatel. Roku 1364 byla na místě staršího kláštera založena katedrála svatého Petra, jeden ze symbolů města.  Roku 1593 si v jejím bezprostředním sousedství univerzita založila botanickou zahradu, která je na stejném místě i dnes. V 16. století měli ve městě převahu hugenoti a král Ludvík XIII. roku 1622 město kvůli tomu oblehl a dobyl. Protože hugenoti kladli silný odpor, král nakonec uznal platnost Nantského ediktu, postavil však nad městem mohutnou citadelu, aby případným dalším povstáním zabránil. V 19. století se Montpellier stal regionálním průmyslovým centrem a počt obyvatel stále rostl. V 60. letech 20. století po osamostatnění Alžírska přijalo město mnoho uprchlíků a v pozdějších letech se výrazně modernizovalo. Na východě města vzniklo nové sídliště \"Antigone\" a ve městě samém mnoho nových kulturních institucí a mezinárodní festival moderního tance.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "12 km jihovýchodně od středu města je mezinárodní letiště Montpellier-Méditerranée, město leží na dálnicích A9 a A7 a má přímé železniční spojení do Paříže. Vlaky TGV tam dorazí za 3 hodiny a 19 minut, trať se dále prodlužuje směrem do Španělska. Městskou dopravu obstarává 5 tramvajových tratí a řada autobusových linek.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Montpellier má tři univerzity a kromě toho vysoké školy („grandes écoles“) chemie, zemědělských věd a protestantské teologie. Město také hostí École nationale de l'aviation civile a Montpellier Business School.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Alkoholismus nebo též závislost na alkoholu, opilství je chronické recidivující onemocnění postihující nejen celou osobnost postiženého jedince po stránce psychické a fyzické, ale i jeho blízké, zvláště pak rodinné příslušníky. Patří mezi nejzávažnější a nejrozšířenější formy závislosti. Obecně lze o alkoholismu hovořit tehdy, dosáhne-li závislost na alkoholu takového stupně, že škodí buď jedinci, společnosti nebo oběma. Tuto nemoc je možno léčit. Průběh závislosti na alkoholu je různý. Odlišuje se mimo jiné podle toho, jaký alkohol je zneužíván.", "tgt_summary": "酗酒(英语:alcoholism),又称酒精使用疾患(英语:alcohol use disorder, AUD)或酒精依赖症候群(英语:alcohol dependence syndrome),其为饮用酒精所致相关问题的广义用语,过去将之分成酒精滥用与酒精依赖两种主要类型。", "id": 1891443}
{"src_title": "Bitva v Kurském oblouku", "tgt_title": "库尔斯克会战", "src_document": [{"title": "Příprava bitvy.", "content": "Situace třetí říše v roce 1943 začínala být kritická. Bylo evidentní, že její vojska upadají na všech frontách do defenzívy a že čas je jí stále horším nepřítelem. Hitler oprávněně podezříval Spojence, že spolu navzájem konzultují svůj další postup a že další úder provedou společně. Jelikož mu představa souběžného zahájení angloamerické ofenzivy ve Středomoří a sovětské na východní frontě nepřipadala zrovna lákavá, rozhodl se zaútočit sám a alespoň jednoho z nepřátel poškodit do té míry, že nebude schopen své akce zahájit. Pro svůj plán logicky zvolil východní frontu, kterou se Mansteinovi podařilo po porážce u Stalingradu stabilizovat a která dle jeho názoru jediná slibovala možnost úspěšné akce takovéhoto rozsahu (každopádně lze souhlasit s názorem, že ve Středomoří šance na větší úspěšnou ofenzivu neexistovala).  Hitlerův plán se setkal u německých velitelů se smíšenými pocity. Zatímco část s touto ideou souhlasila, druhá část ostře protestovala. Mnozí frontoví velitelé z východu požadovali zkrácení fronty a přechod do aktivní obrany. Hitler se po dlouhém váhání rozhodl částečně vyhovět oběma skupinám: cílem německé ofenzívy bude Kurský oblouk – obrovský výběžek fronty vkliňující se do německých pozic poblíž města Kursk. Ten vznikl během jarní Mansteinovy ofenzivy, když jarní tání a bahno znemožnily útočné operace. Jeho likvidace i se všemi jednotkami, které se v něm nacházely, by bylo řešení, které by vedlo jak k rozsáhlému ochromení nepřítele, tak ke zkrácení fronty a snížení rizika průlomu a obklíčení, které se stále vznášelo nad skupinou armád Jih.  Pokud se Hitler domníval, že tím odpůrce velké ofenzívy uspokojí, hrubě se přepočítal. Někteří němečtí velitelé po seznámení se s hrubými obrysy plánu zasypali vrchní velení protesty. Upozorňovali, že Kurský oblouk je již dlouhé měsíce mohutně opevňován a posilován novými jednotkami. Útok proti několika pásmům pečlivě připravené obrany považovali za málo prozíravý, neobratný a nutně vedoucí k těžkým ztrátám (např. náčelník Hitlerova štábu Kurt Zeitzler). Někteří vyslovili pochybnost, zda lze takovou akci za existujícího poměru sil vůbec úspěšně provést. Hitler sám si jí asi také úplně jist nebyl, protože se rozhodl, že k provedení celé akce bude přistoupeno až poté, co budou dodány další těžké tanky (Tiger, Panther). Toto rozhodnutí však znechutilo některé velitele, kteří původně plán schvalovali. Namítali, že SSSR tanky vyrábí také (a to mnohem rychleji) a že zatímco budou čekat, Rusové budou prostor dále opevňovat. Někteří tankoví odborníci navíc zpochybňovali rozumnost uspěchaného nasazení dosud nevyzkoušených strojů typu Panther v tak enormně důležité bitvě a tak malém počtu. Rozčarování velitelů, kteří měli útok vést, postupem času rostlo stále více a více – tak jak se dodávky tanků stále více a více a opožďovaly. Přesto obě hlavní osoby, které měly útok vést (Model i Manstein) zhodnotili plán jako sice obtížný, leč proveditelný. Značně pesimističtější byl maršál von Kluge. Hitler sám navíc začínal propadat nervozitě. Zdálo se, že teprve nyní zcela pochopil zoufalost své strategické situace. Ve velmi krátké době se musel smířit se ztrátou Tuniska a elitních příslušníků Afrikakorpsu a strávit několik nepříznivých zpráv rozvědky a svých spojenců. Jednalo se zejména o zprávy rozvědky ohledně odhadovaných sovětských záloh a nově postavených jednotek (více než dvojnásobně převyšovaly původní odhady) a ohledně italského odhodlání bojovat (Italové podle rozvědky intenzívně připravovali přeběhnutí ke Spojencům). Rumuni a Maďaři oznámili či naznačili vůdci, že nebudou schopni podporovat válečné snažení Říše tak, jako dosud. A na závěr italské nejvyšší velení oznámilo, že v současné době není schopno zajistit ani obranu italského území (o dalších oblastech Středomoří nemluvě). Další zprávy rozvědky byly ještě horší: Rudá armáda intenzívně připravovala útok v oblasti Orelského oblouku a Doňce. Bylo zřejmé, že čeká už jen na to, až angloamerické síly zahájí útok ve Středomoří. Koncentrace sovětských sil v Kurském oblouku navíc vzrostla do té míry, že velitel skupiny armád Střed začal mít obavy, jestli by vůbec dokázal své pozice ubránit, pokud by sovětská strana zaútočila. Pokud šlo o útok, své pochybnosti vyjádřil už dříve.  Výše zmíněné okolnosti vedly Hitlera k tomu, aby znovu zvážil naplánovanou akci. Jeho rozhodnutí bylo přinejmenším pochybné. Potvrdil plán operace Citadela v jeho nejrozsáhlejší variantě, ale znovu jej odložil. Přislíbil více těžkých tanků (Tiger a Panther) a nové typy stíhačů tanků (Ferdinand, Hornisse), ale ubral značný počet pěších divizí, které rozeslal po Francii, Itálii, Balkánu a na kritická místa východní fronty.", "section_level": 1}, {"title": "Plány stran.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Německý plán.", "content": "Skupina armád Střed (velitel útoku Walther Model) a skupina armád Jih (Erich von Manstein) zaútočí na „krk“ Kurského oblouku ve směru kousek na východ od města Kursk s cílem odříznout město i celý oblouk a sovětské jednotky zde se nacházející. Hitler si sliboval hodně jak od zničení jednotek nacházejících se v oblouku, tak od obranných bojů, které začnou, až se Rudá armáda pokusí své obklíčené jednotky osvobodit. Plán evidentně musel vyústit v gigantickou bitvu, proto se k jeho provedení shromáždila většina tankových sil obou skupin armád i další strategické zálohy. Přesto panovaly oprávněné pochybnosti, zda mají obě útočná uskupení dostatek prostředků k provedení akce.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětský plán.", "content": "Stavka si byla vědoma německých plánů týkajících se Kurského oblouku do takových detailů, že znala i průběžné změny a přesuny termínů. Byla informována i o posledním a definitivním termínu s takovým předstihem, že byl zcela vyloučen jakýkoliv moment překvapení hrající ve prospěch Německa. Sovětský plán vypracovaný Žukovem – „Operace Kutuzov“ – spočíval v odražení nepřátelského útoku zhruba 1/2 až 2/3 shromážděných sil a následným protiútokem zbytku, který by německé síly rozdrtil. Zároveň s druhou fází operace se předpokládaly akce v oblasti Doňce a Orelského oblouku a snad i akce angloamerických sil ve Středomoří. Cílem tedy dle Žukova bylo: \"„unavit nepřítele na našich obranných postaveních, vyřadit z boje jeho tanky, pak přivést čerstvé posily a zlikvidovat hlavní seskupení generální ofenzívou“\". Za tímto účelem byly shromážděny celé 3 fronty. Dva měly za úkol přímou obranu Kurského oblouku (Centrální front Konstantina Rokossovského na severu a Voroněžský front N.F.Vatutina na jihu), jeden (Stepní front I.S.Koněva) měl tvořit zálohy pro protiútoky v první a druhé fázi bitvy. Pak zde byly ovšem ještě tři fronty na frontě severně a jižně od Kurského oblouku (Západní front a Brjanský front na severu a Jihozápadní front), které vyčlenily ze svých řad početné zálohy, které měly být v případě potřeby poskytnuty frontům v Kurském oblouku. Zároveň se předpokládalo, že ve druhé fázi operace zahájí Západní front útok na skupinu armád Střed v severní části Orelského oblouku.  Během příprav byla na kritických místech vybudována 2 úplná hluboká pásma těžkého polního opevnění optimalizovaného k protitankovému boji. Třetí se právě dokončovalo a čtvrté vznikalo. V hloubce ještě bylo vytvořeno státní pásmo obrany. Lze snad i říci, že sovětská strana nemohla být připravena lépe.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva.", "content": "Předběžné německé akce byly zahájeny 4. července 1943 odpoledne 4. tankovou armádou. Akce byla úspěšná, ale téměř čtvrtina brigády Pantherů musela být vyřazena pro technické obtíže. Vlastní útok začal 5. července ve 4:30 ráno. Sovětské zdroje udávají, že těsně před zahájením německého útoku provedlo dělostřelectvo Rudé armády na základě informací od několika přeběhlíků o plánovaném začátku ofenzívy zdařilý mohutný dělostřelecký přepad, který způsobil německým úderným jednotkám těžké ztráty. Bojová hlášení německých jednotek mluví pouze o krátké rušivé palbě „bez významných následků“.  Brzy bylo zřejmé, že plán akce nebude možno splnit tak rychle, jak bylo očekáváno. V prvních dnech Němci sice dosáhli určitých výsledků, leč stále bylo zřejmější, že se jejich postup stále více zadrhává a ztráty neúměrně rostou. Jako rozhodující faktor lze zřejmě brát i situaci ve vzduchu – Luftwaffe v prvních dnech získala zřetelnou převahu a byla bez problémů schopna jak zajišťovat vzdušné údery proti nepřátelským jednotkám, tak poskytovat vzdušné krytí jednotkám vlastním. Postupem času však Stavka začala k bojišti přesunovat tisíce nových strojů a zároveň se projevil nedostatek pohonných hmot u německého letectva. Výsledkem bylo, že Luftwaffe již nebyla schopna plnit oba úkoly naráz (mohla buďto bránit své jednotky, nebo sama útočit na pozemní jednotky nepřítele), což připravilo německou stranu o poslední důležitou výhodu, kterou měla. Výše zmíněný scénář víceméně popírají sovětské zdroje, které zpravidla mluví o vyrovnané situaci ve vzduchu na počátku a své jednoznačné převaze ve vzduchu na konci bitvy. Většina německých ztrát ovšem spadá na účet dobře vybudované protitankové obrany, minových polí a sovětského dělostřelectva.  6. července začalo být Skupině armád Střed zřejmé, že asi nebude schopna splnit své úkoly. Skupina armád Jih zatím pokračovala v postupu, ale její zpoždění rostlo a nepřítel začal proti ní nasazovat zálohy. Projevil se nedostatek zejména pěchoty, která by zajišťovala týl a křídla postupujících tankových klínů. Manstein i Model se proto obrátili na Hitlera, aby jim povolil nasadit pěší zálohy, nad nimiž si prozatím ponechal kontrolu, neboť za současného stavu byla více než 1/3 všech úderných tankových sil vázána podružnými úkoly, které jí nepříslušely. Většina odborníků, kteří do té doby nepovažovali operaci Citadela za předem ztracenou, se domnívá, že byla definitivně pohřbena právě nyní, když Hitler tuto žádost odmítl. Manstein tedy použil vlastní frontové jednotky Doněcké oblasti, což ovšem nestačilo a navíc to bylo nesmírně riskantní, neboť tak oslabil zabezpečení svého pravého křídla a týlu. Model tuto možnost neměl, neboť on velel pouze útoku a velitel skupiny armád Střed Günther von Kluge jeho žádost o přesun jednotek zamítl (což se později ukázalo jako nanejvýš správné rozhodnutí). Během 7.–10. července obě německá uskupení ještě postupovala, do operačního pásma obrany se ovšem podařilo proniknout pouze jižní skupině. Severní se, navzdory opakovaným útokům, nedostala dále než o 5–10 kilometrů. Neúnosné ztráty a sovětské protiútoky způsobily, že 10. července se německý postup zcela zastavil. Hitler proto poskytl Skupině armád Střed polovinu leteckých sil Skupiny armád Jih. To nebyl nejšťastnější krok, neboť zpomalil postup na jihu, zatímco na podstatné zlepšení situace na severu nestačil. Kolem 9. července začal být Hitler velice nervózní a naléhal na urychlené dokončení operace, neboť začal dostávat zprávy o bezprostředně hrozící invazi angloamerických jednotek na Sicílii a možná i Balkáně (k prvnímu pak skutečně došlo 10. července 1943). Vrchní velitelství německé branné moci OKW si bylo již od prvních dnů vědomo, že ofenzíva nepostupuje podle představ, a tak 7. července vydalo zprávu o tom, že údajně útok nezahájila německá, nýbrž sovětská vojska: „...v prostoru Kurska sovětské velitelství nepřetržitě uvádělo v činnost tankové útvary, avšak hlavní pozice německé obrany se na všech úsecích nacházejí pevně v našich rukách a ani na jednom úseku fronty ještě nebyly uvedeny do boje sebenepatrnější německé tankové síly. Sovětská zpráva o tom, že začala německá ofenzíva, je lživá“.  12. července vydal Hitler rozkaz povolující nasazení pěších záloh, aby operaci urychlil, avšak jednak již bylo pozdě, jednak začalo být zřejmé, že německé síly budou mít úplně jiné starosti, neboť Rudá armáda zahájila protiúder – operaci Kutuzov. Začala druhá fáze bitvy. Koněvův Stepní front zahájil společně s Voroněžským frontem mohutný úder proti skupině armád Jih, zatímco Rokossovského Střední front zaútočil na Skupinu armád Střed. Ta se sice s útokem vyrovnala, jenže vzápětí zaútočily na severní část Orelského oblouku Západní front a Brjanský front, které prolomily německou frontu a bezprostředně ohrozily týl jejího úderného uskupení. Maršál Günther von Kluge musel veškeré zálohy nasadit proti tomuto nebezpečí, přičemž sáhl i do rezerv Modelova útočného seskupení, což logicky znamenalo, že akce skupiny armád Střed v Kurském oblouku nebudou moci smysluplně pokračovat (Hitler ovšem tuto interpretaci situace odmítal až do okamžiku zrušení celé operace). Na jihu se zatím střetla masa stovek tanků poblíž Prochorovky (tato série střetů bývá obvykle nesprávně označována jako největší tanková bitva v historii, tou je ovšem mnohem méně známá bitva u Dubna z června 1941). Výsledek této bitvy je poněkud sporný a obě strany ji reklamují jako své vítězství. Manstein nepochybně odrazil sovětský protiútok a údajně byl (dle svého vlastního tvrzení) připraven pokračovat v úderu. Pravděpodobně tak situaci skutečně viděl, protože když Hitler operaci Citadela 14. července ukončil a odebral Mansteinovi část jeho jednotek, velitel Skupiny armád Jih ostře protestoval – tvrdil že již porazil hlavní síly protivníka a je čas jej dorazit. Toto tvrzení je zejména v sovětské literatuře odmítáno jako příliš optimistické, sovětská strana stále disponovala rozsáhlými zálohami, které mohla kdykoliv nasadit. Pro správné posouzení situace je třeba zvážit odpovědi na dvě otázky. Proč se Manstein musel vzdát útoku na Prochorovku? Podle něj bylo příčinou zrušení operace z Hitlerovy strany a odvelení jeho klíčových jednotek jinam. Podle sovětské strany díky těžkým ztrátám z bitvy u Prochorovky (protože ji v podstatě prohrál). Druhá otázka zní: Byl Manstein schopen pokračovat v akci a zvítězit? Stanovisko sovětské strany je jednoznačné – nemohl. Z Mansteinových pamětí, jeho protestů i následného jednání je zřejmé, že se upřímně domníval, že zvítězit může, ovšem zřejmé je i to, že měl zkreslené představy o velikosti dosud nedotčených záloh na sovětské straně i o situaci Skupiny armád Střed. V této otázce panuje mezi odborníky konsenzus, že Manstein protivníka dosud ještě neporazil a že jeho šance na úspěšné pokračování v útoku byly pravděpodobně naprosto nulové.  Hitler nakonec Mansteinovy protesty odmítl, ale nezasáhl, když se Manstein rozhodl v akci pokračovat na vlastní pěst (musel se vzdát hlavního úderu, ale hodlal zničit co nejvíc jednotek nepřítele). 16. července však akce z jeho pohledu v podstatě skončila, neboť mu Hitler odebral 2. tankový sbor SS, bez kterého nemohl v útocích pokračovat. Přesto však i nadále prováděl alespoň dílčí útoky proti exponovaným pozicím nepřítele a to až do 22. července, kdy mu Hitler odebral další jednotky a přísně mu nařídil další akce ukončit.  V průběhu srpna pak provedla Rudá armáda generální protiútok v Kurském a Orelském oblouku i Doněcké oblasti, který vrhl obě německé skupiny armád zpět. Rudá armáda získala zpět všechno území, ztracené během německé ofenzívy, a 5. srpna současně dobyla dva nejdůležitější opěrné body Wehrmachtu, Orel a Bělgorod, čímž byl umožněn její další bleskový postup až k Dněpru. Německou stranu hodně poškodila chyba Mansteina, který zřejmě žil i nadále v iluzích ohledně sil nepřítele a nepřipravil svou skupinu armád na ústup, což vedlo ke ztrátě značného množství cenného materiálu.", "section_level": 1}, {"title": "Následky bitvy.", "content": "Myšlenka velké vítězné bitvy na východní frontě snad nemusela být mylná (byť válku již s největší pravděpodobností nemohla zvrátit), ovšem místo i způsob byly zvoleny velice nešťastně a odklady akce a Hitlerova nerozhodnost ohledně nasazení záloh definitivně zmařily i ty malé šance na úspěch, které zbývaly. Mnoho odborníků se ovšem kloní k názoru, že zmíněné okolnosti nebyly zase tak podstatné. Podle nich už v roce 1943 nebylo v silách Německa ochromit Rudou armádu a rozdíl v průmyslových potenciálech obou stran vylučoval, že by se situace mohla v tomto ohledu někdy změnit v Hitlerův prospěch.  Německá strana nasadila v průběhu bojů u Kurska asi 2/3 svých obrněných sil. Rozhodující byly nejen ztráty (které sice byly citelné, ale nikoliv zdrcující), ale zejména ztráta času, promarnění příležitosti a oslabení ostatních částí bojiště. Němci potřebovali rychlé a výrazné vítězství na východní frontě, které by ochromilo jejich protivníka. Nedosáhli ho však a dlouhodobé soustředění většiny německých elitních sil v prostoru Kurska umožnilo Spojencům ve Středomoří a Rudé armádě v Doňské a Charkovské oblasti a Orelském oblouku rozvinout vlastní útočné operace, které skončily jejich drtivými úspěchy (konkrétně pád Sicílie a měst Orel, Bělgorod a Charkov). 3. srpna 1943 začala Operace Vojevůdce Rumjancev, 7. srpna začala Smolenská operace a od 24. srpna do vánoc 1943 se uskutečnila gigantická bitva o Dněpr, při které byla osvobozena Levobřežní Ukrajina a Kyjev. Německá strana už nikdy neměla získat výraznou strategickou iniciativu na žádné části evropského bojiště a poměr sil mezi ní a Spojenci se stále výrazněji měnil v její neprospěch. Jakékoliv shromáždění relevantních německých sil k (proti)útoku (bitva v Ardenách, operace Jarní probuzení) automaticky znamenalo natolik riskantní oslabení ostatních pozic, že žádná podobná akce neměla šanci na celkový dobrý výsledek.  Pro Rudou armádu byla naopak bitva u Kurska poslední velkou obrannou operací, ve zbývajících necelých dvou letech války již jen útočila a její postup vpřed se zastavil až v Berlíně a Praze. Toto Hitlerovo dobrodružství v Kurském oblouku stálo Hitlera asi 203 000 vojáků a 720 tanků.", "section_level": 1}, {"title": "Jednotky účastnící se bitvy u Kurska na straně Německa.", "content": "Skupina armád Střed – Günther von Kluge Skupina armád Jih – Erich von Manstein", "section_level": 1}, {"title": "Jednotky účastnící se bitvy u Kurska na straně SSSR.", "content": "Západní front – Vasilij Danilovič Sokolovskij, tento front se přímo neúčastnil Operace Citadela, ale až následných bojů o Orel. Brjanský front – Markjan Michajlovič Popov, tento front se přímo neúčastnil Operace Citadela, ale až následných bojů o Orel. Centrální front – Konstantin Konstantinovič Rokossovskij Voroněžský front – Nikolaj Fjodorovič Vatutin Jihozápadní front – Rodion Jakovlevič Malinovskij, tento front se přímo neúčastnil Operace Citadela, ale až následných bojů o Charkov.  Stepní front – Ivan Stěpanovič Koněv, byl to záložní front, ze kterého do Operace Citadela zasáhly dvě armády.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva v Kurském oblouku (resp. bitva u Kurska, operace Zitadelle, operace Citadela) představuje jednu z nejvýznamnějších bitev druhé světové války na východní frontě. Německá vojska ji zahájila 5. července 1943 s úmyslem získat zpět na svou stranu strategickou iniciativu na východní frontě a připravit nepříteli natolik vážné ztráty, aby nemohl během roku zahájit významnější ofenzívu. Bezprostředním cílem bylo zlikvidovat Kurský oblouk a zničit sovětské síly v této oblasti.", "tgt_summary": "库尔斯克会战(英语:Battle of Kursk)是第二次世界大战德苏战争中,德国与苏联于库尔斯克爆发的一场大型会战,双方共投入了超过268万名士兵和6,044辆战车,会战期间更发生了史上规模最大的战车会战,并有激烈的空战参与。库斯克会战是德军最后一次对苏联发动的战略性大规模进攻,德军计划使用4个军团,欲从由南方的别尔哥罗德自南向北以及自北方的奥廖尔自北向南夹击库尔斯克地区,企图合围在库尔斯克以西的中央突出部的共有6个军团的苏军,重夺战略主动权,但由于苏军事先已得知德军要进攻的情报,遂已作好建立3道防线的严密纵深防御,并驻守数量极为庞大的兵力,德军进攻步调缓慢且伤亡惨重,最后因为在1943年7月12日德国的盟友意大利王国被盟军登陆西西里岛,不得不抽调兵力防卫意大利而被迫中止堡垒计画的进攻。此次战役后期,苏军发动一连串大型进攻作战:奥廖尔进攻战役(1943年7月12日-8月18日)、别尔哥罗德-哈尔科夫进攻战役(1943年8月3日-8月23日)相继收复了奥廖尔、别尔哥罗德和哈尔科夫,德军向第聂伯河方向全面败退。", "id": 1209466}
{"src_title": "Namibie", "tgt_title": "纳米比亚", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původními obyvateli území byli Damarové a Sanové. Na konci 15. století se na dnešním území Namibie vylodili Portugalci, ze severu přišly kmeny Ovambů, Hererů a Namů. Hererové s Namy a dalšími kmeny začali vést boje o půdu. Situaci vzájemných sporů využili Němci k obsazování země. V roce 1883 získal německý obchodník A. Lüderitz od Namů zátoku (dnes pojmenovanou) \"Lüderitz Bay\". Angličané v té době již měli v držení \"Velrybí zátoku\". Na zakoupeném území v okolí dnešního města Lüderitz (celkem 40 000 km) Němci v roce 1884 vyhlásili protektorát. V roce 1894 byl zlomen odboj Hotentotských kmenů a Němci začali s intenzívním osidlováním.  Němečtí vojáci a statkáři zabírali domorodým kmenům pastviny a zabavovali dobytek. V roce 1904 proti útlaku kolonizátorů povstaly kmeny Hererů a Namů; povstání bylo potlačeno a mělo za následek tři roky trvající genocidu, které padlo za oběť asi 65 z 80 tisíc Hererů a asi polovina z dvaceti tisíc Namů. Zbývající byli uvězněni v koncentračních táborech, kde museli vykonávat otrocké práce pro Německou říši a velké množství jich zahynulo. Jejich veškerá půda byla císařským dekretem zkonfiskována a rozdělena mezi bílé farmáře.  Od roku 1915, kdy Jihoafrická unie obsadila tuto původně německou kolonii, byla správa území výhradně v rukou vlády v Pretorii, ačkoliv Jihoafrická unie ani pozdější Jihoafrická republika nikdy území \"de iure\" nepřipojila. Bílí obyvatelé Jihozápadní Afriky byli zastoupeni v Jihoafrickém parlamentu. Od roku 1926 existovalo Zákonodárné shromáždění, v němž byla zastoupena Národní strana a Německý svaz Jihozápadní Afriky; domorodému obyvatelstvu aktivní ani pasivní volební právo uděleno nebylo. Na místní úrovni hráli jistou roli většinou dosti servilní kmenoví náčelníci, se kterými udržovalo velice omezené kontakty jihoafrické Ministerstvo pro bantuské záležitosti. První projevy namibijské lidové iniciativy se objevovaly až v 50. letech v podobě odborových hnutí, o jejichž vznik se zasloužili hlavně jihoafričtí odboráři. V Jihoafrické unii se zároveň formovala Organizace studentů Jihozápadní Afriky. Z jejich řad vyšli pozdější vedoucí představitelé organizací Národní unie Jihozápadní Afriky Fanuel J. Kozonguizi a Zedekia Ngavirue a Lidová organizace Jihozápadní Afriky (SWAPO) Mburumba Kerina. Tito lidé se zasadili o vznik politické, nacionalistické, někdy až radikální alternativy k hierarchické kmenové, ze své podstaty nenárodní politice.  Po několikaletém úsilí OSN, zejména takzvané \"Západní styčné skupiny\" (tvořené Francií, Kanadou, NSR, Spojenými státy a Velkou Británií), a diplomatické aktivitě Spojených států, které zároveň usilovaly o omezení vlivu SSSR a Kuby v Angole, Namibie vyhlásila nezávislost 21. března 1990.  Hlavní silou v třináctiletém ozbrojeném boji za nezávislost byla organizace SWAPO (Lidová organizace Jihozápadní Afriky) v čele se Samuelem Nujomou. Pří získání nezávislosti byl Sam Nujoma Národním shromážděním vzešlým ze svobodných a spravedlivých voleb zvolen prezidentem. Politický vývoj Namibie je ve znamení jasné převahy jedné strany (opakovaně potvrzované volbami) SWAPO, která není příliš ohrožována opozicí. Přestože Nujoma v souladu s ústavou opustil v roce 2005 prezidentskou funkci, nadále zůstává patrně nejvlivnějším namibijským politikem.  Na severovýchodě Namibie na území tzv. Capriviho pruhu vypuklo roku 1994 separatistické povstání.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Namibie leží v jihozápadní části Afriky na pobřeží Atlantského oceánu. Na severu má 1 376 km dlouhou hranici s Angolou, na severovýchodě 233 km se Zambií, na východě 1 360 km s Botswanou a na jihu 855 km s Jihoafrickou republikou. Pobřeží Atlantského oceánu na západě je dlouhé 1 572 km. S rozlohou 825 418 km2 je 33. největším státem na světě, 15. největším v Africe a 10,5× větším než Česká republika. Z Afriky zabírá asi 2,7 % rozlohy.  Velká část země je pokryta pouštěmi. Největší procento rozlohy země zabírá Namibská poušť. Nejdelší řekou je část řeky Okavango na severu, v tzv. Capriviho výběžku, a také část řeky Zambezi. Při pobřeží se rozkládá Namibská poušť, ve vnitrozemí pak poušť Kalahari. Savany a pastviny tvoří asi 45 % rozlohy státu. Nejvyšší hora Königstein na západě země je vysoká 2 573 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Z administrativního hlediska je Namibie rozdělena na 14 regionů:", "section_level": 1}, {"title": "Města.", "content": "Ostatní města mají méně než 20 000 obyvatel", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Namibie má na africké poměry celkem slušnou síť silnic, vybudovanou německými kolonisty a modernizovanou jihoafrickými dělníky v 80. letech. Významným přístavem je Walvis Bay (Velrybí zátoka), přes niž se do země dováží a vyváží většina zboží. Země je významným producentem diamantů, těží se ale také zinek, uran, stříbro, rudy olova, zinku, mědi a zlata. HDP dosahuje 6500 USD na hlavu, což je na africké podmínky mimořádné. Mezinárodní obchod je úzce provázán s JAR a zeměmi Commonwealthu. Měnou je namibijský dolar. 7 % obyvatelstva je evropského původu. Tato skupina obyvatel má oproti původnímu obyvatelstvu značně vyšší kupní sílu.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Namibijci jsou většinou příslušníky Ovambského kmene (50 %), Kavangové 9 %, Hererové 7 %, Damarové 7 %, Namové 7 %, Sanové 3 %. Zastoupení ostatních kmenů je velice nízké. Obyvatelstvo smíšeného bělošského a černošského původu (\"barevní\") tvoří 6,5 % populace. V roce 2006 žilo v Namibii 40 000 Číňanů. Běloši tvoří 7 % populace a jedná se hlavně o potomky Portugalců, Nizozemců, Němců, Britů a Francouzů. V roce 1960 tvořili běloši 14 % populace.  75 % – 80 % Namibijců je gramotných.  Namibie má téměř nejnižší hustotu zalidnění na světě - na kilometr čtvereční připadá jen 2,5 osob. Podle humanitární organizace Člověk v tísni je průměrný věk obyvatel 20 let a Nambijci se dožívají průměrně padesáti let. Více než pětina (20 %) dospělých obyvatel je nositeli onemocnění AIDS. V zemi chybí dostatek lékařů, na jednoho lékaře připadá asi 9 000 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Úředním jazykem je angličtina. Do roku 1990 byly úředními jazyky také němčina a afrikánština. Když se Namibie osamostatnila od Jižní Afriky, nová vláda Namibie se chtěla vyhnout obvinění z upřednostňování afrikánštiny či němčiny. Proto se angličtina stala jediným úředním jazykem Namibie. Afrikánština, němčina a Oshiwambo byly uznány jako regionální jazyky.  Polovina všech obyvatel Namibie má jazyk Oshiwambo jako svůj první jazyk, zatímco afrikánština je nejvíce rozšířeným komunikačním jazykem, u mladší generace je tímto jazykem angličtina. Afrikánština i angličtina se používají především jako druhý jazyk vyhrazený pro veřejnou sféru komunikace, ale menší komunity rodilých mluvčích těchto jazyků existují po celé Namibii.  Zatímco oficiálním jazykem je angličtina, většina bílých obyvatel mluví buď německy nebo afrikánsky. Dokonce i dnes, 100 let po skončení německé koloniální éry, je němčina hlavním obchodním jazykem. Afrikánsky hovoří 60 % bílé komunity, německy 32 %, anglicky mluví 7 % a portugalsky 1 %. Portugalsky mluví černoši a běloši z Angoly.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Nejrozšířenějším náboženstvím v Namibii je křesťanství, které vyznává 90 % obyvatel (51 % luteránské, 19 % římskokatolické, 5 % anglikánské, dále holandští/afrikánští reformovaní, tj. kalvinisté a další). Dále jsou zde v desetiprocentní míře zastoupena animistická náboženství.", "section_level": 2}], "src_summary": "Namibie, oficiálně Namibijská republika, je republika na západním pobřeží jižní Afriky. Na severu sousedí s Angolou, na severovýchodě se Zambií, na východě s Botswanou a na jihu s Jihoafrickou republikou. Na západě ji omývají vody Atlantského oceánu. Má rozlohu 824 292 km2 a přes 2,2 miliónů obyvatel, což představuje nejmenší hustotu zalidnění v Africe (2,6 ob./km). Hlavním městem země je město Windhoek, kde žije kolem 320 tis. obyvatel. Namibie (dříve Německá jihozápadní Afrika) získala nezávislost v roce 1990 jako jedna z posledních afrických zemí, a to od Jihoafrické republiky, která ji pod názvem Jihozápadní Afrika přechodně spravovala. Je jednou ze čtyř zemí světa, kde lze jít z jednoho bodu do tří jiných zemí, tzv. čtyřmezí.", "tgt_summary": "纳米比亚共和国(英语:Republic of Namibia),通称纳米比亚,是位于南部非洲西面的共和国。它西部濒临大西洋,北部接壤赞比亚和安哥拉,东部连接博茨瓦纳,而在南部则与南非相邻,虽然纳米比亚与津巴布韦无领土接壤,但两国在赞比西河河岸仅相隔200余米相望。纳米比亚海拔在1000米至2000米之间,干旱少雨,属于亚热带和半干旱气候。纳米比亚分为13个行政区和50个地方政府,它的首都和最大城市是温得和克。在纳米比亚独立战争之后,纳米比亚于1990年3月21日从南非统治下获得独立。它也是联合国、英联邦、非洲联盟和南共体的成员国。", "id": 2420844}
{"src_title": "Komplexní číslo", "tgt_title": "复数 (数学)", "src_document": [{"title": "Zápis a související pojmy.", "content": "Komplexním číslem nazveme číslo tvaru formula_1, kde formula_2 a formula_3 jsou reálná čísla. Tento tvar komplexního čísla se nazývá algebraický. Písmeno formula_4 značí imaginární jednotku, která se formálně zavádí jako číslo splňující rovnici formula_5 tj. jako odmocnina z −1, která v reálných číslech neexistuje.  Reálné číslo formula_2 se nazývá reálnou částí tohoto komplexního čísla a reálné číslo formula_3 jeho imaginární částí. Pokud je formula_8, je dotyčné číslo reálným číslem formula_2, tj. reálná čísla tvoří podmnožinu čísel komplexních. Pokud je formula_10, mluvíme o (ryze) imaginárním číslu. Někteří autoři totiž pojmem imaginární číslo rozumí jakékoli komplexní číslo.  Elektrotechnici při výpočtech v obvodech střídavého proudu často komplexní čísla využívají, avšak písmenem formula_11 zpravidla označují okamžitou hodnotu proudu. Proto pro imaginární jednotku používají raději písmeno formula_12.  Na pořadí zápisu imaginární části zpravidla nezáleží (formula_13), ale například v tabulkových procesorech se znak \"i\" nebo \"j\" dává vždy za číslo, aby nedocházelo k záměnám s adresami buněk ve sloupci I nebo J nebo za elektrický proud.", "section_level": 1}, {"title": "Značení.", "content": "Množina všech komplexních čísel se značí obvykle písmenem formula_14.  Potřebujeme-li pracovat pouze s reálnou, resp. imaginární částí komplexního čísla formula_15, používáme zápis  kde formula_18 jsou reálná čísla. Komplexní číslo formula_15 lze tedy také vyjádřit některým z následujících zápisů:  S imaginární jednotkou se zachází jako s každým jiným číslem, proto je možné používat následujících zkrácených zápisů:", "section_level": 2}, {"title": "Příklad.", "content": "Číslo formula_25 má reálnou část formula_26 a imaginární část formula_27. Nejedná se ani o reálné, ani o ryze imaginární číslo.", "section_level": 2}, {"title": "Důvody pro zavedení komplexních čísel.", "content": "Už perský matematik Al-Chorezmí (asi 820) si všiml, že některé kvadratické rovnice nemají řešení. Italský matematik Girolamo Cardano (1501–1576) ukázal, že by stačilo vhodně definovat odmocninu záporného čísla, a René Descartes zavedl 1637 označení reálné a imaginární číslo. Zajímavé výsledky zkoumání těchto „neskutečných“ čísel ukázal Leonhard Euler a komplexní čísla přesně zavedl francouzský matematik Augustin Louis Cauchy (1821) a nezávisle na něm Carl Friedrich Gauss (1831).  Obor reálných čísel, který vyjadřuje dostatečně dobře jakoukoliv kvantitu (množství), se tedy rozšiřuje do oboru komplexních čísel, jejichž význam není intuitivně příliš zřejmý, především proto, že v reálném oboru neleží řešení (kořeny) některých algebraických rovnic, čili obor reálných čísel není vzhledem k nim uzavřený.  V oboru reálných čísel existují polynomy (s reálnými koeficienty a nezápornými celočíselnými exponenty), které nemají v oboru reálných čísel žádný kořen, případně je počet jejich reálných kořenů nižší než stupeň polynomu.  Obor komplexních čísel je uzavřený nejen na výše uvedené kořeny polynomů s reálnými koeficienty, ale i na kořeny polynomů s komplexními koeficienty. Tuto uzavřenost vyjadřuje Základní věta algebry, která tvrdí, že polynom \"n\"-tého stupně má v oboru komplexních čísel n kořenů.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Polynom formula_28 nemá v oboru reálných čísel žádný kořen. V oboru komplexních čísel jsou jeho kořeny čísla formula_4 a formula_30, protože:", "section_level": 2}, {"title": "Operace s komplexními čísly.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Algebraický tvar komplexních čísel.", "content": "Pro čísla v algebraickém tvaru lze jednoduchými algebraickými úpravami odvodit vztahy pro součet, rozdíl a součin dvou komplexních čísel:  Podíl dvou komplexních čísel lze vyjádřit takto:  Pro komplexní číslo formula_37 je definována konjugace (komplexně sdružené číslo) formula_38. Jejich součin formula_39 je vždy reálný a nezáporný a je roven nule, pouze když formula_40. Pak můžeme psát pro inverzi stručně formula_41 pro formula_42.  Norma (též absolutní hodnota nebo modul) komplexního čísla formula_37 je definována jako formula_44. Platí, že pro libovolná komplexní čísla formula_45 je formula_46, tj. norma součinu je součin norem.", "section_level": 2}, {"title": "Geometrické znázornění komplexních čísel.", "content": "Komplexní čísla se zobrazují v komplexní (Gaussově) rovině jako body se souřadnicemi \"x,y\"; \"x\" je reálná část komplexního čísla, \"y\" imaginární část. Na ose \"x\" leží reálná čísla, ose \"y\" ryze imaginární čísla. Kombinací těchto dvou složek (reálné a imaginární) dostaneme množinu všech komplexních čísel, tj. Gaussova rovina.", "section_level": 2}, {"title": "Goniometrický tvar komplexních čísel.", "content": "Každé komplexní číslo \"z\" různé od nuly je možné jednoznačně vyjádřit v goniometrickém tvaru. Pokud si v komplexní rovině zvolíme polární souřadnicový systém, vzdálenost od počátku označíme \"|z|\" (absolutní hodnota, také nazývaná norma nebo modul) a orientovaný úhel formula_47 (argument), kde I=[1;0]. O je počátkem soustavy a Z=[\"a\";\"b\"] je obraz komplexního čísla z=\"a\" + \"b\"i, platí:  Modul lze z algebraického tvaru formula_49 určit ze vztahu: Argument lze vyjádřit ze vztahů:  Aby byla hodnota argumentu jednoznačná, je nutné ji omezit na nějaký polootevřený interval délky 2π, většinou se volí formula_53 nebo formula_54. Funkce formula_55 má tedy v odpovídajících bodech skok velikosti 2π. Z tohoto důvodu se například argument součinu dvou komplexních čísel může lišit od součtu jejich argumentů o násobek 2π.  Pro násobení, dělení a umocňování komplexních čísel formula_56 a formula_57 platí následující rovnice:  Pro převod komplexních čísel z goniometrického tvaru na algebraický stačí zjistit hodnotu formula_61 a formula_62 a roznásobit závorku jako při práci s klasickým mnohočlenem:", "section_level": 2}, {"title": "Komplexní funkce.", "content": "Komplexní funkce reálné proměnné je funkce, jejímž definičním oborem jsou reálná čísla a oborem hodnot jsou komplexní čísla. Platí: \"h\"(\"x\") = \"f\"(\"x\") + i\"g\"(\"x\") kde \"f\" je reálná část a \"g\" imaginární část komplexní funkce \"h\". Obrazem takovéto funkce v Gaussově rovině je křivka, jejíž geometrický obraz je množina všech bodů \"X\" = [\"f\"(\"x\"),\"g\"(\"x\")], kde \"x\" je z definičního oboru funkce.  Širším pojmem je funkce komplexní proměnné, jejímž definičním oborem jsou komplexní čísla. Studiem těchto funkcí se zabývá komplexní analýza. V tomto oboru se podařilo odhalit mnohé souvislosti mezi rozdílnými funkcemi reálné proměnné. Příkladem je Eulerův vzorec, často využívaný při práci s komplexními čísly, ze kterého vyplývá i vztah mezi základními matematickými konstantami oblíbený nejen mezi matematiky.  Komplexní analýza nabídla nové nástroje i reálné analýze, např. pro výpočet integrálů (Cauchyho vzorec, reziduová věta) a našla široké uplatnění ve fyzice a technických aplikacích, např. při výpočtech fyzikálních polí a matematickém modelování proudění tekutin v hydrodynamice a aerodynamice.", "section_level": 2}, {"title": "Základní vlastnosti tělesa komplexních čísel.", "content": "Komplexní čísla s operacemi sčítání a násobení tvoří komutativní těleso. Je to největší komutativní algebraické nadtěleso (konečného stupně rozšíření) tělesa reálných čísel a algebraický uzávěr tělesa reálných čísel. Toto těleso nelze okruhově uspořádat, protože formula_65.  Komplexní čísla formula_14 je možno chápat jako dvoudimenzionální normovanou podílovou algebru nad formula_67. Existují právě dva automorfizmy formula_14 jakožto algebry nad formula_67: identita a konjugace.  Je zajímavé, že existuje nekonečně mnoho automorfizmů formula_14 jako tělesa (ovšem jsou velmi nespojité a nezachovávají formula_71, což znamená, že reálná a čistě imaginární čísla nejsou určena samotnou strukturou tělesa formula_14 – porovnej s kvaterniony).", "section_level": 1}, {"title": "Definice pomocí uspořádaných dvojic.", "content": "Často jsou také komplexní čísla zaváděna jako všechny uspořádané dvojice reálných čísel formula_73 s definovanými operacemi sčítání a násobení:  Znaménko formula_76 u násobení obvykle vynecháváme.  Prvek formula_77 pak nazveme imaginární jednotkou (zapisujeme formula_78). Pro číslo formula_78 z definice platí formula_80.  Použitím axiomů reálných čísel dostaneme následující tvrzení: formula_81  1. formula_82 2. formula_83 3. formula_84 4. formula_85 5. formula_86 6. formula_87 7. formula_88 8. formula_89 9. formula_90  10. Prvek tvaru formula_91 jednoznačně odpovídá reálnému číslu \"a\", zavedené operace jsou rozšířením operací v reálném oboru (mají stejné výsledky).", "section_level": 1}], "src_summary": "Komplexní čísla (z latinského \"complexus\", složený) vznikají rozšířením oboru reálných čísel tak, aby v něm každá algebraická rovnice měla příslušný počet řešení podle základní věty algebry. Například kvadratická rovnice \"x\" + 1 = 0 nemá v oboru reálných čísel řešení, protože její diskriminant (−4) je záporný a jeho odmocnina zde není definována. Komplexní číslo má dvě složky, reálnou a imaginární, a zapisuje se nejčastěji jako \"a\" + \"b\"i, přičemž i znamená imaginární jednotku, definovanou vztahem i = −1. Zmíněná rovnice pak má dvě řešení, ± i. Pro operace s komplexními čísly platí pravidla pro počítání s dvojčleny.", "tgt_summary": "复数,为实数的延伸,它使任一多项式方程都有根。复数当中有个「虚数单位」formula_1,它是formula_2的一个平方根,即。任一复数都可表达为formula_3,其中formula_4及formula_5皆为实数,分别称为复数之「实部」和「虚部」。", "id": 228383}
{"src_title": "Malawi", "tgt_title": "马拉维", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Od 17. do 19. století bylo území pod vlivem arabských východoafrických emirátů. Britové sem poprvé přišli v 60. letech 19. století. Zemi nazvali \"Ňasko\" a ovládali ji od roku 1891 až do roku 1964, kdy získala nezávislost. V tomto roce přijala africký název Malawi a prezidentem se stal Hastings Kamuzu Banda.Prvním hlavním městem státu byla Zomba. Od roku 1975 má tuto funkci Lilongwe, ležící více v centru země.V roce 1994 byla Bandova vláda jedné strany ukončena a novým vládcem byl zvolen Baliki Muluzi.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhlášení nezávislosti.", "content": "6. července 1964 byl vyhlášen nezávislý stát Malawi. Nešlo ovšem o výraznou změnu, neboť již v únoru předešlého roku se Ňasko stalo samosprávným územím, kde ve svých rukou kontrolovala moc Malawiská kongresová strana, v jejímž čele stál doživotně jmenovaný předseda Hastings Kamuzu Banda. Dominanci tohoto politického uskupení potvrdily volby v dubnu 1964.", "section_level": 2}, {"title": "Vnitropolitická krize.", "content": "Dva měsíce po volbách se Malawi dostalo do vnitropolitické krize. Jediný bělošský ministr a další klíčoví černošští ministři rezignovali kvůli pomalé afrikanizaci státní správy. Pro Bandu byla ale klíčová odbornost, nikoliv barva pleti. Zlomem se stalo odmítnutí mnohamilionové dolarové půjčky z Číny bez konzultace s jednotlivými ministry. Na nová ministerská křesla Banda dosadil své oddané přátele.", "section_level": 3}, {"title": "Vztahy se sousedními zeměmi.", "content": "Vztahy Malawi a afrických revolučních režimů do poloviny roku 1965 by se daly klasifikovat jako velmi dobré. Ke zhoršení došlo, když prezident nově vzniklé Tanzanie udělil politický azyl bývalým ministrům Malawi. V Zambii se zase bývalí ministři zúčastnili vyhlášení tamní nezávislosti. V případě dalších sousedních států se Banda snažil být obezřetný, ovšem kromě Číny, která byla nejbližším spojencem Tanzanie a Zambie. Před vyhlášením nezávislosti Banda sice řekl, že uzná ČLR a bude podporovat její přijetí do OSN, pak ale názor změnil a obvinil ji za vměšování se do vnitřních záležitostí. O několik měsíců později naopak podepsal dohodu o technické spolupráci s Tchaj-wanem a v polovině roku 1966 s ním navázal diplomatické styky. Tvrdý postoj byl uplatněn kromě Číny také na další socialistické země, se kterými odmítl navázat jakékoliv styky. Zhoršující vztahy se sousedními zeměmi doprovázel vstřícný postoj vůči apartheidním režimům v JAR a Rhodesii. Na přelomu let 1965 a 1966 Malawi vyhostilo ghanské diplomaty a uzavřelo jejich velvyslanectví. Diplomatické styky byly přerušeny i s Egyptem. Zahraničně politická orientace Malawi, která byla opakem většiny Afriky, se projevovala souhlasem s válkou ve Vietnamu nebo se sjednocením Německa. Bandova jednoznačná orientace na Západ, kterou v rámci jižní a střední Afriky sdílel snad jen zairský diktátor Mobutu Sese Seko, se projevila na druhou stranu rozsáhlou rozvojovou pomocí a půjčkami. V roce 1967 byla překvapena snad celá Afrika, když Malawi uzavřelo obchodní dohodu a následně diplomatické styky s JAR. Banda usiloval o co největší ekonomické styky a předpokládal, že JAR může jeho zemi nabídnout intenzivní hospodářskou pomoc. Vzájemné vztahy výrazně napomohly vzestupu příjmů z turistického ruchu, neboť Malawi bylo jedinou zemí černé Afriky, kam mohli občané jihoafrického apartheidního režimu bez větších problémů cestovat.  Vládní krize, neúspěšné pokusy o vojenský převrat a stále zvětšující se izolace Malawi kupodivu posílila pozici jejího čelního představitele u obyvatel i v Malawiské kongresové straně.", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny konce 20. st. a současnost.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "80. léta.", "content": "Přes pokračující represe vůči svým nepřátelům se Banda snažil otevřít Malawi světu. Po vyhlášení nezávislosti marxistické Angoly byl uznán tamní režim ze strany Malawi, v roce 1982 Bandův režim navázal styky s KLDR a o 3 roky později s Rumunskem a Albánií. Oteplení vztahů se zeměmi jižní Afriky datující se od poloviny 80. let se projevilo navázáním diplomatických styků se Zimbabwe a sousední Tanzanií a Mosambikem. Ruku v ruce s koncem studené války a změnou režimu v JAR na přelomu 80. a 90. let začaly nevládní organizace ze zemí poskytujících rozvojovou pomoc Malawi kritizovat stav lidských práv. Tlak „Západu“ na politické změny v Malawi byly motivovány především nevyřešeným nástupnictvím po stárnoucím diktátorovi. Pod vlivem malawiského exilu došlo v roce 1992 k uzavření finančního toku ze Západu, což mělo velký význam, neboť zahraniční pomoc představovala téměř 1/4 HDP a 40 % příjmu státního rozpočtu. Na straně Malawi zůstal jen Tchaj-wan a částečně i Izrael.", "section_level": 3}, {"title": "90. léta.", "content": "Pod tlakem situace souhlasil Banda se zahájením politických reforem. V září 1992 se veřejnosti představila Aliance za demokracii požadující referendum v otázce principu jedné politické strany, která se těšila podpoře hlavně ze severu země. K jejím příznivcům patřili úředníci, právníci, vědci a podnikatelé. Dalším subjektem na rodící se politické scéně byla Sjednocená demokratická fronta s cílem prosadit demokracii a systém více stran, v jejímž čele stáli známí podnikatelé a bývalí členové vládní strany. Pod tlakem na obnovu demokracie ze strany politických subjektů, církve a nezávislých médií dosluhující diktátor souhlasil s konáním referenda, které rozhodne o případné změně systému jedné politické strany. V něm hlasovalo 63,5 % pro skoncování totalitního režimu. Ústavní změny v listopadu 1993 umožnily první demokratické volby. Současně byl zrušen doživotní mandát prezidenta Bandy a malawiské věznice opustily tisíce politických vězňů.", "section_level": 3}, {"title": "Volby 1994.", "content": "Parlamentní volby 17. května 1994 vyhrály opoziční strany. Konkrétně to byla vedoucí Sjednocená demokratická fronta se ziskem 46,4 % hlasů a 85 mandátů a Aliance za demokracii (19 % a 36 mandátů) mezi něž se vklínila Bandova Malawiská kongresová strana (33,7 % a 56 mandátů) slavící úspěch ve středu země.  Prezidentské volby se nesly ve stejném duchu. Vítězem se stal Bakili Muluzi se ziskem 47,2 % hlasů ze Sjednocené demokratické fronty, o příčku níž se dostal stárnoucí Banda (33,5 %) a bronzový stupínek obsadil Chakufwa Chihana nominovaný Aliancí za demokracii (18,9 %).", "section_level": 3}, {"title": "Konec Bandovy éry.", "content": "Zhoršující se stav Bandy na konci jeho éry mu již neumožňoval řízení země. Následně ohlásil konec účasti v aktivní politice. V lednu 1995 byl na základě výsledků vyšetřování vražd z Mwanzy roku 1983 odsouzen k domácímu vězení. V červenci byl dokonce zahájen soudní proces, ale pro nedostatek důkazů byl Banda zproštěn viny a domácí vězení mu bylo zrušeno. Jeho zdravotní stav se ale zhoršil a po převozu do nemocnice v Johannesburgu dne 25. 11. 1997 zemřel. Oficiálně se dožil úctyhodných 91 let, nicméně dnes je téměř jisté, že byl o 8 let starší.", "section_level": 3}, {"title": "Volby 1999.", "content": "Druhé demokratické volby v polovině června 1999 potvrdily stávající fakt, že tamní voliči nevolí podle programu, nýbrž dle etnické příslušnosti. Vítězná Sjednocená demokratická fronta slavila úspěch na jihu země, druhá v pořadí Malawiská kongresová strana triumfovala ve středu země a Aliance za demokracii zvítězila na severu.  Naproti tomu prezidentská volba se nesla v dramatičtějším duchu, neboť největší 3 strany postavily jen 2 kandidáty. Boje o prezidentské křeslo se zúčastnili stávající hlava státu Bakili Muluzi a bývalý Bandův spolupracovník Gwanda Chakuamba, nominovaný Malawiskou kongresovou stranou a Aliancí za demokracii. Kalkul těchto dvou stran očekávající převahu hlasů ze severu a středu oproti jihu země se nakonec nezdařil a Muluzi tak obhájil svůj post.", "section_level": 3}, {"title": "Muluziova vláda.", "content": "Největším úspěchem prvního funkčního období Muluziovy vlády byla svoboda projevu a s ní související existence nezávislého tisku. Na druhou stranu ale právě toto médium odhalilo rozsáhlou korupci ve státním aparátu. I přes počáteční odpor se policejní a bezpečnostní složky nakonec přiklonily na Muluziovu stranu. Došlo ke zlepšení vztahů se zeměmi, se kterými to bylo za Bandova režimu jen stěží představitelné. Muslim Bakili Muluzi osobně napomohl zlepšení vztahů s islámskými zeměmi jako byla Libye, Indonésie či Malajsie. Předpokládané přerušení vztahů s Tchaj-wanem, jenž byl upřednostňován bývalým režimem oproti komunistické Číně, se nakonec nekonalo.", "section_level": 3}, {"title": "Volby 2003.", "content": "V pořadí třetí volby v roce 2003 všechny politické síly zaskočily. Aliance za demokracii propadla, z vítězství se naopak radovala Malawiská kongresová strana, která přeskočila dosud nejsilnější Sjednocenou demokratickou frontu.  V prezidentských volbách nicméně slavila úspěch opět Sjednocená demokratická fronta se svým kandidátem Bunguuem wa Mutharikou, který porazil bývalé předsedy Malawiské kongresové strany Johna Temba a Gwandu Chakuambu.", "section_level": 3}, {"title": "Mutharikova vláda.", "content": "Mutharika po nástupu do funkce inicioval vyšetřování korupčních případů Muluziho blízkých spolupracovníků. To přineslo prezidentovi popularitu na veřejnosti, ale ve své vlastní straně se naopak dostával do izolace. Neutuchající spory se svou stranou vedly Muthariku k vytvoření své vlastní Demokratické pokrokové strany, do které během několika dnů přestoupilo jeho 18 bývalých spolustraníků. Za hlavní cíle nově vzniklé strany stanovil Mutharika zlepšení ekonomické situace, transparentnost a potlačení korupce. Tím si získal klíčové zahraniční partnery Malawi.", "section_level": 3}, {"title": "Geografie.", "content": "S rozlohou 118 480 km2 je 19. nejmenší africkou zemí, 1,5× větší než Česká republika. Celou zemí se táhne od severu k jihu Velká příkopová propadlina, jejíž dno je v severní části zalito jezerem Malawi, které je třetím největším africkým jezerem. Nejvyšší hora Sapitwa v pohoří Shire Highlands na jihovýchodě země je vysoká 3 002 m. Na severozápadě leží náhorní plošina Nyika Plateau, která je vyšší než 2 600 m. Základem říční sítě je jezero Malawi, z něhož vytéká největší řeka Shire, která se valí do řeky Zambezi. Z vlhkého okolí jezera se krajina na západě zvedá k chladným náhorním plošinám a zalesněným horám posetým čajovníkovými plantážemi. Většina země je pokryta rozlehlými pastvinami, kde se potulují antilopy a levharti, před lovci chráněni v pěti malawijských národních parcích.  Podnebí je rovníkové s letním obdobím dešťů a zimním obdobím sucha. Ročně naprší v nížinách 750 až 1 000 mm, na horách až 2 000 mm. Průměrné teploty nejteplejšího měsíce se pohybují od 20 °C po 27 °C, nejstudenějšího od 14 °C do 19 °C", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Země se dělí na 3 provincie (Severní, Centrální a Jižní) s 28 okresy (Balaka, Blantyre, Chikwawa, Chiradzulu, Chitipa, Dedza, Dowa, Karonga, Kasungu, Likoma, Lilongwe, Machinga (Kalupe), Mangochi, Mchinji, Mulanje, Mwanza, Mzimba, Neno, Ntcheu, Nkhata Bay, Nkhotakota, Nsanje, Ntchisi, Phalombe, Rumphi, Salima, Thyolo, Zomba)", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelé.", "content": "Asi 60 % obyvatel jsou Malawijci, ostatní patří k domorodým kmenům. Gramotnost je 65 %. Podle odhadu z roku 2010 se 69 % obyvatel hlásí ke křesťanství, 26 % k islámu. Jiný odhad z roku 2015 udává 86,6 % křesťanů a 12,1 % muslimů. Úředním jazykem je angličtina, v zemi se ale používají i jazyky jednotlivých kmenů. Nejrozšířenější je čičevština.  Obyvatelstvo žije většinou na vesnicích v kulatých domcích z bláta vysušeného na slunci se střechami z čirokových došek. V tradičních venkovských rodinách je hlavou domácnosti matka. Ženy mají na starosti pěstování a sklízení manioku, čiroku a kukuřice, kterými živí své rodiny. Muži dohlížejí na dobytek a ovce nebo chodí na lov a na ryby. Mnozí pracují na tabákových nebo bavlníkových plantážích, které vlastní Evropané.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "60. a 70. léta.", "content": "V 1. polovině Bandovy éry dosáhl stát Malawi výborných ekonomických výsledků. Růst ekonomiky byl založen hlavně na realizaci dvou výrazných investicí. Prvním z nich byla stavba železnice do mosambické Nacaly, která umožňovala export a import nejkratší cestou k Indickému oceánu. Druhým klíčovým projektem byla stavba dvou páteřních silnic ze severu na jih země, z nichž jedna vedla podél břehu malawiského jezera a druhá o několik set metrů výše na náhorní plošině. Banda od samého počátku podporoval orientaci ekonomiky na zemědělskou produkci, což byla v zemi bez vlastních přírodních zdrojů snad nejlepší volba. Na jihu země dominovalo pěstování čaje, na dolním toku řeky Shire bylo zavedeno intenzivní pěstování bavlny a díky sankcím vůči Rhodesii se markantně zvýšila produkce tabáku. Zemědělství se podílelo na více než 1/3 HDP a 90 % exportních příjmů. Mezi léty 1969 a 1973 Malawi dosahovalo ročně 5% hospodářského růstu, a když se na konci 70. let růst ještě o jeden procentní bod zvýšil, malawiský HDP se více než ztrojnásobil oproti počátku nezávislosti. Disponibilní finanční prostředky byly dokonce 25krát vyšší než tomu bylo v roce 1964. Tyto úspěchy se promítly též do povinné školní docházky, která se během 30 let zvýšila z 20 % na 70 %, a umožnily výrazné investice do zdravotnictví a výstavbu první univerzity.  Na rozvoj ekonomiky měla vliv rozvojová pomoc ze zahraničí. Hlavním přispěvatelem do státní pokladny byla tradičně Británie, zejména pak Skotsko. Pozadu nezůstala ani JAR a další státy jako Francie, SRN, Dánsko, Kanada a Japonsko. Významná role Tchaj-wanu spočívala zejména ve financování zemědělských projektů. Všechny výše zmíněné země tímto hýčkali tuto výspu „Západu“ v Africe.", "section_level": 2}, {"title": "80. léta.", "content": "Do počátku 80. let se datuje hluboká ekonomická krize. V roce 1979 postihly Malawi klimatické změny, které měly za následek snížení produkce tabáku, čaje a dalších plodin. Do ekonomiky se promítla i občanská válka v sousedním Mosambiku, kde byla přerušena Nacalská železnice, a navíc postihl hlavní malawiské komodity pokles cen. Vzhledem k tomuto vývoji požádalo Malawi o zahraniční pomoc. Ve 2. polovině 80. let se dosti výrazně ve zdejší pomoci začalo angažovat Japonsko, které se stalo největším dárcem rozvojové pomoci a 3. největším obchodním partnerem.", "section_level": 2}, {"title": "Období Muluziho vlády.", "content": "Na poli ekonomickém se Muluziho vláda snažila držet reforem navržených Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou. Došlo k oživení v zemědělské, dopravní a obchodní oblastí, HDP vzrostl za velmi krátkou dobu o 10 %. Pozitivem bylo i obnovení rozvojové pomoci. Nicméně i přesto všechno se Malawi řadilo mezi nejchudší země světa.  Ve druhém volebním období se ekonomická situace v této zemi zhoršila. Napomohla tomu neúspěšná privatizace, krize ve formě poklesu cen a snížení kvality zasáhla i klíčové odvětví jakým bylo pěstování a zpracování tabáku. Po roce 2000 začala stoupat inflace, která zpomalila hospodářský růst. K tomu se přidalo o 2 roky později katastrofální sucho. Tyto faktory vyvolaly novou ekonomickou krizi, zvýšení nezaměstnanosti a odliv zahraničního kapitálu.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Malawi má kvůli své nevýhodné pozici znemožněn jakýkoliv obchod, do země nevedou téměř žádné silnice nebo železnice. S 900 USD HDP (PPP) patří země k těm nejchudším. Jenom v letech 1995 a 1996 si musela půjčit u Světové banky 192 milionů USD. Měnou je malawská kwacha.  Malawi je málo rozvinutý zemědělský stát. Pěstuje se zde hlavně tabák, který tvoří až 70 % vývozu a je jediným významným vyváženým produktem. Dále se pěstuje kukuřice, rýže, sorgo, batáty, bavlna, cukrová třtina, podzemnice olejná, čaj a banány. Chová se nejvíce skot a kozy. Důležitý je vnitrozemský rybolov v jezeře Malawi. Těží se dřevo.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Politické strany.", "content": "Největší stranou v Národním shromáždění je Demokratická pokroková strana (DPP), následovaná Malawiskou kongresovou stranou (MCP) a Spojenou demokratickou frontou (UDF). Menší strany zastupuje Pokrokové lidové hnutí, Kongres za národní jednotu, Lidová strana proměny, Republikánská strana, Aliance pro demokracii (Aford), Malawi Fórum pro jednotu a rozvoj (Mafunde), Národní demokratická aliance (NP) a Hnutí za Skutečnou demokratickou změnu (Mgode).", "section_level": 2}, {"title": "Hlavy státu.", "content": "6. 7. 1964 – 6. 7. 1966 – Sir Glyn Smallwood Jones – generální guvernér reprezentující britskou monarchii jako hlava státu<br> 6. 7. 1966 – 21. 5. 1994 – Hastings Kamuzu Banda – prezident – MCP<br> 21. 5. 1994 – 24. 5. 2004 – Elson Bakili Muluzi – prezident – UDF<br> 24. 5. 2004 – 5. 4. 2012 – Bingu wa Mutharika – prezident – UDF<br> 7. 4. 2012 - 31. 5. 2014 – Joyce Bandová – prezidentka – PP<br> od 31. 5. 2014 – Peter Mutharika – prezident – DPP<br", "section_level": 2}], "src_summary": "Malawi (oficiálně \"Republic of Malawi\") je vnitrozemský stát v jihovýchodní části Afriky u stejnojmenného jezera mezi Zambii, Tanzanií a Mosambikem. Na rozloze 118 000 km2 žilo v roce 2016 podle odhadů přes 18 091 000 obyvatel. Hlavní a největší město je Lilongwe. Od roku 1907 bylo území známé jako britský protektorát Nyasaland (česky Ňasko). Po vyhlášení nezávislosti v roce 1964 bylo přejmenováno na Malawi.", "tgt_summary": "马拉维共和国(英语:Republic of Malawi;),通称马拉维(;英语:Malawi),是一个位于非洲东南部的内陆国家,邻接赞比亚、莫桑比克及坦桑尼亚。国土位于南纬9°45'至17°16'、东经32°35'-35°24'之间。", "id": 820988}
{"src_title": "Jemen", "tgt_title": "也门", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Území Jemenu bylo během historie pod vládou mnoha říší a království. Nejznámější je říše Sabejská, která ovládala území mezi léty 750 před n.l. – 115 n.l. Počátkem prvního tisíciletí př.n.l. se v Jemenu rozvíjel trh s kadidlem a myrhou, které se dostávaly až do západního světa. S rozvojem trhu vznikly dvě obchodní trasy: významnější z nich lemovala okraj pouště, druhá vedla přes hornatou vysočinu. Kvůli ochraně první trasy založili Sábové svoji metropoli v Máribu a kvůli dohledu nad druhou cestou opevnili osadu San ́a. V roce 631 ovládl území Mohamed a začal se zde šířit islám. Beduíni kmene \"Banu Maqtil\" z Jemenu se v 11. století usadili v Severní Africe a přispěli k arabizaci Maghrebu, část jich migrovala na jih až do dnešní Mauritánie. Obyvatelé pobřežního Hadramautu migrovali za prací a obchodem na východoafrické pobřeží a do jihovýchodní Asie, kde se v 19. století hojně usazovali v Singapuru, Malajsii a Indonésii.  V 16. století se Jemen stal součástí Osmanské říše. První osmanská okupace skončila v 17. století. V polovině 19. století začala druhá osmanská okupace, kdy Turkové obsadili většinu severu a ustanovili San ́á jako hlavní město. Osmané drželi své území do roku 1918 /do konce první světové války/. Po vyhnání Turků připadl severozápadní Jemen islámským vůdcům /imámům/. Na tomto území bylo vyhlášeno samostatné Jemenské království.  Na počátku 19. století se v jižní Arábii objevily britské zájmy. V roce 1839 zabrali Britové strategický přístav Aden, které leží na jihu Jemenu a je největším přístavem v zemi. Kdo kontroluje tento přístav, kontroluje spojení mezi Rudým mořem a Indickým oceánem (nejsnazší lodní spojení mezi Evropou a Indií). Aden se stal v roce 1937 britskou korunní kolonií a později byla pod správou Britů vytvořena Jihoarabská unie. Britští vojáci opustili Jižní Jemen v roce 1967 a poté byla vyhlášena Jihojemenská lidová republika. V roce 1970 byl název státu změněn na Jemenská lidově demokratická republika.", "section_level": 1}, {"title": "Sjednocení země.", "content": "Poté, co byl v roce v severozápadním Jemenu svržen poslední imám, postupně v zemi sílila opozice proti monarchii a v roce 1962 zde byla vojenským převratem vyhlášena Jemenská arabská republika /zkráceně Severní Jemen/. Následovala občanská válka. Na jejím konci v roce 1967 vznikla na jihu země Jemenská lidově demokratická republika (zkráceně Jižní Jemen). Její vláda byla silně komunisticky zaměřená. V roce 1972 došlo k první jemenské válce a byla podepsána smlouva o sjednocení obou zemí. Mírové soužití dvou Jemenů trvalo jen krátce a v roce 1979 došlo k ozbrojenému konfliktu mezi Severním a Jižním Jemenem. Po konfliktu představitelé obou Jemenů usedli k jednacímu stolu. Po kolapsu celého východní bloku došlo k sjednocení obou Jemenů a 22. května 1990 byla vyhlášena jednotná Jemenská republika. Motivem ke sjednocení byla také ropná naleziště, která se nacházejí na hranici mezi oběma zeměmi. Nespokojenost politické reprezentace jihu s podílem na vládě a způsob přerozdělování ekonomického bohatství vyústila v ozbrojené střety mezi jihojemenskou a severojemenskou armádou, které se do té doby nespojily, a v roce 1994 došlo k vypuknutí skutečné občanské války, kdy se bývalý Jižní Jemen pokusil znovu osamostatnit. Převážná část konfliktu se odehrávala na území jižního Jemenu. Během konfliktu získávala jižní armáda finanční i mediální podporu z okolních zemí, především ze Saúdské Arábie, která viděla silného rivala ve sjednoceném Jemenu.Jižní Jemen byl poražen a byla vydána nová ústava. Podle ní je v čele státu prezident a vládu vede ministerský předseda. V době podepsání ústavy byl prezident ze Severního Jemenu a ministerský předseda z Jižního Jemenu. Jemen je podle ústavy pluralitní republika s více politickými stranami. Po sjednocení bylo dohodnuto přenesení hlavního města z Adenu do San'á.", "section_level": 2}, {"title": "Rozpad země a Saúdská vojenská intervence.", "content": "Od konce roku 2010 až do současnosti probíhaly nebo probíhají protesty, nepokoje, povstání a revoluce ve většině arabských států, které jsou nazývány jako \"arabské jaro\". V Jemenu vedly rozsáhlé protesty k ozbrojenému povstání, země se dostala na pokraj občanské války. Prezident Alí Abdalláh Sálih byl při protestech zraněn a přislíbil rezignaci. Na počátku roku 2012 pak skutečně předal vládu do rukou viceprezidenta Abd Rabu Mansur Hadiho. Ten následně zahájil rozhovory o nové ústavě s politickou opozicí a různými segmenty občanské společnosti, stejně jako s šíitskými Hútíi, kteří ovládají část severního Jemenu, a separatisty z jižních oblastí země. Hadí také reformoval jemenskou armádu, z níž odstranil příbuzné bývalého prezidenta Sáliha. Po vyhrocení situace v roce 2012, kdy se k nenásilným protestům připojily ozbrojené jednotky šíitského hnutí al-Húthí, jehož bojovníci pocházeli z řad zajdovských kmenových svazů, se do vývoje událostí zapojila Saúdská Arábie. U jižní hranice s Jemenem se soustředil početný saúdskoarabský kontingent a oblasti s šíitským obyvatelstvem byly ostřelovány z houfnic. Od dubna 2014 saúdské královské letectvo s různou intenzitou bombardovalo mnohé lokality v Jemenu – často bez ohledu na jejich vojenský význam. Nejednou šlo o uprchlické tábory nebo také nemocnice organizace Lékaři bez hranic. V roce 2015 se situace v Jemenu definitivně vymkla jakékoliv kontrole a změnila se v nepřehlednou kmenovou válku, jež se odehrává za značného nezájmu světa. Ozbrojené ovládnutí hlavního města Sana'a a dalších území Jemenu šíitskou povstaleckou skupinou Hútíů donutila prezidenta Hádího k odchodu do Saúdské Arábie, odkud v současné chvíli působí jemenská exilová vláda. Situace v zemi využívá ke svému posílení Al-Kájda Arabského poloostrova. Konflikt v Jemenu vyčerpává země Perského zálivu. Na straně uprchlého prezidenta Hádiho stojí sunnitské státy, na straně Hútiovců šíitský režim v Íránu.  V březnu 2015 napadla Saúdská Arábie bez mandátu Rady bezpečnosti OSN - v rámci operace \"Decisive Storm\" /Rozhodující útok/ za logistické a politické podpory tří zemí NATO – Spojených států, Francie a Velké Británie – sousední Jemen. Strategicky velice důležitou oblastí Jemenu je jihozápadní pobřeží, kde se nachází pouze 27 km široká úžina Bab al-Mandab, která odděluje Arabský poloostrov od Afriky. Touto úžinou proplouvají ropné tankery, které přepravují surovou ropu z Perského zálivu přes Suezský průplav do Středozemního moře a dál do Evropy. Na břehu této úžiny v malé africké zemi Džibutsko si vybudovaly stálé vojenské základny Spojené státy, Francie, Německo, Japonsko a Čína, které odtud kontrolují provoz ropných tankerů. Saúdové zahájili svoji intervenci s koalicí dalších zemí, např. Spojených arabských emirátů, Kuvajtu, Bahrajnu, Súdánu. Válka, kterou vede Saúdská Arábie v Jemenu - ve vzduchu i na zemi - je ve světových médiích zmiňována velmi zřídka, nebo jako nepodstatná záležitost. Jemenu hrozí, stejně jako v případě Libye, že se propadne na úroveň státu, ve kterém již neexistuje žádná ústřední vláda, což je potřebným základem pro teroristické milice. Válčící strany v Jemenu vyzbrojuje také Česká republika. Některé západní zbraně se dostaly do rukou teroristické organizace Al-Káida na Arabském poloostrově, která bojuje v saúdskoarabské koalici proti jemenským šíitům.  Od roku 2014 válka připravila o život přes 60 000 Jemenců. V důsledku vojenského konfliktu a blokády ze strany Saúdské Arábie postihl zemi hladomor, který si vyžádal životy více než 85 000 jemenských dětí. Jemen také zasáhla epidemie cholery. Generální tajemník OSN António Guterres vyzval dne 2. listopadu 2018 všechny válčící strany k okamžitému ukončení bojů v Jemenu. Navzdory tomu arabská koalice v čele se Saúdskou Arábií oznámila, že zaútočila na objekty využívané šíitskými povstalci.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Povrch je velice rozmanitý. Západ země pokrývají vysoké hory. Směrem na východ se pohoří postupně snižuje a na východě tvoří rovinnou tabuli. Klima je tropické a velmi suché. Výjimku tvoří západní horské oblasti. Srážky sem přináší letní monzun z Indického oceánu. Většina území má ale méně než 100 mm srážek za rok. Vegetaci tvoří suchomilné rostliny a v úrodnějších západních oblastech rostou i ovocné stromy.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ozbrojené síly.", "content": "Ohniskem napětí celosvětového významu a současně místem regionálních ozbrojených konfliktů je Blízký východ. Tato skutečnost si vynucuje militarizaci regionu. Protože režimy zemí Blízkého východu se více než invaze cizích armád obávají invaze cizích idejí, nejsou nejelitnější jednotky jejich armád vyzbrojovány a cvičeny za účelem obrany národa proti hrozbě zvenčí, ale především za účelem obrany režimu před vlastní opozicí. Jednou ze specifických strategií některých zemí této oblasti, mezi něž patří i Jemen, je sjednávání externího dodávání služeb jednotkami regulérní armády spojeneckých zemí, které jsou přiřazovány jako součást nepříliš početné národní armády. Další rozšířenou strategií zemí Středního východu je také budování paralelních vojenských sil. Vznikají tak duální ozbrojené síly, mezi nimiž panuje rivalita a které spolu vzájemně soutěží o přízeň režimu. Jemen zbudoval rozsáhlé paralelní síly chránící osobu panovníka a jeho rodinu vycvičené Spojenými státy, které byly oficiálně určené pro boj s terorismem. Karel Černý ve své knize s názvem „Velká blízkovýchodní nestabilita“ uvádí, že pro jemenskou Politickou bezpečnost (Political Security Organization) podřízenou přímo prezidentu Alí Abdalláhu Sálihovi, který z funkce odstoupil v souvislosti s událostmi Arabského jara na počátku roku 2012, pracovalo 150 tisíc lidí. Ve složení armádního velení Jemenu hraje výraznou roli regionální a kmenová příslušnost. Armádní velení je hluboce provázáno kmenovými vztahy, kde většina důstojníků pochází ze severu země.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "V roce 2004 byl Jemen rozdělen na 21 guvernorátů (muhafazah,, množné číslo muhafazat, ; tento výraz se do angličtiny obvykle překládá jako \"governorate\", gubernie) a jeden samosprávný územní celek hlavního města. Průměrná rozloha provincie je 27 788 km.  Provincie jsou dále rozděleny na 333 oblastí (\"muderiah\"), které jsou ještě dále rozděleny na 2210 podoblastí, ve kterých se celkem nachází 38 284 měst (roce 2001).", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Jemen patří k nejméně rozvinutým zemím. Polovina obyvatel je zaměstnána v zemědělství. Pěstují se převážně pšenice, proso a brambory. Vývozním artiklem je hlavně káva, víno a bavlna. Už v 16. století se Jemen stal na světovém trhu předním vývozcem kávy, která se vyvážela z přístavu al-Mokka a tím svět poznal výraz pro kávu \"moka\".Velice významným druhem obživy je tradiční rybolov. V 80. letech byla v oblasti objevena ropa. Však průmysl se rozvíjí pouze v Adenu, kde se nacházejí velké ropné rafinérie. Dále se těží draselné soli a fosfáty. V zemi neexistuje železniční síť a silnic s pevným povrchem je jen pár na západě. Mezinárodní letiště je v hlavním městě Saně, v přístavu Aden, ale i v Taizu. Sociální péče a školství jsou na velice nízké úrovni. Vzděláni je sice bezplatné, ale pro velké množství dětí, které nebydlí ve městě, je prakticky nedostupné.  Jemen patříval k prioritním zemím české zahraniční rozvojové spolupráce. Jednalo se o pomoc především ve dvou sektorech - energetika a vodohospodářství (pitná voda, čištění odpadních vod).", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V Jemenu žije 27 392 779 obyvatel (červenec 2016). 40,48 % z nich má méně než 15 let a přes 65 let dosahuje 2,7 % obyvatel Jemenu. V roce 1950 zde žilo 4,3 milionu obyvatel a dle odhadů jich v roce 2050 bude kolem 60 milionů. V žebříčku světové porodnosti je na 30. místě, kdy na jednu ženu připadá 4,45 dítěte. Rychle roste i populace samotného hlavního města San'á. V roce 1978 mělo okolo 55 000 obyvatel a na počátku 21. století jsou to téměř 2 miliony. Jemenská společnost je z velké části rozdělena do kmenů, v městských částech do kast. V severní hornaté části země existuje kolem 400 kmenů. Velmi početná je menšina Jemenců perského původu, která zde žije přes tisíc let. Žila zde i významná židovská komunita. V letech 1949–1950 bylo během operace Létající koberec z Jemenu přepraveno 47 000 jemenských Židů do Izraele. Dnes jich zde žije okolo 200. V jižní části země žije kolem 100 000 obyvatel indického původu. Asi 75 % obyvatel žije na venkově.", "section_level": 1}, {"title": "Etnické skupiny.", "content": "Naprostou většinu obyvatel tvoří muslimští Arabové. Malou menšinu tvoří přistěhovalci z Afriky (asi 1,2 %), Asie či Evropy. V roce 2007 zde asi 124 000 uprchlíků žádalo o azyl, mezi nimi přes 110 000 Somálců, 11 000 Iráčanů a 2 000 Etiopanů. Až 1 milion Jemenců žije v Saúdské Arábii a 70 000 – 80 000 ve Velké Británii.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Dle ústavy je islám státním náboženstvím. Zákony neumožňují muslimům konvertovat k jinému náboženství. Okolo 65% obyvatel jsou sunnité a 35 % tvoří šíité. Sunnité jsou soustředěni převážně na jihu a jihovýchodě země. Kolem 1 % Jemenců nevyznává islám. Je zde okolo 3 000 křesťanů, židé, hinduisté nebo ateisté. V Adenu jsou tři katolické kostely, jeden anglikánský a hinduistický chrám. Na severu země je jedna synagoga.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Téměř polovina dospělé generace Jemenu je negramotná. V roce 2005 umělo číst a psát 73 % mužů a 35 % žen. Ke každodennímu životu Jemenu patří lehce omamná rostlina kata - nezkrotná vášeň a údajná zkáza jemenského národa. Je to droga, jejímž každodenním žvýkáním lidé trpí podvýživou následkem ztráty apetitu a mentálními poruchami. Vlivem celonárodní kátové náruživosti je potlačeno tradiční zemědělství, např. pěstování kávy. Má zhoubný vliv na národní hospodářství, kdy většina národa po obědě spěchá na trh s qátem, aby si ho za poslední drobné koupila a zbytek odpoledne strávila žvýkáním a klábosením. Masově rozšířené užívání této rostliny, jejíž žvýkání navozuje nejprve euforické nadšení a poté apatické stavy mělo negativní vliv i na průběh jemenské revoluce v roce 2011. Dlouhou a bohatou tradici má pro Jemen šperkařství. Černě zahalené ženy nosí pod svými oděvy stříbrné šperky, pro které jsou typické jantarové korálky, korálky z karneolu, tyrkysu, achátu aj. Jemenské stříbro je spojeno i s pány. Pro ně jsou typické zahnuté dýky - džánbíje, které nosí zavěšené na ozdobném pásku. Pro Jemen je typické spojení obchodu se šperkařstvím. Většina stříbrných šperků má svůj původ ve stříbrných mincích, jimiž se platilo podél obchodních cest a kadidlových stezek, kterými procházely velbloudí karavany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jemen ( / ), oficiálně nazývaný Jemenská republika ( / ), je stát na jihu Arabského poloostrova v jihozápadní Asii. Sousedí se Saúdskou Arábií na severu a Ománem na severovýchodě. Z jihu jej omývají vody Arabského moře, z jihozápadu průliv Bab-al-Mandab a ze západu Rudé moře. Součástí Jemenu je také ostrov Sokotra, který leží 415 km na jihovýchod v Arabském moři. Hlavním městem je San'á.", "tgt_summary": "也门共和国(,),通称也门(),为西南亚国家,阿拉伯海和红海边缘,与阿曼和沙特阿拉伯接壤,首都为沙那。1990年5月22日由也门阿拉伯共和国和也门民主人民共和国合并统一而成。由于内战的持续进行,目前已四分五裂被多个政权及武装团体所控制。", "id": 626087}
{"src_title": "Kniha Jeremjáš", "tgt_title": "耶利米書", "src_document": [{"title": "Text knihy.", "content": "Text knihy Jeremjáš představuje jeden z největších problémů Starého zákona. Jeho dvě základní verze, tj. masoretský text a Septuaginta, se od sebe zásadním způsobem liší. Septuagintální text je asi o 1/8 kratší než text masoretský. Zatímco masoretský text je originální hebrejské znění, Septuaginta je překlad do řečtiny, avšak dochované opisy Septuaginty jsou téměř o 1000 let starší. Pro značnost rozdílů se zdá, že Septuaginta je překladem z jiné předlohy, než je stávající hebrejský masoretský text. Toto tušení bylo potvrzeno nálezy v kumránských jeskyních, kde se nalezly hebrejské zlomky Jeremjáše velmi blízké septuagintální verzi.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura knihy.", "content": "Kniha má dnes celkem 52 kapitol, které jsou uspořádány tematicky. V septuagintální verzi je blok výroků proti národům (47-51) přesunut za verš 25,13. Přesun byl motivován obsahem 25. kapitoly, kde Bůh dává pít z poháru svého hněvu nejen Judsku, ale i ostatním národům. Aby tento čin byl pochopitelný, byly sem vloženy výroky odsuzující tyto národy.  V rámci první sekce kniha obsahuje i následující prvky:", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny knihy.", "content": "1) Historické jádro knihy představuje prvních 25 kapitol s výroky proti Judsku. Základ této původně samostatné sbírky je patrně totožný se svitkem, o němž se hovoří v kap. 45 a jehož autorem byl písař Báruch. Výroky pocházejí většinou z let 609 – 587 př. n. l. Tento svitek byl posléze zničen, znovu napsán a odnesen na přání Jeremjáše do Babylonie. Nakonec k němu byly přidány další části a byl nakonec zrevidován deuteronomistickou školou.  Jer 7,1-8,3 obsahuje Jeremjášovu úvodní chrámovou řeč, která je jeho osobním prorockým „programem“ a jíž začíná jeho hlavní prorocká kariéra (viz též kap. 26).  2) Příběhy o Jeremjášově životě (s vsunutými výroky) vykazují podobně historické jádro, avšak jsou více než 1. blok rozšířeny a zpracovány deuteronomistickou školou, která usiluje představit proroka Jeremjáše jako ideálního a vzorového proroka, druhého Mojžíše. Jeremjáš radí k pokoření se před Bohem, k návratu k němu, k přijetí babylonského jha a radí Židům, kteří již byli ve vyhnanství v Babylonii, aby se nebouřili, ale pokojně se ve vyhnanství usídlili a zabydleli. Tím též proti sobě podněcuje příliš silně národně smýšlející obyvatele Jeruzaléma a celý královský dvůr a je nařčen z kolaborace s nepřítelem.  3) Třetí blok obsahuje různé výroky proti pronárodům pocházející z nejrůznějších dob. Tyto výroky odrážejí jednu z nejstarších funkcí (chrámového) proroka, totiž vydávat výroky proti nepřátelům, povzbuzovat tak svůj lid a svolávat na ně Boží trest. I když valná většina těchto výroků nepochází od Jeremjáše, z knihy vyplývá, že Jeremjáš vyřkl několik výroků o Babylonu, proto je možné, že výroky v kap. 46-51 rozšiřují tuto prvotní tradici.", "section_level": 1}, {"title": "Postava proroka Jeremjáše.", "content": "Díky rozsáhlé deuteronomsitické redakci dostala kniha Jeremjáš jednotnou ucelenou strukturu. Kromě klasických témat napomínání Izraele a nabádání k obrácení se redaktoři soustřeďují i na samotnou postavu proroka.  Jeremjáš je posledním z před-exilních proroků a zároveň posledním z řady Božích vyslanců k judskému království. V případě Jeremjáše již Boží trpělivost s lidem dosáhla své plné míry. Jeremjáš tedy stojí na druhém konci řady postav, kterou zahajuje Mojžíš. Jeremjáš je úmyslně ztvárněn právě jako Mojžíšův protějšek se všemi aspekty prorocké služby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kniha Jeremjáš (, \"Sefer Jirmejahu\") je starozákonní knihou řazenou mezi prorocké knihy. Křesťané ji v rámci prorockých knih řadí mezi tzv. „velké proroky“. Kniha obsahuje epizody ze života proroka Jeremjáše a jeho výroky. Prorok Jeremjáš žil v době zániku Judského království, kniha tedy zachycuje poslední roky judské samostatnosti před rokem 587/586 př. n. l., pohnutou mezinárodní situaci i vnitřní politickou a náboženskou situaci v zemi.", "tgt_summary": "《耶利米书》(;英语:the Book of Jeremiah) 相信是由数个单元的文集编辑而成。内容主要是先知耶利米的讲辞,也包括以第三人称提及先知的完传记材料。这些单元的内容都应该出自先知耶利米的口,但记录者未必是他本人。这些部分可能出自先知的秘书巴录的报道(参36章:4节),52章的历史附录则采用列王纪的资料。 主题:基督在神对付以色列与列国时,成为耶和华对神选民的义,作他们的中心和圆周。", "id": 2711748}
{"src_title": "Enrico Fermi", "tgt_title": "恩里科·费米", "src_document": [{"title": "Dětství a studia.", "content": "Narodil se v Římě jako nejmladší ze tří dětí v rodině Alberta Fermiho – hlavního inspektora ministerstva komunikací. Ačkoli byla jeho rodina římsko-katolického vyznání a na přání svých prarodičů byl pokřtěn, po celý svůj dospělý život byl Fermi agnostik. Už od dětství se zajímal o přírodní vědy a jeho zájem o fyziku byl rodinou podporován. Se svým o rok starším bratrem Giuliem sestavovali elektrické motory a hráli si s mechanickými hračkami. Jeho bratr však zemřel při operaci krku během podávání anestezie v roce 1915. Fermiho zájem o fyziku později podpořil kolega jeho otce, který mu dal několik tematických knih, což vedlo až ke studiu fyziky na univerzitě v Pise. Univerzita poskytovala studentům ubytování zdarma, ale zájemci museli zvládnout obtížné přijímací zkoušky, které zahrnovaly esej. Na uvedené téma „ Specifické charakteristiky zvuku“ se sedmnáctiletý Fermi rozhodl odvodit parciální diferenciální rovnici pro vibrační tyč s využitím Fouriérovy analýzy. Profesor Giuseppe Pittarelli, který práci posuzoval, ji shledal natolik kvalitní, že by stačila i pro přijetí do doktorského studia. Fermi se tak umístil v přijímacím řízení na prvním místě. Na univerzitě se seznámil s Francem Rasettim, který se později stal jeho blízkým přítelem a spolupracovníkem. V průběhu studia také publikoval svou první vědeckou práci v italském časopise Nuovo Cimento pod názvem „Dynamika tuhého systému elektrických nábojů v translačním pohybu“. Roku 1922 promoval a získal italský vysokoškolský titul v nezvykle nízkém věku 21 let. Doktorát z fyziky získal obhájením disertační práce, v níž předložil závěry svých experimentů s rentgenovými paprsky. O rok později získal mladý fyzik stipendium, a tak mohl studovat několik měsíců na univerzitě v Göttingenu, kde byl jeho profesorem také Max Born. V roce 1924 se přestěhoval do Leidenu, kde na místní univerzitě spolupracoval s Paulem Ehrenfestem. V letech 1924–1926 pak Fermi přednášel jako soukromý docent matematickou fyziku a mechaniku na univerzitě ve Florencii. Od roku 1926 vyučoval teoretickou fyziku na univerzitě v Římě, kde byl o rok později jmenován profesorem. Vytvořil zde tým mladých spolupracovníků, který dosáhl mezinárodního věhlasu. V roce 1928 se Fermi oženil se studentkou Laurou Capon, později spolu měli dvě děti.", "section_level": 1}, {"title": "Raný výzkum.", "content": "V roce 1926 se podílel na objevu statistických zákonů známých dnes jako \"Fermiho-Diracovo rozdělení,\" kterými se řídí volné elektrony v kovech. Částice, které lze podle této teorie určovat, se na Fermiho počest nazývají fermiony. V roce 1929 se stal členem Královské italské akademie a následně vstoupil do Národní fašistické strany. Později, roku 1938, však oponoval ideologii této strany, když byly přijaty rasové zákony. Tyto zákony zastrašovaly jeho ženu Lauru, která byla Židovka, a také znemožnily pokračování ve výzkumu několika jeho asistentům a spolupracovníkům.  Fermi se od roku 1932 intenzivně zabýval radioaktivním rozpadem a zavedl název neutrino pro jeden z produktů beta rozpadu. Na jaře roku 1934 zahájil v Římě sérii experimentů v oblasti štěpení atomu. Když 22. října 1934 Fermi mezi zdroj neutronů a stříbrnou fólii na zkoušku vložil vosk, indukovaná radioaktivita stříbra se zvýšila stokrát. Srážkami s lehkými atomy vosku se neutrony zpomalily. První Fermiho publikace na toto téma byla \"Radioattivita indotta dal bombardamento di neutroni\" (Radioaktivita indukovaná bombardováním neutronů) přibližně z r. 1934. Tento výzkum byl v roce 1938 korunován Nobelovou cenou za fyziku za potvrzení existence nových radioaktivních izotopů vytvořených neutronovým ozařováním a objev jaderných reakcí způsobovaných ozařováním tepelnými neutrony.", "section_level": 1}, {"title": "Emigrace do USA.", "content": "Poté co obdržel cenu ve Stockholmu, se nevrátil zpět do Itálie, ale emigroval s celou rodinou do USA, aby se vyhnuli pronásledování ze strany fašistů. Zprvu působil v New Yorku jako profesor na Kolumbijské univerzitě (1939–1942). Roku 1941 se zapojil do jaderného výzkumu vyhlášeného vládou USA. V prosinci 1942 poprvé uskutečnil jeho tým na fotbalovém stadionu v Chicagu kontrolovanou řetězovou reakci při štěpení jádra atomu v prvním jaderném reaktoru Chicago Pile-1. V roce 1944 se Fermi stal občanem USA a podílel se na Projektu Manhattan, který měl za cíl zkonstruovat atomovou bombu.  Po válce se stal profesorem na Univerzitě v Chicagu, kde se zabýval interakcí elementárních částic a vlastnostmi kosmického záření. Díky krátké vzdálenosti zároveň pracoval v Argonnské národní laboratoři. Projekt Manhattan se roku 1947 přejmenoval na Atomic Energy Commission a Fermi se stal členem generálního poradního výboru. Současně se věnoval neutronové optice a zkoumal problém nukleon-mezonové interakce. Koncem života se zasloužil o vybudování synchrocyklotronu na chicagském Ústavu jaderných studií.  Zemřel 28. listopadu 1954 na rakovinu žaludku ve svém domě v Chicagu a byl pohřben v Oak Woods Cemetery.  Podle Fermiho je pojmenován stý prvek periodické tabulky – \"fermium\" –, který byl objeven roku 1952. \"Fermi\" je také délková jednotka, 1 fermi = 10 metru, značka \"fm\", je neoficiální název femtometru, který je užíván jadernými fyziky.  Na jeho počest se v USA od r. 1956 uděluje Fermiho cena za významné vědecké zásluhy v oblasti energetiky. Podobnou cenu uděluje od r. 2001 také Italská fyzikální společnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Enrico Fermi (29. září 1901 Řím – 28. listopadu 1954 Chicago) byl italský fyzik, známý svými výzkumy jaderných reakcí, kvantové teorie, částicové fyziky a statistické mechaniky. Jako jeden z mála fyziků se zabýval výzkumem jak teoretickým, tak i experimentálním. Zkoumal vlastnosti beta- a gamazáření. Podílel se na vývoji prvního jaderného reaktoru Chicago Pile-1. Podal několik patentů v oblasti využití jaderné energie a byl oceněn Nobelovou cenou za práci o indukované radioaktivitě. Bývá označován jako jeden z „otců“ atomové bomby. Je také autorem tzv. Fermiho paradoxu, který si klade otázku, kolik je ve vesmíru inteligentních mimozemských civilizací.", "tgt_summary": "恩里科·费米(;1901年-9月29日-1954年-11月28日),美籍意大利裔物理学家,美国芝加哥大学物理学教授。 他对量子力学、核物理、粒子物理以及统计力学都做出了杰出贡献,曼哈顿计划期间领导制造出世界首个核子反应堆(芝加哥1号堆),也是原子弹的设计师和缔造者之一,被誉为“原子能之父”。 费米拥有数项核能相关专利,并在1938年因研究由中子轰击产生的感生放射以及发现超铀元素而获得了诺贝尔物理学奖。 他是物理学日渐专门化后少数几位在理论方面和实验方面皆能称作佼佼者的物理学家之一。", "id": 913563}
{"src_title": "Extremadura", "tgt_title": "埃斯特雷马杜拉", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Starověk  Ve starověku území obývaly kmeny Iberů, od 5. století př. n. l. sem směřovala expanze Keltů (Keltiberové) a později Kartága. Ve 2. století př. n. l. pak území ovládla Římská říše. V jejím rámci pak bylo území Extremadury začleněno do provincie Hispania Ulterior. Roku 14 př. n. l. pak byla v rámci územní reorganizace Římské říše tato provincie rozdělena mezi provincie Lusitánie (z Extremadury k ní patřilo území moderní provincie Cáceres a severní část moderní provincie Badajoz) a Hispánii Baeticu (z Extremadury k ní náležela většina území moderní provincie Badajoz). Extremadura pak patřila k důležitým obchodním regionům a vznikla tu města „Caesarina“, (dnešní Cáceres) a „Emerita Augusta“ (dnešní Mérida). Až do současnosti se zde zachovalo ve velice dobrém stavu mnoho především římských historických impozantních staveb, jako jsou akvadukty, divadla, pevnosti atd. Portugalská hranice zde prochází Alcántarským mostem, který je důkazem římské technické vyspělosti.  Středověk a novověk  Po pádu Římské říše se území Extremadury stalo součástí Vizigótské říše. V letech 711–718 podlehla Vizigótská říše arabskému vpádu a území Extremadury se načas stalo součástí Arabské říše. Roku 756 se pak Extremadura stala součástí Córdobského emirátu (později chálifát). Ten se po vyhnání posledního chálífy roku 1031 rozpadl na řadu menších států (taifas), přičemž si dva z nich: Badajoz a Toledo, rozdělily mezi sebe celé území Extremadury. Při rekonvistě od třetí třetiny 12. do století 13. byly postupně jednotlivé části dnešní Extremadury dobyty jednotkami království Kastilie a Leónu. Od roku 1202 existoval v rámci království León region Leonská Extremadura (Extremadura leonesa).  Roku 1371 vznikl spojením Leonské Extremadury a přilehlých částí Kastilie, dosud patřících v rámci Kastilie ke Království Toledo, nový správní region Extremadura, který byl od roku 1390 provincií. Její území pak bylo 30. listopadu 1833 rozděleno mezi moderní provincie Cáceres a Badajoz. Podle federalistické ústavy První španělské republiky se měla stát Extremadura jedním ze 17 autonomních spolkových států této federativní republiky, což však kvůli kolapsu republiky nakonec nebylo realizováno. Po pádu diktátorského režimu generála Francisca Franca a obnovení demokracie ve Španělsku získala Extremadura 13. června 1978 rozsáhlou autonomii, což bylo 26. února 1983 potvrzeno schválením autonomního statutu.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Extremadura na západě hraničí s Portugalskem, na severu s autonomním společenstvím Kastilie a León (Castilla y León), na východě s autonomním společenstvím Kastilie-La Mancha (Castilla-La Mancha), na jihu pak s autonomním společenstvím Andalusie (Andalucía). Územím Extremadury protékají významné řeky Tajo a Guadiana, zčásti tvořící hranici Španělska s Portugalskem.  Sever regionu je velmi hornatý. Západní výběžek pohoří Cordillera Central vytvářející zde několik horských pásem a údolí, navazuje na kastilské pohoří Sierra de Gredos. Nejvyšší horou je Calvitero (2425 m) na hranicích s provincií Salamanca. Tato oblast je bohatá na vodu a velice úrodná (známé jsou třešně z Valle del Jerte či papriky z kraje La Vera). Jižně od řeky Tajo se rozkládá suchá země s rozlehlými pláněmi, známá pěstováním vína. Na jihovýchodě provincie Cáceres jižně od řeky Tajo se zvedá pohoří Sierra de Guadalupe navazující na kastilské pohoří Montes de Toledo. Na hranici s Andalusií se zase rozkládá pohoří Sierra Morena.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní celky.", "content": "Území Extremadury se administrativně člení na 2 provincie: Badajoz a Cáceres.", "section_level": 1}, {"title": "Města.", "content": "Třemi srovnatelně významnými městy jsou Badajoz (největší město regionu), Cáceres se středověkými a renesančními památkami UNESCO a Mérida – metropole Extremadury s řadou zachovalých římských památek (divadlo, amfiteátr, 2 akvadukty a unikátním mostem). Na severu leží regionální středisko Plasencia, na jihu Zafra, na východě Don Benito. Historický význam má také město Trujillo, rodiště Francisca Pizarra, nebo dnes nevelký Medellín.  Po zřízení autonomního statutu:", "section_level": 2}], "src_summary": "Extremadura (španělsky \"Extremadura\") je jedno ze 17 autonomních společenství a historické území na západě Španělska při hranicích s Portugalskem. Metropolí společenství, jejíž části náležely ke středověkým královstvím Leónu a Kastilii, je nevelká Mérida, přestože největším městem regionu je Badajoz.", "tgt_summary": "埃斯特雷马杜拉()为西班牙西部的一个自治区。它包含有卡塞雷斯省、巴达霍斯省。葡萄牙紧邻其西界。首府为梅里达。", "id": 1829697}
{"src_title": "Lavina", "tgt_title": "雪崩", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "České slovo „lavina“ je přejato z německého slova \"Lawine\". To bylo do němčiny přejato v alpské oblasti v", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny.", "content": "Z fyzikálního hlediska budoucí lavina představuje na strmém svahu značné množství potenciální energie. Na místě se drží díky vlastní pevnosti, třecím silám s podkladem a případnou podporou objektů na svahu, které působí jako kotvy (např. stromy). Rovnováha může být různě stabilní a ke kritickému vychýlení z rovnováhy může být potřeba různého impulsu síly.  Lavina vzniká, když je tato rovnováha dostatečně porušena – například vzroste zatížení spodních vrstev sněhu nově napadlým nebo navátým sněhem, pádem převěje nebo zatížením lidmi (i zvířaty) – třeba během lyžování. Lavina také může vzniknout kvůli snížení tření s podkladem či pevnosti sněhových vrstev, kupříkladu při rychlém oteplení nebo penetraci sněhových vrstev deštěm. Laviny mohou vzniknout také v důsledku zemětřesení nebo nárazem tlakové vlny. Tímto mechanismem, s pomocí výbušnin, mohou být laviny uvolňovány i řízeně. Takové odstřely se běžně provádí na mnoha místech za účelem snížení rizika katastrofických lavin.  Ze všech pevných materiálů na povrchu Země je sníh tím nejméně soudržným. To vysvětluje, proč je četnost lavin daleko větší než četnost jiných svahových procesů – sesuvů, skalních řícení apod. Příčinou křehkosti sněhu v tomto porovnání je fakt, že je sníh přibližně z 80 % tvořen vzduchem a pouze z 20 % ledem a jakákoli soudržnost pochází pouze z vazeb mezi jednotlivými ledovými částicemi. Zároveň teplota sněhové pokrývky obvykle dosahuje více", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace lavin.", "content": "Laviny mohou být tříděny dle nejrůznějších kritérií, jako je způsob vzniku, velikost, intenzita, tvar dráhy a podobně. V různých zemích s aktivní lavinovou službou byly historicky uplatňovány různé lavinové klasifikace. Pokusem o sjednocení popisu lavin na celém světě byla Ilustrovaná mezinárodní klasifikace lavin vydaná Mezinárodní komisí o sněhu a ledu (ICSI) pod záštitou UNESCO v roce 1981. Ta třídí laviny podle dvou základních přístupů. Morfologická klasifikace zohledňuje jevy související s tvarem a podobou laviny, jevy, které jsou přímo pozorovatelné. Genetická klasifikace zohledňuje procesy a podmínky zapřičiňující vznik laviny.", "section_level": 1}, {"title": "Morfologická klasifikace lavin.", "content": "Tato klasifikace je používána operativně v případě popisu lavinové události v terénu. Klasifikace rozděluje lavinu na tři hlavní části: odlučnou zónu laviny (pásmo odtrhu), lavinovou dráhu (transportní pásmo) a akumulační zónu (pásmo nánosu). V jednotlivých klasifikačních třídách pak hodnotí jevy, které jsou v těchto částech laviny pozorovatelné. V případě odlučné zóny jde o způsob vzniku laviny, pozici skluzného horizontu (povrchu, po kterém lavina klouže), a obsah tekuté vody ve sněhu. V případě transportního pásma jde o tvar dráhy a způsob pohybu sněhu. V případě akumulační zóny jde o hrubost nánosového materiálu, obsah tekuté vody v době uložení materiálu, a také přítomnost cizorodého materiálu (kamení, větve, stromy...) v lavině.", "section_level": 2}, {"title": "Laviny dle pozice skluzného horizontu.", "content": "Základní dělení je v tomto případě, zda se skluzný horizont nachází při kontaktu sněhu se zemí (základové laviny), nebo", "section_level": 3}, {"title": "Laviny dle obsahu tekuté vody ve sněhu.", "content": "Dle obsahu vody ve sněhu se laviny dělí na laviny suchého sněhu, kdy se v odlučné zóně laviny nachází pouze sníh bez obsahu tekuté vody, a laviny mokrého sněhu, kdy sníh v odlučné zóně tekutou vodu obsahuje. Suché i mokré mohou být jak laviny volného sněhu, tak laviny deskové. Obsah tekuté vody v odlučné zóně jednak vypovídá o procesu formování laviny a jednak ovlivňuje velikost laviny, způsob jejího pohybu i její nebezpečnost. <br> Specifickými typy lavin, danými obsahem tekuté vody ve sněhu, ale nezahrnutými do mezinárodní klasifikace, mohou být břečkotoky a břečkové laviny, kdy dochází k uvolnění promoklého sněhu (obsah tekuté vody 15 % a více) i na svazích s velmi mírným sklonem (typicky 5–20 °). Takové laviny vznikají zejména v pozdních jarních měsících v polárních oblastech, kdy je celý sněhový profil přesycen vodou. Vznikat ale mohou i v Krkonoších. Dalším specifickým typem souvisejícím s vodou v odlučné zóně mohou být ledové laviny vzniklé uvolněním ledovcového seraku.", "section_level": 3}, {"title": "Genetická klasifikace lavin.", "content": "Na rozdíl od morfologické klasifikace nebývá užívána operativně pro popis lavinové události. Klasifikace popisuje podmínky vytvářející nebezpečí vzniku lavin. Mohou to být jednak trvalé podmínky (relativní výška vzhledem k hranici lesa a hřbetům hor,", "section_level": 2}, {"title": "Laviny dle velikosti.", "content": "Velikostní kritérium v mezinárodní klasifikaci lavin zahrnuto není. Tradičně existují tři různé klasifikace velikosti lavin – americká, kanadská a", "section_level": 2}, {"title": "Podmínky pro vznik lavin.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Terén.", "content": "Základní předpoklad pro uvolnění laviny je sklon svahu. Ostatní terénní charakteristiky mají pouze doplňující charakter. Obecně neexistuje žádná přesná hranice minimálního sklonu, pod kterým se již laviny nevyskytují, minimální sklon pro uvolnění laviny závisí na konkrétních sněhových podmínkách. Různé typy lavin však vznikají na svazích různých charakteristických sklonů. Laviny suchého sněhu vzácně vznikají na svazích již od 25° sklonu a se vzrůstajícím sklonem jejich četnost narůstá, zejména ve svazích nad 30° sklonu. Kolem poloviny všech lavin s lidskou účastí je uvolněno ze svahů o sklonu mezi 35 a 40 °, přičemž mediánem je sklon 39 °. Nad 45 ° sklonu se četnost lavin snižuje a nad 60 ° bývají laviny vzácné – sníh se po svahu průběžně sesypává v malých objemech zpravidla již v průběhu sněžení. Laviny mokrého sněhu a břečkotoky se", "section_level": 2}, {"title": "Sněhová pokrývka.", "content": "Obecně může mít sněhová pokrývka složitou strukturu, skládající se z mnoha sněhových vrstev ukládaných v průběhu zimy, odlišujících se druhem a velikostí krystalů, hustotou, teplotou, pevností, a dalšími parametry. Sněhová zrna, která tvoří danou sněhovou vrstvu, v sobě odrážejí meteorologické podmínky, za kterých byla daná vrstva uložena, a také procesy, kterými prošla. Vyhodnocování vnitřní struktury sněhové pokrývky – sněhového", "section_level": 2}, {"title": "Meteorologické podmínky.", "content": "Počasí je vždy na mnoha místech řetězce příčin vedoucího k uvolnění laviny. Počasí ovlivňuje vytváření struktury sněhového profilu, meteorologické vlivy mohou vést i přímo k uvolnění laviny. Mezi hlavní meteorologické proměnné ovlivňující lavinové nebezpečí patří:  Kromě meteorologických faktorů hrají v dlouhodobém měřítku roli i faktory klimatické. Lavinové oblasti v oceánických klimatech mívají vysoký úhrn srážek, tedy také vysokou sněhovou pokrývku, a relativně mírné teploty. Podmínky ve sněhové", "section_level": 2}, {"title": "Typické lavinové situace.", "content": "Evropská předpovědní praxe využívá pro popis lavinového nebezpečí 5 obecných problémových faktorů, osvětlujících v čem spočívá hlavní riziko. Těmito problémovými faktory jsou: Tyto problémové faktory jsou uváděny v lavinových bulletinech evropských lavinových služeb. Navíc mohou lavinové služby označovat situace s nízkým nebezpečím jako „příznivá situace“. Popis pomocí problémových faktorů je však poměrně obecný.  Z pozorování tyrolské lavinové služby vychází, že lavinové nehody často mají", "section_level": 2}, {"title": "Laviny a člověk.", "content": "Laviny představují vážné nebezpečí především v horských oblastech, kde je jak dostatek strmých svahů, tak dostatečná mohutnost sněhové pokrývky. Laviny představují hrozbu jak pro lidský život či zdraví, tak pro lidmi vytvořenou infrastrukturu. Například ve Švýcarsku bylo mezi lety 1970 a 2010 v rámci lavinové databáze zaznamenáno 8130 lavin, z nichž 2239 bylo s lidskou účastí. V těchto lavinách bylo zachyceno celkem 4619 osob a z nich 898 osob v lavinách zemřelo. Více jak 90 % obětí zemřelo při rekreačních aktivitách ve volném terénu. Ve Spojených státech amerických mezi lety 1950 a 1994 zemřelo v 324 smrtelných lavinách celkem 440 lidí. Mezi oběťmi byli nejčastěji horolezci (25,5 %), skialpinisté (22,7 %) a lyžaři lyžující ve volném terénu v těsné blízkosti hranic lyžařských areálů (10 %). Nejvíce obětí lavinových neštěstí ve Spojených státech amerických připadá na stát Colorado, kde převládá kontinentální sněhové klima vhodné pro přetrvávající vrstvy nesoudržného sněhu. V Rakousku zemřelo v lavinách mezi lety 1997 a 2017 celkem 500 osob, více než polovina z nich ve spolkové zemi Tyrolsko. V zimní sezóně 2016/2017 bylo v Rakousku ve 145 lavinových událostech registrováno 375 zúčastněných osob, 40 osob bylo lavinou přímo zasaženo a při 19 smrtelných lavinových událostech zemřelo 25 osob. Všechna smrtelná lavinová neštěstí v Rakousku se v dané sezóně odehrála na svazích strmějších než 35°, většina se jich odehrála v severní nebo severovýchodní expozici, mezi 2000 a 2500 metry nadmořské výšky a při stupni lavinového nebezpečí 2 nebo 3. <br>  V Alpách jako celku zemře ročně v lavinách v průměru 103 osob, přičemž sezónní čísla kolísají od 54 do 179 osob. Přes velké mezisezónní výkyvy v počtu lavinových obětí zůstává v průběhu let průměrný počet obětí relativně stabilní, úmrtnost v lavinách ani neroste, ani neklesá. V průběhu let se mezi oběťmi snižuje podíl i počet osob zemřelých v kontrolovaném terénu (sídla, budovy, dopravní infrastruktura) a zvyšuje podíl osob zemřelých ve volném terénu. V 60. a 70. letech rostl i celkový počet obětí zemřelých ve volném terénu, ten se však od pozdních 70. let stabilizoval. Přitom počet osob pohybujících se v Alpách ve volném terénu neustále narůstá. Snižující se relativní četnost lavinových událostí je vysvětlována pokrokem na poli lavinové bezpečnosti, zejména rozvojem lavinových vyhledávačů. Nezastupitelnou roli má i zlepšování lavinové předpovědi a její dostupnosti a zlepšující se informovanost osob pohybujících se v lavinovém terénu. Na rozdíl od Alp ve Spojených státech amerických počet obětí lavinových situací rok od roku mírně roste.<br> Laviny extrémních rozměrů mohou způsobit zničení rozsáhlých ploch lesa, a pokud jim stojí v cestě, též různých lidských konstrukcí, silnic a budov. Např. 8. března 1956 spadly v Nízkých Tatrách dvě obrovské laviny. Větší z nich měla objem přibližně 1,6 milionu metrů krychlových sněhu, vážila 380 000 tun a její dráha měřila 3500 m. Ve srubu, který stál v cestě laviny, zemřelo 16 z devatenácti dělníků.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv lavin na přírodní prostředí.", "content": "Laviny mají nezastupitelný význam ve vývoji horského reliéfu a ekosystémů. Základové laviny s sebou odnášejí velké množství zeminy a kamenů odtržených od skalního podloží a tím formují tvar lavinové dráhy. Laviny se také mohou podílet na vzniku a výživě ledovců (tzv. turkestánský typ", "section_level": 1}, {"title": "Laviny v Česku.", "content": "Obecně hrozí laviny všude tam, kde je jednak dostatečná sněhová pokrývka, dále dostatečný sklon svahu. V minulosti jsou z území dnešního Česka zprávy o lavinách i v místech, kde se zřejmě již ve 21. století nevyskytují. Například první zaznamenaná lavina v Krkonoších je z 15. února 1655 z vesnice Sklenářovice, kdy strhla dvě chalupy a zasypala 15 lidí, z nichž 7 zahynulo. Johannes Mathesius zase v 16. století informoval o Klínovci jako o hoře, kde nebezpečné laviny ničí lesy, boří domy a berou životy. V současnosti v Česku vykazují lavinovou aktivitu zejména Krkonoše, dále také Hrubý Jeseník a Králický Sněžník, ve kterých je vymezeno dohromady celkem 71 tradičních lavinových drah, nicméně laviny, včetně tragických, jsou zaznamenávány i v Beskydech, a tři lavinové svahy jsou také na české straně Šumavy.<br> Krkonoše jsou v Česku jediným pohořím s rozsáhlou lavinovou aktivitou. Na české straně spadne během zimní sezóny přibližně 20 až 25 lavin, zhruba stejný počet jich spadne na straně polské. Jejich přesný počet se liší z roku na rok v širokém rozpětí od 0 do 75 lavin v české části Krkonoš. K hlavním lavinovým oblastem patří na české straně svahy Obřího dolu, Labského dolu, Kotelních jam, dolu Bílého Labe a Dlouhého dolu. Plošně největší lavinová dráha v Krkonoších je tzv. Velká lavina, která vznikla dne 8. března 1956 na severovýchodním svahu Zlatého návrší. K odtržení laviny došlo v šíři 300 metrů a lavinová dráha byla dlouhá přes 1 kilometr. Lavina cestou doslova smetla starý smrkový porost a tlaková vlna vylámala smrky i v protisvahu. Lavinový nános byl vysoký 15 metrů a odtál až následující rok. Od roku 1956 zde k pádu laviny nedošlo a svah má pravděpodobně charakter tzv. stoleté lavinové dráhy s rozestupy mezi lavinovými událostmi v řádu desítek let. Nejdelší lavinové dráhy Krkonoš jsou lavinová dráha Úpská rokle v Obřím dole se zaznamenanou délkou až 1400 metrů (také 8. března 1956), Malá Studniční jáma v Obřím dole s četnými lavinami délky až 1300 metrů a lavinová dráha Pramenný důl v Dlouhém dole s délkou až 1250 metrů. Jedno z plošně nejrozsáhlejších a nejdelších lavinových drah v Krkonoších je i lavinová dráha v Modrém dole, počínající na Mapě republiky. Zde například 10. února 2015 došlo k uvolnění laviny s délkou 1125 metrů a šířkou odtrhu 546 metrů, která jen těsně minula chatu Děvín. K soustavnému pozorování a zaznamenávání lavin dochází v Krkonoších již od roku 1956.<br>  V Jeseníkách je vymezováno celkem 16 lavinových drah, a to v oblasti Malého a Velkého Kotle a Sněžné kotliny v Hrubém Jeseníku a na jižním svahu Králického Sněžníku. Lavinová aktivita zde není tak četná, jako v Krkonoších, i když výskyt lavin je zde každoroční. Lavinový výzkum a preventivní opatření jsou zde prováděna až od roku 1969.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lavina je rychlý a náhlý sesuv většího množství sněhu po svahu, který by již mohl zasypat, zranit nebo zabít člověka. Slovo lavina se někdy (např. v běžném hovoru) přeneseně používá i pro různé jiné sesuvy, například kamení, půdy, bahna atd. V tomto článku jsou popsány především sněhové laviny – ovšem i sněhová lavina s sebou často bere kamení, stromy a další materiál. Laviny představují vážné nebezpečí především v horských oblastech, kde je jak dostatek strmých svahů, tak dostatečná mohutnost sněhové pokrývky. Ročně zahynou v zemích s aktivní lavinovou službou řádově první stovky osob. Největší podíl z nich, zpravidla přes 80 %, představují osoby pohybující se ve volném terénu, jako jsou lyžaři, skialpinisté a horolezci. Jakožto přirozený přírodní proces mají laviny nezastupitelný význam ve vývoji přírodních ekosystémů.", "tgt_summary": "雪崩,是在长年积雪的山中常有的自然灾害,是指大量的雪由斜坡表面上快速滑动下来,产生原因通常是积雪处于一种「危险」的平衡状态下,如果稍微有外力作用,就会失去平衡,造成雪块滑动,进而引起更多积雪运动,使大量的积雪瞬间倾盆而下;附近的人及村庄往往不能幸免。", "id": 1018319}
{"src_title": "Dharma", "tgt_title": "法 (印度哲學)", "src_document": [{"title": "Dharma ve významu nauka.", "content": "\"Dharma\" – volně překládáno jako zákon nebo cesta, je pojem používaný v dálnovýchodních náboženstvích. Jedná se o:  Slovo dharma je používáno ve většině, respektive všech filozofiích a náboženstvích indického původu (tzv. dharmová náboženství), zejména hinduismu (Sanátana Dharma), buddhismu a džinismu. Ve své nejstarší podobě, \"dharmam\", se poprvé objevilo ve Védách. Je obtížné poskytnout stručnou definici dharmy, vývoj pojmu má za sebou dlouhou a pestrou historii a je mu přisuzován rozsáhlý soubor významů a interpretací od spravedlnosti až po náboženství.  V buddhismu se pojem \"dharma\" překládá jako „jak se věci mají“, či „způsob jak věci existují/fungují“ a označují nauky Buddhy Šákjamuniho (přibližně 563 př. n. l. – 484 př. n. l.) I když sám Buddha Šákjamuni nic nenapsal, jeho žáci posbírali a sepsali všechna jeho učení. Slovem dharma se tak označuje všech jeho 84 000 nauk.  Dharma se dá dělit podle různých úrovní a pohledů. Klasické dělení je na Vináju, Sútry, Abhidharmu a buddhistickou Tantru, přičemž každá z těchto skupin obsahuje 21 000 nauk Buddhy Šákjamuniho. Jiné dělení dharmy je na Hínajánu, Mahájánu a Vadžrajánu.", "section_level": 1}, {"title": "Dharma ve významu jevů.", "content": "Sanskrtské slovo \"dharma\" je odvozeno ze slovního kořene \"dhar\" („nést“) a označuje v buddhismu \"jevy nesoucí skutečnost\". Dharma, nebo také dharmy se proto nejčastěji překládají jako jevy, někdy nepřesně jako atomy. Nauka o dharmách je pokusem odvodit poslední principy všeho existujícího. Mnoho indických systémů usilovalo o výčet takových principů, na nichž je založeno všechno existující: džinisté hovořili o džívovi jako trvalé podstatě, filosofie sánkhja učila dualitu prahmoty a věčné duchovní monády, pro šramanu Adžitu Kešakembalu byly posledními skutečnostmi jedině materiální prvky. V upanišadách se jako jediný prvotní princip objevuje Brahman, který vytvořil svět a bytosti.", "section_level": 1}, {"title": "Různé interpretace \"dharem\".", "content": "Buddha odmítal jakoukoli spekulativní interpretaci světa. Podle něho i tento pojem vychází z přímého pozorování skutečnosti. Buddha nepřijímal závěry, které by nebyly ověřitelné přímým pozorováním. Podle toho vychází buddhistická analýza skutečnosti z bezprostředního pozorování s cílem vnímat poslední principy jako skutečnosti působící za jevy, které označuje jako dharmy. Dharmy jsou skutečnosti, které při analytickém pozorování světa jevů již nejsou dále rozložitelné. Živé bytosti, jejichž funkce jako tělo, vnímání a cítění jsou rozdílné, nejsou proto dharmy. Ani složené věci z přírody a lidské produkce nejsou dharmy, nýbrž výsledky spolupůsobení různých dharem. Jen to, co nelze odvodit z něčeho jiného, se nazývá dharma.", "section_level": 2}, {"title": "Skupiny \"dharem\".", "content": "Ve své analýze člověka rozlišuje Buddha pět skupin dharem, doslova houfů (skandha): tělo, pociťování, vnímání, volní činnost (sanskára) a vědomí. Zatímco tělo je rozložitelné na čtyři živly/dharmy – zemi (pevné skupenství), vodu (tekuté skupenství), oheň (teplo) a vzduch (pohyb) – nelze například u dharmy vědomí, schopnosti vnímání, rozpoznat další složky.", "section_level": 2}, {"title": "Bezpodstatnost \"dharem\".", "content": "Každá dharma je podle Buddhy bezpodstatná (anátman). Anátman je negace átmana. Naopak v upanišadách se jako átman označuje věčná monáda v každé živé bytosti, identická s Brahmanem. Kdyby dharmy měly podstatu, jednalo by se o konečné jevy. Tento pojem by tím zastupoval něco, co se skládá samo ze sebe, existuje nezávisle na něčem jiném a je tedy absolutní. Ačkoli dharmy jsou poslední poznatelné principy, nemají takovou absolutní existenci, ale jsou bezpodstatné (anátman). Každá dharma je ve svém trvání závislá na jiných dharmách. Také vysvobození (nirvána) je skutečnost, již nelze analyzovat, je tedy dharmou. Avšak na rozdíl od ostatních dharem, je nirvána nepodmíněná a nezávislá.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dharma (sanskrt: धर्म; pálijsky धम्म, \"dhamma\"; tibetsky ལྷ་ཆོས, \"čhö\") je indický nábožensko-filosofický termín, odvozený od sanskrtského slovního kořene \"dhri\", znamenající „způsob bytí“. Termínu má být porozuměno v jeho metafyzickém významu, což je soulad s božským nebo tvořivým principem činným v individuu nebo v přírodě. Představuje individuální \"vnitřní zákon\", který „musí“ být následován, jestliže individuální život má být v souladu s přírodními zákony a univerzální podstatou bytí. Dharma je slovo užívané ve dvou významech – ve významu nauky a ve významu jevů.", "tgt_summary": "法,直译为世间万法、音译为达摩(,,,)是在印度的哲学和宗教中极其重要的一个含义多变的术语。", "id": 938442}
{"src_title": "Bódhidharma", "tgt_title": "菩提达摩", "src_document": [{"title": "Indický princ.", "content": "Bódhidharma se údajně narodil jako třetí dítě krále Sugandhu z jižní Indie někdy v druhé polovině 5. století. Jeho rodné jméno bylo prý \"Bódhitara\". Podle Denkóroku (Záznamu o předávání světla), textu z přelomu 13. a 14. století, měl ještě dva starší bratry jménem Čandratára a Gunatára. Pocházel z kasty kšatrijů (válečníků), i když některé prameny uvádí, že byl bráhmanem (kasta kněží). Své dětství prožil v malé, ale dynamicky se rozvíjející buddhistické provincii jižně od Madrasu. V dospělosti se vzdal přepychového života indického šlechtice a jako buddhistický mnich se stal žákem 27. indického patriarchy zenu (skt. dhjány) Pradžňádháry (Pradžňátara).  Pradžňadhára mu později předal své učení (tzn. potvrdil hloubku Bódhidharmova duchovního vhledu přinejmenším na stejné úrovni) a Bódhidharma se tak stal 28. indickým patriarchou zenu. Denkóroku zaznamenává následující rozhovor, při němž Bódhidharma potvrdil hloubku svého poznání: Buddhistický mistr Pradžňádhára se zeptal Bódhidharmy: „Která z věcí je bez formy?“ Bódhidharma odpověděl: „Nepočátek je bez formy.“ Pradžňátára se zeptal: „Která z věcí je nejvyšší?“ Bódhidharma odpověděl: „Přirozenost skutečnosti je nejvyšší.“  Podle jedné tradice mu Pradžňdhára uložil, aby po jeho smrti počkal 60 let a teprve pak se vydal do Číny. Podle jiné odlišné verze bylo Bódhidharmovi 60 let, když do Číny dorazil. Každopádně obě verze se neshodují s nejčastěji uváděnými Bódhidharmovými životními daty 470 až 543. Údajně mu měl Pradžňdhára na základě jeho vynikajících schopností a úrovně poznání před jeho odchodem na misi do Číny udělit jméno Bódhidharma.", "section_level": 1}, {"title": "Návštěva císaře Wu-tiho.", "content": "Na cestu do Číny se Bódhidharma vydal podle Záznamů chrámu Luo-jang na základě přání svého mistra Pradžňádháry, které mu sdělil na smrtelné posteli. Avšak podle Ťing-te čchuan-teng-lu, čínské sbírky o životě čchanových mistrů z roku 1004, učinil toto rozhodnutí sám Bódhidharma, jelikož byl zarmoucen úpadkem buddhismu za hranicemi Indie. Ať tak či onak někdy kolem roku 520 (vyskytují se i údaje 526 nebo 527) připlul do dnešního přístavu Kantonu (podle jiných zdrojů přešel hory). Následně putoval na sever na pozvání císaře Wu-tiho z jihočínské dynastie Liang na jeho dvůr do Nankingu (tehdejšího Ťing-kchangu), hlavního města říše. Zde vzbudil nelibost císaře Wua, když na jeho dotaz, jaké zásluhy získal zakládáním buddhistických klášterů, odpověděl, že žádné.  Rozhovor, který proběhl mezi císařem a Bódhidharmou je zaznamenán v Pi-jen-lu, jedné z nejdůležitějších sbírek zenových kóanů sestavené v 1. pol. 12. století. Jedná se o první případ pro zen typického dialogu otázek a odpovědí, v japonštině nazývaném mondó (v čínštině \"wen-ta\"). Císař vypočítal všechno, co vykonal pro rozvoj buddhismu, a zeptal se, jaké zásluhy si tím získal. Činil tak v souladu s tradiční buddhistickou představou, že postupným shromažďováním zásluh z konání dobrých skutků získá člověk v dalších životech lepší zrození a nakonec dojde k plnému probuzení - k nirváně. V tomto smyslu očekával, že Bódhidharma jeho jistě záslužnou činnost ocení. Avšak Bódhidharma odpověděl: „Vůbec žádné zásluhy!“ To otřáslo císařovou představou o buddhismu, že se zeptal: „Co je potom prvním principem posvátné doktríny?“ Bódhidharma odpověděl: „Je úplně prázdné, nic posvátného v ní není.“ „Kdo jsi potom ty,“ řekl císař, „kdo se odvažuješ před nás předstoupit?“ „Já nevím,“ odvětil Bódhidharma. Bódhidharmovu reakci je nutné chápat z hlediska buddhistického učení o prázdnotě - respektive neexistenci trvalé podstaty v jakémkoli jevu. Z pohledu této nauky nelze říci, že by cokoli mohlo mít trvalou podstatu, vše je tedy v podstatě prázdné. Proto svým způsobem neexistují žádné zásluhy a osoba, která zásluhy vykonává, žádná posvátná doktrína a ani dokonce samotný Bódhidarma. Pojmům tak neodpovídají skutečně existující jevy, pojmy jako „zásluha“, „doktrína“ jsou jen koncepty, které vytváří lidská mysl.  Popis Bódhidharmova setkání s císařem se nenachází ani v Záznamech chrámu Lo-jang z roku 547 a Životopisech nejvýznačnějších kněží od Tao-šuana z roku 645. První písemný záznam o jejich rozhovoru se objevuje až o 350 let později v Ťing-te čchuan-teng-lu z roku 1004. V době sestavení tohoto textu byla praxe čchanu v Číně již značně rozšířena. Je možné, že onen rozhovor byl fiktivní, pouze jakousi zbožnou alegorií, která měla demonstrovat specifiku zásad zenu. Opět, jak je typické pro zprávy o Bódhidharmově životě, nedostatek historických pramenů tak neumožňuje učinit jednoznačný závěr.  Když Bódhidharma pochopil, že císař Wu-ti není připraven na pochopení jeho učení, vydal se na sever do království Wej. Podle legendy měl při své cestě přeplout řeku Jang-c’-ťiang na dutém rákosu. Mistr Keizan ve svém spise Denkóroku tvrdí, že legenda je mylně chápána doslovně. „Rákos“ měla být dle něj malá loďka podobná rákosu, nikoli samotný rákos. Přesto se stal Bódhidharma stojící na plovoucím dutém rákosu oblíbeným námětem nejen čínského umění.", "section_level": 1}, {"title": "Pobyt v klášteře Šao-lin.", "content": "V severním království Wej se nakonec uchýlil do šaolinského kláštera. Zde měl údajně při meditaci vsedě (zazen) v jeskyni strávit devět let „hleděním do zdi“ (\"pi-kuan\"). Suzuki se domnívá, že to nelze brát doslova a že tato formulace se týká Bódhidharmova vnitřního stavu, toho, že ze své mysli vyloučil každou myšlenku na uchopování. V důsledku této intenzivní meditační praxe mu měly nakonec ochrnout nohy. Odtud pochází symbolismus japonských loutek \"Darumy\", které představují beznohého Bódhidharmu (podle vžité představy, že nohy mu neochrnuly, ale upadly) s těžištěm umístěným tak, že se po každém převržení znovu postaví. Populární japonská báseň o této figurce vystihující i přístup zenu zní:  Podle legendy si také odřízl oční víčka, když při meditaci upadl do spánku. Proto je Bódhidharma zobrazován s doširoka rozevřenýma očima. Na místě, kam dopadla jeho odříznutá oční víčka, měly vyrůst první čajové keříky. Dle tradice je od té doby čaj oblíbeným nápojem v zenových klášterech.", "section_level": 1}, {"title": "Předání učení.", "content": "I přes tehdejší popularitu buddhismu v Číně našel Bódhidharma pouze několik žáků. V pramenech se objevuje několik jmen jeho žáků, mezi nimiž přes různost podání má nejzásadnější postavení Chuej-kche (původním jménem Šen-kuang, asi 486–593), neboť ten zajistil pokračování zenové tradice v Číně. Kromě něj měl být Bódhidharmovým žákem jakýsi Šeng-fu, který se údajně brzy po svém zasvěcení na severu Číny přestěhoval na jih. O dalším žákovi jménem Tao-jou se říká, že spolu s Chuej-kchem studovali u Bódhidharmy pět až šest let. Tao-jou měl stejně jako Chuej-kche porozumět Cestě, ale nikdy neučil. Nakonec to byl právě Chue-kche, komu Bódhidharma předal roucho, misku své linie a, podle Tao-süana, kopii Gunabhadrova překladu Lankávatára-sútry. Předání žebrací misky a mnišského roucha se po následujících pět generací stalo symbolickým vyjádřením předání zenového patriarchátu. I když se prameny shodují v tom, že to byl Chuej-kche, komu Bódhidharma patriarchát předal, rozdílně popisují, jak k této události mělo dojít.  Podle nejznámějšího podání zaznamenaného ve Wu-men-kuanu, sbírky kóanů ze 13. století, Chuej-kche navštívil Bódhidharmu během jeho devítiletého ústraní v šaolinské jeskyni. Chuej-kche žádal Bódhidharmu opakovaně o poučení, byl však odmítnut. Chuej-kche se nenechal odbýt a vyčkával při meditaci vsedě ve sněhu před jeskyní doufaje, že Bódhidharmu nakonec obměkčí. Když Bódhidharma stále odmítal vyložit své učení, uřízl si levou paži a předložil ji Bódhidharmovi jako důkaz své opravdovosti. Teprve pak se Bódhidharma zeptal, čeho si žádá. „V mé mysli není klidu,“ řekl Chuej-kche. „Prosím, upokoj mou mysl.“ „Přines svou mysl sem ke mně a já ji upokojím,“ odpověděl Bódhidharma. „Ale když hledám svou mysl,“ řekl Chuej-khe, „nemohu ji najít.“ „Hle!“ odsekl Bódhidharma, „upokojil jsem tvou mysl!“ V tu chvíli dosáhl Chuej-kche probuzení ( satori, čínsky \"tun-wu\").  Podle Ťing-te čchuan-teng-lu dolehla na Bódhidharmu po devíti letech v šaolinském klášteře touha po domově a rozhodl se vrátit do Indie. Než se vydal na cestu domů, svolal své žáky, aby vyzkoušel, jak pochopili učení. Během rozhovoru vždy ocenil hloubku jejich poznání srovnáním s částmi lidského těla, přičemž postupoval od povrchu, takže morkem mínil nejhlubší pochopení. První žák na jeho dotaz odpověděl: „Jak tomu já rozumím, neměli bychom se, když chceme realizovat pravdu, zcela spoléhat na slova, ani bychom neměli slova zcela odmítat. Měli bychom je spíš používat jako nástroje na cestě.“ Bódhidharma mu odpověděl: „Pochopil jsi mou kůži.“ Jako další předstoupila mniška a pravila: „Jak já tomu rozumím, je pravda jako štěstí slibující pohled do Buddhova ráje. Můžeš se podívat jen jednou a nikdy více.“ Jí Bódhidharma odpověděl: „Pochopila jsi moje maso.“ Další žák pravil: „Čtyři velké prvky jsou prázdné a pět skandh je neexistujících. To tedy znamená, že tu není nic k pochopení.“ Nato odvětil Bódhidharma: „Pochopil jsi mé kosti.“ Když přišla řada na Chuej-kcheje, ten neřekl nic, jen se mistrovi mlčky uklonil. Jemu Bódhidharma řekl: „Pochopil jsi můj morek.“ Chuej-kche se tak stal jeho následovníkem v dharmě.  Denkóroku se zmiňuje o tom, že po devíti letech, když schopnosti Bódhidarmových žáků Tao-fua, Tao-jüho, Cchung-č’ho a Chuej-kcheho dospěly k dokonalosti, odkázal jim svou kůži, maso, kosti a morek. V následující kapitole věnované Chuej-kchemu je pak popisováno, jak se stal Bódhidharmovým nástupcem, a to opět odlišně od předchozích pramenů.  Roku 528 dorazil Chuej-kche (tehdy se ještě jmenoval Šen-kuang) podle pokynů svého učitele do kláštera Šao-lin, aby se tu setkal s Bódhidharmou. Ten jej však nevpustil dovnitř a tak Šen-kuang stál před branami v hustě padajícím sněhu. Přestože byl promrzlý na kost, vyčkal až do rána. Ráno s ním Bódhidharma nakonec promluvil, ale odmítl jej s odůvodněním, že jeho odhodlání není opravdové. Šen-kuang, aby dokázal svou opravdovost, vzal do ruky ostrý meč a uťal si levou ruku. Poté bylo Bódhidharmovi zřejmé, že tento muž má schopnosti pochopit učení, proto mu řekl: „Když dřívější buddhové hledali cestu, zapomínali pro pravou skutečnost na svá těla. Nyní sis v mé přítomnosti odťal ruku – vidím, že máš schopnost přijmout učení.“ Šen-kuang dostal nové jméno Chuej-kche, což znamená Moudrost a Schopnost, a Bódhidharma mu umožnil stát se jeho žákem. Chuej-kche zůstal v jeho učení následujících osm let. Proběhlo mezi nimi mnoho rozhovorů, při nichž však Chuej-kche stále neprokázal opravdovost svého poznání. Podle Denkóroku je v Tajuplných nápisech v komnatě zaznamenán osudový rozhovor, během něhož konečně Chuej-kche dosáhl probuzení. Jednou si Bódhidharma a Chuej-kche vyšli na vrcholek, který se jmenoval Pár příbytků. Bódhidharma se zeptal: „Kam to jdeme?“ Chuej-kche odpověděl: „Pokračujte prosím dál v cestě – tak to bude nejsnadnější.“ Bódhidharma řekl: „Pokud půjdeš dál, neuděláš ani krok.“ Když to slyšel Chuej-kche, dosáhl osvícení. Denkóroku k tomu dodává, že jednoho dne řekl Chuej-kche Bódhidharmovi: „Nejsem k ničemu připoután,“ a nakonec dosáhl bodu, kde nevyvstávají žádné pochyby. Časem mu předal Bódhidharma roucho a učení a pravil: „Tvému nitru předávám pečeť pravé skutečnosti probuzené mysli a jako svědectví pravého učení a víry ti pro záležitosti vnějšího světa předávám toto roucho.", "section_level": 1}, {"title": "Bódhidharma a kung-fu.", "content": "Bódhidharma je také považován za zakladatele bojového umění kung-fu. Podle některých pramenů byl Bódhidharma jako jihoindický princ vyučen indickému bojovému umění beze zbraně zvaném \"karapaito\", jež se následně po staletích transformovalo v umění dnes známé jako kalaripayattu. Samozřejmě jako buddhistický mnich nevyučoval bojové umění, ale využil své znalosti bojových technik k tomu, aby šaolinské mnichy naučil speciální pohybové cvičení, které mělo zlepšit jejich tělesnou kondici a napomoci jejich duchovní praxi. Později se z tohoto cvičení vyvinulo bojové umění.  Tradiční čínské podání vzniku šaolinského bojového umění přisuzuje zásadní význam Bódhidharmovu devítiletému odloučení. Podle této tradice, když Bódhidharma viděl, že mniši jsou slabí a neschopní jakékoliv intenzivní činnosti, byl tím tak silně znepokojen, že se stáhl do samoty, aby o tomto problému přemýšlel. Zůstal takto izolován celých 9 let. Když vyšel ze své izolace, měl sepsány dvě knihy \"I-ťin-ťing\" (\"Klasická kniha o přeměně svalů a šlach\") a \"Si-suej-ťing\" (\"Klasická kniha o čistotě kostní dřeně a mozku\"). Prvně jmenovaná kniha se zachovala dodnes. Cvičení v této knize jsou formou \"waj-tanu\" (zevně-vnitřní čchi-kung), což rozvíjí promoci koncentrace místní čchi a lepší cirkulaci čchi. Mnichové použili tyto metody a zjistili, že tím značně vzrostla jejich síla. Tento trénink byl zahrnut mezi formy bojového umění představoval první do té doby známé použití čchi-kungu v bojovém umění. Mniši Šao-linu nadále rozvíjeli tyto metody a došli k 5 souborům forem napodobujících pohyby zvířat s dobře známými bojovými schopnostmi, jako tygr, levhart, drak, had a jeřáb. Tato jména zvířat lze i dnes najít ve stylech kung-fu.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr života.", "content": "Podle Tao-süanova Ťing-te čchuan-teng-lu krátce poté, co Bódhidharma předal svoji linii Chuej-kcheovi, umírá pátého dne desátého měsíce roku 528 otráven žárlivým mnichem. Je třeba poznamenat, že ve svých předchozích životopisech Bódhidharmy Tao-süan tyto podrobnosti neuvádí, pouze se zmiňuje o tom, že Bódhidharma zemřel na březích řeky Luo a neuvádí ani datum ani příčinu smrti. Bódhidharmovy ostatky měly být pohřbeny poblíž Luo-jangu v chrámu Tinglin na hoře Medvědí ucho.  Tím však příběh nekončí. Asi tři roky poté potkal na své cestě domů Bódhidharmu v horách Turkestánu poutník Sung Jün, který se vracel z Indie, odkud přinášel do Číny texty súter. Bódhidharma, který měl obutý pouze jeden sandál, řekl poutníkovi, že se vrací domů do Indie. V Číně bude pokračovat v jeho tradici čínský následovník v dharmě. Po svém návratu do Číny vyprávěl Sung Jün o tomto setkání Bódhidharmovým žákům. Ti nakonec otevřeli jeho hrob a nalezli ho prázdný - až na jeden patriarchův sandál. Od té doby je Bódhidharma často zobrazován s tyčí, na níž visí chybějící sandál.  Podle Denkóroku poté, co předal dharmu Chuej-kcheovi, dospěl Bódhidharma k závěru, že tím se jeho úkol splnil. Prohlásil, že jeho cesta je u konce a měl by nyní odejít. Jak řekl, tak i učinil. Usedl do meditační pozice a zemřel. Později byl spálen na hoře Medvědího ucha. Mistr Keizan dodává, že se traduje, že jej spatřil muž jménem Sung Jün v horách Su, nicméně pravdou je, že byl spálen na hoře Medvědího ucha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bódhidharma (sanskrt; \"Pchu-tchi-ta-mo\", zkr. \"Ta-mo\"; \"Bodaidaruma\", zkr. \"Daruma\", známý také jako Lo Han) byl indický buddhistický mnich, podle tradice jihoindický princ, který se podobně jako Buddha vzdal přepychového světského života. Byl posledním indickým patriarchou zenu (čínsky čchanu), který toto učení přinesl do Číny. Mimoto je také považován za zakladatele kung-fu, jelikož měl mnichům z kláštera Šao-lin předat tělesná cvičení, z kterých se následně toto bojové umění vyvinulo.", "tgt_summary": "菩提达摩(,,382年-536年),又作菩提达磨,简称达摩,为南天竺人或波斯人,将佛教禅宗带入中国,为中国禅宗之开创者,被尊称为达摩祖师、「东土第一代祖师」并与宝志禅师、傅大士合称梁代三大士。", "id": 784745}
{"src_title": "Med", "tgt_title": "蜂蜜", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvními doklady o využívání medu lidmi jsou jeskynní malby. Známá malba z Pavoučí jeskyně (Cueva de la Araña) u Bicorp poblíž Valencie ve východním Španělsku objevená v r. 1919 je stará nejméně 8000 let a ukazuje člověka na třech liánách nebo provazech z trávy, jak ve výšce vybírá do košíku med z úlu, pravděpodobně ve skalní puklině, zatímco kolem létají obrovské včely. Další jeskynní malby jsou známé z centrální Indie, Austrálie a především Afriky.  Vzhledem k tomu, že med včelám příležitostně vybírají i různé druhy opic a lidoopů (paviáni, makakové, orangutani, gorily, šimpanzi), někdy dokonce s použitím jednoduchých nástrojů, je možné, že energeticky velmi bohatý med spolu s larvami včel (coby zdroj proteinů) byl významným zdrojem potravy už pro první příslušníky rodu Homo.  Písemné zmínky o medu najdeme už v nejstarších dochovaných záznamech. Ve většině antických kultur byl med používán ve výživě i jako lék. První písemná zmínka o medu pochází z období 2100-2000 př. n. l. z hliněné destičky ze starověkého sumerského města Nippur, na které je zaznamenán návod, jak ošetřit zranění - „\"rozemlít na prášek říční prach... (chybějící slova) uhníst ve vodě a medu a přelít obyčejným a cedrovým olejem.“\"  Ze Starověkého Egypta pochází Ebersův papyrus datovaný do doby asi 1550 př. n. l., který zmiňuje med v 147 lékařských receptech pro léčení vnějších zranění. Med se používal (často ve směsi s různými rostlinnými, živočišnými, ale i anorganickými ingrediencemi) k ošetření zánětů, vředů, popálenin, ran i v pooperačních stavech pro podporu hojení (při obřízce, propíchávání uší, ale i u složitějších operací), ve formě čípku, k léčbě plešatosti, zánětu spojivek nebo i uvolnění ztuhlých kloubů.  Za podobně léčivý byl med považován i 2000 let př. n. l. ve Starověké Číně. Podle tradiční čínské medicíny šlo o vyváženou poživatinu (ani jangovou ani jingovou) schopnou dobře spojovat různé další léčivé látky k sobě. Nad rámec své nutriční hodnoty měl med i zde mnohostranné lékařské využití, např. jako detoxikační činidlo, k úlevě od bolestí, proti nespavosti, stresu, zánětům žaludku a vředům, zácpě, kašli, oparům aj.  S využíváním medu šel ruku v ruce i rozvoj včelařství. První záznamy o chování včel jsou z Egypta už z r. 2450 př. n. l., odkud se tato dovednost postupně a velmi pomalu šířila. Do středomoří se tyto znalosti dostaly kolem r. 1500 př.n.l., okolo 1000 př. n. l. chovali včely v úlech Židé, okolo 750 př.n.l. jsou doklady z Asýrie a do Číny technologie doputovala nejspíše po hedvábné stezce s rozmachem Perské říše na začátku 5. stol. př. n. l.  Na americkém kontinentu se včela medonosná posledních několik milionů let nevyskytovala a byla přivezena kolonisty až v r. 1622. Severoameričtí Indiáni jako sladidlo využívali tradičně javorový syrup. V tropických částech Ameriky však med znám byl, neboť je obývá množství druhů med produkujících včel, zvláště rody Melipona a Trigona. Nejstarší zmínky jsou zde od Mayů, kteří ve 3. stol. př. n. l. domestikovali včelu Melipona beecheii. Tyto včely nemají žihadlo a jsou neagresivní, v koloniích ale tvoří méně medu a pracněji se získává - neukládají med do plástů, ale do mnoha medových pohárků. Med je řidší a dá se pít, liší se i senzorickými vlastnostmi, je ale stejně velmi zdravý, proto i zde byl med znám a používán jako účinný lék na celou řadu onemocnění.  Mayové byli v produkci medu zdatní a med byl pro ně velmi důležitým obchodním artiklem (v Amazonii byli obdobně zdatní Kayapové, kteří med prodávali okolním etnickým skupinám). O významu medu pro Maye svědčí to, že včely byly uctívány, byly symbolem plodnosti a měly svého boha.", "section_level": 1}, {"title": "Nahrazení medu cukrem.", "content": "Přestože se již v r. 510 př. n. l. vládce Persie Dareios zmiňuje o cukrové třtině jako o „\"rákosu dávajícím med, který není vytvářen včelami\"“, med byl poprvé nahrazen cukrem až o mnoho staletí později, nejdříve v Číně, kde se začalo sladit cukrem kolem r. 350 n.l. V Evropě se cukr objevil až v době křižáckých výprav v 11. století jako nový druh luxusního koření. Kolem r. 1480 se cukrová třtina pěstovala již v celé středomořské oblasti, ale cukr byl stále příliš drahý. Ještě v 17. století patřily cukrovinky jen do jídelníčku šlechty. Cukr začal skutečně zlevňovat teprve až s rozvojem zámořského plantážnictví v Jižní a Střední Americe a ke konečnému nahrazení medu výrazně levnějším cukrem došlo v Evropě až po objevu řepného cukru a zefektivnění jeho výroby v průběhu 19. století. Dnes se pohybuje světová roční produkce medu kolem 1,5 milionu tun, což je méně než 1% roční produkce cukru.", "section_level": 2}, {"title": "Význam a základní vlastnosti.", "content": "Pro včelstvo je med zásobou energeticky bohaté potravy. Během roku silné včelstvo vyrobí a z větší části i spotřebuje řádově stovky kg medu. Většina spotřeby probíhá v sezoně, na přečkání zimy včelstvu stačí přibližně 1 kg na měsíc.  Med má zvláštní chuť, pro kterou mu někteří lidé dávají přednost před cukrem a jinými sladidly. Má vhodné chemické vlastnosti pro pečení.  Kapalný med se nekazí, pokud v něm není nepřiměřené množství vody (\"nezralý med\"). Díky vysoké koncentraci cukrů ničí bakterie při procesu zvaném osmóza (vysává z buněk vodu a tím ničí jejich membrány). Pouze spory některých bakterií osmóze odolávají. V medu se nemohou uchytit ani kvasinky ze vzduchu, protože obsah vody je příliš nízký. Přírodní neupravený med má obsah vody asi 14–18 %. Je-li obsah vody pod 18 %, nemůže se v medu množit prakticky žádný organismus.  Při dlouhodobém skladování při pokojové (nebo vyšší) teplotě se může díky sedimentaci (usazování) cukrů na povrchu medu v nádobě vytvořit tenká řidší vrstvička, v níž se rozmnoží osmofilní druhy kvasinek (zkvášejí koncentrované roztoky cukrů – nad 50 %), které jsou v medu přirozeně obsaženy. Takové kvašení ovlivňuje především senzorické, nikoliv nutriční vlastnosti medu.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "Med je směs cukrů, vody, a jiných složek. Specifické složení medu závisí nejvíc na směsi květů navštívených včelami, které med produkovaly a liší se podle lokality, období/sezony i jednotlivých včelstev. Hmotnost 1 litru medu je asi 1,4 kg. Typické složení ukazuje tabulka:  Rozborem pylů a výtrusů (rostlin) v neupraveném medu (Melisopalynologie) lze určit květy, z nichž byl sesbírán. Protože včely přenášejí elektrostatický náboj a mohou přitahovat jiné částice, některé techniky Melisopalynologie mohou být použity v oblasti environmentálních studií radioaktivních částic, prachu, nebo částicového znečištění.  Tato zátěž je ale v medu ve srovnání s ostatními vzorky z přírody překvapivě malá. Pro rostliny jsou totiž květy reprodukční orgány a jsou poměrně dobře ochráněné před znečištěním. Proto je autentický med velmi čistý. Většina cizorodých látek se do medu dostává až při zpracování.", "section_level": 2}, {"title": "Med v kuchyni.", "content": "Než se začal v evropské kuchyni používat třtinový a posléze i řepný cukr, hlavním sladidlem byl med. Až do 17. století se používal zejména do kaší, některých druhů chleba, nápojů (medovina), ale i masitých jídel, na některé věci se však nehodil (např. piškot a cukrovinky). Dost časté bylo spojení medu, pepře (peprník→perník), zázvoru a šafránu.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní účinky.", "content": "Po 2700 let byl med užíván pro léčení chorob včetně tropických až do plného pochopení příčin infekce v moderních dobách a nasazení antibiotik. Lidové používání medu se tak dostalo vědeckého vysvětlení: med působí jako antibakteriální a antiseptický činitel. Antibakteriální vlastnosti medu jsou výsledkem nízké aktivity vody v medu způsobující osmózu, efekt peroxidu vodíku a vysoké kyselosti.", "section_level": 1}, {"title": "Osmóza.", "content": "Med je v první řadě nasycený roztok dvou monosacharidů. Tato směs má nízkou vodní aktivitu; většina vodních molekul je vázána cukry a jen zbývající jsou k dispozici pro mikroorganismy. Vzhledem k nízkému počtu volných molekul vody nemají mikroorganismy vhodné podmínky k množení.", "section_level": 2}, {"title": "Peroxid vodíku.", "content": "Vlivem přítomného enzymu glukózaoxidáze vzniká v medu malé množství peroxidu vodíku.  Peroxid vodíku v medu je aktivován ředěním. Nicméně, na rozdíl od lékařského peroxidu vodíku, běžně v koncentraci 3 % objemu, je v koncentraci jen 1 mmol/l medu. Železo je v medu oxidováno kyslíkem volné radikály a uvolňováno prostřednictvím peroxidu vodíku.  Při použití v tropech (jako například jako tekutý obvaz rány), je peroxid vodíku produkován smísením s tělesným potem. Výsledkem tohoto procesu je, že peroxid vodíku se pomalu uvolňuje a pracuje jako antiseptikum. Na rozdíl od 3% lékařského roztoku, pomalé uvolňování nezpůsobuje poškození okolní tkáně.", "section_level": 2}, {"title": "Kyselost.", "content": "pH medu je běžně mezi 3,2 a 4,5. Tento relativně vysoký stupeň kyselosti zabraňuje růstu bakterií způsobujících infekci. Kyselost také závisí na druhu medu. Například med květový má všeobecně nižší pH než med medovicový.", "section_level": 2}, {"title": "Nutriční efekty.", "content": "Na základě relativně nových poznatků má med znatelné pozitivní efekty při dlouhodobém užívání. Med totiž obsahuje nejen mnoho uhličitanů, ale také nezřídka polyfenoly, které mohou působit jako antioxidanty. Antioxidanty, jako výživný prvek, zabraňují působení negativních důsledků stresu v organismu. Bylo zjištěno, že antioxidanty v medu příznivě působí proti rakovině tlustého střeva. Mimoto, med je zodpovědný také za zvyšování populace probiotických bakterií ve střevech, což má za následek zvýšení obranyschopnosti organismu, zlepšení trávení, snížení cholesterolu a již zmiňovaná prevence proti rakovině střeva.  Laboratorně byly prokázány antibakteriální účinky proti mnoha druhům bakterií (různé druhy rodů Salmonella, Streptococcus, Shigella, bakteriím Helicobacter pilori, Staphylococcus aureus, Leptosperum polygalifolium, Escherichia coli, Bacillus anthracis, Corynebacterium diptheriae, Klebsiella pneumoniae, Haemophilus influenzae, Mycobacterium tuberculosis a mnohých dalších), dále protivirové (Rubella a Herpes virus) a protiparazitární (rody Leishmania a Echinococcus, též Caenorhabditis elegans), stejně jako jeho antimutagenní účinky. Byly též zjištěny jeho protiplísňové účinky (proti různým druhům kvasinek a rodům Epidermophyton, Microsporum a Thrichophyton). Z pokusů na krysách, kterým byly implantovány nádory před a po-operativně ošetřené medem, se usuzuje na možné protirakovinové účinky medu.  U lidí byly v různých studiích prokázány výrazné antioxidační účinky (při podávání 1,2g medu na kg váhy - tzn. pro 70 kg člověka to odpovídá 84 g medu denně), antibakteriální (dieta obohacená 30ml medu 3x denně) i protizánětlivé účinky (70g medu denně). Ve studiích s obézními i zdravými lidmi bylo prokázáno, že konzumace medu (70 g denně po dobu 30 dnů) mírně zlepšuje hodnoty rizikových faktorů pro vznik kardiovaskulárních a metabolických problémů (vylepšuje lipoproteinový profil, snižuje hladinu cukru v krvi na lačno) aniž by vedl k zvýšení váhy.", "section_level": 2}, {"title": "Vhodné skladování a způsob konzumace.", "content": "Pro zachování výše zmíněných příznivých účinků je třeba, aby med nebyl vystavován vysokým teplotám a byl skladován ideálně v temnu. Při testování jeho antibakteriální aktivity proti zlatému stafylokoku se došlo k těmto výsledkům: po 15 měsících skladování květového medu na světle klesla jeho peroxidová antibakteriální aktivita na 19% výchozí hodnoty, po skladování v temnu na 48%. Neperoxidová antibakteriální aktivita klesla při skladování na světla na 76% a ve tmě na 86%. V tomto smyslu si lépe vedl medovicový med (nazývaný též lesní), u něhož byl pokles mírnější a při skladování v temnu bylo zachováno 70% jeho výchozí peroxidové antibakteriální aktivity a 80% neperoxidové.  Ještě horší účinky má teplo. Po 15 minutách při teplotě 70 °C bylo zjištěno u květového medu utlumení peroxidové antibakteriální aktivity (proti Staph. aureus) na 8% a neperoxidové na 86%. Medovicový med si opět vedl lépe, když v tomtéž experimentu jeho antibakteriální aktivita klesla pouze na 78% maxima (peroxidová), resp. 94% maxima (neperoxidová).  Podobně dopadla měření jeho antioxidační kapacity. Při zaměření na jednu z málo stabilních látek (glukózu oxidázu) byla její degradace při teplotě 70 °C následující - za pouhou 1 minutu klesl její antioxidační potenciál na 80% výchozího stavu, po 5-10 minutách na 50%.  Za bezpečnou teplotu lze považovat teplotu 50 °C, při které nedochází k žádnému poklesu atioxidační kapacity ani po 1 hodině. Med tedy lze dávat do velmi teplého čaje, ale není vhodné jej dávat do horkého či vřelého čaje (či jídla). Při pastování, které většinou trvá celý den, je vhodné použít teplotu ještě nižší, zhruba 40 °C.", "section_level": 3}, {"title": "Užití v lidové medicíně.", "content": "Časté užívání medu jako protibakteriálního činitele je jeho užití pro krytí ran, popálenin a vředů. Toto užití má dlouhou historii v tradiční medicíně. Navíc, užívání medu redukuje otoky a jizvy; také zamezuje např. bavlněnému obvazu nalepit se na léčené zranění.  Některé zdroje hovoří o metodě léčení slabých forem zánětů spojivek pomocí kapky malého množství medu, kápnutého do oka Z důvodů antiseptických vlastností, med (speciálně je-li kombinován s citrónem), může být užíván orálně pacienty, kteří jsou sužováni Pharyngitídou a Laryngitídou, ke zmírnění příznaků.  Navzdory všeobecně přijímané myšlence, že med zmírňuje alergie, kontrolované studie prokázaly, že med není více efektivní než placebo. Většina sezónních alergií je totiž způsobených pylem ze stromů a trav, který včely většinou nesbírají.", "section_level": 2}, {"title": "Možné nežádoucí účinky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Kontaminovaný med.", "content": "Kvalitní med žádné nebezpečné bakterie neobsahuje. Případná kontaminace bývá ze špinavých nádob. Přesto med, kukuřičný sirup a jiná sladidla tvoří potenciální a akutní riziko pro kojence. K několika bakteriím, které v znečištěném medu přežijí, patří \"Clostridium botulinum\". Tyto bakterie produkují botulotoxin. Spory jsou u dospělých neškodné kvůli vyšší kyselosti žaludku. Protože však žaludeční šťávy kojence nejsou dostatečně kyselé, konzumace medu obsahujícího výtrusy může způsobit až botulismus. Proto je doporučeno nepodávat žádný med nebo jiné sladidlo dětem mladším 18 měsíců. Až když dítě začne přijímat tuhou stravu, začnou být žaludeční šťávy dost kyselé na prevenci růstu spór (výtrusů).", "section_level": 3}, {"title": "Toxický med.", "content": "Ve střední Evropě se jedovaté medy nevyskytují. Protože je sbírán z květů ve volné přírodě, mohou být případy, kdy může být toxický.  Toxické mohou být medy z rododendronů. Rododendrony, podobně jako další rostliny z čeledi \"Ericaceae\" (vřesovcovité), obsahují ve svých různých částech grayanotoxin (známý též jako \"andromedotoxin\", \"acetylandromedol\" nebo \"rhodotoxin\"), který se dostává až do medu. Koncentrace grayanotoxinu může dosáhnout toxické úrovně v případě, že jde o jednodruhový med. Při požití 20-200g takového medu může nastat tzv. nemoc šíleného medu. Popsané příznaky otravy zahrnují nízký tlak, poruchy srdečního rytmu, nevolnost (případně se zvracením), pocení, motání hlavy až poruchy vědomí, zastřené vidění či zvýšené slinění. Příznaky nastávají většinou mezi 20 minutami až 3 hodinami po požití a přetrvávají 1-2 dny. Nejznámější oblastí, kde jsou takové medy (často záměrně pro své domnělé léčivé účinky, včetně afrodiziakálních) produkovány je oblast kolem Černého moře, především v Turecku, dále je známa oblast Kulung v Nepálu nebo ostrova Réunion v Indickém oceánu. Krom toho mají prý halucinogenní účinky a na trhu se v r. 2018 prodávaly za horentních $199 za 250g.", "section_level": 3}, {"title": "Strdí.", "content": "Ve staročeských textech se med (resp. plást medu, plástev, latinsky \"favus\", anglicky \"honeycomb\") označuje slovem \"strdí\" (střední rod, to strdí, původně nesklonné, též ta \"stred\", ten \"strda\") které je všeslovanského původu. V odborné včelařské terminologii se jako strdí označuje medem zanesené včelí dílo volně žijících včel.  V Olomoucké bibli se ve verši 16,14 z knihy \"Numeri\" překládá „ješto (země) ploue potoky mléka i strdi“. Bible olomoucká překládá spojení \"favus distillans\" z verše 4,11 z Písně písní slovy \"plást strdí kapagiczy\". V Bibli drážďanské je formulace z Ezechiela (20,15) „jížto (zemi) sem jim dal plowucy (plovúcí) mlékem a strdí, natczituu ze všelikých zemí“. Spojení „strdím oplývající (“\"tvé strdí plowuczye milosti nepoznal sem\") se objevuje i v překladech ze svatého Augustina. Výraz se objevuje i v dalších starých rukopisech, lékařských, duchovních i jiných. Formulaci z biblických knih Numeri a Ezechiel o „zemi oplývající mlékem a strdím“ věnované Bohem vyvolenému národu převzala začátkem 12. století i Kosmova kronika a vztáhla ji k příchodu praotce Boema do české země, v rámci nepříliš konkrétního archetypálního příběhu o příchodu do země zaslíbené (která byla podle Kosma před příchodem kmene Boémů po biblickém vzoru „v čas potopy lidu zbavená“), v němž se Kosmas důkladně inspiroval Biblí a Vergiliovou Aeneidou, mnohde slovo od slova. Příběh dále rozvíjela Hájkova kronika a Jiráskovy Staré pověsti české. Strdí se objevuje již v Kosmově verzi příběhu, byť v novějších překladech uváděné jako med: „To jest ona, to jest ona země, kterou jsem vám – jak se pamatuji – častokráte sliboval, země nikomu nepoddaná, zvěře a ptactva plná, sladkým medem a mlékem vlhnoucí, a jak sami pozorujete, podnebím k obývání příjemná. Vody jsou všude hojné a nad obyčej rybnaté.“", "section_level": 2}, {"title": "Kvalita medů v Česku.", "content": "Český med, který produkují domácí včelaři, patří k nejkvalitnějším výrobkům. Pravidla vydaná v roce 1999 Českým svazem včelařů pro regionální známku \"Český med\" jsou přísnější, než evropská směrnice pro med i česká vyhláška ministerstva zemědělství. V českých obchodech se však objevují medy či směsi medů ze zahraničí, jejichž obsah bývá často nedobrý. Jedná se o produkty, které obsahují jen málo medu, výrobky jsou směsicí škrobu kukuřice, třtiny a různých sirupů. V těchto \"medech\" se často nachází velké procento hydroxymethylfurfuralu, což znamená, že tento výrobek byl prakticky uvařen a tím pádem znehodnocen. Při rozborech obsahovaly některé dovozové medy dokonce i těžké kovy. V roce 2012 odhalil časopis dTest medy, které byly šizeny sirupy a které obsahovaly pesticidy. Na přelomu roku 2015/2016 se v Česku objevila kauza falšovaného medu.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce medu ve světě.", "content": "V roce 2014 činila světová produkce medu 1,5 milionu tun, z toho v Čína se podílela 31 %. Další čtyři největší producenti – Turecko, Spojené státy americké, Ukrajina, a Rusko – celkem vyprodukovaly 22 % světové produkce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Med je hustá sladká a lepkavá kapalina, vytvářená včelami (případně i jiným hmyzem) sběrem a zahušťováním sladkých šťáv – především nektaru z květů (\"med květový\") a medovice (med medovicový), kterou vylučují například mšice. Sběrem a přetvořením medovice vzniká \"medovicový med\". Tmavost medovicového medu je způsobena barvivy obsaženými v míze lesních dřevin.", "tgt_summary": "蜂蜜是昆虫蜜蜂从开花植物的花中采得的花蜜在蜂巢中酿制的蜜,为半透明、带光泽、浓稠的白色至淡黄色或橘黄色至黄褐色液体。自古被当成食物及药物来使用,也被用于制作蜡烛等各种用品。中医认为,蜂蜜性味甘、平,对腹痛、干咳、便秘等有疗效。", "id": 201610}
{"src_title": "Souhvězdí Pegase", "tgt_title": "飞马座", "src_document": [{"title": "Legenda.", "content": "O vzniku tohoto souhvězdí hovoří stará řecká báj. Když Perseus odsekl hlavu Medúse, řinula se z otevřené rány krev do moře. Na příkaz boha Poseidóna se z ní zrodil sněhobílý okřídlený kůň Pegas, který potom vyletěl na horu Helikon v Korintském zálivu, kde sídlily ochráňkyně umění múzy. Dodnes se o Pegasovi hovoří v souvislosti s uměním, hlavně básnickým. V helikónském háji žil Pegas dlouhý čas a údajně vytvořil i pramen Hippokrénu. Jednou ho chytil hrdina Bellerofontes, aby s jeho pomocí zahubil strašnou obludu Chiméru. Po porážce Chiméry však Bellerofontes zpyšněl a chtěl se na Pegasovi dostat na Olymp mezi bohy. To rozhněvalo boha Dia a tak seslal na Pegasa zuřivost. Pegas se splašil a shodil svého jezdce. Bellerofontův osud potvrzuje starou moudrost, že pýcha předchází pád. Pegas se později dostal na oblohu jako souhvězdí tak jako i Perseus. Název bájného koně pochází od Féničanů, starověkých mořeplavců. Jejich lodě měly na čele lodi polovinu okřídleného koně s uzdou, tzv. Pega Sus. Tím se vysvětluje nejen název, ale i to, že na obloze je jen přední polovina koně a navíc obrácená. Tak totiž námořníci viděli čelo své lodě z paluby.", "section_level": 1}, {"title": "Hvězdy.", "content": "Pegas je rozsáhlé souhvězdí, které však leží v oblasti chudé na hvězdy. Všechny hvězdy jeho obrazce jsou slabé, ale v poměrně prázdné oblasti, v níž se nacházejí, vynikají. Nejjasnější hvězda je epsilon, Enif, v arabštině „nos“ anebo „nozdry“, která má jen 2,39 hvězdné velikosti. Nachází se skutečně na nose smyšleného koně. Alfa se nazývá Markab, stejně jako hvězda kappa Velorum, netřeba si je proto plést. Znamená to „sedlo“ a tento název odpovídá poloze, kterou má Markab v obrazci koně. Beta Pegasi se nazývá Scheat a Gama Pegasi Algenib – i tato hvězda má svou jmenovkyně, tentokrát v souhvězdí Persea. Znamená to \"křídlo koně\". Delta Pegasi neexistuje, původně jí byla hvězda Sirrah, ale potom byla přeřazena do souhvězdí Andromeda jako alfa Andromedae. 1 Pegasi je dvojhvězda, kterou můžeme rozlišit i s 6cm dalekohledem.", "section_level": 1}, {"title": "Objekty.", "content": "Pegas není příliš bohatý na zajímavé hvězdy a objekty. Výjimku tvoří M15, známá kulová hvězdokupa 6. magnitudy. V obrazci se nachází před tlamou koně, zhruba na prodloužené spojnici hvězd theta a epsilon. V Pegasovi se nachází i několik galaxií, z nichž je nejjasnější spriálová galaxie NGC 7331. Jen půl stupně jihojihozápadně od NGC 7331 se nachází známá skupina vzdálených galaxií nazývaná Stephanův kvintet. Je tvořen skupinou čtyř sobě blízkých gravitačně vázaných galaxií NGC 7317, NGC 7318A, NGC 7318B, NGC 7319 a galaxií NGC 7320, které leží blíže Zemi než ostatní čtyři. V souhvězdí Pegase se nachází i nejbližší pravidelná kupa galaxií označovaná jako Kupa Pegasus. Tato kupa má sférickou strukturu rozložení galaxií se silnou koncentrací ve středu.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Pegas je rozsáhlé podzimní souhvězdí, které na 50° severní šířky celé zapadá pod obzor. Heliaktický západ má ve večerních hodinách v březnu, opět vychází nad ránem už koncem dubna. Jeho hvězdy jsou velmi nevýrazné, ale jako orientační obrazec slouží Pegasův čtverec – velký asterismus tvořený hvězdami Algenib, Markab, Scheat a Sirrah. Od něho si už snadno odvodíme obrazec koně. Pegas je možné najít i pomocí cirkumpolárních souhvězdí. Nachází se přesně na opačné straně Polárky, než Velký vůz, přímo pod souhvězdími Cefeus a Kasiopeja.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pegas je souhvězdí na severní obloze, které je pojmenováno podle legendárního Pegasa, okřídleného koně, syna boha moří Poseidóna a Medúsy. Jde o jedno z 88 moderních souhvězdí a jedno ze 48 starověkých souhvězdí uváděných Ptolemaiem.", "tgt_summary": "飞马座(别名天马座)的大四边形是秋季星空中北天区中最耀眼的星象,整个这片天区远离银河系的银盘。所以布满了明暗各异的星系。这里有一个梅西耶天体,即球状星团M15。", "id": 521231}
{"src_title": "Abelova grupa", "tgt_title": "阿贝尔群", "src_document": [{"title": "Značení.", "content": "Existují dvě hlavní konvence pro zápis abelových grup – \"aditivní\" a \"multiplikativní\"  Je zvykem, ačkoliv ne pevným pravidlem, zapisovat Abelovy grupy v aditivní notaci. Naopak, pokud nějaká grupa není Abelova, téměř nikdy se její grupová operace nezapisuje v aditivní notaci.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Každá cyklická grupa \"G\" je abelova, protože pokud \"x\", \"y\" jsou z \"G\", pak \"xy\" = \"a\"\"a\" = \"a\" = \"a\" = \"a\"\"a\" = \"yx\".  Reálná čísla spolu se sčítáním jsou též abelovská grupa, stejně tak jako nenulová reálná čísla s násobením.  Každá konečná grupa prvočíselného řádu je Abelova, neboť je automaticky cyklická. Existuje i těžší tvrzení, podle nějž každá konečná grupa, jejíž řád je roven druhé mocnině prvočísla, je Abelova. Proto nejjednodušší příklad grupy, která není Abelova, musí mít minimálně 6 prvků. Takový jednoduchý příklad skutečně existuje, je jím grupa permutací tříprvkové množiny s operací „skládání permutací“.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti Abelových grup.", "content": "Každá konečná Abelova grupa je direktním součtem cyklických grup o řádech rovných mocninám prvočísel. To je speciální případ obecnějšího tvrzení, podle nějž každá konečně generovaná Abelova grupa je direktním součtem konečných cyklických grup o řádech rovných mocninám prvočísel, a nekonečných cyklických grup.  Součinu konečných grup z výše zmíněné věty se rovněž říká \"torzní část\" Abelovy grupy, součinu nekonečných cyklických grup z výše zmíněné věty se říká \"beztorzní část\" Abelovy grupy. Je zřejmé, že beztorzní část konečné Abelovy grupy je triviální.  Každá podgrupa každé Abelovy grupy je Abelova a normální. Každá faktorgrupa každé Abelovy grupy je Abelova.  Každá Abelova grupa nese strukturu modulu nad oborem celých čísel a naopak, každý modul nad celými čísly je Abelovou grupou vůči své operaci sčítání (z definice). Pojmy \"Abelova grupa\" a \"modul nad celými čísly\" jsou ekvivalentní.", "section_level": 1}], "src_summary": "V matematice značí Abelova grupa (někdy též abelovská grupa či komutativní grupa) grupu (\"G\", ∗), ve které platí \"a\" ∗ \"b\" = \"b\" ∗ \"a\" pro všechna \"a\" a \"b\" z \"G\". Abelovy grupy jsou pojmenovány po norském matematikovi Nielsi Henriku Abelovi.", "tgt_summary": "阿贝尔群(Abelian group)也称为交换群(commutative group)或可交换群,它是满足其元素的运算不依赖于它们的次序(交换律公理)的群。阿贝尔群推广了整数集合的加法运算。阿贝尔群以挪威数学家尼尔斯·阿贝尔命名。", "id": 1151647}
{"src_title": "Násobení matic", "tgt_title": "矩陣乘法", "src_document": [{"title": "Formální definice.", "content": "Pokud \"A\" je matice o rozměrech \"m\" × \"n\" a \"B\" je matice \"n\" × \"p\", jejich součin formula_1 je matice s rozměry \"m\" × \"p\" definována vztahem  pro všechny prvky (\"i\", \"j\") výsledné matice.  Prvek v i-tém řádku a j-tém sloupci výsledné matice lze také chápat jako skalární součin vektoru i-tého řádku první matice s vektorem j-tého sloupce druhé matice.  Tečka formula_3 se obvykle vynechává a píše se pouze formula_4.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad výpočtu.", "content": "Definujme matice: formula_5 Jejich součin je", "section_level": 1}, {"title": "Výpočetní náročnost.", "content": "Výpočetní náročnost výše popsaného algoritmu je formula_18 (počítáme n čísel; pro každé potřebujeme n násobení). Existují však algoritmy s nižší složitostí vhodné pro matice vyšších řádů. Nejpoužívanější z nich je Strassenův algoritmus se složitostí formula_19. Nižší složitost u tohoto algoritmu však získáváme za cenu snížené numerické stability. Asymptoticky nejrychlejší ze známých algoritmů je Coppersmithův-Winogradův algoritmus (formula_20), který je však použitelný až pro matice tak velkých řádů, že je nelze zpracovávat pomocí současných počítačů.  Teoreticky by se dala složitost ještě zmenšit, ale nikdy nemůže být menší než formula_21, neboť počítáme n čísel.", "section_level": 1}, {"title": "Hledání nejkratší cesty v grafu.", "content": "Násobení matic s malou výpočetní složitostí lze využít i pro hledání nejkratší cesty v grafu z každého do každého vrcholu. To má v nejjednodušší podobě složitost formula_18.  Graf lze popsat maticí vzdáleností A. Pokud je pro výpočty operace sčítání dvou čísel definována jako jejich minimum, a místo násobení se použije sčítání, je možno matici nejkratších cest B získat jako (formula_23) kde n je řád matice vzdáleností. Při reálném výpočtu není třeba cyklicky násobit původní maticí, ale vždy se vynásobí vzniklé výsledky - nejkratší cesty jsou získány po log2(n) násobeních. Je-li použit pro násobení algoritmus se složitostí menší než formula_24, složitost hledání cest se tímto postupem sníží.", "section_level": 2}], "src_summary": "Násobení matic nebo též maticové násobení je v matematice zobecnění násobení čísel na matice. Formálně se dá definovat jako binární operace nad množinou matic. Využívá se v matematice, fyzice a jejich aplikacích pro popis skládání lineárních zobrazení.", "tgt_summary": "数学中,矩阵乘法(英语:matrix multiplication)是一种根据两个矩阵得到第三个矩阵的二元运算,第三个矩阵即前两者的乘积,称为矩阵积(英语:matrix product)。设formula_1是formula_2的矩阵,formula_3是formula_4的矩阵,则它们的矩阵积formula_5是formula_6的矩阵。formula_1中每一行的formula_8个元素都与formula_3中对应列的formula_8个元素对应相乘,这些乘积的和就是formula_5中的一个元素。", "id": 2498136}
{"src_title": "SAP R/3", "tgt_title": "SAP R/3", "src_document": [{"title": "Technologie.", "content": "SAP R/3 je client/server aplikace využívající třívrstvý model. Prezentační vrstva nebo klient komunikuje s uživatelem. V aplikační vrstvě je uložena business logika a databázová vrstva zaznamenává a ukládá všechna data systému včetně transakčních a konfiguračních dat.  Funkčnost systému SAP R/3 je programována vlastním proprietárním jazykem ABAP (Advanced Business Application Programming). ABAP, neboli ABAP/4, je jazykem čtvrté generace (4GL) umožňujícím vytvářet jednoduché, ale výkonné programy. R/3 obsahuje také kompletní vývojové prostředí, které umožňuje vývojářům modifikovat existující programový kód SAPu nebo vytvářet vlastní funkčnost, od reportů až po transakční systémy, s využitím SAP frameworku. ABAP komunikuje s databází pomocí SQL dotazů, které umožňují vybírat, měnit a mazat data. Dále umožňuje vytvářet grafická uživatelská rozhraní a middleware pro integraci s jinými systémy.  Nastavení systému při zavádění je velmi složité, protože SAP R/3 je v každé společnosti nastaven jinak. Proto si společnosti najímají SAP konzultanty, kteří přizpůsobují systém potřebám dané společnosti. Některé společnosti zavádějí jen některé moduly, jiné společnosti zavádějí vše (cena licence není na počtu modulů závislá).", "section_level": 1}, {"title": "Controlling.", "content": "Controlling v systému mySAP.com je spíše chápán jako nástroj nad veškerými moduly tohoto systému. Veškeré ekonomické operace týkající se externích nákladů, výnosů a rozvahových položek účtované v ostatních modulech se automaticky přenáší do modulu Controllingu, kde se s těmito daty dále pracuje.  Základním cílem Controllingu je poskytování informací:  Hlavní procesy Controllingu, které musí být systémem pokryty, jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Plánování.", "content": "Plánování nákladů a výnosů na nejnižší organizační jednotky – nákladová střediska, zakázky, profit centra (i rozvahové účty) ve více plánovacích obdobích a zároveň umožňuje spravovat paralelně více variant plánu. Při plánování shora – dolů je možno využít rozúčtování (rozvržení) plánovaných nákladů na nákladová střediska dle zvoleného klíče (procentní sazba, zpracovací náklady, atd.). Lze plánovat i různé vztažné veličiny pro měření odváděných výkonů.", "section_level": 2}, {"title": "Skutečné účtování.", "content": "Účtování nákladů a výnosů na objekty modulu CO. Modul CO automaticky přebírá externí účtování v ostatních modulech a zároveň provádí vlastní účtování – přeúčtování nákladů z objektu na objekt, zúčtování nákladů, zúčtování zakázek, rozúčtování nákladů (režií) nákladových středisek prostřednictvím určeného klíče (procentní sazba, skutečné/plánované náklady, skutečné/plánované statistické ukazatele, výkony, apod.).", "section_level": 2}, {"title": "Vyhodnocení.", "content": "Vhodným uspořádáním jednotlivých objektů modulu CO lze dosáhnout přehledného výkaznictví, které slouží jako podklad pro rozhodování a řízení společnosti. Zároveň umožňuje zpracování výsledku hospodaření všech organizačních stupňů, operativní porovnávání plánu a dosahované skutečnosti za dané období s následným vyhodnocením výsledků. Všechny výkazy podporující manažerské výkaznictví využívají následujících funkcionalit – grafika, export do Excelu, odeslání poštou, třídění, vyhledávání, filtraci (zobrazení vybraných hodnot – např. pouze hodnoty vyšší než 1 milion Kč). Standardní nástroje Report Painter, Report Writer, popř. rešerše umožňují definovat výkazy přímo uživatelem snadno, rychle a bez znalosti programování.", "section_level": 2}], "src_summary": "SAP R/3 je softwarovým produktem společnosti SAP, který slouží pro řízení podniku (Enterprise resources planning – ERP). Jeho nová verze se jmenuje mySAP.", "tgt_summary": "SAP R/3是德国SAP公司开发的企业资源规划(Enterprise Resource Planning,简称:ERP)软件。 SAP R/3中的R指的是实时数据处理(realtime data processing),而3表示组成R/3系统的三层架构。", "id": 1368784}
{"src_title": "Chléb", "tgt_title": "麵包", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "České slovo \"chléb\" je obdobné ve všech slovanských jazycích, praslovanské slovo \"chlěbъ\" bylo převzato z germánského slova \"hlaiba\", které dalo základ i dalším jazykům. Gótština používala \"hlaifs\", stará horní němčina \"hleib\" a moderní němčina slovo \"Laib\". Finština používá slovo \"leipä\", estonština \"leib\", a ruština či polština \"chleb\", co jsou podobná slova, odvozená ze starých germánských slov.  Slovo \"bread\" ze staré angličtiny je společné v různých formách pro mnoho germánských jazyků; např. německy \"Brot\", nizozemsky \"brood\", švédsky \"bröd\", a dánsky \"brod\"; bylo odvozeno z kořene slova \"brew (várka)\", ale pravděpodobněji je spojeno s kořenem slova \"break\" (lámat), protože jeho první použití souvisí s \"broken pieces\" (ulomenými kousky), nebo \"bits\" (kousky) chleba, latinsky \"crustum\", a trvalo až do 12. století, než se používalo — jako obecné jméno pro chléb — ze slova \"hlaf\" (v moderní angličtině \"loaf\" – \"bochník\", \"pecen\", \"šiška\").", "section_level": 1}, {"title": "Pojmy při krájení bochníku nebo pecnu chleba.", "content": "Vnější propečená část na povrchu chleba se nazývá kůrka, vnitřní pórovitá část střídka. Ukrojený plátek chleba se nazývá krajíc nebo skýva. Našikmo ukrojený plátek na jedné straně zakrojený do střídky je sirotek (\"nespis.\" škramfulec). První a poslední odkrojek chleba se nazývá patka či skrojek. Druhému a předposlednímu krajíci se říká zápatčí.", "section_level": 1}, {"title": "Receptura a druhy.", "content": "Chléb je populární potravina v západní společnosti. Často se vyrábí z těsta z pšeničné mouky, které je kultivováno droždím, umožňujícím jeho kynutí, a nakonec upečeno v peci. Nejčastějším zrnem používaným na přípravu chleba bývá pro svůj vysoký obsah lepku (který dává těstu pórovitost a elasticitu) zrno pšeničné, ale chléb se též peče z mouky žitné, ječmenné, kukuřičné či ovesné, obvykle ale ne vždy v kombinaci s pšeničnou moukou.", "section_level": 1}, {"title": "Typy chleba.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Tmavý žitný.", "content": "český, slovenský a polský tradiční tmavý žitný chléb,  Receptura:  Recepty pro pečení kváskového chleba:", "section_level": 3}, {"title": "Žitno-pšeničný.", "content": "český tradiční světlý žitno-pšeničný chléb obsahuje žitnou i pšeničnou mouku", "section_level": 3}, {"title": "Francouzský.", "content": "francouzský bílý pšeničný chléb", "section_level": 3}, {"title": "Anglický.", "content": "anglický pšeničný chléb moučný", "section_level": 3}, {"title": "Ruský.", "content": "ruský bílý pšeničný chléb", "section_level": 3}, {"title": "Arabský.", "content": "arabský pita chléb", "section_level": 3}, {"title": "Kvašení.", "content": "Kvašení je proces vhodný a) za účelem přidávání plynu do těsta před pečením pro dosažení lehčího, lépe žvýkatelného chleba, b) získání lepší bohatší chuti a vůně.  Většina chleba konzumovaného na Západě je z kvašeného těsta. Existuje však také chléb nekvašený, který navíc může mít důležité symbolické použití v různých náboženstvích, jako je například Judaismus.  Kvalita výsledného chleba závisí na mnoha faktorech, kvásek je však klíčový. Kvásků je mnoho druhů: Zadělávaných jen vodou, mlékem i zkyslým mlékem. Než zadělávat na kvásek úplně znovu, raději se jeho část ponechává na další várku. Tímto způsobem může vzniknout i dlouhodobá tradice jedné kultury kvasinek, kterou podle chuti dokáží stálí spotřebitelé rozeznat a ocenit.", "section_level": 2}, {"title": "Nekvašený.", "content": "Nejznámějším zástupcem je arabský chléb, pita chléb. Chlebové placky (bez plynů z kvašení chléb nezíská objem) lze upéci jen v ohni, jak se to dělá už po tisíciletí, například kočovní arabové v oázách severní Afriky jej takto pečou. Židé mají tradiční sváteční maces.", "section_level": 3}, {"title": "Kypření kvašením z kvásku.", "content": "Pečení chleba z kvásku je tradiční a původní evropský způsob. Tato metoda produkuje velmi chutné pšeničné a žitné chleby. Tyto chleby dlouho vydrží a mají dobrou strukturu. Mnoho, zejména menších, pekáren v Evropě stále peče chleby z těsta s kváskem, i když kontinuita tradičního předávání této znalosti je v domácnostech už zpřetrhána. V USA takové pekárny leckde znovu vznikají a stejně jako amatéři pekoucí doma opět objevují polozapomenuté umění pečení těchto chlebů.", "section_level": 3}, {"title": "Kypření kvašením droždí.", "content": "Mnoho dnešních chlebů je kvašeno kvasnicovým droždím. Fermentací sacharidů v mouce a případně cukru, kterou kvasinky provádějí, vzniká oxid uhličitý. Většina, zejména velkých, pekáren v České republice kvasí těsta s pekárenským droždím. Tato těsta kynou rychleji a spolehlivěji (vždycky stejně) než těsta s kváskem. Chleby z těsta s kváskem mají ovšem výraznější chuť, navíc také obvykle vydrží déle a mají lepší strukturu.", "section_level": 3}, {"title": "Chemické kypření.", "content": "Jednoduchá technika pro kvašení chleba je použití chemikálií produkujících plyn. Existují 2 obvyklé metody: První je použití kypřícího prášku do pečiva nebo samokynoucí mouky, která ho již obsahuje. Druhá metoda je použít kyselou přísadu jako podmáslí a přidat jedlou sodu. Reakce kyseliny se sodou produkuje plyn.  Chemicky kvašené chleby se nazývají \"rychlé chleby\" a \"sodové chleby\". Tato technika je obvykle používána k produkci výrobků jako \"čajové pečivo\" a sladkých chlebů jako \"banánový chléb\".", "section_level": 3}, {"title": "Kvalita chleba v České republice.", "content": "V současné době dochází v honbě za zákazníkem ke zlevňování výroby chleba, což má za následek i zhoršování jeho kvality. Dochází k rušení výroby tradičního kváskového chleba. Chléb je připravován z pytlovaných směsí, které obsahují enzymy a přídatné látky (\"éčka\"). U některých chlebů je snižován podíl dražší žitné mouky z 45 až na 20%. Jsou zaváděny technologie na rozemílání starého chleba a pečiva, tato směs je pak přidávána do nového chleba. Dochází i ke změně technologie výroby kvasu, která výrazně zkracuje dobu kvašení.  Vzhledem k vydání nařízení Evropské komise o regulaci karcinogenního akrylamidu nechala Potravinářská komora zpracovat testy na přítomnost akrylamidu v chlebu a pečivu.<ref name=\"ekonomika.idnes.cz/karcinogenni-akrylamid-v-chlebu-a-pecivu-fdy-/ekonomika.aspx?c=A180511_133418_ekonomika_are\"></ref> Podle výsledků testů je v naprosté většině případů hladina akrylamidu výrazně nižší, než porovnávací hodnota. Vyšší obsah látky může mít připálené pečivo.", "section_level": 2}, {"title": "Cena chleba.", "content": "Cena chleba v Česku je závislá jednak na kvalitě, jednak na obchodní politice řetězců, které mnohdy chléb a rohlíky dotují, aby přilákaly zákazníky kvůli koupi jiného zboží. Ceny jsou též různé z důvodu rozdílné hmotnosti chleba u jednotlivých výrobců. V roce 1989 byla cena jednoho kilogramu chleba 2,80 Kčs, klasický 1,5 kilogramový bochník stál 4,20 Kčs. V roce 2000 byla průměrná cena 1 kg chleba 14,80 Kč, v roce 2010 19,85 Kč.", "section_level": 1}, {"title": "Konzumace.", "content": "Chléb bývá většinou konzumován nakrájený na krajíce o tloušťce zhruba 6–10 mm, aby se snadno konzumoval a přitom se nedrobil. Na krajíc se obvykle roztírá máslo (čímž vzniká tradiční chléb s máslem), tavený sýr, pomazánka apod., může se obkládat nakrájenou zeleninou či plátky salámu a sýra a nebo se připraví jako topinka. Další způsobem konzumace může být přikusování k polévkám, gulášům, omáčkám, různě upraveným masům, špízům a jiným pokrmům. Dva namazané nebo obložené krajíce chleba se dají přiložit k sobě a zabalit do balicího papíru, jsou pak připravené pro pozdější konzumaci jako rychlá svačina.", "section_level": 1}, {"title": "Topinky.", "content": "Smažený nebo pražený chléb je znám jako topinka. Topinky se dají připravovat na vícero různých způsobů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chléb nebo hovorově chleba patří k základním potravinám připravovaným pečením, pařením, nebo smažením těsta sestávajícího minimálně z mouky a vody. Ve většině případů je nutná jedlá sůl a kvásek, který občas nahrazuje či doplňuje pro rychlejší růst kvasnice (droždí). Některé druhy chleba též obsahují koření (např. kmín) a zrna (sezam, mák). Zrna se též používají k dekoračním účelům. Chléb pekli již i lovci a sběrači minimálně před 14000 lety. Šlo o plochý chléb. Tento chléb v současnosti nazýváme arabským či pita chlebem, který je v ČR nejvíce populární s gyrosem z řecké kuchyně.", "tgt_summary": "面包,是一种用五谷(一般是麦类)磨粉制作并加热而制成的食品。", "id": 24447}
{"src_title": "Arcadius", "tgt_title": "阿卡狄奧斯", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Arcadius přišel na svět v Hispánii v roce 377 jako nejstarší syn římského velitele Flavia Theodosia a jeho manželky Aelie Flaccilly. Vedle mnoha jiných sourozenců měl bratra Honoria. Theodosius se krátce po Arcadiově narození stal římským císařem vládnoucím na východě říše. 19. ledna 383 učinil z Arcadia, jemuž bylo tehdy nanejvýš šest let, svého spolucísaře. K Arcadiovým učitelům patřil proslulý pohanský filozof a řečník Themistios a jako jeho vychovatel působil rovněž křesťan Arsenios. V roce 387 uzurpátor Magnus Maximus vpadl do Itálie, což přimělo Theodosia k tažení na západ. Za jeho nepřítomnosti Arcadius formálně vládl východu impéria, třebaže ve skutečnosti řídil státní záležitosti pretoriánský prefekt (\"praefectus praetorio per Orientem\") Tatianus. Po svém návratu Theodosius v roce 392 nahradil Tatiana ambiciózním Rufinem, jenž ve svých rukou brzy soustředil značnou moc. Theodosius se o dva roky později znovu vypravil na západ, aby potlačil uzurpaci Eugenia dosazeného Arbogastem. Když nad nimi v září 394 zvítězil v bitvě u Frigidu, povolal do Mediolana (dnešní Milán) svého mladšího syna Honoria, zatímco Arcadius setrval v Konstantinopoli pod dohledem Rufina.", "section_level": 2}, {"title": "Ve stínu Rufina a Eutropia.", "content": "Theodosius nedlouho po uzurpátorově porážce vážně onemocněl a 17. ledna 395 zemřel. Vládu po něm převzali Arcadius na Východě a Honorius na Západě. Theodosiovi synové byli ale příliš mladí a neschopní na to, aby mohli sami převzít odpovědnost za chod říše. Moc ve státě tak vykonávali pretoriánský prefekt Rufinus a pologermánský velitel obojího vojska (\"magister utriusque militiae\") Stilicho, jehož Theodosius ustavil za Honoriova poručníka. Podle Stilichonova tvrzení mu Theodosius měl dokonce před smrtí svěřit do péče oba své syny. Honoriův generál tím vyvolal napětí ve vztazích mezi východním a západním dvorem, neboť Rufinus odmítl akceptovat jeho nárok vůči Arcadiovi. Východní polní vojsko se však od skončení kampaně proti Eugeniovi nacházelo v Itálii pod Stilichonovým velením, což činilo konstantinopolskou vládu zranitelnou. Rufinus usiloval o posílení svého postavení příbuzenským svazkem s theodosiovskou dynastií, čehož chtěl docílit provdáním své dcery za Arcadia. Eunuch Eutropius, zastávající post nejvyššího komořího (\"praepositus sacri cubiculi\"), nicméně dosáhl toho, že se císař v dubnu 395 oženil s mimořádně nádhernou a energickou Aelií Eudoxií, dcerou někdejšího generála franského původu Bautona.  Vojenské slabosti Východu využili Hunové k překročení Kavkazu a k uspořádání devastujícího nájezdu do Arménie, Sýrie a Malé Asie. Vážnější hrozbu představovali vizigótští \"foederati\", kteří u Frigidu utrpěli na straně Theodosia těžké ztráty a po návratu do svých sídel v Moesii se vzbouřili. Pod vedením Alaricha se následně přesunuli do Thrákie, před hradby Konstantinopole. Rufinovi se podařilo Alaricha přesvědčit, aby se stáhl, načež Gótové vydrancovali Makedonii a Thesálii. Poté proti nim z Itálie vytáhl Stilicho se spojenými vojenskými silami Západu a Východu. Vedle potlačení gótského povstání nepochybně hodlal vyvíjet nátlak na Arcadiův dvůr. Ovšem dříve, než mohlo dojít ke střetu s Alarichem, Stilicho obdržel od Arcadia příkaz, aby odeslal východní sbory do Konstantinopole a opustil Řecko, čemuž se spořádaně podvolil. Východní vojáci, jimž velel Gót v římských službách Gainas, dorazili v listopadu 395 do hlavního města. Když jim Rufinus a Arcadius vyšli vstříc, několik Gainových mužů obklopilo Rufina a rozsekalo ho na kusy. Rufinovo zavraždění inicioval Stilicho, nejvíce z něho ale těžil eunuch Eutropius, jenž získal kontrolu nad konstantinopolským dvorem. Eutropius se rozhodl prozatím nezasahovat proti Alarichovi, čímž Vizigótům umožnil vtáhnout do jižního Řecka, aniž by se setkali s vážnějším odporem. Alarich vyplenil většinu tamějších měst, včetně Korintu a Sparty, pouze Athény unikly zkáze zaplacením výkupného. Na jaře 397 Stilicho přistál s novým vojskem na Peloponésu a odřízl Vizigóty. Alarich posléze unikl směrem na severozápad do Epiru a západořímský vojevůdce se vrátil zpět do Itálie. Znepokojený Eutropius zareagoval na Stilichonovu výpravu tím, že přiměl Arcadia, aby ho prohlásil za nepřítele státu. Současně podnítil místodržitele v severní Africe (\"comes Africae\") Gildona, aby vypověděl poslušnost Honoriovi a přenesl svoji loajalitu na Konstantinopol. Nejspíše v roce 398 se Eutropius dohodl s Vizigóty a učinil Alaricha vrchním velitelem v Illyriku (\"magister militum per Illyricum\"). Jak poznamenává básník Claudianus, Alarichovi byla svěřena obrana území, jež předtím vyplenili jeho Gótové.  Eutropius se zaměřil na rekonstrukci východní armády: obnovil polní vojska v Thrákii, Illyriku a Orientu, a další dvě umístěná u Konstantinopole, tzv. v císařově přítomnosti (\"in praesenti\"). S reorganizovanou armádou pak osobně vyrazil proti Hunům, napadajícím východní provincie, a přesvědčivým vítězstvím je odradil od dalších útoků. V momentě svého největšího úspěchu se však dopustil zásadní chyby, jelikož se dal jmenovat konzulem pro rok 399. Tato vysoce prestižní funkce se naprosto neslučovala s Eutropiovým otrockým původem a společenským postavením, což vyvolalo znatelnou nelibost jak na Západě, tak u jeho protivníků v Konstantinopoli. Během jeho konzulátu vypuklo ve Frýgii povstání gótských foederati vedených Tribigildem, kteří začali drancovat Malou Asii. Eutropius hodlal vzbouřené Góty rozdrtit a vyslal proti nim vojsko v čele s Gainou. Ten ovšem navázal kontakt s Tribigildem a vyzval Arcadia, aby přistoupil na požadavky vzbouřenců a sesadil Eutropia. Arcadius jen zdráhavě vyhověl naléhání císařovny Eudoxie, jež se už dříve odvrátila od Eutropia. Dosud všemocného Eutropia poslali nejprve do vyhnanství na Kypr a později ho popravili.", "section_level": 2}, {"title": "Hrozba germánského převratu.", "content": "Eutropiovým pádem přešla moc do rukou Eudoxie, opírající se o členy senátorských kruhů a pretoriánského prefekta Aureliana. V reakci na to se Gainas otevřeně spojil s Tribigildem a postoupil k Chalkedonu. Poté donutil Arcadia, aby ho ustavil do hodnosti \"magister militum praesentalis\" a vykázal do vyhnanství císařovniny přívržence. Koncem roku 399 Gainas vstoupil se svými Germány do Konstantinopole a fakticky převzal kontrolu nad říší. Široce neoblíbený gótský vojevůdce vyznávající ariánství ale záhy čelil rozsáhlé opozici dvora a konstantinopolského patriarchy Jana Zlatoústého a rovněž odporu městského lidu. V létě roku 400 se proto rozhodl opustit se svými barbarskými spojenci město. Obyvatelstvo Konstantinopole přitom zaútočilo na ustupující vojáky a několik tisíc z nich společně s jejich rodinami zmasakrovalo. Arcadius nato povolal gótského generála v hodnosti \"magister militum per Orientem\" Fravittu, jemuž se podařilo odrazit Gainův výpad z Thrákie do Malé Asie. Gainas se zbylými barbary uprchl na sever od Dunaje, kde ho zabil hunský král Uldin. Eudoxia a její stoupenci znovu opanovali východořímský dvůr, jemuž dominovali následující čtyři roky. Císařovna obdržela čestný titul augusta a v roce 401 porodila Arcadiovi syna Theodosia.  Gainova snaha chopit se vlády vyvolala mezi Římany značnou nedůvěru a nenávist ke Germánům. Tehdejší nepřátelský postoj vůči nim vyjádřil filozof Synesios z Kyrény ve své řeči \"O království\", v níž nabádá císaře, aby se odklonil od politiky svého otce a zbavil Germány veškerého vlivu na obranu a chod státu. Za těchto okolností se Alarich odebral s Vizigóty v roce 401 z východního Illyrika a zamířil do Itálie, v čemž se mu patrně dostalo podpory Konstantinopole. Když Fravitta protestoval proti opětovnému zhoršování vztahů se Západem, byl sesazen a popraven. Dalších bezmála dvacet let nepůsobil ve východořímském vojsku žádný generál s germánsky znějícím jménem.", "section_level": 2}, {"title": "Spor Jana Zlatoústého s císařovnou.", "content": "V oblasti náboženství Arcadius navázal na tvrdě ortodoxní linii svého otce a pokračoval v potírání pohanů a kacířů. Císař zakázal pohanům slavit své svátky, jejich kněží připravil o výsady a nařídil bourání chrámů. Kvůli potlačování starých kultů vypuklo v palestinské Gaze jedno z posledních pohanských povstání, vyvolané rozkazem ke zničení tamější svatyně.  Proti pohanství a herezím vystupoval i mimořádně populární Jan Zlatoústý, dosazený s Eutropiovou pomocí v roce 398 za konstantinopolského patriarchu. Tento znamenitý řečník a mravokárce, zpočátku podporovaný císařovnou Eudoxií, se snažil posílit význam patriarchátu v rámci církevní hierarchie a rozšířit jeho autoritu v Thrákii a Malé Asii. Svými reformami si znepřátelil vysoce postavené představitele církve, mezi nimiž zaujímal čelné místo alexandrijský patriarcha Theophilos, nárokující si pro svůj stolec vedoucí pozici na Východě. Jan navíc ve svých kázáních stavěl do kontrastu chudobu mas s rozmařilostí a extravagancí městských elit, čímž proti sobě popudil císařovnu, spatřující v tom zastřený útok proti své osobě. Theophilos dorazil roku 403 do Konstantinopole a společně s Eudoxií a ostatními Janovými odpůrci dosáhl jeho sesazení na synodě konané v Chalkedonu.  Rozhodnutí biskupů rozpoutalo v hlavním městě neklid, ještě umocněný Arcadiovým příkazem k vypovězení Jana do vyhnanství. Pobouření a nepokoje v Konstantinopoli nabyly takového rozsahu, že již o několik dní později musel být Jan povolán zpět. Spor mezi ním a císařovnou přesto nadále pokračoval, protože Jan neustával v kritice Eudoxie. V roce 404 byla svolána synoda, na které ho znovu odsoudili. Jan byl záhy odveden do vyhnanství v Arménii a tam setrval až do své smrti. Jeho odsouzení prohloubilo roztržku se Západem, jelikož mezi jeho stoupence patřili četní západní biskupové včetně římského biskupa Inocenta I.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta.", "content": "Na podzim 404, sotva pár měsíců po Janově vypovězení, císařovna Eudoxia zemřela v důsledku potratu. Povolný Arcadius svěřil po její smrti správu státu do rukou pretoriánského prefekta Anthemia, pod jehož vedením vstoupila východní říše do období stability a rekonstrukce. Kombinací rozhodnosti a umírněnosti prefekt ukončil přetrvávající nepokoje v Konstantinopoli, sužující město od Janova vykázání do vyhnanství. Anthemius se pokusil navodit soulad ve vztazích se Západem, o čemž svědčí jeho společný konzulát se Stilichonem v roce 405. Západořímský vojevůdce se ale dosud nevzdal nároků na východní část prefektury Illyricum. Zřejmě za účelem jejího získání se Stilicho spojil s Alarichem, načež Vizigóti znovu přitáhli do Epiru. Vpády barbarů do Itálie a Galie nicméně zamezily eventuální konfrontaci Východu se Západem a v roce 407 Alarich se svými lidmi opustil východořímské území. Nová příležitost k zásahům Západu do poměrů na Východě se naskytla nedlouho nato, neboť Arcadius 1. května 408 zemřel a na trůn nastoupil jeho teprve sedmiletý syn Theodosius II.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Soudobé prameny i moderní badatelé spatřují v Arcadiovi většinou slabého a bojácného panovníka a nepříliš bystrého jedince. Jeho současník Filostorgios ho popisuje těmito slovy: „Byl malého vzrůstu, štíhlé postavy, fyzicky byl slabý a měl temnou pleť. Ochablost jeho tělesné dispozice se projevovala v řeči a lesku jeho očí – ty působily, jako kdyby spal a jen s námahou je držel otevřené.“ Vytýká se mu především nečinnost a bezvýhradná závislost na císařovně a na celé řadě civilních hodnostářů, eunuchů, generálů a biskupů, kteří s ním manipulovali a vykonávali místo něho státní záležitosti. Silnější osobnosti v jeho bezprostředním okolí z něho učinily loutku na trůně, v jejímž jméně přijímaly rozhodnutí, na jejichž schválení se nijak nepodílel. Arcadiovi lze tedy jen stěží klást vinu za počínající politické a kulturní odcizování se obou polovin impéria, jež představuje nejzávažnější jev odehrávající se za jeho panování.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flavius Arcadius (řecky \"Arkadios\"; 377 – 1. května 408) byl východořímský císař vládnoucí od roku 395 až do své smrti. Poté, co zemřel jeho otec Theodosius I., poslední císař panující nad celou římskou říší, přešla na něho vláda nad východní polovinou impéria. Protože Východ a Západ se již nikdy znovu fakticky nesjednotily, Arcadius je někdy pokládán za prvního byzantského císaře.", "tgt_summary": "弗拉维斯·阿卡狄乌斯·奥古斯都(; 。公元377年1月1日 – 公元408年5月1日)是从公元395年到公元408年间的东罗马帝国皇帝。作为狄奥多西一世与妻子艾丽娅·弗拉吉拉(Aelia Flaccilla)的长子,他是西部皇帝弗拉维斯·霍诺留(Flavius Honorius Augustus)的兄长。学术界一般认为,他是个较为文弱的皇帝,在皇位上的他一直活在权臣和妻子艾丽娅·尤多西娅(Aelia Eudoxia)的阴影之下。", "id": 1834107}
{"src_title": "Bitva o Gallipoli", "tgt_title": "加里波利之战", "src_document": [{"title": "Příčiny invaze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Situace na evropském bojišti.", "content": "Německé operace na počátku první světové války byly postaveny na Schlieffenově plánu. Tento plán byl postaven na soustředění velkého počtu německých sil, které by prošly Belgii a severní Francií a postupně by se otočily a srazily by nepřátelské síly, tj. francouzská a britská vojska, k řece Mosele, kde by došlo k jejich následnému zničení. Ofenzíva nesplnila svůj očekávaný záměr a německý postup se zastavil v září 1914 na řece Marně. V průběhu roku 1914 se dostala situace na západní frontě do mrtvého bodu, přestože proběhla první bitva u Ypres. Plánem Německa na východní frontě bylo zdržet Rusy alespoň na dobu, která bude potřeba k porážce Francie. Rakouské plány byly silně ovlivněny německými požadavky na zadržení ruských vojsk, ale krom této fronty také počítaly s válkou na další frontě proti Srbsku a Černé Hoře. Operace roku 1914 na východní frontě se omezily na oblast Východního Pruska (bitva u Tannenbergu), Haliče a Srbska. V lednu 1915 bylo jasné, že se válka, která měla mít rychlé rozuzlení, dostala do slepé uličky, byť Německo ztratilo strategickou iniciativu. Situace na moři byla odlišná než situace na souši. Původní plány německého loďstva nebyly ofenzivní jako v případě Schlieffenova plánu, ale byly naopak defenzivní. Toto pojetí přenechávalo iniciativu britskému námořnictvu, které bylo od začátku války silnější než námořnictvo Německa. V srpnu 1914 se německé plány změnily a v této změně byl použit termín guerillová válka, což je možno vyložit jako začátek ponorkové války. Bitvou, která rozhodla o vítězství Dohody na moři, se stala až bitva u Jutska v roce 1916. Situace na souši a ani na moři nebyla tedy v době plánování či samotného útoku na Dardanely rozhodnutá, což ovlivnilo rozhodování ohledně dalších válečných operací a také o operaci Dardanely.", "section_level": 2}, {"title": "Důvody k operaci.", "content": "Od počátku války se první lord admirality Winston Churchill zajímal o přenesení akce britského námořnictva na Baltské moře. Dalším návrhem, který byl studován ještě před válkou, byl plán na předsunutou námořní základnu na kontinentální části Evropy např. ostrov Ameland. Dalšími zamýšlenými cíli bylo dobytí ostrovů Helgoland a Borkum, ale ani tyto operace se neuskutečnily, stejně tak jako průlom na Balt. Přednost dostala operace na obsazení strategicky významných Dardanel.  Osmanská říše byla rozdělena na asijskou a evropskou část. Tyto části z obou stran obklopují strategické průlivy Bospor a Dardanely, které byly a do dnes jsou jedinou námořní cestou k Černému moři a jednou ze třech k Rusku. Velmoci si této skutečnosti byly vědomy a podnikly náležité kroky. Rusko mělo zájem na ovládnutí Dardanel již před válkou a představitelé Osmanské říše měli z těchto záměrů strach a v kontextu tehdejší situace, kdy ještě nebyla Británie ve válce, podepsali 2. srpna tajnou alianční dohodu s Německem, která byla namířena proti Rusku a následně byly položeny první miny v Dardanelách. Po vstupu Británie do války bylo ze strany Osmanské říše nabídnuto spojenectví Rusku, ale to tuto nabídku odmítlo. Rusko se postupem času dostávalo pod tlak osmanské armády na Kavkaze a trpělo nedostatkem válečného materiálu, což bylo důvodem pro ruskou prosbu o demonstraci síly z 2. ledna 1915 a adresátem byla Británie. V lednu téhož roku navrhl Churchill velkoknížeti Nikolajovi spoluúčast na vedení souběžného útoku na Bospor, ale tento návrh byl odmítnut, převážila ruská touha na zabrání Dardanel i Istanbulu.", "section_level": 2}, {"title": "Námořní operace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předehra námořních útoků.", "content": "Hrozba pro ruskou admiralitu začínala přemístěním dvou německých křižníků \"Breslau \" a \"Goeben\" do Istanbulu, odkud byl již jednoduchý přístup k útoku na ruská přístaviště. Potom, co oba německé křižníky dopluly Dardanelskou úžinou do Istanbulu, došlo 21. 10. 1914 k uzavření Dardanelského průlivu. Současně byly tureckými a německými křižníky kolem vstupu do Dardanelského a Kerčského průlivu nakladeny miny.  K prvnímu střetu námořních sil v Černém moři došlo 29. října 1914 německo-tureckým útokem na Sevastopolský přístav, kde kotvily ruské vojenské lodě. V reakci na tureckou námořní agresi vypluly britské a francouzské lodě k Dardanelám a zakotvily na řeckém ostrově Tenedos.", "section_level": 2}, {"title": "Počáteční spojenecké útoky.", "content": "Začátkem listopadu 1914 začalo ostřelování pevnin na jižní části Gallipolského poloostrova spojeneckými loděmi. Současně i ruské pozemní síly vedly invazi na turecké území a snažily se obsadit tureckou pevnost Erzurum, nacházející se nedaleko rusko-tureckých hranic na východě Turecka. Přičemž mnohem důležitějším faktorem pro úspěch ruské armády v bojích proti Německu na východní frontě zůstávalo otevření Dardanelské úžiny, kterou by tak mohly proplouvat spojenecké lodě do Černého moře a zásobovat odtud ruskou armádu municí.", "section_level": 2}, {"title": "První bitva o Dardanely.", "content": "První námořní bitva o Dardanely byla zahájena 19. února 1915 ostřelováním tureckých pevností, nacházejících se na vstupu do Dardanelské úžiny. Mezi nejdůležitější spojenecké lodě patřily britské křižníky Inflexible, Triumph, Queen Elizabeth, Cornwallis, Vengeance a francouzské křižníky Suffren, Gaulois a Charlemange. Spolu s použitím dalších lodí se tak spojenci snažili o zničení tureckých pevností Kum Kale, Canakkale, Orkanie, Ertogrul a Sedd el Bahr, odkud na ně však dopadala dělostřelba řízená pravděpodobně Němci, kteří zde Turkům pomáhali v obraně.  Spojencům se však ani přes usilovné ostřelování pevností nepodařilo ani jednu z nich umlčet. Kdykoli začali střílet na kteroukoli tureckou pevnost, Turci odpověděli další palbou, která postupně ničila spojenecké lodě. Rovněž dovedně nasadili mobilní dělostřelectvo, zejména houfnice, jejichž postavení z lodí prakticky nebylo možné zjistit. Po opakovaných ostřelováních tureckých pevností se nakonec po velmi intenzivní palbě podařilo zničit pevnost Ertogrul. Další pevnosti však zůstávaly dále nedobytné.  Viceadmirál Carden, velitel spojeneckého loďstva v Gallipolské operaci, byl však již po těžkých a neúspěšných bojích o Dardanelskou úžinu unaven a dobytí úžiny tak považoval za nesplnitelný úkol, pokud má spočívat v pouhém námořním útoku. Uvnitř britské admirality tak vyvstala debata o použití pozemní síly. Mezitím však námořní operace stále pokračovaly.", "section_level": 2}, {"title": "Osudný útok z 18. března.", "content": "Pro další pokus o dobytí Dardanelské úžiny bylo zapojeno 16 spojeneckých bitevních lodí. 18. března 1915 vyplouvala první skupina britských lodí do úžiny s úkolem ostřelovat pevnosti Hamidie, Rumeli Mecidie a Namazie do jejich úplného zničení. Kolem břehů úžiny byly však rozestavěné turecké baterie, které ihned začaly s palbou na spojenecké lodě. Spojencům se podařilo pokořit dvě pevnosti ale palba tureckých baterií a děl z ostatních pevností nebyla k utišení. Lodě byly v důsledku této silné palby několikrát zasaženy a s přívalem dalších střel došlo k postupné destrukci jednotlivých lodí. Britské lodě byly tak nuceny k ústupu a do útoku připluly lodě francouzské. Loď Suffren však byla každou minutou opakovaně zasažena a odnesla to jak dělová věž, tak i muniční sklad, který ihned explodoval. Několik desítek členů posádky zahynulo, ale loď Suffren se stále držela nad vodou, avšak její stav byl nanejvýš alarmující. Francouzský admirál Guépratte tak dal rozkaz k ústupu všem francouzským lodím z bojiště. Netušil však, že na v minulosti již vícekráte použité ústupové trase pro dohodové lodě se nachází minové pole, které v noci 8. března skrytě položila turecká minonoska Nusret. Když se francouzská loď Bouvet blížila spojeneckému přístavišti, najela na minu, převrátila se a potopila.. Jelikož velitelé ostatních lodí podlehli mylnému dojmu, že za jejím koncem stojí zásah do skladiště munice od některého z pevnostních děl, ostatní spojenecké lodě pokračovaly v původně zamýšleném obratu dál do minového pole. Zároveň pokračovalo ostřelování lodí z tureckých pevností. Loď Gaulois dostala obrovský zásah, který způsobil díru na přídi. Dovnitř lodi se tak valila voda. Kolem Gaulois se však začala shlukovat další lodě, aby ji podpíraly. S vypětím sil všech námořníků na lodi nakonec Gaulois připlula na břeh řeckého ostrova Drepanos. Mezitím došlo k další ztrátě spojenecké námořní síly – lodě \"Inflexible\" a Irresistible najely chvíli po sobě na minu. Druhá se potopila, první zachránilo rozhodnutí kapitána, který s ní najel na mělčinu. Ani tentokrát se ale dohodoví velitelé nedokázali správně zorientovat v situaci a rozpoznat podstatu hrozby. Celá řada spojeneckých lodí tak opět připlula těžce poškozeným lodím na pomoc a na minu tak najela další z nich - bitevní loď Ocean, která se rovněž potopila.  Po takto neúspěšném útoku velitelé spojenecké admirality Churchill, Fisher a Kitchener přestali doufat, že se jim Dardanelskou úžinu podaří dobýt s pomocí námořních sil. Nakonec bylo rozhodnuto o použití pozemní síly spolu se silou námořní.", "section_level": 2}, {"title": "Pozemní operace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vylodění.", "content": "Za úspěšné vylodění zodpovídal generál Hamilton. Na jeho bedrech spočívalo naplánování celé operace. Místo vylodění bylo zvoleno u mysu Helles, jelikož je zde dobrý přístup díky absenci skalisek. Plán byl vylodit se, zničit pevnosti s tureckými bateriemi a zablokovat západní pobřeží Anatolie. Minolovky měly za úkol vyčistit turecká minová pole pod Kepezem, zatímco spojenecká pěchota měla zničit tureckou armádu a zmocnit se Istanbulu. Na závěr měly spojenecké lodě proplout přes Dardanely a Marmarské moře a otevřít tak cestu do Černého moře. Realizaci si ovšem nikdo nedokázal prakticky představit.  Pro operaci bylo na počátku k dispozici přibližně 128 000 mužů, pro samotné vylodění asi 80 000. Armádu tvořila britská námořní divize, australsko-novozélandský sbor (ANZAC), britská pěší 29. divize, francouzský expediční sbor a jeden ruský armádní sbor. Datum invaze bylo stanoveno na 22. dubna na 5 hodin ráno, ale kvůli bouři byla přesunuta na 25. dubna ráno. Turci se na vylodění připravovali a zbrojili společně s Němci. Obranu poloostrova řídil německý generál Liman von Sanders.  25. dubna brzo ráno započalo ostřelování turecké pevnosti Kum Kale. V 7 hodin začal útok 1. divize francouzské pěchoty. Boje u Kum Kale trvaly celý den a celou noc. 26. dubna ráno byly obě strany již značně vyčerpány a Turci vyvěsili bílý prapor a následovalo chvilkové příměří. Po Hamiltonově uznání, že pevnost je již dobyta, byly nadbytečné síly převeleny, čehož využili Turci a pevnost dobyli zpět. Úspěch byl v kontrastu s počtem padlých mizivý.  Další pláže měla za úkol obsadit 29. britská pěší divize. V zátoce Morto (Hamiltonovo označení S) vylodění začalo 25. dubna v 5 hodin ráno s nasazením 2. brigády (Velšané). Turci, kteří byli ve výrazné menšině, se po ostřelování z lodí dali ze zákopů na útěk a pláž byla dobyta. Oblast, označená písmenem V, se nacházela v oblasti mezi Sedd el Bahr a mysem Helles. Byla chráněna pevností Ertogrul a systémem zákopů a opevnění, navíc terén hrál v turecký prospěch. Podle generála Weymysse měl být útok rozdělen na dvě části a proběhnout pod ochranou bitevní lodi Albion. V první části mělo proběhnout vylodění přímo na pláži, a poté měly dorazit zbylé jednotky a pokračovat v útoku. Britové ovšem byli masakrováni a první část útoku se nedařila. Parník River Clyde, který přivážel zbylé jednotky, se ihned ocitl pod těžkou palbou a Britové opět zaznamenávali těžké ztráty. Přeživší jednotky na pláži setrvaly v nehybných pozicích, aby nebyly vidět, zatímco byly nepřátelské pozice ostřelovány spojeneckými loděmi. Po dlouhém bombardování se zbylé jednotky probojovaly až k pevnosti a obsadily ji, zbylé turecké vojáky poté zajaly.  V nejjižnější části Gallipolského poloostrova, na pláži s označením W, došlo k dalšímu výsadku. Liman von Sanders nechal tuto lokaci speciálně opevnit zákopy s kulomety, drátěnými zátarasy a minami. Přímý útok znamenal těžké ztráty, ale Britům se na pláži podařilo nalézt chráněné místo, odkud vedli útok a napadli Turky ze zálohy. Po těžké a únavné bitvě Spojenci na druhý den ráno zvítězili. Přibližně 2 km od mysu Teke Burn proběhla nejúspěšnější část díky lodím Implacable a Dublin, jelikož se Turci zalekli bombardovací granátové sprchy. Nejsevernější část 29. britské divize se vylodila na pláži Y. Ačkoliv zde britský útok nebyl očekáván kvůli nevyhovujícímu terénu, turecká armáda se rychle zmobilizovala a Brity vytlačila.  V noci z 24. na 25. dubna vyrazil k výsadku australský a novozélandský armádní sbor – ANZAC s podporou lodí Queen, London a Prince of Wales. Vylodění mělo proběhnout v oblasti mysu Gaba Tepe, kvůli chybě se ale jednotky vylodily o jednu míli mimo v oblasti, kde na ně čekala zakopaná 19. turecká divize pod vedením Mustafy Kemala. Anzakům nebyl umožněn ústup, vojáci si vybudovali zákopy a boje zde probíhaly prakticky po celých 8 měsíců. Polovinu května bojovali Anzakové u Ari Burnu, ale jejich zisky byly téměř nulové. Kopce byly v rukou Turků a Anzakové museli podnikat pouze přímé, riskantní útoky s velkými ztrátami. Turci proti nim započali taktiku nočních protiútoků, aby neodkryli svou pozici, a tudíž je nemohly bombardovat spojenecké lodě. Mustafa Kemal navíc našel další způsob, jak se bránit nepřátelskému ostřelování. Nechal spojence, aby se co nejvíce přiblížili k tureckým zákopům. Zákopy byly tak blízko u sebe, že spojenecké lodě nemohly ostřelovat turecké pozice, aniž by se vystavily riziku střelby do vlastních jednotek.  Ráno 27. dubna se na pláži V mezi mysem Helles a pevností Sedd el Bahr vylodila 1. francouzská divize, ta samá, která se dříve vylodila i Kam Kale. Ocitnula se pod silnou palbou dělostřeleckých granátů od pevnosti Kum Kale, kterou Turci opětovně obsadili. Jedinou podporou jim je křižník Henri IV. 1. května je ale poškozen a stahuje se z boje.  Po květnových bojích byly obě strany naprosto vyčerpány. Hamilton zaznamenal obrovské ztráty (cca 14 000 mužů) a minimální zisky. Von Sanders stáhl na poloostrov všechny dostupné vojáky. Od května do srpna nastala fáze zákopové války, kdy ani jedna ze stran nepodnikla žádný velký útok. Turecká armáda měla ale výrazné problémy s logistikou a trpěla nedostatkem jídla, oblečení a léků.", "section_level": 2}, {"title": "Srpnová ofenzíva.", "content": "Na srpen byl naplánován poslední velký útok. Jediné místo, kde by se průnik ještě mohl podařit, byla zátoka Anzaků. K tomu bylo třeba plně obsadit Suvelskou zátoku a dopravit sem děla kvůli výhodné pozici. Plán byl konfrontovat nepřítele na frontách jako doposud a k tomu provést nečekaný útok IX. britského sboru generála F. W. Stopforda v Suvelské zátoce, kde Turci nebyli na útok připraveni. Bylo možno se odtud probojovat k australským pozicím, postoupit do vnitrozemí a odříznout turecké jednotky na jihu poloostrova.  V noci z 5. na 6. srpna se Angličané vylodili. Von Sanders byl zaskočen a nevěděl, jestli má dostatek času na přesun jednotek. Spojenci ale chybovali vinou generála Stopforda. Ačkoliv jediný odpor v této oblasti představovalo 1 800 německých polních četníků s 20 polními děly majora Willmera, který pouze párkrát provedl ostřelování z bezpečné vzdálenosti, většina Britů zůstala na pláži a odpočívala. Navíc strategický vrch, 10. kóta, byl obsazen v mylném bodě. Stopford jako velitel selhal. Australané mezitím sváděli urputné boje, zpočátku postupovali, ale ocitli se pod palbou vlastních děl a utrpěli těžké ztráty. Von Sanders byl nečekaným vyloděním a australským útokem natolik zaskočen, že vedení do značné míry přenechal Mustafu Kemalovi.  8. srpna Hamilton stále neměl žádné informace od Stopforda. Do zátoky proto poslal plukovníka Aspinalla a ten zjistil, že armáda nepostoupila a rozkazy z předešlých dnů nebyly splněny. Stopford tak zmařil úspěch celé operace. V noci z 8. na 9. srpna dorazily do oblasti turecké divize a bez odpočinku se pod vedením Kemala připravovaly na britský útok. 9. srpna ráno Britové zahájili útok, ale turecké linie odolaly. Von Sanders byl ohromen. Turci následně tlačili na Anzaky, kteří již tak vydrželi více, než běžný voják snese. Jejich velitel generál Birdwood stále vytrvale čekal na podporu se Suvelské zátoky, která ovšem nepřišla. Hamilton viděl poslední šanci. Útok z kopců Kirec Tepe Sirt. Mustafa Kemal ale uvažoval stejně, zažádal o posily a připravoval se. 15. srpna se Britové neúspěšně vylodili a ihned uprchli. Turci následně stáhli na Gallipolský poloostrov veškeré dostupné jednotky. Na poloostrově propukla stejná zákopová válka jako ve Francii. Fronta se posouvala jen o pár metrů za cenu těžkých ztrát. Celá operace byla v troskách. Boje ale pokračovaly až do začátku příštího roku.  V říjnu Hamiltona nahradil generál Monroa, který okamžitě rozhodl o evakuaci. Zaslal Kitchenerovi dopis a sdělil mu, že evakuace bude problematická a vyžádá si asi 40 000 životů. Kitchener ji odmítl. Již 22. listopadu ovšem britská válečná rada definitivně rozhodla o stažení vojsk. Za neúspěch zodpovídal premiér Asquith, ministr války Kitchener a především v této době již bývalý první lord admirality Winston Churchill.", "section_level": 2}, {"title": "Následky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vojenské následky.", "content": "Operace Dardanelly s sebou přinesla vítězství pro Osmanskou říši na úkor zdrcující porážky pro Británii a Dohodu. Když bylo jasné, že Británie nemůže z operace vyváznout vítězně, byla nařízena evakuace. Jednalo se o do té doby největší evakuaci v dějinách vojenství, potřeba bylo přesunout 130 000 vojáků, 400 děl, přes 10 000 vozidel a zvířat. Vyklizení Suvelské zátoky a zátoky Anzaků proběhlo v noci z 19. na 20. prosince s tím, že jednotky se stahovaly postupně již 10 dní předem za stálých bojů, aniž by Turci byť jen něco tušili. Mys Helles měl být definitivně evakuován 23. prosince. K poslednímu střetu zde došlo ještě 7. ledna, kdy na gallipolském území stále zbývalo asi 19 000 spojeneckých vojáků. Při tureckém útoku 8. a 9. ledna Turci ale dorazili na prázdnou pláž. Evakuace díky příznivým faktorům proběhla, na rozdíl od zbytku operace, úspěšně.  I přes úspěšnou evakuaci ale nebylo možné opomenout celkový velice negativní dopad celého tažení, kdy nejen, že nebyl dobyt Istanbul a podlomeno Turecko, ale Velká Británie utrpěla významnou porážku a zcela ztratila vojenskou prestiž v tomto regionu. To ovlivnilo postoj Bulharska, které se přiklonilo k Centrálním mocnostem. Řecko, původně nakloněno směrem k Dohodě, se zakonzervovalo do ozbrojené neutrality.  Vleklé boje s sebou samozřejmě přinesly i obrovské ztráty na obou stranách. Dohoda přišla o 252 000 vojáků (Britové 205 000, Francouzi 47 000). Krom enormních ztrát na životech se Dohoda připravila i o značné množství techniky, konkrétně šest řadových lodí a sedm ponorek.", "section_level": 2}, {"title": "Politické následky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Změna politiky Velké Británie.", "content": "Za naplánování a povolení operace Gallipoli, která se změnila v neustálý stav obléhání a sérii neúspěchů, nesla odpovědnost vláda, složená především z civilních stratégů. Krom kritiky konzervativního křídla se navíc ukázalo, že v admiralitě si po boku nemohou stát dvě tak silné osobnosti jako Winston Churchill a lord Fisher. Docházelo ke konfliktům především kvůli řízení operace a vydávaní rozkazů, kdy Fisher, a s ním značná část vojenských velitelů, nebyla spokojena s tím, že příkazy vydával první lord admirality, tedy Churchill. Tato funkce měla příslušet prvnímu námořnímu lordu Fisherovi. Průlom nastal se zasedáním Válečné rady 14. 5. 1915, kdy Churchill porušil osobní dohodu s Fisherem a poslal na Dardanely další posily. Tento krok musel nutně vést k ohrožení pozice Churchilla. Rovněž odstoupil vrchní admirál Fisher, nicméně premiér Asquith jeho rezignaci nepřijal a jménem krále mu nařídil operaci dokončit.  Při projevení stupňujícího se neúspěchu na Dardanelách a dalších potížích v jiných regionech, je konzervativní křídlo vlády silně pobouřeno a Asquitovi nezbývá, než navrhnout koalici. Je však jasné, že v takto sestavené vládě, ale Churchill nebude moci dále sedět ve své funkci prvního lorda admirality, zároveň došlo i ke konečné rezignaci Fishera, jeho funkci převzal viceadmirál Hamilton. Churchill po menších komplikacích získal vcelku bezvýznamné místo kancléře lancasterského vévodství, jeho původní funkci převzal lord Balfour.  Původní odtažitý přístup po porážce na Gallipoli se změnil příchodem Davida Lloyda George do premiérského křesla v prosinci 1916. Byla zahájena silná propaganda za upevnění britské koloniální moci na Blízkém východě, velkou měrou se na ní podílel Mark Sykes. Termín blízký východ byl vytvořen už v roce 1902, ale do války se používal jen zřídka. Orient byl označován za kolébku civilizace, nicméně zkaženou tureckým vlivem, svou roli hrála i historizace Mezopotámie a Palestiny, která měla být osvobozena od nadvlády Turecka, jako odstrašující případ byla použita genocida Arménů. Cílem bylo ospravedlnit zničení Osmanské říše a spojit válku na východě s národním sebeurčením a diskreditoval jeho suverenitu. Orient měl být znovu oživen pod záštitou Británie jako ochránce utlačovaných národů. Lloyd George viděl východ jako klíčový pro válečné úsilí, byl odhodlán zničit Osmanskou říši a region si podrobit tak, aby byl v bezpečí Suezský průplav, a tím cesta k Indii.  Problém v tomto represivním odhodlání představovala ruská prozatímní vláda a především Woodrow Wilson se svým právem na sebeurčení a zrušením koloniálních mocností jako jedním ze základních stavebních kamenů míru. Východiskem se zdálo vzbuzovat probritské cítění především u arabské části populace Turecka. Tento rozlícený nacionalismus se pro Brity skutečně stal vstupenkou k expanzi. Podrobení si Blízkého východu se neměla nést v duchu imperialismu, ale, dle Wilsonových standardů, jako médium sjednocení národů a demokracie.", "section_level": 3}, {"title": "Rozpad Osmanské říše.", "content": "Dlouhodobé důsledky pro Centrální mocnosti, a především pro Osmanskou říši, měly být tvrdé. Šest měsíců po uzavření příměří se Osmanská říše rozpadla kvůli arabskému povstání, aktivitě Mladoturků a požadavkům na protektorát. V čele této skupiny stál Mustafa Kemal. Zatímco po další dva roky se svět zmítal ve Velké válce, Turecko řešilo svou vlastní, občanskou. Kemal, řečený Atatürk se později vypracoval na pravděpodobně největší osobnost moderní turecké historie. Stal se tureckým prezidentem a důležitým protagonistou přiklánění se k západu, které Turecko později posunulo mílovými kroky vpřed jako jedinou z Centrálních mocností.", "section_level": 3}], "src_summary": "V bitvě o Gallipoli (1915–1916), v rámci první světové války vedené Velkou Británií a Francií proti Osmanské říši, šlo o kontrolu strategicky důležitého Dardanelského průlivu, tedy o přístup k Marmarskému moři a tím i o možnost napadnout tehdejší hlavní město Istanbul. V Turecku je tato bitva známa jako bitva o Çanakkale (podle města na asijské straně průlivu), v britské historiografii se hovoří o operaci Dardanely (\"Dardanelles Campaign\", zřídka \"Gallipoli Campaign\"). Gallipoli, turecky Dardanelles, je poloostrov v evropské části Turecka, který tvoří severní stranu průlivu Dardanely.", "tgt_summary": "加里波利之战(英文:Battle of Gallipoli),又称达达尼尔战役(Dardanelles Campaign),是第一次世界大战中土耳其加里波利半岛的一场攻坚战役。它始于一个英国法国联盟的海军行动,目的是强行闯入达达尼尔海峡、打通博斯普鲁斯海峡,然后占领奥斯曼帝国首都伊斯坦布尔。在土耳其此战称为恰纳卡莱之战(土耳其语:Çanakkale Savaşlari)。", "id": 49493}
{"src_title": "Těhotenství", "tgt_title": "妊娠", "src_document": [{"title": "Oplodnění.", "content": "První krok těhotenství obvykle začíná sexuálním stykem, kdy jsou mužské pohlavní buňky (spermie) vpraveny do dělohy. Mužské sperma obsahuje nejen pohlavní buňky, ale též cukry, proteiny a jiné látky na udržení životaschopnosti spermií. Lidské spermie přežijí v ženském těle obvykle asi 48 hodin. Spermie mají dlouhý bičík, který používají k pohybu; jsou to jediné lidské buňky s touto vlastností. Tyto buňky jsou haploidy (buňky s jednou sadou chromozómů), které vznikly meiózou ze zárodečných buněk ve varlatech. V jedné ejakulaci (výronu semene) bývá 100 až 300 miliónů spermií. Vajíčka (oocyty II. řádu) jsou haploidní ženské reprodukční buňky, jejichž úlohou je sloučit se s jednou spermií a následné vytvoření oplodněné zygoty. Tyto buňky jsou produkovány meiózou ve vaječnících, kde zůstávají, dokud nejsou aktivovány a uvolněny hormonálními změnami v ženském menstruačním cyklu. Obvykle je během menstruačního cyklu uvolněno jen jedno vajíčko.  Během ovulace okraj (fimbrie) na konci vejcovodu se přesune přes vaječník na zachycení uvolněného vajíčka. Při oplodnění spermie obvykle potkají vajíčka ve vejcovodu, což vyžaduje od spermiových buněk před dosažením vejcovodu plavat z vrchu vaginy přes děložní hrdlo (cervix) a přes délku dělohy, co je v poměru k velikosti spermie značná vzdálenost.  Po dosažení vejcovodu spermie plavou k vajíčku (orientují se na základě chemotaxe) a všechny se snaží ho oplodnit. Každá spermiová buňka obsahuje malý váček enzymů, které slouží k narušení povrchu vajíčka a umožňují tak proniknutí spermie dovnitř. To může trvat až 20 minut. Když se vajíčko sloučí s jednou spermií, jeho povrch se změní, což zabrání proniknutí dalších spermií. Sloučení buněčných jader vajíčka a spermie na formování diploidní buňky ukončuje první fázi těhotenství.  Alternativní metody oplodnění, souhrnně označované pojmem asistovaná reprodukce, se používají při neplodnosti nebo k oplodnění žen bez partnera.  Některé faktory jako polycystická ovaria, obezita ženy, příliš nízká hmotnost ženy či obézní muž snižují šanci na úspěšné oplodnění.", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky těhotenství.", "content": "Příznaky těhotenství rozdělujeme podle stádia na rané a pozdní. Hlavním příznakem raného těhotenství je vynechání pravidelné menstruace, nevolnost, časté nutkání k močení, únava a přecitlivělost. Níže jsou uvedeny nejčastější příznaky těhotenství:", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před uhnízděním oplozeného vajíčka.", "content": "V tomto čase existuje jediná totipotentní (schopna dělením produkovat každý buněčný typ v organismu) buňka – zygota – geneticky jedinečný nový organismus. Mitotické buněčné dělení je následující proces, při kterém se každá buňka rozdělí na další diploidní buňky. Zygota se dělí, produkujíc 2 menší buňky zvané blastomery, které se následně taktéž dělí každých 20 hodin. Tyto buňky se postupně zmenšují, až po asi 4 děleních vznikne 16 individuálních buněk. Tato skupina 16 buněk se nazývá morula a obvykle opouští vejcovod a postupuje do dělohy. Nedostane-li se do dělohy, vzniká ektopické těhotenství (mimoděložní).", "section_level": 2}, {"title": "Po uhnízdění oplozeného vajíčka.", "content": "Blastocel je malá dutina v centru buněk a vyvíjející se buňky rostou kolem ní. Na povrchu této dutiny je tenká vrstva buněk a zona pellucida (blanka kryjící zralé vajíčko) zůstává ve stejné velikosti jako předtím. Buňky rostou stále menší, aby se vešly. Tato nová struktura s dutinou v centru a vyvíjejícími se buňkami kolem ní se nazývá blastocysta.  Existence blastocysty značí formování 2 typů buněk, vnitřní buňky rostoucí ve vnitru blastocelu a buňky rostoucí na jeho vnějšku. Během 24–48 hodin se blanka blastocysty (zona pellucida) přetrhne. Buňky na povrchu blastocysty začnou vylučovat enzym, který naruší výstelku (epitel) dělohy a vytvoří místo na uhnízdění.", "section_level": 2}, {"title": "Cirkulační systém placenty (plodového lůžka).", "content": "Buňky obklopující blastocystu teď naruší buňky na povrchu dělohy, formujíce malé nádržky krve, které stimulují vznik kapilár (vlásečnic). To je první fáze růstu placenty. Vnitřní buňky blastocysty se rychle dělí, formujíce 2 vrstvy. Vrchní vrstva bude embryo (zárodek) a buňky odtud budou použity v amniotické (plodové) dutině. Současně spodní vrstva formuje malý vak. (Začnou-li se buňky vyvíjet v abnormální pozici, může teď vzniknout ektopické (mimoděložní) těhotenství).  Za několik dní tkáně chorionu (vnější zárodečný obal plodu) ve formující se placentě ukotví hnízdící část na dělohu. Systém krve a krevních cév se teď vyvine v bodu formující se placenty, rostoucí při místě uhnízdění. Malý vak uvnitř blastocysty začne produkovat červené krevní buňky. Během dalších 24 hodin se vyvine pojivá tkáň mezi rostoucí placentou a rostoucím plodem, která se později vyvine do pupeční šňůry.", "section_level": 2}, {"title": "Buněčná diferenciace.", "content": "Následně se úzká linie buněk objeví na povrchu embrya. Její růst ukazuje, že plod čeká gastrulace, ve které se vyvinou 3 vrstvy plodu – ektoderm (vnější), mezoderm (střední) a endoderm (vnitřní). Úzké linie buněk začnou formovat endoderm a mezoderm. Ektoderm začne rychle růst jako výsledek chemických složek produkovaných mezodermem. Tyto 3 vrstvy dají základ všem různým typům tkání v těle.  Endoderm později vyformuje linii jazyka, zažívacího traktu, plic, žaludku a několika žláz. Mezoderm vyformuje svaly, kosti, lymfatickou tkáň, vnitřek plic, srdce, reprodukční a vylučovací systémy. Též dá základ pro slezinu a pro produkci krevních buněk. Ektoderm vyformuje kůži, nehty, vlasy, rohovku, linii vnitřního a vnějšího ucha, nos, dutinu, ústa, konečník, zuby, hypofýzu, prsní žlázy, oči a všechny části nervového systému.  Asi 18 dní po oplodnění je embryo poděleno na formování množství tkání, které bude potřebovat. Má tvar jako hruška, kde oblast hlavy je větší než ocas. Nervový systém embrya je jedním z prvních rostoucích orgánů. Začne růst v duté oblasti zvané nervová brázda.  Krevní systém pokračuje v tvorbě sítí, které umožňují oběh krve v embryu. Krevní buňky už byly vytvořené a proudí v těchto tvořících se sítích. Kolem placenty se začnou vyvíjet sekundární krevní cévy na zlepšení zásobování živinami. Krevní buňky se začnou formovat na vaku v centru embrya, stejně jako buňky, které se začnou diferencovat do krevních cév. Endokardiální (vnitřní srdeční) buňky začnou formovat svalstvo, které se stane srdcem.  Během asi 24 dní po oplodnění existuje jednoduché rourkové srdce ve tvaru písmene S, které začne pulsovat. V této fázi začne proudit krev embryem.", "section_level": 2}, {"title": "1. měsíc (4. týden).", "content": "Hlava a nohy embrya rostou, vyvíjejí se oči a uši. V budoucím hrudníku bije srdce a vytvářejí se plíce.", "section_level": 2}, {"title": "2. měsíc (8. týden).", "content": "Nenarozené dítě přestává být embryem a stává se plodem. Plod už má všechny orgány. Vytváří se čelist včetně zárodků zubů v dásních. V mozku probíhá elektrická aktivita. Plod měří asi 2 cm a jeho srdce tepe asi 140 až 150 krát za minutu.", "section_level": 2}, {"title": "3. měsíc (13. týden).", "content": "Tlukot srdce je slyšet stetoskopem. Vytvořily se prsty s měkkými nehty. Na prstech jsou zřejmé otisky prstů. Plod reaguje na dotyk. Vyvíjejí se pohlavní orgány, ale určení pohlaví je stále obtížné. Plod se pohybuje, svírá pěst a pohybuje hlavou. Na konci třetího měsíce (prvního trimestru) je plod asi 10 cm dlouhý a váží asi 150 g.", "section_level": 2}, {"title": "4. měsíc (17. týden).", "content": "Plod slyší matčin hlas, tlukot srdce a další okolní zvuky. Plodová voda je dvakrát až třikrát denně obměněna. Matka přibývá na váze asi čtvrt kg za týden. Plod měří asi 16 cm a váží asi 250 g.", "section_level": 2}, {"title": "5. měsíc (21. týden).", "content": "Matce se dále zvětšují prsa, zpravidla pociťuje první pohyby dítěte. Plod je asi 19 cm dlouhý a váží 350 g. Začínají mu růst vlasy a oční řasy. Na ultrazvukovém vyšetření jsou vidět pohyby a bývá možno rozpoznat pohlaví.", "section_level": 2}, {"title": "6. měsíc (25. týden).", "content": "Plod je aktivní a otáčí se. „Saje“ si palec (ve skutečnosti však dosud nemá vyvinutý sací reflex). Má reálnou šanci (asi 70 %) na přežití v případě předčasného porodu. Měří přes 30 cm a váží asi 900 g.", "section_level": 2}, {"title": "7. měsíc (29. týden).", "content": "Plod rychle roste a přibývá na váze. Kope, může škytat a plakat. Chutí rozlišuje mezi sladkým a kyselým. Pracuje všech pět smyslů. Měří téměř 40 cm a váží asi 1,8 kg.", "section_level": 2}, {"title": "8. měsíc (34. týden).", "content": "Plodu rychle narostl mozek. V případě předčasného porodu má dítě velmi dobrou šanci na přežití. Měří asi 42 cm a váží 2,3 kg.", "section_level": 2}, {"title": "9. měsíc (38. týden).", "content": "Je krátce před porodem. Dítě obvykle měří od 48 do 54 cm a váží od 2,8 do 4 kg. Průměr jeho hlavy je 9,5 až 10,5 cm.", "section_level": 2}, {"title": "Rizika.", "content": "Ačkoliv stojí podle výzkumů za více jak polovinou potratů chromozomální abnormality, tj. přirozený způsob, jak příroda ukončuje existenci nefunkčního organismu, zásadním vlivem jsou také věk a další rizikové faktory. Výzkumy ukazují, že k samovolným potratům dochází u žen před třicátým rokem pouze v 15 % případů. U žen kolem třiceti pěti již v 25 % případů a u žen po čtyřicítce je toto riziko již ve 42 % případů. Zejména ve vyšším věku se tedy nevyplatí podceňovat žádný z dále zmíněných rizikových faktorů.", "section_level": 1}, {"title": "Rizika spojená s nezdravým životním stylem.", "content": "Nejčastější rizika jsou spojená s tzv. nezdravým životním stylem. Patří sem požívání alkoholu (způsobuje fetální alkoholový syndrom), kouření, dokonce i pasivní (či jen expozice produktů hoření), nebo obezita, která mimo vyššího rizika potratu stojí i za některými vrozenými defekty. Nevhodné je také časté pití kávy. Denní konzumace více než dvě stě miligramů kofeinu zdvojnásobuje riziko potratu nebo předčasného porodu.  Z dalších potravin je rizikové pojídání zejména tepelně nedostatečně upraveného masa, ve kterém se mohou nacházet bakterie listérie, E. coli nebo další choroboplodné zárodky. Listérie se může objevit i v měkkých sýrech typu brie nebo gorgonzola. Kvůli listérii by měla být omezena také konzumace sushi. Ryby obecně zas mohou být zdrojem zdraví nebezpečné rtuti. Platí to i pro ryby v konzervách.", "section_level": 2}, {"title": "Rizika zdravotní – nemoci.", "content": "Před a po oplodnění se jako rizikový faktor může ukázat nedostatek vitamínů, zejména kyseliny listové. Dobrá prevence je i sázka na kvalitní antikoncepci. Některé druhy hormonální antikoncepce mohou poškozovat játra žen. I to může ohrozit průběh těhotenství. Kondomy pak ochrání před pohlavními chorobami. Nedoléčené pohlavní choroby jsou schopny ovlivnit nejen plodnost, ale i průběh následného těhotenství.  Před otěhotněním i během něj je dobré si dát pozor zejména na spalničky a zarděnky. Vyplatí se proto mít aktivní očkování. Tyto nemoci jsou příčinou nejen těžkých vrozených defektů, ale také zvyšují rizika potratu. Horečka během těhotenství významně zvyšuje riziko autismu.  Dalším důležitým rizikovým faktorem je krevní tlak, jehož zvýšené hodnoty pomohou lékaři odhalit nebezpečnou preeklampsii v těhotenství.", "section_level": 2}, {"title": "Domácí mazlíčci.", "content": "Při těhotenství by neměla žena čistit kočičí píseček. Pokud má kočka přístup ven, nejlepší by bylo ji během těhotenství přesunout do zcela jiného bytu. Existuje zde nebezpečí, že se od myší nebo ptáků nakazí toxoplazmózou, která je pro těhotné smrtelně nebezpečná.", "section_level": 2}, {"title": "Létání.", "content": "Pro těhotné je rizikové také létání. Jak velké toto riziko je, je dáno zdravotním stavem těhotné ženy i trimestrem, ve kterém se nachází. Létání v prvním trimestru je obecně považované za rizikové. V této době existuje největší riziko potratu. Druhý trimestr je ze zdravotních důvodů ideální, ale třetí trimestr je opět rizikový. Hrozí zde předčasný porod a let mohou zkomplikovat i zdravotní komplikace spojené s tímto obdobím. Před plánovaným letem je proto vždy vhodné navštívit gynekologa.  S těmito riziky je spojeno i jedna formální komplikace, omezení cestovního pojištění. Pro pojišťovny je určující hlavně týden těhotenství, do kterého lze ženu ještě pojistit. Obvykle je to do 26. týdne. Na přesné podmínky je nejlepší zeptat se přímo dané pojišťovny.  Povinnost lékařského potvrzení o zdravotní způsobilosti k letu obvykle nastává přibližně mezi 26. a 28. týdnem. Přesný začátek této povinnosti i podobu potvrzení určuje letecká společnost. Potvrzení nesmí být obvykle starší než 6 dní. Nejčastěji od 34. do 36. týdne může přepravce zakázat těhotné ženě vstup na palubu letadla a to i s vyplněným formulářem. Také tyto podmínky se lišit dle přepravce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Těhotenství je proces, kterým žena odnosí živé potomky od početí (koncepce) do doby, kdy je potomstvo schopno života mimo dělohu. Začíná početím, což je proces oplodnění a formování zygoty (oplozená vaječná buňka po splynutí samčí a samičí gamety), a končí porodem, císařským řezem, potratem nebo interrupcí.", "tgt_summary": "妊娠(英语:pregnancy),又称怀孕,是指子代在女性体内孕育成长的过程。人类的妊娠约40周,从受精排卵算起则为38周;妊娠始于末次经期,经历40周(10个月)的孕期,分娩后即结束。受精后的前8周发育型态称为胚胎,分娩后则称为胎儿。妊娠早期的症状包含:无月经来潮、乳房柔软度增加、恶心呕吐、饥饿与频尿。多个胚胎的妊娠称做多胞胎,如常见的双胞胎。性交或人工生殖技术会导致妊娠,而妊娠可由妊娠试验确诊。 妊娠通常可分为3个时期。第一期定义为受精当周起算第1-12周。受精后所形成的受精卵,会经输卵管向下移动,接触子宫内层着床,并开始发育成胎儿与胎盘。第一期所承受流产(胚胎或胎儿自然死亡)的风险为三期之最 。第二期定义为第13-28周。在第二期中期,可能会感受到胎儿活动。第28周时,如果接受高品质医疗照护,大于90%的胎儿可在子宫外胎儿生活力。第三期定义为第29-40周。怀孕初期因初着床,流产几率较高;怀孕中期开始,胎儿较易以仪器监测;怀孕后期,胎儿开始具备母体外存活能力,也因如此,法律和习俗多视怀孕后期的胎儿为个人。 良善的孕期保健有助提升怀孕期身体状况,包含多摄取叶酸、避免使用毒品与酒精、规律运动、血液检查与规律体格检查。因妊娠而造成的妊娠并发症包含妊娠高血压病变、妊娠糖尿病、缺铁性贫血与妊娠剧吐等等。正常孕期约为37-41周,以37周作为早产或足月的分界,在37-38周出生称为早期足月产、足月产为39-40周、过月为41周;41周以上称为过期妊娠。婴儿在20-37周之间出生,称为早产,可能会造成如脑麻痺等健康风险。如果在39周以前分娩,除非有其他医疗状况,否则不建议进行人工引产或剖腹产。 2013年全球约有2.13亿次妊娠事件发生,其中1.9亿次在开发中国家,2,300万次妊娠则发生在已开发国家。在15-44岁年龄层中,每千名女性就有133名妊娠。约10-15%已知怀有身孕的人因流产而终止妊娠。1990年,因妊娠并发症而死亡的人数为37.7万人,2013年则降至29.3万人;其常见原因包含产后出血、堕胎引起的并发症、妊娠高血压、产褥热与难产。全球约40%妊娠为非计划怀孕,其中一半会选择堕胎。在美国的非计划怀孕中,60%女性曾施行避孕措施,甚至到受孕的那个月仍有进行避孕措施。", "id": 2754907}
{"src_title": "Gustav Klimt", "tgt_title": "古斯塔夫·克林姆", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Otec Ernst Klimt, zlatník a rytec pocházející z Travčic u Litoměřic, připravoval své syny na zlatnické povolání, ale Gustav projevoval výrazné kreslířské nadání a ve čtrnácti letech úspěšně absolvoval přijímací zkoušku na Kunstgewerbeschule, vídeňskou uměleckoprůmyslovou školu. Zároveň studoval malířství v ateliéru Ferdinanda Laufbergera a po jeho smrti pokračoval u profesora Bergera. Roku 1877 začal na stejné škole studovat i jeho bratr Ernst a to byl začátek jejich vzájemné spolupráce. Bratři Klimtové si spolu se svým kolegou ze studií Franzem Matschem otevřeli v roce 1883 ve Vídni umělecký dekoratérský ateliér. Často pak oba bratři Klimtové i Matsch spolupracovali například s věhlasným architektonickým ateliérem Fellner a Helmer – díky tomu se podíleli třeba i na výzdobě divadla v Karlových Varech nebo v Liberci. Pro liberecké divadlo vytvořil dodnes sloužící malovanou oponu. Roku 1887 Klimt dostal zakázku na vytvoření obrazu představujícího interiér císařského divadla, za který dostal císařské ocenění. Na sklonku roku 1892 zemřel umělcův otec a nedlouho po něm i mladší bratr Ernst.  Projekt stropních maleb do haly Vídeňské univerzity, který představili Klimt a Matsch, přijala porota v roce 1894. Klimt, Joseph Maria Olbrich a Josef Hoffmann spolu s několika dalšími umělci založili roku 1897 Secesi. V témže roce namaloval Klimt své první krajinomalby.  Roku 1898 umělec realizoval plakát pro první výstavu Secese a zúčastnil se přípravy časopisu \"Ver Sacrum\". Ve vášnivé polemice o obrazu určeném pro Vídeňskou univerzitu Klimta roku 1900 horlivě bránil Franz Wichkoff. Obraz získal zlatou medaili na Světové výstavě v Paříži. V roce 1905 Klimt odkoupil od státu všechny obrazy určené pro univerzitu, opustil Secesi a založil novou skupinu – Kunstschau. Na IX. Bienále v Benátkách se v roce 1910 setkal s velkým úspěchem. V roce 1911 získal v Římě první cenu za \"Život a smrt\". Roku 1917 byl jmenován čestným členem Akademie výtvarných umění ve Vídni a v Mnichově. V důsledku krvácení do mozku zemřel ve středu 6. února 1918 ve věku 56 let. Do márnice Všeobecné vídeňské nemocnice o den později přispěchá Egon Schiele, který nakreslí Klimtův posmrtný portrét. Gustav Klimt je následně 9. 2. pochován na hřbitově v Hietzingu.  Měl vlivné postavení v umění monarchie a byl oblíbeným portrétistou vídeňské společnosti. Patří mu klíčové postavení v rakouských dějinách umění.  Na jeho počest a připomenutí je pojmenován expresní vlak rakouských spolkových drah (ÖBB) EC 78/79 (později EC 278/279),Gustav Klimt\", který jezdil z Grazu přes Vídeň, Břeclav, Brno a Českou Třebovou do Prahy Hlavní nádraží. Vlak byl zrušen začátkem GVD (Grafikon Vlakové Dopravy) 2014/2015.  Obraz \"Portrét Adele Bloch-Bauer I\" (také zvaný \"Zlatá Adéla\") zakoupil v roce 2006 Ronald Lauder za 135 milionů amerických dolarů (asi tři miliardy Kč), čímž se stal nejdražším zobchodovaným obrazem. Později v roce 2006 byl tento rekord překonán díly Willema de Kooninga a Jacksona Pollocka, i tak tento portrét zůstává na třetí příčce.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "11. ledna 1918 Klimta v jeho ateliéru ranila mrtvice, ochrnul na polovinu těla a byl převezen do vídeňského sanatoria. Tam 6. února 1918 zemřel na zápal plic způsobený epidemií španělské chřipky. Pochován je na vídeňském hřbitově Hietzing.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gustav Klimt (14. července 1862 Baumgarten u Vídně, nyní součást Penzingu – 6. února 1918 Vídeň-Alsergrund) byl rakouský malíř žijící převážně ve Vídni.", "tgt_summary": "古斯塔夫·克林姆(,1862年-7月14日-1918年-2月6日,又译古斯塔夫·克里姆特)生于维也纳,是一位奥地利知名象征主义画家。他创办了维也纳分离派,是维也纳文化圈代表人物。", "id": 2519429}
{"src_title": "Buněčné jádro", "tgt_title": "细胞核", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se jako třetí dítě do původně židovské rabínské rodiny v tehdy pruském Trevíru v Porýní (z českého hlediska je zajímavé že jeho předkové pocházeli mj. z Postoloprt). Otec však těsně před jeho narozením (1816/17) konvertoval ke státnímu luteránství, aby mohl nadále vykonávat práci advokáta. Roku 1824 pak byly pokřtěny také jeho děti.  V Trevíru navštěvoval gymnázium, kde se seznámil se svým budoucím švagrem Edgarem von Westphalen. Roku 1836 se zasnoubil s jeho sestrou Jenny von Westphalen (1814–1881), s níž poté strávil celý život. Coby student se naučil skvěle francouzsky a podnikl několik literárních pokusů, které však záhy zavrhl. V té době již studoval práva v Bonnu (1835) a poté v Berlíně (1836), kde se zapojil do bouřlivých diskusí nad myšlenkovým odkazem nedávno zemřelého Hegela a přiklonil se k reformistům, tzv. mladohegelovcům (viz níže); poslouchal Bruna Bauera a Ludwiga Feuerbacha. Roku 1841 pak \"in absentia\" promoval na univerzitě v Jeně prací na téma rozdílu Démokritovy a Epikúrovy přírodní filosofie.  V roce 1842 začaly v Kolíně nad Rýnem vycházet liberálně zaměřené noviny \"Rheinische Zeitung\"; brzy si osvojil břitký styl, proto se stal jedním z hlavních redakčních spolupracovníků a posléze i šéfredaktorem tohoto listu, radikálně opozičního vůči pruské politice. To ovšem vedlo k cenzurním zásahům státní moci a po roce k úplnému zákazu novin. Téhož roku se poprvé setkal se svým pozdějším spolupracovníkem, Friedrichem Engelsem.", "section_level": 2}, {"title": "V Paříži a Bruselu.", "content": "V roce 1843 se v Bad Kreuznachu oženil se svou snoubenkou. Z jejich sedmi dětí přežily jen tři dcery: Jenny, Laura a Eleanor. Téhož roku s rodinou odjel do Paříže, aby zde společně s Arnoldem Rugem vydával \"Německo-francouzskou ročenku\". V Paříži se seznámil s německým básníkem Heinrichem Heinem, s nímž vedl během pařížského období rozsáhlé politické diskuse. Z \"Ročenky\" však vyšlo pouze jedno číslo, a to kvůli neshodám jak s Rugem, tak s francouzskými socialisty: v polemice s nimi se začal zabývat ekonomií a směřoval ke komunistickým pozicím. Tento posun je patrný v \"Ekonomicko-politických rukopisech z roku 1844\", jež zavádějí pojem „odcizené práce“.  Rukopisy však nedokončil; poté, co jej navštívil Engels, uzavřeli oba muži přátelství, vedli obsáhlou korespondenci a společně sepsali několik prací, polemizujících s mladohegeliány. Během pařížského období byl tedy v základech formulován historický materialismus. Engels zároveň Marxe všemožně podporoval: posílal mu kapesné, dělal si starosti s jeho zdravotním stavem, nabádal jej k systematičtější práci apod. Engels sepsal i mnoho novinových článků, které vyšly pod Marxovým jménem.  Počátkem roku 1845 musel Marx přesídlit do Bruselu, kam jej následoval Engels. V létě téhož roku společně podnikli studijní cestu do Anglie, kde navázali kontakt s tamním hnutím chartistů. Marx byl i po návratu do Belgie pronásledován pruskými úřady, a tak se raději vzdal pruského občanství. V Bruselu společně s Engelsem založil \"Komunistický korespondenční výbor\", jehož cílem bylo zastřešení různých skupin účastnících se tehdy již mezinárodního dělnického hnutí.  Roku 1847 vstoupil do \"Svazu spravedlivých\", jejž založil raný socialista Wilhelm Weitling. Organizace byla poté na sjezdu v Londýně přejmenována na \"Svaz komunistů\" a začala připravovat komunistický politický manifest. Ten byl zveřejněn v revolučním roce 1848 jakožto \"Manifest komunistické strany\". V roce 1850, kdy chtěli s Engelsem proti stanovám zřídit pobočku v Kolíně nad Rýnem, byli však z pololegálního svazu vyloučeni.  Politické otřesy roku 1848 znamenaly pro Marxe vyhoštění z Belgie. Na pozvání prozatímní francouzské vlády přesídlil v únoru do Paříže a v březnu, kdy vypukla revoluce i v Německu, se vydal do Kolína, doufaje v revoluci socialistickou; k té se snažil přispět vydáváním radikálního listu \"Neue Rheinische Zeitung\". V květnu 1849 však pruská reakční vláda redakci rozpustila a jeho vykázala ze země.  V letech 1844 až 1848 si Marx žil velmi dobře, v Paříži utrácel šestinásobek tehdejšího průměrného platu. Roku 1844 na něj přátelé z Německa vybrali 1000 tolarů, což odpovídalo např. tříletému příjmu slezského tkalce. Krátce poté obdržel Marx ještě 800 tolarů a roční plat 1800 tolarů za práci na novinách Vorwärts. Dále dostal 4000 franků od „Kolínského kruhu“, který financoval krátkou existenci novin Rheinische Zeitung. V prosinci 1844 mu bylo vyplaceno 1000 franků za vydání Svaté rodiny, v březnu 1848 zdědil po otci 6000 franků. Z těchto peněz měl údajně věnovat 5000 franků na zakoupení zbraní pro belgické pracující, o čemž se však nedochoval žádný doklad. Engels mu také přenechal honorář za svou knihu Podmínky pracující třídy. Finanční potíže začal Marx mít až po roce 1848. Marx se stal také na čas placeným informátorem rakouské policie.", "section_level": 2}, {"title": "Londýnský exil.", "content": "Společně s rodinou se nejprve uchýlil zpět do Paříže, nicméně již po měsíci, kdy jim hrozila deportace do odlehlé Bretaně, Francii opustili a usídlili se v Londýně. Brzy sem za nimi přesídlil také Engels, díky jehož podpoře zde přežívali. Společně se pustili do další publikační činnosti a mezinárodní agitace pro komunistické hnutí. Marxova hmotná situace se zlepšila v roce 1852, kdy se stal londýnským korespondentem \"New York Tribune\", kam zasílal rozsáhlé kritické politicko-ekonomické analýzy poměrů v evropských mocnostech. Spolupráci však přerušila americká občanská válka.  Roku 1851 se Marxovi pravděpodobně narodil nemanželský syn, Frederick Lewis Demuth (1851–1929), jeho matkou byla Marxova služka Helene Demuthová. Marx nebyl ochoten syna uznat za svého, k jeho otcovství se zcela jistě lživě přihlásil Friedrich Engels, a Frederick byl poslán do dělnického sirotčince. Celkem by tak měl Marx osm dětí, z nichž čtyři se dožily dospělosti.  Původně Marxovi bydleli v bytě Chelsey, odkud byli pro neplacení nájemného v květnu roku 1850 vystěhováni. Poté bydleli dočasně v Dean Street v Soho, odkud se přestěhovali jen o kousek dále do trvalejšího příbytku. Byt byl pouze dvoupokojový.  V Londýně vznikala jeho hlavní ekonomická díla: v roce 1859 vyšla \"Kritika politické ekonomie\", která však nevzbudila očekávaný ohlas. Nespokojený oznámil, že hodlá vydat další, podrobnější díly, které mu s dalším studiem pod rukama dále narůstaly. Takto se postupně a nesystematicky rodilo jeho hlavní dílo, \"Kapitál\". Jeho první díl dokončoval sužován různými chorobami a teprve roku 1867 byl předán do tisku a vydán.  V době práce na \"Kapitálu\" se také aktivně zapojoval do dělnického hnutí: v roce 1864 stál u zrodu První internacionály a do roku 1872 v ní zastával vedoucí funkci; formuloval její stanovy a zakládající program. Později byla ale rozpuštěna kvůli neshodám mezi komunisty, proudhonovskými a jinými anarchisty a dalšími skupinami. Když roku 1863 socialista Ferdinand Lassalle založil v Prusku svaz \"Allgemeiner Deutscher Arbeitverein\", Marx se odmítl připojit, neboť neuznával jeho národní orientaci; roku 1869 však spolupracoval s Wilhelmem Liebknechtem, zakladatelem Sociálně-demokratické dělnické strany, která se roku 1875 spojila s lasalleovskou stranou v dodnes fungující stranu SPD. Její program on sám kritizoval ještě téhož roku ve své předposlední samostatné práci s názvem \"Kritika Gothajského programu\".  V dělnickém hnutí se angažovaly také jeho dcery se svými manželi: Eleanor a Jenny ve Francii, Laura v Británii.  Mezitím se však postupně zhoršoval jeho zdravotní stav; oslabila jej především vleklá kožní choroba. Roku 1881 zemřela jeho manželka Jenny, o dva roky později jejich dcera Jenny Longuetová. Poslední léta života věnoval práci na II. a III. dílu Kapitálu; když Marx v roce 1883 coby čtyřiašedesátiletý vdovec zemřel, našel Engels v jeho pozůstalosti obrovské neuspořádané svazky poznámek a náčrtů, které mnohdy nebyl s to rozluštit ani on sám. Po chudém pohřbu, na němž pronesl řeč Engels, byl Karl Marx pochován na londýnském hřbitově Highgate.", "section_level": 2}, {"title": "Chudoba a zlepšení finanční situace během londýnského exilu.", "content": "V roce 1861 se stala Marxova finanční situace velmi špatnou, a to vlivem dopadů občanské války v USA, a následného embarga na vývoz bavlny na anglický trh ze strany Jihu. To postihlo průmysl a dělníky a Engels nebyl schopen po tři roky poslat Marxovi mnoho peněz. Marx také přišel o zdroj příjmů za své sloupky v novinách Tribune. Marx, který se zatím občas živil jen občasnou novinářskou prací, si začal hledat práci, avšak neúspěšně. Roku 1864 však Marx získal značné jmění. Dostal dědictví po své matce, peníze od Engelse a dědictví po Wilhelmu Wolffovi. (Už o rok později byl na mizině.) Z matčina jmění se Marx dočkal méně než 100 liber a po Wolffovi zdědil 824 liber. S penězi od Engelse měl příjmy téměř 1000 liber. Marxův příjem roku 1864 byl ekvivalentem 20 tehdejších dělnických mezd. Nicméně od této doby se situace Marxe i jeho rodiny zlepšovala. Již roku 1864 se přestěhovali do nového domu na Maitland Park Road. Roku 1875 se přestěhovali do jiného domu, který však za druhé světové války zanikl. Od roku 1864 také Marxova žena Jeny pořádala plesy. V roce 1869 zařídil Engels Marxovi penzi ve výši 350 liber za rok a splatil jeho dluhy. To umožnilo Marxovi žít pohodlně s příjmem, který ho řadil mezi nejbohatší 2 % britské populace.", "section_level": 2}, {"title": "Myšlení a dílo.", "content": "Šlo o plodného autora a jeho myšlení prošlo poměrně složitým vývojem. Mnohé jeho spisy vyšly teprve posmrtně; s jejich zpřístupněním se ukázaly rozdíly mezi mladým Marxem (cca do roku 1848, kdy byl poprvé vydán \"Komunistický manifest\") a zralým Marxem, autorem \"Kapitálu\", kdy těžiště jeho zájmu leželo v ekonomii.  Centrálním konceptem jeho filosofie je jeho postupně formulované pojetí dějin, Engelsem později označované jako historický materialismus, pozdějšími marxisty také jako dialektický materialismus (Marx sám tato označení nepoužíval). Ten je založen na Hegelově dialektice, tedy nahlížení vývoje jako stálého konfliktu tezí a antitezí, který ústí v syntezi, jež vývoj posouvá o krok dále. Jde tedy o princip věčného konfliktu. Za základní vlastnost společenského řádu označil konflikt různých společenských tříd:  Posledním stupněm třídního boje je pak podle něj soudobý konflikt proletariátu a buržoazie. Podle něj je jediným a nevyhnutelným rozuzlením tohoto věčného konfliktu beztřídní, komunistická společnost. Sociální spravedlnosti má být dosaženo odstraněním příčiny třídního boje, tedy zrušením soukromého vlastnictví výrobních prostředků, a to i za cenu násilí.  Jeho filosofie je do určité míry scientistická: on sám byl přesvědčen, že s konečnou platností odhalil historicko-společenské zákonitosti vývoje – proto bývá jeho nauka nazývána „vědecký socialismus“, proto ho Engels v pohřební řeči přirovnal k Darwinovi. Na druhou stranu však nevypracoval žádnou ucelenější koncepci sociálního systému, který by měl nastat po konci kapitalismu.  Jeho myšlení bývá považováno za syntézu tří směrů evropského myšlení, na něž navazoval: německé klasické filosofie, francouzského utopického socialismu (Charles Fourier) a anglické klasické ekonomie (zejména David Ricardo a J. S. Mill).  Marxovo tvůrčí období lze zhruba rozdělit na dvě části. Do roku 1867, kdy Marx publikoval (napsal) většinu svého díla, a po roce 1867, kdy byla publikována již jen Občanská válka ve Francii (1871) a Kritika Gothajského programu (1875). Podle Engelsovy informace v předmluvách k druhému a třetímu dílu Kapitálu byly rukopisy těchto dvou dílů sepsány v letech 1864 až 1867. Po roce 1867 se Marx věnoval například přírodovědě, chemii, matematice (sepsal několik matematických pojednání) atp.", "section_level": 1}, {"title": "„Mladý Marx“.", "content": "Intelektuální prostředí, v němž psal své rané spisy, bylo hluboce ovlivněno myšlením G. W. F. Hegela († 1831). Jeho následovníci se záhy rozštěpili na konzervativní, „pravé“ hegeliány a na tzv. mladohegelovce, jejichž zaměření vyústilo do panteismu a posléze ateismu; k mladohegelovcům, jejichž nejvýznamnější postavou byl Ludwig Feuerbach, se zpočátku řadil také on sám a společně s ním i Friedrich Engels. Ti chtěli – jeho vlastními slovy – „postavit hegelovskou dialektiku z hlavy na nohy“. Jeho spisy tohoto období jsou zpravidla polemikami s jeho současníky.", "section_level": 2}, {"title": "K židovské otázce (1843).", "content": "Krátký spis, který vyšel v jeho \"Německo-francouzské ročence\" v Paříži roku 1844, kritizuje dvě studie Bruna Bauera, které se věnují možnosti politické emancipace Židů v Prusku a prosazují sekulární stát. Podle něj nestačí emancipace politická, v níž náboženství není překážkou (podobně jako např. ve Spojených státech), nýbrž hovoří také o „lidské emancipaci“ a svobodě, přičemž ta je dle něj ale možná jen v nenáboženské (v jeho případě socialistické) společnosti, kdežto sekulární stát náboženství nepopírá, nýbrž předpokládá. On sám, ač narozený do původně židovské rodiny, měl k židovství komplikovaný vztah; někteří komentátoři (např. Šlomo Avineri) spatřují ve spisku antisemitské názory.", "section_level": 3}, {"title": "Ke kritice Hegelovy filozofie práva (1843–44).", "content": "V tomto raném spise kritizuje Hegelův spis \"Základy filosofie práva\" z roku 1821. Hegelův dialektický systém považuje za zcela abstraktní. V úvodu, napsaném v lednu 1844, pak zaútočil na náboženství, které považuje za lidskou iluzi: „\"Náboženství je vzdychání utlačovaného tvora, srdce nelítostného světa, duch bezduché situace. Je to opium lidstva. Pravé štěstí lidu vyžaduje odstranění náboženství jako iluzorního štěstí.\"“", "section_level": 3}, {"title": "Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844.", "content": "V těchto rukopisech, které byly zveřejněny teprve roku 1932 a následně získaly mezi marxisty velký vliv, se poprvé vyjádřil k národní ekonomii. Ta podle něj předpokládá soukromé vlastnictví, Marx je však nijak nevysvětluje. Jádrem spisu je kapitola \"Odcizená práce\", kde přebírá hegelovskou dialektiku a pojem odcizení. Tím, že dělník nepracuje pro sebe, ale pro kapitalistu, je produkt jeho práce čímsi cizím, odcizeným, neboli „zvnějšněným“. Z toho jsou pak odvozeny čtyři stupně odcizení, které znemožňují dělníkovi důstojný život:", "section_level": 3}, {"title": "Svatá rodina (1844).", "content": "Dílo s podtitulem \"Kritika kritické kritiky\" je jeho prvním dílem vytvořeným společně s Engelsem. Polemicky se v něm obracejí zejména proti „pravému“ mladohegelovci a svému někdejšímu učiteli Brunovi Bauerovi. V tomto spise se Marx dosud hlásí k Feuerbachovi, kterého však již o rok později bude tvrdě kritizovat.", "section_level": 3}, {"title": "Německá ideologie (1845).", "content": "V Německé ideologii, na níž se podílel také Engels a která vyšla až posmrtně (Moskva a Lipsko 1932), je satiricky kritizován především Max Stirner s dalšími mladohegelovci. Zároveň zde bylo poprvé uceleně představeno Marxovo materialistické pojetí dějin. Lidské vědomí je zde určováno životními podmínkami jednotlivých epoch, nikoli naopak. V každé epoše dochází ke střetu dvou společenských tříd, vládnoucí a utlačované. Vládnoucí třída, která má v rukou materiální produkci, má tím pádem podle materialismu monopol i na duchovní produkci; tak může vydávat své myšlení za jediné platné a legitimizovat jím svou nadvládu; to on sám nazýval ideologií, kterou je možno rozkrýt pouze kritikou.", "section_level": 3}, {"title": "Teze o Feuerbachovi (1845).", "content": "\"Teze o Feuerbachovi\" (poprvé publikovány Engelsem ve spise \"L. Feuerbach a vyústění klasické německé filosofie\", 1888) jsou souborem jedenácti krátkých poznámek, v nichž kritizuje Ludwiga Feuerbacha a mladohegelovce vůbec. Sice oceňuje Feuerbachův materialismus; ten však nesmí být jen „nazíravý“, musí se projevovat v praxi. Poslední, jedenáctá teze představuje jeden z nejznámějších filosofických citátů vůbec:", "section_level": 3}, {"title": "Bída filosofie (1847).", "content": "Název představuje narážku na dílo s podtitulem \"Filosofie bídy\" (\"Système des contradictions économiques ou Philosophie de la misère\", 1846), jehož autorem byl francouzský mutualista Pierre-Joseph Proudhon. On sám kritizuje jeho vizi socialismu za přílišné protežování buržoazie. Psáno francouzsky.", "section_level": 3}, {"title": "„Zralý Marx“.", "content": "Po vydání \"Komunistického manifestu\" (1848) se Marx vrací k národohospodářským otázkám. V \"Kritice politické ekonomie\" je vztah kultury a ekonomiky vysvětlován pojmy základna a nadstavba. Nadstavba, tedy kultura a instituce, je určována ekonomickými faktory. Rané Marxovy práce uznávají možnost zpětného (dialektického) ovlivnění základny nadstavbou, zatímco pozdější práce se blíží stanovisku jednosměrného vlivu základny na nadstavbu. Umění a kultura jsou pak jen odrazem sociálně-ekonomických vztahů dané epochy.", "section_level": 2}, {"title": "Komunistický manifest (1848).", "content": "\"Manifest Komunistické strany\" byl sepsán s F. Engelsem a zveřejněn 21. února revolučního roku 1848 na sjezdu Svazu komunistů v Londýně. Manifest ve zhuštěné podobě podává nauku o třídním boji a končí vyzváním: „Proletáři všech zemí, spojte se!“", "section_level": 3}, {"title": "18. brumaire Ludvíka Bonaparta (1852).", "content": "Spis, jenž byl poprvé publikován v americkém německojazyčném časopise \"Die Revolution\", analyzuje francouzský státní převrat v roce 1851, z nějž vyšel Napoleon III. coby diktátor. Název spisu odkazuje na podobnou událost z 9. listopadu 1799 (podle tehdejšího republikánského kalendáře 18. brumaire), kdy se Napoleon I. po svržení direktoria stal prvním konzulem. Tuto událost Marx interpretuje z hlediska boje společenských tříd, provádí analýzu francouzské společnosti a vykládá své pojetí vztahu společnosti a dějin: „Lidé dělají své dějiny sami, ale nedělají je tak, jak jim napadne, za okolností, které si sami zvolili, nýbrž za okolností, které tu bezprostředně nacházejí.“", "section_level": 3}, {"title": "Základy kritiky politické ekonomie (1857–1858).", "content": "Jeho velmi rozsáhlý, nesystematický a útržkovitý rukopis, známý také pod kratším označením \"Die Grundrisse\" („Základy“), byl vydán teprve roku 1938 v Moskvě. Tvoří jakýsi most mezi \"Ekonomicko-filozofickými rukopisy\" a \"Kapitálem\", jejž připravoval. Velká část spisu se zabývá tzv. předkapitalistickými ekonomickými formami. Dále se zde Marx pouští do rozboru nadhodnoty, pracovní síly, produkce, distribuce, směny, spotřeby a dalších ekonomických témat.", "section_level": 3}, {"title": "Ke kritice politické ekonomie (1859).", "content": "Také tento spis vznikl přípravou \"Kapitálu\", dočkal se však vydání již v roce 1859. Zkoumá a kritizuje se zde systém buržoazní ekonomie (kapitalismus); rozlišuje se užitná hodnota a směnná hodnota zboží a připravuje se teorie nadhodnoty, přepracovaná v \"Kapitálu\".", "section_level": 3}, {"title": "Kapitál (1867–1883).", "content": "Desítky let věnoval svému hlavnímu dílu, \"Kapitálu\" (s podtitulem \"Kritika politické ekonomie\"), z jehož tří (resp. čtyř) dílů vyšel za jeho života pouze jeden. Druhý a třetí díl byl vydán z jeho pozůstalosti Friedrichem Engelsem. Takzvaný čtvrtý díl – kritické poznámky k různým teoriím nadhodnoty – vydal až počátkem 20. století Karl Kautsky.  Obsahem knihy je analýza a kritika kapitalistické společnosti a zejména kapitalistického způsobu výroby a distribuce statků. První, nejstudovanější část \"Kapitálu\" obsahuje analýzy hodnoty zboží a peněžního oběhu; opět je probírána užitná hodnota a směnná hodnota, vztahy vzniku směnné hodnoty a pracovní doby dělníka, přeměna práce v peníze apod. Proto zde zavádí pojem „nadpráce“: dělník musí odpracovat určitou nutnou pracovní dobu, aby vznikla hodnota, z níž uživí sebe a rodinu; poté však musí pracovat dále, aby uživil také kapitalistu. Z této „nadpráce“ tedy vzniká nadhodnota, která je však dělníkovi odcizena, neboť si ji přivlastní kapitalista, a tím dělníka vykořisťuje. Věnuje se také problému přelidnění, dělby práce a strojové výroby, která vede k prodlužování pracovní doby, neboť stroj je nejefektivnější, běží-li stále.  Vlastnosti zboží jsou podle něj vysvětlitelné jedině ze vzájemných vztahů mezi výrobci, nikoliv ze zboží samého: zatímco si lidé myslí, že hodnota zboží – např. zlata – je objektivně danou vlastností předmětu, ve skutečnosti je závislá na sociálně-ekonomických vztazích. Buržoazní společnost, která připisuje zboží nevnímatelné vlastnosti a hodnoty a „uctívá“ je, se tak dopouští „zbožního fetišismu“, který je přirovnáván k uctívání svatých ostatků.  Druhý díl analyzuje druhou fázi kapitálu: po fázi produkce v prvním dílu se zaměřuje na různé formy oběhu kapitálu. Třetí díl se snaží vysvětlit přeměnu nadhodnoty v zisk a obsahuje mj. takzvaný „zákon tendence míry zisku klesat“; příčinu krizí kapitalismu tak Marx klade přímo do procesu výroby, nikoliv oběhu.  \"Kapitál\" byl marxismem-leninismem vykládán dogmaticky, tj. jako soustava neměnných zákonitostí, nicméně samotné dílo není systematické a má spíše charakter hledání; nebylo ostatně nikdy dokončeno a většina ho zůstala ve fragmentech. Více než poučky obsahuje hypotézy, nejrůznější odbočky, anekdotická vyprávění, příklady z praxe, citace novinových článků o různých tragédiích a otřesných podmínkách dělníků či o dětské práci, jedovaté výpady proti kapitalismu apod.; v nadsázce se někdy říká, že \"Kapitál\" lze číst jako strašidelný gotický román. Například v osmé kapitole prvního dílu Marx udává příklady porušování továrního zákona z roku 1833 (Factory Act of 1833), který omezoval pracovní dobu dětí v továrnách na max. 12 hodin denně.", "section_level": 3}, {"title": "Kritika Gothajského programu (1875).", "content": "Spis, vydaný posmrtně roku 1891, kriticky reaguje na Gothajský program, který přijala právě vzniklá Sociálnědemokratická strana Německa. On sám se o programu vyjadřuje velice nepříznivě a považuje ho za příliš kompromisní, nevědecký, nedostatečně internacionální, „zavrženíhodný a pro stranu demoralizující“. Ve spise jsou patrné vznikající rozdíly mezi formující se sociální demokracií a klasickým marxismem. Marx zde také naznačuje dvě etapy revoluční proměny společnosti. Teprve až po první etapě vzrůstu produktivity bude všeho dostatek, ztratí soukromé vlastnictví smysl:", "section_level": 3}, {"title": "Protislovanské postoje.", "content": "Po určitou dobu bylo zaměření Marxe a stejně tak i Engelse značně proti-slovanské. Během revoluce v roce 1848, kdy slovanské národy v rakouské řiši nepodpořily německou a maďarskou revoluci a londýnské \"Times\" opisovaly z pražského německého listu \"Bohemie\", že povstání v Čechách \"„mělo za cíl vytvořit s ruskou pomocí českou říši“\", Marx napsal ve svých Neue Rheinische Zeitung: \"„Teď víme, kde jsou nepřátelé revoluce – v Rusku a ve slovanských provinciích Rakouska... Nesmiřitelný boj, válka až do posledního dechu proti Slovanům, zrádcům revoluce, vyhlazení, terorismus! Ne v zájmu Německa, nýbrž v zájmu revoluce.“\" V projevu z roku 1867 Marx odsoudil „panslavistickou propagandu“ šířenou z Ruska, a připomněl revoluční léta 1848-49, kdy podle Marxe bylo Maďarsko napadeno, Vídeň zničena a Itálie rozdrcena Slovany bojujícími pod vlajkami Jelačiće, Windischgrätze a Radeckého.  Marx a Engels byli velkými odpůrci carského Ruska, které považovali za kontrarevoluční hrozbu evropským revolucím, a poukazovali na ruskou pomoc při potlačení maďarské revoluce v roce 1849. Marx podporoval protiruská povstání v Polsku, protože věřil, že nezávislý polský stát může vytvořit nárazníkovou zónu mezi Ruskem a Evropou. Během projevu v Londýně 22. ledna 1867 veřejně prohlásil, že \"„Pro Evropu existuje pouze jediná alternativa. Buď asijský barbarismus z Moskvy exploduje kolem Evropy jako lavina, nebo musíme obnovit Polsko, postavit dvacet milionů hrdinů mezi nás a Asii a získat tak čas pro uskutečnění evropské sociální obrody.“\" Rusko označil za zemi toužící po světovládě, která má civilizovanou vládu ovládající „barbarské masy“.", "section_level": 2}, {"title": "Marxův odkaz a kritika.", "content": "Jeho teorie byly pozdějšími marxisty interpretovány různě až protikladně: od nerevoluční, reformistické politiky sociální demokracie Karla Kautskyho přes dogmatické interpretace tzv. reálného socialismu někdejšího Sovětského svazu a jeho satelitů, čínského maoismu, až k nedogmatickým, sociálně kritickým teoretikům, jako byli Antonio Gramsci, György Lukács, myslitelé Frankfurtské školy nebo pozdější Nová levice. Myšlení mladého Marxe ovlivnilo také reformní socialisty v období tzv. pražského jara nebo podobně orientovanou jugoslávskou skupinu Praxis. O jeho přetrvávajícím vlivu svědčí kromě teoretických diskusí také opětovný zájem o jeho spisy v době hospodářské krize, umístění na třetí příčce v soutěži o „největšího Němce“ v roce 2003 nebo popularita patrně nejznámějšího současného myslitele navazujícího na Marxe, Slovince Slavoje Žižeka.  Mezi jeho četné kritiky patřili představitelé křesťanství a dalších náboženství, která on sám obecně odmítal (jeho díla však nikdy nebyla katolickou církví zařazena mezi zakázané knihy). Ve druhé polovině 20. století se jeho analýzou kapitalismu inspirovala tzv. teologie osvobození.  Složitý a různorodý je vztah (nejen) liberálních myslitelů k Marxovi. Někteří oceňují jeho analýzy kapitalismu, stavějí se však proti vědeckému pojetí dějin. Filosof Karl Raimund Popper ve své \"Bídě historicismu\" nachází u Marxe fatalistické pojetí dějin: poté, co známe neměnné zákonitosti vývoje, není možné měnit společnost „proti nim“, a vzniká naopak „vědecké“ centrální plánování, které může přerůst do totalitarismu. Marxismus je podle něho „nejčistší, nejrozvinutější a nejnebezpečnější podobou historicismu“. Podobně bývá namítáno, že je-li podle něj zánik kapitalismu nevyhnutelný, zůstává organizovaná akce vykořisťovaných neopodstatněná. Pro Poppera již samotná dialektická metoda je pouhým zesíleným dogmatismem, jenž zůstává v očividném nesouladu s pravidly logiky. Popper odmítal marxistický ekonomismus, tj. pojímání člověka jako bytosti, jejíž činnosti a chápání světa jsou určeny ekonomickými zájmy, a také chápání celých dějin jako třídní zápas o ekonomickou nadvládu. Marxistická koncepce třídního boje je dle něj velmi podobná koncepci boje o rasovou nadvládu, kterou vyznávají rasistické doktríny. Díky používání indukční metody Popper pokládal marxismus buď za směs vědy a proroctví, nebo za pavědu, anebo také ničím neopodstatněné všeználkovství. Obdobně kriticky se stavěl i k psychoanalýze Sigmunda Freuda. Dle Poppera také existuje ideová příbuznost mezi marxismem a fašismem, nejsou však dle něj identické. Popper byl více kritičtější vůči fašismu než vůči marxismu. Jeho velkým znalcem byl především Raymond Aron, autor knihy \"Marxův marxismus\", který autora \"Kapitálu\" respektoval, zato však tvrdě kritizoval soudobý, zejména francouzský marxismus (Althusser, Sartre), který podle něho rezignoval na kritické myšlení a stal se, podobně jako další ideologie, spíše politickým náboženstvím; proto v parafrázi Marxe mluví o „opiu intelektuálů“. Podle Raymonda Arona: „Marxistická eschatologie připisuje proletariátu úlohu kolektivního spasitele.“ Komunismus byl podle něj prvním náboženstvím intelektuálů, které mělo úspěch. Marx naplnil N. Machiavelliho touhu po náboženství organizující stát.  Rozsáhlý kritický rozbor jeho nauky podává také Leszek Kołakowski v práci \"Hlavní směry marxismu\" nebo T. G. Masaryk ve svém díle \"Otázka sociální\". Marxismus je dle Leszka Kolakowskeho šiřitelem slepé důvěry ke vznešenému světu všeobecného uspokojení, který čeká na lidstvo hned za rohem. Téměř všechna proroctví, jak Marxova, tak pozdějších marxistů se ukázala být proroctví falešnými, což však nikterak nenarušuje stav duchovní sebejistoty, v jakém žijí vyznavači marxismu, stejně jako v případech všech očekávání známých z chiliastických náboženských hnutí. Dle Kolakowskeho Marx také nepředvídal, že po zestátnění výrobních prostředků lze vykořisťování a ekonomickou nadvládu nad pracujícími znásobit. Kolakowsi také upozorňoval na nesoudržnost marxismu, který byl plný dvojsmyslů a neúplných formulací, či nevysvětlitelných narážek. Dle něj proto ti kteří kritizovali V. I. Lenina za to, že se zpronevěřuje Marxovým důležitým myšlenkám (například dle nich Marxova diktatura neznamená despotickou a nezákonnou vládu), neodhalovali Leninovo zpronevěření se Marxovi, ale nedůslednost Marxe samotného.  Německo-americký psycholog Erich Fromm vydal dvě knihy, kde se zabývá interpretací Marxe. V \"Obrazu člověka u Marxe\" (viz sekci Literatura) jde hlavně o sociálně humanistickou interpretaci postavenou na \"Ekonomicko-filozofických rukopisech\", jejichž podstatná část je obsahem tohoto díla. Ve druhém titulu \"Beyond the Chains of Illusion\" se Fromm vyrovnává se svým vztahem k Freudovu a Marxovu učení. Fromm jako jeden z mála kritiků poukázal na to, že Marx vždy hledal „dynamiku“ společenských dějů, tzn. jejich hybné síly. Tím odpovídá na námitky proti možnému fatalismu a neměnnosti jím objevených a zkoumaných pravidel pro společenské pohyby. Dle kritiky Nikolaje Bardějeva v marximsu kolektiv, kterému je projevována úcta, zaujímá místo určené bohu a člověku. Proletariát je pro Marxe novým Izraelem, spasitelem a budovatelem nového království na zemi. Marxův proletářský komunismus je odchylkou od starohebrejského chiliasmu. Vyvolený národ se proměnil ve vyvolenou třídu.“  Józef Maria Bocheński byl přesvědčen, že marxismus není ve skutečnosti žádnou vědeckou teorií. A to proto, že: 1. Neopírá se o zkušenosti a fakta, ale o arbitrárně a dopředu určená dogmata; 2. Není logicky uspořádaným a vnitřně soudržným systémem myšlení, vyznačuje se řadou rozporů a jakýmsi svérázným intelektuálním zmatkem či nepořádkem; 3. Odmítá veškerou kritiku, odmítá podrobit se empirické verifikaci a logickému posouzení, jelikož sám sobě přiznává hodnoty pravdivosti, věčnosti a neměnnosti. Bocheński si povšiml, že komunistická filosofie se opírá o neomylné ‚klasiky‘, skládá se povětšinou z komentářů k nim, je krajně dogmatická a ohání se pravověrností. Dle něj je komunismus ve své teorii a praxi přímo neuvěřitelným zjednodušením všeho. Dle Giovanniho Sartoriho byla Marxova spasitelská mise libertariánská, nikoliv rovnostářská, Marx předložil kontra-ideál ve vztahu k rovnostářství, který byl ideálem libertarianismu v jeho krajní a millenaristické podobě. Dle Alfreda G. Meyera se mladý Marx otevřeně přikláněl k anarchismu a naprosto odmítal stát, který považoval za nereformovatelnou represivní strukturu jsoucí pouhým prostředkem třídního panství. Marx dle Meyera překvapivě převzal některé své názory od krajně konzervativních tradicionalistů Louise Gabriela Ambroisea de Bonalda a Josepha de Maistreho. Stejně jako oni zuřivě kritizoval liberalismus. Program revolučního socialismu vyvozoval z naprostého odmítnutí liberalismu, obdobně jako tito. Tito však z takového odmítnutí vyvodili program konzervativní a tradicionalistický. Marx byl dle Meyera silně ovlivněn Henri de Saint-Simonem. Marx podlehl pokušení utopie tím, že nekriticky věřil v pokrok a především představil vizi komunistické Arkádie, která čeká lidstvo po porážce kapitalismu. Marxismus je v tomto ohledu amalgamem spojujícím utopismus s prométheismem v jeden celek. Marxistickou filozofii dějin Meyer kritizoval proto, že zde máme paradox: člověk tvoří dějiny, ale není jejich pánem. Jinými slovy řečeno, dějiny jsou výsledkem lidské činnosti a současně lidé jsou výtvorem dějin. Dle Meyera je marxismus mnohovrstvený a zároveň vnitřně značně nesoudržný. Proto také není leninismus do očí bijícím popřením marxismu, jak si myslí rozhodující většina badatelů, nýbrž jednou z jeho obměn. Meyer vždy zdůrazňoval, že marxismus, bezmezně přesvědčený o svých morálních pravdách, je příkladem takového typu světského humanismu, který ospravedlňuje násilí a dopouštění se nelidských či přímo bestiálních činů, to vše ve jménu vyšší pravdy, a tím otevírá dveře dokořán totalitarismu.", "section_level": 1}, {"title": "Pomníky.", "content": "Zejména po ustavení komunistických vlád v některých zemích světa a v menší míře i v dalších zemích byly Marxovi budovány pomníky a vzdávány nejrůznější pocty. Byly po něm pojmenovány ulice, prostranství, školy a další instituce. Nejvíce se to projevilo v NDR: jedno z největších měst v zemi, Chemnitz, neslo v letech 1953–1990 název \"Karl-Marx-Stadt\" a byl zde vybudován mohutný \"Karl-Marx-Monument\". Jeho jméno nesla v té době také proslulá univerzita v nedalekém Lipsku. Východní částí Berlína dosud prochází Karl-Marx-Allee, nedaleko stojí pomník Marxe a Engelse. V ruském Povolží pak od roku 1919 stojí město Marx, které bylo hlavním městem ASSR Povolžských Němců (nedaleko se nachází též město Engels). V roce 2018 byla ku příležitosti výročí 200 let od jeho narození Marxovi odhalena socha v jeho rodném městě Trevír. Slavnostního odhalení tohoto pomníku v nadživotní velikosti se zúčastnil také Jean-Claude Juncker, předseda Evropské komise. Dle něj Marx nemůže za zločiny komunismu a měl by být chápan „v kontextu jeho doby“.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Jelikož oficiální ideologií v době komunistické diktatury v Československu byl marxismus-leninismus, Marxova díla byla vydávána často a ve velkých nákladech. Nejrozsáhlejší souborné vydání o 39 svazcích začalo vycházet v roce 1956 v nakladatelství Svoboda. Po roce 1989 však nebylo nově vydáno téměř žádné Marxovo dílo.", "section_level": 2}, {"title": "Sekundární literatura.", "content": "Prací o Marxovi vyšlo sice v češtině mnoho, naprostá většina z nich však pochází z doby před rokem 1989; tyto publikace zpravidla představují dogmatický marxisticko-leninský pohled. Často se jedná o překlady z ruštiny; k dispozici jsou např. Leninovy komentáře nebo práce pozdějších sovětských marxistů. Teprve v poslední době se začínají objevovat publikace nezávislé na někdejší oficiální ideologii:", "section_level": 3}], "src_summary": "Jádro (z lat. \"nucleus\" – jádro nebo oříšek, příp. řec. \"karyon\" – jádro) je organela eukaryotických buněk, v níž je uložena většina genetického materiálu (DNA) buňky. Jedná se o váček obalený dvěma buněčnými membránami, který má v průměru 5–10 mikrometrů. Uvnitř se nachází chromatin, tedy DNA a různé přidružené bílkoviny, ale i další struktury (např. jadérko), kde probíhají různé enzymatické procesy související s DNA a RNA.", "tgt_summary": "细胞核()是存在于真核细胞中的封闭式膜状细胞器,内部含有细胞中大多数的遗传物质,也就是DNA。这些DNA与多种蛋白质(如组织蛋白)复合形成染色质。而染色质在细胞分裂时,会浓缩形成染色体,其中所含的所有基因合称为核基因组。细胞核的作用,是维持基因的完整性,并借由调节基因表现来影响细胞活动。", "id": 1408892}
{"src_title": "Ateismus", "tgt_title": "无神论", "src_document": [{"title": "Druhy ateismu.", "content": "Ateismus lze rozdělit podle dominujícího pohledu na věc a způsobu argumentace na  Zcela jiné pojetí ateismu je u řeckých básníků, kteří popisovali ateismus jako stav šílenství v důsledku opuštění bohy.", "section_level": 1}, {"title": "Postoje snižující význam bohů či Boha.", "content": "Kromě toho jsou teoretické postoje, které sice nejsou ateistické, otázce po Bohu a nadpřirozenu se však vyhýbají nebo ji formulují jinak než západní náboženství. Sem patří například:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Antika.", "content": "Obecný pojem ateismus se sice objevuje až v 16. století, o lidech, kteří bohy a bohoslužbu odmítali, jsou četná svědectví už od starověku. Také Sókratés byl odsouzen za bezbožnost (\"asebeia\"), protože zpochybňoval kompetenci věštců (dialog \"Euthyfrón\") i rapsódů (dialog \"Ión\") v otázce zbožnosti a byl obviněn, že vymýšlí nové bohy. Přitom se Sókratés proti takovému obvinění vehementně brání. Podobně byli jako „bezbožní“ (\"atheoi\") obviňování už ve starověku židé i křesťané, protože se odmítali podílet na veřejných bohoslužbách.  Blíže k ateismu, jak jej v současnosti chápeme, stojí názory Epikúra (341–270 př. n. l.) a jeho žáků. Hlavním Epikúrovým cílem bylo zbavit lidi strachu ze smrti a z bohů. Římský básník Titus Lucretius Carus (asi 97–55 př. n. l.) v naučné básni \"De rerum natura\" (česky \"O přírodě\") rozvíjí epikurejský pohled na svět a materialistickou, atomistickou filosofii do uceleného a systematického popisu vesmíru. Bohové podle něho žijí blaženě na nebesích, jsou však na světu nezávislí a lidé jsou jim lhostejní, proto ani není třeba se jimi zabývat. Staví se proti jakémukoli uctívání bohů, které dle jeho názoru způsobilo mnoho zla (což dokládá příklady z historie i mytologie) a je zcela zbytečné. Epikúros podle něho „osvobodil“ lidstvo od uctívání božstev. Hymnickými verši na Venuši také Lucretiův epos podle klasických konvencí začíná. Epikúros ani Lucretius tedy samu existenci bohů nepopírají, tvrdí jen, že se lidských životů nijak netýká a jejich názor je tedy spíš deistický než ateistický.  Lucretius – stejně jako před ním Démokritos nebo Platón – se ovšem vymezují proti antropomorfním bohům své kultury, ať už „podsvětním“ (tj. zemřelým předkům) nebo nebeským. To jsou bytosti sice nesmrtelné a nadlidské, které vyžadují úctu a oběti, jsou však součástí tohoto světa a vykazují lidské nedostatky. Proti nim Platón vyzvedá jednoho Boha, jehož ztotožňuje se spravedlností a dobrem a jemuž je člověk zavázán vnitřně a mravně. Na konci \"Ústavy\" připomíná mýtus o posledním soudu, kde se každý člověk musí zodpovídat ze svých činů. Zejména v „Zákonech“ Platón také zdůrazňuje význam náboženství pro dobrou vládu v obci a předkládá první pokus o racionální zdůvodnění jednoho Boha.  Podobně zásadní změnu v představě Boha znamená židovský monoteismus: Bůh není součástí světa, nýbrž naopak je jeho původce a zákonodárce. Člověk ho nemůže přímo poznat a může poznávat jen jeho dílo, které ale samo není posvátné. Bůh sám se však k člověku obrací svým Zjevením, které nepodává informace, ale určuje, co je jeho posláním, jak má a nemá žít. Judaismus proto zakazuje Boha zobrazovat i jmenovat a na několika místech Bible dokonce zpochybňuje i oběti. Bůh jako Stvořitel a zákonodárce dává tak světu celkový smysl a lidskému životu poslání i naději do budoucnosti v podobě Mesiáše. Teprve tím vzniká možnost náboženské víry jako očekávání a naděje, pro starší náboženství zcela nepochopitelná. Protože ve svých synagogách neměli žádné obrazy a sochy, jevili se svému okolí jako \"a-theoi\", bez bohů.  Toto pojetí, které se ovšem prosazovalo jen velmi obtížně, převzalo křesťanství, které k němu přidalo víru, že v Ježíši jako Kristu se Bůh sám stal člověkem a splnil tak příslib Mesiáše – i když jinak než současníci očekávali. Tuto složku křesťanství Židé i později muslimové odmítli a v polemice s křesťanstvím vznikala i nové podoba ateismu, zaměřená na paradoxy křesťanského učení, Ježíšova života a zázraků.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Radikální ateismus, zaměřený proti zjevenému náboženství a založený na Aristotelově racionálním výkladu světa, se poprvé objevil v 9. století u perských učenců, ovlivněných řeckou filosofií (Ibn ar-Ráwandí, Ar-Razí, aj.) Působili zřejmě i na Západě, takže Anselm z Canterbury podal racionální argument, později nazývaný ontologický důkaz, a hájil ho proti námitkám mnicha Gaunilona. Ve 13. století Tomáš Akvinský tento argument odmítl a sám podal pět „cest“, jak lze víru v Boha racionálně zdůvodnit. Ve 14. století se filosofie oddělila od teologie a začala hledat racionální výklad světa na aristotelském základě (William Ockham, Jean Buridan).", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "Zatímco reformace filosofii – aspoň zpočátku – odmítla a zdůraznila význam víry a Bible jako jediných zdrojů poznání Boha, italský humanismus rozvinul nové studium antických filosofů a Mikuláš Kusánský podal první návrh empirické vědy, založené na měření. Koperníkovská astronomie a Galileova fyzika posílily důvěru v možnosti lidského poznání a filosofové jako Francis Bacon a René Descartes začali budovat vědeckou metodu účinného, to jest jistého a ověřitelného poznávání (vědecká revoluce). Občanské a náboženské války 16. a 17. století otřásly autoritou křesťanství a vyvolaly pokusy o morálku bez náboženství. Kritika Bible (Baruch Spinoza, Jean Astruc) odhalila nesrovnalosti v jejích textech a zpochybnila tak i její autoritu.  V 16. a 17. století se ve Francii a v Anglii poprvé objevuje pojem atheismus v moderním smyslu, zprvu ovšem jako pejorativní označení odpůrců (deistů, agnostiků). Ještě roku 1689 byl za popírání Boha popraven polský šlechtic Kazimír Lyščiňský (Kazimierz Łyszczyński) a roku 1766 za urážky náboženství mladý francouzský šlechtic J.-F. de la Barre. Teprve ve druhé polovině 18. století (osvícenství) se k ateismu výslovně přihlásil německo-francouzský osvícenec a mechanistický filosof baron von Holbach v polemickém díle „Systém přírody“ (1770); následovala ho celá generace encyklopedistů. Roku 1781 vydal Immanuel Kant „Kritiku čistého rozumu“, kde odmítl důkazy boží existence a usoudil, že tuto otázku – stejně jako další zásadní otázky o světě a o člověku – nelze rozhodnout prostředky lidského rozumu. Bůh jako „regulativní idea“ však pro něho zůstal jedinou zárukou lidské mravnosti a svobody.  Průmyslová revoluce nastartovala sekularizaci a socialismus. Růst vzdělanosti (je zaváděna povinná školní docházka, klesá negramotnost) doprovází i rozšiřování ateismu, protože víra v boha je, podle průzkumů z celého 20. století, častější u méně vzdělaných lidí a méně inteligentních lidí. Věřící se také rozhodují méně racionálně. Podle současných průzkumů v USA dokonce ateisté vědí o náboženství více než věřící. Za Velké francouzské revoluce byly roku 1793 zavřeny kostely a zakázány mše, kostely byly vypalovány a ničeny, stovky kněží byly zabity a tisíce musely uprchnout ze země. Revoluce se sice brzy utopila v krvi a následovala politická restaurace, prolomila však dosavadní hráze a otevřela cestu bojovnému ateismu 19. století. Roku 1841 vyšla vlivná kniha filosofa L. Feuerbacha (1804–1872) „O podstatě křesťanství“, která Boha i náboženství pokládá za čistě lidský výtvor: „Člověk stvořil Boha ke svému obrazu.“ Na Feuerbacha navázali myslitelé jako Arthur Schopenhauer (1788–1860), Max Stirner (1806–1856), Karel Marx (1818–1883) nebo Friedrich Nietzsche (1844–1900). Podle Marxe je náboženství „...vzdech utlačeného tvora, srdce nelítostného světa a duše bezduchých poměrů. Je to opium lidu.“ Nietzsche napsal slavnou větu: „Bůh je mrtev – a my jsme ho zabili“ a přemýšlel o tom, jak tuto ztrátu nahradit. Thomas Henry Huxley zavedl pojem agnosticismus, aby tak odlišil neprokazatelnost od ateismu.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření ateismu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Svět.", "content": "Od 20. století ateismus v intelektuálních kruzích západních zemí převažuje a šíří se do celé společnosti především jako implicitní „život bez boha“. Od toho je třeba odlišit osobní víru v Boha, která se ale odmítá zařadit do organizovaných církví a zůstává „bez vyznání“. Také agnosticismus jako přesvědčení, že otázku po Bohu nelze racionálně rozhodnout, je velmi rozšířen.  Podle průzkumu společnosti \"WIN-Gallup International\" z roku 2012 v 57 zemích světa se za ateisty považuje 13 %, za nenáboženské lidi 23 % a za náboženské (\"religious\") 59 % lidí. Největší podíl ateistů je v Číně, Japonsku a ČR (47 %, 31 %, 30 %), nenáboženských lidí v Austrálii a ČR (48 %), dále v Irsku, Rakousku a Nizozemí (44 %, 43 %, 42 %).", "section_level": 2}, {"title": "Česká republika.", "content": "Ateismus v Česku je největší na severu a západě Čech. Tedy v oblastech sousedících s oblastí, kde bývala Německá demokratická republika, která je také velmi ateistická. Nejde však pravděpodobně o vliv komunismu (ovlivněného mladohegelovci), protože v ostatních státech není takový podíl ateismu. Už Durynsko a Sasko bylo centrem sekularizace v době Výmarské republiky. A okolo roku 1800 tzv. \"Atheismusstreit\" (Johann Gottlieb Fichte) měl vliv na německou filozofii.  Severské státy se vyznačují vyšší mírou ateismu. Velký podíl je i v Estonsku (nedaleko je Petrohrad, místo kde proběhla Velká říjnová revoluce). Sever Francie (Pikardie, Nord-Pas-de-Calais) je také silně levicový.", "section_level": 2}, {"title": "Diskriminace ateismu.", "content": "Diskriminace ateistů (anglicky \"atheophobia\") se ve světě projevuje například v podobě předpokladu o nespolehlivosti a nemorálnosti nevěřících (podle některých studií by ateisté měli být naopak altruističtější). Jde o globální předpojatost, která může být vysvětlována i tak, že ti, kteří se nebojí trestu, jsou nemorální. Případně tím, že ten, kdo neuznává sobě nadřazenou autoritu s zodpovídá se jen sám sobě, bude tudíž přirozeně egoistou. Některé předsudky zřejmě pocházejí z období studené války, kdy byl ateismus v USA automaticky spojován s komunismem. Roku 1957 bylo přidáno na bankovky USA heslo „Věříme v Boha“ (\"In God We Trust\"), což je v současnosti podle některých odpůrců v rozporu s dodatkem Ústavy. Teprve roku 1993 vydala OSN oficiální výklad, že náboženská svoboda se týká i nevěřících a že Mezinárodní pakt o občanských a politických právech chrání i ateisty. V USA se stále ještě testuje víra při ucházení se do jistých funkcí a prvním členem Kongresu, který se veřejně přihlásil k ateismu byl až Pete Stark roku 2007 (ale například coming out s homosexualitou u kongresmanů se vyskytuje již od 80. let). Některé průzkumy ukázaly, že obyvatelé západního světa pociťují nedůvěru či předsudky vůči ateistům větší než vůči židům, homosexuálům či pachatelům znásilnění. Němečtí Turci v 25% případů považují ateisty za méněcenné bytosti. V Brazílii jde o nejvíce nenáviděnou skupinu (horší než Romové, homosexuálové či uživatelé drog). Pohrdání, nenávist a perzekuce ateistů (často končící smrtí) jsou běžné v mnoha islámských zemích, v části z nich jsou perzekuce i úředně posvěcené (Afghánistán, Írán, Jemen, Malajsie, Maledivy, Mauritánie, Nigérie, Pákistán, Katar, Saúdská Arábie, Somálsko, Spojené arabské emiráty a Súdán). Institucionální trestání „rouhání“ a kritiky náboženství (za což může být považován veřejně projevený ateismus) uplatňují i některé křesťanské země včetně Islandu, Rakouska či Polska.", "section_level": 1}, {"title": "Trendy.", "content": "Do poloviny 20. století se mnoho autorů domnívalo, že náboženství ztrácí na významu a časem patrně zmizí. Například v USA je znát trvalý nárůst počtu obyvatel bez vyznání. Novější autoři poukazují na nový jev oživení náboženství, často v poměrně bojovné a radikální podobě. Sem patří jak islámský fundamentalismus, tak radikální křesťanská hnutí zejména v USA. Proti tomu se ovšem staví také nový ateismus, aktivní také zejména v USA. Existují odhady, že kolem roku 2040 může ateismus převládnout. Věda pomocí logiky rozkládá víru v boha, ovšem pomocí strachu ji podporuje.  Objevují se i recesní náboženství jako jsou pastafariáni, humoristický pamflet, satira na náboženství s ateistickým vyzněním.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ateismus (z řeckého α, \"a\" záporná předpona + θέος, \"theos\" bůh), bezbožnost, život bez Boha či bohů, se obvykle chápe v širokém smyslu jako absence víry v Boha či duchovní bytosti nemateriální, nesvětské povahy či podstaty.", "tgt_summary": "无神论(英语:Atheism),在广义上,是指一种不相信神存在的观念;在狭义上,无神论是指对相信任何神鬼存在的一种抵制。无神论与通常至少相信一种神存在的有神论形成一个对比。", "id": 8890}
{"src_title": "Kabel", "tgt_title": "電纜", "src_document": [{"title": "Materiál kabelů.", "content": "Základním materiálem pro jádra elektrických kabelů jsou elektrovodná měď nebo hliník. Hliník má sice nižší vodivost než měď, a proto pro stejné proudy musí mít větší průměr, ale přesto je výsledný kabel lehčí, než měděný. Hliníkový vodič je i lacinější, než měděný.  Dnešní použití hliníku jako vodiče je především pro stabilní (např. uliční) rozvody, nebo závěsná vedení (kdy je hliníkový vodič doplněn vpleteným ocelovým nosným prvkem). Obecně má použití hliníku oproti mědi některé nevýhody:  - Hliník je křehčí, vodič se např. opakovaným ohybem snadno zlomí. Proto není hliník vhodný pro vedení s mechanickým pohybem.  - Průchodem proudu se hliník zahřívá a zvětšuje svůj objem. Pokud je hliníkový vodič spojen mechanicky s jiným vodičem kupříkladu pomocí šroubu, pak toto roztažení nemůže probíhat všemi směry stejně. Není-li spoj optimálně navržen, dojde k plastické deformaci měkkého hliníku. Při ochlazení, tedy když proud přestane vodičem protékat, se naopak smrští rovnoměrně ve všech směrech, což způsobí, že se šroubované kontakty poněkud uvolní, čímž se zvýší jejich přechodový odpor, který následně vede ke zvýšenému zahřívání. Navíc se hliníkový vodič vlivem působení vzdušného kyslíku potahuje vrstvičkou nevodivého AlO a vinou toho se přechodový odpor mezi vodičem a svorkovnicí dále zvyšuje. Hliníkové kontakty mají být proto pravidelně dotahovány, aby se zmenšilo nebezpečí vzniku požáru.  Tyto vlastnosti vedly v posledních letech k omezení používání hliníku ve prospěch mědi zejména v domovních rozvodech. Nadále se hliník jako vodič běžně používá v dálkových rozvodech a průmyslových aplikacích, které jsou pod profesionálním dohledem.  Běžným materiálem pro výrobu izolace a plášťů kabelů je měkčené PVC, pryž, dále silikonová pryž, polyetylen, EPR, HEPR, HFFR aj.", "section_level": 1}, {"title": "Užití kabelů.", "content": "Podle způsobu užití existují kabely pro pevné uložení a pro pohyblivé přívody. Mohou být spirálově zkroucené (jako telefonní šňůra), jednotlivé vodiče mohou být zkrouceny do tvaru šroubovice (tzv. kroucená dvojlinka) apod. Existují kabely odolné vysokým teplotám s izolací ze silikonové pryže i kabely nehořlavé, které si uchovávají funkčnost po určitou dobu i v ohni. Sdělovací kabely jsou často stíněné, aby vyhověly požadavkům na elektromagnetickou kompatibilitu. Izolované vodiče jsou nejdříve společně obaleny vodivou fólií nebo pletivem, potom teprve společným izolačním pláštěm. U datových kabelů (STP) může být stíněna každá dvojice vodičů a potom ještě celý kabel.", "section_level": 1}, {"title": "Typy kabelů.", "content": "Pro připojení k internetu se používají kabely s kroucenou dvoulinkou (stíněné (STP) nebo nestíněné (UTP)) nebo optické kabely (dříve i koaxiální kabely).", "section_level": 1}, {"title": "Barevné značení žil silových kabelů a jejich kombinace.", "content": "V běžných rozvodech silové energie (nízkofrekvenční do napětí 1 kV) jsou z bezpečnostních důvodů již od 30. let pevně stanoveny barvy izolací podle toho, jakému účelu vodič bude sloužit. Zprvu to bylo (v rozvodech 1×220 V) tak, že černý vodič byl fázový a bílý nulovací. Postupem času a technickým rozvojem se předepsané barvy měnily.  Od října 1992 je v České republice normou ČSN 33 0165 pevně stanoveno toto barevné značení žil silových kabelů:  Výše zmíněná ČSN 33 0165 zjednodušila elektrotechnikům život v tom, že do československé praxe převáděla evropský harmonizační dokument HD 308 z roku 1975 a zaváděla tzv. \"standardy barevného značení žil\" – jednoznačné, pevně stanovené barevné kombinace, které pokrývaly prakticky všechny potřeby elektrotechnických aplikací. Následující písmenné kódy byly společné pro pevné kabely i pohyblivé šňůry:  V roce 2005 však vyšla ještě další norma ČSN 33 0166 ed.2, která k nám převádí nový harmonizační dokument HD 308 S2, jenž předepisuje opět odlišné barevné kombinace. Kladem je, že byla povolena k použití pro označení krajního vodiče i barva šedá (do té doby používaná pololegálně jako „zvláštní odstín černé“), výrazným záporem a krokem zpět je ale vnesená nejednoznačnost – a to nejen proto, že obě normy platí souběžně.  Od 1. 4. 2006 lze tedy dál vyrábět a používat původní kombinace A, B, C, D, jsou však výslovně uvedeny jako nedoporučené. Doporučenými přednostními kombinacemi jsou pro pevné kabely J (s ochranným vodičem) a O (bez ochranného vodiče), pro šňůry potom analogické kombinace G a X. Například 4B tak byla převedena na 4O, resp. 4X. Přesto mnohé kabelovny stále vyrábějí např. kombinace 3B nebo 4C, protože za ně v nové normě není přímá náhrada.  Navíc, přes veškerou snahu IEC, praxe není (a z komerčních důvodů patrně nikdy nebude) zcela jednotná – například Německo používá v distribuční stejnosměrné soustavě opačné rozlišení pólů, Japonsko a USA mají opačnou funkci šedého a světlemodrého vodiče atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kabel je soustava dvou nebo více elektrických nebo optických vodičů spojených společným pláštěm. Jednotlivé vodiče (žíly) elektrického kabelu mohou být nejen z plného drátu, ale také laněné, složené z tenkých drátků. Takový vodič se označuje jako \"licna\". Žíly silnoproudých kabelů už od průřezu 25 mm jsou složené z jednotlivých tenčích drátů. Žíly je tak možné zformovat a dosáhnout kruhového průřezu výsledného kabelu. Mluvíme potom o sektorovaném vodiči. Kabel nemusí obsahovat jen elektrické vodiče, ale i například optické vlákno nebo několik koaxiálních kabelů.", "tgt_summary": "电缆,是由两条或更多的导线粘合、扭曲或编织在一起形成的单一的连接两个设备传输电信号的组件。电缆的用途广泛并且每个用途都需特制,它的功能大至传输电能、电信号和实现电磁能转换的线材产品。", "id": 2409446}
{"src_title": "Kyanid draselný", "tgt_title": "氰化钾", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "Kyanid draselný se vyrábí reakcí kyseliny kyanovodíkové a hydroxidu draselného.  Nebo reakcí formamidu s hydroxidem draselným:", "section_level": 1}, {"title": "Fyziologické účinky.", "content": "Kyanid draselný je silný jed, který intoxikuje tělo požitím, inhalací prachu či vstřebáním kůží. V žaludku se z něj působením kyseliny chlorovodíkové (HCl) uvolňuje prudce jedovatý kyanovodík. Smrtelná dávka KCN pro člověka je 200 mg – 300 mg. Otravy zažívacím traktem trvají při plném žaludku i několik hodin. Při velké dávce uvolněného kyanovodíku (či při jeho vdechování) nastává smrt v několika sekundách.  Toxický účinek spočívá v blokování enzymů tkáňového dýchání. Nejdůležitější je inhibice cytochromoxidázy – CN se váže na přítomné trojmocné železo Fe a tím dojde k blokádě buněčného dýchání. Následkem je dušení, hlavně některých mozkových center. Transport kyslíku v krvi je zachován, protože železo v krevním barvivu hemoglobinu je ve dvojmocné formě (Fe).", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky otravy.", "content": "Nastupují po požití po minutách, nejvýše po desítkách minut, dle náplně žaludku (viz výše). Typicky se objevuje (v daném pořadí): nevolnost, zvracení, bolesti hlavy a v srdeční krajině, pocit horka ve tvářích, hučení v uších, závratě.  Vzniklý nedostatek kyslíku ve tkáních (tkáňová hypoxie) vede k prohloubenému dýchání. Postižený zpravidla zvrací, má nutkání na stolici a je celkově malátný. V další fázi otravy nastupují závažné poruchy dýchání a následně i srdeční činnosti. I několik minut po zástavě dechu však funguje srdeční činnost, je tedy možné umělým dýcháním a podáním protijedu dotyčného zachránit.  Při umělém dýchání z úst do úst je zachránce ohrožen vydechovaným kyanovodíkem, je proto vhodné použít masku nebo roušku s ventilem.", "section_level": 1}, {"title": "První pomoc.", "content": "Postiženého je třeba ihned odnést ze zamořeného prostředí. Došlo-li ke kontaktu jedu s pokožkou, musí být zasažené místo důkladně omyto vodou. Byl-li jed požit a postižený je stále při vědomí, ihned vyvoláme zvracení (např. požitím slané vody či mechanickým drážděním hrdla). Ve všech případech voláme lékaře.  Nejméně rizikovým postupem \"lékařské první pomoci\" je nitrožilní podání hydroxykobalaminu (derivát vitamínu B12) ve vysoké dávce (řádově gramy). Výměnou hydroxidové skupiny vzniká nejedovatý kyanokobalamin.  Další postupy využívají vazbu kyanidového aniontu na krevní barvivo a jeho následné převedení na netoxické sloučeniny. HCN se váže na krevní barvivo hemoglobin pouze v případě jeho převedení na trojmocnou formu (methemoglobin), z něhož vznikne kyanhemoglobin HbCN, který se postupně rozkládá.  Běžně používaným protijedem \"laické první pomoci\" je amylnitrit (další názvy: isoamylnitrit, isoamylester kyseliny dusité, dusitan amylnatý, isopentylum nitrosum, amylium nitrosum), jehož páry otrávený vdechuje. Dochází k převodu hemoglobinu (Fe) na methemoglobin (Fe) a poklesu krevního tlaku (nejlépe vdechovat v sedě). Po vdechnutí postižený zrudne v obličeji. V okamžiku, kdy se barva v obličeji vrátí k normálu, vdechnutí amylnitritu opakujeme. Další léky ze skupiny nitrátů mají stejný efekt (potenciálně nebezpečnou methemoglobinemii a pokles tlaku krve).  Lékař dále podává sloučeniny síry (thiosíran sodný), které vytvářejí netoxické thiokyanáty (rhodanidy). Ty se následně vylučují močí.  Minimálně dvě hodiny po otravě musí být pacient pod lékařským dohledem.  Někdy uváděné podávání glukózy je mýtem. \"Uvádí se, že Rasputinova odolnost vůči jedu neměla nic společného s nadpřirozenými schopnostmi, ale plynula z neznalosti jeho vrahů. Ti mu jed podávali ve sladkých moučnících a madeirském víně, které je bohaté na cukr.\" V těchto potravinách se ale jedná spíše o sacharózu, nikoliv glukózu. Blokáda dýchacích enzymů není glukózou ovlivněna. Lze spekulovat o pomalém uvolňování jedu z naplněného žaludku.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Za přítomnosti kyslíku a vody způsobuje kyanid draselný přeměnu zlata v rozpustné sloučeniny. Proto se užívá v oblasti klenotnictví při pozlacování kovů. Občas je užíván při získávání zlata z rudy, ačkoliv zde se více používá jeho příbuzný – kyanid sodný (NaCN). Louhování zlata kyanidovou metodou je problematické z ekologických důvodů.  Kyanid draselný spolu s ostatními kyanidy (kyanid sodný atd.) je také důležitou součástí lázní pro galvanotechniku (galvanické pokovování) - zinkování stříbření atd.  Tento jed je oblíbený u autorů detektivních románů. V praxi bylo cyankáli používaným jedem pro sebevraždy špiček nacistického režimu. Ampulku s jedem použili například Adolf Hitler, Eva Braunová, Heinrich Himmler nebo k trestu smrti odsouzený Hermann Göring, či v roce 2017 bývalý generál Slobodan Praljak.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kyanid draselný (triviálně cyankáli) je draselná sůl kyseliny kyanovodíkové. Chemický vzorec je KCN. Je to bílá krystalická hygroskopická látka reagující silně alkalicky. Reakcí se vzdušným oxidem uhličitým postupně přechází na uhličitan draselný (potaš) za vzniku plynného kyanovodíku (HCN), který páchne po hořkých mandlích a je možné ho rozeznat čichem při koncentraci od 6 mg/m (asi 4,65 hmotnostních ppm).", "tgt_summary": "氰化钾(化学式:KCN),俗称山埃钾,是氰化氢的钾盐。在一般环境下氰化钾是一种呈无色或白色、有杏仁味、外观与糖相似并且易溶于水的固体。尽管有剧毒,由于是能与元素金组成可溶化合物的极少数物质之一,因而常被用于珠宝的镀金和抛光。它有时也用于采取化学萃取法淘金的金矿开采(尽管氰化钠的应用更为普遍),且直到1970年代仍不时被用作灭鼠药。", "id": 1054917}
{"src_title": "Malárie", "tgt_title": "疟疾", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Za objev původce malárie získal francouzský lékař Charles Louis Alphonse Laveran v roce 1907 Nobelovou cenu za fyziologii a medicínu. Nobelova cena byla udělena i za objev léčivých účinků malárie na syfilis.  Příznaky malárie se obvykle projeví 8 až 25 dní od doby infikace, nicméně u lidí využívajících antimalarickou profylaxi se mohou objevit i později. První symptomy, jež jsou společné pro nákazu všemi druhy plasmodií, se velice podobají příznakům chřipkového onemocnění. Dále jsou časté bolesti hlavy, zvýšená tělesná teplota, bolest kloubů či zvracení. Vzhledem k životní strategii patogenního prvoka dochází ke zvýšenému rozpadu erytrocytů, což vede k anémii. Následkem vysoké koncentrace hemoglobinu dojde ke zvětšení sleziny. Přebytečný hemoglobin se může objevit i v moči. Mezi další příznaky patří pocit mravenčení v pokožce, zvláště u malárie způsobené zimničkou \"Plasmodium falciparum\". Komplikace zahrnují i kóma a následné úmrtí, pokud není malárie adekvátně léčena.  Klasickým příznakem malárie jsou tzv. návaly, kdy se střídá zimnice s horečkou. Tyto se objevují každé dva (P. vivax a P. ovale) nebo tři (P. malariae) dny. Nejzávažněji se projevuje infekce P. falciparum, kdy se horečka vrací po každých 36–48 hodinách. Obzvláště rizikový je průběh onemocnění u dětí.  Jiní savci (jako netopýři, hlodavci, primáti), jakož i ptáci a plazi, též trpí malárií, způsobovanou ale obvykle různými druhy zimniček. Ty jsou přizpůsobeny specifickým hostitelům, ale často mohou, byť s menší účinností, napadat i jiné hostitele.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanismus nákazy.", "content": "Infikovaná samička komára \"Anopheles\" přenáší pohyblivé infekční stádium výtrusovce \"Plasmodium\" ve svých slinných žlázách. K infekci dochází většinou po setmění a v noci, kdy jsou samičky komárů nejaktivnější a sají krev teplokrevných živočichů. Zároveň se slinami přitom přenesou i \"Plasmodia\" (zimničky), které se poté uchytí v játrech infikovaného. V jaterních buňkách pak dochází k reprodukci parazitů a k přechodu do dalšího stádia – merozoitu. Merozoity vstupují do červených krvinek, kde se dále množí a v periodických intervalech dochází k jejich masovému uvolňování do krevního řečiště. Tomu odpovídají i typické malarické záchvaty, kdy dochází ke zvýšení teploty každé 3 nebo 4 dny, tj. v době, kdy je krev zaplavena čerstvou vlnou merozoitů.  Parazit je relativně chráněn před aktivitami imunitního systému, protože zůstává uvnitř jaterních buněk a krvinek. Cirkulující infikované krevní buňky jsou sice likvidovány ve slezině, ale plasmodium velmi rychle mění své povrchové proteiny, takže dokáže imunitní reakci účinně unikat. Když se časem lidský imunitní systém naučí rozeznat povrchový protein a začne produkovat specifické protilátky, parazit přepne do další formy proteinu a tím znesnadní práci imunitnímu systému.  Přilnavost červených krvinek je zvlášť výrazná u malárie způsobené zimničkou \"Plasmodium falciparum\" a to je hlavní faktor způsobující komplikace z krvácení.  Některé merozoity se mění do samičích a samčích gametocytů. Bodne-li komár infikovanou osobu a nasaje-li gametocyty s krví, oplodnění proběhne ve střevě komára, vzniknou nové sporozoity a putují do jeho slinné žlázy. Tím dojde k uzavření reprodukčního cyklu plasmodia. Těhotné ženy jsou pro komáry zvláště přitažlivé a malárie u těhotných žen je významná příčina potratů a mortality novorozenců.  Známé druhy způsobující nákazu u lidí jsou \"Plasmodium falciparum\" (který je zodpovědný za 80 % známých případů a asi 90 % úmrtí) a \"Plasmodium vivax\", dále pak \"Plasmodium ovale\", \"Plasmodium malaria\", \"Plasmodium knowlesi\" a \"Plasmodium semiovale\" jsou známé jako původci malárie.", "section_level": 1}, {"title": "Malárie jako terapie.", "content": "Malárie byla počátkem 20. století používána jako lék proti bakterii Treponema pallidum, způsobující syfilis. Principem léčby bylo to, že vysoké horečky, provázející malárii, zabily i tuto bakterii. Toho si všiml Julius Wagner-Jauregg a zkusil malárii aplikovat cíleně. Za objev léčivých účinků malárie dostal v roce 1927 Nobelovu cenu za lékařství. K léčení nepoužíval smrtící Plasmodium falciparum, nýbrž mnohem méně nebezpečnou opičí malárii Plasmodium knowlesi. Během používání se objevilo i jedno nebezpečí: po asi 170 generacích umělého předávání choroby injekcemi mezi pacienty se původce malárie stal podobně smrtící, jako Plasmodium falciparum (virulence postupně stoupla asi 500×). Tato metoda se používala do poloviny 50. let a byla nahrazena léčbou antibiotiky.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba.", "content": "K léčení malárie se ve vážných případech používá chinin. Malárii se často nepodaří zcela vyléčit, a může se vracet i po letech.", "section_level": 1}, {"title": "Prevence.", "content": "Očkování zatím neexistuje, vakcína je ve fázi klinických testů.  Prevencí proti nákaze malárií může být moskytiéra či vhodný oděv s dlouhými rukávy a dlouhými nohavicemi. Dále antimalarika jako jsou malaron, obsahující atovaquon a proguanil, Lariam (meflochin) nebo Mephaquine (meflochin) případně Doxycyklin.", "section_level": 1}, {"title": "Malárie ve světě.", "content": "Na malárii umírají ročně až tři miliony lidí, z toho 90 % v Africe. V posledních letech se tradiční léčba ukazuje jako neefektivní, protože roste rezistence parazitů, navíc léčiva jsou pro rozvojové země příliš drahá.  Důležitá je proto prevence – některé země dosud realizují postřiky kolonií komárů DDT (protože je nejlevnější a i pro chudou rozvojovou zemi dostupný), což má ale katastrofální dopady na životní prostředí. Dnes je za nejúčinnější způsob boje proti malárii považována distribuce moskytiér – ty totiž lehce ochrání hlavně děti a matky, které jsou nemocí ohroženy nejvíce. Zásadní je také včasné rozpoznání nemoci a okamžitá léčba. To je však v mnoha rozvojových zemích velkým problémem, protože chybějí lékaři, nemocnice, léky a další prvky zdravotnické infrastruktury.  Zastavení šíření malárie do roku 2015 je jeden z rozvojových cílů tisíciletí. Řada úspěšných projektů probíhá v rámci rozvojové spolupráce.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt malárie v některých zemích.", "content": "Počet případů na 100 000 obyvatel  Ještě na přelomu 19. a 20. století se malárie vyskytovala i na jižním Slovensku a na jižní Moravě.", "section_level": 2}, {"title": "Evoluce nemoci.", "content": "Malárie moderního typu zřejmě vznikla někdy před 15 000 až 8 miliony let, nejstarší doklad o jejím výskytu pochází dokonce již z dominikánského jantaru z doby před asi 15 až 20 miliony let. Entomolog a badatel George Poinar, Jr. se domnívá, že objevil ancestrální formu malárie již v těle hmyzu z barmského jantaru starého 100 milionů let. Malárie tedy mohla být rozšířená již v období druhohorní křídy. K evoluci ale dochází neustále a objevuje se i rezistence vůči léčbě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Malárie (italsky „špatný vzduch“; česky rovněž nazývaná bahenní zimnice) je jedna z nejvýznamnějších infekčních nemocí. Ročně malárii podlehne 0,5 milionu nakažených, z čehož většina jsou děti mladší 5 let. Většina obětí žije v tropických oblastech a subsaharské Africe. Podle odhadů mohla zabít až polovinu lidí, co kdy žila.", "tgt_summary": "疟疾(,中文俗称打摆子、冷热病、发疟子)是一种会感染人类及其他动物的全球性寄生虫传染病,其病原疟原虫借由蚊子散播,隶属囊泡藻界(统称原生生物的生物类群之一),皆为单细胞生物。疟疾引起的典型症状有发烧、畏寒、疲倦、呕吐和头痛;在严重的病例中会引起黄疸、癫痫发作、昏迷或死亡。这些症状通常在蚊子叮咬后的十到十五天内出现,若病人没有接受治疗,症状缓解后数月内症状可能再次出现。曾感染疟疾的患者再次感染所引起的症状通常较轻微,如果患者没有持续暴露于疟疾的环境,此种部分抵抗力会在数月至数年内消失。 疟疾最常透过受感染的雌性疟蚊来传播,疟原虫会在疟蚊叮咬时从蚊子的唾液传入人类的血液,接着疟原虫会随血液移动至肝脏,在肝细胞中发育成熟和繁殖。疟原虫属(\"Plasmodium\")中有五个种可以感染人类并借此散播,多数死亡案例由恶性疟(\"P. falciparum\")、间日疟(\"P. vivax\")及卵形疟(\"P. ovale\")所造成,三日疟(\"P. malariae\")产生的症状较轻微,而(\"P. knowlesi\",又称诺氏疟原虫)则较少造成人类疾病。疟疾的诊断方式主要为镜检或前者配合,近年也发展聚合酶链式反应来侦测疟原虫的DNA,但因为成本和复杂性较高,目前尚未广泛地应用于疟疾的盛行地区。 避免疟蚊叮咬能降低感染疟疾的风险,实务上包括使用蚊帐、防蚊液或(如喷洒杀虫剂和清除积水)。前往疟疾盛行地区的旅客可以使用数种药物来,而疟疾好发地区的婴儿及第一个三月期以后的孕妇也建议适时使用进行防治。20世纪中叶,以屠呦呦为首的中国科学家研制出抗疟效果良好的药物青蒿素,屠呦呦也因此获得2015年诺贝尔生理医学奖。尽管有所需求,但疟疾目前尚无疫苗,相关研究仍在进行。现在建议的治疗方法是并用青蒿素及另一种抗疟药物(可能是甲氟喹、苯芴醇或);如果青蒿素无法取得,则可使用奎宁加上去氧羟四环素。为避免疟原虫抗药性增加,疟疾盛行地区的病患应尽量在确诊后才开始投药。疟原虫已逐渐对几种药物产生抗药性,具有(氯喹)抗性的恶性疟已经散布到多数的疟疾盛行区,青蒿素抗药性的问题在部分东南亚地区也日益严重。 主要流行地区包括非洲中部、南亚、东南亚及拉丁美洲,这其中又以非洲的疫情最甚。根据世界卫生组织的统计,2013年全球疟疾病例共有1.98亿例,造成584,000至855,000人死亡,当中有90%是在非洲发生。", "id": 2749499}
{"src_title": "The Who", "tgt_title": "谁人乐队", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1960–1969.", "content": "V roce 1962 se v londýnské Acton County Grammar School seznámili Pete Townshend a John Entwistle a založili kapelu The Confederates. Townshend hrál na banjo a Entwistle na lesní roh. Poté se Entwistle seznámil s Rogerem Daltreym, který mu nabídl místo ve své kapele The Detours, kterou založil rok předtím. Po pár týdnech se k nim připojil i Townshend. Kapela měla pět členů - Colin Dawson zpíval, Daltrey hrál na kytaru, Entwistle na basovou kytaru, Townshend na rytmickou kytaru a Doug Sandom na bicí. Po odchodu Dawsona se stal Daltrey hlavním zpěvákem a Townshend výhradním kytaristou. Když usilovali o nahrávací smlouvu, bylo jim řečeno, že potřebují nového bubeníka a vlastní skladby ve stylu The Beatles nebo The Rolling Stones. V roce 1964 opustil Sandom kapelu a ta si na zbývající naplánované koncerty najala provizorního bubeníka. Na jednom z nich oslovil Daltreyho Keith Moon a řekl mu: \"Slyšel jsem, že hledáte nového bubeníka. No, já jsem lepší než ten, kterého máte.\" Když mu hned na onom koncertě byla dána příležitost zahrát na bicí, Moon svůj výrok obhájil a kapela ho přijala mezi sebe.  V únoru 1964 slyšel Entwistle o kapele, která se také jmenovala The Detours. Na návrh Townshendova spolubydlícího Richarda Barnese si změnili název na The Who. Nicméně, během léta 1964 si pod vedením Petea Meadena změnili název na The High Numbers. Vydali singl \"Zoot Suit\"/\"I'm the Face\", který propadl, a kapela se vrátila zpět k názvu The Who. Meaden byl nahrazen manažery Kitem Lambertem a Chrisem Stampem.  Měli velkou podporu místních, ale potřebovali se nějak odlišit od spousty dalších ambiciózních londýnských kapel. Během jednoho vystoupení v červnu 1964 Townshend omylem zlomil krk kytary o nízký strop a nakonec na pódiu rozmlátil nástroj úplně. Vzal si další kytaru a pokračoval v koncertě. Asi o týden později došly Townshendovi kytary, a tak převrhl zesilovače Marshall. Aby Moon nezůstal pozadu, zničil svoje bicí. Tento incident se podle magazínu \"Rolling Stone\" stal jendím z \"50 momentů, které změnily rock'n'roll\". V kapele se stal hlavním skladatelem a tvůrčí silou Townshend. Entwistle, Daltrey a Moon také přispěli několika písněmi.", "section_level": 2}, {"title": "Rané singly a \"My Generation\".", "content": "Americký hudební producent Shel Talmy byl producentem několika nadějných nových kapel, včetně The Who. V roce 1965 vyprodukaval jejich první šlágr \"I Can't Explain\", který byl ovlivněný hudbou The Kinks (jejichž producentem byl také Talmy). Píseň se dostala do Top 10 ve Spojeném království. Po ní následoval singl \"Anyway, Anyhow, Anywhere\", což byla píseň, na níž se skladatelsky podíleli Townshend s Daltreym.  Debutové album \"My Generation\" (v USA vydané jako \"The Who Sings My Generation\") bylo vydáno na konci roku 1965. Obsahovalo \"The Kids Are Alright\" a titulní skladbu \"My Generation\", což byla jedna z prvních písní se sólem na basovou kytaru. Následovaly další hity jako \"Substitute\" o mladíkovi, který se cítí jako podvodník, \"I'm a Boy\" o chlapci, kterého oblékají jako děvče, \"Happy Jack\" o mentálně narušeném mladíkovi a \"Pictures Of Lily\" o mladíkovi upnutém na svůj plakát spoře oděné dívky, který mu dal jeho otec. Rané singly, všechny napsané Townshendem, obsahují motivy sexuálního napětí a silných obav dospívání.", "section_level": 3}, {"title": "\"A Quick One\" and \"The Who Sell Out\".", "content": "Ačkoliv měla kapela se singly úspěch, Townshend chtěl, aby byla jejich alba více než jen sbírka písní. V roce 1966 vyšlo album \"A Quick One\" (v USA nazvané \"Happy Jack\"), o kterém se zmiňovali jako o mini-opeře.  Po \"A Quick One\" následoval singl \"Pictues Of Lily\" a konceptuální album \"The Who Sell Out\" ve stylu pirátských rádií, které obsahovalo zábavné znělky a reklamy. Obsahovalo také například malou rockovou operu \"Rael\" a skladbu \"I Can See for Miles\". Tentýž rok také rozbili své nástroje na Monterey Pop Festival a toto jednání zopakovali i v televizním pořadu \"The Smothers Brothers Comedy Hour\", kde nechal Moon explodovat svoje bicí. Podplatil technika, který naplnil bicí soupravu nadměrným množstvím výbušnin. Následná exploze byla silnější, než kdokoliv očekával, včetně Moona samotného. O pár let později, během natáčení dokumentárního filmu \"The Kids Are Alright\", Townshend tvrdil, že mu tato událost způsobila tinnitus.", "section_level": 3}, {"title": "\"Tommy\".", "content": "V roce 1968 byli The Who hlavní hvězdou na prvním Schaefer Music Festivalu v Central Parku v New Yorku a vydali singl \"Magic Bus\". V prosinci se se svojí mini-operou \"A Quick One While He's Away\" zúčastnili natáčení pro The Rolling Stones Rock and Roll Circus. Tentýž rok také Townshend poskytl rozhovor pro \"Rolling Stone\", kde prohlásil, že pracuje na standardně dlouhé rockové opeře. Tím měl na mysli Tommyho, první dílo uváděné jako rocková opera a mezník moderní hudby.  V této době ovlivnil na mnoho dalších let Townshendovu skladatelskou činnost Meher Baba a je uváděn jako Tommyho avatár. Kromě toho se Tommy stal velkým hitem.  Ten rok hráli The Who na Woodstocku, kde trvali na tom, aby jim bylo zaplaceno předtím, než půjdou na pódium a zahrají většinu \"Tommyho\". Během jejich vystoupení se na pódium dostal Abbie Hoffman, vedoucí představitel Yippies, a organizátor koncertu Michael Lang. Hoffman byl pod vlivem LSD. Vyskočil na pódium, zmocnil se mikrofonu a snažil se obeznámit veřejnost s případem Johna Sinclaira, který byl odsouzen k deseti letům vězení za to, že agentovi protidrogového oddělení v utajení poskytl dvě cigarety marihuany. Townshend ho praštil se svojí kytarou a Hoffman spadl z pódia a zmizel v davu.", "section_level": 3}, {"title": "1970–1979.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "\"Live at Leeds\".", "content": "1. ledna 1970 kapela vystoupila v pořadu BBC \"Pop Go To Sixties\", živě vysílaném na BBC1, kde zahrála \"I Can See For Miles\". V únoru nahrála \"Live at Leeds\", mnoha kritiky označované za nejlepší živé rockové album všech dob. Koncert na univerzitě v Leedsu byl součástí turné k Tommymu, v rámci kterého se The Who stali prvním rockovým interpretem, který vystoupil v Metropolitní opeře v New Yorku. V březnu vydali hit \"The Seeker\".", "section_level": 3}, {"title": "\"Lifehouse\" a \"Who's Next\".", "content": "V březnu 1971 začala kapela nahrávat dostupný materiál k \"Lifehousu\", Townshendově rockové opeře, s Kitem Lambertem v New Yorku a nahrávání pokračovalo v březnu s Glynem Johnsem. Část nahraného materiálu a jedna s ním nesouvisející Entwistlova skladba byly vydány jako tradiční studiové album \"Who's Next\". Podle kritiků a fanoušků jde o nejúspěšnější album The Who. Umístilo se na čtvrtém místě americké popové hitparády a na prvním místě ve Spojeném království. Dvě skladby z tohoto alba, \"Baba O'Riley\" a \"Won't Get Fooled Again\", jsou jedny z prvních příkladů užití syntetizátoru v rockové hudbě. Syntezátory ale můžeme slyšet i na jiných skladbách na tomto albu, jako je \"Bargain\", \"Going Mobile\" a \"The Song Is Over\". V říjnu vydali The Who hit \"Lets See Action\". V roce 1972 vydali singl \"Join Together\" a \"Relay\".", "section_level": 3}, {"title": "\"Quadrophenia\" a \"By Numbers\".", "content": "Po \"Who's Next\" následovala \"Quadrophenia\", druhá dokončená dvojdisková rocková opera The Who. Příběh je o chlapci Jimmym, který se snaží zjistit svoji vlastní identitu, jeho rodině a dalších. Součástí příběhu jsou i potyčky mezi Mods a Rockers začátkem šedesátých let ve Spojeném království, zejména v Brightonu.  V roce 1974 vydali The Who album \"Odds & Sods\", které obsahovalo několik skladeb z předčasně ukončeného projektu \"Lifehouse\". Jejich album z roku 1975, \"The Who by Numbers\", obsahovalo introspektivní skladby odlehčené hitem \"Squeeze Box\". Někteří kritici považovali \"By Numbers\" za Townshendův dopis na rozloučenou. Filmová verze \"Tommyho\" vydaná toho roku byla režírovaná Kenem Russellem, v hlavní roli se objevil Daltrey a Townshendovi vynesla nominaci na Academy Award za původní hudbu. 6. prosince 1975 vytvořili The Who rekord za největší koncert konaný pod střechou v Pointiac Silverdome, kterého se zúčastnilo 75 962 lidí. 31. května 1976 zahráli v Londýně koncert, který byl minimálně deset let zapsán v Guinnessově knize rekordů jako nejhlasitější koncert na světě s hlasitostí více než 120dB.", "section_level": 3}, {"title": "\"Who Are You\" a Moonova smrt.", "content": "18. srpna 1978 vydala kapela \"Who Are You\". Úspěch alba byl zastíněn Moonovou smrtí. Moon zemřel ve spánku 7. září po nadměrné dávce Heminevrinu - který mu byl předepsán pro potlačení abstinenčních příznaků alkoholu - pár hodin po večírku u Paula McCartneyho. V kapele ho nahradil Kenney Jones, známý z kapel The Small Faces a The Faces.  2. května 1979 se kapela vrátila na pódium koncertem v Rainbow Theatre v Londýně. Na jaře a v létě následovaly vystoupení na Filmovém festivalu v Cannes ve Francii, ve Skotsku, na stadionu Wembley v Londýně, v Západním Německu, v Capitol Theatre v Passaic v New Jersey a pět koncertů v Madison Square Garden v New York City.  V roce 1979 vydali The Who také dokumentární film \"The Kids Are Alright\" a \"filmovou verzi Quadrophenie\", pozdější kasovní trhák ve Spojeném království. V prosinci se The Who stali třetí kapelou, po The Beatles a The Band, která se objevila na obálce magazínu \"Time\".", "section_level": 3}, {"title": "Tragédie v Cincinnati.", "content": "V roce 1979 vyrazili The Who na menší turné po Spojených státech, které bylo poznamenáno tragédií. 3. prosince 1979 v Riverfront Coliseum v Cincinnati ve státě Ohio zemřelo v davové tlačenici 11 fanoušků a bylo zraněno 26 dalších. Částečně se tak stalo kvůli tomu, že místa v hledišti nebyla rezervovatelná - ti, kdo se dostanou do haly první, získají nejlepší místo. Kromě toho spousta fanoušků, kteří čekali venku, omylem pokládala zvukovou zkoušku kapely za skutečný začátek koncertu a pokusila se natlačit dovnitř. Protože byla otevřena jen část vchodu, vytvořilo se zde zúžené místo, kam se snažily dostat tisíce fanoušků, a někteří byli ušlapáni.  Kapela o tom nebyla informována, dokud koncert neskončil, protože se čelní představitelé města obávali dalších davových problémů, kdyby byl koncert zrušen. Kapela byla hluboce otřesena, když se o incidentu dozvěděla, a vyžádala si na příštích koncertech výpomoc pro zvýšení bezpečnosti. Následující večer v Buffalu Daltrey prohlásil, že kapela \"minulou noc ztratila část svojí rodiny a tenhle koncert je pro ně\".", "section_level": 3}, {"title": "1980–1989.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Změna a rozpad.", "content": "Kapela vydala s Jonesem za bicími dvě studiová alba, \"Face Dances\" (1981) a \"It's Hard\" (1982). Ačkoliv se obě alba prodávala velmi dobře a \"It's Hard\" získalo v magazínu \"Rolling Stone\" pětihvězdičkové hodnocení, někteří fanoušci nepřijali nový zvuk kapely dobře. Townshendův život byl v krizi - jeho manželství se rozpadlo kvůli neustálým turné The Who. Začal nadměrně pít a stal se závislým na heroinu, což kvůli jeho předchozímu protidrogovému postoji šokovalo i jeho nejbližší přátele. V roce 1982 se uzdravil a The Who vyjeli na své \"rozlučkové\" turné po Spojených státech a Kanadě. Obsahovalo dva koncerty v Shea Stadium v New Yorku 12. a 13. října a skončilo v Torontu 17. prosince. Townshend prohlásil, že chtěl ještě jednou vyjet na turné předtím, než se z The Who stane studiová kapela. Bylo to nejvýdělečnější turné roku s vyprodanými hledišti po celé Severní Americe.  Townshend strávil část roku 1983 snahou napsat materiál pro studiové album, které stále dlužil Warner Bros. Records díky smlouvě z roku 1980. Nicméně koncem roku 1983 se Townshend prohlásil za neschopného vytvořit materiál vhodný pro The Who, v prosinci oznámil odchod z kapely a Daltreymu, Entwistleovi a Jonesovi popřál všechno nejlepší, pokud by pokračovali bez něj. Poté se zaměřil na sólové projekty, jako například \"\", \"The Iron Man\" a \"Psychoderelict\".", "section_level": 3}, {"title": "Reuniony.", "content": "V červenci 1985 se The Who - včetně Kenneyho Jonese - znovu sešli na koncertě Live Aid Boba Geldofa na stadionu Wembley v Londýně. Přenosový vůz BBC vyhodil na začátku \"My Generation\" pojistky, což znamenalo kompletní ztrátu obrazu, ale kapela hrála dál. To způsobilo, že většina videozáznamu \"My Generation\" a \"Pinball Wizard\" nebyla přenášena do světa, ale zvuková stopa \"Pinball Wizard\" a ostatních písní byla přenášena rádiem. Přenos pokračoval s \"Love Reign O'er Me\" a \"Wont Get Fooled Again\".  V roce 1988 na BRIT Awards, které se konalo v Royal Albert Hall, byla kapela oceněna British Phonographic Industry Cenou za celoživotní dílo (Lifetime Achievement Award). The Who na ceremoniálu zahráli krátký soubor 3 skladeb. V roce 1989 vyjeli k příležitosti 25. výročí \"The Kids Are Alright\" na reunion turné, které obsahovalo převážně skladby z \"Tommyho\". Simon Phillips hrál na bicí, Steve \"Boltz\" Bolton hlavní kytaru a Townshend se přesunul na akustickou kytaru, aby zminimalizoval poškození sluchu. Po celé Severní Americe byly koncerty vyprodané, včetně čtyř vystoupení v Giants Stadium. Na jejich dva koncerty v Sullivan Stadium ve Foxboro Massachusetts bylo prodáno 100 000 lístků za méně než 8 hodin, čímž překonali předchozí rekordy U2 a Davida Bowieho. Celkově bylo prodáno přes dva miliony lístků.", "section_level": 3}, {"title": "1990–1999.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Částečné reuniony.", "content": "V roce 1990 vydali dvojdiskové živé album \"Join Together\". Ten samý rok, hned jak to bylo možné, byli uvedeni U2 do Rock and Roll Hall of Fame. Při té příležitosti Bono řekl: \"The Who jsou našimi vzory více, než kterákoliv jiná kapela.\"  V roce 1991 nahráli The Who cover \"Saturday Night's Alright for Fighting\" od Eltona Johna pro tribute album \"Two Rooms: Celebrating the Songs of Elton John & Bernie Taupin\". To bylo naposledy, co nahrávali nějakou novou studiovou nahrávku s Entwistlem. V roce 1994 oslavil Daltrey padesáté narozeniny dvěma koncerty v Carnegie Hall, kde hráli jako hosté Entwistle s Townshendem. Ačkoliv byli všichni tři přítomni, na pódiu se objevili společně až na konci koncertu při \"Join Together\" s dalšími hosty. Daltrey ten rok vyjel na turné s Entwistlem, s klávesistou Johnem \"Rabbitem\" Bundrickem, bubeníkem Zakem Starkeym a Simonem Townshendem, který hrál na kytaru místo svého bratra.", "section_level": 3}, {"title": "Revival \"Quadrophenie\".", "content": "V roce 1996 vystoupili Townshend, Entwistle, Daltrey, Starkey a jejich hosté v Hyde Parku, kde zahráli \"Quadrophenii\". Komentář k vystoupení četl Phil Daniels, který hrál Moda Jimmyho ve filmu. Navzdory technickým problémům byl koncert úspěšný a následovala jej šestidenní štace v Madison Square Garden. Townshend hrál výhradně na akustickou kytaru. Koncerty nebyly uváděny jako akce The Who. Úspěch \"Quadrophenie\" vyústil v turné po Spojených státech a Evropě v letech 1996 a 1997. Townshend hrál většinou na akustickou kytaru, ale při vybraných skladbách i na elektrickou kytaru. V roce 1998 zařadila VH1 The Who mezi \"100 nejvýznamnějších umělců rock'n'rollu\".  Na konci 90. let hráli The Who poprvé od roku 1985 jako pětičlenná formace, s klávesistou Bundrickem a bubeníkem Starkeym. První koncert se odehrál 29. října 1999 v Las Vegas v MGM Grand Garden Arena; 30. a 31. října koncertovali akusticky na Bridge School Benefit Neila Younga v Shoreline Amphitheatre v Mountain View v Kalifornii. Poté zahráli 12. a 13. listopadu v House of Blues v Chicagu benefiční koncert pro Maryville Academy. 22. a 23. prosince vystoupili na vánočním charitativním koncertě v Shepherd's Bush Empire v Londýně. Toto byly od roku 1982 první koncerty, na kterých hrál Townshend po celou dobu na elektrickou kytaru. Vystoupení v Las Vegas z 29. října bylo částečně vysílané v televizi a na internetu a později vyšlo na DVD \"The Vegas Job\". Recenze na tyto koncerty byly kladné.", "section_level": 3}, {"title": "2000–2010.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Koncerty pro charitu a Entwistleova smrt.", "content": "Po úspěšném návratu v roce 1999 se The Who vydali v roce 2000 na turné po Spojených státech a Spojeném království. Turné začalo 6. června charitativním koncertem pro Robin Hood Foundation v Jacob K. Javits Convention Center v New Yorku a skončilo 27. listopadu v Royal Albert Hall charitativním koncertem pro Teenage Cancer Trust. Téhož roku zařadila VH1 The Who na osmé místo v žebříčku 100 nejvýznamnějších umělců hard rocku. 20. října 2001 hrála kapela, s bubeníkem Zakem Starkeym, na koncertě The Concert for New York City v Madison Square Garden, kde zahráli \"Who Are You\", \"Baba O'Riley\", \"Behind Blue Eyes\" a \"Won't Get Fooled Again\". Koncert byl věnován rodinám hasičů a policistů, kteří zemřeli ve Světovém obchodním centru 11. září 2001. The Who byli také téhož roku oceněni cenou Grammy za celoživotní dílo.  V roce 2002 zahráli The Who pět koncertů v Anglii; 27. a 28. ledna v Portsmouthu, 31. ledna ve Watfordu a 7. a 8. března pro Teenage Cancer Trust v Royal Albert Hall. Tyto koncerty byly poslední, na kterých hrál Entwistle s The Who. Ráno 27. června, těsně před začátkem jejich amerického turné, byl Entwistle v Hard Rock Hotelu v Las Vegas nalezen mrtvý. Příčinou byl infarkt, na kterém se podílel také kokain. Po krátkém otálení a dvou zrušených koncertech začalo turné v Hollywood Bowl s basistou Pinem Palladinem jako Entwistleovou (dlouhodobou - až do r. 2016) náhradou. Většina koncertů byla oficiálně vydána na CD jako \"Encore Series 2002\". V září časopis \"Q\" označil The Who jako jednu z \"50 kapel, které musíte slyšet, než zemřete\". V listopadu 2003 se sedm alb od The Who umístilo v seznamu magazínu \"Rolling Stone\" 500 nejlepších alb všech dob, což bylo více, než dosáhl jakýkoliv jiný umělec s výjimkou The Beatles, The Rolling Stones, Boba Dylana a Bruce Springsteena.  V roce 2004 vydali The Who písně \"Old Red Wine\" a \"Real Good Looking Boy\" (s basisty Pinem Palladinem a Gregem Lakem, v tomto pořadí) jako součást sbírky singlů \"Then and Now\" a vyjeli na turné, které obsahovalo 18 koncertů a na kterém hráli v Japonsku, v Austrálii, ve Spojeném království a ve Spojených státech. Všechny koncerty byly vydány na CD jako součást \"Encore Series 2004\". Kapela byla také hlavní hvězdou na Isle of Wight Festival (záznam koncertu vyšel později na CD a DVD/Bluray). Toho roku také časopis \"Rolling Stone\" zařadil The Who na 29. místo na svůj seznam 100 nejvýznamnějších umělců všech dob.", "section_level": 3}, {"title": "\"Endless Wire\".", "content": "The Who oznámili, že v na jaře 2005 vyjde jejich první studiové album po 23 letech (předběžně nazvané WHO2). Townshend pokračoval v práci na albu a na svém blogu zveřejnil novelu \"The Boy Who Heard Music\". Z té se vyvinula mini-opera \"Wire & Glass\", která vytvořila jádro nového alba The Who a později řádné opery, kterou Townshend představil na Vassar College.  V červenci 2005 hráli The Who na londýnské části koncertu Live 8. The Who byli také téhož roku uvedeni do Britské hudební síně slávy (UK Music Hall of Fame). V roce 2006 byli The Who prvními, kdo obdržel cenu Freddie Mercury Lifetime Achievement Award v rámci Vodafone music awards.  \"Endless Wire\" bylo vydáno 30. října 2006 (31. října ve Spojených státech). Bylo to první řádné studiové album od \"It's Hard\" z roku 1982 a obsahovalo první mini-operu od \"Rael\" z alba \"The Who Sell Out\" z roku 1967. V předvečer dne, kdy album vyšlo (29. října), zahráli The Who část mini-opery a několik písní živě v závěru BBC Electric Proms v Roundhouse v Londýně.  Ještě před vydáním alba (na jeho podporu) vyjeli The Who na turné, které probíhalo v letech 2006 a 2007. Koncerty byly vydány na CD a DVD jako součást \"Encore Series 2006\" a \"2007\". Starkeymu bylo nabídnuto oficiální členství v Oasis v dubnu 2006 a v The Who v listopadu 2006, ale odmítl s tím, že raději rozdělí svůj čas mezi obě kapely. 24. června 2007 byli The Who jednou z hlavních hvězd na programu festivalu Glastonbury.", "section_level": 3}, {"title": "\"Amazing Journey\".", "content": "V listopadu 2007 byl vydán dokumentární film \"\". Ten obsahuje záběry, které nebyly v dřívějších dokumentech, včetně filmového záznamu vystoupení na univerzitě v Leeds z roku 1970 a vystoupení ještě jako The High Numbers v Railway Hotelu z roku 1964. \"Amazing Journey\" byl v roce 2009 nominován na Grammy Award. The Who byli vyznamenáni na VH1 Rock Honors v roce 2008. Nahrávání koncertu se uskutečnilo 12. července a 17. července následovalo televizní vysílání. Ten samý týden vyšla best-of kolekce 12 písní pro hru \"Rock Band\". Během E3 Media and Business Summit v roce 2008 vystoupili The Who na \"Rock Band\" party v Orpheum Theater. V říjnu 2008 vyjeli na turné, v rámci nějž navštívili čtyři japonská a devět severoamerických měst. V prosinci byli The Who oceněni na Kennedy Center Honors.  Na začátku roku 2009 byli na turné v Austrálii a na Novém Zélandu. V srpnu Townshend na webových stránkách The Who oznámil, že pracuje na novém muzikálu nazvaném \"Floss\", který je o stárnoucím rockerovi známém jako \"Walter\", a že některé skladby z tohoto muzikálu se mohou objevit na budoucím albu The Who.  7. února 2010 hráli The Who na Super Bowl XLIV.", "section_level": 3}, {"title": "\"Quadrophenia Live\".", "content": "V březnu 2010 odehráli pro Teenage Cancer Trust charitativní koncert v Royal Albert Hall. K tomu účelu obnovili koncertní provedení Quadrophenie, velmi podobné jako při turné 1996/97. Poté následovaly dva roky bez dalších aktivit, s výjimkou krátkého vystoupení na charitativním koncertu Kill Cancer v lednu 2011, kde se skupinou naposledy koncertoval klávesista John \"Rabbit\" Bundrick.  The Who byli 12. 8. 2012 posledním interpretem na závěrečném cerermoniálu Letních olympijských her 2012, kde zahráli medley ze skladeb \"Baba O'Riley\", \"See Me, Feel Me\" a \"My Generation\".  Úspěch rockové opery Quadrophenia v Royal Albert Hall a blížící se 40. výročí jejího vzniku inspirovaly The Who k jejímu živému provedení na turné v Severní Americe a Evropě v letech 2012-13. Sestava se opět rozrostla o další 3 klávesové hráče (Frank Simes, John Corey, Loren Gold) a 2 dechaře (Dylan Hart, Reggie Grisham). Kapela se snažila Quadrophenii reprodukovat bez vstupů dalších hostů a Daltrey (v dobré pěvecké kondici) s Townshendem odzpívali většinu partů. Zajímavým zpestřením bylo začlenění videozáznamů zesnulých původních členů kapely \"hrajících\" opět se svými kolegy (Entwistlovo basové sólo v písni 5:15 a Moonův zpěv v písni Bell Boy). Ve druhé části turné trpěl bubeník Zak Starkey problémy se zánětem šlachy na ruce a během několika koncertů v USA a při evropském turné jej musel nahradit Scott Devours. Poslední koncert celé šňůry v londýnské Wembley Areně byl zaznamenán a vydán na CD a DVD/Bluray pod názvem \"Quadrophenia Live In London\".", "section_level": 3}, {"title": "\"50 let The Who\".", "content": "V roce 2014 skupina oslavila 50. výročí vzniku (resp. příchod K. Moona a přejmenování z Detours na The Who). Turné s názvem The Who hits 50 odstartovalo 30. 11. 2014 v Glasgow. Townshenda a Daltreyho doprovázela kromě tradičních spoluhráčů (tzv. Touring Who - Simon Townshend, Pino Palladino a Zak Starkey) i rozšířená sestava klávesistů z \"výročního\" turné. Kapela se v počáteční fázi (převážně britská část turné) snažila seznam masově známých hitů osvěžit uvedením písní, které dlouho nehrála (A Quick One While He's Away, Slip Kid, Squeeze Box, So Sad About Us, Pictures Of Lily, Cry If You Want a další). Během americké etapy turné však většinu z nich z repertoáru vypustila a koncerty se skládaly převážně z předvídatelné sady \"best of\". Po návratu do Evropy odehráli The Who 26. června 2015 koncert v londýnském Hyde Parku, který byl zfilmován a promítán v kinech. Následně byl vydán na CD a DVD/Bluray (\"The Who - Live In Hyde Park\"). O dva dny později vystoupili opět (po 8 letech) na festivalu v Glastonbury.  Podzimní šňůru bylo nutné odložit, protože Daltrey onemocněl virovou meningitidou a nad budoucností kapely se dlouho vznášel otazník. Po jeho uzdravení obnovila kapela koncertování vystoupením v únoru 2016 v londýnské Wembley Areně a pokračovala dalšími etapami turné v Severní Americe a Evropě. V říjnu (9. a 16.) se účastnila dvou víkendových \"monstrkoncertů\" rockových velikánů (Paul McCartney, Rolling Stones, Bob Dylan, Neil Young, Roger Waters) v kalifornské poušti (Indio, dějiště festivalů Coachela). Mezitím (12. října) odehrála svůj vůbec první koncert v Mexiku.", "section_level": 3}, {"title": "\"Tommy a útlum činnosti\".", "content": "Počátkem roku 2017 navnadila skupina fanoušky záměrem uvést v Royal Albert Hall během již tradičních vystoupení na charitativních koncertech pro Teenage Cancer Trust dva koncerty rockové opery Tommy, poprvé od \"reunion tour\" v roce 1989, a vůbec poprvé vcelku včetně písní, které z tohoto cyklu nikdy živě nehrála (Underture a Welcome). I následné koncerty během britské šňůry slibovaly provedení Tommyho, nebo alespoň jeho velké části. Koncerty plánované původně jako akustické byly nakonec provedeny v plné, elektrifikované sestavě. Palladina, který skupinu opustil a věnoval se sólovým projektům, nahradil nový baskytarista Jon Button. První provedení (30. března) působilo neuspokojivým, nesezkoušeným dojmem. Druhý koncert (1. dubna) již očekávání naplnil a jeho záznam našel cestu i k veřejnosti na oficiálně vydaném CD a DVD/Bluray \"Tommy Live at the Royal Albert Hall\". Při následujících koncertech během britského turné se však z Tommyho hrál jen zhruba na polovinu seškrtaný výběr nejznámějších skladeb. Při americkém turné, jehož téměř polovinu tvořilo 6 \"rezidenčních\" koncertů v Caesar's Palace v Las Vegas, už se z Tommyho hrála opět jen obvyklá \"svita\" Amazing Journey/Sparks-Pinball Wizard-See Me, Feel Me/Listening To You. Zbytek koncertu tvořily hlavně osvědčené, předvídatelné hity.  Na podzim The Who poprvé navštívili Latinskou Ameriku, kde zahráli společně s dalšími kapelami na rockových festivalech v 5 městech (3x v Brazílii, v Chile a v Argentině). Splacením tohoto dluhu jihoamerickému publiku se jejich koncertní aktivita prozatím uzavřela.  Kapela ohlásila, že už se na rozsáhlejší koncertní turné vydávat nemíní a bude preferovat koncertování \"rezidenčního\" typu, jak tomu bylo v Las Vegas. Daltrey v roce 2018 absolvoval 2 šňůry: jednu s různými symfonickými orchestry, při které byl představen \"symfonický\" Tommy; druhou, při které s větší části spoluhráčů z \"Touring Who\" (Simon Townshend, Frank Simes, Jon Button, Scott Devours, Loren Gold) hrál převážně písně The Who s občasnými výlety do svého sólového repertoáru. Napsal také autobiografickou knihu \"Thanks a Lot Mr. Kibblewhite: My Story.\" Pete Townshend se věnoval přípravě muzikálu \"The Seeker\", který napsala jeho manželka Rachel Fuller. Žádné konkrétní plány na koncerty nebo studiovou práci The Who zatím nejsou výhledově známy.", "section_level": 3}, {"title": "The Who Films Ltd.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "\"Tommy\" (1975).", "content": "The Who byla jedna z prvních kapel, která si dělala vlastní filmy. První film The Who byl \"Tommy\" (1975) inspirovaný jejich stejnojmennou rockovou operou z roku 1969. Objevilo se v něm mnoho hvězd jako Elton John, Oliver Reed a Ann Margret. Daltrey hrál \"hluchého, němého a slepého chlapce\" a Keith Moon zlého pedofilního strýčka Ernieho.", "section_level": 2}, {"title": "\"Quadrophenia\" (1979).", "content": "\"Quadrophenia\" byla jejich druhým filmem, tentokrát inspirovaným jejich rockovou oprerou téhož jména. Hlavním protagonistou je Jimmy (Phil Daniels), který je Mod, bere amfetaminy a později má problémy s rodiči a také se svými přáteli. Film končí tím, že opouští subkulturu Mods.", "section_level": 2}, {"title": "\"The Kids Are Alright\" (1979).", "content": "Tento film obsahuje nejlepší živá vystoupení The Who.", "section_level": 2}, {"title": "\"McVicar\" (1980).", "content": "Třetí film The Who, \"McVicar\", je založen na skutečných událostech. Roger Daltrey v něm hraje bankovního lupiče Johna McVicara a Adam Faith jeho kamaráda. Soundtrack tohoto filmu je Daltreyho sólovým albem, na němž se podíleli i ostatní členové The Who.", "section_level": 2}], "src_summary": "The Who je britská rocková kapela založená v roce 1964. Ve své době byla největším konkurentem Beatles na poli popové scény. Je považovaná za jednu z nejvýznamnějších a nejvlivnějších. Kapela se proslavila zejména písní \"My Generation\" a první rockovou operou \"Tommy\". Dle žebříčku časopisu \"Rolling Stone\" se skladba \"My Generation\" řadí na 11. místo z 500 nejlepších písní v historii. Také se proslavili ničením nástrojů na pódiu.", "tgt_summary": "谁人乐队(英语:The Who)是一支英国摇滚乐团,他们在1964年成军。乐队后来成为一直以来最受高评和最受欢迎的摇滚艺术家之一,其现场演出尤其被推崇备至,被形容为「可能是史上最佳的现场演出乐团」。乐团大部分时间及经典阵容为主唱罗杰·多特里、吉他手皮特·汤申德、贝司手约翰·恩特维斯托及鼓手凯思·穆恩。在凯思·穆恩及约翰·恩特维斯托先后在1978年及2002年离世,包括了1983年—1988年,及1990年—1995年的隐退期,谁人经历一段长时间的过离合及巡回演出后,录音室专辑 \"Endless Wire\" 在2006年10月30日推出。1990年被引入摇滚名人堂。2019年12月6日,发行最新录音室专辑 \"Who\" 。", "id": 1378079}
{"src_title": "Albánci", "tgt_title": "阿爾巴尼亞族", "src_document": [{"title": "Osobnosti.", "content": "Nejznámějším Albáncem je Matka Tereza.  Albánský původ měl nositel Nobelovy ceny za fyziologii Ferid Murad. Prvním albánským historikem byl Marin Barleti.  Nejslavnějším albánským spisovatelem je Ismail Kadare. Kněz Gjon Buzuku napsal první knihu v albánštině. Za prvního albánského spisovatele bývá označován Pjetër Bogdani. Rozvoj středověké albánštiny ovlivnil Frang Bardhi. Klíčovou postavou albánského národního obrození byl spisovatel Naim Frashëri, stejně jako jeho bratr Sami Frašeri. Slavný epos \"Horská loutna\" sepsal Gjergj Fishta. Báseň Aleksandëra Stavre Drenovy se stala textem albánské hymny. Představitelem socialistické poezie byl Dritëro Agolli. Mezi významné albánské osobnosti patří také malíř Ibrahim Kodra a skladatel Simon Gjoni. Mezi interprety vážné hudby vynikla sopranistka Inva Mula. V zahraničních produkcích se prosadila v posledních letech herečka Masiela Lusha. I američtí herci John Belushi a jeho bratr Jim Belushi měli albánský původ. Herečka Eliza Dushku je dcerou albánského otce.  Za národního hrdinu je považován zakladatel albánské státnosti Gjergj Kastrioti Skanderbeg. S ním byl spřízněn papež Klement XI., který nechal sepsat dějiny Balkánu \"Illyricum Sacrum\", kterážto kniha je dnes nejcennějším zdrojem informací o nejstarších albánských dějinách. Vlivnými ministerskými předsedy (velkovezíry) Osmanské říše se stali například Kara Mustafa či Muhammad Alí Paša, místokrál Egypta. Zakladatelem moderního albánského státu byl Ismail Kemali. Albánskou pravoslavnou církev založil Fan Stilian Noli, který sehrál klíčovou roli též v revoluci z roku 1924. Dlouholetým vůdcem socialistické Albánie byl Enver Hodža.", "section_level": 1}, {"title": "Další známí Albánci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Pjetër Budi, Jeronim de Rada, Kostandin Kristoforidhi, Millosh Gjergj Nikolla, Lasgush Poradeci, Etëhem Haxhiademi, Kasëm Trebeshina, Petro Marko, Dhimitër Xhuvani, Xhevahir Spahiu, Bashkim Shehu, Rexhep Qosja.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Era Istrefi, Claydee, Rita Ora, Bebe Rexha, Dua Lipa", "section_level": 2}], "src_summary": "Albánci (zastarale též \"Škipetaři\" nebo ojediněle \"Arnauti\") jsou národ žijící v jihovýchodní Evropě. Předchůdci dnešních Albánců jsou podle některých teorií indoevropští Illyrové (existují však teorie o thráckém či jiném původu Albánců). Původ Albánců je přitom dodnes ožehavé téma, neboť během územních sporů (například o status Kosova) se jednotlivé národy často prohlašují za původní národ na daném území. V 5. a 6. století našeho letopočtu přešli stejným územím Vizigóti, Hunové a Ostrogóti, v raném středověku o něj soupeřily Byzanc, Turecko, Bulhaři a Srbové. V roce 1468 byl potlačen 15 let trvající odpor pod vedením hrdiny Skanderbega a území dnešní Albánie se stalo součástí Osmanské říše. V roce 1881 turecká armáda potlačila první snahy o nezávislost země, po balkánských válkách zde v roce 1913 vzniklo knížectví – Albánie, určitá část Albánců však zůstala mimo jeho území. Jejich počet dnes činí okolo 8 mil., žijí většinou v Albánii, v Kosovu a v přilehlých územích Severní Makedonie, Řecka a centrálního Srbska. Jejich jazykem je albánština, což je samostatný indoevropský jazyk.", "tgt_summary": "阿尔巴尼亚族或阿尔巴尼亚人(阿尔巴尼亚语:\"Shqiptarët\")是主要分布在南欧巴尔干半岛上的一个民族,多操阿尔巴尼亚语并在奥斯曼帝国时期开始信奉伊斯兰教,但也有大量保留了东正教信仰的阿尔巴尼亚人。阿尔巴尼亚人主要分布在阿尔巴尼亚,另外在科索沃、北马其顿和希腊也有大量分布。也有一些阿尔巴尼亚人在海外散居(土耳其、埃及、以至香港),当中以土耳其的阿裔社群为最庞大。意大利也是阿尔巴尼亚移民的一个主要集中区,这是由于南斯拉夫解体时期因内战和经济问题,大量居于科索沃和阿尔巴尼亚的阿尔巴尼亚人隔海逃离当时饱受科索沃战争的科索沃及90年代民主化开放政策之初的阿尔巴尼亚。也有一些是阿尔巴尼亚化的斯拉夫人。不少在其他巴尔干半岛国家定居的阿尔巴尼亚人,祖先曾是土耳其新军。", "id": 1874272}
{"src_title": "Korán", "tgt_title": "古兰经", "src_document": [{"title": "Vznik koránu.", "content": "V době, kdy korán vznikal, bylo na Arabském poloostrově už hodně židů i křesťanů, zejména na venkově ale lidé dále praktikovali mnohobožství. V 6. a 7, století byl monoteismus patrně na postupu už před Mohamedem. Svědčí o tom i několik jeho proroků, Mohamedových současníků a konkurentů. které ale Mohamed i jeho první nástupce Abu Bakr tvrdě potlačili. Na Mohamedově mimořádném úspěchu se mohly podílet i dobové politické střety, například soupeření mezi perskými Sasánovci a byzantským císařem, který právě v roce 622 zahájil válečné tažení proti Persii. Mohamedovo pozvání do Mediny ve stejném roce s tím mohlo přímo souviset. ̈ Muslimové věří, že korán obsahuje doslovně zaznamenané zjevení, jehož se Muhammadovi dostalo prostřednictvím anděla Gabriela (arabsky Džibríl). Sám Muhammad tvrdil, že korán, stejně jako bible a tóra, je obrazem dokonalého slova Božího, tzv. „Matka knih“ (\"umm-al-kitáb\") existující věčně. Jeho kritikové později poukazovali na rozpory mezi koránem a staršími texty, což vedlo k vysvětlení v koránu o pokřivení původně významově shodných knih křesťanů a židů. Muhammad je označen za tzv. „Pečeť proroků“, která uzavírá sled řady předchozích proroků, Abraháma, Mojžíše, Ježíše a mnoha dalších.  Sesílání veršů trvalo dohromady 23 let (609–632 n. l.). Do podoby, v jaké korán známe dnes, byl sestaven roku 651, tedy 19 let po Muhammadově smrti. Korán byl nejprve uchováván v paměti Muhammada a muslimů. První následovníci islámu znali kompletně celý korán nazpaměť a neexistovala psaná verze. Vše se opakovalo a připomínalo neustálým přednášením mezi věřícími. Lze však předpokládat, že ještě před odchodem z Mekky začala být jeho slova zapisována. Z medínského období tradice uvádí, že Muhammad, který psát neuměl, užíval některé ze svých přívrženců jako písaře, navíc řada lidí uměla části, nebo dokonce celé zjevení nazpaměť. Po jeho smrti se objevila potřeba stanovit jednoznačnou verzi, aby bylo zjevení uchráněno deformací a odlišných interpretací. Tehdejší arabské písmo například nezaznamenávalo krátké i některé dlouhé samohlásky. Existoval tak problém se záměnami gramaticky podobných slov. Proto měla písemně zachycená seslání nižší hodnotu než recitace zpaměti.  Podle tradice existovalo v jisté době celkem pět exemplářů koránu, které se drobně odlišovaly. Mělo jít o kodex Muhammadovy manželky Hafsy, Hafs Ubajje ibn Ka'ba, Abdalláha ibn Mas'úda, Abú Músy al-Aš'ařího a Miqdada ibn 'Amra. Hrozilo, že rozdíly mezi nimi způsobí rozkol v islámské obci, a proto bylo třeba provést definitivní redakci textu. Za vlády třetího chalífy Uthmána tak došlo k vytvoření redakční komise, která především na základě Hafsiny verze koránu a sbírky předsedy komise Zajda ibn Thábita sestavila korán do dnešní podoby, tzv. Vulgáty v letech 651–656 v Uthmánském kodexu. Přestože se v historii objevily pochyby o pravosti této verze koránu, je muslimy používána dodnes, přes některé změny z důvodu vývoje jazyka. Moderní verzí je egyptské vydání z roku 1923. Hlavní námitku proti Vulgátě vznesli šíité, kteří Uthmána podezírají, že z koránu vyškrtal všechny zmínky o Alím. Jelikož se však různé šíitské sekty nikdy nedokázaly shodnout na společné verzi, zůstalo při Uthmánově textu. Tvrdí však, že skutečně správnou verzi zná jedině „skrytý imám“, jehož příchod očekávají.", "section_level": 1}, {"title": "Textová kritika.", "content": "Korán se po staletí šířil ústním podáním nebo rukopisy, a to výhradně v arabštině. V roce 1924 jej káhirská islámská Univerzita al-Azhar vydala poprvé tiskem, který muslimské autority schválily. Roku 2016 vydal uznávaný islámský vědec Abdelmajid Charfi, od roku 2015 volený prezident Tuniské akademie věd a umění, průkopnické dílo: první kritické vydání koránu. V pěti svazcích a na 2330 stránkách následují jednotlivé verše koránu v kaligrafii i v současném arabském písmu a za nimi textové varianty. S výjimkou několika nejkratších veršů je ke každému verši řada variant, které publikace uvádí i s autorem a zdrojem.  Charfi ví, že toto kritické vydání není pro široké vrstvy, nicméně je jako věřící muslim přesvědčen, že změna v přístupu ke koránu čeká všechny věřící. Množství textových variant, i když většinou formálních, ukazuje, jak je nebezpečné doslovné čtení starých textů, a korán také vznikal za určitých historických a společenských okolností. Proto je velmi problematické tvrdit, že korán tvrdí to a to, a pečlivý čtenář najde místa, kde říká něco jiného. To se týká i dnes velmi aktuálních míst o vztahu k „nevěřícím“, k židům a křesťanům, kterých je v kánonickém textu koránu přes 250.  Na základě mnohaleté práce dospěl Chárfí k názoru, že současný text koránu se skládá ze čtyř vrstev: Jen krátké a snadno zapamatovatelné súry z prvního (mekkánského) období jsou ve všech islámských tradicích totožné a tvoří asi 5 % celého koránu.  Mravenčí práce Charfiho a jeho dobrovolných spolupracovníků narazila ovšem také na odpor, byla cenzurována a nesměla vyjít. Charfi se musel vzdát postavení děkana fakulty, ale pokračoval jako soukromník, s podporou Adenauerovy nadace, které hradila cesty do archivů, a nakonec se našel i libanonský mecenáš, který zaplatil nákladný tisk. V Saúdské Arábii byla kniha okamžitě zabavena, kdežto v Tunisu je vyprodána.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura koránu.", "content": "Korán v podstatě nemá žádnou pevnou strukturu, souvislý „příběh“. Spíše než kniha v klasické podobě je to sbírka písemně zaznamenaných poselství proroka Muhammada, převážně napomenutí do života věřících. To také vysvětluje, proč se některé motivy a témata opakují i desetkrát. Je sice rozdělen na 114 súr (kapitol) a 6236 áj (veršů), ale i jednotlivé súry jsou často složeny z nesourodých skupin veršů, mnohdy patrně seslaných v rozpětí mnoha let. Klíč, podle kterého byly verše zařazeny do právě 114 súr, není jasný. Základ rozdělení na súry byl položen již Muhammadem, definitivní podobu dostal korán při uthmánské redakci. Tehdy došlo k seřazení súr podle délky od nejdelších k nejkratším. Ani tento postup však nebyl zcela dodržen, například na začátek byla zařazena krátká súra, tzv. „Otevíratelka“ (al-fátiha). Kromě deváté súry (\"At-Tawba\") všechny ostatní uvozuje tzv. basmala: „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného“, která se do počtu veršů započítává pouze jednou.", "section_level": 1}, {"title": "Pokusy o seřazení súr.", "content": "Evropští učenci se opakovaně pokoušeli seřadit súry chronologicky, podle předpokládané doby seslání jejich podstatné části. Stejně tak činí české vydání z roku 1972 v překladu Ivana Hrbka. Takové řazení je logičtější, přesto text ani tak nezískává ucelenou podobu. Chronologické řazení je však důležité i kvůli učení o verších „zrušených a zrušujících“ \"nasch\". Podle této praxe, zavedené již Muhammadem, mají později seslané verše vyšší hodnotu a ruší význam těch starších. Důvodem byla nutnost znovu přeformulovávat příkazy a zákazy podle aktuální situace islámské obce. Tento princip (nasch) je však poměrně sporný a jsou o něm vedeny vášnivé spory mezi tradicionalisty a modernisty.  Orientalisté, kteří řadili súry chronologickým způsobem: V češtině se o chronologické řazení pokusil Ivan Hrbek (1972).", "section_level": 2}, {"title": "Srovnání s Biblí.", "content": "Korán není srovnatelný s hebrejskou Biblí formou ani obsahem. Starý zákon čili Tóra je rozsáhlejší a obsahuje velmi rozmanité texty (knihy), které vznikaly téměř tisíc let. Obsahuje písně a básně, příběhy, historická vyprávění i prorocké texty. Srovnávat s koránem by se snad daly náboženské a právní předpisy, konkrétní pravidla, příkazy, zákazy a někdy i tresty za porušení těchto pravidel. Islám nerozlišuje mezi náboženstvím a právem, což začíná již v koránu. Příčinou jsou okolnosti vzniku této knihy. Muhammad nebyl pouze duchovní, ale též politický a vojenský představitel, obsah koránu proto odpovídá jeho aktuální situaci a potřebám. Již v Mekce však korán formuloval některé zásady věřících muslimů, jako je například podoba modlitby.  Výklad koránu je oblastí zájmu islámských učenců po celé islámské dějiny. Ačkoliv korán tvoří základ šarí'y, pro jeho výklad jsou používány další prameny a uznávané právní postupy. Tradičně se korán dělil na 30 zhruba stejně dlouhých částí (\"ajzá\"), aby se dal celý projít v modlitbě za 30 dnů.  Z historického hlediska se koránský text rozděluje na 4 části podle doby seslání, které spojuje podobný obsah a forma. Jedná se o první, druhé a třetí mekkánské období a medínské období. Toto rozdělení je však spíše přibližné, není možné určit jejich přesné hranice (snad vyjma posledního) a celá věc je ještě komplikována pozdějšími úpravami a doplňováním starších súr. Otázka původu jednotlivých úseků súr je velmi složitá a názory nejsou jednotné.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyk koránu.", "content": "Jazyk a forma koránu jsou velice rozmanité. Jednoduše můžeme říci, že lze sledovat vývoj od velice poetických a obrazných veršů k sušším spíše právnickým a prozaickým textům. Především formou, nicméně do jisté míry i obsahem sdělení, se ze začátku Muhammad nijak nevymyká z řady předchozích staroarabských hanífů (poslů monoteismu) a káhinů (věštců). K jejich charakteristice patří krátký verš, extatická řeč, přírodní a kosmické obrazy, přísahy, hrozby, kletby a apokalyptické vize. Přirovnávání ke káhinům se Muhammad při diskusích se svými kritiky ostře bránil.  Za nejpoetičtější je možno považovat verše z prvního mekkánského období, zmiňována bývá především súra 55 pro hojný výskyt až monotónně se opakujícího refrénu „\"Které z dobrodiní Pána svého můžete popírat?\"“, v dalších obdobích se postupně prosazují delší súry a delší verše, které začínají postrádat poetické prvky, jakými jsou anafora (užití stejných slov na začátku veršů), epifora (opakování stejných slov na konci veršů) a již zmíněný refrén, až se nakonec v medínském období vytrácejí takřka docela. Ani přísahy a zvolání k Bohu, které jsou ze začátku velmi často využívány jako jakési úvody súr, se v medínském období nevyskytují zdaleka v tak hojném počtu.  Jak již bylo zmíněno, arabský jazyk v době vzniku koránu trpěl především ve své psané formě značnou nedokonalostí. Posledně je nutno také říci, že ani slovní zásoba arabštiny neodpovídala Muhammadovým potřebám. Ten se proto uchyloval jednak k aktualizaci významu již existujících slov, jednak k přejímání zcela nových výrazů, například z aramejštiny, hebrejštiny, syrštiny či etiopštiny. Tento fakt však nemá žádný zásadnější vliv na výklad koránu. Odlišné výklady se spíše objevují v souvislosti s některými gramatickými obměnami, které mohou i zcela zásadně změnit význam veršů a posloužit tak jako argument pro ten či onen postoj odporující tradičnímu výkladu. Výklad gramatiky byl také jednou z metod fikhu.  Jazyk koránu byl až do moderní doby přijímán jako norma spisovné arabštiny.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroje inspirace.", "content": "Muhammad považoval své proroctví za návrat k přirozenému monoteismu, který hlásali již před ním mnozí prorokové a které navazuje na judaismus a křesťanství. Po odchodu do Medíny, kde se setkala komunita prvních muslimů s židovskou a později i křesťanskou, se zjevují verše reagující na aktuální situace. Orientace modlitby se přesunuje z Jeruzaléma na Mekku. Muhammad deklaruje, že přináší stejné poselství jako přední hanífa Abrahám, který založil modlitebnu Ka'ba. Korán považuje židy a křesťany za „lid Knihy“, který sice zbloudil, ale zaslouží si ochranu a úctu muslimů, pokud proti nim nevystupují nepřátelsky; na jiných místech je ale řadí mezi \"nevěřící\" a hrozí vyhubením (Súra 2:253; 8:7 aj.).  V koránu se například objevují příběhy o starých arabských prorocích, kteří nebyli vyslyšeni. V koránu jsou zmínky o džinech. Na některých místech se píše, že džinové, stejně jako lidé, jsou dobří, nebo zlí.", "section_level": 1}, {"title": "Témata v odlišných obdobích.", "content": "Ze súr prvního mekkánského období je možné cítit nadšení z přítomnosti Boží a jeho moci stvořitele. Líčení Boha jako tvůrce všeho, nejvyššího vládce, kterému je nutno se bezpodmínečně odevzdat a poslouchat jeho vůli, je záhy doplňováno eschatologickými představami o konci světa, posledním soudu, ráji a peklu. Muhammad se asi velmi rychle setkal s odporem, zjevuje se podrobný popis ráje a pekla k přesvědčování oponentů. Verše o posmrtném životě jsou velice sugestivní a přímočaré. Pozdější kritika Muhammada ze strany židů a křesťanů se často opírá právě o tuto část koránu. Vadí jim na ní její materialismus, přesvědčování k víře skrze přesné popisy rajských slastí a naopak vyhrožování fyzickým utrpením v pekle.  Na závěr prvního období, po odvolání „Satanských veršů“, pokračuje korán druhým obdobím. Druhé období je charakteristické právě zdůrazňováním Boží jedinosti. Eschatologické představy poněkud ustupují do pozadí a hlavní argumentační proud se točí okolo příběhů předchozích proroků a obcí, které je neuposlechly. Klasická struktura příběhu, prorok – odmítnutí – Boží pomsta, se neustále opakuje, zaměňována jsou pouze jména, ale i ta se několikrát opakují. Charakteristickou by mohla být poměrně dlouhá súra 26 – Básníci.  Podoba seslání z třetího mekkánského období je zcela určena situací Muhammada v Mekce, která začínala být značně kritická. Na druhou stranu již Muhammad začal zcela vážně uvažovat o útěku z Mekky, a proto měl islám rozšířit i mimo své domovské město. Co se formy týče, styl se začíná blížit medínskému, poezie ustupuje próze. Pokud bychom měli vybrat jeden charakteristický rys, byla by to představa o predestinaci. Muhammadovi, čelícímu vytrvalému odmítání a posměchu spojenému se zcela reálnými hrozbami i vůči samotnému životu Proroka, zjevují se verše o předurčenosti lidí stát se věřícími nebo zůstat v rouhačské lži. Rozpor Boží všemocnosti a vševědoucnosti se svobodou lidské vůle je ostatně trvalým filosofickým tématem i v křesťanském světě. V koránu se píše, že kdyby Bůh chtěl, všichni lidé by byli věřící (10:99): „A kdyby si tvůj Pán přál, všichni lidé na zemi by rázem uvěřili! Budeš tedy (Muhammade) nutit lidi proti jejich vůli, aby se stali věřícími?“  Medínské období je z našeho pohledu nejdůležitější. Teprve po svém přesunu do Medíny získal Muhammad možnost určit konkrétní pravidla života své obce. Přestože korán obsahuje jen velmi málo jasných příkazů, naprosto minimálně se zabývá postihy, a musí být proto doplňován dalšími prameny, je obecným základem islámského práva i etiky, jež mají nejvyšší právní autoritu.", "section_level": 1}, {"title": "Vybraná témata koránu.", "content": "Témata, kterými se korán zabývá a tvoří základ islámské věrouky nebo jsou jinak významná.", "section_level": 1}, {"title": "Eschatologie.", "content": "Koránská eschatologie je zaměřena především na vypočítávání požitků ráje a utrpení v pekle. Verše jsou velmi barvité a nápadité. Podle koránu budou v den posledního soudu všichni lidé rozděleni podle svých skutků na tři skupiny (56:7–14). Po pravici budou stát ti věřící, kteří za svého života konali dobré skutky (a opakovaně je zdůrazňováno, že nestačí být ani pouze věřící, ani pouze dobrý), po levici pak nevěřící a hříšníci. Ve třetí skupině jsou „předáci“, význam zmínky o nich je nejasný, snad má jít o posly a proroky, kteří budou zvlášť blízko Bohu. Líčení pekelných utrpení, která budou trvat věčně, bývá spojováno s bolestí, řetězem a ohněm (súra 88), později též s utrpením žízní a hladem. Naopak v ráji se věřící mají dočkat zasloužené odměny, potečou zde řeky chladivé, dostatek bude všeho jídla, především ovoce (súra 78). Nevšední pozornost Muhammad věnuje tomu, že v ráji nebude nikoho obtěžovat prázdné tlachání. Nejspornějším podobenstvím ráje je představa tzv. hurisek, húrí. Tyto „dívky s plnými ňadry“ (78:33) mají být jednou z odměn věřícím; verš 56:35 je vykládán tak, že se jejich panenství bude neustále obnovovat. Všichni věřící mají být v ráji stejného věku, podle tradice jim bude 33 let. V dalších obdobích již není o huriskách řeč, místo toho se při líčení posmrtného života v ráji vždy objevují manželky věřících (36:56). Stejně tak zatímco verš 78:40 naznačuje blízkost konce světa, dále již je korán méně jednoznačný a zdůrazňuje, že o této otázce je zpraven pouze Bůh sám (72:26).", "section_level": 2}, {"title": "Satanské verše a nasch.", "content": "Základ teorie o verších zrušených a zrušujících – nasch – byl položen odvoláním tzv. satanských veršů, které byly původně umístěny v 53:19–23. Polyteismus připouštějící verše byly odvolány a nahrazeny verši, které naopak na mnohobožství tvrdě útočí, využívajíce k tomu staroarabskou představu bohyň ženského pohlaví.  Verš 2:100 tvrdí, že za každý zapomenutý či zrušený verš je seslán jiný a lepší. Ve 22:51 jde tato konstrukce tak daleko, že prý v poselství každého proroka byla část podvržena satanem proto, aby později mohla být odvolána a bylo odhaleno, kdo je skutečně pevný ve víře. Jasně se vyjadřuje verš 13:39: „(Alláh) vymazává i potvrzuje to, co chce, a u Něho je kniha původní“.", "section_level": 2}, {"title": "Kultovní předpisy.", "content": "Kultovní předpisy islámu částečně vycházejí z koránu. Víra v Boha je prokazovaná skutky lásky k bližnímu a kultovními úkony. Islámská teologie později formulovala 5 základních povinností, tzv. „Pět pilířů islámu“, ke kterým některé sekty přidávají jako šestý pilíř džihád.Muslimové se původně modlili především v noci, aby se nevystavovali zbytečnému pronásledování nepřátelského okolí. V koránu se dokonce vybízí, aby to muslimové se zbožností nepřeháněli, někteří se prý modlili i celou noc. Počet modliteb byl nižší než dnes. Ze začátku pouze jedna, později přibyla druhá a třetí. Učení o pěti modlitbách pochází až z období po Muhammadově smrti. Přesná podoba modlitby není v koránu řešena, Muhammad zanechal odkaz, ať se lidé modlí tak, jak viděli se modlit jeho. Orientace modlitby, qibla, byla původně směrem k Jeruzalému, ale po rozkolu s židy byla veršem 2:136 změněna na Mekku, spolu s rozvinutím učení o Abrahámovi jako zakladateli Ka'by. Korán klade poměrně velký důraz na sociální aspekty. Přikazuje dávat almužnu, pomáhat nemajetným, sirotkům, starým a nemocným. Tato povinnost, zakát (očista) se postupně změnila v náboženskou daň, kterou vůdcové náboženské obce mohli využívat nejen na sociální účely, ale i pro potřeby státu a na vojenské účely. Společným prvkem všech monoteistických náboženství je půst, který je v koránu rozveden a určen na měsíc ramadán. Půst se drží od východu do západu slunce a nemocní, cestující a další, kteří nemohou běžně držet půst, jej mohou odložit na jiný termín (2: 180–181). Další náboženskou povinností je pouť do Mekky (velká a malá pouť, hadždž a 'umra). Tento zvyk je od doby prvních proroků. Po vystoupení Muhammada se mnozí Mekkánci obávali o osud tohoto zvyku a svých příjmů. Korán pouť zachovává, vrací jí však původní smysl, tj. uctívání jednoho Boha. Mekkánská modlitebna Ka'aba byla založena hanífem Abrahámem a je tak symbolem nezkaženého původního monoteismu. Zdůrazňován je také kult Ismaela. Vrcholem pouti je rituální obětování zvířat tak, jak tomu bylo i dříve. Nemá to však být oběť pro Boha, ale pouze výraz zbožnosti – oběti jsou rozdány nemajetným. Koránská pravidla stravování jsou o poznání volnější než pravidla židovská a pravděpodobně i než původní pravidla arabská. Z jídel je zakázáno pouze vepřové maso, zdechliny a maso zvířat zasvěcených jinému bohu. Korán naopak zcela zakazuje, spolu s hazardními hrami, víno (2:216, 4:46 a 5:92). Tento zákaz byl přenesen na alkoholické nápoje vůbec. Zajímavé je, že ve starším verši 16:67 je naopak existence skvělého nápoje vína ukazována jako důkaz Boží dobrotivosti, objevuje se ale, že víno má dobré i špatné stránky.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k národům Knihy.", "content": "Vztah Muhammada k židům a křesťanům prošel poměrně dramatickým vývojem, jehož odrazem je koránský text. Ze začátku se Muhammad považuje za hlasatele názorů těchto monoteistických systémů jako protikladu k realitě předislámské polyteistické Mekky. Po odchodu do Medíny, ve které žilo několik židovských kmenů, očekával, že se podrobí jeho autoritě. To se však nestalo – židé jeho proroctví zpochybňovali a dokonce se spojili s jeho nepřáteli. Proti těmto židovským kmenům Muhammad později nařídil vojenské expedice (viz Seznam Muhammadových vojenských expedicí). Rozchod se židy je završen změnou kultovních předpisů i rozpracováním představy o původním monoteismu Abraháma (16:120, 3:60), který je nazván „hanífou“. I spojenectví s křesťany nakonec padá, když se v koránu objevují útoky na křesťanské učení o Trojici.  Přes to všechno je tón koránu k „národům Knihy“ většinou příznivější; nepatří mezi zásadní nepřátele jako modloslužebníci a nevěřící, ačkoliv některé skutky a činy je do této kategorie mohou uvrhnout. Ke konverzi nemají být donucováni (na rozdíl od nevěřících či polyteistů), ale musí se podrobit pravidlům islámské společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Etika a právo.", "content": "Jak bylo řečeno, islám sjednocuje v sobě veškeré aspekty života. Náboženství, etika a právo jsou proto pevně spojené pojmy. Islám nahrazuje místní z pojetí beduínských kmenů, jakožto bratrských společenství bez nerovnosti a nahrazuje ho bratrstvím celé muslimské obce, ummy. Proto je také islám veskrze neindividualistický systém, což je nejjasněji vyjádřeno kolektivní povinností všech muslimů bez ohledu na postavení: „přikazuj vhodné a zakazuj zavrženíhodné“ (31:16). Ale kdo chce, může si v koránu najít i verše, které naznačují soukromí svědomí před Bohem. Ve verších 11:87, 6:68 a 160 a velmi jasně ve 42:4 se praví, že prorok není strážcem nad lidem svým. To může být vyloženo i tak, že teprve Bůh má právo rozsoudit poctivé a nepoctivé. Nutno je také odmítnout, že by islám popíral hierarchii vlády i společnosti. Ostatně v čele ummy stál Prorok a následné ustanovení chalífátu není s islámským učením v rozporu. Nedošlo ani ke zrušení otroctví, přestože propouštění věřících otroků je považováno za dobrý skutek. Tím se de facto otroctví časem vytratilo, protože lidé své otroky propouštěli. Pro společnost nenastal žádný ekonomický šok.  Mnozí věřící po Muhammadovi požadovali jakési islámské „Desatero“. Takto formulovaného seznamu pravidel se nedočkali, ale za dobrý základ mohou být považovány verše 17:23–41 či zkráceně 6:152–154. Korán (až na zabití, krádež a nevěru) nestanovuje za porušení svých pravidel žádné tresty. Obecně se v islámském právu hovoří o vyšším významu svědomí. Na druhou stranu korán není jako bible (respektive Nový zákon), neobsahuje jen obecná mravní poselství, ale i řadu velmi konkrétních pojednání. Samozřejmě že i verše obecnějšího rázu zde nalezneme. Důraz je kladen na sociální otázky (sirotci, chudina, nemocní) či na slušnost k ostatním, laskavost k rodině, dodržování smluv, čestnost, upřímnost a pravdomluvnost.  Poctivost v obchodě je jedním z důležitých přikázání. Muhammad, původem obchodník, opakovaně zdůrazňuje poctivost v dávání měr a vah. Důležitější jsou však verše zakazující lichvu. První zmínka o ni je ve verši 30:39, nicméně zde ještě není zakázána. Pouze je řečeno, že dáváním úroku nezíská člověk žádného úroku u Boha. Definitivní zákaz pak přichází ve verších 3:130, 2:275–280 a 4:161. Dnes se mnohé muslimské tradicionalisticky nebo fundamentalisticky založené státy pokoušejí rozvinout tzv. islámské bankovnictví, které úrok nahrazuje složitými dohodami o podílnictví na zisku apod.  Krevní msta má být vykonávána jedině na pachateli samotném, ne na celém jeho kmeni. Ve verši 2:178 stojí: „muž za muže, otrok za otroka, žena za ženu“. Doporučována je umírněnost a přijímání výkupného (dija).  Dalším prohřeškem, za který je stanoven postih, je krádež. Podle verše 5:42 má být takovémuto viníkovi useknuta ruka, není specifikováno která.  Poslední hřích, který má určen přesný trest, je cizoložství (ziná'). Tomuto tématu se věnují verše 4:15–16 a 24:2–9. Trestem má být sto ran bičem oběma viníkům a zákaz vstupu do manželství s věřícím (změkčeno možností pokání). Druhý chalífa Umar ibn al-Chattáb tvrdil, že slyšel Muhammada recitovat verše o kamenování, nicméně nakonec se nechal přesvědčit, že se mýlil a v koránu se nic takového neobjevilo. Korán požaduje čtyři svědky nevěry, čehož je obtížné dosáhnout. To je poněkud změkčeno možností samotného svědectví manžela, pokud bude pětkrát přísahat, nicméně ani to není platné, pokud bude manželka pětkrát přísahat, že to není pravda.  Co se týče postavení žen v islámském právu, žena stojí o stupeň níže, než muž (2:228), což je ve verši 4:34 vysvětleno tím, že Bůh tak rozhodl a že muž ženu živí. Tento verš také obsahuje kontroverzní část: „A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je! Jestliže vás však jsou poslušny, nevyhledávejte proti nim důvody...“  Oproti minulosti je postavení žen výrazně posíleno. Muhammad kritizoval praxi zahrabávání novorozeňat ženského pohlaví do země z obavy před zchudnutím (16:58–60). Nicméně nerovné postavení žen především v manželství zůstává, svědectví ženy má také jen poloviční hodnotu co svědectví muže (2:282). Korán velice podrobně rozebírá dědické podíly (4:12 a dále) a i zde jsou ženy značně znevýhodněné. Všichni synové sice mají dědit rovné podíly a dědí i dcery, ale vdovy jsou z dědictví vyloučeny. Na druhou stranu je uváděno, že umírající musí svou manželku zaopatřit na celý rok (2:240). Ženy jsou v mnoha verších vybízeny k cudnosti. Verš 33:59 je vybízí, aby „přitahovaly k sobě závoje své“, což je fundamentalisty interpretováno jako výzva k zahalování obličejů. Pravým význam je ale výzva k nenošení otevřených vyzývavých šatů, zahalování je výmyslem až pozdějších dob. Ve stejném smyslu ostatně hovoří verše 24:30–31, které doporučují zahalování ňader.  Další zachovanou praxí je mnohoženství, korán naopak zakazuje polyandrii („mnohomužství“). Muž může mít až čtyři manželky, ale musí jim věnovat naprosto stejnou pozornost. To je ve verši 4:128 označeno za nemožné, což slouží modernistům k argumentaci za zákaz tohoto pravidla. Každopádně se v koránu doporučuje mít pouze jednu manželku, pokud by si člověk nebyl jist, že bude schopen dostát svým závazkům. Verš 2:220 zakazuje sňatek s modloslužebnicí a za lepší považuje právě věřící konkubínu. V otázce rozvodu zavedl korán čtyřměsíční čekací dobu pro muže, kteří požádají o rozvod a zavedl povinnost postarat se o bývalou manželku,  Zajímavé je, že korán nijak zvlášť neřeší homosexualitu. Několik negativních narážek lze najít ve vyprávění o Lotovi a Sodomě a Gomoře (7:80–84, 11:77–83, 21:74, 22:43, 26:165–175, 27:56–59 a 29:27–33).  Korán neuznává rovnoprávnost věřících a nevěřících. Nevěřící přirovnává k dobytku (2:171), nazývá je nespravedlivými (2:254), zakazuje přátelství mezi věřícími a nevěřícími (4:144) nebo vyzývá k boji proti nevěřícím (8:65, 9:73, 9:123).  Verše 23:97–98, 41:34 a 16:127 praví: „\"Jsme věru s to ti ukázat, co jsme jim slíbili, avšak raději odvracej zlé tím, co je lepší! My dobře známe, co si vymýšlejí\"“. Tyto verše pocházejí ještě z mekkánského období. Pro islámskou etiku mají velký význam – říkají vlastně, že na zlo má člověk odpovídat ještě větším dobrem. Jsou dokladem toho, že ve své době byla islámská etika skokem k větší humanitě.", "section_level": 2}, {"title": "Predestinace vs. svobodná vůle.", "content": "V koránu lze nalézt řadu veršů o predestinaci i svobodné vůli. Je však nutno říci, že jednoznačně inklinuje k predestinaci. Zatímco myšlenku svobodné vůle je třeba z veršů spíše odhadovat (29:5, 33:52), verše o predestinaci hovoří jasněji. Zvláště v souvislosti s předurčením zůstávat nevěřícím (76:30, 32:13). Velice pěkný verš, který však o sporu osudu se svobodou až tolik neříká, je 47:38: „Život pozemský je pouze hra a zábava.“", "section_level": 1}, {"title": "Muhammad.", "content": "V koránu se objevuje větší množství veršů, které se obrací na Muhammada, upravuje jeho postavení a práva, či ho dokonce kárá. Verš 11:15 naráží na to, že Muhammad snad nesděloval veškerá seslání, kterých se mu dostalo. 29:47 zase popírá, že by kdy Prorok četl bibli nebo tóru. V medínském období se také objevují materiálnější seslání. 8:42 stanovuje, že pětina veškeré kořisti patří Bohu a poslu, příbuzným, sirotkům a nuzným, tedy že je Muhammadovi k dispozici pro potřeby obce. 33:40 zase o Muhammadovi hovoří jako o Pečeti proroků, čímž vyjadřuje, že po Muhammadovi již žádný další prorok nepřijde.  Zvláště sporně působí verše, které se vztahují k Muhammadově manželství. Verš 33:4 obhajuje jeho manželství s bývalou manželkou Muhammadova nevlastního syna. 33:49 zase umožňuje právě Muhammadovi jako Prorokovi mít neomezený počet manželek.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Celá řada biblických motivů nachází své místo i v koránu. Vyskytují se zde ovšem mnohé odchylky. Tak kupříkladu v příhodě o Boží zkoušce Abraháma, jenž mu má obětovat svého syna Izáka, je Izák nahrazen jiným Abrahámovým synem, údajným prapředkem Arabů, Ismaelem (37:101). Oproti pojetí tohoto příběhu v bibli je v koránu Abrahám na pochybách a ptá se Izmaela, co má dělat. Ten mu pak potvrdí, aby se odevzdal do vůle Boží.  Ve verších 4:171 a 5:73 se objevuje také zmínka o Svaté trojici, která je zde kritizována.  Velice zajímavý je původ veršů 18:59 a dále. Tato súra obecně patří k nejoblíbenějším a někde se recituje každý pátek v mešitách. Zmiňovaná pasáž súry je vlastně spojením příběhu Mojžíše, Alexandra Velikého a rabínské legendy o proroku Eliášovi. Poselstvím je ukázka lidské nevědomosti a nutnosti odevzdat se do vůle vševědoucího a všemocného Boha.  Části koránu mají také velký mystický vliv. „Verš světla“ 24:35 je občas označován za nejpoetičtější vůbec a je vepsán do kopule istanbulské mešity Hagia Sofia. Za nejkrásnější súru vůbec je považována súra 12 – Josef. Cháridžovské sekty ji naopak považovaly za podvrženou pro svou údajnou přílišnou světskost.  Verši 17:1 a 17:95 podložili islámští teologové rozsáhlý příběh o údajném Muhammadově setkání s Bohem. Muhammad se měl v noci zázračně přepravit do Jeruzaléma v (Izraeli) a vystoupat na Nebesa (Mi'rádž). Na tomto základě je Jeruzalém muslimy považován za třetí nejposvátnější město. To hraje svou roli v palestinsko-izraelském konfliktu.  Korán je využíván rozličnými skupinami jako základ často i protichůdných názorů. Charakteristickým je výběr pouze několika konkrétních veršů a konkrétního výkladu. Modernisté i fundamentalisté využívají koránu ve svém politickém slovníku podle toho, jak se jim to zrovna hodí.", "section_level": 2}, {"title": "České překlady koránu.", "content": "V současnosti existují čtyři české překlady koránu. Tři z nich jsou překlady orientalistů a jeden je překladem skupiny ahmadíja. Nejběžnějším překladem u nás je překlad I. A. Hrbka (1972), který je tradičně používán i česky hovořícími muslimy, zřídka jsou k sehnání i překlady A. R. Nykla (1938) a I. Veselého (1912). Všechny tři překlady jsou také dostupné on-line. Překlad muslimské skupiny \"ahmadíja\" je většinovou částí muslimů považován za nevyhovující z důvodu sektářství. Kritici také namítají, že nevychází přímo z arabštiny, ale z anglického překladu, čili jde o překlad překladu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Korán (arabsky القرآن 'al-Qurʾān', doslova: \"recitace\") je hlavní náboženský text islámu, který se skládá z recitací Muhammada (proroka islámu) během posledních 23 let jeho života. Muslimové věří, že verše koránu mu diktoval anděl Gabriel jako zprávy od jediného Boha (Aláha). Korán je rozdělen na 114 súr (kapitol), které nejsou chronologicky uspořádány dle času zjevení (historicky první Muhammadovo zjevení se nachází až v 96. súře ). Každá súra se skládá z určitého počtu veršů (\"ayat\"). Nejstarší rukopisné exempláře jsou uchovávány ve dvou přepisech, které se nyní nacházejí v Taškentu a v muzeu Topkapi v Istanbulu.", "tgt_summary": "《古兰经》(,,字面上解作「诵读」)是伊斯兰教中最重要的经典。伊斯兰教信徒(穆斯林)相信《古兰经》是真主阿拉的启示,它被广泛认为是最优秀的阿拉伯语经典及文学作品,《古兰经》的篇章被称为“苏拉”,节句则被称为“阿亚”。", "id": 1424672}
{"src_title": "Katalánsko", "tgt_title": "加泰罗尼亚", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Katalánsko na severu hraničí s Francií a Andorrou, na západě s autonomním společenstvím Aragonií, na jihu s autonomním společenstvím Valencií, na východě pak sousedí se Středozemním mořem.  Katalánsko má v hrubých rysech tvar rovnostranného pravidelného trojúhelníka na severu hraničí s Francií a Andorrou, na západě se zbytkem Španělska (autonomním společenstvím Aragon), na východě (nejdelší hranice) je hranicí pobřeží Středozemního moře a hranice příbřezních vod, na jihu vede krátká hranice s Valencií. Celé území i jednotlivé úseky hranice jsou více nebo méně přírodně determinovány. Na severu jsou to masivy Pyrenejí, na západě tvoří převážnou část hranice se Španělskem řeka Noguera Ribagorçana a její příkré kaňony. Výchozí a určující je pobřežní linie, která je také nejdelším vymezením. Hranice na severu je tvořena vrcholovými hřebeny Pyrenejí a je v podstatě totožná se jejich hlavním vrcholovým pásmem a tím pádem je totožná s rozvodnicí řek Ebre a Le Tech. Většina území se rozkládá na levém břehu Ebre a v oblasti menších pobřežních řek, které nejsou součástí povodí Ebre. Malá část území Katalánska se rozkládá na pravém břehu zcela dolního toku a hranicí je poslední větší pravobřežní přítok Ebre - Ribarroja až po pobřeží. Takto přírodně determinované území je stabilizováno jako „historická hranice“ po dobu několika století.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Klima je s ohledem na rozrůznění reliéfu značné rozmanité. V úzkém pobřežním pásu panuje čisté středomořské podnebí. V převážné části je to obecné středomořské podnebí (Cfa), na jihu v oblasti delty Ebre je to horké středomořské podnebí s horkými léty dle Köppenovy klasifikace Csb). Střední trojúhelníkové území katalánského vnitrozemí (vnitro katalánské sníženiny) je v obecnosti a převážně (pseudo) oceanické (atlantické) povahy (Cfb), místně se však mohou vyskytovat menší biotopická území charakterem podobná spíše vlhkému kontinentálnímu podnebí nebo naopak mírnějšímu středomořskému podnebí. Přesně vyjádřeno pravé oceanické podnebí panuje pouze v údolí pramenné oblasti francouzské řeky Garonny v severozápadním cípu Pyrenejí. Horské masivy, zejména nejvyšší polohy Pyrenejí mají podnebí subpolární (alpínské – Dsc a Dsa). V obecném úhrnu lze konstatovat, že podnebí Katalánska je mírnější, pestřejší a ne tak horké a aridní jako území iberského Španělska. Jižní okraje Pyrenejského podhůří a příčná údolí prostupující od pobřeží do vnitrozemí střídají nebo mísí chladné alpínské klima s klimatem oceanickými a ojediněle středomořským, pří pobřežní příčné koridory pak středomořské s oceanickým. Průměrné roční teploty jsou v Barceloně +18,5 °C, Gironě +14,7 °C, v Pyrenejích průměrné (zimní) teploty -2 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Katalánsko je na rozdíl od větší části Španělska (přímé úmoří Atlantského oceánu) odvodňováno do Středozemního moře. Největší řekou je Ebre (španělsky Ebro), jež zasahuje do území Katalánska jen relativně malým úsekem před deltou. Povodí Ebre také tvoří jen část území Katalánska. Je to povodí samotné řeky a povodí jejich třech velkých levobřežních přítoků Noguera Ribagorçana, Noguera Pallaresa a Segre, včetně jejích přítoků. Pravý břeh Ebre zasahuje katalánské území jen malým povodím a sice polovinou největšího dolního přítoku Matarranya (řeka sama je hranicí země). Větší část pobřežního a příbřežního pásu odvodňují řeky, které nenáleží do povodí Ebre, ale jsou samostatné a ústí přímo do Středozemního moře. Severně od masivu Puig Pelat (1075) to jsou řeky: Francoli, Gaia, Maspujols, Noya, Llobregat a Ter.  Na území Katalánska je několik (ne příliš velkých) přírodních jezer, vesměs ledovcového (morénového) původu. Největším z nich je Banyoles (\"Estany de Banyoles\"), které ale ledovcového původu není. Pak jsou to menší horská jezera v Pyrenejích jako kaskáda \"Estanys de Mulières\" v prameništi Noguery Ribagorçany. Katalánsko ve spolupráci se sousedy vybudovalo celou řadu přehradních jezer, hlavně pro potřebu elektrické energie při nedostatku uhlí.  Na hranicích s Francií se zde rozkládá pohoří Pyreneje, od kterého na jih odbočuje pohoří Serralada Costero - Catalana, kopírující v nevelké vzdálenosti od Středozemního moře tvar zdejších pobřežních oblastí Costa Daurada a Costa Brava. Na západě Katalánska na jihu provincie Lleida se zde pak nachází nížina, po jejímž jižním okraji protéká nejdůležitější řeka regionu a jedna z významných řek Španělska, Ebro.", "section_level": 2}, {"title": "Územní členění.", "content": "Od roku 1833 se Katalánsko člení na 4 provincie: Barcelona, Girona (kastilsky \"Gerona\"), Lleida (\"Lérida\") a Tarragona. Menšími správními celky je 41 comarek.  Od roku 2010 se Katalánsko také člení na 8 \"vegueries\": Alt Pireneu i Aran, Àmbit Metropolità, Àmbit de Ponent, Camp de Tarragona, Comarques Centrals, Comarques Gironines, Terres de l'Ebre, Penedès.", "section_level": 2}, {"title": "Města.", "content": "K roku 2007 mělo 10 katalánských obcí více než 100 000 obyvatel:  Dalšími významnějšími městy a regionálními centry jsou Girona, Figueres, Granollers, Vic, Manresa, Salou či Tortosa.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Osídlení Katalánska je doloženo od starší a mladší doby kamenné. V antice, v éře Římské říše, bylo Katalánsko již civilizovaným územím a města jako Girona a Barcelona mají počátek právě v této době.  Území Katalánska bylo mezi lety 1164 a 1707 podřízeno svrchovanosti aragonského krále. V roce 1469 Ferdinand II. Aragonský uzavřel ještě jako dědic aragonského trůnu sňatek s dědičkou kastilského trůnu Isabelou Kastilskou. V zemích aragonské koruny vládl Ferdinand II. až do své smrti v roce 1516, kdy nastoupil na trůn vnuk Ferdinanda a Isabely Karel V. z rodu Habsburků, který sjednotil kastilské a aragonské území do jednoho státního útvaru, Španělského království.  V rámci Španělska měla dominantní postavení Kastilie. V roce 1640 Katalánsko spolu s Portugalskem povstalo proti španělské nadvládě a byla vyhlášena Katalánská republika, ale i přes francouzskou vojenskou pomoc bylo katalánské povstání v roce 1652 potlačeno (Portugalci si vydobyli nezávislost). Přesto si Katalánsko jako součást Aragonské koruny udrželo rozsáhlou autonomii a své tradice. Definitivní konec autonomie přišel až s nástupem Bourbonů na španělský trůn v roce 1707 během války o španělské dědictví, ve které Aragonie podporovala dosud vládnoucí Habsburky proti Bourbonům. To učinily tzv. Dekrety de Nueva Planta, které ze Španělska utvořily centralizovaný stát.  Ve 30. letech během Španělské republiky získalo Katalánsko autonomii, ale po vítězství generála Francisca Franka ve španělské občanské válce byla autonomie zrušena a jakékoliv projevy katalánské identity byly zakázány. Katalánština byla potlačována a oficiálně zakázána. V roce 1940 byl prezident Katalánska Lluís Companys na žádost Španělska zatčen německým gestapem, dopraven do Španělska a tam popraven. Teprve v roce 1978 po skončení Frankovy diktatury byla v Katalánsku obnovena autonomie.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Katalánsko je hospodářsky vyspělou a úspěšnou zemí. Jednotlivá hospodářská odvětví jsou příznivě vyvážená a diverzifikovaná. Rozhodujícími odvětvími jsou průmysl, sofistikovaný průmysl, vědomostní ekonomika a služby, zejména ty spojené s turismem. Výkonnost hospodářství je na úrovni HDP 43.837 US$ na obyvatele což řadí Katalánsko ke 20 nejvyspělejším zemím (v porovnání pořadí se suverénními státy).", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Katalánsko disponuje značně rozvinutým průmyslem, i když jeho počátky byly poměrně pozdní - až před polovinou 19. století. Průmysl se podílí 37% na celkovém hospodářském obrazu Katalánska. V minulosti byly dominantními v průmyslu výroba textilu (bavlnářství), papíru a mýdla. Později textilní průmysl jako i jinde v Evropě musel transformovat a jeho význam v celkovém podílu se snížil. V Katalánsku jej do značné míry nahradil automobilní průmysl a transformovaná textilní výroba pro potřeby výroby dopravních prostředků. V současnosti jsou profilovými obory katalánského průmysluː chemie, farmaceutický průmysl, výroba zařízení pro IT, telematických výrobků, a potravinářský průmysl. V oblasti Tarragony je významný podíl petrochemického průmyslu s velkými rafineriemi. V Katalánsku se s ohledem na limitované zdroje příliš nerozvinul těžký průmysl, zejména pro omezené zdroje uhlí.", "section_level": 2}, {"title": "Terciární sektor – služby.", "content": "Terciární sektor je v katalánské ekonomice již od 70. let dominantní (podíl 60̬% HDP), velmi vyspělý a zahrnuje pestrou a vyváženou skladbu různých aktivit s velkou přidanou hodnotou. Zahrnuje turistický průmysl, hotelnictví, veřejné služby, služby v kultuře ale i bouřlivě se rozvíjející nové druhy služeb v sociálních sítích, reklamně a vědomostní ekonomice. Katalánsko má příznivé a rozvinuté podmínky pro turistický ruch. Atraktivní středomořské pobřeží Costa Brava a Costa Daurada (španělsky Costa Dorada), horské rezorty alpského lyžování Banquera-Beret, La Molina, Port Le Comte, Valter 2000, Port Aine. Sektor peněžnictví, rovněž dobře rozvinutý, reprezentují obří spořitelny: La Caixa a Caixa Catalunya a Banc Sabadell. Barcelonská burza cenných papírů (\"Borsa de Barcelona\") s kótovaným objemem obchodů v roce 2017 ve výši 515.4 mld. €.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Katalánsko má velmi dobré dopravní spojení s vnějším světem i dobrou a dobře fungující vnitřní infrastrukturu. S ohledem na sousedství jen s jedním větším státem (Francií) ale velkým objemem mezinárodního pohybu zboží i osob, je stěžejní doprava letecká a námořní.  Katalánsko má pět mezinárodních letišť, ze kterých je Barcelonské letiště El Prat 6. nejrušnějším letištěm Evropy (44.5 mil. cestujících – 3,5 násobek LVH v Praze). Další velká letiště jsou: \"Girona-Costa Brava Airport\" (GRO, Aena), \"Reus Airport\" (REU, Aena), \"Lleida-Alguaire Airport\" (ILD, Aeroports de Catalunya), \"Sabadell Airport\" (QSA, Aena), La Seu d'Urgell Airport (\"LEU, Aeroports de Catalunya\"). Katalánsko disponuje dvěma velkými přístavy: Barcelona a Tarragona. Mezinárodní železniční spojení zajišťují vysokorychlostní tratě, (v Katalánsku Alta Velocitat Espanyola (AVE)) do Lyonu, Paříže, a směrem do kontinentálního Španělska do Zaragozy a Madridu pro rychlost 330 km/h. Dálniční spojení s Francií je pobřežním dálničním tahem: Středomořskou dálnicí (\"Autopista de la Mediterrània\") AP-7 a dálnicí Madrid-Barcelona, označovanou jako Severovýchodní dálnice (\"Autovia del Nord-est\") A-2.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Od pádu Francova diktátorského režimu v roce 1975 a přijetí demokratické španělské ústavy z roku 1978 byla postupně obnovena a dále v dotčeném článku 155 ústavy rozšířena autonomie Katalánska a dalších regionů.  Nejvyšším právním dokumentem v regionu, hned za ústavou Španělska, je Katalánský autonomní statut (katalánsky Estatut d'Autonomia de Catalunya), představující ústavu autonomního společenství. Poprvé byl přijat v roce 1979 a následně jednou pozměněn do svojí současné podoby, kterou schválili občané Katalánska v referendu roku 2006, kdy při účasti 49,41 % oprávněných voličů pro nový autonomní statut hlasovalo 73,90 %, proti 20,76 %, prázdné hlasovací lístky odevzdalo 5,34 % a neplatné hlasovací lístky odevzdalo 0,90 % ze zúčastněných.  Vrcholným orgánem exekutivy je katalánská vláda (katalánsky Generalitat de Catalunya), v jejímž čele stojí prezident Katalánska (katalánsky President de la Generalitat de Catalunya). Generalitat sídlí v paláci Palau Generalitat v centru Barcelony ve čtvrti Barri Gòtic. V čele legislativy stojí Parlament Katalánska (katalánsky Parlament de Catalunya), který vykonává dozorčí moc nad katalánskou vládou tím, že jí vyhlašuje důvěru, případně nedůvěru. Sídlí v paláci stejného jména.  Dne 9. listopadu 2014 uspořádala katalánská vláda nezávazné referendum o nezávislosti, ve kterém se kolem 80 % hlasujících vyslovilo pro nezávislost za účasti 41,6 % oprávněných voličů.  Dne 6. září 2017 katalánský parlament schválil nový zákon, kterým vyhlásil nové referendum o svojí nezávislosti. Zákon o referendu byl ovšem ústavním soudem Španělska prohlášen za neplatný. Přes aktivní odpor španělské ústřední vlády se hlasování uskutečnilo 1. října 2017. V důsledku zásahu španělské policie proti hlasování bylo zraněno téměř 900 osob. Podle údajů katalánské regionální vlády se 90,09 % z 2,26 miliónu hlasujících vyslovilo pro nezávislost, volební účast byla okolo 42 % oprávněných voličů. S odvoláním na tyto výsledky 27. října 2017 katalánský parlament vyhlásil jednostrannou nezávislost Katalánska na Španělsku a schválil vyhlášení nezávislého státu Katalánská republika. Španělský parlament mezitím schválil omezení autonomie a převzetí kontroly nad regionem. Půl milionu lidí v ten den demonstrovalo v Barceloně na podporu katalánské nezávislosti. Tím eskalovala nově vzniklá politická krize v Katalánsku.  V prosinci 2017 se konaly volby, ve kterých ale opět většinu získaly separatistické strany.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jazyky.", "content": "Vlastním jazykem Katalánska je katalánština (s výjimkou Val d'Aran, kde je jím okcitánština, zde oficiálně nazývaná aranéština). Na celém území je také používána kastilština, což je jiné označení pro španělštinu. Podle Katalánského statistického institutu 36 % obyvatel Katalánska používá jako běžný dorozumívací jazyk katalánštinu, 46 % kastilštinu, 12 % oba jazyky a 0,03 % aranéštinu. 6 % obyvatel společenství se běžně dorozumívá jinými jazyky (arabština, rumunština, angličtina a další).  Podle výzkumů rozumí katalánsky 93,8 % obyvatel, avšak jen 56,3 % v ní dovede psát. Naproti tomu kastilsky rozumí 99 % obyvatel a písemně se dovede vyjadřovat 88,8 %. Je to mimo jiné výsledkem frankistických represí proti menším jazykům a kulturám Španělska; po obnovení demokracie však nastoupila prokatalánská politika, které se daří znalost katalánštiny zvyšovat.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Katalánci mají bohatou kulturní tradici a rádi demonstrují její nezávislost na Španělsku. Počátky katalánské literatury sahají do 12. století. Z Katalánska pocházejí světoznámí malíři (Salvador Dalí a Joan Miró), architekti (Lluís Domènech i Montaner, Antoni Gaudí) a hudebníci (violoncellista Pau Casals či současný písničkář Lluís Llach).", "section_level": 1}, {"title": "Architektura a výtvarné umění.", "content": "Katalánsko je bohaté architekturou všech slohových období a to jak v Barceloně tak v řadě míst mimo ni. Barcelona má za sebou více než dvoutisíciletý urbanizační vývoj, čemuž odpovídají i architektonické stopy, ze kterých nejstarší jsou (byť drobné) antické fragmenty. V celém Katalánsku je hojnost románské, předrománské i gotické architektury. Mezi nimi vyniká katedrála S. Značný mezinárodní vliv má secesní hnutí na čele s fenomenálním Antoni Gaudí. Barcelona ovšem stojí v popředí moderní architektury a to ve vyrovnané tvorbě velmi vysoké úrovně od domácích architektů stejně jako mnoha velikánů světového dosahu jako: Richard Maier, Alvaro Siza, Norman Foster, Richardo Bofill, Rafael Moneo, Josep Lluís Mateo, Santiago Calatrava, Arata Isozaki, Vittorio Gregoti. Z Barcelony pochází gigant světového sochařství Joan Miró a dlouho zde působil i Pablo Picasso. V ulicích a náměstích lze najít sochy od Roye Liechtensteina nebo Alexandera Caldera.", "section_level": 2}, {"title": "Muzea.", "content": "V většině měst jsou činná rozmanitá muzea a největší je v Barceloně. Některá z nich vynikají jako unikátní v evropském nebo dokonce světovém měřítku, jak je tomu a případě Mořského muzea (\"Museu Marítim\"). Znamenité sbírky má i Národní muzeum umění (\"Museu nacional d ́Art\"), Katalánské archeologické muzeum nebo Muzeum soudobého umění (\"Museu d ́Art Contemporani\"), jehož budova velmi ceněná v mezinárodním kontextu je od amerického architekta Richarda Meiera. Vyhledávané je i Muzeum Pabla Picasa s rozsáhlými fondy, Dalího muzeum ve Figueres a Miróovo muzeum Fundació Joan Miró.", "section_level": 2}, {"title": "Korida.", "content": "Katalánsko je první španělský pevninský region, kde byly zakázány býčí zápasy, a to v roce 2010 katalánským parlamentem. Ovšem katalánský ústavní soud tento zákaz v roce 2016 zrušil.", "section_level": 2}], "src_summary": "Katalánsko (katalánsky \"Catalunya\", španělsky \"Cataluña\", okcitánsky \"Catalonha\") je jedno ze 17 autonomních společenství a historické území na severovýchodě Španělska při pobřeží Středozemního moře. Metropolí Katalánska, které ve středověku tvořilo součást Aragonské koruny, je velkoměsto Barcelona, v jejíž aglomeraci žije více než 3 miliony obyvatel. Celé Katalánsko je pak se 7 475 420 obyvateli druhým nejlidnatějším společenstvím Španělska.", "tgt_summary": "加泰罗尼亚(;;)是位于伊比利亚半岛东北部的地区,为西班牙的自治区之一,首府巴塞罗那,下辖巴塞罗那、莱里达、赫罗纳、塔拉戈纳等4省。其与安道尔、法国接壤,全境面积32,106平方公里,人口约7,571,000人。加泰罗尼亚在中世纪为阿拉贡王国的重要组成部分,今日相对于西班牙其他地区,在文化发展上具有一定的自主性,是西班牙经济较为发达、独立意识也较鲜明的地区。做为当地第一母语的加泰罗尼亚语,与西班牙语同属于印欧语系拉丁语族,两者皆为该自治区的官方语言。", "id": 1490963}
{"src_title": "Ústřední mocnosti", "tgt_title": "同盟國 (第一次世界大戰)", "src_document": [{"title": "Utváření aliance.", "content": "Základem aliance bylo spojenectví středoevropských monarchií Německa a Rakousko-Uherska z roku 1879 zvané Dvojspolek.  K Dvojspolku se roku 1882 připojilo Italské království a tak vznikl Trojspolek. Na jeho vznik reagovaly Francie, Spojené království a Ruské impérium vytvořením Trojdohody (1907). Země Trojspolku se kvůli svému historickému vývoji a poloze (na rozdíl od Spojeného království, Francie, Španělska, Portugalska a několika dalších evropských států) nedostaly včas k získání kolonií a musely se bez nich buď zcela obejít (Rakousko-Uhersko), nebo se spokojit se „zbytky“ k tomu „vhodných“ zámořských území (Německá říše). Rozpory mezi oběma bloky v této tehdy téměř klíčové otázce mocenského zápolení bylo jedním z důležitých faktorů, které vedly k vypuknutí první světové války. Po jejím začátku však Itálie zůstala neutrální a v roce 1915 se přidala na stranu Dohody, čímž Trojspolek ve svém původním složení zanikl.  K oběma zbývajícím centrálním mocnostem, které vstoupily v létě 1914 do války v Evropě, se v říjnu 1914 přidala Osmanská říše, jejíž zájmy byly dlouhodobě neslučitelné se zájmy Ruského impéria. V roce 1915 se k Ústředním mocnostem přidalo ještě geograficky rovněž okrajové Bulharsko, které vyšlo poražené z nedávných balkánských válek, a to zejména ve prospěch Srbska a Řecka, které stály na straně Dohody.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky porážky.", "content": "Po vítězství Dohody v první světové válce byly Ústřední mocnosti na základě výsledků Pařížské mírové konference v dojednaných šesti mírových smlouvách označeny za viníky vypuknutí ničivé světové války. Německé říši jako hlavnímu viníkovi byly uloženy vysoké válečné reparace. Krom toho ztratilo Německo Alsasko-Lotrinsko a některá další území. Habsburská monarchie a Osmanská říše se rozpadly a Bulharsko ztratilo velká území včetně přístupu k Egejskému moři.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ústřední mocnosti (též Centrální mocnosti či Čtyřspolek, německy \"Mittelmächte\", Maďarsky \"Központi hatalmak\", turecky \"İttifak Devletleri\", bulharsky \"Централни сили\") byl blok mocností stojící proti státům Dohody během první světové války. Zahrnoval především Německou říši a Rakousko-Uhersko, ke kterým se přidaly Osmanská říše a Bulharsko.", "tgt_summary": "同盟国(;;;,意思是中央国)由德意志帝国、奥匈帝国、奥斯曼帝国及保加利亚王国组成,在第一次世界大战与协约国对敌。", "id": 1056250}
{"src_title": "Artaxerxés II.", "tgt_title": "阿尔塔薛西斯二世", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Na trůn Artaxerxés dosedl po smrti svého otce Dareia II. v roce 404 př. n. l. a téměř od počátku byl konfrontován s vážnými vnitropolitickými problémy. Jeho mladší bratr Kýros se nechtěl spokojit s hodností satrapy Lýdie, Frýgie a Kappadokie, kterou získal na přímluvu královny matky Parysatidy, a s pomocí řeckých žoldnéřů se pokoušel uchvátit vládu v říši. Jen šťastná náhoda – Kýrova smrt v bitvě u Kunax 3. října 401 – zbavila Artaxerxa II. vážného nebezpečí. Návrat řeckých žoldnéřů do vlasti, provázený mnoha útrapami, popsal ve svém spise \"Anabáze\" řecký historik a básník Xenofón (kol. 430–355 př. n. l.), očitý svědek událostí.  Za Artaxerxa II. si samostatnost na říši opětovně vydobyl Egypt, v němž nepokoje probíhaly již od sklonku vlády Dareia II. Díky obratné politice faraonů 28. – 30. dynastie si odbojná provincie dokázala uchovat nezávislost plných šedesát let. Úspěšnější byla Artaxerxova politika ve vztahu k Řekům, kde se mu podařilo prosadit mír mezi jednotlivými státy a nechat si navíc potvrdit svrchovanost nad Malou Asií. Podle něj se míru z let 387/386 někdy říká „královský“.  Na sklonku vlády postihlo Artaxerxa II. několik osobních tragédií. Jeho syn Dareios proti němu zosnoval spiknutí, které však bylo odhaleno, a král musel dát prince popravit. Další syn Óchos pak nechal zabít další dva královské prince, Ariaspa a Arsama, v nichž viděl překážku na své cestě k moci. Když otec krátce nato zemřel, dosedl Óchos na perský trůn jako Artaxerxés III.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženská a stavební činnost.", "content": "Artaxerxova náboženská politika navazovala na tradiční perskou toleranci vůči cizím kultům, takže v této oblasti k žádným problémům nedocházelo. Zdá se, že sám král byl obzvláštním ctitelem bohyně Anáhity, neboť její uctívání tehdy zažívalo pravý rozkvět (výstavba nových a podpora starých svatyň). Také mithraismus dosáhl v íránských krajích (ale i jinde) značného rozšíření. Stavební práce probíhaly především v rezidenčních Súsách, kde vznikl druhý palácový komplex vedle Dareiova a několik monumentálních nápisů. Pohřbít se dal král na nově zřízeném pohřebišti v Persepoli (u úpatí Kúh-e Rahmát), nikoli v Nakš-e Rustamu. Jeho životopis napsal Plútarchos.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "V řeckých pramenech je Artaxerxés většinou popisován jako slabý a ovlivnitelný panovník, ale i jako velkorysý a mírný člověk. Vládl déle než všichni ostatní achaimenovští králové (45 let) a jako jeden z mála zemřel přirozenou smrtí. Fakt, že se udržel na trůnu tak dlouho, naznačuje, že musel disponovat pevnou mocenskou základnou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Artaxerxés II. Mnémon (řecky, staropersky \"Artachšaçá\" [ ]; cca 430–359 př. n. l.) byl devátý perský velkokrál z rodu Achaimenovců, dynastie vládnoucí Přednímu východu od 6. století př. n. l. Artaxerxovo rodné jméno znělo podle některých pramenů Arsikás.", "tgt_summary": "阿尔塔薛西斯二世,又译亚他薛西斯二世(古波斯楔形文字: ;;英语:Artaxerxes II;?-前359年),波斯阿契美尼德王朝国王(公元前404年—约公元前359年在位),大流士二世之子和继承人。", "id": 2174431}
{"src_title": "Grenada", "tgt_title": "格林纳达", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před rokem 1974.", "content": "Původními obyvateli ostrova byli příslušníci kmene Arawaků, kteří sem přišli zhruba okolo roku 1100 př. n. l. Ti však byli posléze zmasakrováni bojovnějším kmenem Karibů. Ten na ostrově, který nazývali Camahogne, sídlil v době připlutí Kryštofa Kolumba v roce 1498 (během jeho třetí objevitelské výpravy). Kolumbus ostrov původně chtěl pojmenovat Concepción (Zrození), ale posádka název odmítla a ostrov (kvůli podobnosti se Španělskou Andalusií) přejmenovala po městě Granada. Španělé však ostrov trvale neosídlili. Ostrov v roce 1650 za účelem osídlení zakoupila od Španělska Francie, ale musela o něj ještě bojovat s jeho původními karibskými obyvateli. Po poslední prohrané bitvě s Francouzi v roce 1651 se zbývající Karibové vrhli na smrt z útesu, který Francouzi posléze pojmenovali jako \"Le Morne de Sauteurs\" (Vrch skokanů), na severu ostrova.  Francouzi na ostrově v roce 1674 ustavili svou kolonii s pozměněným španělským jménem, La Grenade. Ta pak bohatla na obchodu především s cukrem pěstovaným na plantážích velkým množstvím dovezených černých otroků. Hlavním městem se stalo, především díky svému skvělému přírodnímu přístavu, Fort Royal, Brity později přejmenované na nynější Saint George's. Po Francií prohrané sedmileté válce připadla Grenada v roce 1763 na základě Pařížského míru Britům, kteří upravili jméno ostrova na jeho nynější podobu, Grenada. Francouzi ostrov dobyli znovu v roce 1779, ale opět o něj, nyní na základě Versailleského míru z roku 1783, ve prospěch Britů definitivně přišli.  V roce 1795 došlo k povstání otroků vedenému Julianem Fendonem, inspirovaným ideály Francouzské revoluce. Otroci fakticky převzali kontrolu nad ostrovem. Povstání sice bylo Brity potlačeno, ale vztahy zůstaly napjaté až do zrušení otroctví roku 1833.  V 19. století produkce kakaa převýšila produkci cukru a stalo se tak hlavním exportním artiklem Granady, ve 20. století se pak nejvýznamnější stala produkce muškátového oříšku. Půda na ostrově byla pro pěstování tohoto koření ideální, a protože byla Grenada bližším zdrojem než Nizozemská východní Indie, stala se postupně jeho významným producentem.  Mezi roky 1833 a 1958 byla Grenada členem Britských Návětrných ostrovů, přičemž od roku 1885 byla sídlem generálního guvernéra tohoto uskupení. Mezi roky 1958 a 1962 pak byla Grenada součástí Západoindické federace. Přestože vlastní autonomii měla od roku 1967 (jako „stát přidružený k Velké Británii“), nezávislost získala až 7. února 1974. Prvním předsedou vlády nezávislé Grenady se stal odborář Sir Eric Matthew Gairy z Grenadské sjednocené strany práce (anglicky Grenada United Labor Party, GULP) a prvním generálním guvernérem se stal Sir Leo De Gale.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1974.", "content": "Vyhlášení nezávislosti bylo poznamenáno protesty a stávkami namířenými proti Gairymu a jeho jmenování předsedou vlády. Opozice proti Gairymu začala růst. Přestože Gairyho strana, GULP, vyhrála poslední grenadské volby v roce 1976, narůstající opozice výsledek odmítla uznat pro jeho údajnou podvodnost. Tento vývoj nakonec vyústil v roce 1979 v nekrvavý státní převrat a moci se místo neoblíbené vlády chopilo Nové hnutí spojeného úsilí o sociální péči, vzdělání a osvobození (anglicky New Joint Endeavor for Welfare, Education, and Liberation Movement, zkráceně New Jewel Movement, NJM, též akronym pro Hnutí Nový klenot). Jeho předseda, populární levicový politik Maurice Bishop se stal předesedou Lidové revoluční vlády (anglicky People's Revolutionary Government, PRG). Neuspořádání svobodných voleb, spolupráce s komunistickým blokem (s Kubou a Sovětským svazem) a militarizace země (vznik Lidové revoluční armády; anglicky People's Revolutionary Army, PRA) začaly znepokojovat okolní státy, hlavně Trinidad a Tobago, Barbados, Dominiku a také Spojené státy, které se obávaly vzniku dalšího komunistického státu v karibské oblasti. Vedle toho však nová vláda představila i plán pro obnovu grenadské ekonomiky. V roce 1983 se objevily rozpory ve vládnoucí straně. Přestože Bishop spolupracoval s Kubou a Sovětským svazem, tak ho někteří členové NJM začali považovat za nedostatečně radikálního. Boj o moc mezi jednotlivými frakcemi vyvrcholil vojenským pučem. Vláda Maurice Bishopa byla svržena a moci se chopil generál Hudson Austin. Maurice Bishop byl nejprve v domácím vězení, 19. října byl pak popraven. O šest dní později (na základě výzvy generálního guvernéra a žádostí okolních východokaribských států) americký prezident Ronald Reagan nařídil invazi na ostrov a svržení režimu. Oficiálním, americkou veřejností široce přijímaným, zdůvodněním byla snaha o ochranu 800 studentů medicíny na univerzitě v Saint George's. Jednotky americké námořní pěchoty a americké armády o síle 7000 mužů (za podpory 300 vojáků z Barbadosu, Dominiky, Jamajky, Svaté Lucie a Svatého Vincence a Grenadin) po několikatýdenních bojích zatkly grenadské politické špičky i jejich kubánské poradce, evakuovaly všechny americké občany, obnovily ústavní pořádek (pozastavený PRG v roce 1979) a vrátily moc do rukou generálního guvernéra, Sira Paula Scoona, který vybral Nicolase Braithwaita, bývalého představitele Commonwealthu, aby se ujal úřadu prozatímního předsedy vlády. Byly uspořádány svobodné volby. Po vytvoření nové proamerické vlády Nové národní strany (anglicky New National Party, NNP) v čele s Herbertem Augustem Blaizem (získala 14 z 15 křesel v dolní komoře parlamentu) v prosinci 1984 se americká armáda ze země stáhla, přestože mírové síly zůstaly na ostrově až do následujícího roku.  NNP zůstala u moci až do roku 1989, i když s menší převahou poté, co pět poslanců NNP v roce 1987 založilo novou stranu, Národní Demokratický Kongres (anglicky National Democratic Congress, NDC), která se stala oficiální opozicí. V srpnu 1989, po rozluce se svou stranou, založil předseda vlády Blaize novou stranu, Národní stranu (anglicky The National Party, TNP) a utvořil tak menšinovou vládu. Po jeho smrti v prosinci 1989 se jeho úřadu ujal Ben Jones.  Ve volbách v březnu 1990 získal nejvíce křesel (7) Národní demokratický kongres Nicholase Brathwaita. Ten utvořil destičlennou koalici se dvěma poslanci TNP a jedním poslancem GULP a následně se stal předsedou vlády.  Ve volbách v červnu 1995 zvítězila se ziskem osmi křesel Nová národní strana a vytvořila vládu pod předsednictvím Keitha Mitchella. NDC odešel do opozice. V následujících volbách v lednu 1999 získala NNP všech patnáct poslaneckých mandátů a ve volbách v listopadu 2003 udržela většinu s osmi poslanci.  7. září 2004 zasáhl zemi (poprvé od roku 1963) hurikán Ivan. Hurikán byl mimořádně silný (stupeň 4, extrémní hurikán – rychlost větru přes 210 km/h). Zemřelo 37 lidí a poškozeno či zničeno bylo 90 % budov. 14. července následujícího roku navíc zasáhl zemi hurikán Emily. Jeho síla byla menší (stupeň 1, minimální hurikán – rychlost větru okolo 120 km/h), přesto však způsobil další poškození budov. Škody dosáhly 2,5násobku ročního HDP (přibližně 3 miliardy dolarů), většina obchodů a turistických zařízení byla znovu otevřena v roce 2007.  Země v roce 2007 (spolu s dalšími sedmi karibskými státy, s nimiž tvoří společný reprezentační tým Západní Indie) pořádala Mistrovství světa v kriketu.  V zatím posledních volbách v červenci 2008 vyhrál se ziskem jedenácti křesel opoziční Národní demokratický kongres vedený Tillmanem Thomasem. Keith Mitchel nyní vede oficiální opozici.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Grenada má (podle odhadu z července 2010) 107 818 obyvatel. Populační růst dosahuje 0,56 % (pro srovnání: USA – 0,89 %; EU – 0,16 %) a to i navzdory záporné migraci (-3,67 migrantů / 1000 obyvatel, dochází tedy k emigraci, odlivu obyvatel). Porodnost dosahuje 2,21 dítěte na jednu ženu, dětská úmrtnost je 11,76 úmrtí na 1000 živě narozených. Naděje dožití při narození dosahuje 72,79 let. Gramotných je 96 % obyvatel.  Hlavní etnickou skupinou jsou černoši, bývalí otroci na plantážích, s 82 % populace; dalších 13 % představují mulati, míšenci bělochů a černochů; zbývajících 5 % představují běloši. Původní indiánské (Karibské) obyvatelstvo je zastoupeno v nepatrném množství.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyky.", "content": "Oficiálním jazykem, kterým komunikuje vláda, je standardní angličtina. Většina obyvatel (asi 89 000) v běžném hovoru užívá grenadskou kreolskou angličtinu, místní dialekt angličtiny s výrazným vlivem kreolské francouzštiny.  Původně široce užívanou grenadskou kreolskou francouzštinou (místním dialektem patois, antilské kreolské francouzštiny) nyní mluví jen výrazná menšina obyvatel (přibližně 2300) převážně na ostrově Carriacou. Tento jazyk na Grenadě postupně vymírá, jeho uživatelé patří převážně ke starším generacím, přičemž pokusy o znovuoživení jazyka se nesetkaly s úspěchem.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Dominantním náboženstvím je katolictví (53 % populace), protestantství představuje zbývajících 47 %. Nejpočetnějšími protestanty na Grenadě jsou anglikáni, k nimž se hlásí 13,8 % obyvatel. Přestože křesťanství má na ostrově dlouhou tradici, značná část obyvatel praktikuje též kult tzv. \"obeah\", mystické entity bílé magie schopné proklínat lidi (takové prokletí se pak, dle věřících, projeví jako duševní choroba). Tento kult není nepodobný kultu vúdú jinde v Karibiku, oba totiž pochází ze západní Afriky, odkud byli na Grenadu dováženi černí otroci.", "section_level": 2}, {"title": "Města.", "content": "Hlavním a zároveň největším městem je Saint George's s 4300 obyvateli. V jeho aglomeraci žije až 36 000 lidí. Urbanizace dosahuje 31 %.  Další největší města jsou správní města jednotlivých administrativních jednotek – Gouyave s 3378 obyvateli, Grenville (2476), Victoria (2256), Saint David's (1321), Sauteurs (1320) a Hillsborough (770).", "section_level": 2}, {"title": "Vláda a politika.", "content": "Grenada je konstituční monarchií (oficiální hlavou státu je anglická královna Alžběta II., zastupována generálním guvernérem – od roku 2008 Carlyle Glean) s dvoukomorovým parlamentem. Jeho dolní komora, sněmovna reprezentantů, má 15 členů volených většinovým systémem (vítězí kandidát s nejvyšším počtem hlasů v daném volebním distriktu). V posledních volbách zvítězil poměrem 11:4 Národní demokratický kongres (National Democratic Congress) před Novou národní stranou (New National Party). Předsedou grenadské vlády je Tillman Thomas. Horní komora, senát, má 13 členů. Deset z nich je vybíráno vládou, tři jsou vybíráni opozicí. Předsedou senátu je Joan Purcell, zvolen 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Mezi hlavní ekonomické přínosy patří stavebnictví, turistika (tvořící přes 20 % domácího produktu) a pěstování plodin pro export (zejména banánů nebo kakaa, zejména však koření – zázvoru, hřebíčku, muškátový květ a muškátový oříšek, který je dokonce i jedním ze symbolů vyobrazených na vlajce Grenady).", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Grenada se rozkládá na ostrově Grenada a (směrem na sever) jižní části souostroví Grenadiny, z nichž největší jsou ostrovy Carriacou, Petite Martinique a Ronde Island. Ostrovy jsou sopečného původu s množstvím termálních pramenů. Jsou hustě zalesněny a mají úrodnou půdu. Největší ostrov Grenada je pahorkatý – nejvyšší vrchol Mount Saint Catherine (hora Svaté Kateřiny) má výšku 840 m n. m. – s několika řekami. Na jeho jižním pobřeží je mnoho zátok a zálivů. V jednom takovém zálivu leží i přístav hlavního města Saint George's. Podnebí je tropické (horko a vlhko), s častými hurikány v období mezi červnem a listopadem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grenada je ostrovní stát v Karibském moři v Malých Antilách. Nachází se v jižní části Návětrných ostrovů severozápadně od státu Trinidad a Tobago a jihozápadně od státu Svatý Vincenc a Grenadiny nedaleko venezuelského pobřeží. Rozloha Grenady je 344 km2 (patří mezi nejmenší nezávislé státy na západní polokouli), počet obyvatel je přibližně 110000. Hlavním městem je Saint George's s 4300 obyvateli.", "tgt_summary": "格林纳达(Grenada)是美洲西印度群岛中向风群岛南部国家。主要宗教为天主教,英联邦成员国。首都圣乔治。农业和旅游业是经济的基础,主要农产品肉豆蔻产量约占世界总产量的三分之一,仅次于印度尼西亚而居世界第二位。", "id": 1777061}
{"src_title": "Honduras", "tgt_title": "洪都拉斯", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Jméno Honduras, jež zemi dali Španělé, znamená ve španělštině hluboký záliv. Vychází z podoby zálivu u města Trujillo, které bylo prvním hlavním městem v Hondurasu. Je však možné, že název pochází z citátu Kryštofa Kolumba „Gracias a Dios que hemos salido de estas honduras!“ (česky Díky bohu, že jsme unikli z těch zrádných hlubin!), který Kolumbus pronesl poté, co přistál během tropické bouře na výběžku, jenž byl podle toho pak pojmenován Gracias a Dios.  Aztékové jej ovšem nazývali v jazyce Nahuatl Zollan - Lugar de cordonices - Místo křepelek a v nahuatlu se tento název dodnes používá. Jméno pro křepelku - cordoniz - převzali Aztékové z jazyku Pipil, příbuznému Nahuatlu, kde má podobu sula (v Pipil) a zolli(v Nahuatlu). Jazykem Pipil se hovoří na území dnešního El Salvadoru, který s Hondurasem sousedí na jihozápadě.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "V západní části Hondurasu nedaleko hranice s Guatemalou se nacházelo v předkolumbovské době město Copán, které bylo jedním z center Mayské kultury. Město pocházelo z doby přelomu letopočtu, což ukazuje na staré osídlení oblasti a na vysoký stupeň civilizace v oblasti.  Pro západní civilizaci byla země objevena Kryštofem Kolumbem, který spatřil břehy Hondurasu v roce 1502 během jedné ze svých objevitelských cest. Po španělském objevení oblasti se země brzy stala součástí španělského impéria jako součást generálního kapitanátu Guatemala.  Honduras vyhlásil nezávislost na Španělsku 15. září 1821. O rok později byl vzniklý stát podroben Mexikem. Mezi roku 1823 a 1839 byl součástí Spojených středoamerických provincií. Během 19. století proběhlo několik dalších nepříliš úspěšných pokusů o vytvoření federace středoamerických států.  Po získání nezávislosti se Honduras dostal pod vliv amerických společností jako United Fruit Company, byl řazen mezi „banánové republiky“. V roce 1969 vyvrcholilo dlouhodobé napětí mezi Hondurasem a Salvadorem v několikadenní Fotbalové válce.  V 80. letech do země uprchlo mnoho válečných uprchlíků ze Salvadoru a Nikaragui, kteří utíkali před salvadorskou občanskou válkou resp. nikaragujskou revolucí. V roce 1998 zemi těžce postihl hurikán Mitch.  V roce 2009 došlo k převratu, při kterém byl armádou svržen prezident Manuel Zelaya, který se snažil prosadit referendum o změně ústavy, povolující mu se znovu ucházet o post prezidenta v nadcházejících volbách. Novým prezidentem se de facto stal tehdejší předseda parlamentu (prezident Národního Kongresu), Roberto Micheletti.  V prezidentských volbách 29. listopadu 2009 zvítězil kandidát opoziční \"Národní strany Hondurasu\" Porfirio Lobo Sosa, který získal více hlasů (56 %) než vládní kandidát \"Liberální strany Hondurasu\" Elvin Ernesto Santos Ordóñez. Do úřadu nastoupil na konci ledna 2010. V červnu 2009 svržený prezident José Manuel Zelaya Rosales výsledky voleb odmítá, společně s ním výsledky voleb též neuznala Venezuela, Argentina a Brazílie.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Více jak 65 % povrchu země má horský charakter s průměrnou nadmořskou výškou 1000 m n. m. Toto pohoří se směrem ke karibskému pobřeží na severu země snižuje a přechází do nížinných údolí (např. Valle de Sula, kde se nachází město San Pedro Sula a další města, která spolu vytváří důležitou aglomeraci a představují průmyslové centrum státu). Území Hondurasu je z 46 % pokryto lesními porosty, zemědělská půda zaujímá 15 % rozlohy státu. V zemi se nachází 91 chráněných území (rok 2014) o souhrnné rozloze více jak 40 000 km2.  Honduras má přístup k dvěma světovým oceánům – Tichý oceán se dotýká honduraského pobřeží na jihu země svým zálivem Fonseca, Atlantik u honduraského pobřeží vybíhá do Honduraského zálivu. Významnější řeky odvádějící vodu do Atlantiku jsou Coco, Patuca a Ulúa, do Pacifiku se vlévá např. řeka Choluteca. Největší přírodní jezero v zemi je Yojoa.  K Hondurasu patří několik menších ostrovů. Jedná se zejména o souostroví Islas de la Bahía (česky Ostrovy zálivu) s ostrovy Roatán, Utila a Guanaja. Na ostrově Roatán vznikla z iniciativy brněnského podnikatele Jiřího Černého malá československá komunita.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Honduras patří k chudším státům Latinské Ameriky. HDP počítaný v paritě kupní síly na obyvatele v roce 2018 dosáhl hodnoty 5 138 mezinárodních dolarů. Honduras je členským státem DR-CAFTA. Většinu honduraského exportu tvoří zemědělské produkty - káva, mořské plody, palmový olej a banány. Dalším významným vývozním artiklem jsou izolované vodiče a kabely.", "section_level": 1}, {"title": "Členství v mezistátních organizacích.", "content": "Honduras je členem několika globálních organizací např. Organizace pro výživu a zemědělství, Organizace spojených národů, UNESCO nebo Světová obchodní organizace. Zároveň je členem regionálních organizací působících na americkém kontinentu jako např. Společenství latinskoamerických a karibských států, Latinskoamerický hospodářský systém, Sdružení karibských států, Středoamerický integrační systém, Organizace amerických států, Petrocaribe.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie Hondurasu.", "content": "Obyvatelstvo se skládá zejména z mesticů a indiánů. Toto složení obyvatelstva výrazně přispívá k politické nestabilitě v zemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Honduras je stát v Střední Americe. Jeho sousedy jsou Guatemala na severozápadě, Salvador na jihozápadě a Nikaragua na jihu. Jihozápadní výběžek země je omýván vodami Pacifiku, z druhé strany má Honduras dlouhé pobřeží s Atlantským oceánem. Administrativně se stát skládá z 18 departementů. V Hondurasu stále panuje neklidná politická situace. Pro průmysl je mimo jiné důležité zpracování mahagonového dřeva.", "tgt_summary": "洪都拉斯共和国(),中美洲共和制国家,西邻危地马拉,西南接萨尔瓦多,东南毗尼加拉瓜,东、北方滨加勒比海,南临太平洋的洪塞加湾。大陆以外的加勒比海上还有天鹅群岛、海湾群岛等领土。首都特古西加尔巴。", "id": 2613467}
{"src_title": "Kiribati", "tgt_title": "基里巴斯", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvními obyvateli této země byli Mikronésané. Ti se zde usadili před třemi tisíci lety. Později sem připlouvali Polynésané z území dnešního Fidži, Samoy a Tongy. Zatímco na některých ostrovech vznikly předstátní útvary vedené náčelníky, obyvatelé jiných ostrovů jako je Tabiteuea byli egalitaristy a vládla u nich demokracie. V materiální kultuře jsou známé dlabané kanoe, ale také rybářské harpuny a válečné kyje či dýky ze dřeva a žraločích zubů. Zdrojem potravy byl tradičně zejména rybolov a pěstování kokosové palmy, na příhodných místech také tara a chlebovníku. Roku 1606 objevil ostrovy mořeplavec Pedro Fernandes de Queirós. V roce 1765 se zde vylodili britští mořeplavci a roku 1788 dostaly jméno Gilbertovy ostrovy. Na konci 18. století většinu atolů v roce 1788 prozkoumal a zmapoval britský mořeplavec Thomas Gilbert, po němž hlavní skupinu ostrovů v roce 1820 ruský admirál Ivan Fjodorovič Kruzenštern (Иван Фёдорович Крузенштерн) a francouzský kapitán Louis Duperrey pojmenovali Gilbertovy ostrovy (Gilbert Islands). V roce 1857 se zde začalo šířit křesťanství. V roce 1892 vyhlásili Britové nad skupinou \"Kiribati\" protektorát, o devět let později obsadili ostrov \"Banaba\". V roce 1916 se protektorát změnil v britskou korunní kolonii. Neobydlená skupina atolů \"Rawaki\" byla připojena v roce 1937 k území kolonie Britů. Za 2. světové války ostrovy okupovali Japonci. Okupace skončila v listopadu 1943 americkým vítězstvím v bitvě o Tarawu. Nezávislá republika byla vyhlášena 12. července 1979.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha a charakter území.", "content": "Kiribati se rozkládá v rovníkové části Tichého oceánu od západu na východ po obou stranách 180. poledníku a na sever a na jih od rovníku. Je to tedy jediná země na světě, která se nachází mezi všemi čtyřmi polokoulemi. Tuto malou republiku tvoří 35 atolů, korálových ostrovů a útesů.", "section_level": 1}, {"title": "Skupiny ostrovů.", "content": "Geograficky lze Kiribati rozdělit do čtyř skupin. Nejzápadnějším kiribatským územím je samostatný ostrov Banaba. Gilbertovy ostrovy (16 ostrovů) tvoří centrum státu, žije zde přibližně 90 % obyvatelstva. Dále na východ se nacházejí Phoenixské ostrovy (10 ostrovů), které jsou až na atol Kanton neobydleny a jsou součástí rozlehlé mořské chráněné oblasti, která figuruje na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. Nejvýchodněji se nalézají Liniové ostrovy (8 ostrovů) s největším atolem na světě – Kiritimati. Délka republiky Kiribati od západu na východ činí téměř 4000 km, celková rozloha přibližně 5 milionů km2.  Banaba je izolovaný ostrov ležící mezi Nauru a Gilbertovými ostrovy. Jedná se o vyvýšený korálový ostrov. Banaba bývala bohatým zdrojem fosfátů. Ostatní části Kiribati jsou tvořeny skalními ostrůvky, korálovými útesy a písečnými plochami, které jsou vyvýšené jen pár metrů nad mořskou hladinou. Půda je převážně vápenitá, málo zadržuje vodu a má nízký obsah živin a organické hmoty. Banaba je jeden z nejméně vhodných států pro zemědělství na světě.  Gilbertovy ostrovy tvoří 16 atolů nacházejících se 1 500 km severně od Fidži. Phoenixské ostrovy tvoří 8 atolů a korálových ostrovů ležící zhruba 1 800 km jihovýchodně od Gilbertových ostrovů. Liniové ostrovy se skládají z 8 atolů a jednoho útesu. Toto území se nachází asi 3 300 km východně od Gilbertových ostrovů. Největším atolem v této části je Kiritimati. Kvůli vzestupu vodní hladiny zmizely v roce 1999 pod vodou dva neobydlené ostrovy, Tebua Tarawa a Abanuea, patřící ke Kiribati.  Vzhledem k velmi malé průměrné nadmořské výšce je existence Kiribati ohrožena stoupající hladinou světového oceánu, kterou mnozí vědci dávají do souvislosti s globálním oteplováním. Podle odhadů by tak mohl stát zaniknout někdy koncem 21. století. Ohrožení je natolik vážné a akutní, že vláda země požádala sousední Austrálii a Nový Zéland o přijetí obyvatel, jejichž domovy bude moře postupně zaplavovat.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Kiribati je vystaveno stálým pasátům vanoucím od jihovýchodu až severovýchodu. Rozdíly mezi ročními úhrny srážek na jednotlivých ostrovech republiky jsou relativně velké. Na některých ostrůvcích spadne průměrně 700 mm, na skupině atolů Kiribati (Gilbertovy ostrovy) spadne okolo 3000 mm. V říjnu začíná období dešťů, které končí v dubnu.Od listopadu do března přináší západní vítr občasné vichřice a větrné smrště. Srážky se mezi ostrovy liší. Celoroční teplota je poměrně stálá, pohybuje se těsně pod 30 °C. Většina ostrovů leží v suchém pásu, rovníkové klimatické zóny. V těchto částech se setkáváme s dlouhotrvajícím obdobím sucha.", "section_level": 1}, {"title": "Flora a fauna.", "content": "Nevelkou plochu území zaujímají původní tropické lesy, tvoří jen 3 % celkové rozlohy země. Tyto lesy byly většinou nahrazeny kokosovými palmami důležitými pro místní zemědělství. Mnohem častější jsou různé slanomilné rostliny, již zmíněné kokosové palmy a fíkovníky. V mělkých vodách korálových útesů má svůj domov velké množství podmořských rostlin a živočichů.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Hospodářství Kiribatské republiky je velmi závislé na zemědělství. Pěstují se především kokosové palmy (vyváží se sušená dužina kokosových ořechů, tzv. \"kopra\"), fíkovníky, banánovníky, melouny, kolokázie a chlebovníky. Další důležitou součástí hospodářství je lov mořských živočichů. Loví se hlavně tuňáci a jiné ryby. Vzniklo i několik chovných farem korýšů, mlžů a chaluh.  Dobře rozvinutá jsou řemesla. Velká část obyvatel země se zabývá pletením rohoží, košíků, lan a sítí. Ručně se vyrábí také čluny a menší lodě. Na Kiribati totiž v podstatě neexistuje průmysl.  Dříve bylo na ostrovech dobýváno guáno, ale jeho zásoby byly vyčerpány přibližně v době, kdy Kiribati získalo nezávislost.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Na Kiribati žije asi 110 000 obyvatel, většinu z nich tvoří Mikronésané, menší část Polynésané. Z toho největší část (přibližně 90%) žije na Gilbertových ostrovech. Pět z Liniových ostrovů (Maldenův ostrov, Starbuckův ostrov, Vostok a Flint) nejsou obydlené vůbec. Dále mezi neobydlené oblasti patří Pheonixské ostrovy, vyjma ostrova Kanton. Příbytky si lidé vytvářejí např. z kokosových palem. Kvůli častému suchu je omezována jejich zemědělská činnost. Proto mezi hlavní pracovní zdroje patří rybaření a práce na kokosových plantážích. V poslední době se velká část populace stěhuje do větších měst. Nárůst urbanizace zvýšil počet obyvatel v hlavním městě atolu Tarawa na 50 182 obyvatel. Střední délka života mužů je 58,7 roku, u žen 64,9 roku.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Obyvatelé Kiribati využívají oceánské jazyky, konkrétně kiribatštinu. Ovšem úředním jazykem je angličtina. S angličtinou se však mnohdy, mimo hlavní město ostrova Tarawa, nesetkáme. Z větší části jsou pak oba jazyky smíšené. Obyvatelé Kiribati převzali mnoho slov od evropských osadníků.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Hlavním náboženstvím je křesťanství, které zde zavedli misionáři v 19. století. Obyvatelstvo je převážně katolické (56%), ale podstatná část obyvatelstva se hlásí k protestantství (34%).", "section_level": 2}, {"title": "Vláda.", "content": "Vláda se skládá z prezidenta, viceprezidenta a deseti prezidentem jmenovaných ministrů. Každý z obydlených ostrovů má pak svou vlastní radu.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Kiribati má celkem 21 obydlených ostrovů. Ty jsou seskupeny do tří ostrovních skupin s vlastní samosprávou. Těmito skupinami jsou Původní dělení zahrnovalo okresy: Banaba, Tarawa Atoll, severní Gilbertovy ostrovy, střední Gilbertovy ostrovy, jižní Gilbertovy ostrovy a Liniové ostrovy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kiribati, oficiálně Republika Kiribati, je ostrovní stát v Tichém oceánu. Skládá se z 35 atolů, korálových ostrovů a útesů o celkové rozloze 811 km2, které se rozprostírají v délce 4 000 km. Ostrovy leží na obou stranách rovníku a 180 poledníku. Žije na nich něco přes 100 000 obyvatel. Vzhledem k velmi malé nadmořské výšce by stát v případě vzestupu mořské hladiny patřil k nejohroženějším na světě.", "tgt_summary": "基里巴斯共和国,通称基里巴斯,是位于太平洋上的岛屿国家,分成吉尔伯特群岛、凤凰群岛和莱恩群岛三大群岛,共有32个环礁及1个珊瑚岛,散布于赤道上3,800平方公里的海域,拥有世界最大的海洋保护区。“基里巴斯”这个名称源自于该国三大群岛当中最大的吉尔伯特群岛之密克罗尼西亚语音译,读作kiribas 。基里巴斯是世界最不发达国家之一,在1979年脱离英国独立,目前是英联邦、世界银行和国际货币基金组织的成员,并于1999年成为联合国会员国。", "id": 861259}
{"src_title": "Haiti", "tgt_title": "海地", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Haiti leží v západní části ostrova Hispaniola, který je druhý největší ve Velkých Antilách. Jedná se o třetí největší stát v Karibiku mezi Kubou a Dominikánskou republikou, s níž sdílí 360 km dlouhou hranici. Území je většinou hornaté s malými rovinami u pobřeží a s říčními údolími. Nejvyšší hora Chaine de la Selle má výšku 2 680 metrů. K haitské republice patří i menší ostrovy La Gonâve, La Tortue (Tortuga), Les Cayemites, Ile de Anacaona a La Grande Caye. Ostrov má vlhké tropické podnebí.", "section_level": 1}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "V roce 1925 pokrývaly původní lesy 60% země v horské oblasti. Od té doby bylo obyvateli ostrova vykáceno 98% lesů jako palivo. Odlesnění způsobuje erozi zemědělské půdy a dezertifikaci. Kromě toho znásobuje účinky povodní způsobených častými hurikány.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Pro Evropany ostrov objevil Kryštof Kolumbus při své první plavbě 5. prosince 1492, kdy zde jeho loď Santa María najela na mělčinu. Nazval jej \"„La Espaňola“\" (Malé Španělsko, latinsky \"Hispaniola\") a založil zde první španělskou osadu v Americe – La Navidad (Vánoce), ta ovšem o rok později byla zničena domorodci. Kolumbův bratr Bartoloměj na území dnešní Dominikánské republiky založil nové hlavní město Santo Domingo, ostrov se stal španělskou kolonií a původní indiánské obyvatelstvo bylo do roku 1533 vyhlazeno, z velké části evropskými nemocemi jako černé neštovice. K práci na plantážích se začali přivážet černošští otroci z Afriky. V 17. století se na severozápadě ostrova (na území dnešního státu Haiti) a na blízkém ostrově Tortuga začali usazovat piráti, především francouzští a v roce 1697 bylo území prohlášeno francouzskou kolonií Saint-Domingue. Zatímco východní španělská strana ostrova byla poměrně zanedbána, francouzská strana prosperovala a stala se nejbohatší kolonií v celé Americe, odkud se vyváželo velké množství cukru a kávy. Po Velké francouzské revoluci došlo k obrovskému povstání černochů a mulatů. Otrok Toussaint Louverture jako vůdce povstalců ovládl roku 1791 francouzskou i východní španělskou část ostrova a vládl zde jako guvernér. V roce 1802 byl zajat Francouzi. Další povstání vedené černochem Dessalinesem vyhnalo Francouze ze země a 1. ledna 1804 byla vyhlášena nezávislost, po USA druhá na americkém kontinentu. Dessalines se prohlásil císařem. Císař Dessalines vydal 22. února 1804 dekret, kterým oficiálně nařídil masakr bílého obyvatelstva a zabavení jejich majetku. Vraždění bylo oficiálně ukončeno dne 22. dubna 1804. Až na výjimky (lékaři, kněží, polští dezertéři z francouzské armády, němečtí osadníci), bylo bílé obyvatelstvo během dvou měsíců vyvražděno, včetně žen a dětí. Celkem bylo zmasakrováno odhadem 3000-5000 obyvatel, a to i těch, kteří s černochy sympatizovali. Sám císař Desallines byl v roce 1806 zavražděn. Jeho nástupce král Henri I. vládl do roku 1820. Právě Henri I. byl mimo jiné iniciátorem výstavby citadely Laferrière a paláce Sans Souci na severu země – jediných haitských památek zapsaných na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. V letech 1822–1844 bylo Haiti republikou v čele s prezidentem Boyerem. V roce 1844 východní část ostrova vyhlásila samostatnou Dominikánskou republiku. V letech 1915–1934 bylo Haiti okupováno USA. V roce 1957 se po zmanipulovaných volbách dostal k moci François Duvalier známý také jako Papa Doc a nastolil diktaturu. USA si od jeho podpory slibovaly zastavení šíření komunismu v oblasti Karibiku. Výsledkem ale byla jedna z nejkrvavějších diktatur na západní polokouli, totální rozpad hospodářství a absolutní nedodržování lidských práv. Během jeho vlády bylo zabito až 60 tisíc lidí. Po smrti Duvaliera v roce 1971 přešla prezidentská funkce na jeho devatenáctiletého syna Jean-Claude Duvaliera, zvaného Baby Doc, který provedl jisté reformy, ale nezabránil dalšímu růstu korupce. V roce 1986 byl donucen prchnout do exilu a s sebou odnesl i velkou část haitského státního pokladu. V roce 1994 vyvrcholila nestabilita v zemi další intervencí Spojených států, která opět nastolila vládu Jean-Bertranda Aristidea zvoleného v prvních demokratických volbách v 1991. Další nepokoje v zemi proběhly v roce 2004. Od roku 2004 na Haiti působí stabilizační mise OSN.  12. ledna 2010 v 16:53 hodin místního času postihlo Haiti nejsilnější zemětřesení za posledních 200 let o síle 7,0 Richterovy stupnice. Hlavní město Port-au-Prince, jež se nacházelo v bezprostřední blízkosti epicentra (cca 15 km), bylo zemětřesením z velké části zničeno. Počet obětí zemětřesení vystoupal na 212 000 potvrzených mrtvých.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Haiti je poloprezidentská republika, prezident je volen v přímé volbě. Premiér země je jmenován prezidentem a vybírán stranou, která má většinu v Národním shromáždění. Výkonná moc je rozdělena mezi prezidenta a premiéra, kteří dohromady jmenují vládu.  Moc zákonodárnou má jak vláda, tak obě komory parlamentu. Haiti je unitární stát, v němž centrální vláda deleguje na jednotlivé departmenty, bez nutnosti ústavních změn. Současný politický systém je založen na ústavě z roku 1987. Současný prezidentem je Jovenel Moise.  Právní řád Haiti je odvozen z Napoleonova zákoníku. V roce 2010 Haitská národní policie měla 7000 členů.", "section_level": 1}, {"title": "Politické dějiny.", "content": "Haiti je jedinou zemí na západní polokouli vytvořenou po vítězné revoluci otroků, avšak s dlouhou historii vlády diktátorů. Ve své dvěstěleté historii prodělala Haitská politika 32 převratů a také intervence mocností, ať už Francie nebo Spojených států.  Podle Indexu vnímání korupce z roku 2006 existuje silná korelace mezi korupcí a chudobou a v tomto měření mělo Haiti nejvyšší úroveň vnímané korupce ze zkoumaných zemí. Podle Mezinárodního červeného kříže sedm z deseti Haiťanů žije za méně než 2 dolary za den.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Haiti je unitární stát, který se dělí do 10 departementů.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Hustota zalidnění na Haiti se pohybuje okolo 360 lidí na kilometr čtverečný. Obyvatelstvo je soustředěno především ve velkých městech, podél pobřeží a údolí. Hornaté vnitrozemí je osídleno málo. Počet obyvatel pravděpodobně překročil 10 milionů a celou polovinu populace tvoří lidé mladší dvaceti let. Při prvním formálním sčítání v roce 1950 byl počet obyvatel 3 miliony. Haiťanky jsou tak nejplodnější ženy západní polokoule. 90%-95% obyvatel Haiti je afrického původu; zbývajících 10%-5% jsou mulati. Malá část nečernošského obyvatelstva je tvořena převážně Araby a západoevropany (Francouzi, Němci, Španěly a Portugalci). Ačkoli jsou mulati jen malou menšinou, zemi dominují politicky i ekonomicky.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Oficiálními jazyky jsou francouzština a haitská kreolština. Francouzština je vyučována ve školách, používají jí úřady a podnikatelský sektor. Většina Haiťanů však mluví haitskou kreolštinou, která vznikla smíšením francouzštiny s africkými jazyky a španělštinou. Španělštinu ovládá velká část populace.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Haiti je křesťanská země, k římskokatolické církvi se hlásí 80 % obyvatel. K protestantským denominacím se hlásí 16 % populace. Asi polovina Haiťanů praktikuje synkretické woodoo, které vzniklo smíšením původních afrických tradic s katolicismem a s prvky náboženství původních domorodců.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomika Haiti se stále zotavuje z ničivého zemětřesení v lednu 2010. Hrubý domácí produkt v roce 2010 spadl o 8 procent (z 12,15 miliard dolarů na 11,18 miliard) a HDP v přepočtu na obyvatele zůstalo nezměněné: 1 200 dolarů. Porovnání socio-ekonomických indikátorů ukazuje, že Haiti zaostává za jinými rozvojovými zeměmi (zejména na západní polokouli), od roku 1980. V indexu lidského rozvoje Organizace spojených národů je Haiti zařazeno na 161. místě ze 186 zemí.  CIA World Factbook hlásí nedostatek pracovních sil, rozsáhlou nezaměstnanost, „dvě třetiny pracovní sil nemají formální práci“, dále popisuje Haiti před zemětřesením jako „nejchudší zemi západní polokoule s 80 % žijícími pod hranicí chudoby“. Většina Haiťanů žije za 2 dolary nebo méně na den.  Míra gramotnosti v dospělé populaci je podle odhadu OSN 65,3 % a Světová banka odhadla, že v roce 2004 80% vysokoškolských absolventů žilo v cizině a peníze poslané jimi domů představují 52,7 % HDP země. Cité Soleil je považováno za nejhorší slum v Americe a většina z jeho 500 000 žije v extrémní chudobě. Více než 250 000 dětí je kvůli chudobě nuceno pracovat jako neplacení služebníci v domácnostech; OSN to považují za formu moderního otroctví.  66 % všech Haiťanů pracuje v zemědělském sektoru, které se skládá převážně z malých samoživitelských hospodářství, ale tato aktivita tvoří jen 30 % HDP. Během uplynulého desetiletí nebylo v zemi vytvořeno mnoho oficiálních pracovních míst, nicméně neformální ekonomika roste. Nejvýznamnějšími vývozními artikly jsou mango a káva. Zahraniční pomoc tvoří 30–40 % národního rozpočtu. Největšími dárci jsou Spojené státy americké, Kanada a Evropská unie. Od roku 1990 do roku 2003 Haiti obdrželo více než 4 miliardy dolarů zahraniční pomoci. Spojené státy poskytly Haiti 1,5 miliardy dolarů pomoci. Venezuela a Kuba také poskytly různé příspěvky do ekonomiky Haiti. V lednu 2010 Čína přislíbila 4,2 milionů dolarů na pomoc zemětřesením zasaženému ostrovu, pomoc v hodnotě 1,15 miliard dolarů přislíbil americký prezident Obama, Evropská unie přislíbila příspěvek v hodnotě 400 milionů eur na pomoc a rekonstrukci země. Na místě působily i české humanitární organizace ADRA, Charita Česká republika a Člověk v tísni, který za dva a půl roku svého působení pomohl celkem 130 tisícům Haiťanů.  V roce 2005 podle dosahoval celkový zahraniční dluh Haiti 1,3 miliard dolarů, což odpovídá 169 dolarům na osobu. V září 2009 Haiti splnilo podmínky stanovené MMF a Světovou bankou pro zrušení jeho zahraničního dluhu.", "section_level": 1}, {"title": "Zdraví.", "content": "Polovina dětí na Haiti není očkována. Jen 40% obyvatelstva mělo přístup k základní zdravotní péči. Ještě před zemětřesením v roce 2010 byla skoro polovina všech úmrtí připisována HIV/AIDS, dýchací infekci, meningitidě a průjmovým onemocněním včetně cholery a tyfu (podle Světové zdravotnické organizace). Devadesát procent dětí na Haiti trpí nemocemi přenášenými vodou a střevními parazity. Přibližně 5% dospělé populace na Haiti je nakaženo virem HIV. Výskyt tuberkulózy (TBC) na Haiti je více než desetkrát vyšší než v jiných zemích Latinské Ameriky. 30.000 lidí každý rok onemocní malárii.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Haitská kultura je směsicí evropské, především francouzské kultury, afrických vlivů a kultury původních Taíno, přičemž převažují africké a evropské prvky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Haiti (Republika Haiti, \"République d'Haïti\", \"Repiblik Ayiti\") je stát v západní části ostrova Hispaniola v Karibském moři v souostroví Velké Antily. Na východní části ostrova se nachází Dominikánská republika, s níž má Haiti 360 km dlouhou suchozemskou hranici. \"Ayiti\" (země vysokých hor) bylo jméno původních obyvatel pro hornatou západní část ostrova. Hlavním městem je Port-au-Prince (1 277 000 obyvatel). Úředními jazyky jsou haitská kreolština a francouzština.", "tgt_summary": "海地共和国(;)通称海地(,;海地语:Ayiti,),是位于加勒比海的岛国。全境位于加勒比海第二大岛伊斯帕尼奥拉岛(又称海地岛)西半部,东与多米尼加共和国接壤。", "id": 1401372}
{"src_title": "Jamajka", "tgt_title": "牙买加", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jamajku objevil roku 1494 Kryštof Kolumbus, od roku 1509 byla kolonizována Španělskem, ale v letech 1655 až 1962 byla korunní kolonií Velké Británie (1674 až 1688 byl guvernérem proslulý korzár Henry Morgan, tehdy již povýšený do šlechtického stavu). Od roku 1958 tvořil ostrov součást Západoindické federace. Z ní Jamajka v roce 1961 vystoupila (čímž federace fakticky zanikla) a roku 1962 vyhlásila svou nezávislost v rámci Commonwealthu. V čele státu stojí generální guvernér zastupující britskou královnu.  Jamajská historie začíná s migrací indiánů z Jižní Ameriky okolo roku 650. Ti pojmenovali zemi „Xaymaca“, což znamená země dřeva a vody. O pár století později se tento ostrovní ráj stal známým jako Jamajka, klenot Karibiku. Arawakové, jak se indiáni jmenovali, byli mírumilovní lidé, a na Jamajce žili v harmonii až do příchodu Španělů v roce 1494, který se jim stal osudným. V muzeích po nich zbylo jen nepatrné množství artefaktů. Jamajka byla pod španělskou nadvládou až do roku 1655, kdy se stala anglickou kolonií. Následně se výrazně podílela na importu otroků a produkci třtinového cukru a výrobě rumu.  Když byl slavný anglický pirát Henry Morgan za plenění španělských kolonií povýšen do šlechtického stavu a jmenován guvernérem Jamajky, bylo jeho jméno zvěčněno v názvu rumu Captain Morgan, který se začal vyrábět na Jamajce v r. 1944, v současnosti však byla výroba výsledného produktu přestěhována na Portoriko.  6. srpna 1962 se Jamajka stala nezávislým státem. Úderem dvanácté hodiny toho horkého letního večera byla britská státní vlajka spuštěna dolů a s velikým očekáváním a úlevou vytáhlo konečně jamajské obyvatelstvo na stožár své vlastní barvy – černou, zelenou a zlatou. Cesta k nezávislosti pro ně byla dlouhá a trnitá. Od roku 1492, kdy připlul Kryštof Kolumbus do Nového Světa, byla Jamajka vedena jako kolonie, nejdříve španělská, potom britská. Tři století mezi vyloděním Evropanů a nynějším dnem nezávislosti byl ostrov neovládnutelný, koloniální vlády byly neustále napadány. Nejdříve piráty lačnícími po zlatě, poté skupinkami osvobozujícími africké válečníky, ale také zbídačenými lidmi, kteří hlasitě (někdy i násilně) demonstrovali svou nespokojenost.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Jeho pobřeží je lemované korálovými útesy, pobřeží je skalnaté. Vnitrozemí je pak hornaté s vápencovými krasovými plošinami. Podnebí je zde vlhké tropické s občasnými hurikány. Rostou tu stále zelené tropické lesy a savany s velkým množstvím kaktusů. Jedná se o hospodářsky relativně vyspělý stát s nízkou negramotností a bohatým cestovním ruchem.  Průměrné roční srážky zde dosahují 198 cm na metr čtvereční. V hornatých oblastech dokonce okolo 762 cm ročně. Naopak oblasti na západě mají pouze 76,2 cm srážek. Průměrná teplota na Jamajce je 27 stupňů Celsia. Nejteplejší měsíce jsou v létě a to od května do září. Zimní období (prosinec až březen) je znatelně chladnější. Například na Blue Mountain Peak (Modrá hora) dosahuje teplota maximálně ke 13 stupňům Celsia.  Jedním z významných znaků je velká škála nadmořských výšek – od 150 m až k nejvyššímu bodu ostrova 2256 m. Většina povrchu ostrova má vápencové složení, Blue Montains je komplex geologicky odrážející rozmanitou historii, zahrnující sopečnou činnost i metamorfní aktivity. Zdejší park má tři různá horská pásma. Kromě hor doplňují krajinu také údolí a roviny. Pět hlavních nížin - Vere, St Jago, George ́s, Liguanea a Pedro - jsou stěžejními místy pro jejich především zemědělsky zaměřenou ekonomiku.  Přírodních řek a pramenů najdeme na Jamajce hojně. Přes 120 řek protéká zemí od hor k pobřeží. Řeky na severu bývají kratší a rychlejší než řeky na jihu. Rychle tekoucí řeky – Black River, Rio Cobre, Milk River, Rio Grande a Martha Brae – se využívají k produkci elektřiny a k transportu, nebo k zavlažování polí. Je zde několik minerálních pramenů, které jsou známé svými léčebnými účinky. U některých vznikla lázeňská střediska, jako Milk River Bath, Bath Fountain, Spa a Grand Lido Sans Souci, Rockfort Mineral Bath. Ostatní zůstávají málo známými místy pouze pro komunitu ostrova.", "section_level": 1}, {"title": "Flóra a fauna.", "content": "Příroda na Jamajce je ovlivněna tropickým podnebím. Nachází se zde bílé pláže s korály, hory, tropické lesy a vápencové krasové plošiny. Lesy jsou plné cenných dřevin, různobarevně kvetoucích rostlin a kaktusů. Na ostrově je také velké množství endemických druhů rostlin a živočichů, což jsou organizmy, vyskytující se pouze na jednom místě na světě. Jamajka nabízí mnoho jedinečných druhů živočichů. Taktéž i několik ohrožených druhů např. krokodýly nebo rozmanité druhy netopýrů. Najdeme zde např. endemický druh hlodavce \"Geocapromys brownii\" (hutia prasečí).  Mezi nejrozšířenější savce patří kozy, které najdeme takřka všude. Na ostrově žije kolem 250 druhů nejrůznějších druhů ptáků. Jamajka je rájem pro pozorovatele nejrůznějších druhů tropických ptáků. Nejlepšími oblastmi jsou Blue Mountains, Cockpit Mountains, Black River nebo Great Morass. Mezi křovinami najdeme hady, ještěrky a další tropické živočichy. Místní hmyz je velmi různorodý. Nejznámějším hmyzem na Jamajce jsou motýli kvůli svému pestrobarevnému zbarvení. V noci se začnou objevovat hejna světlušek. Nevýhodou Jamajky jsou přemnožení švábi, avšak nepředstavují žádný větší zdravotní problém. Velmi pestrý je také podmořský svět. V korálech u pobřeží narazíme na medúzy, mořské želvy, tuleně, delfíny a pestrobarevné ryby.", "section_level": 2}, {"title": "Národní park Blue and John Crow Mountains.", "content": "Národní park Blue and John Crow Mountains (BJCMNP) je největším národním parkem na ostrově, od roku 2015 je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Je situován na východním cípu Jamajky, má rozlohu 486 km2 a představuje 4,4 % povrchu Jamajky. Hory v parku dominují celému obzoru východní Jamajky. Nejvyšší bod ostrova – Blue Mountain Peak (2256 metrů) je situován na jihu parku. BJCMNP se rozprostírá ze tří horských masivů – Port Royal Mountains, Blue Mountains, John Crow Mountains. V BJCMNP se nachází jedna z největších a nejsouvislejších ploch listnatých lesů na Jamajce, tento horský deštný les má vysokou biologickou rozmanitost. Základ parku je tvořen uzavřeným listnatým lesem, zbytek parku je les upravený.  Lesy národního parku Blue a John Crow Mountains jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Jamajka se dělí na tři kraje, Cornwall, Middlesex a Surrey. Tyto kraje jsou dále rozděleny na okrsky. Kingston je nejmenší ze 14 okrsků a je zároveň hlavním městem.", "section_level": 1}, {"title": "Kingston.", "content": "Jde o nejvýznamnější přístav země, uzavřený „Palisadoes“, což je 13 km dlouhá písečná kosa, vybíhající z pobřeží východně od města. Uprostřed této kosy bylo vybudováno hlavní mezinárodní letiště a na jejím západním konci stálo město Port Royal. Poté, co Port Royal zničilo v roce 1692 zemětřesení, založili Britové Kingston. Ten se stal nejdůležitějším obchodním centrem. V roce 1907 opět zničilo zemětřesení a následný požár mnoho městských budov. Mezi moderními budovami se přesto dochovalo několik architektonických památek, například na východním okraji leží pevnost ze 17. století obehnaná příkopem.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Hlavním a největším městem je Kingston na severovýchodě ostrova (17°59′N 76°48′W).  Na Jamajce žije okolo 2 700 000 obyvatel. Hustota zalidnění je 249 obyvatel na km čtvereční.  Obyvatelé Jamajky jsou převážně černoši a mulati. Na Jamajce existují také malé menšiny Indů, Číňanů, Libanonců a bělochů.  V roce 2001 více než 60 % obyvatel nemělo doma ani kohoutek s pitnou vodou, 23,7 % se muselo dělit o záchod s ostatními rodinami.  V roce 2007 byla nezaměstnanost na Jamajce na 35 %, v některých městských částech dokonce na 57 %.", "section_level": 1}, {"title": "Maroonové.", "content": "Zvláštní komunitu ve vnitrozemí tvoří Maroonové - potomci uprchlých otroků, kteří si v hornatém vnitrozemí ostrova udrželi až do 19. století faktickou nezávislost. Maroonové udrželi svou svrchovanou vládu a tradice včetně jazyka, hudby, tance, řemesel, náboženských rituálů a znalostí léčivých rostlin. Britové, kteří je nemohli porazit, s Maroony podepsali roku 1739 mírovou smlouvu, která uznala nezávislost Maroonů, ale zároveň zakazovala další přijímání uprchlých otroků do maroonských komunit a byla dohodnuta povinnost Maroonů vracet otroky jejich britským pánům.  UNESCO uznalo „dědictví Maroonů ve městě Moore na Jamajce“ jako „Mistrovské dílo ústního a nehmotného dědictví lidstva“ a pracuje s Maroonským koncilem města Moore na uchování tohoto dědictví. Důležité je udržování kulturních prvků v Blue a John Crow Mountains National Park, vzhledem k jednotlivým událostem a živoucím tradicím kmenu Windward Maroon. Britské dokumenty a mapy z 18. století se týkají těchto původních obyvatel, jejich historie a jejich přínosu jamajskému dědictví. Dokládají historii partyzánských válek, které Maroon vedli s britským vojskem v BJCMNP, případně mírovou dohodu z roku 1739, která Maroonům garantovala zem ne tak hluboko v lesích, jako za dob války.  Vliv Maroonů, a zároveň udržování afrických tradic vyústil v silnou afro-jamajskou kulturu, především u skrytých, venkovských komunit v horách v okolí Národního Parku. To se odráží na živoucích tradicích místních komunit, v jejich náboženských a duchovních vírách, tanci, hudbě, pokrmu, příbězích, hospodářství i jiných zvycích.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Jamajka je domovem hudebních stylů reggae a ska, v oblasti reggae je nejvýraznější postavou Bob Marley (často označovaný za učitele proroka - nejen Jamajčany) se svojí kapelou The Wailers, ze ska pak např. skupina Skatalites.  Absolutně nejrozšířenějším náboženstvím na Jamajce je křesťanství, ale nejznámější náboženství spojované s Jamajkou je rastafariánství. To se vyznačuje např. vegetariánstvím, odporem k „pohanské“ medicíně, nošením dredů a pletených rasta čepic.  V souvislosti s Jamajkou se také setkáte s jinými barvami, než mají na vlajce, rastafariáni totiž považují za svojí svatou zemi (Zion) kromě Jamajky také Afriku, do „rasta“ barev tedy patří krom černé, zelené a žluté také červená. (zelená, žlutá, červená - vlajka Etiopie)  Na Jamajce roste konopí jako téměř plevelná rostlina, Jamajčané jí tedy používají úplně ke všemu, vaří z ní (z částí obsahujících méně THC - listy,...), dělají z ní lana, odolné oblečení. Ačkoli je kouření marihuany na Jamajce mimo zákon, Jamajčané jí kouří hojně (podobně jako v Tunisku se kouří vodní dýmky a v Turecku pijí kávu,...). Na Jamajce se pro marihuanu uchytilo mnoho výrazů (např. \"kaya\").", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Na Jamajce jsou dvě mezinárodní letiště: Sangster International Airport v Montego Bay a Norman Manley International Airport v Kingstonu. Letiště Sangster International je primárním bodem vstupu pro většinu turistů. Jamajka je od České republiky vzdálena 8670 km.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kriminalita.", "content": "Jamajka má nejvyšší počet vražd v Americe.  Hlavními oběťmi vražd byli lidé žijící v extrémně chudých podmínkách v přelidněných centrech měst. Mezi 30 % a 45 % populace Kingstonu žije v těchto komunitách.", "section_level": 2}, {"title": "Beztrestnost policejních zabití.", "content": "Počet vyšetřovaných a vyřešených vražd je extrémně nízký. Míra žalob a odsouzení je také velmi chabá. Podle oficiálních dat bylo během roku 2005 vyšetřováno a uzavřeno 36,5% zaznamenaných vražd. Za drogové vraždy spadla úspěšnost vyšetřování na šokující 0 % a pro vraždy ve spojení s gangem byla objasněnost trestné činnosti 27,2 %. V některých případech vyšetřování provází zničení důkazů zločinu, nedostatek zdrojů (forenzní a balistické expertizy), neprůhlednost, neadekvátní síla při vyšetřování, zpoždění a neúčinnost vyšetřování.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Islám a židovství se zde také vyskytují, ovšem pouze v malém množství.", "section_level": 1}, {"title": "Rastafariánství.", "content": "Ve vesnicích je nápadně přítomen vliv afrického dědictví v sektách. Jejich členové se oblékají do bílých hávů, hlavy mají zabalené do modrých, červených, bílých nebo zelených šál a zpívají a tančí do rytmu bubnů a tamburín. Hudba je skoro hypnotická, nutí boky pohybovat se v pravidelném rytmu.  Minulost bohatá na příběhy a kulturní pestrost vedla k vzestupu náboženských forem, jako je Rastafari a Pocomania, široce vnímaná v tradičních náboženských kruzích jako prostředek rebelie za koloniálních časů a proti současnému stavu. Na nákladných oslavách a hostinách se pokaždé stoly nebo oltáře prohýbají pod ovocem, sladkým chlebem, potravinami a barevnými svíčkami. Často se konají k díkůvzdání nebo k prosbě o požehnání ve formě ochrany, uzdravení nebo dodání síly k množení.  Na celém ostrově jsou komunity rastafariánů. Tito bratři mohou být identifikováni díky dredům na hlavách, jejich volným slavnostním hávům, turbanům, nebo typickým pleteným čepicím. V souvislosti s Jamajkou se také setkáte s jinými barvami, než mají na vlajce. Rastafariáni totiž považují za svojí svatou zemi (Zion) kromě Jamajky také Afriku. Do rasta barev tedy patří krom černé, zelené a žluté také červená (zelená, žlutá, červená – vlajka Etiopie). Tyto barvy jsou vnějším vyjádřením jejich identity, jsou neseny v respektu k matce zemi. Rastové bubnují a zpívají, aby obnovili spojení s Ras Tafari (etiopský vládce Haile Selassie), stále mluví o návratu do vlasti. Rastafariánství se dále vyznačuje například vegetariánstvím, odporem k pohanské medicíně a mírumilovností. Dredy na jejich hlavách symbolizují hřívu Lva z Judeje (další jméno vládce Haile Selassie) a nesmí být nikdy ostříhány.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Na Jamajce je oblíbená atletika. Nejlepší sprinter Usain Bolt, v současnosti držitel tří světových rekordů v běhu na 100 metrů, běhu na 200 metrů a ve štafetě na 4 x 100 m, pochází z tohoto ostrova. Jamajský bobový tým se účastnil zimních olympijských her v roce 1988, 1992, 2014 a 2018. V roce 1992 se umístil na 14. místě před Spojenými státy a Francií. Jejich příběh se stal námětem pro komediální film \"Kokosy na sněhu\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Jamajka je stát, který se nachází na stejnojmenném ostrově ve Velkých Antilách v Karibském moři. Jedná se o největší anglicky mluvící ostrov v Karibiku a třetí největší v regionu.", "tgt_summary": "牙买加(英语:Jamaica)是加勒比海地区的一个岛国。", "id": 2567089}
{"src_title": "Kuvajt", "tgt_title": "科威特", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území dnešního Kuvajtu (výraz \"Kuvajt\" v arabštině znamená „pevnůstka“) bylo lidmi osídleno již tisíce let př. n. l. V 18.století začali přicházet osadníci z Arabského poloostrova a vlády se ujala jedna z příchozích rodin – Sabahové. Hospodářství té doby bylo založeno na lovu perel a obchodu s dalekými zeměmi.  Koncem 19. století začali Sabahové navazovat úzké vztahy s Velkou Británií, od čehož si slibovali prosazení nezávislosti na Osmanské říši. Roku 1899 podepsal Murabak ibn Sabah as-Sabah smlouvu s Británií, Kuvajt se stal britským protektorátem s tím, že Britové se postarají o obranu a zahraniční věci, zatímco přenechají Sabahům vládu nad vnitřními záležitostmi. Ropa objevená roku 1930, ve velkém vyvážená od roku 1945, znamenala naprostou změnu společnosti. Po vyhlášení nezávislosti Kuvajtu roku 1961 prohlásili iráčtí představitelé Kuvajt nedílnou součástí Iráku, pod tlakem ostatních arabských států a Velké Británie se však svých nároků vzdali. V témže roce se uskutečnily první volby. Moc sice zůstala pevně v rukou Sabahů, lid však získal ve vládě také svou roli. Během 60. a 70. let se stal Kuvajt vedoucím, ale ne radikálním, hlasem podporujícím arabský nacionalismus a právo Palestinců na svoji zemi. V Irácko-íránské válce 1980–88 podporoval Kuvajt Irák, ale po skončení války se vzájemné vztahy obou zemí zhoršily. Irák požadoval smazání svého dluhu, který měl u Kuvajtu za pomoc poskytnutou během Irácko-íránské války a obvinil Kuvajt, že překračuje kvóty OPECu a krade ropu ze zásob ležících pod oběma zeměmi. Roku 1990 došlo k obsazení Kuvajtu iráckými jednotkami. Koaliční ofenziva vedená ze Saúdské Arábie následujícího roku vytlačila Iráčany ze země, naprostá většina průmyslu, infrastruktury a budov však byla zničena a sbírky muzeí, knihoven a laboratoří byly odvezeny do Iráku. Od té doby byla země znovu vybudována a je pod ochranou USA.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Většinu země pokrývá plochá pouštní krajina, mírně se svažující k severovýchodu. Stálé vodní toky neexistují, na ostrovech při severovýchodním pobřeží se prostírají solné bažiny. Ostrovy představují významné útočiště tažného ptactva; těžké škody na životním prostředí však napáchalo zapálení 749 ropných vrtů ustupující iráckou armádou v lednu 1991. Podnebí je suché, roční srážky dosahují sotva 75 až 150 mm, z čehož většina spadne v zimě a na jaře. Průměrné denní teploty se pohybují od 13 °C v lednu po 35 °C v červenci (odpolední maxima v létě vystupují ke 45 °C). Nedostatek sladké vody znemožňuje rozvoj zemědělství. Dodávku vody menším dílem zajišťují omezené podzemní zdroje (zčásti brakické), hlavním způsobem jejího získávání je však odsolování vody mořské nebo dovoz. Ne náhodou jsou vodárenské věže dominantou kuvajtské metropole.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Přes 80 % obyvatel představují etničtí Arabové, z toho ovšem jen necelá polovina jsou vlastní Kuvajťané, větší část představují tzv. Bidunové, přistěhovalci z jiných arabských zemí (ponejvíce Egypta), kteří nemají kuvajtské občanství. Velké skupiny přistěhovalců se rekrutují z Pákistánu, Indie, Bangladéše (dohromady 9 %), Íránu (4 %), Sýrie či Filipín.  Kuvajtská vláda se zatím bez valného úspěchu pokouší snížit podíl přistěhovalců na obyvatelstvu země (55 % v roce 2005). Úředním jazykem je arabština, široce užívána je i angličtina, lze se setkat i s perštinou. Míra gramotnosti dosahuje 84 %. Kuvajtští občané mají zajištěno bezplatné vzdělání, od základního až po univerzitní; děti přistěhovalců nárok na tyto výhody nemají.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "V 70. a 80. letech 20. století byl Kuvajt centrem, obchodu, překládky a distribuce zboží do zemí Perského zálivu. Až do irácké okupace byl nejbohatší zemí v oblasti. Kuvajtská ekonomika však dodnes trpí následky onoho brutálního přepadení a také současné situace v sousedním Iráku. Zahraniční obchodníci se velmi rozmýšlejí, než tu něco začnou – investice váznou, nejezdí sem turisté. Ani nejbohatší rodinné klany neinvestují peníze do své země, ale ukládají je v zahraničí. Ekonomický úpadek nelze přehlédnout – šetří se např. v péči o zeleň. HDP na obyvatele je v současnosti 19 200 USD (v roce 2005, zdroj: CIA - The World Factbook), což Kuvajt řadí až na 4. místo v oblasti (za Spojené arabské emiráty, Katar a Bahrajn).", "section_level": 1}, {"title": "Ropný průmysl.", "content": "Těžba, zpracování a vývoz ropy a zemního plynu je základem kuvajtské ekonomiky.  Kuvajtský ropný průmysl ovládá státní firma Kuwait Petroleum (5. největší v muslimském světě), která investuje i v jiných oborech - je největším akcionářem francouzského farmaceutického koncernu Aventis.  Z ostatních odvětví jen stavebnictví tvoří důležitou položku průmyslové produkce.  Zemědělství je silně limitováno nedostatkem vody. Proto se uplatňuje jen chov dobytka, pěstování obilnin, datlí a zeleniny.", "section_level": 2}, {"title": "Sídla a správní členění.", "content": "Země se člení na šest provincií (guvernorátů, arabsky \"muhafazat\"). Hlavní město Kuvajt se rozkládá na poloostrově, vybíhajícím od jihu do Kuvajtské zátoky. Přestože samo má jen asi 60 tisíc obyvatel, v jeho aglomeraci žije přes 2 miliony lidí, tj. 94 % obyvatel země.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Kuvajtský televizní průmysl je špičkou v Perském zálivu. Zásobuje televizní trh v celé oblasti minimálně patnácti telenovelami ročně. Ačkoli jsou obvykle v kuvajtském dialektu, promítají se s úspěchem i v jiných arabských zemích, například v Tunisku. Kuvajtu se proto někdy přezdívá „Hollywood Zálivu“. K nejznámějším kuvajtským hercům patří Abdulhussain Abdulredha. Kuvajt je též jedinou zemí v Perském zálivu, která má divadelní tradici, ta existuje od 20. let 20. století. V roce 1973 vláda založila Vysoký institut divadelního umění. Divadlo je podporováno vládou jako specifická kuvajtská kulturní tradice, podporuje ho vládní Národní rada pro kulturu, umění a literaturu.  Výjimečnou v oblasti je též podpora výtvarného umění. Sultánova galerie byla první profesionální uměleckou galerií v Perském zálivu. V současnosti se jich na území Kuvajtu nachází třicítka. Jako první stát v oblasti také Kuvajt začal roku 1936 udělovat umělecká stipendia.  Kulturní centrum šejka Džabera Al-Ahmada nabízí největší operní scénu na Středním východě. Výstavba tohoto paláce umění byla součástí širšího projektu vybudování celé umělecké čtvrti. Vláda do tohoto projektu investovala miliardu amerických dolarů. Součástí čtvrti je i Kulturní centrum Abdullaha Salema, které je největším muzejním komplexem na Středním východě, i Kuvajtské národní muzeum, založené roku 1983.  V Kuvajtu byla postavena řada unikátních moderních staveb, k takovým patří i nejvyšší budova Kuvajtu, Al Hamra Tower. Budova navržená americkým architektonickým studiem Skidmore, Owings and Merrill byla dokončena roku 2011. Stavba je zahalená do skleněného pláště a stoupá do výšky jako šroubovice okolo centrálního jádra. Nejikoničtější stavbou Kuvajtu jsou vodojemy Kuvajtské věže postavené roku 1976 jugoslávskými stavbaři.  Kuvajt se od roku 1968 zúčastňuje olympijských her. Střelec Fehaíd Al Díhání pro něj vybojoval dvě bronzové olympijské medaile, jednu v double trapu roku 2000 v Sydney, druhou v trapu v Londýně roku 2012. Má dokonce i olympijské zlato, které získal v roce 2016 v Rio de Janeiru, avšak toto vítězství získal pod olympijskou vlajkou, protože Mezinárodní olympijský výbor před hrami suspendoval Kuvajt kvůli zákonu umožňujícímu státní zásahy do fungování národního olympijského výboru. Al Díhání je též dvojnásobným mistrem světa. Nejpopulárnějším sportem v Kuvajtu je ovšem fotbal. Kuvajtská fotbalová reprezentace se jednou probojovala na mistrovství světa, v roce 1982, kde sice nepostoupila ze základní skupiny, ale připsala si úspěch v podobě remízy s mužstvem Československa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kuvajt oficiálním názvem Stát Kuvajt, je malá monarchie v jihozápadní Asii při Perském zálivu. Má stejnojmenné hlavní město. Jeho sousedy jsou Irák a Saúdská Arábie. Ke Kuvajtu náleží také několik ostrovů v Perském zálivu, např. Búbiján či Failaka. Země se řadí k hlavním světovým producentům ropy; udává se, že na kuvajtském území se nalézá asi 8 až 9 % světových zásob této suroviny.", "tgt_summary": "科威特国(,英语:The State of Kuwait),通称科威特(),是位于西亚阿拉伯半岛东北部、波斯湾西北岸的君主制国家,南部与沙特阿拉伯接壤,北部与伊拉克相邻,同伊朗隔海相望,其曾是英国的殖民地,于1961年6月19日独立。科威特石油和天然气资源储量丰富,已探明石油储量居全球第四位,因此油气出口是国民经济的重要支柱。该国首都科威特城与该国名称同名。", "id": 981446}
{"src_title": "Laos", "tgt_title": "老挝", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "V laoštině je stát nazýván \"Muang Lao\" (ເມືອງລາວ) nebo \"Pathet Lao\", což v doslovném překladu znamená „Laoská země“. Francouzi, kteří spojili tři separovaná Laoská království do Francouzské Indočíny v roce 1893, pojmenovali zemi podle místních obyvatel „Laos“ (ve francouzštině se koncové „s“ vyslovuje velmi tiše, nebo vůbec).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Kolem roku 757 zde vznikl první laoský stát. Od 15. do 18. století byl Laos silným státem známým jako Lan Xang, království miliónu slonů. Později se rozpadlo na několik drobných království. V roce 1893 se území dostalo pod francouzskou nadvládu, která spojením malých království se sousedními zeměmi vytvořila Francouzskou Indočínu.  Během poloviny 50. let 20. století francouzská vláda v jihovýchodní Asii selhala a do severního Laosu vtrhli komunističtí rebelové z hnutí Pathet Lao. Ti v roce 1958 ustanovili dočasnou socialistickou republiku Laos. V 60. a 70. letech 20. století během války ve Vietnamu se boje rozšířily také do Laosu. Odhaduje se, že při americkém bombardování Laosu v rámci \"tajné války\" mezi roky 1964 a 1973 bylo svrženo přes dva miliony tun bomb a zahynulo 350 000 civilistů. Problémem do dnešního dne je i nevybuchlá munice z kobercových náletů – podle průzkumu z roku 2009 tato munice zabila 20 tisíc lidí od roku 1973, v posledních dvou letech stále více než 100 lidí ročně se stane obětí, 60 % zemře, 40 % jsou děti.  Když roku 1975 skončila vietnamská válka i občanská válka v Laosu, Pathet Lao vyhlásilo v Laosu novou komunistickou republiku. I dnes je vláda země silně ovlivněna politikou vietnamských komunistů.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Severní část pokrývá náhorní plošina Xiangkhoang, která přesahuje 2800 m n. m. s hlubokými pánvemi (planina Džbánů). Na hranici s Vietnamem tvoří Annamské pohoří. Západní, jihozápadní a jižní část vyplňují úrodné nížiny a na jihu také plošina Bolovens podél největší řeky jihovýchodní Asie – Mekongu.  Podnebí je tropické monzunové s vydatnými dešťovými srážkami, zvláště v letních měsících. Průměrné lednové teploty ve Vientiane jsou 21 °C, červencové 27 °C. Průměrný roční úhrn srážek činí tamtéž 1700 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Kuchyně.", "content": "Laoská kuchyně je ovlivněna kuchyní vietnamskou, čínskou, francouzskou a thajskou. Základní potravinou laoské kuchyně je lepkavá rýže, která je také jednou z nejlepkavějších na světě. Z nápojů je nejoblíbenější laoská káva a z hlavních pokrmů jsou to larb, směs marinovaného masa a ryb a papájový salát tam mak hoong.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Konflikt s Hmongy.", "content": "Vláda Laosu byla obviněna z páchání genocidy a porušování lidských práv a náboženské svobody proti etnické menšině Hmongů uvnitř vlastních hranic Laosu.  Některé skupiny Hmongů bojovaly jako jednotky podporované CIA na straně monarchistů během občanské války v Laosu. Poté, co hnutí Pathet Lao převzalo v zemi v roce 1975 moc, konflikt pokračoval v izolovaných ohniskách. V roce 1977 komunistický tisk slíbil, že strana dopadne \"americké kolaboranty\" a jejich rodiny \"do posledního kořene\".  Okolo 200 000 Hmongů odešlo do exilu v Thajsku a mnoho z nich skončilo v USA. Řada hmongských bojovníků se skrývala v horách v provincii Xienghoang po mnoho let, zbytky se vynořily z džungle ještě v roce 2003.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Laos se dělí na 16 provincií (\"qwang\") a jednu prefekturu (\"Nakhonluang ViengChan\"), která obsahuje území hlavního města (\"Na Kone Luang Vientiane\"). Provincie se dále dělí na distrikty (\"muang\") a vesnice (\"baan\").", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Laos je málo rozvinutý zemědělský stát s důležitým lesním hospodářstvím. Význačná je těžba vzácného dřeva. Přední nerostnou surovinou je cín. Rozšířená je řemeslná výroba. Elektrická energie se téměř výhradně vyrábí ve vodních elektrárnách.  Pěstuje se rýže, kukuřice, batáty, maniok, brambory, citrusy, kávovník a kaučukovník. Živočišná produkce: skot, buvoli, prasata, drůbež a rybolov. Důležitá je zde také říční doprava na Mekongu. V zemi, která je třikrát větší než Česko, stojí jen několik málo kilometrů železnice z thajského pohraničního města Nong Khai do stanice Thanalang na předměstí Vientiane.  Ekonomika Laosu patří k těm slabším v regionu, díky tržním reformám Laoské lidové revoluční strany se však v poslední době slibně rozvíjí. V roce 2011 byla založena laoská burza. HDP v roce 2012 se pohyboval kolem 1400 USD na hlavu a růst činil 8,3%.", "section_level": 1}, {"title": "Turistický ruch.", "content": "Laos je, při dodržení základních pravidel, bezpečná země pro cestování. Turistická víza dostanou občané ČR bez problémů při vstupu do země (30 USD s platností 30 dnů).", "section_level": 2}], "src_summary": "Laos, oficiálně Laoská lidově demokratická republika, je vnitrozemský stát v jihovýchodní Asii na poloostrově Zadní Indie. Jeho sousedy jsou Vietnam, Kambodža, Thajsko, Myanmar a Čína. Většina obyvatel Laosu náleží k etnické skupině Lao, kromě ní zde ale žije snad až 120 národnostních menšin. Laos je socialistický stát s vedoucí úlohou jedné strany.", "tgt_summary": "老挝人民民主共和国( \"Sathalanalat Paxathipatai Paxaxon Lao\"),简称老挝( \"Lāo\" ),是位于东南亚中南半岛的社会主义国家,首都及最大城市为万象。通行老挝语,面积23.68万平方公里,人口700万人(2018年),老挝是东南亚唯一的内陆国,东邻越南,南界柬埔寨,西连泰国、缅甸,北与中华人民共和国接壤。", "id": 1453516}
{"src_title": "Madagaskar", "tgt_title": "马达加斯加", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rané dějiny.", "content": "Madagaskar osídlili lidé před více než 10000 lety. Další obyvatelé Madagaskaru se na ostrov přeplavili na dvojitých kánoích přes Indii a východní Afriku z Indonésie asi před 2000 lety. Lidé z vnitrozemí Afriky se tu usadili později a dnešní obyvatelé (Malgaši) mají smíšený původ. Na centrální vysočině žijí převážně kmeny austronéského původu, např. Merina, Sihanaka a Betsileo, kteří mají dominantní ekonomické postavení. Pobřeží obývají tzv. Côtiers, kmeny původem ze subsaharské Afriky. Jejich společný jazyk malgaština je velmi příbuzný indonéskému jazyku jazyku Maanjanců z Kalimantanu. Zvyky a náboženství včetně uctívání předků je směsí indonéskou a africkou.", "section_level": 2}, {"title": "Koloniální období.", "content": "V 11. století Arabové založili na ostrově první sultanát. Jako první Evropané objevili Madagaskar Portugalci v roce 1500, v 17. století přišli Britové a Francouzi. Kvůli výhodné strategické poloze jevili o ostrov zájem také piráti. Evropští, zejména evangeličtí misionáři vyvíjeli snahu obrátit ostrovany na křesťanství, která ale až do poloviny 19. století nebyla úspěšná.  V roce 1772 dorazil do Paříže slovenský dobrodruh a cestovatel, hrabě Móric Beňovský, kde zapůsobil na krále Ludvíka XV. Ten mu nabídl místo zástupce Francie na Madagaskaru. V roce 1776 Beňovského na Madagaskaru místní kmenoví náčelníci zvolili za krále Madagaskaru (\"ampansacabe\"). Ve stejném roce se vrátil do Paříže, kde byl později na příkaz krále Ludvíka povýšen na generála, byl mu udělen vojenský Řád svatého Ludvíka a dostal doživotní rentu. Roku 1783 se obrátil na Velkou Británii, kde požádal vládu o povolení expedice na Madagaskar. V roce 1784 pověřil Beňovský J. H. Magellana svým zastupováním ve všech hospodářských a politických záležitostech na ostrově. V roce 1785 dorazil sám opět na Madagaskar, zorganizoval zde vzpouru domorodců proti francouzské osadě Foulpointe a začal budovat hlavní město s názvem Mauritanie na Cape East (nejvýchodnější bod ostrova). V roce 1786 však rozzlobené francouzské ministerstvo námořnictví poslalo na Madagaskar tajnou výpravu, která 23. května provedla překvapivý útok. Beňovský byl v boji v Mauritanii zabit.  Od 14. století existoval v oblasti vysočiny ve vnitrozemí ostrova stát Imerina, který se během 18. století za krále Andrianampoinimeriny stal hegemonem. Centrem Imeriny bylo Antananarivo, které se později stalo hlavním městem celého ostrova. Ačkoli se králové Imeriny snažili vládnout absolutisticky, svůj vliv si uchovala i lidová shromáždění zvaná Kabary. Imerinská královna Ranavalona I., vládnoucí mezi lety 1830–1861, šíření a vyznávání křesťanství zakázala a dokonce trestala smrtí. Její neteř Ranavalona II. však roku 1869 ke křesťanství konvertovala a podporovala protestantské misie na ostrově. Během 19. století si království Imerina na náhorní plošině podrobilo většinu ostrova. Roku 1885 byl vyhlášen francouzský protektorát.  V roce 1895 ostrov nadlouho ovládli Francouzi a Madagaskar se stal francouzskou kolonií. Za druhé světové války se zde v roce 1942 odehrála bitva o Madagaskar ve které Britové porazili správu Vichistické Francie, ustavili vládu Svobodné Francie a získali důležité přístavy. V roce 1947 vypuklo malgašské povstání proti Francouzům, bylo však tvrdě potlačeno. Madagaskar zůstal kolonií až do 26. června 1960, kdy získal nezávislost. Roku 1975 byl změněn název za současný.", "section_level": 2}, {"title": "Madagaskarská republika.", "content": "Po mírovém desetiletí profrancouzské vlády byla nedávná historie bouřlivá. V roce 1975 se během revoluce dostal k moci prezident Didier Ratsiraka jako faktický diktátor, který vyznával socialistickou protizápadní politiku. Jeho vláda znárodnila mnoho obchodů v zemi včetně těch, které vlastnili cizinci. V roce 1991 ho stávky a demonstrace přinutily přijmout demokratičtější ústavu a volby v roce 1993 přivedly k moci novou vládu v čele s prezidentem Albertem Zafym. Od roku 2002 do roku 2009 byl prezidentem Madagaskaru Marc Ravalomanana. 16. března 2009 obsadila armáda prezidentský palác a převzala moc, kterou následně předala opozičnímu vůdci Andrymu Rajoelinovi. 17. března téhož roku dosavadní prezident Ravalomanana odstoupil ze své funkce a 21. března byl inaugurován nový prezident Rajoelina.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ ostrova, hory a řeky.", "content": "Madagaskar představoval před 170 miliony lety vnitrozemské území superkontinentu Gondwana. Při rozpadu Gondwany se nejprve společně s Indií oddělil od pevniny tvořené Afrikou a Jižní Amerikou a následně i od Austrálie a Antarktidy. Indický subkontinent se pohyboval směrem severně a před asi 88 miliony lety v období pozdní křídy se z něj odtrhl Madagaskar. Jeho povrch tvoří náhorní plošina zvolna se sklánějící k západu a příkře spadající na východ k rovnému úzkému pruhu pobřežní nížiny. Na severu ostrova se vypíná vulkanický masiv Tsaratanana nebo Maromokotro (nejvyšší bod státu, 2 876 m n. m). Pozůstatkem dřívější sopečné činnosti jsou dnešní kráterová jezírka a horká vřídla. Ve středu ostrova vystupuje pohoří Ankaratra, které má nejvyšší vrchol Tsiafajavena (2 643 m n. m). Na jihovýchodě leží masiv Andringitra nebo Pic Boby (2 658 m n. m). a na jihozápadě masiv Isalo s národním parkem.  Ostrov se vyznačuje hustou říční sítí. Největšími řekami jsou Betsiboka, Mahavavy, Bemarivo, Maevarano, Sofia, Mahajamba, Ikopa, Mangoky, Onilahy a na východě Mangoro. Umělým spojením lagun na východě vznikla pobřežní vodní cesta Canal des Pangalane. Největšími jezery jsou Tsimanampetsotsa, Ihotry, Bemamba, Kinkony a Alaotra.", "section_level": 2}, {"title": "Rozloha.", "content": "Madagaskar má rozlohu 587 295 km2, z čehož více než 99,9% (587 041 km2 zabírá hlavní ostrov, což jej činí po Grónsku, Nové Guineji a Borneu čtvrtým největším ostrovem na světě. Je 7,5× větší než Česká republika a téměř stejně velký jako Ukrajina. Z Afriky zabírá 1,9 % rozlohy. Ostrov je protáhlý v jihojihozápadně-severoseverovýchodním směru, je dlouhý asi 1 600 km a v nejširším místě měří asi 560 km. Pobřeží je dlouhé 4 828 km a je poměrně málo členité (nejvíce na severozápadě).  Stát Madagaskar si za základní linií nárokuje tato mořská území:", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Klima ostrova je tropické, ovlivňované východními pasáty. Nejvíce srážek přes 3 000 mm spadne ročně na návětrném východním pobřeží, ve srážkovém stínu na západě a jihozápadě ostrova spadne nejméně 500 mm srážek. Poloostrovu Masoala se dokonce říká „nočník Madagaskaru“, protože na něm spadne 4 000 – 6 000 mm srážek ročně. Západ je sušší: 500 – 1 000 mm srážek ročně. Roční teploty na Madagaskaru se pohybují v rozmezí od 20 °C v chladnějším období po 27 °C v období teplejším.", "section_level": 2}, {"title": "Příroda a ekologie.", "content": "\"Informace o jednotlivých madagaskarských ekoregionech naleznete v článku Ekoregiony Madagaskaru.\"", "section_level": 1}, {"title": "Flóra.", "content": "Rostlinná společenstva na Madagaskaru jsou různorodá a to díky různé nadmořské výšce. V nejvyšších horách jsou horské louky, níž tropické deštné pralesy, které čelí lidské těžbě a vypadá to, že brzy budou zcela zničeny. Místo původních opadavých lesů zde najdeme bambusové křoviny. Na jihozápadě, kde je extra suché podnebí (350 mm srážek ročně), se nacházejí trnité buše nebo savany. Degradovaným travnatým porostům se říká \"badland\". Najdeme zde však i mangrovové porosty.  Madagaskar se zvláště vyznačuje výskytem sedmi druhů stromů zvaných baobab (\"Adansonia L.\"), což jsou opadavé stromy s nápadně tlustými kmeny a s dlanitě složenými listy, rostoucí v suchých oblastech. Nejrozšířenější jsou druhy baobab Grandidiérův (jihozápadní Madagaskar) a baobab prstnatý (zavlečený z tropické Afriky).  V regionu Menabe se nachází turistická atrakce, která se nazývá baobabová alej (francouzsky \"Allée des baobabs\", anglicky \"Avenue of the Baobabs\"). Jedná se o skupinu zhruba 40–50 stromů druhu \"Adansonia grandidieri\" na 260 metrů dlouhé nezpevněné cestě, které jsou staré až 800 let a narostly do výšky kolem 30 metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Kvůli dlouhé izolaci od okolních pevninských bloků (asi 130 mil. let) se na Madagaskaru vyskytuje velké množství organismů, které jsou vázány pouze na tento ostrov. Jsou to například lemuři, kterých zde žije na 20 druhů. Jiné druhy zde však chybí, například dravé šelmy. Výjimkou je fosa madagaskarská.  Po osídlení člověkem se začala krajina měnit, ubylo postupně mnoho unikátních živočichů, vyhuben byl např. i lemur druhu \"Megaladapis\", který byl dle kosterních pozůstatků velký jako osel a vážil 50 kg. Po příchodu člověka došlo také k vymření obřích nelétavých ptáků \"Aepyornis\". Druhy, které na Madagaskaru přežily, označujeme za živoucí fosilie, všude jinde již dávno v nelítostné konkurenci podlehly mladším, modernějším, zde však nepoznaly žádnou konkurenci.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Madagaskar byl mezi prvními zeměmi světa, které začaly budovat systém chráněných území. První vznikly již v roce 1927. Bylo jich osm a pokrývaly plochu 284 919 ha. Dnešní síť zahrnuje 50 chráněných území, které pokrývají plochu 1 698 640 ha.", "section_level": 2}, {"title": "Odlesňování.", "content": "Odlesňování způsobuje především prudký nárůst populace Madagaskaru a s tím související hlad po zemědělské půdě. Významná je také komerční těžba dřeva, při které bylo od roku 1990 odlesněn až 1 milion ha ploch, například porosty palisandru, který se používá pro výrobu nábytku.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 2017 byl počet obyvatel odhadován na 25,57 milionu a Madagaskar tak byl 15. nejlidnatější zemí v Africe. Vzhledem k rozloze je hustota zalidnění asi 44 obyvatel na km2.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Podle ústavy z roku 1998 je oficiálním jazykem pouze malgaština. Francouzština je však ve veřejném styku (i na oficiálních dokumentech) natolik rozšířeným jazykem, že ji lze považovat za neformálně oficiální.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Nejrozšířenějším náboženstvím je křesťanství, ke kterému se hlásí 49,5 % obyvatel (protestanti 22,7 %, římští katolíci 20,3 %) a animistická náboženství 48 %. Jen okrajově je zastoupen islám (1,9 %) a ostatní náboženství (0,6 %).", "section_level": 2}, {"title": "Správní členění.", "content": "Madagaskar se dělí na šest autonomních provincií \"(faritany mizakatena).\" Ty se dříve dále dělily na 22 krajů \"(faritra),\" ale na základě referenda ze 4. 4. 2007 se kraje mají do 4. 10. 2009 zrušit.  Kraje se dále dělí na 116 okresů, 1548 obcí a 16 969 fokontany. Významná města mají zvláštní statut jako „commune urbane“ na stejné úrovni jako okresy.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Madagaskar je rozvojový zemědělský stát. Většina obyvatel je závislá na zemědělství, ačkoli pouhých 5 % půdy lze obdělávat. Má na svou velkou rozlohu poměrně malá naleziště nerostných surovin a nízkou výrobu elektrické energie. Dobývá se chrom, zlato, grafit, sůl, slída, polodrahokamy a drahokamy. Těží se a vyváží dřevo.  V zemědělství se sklízí rýže, kukuřice, maniok, cukrová třtina, batáty, lilek brambor, bavlna, sisal, kokosový ořech, mango, ananasy, pomeranče, banány, pepř, vanilka, hřebíček a káva.  Živočišná výroba je orientována na chov skotu, prasat, ovcí, koz a drůbeže. Je zde významný rybolov. Silniční a železniční síť je řídká.", "section_level": 1}, {"title": "Horolezectví.", "content": "Madagaskar je díky žulovým masivům oblasti Andringitra - Tsaranoro, Karambony a dalším populární arénou bigwallových horolezeckých výstupů. Do historie horolezectví se zde zapsali také čeští horolezci Ondřej Beneš a Tomáš Sobotka prvovýstupem na nejvyšší horu oblasti Tsaranoro Be vedeným v ideální přímé linii s názvem Shortcut v roce 2006, v roce 2010 pak Adam Ondra prvním volným výstupem cesty Tough enough na Karambony.", "section_level": 1}], "src_summary": "Madagaskar (úředně Madagaskarská republika, zastarale Malgašsko) je stát ležící na stejnojmenném ostrově v Indickém oceánu při jihovýchodním pobřeží kontinentální Afriky, a na nejbližších přilehlých ostrůvcích. Samotný Madagaskar je největší ostrov v Africe a 4. největší na světě. Od nejbližší pevniny (Mosambik) ho odděluje 400 km široký Mosambický průliv a jeho flóra a fauna je díky dlouhodobé izolaci z 90 % endemická. V širším okolí Madagaskaru se nachází řada ostrůvků pod správou Francie (Réunion, Tromelin, Mayotte, Juan da Nova, Bassas da India aj.) a dále na severozápadě ostrovní stát Komory, severně Seychely a východně Mauricius.", "tgt_summary": "马达加斯加共和国( ;),简称马达加斯加,前称马尔加什共和国,是位于非洲东南部近海的印度洋岛屿国家,领土包括马达加斯加岛(世界第四大岛)及其周边多个小岛。冈瓦那超大陆在早侏罗纪解体后,马达加斯加岛在约8800万年前从印度板块分裂,当地的原生动植物因此得以在相对隔离的自然条件下演化。马达加斯加也因此成为生物多样性热点地区,80%的野生动植物都是该国独有。但是,岛上多样化的生态系统和独特的野生动植物种类也日益受到迅速增长人口侵占的威胁。", "id": 1733734}
{"src_title": "Palau", "tgt_title": "帛琉", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátky palauské historie jsou zahaleny tajemstvím. První obyvatelé Palau přišli na ostrovy okolo roku 1000 př. n. l. pravděpodobně z Filipín, Indonésie, Nové Guineje a Polynésie Před obdobím kolonialismu měli Palauané komplexní matriarchální společenské zřízení, ve kterém majetek ve vlastnictví klanu dědily ženy.  Prvním Evropanem, jenž ostrovy spatřil, byl pravděpodobně španělský objevitel Ruy López de Villalobos roku 1543. Španělsko si ostrovy oficiálně nárokovalo už od roku 1686, avšak neučinilo žádný pokus o jejich průzkum či kolonizaci, Palauské ostrovy byly součástí Španělské Východní Indie. První evropský pokus ostrovy kolonizovat nebo s nimi obchodovat byl učiněn až roku 1783, kdy na útesu u palauského ostrova Ulongu (skalnatý ostrov ležící mezi Kororem a Peleliu) ztroskotal se svojí lodí Antelope britský kapitán Henry Wilson. S pomocí kororského nejvyššího náčelníka Ibedula dokázal během 3 měsíců Wilson se svojí posádkou opravit loď. Wilson pak vzal na oplátku náčelníkova syna, prince Lebuu, na studium do Anglie. Ačkoliv Lebua zemřel krátce po příjezdu do Londýna na pravé neštovice, jeho přítomnost podnítila u mnoha Britů zájem o Palau. Britové se brzy stali na dalších 100 let hlavním palauským obchodním partnerem, než byli roku 1885 nahrazeni Španěly.  Během 19. století se španělští kněží neúspěšně pokoušeli šířit mezi obyvateli římskokatolickou víru a Španělé si činili na ostrovy nárok až do roku 1875, kdy je po britských protestech stáhli. Poté co roku 1885 Německo obsadilo některé ostrovy, byl vyřešením sporu pověřen papež Lev XIII., který potvrdil nárok Španělska na Karolíny, ale s výhradou zachování obchodních koncesí pro Brity a Němce. Španělští kapucínští kněží zde poté vybudovali dva kostely, zavedli mezi obyvatelstvem používání latinské abecedy a vymýtili zdejší války mezi vesnicemi.  Španělé se však na ostrovech setkali s odporem, a tak po svojí porážce ve Španělsko-americké válce prodali Palau s většinou Karolín v červnu 1899 Německu. Poslední španělští vojáci opustili ostrovy v prosinci 1899.  Německo započalo s organizovaným využíváním zdejších přírodních zdrojů. Němci zde mimo jiné zakládali kokosové plantáže, na nichž nutili pracovat místní obyvatelstvo. Tehdy se zde rovněž rozšířily západní nemoci, které měly na zdejší obyvatelstvo zničující vliv. Administrativně Německo Palau v rámci Západních Karolín začlenilo k Německé Nové Guineji (mapa je zde) a ovládalo je až do 8. října 1914, kdy je obsadilo Japonsko, které je pak po porážce Německa na konci 1. světové války získalo roku 1919 na základě Versailleské mírové smlouvy.  Od 17. prosince 1920 bylo Palau součástí mandátního území Tichomořských ostrovů, které do správy Japonského císařství svěřila Společnost národů. Během následujících 30 let japonské vlády prodělala palauská kultura a společnost obrovské změny: došlo k založení veřejných škol, obyvatelstvu byla vnucována japonština, došlo k zavedení tržní ekonomiky a soukromého (místo dosavadního kmenového) vlastnictví půdy. Vesničtí náčelníci ztratili moc ve prospěch japonské koloniální byrokracie. Na Palau se tehdy přistěhovaly tisíce japonských, korejských a okinawských dělníků. Palauané rovněž přišli o svůj tradiční dědický systém, protože ztratili půdu, ať už prodejem či konfiskacemi. 1. dubna 1922 pak Japonsko začlenilo Palau do Jihomořské správní oblasti (japonsky \"Nan'jó Čó\"), zahrnující Marshallovy ostrovy, Palau, Karolíny a Severní Mariany. Koror se tehdy stal správním centrem celého japonského Tichomoří, moderním stylovým městem s dlážděnými cestami, elektrickou a vodovodní sítí, továrnami, obchody, lázněmi, restauracemi a lékárnami.  Roku 1935 Japonsko celé mandátní území anektovalo. Koncem 30. let 20. století Japonsko izolovalo Palau od okolního světa a započalo zde se soustředěným budováním řady opevnění. Koncem roku 1941 se na Palau soustředily japonské síly určené k útoku na jižní Filipíny. Během posledních fází druhé světové války se zdejší japonská opevnění stala terčem spojeneckých útoků. Spojenci se vylodili na zdejších ostrovech Peleliu (Bitva o Peleliu) a Angaur (Bitva o Angaur), zatímco na podstatně lidnatějších ostrovech Kororu a Babeldaobu (kam Japonci přemístili většinu Palauanů) nikdy nedošlo k invazi a japonské jednotky na těchto ostrovech byly izolovány. V období od 15. září do 27. listopadu 1944 pak USA dobyly a obsadily Peleliu a Angaur. Izolované jednotky na ostatních ostrovech se vzdaly na konci války.  Po skončení 2. světové války od 18. července 1947 Palauské ostrovy tvořily v rámci nově zřízeného poručenského území Tichomořské ostrovy samostatný distrikt Palau, který byl jedním ze šesti ostrovních distriktů tohoto poručenského území OSN, které bylo svěřeno do správy USA. V rámci svého mandátu ve snaze připravit Palau na budoucí nezávislost vylepšily USA zdejší infrastrukturu a školství. Palauané se v referendu roku 1978 rozhodli z důvodu jazykových a kulturních rozdílů nepřipojit se k Federativním státům Mikronésie. Roku 1980 přijalo Palau vlastní ústavu a 1. ledna 1981 došlo k přeměně distriktu Palau na autonomní Palauskou republiku, která nadále až do roku 1994 zůstávala poručenským územím OSN ve správě USA. Roku 1982 podepsala Palauská republika s USA dohodu o volném přidružení. Po dlouhém přechodném období, během něhož došlo k násilné smrti dvou palauských prezidentů (Haruo Ignacia Remeliika 30. června 1985 po atentátu a Lazaruse Eitara Salii 20. září 1988 po sebevraždě), byla nakonec po osmi referendech a dodatku k palauské ústavě roku 1993 dohoda o volném přidružení schválena a vstoupila v platnost 1. října 1994, kdy se Palauská republika stala plně samostatným státem. Ještě předtím zrušila OSN dne 25. května 1994 poručenskou správu nad Palau.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Státní zřízení Republiky Palau republiky do značné míry kopíruje politický systém USA. Stejně jako v USA existuje i zde prezidentský systém. Hlavou státu a zároveň i předsedou vlády je obyvatelstvem volený prezident, s funkčním obdobím 4 let. Palauského prezidenta, který je hlavou státu a zároveň i předsedou vlády, volí každé 4 roky palauské obyvatelstvo. Současným prezidentem Tommy Esang Remengesau, Jr., který se funkce ujal 17. ledna 2013 (ve funkci byl již mezi roky 2001 a 2009).  Palau má dvoukomorový parlament zvaný \"Olbiil Era Kelulau\". Skládá se ze sněmovny delegátů, která má 16 členů (1 z každého palauského státu) a senátu, který má 9 členů. Členové obou komor jsou voleni na období 4 let. Každý ze 16 palauských spolkových států má vlastní parlament, ústavu, vládu a volené představitele.", "section_level": 1}, {"title": "Palauské státy.", "content": "Palau se skládá ze 16 správních celků, zvaných státy (původně označovány jako obce):", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Palau je skupinou 26 ostrovů a asi 300 ostrůvků, z nichž všechny kromě 6 leží uvnitř rozsáhlé laguny uzavřené bariérovým útesem. Jsou nejzápadnější ze šesti hlavních ostrovních skupin, tvořících souostroví Karolíny. Z celé skupiny je obydleno pouze 11 ostrovů, z nichž největší je Babeldaob. K dalším důležitým ostrovům náleží Angaur, Koror, na němž žijí dvě třetiny palauského obyvatelstva, a Peleliu. Severně od Babelthuapu leží korálový atol Kayangel. Jihozápadně od ostrova Kororu se ve stejnojmenném státě rozkládá skupina asi 300 neobydlených ostrůvků zvaná Rock Islands (světové přírodní dědictví UNESCO). Asi 600 km jižně od ostrova Angaur se rozkládá izolovaná skupina Jihozápadních ostrovů, které jsou také součástí Republiky Palau.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Palau je rozvojový zemědělský stát. Ze zemědělských plodin se sklízí kokosové ořechy (kopra), maniok a tropické ovoce. Pro živočišnou výrobu je nejdůležitější rybolov.", "section_level": 1}], "src_summary": "Republika Palau je ostrovní prezidentská republika ležící v Tichém oceánu asi 500 km východně od Filipín. Tvoří nejzápadnější součást souostroví Karolíny. Do roku 1994 bylo Palau poručenským územím OSN pod správou USA. Republika Palau je tedy jedním z nejmladších států světa. Metropolí je město Koror, hlavním městem je však sídlo Ngerulmud ve státě Melekeok na ostrově Babeldaob.", "tgt_summary": "帕劳共和国(英语:Republic of Palau;帕劳语:Beluu er a Belau;),通称帕劳(英语:Palau,旧称英语:Belau或英语:Pelew),也称帕劳,是位于西太平洋的岛屿国家。全国有约340座岛屿,属于密克罗尼西亚群岛中加罗林群岛的西链,总面积为466平方公里。人口最多的岛屿是科罗尔。首都恩吉鲁穆德位于临近岛屿巴伯尔道布岛,隶属于梅莱凯奥克州。帕劳的海上邻国包括印度尼西亚、菲律宾和密克罗尼西亚联邦。", "id": 2410222}
{"src_title": "Libérie", "tgt_title": "利比里亚", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Libérie – \"země svobody\" – byla založena v duchu boje proti bezpráví a útlaku. Stala se v první polovině devatenáctého století cílem osvobozených amerických otroků. Za pomoci Americké společnosti pro kolonizaci se na území dnešní Libérie usídlilo přibližně 13 000 Afroameričanů, kteří zde v roce 1847, v obavě z možné britské kolonizace, ustavili druhý nejstarší moderní africký stát, v jehož čele stanul první prezident Joseph J. Roberts. Důležitým elementem pro pozdější vyhrocení bezpečnostní situace byly spory s místním obyvatelstvem, které bylo vystaveno projevům nadřazenosti a diskriminace ze strany relativně vzdělanějších a kosmopolitnějších přistěhovalců ze Spojených států amerických. Již v rané fázi vývoje tohoto státu tak vznikla zřejmá sociální stratifikace v zásadě etnického charakteru. Snahy o integraci původního obyvatelstva do poměrně dynamicky se rozvíjející ekonomiky vytvářené potomky Afroameričanů byly poměrně nedůrazné (přesto stojí za zmínku například takzvaná sjednocovací politika prezidenta Tubmana). Zahraniční investice a podpora zejména ze strany USA sice napomohly celkovému rozvoji místního hospodářství, ale i rozevírání sociálních nůžek mezi Afroameričany a příslušníky místních kmenů.  Frustrace způsobená jednak statusem druhořadých obyvatel, jednak nedostatečnou efektivností státní správy, dovedla původní obyvatelstvo k vojenskému převratu v roce 1980, v jehož čele stanul seržant Samuel Kanyon Doe, který údajně osobně zavraždil prezidenta Tolberta. Doe vládl velice autoritativním způsobem za podpory USA do roku 1989, potkal ho však stejný osud jako jeho předchůdce, když byl v roce 1990 zavražděn „princem“ Yormie Johnsonem, vůdcem Nezávislé národní vlastenecké fronty Libérie (INPFL), oddělené frakce Taylorovy národní vlastenecké fronty Libérie (NPFL).", "section_level": 1}, {"title": "První občanská válka.", "content": "V letech 1989 až 1996 proběhla první občanská válka, během níž se proti NPFL zformovalo opoziční Spojené osvobozenecké hnutí Libérie za demokracii (ULIMO), ve kterém se sjednotili stoupenci zavražděného S. Doa. INPFL zaniklo již v roce 1992 poté, co Taylor upevnil svou pozici a Johnsonovi se nepodařilo prosadit do úřadu prezidenta Libérie. Johnson poté odešel do exilu v Nigérii. NPFL vytrvale vzdorovalo úsilí jednotek ECOMOG (viz níže) o jejich odzbrojení a porušovalo postupně uzavírané mírové dohody zprostředkované ECOMOG – Dohoda z Yamoussoukro (1991), Mírová smlouva z Cotonou (1993) a z Akosombo (1994). Teprve mírová smlouva z Abuji, na základě které vznikla přechodná vláda za účasti NPFL měla pozitivnější dopady, i když střety pokračovaly kvůli odporu Johnsonových přívrženců. Druhou smlouvou z Abuji byly dohodnuty řádné volby a NPFL se přeměnila v politickou Národní vlasteneckou stranu (NPP).", "section_level": 2}, {"title": "Druhá občanská válka.", "content": "V poměrně svobodných volbách roku 1997 byl Charles Taylor zvolen do prezidentského úřadu. Druhá válka začala v roce 1999, když se na scéně objevila povstalecká frakce Liberijci svorní v usmíření a demokracii (LURD) podporovaní ze sousední Guineje. O čtyři roky později se proti Taylorovi postavila ještě druhá povstalecká armáda pod názvem Hnutí za demokracii v Libérii (MoDeL). Povstalcům z obou táborů se postupně podařilo ovládnout většinu území a zatlačit Taylorovy ozbrojené síly do hlavního města Monrovie. Pod tlakem povstaleckého postupu a mezinárodního úsilí Charles Taylor 11. srpna 2003 rezignoval a uchýlil se do exilu v Nigérii. Mírová smlouva mezi vládou, LURD a MoDeL byla podepsána 18. srpna v ghanské Akkře. 29. března 2006 byl Taylor vydán z Nigérie do Sierra Leone, kde byl obviněn tribunálem pro válečné zločiny. Soudní přelíčení začalo 4. července 2007, z důvodu bezpečnosti probíhalo v Nizozemí v Haagu. Taylor byl 26. dubna 2012 uznán vinným z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, 30. května 2012 byl oznámen trest ve výši 50 let vězení.", "section_level": 2}, {"title": "Přechodná vláda a volby.", "content": "Po Taylorově odchodu do exilu byl zvolen předsedou přechodné vlády v roce 2003 Gyude Bryant. Hlavní úlohou přechodné vlády bylo připravit zemi na spravedlivé a pokojné demokratické volby. S jednotkami Mise spojených národů v Libérii (UNMIL), které zajišťovaly mír, uspořádala Libérie úspěšné prezidentské volby na sklonku roku 2005, v nichž zvítězila Ellen Johnson-Sirleaf, vystudovaná ekonomka z Harvardu.", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentský post Ellen Johnson-Sirleaf.", "content": "Ellen Johnson-Sirleaf byla první ženou, která byla zvolena hlavou státu v Africe, a její zvolení soustředilo velkou mezinárodní pozornost na liberijský stát. Dříve pracovala jako zaměstnankyně Citibank a Světové banky a její kariéra zahrnuje také vedení Rozvojového programu OSN (UNDP) pro Afriku. V minulosti byla dvakrát vězněna během vlády Samuela Kanyon Doa, ale později odešla do exilu. Jako prezidentka chce s mezinárodní pomocí přebudovat liberijskou ekonomiku a infrastrukturu. Snažila se vymazat zahraniční dluh 3,5 miliardy dolarů. 12. listopadu 2007 souhlasil Mezinárodní měnový fond (IMF) s poskytováním pomoci. Pozvala také obchodní komunitu z Nigérie, aby se účastnili obchodních příležitostí v Libérii, jako dík za pomoc při chránění míru v Libérii. Také Liberijci v exilu investují v zemi a účastní se snah o liberijskou obnovu.  Kromě jejích prvotních snah o obnovu základních služeb jako dodávek vody a elektřiny do hlavního města Monrovie, založila Ellen Johnson-Sirleaf komisi k řešení zločinů spáchaných během dlouhé občanské války a snaží se také o obnovení liberijské potravinové nezávislosti. Požadovala také po Nigérii, aby vydala obviněné válečné zločince.  od 22. 1. 2018 – George Weah – prezident; CDC", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Libérie je republika prezidentského typu. Prezident stojí v čele vlády, kterou jmenuje. Je volen na čtyřleté funkční období, přičemž může být zvolen dvakrát po sobě. Zákonodárnou moc má dvoukomorový parlament. Poslanecká sněmovna má 64 poslanců a Senát 30 členů. Prezident republiky, George Weah (CDC), stojí v čele státu od prezidentských voleb konaných v prosinci 2017, viceprezidentem je Jewel Taylor.  Nejdéle vládnoucím prezidentem v historii Libérie byl William Tubman, který vládl od roku 1944 až do své smrti v roce 1971. Nejkratší dobu pak vládl James Skivring Smith, který měl ve svých rukou moc pouze dva měsíce. I přes široce rozšířenou korupci byl politický proces od založení Libérie v roce 1847 velmi stabilní až do vojenského převratu v roce 1980.", "section_level": 1}, {"title": "Členství v mezinárodních organizacích.", "content": "Libérie je členem mnoha mezinárodních organizací: ACP, AfDB, CCC, ECA, ECOWAS, FAO, G-77, IAEA, IBRD, ICAO, ICFTU, ICRM, IDA, IFAD, IFC, IFRCS, ILO, IMF, IMO, Inmarsat, Intelsat, Interpol, IOC, IOM, ITU, NAM, OAU, OPCW, UN, UNCTAD, UNESCO, UNIDO, UPU, WCL, WFTU, WHO, WIPO, WMO.", "section_level": 2}, {"title": "Správní členění.", "content": "Země se člení na 15 regionů: Bomi, Bong, Gbarpolu, Gran Bassa, Grand Cape Mount, Grand Gedeh, Grand Kru, Lofa, Margibi, Maryland, Montserrado, Nimba, Rivercess, River Gee, Sinoe.  Největšími městy jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Libérie leží v západní Africe a sousedí se státy Guinea, Pobřeží slonoviny a Sierra Leone. Na jihozápadě je ohraničena Atlantským oceánem. Na pobřeží se nachází převážně písčiny, kosy a laguny. Nížiny se rozkládají na přibližně 50 km širokém pásu, kde se vyskytují také bažiny. Krajina poté stoupá až do středohoří s výškou 1000 metrů, které z části tvoří Hornoguinejskou vysočinu. Celková délka hranic státu s okolními zeměmi je 1 587 km: 306 km se Sierra Leone, 563 km se státem Guinea a 716 km s Pobřeží slonoviny. Pobřežní hranice je pak dlouhá 579 km. Celkový povrch Libérie je 111 370 km2. Z toho 96 320 km2 je pevnina a 15 050 km2 tvoří vodní plochy.  Mezi přírodní zdroje, které se zde nachází, patří železná ruda, dřevo, diamanty a zlato.  Severozápadní hranici země přetíná řeka Mano, zatímco jihovýchodní část je ohraničena řekou Cavally. Tři největší řeky v Libérii jsou St. Paul pramenící poblíž Monrovie, St. John a Cestos. Všechny se vlévají do Atlantského oceánu.  Nejvyšším bodem je Mount Wutivi s výškou 1 440 metrů nad mořem. Horský masiv Nimba poblíž Yekepa je sice vyšší se svými 1 752 metry nad mořem, ale neleží zcela v Libérii, nýbrž sdílí hranice se státy Guinea a Pobřeží slonoviny a je taktéž jejich nejvyšší vrchem.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Rovníkové klima je celoročně teplé s prudkými dešti od května do října a krátkou dvoutýdenní přestávkou v srpnu. Během zimních měsíců od listopadu do března vanou do vnitrozemí suché a prašné větry, jež způsobují obyvatelům mnoho problémů.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Hospodářství i samotná společnost nadále zůstává silně poznamenaná válkou, ve které byla takřka naprosto zničena veškerá infrastruktura země. Politika nové liberijské vlády je zaměřena především na zlepšování negativního obrazu země v zahraničí a přilákání co největšího množství zahraničních investic a rozvojových finančních prostředků. V minulém roce dosáhla vláda několika úspěchů. HDP rostlo 7,8 % a díky četným zahraničním cestám prezidentky byly navázány aktivní vztahy s největšími donory (USA, Kanada, Německo, Japonsko, EU, WB, IMF). Vládě se podařilo uzavřít smlouvu na těžbu železné rudy s koncernem Mittal, bylo zrušeno embargo na vývoz dřeva a diamantů.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Na celkové tvorbě HDP se průmyslová výroba podílí necelými 6 %. V zemi existuje pouze malý výrobní sektor (cement, nápoje...), trpící nedostatkem elektřiny a pohonných hmot a konkurencí levných dovozů. Těžební průmysl se dosud nevzpamatoval z následků války.", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Zemědělství zůstává páteří liberijské ekonomiky. Na celkové tvorbě HDP se tento sektor podílí 70%, zaměstnává však až 75 % obyvatel. Hlavními pěstovanými plodinami jsou rýže, kasava, káva a kakao. Země je potravinově nesoběstačná a je závislá na dovozu rýže. Již od 2. světové války je Libérie významným pěstitelem kaučukovníku (největší plantáž v zemi patří koncernu Firestone). Roční produkce Libérie se pohybuje kolem 92 tis. tun. Libérie má stále ještě velké zásoby tropického dřeva, které vyváží.", "section_level": 2}, {"title": "Služby.", "content": "Na tvorbě HDP se podílí 26 %. Libérie je po Panamě druhou nejvýznamnější zemí poskytující svoji vlajku cizím lodím. V současné době se pod liberijskou vlajkou plaví 1683 lodí s tonáží 70 mil. tun. Poplatky za registraci jsou významným zdrojem vládních příjmů.", "section_level": 2}, {"title": "Infrastruktura.", "content": "Země má kolem 10 600 km silnic, z toho je pouze 660 km asfaltovaných – ostatní jsou ve velmi špatném stavu. Železnice (490 km) byla zničena válkou. Mezinárodní letiště v Monrovii má spojení s Bruselem (Brussels Air) a okolními západoafrickými státy (Bellview, Slokair). Námořní přístavy jsou ve městech Monrovia, Buchanan, Greensville, Harper a Robertsport.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Libérie má asi 3 334 587 obyvatel (odhad z roku 2008). Populační tempo růstu je okolo 3,661%", "section_level": 1}, {"title": "Věková struktura.", "content": "\"0-14 let:\" \"15-64 let:\" \"65 let a více:\"", "section_level": 2}, {"title": "Průměrná délka života.", "content": "\"celková populace:\" \"muži:\" \"ženy:\"  Obyvatelstvo je etnicky neobyčejně pestré. Nejpočetnější skupinou jsou Kpellové (20 %), další etnika jsou ještě méně četná: Bassové (asi 14 %), Danové (8 %), Kruové (8 %) a desítky dalších. Amerikanoliberijci tvoří asi 5 %. Úředním jazykem je angličtina a dalšími hlavními užívanými jazyky jsou kpelština (kpelle), golla, mande, kru a jiné. V Libérii je také početná skupina Libanonců, Indů a dalších národů západní Afriky, kteří tvoří značnou část liberijské obchodní komunity. Kvůli občanské válce a s tím spojenými problémy s bezpečností, je počet obyvatel západních zemí v Libérii nízký, situovaný převážně do Monrovie a jejího bezprostředního okolí. Liberijská ústava omezuje udělování občanství pouze lidem s africkým původem.  Většina věřících se hlásí k domorodému náboženství (40 %), nebo křesťanství (40 %, z toho 5,8 % římskokatolické) a početnou minoritou jsou i muslimové (20 %). Židé tvoří asi jen 0,06 %.", "section_level": 2}], "src_summary": "Libérie (oficiálně Liberijská republika) je stát v Africe, který se nachází na západním pobřeží kontinentu, jehož břehy omývá Atlantský oceán. Jeho sousedy jsou Guinea, Pobřeží slonoviny a Sierra Leone. Libérie má teplé rovníkové klima s největším množstvím dešťových srážek v létě spolu se silnými větry v suchém období. Zalidněné Pepřonosné pobřeží je tvořeno převážně mangrovovými lesy, zatímco vnitrozemí je zalesněno jen řídce a přechází v otevřenou rovinu se suššími pastvinami. Od roku 1989 byla Libérie svědkem dvou občanských válek, které vyhnaly ze svých domovů několik set tisíc obyvatel a zdevastovaly ekonomiku země.", "tgt_summary": "利比里亚共和国(英语:Republic of Liberia),通称利比里亚(英语:Liberia),是位于西非,北接几内亚,西北接塞拉利昂,东邻科特迪瓦,西南濒大西洋的总统制共和国家。", "id": 1644946}
{"src_title": "Omán", "tgt_title": "阿曼", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Doba kamenná.", "content": "Nejstarší známé místo lidského osídlení v Ománu je Watajah, situovaný na území Maskatského guvernorátu. Datuje se do doby kamenné před přibližně 10 000 lety a řadí se mezi nejstarší lidská osídlení na světě. Archeologové zde nalezli pozůstatky z různých období. Ty nejranější spadaly do doby kamenné, další do doby bronzové. Tyto nálezy sestávaly z různých kamenných nástrojů, zvířecích kostí, skořápek a tehdejšího ohniště. Datují", "section_level": 2}, {"title": "Předislámský Omán.", "content": "Od 6. století před naším letopočtem do 7. století našeho letopočtu byl Omán kontrolován či ovlivňován třemi perskými dynastiemi – Achaimenovci, Parthy a Sásánovci. Nejprve jej kontrolovali Achaimenovci, okolo roku 250 před naším letopočtem převzali", "section_level": 2}, {"title": "Příchod islámu.", "content": "Islám se rozšířil na ománské území ještě za života proroka Mohameda. Ománci byli mezi prvními, kteří přijali novou víru dobrovolně. Konverze Ománců je obvykle připisována Amru íbn al-Asovi. Ten byl okolo roku 630 poslán Mohamedem jakožto vyslanec za tehdejšími spoluvládci Ománu, Džajfarem a Ábdem. Amr vyzval dvojici k přijmutí islámu, a tak se nakonec stalo. Omán se stal ibádíjovským státem, kterému vládl zvolený vládce zvaný imám.  Omán hrál podstatnou úlohu ve válce, která následovala po Mohamedově smrti a rovněž v raných letech islámské expanze", "section_level": 2}, {"title": "Invaze Portugalska a dynastie Jarúba.", "content": "Na počátku 16. století se Portugalsko snažilo rozšířit svůj vliv na úkor Ománu v Arabském moři a Indickém oceánu. Portugalské vojsko vpadlo do Ománu a ovládlo část pobřežního území. V letech 1508 až 1648, tedy 140 let, kontrolovala Portugalská říše tuto oblast i ománské město Maskat. Portugalci sem přicestovali pár let po svém mořeplavci Vasco da Gamovi, který zde učinil mnoho objevů včetně námořní trasy do Indie. Protože Portugalci potřebovali základny k ochraně svých tras, vybudovali v Ománu svá opevněná města. Pozůstatky těchto", "section_level": 2}, {"title": "Východoafrická říše, dynastie Saídů a vliv Britského impéria.", "content": "Koncem 17. století vytlačovala ománská vojska imáma Saífa bin Sultána Portugalce z pobřeží východní Afriky. Největší překážkou se stala pevnost Fort Jesus, sídlo portugalské posádky v Mombase. V roce 1698 ji Saíf po dvouletém obléhání dobyl. Stejným rokem vzniká Zanzibarský sultanát. Následně Ománci snadno vyhánějí Portugalce ze Zanzibaru a jiných regionů severně od Mosambiku.Zanzibar byl cennou kořistí, především kvůli svému trhu s otroky a postupně se stával čím dál tím důležitější částí Ománské říše.  Jak již bylo zmíněno v předchozí kapitole, roku 1741 převzali vládu v Ománu příslušníci dynastie al-Busaídů. Zakladatelem dynastie byl Ahmad bin Saíd, zvolený roku 1741 imámem, jehož nástupcem se stal roku 1775 jeho syn Saíd bin Ahmad. Dynastie chtěla udržet vládu nad zemí ve své rodině, a tak se stal titul", "section_level": 2}, {"title": "Maskat a Omán.", "content": "Omán navázal styky s dobovými velmocemi jako byla Velká Británie, Francie, Nizozemsko nebo Spojené státy americké. Počátkem 20. století však vstoupil Omán do období úpadku a izolace.  Pátrání po ropě na území dnešního Ománu začala ve 30. letech společnost D’Arcy Exploration Company, která byla dceřinou společností Anglo-Persian Oil Company. První geologické průzkumy skončily neúspěchem. Následující události včetně druhé světové války přerušily průzkumy do roku 1962, kdy byl proveden již úspěšný", "section_level": 2}, {"title": "Dafárské povstání.", "content": "Dafárské povstání bylo povstání na jihu Ománu, a to v oblasti Dafár v letech 1962 až 1976. Dafárské obyvatelstvo trpělo kvůli nedobré hospodářské situaci vzhledem k severním regionům a bylo tedy náchylné k vlnám arabského nacionalismu v 50. a 60. letech 20. století, které si kladly za cíl svržení vládců v Perském zálivu. Povstání v Dafáru se zaměřilo na svrhnutí sultána Saída bin Tajmúra a svou dobu souznělo s akcemi marxistů v sousedním Jižním Jemenu. V roce 1963 stála v čele vzbouřenců Dafárská fronta za osvobození tvořená zejména arabskými nacionalisty s konzervativním pohledem na islám. Dafárská fronta na svoji stranu získala vůdce – šejky – místních kmenů. V roce 1968 se do čela prosadili marxisté a, podporovaní", "section_level": 2}, {"title": "Vláda sultána Kábúse.", "content": "Kábús se prohlásil nejen sultánem, ale zároveň se ustanovil předsedou vlády a ministrem financí, obrany a zahraničí. Spolu se začátkem jeho panování se mění název státu z Maskat a Omán na Sultanát Omán. V", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Omán se nachází na Středním východě, na jihovýchodě Arabského poloostrova. Jeho pobřeží je ohraničeno Arabským mořem a Ománským a Perským zálivem. Sousedí se Spojenými arabskými emiráty (délka hranice 410 kilometrů), Jemenem (288 kilometrů) a Saúdskou Arábií (676 kilometrů). Rozloha státu podle ománských zdrojů dosahuje 212 460 km2. Některé prameny (CIA World Factbook) uvádějí až 309 500 km2 kvůli nejasnému stanovení hranic v pouštních oblastech. Součástí Ománu jsou rovněž exklávy Madha a Musandam a několik ostrovů (například Masíra).  Krajina je velmi různorodá a nepřesahuje 100 až 400 metrů výšky. Severní pobřežní oblast al-Batína je využívaná k zemědělství, od vnitrozemní pouště Rub al-Chálí ji odděluje vysoké vápencové pohoří Al-Hadžar. Na jihu se podél pobřeží rozkládá Arabská deska, dosahující místy výšky až 1 400 metrů, a horská oblast Karra.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Velkolepost a rozmanitost krajiny jsou důsledkem geologické historie a klimatu posledních milionů let. Jedinečné skalní výčnělky v pohoří Al-Hadžar, Hukfu a Dafáru jsou rájem pro mezinárodní geology. První geologické záznamy se datují do doby přibližně 825 milionů let a zahrnují alespoň tři období, kdy byla země pokrytá ledem, což může být poněkud překvapivé vzhledem k současné zeměpisné šířce a podnebí.  Omán, ležící v jihovýchodním cípu Arabské tabule, se kvůli", "section_level": 2}, {"title": "Klima.", "content": "Ománské klima je společně s topografií různorodé, s vlhkými přímořskými oblastmi a tropicky teplým suchým pouštním vnitrozemím. Ačkoliv jsou dešťové srážky v zásadě nepravidelné a nepatrné, jižně položená provincie Dafár mezi červnem a zářím zachytává monzuny z Indického oceánu. Vnitrozemní letní teploty mohou stoupnout až na 54 stupňů Celsia. Většina turistů zemi navštěvuje během chladnějších měsíců mezi", "section_level": 2}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "Pouštní křoviny a traviny, společné pro celou jižní část Arábie, se též nachází i v Ománu. Vegetace je rozptýlená po vnitrozemské náhorní plošině, kterou z valné části tvoří štěrková poušť. Jejímu růstu pomáhají větší množství monzunových srážek v Dafáru a horách v období letních měsíců. Rostou zde kokosové palmy (především Dafár), odrůdy akácie, oleandry a kadidlovníky (vyvýšeniny). Pohoří Al-Hadžar je nejvyšším místem ve východní Arábii, volně zde žije tahr arabský.  Zdejšími původními savci jsou leopardi, hyeny, lišky, vlci, zajíci, přímorožci a kozorožci. Mezi původní ptáky patří supi, orli, čápi,", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Forma vlády.", "content": "Omán je absolutní monarchie a sultanát. Titul „sultán“ je dědičný. Sultánem Ománu byl od 23. července 1970 do 10. ledna 2020, tedy téměř 50 let, Kábús bin Saíd. Nástupcem jako hlava státu se stal již 11. ledna 2020 jeho bratranec Hajsám bin Tárik. Sultán Kábús zastával od 23. července 1972 také post", "section_level": 2}, {"title": "Právo a justice.", "content": "Soudní systém si zakládá na islámském a anglickém obecném právu. Soudy Šaría vykonávají spravedlnost na základě islámského práva, společně s Centrálním soudním dvorem v Maskatu. Další čtyři soudy se nacházejí v Nazvá, Salále, Suháru a Súru. Náboženští soudci (kadi) jsou jmenováni sultánem a jsou určováni pro každý vilájet. Z Centrálního soudního", "section_level": 2}, {"title": "Struktura vládní moci.", "content": "Sultanát nemá žádnou ústavu nebo legislaturu. V roce 1970 dal sultán pokyn ke zformování ministerského kabinetu, zodpovědného za jednotlivá vládní ministerstva a úřady. V roce 1981 se sultán rozhodl ustanovit Státní konzultativní radu, která se skládala z 55 jmenovaných představitelů z vlády, soukromého sektoru a regionů. Tento orgán byl roku 1991 nahrazen Poradním shromážděním, který byl tvořen 59člennou radou.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční vztahy.", "content": "Vůči konfliktům na Blízkém a Středním východě se Omán staví umírněně. Mimořádné vztahy země udržuje s členskými státy Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu (GCC), na něž má tradiční silné vazby. Členy GCC jsou mimo Ománu také Bahrajn, Katar, Kuvajt, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty. Omán podporuje společné akce arabských států prostřednictvím Arabské ligy. Co se týče současného vývoje v Iráku, Omán podporuje nynější vládní kroky, jenž by mohly vést k nastolení stability v zemi. Naopak odsuzuje praktiky Izraele, které podle Ománu", "section_level": 2}, {"title": "Členství v mezinárodních organizacích.", "content": "Omán je členem IMF (\"Mezinárodní měnový fond\"), OSN (\"Organizace spojených národů\"), UNESCO (\"Organizace spojených národů pro vzdělávání, vědu a kulturu\"), UNIDO (\"Organizace spojených", "section_level": 3}, {"title": "Vztahy s Českou republikou.", "content": "Omán navázal diplomatické styky s Českou republikou dne 1. března 1993, kdy si oba státy vzájemně vyměnily nóty. Vztahy stagnují od roku 1997, tehdy Omán navštívila náměstkyně ministra zahraničních věcí České republiky. Státy doposud nepodepsaly žádné bilaterální dohody. Hodnota vzájemného obchodu je nízká, ačkoli se rok od roku navyšuje. V roce 2004 navštívil Omán český politický konzultant. Vedl jednání se svým ománským protějškem a spolu s ním položil základy pro další budoucí vývoj mezinárodních vztahů.  Česká republika nemá v Ománu své velvyslanectví, turisté tak případně musí na blízké velvyslanectví ČR v Saúdské Arábii. Ani Omán nemá v České republice velvyslanectví, nejbližší se nachází v sousedním Rakousku, ve Vídni.", "section_level": 3}, {"title": "Obrana a bezpečnost.", "content": "Sultánovy ozbrojené síly (: ', zkr. ') se dělí do tří složek:  V roce 2002 disponovaly ozbrojené síly Ománu celkově 41 700 vojáky, včetně podružených složek. Pozemní armáda čítala 25 000 vojáků a tvořilo ji přes 100 hlavních bitevních tanků a 37 tanků typu \"Scorpion\". Letecký personál čítal 4 100 lidí a disponoval 40 bojovými letouny. Námořnictvo mělo k", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Omán se od roku 2011 dělí na jedenáct guvernorátů", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomika Ománu spadá do kategorie ekonomik se středně vysokými příjmy. Hrubý domácí produkt v roce 2009 byl 69,48 miliardy amerických dolarů, na jednoho obyvatele tak připadalo 23 900 dolarů. V roce 2009 činil reálný růst hrubého domácího produktu 2,7 %. Nezaměstnanost se pohybuje na 17 % (2017). Hlavní oporou je těžba a zpracování ropy a zemního plynu, avšak různé projekty se snaží snížit závislost na ubývajícím nerostném bohatství a zmenšit přínos tohoto sektoru. Na rozdíl od produkce zemního plynu, produkce ropy klesá. Diverzifikace cílí především na turismus. Kvůli své poloze je země i důležitým uzlem námořní dopravy. Národní měna, ománský rial, patří k nejsilnějším na světě, díky ekonomické síle a stabilitě.  Elektřinu Omán nedováží ani nevyváží, její výroba (13,58 mld. kWh, 2007) je vyšší než spotřeba (11,36 mld. kWh, 2007). Denní produkce ropy se pohybuje okolo 806 tisíc barelů (2009), zemního plynu kolem 24 miliard m3 (2008).  K předním ománským společnostem se řadí Omantel (telekomunikace), Petroleum Development Oman (ropa a zemní plyn), Oman Oil Company (ropa a zemní plyn) a Oman Air (letecká doprava).  Od roku 2017 trvající katarská diplomatická krize má na ekonomiku Ománu pozitivní efekt, protože na rozdíl od přístavů dalších členů GCC jsou ty ománské Katařanům otevřeny, plyne tudy tudíž část katarského importu i exportu.", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Zemědělství zaměstnává na polovinu obyvatel, i přesto tvoří jen necelá 2% HDP. Mezi produkty patří banány, datle, ryby, skot, velbloudi, vojtěšky a zelenina. Rybolov se v současnosti řadí k nejrychleji rostoucím odvětvím. Za zemědělské oblasti se považují Dafár a al-Batína.  Zemědělství má dostatečně velký potenciál pro svůj případný rozvoj. Využití půdy k pěstování v první řadě závisí na dostupnosti vody. Nejlepší podmínky pro pěstování tak mají přímořské oblasti al-Batína", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "Průmyslový sektor je základním kamenem dlouhodobé rozvojové strategie sultána Kábúse (1996–2020). Průmysl patří mezi přední odvětví spojené s diverzifikací státních příjmů a snížením závislosti na ropě a zemním plynu. Navíc je schopen pomoci naplňování potřeb sociálního rozvoje a zpracovávat své zdroje na hotové výrobky. K jeho nejdůležitějším složkám patří produkce a rafinace surové ropy, produkce jak přírodního, tak zkapalněného plynu, dále pak stavebnictví, výroba cementu a těžba mědi, ocelářství, chemický průmysl a výroba optických vláken. Na tvorbě HDP se podílí ze 36 %. Továrny těžkého průmyslu se nacházejí v Suháru, dále pak v", "section_level": 2}, {"title": "Nerostné suroviny.", "content": "Mezi nerostné suroviny vyskytující se v Ománu patří dolomit, chromit, kobalt, křemík, měď, sádrovec, vápenec, zinek, zlato, železo a další. Surovinová naleziště brzy obklopily průmyslové podniky, což bylo součástí rozvoje strategie státu a vedlo", "section_level": 2}, {"title": "Komunikace a služby.", "content": "V roce 2008 bylo v zemi aktivních více než 3,2 milionu mobilních telefonů a na 270 tisíc pevných linek. Internetová doména Ománu je.om, množství internetových uživatelů v roce 2008 dosahovalo 465 000. V roce 1999", "section_level": 2}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "Omán se snaží rozvíjet cestovní ruch a přilákat do země turisty a zahraniční investory. Cesta se jeví jako úspěšná, protože počet turistů se mezi roky 2005 a 2015 více než zdvojnásobil a nyní se podílí na HDP 6,6 %. Rozvoj turismu je přesto opatrný, turismus samotný byl poznamenán vládou dřívějších sultánů. Všichni turisté musí obdržet vízum. Výjimku tvoří občané států Perského zálivu, tedy občané členských států Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu. Ti tvoří téměř polovinu zahraničních turistů, přibližně každý čtvrtý je původem z asijského státu (mimo GCC), každý pátý je Evropan. V roce 1998 navštívilo zemi okolo 612 000 turistů, v roce 2005 to bylo přes milion, v roce 2015", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "V současnosti (2009) se v Ománu nachází tři heliporty a 128 letišť, z čehož má deset zpevněnou dráhu, ostatní nikoliv. Celková délka vozovek je 42 300 kilometrů, 16 500 kilometrů spadá mezi zpevněné a zbylých 25 800 kilometrů k nezpevněným. V zemi jsou zřízeny", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Počet obyvatel se pohybuje okolo tří milionů. Většinovým neboli majoritním etnikem jsou Arabové, v zemi ale žije mnoho přistěhovalců z Afriky a jižní Asie, zejména z Bangladéše, Indie, Pákistánu (Balúčové) a Srí Lanky). Největší přistěhovaleckou komunitu tvoří Indové, jejichž počet se pohybuje kolem půl milionu. Obyvatelstvo je po zemi rozloženo nerovnoměrně, zatímco pouštní oblasti jsou takřka neobydleny, na severu umístěné guvernoráty Severní al-Batína a Jižní al-Batína a východně od nich metropolitní oblast hlavního města Maskatu patří k nejvíce zalidněným. Oficiálním jazykem je arabština, rozšířená je angličtina a mateřské jazyky přistěhovalců – balúčština, urdština a různé indické dialekty. Gramotnost přesahuje 81 %, vyšší je u chlapců či mužů (86,8 %) a o něco nižší u dívek nebo žen (73,5 %).  Míra populačního růstu je podle údajů The World Factbook na 2 %. Obyvatelstvo do 14 let tvoří 43 % populace, od 14 do 64 let 54 % a pouhá 3 % jsou lidé nad 65 lety. Průměrný věk u muže je mezi 25 a 26 lety, u ženy 22 let. Ve městech žije 72 % Ománců, v letech 2005 a 2010 byl zaznamenán roční dvouprocentní růst. Co se týče plodnosti (fertility), připadá na jednu ženu 2,87 dítěte.  Omán hostí přibližně 5 tisíc uprchlíků ze sousedního Jemenu, kde probíhá válka.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotnictví.", "content": "Zdravotní péče je občanům Ománu poskytována bezplatně, ale cizinci si ji musejí zaplatit. Zdejší zdravotní péče dosahuje vysoké úrovně regionálně i mezinárodně. Od Světové zdravotnické organizace, Dětského fondu OSN a Rozvojového programu OSN dostál Ománský sultanát uznání za úspěchy v tomto oboru. K roku 1999 připadalo na 1 000 obyvatel odhadem 1,3 lékaře a 2,2 nemocničních lůžek. V roce 1993 mělo 89 % obyvatelstva přístup ke zdravotní péči. Roku 2000 měla přibližně třetina populace přístup k čisté pitné vodě a 92 % mělo dostatečnou možnost hygieny. Počet lidí žijících", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Nejrozšířenějším náboženstvím v zemi je islám. Přibližně tři čtvrtiny Ománců se hlásí k ibadíjovské odnoži islámu, což z Ománu činí unikátní muslimský stát, neboť zde nepřevládají ani sunnitští, ani šíitští muslimové. Zástupci těchto zbylých dvou větví islámu tvoří společně s hinduisty většinu ze zbylé čtvrtiny populace. Sunnité obývají zejména město Súr včetně jeho okolí a jihozápadní oblast Dafár, a tvoří", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Ománská kultura má pevné kořeny v islámu. V zemi se rozvinula zvláštní odnož islámu, ibádíja, která dostala název po svém zakladateli Abdulláhu íbn Ibádu žijícím v 7. století. Všichni Ománci nejsou ibádíjovští muslimové, žijí zde i muslimové sunnitští a šíitští. Ománci jsou tolerantní nejen k vyznavačům jiných větví islámu, nýbrž i k vyznavačům jiných náboženství, kteří smějí praktikovat svou víru ve svých kostelech a chrámech.  Islám si zakládá na plnění pěti pilířů islámu a hadísu. Za splnění těchto povinností si muslim zajistí místo v nebi. Vakf je označení pro náboženské dotace ve formě majetku nebo příjmu, spravovaných určeným ministerstvem, které se stará o údržbu mešit a prospěch společnosti. Zakát je dobročinná daň věnovaná potřebným. Musí ji platit každý muslim, v souladu s jeho možnostmi. Všichni muslimové jsou zavázáni k půstu během Ramadánu, dalšího z pilířů islámu. Po dobu 29, případně 30 dní, každý islámský rok, se muslimové zdržují od kouření, jídla a pití v hodinách půstu (od svítání do soumraku). Ramadán postupuje o 10 až 11 dní každý rok, neboť se vláda řídí lunárním kalendářem.  Rok co rok cestují poutníci do Medíny v sousední Saúdské Arábii za účelem navštívení prorokovy hrobky před cestou na svatá místa v Mekce. V roce 1999 takto z Ománu cestovalo přibližně 19 tisíc muslimů. Pouť ke svatému místu je organizována a koordinována ministerstvem, které poutníkům zajišťuje bezpečnost a zdraví při cestě a při pobytu.", "section_level": 1}, {"title": "Oděv.", "content": "Muži se běžně odívají jednoduchým rouchem bez límce sahajícím ke kotníkům. Tomuto rouchu s dlouhými rukávy se říká \"dišdaša\" (\"dishdasha\") a obvykle je bílé barvy, i přes to však existují i černé, modré a hnědé barevné varianty. Pod rouchem se nosívá jen spodní prádlo od pasu dolů. Do výstřihu přišitý střapec – \"furacha\" (\"furakha\") – lze naparfémovat a sám o sobě slouží jako ozdoba. Při formálních příležitostech", "section_level": 2}, {"title": "Kuchyně.", "content": "Napříč Ománem se připravují různá jídla, rozdílná na jihu v Salále oproti severněji ležícímu Maskatu. Společným znakem ománských regionálních kuchyní a symbolem ománské kuchyně v celku jsou datle. Hlavní dobou pro jídlo je poledne, zatímco večerní strava bývá lehčí. Významnou roli v ománské kuchyni zastává rýže s vařeným masem a rozmanité druhy koření. Své místo mají i cibule, česnek a různé bylinky. Díky rybolovu jsou často konzumovány ryby. Maso dále zastupuje drůbeží a skopové. Tenký chléb \"ruchal\" (\"rukhal\") se může objevit u jakéhokoli chodu, ať u snídaně s medem nebo u večeře s kořeněnou směsí.  Každodenní strava Ománců mnohdy zahrnuje rovněž polévky – zeleninovou polévku, jehněčí, drůbeží nebo luštěninovou – a saláty. Obvykle se jedná o zeleninové", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Nejpopulárnějšími sporty v Ománu jsou fotbal, hokej, basketbal, volejbal, tenis a tenisu podobný squash. Golf mezi nejoblíbenějšími sporty nefiguruje vzhledem k terénu, který často jeho provozování neumožňuje. U písečných pláží lze praktikovat některé vodní sporty jako například potápění. Populární je i speleologie (jeskyňářství), poněvadž se v zemi nachází mnoho jeskyň.", "section_level": 2}, {"title": "Věda a školství.", "content": "V posledních letech bylo vzdělávání předmětem úsilí ománské vlády. Ta usilovala nejen o dostupnost vysokého úrovně vzdělání pro normální občany, ale též o jejich vysokou připravenost a kvalifikovanost doplněním vzdělávání o národní kulturu na straně jedné a obohacením o nejmodernější metody na straně druhé.  Většina výzkumů v Ománu byla provedena na příkaz vlády a nejvíce pozornosti bylo věnováno námořní vědě, nerostům,", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Omán, oficiálně Sultanát Omán (:, \"\") je arabský stát v jihozápadní Asii, přesněji v jihovýchodní části Arabského poloostrova, ležící na pobřeží při Arabském moři a Ománském zálivu. Na severu sousedí se Spojenými arabskými emiráty (délka hranice 410 kilometrů), na jihozápadě s Jemenem (288 kilometrů) a na západě se Saúdskou Arábií (676 kilometrů). Celková rozloha země je 309 500 km2. Součástí Ománu jsou též exklávy Madha a Musandam. Ty byly součástí neshod mezi Ománem a Spojenými arabskými emiráty, nicméně v roce 2003 oba státy údajně ratifikovaly a podepsaly smlouvu o konečném ustanovení společných hranic. Podrobnosti ohledně dohody ovšem nebyly doposud zveřejněny.", "tgt_summary": "阿曼苏丹国(阿拉伯语:سلطنة عُمان),简称阿曼,是位于西南亚,阿拉伯半岛东南沿海的国家,北部与阿拉伯联合酋长国接壤,西面毗邻沙特阿拉伯,西南靠近也门。阿曼的海岸南部和东部临阿拉伯海,东北方则抵阿曼湾。", "id": 1487173}
{"src_title": "Surinam", "tgt_title": "蘇利南", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Surinam je pojmenovaný podle kmene Surinamů, kteří byli prvními obyvateli v oblasti. Původní obyvatelé byli vytlačeni ze Surinamu ještě před příchodem kolonistů. V roce 1499 přistála u pobřeží španělská výprava Alonsa de Hojedy. Do roku 1667 bylo území pod správou Britů. V roce 1667 učinili Britové s Nizozemci výměnný obchod. Vyměnili Surinam za území na východním pobřeží Severní Ameriky, kde se rozkládala nizozemská osada Nieuw Amsterdam. Dnes je tato původně nizozemská osada jedním z největších amerických měst - New York. Surinam byl začleněn k okolním nizozemským koloniím na území dnešního státu Guayana pod souhrnným názvem „Nizozemská Guyana“.  Od roku 1682 začala nizozemská Západoindická společnost přivážet do Surinamu otroky z Afriky. Otroci pracovali na plantážích, pěstovali čaj a kávu. Mnozí otroci utekli do buše, kde vytvořili komunity a jejich potomci jsou dnes známí jako „černoši z buše“. Po zrušení otroctví v roce 1863 začali Nizozemci vozit námezdní síly z Indie, Číny a Jávy. Tím už tak velká pestrost obyvatel ještě stoupla.  Roku 1954 získal Surinam statut zámořské autonomie a 25. listopadu 1975 byla vyhlášena nezávislost pod jménem Surinamská republika. Hned po vyhlášení začaly etnické nepokoje. Byla svržena civilní vláda a moci se chopila armáda. Byla zastavena humanitární pomoc, hospodářství zkolabovalo a „černoši z buše“ začali ozbrojený boj za ovládnutí země. V roce 1988 přešla moc do rukou civilistů. Vláda uzavřela mír s „černochy z buše“. Od roku 1990 se země začíná rozvíjet a ekonomika je stále méně závislá na pomoci Nizozemců.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Při pobřeží Atlantského oceánu se rozprostírá nížina. Na jihu zasahuje na území Surinamu Guyanská vysočina, jejíž nejvyšší vrcholky přesahují 1 000 m nadmořské výšky. Řeky s množstvím vodopádů a peřejí mají dostatek vody po celý rok. Nejvýznamnější jsou Courantyne, Marowijne a Suriname, na které byla vystavěna velká přehradní nádrž Brokopondo. Tropické rovníkové klima má průměrné roční teploty mezi 25,5 °C až 28 °C. Paramaribo má roční průměr 26,5 °C. Průměrné roční úhrny srážek jsou od 2 000 mm do 3 500 mm, Paramaribo 2 300 mm.  Na území Surinamu se nachází mnoho chráněných území - největší z nich je přírodní rezervace Centrální Surinam, která zabírá více než 10 % rozlohy státu.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Surinam se dělí na 10 distriktů:", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Surinam je rozvojová a zemědělská země. Její hospodářství se však kromě pěstování zemědělských plodin věnuje především těžbě surovin. Tou nejvýznamnější je bauxit, jehož ložiska se nacházejí na východě země a ze kterého se přímo v Surinamu vyrábí hliník. Země má jedny z největších zásob bauxitové rudy na světě. Z peněz z těžby bauxitu země v posledních deseti letech rozvíjela svojí infrastrukturu (železnice, vodní elektrárny apod.)  Dalšími dvěma významnými surovinami, které se v Surinamu těží, jsou zlato a ropa. Jejich těžba začala být rozvíjena především až v první dekádě 21. století. Obojí významně přispělo k růstu surinamské životní úrovně. Ropa slouží jako jeden ze zdrojů elektrické energie a spaluje se v elektrárnách. 75 % elektrické energie produkuje hlavní vodní elektrárna na řece Surinam.  Většinu území pokrývají lesy (95 %, což je nejvíce na světě). Surinamská vláda lesy v omezené míře těží.  Pro zemědělství je důležitá sklizeň rýže, banánů, citrusů, kokosových ořechů, cukrové třtiny a pro obživu chov skotu, drůbeže a rybolov. Obdělává se půda v pásmu do 100 km od mořského pobřeží. V zemi je řídká silniční síť.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Surinam je zemí etnicky i nábožensky velmi různorodou. 38% veškerého surinamského obyvatelstva tvoří Indové a Pákistánci, 31,5 % jsou surinamští Kreolové, 14 % \"černoši z buše\", 3 % indiáni (původní obyvatelé), 2,7 % Číňané a 1,3 % Nizozemci. Pestrost náboženství odpovídá pestrosti obyvatel. Polovina obyvatel státu žije v hlavním městě Paramaribu.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Surinam v literatuře.", "content": "V roce 2004 vyšel v Nizozemsku „dokumentární román“ Annejet van der Zijlové \"Sonny Boy\". Na základě archivních materiálu a doložených svědectví rekonstruuje neobyčejný příběh Waldemara ze Surinamu a Riky z Haagu, kteří za druhé světové války ukrývali v Haagu Židy. \"Sonny Boy\" byl přeložen do mnoha jazyků a v roce 2010 vyšel v nakladatelství Barrister & Principal také česky. Podle románu byl natočen stejnojmenný film s premiérou 27. ledna 2011.", "section_level": 2}], "src_summary": "Surinam (), oficiálně Surinamská republika je přímořský stát v Jižní Americe při pobřeží Atlantského oceánu. Jeho sousedy jsou Brazílie, Francouzská Guyana a Guyana. Téměř polovina obyvatelstva země žije v hlavním městě Paramaribu. Převážnou část vnitrozemí vyplňují pralesy a savany. Jde o nejmenší suverénní stát v Jižní Americe.", "tgt_summary": "苏里南共和国()通称苏里南(),是位于南美洲北部的国家,北滨大西洋,南临巴西,东临法属圭亚那,西临圭亚那,也是南美洲国家联盟的成员国,国名源于当地原住民苏里南人。该国旧称荷属圭亚那,原为荷兰在南美洲的殖民遗迹,1954年成为荷兰王国海外自治省,1975年时独立。苏里南无论以面积还是人口排名,都是南美洲最小的一个国家,也是西半球不属于荷兰王国组成体的地区中,唯一一个以荷兰语为官方语言的南美洲国家。首都帕拉马里博为苏里南河河口的商港。苏里南是一个种族、语言、宗教上极为多元的国家,当中穆斯林人口占苏里南的13%,其比例在所有美洲国家中最高。", "id": 602585}
{"src_title": "Svatý Vincenc a Grenadiny", "tgt_title": "圣文森特和格林纳丁斯", "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Většinu území státu svou rozlohou zaujímá ostrov Svatý Vincenc (344 km2), který je sopečného původu. Zbytek tvoří Grenadiny, skládající se z 32 menších korálových ostrůvků, z nichž je jen polovina osídlena. Většími ostrůvky jsou Bequia, Canouan, Mustique, Union Island. Podnebí je horké a vlhké. Velice časté jsou hurikány.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ostrovy byly původně osídleny Kariby, ti se až do 18. století agresivně bránili usazování evropských přistěhovalců. Na ostrovy se postupně dostávali afričtí otroci, trosečníci z otrokářských lodí nebo uprchlíci z Barbadosu, Svaté Lucie a Grenady. Docházelo k míšení s Kariby a vznikla národnostní skupina potomků černých otroků a Karibů známá jako Garífuna. Počátkem roku 1719 zde začali francouzští osadníci pěstovat kávu, tabák, bavlnu a cukrovou třtinu, na plantážích pracovali otroci.  Zrušení otrokářství v roce 1834 mělo za následek nedostatek pracovních sil na plantážích. To na ostrovy přitáhlo ve čtyřicátých letech 19. století pracovníky z Portugalska. Podmínky bývalých otroků i zemědělských přistěhovalců byly velmi špatné, a to i kvůli nízkým cenám cukru, až do začátku 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Černoši tvoří 70 % celkové populace. Za zmínku stojí menšina Indů (5,5 %).", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Ostrov je konstituční monarchií v rámci Commonwealth Realm. Hlavou státu je tak britská královna Alžběta II. zastupovaná generální guvernérem Frederickem Ballantynem. Ostrov je členem Commonwealthu. Zákonodárné shromáždění má 21 členů.  25. listopadu 2009 proběhlo na ostrově republikánské referendum o změně státního zřízení na republiku. Bylo ale zamítnuto 55,64 % zúčastněných voličů. Ostrov tak zůstává monarchií s panovníkem sdíleným se Spojeným královstvím.", "section_level": 1}, {"title": "Členství v regionálních organizacích.", "content": "Stát je zapojen do několika regionálních (karibských i celoamerických) organizací, které se zaměřují na ekonomickou spolupráci, ale i na společnou podporu turistiky, sociální rozvoj apod. Jedná se např. o organizace: Společenství latinskoamerických a karibských států, Bolívarovský svaz pro lid naší Ameriky, Karibské společenství, Sdružení karibských států, Organizace východokaribských států, Petrocaribe, Regionální bezpečnostní systém.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Příjmy z turismu tvoří skoro třetinu z příjmů ostrova. Hlavním vývozním artiklem jsou banány. Značná část potravin se musí dovážet.  V tomto státě sídlí společnost GECCO Corp., která vlastní velkého českého autobusového dopravce BusLine a. s.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Vincenc a Grenadiny je ostrovní stát v Karibiku v souostroví Malé Antily, patří mezi Návětrné ostrovy, které leží při severním pobřeží Jižní Ameriky.", "tgt_summary": "圣文森特和格林纳丁斯,或译为圣文森特和格林纳丁斯(英语:Saint Vincent and the Grenadines),是拉丁美洲的一个国家,位于加勒比海的小安的列斯群岛中的向风群岛南部,圣卢西亚及格林纳达之间。居民主要是黑人和黑白混血种人。", "id": 1827921}
{"src_title": "Tunisko", "tgt_title": "突尼西亞", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tunisko bylo osídleno Féničany ve 12. století př. n. l. V 6.–5. století př. n. l. velký městský stát Kartágo (odvozeno z fénického názvu pro „Nové město“) ovládal většinu západního Středomoří. Tři punské války mezi Římem a Kartágem (druhá byla nejslavnější, vedená římským vojevůdcem Scipionem Africanem proti Hannibalovi) vedly ke kompletnímu zničení Kartága v roce 146 př. n. l. S výjimkou období let 439–533 n. l., kdy území dobyli Vandalové, bylo Kartágo částí římského impéria, než ho zabrali Arabové (648–669 n. l.). Vládly zde různé arabské a berberské dynastie, následované Turky, kteří zabrali toto území v letech 1570–1574 a do 19. století z něj učinili součást Osmanské říše. Koncem 16. století zde byly základny pirátů. Francouzští vojáci obsadili zemi v roce 1881 a tuniský bej podepsal smlouvu ustanovující francouzský protektorát. Během druhé světové války zde mezi roky 1942 a 1943 probíhaly těžké boje mezi Spojenci a mocnostmi Osy. Ty skončily drtivou porážkou Německa a Itálie.  Nacionalistický neklid přinutil Francii v roce 1956 uznat Tunisko jako nezávislý stát. Ustavující shromáždění 25. července 1957 sesadilo tehdejšího sultána Muhammada VIII. a deklarovalo Tunisko jako republiku a zvolilo Habíba Burgibu za prezidenta. Burgiba po vzoru západních států zaváděl radikální sociální změny ve snaze zmodernizovat ekonomiku i společnost samotnou. Zbavil náboženské vůdce jejich společenského vlivu, protože považoval islám za brzdící sílu rozvoje své země. V roce 1975 ho zvolilo Národní shromáždění doživotně prezidentem. V 70. letech došlo k dramatickému nárůstu islámské opozice. Ve strachu z lidového povstání zorganizoval v roce 1987 ministerský předseda Zín Abidín bin Alí pokojný palácový převrat, nechal prohlásit Burgibu za fyzicky i mentálně neschopného vykonávat úřad.  Bin Alí pokračoval v politice svého předchůdce jak na domácí půdě (sekularismus a politická represe), tak i na poli mezinárodním (umírněná a prozápadní). Jeho vláda potlačovala ostatní politické strany, cenzurovala tisk i internet, omezovala náboženské svobody a pronásledovala intelektuály, opoziční aktivisty i novináře. Poté co se bin Alímu podařilo počátkem 90. let potlačit islámskou opozici, úspěšně se pokusil získat na svou stranu veřejné mínění. Povolil politický systém více stran, omezil policejní represe a vyzval k návratu politické emigranty. Zahraniční politiku Tuniska již dlouhá léta charakterizuje umírněnost a snaha o vzájemný dialog. Bin Alí několikrát za sebou znovu legitimizoval svou moc – a to ve volbách v roce 1989, 1994, 1999, 2004 a 2009. Od konce roku 2010 až do současnosti probíhaly nebo probíhají ve většině arabských států protesty, nepokoje, povstání a revoluce, které jsou nazývány jako „arabské jaro“. První nepokoje začaly v prosinci roku 2010 v Tunisku a vedly k tomu, že 14. ledna 2011 prezident bin Alí rozpustil vládu a prchl do Saúdské Arábie. Původně chtěl utéci do Francie, ale francouzský prezident mu nepovolil vstoupit do země. Úřadujícím prezidentem se stal nakrátko premiér Muhammad Ghannúší a po něm předseda Poslanecké sněmovny Fuád Mebazá. Po revoluci v roce 2010 se bezpečnostní situace v Tunisku uklidnila a byla na dobré úrovni prakticky po celé zemi až do roku 2014. V současnosti se v západních a jižních částech Tuniska vyskytují teroristické skupiny. V březnu roku 2015 došlo k teroristickému útoku v muzeu Bardo v hlavním městě Tunisu a v červnu roku 2015 k útoku na plážích v Sousse.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Tunisko leží v Severní Africe, pouhých 150 km od Sicílie a tedy od Evropy. Na západě má 965 km dlouhou hranici s Alžírskem, na jihovýchodě 459 km s Libyí a ze severovýchodu a severu je jeho pobřeží v délce 1 148 km omýváno Středozemním mořem. S rozlohou 163 610 km2 je 91. největším státem na světě, 36. největším v Africe a 2× větším než Česká republika. Z Afriky zabírá asi 0,5 % rozlohy. Hlavním pohořím je masiv Dorsale, který je pokračováním pohoří Atlas. V severovýchodní části země poblíž hranic s Alžírskem je nejvyšší tuniská hora Džabal aš-Šánabí s výškou 1 544 m n.m. Severní části země vévodí náhorní pláně a úrodné údolí řeky Medžerda (Medjerda). Medžerda pramení ve východním Alžírsku a je jedinou stálou řekou v Tunisku (ostatní jsou sezónní). Jižně od horského masivu Dorsale se táhnou vyprahlé, neúrodné stepi, přecházející v šotty (solná jezera). Jižněji už je jenom poušť.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Tunisko leží v subtropickém pásu. Horké suché léto zde trvá od května do října. Zimní období je mírné, chladné proudy z Atlantiku přináší vítr a déšť. V severních částech země je i jaro a podzim, byť mnohem kratší než v Evropě. V letních měsících vane z jihu suchý, horký vítr scirocco. Průměrné teploty se pohybují kolem 5-6 °C v lednu a 33 °C v srpnu. Vnitrozemí je horké, na Sahaře až 50 °C ve stínu. Nejlepší měsíce pro návštěvu jsou konec června, přelom září a října.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Tunisko je poloprezidentskou republikou. Právní systém je založen na francouzském právním systému. V Tunisku před revolucí neexistovala demokracie v evropském smyslu slova, šlo o policejní stát. V současnosti probíhá proces demokratizace.  Prezident je volen na pětileté období, podle ústavy může být zvolen maximálně dvakrát po sobě (v říjnu roku 2009 byl však Zín Abidín bin Alí zvolen popáté). Výkonnou moc má mimo prezidenta i premiér a vláda, kterou jmenuje prezident.  Zákonodárnou moc má dvoukomorové Národní shromáždění, tvořené Poslaneckou sněmovnou (Madžlis an-Nuwáb) (214 poslanců volených na 5 let) a Sněmovnou poradců, kde je na 6 let voleno 126 poradců, avšak 85 z těchto 126 poradců je voleno prostřednictvím obecních zastupitelstev a obchodních komor; zbylých 41 jmenováno prezidentem.", "section_level": 1}, {"title": "Politické strany a hnutí.", "content": "V současnosti je zdaleka nejsilnější parlamentní stranou Strana obnovy, islamistická strana, která byla od roku 1991 až do revoluce v roce 2012 zakázána.  Od roku 1988 do revoluce v roce 2012 byla oficiální vládní stranou \"RCD\" (Demokratické ústavní sdružení), oficiální vládnoucí strana, republikánská strana levého středu, držící fakticky dostatečnou většinu v parlamentu, aby mohla rozhodovat sama. Jejím předsedou byl vládce země Zín Abidín bin Alí a po pádu režimu byla strana zrušena. Před revolucí kromě ní stály za zmínku \"PUP\" (Strana lidové jednoty), radikálně reformní strana, předseda Muhammad Búšiha; \"MDS\" (Strana socialistických demokratů), levice, hlavní opoziční strana, předseda Ismáil Bulahja; \"UDU\" (Demokratická unionistická strana), opoziční strana, předseda Ahmad Inúblí; \"Hnutí at-Tadždíd\", předseda Ahmad Ibráhím; \"FDTL\" (Demokratické hnutí za práci a svobody), předseda Mustafa bin Džafar; \"PVP\" (Zelená strana pokroku), předseda Mongí Chamasí; \"PSL\" (Liberálně sociální strana), předseda Mondhir Thabet;", "section_level": 2}, {"title": "Účast v mezinárodních organizacích/smlouvách.", "content": "ABEDA, AfDB, AFESD, AL, AMF, AMU, APM, AU, BSEC (pozorovatel), BTWC, CEN-SAD, CTBT, ENMOD, FAO, G-77, GAFTA, IAEA, IBRD, ICAO, ICC, ICRM, ICSID, IDA, IDB, IFAD, IFC, IFRCS, IHO, ILO, IMF, IMO, IMSO, Interpol, IOC, IOM, IPU, ISA, ISESCO, ISO, ITSO, ITU, ITUC, KP, MIGA, NAM, NPT, NTBT, OAPEC (suspendován), OAS (pozorovatel), OIC, OIF, OPCW, OSCE (partner), UN, UNCLOS, UNCTAD, UNESCO, UNFCC, UNHCR, UNIDO, UNWTO, UPU, WCO, WFTU, WHO, WIPO, WMO, WTO.", "section_level": 2}, {"title": "Správní členění.", "content": "Země je rozdělena na 24 guvernorátů (vilájetů), arabsky (francouzsky): Arjána (Ariana), Bádža (Beja), Bin 'Arús (Ben Arous), Banzart (Bizerta), Kábis (Gabes), Káfsa (Gafsa), Džunduba (Jendouba), al-Kajruwán (Kairouan), al-Kasrajn (Kasserine), Kibilí (Kebili), al-Káf (Kef), al-Mahdíja (Mahdia), Manúba (Manouba), Madanín (Medenine), al-Monastir (Monastir), Nábul (Nabeul), Safákis (Sfax), Sídí Bú Zajd (Sidi Bou said), Siljána (Siliana), Sús (Sousse), Tatáwín (Tataouine), Tawzár (Tozeur), Tunis, Zangwán (Zaghouan).", "section_level": 2}, {"title": "Města.", "content": "Největším městem je hlavní město Tunis s aglomerací čítající 2,3 milionu obyvatel. Větší města leží zpravidla u pobřeží, jedná se tedy většinou o významné přístav a turistická letoviska.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Tuniská ekonomika je poměrně diverzifikovaná, skládá se z několika velkých důležitých odvětví, země tedy není závislá pouze na jednom konkrétním sektoru. Hlavními problémy jsou nezaměstnanost, nedostatek kvalifikovaných sil, nedokončená privatizace a liberalizace ekonomického sektoru. Navzdory vysoké nezaměstnanosti patří tuniská ekonomika mezi rozvojovými zeměmi i nadále k těm nejúspěšnějším. V roce 1995 se Tunisko stalo prvním arabským státem, který byl připuštěn do Evropské ekonomické zóny.  Export za rok 2009 představoval 14,43 mld. USD, nejvíce se vyváželo oblečení, polozpracované zboží a textil, zemědělské produkty, strojní produkty, fosfáty a chemikálie, uhlovodíky a elektrická zařízení. Největšími odběrateli byli Francie 29,6 %, Itálie 21 %, Německo 8,8 %, Libye 5,8 %, Španělsko 5 % a Velká Británie 4,8 %. V roce 2009 se dovezlo do Tuniska zboží za 14,43 mld. USD, byl to hlavně textil, strojní zařízení, uhlovodíky, chemikálie, potraviny. Většina zboží byla z Francie 20,1 %, Itálie 16,4 %, Německa 8,8 %, Číny 5 %, Španělska 4,5 % a USA 4 %. Pokud jde o další údaje za rok 2009, tak HDP činí 83,21 mld USD, růst HDP je 0,3 %, 8000 USD představuje HDP/obyv. (PPP). HDP tvoří z 35 % průmysl, z 10,9 % zemědělství a z 54,1 % služby. Pracovní síla je rozložena následovně: průmysl 35 %, zemědělství 10,9 %, služby 54,1 %. Inflace dosahuje 3,7 %, nezaměstnanost 14,7 % a 3,8 % obyvatel žije pod hranicí chudoby (údaj z roku 2005).", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Těžební průmysl: fosfáty (6. místo na světě v jejich těžbě), ropa (25 % příjmů země jde z exportu ropy), zemní plyn, železná ruda, sůl. Chemický průmysl (fosfáty a hnojiva), zpracování kůží, textilní, obuvnický, potravinářský (mléčné výrobky, nápoje).", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Hlavní produkty tvoří olivy, olivový olej, citrusové plody, datle, mandle, rajčata, obilniny. Významný je rybolov, chov ovcí a skotu. Asi 40 % potravin musí Tunisko dovážet.", "section_level": 2}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "Velmi významný je rozvoj turistiky, státem podporované. Krásné pískové pláže, teplé a čisté moře dělají z Tuniska významnou turistickou destinaci. Mnoho turistů převážně z Evropy sem přijíždí zejména kvůli relativně nízkým cenám a četným památkám. Dalším zdrojem příjmů jsou pracovníci v zahraničí (Francie, Itálie, Libye, státy Perského zálivu).", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Je zde velmi hustá síť veřejné meziměstské dopravy (autobusy, vlaky, nájemné taxíky tzv. louages), ceny jsou poměrně nízké, spolehlivost a frekvence spojů překvapivě vysoká. V zemi je 30 letišť, z toho 14 se zpevněným povrchem ranvejí. Z toho osm mezinárodních. Hlavní letiště jsou v Tunisu, Djerbě, Monastiru a Tabarce. Na podzim roku 2009 byla dokončena výstavba nového letiště Enfidha, doplňujícího letecké spojení východotuniské rekreační zóny pro charterové i mezinárodní lety. Současná kapacita letišť je cca 19 mil. pasažérů. Přibližně 112 leteckých společností z 28 zemí zabezpečuje 1400 letů týdně do a z Evropy. Tuniskými leteckými společnostmi jsou Tunisair, Nouvelair, Karthago Airlines a Tunis Avia.  Základní infrastruktura železniční sítě vznikla za francouzského protektorátu (1881–1956), kterou pozdější tuniská vláda dále rozšiřovala. První železniční spojení na území Tuniska však vzniklo ještě před příchodem Francouzů. Mezi Tunisem a městem La Marsa byla zahájena doprava 2. srpna 1872 na trati dlouhé 19 km. Železniční dopravu dnes provozuje státní společnost \"Société Nationale de Chemins de Fer Tunisiens (SNCFT)\". Byla založena 27. prosince 1956 a zaměstnává okolo 6 000 lidí. V roce 2003 společnost přepravila 35,7 milionu cestujících a 11,6 milionů tun nákladu. Vagony pro osobní přepravu jsou rozděleny do tří kvalitativních tříd – \"Grand Confort\", první a druhou třídu. V současnosti je v zemi 2 152 km železnic, z toho 468 km má standardní rozchod 1 435 mm a 1 674 má rozchod 1 000 mm. Elektrifikovaných je 65 km. Hlavní koridor (\"La Ligne de la Côte\") je mezi městy Tunis – Sousse – Sfax – Gabès. V jižní části Tuniska je úzkorozchodná železnice, po které se přepravují zejména fosfáty a železná ruda z vnitrozemského města Gafsa do přístavu Sfax. Tuniská železniční síť je na dvou místech propojena se sítí alžírskou, ovšem v současné době tudy vlaky nejezdí. Od roku 2008 se buduje železnice z přístavu Gabès k libyjským hranicím do města Ras Ajdir. Tuniská a libyjská síť zatím propojena není.  Silnice mají délku 19 000 km, z toho je vyasfaltováno 13 000 km a dálnice z Tunisu do Sfaxu je dlouhá 165 km, z Tunisu na sever zatím 100 km a z Tunisu do Bizerty 60 km. Dále 1203 km ropovodů a 3059 km plynovodů. Největšími přístavy jsou Sfax, La Goulette - Tunis (Halk al-Wádí), Sousse, Bizerta, Schira.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Celková populace činila k roku 2014 zhruba 11 milionů lidí. V roce 1960 mělo Tunisko 4,2 milionů obyvatel.  Hlavní etnickou skupinou, asi 98 % populace, jsou arabsko-berberští míšenci, z toho méně než 10 % jsou čistě Arabové. Zbytek populace tvoří Berbeři, Židé, Evropané. Hlavními oblastmi berberského osídlení jsou jižní část ostrova Džerba, horské osady v jižním Tunisku a několik starých berberských vesnic (tzv. ksáry) v okolí jihotuniského města Tatáwín.  Podle věkové struktury je 22,7 % obyvatelstva ve věku 0–14 let, 70,1 % ve věku 15–64 let a 7,2 % ve věku nad 65 let (údaje z roku 2009). Průměrná délka života obyvatel Tuniska je 75,78 let, u mužů pak 73,98 let a u žen 77,7 let (2008). Počet onemocněných HIV v zemi je 0,1 % (2007). Podle údajů z roku 2008, je 74,3 % obyvatel gramotných a urbanizace dosahuje 67 %.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Tunisko je arabská země s islámskou kulturou. 98 % obyvatel Tuniska se hlásí k islámu, který je oficiálním státním náboženstvím, zbylá 2 % představují judaismus a křesťanství. Více než 95 % Tunisanů je ortodoxního sunnitského vyznání, v zemi žije několik malých komunit hlásících se k muslimské sektě cháridža. Islám je podle ústavy státní náboženství a prezidentem se může stát pouze muslim. Ústava také zaručuje obyvatelstvu náboženskou svobodu.  Z asi 25 000 křesťanů se jich okolo 22 000 hlásí k římskokatolické církvi a protestanti tvoří menšinu. Kolem 1 500 židů žije převážně kolem hlavního města a na ostrově Džerba, kde mají 39 synagog a komunita zde má historii dlouho 2500 let. K jedné z nejstarších synagog na světě sem každoročně přichází mnoho poutníků.  Před získáním nezávislosti na Francii v roce 1956 žilo v Tunisku 255 000 Evropanů (Francouzi a Italové) a přibližně 100 000 židů.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyk.", "content": "Oficiálním jazykem je arabština. Nejběžnějším evropským jazykem je francouzština, v turistických letoviscích rovněž angličtina, němčina a italština. Francouzština je jazykem obchodních jednání, intelektuální komunikace a vyučujícím jazykem na univerzitách. Každý žák se začíná učit od 1. třídy arabsky a od třetí francouzsky. Angličtinu se Tunisané učí až od páté třídy. Zajímavostí je, že Tunisané v běžném styku mezi sebou mluví místním dialektem nesprávně řečeno hovorové arabštiny \"tunisštinou\", která se od spisovné arabštiny hodně liší. Mluvená \"tuniština\" je jakýmsi typickým středomořským jazykem (jako je např. maltština) a je složena ze slov, pocházejících z více jazyků, které se po staletí vyskytovaly v Tunisku: arabštiny, francouzštiny, španělštiny, hebrejštiny, italštiny a latiny, berberštiny, maltštiny aj.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tunisko (oficiálně \"Tuniská republika\") je stát v severní Africe. Jeho název je odvozen od pojmenování hlavního města Tunisu. Na rozloze 163 610 km2 žije v roce 2018 přes 11,5 milionu lidí.", "tgt_summary": "突尼斯共和国(),通称突尼斯,位于北非、隶属于马格里布地区,东北部紧邻地中海。突尼斯有两个邻国,分别为西方的阿尔及利亚(公共国界线长965公里)与东南方的利比亚(公共国界线长460公里)。突尼斯因其坐落于国家北方的首都突尼斯市而得名。", "id": 822495}
{"src_title": "Bitva v Korálovém moři", "tgt_title": "珊瑚海海战", "src_document": [{"title": "Japonské záměry.", "content": "Cílem Japonců bylo:  Těmto vyloďovacím operacím poskytoval blízkou podporu svaz pod velením kontradmirála Aritma Gotóa složený z lehké letadlové lodě \"Šóhó\", 4 těžkých křižníků a 1 torpédoborce. Vzdálenou podporu pro vyloďovací operace poskytoval svaz letadlových lodí pod velením viceadmirála Takea Takagiho složený z letadlových lodí \"Šókaku\" a \"Zuikaku\", 2 těžkých křižníků a 6 torpédoborců.", "section_level": 1}, {"title": "Spojenecké síly.", "content": "Japonské síly se utkaly s operačními svazy TF 17, TF 11 a TF 44. TF 17 velel kontradmirál Frank J. Fletcher a byl složen z letadlové lodě \"Yorktown\", 2 těžkých křižníků a 5 torpédoborců. TF 11 velel kontradmirál Aubrey W. Fitch a byl složen z letadlové lodě \"Lexington\", 3 těžkých křižníků a 4 torpédoborců. TF 44 velel kontradmirál J. C. Crace a byl složen z 3 těžkých křižníků a 2 torpédoborců. Zásobování pro tyto tři operační svazy zajišťovaly 2 torpédoborce a 2 tankery.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh bitvy.", "content": "Bitva v Korálovém moři začala 7. května 1942. Od časných ranních hodin vzlétaly z letadlových lodí obou stran průzkumné letouny. Letoun z Yorktownu ohlásil, že se pod ním nachází \"Hlavní svaz japonských lodí\". Přitom šlo o ochranný svaz kontradmirála Gótóa. Z amerických letadlových lodí rychle vzlétly bombardéry. V 11:00 se bombardéry objevily nad palubou letadlové lodi Šóhó. Letadlová loď byla tvrdě bráněna, ale v 11:40 podlehla americkým útokům a potopila se. Na lodi zemřelo 550 mužů její posádky. Shodou okolností i Japonci napadli méně důležitý cíl. Jeden průzkumný letoun ohlásil 2 velké lodě. Ve skutečnosti šlo o torpédoborec Sims a tanker Neosho. Z japonských letadlových lodí vzlétla útočná letadla, která potopila torpédoborec USS Sims a tanker Neosho vážně poškodila. Obě strany ten den neobjevily nepřátelský hlavní svaz. Přitom byly Takagiho a Fletcherovy lodě od sebe vzdáleny pouhých 95 kilometrů. Ale ani jedna strana o tom zatím nevěděla. První den bitvy v Korálovém moři skončil lépe pro Američany. Druhý den měl být horší.  8. května ráno byly současně objeveny nepřátelské hlavní svazy. Američané ihned poslali do vzduchu svá letadla. Letadla mířila k letadlové lodi Šókaku. Zuikaku byla schovaná v mlze a nebyla odhalena, úder proto směřoval pouze proti Šókaku. Po krvavých bojích byla letadlová loď zasažena třemi pumami. Hořela od přídě k zádi a pomalu se začala stahovat. Letouny ze Šókaku, které už byly ve vzduchu, přistály na sesterské lodi Zuikaku. Ta chystala mohutný protiúder. Několik minut po zásahu Šókaku letadlová loď Zuikaku vyslala do vzduchu svá letadla. Letouny se dostaly nad americký svaz a zahájily útok. \"USS Yorktown\" byl po zásahu bomby, která explodovala ve skladech munice, vyřazen z boje. \"USS Lexington byl zasažen 2 torpédy a několika pumami. Ve 12:45, došlo na Lexingtonu k obrovské explozi, která způsobila další a další požáry. Lexington byl neustále v plamenech. K večeru nařídil kapitán lodi, aby se posádka zachránila a opustila loď. Ve 20:00 došlo k největší explozi a po několika minutách se Lexington potopil. Na Lexingtonu přišlo o život 216 námořníků. Nedostatek informací o vývoji bitvy přinutil Fletchera i Takagiho k ústupu. Tím bitva v Korálovém moři, první bitva letadlových lodí, skončila.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledek a dopady bitvy.", "content": "Ačkoliv spojenecké ztráty lodí byly evidentně větší, podařilo se zabránit japonskému vylodění v Port Moresby a tím přímému ohrožení Austrálie. Navíc pro japonskou stranu byly ztráty bolestnější, nahrazovaly se nesrovnatelně hůře, protože dvě poškozené japonské letadlové lodě se nemohly v několika následujících měsících zúčastnit žádné operace. Navíc se ukázalo, jak krátkozraký byl japonský přístup k pilotům, kteří byli považováni za postradatelné. Jejich časté obětování vedlo k vysokým ztrátám zkušených pilotů, které Japonsko nedokázalo dostatečně rychle nahrazovat a podepsalo se na výkonech palubního letectva v dalších bitvách.  Nutno také podotknout, že díky průmyslové a technické převaze USA bylo jedinou šancí Japonska na vítězství ve válce v Tichomoří rychlé rozdrcení spojeneckých loďstev a přinucení USA k míru. K tomuto cíli se bitvou v Korálovém moři Japonsko přiblížilo jen málo, a to tím spíše, že Američané dokázali opravit těžce poškozený \"USS Yorktown\" v rekordním čase, takže byl (ke štěstí Spojenců) k dispozici již o měsíc později v bitvě u Midway.  Bitva v Korálovém moři byla první a poslední bitvou, kdy se japonské letadlové lodě odvážily plout na jih od Šalomounových ostrovů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva v Korálovém moři byla jednou z velkých a důležitých námořních bitev odehrávajících se během druhé světové války v Tichomoří. Byla to první bitva letadlových lodí, kdy se nepřátelská loďstva ani na okamžik nezahlédla a veškeré ztráty způsobilo druhé straně pouze letectvo.", "tgt_summary": "珊瑚海海战(英语:Battle of the Coral Sea)是一场于1942年5月4日至5月8日发生于珊瑚海的海上战斗,是太平洋战争中的一场重要战役。参战双方分别为大日本帝国海军,以及美国和澳洲的海上及空中力量,这是第一次的航母对战,是第一次双方舰队都在视线距离外进行、也是第一次双方战舰没有直接交火的海战。", "id": 636216}
{"src_title": "Blesk", "tgt_title": "闪电", "src_document": [{"title": "Přeskoková vzdálenost elektrického výboje.", "content": "Přeskoková vzdálenost elektrického výboje je velmi silně závislá na celkové vlhkosti vzduchu. Obecně platí, že čím je vzduch vlhčí (tedy více nasycený vodními parami), tím je přeskoková vzdálenost menší. Vlhkost vzduchu je ovšem zase silně závislá na teplotě a také tlaku vzduchu. Většina těchto měření je prováděna za konstantní vlhkosti, tlaku a teploty vzduchu. Přírodní blesky se však ve stabilních laboratorních podmínkách nikdy nepohybují. Běžná technická hodnota u vedení velmi vysokého napětí počítá s minimální přeskokovou vzdáleností asi 1 centimetr při rozdílu napětí 10 kilovoltů, tedy minimálně 1 metr při rozdílu napětí jeden milión voltů. Za bouře bývá relativní vlhkost vzduchu extrémně vysoká, fakticky se často blíží ke 100 %, teploty a tlaky vzduchu v bouřkových mracích však velmi silně kolísají (samotná bouře je jen důsledek tohoto klimatického kolísání).", "section_level": 1}, {"title": "Rychlost a tvary blesků.", "content": "Vzduch se při úderu ohřeje až na 30 000 °C. Někdy se výboj vydává několika drahami – jedná se o „rozvětvený blesk“. Blesky uvnitř jednoho mraku se nazývají „plošné“ a ze země je lze vidět jen jako světelné záblesky. Blesky mohou za bouřky v praxi nabývat velmi podivných tvarů i neobvyklých rozměrů, vždy záleží na konkrétních fyzikálních a klimatických podmínkách. Blesk může trvat i několik sekund.", "section_level": 1}, {"title": "Fáze blesku.", "content": "Jako první vznikne v bouřkovém mraku prvotní elektrický průraz. Trvá kolem 1ms a jeho princip stále není objasněn. Může se jednat o výboj, který překonává hlavní záporná a vedlejší kladná centra oblačného náboje. Hned v zápětí se k zemi rychlostí 200 000m/s spustí tzv. krokový vůdčí výboj. Pohybuje se po krocích, kdy se vždy obvykle po 50 metrech na 20 - 50μs zastaví. Celková doba trvání je kolem 10 - 20ms. Když se čelo výboje dostatečně přiblíží zemi, začne stoupat od země nebo jiného objektu kladný vstřícný výboj. Jakmile se krokový vůdčí výboj a vstřícný výboj spojí, vznikne jasný, záporný, zpětný výboj putující rychlostí přibližně 100 000 000m/s od země oblaku. Tvoří nejviditelnější část CG blesku a také nejintenzivnější část hromu. Napětí v tomto výboji přesahuje často 100MV a proud kolem 30kA (záleží na celkové síle blesku). Zpětným výbojem může blesk skončit, ale přibližně v 50% případů po J- a K- procesech v mraku následuje výboj šípový. To je výboj letící k zemi rychlostí 10 000 000m/s, zpavidla se nevětví a nejeví známky krokového chování. Jeho proud dosahuje až 1kA. Po jeho doteku se zemí vzniká další zpětný výboj, který má obvykle kolem 15kA a má mnohem ostřejší proudové maximum. Celkový čas mezi prvním a druhým zpětným výbojem je kolem 60ms. Po tomto druhém zpětném výboji asi v 50% případů pokračuje blesk tzv. průběžným proudem.To je víceméně stabilní elektrický oblouk mezi mrakem a zemí trvající až stovky milisekund a mající proud kolem 10-100A. Během tohoto průběžného proudu se často vyskytuje krátkodobé a obvykle několikanásobné zesílení napětí a proudu, které vnímáme jako jeho blikání. Průběžný proud často stojí za vznikem mnohých požárů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie výzkumu blesku.", "content": "Během prvotního výzkumu elektřiny pomocí leydenských láhví a jiných instrumentů si mnoho lidí (Dr. Wall, Gray, Abbé Nollet) myslelo, že krátké jiskry sdílejí s bleskem určitou podobnost. Benjamin Franklin zkoušel testovat tuto teorii použitím dlouhé tyče, která měla být vztyčena ve Filadelfii, ale během čekání na její dokončení, dostal nápad použít létající objekt – např. papírový drak.  Během následující bouřky v červnu roku 1752 spolu se svým synem jako asistentem vypustili draka do bouřkových mraků. Na konec jeho lanka připevnili klíč a uvázali ho na kolík s hedvábnou nití. Časem si Franklin všiml ztráty vláken na lanku vlivem napínání; zkusil dát svou ruku dost blízko ke klíči a mezerou přeskočila jiskra. Padající déšť namočil lanko a udělal ho vodivým.  I když i jiní (Dalibard a De Lors) dělali podobné experimenty ve Francii, Franklin navrhl původní nápad s vyvýšeným objektem a jiskrovou mezerou, který i oni použili, a proto je obvykle považován za autora.  Jak se zprávy o experimentu a jeho podrobnostech rozšiřovaly, vyskytly se pokusy o napodobení. Experimenty s bleskem jsou vždy extrémně rizikové a byly často smrtelné. Nejznámější oběť z mnohých imitátorů Franklina byl profesor Richman z Petrohradu (Rusko). V roce 1753 vytvořil podobnou sestavu jako Franklin a byl na zasedání Akademie věd, když uslyšel bouřku. Utíkal domů se svým rytcem na zachycení události pro potomstvo. Během experimentu se objevil velký kulový blesk, srazil se s hlavou Richmana, zanechal červenou skvrnu a on skonal. Jeho boty byly na kusy rozpadlé a ohořelé, části oděvu byly připáleny, rytec byl odhozen, rám dveří místnosti se roztrhl a samotné dveře vypadly ze závěsu.", "section_level": 1}, {"title": "Jak je blesk formován.", "content": "První proces při vzniku blesku je silná separace kladných a záporných nábojů v mraku nebo vzduchu. Mechanismus procesu je stále objektem výzkumu, ale jedna široce akceptovaná teorie je polarizační mechanismus. Tento mechanismus má 2 složky: první je, že padající kapky ledu a deště se elektricky polarizují během průchodu přírodním elektrickým polem atmosféry, a druhá je, že srážející se ledové částice se nabíjejí elektrostatickou indukcí. Po nabití částic ledu nebo kapek jakýmkoli mechanismem, práce se koná, když protikladné náboje jsou odděleny a energie je uložena v elektrických polích mezi nimi. Drobné krystalky ledu mají tendenci stoupat nahoru a kroupy klesat dolů. Když se vzájemně srazí, krystalky se nabijí kladně a kroupa záporně. Tak se vytváří kladný náboj vrcholu mraku, záporně nabité kroupy padají do středních a spodních vrstev mraku, čímž vzniká oblast se záporným nábojem. V této fázi může vzniknout blesk mezi dvěma mraky. Blesk mezi mrakem a zemí je méně častý. Takové kupovité mraky („kumulonimbus“), které neprodukují dost ledových krystalů, obvykle nejsou s to vytvořit dost nábojové separace pro vznik blesku.  Když se tímto způsobem nahromadí dostatek kladných a záporných nábojů, a když se elektrické pole stane dostatečně silným, nastane elektrický výboj mezi mraky nebo mezi mrakem a zemí, produkuje \"hrom\" (tj. zvukový jev). Protože elektrické náboje (pocházející i z kosmických zdrojů) jsou urychlovány elektrickými poli (neviditelná fáze blesku), ionizují vzduchové molekuly, které se pak srážejí dělajíce vzduch vodivým a začínají bleskové výboje. Během výbojů se následující části vzduchu stávají vodivými, když elektrony a pozitivní ionty molekul vzduchu jsou odtaženy od sebe a nuceny proudit v opačných směrech (krokové kanály zvané vodič). Vodivá vlákna rostou v délce. Současně elektrická energie uložená v elektrickém poli proudí radiálně dovnitř do vodivého vlákna.  Když je nabitý krokový kanál blízko země, protikladné náboje se objeví na zemi a zvýší elektrické pole. Elektrické pole je vyšší na stromech a vysokých budovách. Je-li elektrické pole dost velké, výboj může být iniciován ze země a eventuálně se napojit na sestupný výboj z mraku.  Blesk se může vyskytnout též v mracích z popelu při sopečných erupcích (s délkou výboje až 100 m), písečných bouřích (délka výboje až 1 m) nebo může být způsoben silnými lesními požáry, které vyprodukují dostatečné množství prachu pro tvorbu statického náboje. Dále může dojít ke vzniku blesku při zemětřesení (vycházející z elektrických polí vytvářených seizmickým napětím), při explozích termonukleárních zbraní - např. vodíková bomba (jaderné bleskové výboje o délce až 1 km).", "section_level": 1}, {"title": "Negativní blesk.", "content": "Blesk obvykle vzniká, když je neviditelný negativně nabitý impuls z \"krokového kanálu\" vyslán z mraku. Když se to stane, pozitivně nabitý \"krokový kanál\" je obvykle vyslán z pozitivně nabité země nebo mraku. Když se 2 kanály střetnou, elektrický proud značně vzroste. Oblast vysokého proudu rozšiřuje zpětně pozitivní krokový kanál do mraku. Tento „zpětný impuls“ tvoří nejjasnější část výboje a je to část, která je opravdu viditelná. Většina bleskových výbojů trvá obvykle asi čtvrtinu sekundy. Někdy několik výbojů prochází nahoru a dolů stejným kanálem, způsobujíce efekt blikání. Hrom vzniká, když výboj rychle zahřeje vodící kanál a vznikne rázová vlna.  Stává se, že proudnice jsou vyslány z několika různých objektů současně, a jen jedna se spojí s vodičem a vytvoří cestu výboje.  Tento typ blesku se nazývá negativní blesk pro vybití negativního náboje z mraku a zahrnuje přes 95 % všech blesků.  Průměrný blesk nese proud 30 kA a má potenciálový rozdíl asi 100 MV až 1 GV (miliarda voltů). Přemístí se jím náboj asi 15 C.", "section_level": 2}, {"title": "Pozitivní blesk.", "content": "Pozitivní blesk tvoří méně než 5 % všech blesků. Vyskytuje se, když se \"krokový vodič\" formuje při pozitivně nabitých vrcholech mraků s tím důsledkem, že negativně nabitá \"proudnice\" je vyslána ze země. Celkovým efektem je vybití pozitivních nábojů do země. Výzkum vedený po objevu pozitivního blesku v 70. létech 20. století ukázal, že pozitivní blesky jsou typicky 6–10krát silnější než negativní blesky, trvají asi 10krát déle a mohou udeřit několik kilometrů od mraku. Během pozitivního blesku vzniká velké množství rádiových vln o extrémně nízké frekvenci.  Pro svou sílu jsou pozitivní blesky mnohem nebezpečnější. V současnosti nejsou letadla navržena tak, aby odolala tomuto blesku, protože jeho existence byla neznámá v době tvorby standardů a jeho riziko nebylo doceněno až do destrukce větroně v roce 1999. Proto vznikly názory, že to mohl být pozitivní blesk, který způsobil pád letu Pan Am číslo 214 v roce 1963. Pozitivní blesk je teď též považován za původce mnohých lesních požárů.  Pozitivní blesk byl též viděn jak spouští výskyt horních atmosférických blesků. Vyskytuje se častěji v zimních bouřkách a na konci bouřky.  Pozitivní blesk často překvapí svou silou. Dokáže některé stromy roztrhat na kusy a z letících třísek udělat smrtící projektily. Také pochopitelně na větší vzdálenost působí krokové napětí a tlaková vlna vyvolaná bleskem. Typický zvuk na rozdíl od klasického třaskavého zvuku běžného blesku je efekt hlubokého výbuchu, a to proto, že i ve větší vzdálenosti má stále vysokou míru prvorázového hluku způsobeného mnohem větším průměrem bleskového kanálu. Pozitivní blesk je slyšet na mnohem větší vzdálenost, než klasický a ve velkých vzdálenostech ho slyšíme jako hluboké dunění na spodním prahu slyšitelnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Vulkanické blesky.", "content": "Dalším případem vzniku blesků je výbuch sopky. Při výbuchu narážejí částice chaoticky mezi sebou. Popel je chrlen vysokými rychlostmi vzhůru (okolo 100 m/s) a dochází k ionizaci. Elektrická nerovnováha se vyrovnává kratšími elektrickými výboji ve formě blesků dlouhých desítky metrů, někdy až 100 metrů. Tento fenomén byl pozorován v roce 2006 vědci v Novém Mexiku, kteří sledovali sopku St. Augustine na Aljašce.  Tyto blesky byly pozorovány činnými sopkami Redoubt, Sakurajima, Eyjafjallajökull nebo při výbuchu Etny.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní bleskovité jevy.", "content": "Blesk může uhodit z mraku vzhůru stejně jako dolů. V roce 1993 byla zaznamenána barevná světla šlehající z vrchní části bouřkových mraků – oranžové kruhy s modrými rameny, záblesky modrých světel a obrovské rudé skvrny. Tyto světelné úkazy vystřelují až do výšky 95 kilometrů buď po jednom, nebo v celých sériích.  Mezi ještě vzácnější úkazy pak patří také modré záblesky, putující asi stokilometrovou rychlostí a explodující světelné kotouče, takzvané „skřítky“. Všechny tyto atmosférické výboje vznikají v silném elektrickém poli nad bouřkovými oblaky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Blesk je silný přírodní elektrostatický výboj produkovaný během bouřky. Bleskový elektrický výboj je provázen emisí světla. Elektřina procházející kanály výboje rychle zahřívá okolní vzduch, který díky expanzi produkuje charakteristický zvuk hromu.", "tgt_summary": "闪电,一般是专指对流层大气放电,是静电放电现象的一种。当空气作为一种介质时,空气中的各种微粒互相碰撞和摩擦便会使该空气介质两面的正负电荷的量持续积累,这时加于该空气介质的电压也会同时增加,当局部电压达到当时条件下空气的击穿电压时,该空气介质的局部便会发生电击穿而持续成为等离子体,使电流能够通过原来绝缘的空气。这时通过空气的电流也会将空气急剧加热,使空气膨胀而产生雷声。", "id": 2448747}
{"src_title": "Didaché", "tgt_title": "十二使徒遺訓", "src_document": [{"title": "Nález díla.", "content": "Původní kodex v němž byl spis objeven začíná slovy Διδαχὴ τῶν δώδεκα ἀποστόλων (\"Didaché tón dódeka apostolón\") neboli \"Učení dvanácti apoštolů\". Avšak delší název, totiž Διδαχὴ τοῦ κυρίου διὰ τῶν δώδεκα ἀποστόλων τοῖς ἔθνεσιν je zřejmě názvem, pod kterým bylo dílo ve starověku známo. Text samotný ovšem nedává žádný podnět k tomu, abychom jej považovali za dílo apoštolů. Autorovým záměrem však zřejmě bylo shrnout v krátkosti křesťanské učení.", "section_level": 1}, {"title": "Historie díla.", "content": "Až do roku 1883 bylo dílo zcela neznámé. Řecký metropolita v Nikomédii, Filotheos Bryennios, jej nalezl roku 1873 v Istanbulu v řeckém kodexu z roku 1057, který patřil jeruzalémskému patriarchátu a zveřejnil jej. Později byly objeveny ještě dva fragmenty díla v řeckém papyru v Oxyrhynchu v Egyptě a koptském papyru z 5. století, který je uložen v Britském muzeu v Londýně.  Dílo významně prohloubilo a obohatilo naše znalosti počátků církve.", "section_level": 1}, {"title": "Autorita díla.", "content": "Někteří raně křesťanští autoři považovali \"Didaché\" za kanonický spis Nového zákona. Egyptští autoři jej často citovali ve 4. a 5. století. Citátů z \"Didaché\" používá též Eusebios z Kaisareie ve svých \"Církevních dějinách\", spis se stal též základem 7. kapitoly \"Apoštolských konstitucí\" ze 4. století.", "section_level": 1}, {"title": "Datace spisu.", "content": "Didaché považuje Adolf Adam za spis postihující raně křesťanskou praxi v rozmezí let 80 až 130.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Text je rozdělen do 16 kapitol, v nichž lze velmi zřetelně rozeznat dvě rozdílné části. První z nich (kap. 1–10) se zabývá především liturgickými zvyklostmi, druhá (11–15) pak disciplinárními nařízeními. Na tuto část pak navazuje kapitola (16) o Kristově paruzii a křesťanských povinnostech.  Liturgická část začíná (1–6) ponaučením pro katechumeny. Popis morálky vlastní křesťanům je zde vylíčen poměrně originálním způsobem navazujícím na 1. žalm a na výuku proselytů v helénistických synagogách: popisují se dvě cesty, jedna, která vede k životu a jedna, jež vede ke smrti. Stezka k životu je vylíčena (1,1-2) pomocí Ježíšova přikázání lásky k Bohu a bližnímu. Cesta ke smrti (5) vede skrze vraždy, cizoložství, žádostivosti, smilstva, krádeže, modloslužby, kouzla, věštění, loupeže, křivá svědectví, pokrytectví, podvod, povýšenectví, závist, domýšlivost, ziskuchtivost, sprosté řeči, žárlivost, drzost, honosení se, vychloubání.  Druhá část liturgické části se týká liturgické praxe prvotní církve. Nejprve se pojednává o křtu. Je zde zmíněn křest pomocí trinitární formule a křest politím jako jedna z alternativ. Středa a pátek jsou označeny za postní dny. Základ modlitby křesťana tvoří Otčenáš recitovaný třikrát denně. Kapitoly 9 a 10 pak zaznamenávají nejstarší eucharistické modlitby. Téma eucharistické hostiny a křtu je v díle vzájemně provázáno; nepokřtění jsou vyloučeni z eucharistického slavení. Eucharistie je označena jako duchovní pokrm a nápoj (πνευματικὴ τροφὴ καὶ ποτόν). Zdá se, že tento popis eucharistie se týká první eucharistie s nově pokřtěnými. Běžnou eucharistickou bohoslužbu pak popisuje kapitola 14; v tomto popisu je důležité označení eucharistie coby oběti (θύσια) a aluze na Malachiáše 1,10.", "section_level": 1}, {"title": "Instituce rané církve obsažené v Didaché.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vyznání hříchů.", "content": "Výzva k vyznávání hříchů se v \"Didaché\" podle Quastena podobá spíše liturgické modlitbě (na způsob \"Confiteor\") než skutečnému vyznávání, jak ukazuje 4,14: „Ve shromáždění se vyznej ze svých hříchů a nemodli se se špatným úmyslem.“", "section_level": 2}, {"title": "Hierarchie.", "content": "Žádný úsek \"Didaché\" nenasvědčuje tomu, že by se dal v prostředí, kde tento spis vznikl, předpokládat monarchický episkopát. Představitelé místních komunit jsou nazýváni ἐπίσκοποι a διάκονοι (\"episkopoi\", \"diakonoi\"), avšak zůstává nejasné, zda tito ἐπίσκοποι mohli být to, co později známe jako biskupy či kněze. Tento úryvek ukazuje na významné místo tzv. proroků, o nichž 13,3 hovoří: „To jsou vaši velekněží.“ Patří dokonce mezi ty, kdo jsou zmocněni, aby slavili eucharistii (10,7), náleží jim desátek z úrody (13,3-7). O tom, jak velké autority se těšili, hovoří výmluvně tento úryvek (11,11): Kritika těchto proroků je dokonce považována za hřích proti Duchu svatému (11,7):", "section_level": 2}, {"title": "Teologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ekleziologie.", "content": "\"Didaché\" již počíná s ekleziologickým konceptem univerzální či všeobecné církve. Slovo ἐκκλησία (\"ekklésiá\" církev) neznamená pouze modlitební shromáždění věřících, ale také nový lid, který bude jednou tvořit Boží království. Základními atributy této církve jsou jednota (jedna) a svatost (svatá). Symbolem této jednoty je eucharistický chléb, který vzniká semletím velkého množství zrnek v jediné těsto (srov. \"Didaché\" 9,4; 10,5).", "section_level": 2}, {"title": "Eschatologie.", "content": "V \"Didaché\" se neustále prolíná eschatologické očekávání církve. Ukazují to především útržky eucharistické modlitby, která je součástí \"Didaché\" („Maran atha, Pán nechť přijde. Amen.“ 10, 6) a poslední kapitola spisu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Didaché je zkrácený řecký název, pod nímž je známo starokřesťanské dílo z 1. století – Učení Pána hlásané národům dvanácti apoštoly (Διδαχὴ τοῦ κυρίου διὰ τῶν δώδεκα ἀποστόλων τοῖς ἔθνεσιν, \"Didaché tú kýriú dia tón dódeka apostolón tois ethnesin\").", "tgt_summary": "《十二使徒遗训》可能成书于公元1世纪末或2世纪初。作者不详。共十六章,分为三部分。这份文献是最早期的教会章则,也是《使徒宪章》第七卷的基础。", "id": 1957141}
{"src_title": "Kniha Jób", "tgt_title": "約伯記", "src_document": [{"title": "Datace, autorství.", "content": "Datovat samotnou knihu je velmi obtížné, protože neobsahuje žádné přesné indicie. Jelikož řeší otázku retribuce a utrpení spravedlivého, předpokládá naprostý monoteismus, cituje a nezná odplatu lidského chování po smrti, datuje se obvykle do doby poexilní, přibližně do let mezi 450-350 př. n. l.  Tyto argumenty však nemusí být jednoznačné. Podobné texty nalezneme i v Mezopotámii v polovině 2. tisíciletí př. Kr. i dříve, tedy v prostředí polyteistickém. Je pravda, že otázka, kterou si kniha Jób klade (teodicea), je typicky monoteistická, avšak může vyvstat i v polyteistickém prostředí, jakmile se objeví přesvědčení, že existuje jeden všemohoucí a dobrý Bůh, který je s to dle své libosti ovlivnit lidský osud.  Ještě v 19. století se lze naopak opakovaně setkat s názorem, že se jedná o nejstarší knihu celého Starého zákona a že jejím autorem je sám Mojžíš.  Snad nejzásadnějšími argumenty pro dataci knihy do 5.-4. stol. př. Kr. proto zůstává jazyk, který autor knihy používá. Jeho hebrejština ovlivněná částečně aramejštinou se předpokládá právě pro tuto dobu.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura a obsah knihy.", "content": "Kniha má dvě základní části, které obsahově vykazují nesrovnalosti, zvláště v jejich přechodu v 42. kapitole. Závěr (náležející k rámcovému vyprávění) nepočítá s rozhovorem s přáteli a Jóbovými protesty. Znamená to, že vnitřní poetická část byla zasazena do již známého staršího příběhu o spravedlivém Jóbovi. Existenci tohoto příběhu vykazuje např. v 6. století př. n. l. kniha Ezechiel (14. kapitola).  1) rámcové vyprávění (kap. 1-2 + 42,7-17) – Dějově je příběh zasazen do země Uz do blíže nespecifikované doby. Jedná se o vyprávění o Jóbovi, spravedlivém člověku, který byl Satanem před Bohem nařknut, že je bezúhonný jen proto, že se o něj Bůh stará. Kdyby Bůh od něj svou přízeň odňal, odvrátil by se od Boha. Proto Bůh na Jóba sesílá zkoušky, aby Satanovi ukázal, že člověk (Jób) je schopen sloužit Bohu z čisté lásky a úcty, nejen pro svůj osobní prospěch. Jób přes všechny zkoušky zůstává Bohu věrný a je za to od Boha odměněn několikanásobkem toho, co ztratil, a dlouhým a šťastným životem.  2) poetická část (3,1-42,6) – tato střední část je vlastní část knihy, která pochází od autora. Na ní také spočívá celá váha výpovědi knihy. Jedná se o rozhovor mezi Jóbem a jeho třemi přáteli (Elífaz, Sófar a Bildad – každý k Jóbovi mluví třikrát a každému Jób odpovídá). Mělo by tu tedy být celkem 9 řečí, ovšem poslední část rozhovorů je porušená. Je také možné, že toto porušení posledního cyklu rozhovorů, kde chybí poslední řeči, je záměrem autora a vyjadřuje to, že se rozhovor vyčerpal a přátelé si již nemají co říci. Poté, co Jób celý cyklus rozhovorů zakončí svou vlastní poslední obhajobou, jsou připojena slova Elíhúa, mladého hosta, a nakonec zasahuje do rozhovoru sám Bůh. Na jeho dvě dlouhé řeči odpovídá Jób jednovětně a velmi krátce, a Boží řeči tak celou poetickou část uzavírají.", "section_level": 1}, {"title": "Poselství.", "content": "Hlavní Jóbovou tezí je, že on, ačkoli je spravedlivý, musí trpět. Tím Jób zpochybňuje klasickou teologii retribuce, zastávanou Jóbovými třemi přáteli. Podle nich Bůh spravedlivého odměňuje, ale bezbožného trestá. Jestliže se Jóbovi daří zle, znamená to, že někde zhřešil. Pointa knihy však spočívá v tom, že Jób opravdu nezhřešil, či přesněji že sice možná zhřešil, nicméně utrpení, kterým prochází, je neúměrné jeho případné vině. Jób si žádá od Boha vysvětlení své bolesti, kterou vnímá jako nespravedlivou.  Autor knihy na Jóbův nářek odpověď nedává. Jób je sice spravedlivý (v tom jsou jeho tři přátelé v neprávu), ale to neznamená, že by od Boha měl právo vyžadovat něco za odměnu. Bůh je svobodný a nesmírně moudrý a žádná lidská moudrost před ním neobstojí. Pro člověka tak utrpení zůstává tajemstvím a nezbývá mu, než Bohu věřit, že ví, proč utrpení dopouští. Hlavním těžištěm Boží odpovědi na Jóbovy výzvy je popis stvoření, jeho moci a nádhery. Bůh odkazuje Jóba na jeho místo; upozorňuje ho, že Jób není středem vesmíru, že se vše netočí kolem něj a že mu svět ani Bůh nic nedluží. Bůh vyzývá Jóba, aby se podíval na svět (Boží stvoření) z jiného úhlu pohledu, nezaujatě a s odstupem.  Na druhé straně však Bůh prohlásil, že na rozdíl od svých přátel Jób mluvil správně. Jób sice neměl pravdu v tom, že by měl právo osočovat Boha a žádat od něj satisfakci za vlastní utrpení, nicméně jeho postoj je mnohem lepší než teoretizování jeho přátel (byť prováděné v dobré víře) o Bohu.  Významné je, že ani jedno ze jmen použitých v textu není židovského původu. Podobně jména používaná pro Boha (JHVH a Elohím výjimečně, obvykle Elóah, Šaddaj či jen Él) posouvají důraz z ryze izraelského prostředí na pole mezinárodní a tedy „všelidské“.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné spisy.", "content": "Kniha Jób není ojedinělým spisem, který se snaží vyřešit otázku utrpení spravedlivého. Známé (a o hodně starší) jsou např. mezopotamské texty Ludlul Bel Nemeqi (Budu chválit svého Pána), tzv. Babylonská teodicea a další. To z toho důvodu, že otázka utrpení, které podle každodenní zkušenosti člověka nezávisí na jeho morálním chování, což odporuje klasickému náboženskému učení o spravedlnosti Boží, byla palčivá nejen v Izraeli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kniha Jób (, \"sefer Ijov\") je knihou Starého zákona a patří mezi knihy mudroslovné (křesťanství) nebo mezi Spisy (židovství). Je psána hebrejsky.", "tgt_summary": "《约伯记》(希伯来文:אִיוֹב \"Iyov\")是《希伯来圣经》的第18本书、基督教《旧约圣经·诗歌智慧书》的第一卷,第一部诗篇性著作,也是《圣经》全书中最古老的书籍,大约写于公元前2000-1800年之间。约伯这个名字的含义是“仇视的对象”。约伯在受苦和坚忍方面所立的纪录对他名字含义的诠释提供很好的参考。正如约伯所请求,这一切事都记录在书上。", "id": 2853330}
{"src_title": "Močení", "tgt_title": "排尿", "src_document": [{"title": "Močový systém.", "content": "Když je stěna močového měchýře napnuta, je aktivován reflex močení, což se projeví močením. Tento reflex se vyskytuje v míše, specificky v sakrální oblasti (u křížové kosti). Poté je modifikován vyššími centry v mozku: mostem (pons) a velkým mozkem (cerebrum). Přítomnost moči v měchýři stimuluje mechanoreceptory napnutí, což produkuje akční potenciál.  Akční potenciály jsou přenášeny senzorickými neurony do sakrálních segmentů míchy přes pánevní nervy. Parasympatická vlákna přenášejí akční potenciály do močového měchýře v pánevních nervech. To způsobuje kontrakci (stažení) stěn měchýře. Snížené somatické motorické akční potenciály navíc způsobují uvolnění externího močového svěrače, který sestává ze skeletního (kosterního) svalu. Je-li externí močový svěrač uvolněn, moč proudí z močového měchýře, jen když je tlak dost velký na vytlačení moči. Reflex močení obvykle produkuje sérii kontrakcí (stahů) močového měchýře. Akční potenciály přenášené senzorickými neurony z receptorů napnutí ve stěně močového měchýře též postupují míchou do center močení v mostu (pons) a velkém mozku (cerebrum). Sestupující potenciály jsou z těchto oblastí mozku posílány do sakrální oblasti míchy, kde modifikují aktivitu reflexu močení v míše. Reflex močení integrovaný v míše převládá u kojenců. Schopnost zadržet močení vůlí se vyvíjí ve věku 2-3 let a následně převládá vliv nervového mostu a velkého mozku nad míšním reflexem močení. Reflex močení integrovaný v míše je automatický, ale je stimulován nebo potlačován sestupujícími akčními potenciály. Vyšší mozková centra zamezují močení vysíláním akčních potenciálů z velkého mozku a mostu míšními dráhami k potlačení míšního reflexu močení. Následně je potlačena parasympatická stimulace močového měchýře a somatické motorické neurony udržující externí močový svěrač ve stavu sevření jsou stimulovány.  Tlak v močovém měchýři rychle roste, přesáhne-li jeho objem asi 400–500 ml, a vzrůstá frekvence akčních potenciálů přenášených senzorickými neurony. Zvýšená frekvence akčních potenciálů vedených stoupajícími míšními dráhami do mostu a velkého mozku se projevuje zvýšenou potřebou močit.  Spuštění močení vůlí zahrnuje zvýšení akčních potenciálů vysílaných z velkého mozku ke zprostředkování reflexu močení a k uvolnění vůlí externího močového svěrače. Oproti podpůrnému reflexu močení je tu i zvýšená kontrakce vůlí abdominálních (břišních) svalů, která způsobuje růst abdominálního tlaku. To posílí reflex močení zvýšeným tlakem vyvíjeným na stěnu močového měchýře.  Spuštění močení je způsobeno napnutím stěny měchýře. Ale i záněty, jako např. bakteriální infekce močového měchýře nebo močové trubice, či jiné podmínky mohou způsobit potřebu močit, i když močový měchýř je téměř prázdný.  Během močení se svaly v stěně měchýře stahují, vytlačujíce moč ven do močové trubice. Současně se svaly svěrače kolem močové trubice uvolňují, pouštějíce moč ven z těla. Močová inkontinence nastane, když se svaly měchýře náhle stáhnou nebo svaly kolem močové trubice náhle uvolní.", "section_level": 1}, {"title": "Ovládání a poruchy močení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Enuréza a inkontinence.", "content": "U velmi malých dětí není považováno za patologické, když nedokážou močení ovládat, opoždění ve vývoji už může být považováno za poruchu. Schopnost zadržovat močení ve dne obvykle člověk nabývá dříve než schopnost zadržovat moč ve spánku.  Trénink na toaletu je proces, kterým se děti učí omezit močení na společensky přijatelnou dobu a situaci. Mnoho malých dětí trpí nočním pomočováním (enuréza nocturna), které je hodnoceno jako nemoc až tehdy, pokud se dítě starší pěti let pomočuje alespoň dvakrát měsíčně. U některých lidí se enuréza vyskytuje i v dospělosti.  Pomočování nebo močová inkontinence ve starším dětském věku nebo v dospělosti je považováno za poruchu, zpravidla neurologickou. Inkontinence se obvykle označuje spíše průběžné umočování, často v souvislosti s anatomickou funkční poruchou, zatímco enuréza je charakteristická kompletním vyprázdnění močového měchýře bez neurologických či anatomických anomálií. Terminologie však není zcela jednotná a enuréza je někdy počítána jako druh močové inkontinence.  Inkontinence či enuréza se může objevit nebo stupňovat zejména ve stáří, též jde o typický projev například roztroušené sklerózy. Enuréza se vyskytuje zpravidla u dětí emočně labilnějších, a u dospělých trpících například epilepsií nebo oligofrenií, často i u dětí zneužívaných apod.  Jednorázové pomočení může být též projevem akutního stresu či úleku.", "section_level": 2}, {"title": "Abnormálně časté močení.", "content": "Příčinou abnormálně častého močení může být například chlad, vyšší koncentrace močopudných látek, nervozita a podobně. Osobní zdravotní dispozice k častému močení se označuje například jako hyperaktivní močový měchýř, jímž údajně trpí 14 až 16 procent dospělých Evropanů, přičemž asi 40 % onemocnění zůstává neodhaleno.", "section_level": 2}, {"title": "Ztížené močení.", "content": "Neúměrně časté močení a příliš slabý proud moči mohou mít jak neurologické příčiny, tak anatomicko-fyziologické. U mužů to typicky bývá zbytnělá prostata.", "section_level": 2}, {"title": "Paruréza.", "content": "Paruréza, česky zmiňovaná například jako syndrom stydlivého měchýře, označuje druh sociální fóbie či neurologickou poruchu, kdy člověk, přestože má plný měchýř, resp. potřebu močit, se v určitých situacích není schopen vymočit – typicky například v přítomnosti nebo blízkosti jiných osob, v situaci časového nebo jiného stresu, nemožnosti se při močení zamknout, přítomnost či nepřítomnost zvukové kulisy a podobně. Některé studie odhadly výskyt parurézy na asi 7 % populace. Extrémní paruréza může člověka zcela vyloučit ze sociálního života.", "section_level": 2}, {"title": "Bolest.", "content": "Mezi další typické potíže s močením patří pálení při močení. To může být projevem jak infekčního, tak i neinfekčního narušení močových cest. Bolest při močení může být též příznakem onemocnění ledvin, prostaty a podobně.", "section_level": 2}, {"title": "Zaměření proudu moči.", "content": "Zejména při mužském močení vestoje hraje velkou roli správné zaměření proudu moči. Nesprávně zaměřený nebo rozptýlený proud může způsobit znečištění podlahy, oděvu, obuvi, případně i nezvednutého záchodového prkénka.  Od mužů je z tohoto hlediska obvykle vyžadováno, aby si přinejmenším rukou přidržovali penis za účelem jeho nasměrováni, mnohdy se též doporučuje při močení stáhnout z penisu předkožku, což má umožnit lepší nasměrování moči, zabránit jejímu rozstřikování a má to být i vhodnější pro hygienu žaludu. Obecně je však anatomie penisu, žaludu a předkožky velmi variabilní – pro muže s fimózou je stahování předkožky nepříjemné nebo nemožné, někteří muži, ať už přirozeně nebo po obřízce, mají předkožku v základní poloze z penisu staženou a ne vždy a ne u každého je proud moči při stažené předkožce usměrněnější a ovladatelnější než při přetažené předkožce, záleží též na tvaru vyústění močové trubice, žaludu, uzdičky a podobně. Správkyně a uklízečky někdy opatřují pisoáry žertovými nápisy typu „Přistup blíže, je kratší, než si myslíš“ a ženy s oblibou nadávají na muže, kteří si před močením nezvednou prkénko. Některým ženám dokonce vadí i to, když muži nechávají sedací prkénko v základní poloze trvale zvednuté.", "section_level": 2}, {"title": "Močení zvířat.", "content": "Mnoho zvířat používá moče jako pachové značky svého teritoria; u některých druhů je moč využívána k mnoha důležitým projevům jejich sociálního chování. Označování teritoria je většinou projevem samců, kteří nemočí naráz, ale na mnoha zpravidla hraničních místech svého teritoria, pro takovéto chování se používá termín značkování.  Vzhledem k tomu, že psi zpravidla značkují u sloupů, nároží a podobných míst, psí moč podle Dušana Pijáka z Brněnských technických sítí krátí životnost stožárů veřejného osvětlení z 35 let asi o třetinu, podobný účinek ovšem má i solení komunikací a bludné elektrické proudy. Proto někteří výrobci na spodek stožáru nanášejí ještě termoplastickou manžetu či speciální nátěr. Závažné může být rovněž poškození rostlin psí močí.  Existuje řada způsobů, jak psí značkovací místa soustředit jinam ke speciálně zřízeným psím pisoárům, například František Tomeček z Brna s kolegyní v roce 2011 získali evropský patent na děravý sloupek ze dřeva, nerezu, kamene či betonu, které uchová pachy a tím láká psy, aby u něj vykonali potřebu. Jejich firma podle článku z roku 2016 ročně prodala přes 4000 kusů, z čehož kolem 40 % bylo dodáváno do ciziny. Asi pětinu objednávají obce, zbytek soukromníci pro své zahrady a pozemky; od obcí však měla firma větší tržby, protože více odebíraly dražší, betonové provedení s příslušenstvím.", "section_level": 1}, {"title": "Techniky, místo a společenský kontext lidského močení.", "content": "Kvůli rozdílům v zakončení močové trubice ženy a muže používají obě pohlaví různé techniky močení.  U žen se močová trubice otevírá přímo do vulvy. Proto moč vychází blízko těla a její dráha není kontrolována. Kvůli povrchovému napětí v moči je nejsnazší spolehnout se na gravitaci, která moč po jejím vypuštění odvede. To je snadné, sedí-li žena během močení; i když některé ženy raději nad toaletní mísou stojí v dřepu nebo předklonu. Zejména v případě, že jsou toalety hygienicky nevyhovující. V přírodě ženy řeší malou potřebu především prostřednictvím dřepu či podřepu, který je méně pohodlný. Pokud mají sukni, většinou ji vyhrnou a stáhnou spodní prádlo, v případě dlouhých kalhot se většinou stahují na úroveň kolen. Pro lepší orientaci proudu moči mají ženy tendenci se při močení v dřepu předklánět a směrovat ho pod sebe, přičemž chodidla nechávají dále od sebe a kolena spíše sevřená. Pokud žena chce močit vestoje, může toho dosáhnout speciální manipulací genitálií určitým způsobem – orientací pánve do úhlu a rychlým tlakem proudu moči ven. Jiná možnost je použít pomocného nástroje.  Protože penis je flexibilní a vyčnívá dopředu, muži proud moči snadno kontrolují. Pro muže je snadné močit vestoje, což dělá většina z nich, ale též je možné močit vsedě na toaletě.  Je společensky akceptovanější a hygieničtější, močí-li dospělí a větší děti na záchodech.  V domácnostech se v západním civilizačním okruhu k močení zpravidla používá záchodová mísa, kterou lze k močení použít buď v sedě, muži též vestoje, při čemž je ovšem žádoucí mít zvednuté sklápěcí sedací prkénko. Záchod bývá společný pro muže i pro ženy. Podobně bývají řešeny i například záchody v železničních vozech.  Kapacitnější záchody, například v restauracích, na větších nádražích, v kulturních zařízeních, ve školách atd., bývají zřizovány odděleně pro muže i pro ženy, přičemž na pánských záchodech bývá kromě kabinky či kabinek též sekce pro močení vestoje. V minulosti byla často tvořena jen žlábkem u stěny opatřené odolným povrchem (dlaždice, nátěr), novější hygienické standardy vyžadují samostatné pisoáry, případně i zástěny mezi nimi, které mají zajistit větší míru intimity.  Za poměrně časté, ale společensky kompromitující je považováno močení do vany, v případě mužů do umyvadla. Kvůli močení do umyvadla v zasedací místnosti během redakčních porad byl například kritizován šéfredaktor The Daily Telegraph, The Sunday Telegraph a The New York Post Col Allan.  Kojenci a často i batolata močí zpravidla do plen. Dříve se zpravidla používaly látkové pleny, které se po použití praly, nyní jsou v civilizovaných zemích rozšířenější jednorázové pleny, které do sebe moč absorbují takovým způsobem, že plena sice ztěžkne, ale i nadále se ve styku s pokožkou projevuje jako suchá. Malé děti, které již částečně zvládají ovládat močení, ale ještě samostatně neovládají jeho techniku, nechávají rodiče v případě nedostupnosti záchodu vyčůrat podržením nad trávníkem nebo nad kanalizační vpustí, přičemž typicky je přitom drží pod zády či rameny a pod koleny.  V přírodě muži obvykle močí vestoje, ženy v podřepu. U mužů je v některých zemích a některých společenských vrstvách do jisté míry tolerováno i močení na veřejnosti, též v závislosti na místní nedostupnosti veřejných záchodků. V čistě pánských či chlapeckých kolektivech je mnohdy společné močení stmelujícím rituálem, který může být spojen i s neformálním hodnocením, kdo dočůrá výš nebo dál, kdo má silnější proud nebo kdo močí nejdéle. Společné močení vyjadřuje též latinské přísloví: „Si amicus tuus mingit, minga, seu mingere finga!“ (Močí-li tvůj přítel, moč také, nebo močení alespoň předstírej.) Psychosociální aspekt močení zdůrazňoval též významný urolog František Křivák, který svá pojednání uvádí citátem: „Ukaž mi, jak močíš, a já ti řeknu, jaký jsi“.  Močení proti větru způsobuje potřísnění močícího rozstřikovanými kapičkami moči, proto také „močit proti proudu“ jako rčení metaforicky označuje činnosti, které jsou odsouzeny k neúspěchu a kterými činitel sám sobě uškodí. Z důvodu ochrany proti tomuto efektu i z důvodu zachování větší intimity muži často močí ke stromům, zdem, sloupům a podobným objektům.  Při čurání do sněhu lze kreativně využít obarvujícího a tavného efektu moči či využívat jiných efektů proudu. Toho využívá plastika Davida Černého \"Čurající postavy\" na dvoře Hergertovy cihelny (Muzeum Franze Kafky) na Malé Straně v Praze je tvořena dvěma postavami nad fontánkou ve tvaru obrysu České republiky, které proudem moči vytvářejí nápisy do hladiny jezírka, přičemž údajně lze text ovládat pomocí SMS.  V extrémním feminismu se vyskytují proudy, které nutnost močit v sedě považují pro ženy za ponižující, což řeší jak technickými pomůckami, které by ženám umožnily močit vestoje, tak výzvami k mužům, aby se vzdali své nadřazenosti a močili v sedě. Herec Bolek Polívka naopak označil ženskou situaci za výhodnou, protože žena nemusí předem řešit, jestli jde na malou nebo na velkou, prostě si sedne a uvidí se.", "section_level": 1}], "src_summary": "Močení, též zvané urinace nebo mikce, je proces zbavování se moči z močového měchýře přes močovou trubici ven z těla. Proces močení je obvykle ovládán vůlí. Pokud člověk nad močením ztrácí kontrolu, označuje se stav jako inkontinence.", "tgt_summary": "排尿(英语:Urination)又称撒尿、尿尿,是动物从膀胱将尿自尿道排出体外的过程。健康人类的排尿过程可以自主控制。婴儿、年长人类及部分神经受损者不能控制排尿,非自主反射便能导致排尿。在动物界的其他动物中,排尿可以作划分领地或表示顺从之用。从生理学上讲,排尿涉及中枢、自主和躯体神经系统之间的协调。调节排尿的大脑中枢包括脑桥排尿中心、导水管周围灰质和大脑皮层。男性尿液通过阴茎被排出,女性尿液通过开放的尿道口被排出。", "id": 63599}
{"src_title": "Hláska", "tgt_title": "語音", "src_document": [{"title": "Fón vs. foném.", "content": "Pojem „hláska“ lze chápat dvojím způsobem, a to buď jako konkrétní zvuk (fón), nebo jako abstraktní funkční jednotku jazyka (foném).  Pro nejednoznačnost pojmu „hláska“ se v odborných textech dává přednost pojmům „foném“ a „fón“.", "section_level": 1}, {"title": "Samohlásky a souhlásky.", "content": "Hlásky se v různých jazycích tradičně dělí na samohlásky (vokály) a souhlásky (konsonanty). Toto dělení vychází hlavně z jejich fonologické funkce v systému jazyka. Samohlásky pravidelně stojí v pozici jádra slabiky.  Z fonetického hlediska není ostrá hranice mezi samohláskami a souhláskami, přechod je plynulý.  Pokud jde o tvoření (artikulaci), hlásky se vyznačují různým stupněm otevřenosti (apertury). Samohlásky jsou na této škále nejvíce otevřené, zatímco souhlásky jsou zavřenější a při jejich tvoření se vytváří překážka (striktura) v proudu vzduchu. Překážka je různého stupně: od pouhého přiblížení (aproximace) artikulačních orgánů, přes úžinu (konstrikce) až po úplný závěr (okluze), tedy krátké přerušení proudění vzduchu.  Z hlediska zvukového (akustického) jsou samohlásky čistými složenými tóny, tj. mají ve svém spektru pouze kmity s pravidelnou frekvencí. Nejnižší, základní frekvence F0 se tvoří v hlasivkách, vyšší frekvence (F1, F2, F3 atd.) jsou dány rezonancí dutin a nazývají se formanty. Přítomnost F0 se nazývá znělost a přítomnost formantů vokálnost.  Na opačném konci stojí tzv. pravé neboli šumové souhlásky, které se vyznačují přítomností šumu, tedy nepravidelnými kmity, ve svém spektru. Tato vlastnost se nazývá konsonantnost. Vznik šumu souvisí s tvořením překážky v mluvidlech (viz výše), která způsobuje turbulence v proudu vzduchu.  Následující tabulka je přehledem základních rozdílů:  Na pomezí mezi souhláskami a samohláskami stojí tzv. klouzavé souhlásky (glide), které se též označují jako polosamohlásky (semivokály). Často se uplatňují jako součást dvojhlásek (diftongů).  Jako sonory se označují souhlásky, které se vyznačují přítomností tónových formantů i šumu. V češtině se tradičně označují jako jedinečné, neboť na rozdíl od pravých souhlásek nevytvářejí (v češtině) dvojice lišící se znělostí.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení hlásek v češtině.", "content": "Základní rozlišení na samohlásky (i dvojhlásky) a souhlásky. Českých hlásek je 42.", "section_level": 1}, {"title": "Samohlásky.", "content": "Samohlásky neboli vokály, mají povahu tónů. Podle místa artikulace je v češtině dělíme na:  Všech deset českých samohlásek (tj. 5 krátkých a 5 dlouhých) a 3 dvojhlásky se považují za samostatné fonémy:", "section_level": 2}, {"title": "Souhlásky.", "content": "Souhlásky neboli konsonanty, při jejich artikulaci vytvářejí mluvidla (zpravidla plícemi vytlačovanému) proudu vzduchu překážku. Ve sluchovém dojmu převažuje šum.  Dělíme je:", "section_level": 2}], "src_summary": "Hláska je základní jednotka (segment) zvukové stránky řeči, kterou se zabývá fonetika a fonologie.", "tgt_summary": "在语言学中,语音(英语:phone)可以被认为是用来表示语言的声音符号(即语言的物质外壳),也可以被定义为是人的发音器官所发出来的具有一定意义的声音。在语音学与音韵学好中,语音一词所指的是说话时所发出的声音。语音是具体存在的物理现象。最小的实际语音单位为单音,而在建构成单音时,可能需要几个音素合并成的「切音」。", "id": 562023}
{"src_title": "Red Hat Enterprise Linux", "tgt_title": "Red Hat Enterprise Linux", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Technické vlastnosti a možnosti jednotlivých verzí Red Hat Enterprise Linuxu jsou oficiálně dostupné spolu s jejich vzájemným srovnáním v tabulce na oficiálních stránkách výrobce. Pro každou major verzi (6, 7, 8) jsou vydávány zhruba dvakrát ročně aktualizace (Update), které jsou číslovány (např. verze 7 Update 6). Zvláštní pozornost je věnována binární kompatibilitě a zpětné kompatibilitě v rámci major verzí i aktualizací, což umožňuje dalším firmám vydávat certifikáty na běh jejich programu v prostředí Red Hat Enterprise Linuxu.  Firma Red Hat je jednou z nejotevřenějších firem vůči komunitě, která Linux a další open source software vyvíjí, a proto volně zveřejňuje betaverze i zdrojové kódy distribuce i aktualizací na svém FTP serveru. Naplňuje tak s nejmenšími překážkami open source licence v obsažených součástech distribuce.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První Enterprise verze byla vydána v roce 2000 („Red Hat Linux 6.2E“), což byla běžná verze „Red Hat Linuxu 6.2“, avšak s různými úrovněmi placené podpory.  První verze řady „Red Hat Enterprise Linux“ byla uvedena na trh v roce 2002 pod názvem „Red Hat Linux Advanced Server“. Současné jméno řady vzniklo až o rok později, kdy byly přidány dvě další varianty, takže vznikl „Red Hat Enterprise Linux AS“, „Red Hat Enterprise Linux ES“, „Red Hat Enterprise Linux WS“ a „Red Hat Desktop“. Zkratky AS, ES a WS nejsou nikde oficiálně vysvětleny, i když se nabízí ekvivalenty \"Advanced Server\" (nejvyšší verze), \"Edge\" nebo \"Entry-level Server\" (střední verze) a \"Workstation\" (pracovní stanice).  Podrobnější informace o číslování a názvech verzí lze nalézt na adrese https://web.archive.org/web/20081014193548/http://kbase.redhat.com/faq/FAQ_80_10667.shtm.", "section_level": 1}, {"title": "Podpora pro uživatele.", "content": "Red Hat Enterprise Linux je určen pro komerční nasazení, čemuž jsou přizpůsobeny nabízené placené služby, které se pohybují od tisíců do statisíců za jednu licenci ročně. Mezi nejlevnější patří akademická licence pro školství, která však obsahuje pouze webovou podporu. Neplatí se za vlastní software, ale za další služby a záruky od výrobce, který svým jménem ručí za vady produktu a garantuje technickou podporu a včasné opravy chyb.  Různé verze Red Hat Enterprise Linuxu se nacházejí v různých stádiích úrovně podpory.  Mezi hlavní placené služby patří přístup k webové službě s názvem Red Hat Network, možnost uzavření SLA () nebo přednostní systém sledování problémů (). Veřejně přístupná je například databáze znalostí (), systém sledování chyb pomocí webové služby Bugzilla a manuály pro používání distribuce.", "section_level": 1}, {"title": "Red Hat Network.", "content": "Red Hat Network je webová služba, která umožňuje dálkové řízení jednotlivých licencovaných počítačů (restart, instalace programů, instalace aktualizací,...), správu licencí, stahování jednotlivých softwarových balíčků nebo instalačních médií a podobně.", "section_level": 2}, {"title": "Issue tracking system.", "content": "Platící zákazníci mohou pomocí \"tiketů\" požadovat přednostní řešení svých problémů, případně mohou při uzavření SLA očekávat jejich řešení v daném čase.", "section_level": 2}, {"title": "Knowledgebase.", "content": "Databáze znalostí () obsahuje nejčastější otázky a odpovědi na nejrůznější dotazy uživatelů.", "section_level": 2}, {"title": "Bugzilla.", "content": "Bugzilla je veřejně přístupná databáze, pomocí které uživatelé oznamují své problémy, mohou hledat dříve nalezená řešení problémů a v omezené míře tak komunikovat přímo s vývojáři Red Hat Enterprise Linuxu. Oznámený problém je přidělen zodpovědné osobě, která pomocí nástěnkového systému přidává komentáře a vzájemně komunikuje s uživateli.", "section_level": 2}, {"title": "Manuály Red Hat Enterprise Linuxu.", "content": "Manuály jsou volně k dispozici v několika jazykových verzích (čeština chybí). Popisují obecné ovládání systému, ale i speciální administrátorské postupy. K dispozici jsou na adrese http://www.redhat.com/docs/manuals/enterprise/ a také jako součást distribuce ve formě instalovatelných balíčků. Ostatní odkazy jsou na adrese http://www.redhat.com/docs/.", "section_level": 2}, {"title": "Životní cyklus.", "content": "Red Hat Enterprise Linux prochází třemi úrovněmi podpory:  Trvání jednotlivých období zachycuje následující tabulka:", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k Fedoře.", "content": "Nejstarší verze Red Hat Enterprise Linuxu byla jen déle podporovaná distribuce Red Hat Linux. Následující verze Red Hat Enterprise Linuxu již vycházely z konkrétní verze Red Hat Linuxu, která byla před vydáním Enterprise verze dále vylepšována. Z důvodu lepší ochrany ochranné známky Red Hat byla distribuce Red Hat Linux v roce 2003 nahrazena distribucí Fedora Core (dnes Fedora).  V současné době firma Red Hat podporuje vývoj komunitní distribuce Fedora, přičemž se snaží všechny vlastnosti, které zamýšlí v Enterprise verzi uvést, otestovat a odladit ve Fedoře. Komunita kolem Linuxu tak dostává všechny zajímavé technologie jako první a zároveň může reagovat na směřování, které firma Red Hat vidí jako perspektivní.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy mezi distribucemi.", "content": "Zhruba každá třetí verze Red Hat Linuxu nebo Fedora Linuxu se stane základem pro novou verzi Red Hat Enterprise Linuxu, jak je naznačeno níže:", "section_level": 2}, {"title": "Klony Red Hat Enterprise Linuxu.", "content": "Distribuce Red Hat Enterprise Linux je založena na svobodném (free) a otevřeném (open source) software. Jakýkoliv uživatel distribuce by mohl o zdrojové kódy požádat a následně je dále zcela volně šířit. Proto firma Red Hat všechny balíčky se zdrojovými kódy umisťuje na svůj FTP server, kde jsou bez jakéhokoliv omezení k dispozici. Několik skupin toho využilo a vytvořilo své vlastní distribuce prostým přeložením těchto zdrojových kódů. Aby nebyly porušeny podmínky použití ochranných známek, byly odstraněny všechny odkazy na firmu Red Hat, její chráněná loga a systém aktualizací byl přesměrován na vlastní servery.  Mezi skupiny, které vydávají své distribuce binárně kompatibilní s Red Hat Enterprise Linuxem, patří:  Klony Red Hat Enterprise Linuxu jsou zadarmo, avšak nevztahuje se na ně komerční podpora nebo konzultační servis firmy Red Hat a nespadají do programu hardwarové nebo bezpečnostní certifikace. Klony též nemají k dispozici obdobu služby Red Hat Network. Kromě (mírných) odchylek od původní distribuce je dalším problémem fakt, že tvůrci tvorby klonů nevědí, jak vypadá prostředí, ve kterém byly zdrojové balíčky pro Red Hat Enterprise Linux vytvořeny. Tvůrci klonů proto obvykle kompilují balíčky v distribuci sobě samé, což však může vést k odchylkám a v extrémních případech k nefunkčnosti některých komponent systému.", "section_level": 1}], "src_summary": "Red Hat Enterprise Linux (RHEL) je linuxová otevřená distribuce vyvíjená americkou firmou Red Hat, která je určena pro komerční sféru. Placená je pouze podpora a servis včetně přístupu k webové službě s názvem Red Hat Network, přičemž platící zákazník může používat jakoukoliv verzi. Poslední nová verze Red Hat Enterpise Linux 8 byla vydána v květnu 2019 po necelých 5 letech po verzi 7. Délka standardní podpory je 10 let s možností placeného prodloužení o další 3 až 4 roky.", "tgt_summary": "Red Hat Enterprise Linux(RHEL)是一个由Red Hat开发的商业市场导向的Linux发行版。红帽公司从 Red Hat Enterprise Linux 5 开始对企业版 LINUX 的每个版本提供 10 年的支持。Red Hat Enterprise Linux 常被简称为 RHEL,但它并非官方名称。", "id": 1643315}
{"src_title": "Europa (měsíc)", "tgt_title": "木卫二", "src_document": [{"title": "Fyzikální charakteristiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní stavba.", "content": "Europa je vnitřním složením nejspíše podobná velkým terestrickým planetám, hlavní minerální zastoupení v horninách pak připadá na silikáty. Okolo silikátové kůry a pláště se nachází nejspíše obrovský oceán tekuté vody mocný přibližně 100 km obepínající celé těleso. Na povrchu se nachází vrstva zmrzlé vody v podobě vodního ledu vystaveného interakcí s okolním kosmickým prostředím. Nedávné měření sondy Galileo ukázalo, že Europa má stálé indukované magnetické pole, které vzniká interakcí s Jupiterovým magnetickým polem a současně napovídá, že se na Europě musí vyskytovat podpovrchová vodivá vrstva. Tato vrstva je pravděpodobně tvořená slanou vodou v oceánu. Předpokládá se, že krusta se otočila o 80°, téměř se převrátila, což by bylo nepravděpodobné, pokud by led byl pevně spojen s pláštěm. Europa má pravděpodobně kovové jádro tvořené nejspíše železem a niklem.", "section_level": 2}, {"title": "Povrchové útvary.", "content": "Europa patří mezi tělesa s nejhladším povrchem ve sluneční soustavě. Nejviditelnější křížem krážem procházející linie jsou nejspíše albedové útvary, které zdůrazňují nízkou topografii povrchu. Na povrchu měsíce se nachází jen velice malé množství impaktních kráterů, jelikož povrch je nejspíše tektonicky aktivní a tedy relativně mladý. Ledová kůra na povrchu měsíce současně způsobuje jedno z největších albed dosahující hodnoty 0,64 – jedné z nejvyšších mezi všemi měsíci ve sluneční soustavě. Na základě četnosti impaktních kráterů na povrchu vzniklých bombardováním kometami se zdá, že celý povrch je velice mladý a aktivní. Odhaduje se, že věk povrchu měsíce je pouze 20 až 180 miliónů let. V současné době neexistuje konsenzus mezi vědeckou obcí u celé řady povrchových útvarů a vlastností povrchu, často jsou vysvětlovány zcela protichůdnými teoriemi.", "section_level": 2}, {"title": "Lineární praskliny.", "content": "Nejviditelnější povrchové útvary na Europě jsou série tmavších prasklin, které křižují nahodile a ve všech směrech povrch měsíce. Bližší pozorování ukázalo, že na obou stranách těchto prasklin mohou být útvary, které dříve byly spolu spojené a které se oddělily vlivem posunu části ledu směrem od sebe. Praskliny mohou být tisíce kilometrů dlouhé a desítky kilometrů široké.  Nejpřijímanější teorie naznačuje, že trhliny vznikly pravděpodobně popraskáním ledové kůry v důsledku série erupcí teplejšího ledu směrem k povrchu, který pak oslabil povrchový led a umožnil vznik prasklin. Jednalo by se o proces, který by se velmi podobal vzniku a existence středooceánských hřbetů na Zemi. Vzhledem k tomu, že Europa má k Jupiteru vázanou rotaci a tedy má přivrácenou k planetě stále stejnou stranu, musely by mít praskliny pravidelnou strukturu v určitých snadno předvídatelných směrech. Nicméně pouze nejmladší praskliny mají tuto orientaci, starší praskliny jsou nahodile orientované, což vede k závěru, že se povrch měsíce pohybuje jinou rychlostí než vnitřek. Rozdílné rychlosti jednotlivých částí by nebyly možné, kdyby byl led pevně uchycen k podloží, což podporuje existenci kapalné vrstvy mezi ledem a horninou umožňující rozdílně rychlý pohyb. Srovnání fotografií ze sond Voyager a Galileo umožnilo určit horní hranici tohoto hypotetického skluzu, která byla určena na 12 tisíc let, kdy by mělo dojít k celkovému skluzu ledového krunýře vůči horninovému povrchu.", "section_level": 3}, {"title": "Další geologické útvary.", "content": "Další útvary přítomné na povrchu Europy jsou kruhové či eliptické skvrny tzv. \"lentikuly\", které mohou mít různé tvary od dómů, přes kruhové deprese až po hladké tmavé skvrny. Jiné mohou mít neuspořádanou či hrubou nerovnoměrnou texturu. Některé dómy vypadají jako oblasti starších planin, které byly vytlačeny nahoru silou působící zespoda.  Jedna hypotéza předpokládá, že lentikuly vznikly jako diapiry teplejšího ledu, který stoupal k povrchu skrze studený led podobně jako magmatický krb v pozemské kůře. Hladké temné skvrny mohly vzniknout jako reakce na tento teplejší led, který roztavil okolní studený led a zanechal bazén teplejší vody. Neuspořádané lentikuly by pak mohly být tvořeny znovu zmrzlou vodou a velkým množstvím malých fragmentu ledových ker, podobně jako je tomu u zamrzlého moře s ledovými krami na Zemi.  Alternativní vysvětlení říká, že lentikuly jsou vlastně malé oblasti nahodilého chaotického terénu a že deprese, skvrny a dómy jsou výsledkem nízkého rozlišení snímků ze sondy Galileo a že se nejedná o žádné přírodní útvary. Argumentuje se, že led není dostatečně tlustý na to, aby umožnil vznik konvektivního přenosu tepla diapirem.", "section_level": 3}, {"title": "Podpovrchový oceán.", "content": "Velká část planetologů věří, že se pod ledovým krunýřem Europy nachází oceán kapalné vody, který je zahříván a udržován tekutý za pomoci slapových jevů. Teplo uvolňované radioaktivním rozpadem, které je téměř stejné jako na Zemi (na kilogram horniny), nedokáže dodávat dostatečné množství tepla pro udržení kapalného oceánu, jelikož průměr měsíce je mnohem menší než například u Země a těleso je tak na generování potřebného množství tepla příliš malé. Teploty na povrchu Europy jsou mezi -160 °C v oblasti rovníku a v oblasti pólů klesají pouze na -220 °C, což udržuje led silně podchlazený a velice tvrdý (přibližně o tvrdosti žuly). První náznaky tekutého podpovrchového oceánu pocházejí z teoretických úvah o teple vznikajícím slapovým působením (důsledek mírně excentrické oběžné dráhy Europy a Laplaceovy resonance s ostatními Galileovými měsíci). Tým vyhodnocující snímky ze sondy Galileo podporuje myšlenku existence kapalného oceánu a snaží se jí doložit analýzou snímků povrchu sond Voyager a Galileo.  Nejvíce průkazné jsou snímky chaotického terénu, častých útvarů na povrchu Europy, které jsou některými vědci vyhodnocovány jako oblasti, kde se podpovrchový oceán protavil na povrch měsíce skrze ledovou krustu. Tato interpretace ale vzbuzuje mezi vědeckými kruhy velkou kontroverzi. Část geologů studující Europu tuto hypotézu zatracuje, namítají, že ledový obal není silný jen několik kilometrů, ale že dosahuje mnohem větší hloubky, či případně na neexistenci oceánu. Rozdílné modely pak dávají hodnoty ledového obalu mezi několika kilometry až po desítky kilometrů. Nejvhodnější místa pro zkoumání tloušťky ledu na povrchu Europy jsou velké impaktní krátery. Ty největší jsou obklopeny kruhovými koncentrickými kruhy a zdá se, že jsou vyplněny relativně hladkým čerstvým ledem. V závislosti na těchto pozorováních a výpočtech množství tepla generovaného slapovými jevy se odhaduje, že vnější kůra pevného ledu může být 10 až 30 km mocná včetně vrstvy teplejšího ledu, což by znamenalo, že oceán tekuté vody by byl pak hluboký okolo 100 km. Na základě těchto závěrů byly učiněny pokusy odhadnout celkové množství vody v oceánu, který by měl obsahovat 3×10 m, což je přibližně 2 krát více než je množství vody ve světovém oceánu na Zemi.  Existuje i další model, který naznačuje, že ledová pokrývka na měsíci může být jen několik kilometrů tlustá. Nicméně, většina planetologů soudí, že tento model zahrnuje pouze nejvyšší vrstvy kůry Europy, která se chová pružně, když je ovlivněna slapovými jevy Jupiteru. Příkladem budiž ohybová analýza, u které je rovina nebo koule zatěžována a ohýbána velkým závažím. Modely jako tento podporují, že vnější pružná část ledového příkrovu může být slabá jen 200 m. Pokud je ale krusta skutečně silná jen několik kilometrů, existuje reálná šance, že povrch měsíce je v interakci s oceánem skrze zlomy a praskliny v ledovém obalu, čímž by mohlo docházet ke vzniku chaotického terénu při průvalu vody na povrch.  Na konci roku 2008 se objevila myšlenka, že Jupiter může udržovat oceány Europy teplé vytvářením velkých planetárních slapových vln na měsíc v důsledku malého, ale nenulového sklonu její rotační osy. Tyto původně neuvažované slapové síly, nazývané Rossbyho vlny, se šíří poměrně pomalu, pouze několik kilometrů za den, ale mohou mít velkou kinetickou energii. V případě sklonu rotační osy 0,1° by mohly uchovávat až 7,3×10 J kinetické energie, což je 200krát více než v případě vln vyvolaných dominantními slapovými silami. Tato energie by mohla být nejdůležitějším zdrojem tepla pro oceány na Europě.  Sonda \"Galileo\" objevila, že Europa má slabý magnetický moment, který je vyvoláván různými částmi Jupiterova magnetického pole. Síla pole v oblasti magnetického rovníku dosahuje okolo 120 nT, což je přibližně šestina magnetického momentu Ganymédu a šestkrát silnější než u Callista. Existence indukovaného pole vyžaduje vrstvu vysoce elektricky vodivého materiálu ve vnitřní stavbě měsíce. Nejvíce vhodným kandidátem v současnosti se jeví rozsáhlý podpovrchový oceán slané vody. Spektroskopické měření naznačují, že tmavé skvrny a další útvary by mohly být bohaté na soli jako např. síran hořečnatý, který by se ukládal během vypařování vody. Soli kyseliny sírové jsou dalším možným vysvětlením pro spektroskopická pozorování. Jelikož obě zmiňované látky jsou bílé či bezbarvé, musí se v ledu vyskytovat i nějaké další sloučeniny síry, tvořící červené oblasti na povrchu.", "section_level": 2}, {"title": "Složení oceánu.", "content": "Oceán, který se potenciálně ukrývá pod ledovým krunýřem Europy, může být tvořen vodou obohacenou o kyseliny a peroxid vodíku, které z oceánu mohou vytvořit velice agresivní prostředí pro jakýkoliv případný život. Po vyhodnocení měření odraženého záření od povrchu měsíce provedeného sondou Galileo se zdá, že se na povrchu vyskytuje peroxid vodíku a koncentrované kyseliny. V současnosti není potvrzeno, jestli tyto látky pocházejí z vnitřku tělesa a nebo jestli vznikly interakcí s nabitými částicemi dopadajícími na povrch. V případě vnitřního zdroje by se mohly látky potřebné pro vznik těchto kyselin dostávat do oceánu sopečnou činností probíhající na skalnatém povrchu měsíce. Podvodní sopky by mohly teoreticky vyvrhovat značné množství síry a kyslíku a Europa by se tak velice podobala měsíci Io se svým pevným povrchem. Jiným potenciálním zdrojem by mohly být samotné soli rozpuštěné ve vodě tvořené hlavně z hořčíku a síranu sodného.", "section_level": 3}, {"title": "Atmosféra.", "content": "Pozorováním pomoci Goddard High Resolution Spectrograph na palubě Hubbleova vesmírného teleskopu přineslo již v roce 1995 poznatky, že měsíc má slabou atmosféru, která je tvořená hlavně z molekul kyslíku (O). Atmosférický tlak na povrchu Europy je okolo 0,1 μPa. V roce 1997 sonda Galileo potvrdila přítomnost slabé ionosféry okolo Europy, která vzniká interakcí slunečních částic a energetických částic z Jupiterovy magnetosféry, což opět dokázalo existenci atmosféry měsíce.  Oproti kyslíku v atmosféře Země, kyslík na Europě není biologického původu. Atmosféra při povrchu tělesa vzniká radiolýzou, což je rozkladný proces molekul vyvolaný vlivem radiace, která na povrch měsíce dopadá. Sluneční ultrafialové záření a nabité částice (ionty a elektrony) z Jupiterovy magnetosféry kolidují s ledovým povrchem Europy, což vede k rozštěpení molekuly vody na kyslík a vodík, jenž následně unikají vlivem dalšího působení radiace do řídké atmosféry měsíce. Molekulární kyslík je nejčetnější složkou atmosféry, jelikož uvolněný molekulární kyslík se jen pomalu z atmosféry dostává pryč. Když se po zvíření opět vrátí k povrchu, na rozdíl od vody či peroxidu vodíku nezmrzne, ale od povrchu se odrazí a pokračuje v pohybu v atmosféře po další balistické křivce. Oproti tomu molekulární vodík se nikdy k povrchu nevrátí, jelikož je dostatečně lehký na to, aby mohl utéci z gravitačního působení Europy do okolního kosmu.  Pozorování povrchu ukázalo, že ne všechen kyslík vzniklý radiolýzou je z povrchu vystřelen do atmosféry. Některé molekuly se mohou dostat desorpcí do pravděpodobného podpovrchového oceánu tektonickými pochody, kde by se mohly následně podílet na teoretických biologických procesech uvnitř oceánu. Jedna studie naznačuje, že v závislosti na rychlosti obměny povrchu měsíce a maximálního stáří okolo 0,5 miliardy let, subdukce radiolýzou uvolněného kyslíku může zvyšovat obsah volného kyslíku v oceánu až na hodnoty, které se dají srovnat s hodnotami v pozemských oceánech ve velkých hloubkách.  Molekulární vodík uniklý z gravitační studně Europy společně s atomárním a molekulárním kyslíkem vytváří torus plynu v blízkosti oběžné dráhy Europy okolo Jupiteru. Oblak neutrálně nabitých částic se podařilo detekovat jak sondou Cassini tak i sondou Galileo. Z měření vyplynulo, že torus Europy má více částic (atomů a molekul) než torus, který obklopuje vulkanický měsíc Io. Modely předpovídají, že téměř každý atom nebo molekula v torusu Europy je nakonec ionizována, což tvoří významný zdroj plazmatu v magnetosféře Jupiteru.  Měření teploty povrchu naznačují, že Europa vykazuje podobně jako jiná tělesa sluneční soustavy, změnu teplot s rostoucí zeměpisnou šířkou. V oblasti rovníku dosahují teploty okolo -160 °C, v oblastech pólů klesají až na -220 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Oběžná dráha.", "content": "Europa obíhá okolo Jupiteru ve vzdálenosti 670 900 km. Jedná se o druhý nejvnitřnější z Galileových měsíců Jupiteru, jeho oběžná dráha leží mezi drahami měsíce Io a Ganymed. Včetně malých (známých) měsíců je Europa šestým měsícem v pořadí od Jupiteru. Její rotace kolem Jupiteru je v oběžné rezonanci v poměru 2:1 s měsícem Io a 1:2 s Ganymedem, což znamená, že stihne vykonat dva oběhy kolem planety, než Ganymed jednou oběhne Jupiter. Vzájemná rezonance pomáhá udržet sklon oběžné osy, který je 0,009, a současně pomáhá generovat vnitřní teplo potřebné pro možnou sopečnou činnost měsíce.", "section_level": 1}, {"title": "Rotace.", "content": "Oběh Europě trvá 3,551181 dne při průměrné rychlosti 13,740 km/s. Podobně jako ostatní Galileovy měsíce či pozemský Měsíc obíhá i Europa vzhledem k planetě stále stejnou stranou a Europa má vázanou rotaci.", "section_level": 2}, {"title": "Možný život.", "content": "Vnitřní oblasti Europy jsou v současnosti považovány za nejžhavějšího kandidáta na objevení mimozemského života ve sluneční soustavě. Život by mohl existovat v případném oceánu pod ledovou krustou, kde by se mohl vyvinout a adaptovat na podmínky bez slunečního světla podobně jako některé organismy na dně oceánů na Zemi v oblasti černých kuřáků či jezera Vostok. Dosud sice neexistují žádné důkazy, že se na Europě vyskytuje život, nicméně předpokládaný výskyt vody na tomto měsíci je silným argumentem, aby na Europu byla vyslána sonda.  Až do 70. let 20. století se věřilo, že život musí být závislý na zdroji energie ze Slunce. Rostliny na povrchu Země zachytávají energii ze Slunce a za pomoci fotosyntézy jí přeměňují na cukry z oxidu uhličitého a vody uvolňujíce přitom kyslík jako odpadní produkt. Tento proces následně umožnil vznik a vývoj dalších organismů, kteří kyslík naopak přijímají (dýchají), neboť jim umožňuje efektivně získávat energii z potravy. Věřilo se, že i hlubokomořské organismy v bentosu potřebují ke svému životu kyslík a látky, které vznikají v zóně se slunečním světlem. V roce 1977 se ale podařilo učinit objev, který změnil chápání a možnosti existence života. Během průzkumu Galapážského riftu vědci objevili kolonie zvláštních organismů, které se vyskytovaly v okolí hydrotermálních průduchů, z nichž získávaly jak živiny, tak i zdroj energie pro život. Ke svému životu tak tyto společenstva nepotřebují žádné sluneční paprsky a i jejich potravní řetězec je na Slunci zcela nezávislý. Namísto rostlin základ potravního řetězce tvoří bakterie, které jsou schopné získávat energii oxidací sloučenin, jako je vodík či sulfan. Tento objev znamenal zvrat v hledání míst ve sluneční soustavě, kde by mohl existovat život, jelikož pro jeho existenci zřejmě stačí pouze voda, živiny a zdroj energie.  I když totiž některé organismy ve zmíněných hydrotermálních oblastech na Zemi dýchají kyslík, existují zde i bakterie, které jsou anaerobní – ke svému životu kyslík nepotřebují. Tyto organismy nezávislé na kyslíku jsou tak velkou nadějí pro možný život na Europě. Ke všemu nejspíše volné atomy kyslíku i na Europě existují – pronikají z povrchu ledové krusty do oceánu, takže by teoreticky mohly vytvořit i vhodné prostředí pro organismy vyžadující kyslík. Energie uvolňovaná slapovými silami řídí geologické procesy uvnitř měsíce podobně jako na sesterském měsíci Io, a i když má měsíc nejspíše vlastní zásoby energie získávané radioaktivním rozpadem prvků, je energie získávána ze slapů několikanásobně větší. Nicméně život založený na podobném zdroji energie nedokáže vytvořit tak velký a bohatý ekosystém jako ten pozemský založený na fotosyntéze. Předpokládá se, že život na Europě by tedy byl nejspíše jen ve formě bakterií, které by žily poblíž geotermálních oblastí, jelikož by zde měly dostatek energie pro život, či by se volně vznášely v oceánu. Pokud by byl ale oceán na Europě příliš studený, biologické procesy známé ze Země by nemohly probíhat. Podobně, pokud je voda na Europě příliš slaná, mohly by zde žít pouze extrémně odolné organismy.  V roce 2006 Robert T. Pappalardo z Laboratory for Atmospheric and Space Physics při Univerzitě Colorado řekl:", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování a pojmenování.", "content": "Europa společně se třemi dalšími velkými měsíci Jupiteru, kterými jsou Io, Ganymede a Callisto, byla objevena italským astronomem Galileo Galileim v roce 1610. Jako všechny Galileovy měsíce, i Europa je pojmenována po milence Dia Európě z řecké mytologie. Európa či též Európé byla dcera sídónského krále Agénora (v Ovidiových Proměnách zvána „Agénorovna“) a jeho manželky Télefassy. Pojmenovat všechny měsíce po milenkách Dia navrhl současník německý astronom Simon Marius, který objevil satelity nezávisle na Galileovi a kterého Galileo podezíral z plagiátorství v jejich objevu. Návrh na pojmenování předal Marius Keplerovi.  Jména postupně zapadla do ústraní zájmu a nebyly rozšířeně používány do polovičky 20. století, kdy došlo k jejich vzkříšení. Ve starší odborné astronomické literatuře je Europa popisována jednoduše pomocí římské číslice (dle systému navrženým Galileem) či jako „druhý satelit Jupiteru“. V roce 1892 došlo k objevení dalšího satelitu Jupiteru, měsíce Amalthea, který obíhá po bližší oběžné dráze k Jupiteru, než všechny Galileovy měsíce. Tento objev vedl k posunutí Europy z druhé pozice na třetí. Americké sondy z programu Voyager na konci 70. let 20. století později objevily další 3 satelity ležící blíže k planetě než Europa, což Europu odsunulo až na šestou pozici. V literatuře se občas ale vyskytuje i v dnešních dnech starší Galileovo označení.", "section_level": 1}, {"title": "Průzkum.", "content": "Většina lidských znalostí o Europě pochází ze série přeletů sond v 70. letech 20. století, kdy kolem měsíce prolétly americké sondy Pioneer 10 a Pioneer 11, které jako první navštívily planetu Jupiter v roce 1973 respektive druhá sonda o rok později v roce 1974. První pořízené snímky měsíce od sond Pioneer zaslané zpět na Zemi byly neostré a tmavé. Následující dvě sondy Voyager 1 a Voyager 2 proletěly soustavou Jupitera v roce 1979, během průletu získaly kvalitnější fotografie měsíce. V 90. letech zkoumala Europu další americká sonda Galileo určená primárně pro výzkum planety a obíhajících měsíců. K Jupiteru pak úspěšně dorazila 7. prosince 1995, aby po osm let zkoumala Jupiter a jeho měsíce. Sonda nakonec ukončila svůj provoz až 21. září 2003, kdy vstoupila do atmosféry Jupiteru, kde shořela. Před svým zánikem proletěla kolem Europy pouze 12 krát a ne vždy se jednalo o průlet v bezprostřední vzdálenosti, vlivem čehož se podařilo detailně nafotit jenom malou část povrchu.  Pro budoucí plánované mise bylo navrženo mnoho řešení, jak tyto mise provést a jak by měly Europu nejlépe prozkoumat. V současnosti je jasné, že jakákoliv mise k Europě si bude muset poradit s extrémně vysokou radiací, která okolo měsíce panuje vlivem pozice uvnitř radiačních pásů Jupiteru. Europa obdrží okolo 5,4 Sv radiace za den. Úkolem budoucích misí by mělo být pátrat po potenciálních známkách života v oceánu.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucí výzkum.", "content": "Plány USA na vyslání sondy určené ke studiu případných známek tekuté vody a možného života byly po dlouhou dobu sužovány škrty v rozpočtu. V současnosti je na rok 2020 naplánován start sondy Europa Jupiter System Mission (EJSM) ve spolupráci americké a evropské kosmické agentury určené pro průzkum Jupiterových měsíců. V únoru 2009 bylo oznámeno, že tato mise dostala od agentur přednost před startem mise Titan Saturn System Mission určené pro průzkum Saturnova měsíce Titanu. I tak ale bude evropská účast na projektu čelit možným rozpočtovým potížím, jelikož i nadále soupeří o dotaci s dalšími projekty. EJSM by se měla skládat z amerického modulu Jupiter Europa Orbiter a evropského modulu Jupiter Ganymede Orbiter. Současně je možné, že se do projektu připojí i japonská kosmická agentura JAXA se svým plánovaným modulem Jupiter Magnetospheric Orbiter.  Před misí EJSM byla v roce 2005 zrušena příliš ambiciózní mise \"Jupiter Icy Moons Orbiter\". Existují další plány na průzkum měsíce, jako například návrh na misi s názvem \"Ice Clipper\". Mělo by se jednat o sondu s impaktorem podobnému tomu, jaký použila sonda Deep Impact, jehož úkolem by bylo vyvrhnout materiál z povrchu pro průzkum orbitálním modulem či případně pro odběr vzorků tohoto oblaku zachycených prolétající sondou.  Existují i mnohem odvážnější plány na průzkum Europy jako například návrh vyslat k měsíci přistávací modul, který by měl hledat stopy potenciálního života zmrzlého v povrchovém ledu či plány na přímý průzkum případného oceánu rozkládajícího se pod ledem. Jeden z konceptů navrhuje vyslat kryobota s atomovým reaktorem, která by byla schopna se protavit skrz vrstvu ledu až k oceánu. Po protavení k oceánu, by sonda vypustila hydrobota, který by měl prozkoumat oceán a získaná data poslat zpět na Zemi. V návrhu se počítá zamezení kontaminace oceánu pozemskými organismy, obě dvě sondy by proto prošly důkladnou sterilizací. Návrh se ale nikdy nedostal do fáze seriozních příprav, jedná se jen o pracovní koncepci inženýrů.", "section_level": 2}, {"title": "Europa v kultuře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sci-fi.", "content": "Jelikož má pravděpodobně Europa pod povrchem oceán kapalné vody, přitahoval pozornost spisovatelů pro možnost potenciálního extraterestrického života. Mezi nejznámější díla, ve kterých Europa figuruje, patří dvě knihy britského spisovatele Arthura C. Clarka v podobě (z roku 1982) a (1988), kdy mimozemské monolity způsobí přeměnu Jupiteru na hvězdu, což má za následek roztátí ledové pokrývky Europy a nastartování evoluce původního podpovrchového života. V pozdějším pokračování je měsíc přeměněn natolik, že má tropické klima, ale vstup lidem je na něj zapovězen. Mezi další spisovatele pojednávající o Europě patří například Greg Bear v knize The Forge of God (1987) popisující mimozemskou rasu využívající kusy ledu k terraformování jiné planety. Další kniha Europa Strike (2000) od Iana Douglase popisuje objevení mimozemské lodi v oceánu Europy a následnou bitvu mezi Číňany a Američany.  O misi na Europu pojednává sci-fi thriller ekvádorského režiséra Sebastiána Cordera \"Zpráva o Europě\" z roku 2013.", "section_level": 2}], "src_summary": "Europa (též Jupiter II) je měsíc planety Jupiter, druhý nejbližší a současně nejmenší z Galileovských měsíců. Při zahrnutí malých měsíců je v pořadí od planety šestý. Objevili ji už v 17. století Galileo Galilei a nezávisle na něm i jeho současník Simon Marius. Byla pojmenována podle Európy, jedné z milenek boha Dia, dcery vládce Týru, právě na základě Mariova návrhu.", "tgt_summary": "。 木卫二又称为「欧罗巴」(英语:Europa,IPA: ;),木星的天然卫星之一,由伽利略于1610年发现(不久之后又由西门·马里乌斯(Simon Marius)独立发现),是四颗伽利略卫星中最小的一颗。在已知的67颗木星卫星中,木卫二是直径和质量第四大,公转轨道距离木星第六近的一颗。木卫二稍微比月亮小,主要由硅酸盐岩石构成,并具有水-冰地壳,和可能是一个铁-镍核心;有稀薄的大气层,主要由氧气组成;表面有大量裂缝和条纹,而陨石坑比较罕见,有在太阳系任何已知的固体物体的最光滑表面。", "id": 3063144}
{"src_title": "O krtkovi", "tgt_title": "鼹鼠的故事", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Postavičku krtka vytvořil Zdeněk Miler ve studiu Krátký film Praha. Animovaný film je dnes obvykle uváděn jako ucelený televizní seriál v pořadu \"Večerníček\", ve kterém byl poprvé uveden roku 1975, přestože první filmy vznikaly samostatně.  První díl z roku 1957 nesl název \"Jak krtek ke kalhotkám přišel\", ve kterém se objevily i další postavičky jako žába, čáp, rákosník, rak, pavouci, ježek a především rostlina len. Další díly přibývaly velmi pozvolna, \"Krtek a autíčko\" (1963), \"Krtek a raketa\" (1966) a další, celkem 49 dílů. Jednotlivé díly mají délku od cca 5 min až po 29 minut (Krtek ve městě; ve snu a další 4 díly). Po velkém úspěchu animovaných filmů a večerníčků po celém světě vznikla řada dětských knih, kompaktních disků a videokazet s námětem Krtka.  Zdeněk Miler údajně postavičku krtka vymyslel v roce 1954 poté, co zakopl o krtinu. Navíc krtka, jako jedno z mála zvířátek, nepoužil ve svých filmech Walt Disney, proto byla postava krtka ve své době originální. Postava krtka téměř nemluví, říká jen nemnoho slov a převážně citoslovce (hele, jé, ach jo...), která pro první díly nadabovaly Milerovy dcery. Výjimkou je první film \"Jak krtek ke kalhotkám přišel\", který je mluvený.", "section_level": 1}, {"title": "\"Krtek a Panda\".", "content": "V roce 2014 uzavřela vnučka Zdeňka Milera smlouvu s čínskou televizí CCTV o natáčení nových příběhů Krtečka. Podle Vadima Petrova, který k původním příběhům skládal hudbu, si Zdeněk Miler nepřál, aby se v jeho díle dále pokračovalo. Nové díly vznikly už počítačovou 3D technologií a postava krtka v nich oproti předchozím zvyklostem také mluví. Seriál se začal vysílat v Číně. V Česku jeho první díl uvedla TV Barrandov, která patří do skupiny Empresa Media s minoritním čínským vlastníkem, nejprve samostatně u příležitosti státní návštěvy čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v České republice koncem března 2016. Filmová kritička Mirka Spáčilová po jeho odvysílání usoudila, že se krtek „chová způsobem, který může ctitele původní postavičky z dílny Zdeňka Milera vyděsit. [...] Bez ohledu na okatý politický kontext celého projektu [...] i z jediné epizody čiší, že krtek prodal svůj charakter. Je lokajský, upovídaný, nyvý, výtvarně konfekční.“ Nový 26dílný seriál se jmenuje \"Krtek a Panda\", v roce 2017 vyšel v Česku na DVD a odvysílala jej stanice Barrandov Plus. V březnu 2019 Vrchní soud v Praze pravomocně rozhodl, že Milerova vnučka nemá ke Krtkovi licenci ani právo poskytovat podlicence dalším výrobcům a smlouva z roku 2011, na základě které tak činila, je neplatná, neboť její obsah není dost určitý.", "section_level": 2}, {"title": "Přesah do ekologie a společenských problémů.", "content": "Některé díly disponují někdy až depresivním ekologickým přesahem a jsou jistě k zamyšlení ve spojení se současnou situací. V díle \"Krtek ve městě\" můžeme sledovat celý proces výstavby velkoměsta včetně likvidace přírodní krajiny, krtek a ostatní zvířátka se tak ocitají v neznámém prostředí plném nástrah současné civilizace a bezmocně se snaží dosáhnout svých práv a jisté spravedlnosti. Díl \"Krtek a buldozer\" ukazuje výstavbu dálnice krajinou, krtkovi se nakonec podaří lstí trasu alespoň mírně odklonit. Lze zmínit i díl \"Krtek a tranzistor\", kdy přítomnost rádia v lese naprosto naruší život jeho obyvatel a také díl \"Krtek a televizor\", ve kterém krtek musí vzdorovat zahradníkovi, který se jej chystá zlikvidovat jako škůdce.  Z biologického hlediska je zajímavý i díl \"Krtek a maminka\", kde je divák svědkem rozmnožovacího chování zajíců včetně porodu a díl \"Krtek a žabka\" zase ukazuje rizika silničního provozu a vyzývá k opatrnosti. I v dalších dílech krtek často pomáhá zraněným či osamoceným zvířatům.  Díl \"Krtek filmová hvězda\" popisuje moc slávy, která dokáže pohltit každého, kdo se objeví v showbyznysu. Po přepracovanosti krtek nakonec poznává krásu klidu a přírody.", "section_level": 1}, {"title": "Krteček ve vesmíru.", "content": "Plyšová figurka Krtečka se stala symbolem poslední vesmírné mise raketoplánu Endeavour, která propagovala vědu a vesmírný výzkum všech dětí světa. Mise STS-134 měla být původně zahájena 19. dubna 2011. Start byl odložen a uskutečnil se 16. května téhož roku. Krteček letěl do vesmíru na návrh astronauta A. J. Feustela, jehož manželka má české předky. Dne 1. června v ranních hodinách pak raketoplán Endeavour přistál na Zemi společně s Krtkem. Podruhé vzal astronaut Feustel Krtka do vesmíru 21. března 2018, kdy se pro změnu proletěl v Sojuzu a dělal přes půl roku společnost osazenstvu ISS až do 4. října 2018.", "section_level": 1}, {"title": "Krteček na cestě kolem světa.", "content": "O velké oblíbenosti postavy Krtečka není pochyb. Jako svého maskota pro projekt Naše cesta kolem světa si jej vybrali cestovatelé Pavel Zrzavý a Martina Libřická. Krteček vyrazil společně se svými novými přáteli cestovat 8. února 2015. Svět poznával celkem 527 dní, během kterých procestoval 22 zemí, navštívil stovky míst a poznal mnoho zajímavých kultur. Krtečka si cestovatelé vybrali jako symbol představující domov. Zároveň také chtěli, aby Krteček i nadále inspiroval děti a dospělé, kteří ho mají rádi. Krteček cestoval se svým kamarádem Myšákem, známým jako Gosig Mus.", "section_level": 1}, {"title": "Díly série.", "content": "Mezi lety 1957 až 2002 bylo natočeno celkem 49 krátkých snímků v délce od 5 až po 28 minut.  Přesto některé zdroje uvádějí jiný počet dílů. Česká televize uvádí 51 dílů, ale to jen proto, že dva díly má v seznamu dvakrát.  Na Internet Movie Database napočítali 63 dílů a chybějících 14 dílů má pocházet z roku 1998. Ve skutečnosti jsou to krátké skeče, zhruba minutové, které jsou údajně obsaženy na DVD jako bonus. Níže je jejich seznam:", "section_level": 1}], "src_summary": "O krtkovi je volná série krátkých animovaných filmů pro děti výtvarníka Zdeňka Milera, která vznikala mezi lety 1957 až 2002. Hlavní postavou je kreslený krtek potýkající se mnohdy se světem lidí a zažívající různé příhody se svými zvířecími kamarády. Po smrti autora umožnila jeho vnučka vznik nových dílů s krtkem, koprodukční čínsko-český seriál se jmenuje \"Krtek a Panda\".", "tgt_summary": "《鼹鼠的故事》(捷克语:Krteček,又译“小鼹鼠妙妙奇遇记”或“小鼹鼠”)是捷克斯洛伐克艺术家兹德涅克·米莱尔创作的卡通片,于1956年在布拉格首映。", "id": 1349485}
{"src_title": "Alegorie", "tgt_title": "託寓", "src_document": [{"title": "Alegorie v literatuře.", "content": "Alegorie jako literární stylistický útvar označuje text, jehož doslovný, první význam není podstatný (a nemusí být ani smysluplný), ale který obsahuje význam druhý, hlubší a skrytý. Úkolem alegorie je většinou tento pravý význam skrýt tak, aby jej pochopili jen zasvěcení.  Alegorie staví na principu dvou souběžných příběhů, textů. Jeden je vyprávěný (fiktivní), druhý je myšlený (reálný). Posluchač slyší fiktivní a jeho úkolem je dobrat se k myšlenému, reálnému smyslu. První přitom odkazuje na druhý v co nejvíce svých prvcích. Optimální čtenář či posluchač, který čte či poslouchá alegorii, od začátku ví, že se jedná o alegorii, a v průběhu textu „překládá“ vyprávěný příběh do skutečného, myšleného příběhu. Činí tak tím, že nalézá odpovídající prvky mezi jednotlivými příběhy, texty. Čím více je těchto styčných bodů, tím dokonalejší alegorii má posluchač před sebou.  Úkolem „vnějšího“, vyprávěného textu je pouze navést čtenáře na skutečný (zamaskovaný) smysl, nikoli působit jako skutečný, přesvědčivý příběh. Proto alegorie sama o sobě často není příliš věrohodná a bývá nereálná. Je možné například převyprávět dějiny nějakého města či národa ve formě alegorie (viz např. apokryfní Kniha Henoch, která obsahuje mnoho ukázkových alegorií), kde různé národy a země jsou „zamaskovány“ jednajícími zvířaty. Podobně mohou být použity nereálné prvky jako např. mluvící zvířata, zvířata s proměnlivým počtem očí, rohů apod. Podstatné je jen to, aby příběh poskytoval dostatečné klíče ke správné interpretaci.  Od alegorie se liší např. podobenství, bajka nebo parabola, které sice často obsahují alegorické či alegorizující prvky, ale jejich smyslem není „převyprávět“ v maskovaných termínech jiný příběh, ale působit „realisticky“, smysluplně samy o sobě (v případě bajek je tato „realističnost“ míněna přeneseně). Mezi fiktivním a skutečným vyprávěním tedy není (na rozdíl od alegorie) mnoho styčných bodů, ale stěžejní je pointa.  Od alegorie je třeba odlišit \"alegorizaci\", tj. přepracování nealegorického příběhu do podoby alegorie, a \"alegorezi\", tj. alegorický výklad nealegorického textu.", "section_level": 1}, {"title": "Alegorie v biblických písmech.", "content": "Alegorie je častým literárním stylem svatých spisů, především Nového zákona. Nový zákon uvádí několik alegorií v Janově evangeliu, jako jsou „Dobrý pastýř“ (Jan 10,1–18) a alegorie „O vinném kmenu“ (Jan 15,1–8). V Knize Mormonově je uvedena alegorie o ušlechtilém a divokém olivovníku. Tento text nalezneme v Jákobovi 5:2–77 a je připisován údajnému hebrejskému prorokovi Zenosovi. Bible ovšem žádneho proroka Zenose neuvádí.", "section_level": 2}, {"title": "Alegorizace.", "content": "Alegorizace je literární útvar, který přepisuje a přepracovává původně nealegorický text do alegorické podoby. Tak starověká filosofická alegorizace řeckého mýtu o Amorovi a Psýché dělá z textu alegorické vyprávění, kde jednotlivým prvkům odpovídají prvky skutečně míněné.", "section_level": 1}, {"title": "Alegoreze.", "content": "Alegoreze je alegorický způsob výkladu (interpretace) textu, který sám o sobě alegoricky míněn nebyl. Tak starověký židovský učenec Filón Alexandrijský vykládal příběhy Starého zákona jako alegorie filosofických pravd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alegorie (řec. \"ἀλληγορία\" – „říci jinak“), česky také jinotaj, je text nebo výtvarné dílo, jehož doslovné znění či zjevná podoba má vypovídat o něčem jiném, nezjevném. Je to tudíž dílo, jehož vlastní smysl je nezasvěceným skryt a k porozumění vyžaduje nějaký klíč. Alegorie se tím podobá symbolu a do jisté míry i podobenství, jenže její vlastní smysl v ní není výslovně vyjádřen. Příkladem alegorie může být Orwellův román \"Farma zvířat\", který líčí poměry na farmě, sděluje však něco podstatného o totalitárním státě. Jednotlivá zvířata na farmě odpovídají různým rolím a funkcím v takovém státě a pro čtenáře, který tento odkaz nepochopil, nedává román valný smysl. Alegorie často používá personifikace a metafory.", "tgt_summary": "托寓(英语:Allegory,来自希腊语的与,解作「公开演说」)是一种有比喻性质的表达方式(),把语意()而非字义()的意思表现出来。一般而言,会被当作一种表现性的修辞手法,但它不一定必须以语言的方式出现。反之,经常以视觉上的方式示人,例如现实主义的雕塑、绘画(寓意画)、,以及其他的模仿或者其他表现艺术(representative art)。", "id": 2106858}
{"src_title": "Chetité", "tgt_title": "赫梯", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ Chetitů.", "content": "Už kolem roku 1900 př. n. l. se dostali Chetité v první vlně stěhování indoevropských národů do východní Anatolie: jsou spolu s Churrity údajně nejstarším indoevropským národem, který se dostal na Přední východ, kde se asimiloval a pokusil se zakládat mocné říše. Původně se prý Chetité dělili na tři různé jazykové skupiny, potažmo i na tři politické okruhy, jež se pak spojily do jednotného státu. Zcela nesprávnými se ukázaly být teorie vycházející z Bible, že Chetité byli původním obyvatelstvem dnešního Turecka a Sýrie. Chybný je názor některých tureckých historiků, že Turci jsou přímými potomky Chetitů a že se turečtina vyvinula z chetitštiny. Někteří vědci zastávali názor, že se jejich pravlast nacházela u Kaspického moře, jejíž obyvatelé se v několika vlnách dostali do Malé Asie. Jiní historici zastávají názor, že Chetité přišli z Balkánu.", "section_level": 2}, {"title": "Starochetitská říše.", "content": "Starochetitská říše vznikla kolem roku 1600 př. n. l. jako první její král a zakladatel se uvádí Anittaš (současník Chammurapiho), jehož otcem byl jakýsi Pitchánaš, zastávající v Kuššaru úřad s titulem velmož žebříku. Sjednotil chetitské kmeny a založil stát a svou dynastii. Po roce 1800 vytáhl proti Chattušaši, dobyl ji na Chattijcích a srovnal se zemí. Po porážce vládce v Néšaši se na čas stalo jeho hlavním městem město Néšaš, podle níž Chetité nazývali svou řeč. Kolem roku 1740 př. n. l. došlo k upevnění chetitské moci v Malé Asii za krále Tutchalijaše I., kolem roku 1710 př. n. l. se stal králem Pašururumaša, po něm jeho bratr Tabarnaš, za nějž v letech 1670–1650 př. n. l. došlo k rozmachu chetitské moci, kdy Chetité pronikli k jižním maloasijským břehům Středozemního moře. Dalším velkým vládcem byl Muršiliš I., který pokračoval v dobyvatelské politice, obsadil severní Sýrii, v severní Mezopotámii porazil Churrity, získal je za spojence a po tisícikilometrovém pochodu se dostal k babylonským branám. Díky páté koloně ve městě se mu podařilo Babylon dobýt (1594 př. n. l.). Po návratu byl zavražděn. Další panovníci této dynastie byli slabí, až Tutchalijaš II. založil dynastii novou.", "section_level": 2}, {"title": "Novochetitská říše.", "content": "Novochetitskou říši založil Tutchalijaš II. v roce 1460 př. n. l. Bojoval v Sýrii a Mezopotámii a snažil se marně zastavit egyptské pronikání do Sýrie: Egypťané se zmocnili pevností Megidda, Kadeše, Chalpy, a chetitští, babylonští a asyrští panovníci museli zřejmě platit egyptskému faraónovi peníze. Následuje období slabých králů, až se roku 1375 př. n. l. stál králem Šuppiluliumaš I.. Ten se projevil jako rozený vojevůdce, diplomat a státník. Vyhnal všechny cizince z Chetitské říše a ovládl celou Malou Asii. Po dobytí hlavního města Mitannské říše Vaššukkani uzavřel s Churrity mírovou smlouvu, podle které se další vládcové Mitanni stali jeho vazaly. Po jednoroční vládě Arnuvandaše III. se ujal vlády Muršiliš II., který sváděl časté boje s Egypťany, mimo jiné také svedl slavnou bitvu u Kadeše, největší bitvu své doby. Nakonec jeho nástupce Chattušiliš III. s Egypťany uzavřel mírovou smlouvu, která vymezovala sféry vlivu obou států v Sýrii. Obě strany se také zavázaly, že proti sobě nebudou útočit (tato smlouva nebyla nikdy porušena). Poté začalo v Chetitské říši docházet k nepokojům a říši ohrožují Asyřané. Sotva však kolem roku 1200 př. n. l. nastupuje na trůn Šuppiluliumaš II., dochází k velké pohromě: ze západu se přivalila vlna nových divokých kmenů, kterým Egypťané říkali mořské národy. Egypt jejich náporu odolal, Chetité však ne a celá jejich říše byla zničena. Chetité se ještě nějaký čas udržovali v městských střediscích, ale jejich veleříše už nikdy nebyla obnovena. Konec jejich politické existence se spojuje s dobytím jejich poslední velké pevnosti - Karchemiše roku 717 př. n. l..", "section_level": 2}, {"title": "Různé oblasti chetitského života.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Státní zřízení.", "content": "Chetitská říše nebyla dědičnou monarchií a chetitští králové byli jediní panovníci Východu, kteří nebyli absolutními monarchy: velké slovo tu měla rada velmožů, případně rady dvě – v tom se názory historiků liší. Chetité sami nám o tom nezanechali jednoznačné doklady, reformní nařízení krále Telipinuše je z pozdější doby (z let 1520–1515 př. n. l.). Nejspíše byla jedním z těchto orgánů rada nazývaná tulie, skládající se z králových synů a jiných jeho příbuzných a švagrů, z příslušníků nejvyšší kmenové a dvorní šlechty a náčelníka královy osobní stráže. Omezovala právo krále ukládat nejvyšší tresty příbuzným. V zásadních věcech státní politiky pak byla jeho poradním sborem.  Pankuš, druhé shromáždění, se vyvinulo z původního všelidového shromáždění, pak bylo shromážděním všech vojáků a později, po Telipinušových reformách, jen jejich privilegované části: to byla tělesná stráž, vyšší velitelé a šlechtičtí důstojníci, kteří se nazývali královými osobními přáteli. Pankuš měl v době míru právo jednat o králových zločinech. Chetitská říše byla do jisté míry také jakousi federací autonomních útvarů spravovaných dědičnými kmenovými náčelníky nebo královými bratry a syny. V době války však měl král i jeho syn neomezenou pravomoc.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyk.", "content": "Chetitština je vymřelý jazyk z anatolské skupiny indoevropských jazyků, nejstarší zaznamenaný indoevropský jazyk vůbec. V letech 1916–1917 byl tento jazyk rozluštěn českým badatelem Bedřichem Hrozným.", "section_level": 2}, {"title": "Společenské zřízení.", "content": "Společenské zřízení Chetitů bylo otrokářské, lidé se dělili na svobodné a otroky, kteří se rekrutovali ve starších dobách hlavně z podrobených Chattijců, později z válečných zajatců i odvlečeného obyvatelstva dobytých zemí. Někdy byli zajatci zařazováni do chetitského vojska a dostávali za odměnu pozemky. Otroci pracovali v zemědělství, hornictví a řemeslech, z menší části sloužili i v domácnostech. Není však jisté, zda tvořili většinu pracujících. Existoval i velký počet svobodných občiníků, rolníků, pastevců a řemeslníků.  Platidlem bylo stříbro, 160krát cennější než měď.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenství.", "content": "V chetitském vojenství hrály rozhodující roli válečné vozy, a to již od přelomu 18. a 17. století př. n. l., kdy údajně připadalo 40 válečných vozů na každých 1400 pěšáků. Vojákem na voze mohl být každý svobodný Chetita, což umožňovalo masové nasazení této zbraně. Za tím účelem bylo ze sousední země Mitanni, proslulé chovem koní, dováženo obrovské množství cvičených koní: Mitannec jménem Kikkuliš napsal učebnici o výcviku koní, trvajícím 200 dní a nocí: byli krmeni ječmenem a senem nebo ječnou kaší míchanou s řezankou.  Posádky několika tisíc válečných vozů byly cvičeny pro boj ve velkých formacích: jejich specialitou byl rychlý útok, napadení křídel a týlu protivníka, i přechod do protiútoku. Bosá pěchota, většinou složena z cizích žoldnéřů, byla považována za druhořadou složku vojska. Byla vybavena jen dřevěnými štíty a kopími, případně už železnými meči.  Lépe byla vybavena pěší garda králova. Vojáci byli zavázáni slavnostní přísahou, probíhající za zvuku píšťal a rachotu bubnů: skládali ji velitelé a kněží.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Mezi hlavní chetitské bohy, kterých bylo napočítáno zatím na 640, ale měli jich prý na tisíc, patřil král bohů Kumarbi, bůh bouře Taru, jeho dcera, krásná bohyně Inara, jeho žena Cheap, bůh ohně Agniš, bohyně lovu Rutaš podobná Artemidě – a mnoho a mnoho dalších. Žádného ze svých bohů prý nepokládali Chetité za vševědoucího a k některým měli vztah vyloženě kritický, což se prý projevovalo v zajímavých modlitbách králů, zároveň velekněžích Chetitů. Z chetitské mytologie také čerpala řecká mytologie.  Z pradávných mýtů byl znám mýtus Illujankaš, ještě snad z předchetitské doby, přednášený při oslavách Nového roku, v němž se bůh bouře Taru utkává s hrozným drakem Illujankašem a za pomoci bohyně Inary a hrdiny Chupašija jej překoná; mýtus Měsíční bůh Kašku vypráví, proč měsíc vychází a zapadá; mýtus Ullikumi zase vypráví o boji Tarua s nepřemožitelným mořským obrem toho jména, i prastarý mýtus Mizející bůh Telepinu, v tomto mýtu se bůh plodnosti vytratí kamsi do asijských stepí a vezme s sebou celou plodivou sílu světa, až ho najde včela a probudí ho bodnutím.", "section_level": 2}, {"title": "Móda a architektura.", "content": "Oděv vznešených Chetitů se skládal z přepásaných vlněných rouch s třepením, vojáci neodkládali ani v boji dlouhé pláště, později nosili suknice nad kolena. Podobný byl i pracovní oděv rolníků a řemeslníků. Na nohou se nosily sandály, na hlavě čepičky nebo zašpičatělé klobouky, ženy nosily na hlavě šátky, které splývaly s volným rouchem.  Domy se stavěly na kamenných základech z omítnutých cihel, nosníky byly ze dřeva a střecha byla rovná. Úzká okna hleděla do dvora.", "section_level": 2}, {"title": "Umění.", "content": "Kolem roku 1600 př. n. l. dochází v Chetitské říši k velkému kulturnímu a civilizačnímu rozvoji, vytváří se osobitý chetitský umělecký styl. Keramické práce charakterizují především zobákovité konvice, nádoby na úlitby bohům ve tvaru zvířat a hliněné formy na odlévání kovů, v čemž patřili Chetité mezi mistry. Figurky, především bronzové sošky, zobrazují božstva i lidi v anatolských oděvech s typickou špičatou pokrývkou hlavy. Keramické vázy z té doby jsou zdobeny reliéfními pásy, zobrazující kultovní úkony při různých náboženských obřadech a svátcích, kdy se tyto vázy používaly především. Charakteristické je provedení lidských postav: ženy jsou zobrazovány zásadně z profilu, u mužů bývá z profilu hlava a nohy, trup a paže bývají zpodobovány v pohledu čelním.", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Zemědělství bylo nejdůležitější částí společenské dělby práce, kterou lze sledovat na dobových dokumentech od 17. století př. n. l.. Převládal chov dobytka, vyspělé bylo i polní hospodářství: pěstoval se ječmen, pšenice, víno, z ječmene se vyráběl slad, ze kterého se vařilo pivo. Pivo bylo pravděpodobně velmi husté, pilo se proto z veliké nádoby stéblem slámy nebo zvláštní rourou.", "section_level": 2}, {"title": "Základní strava a životní styl.", "content": "Základní stravou prostého Chetita byl chléb, med, mléko, sýr, pivo, ovoce a zelenina, občas skopové a vepřové, ryby byly pochoutkou. V podstatě žili Chetité dosti spartánsky, ve volném čase se věnovali lovu, závodům ve střelbě lukem, v jízdě na koni, ženy předení. Potrpěli si na čistotu: když král za své návštěvy v jednom městě našel v nádobě na mytí vlas, byl její majitel potrestán smrtí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chetité (někdy také Hetejci, anglicky \"Hittites\", francouzsky \"Hittite(s)\", německy \"Hethiter\") byli indoevropský národ, který vytvořil říši, zahrnující dnešní Malou Asii, Sýrii, Libanon a část Palestiny. Chetité byli velicí válečníci, kteří se v bitvách spoléhali na své smrtonosné válečné vozy, a byli to také oni, kteří jako první začali používat železné zbraně. Při svých výbojích se střetli se starověkým Egyptem a tito dva rivalové spolu svedli mnoho bitev (např. bitva u Kadeše, patrně 1274 př. n. l.). Velice unikátní bylo chetitské státní zřízení, protože chetitští králové byli jediní panovníci starověkého orientu, kteří nebyli absolutními despoty. Jako většina států té doby, i chetitská říše byla závislá na zemědělství.", "tgt_summary": "赫梯(英语:Hittite,台湾译作西台)是一个位于安纳托利亚的亚洲古国。讲赫梯语的赫梯人和前20世纪迁来的讲印欧语系涅西特语的涅西特人共同创造了赫梯国家。前20世纪兴起于小亚细亚这一古老的文明地区。小亚细亚是古美索不达米亚文明与爱琴文明联系的桥梁和纽带。", "id": 847353}
{"src_title": "Skalár", "tgt_title": "标量 (数学)", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Ve fyzice se předpokládá, že danou skalární veličinu můžeme nějak fyzikálně měřit nebo počítat. Měla by přitom platit následující vlastnost: pokud přejdeme k nové souřadnicové soustavě, která bude vůči původní otočená, posunutá nebo zrcadlená (v klasické mechanice) resp. bude s původní soustavou spojena nějakou Poincarého transformací (ve speciální relativitě), měl by transformovaný pozorovatel stejným postupem změřit nebo spočíst to samé číslo. Pokud bychom tedy psali skalár jako „funkci“ souřadnicové soustavy pozorovatele, má smysl psát, že pokud se souřadnice transformují podle vztahu formula_1, kde formula_2 symetrie dané fyzikální teorie (t.j. například rotace v klasické fyzice), tak pro skalár S platí formula_3 Hodnota skalární veličiny tedy nezávisí (říkáme, že je invariantní) na volbě souřadnicové soustavy. To může být důležité při počítání v souřadnicích: například v klasické fyzice výraz formula_4 je skalár, kdežto formula_5 není.  Skalární veličina může mít i rozměr. Velikost skalární veličiny pak závisí na volbě jednotek. Zvolíme-li např. jako jednotku metry, dostaneme jinou číselnou hodnotu délky než kdybychom měřili v mílích.  Vzhledem k tomu, že skalární veličiny jsou čísla, lze s nimi provádět stejné operace jako s čísly, pokud jsou bezrozměrné. Pokud mají rozměr, můžeme sčítat jenom veličiny se stejným rozměrem (délku s délkou, náboj s nábojem apod.)", "section_level": 1}, {"title": "Pravý a nepravý skalár.", "content": "Skalár popsaný v předešlém odstavci se nazývá pravý skalár, pokud se nemění nejen při rotacích a translacích souřadnicové soustavy, ale ani při zrcadlení. Pro pravý skalár tedy speciálně v 3-rozměrném Euklidovském prostoru platí formula_6, kde levá strana symbolizuje výpočet skaláru v souřadnicové soustavě spojené s původní soustavou formula_7 prostorovou inverzí.  Skalární veličinu, která je invariantní při rotacích a translacích souřadnicové soustavy, ale při zrcadlení změní znaménko, označujeme jako pseudoskalár (nepravý skalár). Je to tedy veličina, jejíž znaménko závisí na volbě orientace daného prostoru. Speciálně v euklidovském prostoru dimenze 3 (nebo obecněji liché dimenze) pak platí formula_8.  Tento koncept je možno matematicky formulovat například tak, že je dán vektorový prostor V se skalárním součinem (v klasické fyzice by to byl euklidovský prostor, ve speciální relativitě Minkowského prostor) dimenze \"n\" a pseudoskalár je pak prvkem \"n\"-té vnější mocniny formula_9. Tento prvek se pak dá ztotožnit s číslem pomocí Hodgeovy duality za předpokladu skalárního součinu a orientace na V.  Příkladem pravého skaláru je ve fyzice elektrický náboj, příkladem pseudoskaláru je magnetický tok (je skalárním součinem vektoru plochy a pseudovektoru magnetické indukce), anebo determinant 3 vektoru v prostoru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Skalár (z lat. \"scala\", stupnice) je ve fyzice, v matematice nebo informatice veličina, jejíž hodnota je v daných jednotkách plně určena jediným číselným údajem. Protikladem skalární veličiny jsou vektory nebo tenzory, které jsou určeny více číselnými hodnotami. Například teplota je skalár, kdežto rychlost je obvykle vektor.", "tgt_summary": "在数学中,标量(英语:scalar)是指用来定义向量空间的域的一个元素。由多个标量描述的概念(比如方向、大小等)被称为向量。", "id": 606336}
{"src_title": "Klemens Wenzel von Metternich", "tgt_title": "克萊門斯·梅特涅", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Vyrůstal ve šlechtickém prostředí v Porýní. Jeho otec Franz Georg Karl Graf Metternich-Winneburg-Beilstein byl diplomatem trevírského dvora, matkou byla Maria Beatrix von Kageneck. Mladý Klemens Metternich studoval dva roky ve Štrasburku, ve stejné době, kdy zde své vojenské vzdělání právě dokončoval Napoleon Bonaparte. Studia Klemens dokončil v Mohuči.  Po obsazení Porýní francouzskou republikánskou armádou v roce 1794, se Metternichové uchýlili na své panství Kynžvart v západních Čechách, nicméně v Rakouském císařství byli považováni za cizince, a navíc byl v té době rod ve špatné finanční situaci. Klemensův otec ale záhy vstoupil do diplomatických služeb habsburské monarchie a postavení rodiny se zlepšilo.", "section_level": 2}, {"title": "Sňatek.", "content": "Klemens Metternich se ve svých 22 letech oženil s bohatou moravskou šlechtičnou Eleonorou Kounicovou, dcerou knížete Arnošta Kryštofa Kounice a vnučkou bývalého kancléře, knížete Václava Antonína Kounice. Svatba se konala 27. září 1795 na zámku ve Slavkově. Sňatkem s kněžnou Kounicovou se Metternich stal finančně nezávislým. Brzy se zapojil do vídeňského společenského života a doslova si užíval života. Léto trávil na Kynžvartu nebo na statcích své ženy na Moravě, zimu ve Vídni.", "section_level": 2}, {"title": "V diplomatických službách.", "content": "Do diplomatických služeb vstoupil až v roce 1801, kdy se stal nejprve vyslancem rakouské monarchie u saského dvora v Drážďanech, od února 1803 u pruského dvora v Berlíně a v květnu roku 1806 u Napoleonova dvora v Paříži. Dne 4. srpna 1809 byl jmenován rakouským ministrem zahraničí; tento úřad vykonával až do roku 1848, kdy odstoupil na protest proti revolučnímu povstání ve Vídni. Roku 1814 byl povýšen do dědičného knížecího stavu a 25. května roku 1821 se stal rakouským státním kancléřem.  Byl obratným politikem – na jeho radu bylo po porážce Rakouska v roce 1809 zpečetěno nové spojenectví s Francií svatbou rakouské arcivévodkyně Marie Luisy s císařem Napoleonem. Podařilo se mu udržet i náklonnost ruského cara Alexandra I. Po Napoleonově neúspěšném ruském tažení Metternich vyčkával a teprve v roce 1813 vyjednával nejprve s Alexandrem v Opočně, 27. června ve slezském Reichenbachu a 29. července svolal \"mírovou konferenci\" v Praze. Když neměla úspěch, podepsal 9. září v Teplicích novou protinapoleonskou koalici s Ruskem a Pruskem, která zvítězila v říjnu 1813 v bitvě národů u Lipska a 31. března 1814 obsadila i Paříž. V roce 1826 koupil Metternich klášter v Plasích, který stavebně upravil (interiéry prelatury, úpravy nádvoří, zbourání kaple sv. Bartoloměje a Ondřeje, odstranění kostela Panny Marie Růžencové u brány,...). V bývalém hřbitovním kostele sv. Václava za hradbami kláštera dal v letech 1827–1828 vybudovat svoji rodinnou hrobku.", "section_level": 2}, {"title": "Vídeňský kongres a Svatá aliance.", "content": "Od podzimu 1814 do léta 1815 pořádal kníže Metternich ve Vídni mezinárodní kongres, který nově upravil poměry v Evropě a významně posílil moc východních konzervativních monarchií. Podpořil carovu myšlenku vzniku Svaté aliance (26. září 1815) jako spojenectví tří křesťanských panovníků (rakouský císař František I., pruský král Bedřich Vilém III. a ruský car Alexandr I.) proti revoluci, liberalismu a nacionalismu. Ke Svaté alianci později přistoupili všichni křesťanští panovníci Evropy s výjimkou britského krále a papeže.  Jako strážce nového evropského pořádku uskutečnil kníže Metternich se svolením a s pomocí ostatních panovníků trestné výpravy za účelem rychlého pokoření revolučního hnutí na Apeninském poloostrově a ve Španělsku. Systém Svaté aliance vydržel s přestávkami až do krymské války (1853-1856).", "section_level": 1}, {"title": "Metternichovy politické zásady.", "content": "Kníže Metternich řídil rakouskou zahraniční politiku téměř čtyřicet let. Za tu dobu nezměnil své politické zásady. Byl zapřisáhlým monarchistou, odchovaný rokokovým vestfálským dvorem v Koblenzi na soutoku Mosely a Rýna. Měl osobní negativní zkušenosti s revolucí, před kterou musel uprchnout z Porýní do Vídně. Zastával názor, že prosazení liberálního a nacionálního principu by vedlo k rozkladu monarchií v Evropě. Zastával rovněž zásadu konzervativního pořádku a legitimity, i když například v nástupnické otázce Františkova nemocného syna Ferdinanda byl ochoten z této zásady z praktických důvodů ustoupit.  Jeho zahraničněpolitickým ideálem, k němuž neustále směřoval, byla evropská rovnováha ve formě velmocenské pentarchie. Za doménu rakouské politiky považoval severoitalský a západobalkánský prostor. Usiloval o zachování převládajícího vlivu Vídně v jihoněmeckých a středoněmeckých státech a snažil se prosazovat společné kroky s Pruskem při řešení politických a hospodářských problémů. Díky Metternichově politické obratnosti a také díky schopnostem jeho osobního tajemníka Friedricha Gentze, prožila habsburská monarchie dlouhá desetiletí nebývalého klidu na velmocenském výsluní.", "section_level": 1}, {"title": "Metternich a národní hnutí.", "content": "Kníže Metternich pocházel z Porýní, ale nikdy se nepovažoval za Němce v moderním nacionálně vymezeném smyslu slova. Pro něho byl stát hodnotou nadřazenou národu. Kulturní rozvíjení národnosti v duchu monarchistických a nepolitických tradic toleroval, dokud nezjistil, že se kříží s jeho zahraničněpolitickými záměry. Tento zlom nastal na počátku 40. let, kdy došlo k nacionalistickým rozhodnutím uherského sněmu a protipolskému haličskému rolnickému povstání. Obojí ohrožovalo vnitřní soudržnost říše a oslabovalo monarchii navenek. K tomu se ještě přidružilo nacionálně-hospodářské sjednocování německých států pod patronací Pruska.  Metternichovým heslem byla „jednota v různosti“ a onu jednotu mu symbolizovala především osoba schopného monarchy, pod jehož vládou bylo jedině možné udržet pohromadě heterogenní a proti sobě vzájemně brojící národy. Takováto sjednocující síla ale nebyla po smrti Františka I. k dispozici.  Kníže Metternich potíral všechna hnutí, jež byla založena na národně-liberální ideologii. Proto se po zavraždění německého spisovatele Augusta von Kotzebue studentem Sandem zasadil o koordinovaný postup všech knížat sdružených v Německém spolku proti německému liberálnímu hnutí. Karlovarská usnesení ze srpna 1819, která omezovala především autonomii univerzit a dozírala na všechny veřejné aktivity, učinila z Metternicha v očích západní Evropy antiliberálního reakcionáře, bojujícího proti vlastnímu národu.", "section_level": 1}, {"title": "Revoluce roku 1848.", "content": "13. března 1848 došlo ve Vídni k ozbrojeným srážkám lidu s vojskem, které si vyžádaly několik desítek mrtvých. Revoluční nálada v hlavním městě donutila císaře Ferdinanda I., aby kancléře Metternicha propustil ze svých služeb. Ten vzápětí dobrovolně odešel do Anglie.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Po smrti své první ženy Eleonory Kounicové roku 1825 se znovu oženil. Jeho druhou ženou se stala v roce 1827 Antoinette Leykamová, baronka von Beilstein, která byla o víc jak třicet let mladší (jemu bylo tehdy 54 let, jí 21 let). Antoinetta ale zemřela pouhé dva roky po svatbě. Již koncem roku 1830 poprosil čerstvý vdovec o ruku šestadvacetiletou hraběnku Melánii Zichy-Ferraris z uherské magnátské rodiny Zichyů, se kterou udržoval dlouhá léta přátelské styky. Melánie zemřela po 23 letech manželství roku 1854. Metternich přežil svou třetí ženu o pět let.  Na sklonku života se Klemens Wenzel vrátil z Anglie a žil střídavě ve Vídni a na svém zámku Kynžvart. Zemřel roku 1859 ve Vídni. Jeho ostatky byly převezeny do rodinné hrobky v kostele sv. Václava v Plasích, kde spočívají dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Potomstvo.", "content": "Se svou první ženou měl sedm dětí, ale svého otce přežily jen dvě – dcery Leontina a Hermína. S druhou ženou měl syna Richarda a s třetí ženou dceru Melánii a syny Pavla a Lothara. Metternich byl znám také mnoha svými milostnými skandály a je velmi pravděpodobné, že měl i několik nemanželských dětí. Snad nejznámější byl dlouholetý vztah s Kateřinou Vilemínou Zaháňskou, známou jako paní kněžna z \"Babičky\" Boženy Němcové, jež podle některých názorů měla být jejich nemanželskou dcerou (jiná hypotéza však považuje za matku Boženy Němcové mladší sestru Doroteu; hodnověrné důkazy však neexistují ani pro jednu z nich).", "section_level": 2}], "src_summary": "Klemens Wenzel Nepomuk Lothar kníže z Metternich-Winneburgu, vévoda z Portelly, hrabě z Kynžvartu, od roku 1814 kníže (15. května 1773 Koblenz – 11. června 1859 Vídeň) byl rakouský šlechtic, politik a diplomat.", "tgt_summary": "克莱门斯·文策尔·冯·梅特涅(Klemens Wenzel von Metternich,1773年-5月15日-1859年-6月11日)德意志出生的奥地利政治家,亦是所在时代最重要的外交家之一。梅特涅作为贵族外交官的儿子生于科布伦茨,就读于斯特拉斯堡大学和美因茨大学,见证过1790年利奥波德二世和1792年弗朗西斯二世的加冕礼。在英格兰游历后,他被任命为尼德兰公使,第二年尼德兰被法国占领。1848年的自由革命使他辞职。", "id": 139974}
{"src_title": "Umělá družice", "tgt_title": "人造衛星", "src_document": [{"title": "Druhy družic.", "content": "Umělé družice se rozdělují do kategorií zejména právě podle centrálního tělesa, kolem něhož se pohybují, tedy např. \"umělé družice Země\", \"umělé družice Měsíce\", \"umělé družice Marsu\" atd. Umělá kosmická tělesa, pohybující se po eliptických drahách kolem Slunce, se sice v počátcích kosmonautiky nazývala analogicky \"umělé družice Slunce\" nebo \"umělé planetky\", ale později se pro ně vžilo spíše označení \"meziplanetární sondy\", případně \"planetární sondy\".  Jiné dělení vychází z hlavního účelu umělých družic, podle kterého je lze rozdělit na:", "section_level": 1}, {"title": "Oběžné dráhy.", "content": "Rozdělení podle výšky oběžné dráhy:", "section_level": 1}, {"title": "Poloha družice.", "content": "V případě, že zanedbáme gravitační vliv ostatních těles a považujeme gravitační pole Země za sféricky symetrické, pohybuje se družice okolo Země po elipse, v jejímž ohnisku se nachází těžiště Země (1. Keplerův zákon). Polohu družice vůči Zemi proto popisujeme tak, že stanovíme polohu elipsy vůči Zemi, tvar elipsy a pak polohu družice na elipse.  Polohu elipsy vůči Zemi charakterizují tři úhly (viz obrázek): Tvar elipsy vyjadřují buď její poloosy nebo hlavní poloosa formula_4 dráhy a excentricita formula_5.  K tomu, abychom pro určitý čas t určili polohu družice na elipse, stačí znát polohu družice v nějakém jiném čase, protože pohyb družice je plně dán 2. Keplerovým zákonem (plocha opsaná průvodičem za jednotku času je konstantní) a 3. Keplerovým zákonem (poměr třetí mocniny hlavní poloosy a druhé mocniny oběžné doby je konstantní).", "section_level": 1}, {"title": "Historie umělých družic.", "content": "Poprvé o vypouštění satelitů na oběžnou dráhu psal Edward Everett Hale v povídce The Brick Moon. Příběh též začal vycházet v roce 1869 jako seriál v měsíčníku \"The Atlantic Monthly\". Myšlenka vypouštění satelitů na oběžnou dráhu se vrací roku 1879 v knize Julese Verna Ocelové Město.  V roce 1903 Konstantin Eduardovič Ciolkovskij (1857–1935) publikoval spis \"Výzkum světových prostorů reaktivními přístroji\" (). Byla to první akademické pojednání o raketové technice schopné vynést těleso na oběžnou dráhu. Jako jednu z variant použitého paliva navrhoval použití kapalného vodíku a kapalného kyslíku. Během celého života publikoval přes 500 prací týkající se kosmických letů vesmírem a příbuzných oblastí, včetně románů science fiction. Mezi jeho práce patří návrhy raket, pomocných raket, kosmických stanic, vzduchových uzávěrů pro výstup z kosmické lodě a řada dalších. Zajímal se i o stravování a řešení problémům s kyslíkem na vesmírných koloniích. Od kosmonautiky není daleko k letectví, takže není překvapením, že jisté úsilí věnoval i tomuto oboru. Zajímavostí je, že tyto kalkulace prováděl ve stejnou dobu jako bratři Wrightové.  V roce 1928 Herman Potočnik (1892–1929) publikoval svou první a zároveň poslední knihu \"Problém letu vesmírem – raketový motor\" (). V ní podrobně představil kosmickou stanici a navrhl její umístění na geostacionární dráze. Stanici považoval pro lidstvo za velmi přínosnou především v mírovém nasazení.  V roce 1945 anglický spisovatel science fiction Arthur C. Clarke (narozen 1917) popsal detailně možnost použití družic pro hromadné sdělovací prostředky. Clarke zkoumal operativní zabezpečení ostrovního systému. Podle jeho vize by dostačovalo vypustit na oběžnou dráhu tři družice pro pokrytí celé naší planety.  První umělou družicí Země se stal Sputnik 1, vypuštěný z kosmodromu Bajkonur 4. října 1957.  Umělé družice je na oběžnou dráhu Země schopno vypouštět pouze několik zemí:  Zkonstruovat umělou družici je snadnější než postavit nosnou raketu a kosmodrom. Států a organizací, které mají (měly) družici na oběžné dráze Země je proto více:  Dne 10. února 2009 došlo k první srážce dvou družic na oběžné dráze Země. Stalo se tak ve výšce asi 800 kilometrů nad Sibiří a srazil se při ní americký satelit komunikační firmy Iridium a nefunkční ruská vojenská družice.", "section_level": 1}, {"title": "Pozorovaní.", "content": "viz Záblesk družice", "section_level": 1}], "src_summary": "Umělá družice (umělý satelit) je umělé kosmické těleso, které se pohybuje v prvním přiblížení po uzavřené křivce (oběžné dráze, přibližně po elipse) kolem přirozeného kosmického tělesa, např. planety nebo jejího měsíce, na rozdíl od kosmických sond, pohybujících se na počátku jejich letu v gravitačním poli Země po otevřených křivkách (po parabole nebo hyperbole).", "tgt_summary": "人造卫星,在不产生歧义的情况下亦称卫星,是由人类建造的航天器的一种,是数量最多的一种。人造卫星以太空飞行载具如运载火箭、航天飞机等发射到太空中,像天然卫星一样环绕地球或其它行星运行。通讯卫星就是在地球轨道上,放置卫星,以作为地面微波与广播站间的通信媒介。虽然通讯卫星的造价很高,但由于能传输大量的资讯,而且免除架设的费用,因此对于长距离的传输仍是最普遍与最经济的方法;因为一个通讯卫星所传播的地域相当的大,只要三个通讯卫星就能涵盖地球上大部分的地域。", "id": 2135913}
{"src_title": "Kosmická sonda", "tgt_title": "空间探测器", "src_document": [{"title": "Druhy sond.", "content": "Podle hlavního zkoumaného objektu je dělíme obvykle na:  Zvláštní podkategorii shora uvedených typů sond tvoří návratové sondy, které po průzkumu cílů svého letu a případném odběru vzorků materiálu se vrátí se svým nákladem zpět na Zemi.  V nejstarší české literatuře v 50. a 60. létech 20. stol. byly kosmické sondy pod vlivem ruských sdělovacích prostředků a technické literatury nazývány \"meziplanetární automatické stanice\"; tento termín se dnes již v české odborné literatuře nepoužívá.", "section_level": 1}, {"title": "Výrobci.", "content": "Většinu amerických kosmických sond provozovala Laboratoř proudového pohonu (JPL) (která sama některé z nich i navrhla a postavila) resp. středisko NASA Ames Research Center; v současnosti bývají jejich provozovateli specializované laboratoře předních amerických univerzit v rámci kontraktů s NASA, přičemž výrobu sond zajišťují různé průmyslové firmy.  V bývalém Sovětském svazu většinu měsíčních sond a prvních planetárních sond vyvinula, postavila a provozovala konstrukční kancelář OKB-1 (nyní firma RKK Eněrgija) hlavního konstruktéra balistických raket a kosmické techniky S. P. Koroljova. Stavbu a částečně i provoz pozdějších planetárních sond (od roku 1965) zajišťovalo Vědecko-výrobní sdružení S. A. Lavočkina, resp. výzkumná část tohoto koncernu, Vědecko-výzkumné středisko G. N. Babakina. Později koordinaci vědecké náplně misí kosmických sond a řízení jejich letu přebíral stále více Ústav kosmických výzkumů (IKI) AN SSSR.", "section_level": 1}, {"title": "Čas.", "content": "U misí, jejichž sondy se dostanou do velké vzdálenosti od Slunce, se mohou udávat dva časy událostí. Jelikož šíření signálů je omezena rychlostí světla, může se čas události sondy lišit od času příjmu signálu na Zemi až o desítky minut. Označují se anglickými zkratkami SCET (z \"Spacecraft Event Time\", čas události sondy) a ERT (z \"Earth Receive Time\", čas příjmu na Zemi).", "section_level": 1}], "src_summary": "Kosmická sonda je umělé kosmické těleso bez lidské posádky vypuštěné k Měsíci nebo na únikovou dráhu ze zemského gravitačního pole. Úkolem těchto sond je výzkum vlastností prostoru, kterým prolétají a především těles sluneční soustavy, k nimž se přiblíží.", "tgt_summary": "空间探测器(英语:space probe)也称深空探测器,是用于探测地球以外天体和星际空间的无人航天器。空间探测器的基本构造多与人造地球卫星相近,但探测器通常用于执行某一特定探测或调查的任务,因而会携带相应的特殊设备。由于离地球较远通信不畅,空间探测器通常有较完备的自动化系统,甚至具有一定程度的人工智能,以便在无人控制的情况下按实际情况来进行任务。", "id": 2474902}
{"src_title": "Diferenciální rovnice", "tgt_title": "微分方程", "src_document": [{"title": "Typy diferenciálních rovnic.", "content": "Základní dělení diferenciálních rovnic je podle typu obsažených derivací: Většinou jde o rovnice typu: formula_1 Pokud je dáno formula_2 diferenciálních rovnic pro formula_3 neznámých funkcí, pak hovoříme o soustavě diferenciálních rovnic.  Řád diferenciální rovnice je řád nejvyšší derivace, která je v ní obsažená. Za řád soustavy diferenciálních rovnic považujeme hodnotu nejvyšší derivace, která se v soustavě vyskytuje. Podle řádu bývají diferenciální rovnice děleny na \"diferenciální rovnice prvního řádu\" a \"diferenciální rovnice vyšších řádů\".  Diferenciální rovnice, v nichž se hledaná funkce vyskytuje pouze lineárně, přičemž se nikde nevyskytují ani součiny hledané funkce s jejími derivacemi, ani součiny derivací této funkce, označujeme jako lineární diferenciální rovnice. Pokud jedna z uvedených podmínek není splněna, hovoříme o nelineárních diferenciálních rovnicích.", "section_level": 1}, {"title": "Řešení rovnice.", "content": "Za \"řešení (integrál) diferenciální rovnice\" (v daném oboru) považujeme každou funkci, která má příslušné derivace a vyhovuje dané diferenciální rovnici. Řešením (integrálem) soustavy diferenciálních rovnic je množina funkcí s derivacemi potřebného řádu, které vyhovují všem rovnicím dané soustavy.  Partikulární řešení můžeme v případě jednoduchých diferenciálních rovnic vypočítat analyticky. Nicméně ve velkém množství případů je analytické řešení příliš obtížné a diferenciální rovnice se řeší numericky.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Stojí-li v místnosti sklenice s horkým čajem, ubývá z ní teplo rychlostí, která je přímo úměrná rozdílu mezi teplotou čaje formula_4 a teplotou v místnosti formula_5 (kterou pro jednoduchost pokládejme za konstantní). Koeficient této úměrnosti značme formula_6. Máme tedy diferenciální rovnici  a chceme najít všechny funkce formula_8 (závislost teploty na čase), které ji splňují.  Tato rovnice je tedy podle výše uvedené klasifikace \"obyčejná diferenciální rovnice 1. řádu\".", "section_level": 1}, {"title": "Řešení příkladu.", "content": "formula_9 lze chápat jako diferenciál, tedy funkci dvou proměnných formula_10. Zlomek formula_11 v tomto významu se rovná derivaci formula_4 podle formula_13 (proto se derivace takto značí). Díky tomu lze uvedenou rovnici upravit:  Strany rovnice se rovnají, právě když se rovnají jejich neurčité integrály (rozdíl obou integračních konstant označme formula_16).  Vypočtením těchto integrálů obdržíme  Strany se rovnají, právě když se rovnají jejich exponenciály. Pro názornost předpokládejme formula_19:  To lze upravit na  Tato diferenciální rovnice má tedy nekonečně mnoho řešení, přičemž různé hodnoty \"c\" odpovídají různým funkcím \"T(t)\", které popisují chladnutí čaje s různou počáteční teplotou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Diferenciální rovnice jsou matematické rovnice, ve kterých jako proměnné vystupují funkce a jejich derivace. Diferenciální rovnice stojí v základech fyziky a jejich aplikace najdeme ve většině oblastí lidského vědění.", "tgt_summary": "微分方程(英语:Differential equation,DE)是一种数学方程,用来描述某一类函数与其导数之间的关系。微分方程的解是一个符合方程的函数。而在初等数学的代数方程里,其解是常数值。", "id": 1018828}
{"src_title": "Mitochondrie", "tgt_title": "線粒體", "src_document": [{"title": "Historie výzkumu.", "content": "S rozvojem mikroskopie byly v buňkách identifikovány různé struktury, o nichž se až později zjistilo, že představují jediný typ organely, tedy mitochondrii. Pro tyto různě vypadající struktury bylo používáno nespočetné množství různých termínů, jako například chondriozom, chondrioplast, fuchsinofilní či parabazální tělísko a podobně. Obvykle byla tato slova odvozena z řeckého výrazu pro zrno (χόνδρος, „chondros“), případně z jeho anglického („grain“) a německého („Korn“) ekvivalentu. Se zlepšením pozorovacích metod se na konci 19. století ukázalo, že tyto struktury mohou nabývat i vláknitého tvaru (vlákno je řecky μίτος, tedy „mitos“), a výrazy chondros a mitos daly společně vzniknout složenině, slovu mitochondrie.  V letech 1912–1913 B. F. Kingsbury a O. Warburg prokázali, že mitochondrie jsou sídlem energetického metabolismu eukaryotické buňky. Detaily složitých procesů odehrávajících se v nitru mitochondrie však byly odhalovány postupně (Hans Adolf Krebs, 1937 – Krebsův cyklus) a k poznání přispěla zejména postupná izolace jednotlivých enzymů účastnících se těchto cyklů. Postupně byly odhalovány podrobnější informace o stavbě mitochondrií, například skutečnost, že jsou obaleny dvěma membránami, nebo v roce 1963 i existence mitochondriální DNA.", "section_level": 1}, {"title": "Evoluční původ.", "content": "V dnešní době je obecně akceptováno, že mitochondrie představují potomky endosymbiotické bakterie, které se v procesu vzniku eukaryotické buňky určitým způsobem transformovala v semiautonomní organelu. Předpokládá se, že touto bakterií, která vstoupila do primitivní eukaryotické buňky, byl zástupce alfaproteobakterií z příbuzenského okruhu rodu \"Rickettsia\". Tyto názory však byly odbornou veřejností poměrně dlouho odmítány jako „nehodící se do slušné přírodovědné společnosti“. První představy o takovém původu se však paradoxně začaly objevovat již na konci 19. století, kdy ještě ani nebyl ustanoven termín mitochondrie (např. Richard Altmann, 1890). Známými zastánci této tzv. endosymbiotické teorie byl na začátku 20. století Konstantin Merežkovskij, případně v druhé polovině 20. století Lynn Margulisová. Silnou podporu pak teorie nalezla v molekulárních analýzách genomů, prokazujících evoluční příbuznost alfaproteobakterií a mitochondrií, nebo v objevu analogie mitochondriálních krist s intracytoplazmatickými membránámi alfaproteobakterií.  Přesný scénář „endosymbiotické události“, tedy procesu, při němž se bakterie fakticky změnila na mitochondrii, je stále poměrně zahalen tajemstvím. Podle tzv. molekulárních hodin (metoda založená na pozorování mutací v DNA) se zdá, že k tomu došlo přibližně před 2 miliardami let, tedy zřejmě nedlouho po vzniku samotné eukaryotické buňky. Dnes se také považuje za prokázané, že všechny známé eukaryotické organizmy buď mitochondrii mají, nebo alespoň měly za předka eukaryota, který mitochondrii měl. Proto se dnes ustupuje od termínu Archezoa, který označoval skupiny eukaryot, jež vznikly ještě před „endosymbiotickou událostí“: žádné takové nebyly objeveny. Zřejmé je také to, že mitochondrie vznikla v historii jednou jedinkrát, a všechny současné mitochondrie vznikly na základě této unikátní události (mluví se o tzv. monofyletickém původu).  Konkrétní scénář poskytují například známé vodíkové hypotézy, které jsou v podstatě všechny založené na předpokladu, že hostitelskou buňkou byla anaerobní, vodík metabolizující, autotrofní archebakterie, která jistým způsobem pohltila symbiotickou bakterii schopnou v rámci své respirace produkovat vodík. Potomci této bakterie následně prošli evolucí a změnili se na mitochondrie. Ať už to bylo tak, či onak, po endosymbiotické události muselo zcela jistě dojít k částečné redukci genomu symbiotické bakterie a pravděpodobně také k tzv. horizontálnímu transferu, tedy přechodu části genů z mitochondrie do jádra. V současnosti je 600–1000 mitochondriálních proteinů kódováno jadernou DNA a v mitochondriích je uloženo nanejvýš několik desítek genů (viz kap. genetická informace).", "section_level": 1}, {"title": "Redukce mitochondrií.", "content": "Ačkoliv všechny současné známé eukaryotické organizmy pochází ze společného předka, který mitochondrii měl, u mnohých eukaryot byly místo mitochondrií popsány jen jakési redukované organely neschopné oxidativní fosforylace, jako jsou hydrogenozomy a mitozomy. Tyto organely jsou často schopné syntézy ATP bez přítomnosti kyslíku, a hodí se tedy do anaerobního prostředí. Hydrogenozomy a mitozomy byly popsány zejména (ne však výhradně) v říších Excavata a Amoebozoa, známé jsou například \"Entamoeba histolytica\", \"Giardia intestinalis\", různé mikrosporidie (\"Microsporidia\") a chytridiomycety (\"Chytridiomycota\"), případně různí anaerobní nálevníci (Ciliophora).  Redukce mitochondrie spojená s úplnou ztrátou schopnosti buněčného dýchání byla v r. 2020 nalezena i u mnohobuněčného organismu. \"Henneguya salminicola\", výtrusenka parazitijící na lososech, vývojem přišla nejen o mitochondriální DNA nutnou pro dýchání, ale i části jaderné DNA nezbytné pro reprodukci mitochondriální DNA. Energii získává od svého hostitele pomocí specializovaných bílkovin.  V roce 2016 byla dokonce poprvé popsána prokazatelná absence mitochondrie i jakékoli jiné organely tohoto typu, ba i jakéhokoli jaderného genu či proteinu mitochondriálního původu u eukaryotického organismu, a to u oxymonád rodu \"Monocercomonoides\", střevního parazita činčil. Vzhledem k tomu, že se jedná o značně odvozeného (nemá např. ani peroxizomy, ani Golgiho aparát) a svou stavbou přitom velmi komplexního prvoka, lze předpokládat, že o pozůstatky mitochondrií přišel druhotně a své buněčné procesy modifikované parazitickým životem má nastaveny tak, že mitochondriální geny/proteiny pravděpodobně ani nepotřebuje. Autoři studie, mj. i biologové Univerzity Karlovy a Ostravské univerzity, předpokládají, že podobnou absenci budou vykazovat i další oxymonády. Byla tak vyvrácena představa, že eukaryotní buňka bez mitochondrií nebo jejich pozůstatků ani nemůže fungovat.", "section_level": 2}, {"title": "Stavba.", "content": "Mitochondrie mohou mít velice rozmanité prostorové uspořádání a velikost, sahající od vláknité struktury až po kompaktní zrna. Například v hepatocytech a fibroblastech mají klobásovitý tvar a rozměry 3–4 μm na délku a 1 μm na šířku. Tím také připomínají bakterie (např. \"E. coli\" dosahuje délky 2–3 μm a šířky 0,6 μm.). Jindy vzniká v buňkách spíše síťovité retikulum mitochondriálních membrán tvořené tenkými větvícími se trubičkami. Co se týče počtu, v hepatocytech se obvykle nachází asi 800 mitochondrií, lidský oocyt jich však obsahuje až 100 000, měňavka \"Chaos chaos\" dokonce 500 000, ale např. lidská spermie jen několik a \"Trypanosoma\" nebo buňka lidské sítnice jen jednu. Mitochondrie se množí procesem podobným binárnímu dělení bakterií, může však docházet i opačnému procesu, tedy fúzi dvou mitochondrií dohromady.  Jednotlivé mitochondrie mohou být vzájemně propojené nanotunely specifické stavby, odlišné od stavby nanotrubiček cytoskeletu. Mají dvoumembránovou stěnu a pravděpodobně slouží k transportu proteinů.  Co se týče biochemické stavby, v mitochondriích bylo identifikováno několik stovek proteinů (např. v mitochondriích v srdci se toto číslo odhaduje na 615). Až polovina mitochondriálních proteinů je zřejmě specifická pro danou tkáň.", "section_level": 1}, {"title": "Membrány.", "content": "Mitochondrie je, podobně jako například primární plastidy, oddělena od okolí dvěma fosfolipidovými membránami, mezi nimiž je tzv. mezimembránový prostor. Takový systém je srovnatelný se stavbou membrány gramnegativních bakterií, z nichž se mitochondrie vyvinuly. Mezimembránový prostor má složení velice podobné složení okolního cytosolu, tzn. obsahuje mnohem méně proteinů, než vnitřní mitochondriální prostor (tzv. matrix). Z bílkovin je v mezimembránovém prostoru zastoupen hlavně cytochrom c a různé kinázy.  Vnější membrána mitochondrií představuje první bariéru mezi vnitřním prostředím organely a okolním cytosolem. Je v úzkém kontaktu s endoplazmatickým retikulem, a do jisté míry se mu podobá i svou stavbou. Obsahuje však ve své ploše mnoho pórů (mitochondriální poriny VDAC), a tak je tato membrána propustná pro většinu látek s molekulovou hmotností nepřesahující přibližně 5000 Da (někdy se uvádí i 10 000 Da). Proto zamezuje spíše jen vstupu bílkovin a jiných makromolekul. To je významné především ze dvou hledisek: kdyby byly póry větší, nejen, že by unikly z mezimembránového prostoru důležité proteiny dýchacího řetězce, ale uvolněním cytochromu c by se navíc nastartovala v buňce programovaná buněčná smrt. Přesto se proteiny transportovat musí, a tak vnější membrána obsahuje tzv. Tom komplex, který je přenáší z cytoplazmy do intermembránového prostoru. Dále se na vnější membráně nacházejí enzymy, které jsou součástí metabolismu mastných kyselin a fosfolipidů.  Vnitřní membrána má velkou plochu, protože je zvlněna v tzv. kristy. U jaterních buněk, které mají kristy ještě relativně malé, je plocha vnitřní membrány mitochondrie 15× větší než plocha plazmatické membrány buňky. Obecně závisí velikost krist na metabolické aktivitě konkrétní buňky. Vnitřní membrána je zásadní z hlediska funkčnosti mitochondrie. Je schopná propouštět molekuly jen velice selektivně, ionty přes ni téměř nedifundují, a to možná díky speciální stavbě fosfolipidové dvouvrstvy. Obsahuje totiž neobvyklý fosfolipid kardiolipin, z jehož fosfátové hlavy vychází ne dvě, ale hned čtyři mastné kyseliny. Na této membráně je totiž umístěno množství enzymů tzv. dýchacího řetězce, včetně ATP syntázy a enzymu ANT, který vynáší konečný produkt dýchání – adenosintrifosfát – ven do buňky. Vnitřní membrána (podobně jako ta vnější) dále obsahuje komplex, který umožňuje přenos bílkovin přes ni – ten se označuje jako Tim komplex.  Mitochondriální kristy mohou mít i předendosymbiotický původ, protože jsou analogické intracytoplazmatickým membránám alfaproteobakterií. Prvotní mitochondrie tak možná zdědily od svých bakteriálních předků existující ultrastruktury adaptované na účinný přenos energie.", "section_level": 2}, {"title": "Matrix.", "content": "Uvnitř mitochondrie se nachází matrix, hustá hmota s obsahem vody méně než 50%, velice bohatá na bílkoviny. Patří k nim zejména enzymy Krebsova cyklu. Dále matrix obsahuje různé nukleotidové koenzymy, anorganické ionty (vápník), z větších struktur mitochondriální DNA, příslušnou RNA a dokonce mitochondriální ribozomy (ve shodě s endosymbiotickou teorií jsou velice podobné ribozomům bakteriálním).", "section_level": 2}, {"title": "Transport bílkovin do mitochondrie.", "content": "Mitochondrie jsou schopné vyrábět si jen velmi omezené množství bílkovin, a většina mitochondriálních bílkovin je proto vytvářena v cytosolu (z jaderných genů). Tyto proteiny jsou vzápětí přenášeny skrz jednu či obě mitochondriální membrány, aby skončily na místě svého finálního určení. Transport do mitochondrie je složitý molekulární proces závislý na celé řadě transportních proteinů. Mitochondriální protein je rozeznán podle speciální aminokyselinové signální sekvence bohaté na bazické, hydroxylované a hydrofobní aminokyseliny. Tato sekvence (obvykle na N-konci) je ve většině případů po dokončení transportu z bílkoviny odstraněna.  V cytosolu se mitochondriální bílkoviny obvykle navážou na chaperony typu Hsp70. Díky nim zůstávají v nesbaleném stavu – v tomto stavu je transport bílkovin skrz kanály jednodušší. První překážkou je vnější membrána, v níž jsou umístěny Tom kanály Tom40. Některé mitochondriální bílkoviny se začlení do vnější membrány (jako namátkou právě Tom40), jiné zůstávají v mezimembránovém prostoru a další pokračují svou pouť skrz vnitřní membránu. Proteiny vstupující do matrix využívají komplex Tim23 (složený z Tim23 a Tim17), zatímco proteiny, jež se mají začlenit do vnitřní membrány a zůstat tam jako transmembránové, využívají komplex Tim22.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Buněčné dýchání a syntéza ATP.", "content": "V mitochondriích probíhá převážná část buněčného dýchání (vyjma zejména glykolýzy, jež probíhá v cytosolu). Tento sled reakcí představuje rozklad různých organických látek, čímž se získává energie potřebná pro syntézu adenosintrifosfátu (ATP) z ADP. Výchozí látkou jsou zejména pyruvát a mastné kyseliny, obě látky v mitochondriální matrix prochází reakcemi, při nichž vzniká acetylkoenzym A (pyruvát prochází dekarboxylací, mastné kyseliny beta-oxidací). Acetylkoenzym A následně vstupuje do Krebsova cyklu, což je série reakcí, které umožňují redukci koenzymů NAD na NADH a FAD na FADH. Elektrony z těchto koenzymů jsou předávány do dýchacího řetězce, jenž je umístěn na vnitřní membráně mitochondrie. Dýchací řetězec přenáší do mezimembránového prostoru vodíkové kationty (H, čímž vzniká v prostoru mezi membránami kyselé pH. Toto pH má tendenci se vyrovnávat, a tak prochází otvorem v enzymu ATP syntáze zpět dovnitř buňky. Průchodem H však tento enzym vytváří ATP, jež je kýženým produktem celého sledu reakcí.", "section_level": 2}, {"title": "Další funkce.", "content": "Přestože je mitochondrie známá převážně jako energetická jednotka buňky, byly k ní přiřazeny i další důležité funkce. S buněčným dýcháním souvisí skutečnost, že jsou mitochondrie v hnědé tukové tkáni schopné produkovat teplo. Mechanismus je elegantní: místo toho, aby vodíkové kationty procházely ATP syntázou, prochází protonovým kanálem termogeninem (UCP1), jenž je právě zodpovědný za vznik tepelné energie.  Navíc může matrix mitochondrií fungovat jako zásobárna vápníku (podobně jako endoplazmatické retikulum), čímž udržují vnitřní homeostázu buňky. Dovnitř se dostávají ionty vápníku speciálním přenašečem, který je poháněn membránovým potenciálem, při masivním uvolňování vápníku ven se může tímto způsobem navodit v buňce určitá odpověď (produkce hormonů, neurotransmiterů, atp.). Navíc je v mitochondrii přítomna řada proteinů spouštějících apoptózu, programovanou buněčnou smrt buňky, regulace buněčné proliferace a metabolismu, probíhají však v nich i některé části syntézy hemu a steroidů.  Je známo, že v mitochondriích jsou (jako vedlejší produkt buněčného dýchání) produkovány kyslíkové radikály, jež mohou způsobit četné mutace v mitochondriální DNA. Čím více je tato DNA poškozována, tím defektnější molekuly vznikají, a tím spíš se pak mohou degenerativní změny prohlubovat. Množství změn je v mitochondriích pozorováno během lidského stárnutí. Některé změny mohou být dávány do souvislosti s Parkinsonovou chorobou.", "section_level": 2}, {"title": "Genetická informace.", "content": "Mitochondriální DNA (též mtDNA) je označení pro DNA, která se nachází v mitochondriích a tvoří tak součást mimojaderné genetické informace. Jedná se o pozůstatek genomu bakterií, z nichž mitochondrie vznikla, a dodnes s nimi má mnoho společných rysů. Mitochondriální DNA je totiž zpravidla kruhová (cirkulární) a svým charakterem se podobá prokaryontnímu nukleoidu a nikoliv eukaryotickým chromozomům. Je v porovnání s jaderným genomem velice malá. Například lidská mitochondriální DNA má velikost 16 569 párů bází, celkem obsahuje 37 genů, z toho 24 představují geny pro různou nekódující RNA (2 geny pro 16S a 23S rRNA a 22 genů pro tRNA). Zbývajících 13 genů kóduje vlastní mitochondriální polypeptidy podílející se na enzymatické výbavě mitochondrií. Na druhou stranu může být mtDNA v mitochondrii přítomná v několika kopiích a s přihlédnutím ke skutečnosti, že mitochondrií může být v buňce i několik set tisíc, může paradoxně představovat genom v mitochondrii většinovou složku celkového buněčného genomu.  Mitochondriální DNA se dědí obvykle po matce, tedy maternálně, jelikož z vajíčka (a nikoliv ze spermie) pochází obvykle veškerá mitochondriální genetická informace zárodku. To je také jeden z důvodů, proč je mtDNA velice cenným nástrojem genetiků a molekulárních biologů – geny matky a otce se nerekombinují. Navíc mtDNA mutuje rychleji než jaderný genom, čímž umožňuje zkoumat změny v mnohem kratším časovém měřítku. Tyto a další vlastnosti mtDNA umožňují zkoumat například migrace lidských populací (viz termín mitochondriální Eva).", "section_level": 1}, {"title": "Poruchy a onemocnění.", "content": "Mitochondriální onemocnění je označení pro takové onemocnění, které je způsobené poruchou funkce mitochondrií, a to v širším významu jak vrozené, tak i získané. Za vrozené se považují onemocnění způsobené mutacemi v genech v jaderné DNA či v mitochondriální DNA). Naopak získané poruchy mitochondrií mohou být výsledkem infekce, užívání léků či vlivem negativních podmínek prostředí. Obvykle se jedná o onemocnění způsobená poruchami v mitochondriálním metabolismu, zejména poruchy oxidativní fosforylace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mitochondrie je membránově obalená organela, kterou lze nalézt ve většině eukaryotických (např. lidských) buněk. Dosahuje obvykle rozměrů v řádu i několika mikrometrů a v buňce se jich může vyskytovat několik stovek, ale i sto tisíc. Obvykle se považují za struktury klobásovitého tvaru, nicméně v řadě případů vytváří spíše bohatě se větvící síť vláken po celé buňce. Funkce mitochondrií se do jisté míry dá přirovnat k buněčné elektrárně, jelikož v nich díky procesům buněčného dýchání vzniká energeticky bohatý adenosintrifosfát (ATP) používaný jako „palivo“ pro průběh jiných reakcí v celé buňce. Mitochondrie je uzavřena dvěma membránami. Vnější membrána je značně pórovitá a skutečnou bariéru pro malé molekuly představuje spíše vnitřní membrána. Na vnitřní membráně a uvnitř ní se také odehrávají ty nejdůležitější metabolické pochody. Konkrétně v mitochondriích probíhá Krebsův cyklus, dýchací řetězec, ale také beta-oxidace mastných kyselin. Navíc se mitochondrie podílejí na dalších procesech, jako je buněčná diferenciace, buněčná smrt i kontrola buněčného cyklu a růstu. Na druhou stranu mohou mít poruchy jejich funkce za následek různá mitochondriální onemocnění, která obvykle souvisí s neschopností správně provádět metabolické mitochondriální pochody.", "tgt_summary": "zh-tw:;zh-hk:;zh-hans: 线粒体(mitochondrion)是一种存在于大多数真核细胞中的由两层膜包被的细胞器,直径在0.5到10微米左右。除了溶组织内阿米巴、蓝氏贾第鞭毛虫以及几种微孢子虫外,大多数真核细胞或多或少都拥有线粒体,但它们各自拥有的线粒体在大小、数量及外观等方面上都有所不同。这种细胞器拥有自身的遗传物质和遗传体系,但因其基因组大小有限,所以线粒体是一种半自主细胞器。线粒体是细胞内氧化磷酸化和合成三磷酸腺苷(ATP)的主要场所,为细胞的活动提供了化学能量,所以有“细胞的发电站”(the powerhouse of the cell)之称。除了为细胞供能外,线粒体还参与诸如细胞分化、细胞信息传递和细胞凋亡等过程,并拥有调控细胞生长和细胞周期的能力。", "id": 2492539}
{"src_title": "San Francisco", "tgt_title": "旧金山", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní Američané se v oblasti San Francisca usadili před 10 000 lety. První Evropan, který vplul do San Francisské zátoky, byl španělský průzkumník Don Gaspar de Portola v roce 1770. První španělská misie, Mission San Francisco de Asis byla založena o šest let později 29. června 1776. Na místě, dnes nazývaném Presidio, byla postavena malá vojenská tvrz. Na ostrově Alcatraz postavili Španělé malou vesnici nazvanou Yerba Buena. Později připadlo území Mexičanům a stalo se nezávislým, ale izolovaným. Po dobytí Kalifornie Spojenými státy byla vesnice v roce 1847 přejmenována na San Francisco. V té době bylo San Francisco malé městečko s nehostinnou geografií. To vše se změnilo za dva roky. Zlatá horečka do tohoto území přitáhla imigrační vlnu. Počet obyvatel se v prosinci 1849 zvýšil z 1 000 na 25 000. Železnice, bankovnictví a těžební průmysl přitáhl do města majoritní ekonomické síly. Na konci 19. století zde byly vybudovány 4 univerzity.  Zemětřesení v roce 1906, spolu se souvisejícím požárem, zničilo 80% města, včetně historického jádra. Zemřelo přes 3 000 lidí. Po roce 1906 bylo město rychle obnoveno. Otevření mostů San Francisco – Oakland Bay Bridge a Golden Gate Bridge v roce 1936 a 1937 způsobilo, že město bylo dostupnější a počet obyvatel prudce vzrostl. Během druhé světové války pak bylo hlavním přístavem, kde se naloďovala vojska pro válku v Tichomoří. Po válce vedly přílivy vracejících se vojáků, masívní přistěhovalectví a další faktory k tomu, že se San Francisco stalo hlavním centrem liberalizačních snah ve Spojených státech. V druhé polovině 20. století se San Francisco stalo magnetem pro malíře, spisovatele a rockové muzikanty. V roce 1967 zde během \"Léta lásky\" došlo k masovému rozvoji hnutí hippies. Město se také stalo centrem osvobození homosexuálů. V roce 1989 zasáhlo město další zemětřesení. Bylo zničeno velké množství cest a silnic.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie a podnebí.", "content": "San Francisco leží na západním pobřeží Spojených států a je ze tří stran obklopeno vodou; Tichým oceánem na západě a San Franciscou zátokou. Součástí města je i několik ostrovů, například Alcatraz nebo Treasure Island. K městu patří i neobydlené Farallonské ostrovy v Tichém oceánu, vzdálené 43 kilometrů od města. Hlavní část města se rozprostírá na ploše zhruba 11x11 kilometrů. Díky své poloze je San Francisco významnou dopravní křižovatkou.  Pro San Francisco je typický nerovný terén s velkým množstvím více než padesáti kopců. Podle kopců na kterých leží jsou pojmenovány i některé městské čtvrti, jako například Pacific Heights, Russian Hill, Potrero Hill, nebo Telegraph Hill.", "section_level": 1}, {"title": "Počasí a podnebí.", "content": "Pro San Francisco jsou typické mírné deštivé zimy a suchá léta. Vzhledem k tomu, že je město ze tří stran obklopeno vodou, je sanfranciské klima silně ovlivněno studenými proudy Tichého oceánu, což přináší jen malé rozdíly mezi teplotami během roku. Průměrné letní leploty se pohybují do 21 °C. Nejvyšší teplota, která kdy byla v San Franciscu naměřena, bylo 39 °C 14. června 2000. Zimy jsou mírné s teplotami kolem 15 °C. Teploty většinou nikdy nesestoupí k 0 °C, s výjimkou nejnižší zaznamenané teploty -3 °C, která byla naměřena 11. prosince 1932. Nejvíce sněhu ve městě napadlo 5. února 1887, kdy leželo v ulicích centra města 9,4 cm sněhu, v ostatních částech San Francisca to bylo 17,8 cm. Poslední měřitelné sněžení bylo 5. února 1976, kdy na většinu území města napadlo 2,5 cm sněhu.  Kombinace studené vody Tichého oceánu a poměrně vysokých teplot kalifornské pevniny vytváří pro město charakteristickou mlhu. Ta může v jarním a letním období zahalit západní část města na celý den. Méně se mlha vytváří ve východních oblastech San Francisca, hlavně koncem léta a na podzim, kdy je ve městě nejtepleji. Kvůli kopcovitému reliéfu města a vlivu oceánu se podnebí v různých částech města může velmi lišit. Vysoké kopce ve středu města se vyznačují až 20% rozdílem v množství srážek než ostatní části města. Kopce také chrání východní oblasti před mlhami a oblačností.", "section_level": 2}, {"title": "Městské čtvrtě.", "content": "Centrum San Francisca se nachází v severovýchodní části města. Za střed města lze považovat \"náměstí Union Square\" a jižně ležící severovýchodní konec ulice \"Market st.\" Obchodní a finanční centrum města tvoří na východ od Union Square ležící \"Financial District\". Za centrum nákupů, restaurací a turistické centrum lze považovat severovýchodně ležící přístavní čtvrť \"Fisherman's Wharf\".", "section_level": 1}, {"title": "Union Square.", "content": "V centru náměstí Union Square stojí socha admirála Deweyho, která má připomínat vítězství ve španělsko-americké válce. Náměstí ale nese jméno podle volebních shromáždění, které se tu konaly v době Americké občanské války. Union Square a okolí je známé pro řadu obchodů, obchodní domy, butiky, hotely a také divadla. Na jižní straně náměstí, na Geary Street, leží \"divadelní čtvrť\". Jižně od Geary St., na menším náměstí A. S. Hallidie Plaza, je výchozí zastávka sanfranciské pozemní lanové dráhy.", "section_level": 2}, {"title": "Financial District.", "content": "Financial District leží severně od Market St. Čtvrť je charakteristická výškovými budovami, které zde postupně rostly po roce 1906. Na rohu Market St. a Kearny St. najdeme fontánu \"Lotta' Fountain\", místo, kde se lidé shromažďovali po zemětřesení a požáru v roce 1906. Na severovýchodním konci Market St., při pobřeží Sanfranciského zálivu, stojí budova s vysokou věží \"Ferry Building\" z roku 1898, která byla postavena podle vzoru katedrální věže v Seville. Před budovou se pravidelně konají trhy \"Ferry Plaza Farmers' Market\", kde lze zakoupit místní produkty. Severně od Ferry Building Marketplace leží pobřežní třída \"The Embarcadero\". Dříve zde stála dvoupatrová dálnice, která byla v roce 1991 stržena. Dnes je třída lemovaná palmami, v jednotlivých přístavních budovách jsou kavárny, restaurace, galerie a komerční prostory. Na západní straně jsou bytové domy. V severní části Finanční čtvrti pak najdeme nejznámější výškovou budovu v San Fraciscu, jeden ze symbolů města, Transamerica Pyramid. Budova má 48 pater a výšku 260 metrů, jejím autorem je losangeleský architekt W. Pereira. Vedle budovy se nachází \"Transamerica Redwood Park\". Severně od budovy lze místy narazit na původní zástavbu z červených cihel, která dnes slouží především jako kanceláře.", "section_level": 2}, {"title": "China Town.", "content": "Čínská čtvrť leží severozápadně od Finanční čtvrti, začala postupně vznikat ve druhé pol. 19. st. migrací čínských dělníků a námořníků. Ve 20. st. ji postupně začali doplňovat Korejci, Vietnamci, Thajci a Laosané. Nejzajímavější místa jsou v oblasti \"Stockton a Grant St.\" kde jsou trhy s rybami, pekařství, bylinkářství. Jinak čtvrť nabízí nejnevkusnější fasády domů a obchody ve městě. Významnou památkou v oblasti je \"katedrála Old Saint Mary's Cathedral\" z roku 1854, která přežila zemětřesení a požár.", "section_level": 2}, {"title": "North Beach.", "content": "North Beach se nachází severně od Čínské čtvrti a \"proslavila\" ji beatnická generace. Hlavní ulicí je \"Columbus Ave\", kde lze najít řadu kaváren a knihkupectví, mimo jiné i \"City Lights Bookstore\", první paperbackové knihkupectví ve Spojených státech. V severní části Columbus Ave se nachází \"Italská čtvrť\" se známou kavárnou \"Café Trieste\". Jedním z center čtvrti je \"Washington Square\" s římsko-katolickým novogotickým chrámem \"Saints Peter and Paul Church\".", "section_level": 2}, {"title": "Telegraph Hill.", "content": "Telegraph Hill leží východně od North Beach. Je typická sanfranciská čtvrť s rodinnými domy v kopcovitém terénu. Oblíbeným turistickým cílem je Coit Tower, 64 m vysoká věž z roku 1933 na vrcholku Telegraph Hill. Z místa je pěkný výhled na město.", "section_level": 2}, {"title": "Fisherman's Wharf a Marina District.", "content": "Původně rybářský přístav Fisherman's Wharf je dnes jedním z turistických center San Francisca. Z pier 39 a 41 odplouvá lodní doprava po Sanfranciském zálivu a výletní lodě. Jinak je Fishermań's Wharf centrum nákupů, restaurací, rychlých občerstvení a obchodů se suvenýry. Západně od přístavu Fisherman's Wharf, již ve čtvrti Marina, se nachází původně opevnění, dnes rekreační oblast a park \"Fort Mason\". Fort Mason bylo v průběhu druhé světové války hlavním centrem naloďování a přeskupování námořních sil pro boje v Pacifiku. Severozápadní část Marina District tvoří přístaviště jachet a nábřeží s travnatou plochou. Jižní část bytová zástavba. V západním výběžku čtvrti se nachází zajímavá stavba z roku 1915 (rekonstruovaná v roce 1965 a 2009) určená k výstavám \"Palace of Fine Arts\".", "section_level": 2}, {"title": "Russian Hill.", "content": "Russian Hill byl pojmenován po ruských námořnících. Čtvrť tvoří především bytová zástavba. Největší turistickou atrakcí je ulice Lombard Street s honosnými domy a především velmi prudkým klesáním, které bylo v roce 1922 vyřešeno 8 prudkými zatáčkami. Významný je ve čtvrti také \"San Francisco Art Institute\", nejstarší umělecká škola západně od řeky Mississippi založená roku 1871.", "section_level": 2}, {"title": "Nob Hill.", "content": "Nob Hill leží jižně od Russian Hill. Čtvrť tvoří především typické sanfranciské dvoupatrové domy, dráha pozemní lanovky, výhledy na město, místní restaurace. Původně se zde usadili bohatí průmyslníci. Hlavní náměstí najdeme v místech, kde se kříží \"California a Taylor St.\" Zde stojí novogotická katedrála \"Grace Cathedral\" postavená podle vzoru francouzských katedrál v letech 1928 – 64. Má délku 100 m, šířku 49 m a maximální výšku 50 m. Ceněná je také budova \"hotelu Fairmont San Francisco\" dokončená v letech 1906 – 07.", "section_level": 2}, {"title": "Městské části.", "content": "San Francisco se skládá z 39 městských čtvrtí (\"neighborhoods\"). Seznam čtvrtí vychází z údajů sanfranciského Oddělení územního plánování (\"SF Planning Department\").  Bayview, Bernal Heights, Castro/Upper Market, Chinatown, Crocker Amazon, Diamond Heights, Downtown Civic Center, Excelsior, Financial District, Glen Park, Golden Gate Park, Haight Ashbury, Inner Richmond, Inner Sunset, Lakeshore, Marina, Mission, Nob Hill, Noe Valley, North Beach, Ocean View, Outer Mission, Outer Richmond, Outer Sunset, Pacific Heights, Parkside, Potrero Hill, Presidio, Presidio Heights, Russian Hill, Seacliff, South Bayshore, South of Market, Treasure Island, Twin Peaks, Upper Market, Visitacion Valley, West of Twin Peaks, Western Addition.", "section_level": 1}, {"title": "Stavby a architektura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Budovy.", "content": "Nejvyšší budovy v San Franciscu.", "section_level": 2}, {"title": "Mosty.", "content": "Golden Gate Bridge.<br>San Francisco–Oakland Bay Bridge.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Městská.", "content": "San Francisco je známé velmi hustou sítí veřejné městské dopravy. Kromě metra zde funguje několik linek historických tramvají a množství linek trolejbusů a autobusů.", "section_level": 2}, {"title": "Silniční.", "content": "Město protíná síť dálnic, které jsou napojeny na mosty překračující vody zálivu. Na sever přetíná úžinu Golden Gate most Golden Gate Bridge, na východ do Oaklandu vede most San Francisco-Oakland Bay Bridge. Na obou mostech se za vjezd do města platí mýto.", "section_level": 2}, {"title": "Letecká.", "content": "Sanfranciské mezinárodní letiště leží jižně od města. Je dosažitelné autobusy a rychlodráhou BART.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční.", "content": "Vlakové soupravy společnosti Caltrain zajišťují spojení se San José na jihu. Rychlodráha BART spojuje město s mezinárodním letištěm. Podmořským tunelem vede trať rychlodráhy také na východ do Oaklandu a odtud pokračují linky do Dublinu, Fremontu, Pittsburghu a Richmondu. V současnosti se připravuje prodloužení systému BART přes Fremont až do San José.", "section_level": 2}, {"title": "Námořní.", "content": "San Francisco představuje hlavní námořní centrálu severní Kalifornie.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 805 235 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 15,1 % populace.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "V roce 1876 se zde narodil spisovatel Jack London.  15. října 1932 zahájila svou činnost sanfranciská Opera premiérou Pucciniho Toscy  Město bylo v 50. létech 20. století centrem spisovatelů a umělců beatnické generace a stopy jejich působení jsou ve městě znát dodnes. Sídlí zde známé knihkupectví a vydavatelství básníka Lawrence Ferlinghettiho, který se velmi zasloužil o první vydání beatnických autorů. Městská čtvrť Haight-Ashbury se v 60. létech stala centrem hnutí hippies. Kromě tisíců příznivců zde žily takové hudební hvězdy jako Janis Joplin a nebo členové skupiny Grateful Dead.  Město je také centrem amerického liberálního aktivismu a hnutí za práva homosexuálů.", "section_level": 1}], "src_summary": "San Francisco, oficiálně \"City and County San Francisco\" (Město a Okres San Francisco), je město na západním pobřeží USA. Leží v nejsevernější části Sanfranciského poloostrova, jižně od úžiny Golden Gate v ústí Sanfranciského zálivu. Je hlavním kulturním a finančním centrem Severní Kalifornie a oblasti \"San Francisco Bay Area\". Se svými více než 825 000 obyvateli je 4. nejlidnatějším městem státu Kalifornie (po Los Angeles, San Diegu a San José) a 14. nejlidnatějším městem celých Spojených států. Po New Yorku je také druhým nejhustěji obydleným městem USA. Metropolitní oblast města čítá asi 4,8 milionu obyvatel. V celé městské aglomeraci San José-San Francisco-Oakland žije 8,4 miliónu lidí.", "tgt_summary": "旧金山(英语:San Francisco),又称为圣弗朗西斯科,正式名称为旧金山市郡(英语:City and County of San Francisco),是位于美国加利福尼亚州北部的都市,为加州唯一市郡合一的行政区,亦别名「金门城市」、「湾边之城」、「雾城」等。位于旧金山半岛的北端,东临旧金山湾、西临太平洋,人口86万,为加州第四大城;其与湾边各都市组成的旧金山湾区,人口总数达768万,是仅次于大洛杉矶地区的美国西岸第二大都会区。", "id": 1765880}
{"src_title": "Krev", "tgt_title": "血液", "src_document": [{"title": "Krev různých druhů.", "content": "Mezi druhy existují v krvi rozdíly.", "section_level": 1}, {"title": "Savci a ptáci.", "content": "Krev je kapalná červená tkáň a její hlavní funkcí je transport kyslíku nutný pro život – okysličování tkání, orgánů... Též zásobuje tkáně živinami (cukry, tuky, bílkoviny, minerály, vitamíny), odvádí odpadní produkty (oxid uhličitý) a obsahuje různé komponenty imunitního systému. Buňky imunitního systému jsou leukocyty (bílé krvinky), které chrání tělo před infekcí. Krví jsou přenášeny také hormony, které působí na různé orgány – stimulují je.  Průměrný lidský organismus obsahuje asi 4–6 litrů krve, což je asi 8 % tělesné hmotnosti. Dospělí lidé mají asi 60 ml krve na kilogram tělesné hmotnosti. Ženy mívají méně krve než muži. Množství krve se může měnit. Normální objem krve u dospělého člověka se nazývá normovolémie. Pokud dojde ke zvýšení objemu krve, dochází k hypervolémii. Snížení objemu krve je hypovolémie.  Stejný poměr platí i u ostatních savců a ptáků, krev tvoří asi 8 % hmotnosti těla.  Krev je červená v rozsahu od světle červené – když je okysličená, po tmavě červenou – když není. Červená barva pochází z hemoglobinu, což je metaloproteinová sloučenina obsahující železo ve formě chemické struktury – kofaktoru hemu, na který se váže kyslík a oxid uhličitý. Existují populární mylné představy, že odkysličená krev je modrá a že krev se stane červenou, jen když přijde do kontaktu s kyslíkem. Krev nikdy není modrá, ale žíly jsou modré, protože světlo je rozptýleno kůží. Navíc krev uvnitř je tmavě červená a vykazuje slabý světelný odraz. Ve skutečnosti při pitvě nebo operaci vypadají tepny a žíly téměř stejně.  Krev se pohybuje v cévách a její oběh je zajišťován srdcem, svalovou pumpou. Proudí do plic pro okysličení a pak je cirkulována tělem přes tepny. Rozptyluje svůj obsažený kyslík přechodem přes tenké krevní cévy zvané kapiláry (vlásečnice). Pak se vrací do srdce žílami.  Krev transportuje metabolické odpadní produkty, léky a jiné cizí chemikálie do jater na eliminaci a do ledvin na vyloučení močí.  Tlumivý roztok kyseliny uhličité (HCO) a bikarbonátu (HCO) je přítomný v proudu lidské krve pro udržení pH mezi 7,35 a 7,45.", "section_level": 2}, {"title": "Bezobratlí.", "content": "U některých bezobratlých jako např. hmyz je kyslík jednoduše rozpuštěn v plazmě. Větší zvířata používají respirační proteiny na zvýšení kapacity pro přenos kyslíku. Hemoglobin je v přírodě nejčastější takový protein. Hemocyanin (modrý) obsahuje měď a je přítomen u korýšů a měkkýšů.  Existuje teorie, že pláštěnci mohou používat „vanadiny“ (proteiny obsahující vanad) jako krevní barvivo (je světle zelené, modré nebo oranžové).  U mnohých bezobratlovců jsou tyto proteiny přenášející kyslík volně rozpustné v krvi a u obratlovců jsou obsaženy v specializovaných červených krvinkách, což umožňuje vyšší koncentraci respiračních pigmentů bez zvýšení viskozity nebo bez poškození krevních filtračních orgánů jako ledviny.", "section_level": 2}, {"title": "Hmyz.", "content": "U hmyzu není krev (přesněji hemolymfa) zahrnuta do transportu kyslíku (otvory zvané vzdušnice umožňují kyslíku ze vzduchu rozptýlit se přímo do tkáně). Krev hmyzu přenáší živiny do tkání a odnáší odpadní produkty.", "section_level": 2}, {"title": "Anatomie krve.", "content": "Krev je složena z několika typů krvinek a tyto formované elementy krve tvoří asi 45 % celé krve. Ostatních 55 % je krevní plazma – nažloutlá tekutina, která je kapalným mediem krve. Normální pH lidské arteriální krve je asi 7,40.  Popis krvinek:  Krevní plazma je v podstatě vodní roztok obsahující 90 % vody, 7 % plazmatických proteinů, 0,9 % anorganických solí a roznášené látky.  Plazma a krvinky spolu tvoří nenewtonskou tekutinu, proudní vlastnosti jsou unikátně adaptovány do architektury krevních cév.", "section_level": 1}, {"title": "Fyziologie krve.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Produkce a rozklad.", "content": "Krevní buňky produkuje kostní dřeň v procesu zvaném krvetvorba. Proteinová složka je produkována většinou v játrech, zatímco hormony produkují endokrinní žlázy a vodní frakce udržované v zažívacím traktu a ledvinách.  Krevní buňky se rozkládají v slezině, částečně také v játrech (vychytávané Kupfferovými buňkami). Játra též čistí proteiny a aminokyseliny (ledviny vylučují mnoho malých proteinů do moči).", "section_level": 2}, {"title": "Transport kyslíku.", "content": "Množství kyslíku rozpuštěného v krvi je přímo úměrné parciálnímu tlaku kyslíku (O) – zkratka PO2 – v krvi.  Molekula hemoglobinu je primární transportér kyslíku v krvi. 98,5 % kyslíku je chemicky kombinováno s hemoglobinem (Hb). Jen 1,5 % je fyzikálně rozpuštěno.", "section_level": 2}, {"title": "Transport oxidu uhličitého CO.", "content": "Když arteriální (tepenná) krev proudí přes kapiláry, oxid uhličitý se rozpouští z tkáně do krve. Nějaký oxid uhličitý je rozpuštěn v krvi. Část oxidu uhličitého reaguje s hemoglobinem pro formování karbaminohemoglobinu. Zbylý oxid uhličitý je konvertován na bikarbonát a vodíkové ionty. Většina oxidu uhličitého je transportována krví ve formě iontů bikarbonátu.", "section_level": 2}, {"title": "Transport vodíkových iontů.", "content": "Část oxyhemoglobinu ztrácí kyslík a vzniká deoxyhemoglobin, který má mnohem větší afinitu k vodíkovým iontům H než oxyhemoglobin, proto váže většinu vodíkových iontů.", "section_level": 2}, {"title": "Krev jako potrava.", "content": "Tzv. krevsající hmyz, roztoči a někteří další živočichové se vyživují pouze či převážně krví.", "section_level": 1}, {"title": "Využití krve.", "content": "Darování krve umožňuje krevní transfuze. Krev tedy slouží k léčbě a může i oddalovat stárnutí.", "section_level": 1}, {"title": "Specifická hmotnost krve.", "content": "Specifická hmotnost krve je poměr hmotnosti krve k objemu, který tato krev zaujímá. závisí na počtu a velikosti erytrocytů, koncentraci hemoglobinu a koncentraci plasmatických proteinů.  Normativní hodnoty jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Krev je kapalná, vazká a viskózní cirkulující tkáň složená z tekuté plazmy a formovaných krvných elementů (červené krvinky, bílé krvinky, krevní destičky). Medicínské termíny souvisící s krví často začínají na \"hemo-\" nebo \"hemato-\", což je odvozeno z řeckého slova \"haema\" znamenajícího „krev“.", "tgt_summary": "血液(英语:blood)是在动物的循环系统、心脏和血管腔内循环流动的一种组织,可以将氧气及营养素送到各器官,并将细胞的代谢废弃物带离细胞。血液组织是结缔组织的一种,由血浆和血球组成。血浆内含血浆蛋白(白蛋白、球蛋白、纤维蛋白原)、脂蛋白等各种营养成分以及无机盐、氧、激素、酶、抗体和细胞代谢产物等。血细胞有红血球、白血球和血小板。哺乳类的血液具有凝血机制,血管破裂时,血小板会结集,堵塞血管破口,此时血浆中原本可水溶的血纤维蛋白等凝固成为血块,剩余的透明液体就叫做血清。", "id": 792051}
{"src_title": "Estonia", "tgt_title": "愛沙尼亞號", "src_document": [{"title": "Katastrofa.", "content": "Dne 28. září 1994 se trajekt potopil v Baltském moři. Tragédie si vyžádala 852 životů, z nichž bylo 501 Švédů. Nehoda lodi se stala 28. září 1994 přibližně v 00:55 s časovým trváním do 01:50 na cestě z Tallinnu do Stockholmu. Na palubě lodi bylo 989 pasažérů včetně posádky.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšetřování.", "content": "Mezinárodní komise se tři roky zabývala příčinou tragédie, za kterou určila chybu v konstrukci lodi – podle oficiální zprávy došlo vinou špatné údržby na rozbouřeném moři k otevření předního hledí.  Za to se na ni snesla vlna kritiky, jelikož nevysvětlila, proč se porucha neprojevila již dříve a neurčila jediného konkrétního viníka. Švédská vláda se poté neúspěšně pokusila prosadit nápad zalít celý vrak betonem a poté alespoň prosadila nestandardní zákon (stejný později přijalo i Estonsko a Finsko), prohlašující Estonii za podmořský hrob, a proto dnes za ponoření k vraku hrozí vězení. Zákon je ovšem platný defakto pouze pro švédské občany, protože vrak lodi se nachází v mezinárodních vodách a švédské zákony tak nad ním nemají mezinárodní platnost. Švédsko se ale i přesto snaží bránit přístupu k vraku. V roce 2006 vyšlo najevo, že vyšetřovací komise zatajila, že Estonia na palubě převážela vojenský materiál (ten ve dvou případech pašovala už dříve).  Ohledně příčiny katastrofy tak stále panují dohady. Existují i názory, že potopení lodi mohly způsobit vnitřní exploze. Vycházejí přitom z faktu, že potápěči nalezli ve vraku, ležícím na mořském dně, otvory, které podle britských expertů nemohly být způsobeny jinak než explozí. Vzorky odřezané z otvorů po údajné explozi byly zkoumány pěti různými laboratořemi v Británii s jednoznačným výsledkem ve prospěch scénáře s explozemi směřujícími z vnitřku lodi ven. U této expedice byl také přítomen známý český potápěč Jindřich Böhm. Otvory jsou velké desítky centimetrů až dva metry a s \"roztrhanými okraji vyhnutými ven. Uvnitř lodi se potom stále nachází množství těl, která jsou, díky na kyslík chudé baltské vodě velice zachovalá.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas tragédie v hudbě.", "content": "Finský hudební skladatel Jaakko Mäntyjärvi v roce 1997 v reakci na námořní katastrofu zkomponoval skladbu Canticum Calamitatis Maritimae pro smíšený pěvecký sbor a sóla a capella. Skladba začíná výrazným hlasitým výdechem v mužských hlasech, sólový soprán se v nápěvu teskné lidové písně připojuje a ženská část sboru odříkává latinský text rekviem: \"světlo věčné ať jim svítí, Pane\". Postupně se prolínají přímluvy \"Pane, slituj se\" s latinským hlášením o nehodě ze zpráv vysílaných finským rádiem Nuntii Latini. Po nářku sólového sopránu a dalším vstupu baritonového hlášení o nehodě přechází sbor k textu Žalmu 107 a celý kus je zarámován textem rekviem a sopránovým sólem.", "section_level": 1}], "src_summary": "M/S Estonia byl trajekt pro automobily a pasažéry vybudovaný v roce 1979 v Německu. Loď operovala mezi přístavy Turku a Stockholm v letech 1980–1990 jako \"Viking Sally\", v roce 1991 jako \"Silja Star\" a jako \"Wasa King\" v letech 1991–1993 mezi přístavy Vaasa a Umeå.", "tgt_summary": "爱沙尼亚号(MS Estonia)是一艘爱沙尼亚籍客轮。1994年9月28日,爱沙尼亚号在芬兰西南部波罗的海海域沉没,造成852人死亡,这是欧洲自二次世界大战以来最严重的一次海难事故。", "id": 2544405}
{"src_title": "TIROS-1", "tgt_title": "TIROS-1", "src_document": [{"title": "Program a průběh mise.", "content": "Účastníci programu: \"NASA, US ARMY Signal Research and Development Lab, RCA, US Weather Bureau, US Naval Photographic Interpretation Center\".  Byla sestrojena k otestování nových experimentálních technik založených na záznamu pozorovaných oblačných struktur z oběžné dráhy.  Na oběžnou dráhu Země se dostala pomocí rakety Thor Able z kosmodromu na Floridě 1. dubna 1960. V katalogu COSPAR dostala označení 1960-002B. Létala ve výšce 693 – 750 km s oběžnou periodou 99 minut.  Přestože družice pracovala pouze 78 dní, byla považována za velice úspěšnou, neboť dokázala užitečnost družic pro práci meteorologů. Během mise bylo nasnímáno tisíce obrázků oblačných textur atmosféry Země a byl zachycen jejich charakteristický chod. Je pravděpodobné, že létá na oběžné dráze stále, protože její životnost byla vypočítána na 60 let (viz kosmické smetí).", "section_level": 1}, {"title": "Popis družice a vybavení.", "content": "Družice nesla dvě televizní kamery spolu se dvěma záznamovými magnetickými páskami, na kterých se snímaná data uchovávala v době, kdy družice byla z dosahu přenosových pozemních stanic. Jedna kamera byla s vysokým rozlišením.  Energii zajišťovaly baterie dobíjené 9 200 solárními bateriemi.  Družice měla 106 centimetrů v průměru a 48 centimetrů na výšku, vážila 120 kilogramů. Byla tvořena hliníkovou slitinou a nerezovou ocelí. Měla tři páry raket na tuhé palivo sloužících k otáčení.  K vysílání a přenosu sloužily antény připevněné na bázi a na horním okraji družice.  Družice byla stabilizována proti rotaci a nebyla vázána při svém oběhu k povrchu Země, tudíž televizní kamery mohly povrch Země snímat pouze v době, kdy k němu byly natočeny.", "section_level": 1}], "src_summary": "TIROS-1 byla první úspěšně provozovaná meteorologická družice a první družice z programu TIROS (Television Infrared Observation Satellite). Družice byla vynesena raketou Thor Able 1. dubna 1960 z mysu Canaveral na Floridě.", "tgt_summary": "TIROS I (或TIROS-1) 是第一颗成功的气象卫星, 是电视摄影及红外线观测卫星系列之第一颗。它于美国东部时间1960年4月1日6:40在美国佛罗里达州卡纳维拉尔角发射。", "id": 615097}
{"src_title": "Kalmycko", "tgt_title": "卡尔梅克共和国", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Až do 16. století bylo území dnešní Kalmycké republiky ovládáno různými chanáty (Astrachaňským a jinými), v této době však již začala republika formálně patřit pod Rusko. V 17. století obsadili dnešní Kalmycko kočovní Kalmyci, vyhnaní z Číny (Ti se po sporech s carem v roce 1771 částečně vrátili zpět). Zbytek obyvatel byl přesídlen na Ural, nebo násilně začleněn pod Astrachaňskou gubernii; Kalmyci byli utlačováni a byla zabírána jejich zemědělská půda. Na začátku 20. století, v roce 1918 byla ustanovena v Astrachani sovětská moc, válečný stav však trval až do roku 1920. V říjnu 1935 pak byla vytvořena Kalmycká ASSR. Za druhé světové války bylo začátkem roku 1942 území republiky obsazeno německými vojsky. Kalmykové je vítali jako své osvoboditele od Stalinovy krutovlády. Na oplátku Němci rozpustili zemědělská družstva, provedli privatizaci půdy a opět umožnili Kalmykům svobodně vyznávat buddhismus. 5000 kalmyckých mužů také přijalo nabídku sloužit v německé armádě. V listopadu a prosinci 1942 však území znovudobyla sovětská vojska. V prosinci 1943 byli Kalmykové obviněni z kolaborace s Němci, Kalmycká ASSR zrušena a rozdělena mezi okolní ruské oblasti. Z rozkazu Stalina byla zbývající kalmycká populace násilně deportována do střední Asie a na Sibiř. Aby byly co nejdokonaleji smazány stopy po někdejším kalmyckém osídlení, byly názvy všech obcí a měst změněny z kalmyckých názvů na ruské. Návrat Kalmykům povolil teprve Nikita Chruščov roku 1957. 9. ledna 1957 bylo Kalmycko obnoveno jako správní celek se statusem autonomní oblasti. 29. července 1958 pak byla oblast znovupovýšena na ASSR. Od roku 1991 je v platnosti současný název - Kalmycká republika.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelé.", "content": "Obyvatelé jsou převážně Kalmykové (asi 60 %) a Rusové (asi 30 %) Ostatní skupiny národů jsou velmi malé. Z náboženství je vyznáván buddhismus a ortodoxní křesťanství.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomika země je založená na vývozu obilovin a ovoce do ostatních částí Ruska. Jižní poloha, a dokonalá rovinatost dělají z Kalmycké republiky ideální zemědělský kraj. Dalším neméně důležitým zdrojem pro místní ekonomiku je ropa a zemní plyn. Z energetického hlediska má také velký význam Veselovská přehrada na řece Západní Manyč.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kalmycká republika, Kalmycko je republikou Ruské federace. Nachází se severně od Kaspického moře. Její rozloha je 75 000 km2 (přibližně jako Česká republika), počet obyvatel je ale jen 289 400. Je jediným evropským regionem s převahou buddhistů.", "tgt_summary": "卡尔梅克共和国(、卡尔梅克语:)是俄罗斯联邦主体之一,属南部联邦管区。东邻里海及阿斯特拉罕州,南部与达吉斯坦共和国接壤,西邻斯塔夫罗波尔边疆区和罗斯托夫州,北接伏尔加格勒州,卡尔梅克共和国面积76,100平方公里,人口292,410(2002年),首府埃利斯塔。", "id": 633114}
{"src_title": "Kabardsko-Balkarsko", "tgt_title": "卡巴爾達-巴爾卡爾共和國", "src_document": [{"title": "Přírodní poměry.", "content": "Jih a západ území je vyplněn Kavkazem, na jihozápadě je nachází nejvyšší hora Kavkazu, Elbrus měřící 5 633 m. Z Kavkazu vedou četná horská údolí s řekami Malka, Baksan, Čegem a Čerek do nížiny, z níž vytéká směrem na východ řeka Těrek. V jejím okolí (na severu území) se rozkládá úrodná nížina.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Kabardinci a Balkarové bojovali již v 15. století o svoji nezávislost. A to jak s Krymem, tak s Osmanskou říší. Jejich vítězství zajistilo až připojení k Ruské říši, což však uznalo Turecko až po dalších sto padesáti letech. Připojení k Rusku pro zemi znamenalo zavádění ruských zákonů, stěhování Rusů a tím oslabování národnostní celistvosti země. Proto došlo v 19. století k sérii povstání, hlavně rolníků. Mezi lety 1918 a 1920 také zde probíhala občanská válka. V roce 1921 byla vytvořena v rámci nové RSFSR Kabardinská autonomní oblast, která byla 6. ledna 1922 přejmenovaná na Kabardsko-balkarskou autonomní oblast, která se v roce 1936 změnila v Kabardinsko-balkarskou autonomní sovětskou socialistickou republiku. Stalin na základě rozhodnutí prezidia Nejvyššího sovětu ze dne 8. dubna 1944 deportoval Balkarce do Kazachstánu a Střední Asie, republika byla přejmenována na Kabardskou autonomní sovětskou socialistickou republiku. Za Chruščova 6. ledna 1957 byla republika zpět přejmenována na Kabardinsko-Balkarskou ASSR a Balkarci se mohli vrátit, ale jejich domy již byly často obsazené Kabardinci, což dodnes působí nevraživosti mezi těmito národy. Balkarci dnes obývají převážně horská údolí, zatímco Kabardinci a Rusové jsou v nížinách. Od roku 1991 se používá název Kabardinsko-balkarská republika.", "section_level": 1}, {"title": "Útok na Nalčik 2005.", "content": "Ačkoliv se v sousedních republikách se objevili teroristé a islámští extremisté, zde byla situace klidná. Dne 14. 10. 2005 však v hlavním městě Nalčiku zaútočila na vládní budovy ozbrojená skupina čítající cca 300 teroristů (tzv. Kavkazská fronta). Došlo k několika ozbrojeným střetům s místní policií a vojáky. Město bylo poté obklíčeno speciálními jednotkami a armádou a po několika hodinách byla situace stabilizována. Asi v 15 budovách státní správy a policie vypukl požár, bylo zabito 12 civilistů a 7 policistů a zaměstnanců vládních budov.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Na rozdíl od jiných republik Ruské federace zde si Kabardinci udrželi etnickou většinu (55 %), Balkarců je naopak menšina (11 %). Rusů zde žije asi 25 %, zbylé obyvatelstvo tvoří Oseti (1 %) a jiné národy. Většina obyvatel jsou muslimové.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "V republice se těží a zpracovávají wolframové a molybdenové rudy (u města Tyrnyauz). Na to navazuje strojírenský průmysl (dnes ve všelijakém stavu). Dále je zastoupen průmysl potravinářský a stavebních hmot. V dobách SSSR se v nížině Tereku budovalo závlahové zemědělství a hojně se rozvíjela vysokohorská turistika. Turistika (přesněji vysohorská turistika a horolezectví) je v poslední době velkým ekonomickým přínosem, zvláště pak v okolí hory Elbrus, kde se již dnes připravují na Olympijské hry a dochází zde k modernizaci středisek, která od sovětských dob nebyla modernizována..", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Zemí prochází významná železniční trať vedoucí z Rostova na Donu do Machačkaly, prochází téměř všemi kavkazskými republikami (před Nalčikem se trať větví a jedna z krátkých tras vede do města, druhá podél řeky Terek do Čečenska). Silniční síť je řídká, hlavně v horských oblastech. Hlavní silniční tah je Pjatigorsk - Nalčik - Vladikavkaz.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kabardsko-Balkarsko (rusky \"Кабардино-Балкарская республика\", zkráceně \"Кабардино-Балкария\", kabardinsko-čerkesky \"Къэбэрдей-Балъкъэр Республикэ\", karačajevsko-balkarsky \"Къабарты-Малкъар Республика\") je republika Ruské federace na severním okraji Kavkazu. Má rozlohu 12 500 km2 (srovnatelné s Libanonem) a žije tu 790 000 obyvatel. Sousedí s Stavropolským krajem, Karačajevsko-čerkeskou republikou a Severoosetskou republikou.", "tgt_summary": "卡巴尔达-巴尔卡尔共和国(;卡巴尔达语:;)位于大高加索北麓,南面与乔治亚接壤,是俄罗斯联邦主体之一,也是俄罗斯的自治共和国,属北高加索联邦管区。面积12,500平方公里,人口901,494(2002年)。首府纳尔奇克。", "id": 2719221}
{"src_title": "Alternátor", "tgt_title": "交流發電機", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Alternátory jsou typicky synchronní stroje. Dělí se podle typu rotoru na alternátory:  Spolu s hnacím strojem tvoří mechanicky spojené soustrojí. Hnací stroj a alternátor bývají na společné hřídeli.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Alternátory generují elektřinu stejným způsobem jako generátory stejnosměrného elektrického proudu, zejména když se mění magnetické pole kolem cívky. V cívce je pak indukován elektrický proud. Zpravidla se otáčí otočný magnet – rotor uvnitř pevně umístěných vinutí na železných jádrech – stator. Pohybem rotoru způsobeným mechanickou energií (např. vodní parou pohánějící parní turbínu v elektrárně) je generován elektrický proud.  Rotující magnetické pole indukuje ve vinutí cívky střídavý elektrický proud. Často bývají ve statoru tři sady statorových vinutí, které jsou umístěny v odlišných polohách. Točící se magnetické pole generuje tři fáze elektrického proudu posunuté o jednu třetinu periody.  Magnetické pole rotoru může být vyvoláváno indukcí (v bezkartáčkových alternátorech), permanentními magnety nebo vinutím rotoru napájeného přímým proudem ze sběrných kroužků.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Elektrárny.", "content": "Alternátory pracují v běžném provozu synchronně s frekvencí příslušné elektrorozvodné sítě.  Některé alternátory poskytují tzv. PpS – PR (podpůrné služby, PR = primární regulace), kdy řídí frekvence sítě a tím stabilizují jmenovitou frekvenci elektrorozvodné sítě: Frekvence sítě je řízena každým zdrojem, který právě poskytuje primární regulaci.  Na frekvenci sítě mají další vliv např. přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé stráně nebo Dalešice. Všechny alternátory musí být do sítě přifázovány: jejich sepnutí (připojení do sítě) je prováděno při shodě (nulová hodnota) fázového posuvu a frekvence (na straně alternátoru je vždy dán otáčkami hnacího stroje), tedy za situace, kdy je trvale nulové rozdílové napětí.  Největší alternátory, kterými jsou vybaveny běžné elektrárny, jsou dnes prakticky jediným strojním zařízením vhodným pro velkovýrobu elektrické energie určené pro napájení veřejných elektrorozvodných sítí.", "section_level": 2}, {"title": "Motorová vozidla.", "content": "Co do počtu vyrobených kusů je nejvýznamnějším praktickým nasazením alternátoru automobilismus, kde slouží jako základní zdroj elektrické energie pro elektrickou síť motorových vozidel se spalovacím motorem. Alternátory v motorových vozidlech se dělí na dva typy. S rotorem s permanentními magnety a s rotorem buzeným stejnosměrným proudem. V obou případech vznikne požadované točivé magnetické pole, které indukuje ve statorovém vinutí střídavý elektrický proud. Výstupní proud (tedy i napětí) je sinusový, obvykle třífázový. Alternátor musí být doplněn (elektronickým) regulačním obvodem pro zajištění konstantního výstupního napětí při všech otáčkách motoru. Obvyklé napětí u osobních motorových vozidel je 14,2 V. U alternátoru s buzeným rotorem elektronika reguluje proud tekoucí do rotorového vinutí – maximální proud při minimálních otáčkách se snižuje při vzrůstu otáček. U alternátoru s rotujícím permanentními magnety bez regulace s rostoucími otáčkami napětí stále stoupá a může dosáhnout až 50 V. Regulace napětí probíhá na výstupu z alternátoru. Při dosažení požadované hodnoty výstupního napětí jsou výstupní usměrňovací diody zkratovány tyristory. Princip funkce je odobný jako u tyristorové regulace výkonu. Alternátor je funkčně jednoduchý a robustní, bezkartáčový. Nevýhodou je silné zahřívání regulátoru napětí zkratovými proudy. Lze říct, že čím je odběr instalovaných elektrických zařízení ve vozidle menší, tím víc regulátor hřeje.", "section_level": 2}, {"title": "Další použití.", "content": "Alternátor je součástí mnoha dalších strojů a kvůli vyšší účinnosti a jednodušší konstrukci je používán i tam, kde před rozšířením polovodičových usměrňovačů kdysi sloužily dynama.", "section_level": 2}, {"title": "Alternátory s hladkým rotorem.", "content": "Jsou nejčastěji využívány k primární výrobě elektrické energie v tepelných a jaderných elektrárnách. Zde jsou vždy poháněny parní turbínou. Obvykle bývají dvoupólové, pracující při jmenovitých otáčkách 3000 ot/min., která vyplývá ze synchronního provozu stroje při jmenovité frekvenci elektrorozvodné sítě 50 Hz platných pro celou Evropu (50 hertz * 60 sekund = 3000 otáček za minutu). Při průměru rotoru 1 metr činí obvodová rychlost rotoru alternátoru 157 m/s (565 km/h), na rotor stroje tak působí obrovské odstředivé síly. Z tohoto faktu také vyplývá konstrukční omezení rozměrů stroje – malý průměr rotoru (přibližně do 1,1 m) a velká délka (i přes 5 m). Turboalternátory velkých výkonů (>200 MW) už nelze chladit vzduchem, proto je používáno intenzivní chlazení vodíkem nebo kombinace voda-vodík, které protékají dutými vodiči elektrického vinutí stroje. Největší používané turboalternátory mohou být konstruovány na maximální výkon přes 1500 MVA.  Alternátor bývá doplněn budičem (přes pevnou spojku bývá spojen s rotorem alternátoru), který stejnosměrným proudem nabudí rotor, tzn. že se z rotoru stává elektromagnet. Buzením se před i po přifázování turbogenerátoru mění velikost napětí na alternátoru.", "section_level": 1}, {"title": "Alternátory s vyniklými póly rotoru.", "content": "Mají široké využití, od malých alternátorů v osobních automobilech a na jízdních kolech až po velmi výkonné alternátory ve vodních a větrných elektrárnách. Jsou vícepólové (4,6,8,12 až např. 88), pracují s menšími otáčkami (řádově stovky, některé jen desítky otáček za minutu). Mohou mít velký průměr (až 15 m) a menší délku. Převážně jsou chlazené vzduchem. Mezní výkony hydroalternátorů ve vodních elektrárnách se pohybují okolo 800 MVA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alternátor je typ elektrického generátoru, stroj měnící točivou mechanickou energii na střídavý elektrický proud. Přeměňuje kinetickou energii (pohybovou energii) rotačního pohybu na energii elektrickou ve formě střídavého proudu a střídavého napětí, čímž se liší od dynama generující proud stejnosměrný. Výstupní střídavý proud (a odpovídající střídavé napětí) může být jednofázový nebo vícefázový (nejčastěji třífázový). Alternátor pracuje na principu elektromagnetické indukce – ve vodiči je indukováno napětí, pokud se vodič a magnetické pole vůči sobě pohybují.", "tgt_summary": "交流发电机(Alternator、Alternating Current Generator)是发电机的一种,它可将机械能转换成交流电形式的电能。", "id": 3063866}
{"src_title": "Portoriko", "tgt_title": "波多黎各", "src_document": [{"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Obyvatelé jsou Portorikánci, na ostrově se nenacházejí téměř žádné národnostní menšiny, vyjma kontinentálních Američanů. Portoriko je jediným územím USA, kde se mluví výhradně španělsky. Ačkoliv je jako úřední jazyk stanovena také angličtina, téměř nikdo ji zde nepoužívá. Na Portorikánce vždy v USA hleděli jako na občany nižší kategorie, proto se úřady ve Washingtonu pokusily povýšit ostrov na 51. stát USA. Místní ale odmítli, protože by museli platit daně. Početná komunita Portorikánců žije také v New Yorku.", "section_level": 1}, {"title": "Statut a občanství.", "content": "Občané Portorika jsou zároveň občany USA. Protože však Portoriko není státem USA, žádný občan Spojených států, který je rezidentem na jeho území, nemá právo volit ani do jedné z komor federálního parlamentu a ani volit prezidenta Spojených států (toto omezení platí pro všechny občany USA, kteří jsou v době voleb rezidenty Portorika, i když pocházejí z jiné části země). Pokud se ale občan Portorika přestěhuje kamkoli jinam (například na území jednoho z 50 států USA, nebo třeba do Evropy), právo volit prezidenta USA a federální parlament automaticky nabývá. Tato situace je analogická k dalším územím Spojených států, která nejsou jedním ze členských států, nebo federálním distriktem (v současné době pouze Washington D.C., který byl ve stejné situaci od roku 1801 až do roku 1961, kdy byla jeho obyvatelům přiznána volební práva 23. dodatkem k federální ústavě).  Dne 6. listopadu 2012 se konalo na ostrově nezávazné referendum, v kterém se obyvatelé Portorika těsnou většinou vyslovili pro status plnohodnotného státu USA.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Po objevení Ameriky Evropany se Portoriko stalo španělskou kolonií a v 16. století Španělé, kteří na ostrově zřídili generální kapitanát Portoriko. V roce 1898 proběhla Španělsko-americká válka, ve které Španělsko prohrálo. Portoriko se spolu s Kubou, Filipínami a Guamem stalo kolonií USA. V roce 1937 došlo ve městě Ponce k poklidné demonstraci, která vyústila v masakr spáchaný americkými policisty, kteří zastřelili 17 lidí včetně sedmileté holčičky.  Na přelomu srpna/září 2017 se přes Portoriko přehnaly hurikány Irma a Maria, které ostrov zanechaly materiálně a infrastrukturálně zničené.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Portoriko je nejmenší z ostrovů Velkých Antil. K Portoriku náleží i několik blízkých menších ostrovů - západně od hlavního ostrova se nalézá ostrov Mona, na východ pak Culebra a Vieques. Svojí rozlohou 9 104 km2 je 3. největším ostrovem USA a 82. největším na Zemi. Reliéf je převážně hornatý, v centrální části ostrova se rozprostírá pohoří Cordillera Central, ve kterém se nachází nejvyšší bod celého ostrova - Cerro de Punta (1 339 m n. m.). Severní pobřeží je vlhké a porostlé bujnou vegetací, zatímco na jihu ostrova panuje sušší klima.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Portorická ekonomika byla tradičně postavená na zemědělství – vyváží se cukrová třtina, káva, cukr, banány do USA. Dále se zde také nachází většina odvětví lehkého i chemického průmyslu, zpracovávajícího základní suroviny (např. ropu a plyn), ale i výroba elektroniky, textilu apod. Podniky ze Spojených států využívají výhodu nižších mzdových nákladů, díky jejich pomoci i podpory ze strany vlády je životní úroveň na ostrově na přijatelné úrovni.  Obyvatelé nemusejí platit federální daně, dostávají však federální dávky. Země je v dlouhodobém deficitu vládních rozpočtů.  Země je závislá jak na ropě tak zemním plynu. Její roční energetická produkce a spotřeba se pohybují okolo 24 resp. 23 TWh. Portoriko, zejména jeho jihovýchodní pobřeží, leží blízko studené části atlantického termohalinního výměníku, což vytváří ideální podmínky pro instalaci oceánského převodníku hydrotermální energie.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Na ostrově existuje pouze nákladní železniční doprava, vše ostatní je přepravováno silničně (90 % silnic má pevný povrch), částečně letecky – Portoriko disponuje 8 letišti. Ta se nacházejí hlavně ve větších městech. Od roku 2005 je v hlavním městě provozován Tren Urbano (metro).", "section_level": 1}], "src_summary": "Portoriko (\"španělsky Puerto Rico\" – bohatý přístav) je nezačleněné území Spojených států amerických, ležící v Karibském moři mezi ostrovy Hispaniola a souostrovím Malých Antil. Má rozlohu 9 104 km2 a obyvatel.", "tgt_summary": "波多黎各自由邦(英语:The Commonwealth of Puerto Rico;)是美国在加勒比海地区的一个自治邦,距离佛罗里达州迈阿密东南1600公里,首府为圣胡安。在西班牙语里波多黎各的意思是「富裕海港」。波多黎各是大安地列斯群岛四个大岛中最小的一个岛,位于多米尼加共和国东面,小安地列斯群岛西北,包含一个主岛和若干小岛。官方语言为西班牙语和英语,其中西班牙语处于支配地位。波多黎各人口接近340万,整个地区分为78个市级行政区。波多黎各的历史、热带风情、自然景观和传统美食使其成为世界闻名的旅游胜地。", "id": 1848371}
{"src_title": "Kolonie", "tgt_title": "殖民地", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jako starověké kolonie se často označují zámořské osady, původně patrně obchodní stanice (faktorie), zakládané už Féničany ve Středomoří (Kypr, Kartágo, Marseille). Z některých se pak vyvinula více méně samostatná města, k mateřskému městu (metropoli) vázaná pouze tradicemi, kulturou a náboženskými vazbami. Městské kolonie (\"apoikia\") pak zakládala během řecké kolonizace přístavní města (Korint, Théra aj.) zčásti také proto, aby řešila problém přelidnění. Tak Athény rozdělovaly losem dobytá území vojákům, aby se tam trvale usadili a hospodařili (\"klerúchia\"). Tento druh kolonizace (z lat. \"colonus\", usedlý zemědělec, osadník) pak praktikovali také Římané nejprve v Itálii a pak i v západní Evropě. Od názvu „\"colonia\"“ se odvozuje například název Kolín nad Rýnem.  Jiný význam měla středověká kolonizace, kdy panovníci méně zalidněných zemí střední a východní Evropy nabízeli osadníkům z přelidněné západní Evropy (Porýní aj.) půdu pro zemědělství a zejména pro zakládání měst, která pro ně znamenala velké příjmy. Přemyslovská kolonizace českých zemí ve 12.-14. století spolu s těžbou stříbra založila moc českých králů a název Kolín je odvozen z latinského \"colonia\".", "section_level": 1}, {"title": "Kolonialismus.", "content": "Kolonie v moderním významu zámořských „držav“ jako vzdálených území, která „mateřská“ země obsadí, trvale ovládá svými úředníky a hospodářsky vytěžuje, vznikly až v 15. století. Roku 1415 dobyli Portugalci Ceutu, 1420 Madeiru a 1427 Azory, kolem roku 1450 dosáhli pobřeží dnešní Sierra Leone a Guinejský záliv a na Madeiře se začala pěstovat cukrová třtina. Roku 1488 obeplul Vasco da Gama Mys Dobré naděje a na další cestě doplul roku 1498 do Indie. Roku 1500 objevil Pedro Álvares Cabral Brazílii, 1505 dorazili Portugalci na Ceylon, 1513 do jižní Číny, 1553 založili Macao a 1570 japonské Nagasaki.  Mezitím objevil Kryštof Kolumbus roku 1492 pro Španělsko Střední Ameriku a 1494 si Španělé s Portugalci v Tordesillas rozdělili sféry vlivu poledníkem, probíhajícím 1560 km západně od Kapverdských ostrovů. Už v 15. století se na zámořském obchodu podíleli i holandští plavci a po získání samostatnosti 1581 se vydali po portugalských stopách do Indie. Roku 1597 se vrátila první výprava z Moluk s nákladem pepře a 1602 byla založena Holandská východoindická společnost, 1619 dobyli Holanďané Jakartu a postupně vytlačovali Portugalce z jejich pozic. 1638 obsadili ostrov Mauricius, 1639 převzali obchod s Japonskem a nakrátko ovládli i přístavy v Brazílii, v Karibiku a v Angole. Kolem roku 1650 byl obchod s třtinou i s otroky v holandských rukou a 1652 se Holanďané usadili v jižní Africe. Už 1614 vznikla první holandská osada v Severní Americe a 1643 v jižním Chile. Francouzští mořeplavci se dostali k pobřeží Newfoundlandu už počátkem 16. století, 1553 se snažili zachytit v Brazílii, 1562 na Floridě, ale teprve 1605 se trvale usadili v Kanadě a 1609 založili město Quebec. Ovládali obrovské, ale málo zalidněné území a protože Francouzi se do zámoří příliš nehrnuli, obchodovali hlavně s kožešinami a udržovali dobré styky s Indiány. Roku 1624 založili osady v Senegalu, Francouzskou Guyanu a další ostrovní kolonie v Karibiku (San Domingo, dnešní Haiti, 1664) a 1699 město Louisiana v Severní Americe. Menší osady měli také v Indii, 1664 obsadili ostrov Réunion a 1713 Mauricius. Za válek 18. století v Evropě však o řadu svých osad přišli a ztratili také vliv v Severní Americe, kde bylo mnohem víc anglických kolonistů.  Také Anglie, která se později stala hlavní koloniální mocností, vstoupila do kolonizace až později. Už roku 1497 sice John Cabot v anglických službách doplul k pobřeží Newfoundlandu, angličtí mořeplavci se však dlouho spokojili jen s pirátskými útoky na španělské lodi. Až roku 1607 založili kolonii v Jamestownu (Virginie), 1624 se úspěšně usadili v Karibiku, kde založili třtinové plantáže. Až do zákazu obchodu s otroky v roce 1807 dovezli Angličané do Karibiku asi třetinu všech afrických otroků v Americe. Roku 1634 založili pronásledovaní katolíci kolonii Maryland a 1655 dobyli Angličané Jamajku. Roku 1655 rozhodl parlament o anglickém monopolu na dopravu zboží z anglických kolonií a 1664 dobyli angličané dnešní New York. Už roku 1600 byla založena Východoindická společnost, která se snažila ovládnout obchod s kořením, což se jí později ve spolupráci s Holanďany podařilo. Po bitvě u Plassey roku 1757 Britové ovládli Bengálsko a během následujících sto let celou Indii, nejcennější ze svých kolonií. Po Americké revoluci 1775 se Britové soustředili na Kanadu a zároveň hledali, kam vyvážet své trestance. Dnešní Austrálii objevili Holanďané roku 1606, ale teprve 1770 ji James Cook prohlásil spolu s Novým Zélandem za britskou kolonii. Roku 1795 Britové obsadili holandské kolonie v Jižní Africe, jejich panství se dále rozšířilo po porážce Napoleonově 1814 a vynálezy parníku a telegrafu je posílily. Kromě vlastních kolonií, které na vrcholu britské moci v roce 1922 tvořily asi čtvrtinu všech pevnin s téměř čtvrtinou lidstva, mohli Britové ovládat i hospodářství Číny, Argentiny a dalších zemí. Proti Ruské expanzi ve Střední Asii se Britové 1839 pokusili obsadit Afganistan a po Ruském postupu na Balkán vyvolali Krymskou válku, kterou 1856 vyhráli.  Belgický král Leopold II. začal zkoumat možnosti koloniální expanze v Africe od roku 1865 a roku 1884 vznikl Konžský stát jako jeho soukromé vlastnictví, které roku 1907 převedl na belgický stát. Země získala nezávislost v roce 1960. Jako poslední z evropských mocností se do koloniální expanze zapojilo Německo. Kromě řady drobných osad v různých částech světa, které Němci osídlili už v 18. století, zmocnili se v letech 1883-1890 tří velkých území v Africe a řady ostrovů v Tichém oceánu (Německá Nová Guinea a Samoa). Tyto kolonie se roku 1922 staly protektoráty Británie a Francie.", "section_level": 2}, {"title": "Dekolonizace.", "content": "Britské kolonie, osídlené bělošskými kolonisty, získaly v 19. století statut dominia (Kanada 1867, Austrálie 1901), kdežto Irsko se samostatnosti domohlo 1921, Egypt 1922 a ostatní „barevné“ kolonie až po druhé světové válce, v níž se koloniální armády významně podílely na vítězství spojenců (Indie a Pákistán 1947, Izrael 1948, Malajsie 1957, Kypr 1960 atd.) Podobně tomu bylo i s francouzskými koloniemi, které získaly samostatnost v 60. a 70. letech 20. století. Zbytky někdejší koloniální říše tvoří dnešní britská „Zámořská území“ (Normanské ostrovy v lamanšském průlivu, řada ostrovů v Karibiku, v Atlantském oceánu, ostrov Pitcairn v Pacifiku a teritorium v Antarktidě). Francouzská „Zámořská území a dominia“ (DOM/TOM) tvoří Francouzská Guyana a ostrovy v Atlantském (Guadeloupe a Martinik) a v Indickém oceánu (Réunion). Podobné zbytky koloniálních říší, často jako přístavní a vojenské opěrné body má také Nizozemsko, Španělsko, USA a několik dalších zemí.", "section_level": 2}, {"title": "Satelitní státy a protektoráty.", "content": "Mezi samostatnými státy a koloniemi v pravém slova smyslu, které žádnou samostatnost ani nepředstírají, je celá řada přechodných forem mezinárodně politického uspořádání. Nejmenší míru samostatnosti mají protektoráty, vzniklé většinou za válečných konfliktů a obvykle spíše přechodné. Příkladem může být Protektorát Čechy a Morava v letech 1939-1945. Větší samostatnost s vlastní - i když třeba jen loutkovou - vládou a parlamentem mají satelitní státy, jako byl Slovenský stát za války nebo satelitní státy Sovětského svazu po válce. Velká míra autonomie charakterizuje dominia, téměř úplně samostatné státy s vlastní vládou i zahraniční reprezentací, vzniklé v průběhu dekolonizace. Na druhé straně i zcela samostatné státy jsou v dnešním globalizovaném světě často na jiných, mocnějších a silnějších státech různě závislé, přinejmenším hospodářsky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kolonie je závislé území nebo město bez vlastní vlády, které patří nějakému státu, ale není součástí jeho území. Od kolonií je třeba odlišovat satelitní státy a dominia s vlastní vládou a oficiálně nezávislá, i když mohou být \"de facto\" ovládána jiným státem (státy RVHP). V historii se slovem kolonie označovaly odlišné formy vzdáleného osidlování čili kolonizace.", "tgt_summary": "殖民地(旧称植民地)是指由宗主国统治,没有政治、经济、军事和外交方面的独立权力,完全受宗主国控制的非宗主国本土地区。广义的殖民地还包括:虽然拥有行政机关、军队等国家机构,但经济、军事、外交等一方或多方被别国控制的「半殖民地国家」、卫星国和保护国,还有委任统治地、托管地,以及殖民主义国家在这些地区设置的“海外领地”、“附属地”、“海外省”等诸多不同名称的各种非本土行政区。", "id": 2589262}
{"src_title": "Einsteinium", "tgt_title": "锿", "src_document": [{"title": "Fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Einsteinium je radioaktivní kovový prvek, který doposud nebyl izolován v dostatečně velkém množství, aby bylo možno určit všechny jeho fyzikální konstanty. Předpokládá se, že má stříbřitě bílou barvu a působením vzdušného kyslíku se na povrchu zvolna oxiduje.  Vyzařuje \"α a γ záření\" a je silným zdrojem neutronů, proto je nutno s ním manipulovat za dodržování bezpečnostních opatření pro práci s radioaktivními materiály.  O jeho sloučeninách a jejich chemickém chování je známo velmi málo.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Jako první identifikoval einsteinium Albert Ghiorso v prosinci roku 1952 na kalifornské univerzitě v Berkeley a současně ohlásil objev tohoto prvku i G. R. Choppin se svým týmem z národní laboratoře v Los Alamos. V obou případech byl výchozím materiálem spad po výbuchu termonukleární bomby testované v rámci „Operace Ivy“ v listopadu 1952. Identifikovaným izotopem bylo Es, které vzniklo z jádra U postupným pohlcením 15 neutronů a následnými sedmi přeměnami β. Tento objev byl utajován až do roku 1955 vzhledem k probíhající studené válce mezi oběma jadernými velmocemi.  První umělá syntéza einsteinia byla realizována v roce 1961 v jaderném reaktoru Oak Ridge National Laboratory v Tennessee, kdy byly z přibližně 1 kg plutonia připraveny asi 3 mg einsteinia.", "section_level": 1}, {"title": "Izotopy.", "content": "Doposud bylo popsáno 19 izotopů einsteinia, z nichž jsou nejstabilnější Es s poločasem přeměny 471,7 dne, Es s poločasem 275,7 dne a Es s poločasem 39,8 dne. Všechny zbývající izotopy mají poločas přeměny kratší než 3 dny, viz izotopy einsteinia.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Einsteinium a jeho sloučeniny nemají pro praxi žádný význam. Používají se pouze k vědeckým účelům. Einsteinium Es se používá k výrobě mendelevia.", "section_level": 1}], "src_summary": "Einsteinium (chemická značka Es) je jedenáctý člen z řady aktinoidů, sedmý transuran, silně radioaktivní kovový prvek, připravovaný uměle ozařováním jader plutonia. Byl pojmenován na počest teoretického fyzika Alberta Einsteina.", "tgt_summary": "锿(英语:Einsteinium,台湾称锿,旧译作䥺)是一种人工合成元素,符号为Es,原子序为99。锿是第7个超铀元素,属于锕系元素。", "id": 2068571}
{"src_title": "Jan Bosco", "tgt_title": "若望·鮑思高", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství (1815–1825).", "content": "Podle oficiálního záznamu v matrice se Jan Bosco narodil 16. srpna 1815 v Becchi, jednom z kantonů Morialda, které bylo jednou z místních částí Castelnuova d'Asti (dnes Castelnuovo Don Bosco). On a jeho matka však vždy tvrdili, že se narodil 15. srpna - tedy v den slavnosti Nanebevzetí Panny Marie.  Boscův otec František a matka Markéta byli rolníci. Bosco měl ještě dva starší bratry – Antonína, kterého měl jeho otec z prvního manželství, a Josefa. Otec však v roce 1817 zemřel a Bosca tak vychovávala jen matka. Smrt otce byla pro rodinu velkou tragédií, neboť v tu dobu navíc sucho zničilo úrodu a byl velký problém se uživit. Když mu bylo devět let, chtěla ho matka poslat do školy, ale nejstarší bratr Antonín protestoval, protože ho bylo potřeba na poli. Nakonec Bosco školu navštěvoval v zimě a v létě chodil pracovat.  V té době měl svůj první mystický zážitek – sen, ve kterém se mu, podle jeho slov, zjevil muž zahalený v bílém plášti s oslnivě zářícím obličejem. Poté se objevila i matka toho muže, dali se s Boscem do řeči a vysvětlili mu, že musí krotit ostatní chlapce a vychovávat je.  Aby zaujal chlapce z okolí, naučil se Bosco různá akrobatická čísla a pořádal pro chlapce představení. Než však představení začalo, vyzval je ke společné modlitbě a zpěvu písní. Poté zopakoval kázání, které slyšel na mši svaté, a které si díky své výborné paměti slovo od slova pamatoval.", "section_level": 2}, {"title": "Školní léta (1825–1835).", "content": "Bosco se jednou účastnil programu misionářů v Buttiglieře. Při návratu domů se s ním dal do řeči kněz Don Calosso. Měl pochybnosti o tom, zda si Bosco z kázání něco zapamatoval. Poté, co mu Bosco odříkal přesně celé kázání, byl Calosso ohromen a nabídl mu, že mu zajistí studium. Do školy začal chodit ke konci roku 1830. Měl ji však dvacet kilometrů od domova a docházení tak bylo obtížné. Navíc se ve škole učil věci, které již uměl, a tak bylo rozhodnuto, že se přestěhuje do Chieri a bude studovat tam. Začal chodit rovnou do vyšší třídy, ale i tak byl ze spolužáků nejstarší. Po celou dobu studia měl školu vždy bezplatně, protože dostával stipendium – jako žák s nejlepším prospěchem ze třídy. Během studií se kolem něj vytvořila skupina chlapců, s kterými se společně modlil a rozmlouval nad věroučnými otázkami. Po dokončení studií se rozhodl stát se knězem a vstoupil do semináře.", "section_level": 2}, {"title": "Knězem.", "content": "Po vysvěcení na kněze začala Boscova hlavní činnost. Po poradě se svým duchovním patronem donem Cafassem (později blahořečeným) započal svou kněžskou práci v Turíně a práci v útulku a nemocnici svaté Filomény. Začali se kolem něj shromažďovat chlapci a brzy jich v jeho skupině bylo už více než sto. Místa, kde se scházeli, už byla příliš těsná, a tak Bosco hledal nové, kde by mohl vytvořit oratoř. V té době měl další mystický zážitek, který ho nasměroval v jeho dalším působení.", "section_level": 2}, {"title": "Oratoř.", "content": "Poté, co našel vhodnou kapli, založil 8. prosince 1844 svou první oratoř – oratoř svatého Františka Saleského. Bosco se v ní zaměřoval především na problematické mladíky, kteří byli propuštěni z vězení apod. Přijal do ní však i několik vzorných a vzdělaných chlapců, aby byli ostatním příkladem. Mnoho chlapců bylo negramotných a málo vzdělaných, a tak se Bosco rozhodl, že je bude sám vyučovat. Za tím účelem napsal i několik učebnic a založil i večerní školu. Bosco měl k práci několik pomocníků a později se pečovateli stávali i chlapci, které oratoř vychovala. Počet chlapců stále narůstal a tak byly založeny další oratoře. Druhá, zasvěcená svatému Aloisovi, roku 1847, a o něco později třetí, která byla zasvěcena Andělu strážnému.", "section_level": 2}, {"title": "Problémy.", "content": "Ze začátku se oratoř setkávala s problémy, které je často donutily změnit místo, kde se scházeli. Za první dva roky se stěhovali hned několikrát. Bosco musel dokonce pronajmout louku a scházeli se alespoň venku. Chlapců bylo již kolem 400. V okolí se objevovaly obavy z vyvolání povstání. Policejní náčelník doporučil Boscovi oratoř rozpustit, majitelé louky přestali Boscovi louku pronajímat. O jeho oratoři se však doslechl Francesko Pinardi a prodal Boscovi kostelík. Malou kapli vysvětili 12. dubna 1846. Městský markýz Cavour však považoval shromáždění za nebezpečné a dal příkaz ho rozpustit. Tento příkaz však zrušil král Karel Albert Sardinský. Dal pouze příkaz, aby shromáždění hlídali strážníci. Zanedlouho markýz zemřel a strážníci byli odvoláni.", "section_level": 2}, {"title": "Roky 1848–1849.", "content": "V roce 1848 vydal král Karel Albert ústavu, která mimo jiné udělovala svobodu židům a protestantům. Bosco popsal tehdejší situaci takto: „Mnozí si mysleli, že spolu s ústavou je poskytnuta i svoboda dělat dobré či zlé, jak se komu zlíbí... V těch dnech mladé lidi ovládlo jakési šílenství. Shromažďovali se na různých místech ve městě, na ulicích a náměstích, a napadali kněze a kostely. Každá urážka náboženství byla považována za „vydařený kousek“. I Bosco byl několikrát napaden. Později na něj byly i páchány atentáty (pokus o zastřelení, otrávení, umlácení, ubodání), všechny však neúspěšně.  Válka Piemontu proti Rakousku, která vypukla r. 1848, vyvolala otřes v celé Itálii. Veřejné školy byly zavřeny. Semináře, zejména v Chieri a Turíně, obsadili vojáci, takže seminaristé diecéze zůstali bez domova a bez učitelů. Dům oratoře se na téměř dvacet let stal diecézním seminářem. V této době také prošla oratoř asi největší krizí. Pod vlivem nekatolických myšlenek v okolí mnoho chlapců z oratoře odcházelo. Někteří se později sice opět vrátili, ale někteří už ne.", "section_level": 2}, {"title": "Založení a růst salesiánů.", "content": "Jak Boscova oratoř rostla, nabízela se otázka, co budou chlapci dělat dále a jak bude dílo pokračovat. Bosco chtěl docílit toho, aby mohl sám ve svém ústavu vychovávat kněze, kteří by později zůstávali a neodcházeli jinam. To se mu však dlouho nedařilo a kněží odcházeli do jiných seminářů a pak byli biskupy posíláni do různých míst. Na Bosca naléhali i lidé z jeho okolí, Dokonce i Urban Rattazzi, ministr spravedlnosti, který prosadil protiřeholní zákony, mu roku 1847 řekl: „Milý Done Bosco, přeji vám dlouhý život, velmi dlouhý, abyste mohl vyučovat a vychovávat tolik chudých chlapců. Ale ani vy nejste nesmrtelný! Co bude z vašeho podniku po vás?\" aby zajistil své dílo do budoucnosti a vychoval si nástupce.  Roku 1857 Bosco začíná psát stanovy nové kongregace zasvěcené sv. Františku Saleskému. V roce 1858 navštěvuje poprvé papeže Pia IX. a představuje mu své dílo. Papež ho vyzývá, aby své zážitky sepsal (tento požadavek během dalších let ještě opakuje, až paměti v letech 1873–75 Bosco napsal). Dne 18. prosince 1859 úředně vzniká salesiánská kongregace – Společnost sv. Františka Saleského (dnes Salesiáni Dona Bosca). I s Boscem má 18 členů. Kongregace však ještě není církevně schválena. Bosco schválení považuje v podstatě za formalitu. V Římě se však proti Boscovi ozývají i kritické hlasy a někteří představitelé církve, zejména nový turínský arcibiskup Gastaldi, s jeho dílem nesouhlasí. Bosco se ještě několikrát vydává do Říma přesvědčovat své odpůrce. Po letitých snahách, které byly přerušeny i prvním vatikánským koncilem se nakonec Bosco dočkal; 1. března 1869 je schválena tzv. \"Zbožná salesiánská společnost\" a konečně 3. dubna 1874 Svatý stolec definitivně schvaluje \"Stanovy Salesiánské společnosti\".  V roce 1871 bylo v Itálii již 15 ústavů. Brzy začaly vznikat další ve Francii, Španělsku a Jižní Americe. Společnost nadále rychle rostla.  Ačkoliv z počátku Bosco odmítal zakládání podobných institucí pro dívky, 5. srpna 1872 dal vzniknout Kongregaci Dcer Panny Marie Pomocnice. Tu nakonec doplňuje poslední třetí větev – Salesiáni pomocníci – v roce 1876, kteří jsou tvořeni laiky (terciáři).  V roce 1934 bylo na světě celkem 730 výchovných ústavů řízených salesiány, 725 salesiánkami a přes 5000 různých školských zařízení. K 31. 12. 1998 bylo komunit salesiánů 1809, salesiánek pak 1603. Z toho nejvíce v Evropě a poté v Jižní Americe; salesiáni působili ve 122 zemích, měli 97 biskupů, z toho 5 kardinálů.", "section_level": 1}, {"title": "Misie.", "content": "Salesiáni brzy započali také činnost misionářskou, která dále pokračovala – zejména v Jižní Americe. První misionáře Bosco vybral, připravil a vyslal roku 1875 a to na jih Argentiny do oblasti divošských kmenů. Misie se rychle rozrůstaly a salesiáni se zařadili mezi velké misionářské společnosti. Pokřesťanštili Ekvádor, roku 1894 se dostali i k indiánským kmenům, zvláště Bororos, kde roku 1914 vzniklo i biskupství. Působili také kolem řeky Rio Negro v Brazílii. Roku 1924 se vydali k indiánským kmenům Paraguaye a v roce 1927 navštívili Amazonskou nížinu. Od roku 1911 působili také na africkém kontinentu, jmenovitě v Kongu.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt a kanonizace.", "content": "Bosco byl již za svého života velmi známý a populární a to nejen v Itálii. Když pak 31. ledna 1888 ve věku 72 let zemřel, vzbudila jeho smrt v Turíně a okolí veliký rozruch. Obchodníci zavírali své podniky „pro smrt Jana Bosca”. Na jeho pohřeb přišlo okolo 40 000 lidí. Brzy se ozývaly hlasy po jeho svatořečení. Začalo se s vyšetřováním. Proti však byli někteří vysocí představitelé církve, i někteří kardinálové. Proces však nakonec dopadl pro Bosca kladně, roku 1929 byl papežem Piem XI. beatifikován a na velikonoční neděli 1934 kanonizován. Papež Jan Pavel II. ho pak 24. ledna 1989 prohlásil za \"Otce a učitele mládeže\".", "section_level": 1}, {"title": "Boscova spisovatelská činnost.", "content": "Boscovo dílo tvoří jednak mnoho článků a časopisů a pak asi 130 různých svazků. Mezi nimi byla díla jak katechetická, tak i historická, populárně-vědecká, životopisná, ale i několik povídek a divadelních her. Nakonec mezi lety 1873–75 napsal paměti prvních čtyřiceti let svého života.  Bosco původně začal psát (v r. 1844), aby vyvážil tiskoviny nepřátelské katolictví, které začaly vycházet. Za tímto účelem vydával např. měsíčník \"Katolické čtení\" či letáky \"Co má vědět katolík\". Prvními jeho literárními díly byly životopisy. Během svého života je napsal např. o papežích od sv. Petra až po Silvestra I., o Dominiku Saviovi, o Piu IX. a dalších. Po zavedení metrické soustavy v Itálii v roce 1845 vydal Bosco učebnici \"Desítková metrická soustava ve zkratce\" a přidal ještě divadelní frašku \"Desetinná soustava na trhu\". Roku 1856 napsal učebnici \"Dějepis italský\", kterou chtěl dokonce ministr Lanza zavést na státní školy. Požadoval však, aby Bosco změnil několik míst knihy. Ten však odmítl se slovy: „Nebudu otrocky chválit a zbaběle tupit. Jde mi o pravdu a ne o pochvalu. Záměr se tedy neuskutečnil. Jeho velkým dílem pak byly šestidílné \"Církevní dějiny\".  Bosco také založil svoji vlastní tiskárnu. Ta se postupně rozrůstala, i po jeho smrti, a salesiáni stále vlastní mnoho nakladatelství. U nás např. nakladatelství Portál.", "section_level": 1}, {"title": "Boscova výchova.", "content": "Svoji metodu výchovy nazval Bosco preventivní systém. Ten pak stojí na třech pilířích:  Bosco s chlapci hrál mnoho her a provozoval hudbu. Vždy se však také modlili, účastnili se mše svaté apod.  Některé výpovědi dona Bosca o výchově:", "section_level": 1}, {"title": "Heslo.", "content": "Heslem Dona Bosca bylo (a heslem salesiánů dosud je) latinské Da mihi animas, cetera tolle (česky \"Dej mi duše, ostatní si vezmi\"). Sv. Don Bosco jím chtěl vyjádřit, že důležité je pouze spasit lidské duše (zejména zanedbaných chlapců z ulic, jimž se věnoval), ostatní je podřadné. Pomyslně oslovován je zde Ďábel. Tato věta se nachází i ve Starém zákoně (Gn 14, 21): \"Dixit autem rex Sodomorum ad Abram da mihi animas cetera tolle tibi.\" (Vulgáta; ve znění ČEPu: „Pak řekl Abramovi král Sodomy:,Dej mi lidi, a jmění si nech.‘“).", "section_level": 1}, {"title": "Úcta.", "content": "Sám don Bosco vystavěl několik kostelů, které se nyní těší zájmu právě díky němu. Např. kostel sv. Jana Evangelisty v Turíně; na popud Lva XIII. dostavěl kostel Božského Srdce v Římě, kde je i socha Pia IX., držící v ruce listinu schvalující salesiánskou kongregaci. Na podstavci je nápis: „Papeži Piovi IX., druhému otci salesiánskému, postavili synové.“ Zejména však vybudoval chrám Panny Marie Pomocnice v Turíně, kde je i Boscův hrob. Památka Jana Bosca připadá na 31. leden. Znázorňován je v kněžském rouchu, často má u sebe chlapce.", "section_level": 1}, {"title": "Svědectví o zázracích.", "content": "Don Bosco je světec, o kterém je zachováno velmi mnoho svědectví zázračných činů, které měl vykonat. Některé popisuje i on sám (např. rozmnožení hostií, čtení ve svědomí druhých), mnohé z nich popisují členové ústavu či životopisci. Tak např. chovanci popisovali, že ve zpovědnici, když si nevzpomínali na své hříchy, jejich hříchy všechny řekl. Údajně byl spatřen na místě, ve kterém se v danou dobu nenacházel – tzv. bilokace. Několikrát prý předpověděl i brzkou nečekanou smrt některého chlapce a jsou mu přisuzovány i další jasnovidecké schopnosti. Na jeho modlitbu se údajně mnoho lidí náhle a nečekaně vyléčilo, což zapříčiňovalo i jejich následné štědré dary pro účely kongregace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Jan Bosco, resp. Don Bosco (někdy česky psán jako Bosko), vlastním jménem Giovanni Melchiorre Bosco, (15./16. srpen 1815, Castelnuovo d'Asti, dnes Castelnuovo Don Bosco, Itálie – 31. leden 1888, Turín) byl italský katolický kněz, světec, vychovatel, zakladatel a první hlava Salesiánů Dona Bosca. V roce 1989 byl Janem Pavlem II. prohlášen za \"Otce a učitele mládeže\".", "tgt_summary": "圣若望·鲍思高(;,1815年-8月16日-1888年-1月31日),意大利天主教神父,也是慈幼会的创办人。天主教册封他为青年的主保圣人。", "id": 1828995}
{"src_title": "Elektromotor", "tgt_title": "电动机", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Současné elektromotory jsou většinou realizovány jako točivý elektrický stroj, který převádí elektrickou energii na mechanickou (slouží k pohonu různých strojů). Asynchronní motor je pro svoji jednoduchost nejběžněji používaným elektromotorem. V domácích spotřebičích je používán univerzální motor (může být napájen střídavým i stejnosměrným proudem). Méně obvyklé jsou netočivé elektromotory jako je lineární elektromotor, motory využívající piezoelektrický jev nebo silové účinky elektrostatického pole.  Většina typů elektrických strojů může (v závislosti na konstrukci) pracovat jako motor nebo jako elektrický generátor (opak elektromotoru, převádí mechanickou energii na elektrickou). Některé z těchto strojů mohou samočinně přecházet z motorického do generátorického režimu a naopak. Díky těmto vlastnostem umožňují elektrické pohony brzdit pomocí rekuperace tj. vracení elektrické energie do elektrické sítě nebo do akumulátorů. Jako generátory velkých výkonů jsou používány synchronní alternátory, na malých vodních elektrárnách jsou používány asynchronní alternátory.  Elektrický stroj má různé režimy provozu:", "section_level": 1}, {"title": "Princip elektromotoru.", "content": "Elektromotor přeměňuje elektrickou energii na mechanickou, některé mohou fungovat i jako elektrický generátor.", "section_level": 1}, {"title": "Využití magnetického pole.", "content": "Většina motorů využívá působení Lorentzovy síly (tj. elektromagnetické síly), kdy na vodič protékaný elektrickým proudem, který se nachází v magnetickém poli působí síla úměrná kolmé ortogonální složce magnetické indukce a velikosti elektrického proudu tekoucího vodičem (tj. vektorový součin), takže platí formula_1 (jednotky N; T, A, m). V konečném důsledku na sebe silově působí dvě spřažená magnetická pole ve společném – spřaženém magnetickém obvodu (statoru, rotoru a vzduchové mezery). Zjednodušeně si lze představit, že je využíváno vzájemné přitahování a odpuzování dvou elektromagnetů (nebo elektromagnetu a permanentního magnetu). Sílu a polaritu elektromagnetu lze řídit velikostí protékajícího elektrického proudu.  Působením elektromagnetické síly na vodič se vodič uvádí do pohybu. Tím současně pohybující se vodič protíná magnetické siločáry v magnetickém poli a ve vodiči indukováno elektrické napětí (formula_2 – jednotky V; T, m, m·s). Podobně je ve vodiči, který leží v časově proměnném magnetickém poli indukováno napětí = transformátor. V el. strojích na střídavý proud se vodič pohybuje v časově proměnném magnetickém poli (transformační napětí) a současně se pohybuje v magnetickém poli a protíná jeho siločára (pohybové napětí). Tento jev se projevuje v brzdném, motorickém i generátorickém chodu stroje.", "section_level": 2}, {"title": "Reluktanční motor.", "content": "Při konstrukci elektromotorů je také využíváno silové působení mezi elektromagnetem a tělesem, které má různé reluktance, tj. různé magnetické odpory (různé permeance, tj. různé magnetické vodivosti). Vyžívána je v reluktančních motorech, kde jsou využívány rozdíly reluktance zubové kotvy (vzduch/zub). Zjednodušeně si lze představit, že v reluktančním stroji je využíváno vzájemné přitahování elektromagnetu a železa. Reluktanční motor je typem synchronního stroje. Dokáže samočinný rozběh na synchronní otáčky bez dalšího zařízení.Staví se pro menší výkony. Používán byl pro pohon přepínače (usměrňovače) u vysokonapěťového napájení odlučovače prachu ve spalinách kotle.", "section_level": 2}, {"title": "Další možnosti.", "content": "Zkonstruovat je možné i elektrické stroje využívající jiné fyzikální principy, např. elektrostatická síla, piezoelektrický jev. V současnosti se tyto jevy pro konstrukci elektromotorů téměř nepoužívají.", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukce motoru.", "content": "Většina elektrických indukčních strojů (elektromotorů a generátorů) má několik společných typů součástí. Některé specifické typy elektrických strojů se mohou konstrukčně lišit. Indukční stroj je konstruován tak, aby na sebe vhodně vzájemně působila magnetická pole rotoru a statoru a jejich působením byl vytvářen točivý moment. Kroutící moment je přenášen na hřídel stroje. Otáčející se rotor vykonává mechanickou práci jako motor. Nebo je zdrojem elektrického výkonu, kdy otáčející se rotor odebírá mechanickou práci.", "section_level": 1}, {"title": "Rotor.", "content": "Rotor je otočná část stroje. Na hřídeli je umístěn magnetický obvod s vloženým rotorovým vinutím, elektromagnety nebo permanentními magnety. Na hřídeli rotoru mohou být upevněny sběrné kroužky nebo komutátor. Rotor je také označován jako kotva. Například jako kotva je označována také ta část dynama, která generuje výstupní napětí. Rotor je umístěn buď uvnitř nebo vně statoru (když je požadován zvýšený moment setrvačnosti – například magnetofon napájený napětím o síťovém kmitočtu, gyroskop).", "section_level": 2}, {"title": "Stator.", "content": "Stator je pevná část stroje. U komutátorových strojů sestává z magnetického obvodu s budícím vinutím nebo permanentními magnety. Stejnosměrný stroj může mít stator jako masivní obrobek odlitku. Střídavé stroje mají magnetický obvod vždy z transformátorových plechů. Ve drážkách statoru jsou umístěny cívky statorových vinutí. Elekromagnetická část statoru bývá vsazena do vnějšího krytu stroje, který je pomocí patek nebo příruby připevněn k podložce a zajišťuje reakci silového působení stroje a chlazení, tj. odvod ztrátového tepla. Na stator jsou upevněny ložiskové štíty s ložisky.", "section_level": 2}, {"title": "Vzduchová mezera.", "content": "Vzduchová mezera odděluje stator od rotoru. Její velikost musí být co nejmenší, protože intenzita magnetického pole klesá se čtvercem vzdálenosti, což klade vysoké nároky na přesnost výroby motoru.", "section_level": 2}, {"title": "Cívky.", "content": "cívky slouží k vytváření spřaženého elektromagnetického pole. Jsou umístěny v rotoru i statoru (pokud nejsou nahrazeny permanentními magnety). Klec asynchronního stroje je také vinutí. Vinutí statoru indukčního stroje (i rotoru) bývá složeno z několika vhodně zapojených cívek, které jsou uloženy v drážkách magnetického obvodu. Výsledný tvar pole má být co nejpříhodnější pro vysokou účinnost stroje.", "section_level": 2}, {"title": "Ložiskový štít.", "content": "Přední a zadní ložiskový štít jsou upevněny na přírubách statoru. Ve ložiskových štítech jsou vestavěna ložiska, ve kterých jsou uloženy konce hřídele stroje. Některé stroje jsou vyráběny bez zadního štítu. V tom případě je zadní ložisko součástí připojeného zařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Chlazení.", "content": "Podrobnější informace naleznete v článku chlazení.  Chlazení zajišťuje odvod tepla vznikajícího ohmickými ztrátami ve vinutí, ztrátami v magnetickém obvodu vířivými proudy, ventilačními ztrátami a mechanickými ztrátami v ložiscích. Chlazení může být provedeno jako přirozené (bez ofukování), nucené s vlastním ventilátorem, nucené cizím ventilátorem, kapalinové (vodní), plynem (vodík). Překročením provozní teploty izolace vodičů (vinutí) dochází k překotnému stárnutí (degradaci) izolací a následnému průrazu (zkratu mezi závity cívky) a tím ke snížení životnosti motoru. U strojů s permanentními magnety může dojít při překročení Curieovy teploty k jejich odmagnetování.", "section_level": 2}, {"title": "Ložiska.", "content": "Ložiska jsou vsazena předního a zadního ložiskového štítu stroje a slouží k udržení hřídele rotoru ve středu statoru a umožnění jeho rotace. Hřídel je vyvedena z ložiskoévých štítů stroje. mimo motor, aby mohla předávat mechanickou práci. Ložiska jsou určena pro zachycení radiálních a částečně axiálních sil.", "section_level": 2}, {"title": "Komutátor a kroužky.", "content": "Komutátor je prstenec složený ze vzájemně izolovaných lamel. K jednotlivým lamelám jsou připojeny jednotlivé vývody cívek rotoru. Komutátor v motorickém režimu slouží jako střídač proudu v cívkách rotoru. Komutátor v generátorickém režimu slouží jako usměrňovač napětí a proudu z cívek rotoru. Ke komutátoru přiléhá dvojice (nebo více) kartáčů (uhlíků). V moderních strojích je komutátor nahrazován polovodičovým měničem kmitočtu (BLDC stroje). Střídavé stroje, kde není potřeba přepínat vinutí cívek, se používají se sběrné kroužky (například asynchronní kroužkový motor).", "section_level": 2}, {"title": "Mechanická konstrukce.", "content": "Mechanická konstrukce elektrického stroje je tvořena nosnými částmi, ložiskovými štíty, patkami, přírubami, kryty, svorkovnicí, chlazením. Přenáší reakční síly od hřídele stroje. Zajišťuje dostatečnou mechanickou tuhost a pevnost stroje. Chrání před vniknutím cizích částí a vody do stroje, současně chrání před nebezpečným dotykem pohybujících se částí a dotykem s elektrickými částmi pod napětím = úrazem. Dále zajišťuje oddělení vnějšího a vnitřního prostředí ve stroji (např. nebezpečí výbuchu). Označuje se jako krytí IP 00 až IP 68. Zajišťuje odvod tepelné energie vzniklé ve stroji. Mechanická konstrukce stroje má zaručovat, že stroj nebude mechanicky kmitat vlastními kmity.", "section_level": 2}, {"title": "Typy elektromotorů.", "content": "Níže jsou uvedeny hlavní typy elektromotorů. Další podtypy a varianty najdete v odkazovaných článcích s podrobnějšími informacemi.", "section_level": 1}, {"title": "Stejnosměrný stroj.", "content": "Stejnosměrný motor vytváří točivý moment ze zdroje stejnosměrného proudu. Dělíme je na motory s komutátorem a bez komutátoru. Elektromotor bez komutátoru vyžaduje řídící elektroniku, protože otáčivý pohyb je vytvářen změnou polarizace elektrického pole cívek. Komutátor je složen z vodivých, vzájemně izolovaných lamel. Na lamely dosedají uhlíky. Komutátor s uhlíky vyžaduje pravidelnou údržbu, bývají nejporuchovějším místem komutátorového stroje (asynchronní stroj vyžaduje minimální údržbu). Bezkomutátorový stejnosměrný motor je například krokový motor, kde je točivé magnetické pole vytvářeno ve statoru přepínáním proudu tekoucího do cívek vinutí pomocí řídící elektroniky.", "section_level": 2}, {"title": "Střídavý stroj.", "content": "Je to střídavý stroj (též indukční stroj) napájený střídavým proudem, který vytváří ve statoru točivé magnetické pole bez potřeby dalších přídavných zařízení (stroj s vnější komutací). Spřažené točivé magnetické pole působí na rotor, které vzájemným silovým působením vytváří rotační pohyb hřídele. Podle konstrukce rotoru dělíme indukční stroje na dvě skupiny:", "section_level": 2}, {"title": "Asynchronní stroj.", "content": "Asynchronní stroj (též indukční stroj) využívá pro přenos výkonu mezi statorem a rotorem elektromagnetickou indukci. Rotor - kotva stroje má za provozu otáčky větší (generátorický chod) nebo menší (motorický chod) než synchronní otáčky tj. otáčky magnetického pole. Rozdíl otáček je označován jako skluz, označení s. Pro s = 1 rotor stojí n = 0. Pro s = 0 synchronní otáčky rotoru. Pro 0 > s > -1 generátor. Pro 1 > s > 0 motor. Pro 2 > s > 1 brzda. Samočinně přechází mezi motorickým a generátorickým provozem.", "section_level": 2}, {"title": "Synchronní stroj.", "content": "Synchronní stroj (též indukční stroj) využívá pro přenos výkonu mezi statorem a rotorem elektromagnetickou indukci. Rotor stroje má za provozu mechanické otáčky rotoru stejné velkosti a směru jako otáčky točivého magnetické pole statoru. Odtud synchronní stroj. Moderní synchronní stroje mají na rotoru permanentní magnety ze vzácných zemin (dosahují velkého sycení) nebo rotor je buzen proudem, který je přiváděn na rotor přes dva sběrné kroužky s uhlíky. Přebuzený synchronní stroj je využíván pro kompenzaci účiníku v síti, protože pak vykazuje kapacitní charakter. Účiník představuje vzájemný fázový posun proudu vůči napětí.", "section_level": 2}, {"title": "Univerzální stroj.", "content": "Univerzální stroj je určen především k napájení střídavým napětím a proudem. Může být napájen i ze stejnosměrného zdroje. Je konstrukčně shodný se stejnosměrným komutátorovým strojem. Podstatný rozdíl je v magnetickém obvodu statoru, který musí být složen z transformátorových plechů. Většinou je používán k pohonu drobných přenosného elektrických spotřebičů (vrtačka, mixér, vysavač,...).", "section_level": 2}, {"title": "Lineární stroj.", "content": "Většina běžných elektrických strojů je konstruována jako rotační. Existují i netočivé varianty strojů, například lineární elektromotor, u nějž je stator a rotor stroje rozvinut do délky. Podél pevné pojezdové dráhy je umístěna jedna část motoru. Na pohyblivé části je druhá část motoru. Vzájemné umístění napájeného vinutí a kotvy motoru závisí od konkrétní aplikaci. Tento druh motorů se v technické praxi používá zejména pro některá speciální dopravní zařízení nebo pro vlaky na magnetickém polštáři (Maglev).", "section_level": 2}, {"title": "Další druhy strojů.", "content": "V historii bylo vyvinuto a úspěšně provozováno mnoho typů strojů a soustrojí. Využívány byly především k regulaci rychlosti a změně směru otáčení. Jsou to například repulzní motor, motor Schrage, motor Winter-Eichberg, soustrojí Ward-Leonard-Illgner a další. V současnosti jsou tyto stroje nahrazovány indukčními stroji s elektronickým řízením otáček (frekvenčními měniči nebo cyklokonvertory). Používány jsou od běžných asynchronních strojů až po synchronní stroje s permanentními magnety ze vzácných zemin. V motorových vozidlech se například používá generátor s drápkovou kotvou. a další.", "section_level": 2}], "src_summary": "Elektromotor je v elektrotechnice elektrický stroj, který slouží k přeměně elektrické energie na mechanickou energii. Většina elektrických motorů využívá vzájemného silového působení magnetického pole a elektrického proudu procházejícího cívkou, výsledkem čehož je točivý moment přenášený na poháněné zařízení (např. vysavač, výtah, elektromobil). Motory jsou poháněny stejnosměrným nebo střídavým proudem, který je přiváděn z baterie, elektrického rozvodu nebo generátoru. Elektrický generátor je mechanický stejný jako elektromotor, ale slouží k opačnému převodu mechanické energie na elektrickou. Existuje mnoho typů elektrických motorů podle napájení, konstrukce, provozních charakteristik a způsobu převodu elektrické energie na mechanickou. Nejrozšířenější je asynchronní motor.", "tgt_summary": "电动机(英语:Electric motor),又称马达、摩打、摩托或电动马达,是一种将电能转化成机械能,并可再使用机械能产生动能,用来驱动其他装置的电气设备。大部分的电动摩打通过磁场和绕组电流,为摩打提供能量。", "id": 2728489}
{"src_title": "Jan od Kříže", "tgt_title": "十字若望", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Po studiu v koleji Tovaryšstva Ježíšova v Medině del Campo vstoupil v roce 1563 v jednadvaceti letech do karmelitánského řádu, kde přijal jméno Jan od sv. Matěje. Následujícího roku nastoupil na univerzitu v Salamance, kde nejprve absolvoval tříletý kurz umění a následně v roce 1567 kurz teologie. Připojil se k reformě karmelitánského řádu, kterou započala v její ženské větvi sv. Terezie od Ježíše (z Ávily) a byl vůbec prvním, kdo oblékl hábit reformovaného řádu, tzv. bosých karmelitánů a začal žít podle původní karmelitánské řehole v konventu v Duruelu (tehdy začíná důsledně používat jméno Jan od Kříže).  Účastnil se zakládání reformovaných konventů a měl na starosti mnichy a novice, kteří v těchto konventech žili. Postupně vzrůstalo napětí mezi „bosými“ a „obutými“ karmelitány, při němž došlo k násilí ze strany „obutých“ na hlavních představitelích reformy, zvl. Jana od Kříže. Po devět měsíců (prosinec 1578 až srpen 1579) byl držen ve vězení toledského konventu, kde také vznikly jeho nejznámější duchovní básně. Po útěku z vězení působil jako zpovědník karmelitánských mnišek (na žádost Terezie z Ávily) a postupně jako převor několika domů, posléze jako představený reformovaných konventů v Andalusii. V posledním období svého života neměl žádné zvláštní poslání v rámci svého řádu.  Již za jeho života se podařilo prosadit rozdělení bosých karmelitánů a tzv. „obutých“ karmelitánů, tedy těch, kdo se k reformě řádu nepřipojili. Nejprve byla vytvořena samostatná provincie bosých bratří v Kastilii, nakonec byl řád osamostatněn a roku 1593 získal svého vlastního generálního představeného.  Za svatého byl prohlášen 27. prosince 1726, učitelem církve v roce 1926. V katolickém kalendáriu připadá jeho svátek na 14. prosinec.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Sv. Jan od Kříže je považován za jednoho z nejvýznamnějších španělských básníků. Ačkoliv jeho sebrané básně netvoří více než 2 500 veršů, dvě z nich – Duchovní píseň a Temná noc jsou všeobecně pokládané za jedny z nejlepších děl španělsky psané poezie, a to jak ze stylistického hlediska, tak i díky bohaté symbolice a metaforičnosti.  Duchovní píseň je ekloga, v níž nevěsta (představující duši) hledá ženicha (představujícího Ježíše Krista) a prožívá úzkost z jeho ztráty. Nakonec jsou oba naplněni radostí ze vzájemného shledání. Báseň je možné číst jako volnou španělskou adaptaci Písně písní, která vznikla v době, kdy byl překlad Bible do lidového jazyka zakázán.  Temná noc (od níž se odvozuje stejný duchovní termín) popisuje cestu duše z pozemského života k sjednocení s Bohem. Děje se tak v noci, jež představuje strádání a obtíže, které duši doprovází, když se odděluje od světa a nachází světlo ve spojení se Stvořitelem. Noc zahrnuje několik kroků vyprávěných v jednotlivých slokách. Hlavní myšlenku básně je možné chápat jako bolestnou zkušenost, kterou prožívají lidé usilující o růst v duchovní zralosti a spojení s Bohem. V roce 1586 – rok po dokončení Temné noci – napsal k básni sv. Jan od Kříže také komentář. Vysvětluje v něm verš po verši význam celé básně.  Svatý Jan napsal také čtyři pojednání o mystické teologii, dvě pojednání o obou výše uvedených básních. V nich vysvětluje význam básní verš po verši a dokonce i slovo po slovu.  Výstup na horu Karmel, jeho třetí dílo, představuje systematičtější studii asketického úsilí duše hledající dokonalé spojení s Bohem. Dále popisuje mystické události doprovázející toto hledání. Čtvrté veršované dílo – Živý plamen lásky – popisuje velkou důvěrnost, kdy duše odpovídá na Boží lásku. Tyto básně tvoří spolu s dílem Dichos de Luz y Amor (Vyprávění o světle a lásce) a spisy sv. Terezie nejdůležitější mystická pojednání ve španělštině. Hluboce ovlivnily pozdější autory duchovní literatury z celého světa. Patří mezi ně T.S. Eliot, Terezie z Lisieux, Edith Steinová (Terezie Benedikta od Kříže) a Thomas Merton. Sv. Jan ovlivnil také filozofy (Jacques Maritian), teology (Hans Urs von Balthasar), pacifisty (Dorothy Day, Daniel Berrigan a Philips Berrigan) a umělce (Salvador Dalí). Papež Jan Pavel II. napsal teologickou disertaci na mystickou teologii sv. Jana od Kříže.", "section_level": 1}, {"title": "Teologie a mystika.", "content": "Stěžejní Janova teologická díla jsou vlastně komentářem k básním stejného jména, kromě Výstupu, který je pojat jako doplněk Temné noci.", "section_level": 2}], "src_summary": "Svatý Jan od Kříže (španělsky Juan de la Cruz), rodným jménem Juan de Yepes (24. červen 1542 Fontiveros – 14. prosinec 1591 Úbeda) byl římskokatolický kněz (vysvěcen 1567), mnich řádu karmelitánů, jehož dílo představuje vrchol španělské křesťanské mystiky.", "tgt_summary": "圣十字若望(,本名Juan de Yepes Alvarez,1542年-6月24日-1591年-12月14日)是公教改革的主要人物,西班牙神秘学家,加尔默罗会修士和神父,出生在马德里北部阿维拉附近的小镇丰蒂韦罗斯,一个改宗基督教的犹太人的家庭之中。", "id": 2727666}
{"src_title": "Jindřich VII. Tudor", "tgt_title": "亨利七世 (英格兰)", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se 28. ledna 1457 na hradu Pembroke ve Walesu jako jediný syn Edmunda Tudora a Markéty z rodu Beaufortů. Jeho otec zemřel dva měsíce před jeho narozením a Jindřich tak strávil větší část mládí se svým strýcem Jasperem Tudorem. V prvním období vlády Eduarda IV. musel jeho strýc odjet z Anglie. Když se Eduard IV. dostal k moci podruhé, musel ze země utéct i Jindřich, stoupenec rodu Lancasterů.  Od roku 1483 jeho matka, i když byla manželkou stoupence Yorků lorda Stanleye, začala prosazovat jako alternativu k nepopulárnímu Richardu III. svého syna Jindřicha. S finanční podporou Francise II., vévody z Bretaně, se Jindřich pokusil vylodit v Anglii. Jeho spiknutí bylo odhaleno a jeho spojenec Jindřich Stafford, vévoda z Buckinghamu, byl popraven. Richard se pokusil u Bretaňců prosadit Jindřichovo vydání do Anglie, ale tomu se podařilo uniknout do Francie, kde mu byla poskytnuta pomoc pro druhou invazi.", "section_level": 1}, {"title": "Nástup na trůn.", "content": "Poté co obdržel podporu od rodiny Woodvilů, vylodil se v doprovodu svého strýce Jaspera Tudora s francouzskými a skotskými vojáky v Pembrokeshire. Wales byl tradičně spojencem rodu Lancasterů a tak mohl Jindřich doplnit své síly až na počet asi 5000 vojáků.  Jindřich si byl vědom, že musí na Richarda zaútočit co nejdříve, protože Richard očekával příchod posil z oblasti Nottinghamu a Leicesteru. I když bylo Richardovo vojsko početnější, vlivem zrady v Richardově armádě ze strany hraběte z Northumberlandu a lordů Stanleyů, Jindřich v bitvě u Bosworthu zvítězil. Richardova smrt je většinou považována za faktický konec války růží (někdy je za tento konec považována bitva u Stoke).  Jindřich svoje právo na anglický trůn odvozoval od své matky Markéty Beaufortové. Tento nárok byl ale dost sporný, protože byl založen na nároku na trůn nelegitimních potomků, kteří byli zákonem sice legitimizováni, ale s podmínkou, že tento akt v sobě nezahrnuje nárok na dědictví nástupnictví na trůn.  Markéta Beaufortová byla pravnučkou Jana z Gentu, třetího syna Eduarda III. a Gentovy třetí ženy Kateřiny Swynfordové. Ta byla 25 let Janovou milenkou a měli spolu čtyři děti, Jana, Jindřicha, Thomase a Janu Beaufortovy. Jan z Gentu se s Kateřinou nakonec oženil a jejich děti byly legitimizovány. Jeho synovec Richard II. vydal dekret, schválený roku 1397 zákonem parlamentu, potvrzující legitimitu jejich potomků. Richardův bratranec a následník Jindřich IV., syn Jana z Gentu a jeho první manželky Blanky z Lancasteru, vydal nařízení, kterým zbavil své sourozence dědického práva na trůn. V každém případě Jindřich nebyl jediným potomkem Jana z Gentu a Kateřiny Swynfordové s nárokem na trůn. Také yorští králové byli potomky Jany Beaufortové, jediné dcery Genta a Swynfordové, matky Cecílie Nevillové, ženy Richarda Plantegenta, vévody z Yorku a matky Richarda III. a Eduarda IV.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Prvním Jindřichovým záměrem po nástupu na trůn bylo upevnění jeho pozice. Jeho nárok na trůn nebyl příliš velký, ale většina jeho soupeřů padla v předchozí válce růží nebo byla popravena. Hlavním uchazečem o trůn se tak stal Perkin Warbeck, který se prohlašoval za potomka Richarda z Yorku a syna Eduarda IV. a byl podporován zahraničními nepřáteli. Jindřich zabezpečil svou pozici i tím, že zmenšil moc šlechty agresivní politikou a legislativními nástroji, především zákazem vytváření soukromých armád.  Svou pozici posílil v prosinci 1483 slibem sňatku s Alžbětou z Yorku, dcerou a dědičkou Eduarda IV. Oba byli potomky Jana z Gentu a jeho třetí ženy Kateřiny. Sňatek se uskutečnil 18. ledna 1486 ve Westminsterském opatství. Tímto sňatkem byly spojeny dříve nepřátelské rody a jejich potomci měli silný nárok na trůn. Rodové sjednocení se odrazilo v Tudorovské růži, která se skládá z bílé růže Yorků a červené Lancasterů.  V některých pramenech se uvádí, že Jindřich byl zodpovědný za smrt Eduarda V. a Richarda, vévody z Yorku, synů Eduarda IV., které nechal v Toweru uvěznit Richard III. Podle těchto pramenů se tak Jindřich chtěl zbavit možných soupeřů v nástupnictví na anglický trůn s větším právem, než bylo jeho. Záležitost smrti těchto dvou mladíků je ale nejasná, protože se po jejich uvěznění již neobjevili a mezi jinými je z tohoto činu obviňován i Richard III.  Jindřichovým prvním počinem bylo zpětné prohlášení za krále k datu den před bitvou u Bosworthu. Tím se každý, kdo se této bitvy účastnil na straně Richarda III., vystavil nebezpečí obvinění ze zrady. Je zajímavé, že omilostnil Johna de la Pole, hraběte z Lincolnu, který byl Richardem III. (po smrti jeho jediného syna) jmenován jeho nástupcem. Tato smířlivost se obrátila proti Jindřichovi, když se Pole dva roky poté vzbouřil a využil Lamberta Simnela jako osobu, která má nárok na anglický trůn. Pole byl v bitvě u Stoke zabit a Simnel, který byl ještě dítě, byl Jindřichem omilostněn.  Jindřich se s Alžbětou oženil a doufal, že sjednotí obě větve Plantagenetů, Yorky a Lancastery. V tomto směru byl velmi úspěšný, ale určitá úroveň paranoidního strachu pokračovala i v budoucnosti a kdokoli mohl prokázat vazbu na předky mezi Plantagenety, byl podezříván z úmyslu uchvátit trůn.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika a diplomacie.", "content": "Jindřich je považován za krále, který uplatňoval střízlivou finanční politiku a obnovil zbankrotovanou státní pokladnu (kterou vyplenila manželka Eduarda IV. a její příbuzní, po Eduardově smrti a před nástupem Richarda III.) Zavedl přísnou a efektivní správu a výběr daní (i když některá opatření již byla zavedena za vlády Richarda III.) V tomto úsilí byl podporován svým kancléřem arcibiskupem Johnem Mortonem. Provedl i reformu vlády vytvořením královy rady, která kontrolovala aristokracii.  Jindřich se snažil udržet mír a podporovat ekonomiku. Nebyl válečníkem, a tak neměl zájem znovu dobýt území, které jeho předchůdci ztratili ve Francii. Chtěl uzavřít mír s Francií, aby získal finanční prostředky a zajistil příslib, že Francie nebude podporovat zájemce o anglický trůn, jako byl například Perkin Warbeck. Tento mír se Jindřichu podařilo zajistit velmi lehce, protože v listopadu 1492 zorganizoval klamnou invazi do Burgundska a Francie, která byla zaměstnána válkou s Itálií, na jím navrhované podmínky přistoupila.  Pro posílení námořní síly Anglie nechal v Portsmouthu postavit suchý dok (první dok tohoto typu v Evropě a nejstarší dochovaný na světě, pocházející z roku 1495).  Byl prvním evropským panovníkem, který rozpoznal důležitost sjednoceného Španělského království. Uzavřel s ním mírovou smlouvu, jejíž součástí byl i sňatek jeho syna Artura s Kateřinou Aragonskou. Uzavřel i mírovou dohodu se Skotskem, první mírovou dohodu mezi těmito zeměmi po asi dvou stech letech, a zasnoubil svou dceru Markétu se skotským králem Jakubem IV. Uzavřel spojenectví s panovníkem Svaté říše římské Maximiliánem a přesvědčil papeže Inocence VIII., aby vydal bulu, která exkomunikovala všechny uchazeče o jeho trůn.  Nicméně konec jeho vlády nebyl tak úspěšný. Roku 1506 podepsal s Filipem Holandským mírovou smlouvu. Ta sice zvýšila zisky anglického obchodu, ale to přivedlo Francii, Svatou říši římskou, Španělsko a Hanzovní společnost k redukci obchodu s Anglií. Poté co Filip krátce nato zemřel, stal se Jindřich lehce zranitelný a zůstal mu dluh ve výši asi 30000 liber.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní období.", "content": "Roku 1502 Jindřicha postihly velké ztráty. Jeho syn a dědic Artur zemřel. Roku 1503 zemřela krátce po porodu i jeho žena Alžběta. Jeho následníkem se tak stal syn Jindřich VIII. Aby využil diplomatická jednání, která vedla k sňatku Artura a Kateřiny Aragonské, požádal papeže o souhlas se sňatkem Jindřicha a Kateřiny a dále o povolení k tomu, aby se on sám mohl oženit s ovdovělou snachou. Toto povolení obdržel, ale nestihl uskutečnit své záměry znovu se oženit a zplodit další potomky a možné dědice.  Zemřel 21. dubna 1509 na tuberkulózu a jeho nástupcem na anglickém trůnu se stal jeho syn Jindřich VIII. Jeho ostatky byly pohřbeny ve Westminsterském opatství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřich VII. Tudor (28. ledna 1457 – 21. dubna 1509) byl králem Anglie a pánem Irska od 28. srpna 1485, kdy se zmocnil anglického trůnu, až do své smrti 21. dubna 1509, jako první panovník rodu Tudorovců.", "tgt_summary": "亨利七世(英语:Henry VII;1457年-1月28日-1509年-4月21日),英格兰国王,都铎王朝第一任国王,1485年8月22日到1509年4月21日在位。", "id": 1851283}
{"src_title": "Steve Jobs", "tgt_title": "史蒂夫·乔布斯", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se americké vysokoškolačce a syrskému studentovi politologie, krátce po porodu byl ale adoptován Paulem a Clarou Jobsovými. Studia na vysoké škole zanechal po prvním semestru; přednášky, které už si ale vybíral čistě podle vlastní volby, navštěvoval další rok a půl. Spával na zemi po pokojích svých kamarádů a na jídlo si vydělával vracením lahví od coly. V tomto období bylo jídlo, které každou neděli rozdávalo hnutí Hare Krišna, jeho jediným pořádným jídlem. V této době rovněž započal dietu, složenou pouze z jablka a mrkve. Věřil, že díky tomu jeho tělo nebude vylučovat tělesné pachy a Jobs tak nebude mít potřebu denního sprchování. Steve Wozniak tuto teorii prohlásil za mylnou.  Na začátku 80. let byla několik let jeho přítelkyní písničkářka Joan Baez. Oženil se s Laurene Powellovou (tři děti), dále měl dceru z předchozího vztahu. Jeho typickým oblečením byl černý rolák St. Croix s dlouhým rukávem, modré džíny Levi’s 501 a tenisky New Balance 992.  Stal se jedním z prvních lidí, kteří rozpoznali potenciál myší ovládaného grafického uživatelského rozhraní vyvíjeného v laboratořích Palo Alto Research Center firmy Xerox. V rámci divize Macintosh v roce 1984 uvedl na trh počítač ovládaný pomoci myši a menu. V roce 1985 byl vyhozen ze společnosti Apple a založil technologicky vyspělou, ale komerčně nepříliš úspěšnou společnost NeXT Computer. V roce 1997 se firma NeXT Comuter sloučila s firmou Apple Computer a on sám se vrátil do jejího vedení. Operační systém NeXTSTEP firmy NeXT Computer se stal základem nového operačního systému Mac OS X.  Byl také většinovým majitelem animačního studia Pixar, které v roce 1986 koupil od George Lucase za necelých 10 milionů dolarů a které bylo po dlouhá léta dvorním dodavatelem animovaných filmů pro společnost Disney. V lednu 2006 Disney odkoupil Pixar za 7,4 miliardy dolarů. Steve Jobs tím získal 7 % akcií Disney a místo v představenstvu společnosti.  Byl známý svým manažerským stylem – často se o něm říkalo, že terorizuje své zaměstnance, vyhazuje z firmy za drobnosti a přenáší příliš pozornosti na sebe. Na druhou stranu byl také znám pro své řečnické schopnosti a pro to, že dokázal mít vizi a přesvědčit o ní mnoho lidí. Úspěch obchodní strategie Steva Jobse stál na tom, že dokázal vycítit aktuální potřeby trhu, klást důraz na jednoduchost použití a nepodceňovat design, za který si zájemci rádi byli ochotni připlatit, neboť jim dával pocit výjimečnosti. Za jeho vedení získala struktura Applu podobu kola, kdy Jobs byl jeho centrem a jednotlivá oddělení a manažeři paprsky tohoto kola. Steve Jobs se chtěl podílet na všem, mít kontrolu nad každým procesem, díky čemuž měl roli nesrovnatelnou s jinými CEO, a analytici proto poukazovali na provázanost jeho osobnosti s Applem samotným.  Jeho plat v určité době činil pouhý jeden dolar za rok, ale díky akciím společností Apple a Disney, které vlastnil, patřil mezi nejbohatší Američany. \"Forbes\" odhadoval jeho jmění na 8,3 miliardy dolarů.  Díky úspěchu modelů počítače iMac, přehrávače iPod, mobilního telefonu iPhone a tabletu iPad se firma Apple stala největší světovou firmou.  Dne 25. srpna 2011 oznámil rezignaci na postu šéfa společnosti Apple. Nahradil jej Tim Cook.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní problémy.", "content": "V roce 2003 byla Jobsovi diagnostikována rakovina slinivky břišní. Byla to však její vzácná forma, která byla chirurgicky léčitelná, jak řekl ve svém slavném Stanfordském projevu. Jobs nicméně po 9 měsíců chirurgický zákrok odkládal a s rakovinou se snažil bojovat pomocí postupů alternativní medicíny. Poté, co se jeho zdravotní stav zhoršil, svého rozhodnutí litoval, uvedl jeho životopisec Walter Isaacson.  Dne 27. srpna 2008 společnost Bloomberg omylem publikovala zprávu o Jobsově smrti. Ačkoli chybu rychle napravila, zpráva se rozběhla do světa a posílila spekulace o jeho chatrném zdraví. Jobs si v této situaci vypůjčil citát Marka Twaina a na akci Applu publiku oznámil: \"„Zprávy o mé smrti nesmírně přehánějí.“\"  V lednu 2009 pozastavil ze zdravotních důvodů výkon funkce ředitele společnosti. V dubnu téhož roku podstoupil transplantaci jater.  Pankreatický nádor nicméně metastazoval. Bezprostřední příčinou smrti byla zástava dechu, kterou způsobilo právě rozšíření rakoviny ze slinivky na další orgány. Jobs své nemoci podlehl 5. října 2011.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Apple Computer.", "content": "Jobs a Steve Wozniak se poprvé setkali v roce 1971, kdy je představil jejich společný přítel, Bill Fernandez. Wozniakovi bylo tehdy 21 let, zatímco Jobsovi bylo pouhých 16. V roce 1976 Wozniak vymyslel počítač Apple I. Jobs, Wozniak a Ronald Wayne založili v garáži Jobsových rodičů společnost Apple Computer, aby svůj počítač mohli prodávat. Financoval je tehdy napůl vysloužilý manažer produktového marketingu a inženýr Intelu v jedné osobě, Mike Markkula.  V roce 1978 Apple rekrutoval Michaela Scotta z National Semiconductor na post generálního ředitele, což mělo za následek několik divokých let. V roce 1983 se Jobs snažil získat Johna Sculleyho z firmy Pepsi-Cola, aby u Applu pracoval jako CEO. Během tohoto lanaření se ho Jobs mimo jiné zeptal známou otázkou: \"„Chcete prodávat do konce svého života sladkou vodu? Nebo chcete pracovat se mnou a pomoct mi změnit svět?“\"  Na počátku 80. let spatřil Jobs jako první komerční potenciál v myší ovládaném grafickém uživatelském rozhraní, které vyvíjelo Palo Alto Research Center firmy Xerox, což vedlo k vytvoření počítače Apple Lisa. O rok později zaměstnanec Applu Jef Raskin přivedl na svět Macintosh.  V roce 1984 Apple během vysílání Super Bowlu odvysílal televizní reklamu evokující román 1984. 24. ledna 1984 na výroční valné hromadě představil Jobs velice emocionálním způsobem počítač Macintosh. Andy Hertzfeld popsal tuto scénu jako „vřavu“.  Zatímco Jobs byl přesvědčivý a charismatický ředitel Applu, někteří jeho zaměstnanci ho měli za excentrického náladového manažera. Neuspokojivé prodeje způsobily zhoršení pracovního vztahu mezi Jobsem a Sculleym a nakonec se z toho stal boj o pracovní místo mezi Jobsem a Sculleym.  Sculley se nechal slyšet, že spolupráce Jobs – Sculley není již nadále pro Apple vhodná, a pokusil se v zasedací místnosti o jakýsi převrat. Na 24. května 1985 svolal schůzi, na které se měla situace vyřešit. Představenstvo Applu sdílelo názor se Sculleym a zakázalo Jobsovi pokračovat v jeho manažerských úkolech v čele divize Macintosh. Jobs byl o pět měsíců později vyhozen z Applu a ještě téhož roku založil NeXT Inc.  V roce 2005 Jobs ve svém projevu na Stanfordově univerzitě řekl, že odchod ze společnosti Apple bylo to nejlepší, co se mu mohlo stát. „Tíhu úspěchu nahradila lehkost toho, že jsem byl znovu začátečník, méně si vším jistý. Dala mi svobodu vstoupit do jedné z nejkreativnějších etap mého života.“ A dodal: „Jsem si jistý, že nic z toho by se nestalo, kdybych nebyl vyhozen z Applu. Byla to odporně hořká pilulka, ale řekl bych, že pacient ji potřeboval.“", "section_level": 2}, {"title": "NeXT Computer.", "content": "Po vyhazovu z Applu v roce 1985 založil Jobs společnost NeXT Computer s kapitálem 7 milionů dolarů. Rok na to Jobsovi došly peníze a bez jediného produktu na obzoru hrozil společnosti bankrot. Nakonec ale upoutal pozornost miliardáře Rosse Perota, který se rozhodl, že do společnosti investuje. První pracovní stanice NeXT byly uvedeny na trh až v roce 1990 a stály 9 999 $. Stejně jako Apple Lisa, byl i \"NeXT workstation\" technologicky velmi pokročilý, ale později byl zamítnut, protože byl pro vzdělávací sektor (pro který byl navrhován) poněkud drahý. NeXT workstation byl známý pro své technické přednosti, zejména pro objektově orientovaný vývoj systému. Jobs uvedl na trh produkty NeXT určené do finančních, vědeckých a akademických komunit, s důrazem na inovativní, experimentální nové technologie, jako například Mach kernel, čip digitálního signálového procesoru a vestavěný ethernetový port. Tim Berners-Lee vymyslel v CERNu na počítači NeXT World Wide Web.  Také revidovaná druhá generace \"NeXTcube\" byla do světa vypuštěna v roce 1990. Díky inovativnímu multimediálnímu e-mailovému systému NeXTMail mohl NeXTcube vůbec poprvé sdílet pomocí e-mailu hlas, obrázky, grafiku a video. Kvůli zaměření na komunikaci Jobs pro NeXTcube prosazoval název „meziosobní počítač“ (\"interpersonal computer\"). „Meziosobní počítače budou jistojistě revolucí v komunikaci a skupinové práci,“ řekl Jobs novinářům. Jobs byl u NeXTu posedlý estetickým perfekcionismem, o čemž svědčí i vývoj hořčíkové skříně pro NeXTcube. To způsobilo značný tlak na hardwarovou divizi NeXTu a v roce 1993, poté, co prodali jen 50 000 kusů, přešla NeXT plně na vývoj software NeXTSTEP pro platformu Intel. Společnost poprvé vykázala zisk v roce 1994, a to 1,03 milionu dolarů. V roce 1996 vydala NeXT Software, Inc., WebObjects, framework určený k vývoji webových aplikací. Poté, co byla NeXT v roce 1997 odkoupena společností Apple Inc., byly WebObjects použity pro vytvoření obchodu Apple Online Store, služby MobileMe a hudebního obchodu iTunes Store.", "section_level": 2}, {"title": "Pixar a Disney.", "content": "V roce 1986 Jobs za 10 milionů dolarů koupil od divize počítačové grafiky studia Lucasfilm \"The Graphics Group\", později přejmenovaný na Pixar. Jobs v Pixaru působil spíše jako investor. Hlavní práci přenechával Edu Catmullovi a Johnovi Lasseterovi.  Prvním vyrobeným filmem byl Toy Story, u něhož Jobs působil jako výkonný producent. Studiu to po vydání filmu v roce 1995 přineslo slávu a přijetí u kritiky. Během následujících 15 let vydalo studio Pixar pod vedením tvůrčího ředitele Johna Lassetera tyto kasovní trháky:  Filmy \"Hledá se Nemo\", \"Úžasňákovi\", \"Ratattouille\", W\"ALL-E\", \"Vzhůru do oblak\" a \"Toy Story 3: Příběh hraček\" získaly Oscara za nejlepší animovaný film (ocenění bylo zavedeno v roce 2001).  V roce 2004 Jobs oznámil, že Pixar hledá nového partnera pro distribuci svých filmů poté, co vypršela smlouva s firmou Disney. Důvodem byly neshody s generálním ředitelem Disney Michaelem Eisnerem.  V říjnu 2005 nahradil Eisnera ve funkci generálního ředitele Disney Bob Iger. Ihned po uvedení do funkce se Iger snažil urovnat vztahy s Jobsem a Pixarem. Výsledkem bylo, že Disney odkoupil akcie Pixaru v hodnotě 7,4 miliardy dolarů. Když byla dohoda uzavřena, stal se Jobs největším akcionářem The Walt Disney Company s vlastnictvím přibližně sedmi procent akcií společnosti. Jobs tak předstihl jak Eisnera (ten vlastnil cca 1,7 procenta), tak i člena rodiny Disneyů Roye E. Disneyho, který do své smrti v roce 2009 vlastnil jedno procento akcií a byl Eisnerovým kritikem – zejména proto, že komplikoval vztah s Pixarem – což vedlo k Eisnerovu odvolání.  Jobs se stal po dokončení fúze členem představenstva Disney a v šestičlenného řídícím výboru také pomáhal dohlížet na společné podnikání v oblasti animací. Po Jobsově smrti byly jeho akcie v Disney převedeny na účet společnosti Steven P. Jobs Trust, kterou vlastní a řídí jeho žena Laurene.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat k Applu.", "content": "V roce 1996 Apple oznámil, že by chtěl odkoupit firmu NeXT za 427 milionů dolarů. Dohoda, byla uzavřena na konci roku 1996. Téhož roku Jobs oznámil svůj návrat do Applu. V červenci 1997 byl Gil Amelio sesazen z pozice generálního ředitele společnosti a ještě tentýž měsíc byl Jobs jmenován do pozice prozatímního ředitele společnosti. V březnu 1998 Jobs učinil riskantní krok a ukončil řadu projektů, jako například Newton, Cyberdog a OpenDoc. Mělo to zajistit návrat Applu zpět do ziskovosti. Zajímavostí je, že v dalších měsících projevilo mnoho zaměstnanců přímo panický strach z ježdění s Jobsem ve výtahu. Kdykoliv Jobse uviděli, báli se, že přijdou o místo. Skutečnost byla ale taková, že Jobsovy „popravy zaměstnanců” byly poměrně vzácné, ale i to stačilo, aby se hrstka propuštěných stala odstrašujícím příkladem pro celou společnost.  Po koupi NeXT si velká část produktů této společnosti našla cestu do produktů Apple. Nejzajímavějším byl asi NeXTSTEP, ze kterého se vyvinul pozdější Mac OS X. Pod Jobsovým vedením společnost významně zvýšila prodeje, což bylo krom jiných produktů zapříčiněno i spuštěním výroby tzv. iMaců. Jejich hlavním plusem byl lákavý design. Branding hrál samo sebou také ve prospěch Applu. V roce 2000 na Macworld Expo Jobs oznámil, že se rozhodl dosadit sebe do pozice generálního ředitele Applu.  Apple se následně zaměřil na výrobu a vylepšování jiných digitálních zařízení než počítačů. Jednalo se o:  Díky těmto výrobkům označil Jobs své zaměstnance za „skutečné umělce\". V roce 2006 rozšířil recyklační programy tak, že každý zákazník v USA je povinován svůj starý výrobek recyklovat dle norem stanovených zákonem.", "section_level": 2}, {"title": "Rezignace.", "content": "V srpnu roku 2011 Jobs rezignoval na funkci výkonného ředitele (CEO) společnosti Apple, zároveň však ve společnosti zůstal jako předseda představenstva. Odchod z vrcholné pozice byl zapříčiněn kritickým zdravotním stavem.", "section_level": 2}, {"title": "Majetek.", "content": "Před svou smrtí vlastnil 138 mil. akcií Walt Disney (hodnota 4,7 mld. dolarů) a Apple (hodnota 2 mld. dolarů). Ty připadly do rodinného fondu a nyní je spravuje Laurene Powell Jobsová.  Zdroje: Leander Kahney: \"Jak myslí Steve Jobs\", Walter Isaacson: \"Steve Jobs\"", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k podřízeným.", "content": "Jobs byl pověstným svým bezohledným chováním vůči svým podřízeným:", "section_level": 1}], "src_summary": "Steven Paul Jobs, často pouze Steve Jobs, (24. února 1955 San Francisco, USA – 5. října 2011 Palo Alto, USA) byl zakladatel, výkonný ředitel (CEO) a předseda představenstva firmy Apple a zároveň jedna z nejvýraznějších osobností počítačového průmyslu posledních čtyřiceti let. V roce 1976 spolu se Stevem Wozniakem založil firmu Apple, která vyvinula jedny z prvních úspěšných osobních počítačů, založil také firmu NeXT a pod jeho vedením se proslavila i filmová studia Pixar.", "tgt_summary": "史蒂芬·保罗·乔布斯(英语:Steven Paul Jobs,1955年-2月24日-2011年-10月5日),通称史蒂夫·乔布斯(英语:Steve Jobs),是一名美国企业家、营销家,苹果公司的联合创始人之一,曾任董事长及首席执行官职位,NeXT创办人及首席执行官,也是彼思动画的创办人并曾任首席执行官,2006年为华特迪士尼公司的董事会成员。2017年9月苹果发布会举行的地方,以他命名为 Steve Jobs Theater 。", "id": 2908402}
{"src_title": "Řád karmelitánů", "tgt_title": "加尔默罗会", "src_document": [{"title": "Historie řádu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky řádu.", "content": "Karmelitánská tradice klade počátek řádu ke komunitě poustevníků, která měla navázat na školy proroků Starého zákona, avšak pro toto tvrzení neexistují dnes žádné historické dokumenty. Hora Karmel se však nejpozději ve 12. století stala útočištěm společenství řeholníků, kteří vědomě navazovali svým životem na příklad starozákonního Hospodinova proroka Elijáše, který na této hoře svedl významný „souboj“ s proroky boha Baala a bohyně Aštarte. Roku 1209 získali tito poustevníci pravidla od patriarchy Alberta Jeruzalémského. Tato \"formula vitae\" obsahuje šestnáct článků, které zdůrazňují poslušnost převorovi, stálost místa (klášter), vytrvalost v modlitbě, chudobu, zachovávání posvátného mlčení (silentium), abstinenci od masa a půst od Povýšení svatého Kříže (14. září do Velikonoc. Tuto původní řeholi pak schválil roku 1226 papež Honorius III.  Vzhledem k dějinným okolnostem (výsledek křížových výprav a napětí mezi Východem a Západem) karmelští řeholníci opustili roku 1238 Svatou zemi a usadili se na Kypru a Sicílii, později též v Anglii, jižní Francii. Jejich počet vzrostl natolik, že již roku 1245 se koná v anglickém Aylesfordu první generální kapitula řádu, která zvolila jako svého generálního představeného bl. Šimona Stocka. Ačkoli byl zvolen již jako osmdesátiletý, spravoval řád celých 20 let, během nichž se nadále řád rozvíjel.  Hnědý škapulíř, který podle řádové tradice jejímu prvnímu generálovi Šimonu Stockovi předala Panna Maria, symbolizuje příslib spásy pro křesťana, který jej nosí.", "section_level": 2}, {"title": "Řádové reformy.", "content": "V průběhu 14. a 15. století došlo k úpadku řádu, který si vyžádal reformu. Roku 1431 nebo 1432 papež Evžen IV. provedl několik zásahů do karmelitánské řehole a roku 1459 svěřil papež Pius II. do rozhodnutí generála také otázku přísnosti jednotlivých postů.  Generál Jan Soreth se pokoušel znovu obnovit původní asketismus, ale roku 1471 byl otráven. Ještě předtím, roku 1452 však založil ženskou větev řehole. Sixtus IV. založil roku 1476 třetí řád karmelitánů, který získal roku 1635 vlastní řeholi.  V průběhu 16. století došlo k několika dočasným pokusům o reformu řádu, ale teprve v jeho 2. polovině se podařilo sv. Terezii od Ježíše společně se sv. Janem od Kříže navrátit k původní karmelitánské řeholi. Přesto však došlo k rozdělení uvnitř řádu – na ty, kdo se k reformě připojili (tzv. bosí karmelitáni), a na ty, kdo dál žili podle řehole Evžena IV. Dochází k definitivnímu rozdělení obou větví a od roku 1593 mají bosí karmelitáni svého vlastního generála.", "section_level": 2}, {"title": "Karmelitáni v českých zemích.", "content": "První karmelitáni přišli do českých zemí roku 1347, když Karel IV. nechal v Praze na Novém Městě pro karmelitány položit základní kámen kostela Panny Marie Sněžné, kde vybudovali první karmelitánský (později františkánský) klášter. O několik let později byli karmelitáni uvedeni Karlem IV. také do Tachova. Zprvu čeští karmelitáni patřili do hornoněmecké provincie, roku 1411 však byli přičleněni do nově zřízené sasko-česko-polské provincie.  Již následujícího roku začalo pro karmelitány obtížné období – dav vedený Jeronýmem Pražským vtrhl do kostela Panny Marie Sněžné, rozmetal relikviáře a fyzicky napadl karmelitánského kazatele. Když se pak husitské bouře rozhořely naplno, karmelitáni se rozprchli a jejich pražský kostel byl vypleněn Janem Želivským. Po dvou desetiletích se karmelitáni do Prahy vrátili jen na velmi krátký čas. Ve druhé polovině patnáctého století byl založen karmelitánský klášter v Chyši.  Úspěšný návrat do Prahy zažili karmelitáni až roku 1627, kdy jim císař Ferdinand II. předal kostel svatého Havla, rozvoj však nastal až po skončení třicetileté války, kdy si zde řád vybudoval nový klášter. Roku 1785 však byl klášter Josefem II. zrušen.  Poslední příchod karmelitánů do českých zemí se odehrál roku 1908, kdy převzali farnost Kostelní Vydří, slibný vývoj však přerušila nacistická a komunistická diktatura. Teprve po roce 1989 se mohl karmelitánský řád v českých zemích opět začít rozvíjet. V současné době se karmelitánské konventy nacházejí v Kostelním Vydří, Praze (v městské části Liboc) a Olomouci. Roku 2008 tyto konventy čítaly 18 bratří, roku 2016 již jen 16. Karmelitáni provozují také Karmelitánské nakladatelství.  Od roku 2004 do 30. května 2010 v Česku působil také řád karmelitek, jehož sestry bydlely od roku 2007 na faře ve Volfířově. Krom řádu karmelitek v Česku působí také několik ženských řeholních karmelitánských kongregací, např. Sestry karmelitky sv. Terezie z Florencie (karmel Edith Steinové).", "section_level": 1}, {"title": "Spiritualita řádu.", "content": "Karmelitánská spiritualita klade důraz především na kontemplaci, bratrské společenství a službu uprostřed lidu, přičemž všechny tyto složky jsou vzájemně propojeny – karmelitáni se snaží službou mezi lidmi předávat svou kontemplativní zkušenost Boha, která je rozvíjena v bratrském společenství. Karmelitáni čerpají svou inspiraci zejména z příkladu proroka Elijáše a Panny Marie a skládají slib poslušnosti, chudoby a čistoty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řád bratří blahoslavené Panny Marie na hoře Karmel, zkráceně též řád karmelitánů, či jen \"karmelitáni\" (latinsky \"Ordo fratrum Beatæ Virginis Mariæ de monte Carmelo\", zkr. \"OCarm.\") je katolický řád založený ve 12. století poustevníky žijícími v ústraní v pohoří Karmel v dnešním Izraeli. Od názvu tohoto pohoří následně řád získal své jméno. Dnes má tento žebravý řád na celém světě asi dva tisíce členů.", "tgt_summary": "加尔默罗会(,又译迦密会,俗称圣衣会,是天主教托钵修会之一。12世纪中叶,由意大利人贝托尔德(Bertold)创建于巴勒斯坦的加尔默罗山(又译“迦密山”)。会规严格,包括守斋、苦行、缄默不语、与世隔绝。", "id": 275288}
{"src_title": "Sonet", "tgt_title": "十四行诗", "src_document": [{"title": "Italský sonet.", "content": "Italský sonet zřejmě vymyslel Giacomo da Lentini, hlavní představitel sicilské školy za vlády Fridricha II. Později jej znovu objevil Guiltone d'Arezzo a přinesl jej do Toskány, kde jej také uzpůsobil místnímu jazyku. Sám pak složil téměř 300 sonetů. Další italští básníci tohoto období, tedy 13. století, skládali sonety, mezi nimi Dante Alighieri (1265–1321), Guido Cavalcanti (asi 1250–1300) a zvláště Francesco Petrarca (1304–1374).  <poem class=\"odsad\"> Voi ch’ascoltate in rime sparse il suono di quei sospiri ond’io nudriva ’l core in sul mio primo giovenile errore quand’era in parte altr’uom da quel ch’i’ sono,  del vario stile in ch’io piango et ragiono fra le vane speranze e ’l van dolore, ove sia chi per prova intenda amore, spero trovar pietà, nonché perdono.  Ma ben veggio or sì come al popol tutto favola fui gran tempo, onde sovente di me medesmo meco mi vergogno;  et del mio vaneggiar vergogna è ’l frutto, e ’l pentersi, e ’l conoscer chiaramente che quanto piace al mondo è breve sogno. </poem>  V původní podobě byl italský sonet rozdělen do osmiverší a šestiverší. Osmiverší obsahovalo propozici a šestiverší pak přineslo její řešení. Původní da Lentiniho sonet měl rýmovou strukturu \"a-b-a-b\", \"a-b-a-b\", avšak sonet brzy získal strukturu \"a-b-b-a\", \"a-b-b-a\". Šestiverší bylo možné rýmovat dvěma způsoby: \"c-d-e-c-d-e\" a \"c-d-c-c-d-c\". Později byla uvedena i další rýmová schémata. Devátý verš (tzv. \"volta\") tvořil obrat v celé básni a změnu tématu či atmosféry sonetu.", "section_level": 1}, {"title": "Anglický sonet.", "content": "Italský sonet zavádí do anglické literatury Thomas Wyatt na počátku 16. století, jehož sonety jsou však většinou překlady Petrarcových a Ronsardových sonetů. Následuje velká renesance sonetu anglicky píšícími autory, postupně sonet začíná obsahovat také nová témata: John Donne a George Herbert např. v 17. století píší náboženské sonety a John Milton obecně meditativní poezii. V této době také vzniká nové schéma sonetu, nazývané sonetem anglickým. Mezi básníky, kteří jej uvedli do života, patří Philip Sidney, Michael Drayton, Samuel Daniel a William Shakespeare, po němž se anglickému sonetu říká někdy též sonet shakespearovský.  Anglický sonet tvoří tři čtyřverší a dvojverší. Toto závěrečné dvojverší (\"couplet\") pak přináší nečekaný tematický nebo obrazový obrat. Obvyklé rýmové schéma sonetu je \"a-b-a-b, c-d-c-d, e-f-e-f, g-g\". Samozřejmě angličtí a američtí básníci píší také sonety italské. Sonet \"The New Colossus\" (\"Nový kolos\") od Emmy Lazarusové, který je vyryt na bronzové desce na podstavci Sochy Svobody, má schéma \"abba abba cdc dcd\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Sonet (z provensálského \"sonet\" nebo z italského \"sonetto\", tj. písnička) je literární poetický útvar, který vznikl v 1. pol. 13. století, vyznačující se přesně vymezenou strukturou 14 veršů a logickým členěním (14 veršů je rozdělených do dvou čtyřveršových a dvou trojveršových slok). V románských jazycích se v sonetech užívá obvykle hendekasylabu nebo alexandrínu, v angličtině jambického pentametru. Poněkud zastaralý český překlad slova sonet je \"znělka\".", "tgt_summary": "十四行诗(英语:Sonnet),曾音译为「商籁」,是一种定型诗的类型,起源于意大利,一般相信是由雅克布·达·伦蒂尼()创始,于十三世纪时期形成,之后传布到欧洲各国。", "id": 2456895}
{"src_title": "Scheme", "tgt_title": "Scheme", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Na počátku zrodu jazyka Scheme stála potřeba Guye Steela a Geralda Sussmana z MIT (Massachusettský technický institut), vyzkoušet si některé aspekty modelu aktorů, který v roce 1973 veřejnosti představil Carl Hewitt. Protože LISP se k tomuto příliš nehodil, bylo potřeba navrhnout nový jazyk. Ten byl nakonec implementován v LISPu. A dokonce i syntaxí LISP hodně připomínal. Byl však o dost jednodušší, a odstraňoval některé z nepříjemných vlastností LISPu.  \"\"Chceme lépe porozumět Hewittovu Aktor modelu, ale máme problémy vztáhnout aktor model a jeho neobvyklou terminologii známých programových notací. Plánovali jsme zkonstruovat ukázkovou implementaci aktor jazyka tak, abychom si s ní mohli hrát. Použitím MacLisp, jakožto pracovního prostředí, jsme napsali tenký interpret Lispu a poté přidali mechanismus k vytváření aktorů a posílání zpráv.„\"  Poprvé byl jazyk Scheme veřejně popsán v roce 1975 v práci Sussmana a Steela “ Scheme: an interpreter for extended lambda calculus\". V roce 1976 pak Sussman a Steele napsali dvě publikace \"LAMBDA: The Ultimate Imperative\" a \"LAMBDA: The Ultimate Declarative\", v nichž popsali, jak řešit běžné programové konstrukce.  V roce 1978 byl jazyk Scheme standardizován. Základem se stala \"Revidovaná zpráva o Scheme\" – dialektu LISPu. Tato zpráva popisovala vývoj jazyka, poté co byla MIT implementace rozšířena o podporu inovativního kompilátoru. Další zpráva, která byla nazvána \"Revize revize reportu Scheme, neboli neobvyklý LISP\" byla publikována v roce 1985. Tradice revizí revize revize se zachovala a dnes je již na světě poslední pátá revize z února roku 1998.  Původní název jazyka byl Schemer. Po vzoru dobových jazyků pro umělou inteligenci Planner a Conniver. Protože však autoři používali operační systém ITS, který limitoval délku souborů a adresářů šesti znaky, byly vždy soubory pro Schemer uloženy v adresáři Scheme. Z toho vzešel název Scheme, který tak nahradil Schemer.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Nový standardizační proces začal na 2003 Scheme workshopu, s cílem vytvoření RRS standardu v roce 2006. RRS přinese standardní modulární systém; povolí dělit mezi jádrem jazyka a knihovnami. Koncept RRS specifikace (žertovně pojmenovaný \"RRS\") byl uvolněn k testování v říjnu 2006. Aktualizovaný koncept, RRS, byl uvolněn 19. ledna 2007, a další, RRS, 22. března 2007. Poslední koncept je RRS a byl uvolněn 25. června 2007.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka kódu.", "content": "Tradiční program hello world vypadá v jazyce Scheme třeba takto:  Na prvním řádku začíná definice procedury \"hello\", která vypíše text „Ahoj svete!“ a odřádkuje. Na čtvrtém řádku je pak tato procedura zavolána.  Příkaz define slouží také k definici proměnných:  Následující příklad ukazuje definici funkce, která vypočítá faktoriál zadaného čísla:  (define fact Psaní konstrukce \"lambda\" může být zdlouhavé, a tak Scheme nabízí zkratku:  Funkci pak lze zavolat:  Na výstupu bychom dostali číslo 24. Výše uvedený příklad ukazuje několik zajímavých konstrukcí. Jednak je zřejmé, že v jazyce Scheme se používá prefixového zápisu:  (+ 1 2) ; součet (- 5 3) ; rozdíl (* 4 5) ; součin (/ 9 3) ; podíl  (+ 1 3 7) ; není třeba se omezovat na dvě čísla Druhou zajímavou věcí je podmínka \"if\". Ta má tvar \"(if (výraz) true false)\", kde větev \"true\" se provede, je-li výraz pravdivý (není-li vyhodnocen jako \"#f\"), větev \"false\" v případě, že je výraz nepravdivý (\"#f\"; ekvivalentní části \"else\" v jiných jazycích).  Třetí zajímavou věcí je rekurzivní volání sebe sama na pátém řádku definice funkce. Funkci pro výpočet faktoriálu lze přepsat:  V takovém to případě budou všechna rekurzivní volání koncově rekurzivní. Průběžné hodnoty nejsou ukládány na zásobník, ale jsou předávány jako argumenty rekurzivní funkce a interpret, může zahodit obsah zásobníku a znovu zavolat funkci. Tzn. že výpočet funkce probíhá v konstantním paměťovém prostoru. Standard jazyka Scheme R5RS, přesně definuje, kdy dojde ke koncovému volání. V ukázce kódu je také použitá konstrukce „pojmenovaný let“, která se používá na vytvoření rekurze v těle funkce, aniž bychom explicitně definovali funkci v globálním prostředí. To lze také za pomoci lambda výrazů:  (define fact", "section_level": 1}, {"title": "Elementy jazyka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Komentáře.", "content": "Každý komentář je uvozen středníkem (;) a je platný po celý zbytek řádku. Některé implementace dovolují zakomentovat více řádků, obalí-li se do <nowiki>#</nowiki>|...|#.  příklady:", "section_level": 2}, {"title": "Identifikátory.", "content": "x3, prumerny-plat, Maximum,?$*", "section_level": 2}, {"title": "Řetězce.", "content": "Řetězce jsou uzavřeny do dvojitých uvozovek: \"ahoj světe\".", "section_level": 2}, {"title": "Dvojice.", "content": "Základem jazyka Scheme jsou tečkové páry. Je to (jediná) složená datová struktura s konstruktorem cons a selektory car a cdr [kudr]. Tečkový pár může například reprezentovat 2D souřadnice, imaginární číslo, nebo české a cizí slovo ve slovníku. > (define a (cons 1 2)) > a  > (car a) 1  > (cdr a ) 2", "section_level": 2}, {"title": "Seznamy.", "content": "Seznamy jsou definovány rekurzivně pomocí dvojic. Každý seznam je definován jako posloupnost tečkových párů, přičemž poslední tečkový pár má na své druhé pozici prázdný seznam. > (cons 1 (cons 2 (cons 3 ())))  Mohou obsahovat atomické hodnoty i další seznamy. Lze je vnořovat : codice_2. Všechny seznamy mají konečnou délku a jsou ukončeny prázdným seznamem.  > (list 1 2 3) K přistupování k hodnotám v seznamu slouží funkce car a cdr.  (define (odstran-prvni p s)", "section_level": 2}, {"title": "Další ukázky práce se seznamy.", "content": "(cond ((null? s) '())  (define (odstran-vsechny p s)  (define (nprvek index seznam)  (define (nprvek index seznam)  (define (spoj-prvni s1 s2)  (define (my-easy-map funkce seznam)  (define var1 value)", "section_level": 3}, {"title": "Proměnné.", "content": "Výraz codice_14 modifikuje vazbu symbolu v aktuálním prostředí. Oproti tomu speciální forma codice_15 vytváří nové prostředí (scope) a v tomto prostředí navazuje na symboly nové vazby. codice_15 jako takový nedokáže přepsat již existující vazbu, vždy pouze vytváří nová prostředí. To je hlavní rozdíl oproti speciální formě codice_14, který dokáže přepsat existující vazby.  Rozdíl mezi codice_15 a codice_14 můžeme zčásti ilustrovat na následujícím příkladu: První codice_15 vytvoří své prostředí, ve kterém naváže na codice_21 hodnotu 10. Druhý let také vytvoří prostředí a naváže na codice_21 hodnotu 20. Pokud bychom nepoužili codice_14, byl by výsledkem operace tečkový pár codice_24, protože sice existují dva symboly codice_21, ale v jiných prostředí, kde mají vlastní vazbu. codice_14 ale modifikuje vazbu v aktuálním prostředí, takže ve vnořeném vnitřním letu změní vazbu symbolu codice_21 na třicet. Výsledkem operace tak bude tečkový pár codice_28.  codice_15 je pouze konvenční syntaxe, která není nezbytná a může být přímo nahrazena použitím procedury. Například kód výše je přímým ekvivalentem zápisu:", "section_level": 2}, {"title": "Procedury.", "content": "1 (define fun 2 (define (fun arg1 arg2) 3 (fun value1 value2) Procedury jsou ve Scheme first-class objekty. Můžou být argumenty jiných procedur a mohou být jinými procedurami vraceny. Mohou být přiřazeny do proměnné. Procedury jsou tvořeny codice_30 formami. Například procedury se dvěma argumenty codice_31 jsou definovány na řádku 1, řádek 2 je kratší, ekvivalentní výraz. Řádek 3 ukazuje jak jsou procedury spouštěny. Na prvním místě je název procedury a zbytkem jsou její argumenty.  V Scheme jsou procedury rozděleny do dvou základních kategorií: uživatelské procedury a primitiva (primitivní procedury). Všechna primitiva jsou procedury, ale ne všechny procedury jsou primitiva. Primitiva jsou předdefinované funkce jazyka Scheme. To zahrnuje např. codice_32, codice_33, codice_34, codice_35, codice_36, codice_37, codice_38, a další. V různých variacích Scheme může uživatel redefinovat primitivum. Příklad: nebo jednoduše což způsobí, že codice_32 primitivum provede rozdíl namísto součtu.", "section_level": 2}, {"title": "Cykly.", "content": "Cykly ve standardu Scheme neexistují, ale v různých implementacích se můžeme setkat například s cyklem codice_40. Ačkoliv programujeme-li funkcionálně, cykly nevyužijeme, protože jsou založené na vedlejším efektu. Častěji se používá rekurze. Syntaxe cyklu codice_40 je následující:  Nejdříve následuje seznam proměnných, které budou iterovat, včetně výchozí hodnoty a indikátoru změny po každé iteraci. Jako druhý argument je uvedena ukončující podmínka cyklu. Ve chvíli, kdy je splněna, je cyklus ukončen. Následuje seznam příkazů, které se mají v cyklu provést. Příklad jednoduchého cyklu, který vytiskne čísla od jedné do devíti: Příklad cyklu procházející seznam:", "section_level": 2}, {"title": "Rovnost.", "content": "Scheme rozlišuje tři druhy rovnosti: \"codice_42\" vrací codice_43 jestliže jeho parametry reprezentují stejné datové objekty v paměti; \"codice_44\" je to samé jako codice_42, ale zachází s některými objekty (např. znaky a čísly) speciálně tak, že čísla, která jsou si codice_46 jsou také codice_44 pouze když nejsou codice_42; codice_49 porovnává datové struktury jako seznamy, vektory, řetězce k zjištění, že mají stejnou strukturu a codice_44 obsah.  V Scheme dále existují: codice_51; porovnání řetězců; codice_52 porovnání znaků; codice_46 porovnání čísel", "section_level": 2}, {"title": "Řídící struktury.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vyhodnocování podmínek.", "content": "Pro vyhodnocování podmínek nabízí Scheme tři speciální formy. If, case a cond. If se až na formu zápisu nijak neliší od if, které používá většina ostatních jazyků. Forma cond dovoluje použít libovolné množství podmínek a návratovou hodnotu pro každou z nich. Forma case je podobná formě cond postupně vyhodnocuje seznamy a pokud nalezne odpovídající prvek, vrátí jeho příslušnou hodnotu. \"Použití codice_54:\" Výraz codice_55 je vyhodnocen takto: jestliže výsledek vyhodnocení je „true“ (což je něco jiného nežli codice_56), pak je vyhodnocen výraz codice_57, jinak codice_58.  \"Použití codice_59:\" První výraz, který bude true, bude vyhodnocen, jestliže všechny výsledky jsou codice_56, pak je vyhodnocena codice_61 klauzule.", "section_level": 3}, {"title": "Vstup/Výstup.", "content": "Scheme užívá konceptu \"portů\" pro čtení a zápis. RRS definuje dva výchozí porty, přístupné pomocí funkcí codice_62 a codice_63, což koresponduje s Unixovými pojmy stdin and stdout. Mnoho implementací poskytuje též codice_64.", "section_level": 2}, {"title": "Makra.", "content": "Scheme zná makra, což je velice mocná zbraň v rukou programátora. Makra transformují zdrojový kód, makroexpanzi provádí preprocesor a samotný interpret už žádná makra nevidí, vidí pouze hotový zdrojový kód, který je určen ke zpracování. Pomocí maker si programátor může dovolit různé věci, které by jinak nebyl schopný provést. První příklad bude anaforický if, který se chová podobně jako klasický if, pouze si výsledek podmínky uchovává do symbolu codice_65, takže v těle anaforického ifu se můžeme lehce odkázat na výsledek podmínky: (define-macro aif  (aif (+ 5 5) it #f) (aif (member 3 '(1 2 3 4 5 6)) it #f) Další příklad je makro codice_66, které provádí iteraci přímo nad seznamem. Bere jako argument iterační symbol, do kterého se bude vždy ukládat hodnota aktuálně procházeného prvku seznamu, seznam samotný a pak tělo.  (dolist (x (1 2 3 4 5 6)) (print x) (newline)) V příkladu také vidíme funkci codice_67, která slouží ke generování náhodných proměnných, ke kterým nemá uživatel přístup. Slouží to k ochraně před tzv. „symbol capture“, což nastává v případě, kdy makro potřebuje nějakou vnitřní pomocnou proměnnou. Pokud bychom nepoužili náhodný symbol, mohl by uživatel k tomuto symbolu přistupovat. Špatně definované makro codice_66 by mohlo vypadat takto:  (dolist-ugly (x (1 2 3 4)) (print iter)) Příklady dalších užitečných maker: (define-macro (when cond. true)  (when 1 2) (when 1 (print 1) 2) (when #f (print 1) 2) (define-macro (unless cond. true)  (unless 1 2) (unless 1 (print 5) 10) (unless (= 1 2) (print 5) 10) Hezkým příkladem jsou také podmíněné výrazy pracující s pravděpodobností. Například klasický if upravený tak, že namísto podmínky přebírá pouze procentuální vyjádření pravděpodobnosti, zda se provede true větev.  > (prob-if 80 1 2) 1 > (prob-if 80 1 2) 1 > (prob-if 80 1 2) 1 > (prob-if 80 1 2) 2 > (prob-if 80 1 2) 1 > (prob-if 80 1 2) 1", "section_level": 2}, {"title": "Streamy.", "content": "Pomocí maker můžeme také realizovat líné vyhodnocování, kdy se veškeré argumenty funkcí budou vyhodnocovat líně, tj. až když budou třeba. Díky tomuto můžeme naprogramovat if jako funkci. Líného vyhodnocení využijeme i při implementaci Streamů. Stream bude tvořen tečkovými páry, ale s tím rozdílem, že bude mít vyhodnocen pouze car část, nikoli cdr. To realizujeme tím způsobem, že cdr část uložíme jako proceduru, kterou vyhodnotíme až při volání cdr streamu:  > (delay (print 100) (newline) (* 50 50)) > (define d (delay (print 100) (newline) (* 50 50))) > d > (d) 100 2500 Pomocí makra codice_69 jsme odložili vyhodnocení výrazů codice_70 až do chvíle, kdy jsme to opravdu potřebovali — když jsme zavolali codice_71. Zbytek už nadefinujeme snadno:  A nyní už jen aplikace streamů: (define (ones)  > (ones) > (stream-cdr (ones)) > (stream-cdr (stream-cdr (stream-cdr (stream-cdr (ones))))) (define (naturals n)  > (naturals 1)  > (stream-cdr (naturals 1))  > (stream-cdr (stream-cdr (stream-cdr (stream-cdr (naturals 1)))))", "section_level": 2}], "src_summary": "Scheme je multiparadigmatický programovací jazyk. Funkcionální programovací paradigma patří mezi tzv. funkcionální paradigmata. Scheme je jeden ze dvou hlavních dialektů funkcionálního programovacího jazyka Lisp. Jazyk navrhli Guy Lewis Steele a Gerald Jay Sussman a jeho první popis byl sepsán v roce 1975. Scheme byl představen akademickému světu skrze sérii článků, nyní známých jako Sussmanovy a Steelovy \"Lambda Papers\". Jazyk Scheme definují dva standardy: oficiální IEEE standard a standard nazývaný \"Revised Report on the Algorithmic Language Scheme\", ve zkratce RRS, kde \"n\" je číslo revize. Současný standard je RRS, a RRS je ve vývoji.", "tgt_summary": "Scheme是一种函数式编程语言,是Lisp的两种主要方言之一(另一种为Common Lisp)。不同于Common Lisp,Scheme遵循极简主义哲学,以一个小型语言核心作为标准,加上各种强力语言工具(语法糖)来扩展语言本身。", "id": 1709456}
{"src_title": "Alyssa Milano", "tgt_title": "艾莉莎·米兰诺", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Je dcerou modní designérky a manažerky Lin Milano a Thomase M. Milano, který pracuje jako editor filmové hudby. Má mladšího bratra Coryho (narozený 1982), který se také živí herectvím. Má italské předky.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "K herectví se dostala úplnou náhodou, když ji chůva jednoho dne vzala s sebou na konkurz do putovního muzikálu \"Annie\", který odstartoval na Broadwayi. Zatímco paní na hlídání odešla s nepořízenou, Alyssa měla tehdy štěstí a dostala svou první roli. V sedmi letech tak s maminkou vyrazila na osmnáctiměsíční divadelní turné. Po návratu do New Yorku účinkovala v reklamách, v deseti letech účinkovala v seriálu \"Who's the Boss?\". Ve 12 letech si zahrála dceru postavy Arnolda Schwarzeneggera ve filmu Komando.  V roce 1994 se snažila získat roli Shannen Doherty v úspěšném seriálu \"Beverly Hills 90210\", ale nepodařilo se jí to.", "section_level": 2}, {"title": "1997-2010.", "content": "V roce 1997 získala roli ve filmu \"Láska na druhý pohled\". Roli Jennifer Mancini hrála v seriálu \"Melrose Place. \"Získala jednu z hlavních rolí seriálu \"Čarodějky\". Objevila se v deseti epizodách seriálu \"Jmenuju se Earl.\"  Stala se producentkou a sama hrála ve filmu \"Kluk mojí holky\". 19. dubna 2010 měl premiéru seriál \"Romantically Challanged\", kde hrála Rebeccu Thomas, rozvedenou svobodnou matku. Také produkovala a zahrála si ve filmu \"Neděle u Tiffanyho.\"", "section_level": 2}, {"title": "2011-současnost.", "content": "Učinkovala ve dvou komediích: \"Týden bez závazků\" a \"Šťastný Nový rok\". V červnu 2013 se objevila v roli Savannah Davis v dramatickém seriálu stanice ABC \"Mistresses\". Po druhé řadě se rozhodla seriál opustit. Poté se stala moderátorkou a porotkyní reality show \"Project Runaway: All Stars\". V roce 2017 se připojila k seriálu stanice Netflix \".\"", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "V lednu 1999 si vzala Cinjuna Tateho, kytaristu a zpěváka kapely Remy Zero, ale po deseti měsících se dvojice rozvedla.  Po roce vztahu se zasnoubila s Davidem Bugliarim v prosinci 2008 a vzali se 15. srpna 2009 v New Jersey. Mají dvě děti: syna Milo Thomase (narozený 31. srpna 2011) a dceru Elizabellu Dylan (narozená 4. září 2014).", "section_level": 1}], "src_summary": "Alyssa Jayne Milano (* 19. prosince 1972 Brooklyn, New York, USA) je americká herečka, producentka a bývalá zpěvačka. Nejvíce se proslavila rolemi v televizních seriálech \"Who's the Boss?\" (1984-92), \"Melrose Place\" (1997-98), \"Čarodějky\" (1998-2006) a \"Mistresses\" (2013-14).", "tgt_summary": "艾莉莎·米兰诺(英语:Alyssa Milano;1972年-12月19日)出生于美国纽约州纽约市布鲁克林区,为美国女演员、歌手和制作人。", "id": 2287140}
{"src_title": "Kapavka", "tgt_title": "淋病", "src_document": [{"title": "Původ názvu.", "content": "Latinské pojmenování \"gonorrhoea\" pochází ze dvou slov \"gonos\" (ve významu „semeno“) a \"rhoe\" (ve významu „téci“). Název odráží skutečnost, že výměšek hlenu byl chybně označován jako semeno. Ve starších záznamech odkazovala etymologie slova k biblickému městu \"Gomoria\" (tedy Gomora), pocházející tak z lidové asociace s tímto městem.  Český výraz \"kapavka\" je odvozen od slovesa \"kapat\", což je slovo onomatopoického původu. Hovorové označení \"tripl\" pochází z německého \"Tripper\", označení pro tuto nemoc rovněž odvozeného ze slovesa \"trippen\" ve významu „kapat“.", "section_level": 1}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "V roce 2000 zaznamenalo CDC (\"Center for Disease Control and Prevention\" – Středisko pro kontrolu nad nemocemi a jejich prevencí) v USA 358 995 případů kapavky. Asi 75 procent všech zaznamenaných případů kapavky se vyskytuje u osob ve věku 15–29 let. Nejpostiženější je skupina žen ve věku 15–19 let, u mužů pak věková kategorie 20–24 let. Ekonomové odhadují, že roční náklady na léčbu kapavky a souvisejících komplikací činí téměř 1,1 miliardy USD.  Kapavka se nejčastěji šíří při pohlavním styku. Infikované ženy mohou též přenést kapavku na novorozence během porodu, což se nejčastěji projeví jako oční infekce. Tato komplikace se v ČR prakticky nevyskytuje, protože novorozenci narozeni v porodnici mají preventivně ošetřeny oči vkápnutím Opthalmo Septonexu.  Inkubační doba činí obvykle 2–14 dnů. První symptomy se u mužů obvykle objevují mezi 2. a 5. dnem po infikaci, u žen 4. až 7. den. Někteří lidé ale mohou být asymptomatičtí (bez příznaků) i několik měsíců.  Jelikož jde o nemoc, která se šíří prakticky pouze pohlavním stykem, je nejúčinnější prevencí věrnost jedinému partnerovi nebo alespoň pečlivý výběr sexuálních partnerů. Poměrně účinně snižuje pravděpodobnost přenosu správné užití bariérové antikoncepce (např. kondom).", "section_level": 1}, {"title": "Průběh onemocnění.", "content": "První infikované místo je obvykle tubulární epitel močové trubice a endocervix (výstelka děložního hrdla). Kromě těchto částí pohlavních a vylučovacích orgánů se bakteriím daří v konečníku, orofarynxu (ústní část hltanu) a spojivkách (očí). Vulva a vagina jsou obvykle ušetřeny, protože jsou pokryté vrstevními epitelními buňkami. Proto je u žen prvním místem infekce obvykle děložní hrdlo.  Postupem času se nemoc může rozšířit do dělohy a vejcovodů a ve výsledku zapříčinit tzv. pánevní zánětovou nemoc, která z různých příčin postihuje víc než 1 milión žen v USA každý rok. Ta může způsobit neplodnost (postiženo je asi 10 % infikovaných žen) či mimoděložní těhotenství.  Infekce kapavkou významně zvyšuje riziko infikování HIV. Jde patrně o důsledek oslabení a narušení povrchu sliznic, které kapavka způsobuje.", "section_level": 1}, {"title": "Infekce ženských pohlavních orgánů.", "content": "Asi 50 % žen s kapavkou je asymptomatických, případně jsou symptomy mírné či atypické. Pacientka si může stěžovat na vaginální výtok, dysurii (obtíže při močení), mezimenstruační krvácení nebo krvácení po styku. Cervix se může jevit normálně nebo může nastat cervicitida (zánět děložního hrdla) s hlenohnisavým výpotkem. Postižení močové trubice způsobuje slabou dysurii, hnisavou sekreci a časté nutkání. Kombinace uretritidy (zánětu močové trubice) a cervicitidy při vyšetření je velmi jasná vodítko pro diagnózu, protože obě místa bývají infikována u většiny pacientek.  Pokročilejší symptomy, které mohou indikovat vývoj pánevní zánětové nemoci, zahrnují křeče a bolest, krvácení mezi menstruačními periodami, dávení nebo horečku.", "section_level": 2}, {"title": "Infekce mužských pohlavních orgánů.", "content": "U mužů je nejčastějším projevem dysurie (obtíže při močení) doprovázené řezáním, pálením a hustým hojným hnisavým (podobným kondenzovanému mléku) výtokem z močové trubice (uretry). Vyšetření ukáže zčervenalý externí uretrální močovod. Bez efektivní léčby se může rostoucí infekce rozšířit na nadvarle (epididymis), varlata (testes) nebo prostatu, projevující se navenek bolestí nebo svrběním šourku. Následkem takto rozsáhlé infekce může být neplodnost.", "section_level": 2}, {"title": "Infekce hltanu.", "content": "V případě nakažení kapavkou v hltanu (ženy i muži) se projevuje podobně jako angína.", "section_level": 2}, {"title": "Infekce konečníku.", "content": "Ženy i muži s rektální (konečníkovou) kapavkou mohou mít anální výtok, perianální (kolem análu) svrběnÍ a rektální krvácení. Proktoskopie (instrumentální vyšetření rekta) ukáže zapálenou slizniční membránu s malým množstvím slizu.", "section_level": 2}, {"title": "Diagnostika kapavky.", "content": "Lékaři nebo jiní zdravotníci obvykle používají 3 laboratorní techniky na diagnostiku kapavky: barvicí vzorky přímo na bakterii, detekce bakteriálních genů nebo DNA v moči a růst bakterií v laboratorních kulturách. Mnoho doktorů preferuje použití víc než jednoho testu pro zvýšení přesnosti diagnostiky.  Barvicí test zahrnuje výtěr výtoku z penisu nebo cervixu. Vzorek se umístí na sklíčko a obarví, lékař pak výsledek prohlédne pod mikroskopem. Tento test je spolehlivý u mužů, u žen nelze negativní výsledek považovat za průkazný (asi polovina infikovaných pacientek se jeví jako negativní).  Častěji se používají močové nebo cervikální výtěry pro test detekující geny bakterie. Tyto testy jsou stejně přesné nebo ještě přesnější než kultivace bakterií a používá je mnoho lékařů.  Kultivační test zahrnuje dání vzorku výtoku do kultivační nádoby a její inkubaci na 2 dny, aby mohly bakterie růst. Citlivost tohoto testu závisí na místě, ze kterého se vzorek odebere. Kultury cervikálních vzorků detekují infekci asi na 90 procent. Lékaři mohou též vzít kulturu na detekci kapavky z hrdla. Kultury umožňují i testování na bakterie odolné vůči lékům. inkubační doba 2-14 dnů", "section_level": 1}, {"title": "Léčba kapavky.", "content": "Základ léčby tvoří správné použití antibiotik. Zvýšení antibiotické rezistence vedlo k poklesu použití penicilinu při léčbě kapavky. V současnosti se preferuje léčba např. ceftriaxonem, co je cefalosporin třetí generace.  Doktoři obvykle předepisují 1 dávku jednoho z následujících antibiotik:  Protože koinfekce s chlamydiemi je častá, lékaři často předepisují kombinaci antibiotik, např. ceftriaxon a doxycyklin nebo azitromycin, která léčí obě nemoci.  Následná léčba je nutná pro zajištění, aby nemoc byla skutečně vyléčena, vyžadují se i následné kontrolní testy, které vyloučí přenašečství. Sexuální partneři u nichž připadá v úvahu onemocnění, by měli být prohlédnuti.", "section_level": 1}, {"title": "Kapavkový zánět spojivek u novorozenců.", "content": "Těhotné matky infikované kapavkou mohou přenést nemoc na děti během porodu. Gonokoková konjunktivitida (zánět oční spojivky) je jedna z hlavních příčin slepoty u novorozenců. Lze jí předejít aplikací vhodných očních léků, které se nasazují při podezření na zvýšené riziko v tomto směru. Lékaři doporučují, aby se žena před porodem nechala vyšetřit na některé nemoci včetně kapavky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kapavka (latinsky gonorrhoea či hovorově tripl nebo slangově kapela) patří mezi nejrozšířenější sexuálně přenosné nemoci na světě. Způsobuje ji gramnegativní bakterie \"Neisseria gonorrhoeae\". Onemocnění má obvykle charakter hnisavého zánětu sliznic vylučovacích a pohlavních orgánů, někdy také může zasáhnout konečník, hltan, nebo spojivky v očích.", "tgt_summary": "淋病(Gonorrhea)是一种感染淋球双球菌所导致的性传染病。许多人在感染后,并不会表现任何症状。男性常见症状包括排尿灼热、阴茎开口流脓、睪丸疼痛等。女性的常见症状一样是排尿灼热、伴随阴道异常分泌物、不正常出血,甚至是骨盆疼痛,有时甚至会导致骨盆发炎的并发症。男性则有可能并发副睪炎。如果淋病并未正确治疗,导致反复感染,少数情况可能会造成败血性关节炎或是心内膜炎。 与感染淋病患者有性接触,是导致淋病传播的主要途径。这包括了口交、肛交与阴道性行为,可能导致淋病性咽喉炎和直肠炎。先天性的淋病,可能在胎儿通过产道时感染胎儿,导致胎儿失明。一般而言透过尿液筛检,并检查男性尿道或女性子宫颈做出诊断。 专家建议,每年应全面筛检25岁以下、性生活频繁且有多重性伴侣的女性。如果是常与男性发生性关系的男性,也适用此建议。 正确使用保险套、确保单一性伴侣不受感染或是禁欲,都可以预防淋病的传染。静脉注射头孢曲松或是口服阿奇霉素是常见的治疗方式。 如果频繁使用抗生素的患者,则可能会增加细菌的抗药性,高剂量的头孢曲松可能是必须的。接受治疗三个月后,建议重新进行淋病的例行检查。发现淋病时,两个月内发生关系的性伴侣也应该同步进行治疗。 大约有0.8%的女性和0.6%的男性感染淋病。根据评估,每年4亿9800万例新诊断的可治愈性病中,至少有3300万到1亿600万例的淋病发生。可治愈的性病包括了梅毒、砂眼衣原体和滴虫性阴道炎。女性最容易在青春期时被感染淋病。2013年,淋病导致3200例死亡案例,比1990年时的2300例,上升了许多。 最早纪录淋病的文献,甚至可追溯到旧约圣经。", "id": 1214594}
{"src_title": "Rusko-japonská válka", "tgt_title": "日俄战争", "src_document": [{"title": "Předválečné období.", "content": "Rusko expandovalo na celém Dálném východě po celé 19. století. Rusové zde potřebovali opěrný bod pro své válečné loďstvo. Všechny ruské přístavy na východě ovšem přes zimu zamrzaly, a tak Rusové obrátili svoji pozornost k přístavům v Mandžusku. Jedním z těchto přístavů byl Port Arthur. Tento přístav si ruské tichooceánské loďstvo zvolilo jako svůj opěrný bod a ruská diplomacie dohodla jeho pronájem za ruskou pomoc se splácením čínských válečných reparací z první čínsko–japonské války. Poté mohla kontrolovat Žluté moře, Korejský záliv a čínské pobřeží. Japonsko, které se od reforem Meidži velmi rychle stalo asijskou mocností, se rozhodlo vytvořit vlastní koloniální panství v Asii. Záměry Ruska a Japonska se střetávaly v Mandžusku a Koreji. Velká Británie podporovala Japonsko (finančně, výcvikem japonských námořních důstojníků, stavbou válečných lodí v Japonsku atd.). Záměrem Velké Británie bylo, aby Japonsko vybojovalo válku s Ruskem za Británii. Japonsko se na válku s Ruskem připravovalo od uzavření míru mezi Čínou a Japonskem (program výstavby válečného námořnictva tzv. 6 + 6). Rusko bylo informováno o japonských přípravách a mělo vlastní program „výstavby lodí pro potřeby Dálného Východu“.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh války.", "content": "Válka začala v únoru 1904 útokem Japonska na přístavy Port Arthur a Čemulpcho provedenými ještě před vyhlášením války. Na vnější rejdě Port Arturu se japonským torpédoborcům podařilo poškodit bitevní lodě \"Cesarevič\" a \"Retvizan\" a chráněný křižník \"Pallada\". V boji u Čempulcha byly obě přítomné ruské lodě (chráněný křižník \"Varjag\" a dělový člun \"Korejec\") nejprve poškozeny a poté zničeny vlastními posádkami.  Následovalo období, během kterého Japonci posilovali svou přítomnost v Koreji a občas se pokoušeli o námořní bombardování a zablokování Port Arturu. Ruská flota byla zpočátku pasivní, a to se změnilo až s příjezdem nového velitele – admirála Stěpana Osipoviče Makarova. Ten flotě pozvedl morálku a především aktivitu. Také zavedl pozorovatele, kteří naváděli palbu z lodí v portarturské rejdě. Stěpan Makarov ale již 13. dubna 1904 zahynul na palubě bitevní lodi \"Petropavlovsk\", která se potopila na japonských minách při výpadu na ochranu torpédoborce napadeného Japonci. Zkáza válečné lodě Petropavlovsk byla způsobena výbuchem vlastní munice, iniciovaných výbuchem japonské miny. Po Makarovovi byl velitelem jmenován admirál Vitgeft, který byl ale výrazně pasivní. Aktivitu nepřineslo ani potopení dvou japonských bitevních lodí na minách o něco později. Ruská flota disponovala 6 válečnými loďmi typu predreadnought, japonská flota měla 4 válečné lodě typu predreadnought a 8 pancéřových křižníků. Obě floty disponovaly větším množstvím chráněných křižníků, torpédoborců a dalších pomocných plavidel (avíza, minonosky atd.).  Japonci se poté bez výraznější ruské aktivity vylodili na Liaotungském poloostrově a pozvolna se probíjeli k Port Arturu. Také bojovali proti ruské armádě v Mandžusku (bitva na řece Jalu a bitva na řece Ša-che).  Poslední pokus portarturské eskadry o únik skončil bitvou ve Žlutém moři, který byl rozhodnut šťastným japonským výstřelem, který zabil ruského admirála Vitgefta na velitelském můstku lodě Cesarevič. Poté už jedinou aktivitu tichooceánské floty vyvíjely tři křižníky (\"Gromoboj\", \"Rjurik\" a \"Rossija\") dislokované ve Vladivostoku a to až do chvíle kdy byl při jednom z výpadů potopen \"Rjurik\". Při několika předchozích výpadech se jim podařilo potopit celkem 15 japonských lodí. Port Arthur kapituloval po 11 měsíčním obležení a těžkých japonských i ruských ztrátách. Přesto, že Japonci v bojích oficiálně ztratili 57 780 vojáků, se objevily názory, že se jednalo o předčasnou kapitulaci, protože v Port Arthuru byly značné zásoby munice a potravin.  Z Baltu byla ještě před pádem Port Arturu poslána část baltské eskadry na pomoc tichomořské. Toto ruské válečné loďstvo nazývané 2. tichomořská eskadra, vedené admirálem Rožestvenským bylo poraženo v námořní bitvě u Cušimy v květnu 1905. Japonské loďstvo bylo výrazně silnější než ruské, avšak hlavní příčinou potopení nových ruských predreadnoughtů třídy Borodino bylo jejich přetížení naloženým uhlím. Hlavní pancéřový pás přetížených lodí se dostal pod hladinu moře a tak nemohl chránit tyto lodě před japonskými granáty. Ruská pozemní armáda byla ještě před Cušimou definitivně poražena v bitvě u Mukdenu. Prostřednictvím amerického prezidenta Theodora Roosevelta byl 5. září 1905 v Portsmouthu uzavřen mír mezi oběma stranami.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky války.", "content": "Výsledky míru byly v Japonsku přijaty s velkou nevolí. Japonsko sice získalo území Port Arthuru, jižní části ostrova Sachalin a Koreu, avšak nezískalo žádné válečné reparace od Ruska. Velká Británie a USA si nepřály výrazné posílení Japonska a proto naléhaly na Japonsko, aby uzavřelo mír. Japonsko nemělo další finanční prostředky pro vedení války. Rusku finanční prostředky nechyběly, avšak na jeho území probíhaly nepokoje a bouře, které vedly k první ruské revoluci. Japonsko získalo rozhodující vliv v jižním Mandžusku a hlavní vliv v Koreji. Korea byla v roce 1910 Japonskem anektována.", "section_level": 1}, {"title": "Technika používaná ve válce.", "content": "Tato válka měla některá technická specifika. Hromadné používání kulometů a použití ostnatého drátu při obraně Port Arthuru předznamenávalo, jak budou vypadat o 10 let později boje první světové války.  Námořní válka byla na rozdíl od předchozích větších námořních střetů ve španělsko-americké válce vyrovnanější.  Plně se zde ukázala možnost minové války. Námořní miny dokázaly během války potopit tři bitevní lodě a napáchaly ještě mnoho dalších škod. Poměrně neúčinná se naopak ukázala torpéda, která kromě úvodního útoku Japonců na Port Arthur žádný úspěch nezaznamenala.  Japonská flota sestávala z 14 moderních velkých válečných lodí (6 predreadnoughtů a 8 pancéřových křižníků). 10 lodí bylo postaveno v Velké Británii, 2 v Itálii, 1 v Německu a 1 ve Francii. Na straně Ruska pouze 3 velké válečné lodě byly postaveny v zahraničí, 1 v USA a 2 v Francii. Zbytek velkých válečných lodí byl postaven ruskými loděnicemi, jejichž technická úroveň zaostávala za západními velmocemi. Toto byla hlavní příčina Japonského vítězství ve válce. Po skončení Rusko-Japonské války byly započaty výrazné reformy ve vedení ruského námořnictva.  Velitelská loď admirála Tógóa, predreadnought Mikasa, byla po válce rekonstruována a dnes slouží jako námořní muzeum. Jedná se o jediný zachovaný predreadnougth na světě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rusko-japonská válka byl válečný konflikt od února 1904 do září 1905 na Dálném východě mezi carským Ruskem a Japonským císařstvím o nadvládu nad Mandžuskem a Korejským poloostrovem. Bojovalo se převážně na území (a o území), které patřilo (ať přímo, či nepřímo) slábnoucí čínské říši dynastie Čching.", "tgt_summary": "日俄战争(;;1904年2月8日─1905年9月5日),是大日本帝国和俄罗斯帝国为争夺在朝鲜半岛和满洲地区的势力范围的战争。主战场位于辽东半岛,以及朝鲜半岛一带海域。", "id": 2923351}
{"src_title": "Lipsko", "tgt_title": "莱比锡", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Lipsko se nalézá v nejjižnější části Severoněmecké nížiny, na soutoku tří řek (Weißer Elster - Bílý Halštrov, Pleiße a Parthe). Okolí města není příliš zalesněno. Vzhled krajiny byl ve 20. století utvářen těžbou hnědého uhlí v povrchových dolech, které jsou po svém uzavření již řadu let postupně zavodňovány, čímž vzniká zejména jižně od města turisticky atraktivní oblast.  Rozpětí města ve směru ze severu na jih dosahuje 23,4 kilometru a z východu na západ 21,3 kilometru. Hranice města je dlouhá 128,7 kilometru. Na severu hraničí Lipsko se zemským okresem Severní Sasko (Landkreis Nordsachsen) a na jihu pak se zemským okresem Lipsko (Landkreis Leipzig).  Nejbližší velké město je Halle, ležící 30 kilometrů severovýchodně. 100 kilometrů severně leží pak zemské hlavní město Saska-Anhaltska - Magdeburg. Hlavní město Saska Drážďany se nalézé na jihovýchodě, přibližně 100 kilometrů od Lipska. 70 kilometrů jižním směrem se nachází město Chemnitz. Hlavní město spolkové země Durynsko Erfurt se nalézá 100 kilometrů na jihozápadě.  Město je převážně ploché, menší vyvýšeniny se nalézají na jihovýchodě. Nejvyššími přírodními body jsou Monarchenhügel (Monarchův vršek) se 159 metry a Galgenberg (Šibeniční hora) se 163 metry. O něco vyšší jsou pak skládky Seehausen (178 m) a Liebertwolkwitz (177 m).  Řekou s největším průtokem je Weißer Elster. Známější je nicméně Pleiße, jejíž vedlejší rameno protéká nejblíže centru města.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Název Lipsko pochází z názvu \"lípa\". Osada byla založena slovanskými osadníky již v 10. století. První písemná zmínka pochází z roku 1015. Už v roce 1165 bylo Lipsko povýšeno na město a místní trhy se staly významnou nadregionální událostí. V roce 1409 byla německými mistry, kteří krátce předtím odešli z pražské Karlovy univerzity (Dekret kutnohorský), založena Lipská univerzita, díky níž se zvětšil význam města natolik, že se začala rychle rozvíjet řemesla a později i průmysl.  U Lipska byla ve dnech 16. až 19. října 1813 svedena největší bitva napoleonských válek, tzv. Bitva národů, v níž protifrancouzská koalice dosáhla rozhodujícího vítězství. Mezi Lipskem a Drážďany byla také roku 1839 otevřena první německá dálková železniční trať, nedlouho potom se město stalo důležitým železničním uzlem.  Ve 20. letech 20. století narůstal rychle počet obyvatel, a to až nad 500 000. Lidé se sem sestěhovávali z venkova za vidinou lepšího života ve městě.  Za nacistické vlády se ani Lipsku nevyhnula tzv. Křišťálová noc, kdy byly vypáleny synagogy a bylo ubito několik Židů. Křišťálová noc se tehdy stala velkou manifestací síly a antisemitismu NSDAP.  V letech 1943–1945 během 2. světové války letecké bombardování zničilo až 60 % budov a zahynulo při něm okolo 6 000 obyvatel. Největší nálety byly provedeny 4. prosince 1943 (britská Royal Air Force) a 7. července 1944 (americká letadla). Americká armáda obsadila město 18. dubna 1945. Podle rozhodnutí z jaltské konference ho 2. července 1945 předala Rudé armádě a Lipsko se stalo součástí sovětské okupační zóny.  Po vyhlášení NDR začala mohutná přestavba města podle socialistického stylu, byla vybudována velká sídliště i nové průmyslové podniky. Lipsko se mělo stát „perlou Německa“. Ke konci existence Východního Německa, v roce 1988 a 1989 se konaly ve městě velké demonstrace proti SED, německé komunistické straně. Po pádu Berlínské zdi a znovusjednocení Německa dostávalo město velkou finanční podporu ze západu, což přispělo k proměně z šedivého socialistického města v jedno z nejmodernějších měst na území bývalé Německé demokratické republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Město knih.", "content": "Specifickou kapitolou dějin města je výroba knih. Lipsko se totiž stalo v průběhu 19. století centrem jejich produkce. Bylo zde usazeno na 1500 firem, zabývajících se výrobou a prodejem všemožných knih a publikací. Nechyběla ani nejvýznamnější německá nakladatelství, z nichž jsou mnohá aktivní i v současnosti - Baedeker, Brockhaus apod. Z přítomnosti mnoha tiskáren, knihvazačství či grafických ústavů profitovala ale i jiná průmyslová odvětví, např. strojírenské podniky. Odvětví výroby knih zažívalo na přelomu 19. a 20. století takový rozkvět, že v něm byl činný každý desátý obyvatel města. V zahraničí si město vysloužilo dokonce přezdívku „city of books“ - město knih. Za 2. světové války trpěla řada nakladatelství kvůli restrikcím. Tzv. Grafická čtvrť (Graphisches Viertel), kde byla koncentrována většina firem, byla zcela zničena nálety. Rozdělení Německa po válce vedlo i k rozdělení většiny podniků a nakladatelství, které pak působily na území obou německých států současně. V NDR zastávalo Lipsko nadále pozici \"města knih\". Po sjednocení Německa v roce 1990 však došlo i k navrácení lipských nakladatelství původním vlastníkům, sídlícím v západním Německu. Převzaté podniky byly dále provozovány pouze jako pobočky, z nichž byly mnohé později uzavřeny. Některá nakladatelství byla prodána a fungují v Lipsku dodnes (E. A. Seemann, St. Benno, Koehler & Amelang, Buchverlag für die Frau apod.). V Lipsku se koná každoročně knižní veletrh (Leipziger Buchmesse), který je po veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem druhým největším v Německu.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Vzhledem k zničení města během 2. světové války je v Lipsku, jako téměř ve všech velkých německých městech, poměrně málo historických budov. Centrum je ale poměrně kompaktní a zachovalé, dá se proto najít mnoho skvostných domů z doby německého císařství z let 1871-1918, jež svědčí o tehdejším rozmachu a významu města.  V centru se nachází renesanční Stará radnice (Altes Rathaus), která patří k nejstarším dochovaným renesančním stavbám v celém Německu. Protože její kapacita později přestala dostačovat, byla v centru na počátku 20. století postavena historizující Nová radnice (Neues Rathaus).  Poblíž historického jádra se nalézá i budova německého Nejvyššího správního soudu (Bundesverwaltungsgericht), vystavěná v letech 1888-1895, která architektonicky navazuje na italskou pozdní renesanci a francouzské baroko. Stavba se výrazně podobá budově Reichstagu v Berlíně, který byl stavěn v obdobném stylu ve stejné době.  Protože Lipsko v minulosti proslulo hudbou – v 18. století zde působil skladatel J. S. Bach – má dnes několik operních domů - např. Gewandhaus nebo Oper Lepizig. V Kostele Sv. Tomáše (Thomaskirche), kde Bach působil v letech 1723–1750, se dodnes konají pravidelně koncerty. Už od roku 1212 zde působí zde i světoznámý pěvecký sbor \"Thomanerchor\", skládající se ze 100 chlapců ve věku 9-18 let. V 18. století jej vedl jistou dobu i Johann Sebastian Bach.  Významnou stavbou v centru města je také Kostel Sv. Mikuláše (Nikolaikirche), vystavěný po roce 1165 v románském stylu. V pozdním středověku byl pak přestavěn na gotický halový kostel. Na konci existence NDR se stal místem mírových modliteb a výchozím bodem tzv. pondělních demonstrací, při nichž vyjadřovala široká veřejnost svou nespokojenost se stagnujícím komunistickým režimem.  Na Bitvu národů v roce 1813 upomíná nejmonumentálnější pomník Německa - Památník Bitvy národů (Völkerschlachtdenkmal), dokončený v roce 1913. Pomník je jedním z typických znaků města. Na vrcholu pomníku se nalézá vyhlídková plošina, odkud lze dohlédnout až do centra města.  Přímo v centru města se nalézá mrakodrap City-Hochhaus Leipzig, odkud je možné z výšky 142 metrů pozorovat centrum města s okolím.  Lipské hlavní nádraží, dokončené roku 1915, je se svou plochou 83 640 čtverečních metrů největší hlavovou stanicí v Evropě. Denně jím projde na 120 000 lidí a jeho čelní fasáda je široká skoro 300 metrů.  Lipsko má také pověst tradičního veletržního města. Městská a tržní práva dostalo Lipsko od markraběte Oty Míšeňského roku 1165. Říšské tržní privilegium mu poté udělil císař Maxmilián I. roku 1497. V roce 1897 se zde konal první vzorkový veletrh s oficiálním katalogem. Lipský veletržní úřad byl založen ale až v průběhu 1. světové války (1916), po jejímž ukončení se zde konal první Lipský jarní veletrh (1920). Roku 1990 se zde konaly první odborné veletrhy k tématům stavba a cestování. Státní Lipský veletržní úřad byl po znovusjednocení Německa transformován ve společnost Lipský veletrh (Leipziger Messe, založen 1991), v níž mají stát Sasko a město Lipsko podíl po 50%. Ročně se zde koná kolem 30 odborných i spotřebitelských veletrhů. Původní výstavní budovy byly z velké části zničeny za 2. světové války. Areál starého výstaviště, vybudovaný v dobách NDR, byl po pádu komunismu nevyhovující, proto bylo roku 1996 na severním okraji města zřízeno výstaviště nové. V Česku je známý například Lipský knižní veletrh (Leipziger Buchmesse). Oblíben je i automobilový veletrh.  V Lipsku se nalézá též zoologická zahrada.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Univerzita Lipsko (Universität Leipzig) byla založena roku 1409 a je po univerzitě v Heidelbergu (1386) druhou nejstarší fungující univerzitou v Německu. Univerzitu založili studenti a profesoři, kteří po vydání Dekretu Kutnohorského opustili Univerzitu Karlovu v Praze. V zimním semestru 2012/2013 na ní bylo zapsáno 26 772 studentů.  Německá knihovna byla v Lipsku založena roku 1912 a jako jediná sloužila až do rozdělení Německa po 2. světové válce jako sběrné místo pro veškerou německy psanou literaturu vydanou od roku 1913. V roce 1990 byla knihovna včleněna do Německé knihovny, která je od roku 2006 součástí Německé národní knihovny (Deutsche Nationalbibliothek), ke které patří i roku 1947 založená Německá knihovna ve Frankfurtu nad Mohanem a roku 1970 založený Hudební archiv, sídlící rovněž v Lipsku.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Ve městě se nalézá na 38 000 firem a podniků, zaregistrovaných u místní živnostenské a hospodářské komory. Kromě toho je zde činných na 5000 řemeslnických firem (2011). Celková nezaměstnanost dosahovala v červnu 2014 9,9 %.  Podobně jako v dalších regionech východního Německa došlo i v Lipsku se zánikem NDR ke zhroucení průmyslové produkce. Situace se od 90. let postupně lepší. Mezi nejvýznamnější zaměstnavatele patří např. Siemens (1700 zaměstnanců), Porsche (2500 zaměstnanců u Porsche Leipzig plus dalších 800 ve služebních odvětvích) či BMW (3700 zaměstnanců, spolu s partnery a dodavateli zaměstnává na 6500 lidí). Dopravní podnik Lipska (Leipziger Verkehrsbetriebe) vyrábí od roku 2005 i vlakové soupravy, díky čemuž se celkový počet zaměstnanců vyšplhal na 2500.  Díky své poloze a letišti je region jedním z nejvýznamnějších logistických center v Německu. Roku 2006 zde zřídil Amazon své druhé a doposud největší logistické centrum v Německu. Roku 2008 zde bylo zřízeno logistické centrum DHL.  V Lipsku má hlavní sídlo veřejnoprávní televizní a rozhlasová stanice MDR.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Okolo Lipska probíhá několik dálnic - na severu dálnice A 14, na západě A 9 a na jihu A 38. Tyto dálnice tvoří současně obchvat Lipska a nedalekého města Halle. Směrem na jih, na Chemnitz, se momentálně staví nová dálnice A 72.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "V Lipsku se kříží trasy vlaků Intercity-Express (Hamburg–Berlin–Leipzig–Nürnberg–München, dále pak Dresden–Leipzig–Erfurt–Frankfurt am Main, příp. Wiesbaden/Saarbrücken). Město je dále výchozím bodem vlaku Intercity pro trasu Dresden–Leipzig–Magdeburg–Braunschweig–Hannover–Dortmund–Köln. Ve městě dále staví mezinárodní noční spoje do Prahy, Curychu, Basileje či Amsterdamu.  Regionální železniční dopravou lze bez přestupu dojet do většiny velkých a středně velkých měst v Sasku a jižním Sasku-Anhaltsku. Se sousedním městem Halle je Lipsko spojeno S-Bahnem.", "section_level": 2}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Letiště Lipsko/Halle (\"Flughafen Leipzig/Halle\") je mezinárodním letištěm stejnojmenného regionu. Letiště se nalézá mezi oběma městy, na něž je napojeno linkami S-Bahn. Jedná se o druhé největší nákladové letiště v Německu po Frankfurtu nad Mohanem.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě dnes sídlí fotbalový klub RasenBallsport Lipsko. Dříve město ve fotbale reprezentovaly Lokomotive Lipsko (v dobách NDR) a VfB Lipsko (do války).", "section_level": 1}], "src_summary": "Lipsko (německy ) je město s postavením samostatného městského okresu (Kreisfreie Stadt) na severozápadě německé spolkové země Sasko. Žije zde obyvatel, díky čemuž je Lipsko největší město Saska a desáté největší město v Německu.", "tgt_summary": "莱比锡(,索布语:Lipzk)是德国萨克森州第一大城市,前德意志民主共和国(东德)第一大城市。位于萨克森州莱比锡盆地中心。它的古称是\"Lipsia\"或\"Lipzk\",来源于斯拉夫语Липа,意思是“酸橙树”或“椴树”。歌德称它为“小巴黎”。", "id": 130089}
{"src_title": "Metro v Paříži", "tgt_title": "巴黎地鐵", "src_document": [{"title": "Technický přehled.", "content": "Rozchod kolejí pařížského metra je standardní evropský, 1435 mm. Napájení vozů zajišťuje přívodní třetí kolejnice, elektrický proud je zde pod napětím 750 V. Průměrná mezistaniční vzdálenost představuje 562 m, v centru Paříže se však stanice nacházejí k sobě mnohem blíže. Průměrná cestovní rychlost je 35 km/h, maximální technická pak dvojnásobná (s výjimkou, kterou tvoří linka 14, tam je to 80 km/h).  Historicky první linky byly budovány jako hloubené, metodou „vykopej a přikryj“, a to vzhledem k primitivním stavebním technikám; ražené úseky tehdy v podstatě neexistovaly a nestavěly se. Proto jsou také tyto linky vedeny ve směru dopravně vytížených pařížských tříd. Kromě toho byly vybudovány také mnohé úseky jako nadzemní (tj. po viaduktech), či povrchové.  V druhé polovině 20. století se však pařížské metro ukázalo naopak jako průkopník nových technologií; roku 1998 zde byla velkolepě zprovozněna první linka zcela automatizovaná.", "section_level": 1}, {"title": "Dopravní význam.", "content": "Denně pařížské metro přepraví kolem čtyř a půl milionů cestujících. Těm jsou k dispozici celkem dva typy vlaků; některé s ocelovými koly, tj. klasické, a jiné s koly na pneumatikách (jedná se o linky 1, 4, 6 a 11).  Metro nespojuje jen jednotlivé části metropole; vede i za její hranice, do měst jako například Saint-Denis, a obstarává i jejich dopravní spojení. Je to páteř celé pařížské dopravy. Na ještě delší vzdálenosti po celém Île-de-France zajišťuje vhodnou dopravní obslužnost síť městské železnice RER.", "section_level": 1}, {"title": "Vlaky.", "content": "Délka souprav je různá, pohybuje se od tří až po šest vozů v jedné soupravě. Do provozu je nasazováno celkem sedm typů vozů metra. Nejstarší jsou z 60. let, ty nejnovější naopak připomínají spíše než několik vagónů spřažených ve vlak jeden dlouhý několikakloubový vůz – jsou celé průchodné od jednoho konce soupravy až na druhý. To pomáhá zvýšit kapacitu celého systému, který bývá v časech dopravních špiček velmi vytížen.", "section_level": 1}, {"title": "Linkové vedení.", "content": "Během historie prošlo číslování drobnými změnami, některé linky byly časem spojeny (13 a původní 14), jiné rozděleny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Síť podzemní dráhy v Paříži má 14 linek a patří k největším, nejstarším, nejznámějším a nejvytíženějším na světě. Provozovatelem sítě je společnost RATP, která zajišťuje dopravu v celé Paříži a rovněž i v jejím okolí.", "tgt_summary": "巴黎地铁或巴黎地下铁()是法国巴黎的地下轨道交通系统,于1900年起运行至今。目前巴黎地铁总长度219.9公里,有14条主线和2条支线,合计302个车站(387个站厅)和62个交汇站,居世界第十九位。2018单年客流量达15.59亿,居世界第十二位。", "id": 132437}
{"src_title": "Trogir", "tgt_title": "特罗吉尔", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Trogir založili řečtí kolonisté ve 3. století př. n. l. jako osadu \"Tragurion\" (z řeckého \"tragos\" – kozel). Velký rozvoj zaznamenalo za dob římské vlády, kdy se stalo významným přístavem. V 9. století uznával Trogir svrchovanost chorvatských vládců, mezi Trogirem a Chorvatským královstvím byly rozvíjeny obchodní vztahy. Chorvaté potomkům římských měšťanů v Dalmácii říkali Latini (Dalmanští Italové). Ve vlastnictví města se střídali Byzantinci, Normané i jiné říše. Nakonec ve 13. století připadl Uherskému království, ale jen na sto let. V roce 1420 ho ovládla Benátská republika. Od roku 1814 se vrátil pod uherskou správu a začlenil se do Rakousko-Uherska. S rozvojem turismu ve druhé polovině 20. století se stal Trogir lázeňským městem.  V roce 1997 bylo historické centrum Trogiru zařazeno do seznamu světových kulturních památek UNESCO.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Město se nachází zčásti na pevnině a zčásti na ostrově Čiovo. Samotné historické centrum města se nachází na malém ostrově o rozměrech asi 500 x 250 m v nejužší části Trogirského průlivu (mezi pevninou a ostrovem Čiovo) a tvoří tak přirozený vstup do Kaštelského zálivu. Od správního střediska Splitu je vzdáleno asi 15 km východně vzdušnou čarou přes záliv.", "section_level": 1}, {"title": "Světové dědictví a památky.", "content": "Historický střed města Trogir byl roku 1997 zařazen na seznam Světového dědictví UNESCO díky své mimořádné architektonické kontinuitě výstavby města.  Centrum města Trogir představuje nejlépe zachovalý románsko-gotický komplex nejen v Dalmácii, ale v celé Východní Evropě. Ve středověkém, hradbami částečně obehnaném historickém jádru města se nachází zachovalý zámek, věž, asi deset kostelů a řada obytných domů a paláců z románského, gotického, renesančního a barokního období.  Mezi hlavní památky patří:", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Trogir je přístavním městem se středně velkým přístavem. Asi 8 km východně od města ve vesnici Divulje se nachází mezinárodní letiště Split a severně od města prochází silnice D8 \"(Jadranská magistrála)\". Město je svou polohou přirozeným přístupovým bodem na ostrov Čiovo, který je vyhledáván turisty. Do roku 2018 bylo město silně dotčeno dopravními zácpami, neboť jediná přístupová komunikace vedla přes zvedací most v centru města. Od července 2018 je však v provozu nový most, který se nachází východně od města a výrazně městu dopravně odlehčil.", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Trogir má partnerské nebo přátelské vztahy s následujícími městy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Trogir (italsky též \"Traù\") je přímořské lázeňské město v Chorvatsku, ležící na pobřeží Jaderského moře ve Splitsko-dalmatské župě. Žije zde 13 192 obyvatel.", "tgt_summary": "特罗吉尔(克罗地亚语:Trogir,意大利语、达尔马提亚语:Traù,拉丁语:Tragurium,希腊语:Tragurion,)是克罗地亚的一座古城,亚德里亚海港口,2001年人口 13,322人。特罗吉尔古城座落在克罗地亚大陆和契奥沃岛之间的一个小岛上。位在斯普利特以西27公里。", "id": 2415374}
{"src_title": "Ubuntu", "tgt_title": "Ubuntu", "src_document": [{"title": "Komponenty.", "content": "Ubuntu rozděluje software na čtyři základní sekce, nazývané „komponenty“, které odrážejí rozdíly v licencování a úroveň poskytované podpory. Standardně jsou instalované balíčky z komponenty \"main\", tyto pokrývají základní potřeby běžných uživatelů počítače a některé balíčky z komponenty \"restricted\", které jsou absolutně nevyhnutelné na to, aby byl systém použitelný.", "section_level": 1}, {"title": "Požadavky na hardware.", "content": "Desktopová verze Ubuntu momentálně podporuje architektury Intel IA-32 a AMD64. Neoficiálně jsou podporované i architektury PowerPC, IA-64 (Itanium) a PlayStation 3 (avšak Sony oficiálně přestalo podporovat operační systémy třetích stran na PS3 s firmwarem 3.21 vydaným 1. dubna 2010). Pro zapnutí desktopových efektů je potřebné podporované GPU.", "section_level": 1}, {"title": "Historie a vývoj.", "content": "Ubuntu založil spolu se společností Canonical v roce 2004 Mark Shuttleworth. Ten se již dlouho předtím zabýval vývojem open source softwaru. Jeho hlavním tématem zájmu na tomto poli byl operační systém Debian a ekosystém kolem něj. Z Debianu později vzešel také jeho vlastní projekt, Ubuntu.  Nová verze Ubuntu přichází vždy měsíc po vydání nové verze GNOME a to je vydáváno vždy měsíc po vydání nové verze okenního správce X.Org. Ubuntu tak vždy přináší nejnovější GNOME i X.Org.  První verze nového systému s označením Ubuntu 4.10 Warty Warthog se pak objevila 20. října 2004. Umožnila uživateli mj. vyzkoušet si systém s některými omezeními, ve formě tzv. live-CD. Kromě toho na instalačním disku obsahovala aplikaci Wubi [ˈwuːbi] pro bezproblémovou a snadnou instalaci i případné odstranění systému přímo z prostředí MS Windows.  Verze jsou vydávány v rozmezí šesti měsíců, stejně jako GNOME – na rozdíl od Xandros, Linspire a Librane. Canonical zůstává věrný filozofii Debianu a používá v Ubuntu převážně svobodný software.  Ubuntu používá Debianí APT ke správě instalovaných balíčků. Ubuntu balíčky jsou založené na nestabilních balíčcích z Debianího repozitáře; ačkoliv nejsou vždy navzájem kompatibilní. Zakladatel Debianu Ian Murdock kritizoval Ubuntu v dubnu 2005 za tuto nekompatibilitu a za to, že se Ubuntu vzdaluje příliš na to, aby byla zachována kompatibilita. Chyby v Ubuntu jsou sledované přes webové rozhraní Launchpad, který je integrován s Bazaarem – software na kontrolu nových verzí.  Ve verzi \"9.10\" se součástí Ubuntu stala cloudová služba Ubuntu One, která poskytovala internetové úložiště o velikosti 5 GiB, obchod s hudbou \"Ubuntu One Music Store\" a několik dalších služeb.  Od verze \"10.10\" přibyla do Ubuntu možnost nákupu a instalace placeného softwaru přes instalační program \"Centrum softwaru\". Zakoupený software je svázán s uživatelským účtem, takže je možné později přeinstalovat dříve zakoupené aplikace bez nutnosti platit za ně znovu.  Firma Canonical vyvíjela pro Ubuntu vlastní uživatelské rozhraní Unity, které se poprvé objevilo v netbookové edici \"Ubuntu 10.10\". Poté, co bylo ohlášeno, že se v GNOME 3 bude používat GNOME Shell, bylo rozhodnuto o sjednocení netbookové a standardní verze. K tomu došlo v \"Ubuntu 11.04\", které bylo jako první oficiálně vydáno s tímto rozhraním.  Canonical se v historii vývoje Ubuntu zabýval i mobilními zařízeními. Nejprve platformou Ubuntu Mobile, v roce 2008, která jako první přinesla podporu procesorové architektury ARM. Vývoj byl však záhy ukončen, přesto si Ubuntu novou platformu osvojilo a podporu těchto procesorů si ponechalo, přičemž se tato skutečnost ukázala jako velmi pozitivní, vzhledem k rychlému nástupu ARMu na trh se servery. Další zájem o mobilní zařízení získal Canonical počátkem roku 2012. Krátce po představení Ubuntu TV na CESu byl představen i projekt Ubuntu pro Android, jehož hlavním cílem bylo umožnit uživatelům Androidu používat plnohodnotné Ubuntu na zadokovaném telefonu. Canonical šel však ještě mnohem dále a 2. ledna 2013 představil projekt Ubuntu Phone, tedy kompletní náhradu Google Androidu, taktéž se schopností spustit plnohodnotné prostředí, když je telefon dokovací stanici.  Dne 19. února 2013 byl představen další produkt Canonicalu, tentokrát Ubuntu Tablet. Ten vychází z o něco staršího konceptu Ubuntu Phone a přináší některé zajímavé funkce. Souhrně se tyto platformy označují jako Ubuntu Touch.", "section_level": 1}, {"title": "Ubuntu 4.10 Warty Warthog.", "content": "První verze Ubuntu vyšla 20. října 2004 (verze 4.10 již následuje standard Y.MM) jako odnož Debian GNU/Linuxu. Již nyní bylo v plánu vydávat nové verze systému každých 6 měsíců (dříve s 18měsíční podporou), jak je tomu ostatně doposud. V této době přišel Canonical také s první větší službou – Shiplt – umožňující uživateli zdarma si objednat CD s operačním systémem Ubuntu.", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu 5.04 Hoary Hedgehog.", "content": "Tato verze vyšla 8. dubna 2005 a přinesla spoustu nových funkcí. V systému přibyl správce aktualizací, oznamovací oblast pro aktualizace, uspávací režimy, dynamické přizpůsobování frekvence procesoru, databázi podporovaného hardwaru a autentizaci systému správy softwaru APT. Verze 5.04 přinesla také podporu pro instalaci z disků USB. Ve výchozím stavu se nyní začalo používat kódování UTF-8.", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu 5.10 Breezy Badger.", "content": "Ubuntu z 12. října 2005 přineslo opět další kopu novinek, mezi něž patří grafický bootloader (zavaděč systému Usplash), přehledný nástroj na instalaci a odstraňování softwaru Přidat/Odstranit software, jednoduchý správce nastavení jazyka, nástroj na editaci hlavního menu, kompletní podporu tiskáren firmy Hewlett-Packard, podporu OEM instalace, integraci Launchpadu pro jednodušší reportování chyb a v panelu aplikací se objevilo na místo loga desktopového prostředí logo systému.", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu 6.06 Dapper Drake – LTS.", "content": "Ubuntu 6.06 byla první verze Ubuntu, která nesla označení LTS – Long Term Support (verze s dlouhodobou podporou). Protože se jednalo o tento typ vydání, bylo do něj vloženo mnoho, jak ze strany komunity, tak ze strany vývojářů. Kvůli nedokončeným problémům v době, kdy mělo vydání vyjít, byla verze s povolením Marka Shuttlewortha odsunuta na pozdější termín. Ubuntu 6.06 tedy vyšlo až 1. června 2006.  Přes všechny útrapy s finální verzí přinesla tato verze sjednocené CD, které nyní umožňovalo instalaci i zkušební provoz a nebyly tak již více potřeba dva zvláštní disky. Součástí instalačního média se stal také grafický instalátor Ubiquity. Grafické logo (animace) se nyní objevilo jak při startu, tak při vypínaní systému. Canonical vytvořil také vlastní motiv (theme) „Human“, založené na schématu Clearlooks. Pro lepší správu připojení byl do systému integrován nástroj na připojení a přibyl také grafický instalátor softwarových balíků Gdebi. Poprvé byla také umožněna instalace Ubuntu přímo na zařízení USB.", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu 6.10 Edgy Eft.", "content": "Pátá verze Ubuntu byla vydána 26. října 2006 a i přes neobvykle krátký vývojový cyklus přišlo s přepracovaným tématem, automatickými chybovými hláškami Apport, poznámkovým nástrojem Tomboy a správcem fotografií F-Spot. V repozitářích přibyla také aplikace EasyUbuntu, usnadňující práci se systémem.", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu 7.04 Feisty Fawn.", "content": "19. dubna 2007 vyšla další verze Ubuntu 7.04. Pro uživatele přecházející z Windows byl v systému integrován migrační nástroj, přibyla podpora pro běh ve virtuálních strojích a v repozitářích také přibyl metabalík, jehož instalací se do systému natáhlo množství kodeků i aplikace Adobe Flash a Java, díky nimž se Ubuntu stalo lépe využitelné. V Ubuntu také přibyl nástroj pro instalaci nesvobodných ovladačů grafických karet nVIDIA a AMD/ATI.  Od této verze se Ubuntu přeorientovalo na Upstart, jednu z technologií zavádění systému. Tato verze také poprvé přišla s desktopovými efekty Compiz, standardně předinstalovanými v systému. Přibyla také aplikace Sudoku, Šachy, Správa systému GNOME či nástroj na správu disků Baobab. Naopak zrušena byla podpora pro procesory PowerPC.", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu 7.10 Gutsy Gibbon.", "content": "Vyšlo 18. října 2007 a přišlo s novým, rychlým vyhledáváním v počítači, pluginem pro lepší integraci webového prohlížeče Firefox do Ubuntu (Ubufox), grafickým nástrojem pro nastavení zobrazovacího systému X.Org (monitory), plnou podporou filesystémů NTFS a přepracovaným systémem tisku, s výchozím tiskem do souboru (formát pdf). Dále byla přidána podpora pro rychlé přepínání uživatelů a desktopové efekty Compiz Fusion byly zapnuty od základu.", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu 8.04 Hardy Heron – LTS.", "content": "24. duben 2008 se zapsal jako velký den v historii Ubuntu. Šlo sice již o druhou LTS verzi v historii Ubuntu, ale právě tato se stala první velmi používanou verzí Ubuntu. V tuto dobu patřilo Ubuntu již mezi nejrozšířenější linuxové distribuce. Integrace se dočkal správce vypalování Brasero, nástroj na sdílení obsahu skrze P2P síť BitTorrent Transmission, Vinagre VNC klient, nový zvukový systém PulseAudio a množství dalších vylepšení včetně aplikace Wubi, umístěné přímo na CD, jako nástroj pro instalaci Ubuntu přímo ze systému Windows. V této verzi byla také poprvé představena nová odnož Ubuntu Netbook Remix.", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu 8.10 Intrepid Ibex.", "content": "Vydání z 30. října 2008 přineslo vylepšení pro mobilní práci a širší variabilitu internetového připojení, nástroj na tvorbu bootovatelného USB disku Ubuntu a účet hosta, umožňující omezenou práci i neautorizovaným uživatelům.", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu 9.04 Jaunty Jackalope.", "content": "23. dubna 2009 vyšla poměrně významná verze Ubuntu, která přinesla podporu pro novou významnou, v té době především mobilní, architekturu ARM. Canonical v této verzi výrazně zapracoval na délce startu systému, který se stal i několikanásobně kratším oproti původním verzím. Přibyla také integrace webových aplikací do systému, nová obrazovka při startu a vypínání systému, nová přihlašovací obrazovka, nový oznamovací systém Notify OSD a kontrolní systém Bazaar se stal standardem mezi všemi klíčovými vývojáři Ubuntu. Tato verze byla také první verze, pro niž existovala, i když dodatečně, aplikace Ubuntu One – tedy aplikace na sdílení souborů a kontaktů mezi počítači.", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu 9.10 Karmic Koala.", "content": "Na 29. října 2009 si v Canonicalu připravili další vydání Ubuntu, které se svým vzhledem vymyká všem ostatním verzím Ubuntu. Dalo by se nazvat přechodovým vydáním mezí původním designem a tím novým z roku 2010. Součástí systému se stala aplikace Ubuntu One, byl vylepšen čas startu systému a verze Ubuntu Netbook Remix. Součástí nového motivu vzhledu byla i obměněná obrazovka startu a vypínání systému a přihlašovací obrazovka.  Od této verze se vývojáři začali více soustředit také na tzv. Paper Cuts chyby, definované jako chyby, kterých si může všimnout i běžný uživatel a které přímo ovlivňují práci v systému. Dále byl nahrazen komunikační nástroj Pidgin aplikací Empathy, výchozím souborovým systémem instalace se stal formát ext4, během instalace se nově zobrazovala prezentace novinek a vlastností systému a především byla zařazena nová aplikace Centrum softwaru pro Ubuntu, která nahradila původní aplikaci Přidat/Odstranit software, zatím v základní, velmi omezené verzi.", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu 10.04 Lucid Lynx – LTS.", "content": "Ubuntu 10.04 z 29. dubna roku 2010 bylo dalším úspěšným kouskem, ze sérií verzí s dlouhodobou podporou LTS. Přibyla lepší výchozí podpora pro grafické karty nVidia, díky otevřenému ovladači Nouveau. V systému byla nahrazena úvodní a vypínací obrazovka Usplash za Plymouth, aplikace GIMP na úpravu obrázků a fotografií byla odstraněna z výchozí instalace a především byl vytvořen a aplikován nový motiv vzhledu, ve dvou variantách – Ambiance (tmavý motiv) a Radiance (světlý motiv). Celkový nový design byl protkán celým systémem a se zpožděním také všemi webovými službami. Svého prvního vydání se dočkala také služba Ubuntu One Music Store, tedy hudební obchod, integrovaný přímo s hudením přehrávačem v Ubuntu.", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu 10.10 Maverick Meerkat.", "content": "10. října 2010, symbolicky v 10 hodin 10 minut – času UTC – byla vydána další, velmi oblíbená verze Ubuntu. V tomto vydání se vývojářům podařilo vyvážit funkce se stabilitou a toto Ubuntu se tak podle dostupných informací stalo do té doby zcela nejpopulárnější verzí. Šlo také o poslední vydání, které mělo svou verzi separátně dostupnou také pro netbooky, tedy verzi Ubuntu Netbook Remix. I přes tento fakt přinesla právě tato odnož nové grafické prostředí Unity, které se později stalo výchozím i v klasické verzi Ubuntu. Aplikace F-Spot byla nahrazena novou, na technologii mono nezávislou aplikací Shotwell, Centrum softwaru pro Ubuntu přidalo podporu pro nákup aplikací (prvním velikánem se stala hra World of Goo) a výchozím stylem písma se stal nově vytvořený Ubuntu Font, který vznikl jako součást nového motivu vzhledu a objevil se již v logu předchozí verze Ubuntu.", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu 11.04 Natty Narwhal.", "content": "Konec Ubuntu Netbook Remix a nové prostředí Unity jsou ve znamení další verze Ubuntu, která byla vydána 28. dubna 2011. I přes to, že se téměř dva roky očekávalo, že Ubuntu, jako ostatní distribuce, adoptuje nové prostředí GNOME Shell, nakonec se tato domněnka nevyplnila a Ubuntu 11.04 převzalo prostředí z původní odnože pro netbooky. Obě verze tak byly sloučeny v jednu. Protože původní Unity nepatřilo k nejsvižnějším, bylo kompletně přepsáno, jako plugin pro Compiz. Vydání Ubuntu 11.04 bylo vybaveno zatím klasickým prostředím GNOME, stále ještě ve verzi 2, které sloužilo jako záloha pro uživatele bez 3D akcelerace, a dále tedy již zmiňovaným prostředím Unity.  Přesto však již existovala verze tohoto prostředí, která nevyžadovala 3D akceleraci, tzv. Unity 2D, které ale nebylo v oficiálním vydání předinstalováno, a to především z důvodu nekompatibility těchto dvou prostředí. Dále přibyla možnost hodnotit aplikace v Centru softwaru pro Ubuntu a v systému se objevily nové posuvníky, které mají méně obtěžovat a přinést lepší obsluhu i vzhled.", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu 11.10 Oneiric Ocelot.", "content": "Patnácté vydání Ubuntu ze 13. října 2011 nahradilo původní GNOME 2. řady, které systém doprovázelo od jeho prvního vydání v roce 2004, novým GNOME 3. Tím výrazně zjednodušilo instalaci prostředí GNOME Shell uživatelům, kteří nechtěli Unity, ale po změně přece jen prahli. Výchozím ovšem setrvalo právě Unity, tentokrát již oficiálně doplněné i Unity 2D. Původní dvoupanelové prostředí se tedy vytratilo, ale jeho náhražka zůstala jednoduše doinstalovatelná skrze balík „gnome-panel“. Kompletním přepracováním přešla přihlašovací obrazovka – původní GDM nahradilo LightDM a i motiv vzhledu byl výrazně přepracován. Odstranění se dočkal editor videa PiTiVi, Správce balíků Synaptic, Čistič systému a aplikace Mozilla Thunderbird nahradila původní Evolution. Změnou prošlo také Centrum softwaru pro Ubuntu, které bylo přepsáno do GTK3 a přineslo kromě jiného i podporu pro propagaci oblíbených/doporučených aplikací.", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu 12.04 Precise Pangolin – LTS.", "content": "Další verze LTS, z 26. dubna 2012, se stala velmi oblíbenou především mezi médii, kde získala dobrou odezvu. Přináší opět vylepšené desktopové prostředí a přihlašovací obrazovku, která se stala více inspirovaná chameleony. Celé prostředí se velmi přizpůsobuje uživatelovu pozadí plochy, a to již při výběru uživatele. Velmi zajímavou novinkou je HUD – Head-Up-Display, což je vlastně menu aplikací integrované do vyhledávacího dashe. Je tak tedy možné jednoduše, a v některých případech i velmi rychle, ovládat aplikace i pouze za pomoci klávesnice. I přes plán zůstává v této verzi ještě stále doporučeným Ubuntu verze 32bitová a velikost CD ponechaná na 700 MiB. Od této verze byly odstraněny všechny aplikace, využívající framework Mono, včetně aplikace Tomboy a samotného frameworku. Systém se opět dočkal vylepšené délky startu na většině zařízeních a podobně na tom jsou i aplikace Centrum softwaru pro Ubuntu a Ubuntu One.  Dále byla původní aplikace Ubuntu One nahrazena svou verzí pro operační systém Windows, pro snadnější spravování a vylepšování tohoto nástroje. Kvůli mnoha chybám a otravnému chování byla odstraněna funkce prostředí Unity, která schovávala levý panel s ikonami aplikací. V nové sekci nastavení Unity se ale objevila možnost toto schovávání opět aktivovat, přestože se s touto předvolbou panel chová odlišně od původní verze. Ubuntu 12.04 změnilo standard dlouhodobé podpory a sloučilo rozdílnou serverovou a desktopovou podporu na 5 let (60 měsíců).", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu 12.10 Quantal Quetzal.", "content": "18. října 2012 vyšla další verze Ubuntu, ve které byl oživen aktuální vzhled Ubuntu, včetně nové sady ikon. Nástroj Nastavení systému byl přejmenován na Centrum nastavení pro Ubuntu a doplněn o podporu pluginů. Hlavní novinkou je integrace webových aplikací do prostředí systému. Za zmínku stojí také možnost vzdáleného přihlášení přímo z přihlašovací obrazovky. Ubuntu 12.10 je první verze Ubuntu závislá na 3D akceleraci (nebo alespoň dostatečně výkonném procesoru), jelikož neobsahuje 2D verzi prostředí Unity.", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu 13.04 Raring Ringtail.", "content": "Oficiální jméno této verze distribuce bylo ohlášeno 17. října 2012 a bylo vydáno 25. dubna 2013. Přineslo hlubší integraci webových služeb do systému, stejně tak jako podporu nových obchodů. Významnou změnou je vylepšení prostředí Unity, především výkonu, ale také grafické stránky a funkcionality. Tato verze přináší také četná vylepšení z mobilní verze této platformy: Ubuntu Phone. Ubuntu 13.04 má délku podpory už jen 9 měsíců.  Kvůli nekompatibilitě s Windows 8 bylo ukončeno Wubi, instalátor Ubuntu přímo z prostředí Windows.", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu 13.10 Saucy Salamander.", "content": "Ubuntu 13.10 vyšlo 17. října 2013. Jednou z nejočividnějších změn této verze měla být záměna výchozího prohlížeče Firefox na Chromium, avšak z různých důvodů se tak nestalo a Firefox byl i v tomto vydání Ubuntu jako výchozí. Stejný osud mělo i dříve plánované nasazení okenního správce Mir. Hlavním důvodem odsunutí použití Miru byly technické problémy v režimu s více monitory.  Toto vydání tak hlavně přineslo další drobná vylepšování rozhraní Unity, chytré vyhledávání Smart Scopes, do správce souborů bylo navráceno stromové zobrazení (z předešlých verzí odstraněné vývojáři GNOME). Canonical se dále soustředí na přípravu pro mobilní zařízení a televizory, zobrazovací server Mir a Unity 8.", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu 14.04 Trusty Tahr – LTS.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Příprava vydání.", "content": "Toto vydání Ubuntu bylo Markem Shuttleworthem oznámeno 31. října 2011 s tím, že bude podporovat nejen PC, ale i mobilní telefony, tablety a chytré televizory. Oficiální jméno této verze distribuce, Trusty Tahr (věrný tahr), bylo pak zveřejněno 18. října 2013. Ubuntu 14.04 bylo nakonec, po vydání několika předchozích testovacích verzí, oficiálně vydáno 17. dubna 2014 jako 20. vydání Ubuntu v pořadí.", "section_level": 3}, {"title": "Vlastnosti a novinky.", "content": "Zaměření této verze Ubuntu bylo především na výkon, uživatelskou přívětivost a udržovatelnost. Vývojáři se pak při svých rozhodnutí měli chovat konzervativně a nezavádět do tohoto vydání velké novinky. Rozhraní systému bylo přizpůsobeno mobilním zařízením, především tabletům Nexus 7 a 10. Desktopové prostředí i nadále používá Unity 7 rozhraní. Základem distribuce je GNOME 3.10. Jedna z nejpříjemnějších novinek je možnost deaktivovat globální nabídky (představena byla ve vydání 11.10) a místo něj používat lokální pro každou aplikaci zvlášť, jako tomu bylo do vydání 11.10. Taktéž lze změnit velikost ikon ve spouštěcí liště.  Proběhla příprava na monitory s vysokým rozlišením a vysokým DPI (HiDPI). Přibylo Unity Control Center a nový, do systému lépe graficky zapadající, zámek obrazovky. Jsou lépe integrovány nové nabídky aplikací GNOME. Do správce souborů se vrátila vyhledávací funkce „type ahead“.", "section_level": 3}, {"title": "Nepoužité a ukončené technologie.", "content": "I nadále je jako okenní správce použit X.Org a ne uvažovaný Mir, který dostane příležitost v dalších vydání, která již nebudou typu LTS. Taktéž zatím nebylo ani nasazeno nové grafické rozhraní Unity 8, které také dostane prostor až v dalších vydáních a v Ubuntu 14.04 se nachází jako volitelná součást v podobě tzv. Developer preview, tedy testovací verze pro vývojáře.  Bylo oznámeno ukončení služby pro sdílení souborů Ubuntu One (služby Ubuntu One pro jednotné přihlášení a pro platební služby zůstávají).", "section_level": 3}, {"title": "Prvenství.", "content": "Ubuntu 14.04 je prvním vydáním, které podporuje ARMv8-A (jedná se o 64bitový procesor typu ARM, podpora ARMv7 byla představena již v Ubuntu 9.04). Taktéž jako první podporuje architekturu IBM POWER (Performance Optimization With Enhanced RISC).", "section_level": 3}, {"title": "Ubuntu 14.10 Utopic Unicorn.", "content": "Ubuntu 14.10 vyšlo 23. října 2014. Vydání nepřineslo žádné významnější novinky, došlo pouze ke kosmetickým změnám, opravám chyb a obvyklým aktualizacím balíčků a součástí.", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu 15.04 Vivid Vervet.", "content": "Další vydání Ubuntu vyšlo 23. dubna 2015. Byla přidána podpora pro nové architektury procesorů, výchozím inicializačním systémem se stal systemd namísto doposud používaného Upstartu. Došlo také k menším změnám v Unity.", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu 15.10 Wily Werewolf.", "content": "Ubuntu 15.10, vydané 22. října 2015, přineslo pouze další opravy chyb v Unity a aktualizace balíčků.", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu 16.04 Xenial Xerus – LTS.", "content": "Nové vydání s prodlouženou podporou vyšlo 21. dubna 2016. Nejvýznamnější novinkou bylo uvedení nového formátu balíčků snap, který přinesl zejména zvýšení bezpečnosti, podporu inkrementálních aktualizací a odstranění systému závislostí (v balíčku mohou být obsaženy všechny moduly potřebné pro běh programu). Vedle snapů byl však nadále podporován formát deb. Centrum softwaru pro Ubuntu bylo nahrazeno aplikací GNOME Software, která však byla v systému pojmenována jako Ubuntu Software. Do výchozí instalace byl přidán GNOME kalendář, naopak aplikace Empathy a Brasero byly odebrány. Ve výchozím nastavení bylo vypnuto online vyhledávání v dashi. Došlo také k úpravám v prostředí Unity, zejména přibyla možnost přesunutí Launcheru dospod obrazovky.", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu 16.10 Yakkety Yak.", "content": "Ubuntu 16.10 vyšlo 13. října 2016 a nepřineslo žádné významnější změny, pouze aktualizace balíčků a součástí.", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu 17.04 Zesty Zapus.", "content": "Ubuntu 17.04 vyšlo 13. dubna 2017. Byla ukončena podpora architektury procesorů PowerPC, swapovací oddíl byl nahrazen swapovacím souborem. Byla také přidána podpora pro tisk bez ovladačů, zejména za použití technologií IPP Everywhere a Apple AirPrint. Novou oficiální odnoží se stalo Ubuntu Budgie využívající stejnojmenné desktopové prostředí Budgie, zanikla naopak odnož Mythbuntu.", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu 17.10 Artful Aardvark.", "content": "Posledních několik vydání Ubuntu bylo spíše opravných. Ubuntu 17.10 po delším čase přináší větší změny. Po zvážení bylo 5. dubna 2017 Markem Shuttleworthem oznámeno ukončení vývoje Unity Canonicalem a přechod zpět ke grafickému prostředí GNOME. Současně bylo oznámeno ukončení vývoje mobilního systému Ubuntu Touch.  GNOME je v tomto vydání Ubuntu přizpůsobené, aby bylo Unity podobné. Tímto vydáním také zanikla samostatná verze Ubuntu GNOME. Výchozím zobrazovacím serverem na podporovaných systémech se stal Wayland, starší zobrazovací server zůstává dostupný k výběru při přihlášení. Od tohoto vydání Ubuntu Desktop již také nejsou k dispozici 32bitové instalační obrazy. Vývoj Unity byl ze strany Canonicalu ukončen, existuje však plán na novou komunitou udržovanou větev.", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu 18.04 Bionic Beaver – LTS.", "content": "Vydání Bionic Beaver (vyšlo 26. dubna 2018) ve svém instalátoru obsahuje volitelnou (opt-in) položku; ta umožňuje provést minimální instalaci. Tato obnáší základ systému, desktop a internetový prohlížeč. Nenainstaluje se tudíž kancelářský balík LibreOffice, prohlížeč fotografií Shotwell, emailový klient Thunderbird, ani ostatní desktopové aplikace. Výchozím grafickým serverem v této LTS verzi zůstává X.Org, zobrazovací server Wayland je dostupný jako technologická ukázka, přepínat mezi nimi jde z přihlašovací obrazovky. Výchozím desktopovým prostředím je přizpůsobené GNOME.", "section_level": 2}, {"title": "Verze.", "content": "Každých šest měsíců je uveřejněná nová verze Ubuntu a má svoje kódové jméno a číslo. Číslo verze je založené na měsíci jejího uveřejnění, takže například \"4.10\" reprezentuje říjen 2004. Jedná se o tzv. Y.MM standard. Níže je seznam minulých a plánovaných verzí.", "section_level": 1}, {"title": "Dlouhodobá podpora (LTS).", "content": "Jednou za dva roky vychází verze s dlouhodobou podporou (LTS – Long-Term Support), což byla dříve verze s 36měsíční podporou pro desktop a 60měsíční podporou pro servery. Od vydání Ubuntu 12.04 je podpora u obou verzí LTS shodně pět let. Standardní verze, které vycházejí v půlročních cyklech, měly dříve délku podpory 18 měsíců, od verze Ubuntu 13.04 je délka podpory těchto standardních verzí již jen 9 měsíců.  Poslední vydaná verze LTS je Ubuntu 20.04 Focal Fossa.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ubuntu je svobodná a otevřená linuxová distribuce založená na Debian GNU/Linux. Ubuntu je oficiálně vydáváno ve třech vydáních: pro stolní počítače, servery, a třetí pro různá zařízení internetu věcí a pro roboty. Je vyvíjeno společností Canonical a komunitou dalších vývojářů, podle zásluhového modelu správy. Název distribuce je odvozen ze zuluského pojmu \"Ubuntu\" znamenajícího přibližně „lidskost ostatním“. Na rozdíl od Debianu pravidelně zveřejňuje nové verze každých 6 měsíců s podporou na dalších 9 měsíců a každé dva roky vychází verze s dlouhou podporou 5 let; tímto způsobem se Ubuntu snaží poskytnout aktualizovaný a stabilní operační systém pro běžného uživatele s použitím svobodného softwaru. Nejnovější verze 20.04 vyšla v dubnu 2020.", "tgt_summary": "Ubuntu(国际音标:,)是以桌面应用为主的Linux发行版,Ubuntu由Canonical公司发布,他们提供商业支持。它是基于自由软件,其名称来自非洲南部祖鲁语或科萨语的「Ubuntu」一词(译为乌班图),意思是「人性」、「我的存在是因为大家的存在」,是非洲传统的一种价值观。", "id": 1761429}
{"src_title": "United Linux", "tgt_title": "United Linux", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "S růstem popularity Linuxu během 90. let 20. století vzniklo mnoho různých distribucí. Neboť jádro linuxu i množství aplikací GNU jsou svobodný software, každý si může poměrně velmi snadno vytvořit vlastní distribuci a uvést ji na trh. Mnoho pozorovatelů se obávalo fragmentace a s ní spojené rozsáhlé nekompatibility podobně jak tomu bylo na počátku 90. let při takzvané „válce Unixů“.  První krok ke vzniku United Linux byl učiněn na COMDEXu v listopadu 1999. Přes množství neúspěšných začátků byli členové projektu přesvědčeni o smyslu jednotné platformy GNU/Linux.  V březnu a dubnu 2002 se sešla skupina United Linuxu a vytvořila základní technickou specifikaci za pomoci návrhu čtyř členů konsorcia a jejich obchodních partnerů.  Projekt byl veřejně ohlášen 30. května 2002. První beta byla uvolněna pro partnery United Linuxu 14. srpna 2002, veřejná beta vyšla 25. září 2002 a United Linux 1.0 vyšel 19. listopadu 2002.", "section_level": 2}, {"title": "Zánik.", "content": "Ukončení vývoje United Linuxu bylo oznámeno na tiskové konferenci Novellu v 22. ledna 2004 Richardem Seibtem, prezidentem divize SUSE. Hlavním důvodem byl soudní spor SCO v. IBM a veřejné útoky SCO na Linux.  Vyšlo najevo, že se práce na United Linuxu prakticky zastavily brzy po začátku soudní pře. A přibližně v té době SUSE přestalo spolupracovat na projektu. Poslední zprávy o projektu byly ohlášení podpory Oracle pro UL 13. března 2003, a podpoře procesorů AMD64 22. dubna 2003.  Přes zánik projektu, se mnoho pozorovatelů domnívá, že měl pozitivní efekt: zvýšil povědomí o Linuxu, zvláště SUSE, a přispěl k širší podpoře Linuxu u výrobců software a hardware. SUSE oznámilo, že bude nadále poskytovat podporu United Linuxu a spolupracoval s Conectivou a Turbolinuxem.", "section_level": 2}, {"title": "Technická specifikace.", "content": "Distribuce byla založena na SUSE Linuxu a Linux Standard Base, plánovalo se, že SUSE bude dělat většinu technologické práce a ostatní, SCO, Turbolinux a Conectiva, se budou zaměřovat na prodej na jejich místních trzích.  Verze 1.0 měla být hlavní verzí jeden rok a další rok, po nahrazení 2.0, měla mít technickou podporu. Verze 1 obsahovala", "section_level": 1}], "src_summary": "United Linux byl pokus konsorcia distributorů Linuxu vytvořit jednotný základ distribucí pro firemní použití, jakož i minimalizovat duplicitu ve vývoji distribucí a vytvořit výkonnou konkurenci Red Hatu. Zakládajícími členy byli SUSE, Turbolinux, Conectiva ad SCO (dříve \"Caldera Systems\"). Vznik konsorcia byl oznámen 30. května 2002 a zánik 22. ledna 2004.", "tgt_summary": "United Linux,也被拼为UnitedLinux, LLC(有时用英语:LLC特指),于2002年3月30日提出的自由软件计划。针对企业用户,它希望建立一个统一的Linux发行版,以对抗Red Hat。参与这个计划的成员有SUSE、TurboLinux、Conectiva(之后它被MandrakeSoft收购,成为Mandriva的前身)、以及Caldera系统(稍后它改名为SCO Group)。这个计划并没有达成它的目标,在2004年1月22日宣告终止。", "id": 2088465}
{"src_title": "Blízký východ", "tgt_title": "近東", "src_document": [{"title": "Počátky lidské civilizace.", "content": "V údolí velkých řek v oblasti dnešního Blízkého východu vznikly nejstarší lidské civilizace: egyptská v údolí řeky Nil a sumersko-akkadská u soutoku řek Eufrat a Tigris (pro úplnost dál na východ vznikly další jedinečné kultury v údolí řeky Indu, v dnešním Pákistánu, a v Číně na břehu řeky Chuang-che, česky „Žlutá řeka“). Ze všech starobylých kultur, které přežily až do počátku křesťanské doby a udržely si svůj osobitý charakter i původní jazyk, je nejstarší kultura egyptská. Rozlohu Egypta vymezovalo údolí dolního toku a delty řeky Nil. Zde se vyvinula vyspělá civilizace, která přetrvala 2500 let. Nejstarší známá zemědělská společenství vznikla na dolním toku řek Eufrat a Tigris v Mezopotámii. Mezi prvními lidmi, kteří se zde před více než 7000 let usadili, byli Sumerové.  První sumerské obyvatelstvo se objevilo na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. Ve starověku byla Mezopotámie rozdělena na severní Asýrii a jižní Babylonii. Horní část Babylonie se nazývala Akkadská říše a dolní Sumer. Dnes tvoří toto území jižní část Iráku. Sumerové byli národ neznámého původu rasového a jazykového, Akkaďané byli semité. Tato území se stala mimořádně úrodnými, protože stejně jako v Egyptě se lidé naučili regulovat záplavy Nilu, byla i oblast Sumeru a Akkadu propojena přirozenými i umělými kanály. To vše předpokládalo spolupráci lidí a začaly vznikat zpočátku jednotlivé městské státy, které byly silnějšími panovníky spojovány ve větší celky. Významným centrem Mezopotámie se za svého panovníka Chammurapiho (1792–1750 př. n. l.) stal Babylón.  V době, kdy Babylonie dominovala v jižní Mezopotámii, ovládali sever bojovní Asyřané. Nárazníkový stát Asýrie byl zřízen na ochranu proti nájezdům nepřátelských kmenů sídlících v horách na sever a na východ od Babylonie. Království Asyřanů se rozkládalo v údolí horního toku Tigridu v severní části Mezopotámie kolem dnešního Mosulu. Po roce 2000 př. n. l. po sjednocení celé Asýrie začal její tehdejší král pronikat do Sýrie a dál k moři. Kolem roku 1650 př. n. l. se v době války sjednotilo několik malých městských států. Výsledkem byl vznik bohatého a mocného království Chetitů. Chetité vyplenili v roce 1595 př. n. l. Babylonii a postupně obsadili Anatolii, Sýrii i Levantu a ohrozili moc Asyřanů a Egypťanů v této oblasti. Na jejich říši útočily různé kmeny, což postupně vedlo na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. k jejich zániku.  Oblast od horního toku Eufratu po Sínajský poloostrov a od Středozemního moře po Arabskou poušť byla označována jako Syropalestina. V minulosti to byla oblast politicky nejednotná, rozdrobená v množství městských státečků, do které zasahovaly sousední velmoci – z jihu Egypt, ze severozápadu Chetité, od východu Asyřané aj. Do příchodu Izraele tvořila Palestina kulturní jednotu se Sýrií, a proto", "section_level": 1}, {"title": "Vznik monoteistických náboženství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Judaismus.", "content": "Judaismus je termín, kterým se zhruba od 19. století označuje náboženství židovského národa – Izraele. Prvním biblickým patriarchou a praotcem izraelského národa je Abrahám. Je vzorem Božího muže, který se poslušně podřídil Božímu povolání. Asi v roce 2100 př. n. l. se stalo", "section_level": 2}, {"title": "Křesťanství.", "content": "Křesťanství vzniklo z antického judaismu na území Palestiny, kde působil Ježíš Nazaretský. Betlém (tj. dům chleba) je za doby judského krále Heroda Velikého (snad 73 př. n. l. – 4 př. n. l.) a za římského císaře Augusta (63 př. n. l. – 14 n. l.) označován za místo narození Ježíše Krista. Novozákonní evangelia podle Matouše a Lukáše uvádějí: Jméno Jézús (Ježíš) je pořečtěný tvar", "section_level": 2}, {"title": "Islám.", "content": "Za zakladatele islámu je pokládán arabský prorok Muhammad (Mohamed), který se narodil c. 570 v Mekce. Muhammad byl zcestovalým obchodníkem a ovlivnila ho židovsko-křesťanská víra v jednoho boha. Když mu bylo čtyřicet let, prožil údajně prostřednictvím archanděla Gabriela první zvěstování od Boha (Alláha). Tato zjevení (Boží slovo) jsou zachycena v Koránu, svaté knize vyznavačů islámu – muslimů. Poté, co začal Muhammad se svým učením, cítili se vládci Mekky (tzv. Hidžra) ohroženi. Muhammad a jeho učedníci odešli v roce 622 do Medíny (tzv. Jathrib) – nazývané Město prorokovo a tento rok se stal počátkem muslimského kalendáře (hidžra). Počet jeho učedníků rychle stoupal. Muhammad zemřel v roce 632 v Medíně. Mekka je město, které se nachází", "section_level": 2}, {"title": "Přechod od kmenového ke státoprávnímu uspořádání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Arabská říše.", "content": "Mezi 5.–10. stoletím se ve značné části Evropy prosadily feudální vztahy a vznikly a upevnily se raně feudální státy. Dva největší z nich – říše byzantská a říše franská byly ohrožovány nebezpečnými útoky Arabů. Arabové jsou obyvatelstvo semitského původu – jazykově příbuzní Židů, Babyloňanů a Féničanů. Odedávna obývali Arabský poloostrov, stepi mezi Sýrií a Eufratem a jižní Mezopotámií. Nehostinná Arábie jim neposkytovala dostatek stálé výživy, a proto se již v předchozí době několikrát přemístili do bohatých sousedních krajů. V severní Arábii byli kočovníky, kteří se živili chovem ovcí a velbloudů a loupežemi. Dělily se na drobné kmeny beduínů, které mezi sebou neustále zápasily. Základem jejich společenského života byly rodové svazky, ale v polovině 1. století vznikala rodová a kmenová šlechta, která vlastnila velká stáda a podrobovala si chudší příslušníky rodu. V úrodném", "section_level": 2}, {"title": "Předosmanské období.", "content": "V roce 637 dobyli muslimští Arabové Palestinu, kterou do té doby ovládala byzantská říše. Palestina byla Svatou zemí pro křesťany i pro muslimy. Koncem 10. století arabská říše jako jednotný celek zanikla. V roce 1095 vyzval papež křesťanské", "section_level": 2}, {"title": "Osmanská říše.", "content": "Dědicem Seldžuků se stala Osmanská říše, která byla založena v roce 1299 Osmanem I. Osmanská říše zvítězila nad Byzancí a rychle se rozšířila o Anatolii a část Balkánu. Své výboje do Evropy začala roku 1398. Na krátké období zabránili jejímu rozšiřování Mongolové, ale poté, co v roce 1453 Mehmed II. dobyl Konstantinopol, nastal její zlatý věk. Původní byzantské sídelní město bylo přejmenováno na Istanbul a stalo se centrem velkolepé říše, která ve svém vrcholném období kolem roku 1680 sahala od Alžíru k Persii a od Uher k Arábii. V období od roku 1520 do roku 1566 vládl Sulejman Nádherný, který reformoval osmanskou správu a právní systém. Obohatil všechny", "section_level": 2}, {"title": "Blízký východ v období kolonialismu.", "content": "Sykesova-Picotova dohoda podepsaná se souhlasem carské říše představovala tajný plán Francie a Velké Británie na rozdělení sfér vlivu na území poražené Osmanské říše. Na Mírové konferenci ve Versailles dne 30. ledna 1919 schválily vedoucí delegací pěti velmocí – Velké Británie, Francie, Itálie, Japonska a USA – rezoluci, která se stala základem 22. článku Statutu Společnosti národů. Stálo v ní, že „arabský lid ještě není schopen samostatného státního života v obtížných podmínkách moderního světa“, a proto musí být „péče o něj svěřena národům ve formě mandátu“. Mandát byl definován jako „poskytování rad a účast při řízení státu do té doby, než se tyto budou moci stát samostatnými“.  Na základě poválečného uspořádání v letech 1919–1923 je za mandátní území považováno teritorium, na němž se rozkládají takové státy jako Palestina/Izrael, Sýrie, Libanon, Jordánsko, Irák, Egypt, Libye a další země severní Afriky. Spojené státy", "section_level": 2}, {"title": "Společenské nepokoje na začátku 21. století.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pojem \"barevná revoluce\".", "content": "Na začátku 21. století se v postkomunistických společnostech ve východní Evropě a v některých zemích střední Asie vyvinuly tendence, pro který se používá pojem \"barevná revoluce\". Její stoupenci si vždy přivlastnili specifickou barvu nebo květinu jako symbol revoluce. Za jejich součást jsou považovány také události, které v období od dubna 2005 do přelomu let 2010/2011 proběhly na Blízkém východě. Kritici barevných revolucí často", "section_level": 2}, {"title": "Události označené za \"arabské jaro\".", "content": "Za \"arabské jaro\" byly označeny dramatické události, které od počátku roku 2011 otřásaly zeměmi Blízkého východu a severní Afriky. Toto označení vypustil předčasně do světa už 6. ledna 2011 americký politolog Marc Lynch. Hodilo se to pro televizní debaty, ale ve skutečnosti zastíralo pohled na to, co se skutečně dělo. To, co se odehrálo, nebylo žádné \"arabské jaro\" a pouze vzbudilo nerealistická očekávání, že se v arabském světě brzy vše napraví. Autoritářské režimy, proti nimž byly místní revoluce namířeny, měly být nahrazeny procesem demokratizace státní správy a veřejného života vůbec. Byli to především mladí lidé, kteří vyšli do ulic, ale jejich volání po svržení diktátorů a nastolení oné svobody nebylo provázeno představou o alternativách dosavadního stavu. Není pochyb, že ryze ekonomické důvody jsou jen jedním aspektem, protože ti, kteří v lednu a únoru 2011 protestovali v Káhiře nebo Tunisu, nebo povstalci, kteří svrhli režim Muammar Kaddáfího, vůbec nejsou lidé žijící pod hranicí chudoby. Mladí lidé svá shromáždění organizovali pomocí moderních sociálních sítí. Šlo jim spíše o celkové uvolnění poměrů, o nastolení základních parametrů sociální spravedlnosti, utlumení zvůle úřadů a úpravu pojetí mezilidských vztahů a", "section_level": 2}, {"title": "Vznik tzv. Islámského státu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vize \"džihádu\", svaté války islámu.", "content": "Vize \"džihádu\", svaté války islámu, pochází z 18. století. Kolem roku 1760 jeden z kmenových náčelníků na Arabském poloostrově, emír Muhammad ibn Saúd přijal do svého kmene potulného kazatele jménem Muhammad ibn Abd-Wahháb, který ztělesňovat ideologii vyžadující absolutní podřízenost. Tato ideologie se odvolávala na Alláhovu autoritu. Náčelník a kazatel, kteří se stali mužem meče a mužem koránu, vytvořili kolem roku 1760 představu ryzího a ničím nepoznamenaného islámu. Wahháb propagoval zásadu „svaté války“ proti každému ze sousedních kmenů, které se nehlásily k jeho způsobu života. Současně bojoval proti uctívání hrobek a svatyní. Uctívání", "section_level": 2}, {"title": "Nové vystupování náboženství do popředí v arabském světě.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Egypt v období let 1948-1967.", "content": "V éře egyptského prezidenta Gamála Abd an Násira v letech 1954-1970 byla náboženská otázka ve sporech arabského světa se Západem bezvýznamná. Široké lidové masy byly pod vlivem nacionalistických a arabských hesel. Náboženské argumenty začaly pozvolna vystupovat do popředí až po červnové šestidenní válce v roce 1967, ve které proti sobě stáli egypští a", "section_level": 3}, {"title": "Sovětská válka v Afghánistánu v letech 1979-1989.", "content": "Náboženské vlivy značně zesílily zásluhou boje muslimů proti sovětské armádě v Afghánistánu a také v důsledku války v Perském zálivu v letech 1990/91. Díky oběma konfliktům zůstaly jako hrozba pro Západ zachovány islámský fundamentalismus a islámský terorismus.  V polovině roku 1981, kdy sovětské vojsko bojovalo v Afghánistánu, se povstalecké islámské kmeny naučily taktice gerilové války \"hit and run\". Začala poziční válka, která měla trvat dlouhé roky. Svět si potom osvojil termín, jímž se sami začali označovat islámští válečníci: mudžáhid – bojovník za víru. Od roku 1986 byly Spojenými státy dodávány mudžahedínům ve velkém množství rakety FIM-92 Stinger, což byla velmi důležitá zbraň proti sovětským helikoptérám, protože měly velice jednoduchou obsluhu, kterou si každý bojovník rychle osvojil. V severopákistánském městě v Péšaváru se nacházela základna, která měla sloužit jako centrum aktivního odboje proti sovětským okupantům. Svůj stan a logistické základny tam mělo šest militantních organizací, které byly financovány americkou tajnou službou CIA", "section_level": 3}, {"title": "Mezinárodní koalice v čele se Spojenými státy ve válce proti islámské zemi.", "content": "2. dubna 1990 vystoupil irácký představitel Saddám Husajn s projevem, že jeho země bude v dohledné době schopna vyrobit atomovou bombu, čímž by Irák vstoupil na cestu k metě nazývané atomová mocnost. Během léta 1990 se rozhodl Irák, zruinovaný a zavalený dluhy po dlouhé válce s Íránem, uloupit bohatý Kuvajt. 2. srpna 1990 pronikla irácká armáda na kuvajtské území. Na dobytí emirátu stačilo jen několik hodin a stejného dne odvysílalo rádio Bagdád hlášení o spojení Iráku a Kuvajtu. Po obsazení emirátu Kuvajt iráckými vojsky se 2. srpna 1990 Usáma bin Ládin rozhodl organizovat svaz dobrovolníků, kteří budou ochotni proti Saddámu Husajnovi bojovat.  Reakce Washingtonu na sebe nenechala dlouho čekat, protože z pohledu Spojených států byly v ohrožení vyjma Kuvajtu, také veškeré zásoby ropy v Zálivu. Americký prezident G.H.W. Bush vystoupil s požadavkem, že se Husajn musí z Kuvajtu bezpodmínečně stáhnout. Poté zahájily Spojené státy kampaň za vojenskou intervenci v Iráku. Američané chtěli utvořit co nejširší koalici. Dostali souhlas od svých hlavních spojenců: Velké Británie, Kanady, Francie a Itálie.", "section_level": 2}, {"title": "Proniknutí islamistického terorismu na území Spojených států.", "content": "Kvůli džihádu se dostaly do potíží i Spojené státy. Džihádistický salafismus patří k hlavním ideologickým proudům islamistického terorismu, ze kterého vycházejí organizace al-Káida nebo africká Boko-Haram. Největším teroristickým činem v historii byly útoky čtyřmi unesenými letadly na New York a Washington, které zosnovala a podnikla dne 11. září 2001 teroristická síť al-Káida. Útok provedlo 19 teroristů, z nichž většina byli saúdští Arabové jednající na rozkaz Usáma bin Ládina, který v té době využíval pohostinnosti afghánského", "section_level": 2}, {"title": "Globální válka proti terorismu.", "content": "Jako aplikace teorie globální demokratizace byla vytvořena „Bushova doktrína\", která přisoudila USA roli jediné supervelmoci, která musí určovat a udržovat světový řád. Jejími hlavními cíli jsou válka proti terorismu, jako hlavní globální bezpečnostní hrozbě, a s tím související vyloučení zbraní hromadného ničení a v neposlední řadě demokratizace hlavních i regionálních mocností. 20. září 2001 vyhlásil americký prezident G.W.Bush „válku proti terorismu“ s tezí, že Spojené státy mají právo postavit se proti zemím, které teroristům pomáhají nebo je přechovávají.", "section_level": 2}, {"title": "Operace Trvalá svoboda 2001 v Afghánistánu.", "content": "Prvním uplatněním Bushovy doktríny v praxi byla vojenská invaze do Afghánistánu a svržení islámského režimu Tálibánu, který Usámu bin Ládinovi v minulosti opakovaně poskytl azyl. Válka v Afghánistánu byla zahájena 7. října 2001 pod názvem operace Trvalá svoboda. Od samého začátku byla vnímána jako první odpověď Spojených států na teroristické útoky 11. září 2001. Začala v době, kdy se tehdejší americké administrativě dostávalo projevů solidarity a podpory celého světa. Ochotu spolupracovat s americkou vládou projevil na počátku října 2001 i pákistánský prezident Parvíz Mušaraf tím, že otevřel svou zemi pro americké letectvo i pozemní vojska. 7. října začali Američané a Britové bombardovat tálibanské jednotky v Afghánistánu. Leteckými útoky proti cílům v Afghánistánu začala \"válka proti terorismu\". Na prvním místě vyhlášeného boje stál Usáma bin Ládin, představitel al-Káidy. Zasažen měl být i tálibánský režim v jihozápadní pákistánské provincii Kandahár. Spojené státy se stejně jako při vzdušných úderech proti Srbsku prováděných v rámci operaci Spojenecká síla v roce 1999 spolehly na tzv. „chirurgické údery“ ze vzduchu. Letecké útoky byly zahájeny 7. října 2001 a zcela zničily vojenské struktury al-Káidy a Tálibánu, zejména brigády, které bránily Kábul. Potom speciální komanda americké armády zajistila úkryty vůdců al-Káidy", "section_level": 3}, {"title": "Operace Irácká svoboda 2003.", "content": "Prosazování demokracie je z perspektivy Bushovy doktríny přípustné i silou, pokud to Spojené státy, ochránce globálního řádu poslední instance, považují za nutné. Po operaci Trvalá svoboda zahájené 7. října 2001 v Afghánistánu byla provedena operace Irácká svoboda 2003 jako druhá fronta globální války proti terorismu. Na konci listopadu 2001 se američtí vojenští stratégové zaměřili na Irák, což potvrdila také bezpečnostní poradkyně prezidenta G. W. Bushe Condoleezza Riceová prohlášením: „Už před 11. zářím jsme věděli, že Saddám Husajn je nesmírně nebezpečný člověk. Představuje nebezpečí pro vlastní lid. Saddám Husajn je hrozbou pro celou oblast Blízkého východu – a", "section_level": 3}, {"title": "Uplatnění Bushovy doktríny v Sýrii.", "content": "Po rozpadu východního bloku a ukončení studené války prosazují Spojené státy v oblasti Blízkého východu stále samostatnější postupy, které s postoji spojenců v NATO a Evropské unii nemusí být vždy v souladu (nejednotně se Evropa stavěla k americké intervenci do Iráku v roce 2003). V Sýrii se události arabského jara změnily ve vleklou „občanskou“ válku. Spojené státy a státy Evropské unie v duchu politiky dvojího metru na jedné straně vojensky zasáhly 19. března 2011 v Libyi a dopustily, že byl potupným způsobem zavražděn plukovník Muammar al-Kaddáfí, někdejší přítel evropských lídrů, mezi které patří německý kancléř Gerhard Schröder nebo britský premiér Tony Blair, a na druhé straně od roku 2013 spolupracují se zjevně diktátorským režimem Bašára al-Asada v Sýrii na likvidaci chemických zbraní, přihlížejí systematickému vraždění „občanů“ Syrské arabské republiky vlastní „lidovou armádou“ a tajnou policií a považují al-Asada za partnera pro další vyjednávání o budoucnosti této země – to vše za diplomatického triumfu Ruska. Ve vztahu k zemím Blízkého východu pokračují Spojené státy v politice dvojího metru i v roce 2017. Dne 6. dubna 2017 podnikly Spojené státy masivní raketový útok na vojenskou základnu syrských sil Šajrát na západě země nedaleko Homsu v odvetě za chemický útok na civilisty na město Chán Šajchún v provincii Idlíb obsazeném opozicí, ke kterému došlo 4. dubna 2017. Z torpédoborců ve Středozemním moři bylo vypáleno 59 střel Tomahawk s plochou", "section_level": 3}, {"title": "Počátky Islámského státu.", "content": "Již v padesátých letech 20. století se v Abd an-Násirově vězení radikalizovali islamisté a o pár let později se stali první generací al-Káidy. Nebezpečí islámského odboje a terorismu kontinuálně narůstalo od osmdesátých let 20. století. Pojilo se s konflikty v Afghánistánu, Bosně, Iráku i v Sýrii. V Afghánistánu bojovali ještě převážně arabští muslimové. Pokud se uchýlili do azylu v Evropě (např. v Londýně), i nadále zaměřovali pozornost jen na nepřátele ve svých domovských zemích. Díky válce v Bosně se v devadesátých letech stal džihád zajímavým také pro evropské muslimy. Zkušenosti sbírali ve výcvikových táborech v Afghánistánu. Po zničení těchto táborů se od roku 2003 stal novým magnetem pro džihádisty celého světa Irák. Krátce po americké", "section_level": 2}, {"title": "Vznik tzv. \"Islámského státu\".", "content": "Islámský stát je radikální sunnitská džihádistická organizace blízká al-Káidě, která zastává extrémně fundamentalistickou verzi sunnitského islámu – salafismu. Cílem uskupení je obnovit chalifát na územích, které v dějinách bylo pod muslimskou nadvládou. Tento strategický cíl zasahuje území tří kontinentů – Afriky, Asie a Evropy. V roce 2013 začala organizace používat modifikovaný název Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL) a Islámský stát v Iráku a Sýrii (ISIS). Na územích, která ISIS ovládá, dochází až ke genocidnímu násilí páchanému na křesťanech, šíitech, ale také na umírněných sunnitech. Na druhou stranu však ISIS nedrží ovládané území pouze pomocí teroru. Celá řada sunnitských obyvatel oblasti je s jeho vládou vcelku spokojená, protože nevidí velký rozdíl mezi ní a vládou svržených diktátorů. Pro mnohé kmenové svazky a rody je faktické zrušení syrsko-irácké hranice a tedy ukončení Sykes-Picotovy dohody z roku 1916 nastolením historické spravedlnosti. Klíčovým datem v dějinách Islámského státu je 29. červen 2014, kdy poprvé vystoupil jeho vůdce Abú Bakr al-Bagdádí na veřejnosti v černém rouchu a prohlásil se za chalífu. V osvobozených částech Sýrie a Iráku byl vyhlášen chalífát „Islámský stát“. Islámský stát je možno charakterizovat jako nelegitimního aktéra, který reprezentuje novou formu totalitního", "section_level": 2}], "src_summary": "Blízký východ nebo také Přední východ (, ) je označení pro oblast východního Středomoří a případně i přilehlých oblastí. Pojem vznikl z evropského pohledu jako protiklad Dálného východu.", "tgt_summary": "近东,早期近代西方地理学者以「近东」指邻近欧洲的「东方」。欧美人使用的词汇,以他们所处的位置来讲,指地中海东部沿岸地区,包括非洲东北部和亚洲西南部,有时还包括巴尔干半岛。在巴尔干战争与第一次世界大战后,一般不再把巴尔干国家称为近东国家,而以「东南欧」或「南欧」代称。第二次世界大战后,此称渐为「中东」取代,但两者常通用。", "id": 2993432}
{"src_title": "Plena", "tgt_title": "尿片", "src_document": [{"title": "Typy.", "content": "Pleny mohou být vyrobeny z absorbujících vrstev látky nebo ručníkové tkaniny či z jednorázových absorbujících materiálů. Výběr použití látkových nebo jednorázových plenek je individuální. Zatímco látkové plenky jsou v dlouhodobější perspektivě určitě levnější než jednorázové, vliv prostředí, zdraví a zvyků tvoří také významné faktory. Všechny studie, které odstartovaly polemiky počátkem 90. let 20. století, financovala firma Procter & Gamble, která v té době čelila rostoucí kritice, neboť produkovala většinou jednorázové plenky. Pro dospělé drtivě převládá trh s jednorázovými plenami, zatímco u dětských plen je poměr vyrovnanější.", "section_level": 1}, {"title": "Látkové.", "content": "Látkové pleny jsou pratelné, znovu použitelné a méně zatěžují odpadní skládky. Na jejích praní se používají prací prostředky a voda. Děti používající látkové plenky mají tendenci začít používat toaletu dříve, protože látka udržuje vlhkost, která může dítě vyrušovat nebo aspoň připomíná tělesné funkce. Tyto děti potřebují průměrně 6000 výměn plenek. Když se vyhodí na odpadní skládku, bavlněné plenky se rozloží během 6 měsíců.  Látkové plenky se staly v posledních letech dostupnější. Naformované látkové plenky s uzávěry nebo plenky „všechno v jednom“ (\"all-in-one\") s obalem chránícím před vlhkostí jsou teď dostupné jako alternativa k starším překládaným a sepnutým plenkám. Některá americká města nabízejí plenkový servis – za poplatek jsou dodávány čisté plenky a sbírány špinavé. Látkové plenky mohou být používané spolu s bezplínkovou komunikační metodou jako pojistka proti nehodě.", "section_level": 2}, {"title": "Jednorázové.", "content": "Moderní jednorázové plenky se obvykle vyrábí z látce podobného vodotěsného obalu, vlhkost odvádějící vnitřní vrstvy a absorbujícího vnitřního jádra. První zmínku o jednorázové plence udělal Pauli Strǒm ze Švédska v roce 1942. První jednorázové plenky měly vnitřek z mnoha vrstev kapesníkového papíru a byly schopny udržet 100 ml moče, co je asi jedno močení. Po roku 1960 se začala pro absorpční jádro používat celulóza a jednorázové plenky se staly populárnější u rodin, které si je mohly dovolit. Od sedmdesátých let se na západě začaly masově vyrábět i pro dospělé. Do postkomunistických zemí se jednorázové pleny dostaly až v 90. letech. Moderní jednorázové pleny pro dospělé jsou schopny při běžném nošení pojmout až okolo jednoho litru.  Dospělí upřednostňují jednoznačně jednorázové, jelikož jsou diskrétnější, lehčí, nezapáchají, vydrží déle suché a dají se nosit déle.  Jednorázové plenky předstihly prakticky v celém vyspělém světě v prodeji látkové plenky. V roce 2004 se jen v USA prodalo přibližně 18 miliard kusů jednorázových plenek.  Jednorázové plenky se těžko zpracují a jejích materiály se v odpadní skládce podle některých studií rozloží až za asi 500 let. Protože jednorázové plenky odvádějí vlhkost od těla dítěte, děti někdy nepoznají, že jsou vlhké, což může být důvod, proč se tyto děti učí na toaletu až od 3 let. Mohou proto potřebovat až 8000 jednorázových plenek. I když látkové plenky stojí víc za kus, jednorázové plenky jsou v dlouhodobé perspektivě mnohem dražší.  Jednorázové plenky obsahují chemikálie zahrnuté nechtěně během produkce i záměrně pro zlepšení absorpce a sání vlhkosti od kůže. I když tento systém udržuje kůži suchou, může ji i podráždit.", "section_level": 2}, {"title": "Užití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Děti.", "content": "Většina dětí ve věku 1,5–4 roky, v závislosti na výchově, typu plenek, rodičovských zvycích a osobnosti dítěte, nepotřebuje plenky, když nespí. Ale některé děti mají problémy s denní nebo častěji s noční kontrolou močení až do 8 let nebo i déle. To může být způsobeno mnoha důvody, nejčastěji nedostatečnou produkcí antidiuretického hormonu (ADH) v dětském organismu. Jiné důvody zahrnují problémy s ovládáním močového měchýře a emocionální problémy (ale emocionální problémy jsou méně častá příčina než se obecně myslí). Některé starší děti též potřebují plenky během cestování. Tyto děti mohou použít větší verzi standardních plenek (\"junior plenky\") nebo speciální plenky, které napodobují spodní prádlo a nepotřebují upevnění nebo pomoc dospělých.", "section_level": 2}, {"title": "Dospělí.", "content": "Dospělí pleny nosí nejčastěji v situacích, kdy mají potíže s kontinencí moči či stolice. To se stává především u lidí po urázech, během nemocí, v případech poruch režimu močení, jako třeba enuréza, polyurie či hyperaktivní močový měchýř a zejména u těch ve velmi vysokém věku. Dospělí častěji volí spíše různé druhy podpůrných (prevenčních) inkontinenčních pomůcek, které však již neslouží jako pleny k zachytávání všeho, ale typicky například jen moči, což jsou například různé inkontinenční vložky. Zdraví dospělí pleny mohou používat v situacích, kdy si není kam ulevit, například jde o potápěče v suchých oblecích, pracovníky v protichemických oblecích, výškové pracovníky, kosmonauty, řidiče, či jiné situace, kdy je zkrátka problém dostat se k WC a ulevit si na místě je společensky nevhodné. Jinou skupinou jsou dospělí, kteří nosí pleny dobrovolně, ať už protože jim to je příjemné (Diaper lovers), a nebo jako součást ageplay.  V dospělosti se každopádně s používáním plen doporučuje obezřetnost, a pokud nejste plně inkontinentní, není vhodné abyste nosili trvale a dlouhodobě, jelikož i několikaměsíční používání plen zdravým člověkem 24/7 v týdny může vést k natolik značnému ochabnutí svěračů, že dochází k inkontinenci, v některých případech i úplné.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Schopnost látkové pleny absorbovat kapaliny může být zvýšena použitím speciálních vložek. To je užitečné pro děti, které své plenky silně promočí, nebo když není možné plenky často měnit. Tlustá plenka mezi nohama může snížit pohyblivost dítěte, ale je to nutné pro hygienu dítěte i okolí.  Výměna plen závisí na jejich absorpci, tedy tom kolik mohou pojmout, a v závislosti na konkrétním typu se může velmi silně různit. Dalším faktorem je i množství vymočené moči. Obvykle plena vydrží v rozmezí 5 – 12 hodin. U dětí je vhodnější měnit častěji.  Jako prevence podráždění kůže nazývané opruzení má být plenka vyměněna co nejdříve po ušpinění (zvláště od výkalů). Během výměny po vyčištění a usušení zadnice se používá i dětský olej, ochranný krém nebo dětský zásyp na redukci podráždění. Nejlepší metoda na prevenci a léčbu plenkové vyrážky je vystavit zadnici vzduchu a slunci co nejčastěji. Existují též speciální krémy obsahující složky jako oxid zinečnatý, které se mohou použít na léčbu plenkových vyrážek. Před odložením plenky, buď do plenkové nádoby na praní nebo odpad, je nutno oddělit co nejvíc výkalové hmoty do toalety, aby se zabránilo kontaminaci odpadních skládek a spodních vod.  Existuje několik kultur, které se bez použití plen úplně obejdou, ať už z vůle nebo nutnosti. Rodiče nebo jiní pečovatelé se mohou naučit vnímat zvyky a signály vylučování dítěte. Když je evidentní, že dítě potřebuje vylučovat, přenesou dítě na potřebné místo. Na západě se tato praxe často nazývá dětský nočníkový trénink (i když jde o rodiče, kteří trénují rozpoznávání signálů) nebo bezplínková komunikační metoda.", "section_level": 1}, {"title": "Porovnání energetické náročnosti jednorázových a látkových plen.", "content": "Britská agentura pro životní prostředí uveřejnila v roce 2008 studii, porovnávající uhlíkovou stopu výroby a používání látkových a jednorázových plen. Závěr:", "section_level": 2}, {"title": "Alternativy.", "content": "Mezi současné trendy patří hybridní mnohorázový/jednorázový systém s vnější plastickou částí, která se používá víckrát a vnitřní absorbující částí, která se vyhodí a je kompletně biologicky rozložitelná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plena je část oděvu, určená k zachycování výkalů a moče. Převážně ji používají kojenci, batolata, a dospělí lidé, trpící inkontinencí, ve zvláštních případech i zdraví lidé, když není možné použít záchodu.", "tgt_summary": "尿片,又称为尿布、尿裤、尿不湿、屎片,是因为无法或尚未训练自行控制大小便而穿着。除此之外,也有让成人使用的成人纸尿片。尿片的出现,大大地改变了婴幼儿及抚养者的生活,方便性是人们选择尿片的一个主要原因。尿片使用了极强的高分子聚合物作为吸收体,有的能吸收高达本身重量50倍的水。但也有部分儿童对不同的吸水材料过敏。有趣的是,对与尿片和传统的布尿布谁更健康和环保还有争论。有研究说,洗涤布尿布要使用大量的水和洗涤剂,种植棉花要用杀虫剂,棉花的漂白也要用到化学制剂。这些研究大多是由主要的尿片生产商赞助的,这也成为了一个争论点。", "id": 274561}
{"src_title": "Zadar", "tgt_title": "扎達爾", "src_document": [{"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Vlastní město mělo v roce 2011 71 471 obyvatel a skládalo se z 22 čtvrtí. Kromě vlastního města k němu administrativně náleží dalších 14 sídel: Babindub, Brgulje, Crno, Ist, Kožino, Mali Iž, Molat, Olib, Petrčane, Premuda, Rava, Silba, Veli Iž a Zapuntel. Celá tato aglomerace pak měla v roce 2011 75 062 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Jméno.", "content": "V nejstarších dobách se město nazývalo Iader (nijak nesouvisí se jménem moře), později latinsky \"Diadora\" (Konstantin VII. Porfyrogennetos jej uvádí ve svém díle De Administrando Imperio, možná šlo o chybu v přepisu Di iadora). Druhé -\"a\"- ve slově Zadar je pohyblivé, takže správné skloňování je \"do Zadru\", \"v Zadru\" atp. Použití tvaru \"Zadaru\" je však v češtině též přípustné.  Patronem města je svatý Chrysogon (\"Krševan\"). Podle legendy byl Krševan křesťanský mučedník. Jak rytíř císaře Diokleciána přijal křesťanství. Císař jej dal uvěznit a později stít a hodit do moře. Tělo bylo z moře vytaženo, zázračně spojeno s hlavou a přeneseno do Zadaru. Zde se po přímluvách k němu stalo několik zázraků a v roce 1632 ochránil město od moru. Vděční obyvatelé mu v kostele sv. Krševana v roce 1701 dali vybudovat velký oltář.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk a raný středověk.", "content": "Už v době 9. století př. n. l. byl dnešní Zadar osídlen ilyrským kmenem Liburnů. V dobách těsně před přelomem našeho letopočtu Zadar připadl do správy Římské říše, kde však měl svojí autonomii. Po pádu západořímské říše se stal centrem Dalmátské provincie ve Východořímské (Byzantské) říši a sídlem jejího správce. Po vpádu Slovanů do Dalmácie přetrval Zadar pod správou Byzance a stal se jedním z center zbývající latinské populace (Slované potomkům římských měšťanů v Dalmácii říkali Latini).", "section_level": 2}, {"title": "Mezi Uhrami a Benátkami.", "content": "Byzantská říše v oblasti postupně ztrácela vliv a o strategicky významné město usilovala Benátská republika. Než dosáhla natrvalo svého cíle, město se osamostatnilo a na začátku 11. století sem pronikli Chorvati, kteří Zadar s přestávkami ovládali. Později, ve 12. století, válčil Zadar častokrát s Benátkami, po několika útocích ale prohrál a byl vypleněn vojsky Benátek a čtvrté křížové výpravy (1202). Následovalo několik povstání, ale stejně došlo k připojení Zadaru pod uherskou vládu. Ladislav I. Neapolský, neapolský král a titulární uherský král (z rodu Anjouvců) vzdal své pomyslné nároky na Dalmácii i Zadar, který několik let fakticky držel, Benátkám. Město bylo 31. července 1409 prodáno za velmi malou sumu 100 000 dukátů. Benátkám pak Zadar podléhal následující čtyři století. Nová benátská vláda zrušila městu jeho autonomii, což vedlo ke stagnaci.", "section_level": 2}, {"title": "Pod vládou Habsburků.", "content": "Po pádu Benátské republiky roku 1797 připadl Zadar campoformijským mírem spolu s celou Dalmácií pod vládu Habsburské říše (od r. 1804 Rakouské císařství). Ale už r. 1809 se Rakousko muselo města vzdát ve prospěch napoleonské Francie. Napoleon Zadar začlenil pod nově vytvořené Ilyrské provincie, v jejichž rámci zůstal až do roku 1816. Celá Dalmácie byla Vídeňským kongresem vrácena Rakousku, které tu utvořilo korunní zemi Dalmatské království. Jeho hlavním městem se stal právě Zadar. Dalmácie zůstala korunní zemí Rakouska (a po roce 1867 Rakouska-Uherska, v jehož rámci spadala do Předlitavska) až do konce 1. světové války. Disponovala zemskou samosprávou, jejímž nejvyšším orgánem byl Dalmatský zemský sněm.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Po první světové válce se roku 1920 Zadar, už předtím obsazený italskou armádou, stal podle Rapallské smlouvy součástí Itálie, jež okolo něj zřídila enklávu (104 km2). Město, z téměř tří čtvrtin italskojazyčné, pak po celé meziválečné období tvořilo důležitou oporu italské moci na Jadranu. Za druhé světové války byl Zadar jako důležitá fašistická pevnost mnohokrát bombardován britským a americkým letectvem. Po osvobození roku 1944 byl v rámci Chorvatska začleněn do Jugoslávie; Italové byli povětšinou vyhnáni a město bylo znovu osídleno Chorvaty z vnitrozemí. Po válce se stalo město turistickým centrem. To však trvalo jen do balkánských válek v roce 1991, kdy bylo ostřelováno Jugoslávskou lidovou armádou, která jej dva roky obléhala.", "section_level": 2}, {"title": "Památky.", "content": "Historická část města leží na poloostrově, který je od pevniny oddělen Zadarským kanálem. V Zadaru jsou pozůstatky z dob římské vlády, jsou to hlavně části opevnění, z nichž však byla většina zbořena za dob rakouské nadvlády. Také se zachovalo římské fórum, chrám a bazilika a mnoho kostelů a klášterů ze středověku. Obranný systém Zadaru byl zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO společně s dalšími lokalitami pod jednotným zápisem „Benátské obranné stavby z období 15. až 17. století: Stato da Terra – západní Stato da Mar“.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město leží poblíž dálnice A1 ze Záhřebu do Dubrovníku. V roce 1966 byla vybudována železnice do Kninu, který leží na železniční trati ze Záhřebu do Splitu. Z přístavu jezdí trajekt do italské Ancony. Mezinárodní letiště leží asi 14 km východně od města u obce Zemunik.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zadar (; dalmatsky \"Jadera\") je město v chorvatské Dalmácii, na pobřeží Jaderského moře, 200 km jižně od Záhřebu. V roce 2011 zde žilo 75 062 obyvatel a je pátým největším chorvatským městem. Je správním centrem stejnojmenné župy.", "tgt_summary": "扎达尔(克罗地亚语:)是克罗地亚的第五大城市,是扎达尔县和北达尔马提亚地区的行政中心。位于亚得里亚海沿岸,2006年人口72,718。", "id": 792808}
{"src_title": "Military science fiction", "tgt_title": "軍事科幻", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Běžně jde o nevyhnutelný konflikt (lidé proti broukům, demokraté proti diktátorům, apod.) o potřebě jehož vojenského řešení není žádných pochyb. Jsou zdůrazňovány tradiční vojenské ctnosti (disciplína, odvaha, věrnost). Samotná akce je popisována z pohledu běžného vojáka nebo důstojníka. Pokročilá technologie je vždy popisována do nejmenších podrobností. V některých příbězích je kladen důraz právě na techniku, většinou však je vítězství dosaženo nikoli technologickou převahou a logistikou, ale vůlí, odvahou a vojenským uměním.  Tedy, i když původní \"Hvězdné války\" se odehrávaly na pozadí válečného konfliktu, za military SF je považovat nelze. Rovněž do tohoto žánru nelze zařadit ani většinu epizod \"Star Treku\", snad až na poslední sezóny \"Deep Space Nine\". \"Babylon 5\" je spíše na okraji tohoto žánru, zatímco \"\" je téměř čistá military sci-fi.  Protože žánru dlouhou dobu dominovali autoři spíše konzervativního střihu, je zde často demokratická vláda popisována jako neúčinná, přebujelá a mající negativní vztah ke svým vojenským ochráncům. Na druhou stranu vojáci jsou zobrazování jako vznešení a dobří. Obzvláště liberálové jsou popisováni jako akademičtí idealisté odtržení od reality, sotva schopní se postarat třeba jen o sebe. I zde se však objevují výjimky, kdy je dílo psáno z liberálního pohledu – například \"Věčná válka\" Joe Haldemana.  I když většina military SF je téměř čistá zábava bez větších ambicí a míří tak vlastně stejným směrem jako historické a moderní válečné romány, někteří autoři dokázali překročit hranice žánru a například klást zajímavé otázky. Například v \"Enderově hře\" jsou děti cvičeny od útlého věku k boji za lidstvo.  Jednou z nejpopulárnějších sérií, doporučovaných jako úvod do žánru je série Davida Webera o Honor Harringtonové. Ta představuje ty nejlepší tradice žánru: konzistentní technologii, uvěřitelnou a propracovanou zápletku a vývoj charakterů. Dalším autorem je David Drake a jeho \"Hammer's Slammers\". Dalším autorem je Jerry Pournelle popisující vojenské konflikty v sérii o \"Falkenbergově legii\" a \"Janičářích\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Military science fiction, military SF je podžánr science fiction, kde je pozadím příběhu meziplanetární konflikt a jeho vojenské řešení. Hlavními postavami tohoto žánru jsou vojáci, žoldnéři a jiné osoby zařazené do posloupnosti velení nějaké vojenské organizace.", "tgt_summary": "军事科幻(英语:Military science fiction)是科幻题材的一个子分类,其特点是使用虚构技术,主要是科幻武器,用于军事用途,以及对参与军事活动的军事组织成员来说是个通常重要的性质,有时发生在外太空或不同的行星上。该类型时常出现在文学、漫画、电影和电子游戏中。", "id": 1710390}
{"src_title": "Nemocnice", "tgt_title": "醫院", "src_document": [{"title": "Struktura nemocnice.", "content": "Běžná nemocnice má jako každá organizace vedení v čele s ředitelem a jeho managementem. Při vedení každé nemocnice sídlí \"hlavní sestra\" nemocnice. Jednotlivá oddělení nebo kliniky mají v čele primáře (oddělení) nebo přednosty (kliniky, ústavy). Kliniky velkých nemocnic mají často více oddělení nebo stanic v čele s primáři nebo vedoucími stanic. Na každé klinice nebo oddělení je \"vrchní sestra\" nebo \"staniční sestra\" dohlížející na řadové zdravotní sestry a sanitáře.  Primáři a přednostové mají své zástupce, asistenty, odborné asistenty, a sekundáře. V nemocnicích se dále můžeme potkat se sociálními pracovníky, psychology, pomocným personálem, mediky (posluchači lékařských fakult) a sestrami-žákyněmi (studentkami zdravotnických škol). Na větších dětských odděleních působí učitelé a poslední dobou nemocniční klauni. Podobnou strukturu mají operační sály a sálky na drobné zákroky.", "section_level": 1}, {"title": "Oddělení nemocnice.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Paraklinická oddělení.", "content": "Jedná se o tzv. komplement nemocnice, tedy o specializované laboratoře a další úseky:  Ve velkých a fakultních nemocnicích jsou při jednotlivých odděleních speciální centra pro terapii klinických jednotek. Při nemocnicích bývají zřízeny ambulance pro pacienty spádové oblasti. Tyto ambulance vedou lékaři nemocnice nebo soukromí specialisté pronajímající si prostory nemocnice.  Provoz nemocnic dále zajišťuje kuchyně, technici a údržbáři, úklid, prádelna a doprava. Velká část nemocnic v rozvinutých zemích bývá vybavena heliportem či helipadem.", "section_level": 3}, {"title": "Fakultní nemocnice.", "content": "Fakultní nemocnice spolupracují s příslušnou lékařskou fakultou, mají společné kliniky a ústavy, a např. v České republice jsou jako příspěvkové organizace řízeny přímo Ministerstvem zdravotnictví. Kromě poskytování zdravotnických služeb také uskutečňují související výzkumnou a vývojovou činnost. Na klinikách a ústavech se v součinnosti s lékařskou fakultou uskutečňuje také praktická výuka mediků.  K roku 2014 byla plánována jejich přeměna na tzv. \"univerzitní nemocnice\", kde by již ředitele nejmenoval ministr zdravotnictví, ale jejich správní rada, obsazená jak zástupci státu, tak příslušné vysoké školy a kraje. Dosavadní majetek, který patří státu a který fakultní nemocnice jen spravují, měl být na univerzitní nemocnice bezúplatně převeden. Zrušení či zprivatizování takové nemocnice mělo být možné pouze na základě zákona. K tomu však nakonec nedošlo.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam českých fakultních nemocnic.", "content": "Do roku 2012 byly fakultními i pražské nemocnice Na Bulovce a Thomayerova.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nemocnice (hovorově a slangově \"špitál\", někdy lazaret) je lékařské zařízení určené k léčení lidí. Klasická nemocnice v rozvinutých zemích se skládá z několika částí – lůžková oddělení, specializované ambulance, paraklinická oddělení, technické zázemí a vedení (management). Lékařské zařízení, které poskytuje jen ambulantní péči (je tedy bez lůžkových částí) se označuje jako poliklinika.", "tgt_summary": "医院是治疗和护理病人的机构,也可执行健康检查、疾病预防等。在越南语的汉越词、日语、韩语及台湾话等也称为病院\"\"。在医院由专业分工的医事人员利用医学检验、影像检查、治疗等设备提供医疗及患病休养服务的一种医疗机构,其服务对象为觉察或认可自己心理上或生理上有严重问题的患者和接受分娩的孕妇,或者是受到家人和朋友极力劝导到医院寻求帮助的来访者,或者是需要常规健康管理的一般人士。也有类似诊所的门诊服务。", "id": 1500549}
{"src_title": "NTFS", "tgt_title": "NTFS", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V polovině roku 1980 vytvořily firmy Microsoft a IBM společný projekt k vytvoření nové generace grafického operačního systému. Výsledkem projektu bylo OS/2. Firmy Microsoft a IBM ale měly rozdílný pohled na mnoho důležitých otázek a nakonec se rozešly. Systém OS/2 zůstal projektem firmy IBM a Microsoft pracoval na systému Windows NT.  Souborový systém HPFS ze systému OS/2 obsahoval několik důležitých nových konceptů. Když Microsoft vytvořil svůj nový operační systém, převzal mnoho z těchto konceptů pro svůj souborový systém NTFS. Pravděpodobně v důsledku tohoto společného původu používá HPFS a NTFS stejné identifikační kódy diskových oddílů (07).  Použití stejného ID čísla oddílu bylo překvapivé, protože byly k dispozici desítky volných identifikačních kódů, a protože jinak mají všechny významné souborové systémy svůj vlastní kód. Například samotný souborový systém FAT má více než devět různých kódů (po jednom pro varianty FAT12, FAT16, FAT32 atd.). Algoritmy, identifikující souborový systém typu diskového oddílu 07, musí provést další testy, aby rozhodly, jaký souborový systém je na diskovém oddíly obsažen.  Vývojáři NTFS:", "section_level": 1}, {"title": "Verze.", "content": "V současné době existuje pět verzí NTFS, přičemž každá verze přinesla nějaké novinky:  Poznámka: Pokud chcete používat NTFS v3.0 ve starším systému Windows NT 4.0, musí v něm být nainstalován \"Service Pack 4\" (servisní balíček číslo 4), který obsahuje aktualizovanou verzi ovladače NTFS. Windows Vista přineslo spíše vylepšení jádra systému, než změny v NTFS, proto se verze NTFS nezměnila.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "NTFS byl navržen jako nativní souborový systém pro Windows NT a (zejména oproti zastaralému filesystému FAT) obsahoval spoustu novinek:", "section_level": 1}, {"title": "Struktura NTFS.", "content": "NTFS používá 64bitové adresy clusterů, takže diskový oddíl může být větší než u FAT (která ve své poslední verzi používala efektivně 28bitové adresování) a to konkrétně až 16 EB (což odpovídá přibližně 17 × 10^6 TB). Celý systém je řešen jako obří databáze, jejíž jeden záznam odpovídá souboru.  Základ tvoří 11 systémových souborů, tzv. metadat, které vznikají bezprostředně po naformátování svazku.  NTFS je flexibilní – všechny jeho soubory (včetně speciálních, s výjimkou boot sektoru) se dají přesunout.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavé atributy souborů.", "content": "Soubory mohou mít mnoho atributů; jejich definice obsahuje soubor \"$AttrDef\". V různých verzích se atributy liší, teoreticky je dokonce možné přidávat si vlastní.  Klasický soubor má mj. tyto atributy:  Z vlastností, které lze u souboru číst a měnit v operačním systému, patří datum a čas vytvoření, posledního zápisu a posledního čtení souboru. Základní atributy jsou „Skrytý“ a „Jen pro čtení“, mezi pokročilé patří možnost archivace, šifrování (per uživatel OS), komprimace, indexace obsahu.", "section_level": 2}, {"title": "Adresáře.", "content": "Adresáře jsou v NTFS pojaty jako speciální druh souborů; používají jiné druhy atributů. Na disk jsou vkládány jako B-stromy (což zrychluje vyhledávání) se jmény souborů a odkazy na jejich záznamy v MFT. NTFS používá tento atribut k uložení jmen souborů a kopií atributů standardních informací pro soubory v tomto adresáři. To zrychluje procházení adresářů, protože není potřeba číst MFT záznamy souborů v adresáři.", "section_level": 2}, {"title": "Záznamy v MFT.", "content": "Záznam obsahuje malou hlavičku, ve které jsou základní údaje o tomto záznamu. Za hlavičkou následuje jeden nebo více atributů, které popisují data nebo typ souboru či adresáře odpovídajícímu záznamu. Hlavička obsahuje čísla, která NTFS používá pro ověření integrity, ukazatel na první atribut v záznamu, ukazatel na první volný bajt v záznamu a číslo prvního (hlavního) záznamu v MFT, jestliže záznam není první.", "section_level": 2}, {"title": "Linux a NTFS.", "content": "Nejlepší podporu NTFS v Linuxu v současné době poskytuje ovladač NTFS-3G, který běží v uživatelském prostoru (využívá modul FUSE). Přímo v jádře se nachází ovladač, který podporuje čtení a omezeně i zápis (tzv. Linux-NTFS). K dispozici jsou však i ovladače poskytující plnou podporu čtení i zápisu.  Stále je samozřejmě možné spustit v emulátoru Captive-NTFS ovladače z originální instalace MS Windows (jde o dva soubory, které se dají získat buď ze systému Windows XP SP1, nebo přímo z instalačního balíčku SP1 pro Windows XP). Tento způsob je však výrazně pomalejší.", "section_level": 1}, {"title": "Interoperabilita.", "content": "Zatímco různé verze NTFS jsou z větší části zpětně kompatibilní, existují technické důvody pro připojení novějších NTFS ve starších verzích systému Microsoft Windows. To ovlivňuje duální zavádění a externí přenosné pevné disky. Například při pokusu použít NTFS s vlastností „Volume Shadow Copy“ na starším operačním systému, který jej nepodporuje, povede ke ztrátě obsahu. V Microsoft Windows je k dispozici příkaz codice_1, který umožňuje převést některé podporované souborové systémy na NTFS, včetně HPFS (pouze v systému Windows NT 3.1, 3.5 a 3.51), FAT16 a FAT32 (ve Windows 2000 a novější).  Mac OS X 10.3 a vyšší zahrnují podporu pouze pro čtení pro oddíly formátované systémem NTFS. Nástroj NTFS-3G, který je šířen pod licencí GPL funguje v systémech OS X a Linux pomocí FUSE („Filesystem in Userspace“) a umožňuje čtení i zápis na NTFS oddíly. Od vývojářů NTFS-3G je k dispozici i výkonnější komerční verze s názvem Tuxera „NTFS for Mac“. Firma Paragon Software Group prodává ovladač pro čtení i zápis s názvem NTFS pro OS X, který je také součástí některých modelů pevných disků Seagate. Nativní podpora zápisu na NTFS je k dispozici v systému OS X 10.6 a novějších a i když není ve výchozím nastavení aktivována, je možné tuto funkci povolit. Avšak zkušenosti uživatelů nasvědčují tomu, že podpora není stabilní a má tendenci způsobit pád jádra systému, což jsou pravděpodobně důvody, proč nebyla podpora zápisu ve výchozím nastavení povolena.  Linuxová verze jádra 2.2.0 a novější zahrnují schopnost číst oddíly NTFS; verze jádra 2.6.0 a novější obsahují ovladač od Antona Altaparmakova (University of Cambridge) a Richarda Russona, který podporuje čtení souborů, přepis a změnu jeho velikosti. Existují tři uživatelské prostory ovladače pro podporu NTFS - NTFSMount, NTFS-3G a Captive NTFS, \"obalující\" ovladač, který používá vlastní ovladač systému Windows ntfs.sys. Jsou postaveny na souborovém systému v uživatelském prostoru (FUSE), modul Linux jádra, jehož úkolem je přemostění uživatelského prostoru a kernel kódu k uložení a získání dat. Všechny tři jsou licencovány na základě podmínek uvedených v licenci GNU General Public License (GPL). Vzhledem ke složitosti vnitřních struktur NTFS zakazují vestavěný ovladač jádra 2.6.14 i ovladače FUSE změny v objemu, které jsou považovány za nebezpečné, aby nedošlo k poškození. Existují také dvě proprietární řešení:  eComStation a FreeBSD nabízí jen pro čtení podporu NTFS (je tam beta ovladač NTFS, který umožňuje psát / vymazat pro eComStation, ale je obecně považován za nebezpečný). Bezplatný nástroj třetí strany pro BeOS, který byl založen na NTFS-3G, umožňuje plné NTFS čtení a zápis. NTFS-3G pracuje také na Mac OS X, FreeBSD, NetBSD, Solaris, QNX a Haiku, a také přes FUSE v Linuxu. Také existuje ovladač ke čtení / zápis pro osobní použití pro MS-DOS s názvem \"NTFS4DOS\". Ahead Software vyvinula ovladač \"NTFSREAD\" (verze 1.200) pro DR-DOS 7.0x mezi lety 2002 a 2004. Byla to část jejich Nero Burning ROM software. OpenBSD nabízí nativní podporu pouze pro čtení NTFS ve výchozím nastavení na i386 a amd64 platformy od verze 4.9, která byla vypuštěna 1. května 2011. Je možná podpora pro čtení / zápis prostřednictvím NTFS-3G v OpenBSD - aktuálně od 1. listopadu 2013 (první vydání je OpenBSD 5.5 na 1. května 2014). OpenBSD má nyní svou vlastní implementaci FUSE; NTFS-3G je k dispozici z portů.", "section_level": 1}], "src_summary": "NTFS (New Technology File System) je v informatice označení pro souborový systém, který vyvinula firma Microsoft pro svoje operační systémy řady Windows NT. Souborový systém NTFS byl navržen na konci 80. let 20. století jako rozšiřitelný souborový systém, který je možné přizpůsobit novým požadavkům. Microsoft při vývoji NTFS využil poznatky z vývoje HPFS, na kterém spolupracoval s firmou IBM.", "tgt_summary": "NTFS(英语:New Technology File System),是Microsoft公司开发的专用文件系统,从Windows NT 3.1开始成为Windows NT家族的标准文件系统。", "id": 1660223}
{"src_title": "Německá říše", "tgt_title": "德意志国", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Roku 1871 založené Německé císařství bylo sice považováno za jednotný národní stát všech Němců, nezahrnoval však během své existence všechna území, jež sebe sama považovala za součást Německa, jako německé soustátí vznikl také roku 1867 mnohonárodnostní stát Rakousko-Uhersko, jež až do prusko-rakouské války v roce 1866 tvořilo součást Německého spolku. Zde také existuje souvislost s okolnostmi založení Říše, která vzešla ze Severoněmeckého spolku, spadajícího pod pruskou nadvládu. Za Březnové revoluce roku 1848 existovaly nacionální snahy Pruska usilující o německý národní stát. Později posloužilo Prusku a jeho kancléři Otto von Bismarckovi národně liberální hnutí k tomu, aby vyčlenil Rakousko z Říše a dosáhl tím pruské nadvlády.  Díky podobným nacionalistickým náladám v Dánsku došlo v roce 1864 ke střetům o Šlesvicko v dánsko-německé válce, první ze tří pozdějších „Říšských válek za sjednocení“. Bismarck si v roce 1866 vynutil proti odporu Františka Josefa I. rozpuštění Německého spolku. Prusko anektovalo, až na některé výjimky – německé země, které se ve spolkovém sněmu spojily proti Prusku a požadovali pro krále Viléma I. císařskou korunu budoucí prusko-německé říše.  Roznětkou prusko-rakouské války bylo porušení úmluvy (Gasteinská konvence) o provincii Šlesvicko-Holštýnsko ze strany Pruska. Spolek na Prusko uvalil spolkové exekuce, načež Prusko z Německého spolku vystoupilo. Prusové porazili Rakouské císařství a Saské království v bitvě u Hradce Králové a Německý spolek byl stvrzením Pražského míru dne 23. srpna 1866 rozpuštěn. Následkem toho se severoněmecké státy pod pruským vedením sjednotily do Severoněmeckého spolku. Prusko zamezilo expanzi přes Mohanskou linii, aby nedošlo k otevřené provokaci Francie.  Bavorsko, Württembersko, Bádensko a Hesenské velkovévodství utvořily Jihoněmecký spolek, který však prakticky nedosáhl žádného významu. Hesensko-Darmstadtsko se se svou, severně od Mohanu ležící provincií Horní Hesensko, stalo částečným členem Severoněmeckého spolku. Rakousko, Lucembursko a Lichtenštejnsko se nepřipojilo k žádnému z obou spolků.  Německý jazykový prostor (Německo), tak byl fakticky rozdělen na tři části, což se velmi hodilo francouzskému císaři Napoleonovi III., neboť mu nezáleželo, zda nechá svého soupeře rozrůst do rozměrů vnitroevropské hegemonie. Severo- a Jihoněmecké státy uzavřely z důvodu hrozby francouzské intervence tajné ochranné a odbojové svazky. Francie cítila ohrožení vycházející z těchto německých spojenectví, zvláště Prusko a jeho spojenci svou vojenskou sílu demonstrovaly hned dvakrát. Na základě Emžské depeše a kandidatury Hohenzollernů na španělský trůn se Francie cítila provokována a v roce 1870 začala preventivní prusko-francouzskou válku. Ta pro Francouze dopadla katastrofálně a již v roce 1871 obsadila vojska Severoněmeckého spolku Paříž. Posílen euforií z vítězství a pruskou nadvládou, vyhlásil pruský král Vilém I., nyní již německý císař, Německou říši dne 18. ledna 1871 ve \"Zrcadlovém sále\" ve Versailles.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Dějiny Německé říše se dělí na tři, resp. čtyři (počítáme-li i období okupace) období:  Když byla v roce 1868 svržena španělská královna Isabela II., nabídl dědičný princ Leopold královského rodu Hohenzollern-Sigmaringen (jenž byl se španělským královským domem spojen příbuzensky) své služby jako budoucí král. Francie se ovšem nastávajícím převzetím moci Pruskem ve Španělsku cítila ohrožená a snažila se situaci vyřešit vojensky. Vypukla prusko-francouzská válka. Toho Bismarck využil ke svému záměru prosadit sjednocení německých států skrze hrozbu společného nepřítele. Dosáhl svého cíle a poté následovala triumfální porážka Francie v bitvě u Sedanu. Dne 25. ledna 1871 byla na zámku Versailles u Paříže vyhlášena Německá říše.  Na konci druhé světové války v roce 1945 byla Německá říše obsazena americkými, sovětskými, britskými a francouzskými vojsky. Území na východ od Odry a Nisy, a západně od této linie ležící město Swinemünde (podle ujednání Postupimské dohody) rovněž tak město Štětín (celkem asi 1/4 rozlohy z roku 1937) byla od Říše odtržena a na základě Postupimské dohody „předběžně“ svěřena pod polskou resp. sovětskou správu – a nakonec také anektována. Usazené německé obyvatelstvo na těchto územích, jež v přímém důsledku válečných událostí dosud neuprchlo na západ, bylo v následujících letech dalekosáhle odsunuto.", "section_level": 1}, {"title": "Chronologie.", "content": "U Německé říše 19. a 20. století se všeobecně rozlišují tři období:", "section_level": 1}], "src_summary": "Německá říše () je historický oficiální název prvního německého národního státu používaný od 25. ledna 1871 do roku 1943, kdy byl dne 26. června zaveden oficiální název Velkoněmecká říše (\"Großdeutsches Reich\").", "tgt_summary": "德意志国(/英语:German Empire或German Reich),是德国1871年至1943年的正式国号,1943年至1945年则为「大德意志国」(Großdeutsches Reich)。为现今德意志联邦共和国的前身。", "id": 1394803}
{"src_title": "Kriket", "tgt_title": "板球", "src_document": [{"title": "Princip a pravidla.", "content": "Princip hry spočívá v tom, že tým, který je na pálce, se pomocí odpalů snaží získat co nejvíce bodů (runs), zatímco tým, který nadhazuje a je v poli, se pokouší bodování zamezit a pálkaře vyautovat. Cílem hry je získat více bodů než soupeř. V některých formátech kriketu může být rovněž důležité vyautovat všechny soupeřovy pálkaře, v opačném případě by zápas skončil remízou.  Kriketový zápas je rozdělen na směny (innings). Během směny je jeden tým v poli a druhý tým na pálce. Po skončení směny si týmy úlohy vymění. 11 hráčů týmu, který je v poli, se rozmístí po hřišti, zatímco z druhého družstva jsou v poli pouze dva pálkaři. Pořadí pálkařů je obvykle ohlášeno před začátkem utkání, ale může se průběžně měnit.  Kriketové hřiště je oválné, s obdélníkovým pruhem uprostřed. Hranice hřiště jsou označeny většinou provazem, případně plotem nebo barvou.  Na každé straně pruhu je ve vzdálenosti 22 yardů (20,12 metrů) dřevěný terč, kterému se říká branka (wicket). Pruh je vymezen bílými lajnami: čarou pro nadhazovače (bowling crease) a čarou pro pálkaře (batting/popping crease), které jsou ve vzdálenosti 4 yardů (3,66 metrů) od branky. Branku tvoří tři dřevěné tyčky, jež mají na vrchu položená dvě vyřezávaná dřívka (bails). Branka je zbořená, pokud spadlo alespoň jedno z těchto dřívek. Když se tedy míč branky dotkne, ale dřívka zůstanou na svém místě, znamená to, že pálkař nebyl vyautován.  Každému ze dvou pálkařů vždy patří jedna branka (obvykle ta, ke které je blíže). S výjimkou situace, kdy právě odpaluje, nehrozí mu v její blízkosti – za pálkovací čarou – žádné nebezpečí. Pokud je branka zničena v okamžiku, kdy pálkař běží na druhý konec pruhu, je vyautován. Během jednoho nadhozu může být vyřazen pouze jeden pálkař.  Oba pálkaři zaujmou pozici na opačné straně pruhu. Jeden označený hráč týmu v poli, nadhazovač, nadhazuje míč z opačné strany pruhu na odpalujícího pálkaře. Pálkaři, který právě není na řadě, se říká ne-pálkař (non-striker), a stojí vedle branky. Tento hráč může překročit svou čáru, ale není to bez rizika. Další hráč týmu v poli, brankář (wicket keeper), stojí za brankou aktivního pálkaře.  Zbývajících devět hráčů v poli je strategicky rozmístěno po hřišti, mimo centrální pruh. Kapitán polařů průběžně mění jejich pozice podle vývoje hry.  Na každé straně pruhu vždy stojí jeden rozhodčí.  Nadhazovač se obvykle vzdálí několik metrů za branku, rozběhne se a v pohybu vypustí míč z natažené ruky nad hlavou v okamžiku, kdy došlápne na čáru. Když se dopustí přešlapu nebo když ruku během nadhozu pokrčí v lokti, jeho pokus je neplatný (no ball) a tým na pálce automaticky získává jeden bod. To samé platí pro případ, že míč letí mimo dosah pálkaře (wide). Míč může být hozen tak, že se v pruhu odrazí od země, dopadne přímo na čáru (a yorker) nebo letí vzduchem přímo na branku (a full toss).  Pálkař se snaží chránit svou branku tak, že míče odpaluje pálkou (ke které patří také rukojeť a rukavice). Pokud se nadhazovači podaří branku zbořit, znamená to, že byl pálkař vyautován (bowled out). Pokud pálkař míč mine, ale zboření branky zabrání jakákoli jiná část jeho těla, je vyřazen podle pravidla \"noha před brankou\" (leg before wicket – LBW).  Pálkař může být vyautován také když odpálí míč, který je chycen polařem přímo ze vzduchu (caught out). Pokud míč chytí nadhazovač, používá se termín \"caught and bowled\", a v případě brankáře \"caugh behind\".  Když se pálkaři podaří odpálit míč, a ten není chycen přímo ze vzduchu, mohou se oba pálkaři pokusit získat body pro svůj tým. Oba běží na druhý konec pruhu, kde se pálkou dotknou příslušné čáry. Za každý takový dokončený přeběh získávají jeden bod. Mohou se pokusit o jeden bod, o více bodů nebo neběžet vůbec. Při pokusu o přeběh hrozí pálkařům vyřazení. K tomu dojde v okamžiku, kdy se hráči v poli zmocní míče a srazí dřívka branky dříve (buď hodem nebo s míčem v ruce), než pálkaři doběhnou k čáře. Takovému způsobu vyautování se říká \"run out\". Proto se stává, že pálkaři často vyběhnou, ale pak se rozhodnou vrátit do své původní pozice.  Pokud pálkař odpálí míč vzduchem až za hranice hřiště, získává jeho tým šest bodů. Pokud se míč před opuštěním hřiště dotkne země, jedná se o odpal za čtyři body. Pálkaři mohou začít běhat ještě před tím, než míč opustí hřiště, ale tyto body se nepočítají.  Jestliže pálkař míč netrefí, stále se může pokusit získat nějaké body přeběhnutím.  Pokud pálkař opustí svou čáru a mine míč, může ho brankář chytit a jeho branku rozbít (stumped).  V případě přešlapu (no ball) a širokého nadhozu (wide) se může pálkař rozhodnout míč odpálit a získat extra body navíc. V takovém případě může být vyautován pouze, když včas nedoběhne za čáru (run out).  Když se pálkaři rozhodnou ukončit přeběhy, míč je označen jako mrtvý (dead) a je vrácen nadhazovači. Živým se stává znovu v okamžiku, kdy se nadhazovač rozběhne k novému nadhozu. Nadhazovač během sady (over) pokračuje v nadhazování na stejnou branku, bez ohledu na jakoukoli změnu pozic pálkařů.  Vyřazený pálkař odchází z hřiště a je nahrazen novým pálkařem ze svého týmu. Avšak přestože třeba nadhazovač viditelně zbořil branku, pálkař není ve skutečnosti vyřazen, dokud tým v poli nepožádá rozhodčího o vyjádření, které je tradičně formulováno slovy \"How's that\" nebo \"Howzat\".  Po šesti nadhozech, jedné sadě (over), se v týmu polařů mění nadhazovač, který hází na opačnou branku než jeho předchůdce.  Směna je u konce, když se podaří vyautovat 10 z 11 pálkařů (all out – přičemž vždy jeden z pálkařů zůstane \"not out\"). Jinou variantou konce směny je, že byl odehrán dopředu dohodnutý počet sad nebo, když tým na pálce \"deklaruje\", že už získal ze svého pohledu dostatečný počet bodů.  Zápas končí, když byly odehrány všechny směny. V případě špatného počasí mohou zápas ukončit také rozhodčí. Ale v mnoha případech utkání konči v okamžiku, kdy první tým už má odehrány všechny své směny na pálce, a druhý tým v pořadí dosáhl většího počtu bodů. V zápasech hraných na čtyři směny nemusí druhý tým svou druhou směnu ani začínat – pokud má více bodů, říká se že vyhrál o směnu (win by an innings). Pokud druhý tým nedokončil svou poslední směnu, má více bodů a k tomu ještě pět pálkařů, kteří se vůbec nedostali na hřiště, říká se, že vyhrál o pět branek (win by five wickets). Pokud poslední tým na pálce prohrává, všichni pálkaři jsou vyautovaní, a tým má o deset bodů méně, pak vítězný tým vyhrál o deset bodů (win by 10 runs). Pokud oba týmy odehrají všechny své směny a na konci mají stejný počet bodů, jedná se o remízu (a tie).  V čtyřsměnných utkáních je ještě jiná možnost remízy (a draw), a to tehdy, kdy má tým s menším počtem bodů na konci posledního dne ve hře stále alespoň dva pálkaře. To má velký vliv na strategii. Týmy často deklarují, že mají dostatečný počet bodů, aby ve stanoveném čase stačily vyautovat všechny soupeřovy pálkaře. Rizikem je samozřejmě, že se jim to nepodaří, a druhý tým naopak získá potřebný počet bodů pro vlastní vítězství.", "section_level": 1}, {"title": "Oblečení a výstroj.", "content": "Brankář a pálkaři nosí ochrannou výstroj kvůli tvrdosti míče, který může být hozen rychlostí větší než 145 km / hod, a představuje obrovský zdravotní a bezpečnostní problém. Ochranné oděvy obsahují chrániče určené k ochraně kolen a holení, odpalovačské rukavice nebo brankářské rukavice, helmu na ochranu hlavy a suspenzor pro ochranu oblasti rozkroku. Někteří pálkaři nosí uvnitř oděvů dodatečné polstrování, kalhoty s chrániči, chrániče žeber nebo ramenní chrániče.  Jediní hráči, kteří mají povoleno nosit ochrannou výstroj, jsou ti, kteří jsou v poloze velmi blízké pálkaři (tj. jsou-li vedle něj nebo před ním), ale nemohou nosit rukavice nebo vnější chrániče nohou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kriket (Cricket) je kolektivní pálkovací míčová hra, v níž proti sobě nastupují dvě družstva po dvanácti hráčích. Hraje se na oválném hřišti, v jehož středu je obdélníkový pruh (pitch) o délce 22 yardů (20,12 metru). Kriketu se věnuje 120 milionů hráčů v mnoha zemích, což z něj činí druhý nejpopulárnější kolektivní sport na světě. Nadhazovač (bowler) hází kriketový míč směrem k pálkaři (batsman). Ten se ho snaží odpálit mimo dosah polařů (fielders) tak, aby mohl běžet na druhý konec pruhu a bodovat. Pálkaři zůstávají ve hře, dokud nejsou vyautováni (out). Tým, který je na pálce, pokračuje ve hře, dokud není vyautováno deset pálkařů, případně dokud nadhazovači nedokončí předem určený počet sad (overs) po šesti nadhozech. Potom si oba týmy prohodí role – tým, který byl v poli, jde pálkovat.", "tgt_summary": "板球(或称木球、桨球,英语:Cricket)是由两队各十一人进行对抗比赛的一项团队运动。其现代形式起源于英格兰,盛行于英联邦国家,如在英国、澳大利亚、新西兰、印度、南亚、非洲南部、西印度群岛等地。板球的球季主要在春季与夏季,与在秋季与冬季踢的足球互补。", "id": 2431400}
{"src_title": "Démon", "tgt_title": "邪靈", "src_document": [{"title": "Náboženství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Judaismus.", "content": "Židovská biblická tradice se od křesťanské liší tím, že nezná postavu protivníka Boha. Starozákonní Satan, doslova „odpůrce“, se svojí mocí nemůže Bohu rovnat a vystupuje spíše jako „ďáblův advokát“ či žalobce, než jako nepřítel Boha.  V Tanachu, židovském kánonu Starého zákona se dvakrát objevují שֵׁדִים – \"šedim\". Jsou tak nazýváni falešní bohové, kterým odpadlí Izraelci obětují zvířata a děti.  V kabalistické knize Zohar čteme „že nešamot svévolníků jsou démoni světa“, přičemž nešama je jedna z duchovních složek člověka. V případě, že je člověk svévolný, znečišťuje svou nešamu, takže po smrti takového člověka není dovoleno jeho nešamě vrátit se k svatému Bohu, který tuto nešamu do člověka vdechl (viz Bible, 1. Mojžíšova 2:7), a je odsouzena toulat se po zemi. V židovském náboženském prostředí se pro označení takového toulajícího se ducha, který nemůže najít klid, ujal výraz dybuk (דִּיבּוּק, doslova „příchylnost“ či „náklonnost“). Podle lidových vyprávění a literatury luriánské kabaly tito zlí duchové mohou vniknout do těla živé osoby a způsobit její posedlost.  Poněkud jiné vysvětlení ohledně původu démonů podává kniha Jubileí, původně hebrejsky psaný spis, jehož zlomky byly nalezeny v Kumránu. V řecké verzi tohoto spisu se píše, že otcové těchto démonů jsou „andělé-Strážci“, kteří přestali poslouchat Boha a začali smilnit s lidskými dcerami. S těmito lidskými dcerami zmínění andělé-Strážci „zplodili děti – Nefíly“, kteří se vyznačovali nesvorností a požírali se navzájem. Těla všech Nefílů sice byla nakonec zahubena v potopě, ale z jejich duchů se stali démoni.", "section_level": 2}, {"title": "Křesťanství.", "content": "V křesťanské tradici jsou démoni či ďáblové padlí andělé sloužící Satanovi-Ďáblu kteří obývají peklo a vydávají se na svět škodit lidem a svádět je k hříchu. Také mohou člověka posednout, k jejich vyhnání poté slouží exorcismus. Ač se má jednat o duchovní netělesné bytosti jsou často zobrazováni jako hrozivá stvoření či karikatury cizích božstev. Obývají též idoly uctívané pohany.  Křesťanská víra v démony vychází z odlišného pohledu na Satana než ve starozákonním judaismu. Ten postupně zaujal místo nepřítele Boha a byl ztotožněn s Luciferem, andělem který byl svržen z nebes po své vzpouře proti Bohu. V Novém zákoně je jméno Satan také překládáno řeckým διάβολος \"diábolos\" „pomlouvač, žalobce“, z kterého vychází české Ďábel. V tomto duchu byly démoni zmiňovaní v Novém zákoně ztotožněni s padlými anděly a nazýváni také ďábly.  V Novém zákoně jsou démoni zpravidla nazýváni řeckým slovem δαιμόνιον \"daimónion\", což je deminutivum od slovo \"daimón\". Kromě nich jsou zmiňováni také \"pneuma ákátharton\" „nečistí duchové“ a to v souvislosti s posednutím člověka. Motiv posedlosti se objevuje také v souvislosti s démony, v Evangeliích je Ježíš vyhání například z Marie Magdalské a muže z města Kafarnaum. Společně s nimi je zmiňován také Belzebul jako kníže démonů. Na jiných místech Nového zákona jsou jako démoni označována cizí božstva. Mimo tyto dvě kategorie lze zařadit zmínku ze Zjevení Janova:  Zjevení Janovo 18, 2-3  V řeckých křesťanských překladech Starého zákona jsou jako démoni označováni šedim, tedy cizí bohové. V deuterokanonické knize Tobijáš je také zmiňován démon jménem Asmodaj.  Od středověku bylo uctívání démonů spojováno s čarodějnictvím a černou magií. Víra v démony se také přetvořila v lidové kultuře, což vedlo například k představě čerta, krampuse nebo impa.", "section_level": 2}, {"title": "Zarathuštrismus.", "content": "V zarathuštrismu jsou známi daévové, služebníci Angra Mainjua, protivníka dobrého boha Ahura Mazdy. Toto pojetí mělo velký vliv na představu Ďábla a démonů v judaismu, křesťanství a islámu.", "section_level": 2}, {"title": "Hermetismus.", "content": "Démoni jsou zde entity obývající astrál a reprezentující určité vlastnosti a síly přírody či psychiky člověka. Démona je možné vyvolat (evokace) např. rituální magií a přimět ho k zodpovězení otázky nebo k vykonání nějakého úkolu, který spadá pod jeho schopnost a pravomoc. Démoni nejsou na rozdíl od andělů součástí organizované struktury vytvářející a udržující vesmír, a proto je možné je pověřit i úkoly, které jsou v rozporu s vesmírným božským plánem (dle tradiční západní magie). S démonem se může rovněž uzavřít tzv. pakt. Mág či čaroděj s démonem uzavře dohodu, podle níž mágovi po určitý čas bude sloužit a poskytovat mu v životě rozličné výhody. Oplátkou však démonovi, po uplynutí stanovené lhůty, odevzdá svou duši. Známým příkladem je např. Faust. Různé magické školy a systémy používají své hierarchie a skupiny démonů. Jiné démony zná tradiční západní magická tradice, která své démony čerpá především z křesťanství, kabaly, sumerských, asyrských, babylónských a egyptských náboženství a magií a jiné démony používá voodoo, magie čínská, tibetská, různé šamanské cesty atd. Démoni jsou v současném hermetismu chápáni buď jako samostatné bytosti, které skutečně existují, jako určité formy duchů (démonologický magický koncept) nebo bývají mnohými okultisty chápáni jako zástupci kolektivního nevědomí, archetypy a podvědomé komplexy, zosobnění temné a pudové části osobnosti (psychologický magický koncept vycházející především z poznatků Sigmunda Freuda a Carla Gustava Junga), či jako zosobněné energie. Zastánci skeptické Chaos magie se přiklánějí spíše k informačnímu magickému modelu, který považuje démony za subjekty na stejné bázi jako programy a magie je pak práce s daty.", "section_level": 2}, {"title": "Buddhismus.", "content": "V buddhismu jsou démoni služebníky Máry, boha smrti, zmaru a zla, který ovládá koloběh utrpení - samsáru. Mezi démony patří i hladoví duchové, nešťastné bytosti, které žijí v pustinách a jsou stále trápeny hladem. Mezi hladovými duchy se podle buddhistické eschatologie znovuzrodí tvorové, kteří sice nebyli tak zlí, aby si zasloužili peklo, ale byli příliš hříšní na to, než aby se mohli narodit jako zvířata.", "section_level": 2}, {"title": "Hinduismus.", "content": "Hinduismus zná mnoho rozdílných druhů démonů. Někteří z démonů jsou vyložené zlí, jiní nikoli. Zatímco \"Asurové\" jsou především protivníci bohů, s nimiž zápasí o vládnu nad světem, \"Rákšásové\" škodí spíše lidem, které mohou i požírat. Asurové i Rákšásové jsou popisováni jako obři, mající často více hlav, rukou nebo zvířecí znaky (rohy, hadí ocas, drápy, tesáky aj.). Další druhy démonů se zdržují především na pohřebištích a jiných děsivých místech. Patří k nim \"Bhútové\", což jsou přízraky sebevrahů, zločinců a vůbec lidí, zabitých násilným způsobem, dále skřeti \"Pišáčové\", kteří ožírají včas nespálené mrtvoly a \"Vétálové\", schopní posednout živého člověka nebo mrtvé tělo. Vétálové nejsou zcela zlí. Podle staroindických příběhů je člověk může \"ochočit\" a získat si tak výkonného nemrtvého služebníka. Takto je Vétála zobrazen například v sanskrtském díle \"Pětadvacet démonových povídek\".", "section_level": 2}, {"title": "Jména známých démonů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "V západní tradici.", "content": "Abbadon, Ariel, Astaroth, Ašmodaj, Azazel, Bael, Belfegor, Belial, Belzebub, Choronzon, Legion, Lilith, Lucifer, Lucifug, Patricius (Feliciophel), Mefistofeles (Mephistophiel), Satan, Moloch, Sorat, Taftartarat, Zazel.", "section_level": 2}, {"title": "V indické tradici.", "content": "Kabandha, Kansa, Kétu, Mahiša, Mára, Maríča, Pútana, Ráhu, Rávana, Šúrpanaka, Taráka, Vrtra.  Odkazy na literaturu:", "section_level": 2}, {"title": "V literatuře.", "content": "V hororech se téměř výlučně vyskytují démoni zlí. Na druhou stranu, v hororech bývají zlí všichni včetně andělů (např. ve filmu Constantin). Může se jednat o démony nehmotné, kteří posednou člověka a nutí ho konat zlo, nebo o bytosti různých, často proměnných, tvarů. Mohou mít řadu společných rysů s upíry, především jejich silnější variantou.  Ve fantasy jsou démoni obvykle rasou stejně dobrou jako lidé, existují tedy jedinci dobří i zlí, nejčastěji ale něco mezi. Jsou to silné magické bytosti a často bydlí nebo pocházejí z jiného světa – může jím být peklo nebo tak může alespoň vypadat. Mohou mít tělo (vlastní nebo „vypůjčené“), ale jeho zničení (bez ohledu na způsob) pro ně neznamená smrt – může je to dočasně vyřadit nebo poslat zpátky odkud přišli. Jejich tělo může stárnout, sami jsou ovšem proti stáří imunní.  Typickými tvary těla démonů jsou křídla (netopýřího typu), ocas, rohy a různé ostny, při boji někdy doplněné chapadly, ale vzhledem k tomu, že většina démonů může libovolně měnit svojí podobu, jedná se spíše o módu. Démoni bývají mistři magie (především temné a destruktivní – a to se týká i těch dobrých) a jsou označováni jako tvorové chaosu. I ve fantasy mohou být upíři druh démonů, typickým příkladem je svět A. Sapkowského. V něm se vyskytují tvorové chaosu, kteří v našem světě uvízli po katastrofě zvané Konjunkce sfér (a nemohou se vrátit) a vyšší upíři patří mezi ně.  Častým konceptem je, že démoni – všichni nebo některé druhy – se živí emocemi ostatních (tedy hlavně smrtelníků). Nejčastějším příkladem jsou sukuby a inkubové, živící se vášní sexuálního styku. Jak ovšem někteří autoři poznamenávají, o takových sukubách se učencům zvlášť dobře píše, zatímco jiné druhy démonů (nebo i jiné druhy sukub podle některých zdrojů) živící se radostí, kterou si obstarávají třeba tak, že v masce klauna navštěvují dětská oddělení nemocnic, málokoho zaujmou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Démon je nadpřirozená bytost, zpravidla zlovolného charakteru. Existenci démonů předpokládá řada náboženství a duchovních, především magických, tradic. Nauka o nich se nazývá démonologie.", "tgt_summary": "邪灵,指邪恶的灵体,不少宗教以及世界各地的民间信仰中也有提到。", "id": 2533590}
{"src_title": "Soudní dvůr Evropské unie", "tgt_title": "歐洲聯盟法院", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "ESD byl zřízen v roce 1952 Pařížskou smlouvou v rámci Evropského společenství uhlí a oceli. Původně se skládal ze sedmi soudců. Tento počet byl shledán ideálním z hlediska reprezentativnosti soudu a také vzhledem k tomu, že se nikdy nemohlo stát, že by rozhodování dopadlo nerozhodně. Na základě Římských smluv se v roce 1958 stal společnou soudní institucí Evropského společenství uhlí a oceli, Euratomu a Evropského hospodářského společenství.  Když v roce 1992 Maastrichtská smlouva vytvořila Evropskou unii, název tohoto soudu se na rozdíl od názvu ostatních institucí nezměnil. Ale jeho kompetence se nadále týkaly hlavně věcí spadající pod první pilíř EU.", "section_level": 1}, {"title": "Složení, organizace.", "content": "Od Maastrichtské smlouvy počet soudců odpovídá počtu členských států. V současnosti je složen ze 28 soudců volených na dobu 6 let (opětovné jmenování je možné) na základě dohody členských států. V praxi každý členský stát navrhuje svého soudce. Soudce musí být z řad osob, které v tomto státě mohou zastávat nejvyšší soudní funkce. Ze svého středu soudci volí předsedu na dobu tří let. V zájmu efektivnosti není založen na rozhodování v plénu, nýbrž obvykle zasedá jako „velký senát“ složený pouze ze 13 soudců nebo v senátech po pěti nebo třech soudcích. Soudci jsou samozřejmě povinni být nezávislí, a to jak obecně, tak na členských státech. To mimo jiné znamená, že nesmí přijímat žádné instrukce od států, který je do ESD delegoval.  Kromě soudců působí u soudního dvora (nyní v počtu devíti) také tzv. generální advokáti. S běžně chápaným pojmem „advokát“ nemají ovšem generální advokáti nic společného. Mohou se dotazovat účastníků soudního řízení a podávat vlastní \"názory\" na řešení konkrétní věci ještě před tím, než soudci rozhodnou. Soudci nejsou oficiálně povinni se těmito názory řídit. Od roku 2003 jsou generální advokáti požádání o vyslovení svého názoru zpravidla jenom tehdy, pokud soud řeší nějakou novou právní otázku. Smysl tohoto jejich počínání je v tom, že dochází k dvojímu právnímu posouzení dané věci, a je tak částečně kompenzována jednoinstančnost Soudního dvora. Soudní dvůr se ve svém rozhodnutí může ztotožnit se závěry generálního advokáta, nebo také rozhodnout zcela jinak.", "section_level": 1}, {"title": "Jednotlivé druhy řízení.", "content": "Soudní dvůr rozhoduje spory mezi orgány Společenství, mezi orgány Společenství a členskými státy a mezi členskými státy navzájem; výjimečně může řízení zahájit i vnitrostátní subjekt (jednotlivec). K Soudnímu dvoru lze přímo podat zejména následující žaloby:  1. Žaloba na porušení povinnosti – Tato žaloba směřuje proti členskému státu, který nesplnil některou svou povinnost (typicky neprovedl směrnici). Může ji podat jiný členský stát nebo Komise. V praxi státy tuto žalobu podávají zřídkakdy a raději tuto nevděčnou možnost přenechávají Komisi. Soudní dvůr ve svém rozsudku může konstatovat porušení povinnosti. Pokud i po takovémto rozsudku členský stát své povinnosti neplní, může být za to postižen pokutami.  2. Žaloba na neplatnost aktu Společenství – Touto žalobou lze napadnout legalitu aktů Společenství, kdy žalující může tvrdit nesplnění procedurálních pravidel nutných pro přijetí napadaného rozhodnutí, překročení pravomocí orgánu, který akt přijal, či existenci formálních vad aktu (např. neexistenci povinného odůvodnění). Může ji podat členský stát, Rada, Parlament, nebo Komise. Výjimečně ji může podat i jednotlivec, ale jen v případě kdy je napadeným aktem přímo dotčen. Tuto žalobu lze podat pouze do dvou měsíců od zveřejnění aktu v Úředním věstníku, případně od doby kdy se o něm adresát dozvěděl. Soudní dvůr může prohlásit akt za neplatný.  3. Žaloba na nečinnost – Touto žalobou lze napadnout nepřijetí rozhodnutí Komisí, Radou či Parlamentem pokud je tato nečinnost v rozporu se zřizovacími smlouvami Společenství. Mohou ji podat ostatní orgány Společenství, případně i jednotlivec, pokud má být akt určen jemu. Soudní dvůr může (pouze) konstatovat nepřijetí aktu. 4. Žaloba na náhradu škody – Touto žalobou lze požadovat náhradu škody, která byla způsobena orgány Společenství nebo jeho zaměstnanci při výkonu jejich funkcí. Škodu lze ovšem uplatňovat pouze v případě protiprávnosti tohoto jednání, nikoliv pokud byla někomu způsobena újma postupem v souladu s právem. Žalobu může podat kdokoliv.  Kromě toho lze k soudnímu dvoru podat dvě žaloby nepřímo:  1. Žaloba na neaplikovatelnost aktu – Tato žaloba může směřovat pouze proti aktu v podobě nařízení. Lze ji podat pouze v rámci jiného řízení před Soudním dvorem. Jedná se o žalobu podobnou žalobě na neplatnost aktu, s tím rozdílem, že v tomto případě se nevyslovuje neplatnost aktu (nařízení nepřestane být součástí práva Společenství), ale jen jeho neaplikovatelnost, kdy se tento akt nepoužije v konkrétním případě. Další rozdíl spočívá v tom, že podání této žaloby není omezeno dvouměsíční lhůtou. 2. Prejudiciální řízení (řízení o předběžné otázce) – Jedná se o velmi specifické řízení mimořádného významu. Jeho smyslem je zajistit jednotnou a správnou aplikaci norem Společenství vnitrostátními soudy členských států. Vnitrostátní soudy se mohou, respektive v případech řízení, ve kterých má být vydáno rozhodnutí, proti kterému není řádného opravného prostředku se musejí, obrátit na Soudní dvůr, pokud pro své rozhodnutí potřebují vyřešit otázku platnosti či výkladu aktů Společenství. Soudní dvůr v prejudiciálním řízení tuto otázku závazně rozhodne a teprve poté může vnitrostátní soud rozhodnout ve věci samé. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Soudní dvůr není nadřízeným soudem soudů členských států. Jeho působnost v řízení o předběžné otázce je striktně vymezena na otázky platnosti a výkladu práva Společenství, rozhodně nemůže např. řešit otázky skutkového stavu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že rozhodnutí o prejudiciální otázce může fakticky určit jak pak vnitrostátní soud v dané věci rozhodne. V případě, kdy vnitrostátní soud poruší své povinnosti v souvislosti se řízením o předběžné otázce, např. nepoloží otázku Soudnímu dvoru, když tak učinit měl, může dojít ke vzniku nároku jednotlivce na náhradu škody vůči členskému státu jehož soud takto pochybil.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Soudní dvůr představuje hnací motor pro rozvoj práva Evropské unie (dříve nazývaného \"komunitární právo\") i Evropské unie vůbec. Jeho význam spočívá nejenom v jeho pravomoci rozhodovat v právě uvedených řízeních, ale i v tom, že v rámci těchto řízení se vyslovuje i k zásadním otázkám celého práva Společenství a svým výkladem toto právo dotváří. Rozhodnutími Soudního dvora tak například byla rozpracována problematika účinků práva Společenství v členských státech nad rámec toho, co by bylo možné na první pohled vyčíst ze zřizovacích smluv. Soudní dvůr totiž postupuje nejen s ohledem na doslovné znění právní úpravy, ale ve svých rozhodnutích se odvolává i na její smysl a zejména na obecné zásady právní a postupy obvyklé v mezinárodním právu včetně právních zvyklostí.  Pro pochopení role Soudního dvora je potřebné si uvědomit, že Evropská unie sestává z řady států, z nichž každý má své vlastní vnitrostátní právo. Evropské právo je však jen jedno a bylo třeba zabránit tomu, aby bylo v každém členském státě při své aplikaci vykládáno jinak. Proto byla Soudnímu dvoru svěřena úloha tento výklad sjednocovat a Soudní dvůr neváhá této své pravomoci hojně využívat.", "section_level": 1}, {"title": "Tribunál.", "content": "Vedle dvora funguje od roku 1989 Tribunál (před Lisabonskou smlouvou a v některých jazykových verzích Lisabonské smlouvy dodnes pojmenovaný Soud prvního stupně), který rozhoduje některé spory v první instanci. Soudní dvůr v těchto sporech má roli odvolacího soudu. Specializovaným orgánem Soudního dvora byl do 1. září 2016 i Soud pro veřejnou službu, který rozhodoval pracovní spory mezi Společenstvím a jeho zaměstnanci. Dále Tribunál rozhoduje o žalobách podaných jednotlivci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Soudní dvůr Evropské unie (dříve Evropský soudní dvůr; \"ESD\") je nejvyšším soudem Evropské unie. Byl zřízen v roce 1952 a sídlí v Lucemburku na rozdíl od většiny ostatních institucí EU, které sídlí v Bruselu. V čele Soudního dvora EU je předseda a za každý stát EU v něm je 1 soudce. Soudní dvůr Evropské unie zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění smluv EU, konkrétně", "tgt_summary": "欧洲联盟法院(英语:\"Court of Justice of the European Union\",意语:\"Corte di Giustizia dell'Unione Europea\"),简称「欧盟法院」,为欧洲联盟的法院系统之总称,与各个欧盟成员国的内国法院合作,确保欧盟法律在欧盟各国间能够有统一的解释和适用。欧盟法院设置于卢森堡,根据欧盟条约第19条,由三种法院组成:", "id": 498100}
{"src_title": "Most", "tgt_title": "橋", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvními mosty byly kmeny stromů spadlých přes vodní toky či jiné překážky. Později toho člověk využil pro výstavbu vlastního přemostění z kmenů poražených stromů. A zlepšování technologií obrábění dřeva umožnilo člověku stavět již soudobé mostní konstrukce. Po dřevěných kládách a opracovaných trámech položených přes překážku, byly stavěny mosty delší, které využívaly kamenné pilíře. V některých oblastech byly dostupnějším materiálem liány, ze kterých se stavěly tzv. visuté mosty, např. Incká říše.  V římské říši znali klenbu, která je jedním ze základních stavebních prvků nejenom kamenných mostů. V blízkosti velkých měst se stavěly akvadukty (některé z těchto staveb stojí dodnes). Po pádu říše stavitelé v nástupnických státech snažili navázat na římské znalosti. Románské mosty přímo vycházely z římských vzorů. Problém byl v úpadku předávání systematických znalostí (srovnej: pád Západořímské říše r. 476 a první universita v Boloni r. 1088). Nástup gotiky a rozvoj mocných království konstrukci mostu zdokonalil. Mosty se stavěly s většími oblouky (z této doby pochází nejstarší mosty v ČR). S nástupem renesance a s růstem vzdělanosti došlo k dalšímu vývoji. Pont Neuf v Paříži byl postaven v 16. století bez tradičního zastřešení a byl osazen i chodníky.  Velké změny ve stavbě mostů přinesla industrializace. Rozvoj železnice zvýšil poptávku po těchto stavbách, které musely být levnější a odolnější. Nejprve se stavěly ještě mosty dřevěné a viadukty z kamene a cihel. Postupně byla stále více využívána litina. První most z litiny nazývaný Iron Bridge, byl postaven roku 1779 přes řeku Severn v Anglii. Jakmile se zdokonalila výroba oceli, začaly se stavět mosty ocelové. Velká poptávka po železničních mostech vedla k tovární výrobě ze standardizovaných dílů (typicky prvky příhradových nosníků).  V 19. století a 20. století dosáhla ocel takové pevnosti, že mohly být budovány mosty řetězové a lanové o velkých rozpětích.  Ve 20. století byl pro konstrukci mostů a viaduktů rozhodující beton, železobeton a předpjatý beton.", "section_level": 1}, {"title": "Typy mostů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podle konstrukce.", "content": "Prvními mosty byly nejspíše vhodně položené a dostatečně silné kmeny – most tohoto druhu je označován jako trám. Takový trám je namáhán současně tlakem (při horním povrchu) a tahem (při spodním povrchu) – neboli ohybem. Střední část průřezu trámu je namáhána méně, proto se zde může ušetřit materiál. (Příkladem je válcovaný nebo svařovaný nosník tvaru codice_1 nebo nerovnoměrné rozdělení výztuže v železobetonu). Trám se často kombinuje s ostatními konstrukcemi mostů pro zvýšení jejich tuhosti.  Z přírodních materiálů lze na vhodných místech postavit i visutý most, který však vyžaduje dostatečné zakotvení na obou koncích. Lano mostu je namáháno výhradně tahem.  Třetí ze základních mostních konstrukcí je klenba (oblouk). V ideálním případě je klenba namáhána pouze tlakem, v praxi ovšem při nerovnoměrném zatížení nutně dojde i k namáhání tahem. Smělost (plochost) klenby se měří velikostí vodorovné síly (druhá mocnina rozpětí dělená vzepětím klenby, v metrech).  Mosty rozlišujeme podle konstrukce na:", "section_level": 2}, {"title": "Podle výšky.", "content": "Mosty lze rozdělit podle výšky mostovky na:", "section_level": 2}, {"title": "Pohyblivé mosty.", "content": "V minulosti měly pohyblivé mosty (zejména padací) převážně obranný účel (přerušení cesty útočníkům). V současné době se pohyblivý most staví většinou tehdy, jestliže překonává vodní tok sloužící jako vodní cesta a nebylo by možné nebo efektivní jej stavět tak vysoký, aby s lodní dopravou nekolidoval.  Zvláštními typy mobilních mostů jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Nejdelší mosty světa.", "content": "Nejdelší most na moři se nachází v Číně a je dlouhý 36 kilometrů. Spojuje přístavy Šanghaj a Ning-po. Čínský most je jen o 2,4 kilometru kratší než vůbec nejdelší most na světě, který se nachází nad jezerem Pontchartrain v americkém státě Louisiana, ten měří 38,422 kilometru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Most je dopravní stavba, která převádí pěší, silniční nebo železniční cestu případně vodní tok, přes překážku, kterou může být například vodní plocha (řeka, potok, moře, jezero), terénní nerovnost (údolí, rokle, strž) nebo jiná komunikace. V současnosti se za most považuje překlenutí překážky delší než 2,0 m. Kratší je považováno za propustek.", "tgt_summary": "桥或桥梁是跨越峡谷、山谷、道路、铁路、河流、其他水域、或其他障碍而建造的结构,是一种由水面或地面突出来的高架,用来连着桥头桥尾两边路。桥的目的是允许人、车辆、火车或船舶穿过障碍。桥可以打横搭着谷河或者海峡两边,又或者起在地上升高,槛过下面的河或者路,让下面交通畅通无阻。 “桥”原本是一种高大的树(参见乔木),因为够高大,砍下来就够长放在河面,可以连着两边岸,即独木桥。启闭式桥梁给大船通过的空间。", "id": 876040}
{"src_title": "Ian Fleming", "tgt_title": "伊恩·佛萊明", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ian pocházel ze známé, vážené a dosti bohaté rodiny. Jeho dědeček byl puritánský Skot a známý bankéř. Otec, plukovník Valentine Fleming, padl na frontě roku 1917 a nekrolog do Timesů za tohoto vojáka a člena parlamentu psal sir Winston Churchill.  První životní úspěch však zaznamenal ve sportu. Studoval elitní školu Eton, kde sice nebyl dobrým studentem, ale dva roky po sobě tam byl mistrem v lehké atletice. Jeho rekordní výkon ve skoku do dálky z roku 1926 byl dlouhé roky nepřekonaný. Byl to vysoký, štíhlý a uzavřený mladík. Při fotbale si zlomil nos, ale po operaci ho měl zase rovný. Žárlil na diplomatickou kariéru svého staršího bratra, ale oba dva syny matka nemohla v kariéře diplomata podporovat. Naučil se však dobře francouzsky, německy a rusky a po studiu se vrhl na novinářství. Z té doby měl i Stalinův dopis s vlastnoručním podpisem. Byl totiž v roce 1933 jako dopisovatel agentury Reuters v Moskvě na procesu s britskými inženýry obžalovanými ze špionáže a požádal Stalina o interview. Stalin ho sice odmítl, ale velmi zdvořile a vlastnoručně podepsaným dopisem.  Na podzim pak odešel pracovat pro Reuters do Šanghaje. V žurnalistice měl otevřenou velkou budoucnost. Po dvou letech mu ale banka Gull and Co nabídla místo, které obvykle dostávali osvědčení padesátiletí zaměstnanci. Místo přijal, přestože ho novinařina bavila, vzrušovala a uspokojovala.", "section_level": 1}, {"title": "Pobočník ředitele tajné služby.", "content": "V květnu roku 1939 dostal mladý bankovní úředník Ian Fleming pozvání na schůzku v starobylém a vznešeném hotelu Carlton v Londýně. Díky klidnému prostředí, diskrétní obsluze a vynikající kuchyni a vinnému sklípku se Fleming na ten rozhovor velmi těšil. Nemohl však tušit, že mu od základu změní život. Na schůzku ho totiž pozval kontradmirál John Godfrey, který hledal pobočníka, a pro tip zašel k svému příteli, řediteli Anglické banky. Fleming, mimochodem i absolvent námořnické důstojnické školy, bystrý a dravý novinář s rozsáhlými jazykovými znalostmi, navíc z dobré rodiny, byl podle obou ideální kandidát na toto místo. Admirál Godfrey byl totiž začátkem roku jmenovaný ředitelem tajné služby britského námořnictva. Fleming místo přijal a začal svůj čas dělit mezi banku a kontrašpionáž. Dopoledne u pánů Rowa a Pitmana a odpoledne na Admiralitě, kde vstupoval do dveří označených číslem 39. Nacházely se tam tajné zprávy o německé výzbroji, kapitánech ponorek, přístavních pracích v Kielu, shromažďovaly se tam podklady pro bombardování Hamburku. Fleming tehdy kouřil 70 cigaret denně.  Jeho spolupracovník z čísla 39, Edward Merret, k tomu podotkl: \"\"Ian byl stejný „požírač papíru“ jako my všichni v Admiralitě. Válka pro něj znamenala trápení, pot a slzy, ale ne bezprostředně krev.\"\"  Fleming musel také vyhodnocovat různé bláznivé návrhy na obranu britských ostrovů (vyskytl se například nápad loďmi přivléct arktické ledovce, opevnit je a rozmístit okolo pobřeží jako hráz proti invazi). Po tu dobu přicházel do kontaktu s oddělením MI 6 a s jeho šestou sekcí zvanou \"Secret service\", s oddělením MI 5, podřízeným Ministerstvu zahraničních věcí, a s kanceláří Speciálních organizací, která se zabývala vysíláním parašutistů do německého týlu. Získal tak značný přehled o organizaci a zákulisí špionážní a kontrašpionážní služby. Brzy byl povýšený z námořního poručíka na korvetního kapitána.", "section_level": 2}, {"title": "Laboratoře FBI.", "content": "V červnu 1941 doprovázel Fleming admirála Godfreye do USA. Šlo o dost choulostivou cestu. Spojené státy ještě nebyly ve válce a britská vláda chtěla navázat pokud možno úzkou spolupráci obou tajných služeb. Ředitel FBI Hoover se s touto misí odmítl oficiálně setkat. Dal však rozkaz, aby jim podrobně ukázali laboratoře, archivy, podzemní střelnice a učebny americké tajné služby. Tyto Flemingovy zážitky označují literární historikové jako jeden z podnětů pro pozdější zrod Jamese Bonda.  Hlavním spojovacím článkem pro britskou delegaci byl kanadský milionář W. Stephenson, organizátor a sponzor rozsáhlé diverzní sítě namířené proti Německu. Jeho koordinační místnost na třicátém šestém poschodí byla Flemingovi plně k dispozici. Oba muži se brzy spřátelili. Fleming se se Stephensonovými muži zúčastnil krádeže, ofocení a včasného vrácení japonských diplomatických kódů, studoval Stephensonovy metody diverze. Tento pán si například v Kanadě zřídil pracoviště, které dokázalo napodobit jakýkoli psací stroj na světě i s drobnými vadami v jednotlivých úderech, a úspěšně vyráběl nepravé spisy. Od falešných pasů až po štábní rozkazy.  I díky Stephensonově pomoci Godfreyova mise úspěšně pokračovala a skončila uzavřením smlouvy mezi USA a Velkou Británií o zřízení koordinační zpravodajské kanceláře. Text této smlouvy vypracoval Fleming za dva dny pobytu ve Washingtonu, odkud si přivezl dáreček od generála Donovana, krásný Colt 38 s vyrytým nápisem \"Pro zvláštní služby\".", "section_level": 2}, {"title": "Špionážní škola u jezera.", "content": "Stephenson měl v Oshawě u jezera Ontario překrásné a osamělé soukromé sídlo. Ale nebyl to jen milionářský zámek, ale i jedna z nejlépe organizovaných špionážních škol na světě. Fleming s potěšením přijal Stephensonovo pozvání a přišel na studijní pobyt do Oshawy.  Instruktorem střelby tam byl známý americký pistolník Murphy, učitelem karate plukovník Wallace a také ostatní obory vyučovali samí prvotřídní specialisté. Fleming sledoval jednak metodiku výuky, aby získal nové zkušenosti pro výcvik v Anglii, a kromě toho si školu zkusil i jako žák. Stephenson o něm později prohlásil, že patřil k nejtalentovanějším žákům školy. Perfektně například v noci zneškodnil několik plavajících min a sám pod vodní hladinou připevnil nálož k „nepřátelské“ lodi a stačil se vzdálit, než loď vybuchla. Anebo byla celá torontská policie uvedená do pohotovosti a skupina pěti žáků dostala za úkol „vyhodit do povětří“ městskou elektrárnu. Čtveřice žáků se nechala najmout v uhelných skladech, dva jeli jako řidiči a dva pod uhlím spolu s „náložemi“. Při vstupní kontrole byli pochytáni. Fleming pracoval samostatně. Přišel (po telefonickém ohlášení) jako britský inženýr, který měl něco dohodnout s ředitelem podniku. Jako návštěva k řediteli byl o něco méně kontrolován, podařilo se mu na chvíli zbavit doprovodu a umístit bombu z aktovky na elektrárenském dispečinku. Kdyby bomba skutečně vybuchla (samozřejmě jen zazvonila), bylo by Toronto bez elektřiny.  Stephensonova škola u jezera ukázala Flemingovi nejen celou řadu špionážních triků, ale podnítila i jeho fantazii. Posloužila mu jako odrazový můstek pro vymýšlení vlastních akcí během války a později mu pomohla vytvořit typ agenta 007. Hrdinu v podstatě romantického, bezohledného až k sadismu a chladného jako tasený nůž. Navíc získala podnět jeho technická představivost, s kterou vytvářel technické špionážní hračky pro svého agenta.", "section_level": 2}, {"title": "Útočná sekce č. 30.", "content": "Po návratu z Kanady se Ian Fleming začal zajímat o osobu podplukovníka SS Otty Skorzenyho. Bylo to ještě dlouho před tím, než Skorzeny osvobodil Benita Mussoliniho ze zajetí. (Zajímavé je, že tento pán, dlouho po válce spokojeně žijící ve Španělsku, dal jeden z podnětů nejen k Flemingovým dílům, ale i k Mňačkově knize \"Smrt si říká Engelchen\" a k jejímu filmovému přepisu režisérů Kadára a Klose.) Fleming zjistil, že nacisté s první vlnou parašutistů při dobývaní Kréty „vysypali“ i Skorzenyho komando, které do bojů přímo nezasáhlo, ale projevilo zájem o britské štáby v Maleme a Heraklionu. Šlo jim zřejmě o ukořistění co možná nejvíce tajných materiálů: map, rozkazů, šifer a seznamů. Akce byla poměrně úspěšná. Byla to první úderná akce špionážní skupiny v druhé světové válce.  Fleming okamžitě rozpoznal její důležitost a navrhl admirálovi Godfreyovi, aby zaútočili stejnou zbraní. Tak byla na Flemingův návrh a pod jeho vedením při Admiralitě zřízena sekce č. 30, jedna z nejzajímavějších malých a téměř soukromých armád této světové války.  Do první akce se hlásil i sám Fleming, ale admirál ho nepustil. Útok se totiž nepodařil a deset mužů bylo zabito. Mohlo to znamenat ztrátu a likvidaci oddílu, ale Fleming se nevzdal a znásobil náročnost výcviku a přípravu akcí. V listopadu 1942 se vylodila větší skupina jeho mužů u Siddi Ferruelu v Alžírsku, úspěšně pronikla do štábu italského válečného námořnictva a přinesla odtud, co se dalo. Byly to pro Admiralitu materiály nesmírně cenné a Sekce 30 získala uznání. Rozšířila se, dostala vlastní transportní prostředky a přednost při vyzbrojování.  Při jedné z dalších akcí „vyfoukli“ flemingovci Italům plán minových polí a pobřežní obrany Sicílie. Při následné invazi zachránila tato skutečnost životy tisícům britských a amerických vojáků.  Fleming sestavoval seznam objektů, které „stojí za návštěvu“. Od norského Trondheimu, kde Němci zkoušeli nové magnetické miny, až po odpalovací rampy V1. Při invazi do Normandie organizoval útok na Arromanches, kde měli nacisté největší radarovou stanici. Ve Francii jeho muži přepadli velkou pěstírnu žampionů u Houilles, kde v podzemních prostorech Němci pracovali na prototypu akustického torpéda, dokonalejšího, než měli v té době spojenci.  Fleminga přes všechny úspěchy Sekce 30 stále měli za fantastu. Jeden z jeho mužů, Ralph Izzard, však objevil na holandské pláži základnu německých jednomístných špionážních miniponorek. Velitelství do tohoto dne o jejich existenci pochybovalo, že jsou to prý Flemingovy noční můry, ale velitel tvrdil, že základna musí být někde tam.  Poslední akce v roce 1945 se Fleming osobně zúčastnil. Dostával do kanceláře 39 podivné nejasné zprávy o zámku nedaleko Tambachu ve Wurtenberských lesích. Že prý tam mají důkladně zamaskovaná nákladní auta a zahlédli tam i německého admirála. Skupina tedy v předvečer kapitulace vtrhla do zámku a našla tam německého admirála na hoře listin s petrolejem v ruce. Byl to archiv německého válečného námořnictva od roku 1870. Dvacet roků po válce (už po Flemingově smrti) byl v Británii publikovaný.  Když skončila válka, ptali se kamarádi Iana Fleminga, co bude teď dělat. Nenapsal je. Ale zato stvořil Jamese Bonda.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Prvním bondovským románem bylo \"Casino Royale\". Fleming ho začal psát na jaře roku 1952 v Oracabesse, na Jamajce. Zemřel o dvanáct let později při korektuře třináctého románu \"Muž se zlatou zbraní\". Agent 007 se tedy zrodil začátkem 50. let 20. století v době, kdy vrcholila studená válka. To se přeneslo i do prvních románů, v nichž byl hlavním nepřítelem komunismus. Až později se Bond setkal s různými tajnými agenturami, šílenými anarchisty, geniálními vědci a podobně. \"Casino Royale\" vycházelo nejprve na pokračování v novinách a teprve potom bylo s velkým úspěchem vydáno v půlmiliónovém nákladu. Za dobrodružství agenta 007 si autor koupil dům nedaleko Buckinghamského paláce, vilu na pláži v Sandwichi, přepychovou kancelář na Fleet Street a slavnou vilu Goldeneye na Oracabesse (Jamaica).", "section_level": 1}, {"title": "Bibliografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Česky vyšlo.", "content": "Česky vyšlo také Doktor NO (James Bond – agent 007), vydalo (asi jako přílohu na pokračování) Svobodné slovo v roce 1968, přeložil J. Bondy (asi pseudonym).  Poznámka: Z toho vyplývá, že česky zbývá vydat už jen dvě bondovky: Špión, který mě miloval (prý trochu slabší román) a Chobotnička (včetně Dechu života a The Property of a Lady)", "section_level": 2}], "src_summary": "Ian Lancaster Fleming (28. května 1908 – 12. srpna 1964) byl námořní důstojník, novinář, bankovní úředník a po dobu druhé světové války pobočník šéfa tajné služby v britském námořnictvu. Nejznámější je však jako tvůrce Jamese Bonda.", "tgt_summary": "伊恩·兰开斯特·弗莱明(英语:Ian Lancaster Fleming,1908年-5月28日-1964年-8月12日),英国作家和记者,代表作为詹姆士·庞德(James Bond)系列小说及儿童故事《万能飞天车》(\"Chitty Chitty Bang Bang\")。", "id": 1774183}
{"src_title": "Jaromír (kníže)", "tgt_title": "亞羅米爾", "src_document": [{"title": "1003.", "content": "V roce 1001 uprchli Jaromír s Oldřichem se svou matkou před krutostí staršího bratra Boleslava III., který dal z obavy o knížecí stolec Jaromíra vykastrovat (Boleslav III. totiž sám dědice neměl), k bavorskému vévodovi Jindřichovi II., dlouholetému spojenci jejich otce. Roku 1003 byl Jaromír po smrti Vladivoje, kterého na český trůn prosadil polský kníže Boleslav Chrabrý, díky vojenské pomoci Jindřicha II. krátce dosazen na český knížecí stolec. Brzy však musel prchnout před Boleslavem III. a Boleslavem Chrabrým.", "section_level": 1}, {"title": "1004–1012.", "content": "Teprve na podzim 1004 se mohl ujmout vlády, když s podporou římskoněmeckého krále Jindřicha II. byli z Čech vypuzeni Poláci. Jaromír přijal od římskoněmeckého krále Čechy v léno (obdržev od něho kopí jako symbol lenního vztahu) a v následujících letech podporoval Říši v bojích s Boleslavem Chrabrým. Krátce po svém nastoupení na trůn Jaromír dobyl Budyšín, ale v roce 1007 Boleslav Chrabrý Lužici i Budyšín dobyl zpět. Morava během Jaromírovy slabé vlády k českému státu nepatřila.  Na jaře 1012 se zmocnil vlády v Čechách nejmladší z bratrů Oldřich. Jaromír utekl nejdříve z neznámých důvodů do Polska a až poté do Říše k Jindřichovi II., který ho ale uvěznil v Utrechtu. Tam Jaromír strávil ve vězení téměř 21 let.", "section_level": 1}, {"title": "1033–1035.", "content": "Když byl Oldřich roku 1033 obviněn císařem Konrádem II. z úkladů proti jeho osobě a sesazen, ustavilo říšské vojsko na podzim 1033 potřetí Jaromíra českým knížetem. Již na jaře příštího roku však byl Oldřich císařem propuštěn a byl mu navrácen knížecí titul. Podmínkou bylo, že se o vládu bude dělit s Jaromírem a svým synem Břetislavem. Jaromír byl poté na Oldřichův příkaz oslepen a uvězněn.  Když na podzim Oldřich zemřel, stále žijící vykastrovaný a oslepený Jaromír se vzdal nároků na vládu a moc v Čechách získal Oldřichův syn Břetislav I. Ani to mu ale život nezachránilo. Roku 1035 byl bezmocný Jaromír zřejmě z vůle Vršovců zavražděn. Kosmas píše: \"„Kochan poslal svého kata a když onen slepec, sedě na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních.“\"  Kdy přijel Břetislav do Prahy se nikde neříká. Pouze v jedné kronice najdeme zmínku, že \"„Jaromír sám vládl knížectví jeden rok po smrti Oldřichově\".\" Scéna, kdy Jaromír uvádí Břetislava na knížecí stolec, kterou popisuje Kosmas, se neodehrála v žádném případě přímo při Oldřichově pohřbu. Břetislav by se nemohl vrátit z exilu tak rychle.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaromír († 4. listopadu 1035) byl český kníže z rodu Přemyslovců v letech 1003, 1004–1012 a 1033–1034, syn Boleslava II. Pobožného a jeho druhé, neznámé choti, bratr Boleslava III. Ryšavého a Oldřicha. Narodil se někdy v 70. letech 10. století.", "tgt_summary": "亚罗米尔(约975年-1035年-11月4日)。普热米斯尔王朝的波希米亚公爵(1003年、1004年-1012年及1033年-1034年在位)。波希米亚公爵波列斯拉夫二世的次子、波列斯拉夫三世的弟弟。", "id": 1303066}
{"src_title": "Spytihněv II.", "tgt_title": "斯皮季赫涅夫二世", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Spytihněv byl nejstarší syn Břetislava I. a Jitky Nordgavské, bratr svého nástupce Vratislava II., Konráda I. Brněnského a Oty Olomouckého, kteří vládli v moravských údělech, a Jaromíra, který se později stal biskupem. Jeho manželkou byla Ida Wettinská.", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Jako dítě se Spytihněv stal v roce 1039 rukojmím Jindřicha III., kterému se znelíbila expanzivní politika knížete Břetislava, ale po porážce při tažení do Čech byl vyměněn za německé pány.  O rok později byl ale Jindřich úspěšnější a Spytihněv putoval znovu jako záruka míru do německých zemí. Není známo, jak dlouhou dobu tam strávil, ale ve Spytihněvových sedmnácti letech mu otec svěřil olomoucký úděl, před svou smrtí ho Břetislav povolal do Čech na knížecí stolec a Moravu rozdělil mezi další tři syny.", "section_level": 1}, {"title": "Spytihněv II. jako kníže.", "content": "Roku 1055 přijal Spytihněv po smrti otce od císaře Jindřicha III. Čechy v léno. Vzápětí zbavil své bratry údělných držav a podřídil Moravu přímé vládě a dle Kosmy dal všechny Němce včetně své matky ze země vyhnat. Dochované prameny tomu ale odporují. Kníže dal vyhnat zřejmě jen svou matku, protože snad bránila jeho mladší bratry, a abatyši u sv. Jiří německého původu. Sám Spytihněv měl německou manželku a ze Sázavského kláštera vypudil slovanské mnichy, které nahradili mniši němečtí, provádějící latinskou liturgii. Po incidentu, který Spytihněv II. vyvolal u Hrutova v r. 1055, se vytrácí původní moravská šlechta z dějin. Nahrazují ji kasteláni a šlechta dosazení z Čech.  Roku 1057 Spytihněv II. založil litoměřickou kapitulu. Roku 1059 vrátil bratrovi Vratislavovi olomoucký úděl, aby otupil spojenectví mezi Svatou římskou říší a Uhrami poté, co se Vratislav II. oženil s Adletou Uherskou. Snaha o propůjčení královského titulu Spytihněvovi nevyšla, avšak za každoroční poplatek jednoho sta hřiven stříbra mu papež Mikuláš II. udělil právo nosit biskupskou mitru při vybraných církevních svátcích (1059 nebo 1060). Za jeho vlády došlo k přestavbě rotundy sv. Víta na Pražském hradě na románskou baziliku.", "section_level": 1}, {"title": "Následnictví.", "content": "Spytihněv zemřel ve třiceti letech, po šesti letech vlády. Stalo se tak 28. ledna 1061 snad po bojích u Hradce nad Moravicí, pohřben je ve Svatovítské bazilice. Mnozí kronikáři předpokládali, že druhá polovina 11. století bude dobou Spytihněva, nepochybně schopného knížete, osud tomu ale chtěl jinak. Jeho nástupcem a prvním českým králem se stal Spytihněvův bratr Vratislav II.  Spytihněvův jediný syn Svatobor (Fridrich) se stal roku 1085 aquilejským patriarchou, ale už 23. 2. 1086 byl zavražděn při pouliční výtržnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "S manželkou Idou Wettinskou († po 1061) měl Spytihněv II. 2 děti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Spytihněv II. (1031 – 28. ledna 1061, latinsky \"Spitigneu\" či \"Zpitigneu\") byl český kníže (1055–1061) z dynastie Přemyslovců, podle Kosmy \"muž velmi krásný, vlasy měl tmavší nad černou smolu, vousy dlouze splývající, tvář veselou...\"", "tgt_summary": "斯皮季赫涅夫二世(Spytihněv II,1031年-1061年-1月28日)。普热米斯尔王朝的波希米亚公爵(1055年-1061年)。波希米亚公爵布热季斯拉夫一世之长子。", "id": 1866161}
{"src_title": "Axiom výběru", "tgt_title": "选择公理", "src_document": [{"title": "Formulace.", "content": "Tento axiom tvrdí: Pro každý neprázdný soubor neprázdných množin existuje funkce, která z každé množiny tohoto souboru vybírá právě jeden prvek.  V matematické notaci:", "section_level": 1}, {"title": "Motivace pro přijetí AC.", "content": "Důležitou vlastností (AC) je to, že umožňuje ke každému souboru množin získat soubor jejich prvků, z každé množiny jeden, a to bez znalosti jakéhokoli algoritmu, kterým by tento výběr prvků mohl být proveden, pouze z předpokladu neprázdnosti souboru i jednotlivých množin (tj. nekonstruktivně). Na konečném souboru množin je (AC) snadno dokazatelný – i podle selského rozumu je zřejmé, že vybrat z každé hromady kamení jeden kámen není žádný problém. Problémem začíná být až nekonečný soubor množin, a to především soubory „hodně nekonečné“ (nespočetné, bez dobrého uspořádání).  V některých odvětvích matematiky, zejména v nekonečné kombinatorice, ale například i v matematické analýze, se (AC) ukazuje jako zcela nezbytný předpoklad pro rozvoj těchto disciplín. S (AC) je ekvivalentní řada principů teorie množin, které zásadním způsobem „učesávají“ svět teorie množin – nejznámějšími z nich jsou princip maximality a princip dobrého uspořádání. Přijetím axiomu výběru se tedy svět teorie množin stává (z pohledu jeho příznivců) přehlednějším, ale ne zas tolik, aby přestal být zajímavým.", "section_level": 1}, {"title": "Motivace pro odmítnutí AC.", "content": "Odpůrci zařazení (AC) mezi standardní axiomy teorie množin (například konstruktivisté) poukazují na jeho odlišný charakter od ostatních podobných axiomů teorie množin, které obvykle postulují možnost vytvoření nové množiny z již existujících množin jednoduchým a přehledným způsobem (viz axiom sumy, axiom potence, axiom dvojice). Na rozdíl od nich (AC) nedává žádnou představu o tom, jak výběrová funkce (viz formulace axiomu) vypadá – je tedy spíše „čistě existenční“ než „konstrukční“.  Druhým argumentem je, že (AC) příliš omezuje rozmanitost objektů ve světě teorie množin – podle principu dobrého uspořádání ekvivalentního s (AC) lze každou množinu uspořádat tak, aby byla izomorfní s některým ordinálním číslem – to tvrzení tak vlastně říká, že teorie množin nepopisuje žádné objekty, které by nešlo dobře uspořádat.  Dalo by se říci, že svět ZF s (AC) stojí někde na půli cesty mezi rozmanitým, ale hůře popsatelným a použitelným světem ZF bez (AC), a mezi příliš omezeným a zjednodušeným, ale zato dokonale přehledným světem ZF s axiomem konstruovatelnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Nezávislost AC na axiomech ZF.", "content": "(AC) je bezesporný neboli konzistentní s ostatními axiomy Zermelovy-Fraenkelovy teorie množin (je takzvaně relativně bezesporný s ZF). Platí totiž v jednom modelu teorie množin, a to v univerzu konstruovatelných množin, což dokázal v roce 1940 Kurt Gödel. V tomto modelu platí dokonce axiom silného výběru a dále například zobecněná hypotéza kontinua.  Také negace (AC) je relativně bezesporná s ZF, a tedy (AC) je nezávislý na axiomech ZF. Přidáním negace (AC) k ZF však vzniká již teorie s dosti podivnými vlastnostmi (lze v ní například bezesporně předpokládat neplatnost klasické Heineho věty).", "section_level": 1}], "src_summary": "Axiom výběru (ozn. (AC)) je axiom často přidávaný k obvyklým axiomům Zermelovy-Fraenkelovy teorie množin (ZF). Poprvé jej formuloval Ernst Zermelo v roce 1904.", "tgt_summary": "选择公理(英语:Axiom of Choice,缩写AC)是数学中的一条集合论公理。这条公理声明,对所有非空指标集族formula_1,总存在一个索引族formula_2,对每一个formula_3,均有formula_4。选择公理最早于1904年,由恩斯特·策梅洛为证明良序定理而公式化完成。", "id": 1365315}
{"src_title": "Řídká matice", "tgt_title": "稀疏矩阵", "src_document": [{"title": "Uložení řídké matice.", "content": "Při praktickém řešení úloh s maticemi na počítači, je primární úkol matici uložit do paměti počítače (na harddisk) a později s ní provádět různé operace (řešení soustavy rovnic, faktorizace, etc.), tedy držet matici v operační paměti počítače.  Uvažujme pro jednoduchost čtvercové regulární matice (tedy matice mající, mimo jiné, alespoň jeden nenulový prvek v každém řádku a sloupci). Uvažujme dále, že všechna čísla jsou uložena v dnes standardní dvojité přesnosti (double), tedy každé číslo zabere 8 bytů.  Na uložení matice formula_1 klasickým způsobem je třeba formula_2 bytů.  Nejrozsáhlejší maticová úloha, v roce 2002, dle, byl výpočet dominantního vlastního vektoru matice řádu formula_3 (jedná se o tzv. Google matrix (googlovská matice), kde počet řádků a sloupců matice odpovídá počtu webových stránek indexovaných vyhledávačem Google, je tedy zřejmé, že velikost nejrozsáhlejšího problému od roku 2002 narostla). Pro uložení jednoho řádku této matice v hustém formátu by bylo zapotřebí cca 20,1 GB, pro uložení celé matice pak cca 39290171 TB. Připomeňme, že matici není potřeba jen uložit na harddisk(y); je též potřeba s ní provádět operace, a tedy s ní manipulovat v operační paměti.  Typickými představiteli řídkých matic jsou matice používané pro výpočet metodou konečných prvků (např. matice tuhosti), kde spolu typicky interagují nejbližší prvky a tato interakce je reprezentována prvky matice, které leží na její diagonále, případně v její blízkosti.  Googlovská matice je nicméně silně strukturovaná a většina jejích prvků je nulových (prvek formula_4 je nenulový, pokud webová stránka s indexem formula_5 obsahuje hypertextový odkaz na webovou stránku s indexem formula_6). Pro uložení (nejen) takto rozsáhlých matic se používají tzv. řídké formáty.", "section_level": 1}, {"title": "Souřadnicový formát.", "content": "Nejjednodušší z hlediska implementace (nikoliv však z hlediska provádění maticových operací) je souřadnicový formát. Uvažujme matici formula_1 mající formula_8 nenulových prvků formula_4. V souřadnicovém formátu ukládáme v podstatě uspořádané trojice  Na uložení celé matice je tedy potřeba řádově formula_11 čísel (celočíselná proměnná dostatečného rozsahu zabere stejně jako reálné číslo ve formátu double 8 bytů). Pokud formula_12, pak je řídký formát úspornější.  Uspořádané trojice mohou být v paměti seřazeny různým způsobem (matice může být uložena po řádcích, po sloupcích, či náhodně) což může usnadnit ale i z komplikovat (zrychlit či výrazně zpomalit) přístup k datům.  Souřadnicový formát řídkých matic ukládaný po sloupcích používá například Matlab.", "section_level": 2}, {"title": "CSR formát.", "content": "Standardním formátem pro ukládání řídkých matic je CSR (compressed sparse rows), volně přeloženo: komprimované řídké řádky. Matice se uloží do tří polí. První pole obsahuje všechny nenulové (respektive ukládané) prvky matice srovnané po řádcích (prvky v rámci jednoho řádku mohou být srovnány v libovolném pořadí). Druhé pole obsahuje sloupcové indexy jednotlivých prvků. Třetí pole obsahuje ukazatele začátků řádků. Uvažujme následující příklad:  pak jednotlivá pole CSR formátu jsou  Pokud ukládáme formula_17 prvků, pak je k uložení matice v CSR formátu potřeba formula_18 čísel.  Analogicky lze použít formát CSC (compressed sparse columns).", "section_level": 2}], "src_summary": "Řídké matice představují speciální třídu matic, jejichž struktura (zpravidla) nulových a nenulových prvků umožňuje provádět operace (klasické maticové operace ale i výpočetní, zejména uložení do paměti počítače) efektivněji, než pro tzv. plné (husté) matice, tedy matice mající všechny prvky obecně nenulové.", "tgt_summary": "稀疏矩阵(英语:sparse matrix),在数值分析中,是其元素大部分为零的矩阵。反之,如果大部分元素都非零,则这个矩阵是稠密的。在科学与工程领域中求解线性模型时经常出现大型的稀疏矩阵。", "id": 1004559}
{"src_title": "Justinián I.", "tgt_title": "查士丁尼一世", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a vzestup k moci.", "content": "Petrus Sabbatius se narodil někdy kolem roku 482 ve vesnici Tauresium (nedaleko dnešního Skopje) v prefektuře Illyricum. Pocházel z rolnické rodiny thráckého původu a jeho rodným jazykem byla latina. Bratr Justiniánovy matky Vigilantie jménem Justinus sloužil ve východořímském vojsku, v němž prodělal závratnou kariéru a povýšil na velitele císařské gardy. Justinus povolal svého synovce do hlavního města, postaral se o jeho řádné vzdělání a nejspíše ho adoptoval, načež Petrus Sabbatius přijal cognomen Iustinianus.  Když v roce 518 zemřel tehdejší císař Anastasius I., letitý Justinus se poněkud nečekaně stal jeho nástupcem. Justinián, jenž v té době působil v palácové stráži jako \"candidatus\", patřil k nejbližším důvěrníkům nového císaře. Jeho vliv byl údajně tak", "section_level": 2}, {"title": "Vláda.", "content": "Justinián byl označován za „nejbdělejšího ze všech císařů“, neboť vykazoval mimořádnou aktivitu a osobně se angažoval v rozmanité škále administrativních a vládních povinností. Vzhledem ke svému původu postrádal mocenskou základnu v řadách senátorské aristokracie v Konstantinopoli, shlížející svrchu na novou dynastii založenou venkovany a herečkou. Manželský pár se snažil vykompenzovat svůj neurozený původ okázalým dvorským ceremoniálem. Justinián často vybíral generály a úředníky spíše pro jejich schopnosti než pro jejich urozenost. Císařovi zdatní podřízení spláceli jeho důvěru svojí oddaností. Vedle přirozeně chytré Theodory se Justinián opíral o prefekta praetorio Jana z Kappadokie, který dokázal vybírat daně s neúprosnou efektivitou. Mezi další talentované jedince náležel \"quaestor sacri palatii\" Tribonianus, císařův rádce v právních záležitostech, mimořádně nadaný diplomat Petros Patrikios, dlouholetý nejvyšší představený úřadů (\"magister officiorum\") a finanční ministr, \"comes sacrarum largitionum\" Petros Barsymes, oblíbenec Theodory působící po sesazení Jana z Kappadokie jako prefekt.", "section_level": 2}, {"title": "Zákonodárná činnost.", "content": "Římské právo v období pozdní antiky se v důsledku zákonodárné činnosti císařů a velkého množství právních dobrozdání a výkladů stávalo stále méně přehledným a vzájemně si odporujícím. Již před završením prvního roku své vlády proto Justinián ustavil desetičlennou komisi právníků, vedenou Janem z Kappadokie, k zahájení rozsáhlé legislativní reformy. 7. dubna 529 komise zveřejnila sbírku všech platných císařských zákonů, nařízení a reskriptů známou jako \"Codex Iustinianus\", jež svým rozsahem předčila dřívější \"Codex Theodosianus\".  Po tomto úspěchu se Justinián zaměřil na náročný úkol uspořádání a kodifikace komentářů a odpovědí římských právních expertů. Za tímto účelem jmenoval v prosinci 530 novou komisi, sestávající z šestnácti zástupců právních škol v Konstantinopoli a Berytu (dnešní Bejrút), za jejíhož předsedu určil Triboniana. Výsledek snažení této komise byl publikován v prosinci 533 pod názvem \"Digesta\" (řecky \"Pandektai\"). Tento sborník tvořený padesáti knihami sloužil jako rozhodující pomůcka soudců a byl povýšen na zákon. Současně probíhala pod dohledem Triboniana práce na", "section_level": 3}, {"title": "První válka s Peršany.", "content": "V okamžiku Justiniánova nástupu na trůn se východořímská říše nacházela ve válečném stavu se sásánovskou Persií. Císař brzy provedl reorganizaci vojska bránícího východní hranici vyčleněním samostatného velení v Arménii. Do nově vytvořené hodnosti \"magister militum per Armeniam\" byl jmenován obratný vojevůdce Sittas, bývalý člen Justiniánovy tělesné stráže. Sittas se vyznamenal podrobením výbojného kavkazského kmene Tzanů a odražením početné perské armády v roce 530.", "section_level": 3}, {"title": "Povstání Níká.", "content": "V lednu 532 došlo v Konstantinopoli k závažným pouličním násilnostem, které na přechodnou dobu otřásly Justiniánovým postavením. Nepokoje vyvolali příslušníci soupeřících démů, skupin příznivců vozatajů soutěžících v hippodromu, nazývajících se podle barev oděvů závodníků Modří a Zelení. Justinián projevoval náklonnost k Modrým, a když se za Justina rozhořel neklid mezi stoupenci jednotlivých démů, měl je podle Prokopiova tvrzení dokonce podněcovat. Teprve jako císař zaujal umírněnější postoj. Bezprostřední příčinou povstání se stala nevyslyšená žádost démů o omilostnění dvou jejich členů odsouzených k smrti. V průběhu jednoho ze závodů se Modří a Zelení náhle spojili a za volání obvyklého pokřiku \"Níká!\" („Zvítěz!“) rozpoutali násilnosti, při nichž osvobodili vězně a zapálili velkou část", "section_level": 3}, {"title": "Renovatio imperii.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Stavební aktivita, umění a literatura.", "content": "Vedle zákonodárných počinů a válečných podniků dosáhl Justinián mimořádné proslulosti svým ambiciózním stavebním programem, jehož popisu vyhradil Prokopios svoji knihu \"O stavbách\". Po potlačení povstání Níká se Konstantinopol nalézala z velké míry v troskách. Císař se chopil nabízející se příležitosti k rozsáhlé rekonstrukci, v rámci níž nechal na místě někdejšího kostela Hagia Sofia („Boží Moudrosti“) vybudovat velkolepou baziliku, vysvěcenou v roce 537. Tento jedinečný chrám s inovativním designem, opatřený pozoruhodně řešenou kopulí, je pokládán za poslední velký výtvor pozdně antické", "section_level": 3}, {"title": "Mor.", "content": "Optimismus patrný v úvodu Justiniánovy vlády se začal postupně vytrácet následkem série ničivých zemětřesení, přechodné změny klimatu zaznamenané kolem roku 536, záplav a častých hladomorů. Dopady těchto pohrom byly ještě umocněny zhoršující se zahraničně politickou situací ve čtyřicátých letech. Nejfatálnější úder ovšem říši uštědřila zhoubná epidemie dýmějového moru. Podle Prokopia začalo toto onemocnění v egyptském přístavu Pelusium. Naproti tomu církevní historik Euagrios Scholastikos uvádí, že mor vypukl v Etiopii. Z Egypta se každopádně rychle rozšířil do Palestiny a Sýrie a v létě 542 dorazil po moři do Konstantinopole. Odtud pak pronikl do Malé Asie a přes Mezopotámii do Persie. S odstupem času epidemie zachvátila Itálii a celé západní Středomoří.  Vysoká úmrtnost nakažených", "section_level": 3}, {"title": "Konflikt na východě.", "content": "Justiniánovy výboje na západě znepokojovaly sásánovského krále Husrava I., který ztratil zájem na trvání „věčného míru“, jakmile si upevnil moc v perské říši. Touha po kořisti a slávě společně s ostrogótskou nabídkou spojenectví podněcovaly krále, aby využil Justiniánovy zaneprázdněnosti v Itálii ke vpádu do Sýrie. V tom ho zřejmě utvrzovala i skutečnost, že Belisar odvedl nezanedbatelnou část východního polního vojska na západ, takže hranice římského Orientu zůstávala poměrně málo chráněná.  Brzy na jaře 540 Husrav vstoupil na římské území v čele ohromné armády směřující k Antiochii, třetímu", "section_level": 3}, {"title": "Završení války v Itálii.", "content": "Obsazením Ravenny a zajetím Vitigise v roce 540 konflikt na Apeninském poloostrově zdánlivě skončil. Jakmile ale Ostrogóti poznali, že je Belisar oklamal, jejich roztroušené zbytky v severní Itálii odmítly uznat svoji porážku, čímž začala druhá, ničivější fáze gótské války. Do čela odboje se postavil nejprve šlechtic Ildibad a nedlouho poté, co byl zavražděn, jeho synovec Totila. V něm Ostrogóti nalezli zdatného a energického vojevůdce usilujícího získat na svoji stranu italské obyvatelstvo. To bylo sužováno útiskem Justiniánových výběrčích daní a drancováním východořímských vojáků, demoralizovaných opožděným vyplácením žoldu a nejednotným velením. Svým sociálním programem si Totila naklonil nižší vrstvy italské společnosti a", "section_level": 3}, {"title": "Ostatní zahraniční události.", "content": "Na Balkáně zvítězili v roce 530 tamější římští velitelé nad útočícími Protobulhary a Slovany. Počátkem Justiniánovy vlády se dunajská hranice říše zdála být odolná proti náporu kmenů ze severu navzdory jejich každoročním nájezdům. Válčení na západě vedlo k nevyhnutelnému oslabení obrany této části říše, takže již o deset let později pronikli nomádští Protobulhaři, obývající kraje severně od Černého moře, bez valných obtíží do Ilýrie, Řecka a jižní Thrákie a dokonce překročili Hellespont. Justinián dbal o údržbu systému pohraničních pevností, jež přinejmenším omezovaly škody napáchané barbary. Zaneprázdněnost východořímských vojsk v Itálii však Protobulhary podněcovala k pokračování útoků do Ilýrie. V úvodu padesátých let napadli Slované Thrákii a ohrožovali i samotnou Konstantinopol. Gepidové v téže době přesvědčili protobulharské Kutrigury k boji proti Římanům. Justinián proto zaplatil jiné protobulharské hordě, Utigurům, aby napadla sídla svých kutrigurských sousedů.  Když válka mezi Protobulhary skončila, Kutrigurové vedení chánem Zaberganem překročili v roce 559 Dunaj a ve třech vlnách proudili", "section_level": 3}, {"title": "Náboženství.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Stěžejní hospodářskou činnost ve východořímské říši představovalo zemědělství, jehož produkce tvořila primární zdroj příjmu státní pokladny. Obchodu a řemeslům příslušela nezanedbatelná úloha v lokální a zvláště městské ekonomice. Nicméně z celkového hlediska byla jeho role v hospodářském životě státu jen okrajová, neboť většina pracovních sil byla soustředěna v zemědělství a pastevectví.  Již zhruba od poloviny 5. století se říše těšila pozvolnému ekonomickému vzestupu přetrvávajícímu i v úvodu Justiniánova panování. Příčinou toho byl vytrvalý růst počtu obyvatel, v důsledku čehož se zvětšovala plocha obdělávané půdy. Nárůst soukromého bohatství a tím i komerčních aktivit včetně dálkového obchodu s luxusním zbožím zvýšil daňové výnosy, díky čemuž mohl Anastasius I. zanechat svým nástupcům ohromnou rezervu 23 milionů solidů. Anastasiem nastřádané finanční prostředky umožnily realizaci Justiniánových náročných zahraničních výbojů, stejně jako jeho rozsáhlých budovatelských projektů, na něž vynaložil nezměrné sumy. Císařova fiskální politika se ale nevyznačovala nezodpovědností, o čemž svědčí jeho výdaje na výstavbu pohraničních opevnění nebo poskytování subsidií barbarům, jimiž je odvracel od drancování říše. Také výrazně", "section_level": 3}, {"title": "Poslední léta a smrt.", "content": "V červnu 548 zemřela císařovna Theodora, která byla Justiniánovým nejvěrnějším spolupracovníkem a podporovatelem. V pozdějších letech však neváhala intrikovat proti mnohým z císařových schopných podřízených a podrývala jeho úsilí o sjednocení monofyzitů a chalkedonistů. Závěr Justiniánova panování poznamenala série katastrof postihujících Konstantinopol: město bylo nejprve poničeno silným zemětřesením v roce 557. Následujícího roku se zhroutila kopule chrámu Hagia Sofia, jejíž oprava trvala takřka pět let. V těchto těžkých časech navíc Konstantinopol postihla navrátivší se epidemie moru. Nedlouho po Theodořině smrti se Justinián musel vypořádat se spiknutím, jehož cílem bylo dosazení Germana za císaře. Císař na to reagoval s překvapivou mírností a konspirátory nijak vážně nepotrestal. Hrozivějších obrysů nabylo spiknutí na podzim 562, do něhož se zapojily nespokojené obchodní a senátorské kruhy. Podezření padlo i na Belisara, jenž byl dočasně vykázán do domácího vězení. Smrt zastihla Justiniána v noci 14. listopadu 565 v Konstantinopoli, v níž strávil bezmála celou svoji vládu. Jelikož zemřel bezdětný, jeho následníkem se stal jeho synovec Justinus.", "section_level": 3}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Justinián se netěšil oblibě svých poddaných kvůli nadměrnému daňovému útisku, soustavnému válčení a poměrně netolerantní náboženské politice. Historikové mu leckdy dávají za vinu protahování konfliktu v Itálii, při tom částečně opomíjejí nepříznivé vnější okolnosti, nad nimiž neměl kontrolu a jejichž dlouhodobé následky ztěžovaly završení této války. Je třeba spíše vyzdvihnout, že navzdory objektivním překážkám nepolevil ve svém odhodlání a nakonec dosáhl nad Góty vítězství. Tento úspěch, jakkoli draze vykoupený, lze přičíst císařovým schopnostem a zdatnosti jeho velitelů a ministrů. Jestliže byla Itálie po roce 568 z větší části ztracena, těžko v tom hledat pouze Justiniánovo pochybení, protože příčina vězela rovněž v neuvážené zahraniční politice prováděné po jeho smrti. Na východě si Justiniánova říše musela vykupovat mír a posléze zde bojovala o uhájení svého postavení. V souvislosti s tím je císaři předhazováno, že zanedbával východní hranici a věnoval více pozornosti válkám na západě. Tyto výtky postrádají oporu v realitě, neboť hlavní masa východořímských vojsk byla s výjimkou let 532 až 540 soustředěna k obraně před perskými útoky. O poznání hůře si Justinián počínal na Dunaji, kde se zvláště ke konci jeho panování silně nedostávalo prostředků k zadržení nepřátelských nájezdů. Moderní badatelé se často přiklánějí k tvrzení, že Justinián přetěžoval síly státu, protože po jeho smrti vyčerpané zdroje říše nepostačovaly k tomu, aby se dokázala vyrovnat s novými zahraničními výzvami. Porážka Ostrogótů, získání jižní Hispánie a zajištění klidu na východě ovšem nasvědčují tomu, že si s obdobně omezenými prostředky, jimiž disponoval od prvního záchvěvu epidemie, počínal mnohem obratněji než jeho nástupci, kteří nemuseli čelit o nic početnějším a hrozivějším zahraničním nepřátelům. Císař neměl nejmenší možnost předvídat nebo zabránit katastrofě takových rozměrů, jakou se stala epidemie moru. Okamžik jeho propuknutí je často vnímán jako jistý zlomový mezník Justiniánovy éry. Ničivé dopady moru, projevující se obrovským počtem obětí, způsobily hospodářský a administrativní otřes pohlcující dostupné kapacity říše a redukující její vojenský potenciál. Epidemie přispěla k počínajícím změnám ve struktuře společnosti urychlením poklesu významu měst.  Justiniánův zásadní nezdar představovala jeho náboženská politika. Jeho přístup k církvi a prosazování osobních názorů za dogma opravňují užití termínu caesaropapismus k vyjádření jeho pojetí vztahu církevní a světské moci. Ve své nepolevující snaze o šíření ortodoxie nedokázal a snad ani nemohl překonat rozkol mezi východními křesťany, vyrůstající z kulturní a jazykové rozdílnosti tamějších provincií. Navzdory veškerému Justiniánovu úsilí o nastolení jednoty mezi zastánci chalkedonského koncilu a monofyzity se existence schizmatické monofyzitské církve jevila na sklonku jeho panování jako nezvratný fakt. Císařova nekompromisní politika mu odcizila rovněž západní křesťany. Jeho období je příznačné rozvojem četných fundamentálních prvků typických pro církev v Byzanci. Pravoslavní křesťané ho za to uctívají jako svatého. Justinián mimo jiné nechal zavřít aténskou akademii a nechal ustanovit právní kodex v němž v odstavcích \"O zločincích, matematicích a jiných jim podobných\" zakazuje \"zavrženíhodné umění matematické\".  Justinián je často označován za posledního římského císaře a současně je řazen k nejvýznačnějším pozdně antickým panovníkům společně s Diocletianem a Konstantinem. Na ně navázal odstraněním pozůstatků principátu utužováním autokratické povahy císařství, téměř absolutním ztotožněním své vůle s právem a zdůrazňováním své předurčenosti vládnout dané mu Bohem. Východořímská říše zachovávající si v momentě Justiniánova nástupu svůj dosud římský charakter nakročila k nové fázi svých dějin, když se stále více začaly projevovat její pozdější byzantské rysy upozaďující antické tradice. Klasická literatura a vzdělanost se za Justiniána naposledy zaskvěly ve své někdejší dokonalosti před svým neodvratným úpadkem. Pozdně antický svět se zvolna chýlil ke svému konci.", "section_level": 2}], "src_summary": "Flavius Petrus Sabbatius Iustinianus (kolem 482, Tauresium – 14. listopadu 565, Konstantinopol, Byzantská říše), známý spíše jako Justinián I., byl východořímský císař od roku 527 až do své smrti. Ve starší literatuře je někdy označován rovněž jako \"Justinián Veliký\".", "tgt_summary": "查士丁尼一世(;;约483年-5月11日-565年-11月14日)全名为弗拉维·伯多禄·塞巴提乌斯·查士丁尼(),527年到565年担任罗马帝国皇帝。由于他收复了许多失土、重建圣索菲亚教堂并编纂《查士丁尼法典》,功不可没,因此也被称为查士丁尼大帝。", "id": 1309902}
{"src_title": "Boží syn", "tgt_title": "神之子", "src_document": [{"title": "Hebrejská písma.", "content": "V židovských Písmech a křesťanském Starém zákoně může mít pojem Boží syn či Boží synové následující významy:  V hebrejském myšlení se nejedná o příbuzenství fyzické, ale o podstatné spojení s božstvím či boží podobou.", "section_level": 1}, {"title": "Deuterokanonické knihy a apokryfy.", "content": "Apokryfní literatura vztahuje titul „Boží syn“ na Mesiáše a na ty, jejichž vztah s Bohem je synovského rázu deuterokanonická Kniha Moudrosti.", "section_level": 1}, {"title": "Nový zákon.", "content": "Spojení „jednorozený syn“ je v podstatě synonymem pro „milovaný“. Zároveň však pojem evokuje význam „vyvolený“.  Evangelium podle Jana a 1. list Janův přikládají pojmu metafyzický a dogmatický význam. Na toto pojetí měla zřejmě vliv též alexandrijská nauka Filónova o božím Logu. Filón představuje Logos jako Božího syna, jako prvorozeného, Bůh je otcem Logu. Filónův popis je ovšem obrazný spíše než reálný. Teologové a biblisté jsou za to, že zmrtvýchvstání Ježíše Krista potvrzuje Ježíšův nárok na tento titul.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny teologie.", "content": "V dějinách teologie má spojení Boží syn velký význam – zvláště ve spojitosti s ariánskými spory a nestoriánstvím. To, že Ježíš Kristus je podle křesťanské víry Boží syn, ustanovil roku 431 Efezský koncil, když prohlásil Ježíšovu matku Marii za theotokos čili Bohorodičku.  Teologie pak pojímá tento pojem v silném smyslu – Ježíš je druhým z Trojice osob v Bohu. Jeho synovství není získané, ale trvá od věčnosti, neboť od věčnosti existuje vzájemné láskyplné darování se Otce Synu a naopak, které nachází výraz v osobě Ducha svatého.", "section_level": 1}, {"title": "V ostatních náboženstvích.", "content": "Boží Syn může také označovat:", "section_level": 1}], "src_summary": "Boží syn je častý náboženský termín, označující syna jediného, či více bohů. Tento syn může být opět bohem, či jím jen z části a nebo se může jednat o osobu zcela smrtelnou.", "tgt_summary": "神之子(英语:son of god,英语:son of a god,或英语:son of Heaven)是一个《希伯来圣经》和《新约圣经》中的用语,专指“上帝的独生子”耶稣。《圣经·约翰福音》第3章第16节记载:「神爱世人,甚至将祂的独生子赐给他们,叫一切信祂的,不至灭亡,反得永生。」《路加福音》第20章第9-19节中以一个葡萄园园主的爱子来比喻圣子在世上的遭遇(园主的比喻)。", "id": 2764884}
{"src_title": "Webový vyhledávač", "tgt_title": "网络搜索引擎", "src_document": [{"title": "Jak vyhledávač pracuje.", "content": "Vyhledávač pracuje z větší části automaticky, k čemuž využívá desítky až statisíce počítačů. Kvalita vyhledávače je závislá na tom, jak kvalitní dává odpovědi, tj. jestli uživatel najde hledanou informaci na prvních místech odpovědi vyhledávače. Z tohoto důvodu je nutné měřit kvalitu stránek, které vyhledávač má ve své databázi (např. PageRank u Google, S-rank u Seznamu) a naopak majitelé stránek se snaží modifikací svých stránek dosáhnout na co nejvyšší pozice ve výstupu vyhledávače (SEO). Výsledkem je, že vyhledávač musí své metody neustále vylepšovat, aby vyhověl čím dál vyšším požadavkům svých návštěvníků.  Obecně většina internetových vyhledávačů pracuje ve čtyřech krocích:", "section_level": 1}, {"title": "Procházení webových stránek.", "content": "Pro procházení webových stránek má internetový vyhledávač automatický program, tzv. vyhledávací robot (bot nebo též spider – „pavouk“), který se pomocí hypertextových odkazů snaží navštívit všechny webové stránky na Internetu (celý World Wide Web, tj. WWW).  Robot pracuje tak, že dostane na začátku seznam atraktivních stránek (tj. vstupních míst, resp. seznam URL odkazů). Nejlépe je to seznam rozcestníků, jako je například katalog Seznamu, Yahoo! Directory a podobně. Robot každou stránku stáhne na svůj pevný disk a poznamená si její URL adresu, aby ji nenavštěvoval opakovaně. V uložené stránce přečte všechny hypertextové odkazy na další webové stránky, čímž získá další místa, která stejným způsobem navštíví. Robot pracuje cyklicky, takže se po určitém čase na stránky vrací, aby zjistil jejich případné změny.", "section_level": 2}, {"title": "Databáze výskytu slov.", "content": "Stránky, které robot uložil na pevný disk, je nutné zpracovat a vytvořit z nich databázi. V databázi jsou uvedena všechna nalezená slova a k nim adresy, na kterých se tato slova vyskytují. Databáze je tedy schopna poskytnout informaci, na kterých stránkách se hledané slovo nachází. Problémem je velikost databáze, protože její sekvenční prohledání by trvalo neúměrně dlouho. Proto následuje další krok, tzv. indexace.", "section_level": 2}, {"title": "Indexování.", "content": "Indexování databáze urychluje vyhledání požadované informace. Zároveň je index vytvořen tak, aby poskytoval na prvních místech stránky s nejvyšší užitnou hodnotou (tzv. relevancí, mající nejvyšší hodnocení kvality, nejvyšší váhu). Pro výpočet relevance se používají nejrůznější algoritmy, které jsou založeny na nejrůznějších znacích stránek a různých úhlech analýzy jejich obsahu, například:", "section_level": 2}, {"title": "Odpovědi na dotazy.", "content": "Vyhledávač poskytuje svým uživatelům vstupní formulář, do kterého jsou zadávána hledaná slova (fráze atp.). Po odeslání dotazu jsou pomocí indexu získány z databáze odkazy na stránky, které hledané slovo obsahují. Podle kvality indexu jsou na prvních místech většinou odkazy na stránky, které jsou pro uživatele dostačující. Pro vyšší přehlednost se zobrazuje kromě odkazu ještě titulek stránky, okolí nalezených slov a případně i další informace (stáří informace, kvalita odkazu,...).", "section_level": 2}, {"title": "Aktuálnost databáze.", "content": "Z principu práce vyhledávače vyplývá, že nikdy nemá úplně aktuální informace, ale prezentuje je se zpožděním. Robot navštěvuje zajímavé adresy co nejčastěji (např. zpravodajské servery) nebo se dokonce uzavírá smlouva o snadnějším zpřístupnění obsahu pro robota (místo pasivního čekání na návštěvu robota jsou nové informace robotovi přímo zaslány). Pro vyšší efektivitu se databáze aktualizuje po částech nebo průběžně nebo se co nejčastěji aktualizují alespoň nejzajímavější a nejčastěji hledané informace.", "section_level": 1}, {"title": "Nežádoucí aktivity robotů.", "content": "Někdy je nežádoucí, aby robot indexoval některé stránky. Proto existuje možnost, jak roboty omezit pomocí souboru robots.txt, který se umisťuje do kořene webového serveru.", "section_level": 1}, {"title": "SEO.", "content": "Technika, která dokáže stránky upravit tak, aby se co nejlépe umístily ve výsledcích vyhledávání, se nazývá SEO () a v poslední době je velmi žádanou službou. SEO techniky se rozlišují na „povolené“ a „zakázané“ (tzv. Black Hat SEO, které vyhledávače tvrdě postihují například vyřazením ze svého indexu), avšak z hlediska vyhledávačů je jakékoliv umělé zlepšování umístění ve výsledcích vyhledávání nežádoucí (snad kromě případů, kdy robot stránce z nějakého důvodu nerozumí).  Na podobném principu funguje i tzv. Google bomba, která umožňuje do výsledků vyhledávání zahrnout i stránky, které hledané slovo neobsahují.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Historie internetových vyhledávačů se začala psát v roce 1990, kdy byl pro prohledávání FTP archivů vytvořen vyhledávač Archie. V roce 1998 byl představen vyhledávač Google, který pomocí unikátního řadícího algoritmu výrazně změnil pohled na vyhledávání v internetovém obsahu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Webový vyhledávač je služba, která umožňuje na Internetu najít webové stránky, které obsahují požadované informace. Uživatel zadává do rozhraní vyhledávače klíčová slova, která charakterizují hledanou informaci, a vyhledávač obratem na základě své databáze vypisuje seznam odkazů na stránky, které hledané informace obsahují (text, obrázky nebo jiné typy multimediálních informací). Databáze je udržována převážně automaticky na rozdíl od internetových katalogů, které jsou udržovány převážně ručně.", "tgt_summary": "网络搜索引擎(英语:web search engine)是设计在万维网上进行搜寻,意思是指自动从万维网搜集特定的信息,提供给用户进行查询的系统。", "id": 2920278}
{"src_title": "Baškortostán", "tgt_title": "巴什科尔托斯坦共和国", "src_document": [{"title": "Poloha a přírodní podmínky.", "content": "Baškortostán sousedí s republikami Tatarstán a Udmurtsko, dále pak s Permskou, Sverdlovskou, Čeljabinskou a Orenburskou oblastí. Západní část země představují zbrázděné pahorkatiny Bugulmsko-belebejské vrchoviny a výběžky plošiny Obščij Syrt o nadmořské výšce kolem 300–400 metrů, na východě republiky se od severu k jihu táhne jižní konec pohoří Ural s četnými souběžnými vedlejšími hřebeny. Ural dosahuje výšek 1000–1600 m, nejvyšší horou je zde Jamantau (1638 m) v severní části země. Východní hranice Baškortostánu probíhá až za pásmem Uralu, na jeho předhůří. Hlavním vodním tokem je řeka Belaja (1430 km) s přítoky Ďoma, Ufa a Bystryj Tanyp, která náleží k povodí Volhy. Na severovýchodě země pramení další velká řeka Ural, která však dál teče mimo baškirské území. Jih Baškortostánu odvodňuje Sakmara, která je přítokem Uralu. Podnebí je kontinentální s průměrnou teplotou v lednu −18 °C a v červenci 18 °C. Roční úhrn srážek se pohybuje od 300 do 600 mm. Délka vegetačního období je 120 až 135 dní.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelé.", "content": "Majoritní národností v zemi jsou Rusové, žije jich v Baškortostánu 36,1 %. Následují Baškirové (29,5 %) a Tataři (25,4 %). Ostatní národnosti, jako např. Čuvaši, mají téměř zanedbatelné zastoupení. Ve školách se vyučují tři jazyky: ruština, tatarština a baškirština. Rusky umí 96% obyvatel, tatarsky 34%.", "section_level": 1}, {"title": "Separatismus.", "content": "Baškortostán je jedním z regionů, který se v 90. letech stal střediskem separatistických tendencí. Vladimir Putin sice silně posílil centralismus a druhou čečenskou válkou dal najevo všem národnostně odstředivým skupinám, že Moskva žádné štěpení teritoria nedovolí, nicméně uznání Abcházie a Jižní Osetie nacionalistické tendence oživilo i zde. Místní organizace Kuk Bure, která bojuje za školní výuku v baškirštině, v této souvislosti obvinila Moskvu z používání \"dvojího metru\".", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Země má velmi dobré zásoby surovin, hlavně ropy, která byla poprvé objevena u Išimbaje roku 1932. Na Baškortostán připadá 1/8 ruské těžby ropy a na jejím zpracování stojí velká část baškirského průmyslu (56 %). Průmysl, který po rozpadu SSSR prořídl, se soustředí hlavně v hlavním a největším městě země – Ufě.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Díky strategické poloze má Baškortostán poměrně dobrou silniční i železniční síť. Slouží hlavně jako tranzitní země ve směru Moskva – Ufa – Magnitogorsk – Nur-Sultan. Země vyniká hustou sítí potrubní dopravy – ropovodů a plynovodů. V říční dopravě je nejvýznamnější řeka Belaja, jejíž dolní tok je součástí Nižekamské přehrady a která se prostřednictvím Kamy vlévá do Volhy. V Ufě se nachází také letiště.", "section_level": 1}], "src_summary": "Baškortostán neboli Baškirie nebo Baškirsko je republika Ruské federace v Povolžském federálním okruhu, při jižním Uralu na pomezí evropské části země. Má rozlohu 143 600 km2 (o něco větší než bývalé Československo) a žije v ní 4 104 336 obyvatel (2002), což ji dělá nejlidnatější republikou v Rusku. Hlavním městem je Ufa.", "tgt_summary": "巴什科尔托斯坦共和国(;)是俄罗斯联邦主体之一,属伏尔加联邦管区。位于东欧平原东部、乌拉尔山西麓,巴什科尔托斯坦共和国面积约143,000平方公里,占整个俄罗斯面积的0.8%。北边和彼尔姆边疆区、斯维尔德洛夫斯克州相邻,东边与车里雅宾斯克州接壤,南边为奥伦堡州,西边则是鞑靼斯坦共和国、西北边为乌德穆尔特共和国。该共和国从北到南距离约550公里,从东到西约430公里。和莫斯科的直线距离为1,519公里。根据2011年官方统计资料显示其人口总数为4,064,300人,在俄罗斯83个联邦主体中排名第七,人口密度为每平方公里28.4人(俄罗斯联邦的人口密度为每平方公里8.3人)。 巴什科尔托斯坦共和国包含54个行政区,最大的城市乌法同时也是该共和国的行政首府。官方语言为巴什基尔语及俄语。该共和国和其他地区间的交通网络相当发达,除了高速公路之外,其行政中心乌法市和萨马拉、车里亚宾斯克、奥伦堡、乌里杨诺夫斯克以及俄罗斯其他城市都有铁路连结。", "id": 359286}
{"src_title": "Válec", "tgt_title": "圆柱体", "src_document": [{"title": "Rotační válec.", "content": "Nejčastěji se válcem rozumí rotační válec, kolmý válec, jehož podstavou je kruh. Má také řadu různých aplikací.  kde formula_2 je poloměr podstavy a formula_3 je výška válce. Pro obsah celého povrchu rotačního válce pak platí", "section_level": 1}, {"title": "Válcová plocha a prostor.", "content": "Jednoduchou představu rotačního válce lze rozšířit a zobecnit. Mějme jednoduchou uzavřenou křivku formula_7, která leží v rovině. Body, které leží na vzájemně rovnoběžných přímkách procházejících libovolným bodem křivky formula_7, tvoří válcovou plochu. Část prostoru ohraničená válcovou plochou se nazývá válcový prostor.", "section_level": 1}, {"title": "Rovnice.", "content": "Válcová plocha (kvadratický válec) bývá označována podle \"řídící křivky\".", "section_level": 2}, {"title": "Eliptický kvadratický válec.", "content": "Eliptický kvadratický válec lze vyjádřit rovnicí  Řídící křivkou eliptického válce je elipsa ležící v rovině formula_10 s rovnicí formula_9 a \"tvořící přímky\" válce jsou rovnoběžné s osou formula_12.  Pro formula_13 se jedná o rotační válec s osou rotace formula_12.", "section_level": 3}, {"title": "Hyperbolický kvadratický válec.", "content": "Hyperbolický kvadratický válec lze vyjádřit rovnicí  Řídící křivkou hyperbolického válce je hyperbola ležící v rovině formula_10 s rovnicí formula_15 a tvořící přímky válce jsou rovnoběžné s osou formula_12.", "section_level": 3}, {"title": "Parabolický kvadratický válec.", "content": "Parabolický kvadratický válec lze vyjádřit rovnicí  Řídící křivkou parabolického válce je parabola ležící v rovině formula_10 s rovnicí formula_19 a tvořící přímky válce jsou rovnoběžné s osou formula_12.", "section_level": 3}, {"title": "Obecný válec.", "content": "Obecnou válcovou plochu, jejíž řídící křivka leží v rovině formula_10 a má rovnici formula_24, a její tvořící přímky jsou rovnoběžné s osou formula_12, lze zapsat rovnicí  Obecně lze říci, že pokud v rovnici plochy chybí jedna z proměnných, pak se jedná o rovnici válcové plochy, jejíž tvořící přímky jsou rovnoběžné s osou, která odpovídá chybějící proměnné, a jejíž řídící křivka má stejnou rovnici jako daná plocha a leží v rovině kolmé k tvořícím přímkám.  Jsou-li tvořící přímky rovnoběžné s vektorem formula_27, pak lze rovnici válcové plochy převést na tvar", "section_level": 3}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Objem válce určíme ze vztahu kde formula_30 je obsah podstavy a formula_3 je hloubka válce.  Obsah povrchu válce je dán vztahem kde formula_30 je obsah podstavy a formula_34 je obsah pláště válce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Válec je v prostorové geometrii těleso, vymezené dvěma rovnoběžnými podstavami a pláštěm. Plášť je rozvinutelná plocha, všechny povrchové (tvořící) přímky pláště jsou rovnoběžné a pokud jsou k podstavám kolmé, hovoříme o kolmém válci. V opačném případě se jedná o válec kosý. Vzdálenost mezi podstavami se nazývá \"výška válce\". Vzdálenost mezi dvěma podstavami podél pláště (tj. podél povrchové přímky) se nazývá \"strana válce\".", "tgt_summary": "数学上,圆柱(古称圆堡壔、圆囷,英语:cylinder)是一个二次曲面,也就是说,一个三维曲面,满足以下直角坐标系中的方程:", "id": 1339784}
{"src_title": "Juan Manuel Fangio", "tgt_title": "胡安·曼努埃尔·范吉奥", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Juan Manuel Fangio se narodil 24. června 1911 v argentinském Balcarce, v rodině italských emigrantů. Zpočátku se věnoval kopané a pro typický tvar svých nohou získal přezdívku \"El Chueco\", což znamená žokej na sudu. Ale velmi rychle se u něj projevila vášeň pro mechaniku. V 16 letech opustil studia na škole, aby se vyučil automechanikem. Po vojenské službě si otevřel malý autoservis a začal závodit v místních závodech. Jednalo se především o dálkové závody na nezpevněných silnicích napříč jihoamerickým kontinentem. Juan Manuel Fangio začal závodit v 18 letech na voze Ford, který získal od taxislužby. První závod absolvoval v roce 1934 na voze Ford T, musel však odstoupit kvůli zlomené ojnici. V roce 1938 sestrojil spolu s bratrem automobil, s nímž nastoupil do závodu Cochea. Závod dokončil na 7. pozici, když dokázal nejlépe zajet tréninkové jízdy. Jedním z nejzajímavějších závodů, v němž zvítězil, byla Velká cena severu pořádaná na 10 000 kilometrů. Tento závod začínal v Buenos Aires, stoupal pohořím And až do Limy v Peru a vracel se zpět do argentinského hlavního města.  Po 2. světové válce se Fangio v roce 1947 vrátil do světa závodních vozů jako pozorovatel a následující rok i jako pilot. Vláda Juana Peróna mu nabídla špičkový závodní vůz Maserati 4CLT, aby se účastnil Velké ceny Argentiny. Zde se seznámil s Francouzem Jeanem Pierrem Wimillem. V roce 1949 Fangio odjel do Evropy podporován režimem Juana Peróna.  Ve svých 37 letech začal slavit úspěchy na evropských okruzích. V roce 1950 podepsal smlouvu s továrním týmem Alfy Romeo a ve stejném roce bojoval o titul mistra světa s týmovým kolegou Giuseppem Farinou, který se stal prvním šampiónem Formule 1. Následující rok už triumfoval v mistrovství světa Fangio a získal první ze svých pěti titulů.  Rok 1952 byl poznamenán havárií, která Fangia vyřadila ze zbytku sezóny. Aby mohl závodit na okruhu v Monze, musel překonat velkou vzdálenost z Belfastu, kde závodil doslova před několika hodinami. Z Paříže jel bez přestávky celou noc, aby dorazil necelou půl hodinu před startem. Unavený Fangio startoval s vozem Maserati, nad nímž po několika kolech ztratil kontrolu a těžce havaroval.  V roce 1953 byl již v plné formě a v závodech nestačil pouze na suveréna posledních let Alberta Ascariho.  V roce 1954 přestoupil k týmu Mercedes, který se vrátil po 15 letech. Vůz Mercedes W196 však nebyl připraven pro začátek sezóny a tak Fangio zahájil rok s vozem Maserati. Získal svůj druhý titul; z dvanácti Velkých cen jich vyhrál celkem osm. Situace v dalším roce byla obdobná, Fangio dostal nového kolegu Stirlinga Mosse. Mercedes byl znovu k neporažení. Situace se změnila až po tragédii v Le Mans, kde zemřelo 84 lidí, Mercedes se rozhodl ukončit sportovní činnost a také Fangio zvažoval možnost odchodu ze světa Velkých cen. Znovu zasáhl Juan Perón a vyjednal pro Manuela místo u Ferrari. A tak Fangio získal v roce 1956 s vozem Ferrari již čtvrtý titul. Svůj poslední titul získal v roce 1957 za volantem vozu Maserati. Sezóna 1957 byla Fangiovou poslední kompletní sezónou, slavil i své poslední vítězství a získal svůj poslední titul.  V lednu 1958 skončil čtvrtý na Velké ceně Argentiny. V únoru byl před plánovaným závodem v Havaně na Kubě unesen Hnutím 26. července. Po 26 hodinách byl propuštěn a předán argentinskému velvyslanectví. S kariérou se rozloučil čtvrtým místem na Grand Prix Francie s vozem Maserati. Vozy Maserati v tomto roce za Ferrari značně zaostávaly. K Velké ceně Francie se váže i historka, která dokazuje, jakému respektu se Fangio těšil mezi svými kolegy. Mike Hawthorn jedoucí v čele na voze Ferrari Dino měl možnost předjet Fangia o jedno kolo, ale přibrzdil a nechal Fangia projet cílem se stejným počtem kol. Své jednání poté okomentoval slovy: „Fangio se nepředjíždí o jedno kolo“.  Dne 17. července 1995 ve věku 84 let podlehl Juan Manuel Fangio srdečnímu kolapsu. Argentina vyhlásila třídenní smutek za pětinásobného světového šampióna. Jednalo se o rekord, který byl vyrovnán až v roce 2002 Michaelem Schumacherem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Juan Manuel Fangio (24. června 1911, Balcarce, Buenos Aires – 17. července 1995, Buenos Aires) byl argentinský automobilový závodník, účastník mistrovství světa Formule 1. Získal 5 mistrovských titulů, z toho 4 v řadě za sebou. Fangio je považován za jednoho z nejúspěšnějších a nejlepších závodníků v historii závodů Grand Prix. V 51 Velkých cenách vyhrál 24krát, tento úspěch je dodnes bezkonkurenční.", "tgt_summary": "胡安·曼纽尔·方吉奥(,1911年-6月24日-1995年-7月15日),是世界闻名的意大利裔阿根廷赛车手,五届一级方程序赛车(F1)年度冠军。方吉奥在F1竞赛刚创立的前十年主宰了赛场,他五度赢得F1年度冠军的纪录一直维持了46年,直到2003年时麦可·舒马克打破这个记录。方吉奥先后5次分别代表阿尔法·罗密欧、玛莎拉蒂、奔驰和法拉利四支不同的车队获得了F1比赛的车手总冠军,至今仍是个创举。", "id": 2516709}
{"src_title": "Lafferova křivka", "tgt_title": "拉弗曲线", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Termín \"Lafferova křivka\" údajně poprvé použil Jude Wanniski (reportér The Wall Streat Journal) v roce 1974 po večeři v Two Continents Restaurant v the Washington Hotel, kde se setkal s Arthurem Lafferem, Dickem Cheneyem, Donaldem Rumsfeldem a s jeho zástupkyní tiskového mluvčího Grace-Marie Arnettovou. Na tomto setkání se Laffer vyjádřil proti zvyšování daní, které prováděl prezident Gerald Ford a údajně načrtl křivku na ubrousek ke znázornění tohoto konceptu. Laffer tvrdí, že nemá žádnou vzpomínku na tento ubrousek, ale říká, že \"Používal jsem takzvanou Lafferovu křivku při učeních svých studentů\".  Sám Laffer netvrdí, že vymyslel tento koncept, to připisuje tuniskému učenci Ibn Khaldunovi a jeho knize Mugaddimah, kterou vydal ve 14. století. V poslední době se autorství přisuzuje John Maynardovi Keynesovi.", "section_level": 2}, {"title": "Případy v minulosti.", "content": "Existují i jiné historické precedenty než ty citované přímo Lafferem. Například v roce 1924 ministr financí Andrew Mellon řekl: \"Zdá se, že je pro některé obtížné pochopit, že vysoká míra zdanění nemusí nutně znamenat velké příjmy pro vládu, a že další příjmy mohou být často získány jen pomocí nižších sazeb\". On tvrdil, že \"73 % z ničeho je nic!\". Právě proto se snažil o snížení horní sazby daně z příjmu ze 73 % na 24 % (stejně jako daňové úlevy pro nižší třídu). Nutno ovšem dodat, že Mellon byl v polovině 20. let jedním z nejbohatších lidí ve Spojených státech amerických, třetí největší plátce daní po Johnu D. Rockefellerovi a Henry Fordovi. V období, kdy působil jako ministr financí USA jeho bohatství dosáhlo maxima přibližně okolo hodnoty 300 - 400 milionů dolarů. Celkové příjmy z daně z příjmu fyzických osob nominálně vzrostly z 719 milionů dolarů v roce 1921 na více než jednu miliardu v roce 1929. Průměrný nárůst byl o 4,2 % ročně po období 8 let, což příznivci snižování daní připisují právě nízkým daňovým sazbám.  Podobné argumenty jako tyto obhajuje rovněž Ali ibn Abi Talib, čtvrtý chalífa, v dopise adresovaném guvernérovi Egypta Maliku al-Ashtarovi. Důvody, které v dopise uvádí, jsou, že snížení daní zvyšuje přičemž jsou podobné těm, které citoval prezident Ronald Reagan v roce 1980. David Hume vyjádřil v roce 1756 podobné názory v eseji Daně stejně jako jeho kolega, skotský ekonom Adam Smith o 20 let později.  Demokratická strana v USA vyšla s argumentem nízkých daní v 80. letech 19. století a jako důkaz uváděla vysoký příjem z dovozních cel během Občanské války (1861-1865), který vedl k přebytkům v rozpočtu. Naproti tomu Republikánská strana, působící v protekcionistickém průmyslovém severovýchodu, tvrdila, že snížení sazeb by vedlo k poklesu příjmů. Demokratická strana, působící na zemědělském jihu, oponovala, že snížení cel by mohlo vést k vyšším příjmům při současném zvýšení počtu zdanitelných položek.", "section_level": 2}, {"title": "Teoretický základ.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vysvětlení.", "content": "Laffer vysvětluje model v kontextu dvou vzájemně působících účinků zdanění - aritmetického a ekonomického efektu.  Aritmetický efekt předpokládá, že příjmy z daní se rovnají součinu sazby daně a zdanitelných příjmů (též označovaných jako základ daně). Při daňové sazbě 0 % model předpokládá nulový příjem z daní.  Ekonomický efekt předpokládá, že daňová sazba bude mít vliv na samotný základ daně. Při extrému daňové sazby 100 % má vláda teoreticky nulové příjmy, protože daňoví poplatníci mění své chování v reakci na daňovou sazbu: což znamená, že ekonomický efekt daňové sazby 100 % snižuje daňový základ na nulu. Proto někde mezi 0% a 100% leží daňová sazba, která bude příjmy z daní maximalizovat.  Ačkoli se z grafického znázornění křivky může zdát, že by optimální sazba daně měla být kolem 50 %, za předpokladu, že základ daně reaguje na daňové sazby lineárně, optimální sazba daně může být kdekoli mezi 0 % a 100 %. Stejně tak platí, že i když je křivka často znázorňována jako parabola, její tvar může být i jiný. Vliv může mít například elasticita, kdy za optimální elasticitu základu daně považujeme elasticitu rovnu 1, přičemž jakmile elasticita překročí danou hodnotu, příjmy z daní začnou klesat.", "section_level": 2}, {"title": "Praktické problémy.", "content": "Byly zaznamenány různé snahy kvantifikovat vztah mezi příjmy z daní a daňovými sazbami, například ve Spojených státech ze strany Congressional Budget Office.  Ačkoli je vztah mezi sazbou daně a příjmy z daní obecně přijímán, o jeho přesné povaze se diskutuje. V praxi můžeme tvar hypotetické Lafferovy křivky pouze odhadovat. Je však pravděpodobné, že se bude lišit pro různé ekonomiky a bude záviset na elasticitě nabídky zdaněného výrobního faktoru práce i dalších faktorech. Zároveň se může proměňovat i v průběhu času. Odhad tvaru křivky mohou komplikovat i progresivní daně nebo případné rozdíly v motivaci ke zdaňované práci u různých příjmových skupin. Strukturu křivky mohou ovlivňovat také politická rozhodnutí (Například větší dostupnost tzv. daňových rájů a jiných úlev způsobí, že bod, kde příjmy z daní začnou klesat, bude nižší.).  Laffer představil křivku jako pedagogický nástroj ukazující, že za určitých okolností snížení daňových sazeb může ve skutečnosti zvýšit příjmy státního (byrokratického) rozpočtu a není třeba je kompenzovat snížením vládních výdajů nebo zvýšením půjček. Platí ale, že aby snížení daňové sazby skutečně příjmy státního rozpočtu zvýšilo, musí být současná daňová sazba vyšší než sazba maximalizující příjmy. Samotná křivka by však neměla být jediným základem, na základě kterého bude stát daňovou sazbu měnit.", "section_level": 2}, {"title": "Zkušenosti s Lafferovou křivkou v USA.", "content": "Americký prezident Coolidge snížil v průběhu let 1921-25 sazbu z osobních příjmů z válečné úrovně 73 % na 25 %. Coolidge očekával, že tento krok „ve skutečnosti poskytne vládě více příjmů“. Inkaso příslušné daně skutečně vzrostlo, během let 1923-28 zhruba dvojnásobně při minimální inflaci. Podíl daní zaplacených bohatými (tehdejší definice bohatého člověka byla dána příjmem nejméně 100 000 dolarů ročně) vzrostl na 78% ve srovnání s 44 % v roce 1921, kdy mezní sazba daně činila 73 %.  V roce 1962 došlo ke snížení horní sazby daně z příjmu prezidentem Kennedym. JFK mezní sazbu snížil z 91 % na 70 %. Distribuce daňového inkasa se rovněž změnila, podíl vyšších příjmových skupin vzrostl.  Během let 1963-68 daňové inkaso v absolutních číslech vzrostlo zhruba o 50 %. Jakožto procento HDP se nicméně rozpočtové příjmy snížily z 17,2% na 17% HDP.  Na Kennedyho navázal Ronald Reagan, který v roce 1981 prosadil plošné snížení sazeb daní z příjmů až na 28 %. Mezi lety 1981 a 1989 se objem rozpočtových příjmů jakožto procenta HDP snížil z 19,1% na 17,8% HDP.  Zvýšení schodku federálního rozpočtu za Reagana bylo částečně způsobeno explozí státních výdajů, výraznou roli hrál také pokles daňových příjmů státního rozpočtu ze zákonů nejvíce snižujících daně.", "section_level": 1}, {"title": "Ruská zkušenost s Lafferovou křivkou.", "content": "Také v Rusku byl zaznamenán podobný efekt: po razantním snížení daní z příjmů fyzických osob v roce 2001 vzrostl objem daňového inkasa. Dle určitých názorů byl postkomunistický daňový systém charakterizován vysokými sazbami a značnou složitostí. Objevovaly se zde příležitosti pro daňové úniky. Z tohoto důvodu vláda trpěla nedostatkem příjmů. Lafferova křivka nemá předpovídací schopnost, zachycuje mnoho hodnot, které jsou založeny na mixu mnoha různorodých historických proměnných, a proto je označována za pedagogický model a nemůžeme ho plně označovat za nástroj pro daňovou politiku.  Dle názoru Mezinárodního měnového fondu nízké daňové inkaso bylo příčinou finanční nestability země. Doporučil zavedení nových daní a posílení finančních úřadů, což mohlo vést ke zrychlenému odtoku kapitálu ze země. Daňové inkaso Ruské federace pokleslo z úrovně 11,1 % HDP v roce 1995 na 8,6 % HDP v roce 1998.  Po finanční krizi doprovázené částečnou platební neschopností státu, vláda přistoupila k zavedení rovné daňové sazby ve výši 13 %. Relativní objem vybraných daní se zvýšil na 16,1% HDP v roce 2001.  Studie Mezinárodního měnového fondu rozebírá příčiny ruského úspěchu. Mezinárodní měnový fond konstatoval, že vliv povzbuzení ekonomiky nízkými daněmi není prokazatelný v tak krátkém období, avšak bylo prokázáno určité zlepšení ve výběru daní. Před zavedením rovné daně (kdy platily tři sazby ve výši 12, 20 a 30 procent) Rusové přiznali pouze 52% svých příjmů. Po zavedení rovné daně došlo ke zlepšení situace a Rusové přiznali více jak 68 % příjmů. Ruské daňové inkaso vzrostlo, protože se zjednodušila administrativa a snížila se motivace k daňovým únikům. Tato motivace se snížila i díky velmi ostré politice státu proti daňovým únikům a soudním procesům s údajnými \"neplatiči daní\", jako byl případ podnikatele Chodorkovskij.", "section_level": 1}, {"title": "Lafferova křivka v české ekonomice.", "content": "Efekt Lafferovy křivky je velmi zřetelný i v české ekonomice u daní z příjmů fyzických i právnických osob. V roce 1999 činila sazba daně z příjmu právnických osob 35 %. Podíl inkasa této daně na hrubém domácím produktu činil 2,47 %.  Od té doby se daňová sazba postupně snižovala až na 28 % v roce 2004 a 20 % v roce 2009. Od roku 2010 se sazba daně z právnických osob drží na 19%. Objem daní vybraných z příjmů právnických osob se od roku 1999 dosti podstatně zvýšil, a to při postupném snižování daňové sazby. V roce 2006 dosáhl podíl této daně na hrubém domácím produktu hodnoty 2,96 %: o pětinu více než v roce 1999. Kdyby se neprojevil efekt Lafferovy křivky, muselo by daňové inkaso nutně poklesnout jako procento z HDP.  Lafferova křivka se projevila již dříve také u daně z příjmů fyzických osob. V roce 1993 činila mezní sazba této daně 47 %, přičemž inkaso této daně představovalo 2,7 % HDP. V roce 2002 odvedly fyzické osoby na daních z příjmu 5,1 % HDP, a to při mezní sazbě 32 %. Sazba daně z příjmů fyzických osob byla až do roku 2008 progresivní a původně měla stanovených dokonce šest pásem. Od roku 2008 sazba progresivní není, i když od roku 2013 částečně ano (díky solidárnímu zvýšení daně). V roce 2016 činí mezní sazba daně z příjmů fyzických osob 15%.  Všechny tyto výsledky ale zdaleka nelze připsat pouze vlivu Lafferovy křivky, protože docházelo i k mnoha administrativním změnám, účinnější práci daňových úřadů, postupnému doladění a zpřísnění zákonů atd. Zároveň pokračoval rychlý hospodářský růst, rostl počet firem odvádějících daně, klesala nezaměstnanost a rostly průměrné mzdy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lafferova křivka, pojmenovaná po americkém ekonomovi Arthuru Lafferovi, zobrazuje hypotetickou závislost celkové sumy vybraných daní na míře zdanění.", "tgt_summary": "拉弗曲线(英语:Laffer curve)描绘了政府的税收收入与税率之间的关系,当税率在一定的限度以下时,提高税率能增加政府税收收入,但超过这一的限度时,再提高税率反而导致政府税收收入减少。因为较高的税率将抑制经济的增长,使税基减小,税收收入下降,反之,减税可以刺激经济增长,扩大税基,税收收入增加。但问题是难以判断税率是否超过了限度。", "id": 1836998}
{"src_title": "Bedřich (kníže)", "tgt_title": "貝德日赫", "src_document": [{"title": "První období vlády.", "content": "Král Vladislav II. si zajistil podporu šlechty a na sklonku roku 1172 předal podle principu primogenitury vládu svému synovi Bedřichovi.  V českých zemích ovšem platilo ještě v té době nástupnické právo seniorátu, proto nebyl Bedřich dle tohoto práva právoplatným nástupcem svého otce.  O nejvyšší post v zemi se tak hlásili synové Soběslava I. – na Přimdě vězněný Soběslav (II.), nejstarší tehdy žijící Přemyslovec, Oldřich a Václav. Oporu našli u císaře Fridricha I. Barbarossy (Vladislav II. očividně přecenil vděk císaře, kterému léta věrně sloužil), který v září 1173 zbavil Bedřicha moci a za českého knížete určil Oldřicha. Ten však předal otěže moci staršímu bratrovi Soběslavovi, vládnoucímu s knížecím titulem.", "section_level": 1}, {"title": "1178–1189.", "content": "V létě 1178 ztratil Soběslav II. podporu Fridricha I. Barbarossy, čehož využil Bedřich, uplatil císaře a obdržel od něj Čechy v léno. V následujícím desetiletí došlo v zemi k hluboké vnitropolitické krizi. Nejprve došlo v lednu 1179 mezi Bedřichem a Soběslavem k bitvám u Loděnice (u Berouna) a v Praze Na bojišti, ze kterých vyšel vítězně Bedřich. Na Moravě mezitím posiloval moc Konrád II. Ota z linie znojemských Přemyslovců, jemuž se podařilo spojit moravské úděly v jeden celek. V roce 1182 dlouhodobá nespokojenost s panujícím knížetem vedla k propuknutí vzpoury šlechty v českých zemích, Bedřich byl vyhnán ze země a šlechta si zvolila za nového knížete Konráda Otu. Bedřich hledal pomoc u císaře Fridricha Barbarossy, který se rozhodl spor vyřešit na sněmu v Řezně v září 1182. Zde císař tvrdě zasáhl a zastrašil přítomné Čechy.  Konrád Ota se od té doby tituloval jako moravský markrabí a usiloval o nezávislost na pražském knížeti. Proto historici často vykládali události řezenského sněmu jako státoprávní akt, jímž Fridrich Barbarossa zřídil moravské markrabství, které vyjmul z pravomoci českých knížat a podřídil je říši. To však nebylo přímo řečeno. V každém případě císař jen přilil v situaci závažných rozporů mezi Přemyslovci pověstný olej do ohně. Oslabený stát byl pro Barbarossu jistě snáze ovladatelný. Nebezpečí, že se jednotný český stát rozpadne, jako se tomu stalo například v Polsku nebo na Rusi, sílilo.  V roce 1184, když byl Bedřich v Německu, pokusil se Soběslavovec Václav dobýt Pražský hrad, který ale ubránila kněžna Alžběta.", "section_level": 1}, {"title": "Knínské úmluvy.", "content": "Bedřich společně se svým nevlastním bratrem Přemyslem (pozdějším Přemyslem Otakarem I.) hodlali zasáhnout proti přílišné samostatnosti moravského markraběte a vytáhli na Moravu. Poplenili Brněnsko i Znojemsko. Roku 1185 došlo u Loděnice snad k nejhorší bitvě mezi Čechy a Moravany v dějinách. Vítězem se stal Přemysl, ale jeho vojsko utrpělo takové ztráty, že místo aby pronásledoval poražené, vrátil se nazpět do Čech. Poté se Konrád Ota rozhodl, že bude raději s knížetem Bedřichem vyjednávat.  Na jednáních v Kníně zřejmě uznal svrchovanost pražského knížete nad Moravou, zatímco Bedřich mu přiznal její držení. Pokud skutečně Fridrich Barbarossa připojil Moravu lenním vztahem přímo k říši, nyní tato podřízenost skončila. Kromě toho se řešila nástupnická otázka – nástupcem Bedřicha se měl stát právě Konrád II.  Po smíru s Konrádem Otou ovšem vyplul na povrch další Bedřichův spor s jeho bratrancem a pražským biskupem Jindřichem Břetislavem. Spor ukončil císař Barbarossa, který zvláštním privilegiem prohlásil příslušnost pražského biskupa k říšským knížatům a jeho nezávislost na českém knížeti, což vedlo k dalšímu oslabení knížete. Po Bedřichově smrti (25. března 1189) se vlády (patrně na základu dohod z Knína) a se souhlasem českých předáků ujal Konrád II. Ota.  Bedřich se krátce před smrtí chystal podpořit císaře na III. křížové výpravě, ale 25. března 1189 zemřel. Nahradil jej Konrád II. Ota a Čechy s Moravou byly opět sjednoceny.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Roku 1157 se Bedřich oženil s Alžbětou Uherskou, dcerou Gézy II. a Eufroziny Kyjevské, se kterou měl šest dětí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Bedřich, také Fridrich, (* okolo 1141/2 – 25. března 1189) byl syn krále Vladislava II. a český kníže z rodu Přemyslovců od konce roku 1172 do září 1173 a od konce června 1178 do 25. března 1189. V letech 1164-1173 byl knížetem olomouckého údělu.", "tgt_summary": "贝德日赫(,1189年-3月25日)。普热米斯尔王朝的波希米亚公爵(1172年-1173年)及(1178年-1189年)。波希米亚国王弗拉迪斯拉夫一世之子。", "id": 2746202}
{"src_title": "Antioxidant", "tgt_title": "抗氧化剂", "src_document": [{"title": "Neprokázaná tvrzení.", "content": "Odborníci se shodují na tom, že účinnost přirozených antioxidantů přijímaných přirozeně (např. v čaji a ovoci) je vyšší než u stejné dávky podané v čisté podobě jakožto potravinový doplněk (např. vitaminová tableta). Navíc poslední výzkumy ukazují, že minimálně u některých antioxidantů dochází při dlouhodobém užívání v čistém stavu k tzv. zvratu antioxidantu, kdy se jeho antioxidační účinek změní v prooxidační (tj. vysoce nežádoucí). Tato vlastnost, jejíž mechanismus je dosud nepochopen, byla pozorována u β-karotenů (provitamin A), vitamínu E, vitamínu C a flavonoidů. U antioxidantů přijímaných přirozenou cestou žádný zvrat zaznamenán nebyl.", "section_level": 1}, {"title": "Rizika antioxidantů.", "content": "Výzkumy vlivu antioxidantů na rakovinu z let 2014 a 2015 prokázaly na živých myších a kulturách lidských buněk, že antioxidanty pomáhají více buňkám rakovinným, než normálním. Je to způsobeno tím, že rakovinné buňky jsou při svém překotném množení vystaveny velkému oxidačnímu stresu. Antioxidanty tedy velmi pravděpodobně zvyšují riziko rakoviny a zhoršují účinnost léčby. Např. u melanomu navíc dochází ke zrychlení šíření metastáz. Práce se zabývaly N-acetylcysteinem (N-acetyl-L-cystein, NAC), který je součástí mnoha oblíbených, údajně zdravých potravinových doplňků, volně prodejných léků a vitamínem E. Ale je velmi pravděpodobné, že se jedná o problém antioxidantů obecně.  (Ministerstvem zdravotnictví ČR)", "section_level": 1}, {"title": "Antioxidanty rostlinné a potravinové.", "content": "Některé rostliny, resp jejich části obsahují takové množství natolik účinných antioxidantů (nebo jsou v lidské stravě obsaženy v takovém množství), že tyto rostliny celé označujeme jako rostlinné antioxidanty. Například cibule nemají významný antioxidační účinek, ale vzhledem ke konzumovanému množství patří pro člověka k důležitým rostlinným antioxidantům. (Řazeno přibližně sestupně dle antioxidačního účinku s přihlédnutím k síle a koncentraci obsažených antioxidačních látek; v závorce koeficient antioxidačního účinku.)  Ostružiny (100), lékořice (90), dobromysl (84), kopr 70, malinoostružiny (70), maliny (60), granátové jablko, černý rybíz, červené víno (alkoholický nápoj), máta (50), nať vojtěšky, pšeničná tráva, ovesná tráva, tymián, rozmarýn, grepová semínka, vinná semínka (30), borůvky (21), brusinky (20), buráky (20), bílá část kůry pomerančů a citrónů, acerola, kurkuma, zelený čaj, žlutý čaj, černý čaj, aronie, červená cibule, josty, šípky, churmy-kaki (kaki, tomel), červený rybíz, česnek, hřebíček, kmín, zázvor, dobře vyzrálá rajčata a rajská šťáva z nich, blumy, tinktura z ovesné nati, odvar ze směsi obilnin a obilovin (kukuřice, žito, pšenice, oves, ječmen), višně, tmavé třešně, světlé třešně, sušené meruňky, čerstvé měruňky a broskve, kompotované meruňky a broskve, červené grepy (14), červené pomeranče, dýně, cukrový meloun, hložinky, ženšenová tinktura, ženšenový čaj, pivní slad, žluté grepy, žluté pomeranče (7), pomerančová a citronová šťáva, šalvěj, třezalka, kozlík, kiwi, jahody, kari, chmel, papája, mango, špenát, mrkev, topinambury, červené zelí, růžičková kapusta, kapusta, bílé víno (alkoholický nápoj), ginkgo biloba (čaj nebo šťáva z listu), olej pupalkový, olej olivový (panenský), olej slunečnicový (panenský), požltový, brutnákový, saflorový, arašídový, švestky, bezinky, červené víno (hrozny), květ slezu, květ růže topolovky, květ měsíčku, květ černého bezu, květ divizny, angrešt červený, lékořicové pendreky a pastilky, pivo (3), hlávkový salát, bílé víno (hrozny), angrešt žlutý, žlutá cibule, cukína, zelí bílé, jablka (2), bílý rybíz, bílá cibule (1)", "section_level": 1}], "src_summary": "Antioxidant je látka, jejíž molekuly omezují aktivitu kyslíkových radikálů – snižují pravděpodobnost jejich vzniku nebo je převádějí do méně reaktivních nebo nereaktivních stavů.", "tgt_summary": "抗氧化剂是指能减缓或防止氧化作用的分子(常专指生物体中)。氧化是一种使电子自物质转移至氧化剂的化学反应,过程中可生成自由基,进而启动链反应。当链反应发生在细胞中,细胞受到破坏或凋亡。抗氧化剂则能去除自由基,终止连锁反应并且抑制其它氧化反应,同时其本身被氧化。抗氧化剂通常是还原剂,例如硫醇、抗坏血酸、多酚类。", "id": 41098}
{"src_title": "Kyselina uhličitá", "tgt_title": "碳酸", "src_document": [{"title": "Příprava.", "content": "Připravuje se zaváděním oxidu uhličitého do vody, který se přitom z malé části slučuje s vodou na kyselinu uhličitou:  Tato reakce je vratná a její rovnováha se dá snadno ovlivnit teplotou (s rostoucí teplotou klesá tvorba kyseliny uhličité), nebo parciálním tlakem oxidu uhličitého nad roztokem (při otevření láhve s vodou sycenou oxidem uhličitým se kyselina rozkládá a plynný oxid uhličitý v bublinkách uniká). Poslední teoretické výpočty však ukázaly, že za absolutní nepřítomnosti molekul vody jsou samostatné molekuly HCO velmi stabilní, s poločasem rozpadu přibližně 180 000 let.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "V přírodě je kyselina uhličitá stálou složkou dešťových srážek a přírodní vody všeobecně. Je příčinou vzniku přechodné tvrdosti vody tím, že rozpouští uhličitanové minerály obsahující vápník a hořčík; stejný mechanismus je i podstatou vzniku krasových útvarů ve vápencových horninách. Vyšší obsah oxidu uhličitého a tím i kyseliny uhličité mají některé minerální vody. V živočišných organismech je významným meziproduktem v procesech výměny oxidu uhličitého mezi buňkami a krví.  Kyselina uhličitá je velmi slabá dvojsytná kyselina, která se jen částečně disociuje do prvního a ještě méně do druhého stupně:  Tvoří dva typy solí \"uhličitany\" a \"hydrogenuhličitany\" (starší název \"kyselé uhličitany\"). Stálé hydrogenuhličitany tvoří pouze alkalické kovy a amoniak. Hydrogenuhličitany kovů alkalických zemin existují jen ve vodných roztocích a jsou podstatou přechodné tvrdosti vody; zahřátím roztoku k bodu varu se rozkládají, např.:  Všechny uhličitany jsou iontové sloučeniny.  Mezi významné uhličitany a hydrogenuhličitany patří zejména:  Některé uhličitany jsou také známé minerály:", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Roztok oxidu uhličitého a kyseliny uhličité ve vodě je pod názvy \"sodová voda\", \"sodovka\" nebo \"sifon\" podstatou součástí perlivých nápojů v potravinářství. Podzemní voda s obsahem nejméně 1 g rozpuštěného oxidu uhličitého v 1 litru je \"uhličitá minerální voda\", tj. \"kyselka\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Kyselina uhličitá je slabá, nestálá kyselina, existující jen ve formě svého málo koncentrovaného vodného roztoku. S kationty tvoří dva typy obvykle stabilních solí – uhličitany a hydrogenuhličitany.", "tgt_summary": "碳酸(英语:Carbonic acid),原来也称挥发酸(Volatile acid)和呼吸酸(Respiratory acid), 化学式为,是酸的一种。二氧化碳(英语:O]])溶于水后,一部分二氧化碳会与水化合,形成碳酸。该反应是一个可逆反应,方程序如下:", "id": 2716201}
{"src_title": "Homér", "tgt_title": "荷马", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Již ve starověku o životě této postavy nebylo známo nic určitého. Jako Homérovo rodiště se uvádělo mnoho míst (Athény, Pylos, Kolofón, Argos), nejčastěji město Smyrna na maloasijském pobřeží nebo ostrov Chios. Legendu o Homérově životě zaznamenal v 5. století př. n. l. Hérodotos. Narodil se prý jako nemanželské dítě u řeky Meles nedaleko Smyrny a jeho původní jméno bylo Melésigenés (narozený u Melesu). Zemřel údajně na ostrově Íos. Většina pramenů se shoduje, že se jeho matka jmenovala \"Kreitheis\", údaje o otci se rozcházejí. Všechna starověká vyobrazení jsou idealistická a neopírají se o skutečnost, na základě domnělého významu jeho jména jej představují většinou jako slepého starce. Pokud se vůbec jedná o historickou osobu, potom působil mezi léty 1200 až 700 př. n. l. Obvykle se ovšem uvádí počátek osmého století jako nejzazší hranice jeho života. Dřívější datum udává jen několik badatelů. Přes množství údajů, ovšem často si protiřečících, není dodnes jasné, zda osoba tohoto jména skutečně žila. Proti obvyklé představě Homéra jako slepého a chudého putujícího pěvce mluví důkladná znalost horní aristokratické vrstvy jeho děl, kterou takový putující básník nemohl mít.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Homér je obecně známý především jako autor dvou eposů stojících na počátku řecké a evropské literatury, Iliady a Odysseje. Skutečné autorství těchto děl je však sporné. Jistý se zdá původ eposů v řecké Malé Asii. Potvrzuje to jazyková analýza díla, podle níž jsou obě básně sepsány v iónském dialektu řečtiny. Ilias a Odyssea jsou první písemné doklady řeckých dějin a jimi podle klasického mínění začínají evropské kulturní a duchovní dějiny.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk a redakce eposů.", "content": "Základním jazykem je iónština archaické doby, místy prostoupená příklady v aiolském dialektu a zjevně podáními staršího původu. Mnohé verše se vlivem ústního předávání básní opakovaně vynořují jako výplně mezer, jako okřídlená slova. Až do helénizmu existovalo několik redakcí eposů, první redakce (první písemné zaznamenání) se připisuje podnětu athénského tyrana Peisistrata či jeho syna Hipparcha. Dnes užívané znění pochází od Aristarcha ze Samothráky, který básně rozdělil do rovněž po dnešek užívaných zpěvů.", "section_level": 2}, {"title": "Doba vzniku eposů.", "content": "K časovému zařazení homérských eposů se použila různá srovnání. Posloužila k němu epika Hésioda z Asker, vzniklá v 7. století př. n. l. Nabízí se také tzv. „Nestorův pohár“, zlatá zdobená nádoba, uchovávaná dnes v Národním archeologickém muzeu v Athénách, pocházející z doby kolem 720 př. n. l., jejíž výzdoba souhlasí s některými scénami, jak je líčí Homér. Důležité je rovněž historické klima druhé poloviny 8. stol. př. n. l., příznivé pro vznik eposů, protože od 7. století již v Řecku neexistovala nepopiratelná šlechtická kultura, jejíž jsou eposy oslavou. Dalším bodem pak jsou partie Iliady, které možná odkazují na události 7. století. Všechny tyto odkazy však nejsou jednoznačné. Kromě toho se dají partie Iliady vyložit i jinak a literatura ostatně může být anachronická, proto je datování na základě historických událostí obtížné. Většina stop však ukazuje na druhou polovinu 8. století.", "section_level": 2}, {"title": "Homérské hymny a jiná sporná díla.", "content": "Homérovy antické životopisy připisují Homérovi kromě dvou nejznámějších eposů i další literární díla. Převážně se bezpochyby jedná o díla připsaná mu neprávem, často je dnes známe ve zlomcích, v úplnosti se dochoval krátký parodický epos \"Žabomyší válka\".  Obzvlášť sporné je autorství také Homérovi připisovaných 33 básní, zvaných \"Homérské hymny\", básní opěvujících bohy. Stojí oběma eposům stylisticky blízko. Rhapsódi je přednášeli na počátku své recitace. Nejznámější z nich jsou \"Hymnus na Apollóna\" a \"Hymnus na Afrodítu\".", "section_level": 2}, {"title": "Homérská otázka.", "content": "Homérská otázka je literárněvědný spor o osobu Homéra a původ obou Homérových eposů. Jde přitom o problém, zda Homér (pokud skutečně žil) je opravdu autorem obou eposů – což je ovšem filologicky nepravděpodobné, neboť mezi Iliadou a Odysseou leží jazykově přibližně 50 let – nebo zda je pod jménem Homér shrnuto víc různých básníků, kteří sepsali starší, ústně tradovanou látku. Spor vychází ze skutečnosti, že v eposech se vyskytují místa s porušením časové linie, navzájem si odporující nebo s jinými nedostatky.  O osobu Homéra a původ jeho děl rozpoutal spor roku 1795 německý klasický filolog Friedrich August Wolf spisem \"Prolegomena ad Homerum\". Podle něj je více neznámých básníků původci menších zpěvů, z nichž v Peisistratově době jeden básník složil celé dílo. Po něm se vytvořila konzervativní škola, která připouštěla víceméně volnou absorpci předchozích existujících zpěvů při tvorbě Iliady a Odysseje i existenci závažných interpolací (vpisů do textu), ale připisovala hlavní úsilí při tvorbě děl geniálnímu básníkovi působícímu v předhistorické době. Další významnou osobou sporu byl Gottfried Hermann, který předpokládal, že dva neznámí básníci, zpívající o hněvu Achillově a návratu Odyssea získali v rané době takovou slávu, že zatlačili do pozadí ostatní příběhy vyprávějící o Tróji a jejich příběhy byly rozhojněny dalšími generacemi rhapsódů. Některé části Iliady se mu nicméně zdály starší než báseň o hněvu Achilově. Různí další autoři se v Iliadě a Odysseji pokoušeli najít jednotlivé původní písně nebo původní jádro, vždy se však od sebe odlišovali. Homérská otázka dodnes zůstává nerozřešena, blízké pravdě se zdá jen to, že každý epos má jiného autora, že Odyssea má autora jednoho, že Odyssea je mladší než Iliada. Nepochybné je, že eposy mají kořeny (třeba některé obraty) už v době blízké událostem, které popisují.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní význam Homérových eposů.", "content": "Homérské eposy se u Řeků těšily ohromné úctě. Byly považovány za nejvyšší poezii a přednášely se o největších slavnostech. Ve školním vyučování se užívaly jako vzor. Řekům, politicky rozděleným, také pomáhaly vytvářet společné řecké vědomí. Homérská témata byla všudypřítomná v antické řecké literatuře a hojně zastoupená i v pozdější literatuře evropské. Mnohé obraty a okřídlená slova pocházejí z Homérových eposů (dokonce i samo spojení „okřídlená slova“). Ilias a Odyssea byly tak dokonalými díly svého žánru, že srovnatelná epická díla již v řecké literatuře nevznikla a pozdější básníci (Kallimachos z Kyrény) se snažili epické básnictví oživit pomocí odlišných přístupů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Homér (řecky Ὅμηρος \"Homéros\") je jméno nejstaršího známého řeckého básníka a pěvce (aoida), jemuž se připisuje autorství epických básní Ilias a Odysseia, zakládajících děl starořecké i evropské literatury. Jeho jméno podle Wolfganga Schadewaldta znamenalo „\"záruka\" či \"rukojmí\"“, podle starověkého historika Efora od jeho domnělé slepoty ze spojení ὁ μὴ ὁρῶν (ho mé horón) – „nevidící“, jako „\"Slepý\"“. Krom obou eposů se mu také připisují tzv. \"Homérské hymny\", směšnohrdinský epos \"Batrachomyomachia\" (Válka žab a myší) parodující Ilias, lyrické básně na oslavu antických božstev, epigramy a další zlomky.", "tgt_summary": "荷马(Ὅμηρος,约前9世纪-前8世纪),相传为古希腊的吟游诗人,生于小亚细亚,失明,创作了史诗《伊利亚特》和《奥德赛》,两者统称《荷马史诗》。目前没有确切证据证明荷马的存在,所以也有人认为他是传说中被构造出来的人物。而关于《荷马史诗》,大多数学者认为是当时经过几个世纪口头流传的诗作的结晶。", "id": 2847128}
{"src_title": "Strychnin", "tgt_title": "番木鳖碱", "src_document": [{"title": "Toxický účinek.", "content": "Strychnin je typický křečový jed. Jako inhibitor glycinového receptoru blokuje retardéry synaptického přenosu zadních kořenů míšních a umožňuje rozsáhlé rozšíření podráždění. Malé dávky zvyšují míšní reflexy, vyšší dávky pak dráždí centra v prodloužené míše. Sebemenší impulsy vedou k rychle se šířícím záchvatům nekoordinovaných reflexních křečí. Velké dávky způsobují ochrnutí centrálního nervstva.  Antidotem (protijedem) strychninu jsou barbituráty, tradiční léky na spaní, a naopak; strychnin se používá jako protijed při otravách barbituráty. Strychnin se velmi snadno vstřebává z podkoží a z trávicího traktu. Asi pětina jedu se vyloučí močí nezměněna, přičemž toto vylučování začne brzy po požití, ale přetrvává ještě několik dnů. Čtyři pětiny jedu jsou odbourávány v játrech. Strychnin lze při pitvě dokázat ještě mnoho měsíců po smrti.  K otravám může dojít špatným užitím léku s obsahem této látky, nebo vinou záměny jedu na krysy. Vyskytují se i vraždy a sebevraždy za použití tohoto jedu. Nejmenší smrtnou dávkou strychninu je 30 mg. Zaručeně smrtnou dávkou je 200 mg. Osoby trpící srdeční vadou a děti jsou ke strychninu citlivější. Již 10 mg může vyvolat toxické příznaky. V Česku je však málokdy předepisováno více než 3 mg. Otravu může způsobit též požití masa z otrávených zvířat. Javanci popravovali zločince zraněním dýkou, jejíž ostří bylo potřísněno strychninem.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh otravy.", "content": "Otrava strychninem má dvě stádia. Při prvním z nich dojde ke zbystření zraku, sluchu, hmatu a čichu, které se vyhrotí natolik, že je to až nepříjemné. Vnímání bolesti se spíše snižuje. Otrávený se stává dráždivým. Ucítí nezvyklé pocity ztuhlosti ve žvýkacím a šíjovém svalstvu, polykání vázne, někdy se objevuje závrať. Tyto příznaky se mohou objevit i jako vedlejší účinky při léčbě strychninem. Toto stadium trvá různě dlouho - závisí na velikosti dávky a způsobu podání - jde většinou o čtvrt až půl hodiny. Pak dochází ke stupňování úzkosti do stavu, označovaného jako smrtelná úzkost. Každý silnější vjem je nepříjemný, otrávený se leká maličkostí. Nejhůře pociťuje vjemy sluchové, ale dráždí jej i vjemy zrakové a hmatové. V této době se objevuje i třes.  Náhle - buď bez zjevné příčiny, nebo po nějakém silnějším vjemu - vypukne křečový záchvat, který je vstupem do druhého stádia - stádia strychninových křečí. Záchvat trvá 1 až 2 minuty. Během křečí se zastaví dech, konečky prstů a jiné výběžky modrají, stoupá krevní tlak. Všechno kosterní svalstvo je ztuhlé jako kámen, napjaté. Po záchvatu nastane relaxace, postižený se na chvíli vrací do stádia prvního, přičemž však sebemenší podnět (dotek, šramot) může vyvolat další křečový záchvat. Záchvaty se opakují s větší a větší intenzitou. Nemocný je více a více vyčerpaný, vědomí však neztrácí. Smrt nastává zpravidla v záchvatu udušením, případně toxickou obrnou srdce. Slabší jedinci a děti umírají někdy již při třetím záchvatu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Strychnin je složený indolový alkaloid vyskytující se v semenech rostliny kulčiba dávivá \"(Strychnos nux vomica)\". V semenech se rovněž nachází obdobný alkaloid \"brucin\", který má podobné, ale slabší účinky. Obě látky mají výraznou hořkou chuť, patří mezi nejvíce hořké látky vůbec; chuťově je člověk odhalí při koncentraci kolem 1 ppm (0,000 1 %). V čistém stavu je strychnin bílá krystalická látka, málo rozpustná ve vodě.", "tgt_summary": "番木鳖碱(英语:Strychnine),又称番木鼈碱,马钱子碱,又译士的宁,士的年(有时被错写成土的宁),是一种剧毒的化学物质,一般用来毒杀老鼠等啮齿类动物。对人类亦有剧毒(成人的致死量约为5mg/kg体重)。番木鳖碱可提炼自马钱子(\"Strychnos nux-vomica\" L.),978年赐死南唐末代君主李后主用的牵机药可能就是番木鳖碱。", "id": 114445}
{"src_title": "Joanne Rowlingová", "tgt_title": "J·K·罗琳", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Úřední jméno spisovatelky je Joanne Rowling(ová) nikoliv Joanne Kathleen Rowling(ová), jak se často uvádí. Vydavatelství Bloomsbury při vydání prvního dílu Harryho Pottera chtělo, aby se křestní jméno autorky na obálkách objevilo jen jako dvě iniciály. Obávalo se totiž menšího prodeje úvodního dílu, pokud by bylo zřejmé, že jeho autorem je žena. \"Joanne\" se zkrátilo na \"J.\", a protože Rowlingová nemá žádné prostřední jméno, použila jako druhou iniciálu jméno po své babičce Kathleen. Na obálkách se tak objevilo \"J. K. Rowling\" (v češtině \"J. K. Rowlingová\"). Sama si vždy křestním jménem nechávala říkat „Jo“.", "section_level": 1}, {"title": "Život před vydáním Harryho Pottera.", "content": "Joanne Rowlingová se narodila v Yate, Gloucestershire ve Spojeném království v roce 1965. Společně se svou matkou, otcem a sestrou Dianne se přestěhovala do Winterbourne, Bristolu a nakonec do Tutshillu. Navštěvovala Wyedeanskou střední školu, kde často svým přátelům vyprávěla příběhy. V roce 1990 podlehla její matka ve věku 45 let dlouhotrvajícímu boji s roztroušenou sklerózou. Jako vysokoškolské zaměření si na nátlak rodičů vybrala francouzštinu, což později označila za životní chybu. Po ročním pobytu v Paříži, který byl součástí jejích vysokoškolských studií, se vrátila do Anglie, kde pracovala hlavně pro Amnesty International. Nápad na příběh o kouzelnickém učni dostala během cesty vlakem z Manchesteru do Londýna. Na cílové zastávce měla již vymyšlenou většinu postav a základní děj prvního dílu série – \"Harry Potter a kámen mudrců\". Rowlingová se přestěhovala do Portugalska, aby zde vyučovala angličtinu. Zde se vdala za portugalského televizního reportéra Jorga Arantese. V roce 1993 se jim narodila dcera \"Jessica Rowlingová Arantesová\". Manželství ale nevydrželo a Rowlingová se ještě před rozvodem v roce 1994 vrátila spolu se svojí dcerou do Edinburgu.  Nezaměstnaná Rowlingová dokončila v tomto skotském městě práce na prvním dílu, přičemž některé části psala po edinburských kavárnách. Koluje pověst o tom, že v kavárnách psala, aby se vyhnula svému nevytápěnému bytu. Ona sama to však popřela.", "section_level": 1}, {"title": "Život po vydání Harryho Pottera.", "content": "Po obrovském úspěchu prvního dílu napsala Rowlingová 6 dalších pokračování a 3 doplňkové knihy, které byly vydány ve prospěch nadace Comic Relief. Prodej knihy udělal z Rowlingové multimilionářku, v roce 2001 si tak mohla koupit luxusní sídlo ve stylu 19. století u břehu řeky Tay ve Skotsku. V tom samém roce se zde vdala za Dr. Neila Murraye.  Série o Harry Potterovi má celkem 7 částí. Překladatelem většiny částí je Pavel Medek. Všechny knihy byly přeloženy do mnoha světových jazyků. Nakladatelství Albatros, které má v ČR na tuto sérii exkluzivní práva, vydalo český překlad první knihy 31. ledna 1998.  Přes obrovský úspěch knih (nebo snad právě kvůli němu) se Rowlingové nevyhnula ani řada problémů. Vydání pátého dílu (Harry Potter a Fénixův řád) se zdrželo kvůli nařčení z plagiátorství spisovatelkou Nancy Stoufferovou. Soud nakonec rozhodl ve prospěch Joanne Rowlingové. Autorka si také chtěla od psaní na chvíli odpočinout, protože během psaní čtvrtého dílu se cítila přepracovaná. Nakonec však donutila nakladavatelství posunout datum publikace a na pátý díl celé série tak měla celé tři roky klidného psaní. Rowlingová prohlásila, že část tohoto času strávila i na psaní jiných knih než pokračování \"Harryho Pottera\".  Na konci roku 2003 dostala Rowlingová nabídku televizního producenta Russella T. Daviese na spolupráci při tvorbě slavného britského sci-fi seriálu \"Doctor Who\". I když byla nabídkou nadšená, musela ji nakonec odmítnout, protože už pracovala na dalším dílu série. Ten nese v originále jméno \"Harry Potter and the Half-blood Prince\" (Harry Potter a princ dvojí krve). Těsně před Vánoci 2004 oznámila Rowlingová dokončení knihy, datum vydání bylo stanoveno na polovinu roku 2005, kniha vyšla 16. července 2005, česky vyšla 19. prosince 2005, nelegálně se však začala prodávat už dřív.  Rowlingová se - stejně jako řada dalších literárních, hudebních či filmových osobností - krátce objevila jako postavička v americkém kresleném sitcomu Simpsonovi.", "section_level": 1}, {"title": "Doplňkové knihy k Harrymu Potterovi.", "content": "Fantastická zvířata a kde je najít, v originále jako \"Fantastic Beasts and Where to Find Them\" (původní scénař)  První dvě doplňkové knihy napsala Rowlingová pod pseudonymy. Jedná se o skutečné verze knih, které jsou zmíněny v samotném příběhu o Harrym. \"Fantastická zvířata\" je učebnice, ve které jsou v abecedním pořadí uvedeni různí fantastičtí tvorové, zatímco \"Famfrpál\" je nejoblíbenější knihou v celé bradavické školní knihovně. Vytištěné jsou včetně poznámek na okrajích listů a instrukcí od Albuse Brumbála. V \"Bajkách barda Beedleho\" si můžeme přečíst pohádky, které čarodějové čtou svým dětem. Veškerý výtěžek jde na konto nejznámější britské charitativní nadace - Comic Relief. Rowlingová obdarovala řadu různých charitativních organizací, zejména však přispívá na výzkum a léčení roztroušené sklerózy, které podlehla spisovatelčina matka. Podle Rowlingové matčina smrt hluboce poznamenala její autorský styl.", "section_level": 2}, {"title": "Filmy.", "content": "Filmová verze prvního dílu \"Harry Potter a Kámen mudrců\" byla uvedena v roce 2001 a o rok později přišel do kin i \"Harry Potter a Tajemná komnata\". Oba filmy se setkaly s diváckým úspěchem, kritika jim však vytýká řadu nedostatků a jednoznačně nebyly přijaty ani fanoušky knižní předlohy.  Se změnou režiséra přišla ve filmové verzi třetího dílu mnohem temnější atmosféra. Harryho Pottera a vězně z Azkabanu (uveden 2004) režíroval Alfonso Cuarón, jehož práci Rowlingová obdivovala již před natáčením \"Harryho\". Autorka označila adaptaci třetího dílu jako svoji nejoblíbenější. Čtvrtý díl (Ohnivý pohár) byl vypuštěn do kin ČR 01.12.2005, pátý díl (Fénixův řád) 19.07.2007, šestý, předposlední díl (16.07.2009). Poslední kniha, Harry Potter a relikvie smrti byla ve filmovém zpracování rozdělena do dvou dílů režírovaných Davidem Yatesem. První část měla premiéru 18.11.2010, druhá 14.07.2011.  Rowlingová odmítla návrhy filmařů, aby byly filmy natáčeny ve Spojených státech nebo s americkými herci. Jen neochotně dovolila vydavatelům změnit název první knihy na „američtější“ \"Sorcerer's Stone\", a to ještě omezila jen na USA. Ve filmech na britských hercích trvala, kvůli čemuž sérii nakonec odmítl režírovat Steven Spielberg. Tvůrcem scénářů je Steven Kloves, kterému Rowlingová asistuje, aby se ujistila, že děj filmů nebude odporovat budoucímu ději knih. Podle svých slov prozradila Klovesovi o zbývajících dílech více, než komukoliv jinému. Také prý řekla několik detailů, které se týkají jejich postav, Alanu Rickmanovi a Robiemu Coltraneovi.  V roce 2016 byl uveden 1. díl filmové ságy Fantastická zvířata a kde je najít, režie se opět ujal David Yates. Druhé pokračování se jménem mělo v České republice premiéru 15. listopadu 2018. Studio Warner Bros. plánuje celkem pět dílů, přičemž premiéra třetího pokračování je naplánována na 20. 11. 2020.", "section_level": 2}, {"title": "Další knihy.", "content": "Po dokončení série o Potterovi napsala Rowlingová i další díla, které nemají s kouzelnickým světem nic společného. Tyto knihy jsou zasazeny do reálného světa, kde se vyskytují anglické reálie, existující osoby (např. Gordon Brown je zmiňován ve Volání kukačky) atd.  Knihou Volání kukačky začala Rowlingová psát sérii knih o soukromém detektivovi Cormoranu Strikeovi.", "section_level": 1}, {"title": "Soudní spory.", "content": "Rowlingová vedla kvůli Harrymu Potterovi několik soudních sporů.", "section_level": 1}, {"title": "Nancy Stoufferová.", "content": "Na konci 90. let začala Nancy Stoufferová veřejně prohlašovat, že série o Harrym Potterovi je postavena na jejích knihách z 80. let, například \"The Legend of Rah and the Muggles\" a \"Larry Potter and His Best Friend Lilly\".  V roce 2001 se Rowlingová, Scholastic Press (americký vydavatel série) a Warner Bros. přenechali zjišťování, zda došlo k porušení copyrightu či registrovaných ochranných známek Strofferové, na soudu. Právníci Rowlingové označili velkou část tvrzení Stroufferové za podvrh a požadovali uvalení sankcí na Stroufferovou spolu se zaplacením svých soudních výdajů. Soud rozhodl ve prospěch Rowlingové s tím, že Stroufferová vypovídala lživě a zfalšovala podklady tak, aby podporovaly její tvrzení. Stroufferová pak dostala pokutu 50 000 USD a musela zaplatit i část soudních výdajů.  V lednu 2004 soud sdělil, že odmítl odvolání Stroufferové, neboť (podle soudu) v žádném případě není možné dojít k závěru, že by mohlo dojít záměně konkrétních znaků obou děl.  \"Obě autorky používají sporné termíny s odlišným významem. V dílech Rowlingové znamená označení „Mudla“\" (v originále „Muggle“)\" běžného člověka bez kouzelnických schopností, zatímco Stroufferová tímto slovem označuje malé, bezvlasé postavičky s našpičatělými hlavami. Kromě toho, knihy o Harrym Potterovi mají rozsah románu a jejich cílovou skupinu tvoří zejména starší děti a dospělí, zatímco Stroufferová tvořila krátké knížky určené nejmenším dětem. Na základě toho předchozí soud správně zamítl požadavky Stroufferové.\"", "section_level": 2}, {"title": "\"New York Daily News\".", "content": "19. června 2003 oznámila Rowlingová spolu s americkým vydavatelem Scholastic, že podávají žalobu na \"New York Daily News\" o 100 milionů USD, neboť tyto noviny otiskly informace o pátém dílu \"Harry Potter a Fénixův řád\" ještě před oficiálním vydáním knihy. Konkrétně deník uveřejnil souhrn děje a několik krátkých citací. Doprovodná fotografie zobrazovala dvě stránky knihy s čitelným textem. Situace byla ale komplikovaná faktem, že novinář deníku knihu koupil v obchodě, jehož prodavač si údajně neuvědomil, že knihu může začít prodávat až po datu oficiálního vydání.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Rowlingová se vdala v roce 2001 za Dr. Neila Murraye. Soukromý obřad proběhl ve spisovatelčině sídle ve Skotsku. O dva roky později se jim narodil syn \"David Gordon Rowling Murray\" a v roce 2005 dcera \"Mackenzie Jean Rowling Murray\". Z prvního manželství s Jorgem Arantesem má Rowlingová dceru \"Jessicu Rowling Arantes\" 1993.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joanne Rowlingová CH, OBE, HonFRSE, FRCPE, FRSL (v angličtině Joanne Rowling) (* 31. července 1965 v Yate), píšící pod jménem J. K. Rowlingová (J. K. Rowling) či pseudonymem Robert Galbraith, je britská spisovatelka, známá zejména díky sedmidílné řadě knih o čarodějnickém učni Harry Potterovi, která získala celosvětový úspěch včetně řady ocenění a nyní více než 500 milionů prodaných kopií.", "tgt_summary": "乔安娜·罗琳(英语:Joanne Rowling,1965年-7月31日,名誉勋位,大英帝国勋章, 爱丁堡皇家学会会员,爱丁堡皇家内科医师学会,皇家文学学会),笔名J·K·罗琳(英语:J. K. Rowling)及罗柏特·加尔布雷斯(英语:Robert Galbraith),英国小说家、电影编剧及制片人,代表作为《哈利波特》系列作品。她的《哈利波特》畅销全球,热卖超过4亿本,成为史上最畅销的书籍之一;其同名改编电影也成为电影史上票房收入最高的电影之一。该系列电影获得罗琳的完整授权,她还亲自担任《哈利波特-死神的圣物 (上)》和《哈利波特-死神的圣物 (下)》的电影监制。", "id": 965644}
{"src_title": "Arthur Charles Clarke", "tgt_title": "亞瑟·查理斯·克拉克", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v pobřežním městě Minehead v Somerset v jihozápadní Anglii do farmářské rodiny. V zhruba deseti letech se jeho zálibou stalo sbírání zkamenělin a poté pozorování hvězd. Kvůli svému zájmu o astronomii si postavil vlastní malý teleskop. Dalším jeho výtvorem byl fotofon – přístroj pro přenos zvuku pomocí měnící se intenzity světla. Někdy v této době se mu do ruky dostal časopis \"Amazing Stories\", publikující fantastické povídky. Takovéto americké časopisy se do Anglie dostávaly jako lodní balast. Během studia Huishova gymnázia v Tauntonu začal psát vlastní povídky. V roce 1934 vstoupil do Britské meziplanetární společnosti.  Po gymnáziu si nemohl dovolit pokračovat ve studiu a tak odešel do Londýna, kde pracoval jako účetní revizor na ministerstvu školství. Zároveň se rozhodl stát se profesionálním spisovatelem. Setkal se s Walterem Gillingsem, vydavatelem časopisu \"Scientification\", který mu otiskl dva články v letech 1938 a 1939 (jeden shrnoval soudobé poznatky o Sluneční soustavě, druhý se týkal možností letu raketou na Měsíc).  Během druhé světové války sloužil v britském královském letectvu (RAF) jako instruktor pro práci s radarem. V říjnu 1945 otiskl v časopise \"Wireless World\" myšlenku, jak pomocí tří družic zajistit celosvětový příjem televizního signálu. Bohužel pro něj však je v Británii k udělení patentu potřeba dvou fungujících exemplářů vynálezu. Takto mohl jen v roce 1962, kdy se jeho myšlenka uskutečnila, publikovat v časopise článek \"Jak jsem přišel o miliardu dolarů vynalézáním Telstaru ve volném čase\". Díky tomu je dnes známý jako vynálezce principu telekomunikační družice a na jeho počest je geostacionární oběžná dráha někdy nazývána Clarkova. Kromě tohoto vynálezu publikoval za války ještě jiný článek: \"Raketa a válka budoucnosti\" o spojení rakety a jaderné hlavice, díky němu získal stipendium k dalšímu studiu.  Roku 1946 se stal předsedou Britské meziplanetární společnosti a pracoval na vývoji automatických přistávacích systémů. V letech 1946–1948 získal bakalářský titul z fyziky a teoretické i aplikované matematiky na King's College (získal červený diplom). V tomto roce mu John W. Campbell zaplatil 180 dolarů za povídku \"Rescue Party\" pro časopis \"Astounding Science-Fiction\". V roce 1948 mu v časopise vyšlo jeho první větší dílo \"Proti pádu noci\", později přepracované jako \"Město a hvězdy\".  Roku 1956 se přestěhoval do Kolomba na Srí Lance (tehdy ještě Cejlon). Tamní prostředí jej inspirovalo k napsání románu \"Rajské fontány\", v němž popisuje ideu vesmírného výtahu.  Na počátku své kariéry se také zajímal o paranormální jevy, což zužitkoval v románu \"Konec dětství\". Již před dlouhou dobou se od všelijakých pseudověd distancoval, vždy však obhajoval výzkum na poli telekineze a podobných jevů. Je také známý ze svých dvou seriálů: \"Záhady světa Arthura C. Clarka\" (1981) a \"Svět tajemných sil Arthura C. Clarka\" (1984).  Od roku 1988 byl upoután na kolečkové křeslo. V roce 1988 se začalo oficiálně mluvit o udělení rytířského titulu. To bylo pozdrženo během vyšetřování jeho obvinění z pedofilie vzneseného bulvárním časopisem The Sunday Mirror. Clarke byl očištěn od tohoto obvinění v roce 2000. Jeho zdravotní stav v této době mu však neumožnil odcestovat do Londýna a převzít tuto poctu od královny osobně. Slavnostní ceremoniál se tedy uskutečnil za přítomnosti britského vysokého komisaře přímo v Kolombu. Byl čestným předsedou Institutu pro spolupráci ve vesmíru.  V roce 1962 byl za své knihy a články navržen na cenu UNESCO: Kalingovu cenu za popularizaci vědy. Roku 1985 mu byl udělen titul velmistra sci-fi. Roku 1986 založil Cenu A. C. Clarka, která se každoročně uděluje nejlepšímu sci-fi románu vydanému na britské půdě.  Zemřel 19. března 2008 nedlouho po svých 90. narozeninách v Kolombu na Srí Lance, kde žil od roku 1956. V posledních měsících svého života trpěl respiračními problémy.  Do série ještě patří knihy \"Poslové Rámových světů\" a \"Noc dvojího úplňku\", jejichž autorem je Gentry Lee.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir Arthur Charles Clarke (16. prosince 1917 Minehead, Spojené království – 19. března 2008 Kolombo, Srí Lanka) byl britský autor science fiction a vynálezce, nejvíce známý svým románem \"\". Společně s Robertem Heinleinem a Isaacem Asimovem byli nazýváni „Velkou trojkou science fiction“. Byl předním představitelem hard science fiction a technického optimismu. Počátky jeho díla jsou spojovány s obdobím Zlatého věku science fiction.", "tgt_summary": "亚瑟·查理斯·克拉克爵士,CBE(Sir Arthur Charles Clarke,1917年-12月16日-2008年-3月19日),是英国作家、发明家,尤其以撰写科幻小说闻名。", "id": 122985}
{"src_title": "Mississippi (stát)", "tgt_title": "密西西比州", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na území státu bylo prozkoumáno v polovině 16. století Španěly, a v 17. století francouzskými výpravami. Do roku 1763 bylo území součástí francouzské Louisiany, potom přešlo do britského majetku jako součást Západní Floridy. Za americké revoluce bylo území obsazeno Španěly. V roce 1795 se smlouvou v San Lorenzu Španělsko vzdalo území severně od 31° s.š. a tím bylo vytvořeno teritorium Mississippi. To bylo připojeno k USA jako 20. stát 10. prosince 1817. V občanské válce se jako druhý stát přidal na stranu konfederace 9. 1. 1861 jako tvrdý zastánce otroctví. Po porážce konfederace byl do Unie znovu přijat 23. 2. 1870.  V historii bylo Mississippi mnohokrát poškozeno ničivými hurikány, ale nejhorší z nich byl Hurikán Camille 17. srpna 1969. Byl v kategorii 5 (tzn. nejničivější), zabil 249 lidí a způsobil škody za 1,5 miliardy tehdejších dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Stát Mississippi je ohraničen státy Tennessee na severu, Alabama na východě, Mexickým zálivem a státem Louisiana na jihu a na západě státem Arkansas. Ten od Mississippi dělí právě stejnojmenná řeka. Nejvyšším bodem je hora Woodall, která se tyčí do výšky 246 m nad mořem. Jinak se jedná o stát spíše rovinatý, místy mírně zvlněný a na jihu velmi úrodný. V severozápadní části státu se rozkládají prérie. Delta řeky Mississippi je jedna z nejúrodnějších oblastí na světě. Lesnatost je 55 %.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 v Mississippi žilo 2 967 297 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 2,7 % populace. Mississippi má největší porodnost náctiletých Američanek – může to souviset s tím, že sexuální výchova ve školách učí zabránění otěhotnění formou abstinence.  Do roku 1940 tvořili většinu obyvatel černoši. V roce 2010 to bylo 37 %, což je nejvíce ze všech států USA. Ve východní části žije nepočetná populace Indiánů. Malá čínská populace žije v deltě řeky. Tam přišli v roce 1870 obdělávat pole z Kalifornie. To se jim moc nedařilo, tak se stali drobnými obchodníky, kterými jsou dodnes. Rybářský a lodní průmysl lákal přistěhovalce z jihovýchodní Asie. Bílá populace je pozoruhodně homogenní. Jsou to převážně potomci Britů a Irů.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Většinou protestanti a metodisté. Římskokatolická církev má zastoupení ve velkých městech. Stejně tak židovská populace.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Mississippi je stát především zemědělský. Hlavním artiklem je obilí, brambory, kukuřice, chov prasat a dobytka, drůbež. Významnou roli v hospodářství má rybolov a loďařský průmysl.  Z celkového pohledu nehraje v hospodářství USA nijak významnou úlohu. Jeho HDP v přepočtu na obyvatele je nejnižší ze všech států USA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mississippi (anglická výslovnost, oficiálně ) je stát nacházející se na jižním pobřeží Spojených států amerických, v oblasti východních jižních států v jižním regionu USA. Mississippi hraničí na jihozápadě s Louisianou, na severozápadě s Arkansasem, na severu s Tennessee a na východě s Alabamou. Jihovýchodní ohraničení státu tvoří Mexický záliv.", "tgt_summary": "密西西比州(英语:State of Mississippi)是美国南部的一个州。西边以密西西比河为州界,东南邻墨西哥湾。", "id": 1508243}
{"src_title": "Alfred Windischgrätz", "tgt_title": "阿尔弗雷德 (温迪施格雷茨亲王)", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Pocházel ze starého rakouského rodu, který získal inkolát a statky v Čechách již roku 1574. Patřil tedy ke staré české zemské šlechtě. Jeho čeština byla špatná, ale je považován za příslušníka české nobility. Rozhodl se pro službu v císařské armádě a prošel napoleonskými válkami v letech 1805, 1809, 1813–1814 a 1815. Zvláště se vyznamenal roku 1814, kdy byl dekorován rytířským křížem Vojenského řádu Marie Terezie a povýšen na plukovníka \"Konstantinových Kyrysníků\", jednoho ze dvou nejstarších pluků císařské armády.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Od roku 1840 působil ve funkci velícího generála v Čechách. I když byl povýšený (traduje se jeho výrok, že „\"člověk začíná až baronem\"“) byl mezi vojáky českých pluků oblíbený. Vrcholem jeho kariéry se stal až revoluční rok 1848. Jeho jméno, vedle jmen chorvatského bána Josifa Jelačiće a polního maršála Josefa Václava Radeckého z Radče, se stalo symbolem záchrany habsburské monarchie.  Po březnové revoluci se ve Vídni stal na krátký čas posledním prvním ministrem po odstupujícím Metternichovi. Konzervativní Windischgrätz byl, ale pro revolucionáře stejně tak nepřijatelný jako jeho předchůdce. Proto se zakrátko navrátil ke své původní funkci velícího generála v Čechách.  Stál v čele císařských vojsk během Svatodušních bouří v roce 1848. V Praze 12. června na počátku konfliktu byla náhodně zabita jeho žena Eleonora rozená Schwarzenbergová (vyhlížející z okna) a těžce raněn prvorozený syn. K významnějším bojům došlo jen v prvním dni povstání. Po boku císařského vojska se bojů proti radikálům účastnila i větší část českých národních gard pod velením knížete Lobkovice. Windischgrätz zajistil hlavní městské komunikace a následně vyvedl císařské vojsko z pravobřežní Prahy.  Dne 15. června večer vyšel vstříc požadavkům radikálů a vyslancům od císařského dvora a vzdal se velení, jež převzal Emanuel hrabě Mensdorff-Pouilly. Následující ráno navzdory příměří, v okolí Nových mlýnů pokračovaly přestřelky a znovu se ujal velení. Ono proslulé bombardování Prahy, jež následovalo, mělo značný dopad na morálku povstalých radikálů i když mělo jen demonstrativní charakter. Poměr malých ztrát na straně povstalců a délky palby naznačují, že kromě účelného zapálení Nových mlýnů mohlo být vedeno slepou municí. V opačném případě by bylo nutno hovořit o naprosté neschopnosti rakouských dělostřelců, kteří patřili k nejlepším v Evropě. Následující den, 17. června, opustili vůdci radikálů město, vůle k odporu se zhroutila a císařské vojsko znovu vpochodovalo do Prahy, kde byl následně vyhlášen stav obležení.  S chorvatským bánem Josifem Jelačićem potlačil říjnové povstání ve Vídni. Boje o Vídeň byly ovšem výrazně těžší, ve velení povstalců figuroval i slavný polský generál Józef Bem.  Zimní tažení proti uherské revoluci zpočátku slavilo velké úspěchy. Dne 5. ledna 1849 vstoupil s císařským vojskem do Budína a Pešti. Odpor povstalců se tím však zlomit nepodařilo a tím pádem císařské vojsko nemělo dost sil k pokračování v postupu na Debrecín. Příliš dlouhé zásobovací linie, stejně jako dosud nepokořená pevnost Komárno znemožňovaly další ofenzívu. Uherským povstalcům se proto podařilo konsolidovat situaci a s novým vrchním velitelem generálem Artúrem Görgeyem zahájili počátkem dubna protiofenzívu. Po neúspěšných bitvách u Hatvanu, Isaszegu a Vácu byl odvolán z vrchního velení císařské armády. Změna vrchního velitele uprostřed nepřátelského postupu vedla k dalšímu ústupu císařské armády, který se zastavil až na úrovni Prešpurku.  Jeho odvolání ale mělo i politické důvody. Byl ultrakonzervativní legitimista, který na obsazeném území zaváděl staré pořádky. To nebylo chápáno zástupci všech národnostních menšin (Slováci, Chorvati, Srbové, Rumuni atd.), které bojovaly na císařské straně proti Maďarům. I jeho představy staronového uspořádání státu se neshodovaly s představami císaře Františka Josefa I. a jeho ministerského předsedy, Windischgrätzova švagra, knížete Felixe Schwarzenberga.  Do armády a vyšší politiky se již nikdy nevrátil. Zemřel v březnu roku 1862 ve Vídni, a jeho ostatky byly převezeny na rodové panství v Tachově.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfred kníže Windischgrätz, někdy též \"Alfred z Windisch-Graetze\" ( \"Alfred Fürst zu Windisch-Graetz\" (11. května 1787, Brusel, Belgie – 21. března 1862, Vídeň, Rakouské císařství) byl český šlechtic a rakouský polní maršál.", "tgt_summary": "阿尔弗雷德·坎迪杜斯·费迪南德,温迪施格雷茨亲王(,英语:Alfred Candidus Ferdinand, Prince of Windisch-Graetz,1787年-5月11日-1862年-3月21日),奥地利陆军元帅。出身于奥地利施蒂里亚(Styria)的贵族家庭。", "id": 1510547}
{"src_title": "Beskydy", "tgt_title": "贝斯基德山", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Obecně mají Beskydy ráz středohor prostoupených řadou brázdovitých a kotlinových sníženin. Typická jsou rovnoběžná horská pásma řazená za sebou a vázaná na výskyt odolnějších hornin. Je zde většinou hladce modelovaný reliéf, jehož morfologie odráží horninové složení flyšového podkladu (souvrství pískovců, slepenců a jílovcovitých břidlic). Na příkrých stráních jsou časté svažné pohyby. Původní lesní porost byl plošně omezen a druhově pozměněn ve prospěch smrčin. Směrem k východu přibývá travnatých ploch nazývaných poloniny. Jejich využíváním se v 15. až 17. století šířila pastevecká kolonizace.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení.", "content": "Členitá beskydská krajina je poměrně hustě zalidněná, nejvíce v Polsku, kde se pole a lidská obydlí nacházejí i ve vysokých polohách. Typická jsou roztroušená obydlí, samoty jsou většinou pojmenovány podle zakládajících nebo dlouho žijících rodin. Větší obydlí jsou soustředěna do kotlin, například Čadca, Żywiec nebo Gorlice. Komunikačně jsou Beskydy obtížný terén, dopravně jsou využívány průsmyky Jablunkovský, Dukelský a Lupkovský.", "section_level": 1}, {"title": "Členění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "Moravskoslezské Beskydy se vypínají nad Frenštátskou brázdou, ohraničeny jsou z jihu brázdou Rožnovskou. Řeka Ostravice člení pohoří na dvě skupiny. Na východě je to masiv Lysé hory, Travného a Ropice. Západně od řeky Ostravice se pásmo odolných hornin (Smrk, Kněhyně a Radhošť) zmenšuje a s ním i celá Radhošťská hornatina. Od ní je Smrk oddělen hlubokým údolím Čeladenky. Jižně od Rožnovské brázdy pokračuje pohoří skupinou Vsetínské vrchy (Vysoká, Vsacká Tanečnice), které charakterizují povlovné svahy a celkově jde o krajinu s mírnými, měkkými tvary. Na západ od toku Vsetínské Bečvy navazují na tuto skupinu Hostýnské vrchy (Kelčský Javorník, Hostýn), spadající celkem prudce k severu.", "section_level": 2}, {"title": "Polsko.", "content": "Rozdělení Polských Beskid:", "section_level": 2}, {"title": "Příroda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Flora.", "content": "Svahy jsou poměrně strmé, a tak se v údolích horských říček tvoří malé vodopády a peřeje. Blízko Pusteven jsou v rašeliništi dvě malá jezírka. Na vrcholku Lysé hory je přírodní rezervace (kosodřevina, jedlobukové lesy). Na svazích Radhoště jsou dvě přírodní rezervace (jedlobukový prales). V Beskydech je bohaté zastoupení středoevropské flory a fauny:  V Beskydech se vyskytuje typická horská a lesní zvěř jako např.: jelen, prase divoké, liška, kuna, jezevec, medvěd, vlk (vyhuben v roce 1914, dnes znovu vysazován), rys či kočka divoká. Z ptáků zde můžeme vidět létat: sýkoru, drozda, datla, tetřeva hlušce, orla křiklavého, orlíka krátkoprstého, káně lesní, krkavce, jeřábka lesního a výra velkého. Z obojživelníků a hadů zde žijí: mlok skvrnitý, čolek horský, kuňka žlutobřichá, zmije obecná, užovka hladká a slepýš. V jezerech, nádržích a vodních tocích je mnoho druhů ryb: kapr, karas obecný, parma, lipan podhorní, pstruh obecný potoční.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Mimo tyto živočichy zde nalezneme na 3 000 druhů hmyzu.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "V Beskydech se nachází mnoho chráněných přírodních rezervací, oblastí a několik národních parků:", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Velký vliv na klimatické rozdíly má různá nadmořská výška kraje a expozice svahů hor. Od západu k východu přibývá srážek. V Beskydech dosahují průměrné roční srážky kolem 1 400 mm. Sníh se v horských oblastech udrží 4–5 měsíců.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Vzhledem k tomu, že se díky flyšovému složení podloží zde střídají propustné a nepropustné vrstvy, jsou zdejší prameny poměrně chudé na vodu a vodní toky mívají nevyrovnané vodní stavy. Proto také obě Bečvy jsou sjízdné pro vodáky pouze za vysokého stavu vody. Jako nádrž pitné vody slouží obyvatelstvu přehrady: Šance (337 ha), Morávka (80 ha) a Fryštácká přehrada (48 ha). K rekreaci a vodním sportům se využívají přehradní nádrže Bystřice a u Horní Bečvy (15 ha). Jako protipovodňová byla vybudována přehradní nádrž u Luhačovic (též k rekreačním účelům). Polskou část Beskyd odvodňuje řeka Soła. Největší vodní plochou polské části Beskyd je Żywiecká přehrada (341 m n. m.; délka 8 km, šířka 2 km, hloubka 20 m). Na Slovensku je významným tokem Beskyd řeka Orava a největší vodní plochou vůbec celých Beskyd je Oravská přehrada (35 km2).", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Turisticky i rekreačně jsou Beskydy atraktivní území. Přírodně nejzachovalejší části Beskyd jsou chráněny sítí rezervací a národních parků, to jsou Babia hora, Gorce, Magura a Bukovské vrchy. Mezi zimní střediska na území České republiky patří Pustevny a Bumbálka. Významná sídla oblasti jsou Rožnov pod Radhoštěm (proslavený především historickým stylovým skanzenem), Frenštát pod Radhoštěm (skokanské můstky), Frýdlant nad Ostravicí, Jablunkov (hraniční přechod). V Polsku potom hlavně město Żywiec.", "section_level": 1}], "src_summary": "Beskydy (, ) je tradiční označení pro typ pohoří v Karpatech. Konkrétně se vyskytují na severovýchodní Moravě v oblasti Valašsko a přilehlé části českého Slezska, v jižním Polsku, na severním Slovensku v části Oravy a v západní části Ukrajiny. Východní hranice výskytu Beskyd je sporná. Beskydy jsou většinou zalesněné pohoří s oblými vrcholy, jen občas vystupuje na povrch skála. Nejvyšším vrcholem v pohořích beskydského typu je Babia hora (1725 m) v Oravských Beskydech. Jiné zdroje uvádí jako nejvyšší horu beskydských pohoří Hoverlu (2061 m) ležící v Čornohorské polonině na jihozápadě Ukrajiny.", "tgt_summary": "贝斯基德山,也叫马鞍山(、捷克语:、、卢森尼亚语: Бескиды、乌克兰语:)是捷克东北部、斯洛伐克西北部、波兰南部和乌克兰西部一系列山脉的传统名称。", "id": 1913308}
{"src_title": "Tenké střevo", "tgt_title": "小肠", "src_document": [{"title": "Dvanáctník.", "content": "Dvanáctník (\"duodenum\") je první část tenkého střeva. Navazuje na vrátník žaludku, stáčí se vpravo mezi játra a slinivku, obtáčí se kolem pravé ledviny a vrací se zpět na levou stranu, kde v blízkosti levé ledviny přechází v lačník. Celý dvanáctník je zavěšen na peritoneálním závěsu, který ho fixuje k zadní stěně břišní dutiny. Konečný úsek dvanáctníku je spojený se vzestupným tračníkem, částí tlustého střeva, vazivovou řasou.  Uvnitř je sliznice dvanáctníku bohatě zřasena. Tvoří podélné Kerckringovy řasy, které jsou dále rozčleněny slizničními klky (\"villi intestinales\"), aby se tak zvětšil absorpční povrch střeva. Klk je útvar vysoký 0,2-1,5 mm, který vyčnívá do prostoru střeva. Každým klkem probíhá krevní céva a chylová céva, což je céva lymfatická.  \"Enterocyty\", tedy střevní buňky, které tvoří povrch sliznice, mají svoje do lumina střeva obrácené povrchy opatřené mikroklky, které tvoří žíhanou kutikulu. Mezi enterocyty se nacházejí také pohárkové buňky, které produkují hlen. Ve sliznici se nacházení tubulózní žlázy (Lieberkühnovy krypty), v podslizničním vazivu pak žlázy Brunnerovy.  Žlázy ve stěně střeva neprodukují trávicí enzymy, ty se do dvanáctníku dostávají vývodem slinivky břišní, kde jsou produkovány její exokrinní částí. Do dvanáctníku také ústí žlučovod, přivádějící žluč produkovanou v játrech.  Stěna dvanáctníku je tvořena hladkou svalovinou, která zajišťuje peristaltické pohyby a tím i promíchávání a posun tráveniny.  Ve dvanáctníku tedy dochází k chemickému rozkladu potravy a k absorpci živin enterocyty. Živiny jsou pak odváděny do krve do vrátnicové žíly a posléze jater, některé lipoproteiny jsou do jater odváděny mízním systémem.", "section_level": 1}, {"title": "Lačník.", "content": "Lačník (\"jejunum\") je zavěšen na dlouhém závěsu a tvoří kličky, které jsou relativně volně umístěné v břišní dutině mezi okolními orgány. Končí v levé slabině, kde přechází v kyčelník.  Kerckringovy řasy jsou vyšší než ve dvanáctníku a na rozdíl od něho ve sliznici nejsou Brunnerovy žlázy. Jinak se stavba lačníku od dvanáctníku neliší, i v něm probíhá trávení potravy a absorpce živin a některých iontů (např. železo).", "section_level": 1}, {"title": "Kyčelník.", "content": "Kyčelník (\"ileum\") je poslední a také nejdelší částí tenkého střeva. U člověka je poměr délek lačníku a kyčelníku 3:2. Naproti tomu u koně je kyčelník nejkratší částí tenkého střeva, měří 70 cm, oproti tomu lačník může mít až 22 metrů.  U zvířat je zevně přechod lačníku a kyčelníku patrný pomocí vazu, který spojuje kyčelník a slepé střevo.  Sliznice kyčelníku již není tak zřasená a ve stěně se nacházejí okrsky lymforetikulární tkáně (Peyerovy plaky). Dochází zde k absorpci vitamínu B12 a solí žlučových kyselin. Kyčelník přechází na pravou stranu břišní dutiny, kde ústí do tlustého střeva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tenké střevo je část trávicí trubice mezi žaludkem a tlustým střevem, kde dochází ke konečné fázi trávení a ke vstřebávání většiny živin. V typickém případě je velmi dlouhé, ale v průměru užší (tenčí), než střevo tlusté. Povrch tenkého střeva je pokryt klky - miniaturními výběžky, které umožňují zvětšení vnitřního povrchu a usnadňují tak vstřebávání.", "tgt_summary": "小肠(英语:small intestine、)是消化系统的一部分,从在胃部后面一直延伸至大肠,是进行食物消化与吸收的主要器官。对于无脊椎动物而言,一般会采用消化系统或者大肠来描述整个肠道。本篇文章主要针对人类消化系统,但对于消化过程描述也适用于胎盘哺乳动物。小肠的主要作用适用于吸收食物中的营养成分与矿物质。", "id": 1540301}
{"src_title": "Čnělka", "tgt_title": "花柱", "src_document": [{"title": "Morfologie čnělky.", "content": "Čnělka je zúžená část plodolistu, nesoucí bliznu nebo soubor blizen. Může být jednoduchá, jak je tomu u monokarpického gynecea nebo u plně srostlé čnělky cenokarpního gynecea, anebo je srostlá jen částečně, s volnými rameny zakončenými jednotlivými pliznami, případně větvená. Pokud jsou čnělky volné, nesrostlé, označují se správně jako stylodia, podobně jako čnělky jednotlivých plodolistů apokarpního gynecea. U většiny rostlin je čnělka vrcholová, vyrůstající z vrcholu semeníku. Může však být i postranní, tedy vyrůstající ze strany semeníku (např. kontryhel a některé další růžovité, mangovník), nebo gynobazická, vyrůstající od báze semeníku nebo mezi jednotlivými plodolisty. To je typické např. pro čeledi hluchavkovité a brutnákovité. Báze čnělky dosedající na semeník bývá někdy terčovitě rozšířená, tento útvar se nazývá stylopodium (např. u miříkovitých). U některých rostlin, např. bezu, čnělka chybí a blizna nasedá přímo na semeník. Čnělka u řady rostlin zaniká spolu s odkvétajícím květem, dosti často je ale vytrvalá a pak tvoří součást plodu. Z vytrvalé čnělky se formuje i zoban na plodech různých rostlin, např. pumpavy a celé řady druhů z čeledí brukvovité a bobovité.", "section_level": 1}, {"title": "Anatomie a fyziologie čnělky.", "content": "Krytosemenné rostliny mají dva základní typy čnělky. U většiny jednoděložných rostlin se synkarpním gyneceem je čnělka dutá. Pylová láčka při opylení prorůstá z blizny do centrální dutiny, která má papilnatý povrch a je vyplněná slizem. Dvouděložné a trávy mají čnělku plnou a v jejím středu se nachází propustné pletivo. Pylová láčka klíčícího pylu prorůstá při opylení skrze celou délku čnělky mezibuněčnými prostorami tohoto pletiva až k semeníku. Buňky centrální části čnělky mají zvýšenou metabolickou aktivitu a rostoucí pylovou láčku v obou případech vyživují. Mimo parenchymatického pletiva obsahuje čnělka i vodivá pletiva. U srostlé čnělky cenokarpního gynecea zpravidla jeden cévní svazek odpovídá jednomu plodolistu.  Pletiva čnělky jsou v některých případech zodpovědná za neschopnost samosprášení, která souvisí se vzájemnou inkompatibilitou pylu a čnělky. Je to jeden z mechanismů zabraňujících samoopylení. Po buněčné signální interakci, ke které stále dochází mezi vnitřním prostředím čnělky a každou z prorůstajících pylových láček, láčka vlastního pylu postupně zastaví svůj růst a neprorůstá dále do semeníku. Se zabráněním samoopylení souvisí i různočnělečnost, kdy se v rámci jednoho druhu objevují jedinci s dlouhou čnělkou a krátkými tyčinkami a naopak. Typickým příkladem je prvosenka. Ve výjimečných případech je čnělka pohyblivá. U galgánu se v určitém období vývoje květu sklání k tyčinkám a opět se nad ně zvedá, což rovněž seuvisí se zabráněním samoopylení.", "section_level": 1}, {"title": "Evoluce čnělky.", "content": "U vývojově nejpůvodnějších zástupců krytosemenných rostlin čnělka zcela chybí a blizna sbíhá po okraji nesrostlého (konduplikátního) nebo již srostlého plodolistu. Ke zformování čnělky jakožto prodloužené části pestíku docházelo v průběhu evoluce v souzvislosti s tím, jak se blizna stěhovala do vrcholové části pestíku. Čnělka tak bliznu oddálila od semeníku. U původnějších typů cenokarpního gynecea jsou čnělky volné, v různých liniích rostlin pak docházelo k jejich srůstání.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "BLIZNA  Čnělka je přítomna u většiny druhů krytosemenných rostlin, někdy je však velmi krátká. U větrosprašných druhů bývají blizny často peříčkovité, zatímco u ostatních je pokožka blizny papilnatá nebo chlupatá.  PESTÍK  PLACENTACE", "section_level": 2}], "src_summary": "Čnělka (\"stylus\") je prodloužená část pestíku krytosemenných rostlin, nesoucí bliznu. Podílí se na úspěšném procesu opylení, neboť jí prorůstá pylová láčka klíčícího pylu od blizny k vajíčkům ukrytým v semeníku. Čnělky mohou být volné nebo do různé míry srostlé. Podle umístění na semeníku se rozdělují na vrcholové, postranní a gynobazické. U některých skupin rostlin čnělka chybí a blizna nasedá přímo na semeník.", "tgt_summary": "花柱(英语:style),是花中雌蕊的一部分,连接柱头与子房。花柱通常为管状,并可为空心或实心。花粉管在柱头萌发后生长经过花柱内部而到达胚珠,在一些例子中花柱也负责执行孢子体自交不亲和性,可阻止花粉管完全生长。花柱可能具有引导花粉管抵达胚珠的作用,具体方法可能是透过花粉管与花柱通道的黏着。", "id": 2222557}
{"src_title": "Frederik Pohl", "tgt_title": "弗雷德里克·波爾", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pohlovo první vydané dílo, báseň, se objevila v \"Amazing Stories\" v roce 1937 pod pseudonymem Elton V. Andrews. Byl členem skupiny nazvané Futuriáni (The Futurians) tvořené newyorskými spisovateli a fanoušky science fiction (jejími členy byli mimo jiné také Isaac Asimov, Pohlův spoluautor Cyril M. Kornbluth, jeho pozdější třetí žena Judith Merrilová nebo Donald A. Wollheim a John B. Michel. V mládí byl také členem americké komunistické strany, byl z ní však vyhozen. Pohlova první povídka, \"Before the Universe\", napsaná společně s Kornbluthem, se objevila v \"Super Science Stories\" v roce 1940 pod pseudonymem S. D. Gottesman. Ve svých 21 letech se Pohl stal editorem magazínů Super Science Stories a Astonishing Stories a zveřejňoval v nich své práce. Po zániku těchto časopisů pracoval jako literární agent, v roce 1950 se ke své předchozí práci vrátil při přípravě dalšího magazínu \"Galaxy Science Fiction\" jako asistent H. L. Golda. Redakci \"Galaxy\" převzal v roce 1961 a do roku 1969 vydával také magazín \"If\", který získal třikrát cenu Hugo Award pro nejlepší magazín.  Po rozpadu skupiny pokračoval v psaní s Judith Merrilovou, Isaacem Asimovem, Lesterem del Reyem a Jackem Williamsonem. Za nejdůležitější je však považována jeho práce se C. M. Kornbluthem, a zejména jejich antiutopická satira \"Obchodníci s vesmírem\" o světě ovládaném reklamními agenturami. Po Kornbluthově smrti roku 1958 vydal Pohl ještě jejich poslední povídku \"The Meeting\", která se objevila v antologii \"Critical Mass\" a která také získala cenu Hugo. Jako dodatek k románu \"Obchodníci s vesmírem\" napsal větší množství příběhů zajímavých svým satirickým pohledem na konzumní společnost a reklamu v padesátých a šedesátých letech – například \"The Wizard of Pung's Corner\" o nablýskaném, komplikovaném vojenském stroji, který se ukáže být nepoužitelný proti rolníkům s puškami a \"Tunel pod světem\" o společnosti zcela v moci reklamních výzkumníků. Skutečností ovšem je, že jeho práce v tomto období mnoho pozornosti nesklidily.  V sedmdesátých letech se však Pohl vrátil na výsluní románem \"Man Plus\" a sérií románů o Heechee. \"Man Plus\" je román o kolonizaci nevlídného prostředí planety Marsu lidmi. V románu je člověk přetvářen za účelem jeho života na Marsu v kyborga. Román získal cenu Nebula v roce 1976.  Pohl se také snažil sjednotit autory science fiction do profesní organizace, která by jim pomohla se prosadit na trhu. V letech 1976–1976 byl prezidentem organizace \"Science Fiction Writers of America\" a od roku 1980 do 1982 předsedal organizaci \"World Science Fiction\". Během této doby založil novou cenu za překlady science fiction nazvanou Karel. V osmdesátých a devadesátých letech pokračoval ve spisovatelské práci. Mezi jeho romány této doby patří \"The Years of the City\", \"The World at the End of Time\", \"Outnumbering the Dead\", and \"Mining the Oort\". Roku 1986 získal Pohl cenu Hugo za povídku \"Fermi and Frost\".  Přestože zpočátku nebyla jeho díla hodnocena jako kvalitní, během dlouhých let jeho kariéry se jejich úroveň postupně zlepšovala a postupně se jeho díla dostala mezi nejlepší práce v žánru. V roce 1992 byl oceněn titulem Velmistr žánru sci-fi a roku 1998 byl uveden do Síně slávy science-fiction.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Under Sea Trilogy.", "content": "Příběhy románové trilogie se odehrávají v okolí podmořského města zvaného Marinia a jejich hrdinou je kadet Jim Eden z podmořské akademie: Souborné vydání trilogie pod názvem \"The Undersea Trilogy\" je z roku (1992).", "section_level": 2}, {"title": "Starchild.", "content": "Románová trilogie zobrazuje lidstvo, které je v budoucnosti ovládané brutální autoritářskou totalitní vládou využívající počítačový dohled. Skládá se z těchto románů: Souborné vydání trilogie pod názvem \"The Starchild Trilogy\" je z roku 1977.", "section_level": 2}, {"title": "Série Heechee.", "content": "Tato série románů a několika povídek se odehrává ve vesmíru, kde lidstvo objevilo vesmírné lodě a jiné artefakty mimozemské civilizace označované jako Heechee. Jejich společným hrdinou je Robinette Broadhead, původně prospektor na asteroidu Gateway (bývalé základně Heechee pro vesmírné lety). Na asteroidu je přibližně tisíc funkčních vesmírných lodí Heeche. Každá je naprogramovaná k nadsvětelnému letu na vzdálené místo kdesi v neprobádaném vesmíru. Není možné je řídit, ale přesto se hlásí dobrovolníci, prospektoři, kteří se těmito loděmi vydávají do neznáma. Někdy najdou poklady a jindy smrt.  Během jednotlivých příběhů se dozvídáme podrobnosti o technologiích Heechee, jejich dopadu na lidskou společnost, a také kam a proč Heechee zmizeli. Série se skládá z těchto románů a povídek: Souborné vydání trilogie pod názvem \"The Eschaton Sequence\" je z roku (1999).", "section_level": 2}, {"title": "The Saga of Cuckoo.", "content": "Dvoudílná série vypráví snahu odhalit tajemství původu obří planety Cuckooo obývané různými rasami včetně lidské.", "section_level": 2}, {"title": "Man Plus.", "content": "Man Plus je poslední zoufalý plán na záchranu lidstva a odvrácení hrozivé předpovědi vládního počítače. Podle plánu se lidstvo musí biologicky modifikovat v kyborgy, aby přežilo na cizích planetách (konkrétně na Marsu) dříve, než samo zničí Zemi. Jde o dva romány:", "section_level": 2}], "src_summary": "Frederik George Pohl (26. listopadu 1919, New York - 2. září 2013, Palatine, Illinois) byl americký autor science fiction známý především svými romány o Heechee. Pracoval také jako editor časopisů \"Astonishing Stories\", \"Super Science Stories\", \"If\", \"Galaxy\" a jiných. Jako literární agent zastupoval řadu jiných spisovatelů. Začátky jeho tvorby jsou spojeny s obdobím tzv. Zlatého věku science-fiction.", "tgt_summary": "弗雷德里克·波尔(Frederik Pohl)(1919年11月26日 - 2013年9月2日)是美国科幻小说作家,曾赢得四次雨果奖和三次星云奖。", "id": 1817637}
{"src_title": "GNU Lesser General Public License", "tgt_title": "GNU宽通用公共许可证", "src_document": [{"title": "Odlišnosti od GPL.", "content": "Hlavním rozdílem mezi GPL a LGPL je, že dílo pod LGPL lze linkovat (v případě knihovny \"užívat\") programem, která nemá licenci (L)GPL, a který může být jak svobodný software, tak software proprietární. Tento program (který není pod (L)GPL) lze šířit pod libovolnými licenčními podmínkami, pokud nejde o odvozené dílo. Pokud to odvozené dílo je, podmínky musí umožňovat \"\"modifikace pro uživatelovu vlastní potřebu a reverzní inženýrství pro ladění takových modifikací\"\". Zda je dílo, které používá LGPL program odvozeným dílem či nikoli, je právní otázka. Samostatný spustitelný soubor, který dynamicky linkuje knihovnu, je obecně přijímán jako dílo, které není odvozené od knihovny. Považuje se za \"dílo, které používá knihovnu\" a platí pro něj sekce 5 licence LGPL.  V zásadě \"musí být možné linkovat software s novější verzí programu pod LGPL\". Nejčastěji používanou metodou, jak to udělat, je použít \"vhodný mechanismus pro linkování sdílené knihovny\". Alternativně je povoleno použít staticky linkovanou knihovnu, pokud se poskytne buď zdrojový kód nebo linkovatelné objektové soubory.  Jednou z vlastností LGPL je, že kdokoli může kteroukoli část softwaru šířeného pod LGPL převést pod licenci GPL (sekce 3 této licence). To je užitečné pro přímé použití kódu pod licencí LGPL v knihovnách nebo aplikacích, které mají licenci GPL, nebo pokud někdo chce vytvořit verzi s tímto kódem, kterou nebude možné používat v proprietárních produktech.", "section_level": 1}, {"title": "Volba licence pro knihovnu (GPL nebo LGPL).", "content": "Dřívější název \"GNU Library General Public License\" vytvářel u některých lidí dojem, že chce FSF pro všechny knihovny používat LGPL a pro všechny programy GPL. V únoru 1999 napsal Richard Stallman esej \"Proč byste neměli použít Lesser GPL pro vaši příští knihovnu\", kde vysvětluje, proč tomu tak je, a že se nemusí \"nutně\" pro knihovny používat LGPL:  V kontrastu s dojmy veřejnosti, to však neznamená, že by FSF zavrhla LGPL, pouze že by neměla být tato licence používána pro všechny knihovny — jak říká esej:  Stallman a FSF někdy skutečně obhajují i licence ještě méně restriktivní než LGPL jako věc strategie (maximalizovat svobodu uživatelů). Markantním případem bylo Stallmanovo přijetí licence typu BSD u projektu Vorbis pro jeho knihovny.", "section_level": 1}, {"title": "Specifika programovacích jazyků.", "content": "Licence používá terminologii, která je zamýšlena především pro aplikace napsané v jazyce C nebo jeho rodině. Společnost Franz Inc. publikovala svoji vlastní preambuli k licenci, aby objasnila terminologii v kontextu jazyka Lisp. LGPL s touto preambulí je někdy označována jako LLGPL.  Jazyk Ada má navíc speciální vlastnost, že může používat licenci MGPL.", "section_level": 1}, {"title": "LGPL vzhledem k dědičnosti (v programování).", "content": "Určité obavy vyvstaly ohledně toho, zda lze objektové třídy pod LGPL dědit v kódu, který není pod (L)GPL. Obecně jsou tyto obavy nepodložené, a vysvětlení dává oficiální web GNU:", "section_level": 1}], "src_summary": "GNU Lesser General Public License (dříve GNU Library General Public License) nebo LGPL je licence svobodného softwaru, publikovaná Free Software Foundation. Byla navržena jako kompromis mezi silně copyleftovou licencí GNU General Public License (GPL) a permisivními licencemi, jako jsou BSD licence nebo MIT Licence. GNU Lesser General Public License byla napsána v roce 1991 (a aktualizována v roce 1999, znovu pak 2007) Richardem Stallmanem s právními radami Ebena Moglena.", "tgt_summary": "GNU宽通用公共许可证(英语:GNU Lesser General Public License,简称:英语:LGPL)是由自由软件基金会公布的自由软件授权条款。它允许企业与软件开发者使用,或将LGPL授权的软件整合至他们自己的软件内(即使该软件是私有软件也被允许),同时不会受到Copyleft特性的许可证强制对软件开源的限制。该许可证常被用于一些(但不是全部)GNU程序库。", "id": 2401103}
{"src_title": "Precese zemské osy", "tgt_title": "歲差", "src_document": [{"title": "Výklad pojmu.", "content": "V tomto případě však jde o velmi složitý pohyb, skládající se z několika složek. Nejvýznamnějším vlivem způsobujícím precesi zemské osy je gravitační působení Měsíce a Slunce na zemské těleso. Protože Země nemá tvar koule, ale v prvním přiblížení tvar rotačního elipsoidu, snaží se Měsíc stočit osu zemského tělesa tak, aby se rovníková výduť Země dostala do roviny oběhu Měsíce kolem Země. Podobně gravitační síla Slunce se snaží stejným způsobem dostat rovníkovou výduť do roviny oběhu Země kolem Slunce (tedy do roviny ekliptiky). Oba tyto vlivy působí na Zemi, kterou si můžeme představit jako obrovský setrvačník, tak, že její osa vykonává precesní pohyb (vychyluje se ve směru kolmém na okamžitou polohu osy zemské rotace a zároveň kolmou na dvojici gravitačních sil působících na rovníkovou výduť). Tato rozhodující část precese zemské osy se nazývá \"lunisolární precese zemské osy\". Současná hodnota posuvu jarního bodu je přibližně 50,40 ̋/rok, a to proti směru zdánlivého pohybu Slunce po nebeské sféře. Z této hodnoty asi 60 % připadá na gravitační vliv Měsíce a 40 % na vliv Slunce.  Osa \"dvojkužele\", který přitom zemská osa opisuje, míří k pólu ekliptiky, který se nachází v souhvězdí Draka, vzdálen od světového pólu v současnosti o úhel 23°27 ́ (tj. o sklon zemského rovníku k rovině ekliptiky). Zemská osa pouze působením lunisolární precese by vykonala plný kruh za dobu 25 725 let (platónský rok).  Na Zemi však působí i ostatní planety. Jejich gravitačním vlivem se mění orientace roviny zemské dráhy v prostoru, a to tak, že sklon zemského rovníku k rovině ekliptiky se v současné době zmenšuje o 0,46 ̋/rok. Celkově se úhel mezi ekliptikou a zemským rovníkem mění v rozmezí od 21,92° do 24,30°, a to s periodou přibližně 40 000 let. V důsledku změny úhlu mezi ekliptikou a rovníkem se posouvá také jarní bod, a sice nyní o -0,12 ̋/rok (tedy proti smyslu lunisolární precese). Tato část precese zemské osy se nazývá \"planetární precese zemské osy\".  Složením obou těchto složek dostaneme \"všeobecnou (generální) precesi zemské osy\", při níž současná hodnota posunu jarního bodu činí 50,26 ̋/rok. Díky tomu se nebeský (světový) pól vrátí přibližně na dnešní místo za 25 800 let. Tuto periodu nazýváme Platónský rok.  Podle obecné teorie relativity by se měla rychlost posunu jarního bodu ještě zmenšovat o 0,02 ̋/rok. Tento efekt se nazývá geodetický efekt.  Precese zemské osy není zcela rovnoměrný pohyb. V důsledku gravitačního působení Slunce na oběh Měsíce kolem Země se pravidelně mění orientace roviny dráhy Měsíce kolem Země s periodou 18,6 roku. Ve stejné periodě vykonává zemská osa jemný krouživý pohyb kolem precesní kružnice. Tento pohyb se nazývá \"nutace\" a představuje výkyv až o ±9,2 ̋. Nejméně patrnou složkou pohybu zemské osy je tzv. Chandlerův výkyv s periodou 432-433 dnů, který představuje změnu pouhých 9 m, takže bývá zanedbáván s výjimkou velmi přesných systémů měření.  V současné době je severní nebeský pól přibližně ve vzdálenosti asi 1° od Polárky, ale v důsledku precese se k ní nyní stále přibližuje, až kolem roku 2102 bude k ní nejblíže. Pak se opět začne od ní vzdalovat a její úlohu při navigaci převezmou jiné hvězdy, např. zhruba za 12 000 let to bude hvězda Vega v souhvězdí Lyry.  Pro astrometrická měření poloh nebeských objektů má precese velký význam, protože způsobuje posun jarního bodu, který je spolu s nebeským pólem výchozím bodem pro rovníkové souřadnice používané pro stanovení poloh hvězd, planet a dalších nebeských objektů. Jejich souřadnice se tak s časem nepatrně mění a je třeba na to brát ohled. Všechny přesné údaje o polohách nebeských objektů proto musí být vztaženy k nějakému pevnému datu (ekvinokcium).  Precese zemské osy může být pomocným vodítkem při určování stáří prehistorických staveb, sledujících pohyby nebeských těles.  Předpokládá se, že změna precese zemské osy je jeden z faktorů vzniku a zániku ledových dob (glaciál).", "section_level": 1}], "src_summary": "Precese zemské osy je krouživý pohyb zemské osy přibližně po plášti \"dvojkužele.\" Jde o speciální případ obecného fyzikálního jevu, pozorovaného u rotujících hmotných těles (setrvačníků) a zvaného precese (v češtině doslova: \"předcházení\").", "tgt_summary": "岁差,又称地轴进动(英语:axial precession),是指某一天体的自转轴指向在其他天体的引力的作用下,相对于空间中的惯性坐标系所发生的缓慢且连续的变化。地球的岁差主要由太阳、月球及其他行星作用在地球赤道隆起部分的引力矩引起。在天文学和大地测量学中,岁差一般专指地球自转轴缓慢且均匀的变化,周期约25,722年。其他周期较短或不规律的变化则被称为章动。", "id": 1718956}
{"src_title": "Koňská síla", "tgt_title": "馬力", "src_document": [{"title": "Historie jednotky.", "content": "Jednotku zavedl na konci 18. století James Watt, který začal vyrábět a prodávat jím podstatně vylepšený parní stroj. Watt potřeboval pro své zákazníky nějaké srovnání s výkonem tehdy běžně využívaných zvířat. Ze zkušeností s poníky z jednoho dolu odhadoval, že poník zapřažený v žentouru vyzdvihne 22 000 stopliber (ft·lbf) za minutu. Výkon koně odhadoval o polovinu větší, takže nové jednotce přisoudil hodnotu 33 000 stopliber za minutu. Pro přiblížení vymyslel následující definici: Jedna koňská síla je rovna výkonu, který podává soustavně pracující kůň, který zapřažený v žentouru zdvíhá náklad 180 liber (lb) a ujde při tom za hodinu 144 koleček o poloměru 12 stop.  Tuto hodnotu pak zaokrouhlil na 33 000 ft·lbf/min. Chyba Wattova zaokrouhlení dělala přes 1,3 %.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanická koňská síla.", "content": "James Watt nikdy nepřepočítával svou jednotku hp do SI. Ta tehdy ještě neexistovala. Různé definice různých liber a stop se měnily s dobou nebo s místem svého používání, a podle toho se mírně měnila i definice jednotky. Pro přepočítávání v tomto článku bude užito tzv. mezinárodních stop (1 ft = 0,3048 m přesně) a liber ze soustavy avoirdupois (1 lb = 0,45359237 kg přesně). Ani ty nebyly takto definovány ve Wattově době, ale používají se dnes. Další nepřesnost, která může náš přepočet ovlivnit (Watt si ji nemusel všímat, v jeho době to nebylo podstatné), je nevhodně definovaný vztah mezi librou – jednotkou hmotnosti a librou – jednotkou síly. Tento vztah je dnes jednoznačně určen dohodou o normálním tíhovém zrychlení (9,80665 m/s2 přesně). Tuto hodnotu také použijeme.  Tato hodnota je přesná. Někdy se označuje jako „mechanická koňská síla“ (angl. \"\"). Používá se zejména ve Velké Británii, v USA a zemích Commonwealthu. Opačný přepočet činí přibližně 1 kW = 1,34102 hp.  Jen pro zajímavost uveďme, že přepočet Wattem nezaokrouhlené koňské síly je jiný – přibližně 736,0291076 W.", "section_level": 2}, {"title": "Metrická koňská síla.", "content": "V Evropě, Asii a Jižní Americe nejvíce používá takzvaná „metrická koňská síla“, definovaná koncem 19. století v Německu pod názvem (PS) jako  Tato hodnota je přesná. Jednotka kp je kilopond. Metrické koňské síle odpovídá jak český kůň (k), dříve též metrický kůň, tak holandská (pk), švédská (hk), finská (hv), a norská a dánská (hk). Opačný přepočet činí přibližně 1 kW = 1,35962 k.  Výpočet koňské síly pomocí jednotek SI stanovil v Rakousku čl. XVII zákona č. 16/1872 ř. z.: \"Tak řečená síla koňská... ustanovuje se na 75 kilogramů metrových, tj. 75 kilogramů za sekundu na metr vysoko pozdvižených.\"  Dvě rozdílné hodnoty koňské síly (mechanická je asi o 1,4 % větší než metrická) způsobují v publikacích poměrně často zmatení. Zejména v Británii při publikování výkonů motorů vyrobených mimo Británii dochází k velkým zmatkům. Při porovnávání historických dat se navíc naráží na již zmíněné lišící se definice libry, stopy a normálního tíhového zrychlení. Problémem může být i nedodržování ve své době platných standardů.", "section_level": 2}, {"title": "Specifické zkratky měření v anglické literatuře.", "content": "U soustrojí lze měřit nebo počítat výkon v různých místech, a to od samotného zdroje až po místo jeho předání. Kvůli upřesnění místa, pro které je výkon udáván, se zejména v anglické terminologii používá několik vžitých názvů a jim odpovídajících zkratek. Žádný z nich však nedefinuje použitý způsob měření.  K často používaným zkratkám patří:", "section_level": 1}, {"title": "Výkon na hřídeli (shp).", "content": "Výkon na hřídeli (, ve zkratce ) je výkon přenášený: Výkon na hřídeli se stanovuje buď měřením pomocí měřícího zařízení nebo výpočtem z jmenovitého výkonu soustrojí, od kterého se odečítají ztráty v převodech (typicky kolem 10%). Tato metoda se nepoužívá v automobilovém průmyslu, u kterého ztráty přenosu mohou hrát významnější roli.", "section_level": 2}], "src_summary": "Koňská síla (značka hp nebo HP, z anglického ) je starší fyzikální jednotka výkonu, původně zavedená Jamesem Wattem. I když je dnes vytlačena jednotkou SI watt, stále se používá pro označení výkonu automobilových a motocyklových motorů. V češtině se používala také česká zkratka k (kůň), někdy nesprávně i ks (koňská síla). Minimálně se vyskytuje i německá zkratka PS ().", "tgt_summary": "马力(英语:horsepower,hp),俗称匹,是一个古老的功率单位。今日除了航空、造船与汽车工业提及内燃机的功率、空调的制冷效能以外,在其他领域较为少用马力这个单位,而会使用标准的国际功率单位瓦特。 马力的定义有很多种,现今常用的两种马力为英制马力和公制马力,英制马力约为745.7W,公制马力约为735.5W。", "id": 923408}
{"src_title": "Might and Magic VI: The Mandate of Heaven", "tgt_title": "魔法门VI:天堂之令", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Události předbíhající hře.", "content": "Rolandův bratr Archibald již dávno skončil v knihovně královského paláce coby studená socha. Nastává Noc padajících hvězd a Kreegané se dostávají na své lodi na planetu. Stávají se nebezpečím, a tak proti nim vyráží Roland Ironfist s armádou a v bitvě u Dobré Vody je nakrátko poráží. Kreeganům však přicházejí posily, proto se král s armádou stahují do nedalekého hradu Kriegspire. Tam jsou Kreegany obklíčeni a od té doby o nich nikdo nic neví. Mezitím je postihnuto kletbou Rajské údolí a z původně nádherné oblasti se stává pustina osídlená monstry. Pouze skupinka dobrodruhů je zachráněna při útěku z Dobré vody mistrem portálů Falagarem. Ten je po tři roky cvičí alespoň v základních dovednostech boje a magie.  V té samé době se v zemi rozmáhá moc zlého náboženského kultu Baa. Není, kdo by je zastavil. Roland je zajat či mrtev. Královna Catherine musela odplout do Erathie, na pohřeb svého otce. Z královské rodiny zůstává jen princ Nicolai, který je však ještě dítě a o královské záležitosti se tak musí starat regent Wilbur Humphrey.", "section_level": 2}, {"title": "Herní příběh.", "content": "Poblíž městečka Nový Sorpigal, v opuštěném gobliním tábořišti, najde skupinka dobrodruhů pět dopisů krále Rolanda jeho ženě Catherine (dopisy jsou součástí tištěného manuálu hry). V té chvíli začíná samotný děj hry. Po prvních, spíše okrajových úkolech, se hráč vydává na hrad Ironfist, aby dopisy předal regentovi Humphreymu. Ten nasměruje další hráčovo pátrání k Radě Enrothu ve městě Svobodný přístav. Rada se skládá ze šesti zástupců jednotlivých enrothských panství a než skupinu vyslechne, musí si hráč nejdříve zajistit podporu samotných vládců a rovněž odhalit zrádce, který se snaží postup v pátrání zarazit. Vychází najevo, že kult Baa je spojen s Kreegany, kteří se snaží vyhladit a obsadit celou planetu. Po splnění těchto úkolů jsou dobrodruzi vpuštěni do podzemních prostor pod sídlem rady, kde na ně čeká orákulum, počítač z dávných dob, nazývaný Melian. Ke správnému fungování počítače je však třeba najít čtyři paměťové krystaly. Ty jsou ukryty ve velmi nebezpečných pevnostech, jednou z nich je i hrad Kriegspiere, kde hráč pozná, že armáda krále Rolanda byla pobita a král sám byl zajat Kreegany.  Po vložení krystalů do počítače se hráč dozví, jak je to s osídlením této planety, o Pradávných a jejich nepřátelích Kreeganech. Kreegané jsou prý velmi odolní proti běžným zbraním, existují však staré zbraně z doby před Tichem (kdy byl tento svět v kontaktu s meziplanetární sítí). Družina je nejdříve vyslána do hrobky VARN v poušti zvané Dračí písky, která je ve skutečnosti přistávacím kolonizačním modulem vesmírné lodi, aby zde našla kontrolní kostku. Zde se hráč dozví i další informace k pozadí celé ságy.  Hráč je v hrobce konfrontován s dalšími sci-fi prvky (např. radiace z poškozeného reaktoru nebo narážky na filmovou sérii Star Trek). S kostkou získá hráč přístup do dalšího patra podzemího komplexu pod budovou Rady, stovky let opuštěného planetárního kontrolního centra. Zde hráč po boji s roboty, kteří se již dávno vymkli kontrole, najde starodávné zbraně. Poslední informací, kterou hráč získá od orákula, je existence rituálu prázdnoty. Bez jeho znalosti není možné zničit základnu Kreeganů, aniž by zároveň nebyl zničena celá planeta. Jediná osoba, která by mohla o tomto rituálu něco vědět, je Archibald, bratr Rolanda, proměněný za své činy v sochu. Hráč se dozví, že kouzlo se dá zrušit jedině pomocí drahokamu zvaného Třetí oko, nikdo však neví, kam se drahokam poděl. Ve skutečnosti jej schoval Roland a napsal o tom v posledním dopise. \"(Pozn.: zde jsou znevýhodněni hráči, kteří si hru koupili v nějaké pozdější levné edici nebo ve formě přílohy k hernímu časopisu, tyto verze původní manuál neobsahují ani v elektronické verzi.)\"  Po osvobození Archibalda (které je nutné v souvislostech světa Might and Magic brát jako kontroverzní, ale k záchraně planety nutný čin) je hráč odměněn svitkem s popisem rituálu a může se vydat na poslední úkol, zničení Úlu, základny Kreeganů. Tím je hra dokončena, Archibald prchá na zatím neznámé místo. Celý příběh vyvrcholí v a je také základem pro příběh.", "section_level": 2}, {"title": "Herní prostředí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Družina.", "content": "Před začátkem hry sestaví hráč čtyřčlennou družinu. K dispozici jsou pouze lidé (v předchozích i následujících dílech může hráč verbovat také trpaslíky, elfy, orky a jiná stvoření). Každému členovi party lze vybrat libovolné z šesti povolání:  Následující tři povolání vždy kombinují dovednosti některých dvou výše uvedených. Daní za vyšší univerzálnost jsou nižší schopnosti těchto dovedností.  Kromě čtyř hratelných postav může hráč k partě najmout jednoho nebo dva průvodce. Ti zvyšují určité vlastnosti nebo dovednosti družiny (může jít o bonus v boji, kouzlení, rychlejší cestování, vyšší umění smlouvání cen a mnoho dalších), za které si ale odměnou berou nějaké zlato. Je jen na hráči, kdy a zda vůbec využije takových služeb.", "section_level": 2}, {"title": "Systém hry.", "content": "Hra je nelineární, hráč většinou může zvolit pořadí, v jakém bude plnit jednotlivé úkoly (to se pochopitelně netýká úkolů, které na sebe dějově navazují). Úkoly se dají rozdělit na hlavní, s příběhem úzce spjaté, dále na povyšovací, jejichž splnění přinese některé z postav mnoho výhod, a nakonec úkoly vedlejší, zpravidla nejméně složité, které hráč dostává od obyčejných obyvatel. Za každý splněný úkol je družina odměněna jak zlatem, tak zkušenostními body, které jsou nutné při výcviku na vyšší úroveň. Po výcviku se zvýší nejen vitalita (počet bodů života) a mana (možnost kouzlit) každé postavy, ale také přibudou dovednostní body, které lze investovat do rozšíření znalostí postav (ovládání různých druhů zbraní a kouzel a také praktické dovednosti, jako umění obchodování, opravování věcí nebo posilování). Jak tedy hráč postupuje ve hře, stává se ze slabých dobrodruhů všestranná a silná družina.", "section_level": 2}, {"title": "Enroth.", "content": "Enroth je největším z kontinentů planety, na které se odehrává šestý, sedmý a osmý díl Might and Magic a rovněž první tři díly série Heroes of Might and Magic (včetně datadisků). Tento kontinent byl zároveň první osídlen kolonizátory z výsadkového modulu VARN. V čase Might and Magic VI vládne Enrothu rod Ironfistů (díky svatbě Rolanda a Catherine má rod své závazky i v Erathii, království na kontinentu Antagarich). Pod vládu Ironfistů spadají některá menší panství, jejichž záležitosti spravují většinou vládci těchto území.  V Enrothu lze najít i další hrady, pozůstatky bývalých panství, kterým nikdo nevládne. Okolí těchto hradů je zamořeno černou magií (především ve formě zlých kreatur). Jedná se např. o hrad Darkmoor v Močálech prokletých, hrad Kriegspiere mezi městem Blackshire a jižním podhůřím Zamrzlých výšin nebo hrad Alamos na ostrovech v Úhořích vodách severně od Stříbrné zátoky.  Západní část kontinentu tvoří území, kterému se pro jeho úrodnost říkalo Rajské údolí. V době příběhu je to spálená zem, kde mají svou základnu ďábelští Kreegani.  Ve hře je Enroth rozdělen na patnáct oblastí, mezi kterými lze cestovat pěšky, využít dostavníku nebo námořní dopravy. V průběhu hry také hráč objeví cestovní kouzla a několik stabilně umístěných teleportů. V jednotlivých oblastech jsou kromě hradů i další bludiště (dungeony), jako jeskyně, tvrze či chrámy. Celkem jde o 39 dungeonů a většina úkolů spočívá v jejich důkladném prozkoumání.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj hry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Technické řešení.", "content": "Přestože jde o hru trojrozměrnou, mnoho objektů (jde především o postavy lidí a protivníků) je tvořeno dvojrozměrnými sprity, které díky animaci a stínování dávají pocit trojrozměrného modelu. Takovému řešení se lidově říká 2.5D. Samotné sprity byly předrenderovány v trojrozměrných grafických programech. Protože v době vydání neměla většina uživatelů dostatečně výkonné počítače k animaci opravdových 3D modelů, bylo zvoleno právě toto řešení.", "section_level": 2}, {"title": "Tvůrci.", "content": "Příběh hry napsal Jon Van Caneghem, duchovní otec celé série. Hudbu složili Steve Baca, Jennifer Wang, Paul Romero a Rob King.  \"(Pozn.: Všechny osoby, které se na vývoji podílely, lze ve hře najít v tajném a odlehčeně pojatém dungeonu, o který však hráč nemusí zavadit, pokud o něm neví.)\"", "section_level": 2}, {"title": "Verze hry.", "content": "Prvním patchem, který opravoval chyby ve hře, byl update na verzi 1.1. Ten stále obsahoval obsahoval nějaké chyby, které již však byly drobného charakteru a neznemožňovaly hráči ani dohrání, ani požitek ze hry. Přesto se objevil další update, na verzi 1.2. Tento patch však do hry přidal více chyb než odstranil a proto je doporučováno hrát hru ve verzi 1.1. Firma Ubisoft, současný (2009) majitel práv ke hře, žádný další patch nevydala.  Hra je v současnosti nabízena především přes platformu serveru GOG.com a Uplay.  Ačkoliv je hra obvykle spustitelná v prostředí Windows XP a novějších, někteří z hráčů si na nefunkčnost pod těmito systémy stěžují. Existuje \"neoficiální\" patch 2.0 od Sergeje Ročenka (aka GreyFace), který případné problémy odstraňuje a přidává další funkce. Záplata je funkční i s neoficiální češtinou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Might and Magic VI: The Mandate of Heaven je trojrozměrná RPG hra, vyrobená společností New World Computing a vydaná společností 3DO v roce 1998. Příběh navazuje na události popsané ve hře. Odehrává se v Enrothu, kontinentu a zároveň království rodu Ironfistů. Jako ostatní hry v sérii, i tento díl začíná ve fantasy prostředí a postupně odkrývá sci-fi pozadí celého příběhu. Je to první hra Might and Magic, která využívá trojrozměrný engine (předchozí díly byly takzvané krokovací dungeony). Jako nejpopulárnější díl série byl šestý díl obsažen v Deluxe edici nejnovější hry série.", "tgt_summary": "《魔法门VI:天堂之令》(英语:Might and Magic VI: The Mandate of Heaven,或称魔法门VI、魔法门6,英文缩写英语:MM6)是由New World Computing制作组开发,由3DO公司于1998年4月30日发行的一款RPG角色扮演类游戏。它是魔法门系列游戏的第六代,也是与魔法门之英雄无敌系列(I-III)相同的新世界观设定下的第一款RPG魔法门系列游戏。它的故事发生在《魔法门之英雄无敌II》之后,紧随着《魔法门VI》故事的则是《魔法门之英雄无敌III》。", "id": 2252352}
{"src_title": "Heroes of Might and Magic: A Strategic Quest", "tgt_title": "魔法门之英雄无敌:战略任务", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "První díl této série vypráví příběh Lorda Morglina Ironfista, který byl nucen uprchnout s několika málo loajálními vojáky za pomocí magického portálu ze své vlasti, kterou ovládl jeho bratranec Ragnar, jenž zavraždil Ironfistova otce a právoplatného krále.  Po vstupu do portálu se ocitl v podivné, okouzlující a nepropádané zemi zvané Enroth. Nikdo jí však nevládne, ale mají na ní zálusk další tři vladaři: barbar Lord Slayer, královna čarodějek Lamanda a warlock jménem Lord Alamar.  V kampani o deseti mapách Lord Ironfist postupně poráží všechny tři své oponenty a na území Enrothu zakládá vlastní říši, později známou jako Erathie. Hráč může v třech dalších kampaních dovést k vítězství i další tři strany konfliktu, ale dějová návaznost na další díly počítá pouze s vítězstvím Ironfista.", "section_level": 1}, {"title": "Herní mechanismus.", "content": "Heroes of Might and Magic se odehrává ve fantasy světě, obývaném středověkou civilizací a mýtickými a pohádkovými tvory. Ti tvoří hrdinovu armádu o počtu nejvýše pěti skupin jednotek a s její pomocí hráči poráží své oponenty. Hrdinové se boje neúčastní přímo, ale poskytují svým vojákům podporu v užívání magie a předávají jim své charakteristiky ze svých vlastností nebo z vlastností artefaktů, čímž je činí silnější než obvykle. Hrdinové s armádou provádí průzkum mapy, svádí bitvy s příšerami a s jinými hrdiny, obsazují města a doly a plní úkoly vedoucí k vítězství na mapě.  Hlavním cílem je většinou dobytí všech nepřátelských her a porážka všech nepřátelských hrdinů. V některých mapách je cíl konkretizován například ve formě nalezení konkrétního artefaktu dříve než soupeř nebo obsazením určitého objektu.  Všechny jednotky a budovy ve městě si hráč kupuje za suroviny, jichž je celkem sedm druhů. Základními surovinami je zlato, dřevo a kamení. Mezi vzácnější suroviny patří krystaly, drahokamy, síra a rtuť. Nejvíce jsou potřeba k výstavbě budov v závěrečných fázích, aby si hráč mohl koupit nejsilnější bojovníky, aby si hráč mohl postavit některé ze silnější nestvůr a bojovníků do své armády, nebo při stavbě kouzelnické věže, kde se hrdinové učí používat svá kouzla.", "section_level": 1}, {"title": "Národy.", "content": "V Heroes of Might and Magic má hráč k dispozici čtyři třídy měst a hrdinů. Každý typ města má své unikátní vlastnosti, přednosti a slabiny.  Kromě výše uvedených jednotek se na mapách vyskytují i neutrální bytosti. Patří mezi ně lupiči, nomádi, duchové a džinové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heroes Might and Magic: A Strategic Quest (v překladu \"Taktický úkol\") nebo zkráceně Heroes of Might and Magic I nebo HoMaM I je počítačová hra žánru tahové strategie z dílen 3DO. Jedná se o vůbec první hru série Heroes of Might and Magic, která definovala její zaměření, jehož potenciál byl plně rozvinut v následujících dílech.", "tgt_summary": "《魔法门之英雄无敌:战略任务》(英语:Heroes of Might and Magic: A Strategic Quest,通称英雄无敌或英雄无敌1等,英文缩写英语:HoMM)是一款由New World Computing于1995年制作并发布的一款回合制策略游戏。它是角色扮演游戏《魔法门》系列的一个外传,也是《魔法门之英雄无敌》系列游戏的第一部作品。", "id": 2828880}
{"src_title": "Ambientní hudba", "tgt_title": "氛围音乐", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Způsob práce je druhotný, základním posláním je vytvořit akustické prostředí či zvukovou krajinu určitého charakteru a navodit tím atmosféru či vjem, který posluchač zpracuje jako jistou náladu, pocit, atd. Ačkoli může být též skládána i s praktickou účelností coby prostředek k vytvoření psychického komfortu posluchače, není to naprosto jejím základním účelem. Vzhledem k široké škále prostředků má ambientní hudba mnoho vlastních odnoží. V zásadě vyžaduje posluchače soustředěného, schopného stát se její součástí, mnohdy by jinak (avšak zdaleka nikoli vždy) mohla být považována za pouhou kulisu. Ambientní hudba též využívá možnosti vstřebávat prvky celé řady jiných hudebních směrů či stylů (elektronická hudba, současná klasická hudba, rock, jazz, ad.), což je již otázkou vkusu a přesvědčení tvůrce o autenticitě sdělení. Stejně tak ovšem (viz níže) přejímají prvky ambientu nejrůznější hudební styly a žánry.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Za zakladatele ambientní hudby je považován francouzský skladatel Erik Satie (1866-1925). Experimentoval s hudbou, které říkal \"furniture musique\", čímž mínil zvuky pozadí či prostředí. Skládal ji tak, aby byla poslouchána např. z různých úhlů, proto vzájemně velmi podobné skladby dělil do jednotlivých částí podle prostorového hlediska (\"„Furniture musique 1-3“\"). Jeho experimenty byly natolik nestravitelné pro tehdejší i bezprostředně následující dobu, že byl objeven až v 50. letech a stal se inspirátorem širokého okruhu moderní hudby ambientního typu.  Ještě předtím lze prvky ambientní hudby nalézt u Edgarda Varèseho (skladba \"„Ecuatorial“\" z roku 1934) či Karlheinze Stockhausena. Představitelem základů ryze ambientní hudby současnosti je Brian Eno, jehož cyklus nahrávek tohoto typu odstartoval deskou \"„Music For Airports“\" (1978), jejímž cílem bylo navodit klid pasažérů před letem. V poznámkách k tomuto albu napsal: \"\"ambientní hudba musí být schopna přizpůsobit se na mnoha úrovních sluchových vjemů posluchači bez použití jakéhokoliv nátlaku – musí být stejně tak ignorovatelná jako zajímavá“.\" (Toto tvrzení ovšem již dávno neplatí, v současnosti je mnoho druhů ambientní hudby, kterou lze považovat za velmi agresivní nátlak.)  Ambientem se zabývali a jeho prvky lze najít v dílech skladatelů Johna Cage či minimalistů (Steve Reich, Philip Glass, ad.). Ambientní prvky do rockové hudby přinesli v šedesátých letech Pink Floyd ve svých „kosmických“ experimentech na svých objevných albech \"Saucerful Of Secrets\" či \"Meddle\" (skladby \"Interstellar Overdrive\", \"Echoes\" ad.) a v tradici významné úlohy těchto zvuků ve svých skladbách pokračovali i v dalších období své tvorby.  V jazzové hudbě je uplatnil Miles Davis poprvé na albu „In A Silent Way“ (1969). V Itálii se ambientní hudbou zabývá hudební skladatel Jean Ven Robert Hal, v Řecku například Vangelis.", "section_level": 1}, {"title": "Současná ambientní hudba.", "content": "Od konce 70. let minulého století pronikl ambient pevně do struktur avantgardní hudby včetně současné klasické hudby a stal se substrátem pro vznik nejrůznějších subžánrů, z nichž nejrozšířenější jsou Méně známým typem je např. tzv. izolacionistický ambient, který je velmi příbuzný ambientu industriálnímu, prolíná se však s prvky techna. Existuje dokonce též tzv. ambient politický, který však neoznačuje hudební subžánr jako takový, ale jeho ideovou náplň. V současné době funguje ambientní hudba v mnoha podobách a aplikacích jako velmi rozvinutý a rozšířený fenomén a kromě množství skladatelů a souborů, které se jí zabývají, jsou její prvky již dávno i běžnou součástí nejrůznějších forem popu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ambientní hudba, též pouze ambient (z latiny pocházející výraz, znamenající prostředí, okolí) je hudební styl a forma vycházející z předpokladu, že všechny zvuky, které nás obklopují, mohou být za jistých okolností hudbou. Druhým pólem a součástí předpokladu je skutečnost, že stejně tak primárně hudební zvuk či skladba může být prostředím, tedy zvukovým prostorem, který utváří naši pocitovou orientaci. Obě polarity se prolínají a pojetí hudební tvorby tohoto typu v sobě proto může zahrnovat jak sofistikovanou muzikalizaci primárně nehudebních prvků (hluků, šumů, atd.), tak demuzikalizaci prvků, primárně hudebních, stejně jako prostou reprodukci slyšeného nebo kombinaci obojího.", "tgt_summary": "氛围音乐(Ambient music)是在传统音乐结构或韵律之上更着重于色调和氛围的一种音乐类型,又译为气氛音乐或环境音乐。氛围音乐拥有一种“环境的”、「视觉的」, 或者「不被人察觉的」特质,其与流行、商业化的音乐比起来大多更加冗长。氛围音乐的先驱之一布莱恩·伊诺认为「氛围音乐必须满足各个听觉注意力层次,不能只强调某一个特定的层次;也必须既能让人忽略它的存在,但又非常地有趣。」", "id": 1584202}
{"src_title": "Pol Pot", "tgt_title": "波尔布特", "src_document": [{"title": "Studium.", "content": "Jeho otec byl bohatý venkovský sedlák. V roce 1934 byl Pol Pot poslán do Phnompenhu na tradiční roční pobyt v buddhistickém klášteře, v letech 1935–1943 chodil na francouzskou školu École Miche vedenou katolickými misionáři v Phnompenhu, v letech 1943–1947 nižší střední školu Collége Preah Sihanouk v Kompongchamu, v letech 1947–1948 na Lycée Sisowath v Phnompenhu (zde propadl) a v letech 1948–1949 na Technickou školu v Phnompenhu. Zde složil závěrečné zkoušky a obdržel stipendium, aby mohl ve studiu pokračovat ve Francii.  V Paříži pobýval v letech 1949–1952 a studoval na École française de radioélectricité, nedokončil ji, ztratil stipendium a musel se vrátit do Kambodže. Mnohem více než studium ho v Paříži zaujala politika. Zprvu byl Pol Pot pouze vlastencem, který hledal cesty, jak svou zemi zbavit francouzských kolonialistů, záhy se však přidal ke komunistům. Stal se členem Marxistického kroužku, který v Paříži založili kambodžští studenti pod vedením Ieng Saryho, a pravděpodobně byl i členem Francouzské komunistické strany.", "section_level": 1}, {"title": "Návrat do Kambodže.", "content": "Po návratu do vlasti v lednu 1953 záhy odešel do východního pohraničí ke komunistickým povstalcům z Viet Minhu, v následujícím roce se vrátil do Phnompenhu, kde se plně oddal práci v protokomunistické Lidové revoluční straně Kambodže (LRSK). Na živobytí si vydělával jako učitel dějepisu a francouzské literatury na soukromé škole. V LRSK náležel k tvrdému jádru, které usilovalo o vytvoření v Kambodži opravdové komunistické strany.  To se stalo v roce 1960, kdy byla založena Komunistická strana Kampučie (KSK). Pro kambodžské komunisty se začalo používat označení Rudí Khmerové. Kvůli přepjatému utajování, které bylo pro stranu charakteristické, byl až do roku 1978 její název tajen i před řadovými členy a mluvilo se o ní jen jako o „Organizaci“ (\"Angkar\"). Pol Pot se stal členem ÚV KSK a v roce 1962 jejím vůdcem.  V roce 1963 Pol Pot a vedení KSK opustili Phnompenh a odešli do džungle na východě země. Na přelomu let 1964/65 Pol Pot navštívil Hanoj a Peking. Vietnamci ho zklamali, neboť ho nabádali, aby skončil s násilným odbojem proti princi Norodomu Sihanukovi, jenž byl jejich spojencem. Zato v Číně se Pol Potovi dostalo dobrého přijetí, a proto se Rudí Khmerové přimkli k Číně.", "section_level": 1}, {"title": "Povstání a diktatura.", "content": "V roce 1968 Rudí Khmerové zahájili povstání, k němuž se v roce 1970 přidal i Norodom Sihanuk, svržený Lon Nolovým pučem. Po pětileté občanské válce Rudí Khmerové Lon Nola porazili, 17. dubna 1975 obsadili Phnompenh a nastolili v Kambodži nejhorší hrůzovládu, jakou dějiny poznaly.  Ihned po vítězství začali Rudí Khmerové uvádět v Kambodži, nyní přejmenované na Demokratickou Kampučii, do života svoji ideologii. Ta byla sloučeninou zkresleného učení marxismu-leninismu (Pol Pot a jeho druzi byli s marxismem obeznámeni jen povrchně, vybírali si z něj, co se jim hodilo, a ostatní ignorovali), vypjatého kambodžského nacionalismu a náboženských prvků. Jejich cílem bylo převést Kambodžu z feudalismu rovnou do komunismu. Především šlo o likvidaci měst, která Pol Pot pokládal za nenapravitelná semeniště kapitalismu. Všechna města v Kambodži byla vysídlena (Phnompenh hned 17. dubna 1975) a obyvatelé přestěhováni na venkov, často jen do džungle, aby se tu „převychovávali“ prací. Pol Pot a vedení státu sídlili ve vylidněném Phnompenhu.  Byly zrušeny peníze a zakázán obchod. Život a oblečení Kambodžanů byly plně unifikovány: každý měl mít jen pár základních věcí a musel být jednotně oblečen do černého stejnokroje. Lidé byli rozděleni do družstev a celé dny museli dřít na polích. Rybolov a sbírání plodů spadlých ze stromů byly zakázány jako kontrarevoluční činy. Manželští partneři byli lidem přidělováni a páry se mohly stýkat jen ve vymezených časech za účelem plození dětí. Ty pak byly rodičům odnímány a vychovávány Angkarem. Místo „já“ se muselo říkat „my“, děti své rodiče nazývali „strýčku“ a „teto“, zatímco ostatní dospělé „otče“ nebo „matko“. Národnostní menšiny (Vietnamci, Čamové a Číňané) byly tvrdě perzekvovány a musely se vzdát všeho, co je odlišovalo od ostatních Kambodžanů. Mnoho z nich bylo zavražděno v důsledku genocidy.  V letech 1976–1978 byly v KSK provedeny krvavé čistky. Jejich symbolem se stalo vězení a mučírna Tuol Sleng v Phnompenhu (dnes je tam muzeum genocidy). Čistky zlikvidovaly stranickou hierarchii ve velké části země. Čistka v roce 1978, při níž vypuklo na východě země povstání, stála život 100 000–250 000 lidí. Perzekuce se vyznačovana nesmírnou brutalitou. Metody poprav byly barbarské. Lidé byli odvedeni na tzv. vražedná pole a tam zastřeleni, stínáni mačetami, ušlapáni slony, ubiti kyji a motykami nebo umučeni k smrti. Těla obětí, často ještě jevící známky života, byla házena do hromadných hrobů.  Od roku 1975 docházelo k pohraničním potyčkám s Vietnamem, vztahy mezi oběma zeměmi se neustále zhoršovaly. Když roku 1978 Rudí Khmerové vyvraždili obyvatele pohraniční vietnamské obce Ba Chúc, Vietnam se rozhodl zaútočit. Na přelomu let 1978 a 1979 Vietnamci vpadli do Kambodže a režim Rudých Khmerů svrhli.", "section_level": 1}, {"title": "Partyzánské období.", "content": "Rudé Khmery se však úplně potřít nepodařilo, přešli totiž k partyzánské válce. Od roku 1979 až do své smrti Pol Pot pobýval dílem v Thajsku, dílem na západě Kambodže u thajských hranic na území, jež Rudí Khmerové ovládali. Aby Rudí Khmerové znovu získali podporu obyvatelstva, provedli dalekosáhlou přestavbu ideologie i hnutí. Od požadavku komunistické revoluce bylo upuštěno a v roce 1981 byla rozpuštěna KSK.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Roku 1996 Pol Pota opustil nejbližší spolupracovník Ieng Sary a polovina jeho věrných, což bylo více než 4000 mužů. Následujícího roku 1997 nechal Pol Pot zavraždit velitele vojska Rudých Khmerů Son Sena, jehož podezíral ze zrady. Následně byl Rudými Khmery, kteří se obávali dalších čistek, svržen a odsouzen k doživotnímu domácímu vězení. V něm 15. dubna 1998 zemřel. Jeho tělo bylo spáleno na hranici. V následujícím roce byl vládními jednotkami zlikvidován i zbytek Rudých Khmerů.  Pol Pot byl dvakrát ženatý: s Khieu Ponnary (1956) a s Meas (1985), s níž měl dceru Sithu.  Bilance Pol Potových obětí z let 1975–1979 kolísá mezi 250 000–3 000 000; Kambodža měla celkem 7 000 000 obyvatel. Jen menšina obětí byla zavražděna či umučena v důsledku genocidy, většina zemřela hladem, nemocemi a vyčerpáním. Třetina až polovina veškerého obyvatelstva Kambodže za vlády Rudých Khmerů onemocněla nebo hladověla, případně obojí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pol Pot, vlastním jménem Saloth Sar (březen 1925 Prek Sbauv, Francouzská Indočína, později oficiálně udáván 19. květen téhož roku – 15. dubna 1998 Anlong Veng, Kambodža), byl vůdce Rudých Khmerů a premiérem Kambodže (1976–1979). Během jeho vlády byly zabity více než dva miliony Kambodžanů.", "tgt_summary": "波尔布特(;1925年-5月19日|1998年|4月15日|catIdx=Pol Pot}}),原名沙洛特绍(),是柬埔寨革命家、政治家,“波尔布特”是其化名。波尔布特出生在磅同省的一个富农家庭,于1963年至1997年期间是红色高棉的实际最高领导人,1963年至1981年间担任柬埔寨共产党总书记,1976年至1979年间担任民主柬埔寨总理。", "id": 251686}
{"src_title": "Karibská krize", "tgt_title": "古巴导弹危机", "src_document": [{"title": "Události předcházející krizi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pád Batistova režimu.", "content": "V roce 1952 se moci na Kubě za podpory americké zpravodajské služby CIA zmocnil diktátor Fulgencio Batista. Téměř okamžitě se vytvořila opozice proti jeho vládě. Ta se zformovala do Hnutí mládeže století (Hnutí 26. července), do jehož čela se postavil mladý levicově orientovaný právník Fidel Castro, který za svoji opoziční činnost pobýval i ve vězení. Castro později odešel do mexického exilu, odkud v roce 1957 začal organizovat partyzánskou válku proti ostrovnímu režimu.  V roce 1959 povstalci zvítězili a prozatímním prezidentem se stal Manuel Urrutia. Fidel Castro zaujal funkci velitele ozbrojených sil. Tam ale nevydržel dlouho. Již 17. února 1959 byl jmenován předsedou nové reorganizované vlády. Tato nová vláda od začátku bezvýhradně podporovala nejchudší obyvatele a jedním z prvních rozhodnutí bylo zvýšení nejnižších mezd a snížení cen léků, elektřiny apod. Od začátku v této vládě také vzrůstal vliv komunistické strany. V říjnu 1959 dokonce Castro ostře zasáhl proti pravicovým odpůrcům komunistické strany (např. jeden z důstojníků, Hubert Matos, byl odsouzen k dvaceti letům vězení za svoji kritiku komunistické strany Kuby).", "section_level": 2}, {"title": "Americká blokáda Kuby.", "content": "Hlavním důvodem Castrových zásahů proti nesouhlasným hlasům však nebyla přímá sympatie s komunisty. Castro se spíše bál spojení vnitřní opozice s exilovými organizacemi, jejichž aktivita výrazně narůstala. Castrova vláda mezitím stále více zasahovala do soukromého sektoru hospodářství (např. uvalila vysokou daň na těžbu ropy). Tato opatření se kubánských firem výrazně nedotkla, ovšem dotkla se amerických firem, které část svého podnikání provozovaly na Kubě.  Spojené státy americké se ihned rozhodly pro odvetná opatření a začaly blokovat obchod s Kubou, čímž ale Spojené státy odstartovaly kubánský příklon k Sovětskému svazu a přiřadily jim tak roli v bipolárním rozdělení světa. A v tomto momentě, tedy během roku 1960, také začala sovětská podpora Kuby. V dubnu 1960 ukončily Spojené státy americké veškerou svou pomoc Kubě a o měsíc později navázala Havana oficiální diplomatické a obchodní vztahy s Moskvou. Kuba zároveň ukončila veškeré dodávky cukru do Spojených států a ukončila tak svoji roli „cukřenky“ Spojených států. Sovětský svaz poté začal svoji masivní podporu Kuby, která zahrnula i úvěr ve výši sto milionů amerických dolarů určený především na nákup zbraní. Obě velmoci potvrdily začátek nových sporů posílením svých vojenských pozic. V listopadu 1960 například Spojené státy posílily vojenskou přítomnost v oblasti Antil.  Jako další krok obrany proti sebemenšímu americkému vlivu zvolil Fidel Castro znárodňování kubánských podniků, což zřejmě utvrdilo odhodlání Američanů zničit Castrův režim. To bylo definitivně potvrzeno 19. října 1960, kdy Spojené státy z Havany odvolaly svého velvyslance a úplně zablokovaly veškerý vývoz amerického zboží na Kubu. Všemi těmito opatřeními však Spojené státy jen prohlubovaly vztahy Moskva – Havana, a potvrzovaly tak postavení Kuby jako předsunuté hlídky SSSR na západní polokouli. Tato kubánská role byla potvrzena, když 3. ledna 1961 došlo k přerušení diplomatických vztahů mezi Havanou a Washingtonem. Spojené státy tak svou reakcí na kubánskou agrární reformu prakticky vehnaly Castra do náruče Sovětského svazu. Fakt, že jediná obrana proti politice USA vede přes SSSR, vedl Castra k akceptování komunismu, ačkoliv sám vyznavačem marxismu-leninismu nebyl a s kubánskými komunisty měl nejeden konflikt.", "section_level": 2}, {"title": "Neúspěšný útok na Kubu.", "content": "Po tomto Castrově rozhodnutí o znárodnění začaly Spojené státy organizovat tajné operace a opatření proti havanské vládě, mj. podporu kubánskému exilovému hnutí, kterému byly poskytnuty zbraně a výcvik od CIA. 17. dubna 1961 se ozbrojené síly kubánského exilu vylodily v zátoce Sviní. Útok měl být (minimálně podle představ velitelů těchto invazních sil) podpořen v dalších fázích letectvem a ozbrojenými silami USA. Ve skutečnosti tento příslib měli od CIA, která ovšem nikdy nedocílila otevřeného souhlasu vládní administrativy s tímto bodem plánu.  Invaze byla špatně naplánována, k očekávanému povstání nedošlo a invazní jednotky samy byly slabé a mizerně vyzbrojené, což vedlo k jejich rychlému rozdrcení, zejména když rozhořčené reakce světové veřejnosti přesvědčily prezidenta Kennedyho, že podpořit zřejmě předem ztracenou věc by bylo nevhodné, takže se od celé věci distancoval. Castro díky tomuto útoku a následnému vítězství dostal příležitost na Kubě dokončit budování totality. To také učinil založením Sjednocení revolučních organizací (ORI), které spojovalo doposud samostatné politické subjekty (Hnutí 26. července, Lidovou socialistickou stranu a Direktorium 13. března).  Ještě před tímto útokem, 13. března 1961, ale americká vláda vyhlásila otevřenou distanci od latinskoamerických diktatur.  Přes veškeré neshody ale kubánští činitelé, především Che Guevara a Fidel Castro, několikrát naznačili možnost uvolnění vazeb se sovětským blokem a ochotu „rozmrazit“ vztahy mezi Havanou a Washingtonem. Ale Kennedyho vláda na tyto náznaky nereagovala a posunula tak Kubu opět blíže Sovětskému svazu. Počátkem roku 1962 se Castro dokonce demonstrativně přihlásil k ideologii marxismu-leninismu, čímž ovšem ztratil podporu některých jihoamerických států a na lednovém sjezdu Organizace amerických států byla Kuba ostrakizována coby nástroj komunistického bloku. O několik dní později, 3. února, uvalily Spojené státy embargo na veškerý obchod s Kubou, zanedlouho poté byla Kuba dokonce vyloučena z Hospodářské a sociální rady Organizace amerických států a jiných sdružení a rad Organizace amerických států (navíc byla ustanovena komise, která měla plnit dozor nad dodržováním všech sankcí vůči Kubě).", "section_level": 2}, {"title": "Rozmístění sovětských raket.", "content": "Mezitím se v Moskvě zrodila operace Anadyr, jejíž náplní byl projekt vybudování sovětských vojenských základen na Kubě. Tento plán byl vymyšlen jako odpověď na rozmístění amerických střel v Turecku a Itálii. Během jara 1962 bylo o operaci definitivně rozhodnuto a v květnu na Kubu vyrazila sovětská delegace, která měla vyjednat souhlas kubánské vlády. Toho se jí také dostalo (souhlas byl bez váhání a jednohlasný) a v červnu už Chruščov potvrzoval sestavu velitelského sboru pro operaci a na Kubu byla zároveň vyslána další sovětská delegace, která s Havanou uzavřela sovětsko-kubánskou vojenskou smlouvu.  Od 12. července začal probíhat přesun vojenského materiálu a personálu na Kubu. Tehdy selhala americká rozvědka. Washington totiž o dění na Kubě dostal informace až koncem srpna. První varování, jako reakci na tyto informace, dostala Moskva 4. září 1962, zároveň Spojené státy povolaly do akce 150 tisíc záložních vojáků. Na toto varování Chruščov odpověděl prohlášením, že na Kubě žádné sovětské rakety neumístí. V té době už rakety ale na Kubě byly. O necelý měsíc později založil prezident John Fitzgerald Kennedy, na základě pozorování průzkumných letounů, zvláštní skupinu CIA pro Kubu. Ve stejné době probíhalo zasedání Valného shromáždění OSN, kde kubánský prezident Osvaldo Dorticos Torrado reagoval na kritiku militarizace prohlášením, že země pouze reaguje na hrozbu vnější agrese.  Za další týden, 16. října 1962, se prezidentu Kennedymu dostaly do rukou snímky sovětských základen na Kubě. Okamžitě svolal schůzi se svými poradci, na které byla řešena otázka možného zásahu, případně jeho charakteru a možných rizik.  O dva dny později měl Kennedy v rukou další snímky Kuby. Zcela zřetelně z nich vyčetl rychlý postup sovětských prací. Podle vědecké analýzy nové ozbrojení „ostrova svobody“ ohrožovalo životy 80 milionů Američanů raketami Sandal SS-4 s doletem 2000 km, rakety Skean měly dosah 5000 km a tudíž by se jednalo o přímé ohrožení USA. Opět, tentokrát naléhavěji, diskutoval americký prezident se svými poradci o možnostech obrany proti takovému ohrožení a sovětských reakcích na taková opatření. Ještě téhož dne v 17 hodin se Kennedy setkal se sovětským ministrem zahraničí Andrejem Gromykem. Na této schůzce Gromyko vznesl požadavek, aby Spojené státy přestaly ohrožovat Kubu, a zároveň konstatoval, že Sovětský svaz Kubě pouze pomáhá s modernizací zemědělství a jen Kubě poskytuje malé množství obranných zbraní. O raketách na schůzce nepadlo ani slovo. Gromyko o nich pochopitelně nezačal a udivený Kennedy nakonec také ne.", "section_level": 1}, {"title": "Námořní blokáda a vyhrocení.", "content": "Spojené státy se nakonec, přes veškeré dohady, rozhodly reagovat na ohrožení námořní blokádou Kuby. Bylo rozhodnuto, že půjde pouze o čistě vojenskou blokádu a útočit budou Spojené státy pouze v případě selhání tohoto opatření. První vojenská opatření začala 22. října 1962 v pravé poledne. Tentýž den v 19:00 vystoupil prezident Kennedy v televizi a v rozhlase. Ve svém projevu vysvětloval svým občanům následující akci. Ta začala 24. října v 10:00. Den před tím se Rada Organizace amerických států usnesla na ukončení dodávky zbraní na Kubu. Zároveň počaly kubánské jednotky obléhat Guantánamo a v zemích Varšavské smlouvy začala mobilizace. Před polednem 23. října dorazila do Washingtonu odpověď na chystanou blokádu. Moskva se v ní (zcela pochopitelně) postavila naprosto proti akci Spojených států a označila ji za ohrožení světového míru, vměšování se do cizích záležitostí apod. Po započetí blokády se sovětské lodě, které nebyly podpořeny ponorkami, které pluly daleko za obchodními loděmi a byly to snad nejhorší dieselelektrické ponorky, které mohli Sověti do této akce zapojit, zastavily na hranici blokády na základě signálů vysílaných z USA válečných lodí (některé se obrátily k návratu), tankery podle dohody mohly projet. Na území Kuby však nadále probíhala kompletace již dovezených raketových systémů. V Severní Americe začala probíhat preventivní opatření (otevírání krytů, poplašné cvičení aj., zároveň začala velká nákupní horečka), vláda Spojených států začala zvažovat i embargo na dovoz ropy na ostrov a také začala nacvičovat v Západním Berlíně. Obávala se, že by se konflikt mohl přenést i tam.  O dva dny později Chruščov poprvé uznal existenci raket na Kubě a také prvně naznačil možnost kompromisu, o další den později vznesl jako základní požadavek stažení amerických raket z Turecka a Itálie. Ve stejný den, tedy 27. října, dali Sověti jasně najevo, že nenechají tuto situaci jen tak, a tak byl na popud sovětského důstojníka nad Kubou sestřelen americký špionážní letoun Lockheed U-2, jeho pilot major Rodolf Anderson, Jr. zahynul. To mělo za následek zamyšlení Kennedyho nad vážností situace a tak napsal další rozhořčený dopis pro Nikitu Chruščova, ve kterém se prezident Kennedy rozčiloval nad sestřelením letounu, který podle mezinárodního práva porušil územní celistvost Kuby a nad pokračující výstavbou sovětských základen na Kubě. V dopise Kennedy definitivně prohlásil, že jeho snaha o mírové řešení končí a dal Sovětskému svazu jasné ultimátum požadující stažení sovětských raket do 48 hodin. Zároveň uvedl, že pokud se tak stane, Spojené státy upustí od blokády Kuby a budou garantovat i její bezpečnost. Ultimáta se Sovětský svaz nezalekl, protože dál stupňoval své požadavky.", "section_level": 1}, {"title": "Konec krize.", "content": "Chruščov odpověděl již druhý den, 28. října, dopoledne. Jeho odpověď byla naprostým šokem pro Kubu a úlevou pro zbytek světa: Chruščov souhlasil se stažením zbraní z Kuby, ale vymínil si, že budou staženy rakety z Itálie a Turecka. Kennedy vyšel vstříc Sovětům a slíbil, že rakety z Turecka a Itálie odstraní. Hned další den byly nařízeny demontážní práce ze sovětské strany.  Tímto souhlasem se hrozící horká válka stala opět studenou válkou a hrozba jaderné katastrofy byla odložena na neurčito. I přes zdlouhavé jednání o přesných podmínkách stažení zbraní spory nastaly kolem určování, co je ještě obranná a co už útočná zbraň (tento spor se týkal především letounů Iljušin); největší problém byl ale s Castrovým odmítnutím kontroly odsunu sovětských zbraní. Fidel Castro se totiž cítil naprosto ošizen a vyřazen z veškerého jednání a neuklidnil ho ani příjezd Anastáze Mikojana, který měl za úkol vysvětlit mu všechny důvody vynechání kubánské vlády z jednání. Jako hlavní důvody uvedl nedostatek času a také argument, že v případě útoku jadernou zbraní by Kuba nebyla jen poškozena jako světové velmoci, ale rovnou by zmizela z mapy světa.  V téže době, kdy Mikojan uklidňoval rozčileného Castra, pobýval v New Yorku náměstek sovětského ministra zahraničí Vasil Kuzněcov, který zde vyjednával přesnou podobu sovětsko-americké dohody. Blokáda Kuby byla definitivně odvolána 20. listopadu 1962 po splnění Kennedyho požadavků. Sovětský svaz souhlasil i s kontrolou demilitarizace, ovšem jednání o tomto kroku elegantně přehodil na Kubu, coby suverénní stát. Jednání sice ještě pokračovala, Chruščov s Kennedym si vyměnili několik dalších dopisů (ty se však týkaly spíše budoucnosti vztahů s Kubou než minulé krize), ale karibská krize pomalu utichala. A to i přesto, že americké závazky ke Kubě písemně potvrdil až Henry Kissinger v roce 1970.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karibská krize (též Kubánská krize) byla mezinárodní politická krize. Hrozilo, že přeroste v jaderný konflikt. Vypukla v roce 1962 v důsledku rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě, kterým SSSR odpověděl na umístění amerických raket v Turecku. V reakci na to vyhlásily Spojené státy americké blokádu Kuby, která měla zabránit dopravení dalších raket na toto území. To se podařilo, neboť sovětská plavidla se na hranici kontrolované zóny skutečně zastavila. Po dalších jednáních byly odstraněny i již instalované rakety, Spojené státy americké se zavázaly, že nenapadnou Kubu a že stáhnou svoje rakety středního doletu z Turecka (taktické jaderné pumy B61 tam zůstávají dodnes).", "tgt_summary": "古巴导弹危机(英语:Cuban Missile Crisis),又称古巴危机、加勒比海导弹危机或加勒比海危机,是1962年冷战时期在美国、苏联与古巴之间爆发的严重政治、军事危机。事件爆发的表面原因是苏联在古巴部署导弹。", "id": 135959}
{"src_title": "Zdymadlo", "tgt_title": "船閘", "src_document": [{"title": "Plavební komora.", "content": "Plavební komora slouží pro překonání výškového rozdílu hladin vertikálním pohybem plavidla. Plavební komory se umísťují na vodních cestách a to zejména (v plavebním kanálu, průplavu), či přímo na řekách. Odtokem nebo přítokem vody s využitím samospádu se dosáhne snížení nebo zvýšení hladiny vody v plavební komoře a tím i spuštění nebo zdvižení plavidla. Komora je nejčastěji betonové nebo zděné konstrukce, ve výjimečných případech je možné její stěny budovat z ocelových štětovnic. V minulosti byly některé komory budovány se šikmými břehy. Komora se skládá z horního a dolního \"ohlaví\", mezi kterými je prostor pro proplavání lodí. V obou ohlavích jsou umístěna vodotěsná vrata.  Postup při proplavovaní komorou ve směru po proudu: voda v komoře se napustí na úroveň horní vody, horní vrata se otevřou a plavidlo vpluje dovnitř komory. Plavidlo se vyváže - pomocí lan se přiváže k vázacím prvkům v komoře (pacholata, vázací kříže apod.). Horní vrata se uzavřou. Komora se začne vypouštět. Poté, co se hladina v komoře a hladina dolní vody vyrovnají, otevřou se dolní vrata a loď může komoru opustit. Komora je tak připravena pro proplavení plavidla ve směru nahoru. Pokud by bylo nutné proplavit další plavidlo opět ve směru dolů, komora se znovu napustí.  Vrata plavební komory slouží k oddělení plavební komory od horní a dolní hladiny vody. Vrata jsou dnes vyráběna zejména z oceli, v minulosti byla vrata vyráběna buď celodřevěná nebo dřevěná pobitá železným plechem. Vrata jsou ukotvena pomocí ložisek do ohlaví plavební komory. V dnešní době se používá mnoho druhů vrat, ne každá se ale hodí do obou ohlaví. V horním ohlaví mohou být osazena vrata: vzpěrná, desková, tabulová, klapková, poklopová (Čábelkova), háková nebo segmentová. V dolním ohlaví se používají vrata vzpěrná, desková nebo tabulová. Nejpoužívanějším typem vrat jsou a byla vrata vzpěrná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zdymadlo je souhrnný název pro objekty způsobující zvýšení (zdýmání, od vzedmutí) vodní hladiny ve vodním toku a umožňující převést plavidla mezi horní a dolní hladinou a zpět. Kromě jezu jsou jeho součástí další stavby jako plavební komora, rybí přechod, malá vodní elektrárna či objekty na odběr vody. Jde o technické zařízení fungující na principu spojených nádob.", "tgt_summary": "船闸(navigation lock),使船舶通过航道中有集中水位落差河段的一种通航建筑物。船闸由闸室(lock chamber)、闸首(lock head)、输水系统、引航道等组成。在闸首上设有工作闸门、检修闸门、船闸阀门、启闭机械及信号、通讯等设备。引航道内设有导航建筑物和靠船建筑物等。", "id": 1963081}
{"src_title": "2K Czech", "tgt_title": "2K Czech", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První hrou od 2K Czech je Hidden & Dangerous vydaná v roce 1999. Byla to taktická střílečka, ve které hráč ovládal čtveřici britský SAS, spolupracujících v týmu, který prováděl mnoho důležitých sabotáží a záchranných operací během 2. světové války. Hra je také reprezentována jako začátek spolupráce s celosvětovým vydavatelem Take-Two Interactive. Jejich první hrou byla nepříliš známá Flying Heroes, která obsahovala fantastické, vzdušné, akční souboje. V této hře, tehdy ještě Illusion Softworks, prezentoval nový 3D engine zvaný Ptero-engine (hra byla vyvinuta společně s firmou Pterodon vlastněnou Jarkem Kolářem a Michalem Janáčkem). Illusion Softworks vlastnil 3D engine zvaný LS3D engine, který byl připravován pro hru, která byla poprvé vydána v roce 2002. Hra se dočkala uznání od kritiky a byla dokonce označena jako nejlepší hra z prostředí mafie – díky originálnímu příběhu a dobré hratelnosti. V roce 2003 vydal Illusion Softworks dvě hry. První hra Vietcong byla situována do Vietnamské války, byla vyvinuta samostatně firmou Pterodon, používajíc přitom rozšířený Ptero-Engine II, a úspěšné pokračování příběhu SAS týmu během 2. světové války, Hidden & Dangerous 2, také vyrobený na LS3D enginu. Oficiální pokračování Vietcongu s názvem Vietcong 2 byl vydán v roce 2005 (ve spolupráci s Pterodonem). V roce 2007 získala firmu Illusion Softworks firma Take-Two Interactive a o rok později ji přejmenovala na 2K Czech. V roce 2009 firmu opustil po ukončení veškerých svých prací na Mafii II hlavní designér Daniel Vávra. O rok později, po vydání Mafie II, studio opustil jeho zakladatel o dlouhodobý ředitel Petr Vochozka, který následně založil Icarus Games. V roce 2011 pak ještě vyšla hra Top Spin 4. V roce 2014 pak bylo oznámeno zavření pražské pobočky firmy a objevily se spekulace o přesunu vyvíjeného projektu studia (předpokládaného třetího dílu hry Mafia), pod americké 2K San Francisco. V roce 2017 bylo studio potichu spojeno s Hangar 13.", "section_level": 1}], "src_summary": "2K Czech (dříve Illusion Softworks) byla česká pobočka společnosti Take 2 zabývající se vývojem počítačových her.", "tgt_summary": "2K Czech(原名Illusion Softworks)是位于捷克布尔诺的一家电子游戏开发商,由Petr Vochozka及其投资伙伴Cash Reform Group于1997年创立。该公司主要研发第一人称射击和第三人称射击游戏。截止2003年11月,已有170名员工。2017年,2K宣布将2K Czech合并到在2014年成立的工作室Hangar 13。", "id": 2275344}
{"src_title": "Otrokářství", "tgt_title": "奴隶制度", "src_document": [{"title": "Současné otroctví.", "content": "I přesto, že je otroctví v dnešní době v každé zemi zakázáno, je dnes počet otroků odhadován mezi 12 miliony a 29,8 miliony.  Podle zprávy organizace Walk Free Foundation z roku 2013 je nejvyšší počet otroků v Indii, přibližně 14 milionů. Následuje Čína (2,9 milionu), Pákistán (2,1 milionu), Nigérie, Ethiopie, Rusko, Thajsko, Demokratická republika Kongo, Myanmar a Bangladéš; zatímco mezi zeměmi s nejvyšším podílem otroků byla Mauritánie, Haiti, Pákistán, Indie a Nepál.  V červnu 2013 vydalo americké ministerstvo zahraničí zprávu o otroctví, která zařadila Rusko, Čínu a Uzbekistán na nejhorší místa. Kuba, Írán, Severní Korea, Súdán, Sýrie a Zimbabwe se ocitly také na nejnižší úrovni. Seznam obsahoval i Alžírsko, Libyi, Saúdskou Arábii a Kuvajt mezi celkem 21 zeměmi.", "section_level": 1}, {"title": "Otroctví na českém území.", "content": "Slovanské slovo \"otrok\" původně značilo člověka, který neměl právo účastnit se \"roku\" - tj. sněmu, ať už pro nízký věk, nebo z jiných příčin. Dodnes v některých jazycích slovo \"otrok\" znamená prostě \"dítě\". V 2. polovině 10. století byla Praha jedním z velkých center obchodu s otroky, existují ovšem i doklady, že otroctví existovalo i v rámci Velkomoravské říše (nálezy okovů, arabské zprávy o trhu Moravanů). Příčinou je, že po obsazení Karpatské kotliny Maďary na počátku 10. století došlo k přesunu mezinárodní obchodní cesty, která spojovala Cordóbský chalífát s Kyjevem a dále s chazarskými trhy na Volze, na sever - vedla tak nyní přes Prahu a Krakov. Pražský trh se tak dostal do velmi výhodného postavení a Boleslav I. tuto situaci využil ještě dále k východní expanzi podél této obchodní cesty, což mu zajistilo zvýšenou kontrolu nad proudícím zbožím a zároveň umožnilo získat pohanské otroky k vlastnímu prodeji. Hlavním zdrojem příjmů Přemyslovců byl v tomto období právě obchod s otroky (např. tzv. \"\"daň z míru\"\", vybraná od svobodných domácích obyvatel za rok odpovídala ceně asi 90 otroků). Kolaps této politiky nadešel až ve chvíli, kdy nové zdroje pro „lov“ pohanských otroků nebyly k dispozici, východní oblasti přemyslovského státu připadly křesťanským státům (Kyjevské Rusi a Krakovsko Polsku). V té době se objevila snaha prodávat do muslimských zemí (často prostřednictvím židovských obchodníků) jako otroky i křesťany, což církev rozhodně nevítala – vyvolalo to spor o mezi Slavníkovcem sv. Vojtěchem a Boleslavem II. Vojtěch totiž proti prodeji křesťanských otroků jinověrcům protestoval, což se u panovníka a elitních vrstev nesetkalo s pochopením. V době nemoci knížete Boleslava II. pak jeho družina rod Slavníkovců vyvraždila.  Existence otroctví, byť ne jako hybné síly ekonomiky raně středověkého státu, je doložena v písemných pramenech až do 12. století. Není zcela jasné, jak byl institut otroctví v českém státě právně ošetřen a tudíž ani není známo datum jeho legislativního zrušení v Českých zemích.", "section_level": 1}, {"title": "Komunismus a otroctví v Československu.", "content": "Komunistickým státem zřízené nápravné pracovní tábory, tábory nucených prací a pomocné technické prapory, jakož i některé věznice, představovaly v podstatě novodobé otrokářské instituce, v nichž byly desetitisíce politických vězňů a „politicky nespolehlivých“ občanů (např. kněží, kulaků, členů nekomunistických stran, šlechticů, hrdinů západního odboje a další lidí s (předpokládaným) „nepřátelským poměrem k socialistickému zřízení“) nuceny k otrocké práci.  Pracovalo se často v nelidských podmínkách, s nesplnitelnými normami, jejichž nenaplnění bylo tvrdě postihováno. V některých odvětvích docházelo k velkému počtu úmrtí či doživotnímu zmrzačení vězňů a napravovaných, neboť dodržování běžných pravidel bezpečnosti práce bylo považována za luxus, na který „tento typ pracujících“ nemá nárok. Další skupinou podrobenou nezákonné internaci a využívanou jako levná pracovní síla představovaly řeholní sestry.", "section_level": 2}, {"title": "Sexuální otroctví v Česku.", "content": "Také dnes se v Česku vyskytují určité formy sexuálního otroctví, která je opakovaně kritizována mezinárodními nevládními organizacemi za laxní přístup k boji proti obchodu s lidmi a souvisejícím sexuálním otroctvím, které je rozšířeno hlavně v rakouském a německém pohraničí. České trestní právo otroctví hodnotí jako trestný čin zbavení osobní svobody.", "section_level": 2}, {"title": "Historické podoby otrokářství.", "content": "Neolitická revoluce souvisí se zavedením otrokářství, protože předchozí lovci a sběrači byli společností rovnostářskou, která byla většinou polygamní, neznaje otcovství, majetek či války.", "section_level": 1}, {"title": "Otroctví ve starověku.", "content": "Otroctví bylo ve starověku velmi rozšířené, zmiňováno bylo již v nejstarších literárních památkách jako je Chammurapiho zákoník. V Mezopotámii bylo postavení otroka buď jako věci (celkem luxusní a méně časté) či otroka, který splácel svůj dluh (častější varianta), ale nemohl býti prodán. V Egyptě se rozmáhá během Střední říše a otroci jsou také značkováni pro případ útěku.", "section_level": 2}, {"title": "Otroctví ve starověkém Římě.", "content": "Ve starověkém Římě mělo otroctví nejprve patriarchální povahu. Spolu s rozvojem státu však došlo i ke změně chápání postavení otroka z neplnoprávného člověka na živou věc. Postavení otroka římské právo definovalo zásadou \"servus nullum caput habet\" (otrok nemá žádnou „hlavu“, nemá právní osobnost) ze které však v různých konkrétních případech slevováno. Postupem času se v Římě zvyšoval počet státních i soukromých otroků, kteří se otroky stávali jako potomci otroků, váleční zajatci či z jiného důvodu (zotročení pro nevděk, zotročení pro dluhy, podvodný prodej svobodného občana do otroctví, kterého se prodávaný dobrovolně účastnil atd.). Ačkoliv nesměl být svobodný člověk bezdůvodně zotročen, tak k takovým porušením práva v určitých fázích dějin Římské říše často docházelo.  Z otroctví mohl být člověk propuštěn, ve výjimečných případech dokonce pojil zákon propuštění z otroctví s vykonáním nějakého skutku či dlouhodobější jednání (např. záchrana života císaři či pracování určitý počet let v nějakém povolání). Počátkem císařství bylo propouštění otroků natolik rozšířené, že byly vydány zákony (Lex Fufia Caninia a Lex Aelia Sentia), které propouštění omezovaly. V poslední fázi dějin Římské říše často docházelo ke splývání postavení kolónů a otroků a pod vlivem křesťanství i ke změně chápání osoby otroka. V mnoha oblastech přešel otrokářský systém plynule do systému feudálního.", "section_level": 2}, {"title": "Otroctví ve starověkém Izraeli.", "content": "Otroctví ve starověkém Izraeli se odlišovalo od institutu otroctví v jiných starověkých společnostech. Tato skutečnost vyplývala z toho, že náboženství starého Izraele vytvořilo také na svou dobu ojedinělé etické učení a právní systém, v nichž byly silné důrazy na sociální cítění.  V židovském právu zůstával otrok lidskou bytostí a byl subjektem práva, tj. byl nositelem práv. Mojžíšův zákon chránil otroka proti svévolnému mrzačení a stíhal jeho usmrcení otrokovým pánem. Pokud pán poškodil zrak nebo chrup otroka, byl povinen ho jako kompenzaci propustit (Ex 21,26-27). Otrokův život byl chráněn jako život kteréhokoli jiného člověka. Deuteronomium (23,15-16) dokonce zaručuje uprchlým otrokům azyl a zakazuje jejich vydání jejich pánům. Toto ustanovení ostře kontrastuje s tím, co je známo z jakéhokoli starověkého právního systému a zejména z práva římského. Ve prospěch izraelských otroků existovala ustanovení o sobotním odpočinku (Ex 20,10), ustanovení o účasti na slavení pesachu (Ex 12,44), svátků týdnů (Dt 16,11), ustanovení časově omezující otroctví otroků izraelského původu (Ex 21,2; Dt 15,12) a chránící zájmy otrokyň prodaných za družky svých pánů (Ex 21,7-11).", "section_level": 2}, {"title": "Arabský obchod s otroky.", "content": "Třetina populace raných islámských států západního Súdánu (dnešní Západní Afrika) jako Ghana (750–1076), Mali (1235–1645), Segou (1712–1861) a Songhaj (1275–1591) byla zotročena.  Otroci byli zakoupeni nebo odchyceni na hranicích islámského světa a poté importováni do hlavních center, kde probíhaly trhy s otroky odkud byli ve velkém distribuováni. V 9. a 10. století černí otroci mohli představovat alespoň polovinu z celkového počtu obyvatel dolního Iráku. Ve stejné době mnoho otroků v regionu také pocházelo ze Střední Asie a Kavkazu a mnoho otroků bylo také pořízeno za válek s křesťanskými národy středověké Evropy.", "section_level": 2}, {"title": "Otroctví v Evropě.", "content": "Český historik Josef Žemlička ve své knize \"Čechy v době knížecí\" píše: \"„Obchod s otroky v Evropě provozovali po celý raný a z části vrcholný středověk většinou židé. V té době Praha patřila k hlavním evropským překladištím otroků. Od západních i východních Slovanů mířily otrocké transporty na trhy většinou v orientu. Židovští obchodníci také dopravovali kolem 12. stol. na uherské trhy jak cizí zajatce, tak i část zotročeného domácího lidu.“\"  V dobách kolonialismu Evropané využívali otroky ve svých koloniích. Například cukrová třtina se přepočítávala na životy otroků..  Nicméně již v roce 1807 deklarovala Velká Británie za nelegální veškerý obchod s otroky, o rok později zákaz následovali Dánové, Švédové, a dovoz otroků z Afriky zakázaly také Spojené státy. V roce 1823 obchod s otroky ukončili Portugalci a Holanďané, jejichž námořní kapitáni měli na transatlantickém obchodu s otroky lví podíl, jej zákonem zakázali až v roce 1863.", "section_level": 2}, {"title": "Otroctví v Africe.", "content": "Atlantický obchod s otroky začal v roce 1441, když portugalský kapitán Antam Gonçalvez na západním pobřeží Sahary získal dva černé otroky, muže a ženu, a dodal je Jindřichu Mořeplavci, za což byl povýšen do rytířského stavu. O čtyři roky později Portugalci postavili pevnost na ostrově Arguin při pobřeží dnešní Mauretánie.  Obchod s otroky vzkvétal od poloviny 14. století, především v návaznosti na pěstování cukrové třtiny, které se postupně rozšiřovalo v oblasti Středomoří (Evropané se z ní naučili vyrábět cukr od Arabů v průběhu Křížových výprav). Kromě zisku otroků ovšem Portugalci chtěli získat i přístup na trh se zlatem. V roce 1415 nedokázali udržet marockou Ceutu, což mělo na jejich podíl v obchodě s touto komoditou nemalý vliv. Arguin tak měl sloužit jako obchodní místo pro karavany se zlatem mířící jinak do Maroka.  Otrokářství bylo ovšem běžné i v samotných afrických společnostech, které v řídce osídlených oblastech trpěly nedostatkem pracovní síly. Portugalci tak od počátku získali řadu obchodních partnerů, kteří byli do obchodu s otroky zapojení již dříve – například Maurové či království Wolofů (tamní král neváhal Maurům a později i Portugalcům prodat i své poddané výměnou za koně a jiné zboží. Za devět až čtrnáct otroků získal král jednoho koně, pomocí nichž pořádal razie na další otroky a žil tak z obchodu s nimi). Řada kmenů ovšem se do tohoto obchodu odmítala zapojit (do konce 17. století se mu vyhýbal lid Jola, nikdy se jej nezúčastnil lid Baga (dnešní Guinea) či Kru (dnešní Libérie)). Navíc příslušníci těchto kmenů kladli v otroctví velký odpor a snažili se zabít své pány či sami sebe, což nakonec Evropany zcela odradilo od jejich zotročování.  V roce 1482 Portugalci založili pevnost Elmínu na Zlatém pobřeží, čímž obešli transsaharský obchod a získali přístup přímo ke zdroji zlata. V roce 1506 již tvořily příjmy z obchodu se zlatem čtvrtinu příjmů portugalské koruny a teprve po roce 1700 jej ve výnosnosti vystřídali otroci. Od Akanů na Zlatém pobřeží bylo zlato kupováno za otroky dovážené z jiných částí Afriky. Koně v místních podmínkách totiž neměli dlouhou životnost a dřívější dodávky palných zbraní zakázal papež v obavě, že by se mohly dostat do rukou muslimů. Otroky sem Portugalci dováželi především z Beninu, který mohl po územních expanzích prodávat zajatce. Ve strachu ze ztráty pracovní síly ovšem místní vládce v roce 1516 vývoz otroků zakázal. Portugalci tak Akanům dodávali otroky z delty Nigeru a Iby žijící dále na východ.  V roce 1500 začali Portugalci na ostrově Svatý Tomáš pěstovat cukrovou třtinu. Pracovní sílu získávali v nedalekém Kongu. Konžský král Afonso Mbemba Nzinga nastoupil na trůn v roce 1506. Od Portugalců přijal písmo, některé technologie a pravidelně s nimi obchodoval; byl křesťanem stejně jako jeho otec. Pro značný úpadek a vylidnění, které byly spojeny s obchodem s otroky – obyvatelé Konga se zotročovali navzájem v touze po portugalském zboží, v roce 1526 Portugalci z Konga odváželi dva až tři tisíce otroků ročně – Afonso ovšem obchod omezil. Přesto se toto království nadále rozmohlo a přetrvalo až do poloviny 17. století. Portugalci následně založili významné středisko obchodu s otroky v Luandě (roku 1576). Otroky odtud vozili do Portugalska, na Madeiru, Svatý Tomáš a od roku 1532 též do Ameriky, jejíž domorodé obyvatelstvo bylo decimováno epidemiemi evropského původu. Od roku 1540 se cukrová třtina pěstovala i v Brazílii. Zejména kvůli své vyšší imunitě se afričtí otroci v Americe osvědčili a na konci 16. století tam již mířilo 80% afrického vývozu otroků.  Výsadní pozici Portugalců zničili Nizozemci, kteří se nejprve zmocnili severní Brazílie (roku 1630), Elmíny (1637) a přechodně i Luandy (1641). Za velice nízké ceny pak otroky vyváželi hlavně do střední Ameriky. Jejich pozice posléze převzali Britové a Francouzi prostřednictvím společností se zvláštními privilegii (např. \"Royal African Company\" v roce 1672), které v 18. století vystřídali soukromí obchodníci s otroky - jejich společnosti sídlili hlavně v Liverpoolu a Nantes. Například na někdejší francouzskou kolonii Haiti byl dovezen necelý milion Afričanů (ti zde v roce 1791 uskutečnili úspěšnou vzpouru).  Nebyli to jen Evropané. Podle střízlivých odhadů arabští otrokáři v osmnáctém a devatenáctém století odvlekli z Afriky deset až osmnáct milionů lidí. Arabští otrokáři jsou aktivní dodnes.  Otrokářství mělo jednoznačně záporné dopady na růst počtu obyvatel v některých částech Afriky, například v Angole. V jiných částech Afriky jsou však reálné dopady přítomnosti Evropanů sporné. Je nutno vzít v potaz, že ve stejné době Evropané do Afriky zavlekli některé nemoci, jichž byla území na jih od Sahary dříve ušetřena pro svou izolaci, na druhou stranu sem Evropané přinesli vysokokalorické plodiny z Ameriky – manihot (kasava) a kukuřice. Demografické dopady těchto změn byly jistě také významné.", "section_level": 2}, {"title": "Otroctví v Jižní Americe.", "content": "Otroctví v Jižní Americe má svůj počátek v době kolonizace. S otroctvím samotným začal Francisco Pizarro, když pro něho odmítli pracovat místní Inkové, ve značné míře na něm byli závislí i Portugalci.  Otrokářství v podobě využívání místních lidí bylo u Španělů spíše výjimkou než pravidlem, rozšířenější byl dovoz černých otroků z Afriky. Portugalci zpočátku využívali jihoamerické indiány častěji a zpočátku podnikali rozsáhlé otrokářské výpravy i do španělských držav a na území jezuitských redukcí. Tuto praxi ukončily až drtivé porážky, které jim v bitvách u Caazapá Guazú (1639) a na řece Mbororé (1641) připravily jezuity vyzbrojené a vedené indiánské milice.  Konec otroctví v Brazílii přišel 13. května 1888, kdy podpisem princezny-regentky Isabely vstoupil v platnost tzv. Zlatý zákon, který je zrušil. Zákon ve svých důsledcích vedl k pádu monarchie, kterou svrhl o rok později puč zorganizovaný rozzuřenými plantážníky, kteří se přidali k republikánům. Obnovit otroctví se jim už ale po vyhlášení republiky nepovedlo.", "section_level": 2}, {"title": "Otroctví v Asii.", "content": "Megasthenés ve svém díle Indika otroky mezi sedmi popisovanými skupinami obyvatelstva nezmiňuje. Pravděpodobně první známý případ, kdy se vladař zajímal o postavení otroků, pochází z Maurjovské říše za vlády Ašóky (304–232 př. n. l.).", "section_level": 2}, {"title": "Otroctví v Osmanské říši.", "content": "Tataři z Krymského chanátu a Nogajci, kterým vládli krymští chánové, potomci Čingischána a od 15. století vazalové osmanského sultána, podnikali téměř každý rok loupeživé vpády při kterých byla vylidněna prakticky celá jižní a východní Ukrajina. Někteří historici odhadují, že při nájezdech obávané krymskotatarské jízdy tzv. sklízení stepí, mezi 15. a 18. století, bylo odvlečeno a prodáno do otroctví v Osmanské říši až 3 miliony lidí, především Ukrajinců, ale také Rusů, Bělorusů a Poláků. V roce 1571 byla krymskými Tatary vypálena dokonce i Moskva a mnoho tisíc obyvatel odvlečeno do otroctví. V roce 1663 podnikli krymští Tataři společně s Turky sérii krutých vpádů na Moravu při kterých bylo uneseno do otroctví na 12 000 lidí, především mladých dívek a dětí.. \"\"Čoskoro sa začalo ohavné neslýchané prznenie a znásilňovanie žien a panien,\"\" píše očitý svědek evangelický farář Štefan Pilárik o ženách, které Tataři odvlekli. Otrokářské nájezdy Tatarů ukončila až ruská carevna Kateřina Veliká ovládnutím Krymského chanátu roku 1783.  Při nájezdech berberských (barbarských) pirátů ze Severní Afriky bylo odvlečeno do otroctví přes 1 milion Evropanů. Zlatý věk severoafrických pirátů nastal v 16. a 17. století, kdy spojili své síly s Osmanskými Turky a řádili až u pobřeží Irska a Islandu. Do čela severoafrických pirátů se počátkem 16. století postavil obávaný turecký pirát Chajruddín Barbarossa. V roce 1571 byla spojená turecko-alžírská flotila poražena Svatou Ligou v krvavé bitvě u Lepanta, ale během několika let získali piráti svojí převahu ve Středomoří zpět. Pobřeží Itálie, Španělska a středomořských ostrovů bylo prakticky vylidněno, obyvatelé byli odvlečeni do otroctví nebo uprchli do hor, do otroctví byl unesen i mladý Miguel de Cervantes a několik let žil jako otrok v Alžíru, než byl vykoupen svou rodinou. Definitivní konec pirátství v Severní Africe nastal až roku 1830 po dobytí Alžíru francouzskou armádou.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětský Gulag.", "content": "Gulag byl sítí sovětských pracovních táborů, do kterých byli umísťováni politicky nespolehliví jedinci a skupiny. Vězni pracovali v nuzných podmínkách často nedostatečně vybavení. Za práci dostávali pouze jídlo. Počet obětí Gulagu se odhaduje na více než 8 milionů lidí - Solženicin uvádí počty násobně větší.", "section_level": 2}, {"title": "Sexuální otroctví.", "content": "Sexuální otroctví je datováno už od starověku. Většinou souviselo s mnohoženstvím nebo právem vlastnit otroky, méně často bylo dědičné. Za druhé světové války např. zneužívali japonští vojáci zadržené jihokorejské ženy, které využívali jako svoje sexuální otrokyně.", "section_level": 1}, {"title": "Naděje na změnu.", "content": "Už od doby, kdy bylo otroctví a zneužívání žen oficiálně zakázáno, působí v řadě zemí misie, které pomáhají uprchlým obětem, stejně tak i neziskové organizace, jako je organizace Česko proti chudobě. Značnou činnost vyvíjejí především jezuité, kteří dodnes působí v mnoha zemích Jižní Ameriky, kde je kdysi přivedli Španělé a Portugalci, aby místní obyvatele převedli na víru. V arabských zemích je zase vyvíjen tlak na poskytnutí \"větších práv pro ženy\", které se někdy nemohou vzdělávat a manžel je může prodat na trhu.  Problémem sexuálního otroctví z hlediska chudoby a klesání počtu obyvatel se zabývá organizace Člověk v tísni. Také řeší potíže s nedostatkem obyvatel a hromadnými odchody obyvatelstva, které věří dealerům a snadno se stane obětí obchodníků s lidskými orgány a majitelů nevěstinců. Ale mnoho se zlepšilo. Po vrcholu v 90. letech způsobeném pozvolným stoupáním počtu otroků od 80. let je v současnosti počet otroků na světě celkově nižší než dříve, zajatců v občanských válkách také ubývá. Také ženy získaly více příležitostí a alespoň částečně mají ve většině zemí šanci na normální život a minimálně základní vzdělání.", "section_level": 2}, {"title": "Zákaz otroctví v katolické církvi.", "content": "Obecně odmítavou a závaznou oficiální reakci katolické církve na otrokářství obsahuje encyklika \"Sicut Dudum\" papeže Evžena IV. z 13. ledna 1434, která se týkala zotročování domorodců na Kanárských ostrovech španělskými obchodníky. Papež nařídil všechny otroky propustit na svobodu do 15 dnů od vyhlášení encykliky a neuposlechnutí jeho příkazu, jakož i další pokračování v obchodu s lidmi, trestal tehdy nejtěžším možným trestem pro křesťana, automatickou exkomunikací. Španělští dobyvatelé, kteří do té doby považovali domorodce za druh zvířat a nikoliv za lidi, ovšem nařízení neuposlechli a nadále ho ignorovali.  V roce 1462 papež Pius II. označil otrokářství jako těžký hřích (magnum scelus). V roce 1537, papež Pavel III. opětovně zakázal zotročování Indiánů a ostatních lidí v papežské bule Sublimus Dei, což zopakoval a potvrdil i Papež Urban VIII. v roce 1639 při schvalování Jezuitské mise do Afriky a papež Benedikt XIV. 22. prosince 1741 v bule Immensa Pastorum principis, která odsoudila otrokářství jako takové a která výslovně jmenovala otrokářství v Americe.", "section_level": 1}, {"title": "Afričtí otroci v USA.", "content": "Přítomnost černých otroků provází kolonizaci Amerického kontinentu od samého počátku. Již v roce 1619 přistála první loď s otroky v Jamestownu. Jejich počáteční status je však podobný ostatním kolonizátorům – jejich vztah k majiteli je zajištěn smluvně. Do 60. let 17. století bylo také zvykem pokřtěné otroky propouštět na svobodu. Postupně, jak hospodářský význam otroctví v jižní části Spojených států narůstal, se však jejich situace zhoršovala a nové zákoníky \"Slave codes\" jim vymezovaly postavení téměř bezprávného majetku.  Významnými otrokáři v Americe byla rodina Carrollů a jejich bohatství bylo založeno na práci otroků. Charles Carroll byl v zásadě proti otroctví a říkal: „Proč udržovat naživu otázku otroctví? Všichni připouštějí, že je to velké zlo.“ Přestože podporoval jeho postupné zrušení, své vlastní otroky neosvobodil. Carroll představil návrh postupného zrušení otroctví v marylandském Senátu, ale návrh neprošel. V roce 1828, ve věku 91 let, působil jako prezident „Auxiliary State Colonization Society of Maryland“ (Pomocné státní kolonizační společnosti v Marylandu), marylandské pobočky „American Colonization Society“ (Americké kolonizační společnosti), která se věnovala návratu černých Američanů zpět do Afriky, ke svobodnému způsobu života v zemích jako je Libérie.  Otroctví bylo v USA zrušeno prezidentem A. Lincolnem v roce 1863 – ale pouze na území Unií neovládaných \"povstaleckých států\" a z propagačních důvodů (snaha o zabránění uznání Konfederace Evropou). Otroctví v celých USA bylo zrušeno až víc než půl roku po jeho smrti 6. prosince 1865. Z formálního hlediska však došlo ke zrušení otroctví na území USA až v únoru 2013, kdy jako poslední americký stát dokončilo ratifikaci třináctého dodatku ústavy Mississippi.", "section_level": 1}, {"title": "Chronologický přehled zrušení otroctví.", "content": "V achaimenovské Perské říši bylo otroctví zrušeno s přijetím věrouky zoroastrismu, jenž institut otroctví zakazuje, vládnoucí vrstvou v 6. století př. n. l., což vedlo například k propuštění Židů z babylonského zajetí.  V těchto zemích bylo otroctví zrušeno v následujícím roce:", "section_level": 1}], "src_summary": "Otrokářství je označení systému, ve kterém se využívá práce nesvobodných lidí (otroků), kteří jsou po právní i faktické stránce obchodovatelným majetkem zbaveným osobní svobody. V širším slova smyslu se hovoří o otroctví i v případech, kdy je jedna osoba na druhé natolik závislá, že je nucena pro ni proti své vůli pracovat a je tím zbavena osobní svobody, byť se teoreticky nejedná o stav protiprávní nebo právem přímo definovaný.", "tgt_summary": "奴隶制是指奴隶主拥有奴隶的制度,奴隶是指被当成财产,其阶级与牲畜一样,受他人(奴隶主)支配的人类,没有自己的人格、自由、权利,可以买卖,且奴隶主可强迫奴隶工作而不支付薪酬,且无人身自由者。如果人类社会中大部分物质生产领域劳动者主要是奴隶,也就是社会经济的主要生产主体靠着是奴隶,马克思主义将这种社会称为奴隶社会。", "id": 1149904}
{"src_title": "Vladimir Putin", "tgt_title": "弗拉基米尔·普京", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodil se 7. října 1952 v sovětském Leningradu. Dle svých vlastních slov byl na přání své matky pokřtěn tajně, aby o tom nevěděl jeho otec, který byl členem Komunistické strany (KSSS). Občas se spekuluje o Putinově etnickém původu. Dle některých je původem Veps. Sám nicméně na tuto otázku nikdy neodpověděl. Oba jeho rodiče byli dělníky. Otec bojoval jako voják Rudé armády ve druhé světové válce, v zimě 1942 byl těžce raněn při obraně rodného města. Matka přežila celé období německé blokády Leningradu. Putin měl i dva sourozence, narozené ve 30. letech. Jeden bratr však zemřel pár měsíců po narození a druhý zemřel na záškrt při obležení Leningradu. Putinova babička byla zabita německými vojáky a jeho strýcové z matčiny strany zahynuli na frontě.  28. července 1983 se Putin oženil s Ljudmilou Alexandrovnou Škrebněvovou, učitelkou francouzštiny a španělštiny, bývalou letuškou. Mají dvě dcery: Marii, narozenou roku 1985, a Jekatěrinu, narozenou roku 1986. V prosinci 2015 se Vladimir Putin svými dcerami pochlubil před reportéry a posluchači na pravidelné výroční tiskové konferenci:  V roce 2014 se však manželé rozvedli. Po rozchodu s Ludmilou byl Vladimir Putin často viděn ve společnosti ruské gymnastky Aliny Kabajevové. Později se šířily pověsti o blízkém přátelství Putina a Wendi Dengové, exmanželky mediálního magnáta Ruperta Murdocha.  Od roku 2000 až do roku 2014 vlastnil fenu labradorského retrívra jménem Konni. Konni se dle všeho stala součástí jeho rodiny a často se se svým majitelem účastnila jednání nebo rozhovorů.", "section_level": 1}, {"title": "Působení v KGB.", "content": "Putin ukončil v roce 1975 studium práv na Leningradské státní univerzitě. Již v průběhu studia na vysoké škole se stal členem sovětské tajné služby KGB a Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS). Členem KSSS zůstal až do rozpadu Sovětského svazu roku 1991. V letech 1985–1990 působil jako sovětský agent na území Německé demokratické republiky (NDR), a to v Drážďanech. Zabýval se zde především průmyslovou špionáží. Během svého pobytu v Německu dále zlepšil své znalosti němčiny. Podle zpráv hovoří tímto jazykem velmi dobře. Po zhroucení východoněmeckého režimu se Putin vrátil do SSSR a ve službách KGB dále působil na oddělení mezinárodních vztahů Leningradské státní univerzity.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Putinova éra je od počátku spjata s kontrolou tisku a médií a s mocensky motivovaným bojem proti některým oligarchům, kteří se k bohatství a politickému vlivu dostali již v 90. letech. Je také spjata s pokračováním a ukončením války v Čečensku. Putin udržuje těsné vztahy s Ruskou pravoslavnou církví; za jeden ze svých úspěchů pokládá sjednocení exilové a domácí ruské pravoslavné církve v květnu 2007. Časopis \"Time\" jej v roce 2007 vyhlásil \"Osobností roku\". Za „nejnesympatičtějšího člověka na světě“ naopak označil Putina komentátor časopisu Forbes a přirovnal ho ke Stalinovi. Proti vládě Vladimira Putina se od samého počátku ohrazovala ruská opozice.  Putin si začal budovat mediální obraz silného, zdravého a aktivního vůdce, což vzdáleně připomíná tzv. „kult osobnosti“ z komunistické doby. Často se objevoval v televizi při různých sportovních aktivitách, jakými jsou např. rybolov, střelba, ale i judo. Jako věřící a abstinent byl často zmiňován jako vzor pro mnohé Rusy. Putin rozvíjel dobré vztahy s dalšími světovými státníky tehdejších let. Vztahy s nimi ochladly až s plánem výstavby americké radarové a raketové základny ve střední Evropě (tj. v Polsku a Česku) a s konfliktem v Gruzii v srpnu roku 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Raná politická kariéra.", "content": "V roce 1991 Putin opustil na vlastní žádost KGB a nastoupil na odbor vnějších vztahů na petrohradské radnici, kterou v té době vedl Anatolij Sobčak, dřívější předseda leningradské městské rady a po roce 1991 první demokraticky zvolený starosta Petrohradu. Během pokusu o puč proti Gorbačovovi v roce 1991 se Putin postavil na Sobčakovu a Jelcinovu stranu, což mu po potlačení puče významně pomohlo v jeho další kariéře.  25. července 1998 byl jmenován šéfem ruské bezpečnostní služby FSB (nástupkyně KGB), v jejímž čele stál asi rok do srpna 1999.", "section_level": 2}, {"title": "Politický vzestup za druhé čečenské války 1999.", "content": "Putinova politická kariéra dostala impuls v letech 1999-2000, když mu bylo svěřeno řešení situace vzniklé ve spojitosti s druhou čečenskou válkou. Část čečenských separatistů v čele s Achmatem Kadyrovem přešla během druhé čečenské války na stranu Ruska a Kadyrov byl Putinem jmenován hlavou čečenské správy. Putinův tvrdý postup v této otázce ho dostal do povědomí širokých vrstev ruského obyvatelstva a zajistil mu zvýšenou popularitu. Podle názoru Tomáše Šmída, politologa fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, ale \"Jelcin nebo Putin vraždili Čečence a Rusy žijící v Čečensku po desetitisících\".", "section_level": 2}, {"title": "Předseda vlády a prezident.", "content": "Od 16. srpna 1999 vykonával Putin úřad premiéra, po abdikaci prezidenta Borise Jelcina 31. prosince 1999 se stal úřadujícím prezidentem. Po vítězství v prezidentských volbách 26. března 2000 se stal řádným prezidentem od 7. května téhož roku, druhé funkční období zastával po vítězství v prezidentských volbách 14. března 2004 od 7. května 2004 do 7. května 2008. Od 8. května 2008 do 7. května 2012 zastával funkci předsedy vlády. Od 7. května 2012 zastává opět funkci prezidenta RF. Za jeho vlády se Rusko vymanilo z 15 let trvající hospodářské krize. Nepodařilo se sice vyřešit všechny problémy svazující ruskou ekonomiku v období vlády Borise Jelcina, ale hospodářství se zbavilo některých chronických nedostatků, které je trápily. Již v prvním roce svého působení v prezidentském křesle nastartoval Putin ruskou ekonomiku tak, že experti mluvili o hospodářském zázraku. Tento vzestup ovšem úzce souvisel s tehdy stoupajícími cenami energetických surovin, hlavně zemního plynu a ropy.  Velké diskuze byly okolo Putinova nástupce, žhavými kandidáty byli např. Sergej Ivanov nebo premiér Viktor Zubkov, jeho nástupcem se nakonec stal vicepremiér Dmitrij Medveděv, dlouholetý Putinův spolupracovník již od dob jeho působení v Petrohradě (Sankt-Petěrburgu). Medvěděv požádal Putina, aby se po vypršení svého prezidentského mandátu stal ruským premiérem. Sám Putin vedl svou politickou stranu Jednotné Rusko do prosincových parlamentních voleb, které strana vyhrála s výrazným ziskem 63,5 % hlasů.  Putin opakovaně hodnotil velmi negativně represe Stalinova režimu, které si vyžádaly miliony obětí, a například v roce 2009 prohlásil:", "section_level": 2}, {"title": "Třetí období ve funkci prezidenta.", "content": "Napětí mezi Ruskou federací a USA vzrostlo v červnu 2013, poté co v Rusku vyhledal útočiště Edward Snowden. Odlišné pohledy se projevily rovněž po vypuknutí občanské války v Sýrii – představitelé USA tehdy označili použití chemických zbraní Asadovým režimem za důvod k vojenské intervenci – Putin následně v komentáři pro list \"The New York Times\" argumentoval, že chemické zbraně nepoužila syrská armáda, ale opoziční síly, načež se americkým a ruským diplomatům podařilo zprostředkovat dohodu, podle které byly syrské chemické zbraně zneškodněny.  Poté co 22. února 2014 byl po opozičních protestech na Ukrajině ukrajinský prezident Viktor Janukovyč sesazen z funkce, podle některých názorů protiústavně, a uprchl do Ruska, odmítl Putin uznat legitimitu nově ustavené ukrajinské vlády. V noci z 22. na 23. února pak ruským bezpečnostním složkám nařídil přípravu obsazení Krymu. V březnu 2014 obsadili neoznačení ruští vojáci a proruské milice území ukrajinské autonomní oblasti Krym mimo smluvní námořní základnu a jiná stanoviště ruských ozbrojených sil. Poté bylo na Krymu uspořádáno referendum, na základě jehož výsledků Krym vyhlásil samostatnost a požádal o začlenění do Ruské federace. Západní vlády reagovaly krom jiného zavedením ekonomických sankcí vůči Rusku. 18. května 2014 prohlásil Putin, že Krym byl vždy součástí Ruska a následně schválil připojení Krymu k Ruské federaci. Poté se rozhořela válka na východní Ukrajině. Od určité fáze tohoto konfliktu začalo Rusko podle některých svědectví aktivně vojensky, materiálně a také diplomaticky podporovat separatisty na východní Ukrajině v jejich snaze vytvořit tzv. Nové Rusko. Průzkum veřejného mínění z ledna 2015, který zadal Taras Berezovec, ukrajinský politolog a stoupenec navrácení Krymu Ukrajině, zjistil že většina oslovených obyvatel Krymu podporuje připojení Krymu k Rusku.  V červnu 2015 Putin ostře odmítl úvahy, že se Rusko chystá napadnout bývalé sovětské pobaltské republiky nebo jiné státy. Také obvinil Spojené státy, že tyto obavy podporují.  V lednu 2016 Putin během setkání se svými příznivci ve Stavropolu kritizoval Lenina a bolševickou stranu za vraždu ruského cara a jeho rodiny a za represe proti pravoslavné církvi. Zároveň prohlásil, že když sloužil v KGB, tak věřil komunistickým ideálům o \"rovné a spravedlivé společnosti\", které se podle něj podobají tomu co hlásá bible, ale že realita života v Sovětském svazu byla ideálům socialistických utopistů hodně vzdálená. Zároveň prohlásil, že komunistické a socialistické ideje o \"rovné a spravedlivé společnosti\", které mu svým myšlenkovým obsahem připomínají bibli, se mu líbí dodnes, a stále si uchovává stranickou legitimaci.  Putin v minulosti opakovaně odsoudil stalinské represe, ale zároveň chápe sovětské vítězství pod vedením Stalina ve druhé světové válce jako otázku přežití ruského národa a na setkání ve Stavropolu řekl: \"Myslím, že kdyby neexistovala koncentrace celostátních zdrojů, Sovětský svaz by se nemohl připravit na válku s nacistickým Německem. A byla by tu velká pravděpodobnost porážky s katastrofálními důsledky pro naši státnost, pro ruský národ a další národy Sovětského svazu.\"  Dne 6. prosince 2017 Vladimir Putin oznámil, že v prezidentských volbách v březnu 2018 bude opět kandidovat na hlavu státu jako nezávislý kandidát. Podle některých ruských komentátorů se údajně rozhodl pro tuto možnost, aby byl vnímán jako nadstranický kandidát.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrté období ve funkci prezidenta.", "content": "Putin byl v úřadu prezidenta Ruské federace potvrzen volbami v březnu 2018 na šest let do roku 2024.  Po demisi ruské vlády a jejího předsedy Dmitrije Medveděva jmenoval Putin 16. ledna 2020 dosavadního vedoucího Federální daňové služby Michaila Mišustina novým premiérem. Medveděv se stal místopředsedou Bezpečnostní rady státu, které sám Putin předsedá.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy se Spojeným královstvím.", "content": "Krátkou dobu po nástupu Theresy Mayové do funkce premiérky a po referendu o brexitu se rýsovalo zlepšení do té doby špatného vztahu mezi Spojeným královstvím a Ruskem. Mayová požádala o telefonický rozhovor s Putinem, který se uskutečnil dne 10. srpna 2016, a chtěla se s ním setkat na summitu G20 začátkem září 2016 v Číně.", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy se Spojenými státy.", "content": "Koncem června 2015 se uskutečnil telefonický rozhovor prezidentů Putina a Baracka Obamy, který byl jejich prvním od února 2015. Při tomto hovoru vyzval Obama ruského prezidenta, aby stáhl vojáky a válečnou výzbroj z východní Ukrajiny. O Putinově odpovědi nebylo nic sděleno. Oba prezidenti se dohodli na tom, že se v blízké budoucnosti sejdou zástupce ruského ministra zahraničí Grigorij Karasin a americká pověřenkyně pro evropské záležitosti Victoria Nuland, aby vyjednávali o řešení ukrajinského konfliktu. Hovořili spolu i o dalších otázkách, jako je válka proti Islámskému státu.  Po vítězství Donalda Trumpa ve volbách prezidenta USA 2016 se rýsovala nová kapitola v rusko-amerických vztazích. Dne 14. listopadu 2016 se uskutečnil první telefonický rozhovor mezi prezidentem Putinem a zvoleným prezidentem USA Trumpem. Oba politikové si navzájem slíbili, že budou konstruktivně spolupracovat. Putin nabídl Trumpovi partnerský dialog za předpokladu vzájemného respektu a nevměšování se do záležitostí druhé strany. Oba se shodli na tom, že dosavadní vztahy obou zemí nejsou uspokojivé. Podle prohlášení Kremlu se musí obě strany „vrátit k pragmatické spolupráci k oboustrannému užitku, která zohlední zájmy obou států a bezpečnost a stabilitu ve světě“. Zvláště musí být propojeno úsilí obou států v boji proti mezinárodnímu terorismu a extremismu. Trumpův tým se vyjádřil, že zvolený prezident si přeje „silné a trvalé vztahy s Ruskem“.  V dubnu 2019 Putin prohlásil, že Rusko má s Donaldem Trumpem „mnoho neshod. Jeho vláda zavedla vůči Rusku řadu sankcí, se kterými nesouhlasíme a nikdy je nepřijmeme, protože je považujeme za kontraproduktivní.“ O snaze amerických demokratů sesadit prezidenta Trumpa z funkce uvedl: „Co dělají skupiny, které útočí na legitimně zvoleného prezidenta? Nesouhlasí s volbou amerického lidu. Je to krize politického systému, jakou jsme v historii USA nikdy neviděli.“", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy s Ukrajinou.", "content": "Bývalý americký poradce pro národní bezpečnost a poté státní sekretář (ministr zahraničních věcí) Henry Kissinger, který působil v administrativě prezidenta USA Richarda Nixona, analyzoval tyto vztahy na samém počátku krymské krize v březnu 2014 takto:  „Příliš často je ukrajinská otázka stavěna jako střet (dvou možností): zda se Ukrajina připojí k Východu nebo k Západu. Ale pokud má Ukrajina přežít a vzkvétat, nesmí být základnou jedné z těchto stran proti druhé - měla by fungovat jako most mezi nimi... Rusko musí akceptovat, že snaha vnucovat Ukrajině status jeho satelitu a tím opět posouvat hranice Ruska by odsoudilo Moskvu k opakování sebenaplňujících cyklů recipročních napětí s Evropou a Spojenými státy. Západ musí pochopit, že pro Rusko nemůže Ukrajina nikdy být pouhou cizí zemí. Ruské dějiny začaly tam, co bylo zváno Kyjevskou Rusí. Vzniklo tam ruské náboženství... Ukrajina byla součástí Ruska po celá staletí, a jejich dějiny se již předtím prolínaly... Několik z nejdůležitějších bitev za ruskou svobodu, počínaje bitvou u Poltavy v roce 1709, bylo vybojováno na ukrajinské půdě. Černomořská flota - prostředek Ruska k projekci jeho moci do Středozemního moře - má svou základnu v Sevastopolu, na Krymu, na podkladě dlouhodobého nájmu... Západ a Rusko nejednají podle těchto principů a situaci zhoršují. Pro západ není politikou démonizace Vladimira Putina, to je alibi pro její absenci“.", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy s Izraelem.", "content": "Izraelský prezident Re'uven Rivlin zrušil koncem února 2016 svoji plánovanou návštěvu Austrálie, která měla začít 13. března. Rivlinova kancelář to zdůvodnila tím, že prezident nemohl odmítnout pozvání Vladimira Putina ve chvíli, kdy se na mezinárodní úrovni jednalo o zastavení palby v Sýrii.  O setkání Rivlina s Putinem v moskevském Kremlu 16. března 2016 napsal korespondent izraelských novin Haaretz Barak Ravid krátkou zprávu již téhož dne. V ní vyzdvihl, že podle Rivlinova sdělení plánuje izraelský premiér Benjamin Netanjahu rovněž brzkou cestu do Moskvy.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní image.", "content": "Prezident Putin má v médiích obraz jakéhosi „drsného chlapíka“, který si libuje ve sportu či v outdoorových aktivitách a demonstruje svou fyzickou zdatnost účastí na neobvyklých nebo nebezpečných počínáních, jako jsou extrémní sporty či interakce s divokými zvířaty. Například roku 2007 deník \"Komsomolskaja pravda\" otiskl Putinovu fotografii s vyholenou hrudí, jak na Sibiři rybaří, pod titulkem: \"Buď jako Putin.\"  Fotografie z jeho různých akcí jsou součástí „vztahů s veřejností“. Podle časopisu \"Wired\" si Putin „záměrně pěstuje jakousi \"macho\" image s prvky superhrdiny“. Některé z jeho aktivit byly kritizovány.  Mezi pozoruhodné příklady Putinových akcí patří: lety ve vojenských proudových letounech, předvádění bojových umění, jízda na koni či raftu, rybaření a plavání ve studených sibiřských řekách, sestupy s ponorkou do hlubokých vod, střelba na tygra či ledního medvěda uspávací municí, jízda na motorce, kopilotování požárního letounu, který vrhá vodu na požár, střelba z kuše na velryby, pilotáž závodního automobilu, potápění se v archeologické oblasti, pokusy vést ohrožené jeřáby za motorovým rogalem a lov velké ryby. Jeho zatím poslední číslo byl exhibiční hokejový zápas s bývalými hokejovými hvězdami 16. května 2015 v Soči, ve kterém nastřílel 8 gólů. Stál před bránou a očekával přihrávky povětšinou od Pavla Bureho a Valerije Kamenského. Pomohl tak týmu k výhře 18:6  11. prosince 2010 na charitativním koncertě pro děti v Petrohradě Putin v doprovodu piana zazpíval píseň \"Blueberry Hill\". Na koncertě bylo přítomno množství hvězd z Hollywoodu i Evropy jako např. Kevin Costner, Sharon Stone, Alain Delon a Gérard Depardieu. Na stejné události (ale i dalších) Putin hraje vlasteneckou píseň ze svého oblíbeného sovětského špionážního filmu \"Štít a meč\".  Putinova kresba \"\"Узор на заиндевевшем окне\"\" (\"Vzor na jinovatkou porostlém okně\"), kterou namaloval během vánočních trhů 26. prosince 2008, se stala atrakcí charitativní aukce v Petrohradě a byla prodána za 37 milionů rublů. Doba vytvoření malby se shodovala s rusko-ukrajinským sporem o plyn v roce 2009, kdy byla řada evropských zemí uprostřed lednových mrazů ponechána osudu bez ruského plynu.  Existuje i množství písní o Putinovi. Mezi ty známější patří: \"[I Want] A Man Like Putin\" od skupiny Singing Together, \"Horoscope (Putin, Don't Piss!)\" skupiny Uma2rman, \"Go Hard Like Vladimir Putin\" od K. Kinga a Beniho Maniaci, \"VVP\" od tádžického zpěváka Tolibdžona Kurbanchanova, \"Our Madhouse is Voting for Putin\" od Working Faculty a \"A Song About Putin\" (\"píseň o Putinovi\") - protestsong od skupiny veteránů ruských výsadkových vojsk. Dále výše zmíněná \"Putin chujlo!\", zpočátku rozšířená na Ukrajině a poté do ostatních zemí.  Putinovo jméno i obraz jsou široce užívány jako reklama i jako značky produktů. Mezi příklady patří vodka Putinka, konzervované jídlo PuTin, kaviár \"Gorbuša Putina\" a řada triček s jeho obrazem.  Putin se také stal předmětem vtipů a \"častušek\" jako např. písně \"Před Putinem zde nebyl orgasmus\", která se objevila ve filmu \"Deň vyborov\".  Putin se také zjevil v dětské omalovánce \"Vova a Dima\" (vydané u příležitosti jeho 59. narozenin), kde je spolu s Medveděvem popisován jako příkladný, dobře se chovající malý chlapec. Také existuje \"Superputin\" - série online komiksů, kde je opět s Medvěděvem vyobrazen jako superhrdina, dále jako troll a ork ve hře \"World of Warcraft\".  Vladimir Putin byl dále vyobrazen internetovou osobností Nice Peter v jeho řadě na serveru YouTube \"Epic Rap Battles of History\" ve finální epizodě druhé řady, \"Rasputin vs. Stalin\" (vysílané 22. dubna 2013).  Ruský film s názvem \"A Kiss not for Press\" měl premiéru v roce 2008 na DVD. Film je založený na biografii Vladimira Putina a jeho manželky Ljudmily.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika a kontroverze.", "content": "V listopadu 2006 byl Putin médii obviněn z odpovědnosti za smrt bývalého důstojníka tajných služeb KGB a FSB, který přeběhl k britské MI6, a pozdějšího ostrého kritika jeho politiky Alexandra Litviněnka.  Putin byl kritizován za autoritářský styl vládnutí, za postup během druhé války v Čečensku, nebo za údajně opulentní životní styl a korupci. V roce 2011 po znovuzvolení Putina ruským prezidentem zasáhly Rusko masivní povolebních protesty, které byly největší od rozpadu Sovětského svazu.  Dne 27. února 2015 byl v Moskvě zastřelen neznámým pachatelem Boris Němcov. Stalo se tak dva dny před plánovaným masovým opozičním protestem a 17 dní poté, co Němcov veřejně projevil obavu, že ho „Putin nechá zabít za jeho kritiku role Ruska v ukrajinském konfliktu“. Putin tuto vraždu prohlásil za cílenou provokaci, odsoudil ji a nařídil její důkladné vyšetření a objasnění. V červenci 2017 byl za vraždu odsouzen Čečenec Zaur Dadajev a čtyři spolupachatelé. Spojitost mezi vraždou Němcova a Putinem nebyla prokázána.  Podle průzkumu, který provedla v květnu 2019 státní agentura VCIOM, důvěra Rusů v Putina klesla na 31,7 %, což bylo nejméně od roku 2006. Mezi důvody poklesu popularity byly uváděny „únava z prezidenta“, ekonomické problémy Ruska nebo důchodová reforma, která zvýšila věk pro odchod do důchodu. Zároveň však údajně 66 % respondentů schvalovalo Putinovu politiku a nad tímto nesouladem vyjádřil Putinův mluvčí Peskov podivení. Agentura VCIOM následně upravila metodiku a v novém průzkumu zjistila, že prezidentovi důvěřuje 72,3 % dotázaných lidí, což se blíží i zjištěním jediné nezávislé sociologické agentury v Rusku Levada.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika během ukrajinské krize.", "content": "V souvislosti s ukrajinskou krizí a později ruskou vojenskou intervencí na Ukrajině začali fotbaloví fanoušci FK Metalist Charkov a FK Šachtar Doněck při pochodu Charkovem v březnu 2014 během společného zápasu veřejně prozpěvovat píseň Putin chujlo! s velmi negativním a vulgárně urážlivým vyzněním. Popěvek se (i jako pouhé úsloví) záhy stal populárním u odpůrců Putina především na Ukrajině. Část veřejnosti postup Ruska v souvislosti s Ukrajinou přirovnávala k postupu nacistického Německa v českém pohraničí při anexi Sudet. Putina přirovnávala k Hitlerovi a přezdívala mu Putler. Postup Ruska na Ukrajině byl také přirovnáván k turecké okupaci Severního Kypru v roce 1974.  Bývalý americký poradce pro národní bezpečnost a poté státní sekretář (ministr zahraničních věcí) Henry Kissinger, který působil v administrativě prezidenta USA Richarda Nixona, kritizoval začátkem března 2014 „démonizaci Putina“ v západních médiích. Podle něj není tato démonizace cílenou politikou Západu, ale naopak absencí politiky. Podle Kissingera nesou vinu za rozpoutání ukrajinské krize jak Západ tak ruský prezident Putin, protože se obě strany snažily přetáhnout Ukrajinu plně do sféry svého vlastního vlivu a ignorovaly skutečnost, že Ukrajina je rozdělená na proruský východ země a na proevropský západ Ukrajiny.  Prezident Putin se po referendu o připojení Krymu k Rusku mnohokrát odvolával na kosovský precedens a na rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora v Haagu z roku 2010, podle kterého nebylo jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova na Srbsku v únoru 2008 porušením mezinárodního práva. Ruský opoziční politik a jeden z vůdců protivládních protestů v Rusku v letech 2012-2013 Vladimir Ryžkov vyslovil právnické pochybnosti o uznatelnosti tohoto aktu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vladimir Vladimirovič Putin ( ; * 7. října 1952 Leningrad) je ruský politik, současný prezident Ruské federace. V letech 1985–1990 byl činný jako příslušník sovětské tajné služby KGB v Německé demokratické republice. Mezi roky 1998 a 1999 působil jako ředitel Federální služby bezpečnosti (FSB). V letech 1999 a 2000 působil v úřadu premiéra, následně se ujal na dvě funkční období do roku 2008 úřadu prezidenta Ruské federace. Jedno funkční období pak strávil opět jako premiér a v roce 2012 se vrátil do úřadu prezidenta, v němž byl potvrzen volbami v březnu 2018 na šest let do roku 2024. Ideologický základ, kterým je určována podoba politického systému v Rusku v období Putinovy vlády, bývá označován jako putinismus.", "tgt_summary": "弗拉基米尔·弗拉基米罗维奇·普京(,1952年-10月7日)是俄罗斯的政治人物,出生于列宁格勒(今圣彼得堡),现任俄罗斯总统、俄罗斯联邦安全会议主席。曾任俄罗斯第5任、第9任俄罗斯总理、俄罗斯第2任总统、第3任统一俄罗斯党主席,更换职位均没有离开过权力核心以及其在政府中的声望颇大,故被外界认为是俄罗斯自2000年以来的国家领导人。普京最早任职于苏联国家安全委员会,苏联解体后进入俄罗斯联邦政府工作,并在1999年中获得时任俄罗斯总统叶利钦任命为总理。在1999年12月31日即将踏入2000年的数小时前,叶利钦突然宣布辞去总统职务,时任总理的普京受命成为代理总统。之后,他陆续赢得2000年和2004年的总统选举。由于宪法规定了连任的限制,普京无法参与2008年俄罗斯总统选举。随后,普京指定的候选人德米特里·梅德维杰夫当选了俄罗斯总统。2008年5月7日普京卸任总统后,被总统梅德韦杰夫提名第二度出任总理,继续掌握国家的实权。2012年普京第三度参选总统选举且胜出并辞去统一俄罗斯党主席职务,第四度参选2018年大选再度连任,任期至2024年。2020年3月14日,普京签署由本人提出的俄联邦宪法修正案,使其可再竞选2任总统,突破目前遭到的宪法任期,其修正案原订于2020年4月22日举行全国投票,但因为武汉肺炎疫情而被延后。普京担任总统期间的主要改革如所得税改成13%、降低利润税税率,以及制定新的土地和法律条文,利用他善于担任特务工作的施政手段,确保国家运作的平稳。特别是普京在位期间遇上史上最高油价,俄罗斯受惠于油田出口赚进大量资金,使俄国的军事与政治实力得以在苏联崩溃后恢复,政治以及法制上都获得了稳定发展。但他在民主方面则遭到很多争议,可说是一位名副其实的「铁腕总统」。号称在普京的经济管理下,在他任内吸引了许多外汇公司进驻俄罗斯,但国际原油价格反转下跌后马上又呈现经济疲态。不过总体而言,他任内国内生产总值将近上升了72%,购买力平价也上升6倍左右;俄罗斯国内的贫穷人口则减少了一半,平均月薪从80美元增加至640美元。分析人士形容普京的经济改革,令人印象深刻。但同时他所带领的政府也被反对派、西方政府和欧美人权组织质疑,特别是他所主导的第二次车臣战争、顿巴斯战争、克里米亚战争、南奥塞提亚战争及叙利亚内战中展现出非常强硬的态度,以及国内经济体制改革中出现的寡头化等问题。普京于2009年12月在俄罗斯国家电视台说前苏共中央总书记斯大林“很难被非黑即白地评价,很难说他的一生是功是过。”俄罗斯联邦共产党、比俄共更加亲近斯大林主义的苏联共产党俄罗斯共产主义工人党、全联盟共产党布尔什维克以及第三位置政党俄罗斯民族布尔什维克党基本上都反感与厌恶普京。", "id": 3011205}
{"src_title": "Hvězdná brána (zařízení)", "tgt_title": "星門 (裝置)", "src_document": [{"title": "Princip podle seriálu.", "content": "Hvězdná brána je zařízení kruhové stavby, vytvořené z supravodivého materiálu, naquahdahu. V seriálu vytváří umělou červí díru v časoprostorovém kontinuu (Einstein - Rosenův most) po zadání nejméně sedmi symbolů (každému symbolu náleží právě jeden zámek, tzv. chevron který se po úspěšném zadání symbolu uzamkne) pomocí zařízení zvaného DHD (Dial Home Device), které bývalo v seriálu interpretováno jako ovládací panel kruhové stavby osazené devětatřiceti tlačítky zasazených ve dvou kruzích rovnoměrně umístěných od středu panelu. Šest zadávaných symbolů určuje adresu planety.  Tyto symboly, neboli adresu, lze vypočítat pomocí planetárního posunu okolo cílové planety, ta se nachází v jejich průsečíku. Sedmý symbol označuje výchozí planetu. Na bráně lze však zadat i osmý, jenž označuje galaxii a devátý, po jehož zadání brána pomocí podprogramu vyhledá aktuální polohu Antické lodi Destiny a vytvoří mezi bránami červí díru. Hvězdná brána tedy umožňuje cestování mezi planetami v různých galaxiích.  Celý přenos zjednodušeně probíhá tak, že předmět či organismus, který překročí horizont událostí je molekulárně rozložen(tzv.:dematerializace), kdy je od fyzické části živého organismu odděleno vědomí, které je uloženu do vyrovnávací paměti brány a samostatně odesíláno, jako signál, do brány cílové, kde je organismus znovu materializován. Takto rozložené organizmy či předměty nejsou po dobu pobytu v červí díře (jež se různí s délkou obou planet od sebe) vystaveny vlivu vesmíru. Při cestě červí dírou podléhá lidský organismus přetížení více jak 8G a tělo je na kost zmrzlé (to je důsledek komprese, kterou tělo podstoupí během milisekundy potřebné k rekonstituci).  Pomocí brány mohou předměty či organismy cestovat jen jedním směrem a to od brány, pomocí které byla červí díra vytvořena, do cílové, avšak různé signály či impulsy mohou cestovat obousměrně. Samotné vytvoření červí díry je vysoce energeticky náročné a tak se za normálních okolností daří udržet takovouto červí díru otevřenou po dobu osmatřiceti minut. Brána byla sestrojena přibližně před deseti až jedenácti miliony lety rasou zvanou Alterané (někdy i Lantaňané), později Antikové. Bran existuje několik typů, ale v seriálech byly zatím představeny jen tři z nich. A to brána z naší galaxie, vytvořena z vysoce vodivého materiálu zvaného naquadah vážící přibližně 30 tun, brána z galaxie Pegasus, o níž se zatím mnoho podrobností neví, a brána jež mohla být viděna na Antické lodi Destiny a jí přilehlých planetách. Tyto brány jsou vzájemně kompatibilní. Antikové brány umístili převážně na obyvatelné planety a stejným stylem rozsévání hvězdných bran ve vesmíru byly naprogramovány i předsunuté lodě v SGU, ale za tisíce a miliony let se některé planety staly neobyvatelnými.  Seriálové vysvětlení funkce brány:", "section_level": 1}, {"title": "Ovládací panel.", "content": "DHD nebo také ovládací panel (v angličtině Dial Home Device - zařízení pro volání domů) je zařízení, které se nachází u většiny hvězdných bran ve vesmíru. Slouží k zadání adresy na bráně. V podstatě se jedná o řídící a napájecí zdroj hvězdné brány. Každý ovládací panel má symboly kompatibilní s branou, u které je umístěn. Ovládací panel obsahuje napájecí jednotku, což je zvláštní druh krystalu, který se, podobně jako ZPM, nabíjí ze subprostoru - má tedy životnost téměř neomezenou. Zbytek tvoří kontrolní krystaly, včetně hlavního ovládacího krystalu, který zajišťuje rozvod energie a kontroluje bezpečnostními protokoly v systému tak, aby byl provoz brány bezpečný. Další součástí každého panelu je automatický aktualizační podprogram, který brány nutí vzájemně si předávat souřadnice, které určují polohu dané brány ve vesmíru, jenž jsou nezbytné k jejímu vytočení. Vnitřní paměť ovládacího panelu je schopná uchovat 50 naposledy zadaných adres, avšak nezaznamená, kdy byla daná brána vytočena. Na každý panel se dá napojit a nahlížet do jeho obsahu, upravovat jeho základní program a měnit různé parametry aktualizace či vytáčení brány.", "section_level": 1}, {"title": "Obrana a blokování bran před nepřítelem.", "content": "Bránou však může přijít kdokoli, i nepřítel, a tak je potřeba vytvořit účinnou ochranu. První způsob, který byl zkonstruován lidmi, byla Iris. Iris je neproniknutelný štít umístěný 2 mikrometry od horizontu událostí. Skládá se z několika desítek pohyblivých titanovo-triniových desek (původně pouze titanových). Po složení vytvoří neproniknutelný štít, který jakékoliv příchozí těleso před materializací rozbije na mikronové částice. Tohoto faktu bylo využito v seriálu Hvězdná brána: SG-1.  Na rozdíl od jiných známých bran, brána Atlantidy může také poznat počáteční bod brány, která se snaží s ní spojit a moci tak blokovat přicházející červí díry. Tento způsob obrany byl využit v seriálu Hvězdná brána: Atlantis. Vzhledem k technologii Atlantidy je Iris nahrazena energetickým štítem.  Další bezpečnostní pojistkou je nesmírně rozsáhlý systém bezpečnostních protokolů a aktualizací, které jsou v celém systému hvězdných bran. V seriálu - ať SG-1 nebo Atlantis - se několikrát o bezpečnostních protokolech mluvilo. Bezpečnostní protokoly slouží k blokování chyb, které se mohou v systému objevit - třeba chyba ve vytvoření červí díry a nebo nevhodné změny v bezpečnostním systému bran v nějakém DHD (vytáčecím zařízení - zkratka znamená Dial Home Device). Systém bran pak může danou bránu vyřadit z provozu nebo navázat alternativní spojení s nejbližší další branou. Aktualizace v systému hvězdných bran slouží k aktualizaci koordinátů jednotlivých adres hvězdných bran, aby se vyrušily případné problémy. Při neustálém rozpínání vesmíru se vzdálenosti mezi jednotlivými body (planety, brány) neustále mění. Hvězdné brány se mezi sebou vytáčí a předávají si pomocí protokolů nové koordináty adres společně se souřadnicemi. Není známo, jakou dobu tento proces trvá, ani kolik dalších bran jednotlivé brány vytočí. Je pravděpodobné, že po celém procesu aktualizací se tento proces ve zmenšené míře opakuje - to aby si předaly nové koordináty i brány, které jsou od sebe vzdálené více a také proto, aby se nové koordináty potvrdily a nahradily ty původní v zadávacím programu v DHD.", "section_level": 1}, {"title": "Symboly na hvězdné bráně z Gízy.", "content": "Tento symbol je charakteristický pouze pro hvězdnou bránu z Gízy. Ve filmu ho Dr. Jackson interpretoval jako \"Slunce nad vrcholem pyramidy\". Jiné hvězdné brány mají svůj vlastní jedinečný symbol, včetně brány, která byla nalezena na Zemi v Antarktidě. Avšak v seriálu se z neznámého důvodu (pravděpodobně filmařská chyba) objevuje tento symbol i na bráně z Antarktidy a v epizodě „New Ground“ ve 3. řadě dokonce i na jiné planetě.  K zadání adresy je třeba 7 symbolů, 6 určujících lokaci a 1 výchozího. Po vytočení správné kombinace 7 symbolů můžete cestovat, ale pouze v galaxii, ve které se nacházíte. Pro mezigalaktické cestování je nutné zadat symbolů 8: 6 určujících lokaci, 1 určující vzdálenost a 1 výchozí. Mezigalaktické cestováni jde ovšem uskutečnit jen za předpokladu, že je k bráně připojen dostatečný zdroj energie - ZPM (modul nulového bodu), které v seriálu třikrát použil plukovník, později brigádní generál, Jack O ́Neill (použil generátor se zdrojem energie pro Teal'covu tyčovou zbraň). Poprvé na Asgardskou planetu Othala, kde mu Asgardi vymazali z mozku vědomosti Antiků (v druhé řadě), podruhé aby zničil Anubisovu flotilu ze základny Antiků v Antarktidě (na konci sedmé řady). Potřetí nechal použít modul nulového bodu (jako velitel SGC) k navázání spojení s hvězdnou bránou v Atlantidě, která je v galaxii Pegas v prvním dílu seriálu Hvězdná brána: Atlantida a vyslal tam tým složený převážně z vědců, aby pokud možno navázali spojení s Antiky. Adresa obsahující 9 symbolů vede na loď Antiků jménem \"Destiny\" (je použita v prvním díle nejnovějšího seriálu Stargate: Universe), která byla před mnoha lety, vyslána na cestu k okraji vesmíru na průzkum, spolu s neurčitým počtem rozesévacích lodí, které vyrábějí hvězdné brány, které jsou jedny z prvních které Antikové vynalezli. Tato loď se pohybuje rychlostí přesahující rychlost světla, ale neletí hyperprostorem, letí v tzv. FTL, ve kterém se pohybuje pomaleji než v hyperprostoru, mimo jiné, další nevýhodou je, že když už loď vystoupí z FTL, musí se motory dlouhou dobu ochladit (několik hodin); pokud se nenechají vychladit, je velká pravděpodobnost jejich zničení při dalším vstupu do FTL. Jediný způsob, jak se dostat na Destiny, je použít hvězdnou bránu nebo použít, popřípadě tzv. spojení Destiny s rozsévací lodí ukotvením a propojením tunelem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hvězdná brána je sci-fi zařízení, které se poprvé objevilo ve filmu Hvězdná brána z roku 1994. Tvoří základní rekvizitu i v navazujících televizních seriálech Hvězdná brána,, a Stargate Infinity (animovaná odnož seriálu Hvězdná brána).", "tgt_summary": "星门是指在星际之门系列中,用于在两个距离非常遥远的地点间进行快速旅行的装置。在此系列中,星门被用于展开情节,并允许主角在不借助太空船或其他科技的情况下进行星际旅行。", "id": 2084019}
{"src_title": "Andalusie", "tgt_title": "安達盧西亞", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Andalusie byla už od nejstarších dob nejúrodnější částí Pyrenejského poloostrova s vyspělým zemědělstvím a městskými středisky. Ve starověku byla oblast osídlena iberskými kmeny, na pobřeží se nacházely obchodní kolonie Féničanů – například Hyspalis (dnešní Sevilla) či Gades (Cádiz), kteří v Andalusii ve zdejších bohatých dolech těžili zlato a stříbro. Roku 206 př. n. l. oblast ovládla Římská říše. Roku 197 př. n. l.. se v jejím rámci stala oblast součástí provincie Hispania Ulterior, po reorganizaci pak roku 14 př. n. l. vznikla v jejím rámci provincie Hispania Baetica, zahrnující většinu moderní Andalusie, jih Extremadury, jihozápad Kastilie-La Mancha, a malou část Portugalska východně od řeky Guadiana.  Na přelomu 4. a 5. století pak oblast obsadili germánští Vandalové, a roku 429 byla začleněna do Vizigótské říše. V 6. století pak jihovýchodní pobřeží Andalusie ovládla Byzantská říše. Roku 711 pak Andalusii ovládli Arabové. Roku 750 se Andalusie stala součástí Córdobského emirátu (později Córdobský chalífát), s významnými centry politického, vědeckého i kulturního života, jakými byly Córdoba, Sevilla, Jaén či Granada. Arabové však obohatili i zdejší zemědělství (zavedli například pěstování rýže a dalších subtropických rostlin). Jednotlivá města se po rozpadu Cordobského chalifátu roku 1031, stala středisky menších států (taifas), přičemž jeden z nich i nadále nesl označení Córdobský emirát.  Po porážce muslimů v bitvě u Las Navas de Tolosa roku 1212 se Córdobského emirátu zmocnil emirát Granada, ale už roku 1236 ho ovládla Kastilie, která roku 1246 ovládla i Jaén a roku 1248 také Sevillu. Roku 1462 získala Kastilie Gibraltar a roku 2. ledna 1492 padla i Granada, čímž byla zakončena reconquista. Poté začalo pronásledování a vyhánění muslimského (Maurové, pokud přijali křesťanství Moriskové), ale i židovského obyvatelstva, což vedlo k hospodářskému i kulturnímu úpadku oblasti. K novému rozvoji došlo až v 19. století.  Před správní reformou z roku 1833 se pak Andalusie členila na 4 provincie: Království Córdoba, Království Jaén, Království Granada a Království Sevilla. 30. listopadu 1833 pak došlo ke správní reformě, při níž bylo území Andalusie rozděleno na současných 8 provincií.  Podle federalistické ústavy První španělské republiky měly být na území Andalusie ustaveny spolkové státy Horní Andalusie (španělsky \"Andalucía Alta\") a Dolní Andalusie (španělsky \"Andalucía Baja\"), což však kvůli kolapsu republiky nakonec nebylo realizováno.  Po pádu diktátorského režimu generála Francisca Franca a obnovení demokracie ve Španělsku, získala Andalusie koncem 70. let 20. století rozsáhlou autonomii, což bylo 11. ledna 1982 potvrzeno schválením autonomního statutu.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Andalusie hraničí na severu s Extremadurou a Kastilií – La Manchou, na východě s Murcií, na jihu se Středozemním mořem a Gibraltarem, na jihozápadě s Atlantským oceánem, a na západě s Portugalskem.  Na sever Andalusie zasahuje pohoří Sierra Morena, na východě Sierra de Segura na jihu pak pohoří Cordillera Penibética se Sierrou Nevadou. Podél řeky Guadalquivir se rozkládá nížina. Přirozenou hranici s Kastilií – La Manchou tvoří průsmyk Despeñaperros.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Andalusie se od roku 1833 člení na 8 provincií zavedených Javierem de Burgos: Almería, Cádiz, Córdoba, Granada, Huelva, Jaén, Málaga, Sevilla.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní centra Andalusie.", "content": "Andalusie je známá pro svoji maurskou architekturu. K nejznámějším stavbám patří paláce Alhambra v Granadě, mešita v Córdobě, a věže Torre del Oro a Giralda v Seville. Poblíž Córdoby se nacházejí ruiny Medina Azahara.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Protože v 16. a 17. století sloužil přístav Sevilla jako vstupní brána do Ameriky, obsahuje americká španělština hodně rysů andaluského dialektu španělštiny.", "section_level": 1}, {"title": "Znak Andalusie.", "content": "Andalusie má znak, přijatý usnesením shromáždění autonomistů v Rondě 1918: \"En campo de sinople, una faja de plata, y brochante sobre todo la figura de Hércules prominente entre dos columnas de plata con capiteles de oro, sujetando con sus manos y por las melenas a dos leones al natural, y sobre las dos columnas un arco de medio punto cargado con las palabras latinas \"Dominator Hercules Fundator\"; en punta, la leyenda en letras de oro \"Andalucía por sí, para España y la Humanidad\"\"./\"V zeleném poli stříbrné břevno, přese vše postava Herkula zepředu mezi dvěma stříbrnými sloupy se zlatými hlavicemi. Vedle něj leží dva přirození lvi, sloupy jsou spojeny obloukem s nápisem DOMINATOR HÉRCULES FUNDATOR, dole zlatý nápis ANDALÚCIA POR SÍ, PARA ESPAŇA Y LA HUMANITAD\". (fakticky je nápis ve třech řádcích na panelu, opakujícím barvy štítu, kolem se zlatou kartuší). Ve skutečnosti se znak užívá bez štítu jako odznak nebo v identicky zbarveném listu vlajky.  Existuje i s modrým štítem a zlatými literami – jde zřejmě o návrh Vicenta Cadenase. Obě verze znaku ukazují Herkula – jeho atributy jsou svalnaté tělo a lví kůže, kterou je oděn. Sloupy jsou velmi důležité, neboť jsou to slavné Herkulovy sloupy, které se také objevují na státním znaku a vlajce. Andalusie je region, který vládne úžině Gibraltarské. Gibraltarská skála spolu s jejím protipólem za úžinou, Džebel al Musa, byly známy ve starověku právě jako Herkulovy sloupy. To kvůli báji o tom, že Herkules zde plnil další z úkolů při získáváni zlatých jablek Hesperidek – a vytvořil průliv, spojující Středozemní moře s oceánem tím, že prorazil mohutnou skálu, které tarasila výjezd ze Středozemního moře. Tuto skálu pak vztyčil po obou stranách úžiny. Město Cadiz, od jehož znaku je krajský znak odvozen, nazývá Herkula zakladatelem města.  Znak byl v souladu se článkem 6.2 Autonomního statutu Andalusie z roku 1981 schválen prvním článkem (\"artículo primero\") zákona č. 3/1982 z 21. prosince O hymně a znaku Andalusie. Byl potvrzen i novým autonomním statutem z roku 2007. Autorem koncepce znaku (či spíše emblému) byl vůdce andaluských autonomistů Blaz Infante.", "section_level": 1}], "src_summary": "Andalusie (), oficiálně Autonomní společenství Andalusie, je nejlidnatější a druhé největší autonomní společenství a historické území na jihu Španělska při pobřeží Středozemního moře a Atlantského oceánu. Metropolí regionu je Sevilla.", "tgt_summary": "安达鲁西亚()是组成西班牙的17个自治区之一,下辖阿尔梅里亚、加的斯、科尔多瓦、格拉纳达、韦尔瓦、哈恩、马拉加和塞维利亚8省,是西班牙人口最多以及面积第二大的自治区。首府位于塞维利亚。", "id": 1852902}
{"src_title": "Sojuz (kosmická loď)", "tgt_title": "联盟号宇宙飞船", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Projekt Sojuz byl zahájen v roce 1962, kdy se uvažovalo o stavbě kosmické lodi pro oblet Měsíce. Měsíční kosmická loď měla využívat tří samostatně vypouštěných dílů, a to vlastní kosmické lodi s projektovým označením 7K a motorových bloků 9K a 11K. Později byl tento projekt přerušen a omezen na jednoduchý balistický oblet měsíce modifikovanou lodí Sojuz 7K-L1. Pro program přistání na Měsíci byla určena loď 7K-LOK (v této lodi by dva kosmonauti přiletěli k Měsíci, poté počkali na přílet přistávacího modulu, jeden přestoupil a přistál).  Paralelně se na základě rozpracovaného projektu 7K byl začala konstruovat víceúčelová kosmická loď 7K-OK (orbitalnyj korabl, орбитальный корабль), určená k nácviku manévrování na dráze kolem Země, spojovaní kosmických objektů ve vesmíru a k uskutečňování různých vědeckých experimentů. Tyto lodě byly stavěny v několika modifikacích, lišicích se především tím, zda byly vybaveny aktivním nebo pasivním stykovacím uzlem. Stykovací zařízení použitého typu však neumožňovalo přestup z jednoho kosmického objektu na druhý.  Letové zkoušky byly zahájeny v roce 1966, ale všechny tři bezpilotní lety, uskutečněné utajeně v rámci programu Kosmos, byly neúspěšné. Pod politickým tlakem se v roce 1967 uskutečnil první pilotovaný let, který skončil katastrofou a při přistání se zabil kosmonaut V. M. Komarov. Následovaly proto další bezpilotní letové zkoušky, v jejichž rámci se v roce 1968 uskutečnilo první plně automatické spojení dvou kosmických těles (Kosmos 212 a Kosmos 213). Pilotované lety byly obnoveny v témže roce.  V souvislosti se zahájením programu dlouhodobých pilotovaných kosmických stanic v roce 1969, byla rozpracována nová verze kosmických lodí řady Sojuz s projektovým označením 7K-T (transportnyj, транспортный). Od předchozích variant se odlišoval především tím, že stykovací uzel byl vybaven průlezem, umožňujícím přechod na palubu kosmické stanice.  Tyto lodě sloužily především pro dopravu posádek na kosmické stanice Saljut 1, Saljut 4, Saljut 6, ve variantě 7K-T/A9 pro stanice Almaz (Saljut 3 a Saljut 5).", "section_level": 1}, {"title": "Přehled vývoje rodiny Sojuzů.", "content": "(62–66) = léta vývoje, 74–75 = období letů", "section_level": 1}, {"title": "Popis lodí.", "content": "Tyto lodi o celkové délce 6,98 m a maximálním průměru 2,72 m sestávají ze tří částí: z návratového modulu SA (spuskajemyj apparat, спускаемый аппарат), z obytné sekce BO (bytovoj otsek, бытовой отсек) a přístrojové sekce PAO (priborno-aggregatnyj otsek, приборно-аггрегатный отсек). Pokud slouží jako transportní lodi, mají v přední části obytné sekce umístěno aktivní stykovací zařízení, sloužící k připojení lodi ke kosmické stanici nebo jinému kosmickému objektu. V zadní části přístrojové sekce je umístěn zdvojený korekční motor, který slouží jednak k manévrování na oběžné dráze, jednak k brzdicímu manévru pro sestup z oběžné dráhy na Zemi. Některé verze byly vybaveny výklopnými panely fotovoltaických článků. Jednotlivé varianty se od sebe liší podle účelu, ke kterému byly určeny. Vzletová hmotnost lodí se pohybovala podle varianty od 6 560 do 7 250 kg. Celá kosmická loď je pokryta izolační obšívkou zelené barvy. V průběhu startu je umístěna pod aerodynamickým krytem, jehož součástí je i motor záchranného systému SAS (sistěma avarijnogo spasenija, система аварийного спасения) na tuhé pohonné látky o tahu 785 kN. Na oběžnou dráhu jsou tyto kosmické lodi vynášeny různými variantami nosných raket typu Sojuz. Posádka Sojuzu je během návratu do atmosféry vystavena přetížení okolo 3,8 G.  Z kosmických lodí typu Sojuz byla odvozena i automatická nákladní kosmická loď typu Progress. Byla z nich také odvozena řada špionážních družic Jantar, létajících v rámci programu Kosmos.  Konstrukcí Sojuzů byli inspirováni rovněž čínští konstruktéři při návrhu kosmických lodí Šen-čou.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty kosmických lodí Sojuz.", "content": "Kosmická loď Sojuz byla postupně zdokonalována a stavěna v šesti různých řadách, které byly označovány jako:", "section_level": 1}, {"title": "Sojuz OK.", "content": "V první variantě (7K-OKS) byla v návratovém modulu umístěna tři křesla pro posádku, která však nemohla mít z prostorových důvodů skafandry. To se vymstilo při letu Sojuzu 11, u kterého došlo během sestupu z oběžné dráhy k dehermetizaci kabiny a celá posádka, kterou tvořili kosmonauti G. T. Dobrovolskij, V. N. Volkov a V. I. Pacajev, zahynula. Proto v dalších lodích tohoto typu (7K-T) byla umístěna jen dvě křesla, aby kosmonauti mohli být při startu a přistání oblečeni ve skafandrech.  Dvě z těchto lodí označované jako 7K-TM (transportnyj modificirovannyj, транспортный модифицтрованный), byly vybaveny speciálním androgynním stykovacím zařízením a byly využity v rámci společného sovětsko-amerického kosmického letu v rámci projektu Sojuz-Apollo, ve zbylé náhradní lodi bylo stykovací zařízení nahrazeno rozměrnou východoněmeckou kamerou MFK-6, podle ní se varianta lodi označuje 7K-MF6.  Sojuz (1 až 40, varianty 7K-OK/A/, 7K-OK/P/, 7K-T a 7K-T/A9/, 7K-TM)", "section_level": 2}, {"title": "Sojuz T.", "content": "Paralelně pobočka CKBEM v Kujbyševu pod vedením Dmitrije Kozlova od roku 1963 vyvíjela vojenské verze Sojuzů (7K-P, -PPK, -VI, -R, -TK), včetně malých orbitálních stanic. Verze 7K-VI dospěla značně daleko, byla vydělena skupina kosmonautů k letům, nicméně k nespokojenosti vojáků byl program zrušen.  Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. stol. začaly projekční práce na další vojenské verzi kosmické lodi pod projektovým označením 7K-S. Tyto lodi měly být především vybavovány modernizovaným elektronickým vybavením včetně palubního řídicího počítače, nového systému řízení letu a zdokonaleného pohonného systému. Ministerstvo obrany SSSR však brzy od záměru využívat tyto lodě upustilo a konstrukční kancelář je upravila na typ 7K-ST, známou veřejně pod označením Sojuz-T. Vylepšení interiéru návratového modulu umožnilo opět let tří kosmonautů oblečených ve skafandrech. Tato varianta byla používána pro obsluhu kosmických stanic Saljut 6 a Saljut 7.  Lodi Sojuz-T startovaly s pořadovým číslem 1 až 15. První start se konal v roce 1978.", "section_level": 2}, {"title": "Sojuz TM.", "content": "Dalším zdokonalením, především použitím nového hlavního manévrovacího motoru, zdokonaleného padákového přistávacího systému a nového radiotechnického systému setkávání na oběžné dráze vznikla další verze kosmické lodi, Sojuz-TM (transportnyj modificirovannyj, транспортный модифицтрованный). Ten sloužil od roku 1986 pro zajišťování výměny posádek kosmické stanice Mir a v období let 2000 až 2002 též k obsluze Mezinárodní vesmírné stanice.  Lodi Sojuz-TM startovaly s pořadovým číslem 1 až 34.První start se konal v roce 1986.", "section_level": 2}, {"title": "Sojuz TMA.", "content": "Vzhledem k tomu, že někteří američtí astronauti vyššího vzrůstu by nemohli lodí Sojuz-TM využívat jako záchranného člunu, byla vytvořena další verze, označovaná Sojuz-TMA (transportnyj modificirovannyj antropometričeskij, транспортный модифицтрованный антропометрический) s upravenými křesly; kromě toho byla zdokonalena elektronika, výpočetní technika a motory měkkého přistání. Loď byla vybavena zcela novým ovládacím panelem. Tato varianta se používá od roku 2002. Lodi Sojuz-TMA startovaly s pořadovým číslem 1 až 22. První start se konal v roce 2002.", "section_level": 2}, {"title": "Sojuz TMA-M.", "content": "Varianta Sojuz TMA-M, je používaná od roku 2010. V této modifikaci došlo k náhradě starého palubního počítače navigačního systému Argon-16 (2 KiB RAM, 16 KiB ROM, 200 000 instrukcí/s) o hmotnosti 70 kg a příkonu 280 W novým RISCovým počítačem TsVM-101 (2 MiB RAM, 2 MiB ROM, 6 MIPS) o hmotnosti 8,8 kg a příkonu 40–60 W. V navigačním systému bylo namísto stávajících 6 bloků o celkové hmotnosti 101 kg nově instalováno 5 bloků o hmotnosti 42 kg. Tím došlo ke snížení spotřeby z původních 402 W na 105 W. Dále došlo k výměně historického měřícího a telemetrického systému. Místo stávajícího, sestávajícího z 30 bloků o hmotnosti 70 kg, byl instalován nový systém MBITS. Ten je složen ze 14 bloků o celkové hmotnosti 28 kg a jeho spotřeba je 29–85 W namísto 84–140 W u původní varianty. Další změny byly provedeny v termoregulačním systému lodi. Díky celkovým úsporám hmotnosti palubního vybavení je nyní možno na palubě Sojuzu TMA-M vynášet společně s posádkou dalších 120 kg nákladu, namísto 50 kg u varianty TMA. Díky modernizaci a zjednodušení vybavení rovněž dojde ke zjednodušení a zrychlení výroby a testování lodí Sojuz.  Let kosmické lodi Sojuz TMA-08M dne 29. března 2013 znamenal rekordní zápis do historie. Byl to první pilotovaný let k ISS u něhož došlo k připojení lodi ke stanici již po 6 hodinách od startu. Od roku 1986 se Sojuzy na vesmírné stanice dostávaly dvoudenním letem.  První start se konal 7. 10. 2010", "section_level": 2}, {"title": "Sojuz MS.", "content": "V současné době (září 2017) se používá verze MS jako transportní a záchranný prostředek pro Mezinárodní vesmírnou stanici.  Poslední variantou lodi je Sojuz-MS, který byl operativně nasazen roku 2016. U typu MS se jedná o finální stadium postupně modernizované lodě Sojuz TMA-M, u které budou postupně zmodernizovány následující systémy:  První start 7. 6. 2016", "section_level": 2}], "src_summary": "Sojuz (rus. \"Союз\"; \"„svaz“, fonetická výslovnost \"sajuz\"\") je označení řady sovětských resp. ruských pilotovaných transportních kosmických lodí různých variant. Vyvinulo je, vyrábělo a provozovalo Centralnoje konstruktorskoje bjuro eksperimentalnogo mašinostrojenija (CKBEM, Центральное конструкторское бюро экспериментального машиностроения /ЦКБЕМ/, do 1966 OKB-1), nyní RKK „Eněrgija“ im. S. P. Koroljova (РКК „Энергия“ имени С. П. Королёва), Koroljov (dříve Kaliningrad), Moskevská obl., RSFSR (SSSR).", "tgt_summary": "联盟号(,)是苏联研制的第三代载人飞船,与之相对应的载人航天计划称为联盟计划。其名「联盟」即指苏联。该款太空船由1946年成立的第一设计局在1960年代研发制造,苏联解体由俄罗斯联邦太空局后继续使用至今。", "id": 1519330}
{"src_title": "Regulus", "tgt_title": "軒轅十四", "src_document": [{"title": "Systém.", "content": "Regulus je čtyřhvězda. Dominantní složkou je Regulus A, což je spektroskopická dvojhvězda sestávající z modrobílé hvězdy hlavní posloupnosti spektrálního typu B7V a hmotnosti zhruba 3,5 M☉, okolo které obíhá hvězda o hmotnosti nejméně 0,3 M☉, pravděpodobně bílý trpaslík. Obě hvězdy oběhnou kolem společného těžiště za zhruba 40 dní.  Ve vzdálenosti zhruba 5000 AU od Regulu A se nachází binární systém Regulus BC. Regulus B je hvězda spektrálního typu K2V, Regulus C hvězda spektrálního typu (pravděpodobně) M4V. Regulus B a Regulus C mají shodný vlastní pohyb a předpokládá se, že obíhají kolem společného těžiště, přičemž oběžná doba činí zhruba 440 let, separace v roce 1942 činila 2,5\".  Další společník, Regulus D s vizuální magnitudou 12, se nachází ve vzdálenosti 212\" od Regulu A. Tato hvězda však není součástí systému, je pouze vizuálním průvodcem.", "section_level": 1}, {"title": "Regulus A.", "content": "Regulus A je spektroskopická dvojhvězda. Systému dominuje modrobílá hvězda hlavní posloupnosti spektrálního typu B7 nebo B8 a hmotnosti zhruba 3,5 M☉. Její průvodce zatím nebyl přímo pozorován, jelikož jeho jasnost je výrazně nižší. Předpokládá se, že by se mohlo jednat o bílého trpaslíka. Regulus A má vizuální magnitudu +1,40 a dominuje svou jasností celému systému, který vykazuje celkovou vizuální magnitudu +1,35, což z Regulu dělá 22. nejjasnější hvězdu oblohy.  Primární hvězda Regulu A má velmi vysokou rychlost rotace, otočí se kolem své osy zhruba za 15,9 hodiny. Výsledkem je výrazná deformace, na pólech je značně zploštělá. Fotosféra v polárních oblastech je výrazně teplejší a na povrchovou jednotku až pětkrát jasnější než na rovníku. Tento efekt se nazývá gravitační ztemnění. Rychlost rotace na rovníku je zhruba 320 km/s, 96,5 % rychlosti, při které by se hvězda již začala rozpadat odstředivými efekty.  Výrazně deformovaný tvar primární hvězdy může mít zásadní vliv na fyzikální poměry v binárním sytému Regulu A, dlouhodobé poruchy na oběžné dráze mohou například ovlivňovat oběžnou dobu. Jinými slovy, 3. Keplerův zákon, který platí pro dvojici \"bodových\" těles, pro systém Regulu A platit nemusí. Regulus A byl dlouho považován za poměrně mladou hvězdu, se stářím jen 50 až 100 milionů let, což se odvozovalo z naměřených údajů, především z porovnání hmotnosti, zářivého výkonu a povrchové teploty. Existence společníka ve formě bílého trpaslíka by však znamenala, že systém je starý nejméně 1 miliardu let, což je minimální doba potřebná ke vzniku bílého trpaslíka. Možným vysvětlením tohoto rozporu je dlouhodobý transfer hvězdné hmoty ze společníka na původně menší Regulus A.", "section_level": 2}, {"title": "Regulus BC.", "content": "Regulus BC je binární systém nacházející se na obloze ve vzdálenosti asi 177\" od Regulu A. Je tak pozorovatelný i amatérskými dalekohledy. Regulus B má vizuální magnitudu +8.1, Regulus C vizuální magnitudu +13.5. Jejich vzájemné rozlišení již vyžaduje velký teleskop.  Regulus B i Regulus C jsou poměrně chladné hvězdy hlavní posloupnosti. Regulus B je hvězda spektrální třídy K2V, hmotnosti zhruba 0,8 M☉ a povrchové teplotě necelých 5000 K. Regulus C je hvězda spektrální třídy (pravděpodobně) M4V, hmotnosti 0,3 M☉, ještě o něco chladnější než její společník.  Reálná vzdálenost Regulu BC od Regulu A je odhadována zhruba na 5000 AU. Doba oběhu Regulu BC kolem Regulu A je odhadována na zhruba 126 000 let.", "section_level": 2}], "src_summary": "Regulus (α Leonis) je vícenásobná hvězda, nejjasnější v souhvězdí Lva. Latinský název znamená \"Malý král\" nebo \"Princ\". Společně s hvězdami Antares, Fomalhaut a Aldebaran patřil mezi královské hvězdy, které sloužily k rozdělování roku na čtyři období (Aldebaran-zima, Regulus-jaro, Antares-léto, Fomalhaut-podzim).", "tgt_summary": "轩辕十四(α Leo /狮子座α)为星官轩辕的第十四星,是狮子座最明亮的恒星(主星),英文名Regulus,也是全天空二十五颗最明亮的恒星之一,为第21亮的恒星。", "id": 690131}
{"src_title": "Emil Zátopek", "tgt_title": "埃米尔·扎托佩克", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Emil Zátopek se stal prvním člověkem na světě, který uběhl trať 10 km pod 29 minut (28:54,2 1. června 1954 v Bruselu) a trať 20 km pod jednu hodinu (59:51,8 29. září 1951 ve Staré Boleslavi). Celkem vytvořil třináct světových rekordů na kilometrových a pět na mílových tratích. Jde o jednoho z největších atletů všech dob. Nejvíce ale proslul během olympijských her 1952 v Helsinkách, kde vyhrál běh na 5 km (14:06,72), 10 km (29:17,0), a dokonce i maratón (2:23:03,2), který tehdy běžel poprvé v životě. V každé z těchto disciplín tehdy zároveň ustavil nový olympijský rekord. Tento „trojboj“ se dodnes žádnému vytrvalci nepodařilo zopakovat a atletičtí experti pochybují, že se ještě někomu kdy podaří. Byl znám svým upracovaným stylem běhu, doprovázeným křečovitými grimasami, v cizině byl přezdíván \"česká lokomotiva\" a \"Satupekka\".", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Narodil se do chudé rodiny jako sedmé dítě z osmi. V šestnácti letech začal pracovat v Baťově obuvnické továrně ve Zlíně a navštěvoval Baťovy školy.  „\"Jednoho dne ukázal závodní trenér, který byl mimochodem velmi přísný, na čtyři chlapce včetně mě a řekl, že půjdeme na běžecké závody. Protestoval jsem, že jsem moc slabý a nemám na běhání kondičku, ale trenér mě poslal na prohlídku a doktor řekl, že jsem naprosto zdravý. A tak jsem musel závodit. Když jsem se rozběhl, cítil jsem, že chci vyhrát, ale skončil jsem až druhý. A tak to celé začalo,\"“ vzpomínal později Zátopek, jak v roce 1941 doběhl druhý při běhu Zlínem. Od toho okamžiku se o běh začal vážně zajímat. O nový talent se postarali výkonní atleti Baťova klubu. Ve Zlíně začal trénovat ve společnosti tehdy elitních českých běžců, jako byli Tomáš Šalé či Jan Haluza. Právě Jan Haluza se stal na dva roky jeho prvním (neoficiálním) trenérem. Společně absolvovali také řadu závodů.  V roce 1944, tedy za pouhé tři roky, pokořil český rekord v běhu na 2000, 3000 a 5000 metrů. Po válce se stal vojákem. Byl vybrán do československého reprezentačního týmu na mistrovství Evropy 1946. Na pětikilometrové trati skončil pátý, když překonal výkonem 14:25,8 svůj vlastní rekord 14:50,2.", "section_level": 2}, {"title": "Vrcholné úspěchy.", "content": "Poprvé vstoupil na olympijské atletické závodiště na hrách v Londýně roku 1948, kde vyhrál běh na 10 km (byl to tehdy jeho druhý závod na takovou vzdálenost) a na 5 km skončil druhý za Gastonem Reiffem z Belgie. Při desetikilometrovém závodu zvítězil díky rozumně zvolenému tempu oproti dalším závodníkům, které ve velkém vedru v druhé polovině závodu předbíhal. Ve finále na 5 kilometrů, které se běželo naopak v dešti na rozbahněné dráze, prohrál až ve finiši.  Následující rok se mu podařilo hned dvakrát zlomit světový rekord v běhu na 10 km a ve čtyřech dalších sezónách si třikrát vylepšil svůj vlastní rekord. Držel také světové rekordy v běhu na 5 km (1954), 20 km (dvakrát v roce 1951), 25 km (1952 a 1955), 30 km (1952) a také v hodinovém běhu (dvakrát v roce 1951). Na mistrovství Evropy 1950 vyhrál běh na 5 a 10 km a na dalším mistrovství Evropy byl znovu první na desetikilometrové trati.  Mezi legendy ale mezitím vstoupil na olympijských hrách 1952 v Helsinkách, kde vyhrál zlatou medaili v běhu na 5 km, 10 km a v maratonu. Ve všech třech těchto disciplínách navíc překonal olympijské rekordy. Desetikilometrový závod vyhrál před Alainem Mimounem, stejně jako následně běh na 5 km. Zde zvítězil po úporném boji v posledním kole (57,5 s), v němž se dostal ze čtvrtého na první místo. Třetí zlatou medaili získal, když se rozhodl zúčastnit také maratonu. Běžel ho poprvé v životě a zvítězil. Jeho strategie pro maraton byla jednoduchá: držet se Jima Peterse, britského držitele světového rekordu. Po úmorných prvních patnácti kilometrech, kdy už Peters věděl, že přecenil své síly, se ho Zátopek zeptal, co si zatím o závodu myslí. Překvapený Angličan řekl Zátopkovi ve snaze ho zmást, že tempo je dost pomalé. Čech tedy prostě zrychlil, Peters závod nedokončil a Zátopek vytvořil nový olympijský rekord.  Svou zlatou medaili z maratonu se pokusil obhájit na olympijských hrách v roce 1956, na tréninku si ale poranil tříslo a musel být na šest týdnů hospitalizován. Den po návratu z nemocnice už zase trénoval, svou formu už ale zpátky nikdy úplně nezískal. Nakonec doběhl šestý za svým dlouholetým rivalem a přítelem Alainem Mimounem. Svoji sportovní kariéru ukončil v roce 1958.", "section_level": 2}, {"title": "Styl a tréninkové metody.", "content": "Jeho běžecký styl byl velmi charakteristický a hodně se lišil od toho, co se v tehdejší době považovalo za účinný styl. Otáčel hlavou, obličej měl pokřivený námahou, čemuž vděčí za přezdívku \"Emil Hrozný\". Když se ho lidé ptali na jeho umučený výraz ve tváři, prý odpověděl: \"„To víte, není to gymnastika nebo krasobruslení.”\" Trénoval za každého počasí, i když sněžilo, a na sobě měl často těžké vojenské kanady namísto speciálních běžeckých bot, tvrdil, že při závodě tak získá pocit lehkých nohou. Měl i speciální tréninkovou pomůcku. Běžel se svojí manželkou na zádech.  Vždycky rád poradil jiným běžcům. Často například říkal, že při běhu je vždy třeba být uvolněný, je proto dobré se koncem palce lehce dotknout ukazováčku nebo prostředníčku. Tenhle nepatrný dotyk stačí k tomu, aby paže a ramena zůstaly uvolněné.  Pro jeho tempařské schopnosti se mu přezdívalo \"Česká lokomotiva\".", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější léta.", "content": "Sportovní kariéru po roce 1945 spojil se službou vojáka z povolání. V roce 1953 vstoupil do Komunistické strany Československa. 10. června 1950, po vyhlášení rozsudku v procesu se skupinou Milady Horákové, vyšlo Zátopkovo prohlášení v \"Rudém právu\". K odsouzeným opakovaně poznamenal, že jejich počínání bylo \"„hanebné\" \"a rozsudek schválil slovy \"„toť příkaz, který vyplývá z poctivé práce všech našich dělníků pro nás vojáky, aby pokojný život byl zachován\"\".  Od poloviny roku 1956 byl tajným spolupracovníkem Vojenské kontrarozvědky s krycím jménem Macek.  Vzhledem ke sportovnímu vytížení se ale v politice příliš neangažoval, např. během svého působení v předsednictvu Československého výboru obránců míru se schůzí tohoto orgánu účastnil jen poskrovnu. V 60. letech podporoval demokratické křídlo strany, za okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se účastnil v ulicích protestů a po pražském jaru byl odvolán ze všech důležitých pozic. Jako čestný host se zúčastnil olympiády v Mexiku na podzim roku 1968.  V roce 1969 se připojil k žalobě čtyř dalších osobností (Luboš Holeček, Pavel Kohout, Luděk Pachman, Vladimír Škutina), kterou podali kvůli křivému nařčení v souvislosti s upálením Jana Palacha na komunistického poslance Viléma Nového. Ten o nich prohlásil, že prý Palacha k činu naváděli, oni ale Palacha vůbec neznali. Zátopek při projednávání žaloby v červenci 1970 před Městským soudem v Praze ale žalobu odvolal a Novému se omluvil. Žaloba zbývajících čtyř byla zamítnuta se zdůvodněním, že\" „žalující nemají právo hájit svou čest před socialistickým soudem, neboť jako známí antisocialisté a pravicoví oportunisté tuto čest stejně již ztratili\"\".  Po nuceném odchodu z armády jej nikde nesměli zaměstnat, místo našel roku 1969 až u podniku Stavební geologie, takže šest let jezdil a hloubil studny. S kolegy přespával v maringotce, domů se vracel na víkendy jednou za týden nebo i za tři. Španělský novinář, který chtěl vidět, jak čtyřnásobný olympijský vítěz žije a kterého za ním Dana Zátopková zavezla, spatřil Zátopka, jak zablácený pracuje ve špíně a bahně. A podle Dany Zátopkové se cestou zpátky do Prahy rozplakal: \"„Takhle vy tady opečováváte svého hrdinu?\"\"  Na počátku 70. let ho navštívil redaktor Zdeněk Hoření (pozdější šéfredaktor Rudého práva), který napsal článek, ve kterém Zátopek odvolává svůj souhlas s dokumentem 2000 slov. Zátopek text nekonzultoval ani neautorizoval a dodatečně uznal svoji naivitu a ostudu.  Sovětský svaz 8. května 1984 oznámil, že sovětští sportovci se nezúčastní Letních olympijských her v Los Angeles. O šest dnů později se k bojkotu Olympijských her přihlásilo i Československo, rozhodnutí oznámil předseda Československého olympijského výboru a ČSTV Antonín Himl. Zátopek v prohlášení pro Rudé právo tehdy rozhodnutí přivítal a připojil se k obavám o bezpečnost sportovců.  Zátopek zemřel po dlouhé nemoci v Praze v roce 2000 ve věku 78 let. V prosinci roku 2000 mu byla posmrtně udělena medaile Pierra de Coubertina.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Vystudoval vojenskou akademii v Hranicích. Svatba s manželkou Danou se konala 24. října 1948 v Uherském Hradišti. Vzhledem k tomu, že důstojníci museli mít od vojenských orgánů povolení k sňatku, Zátopek poslal žádost. Na ni dostal odpověď, že se mu sňatek nedoporučuje, protože rodina nevěsty nesplňuje požadovaný politický profil (Dana Zátopková byla kmotřenkou Sergěje Ingra). Teprve po vítězství na londýnské olympiádě získal Zátopek telefonické povolení sňatku. Po svatbě bydleli v Praze v domě U Půjčovny 8, během šedesátých a sedmdesátých let si postavili manželé Zátopkovi domek v Praze-Tróji.  Zátopkova manželka Dana (narozená ve stejný den jako její manžel) byla také výbornou atletkou, věnovala se hodu oštěpem. Vyhrála zlatou medaili na LOH 1952, a to jen několik okamžiků po jeho vítězství na 5km trati, a také stříbro na LOH 1960. Mezi Emilem a Danou byl hravý vztah, když se Zátopek například pokoušel ukrojit si trochu z Danina vítězství a na tiskové konferenci prohlásil, že jeho vítězství v běhu na 5 km jeho ženu inspirovalo, Dana na to rozzlobeně reagovala slovy: \"„Vážně? Tak dobře, jen běž a zkus inspirovat nějakou jinou a uvidíme, jestli taky hodí oštěp padesát metrů daleko!”\"", "section_level": 1}, {"title": "Přehled úspěchů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Olympijské hry.", "content": "Londýn 1948  Helsinky 1952 video  Melbourne 1956", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství Evropy.", "content": "Oslo 1946  Brusel 1950  Bern 1954", "section_level": 2}], "src_summary": "Emil Zátopek, řečený „Ťopek“ (19. září 1922 Kopřivnice – 21. listopadu 2000 Praha), byl československý atlet, čtyřnásobný olympijský vítěz ve vytrvalostním běhu, manžel atletky Dany Zátopkové.", "tgt_summary": "埃米尔·扎托佩克(,,1922年-9月19日-2000年-11月22日),捷克斯洛伐克男子长跑运动员,曾在1952年赫尔辛基奥运会独得3枚金牌,当中包括5000米、10000米以及在最后时刻决定参加的其人生首次马拉松比赛的金牌。他也因此获得了“捷克火车头(英语:Czech Locomotive)”的绰号。", "id": 90343}
{"src_title": "Samba (software)", "tgt_title": "Samba", "src_document": [{"title": "Dávná historie.", "content": "Andrew Tridgell vyvinul první verzi Samba Unixu v první polovině ledna 1992 jako student doktorského studia (Ph.D.) na Australské národní univerzitě. Na protokol DEC Pathworks serveru aplikoval reverzní inženýrství. V době prvních vydání, verze 0.1, 0.5 a 1.0, z první poloviny ledna 1992, neměl projekt vlastní jméno a Tridgell jej nazýval „souborový Unix server pro Dos Pathworks“. V době verze 1.0, si uvědomil, že „měl implementovaný NetBIOS protokol“ a že „tento software by mohl být používán u dalších počítačových klientů“.  Se zaměřením na interoperabilitu s Microsoft LAN Managerem vydal Tridgell „netbios pro unix“ (nbserver) verze 1.5 v prosinci 1993. Toto vydání bylo první, které obsahovalo klientský software, stejně tak jako serverovou část. V té době byla vybrána pro projekt licence GPLv2.  Uprostřed verze 1.5 byl změněn název na \"smbserver\", ale Tridgell dostal upozornění od společnosti Syntax, která prodávala výrobek s názvem \"TotalNet Advanced Server\" a vlastnila ochrannou známku na \"SMBserver\". Jméno Samba bylo získáno spuštěním příkazu codice_1 v Unixu a použitím systémového slovníku, kde hledal slova, která obsahují písmena S, M a B (v tomto pořadí, tj. codice_2).  Verze 1.6, 1.7, 1.8 a 1.9 následovaly relativně rychle, posledně jmenovaná byla vydána v lednu 1995. Tridgell se domnívá, že zavedení CVS v květnu 1996 bylo zrozením Samba týmu, ačkoliv už dříve přispívali další lidé, zejména Jeremy Allison.  Verze 2.0.0 byla uvolněna v lednu 1999 a verze 2.2.0 v dubnu 2001.", "section_level": 1}, {"title": "Nedávná historie.", "content": "Verze 3.0.0, vydaná 23. září 2003, byla hlavní aktualizací. Samba získala schopnost připojit se do Active Directory jako člen, ačkoliv ne jako řadič domény. Následující vydání verze 3.0 přidalo drobné změny, její vývoj byl ukončen 5. srpna 2009.  Verze 3.1 byla použita jen pro vývoj a dále se na ní nepokračuje.  S verzí 3.2, se rozhodlo přejít na vydávání nových verzí v časových intervalech. Nové hlavní vydání, jako například 3.3, 3.4, atd. se objeví každých 6 měsíců. Nové funkce budou přidávány jen v hlavních vydáních, v podverzích budou jen opravovány chyby. Od verze 3.2 byla provedena změna licence z GPL2 na GPL3, s některými částmi šířenými pod LGPL3.  Verze 3.2.0 byla vydána dne 1. července 2008. Verze 3.2.x byla oficiálně ukončena 1. března 2010.  Verze 3.3.0 byla vydána 27. ledna 2009.  Verze 3.4.0 byla vydána 3. července 2009. Jedná se o první vydání, která zahrnuje jak zdrojový kód pro Sambu verze 3, tak i Sambu verze 4.  Verze 3.5.0 byla uvolněna 1. března 2010. Jednalo se o první vydání zahrnující experimentální podporu pro SMB2.  Verze 3.6.0 byla uvolněna 9. srpna 2011.  Verze 4.0.0 byla uvolněna 11. prosince 2012. Obsahuje zásadní úpravy na úrovni zdrojového kódu. Samba teď může plnit roli řadiče domény Active Directory, nebo být plnohodnotným členem Windows Active Directory domény.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Samba umožňuje sdílet soubory a tiskárny mezi počítači s operačním systémem Windows a počítači s operačním systémem Unix. Jedná se o implementaci desítky služeb a tuctu protokolů, jako NetBIOS po TCP/IP (NBT), SMB, CIFS (a vylepšená verze SMB), DCE/RPC, MSRPC, WINS server známý jako NetBIOS Name Server (NBNS), NT doménový soubor protokolů které obsahuje NT doménové přihlašování, Secure Accounts Manager (SAM) databáze, Local Security Authority (LSA) služba, NT tiskovou službu (SPOOLSS), NTLM a nejnověji Active Directory přihlašování které obsahuje upravenou verzi Kerberos a upravenou verzi LDAP. Všechny tyto protokoly jsou často nazývány jen jako NetBIOS nebo SMB. NetBIOS a WINS protokoly jsou ve Windows zastaralé.  Samba zřizuje sdílení souborů pro vybrané Unixové adresáře (včetně všech podadresářů). Tyto se zobrazí uživatelům Windows jako normální složky Windows přístupné prostřednictvím sítě. Unixoví uživatelé se mohou připojit buď tak, že si sdílený adresář připojí do systému pomocí příkazu codice_3, nebo alternativně můžou použít nástroj codice_4 (libsmb), který se chová jako FTP klient. Každý adresář může mít různá práva přístupu, která překrývají běžná oprávnění v Unixu.  Služby Samby jsou realizovány jako dva démoni:  Konfiguraci Samby je dosaženo editací jednoho souboru (typicky se nachází /etc/smb.conf nebo /etc/samba/smb.conf). Samba může také poskytovat přihlašovací skripty a politiky skupiny prostřednictvím codice_7.  Samba je obsažena ve většině Linuxových distribucí. Například u Red Hat Linuxu je script /etc/rc.d/init.d/smb spuštěn při startu, a spouští oba démony. Samba není obsažena v Solarisu 8, ale Solaris 8 kompatibilní verze je dostupná na stránkách projektu.  Samba obsahuje webové administrační rozhraní Samba Web Administration Tool (SWAT). V tomto webovém rozhraní je možno provádět veškerá nastavení Samby. Implicitně (default [diˈfoːlt]) bývá toto rozhraní z důvodu bezpečnosti vypnuto.  Povolení protokolu SMB1 (starší a neaktualizovaná datová úložiště) na systému Windows 10 (Win+R: \"optionalfeatures\" - “SMB 1.0/CIFS File Sharing Support” --> \"SMB 1.0/CIFS Client\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Samba (anglická výslovnost [ˈsæmba]) je v informatice název svobodné reimplementace síťového protokolu SMB (Server Message Block, v novější verzi CIFS – Common Internet File System) používaného především pro vzdálený přístup k souborům (sdílení) v systémech MS Windows. Samba je distribuována pod verzí 3 licence GNU GPL.", "tgt_summary": "英语:Samba,是种用来让UNIX系列的操作系统与微软Windows操作系统的SMB/CIFS(Server Message Block/Common Internet File System)网络协定做连结的自由软件。第三版不仅可存取及分享SMB的资料夹及打印机,本身还可以整合入Windows Server的网域,扮演为网域控制站(Domain Controller)以及加入Active Directory成员。简而言之,此软件在Windows与UNIX系列操作系统之间搭起一座桥梁,让两者的资源可互通有无。", "id": 1664879}
{"src_title": "Manipulace", "tgt_title": "心理操縱術", "src_document": [{"title": "Klasifikace manipulací podle Jeronýma Klimeše.", "content": "Základní dělení podle obcházené mohutnosti:  V praxi tedy proti sobě obvykle stojí dva manipulátoři – přímý versus nepřímý a jeden spouští řetěz manipulací.  Dělení z hlediska zisku:  Dělení z hlediska pořadí:  Dělení podle manipulovaného objektu:", "section_level": 1}, {"title": "Pozitivní chápání manipulace.", "content": "Manipulaci můžeme chápat i pozitivně, jako působení na ostatní s využitím autority a zkušeností. Příklady pozitivní manipulace jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Politická a marketingová manipulace.", "content": "Některé techniky manipulace běžně používají také profesionálové v reklamě s cílem prodat zboží a v politice s cílem získat přízeň voličů. V těchto případech se zpravidla neuplatňují vyšší city, které jsou naopak hlavním nástrojem manipulátora v mezilidských vztazích.  Propaganda slouží k ovládání davu a je založena právě na manipulaci s lidským myšlením. Režim jejím prostřednictvím útočí i na základní lidské potřeby a city, cílevědomě přesměrovává přirozené emoce, nutí lidi vzdát se svých práv.", "section_level": 1}, {"title": "Manipulace v mezilidských vztazích.", "content": "Manipulátor může používat i různé metody zaměřené na destrukci osobnosti manipulované osoby. Například cílové osobě nenápadně mění důvěrně známé prostředí tak, aby se v něm neorientovala a cítila se nesvá. Když potřebuje, upozorňuje na své zásluhy a zároveň snižuje sebevědomí oběti např. urážkami. Neváhá věnovat dar velké ceny nebo půjčit peníze apod., protože si tím svou oběť morálně zavazuje. V manželství se manipulátor běžně dopouští citového vydírání, snaží se vzbudit silné emoce (strach, pocit viny). Dokáže tím zcela rozvrátit rodinu.  Komunikační styly mezi lidmi lze dělit na pasivní, agresivní a asertivní. Styl komunikace, kterým mluvčí může úspěšně manipulovat lidmi, se označuje jako komunikační fauly. Jde o jednání člověka, který nebere svého partnera v komunikaci jako stojícího na stejné úrovni a nebere ohled na jeho potřeby, přání a zájmy.", "section_level": 1}, {"title": "Manipulátor.", "content": "Manipulátora lze charakterizovat takto:", "section_level": 2}, {"title": "Oběť.", "content": "Oběť lze charakterizovat takto:", "section_level": 2}, {"title": "Pomluva.", "content": "Pomluva je nepotvrzené tvrzení, které koluje ve společnosti lidí. Při většině vyslovených pomluv neznáme jejich původce, proto za špatné až fatální následky nenese nikdo zodpovědnost.", "section_level": 2}, {"title": "Manipulace sekt.", "content": "Sekty jsou otevřené pro vstup nových členů, ale stávají se uzavřenými pro ty, kdo by z nich chtěli vystoupit. Kurt Lewin popisuje tři etapy, kterými si projde člověk, který do sekty vstoupí, stane se jejím členem a nakonec z ní vystoupí: rozmrazení, změna a zmrazení.", "section_level": 1}, {"title": "Vstup do sekty.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Rozmrazení.", "content": "Je izolace člověka od původního světa, opuštění starého já. Před změnou jsou lidé často vystaveni spánkovému deficitu či dostanou málo stravy, chudé na bílkoviny, lehce se tak dostanou do hypnózy. Sekta jim také může zakázat chodit do práce či nakáže vybírat peníze po ulicích, aby člověka odřízli od jeho současného světa a postupně jej začali manipulovat. Člověk uvedené věci dělá pod tlakem. Náhlý zmatek též vytvoří závislost na autoritě, lidé si sami neodvodí, co je to správné jednání. Lidé jsou postaveni před pocit viny díky tomu, že podle sekty nebyli dosud dostatečně ctnostní a žili v sebeklamu.", "section_level": 3}, {"title": "Změna.", "content": "V sektě často existuje základní kniha s hlavními tezemi a lidé nad nimi debatují. Celým textem prochází například tři hlavní teze, které se neustále opakují, tedy člověk si je osvojí. Lidé v této fázi přestávají plně fungovat v reálném světě nebo pobývají pouze v sektě. Čím víc uvnitř jsou, tím jsou k němu v sektě tvrdší. Z člověka se stává bezduchý robot. I když má charismatický vůdce chyby, jsou vysvětleny. Člověk už ani nereaguje na upozornění lidí kolem sebe, protože vše má od sekty vysvětlené a zpracované. V této fázi si lidé změní i identitu, své jméno.", "section_level": 3}, {"title": "Zmrazení.", "content": "Lidé již sami propagují sektu, mohou mít pod sebou nováčky. Zastávají v sektě určitou pozici.", "section_level": 3}, {"title": "Výstup ze sekty.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Deprogramování.", "content": "Steven Hassan ve své knize Jak čelit psychické manipulaci zhoubných kultů rozpracoval proces deprogramování lidí ze sekty. a dělí je na nenásilné a násilné deprogramování:  V roce 2000 profesor sociologie Anson Shupe ve svém výzkumu prezentoval, že Hassan se účastnil nebo sám vedl několik násilných deprogramování pod hlavičkou antikultovního hnutí Cult Awareness Network.  Český religionista Dušan Lužný uvádí, že praxe tzv. deprogramování, v intencích argumentace antikultovních hnutí... teorie brainwashingu a mentálního programování, může být v rozporu se zákonem.  V České republice je násilné deprogramování v rozporu se zákonem č. 40/2009 Sb., §176", "section_level": 3}, {"title": "Manipulátor dle Isabelle Nazare-Aga.", "content": "Psycholožka Isabelle Nazare-Aga ve stati Jak poznat manipulátora uvádí třicet znaků, podle nichž identifikuje osobnost s manipulativními rysy. Za manipulátora považuje takovou osobnost, která vyhovuje aspoň deseti znakům.  Z hlediska psychopatologie je manipulátor typický narcista typu \"já jsem OK, ty nejsi OK\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Manipulace (z latinského výrazu \"manus\", tj. ruka nebo uchopit) je v sociální psychologii a sociologii termín označující snahu o působení na myšlení a chování druhé osoby či více osob. Manipulovat znamená vědomě i nevědomě používat techniky pro manipulaci s druhými lidmi ve prospěch prosazení osobních cílů a přání manipulátora.", "tgt_summary": "心理操纵是一种社会影响力,这种社会影响力通过欺骗和卑鄙的手段,甚至是辱骂的战术去改变别人的想法。由于这些方法通常将操纵者的利益建立在其他人的代价之上,它们通常会被认为带有剥削,虐待,歪曲和欺骗的性质。", "id": 802302}
{"src_title": "Galaxie Černé oko", "tgt_title": "黑眼星系", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M64 se dá snadno najít ve střední části souhvězdí, necelý 1° severovýchodně od hvězdy 5. magnitudy s názvem 35 Comae Berenices, případně 11° severně od hvězdy Vindemiatrix (ε Virginis). Za průzračně jasných nocí je galaxie na hranici viditelnosti triedry 10x50. K rozeznání alespoň náznaků struktury, jako například jasného jádra, jsou zapotřebí dalekohledy o průměru 80 mm. Středně velké dalekohledy o průměru 150 mm ji ukážou jako oválnou skvrnu o rozměrech 9′×5′, jejíž jádro je na okraji zastíněno tmavým pásem a dokola obklopeno mlhavým halem.  Galaxii je možné snadno pozorovat z obou zemských polokoulí a ze všech obydlených oblastí Země, protože má pouze mírnou severní deklinaci. Přesto je na severní polokouli lépe pozorovatelná a během jarních nocí tam vychází vysoko na oblohu, zatímco na jižní polokouli v oblastech více vzdálených od rovníku zůstává poněkud níže nad obzorem. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od února do srpna.  5° jihovýchodně od M64 leží kulová hvězdokupa Messier 53, 8° severozápadně se nachází otevřená hvězdokupa Melotte 111 a 7° severně leží obří eliptická galaxie NGC 4889, která je hlavním členem Kupy galaxií ve Vlasech Bereniky.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Tuto galaxii objevil Edward Pigott 23. března 1779 a o 12 dní později, 4. dubna, ji nezávisle spoluobjevil i Johann Elert Bode. Téměř o rok později, 1. března 1780, ji nezávisle spoluobjevil také Charles Messier, který ji zakreslil do dráhy komety 1779 Bode a popsal ji jako mlhovinu, která má dvakrát menší svítivost než Messier 53. Pigottův objev na dlouhou dobu upadl v zapomnění, takže mu byl objev této galaxie přiznán až v dubnu 2002 díky Brynu Jonesovi.  William Herschel byl ovšem přesvědčen, že je tento objekt hvězdokupou a několik večerů strávil pokusy o její rozložení na jednotlivé hvězdy. Její jádro pak považoval za velmi těsnou dvojhvězdu, což ověřoval pozorováním při velkém zvětšení. Stejného mínění byl i jeho syn John. Také Heinrich Louis d'Arrest a William Parsons byli přesvědčeni, že se jim podařilo ji rozložit na hvězdy, zejména oblast kolem jádra, kterou popsali jako hvězdokupu tvořenou slabými hvězdami.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "M64 na první pohled připomíná běžné spirální galaxie zastíněné na více místech hustými temnými mlhovinami. Ovšem podrobný výzkum této galaxie dospěl ke zjištění, že prachová mračna a plyn ve vnějších oblastech galaxie rotují v opačném směru než plyn a hvězdy ve vnitřních oblastech. Astronomové se domnívají, že je tato opačná rotace výsledkem události staré pravděpodobně jednu miliardu let, kdy M64 pohltila svou vlastní satelitní galaxii.  V místech styku dvou opačně rotujících částí se sráží mezihvězdný plyn, je stlačován a poté se dále smršťuje, což vede k prudkému vzniku nových hvězd viditelnému na snímcích v podobě modrých chomáčů uvnitř prachového pásu.  Galaxie je od Země vzdálená přibližně 17 milionů světelných let, takže se nachází mnohem blíže než bohatá Kupa galaxií v Panně, jejíž členové jsou v této oblasti oblohy viditelní jižně od M64. Od Země se vzdaluje rychlostí 402 km/s a je pravděpodobně členem Skupiny Honicích psů I. Vzdálenost této galaxie ovšem není známa dostatečně přesně, protože její odhad z radiální rychlosti může být ovlivněn Kupou galaxií v Panně a cefeidy ani supernovy v této galaxii zatím nebyly pozorovány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 64 (také M64, NGC 4826, Černé oko nebo Šípková Růženka – Spící kráska) je spirální galaxie v souhvězdí Vlasů Bereniky, vzdálená přibližně 17 milionů světelných let od Země. Objevil ji Edward Pigott 23. března 1779. Galaxie je známá kvůli výraznému prachovému pásu poblíž jejího jádra, který je zřetelně vidět již ve středně velkých hvězdářských dalekohledech, může připomínat přivřené oko a galaxii tak přinesl různá pojmenování.", "tgt_summary": "黑眼星系(也称为睡美人星系、梅西尔64、M64或NGC 4826)由英国天文学家爱德华·皮戈特(Edward Pigott)于1779年3月发现,亦在同年4月被德国天文学家约翰·艾勒特·博帝(Johann Elert Bode)独立发现,此外,查尔斯·梅西耶也在1780年发现它。M64有一条引人入胜的壮观黑暗尘带,横亘在明亮的星系核心之前,因而被称为\"黑眼星系\"或\"魔眼星系\"。M64是位于后发座的螺旋星系,因为在小望远镜下的景观使他在业余天文学界中非常出名。", "id": 833276}
{"src_title": "Messier 103", "tgt_title": "M103 (星團)", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M103 se nachází v oblasti oblohy bohaté na objekty, protože tudy prochází pás Mléčné dráhy. Hvězdokupu je možné velmi snadno nalézt ve střední části souhvězdí přibližně 1° severovýchodně od hvězdy 3. magnitudy Ksora (δ Cas), která může při pozorování hvězdokupy rušit, protože například v triedru 10x50 je vidět spolu s ní ve stejném zorném poli. Triedr také dokáže ve hvězdokupě částečně rozlišit několik hvězd. V dalekohledu o průměru 114 mm má hvězdokupa trojúhelníkový tvar a výrazně z ní vystupuje několik hvězd osmé magnitudy. Větší dalekohledy ji rozloží úplně.  Blízko M103 se nachází mnoho dalších otevřených hvězdokup, například necelé 2° severovýchodně leží NGC 663 a NGC 654, 2,5° severně NGC 559 a 3° jihozápadně NGC 457.  Hvězdokupa má velkou severní deklinaci, proto je na velké části severní polokoule cirkumpolární, a to až za obratník Raka, tedy v celé Evropě a severní Americe. Naopak na jižní polokouli je pozorovatelná pouze blízko rovníku. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od srpna do ledna.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Hvězdokupu objevil Pierre Méchain v roce 1781 a později ji Charles Messier zahrnul do svého katalogu, ve kterém ji popsal takto: \"\"Hvězdokupa mezi hvězdami Epsilon a Delta na noze Kasiopeji.\"\" Heinrich Louis d'Arrest ji popsal jako nepravidelnou hvězdokupu tvořenou hvězdami deváté až jedenácté magnitudy s dvojhvězdou na severní straně.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "M103 patří mezi nejvzdálenější otevřené hvězdokupy Messierova katalogu. Nachází se ve vzdálenosti přibližně 8 500 světelných let od Země, tedy na hraně ramena Persea vzdálenější od Země. Její úhlová velikost je 6 úhlových minut a skutečný průměr přibližně 15 světelných let.  Pomocí měření vlastního pohybu bylo určeno 77 členů hvězdokupy do 14,5. magnitudy, kteří určitě patří do hvězdokupy (pravděpodobnost příslušnosti nemají menší než 80 %), a dalších 151 hvězd, jejichž skutečná příslušnost je méně pravděpodobná. Dva nejjasnější členové hvězdokupy jsou veleobr spektrálního typu B5Ib a obr typu B2III a jejich magnituda je 10,5. Mezi členy hvězdokupy patří i několik proměnných hvězd, z nichž dvě jsou zákrytové proměnné (jasnost jedné z nich kolísá o více než jednu magnitudu), jedna pravděpodobná proměnná typu Gama Doradus (možná dlouhoperiodická pulzující proměnná spektrální třídy B), jedna hvězda typu Be a jeden pulzující červený obr. Ve stejném zorném poli, ale v jiné vzdálenosti od Země než M103, leží další možná proměnná hvězda typu Gama Doradus. Po rozšíření průzkumu k 18. magnitudě byly přidány další proměnné hvězdy, z nichž sedm je typu Delta Scuti a osm zákrytových.  Odhady stáří hvězdokupy postupně poskytovaly hodnoty od 9 do 25 milionů let. Z těchto hodnot se dá usoudit, že hvězdokupa již neobsahuje žádné hvězdy před hlavní posloupností. M103 se směrem ke Slunci přibližuje rychlostí přibližně 40 kilometrů za sekundu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 103 (také M103 nebo NGC 581) je otevřená hvězdokupa v souhvězdí Kasiopeji s magnitudou 7,4.. Objevil ji Pierre Méchain v roce 1781. Od Země je vzdálena přibližně 8 500 světelných let.", "tgt_summary": "NGC 581,即 M103,是仙后座的一个由数千颗恒星组成的疏散星团。该疏散星团于1781年由查尔斯·梅西耶的朋友,也是合作对象的皮埃尔·梅尚发现。该天体距离地球约8000到9500光年,是距离地球最远的疏散星团之一,并且星团横跨约15光年。星团内较明亮的成员星总共有40颗,其中两颗分别是视星等10.5和10.8的红巨星。对M103观测主要是看到恒星斯特鲁维131(Struve 131),但该恒星并非M103的成员星。M103的年龄约2500万年。", "id": 1300448}
{"src_title": "Martin Heidegger", "tgt_title": "马丁·海德格尔", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Heidegger se narodil v obci Meßkirch asi 35 km severně od Kostnice v chudé rodině bednáře a zároveň kostelníka. Místní farář si všiml jeho nadání a zajistil mu stipendium nejprve v Kostnici a od roku 1906 v biskupském semináři ve Freiburgu. Po maturitě roku 1909 vstoupil tamtéž do kněžského semináře a studoval teologii a filosofii. Roku 1911 přerušil studium teologie a vedle filosofie studoval matematiku a historii. Při četbě Brentana objevil Aristotela a scholastiku, což jeho myšlení trvale ovlivnilo. Promoval roku 1913 prací o psychologismu a roku 1916 se habilitoval u H. Rickerta prací o „spekulativní gramatice“ Jana Dunse Scota.  Roku 1915 narukoval k vojenské poště, roku 1917 se oženil a brzy po válce se rozešel s katolictvím, protože je pokládal za \"neslučitelné s filosofií\". Od roku 1922 často pracoval v osamělé chatě, kterou nechala jeho žena postavit na Todtnaubergu ve Schwarzwaldu. Ke sklonku života se sem natrvalo přestěhoval. V té době hodně cestoval, psal svá pozdní díla a občas poskytoval interview; poslední z nich, pro časopis \"Der Spiegel\", vyšlo bezprostředně po jeho smrti roku 1976.", "section_level": 1}, {"title": "Akademická činnost.", "content": "Rickerta nahradil roku 1916 ve Freiburgu Edmund Husserl. Heidegger jej následoval a byl až do roku 1923 Husserlovým asistentem a nejbližším spolupracovníkem. Roku 1920 navázal blízké přátelství s Karlem Jaspersem. V letech 1923 až 1926 byl mimořádným profesorem v Tübingenu, kde se spřátelil s protestantským teologem a významným biblistou Rudolfem Bultmannem. Mezi jeho významné žáky patřil Karl Löwith, Leo Strauss, Hans Jonas, Emmanuel Lévinas nebo Hannah Arendtová, do níž se roku 1925 vášnivě zamiloval. Jejich poměr dlouho netrval, Arendtová se však o Heideggerovi vždycky vyjadřovala s uznáním. V rámci přípravy na profesuru, už jako proslulý učitel, vydal roku 1927 své nejslavnější dílo \"Bytí a čas\" a roku 1928 nastoupil po emeritovaném Husserlovi do Freiburgu. Velký ohlas měla i jeho polemika s Ernstem Cassirerem o výkladu Kanta na symposiu v Davosu (1929).", "section_level": 2}, {"title": "Heidegger a NSDAP.", "content": "Hitlerovo převzetí moci roku 1933 chápal Heidegger jako příležitost k reformě německých univerzit. V dubnu 1933 byl na návrh svého předchůdce Möllendorfa, který musel rezignovat, zvolen rektorem, 1. května vstoupil do NSDAP a 27. května měl pověstnou nástupní řeč, kde představil svůj návrh reforem: německé univerzity se podle něho měly zbavit oborové roztříštěnosti, přiblížit se lidu (\"Volksgemeinschaft\") a vztah mezi profesorem a studenty se měl podobat vztahu vůdce k jeho následovníkům.  Během svého rektorství Heidegger pomohl jedné ze svých židovských studentek do emigrace, zabránil pálení knih a vylepování protižidovských plakátů na freiburské univerzitě, na druhé straně se ale snažil prosadit své reformy s pomocí nacistických aktivistů. Když se mu to nedařilo, rok po svém zvolení rezignoval, zůstal však členem NSDAP a i když byl v nemilosti, dále přednášel. Roku 1944 byl však jako „zcela postradatelný“ povolán na zákopové práce. Po roce 1945 měl v rámci denacifikace zákaz přednášet, mimo jiné i na základě posudku K. Jasperse.  Nově se v jeho písemné pozůstalosti, která nebyla až do roku 2016 veřejnosti dostupná, objevily důkazy, že byl již od počátku třicátých let přesvědčeným nacistou a oddaným obdivovatelem Hitlera.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná léta.", "content": "Roku 1946 se Heidegger zhroutil a po uzdravení napsal na výzvu francouzského filosofa Jeana Beauffreta slavný \"Dopis o humanismu\". V něm nepovažoval řeč jako takovou za nástroj komunikace, ale za prostředí, ve kterém \"přichází ke slovu bytí\" V roce 1947 se na něho obrátil švýcarský psycholog Medard Boss a společně pak po řadu let rozvíjeli nový terapeutický směr, \"daseinsanalýzu\". Roku 1951 byl Heidegger emeritován a začal opět s velkým ohlasem přednášet. Roku 1955 se seznámil s francouzským spisovatelem René Charem a společně pak pořádali řadu seminářů o básnictví a filosofii.", "section_level": 2}, {"title": "Heideggerova fenomenologie.", "content": "Heideggerovo dílo se často dělí na rané a pozdní období, přičemž dělítkem je tzv. \"obrat\" (\"die Kehre\") někdy na počátku 30. let 20. století. Před svou smrtí Heidegger zorganizoval vydávání svých sebraných spisů, které rozvrhl do 102 svazků; od roku 1975 vyšlo doposud přes 60 svazků. Jeho nejznámějším dílem je Bytí a čas.", "section_level": 1}, {"title": "Bytí a čas.", "content": "Heidegger koncipoval tzv. fundamentální ontologii, kterou představil v nedokončeném díle \"Bytí a čas\" z roku 1927 (vyšel jenom první díl). Heidegger usiloval o kritické překonání metafyzického pojetí povahy lidství, které nechtěl uchopit jako kategorii, což by lidství člověka deklasovalo na úroveň pouhé věci, předmětu, nýbrž na základě „existenciálů“. Lidství pojímá jako existenci a tvrdí, že pouze člověk existuje. Existence není nic definitivně stanoveného a je třeba o ni usilovat: jsoucno, které se stará o svou existenci, nazývá Heidegger \"Dasein\" – pobyt (český termín zavedl Jan Patočka). Člověk je tedy pobyt (\"Dasein\"), jemuž v jeho bytí jde o toto bytí, neboli člověk se stará o svou existenci. Existence se podává v různých naladěních (\"Stimmung\"), z nichž nejradikálnější je úzkost (\"Angst\"), jelikož přivádí existenci před samotný fakt jejího „bytí“ tím, že zjevuje možnost nebytí. Tím, že úzkost zjevuje „nic“, zároveň poukazuje na samo bytí, které se ukazuje jako problematické a ohrožené konečností. Tím pro pobyt (\"Dasein\") vystupuje jako zásadní problém smrtelnost a časovost. Odhalení časového charakteru existence je zásadním přínosem rané fáze Heideggerova myšlení a z časovosti se odvíjí koncepce „vrženého rozvrhování se“ pobytu (\"Dasein\"). Heidegger si však záhy uvědomil, že nelze omezit určení smyslu bytí pouze na lidské jsoucno, což by vedlo na scestí antropologizace a antropocentrismu.", "section_level": 2}, {"title": "Rozchod s Husserlem.", "content": "Martin Heidegger, nejvýznamnější z Husserlových žáků a jeho asistent, který se za nechvalně známých okolností stal i jeho nástupcem, navázal na Husserlovu analýzu časového vědomí. V řadě věcí se však od svého učitele odchýlil a vydal se jinou cestou. Co mu na Husserlově postupu vadilo?  Husserl předně převzal descartovské a kantovské schéma „subjekt – objekt“, které ovšem svým fenomenologickým přístupem zároveň zpochybnil: fenomén není ani objektivní, ani subjektivní, neboť se odehrává v souhře, v setkání „subjektu“ s „objektem“ a oba se na něm podstatně podílejí. Tradiční oddělení subjektu a objektu přitom vyvolává zbytečné otázky po „skutečnosti“ předmětu, ačkoliv „skutečný“ ve smyslu originální danosti může být pouze fenomén.  Za druhé se Husserlova analýza soustředila jen na pozorující, teoretický přístup člověka ke světu, ačkoliv člověk „zprvu a nejčastěji“ není pouhý pozorovatel, ale sleduje nějaké cíle a žije tedy „činně“. Právě intence – zaměřenost na předmět – svědčí o tom, že poznání skutečnosti má pro nás obvykle praktický význam, že nám i v poznávání především o něco jde. I tento rys se na utváření fenoménu podstatně podílí a bez něho nedává fenomén valný smysl.  Za třetí se Heidegger rozhodl obnovit dávnou otázku po „bytí“ jako takovém, kterou podle něho západní metafyzika zapomněla a nahradila pouhým zkoumáním různých jsoucen. Sloveso „být“ tak ztratilo význam a mohlo se i v jazyce stát pouhou „sponou“. Toto závažné rozhodnutí ovšem znamenalo rozchod s Husserlem, pro něhož Heideggerova ontologie – otázka po bytí – stála v přímém protikladu k programu fenomenologie. Právě otázkám po bytí a po „věcech o sobě“ se fenomenologie chtěla vyhnout.  Heideggerova metoda přesto zůstává fenomenologická: je to nesmírně pečlivá, podrobná analýza „pobytu“ (německy \"Dasein\"), lidské existence na světě. V tomto rozboru se předně ukáže nezrušitelná vazba pobytu k jeho světu: člověk je vždycky někde a je tak přirozeným středem svého vlastního světa, prostorového „okolo“. V německém \"da-sein\" (pobývat, vést svůj život) je tento vztah k nějakému „zde“ výslovně vyjádřen. Na světě není sám, nýbrž s jinými lidmi, s nimiž vytváří jakýsi společný postoj a mínění, neosobní a neurčité „ono se“ (\"das Man\").", "section_level": 2}, {"title": "Pobyt a starost.", "content": "Nezaujatý postoj pozorovatele, neúčastný odstup, s nímž filosofie dosud téměř výhradně pracovala, sice charakterizuje vědce, je však v lidském existování zcela výjimečnou, krajní možností mezi mnoha jinými „rozpoloženími“. Jako příklad Heidegger analyzuje strach a úzkost. Pro člověka je však podstatné, že světu, v němž žije, vždy už nějak rozumí a vykládá si jej pro své potřeby. Prostředím i prostředkem tohoto porozumění je především řeč a jazyk, kterým člověk svět „odemyká“ a získává si k němu přístup.  „Pobyt“ či existování ale především charakterizuje, že mu na jeho bytí záleží, že mu o toto bytí vždycky jde. Heidegger proto samu povahu pobytu charakterizuje jako „starost“ či „péči“ (německy \"die Sorge\"), která je původně starostí o toto bytí samo, z povahy věci se však nejčastěji projevuje jako nezbytné každodenní „obstarávání“ potřeb k životu. Pobyt jakožto starost (péče) musí jednat a právě zde vystupuje fenomén „časovosti“: nouze naléhá a člověk musí svůj život nějak vést.", "section_level": 2}, {"title": "Časovost.", "content": "Tak se ukazuje, že „původní“ čas není jen nějaký parametr či souřadnice, ale sama látka existování, vedení života. Z tohoto naléhavého, dramatického časování pobytu z přítomnosti do dvou velmi odlišných „extází“ budoucího a minulého – jak o něm svědčí například gramatické „časy“ jazyka – vzniká původní lidský čas. Teprve ve společenství, z potřeby synchronizovat se s druhými, sjednávat si schůzky a podobně, mohl vyrůst obecný a společný, „veřejný“ čas kalendáře a hodin.  Původní čas je tedy časem pobytu, jak to ostatně vyjadřují i běžné výroky typu „nemám čas“. „Nemám na něco čas“ znamená, že se mi to nevejde do života, banálně řečeno, nenajdu na to místo ve svém diáři. Tak se pobyt setkává se svou konečností, s omezeností svého smrtelného života. Pokud se odváží podívat na svůj život vcelku, uvidí jej jako „bytí k smrti“. Proto se člověk tomuto pohledu vyhýbá a hledá nějaké pohodlnější, snazší, ale tím také „neautentické“ životní polohy. Nejčastější je únik do obstarávání, zvědavosti a povrchních „řečí“ (\"das Gerede\"), únik před sebou samým do povrchního společenství, kde nemusí být sám sebou a může se skrýt za neurčitým „ono se“.  Jen výjimečně – například v úzkosti nebo z popudu „mlčenlivého hlasu svědomí“ – tyto únikové možnosti mizí a člověk se ocitá tváří v tvář svému bytí jako takovému. Tak se mu ukazuje jiná, nesnadná a nepříjemná možnost „autentického bytí“, kterou Heidegger nazývá „možnost být vcelku“ (\"Ganz-sein-können\"). To znamená „odhodlaně“ přijmout svůj pobyt jako bytí k smrti a jednat podle toho.  <nowiki>***</nowiki>  Bytí a čas je obtížná, ale hluboká kniha, která měla značný úspěch a znamenala ve fenomenologii jistý zlom. Zařadila se mezi klasické spisy a každá další fenomenologie se s ní musí nějak vyrovnat. Heidegger opustil Husserlovu snahu o vybudování pevného základu teorie poznání, na níž by se daly založit empirické vědy, a obrátil se k otázkám lidské existence. Na tento obrat navázal velmi vlivný existencialismus, ale také řada fenomenologických pokračovatelů a kritiků.  Martin Heidegger a jeho analýza člověka v šesti bodech:", "section_level": 2}, {"title": "Obrat (\"die Kehre\").", "content": "Od poloviny 30. let 20. století se v jeho myšlení počíná tzv. „obrat“ (Kehre), kde se odvrací od decisionismu lidského pobytu (Dasein) k chápání dějinnosti proměny určení smyslu bytí (tzv. \"Seinsgeschichte\"). Heidegger prochází dějiny myslitelských pozic od Anaximandra po Nietzscheho a ukazuje jednotlivé tzv. „epochy“ (neboli dosl. „zadržení“) dějin bytí: bytí se mu ukazuje jako \"chreón\" u Anaximandra, logos u Hérakleita, Parmenidovo \"hen\", Platónova idea, \"energeia\" u Aristotela, středověká \"actualitas\", Descartesova \"perceptio\", Leibnizův \"conatus\", Kantovo představování – \"Vorstellen\", Hegelův pojem – \"Begriff\", Schellingova vůle – \"Wille\", a konečně Nietzscheho věčný návrat téhož – \"ewige Wiederkunft des Gleichen\". Pro všechny tyto pozice však platí, že se v nich vytrácí, byť nikoliv zcela, temporální smysl, jelikož všechny pozice chápou smysl bytí jako „ustavičnou nebo stálou přítomnost“.  Pokud se bytí chápe jako „ustavičná přítomnost“, vyprazdňuje se tím podle Heideggera smysl bytí a vystupuje nihilismus. Suspendování časovosti se podle něho projevuje v povaze techniky, která se stala hlavním tématem pozdní fáze jeho myšlení. Tuto povahu techniky chápe Heidegger jako \"Ge-Stell\" (něco jako totální manipulovatelnost), která (totiž povaha) nivelizuje jak prostorovost, tak časovost všeho, co bylo, je a bude: vše je totiž neustále k dispozici a nahraditelné. Povaha techniky je tak nejextrémnější pozicí smyslu bytí, je to samo bytí ve svém nejzazším vyprázdnění. Proto je třeba povahu techniky promýšlet, abychom k ní nabyli adekvátního postoje a dokázali jednat již ne z pozice decisionismu ustaraného pobytu (\"Dasein\"), nýbrž tak, aby to odpovídalo povaze každého jsoucna, které nabývá svého významu v rámci tzv. Součtveří (\"Geviert\") Země a Nebe, božských a smrtelníků. Toto Součtveří je dějištěm (\"Ereignis\") temporální konstituce významů bylo-je-bude, což je řešením otázky původně položené v knize \"Bytí a čas\": jaký je smysl bytí? Vodítkem měl být čas a ten se konstituuje v rámci vzájemného čelení si dimenzí Součtveří Země a Nebe, božských a smrtelných.", "section_level": 2}, {"title": "Fenomenologická filosofie po Bytí a času.", "content": "Prvním kritikem své knihy byl patrně Heidegger sám: původně plánovaný druhý díl nikdy nenapsal. Nejspíš si uvědomil, že ani fenomenologie nemůže vystačit s introspektivní analýzou vlastní zkušenosti, což je základ až příliš úzký a ne příliš spolehlivý. Proto se v další své práci obrátil k interpretaci velkých filosofů (Kant, Nietzsche, předsókratici), ale také básnických děl. Některé jeho pozdější práce se dokonce podobají básním v próze.  Podobným směrem se vydal další z přímých žáků Husserlových i Heideggerových, Eugen Fink. Ve Finkových analýzách hraje velkou roli širší rámec lidské existence, zejména vesmír a jeho řád, a také jejich jazyk nepřipomíná přísný styl Husserlův. Jednou z námitek proti \"Bytí a času\" bylo, že Heideggerův pobyt nemá nikdy hlad. Francouzský filosof Maurice Merleau-Ponty se snažil zachytit konkrétní tělesnou stránku člověka, například ve své \"Fenomenologii vnímání\". Jiný významný fenomenolog, Emmanuel Lévinas, vypracoval podrobnější analýzu různých vrstev existence, kde také zdůrazňuje tuto konkrétní potřebnost člověka jako živé bytosti. V té základní vrstvě, které říká „koupat se v živlu“, člověku nic nechybí a nelze tu vykázat ani žádnou „starost“, která se objeví teprve tehdy, když dostane hlad, nebo je mu zima.  Jan Patočka, který se snažil překlenout mezeru mezi oběma svými učiteli, oslabit Husserlův „platonismus“ a subjektivnost, naopak u Heideggera postrádal jemnější rozbor lidských vztahů, například v rodině a v lásce. V jeho filosofii přirozeného světa přišla ke slovu i řada motivů heideggerovských, například role jazyka a řeči. Patočka také položil větší důraz na otázky dětství, výchovy a dospívání, které v introspekci dospělého filosofa pochopitelně chybí. Ty pak zahrnul do celkového problému pohybu a změny, z něhož vycházela i jeho filosofie dějin.  Nepolemicky navázal na Heideggerův výklad o řeči jako prostředí „odmykání“ a rozumění světu Hans-Georg Gadamer. Z myšlenky hermeneutického kruhu – předporozumění a opakovaných návratů k textu – vypracoval velmi důkladnou hermeneutickou filosofii jako teorii rozumění a výkladu textů, která nakonec poskytla i pozoruhodné nové pohledy na řeč a jazyk vůbec. Gadamerova hermeneutika byla široce přijata a dále rozvíjena četnými žáky, například mezi filosofy dekonstrukce a postmoderny.  Alternativu k Heideggerově filosofii nabídl už zmíněný Emmanuel Lévinas, který odmítl jeho předpoklad, že základem filosofie či „první filosofií“ je ontologie, nauka o bytí. Lévinas je přesvědčen, že právě z fenomenologického hlediska stojí na prvním místě lidský vztah, „setkání s tváří“ – a tedy etika. Rozhodujícím momentem lidského zrání je podle Lévinase právě setkání s bezbrannou tváří Druhého: teprve zde totiž poprvé uslyší její „naučení“, příkaz „Nezabiješ!“. A pouze člověk, který tento příkaz uslyšel a poslechl, vstupuje tím do lidské společnosti. Všechny teoretické otázky, včetně otázky po bytí, přijdou na řadu až potom.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv.", "content": "Heideggerův velmi originální způsob myšlení i vyjadřování vytvořil skutečnou filosofickou školu a jeho obtížné, těžko přístupné dílo ovlivnilo mnoho významných filosofů 20. století. Patří mezi ně například Giorgio Agamben, Hannah Arendtová, Georges Bataille, Jacques Derrida, Eugen Fink, Michel Foucault, Hans-Georg Gadamer, Hans Jonas, Emmanuel Lévinas, Karl Löwith, Jean-Francois Lyotard, Herbert Marcuse, Jan Patočka, Richard Rorty, Jean-Paul Sartre a Leo Strauss.  (česky)", "section_level": 2}], "src_summary": "Martin Heidegger (26. září 1889, Meßkirch – 26. května 1976, Freiburg im Breisgau) byl německý fenomenologický filosof, žák Edmunda Husserla, a jeden z nejvlivnějších filosofů 20. století který ovlivnil mnoho myslitelů, mimo jiné Jean-Paula Sartra. Jeho největší přínos tkví v tom, že obnovil otázku po bytí čili ontologii, kterou podle něho moderní filosofie zanedbala. Až do totálního nasazení na konci války strávil většinu života přednášením na akademické půdě.", "tgt_summary": "马丁·海德格尔(,1889年-9月26日-1976年-5月26日),德国哲学家,在现象学、存在主义、解构主义、诠释学、后现代主义、政治理论、心理学及神学有举足轻重的影响。", "id": 350354}
{"src_title": "Alabama", "tgt_title": "亚拉巴马州", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "O území dnešní Alabamy se přely hned tři strany. Španělé ji prohlásili za součást Floridy. Angličané jako součást Karolíny. Nakonec ji ale získali Francouzi, když obsadili území Louisiany. Později, když USA koupily od Francie Louisianu a obsadily Mississippi, zvažovaly, zda odkoupit Alabamu, či ne, a zda ji začlenit do Unie. Nakonec se Alabama v roce 1819 stala 22. státem USA.  11. ledna 1861 Alabama vystoupila z USA a stala se členem Konfederace. Důvod byl tvrdý odpor ke zrušení otroctví. Přestože se mnoho bojů americké občanské války na území Alabamy neodehrálo, bojovalo proti Unii 120 000 vojáků z Alabamy. V roce 1865, po porážce Konfederace, byla v Alabamě ustanovena provizorní vláda, řízená z USA. Do unie byla znovu přijata v červnu 1868.  Od americké občanské války do druhé světové války Alabama, stejně jako mnoho dalších jižních států, trpěla ekonomickými problémy, částečně kvůli přetrvávání závislosti na zemědělství. Po druhé světové válce Alabama zažila rozkvět, ekonomika státu přešla od zemědělství k těžkému průmyslu, těžbě nerostů, vzdělávání a technologiím. Navíc se zřídilo a rozšířilo množství vojenských zařízení a to zejména těch americké armády a amerických leteckých sil.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Alabama patří mezi jižní státy USA. Jižní hranici má se státem Florida, jihozápadní cíp je pobřeží Mexického zálivu. Západní hranici tvoří stát Mississippi, severní Tennessee a východní Georgie.  Co do rozlohy je Alabama na 30. místě v USA (135 765 km2). 3,2 % rozlohy Alabamy tvoří vodní plochy, což ji řadí na 23. místo v USA. Alabama je převážně rovinatá země s mírným sklonem k řece Mississippi a k Mexickému zálivu. Je poměrně hustě zalesněna, v místech, kde nejsou lesy, se nachází obdělávaná půda, jež je zde úrodná.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Celkový HDP Alabamy je 115 miliard dolarů, což ji řadí na 25. místo (1999). HDP na obyvatele činí 23 471 dolarů (1996 dolarů měsíčně), což je pro porovnání úroveň Španělska (2000). Zemědělství zde má přibližně stejný význam jako průmysl.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 4 779 736 obyvatel. Podle odhadu žilo v roce 2013 v Alabamě 4 833 722 obyvatel. Hustota zalidnění byla 36,5 obyvatel/km2.", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 3,9 % populace.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "92 % obyvatel Alabamy se považovalo za křesťany. Protestantů bylo 80 %, z čehož největší denominace byli baptisté, následovaní metodisty.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Alabamě je neoficiálně přezdíváno \"Yellowhammer State\", v překladu \"Strnadí stát\". Dále je též známa jako \"Heart of Dixie\", neboli \"Srdce Dixie\". Státním stromem je borovice bahenní a státní květinou kamélie.  Mottem státu je „We defend our rights“, květinou zlatobýl, stromem borovice bahenní, ptákem datel zlatý a písní \"Alabama\".  Teprve v roce 2000 (jako v posledním státě USA) byl v Alabamě oficiálně zrušen zákon, který zakazoval smíšená manželství s černochy, ačkoliv již 33 let byl v konfliktu s rozsudkem Nejvyššího soudu Spojených států amerických, který tato manželství legalizoval bez ohledu na místní zákony.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alabama (anglická výslovnost, oficiálně ) je stát nacházející se na jižním pobřeží Spojených států amerických, v oblasti východních jižních států v jižním regionu USA. Alabama hraničí na západě s Mississippi, na severu s Tennessee, na východě s Georgií a na jihovýchodě s Floridou. Jihozápadní ohraničení státu tvoří Mexický záliv.", "tgt_summary": "阿拉巴马州(英语:Alabama,),也译作阿拉巴马州,是美国东南部地区一个联邦州。北接田纳西州,东邻乔治亚州,南至佛罗里达州和墨西哥湾,西临密西西比州。阿拉巴马州是各州当中面积第30大以及人口第24大的州。阿拉巴马州的内陆水道全长1500英哩,是所有州份当中最长的。", "id": 2604334}
{"src_title": "Virgil Ivan Grissom", "tgt_title": "古斯·格里森", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a výcvik.", "content": "Po skončení střední školy se roku 1944 dobrovolně přihlásil do armády, absolvoval letecký výcvik. Po skončení druhé světové války ho armáda z letectva propustila. Rozhodl se ke studiu na Purdueově univerzitě, kde po čtyřech letech získal titul strojního inženýra, načež se do armády vrátil. Dokončil svůj letecký výcvik a v roce 1951 začal létat u 334. eskadry stíhačů. Byl nasazen do bojů v Koreji. Po korejské válce se vrátil do Spojených států amerických. V letech 1956 až 1957 absolvoval školu zkušebních pilotů na Edwardsově letecké základně a pak pracoval jako letecký instruktor na Wrightových–Pattersonově letecké základně a také studoval letecké inženýrství. Poté se přihlásil k první skupině budoucích amerických astronautů, 9. září 1959 byl přijat a také mezi prvními astronauty letěl do vesmíru. Byl ženatý a měl dvě děti. Používal přezdívku Gus.", "section_level": 2}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "Letěl sám v kosmické lodi Liberty Bell 7 při misi Mercury-Redstone 4 z kosmodromu na Mysu Canaveral. Byl to druhý americký balistický let, bez obletů Země a proto nebývá považován za let do vesmíru. Let trval pouze 16 minut a skončil na hladině Atlantského oceánu. Při přistání unikl smrti, když se na poslední chvíli vyprostil z potapějící kabiny Mercury 4.  Dalšího letu se účastnil na jaře roku 1965 z mysu Canaveral na palubě Gemini 3 společně s Johnem Youngem. Byl to první let z Programu Gemini. Během čtyřhodinového letu obletěli třikrát Zemi a přistáli dosti tvrdě v kabině s pomocí padáků na hladině Atlantského oceánu. Mise byla hodnocena jako velice úspěšná.  Potřetí měl odstartovat do vesmíru v rámci letu \"AS 204\", dnes známém pod označením Apollo 1. Měl v něm zastávat funkci velitele posádky. Během simulovaného odpočítávání při výcviku na startovací rampě vypukl dne 27. ledna 1967 v kabině Apolla 1 požár, při němž spolu s Edwardem Whitem a Rogerem Chaffeem zahynul. Bylo mu 40 let.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V roce 1987 byl zapsán v Ohiu do National Aviation Hall of Fame (Národní letecká síň slávy). Stejně jako Roger Bruce Chaffee je pohřben na Arlingtonském národním hřbitově.", "section_level": 1}], "src_summary": "Virgil Ivan Grissom také Gus Grissom (3. dubna 1926 Mitchell, Indiana – 27. ledna 1967 Cape Canaveral, Florida) byl americký astronaut, který se zúčastnil programů Mercury, Gemini a Apollo, tragicky zahynul v roce 1967 při požáru modulu Apolla 1.", "tgt_summary": "维吉尔·伊万·“古斯”·格里森(英语:Virgil Ivan \"Gus\" Grissom,1926年-4月3日-1967年-1月27日),前美国空军中校及美国国家航空航天局宇航员,执行过水星-红石4号、双子星座3号以及阿波罗1号任务。1967年1月27日,格里森与爱德华·怀特和罗杰·查菲在阿波罗1号的一次例行测试中因舱内大火牺牲。", "id": 2510493}
{"src_title": "Messier 32", "tgt_title": "M32", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M32 je možné snadno najít 24' jižně od jádra M31 i větším triedrem nebo malým dalekohledem. Ve středně velkém dalekohledu vypadá jako jasná mírně eliptická mlhavá skvrna.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Největší průměr galaxie je 8 000 světelných let a hmotnost 3 miliardy hmot Slunce. Její úhlové rozměry jsou 8,5' x 6,5'.  Tato galaxie je typickým představitelem skupiny kompaktních eliptických galaxií (označení cE). Polovina počtu hvězd je zhuštěných v poloměru pouhých 100 parseků. Nahuštění hvězd se směrem k jádru galaxie strmě zvyšuje a v nejhustější středové oblasti rozlišené Hubbleovým vesmírným dalekohledem přesahuje hodnotu 3 × 10 formula_1.pc. Jak je u eliptických galaxií běžné, také M32 obsahuje převážně starší méně jasné červené a žluté hvězdy a v podstatě jí nezůstal žádný prach a plyn, ze kterého by se mohly tvořit nové hvězdy. Přesto ovšem vykazuje známky tvorby hvězd v poměrně nedávné minulosti.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj galaxie.", "content": "Stavba galaxie a složení jejích hvězd je obtížné vysvětlit běžnými modely vzniku galaxií. Teoretické diskuse a některé simulace naznačují, že silná slapová síla galaxie M31 může přetvořit spirální galaxii na kompaktní eliptickou galaxii. Při průchodu malé spirální galaxie středovou oblastí M31 ztratí malá spirální galaxie většinu svých vnějších vrstev, ale galaktická výduť je ovlivněna mnohem méně a zachová si svůj tvar. Slapové síly zároveň spustí překotnou tvorbu hvězd v jejím jádru a výsledkem je vysoká hustota hvězd pozorovaná v M32. M32 má také prokazatelný vnější disk.  Simulace z roku 2014 ukázaly, že nesoustředný průchod M32 diskem M31 před 800 miliony lety může vysvětlit pokřivený tvar tohoto disku. Ovšem tento jev nastává pouze při prvním průchodu diskem, zatímco ke slapovému přetvoření obyčejné trpasličí galaxie do stavu, ve kterém se nachází M32, je zapotřebí mnoho takových oběhů. Pozorované barvy a populace hvězd ve vnějších oblastech M32 se liší od hvězd v halu M31, což naznačuje, že to nejsou hvězdy odtržené od M32 slapovými silami. Tyto okolnosti tedy napovídají o tom, že M32 byla již dříve kompaktní galaxií a i později si zachovala většinu svých hvězd. Přinejmenším jedna podobná cE galaxie byla nalezena osamocená bez společníka, který by ji mohl o vnější hvězdy obrat.", "section_level": 1}, {"title": "Měření vzdálenosti.", "content": "Pro změření vzdálenosti M32 byly použity přinejmenším dva způsoby. Infračerveným měřením kolísání plošné jasnosti se odhaduje vzdálenost spirálních galaxií na základě zrnitosti vzhledu jejich výdutě. Vzdálenost M32 získaná tímto způsobem je 2,46 ± 0,09 milionů ly (755 ± 28 kpc). Přitom je M32 tak blízko, že lze k odhadu její vzdálenosti použít metody hledání odbočky z hlavní posloupnosti k větvi červených obrů (\"tip of the red giant branch - TRGB\"). Touto metodou byla vzdálenost M32 určena na 2,51 ± 0,13 milionů ly (770 ± 40 kpc). Je i několik dalších důvodů k předpokladu, že se M32 nachází blíže k Zemi než M31. Její hvězdy a planetární mlhoviny nevykazují známky zastínění nebo zčervenání prachem nebo plynem v popředí. Jednou bylo dokonce pozorováno gravitační mikročočkování M31 hvězdou v M32.", "section_level": 1}, {"title": "Černá díra.", "content": "Uprostřed M32 sídlí obří černá díra, jejíž hmotnost se odhaduje na 1,5 až 5 milionů formula_1. Slabé rádiové a rentgenové záření vycházející ze středu této galaxie je zřejmě způsobeno akrecí plynu na černou díru a zdroj tohoto záření se označuje M32* (podobně jako Sagittarius A*).", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 32 (také M32 nebo NGC 221) je trpasličí eliptická galaxie v souhvězdí Andromedy, satelitní galaxie známé M31. Zdánlivou hvězdnou velikost má +8,1 a od Země je vzdálená okolo 2,9 milionu ly. Galaxii objevil Guillaume Le Gentil 29. října 1749.", "tgt_summary": "M32(NGC 221)在M31核心的南面,是一个小的、圆的非常密集的椭圆星系。它是著名的仙女座大星云M31的伴星系,是个矮星系,大小约6.5 ± 0.2 千光年(基于下述距离数据和视直径)。M32主要由昏暗的老年红色、黄色恒星组成,几乎没有尘埃和气体,所以也没有恒星形成迹象。不过,有迹象表明在不远的过去它还有少量恒星形成。", "id": 2700280}
{"src_title": "Dronte mauricijský", "tgt_title": "渡渡鸟", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Raní výzkumníci dronta mauricijského řadili do různých ptačích skupin. Dodo byl považován za malý druh pštrosa, chřástala, albatrosa nebo supa. Teprve roku 1842 dánský zoolog Johannes Theodor Reinhardt na základě studia lebky objevené v Dánském přírodovědném muzeu navrhl považovat dronta mauricijského za člena čeledi holubovitých, přizpůsobeného životu na zemi. Nejprve tím sklidil ve vědecké komunitě posměch, ale dva angličtí přírodovědci Hugh Edwin Strickland a Alexander Gordon Melville se Reinhardtových výsledků zastali v monografii \"The Dodo and Its Kindred\" („Dodo a jeho příbuzní”) z roku 1848. Po pitvě zachovalé lebky a nohy z Muzea přírodní historie Oxfordské univerzity a porovnáním s ostatky jiného vyhynulého druhu, dronta samotářského (\"Pezophaps solitaria\") z ostrova Rodrigues, navíc dospěli k názoru, že tyto dva druhy byly úzce příbuzné. Strickland uvedl, že i když se nejednalo o druhy totožné, tito ptáci společně sdíleli mnoho charakteristických rysů kostí končetin, které jsou jinak známy pouze u holubů.  Strickland a Melville prokázali podobnost dronta s holuby v mnoha ohledech. Ukázali na velmi krátkou část zobáku tvořenou keratinem a na jeho dlouhou štíhlou základnu. Podobně jako u ostatních holubů se také vyvinula holá kůže okolo očí, která dosahovala až téměř k zobáku. Čelo bylo vzhledem k zobáku posazeno vysoko a nosní dírky se nacházely uprostřed zobáku a byly obklopeny kůží, což je kombinace fyzických vlastností typická pouze pro holuby. Končetiny dronta mauricijského se také nejvíce podobaly holubím, a to jak stavbou kostí, tak šupinami. S těmito ptáky jej spojovalo také výrazně vyvinuté vole. Holubovití ptáci mají tendenci snášet málo vajec a i dronte pravděpodobně snášel pouze jediné. Podobně jako holubi neměl dronte radličnou kost ani přepážku nosních dírek a sdílel anatomické detaily dolní čelisti, lícních kostí anebo patra. Od holubů se lišil především malými rozměry křídel a zobákem neúměrně velkým vzhledem ke zbytku lebky.  Během 19. století bylo několik druhů vyhodnoceno jako kongenerických (patřících do společného rodu) s drontem mauricijským, a to včetně dronta samotářského a ibisa réunionského, kteří byli hodnoceni jako \"Didus solitarius\" a \"Raphus solitarius\" (\"Didus\" a \"Raphus\" jsou jména pro dronta používaná různými autory té doby). Britský vědec Abraham Dee Bartlett roku 1852 popsal kosti z Rodriguesu, později přisouzené drontemu samotářskému, jako nový druh \"Didus nazarenus\", což je v současnosti synonymum tohoto druhu. Rovněž některé kresby chřástala rezavého (\"Aphanapteryx bonasia\") byly identifikovány jako dronteové: druhy \"Didus broeckii\" a \"Didus herberti\".  Po mnoho let se dronte mauricijský a samotářský řadili do čeledi Raphidae (starší synonymum Dididae), protože jejich přesné vztahy s jinými holuby nebyly osvětleny. Jiná systematika také tyto dva druhy řadila do dvou vlastních monotypických čeledí nazvaných Raphidae a Pezophapidae, a dle ní se tyto druhy vyvíjely konvergentně. Osteologická analýza a analýzy DNA nakonec vedly ke zrušení čeledi Raphidae a dronte mauricijský a samotářský jsou dle nich umístěni do podčeledi Raphinae řazené do čeledi holubovitých.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vzhledem k tomu, že se nedochovaly žádné kompletní exempláře dronta mauricijského, je těžké určit skutečnou podobu živého ptáka. Primární zdroje popisující jeho vnější vzhled pocházejí pouze z doby mezi objevením a vyhynutím ptáka, tedy mezi lety 1598 a 1662. Podle většiny těchto záznamů měl dodo šedé nebo hnědé peří se světlejšími ručními letkami a chomáč kudrnatého světle zbarveného peří na zadním konci těla. Hlava byla šedá a neopeřená, zobák byl zobrazován jako zelený, černý nebo žlutý a končetiny měl dronte statně stavěné, nažloutlé barvy, s černými pařáty.  Na základě subfosilních pozůstatků, které byly dovezeny do Evropy během 17. století, vyšlo najevo, že dronteové byli dosti velkými ptáky, s výškou až 1 metr. Vyvinul se u nich pohlavní dimorfismus; samci dosahovali větší velikosti než samice a navíc měli delší zobáky. Odhady hmotnosti se mezi jednotlivými studiemi liší. Roku 1993 Bradley C. Livezey ve své studii usoudil, že samci vážili 21 kg a samice 17 kg. Andrew C. Kitchener ve své studii z roku 1993 soudil, že vysoké soudobé odhady hmotnosti dodů jsou založené na překrmených jedincích chovaných v Evropě v zajetí. Dle něj by ptáci ve volné přírodě vážili 10,6 až 17,5 kg, avšak vykrmení jedinci mohli vážit 21,7 až 27,8 kg. Další studie (Angst & kol., 2011) odhadla průměrnou hmotnost dronta na 10,2 kg. Ta byla také zpochybněna a ohledně hmotnosti i nadále probíhají spory. Studie z roku 2016 na základě výpočetní tomografie odhadla váhu na 10,6 až 14,3 kg. Také bylo navrženo, že hmotnost závisela na sezóně. V chladných obdobích roku prý byli dodové těžší.  Lebka dronta se značně lišila od lebek jiných holubů. Byla robustnější, zobák měl zahnutou špičku a ve srovnání s čelistmi byla krátká: horní část zobáku dosahovala téměř dvojnásobné velikosti než lebka. Lebka byla, s výjimkou zobáku, širší než delší, čelní kosti tvořily kupoli s nejvyšším bodem nad zadní částí očnic. Vzadu se lebka svažovala dolů. Většinu zadní části lebky zabíraly očnice. Sklerotikální prstence uvnitř oka tvořilo jedenáct malých kostí, podobně jako u jiných druhů holubů. Dolní čelist byla mírně zakřivená a každá její polovina měla jediný otvor, opět podobně jako u jiných holubů.  Dronte měl asi 19 krčních a hrudních obratlů, šestnáct bederních a křížových obratlů, šest ocasních obratlů a pygostyl (srostlé koncové ocasní obratle). Krk měl dobře vyvinuté oblasti pro upevnění svalů a vazů, pravděpodobně pro podporu těžké lebky a zobáku. Na každé straně měl šest žeber. Vyvinula se velká hrudní kost (sternum), ve srovnání s jinými druhy holubů však byla v poměru k velikosti těla menší, protože dronte neuměl létat. Hrudní kost byla pneumatická, široká a relativně tlustá v průřezu. Pletenec horních končetin, lopatky a křídelní kosti byly ve srovnání s létajícími druhy holubů redukovány.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a ekologie.", "content": "O chování dronta mauricijského je známo pouze málo, neboť většina dobových popisů byla velmi krátká. Podle studia končetin se zdá, že se jednalo o celkem schopného běžce. Končetiny byly robustní a silné, aby unesly tak mohutného ptáka. Svého nositele učinily v hustých lesích (než do nich zasáhli lidé) ostrova asi dosti agilním. Krátká křídla drontovi neumožňovala let, avšak možná mohla být využívána pro předvádění nebo mohla ptákovi pomoci udržovat rovnováhu; některé současné žijící druhy holubů křídla někdy využívají pro stejné účely. Příbuzný dronte samotářský využíval svá křídla také jako zbraň. Přestože se jednalo o nejbližší známé příbuzné, neexistují žádné důkazy, že by i dronte mauricijský využíval křídla tímto způsobem. Byly sice objeveny kosti s vyléčenými frakturami, ve srovnání s drontem samotářským však byla křídla kratší a méně osvalená. Namísto nich mohl dodo využívat jako zbraň svůj velký zobák. Vzhledem k tomu, že Mauricius je bohatší na srážky a má méně sezónních výkyvů než Rodrigues, potrava zde zřejmě byla dostupnější, a z tohoto důvodu by měl dronte mauricijský mít méně důvodů k agresivnímu chování. Naopak odlišné podmínky na Rodriguesu vedou k závěru, že dronte samotářský se pravděpodobně choval agresivněji.  Dronte mauricijský žil na ostrově Mauricius východně od Madagaskaru. Preferovaný biotop tohoto ptáka není znám, ale dle starých zpráv se vyskytoval v suchých pobřežních zalesněných oblastech na jihu a západě ostrova. Tento názor podporuje řada subfosilních pozůstatků vyzdvihnutých z bažiny Mare aux Songes nedaleko od moře na jihovýchodě ostrova. Takto omezený areál rozšíření na ostrově mohl přispět k zániku ptáka. Mapa z roku 1601 z deníku lodi \"Gelderland\" pak zobrazuje ostrůvek blízko Mauricia, na němž prý námořníci chytili dronty. Paleontolog Julien Hume si myslí, že se jednalo o ostrov l'île aux Benitiers v zálivu Tamarin při západním pobřeží Mauricia. Některé subfosilní pozůstatky pocházejí také z horských oblastí, a je tedy pravděpodobné, že se pták vyskytoval i zde. Na základě prací v bažinách Mare aux Songes vyšlo najevo, že stanoviště doda bylo tvořeno stromy \"Sideroxylon grandiflorum\", pandány a endemitními druhy palem.  Po příchodu lidí na Mauricius vyhynula řada původních tvorů, celý ekosystém ostrova je značně poškozen a jen těžko obnovitelný. Před příchodem lidí byl ostrov zcela porostlý lesy, nicméně kvůli odlesňování z nich zůstalo pouze několik zbytků. Přežívající endemitní fauna je stále vážně ohrožena. Dronte mauricijský žil vedle jiných v novověku vyhynulých ptáků, jako byli chřástal rezavý (\"Aphanapteryx bonasia\"), holub lesní (\"Alectroenas nitidissima\"), papoušek širokozobý (\"Lophopsittacus mauritianus\"), papoušek Bensonův (\"Psittacula bensoni\"), sovka Sauzierova (\"Mascarenotus sauzieri\"), lyska mauricijská (\"Fulica newtonii\") nebo kachna mauricijská (\"Anas theodori\"). Žily zde také některé druhy želv, na Mauriciu a Réunionu se vyskytoval kaloň maskarénský (\"Pteropus subniger\") a hlemýžď \"Tropidophora carinata\", oba druhy rovněž vyhynuly. Zanikly též rostliny jako polouš \"Casearia tinifolia\" či orchidej \"Angraecum palmiforme\".", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy s lidmi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První osadníci.", "content": "Prvními návštěvníky Mauricia byli ve středověku arabští mořeplavci. Mezi lety 1507 a 1513 ostrov navštívili Portugalci, ale ani jedni, ani druzí trvale ostrov neosídlili. Žádný záznam o drontech z těch dob není znám, přestože portugalské jméno pro Mauricius, „\"Ilha do Cerne\"” („Ostrov labutí”), může na doda odkazovat. Mauricius získala teprve Nizozemská říše roku 1598 (pojmenovala jej po Mořici Oranžském), pak sloužil coby místo pro zásobování obchodních lodí nizozemské Východoindické společnosti. Raný záznam o dodech pochází z druhé nizozemské expedice do Indonésie vedené admirálem Jacobem Corneliszoonem van Neckem z roku 1598. Ptáci se objevují také ve zprávách", "section_level": 2}, {"title": "Transporty do zahraničí.", "content": "Dronte byl natolik zajímavým ptákem, že docházelo k transportům živých exemplářů do Evropy a do východní Asie. Počet ptáků, kteří dopluli živí, je nejistý. Julian Hume na základě dobových záznamů, obrazů a dochovaných vzorků usuzuje, že přežilo nejméně jedenáct přepravovaných jedinců. Jediný popis živého jedince chovaného v Evropě je L'Estrangův z Londýna roku 1638. Z roku 1626 pochází kresba, jejímž autorem je nizozemský malíř Adriaen van de Venne. Ten tvrdil, že se v Amsterodamu setkal s drontem, ale nezmínil se, jestli byl pták naživu, a jeho zobrazení se nápadně podobá Edwardsově dodovi. Peter Mundy viděl mezi lety 1628 a 1634 dva živé exempláře v Suratu v Indii, z nichž jeden", "section_level": 2}, {"title": "Vyhynutí.", "content": "Stejně jako mnoho živočichů, kteří se vyvíjeli izolovaně na ostrovech bez predátorů, i dronte se choval vůči lidem nebojácně. Tato jeho „neohroženost”, ale zároveň neschopnost létat z něj dělala celkem snadnou kořist pro námořníky. Ačkoli se v některých útržcích zpráv lze dočíst i o hromadných zabíjeních těchto ptáků, archeologické vykopávky našly pouze málo důkazů o lovu lidmi. Kosti nejméně dvou dodů byly nalezeny v jeskyni Baie du Cap, ve které se během 17. století ukrývali uprchlí otroci a odsouzenci. Pro dronta samotného toto místo bylo nedostupné kvůli vysokému nerovnému terénu. Lidská populace na ostrově o rozloze", "section_level": 2}, {"title": "Pozůstatky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Exempláře ze 17. století.", "content": "Jediné doposud existující pozůstatky dronta pocházející z exemplářů dovezených v 17. století do Evropy jsou vysušená hlava a končetina, uchované v Přírodovědném muzeu Oxfordské univerzity, lebka v Zoologickém muzeu Kodaňské univerzity a horní čelist a končetina v Národním muzeu v Praze. Končetina z Britského muzea je již ztracena. Ve starých inventářích muzeí existují záznamy i o celých vycpaných exemplářích, ale dodneška se zřejmě nedochoval žádný z nich. Carolus Clusius se pak roku 1605 zmiňuje o vysušeném chodidle doda, jehož vlastníkem byl nizozemský profesor Pieter Pauw. Tento pozůstatek, shromážděný možná během Van Neckovy cesty, je již také ztracen.  Jedinou známou měkkou tkání", "section_level": 2}, {"title": "Subfosilní pozůstatky.", "content": "Do roku 1860 byly jedinými známými pozůstatky dronta čtyři neúplné exempláře pocházející ze 17. století. Britský vědec Philip Burnard Ayres nicméně tohoto roku objevil první subfosilní pozůstatky dronta a svůj objev představil jinému britskému přírodovědci Richardu Owenovi. O tři roky později Owen požádal mauricijského biskupa Vincenta Ryana, aby mu oznámil, pokud by se našly další kosti drontů. Již roku 1865 se podařil učiteli státní školy v Mahébourgu Georgovi Clarkovi významný objev mnoha kostí v blízkosti bažiny Mare aux Songes na jihu ostrova. Následujícího roku Clark v ornitologickém periodiku \"The Ibis\" osvětlil svůj postup. Poslal několik svých kuliů, aby se probrodili až do středu bažiny, a tam se pomocí šlapání", "section_level": 2}, {"title": "Bílý dronte.", "content": "Předpokládaný „bílý dronte” z Réunionu je považován za chybnou domněnku založenou na dobových zprávách o ibisu réunionském a některých obrazech bílých ptáků podobných drontům od Pietera Withoose a Pietera Holsteyna, objevených v 19. století. Zmatek začal, když se velitel lodi Willem Ysbrandtszoon Bontekoe, který navštívil Réunion kolem roku 1619, zmínil o tučných nelétavých ptácích, které nazval ve svém deníku „Dod-eersen”, ačkoli se o zbarvení nezmiňoval. Bílý, podsaditý nelétavý pták byl pak o šest let později zmiňován jako součást réunionské fauny důstojníkem J. Tattonem. Sporadické zmínky poté učinili Sieur Dubois a jiní tehdejší autoři. Baron Edmond de Sélys Longchamps pro tyto ptáky používal jméno \"Raphus solitarius\" a věřil, že se na Réunionu vyskytuje tento nový", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní odkaz.", "content": "Dronte mauricijský patří mezi nejznámější vyhynulé tvory, což společně s jeho jedinečným vzhledem vedlo k jeho častému užívání v beletrii jako symbol zastaralého konceptu nebo předmětu. Sousloví „mrtvý jako dodo” v angličtině znamená nezpochybnitelně mrtvý nebo beznadějně zastaralý; stejně tak výraz „jít cestou doda” znamená zastarávat či zanikat a stát se věcí minulosti. Blboun je také slangové označení pro hloupou nudnou osobu, toto označení pravděpodobně plyne z tvrzení, že dronte byl hloupý a snadno polapitelný pták.  Dronte se často objevuje v populární literatuře a ještě před jeho vyhynutím byl v evropské literatuře využíván jako symbol exotických krajů a žravosti, pravděpodobně kvůli své zdánlivé tloušťce. Roku 1865, tedy ve stejném roce, kdy George Clark začal publikovat zprávy o vykopaných subfosilních pozůstatcích, tohoto ptáka představil Lewis Carroll v knize \"Alenka v říši divů\". Carroll s dívkou Alicí Liddellovou, která posloužila jako inspirace pro Alenku, společně navštívili Oxfordské muzeum, aby si zde prohlédli pozůstatky drontů. Popularita knihy udělala z dronta symbol vyhynulých tvorů. Jeho osudu si povšimli mnozí umělci, ohlasy lze z českých umělců nalézt např. v díle Petra Bezruče – „Didus ineptus” (\"Slezské písně\") a Karla Kryla – „Píseň pro blbouna nejapnýho”. Britský spisovatel Hilaire Belloc se o drontem zmínil v básni „\"The Dodo\"”.  Dronte slouží jako maskot pro mnoho různých druhů výrobků, zvláště na Mauriciu. Je zobrazen jako štítonoš na státním znaku Mauricia, vyobrazují jej též mauricijské mince a bankovky mauricijských rupií. Oblíbený réunionský pivovar Brasseries de Bourbon si zvolil usmívajícího se dronta jako svůj symbol. Pták zde vyobrazený má bílou barvu; lidé se kdysi domnívali, že zde tito ptáci žili.  Dronte je některými organizacemi, jako ZOO v Jersey nebo \"Durrell Wildlife Conservation Trust\", využíván jako symbol k podpoře ochrany ohrožených druhů. Organizace \"Center for Biological Diversity\" („Centrum pro biologickou rozmanitost”) každoročně uděluje anticenu \"Rubber Dodo Award\" těm, kteří „nejvíce zničili přírodní stanoviště, druhy a biologickou rozmanitost”. Pavouk \"Nephilingis dodo\", který obývá stejné lesy jako kdysi dronte, dostal po tomto ptákovi své druhové jméno, aby zvýšil povědomí o naléhavé potřebě ochrany biotopů na ostrově. Druhové jméno po drontem získali také dva mravenci z ostrova (\"Pseudolasius dodo\" v roce 1946 a \"Pheidole dodo\" v roce 2013) nebo stejnonožec \"Hansenium dodo\". Jméno ptáka též používají někteří vědci k pojmenování genetických prvků; například gen octomilky potřebný pro schopnost létat je pojmenován dodo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dronte mauricijský (\"Raphus cucullatus\"), také známý jako blboun nejapný anebo dodo, je vyhynulý druh nelétavého ptáka, žijícího jako endemit na ostrově Mauricius v Indickém oceánu. Jeho nejbližší příbuzný byl dronte samotářský (\"Pezophaps solitaria\"), se kterým tvořili podčeleď drontovití (Raphinae) čeledi holubovití (Columbidae). Vzhledem k tomu, že i dronte samotářský vyhynul, je nejbližším žijícím příbuzným doda holub nikobarský (\"Caloenas nicobarica\"). Z ostrova Réunion pocházejí záznamy o bílých drontech, ty jsou však považovány za chybné.", "tgt_summary": "渡渡鸟(学名:)又称毛里求斯愚鸠、愚鸠、孤鸽,是已灭绝的渡渡鸟属的唯一物种,属鸽形目鸠鸽科,仅产于南印度洋马达加斯加岛东侧的毛里求斯岛上,是一种不会飞的鸟。罗德里格斯渡渡鸟是本属的姐妹群,亦已灭绝。现在,与本属亲缘关系最近的现生种为绿蓑鸠()。曾经错误地认为白色的渡渡鸟存在于留尼汪岛上。", "id": 1051113}
{"src_title": "Helena Petrovna Blavatská", "tgt_title": "海倫娜·布拉瓦茨基", "src_document": [{"title": "Motto.", "content": "सत्यात् नास्ति परो धर्मः । (Žádná víra nepřevyšuje Pravdu) - heslo, pod kterým založila a vedla Theosofickou společnost.", "section_level": 1}, {"title": "Biografie.", "content": "Narodila se v Jekatěrinoslavi (nyní Dnipro) na území dnešní Ukrajiny jako dcera plukovníka (později generála) Petra Alexejeviče Gan (potomka meklenburského šlechtického rodu Hahn von Rottenstern-Hahn) a Heleny Andrejevny Fadějevové. Její matka byla spisovatelkou, jíž se přezdívalo „ruská George Sandová“; zemřela, když Heleně bylo sedm let. Její otec pobýval v armádě, proto byla poslána se svým bratrem na výchovu k babičce z matčiny strany Heleně Pavlovně Fadějevové, rozené kněžně Dolgorukovové. Babička byla slavná botanička. Jak babička, tak i matka byly pro H. P. Blavatskou silným vzorem a umožnily jí vyrůst v nekonformní osobnost. O H. P. Blavatskou se staralo služebnictvo, které věřilo v mnoho pověr starého Ruska a pravděpodobně ji už v raném věku podporovalo v její víře, že má nadpřirozené schopnosti. Údajně už od raného dětství se u ní projevily silné parapsychologické schopnosti, jež stále znepokojovaly rodinu a děsily pověrčivé služebnictvo. Byla náměsíčná a jasnovidná, svou přítomností často vyvolávala duchy zemřelých a v přírodě rozmlouvala se skřítky a rarášky. Lačně vyhledávala vyhlášené místní čaroděje, felčary a vesnické šamany. Ještě jí nebylo patnáct let, když objevila v knihovně svého pradědečka řadu knih o magii a alchymii.  Vdala se ve svých 17 letech dne 7. července 1849 za generála Nikifora Vasilijeviče Blavatského, staršího o 22 let. Podle jejího tvrzení nebylo jejich manželství nikdy konzumováno (tj. naplněno). Během několika měsíců svého manžela opustila, uprchla na lodi do Turecka. Jiné prameny tvrdí, že měla několik mimomanželských románků, otěhotněla a porodila postižené dítě jménem Jurij, kterého hluboce milovala. Sama později napsala, že Jurij bylo dítě jejích přátel. Zemřel v pěti letech a Blavatská se později vyjádřila, že tato událost vedla ke ztrátě její víry v Boha. Svému životopisci uvedla, že následující léta (1848 až 1858) strávila cestováním po světě. Prohlásila, že v této době navštívila mimo jiné Tibet, aby tu dva roky studovala pod vedením Mahátmů, pozdějšími sektami mylně uváděnými jako povznešení mistři.  Roku 1858 se na krátko vrátila do Ruska, brzy však opět odcestovala společně s italským operním zpěvákem Agardi Metrovičem. Při výbuchu na lodi směřující do Káhiry 1871 Agardi zahynul, i přes tuto tragickou událost se však Blavatská rozhodla pokračovala v cestě do Káhiry sama, kde založila \"Société Spirite\" (Duchovní společnost) pro okultismus spolu s Emmou Cuttingovou (později Emmou Coulombovou), ale krátce poté musela být společnost zrušena kvůli stížnostem zákazníků na její podvodné aktivity. Roku 1873 odcestovala do New Yorku. Jelikož na mnoho lidí udělala dojem svými údajnými psychickými schopnostmi, byla pobízena, aby pokračovala ve své okultní činnosti. Během své kariéry tvrdila, že je schopna provádět psychické schopnosti, která zahrnovaly božský (nebeský) zrak, vysílání vědomí z těla, telepatii, levitaci, božský (nebeský) sluch a materializaci, což znamenalo vytváření objektů z ničeho. Ačkoli o sobě tvrdila, že je mistrem těchto schopností, její zájem ležel v oblastí teorie a zákonů, podle kterých tyto schopnosti fungují, nikoliv v jejich předvádění.  Podruhé se vdala za Michaela C. Betanellyho dne 3. dubna 1875 v New Yorku; potvrdila, že ani toto manželství nefungovalo. Po několika měsících se od Betanellyho odloučila a jejich rozvod byl legalizován 25. května 1878. Dne 8. července se stala naturalizovaným občanem USA.  Před tím se roku 1874 setkala s Henry Steelem Olcottem, právníkem, odborníkem na zemědělství a novinářem, který se věnoval okultním jevům. Během svého pobytu v New Yorku spolu s Olcottem, irským právníkem W. Q. Judgem a dalšími založila v září 1875 Theosofickou společnost. Společnost byla moderním gnostickým hnutím konce 19. století, které se inspirovalo v hinduismu a buddhismu. H. P. Blavatská tvrdila, že všechna náboženství jsou pravdivá ve svém vnitřním (esoterickém) učení, ale chybná či nedokonalá ve své vnější (exoterické) konvenční podobě. Příčinou toho je, že nedokonalý člověk pochybil ve své snaze zpřístupnit ostatním božské vědění. Její tvrzení, že vnitřní (esoterické) duchovní vědění je v souladu s moderní vědou, může být považováno za první příklad toho, co dnes nazýváme New Age. Ve skutečnosti spousta badatelů je toho názoru, že velká část myšlenek New Age má svůj původ v názorech H. P. Blavatské. Roku 1882 se Theosofická společnost stala mezinárodní organizací, právě když v této době bylo přemístěno její sídlo do Adyaru (tamilsky: அடையார் - Aṭaiyār) nedaleko Madrásu v Indii. Zde se spolu s Olcottem a ostatními věnovala práci pro Theosofickou společnost a pro znovuoživení dálnovýchodních nauk. Avšak později Blavatská odcestovala zpět do Evropy.Roku 1885 se na krátko vrátila do Indie kvůli nespravedlivému obvinění z podvodného předvádění nadpřirozených schopností manželi Coulombovými, kvůli této aféře jí ale Olcott poslal raději zpět do Evropy. V červenci 1890 H. P. Blavatská založila evropské sídlo Theosofické společnosti na londýnské adrese 19 Avenue Road v St. John’s Wood.  Její poslední slova týkající se jejího učení byla: \"„Udržte nepřerušenou linii (tj. duchovní)! Nedovolte, aby má poslední inkarnace byla omyl.“\" Zemřela dne 8. května 1891, před smrtí nebyla schopna chodit a trpěla mnoha nemocemi jako srdeční chorobou, revmatismem, ledvinovými potížemi a komplikacemi s chřipkou, která se v Londýně šířila během tehdejší chřipkové epidemie. Její tělo bylo spáleno, třetina popela zůstala v Evropě, druhá třetina byla poslána Williemu Quanu Judgemu do USA a poslední třetina do Indie, kde byl její popel rozprášen do řeky Gangy. Osmý květen je slaven teosofy jako Den bílého lotosu.  Je nepochybné, že některá tvrzení H. P. Blavatské jsou sporná a mnozí lidé jsou vůči jejím názorům skeptičtí. Přesto je zřejmé, že se jednalo o nesmírně charismatickou osobnost, která za svého života inspirovala mnoho lidí. A dokonce i dnes má stále spoustu následovníků, pro které je velkým duchovním vzorem.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Její knižní dílo zahrnuje  Je také autorkou mnoha článků, které byly sebrány v \"Sebraných spisech H. P. Blavatské\". Tyto série mají 15 číslovaných dílů včetně indexu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Helena (či Jelena) Petrovna Blavatská, za svobodna \"Helena Petrovna von Hahn-Rottenstern\", známá jako „Madame Blavatská“ (12. srpen, 1831, Jekatěrinoslav, Novorusko, Ruské impérium (dnes Dnipro na Ukrajině) – 8. květen 1891, Londýn, Velká Británie) byla významná osobnost duchovního života poloviny a konce 19. století a zakladatelka Theosofické společnosti.", "tgt_summary": "海伦娜·彼罗夫娜·布拉瓦茨基(,,1831年-8月12日-1891年-5月8日),原名海伦娜·冯·韩恩(,,英语:Helena von Hahn),生于俄罗斯帝国叶卡捷琳诺斯拉夫(今乌克兰第聂伯罗彼得罗夫斯克),为神智学与神智学协会创始者。", "id": 753435}
{"src_title": "Montana", "tgt_title": "蒙大拿州", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny do poloviny 19. století.", "content": "Na území, které tvoří současnou Montanu, žily v minulosti různé domorodé indiánské skupiny. K historickým kmenům, zaznamenaným Evropany a osadníky ze Spojených států, patřili Vraní indiáni (Absarokové) ve středo-jižní oblasti, Šajeni na jihovýchodě, Černonožci, Assiniboinové a Atsinové ve středu oblasti a na středo-severních územích, a Kutenajové a Ploskohlavci na západě. Poblíž jezera Flathead Lake a v horách na západě žily také malé skupiny Kalispelů.  Území Montany na východ od kontinentálního rozvodí získaly v roce 1803 Spojené státy jakožto součást koupě Louisiany. Během Lewisovy a Clarkovy expedice a rovněž v následujících desetiletích zde působili američtí, britští a francouzští obchodníci s kožešinou, kteří po celém území budoucí Montany běžně jednali s domorodým obyvatelstvem. Spolupráce nebyla vždy mírumilovná, a i když obchod s kožešinami přinesl indiánským kmenům určitý materiální přínos, zároveň byli domorodci vystaveni evropským nemocem a jejich kultura a ekonomika se pod vlivem těchto kontaktů změnila. Až do Oregonské smlouvy (1846) probíhaly o oblast západně od kontinentálního rozvodí (tzv. Oregon Country) spory mezi Brity a Američany. První stálé euro-americké sídlo na území dnešní Montany, misie St. Mary's poblíž dnešního Stevensville, vzniklo v roce 1841. Roku 1847 byl založen Fort Benton, který se stal výspou obchodníků s kožešinami na horním toku řeky Missouri. V 50. letech 19. století začali proudit osadníci z Oregonské stezky do údolí řek Beaverhead, Big Hole a do údolí Clark's Fork.  V roce 1852 bylo v Gold Creeku u dnešního Garrisonu objeveno první montanské zlato. O deset let později začala série objevů, během kterých bylo v západní třetině území Montany nalezeno zlato, stříbro, měď, olovo, uhlí (a později též ropa), což do oblasti přilákalo tisíce prospektorů. Největší zásoby zlata byly objeveny v lokalitě Alder Gulch na místě pozdějšího městečka Virginia City. Další bohatá naleziště v lokalitách Last Chance Gulch (dnešní město Helena), Confederate Gulch, Silver Bow, Emigrant Gulch a Cooke City. Mezi lety 1862 a 1876 bylo získáno zlato v celkové hodnotě 144 milionů dolarů. V dalších letech se ale ještě důležitějším artiklem stalo stříbro. Největší doly se nacházely ve městě Butte, které mělo významné zásoby stříbra a obrovské zásoby mědi.", "section_level": 2}, {"title": "Montanské teritorium.", "content": "Od konce 40. let 19. století byly různé části pozdější Montany součástí teritorií oregonského (1848–1859), washingtonského (1853–1863), idažského (1863–1864) a dakotského (1861–1864). Dne 26. května 1864 bylo v rámci Spojených států amerických zřízeno montanské teritorium, jehož hlavním městem se stal Bannack a prvním guvernérem Sidney Edgerton. Roku 1865 bylo hlavní město přesunuto do Virginia City a o deset let později do Heleny. Dne 2. února 1865 vznikla Montana Historical Society, která je nejstarší historickou společností v USA na západ od Mississippi (nepočítaje Louisianu). V roce 1870 čítalo neindiánské obyvatelstvo Montany 20 595 lidí. V letech 1869 a 1870 vyrazily z Heleny směrem do horního Yellowstonu dvě expedice (Cook-Folsom-Petersonova a Washburn-Langford-Doaneova), což vyústilo v roce 1872 ve zřízení Yellowstonského národního parku.", "section_level": 2}, {"title": "Konflikty.", "content": "Bílí osadníci začali osídlovat Montanu od 50. do 70. let 19. století. S tím souvisely spory s indiány, které souvisely především ohledně vlastnictví půdy. V roce 1855 vyjednal Isaac Stevens, guvernér washingtonského teritoria, mezi vládou Spojených států a Sališi, Kalispely a Kutenaji ze západní části Montany Hellgateskou smlouvu, která ustanovila hranice kmenů. Ratifikována byla o čtyři roky později. Během jednání o zřízení indiánské rezervace Flathead se vyskytly spory o interpretaci výsledků a podmínek smlouvy, které vedly bílé Američany k přesvědčení, že v údolí řeky Bitterroot je možné zakládat osady, i když si toto území nárokovaly indiánské kmeny. Sališové zde zůstali až do roku 1891.  První montanskou základnou Armády Spojených států se stal Camp Cooke, založený v roce 1866 na řece Missouri pro ochranu parních lodí mířících do Fort Bentonu. V následujících letech zde vzniklo více jak 10 dalších armádních stanovišť. Ve druhé polovině 19. století se na území Montany odehrálo několik významných střetnutí s indiány. Patří k nim Mariaský masakr (1870), bitva u Little Bighornu (1876), bitva u Big Hole (1877) a bitva u Bear Paw (1877). Posledním zaznamenaným montanským konfliktem s domorodými Američany je bitva u Crow Agency (1887). Indiáni, kteří střety přežili a kteří podepsali mírové smlouvy, byli v převážné většině přesídleni do indiánských rezervací, které zde během druhé poloviny 19. století a počátkem 20. století vznikly.  Během těchto bitev a válek byli pozabíjeni i bizoni, kteří byli klíčovým místním druhem a pro indiány primárním zdrojem bílkovin. V roce 1870 žilo v Montaně údajně více jak 13 milionů bizonů. V roce 1875 žádal generál Philip Sheridan o jednání s Kongresem, od kterého chtěl povolit hromadné vybíjení bizoních stád, čímž by připravil domorodce o jejich zdroj potravy. Kolem roku 1884 přivedl komerční lov bizony na pokraj vyhynutí. V té době žilo po celých Spojených státech pouze 325 kusů.", "section_level": 2}, {"title": "Montana státem USA.", "content": "Během vlády guvernéra montanského teritoria Thomase Meaghera proběhl v roce 1866 ústavní konvent, během kterého ale byla státnost odmítnuta. Druhý konvent se uskutečnil v roce 1884 v Heleně; tehdy byla ústava přijata a v listopadu téhož roku montanskými obyvateli ratifikována. Z politických důvodů však Kongres Spojených států schválil státnost Montany až o pět let později. Stalo se tak v únoru 1889 a jakmile byly vytvořeny náležité ústavy, podepsal prezident Grover Cleveland společný návrh zákona garantujícího státnost Montany, Severní Dakoty, Jižní Dakoty a Washingtonu. V červenci 1889 svolali Montaňané třetí ústavní konvent, na kterém byla vytvořena a lidmi i federální vládou odsouhlasena ústava. Dne 8. listopadu 1889 prohlásil prezident Benjamin Harrison Montanu za 44. stát Unie. Prvním guvernérem se stal Joseph K. Toole. V 80. letech 19. století měla Helena, tehdejší i současné hlavní město Montany, na jednoho obyvatele více milionářů, než kterékoliv jiné město Spojených států.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Severní hranici Montany tvoří Kanada. Na východě Montana hraničí se státy Jižní Dakota a Severní Dakota, na jihu leží Wyoming a na jihozápadě stát Idaho. Montana je čtvrtý největší stát v USA. Západní Montana je země vysokých a drsných hor, zatímco východ země je tvořen pláněmi. Pramení zde řeka Missouri.  V Montaně se nalézá Národní park Glacier a část Yellowstonského národního parku. Také se zde nachází bojiště u Little Bighornu, kde došlo ke slavné bitvě mezi indiány a armádou USA. Nyní je to národní rekreační oblast. Hlavní atrakcí jsou početná stáda bizonů. Národní parky v Montaně jsou tvořeny scenériemi, plnými špičatých vrcholků hor, zalesněných údolí a početných jezer a vodopádů.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "HDP Montany činí 20 miliard dolarů, což ji řadí na 48. místo v Unii. Roční příjem na hlavu činí 22 569 dolarů (1 880 dolarů měsíčně), což je 46. místo v Unii.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 989 415 obyvatel. Hustota zalidnění je 2,39 obyvatel na km čtvereční, což ji řadí k nejméně zalidněným státům USA.", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 2,9 % populace.", "section_level": 2}, {"title": "Paleontologické bohatství.", "content": "Montana je v paleontologickém světě známa jako stát s jedněmi z nejlepších lokalit na objevování dinosauřích fosílií. Jedná se především o sedimenty geologických souvrství Hell Creek a Two Medicine, pocházejících z období svrchní křídy (asi před 80-66 miliony let), zkoumaná zejména paleontology z Museum of the Rockies v Bozemanu. V Montaně byla například objevena vůbec první kostra populárního dravého dinosaura tyranosaura, tu odkryl paleontolog Barnum Brown v roce 1902. Vůbec nejvíc exemplářů tohoto populárního dinosaura známe právě z Montany. Z Montany pochází také první doklady o hnízdní péči dinosaurů (kachnozobý dinosaurus rodu \"Maiasaura\"). Rovněž zde byly nalezeny skvěle zachované exempláře různých dinosaurů, jako jsou například tzv. \"dinosauří duelanti\", objevení v roce 2006. Místní paleontologickou kapacitou je zejména populární badatel Jack Horner, který také působil jako poradce při natáčení filmové série \"Jurský park\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Montana (anglická výslovnost, oficiálně ) je stát nacházející se na severozápadě Spojených států amerických, v oblasti horských států v západním regionu USA. Montana hraničí na východě se Severní Dakotou, na jihovýchodě s Jižní Dakotou, na jihu s Wyomingem, na jihozápadě a západě s Idahem a na severu s kanadskými provinciemi Britská Kolumbie, Alberta a Saskatchewan.", "tgt_summary": "蒙大拿州(英语:State of Montana)是美国西北部的一州,州名来自于西班牙语的「」(山),此州的面积在美国名列第四大,然而相对之下,人口相当稀少,人口密度也相当低,经济上以农牧为主,作物主要有燕麦、大麦和甜菜,亦有重要的采矿和伐木业。", "id": 1032575}
{"src_title": "Dave Grohl", "tgt_title": "戴夫·格羅爾", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho rodiče Virginia a James Grohl tvořili relativně šťastný pár, ale jen do doby, než se přestěhovali roku 1972 do Virginie a v Davových šesti letech rozvedli. Dave byl soudem přidělen do opatrovnictví matce, kterou bezmezně miloval. V dětství trpěl hyperaktivitou, která se sice časem ztrácela, ale nikdy nezmizela nadobro.  Dave Grohl má slovenský, německý a irský původ.  Později odchází na střední školu, kterou sice nikdy nedokončí, ale přesto je v jeho životě doba na škole významná. Poprvé se na ní střetává s marihuanou a zakládá svou první skupinu Freak Baby, která ale dlouho nevydrží. Poté, v roce 1986, přichází do známější skupiny The Scream z Washingtonu D.C., kde se Dave naučí hrát na bicí a na čas odkládá kytaru. V roce 1990 se Scream rozpadli a Dave se za pomoci svého kamaráda Buzze Osborna z Melvins zkontaktoval s Nirvanou.  Nirvana už od samého počátku měla problémy s bubeníky a žádný ve skupině nezůstal delší dobu. V září roku 1990 se do Nirvany dostává Dave a téměř okamžitě začne pracovat na novém albu \"Nevermind\", které vychází záhy. Při nahrávání tohoto alba se naplno ukazují Davovy kvality – jeho přesný a tvrdý úder s dokonalým smyslem pro rytmus a jeho plné nasazení do hry. V Nirvaně hrál Dave až do jejího rozpadu po smrti leadera skupiny Kurta Cobaina, stál však v pozadí mediální pozornosti.  Půl roku po rozpadu Nirvany zakládá skupinu Foo Fighters, kde se opět vrací ke kytaře. Hostoval také jako bubeník na albu skupiny Queens of the Stone Age – Songs for the Deaf a projektu Trenta Reznora Nine Inch Nails na albu With Teeth. Ztvárnil roli Satana ve snímku \"Králové ro(c)ku\" od kapely Tenacious D. Hostoval jako bubeník na několika skladbách z alba Invaders Must Die od The Prodigy. V roce 2009 vydává sestava Grohl, Josh Homme a John Paul Jones album Them Crooked Vultures, kde se Dave opět vrací k bicí soupravě.  V srpnu 2009 se zúčastnil slavnostního ceremoniálu ve svém rodném městu Warren, kde na jeho počest přejmenovali jednu z ulic na David Grohl Alley.  Dave je podruhé ženatý. Jeho první žena (1993–1997) byla americká fotografka Jennifer Youngblood (která je autorkou obalu prvního alba Foo Fighters). Grohlovou druhou a současnou manželkou je Jordyn Blum (2003–současnost), se kterou má tři dcery, Violet Maye (* 15. dubna 2006), Harper Willow (* 17. dubna 2009) a Ophelia Saint (* 1. srpna 2014). Pět dní po narození Ophelie však zemřel Davův otec James.  Roku 2012 režíroval dokument o nahrávacím studiu Sound City. Vyšel v únoru 2013. Režíroval také klip pro singl By Crooked Steps od skupiny Soundgarden.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Má hnědé oči, husté vousy, hnědé vlasy, které několikrát výrazně změnil. V dobách Nirvany a raných Foo Fighters měl vlasy dlouhé zhruba do půle zad. Při vydání alba The Colour and the Shape měl vlasy ostříhané na středně dlouhé. Později si je nechal narůst po ramena. Měří 183 cm.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dave Grohl, vlastním jménem David Eric Grohl, (* 14. ledna 1969, Warren, Ohio, USA) je americký rockový zpěvák, bubeník a kytarista. V současné době je protagonistou skupiny Foo Fighters.", "tgt_summary": "大卫·艾瑞克·格罗尔(英语:David Eric Grohl,1969年-1月14日),普遍以暱称戴夫·格罗尔(英语:Dave Grohl)为众所知,是美国摇滚音乐家、歌手与作曲人,擅长多项乐器。格罗尔以鼓手起家,1980年代曾落脚于华盛顿哥伦比亚特区一带多个乐团,包括硬蕊庞克乐团Scream。1990年,他加入了垃圾摇滚天团超脱乐团担任鼓手。在1994年4月超脱乐团灵魂人物科特·柯本自杀身亡后,格罗尔自组了幽浮一族乐团,负责主唱与作曲。另外,格罗尔也受邀于石器时代女王等音乐活动、团体演出,亦为致命玩笑、九寸钉、超凡合唱团、Tenacious D等多组乐团担任伴奏。", "id": 1461402}
{"src_title": "Evropské společenství uhlí a oceli", "tgt_title": "欧洲煤钢共同体", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Schumanův plán ze dne 9. května 1950 byl založen na díle Jeana Monneta. Navrhl vytvoření evropského společenství, kde by jeho členové dali na společný trh uhlí a ocel. Schuman navrhl aby \"francouzsko-německá produkce uhlí a oceli jako celku byla umístěna pod Vysoký úřad, v rámci organizace otevřené účasti dalších evropských zemí\". Takový akt byl zamýšlen, aby pomohl ekonomickému růstu a stmelení míru mezi Francií a Německem, kteří byli historickými nepřáteli. Uhlí a ocel byly životně důležité suroviny pro vedení války, takže dání těchto zdrojů dohromady takovými nepřáteli bylo považováno za obzvlášť symbolické. Tento plán byl také považován za první krok ke \"Spojeným státům evropským\".", "section_level": 1}, {"title": "Smlouvy.", "content": "Sto článků dlouhá Pařížská smlouva, která založila ESUO, byla podepsána 18. 4. 1951 Francií, Západním Německem, Belgií, Itálií, Lucemburskem a Nizozemím. Tím se ESUO stalo první mezinárodní organizací založenou na supranacionálním principu. Jejím účelem byl rozvoj ekonomik, zvýšení zaměstnanosti a zvýšení životní úrovně v rámci společenství. Toho mělo být dosaženo prostřednictvím společného trhu. Společný trh uhlí, železné rudy a šrotu byl otevřen 1. 2. 1953, oceli 1. 5. 1953 a ušlechtilé oceli 1. 8. 1954.  Šest let po Pařížské smlouvě byly Římské smlouvy podepsány 6 členskými státy ESUO. Tím bylo vytvořeno Evropské hospodářské společenství a EURATOM. Tato společenství byla s malými změnami založena na principu ESUO. Platnost Římských smluv byla na rozdíl od Pařížské smlouvy neomezená. Obě nová společenství pracovala na vytvoření společné celní unie a spolupráce v oblasti atomové energie.", "section_level": 1}, {"title": "Spojení a vypršení platnosti.", "content": "Navzdory tomu, že se jednalo o oddělené právní subjekty, ESUO, EHS a EURATOM od začátku sdílely Společné shromáždění (pozdější Evropský parlament) a Evropský soudní dvůr. Vysoký úřad a Komise zůstaly odděleny. Pozdějšími dohodami byly oddělené orgány ESUO, EHS a EURATOM spojeny. Avšak i když byly spojeny, jejich jednání se řídilo právními předpisy té které organizace podle toho, o čem se jednalo.  Význam ESUO se ve druhé polovině 20. století snižoval s tím, jak s technologickým vývojem klesal význam uhlí a oceli.  Platnost Pařížské smlouvy vypršela 23. 7. 2002. Oblast sektorové úpravy a pravomoci orgánů ESUO tak přešly do šířeji pojaté oblasti celní a hospodářské unie, tzn. do prvního pilíře Evropské unie.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy a neúspěchy.", "content": "ESUO mělo jenom malý vliv na produkci uhlí a oceli. Ta se zvyšovala a snižovala v souladu se světovými trendy. Ale obchod mezi členskými státy se zvýšil (u uhlí zdesetinásobil). To členským státům ušetřilo peníze, protože nemusely dovážet uhlí z USA. Vysoký úřad také poskytl 280 půjček na modernizaci průmyslu. To pomohlo snížit náklady a zvýšit produkci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Evropské sdružení uhlí a oceli (ESUO), někdy také označované jako Montánní unie (název odvozen od francouzského „mont“ – hora) byla založena Pařížskou smlouvou jako mezinárodní organizace mezi 6 státy v roce 1952 na dobu padesáti let. Dá se považovat za základ Evropské unie. ESUO byla první organizací založenou na principu supranacionality.", "tgt_summary": "欧洲煤钢共同体(英文:European Coal and Steel Community,简称ECSC;法文:Communauté européenne du charbon et de l'acier,简称CECA;德文:Europäische Gemeinschaft für Kohle und Stahl,简称EGKS)1951年4月18日通过《巴黎条约》成立,1952年7月23日生效。根据条约规定,成员国毋须交纳关税而直接取得煤和钢的生产原料。", "id": 631450}
{"src_title": "Prha", "tgt_title": "山金車", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Arniky jsou vytrvalé byliny se vzpřímenou, jednoduchou nebo větvenou lodyhou. Oddenek je krátký a tlustý. Listy jsou často uspořádány v přízemní růžici, případně jsou pouze lodyžní nebo obojí. Lodyžní listy jsou nejčastěji vstřícné, pouze u některých cizokrajných druhů jsou horní lodyžní listy menší a střídavé. Čepele listů mohou být celokrajné nebo zubaté. Květy jsou uspořádány v plochých či kulovitých úborech, které jsou buď jednotlivé nebo skládající vrcholíky či chocholíky. Úbor je podepřen zvonkovitým zákrovem. Lůžko květenství je vypouklé. Paprsčité květy na okraji úboru jsou žluté nebo oranžové, v počtu nejčastěji 5 až 22, případně chybějí. Střední trubkovité květy jsou žluté nebo výjimečně smetanové, s květní trubkou kratší než nálevkovité ústí. Prašníky tyčinek bývají žluté, pouze u některých zástupců jsou purpurové. Nažky jsou hnědé, šedé nebo černé, kuželovité, úzce vřetenovité nebo obvejčitě válcovité. Na povrchu mohou být nažky lysé, chlupaté nebo žláznaté a většinou nesou jednořadý vytrvalý pérovitý chmýr složený z 10 až 50 štětin.  U rodu arnika je běžná polyploidie a mnohé druhy jsou apomiktické.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod arnika zahrnuje asi 30 druhů. Je rozšířen v mírném pásu Evropy, Asie (Japonsko a Rusko) i Severní Ameriky včetně Mexika. Nejvíce druhů se vyskytuje na západě Severní Ameriky. Arniky jsou převážně horské rostliny. Náležejí mezi ně široce rozšířené druhy stejně jako místní endemity. Některé druhy, jako je \"A. angustifolia\", \"A. unalaschcensis\", \"A. griscomii\" a \"A. lessingii\", se vyskytují cirkumboreálně v Asii i Severní Americe.  V České republice se vyskytuje jediný druh, prha arnika (\"Arnica montana\"). Ta je rozšířena téměř po celé Evropě mimo její jihovýchodní části. Mimo to se v Evropě vyskytuje ještě druh \"Arnica angustifolia\", který roste ve Skandinávii a severním Rusku.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy prh jsou navštěvovány hmyzem. U tohoto rodu rostlin je běžná apomixie, při níž k vytvoření semen není nutné opylení. Semena jsou u většiny druhů opatřena chmýrem a šířena větrem.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Prhy (\"Arnica montana\", \"A. chamissonis\") obsahují seskviterpenoidní laktony (helenalin, dihydrohelenalin), flavonoidy (kvercetin, patuletin), fenylpropanové kyseliny (kys. kávová, kys. chlorogenová). Prhy mají protizánětlivé účinky a působí mimo jiné jako antioxidanty.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Prha arnika (\"Arnica montana\") je tradičně využívána jako léčivá rostlina. V lékařství se používá zejména v kardiologii, v lidovém léčitelství zevně na rány, otoky a záněty. Některé druhy jsou zřídka pěstovány jako okrasné trvalky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prha (\"Arnica\") je rod dvouděložných rostlin z čeledi hvězdnicovitých. Jsou to žlutě kvetoucí vytrvalé byliny se vstřícnými listy. Je známo okolo 30 druhů, vyskytují se v mírném pásu severní polokoule - v Evropě, Asii i Severní Americe. V České republice roste pouze prha arnika (\"Arnica montana\"), která je ceněnou léčivou rostlinou.", "tgt_summary": "山金车(学名:\"\")是一种源于中欧以及西伯利亚高原地区的的菊科植物,在缓解肌肉和关节疼痛及炎症方面具有悠久历史。近年全球有多项针对山金车疗效的基础医学及临床研究,证实山金车除了有消炎镇痛的疗效外,更具有促进受伤组织痊愈的效能,因而受到科研及医药业界的注视。", "id": 913567}
{"src_title": "Idaho", "tgt_title": "爱达荷州", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Severní hranici Idaha tvoří Kanada, severovýchodní stát Montana. Na jihovýchodě sousedí se státem Wyoming, na jihu se státy Utah a Nevada. Na západě hraničí s pobřežními státy Oregon a Washington. Idaho je drsná země, plná velkých přírodních rezervací nenarušených civilizací. Většina státu je tvořena Skalnatými horami a hlubokými zalesněnými údolími. Je zde mnoho zasněžených horských pásem a strmých kaňonů. Divoká voda řeky Snake se valí do Pekelného kaňonu, který je hlubší než Velký kaňon. Vodopád Shoshone Falls je vyšší než Niagarské vodopády. Idaho je velice bohaté na přírodní zdroje.  Je zde několik významných národních parků. Patří mezi ně Pekelný kaňon, Yellowstonský národní park a Národní park Farragut.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Na přelomu 18. a 19. století se na území dnešního Idaha dostali první běloši. V té době tu žilo asi 8000 indiánů. Původně bylo začleněno do teritoria Oregon. První osadníky na toto území přitahoval výnosný obchod s kožešinami. Během kalifornské zlaté horečky v roce 1849 prošly Idahem tisíce lidí a někteří se tam usadili. V roce 1863 podepsal Abraham Lincoln zákon o vytvoření teritoria Idaho. V té době žilo na jeho území asi 17 000 lidí.  Politická stabilita území napomohla snadnému vzniku státní správy. Téměř okamžitě začal být budován vzdělávací systém, byly založeny noviny a ustanoven zákoník. V roce 1865 bylo hlavní město přeneseno z Lewistonu do Boise. Objev zlata v Idahu v roce 1866 a dokončení transkontinentální železnice v roce 1869 zapříčinily nový příliv osadníků do země, včetně čínských dělníků, kteří pracovali v dolech jako laciná pracovní síla. Když 3. července 1890 prezident Benjamin Harrison podepsal zákon o začlenění Idaha do Unie, mělo 88 548 obyvatel.  Poté nastal rychlý průmyslový rozvoj státu. V roce 1890 Idaho vyváželo nejvíce olova ze všech amerických států. Ačkoliv se v průběhu let závislost na těžbě surovin snižovala, je dnes Idaho největším producentem olova a stříbra v USA. Během let bylo vytvořeno fungující zemědělství, které nahradilo příjmy z klesající těžby.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "HDP státu Idaho je 34 miliard dolarů, což ho řadí 44. místo v USA. Roční příjem na obyvatele činí 24 180 dolarů.  Idaho je stát průmyslově zemědělský.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 1 634 464 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 11,2 % populace.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Mottem státu je „Esto perpetua“ (= budiž navěky), květinou šeřík, stromem bílá borovice, ptákem salašník horský a písní \"Here We Have Idaho\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Idaho (anglická výslovnost, oficiálně ) je stát nacházející se na severozápadě Spojených států amerických, v oblasti horských států v západním regionu USA. Idaho hraničí na severovýchodě s Montanou, na jihovýchodě s Wyomingem, na jihu s Utahem a Nevadou, na západě s Oregonem a Washingtonem a na severu s kanadskou provincií Britská Kolumbie.", "tgt_summary": "爱达荷州(英语:State of Idaho)是美国西北方的一个州,州首府是博伊西,美国邮政缩写是ID。此州的中文译名容易与爱荷华州混淆,有时也译作爱达华州。", "id": 2846308}
{"src_title": "Washington (stát)", "tgt_title": "华盛顿州", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Washington na severu sousedí s kanadskou provincií Britská Kolumbie, na jihu vytváří hranici se státem Oregon řeka Columbia. Část východní hranice se státem Idaho tvoří řeka Snake. Na západě od Washingtonu pak leží Tichý oceán. Během americké občanské války byl stát teritoriem Unie, i když se do války aktivně nezapojil.  Kaskádové pohoří, které probíhá státem od severu na jih, ho rozděluje na dvě poloviny. Západní Washington, ležící na západě, se vyznačuje západním přímořským podnebím s mírnými teplotami, mokrými zimami a suchými léty. Vyrůstají zde husté jehličnaté lesy a deštné pralesy mírného pásma. Východní Washington na druhé straně pohoří naopak obsahuje polosuché stepi a nepříliš četné pouště, protože leží ve srážkovém stínu Kaskádového pohoří. Oblast hanfordské elektrárny je každý rok průměrně zvlhčena o 178 mm srážek. Daleko na východě státu je klima méně a méně suché, dokonce se v regionu Palouse, na jihovýchodě státu, objevují četné lučiny, které jsou nejčastěji proměněny v zemědělskou krajinu. Na severovýchodě se vyskytují i hory a lesy.  Kaskádové pohoří obsahuje několik sopek, známých jako Kaskádové sopky, které dosahují daleko větší nadmořské výšky než zbytek pohoří. Od severu k jihu jsou těmito vulkány Mount Baker, Glacier Peak, Mount Rainier, Mount St. Helens a Mount Adams. Mount St. Helens je momentálně jediný aktivně chrlící vulkán, avšak i ostatní sopky jsou považovány za aktivní.  Poloha státu na pobřeží Pacifiku a Pugetova zálivu poskytuje Washingtonu velmi výhodnou polohu pro vedoucí roli v námořním obchodu s Aljaškou a Kanadou. Mnoho ostrovů v Pugetově zálivu je s pevninou spojeno největší flotilou trajektů ve Spojených státech, Washington State Ferries.  Washington je státem kontrastů. Zatímco na západě leží jedny z mála deštných pralesů v kontinentálních Spojených státech, jako například Hoh, na východě, ve srážkovém stínu Kaskádového pohoří leží pouště a stepi, ve kterých se moc stromů nevyskytuje. Mount Rainier, nejvyšší bod státu, je pokryt největším množstvím ledovcového ledu ze všech hor v kontinentálních Spojených státech.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ještě před příchodem evropských osadníků toto území obývaly četné indiánské kmeny z nichž každý měl svou unikátní kulturu. Dnes jsou známé pro své totemové sloupy a zdobené kanoe a masky. Jejich nejdůležitějším zdrojem obživy bylo rybaření, především lov lososů. Avšak kmen Makahů se specializoval také na lov velryb. Jejich kultura byla založena nejen na lovu, ale také na některých formách zemědělství, byla také přímo závislá na lovu lososů z řeky Columbie. V sedmdesátých letech 18. století většina původní populace zahynula kvůli neštovicové epidemii.  První evropská zmínka o území pochází z roku 1775, kdy k jeho břehům dorazil na palubě \"Santiaga\" španělský mořeplavec Don Bruno de Heceta, který pak prohlásil celé pobřeží Pacifiku až na sever k zátoce Prince Williama za španělské.  V roce 1778 objevil James Cook mys Flattery, který leží na počátku úžiny Juana de Fucy. Sám Cook si ale myslel, že tam žádná úžina není. Tu tedy objevil až o devět let později Charles William Barkley. Další průzkumy úžiny provedli Španělé Manuel Quimper a Francisco de Eliza a také Brit George Vancouver o pár let později.  V roce 1790 se Španělé s Brity dohodli na tom, že pobřeží Pacifiku jim dále patřit nebude a to otevřelo území Washingtonu průzkumníkům z jiných zemí, jako například z Ruska, Británie nebo Spojených států. Právě americký kapitán Robert Gray, po kterém je pojmenován okres Grays Harbor, objevil ústí řeky Columbia, kterou pojmenoval po své lodi. V roce 1792 si Gray založil obchod s vydří kožešinou. Expedice Lewise a Clarka dorazila na území státu 10. října 1805.  Britskokanadský objevitel David Thompson se vydal na výpravu na řeku Columbii a když se zabydlel při soutoku s řekou Snake, vztyčil sloup a prohlásil zem za britskou. Severozápadní společnost pak zde vybudovala obchodní středisko.  I přes různé britské akce, kdy byli osadníci záměrně vedeni právě na území dnešního Washingtonu, Spojené království se území vzdalo a 15. června 1846 ho získali Američané.  V roce 1836 skupina misionářů vedených Marcusem Whitmanem založila na území několik misií a také osadu Waiilatpu, která ležela na území dnešního severovýchodního Washingtonu, v okresu Walla Walla na území Kajusů a Nez Perců. Whitmanova osada pak pomohla dalším osadníkům migrovat na západ po boku Oregonské stezky. Whitman také pomáhal léčit nemoci původních obyvatel, ti ale zemřeli na nemoci pocházející z Evropy. Zatímco davy indiánů zemřely, běloši se najednou zdáli proti nemocem odolnější a tak se náčelníci dohodli na masakru, který proběhl v roce 1847. To vyústilo v Kajuskou válku mezi indiány a bělochy.  První osadou u Pugetova zálivu byla pevnost Fort Nisqually, která byla farmou a obchodním střediskem Společnosti Hudsonova zálivu. Afroamerický průkopník George Washington Bush a jeho manželka Isabella James Bush vedli na území čtyři další rodiny a v roce 1846 založili osadu New Market, dnes známou jako Tumwater. Chtěli do Washingtonu, aby se vyhnuli rasistickým zákonům, které platily v Oregonu. Bushe pak následovali další osadníci, kteří putovali až na sever k Pugetově zálivu.  V roce 1852 se všichni z Washingtonu shromáždili v Monticellu, dnešním Longview, odkud zaslali do Washingtonu, D.C. žádost o založení teritoria pod jménem Columbia. Jméno bylo zavrhnuto kvůli možné záměně s distriktem hlavního městem USA (District of Columbia), a tak vzniklo teritorium Washington. 11. listopadu 1889 byl Washington připojen k Unii jakožto její 42. stát.  Ve státě byl nejdříve nejdůležitějším odvětvím dřevozpracující průmysl a zemědělství. Na východě se údolí řeky Yakimy proslavilo díky svým jablečným sadům a produktivní se díky novým technikám stávalo pěstování pšenice. Na západ od Kaskádového pohoří utvořily časté srážky husté lesy a přístavy na břehu Pugetova zálivu začaly prosperovat díky dřevozpracujícímu průmyslu a vývozu dřeva a z něj vyrobených produktů. Jednalo se pak především o dřevo z douglasky. Další rozvinutá hospodářská odvětví byly rybaření a těžba.  Po dlouhou dobu byla Tacoma známa pro zpracování zlata, stříbra, mědi a olova. Seattle byl hlavní přístav pro obchod se zbytkem světa a vyrábělo se zde mnoho lodí. V oblasti Pugetova zálivu byl vybudován těžký průmysl a hlavní firmou celého státu se stala světoznámá společnost Boeing.  V době Velké hospodářské krize byly na řece Columbii postaveny četné vodní elektrárny jako část projektu na zvýšení produkce elektřiny. Projekt vyvrcholil v roce 1941, kdy byla dokončena stavba největší betonové stavby ve Spojených státech, přehrady Grand Coulee.  V době druhé světové války se stát soustředil především na válečné potřeby. Společnost Boeing vyráběla pro americkou armádu těžké bombardéry, zatímco přístavy v Seattlu, Bremertonu, Vancouveru a Tacomě vyráběly lodě. Seattle byl také výchozím bodem pro americké jednotky bojující v Pacifiku, mnoho jich bylo naloženo v Golden Gardens Parku. Na východě byl otevřen nukleární komplex Hanford, který hrál hlavní roli při výrobě atomových zbraní.  18. května 1980 po sérii otřesů a erupcí vybuchla sopka Mount St. Helens. Exploze zničila velkou část sopky a odhodila její severovýchodní stranu. O život přišlo 57 lidí a mnoho lesů bylo srovnáno se zemí. Řeka Columbia a její přítoky byly zaplaveny sopečným popelem a blátem, popel navíc přikryl celý stát a části přilehlých států, což způsobilo, že den vypadal jako noc.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Důležité obchodní a průmyslové artikly ve Washingtonu tvoří výroba letadel (Boeing), vývoj počítačového software (Microsoft, Amazon, Nintendo, Valve Corporation), elektronika, biotechnologie, výroba hliníku, výrobky ze dřeva (Weyerhaeuser), hornictví a turistika. Stát má k dispozici rovněž velké zdroje elektrické energie díky velkému množství vodních elektráren.  Významné množství obchodů s Asií se z USA provádí prostřednictvím přístavů v Pugetově zálivu. Ekonomický magazín \"Fortune\" do svého žebříčku 20 nejobdivovanějších firem zařadil i 4 z Washingtonu: Microsoft, Starbucks, Costco a Nordstrom.  Washington je jedním z osmnácti států USA s vládním monopolem na prodej alkoholu. I tak mohou být pivo a víno s obsahem alkoholu menším než 20 % prodávany v supermarketech. Likéry nebo kořalky i s menším obsahem alkoholu než dvacet procent mohou být prodávany pouze ve státních obchodech s lihovinami.  Mezi miliardáři žijícími ve Washingtonu můžeme najít především Billa Gatese, vlastníka společnosti Microsoft, který byl s čistým jměním 40 miliard dolarů umístěn magazínem \"Forbes\" na první místo mezi nejbohatšími lidmi světa v únoru 2009.  V lednu 2010 byla míra nezaměstnanosti ve státě 9,3 %.", "section_level": 1}, {"title": "Daně.", "content": "Washington je jedním z pouze sedmi států v USA, který nezavedl daň z příjmů. Dále se zde neplatí ani kompenzační daň a daň z příjmu právníků. Washingtonské firmy mají ale stále starosti s jinými daněmi, jako například daň z hrubého příjmu.  Washingtonská daň z obratu pak činí 6,5 % plus lokální přídavek. Například v Seattlu činila v dubnu 2010 celková hodnota 9,5 %. Tato daň se používá jak na služby, tak na výrobky. Netýká se však většiny potravin kromě polotovarů, doplňků stravy a nealkoholických nápojů.  Spotřební daň zdaňuje vybrané výrobky, např. benzín, cigarety či alkoholické nápoje. Majetková daň byla zavedena státem hned jako první a nasbírává až třicet procent celkového státního rozpočtu. Stále tak je hlavním zdrojem finančních prostředků pro státní školy, hasiče, knihovny, parky a další státem spravované neziskové budovy.  Všechen majetek musí být zdaněn, pokud není jinak dáno zákonem. Majetková daň se platí pokladníkovi okresu, ve kterém se nachází. Washington nezdaňuje nehmotný majetek, jako například bankovní účty, akcie či dluhopisy. Dále nezdaňuje ani důchody a nezavádí ani dědickou daň. Zato daň z převodu nemovitosti zde neplatí podle federálních zákonů, ale stát ji určuje sám.", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Jde o jeden z předních amerických zemědělských států. V roce 2003 na zemědělství vyprodukovalo zboží v hodnotě 5,79 miliard dolarů, což je jedenácté největší číslo v USA.  V roce 2004 Washington vedl v USA v produkci malin (90 %), chmelu (75 %), jablek (58 %), třešní (47 %), hrušek (43 %) a révy liščí (39 %). Na druhém místě se umístil v produkci čočky, meruněk, vinné révy a chřestu, třetí v produkci švestek a cibule, čtvrtý v produkci ječmene a pstruhů a pátý v produkci pšenice, brusinek a jahod.  Pěstování jablek je pro Washington zřejmě nejdůležitějším. Díky klimatu, které nabízí suchá a horká léta a chladné zimy ve středním Washingtonu, stát vede už od dvacátých let minulého století.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Zákonodárnou moc ve státě představuje dvoukomorový Zákonodárný sbor státu Washington. Dolní komoru tvoří Sněmovna reprezentantů státu Washington a horní Senát státu Washington. Stát je rozdělen do 49 legislativních okrsků o zhruba stejné populaci, z nichž každý volí dva reprezentanty a jednoho senátora. Zatímco volební období reprezentantů je dva roky, senátoři jsou dosazováni do úřadu na čtyři roky. Pokud si člena sboru obyvatelé zvolí opakovaně, může být členem sboru až do smrti. Momentálně má většinové zastoupení v obou komorách Demokratická strana.  Výkonnou moc státu vede guvernér, jehož volební období je čtyři roky.  Nejvyšší soud státu Washington je nejvyšší soudní orgán státu. Voliči z celého státu si vybírají devět soudců, kteří pak slouží v nejvyšším soudu.", "section_level": 1}, {"title": "Kongres.", "content": "Dva američtí senátoři pochází ze státu Washington.  V americké sněmovně reprezentantů zasedá za stát Washington devět politiků, každý zastupující jeden volební okrsek.", "section_level": 2}, {"title": "Politické strany.", "content": "Stát je obvykle rozdělován Kaskádovým pohořím na liberální západní Washington a konzervativní východní Washington. Prezidentské volby ve státě vyhrávají demokraté pokaždé od roku 1988.  Demokratům se daří především díky vysokému počtu obyvatel na západě státu. Metropolitní oblast Seattle, kde žijí dvě třetiny celkové populace státu, daleko více upřednostňuje demokraty než zbytek Washingtonu. To platí především pro okres King, kde leží samotné město Seattle a žije třetina obyvatel státu.  V roce 1968 byl Washington považován za klíčový stát při prezidentských volbách, když se stal jediným státem na západě země, který raději zvolil demokrata Huberta Humphreyho než republikána Richarda Nixona. Stát se také stal částí Republikánské revoluce v roce 1994, když sedm z devíti míst Washingtonu v americké sněmovně reprezentantů zabrali republikáni. Tato dominance ale netrvala příliš dlouho, jelikož už v roce 1998 se situace otočila a demokrati měli z devíti míst pět.  Washington se stal prvním a státem USA, který měl na obou svých místech v senátu i na místě guvernéra ženu. Obě komory státního zákonodárného sboru rovněž kontrolují demokraté.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 6 724 540 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 11,2 % populace.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Washington je americkým státem s největším procentem těch, kteří sami sebe označují za lidi bez vyznání. Podobně jsou na tom i další státy na západě USA.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Washington má systém státních dálnic zvaných State Routes. Také provozuje trajektovou síť, největší v USA a třetí největší na světě. Včetně šestnácti státem vlastněných letišť je ve státě celkem 160 letišť. Unikátní geografie státu si vynucuje speciální dopravní potřeby.  V největších městech státu, např. v Seattlu, Bellevue, Tacomě nebo v Olympii leží rozsáhle vodní kanály. Síť státních dálnic je spojena s rozsáhlou sítí mostů a významnou trajektovou sítí, která obsluhuje těžko dosažitelné oblasti Pugetova zálivu. Celkem zde jezdí 28 trajektů, které obsluhují 20 přístavů v oblasti. Ve Washingtonu se také nachází čtyři z pěti nejdelších plovoucích mostů světa – Evergreen Point Floating Bridge, Lacey V. Morrow Memorial Bridge a Homer M. Hadley Memorial Bridge přes Washingtonovo jezero a Hood Canal Bridge, který spojuje Olympijský poloostrov a Kitsapův poloostrov.  Unikátní druhy dopravy se objevují v oblasti Kaskádového pohoří. Vedou tudy cesty přes sedm hlavních a osm vedlejších průsmyků. V zimě jsou tyto cesty ošetřeny pískem a chráněny před lavinami. I přesto nejsou všechny z nich v zimě otevřené. Northern Cascades Highway, Washington State Route 20, je zavřena každoročně kvůli přílišnému sněžení a velkému lavinovému nebezpečí ve Washingtonském průsmyku.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní a střední.", "content": "Ve školním roce 2008/09 bylo zaregistrováno v základním a středním vzdělání ve státě Washington 1 040 750 studentů a 59 562 učitelů. V srpnu 2009 zde existovalo 295 školních distriktů obsluhovaných devíti vzdělávacími distrikty.", "section_level": 2}, {"title": "Toxické chemikálie.", "content": "V roce 2007 se Washington stal prvním státem USA, který se začal zaměřovat na odstranění všech forem bromových zpomalovačů hoření, také známých jako polybromované difenylethery, ze všech produktů a domácností, kde se nacházejí. Studie z roku 2004, která testovala 40 matek z Washingtonu, Oregonu, Montany a Britské Kolumbie totiž ukázala, že tyto škodlivé látky byly obsaženy v mléku z jejich prsu, což má negativní vliv na kojence.  Tři studie provedené washingtonským ministerstvem ekologie ukázaly, že již dříve zakázané škodlivé látky se dále objevují ve složení některých potravin. V jedné z nich nalezli zaměstnanci vlády státu nepřijatelné úrovně toxických látek ve třiadevadesáti kusech sladkovodních ryb ulovených na pětačtyřiceti různých místech. Mezi látkami byly polychlorované bifenyly, dioxiny, dva druhy chlorovaných pesticidů, DDE, dieldrin a polybromované difenylethery. Výsledkem je vyšetřování zdrojů těchto látek v řece Wenatchee, kde byly nalezeny v tělech síhů Williamsových. Na základě informací z roku 2007 washingtonské ministerstvo zdravotnictví doporučuje nejíst tento druh ryb, jestliže jsou z řeky Wenatchee mezi městem Leavenworth a soutokem s řekou Columbií. Studie také ukázaly vysoké úrovně kontaminátů v rybích tkáních nalezených ve Washingtonově jezeře a řece Spokane.  27. března 2006 schválila guvernérka státu Christine Gregoire reformu, která limituje obsah fosforu v prostředcích na mytí nádobí na 0,5 procenta. Po celém státě začala reforma platit až v roce 2010, v okresech Whatcom, Spokane a Clark platí však již od roku 2008. Důvodem jsou nedávné objevy vysokých obsahů fosforu ve vodě, což vedlo k přemnožení řas. Takto velké množství řas ve vodě by pak vedlo k nemalým ekologickým a technologickým problémům.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní.", "content": "Čtyři lodě námořnictva USA byly pojmenovány USS \"Washington\" jako pocta státu. Předchozí stejně pojmenované lodě byly pojmenovány po prezidentu Georgi Washingtonovi.", "section_level": 1}, {"title": "Evergreen State.", "content": "Oficiální přezdívka státu, „Evergreen State“ byla navržena roku 1890 Charlesem T. Conoverem ze Seattlu. Populární se stala díky faktu, že husté lesy na pobřeží byly plné stálezelených stromů a velké množství deště umožnilo, aby křoví a traviny byly také zelené po celý rok.", "section_level": 2}, {"title": "Státní symboly.", "content": "Státní písní je „Washington, My Home“ (Washington, Můj Domov) z roku 1959. Státním ptákem je čížek žlutý. Státním ovocem je jablko a státní zeleninou je sladká odrůda cibule z okolí města Walla Walla. Státním tancem je od roku 1979 square dance. Státním stromem je jedlovec západní a státní bylinou je \"rhododendron macrophyllum\". Státní rybou je pstruh duhový. Státní folkovou písní je „Roll On, Columbia, Roll On“ od Woodyho Guthrie a neoficiální státní rockovou písní je „Louie Louie“ od Richarda Berryho. Státní trávou je pseudoroegneria spicata. Státním hmyzem je šídlo \"anax junius\". Státním drahokamem je zkamenělé dřevo. Státní fosilií je mamut kolumbuský. Státním mořským savcem je kosatka dravá a státním suchozemským savcem je svišť olympský. Státním znakem je nedokončený portrét George Washingtona od Gilberta Stuarta.", "section_level": 2}], "src_summary": "Washington (anglická výslovnost, oficiálně ) je stát nacházející se na západním pobřeží Spojených států amerických, v oblasti pacifických států v západním regionu USA. Washington, nejzápadnější stát kontinentálních USA, hraničí na jihu s Oregonem, na východě s Idahem a na severu s kanadskou provincií Britská Kolumbie. Západní ohraničení státu tvoří Tichý oceán.", "tgt_summary": "华盛顿州(英语:State of Washington),简称华州,是一个位于美国西北太平洋沿岸的州,北接加拿大不列颠哥伦比亚省,南接俄勒冈州,东临爱达荷州,西邻太平洋。为纪念美国首任总统,乔治·华盛顿而成立,亦是唯一以总统名称命名的州。并于1889年11月11日加入联邦成为美国第42个州。本州共辖有共有39个县。", "id": 1054590}
{"src_title": "Petr (apoštol)", "tgt_title": "彼得 (使徒)", "src_document": [{"title": "Život a legenda.", "content": "Podle biblických pramenů se Petr narodil v Betsaidě jako syn rybáře Jana nebo Jonáše a jeho rodné jméno bylo Šimon. Základní vzdělání získal v otcovském domě a synagogální škole. Oženil se a usadil se v Kafarnau, vesnici u Genezaretského jezera, a se svým bratrem Ondřejem se živili rybářstvím. Podle legendy se jeho manželka jmenovala Perpetua a dcera Petronila. Když jednou se svým bratrem Ondřejem vrhal síť do vody, šel okolo Ježíš a vyzval oba rybáře, aby ho následovali. Bratři uposlechli a Šimon se od té chvíle stal nejvěrnějším Kristovým učedníkem.  Byl svědkem mnoha Ježíšových činů a zázraků. Například hned při návštěvě v jeho domě v Kafarnau uzdravil Ježíš Petrovu tchyni. Ježíš mu při prvním setkání udělil přezdívku \"Kefa (Kefas)\", která se do řečtiny překládá jako \"Petros\", česky \"Petr\". Kefa znamená aramejsky \"kámen\", případně \"skála\", řecké \"petros\" je mužského rodu, ženský rod \"petra\" znamená \"skála\", obdobně i v latině \"petrus\" a \"petra\". Známý biblický citát používá význam přezdívky ve slovní hříčce: \"Ty jsi Petr a na této skále postavím svou Církev, a brány pekla ji nepřemohou.\" Z tohoto citátu se také odvozuje, že si právě Petra Ježíš vyvolil, aby se stal prvním z dvanácti apoštolů, které vybral mezi svými učedníky, aby hlásali evangelium a konali zázraky.  Postava Petra má v sobě i cosi obecně lidského a nadčasového. Přestože byl prvním z vyvolených a přestože byl podle evangelií svědkem mnoha zázraků, neubránil se pochybnostem. Na Kristovu výzvu kráčel Petr po vlnách a málem utonul, protože zapochyboval. Když vojáci Krista zatkli, třikrát ze strachu prohlásil, že ho nezná, přesně tak, jak mu sám Kristus předpověděl \"(„Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mne zapřeš“).\"", "section_level": 1}, {"title": "Po Kristově ukřižování.", "content": "Když se po seslání Ducha svatého apoštolové rozešli do světa, zůstal Petr po nějaký čas v Jeruzalémě. Byla mu dána moc uzdravovat nemocné. Prvním uzdraveným byl muž od narození chromý, který na chrámových schodech prosil o almužnu. Petr jej vzal za ruku a přikázal mu: \"„Vstaň a choď!“\" V té chvíli byl muž zdráv, vešel do chrámu, děkoval Bohu a pro Petra to byl významný krok k získání autority představitele církve.  Po Kristově smrti a zmrtvýchvstání se skutečně ujal řízení tehdy ještě nepatrné skupiny věřících. Řídil volbu apoštola Matěje jako náhrady za zrádce Jidáše, vynesl rozsudek nad Ananiášem a Zafirou a zejména otevřel církev pro příslušníky nežidovských národů. Nechal pokřtít Cornelia bez obřízky a na prvním církevním sněmu v roce 50 v Jeruzalémě prosadil, že věřící nemusejí dodržovat obřadní předpisy podle Mojžíšových knih Starého zákona.  Když judský král Herodes Agrippa viděl, jak v celé zemi roste počet Kristových stoupenců, začal je krutě pronásledovat. Také Petr byl uvězněn a odsouzen k smrti. Podařilo se mu však z vězení uniknout – v noci před popravou se v žaláři zjevil anděl, zázračně rozlomil Petrovy okovy a vyvedl ho na svobodu. Petr potom navštívil křesťanské komunity v Asii a posléze se vrátil do Jeruzaléma. Velmi úzce spolupracoval s apoštolem Pavlem. Pavel byl římským občanem, kázal proto Římanům a Petr jako Žid zase Židům a příslušníkům jiných národů. Židé neměli v Římě snadné postavení, i když Římané byli v otázkách náboženství velmi tolerantní. Považovali však všechny cizince a jinověrce za poněkud nedůvěryhodné.  Místo dalšího Petrova působení včetně jeho skonu jsou sporné. Předpokládá se, že až do smrti předsedal jeruzalémské obci v Jeruzalémě. Podle tradice a raně křesťanského románu Akta Petrova měl Petr později odcestovat do Říma, kde byl nakonec zajat a odsouzen k smrti ukřižováním.", "section_level": 2}, {"title": "Neronovo pronásledování a Quo vadis.", "content": "Z 18. na 19. července 64 vypukl v Římě velký požár. Trval téměř týden a zničil deset ze čtrnácti městských obvodů. Jak už je v takových případech obvyklé, hledal se viník a císař Nero jej nalezl v křesťanech. Bylo zahájeno široké pronásledování křesťanů a mnoho jich bylo popraveno na břehu Tibery v cirku \"Gai et Neronis\".  Věřící prosili Petra, aby se uchýlil do bezpečí. Podle legendy se vydal na cestu, aby unikl pronásledování. Sotva však vyšel z brány, spatřil proti sobě kráčet Krista. Zeptal se ho: \"„Quo vadis, Domine?“\" (Kam kráčíš, Pane?) Ježíš mu odpověděl, že jde do města, aby byl ukřižován podruhé. Petr se zastyděl a vrátil se. Poté byl v Římě zajat a odsouzen k smrti ukřižováním. Protože se však nepovažoval za hodna zemřít stejným způsobem jako jeho Pán, požádal, aby ho ukřižovali hlavou dolů. Jeho následovníci ho v noci sňali z kříže a pochovali u zdi na \"Via Cornelia\". O 30 let později tam Anaklét dal postavit malou kapli, ze které se stalo poutní místo. Později za vlády císaře Konstantina I. Velikého zde byla postavena Bazilika svatého Petra.", "section_level": 1}, {"title": "Petrovy listy.", "content": "Dva listy komunitám křesťanů v Asii jsou součástí Nového zákona. Ačkoliv je v nich Petr uveden jako odesilatel listů, většina badatelů soudí, že listy jsou spíše dílem jeho žáků a následovníků.", "section_level": 1}, {"title": "Úcta.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Patron.", "content": "Sv. Petr je patronem papežů, církve, řady řemesel (například cihlářů, hodinářů, hrnčířů, kameníků, kovářů, lodníků, moštářů, motorkářů, rybářů a obchodníků s rybami, řezníků, sklářů, síťařů, slévačů olova, soukeníků, trosečníků, truhlářů, valchařů, zámečníků či zedníků). Dále je patronem kajícníků, zpovídajících se a panen, a měst Chartres, Lovaně, Leidenu, Peterborough, Petrohradu, Říma a Trevíru. Petr je i ochráncem proti hadímu uštknutí, proti krádeži a pomocníkem proti vzteklině, posedlosti, bolesti nohou. Jeho záštitou je dlouhověkost.", "section_level": 2}, {"title": "Svátky.", "content": "Svátek se podle občanského i církevního kalendáře slaví 29. června společně se svátkem svatého Pavla. V církevním kalendáři najdeme ještě další dny zasvěcené svatému Petru a to: 22. únor a 1. srpen.", "section_level": 2}, {"title": "Ikonografie.", "content": "Dva zkřížené klíče, obrácený kříž (byl ukřižován hlavou dolů), berla s třemi příčnými břevny (papežská), kniha (evangelium), kohout (jeho zapření Krista) a někdy i ryba nebo loď (symboly církve a křesťanství, ale i rybářství)", "section_level": 2}, {"title": "Apoštol Petr v mormonismu.", "content": "Podle mormonismu byl apoštol Petr předsedou kvóra 12 apoštolů a držel klíče Melchisedechova kněžství. Údajně se roku 1829 spolu s apoštolem Janem a Jakubem zjevil proroku Josephu Smithovi, aby mu předal klíče vyššího kněžství. Podle mormonské víry jde o základ Boží pravomoci, skrze niž mohl Joseph Smith založit (\"znovuzřídit\") Kristovu církev. Podle mormonského chrámového obřadu Obdarování se Petr zjevil prvnímu člověku Adamovi a předal mu tokeny, znamení a hesla kněžství (více viz Obdarování).", "section_level": 1}], "src_summary": "Šimon (Simon, Simeon) zvaný Petr byl jeden z dvanácti apoštolů – prvních učedníků Ježíše Krista.", "tgt_summary": "彼得(,天主教中文译伯多禄或伯铎,正教中文译裴特若,唐朝景教译岑稳僧伽法王,1年-67年-6月29日),基督教创始者耶稣所收的十二使徒之一,初代教会的核心人物之一。他有两封书信被收入新约圣经,另外,写马可福音的马可是他的门徒。", "id": 1107655}
{"src_title": "Andrej Tarkovskij", "tgt_title": "安德烈·塔尔科夫斯基", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a studia.", "content": "Narodil se roku 1932 v Zavražie, Ivanovská Oblast jako syn Arsenije Tarkovského, významného ruského básníka a překladatele. Po rozvodu rodičů vyrůstal s matkou v Moskvě, odkud se v roce 1941 odstěhovali na venkov. O dva roky později nastoupil na gymnázium v Moskvě, kde rozšiřoval svůj zájem o umělecké obory, navštěvoval několik uměleckých kurzů.  Po překonání vážné plicní choroby studoval od roku 1950 na moskevské univerzitě orientalistiku a geologii. Během studií se účastnil i několika expedicí na Sibiř. V letech 1956–1960 se věnoval studiím na vysoké filmové škole VGIK pod vedením Michaila Romma, během nichž vznikly jeho první filmy Zabijáci a Dnes se nikam nejede. V Chruščovově éře se mírně povolily poměry v SSSR, studenti tedy měli určitý přístup ke kultuře Západní Evropy a USA, což ovlivnilo budoucí tvorbu mladého Andreje. Také se zde seznámil se svým pozdějším přítelem Andrejem Končalovským, se kterým i spolupracoval na svém absolventském filmu Válec a Housle. Krátce po zakončení studií se oženil s herečkou Irmou Raušovou, matkou svého jediného syna Arsenije.", "section_level": 2}, {"title": "Aktivní tvorba.", "content": "Již jeho první celovečerní film, Ivanovo dětství (1962), vzbudil velkou pozornost a obdržel mimo jiné Zlatého lva na Filmovém festivalu v Benátkách. Jeho existencionalistický rozměr se příliš neshodoval s tehdejším sovětským obrazem 2. světové války a Tarkovskij se již pomalu dostával do hledáčku režimu.  Když byl jeho další film Andrej Rublev (1966) o pochmurném životě významného malíře vyhodnocen jako alegorie tuhého sovětského systému, byl i přes svá mnohá ocenění (Zvláštní cena poroty na Festivalu v Cannes 1968) až do roku 1973 zakázán, poté vyšel v mnohokrát ořezané verzi. Tímto svým dílem se Tarkovskij zařazuje k nekonformním umělcům a až do roku 1972 nemůže natáčet žádné filmy.  Jeho návrat na post režiséra přišel a ve chvíli, kdy byl režimem vybrán jako vhodný adept na vytvoření protiváhy Kubrickových veleúspěšných. Jeho zpracování románu Stanislava Lema Solaris z roku 1972 se znovu dočkal velkých ohlasů, a to jak v Cannes, tak na festivalu v Londýně. Autor předlohy byl filmovým zpracováním a údajným překroucením myšlenek díla velmi rozhořčen.  Po autobiografickém Zrcadle (1975), který byl uvolněn pouze v omezené distribuci, zpracoval Piknik u cesty bratrů Strugackých. Film pod názvem Stalker (1979) se znovu nedočkal distribuce a Tarkovskij byl raději vyslán na studijní umělecký pobyt do Itálie, kde cestoval, přednášel a připravoval svůj další snímek Nostalgie (1983). Tento pohled do nitra Rusa, který srovnává život v Itálii a SSSR už překročil hranici únosnosti a přímo na festivalu v Cannes, kde byl oceněn, proti němu otevřeně vystupoval Sergej Bondarčuk, tehdejší dvorní režisér sovětského režimu. Tlak na Tarkovského poté natolik narostl, že se rozhodl k emigraci.  Svůj poslední film s názvem Oběť (1985) již točil ve švédské produkci. Krátce poté prvně propukají jeho zdravotní potíže. Celý rok 1986 již tráví v různých léčebných zařízeních po Evropě, knižně ještě vychází jeho teoretická práce o filmu „Zapečetěný čas“. Zhruba ve dvě hodiny ráno dne 29. prosince 1986 umírá na nádorové onemocnění. Je pohřben na pravoslavném hřbitově Saint-Geneviéve-des-bois u Paříže.", "section_level": 2}], "src_summary": "Andrej Arseňjevič Tarkovskij (, 4. dubna 1932 Zavražje, Ivanovská oblast – 29. prosince 1986 Neuilly-sur-Seine) byl ruský režisér, scenárista a herec, považovaný za jednoho z nejvýznamnějších filmařů sovětské éry a světové kinematografie vůbec. Jeho díla se vyznačují velkou lyričností a obrazovou bohatostí.", "tgt_summary": "安德烈·阿尔谢尼耶维奇·塔尔科夫斯基(,1932年-4月4日-1986年-12月29日)是俄国电影导演、歌剧导演、作家和演员,是苏联继爱森斯坦后最著名的电影大师。他被认为是电影史当中一个最重要和最有影响的电影制作人。1986年因肺癌逝世于法国,得年55岁。", "id": 1562154}
{"src_title": "Řecko-perské války", "tgt_title": "波希战争", "src_document": [{"title": "Počátky konfliktu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poměry Řeků v Asii.", "content": "Národem, který si částečně podrobil Řeky, obývající asijský břeh Egejského moře, byli Lýdové. Jejich král Alyattés II. vedl již na přelomu 6. a 7. století př. n. l. válku proti Mílétu, která skončila uzavřením smlouvy, podle níž si Mílétos zachoval vnitřní autonomii, avšak v zahraniční politice následoval Lýdii. Později se proto Míléťané zúčastnili lýdské války proti Médům. Po Alyattovi usedl na lýdský trůn v roce 560 př. n. l. jeho syn Kroisos, jenž porazil řecké obce v Malé Asii a přinutil je k placení tributu, nicméně od rozšiřování svého vlivu dále na západ upustil. Zhruba v letech 554/553 př. n. l. se íránský vládce Persidy Kýros II. Veliký vzbouřil proti svému médskému suverénovi. Po čtyřech letech bojů si Kýros Médii podmanil a založil tak perskou říši. Kroisos se proti rostoucí perské moci rozhodl zasáhnout, ovšem dříve než tak učinil, dotázal se na radu proslulé věštírny v Delfách. Ta mu vzkázala, že \"„překročí-li řeku Halys,", "section_level": 2}, {"title": "Iónské povstání.", "content": "Povstání iónských obcí bylo vyvoláno v roce 499 př. n. l. mílétským tyranem Aristagorem, jenž se s pomocí satrapy Artaferna pokusil obsadit ostrov Naxos. Když však výprava neuspěla, Aristagorás, obávající se potrestání, podnítil povstání nespokojených Iónů. Ti záhy vypudili ze svých měst tyrany ustavené Peršany a vytvořili spolek, jehož mluvčí požádali evropské Řeky o pomoc. Aristagorás se ucházel o podporu spartského krále Kleomena I., který byl sice Iónům nakloněn, nicméně Sparťané se rozhodli nezapojovat se do tak vzdáleného konfliktu. Aristagorás se poté obrátil na Athéňany, kteří následně do Asie vyslali společně s Eretrijci dvacet resp. pět válečných lodí. Toho v budoucnu využil Dáreios jako záminky k", "section_level": 2}, {"title": "Dáreiova invaze.", "content": "V průběhu roku 493 př. n. l. byla poslední místa odporu zdolána perskou flotilou. Dáreios se však nespokojil s porážkou maloasijských Řeků a využil povstání k rozšíření své moci na řecké obce v Egejském moři a v Propontidě, přičemž mnohé z nich dříve nepodléhaly Peršanům. Zatímco Mílétos byl vypleněn, jeho chrámy zbořeny a obyvatelstvo přesídleno do Mezopotámie, s ostatními iónskými městskými státy zacházeli Peršané o poznání shovívavěji. Obnovením klidu v regionu pověřil Dáreios svého zetě Mardonia. Ten zmírnil daňovou zátěž řeckých obcí, ve většině z nich byly na místo nepopulárních tyranů nastoleny demokratické režimy, také zajatci byli propuštěni domů a sám Dáreios podněcoval perské šlechtice v přejímání řeckých náboženských obřadů. Dochované záznamy z tohoto období nasvědčují tomu, že perská a řecká aristokracie spolu uzavíraly četné manželské svazky a dětem z nich vzešlým byla dávána řecká jména. Dáreiova smířlivá politika byla však ve skutečnosti pouze propagandistickým tahem namířeným proti pevninským Řekům. V roce 491 př. n. l. vyslal Dáreios své emisary do Řecka, aby zde požadovali „vodu a zemi“ (symbol podřízenosti). Většina Polis perskou nadvládu uznala, odmítla pouze některá města včetně Sparty a Athén, jež perské vyslance usmrtily.", "section_level": 1}, {"title": "Mardoniova výprava.", "content": "Na jaře roku 492 př. n. l. se v Kilíkii začalo shromažďovat expediční vojsko pod Mardoniovým velením, jehož cílem bylo podrobení řeckých obcí. Své pěší sbory poslal Mardonios k Helléspontu, sám se prozatím zdržel při egejském pobřeží Iónie, kam dorazilo jeho loďstvo. Při té příležitosti odstranil tyrany, místo nichž ustavil v iónských městech lidové vlády. Odtud Mardonios pokračoval k", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u Marathónu.", "content": "V roce 490 př. n. l. sestavili vojevůdci Dátis a Artafernés na perské poměry sice nepříliš početné, avšak obzvláště vybrané vojsko. Prostřednictvím perského námořnictva měly být tyto síly přepraveny do Řecka, kde měly ztrestat Athény a Eretrii za jejich podporu Iónům. Loďstvo vyplulo z Kilíkie k Rhodu, kde se Dátis neúspěšně pokusil dobýt město Lyndos. Z Rhodu se flotila plavila dále na sever. Na jaře roku 490 př. n. l. stanuli Peršané na Samu a nedlouho nato se vylodili na ostrově Naxos, jehož obyvatelstvo uprchlo do hor. Peršané pokračovali v dobývání dalších ostrovů, až posléze přistáli na jižním cípu ostrova Euboia. Zde ležící Eretrie se šest dnů statečně bránila, avšak sedmý den otevřeli eretrijští zrádci brány města Peršanům. Veškeré mužské obyvatelstvo bylo pak uvrženo do otroctví, město srovnáno se", "section_level": 2}, {"title": "Význam Marathónu.", "content": "Důsledky bitvy u Marathónu byly zásadní pro obě strany konfliktu. Athéňané si ověřili, že jsou schopni bojovat a zvítězit nad dosud nepřemožitelnými Peršany, což, pokud akceptujeme Hérodotova slova, byl pozoruhodně výjimečný výkon. Athény zvýšily tímto senzačním vítězstvím svoji reputaci v celém řeckém světě. Jak napsal římský historik Cornelius Nepos: \"„Dodnes se", "section_level": 2}, {"title": "Následujících deset let.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Perská říše.", "content": "Pohroma Peršanů v Řecku učinila Dáreia o to víc dychtícího po dobytí této země. Po bitvě u Marathónu strávil velkokrál další tři roky budováním nového vojska, ovšem dříve než byly přípravy završeny, vypuklo v Egyptě povstání, které ho přinutilo kampaň do Řecka odložit. Po Dáreiově smrti v roce 485 př. n. l. nastoupil na perský trůn jeho syn Xerxés I. Ten nejprve zdolal vzpouru v Egyptě a následně také v Babylónu. Pak mohl napřít svoji pozornost západním směrem, k evropským břehům Egejského moře. Xerxés nařídil všem městům své", "section_level": 2}, {"title": "Řecké státy.", "content": "Nedlouho po vítězství u Marathónu přiměl Miltiadés Athéňany k podniknutí expedice na Kykladské ostrovy. Jeho tažení na ostrově Paros však ztroskotalo, přičemž zde byl vážně zraněn. Miltiadův neúspěch podnítil jeho politické soupeře k protestům, jež vedly k Miltiadově pádu. Po svém návratu do Athén byl obviněn z vlastizrady a odsouzen k smrti. Trest byl sice zmírněn na pokutu padesáti talentů, nicméně dříve než mohl tuto sumu zaplatit, podlehl ve vězení utrženým zraněním. V athénské politice se nyní svářily dvě strany, demokraté vedení Themistoklem a aristokraté v čele s Aristeidem. V roce 487 př. n. l. bylo poprvé užito střepinového soudu (\"ostrakismus\"), jímž byli postiženi převážně vůdčí představitelé zastánců míru s Persií. O pět let později zvítězil Themistoklés nad Aristeidem, který byl ostrakismem vypovězen z Athén. V téže době probíhala válka mezi Athénami a ostrovem Aigínou, jež byla nejsilnější námořní mocností Řecka a jejíž lodě pustošily attické pobřeží. Themistoklovi se následně podařilo pohnout své spoluobčany k využití zisků z nově objevené stříbrné žíly v", "section_level": 2}, {"title": "Xerxova invaze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Velikost perského vojska.", "content": "Perské vojsko z východních satrapií se shromáždilo v létě a na podzim roku 481 př. n. l. v Kappadokii, odkud je Xerxés odvedl do Sard, kde strávil zimu. Brzy na jaře následujícího roku 480 př. n. l. se armáda vydala k Helléspontu, kde se s ní u Abýdu spojily oddíly ze západních satrapií. Celkový počet pozemních a námořních sil, s nimiž zahájil Xerxés tažení do Řecka, byl předmětem mnoha diskusí a sporů. Podle Hérodota se prý Peršané přesunovali sedm dní a sedm nocí po mostě do Evropy, přičemž jejich", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u Thermopyl.", "content": "V době, kdy Xerxés ještě dlel v Abýdu, vyslali Řekové vojsko 10 000 mužů vedených Sparťanem Oienetem, jemuž byl podřízen Themistoklés, do údolí Tempé, průsmyku mezi Thesálií a Makedonií. Protože se ale Helénové nemohli spolehnout na Thesaly a navíc hrozilo, že Peršané překročí hory jinou cestou, ustoupili zpět na jih. V srpnu 480 př. n. l. dosáhli Peršané Thesálie, aniž by při postupu narazili na jakýkoli odpor. Někdy v témže momentě se u Thermopyl utábořil menší oddíl vyslaný řeckými obcemi, jemuž velel spartský král Leónidás. Po příchodu k Thermopylám zde Xerxés nalezl hradbu bráněnou třemi sty Sparťany a asi 7000 hoplíty z jiných obcí. Xerxovi zvědové informovali krále o nepatrném počtu Řeků a o tom, že Sparťané si zdobí vlasy, což, jak Xerxovi vysvětlil jeho rádce Démaratos, byl starodávný zvyk vykonávaný Sparťany před bojem, v němž očekávali smrt. Xerxés však Démaratovi nevěřil a pozdržel svůj útok o čtyři dny, neboť spoléhal, že se Řekové vzhledem k ohromné převaze Peršanů raději rozejdou. Rovněž k nim poslal svého hlasatele, jenž královým jménem vyzval Řeky ke složení zbraní. Na to mu Leónidás odpověděl, „pojď a vezmi si je!“ (\"„molón labe!“\").  Přesvědčen takovými", "section_level": 2}, {"title": "Artemísion, vydrancování Athén.", "content": "Mezitím řecké loďstvo, tvořené 330 triérami, z nichž zhruba dvě třetiny náležely Athéňanům, kotvilo u mysu Artemísion na severu ostrova Euboia. Velení příslušelo nikoli Themistoklovi nýbrž spartskému nauarchovi Eurybiadovi. Po skončení bouře na pobřeží Magnésie pokračovaly perské lodě kolem Pagaského zálivu a poté zakotvily u Afet nedaleko řeckých lodí. Po zjištění počtu perských plavidel chtěli mnozí z Řeků opustit svoji pozici. Themistoklés a Euboiané, kteří se obávali o své ženy a děti, je jen s obtížemi přesvědčili, aby vytrvali na místě a utkali se s Peršany. Současně se 200 perských lodí vypravilo podél východního pobřeží Euboie, aby Řekům zablokovalo únikovou cestu obsazením úžiny Euripos. Řekové se však o tomto úskoku dozvěděli a vyslali na jih část svých lodí. Když se jim v tom hlavní část perských sil pokusila zabránit, rozhořel se boj, v němž byli Peršané odraženi. Následující noci pak bouře zasáhla perské lodě plující k Euripu a většinu z nich vážně poničila. Tyto nezdary ale Peršany neodradily", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u Salamíny.", "content": "Peloponéští velitelé flotily, obzvláště Sparťan Eurybiadés a Korinťan Adeimantos, chtěli ustoupit k Isthmu, kde se shromažďovalo řecké pozemní vojsko. Themistoklés jim však pohrozil, že 200 athénských triér, které tvořily jádro řeckého loďstva, odpluje k jižní Itálii. Také zdůrazňoval, že přenechají-li Helénové průliv u Salamíny Peršanům, nejenže budou muset riskovat bitvu na otevřeném moři, kde jejich šance na vítězství budou podstatně nižší, navíc perské loďstvo bude moci vylodit své pozemní síly kdekoli na Peloponésu, čímž budou Řekové na Isthmu obklíčeni. Těmito slovy získal Themistoklés Eurybiada na svou stranu, avšak jakmile se mohutná králova flotila přiblížila i s perským vojskem k úžině u Salamíny, Řekové", "section_level": 2}, {"title": "Závěr tažení.", "content": "Zdrženlivost, jíž Sparta projevovala po bitvě u Thermopyl, příliš neprospěla řecké věci. Nakonec to však byly právě spartské zbraně, které trvale ukončily perskou hrozbu v Řecku. Pod dojmem obnoveného perského útoku se v létě 479 př. n. l. vypravil Pausaniás v čele 5000 spartiatů a 5000 peroiků, doprovázených podle Hérodota 35 000 heilóty, ze Sparty na Isthmos. Toto byla největší vojenská síla, jakou do té doby Sparta vyslala do pole. K spartské armádě se připojily také vojenské sbory mnoha dalších řeckých států. Athéňané vyslali 8000 těžkooděnců, Korinťané 5000, Megařané 3000. Řecké vojsko čítalo celkově kolem 38 000 hoplítů, k nimž je třeba připočítat ještě lehkooděnce a heilóty. Slabinu Helénů ale představovala absence jízdy a nízký počet lučištníků. Perské síly byly asi trojnásobné", "section_level": 2}, {"title": "Další průběh válek.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik délského spolku.", "content": "Aristeidés, tehdejší vůdce Athéňanů, zapůsobil svým jednáním a povahou na maloasijské Řeky velice příznivě. Jelikož Athéňané byli podobně jako značná část asijských Řeků iónského původu, požívali u svých spolubojovníků více důvěry než dórští Sparťané. V roce 477 př. n. l. byl na ostrov Délos svolán kongres řeckých obcí, ležících na ostrovech či pobřeží Egejského moře. Na tomto posvátném místě, jež bylo centrem Apollónova kultu, vytvořily zmíněné řecké městské státy tzv. délský spolek, přičemž vůdčí postavení v této alianci náleželo Athéňanům díky velikosti jejich námořnictva. Členové spolku se zavázali pokračovat", "section_level": 2}, {"title": "Athéňané ve východním Středomoří.", "content": "V roce 466 př. n. l. shromáždil Kimón 200 athénských a 100 spojeneckých triér a vydal se na jihovýchod do Pamfýlie. Jeho flotila následně rozdrtila perské síly v bitvě u řeky Eurymedóntu, čímž byla k délskému spolku připojena také Lýkie. Po vítězství u Eurymedóntu podnikli Athéňané novou výpravu na Kypr. O čtyři roky později povstal proti perské nadvládě Egypt. Athéňané ochotně vyhověli egyptské prosbě o pomoc a v roce 460 př. n. l. poslali povstalcům 200 triér, které předtím operovaly na Kypru. Peršané seskupili velmi početné vojsko (Ktesiás a Diodóros Sicilský hovoří až o 400 000 mužích), jež mělo zadusit egyptskou vzpouru. Bitva se prý odehrála na západním břehu Nilu, přičemž rozhodující podíl na perské porážce náležel athénské falanze. Perská armáda nato unikla do Memfidy. Nedaleko odsud se pak strhlo námořní střetnutí, v němž 40 athénských a 15 samských lodí potopilo 30 perských plavidel a dalších 20 zajalo.  Mezi léty 459 až 456 př. n. l. pokračovali Athéňané a Egypťané v obléhání Peršanů v Memfidě. Když však byla velká část athénského loďstva odvelena do Egejského", "section_level": 2}, {"title": "Kalliův mír.", "content": "Po této bitvě byli délský spolek i Peršané zcela vyčerpáni. Žádná z válčících stran nebyla schopna zajistit si úplnou kontrolu nad východním Středomořím. Perský velkokrál proto vyslal do Athén své emisary s nabídkou příměří, k čemuž byl Periklés příznivě nakloněn. Podle Diodóra poslal athénský vůdce na podzim 449 př. n. l. bohatého athénského politika Kallia do perských Sus, aby zde vyjednával o míru. Přesná povaha ujednání, které se stalo známým jako „Kalliův mír“, zůstává nejasná. Diodóros tvrdí, že se jednalo o „významnou smlouvu“, avšak Thúkýdidés o ní nepodává žádné zprávy. Historicita Kalliova", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější konflikty.", "content": "Peršané a Řekové pokračovali ve vzájemném zasahování do svých záležitostí. V roce 411 př. n. l. se Peršané zapojili do peloponéské války, když vytvořili oboustranný obranný pakt se Spartou, jíž finančně přispívali k vedení námořního boje s Athénami výměnou za kontrolu Iónie. V roce 404 př. n. l. se Kýros mladší pokusil zmocnit perského trůnu a za tímto účelem si opatřil 13 000 žoldnéřů z celého řeckého světa, z nichž Sparťanů bylo asi 700 až 800. Sparťané prý věřili, že pouze plní podmínky sjednané smlouvy a neznali pravý účel Kýrova tažení na východ. Po Kýrově porážce v bitvě u Kúnax podnikli přeživší Řekové legendární „pochod deseti tisíc“ (\"Anabasis\"). Artaxerxés II. se pokusil", "section_level": 1}, {"title": "Historické prameny.", "content": "Vše, co je nám v současnosti o tomto konfliktu známo, pochází takřka výlučně z per starověkých řeckých autorů. Nejdůležitějším pramenem je dílo Hérodota, historika původem z Halikarnássu, který poté, co byl vyhnán ze svého rodného města, procestoval v polovině 5. století př. n. l. velkou část středomořského světa od Skythie až po Egypt. Při tom se zabýval sběrem informací o řecko-perských válkách a jiných událostech, jež pak všechny sepsal ve svém díle nazývaném česky Dějiny (\"Histories apodeixis\"). Tento spis začíná Kroisovým dobytím Iónie a končí pádem města Séstos v roce 479 př. n. l. Předpokládá se, že v této práci Hérodotos reprodukoval to, co mu sdělili jeho hostitele a patroni, aniž by přitom takto nabyté údaje podroboval bližšímu kritickému zkoumání. V důsledku toho je v Dějinách obsaženo mnoho pravdivých informací, avšak často je přítomné také zveličování skutečností a místy politická propaganda. Přesto antičtí historikové pokládali jeho práci za kvalitnější než výtvory jeho předchůdců, což je důvod, proč Cicero nazval Hérodota „otcem historie“.  Athéňan Thúkydidés měl v úmyslu sestavit dílo, které by navazovalo na Hérodotovo a končilo peloponéskou válkou v roce 404 př. n. l. Jeho sbírka knih je česky pojmenována Dějiny peloponnéské války. Všeobecně panuje názor, že Thúkýdidés zemřel dříve, než byl schopen svůj spis dokončit, neboť jsou v něm vylíčeny pouze události prvních dvaceti let peloponéské války. O předchozím vývoji se zde vyskytuje jen malé množství informací. Skutečnosti důležité z hlediska řecko-perských válek jsou shrnuty v první knize.  Z pozdějších spisovatelů lze zmínit Efora z Kýmé, jenž ve 4. století př. n. l. vytvořil všeobecné dějiny, které zahrnují i události spadající do období řecko-perských válek. Diodóros Sicilský napsal v 1. století n. l. knihu o dějinách od počátku věků, v níž se zmiňuje rovněž o konfliktu Řeků a Peršanů. Dílo nejvíce vycházející z perských pramenů sepsal Řek Ktesiás z Knidu, který byl osobním lékařem krále Artaxerxa II. Jeho práce se zaobírala perskými dějinami a vznikla ve 4. století př. n. l. Ktesiás se do určité míry vysmívá Hérodotovi a svůj vlastní spis považuje za přesnější, neboť údaje jím zaznamenané převzal od Peršanů. Díla těchto tří autorů se však nedochovala v celém znění.  Pouze fragmenty o řecko-perských válkách se zachovaly ve spise Myriobiblon, jenž zhotovil Fotios, který se stal v 9. století konstantinopolským patriarchou, dále v knize Eklogy od byzantského císaře Konstantina VII. Porfyrogenneta a v Sudě, byzantské encyklopedii z 10. století. Současným historikům tudíž nezbývá než doplňovat Hérodotova a Thúkýdidova tvrzení ze spisů pozdějších analistů, kteří se primárně zaobírali jinými skutečnostmi. Mezi taková díla patří Plútarchovy Životopisy ze 2. století n. l. a cestopis jižního Řecka, sepsaný v tomtéž století zeměpiscem a cestovatelem Pausaniem, jehož nelze zaměňovat se spartským vojevůdcem téhož jména. Taktéž někteří římští historikové se věnovali líčení průběhu řecko-perských válek. K nim patří Junianus Justinus a částečně i Cornelius Nepos.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řecko-perské války se nazývala série konfliktů mezi řeckými městskými státy a perskou říší, jež začala v roce 499 př. n. l. a trvala až do roku 449 př. n. l. Jejich příčina tkvěla ve snaze perských velkokrálů Dáreia I. a obzvláště Xerxa I. podmanit si vojenskou silou starověké Řecko. Toto úsilí však navzdory veškeré materiální a lidské převaze Persie skončilo fiaskem. Úspěšná třebaže vyčerpávající obrana Řecka byla v představách vítězných Helénů takřka zmytizována a řecké vítězství našlo svůj výraz i v klasickém umění a kultuře, například Aischylos vytvořil drama \"Peršané\". Tento mýtus zčásti přetrval až do 20. století, což se projevilo i v časté interpretaci tohoto konfliktu jako obrany svobodné západní civilizace před násilnou vládou orientální despocie.", "tgt_summary": "波希战争公元前499年,波斯与古希腊城邦之间的一系列冲突。", "id": 1143494}
{"src_title": "ACF Fiorentina", "tgt_title": "佛罗伦萨足球俱乐部", "src_document": [{"title": "Historie klubu.", "content": "Dnešní klub, znovu založený v roce 2002, je pokračovatelem historického sdružení, které vzniklo 29. srpna 1926 spojením klubu \"Palestra Ginnastica Fiorentina Libertas\" a \"Club Sportivo Firenze\". Ti daly název \"Associazione Calcio Fiorentina\". Na začátku byli oficiální barvy bílá a červená. V nejvyšší soutěži prvně hráli již v sezoně 1928/29, ale hned sestoupili do druhé ligy. Od sezony 1929/30 již hrají v tradiční barvě fialové. V ročníku 1934/35 se klub zúčastnil o Středoevropský pohár. Dokráčel do čtvrtfinále. To už hrál opět v nejvyšší ligu, kterou do konce války opustil jednou (1937/38). Nejlepším umístění bylo třetí místo (1941/41).  První titul v nejvyšší lize byl v sezoně 1955/56 když zvítězil o 12 bodů před Milánem. Jako obhájci titulu poté obsadili druhou příčku, když nestačili na Milán. Na Evropa|evropské scéně se klub objevil v ročníku 1956/57 v poháru PMEZ a dokráčel do finále kde prohrál nad španělským klubem Real Madrid 2:0. Až do sezony 1959/60 dokráčeli \"fialky\" v nejvyšší lize na druhé místo. Ročník 1960/61 byl velmi úspěšný. Klub hrál o pohár PVP, kde se ve finále utkal se skotským klubem Rangers FC. Dvě utkání vyhráli (2:0, 2:1) a získali tak první evropskou trofej. Na domácí scéně získali v italský pohár po vítězství ve finále nad klubem Lazio 2:0. Jako obhájci trofeje o pohár PVP dokráčel opět do finále, kde ale podlehl španělským klubem Atlético Madrid (1:1, 0:3). Další italský pohár získává v ročníku 1965/66, když poráží ve finále v prodloužení 2:1 klub Catanzaro. V Středoevropském poháru poráží ve finále československý klub Trenčín 1:0.  Druhý titul v nejvyšší lize je v sezoně 1968/69 když poráží o čtyři body kluby z Cagliari a Milána. Od získání titulu až po sestup v sezoně 1992/93 získává klub jednou italský pohár (1974/75), umísťuje se nejvyšší lize tři krát na medailových příčkách a na evropské scéně se nejdál dostává do finále v poháru UEFA (1989/90). Po vítězství ve druhé lize \"fialky\" sezonu 1995/96 dokončují na čtvrtém místě a vyhrají i italský pohár. V ročníku 1996/97 se v poháru PVP dostávají do semifinále kde je vyřadí budoucím vítěz FC Barcelona (1:1, 0:2). To už klub vlastní od roku 1993 filmový producent Mario Cecchi Gori. Po jeho smrti se klubu ujímá jeho syn Vittorio Cecchi Gori. Poslední vítězství klub slaví v ročníku 2000/01 když vyhrává italský pohár.  Po sezoně 2000/01 zahájil civilní soud ve Florencii konkurzní řízení proti klubu, která se přes prodeje svých nejznámějších hráčů jako Gabriel Batistuta, Rui Costa a Francesco Toldo ocitla ve vážné rozpočtové krizi. V této obtížné finanční situaci klub sezonu 2001/02 dohrává, ale konči na sestupové příčce. Následně klub nemohl z důvodu nezaplacení mzdy hráčům a nemožnosti podpořit ekonomické úsilí spojené s účastí ve druhé lize, byl později klub vyhlásit bankrot. Byl založen klub nový díky městu Florencie. Stalo se tak 1. srpna roku 2002 a klub se jmenoval \"Fiorentina 1926 Florentia\" s účastí ve čtvrté lize. Zanedlouho klub koupil Diego Della Valle a přejmenoval ji na \"Florentia Viola\". Název se změní po postupu do druhé ligy na ACF Fiorentina.  Již v sezoně 2004/05 hrají \"fialky\" nejvyšší ligu. Kvůli účasti v korupčním skandálu po sezoně 2005/06 byl spolu s Juventusem a Laziem přeřazen do druhé ligy. Navíc mu bylo v sezóně 2006/07 odečteno 12 bodů a nesměl se zúčastnit Ligy mistrů. Odvolací soud mu však trest zmírnil, a tak nakonec nebyl přeřazen do druhé ligy, bylo mu však odečteno 19 bodů v sezóně 2006/07 a zpětně mu bylo odečteno 30 bodů v sezóně 2005/06. To obnášelo v sezóně 2005/06 pád ze čtvrtého místa na deváté. Sezónu 2006/07 načínala s 15 bodovou ztrátou, nakonec získala 58 bodů a skončila na pátém místě (bez odečtu na třetím).  V ročníku 2007/08 klub hraje Pohár UEFA kde dokráčela do semifinále. Tam jej vyřadil Skotský klub Rangers FC až na penalty. V lize se \"fialky\" umisťují na čtvrtém místě a kvalifikují se do Ligy mistrů. Umisťují se na třetím místě v základní skupině zajišťující hraní v poháru UEFA kde končí v šestnácti finále. Velký úspěch zaznamenají v ročníku 2009/10. V základní skupině všechny překvapila, když celou skupinu vyhrála. Památné je především vítězství nad Liverpoolem. V osmifinále byl soupeřem německý FC Bayern Mnichov, se kterým svedla velice vyrovnanou bitvu, nicméně venku prohrála 1:2, doma vyhrála 3:2 a ze soutěže tak vypadla kvůli zvýhodnění gólu vstřeleného venku. Samotný FC Bayern Mnichov se pak probojoval až do finále. Dne 6. června 2019 Diego Della Valle prodá klub americkému podnikateli Rocco Commisso.  Nejvyšší soutěž hraje 84 sezon (nepřetržitě od sezony 2004/05).  Ve druhé lize klub odehrál 7 sezon a vyhrál ji 3x.", "section_level": 1}], "src_summary": "Associazione Calcio Firenze Fiorentina je italský fotbalový klub hrající v sezóně 2019/20 nejvyšší ligu sídlící ve městě Florencie v regionu Toskánsko.", "tgt_summary": "佛罗伦萨足球俱乐部(ACF Fiorentina),是一间位于意大利托斯卡纳区佛罗伦斯的足球会,现时于意甲作赛,成立于1926年8月26日。", "id": 391700}
{"src_title": "Německá fotbalová Bundesliga", "tgt_title": "德国足球甲级联赛", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná historie (1903 - 1944).", "content": "Dějiny německého fotbalu dostaly nový spád 28. ledna 1900, kdy bylo v Lipsku 86 fotbalovými kluby odsouhlaseno založení \"Deutscher Fussball Bund (DFB)\", čili Německého fotbalového svazu. Tento orgán řídí německé fotbalové soutěže do dnešních dnů. První oficiální mistrovství se odehrálo mezi lety 1902/03 a prvním vítězem se stalo VfB Leipzig, které ve finále hraném v Hamburku porazilo česko-německé DFC Prag 7-2. Zájem o účast v soutěži se mezi kluby šířil velmi rychle a DFB již v roce 1904 vstoupilo do konfederace FIFA jako jeden ze zakládajících členů.  Mezi lety 1903 a 1944 hrály kluby o trofej zvanou \"Viktoria Meisterschaftstrophäe\" (Viktoriin mistrovský pohár). V roce 1908 byla na několik let přejmenována na \"Kronprinzenpokal\" (princův pohár), což bylo na počest korunního prince Viléma Pruského. Soutěž byla přerušena během první světové války (nehrálo se 1914 - 1919) a její rozpad zapříčinila druhá světová válka v roce 1944. Posledním vítězem Viktoriina poháru bylo Dresdner SC. Nejúspěšnějšími kluby této éry byly FC Schalke 04 a 1. FC Norimberk, oba se 6 německými tituly na kontě.", "section_level": 2}, {"title": "Období rozloučení (1948 - 1991).", "content": "Během války se Viktoriina trofej ztratila nebo byla zničena. Později byla vytvořena replika, která je dnes uložena v East German bank. Byla proto nutnost vytvořit trofej novou. Vybrán byl návrh \"Meisterschale\" (Mistrovský talíř), někdy zvaný také „salátová mísa“. Vytvořen byl roku 1949 a ke korunovaci mistra slouží dodnes.  Z důvodu rozdělení Německa na Německou demokratickou republiku a Německou spolkovou republiku musela být rozdělena i Gauliga (název soutěže v letech 1933-45). Novým názvem pro obě vzniklé soutěže se stala Oberliga (pro východní DDR Oberliga). Za pokračovatele Gauligy je z politických i historicky sportovních důvodů považována Oberliga NSR. Zde byl po Mistrovství světa ve fotbale 1962 ustanoven nový formát soutěže (ze systému dvou skupin a finálového zápasu) na systém ligový, podobný anglické Barclays Premier League. Pro lepší konkurenceschopnost soutěže o tom rozhodli představitelé svazu 28. července 1962 v Dortmundu. Nová soutěž dostala název Fußball-Bundesliga a prvním vítězem v premiérovém ročníku 1963/64 se stal 1. FC Köln. Trofejí pro nově vzniklou soutěž zůstal \"Meisterschale\" (Mistrovský talíř).  Plody nově vzniklé soutěže se dostavily velice záhy v podobě úspěchů německých mužstev v Evropských pohárech pořádaných pod UEFA. Vítězi Ligy mistrů se stali Bayern Mnichov (3x) a Hamburger SV. Další dva kluby se probojovaly do finále. Podobné úspěchy jsou i v Poháru UEFA, který v této epoše vyhrála 2x Borussia Mönchengladbach, po jednom triumfu má pak Bayer 04 Leverkusen a Eintracht Frankfurt. Pohár vítězů pohárů v této době vyhrály německé týmy celkem 4x.", "section_level": 2}, {"title": "Sloučení s Oberligou DDR (1991).", "content": "V roce 1991 po sloučení Německa došlo i k opětovnému přidružení \"Deutscher Fußball-Verband der DDR\" (fotbalového svazu NDR) s \"Deutscher Fussball Bund (DFB)\". Díky tomu došlo i ke startu Východoněmeckých klubů ve Fußball-Bundeslize. V sezoně 1991/92 (první společné) měla soutěž 20 členů, kteří byli později zredukováni na dnešních 18.  Historicky nejúspěšnějším klubem je Bayern Mnichov se 22 tituly na kontě (z toho 21 v Bundeslize). Dnes patří Německá fotbalová Bundesliga k nejlepším soutěžím v Evropě a v žebříčku UEFA jí patří třetí místo za anglickou Barclays Premier League a španělskou Primera División. Úřadujícím mistrem, vítězem sezony 2015/16, je FC Bayern Mnichov.  Bundesliga je nejnavštěvovanější fotbalovou ligou na světě, v sezóně 2014/15 zaznamenala průměr 42 344 diváků na zápas.", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší kluby v historii - podle počtu titulů.", "content": "Hvězdičky za mistrovské tituly se v Německu počítají pouze za tituly po vzniku Bundesligy v roce 1963. Jedna hvězda je za tři tituly, dvě hvězdy za pět titulů, tři hvězdy za 10 titulů a čtyři hvězdy za 20 titulů", "section_level": 1}, {"title": "Historická tabulka střelců.", "content": "Pozn.: platí k dubnu 2013, zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "Německá fotbalová Bundesliga (německy v originálním názvu Fußball-Bundesliga) je nejvyšší německá fotbalová soutěž. Jejím pořadatelem je \"Deutscher Fußball-Bund (Německý fotbalový svaz)\". O jejím založení bylo rozhodnuto tímto svazem 28. července 1962 v Dortmundu. Nižší soutěží je 2. německá fotbalová Bundesliga.", "tgt_summary": "足球联邦联赛()通常称为德国足球甲级联赛或简称德甲,是德国足球最高等级的赛事类别,由德国足球协会于1962年7月28日在多特蒙德确立,自1963-64赛季面世。作为德国足球联赛系统的组成部分,德甲的每支球队均需与同级别的全部其它球队进行主客场制对赛,最终的德国足球冠军可获得欧洲冠军联赛的参赛资格;而排名最末的两支球队将降级至德国足球乙级联赛(德乙)。排名倒数第三的球队则需要与德乙第三名进行保级附加赛,胜者可获准留在德甲。此外,所有德甲球队都可直接入围德国足协杯比赛,两者冠军将参加德国超级杯的争夺。", "id": 2013816}
{"src_title": "FC Bayern Mnichov", "tgt_title": "拜仁慕尼黑足球俱乐部", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "FC Bayern Mnichov byl založen 27. 2. 1900 členy Mnichovského gymnastického klubu. Klub hrál svá první utkání v oblastní bavorské lize. První úspěch přišel v roce 1926, kdy FCB vyhrál mistrovství jižního Německa, úspěch opakoval o dva roky později. První národní trofej FCB získal v roce 1932, když v rozhodujícím zápase ligového ročníku porazil Eintracht Frankfurt 2:0. Příchod Hitlerova režimu skoncoval s rozvojem Bayernu. Prezident a trenér, kteří byli oba židovského původu, opustili Německou říši. V příštích letech se proto Bayernu přezdívalo Klub Žida.  Po válce se Bayern stal členem jižní konference německé první divize – Oberliga Süd. Klub již patřil mezi lepší týmy, ale koncem padesátých let přišly finanční potíže. Továrník Roland Endler poskytoval Bayernu velké množství finančních prostředků a byl odměněn čtyřmi lety u kormidla klubu. V roce 1963 se všechny Oberligy spojily do jedné národní soutěže, německé Bundesligy. Do základní sestavy se začaly prosazovat mladé talenty jako Franz Beckenbauer, Gerd Müller nebo Sepp Maier, kteří se poté stali největšími hvězdami klubu.  V první bundesligové sezoně FCB skončil třetí a vyhrál německý pohár. Kvalifikoval se do Poháru vítězů pohárů, který vyhrál v následujícím roce. V dramatickém finále proti skotskému Glasgow Rangers skóroval v prodloužení Franz Roth a FCB mohl slavit vítězství 1:0. V roce 1967 převzal tým kouč Branko Zebec a FC Bayern získal svůj první double.  V roce 1970 převzal tým kouč Udo Lattek. Po získání poháru v jeho první sezoně vedl Bayern k jeho třetímu ligovému titulu. Rozhodující zápas sezony 1971/72 proti FC Schalke 04 byl první zápas hrající se na novém Olympijském stadionu a byl zároveň první živě vysílaný zápas bundesligové historie. Bayern porazil Schalke 5:1 a mohl slavit vítězství i rekordy, které během ročníku vytvořil. Klub vyhrál další dva ligové ročníky, ale vrchol nastal až v roce 1974, kdy ve finále PMEZ (dnes Liga mistrů UEFA) porazil Bayern Atlético Madrid 4:0. V následující sezoně Bayern obhájil vítězství v PMEZ proti Leeds United AFC. O rok později v Glasgowě FCB porazil ve finále AS Saint-Étienne a stal se tak třetím klubem, který dokázal vyhrát PMEZ ve třech po sobě jdoucích ročnících. Poslední trofej získaná v této éře bylo vítězství v Interkontinentálním poháru. Ve finále byl poražen klub Cruzeiro Esporte Clube. Osmdesátá léta byla obdobím velkých změn ve vedení a finančních potíží. V Německu se sice Bayernu relativně dařilo, ale v Evropě se klub neprosazoval. Úspěch na evropském poli se dostavil až v roce 1996 v Poháru UEFA, když ve finále podlehl Bayern francouzskému týmu Bordeaux.  Od roku 1998 až do roku 2004 byl FC Bayern trénován Ottmarem Hitzfeldem, který se stal jedním z nejúspěšnějších trenérů Bayernu. V Hitzfeldově první sezoně Bayern vyhrál Bundesligu a byl blízko triumfu v Lize mistrů, kde však podlehl Manchesteru United 2:1. V roce 2001 FC Bayern vyhrál třetí ligový titul po sobě a po pětadvaceti letech triumfoval v Lize mistrů. Tentokrát ve finále došlo až na penalty, kde byl lepší Mnichov. V sezoně 2001/02 FCB také vyhrál svůj druhý Interkontinentální pohár.  V sezoně 2005/06 se Bayern stěhoval do nové Allianz Areny, o kterou se dělí s TSV 1860 München. V ligovém ročníku 2006/07 skončil FC Bayern až čtvrtý, a proto nastaly obrovské změny v kádru. Odešly například hvězdy jako Owen Hargreaves, Claudio Pizarro nebo Roy Makaay a přišli kvalitní fotbalisté jako Luca Toni, Miroslav Klose a Franck Ribéry. Velké nákupy se vyplatily a Bayern dominoval následujícímu ročníku Bundesligy, vyhráli německý pohár a v Poháru UEFA jej zastavil až pozdější vítěz Zenit Petrohrad.  Další veleúspěšná sezóna byla 2012/13. Bavorský klub získal s obrovským bodovým náskokem v předstihu titul v německé Bundeslize, ve finále Ligy mistrů 25. května 2013 ve Wembley porazil svého německého rivala Borussii Dortmund 2:1 a získal nejprestižnější pohár v evropském fotbale. Byla to jeho pátá trofej v této soutěži (počítáno dohromady PMEZ i LM). Sezónu završil ziskem DFB-Pokalu, když ve finále porazil VfB Stuttgart 3:2 dvěma góly Maria Gómeze a jedním Thomase Müllera. Získat tzv. „treble“ (tzn. dvě hlavní domácí soutěže – ligovou a pohárovou plus titul v Lize mistrů) se Bayernu podařilo jako sedmému evropskému týmu v historii. Před ním se to zdařilo pouze skotskému Celticu (1967), nizozemským celkům AFC Ajax (1972) a PSV Eindhoven (1988), anglickému Manchesteru United (1999), španělské Barceloně (2009) a italskému Interu Milán (2010).  V sezoně 2013/14 slavil Bayern svůj 24. bundesligový titul v rekordně krátkém čase, již sedm kol před koncem.", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska.", "content": "\"Aktuální k datu: 24. 4. 2020\"", "section_level": 1}, {"title": "Známí hráči.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:  Poznámky:", "section_level": 1}, {"title": "FC Bayern München II.", "content": "FC Bayern München II, dříve znám také pod názvem FC Bayern München Amateure, je rezervním týmem mnichovského Bayernu. Největšího úspěchu dosáhl v sezóně 2003/04, kdy se v Regionallize (tehdejší 3. nejvyšší soutěž) umístil na 1. místě.  Své domácí zápasy odehrává na stadionu Grünwalder, který má kapacitu 21 272 diváků. V letech 1926–1972 zde hrával A-tým Bayernu.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 2}], "src_summary": "FC Bayern Mnichov (celým názvem: Fußball‐Club Bayern, München e. V.) je německý sportovní klub, který sídlí v mnichovském městském obvodu Schwabing-Freimann. Od sezóny 1965/66 hraje v Bundeslize, německé nejvyšší fotbalové soutěži. Své domácí zápasy odehrává na stadionu Allianz Arena s kapacitou 75 000 diváků.", "tgt_summary": "拜仁慕尼黑足球俱乐部注册协会()简称拜仁慕尼黑或拜仁,是一家设于巴伐利亚州(拜仁州)首府慕尼黑的德国体育俱乐部。其最为人所熟知的的下属部门是参加德甲联赛、即德国足球联赛系统的顶级赛事的职业足球队,这也是德国足球史上最成功的俱乐部,赢得过29次德甲冠军及18次德国杯冠军。", "id": 287548}
{"src_title": "Modlitba", "tgt_title": "祷告", "src_document": [{"title": "Modlitba v různých náboženstvích.", "content": "V teistických náboženstvích se rozlišuje modlitba, vyznačující se osobními a komunikačními prvky, a jiné náboženské úkony, např. rozjímání, zaklínání nebo magie. V buddhismu a hinduismu odpovídá modlitbě meditace. V konfucianismu a taoismu hrají modlitby vedlejší úlohu, v mnoha přírodních náboženstvích není dosud modlitební praxe prozkoumána.  Mnoho náboženských myslitelů a teologů se snažilo vyřešit paradox, jak je možné prostřednictvím modlitby člověka změnit neměnnou vůli boha. Shodují se však na tom, že boží vůli, která se snaží o dobro, není možné změnit, avšak smyslem modlitby je posílit lidskou vůli, povzbudit duši a tak se přizpůsobit této boží vůli ve změně k lepšímu. Modlitba může takto člověku podle některých otevřít nové zdroje poznání a pomoci mu, aby se zasadil o naplněních svých přání a představ.  Modlit se může člověk při bohoslužbě, společně s druhými, nebo sám. Bohoslužba sama může být modlitbou, jak je tomu v židovské šabatové bohoslužbě v synagoze, křesťanském slavení eucharistie či liturgii hodin či muslimské páteční modlitbě. Mnoho náboženství má pro modlitbu vyhrazenu pevnou dobu.  Modlitbu je možné zpívat, říkat nahlas anebo formulovat v duchu. V různých náboženstvích je modlitba doprovázena rozličnými gesty a držením těla, lze při ní stát, klečet, padat na zem, sklánět či pozvedat hlavu, spínat či rozpínat ruce. Tento postoj si většinou věřící volí podle tradice, sám a svobodně. K modlitbě se užívá i symbolů či dalších předmětů.  Existují liturgické modlitby s pevně stanoveným pořádkem, modlitby v dialogické podobě (např. litanie), modlitby předem formulované či spontánně formulované.", "section_level": 1}, {"title": "Historická polyteistická náboženství.", "content": "V řeckém a římském náboženství byla obřadná modlitba velmi formalistická a ritualizovaná. V případě, že se kněz při modlitbě spletl, bylo nutné tuto modlitbu zopakovat. Tento formalismus pak vedl např. k tomu, že opisovač zcela nerozuměl textu v řeči, kterou již neznal. Etruské modlitby užívali Římané ještě dlouho poté, co se etruština stala mrtvým jazykem. Římské modlitby a oběti byly často koncipovány jako právní smlouvání mezi božstvem a tím, kdo jej uctíval. Typickou pro ni byla fráze \"do ut des\", „dávám, abys mi dal“.", "section_level": 1}, {"title": "Židovství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Modlitby.", "content": "V židovství je modlitba ( \"tfila\") jedním z nejdůležitějších rituálů. Ortodoxní žid se modlí třikrát denně: ráno (šacharit), odpoledne (mincha) a večer (ma'ariv). Při modlitbě si muži zakrývají hlavu kipou a při ranní modlitbě používají talit (modlitební „šál“) a ve všední dny i tfilin (modlitební „řemínky“).  Modlitby se recitují obvykle hebrejsky podle modlitební knihy, nazývané sidur. Texty některých modliteb se liší pro všední dny, postní dny, šabaty a svátky. K nejdůležitějším modlitbám patří např. Šema Jisra'el („Slyš, Izraeli“) či Amida (osmáctero požehnání). Pravidelnou součástí liturgie je také recitace žalmů a obřadní čtení z Tóry.", "section_level": 2}, {"title": "Požehnání.", "content": "Požehnání ( ברכה, \"bracha\"; pl. ברכות, \"brachot\") je v judaismu modlitba recitovaná ve specifickém místě obřadu, liturgie nebo jiné činnosti. Účelem požehnání je vyjádřit uznání Boží svrchovanosti a Boha jako zdroje veškerého dění. Obvykle začínají slovy \"„Baruch ata Adonaj, Elohejnu, melech ha-olam,...“\" („Požehnaný jsi Ty, Hospodine, Králi všehomíra,...“)  K domácí slavnosti šabatu, znamení boží smlouvy s vyvoleným národem patří žehnání světla dvou svící, které pronáší matka, a kiduš nad vínem, pronášený otcem.", "section_level": 2}, {"title": "Křesťanství.", "content": "Modlitba patřila a patří od počátku k nejdůležitějším výrazovým formám křesťanské víry. Již v Novém zákoně nalezneme různé podoby modlitby: žalmy, prosby, díky, přímluvy, vzývání. Nejužívanější křesťanské modlitby mají svůj původ ve spisech Nového zákona – např. modlitba Páně či Magnificat. Oslavné hymny obsahuje zvláště Zjevení Janovo. Modlitba má ve všech křesťanských vyznáních ústřední místo dodnes a je brána jako rozhovor člověka s Bohem.  Všem křesťanským vyznáním je společná modlitba Páně, žalmy, modlitba formulovaná vlastními slovy a kostelní písně. Pravoslaví, katolická církev i anglikánská církev mají velmi bohatou tradici ustálených liturgických i osobních modliteb, aniž by rezignovaly na modlitbu vlastními slovy, která je charakteristická pro pietismus a letniční církve.  Křesťané se v modlitbě obracejí přímo k Bohu a věří, že Bůh jejich modlitby slyší. Modlitba přitom směřuje ke kterékoli z osob Nejsvětější Trojice – Otci, Synu či Duchu svatému.  Křesťané zároveň věří, že Bůh může k věřícímu v modlitbě promlouvat prostřednictvím Ducha svatého. Může se jednat o proroctví, osvícení či osobní vnuknutí, oslovení určitým veršem Písma svatého, popud k jednání v určité všední situaci. Prakticky všechna vyznání, ač uznávají možnost vzájemné komunikace mezi Bohem a člověkem, disponují určitými pravidly pro posuzování takovýchto proroctví či zjevení.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy modlitby.", "content": "Dělení na druhy modliteb není úplně správné, protože samo Písmo svaté modlitby takto nedělí, ale obsahuje řadu příkladů, jako jsou žalmy, starozákonní a novozákonní hymny, modlitby Pána Ježíše Krista; jednou z nich je i známá modlitba Páně – Otčenáš, modlitby apoštola Pavla apod. Obecně lze říci, že modlitby se dají rozlišit: Ve všech církvích se křesťané scházejí ke společné modlitbě – ať již v rámci bohoslužeb či jiných obřadů a shromáždění, v modlitebních hodinách, k modlitebním strážím. Tichá společná modlitba uctívání je v katolické církvi zvaná adorace. V živých křesťanských rodinách se praktikuje společná modlitba. Například před jídlem, modlitba s dětmi. Mezi modlitby jsou počítány také modlitební písně či zhudebněné žalmy. Soukromá modlitba mívá podobu pevně formulované modlitby, denní tiché chvíle, rozjímání, kontemplace či vnitřní modlitba (neboli modlitba srdce).", "section_level": 2}, {"title": "Modlitební postoje.", "content": "Při společné mši jsou modlitební postoje v hlavních rysech určené. Jaký zaujímat postoj při ostatních modlitbách je věcí každého křesťana jako výraz úcty a oddanosti Bohu. Jednotlivé církve mají zavedeny určité zvyklosti - jako je křižování před modlitbou, chvilky ztišení, povstání nebo zakleknutí. Neexistuje žádný předepsaný modlitební postoj - pouze jsou osvědčené a doporučené. Z příkladů v Písmu svatém lze uvést: stání, pozdvižené dlaně, chůze, poloha na kolenou, tváří k zemi, v leže tváří k zemi, v sedě, sepnuté dlaně. Modlitební postoj vychází z osobního poznání postavení člověka před Bohem, z momentální situace a místa, a vyplývá i z druhu přednášené modlitby.", "section_level": 2}, {"title": "Citáty k modlitbě.", "content": "\"Marně se ústa modlí, když je srdce němé.\" Sv. Jan Zlatoústý", "section_level": 2}, {"title": "Islám.", "content": "Základními modlitbami v islámu jsou pětkrát denně konané modlitby \"salát\" či \"salá\", k nimž je povinován každý muslim. Pro sunnitské muslimy představuje \"salát\" jeden z pěti pilířů islámu, pro ší'itské muslimy jednu z deseti větví náboženství.  Islám zná též volné modlitby či prosby (\"du'á\"), které může muslim pronášet v různých dobách (např. po \"salá\", před jídlem) a k různým příležitostem (např. za rodiče). Muslim se také může modlit \"du'á\" vlastními slovy za jakékoli potřeby.", "section_level": 1}, {"title": "Hinduismus.", "content": "V raném období hinduismu, v době Véd (1200 př. n. l.) se hymny obracejí k jednotlivým bohům, kteří jsou spojeni s jednotlivými oblastmi života. Recitace manter byla odpočátku důležitým prostředkem náboženského života. Mantry často slouží úctě božstva, většinou jsou zpívány.  V hinduismu má modlitba velmi blízko k meditaci a pohroužení se. Pro modlitbu neexistují žádné obecné předpisy, zde se Hindové řídí rozličnými zažitými rodinnými tradicemi.", "section_level": 1}, {"title": "Buddhismus.", "content": "Buddhisté většinou odmítají bohoslužbu a kladou důraz především na meditaci. Ačkoli Bůh či božstva mohou být uznávána, Gautama Buddha tvrdí, že lidstvo má schopnost osvobodit se a má tak učinit bez vnější pomoci. Modlitba proto nemá tak důležitou úlohu jako v ostatních náboženstvích.", "section_level": 1}, {"title": "Účinnost modlitby.", "content": "Modlitba za druhé je např. ve Spojených státech amerických v hojné míře cílena na zlepšení zdraví dané osoby. Hovoří se tedy o použití modlitby coby „alternativní medicíny“ popř. se používá termín „hojení na dálku“.", "section_level": 1}, {"title": "Modlitby za zotavení.", "content": "Nejrozsáhlejší experiment svého druhu se odehrál ve Spojených státech amerických v dubnu 2006. Sponzorovala ho Templetonova nadace a zapojilo se do něj přibližně 1800 pacientů a šest léčebných středisek. Pokus, vedený doktorem Herbertem Bensonem z \"Harvard Medical School\" a dalšími vědci měl za cíl vyhodnotit, jaký efekt bude mít pro pacienty, čekající chirurgický zákrok srdce (operace bypassu), bude-li se za ně modlit jiný člověk. Experiment se týkal konkrétně křesťanského náboženství a mezi modlící se přihlásilo několik stovek dobrovolníků. Pacienti byli v rámci experimentu rozděleni do tří skupin po zhruba šesti stech. Pacientům v první skupině bylo přislíbeno, že se za ně bude někdo modlit. Pacientům z druhé a třetí skupiny bylo řečeno, že se za ně \"může ale též nemusí\" někdo modlit, přičemž za pacienty z druhé skupiny se dobrovolníci skutečně modlili a za pacienty ze třetí skupiny nikoliv. Modlícím se dobrovolníkům bylo den před zákrokem jim přiděleného pacienta předáno pacientovo křestní jméno a iniciály jeho příjmení. Modlit se měli za „úspěšný chirurgický zákrok s rychlým a zdravým zotavením bez komplikací“. Stav pacientů byl pro experiment monitorován po dobu 30 dní po zákroku.  U té skupiny pacientů, kterým bylo řečeno, že se za ně bude někdo modlit; nastaly zdravotní komplikace z 59 procent, u těch, kterým modlitba za jejich rychlé a zdárné uzdravení přislíbena nebyla, pak z 52 procent. Závěr studie tedy zněl tak, že „modlitby lidí za (zdárnou) srdeční operaci nemělo vliv na jejich zotavení.“  Co se týče reakcí na tento experiment, kritikové samotné této metody se podle článku serveru msnbc.com vyjádřili tak, že „boží reakce na modlitby prostě nemůže být zkoumána vědeckou studií“. Samotní výzkumníci explicitně předeslali, že „tato práce nedokáže určit, zdali bůh existuje nebo vyslyší modlitby někoho jiného – tato studie může pouze nahlédnout na dopad modlitby, nabízené coby část tohoto výzkumu.“", "section_level": 2}, {"title": "Modlitby za otěhotnění.", "content": "Další experiment týkající se účinnosti křesťanských přímluvných modliteb se zabýval vlivem modliteb na úspěšné umělé oplodnění žen. Pro experiment bylo 219 jihokorejských žen, které se průběhu 4 měsíců podrobily pokusům o umělé oplodnění (IVF). Ani samotné ženy, ani jejich ošetřující lékaři o experimentu nebyli informováni. Náhodným výběrem byly ženy rozděleny na experimentální a kontrolní skupinu přičemž z lékařského hlediska se procedura, kterou ženy s obou skupin podstoupily, nelišila.  Fotografie a krátké životní příběhy žen v experimentální skupině byly zaslány do několika křesťanských náboženských center v Kanadě, Spojených státech a Austrálii se žádostí, aby se členové církve po určenou dobu modlili za úspěch umělého oplodnění vybraných žen. Vzhledem k náhodnému rozdělené žen do obou skupin je možné zjištěné rozdíly v pravděpodobnosti úspěchu IVF (pokud jsou statisticky významné) připsat pouze experimentálnímu impulsu, v tomto případě přímluvné modlitbě. Ženy v kontrolní skupině otěhotněly v 26 % případů, ženy v experimentální skupině v 50 % případů, což je rozdíl silně statisticky významný na všech běžných hladinách významnosti (p=0,0013). Výsledky experimentu jsou považovaný za předběžné.  Později se ukázalo, že se v jednom z daných experimentů (z října 2001) se jednalo o neplodné ženy a tato studie byla kompletně zfalšovaná.", "section_level": 2}, {"title": "Modlitba místo léků nebo ošetření.", "content": "Ve 38 státech USA a D.C. je zakotveno v zákoně „uzdravení založené na víře“, tj. např. modlení bez podání léků nebo ošetření ve vztahu rodičů a jejich dětí. Tamní právo povoluje rodičům neošetřovat a neléčit své děti, pokud se za ně místo toho budou modlit, a např. ve státě Idaho v případě, že jejich děti zemřou, rodiče zprošťuje viny z trestných činů úmyslného či neúmyslného zabití a vraždy. „Léčení“ modlením je interpretován jako jedna z náboženských svobod.", "section_level": 2}], "src_summary": "Modlitba (z praslovanského \"*mold-\" snažně prosit, vzývat boha) je úkon, který má ústřední úlohu v mnoha náboženstvích. V modlitbě se člověk obrací k božstvu.", "tgt_summary": "祷告,或称祈祷,是主动和上帝(天主)、神灵或灵性的个体沟通来赞美、祈求、忏悔或者表达自己的思想或愿景的行为。", "id": 2666648}
{"src_title": "Tomášovo evangelium", "tgt_title": "多馬福音", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tomášovo evangelium je součástí knihovny objevené po druhé světové válce v Horním Egyptě. Nicméně o jeho existenci se vědělo již dříve; jeho úryvky byly známy z řeckých papyrů nalezených v egyptském Oxyrhynchu. Vznik tohoto evangelia bývá datován do poloviny druhého století, podle některých teorií však bylo sepsáno již v prvním století či kolem roku 100. Jeho konečná podoba pochází patrně z druhého století, zatímco jeho kopský přepis nalezený v Nag Hammádí pochází ze 4. století. Za místo vzniku evangelia může být považována Sýrie, jelikož odtud pochází několik dalších Tomášových spisů. Obecně se usuzuje, že jako předloha pro toto evangelium posloužila nedochovaná sbírka Ježíšových výroků, označována jako Q. Tomášovo evangelium nebylo zařazeno do křesťanského biblického kánonu, je tedy označováno jako evangelium apokryfní. Po jeho objevu se sice soudilo, že by mohlo byt kanonizováno, nicméně k tomu nedošlo. V češtině vydáno v roce 1981 v překladu Petra Pokorného.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Tomášovo evangelium není evangeliem životopisným, nýbrž obsahuje sbírku údajných Ježíšových výroků (logií). Podle členění obsahuje sbírka 114 Ježíšových výroků. Některé výroky mohou být brány jako dva a více, jiné dva zase jako jeden dle návaznosti textu, členění tedy není tolik směrodatné.  Tomášovo evangelium obsahuje sbírku 114 Ježíšových skrytých výroků, které podle prologu „pověděl živý Ježíš a které zapsal Didymos Juda Tomáš“. Většina, ale ne všechny výroky, začínají slovy „Ježíš řekl“ a je mu přisuzováno jejich autorství, další výroky jsou přisuzovány Ježíšovým učedníkům, kdy se většinou ptají a „on“ (tedy nejspíše Ježíš) jim odpovídá. Některé výroky není tak snadno zařadit či někomu přisoudit (např. Logion 1 „ A on řekl: Kdo najde těchto výroků, neokusí smrt.“). Tady ono „on“ může označovat jak Tomáše, tak i Ježíše. Mnoho z výroků obsažených v Tomášově evangeliu se snaží o vlastní paralelu výroků kanonických evangelií, např.: „Ježíš řekl: Blahoslaveni budiž chudí, neboť vám patří království nebe.“ (Lk 6,20). Shodné výroky se nacházejí v Markovi, Matoušovi, Lukášovi, ale i listech Pavlových, v \"Tomášově\" podání jsou ve většině případů významově posunuty a cca 20% výroků je totožných. Některá logia jsou však pro Tomášovo evangelium zcela unikátní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tomášovo evangelium (\"TmEv\", rovněž \"Evangelium podle Tomáše\") je apokryfní sbírka 114 výroků připisovaných Ježíšovi. V úplnosti se dochovalo na papyrovém koptském rukopise, objeveném roku 1945 v egyptském Nag Hammádí. Tento rukopis bývá datován do doby kolem roku 340. Dochovaly se řecké zlomky Tomášova evangelia, pocházející přibližně z roku 200 a objevené již v roce 1898 v Oxyrhynchu.", "tgt_summary": "《多马福音》(古沙依迪克 科普特语:π.εɤαггελιοɴ π.κατα.θωμαс;),又译为多默福音或多玛斯福音,福音书之一。", "id": 2102499}
{"src_title": "Arizona", "tgt_title": "亞利桑那州", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Arizona je šestý největší stát Spojených států. Přibližně 15 % z celkové rozlohy (306 000 km2) je v soukromém vlastnictví. Zbytek pokrývají veřejné lesy a parky, rekreační zóny a americké přírodní rezervace.  Arizona je známá pro své pouště, kde je mnoho suchomilných rostlin jako jsou například kaktusy. Také je známá svým klimatem, a to horkými léty a mírnými zimami. Méně známé jsou už borové lesy v severní části státu v oblasti známé jako Colorado Plateau, které ostře kontrastují s pouštěmi na jihu státu. Nejznámější atrakcí státu Arizona je Grand Canyon. Byl vytvořen řekou Colorado, je asi 446 km dlouhý, v nejužší části 6 km a v nejširší části 29 km široký a téměř 2 km hluboký.  V Arizoně se nalézá jeden z nejzachovalejších kráterů vzniklých dopadem meteoritu. Meteor Crater (též Barringerův kráter) je se nachází uprostřed plošiny Colorado Plateau, asi 40 km západně od města Winslow. Jeho vyvýšený okraj vystupuje do výšky 46 metrů, samotný kráter je asi 174 metrů hluboký a má asi 1200 metrů v průměru.", "section_level": 1}, {"title": "Klimatické podmínky.", "content": "Kvůli tomu, že Arizona je velký stát a má velké rozdíly v nadmořských výškách, jsou na různých místech rozdílné klimatické podmínky. V nižších nadmořských výškách jsou většinou pouště s horkými léty a mírnými zimami. Od pozdního podzimu do začátku jara tam bývá mírné podnebí s průměrným minimálními teplotami kolem 15 °C. Od listopadu do února můžou být až 4 °C, ale občasné mrazy nejsou neobvyklé. Koncem února začnou teploty stoupat a ve dne je teplo a v noci velmi chladno. Od května do srpna se teploty pohybují od 32 °C do 48 °C, s tím, že teploty občas vystoupí nad 50 °C. Díky velmi suchému klimatu jsou velké rozdíly mez denními a nočními teplotami a to kolem 28 °C v letních měsících.  V severní části státu jsou plošiny s chladnějším podnebím s chladnými zimami a mírnými léty. Občas v zimě díky chladnému větru ze severu klesají teploty až na -20 °C.  Srážky v Arizoně se pohybují kolem 322 mm a přichází ve dvou obdobích dešťů. Studená fronta přichází od Tichého oceánu v průběhu zimy a v létě jsou monzunové deště. Období monzunových dešťů, které probíhá v červenci a srpnu, přináší bouřky a vítr, ale tornáda jsou v Arizoně poměrně vzácná.  V hlavním městě státu Phoenixu se po většinu roku pohybují teploty kolem 35 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Na území dnešní Arizony jako první Evropan pronikl v letech 1540–1542 španělský conquistador Coronado. V roce 1821 se řídce osídlená španělská provincie Horní Kalifornie stala součástí Mexika, které se zbavilo španělské nadvlády. Mexická provincie přešla pod svrchovanost Spojených států roku 1848 po americko–mexické válce, ve které Mexiko přišlo o polovinu svého území.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2018 zde žilo 7,172 milionů obyvatel. Tento přírůstek zahrnuje jak přirozený přírůstek, tak imigranty. Téměř tři čtvrtiny obyvatel starších pěti let mluví doma pouze anglicky a asi 20 % španělsky. Navažština je třetí nejpoužívanější jazyk s necelými dvěma procenty.  Obyvatelé Arizony jsou většinou konzervativní, v politice se kloní k republikánské straně, velký vliv má zde křesťanská tradice.", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 29,6 % populace.  Nejpočetnější menšinou ve státě Arizona jsou Mexičané (asi 21 %), dále Němci, Britové a Irové. Některá území poblíž mexických hranic, jako například okres Santa Cruz County, jsou osídlena převážně přistěhovalci z Mexika. V severovýchodní části státu žije mnoho indiánů. Afroameričanů je v Arizoně poměrně málo a většina z nich žije ve Phoenixu, kde se jejich počet od roku 2000 zdvojnásobil.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Církevní příslušnost obyvatel Arizony je následující:", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Mottem státu je „Ditat Deus“, květinou květ kaktusu saguaro, stromem parkinsonie pichlavá, ptákem střízlík kaktusový a písní \"Arizona\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Arizona (anglická výslovnost nebo, oficiálně ) je stát nacházející se na jihozápadě Spojených států amerických, v oblasti horských států v západním regionu USA. Arizona, jeden ze států Čtyř rohů, hraničí na východě s Novým Mexikem, na severu s Utahem, na západě s Nevadou a Kalifornií a na jihu s mexickými státy Baja California a Sonora.", "tgt_summary": "亚利桑那州(英语:Arizona,)是美国一个位于西南部的州份,同时也是西部和山区州份之一。此州是美国第6大及人口第14大的州份。首府和最大城市是凤凰城。亚利桑那州也是四角落州之一,与新墨西哥州、犹他州、内华达州、加利福尼亚州与墨西哥接壤,以及其中一点与科罗拉多州西南角接触。亚利桑那州与墨西哥的边界长,位于墨西哥索诺拉州和下加利福尼亚州边界北面。", "id": 2579074}
{"src_title": "Rusíni", "tgt_title": "卢森尼亚人", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Vzhledem k absenci vlastního státu a do roku 1995 také neexistenci kodifikace jazyka byli Rusíni jazykově ovlivňováni řeči většinového obyvatelstva ve státě, ve kterém žili, při hranicích pak i jazykem sousedících států. Rusínština je dost podobná ukrajinštině a má také určité prvky společné s staroslověnštinou (vzhledem k tomu, že se jazyk nevyvíjel a udržoval pouze v ústním podání), také se slovenštinou a češtinou. Za první Československé republiky se v rusínských vesnicích v tehdejším Československu vyučovala ruština (protože u tehdejších rusínských politiků převažovala proruská orientace, přestože rusínština je mnohem bližší ukrajinštině než ruštině).  Ve své knize \"Enciány z Popa Ivana\" (Praha 1933) český spisovatel Stanislav Kostka Neumann poznamenal: „\"Rusínský lid rusky neumí, s Moskaly nikdy nežil na dobré noze, rusínský lid tedy nemůže náležeti k ruskému národu, leda v záludné fantazii některých politiků\".“ Rusínština sice používá cyrilici, má však některé odlišnosti oproti písmu používanému jak ruštinou, tak ukrajinštinou.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení.", "content": "Rusíni žijí v Zakarpatské Ukrajině, kde tvoří dost početnou etnickou menšinu (10 183), a v sousedních státech - zejména na Slovensku, kde zastoupení Rusínů je největší v sousedních státech (až 33 482), v Polsku (kde jsou označováni jako Lemkové, kolem 12 tisíc), v Maďarsku (kolem 10 tisíc) a Rumunsku (8 934), ale vzhledem k rozsáhlé emigraci z ekonomických důvodů také v Severní Americe a v bývalé Jugoslávii, konkrétně ve Vojvodině (15,5 tisíc) a Chorvatsku (2,3 tisíc).  Na Slovensku žijí jednak v oblasti od Staré Ľubovni přes Svidník až po Ubľu (téměř souvislé území), jednak v enklávách (zejména příhraničních) v dalších částech východního Slovenska. Enklávy vznikly tím, že Rusíni po svém příchodu do této oblasti (někdy zhruba ve 14. století, většinou přicházeli z Haliče) osidlovali tehdy neosídlená místa ve vyšších polohách (v koncových částech horských údolí) při horských hřebenech často kopírujících hranice.", "section_level": 1}, {"title": "Genetika.", "content": "Existuje několik studií o genetice Rusínů, které se snaží najít společný původ s dalšími moderními evropskými národy. Analýza mateřských linií DNA zjistila, že Rusíni mají nejvyšší výskyt haploskupiny I nalezený k tomuto datu ve světě. Genetická analýza populace ukazuje signifikantní statistické rozdíly mezi Rusíny a jinými slovanskými národy.", "section_level": 1}, {"title": "Etnogeneze a „rusínská otázka“.", "content": "Na původ Rusínů existují různé názory. Předpokládá se, že moderní Rusíni pocházejí z kmene Bílých Chorvatů, kteří obývali území dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny. Po mongolském vpádu však byly horské oblasti tohoto území prakticky vylidněné, a tak sem uherský král Béla IV., mimo osadníků osídlených zásluhou tzv. lokátorů, pozval haličské osadníky. Na přelomu 14. a 15. století haličští Rusíni začali proudit také na Slovensko a do Polska. To vysvětluje, proč je rusínština tak podobna haličské ukrajinštině. Prakticky do 19. století se haličští a zakarpatští Rusíni cítili jako jeden národ. U Rusínů tehdy převládal názor (podporovaný v Ruskou říší), že jsou součástí „velkoruského národa“. V polovině 19. století v Haliči začal převládat ukrajinský vliv, a tak se postupně haličští Rusíni stali součástí ukrajinského národa (poslední rusofilské organizace v Haliči byly zrušeny v roce 1939 po obsazení Haliče Rudou armádou), zatímco u špičkových zakarpatských politiků proruské tendence převládaly až do konce 19. století – vyučování v podkarpatských školách se vedlo v ruštině, vydávaly se i noviny v ruštině. Ovšem podkarpatským Rusínům byly tyto tendence zcela cizí – ruština je signifikatně odlišná od rusínštiny. A tak na nižší úrovni začaly převládat buď proukrajinské tendence anebo názory, že Rusíni jsou samostatný národ. Konec diskusím položil příchod sovětské armády v roce 1944 a následné přičlenění Podkarpatské Rusi k Ukrajině – od té doby Rusíni byli považováni za součást ukrajinského národa, jak v SSSR, tak i v Československu a Polsku. Pád komunismu znovu vrátil problém do popředí – začaly diskuse o rusínské otázce. Zatímco na Ukrajině a v Rumunsku většina Rusínů se hlásí k ukrajinské národnosti, u polských a slovenských Rusínů (zhruba 2/3) převládá názor, že jsou osobitým rusínským národem. Otázka ovšem není tak jednoduchá – během sčítání obyvatelstva na Slovensku vznikaly zajímavé kombinace jako „Ukrajinec s rodným jazykem rusínským“ či „Slovák s rodným jazykem ukrajinským“ apod.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Rusíni jsou nejčastěji řeckokatolického nebo pravoslavného vyznání. Řeckokatolická církev má stejné obřady jako pravoslavná (řeckokatoličtí kněží také nemají povinnost celibátu a běžně se kněžími stávají ženatí), avšak na rozdíl od pravoslaví uznává primát papeže. Řeckokatolická církev vznikla historicky z toho důvodu, že na území států, ve kterých byla většina obyvatel římskokatolického vyznání, žili také obyvatelé pravoslavného vyznání. Vytvořením tzv. unie (na území tehdejšího Uherska se jednalo o tzv. Užhorodskou unii –začala 24.dubna 1646) mohli Rusíni i nadále používat tzv. východní obřad (tj. obřad používaný také pravoslavnými) a současně byli chráněni proti persekuci z důvodu neuznávání papeže. Se vznikem řeckokatolické církve v té době patrně souhlasila jen část kněží a obyvatelstva (těžko říci, nakolik došlo k vytvoření unie z přinucení a nakolik na základě racionální úvahy), nicméně v Československu po roce 1918, v době svobodných poměrů, zůstala většina u řeckokatolíků a pouze malá část se přihlásila k pravoslaví.  Po roce 1948 byla řeckokatolická církev v Československu zrušena násilným sloučením s pravoslavnou církví, které se dostávalo rozsáhlé podpory režimu (v SSSR se tak stalo již dříve). V roce 1968 byla v Československu řeckokatolická církev znovu povolena a část věřících se do ní okamžitě vrátila. Další se k ní vrátila po roce 1989 (kdy skončil komunistický režim v Československu a byla oficiálně obnovena řeckokatolická církev na Ukrajině), menší část zůstala u pravoslaví.  V současné době tedy na Slovensku (po rozdělení Československa) koexistují řeckokatolíci i pravoslavní, občas s určitými třenicemi. Zajímavý je rozdíl v názorech ukrajinské řeckokatolické a pravoslavné církve Moskevského patriarchátu na otázku existence Rusínů. Zatímco řeckokatolická užhorodsko-mukačevská diecéze zastává názor, že Rusíni jsou osobitý národ, užhorodská diecéze Moskevského patriarchátu propaguje názor o Rusínech jako o „karpatoruském národě“, který je jakýmsi úlomkem ruského národa ve střední Evropě. Existuje početné množství pravoslavných webstránek, a to nikoli v rusínštině nýbrž v ruštině, kde je zastoupen tento názor. Mluví se i o úzkých kontaktech mezi rusofilskými rusínskými organizacemi a ruskou tajnou službou FSB. V současné době tzv. „Sněm podkarpatských Rusínů“ je financován ruským vládním fondem „Ruský svět“ pod vedením bývalého komunistického funkcionáře a pracovníka KGB Vjačeslava Nikonova, který je zároveň poradcem Vladimira Putina.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rusíni (rusínsky \"Русины\"; ukrajinsky \"Русини\"; ; ) je označení pro různorodé východoslovanské etnikum, které kompaktně osidluje území v těsné blizkosti Karpat v Zakarpatské Ukrajině, Východním Slovensku, Polsku a Maďarsku. Podle etnických příznaků se dělí na čtyři skupiny. Jsou to Lemkové, Bojkové (Verchovynci), Huculové a Doliňané (Hajnalé). Ukrajinou nejsou považováni za zvláštní národ, ale za jednu ze součástí národa ukrajinského. V Polsku jsou Rusíni označováni jako Lemkové.", "tgt_summary": "卢森尼亚人(Rusyns),或称喀尔巴阡-卢森尼亚人、喀尔巴阡-罗斯人。与鲁塞尼亚人经常混同,是斯拉夫人的一支。以卢森尼亚语为母语。目前卢森尼亚人的数量大约有55,000人。居住罗马尼亚、斯洛伐克和乌克兰等国。卢森尼亚人属于东斯拉夫人底下乌克兰人的一支。大部分卢森尼亚人信奉乌克兰希腊礼天主教。但卢森尼亚(Rusynia)一词的词根却跟俄罗斯(Russia)一词的词根同出于罗斯(rus)一词,可见东斯拉夫民族间的历史渊源。", "id": 2617655}
{"src_title": "Jan Bezzemek", "tgt_title": "约翰 (英格兰国王)", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "I když byl Jan oblíben svým otcem, jako nejmladší syn nemohl očekávat žádné dědictví. Život jeho rodiny byl rozháraný, protože jeho starší bratři se účastnili komplotů proti svému otci. Jeho matka Eleanora byla manželem uvězněna roku 1173, kdy byl Jan ještě dítě.  Jako dítě byl Jan zasnouben s Alicí, dcerou a dědičkou Huberta III. Savojského. Tímto sňatkem si anjouovská dynastie chtěla pojistit svůj vliv v Savojsku. Jindřich slíbil Janovi věnovat hrady v Normandii, které dříve slíbil jeho bratru Geoffroyovi, což bylo určitou dobu předmětem sporu mezi Geoffroyem a jeho otcem. Alice se připojila k anglickému dvoru a zemřela ještě před svatbou.  Jan získal pověst zrádce, protože se občas spolčil se svými staršími bratry, ale občas proti nim. Zdá se, že prudký temperament podědili po předcích z obou stran.  Roku 1184 si Jan i Richard činili nárok stát se dědici Akvitánie, což byl jen jeden z mnoha sporů mezi nimi. Roku 1185 se Jan stal pánem Irska, ale jeho obyvatelé jím pohrdali a tak musel po krátké době Irsko opustit.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Spor s Arturem.", "content": "Když Richard zemřel, nebyl Jan považován za jeho nástupce bez problémů. Někteří doporučovali jako Richardova následníka bretaňského vévodu Artura, syna Janova staršího bratra Geoffroye. Artur soupeřil se svým strýcem o anglický trůn podporován francouzským králem Filipem II. V květnu roku 1200 v dohodě z Le Goulet Filip uznal Janovo právo na trůn a Jan uznal své vazalství v Normandii a Anjou.  Válka přiměla barony z Poitou k tomu, aby hledali pomoc u francouzského krále, který byl Janovou feudální vrchností v rámci některých území na kontinentu. Roku 1202 byl Jan vyzván, aby se dostavil na francouzský dvůr a vysvětlil některá obvinění, například sňatek s Isabelou z Angoulême, snoubenkou Huga z Lusignanu. Jan se odmítl podřídit a tak na základě feudálního práva, protože odmítl poslechnout svou vrchnost, byly pozemky na kontinentu, které patřily Janovi, s výjimkou Gaskoňska, začleněny do hrabství Poitou a Janovo právo na ně propadlo ve prospěch Francie. Francouzi napadli Normandii, Filip II. určil za správce pozemků, které kdysi patřily Janovi, s výjimkou Normandie, Artura a zasnoubil ho se svou dcerou Marií.  Proto, že potřeboval podporu pro válku na kontinentu, přikázal Jan roku 1203 aby všechny loděnice dodaly nejméně jednu loď, a například nově zbudované loděnice v Portsmouthu jich měly dodat několik. Jan ustanovil Portsmouth za centrum námořních sil (předtím bylo hlavním střediskem námořnictva Sandwich nebo Bath). Na konci roku 1204 měl k dispozici 45 velkých galér a pak každý rok další čtyři. Zřídil také admiralitu složenou ze čtyř admirálů, z nichž každý byl zodpovědný za určitou oblast nově vytvořeného námořnictva. Nechal také postavit první velkou dopravní loď a je občas považován za zakladatele Royal Navy.  Aby si v době války na kontinentu zajistil klid v Anglii a Walesu, vytvořil roku 1205 alianci s waleským princem Llywelynem Velikým tím, že mu dal za manželku svou nelegitimní dceru Johanu. Arturovi se podařilo unést svou vlastní babičku, Eleonoru Akvitánskou, ale byl Janovým vojskem poražen, zajat a uvězněn nejdříve v Falaise a později v Rouenu. Není přesně známo, jak zemřel. Některé prameny uvádí, že ho zabil sám Jan, když byl jednou opilý, jiné, že zemřel ze šoku poté, co byl vykastrován. Podezření, že byl Artur zavražděn, vyprovokovalo Bretaň a později Normandii ke vzpouře proti Janovi. Arturova sestra Eleonora zůstala Janovým vězněm po celý svůj život.", "section_level": 2}, {"title": "Spor s papežem.", "content": "Když 13. července 1205 zemřel arcibiskup canterburský Hubert Walter, dostal se Jan do sporu s papežem Inocencem III. Kapitula Canterburské katedrály se pokládala za jediný právoplatný sbor, který může zvolit Hubertova následníka a navrhla svého kandidáta Reginalda. Jan ale chtěl prosadit za příštího arcibiskupa Jana de Grayi, který mu byl nakloněn, aby měl na církev větší vliv. Když nedošlo k dohodě, zvolila kapitula arcibiskupem jednoho ze svých členů. Druhá volba, zorganizovaná Janem, vyústila ve zvolení jiného kandidáta. Když oba dorazili do Říma, papež obě volby anuloval a jmenoval, bez ohledu na Janův názor, arcibiskupem Štěpána Langtona. Jan, podporován svými barony a mnoha anglickými biskupy, Langtona odmítl akceptovat.  Jan vyhostil v červenci 1207 členy kapituly a papež reagoval exkomunikací anglického království. Král odpověděl zabavením církevního majetku, protože církev nebyla schopna vykonávat náboženské obřady. Papež, vědom si, že pokud bude církev dlouhou dobu nečinná, pozbude důvěru, povolil, aby se od roku 1209 v některých kostelech sloužily mše za zavřenými dveřmi. Roku 1212 povolil vykonávat i poslední pomazání. I když klatba působila mnohým problémy, nevedla ke vzpouře proti Janovi.  V listopadu 1209 byl Jan exkomunikován a v únoru 1213 papež pohrozil silnějšími sankcemi, pokud se Jan nepoddá. Papežův požadavek byl Janem přijat v květnu 1213 a Jan navíc slíbil platit za vykonávání církevních obřadů 1 000 marek ročně. Toto podrobení bylo formalizováno v Bulla Aurea a papežova podpora pomohla Janovi v novém sporu s jeho barony.", "section_level": 2}, {"title": "Spory s barony.", "content": "Po urovnání sporu s Llwelynem Velikým (po waleském povstání z roku 1211) a po dohodě s papežem se Jan začal věnovat hájení svých zájmů na kontinentu. Tento konflikt vyvrcholil roku 1214 jeho porážkou v bitvě u Bouvines, po které musel akceptovat nevýhodné mírové dohody s Francií.  Tento neúspěch obrátil anglické barony proti němu (někteří vystupovali proti Janovi již po jeho exkomunikaci z církve). Jan se s jejich vůdci setkal na pláních u Runnymede, poblíž Londýna, a 15. června byl donucen podepsat dokument Magna charta libertatum.  Vzhledem k tomu, že tento dokument podepsal pod nátlakem a s ohledem na předchozí urovnání sporu s papežem, od něho obdržel souhlas s odvoláním podpisu Magny Charty poté, co ustanou násilnosti. Tím vyprovokoval první válku baronů a vyvolal přípravy k invazi francouzského vojska vedeného princem Ludvíkem. Francouzský princ byl pozván většinou baronů, kteří jím chtěli nahradit Jana na anglickém trůnu. Jan cestoval s vojskem napříč zemí, aby potlačil baronský odpor.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "V ústupu před francouzskou invazí se Jan vydal na cestu podél bažinatého území tak, aby se vyhnul vzbouřenci ovládané Východní Anglii. Druhá část jeho doprovodu, dopravující královské klenoty a důležité písemnosti, cestovala napříč bažinou a byla zasažena neočekávaným přílivem. To byla pro Jana rána, která oslabila jeho zdraví. Zeslaben úplavicí a neustálým cestováním 18. října (nebo 19.) 1216 na Newarském hradu zemřel. Byl pohřben ve Worcesterské katedrále a jeho srdce bylo uloženo v premonstrátském opatství Croxton.  Janova smrt však paradoxně vyřešila komplikovanou situaci v zemi, protože většina anglické šlechty se vzbouřila proti němu, nikoliv proti trůnu. Když zmizel důvod vzpoury, vrátila se většina šlechty na stranu jeho syna Jindřicha a francouzská vojska vyhnala ze země. Prince Ludvíka navíc přinutili v roce 1217 podepsat dohodu z Lambethu. Nově zavedená omezení královské moci obsažená v Magně Chartě však zůstala převážně zachována. Regentem devítiletého krále se do jeho plnoletosti stal Vilém Maréchal, hrabě z Pembrokeu.", "section_level": 1}, {"title": "Sňatky a potomci.", "content": "Roku 1189 se Jan oženil s Isabelou z Gloucesteru, dědičkou Gloucesterského hrabství. Z tohoto svazku nevzešli žádní potomci a tak Jan tento sňatek anuloval krátký čas předtím, než nastoupil 6. dubna 1199 na anglický trůn, nebo krátce poté.  Jan se podruhé oženil 24. srpna 1200 s dvanáctiletou Isabelou z Angoulême, která mu dala pět dětí – Jindřicha, Richarda, Johanu, Isabelu a Eleonoru. Mimoto měl Jan i mnoho nelegitimních potomků a býval označován jako smilník.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Období vlády krále Jana je považováno za jedno z nejnešťastnějších období anglické historie. Na počátku byla ztráta francouzského území Normandie a na konci občanská válka, která ho přivedla do stavu, kdy byl téměř bez vlivu na chod země. Roku 1213, aby vyřešil svůj spor s papežem, dopustil, aby se Anglie stala papežským lénem a vzbouření baroni ho přinutili podepsat Magnu Chartu.  I když byla správa jeho království efektivní a Jan byl schopným vládcem, ztratil podporu svých baronů, protože na ně uvalil daně v takové výši, která v té době nebyla obvyklá. Daň, na rozdíl od předchozích období, nezahrnovala vyslání a vyzbrojení rytířů a jejich vojenského doprovodu, ale byla vyžadována ve formě peněžních prostředků. Jan měl nicméně velký přehled, byl velmi dobře informován a často se účastnil zasedání královského soudního dvora jako soudce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan zvaný Bezzemek (anglicky \"\"John Lackland\"\", 24. prosinec 1166, Oxford – 18./19. říjen 1216) byl králem Anglie z rodu Plantagenetů. Na trůn nastoupil 6. dubna 1199 po svém starším bratrovi Richardu I. Lvím srdci a vládl až do své smrti v roce 1216.", "tgt_summary": "约翰(英语:John;1166年-12月24日-1216年-10月19日),英格兰国王,由1199年到1216年在位。亨利二世第五子,母亲为阿基坦的埃莉诺,而幼王亨利、狮心王理查、布列塔尼公爵若弗鲁瓦二世则是约翰的兄长。他父王把在法国的领地全部授予几位兄长,由于已经没有领地可以封给约翰,他被称为无地王(Lackland,源自亨利二世的戏称)。", "id": 2789194}
{"src_title": "Messier 109", "tgt_title": "M109 (棒旋星系)", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M109 se dá velmi snadno nalézt 40′ jihovýchodně od jasné a velmi známé hvězdy Phekda (γ UMa), která je součástí známého asterismu s názvem Velký vůz. Přestože není viditelná triedry nebo hledáčky o průměru 50 či 60 mm, dá se snadno vyhledat přímo dalekohledem pomocí hvězdy Phekda, ale pro následné pozorování je lepší umístit zorné pole dalekohledu mimo tuto hvězdu, jinak by rušila slabé světlo galaxie. Nejlépe viditelnou částí galaxie je jádro, ze kterého vychází na dvě strany galaktická příčka a z jejích konců se odvíjí dvě spirální ramena.  M109 má velkou severní deklinaci, proto je na velké části severní polokoule cirkumpolární, a to v téměř celé Evropě a velké části severní Ameriky. Naopak na jižní polokouli je viditelná pouze do středních zeměpisných šířek mírného pásu. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od ledna do srpna.  1° jihozápadně od M109 leží podobně jasná galaxie s příčkou NGC 3953, která také patří do skupiny galaxií M 109.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Tuto galaxii pravděpodobně objevil Charles Messier, když na jaře roku 1781 hledal tři mlhoviny, které v této oblasti oblohy objevil jeho spolupracovník Pierre Méchain. Tyto tři mlhoviny si Messier zapsal do svých poznámek pod označením 97, 98 a 99, ale pouze u Soví mlhoviny (M97) stihl změřit její polohu, takže v konečném vydání Messierova katalogu pod čísly 98 a 99 vystupují jiné objekty. 12. dubna 1789 tuto galaxii nezávisle spoluobjevil William Herschel, ale mylně ji považoval za planetární mlhovinu.  M109 do Messierova katalogu přidal až v roce 1953 Owen Gingerich, který usoudil, že Messier i Méchain pozorovali galaxii NGC 3992. Henk Bril ovšem v roce 2006 prozkoumal historické prameny a dospěl k názoru, že Méchain pozoroval sousední galaxii NGC 3953 a Messier díky pozorování této galaxie objevil NGC 3992.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Dřívější odhady vzdálenosti M109 od Země uváděly hodnoty kolem 55 milionů světelných let. Novější výzkumy odhadují její vzdálenost na 85 milionů světelných let a M109 by tak mohla být nejvzdálenějším objektem Messierova katalogu. Galaxie má úhlový rozměr 7,5'x4,4' a hvězdnou velikost 9,8. Od Slunce se vzdaluje rychlostí 1 046 km/s. V roce 1956 byla v této galaxii objevena zatím jediná supernova typu Ia, která 8. března 1956 dosáhla magnitudy 12,3 a dostala označení SN 1956A.  M109 má tři satelitní galaxie označované jako UGC 6923, UGC 6940 a UGC 6969 a pravděpodobně i několik dalších ještě menších galaxií. U této soustavy galaxií bylo podrobně pozorováno emisní záření vodíku. Oblast neutrálního vodíku je kolem této galaxie rovnoměrně rozprostřena a trochu přesahuje mimo galaktický disk, ale v blízkosti galaktické příčky neutrální vodík chybí. Vodík byl možná do příčky vtažen a díky tomu, že již nebyl doplněn, se dá usoudit, že v astronomicky nedávné době galaxie nepohltila žádnou další galaxii.  M109 je nejjasnějším členem skupiny galaxií M 109, což je velká skupina galaxií v souhvězdí Velké medvědice, která může mít více než 50 členů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 109 (také M109 nebo NGC 3992) je spirální galaxie s příčkou v souhvězdí Velké medvědice. Pravděpodobně ji objevil Charles Messier na jaře roku 1781. Od Země je vzdálena přibližně 85 milionů světelných let a je nejjasnějším členem skupiny galaxií M 109.", "tgt_summary": "梅西尔109(简称M109,亦称NGC 3992)是一个位于大熊座的棒旋星系,距离约4,100万光年。M109是大熊座北星系团中最大的星系,梅西尔108与之伴随。M109可以经由小望远镜在距天玑(北斗三,大熊座γ)40',方位角120o的地方找到。", "id": 381620}
{"src_title": "Loni v Marienbadu", "tgt_title": "去年在馬倫巴", "src_document": [{"title": "Obsazení.", "content": "a další.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Vypravěč, X., vzpomíná na podivný vztah s neznámou ženou, A., v luxusním hotelu obklopeném parkem. Film se odehrává nejméně ve dvou časových rovinách, které jsou obě součástí vyprávění X.  A. je v doprovodu muže, M., pravděpodobně manžela (fr. mari). X. se postupným naléháním snaží A. upomenout na jejich setkání předcházející rok pravděpodobně v Marienbadu. Když A. popře, že by loni v Marienbadu byla, X. připustí, že se možná setkali v Karlstadtu, v Baden-Salsa, či dokonce Frederiksbadu (všechna jména jsou fiktivní, Marienbad nemá žádnou přímou souvislost s českými Mariánskými Lázněmi. Během celého filmu sleduje divák několik setkání X. s A. i s jejím partnerem, se kterým hraje X. podivnou stolní hru na způsob domina, v níž M. vždy vyhraje. X. upomíná A. na její slib, že s ním odejde. Ona to však popírá nebo si nevzpomíná. Po řadě opakovaných proseb stupňujících se téměř až k výhrůžkám znejistěná A. a X. spolu opouští hotel.  Asi nejznámější scénou filmu je vyprávění o setkání A. a X. u sousoší muže a ženy a jejich možné interpretace jeho významu. Později stejně uvažují nad rolí psa u nohou ženy, načež A. usoudí, že pouze šel okolo a sokl je příliš malý, proto stojí tak blízko u ní. (Když bylo Alainu Robbe-Grilletovi vytýkáno, že jeho filmy a knihy zcela postrádají smysl pro humor, uvedl tuto scénu jako příklad vtipu v jeho díle).  Film proslul svou nejednoznačností výkladu.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "\"L'année dernière à Marienbad\" je charakteristickým příkladem tzv. nového románu ve filmu. V mnohém je podobný Robbe-Grilletově knize Žárlivost, zejména v užití role vypravěče, ve snaze dosáhnout nejednoznačnosti výkladu neustálým zpochybňováním daných faktů, nebo ve stejném pojmenování postav některých postav. Ve filmu je značně patrná Robbe-Grilletova snaha po maximální preciznosti.  Film pracuje se záběry zšeřelého starodávného hotelu a parku, který chvílemi ponurou až depresivní atmosféru stupňovanou zvukem varhan, jízdou kamery chodbami obloženými mramorem a zrcadlovými sály. Hotelem korzují hosté (v některých scénách i personál), konverzují, baví se, tančí, aniž by nějak zasahovali do děje.  Není zcela jasné, v jakém pořadí jednotlivé události proběhly, proto je Dialogy, záběry i celé scény se opakují s drobnými obměnami. Dlouhé záběry jsou střídány s řadou velmi krátkých sekvencí. Film je vrchovatě přeplněn podivuhodnými jevy, odkazujícími na snovou, nereálnou podstatu místa, kde se děj odehrává. V řadě scén se nelogicky objevuje stále totéž sousoší muže a ženy (u jezera, na terase, před hotelem). V celkovém záběru parku vrhají lidé a stromy odlišné stíny.  Emoce ve filmu projevují jen A., X. a částečně M. Všechny ostatní postavy jsou netečné a chladné.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Téměř polovina filmu vznikla ve filmových ateliérech. Exteriéry (zejména park) byly natočeny na zámku Nymphenburg u Mnichova v Německu.  Sousoší muže a ženy bylo zhotoveno z papíru, aby se s ním dalo podle potřeby natáčení manipulovat.  Alain Robbe-Grillet se po prvním zhlédnutí filmu velmi rozhněval na Alaina Resnaise, neboť v jedné scéně hraní „Marienbadského domina“ nastane okamžik, kdy by mohl bezpečně vyhrát i X. (jinak vítězí vždy M.). Robbe-Grillet pečlivost důsledně vyžadoval a Resnaisovi vytýkal nedůslednost.", "section_level": 1}, {"title": "Kniha.", "content": "Tzv. „ciné-roman“ je jakýsi přechod mezi románem a filmovým scénářem. V tomto žánru napsal Robbe-Grillet ještě dvě knihy.  Při práci na scénáři a následném natáčení pracoval současně i na románu, takže film a kniha se téměř shodují. V knize se nacházejí podrobné popisy jednotlivých scén se zvláštním zaměřením na detaily, které leckdy oku diváka uniknou, jako různé změny kostýmu, prostředí atd.  Kniha zdaleka nedosáhla takového úspěchu jako film.", "section_level": 1}], "src_summary": "Loni v Marienbadu (L’Année dernière à Marienbad) je název filmového románu francouzského spisovatele Alaina Robbe-Grilleta a stejnojmenný film Alaina Resnaise podle Robbe-Grilletova scénáře.", "tgt_summary": "《去年在马伦巴》()是法国导演亚伦·雷奈所执导的电影,于1961年上映。《去年在马伦巴》的故事剧情相当特别,也是影史上一部重要的电影,并获得威尼斯影展金狮奖。", "id": 1444695}
{"src_title": "Soběslav II.", "tgt_title": "索別斯拉夫二世", "src_document": [{"title": "Před nástupem na trůn.", "content": "Soběslav odešel po smrti svého otce z Čech. Během výpravy knížete Vladislava II. na II. křížové výpravě se snažil v roce 1148 získat trůn, byl ale zatčen Děpoltem I. a vězněn na hradě Přimda.  Roku 1150 se Soběslavovi podařilo utéct a nalézt útulek na dvoře Fridricha Barbarossy. Roku 1161 obsadil Olomouc. Vladislav nedokázal Soběslava porazit a pozval ho proto do Prahy. Zde byl znovu vzat do zajetí a opět držen na hradě Přimda až do roku 1173 (Vladislav tak činil především z toho důvodu, že Soběslav byl v té době po něm nejstarším Přemyslovcem), kdy musel být propuštěn na příkaz císaře.  Už roku 1172 si ale Vladislav II. zajistil podporu šlechty a na sklonku téhož roku předal podle principu primogenitury vládu svému synovi Bedřichovi. V českých zemích ovšem platilo ještě v té době nástupnické právo seniorátu, proto nebyl Bedřich dle tohoto práva právoplatným nástupcem svého otce. Císař ovšem na přímluvu Soběslavovců zbavil Bedřicha moci a za českého knížete určil Oldřicha. Oldřich však ihned předal vládu Soběslavovi, protože uznával, že má na ni větší nárok. Změna na trůně měla tentokrát jedinou oběť: Soběslavova věznitele na Přimdě Konráda Šturma, který byl setnut.", "section_level": 1}, {"title": "Kníže.", "content": "Ačkoliv Soběslav II. je znám jako „kníže sedláků“, jeho sympatie k neurozenému stavu je třeba brát s rezervou. Především nedůvěřoval tehdy vznikající české šlechtě, jež se začínala drát k moci a uzurpovat si „státní“ (knížecí) majetky a hradiště do dědičné držby. Nejspíš nechoval ani příliš důvěry v císaře Barbarossu, protože se nezúčastnil jediného jeho dvorského sjezdu.  Snažil se o rozšíření opor své moci, takže podporoval církev (např. dary Plaskému klášteru či imunitními výsadami pro johanity) a také jako první vladař udělil práva nějaké etnicko-jazykově vymezené menšině v Čechách – jeho privilegium pražských Němců bylo po dlouhou dobu v úctě, opisováno (nejstarší dochovaný opis je z roku 1231) a bráno za vzor měšťanské samosprávy.  Nový kníže byl brzy ze strany Barbarossy zatažen do sporu mezi císařem a papežem. Roku 1176 společně s údělníkem Konrádem II. Otou přepadl Rakousy, kvůli vyvstalému sporu o Vitorazsko, které sice náleželo k českému knížectví, ale rakouskou kolonizací z něj ubývalo. Spojencem proti rakouskému vévodovi Jindřichovi II. mu byli uherský král Béla III. a štýrský markrabě Otakar IV. Drsným útokem a doprovodným rabováním, jež se dotklo i církevních majetků, však na sebe Soběslav přivolal klatbu papeže Alexandra III. A stal se nakonec svou sebevědomou, samostatnou politikou nepohodlný i císaři Barbarossovi, který navíc po své porážce u Legnana musel hledat cesty, jak si papežství udobřit. Ten jej roku 1178 sesadil z trůnu a povýšil na něj opět Bedřicha, jenž za úplatek obdržel Čechy v léno. Také předáci země se odklonili od kritizovaného „selského“ Soběslava a přimkli se k bývalému pánu.  V následujícím desetiletí došlo v zemi k hluboké vnitropolitické krizi. Bedřich s vojskem přeběhlíků a pomocnými německými sbory na konci léta roku 1178 vtáhl do Čech a nakonec se zmocnil Prahy, kde zajal i Soběslavovu mladou ženu Elišku, dceru polského knížete Měška III. Když byl však v prosinci Bedřich císařem povolán na říšský sněm do Wormsu, pokusil se Soběslav dobýt Pražský hrad, dobře ovšem hájený kněžnou Alžbětou. Ta také poslala varování svému muži a Bedřich se urychleně i s německými bojovníky, jež si opět vyžádal na pomoc, vracel do Čech. Mezi Bedřichem a Soběslavem následně došlo v lednu 1179 k dvěma rozhodným bitvám: u Loděnice (severovýchodně od Berouna) a u Prahy, Na bojišti. Z první bitvy, která se odehrála 23. ledna, odešel Bedřich těžce poražen a ustupoval přes Brdy k Prčicím, kde se k němu připojil Konrád II. Ota. O pouhé čtyři dny po první bitvě, tedy 27. ledna, se střetl se Soběslavem znovu, tentokrát na východním okraji tehdejší Prahy, na místě dodnes nazývaném Na bojišti, kde už díky pomoci Konráda Oty zvítězil. Údělný kníže z linie znojemských Přemyslovců, však už mezitím příliš posílil svou moc, když se mu jako prvnímu vládci podařilo spojit moravské úděly v jeden celek pod svou rukou. Brzy se měl pražský staronový kníže přesvědčit, jaké problémy tím vyvstanou...  Soběslav II. se po naprosté porážce stáhl na jakýsi dnes neznámý hrad, resp. hradiště jménem Skála (\"Zcala\"), odkud však brzy utekl do zahraničí, kde doufal najít pomoc. Nicméně již roku 1180 tam zemřel a zanechal po sobě bezdětnou vdovu Elišku.  Ostatky knížete byly převezeny do Čech a uloženy k věčnému odpočinku na bazilice na Vyšehradě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Soběslav II. (asi 1128 – 29. ledna 1180) byl český kníže (1173–78) z dynastie Přemyslovců, druhorozený syn Soběslava I. a jeho manželky Adléty Uherské. Pro svou náklonnost k nižším vrstvám bojovníků a k prostým lidem – možná danou jeho těžkými životními osudy, když strávil celkem 15 let mládí v tvrdém vězení – byl současníky pohrdlivě zván „Kníže sedláků“ (\"princeps rusticorum\").", "tgt_summary": "索别斯拉夫二世(,约1128年-1180年-1月29日),又名「农民亲王」。普热米斯尔王朝的波希米亚公爵(1173年-1178年)。波希米亚公爵索别斯拉夫一世之次子。虽然他受到低下阶层的拥戴,但是得不到贵族及神圣罗马帝国皇帝的支持。", "id": 687029}
{"src_title": "Spirit", "tgt_title": "勇气号火星探测器", "src_document": [{"title": "Místo přistání: Columbia Memorial Station.", "content": "\"Spirit\" přistál v kráteru Gusev asi 10 km od středu cílové přistávací elipsy 14,5718° jižní šířky a 175,4785° východní délky. Vozítko, padák, tepelný štít a několik stop po odrazech je vidět na obrázku pořízeném sondou Mars Global Surveyor.  Panorama ukazuje jemně zvlněný povrch, pokrytý malými kameny, s kopci vzdálenými až 27 km. Řídící středisko mise MER pojmenovalo místo přistání „Columbia Memorial Station“ (Stanice na památku Columbie), na památku sedmi astronautů, kteří zahynuli na palubě raketoplánu Columbia.  27. ledna NASA na památku posádky Apollo 1 pojmenovala tři vrchy severně od „Columbia Memorial Station“ jako Apollo 1 Hills. 2. ledna byla, na počest poslední mise raketoplánu Columbia, pojmenována skupina vrcholů na východ od místa přistání jako Columbia Hills a sedm vrcholů tohoto pohoří jako Anderson, Brown, Chawla, Clark, Husband, McCool a Ramon. (NASA poslala tyto geografické názvy na potvrzení do IAU.)", "section_level": 1}, {"title": "Události a objevy.", "content": "Za prvních pět let svého provozu sonda urazila po povrchu Marsu dráhu asi 7,5 kilometrů.", "section_level": 1}, {"title": "Sleepy Hollow.", "content": "„Sleepy Hollow“ (Ospalá díra), mělká prohlubeň na povrchu Marsu v blízkosti vozítka \"Spirit\", byla prvním cílem vozítka po opuštění místa přistání. Vědci z NASA se velmi zajímali o tento kráter. Jeho průměr je zhruba 9 metrů a je vzdálený okolo 12 metrů severně od místa přistání.", "section_level": 2}, {"title": "První barevný snímek.", "content": "Vpravo je první barevný obrázek Marsu vytvořený panoramatickou kamerou vozítka \"Spirit\". Je to obrázek s největším rozlišením jaký kdy byl pořízen z povrchu jiné planety. „Vidíme panoramatickou mozaiku složenou ze čtyřikrát tři obrázky kamery“, řekl designér kamery Jim Bell z Cornellu. Na tomto obrázku je 12 milionů bodů (4 000 × 3 000). Toto je však jen vrchol ledovce, protože tento obrázek, získaný 6. ledna 2004 je jen osmina z panoramatu pořízeného touto kamerou a není stereoskopický.", "section_level": 2}, {"title": "První broušení kamene na Marsu.", "content": "Kulatá a mělká díra na obrázku je výsledkem prvního broušení kamene na Marsu. 6. ledna bruska (Rock Abrasion Tool) na vozítku Spirit vybrousila plochu s průměrem 45,5 milimetrů na kameni zvaném Adirondack v průběhu 34. solu na Marsu. Materiál z 2,65 milimetrů hluboké díry byl podrobně prozkoumán mikroskopickým zobrazovačem a dvěma spektrometry na robotickém rameni. Tento obrázek pořídil Spirit panoramatickou kamerou, kvůli vizuální kontrole úspěšnosti broušení. Bruska pro obě dvě vozítka byla vyrobena firmou Honeybee Robotics z New Yorku.  „\"Rock Abrasion Tool\" překonal naše očekávání“, řekl Steve Gorevan z firmy Honeybee Robotics, vedoucí vývojář tohoto nástroje pro obě dvě vozítka. „S parametry, které jsme nastavili jsem si nemyslel, že bychom se mohli dostat tak hluboko. Skutečně, když jsme téměř viděli dokonalý kruh, byl jsem nadšený až na hranici toho o čem jsem kdy snil.“", "section_level": 2}, {"title": "Mimi.", "content": "Uprostřed tohoto barevného obrázku pořízeného panoramatickou kamerou 40. sol je šupinkový kámen zvaný Mimi. Mimi je jeden z mnoha kamenů v této oblasti známé jako „Stone Council“, ale velmi se liší od kamenů, které vědci až doposud viděli v kráteru Gusev. Šupinkovitý vzhled Mimi vedl vědce k mnoha hypotézám. Mimi mohl být vystaven velkému tlaku při dopadu meteoritu nebo mohl být kdysi dunou, která zkameněla do takovýchto šupinkových vrstev procesem, který někdy způsobuje voda.", "section_level": 2}, {"title": "Humphrey a stopy vody.", "content": "5. března 2004 NASA oznámila, že \"Spirit\" našel první náznaky, že v minulosti byla na Marsu voda a to v kameni nazvaném „Humphrey“. Tento kámen se zformoval z magmatu a potom zachytil do malých štěrbin světlý materiál, který má vzhled krystalizovaného minerálu. Dr. Ray Arvidson z Washingtonovy univerzity v St. Louis v průběhu tiskové konference NASA řekl: „Pokud bychom tento kámen našli na Zemi, řekli bychom, že jde o kámen vulkanického původu přes který tekla kapalina.“ Pokud je tato interpretace správná, voda s rozpuštěnými minerály mohla být obsažena v původním magmatu nebo reagovala s kamenem později. (Tisková zpráva)", "section_level": 2}, {"title": "Kráter Bonerville.", "content": "11. března 2004 Spirit dosáhl kráteru Bonneville po přibližně 370 metrů dlouhé cestě. Tento kráter má průměr asi 140 metrů a hloubku 28 metrů. JPL rozhodla, že by nebyl dobrý nápad, poslat vozítko na dno kráteru, protože tam neviděli žádný zajímavý objekt. Spirit přešel po jižním okraji přes několik pískových dun a pokračoval jihozápadním směrem ke Columbia Hills.", "section_level": 2}, {"title": "Kráter Missoula.", "content": "Spirit dosáhl kráteru Missoula v průběhu solu 105. Kráter má průměr okolo 90 metrů a hloubku okolo 18 metrů. S tímto kráterem se neuvažovalo jako o prioritním cíli kvůli tomu, že se v něm nacházejí jen starší kameny. Vozítko přešlo po severním okraji a pokračovalo směrem na jihovýchod.", "section_level": 2}, {"title": "Kráter Lahontan.", "content": "Kráteru Lahontan dosáhl Spirit 118. sol a pohyboval se u jeho okraje ještě dva soly. Lahontan je asi 50 metrů široký a 9 metrů hluboký kráter. Po jihovýchodní straně cesty vozítka se táhla dlouhá písková duna, kterou Spirit objel.", "section_level": 2}, {"title": "Hollywood Hills.", "content": "Na 159. sol Spirit dosáhl první z mnoha cílů na úpatí Columbia Hills zvaný West Spur. \"Hankovu prohlubeň\" studoval 23 solů. Vevnitř prohlubně se nacházel zvláštně vypadající kámen pojmenovaný \"Pot of Gold\".  Odtud se Spirit vydal severní cestou po úpatí vrchu přímo k dalšímu cíli \"Wooly Patch\", který zkoumal od 192. do 199. solu. Od solu 203 se Spirit vydal jižním směrem k vrcholu až přišel ke kameni zvaném \"Clovis\". \"Clovis\" byl obroušen a analyzován v průběhu solů 210 až 225. Po něm následoval \"Ebenezer\" (soly 226-235), \"Tetl\" (sol 270), \"Uchben\" a \"Palinque\" (soly 281-295), a \"Lutefisk\" (soly 296-303). Od solu 239 do 262 byl celý Mars při pohledu ze Země schován za Sluncem, takže komunikaci se Spiritem nebylo možné uskutečňovat.  Spirit pomalu putoval okolo vrchu Husband Hill a na 344. sol byl připraven přešplhat se přes \"hřbet Cumberland\" (Cumberland Ridge) na „Larryho výhled“ a do \"Údolí Tennessee\".  V průběhu solu 371 Spirit přišel ke kameni nazvaném \"Peace\" blízko vrcholu \"Cumberland Ridge\". Tento kámen zkoumal s bruskou RAT o dva soly později (sol 373).  V polovině února 2005 (sol 390), Spirit postupoval směrem k „Larryho výhledu“ a kvůli problémům s jedním kolem do kopce couval. Vědci se snažili v této době šetřit energii na další výstup. Prach na slunečních panelech stále snižoval jejich výkon, který tak klesl z původních 900 Wh krátce po přistání na 350 Wh.  Spirit zkoumal cestou různé cíle, jako třeba narušenou půdu „Paso Robles“, která obsahovala největší podíl soli nalezený na rudé planetě. Půda obsahovala také velký podíl fosforu a jeho sloučenin, ačkoliv to nebylo více než u jiného vzorku, kamene „Wishstone“. Vědci to okomentovali slovy: „Stále zkoušíme zjistit co to znamená, ale je jasné, že v takhle velkém množství soli měla prsty voda.“  9. března 2005 (pravděpodobně během marsovské noci) byly solární panely Spiritu očištěny prachovým vírem, tím se zvýšil jejich výkon až na 800 Wh za sol. Během dalších dnů se podařilo několik vírů vyfotit. A následně dodávaly solární panely tolik energie, že musely být vypnuty a Spirit sledoval v noci místo \"spaní\" noční oblohu.  Solu 582 (21. srpna, 2005) dosáhl \"Spirit\" jednoho z vrcholů kopce Husband odkud začal pořizovat panoramatické záběry a samotného nejvyššího vrcholu solu 618 (27. září 2005). Vrchol je 82 metrů nad okolní planinou, o 106 metrů výš a o 3 kilometry východním směrem dál než je místo přistání.", "section_level": 2}, {"title": "Home Plate.", "content": "V květnu 2007 NASA oznámila, že Spirit objevil důkazy dálné vulkanické činnosti v oblasti plošiny Home Plate, kde naposledy přezimoval.  V únoru 2008 měl najeto 7528 metrů a na Zem odesláno přes 110 000 snímků. Dne 22. března 2008 překonal 1500 solů na Marsu.", "section_level": 2}, {"title": "Astronomie.", "content": "\"Spirit\" natáčel své kamery k marsovské obloze a pozoroval přechod Marsova měsíce Deimose přes Slunce. Začátkem března 2004 též pořídil zatím jedinou fotografii Země z jiné planety.  12. ledna 2005 od okolo 14:45 UTC do 23:05 UTC se uskutečnil přechod Merkuru z Marsu. Teoreticky ho mohla pozorovat obě dvě vozítka \"Spirit\" i \"Opportunity\", ale rozlišení kamery nedovolovalo vidět Merkur 6,1\" uhlový průměr. Byly schopné pozorovat jen přechody Deima přes Slunce s 2' uhlovým průměrem, asi 20 krát větším než Merkur. Data generované JPL Horizons indikovala, že \"Opportunity\" byla schopná sledovat tranzit od počátku až po místní západ Slunce v 19:23 UTC pozemského času, zatímco \"Spirit\" byl schopný ho pozorovat od místního východu Slunce v 19:38 UTC pozemského času až po konec přechodu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spirit (oficiálně: MER-A) byl jedním ze dvou vozítek mise Mars Exploration Rover americké NASA. Spirit přistál na Marsu 4. ledna 2004. Na povrchu fungoval až do roku 2010, kdy 22. března vyslal poslední zprávu, načež následovala marsovská zima. 25. května 2011 byly vzdány poslední pokusy opět navázat spojení s tímto vozítkem, čímž definitivně skončila jeho aktivita na povrchu Marsu.", "tgt_summary": "勇气号火星探测器,中国译作勇气号火星探测器(Spirit, MER-A),是美国国家航空航天局火星探测漫游者计划的第一部火星漫游车。火星探测漫游者计划旨在将勇气号和机遇号两部双胞胎火星车送往火星,对火星这颗红色行星进行详细考察。", "id": 1980591}
{"src_title": "Alex Ferguson", "tgt_title": "亚历克斯·弗格森", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Kluby (1958–1974):", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "East Stirlingshire a St. Mirren.", "content": "V roce 1977 postoupil se St. Mirrenem do 1. skotské ligy.", "section_level": 2}, {"title": "Aberdeen FC.", "content": "V letech 1978–1986 byl Ferguson trenérem Aberdeenu, s nímž vyhrál Poháru vítězů pohárů 1982/83 a 3× skotskou ligu.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentace Skotska.", "content": "10. září 1985 zemřel trenér Skotska Jock Stein při posledním utkání kvalifikační skupiny o MS 1986 proti Walesu. Ferguson se stal trenérem Skotska. V baráži s Austrálií uspěl (2:0 a 0:0) a kvalifikoval se tak na MS. Tam však Skotsko skončilo ve skupině poslední po výsledcích 0:1 s Dánskem, 1:2 se SRN a 0:0 s Uruguayí.", "section_level": 2}, {"title": "Manchester United FC.", "content": "Od 6. listopadu 1986, kdy vystřídal ve funkci Rona Atkinsona, působil jako hlavní trenér na lavičce Manchesteru United, s nímž dosáhl řady úspěchů. Získal 13 ligových titulů, dvakrát vyhrál Ligu mistrů a 1× Pohár vítězů pohárů.  S domácími fanoušky se loučil v ligovém utkání Manchesteru United v sezóně 2012/13 11. května 2013 na Old Trafford proti Swansea City (vítězství 2:1). Jeho nástupcem v Manchesteru United se má stát David Moyes, jenž v sezóně vedl Everton FC. 19. května 2013 v posledním ligovém kole Premier League 2012/13 vedl Manchester United naposled a nemusela mu vadit ani divoká remíza 5:5 v zápase proti West Bromwichi (United vedl v zápase už 5:2). Manchester měl účast v Lize mistrů 2013/14 zajištěnu již dříve, v ročníku získal celkem 89 bodů. Pro sira Fergusona to byl jubilejní 1500. zápas na lavičce tohoto anglického velkoklubu.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěchy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Trenér.", "content": "Aberdeen  Manchester United", "section_level": 2}], "src_summary": "Sir Alexander Chapman Ferguson, CBE (* 31. prosince 1941 Glasgow, Skotsko), je bývalý skotský fotbalista a později trenér, který vedl především anglický Manchester United a skotský Aberdeen, s nimiž vyhrál řadu trofejí, především 2× Ligu mistrů, 2× Pohár vítězů pohárů a 16× domácí ligu. Na stadionu Old Trafford je po něm pojmenována tribuna. Jedná se o jednu z největších osobností světového fotbalu.", "tgt_summary": "亚历克斯·查普曼·弗格森爵士(英语:Alexander Chapman Ferguson,1941年-12月31日),苏格兰已退役足球运动员及总教练,在1986至2013年间担任英格兰豪门曼联总教练一职,被不少媒体和球迷誉为足球史上最伟大的教练。", "id": 2762438}
{"src_title": "Komín", "tgt_title": "烟囱", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Předstupněm komína byl kouřový otvor ve střeše nebo u střechy, často s vlastní stříškou.  Nejstarším zařízením sloužícím k odvodu kouře ven z domu (respektive jizby) byl tzv. dymník odvádějící kouř do podkrovního prostoru.  Kolem 15. století se pak objevují již komíny sahající až nad samotnou střechu a odvádějící tak kouř zcela mimo dům. První komíny byly dřevěné či hlinitodřevěné, v průběhu 17. a 18. století se hlavně pod tlakem protipožární prevence přecházelo na komíny zděné a tedy nehořlavé. Jejich průduchy už byly svedeny až k zemi a využívaly tak k odvodu kouře umělého tahu.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce komínu - spalinové cesty.", "content": "Komín je v největší míře využíván k odvádění spalin z objektů. Napojují se tedy na něj kamna, pece, krby nebo kotle a dalších spotřebičů pro všechny druhy paliv u kterých funguje jako jednoduché zařízení, zajišťující odvod spalin z topeniště. Horké spaliny v komíně mají nižší hustotu než venkovní neohřátý vzduch, jsou proto vytlačovány a stoupají komínem vzhůru a na jejich místo je vytlačován („nasáván“) čerstvý vzduch.  Tlaku, vyvolanému rozdílem hustot spalin a okolního vzduchu, který žene vzduch komínem, se říká tah komína. Tah komína je závislý kromě poměru hustot ohřátých plynů a okolí i na objemu spalin v něm, tedy jeho výšce a vnitřním průměru. Proto jsou v průmyslových provozech stavěny vysoké komíny. V případě, že je nemožné stavět vysoký komín nebo má komín odvádět studené plyny, jsou montována zařízení pro umělý tah – tahové ventilátory. Příkladem může být dyšna parních lokomotiv nebo ventilátor.", "section_level": 1}, {"title": "Údržba - kontrola, čištění a revize komínů (spalinových cest).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Čištění.", "content": "Čištění komínů provádí pouze oprávněná osoba podle Zákona č. 133/1985 Sb. a vyhlášky č. 34/2016 Sb. tak že se nejdříve odstraní saze ze spalinové cesty a jejích komponentů, následně se vyberou pevné části spalin z půdice (dno spalinové cesty) a vyberou se také kondenzáty ze spalinové cesty. Čištění spalinové cesty napojené na topidlo o výkonu do 50 kW (např. rodinné domky) a náhradní zdroje elektrické energie (dieselagregáty) si může provést sám majitel. Čištění je také vypálení spalinové cesty odolné proti vyhoření, které může provést jen oprávněná osoba. Frekvence čištění spalinové cesty se určuje podle druhu paliva, frekvence provozu (celoroční nebo sezónní) a podle výkonu topidla.  Ve stavbě pro rodinnou rekreaci se čištění provádí nejméně jedenkrát ročně a kontrola nejméně jedenkrát za dva roky.  Pokud se čištění neprovede, může dojít k zapálení sazí a následnému komínovému požáru.", "section_level": 2}, {"title": "Kontrola.", "content": "Kontrolu spalinové cesty je nutno provést podle zákona č. 133/1985 Sb. a vyhlášky č. 34/2016 Sb. minimálně jednou ročně od všech druhů spotřebičů: krby, kamna, ohřívače vody, kotle, sálavá topidla, ohřívače vzduchu a další, tedy všechny spotřebiče, které spalují plynná, kapalná nebo pevná paliva a jsou připojena na spalinovou cestu, patří sem i tzv. turbo kotle a kondenzační kotle vyústěné přes fasádu budovy nebo vedené přes střechu. Výjimku tvoří spalinová cesta napojená na topidlo o výkonu nad 50 kW (např. topidlo teplárny, které může dosáhnout až desítek MW) a využívá pevný druh paliva, kde se kontrola provádí dvakrát ročně.  Kontrolu může provádět pouze oprávněná osoba, která je držitelem živnostenského oprávnění v oboru kominictví. Při kontrole kominíci zjišťují, zda je spalinová cesta bezpečná, neohrožuje majetek a zdraví, popřípadě nařídí odstranění překážek a závad.", "section_level": 2}, {"title": "Revize.", "content": "Revizi provádí oprávněná osoba, která je držitelem živnostenského oprávnění v oboru kominictví a je současně revizním technikem spalinových cest.  Revize spalinové cesty se provádí dle vyhlášky č. 34/2016 Sb.  Od roku 2016 kominík nebo revizní technik spalinových cest, který zjistí nedostatky, které bezprostředně ohrožuje zdraví, život nebo majetek osob, je povinen hlásit tyto závady stavebnímu úřadu při technických závadách a orgánu státního požárního dozoru při nedodržení požární bezpečnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Zpráva o provedeném čištění, kontrole nebo revizi.", "content": "Po čištění, kontrole nebo revizi je oprávněná osoba předat objednateli písemnou zprávu o provedeném čištění nejpozději do 10 pracovních dní. Pokud právnická nebo podnikající fyzická osoba vyčistí komín svépomocí, je povinna o tom učinit písemný záznam.", "section_level": 1}, {"title": "Pokuty.", "content": "Pokud majitel poruší zásady bezpečného provozu komínu nebo ho provozuje v rozporu se zákonem 133/1985 Sb., tak může dostat pokutu do výše 10 000 Kč, pokud nejde o trestný čin.  Pokud právnická nebo podnikající fyzická osoba provozuje spalinovou cestu v rozporu se zákonem 133/1985 Sb.,tak může dostat pokutu do výše 100 000 Kč.  Pokud oprávněná osoba provede čištění, kontrolu nebo revizi v rozporu se zákonem 133/1985 Sb. nebo nevydá písemnou zprávu o provedeném čištění, kontrole nebo revizi, tak může dostat pokutu do výše 50 000 Kč.", "section_level": 1}, {"title": "Vložkování komínů.", "content": "Každý komín má svoji životnost. Pokud komínový průduch z jakýchkoli důvodů neodpovídá platným předpisům, přestavba komínu je nevyhnutelná. Rekonstrukce komínů pomocí vložkování je šetrný způsob, jak lze prodloužit životnost každého komínu. Často předchází vložkování i frézování komína v případě spotřebičů na pevná paliva především. U spotřebičů na plyn to tak časté není. Děje se tak proto, že průduch komína je nutné zvětšit a po vyfrézování je nutné komín vyvložkovat z důvodu ztenčení cihelné vyzdívky, která tímto již neplní funkci spalinové cesty sama o sobě. Následné kvalitní vložkování pomocí vyhovujících a bezpečných materiálů zajistí dobrý tah při jakémkoliv druhu paliva, odolnost vůči nasákavosti a vlhkosti, čisté ovzduší bez kouřového zápachu spalin v domě a také bezpečné připojení moderního spotřebiče. Každá úprava nebo zásah do komína - spalinové cesty musí odpovídat kominické normě ČSN 73 4200 a ČSN 73 4201 a být schváleno revizním technikem spalinových cest dle vyhlášky č. 34/2016 Sb", "section_level": 1}, {"title": "Lokomotivní komín.", "content": "Zvláštní kapitolu tvoří komín parních dopravních prostředků, speciálně parních lokomotiv. Lokomotivní parní kotel je konstruován pro vysoké plošné tepelné zatížení. Relativně malý lokomotivní parní kotel musí dodávat tepelný výkon až v řádech megawattů. Výška komína je přitom omezena průjezdným profilem. Zároveň je nutno zajistit, aby z relativně krátkého komína neodlétaly jiskry, které by mohly způsobit požár. Byla proto vyvinuta řada komínů, které tyto protichůdné požadavky splňovaly. Dostatečný průchod spalin nízkým komínem zajišťuje už od počátku vývoje parních lokomotiv dyšna. První komíny nízkých lokomotiv byly vysoké válce, nebo vzhůru se rozšiřující kužely. Pod komín se často montovalo síto pro zachycení sazí. Na konci 19. století bylo vyvinuto několik typů baňatých komínů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Komín nebo také spalinová cesta je obvykle svislá stavba, část stavby či konstrukce, popřípadě systém sloužící pro odvod spalin z topeniště. Za spalinovou cestu se nepovažuje odvod spalin z lokálních podokenních topidel o jmenovitém výkonu do 7 kW s vývodem přes fasádu.", "tgt_summary": "烟囱,指将烟雾、热气流从火炉、工业炉等排入大气的结构。烟囱多为垂直或近垂直结构。", "id": 2789049}
{"src_title": "Birmingham City FC", "tgt_title": "伯明翰足球會", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Klub byl založen v roce 1875. Do profesionální sféry vstoupil v roce 1885 a patří tak mezi průkopníky profesionalismu ve fotbale. V roce 1888 byl název zkrácen na pouhé Small Heath, v roce 1905 pak na Birmingham a v roce 1945 získal nynější podobu. Hráči Birminghamu nikdy v historii nezískali ligový titul či FA Cup. Pouze v letech 1963 a 2011 dokázali zdvihnout nad hlavu ligový pohár. V roce 1963 porazili ve finále městského rivala Aston Villu 3:1, o 48 let později potom Arsenal 2:1. Nejúspěšnější období v historii klubu během 50. a 60. letech zahrnuje i zisk prvního ligového poháru, kromě toho dokázali \"Blues\" v roce 1956 dokončit první divizi na 6. místě a docílili tak dodnes svého nejlepšího umístění. Ve stejné sezóně se také dostali do finále FA Cupu a v letech 1960 a 1961 i do finále Poháru veletržních měst. Po většinu své historie působili v soutěži nejvyšší, nejdelšího nepřetržitého pobytu mimo hlavní soutěž si pak mohli \"užívat\" mezi roky 1986 a 2002. Během tohoto období, když působili až ve třetí nejvyšší soutěži, pak dvakrát získali EFL Trophy.  Největší rival týmu Birmingham City je městský soused Aston Villa, dále se pak dá mluvit o rivalitě s West Bromwichem, Wolverhamptonem či Coventry. V roce 2011 současný trenér Aston Villy rozčeřil vody tím, že ukončil smlouvu právě u Birminghamu, kterého nedokázal zachránit v Premier League, aby mohl přijmout nabídku vedení \"Villans\".", "section_level": 1}, {"title": "Historické názvy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "Birmingham City FC (celým názvem: Birmingham City Football Club) je anglický fotbalový klub, který sídlí ve městě Birmingham v metropolitním hrabství West Midlands. Založen byl v roce 1875 pod názvem Small Heath Alliance FC. Od sezóny 2011/12 působí v EFL Championship (2. nejvyšší soutěž). Klubové barvy jsou modrá a bílá.", "tgt_summary": "伯明翰足球会(英语:Birmingham City Football Club,,)是一支英格兰足球会,是伯明翰市两支主要职业球会之一(另一支为阿士东维拉,两队之间的德比战被称为「伯明翰德比」)。2010/11年再次降级至英格兰足球冠军联赛作赛。", "id": 1711571}
{"src_title": "Galaxie Slunečnice", "tgt_title": "向日葵星系", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M63 se dá na obloze celkem snadno vyhledat, protože leží 1,5° severně od řetízku hvězd 19, 20 a 23 CVn, které leží asi 4° severovýchodně od hvězdy Cor Caroli (α Cvn). Za zvláště průzračných nocí se dá pozorovat i triedrem, ve kterém vypadá jako rozptýlená skvrna bez středového zhuštění. Malý dalekohled o průměru 60 až 80 mm ji ukáže jako velmi pohlednou skvrnu velkou několik úhlových minut a dalekohledem o průměru 150 mm jsou viditelné i její okrajové oblasti. Při průměru dalekohledu 300 mm začíná jádro galaxie vypadat zrnitě a mohou být vidět i dvě ramena ve formě dvou výstupků, které z jádra vychází východním a západním směrem.  M63 má velkou severní deklinaci, proto je v mnoha oblastech severní polokoule cirkumpolární, a to v místech severně od střední Evropy a v části severní Ameriky. Naopak na jižní polokouli je viditelná pouze do středních zeměpisných šířek mírného pásu, téměř až do střední Argentiny. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od ledna do srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "M63 je prvním objektem hlubokého vesmíru, který objevil Pierre Méchain. Tuto galaxii objevil 14. června 1779 a ještě téhož dne to oznámil svému kolegovi Charlesi Messierovi, který ji zapsal do svého katalogu. Messier ji popsal jako slabou mlhovinu bez hvězd, která při sebemenším rušivém osvětlení přestává být vidět. Naopak William Herschel zaznamenal, že je velmi jasná, protažená od severozápadu na jihovýchod, má délku 9 až 10 úhlových minut a má výrazné jádro. Její spirální vzhled rozeznal až William Parsons.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "M63 je spirální galaxie typu Sbc, která má neobvyklý spirální vzhled. Název Slunečnice získala díky velkému počtu úseků, na které jsou její ramena rozdělena. Navíc jsou tato ramena těsně navinuta kolem jádra a obsahují velký počet oblaků mezihvězdného prachu. Vzdálenost této galaxie od Země se odhaduje na přibližně 29 milionů světelných let, ale předchozí odhady uváděly až 37 milionů světelných let. Od Země se vzdaluje rychlostí kolem 500 km/s. Celková hmotnost galaxie je zhruba 80 až 140 miliard hmotností Slunce a její průměr přibližně 90 000 světelných let je srovnatelný s průměrem Mléčné dráhy.  Spolu s Vírovou galaxií a několika dalšími galaxiemi tvoří skupinu galaxií M 51, která je pravděpodobně podskupinou patřící k sousední skupině galaxií M 101, které vévodí galaxie Větrník.  Na konci května 1971 byla v jejích ramenech objevena supernova typu Ia s označením SN 1971I, která dosáhla hvězdné velikosti 11,5.", "section_level": 1}], "src_summary": "Galaxie Slunečnice (také Messier 63, M63 nebo NGC 5055) je spirální galaxie v souhvězdí Honicích psů. Má hvězdnou velikost +8,6 a od Země je vzdálena přibližně 29 milionů světelných let. Objevil ji Pierre Méchain 14. června 1779. Spolu s Vírovou galaxií a několika menšími galaxiemi tvoří skupinu galaxií M 51.", "tgt_summary": "M63或梅西尔63,也称为NGC 5055或很少使用的向日葵星系,是在猎犬座的一个螺旋星系。M63最初是由法国天文学家皮埃尔·梅尚发现的,然后得到他的同事梅西尔在1779年6月14日予以证实。这个星系被收录为梅西尔天体,序号为M63。在19世纪中叶,爱尔兰天文学家罗斯勋爵确定这星系的螺旋结构,使其成为最早被确定结构的星系之一。", "id": 2267942}
{"src_title": "Eurozóna", "tgt_title": "欧元区", "src_document": [{"title": "Historie eurozóny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky jednotné měny.", "content": "Evropská komise v roce 1962 předložila ve svém Akčním programu pro druhou etapu zásadní návrhy na měnovou integraci. Program předpokládal do konce přechodného období zavedení pevných devizových kurzů mezi měnami členských zemí a vytvoření evropské rezervní měny. Tlaky na měnovou koordinaci zemí Evropského hospodářského společenství (EHS) se zvyšovaly již od 50. let také kvůli problémům uvnitř brettonwoodského systému. Brettonwoodský systém začal vykazovat známky napětí již na konci 50. let. V letech 1968–1969 hrozila nová éra měnové nestability, když si turbulence na trhu vynutily revalvaci německé marky a devalvaci francouzského franku. To ohrozilo společný systém cen společné zemědělské politiky, který byl v té době hlavním úspěchem Evropského společenství.", "section_level": 2}, {"title": "Barreho plán.", "content": "Prvním impulsem k měnové integraci byl tzv. Barreho plán, přednesený v roce 1969 na zasedání Evropské rady francouzským premiérem Raymondem Barrem, který navrhoval větší hospodářskou koordinaci.", "section_level": 2}, {"title": "Wernerův plán.", "content": "Haagský summit, konaný v prosinci 1969, proto pověřil lucemburského předsedu vlády Pierra Wernera, aby posoudil možnost přetvoření Evropského hospodářského společenství na hospodářskou a měnovou unii (HMU). Zpráva P. Wernera, která je známá jako Wernerův plán, byla představena v říjnu 1970. Podle tohoto plánu se během deseti let měla stát měnová unie realitou. Plán požadoval zřídit Evropskou centrální banku a přenést na evropskou úroveň mnohé fiskální pravomoci.", "section_level": 2}, {"title": "Vytvoření Evropského fondu měnové spolupráce.", "content": "Za opětovný pokus měnové integrace v dalším období je možné označit vytvoření Evropského fondu měnové spolupráce (European Monetary Cooperation Fund – EMCF) jako nezávislého orgánu Rady Evropského společenství na základě jejího Nařízení č. 907/73 o zřízení Evropského fondu měnové spolupráce. Působil v Basileji, kde mu Banka pro mezinárodní platby poskytovala nezbytnou administrativní a technickou podporu.Jeho úlohou bylo snižování odchylek měnových kurzů členských států, a to prostřednictvím uskutečňováním společenské měnové politiky v oblasti měnových rezerv uložených v centrálních bankách členských států. V této sféře zároveň koordinoval postup centrálních bank. Jako zúčtovací jednotku v rámci svých operací používal Evropskou zúčtovací jednotku (European Unit of Acounting – EUA). Ta tvořila jakousi základnu, se kterou se porovnávaly měny členských států. Ani tato koncepce nebyla pro politickou neochotu účastníků odevzdat pravomoci na centrální orgán úspěšná. Fond byl rozpuštěn 1. ledna 1994, kdy jeho úlohu převzal Evropský měnový institut, zatímco Banka pro mezinárodní platby nadále působila jako zprostředkovatel po přechodné období do 15. května 1995.", "section_level": 2}, {"title": "Delorsova zpráva.", "content": "V červnu 1988 na zasedání Evropské rady v Hannoveru byla ustavena pracovní skupina, která byla pověřena navrhnout konkrétní kroky vedoucí k hospodářské a měnové unii. Pracovní skupina pracovala pod vedením tehdejšího prezidenta Evropské komise Jacquese Delorse. Převážná většina námětů studie, známé pod názvem Delorsova zpráva, byla využita v navazující mezivládní konferenci o HMU a následně byla vtělena do Maastrichtské smlouvy.", "section_level": 2}, {"title": "Maastrichtská smlouva.", "content": "Maastrichtská smlouva (Smlouva o Evropské unii) je smlouva posilující významně evropskou integraci a federalizaci a zakládající Evropskou unii. Byla podepsána v Maastrichtu 7. února 1992 a vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. Významnou novinkou byl plán zavedení jednotné měny v rámci hospodářské a měnové unie, obsahující konvergenční kritéria pro její přijetí. Za účelem toho, aby hospodářská a měnová unie mohla poskytovat rámec pro více pracovních míst a růst a aby bylo možné vyhnout se jejímu rozpadu, ekonomiky členských zemí musely před zavedením jednotné měny dosáhnout vysokého stupně konvergence. Proto byla ve Smlouvě o Evropské unii stanovena „maastrichtská kritéria konvergence“, která musí členské státy splnit, aby mohly zavést euro. Vedle těchto kritérií členské státy musely docílit sblížení vnitrostátních právních předpisů a pravidel řízení svých národních centrálních bank a měnových otázek. Maastrichtská kritéria konvergence byla vytvořena, aby zajistila, že ekonomika členského státu bude dostatečně připravena na přijetí jednotné měny. Poskytla společnou základnu pro stabilitu, dobrý stav a udržitelnost veřejných fi nancí pro kandidátské země eurozóny, která odrážela sbližování hospodářských politik a odolnost proti hospodářským šokům. Kritérium směnného kurzu mělo ukázat, že je členský stát schopen spravovat své hospodářství bez devalvace měny.", "section_level": 2}, {"title": "Podmínky pro vstup do eurozóny – konvergenční kritéria.", "content": "Účelem konvergenčních kritérií je zajistit, že členský stát je na přijetí eura připraven a že jeho vstup do eurozóny nepředstavuje ekonomické riziko, ať už pro tento stát samotný nebo pro celou eurozónu. Konvergenční kritéria jsou stanovena v čl. 140 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářská kritéria.", "content": "Hospodářské podmínky pro vstup do eurozóny pomáhají zajistit, že daná země je připravena na integraci do měnového režimu eurozóny. Jsou stanovena 4 kritéria hospodářské konvergence:", "section_level": 2}, {"title": "1. Cenová stabilita.", "content": "Míra inflace nesmí být o více než 1,5 procentního bodu vyšší než míra inflace 3 členských států, které dosahují nejlepších výsledků.", "section_level": 3}, {"title": "2. Zdravé a udržitelné veřejné finance.", "content": "Schodek veřejných financí nesmí být vyšší než 3 % HDP. Veřejný dluh nesmí přesahovat 60 % HDP.", "section_level": 3}, {"title": "3. Stabilita směnného kurzu.", "content": "Kandidátská země se musí alespoň po dobu 2 let účastnit mechanismu směnných kurzů (ERM II), aniž by došlo k výrazným odchylkám od centrálního směnného kurzu stanoveného mechanismem ERM II nebo k devalvaci bilaterální centrální parity dané měny vůči euru.", "section_level": 3}, {"title": "4. Dlouhodobé úrokové sazby.", "content": "Úroveň dlouhodobých úrokových sazeb by neměla být o více než 2 procentní body vyšší než úroveň 3 členských států, které dosahují nejlepších výsledků z hlediska cenové stability.", "section_level": 3}, {"title": "Požadavky na přizpůsobení vnitrostátních právních předpisů.", "content": "Země, které se chtějí stát členy eurozóny, musejí rovněž prostřednictvím svých vnitrostátních právních předpisů a pravidel zajistit nezávislost svých národních centrálních bank a rovněž soulad jejich statutu s ustanoveními Smluv a jeho slučitelnost se statutem Evropské centrální banky (ECB) a Evropského systému centrálních bank (ESCB).", "section_level": 2}, {"title": "Členské země eurozóny.", "content": "Členy eurozóny je 19 zemí Evropské unie: Belgie, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko.  Kromě eurozóny na evropském kontinentu je euro oficiální platidlo v tzv. „nejvzdálenějších regionech EU“ (k datu 1. ledna 2020 Francouzská Guyana, Guadeloupe, Martinik, Réunion, Mayotte, Svatý Martin, Azory, Madeira a Kanárské ostrovy). V těchto oblastech žije přibližně 4 500 000 lidí.  Členské státy Evropské unie jsou zavázány vstoupit do eurozóny. Z této povinnosti je vyvázáno pouze Dánsko, které má vyjednané výjimky (takzvaný opt-out), a Švédsko, které si nevstoupením do ERM II zařídilo de facto opt-out. Zbylých šest států Evropské unie prozatím euro jako svou měnu nezavedlo. Jsou jimi Bulharsko, Česko, Chorvatsko, Maďarsko, Polsko a Rumunsko.  Podle průzkumu Eurobarometr bylo v květnu 2015 pro přijetí eura v Česku 29% občanů, z toho 7 procentních bodů \"určitě ano\".  V dubnu 2019 byla podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění pro přijetí eura v Česku namísto koruny jen pětina českých občanů, proti jsou tři čtvrtiny českých občanů.", "section_level": 1}, {"title": "Státy a území s měnami navázanými na euro.", "content": "V roce 2020 používaly měny navázané na euro 3 francouzská zámořská území, 3 malé ostrovní státy v Africe, 14 států střední a západní Afriky, 1 severoevropský stát zapojený do ERM II a 2 balkánské státy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eurozóna, oficiálně nazývaná euro oblast, je území Evropské unie, na kterém se užívá společná evropská měna euro. Jejími členy jsou tedy státy, jež vstoupily do třetí fáze Evropské měnové unie (EMU) a tím euro na svém území zavedly.", "tgt_summary": "欧元区(Eurozone;官方称euro area)为27个欧洲联盟成员国中的19个国家组成的货币同盟。这些国家采用欧元(€)为其通用货币和唯一法偿。其他8个欧盟成员国使用自己的货币。", "id": 2645410}
{"src_title": "Tottenham Hotspur FC", "tgt_title": "托特纳姆热刺足球俱乐部", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky klubu.", "content": "Klub byl založen roku 1882 ještě pod názvem \"Hotspur FC\". Přízvisko \"Hotspur\" pochází ze Shakespearovy hry Jindřich IV., kde postavě Henryho Percyho bylo přezdíváno Hotspur (prchlivec). Svými příznivci je Tottenham Hotspur běžně nazýván \"Spurs\" (ostruhy). Fanoušci největších rivalu mu zas přezdívají \"židovský\". Postupem času Tottenham postupně vystřídal dva stadióny, než se přesunul na White Hart Lane. Ten byl v roce 2017 zbourán a byla zahájena stavba nového stadionu. Tottenham Hotspur Stadium byl otevřen 3. dubna 2019 při zápase proti Crystal Palace. První sezónu ve Football League (založené v roce 1888) odehrál Tottenham v letech 1908/09. Tehdy skončil ve druhé divizi (\"Second Division\") na druhém místě s bodovým odstupem před klubem Bolton Wanderers a slavil okamžitý postup do nejprestižnější ligové soutěže v Anglii, tedy \"First Division\".", "section_level": 2}, {"title": "Počátek rivality s Arsenalem.", "content": "V první lize působil Tottenham až do poslední sezóny před 1. světovou válkou, kdy obsadil poslední příčku a měl sestoupit. Naději klubu vrátil fakt, že se liga měla rozšiřovat z 20 na 22 mužstev. Do první ligy měla jistý postup mužstva, která si to vybojovala, tedy Derby a Preston, ale díky rozšíření ligy přibyla další dvě volná místa. Prezident Arsenalu ovšem tvrdě protestoval proti tomu, aby volná místa zabrali městští rivalové, kteří v lize skončili na 19. místě (Chelsea) a 20. místě (Tottenham). Nakonec si po hádkách vybojovala 21. místo Chelsea. Na 22. účastníkovi \"First Division\" se ale vedení soutěže nebylo schopné dohodnout, a tak se o něm mělo rozhodnout hlasováním. Kandidáty byla mužstva Tottenham Hotspur, Barnsley FC (3. místo v druhé lize), Wolverhampton Wanderers (4. v druhé lize) a na dalších čtyřech pozicích Arsenal, Nottingham Forest, Birmingham City a Hull City. Hlasování ovládl jednoznačně Arsenal, získal 18 hlasů, zatímco Tottenham pouhých 8 hlasů. V západním Londýně se začalo slavit, v Tottenhamu byl smutek. Zde se objevují první kořeny rivality těchto celků.", "section_level": 2}, {"title": "Střídavě oblačno v meziválečném období.", "content": "Pobyt v \"Second Division\" trval pouze jeden rok. Po návratu uhájil Tottenham skvělými výkony šesté místo. Kromě tohoto úspěchu mohli fanoušci oslavovat i zisk FA Cupu. Tehdy si na Stamford Bridge poradili s Wolverhamptonem 1:0 díky brance Jimmyho Dimmocka. V následující sezóně dokázali pozici ještě vylepšit, když skončili na 2. místě 6 bodů za Liverpoolem. Poté však čekal Tottenham ústup ze slávy. Posunul se do středu tabulky a umisťoval se pak v druhé desítce, až v sezóně 1927/28 celek nedosáhl výše než na 21. místo a sestoupil do 2. divize. Tam si tentokráte pobyl delší dobu. V roce 1931 nebyl postup daleko - unikl jen o 3 body a jednu příčku. Do 1. divize se tak Tottenham probojoval nazpět až v roce 1933. To předvedl opět parádní návrat a skončil na 3. místě za Arsenalem a klubem Huddersfield Town. Poslední místo z dalšího ročníku dalo však na tento úspěch rychle zapomenout. Ve 2. divizi se klub sice pravidelně umísťoval nedaleko postupových pozic, ale stále pod nimi. Návrat do 1. divize mohl být oslavován až 4 roky po přestávce zaviněné 2. světovou válkou. Tottenham skončil první s devítibodovým odstupem před klubem Sheffield Wednesday.", "section_level": 2}, {"title": "Zlatá léta klubu.", "content": "V 1. divizi Tottenham opět navázal na fantistické návraty z předchozích let a vytáhl se až na první příčku a získal titul. Následující sezónu uhájil druhou pozici. Pak ale opět začal v pořadí postupně klesat. Tentokráte to ovšem neskončilo sestupem, ale pouze 18. místem v roce 1956. Poté Tottenham zahájil opět výkonnostní vzestup. V roce 1957 oslavoval Tottenham 2. místo, o rok později 3. místo. Nevyrovnanost výkonů mužstvo potvrdilo 18. místem v dalším roce. Pak šel klub znovu vzhůru, roku 1960 získal 2. místo a v roce 1961 Tottenham opět po 10 letech získal titul. Kromě toho mužstvo zvítězilo i v FA Cupu po finálovém triumphu nad Leicesterem City. Další rok sice klub neobhájil ligový primát, ale získal opět FA Cup. Tentokráte ve finále před stotisícovou návštěvou na stadiónu ve Wembley přehráli Burnley 3:1. Klub patřil mezi nejlepší celky Anglie a v roce 1963 to potvrdil i v evropském rámci, když získal Pohár vítězů pohárů. V lize se zařadil stabilně do první poloviny, ve které se umístil pokaždé až do roku 1975. Největší úspěchy ale získával v pohárových soutěžích. V roce 1967 vyhrál FA Cup, v letech 1971 a 1973 ligový pohár a v roce 1972 dokonce Pohár UEFA. Kromě toho uhájil stříbrnou pozici v anglické první divizi roku 1974. V roce 1975 skončil ještě na 9. místě, pak ale 1976 až na místě posledním a sestoupil do druhé divize.", "section_level": 2}, {"title": "Šedá 80. a 90. léta.", "content": "Tottenham okamžitě vyhrál druhou divizi a vrátil se do nejvyšší soutěže a pro další pohárové úspěchy. V letech 1981 a 1982 slavil klub zisk FA Cupu a v roce 1984 Poháru UEFA. V roce 1987 se týmu ujal manažer a bývalý hráč klubu Terry Venables. Tým dovedl v průběhu šesti let svého působení k některým úspěchům jako bylo 3. místo v lize v roce 1990 či zisk FA Cupu v roce 1991 díky gólu ve 4. minutě nastavení. V týmu tehdy zářil známý anglický fotbalista Paul Gascoigne.  Venables ale dovedl klub téměř k finančnímu kolapsu. Tottenham byl zachráněn od krachu jen díky finanční injekci Alana Sugara, který byl se svou firmou Armstrad úspěšným podnikatelem na trhu se stolními počítači. Tým patřil do roku 1998 do lepší poloviny Premier League, která po reorganizaci fotbalových soutěží v Anglii nahradila 1. divizi. Na podzim roku 1998 byl Tottenham opět zralý na sestup, a tak přišel nový manažer. Tím byl George Graham, doposud dlouholetá opora a poté manažer úhlavního rivala klubu, týmu Arsenal FC. Graham vedl Arsenal před příchodem dnešního manažera \"Gunners\", Francouze Arsène Wengera. Graham Tottenham zachránil v Premier League a dotáhl ho až k opětovnému vítězství v FA Cupu. To znamenalo mimo jiné i kvalifikaci do Poháru UEFA. Na začátku zimy roku 2000 se podařilo investiční skupině ENIC po dlouhém vyjednávání odkoupit klub od Sugara, který nebyl u fanoušků příliš oblíbený. Hlavní postavou ENIC byl Daniel Levy, dlouholetý příznivec Tottenhamu, kterému se tak splnil sen.  Další trofej získali \"Spurs\" až v roce 2008. V semifinále ligového poháru klub konečně po devíti letech dokázal porazit Arsenal; byl to dokonce pořádný debakl 5:1. Ve finále pak přehrál Tottenham i Chelsea FC poměrem 2:1 po brankách Dimitara Berbatova a Jonathana Woodgatea.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Poté vedl klub již delší dobu manažer Harry Redknapp, který převzal tým po odvolaném Juande Ramosovi. V té době se Tottenham krčil po 8 odehraných ligových zápasech s pouhými dvěma body na sestupové pozici. Pod vedením Harryho Redknappa však v oné sezoně dokráčel až na konečnou 7. pozici. V následující sezoně 2009/2010 dosáhli Spurs na konečné 4. místo v tabulce Premier League a zajistili si tak postup do předkola Ligy mistrů pro následující sezonu. Krom toho dokázal tento tým znovu postoupit do finále Ligového poháru, ve kterém se utkal s Manchesterem United. Po bezbrankové remíze v základní hrací době, musely o vítězi této trofeje rozhodnout až pokutovému kopy, ve kterých byli šťastnější hráči z Manchesteru.  V sezoně 2010/2011 přehrál Tottenham v předkole Ligy mistrů švýcarský celek Young Boys Bern po výsledcích 2:3 a 4:0, a postoupil tak do hlavní fáze této soutěže. V základní skupině Ligy mistrů se Tottenham utkal s německým Werderem Brémy, s nizozemským Twente a italským Interem Milán, posledním vítězem této soutěže. V 6 zápasech základní skupiny získali Spurs celkem 11 bodů a z prvního místa v tabulce postoupili do vyřazovací fáze. Tam je čekal souboj s italským AC Milán. Po výsledcích 0:1 a 0:0 slavil Tottenham postup do čtvrtfinále. Zde byl jeho soupeřem španělský gigant Real Madrid, na který již Tottenham nestačil a po výsledcích 4:0 a 0:1 byl ze soutěže vyřazen. Sezonu 2010/2011 mužstvo stále pod vedením Harryho Redknappa zakončilo na 5. místě.  V následující sezoně 2011/2012 se Tottenham probojoval do semifinále FA Cupu a domácí ligovou soutěž zakončil na 4. místě. Avšak díky celkovému triumfu v Lize mistrů jiného anglického klubu Chelsea FC, se Spurs do následujícího ročníku této soutěže neprobojovali. To nakonec vedlo až k odvolání manažera Harryho Redknappa, kterého na startu nové sezony 2012/2013 nahradil portugalský kouč André Villas-Boas.  Tomu se však na Redknappovi úspěchy nepovedlo navázat a mužstvo sezonu zakončilo na 5. pozici. A to především díky fenomenální sezoně waleského záložníka Garetha Balea, který získal ocenění pro nejlepšího hráče celé Premier League. Villas-Boas odstartoval i následující sezonu 2013/2014 jako manažer Spurs, ale po špatných výsledcích byl v prosinci roku 2013 odvolán a nahradil jej Angličan Tim Sherwood, který již dříve v klubu pracoval. Pod jeho vedením mužstvo Tottenhamu obsadilo v ligové tabulce celkově 6. pozici. Ovšem Tim Sherwood byl v červnu roku 2014 ze své pozice manažera odvolán a nahradil jej Argentinec Mauricio Pochettino, který dříve úspěšně vedl jiný tým anglické Premier League Southampton FC.  V sezoně 2014/15 si nový manažer Mauricio Pochettino připsal již jeden významný úspěch, a to když klub dovedl do finále Ligového poháru, ve kterém se Tottenham 1. března roku 2015 utkal s městským rivalem Chelsea FC. Zde Tottenham podlehl 2:0.  Na dobrých výsledcích posledních od příchodu Pochettina se projevuje především lepší sehranost celého mužstva a také lepší funkčnost herního systému nového manažera. Ten svou filozofii zakládá na tvrdém tréninku, vysokém presingu a neustálému tlaku na soupeře s cílem co nejrychleji získat zpět ztracený míč. Pochettino rovněž dává velký prostor mladým hráčům, kteří v klubu Spurs působí. Zejména pak odchovancům klubu, jako je Danny Rose či Harry Kane. Pochettino od příchodu do Spurs využívá rychlých krajních beků Rose a Walkera, kteří dobíhají až k území šestnáctky a zde centrují. Krajní záložníci následně zahušťují pokutové území. Pochettino tuto taktiku aplikoval již v Southamptonu, Tottenham mu ale poskytl hráče, díky kterým může plně využít potenciál taktiky. Tato taktika pomohla Tottenhamu ke kvalifikaci do Ligy mistrů pro sezonu 2016/17. V Lize mistrů následně Tottenham vypadl s Monakem, Leverkusenem a CSKA Moskva.", "section_level": 2}, {"title": "Historické názvy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska.", "content": "\"Aktuální k datu: 8. srpen 2019\"", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "Tottenham Hotspur FC (celým názvem: Tottenham Hotspur Football Club) je anglický fotbalový klub, který sídlí ve čtvrti Tottenham v severním Londýně. Založen byl v roce 1882 pod názvem Hotspur FC. Svůj současný název nese od roku 1884. Od sezóny 1992/93 působí v Premier League (nejvyšší soutěž v Anglii). Klub během své historie získal dvakrát anglický titul, osmkrát FA Cup, čtyřikrát ligový pohár, jednou Pohár vítězů pohárů a dvakrát Pohár UEFA.", "tgt_summary": "托定咸热刺足球会(英语:Tottenham Hotspur Football Club)简称热刺(英语:Spurs),是一家位于英格兰伦敦托特纳姆的足球俱乐部,目前于英格兰超级联赛比赛。球会主场为托定咸热刺球场。", "id": 1987399}
{"src_title": "Orson Scott Card", "tgt_title": "奥森·斯科特·卡德", "src_document": [{"title": "Technický přehled.", "content": "ICMP protokol definovaný v je součást sady protokolů internetu. ICMP zprávy se typicky generují při chybách v IP datagramech (specifikováno v ) nebo pro diagnostické a routovací účely.  Verze ICMP pro IPv4 je známá jako \"ICMPv4\". IPv6 používá obdobný protokol \"ICMPv6\".  ICMP zprávy se konstruují nad IP vrstvou; obvykle z IP datagramu, který ICMP reakci vyvolal. IP vrstva patřičnou ICMP zprávu zapouzdří novou IP hlavičkou (aby se ICMP zpráva dostala zpět k původnímu odesílateli) a obvyklým způsobem vzniklý datagram odešle.  Například každý stroj (jako třeba mezilehlé routery), který přeposílá IP datagram, musí v IP hlavičce dekrementovat políčko TTL („\"time to live\"“, „zbývající doba života“) o jedničku. Jestliže TTL klesne na 0 (a datagram není určen stroji provádějícímu dekrementaci), router přijatý paket zahodí a původnímu odesilateli datagramu pošle ICMP zprávu „\"Time to live exceeded in transit\"“ („během přenosu vypršela doba života“).  Každá ICMP zpráva je zapouzdřená přímo v jediném IP datagramu, a tak (jako u UDP) ICMP nezaručuje doručení.  Ačkoli ICMP zprávy jsou obsažené ve standardních IP datagramech, ICMP zprávy se zpracovávají odlišně od normálního zpracování protokolů nad IP. V mnoha případech je nutné prozkoumat obsah ICMP zprávy a doručit patřičnou chybovou zprávu aplikaci, která vyslala původní IP paket, který způsobil odeslání ICMP zprávy k původci.  Mnoho běžně používaných síťových diagnostických utilit je založeno na ICMP zprávách. Příkaz traceroute je implementován odesíláním UDP datagramů se speciálně nastavenou životností v TTL políčku IP hlavičky a očekáváním ICMP odezvy „\"Time to live exceeded in transit\"“ nebo „\"Destination unreachable\"“ („Cíl nedosažitelný“). Příbuzná utilita ping je implementována použitím ICMP zpráv „Echo Request“ a „Echo Reply“.", "section_level": 1}, {"title": "Nejpoužívanější ICMP datagramy.", "content": "Ostatní datagramy jsou používány spíše vzácně, někdy je používání ICMP znemožněno špatným nastavením firewallu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Orson Scott Card (* 24. srpna 1951, Richland, Washington) je jeden z nejznámějších amerických spisovatelů. Jeho nejznámější díla patří do žánrů science fiction a fantasy. Klasikou v těchto žánrech se stal jeho román \"Enderova hra\".", "tgt_summary": "欧森·史考特·卡德(Orson Scott Card,1951年8月24日-),美国作家、评论家、公众演说家、散文作家、专栏作家和政治家。卡德以多种风格和题材进行写作,而最初以其科幻小说而闻名。他的小说《安德的游戏》(1985年)和其续集《死者代言人》(1986年)双双获得了雨果奖和星云奖,也让卡德成为唯一一位连续两年包揽两座美国科幻最高奖的作家。他同时作为摩门教拥护者并且是终身执业成员,以及作为反对同性恋及同性婚姻的政论家而知名。", "id": 233331}
{"src_title": "Kanárské ostrovy", "tgt_title": "加那利群岛", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První obyvatelé přišli na Kanárské ostrovy ze severní Afriky pravděpodobně okolo roku 3 000 před n. l. Ve 2. století před n. l. přišli na ostrovy Guančové, rovněž ze severní Afriky. Guančové žili převážně usedle v malých vesnicích, používali kamenné nástroje a věnovali se jednoduchému zemědělství. Jejich jazyk je doložen jen fragmentárně v podobě několika vět a jednotlivých slov včetně základních číslovek. I z těchto zbytků je však zřejmé, že jazyk patřil do berberské skupiny afroasijské jazykové rodiny. Guančové měli světlejší pleť a žili na úrovni mladší doby kamenné. Nepoužívali lodě, takže populace jednotlivých ostrovů byly od sebe izolované.  Kanárské ostrovy byly ve starověku známé díky řeckým a římským mořeplavcům. Antický geograf Klaudios Ptolemaios, žijící v egyptské Alexandrii, je v roce 150 n. l. uvádí na své mapě. V následujících stoletích se však na ostrovy „zapomnělo“. V roce 1312 je znovuobjevil Janovan Lanzarotto Malocello. V průběhu 14. století na Kanárské ostrovy dopluli Italové, Portugalci a Katalánci. Na počátku 15. století dobyl ostrov El Hierro francouzský mořeplavec Jean de Béthencourt pro Kastilskou korunu. V té době žilo na ostrovech okolo 35 000 Guančů. Žili především na ostrovech Gran Canaria a Tenerife (30 000), La Palma (4 000) a El Hierro (1 000). Na zbylých hlavních ostrovech žilo jen pár stovek obyvatel. V roce 1479 získali ostrovy na základě smlouvy s Portugalskem Španělé, a to výměnou za Azorské ostrovy, Kapverdy a Madeiru. Následoval boj s Guanči, ve kterém španělská přesila zvítězila, takže v roce 1495 byly ostrovy plně pod španělskou správou. Město Santa Cruz de Tenerife se stalo důležitým přístavem pro plachetní lodě plující do Nového světa. Již v polovině 16. století italský historik Girolamo Benzoni zjistil, že původní obyvatelé ostrovů Guančové zde již nežili. Buď byli prodáni do otroctví nebo se asimilovali.  V 16. století došlo k nárůstu počtu obyvatel, kteří se usazovali zejména na ostrovech Gran Canaria a Tenerife. Hlavním zdrojem obživy obyvatel se staly produkce a vývoz cukru. Rozsáhlé plantáže cukrové třtiny však vznikaly na místě původního lesa, což způsobilo narušení ekosystému ostrovů a erozi půdy. V průběhu 16. a 17. století docházelo k častým útokům na ostrovy ze strany pirátů a otrokářů z Evropy i severozápadního pobřeží Afriky. Na ostrovech bylo v té době vystavěno několik obranných hradů a tvrzí. Poslední pokus o dobytí Kanárských ostrovů proběhl na konci 18. století ze strany britského viceadmirála Horatia Nelsona.  Levnější výroba cukru ve španělském zámoří a v oblasti Karibiku způsobila úpadek tohoto odvětví na Kanárských ostrovech. V průběhu 17. století bylo cukrovarnictví jako nejdůležitější hospodářské odvětví nahrazeno vinařstvím. Víno z Kanárských ostrovů mělo v Evropě značný ohlas. Ovšem již na samotném začátku 18. století způsobil velký válečný konflikt v Evropě, a to válka o španělské dědictví mezi evropskými mocnostmi po vymření španělské linie Habsburků, která probíhala v letech 1701-1714, velké problémy pro ekonomiku Kanárských ostrovů včetně produkce a vývozu vína. Ke konci 18. století došlo pak ke snížení výnosů z prodeje vína v důsledku vzniku silné konkurence na portugalské Madeiře a na jihu pevninského Španělska. V té době začaly vývozy košenily, což je přírodní barvivo získané z hmyzu, které je využíváno v potravinářském průmyslu. Toto zboží se exportuje dodnes. Ve druhé polovině 19. století a v průběhu 20. století byly založeny rozsáhlé banánové plantáže a tím se stal významný vývoz banánů.  V průběhu 19. století docházelo k soupeření mezi největšími ostrovy Tenerife a Gran Canaria. To skončilo až rozdělením Kanárských ostrovů na dvě provincie, a sice západní provincii, kterou tvoří Tenerife, La Palma, La Gomera a El Hierro, a východní provincii, tvořenou ostrovy Gran Canaria, Fuerteventura a Lanzarote.  V roce 1936 převzal moc nad souostrovím Francisco Franco, který sem byl po svém sesazení jako vrchní velitel španělské armády poslán vládou druhé španělské republiky jako vojenský velitel (kapitán-generál). Ve stejném roce započal Franco z obou velkých ostrovů Tenerife a Gran Canaria občanskou válku, která skončila jeho vítězstvím a nastolením frankistického režimu v celém Španělsku. Následné vyloučení Španělska z řady mezinárodních institucí způsobilo na Kanárských ostrovech v polovině 20. století hospodářskou krizi a rozsáhlou emigraci do Latinské Ameriky. Sedm let po Frankově smrti, v roce 1982, získaly Kanárské ostrovy autonomii v oblastech vzdělávání, zdravotnictví a dopravy. V současné době je hlavním hospodářským odvětvím Kanárských ostrovů turistický ruch, který se na větších ostrovech podílí na tvorbě HDP až ve výši 80%. Na menších ostrovech jsou důležitými ekonomickými odvětvími doposud zemědělství a rybolov.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Největším a nejlidnatějším ostrovem Kanárských ostrovů je Tenerife. Fuerteventura je druhá největší rozlohou, Gran Canaria druhá v počtu obyvatel (celkově ale až třetí ze všech španělských ostrovů po Mallorce). Kanárské ostrovy jsou převážně hornaté, zvláště se to týká západně položených ostrovů - Gran Canaria, Tenerife, La Gomera, La Palma a El Hierro. Pohoří, horské oblasti sopečného původu a vulkány obvykle zaujímají většinu ostrova. Rozkládají se v centrální části ostrovů, ve vnitrozemí. Pico de Teide na Tenerife je s 3 718 m nejvyšší horou Španělska. Fuerteventura a Lanzarote jsou spíše kopcovité či tvořené místy vrchovinami. Nejvyšší bod Fuerteventury má 807 m, Lanzarote 670 m.  Na Kanárských ostrovech se nachází čtyři z patnácti španělských národních parků. K více známým náleží Národní park Teide s nejvyšší španělskou horou Pico de Teide a kráterem \"Las Caňadas\" a Národní park Timanfaya na ostrově Lanzarote s takřka martickou krajinou způsobenou výbuchy vulkánů v 18. a 19. st. K dalším dvěma parkům náleží vzácné původní vavřínové lesy na La Gomeře a oblast kaldery Caldera de Taburiente na ostrově La Palma.  Flóra je na ostrovech velmi pestrá, nechybí zde sopečná krajina, palmové oázy ani písečné duny. Na plážích bývá kromě klasického světlého písku i písek černý. Z 1 800 rostlinných druhů vyskytujících se na ostrovech je více než polovina původních. Ze stromů jsou pro Kanárské ostrovy charakteristické borovice kanárská, datlovník kanárský, jalovec cedrovitý. Na severních svazích ostrovů Tenerife, La Gomera, La Palma a Gran Canaria se nacházejí vlhké lesy a lesnatá území - tzv. fayal-brezal a laurisilva. K velmi neobvyklým stromům náleží dračinec. Z rostlin např. pryšec balzámodárný, cesmína kanárská, smil bavlníkový nebo asydamie širokolistá.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Kanárské ostrovy se administrativně člení na 2 provincie: Las Palmas a Santa Cruz de Tenerife. Metropolí regionu jsou střídavě města Santa Cruz de Tenerife a Las Palmas de Gran Canaria (v každém legislativním období sídlí v jednom z měst předseda autonomní vlády a ve druhém vicepremiér; v následujícím období si sídla vymění). Každý ze sedmi hlavních ostrovů spravuje vlastní rada nazývaná \"cabildo insular\" a tvoří samostatnou statistickou jednotku.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomika Kanárských ostrovů je založena především na turistickém ruchu, pěstují se zde také banány, vinná réva a tabák. Ročně ostrovy navštíví 10 milionů turistů.", "section_level": 1}, {"title": "Gastronomie.", "content": "Základem kuchyně jsou ryby, kukuřice a banány. Mezi druhy ryb patří sapín, kanín, mořský okoun, bílá pražma a očnatec.", "section_level": 1}, {"title": "Víno.", "content": "Stovky let na Kanárských ostrovech vyráběné víno bylo velmi oblíbené u vyšší třídy Evropanů, avšak v roce 1700 bylo nahrazeno víny z Francie a Portugalska. Dnes se vyrábí tradiční sladké víno \"Malvaz\" na ostrově Lanzarote v sopečných oblastech. Existuje deset původních označení pro vína na ostrově: Abona, El Hierro, Lanzarote, La Palma, Tacoronte-Acentejo a další.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kanárské ostrovy (španělsky \"Canarias\" nebo \"Islas Canarias\") jsou autonomní společenství Španělska. Je to souostroví sedmi hlavních ostrovů a několika dalších menších ostrůvků sopečného původu v severním Atlantiku, přibližně 100 km západně od pobřeží Maroka a Západní Sahary. Náleží do geografické oblasti Makaronézie (\"Macoronesia\"), spolu s Kapverdami, Madeirou a Azorskými ostrovy. Název souostroví je odvozen z latinského označení pro psa: \"„canis“\", protože tyto ostrovy byly podle legendy hlídány obrovskými psy.", "tgt_summary": "加那利群岛(,亦称)是一个西班牙的群岛及西班牙位置最南的自治区,位于大西洋中,在摩洛哥以西100公里处。该群岛也是欧盟特别领域中的外延地区之一。加那利群岛也是西班牙政府认可的八个具有“历史国家”地位的地区之一。如同西班牙另外两个位于非洲大陆的自治市休达和梅利利亚一样,加那利群岛也位于非洲板块上。", "id": 2677269}
{"src_title": "Ottorino Respighi", "tgt_title": "奥托里诺·雷斯庇基", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Respigiho otec, hudební učitel, naučil svého syna hře na housle a klavír. Ottorino pokračoval ve studiu hry na housle u Frederica Sarti na hudebním lyceu v Bologni. Také studoval skladbu u Guseppa Martuciho a hudebního historika Luigi Torchiho. V Petrohradě působil jako první houslista operního orchestru a tamtéž krátce studoval skladbu u Nikolaje Rimského-Korsakova. Kompoziční zkušenosti získané v Rusku výrazně ovlivnily jeho tvorbu. V Berlíně studoval hru na housle a skladbu u Maxe Brucha a podnikl několik cest do New Yorku. V pozdějších letech se stal profesorem skladby na Konzervatoři svaté Cecílie v Římě, kde působil až do své smrti, a na krátkou dobu se stal i jejím ředitelem (1924 - 1926).  Respighi byl také muzikolog hluboce oddaný studiu italské hudby 16. až 17. století a zasloužil se o publikování a provedení skladeb Claudia Monteverdiho (transkripci Orfea provedl v milánské La Scale v roce 1935), Antonia Vivaldiho a kantátu Didone Benedetta Marcella. Ve svých skladbách kombinuje hudební romantismus 19. století s předklasickými hudebními formami renesance a baroka. Pro svoje zaměření na starou hudbu je považován za typického představitele neoklasicismu, přesněji neorenesance a neobaroka. Transkriboval také gregoriánský chorál.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Mezi nejznámější skladby patří tři symfonické básně souhrnně zvané \"Římská trilogie\", které se řadí mezi klasický orchestrální repertoár. Cyklus tří suit nazvaný \"Staré zpěvy a tance\" vznikaly v letech 1917 až 1932 je brilantní ukázkou orchestrální transkripce renesančních a raně barokních hudebních motivů původně psaných pro loutnu. V roce 1927 provedl skladatel cyklus pod názvem \"Gli Ucelli\" (Ptáci), založený na barokních skladbách imitujících ptačí zpěv. V témže roce složil hold svému krajanovi malíři Sandru Botticellimu skladbou pro komorní orchestr \"Trittico Botticelliano\" (Botticelliho triptych) v němž hudební formou ztvárňuje malířovy obrazy. \"Concerto Gregoriano\" (1921), \"Vetrate di chiesa\" (Chrámová okna, 1927) a \"Metamorphoseon modi XII\" (1930) jsou příkladem znovuoživení harmonických struktur církevní tóniny.  Jeho operní tvorba nedosáhla takového věhlasu jako orchestrální hudba, ačkoliv to byla právě opera \"Semiramis\", kterou si zasloužil uznání u italského publika.  Respigiho žačka a později manželka Elsa Olivieri-Sangiacomo Respighi (1894 – 1996), pěvkyně a skladatelka, uvedla na jeviště baletní podobu Starých zpěvů a tanců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ottorino Respighi (9. července 1879 Bologna – 18. dubna 1936 Řím) byl italský skladatel a muzikolog, představitel hudebního neoklasicismu. Mezi jeho nejznámější díla patří cyklus symfonických básní nazývaný \"Římská trilogie\" a tři orchestrální suity souhrnně nazvané \"Staré zpěvy a tance\".", "tgt_summary": "奥托里诺·雷斯庇基(,1879年-7月9日-1936年-4月18日)意大利作曲家,作品融合了印象派和新古典主义风格,对16-18世纪的音乐有深入独特的研究。", "id": 2585356}
{"src_title": "Jekatěrinburg", "tgt_title": "葉卡捷琳堡", "src_document": [{"title": "Symbolika.", "content": "Současný znak Jekatěrinburgu byl schválen místní městskou radou roku 1998 a částečně vychází z nejstaršího znaku, schváleného v roce 1783.  Jádro je tvořeno heraldickým štítem, rozděleným vodorovně na dvě poloviny – smaragdově zelenou (historická barva Uralu) a zlatou. Rozdělení na dvě barvy symbolizuje hranici mezi Evropou a Asií. Vrchní (zelená) část svým tvarem evokuje pevnost, kterou byl Jekatěrinburg v prvních letech své existence. V tomto zeleném poli jsou zobrazeny rudný důl (rumpál) a tavicí pec s červeným ohněm, symboly převzaté z nejstaršího znaku z roku 1793, které připomínají význam hornictví a metalurgie v regionu. Modré vlnky ve spodní části představují řeku Iseť. Štít drží medvěd, symbolizující evropskou část Ruska, a sobol, symbolizující Sibiř. Zvířata mají vyplazené jazyky a vyceněné zuby, neboť chrání město. Zlatá stuha pod nimi a pod štítem vyjadřuje význam Jekatěrinburgu jako jednoho z důležitých center Ruska. Uprostřed je stuha ozdobena drúzovým krystalem, symbolizujícím nerostné bohatství Uralu. V roce 2008 byl ještě znak doplněn o hradební korunu s pěti zuby.  Vlajka Jekatěrinburgu vychází ze symboliky znaku. Poměr stran je 2:3, podklad je tvořen třemi vodorovnými pruhy žluté (1/4), smaragdově zelené (1/2) a modré barvy (1/4). V zeleném poli jsou zobrazeny objekty z městského znaku, rudný důl a tavicí pec.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před ruskou kolonizací.", "content": "Údolí řeky Iseť bylo osídleno odpradávna, neboť představovalo snadnou trasu přes Ural dále na Sibiř. Až do příchodu Rusů zde však nikdy nebyla žádná města.  Nejstarší objevená sídliště na území Jekatěrinburgu spadají do 8.–7. tisíciletí př. n. l. Jedná se především o archeologické naleziště \"Palkinské kamenné stany\" na břehu řeky Iseť. Na místě neolitického sídliště \"Iseťské pravobřeží I\" (6. až 5. tisíciletí př. n. l.) byly objeveny dílny na zpracování kamene: brusné desky, kovadliny, rozpracované i dokončené zbraně. Od 2. tis. př. n. l. zde žili metalurgové, kteří využívali místní přírodní bohatství a dovedli tavit měď. Nalezeny tak byly figurky ptáků, zvířat, lidí, hroty střel, předměty denní potřeby. O něco později se místní naučili pracovat i se železem.", "section_level": 2}, {"title": "Příchod Rusů a založení města.", "content": "Před ruskou kolonizací Uralu bylo území Jekatěrinburgu po staletí ovládáno Baškiry, byť stálé osídlení zde nebylo. V okolí bylo pouze roztroušeno několik turkických a ugrofinských kmenů. K Ruskému carství byly tyto oblasti připojeny v polovině 17. století. Ještě na konci tohoto století zde vzniklo několik ruských osad. Významnější rozvoj však nastal až na počátku 18. století, kdy na území dnešního města vzniklo několik menších železáren, využívajících nerostné bohatství Uralu.  Car Petr I. nebyl ovšem spokojen s výkonem uralských státních železáren. Z iniciativy Vasilije Nikitiče Tatiščeva bylo proto přijato rozhodnutí o zbudování nového velkého závodu, využívajícího sílu řeky Iseť. Výstavba proběhla mezi lety 1721–1723 pod vedením ruského vojenského inženýra německého původu Georga Wilhelma de Hennina, který také navrhl pojmenovat železárnu po carově manželce Kateřině I. Ruské. Pro potřeby železárny byla na řece vybudována Městská nádrž. Na ochranu před případnými útoky původního obyvatelstva vznikla okolo závodu pevnost. 18. listopadu 1723 byly poprvé spuštěny buchary nové \"Jekatěrinburské státní železárny\" a právě tento den je považován za datum založení města.", "section_level": 2}, {"title": "18. století.", "content": "Jekatěrinburg se začal rozvíjet jako moderní průmyslové srdce rozsáhlého hornického kraje, rozkládajícího se na obou stranách uralského hřbetu. Záhy následovaly \"Iseťská státní železárna cesarevny Anny\" a \"Hornouktusská státní železárna cesarevny Alžběty\" (1726). Téhož roku vznikla i \"Jekatěrinburská mincovna\" (v 18. a 19. stol. největší výrobce měděných mincí v Rusku). Jekatěrinburská brusírna zpracovávala od roku 1738 uralské drahé kamení, její výrobky zdobí interiéry předních paláců Petrohradu a Carského Sela, např. Zimní palác. V roce 1748 byl nedaleko Jekatěrinburgu otevřen první zlatý důl v Rusku. V polovině 18. století se zde vyráběly prakticky všechny myslitelné průmyslové výrobky. Ve 2. polovině století se začal rozvíjet také potravinářský, kožedělný či mydlářský průmysl.  Obyvatelstvo nového města bylo zpočátku tvořeno především vysídlenci z centrálního Ruska, z velké části se jednalo o pronásledované starověrce. Životní podmínky v prvních letech byly natolik tvrdé, že docházelo nejenom k útěkům nevolníků, ale i vojáků vykonávajících dozor.  Během Pugačovova povstání (1773–1775) se stal Jekatěrinburg důležitou protipovstaleckou baštou. Místní vojenská posádka provedla nejedno úspěšné tažení proti Pugačovovým přívržencům a úspěšně zabránila pokusu o obležení samotného města.  Administrativní reforma Kateřiny II. Veliké zrušila Sibiřskou gubernii, a Jekatěrinburg tak byl roku 1781 přičleněn k Permskému místodržitelství (od roku 1796 Permská gubernie), ačkoliv byl velmi dlouho lidnatější, průmyslově i obchodně významnější než Perm. Zároveň mu byl také udělen status města. Velmi důležitým impulzem pro rozvoj bylo přivedení Sibiřského traktu do města (1783). Jekatěrinburg se tímto stal důležitým dopravním uzlem a tržištěm.", "section_level": 2}, {"title": "19. století.", "content": "Počátek 19. století se ve městě nesl v duchu zlaté horečky. Jen roku 1824 pracovalo v tzv. Jekatěrinburském zlatém údolí 85 zlatých dolů a známo bylo dalších 23 ložisek. Velký podíl na těžbě a zpracování zlata na Uralu i na západní Sibiři měli právě jekatěrinburgští kupci, kteří ostatně v této době kontrolovali velkou část ruského obchodu s cennými kovy a drahými kameny. Vedle zlata se zde těžily a zpracovávaly také smaragdy, safíry, akvamaríny či diamanty. Aby bylo zajištěno plynutí výnosů z těžby do státní pokladny, v letech 1807–1867 měl Jekatěrinburg jako jediný v Rusku status \"hornického města\", podléhal tedy přímo tzv. báňskému veliteli, ministru financí a carovi. V praxi to znamenalo velmi přísný vojenský režim, proti kterému vystupovali především místní kupci.  Po zrušení nevolnictví (1861) a zrušení statusu hornického města se začala více rozvíjet doprava, potravinářství, lehký průmysl a bankovnictví.  Roku 1878 byla přes Ural položena první železnice, která propojila Jekatěrinburg s guberniální Permí. V roce 1888 byla dokončena trať Jekatěrinburg – Ťumeň a roku 1897 bylo město napojeno na Transsibiřskou magistrálu. Železnice přinesla další impuls k rozvoji průmyslu. Roku 1904 žilo v Jekatěrinburgu přes 50 tisíc lidí a jenom v samotném městě bylo v provozu 49 velkých průmyslových podniků a přes 300 malých řemeslných dílen.", "section_level": 2}, {"title": "Revoluce a českoslovenští legionáři.", "content": "Na přelomu 19. a 20. století bylo ve městě velmi silné dělnické hnutí. Roku 1905 se zde pod vedením Jakova Sverdlova konala velká brutálně potlačená manifestace. 8. listopadu 1917 převzali bolševici bez boje moc a v lednu 1918 vyhlásili Jekatěrinburskou gubernii. 30. dubna téhož roku byl do města přivezen car Mikuláš II. se svou rodinou a několika sloužícími. Umístěni byli v bývalém domě inženýra Ipaťjeva. V červenci 1918 ovšem již k městu postupovaly bělogvardějské oddíly a také českoslovenští legionáři, Uralský oblastní sovět proto rozhodl o popravě carské rodiny (vykonána v noci z 16. na 17. července 1918).  Jekatěrinburgští komunisté se obávali o ztrátu moci nad městem oprávněně. Již 24. července 1918 stály před Jekatěrinburgem části 2. a 3. pluku a 3. úderná rota československých legionářů pod velením plukovníka Vojcechovského. 25. července 1918 v časných ranních hodinách vyrazili Čechoslováci do útoku. Téhož dne po poledni byl Jekatěrinburg dobyt, a legionářům se tak otevřela cesta na Perm. Ta se ovšem zkomplikovala, neboť bolševici podnikali v srpnu 1918 na Jekatěrinburg četné útoky a za městem tak probíhaly prudké boje, které přinesly mnoho obětí (viz pomník československým legionářům).  Legionáři setrvali ve městě přibližně rok. Během této doby se stal Jekatěrinburg důležitým centrem československých vojsk na Rusi. Vojáci sem nejenom jezdili odpočívat a léčit se do československých nemocnic, ale sídlilo zde i velitelství Sibiřské armády generála Radoly Gajdy, československý generální konzulát a pobočka Československé národní rady. V létě 1919 legionáři odešli a 14. července 1919 definitivně obsadili město bolševici.", "section_level": 2}, {"title": "Sverdlovsk.", "content": "Komunisté se rozhodli učinit Jekatěrinburg hlavním městem Uralu. Roku 1920 zde byla na základě Leninova dekretu zřízena Uralská univerzita, od roku 1923 se stal centrem ohromné Uralské oblasti (od roku 1934 už jen Sverdlovské oblasti). Jekatěrinburská městská rada přijala roku 1924 rozhodnutí o přejmenování města na Sverdlovsk podle zemřelého ruského revolucionáře Jakova Sverdlova, který ve městě v předrevolučním období působil. V této době se také stal Sverdlovsk nejlidnatějším městem Uralu, kterým zůstal dodnes. Roku 1929 byla zprovozněna tramvajová doprava, trolejbusy slouží od roku 1943.  Ve 30. letech byly realizovány gigantické stalinské industrializační projekty. V tomto období se počet obyvatel prakticky ztrojnásobil a Sverdlovsk tak byl jedním z nejrychleji rostoucích měst v Sovětském svazu. Na konci 30. let zde fungovalo 140 průmyslových podniků, 25 vědecko-výzkumných institucí a 12 vysokých škol.  Během druhé světové války sehrál Sverdlovsk významnou roli při zajištění obrany země. Na frontu z něj odešlo přes 100 tisíc obyvatel, z nichž se více než 40 tisíc nevrátilo. Vzhledem k poloze bezpečně hluboko v týlu sem byla evakuována celá řada podniků ze západního Ruska a z Ukrajiny, ale i vysokých škol, galerií, muzeí a divadel (např. MGU, Ermitáž, MCHAT), vědců, spisovatelů a hudebních skladatelů (např. T. N. Chrennikov, A. I. Chačaturjan, R. M. Glier či D. M. Kabalevskij). Uralský závod těžkého strojírenství vyrobil 13,7 tisíc obrněných koreb pro různé bojové stroje, 7,1 tisíc věží těžkého tanku KV-1, přes 5 tisíc samohybných děl (především SU-122 a SU-85) a 731 tanků T-34; Uralský závod dopravního strojírenství vyráběl tanky T-60 a komponenty pro samohybná děla, z Voroněže evakuovaný Závod kominterny dodal 1711 raketometů Kaťuša, Uralský závod turbín vyrobil motory pro čtvrtinu tehdy vyrobených sovětských tanků. Objem průmyslové výroby v Sverdlovsku vyrostl během války až na sedminásobek, prudce také vzrostl počet obyvatel.  Po válce pokračovala rychlá výstavba průmyslových podniků a s tím související masová bytová výstavba. Poblíž města byl vybudován vojenský komplex, v němž byly vyráběny biologické zbraně na bázi antraxu. V roce 1979 zde došlo k úniku infekčního agens (Sverdlovský incident), které pak vítr zanesl nad město. Výsledkem bylo úmrtí kolem stovky obyvatel města.  1. května 1960 zde došlo k aféře U-2, kdy bylo nad Jekatěrinburgem sestřeleno americké špionážní letadlo.  Mezi lety 1976-1985 zde působil jako stranický tajemník budoucí ruský prezident Boris Jelcin, který měl podíl na zbourání Ipaťjevova domu roku 1977. Při pokusu o převrat v roce 1991 byl Sverdlovsk jakožto domovské město prezidenta Jelcina vybrán za rezervní hlavní město pro Rusko v případě, že by se Moskva stala příliš nebezpečná pro vládu.  4. září 1991 odhlasovala městská rada návrat k historickému názvu města Jekatěrinburg. V témže roce bylo zprovozněno metro.", "section_level": 2}, {"title": "Postsovětské období.", "content": "Přechod k tržní ekonomice byl pro Jekatěrinburg velmi bolestivý, reformy zasáhly zejména průmyslové giganty. Město také trpělo velkou kriminalitou, výjimkou nebyly ani přestřelky gangů v ulicích.  Po roce 2000 se začala hospodářská situace lepšit, rozvíjel se zejména sektor služeb, a město tak ztratilo svůj čistě průmyslový charakter. Roku 2009 se zde konaly summity ŠOS a BRICS. Město je jedním z pořadatelů mistrovství světa ve fotbale v roce 2018.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie a podnebí.", "content": "Jekatěrinburg se nachází na východním podhůří středního Uralu v nadmořské výšce cca 270 m n. m., 1667 km východně od Moskvy. Povrch města přechází od pahorkatiny k rovině. Hory zde nejsou vysoké, jedná se o jedno z nejnižších míst Uralu (proto bylo toto místo odedávna důležitou trasou). Zdejší pohoří se formovalo již v období hercynského vrásnění před asi 300 miliony let, sklony kopců jsou proto mírné. Vlivem eroze vznikla v okolí celá řada žulových skalních měst, např. Čertovo hradiště.  Nejvýznamnějším vodním tokem v Jekatěrinburgu je řeka Iseť, přítok Tobolu. Na území města je její tok zpomalen třemi vodními nádržemi: Hornoiseťskou, Městskou, a Dolnoiseťskou. Dále se zde do Isetě vlévají říčky Patrušicha (v místě Dolnoiseťské nádrže) a Rešjotka (poblíž železničního nádraží). Na severním okraji města protéká řeka Pyšma, která se vlévá do Tury. Nacházejí se zde také jezera Šartaš a Malý Šartaš, Šuvakiš, Zdochňa, Čusovoje a Pesčanoje. K zásobování pitnou vodou slouží především Volčichinská nádrž na řece Čusovaja na západním okraji města.  Klima Jekatěrinburgu je mírně kontinentální. Charakteristické jsou prudké změny počasí a jasně vymezená roční období. Ačkoliv Ural není příliš vysoký, přece zadržuje vzdušné proudy z evropské části Ruska. V důsledku toho nic nebrání tomu, aby na střední Ural proudily masy arktického vzduchu a ochlazeného vzduchu ze Západosibiřské roviny. Zároveň sem mohou velmi rychle pronikat teplé proudy z Kaspické nížiny a středoasijských pouští. V zimě se tak můžeme v Jekatěrinburgu setkat se silným mrazem i s dešti, v létě nejsou výjimkou teploty přes 35 °C i ranní mrazíky.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Jekatěrinburg se dělí na 7 rajónů (městských částí): Jekatěrinburg a 18 přilehlých obcí zároveň vytváří samostatnou oblast (město oblastního významu).", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Jekatěrinburg je 4. nejlidnatějším městem v Rusku a největším městem na Urale (2017). Hranici jednoho milionu obyvatel překročil v roce 1967, hranici 1,5 milionu v dubnu 2017.  Městská populace na počátku 21. století strmě rostla zejména díky migraci. Na ní se roku 2015 podíleli především obyvatelé Sverdlovské oblasti (54,1 %), migranti ze zahraničí (27,7 %) a příchozí z jiných ruských regionů (18,2 %). Téhož roku se zde narodilo 23 168 lidí a zemřelo 16 419, byl tedy zaznamenán přirozený přírůstek obyvatel.  Podle sčítání lidu roku 2010 žilo v Jekatěrinburgu více než sto různých národností. Z nich nejpočetnější jsou: Rusové (89,04 %), Tataři (3,72 %), Ukrajinci (1,03 %), Baškirové (0,96 %), Marijci (0,52 %), Azerové (0,51 %), Tádžikové (0,47 %), Arméni (0,42 %), Židé (0,35 %) a Uzbekové (0,33 %). K české národnosti se přihlásilo 5 lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Nejvíce věřících se v Jekatěrinburgu hlásí k pravoslaví. Dále se ve městě nachází 4 mešity (2017), chrám arménské apoštolské církve, katolické církve, metodistické církve a synagoga.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Roku 2015 činil hrubý produkt Jekatěrinburgu asi 330 miliard korun, čímž představoval 3. hospodářsky nejvýkonnější město v Rusku (po Moskvě a Petrohradu). V přepočtu na obyvatele skončil na 18. místě v zemi s 229 tisíci korun/os. Ačkoliv bylo město tradičně silně orientováno na výrobu, na počátku 21. se úspěšně podařilo ekonomiku více diverzifikovat a rozvinout sektor služeb (finance a bankovnictví, doprava a logistika, obchod, turismus aj.).  Ze 197 velkých a středních výrobních podniků roku 2015 představovala 20,9 % metalurgie a zpracování kovů, 13,3 % potravinářství, 9,2 % elektrotechnika, 8,4 % výroba dopravních prostředků, 6,4 % výroba strojů a zařízení a 5,5 % chemický průmysl. Mezi největší podniky patří \"MRSK Urala\" (energetika), \"Enel Rossija\" (energetika), \"Stalepromyšlennaja kompanija\" (válcovny kovů), \"Russkaja mědnaja kompanija\" (výroba a zpracování mědi), \"Kalina\" (kosmetika a parfémy), \"NLMK-Sort\" (metalurgie), \"VIZ-Stal\" (metalurgie), \"Gruppa Sinara\" (kolejová vozidla), \"Uralelektrotjažmaš\" (transformátory, reaktory aj.), \"Uralský závod těžkého strojírenství\" (zařízení pro metalurgii a těžařství), \"Uraltransmaš\" (těžká vojenská technika a tramvaje).", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Nejvyužívanějším prostředkem městské hromadné dopravy v Jekatěrinburgu je tramvaj. První linka byla zprovozněna v roce 1929, roku 2016 bylo ve městě 30 linek na 185,5 km tratí. Vozový park v tomto roce čítal 459 jednotek, z toho nejčastěji československé Tatry T3 a T6B5. Roku 2020 by měla být otevřena meziměstská rychlodrážní tramvaj do Věrchné Pyšmy.  Od roku 1991 je v provozu také jekatěrinburské metro. Dlouhé je 12,7 km a v provozu je 9 stanic na jediné lince. Plánuje se rozšíření o druhou linku, výstavbu ovšem dlouhodobě provází problém s financováním.  Kolejovou dopravu doplňuje 93 autobusových a 19 trolejbusových linek (od r. 1943), soukromé maršrutky a vlaky.  Jekatěrinburg je díky své strategické poloze třetím největším dopravním uzlem Ruska. Potkávají se zde 4 federální dálnice: M5 Ural vedoucí do Moskvy, R242 do Permi, R351 do Ťumeně a R354 do Kurganu. Z jekatěrinburského železničního uzlu se rozbíhají koleje sedmi směry: do Permi, Ťumeně, Kazaně, Nižného Tagilu, Čeljabinsku, Kurganu a Tavdy. Městem prochází Transsibiřská magistrála. Nádraží Jekatěrinburg-Sortirovočnyj je největším seřaďovacím nádražím v zemi.  Zdejší letiště Kolcovo bylo roku 2016 sedmým nejvytíženějším v Rusku, pravidelné letecké spojení s Prahou zajišťují České aerolinie a místní Ural Airlines.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "V Jekatěrinburgu sídlí tyto sportovní týmy: Roku 2018 bude Jekatěrinburg jedním z hostitelských měst mistrovství světa ve fotbale.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jekatěrinburg (, v letech 1924–1991 Sverdlovsk) je město v Rusku, centrum Uralského federálního okruhu a Sverdlovské oblasti. Rozkládá se na severovýchodním podhůří Uralu na březích řeky Iseť. Jekatěrinburg je čtvrté největší město v Rusku. Bývá nazýván „třetím hlavním městem Ruska“, jelikož se řadí na třetí místo velikostí ekonomiky, kultury, dopravy a turismu. Je také významným administrativním, průmyslovým, vědeckým a vzdělávacím centrem. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "叶卡捷琳堡(),亦称凯瑟琳堡,曾称斯维尔德洛夫斯克(),位于乌拉尔山脉东麓,伊塞特河由西北向东南穿城而过。叶卡捷琳堡是俄罗斯乌拉尔联邦区中心城市、斯维尔德洛夫斯克州首府,2012年人口为 1,398,889,在俄罗斯各大城市中仅次于莫斯科、圣彼得堡和新西伯利亚。叶卡捷琳堡历来都是俄罗斯重要的交通枢纽、工业基地和科教中心,别称“乌拉尔之都”(),现亦为俄罗斯中央军区司令部所在地。", "id": 1750759}
{"src_title": "Pešita", "tgt_title": "別西大譯本", "src_document": [{"title": "Starý zákon.", "content": "Překlad Starého zákona vznikl pravděpodobně během 1. a 2. století po Kr. Nejedná se o překlad jednotný, pravděpodobně se na něm nezávisle podílelo více překladatelů, z nich někteří byli křesťané, jiní židé. Překlad vychází z hebrejštiny, někdy prosvítá znalost řecké Septuaginty. Ve 3. století již byla většina hotová – znalost Pešity se promítá do (pozdějšího) starosyrského překladu evangelií.  Starý zákon nemá žádnou návaznost na aramejské targúmy, naopak v případě targúmu ke knize Přísloví vychází targúm právě z Pešity.  Kromě kanonických knih obsahovala Pešita i větší množství apokryfů (všechny s výjimkou knihy Sírachovcovy přeloženy z řečtiny): 2. kniha Báruchova, 4. kniha Ezdrášova, 3. a 4. kniha Makabejská a také 6. část Flaviovy \"Židovské války\". Některé žaltáře obsahují i další žalmy.  Pešita má svůj specifický a samostatný systém dělení knih na kapitoly, dosvědčený již od 8. století.", "section_level": 1}, {"title": "Nový zákon.", "content": "Nový zákon Pešity neobsahuje několik knih, považovaných obvykle za kanonické; jsou to: 2. a 3. list Janův, 2. list Petrův, List Judův a Zjevení Janovo. Tyto knihy nejsou součástí kánonu syrských církví, které používají Pešitu. Chybí též následující pasáže: Mt 27,35b; Lk 22,17-18; J 7,53-8,11 (tj. perikopa o prostitutce, chybějící vůbec v byzantském typu textu Nového zákona), Sk 8,37; 15,34 a 28,29. Specifikem Pešity je i zvláštní pořadí listů: Katolické listy (tedy ty z nich, které Pešita obsahuje) se nacházejí před listy sv. Pavla.  Z jazykového hlediska se v případě Nového zákona nejedná o zvláštní, nový překlad, ale o revizi starosyrského překladu, která se snaží o přesnější shodu s řeckým originálem. Tato revize proběhla přibližně v 5. století a nestřetla se s žádným vážnějším odporem. Dělení textu na kapitoly pochází přibližně z 6. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pešita či Pešitta, východosyrskou výslovností Pešito (ܡܦܩܬܐ ܦܫܝܛܬܐ, \"mapaktá pešíttá\" („snadná, jednoduchá“)), je jeden ze starých syrských překladů Bible, pocházející z přibližně 9. století. Je dodnes používán jako standardní a oficiální překlad v syrsky hovořících (východních) církvích. Zvláštní název byl tomuto překladu dán kvůli jeho charakteru a pro odlišení od syrské hexaply a dalších syrských překladů.", "tgt_summary": "别西大译本(或译“伯西托译本”,ܦܫܝܛܬܐ) 意思是\"简单,通用,直译,标准\",有时被称为叙利亚的通俗译本)是叙利亚基督教使用的古老的标准圣经译本。", "id": 281864}
{"src_title": "Ruud van Nistelrooy", "tgt_title": "路德·范尼斯特鲁伊", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "V Nizozemsku.", "content": "Van Nistelrooy začal kariéru jako záložník v nizozemském druholigovém klubu FC Den Bosch, ale v roce 1997 se v klubu SC Heerenveen přeměnil na středního útočníka. Jeho trenér mu radil, aby se učil jak střílet góly od Dennise Bergkampa, který hrál za Ajax Amsterdam. Van Nistelrooy dojížděl několik kilometrů, jen aby viděl svého krajana naživo v akci. V roce 1998, v den jeho 22. narozenin ho získal za částku 4,2 milionů liber, která byla v té době rekordní přestupní částkou mezi dvěma nizozemskými kluby, PSV Eindhoven.  Van Nistelrooy v první sezóně vstřelil v desu PSV ve 34 zápasech 31 gólů, stal se nejlepším střelcem Eredivisie a byl zvolen nizozemským fotbalistou roku. V další sezóně nastřílel dalších 29 gólů a opět obsadil první místo v tabulce střelců Eredivisie, což neuniklo pozorovatelům z velkých klubů.", "section_level": 2}, {"title": "Manchester United.", "content": "Manchester United se pokoušel van Nistelrooye koupit již v roce 2000, ale ten si před mistrovstvím Evropy ošklivě poranil koleno. Nakonec ho Manchester United získal v dubnu 2001 za 19 milionů liber, rok po zlém poškození křížových vazů v koleně. Během své první sezóny v Manchester United vsítil v 32 zápasech 23 gólů a dokázal skórovat v osmi zápasech Premier League po sobě, což byl nový rekord. Dal také 10 gólů v Lize mistrů a byl zvolen nejlepším hráčem roku podle hráčské asociace.  V sezóně 2002/03 dal 25 gólů v lize a dalších 14 gólů přidal v Lize mistrů. V této sezóně se stal hlavní silou Manchesteru, který po roce získal od Arsenalu zpět mistrovský titul.  Další sezónu začal Ruud skvěle, když v prvních dvou zápasech dal 2 góly. Pak neproměnil penaltu v poslední minutě důležitého zápasu proti Arsenalu. Také dal za svůj klub jubilejní stý a stoprvní gól v únorovém zápase, ve kterém United porazili Everton v Goodison Parku 4:3.  Po sezóně byl van Nistelrooy vybrán do nizozemské reprezentace na Euro 2004 v Portugalsku. Dokázal dát gól v každém zapase ve skupině, což se povedlo už jen Milanu Barošovi.  Nistelrooy kvůli zranění zmeškal velkou část sezóny 2004/05, ale i tak dokázal v Lize mistrů skórovat 10krát a stal se tak druhým nejlepším střelcem historie této soutěže hned po Španělovi Raúlu Gonzálezovi.  Během léta 2005 se objevovaly spekulace o Nistelrooyově přestupu. Zajímal se o něj hlavně Real Madrid jako výměnu za Michaela Owena. Tyto spekulace popřel jak Manchester United, tak i hráč sám, když řekl, že by chtěl hrát za současný klub tak dlouho, jak jen bude moci.", "section_level": 2}, {"title": "Real Madrid.", "content": "Sezóna 2005/2006 nebyla pro Ruuda právě vydařená. Téměř celou jarní část ligy proseděl na lavičce a na mistrovství světa ve fotbale Nizozemsku také moc nepomohl. Proto se v létě rozhodl po letech z Manchesteru odejít a jako své další působiště si vybral Real Madrid.", "section_level": 2}, {"title": "Hamburger SV.", "content": "Dne 23. ledna 2010 podepsal Ruud van Nistelrooy smlouvu s německým celkem Hamburger SV do léta 2011. První gól vstřelil 13. února 2010 do sítě Stuttgartu.", "section_level": 2}, {"title": "Málaga CF.", "content": "V květnu 2011 podepsal smlouvu s Málagou, kde ho přijali jako hráče, který měl klub udržet v Primera División. Po sezóně v létě 2012 ukončil kariéru.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V A-týmu Nizozemska odehrál v letech 1998–2011 celkem 70 zápasů a nastřílel 35 gólů, což dělá průměr 0,5 gólu na zápas.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "V červnu 2013 byl společně s Joonasem Kolkkou, André Ooijerem a Boudewijnem Zendenem ustanoven ke stáži v mládežnické akademii klubu PSV Eindhoven.  Po skončení Mistrovství světa ve fotbale 2014 v Brazílii, kde Nizozemsko obsadilo bronzovou příčku, od „kormidla“ odešel Louis van Gaal do Manchesteru United a novým koučem \"Oranje\" se stal Guus Hiddink. Van Nistelrooy se stal jeho asistentem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ruud van Nistelrooy (celým jménem Rutgerus Johannes Martinus van Nistelrooij, * 1. července 1976, Oss, Severní Brabantsko, Nizozemsko) je bývalý nizozemský fotbalový útočník, jehož poslední klub byl španělský Málaga CF. V letech 1999 a 2000 získal ocenění nizozemský fotbalista roku. Pelé ho roku 2004 zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů. Ligové tituly získal v Nizozemsku s PSV Eindhoven (2×), v Anglii s Manchesterem United (1×) a ve Španělsku s Realem Madrid (2×). Ruud byl výjimečný útočník především při zakončování gólových šancí. Na svoji výšku 188 cm byl neobyčejně hbitý a šikovný, což bylo přičítáno jeho předchozímu gymnastickému tréninku.", "tgt_summary": "吕特赫鲁斯·约翰内斯·马丁努斯·“路德”·范尼斯特鲁伊(),1976年-7月1日),生于荷兰奥斯,已退役的荷兰足球运动员,世界足坛最佳荷兰巨星之一。FIFA 100成员。", "id": 959159}
{"src_title": "Abstraktní datový typ", "tgt_title": "抽象資料型別", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Datový typ je rozsah hodnot, které může proměnná tohoto datového typu přijmout, a množina operací (funkce, metody nebo procedury), které jsou pro tento datový typ specifikovány. \"+\" je například definován pro numerické typy, a v některých programovacích jazycích pro typ string (řetězec). \"-\" je naproti tomu zpravidla definován jen pro numerické typy dat. Množina operací je uvedena v interface. Abstraktní datový typ může mít odlišnou specifikaci. Ta se skládá z příznaků a sémantiky. Když vyřkneme matematickou definici, jedná se většinou o vztah mezi označením, zdroji a axiomy. Z toho plyne první způsob specifikace ADT - Matematicko-axiomatický. Další možností specifikace je Matematicko-algebraická, která se odlišuje pouze sémantikou. Po obsahové stránce budou operace popsány matematicky pomocí matic, vektorů, posloupností atd. Existují i jiné formy specifikace - přes deklaraci rozhraní v programovacím jazyku.  Krátká definice: Abstraktní datový typ je implementačně nezávislá specifikace struktury dat s operacemi povolenými na této struktuře.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "ADT byl představen v roce 1974 Barbarou Liskov a Stephenem Zilles. V roce 1977 jej John Guttag prostřednictvím asociace ACM srozumitelně vysvětlil široké veřejnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Základní ADT jsou například:", "section_level": 1}, {"title": "Oddělení rozhraní a implementace.", "content": "Při programování je ADT reprezentováno rozhraním, které skrývá vlastní implementaci. Klientského programátora, který ADT používá, zajímá jak objekt používat (jeho rozhraní), ale ne už vlastní implementace.  Robustnost ADT spočívá v tom, že implementace je skrytá a programátorovi jsou nabídnuty pouze ovládací prvky. Vlastní implementaci ale lze změnit.  Je rozdíl mezi abstraktním datovým typem a datovou strukturou použitou pro jeho implementaci. Například seznam jako ADT může být implementován jako pole, nebo jako spojový seznam. Seznam je ADT s definovanými operacemi (jako vložit_prvek, smazat_prvek atd.), ale spojový seznam je datová struktura, která používá ukazatele a může být použita k vytvoření seznamu jako ADT.", "section_level": 1}, {"title": "Zabudované ADT.", "content": "Protože některé abstraktní datové typy jsou velmi užitečné a běžně používané, některé programovací jazyky používají tyto ADT jako primitivní datové typy, které jsou přidány do jejich knihoven. Například v Perlu je možné pole považovat za implementaci seznamu, standardní knihovny C++ a Javy zase nabízejí implementaci seznamu, zásobníku, fronty a řetězců.", "section_level": 1}, {"title": "Abstraktní datová struktura.", "content": "Abstraktní datová struktura je způsob, jak efektivně uložit data tak, aby práce s nimi byla relativně snadná. Je to abstraktní skladiště pro data definovaná v rámci množiny operací a pro výpočetní složitosti při vykonávání těchto operací, bez ohledu na implementaci v konkrétní datové struktuře.  Výběr abstraktní datové struktury je rozhodující pro design účinných algoritmů a pro odhad jejich složitosti, zatímco výběr konkrétních datových struktur je důležitý pro účinnou implementaci těchto algoritmů.  Tento pojem je velmi blízký pojmu abstraktní datový typ, který se používá v teorii programovacích jazyků. Názvy mnoha abstraktních datových struktur (a abstraktních datových typů) odpovídají názvům konkrétních datových struktur.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti abstraktního datového typu.", "content": "Nejdůležitější vlastnosti abstraktního typu dat jsou:  Pokud je ADT programován objektově, jsou většinou tyto vlastnosti splněny.", "section_level": 1}, {"title": "Typy operací.", "content": "Na abstraktním datovém typu rozlišujeme tři druhy operací: konstruktor, selektor a modifikátor. Operace, která ze zadaných parametrů vytváří novou hodnotu abstraktního datového typu, se nazývá konstruktor. Úkolem konstruktoru je sestavení platné vnitřní reprezentace hodnoty na základě dodaných parametrů. Operace označovaná jako selektor slouží k získání hodnot, které tvoří složky nebo vlastnosti konkrétní hodnoty abstraktního datového typu, a konečně operace typu modifikátor provádí změnu hodnoty datového typu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abstraktní datový typ (ADT) je v informatice výraz pro typy dat, které jsou nezávislé na vlastní implementaci. Hlavním cílem je zjednodušit a zpřehlednit program, který provádí operace s daným datovým typem. ADT umožňuje vytvářet i složitější datové typy, např. operace s ADT typu zásobník, fronta a asociativní pole. Všechny ADT lze realizovat pomocí základních algoritmických operací (přiřazení, sčítání, násobení, podmíněný skok,...).", "tgt_summary": "抽象资料型别(Abstract Data Type,ADT)是计算机科学中具有类似行为的特定类别的数据结构的数学模型;或者具有类似语义的一种或多种程序设计语言的数据类型。抽象数据类型是间接定义的,通过其上的可执行的操作以及这些操作的效果的数学约束(与可能的代价)。", "id": 2856606}
{"src_title": "Montevideo", "tgt_title": "蒙得维的亚", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Etymologie názvu pochází podle tradice ze zvolání námořníka z výpravy portugalského objevitele země, mořeplavce Fernanda Magalhãese \"Viděl jsem pahorek!\" („Monte vi eu“). Na nejstarších námořních mapách je označení podle zasvěcení „Monte de San Ovidio“ (Hora sv. Ovidia podle sicilského misionáře a mučedníka, umučeného roku 135 v Portugalsku) nebo popis \"Šestá hora od východu na západ „Monte VI D(e) E(ste a) O(este)“. Jde o autentický 132 metrů vysoký pahorek\"Cerro\" z pohoří Guaraní, který je dosud pohledově dominantní pro turisty připlouvající lodí po moři.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Osada zaujímala od počátku důležité strategické místo při ústí Rio de la Plata, k ochraně říčního i námořního obchodu a jako katolická misijní stanice jezuitů. Její osídlení kromě Indiánů kmene Charrua tvořili původem imigranti z Kanárských ostrovů, a především míšenci ras, souhrnně zvaní gaučové.  Opevněné město bylo založeno Španěly roku 1724, oficiálně je zakládací listinou stvrdil španělský voják Don Bruno Mauricio de Zabala, guvernér z Buenos Aires 24. prosince 1726. Bylo a je důležitým přístavem, kulturním a náboženským centrem, jako hlavní biskupský chrám byla roku 1790 založena katedrála Panny Marie. Španělská koloniální vláda trvala do roku 1814. Po občanské válce mezi přistěhovalci ze Španělska, Anglie a Itálie roku 1814 zvítězila vojenská junta vedená generálem José Artigasem, který roku 1817 vyhlásil nezávislý svazek latinskoamerických států (tzv. ligu) a Montevideo jeho hlavním městem. Po neúspěchu byl nucen uprchnout a nezávislá Uruguay byla vyhlášena až roku 1828. Válečným konfliktem zvaným Velká válka (\"Guerra grande\") trpělo město v letech 1843 - 1851. Od počátku 20. století se zde usídlilo mnoho dalších přistěhovalců ze Španělska a Itálie. V prosinci roku 1933 se zde konala mezinárodní konference, výsledkem jednání byla Montevidejská konvence o právech a povinnostech států, úmluva podepsaná 26. prosince 1933.  17. prosince 1939 zde byla zneškodněna německá válečná loď Admiral Graf Spee, která potopila devět lodí britských, tři britské křižníky pod vedením komodora Henryho Harwooda rozpoutaly následně bitvu o ústí Rio de la Plata.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Montevideo nabízí v historickém centru množství památekː  Náměstí ústavy - \"Plaza Constitución\"  Náměstí nezávislosti - \"Plaza Independencia\"  Náměstí generála Zabaly - \"Plaza Zabala\" s jezdeckou sochou generála Zabaly  Historické kavárny  Městská tržnice - \"Mercado del puerto\", litinová konstrukce členité haly se skleněnou střechou a cihelnými příčkami, postavena v 60. letech 19.století; na ose hlavní ulice z přístavu", "section_level": 1}, {"title": "Muzea.", "content": "\"Museo Torrés García\" - soukromá sbírka, především obrazů, jak ikon, tak moderní malby Pablo Picassovy a Braqueovy", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fotbal.", "content": "V Montevideu se v roce 1930 odehrálo celé první mistrovství světa ve fotbale. Pro tento účel byl postaven národní stadion Estadio Centenario pojmenovaný podle 100letého výročí první ústavy Uruguaye.  V Montevideu sídlí 2 nejslavnější uruguayské fotbalové kluby, Peñarol a Nacional. Každý z nich vyhrál 3× Interkontinentální pohár.", "section_level": 2}, {"title": "Jachting.", "content": "Patří k nejoblíběnějším sportům v Uruguayi a v Montevideou si lze najmout samostatnou jachtu na krátkou vyjížďku či na celou dovolenou, s kapitánem či bez.", "section_level": 2}, {"title": "Koňské polo.", "content": "Oblíbený sport, který zavedli počátkem 20. století britští přistěhovalci, má vlastní stadion a zdejší mužstva hrají uruguayskou ligu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Montevideo je hlavní město Uruguaye. Leží na východním pobřeží Atlantského oceánu při severovýchodním okraji Río de la Plata, společného nálevkovitého ústí řek Uruguay a Paraná, asi 220 km východně od argentinské metropole Buenos Aires. Ve městě žije zhruba 1,4 milionu lidí, tedy 40 % obyvatelstva Uruguaye. Město je nejvýznamnějším námořním i turistickým přístavem, administrativním, hospodářským a kulturním centrem země. Bývá označováno za nejbezpečnější město celé Latinské Ameriky. Ve městě je také Mezinárodní letiště Carrasco což je nejdůležitější letiště celého Uruguaye.", "tgt_summary": "蒙得维的亚(,)是乌拉圭首都兼蒙得维的亚省首府,位于拉普拉塔河下游,濒临南大西洋,面积为530平方公里,人口131万(2011年人口普查),相当全国人口的三分之一。它是乌拉圭全国政治、经济、交通和文化的中心,乌拉圭的最大海港,也是乌拉圭的海上门户。", "id": 337267}
{"src_title": "Subsaharská Afrika", "tgt_title": "撒哈拉以南非洲", "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Povrch.", "content": "Subsaharská Afrika se rozkládá mezi subtropickými pásy obou polokoulí a protíná ji rovník. Břehy kontinentu jsou málo členité. Plocha ostrovů tvoří jen 2 % rozlohy. Výrazně se od sebe liší Nízká Afrika na africké litosférické desce od Vysoké Afriky na somálské desce s rifty sopečnou činností. Africké roviny mají zpravidla větší nadmořskou výšku. Nejvyšší místa se nachází při obvodu světadílu: Futa Džalon v Západní Africe, Dračí a Kapské hory na jihu. Nížiny zabírají menší plochy, úzké pásy podél pobřeží.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Subsaharská Afrika je součástí nejteplejšího kontinentu světa, leží převážně v rovníkových a tropických šířkách. Kontinentální klima vnitřních regionů je zapříčiněno malou členitostí Afriky v kombinaci se studeným Kanárským a Benguelským proudem. Hlavní rozdíly podnebí jednotlivých regionů určuje množství srážek. Aridní oblast tvoří více než třetinu rozlohy Afriky, kde naprší méně než 200 mm za rok. Jedná se o poušť Sahara, Namibskou poušť, část polopouště Kalahari. Ostatní oblasti mají srážek více ale vyznačují se také dlouhými obdobími bez dešťů a trpí periodickými suchy. Tohle území zahrnuje zónu Sahelu, některé z oblastí jižní a východní Afriky. Nadbytek vláhy mají rovníkové oblasti. Klimatické podmínky a srážkový režim znemožňuje prakticky stabilní zemědělství.", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Hydrografická síť v subsaharské Africe má nerovnoměrné rozložení. Mnoho regionů Subsaharské Afriky trpí nedostatkem vodních zdrojů, přestože se na tomto světadílu nachází jedny z největších řek a jezer světa. Nil je druhá nejdelší řeka světa a Kongo je druhý nejvodnatější veletok na Zemi. Viktoriino jezero je mezi jezery třetí rozlohou a Tanganika druhé podle hloubky. Africké vodstvo má rostoucí hospodářský význam pro zásobování vodou, pro zavlažování, rybolov, v energetice i dopravě.", "section_level": 2}, {"title": "Rostliny.", "content": "Rostliny v subsaharské Africe jsou velice pestré: velký počet endemitů a nemalé zásoby dřevin. Mezi divoce rostoucí rostliny v Subsaharské Africe patří palma olejná, kola, chlebovník, baobab, akácie a mnoho dalších. Téměř všechny lesní zdroje najdeme v tropické Africe především v Kongu, Nigérii, Angole, Tanzanii. Mnoho z těchto oblastí trpí přetěžbou.", "section_level": 2}, {"title": "Živočichové.", "content": "Subsaharská Afrika má velice bohatou faunu. Některé druhy ptáků, hlodavci a hmyz (hlavně kobylky) působí velké škody v zemědělství a zničí až 30 % úrody. Rozvoji živočišné výroby v centrálních částech brání výskyt mouchy tse–tse. Přenos nemocí hmyzem vytváří v mnoha regionech nebezpečnou situaci. Naopak mnohé velké tropické savce je nutno chránit. Fauna i flóra byla v koloniálním období velice narušena, proto se řada států pokouší o jejich obnovu a také ochranu prostřednictvím národních parků a rezervací, jež do jisté míry chrání zvířata před pytláky.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Afrika je poměrně řídce obydlena. Na Sahaře žije méně než 1 % populace, v některých oblastech obyvatelstvo stále chybí. Nejhustěji jsou osídleny oázy v pouštích, úrodná údolí některých řek, mořská pobřeží, oblasti velkých jezer a některá vnitrozemská území s rozvinutým těžebním průmyslem.  Rozložení obyvatelstva podle zemí je velice nerovnoměrné. Nigérie má přes 140 mil. obyvatel a dalších pět států 30 – 80 mil. každý. Naopak šest subsaharských zemí nemá ani milion obyvatel. Většina obyvatel subsaharské Afriky žije na venkově. Urbanizace států je velice nízká, ale její tempo se stále zvyšuje. Nejnižší podíl městského obyvatelstva mají Etiopie, Malawi, Burundi, Uganda, Rwanda (6 %).  Na obyvatelstvo Subsaharské Afriky nelze použít „jeden pohled“. Je velice různorodé svým původem, etnickou příslušností, tradicemi osídlení, migrační mobilitou a sociálně ekonomickou strukturou.  Subsaharská Afrika má charakteristiku rychle rostoucí populací až na výjimky zemí postižené HIV/AIDS. Tempem přirozeného přírůstku převyšuje ostatní regiony, může se proto ještě stále hovořit o „demografické explozi“. Růst obyvatelstva je podmíněn vysokou natalitou. Z 10 zemí světa, kde porodnost v první polovině 90. let minulého století překročila 50‰ bylo 9 zemí ze Subsaharské Afriky (Malawi, Rwanda, Somálsko, Uganda, Angola, Pobřeží slonoviny, Guinea, Mali, Niger). I v roce 2006 se situace nezměnila. Z 9 zemí s natalitou nad 45 ‰ bylo 8 afrických. Úroveň mortality je také velice vysoká, její hodnota předčila hodnotu celosvětovou 1,6 krát. V subsaharské Africe umírá v průměru více jak desetina novorozenců. Nízká životní úroveň ovlivňuje vysokou úmrtnost dětí. V subsaharské Africe je naděje na dožití v průměru kolem 46 let. V tomto regionu jsou zvykem brzké manželství a početné rodiny. V některých zemích byla zavedena státní politika regulace porodnosti, ale neukázala se být příliš efektivní.  V minulosti měla na počet obyvatel kontinentu výrazný vliv migrace (vývoz otroků). Evropané zároveň zavlekli do Afriky nakažlivé choroby, kterých bylo na území jižně od Sahary doposud ušetřeno díky své izolaci. S kolonizací se zvýšil příliv Evropanů, většina z nich ale v 50. až 60. letech minulého století Afriku opustila.  Rasová a etnická struktura obyvatel je velice složitá. Na jih od Sahary se mluví jazyky především konžsko-kordofánské a nilosaharské jazykové rodiny. I evropské jazyky jsou rozšířeny téměř v každé zemi a slouží většinou jako jazyky úřední, někdy ve speciálních formách následkem kontaktu s africkými jazyky (afrikánština, kreolské jazyky).", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Obyvatelé subsaharské Afriky jsou věřící tradičních rodových kultur, muslimové, křesťané i hinduisté. Náboženská nesourodost je často důvodem mnoha národnostně náboženských rozporů: např. mezi křesťany v jižním Súdánu a arabskými muslimy na severu Súdánu, mezi křesťany a muslimy v Čadu, mezi muslimy v Eritreji a křesťany (Amhary) v Etiopii. Etnické rozdíly bývají často důvodem požadavků nezávislosti. Mnozí Afričané jsou více vázáni na svou etnickou skupinu než samotný stát.", "section_level": 2}, {"title": "Etnika.", "content": "V Africe se vyčleňuje až 3500 etnik: Amharové (15 mil.) a Oromové (20–30 mil.) v Etiopii, Tigrejci v Etiopii a Eritreji, Hausové (20–25 mil) v severozápadní Nigérii a jihozápadním Nigeru, Fulbové (20mil.) kočovníci po západní Africe, Ibové (20 mil.) v jihovýchodní Nigérii, Kongové (3 mil.) na březích dolního toku Konga, muslimští Svahilci (méně než 1 mil.) ale jejich jazykem mluví více jak 30 mil. lidí ve východní Africe, Gandové (3 mil.) hlavně v Ugandě, Kikujové (7 mil.) převážně v Keni, Šonové (8 mil.) údajně potomci budovatelů Velkého Zimbabwe, kočovní Pygmejové (1/4 mil.) v lesních oblastech Centrální Afriky, Hutuové (12 mil.) a Tutsiové (2 mil.) ve Rwandě a Burundi (opakované války mezi etniky), Křováci (60 000) nejstarší obyvatelé, Zulové (10 mil.) v Jižní Africe, Xhosové (7 mil.) v čele apartheidu, Khoikhoiové neboli Hotentoti v JAR a Namibii byli zdecimováni během krvavých válek, Afrikánci neboli Búrové (3 mil.) pochází většinou z Nizozemska.", "section_level": 2}, {"title": "Onemocnění.", "content": "Na onemocnění AIDS zemřelo v roce 2005 na Zemi přes 3 mil. lidí, z toho 2,4 mil. v subsaharské Africe. Nejhůře postiženými státy v subsaharské Africe jsou Botswana a Svazijsko, kde je nakaženo téměř 40% obyvatelstva (2003), průměrná pravděpodobnost na dožití současných novorozenců v těchto zemích dosahuje 33 let. Mezi země s velkým podílem nemocných patří také Lesotho, Zimbabwe, Jižní Afrika, Namibie. Lékařská ani vzdělávací „infrastruktura“ dá se říci, že neexistuje. Všeobecná informovanost a úroveň hygieny je velice nízká a cena lékařů poměrně vysoká. Šíření onemocnění je podporováno také polygamními svazky.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Subsaharská Afrika je nejchudší region na světě a má nejméně rozvinutých zemí, je ekonomicky zaostalá a nerozvinutá. Má velice jednoduché hospodářské struktury, proto je vysoce závislá na světovém trhu. Exportní odvětví tvoří ve většině zemí hlavní článek hospodářství. Od začátku minulého století se využívání zdrojů v subsaharské Africe značně rozšířilo. Vyspělé země odebírají z Afriky diamanty, zlato, fosfáty, kobalt, měď. Také zahraniční kapitál hraje značnou roli, dominují investice francouzské a britské ale v poslední době roste i podíl investic USA, Německa, Japonska a to hlavně do těžby ropy. Hlavní investice směřují převážně do JAR, Konga, Nigérie, Gabonu, Keni, Pobřeží slonoviny. Subsaharská Afrika má také mnoho půjček a úvěrů na financování různých ekonomických a sociálních projektů, proto jsou mnohé země silně zadluženy. Téměř polovina hrubého domácího produktu subsaharské Afriky připadá na Jihoafrickou republiku a Nigérii.", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Zemědělství tvoří základ ekonomiky subsaharské Afriky. Pracuje v něm 2/3 ekonomicky aktivního obyvatelstva, v některých zemích až 90 %. Subsaharská Afrika je světovým dodavatelem produktů tropického zemědělství: kakaové boby, jádra kokosových ořechů a sisalu, kávy a palmového oleje, čaje, arašídů, arašídového oleje. Obilí a živočišné produkty se musí stále dovážet. Na tomto kontinentu je nízká úroveň hospodaření, mechanizace a chemizace je velice nízká.  Živočišná výroba má mimořádně nízkou produkci. Převažují nomádské, polokočovné a pastevní chovy, stájové chovy se vyskytují jen zřídka. V savanách se chovají přežvýkavé zebry, v polopouštích a na pouštích ovce a kozy. Nejvýznamnějším dodavatelem vlny je JAR. Pro chov velbloudů je význačné Somálsko. Hlavní produkcí živočišné výroby je vlna a kůže.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "Afrika je nejméně rozvinutý světadíl Země. Téměř polovinu průmyslové výroby tvoří těžební odvětví. Subsaharská Afrika má významné postavení v těžbě některých nerostů: diamanty, platina, zlato, mangan, kobalt, vanad, chromit. Těžba nerostů se rozvíjí hlavně díky vysoké kvalitě přírodních zdrojů. Polovina její produkce připadá na JAR a Nigérii. Přes polovinu těžebního průmyslu představuje ropa, dále zlato, diamanty, uhlí, měď, plyn, fosfority. Poměrně rychle se rozvíjí těžba železných rud (JAR a Zimbabwe). Uhelný průmysl (s výjimkou JAR) a produkce zemního plynu není příliš velká. Zpracovatelský průmysl je kromě JAR také poměrně slabý. Dvě třetiny zpracovatelského průmyslu připadají na spotřební průmysl: hlavně textilní (bavlnářství), potravinářství. Výrobky těžkého průmyslu se převážně v subsaharské Africe musí dovážet, hutnictví železa není příliš rozšířeno. Strojírenství je rozvinuto nejvíce v JAR: výroba dopravních a těžebních zařízení a vojenská technika.", "section_level": 2}, {"title": "Nerostné bohatství.", "content": "Subsaharská Afrika má významné postavení v zásobách a to především: platiny, diamantů, zlata, manganu, chromitů, fosforitů, bauxitů, mědi. Mezi energetickými zdroji v Subsaharské Africe dominuje především ropa. Uhelné bohatství je omezené s výjimkou JAR. Rozsahem největší surovinové zdroje má JAR: rudy železa, manganu, chromu, uranu, vzácných a neželezných kovů, diamantů, azbestu. Centrální Afrika vyniká v zásobách rud neželezných kovů, manganu, kobaltu, diamantů. Západní Afrika je významný světový dodavatel železné rudy, bauxitů a ropy. Ve Východní Africe je nerostné bohatství nejméně prozkoumáno (jen měď v Zambii).", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Doprava v subsaharské Africe má velice nízkou úroveň. Vyšší úrovní vyniká jen JAR, Zimbabwe. V době získání nezávislosti měla dopravní síť málo početné a vzájemně izolované linie spojující přístavy a základny těžby ve vnitrozemí. V poslední době státy věnují většinu státních investic do budování dopravní infrastruktury. Rychleji se rozvíjí automobilová a potrubní doprava ale hlavní část nákladů se přepravuje po železnici. Železnice mají nízkou technickou úroveň a malou kapacitu. Čtrnáct Afrických zemí dosud železnici nemá. Také transkontinentální železnice v subsaharské Africe chybí. Délka automobilových tras je necelých 2 mil. km, kvalitnější povrch je jen na 300 000 km. Zhruba 1/2 cest a 1/3 aut připadá na JAR. V poslední době se situace lepší, vzniká dálková transafrická silnice Lagos–Mombasa. Potrubní doprava je v subsaharské Africe rozvinuta nejvíce v Nigérii. Význam letecké dopravy vzrostl po druhé světové válce. V Africe je přes 1500 letišť různé kvality. Námořní doprava mezi Afrikou a ostatními světadíly se uskutečňuje prostřednictvím zahraničních společností. Největší námořní loďstvo má Libérie, jde o zahraniční lodě využívající „levné vlajky“ vyhýbající se placení daní ve svých zemích. Nejvyšší obrat námořních přístavů mají země vyvážející ropu, exportéři železné rudy a JAR. Nejvýznamnější přístavy: Dakar, Lagos, Kapské Město, Durban.", "section_level": 2}], "src_summary": "Subsaharská Afrika zahrnuje území kontinentu bez severní Afriky, která je považovaná za součást arabského světa.Někdy se užívá také pojem tropická Afrika, ten ovšem nezahrnuje území Jihoafrické republiky. Dříve se pro tuto oblast používal pojem Súdán.", "tgt_summary": "撒哈拉以南非洲(英语:Sub-Saharan Africa),指撒哈拉沙漠以南的非洲地区,又称亚撒哈拉地区、下撒哈拉、漠南非洲,也有称黑非洲(英语:Negro Africa)。政治上,包括了所有或部分领土位于撒哈拉沙漠以南的国家(苏丹除外,尽管其位于撒哈拉沙漠的东缘)。与这一概念相对应的是北部非洲,其通常被认为是阿拉伯世界的一部分。索马里、吉布提、科摩罗和毛里塔尼亚地理上属于撒哈拉以南非洲,但也是阿拉伯世界的一部分。", "id": 955064}
{"src_title": "Samara", "tgt_title": "薩馬拉", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město bylo založeno v roce 1586 jako pevnost proti nájezdům Tatarů. V roce 1688 se stala městem, roku 1851 se stala sídlem gubernie. V druhé polovině 19. století byla v Samaře zprovozněna železnice, což odstartovalo prudký růst (mezi lety 1866 a 1897 o 30 000 lidí). V ruské občanské válce, která vypukla krátce po bolševické revoluci, byla Samara centrem protibolševických sil. V červnu 1918 dobyli město z rukou bolševiků českoslovenští legionáři a na Samarském mostě získali další legionářský obrněný vlak, populární \"Orlík\". Od roku 1935 nesla Samara název Kujbyšev po sovětském politikovi Valerianu Kujbyševovi. Za Velké vlastenecké války sem byly přestěhovány některé úřady z Moskvy z obav z postupu německých vojsk a dobytí hlavního města.  Od roku 2013 stojí ve městě socha Švejka, postavy z literárního díla Jaroslava Haška nazvaného \"Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války\".", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Průmyslový význam Samary je velký. Je zde mj. konstrukční kancelář a výrobní závod CSKB-Progress, který v 50. a 60. létech 20. století vyráběl sovětské mezikontinentální balistické rakety první generace R-7 a R-7A; dnes je výrobcem nosných raket typů Sojuz a Molnija. Proto byla Samara za dob studené války pro cizince uzavřeným městem, aby byla chráněna před případnými špióny. Dalším velmi významným odvětvím je automobilový průmysl; v nedalekém Togliatti sídlí závod AVTO-VAZ, jinými názvy také Žiguli nebo Lada, který se snaží dostat ze špatné hospodářské situace, která závod sužuje už od pádu SSSR. Potom jsou v Samaře také strojírenské závody (Alcoa) a chemické závody nedávno zkrachovalého Jukosu.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Samara disponuje mezinárodním letištěm Kurumoč a říčním přístavem na Volze. Zároveň je železničním uzlem a sídlem Kujbyševské dráhy, jedné z regionálních organizací RŽD. Příměstskou dopravu (např. spojení s městem Togliatti) zajišťuje dceřiná společnost \"Samaratransprigorod\". Zdejší nádraží bylo roku 2001 přestavěno a vznikla zde prosklená nádražní hala, s výškou 100 m jedna z nejvyšších v Evropě.  Městská hromadná doprava zahrnuje maršrutky, autobusy, trolejbusy, tramvaje (viz článek) a od roku 1987 také jednu linku metra.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Samara je v Rusku známá také svým divadlem a operou. Divadlo Maxima Gorkého se objevuje téměř na všech samarských pohlednicích. Samarská opera se nachází na hlavním samarském náměstí – nám. Kujbyševa, je postavena v socialisticko-realistickém slohu. Za Velké vlastenecké války sem bylo z obležené Moskvy přestěhováno Velké divadlo. V roce 1942 zde poprvé zazněly tóny 7. symfonie D. Šostakoviče (který zde za druhé světové války pobýval), věnované Leningradu. V Samaře je velké množství zajímavých památek.  S městem je spojena i postava Jaroslava Haška. Na domě v Kujbyševově ulici, kde bydlel až do dobytí města legionáři (Hašek bojoval na straně rudých) má spisovatel pamětní desku, nedaleko na křižovatce s Někrasovskou ulicí stojí socha Švejka se psem a pivním soudkem.  Ze Samary pochází i ruská drum 'n' bassová dvojice Stim axel.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Převládajícím náboženstvím v Samaře je pravoslavné křesťanství. V posledních letech se po celém městě staví velké množství pravoslavných kostelů. Mezi nejhezčí patří chrám sv. Jiří, postavený v roce 2000. V Samaře však najdeme i chrámy luteránské, protestantské, katolické, nebo baptistické. Samaře nechybí ani rozlehlá synagoga, která v roce 2008 oslaví svoje sté narozeniny.  Díky těsnému sousedství s Tatarstánem je zde zastoupen i islám. V roce 1999 byla slavnostně otevřena relativně velká samarská mešita (s 60 m vysokým minaretem), rozlohou 1200 m2. Pojme až 1000 věřících.", "section_level": 1}], "src_summary": "Samara (rusky \"Самара\"), v letech 1935 až 1991 Kujbyšev (\"Ку́йбышев\"), je město v evropské části Ruské federace na levém břehu řeky Volhy. Žije zde obyvatel, je tak šestým největším městem Ruska. Je správním střediskem Samarské oblasti. V Samaře se nacházejí důležité strojírenské podniky a v sovětském období byla ze strategických důvodů uzavřeným městem.", "tgt_summary": "萨马拉(,俄语拉丁字母拼写:Samara),1935—1991年称为古比雪夫(),是俄罗斯萨马拉州首府、伏尔加河上的港口。萨马拉建于1586年,1935年为纪念苏联领导人瓦列里安·古比雪夫,改名为“古比雪夫”,至1991年改回原名。1941年至1943年之间是苏联的战时陪都 ;2018年人口达1,163,399人,成为俄罗斯第九大城市。", "id": 2990462}
{"src_title": "Jachting", "tgt_title": "帆船運動", "src_document": [{"title": "Historie jachtingu.", "content": "Plavba na plachetní lodi je pravěký vynález, po tisíciletí používaný jako způsob vodní dopravy. Předpokládá se, že soutěžení plachetních lodi začalo v Nizozemí někdy v 17. století, odkud brzy postoupilo do Anglie, kde se začaly objevovat první na zakázku zhotovené závodní „jachty“. V roce 1851, vyzval americký jachetní klub v New Yorku své členy k prvnímu souboji a to vedlo k založení slavné tradice Amerického poháru, nejstarší dodnes existující sportovní soutěže na světě. První regatu vyhrál domácí klub, který slavnou trofej ubránil až do roku 1983, kdy ji získala posádka lodi Australia II. Postupem času se závody jachet, a to nejenom na moři, vyvíjely spolu se zdokonalováním výcviku posádek.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení lodí.", "content": "Rozdělením lodí do jednotlivých kategorií a přesným určením tvaru a velikosti malých závodních člunů s jedním stěžněm vznikl druh vodního plachetního sportu, kterému se dnes v Česku říká okruhový jachting. Provozuje se vesměs na chráněných vodách s jedno- až tříčlennou posádkou. Dnes jsou jachtařské závody malých plachetnic nejrůznějších kategorií dostupným sportem pro nejširší veřejnost, pro děti i mládež. Závodění na plachetnicích je běžné ve všech zemích světa, kde se nacházejí vhodné vodní plochy s dobrými větrnými podmínkami. Většina závodů probíhá mezi loďmi jednoho typu. Okruhový jachting, který se mnohde provádí na jezerech a řekách je i sportem letních olympijských her. Některé malé loďky mají jedinou trojúhelníkovou plachtu, ale většina má dvě a obvykle nese i třetí (spinakr). Kategorie malých plachetnic obsahuje jak nejpomalejší typy pro výcvik začínajících posádek, tak i rychlé lodě jakou je např. australský 18 stop dlouhý člun dosahující rychlosti až 40 km za hodinu i v relativně slabém větru.  Vyvíjejí se i velké námořní kajutové plachetnice, které závodí především na moři a na těch největších se uplatňují nejnovější poznatky v konstrukci lodí. Vítězství ve velkých transatlantických závodech je prestižní událostí prezentace jednotlivých států a sponzorských firem. Existují nejrůznější druhy závodů (regat) od soutěží osamělých mořeplavců, etapové závody mnohočetných posádek, až po nepřerušované plavby z jednoho přístavu do jiného často ležícího na jiném kontinentu.  Plavby na plachetnicích se stala díky využívání nejmodernější navigační a komunikační techniky bezpečnou a dosáhla obrovského rozšíření. Mnoho firem vyrábí sériově moderní trupy a stavba sportovních plachetnic se stala bouřlivě se rozvíjejícím druhem průmyslu.", "section_level": 1}, {"title": "Sport i životní styl.", "content": "Jachting je nejenom sportem, ale i životním stylem, kdy najdete po celém světě tisíce lodí a posádek, které tráví dlouhé měsíce a roky na moři. Přeplavba Atlantiku je dnes relativně běžnou záležitostí a ročně ji absolvují stovky malých lodí. Čeští jachtaři se pak často plaví v Chorvatských vodách Jadranu. Jachting je také druh turistiky nebo rekreace a v některých námořních zemích způsob výcviku budoucích námořníků, lodních důstojníků i kapitánů vojenského i obchodního loďstva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jachting je sport provozovaný na plachetních lodích hnaných silou větru. Jedná se především o plutí na vodě. Pro nedostatek lepšího názvosloví se hovoří i o jachtingu na zamrzlé vodě – ledním jachtingu. V poslední době se používá přeneseného názvu jachting také pro jiné povrchy jako je písek, popř. pevná zem. Provoz motorových člunů a jachet se nazývá vodní motorismus.", "tgt_summary": "帆船运动(英语:Sailing、Yachting)为户外水上运动之一,主要活动地点为海上,帆船运动员借由自然风力作用于船帆,驾驶帆船或帆艇向前移动,是以技巧为主,体能为辅的一种运动。", "id": 2013674}
{"src_title": "Teleportace", "tgt_title": "瞬間移動", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Termín „teleportace“ (řecky \"tele\" = vzdálenost, latinsky \"portare\" = nést) zavedl v roce 1931 publicista Charles Fort (1874–1932), který shromažďoval a později v souborech publikoval mimo jiných zpráv o podivných jevech i zprávy o „poletování“ kamenů a o metapsychologií popisovaném protunelování se kamenů hmotnou překážkou. Dnes se o v 19. století údajně pozorovaných tzv. aportech nejrůznějších objektů (nejčastěji kamenů), ale i živých zvířat, hovoří v populární literatuře jako o teleportaci.", "section_level": 1}, {"title": "Skutečná teleportace.", "content": "V roce 1993 popsala skupina vědců vedená Charlesem Bennettem kvantovou teleportaci, pomocí níž je možné přenést úplnou informaci o částici. Při teleportaci částice A do částice C je třeba použít další částici B, která je kvantově provázána s částicí C. Při kontaktu částic A a B se informace z A přenese do B, a díky provázání zároveň také do částice C. Ta se stává identickou s částicí A, jejíž informace byla během teleportování zničena. První experiment s kvantovou teleportací proběhl roku 1997 na univerzitě v Innsbrucku, kde byly teleportovány fotony ultrafialového světla. V roce 2004 byly poprvé kvantově teleportovány atomy.  V roce 2002 byl teleportován laserový paprsek.  Jiná metoda teleportace byla navržena v roce 2007, nevyžaduje kvantové provázání, ale využívá Boseho-Einsteinův kondenzát (BEC), ve kterém jsou částice na nejnižší energetické hladině a mají stejný kvantový stav. Na BEC se pustí teleportovaná hmota, jejíž částice také dosáhnou nejnižší energetické hladiny a nadbytečnou energii vyzáří jako světelný paprsek, obsahující veškerou informaci o teleportovaných částicích. Tento paprsek pak při kontaktu s jiným BEC vytvoří původní teleportovanou hmotu.  V roce 2012 čínští vědci teleportovali informace o vlastnostech shluku asi 100 milionů atomů rubidia o velikosti 1 mm na vzdálenost 150 metrů. V témže roce byly teleportovány fotony na do té doby rekordní vzdálenost 143 km mezi ostrovy La Palma a Tenerife.  Teleportace makroskopických předmětů je prozatím záležitostí science fiction.", "section_level": 1}, {"title": "Problém kontinuity existence.", "content": "Zejména při hypotetické teleportaci živých objektů můžeme narazit na filozofický problém kontinuity existence. V případě přenosu pouze informací o pozici a stavu jednotlivých částic osoba ve výchozím místě de facto zemře a v cílové stanici je sestavena už jen její, byť identická, kopie. Zajímavý paradox je pak to, že ani okolí, ani samotná kopie osoby není za tohoto stavu schopna přerušení kontinuity existence zaregistrovat. Paradox kontinuity vede k paradoxu identity.", "section_level": 1}, {"title": "Teleporty v science fiction.", "content": "Snad nejstarší příběh o teleportu ve sci-fi byl vydán roku 1877. David Page Mitchellův příběh „The Man Without A Body“ vypráví o vědci, který dokázal rozložit kočku na atomy, ty pak přenést po telegrafním drátě a zase je složit. Když ovšem vědec následně aplikoval postup na sebe sama, po přenosu hlavy se vybila baterie.  Známější je povídka Moucha z roku 1957, která byla zfilmována 1958 a podruhé roku 1986.  První filmový seriál, kde se teleport objevil, byl \"Star Trek\" (viz Transportér (Star Trek)). Producenti filmu ho vymysleli, aby ušetřili náklady a nemuseli vytvářet v trikových studiích drahé scény s přistávacími moduly. Díky jeho velmi častému používání se teleport stal částečně symbolem tohoto seriálu a mnohá další vizuální díla se nechala inspirovat efektem pro teleportaci ve Star Treku použitým.  Další seriál, kde se objevil teleport, je Hvězdná brána. Tam se teleportu říká transportní kruhy. Takových technologií transportujících rozložená tělesa v nulovém čase je více. Nejvíce se ale teleportu podobá asgardské transportní zařízení.", "section_level": 1}, {"title": "Počítačové hry.", "content": "Teleport se objevuje v řadě počítačových her a je již standardní součástí FPS her:", "section_level": 1}], "src_summary": "Teleportace je metoda nepřímého přemisťování objektů, při kterém je místo samotného předmětu přenášena informace o něm a podle ní je pak na místě určení stejný předmět vytvořen. Teleport je zařízení sloužící k takovémuto přenosu.", "tgt_summary": "瞬间移动(英语:Teleportation)指的是将物体传送到不同的空间、或者自己本身在一瞬移到他处的现象与能力。瞬移经常出现在科幻作品当中,这一类作品经常将此种能力设定为有如非连续性空间跳跃般的状态,和极度的高速移动是不同的现象。以目前的科学而言,只有量子隐形传态技术能够达成瞬间传递量子态讯息至不同位置。", "id": 2787262}
{"src_title": "Fenomenologie", "tgt_title": "現象學", "src_document": [{"title": "Fenomenologie v moderní filosofii.", "content": "Fenomenologie je filosofický směr, založený Edmundem Husserlem ve snaze o pevnější a určitější založení filosofie, aby se tak mohla stát také pevným základem pro vědecké zkoumání skutečnosti vůbec. Husserl sám ji charakterizoval jako „novou popisnou metodu a z ní vzešlou apriorní vědu, jež se má stát hlavním nástrojem pro přísně vědeckou filosofii. Její důsledné uplatnění by mělo umožnit metodickou reformu všech věd“  Odkud se vzala? Husserl navázal na Descartovu metodickou pochybnost – o jakékoli vnější zkušenosti mohu pochybovat, jedinou jistotou je toto pochybování samo – a na Kantovu transcendentální filosofii. Ta objevila podmíněnost každého poznání apriorními podmínkami či předpoklady (časem, prostorem apod.). Fenomenologie se snaží tyto podmínky přesněji prozkoumat tím, že si všímá zkušenosti samé – tak jak se člověku sama dává či „zjevuje“ (Jan Patočka).", "section_level": 1}, {"title": "Husserlova fenomenologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Intence a epoché.", "content": "Husserl navázal na svého učitele Brentana, rozhodl se však zkoumat obsahy zkušenosti objektivněji, aniž by je zakládal na psychologických předpokladech (psychologismus), a mluvil tedy o „samodanosti“ věcí. Nechtěl vůbec pochybovat o skutečnosti toho, co se ve zkušenosti ukazuje, všiml si však, že naše intence, zájem či pozornost k předmětu, zcela samozřejmě „přeskakuje“ od dané zkušenosti k věci samé a tím se připravuje o možnost zkoumat zkušenost jako takovou. Přitom všechno, co poznáváme a víme, získáváme právě prostřednictvím této zkušenosti.  Běžný čtenář například vůbec nezpozoruje tiskovou chybu, protože svou intencí míří k obsahu, smyslu textu, takže si správné znění automaticky opraví či „domyslí“ a fenomén vytištěného textu přehlédne. Husserlovu metodu tak můžeme přirovnat k postupu korektora, který nečte kvůli obsahu a smyslu, ale pozorně sleduje, co v textu skutečně vidí. Proto Husserl pokládal za nezbytné předem vyřadit všechny předpoklady, s nimiž k obsahům své zkušenosti běžně přistupujeme – především předpoklad jejich skutečnosti. To je jádro fenomenologické epoché – doslova „zdržení se úsudku“ – dostat se co nejblíže k jejich původnímu zdroji čili fenoménu.", "section_level": 2}, {"title": "Čas a přítomnost.", "content": "Klasickým příkladem fenomenologické redukce je Husserlovo zkoumání času, resp. časového vědomí. Jádrem časového vědomí je vědomí přítomnosti, která ovšem nemůže být pouze „bodová“: člověk, který deklamuje báseň, ji musí umět celou, svým posluchačům ji však předkládá slovo za slovem, hlásku za hláskou – a oni si ji bez problémů postupně skládají v celek. Má-li člověk rozumět mluvené řeči, musí si podržovat to, co už zaznělo, ale zároveň také očekává, co teď přijde. Jen tak lze pochopit fenomén překvapení – například kdyby se přednášející opakoval, vybočil z role a podobně. Tuto složitou strukturu přítomné zkušenosti, totiž retence uplynulého, prezentace právě vnímaného a protence čili očekávání nazývá Husserl „časovým dvorcem“. (Psycholog W. James mluvil o „rozlehlé přítomnosti“, \"spacious present\"; příklad s recitací je u sv. Augustina, \"Vyznání\" XI.)", "section_level": 2}, {"title": "Věc v originále a pojem.", "content": "Kdykoli vnímám nějaký hmotný předmět, vnímám jen jeho přivrácenou část, kdežto o té odvrácené sice jaksi „vím“ – mohu se podívat z druhé strany – nicméně běžně předpokládám, že jsem věc viděl „celou“. Neviděná či transcendentní strana předmětu, kterou si mohu případně také prohlédnout, odlišuje předmět „v originále“ od pouhé vzpomínky nebo obrazu, které tuto možnost neposkytují.  Originální zkušenost si člověk běžně okamžitě pojmenovává a tím zařazuje do nějaké obecné kategorie. Přitom se může snadno také zmýlit: lesknoucí se vozovku v horkém létě běžně „vnímám“ jako mokrou a teprve při bližším zkoumání zjistím, že mokrá není. Běžné pojmy vznikají z praktických potřeb života a nejsou tedy příliš přesné ani určité. Postupem eidetické variace můžeme zkoumat, co všechno je pro nás ještě „stůl“ – i když má třeba jen tři či jednu nohu a podobně.", "section_level": 2}, {"title": "Přirozený svět.", "content": "Shrnutím těchto různých výsledků dospěl Husserl k pojmu „přirozeného světa“ (\"Lebenswelt\"), v němž se od rána do večera běžně pohybujeme, který však naší pozornosti uniká. V reflexi totiž využíváme všeho toho, co o vnímaném předmětu víme odjinud, zejména z vědy. Tak v přirozeném světě Slunce samozřejmě „vychází“ a „zapadá“, ačkoli dobře víme, že je to zdání, vyvolané rotací Země. Prostor se pro nás „prostírá“ dopředu a dozadu, doprava a doleva, nahoru a dolů, ale geometrie nás naučila pokládat jej za třírozměrný a nezávislý na orientaci našeho těla. O zdánlivě pevném tělese také víme, že se skládá z atomů a je tedy vlastně silně porézní.  Tento rozpor mezi světem moderní vědy a přirozeným světem, v němž žijeme, pokládal Husserl za jednu z příčin „krize moderní vědy“, protože jím věda ztrácí ze zřetele podstatné rysy lidského světa, jako jsou vztahy, účel a smysl. I když věda musí z metodických důvodů radikálně zjednodušovat, vědci sami stále žijí v jednom společném přirozeném světě a nesmějí na to zapomenout. Téma přirozeného světa originálně zpracoval Jan Patočka.", "section_level": 2}, {"title": "Heideggerova fenomenologie.", "content": "Martin Heidegger, nejvýznamnější z Husserlových žáků a jeho asistent, který se za nechvalně známých okolností stal i jeho nástupcem, navázal na Husserlovu analýzu časového vědomí. V řadě věcí se však od svého učitele odchýlil a vydal se jinou cestou. Co mu na Husserlově postupu vadilo?", "section_level": 1}, {"title": "Rozchod s Husserlem.", "content": "Husserl předně převzal descartovské a kantovské schéma „subjekt – objekt“, které ovšem svým fenomenologickým přístupem zároveň zpochybnil: fenomén není ani objektivní, ani subjektivní, neboť se odehrává v souhře, v setkání „subjektu“ s „objektem“ a oba se na něm podstatně podílejí. Tradiční oddělení subjektu a objektu přitom vyvolává zbytečné otázky po „skutečnosti“ předmětu, ačkoliv „skutečný“ ve smyslu originální danosti může být pouze fenomén.  Za druhé se Husserlova analýza soustředila jen na pozorující, teoretický přístup člověka ke světu, ačkoliv člověk „zprvu a nejčastěji“ není pouhý pozorovatel, ale sleduje nějaké cíle a žije tedy „činně“. Právě intence – zaměřenost na předmět – svědčí o tom, že poznání skutečnosti má pro nás obvykle praktický význam, že nám i v poznávání především o něco jde. I tento rys se na utváření fenoménu podstatně podílí a bez něho nedává fenomén valný smysl.  Za třetí se Heidegger rozhodl obnovit dávnou otázku po „bytí“ jako takovém, kterou podle něho západní metafyzika zapomněla a nahradila pouhým zkoumáním různých jsoucen. Sloveso „být“ tak ztratilo význam a mohlo se i v jazyce stát pouhou „sponou“. Toto závažné rozhodnutí ovšem znamenalo rozchod s Husserlem, pro něhož Heideggerova ontologie – otázka po bytí – stála v přímém protikladu k programu fenomenologie. Právě otázkám po bytí a po „věcech o sobě“ se fenomenologie chtěla vyhnout.", "section_level": 2}, {"title": "Bytí a čas.", "content": "Heideggerova metoda přesto zůstává fenomenologická: je to nesmírně pečlivá, podrobná analýza „pobytu“ (německy \"Dasein\"), lidské existence na světě. V tomto rozboru se předně ukáže nezrušitelná vazba pobytu k jeho světu: člověk je vždycky někde a je tak přirozeným středem svého vlastního světa, prostorového „okolo“. V německém \"da-sein\" (pobývat, vést svůj život) je tento vztah k nějakému „zde“ výslovně vyjádřen. Na světě není sám, nýbrž s jinými lidmi, s nimiž vytváří jakýsi společný postoj a mínění, neosobní a neurčité „ono se“ (\"das Man\").", "section_level": 2}, {"title": "Pobyt a starost.", "content": "Nezaujatý postoj pozorovatele, neúčastný odstup, s nímž filosofie dosud téměř výhradně pracovala, sice charakterizuje vědce, je však v lidském existování zcela výjimečnou, krajní možností mezi mnoha jinými „rozpoloženími“. Jako příklad Heidegger analyzuje strach a úzkost. Pro člověka je však podstatné, že světu, v němž žije, vždy už nějak rozumí a vykládá si jej pro své potřeby. Prostředím i prostředkem tohoto porozumění je především řeč a jazyk, kterým člověk svět „odemyká“ a získává si k němu přístup.  „Pobyt“ či existování ale především charakterizuje, že mu na jeho bytí záleží, že mu o toto bytí vždycky jde. Heidegger proto samu povahu pobytu charakterizuje jako „starost“ či „péči“ (německy \"die Sorge\"), která je původně starostí o toto bytí samo, z povahy věci se však nejčastěji projevuje jako nezbytné každodenní „obstarávání“ potřeb k životu. Pobyt jakožto starost (péče) musí jednat a právě zde vystupuje fenomén „časovosti“: nouze naléhá a člověk musí svůj život nějak vést.", "section_level": 2}, {"title": "Časovost.", "content": "Tak se ukazuje, že „původní“ čas není jen nějaký parametr či souřadnice, ale sama látka existování, vedení života. Z tohoto naléhavého, dramatického časování pobytu z přítomnosti do dvou velmi odlišných „extází“ budoucího a minulého – jak o něm svědčí například gramatické „časy“ jazyka – vzniká původní lidský čas. Teprve ve společenství, z potřeby synchronizovat se s druhými, sjednávat si schůzky a podobně, mohl vyrůst obecný a společný, „veřejný“ čas kalendáře a hodin.  Původní čas je tedy časem pobytu, jak to ostatně vyjadřují i běžné výroky typu „nemám čas“. „Nemám na něco čas“ znamená, že se mi to nevejde do života, banálně řečeno, nenajdu na to místo ve svém diáři. Tak se pobyt setkává se svou konečností, s omezeností svého smrtelného života. Pokud se odváží podívat na svůj život vcelku, uvidí jej jako „bytí k smrti“. Proto se člověk tomuto pohledu vyhýbá a hledá nějaké pohodlnější, snazší, ale tím také „neautentické“ životní polohy. Nejčastější je únik do obstarávání, zvědavosti a povrchních „řečí“ (\"das Gerede\"), únik před sebou samým do povrchního společenství, kde nemusí být sám sebou a může se skrýt za neurčitým „ono se“.  Jen výjimečně – například v úzkosti nebo z popudu „mlčenlivého hlasu svědomí“ – tyto únikové možnosti mizí a člověk se ocitá tváří v tvář svému bytí jako takovému. Tak se mu ukazuje jiná, nesnadná a nepříjemná možnost „autentického bytí“, kterou Heidegger nazývá „možnost být vcelku“ (\"Ganz-sein-können\"). To znamená „odhodlaně“ přijmout svůj pobyt jako bytí k smrti a jednat podle toho.  Bytí a čas je obtížná, ale velice hluboká kniha, která měla značný úspěch a znamenala ve fenomenologii jistý zlom. Zařadila se mezi klasické spisy a každá další fenomenologie se s ní musí nějak vyrovnat. Heidegger opustil Husserlovu snahu o vybudování pevného základu teorie poznání, na níž by se daly založit empirické vědy, a obrátil se k otázkám lidské existence. Na tento obrat navázal velmi vlivný existencialismus, ale také řada fenomenologických pokračovatelů a kritiků.", "section_level": 2}, {"title": "Fenomenologická filosofie po Bytí a času.", "content": "Prvním kritikem své knihy byl patrně Heidegger sám: původně plánovaný druhý díl nikdy nenapsal. Nejspíš si uvědomil, že ani fenomenologie nemůže vystačit s introspektivní analýzou vlastní zkušenosti, což je základ až příliš úzký a ne příliš spolehlivý. Proto se v další své práci obrátil k interpretaci velkých filosofů (Kant, Nietzsche, předsókratici), ale také básnických děl. Některé jeho pozdější práce se dokonce podobají básním v próze.  Podobným směrem se vydal další z přímých žáků Husserlových i Heideggerových, Eugen Fink. Ve Finkových analýzách hraje velkou roli širší rámec lidské existence, zejména vesmír a jeho řád, a také jejich jazyk nepřipomíná přísný styl Husserlův. Jednou z námitek proti Bytí a času bylo, že „Heideggerův pobyt nemá nikdy hlad.“ Francouzský filosof Maurice Merleau-Ponty se snažil zachytit konkrétní tělesnou stránku člověka, například ve své Fenomenologii vnímání. Jiný významný fenomenolog, Emmanuel Lévinas, vypracoval podrobnější analýzu různých vrstev existence, kde také zdůrazňuje tuto konkrétní potřebnost člověka jako živé bytosti. V té základní vrstvě, které říká „koupat se v živlu“, člověku nic nechybí a nelze tu vykázat ani žádnou „starost“, která se objeví teprve tehdy, když dostane hlad nebo je mu zima.  Jan Patočka, který se snažil překlenout mezeru mezi oběma svými učiteli, oslabit Husserlův „platonismus“ a subjektivnost, naopak u Heideggera postrádal jemnější rozbor lidských vztahů, například v rodině a v lásce. V jeho filosofii přirozeného světa přišla ke slovu i řada motivů heideggerovských, například role jazyka a řeči. Patočka také položil větší důraz na otázky dětství, výchovy a dospívání, které v introspekci dospělého filosofa pochopitelně chybí. Ty pak zahrnul do celkového problému pohybu a změny, z něhož vycházela i jeho filosofie dějin.  Nepolemicky navázal na Heideggerův výklad o řeči jako prostředí „odmykání“ a rozumění světu Hans-Georg Gadamer. Z myšlenky „hermeneutického kruhu“ – předporozumění a opakovaných návratů k textu – vypracoval velmi důkladnou hermeneutickou filosofii jako teorii rozumění a výkladu textů, která nakonec poskytla i pozoruhodné nové pohledy na řeč a jazyk vůbec. Gadamerova hermeneutika byla široce přijata a dále rozvíjena četnými žáky, například mezi filosofy dekonstrukce a postmoderny.  Alternativu k Heideggerově filosofii nabídl už zmíněný Emmanuel Lévinas, který odmítl jeho předpoklad, že základem filosofie či „první filosofií“ je ontologie, nauka o bytí. Lévinas je přesvědčen, že právě z fenomenologického hlediska stojí na prvním místě lidský vztah, „setkání s tváří“ – a tedy etika. Rozhodujícím momentem lidského zrání je podle Lévinase právě setkání s bezbrannou tváří Druhého: teprve zde totiž poprvé uslyší její „naučení“, příkaz „Nezabiješ“. A pouze člověk, který tento příkaz uslyšel a poslechl, vstupuje tím do lidské společnosti. Všechny teoretické otázky, včetně otázky po bytí, přijdou na řadu až potom.", "section_level": 1}, {"title": "Fenomenologie mimo filosofii.", "content": "Skutečná hloubka a brilantní styl Heideggerových děl do značné míry zastínil střízlivého Husserla, navázat na ně se však ukázalo obtížné. Heideggerovy analýzy času se pozoruhodně shodly se současným dílem francouzského psychologa Eugena Minkowskiho a na téma pobytu jako starosti navázala celá škola psychologické „analýzy pobytu“ (Daseinsanalyse), založená Švýcarem Ludwigem Binswangerem. Ve společenských vědách se ovšem ukazuje, že k následování inspiroval spíše Husserl. Hlavní náhledy jeho fenomenologické metody, fenomény intence, časovosti a přirozeného světa pronikly díky Alfredu Schützovi, Thomasi Luckmannovi a Talcottu Parsonsovi do americké sociologie a pozvolna se staly obecným majetkem „rozumějících“ společenských věd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fenomenologie (z řeckého \"fainomai\", ukazuji se), znamená obecně přesné zkoumání jevů. Místo zkoumání podstat a skutečností samých se tedy zabývá zkušeností, tím, jak se věci „samy“ člověku ukazují v jeho vlastním vědomí.", "tgt_summary": "现象学(英语:phenomenology,源自希腊语,意为“显现的东西”;以及,意为“研究”)是20世纪最重要的哲学流派之一,由德国哲学家胡塞尔正式创立。胡塞尔深受弗朗兹·布伦塔诺和伯纳德·波尔查诺两人的影响,认为每一表象都是对某物的表象,意识也总是相关于某物的意识;同时也主张「真理自身」——即超越时空与个人之绝对、又普遍的客观存在者——的理念之存在,而提出对意识本质的研究,或描述先验的、绝对的认识之根本与法则;他称之为「现象学」。", "id": 1849245}
{"src_title": "Canary Wharf", "tgt_title": "金丝雀码头", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Canary Wharf bylo původně sídlem mnoha skladů se zbožím, které sloužily pro potřeby nedalekých doků. První zmínka o Ostrově psů, na němž se Canary Wharf nachází (ačkoli Ostrov psů je ve skutečnosti poloostrov), je na mapě z roku 1588; odkud toto jméno ve skutečnosti pochází, však není známo. Spekuluje se, že má svůj původ v době, kdy král Jindřich VIII. používal tento poloostrov jako výběh pro své psy. V 60. letech 20. století však zdejší přístavy začaly upadat.  V roce 1981 se vláda Margaret Thatcherové rozhodla revitalizovat 21 km2 londýnských doků a založila London Docklands Development Corporation (LDDC). Hlavním cílem této společnosti bylo vybudovat zde infrastrukturu pro lehký průmysl. Největší plochu v této době vlastnila filmová studia Limehouse studios.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky výstavby.", "content": "V roce 1984 byl Michael von Clem, ředitel investiční banky Credit Suisse First Boston, na návštěvě doků, když hledal pro svého klienta vhodné místo pro výstavbu nové továrny na zpracování potravin. V té té době také už věděl, že londýnské bankovní City je přeplněné a poněkud zastaralé pro zavádění nových bankovních systémů – a při návštěvě doků zjistil, že Ostrov psů by mohlo být vhodné místo pro další výstavbu.  Spojil se tak se svým konkurentem z Morgan Stanley, který podpořil jeho názor, že v budoucnu bude zapotřebí velký projekt se stavbami pro velké množství lidí. Shodli se také, že pro propojení se zbytkem města bude zapotřebí vybudovat novou linku londýnského metra. Po krátké době zveřejnili své plány, ale po výměně vedení v obou bankovních domech se na tyto plány brzy zapomnělo, zvláště pak po zrušení plánu i na výstavbu nové linky metra.  Projekt na výstavbu nového finančního centra však koupila kanadská společnost Olympia and York a ta se ho také rozhodla uskutečnit. Výstavba Canary Wharf započala v roce 1988, první fáze projektu byla dokončena roku 1992. Společnost Olympia & York se také zavázala, že uhradí polovinu nákladů na prodloužení linky metra Jubilee Line.", "section_level": 2}, {"title": "Zhroucení trhů s nemovitostmi.", "content": "Zhroucení trhů s nemovitostmi přišlo jako blesk z čistého nebe roku 1990. Poptávka po nových prostorách vymizela a kvůli platební neschopnosti společnosti Olympia & York se nezačalo ani s výstavbou nové linky metra. Výstavba se zastavila a budovy přešly pod nucenou správu. Správci také vypnuli veškeré osvětlení na nepoužívaných patrech One Canada Square, čímž se vyskytl zajímavý pohled na z půlky viditelně prázdné budovy na londýnském obzoru.  One Canada Square se svou horní půlkou v temnotách stála jako symbol katastrofy, která postihla nejen Canary Wharf, ale i celý britský trh s nemovitostmi.", "section_level": 2}, {"title": "Záchrana.", "content": "V prosinci 1995 se mezinárodní společenství, založené mimo jiné bývalými vlastníky Olympia & York, rozhodlo odkoupit celý projekt. V té době v Canary Wharf pracovalo přibližně 13 000 lidí a více než polovina kanceláří byla stále prázdná.  Zřejmě opravdová záchrana přišla až s obnovením výstavby linky metra Jubilee Line, kterou si prosadila britská vláda (mimo jiné i proto, že pár set metrů severně od Canary Wharf leží další londýnský symbol, ležící přímo na nultém poledníku a asi kilometr od observatoře v Greenwichi, hala Millennium Dome). Od této chvíle už začalo být Canary Wharf vnímán jako skutečná alternativa k tradičním kancelářím v centru Londýna. Do dnešního dne byl celý plán výstavby uskutečněn a na Canary Wharf už dokonce začínají docházet místa pro stavbu dalších budov. Ve dne zde pracuje cca 70 000 lidí (rok 2005) a Canary Wharf Company se stala největším britským obchodníkem s nemovitostmi.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Na Canary Wharf mají svá zastoupení nejen bankovní domy, jako např. Bank of America, Barclays, Citigroup, HSBC, Lehman Brothers, Morgan Stanley, ale v nejnovější době se sem stěhují i mediální společnosti, jako např. noviny \"The Telegraph\", \"The Independent\", agentura Reuters a noviny \"Daily Mirror\". Zřejmě díky mnoha lidem, pracujícím zde ve dne, zde vzniklo i mnoho obchodů.  Z Canary Wharf vede do centra města linka metra Jubilee Line, otevřená v roce 2000, se stanicí shodného jména Canary Wharf a linka tzv. příměstského metra Docklands Light Railway (DLR), otevřeného v roce 1991. V prosinci roku 2005 by se mělo DLR prodloužit až na letiště London City.", "section_level": 1}], "src_summary": "Canary Wharf, spadající do městského obvodu Tower Hamlets, je velké finanční centrum v Londýně, ležící na Isle of Dogs (Ostrov psů), v bývalých londýnských docích (Docklands).", "tgt_summary": "金丝雀码头(英语:Canary Wharf)是英国伦敦的中央商务区之一,数栋英国最高的建筑物座落于此,其中包括曾为全英第一高楼的加拿大广场一号。金丝雀码头的办公室和零售空间的面积为,其中约为金丝雀码头集团所拥有。在2011年此区人口为12,500。根据洋房东的市场分析,华人占9.7%。", "id": 2655633}
{"src_title": "Žena", "tgt_title": "女性", "src_document": [{"title": "Kultura a role ve společnosti.", "content": "Již od pravěku měli muži a ženy rozdílnou roli ve společnosti. V lovecko-sběračských společnostech ženy měly téměř výhradně na starosti sbírání rostlinné potravy, kdežto muži lovili pro maso. Protože ženy tedy musely mít velmi dobré znalosti života rostlin, většina antropologů si myslí, že to byly ženy, které vedly neolitickou revoluci a staly se tak prvními průkopníky zemědělství.  Během starověku a středověku se ženy staly většinou podřízenými ve vztahu k mužům a vykonávaly především práce spojené s udržováním domu a výchovou dětí. Výdělek zajišťoval především muž.  Během 20. století většina zemí umožnila volební právo žen a změněné ekonomické podmínky v nich umožnily a podporovaly nezávislost žen. Ačkoli většina žen se stále stará o děti a domácnost, jejich role už není tak vyhraněná.  V severských zemích ženy nikdy podřízené postavení vůči muži neměly. Staraly se o domácnost, což je důležitá úloha, a požívaly velkého uznání. Dodnes je ve Skandinávii velmi silná emancipace žen. Např. ve Švédsku v mnohých rodinách zůstává doma muž, stará se o děti a vaří, zatímco manželka se věnuje kariéře a vydělává peníze.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie a pohlaví.", "content": "Z pohledu biologie ženské pohlavní orgány zahrnují rozmnožovací systém, kdežto druhotné pohlavní znaky se vyvinuly jen pro přilákání partnera nebo výživu a výchovu dětí. Většina netransexuálních žen má ve 46. chromozomálním páru dva chromozomy X (karyotyp 46,XX), ale zhruba každá tisící má tři (47,XXX ) a jedna z 2 500 jen jeden (45,X).  Jen biologické faktory samotné neurčují, zda osoby jsou považovány, nebo se samy považují za ženy. Některé ženy mohou mít abnormální hormonální a chromozomální odlišnosti a jsou také ženy, které mohou být alespoň během prvního období jejich života bez typických ženských fyziologických znaků (srov. transsexualita a pohlavní identita).  Ačkoli se rodí méně žen než mužů (poměr je přibližně 1:1,05), žen je v dospělé populaci více (zhruba v poměru 1,04:1). Ženy mají menší úmrtnost, i v děloze, a žijí v průměru o pět let déle. Kromě toho, že muži všeobecně vykonávají během života mnohem těžší a rizikovější fyzickou práci než ženy (což má prokazatelně také velký vliv na vyšší úmrtnost mužů) to způsobuje i kombinace několika dalších faktorů:  V celé světové populaci z biologických důvodů připadá poměr pohlaví 101,3 muže na každou stovku žen. V Česku (stejně jako ve většině Evropy) je však počet mužů menší než počet žen.  Již po první menstruaci je většina žen schopna otěhotnět a porodit dítě. Věda a odvětví lékařství, které se zabývá ženskými pohlavními orgány, se nazývá gynekologie. Menopauzy obvykle ženy dosáhnou kolem padesátého roku života, kdy jejich vaječníky přestanou produkovat estrogen a již nemohou otěhotnět.  Obecně ženy trápí tytéž nemoci jako muže, i když se vyskytuje několik nemocí, kterými trpí více nebo výhradně ženy a naopak (vlivem odlišné anatomie a fyziologie).", "section_level": 1}], "src_summary": "Žena je dospělý člověk samičího pohlaví. Slovo žena se používá pro označení pohlaví člověka nebo role ve společnosti. Člověk opačného, tzn. samčího pohlaví je muž. Žena, která porodila dítě, je matka. Dítě samičího pohlaví je dívka, i když tento termín se užívá i pro mladé ženy.", "tgt_summary": "女性,是指雌性的人类,通常与男性相对应。女性这个名词可以用来表示生物学上的性别划分,同时亦可指社会认定或自我认同的性别角色,一般只适用于称呼人类,其他生物通常说是「雌性」或「母的」。", "id": 2365280}
{"src_title": "Jad vašem", "tgt_title": "以色列猶太大屠殺紀念館", "src_document": [{"title": "Památníky a muzea.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Muzeum historie holokaustu.", "content": "15. března 2005 bylo otevřeno nové \"Muzeum historie holokaustu\". Má tvar dvou trojúhelníkových hranolů postavených z hrubých betonových zdí na ploše více než 4 200 m. Část výstavních prostor je umístěna v podzemí. V 10 pavilónech jsou představeny různé kapitoly holokaustu.  Expozice prezentuje holokaust ze židovské perspektivy se zdůrazněním na jednotlivé osudy obětí, které tak vystupují z anonymity statistik. Vystaveny jsou zde osobní věci obětí, jsou zde prezentována svědectví lidí, kteří holokaust přežili. V muzeu jsou použity nejmodernější multimediální technologie.", "section_level": 2}, {"title": "Muzeum umění holokaustu.", "content": "Toto muzeum je věnováno uměleckým dílům vzniklých v období holokaustu a děl novodobých s tematikou holokaustu.", "section_level": 2}, {"title": "Dvorana jmen.", "content": "Ve Dvoraně jmen jsou uchovávány \"Stránky svědectví\". Jde o symbolické náhrobní kameny, na kterých jsou vyryta jména a životopisné údaje miliónů obětí holokaustu. Památník slouží především k tomu, aby se na oběti nevzpomínalo jako na neosobní čísla, ale na jako jedinečné lidské osoby s vlastním osudem.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětní dvorana.", "content": "\"Pamětní dvorana\" byla postavena jako připomínka všech Židů, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Tvoří jí jediná budova připomínající krematorium. V podlaze jsou vyryta jména táborů smrti osvětlovaná věčným ohněm. Je zde také uložena krypta s popelem obětí. \"Pamětní dvorana\" je nejčastějším místem pietních akcí v Jad vašem.", "section_level": 2}, {"title": "Památník dětí.", "content": "\"Památník dětí\" připomíná jeden a půl miliónu dětí, které byly zavražděny během holokaustu. Je vytesán do podzemní jeskyně osvětlené pouze svíčkami, které se podle židovské tradice zapalují na počest mrtvých. Jejich světlo se odráží od řady zrcadel a vytváří tak iluzi miliónů hvězd. V tomto pochmurném prostředí je neustále čten seznam jmen zavražděných dětí, jejich věk a původ.", "section_level": 2}, {"title": "Údolí komunit.", "content": "Na ploše 21 hektarů jsou v jeruzalémských skalách vytesána jména více než 5 000 obcí z celého světa, v nichž žily židovské komunity, zničené za holokaustu.", "section_level": 2}, {"title": "Alej a Zahrada spravedlivých.", "content": "V Zahradě spravedlivých je umístěna \"Zeď spravedlivých\", kde jsou vytesána jména všech lidí, jimž byl udělen titul \"Spravedlivý mezi národy\". Celá řada nositelů tohoto titulu má v Zahradě spravedlivých - v \"Aleji spravedlivých\" - svůj strom. V \"Aleji spravedlivých\" a v jejím okolí je vysazeno více než 2 000 stromů.", "section_level": 2}, {"title": "Památník deportovaných.", "content": "Na konci kolejí, vybíhajících nad okraj propasti, stojí symbol transportů smrti - dobytčí vůz Německé říšské dráhy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jad vašem je památník obětí a hrdinů holokaustu v Izraeli. Založen byl v roce 1953 na základě zákona izraelského parlamentu - Knesetu.", "tgt_summary": "以色列犹太屠杀纪念馆或以色列犹太屠杀遇难同胞纪念馆()是以色列官方设立的犹太人大屠杀纪念馆,位于以色列耶路撒冷城西的赫茨尔山,是世界最大、最有影响力的大屠杀纪念馆。1953年根据以色列国会通过的《犹太大屠杀纪念法》成立,为纪念600余万被纳粹屠杀的犹太人。大屠杀纪念馆自奠基起逐步扩建,目前包含纪念礼堂、历史博物馆、艺术馆、“名字堂”、儿童纪念堂、档案馆、外邦义人花园、“被毁灭社区山谷”、犹太会堂、及教育中心等。此外,纪念馆同时纪念在大屠杀期间承担巨大的个人风险,援救犹太人的非犹太人——称为“外邦义人”。大屠杀纪念馆目前是以色列仅次于西墙,游客数量第二多的景点,外国领导人访问以色列一般都会参观大屠杀纪念馆。参观大屠杀纪念馆完全免费,依靠自愿捐款维持,每年有将近100万游客参观。", "id": 2749617}
{"src_title": "Kazaň", "tgt_title": "喀山", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kazaň v době vlastní nezávislosti.", "content": "Kazaň založili údajně Povolžští Bulhaři, ačkoliv se o tom spekuluje, a to v době někdy mezi 11. a 13. stoletím. Jedním z nejstarších nálezů v Kazani byla česká mince z jedenáctého století se zobrazením svatého Václava, kterou našli během vykopávek v Kazaňském kremlu. Svoje vlastní mince začali v Kazani razit až v roce 1408. Z této doby pochází první stavby místního kremlu. V tomto období mělo město význam jako zastávka obchodníků na cestě ze Skandinávie do dnešního Íránu. Vznikl zde bazar, který se stal centrem obchodu v celé oblasti; hlavně s nábytkem. Po zničení Zlaté hordy v 15. století se zde postupně zformoval Kazaňský chanát, který bohatl. Jeho centrum – Kazaň velmi prosperovalo. Byla opravena citadela a posíleno opevnění. V roce 1487 se Rusové pokoušeli Kazaň dobýt, ale neúspěšně.", "section_level": 2}, {"title": "Kazaň v době ruského carství.", "content": "Teprve Ivan IV. Hrozný v polovině 16. století Kazaň úspěšně připojil k Rusku. Byl ustanoven nový správce města – kníže Alexandr Gorbatyj Šujskij, za jehož vlády byli mnozí Tataři zabiti, obráceni násilně ke křesťanství a nakonec vystěhováni na místo vzdálené 50 km od města. V Kazani samotné byly zbořeny všechny mešity a paláce patřící Tatarům. O několik let později, v roce 1579, navíc vypukl velký požár. Po něm byl opět obnoven Kazaňský chanát, tentokrát už i s pomocí samotných Rusů. Roku 1612 byla ale jeho nezávislost zrušena, a to ruským nacionalistou Kuzmou Mininem. Toto období pro nás zůstává zatím nejasné, není o něm mnoho informací.  V roce 1708 byl Kazaňský chanát zrušen celý a přeměněn na gubernii. To se událo v době Petra Velikého. Po jeho návštěvě se v Kazani začaly vyrábět lodě pro Kaspickou flotilu. Na konci 18. století, v roce 1774, vypuklo povstání pohraničníků a Rolníků vedené donským kozákem Jemeljanem Pugačovem, při němž bylo město téměř zničeno. Naštěstí pak bylo za vlády Kateřiny Veliké rychle obnoveno. Byl zde povolen islám, přesto však diskriminace Tatarů neskončila. Na začátku 19. století tak už na Kazaňské státní univerzitě mohli tisknout Korán a začal rozvoj města.  Ke sklonku 19. století se město stalo průmyslovým centrem středovolžské oblasti, kam se stěhovali lidé za prací. Roku 1875 byla ve městě zřízena koňská dráha, kterou v roce 1899 nahradila elektrická tramvaj. Pravomoci Tatarů po revoluci v roce 1905 neustále rostly, Tataři získali kulturní autonomii a město se stalo jejich kulturním centrem. Začaly se objevovat první noviny v tatarštině a vzniklo tatarské divadlo.", "section_level": 2}, {"title": "Kazaň v době SSSR a současnosti.", "content": "V noci z 6. na 7. srpna 1918 obsadili město českoslovenští legionáři a převzali zlatý carský ruský poklad. Město drželi 44 dní než ustoupili bolševické přesile.  Po revoluci a občanské válce mezi lety 1917 a 1919 zde bolševická moc ustanovila Tatarskou autonomní sovětskou socialistickou republiku. Tehdy zde žilo přibližně 200 000 lidí, město bylo středem náboženských aktivit v celé oblasti. V rámci komunistického protináboženského boje tak byla uzavřena a zničena většina kostelů a mešit, stejně jako v celém SSSR. Během 2. světové války sem, jako i do jiných měst v Povolží a v okolí Uralu, byly přestěhovány závody na válečnou výrobu (výroba tanků a letadel), ve městě tak dodnes funguje např. Kazaňský vrtulníkový závod. Město rychle rostlo; zatímco pětisettisícovou hranici překonalo až v 50. letech, o zhruba dalších třicet let později se Kazaň stává již městem milionovým. Na jeho okraji vyrostlo mnoho panelových sídlišť.  Po pádu sovětského impéria se v Kazani opět začala rozvíjet tatarská kultura, stavěly se nové mešity a kostely. Centrum města prošlo rozsáhlou rekonstrukcí. Roku 2005 byla v Kazaňském kremlu otevřena u výročí tisíc let od založení města mešita Kul Šerif, svého času největší mešita v Rusku. Místní kreml je symbolem státnosti celého Tatarstánu. K tisíciletí existence města bylo slavnostně otevřeno také nové metro.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kazaň (, ) je administrativním a kulturním centrem Tatarstánu a jedním z největších měst v Rusku. Zároveň je střediskem Povolžského federálního okruhu a Povolžského ekonomického rajónu. Nachází se v evropské části Ruské federace na levém břehu řeky Volhy (a na jejím soutoku s Kazankou). Zachovalo se zde mnoho stavebních památek včetně Kazaňského kremlu. Žije zde obyvatel, převážně Tataři a Rusové.", "tgt_summary": "喀山(; ),俄罗斯鞑靼斯坦共和国的首都及最大城市。根据俄罗斯2018年人口调查,居民为1,243,500人,为俄国第六大城市。喀山位于俄罗斯欧洲部分,伏尔加河与卡赞卡河的交汇处。与莫斯科、圣彼得堡同为俄罗斯的三座A级历史文化城市。2009年,俄罗斯专利局宣布喀山为俄罗斯运动之都。喀山克里姆林宫为世界遗产。", "id": 494906}
{"src_title": "Nesmrtelnost (kniha)", "tgt_title": "不朽 (米兰·昆德拉)", "src_document": [{"title": "Charakteristika díla.", "content": "Román je rozdělen do sedmi kapitol. Na rozdíl od většiny jeho mladších próz je však určen spíše pro francouzské čtenáře. Je psán francouzsky, nevystupují v něm žádní Češi a neobjevuje se ani motiv emigrace či české komunistické zkušenosti (obsahuje jen několik ne příliš důležitých českých reminiscencí). To jej spojuje s Kunderovým dalším dílem, románem \"L'Identité\" (česky \"Totožnost\").  Během vyprávění se v několika kapitolách mění vypravěč. V některých kapitolách je spíše heterodiegetický (tj. není součástí vyprávěného světa, vypráví příběh někoho jiného, není protagonistou), ale v některých kapitolách je naopak čistě autodiegetický (tj. používá ich-formu, je součástí děje). Tento způsob užívání vypravěče není v Kunderově díle novým jevem (objevuje se např. v \"Knize smíchu a zapomnění\"), zde však nabývá nebývalého významu. Román stojí na jakési hranici fikce a skutečnosti, kdy nám autor dokládá, že děj románu je pouhý jeho výmysl a postavy vznikly ze spisovatelových metafor, ale když do příběhu vplétá vlastní vzpomínky na setkání se svým přítelem Avenariem, můžeme mít pocit, že vypravěčem je sám autor. Vypravěč však nikdy není ztotožnitelný s autorem.  Pro román je typický, jako u řady jiných Kunderových knih, filozoficko-estetický přesah, tentokrát úvahy o umění a jejím vztahu pro současného člověka (pro Paula, jednu z románových postav, jsou Hemingwayovy biografie důležitější než jeho vlastní literární práce, atd.). Kundera otevírá téma tzv. „imagologie“, disciplíny, jež se zabývá vytvářením obrazů (v reklamě, v literatuře, v denním životě), jež nahradila dřívější ideologie, jež již na lidi přestala působit. \"K srovnání ideologie a imagologie chci dodat ještě toto: Ideologie byly jako obrovská kola v zákulisí, která se točila a uváděla do pohybu války, revoluce, reformy. Imagologická kola se otáčejí a na historii to nemá žádný vliv. Ideologie válčily jedna s druhou a každá z nich byla s to naplnit svým myšlením celou epochu. Imagologie organizuje sama mírumilovné střídání svých systémů ve svižném rytmu sezón. Řečeno Paulovými slovy: Ideologie patřily historii, kdežto vláda imagologie začíná tam, kde historie končí. \" (Milan Kundera: \"Nesmrtelnost\", s. 119). Imagologové jsou lidé, kteří nám radí, jak se chovat, co je právě „in“, vhodné v tomto období.  Dalším předmětem Kunderových úvah je otázka přítomnosti zemřivšího člověka v paměti živých, tedy jeho posmrtného života mezi živými (motiv Bettiny von Arnim, Johanna Wolfganga Goetha a Laury). Tato duchovní linie dala knize jméno. Nesmrtelností je tedy v tomto díle myšlen pozůstatek obrazu mrtvého v mysli živých. Nesmrtelnost může být malá (v mysli rodiny...) a velká (v mysli lidí, které neznáme).", "section_level": 1}, {"title": "Obsah díla.", "content": "Hlavní dějová linka představuje Agnes, Francouzku, žijící v harmonickém a přiměřeně šťastném manželství s advokátem Paulem. (Samotná postava Agnes vznikla z Kunderovy vzpomínky na starší ženu u bazénu). Agnes žije v tísnivém strachu ze světa prostoupeného imagologií, ve strachu z nevědomého otisku vlastní tváře v dějinách (jako jsou nevědomě fotografovány celebrity a otiskovány v časopisech), proto touží svůj obraz skrýt před svým okolím i před budoucností. Do jejího života však výrazně zasahuje její vášnivá a emocionální mladší sestra Laura, která ji dokazuje svou lásku stejně vehementně jako demonstruje nespravedlnost osudu, kdy je ona ta „nešťastná“ a Agnes ta „šťastná“. Laura naopak chce v dějinách, alespoň v mezích své rodiny zůstat navždy, stát se „nesmrtelnou“, pročež volí prostředky jako citové vydírání či výhrůžky sebevraždou. Konflikt se rozhoří, když Laura začne bojovat o Agnesina muže. Agnes, jež nemá sílu ani chuť bojovat, vítá náhodu, která ji připraví o život, a šťastna odchází ze světa, kde ji ohrožuje agresivní Laura se svou touhou po nesmrtelném uchování obrazu, s přáním nezůstat nesmrtelná.  Agnesino přání se splní. Poté, co ji její muž již nezastihne živou, aby ji naposledy políbil a uchoval si její tvář navždy v paměti, mizí Agnes z myšlenek všech svých blízkých (Paula, který se oženil s Laurou - ženou jeho života, jak jí nazývá, i Agnesiny dcery Brigity, která s Laurou vede vytrvalé boje) a do konce knihy se znovu vrací pouze v úvahách autora-vypravěče.  Paralelně sleduje čtenář Bettinu von Arnim, současnici Goetha a její sžíravou touhu po nesmrtelnosti v literatuře, stejně urputnou jako Lauřinu touhu po nesmrtelnosti v životě rodiny její sestry. Úděl slavného mrtvého glosuje samotný Goethe ve snovém setkání s mrtvým Hemingwayem.  Třetím příběhem je bohatý milostný život neúspěšného malíře, nazývaného Rubens, který byl náhodným milencem Agnes. Rubens, pro Agnes téměř neznámý člověk, o němž nic neví, je, jako hříčka osudu, jediný, kdo si uchovává její obraz ve své paměti a tato vzpomínka dále změní jeho život.  Celé vyprávění je protkáno opakujícími se motivy, které jednotlivé děje poutají k sobě a provazují je navzájem (několikeré užití brýlí, stejných gest, podobnost Laury a Bettiny atd.) stejně jako náhodami (vůz, jehož kolo profesor Avenarius propíchne, patří Paulovi. Stane se tak zrovna té noci, kdy má Agnes autonehodu, a proto se k ní Paul nedostane včas a nezastihne ji už živou). Zároveň nám autor-vypravěč poodhaluje zdroje svých inspirací (náhodně zaslechnutá rozhlasová zpráva o dívce, jež se úmyslně vystavovala kolům aut v touze zemřít se stane inspirací pro příčinu Agnesiny smrti) i postupů (metafora jako důležitý impuls pro vznik románové postavy v Kunderových knihách).", "section_level": 1}, {"title": "Význam díla.", "content": "Kundera se ve svém díle snaží propojit formy narace a esejistiky. Tématem \"Nesmrtelnosti\" je ovlivňování vlastního bytí za života a po smrti. Stejně jako se imagologové zabývají tvary aut a tub na zubní pasty, podléhá řada lidí imagologii vlastního posmrtného obrazu (Laura, Goethe a Bettina). Proti nim stojí ti, kteří se odmítají nátlaku imagologie podrobit (Agnes a Hemingway). \"Nesmrtelnost\" je krom románového vyprávění především hlubokou meditací nad různými formami lidské existence vzhledem k jejich neodvratnému zániku ve světě, kde se již dávno nevěří na posmrtný život ve smyslu křesťanské věrouky.", "section_level": 1}, {"title": "Souvislosti.", "content": "\"Nesmrtelnost\" je určitým pendantem k jinému Kunderovu románu, k Nesnesitelné lehkosti bytí. Postava Agnes, snažící se skrýt svou tvář před svým mužem i před dějinami, je jakousi duchovní spřízněnkyní postavy Sabiny, která v touze po „lehkosti bytí“ odmítá nést tíhu zodpovědnosti na druhých. Teorie imagologie navazuje na Kunderův výklad kýče.  Struktura i hloubka Kunderovy knihy je blízká dílům jeho předchůdce Hermanna Brocha, na jehož román Náměsíčníci Kundera často odkazuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nesmrtelnost je román česko-francouzského spisovatele Milana Kundery.", "tgt_summary": "《不朽》(),是捷克裔法国作家米兰·昆德拉1988年的作品。该书在米兰·昆德拉的诸多作品中占有重要地位,这部小说是作者的第一部法语小说。比起以往米兰·昆德拉的作品相比,该书的政治意味减少了很多,取而代之的是更多的哲学思考。", "id": 2555655}
{"src_title": "Jasódhara", "tgt_title": "耶输陀罗", "src_document": [{"title": "Minulé životy.", "content": "V pálijském kánonu a jeho komentářích lze nalézt životopisy mnoha významných Buddhových žáků. Pro tyto příběhy je typické, že v souladu se zákonem příčiny a následku (v páli \"kammy\", v sanskrtu \"karmy\") jsou k událostem z přítomnosti často uváděny příběhy z minulých životů, aby tak byly osvětleny příčiny, které vedly k popisovaným událostem. Ohledně Jasódhary můžeme v pálijském kánonu nalézt popis dvou významných událostí, které vysvětlují, proč se stala manželkou Siddhatthy Gótamy a proč později jako mniška získala výjimečné nadpřirozené schopnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Příběh z časů buddhy Dípankary.", "content": "Budoucí Jasódhara se zrodila jako dívka jménem Sumittá v brahmánské rodině žijící ve městě Amaravatí. Toto město jednoho dne navštívil Buddha Dípankara se svými mnichy. Jeho příchod očekávaly zástupy obyvatel Amaravatí, byl přítomen i asketa Sumédho (budoucí Siddhattha Gótama), který žil ve své poustevně na úpatí Himálaje. Klíčová událost se odehrála v okamžiku, kdy se asketa Sumédho chystal pronést přání stát se Buddhou (rozuměj sammásambuddhou) v přítomnosti tehdejšího Buddhy Dípankary. V tomto okamžiku došlo k rozhodujícímu setkání mezi asketou Sumédhou a dívkou jménem Sumittá:  Zatímco Sumédha se chystal pronést své rozhodnutí dosáhnout buddhovství, mladá bráhmanská dívka jménem Sumittá přišla, aby se přidala k lidem, kteří se shromažďovali kolem Buddhy Dípankary. Přinesla s sebou osm lotosových květů, aby s nimi uctila Buddhu. Když se dostala doprostřed davu, jakmile její oči padly na Sumédhu, byla okamžitě zasažena obrovskou láskou. Chtěla mu nabídnout nějaký dar, avšak neměla nic jiného než těch osm lotosových květů. Tudíž mu řekla: \"„Vznešený poustevníku, daruji ti pět lotosových květů, takže je smíš nabídnout Buddhovi sám za sebe. Zbylé tři květy jsou mým vlastním darem Buddhovi.“\" Potom podala pět lotosových květů Sumédhovi a vyjádřila své přání říkajíc: \"„Ctihodný poustevníku, během období, kdy budeš naplňovat dokonalosti, ať jsem ti životní partnerkou.“\"  Sumédha přijal lotosové květy od mladé slečny a nabídl je Buddhovi Dípankárovi, který se k nim přiblížil, a vyjádřil přání dosáhnout dokonalé sebeosvícení.  Když Buddha pozoroval scénu, která se odehrála mezi Sumédhou a Sumittou, uprostřed zástupu lidí učinil následující předpověď:  \"„Sumédho, tato dívka Sumittá, bude tvou partnerkou, která s tebou bude sdílet život, pomáhat ti s odhodlanou vroucností a pomocí pro tvou realizaci buddhovství. Bude k tobě milá každou svou myšlenkou, slovem i skutky. Bude půvabná ve svém vzezření, příjemná, líbezná ve hlase a potěšení pro srdce. Ve tvém zjevení se jako Buddha, v tvé poslední existenci, stane se ženským žákem, který obdrží tvé duchovní dědictví arahatství kompletně s nadpřirozenými psychickými schopnostmi.“\"", "section_level": 2}, {"title": "V době buddhy Padumuttary.", "content": "Budoucí Jasódhara se narodila do bohaté rodiny ve městě Hamsávatí během času Buddhy Padumuttary. Když byla přítomna kázání Buddhy, uviděla mnišku (bhikkhuní), která byla Buddhou označena za nejpřednější bhikkhuní v dosažení obrovských nadpřirozených schopností. Potom, kdy učinila výjimečné obdarování, aspirovala na tento titul. Buddha Padumuttara předpověděl, že kýženého cíle dosáhne v daleké budoucnosti za časů Gótamy Buddhy. Uvádí se, že dosažení vytčeného cíle jí mělo trvat stotisíc životních cyklů (kappa), po tu dobu se měla střídavě rodit v říši dévů a lidských bytostí.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Narození, manželství s princem Siddhatthou a vstup do mnišského řádu.", "content": "Během času Gótamy Buddhy se narodila jako dcera prince z rodu Sákjů jménem Suppabuddha, který byl strýcem budoucího Buddhy, dle jiných zdrojů jeho děd z matčiny strany. Byla pojmenována jako Jasódhara.  Když dospěla (údajně ve věku 16 let), byla provdána za stejně starého prince Siddhatthu, budoucího Buddhu a stala se hlavní královnou. Podle legendy jí Siddhattha získal vítězstvím ve sportovní soutěži ženitbychtivých mladíků mimo jiné i vynikající střelbou z luku svého předka Síhahanu (v sans. Sinhahanua - překl. Lví čelist); nikdo z ostatních soutěžících nebyl s to tento luk ani pozdvihnout, natož ještě nasadit šíp, napnout tětivu a vystřelit. Ve 29 letech mu porodila syna Ráhulu. Právě v noci, když porodila Ráhulu, se princ Siddhattha vzdal rodinného života a odešel ze sídelního města Kapilavatthu hledat dokonalé probuzení - osvobození ze strasti a věčného přerozování.  I když se mnoho princů ucházelo o její ruku, odmítala všechny nabídky k sňatku a žila stále věrná svému manželovi. Když se doslechla, že její manžel vede život poustevníka, zbavila se všech svých šperků a nosila jednoduché žluté roucho. Později, když Siddhattha po šestiletém zápasu dosáhl dokonalého probuzení u paty stromu Mahábódhi a následně začal hlásat objevené učení, navštívil po nějaké době i své bývalé sídelní město Kapilavatthu. Při této návštěvě Kapilavatthu následujícího dne jeho otec, král Suddhódana, přijal Buddhu ve svém paláci. Všichni, kromě princezny Jasódhary, přišli, aby mu projevili úctu. Jasódhara doufala, že jestliže sama má nějaké ctnosti, Buddha sám za ní přijde; pak i ona mu projeví úctu. Tak se také stalo. Potom, kdy Buddha dojedl své jídlo, vstoupil do Jasódhařiny komnaty doprovázen dvěma žáky. Posadil se na připravené místo a vyzval Jasódharu, aby ho dle svého přání uctila. Jasódhara přistoupila k Buddhovi, objala jeho kotníky, položila hlavu na jeho chodidla a plakala, dokud neměl Buddha nohy smáčené slzami. Buddha a ani nikdo z přítomných se nepokoušel Jasódharu zastavit. Po chvíli, vyčerpaná pláčem, otřela si slzy a usedla uctivě opodál. Král Suddhódana poté upozornil Buddhu na její lásku a věrnost, kterou mu zachovávala, když šest let zápasil o dosažení probuzení. Buddha podotkl, že nejen v tomto životě, ale i v předchozím zrození ho milovala, byla mu věrná a oddaná.  Pět let poté, kdy Gautama Buddha dosáhl probuzení, realizoval jeho otec arahatství (nejvyšší stupeň probuzení) a v ten samý den zemřel. Královna a nevlastní matka Buddhy Mahápadžápati Gotamí a pět Sakjovských princezen, jejichž manželé se stali mnichy (následně po přednesu Mahásamaja sutty), vstoupily také do Buddhova mnišského řádu (viz mnišská sangha). V tu dobu se rovněž královna Jasódhara a princezna Džanapadakaljání staly buddhistickými mniškami (bhikkhuní) s Mahápadžápati Gotamí jako instruktorkou.  Jasódhaře bylo uděleno mnišské jméno Bhadhakaččáná. Usilovala o realizaci vhledu a v náležité době realizovala arahatství, nejhlubší stupeň probuzení.  Zemřela ve věku 78 let, dva roky před Buddhovou parinibbánou.", "section_level": 2}, {"title": "Bhaddhakaččáná (Jasódhara) jako nejpřednější bhikkhuní.", "content": "Bhaddhakaččáná, poté kdy dosáhla arahatství, byla nejdovednější ve vykonávání nadpřirozených schopností. Během jediného meditačního sezení a jediného zaměření pozornosti mysli (\"ávadždžana\"), si mohla rozpomenout na své předešlé existence až po \"asankheja\" (nespočet - číslovka nemající ekvivalent v češtině, údajně se jedná o 10) a sto tisíc kapp (světový systém nebo eón - období od vzniku do zániku jednoho vesmíru). Jasódhara se brzy touto výjimečnou schopnosti proslavila mezi mniškami v Buddhově řádu. Později, při udělování titulů mniškám na shromáždění v klášteře Džétavana, Gótama Buddha prohlásil ohledně Jasódhary (Bhaddhakaččány):  \"„Bhikkhuové (mnichové), mezi mými bhikkhuní (mnišskými) žačkami, které jsou vybaveny obrovskými nadpřirozenými schopnostmi, bhikkhuní Bhaddhakaččáná je nejpřednější.“\"  V Buddhově řádu byli pouze čtyři mimořádní žáci, kteří byli vybavení obrovskými nadpřirozenými silami. Ti prý měli výjimečnou schopnost rozpomenout si na minulé životy až po nespočet a sto tisíc kapp, zatímco ostatní žáci (mající tuto schopnost) si mohou rozpomenout na své minulé životy pouze v rozmezí sto tisíc kapp. Těmito čtyřmi žáky byli dva nejpřednější žáci -Sáriputta a Mógallána, dále ctihodná Bákula a Bhaddhakaččáná.  Původní jméno bhikkhuní (mnišky) bylo Bhaddhakaččáná, ale kvůli svému zlatavému vzezření byla také známá jako \"Bhaddhakaňčáná\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Jasódhara (páli) nebo Jašódhara (sanskrt) („přinášející slávu“), dcera Suppabuddhy (v sans. Suprabudddhy, dle jiných zdrojů jakéhosi Mahánámi, a manželka Siddhatthy Gótamy (Siddhárty Gautamy), později nazývaného jako Buddha. Je také známá pod jmény Ráhulamátá, Bhaddhakaččáná, Bhaddhakaňčáná, Bimbadéví a pravděpodobně i Bimbasundarí. Následující článek je spíše hagiografií - biografií, jejímž hlavním úkolem je posluchače poučit, nežli je informovat o skutečných událostech. Zdrojem níže uvedených životopisných údajů je pálijský kánon a jeho komentáře. I když většina údajů může odpovídat skutečnosti, je též pravděpodobně, že některé informace byly upraveny tak, aby sloužily k duchovnímu poučení posluchačů.", "tgt_summary": "耶输陀罗( ;),又译为耶输多罗、耶惟檀,意思是作持誉、持称、俱称、华(花)色,谓其相貌美丽如花,一切美誉美德具足持有;释迦牟尼佛(悉达多太子)出家求道前之妻,罗睺罗之母。为天臂城主善觉王的公主,巴利文献说是提婆达多的姊妹(一说为婆私咤族释种大臣摩诃那摩之女),释迦牟尼舅舅的女儿,两人于其16岁(一说17或18岁)的时候成亲(结婚)。释迦牟尼成佛后耶输陀罗也追随其出家。", "id": 1687732}
{"src_title": "Krasnojarsk", "tgt_title": "克拉斯諾亞爾斯克", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Carské Rusko.", "content": "Krasnojarsk založili v červenci 1628 kozáci jako pevnost před nájezdy Tatarů, žijících v povodí Jeniseje. První jméno města znělo \"Krasnyj Jar\" (rusky Кра́сный Яр), což je překlad místního turkického názvu \"Kyzyl Džar\", česky \"Červený útes\". Název Krasnojarsk se z něj vyvinul až po tom, co získalo roku 1690 status města. Mezi lety 1735 a 1741 sem byl zaveden z Moskvy poštovní spoj, který spojil Krasnojarsk, Ačinsk a Kansk. Roku 1822 se Krasnojarsk stal sídelním městem Jenisejské gubernie. Železnice byla do města zavedena v roce 1895, což s objevením zlata v okolí nastartovalo růst. V té době už město mělo několik malých továren a železniční dílny. Krasnojarsk byl také místem, kde žila proticarská opozice (8 děkabristů sem bylo po neúspěšném povstání deportováno).  V letech 1918 až 1920 bylo město ve správě československých legionářů, kteří kontrolovali železniční magistrálu.", "section_level": 2}, {"title": "Předválečné období.", "content": "Po říjnové bolševické revoluci zde bylo v rámci pětiletek vystavěno mnoho závodů (např. loděnice, papírna). Roku 1934 zde byl s Krasnojarskem jako svým přirozeným centrem ustavený Krasnojarský kraj. Během Stalinovy vlády v předválečném SSSR se právě v tomto kraji nacházelo nejvíce Gulagů (Kraslag, Kaňsk a Rešjotij), jeden byl také přímo ve městě - Jenisejský (Jenisejlag).", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Během války sem byly evakuovány závody z celého západního Ruska a Ukrajiny. Tak vzniklo v Krasnojarsku těžké strojírenství. Zavedení těžkého průmyslu odstartovalo další růst města. V roce 1939 měl Krasnojarsk 190 tisíc obyvatel, v roce 1959 už 412 tisíc.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období.", "content": "30 km proti proudu Jeniseje vyrostla Krasnojarská přehrada, napuštěná roku 1971, s hydroelektrárnou o instalovaném výkonu 6 000 MW, dnes druhou největší v Rusku a pátou na světě. V souvislosti s tím vznikl i obří závod na výrobu hliníku. Na konci 70. let začala sovětská armáda budovat u Krasnojarska speciální radar proti mezikontinentálním balistickým raketám. To bylo porušením sovětsko-americké smlouvy ABM, která omezovala takové systémy protiraketové obrany, a po naléhání USA musela být stavba zastavena. Po pádu Sovětského svazu roku 1991 byly všechny velké závody zprivatizovány. Jejich privatizace ale dopadla tak, že podniky skončily v rukou oligarchů, nebo kriminálníků. Ti nakonec zbankrotovali, závody byly zavřeny a ve městě narostla nezaměstnanost a propadla se životní úroveň. Dnes se situace pomalu lepší, historické budovy jsou už opravené, přesto ovšem jdou změny pomalu.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "V Krasnojarsku se nachází mnoho katedrál z 18. a 19. století (svatotrojická katedrála, svatoblagověščenská katedrála a další). Významnou památkou sibiřského baroka je místní Pokrovský chrám z roku 1795.", "section_level": 1}, {"title": "Jiné zajímavosti.", "content": "Dále od centra se nachází jeden z neoficiálních symbolů Krasnojarsku, dům Strelka, který má 24 pater. Jeho stavba byla zahájena ještě před obdobím perestrojky, ale nikdy už nebyla dokončena. Potom jsou tu samozřejmě úřady a muzeum Krasnojarského kraje a Krasnojarská státní univerzita. Jižně od města se na pravém břehu Jeniseje rozkládá na ploše 471 km2 přírodní rezervace Krasnojarské stolby (\"Красноярские столбы\", Krasnojarskije stolby), zahrnující množství bizarních skalních věží a útesů, které daly kdysi místu jméno.  Ve městě je Sibiřská státní letecko-kosmická univerzita.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krasnojarsk () je město v Rusku, na jihu jeho sibiřské části. Leží na řece Jenisej a na Transsibiřské magistrále. Je správním střediskem Krasnojarského kraje. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "克拉斯诺亚尔斯克(),俄罗斯克拉斯诺亚尔斯克边疆区的首府,位于叶尼塞河和西伯利亚铁路的交汇点,以铝产量高著称,是西伯利亚地区第三大城市,人口97万3891(2010年)。", "id": 2846422}
{"src_title": "Emoce", "tgt_title": "情绪", "src_document": [{"title": "Sociologické pojetí emocí.", "content": "Základním předpokladem sociologického pojetí emocí \"(v angl. emotions, sentiment, feelings)\" je jejich sociální konstruovanost. Emoce nejsou prožívány v mysli jedince samovolně, samy o sobě, ale jsou vztaženy k určitým objektům, jevům nebo procesům. Sociologická konceptualizace tedy neredukuje emoce na následky fyziologických a psychologických procesů či stavů. Emoce lze chápat jako formulace afektu (v angl. affects), přičemž se je lidé učí během socializace reflektovat a pojmenovávat. Díky tomu je možné identifikovat a pojmenovat psychologický stav (afekt), tak aby byl pochopitelný jak pro člověka samotného, tak v komunikaci s okolím. Jedinci zároveň internalizují určité kulturní normy a návody, které sdělují, které emoce jsou vhodné v určitých typizovaných situacích. Například, kdy je vhodné cítit radost a kdy smutek. Afekt tak souvisí s emocemi i náladami, je proto možné konstatovat že,vztah jednotlivých afektivních procesů (afektů, emocí a nálad) je vzájemně interagující, přičemž lze u každého jedince usuzovat na tendenci k synchronizaci jednotlivých afektivních jevů v rámci afektivního proudu.\"  Tento přístup ke zkoumání lidských emocí je inspirován symbolickým interakcionismem. Konkrétně myšlenkou, že pro to, jak aktér či aktéři danou situaci interpretují, záleží na definici situace. Pokud je tedy nějaká emoce či psychický stav chápán jako strach či stud, bez ohledu na to zda je fyziologicky stimulován, je pro aktéry dané situace studem či strachem a aktéři podle toho jednají. Jako příklad lze uvést situaci, kdy cítíme, že něco není v pořádku, porušuje se [sociální norma], ale do té doby než pozorovatel jednání neřekne: „Měl by ses stydět.“, nemusí aktéři situace stud pociťovat a ten se dostaví až ex post. Popřípadě, když cítíme nepříjemný pocit ohledně potenciálně nepředvídatelné a náročné budoucí události, dokud nám není v komunikaci sděleno: „Státnic se bát nemusíš, je to pěkné povídání s kolegy.“, teprve poté je pocit identifikován jako strach. Význam, v tomto případě tedy pojmenování a identifikace emoce, ovšem není nic statického, ale je neustálým procesem, podobně jako proces definice situace. Tento proces také není definitivní, například reflexe vlastního strachu může vézt k tomu, že je strach mizí, protože se jeví subjektu jako iracionální.  Na druhou stranu význam prvotního fyziologického stimulu či impulsu nelze opomíjet a bývá tak často předpokladem pro definici či pojmenování emoce. Zjednodušeně řečeno bez určitého biologického impulsu by nebylo možné „nic“ pojmenovat. Avšak bez naučené a sociální schopnosti definovat a pojmenovávat by nevznikaly žádné emoce, protože by jako emoce vnímány nebyly. Například pokud vidíme lva, řada lidí může cítit jisté zneklidnění. Pokud by ale neměli sociálně a kulturně naučeno, že se jedná o potenciálně nebezpečného tvora, nikdy by nemuseli v mysli provézt identifikaci a „pojmenování“ emoce a tím pádem zažívat „strach“. Od sedmdesátých let dvacátého století se začíná psát o sociologii emocí.", "section_level": 1}, {"title": "Emoce, sociální kontrola a společenský řád.", "content": "Pro řadu autorů a autorek představují emoce ať přímo nebo nepřímo zásadní způsob a prostředek dosahování sociální kontroly a sociálního řádu. Z klasických autorů Émile Durkheim zastával názor, že určité emoce (úcta, pocit povinnosti či závazku) vytvářejí stabilnější sociální pouta, která v zásadě umožňují fungování společnosti jako koherentního celku. Pro Randalla Collinse představují emoce a sdílení nálad mezi aktéry komunikace jeden ze základů interakčního rituálu, který chápe jako komplexní jednotku vysvětlující a popisující fungování společnosti. Susan Shott emoce rozděluje na rolové (role-taking feelings) a nerolové – radost, smutek, vztek (non-role taking feelings).  Přičemž z hlediska konstitutivního pro společenské vazby mají význam emoce rolové. Ty také dále dělí na reflexivní (vina, stud, pýcha, hrdost, ješitnost) a empatické, které vznikají tím, že se vcítíme do situace druhého. Rolové emoce mají zásadní morální a normativní význam, který nejen, že zavazuje jedince k určitému jednání, ale zároveň slouží jako sankce pro jednání, které není v souladu s tím považovaným za správné. Přestože se emoce vytvářejí v přímé či nepřímé interakci s dalšími aktéry, v konečném důsledku je to samotný aktér, který reflektuje emoci a provádí tak sebe-kontrolu. Emoce tedy mohou být jedním ze způsobů výkonu „neviditelné“ moci, jak ji popisuje Foucault, když využívá Benthamův popis Panoptikonu. Jedinec sleduje sám sebe, jelikož si je vědom neustálé přítomnosti kulturní či sociální normy a případně publika, které by hodnotilo jeho výkon při podřízení se nebo vzdorování normě.  Z hlediska pozitivní sociální kontroly, tedy motivace k určitému činu, jsou významné empatické rolové emoce, které často motivují altruistické chování.", "section_level": 2}, {"title": "Management emocí a kulturní kontext.", "content": "Způsob jakým probíhá reflexe vnitřních pocitů se ustavuje během socializace aktéra a je ovlivněn kulturním kontextem. Některé emoce jsou v určitých kulturách defavorizovány a jedinci se je tak snaží potlačit, popřípadě ventilovat v rámci rituálu či transponovat do jiné emoce. Různé kulturní okruhy nejenom, že mají specifické „slovníky“ či „repertoáry“ emocí, ale zároveň se jejich členové učí se svými prožitky manipulovat a určitým způsobem řídit podle daných pravidel a sociálních norem takzvaných feeling rules. Lidé se často podvědomě snaží cítit tak, jak by měli, jak je odpovídající situaci. Zároveň se snaží tak cítit i k aktéru s nimž vstupují do interakce, praktikují takzvanou emotion work. Manipulace s emocemi je součástí managementu emocí, který je kulturně specifický. Některé emoce, respektive jejich fyziologicko-biologické stimuly, jsou však univerzální.  Emotion work a management emocí se ve společnostech euro-atlantického kulturního okruhu a potažmo kapitalistických společnostech projevuje tím, že se z emocí stává komodita a jsou vyžadovány v rámci výkonu pracovních povinností. Většinou u profesí, kde dochází ke kontaktu s jinými aktéry například letuška, číšník, ale i během obchodního jednání mezi CEOs obchodních korporací. Zvládání emocí tak zahrnuje i ekonomickou dimenzi. Pro Goffmana představuje management emocí přeneseně faktor ovlivňující schopnost aktéra být mobilní v rámci sociální struktury. Respektive jednat tak, že mu ostatní aktéři budou prokazovat úctu \"(v angl. „demeanor“)\". Čím lépe zvládnutá schopnost managementu vlastních emocí, tím více rostou jeho šance na větší úctu a nepřímo i lepší postavení v rámci sociální hierarchie společenské či v rámci konkrétní organizace.", "section_level": 2}, {"title": "Makroskopická dimenze problematiky emocí.", "content": "Pocit studu nebo hanby přispívá kromě stabilizace struktur sociálních skupin a sítí také k reprodukci sociálních nerovností. Konkrétně tím, že příslušníci sociální vrstvy či třídy často diferencují sami sebe jako individuum i jako člena určité referenční skupiny právě na základě těchto emocí. Vytvářejí morální hranice vůči členům jiných skupin, vrstev či tříd. Emoce tedy nejsou pouze prožívané stavy mysli, ale slouží i k evaluaci či hodnocení sebe sama či jiných aktérů v síti vztahů mezi dalšími aktéry. V této souvislosti často aktéři považují normu platící pro jejich sociální či kulturní okruh za univerzálně platnou, nebo za mající legitimitu být univerzálně platnou, pro všechny sociální skupiny. Hodnocení jiného aktéra nebo jeho jednání probíhá i na základě něčeho, co bychom mohli nazvat \"emoční habitus\". Feeling rules jsou součástí nejen normativního kódu určité kultury, ale jsou i diferencované pro různé sociální skupiny.  Ve společnostech moderních a pozdně moderních se ukazuje jako stále významnější schopnost manipulovat s emocemi vlastními nebo s emocemi ostatních lidí. Pro jednotlivce je tato schopnost potenciální příležitostí pro sociální mobilitu ve smyslu kumulace úcty, moci či peněz. V souvislosti s „řízeným“ prožíváním emocí lze zmínit sportovní události, popkulturu či kulturní průmysl. V této souvislosti někteří autoři poukazují na něco, co bychom mohli nazvat citovou vyprahlostí, kdy jsou lidské schopnosti konstruovat city a komunikovat o nich omezeny a ohrožovány především blazeovaným postojem, přemírou banálních podnětů a jistým nihilismem.  Na druhou stranu je možné chápat fenomén tak, že emoce jsou jen prožívány a kontextualizovány odlišně než v minulosti. Jak ukazuje Zygmunt Bauman v soudobé společnosti jsou i lidské vztahy a emoce předmětem spotřeby. Pro ilustraci kulturního významu emocí lze připomenout dílo Norberta Eliase nazvané \"O procesu civilizace\", kde je popsána psychogeneze civilizace a jejích členů v tom smyslu, že v rámci své osobnosti se aktéři učí zvládání projevů emocí, spontánních projevů a snadnějšímu akceptování disciplinace.  V konečném důsledku je důvěra základem pro ekonomické vztahy a i komplexní systém finančního kapitalismu a globální směnu kapitálu. Jak lze pozorovat na příkladu současné dluhové krize, je v celé řadě případů ztráta důvěry mnohdy pro ekonomické subjekty (v tomto případě státy) zničující daleko více než skomírající fundamentální ekonomické ukazatele a výkony reálné ekonomiky. Důvěra mnoha aktérů drží v chodu nejen trhy s dluhopisy, ale i burzy s cennými papíry a finančními produkty, a v neposlední řadě systémy důchodových pojištění. V některých případech mohou dokonce emotivní a racionálně nepodložené zprávy o likviditě bank spustit hromadné výběry a způsobit tak faktickou neschopnost dostát závazkům, ač do té doby byla banka solventní. Emoce tak můžou hrát roli spouštěčů sebenaplňujících se proroctví. Emoce jsou tedy vlastně více, než bychom mohli na základě racionalismu ekonomické vědy usuzovat, základem pro koherentní a stabilní funkci sociálního i ekonomického systému kapitalistického typu.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad managementu emocí v zaměstnání.", "content": "Ilustrativním příkladem managementu emocí je způsob, jakým se studenti a studentky medicíny učí vyrovnávat se a řídit své emoce, které zakoušejí během prvních kontaktů s pacienty v rámci praxe během studia. Zmíněný příklad je specifický pro euroatlantický kulturní okruh, kde je významnou kulturní normou ve vztahu lékaře a pacienta emoční neutralita. Profesionální přístup zahrnuje neosobní zájem o specifické problémy pacientů. Tento přístup je neosobní ve smyslu stejného přístupu ke všem pacientům a určitého standardu péče. Na druhou stranu studenti a studentky medicíny mají naučené a socializované emoce, které se jim objevují během určitých životních situací. Například pocit studu během vyšetřování intimních míst, odpor či znechucení během pitvy či jiných operací s lidským tělem a jeho částmi. Jejich jednání v roli lékaře často porušuje určité jinak obecně platné sociální konvence. Během zmíněné pitvy je to úcta k mrtvým. Během vyšetření je to fyzický kontakt s cizím člověkem.  Negativní či přehnané emoce jsou podle norem lékařské profese nežádoucí a studenti a studentky se je tak snaží potlačit. Vyvíjejí proto různé strategie, kterými jsou emoce potlačeny nebo ventilovány. Tyto strategie jsou většinou individuální. Patří mezi ně například odosobnění pacienta – člověk je spíše předmět odborného zájmu; mechanizace a rutinizace vyšetření či prohlídky; akcentování pozitivních stránek (z hlediska profesního růstu); užívání humoru; vyhýbání se přímému kontaktu. Z hlediska výkonu povolání může mít přílišný důraz na management emocí a vnější tlak za následek syndrom vyhoření. Management emocí jedince také ovlivňuje, do jaké míry sociální skupina, která vytváří tlak na určitý ideál jednání, reflektuje jedincovu snahu a aspiraci na tento ideál.", "section_level": 2}, {"title": "Psychologické pojetí emocí.", "content": "Emoce jsou relativně krátké epizody vzájemně souvisejících koordinovaných změn v několika komponentách (neurofyziologické aktivaci, behaviorálním projevu, subjektivním prožitku, v tendenci k jednání a kognitivních procesech), jako odpovědi na (převážně) vnější události, které mají pro jedince význam. Emoce jsou celistvou odpovědí jedince na osobně relevantní a motivačně významné události (Frijda, 1986; Levenson, 1999), jsou přechodnou (rozuměj netrvalou a časově relativně ohraničenou) bio-psycho-sociální reakcí na události, které mají vliv na naši celkovou pohodu a které potenciálně vyžadují okamžité jednání. Emoce jsou metaforou pro rychlé, bezprostřední, organizované, ekologické a ekonomické zpracovávání informací, které nám pomáhá okamžitě se rozhodovat a jednat bez dlouhého racionálního zvažování (Tooby, Cosmides, 2008). Emoce se vynořují jako odpověď na okamžité a souběžně probíhající zhodnocení aktuálních situací s ohledem na pozitivní nebo negativní implikace z hlediska zájmů či cílů člověka (e.g. Ortony, Clore, Collins, 1988; Smith, Ellsworth, 1985), mají relativně detekovatelný spouštěč, rychlý nástup a omezenou délku trvání. Emoce signalizují stav, na který je třeba odpovědět, nebo který dále nepotřebuje reakci (Frijda, 1988) – viz Poláčková Šolcová, Trnka (2015).  Emoce jsou evolučně starší než rozumové jednání. Emoce se poměrně snadno přenášejí na ostatní (panika, pláč na pohřbech, neutišitelný smích apod.) Silné emoce mohou poškodit zdraví nebo dokonce přivodit smrt. Také dlouhodobé působení určité emoce může vést ke změnám zdravotního stavu.  Cit je podle některých užší pojem, kterým se označuje konkrétní pocitový zážitek.  Užší je pak především z toho hlediska, že emoce potřebuje více kritérií na to, abychom daný stav mohli označit emocí (např. subjektivní prožitek, fyziologická reakce, projev emoce, tendence k jednání, regulace emoce ad.).  Z jiného hlediska je pocit obecnějším, širším pojmem než emoce: stále něco cítíme, ale to neznamená, že právě prožíváme nějakou emoci. Pocit je neustálý (i když ne nutně reflektovaný a uvědomovaný) – je prostou odpovědí na otázku \"Jak se cítíš?\". Pocit lze považovat za synonymum k afektu a je součástí všech afektivních procesů (emocí, nálad, emočních epizod apod.).", "section_level": 1}, {"title": "Funkce emocí.", "content": "Funkcí emocí je příprava jedince k reakci na konkrétní událost. Kromě toho emoce facilitují vštípení zážitku. Například strach má jedince připravit na nebezpečí a vtisknout danou situaci do paměti jako nebezpečnou. Emoce tak vedou k vymezení a hierarchizaci hodnot, vytvoření schopnosti seberegulace.", "section_level": 2}, {"title": "Emoční inteligence.", "content": "Emoční inteligence je schopnost zvládat své emoce a vcítit se do emocí ostatních. Lze ji dělit na:", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení afektivních jevů podle intenzity a délky trvání.", "content": "Klasifikace jednotlivých typů afektivních procesů je založena především na základě délky trvání jevu (např. Frijda, 1993; Levenson, 1999; Stein, Trabasso, Liwag, 1993), přičemž paradoxně „změřit“ délku afektivního jevu, jakým je emoce, emoční epizoda či nálada, je značný problém, protože v sobě zahrnují celou řadu komponent, jejichž trvání může být různé (Scherer, 1984), s celou řadou zdánlivých konců. Mezi afektivními jevy se objevují afektivní postoje jakožto relativně trvalé a citově zbarvené přesvědčení, preference a predisponované chování vůči objektům, jevům a osobám (nenávist, láska, ničení, mít rád); interpersonální afektivní postoje, které charakterizuji afektivní (citový) vztah v diskrétních interpersonálních interakcích (např. vřelost, chlad, podpora); osobnostní rysy jako temperamentové dispozice a tendence k chování, které je typické pro jedince (nervozita, hostilita, závistivost, žárlivost) a nakonec vášně jako vysoce hodnocené individuální cíle s emočně důležitými výsledky snažení. Kromě toho se v psychologické literatuře vyskytuje i termín sentiment, jakožto dlouhodobá afektivní dispozice reagovat emočně na určité situace, objekty či děje (Frijda et al., 1991; Oatley, 2000).", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení emocí podle charakteru.", "content": "Emoce lze podle jejich evolučního stáří rozdělit na základní a vyšší. Základní emoce se vyskytují nejen u všech národností a kultur, ale z velké části i u vyšších živočichů. Související jednání a mimika jsou zčásti vrozené (smích, pláč). Přesné vymezení základních emocí se u různých autorů liší.", "section_level": 2}, {"title": "Citové vztahy.", "content": "Kombinací určitých emocí se vytvářejí složitější vazby na ostatní jedince, které nazýváme citové vztahy. Jsou to především:", "section_level": 2}, {"title": "Tělesné pocity.", "content": "Tělesné pocity nejsou emocemi, ale mají k nim úzký vztah – určitý tělesný pocit zpravidla vede k vyvolání některých emocí. Mezi hlavní tělesné pocity patří:", "section_level": 2}], "src_summary": "Emoce (dle M. Macháče (1985) z lat. \"emovere\" - vzrušovat, dle M. Nakonečného (1997) lat. \"motio -\" pohyb, emoce latinsky jsou potom \"emotio\") jsou psychicky a sociálně konstruované procesy, zahrnující subjektivní zážitky libosti a nelibosti, provázené fyziologickými změnami (změna srdečního tepu, změna rychlosti dýchání atd.), motorickými projevy (mimika, gestikulace), změnami pohotovosti a zaměřenosti. Hodnotí skutečnosti, události, situace a výsledky činností podle subjektivního stavu a vztahu k hodnocenému, vedou k zaujetí postoje k dané situaci. Podle metaanalýzy však fyziologické reakce na dané emoce nejsou jednotné.", "tgt_summary": "情绪(又称情感),是对一系列主观认知经验的通称,是多种感觉、思想和行为综合产生的心理和生理状态。最普遍、通俗的情绪有喜、怒、哀、惊、恐、爱等,也有一些细腻微妙的情绪如嫉妒、惭愧、羞耻、自豪等。情绪常和心情、性格、脾气、目的等因素互相作用,也受到荷尔蒙和神经递质影响。无论正面还是负面的情绪,都会引发人们行动的动机。尽管一些情绪引发的行为看上去没有经过思考,但实际上意识和思考是产生情绪重要的一环。", "id": 678072}
{"src_title": "Osobnost", "tgt_title": "人格", "src_document": [{"title": "Psychická struktura osobnosti.", "content": "Je tvořena celkem psychických vlastností a rysů osobnosti, jak se projevují v jejím jednání. Psychické vlastnosti osobnosti, jimiž se také odlišuje od jiných, jsou relativně trvalé a pro danou osobnost charakteristické, ovlivňují prožívání, myšlení i jednání a na jejich základě lze často předpovídat, jak se člověk zachová či jak bude jednat.", "section_level": 1}, {"title": "Typy osobnosti.", "content": "Vyjadřují pozorovanou konstelaci vlastností a rysů osobnosti, jak se projevují v jednání.", "section_level": 1}, {"title": "Galénova čtveřice.", "content": "Klasická teorie temperamentu se přisuzuje starověkému lékaři Hippokratovi a užívá se dodnes, nejen v laické řeči. Rozlišuje čtyři typy osobnosti, které Galénos odvozoval z toho, která z „tělesných šťáv“ (lat. \"humor\") u člověka převládá:  Na Galénově čtveřici je založena i moderní teorie Eysenckova, která typy osobnosti rozlišuje podle dvou základních dimenzí:", "section_level": 2}, {"title": "Velká pětka.", "content": "Ve 2. polovině 20. století vznikla v USA tzv Velká pětka (Big Five), kterou využívá řada psychologů pro určení struktury osobnosti. Zkoumá pět základních faktorů (a jejich opaků):", "section_level": 2}, {"title": "Etapy vývoje osobnosti.", "content": "Z fyziologického hlediska se rozlišuje prenatální období, rané dětství (novorozenec, kojenec, batole), předškolní, mladší školní věk, střední a starší školní věk (puberta, adolescence), dospělost, stáří a pozdní stáří. Tyto fáze však jen velmi přibližně odpovídají fyzickému věku  V psychologii se užívají teorie S. Freuda, kognitivní teorie (Jean Piaget) a teorie Erika Eriksona.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnost podle S. Freuda.", "content": "Sigmund Freud tvrdil, že osobnost se skládá ze tří částí, které nazval Superego, Ego a ID. Naše chování řídí a způsobuje ego, které vyhodnocuje „tlak“ ze stran IDu a SuperEga; V pozadí duševní energie zdůrazňuje sexuální pud (pokud pudově cítíme nějakou potřebu a potlačujeme ji, neboli se ji snažíme dostat z vědomí, energie potřeby nevymizí, pouze se přetransformuje do jiné části osobnosti a může se přeměnit až v psychickou poruchu); Branou do nevědomí jsou podle něj sny. Pokud dojde k silnému konfliktu SuperEga a IDu, který Ego nedokáže vyřešit, osobnost může reagovat třemi způsoby:", "section_level": 2}, {"title": "Etapy lidského života dle Freuda.", "content": "Freudova teorie vývoje osobnosti je postavena na tom, jakým způsobem člověk dosahuje slasti (neboli na tom, co Freud pojmenoval Libido).", "section_level": 3}, {"title": "Vývoj osobnosti podle E. Eriksona.", "content": "Podle Eriksona je vývoj vázán na biologické, společenské, kulturní a historické faktory ovlivňující vývoj dítěte. Na každém stupni vývoje musí jedinec překonat určitou krizi a vyřešit základní psychologický rozpor. Po jeho vyřešení získává ctnost a pokračuje v rozvoji osobnosti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Osobnost se v psychologii vymezuje z hlediska tří aspektů, statického (integrace), dynamického (interakce) a společenského (směřování k cíli): je to „individuum, chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ Podle G. Allporta je to „dynamické uspořádání těch psychofyzických systémů jednotlivce, které určují jeho jedinečné přizpůsobování se prostředí.“", "tgt_summary": "人格(英语:Personality),又译为性格,指人类心理特征的整合、统一体,是一个相对稳定的结构组织。并在不同时间、区域下影响着人的内隐和外显的心理特征和行为模式。西方语言中「人格」一词(例如法文的personnalité、英文的personality),多源自拉丁文的persona,即「面具」,暗示了「人格」的社会功能。", "id": 817609}
{"src_title": "Velká Británie (ostrov)", "tgt_title": "大不列顛島", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Na východ od Velké Británie se nachází Severní moře. Na jihu ji dělí od evropské pevniny Lamanšský průliv, na jihozápad od ní se rozkládá Keltské moře. Na západní straně dělí Velkou Británii a Irsko Irské moře se Svatojiřským a Severním průlivem a na severozápadě lemuje Velkou Británii pás Hebridských ostrovů, za nimiž se prostírá Atlantský oceán. Klima ostrova je výrazně ovlivňováno teplým Golfským proudem.  Ostrov je politicky je rozdělen mezi tři země, Anglii, Skotsko a Wales, které jsou součástí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.", "section_level": 1}, {"title": "Historie názvu.", "content": "Samo slovo \"Británie\" má velmi starobylý původ. Ve druhé polovině 4. století př. n. l. navštívil řecký mořeplavec Pýtheás z Massalie \"Pretanské\", tj. Britské ostrovy. Za Julia Caesara v 1. století př. n. l. byl ostrov označován latinským názvem \"Britannia\". Kolem 5. století se mnoho pořímštěných keltských obyvatel Británie uchýlilo před příchodem Anglosasů za moře do Armoriky v Galii. Z této doby pochází rozlišení na \"Velkou Británii\" a \"Malou Británii\", dnešní Bretaň. Termín \"Velká Británie\" se začal šířeji užívat poté, co skotský král Jakub VI. nastoupil roku 1603 coby Jakub I. také na anglický trůn. Oba dosud samostatné státy – království Anglie (zahrnující také knížectví Wales) a království Skotsko – se tak ocitly v personální unii. K jejich neformálnímu spojení došlo roku 1707, kdy bylo Zákonem o unii ustaveno \"Království Velké Británie\". Další Zákon o unii z roku 1800 (s účinností od r. 1801) přičlenil k Velké Británii také Irsko, čímž vzniklo \"Spojené království Velké Británie a Irska\". Poté, co byl roku 1922 na většině území Irska zřízen Svobodný irský stát a součástí Spojeného království zůstalo pouze šest hrabství v severoirské provincii Ulster, došlo v roce 1927 k odpovídající změně názvu na současné Spojené království Velké Británie a Severního Irska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velká Británie (anglicky \"Great Britain\") je ostrov na severozápadě Evropy, největší ostrov ze souostroví Britských ostrovů na severozápadě Evropy. S rozlohou 216 325 km2 je největším ostrovem celé Evropy a devátým na světě. Nejvzdálenější body ostrova (Land's End a John o' Groats) jsou 968 km od sebe. Ostrov je hlavní součástí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a rozkládají se na něm tři z jeho zemí – Anglie, Wales a Skotsko.", "tgt_summary": "大不列颠岛(英语:Great Britain;;;)是一个位于欧洲西北部的岛屿,面积,是全世界第九大岛屿,也是欧洲最大的岛屿。2008年中统计人口共5,960万,在各岛屿中排名第三,仅次于印尼的爪哇岛和日本的本州岛。", "id": 1357472}
{"src_title": "Argumentační klam", "tgt_title": "謬誤", "src_document": [{"title": "Klamy spočívající v odvádění pozornosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Falešné dilema.", "content": "Falešné dilema vyvolává dojem, že existují pouze dvě (nebo tři, či více) možností tam, kde jich je ve skutečnosti celá škála. Je naprosto běžný v prakticky veškerých sporech a je základem mnoha následujících klamů.  Samotné dilema však ještě není argumentačním klamem: v mnoha případech oslovený skutečně má pouze dvě možnosti (například rozsudek v trestním řízení může být buď odsuzující, nebo zprošťující, jiná možnost neexistuje). V takové situaci je postavení dilematu zcela legitimní. Věty typu „kdo není se mnou, je proti mně“, které se někdy uvádějí jako příklad argumentačního klamu, jsou tedy ve skutečnosti klamem pouze v situacích, kdy skutečně existuje více možností.", "section_level": 2}, {"title": "Argument oslovující nevědomost (\"ad ignorantiam\").", "content": "Argument z nevědomosti (\"argumentum ad ignorantiam\") je založen na tom, že se z toho, že určité tvrzení není dokázáno, vyvozuje jeho nepravdivost, nebo naopak z toho, že určité tvrzení není vyvráceno, vyvozuje jeho pravdivost. Argument z nevědomosti lze obecně formulovat takto:  I nedokázaná tvrzení nicméně mohou být pravdivá (a nevyvrácená nepravdivá):  Argument z nevědomosti vychází z principu falešného dilematu, kdy se každé tvrzení, které nebylo dokázáno, považuje za nepravdivé (nebo každé tvrzení, které nebylo vyvráceno, považuje za pravdivé). Ačkoli všechna dokázaná tvrzení jsou pravdivá a všechna vyvrácená tvrzení nepravdivá, přesto neplatí, že by všechna nedokázaná tvrzení byla nepravdivá nebo všechna nevyvrácená tvrzení pravdivá. Tvrzení, které nebylo dokázáno ani vyvráceno, může být stejně dobře pravdivé jako nepravdivé, a existují pravdivá tvrzení, která nelze dokázat, a nepravdivá tvrzení, která nelze vyvrátit. (Ze dvou tvrzení \"Celkový počet atomů ve vesmíru je sudý\" a \"Celkový počet atomů ve vesmíru je lichý\" je podle zákona o vyloučení třetího jedno jistě pravdivé a druhé nepravdivé, ani jedno však nelze dokázat nebo vyvrátit.)", "section_level": 2}, {"title": "Šikmá plocha (\"slippery slope\").", "content": "Tvrdí bez důkazů, že určité rozhodnutí nutně povede k sérii dalších, a ve svém důsledku způsobí celý řetěz neblahých následků. Základem klamu je opět \"falešné dilema\".  Tento typ klamu je třeba odlišovat od důkazu sporem (\"reductio ad absurdum\"), kdy se dokazuje nesprávnost protivníkova tvrzení tím, že se ukáže, že skutečně vede k nesmyslným či nepřijatelným důsledkům. Rozdíl je v tom, že u důkazu sporem jde o důsledky, které z oponentova tvrzení skutečně nutně vyplývají, zatímco u argumentu šikmou plochou jde o důsledky, k nimž by navrhované rozhodnutí mohlo, ale nemuselo vést. Důkaz sporem je na rozdíl od argumentu šikmou plochou zcela legitimní metodou dokazování.  Opačným způsobem využívá týž mechanismus salámová metoda, jež spočívá v tom, že se návrh, který by byl jako celek odmítnut, rozdělí na řadu dílčích návrhů tak, aby se dílčí návrhy oponentovi jevily jako samy o sobě neproblematické nebo jako málo významné ústupky. Tyto dílčí návrhy jsou prezentovány „plátek po plátku“, izolovaně, zdánlivě bez vzájemné souvislosti a s dostatečným odstupem v průběhu delšího časového období, aby si oponent nemohl uvědomit, k jakému cíli vlastně směřují. Sporné body se navrhnou teprve tehdy, kdy je návrh z větší části prosazen (nebo dokonce realizován) a jejich odmítnutí by bylo pro oponenta ještě problematičtější než jejich přijetí.", "section_level": 2}, {"title": "Zavádějící otázka.", "content": "Spíše než argumentační klam je zavádějící otázka (anglicky \"loaded question\") pokus dovést oponenta k určitému pro něj nevýhodnému výroku nebo návrhu. Vychází z principu falešného dilematu. Tvrzení, k němuž se tazatel snaží dotazovaného dovést, je v zavádějící otázce skryto jako presupozice, takže ať dotazovaný odpoví jakkoli, z jeho odpovědi bude vyplývat, že presupozici přijímá. Presupozice může být vyjádřena různými jazykovými prostředky, někdy dokonce formálně vyjádřena ani být nemusí a vyplývá jen z kontextu. Správnou reakcí je na zavádějící otázku neodpovídat a místo toho odmítnout předpoklad, který v ní je obsažen.", "section_level": 2}, {"title": "Úhybný manévr (\"red herring\").", "content": "V angličtině výraz znamená původně \"uzený sleď\", obrazně (často v detektivkách) \"falešná stopa\" (na základě historky, ve které se uzeným sleděm taženým přes území lovu nechali svést honicí psi ze stopy). V diskusích se jedná o odvedení pozornosti od meritu věci k nesouvisejícímu tématu. V anglofonním světě se v určitých případech používá i termín \"whataboutism/whataboutery\".", "section_level": 2}, {"title": "Zahlcení slovy (\"Gish gallop\").", "content": "Ve slovním duelu jeden řečník v jemu určeném čase vychrlí tolik informací (ať pravdivých či nepravdivých), že jeho oponent nemá kapacitu všechny rozebrat a korigovat, natož vyjádřit své stanovisko.", "section_level": 2}, {"title": "Argumentum ad lapidem.", "content": "Argumentum ad lapidem spočívá v tom, že řečník nepohodlné tvrzení bez dalších argumentů odmítne jako „očividně“ nesmyslné nebo jinak nevěrohodné a tak se vyhne nutnosti jej vyvracet.  Označení argumentum ad lapidem („argument kamenem“) pochází z výroku Samuela Johnsona, který zareagoval na filosofickou teorii George Berkeleyho, podle níž, zjednodušeně řečeno, hmotné předměty reálně neexistují, ale vjemy vznikají uvnitř mysli bez ohledu na okolní svět, slovy: „\"Vyvracím ji takhle\"“, načež kopl do velkého kamene. Možnost kopnout do kamene (přesněji vnímat akt kopnutí do kamene) samozřejmě nedokazuje, že kámen jako hmotný předmět reálně existuje a není pouhou představou. Johnson místo skutečného důkazu představil tvrzení tak, aby vyznělo směšně a zdálo se být v rozporu s obecnou zkušeností.", "section_level": 2}, {"title": "Klamy oslovující emoce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Argument vzbuzující soucit.", "content": "Místo věcné argumentace se snaží působit na city.", "section_level": 2}, {"title": "Argument poukazující na důsledky.", "content": "Tvrdí, že z přesvědčení nebo teorie plynou (údajně) nepřijatelné důsledky, a z toho vyvozuje, že musí být mylná.", "section_level": 2}, {"title": "Kvalifikující jazyk.", "content": "Spojuje žádoucí výrok s pozitivním označením a vyvolává dojem, že jeho odmítnutím se posluchač automaticky řadí do opačné skupiny.", "section_level": 2}, {"title": "Společenský apel (\"bandwagon fallacy\", \"argumentum ad populum\").", "content": "Zdůvodňuje myšlenku tím, že s ní ostatní souhlasí. To přitom nemá na její faktickou správnost žádný vliv.", "section_level": 2}, {"title": "Záměna předmětu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Útok na člověka (\"argumentum ad hominem\").", "content": "Zlehčování oponentova tvrzení poukazem na jeho osobní vlastnosti nebo konflikt zájmů, případně obojí.  Jednou z forem argumentu ad hominem je také \"poukázání na pokrytectví\" (anglicky \"appeal to hypocrisy\" nebo \"tu quoque\"), založené na tom, že osoba, která teoreticky zastává nějaké tvrzení, se jím sama v praxi neřídí. Ve skutečnosti to, že někdo zastává určité tvrzení, kterým se v praxi neřídí, sice může zpochybňovat morální integritu zastánce (která není předmětem diskuse), ale nikoli pravdivost konkrétního obhajovaného tvrzení. I tvrzení, které jeho zastánce nedodržuje, může být pravdivé.", "section_level": 2}, {"title": "Dovolávání se autority.", "content": "Dovolávání se autority (\"argumentum ad verecundiam\" nebo \"argumentum ab auctoritate\") spočívá v tom, že se na podporu určitého tvrzení uvede, že s ním souhlasí nějaký pramen, který je považovaný za autoritativní (např. významný odborník, organizace, která se zabývá danou problematikou, známá publikace na dané téma). Ačkoli lze předpokládat, že kvalitní odborná publikace obsahuje převážně pravdivá tvrzení, že významní odborníci rozumějí své problematice a podobně, samotný fakt, že se tvrzení těší podpoře autorit, neznamená, že je toto tvrzení pravdivé. Existují nicméně oblasti, ve kterých se určitý autoritativní pramen přijímá jako nezpochybnitelný (např. platná právní norma v právu, platná jazyková kodifikace v preskriptivní lingvistice), protože jeho závaznost není dána logickou argumentací, ale jinými důvody (v právu legitimitou zákonodárce).  V některých případech také není možné určité tvrzení v diskusi dokázat např. pro nedostatek času nebo z toho důvodu, že je přesný důkaz vysoce odborný a pro dané publikum by byl nesrozumitelný. V takovém případě může být odvolání na autoritu účelnou „zkratkou“ skutečného důkazu.  Argumentačním klamem nicméně je citovat autoritu v jiné oblasti (významného biologa lze citovat jako autoritu v oblasti biologie, ačkoli ani zde to neznamená, že by byl neomylný, ale v oblasti dějin umění nemá jeho autorita žádný význam), prezentovat méně významné vědce jako špičkové odborníky či vydávat okrajové názory jednotlivců za obecné mínění vědecké veřejnosti (což pro laika může být obtížné či nemožné rozeznat). Jinou variantou je zamlčet, že je daný problém mezi vědeckou veřejností sporný, a uvést jen názor jedné ze stran. Argumentačním klamem rovněž je tvrzení vytrhnout z kontextu a např. citovat jako fakt tvrzení, které daná autorita vyslovila jen jako hypotézu, nebo uvádět jako všeobecně platné tvrzení něco, co autorita uvedla jako výjimečný případ.", "section_level": 2}, {"title": "Anonymní autorita.", "content": "Klam se odvolává na nepojmenovaný, ale údajně dobře informovaný zdroj. Elegantní způsob šíření smyšlených faktů (faktoidů).", "section_level": 2}, {"title": "Argument špatným argumentem.", "content": "Argument špatným argumentem (anglicky \"fallacy fallacy\", \"fallacist's fallacy\" apod.) znamená, že se vyvrácení nesprávného argumentu zaměňuje za vyvrácení celého tvrzení. To, že tvrzení bylo zdůvodňováno nesprávnými důvody, samo o sobě neznamená, že je nepravdivé, jeho nepravdivost je třeba dokázat jinak.", "section_level": 2}, {"title": "Induktivní klamy.", "content": "Induktivní úvaha spočívá v odhadu vlastností celku na základě zkušeností s jeho částí. Induktivní klamy vyplývají z nedodržování základních statistických pravidel.", "section_level": 1}, {"title": "Unáhlené zobecnění.", "content": "Usuzování na vlastnosti celku na základě příliš malého vzorku.", "section_level": 2}, {"title": "Nereprezentativní vzorek.", "content": "Vzorek, na jehož znalosti zakládáme svou úvahu, je třeba i poměrně velký, ale neodpovídá rozložení celku.", "section_level": 2}, {"title": "Klamná analogie.", "content": "Řečník klade vedle sebe dva různé jevy, které jsou si do jisté míry podobné, a bez patřičného zdůvodnění tvrdí, že má-li jeden nějakou vlastnost, musí ji mít i druhý.  Zejména v internetových diskusích je oblíbenou aplikací klamné analogie poukaz na nějakou skutečnou nebo domnělou podobnost mezi oponentem a Adolfem Hitlerem, eventuálně nacistickým režimem (\"reductio ad Hitlerum\", viz také Godwinův zákon), případně analogii s jinými historickými postavami, které dané publikum hodnotí podobně negativně.  Reductio ad Hitlerum může mít také charakter genetického klamu (viz níže):", "section_level": 2}, {"title": "Lenivá indukce.", "content": "Závěr induktivního úsudku je odmítnut, přestože existuje dostatek důkazů na jeho podporu.", "section_level": 2}, {"title": "Klam daný vyloučením.", "content": "Aby bylo dosaženo žádoucího úsudku, je někdy nezbytné nevyhovující skutečnosti z úvahy vyloučit, a to například jejich zamlčením.", "section_level": 2}, {"title": "Statistické sylogismy.", "content": "Klamy vyplývající z nepřiměřeného, absolutního zobecnění, ze záměny platnosti obecných pravidel a jejich výjimek.", "section_level": 2}, {"title": "Kauzální klamy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Chybná časová následnost (\"post hoc ergo propter hoc\").", "content": "Z toho, že dva jevy následují po sobě, se mylně usuzuje, že mezi nimi existuje příčinná souvislost. O příčinné souvislosti hovoříme, pokud první jev nutně implikuje jev druhý (tedy pokud po prvním jevu nutně následuje jev druhý), i když není nutné, aby byl první jev jedinou možnou příčinou jevu druhého. Příkladem příčinné souvislosti může být smrt po ztrátě velkého množství krve – ztráta velkého množství krve způsobí smrt, ale není její jedinou možnou příčinou.", "section_level": 2}, {"title": "Společná příčina.", "content": "Tvrdíme, že dva jevy jsou ve vztahu příčina – následek, zatímco ve skutečnosti nesouvisejí nebo mají skrytou společnou příčinu.", "section_level": 2}, {"title": "Nevýznamná příčina.", "content": "Mezi dvěma jevy neexistuje žádná kauzální spojitost (případně existuje, ale v porovnání s ostatními příčinami je nevýznamná).", "section_level": 2}, {"title": "Obrácená kauzalita.", "content": "Záměna příčiny a následku.", "section_level": 2}, {"title": "Větší počet příčin.", "content": "Jev má větší počet příčin, ale je označena jen jedna z nich.", "section_level": 2}, {"title": "Odvození z minulosti.", "content": "Nebo také \"genetický omyl\". Jde o přesvědčení, že je možné povahu jevu odvodit z jeho původu, zdroje nebo počátku, nebo zamítnutí něčeho s poukazem na to, že to má podezřelé počátky nebo historii.  Oblíbenou aplikací tohoto omylu je odvozování podstaty věci z původu jejich slovního označení (etymologie).  Tento typ klamu nezohledňuje skutečnost, že v průběhu vývoje jazyka (nebo při přejímání z jiných jazyků) dochází nejen ke změnám formy slova, ale i ke změnám jeho významu: slovo \"pivo\" původně znamenalo „jakýkoli nápoj“, až později se jeho význam specializoval na určitý druh nápoje, slovo \"pudr\" (z francouzského \"poudre\") znamená ve francouzštině „prach“, v češtině se však jeho význam zúžil na určitý typ líčidla. Historický význam určitého slova je tedy pro definici jeho současného významu irelevantní.", "section_level": 2}, {"title": "Jde o něco jiného.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Důkaz kruhem (\"petitio principii\", \"begging the question\").", "content": "Výrok, který by řečník měl dokázat, se již předem předpokládá. (Výrok je nenápadně zahrnut do premis.)", "section_level": 2}, {"title": "Irelevantní závěr.", "content": "Důkaz dokazuje něco jiného, než předmětné tvrzení. Někdy se do této kategorie zahrnují i argumenty ad hominem a jim podobné.  Variantou tohoto klamu je klam irelevantního cíle, který něco zpochybňuje tvrzením, že to nedosáhlo cíle, o který ale ve skutečnosti nikdy nešlo.", "section_level": 2}, {"title": "Podsunutý argument (\"slaměný panák\", \"straw man\").", "content": "Podstatou klamu je najít velmi slabý až hloupý argument, který by mohla zastávat protistrana (ale zpravidla jej nezastává). Ten demonstrativně rozcupovat na cucky a budit při tom zdání, že se všemi argumenty protistrany se lze takto snadno vypořádat.", "section_level": 2}, {"title": "„Žádný pravý Skot“ (\"ad hoc\" záchrana).", "content": "Tento klam se používá po vyřknutí něčeho, co je následně zpochybněno, úpravou zpochybněného výroku tak, aby již tento problém nezahrnoval. Řečník se tedy nezaměřuje na vyvrácení zpochybnění nebo označení svého předchozího výroku za nepravdivý, ale na modifikaci výroku tak, aby na něj již dané zpochybnění (nebo jemu podobné) nemohlo být použito.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr nevyplývá z premis (\"non sequitur\").", "content": "Klamy založené na špatném používání implikace.", "section_level": 1}, {"title": "Doložení vyplývajícího.", "content": "Předpokládá, že automaticky platí i opačná implikace.", "section_level": 2}, {"title": "Zamítnutí předešlého.", "content": "Říká, že v případě neplatnosti předpokladu nemůže platit ani závěr. Implikace přitom neříká vůbec nic o tom, co se stane, když předpoklad nebude platit.", "section_level": 2}, {"title": "Inkonzistence.", "content": "Klam založený na tvrzení, že jsou pravdivé dva odporující si výroky. Může být založen i na používání obecných pravidel místo výjimek a naopak (vizte statistické sylogismy).", "section_level": 2}], "src_summary": "Argumentační klam (též řečnický trik nebo argumentační faul) je v řečnictví takový výrok, jehož smyslem je porazit či přesvědčit oponenta bez ohledu na pravdivost zastávaných názorů. Podstatou argumentačního klamu bývá nenápadné porušení pravidel logického důkazu, působení na emoce místo na rozum, případně obojí. Argumentační klamy bývají oblíbenou součástí argumentace propagandy a manipulátorů. Rozlišujeme (Aristotelés aj., resp. viz zde v dalším odstavci uvedení František Koukolík a Jana Drtilová) jich celou řadu a každý se dále často dělí podle jemných rozdílů v použití.", "tgt_summary": "谬论或(思考)谬误是指不当的推理言论或推理思路。恶意或别有所图的谬论又称作诡辩。", "id": 2792772}
{"src_title": "Dějiny videoher", "tgt_title": "電子遊戲史", "src_document": [{"title": "Počátky.", "content": "Rok 1947 je považován za rok vzniku první hry vytvořené pro hraní na katodových trubicích. Hra, vyvinutá Thomasem Goldsmithem a Estlem Mannem a patentovaná 14. prosince 1948, pracovala velmi jednoduše. Celkem osmi katodových trubic používala k simulaci střely odpálené na cíl - autoři se pravděpodobně inspirovali radarovými displeji používanými za druhé světové války. Několik tlačítek umožňovalo měnit dráhu a rychlost střely reprezentované malým bodem. Protože tehdejší technologie nedovolila počítačově vykreslit herní prvky, autoři byli nuceni manuálně je nakreslit na průhlednou fólii položenou na CRT. Tato hra se považuje za vůbec první využití CRT technologie tímto způsobem.  A. S. Douglas v roce 1952 jako demonstraci svého tvrzení o interakci člověka a počítače vyvinul \"OXO\" – grafickou verzi známé hry piškvorky. Hra používala dnes již archaický počítač EDSAC, používající ke zobrazování technologii CRT. Přes svou technologickou zastaralost je hra stále dostupná na Internetu a hratelná v emulátoru.  Mnoho lidí přiznává vynález videoher Williamu Higinbothamovi, který v roce 1958, aby zabavil návštěvníky v Národní laboratoři Brookhaven v New Yorku, vytvořil hru nazvanou \"Tennis For Two\" (Tennis pro dva). Na rozdíl od Pongu a jemu podobných raných her představil \"Tennis For Two\" zjednodušený tenisový kurt z pohledu zboku. Míček podléhá gravitaci a musí být odehrán přes síť. Hra se hraje se dvěma objemnými ovladači, na kterých jsou tlačítka pro ovládání trajektorie a odpálení míče přes síť. Hra byla vystavována až do svého demontování v roce 1959.", "section_level": 1}, {"title": "Šedesátá léta.", "content": "Mnoho z nejhranějších počítačových her běželo na serverech univerzit ve Spojených státech. Tyto hry byly vyvíjeny a programovány jednotlivci v jejich volném čase, nicméně vzhledem k tehdejší omezené dostupnosti počítačového hardwaru bylo těchto her velmi málo a byly velmi brzy zapomenuty.  V roce 1961 skupina studentů (včetně Steva Russella) naprogramovala hru nazvanou \"Spacewar!\" (Vesmírná válka) na tehdy novém počítači DEC PDP-1. Hra proti sobě postavila dva lidské hráče; každý ovládal vesmírnou loď schopnou vypálit rakety. Uprostřed herního pole byla černá díra, která vytvářela silné gravitační pole a tím se stala pro hráče dalším zdrojem nebezpečí. Tato hra se rychle začala distribuovat přímo s počítači DEC a také se s ní v tehdejším primitivním kyberprostoru obchodovalo. V roce 1962, kdy byla hra uvedena na americkém MIT, se stala první rozšířenou, dostupnou a významnou hrou.  Jeden z vývojářů operačního systému Multics, Ken Thompson, pokračoval ve vývoji i poté, co ho firma AT&T přestala financovat - údajně kvůli tomu, že si na něm chtěl zahrát hru, kterou programoval: \"Space Travel\" (\"Vesmírná cesta\"). Přestože tato hra nebyla nikdy uvolněna pro trh, vedla nepřímo k vývoji operačního systému UNIX.  V roce 1966 vyvinul Ralph Baer jednoduchou videohru nazvanou \"Chase\" (\"Honička\"), která mohla být zobrazena na běžném televizním přijímači. Baer pokračoval ve tvorbě a v roce 1968 zkompletoval prototyp, na kterém se dalo hrát několik různých her včetně stolního tenisu a střelby na cíl. Bill Harrison poté vyvinul světelnou pistoli a spolu s Billem Ruschem začali vytvářet počítačové hry.", "section_level": 1}, {"title": "Sedmdesátá léta.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Herní automaty: úsvit zlatého věku.", "content": "Ralph Baer vytvořil v roce 1969 prototyp herní konzole, na kterém se po připojení k televizi dalo hrát několik jednoduchých míčových her. Tento prototyp později prodal společnosti Magnavox, která ho v květnu 1972 vydala pod jménem Odyssey. Tato konzole se tak stává prvním herním přístrojem tohoto typu na světě.  V roce 1971 vytvářejí Nolan Bushnell a Ted Dabney arkádovou verzi hry \"Spacewar\" a nazývají ji \"Computer Space\" (počítačový vesmír). Společnost Nutting Associates tuto hru odkupuje, Bushnella najímá a vyrábí 1500 automatů s touto hrou. Hra se ale s velkým úspěchem nesetkala - dle názoru mnoha hráčů byla velmi obtížná.  Nolan Bushnell v lednu 1972 navštěvuje veřejnou ukázku konzole Odyssey a hraje hru Ping-Pong; tu však shledává nezajímavou a neoriginální.  Bushnell byl nespokojen s finančním ohodnocením vlastních her u výrobců, kterým je prodával, a tak založil v roce 1972 vlastní společnost Atari. První úspěšnou arkádovou hrou od této firmy se stal \"Pong\", vydanou hned v roce vstupu Atari na trh. Princip hry je založen na stolním tenisu: každý ze dvou hráčů ovládá svislou „plošinku“, která se může na své straně obrazovky pohybovat nahoru a dolů. Hráč musí plošinkou odrážet míček; ten se poté dostane na stranu druhého hráče, který míček opět musí odrazit. Hra pokračuje, dokud jeden z hráčů nemine plošinkou míček. Atari prodala celkem 19000 herních automatů Pong, a brzy tutéž hru imitovali i mnozí jiní výrobci. Tak začala v USA automatová mánie.  První diskuse a kontroverze týkající se násilí v počítačových hrách vypukla v roce 1976, kdy byla vydána hra Death Race (smrtelný závod) - cílem hry bylo autem přejíždět „gobliny“. Tato hra zvýšila vědomí veřejnosti o videohrách a diskuse o násilí v těchto hrách pokračují dodnes.  V roce 1978 vydává společnost Taito arkádu \"Space Invaders\" (Vesmírní vetřelci) - tímto vydáním začíná ve Spojených státech zlatý věk herních automatů. Hra inspirovala desítky výrobců ke vstupu na trh a vydávání vlastních her. Arkádové herní automaty zůstaly velkým hitem až do konce 80. let.  Ve stejném roce vydala Atari hru \"Asteroids\", která se stala její nejlépe prodávaným zbožím. Barevné hry, jako byla tato, se staly v roce 1979 a 1980 velmi oblíbenými.  Mezi další klasické arkádové hry z této doby se řadí např. \"Night Driver\", \"Galaxian\" nebo \"Breakout\".", "section_level": 2}, {"title": "Hry na univerzitních počítačích.", "content": "Vývoj her pro velké univerzitní počítače se v raných sedmdesátých létech poměrně rozšířil. Historii této éry je složité stručně postihnout z několika důvodů:  Mezi významné události v tomto období se řadí:", "section_level": 2}, {"title": "Rané přenosné videohry.", "content": "První přenosná hra (\"handheld\") byla vydána v roce 1972 a jmenovala se \"Tic Tac Toe\" (\"Piškvorky\"). Displej sestával z mřížky devíti tlačítek, které po zmáčknutí měnily barvu z červené na zelenou a naopak. První přenosnou herní konzolí s vyměnitelnými cartridge se stala Microvision navržená společností Smith Engineering a prodávaná od roku 1979. Vzhledem ke svému malému a křehkému LCD displeji a velmi omezeným počtem her byla však o dva roky později stáhnuta z trhu. Tato dvě zařízení, přestože se nesetkala s velkým komerčním úspěchem, udala směr pozdějším pokročilým a dodnes oblíbeným hrám tohoto typu.  V roce 1976 vytvořil Mattel spolu s inženýry z Rockwell International Microelectronics Division vůbec první LED přenosnou hru, nazvanou \"Mattel Auto-Race\". Program zabíral pouze 512 bajtů paměti. Později stejná společnost vydala \"Mattel Football I\"; této LED hry se prodalo více než milion kusů. Hry na principu LED byly populární až do raných osmdesátých let, kdy se LCD displeje staly pro výrobce levnou a kvalitní alternativou.", "section_level": 2}, {"title": "Hraní na domácích počítačích.", "content": "Zatímco se vývoj původních videoher nejvíce odrážel v arkádách a domácích konzolích, rychle se vyvíjející domácí počítače v sedmdesátých a osmdesátých letech dovolovaly jejich vlastníkům naprogramovat jednoduché hry. Brzy se utvořily skupiny nadšenců nových počítačů a brzy poté vznikl i nový herní software.  Mnoho z těchto her (napřed klony klasických titulů jako Star Trek a později klony populárních arkád) bylo distribuováno rozličnými způsoby - tištěním zdrojových kódů v knihách (například v \"Basic Computer Games\" od Davida Ahla), časopisech (\"Creative Computing\"), a v novinách - uživatelé museli takový kód přepsat do počítače a přeložit do strojového kódu. Původní herní designéři jako Crowther, Daglow a Yob by tak našli zdrojové kódy svých her – které nikdy necopyrightovali – publikované v knihách a časopisech bez uvedení svých jmen. U raných osobních počítačů od firem jako Apple, Commodore nebo Tandy se vyskytovalo mnoho takovýchto (tzv. \"type-in\") her.  Dalšími způsoby distribuce her byly pošta a prodej disket, kazet a jiných médií. Brzy se vytvořil zvláštní druh dodávání her: amatérští programátoři prodávali disky v igelitových taškách položených v regálech a na pultech místních obchodů, nebo je posílali poštou. Richard Gariott distribuoval několik kopií jeho počítačové RPG hry \"Akalabeth\" právě v igelitové tašce - předtím, než byla tato hra vydána běžným způsobem.", "section_level": 2}, {"title": "První domácí videohry (1972 – 1977).", "content": "V roce 1972 také vyšla první herní konzole pro americký domácí trh, Magnavox Odyssey. Byla založena na původních pracích Ralpha Baera a licencovaná jeho zaměstnavatelem. Konzole se napojovala na televizi. Konzole nezaznamenala velký úspěch, ale podobné společnosti (včetně Atari) musely zaplatit za různé licence. První úspěch videoher nastal až v roce 1975, kdy Atari vydal konzolovou verzi Pongu. Jeho úspěch započal výrobu stovek klonů této hry, včetně Coleco Telstar, které mělo úspěch s více než desítkou modelů.", "section_level": 2}, {"title": "První 8-bitové domácí konzole (1977-1983).", "content": "Domácí videoherní systém se stal populárním během sedmdesátých a osmdesátých let. Videohry byly ve druhé generaci domácích videoher založeny na cartridgeích. Programy už nebyly dále vkládány do čipů, ale vkládány do pamětí. Než být omezený malou selekcí her, konzument nyní mohl shromažďovat knihovny herních cartridgeí. První cartridge byly 2k ROMy, ačkoliv toto množství pomalu časem nabylo 16 kB.  V herních konzolích limitovaly vysoké ceny RAM systémovou kapacitu paměti na malinké množství, často menší než Kilobyte.  Fairchild VES byla první světovou videoherní konzolí založenou na cartridgeích. Byla vydána Fairchild Semiconductor v srpnu 1976. Když Atari vydalo jejich VCS následující rok, Fairchild ji rychle přejmenovaly na Fairchild Channel F.  V roce 1977 Atari vydalo svou cartridge-konzoli nazvanou Video Computer System (VCS), později zvanou Atari 2600. Devět her bylo navrženo a vydáno na prázdniny. Rychle se stala nejpopulárnější ze všech prvních konzolí.  V roce 1978 Magnavox vydaly jejich cartridge-konzoli Odyssey 2 ve Spojených státech a Kanadě. Philips Electronics vydaly tuto stejnou herní konzoli jako Philips G7000 v několika evropských státech. Ačkoliv se nikdy nestala tak populární jako Atari, podařilo se jí prodat několik milionů jednotek během roku 1983.  V roce 1979 byla založena společnost Activision dřívějšími nespokojenými programátory Atari.  Následovaly silnější konzole jako Intellivision a Colecovision. Intellivision, ač chronologicky částí 8-bitové éry, mělo unikátní procesor s příkazy, které měly 10 bitovou šíři (umožňující větší příkazovou variabilitu a potenciální rychlost) a registry s 16 bitovou šíří. Byl to tedy hybrid mezi starým 8-bitem a novým 16-bitem.  Unikátem mezi domácími systémy toho času byl Vectrex, jediný představující vektorovou grafiku.  Popularita původních konzolí byla silně ovlivněna arkádami. 2600 byla první se \"Space Invaders\" a Colecovision měly \"Donkey Kong\"a.", "section_level": 2}, {"title": "Osmdesátá léta.", "content": "Na počátku osmdesátých let průmysl počítačových her zaznamenal první významnější vzrůst. Firmy vydávající hry rozhýbaly úctyhodné podnikání a ve vzácných případech, jako je Electronic Arts přežily dodnes. Některé hry 80. let byly jen jednoduše klony existujících arkád. Relativně nízké náklady vydavatelů pro osobní počítače dovolily mnoha výrazným a jedinečným hrám zasít semena, jejichž odkaz pokračuje dodnes. Prvořadými herními počítači 80. let byly Commodore 64 a ZX Spectrum, které se vynořily někdy v roce 1982.  Zlatý věk arkád dosáhl vrcholu v 80. letech, s mnoha technicky inovativními, a z dnešního pohledu žánr definujícími hrami v prvních několika mála letech desetiletí. \"Defender\" založil podžánr arkád – skrolovací střílečky a byl první hrou s dějstvím mimo aktivní obrazovku, účelně zobrazeným na radaru i mapě zobrazující celé hrací pole. \"Battlezone\" (1980) se vykazoval vektorovou grafikou, se kterou byl vytvořen první 3D svět. \"Pole Position\" (1982) používalo spritovou pseudo 3D grafiku, kde byl hráčův pohled za a zároveň nad vozidlem, mohl tedy vidět vpředu cestu, vozidlo i horizont. Toto zpracování se stalo standardem pro závodní hry i potom co přišla “pravá” 3D grafika. \"Pac-Man\" (1980) se stal první hrou, která dosáhla mainstreamové popularity. \"Dragon’s Lair\" (1983) byla první vydaná na laserdisku (1. komerční optický disk) a představila plně rozpohybované video.  Založení žánru adventur vydáním \"Zork\"a v roce 1980 jenom dále prohloubilo popularitu textových adventur pro domácí počítače a umocnilo vydavatelskou pozici Infocomu. Zatímco první počítače postrádaly grafické schopnosti, textovým adventurám se logicky dařilo lépe. Až když i běžně dostupné počítače začaly dohánět a trumfovat grafické možnosti konzolí na sklonku 80. let, textovkám začaly ubírat lesk grafické adventury a jiné žánry. Textové adventury nicméně zcela neupadly v zapomnění a vycházely omezeně dále, udržíc tak zmírající žánr, avšak tato nová vydání už nenesla tvůrcům příliš velký profit a byla téměř zadarmo.  První grafická adventura pro domácí počítače byla \"Mystery House\" od Roberty Williamsové v roce 1980, pro Apple II. Grafika byla monochromová a interface stále fungoval na příkazech textových adventur. Hra se stala velmi populární, a proto Roberta a její manžel Ken založili společnost Sierra On-Line, hlavního producenta pozdějších adventur.  V srpnu 1982 byl Commodore 64 zpřístupněn veřejnosti a ihned se setkal s úspěchem. Měl programovatelné prostředí v BASICu a na svou dobu pokročilou grafiku a zvukové možnosti, podobné konzolím Colecovision. Stal se nejpopulárnější konzolí svého času v USA a dalších státech a světovým bestsellerem všech dob.  Přibližně ve stejnou dobu v Anglii bylo vydáno ZX Spectrum a rychle se stalo nejpopulárnějším domácím herním počítačem v Evropě a později i ve východním bloku.  V polovině roku 1983 videoherní průmysl zkolaboval.  SuperSet Software vytvořili síťovou počítačovou hru \"Snipes\" (1983) k otestování nových počítačových sítí podobných PC a jejich možností. Snipes je oficiálně označen jako původní inspirace pro Novell Netware. Lze se domnívat, že se stal vůbec první síťovou komerční hrou napsanou pro osobní počítač. Je uznáván i přes počin z roku 1974 \"Maze War\" (síťová počítačová hra pro několik málo výzkumných přístrojů) a \"Spasim\" (3D multiplayerová vesmírná simulace), předchůdce multiplayerových her jako \"Doom\" či \"Quake\".  Moderní adventury mají své kořeny ve hře z roku 1984 King’s Quest od Sierry. Hra obsahovala barevnou grafiku a nabízela pohled třetí osoby. Na obrazovce mohl hráč pohybovat charakterem za a před předměty ve 2D perspektivě pozadí. To dohromady vytvářelo nápaditou třídimenzionální iluzi. Příkazy byly stále udávány pomocí textu.  V roce 1987 LucasArts přišli se hrou Maniac Mansion vytvořenou v SCUMM systému, která nabízela point-and-click interface. Sierra a další rychle následovali tento myší ovládaný, průkopnický interface ve svých hrách. V roce 1984 vyšel Elite vytvořený Davidem Brabenem a Ianem Bellem. Hra zavedla moderní 3D grafiku a svobodný (6 stupňů) pohyb v přesvědčivém vektorovém světě. Nejprve byla hra dostupná pro BBC Micro a Acorn Electron, ale její následný úspěch způsobil předělávky pro všechny populární formáty včetně Commodoru, ZX Spectra, Commodore Amiga, Atari ST, a dokonce i pro Nintendo systém, ačkoliv tato verze byla vydaná jen v Evropě.  PC se stávalo konkurence schopnou platformou s PC/AT od IBM v roce 1984. Nový 16-color EGA displej dovoloval dosáhnout kvality podobné u domácích počítačů jako u Commodore 64. Nicméně zvuk byl stále jen hrubým pípáním z PC speakeru. Jednoduchá 4-color CGA grafika předešlých modelů limitovala možnosti PC v obchodní sekci. Tato grafika nebyla schopna konkurovat C64 nebo Apple II.  Macintosh o sobě dal také vědět. Postrádal možnosti raných Apple II modelů, místo toho ale nabízel mnohem vyšší pixelové rozlišení. Operační systém podporoval GUI. \"Lode Runner\" se stal asi nejzajímavějším titulem počátků této platformy.  Ke konci 80. let se značně pozvedl trh ve Velké Británii.  S příchodem Atari ST a Commodore Amigy v roce 1985 začala nová éra 16 bitových počítačů. Pro mnoho uživatelů byly velmi drahé, než přišlo IBM PC srovnatelně silné a za mnohem nižší cenu. VGA standard vyvinul pro IBM PS/2 (1987), a tím dal PC potřebný potenciál pro 256 barev. To byl velký skok oproti 8-bitovým domácím počítačům, ale platforma stále zaostávala za platformami s vestavěným zvukovým a grafickým hardwarem, jako byla např. Amiga. Zatímco ST a Amiga si mohly dovolit technicky excelentní tituly, jejich čas kralování se ukázal kratší než u 8-bitových počítačů.  AdLib stanovil standard zvukovým kartám v roce 1987 s kartou založenou na Yamaha Ym3812 zvukovém čipu. Tento standard trval až do představení Sound Blasteru od Creative Labs v roce 1989. Nicméně mnoho her stále podporovalo i vzácnější karty jako Roland MT-32 a Disney Sound Source do začátku devadesátých let. Vysoká cena zvukových karet znamenala, že k jejich masovému rozšíření došlo až během 90. let.  Sharewareové tituly se poprvé objevily na konci 80. let, ale k jejich úspěšnému rozšíření došlo až v letech devadesátých.", "section_level": 1}, {"title": "90. léta.", "content": "Hry se začaly hodně rozšiřovat. Začínal se používat internet. Vznikly 32bitové konzole a počítače. Na konci 90. let vznikla konzole PlayStation a hry jako Doom nebo Grand Theft Auto.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ačkoliv historie videoher zahrnuje téměř pět desetiletí, hry samotné se staly součástí americké populární kultury až v sedmdesátých letech a v tehdejším Československu a později Česku se tento trend začal uplatňovat až po roce 1989.", "tgt_summary": "电子游戏在1970年代开始以商业娱乐媒体的姿态出现,成为1970年代末日本、美国和欧洲一个重要娱乐工业的基础。在1983年美国游戏业萧条事件及继而重生后的两年,电子游戏工业经历了超过两个年代的增长,成为了达100亿美金的工业,并与电视电影业竞争,成为世界上最获利的视觉娱乐产业,网络流行后网游、手游更是风行世界,不但变成正式体育项目,也成为了一种文化象征。", "id": 1102484}
{"src_title": "Ťumeň", "tgt_title": "秋明", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Svůj název získala Ťumeň v souvislosti s tím, že v oblasti středního toku řeky Tobol a mezi řekami Tura a Tavda existoval v 14. až 16. století státní útvar, který tehdejší ruští kronikáři nazývali \"Ťumeňský chanát\" (později anektován Sibiřským chanátem).  Samotné slovo Ťumeň pochází pravděpodobně z turkického slova tumen, které označuje jednak dolní tok řeky, jednak vojsko čítající 10 000 mužů. Jednalo se o termín běžně užívaný ve vojsku Zlaté hordy, mohl tak snadno proniknout do ruštiny.", "section_level": 1}, {"title": "Symbolika.", "content": "První zmínka o znaku Ťumeně pochází z roku 1635, byl na něm zobrazený bobr a liška. Současný znak pochází z roku 1785, nepoužíval se pouze v sovětském období.  Znak Ťumeně je tvořen modrým štítem, kde na stříbrných vlnách pluje zlatá loď. Štít ověnčený hradební korunou drží bobr a lišák se stříbrnými zuby a očima, kteří stojí na zlatých vojenských trofejích. Na modré stužce dole stojí heslo: \"„От сего града начинается“\", tedy \"„Od tohoto města se začíná“\". Je tím míněno, že od tohoto města se začíná říční plavba na Sibiři.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší pozůstatky lidského osídlení na území současné Ťumeně pochází z období neolitu a mladší doby železné. V 13. - 16. století se nedaleko současné Ťumeně nacházelo hlavní město Ťumenského chanátu Čingi-Tura.  Výstavba ruské \"Ťumeňské pevnosti\" začala 29. června 1586 na příkaz cara Fjodora I. Ivanoviče poblíž Čingy-Tura. Pro stavbu pevnosti byl vybrán výběžek, chráněný ze západu řekou Ťumenkou a strží, z východu Turou.  Ťumeň byla postavena na staré obchodní cestě ze střední Asie do Povolží, na místě, o které po staletí bojovali kočovníci jižní Sibiře. Velkou výhodou byly splavné řeky, po kterých se dalo doplout velmi daleko. První osadníci sem přicházeli z měst jako Perm, Solvyčegodsk či Velikij Usťug. Čelné místo mezi obyvateli Ťumeně zaujímali bojaři, střelci a kozáci. Roku 1605 zde byla zřízena jedna z prvních poštovních stanic na Sibiři. V roce 1618 byl založen Klášter svaté Trojice.  V prvních letech město trpělo nájezdy Tatarů a Kalmyků. 1640-1642 za vlády vévody Grigorije Barjatinského byla centrální část města opevněna a okolní osady obehnány hradbami. Postupem času však ohrožení sláblo a začala se rozvíjet řemesla, jako například kovářství, zvonařství, mýdlařství a koželužství.  Roku 1695 vypuknul ve městě požár, který zachvátil celé dřevěné město. Po tomto požáru se začalo s výstavbou kamenných budov.  V 19. století přichází současně s úpadem Tobolsku rozkvět města, za kterým stálo především vedení trasy Transsibiřské magistrály přes město (1885). Tahounem výroby byl v 19. století kožedělný průmysl - v 2. polovině 19. století fungovalo ve městě až 70 závodů na zpracování kůže. Ťumeň byla také důležitým obchodním centrem a fungovalo zde 10 škol.V období občanské války se o město sváděly boje. Spolu československými legionáři 20. června 1918 obsadili Ťumeň bělogvardějci, prakticky bez boje a 8. srpna 1919 vstoupily do města oddíly 51. divize Vasilije Bljuchera. Velký rozvoj průmyslu ve městě nastal v souvislosti s evakuací evropské části Ruska po napadení SSSR Německem roku 1941. Kromě průmyslových podniků sem bylo přesunuto i balzamované tělo Lenina, které bylo dočasně uloženo v prostorách místní zemědělské univerzity. Roku 1944 byla zřízena Ťumeňská oblast, jejímž centrem se stala Ťumeň.  K největšímu rozvoji města v historii však došlo až v 60. letech, kdy se v okolí města začala využívat veliká ložiska ropy a zemního plynu. Expandující těžařský průmysl si vyžádal velké množství lidí zajišťujících dobývání a dopravu těchto surovin. V letech 1979-2016 se tak počet obyvatel Ťumeně zdvojnásobil.", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Zdejší klima má blízko k silně kontinentálnímu. Srážek není mnoho, průměrně 480 mm za rok, a to převážně v létě. Charakteristické jsou velmi náhlé změny počasí. Nejnižší teplota -49,2 °C byla zaznamenána roku 1958.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "K 1. lednu 2016 byla Ťumeň 18. největším městem Ruska, 4. největším městem Sibiře a 3. největším městem Uralského federálního okruhu.  Podle posledního sčítání lidu roku 2010 jsou nejpočetněji zastoupenými národnostmi Rusové (84,4 %), Tataři (6,1 %), Ukrajinci (1,7 %), Azerové (1,1 %), Arméni (0,9 %), Němci (0,6 %), Kazaši (0,5 %), Čuvaši (0,5 %), Bělorusové (0,4 %) a Tádžikové (0,4 %).  Nejrozšířenějším náboženstvím je pravoslaví, ve městě jsou ale v provozu i 4 mešity, katolický kostel a synagoga.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Ťumeň je důležitým železničním uzlem na Transsibiřské magistrále, ze které zde vybíhají tratě na Novyj Urengoj a Nižněvartovsk.  Kříží se zde federální dálnice R351 Jekatěrinburg — Ťumeň, pokračující dále na východ jako R402 do Omsku, s dálnicí R404 vedoucí na sever do Chanty-Mansijsku.  Leteckou dopravu zajišťuje mezinárodní letiště Roščino (IATA: TJM), kterým roku 2015 prošlo přibližně 1,4 mil. pasažérů.  Veřejnou dopravu ve městě zajišťují autobusy a maršrutky ve vlastnictví města i soukromníků, jezdící na 87 městských a 47 příměstských linkách. V letech 1970-2009 ve městě fungovala též trolejbusová doprava.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ťumeň je významným střediskem zimních sportů, zejména díky modernímu lyžařskému areálu Perla Sibiře (), nabízejícímu 50 km běžkařských tras a tribuny pro až 8 tisíc diváků. Roku 2016 zde proběhlo mistrovství Evropy v biatlonu, v roce 2017 se zde bude konat světový pohár, roku 2021 je plánováno mistrovství světa.  Kromě toho se v Ťumeni daří fotbalu (FK Ťumeň, stadion Geolog) a funguje zde 7 škol pro přípravu olympijských kádrů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ťumeň () je město v Rusku, hlavní město Ťumeňské oblasti, nejstarší ruské město na Sibiři. Leží na řece Tura, 2144 km východně od Moskvy. Žije zde obyvatel. Jeho rozvoj je spojen jednak s těžbou ropy a plynu v oblasti, jednak se jedná o důležitý železniční uzel Transsibiřské magistrály. Ťumeň je významným centrem zimních sportů, především biatlonu.", "tgt_summary": "秋明()是俄罗斯秋明州的首府和该州最大城市,位于图拉河畔。2002年人口为510,719人。", "id": 1607011}
{"src_title": "Pila", "tgt_title": "鋸", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pila je známa od starověku. Používala se k řezání dřeva i kamene ve starém Egyptě. Vodním kolem poháněná pila je známa například z Hierapole.", "section_level": 1}, {"title": "Ruční pily na dřevo.", "content": "Ruční pily na dřevo mají přímý pilový list s různě tvarovanými zuby, které odebírají materiál buď jen v jednom směru nebo v obojím. Zuby na listu musí mít pilový rozvod („šraňk“), to jest zuby střídavě vyhnuté na jednu a druhou stranu, aby se pila v řezu „nedusila“. K nastavení rozvodu se užívají zvláštní („šrankovací“) kleště, které zajišťují stejnoměrné vyhnutí. Pro hrubší řez, například palivového dřeva, se volí buď nepravidelný tvar zubů („vlčí zuby“) s větším prostorem mezi zuby, anebo hrubší trojúhelné zuby s větším rozvodem. Také pro řezání prken podél let se volí list s hrubšími zuby a větším rozvodem, kdežto pro příčný řez mohou být zuby jemnější. Pilový list je buď sám dostatečně tuhý, anebo musí být napnut v rámu. Starší pilové listy se ostřily trojhranným pilníkem ve svěráku mírně šikmými tahy tak, aby sklon břitu zubu odpovídal jeho vyhnutí. Tak se např. liché zuby nabrousily najednou se sklonem v jednom směru a pak sudé zuby s opačným sklonem. Moderní pily na dřevo mívají zuby kalené, takže se už dodatečně ostřit ani rozvádět nemusí.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy a použití.", "content": "Nejhrubší pily (dvoumužné „břichatky“) se užívají při kácení stromů a těžbě dřeva, pro různé příležitostné práce s dřevem se užívají pily s tuhým listem (zlodějka, ocaska). Také v sadařství se užívají pily s tuhým listem a hrubšími zuby. Jejich výhoda je v tom, že se dají dobře použít i mezi větvemi, nevýhoda silnějšího listu je v tom, že musí odebírat zbytečně mnoho materiálu a vyžaduje tedy větší námahu.  Tenčí pilové listy musí být napnuty v rámu, odebírají ale méně materiálu a řežou také rychleji. Obloukové pily s „vlčími zuby“ se užívají při ručním řezání palivového dřeva. Tesařské a truhlářské rámové pily mají tenké listy, napjaté v rámu a různě široké podle toho, zda se užívají pro přímočarý nebo různě zakřivený řez. Pro jemnější a dokončovací práce se užívají pily a pilky různých tvarů, například čepovka pro zkracování přesahující kolíků, pokosová pila pro šikmé řezy a podobně. Nejjemnější lupénkové pilky se užívají k vyřezávání z tenkého materiálu (dýha, překližka). Pily na dřevo se často užívají i pro řezání měkčích umělých hmot, pokud nezáleží na povrchu řezu.", "section_level": 2}, {"title": "Ruční pily s motorovým pohonem.", "content": "Mezi ruční pily s motorovým pohonem patří řetězová pila s nekonečným řetězem, který obíhá po obvodu tuhé ocelové planžety. Jednotlivé zuby jsou vlastně doleva a doprava otevřené, hranaté háky, jejichž ostří dřevo z řezu vyhoblovává. Řez je velmi široký, což při kácení stromů, řezání silných větví nebo palivového dřeva nevadí, zato lze pilu do materiálu přímo „zabořit“, vyřezávat i otvory a podobně. Řetězová pila je poháněna buďto malým spalovacím motorem nebo běžným elektromotorem a vyžaduje přísná bezpečnostní opatření. Pilový řetěz je sám o sobě nebezpečný a pokud se přetrhne, může ohrozit i širší okolí. Motorové pily poháněné spalovacím motorem se často používají při těžbě dřeva.  Pro drobnější práce se používají ruční okružní pily s průměrem kotouče 120-250 mm a elektrickým pohonem. Umožňují kolmý i šikmý řez v materiálu do tloušťky asi 30 mm. Pro vyřezávání v tenčím materiálu se užívá přímočará pila, poháněná elektromotorem a ojnicí nebo vačkou. Elektrické ruční nářadí je často napájeno akumulátorem, takže nezávisí na elektrické síti a při práci nepřekáží napájecí kabel.", "section_level": 2}, {"title": "Ruční pily na kov.", "content": "Ruční pily na kov mají rám, do kterého je upínán pilový list. Listy na kov mají jemnější zuby a pokud mají rozvod, nedělá se po jednotlivých zubech, nýbrž ve vlnkách. Pilové listy mají ostří kalené, které se nebrousí. Po otupení se pilové listy vyměňují. Běžné rámové pilky na kov používají zámečníci nebo instalatéři. V jemné mechanice se někdy užívají drobnější rámové pilky a v hodinářství a zlatnictví se používají hlavně lupénkové pilky různé síly a s mírně lichoběžníkovým průřezem, takže nemají rozvod.", "section_level": 1}, {"title": "Pily na dřevo.", "content": "Hrubší strojní pila na rozřez klád (katr) je přímočará a má větší počet listů, napjatých vedle sebe v pohyblivém rámu. Rám se pohybuje ve svislé rovině a kláda se do řezu posouvá mechanicky vroubkovaným válcem. Slouží k výrobě trámů, fošen, prken, lišt a podobně.  Nejběžnější a nejjednodušší jsou kotoučové pily (cirkulárky) s kruhovým ocelovým kotoučem. Pokud se užívají jen na řezání palivového dřeva, mají podávací zařízení na polena, jinak mají rovinný stůl, vůči němuž lze kotouč na výšku nastavit podle potřebné hloubky řezu. Truhlářské kotoučové pily mají různá pravítka a dorazy, většinou ručně posuvný stůl (jsou i motorické) a umožňují i nastavení šikmého řezu. Dalším typem pro truhláře jsou vertikální pily, kde se deska materiálu postaví na hranu a mírně šikmo se opře o pracovní plochu, pilový kotouč se většinou dá natáčet pro řez v osách X Y a posuv ramen s pilou bývá motorický. Šikmý řez se na těchto pilách provádí pomocí přídavného pravítka, na které se materiál usadí. Nejvyšší třídou pil na dřevo a materiály na bázi dřeva jsou tzv. dělicí pily, kde probíhá řez materiálu pevně upnutého v konstrukci stroje pohybujícím se pilovým vozíkem a rozměry uřezaných dílců se nastavují motorickým posunem kleštin držících materiál. Dělí se na jednolištové a úhlové (dvojlištové, jsou to vlastně 2 jednolištové sestavené do jednoho stroje v pravém úhlu, většinou bývá první kratší), některé úhlové pily mají ještě třetí pilový kotouč pro tzv. hlavový řez. Větší část truhlářských pil obsahuje také tzv. předřez pro zlepšení kvality řezu.  Při jemnějším zpracování dřeva se užívá pásová pila s úzkým pilovým pásem, svařeným do nekonečné smyčky. Konce pilového pásu se přeplátují a svaří mosazí nebo bodovou svářečkou. Pás obíhá přes dvě velká kola, z nichž dolní obstarává pohon. Průměr oběžných kol omezuje velikost obráběného kusu; někdy se proto doplňují ještě třetím kolem vzadu. Na pásové pile se dají dělat i tvarové řezy a protože pás je tenký, vzniká také velmi malý prořez.", "section_level": 1}, {"title": "Pily na kov.", "content": "Pily na kov s úběrem materiálu ve formě třísky se dělí do třech základních skupin a to na pásové, rámové a kotoučové. Pásová pila na kov pracuje na stejném principu jako pásová pila na dřevo.  Rámová zámečnická pila na kov má pilový list napjatý v litinovém rámu, který se pohybuje ve výkyvných saních. Přímočarý pohyb obstarává elektromotor a klikový mechanismus. Jednodušší stroje vyvozují tlak do řezu pouze tíhou rámu a kluzných saní, u propracovanějších konstrukcí se využívá hydraulicky ovládaného zdvihu. Lze jej tudíž nastavit v širokých mezích a rám se při zpětném pohybu nadzvedává, čímž se snižuje opotřebení listu. Používá se k dělení tyčového materiálu až do průměru 300 mm..  Pásové pily na kov se dnes obvykle nahrazují jinými víceosými způsoby řezání, jako jsou dvouosé metody vyřezávání: vypalováním kyslíkoacetylenovým plamenem, řezání plazmatem, řezáním tlakovou vodou nebo laserem který je schopen řezat i pod úhlem. Nadále se však kotoučových a zejména pásových pil s výhodou užívá při krácení tyčových předvýrobků zejména v závodech s větším vytížením v úseku dělení materiálu. V případě menšího vytížení se na dělení tyčí, profilů a trubek často používá rozbrušovácí pila s pružným brusným kotoučem případně pila třecí.  Při řezání třískovým způsobem vznikají poměrně velké síly, takže materiál musí být pevně upnut a zároveň musí být vyvozen příslušný řezný tlak, aby nedocházelo ke zbytečnému opotřebení pily.  Pilové kotouče se kvůli horší geometrii řezu příliš nepoužívají s výjimkou použití na frézkách, kde se dnes vyskytují i v podobě s vyměnitelnými břitovými destičkami ze slinutého karbidu. Kotouč na kov nemá rozvod zubů, nýbrž je od okraje ke středu mírně poodbroušen.", "section_level": 1}, {"title": "Hra na pilu.", "content": "Ruční pily bývají občas používány jako hudební nástroje. Na dlouhé ohebné pilové listy lze hrát pomocí paličky (pila je potom bicí nástroj), anebo pomocí smyčce. Hráč přitom list ohýbá do oblouku nebo do tvaru písmene „S“ a tím mění výšku tónu. Pila se vyznačuje zvláštním klouzavým tónem (glisando).  Hra na pilu se často označuje jako hra na zpívající pilu, nebo také hra na kanadskou pilu. V České republice je nejznámější hráč na zpívající pilu Petr Dopita, který získal mnoho i zahraničních ocenění. Známou skupinou, které má hru na zpívající pilu v nabídce je Cimbálová muzika Miroslava Kotlára.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pila je nástroj nebo stroj k dělení (řezání) materiálu ozubeným listem, kotoučem, pásem nebo řetězem. Při řezání vzniká prořez, protože část materiálu se promění v sypký odpad čili piliny. Pily se dělí na nástroje s ručním nebo motorovým pohonem a na pily jako třískové obráběcí stroje. Podle principu činnosti se dělí na přímočaré a kotoučové a podle řezaného materiálu na pily na dřevo, na kov, na kámen a podobně. Jako pila se označuje i celá dřevařská provozovna.", "tgt_summary": "锯是一类有齿,将固体材料切割成各种长度或形状的工具。锯通常是金属制品。", "id": 2981683}
{"src_title": "Hamadán", "tgt_title": "哈马丹", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "Hamadán je považován za nejstarší město v Íránu a i za jedno z nejstarších měst na světě. Během staletí se jeho název měnil (Hagmatana v dobách staré Persie, Ekbatany byl jeho řecký název; také se používaly zkomoleniny obou jmen). Jeho vznik se datuje někam do období mezi 4. tisíciletím př. n. l. a rokem 1100 př. n. l. V dobách 6. a 5. století př. n. l. šlo o jedno z center říše Achaimenovců, dalšími byly Persepolis a Susy. Hamadán (tehdy ještě Hagmatana) je považovaný také za hlavní město Médů. Až do roku 633 zde vládly různé íránské dynastie, poté je vystřídali Arabové. Ti sem sice rozšířili islám, jejich vláda ale vedla k dočasnému úpadku města.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk a novověk.", "content": "V 11. století sem přesunuli z Bagdádu svou rezidenci Seldžukové. Během následujícího středověkého období město prosperovalo, jedinou katastrofou byl timúrovský vpád, který ho téměř zničil, avšak po něm následovala vláda Safíovců, během níž se situace uklidnila. V 18. století ale začala válka mezi Osmanskou říší a tehdejší Persií. Přestože se Osmanům vzdalo, díky šáhovi Nádirovi se město opět vrátilo Íránu. Na konci 18. a během 19. století tu vedla hedvábná stezka, z níž se postupem času vytvořila hlavní íránská komunikace na západ země. Právě díky ní město opět bohatlo a rozrostlo se tak do dnešní podoby.", "section_level": 2}, {"title": "Poutní místo.", "content": "V Hamadánu se nachází hrob královny Ester a jejího příbuzného Mordechaje, nejvýznamnějších postav ze starozákonní Knihy Ester. Tento hrob je významným židovským poutním místem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hamadán (fársí همدان) je město v Íránu, hlavní město provincie Hamadán. Nachází se 450 km jihozápadně od Teheránu v nadmořské výšce 1850 m. V roce 2005 zde žilo 550 284 obyvatel.", "tgt_summary": "哈马丹(波斯语: همدان),西亚古城,古称埃克巴坦那(Ecbatana),伊朗哈马丹省省会,丝绸之路的重要站点。人口550,284人(2005年)。", "id": 2671335}
{"src_title": "Geotermální energie", "tgt_title": "地熱能", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Tuto energii získala Země při svém vzniku z mateřské mlhoviny, následnými srážkami kosmických těles. V poslední době je energie částečně generovaná radioaktivním rozpadem některých prvků v zemském tělese.", "section_level": 1}, {"title": "Využití geotermální energie.", "content": "Tuto energii lze v příznivých podmínkách využívat k vytápění nebo výrobě elektřiny v geotermálních elektrárnách. Využívání mělké geotermální energie z hloubek desítek až stovek metrů pro vytápění/chlazení budov pomocí technologie tepelných čerpadel je dnes již běžně dostupné, avšak v ČR není příliš rozšířené, jako v jiných částech Evropy. Nejčastěji je mělká geotermální energie využívána ve Švédsku, Německu a Rakousku. Popularizaci a přínos relevantních informací poskytuje webový portál projektu GeoPlasma-CE. Využívání geotermální energie však může způsobovat zemětřesení.  Zužitkování hluboké geotermální energie z hloubek prvních kilometrů (obvykle 2-5 km) je většinou technologicky náročné, protože horká voda z vrtů je obvykle silně mineralizovaná a zanáší technologická zařízení, což má za následek nutnost časté výměny potrubí a čištění systému.  V největším měřítku se hluboká geotermální energie využívá např. na Islandu, kde se využívá pro vyhřívání obytných domů, skleníků, veřejných budov, bazénů, pro vyhřívání chodníků, aby se v zimě nemusely příliš upravovat a dokonce i pro pěstování banánů či jiného jižního ovoce. Uvádí se, že geotermální energie se podílí až z 85 % na vyhřívání islandských domů. Další země, které geotermální energii ve větším využívají jsou USA, Velká Británie, Francie, Švýcarsko, Německo a Nový Zéland. Geotermální čerpadla je možno využít k ohřívání i chlazení individuálních objektů. Jedná se o využití zemního tepla (či v létě chladna), které se nachází v prvních desítkách metrů pod zemí a zůstává stabilní během roku.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba elektrické energie.", "content": "Dnes se využívají tři druhy elektráren – na suchou páru, na mokrou páru a horkovodní (binární). Systém suché páry používá přímo páru získanou ze země na pohon turbíny. Systém mokré páry nechá nejprve horkou vodu přeměnit v páru a ta pak slouží k pohonu turbíny. Horkovodní (binární) systém použije vodu s vysokou teplotou, která předá ve výměníku teplo organické kapalině (např. propan, isobutan a freon) s nižším bodem varu, a teprve její pára pak pohání turbínu.  První geotermální elektrárna byla otevřena v Larderello, Itálie už v roce 1904. V roce 2014 byla celosvětová instalovaná kapacita geotermálních elektráren 12 013 MWe, z toho absolutně nejvíce v USA – 3 442 MWe. V roce 2012 geotermální elektrárny vyrobily 72 143 milionů kWh elektrické energie. Absolutně nejvíce elektrické energie bylo opět vyrobeno v USA, relativně nejvíce pak na Islandu a v Salvadoru, kde geotermální elektrárny vyrobily čtvrtinu elektrické energie.", "section_level": 2}, {"title": "Využití v Česku.", "content": "V Česku využívá geotermální energii např. město Ústí nad Labem, kde slouží k vytápění plaveckých bazénů a od května 2006 také k vytápění zoologické zahrady v Ústí nad Labem.  Ojedinělý projekt využití geotermální energie pro výrobu tepla je v Děčíně. Od roku 2002 je zde v provozu výtopna na Benešovské ulici, která jako jediná v České republice využívá geotermální energii pro zásobování poloviny města teplem.  V Litoměřicích byl vyhlouben průzkumný vrt PGV-LTV01 o hloubce 2,1 km a koncové teplotě 63 °C. Pokud budou výsledky měření příznivé, začnou se hloubit další dva vrty – tentokrát již produkční. Tyto vrty mají dosáhnout hloubky až 4500 metrů. Geotermální kogenerační teplárna bude založena na metodě HDR, která ještě nebyla ve střední ani východní Evropě použita. Tato metoda spočívá v tom, že se do jednoho vrtu vhání voda, a ze druhého se čerpá, přičemž se voda v hloubce ohřívá. Jedná se o uzavřený oběh média – vody. Tepelná energie se může přeměnit na energii elektrickou. V zimě se bude energie využívat především pro vytápění, v létě naopak pro vytváření elektrické energie. Náklady na vybudování vrtů a geotermální elektrárny mají být kolem 1,11 miliardy Kč, na jejich krytí se bude podílet i EU. Elektrárna má mít tepelný výkon 50 MW a elektrický pak 5 MWe.  V Liberci hloubila v roce 2010 zkušební vrt společnost ze Skupiny ČEZ, případný elektrický výkon elektrárny měl být v řádu jednotek či desítky MWe.", "section_level": 1}], "src_summary": "Geotermální energie je přirozený projev tepelné energie zemského jádra, která má původ ve zbytkovém teplu planety Země, vzniká rozpadem radioaktivních látek nebo působením slapových sil. Jejími projevy jsou erupce sopek a gejzírů, horké prameny či parní výrony. Využívá se ve formě tepelné energie (pro vytápění nebo i chlazení), či pro výrobu elektrické energie v geotermálních elektrárnách. Řadí se mezi obnovitelné zdroje energie, avšak nemusí to platit vždy — některé zdroje geotermální energie se mohou vyčerpat v horizontu desítek let.", "tgt_summary": "地热能(英语:geothermal energy)是由地壳抽取的天然热能,这种能量来自地球内部的熔岩,并以热力形式存在,是引致火山爆发及地震的能量。地球内部的温度高达摄氏7000度,而在80至100公里的深度处,温度会降至摄氏650度至1200度。透过地下水的流动和熔岩涌至离地面1至5公里的地壳,热力得以被转送至较接近地面的地方。高温的熔岩将附近的地下水加热,这些加热了的水最终会渗出地面。运用地热能最简单和最合乎成本效益的方法,就是直接取用这些热源,并抽取其能量。", "id": 133946}
{"src_title": "Vanad", "tgt_title": "钒", "src_document": [{"title": "Historie objevu.", "content": "Poprvé ho objevil v roce 1801 A. M. del Rio ve vzorku mexické olověné rudy. Ale pod vlivem nesprávných názorů H. V. Collet-Descotilse od svého objevu upustil. Znovu byl tento prvek objeven v roce 1830 N. G. Sefströmem ve švédských železných rudách. Název získal podle skandinávské bohyně krásy Vanadis. Čistý kov izoloval v roce 1867 H. E. Roscoe redukcí chloridu vanadičného VCl vodíkem.", "section_level": 1}, {"title": "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Vanad je tvrdý, šedo-bílý, kujný kov s vysokými teplotami tání a varu. Naopak za teplot pod 5,38 K je supravodivý. Při přidání malého množství uhlíku nebo oxidu k vanadu se jeho teploty tání a varu ještě zvyšují. Chemicky je poměrně značně odolný jak vůči běžným kyselinám tak alkáliím. Za normálních podmínek reaguje pouze s kyselinou fluorovodíkovou a lučavkou královskou. Za zvýšené teploty však poměrně snadno podléhá oxidaci vzdušným kyslíkem. Vanad se za tepla slučuje také s dusíkem, uhlíkem, křemíkem, arsenem a dalšími prvky.  V chemických sloučeninách se vyskytuje v řadě mocenství od mocenství V po V. V některých komplexech se vyskytuje s oxidačním číslem V a V.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Obsah vanadu v zemské kůře je 136 ppm (19. nejrozšířenější prvek). Jeho obsah v mořské vodě činí přibližně 0,002 mg/l. Ve vesmíru připadá jeden atom vanadu na 50 milionů atomů vodíku.  Navzdory jeho poměrné velkému průměrnému obsahu v zemské kůře existuje jen několik bohatších ložisek. Většina vanadu se získává jako vedlejší produkt při zpracování některé z asi 60 rud, v nichž je obsažen. Mezi nejdůležitější minerály patří polysulfid patronit VS. Nejčastěji se však vanad vyskytuje v rudách ve formě sloučeniny s kyslíkem. Příkladem může být vanadinit – podvojný chlorid-vanadičnan olovnatý PbCl·3Pb(VO) nebo carnotit <nowiki>[</nowiki>K(UO)(VO).3HO<nowiki>]</nowiki>. Zajímavý je i poměrně významný obsah vanadu v surové ropě nebo uhlí.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba vanadu.", "content": "Vanad se vyrábí pražením rozdrcené rudy nebo zbytků kovového vanadu s chloridem sodným (NaCl) nebo uhličitanem sodným (NaCO) při teplotě 850 °C. Tímto procesem vzniká vanadičnan sodný NaVO, který se louží vodou. Okyselením získaného výluhu na pH 2–3 dojde k vysrážení polyvanadičnanu (červený koláč), z něhož můžeme tavením při 700 °C získat černý technický oxid vanadičný VO.  V dalším kroku se tento oxid zredukuje pomocí kovového hliníku. Příprava čistého kovového vanadu se provádí redukcí VCl vodíkem nebo hořčíkem.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Vanad se přidává do vysoce kvalitních ocelí s vysokým obsahem chromu, kde tvoří s uhlíkem karbid VC. Ten se v oceli rozptýlí a tím zjemňuje zrnitou strukturu oceli, která je díky tomu odolnější proti opotřebení (především za vyšších teplot). Jiným příkladem železných speciálních slitin je například Vicalloy, obsahující 9,5 % vanadu, 52 % kobaltu a 38,5 % železa. Uvedené nerezové slitiny na bázi ocelí se využívají pro výrobu chirurgických nástrojů a dalších průmyslových komponent, které vykazují vysokou chemickou i mechanickou odolnost.  Slitiny s titanem a hliníkem se vyznačují vynikající mechanickou odolností a nízkou hustotou a nacházejí uplatnění při výrobě leteckých motorů a speciálních součástek pro konstrukci letadel a kosmických sond, družic a podobných aplikací.  V poslední době se uplatňuje i při výrobě elektrických článků a baterií a slitiny vanadu s galliem patří k materiálům pro přípravu supravodivých magnetů.  Vanad se užívá také k přípravě organokovových sloučenin. Nejznámější je vanadocen. V poslední době je zkoumána antitumorová aktivita derivátů vanadocendihalogenidů, které by mohly později sloužit jako chematerapeutika místo cis-platiny.  Tenká vrstva oxidu vanadičitého (VO) vyloučená na skleněném povrchu pohlcuje dopadající infračervené záření a současně neovlivňuje optické vlastnosti skla ve viditelné oblasti spektra. Nanokrystalický VO je v současné době předmětem intenzivního výzkumu jako polovodič, protože při teplotě kolem 70 °C u něj dochází ke skokové přeměně jeho vodivostních charakteristik z vodiče na polovodič elektrického proudu. Teplota přechodu může být navíc výrazně ovlivněna přídavky stopových množství dalších příměsí.  Průmyslové katalyzátory na bázi oxidu vanadičného (VO) se využívají při výrobě kyseliny sírové tzv. kontaktním způsobem při oxidaci oxidu siřičitého na oxid sírový a v syntéze některých organických sloučenin.", "section_level": 1}, {"title": "Biologický a zdravotní význam.", "content": "Potravou se do organizmu dostává jako složka rostlinných olejů, některých minerálních vod, vyšší koncentraci vanadu nalezneme i v rybím mase a zelenině.  Je základním stavebním kamenem některých enzymů jako například nitrogenázy, která je nezbytná pro funkci mikroorganizmů, která zprostředkují fixaci dusíku v půdě a tím jeho dostupnost pro výživu rostlin.  Poslední výzkumy naznačují, že některé sloučeniny vanadu příznivě ovlivňují stav nemocných cukrovkou \"(diabetes mellitus)\", ale přesný popis funkce vanadu v metabolismu cukrů zatím není znám.  Vanad má význam i při syntéze krevního barviva hemoglobinu, které slouží pro přenos kyslíku krví z plic do tělesných tkání. Dlouhodobý nedostatek vanadu ve stravě se proto může projevit chudokrevností.  Nadbytek vanadu působí naopak výrazně negativně. Toxicita sloučenin vanadu se uplatňuje především při každodenní expozici postižených osob nadměrným dávkám tohoto prvku při jeho výrobě a metalurgickém zpracování nebo z kontaminovaných důlních vod.  Chronická otrava vanadem se projevuje zvracením, průjmem, bolestí břicha, poklesem krevního tlaku, zrychlením tepu srdce, sníženou hladinou krevního cukru, selháním jater a nadledvin.", "section_level": 1}, {"title": "Otravy vanadem.", "content": "Čína uzavřela v říjnu 2008 tři továrny na výrobu vanadu poté, co kvůli jejich provozu onemocnělo 1000 lidí kožními chorobami. Továrny v okrsku Ťien-li v provincii Che-pej byly poprvé uzavřeny již v roce 2006, ale majitelé výrobu nelegálně obnovili.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vanad (chemická značka V, \"Vanadium\") je spolu s niobem a tantalem členem 5. skupiny periodické tabulky prvků. Vanad patří mezi kovové prvky. V praxi je používán pro výrobu speciálních slitin a průmyslových katalyzátorů.", "tgt_summary": "钒(Vanadium)是一种化学元素,符号为V,原子序数为23。它是一种坚硬、银灰色,具韧性、可延展的过渡金属。在自然界中很少发现元素金属,但是一旦经人工分离,会形成氧化层(钝化)防止自由态的金属氧化,使之更稳定存在。", "id": 1493100}
{"src_title": "Franklin Delano Roosevelt", "tgt_title": "富兰克林·德拉诺·罗斯福", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Život do roku 1932.", "content": "Roosevelt roku 1904 absolvoval Harvard, poté vystudoval právo na Kolumbijské univerzitě (1908). Roku 1910 se stal senátorem ve státě New York. Roku 1912 se stal náměstkem na ministerstvu námořnictva, kde působil do roku 1920, kdy neúspěšně kandidoval na funkci viceprezidenta. Ve svých třiadvaceti letech se oženil se svou sestřenicí Eleonorou.  V roce 1921 onemocněl dětskou obrnou, částečně ochrnul a od té doby někdy používal kolečkové křeslo. V roce 1928 se stal guvernérem státu New York, zde zahájil své úspěšné tažení proti korupci.", "section_level": 2}, {"title": "Život po roce 1932.", "content": "Roku 1932 se stal demokratickým kandidátem na prezidenta, v této době vyhlásil plán New Deal (nový úděl). Dne 15. února na něj Giuseppe Zangara spáchal atentát, při kterém sice nebyl prezident zraněn, ale zemřel při něm starosta Chicaga Antonín Čermák. Po složení přísahy amerického prezidenta dne 4. března 1933 pronesl historický rozhlasový projev, v němž požádal Američany o důvěru. Tento jeho projev byl mimořádně dobrý a silný, předznamenal tak začátek obratu z krize. Roosevelt pronášel podobné projevy pravidelně i později, vžil se pro ně název rozhovory od krbu.  V roce 1934 se jeho administrativa na okamžik ocitla v ohrožení, když skupina bohatých průmyslníků naplánovala vojenský převrat (tzv. Business Plot) s cílem svrhnout Rooseveltovu vládu. Pro uskutečnění hledali konspirátoři důvěru u generálmajora Smedleyho Butlera – ten však jejich plán zhatil a o převratu svědčil před Kongresem Spojených států.  Na přelomu roku 1936/1937, kdy vypukla ve Flintu státě Michigan stávka dělníků vyrábějících automobily, a viceprezident John Garner po několika potyčkách dělníků s policií připravoval intervenci, Roosevelt tuto intervenci zamítl a postavil se na stranu dělníků. Stávka přesáhla lokálního významu, přivedla ve velkém dělníky tohoto průmyslu do odborů, v konečném výsledku zlepšila jejich úroveň a přihrála Rooseveltovi politické body.  Po začátku druhé světové války začal podporovat západní spojence, především Velkou Británii a Francii, v jejich boji proti nacistickému Německu. USA např. vyměnily s Velkou Británií 50 zastaralých torpédoborců z 1. světové války za základny na ostrovech v Karibiku. Prosadil také zákon o půjčce a pronájmu. Po napadení USA Japonskem v Pearl Harboru začal vést aktivně válku proti zemím Osy (Německo, Itálie a Japonsko), přičemž jeho prioritou byla válka v Evropě.  Zúčastnil se konferencí Velké Trojky (Winston S. Churchill, Josif V. Stalin a Franklin D. Roosevelt) v Teheránu a na jaltské konferenci. Měl velkou zásluhu na dobrých vztazích západních spojenců s komunistickým stalinistickým Ruskem. Během jeho poslední volební kampaně v roce 1944 byl již jeho zdravotní stav velmi špatný. Celkové fyzické vyčerpání doprovázely také psychické potíže v podobě depresí a projevy arteriosklerózy. Roosevelt dle očekávání ve volbách zvítězil a 20. ledna 1945 byl slavnostně uveden do úřadu. Tehdy však již jen minimálně vnímal své okolí, projevoval se u něj nápadný třes rukou a často byl duchem zcela nepřítomen. V tomto katastrofálním zdravotním stavu odcestoval na jaltskou konferenci. Na neblahém výsledku této konference se zcela jistě podepsal právě i jeho zdravotní stav a Roosevelt byl po návratu do USA napadán tiskem i veřejností za to, že západní mocnosti v jednáních tolik ustupovaly Sovětskému svazu.  Krátce po svém posledním výročním projevu národu z 11. ledna 1944, který kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu – zotavoval se z rýmy – četl pro rádio, předložil návrh nazývaný jako \"Druhá listina práv\" (\"\"). Tato listina je též známa pod názvem „\"listina hospodářských práv\"“.  Návrh nad stávající základní práva zaručoval právo každého Američana na:  a to spolu se záchrannou sítí, která by poskytovala ochranu před ožebračením způsobeným stářím, nemocí, nehodou nebo nezaměstnaností, tedy: právo na domov, zdravotní péči, ekonomickou ochranu (penzi) během nemoci, úrazu, nezaměstnání a užívání starobního důchodu.  Roosevelt netrval na zanesení těchto práv do Ústavy, ale na její postupné politické implementaci.  Ke Druhé listině práv později, v roce 1979, referoval též český profesor Karel Vašák jako ke druhé ze tří generací lidských práv. Rooseveltův projev byl zaznamenán na film, ale mělo se za to, že se ztratil. Byl nalezen až v roce 2008 dokumentaristou Michaelem Moorem a použit v jeho filmu O kapitalismu s láskou.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Zemřel nedlouho po návratu z jaltské konference 12. dubna 1945 na mozkovou mrtvici, když malířka kreslila jeho portrét. Zemřel ve vrcholném okamžiku války, kdy se zhroucení hitlerovského Německa očekávalo každou chvíli.", "section_level": 2}], "src_summary": "Franklin Delano Roosevelt (30. ledna 1882 – 12. dubna 1945, výslovnost [rouzevelt]) byl americký politik a 32. prezident USA v letech 1933–1945. Zastával svůj úřad nejdéle ze všech amerických prezidentů a byl jediným, který byl zvolen do svého úřadu více než dvakrát (zvolen byl čtyřikrát). Jeho vzdálený bratranec byl prezident Theodore Roosevelt.", "tgt_summary": "富兰克林·德拉诺·罗斯福(英语:Franklin Delano Roosevelt,1882年-1月30日-1945年-4月12日,姓名简称为英语:FDR),民主党籍政治人物,第32任美国总统,荷兰裔美国人,是美国1920至1930年代经济危机和第二次世界大战的中心人物之一。从1933年至1945年间,连续出任四届美国总统,且是唯一连任超过两届的美国总统。 富兰克林·罗斯福的远房堂兄西奥多·罗斯福是第26任美国总统,故在中文环境经常称呼富兰克林·罗斯福为“小罗斯福”总统,而称西奥多·罗斯福为“老罗斯福”总统。纽约市罗斯福家族出身。", "id": 1191566}
{"src_title": "Soud", "tgt_title": "法院", "src_document": [{"title": "Soudní moc.", "content": "Soudy jsou přímo určeny k tomu, aby vykonávaly soudní moc, někdy též označovanou jako \"justice\" nebo \"judikativa\", což je vedle moci výkonné a moci zákonodárné jedna ze tří státních mocí. Tyto moci jsou navzájem odděleny a proto je postavení soudů charakterizováno nezávislostí a autonomií na ostatních orgánech státu. I přes tuto oddělenost a nezávislost jsou však dané moci částečně propojeny (princip tzv. \"checks and balancies\"), např. soudní rozhodování musí být vždy v rámci a mezích platných zákonů, které vytváří moc zákonodárná, protože soudce (nejde-li o soudce ústavního soudu) je při svém rozhodování právě zákony vázán. Vždy však může posoudit, zda jsou zákony platně vyhlášeny a někdy se v pochybnostech o jejich souladu se základními normami státu může obrátit na ústavní soud, aby tuto pochybnost buď vyvrátil, nebo aby ji potvrdil a rozporné zákony zrušil. Vůči orgánům moci výkonné jsou soudy v relativně více nezávislém postavení, protože jimi vydávaným podzákonným právním předpisům nepodléhají, ovšem moc výkonná, nejčastěji prostřednictvím ministerstva spravedlnosti, materiálně zajišťuje jejich fungování a má tak na ně nesporný nepřímý vliv.  Pro konkrétní výkon soudnictví pak platí některé základní zásady, které jsou obsaženy v ústavních normách, např. že každý se může u soudu domáhat svých práv, soud nemůže ve věci mu zákonem svěřené odmítnout rozhodnout (zákaz \"denegatio justitiae\", odepření spravedlnosti) a všichni účastníci soudního řízení mají rovná práva a rovné postavení.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy soudů.", "content": "Nejzákladnějším dělením soudů je podle jejich příslušnosti k právním kulturám. Soudy angloamerické oblasti rozhodují převážně podle závazných dřívějších soudních rozhodnutí, tzv. \"precedentů\", soudním rozhodováním je tedy právo přímo tvořeno. Naopak soudy právní kultury kontinentální svá rozhodnutí činí na základě zákonů, právo tedy netvoří, ale zvlášť ho v každém jednotlivém případě nalézají. Další dělení pak spočívá v rozlišování na \"soudy obecné\" a soudy zvláštní, specializované.", "section_level": 1}, {"title": "Obecné soudy.", "content": "Obecné soudy nejsou specializovány na nějakou zvláštní agendu, ale rozhodují ve dvou základních oblastech, primárně svěřených soudní moci. Především v občanskoprávním, neboli civilním soudnictví (součástí je i soudnictví obchodní, rodinné či dědické) poskytují ochranu soukromým právům, a dále v trestním soudnictví rozhodují o vině a trestu za trestné činy. Označení obecných soudů pak odpovídá jejich postavení v soustavě soudů daného státu. Např. soustava českých soudů je čtyřčlánková:  Jde o články, nikoli o stupně, protože takto se soudy označují v konkrétním soudním řízení. Prvotně věc rozhoduje tzv. „soud prvního stupně“, případný řádný opravný prostředek řeší „soud druhého stupně“, nazývaný též \"odvolací\", či \"apelační soud\".", "section_level": 2}, {"title": "Zvláštní soudy.", "content": "Mimo obecné soudy, tedy soudy v klasickém pojetí, se postupně vyvinuly i soudy zvláštní, jde zejména o \"soudy správní\", kterým je svěřeno rozhodování o zákonnosti aktů orgánů veřejné správy, a \"soudy ústavní\", střežící ústavnost dané země. Existence samostatných správních soudů ale není samozřejmostí, v České republice takto rozhodují v jediné instanci specializované senáty obecných krajských soudů a zvláštní Nejvyšší správní soud pak funguje jen pro mimořádné opravné prostředky a pro speciální správní agendu. Ve Francii je správní soudnictví dokonce svěřeno zvláštním nesoudním tribunálům. Obdobně specifické řešení je možno nalézt i u soudnictví ústavního, neboť zatímco v Evropě takové samostatné soudy existují, jako je např. Ústavní soud České republiky (tzv. koncentrovaný model ústavního soudnictví), v USA ústavnost zákonů mohou posuzovat v každém konkrétním případě soudy obecné (tzv. difuzní model ústavního soudnictví).  V některých státech mohou být i jiné zvláštní soudy mimo soustavu obecných soudů, například \"vojenské soudy\", \"volební soudy\", \"pracovní soudy\" nebo \"rejstříkové soudy\" (v České republice je volební soudnictví rozděleno mezi soudnictví správní a ústavní, pracovněprávní spory řeší soudy obecné, které mají také na starosti vedení veřejných rejstříků).  Kromě toho mohou existovat jiné instituce označované jako soud, které však nejsou orgánem státní moci. Příkladem může být církevní soud zřízený římskokatolickou církví pro vlastní potřebu, který rozhoduje podle kanonického práva.", "section_level": 2}], "src_summary": "Soud je nezávislý státní orgán vykonávající soudní moc. Poskytuje ochranu porušeným nebo ohroženým právům či jiným zákonem chráněným zájmům a pouze on rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Někdy také posuzuje zákonnost aktů orgánů moci výkonné nebo soulad právních předpisů s ústavou, případně rozhoduje o dalších otázkách, které jsou mu svěřeny. Rozhodování soudu se děje prostřednictvím soudců.", "tgt_summary": "法院是在现代国家中职掌审判、解决争议、解释法律、执行司法权的机关。负责审理人与人、人民与政府或政府各部门之间的争议,并作出判决。随各国采取法律制度的不同,法院也有不同的架构。法院还可以通过司法程序对立法机构和行政机构指定的法律和政府官员的行为是否违宪进行审查,称为违宪审查权或司法审查权。法院的概念,以可分为广义和狭义两义,广义的法院,指一切审判机关,包括宪法法院、行政法院和特别法院等;狭义的法院,则特指普通法院。", "id": 2163853}
{"src_title": "Řád Bílého lva", "tgt_title": "白獅勳章", "src_document": [{"title": "Vznik a historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vytvoření řádu.", "content": "Zákonem z 10. dubna 1920 č. 243/1920 Sb. byla zmocněna vláda, aby vytvořila řád udělovaný cizím státním příslušníkům za zásluhy o československý stát. Tento zákon měnil původní zákon o zrušení šlechtictví a udělování řádů a titulů. Zřízen byl vládou ČSR se souhlasem prezidenta republiky. Podle zákona měl tento řád předávat pouze prezident, který za tímto účelem mohl pověřit také premiéra nebo vrchního velitele vojska. Část odpovědnosti za vytvoření insignií řádu nesla Kancelář prezidenta republiky a část Ministerstvo zahraničních věcí a školství.  3. prosince 1920 bylo usneseno oběma ministerstvy, že se nový řád bude jmenovat „řád Československého lva“, ovšem později byl československý lev změněn na bílého lva. Na návrh řádových odznaků byla vypsána 22. dubna 1921 veřejná soutěž. Soutěž zahrnovala všech pět tříd, způsob dekorace i motiv řádového odznaku. Tato soutěž neuspěla, proto byla vyhlášena druhá, ve které vybrala 12. září 1922 umělecká porota návrh rytce Rudolfa Karneta. Později, v březnu 1922, speciální referát přičleněný ke Kanceláři prezidenta republiky prosadil ještě vznik medailí souvisejících s řádem, ve dvou stupních – zlatou a stříbrnou.  Inspirací pro Řád Bílého lva byl Český šlechtický kříž z roku 1814.", "section_level": 2}, {"title": "Řád mezi lety 1921–1961.", "content": "Konečně 7. prosince 1922 byl ustanoven vlastní řád nařízením vlády č. 362/1922 Sb., když byly schváleny řádové stanovy, které vypracovala Kancelář prezidenta republiky. Řád byl rozšířen vládním nařízením 13. listopadu 1924 č. 261 Sb., které přidalo k ostatním řádovým dekoracím ještě řádový řetěz. Ten měl být udělován rovnou s ostatními dekoracemi řádu I. třídy nebo později zvlášť. Tento řetěz měl být udělován hlavám států, ale i běžným občanům, pokud jejich zásluhy byly mimořádně pozoruhodné. Zákon zároveň neumožňoval československým státním příslušníkům přijímat zahraniční řády, ale zároveň nestanovil žádné sankce za tento přestupek, takže porušování nebylo nijak neobvyklé. Zhotovením všech odznaků i řetězu byl pověřen sám Rudolf Karnet a firma Karnet-Kyselý.  Řádovým odznakem byla pěticípá hvězda, jejíž paprsky byly rozeklány do tří hrotů, jednotlivé paprsky byly granátově smaltované se zlatými kraji a mezi nimi se nacházely lipové lístky. Uprostřed hvězdice byl připevněn stříbrný lev malého státního znaku. Na zadní straně je ve středu granátově smaltovaný kruh s monogramem ČSR a kolem něho opsáno. Paprsky této strany byly rovněž granátově smaltované a nesly štíty s bývalými zemskými znaky Československa – českým, moravským, slezským, slovenským a podkarpatoruským. Hvězdice byla zavěšena na palmovém věnci, přes jehož střed jsou zkříženy buď dva meče u řádu za vojenské zásluhy nebo dvě palmové ratolesti u řádu za občanské zásluhy.  Stříbrná osmihranná hvězda měla ve středu granátově smaltovaný kruh, kde je stříbrně smaltovaný lev kolem něhož je nápis, přičemž na reverzu je celostříbrná s monogramem ČSR. Medaile mají na přední straně opět lva z malého státního znaku a řádové heslo, na straně zadní je ve středu monogram ČSR a na obrubě nápis. Řetěz byl tvořen z dvaceti článků spojených vždy dvěma řetízky. Uprostřed je článek závěsný s monogramem ČSR a okolo něho se střídají menší články, které tvoří malý státní znak nebo iniciály ČSR.  V roce 1945 byla také zřízena vojenská obdoba řádu, Československý vojenský řád Bílého lva Za vítězství. Tento řád byl potvrzen v roce 1946 a změněn v roce 1948. Byla udělována hvězda I. a II. třídy, řádový kříž a zlatá a stříbrná medaile.", "section_level": 2}, {"title": "Mezi lety 1961–1990.", "content": "K obnovení řádu došlo po změně oficiálního názvu na ČSSR podle vládního nařízení č. 10/1961 Sb. U tohoto řádu nebyla obnovena IV. ani pátá třída, podobně jako stříbrná a zlatá medaile. Monogram ČSR se změnil na ČSSR a zmizely znaky zemí Československa z cípů hvězdy. Změnil se také znak na hrudi lva, dle nového malého státního znaku. Řádový řetěz byl stále rezervován hlavám státu. Udělování vyznamenání bylo ještě později ošetřeno zákonem č. 62/1962 Sb.", "section_level": 2}, {"title": "Mezi lety 1990–1992.", "content": "Poté, co vznikla ČSFR, bylo znovu obnoveno zákonem č. 404/1990 Sb. pět tříd, ale již ne medaile, což zůstalo dodnes. Lev je korunovaný, stříbrný a dvouocasý. Monogram na řetězu ČSSR nahradil ČSFR a na rubu hvězdy se objevil znak ČSFR a opis (Pravda vítězí) dole oddělený modrým lipovým listem.", "section_level": 2}, {"title": "Současná podoba od roku 1994.", "content": "Po rozpadu ČSFR byl Řád Bílého lva obnoven zákonem o státních vyznamenáních ČR č. 157/1994 Sb., jako nejvyšší státní vyznamenání České republiky. Změny se dočkal rub řádového odznaku, kde se nově objevil velký znak ČR. Také latinský opis byl znovu nahrazen českým „“. Řádový řetěz je opět tvořen dvaceti články, ale středový závěsný článek na klenot tvoří bíle smaltovaný monogram ČR. Další články tvoří stříbrní lvi s opisem.", "section_level": 2}, {"title": "Popis řádu.", "content": "Odznakem je pěticípá hvězdice, která je na konci trojitě rozeklaná a zakončená zlatými kuličkami a je vyvedená v granátově červeném smaltu. Ve středu hvězdice je stříbrný český lev. Mezi jednotlivými rameny hvězdice jsou umístěny zlaté lipové listy. Na aversu je státní znak České republiky a modrý nápis „“.  Hvězda je osmicípá stříbrná, paprsková na středu s medailonem granátově červené barvy v jehož středu je český lev obklopený heslem „“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řád Bílého lva je nejvyšší státní vyznamenání České republiky. Původně byl udělován osobám, které se zvlášť vynikajícím způsobem zasloužily o Československo, a to od roku 1922. V letech 1922–1990 se tento řád oficiálně nazýval \"„Československý řád Bílého lva“.\" V současné podobě, jejímž výtvarným autorem je Michal Vitanovský, je udělován v České republice od roku 1994.", "tgt_summary": "白狮勋章(),是捷克共和国地位最高的勋章。它延续了捷克斯洛伐克在1922年创设的同名勋章,在当时,这个勋章只对外国人颁发(在1920年代及1930年代,捷克斯洛伐克没有颁发给本国公民的勋章。)这个勋章倣效了神圣罗马帝国时代,由弗朗茨二世在1814年创立,颁发给波希米亚贵族的波希米亚贵族十字勋章,曾经有37名贵族获得此勋章。", "id": 2107421}
{"src_title": "Heuristika", "tgt_title": "启发法", "src_document": [{"title": "Příklad.", "content": "Nejjednodušší heuristická metoda je pokus a omyl, kterou lze použít kdekoli, od připevnění šroubů na kolo až po řešení algebraických problémů.  Zde je několik běžně užívaných heuristických postupů z Pólyovy klasické knihy \"Jak to vyřešit\":", "section_level": 1}, {"title": "Psychologie.", "content": "V psychologii představuje heuristika soubor jednoduchých efektivních pravidel, pevně zakódovaných evolučním procesem nebo učením, které určují, jak se lidé rozhodují, jakým způsobem přichází ke svému úsudku a jak řeší problémy, zvláště pokud jsou to problémy komplexní nebo k rozhodování chybí dostatek informací. Ve většině situací pracují tato pravidla správně, ale v určitých případech vedou k systematickým chybám nebo k zaujatému rozhodnutí.  Nejvíce prací zabývajících se heuristikou v rámci lidského rozhodování bylo iniciováno Amosem Tverskym a Danielem Kahnemanem. Německý psycholog Gerd Gigerenzer se zaměřuje na to, jestli může být heuristika použita na vytváření soudů, které jsou v principu přesné, místo toho, aby produkovaly poznávací dovednosti - heuristiky, které jsou \"rychlé a pohotové\".", "section_level": 1}, {"title": "Filozofie.", "content": "Ve filozofii, zvláště ve filosofii evropského kontinentu, je adjektivum \"heuristický\" (nebo jako označení \"heuristický nástroj\") používáno i v případě, když skutečnost X umožňuje porozumění či znalost skutečnosti Y. Dobrým příkladem je model, který nikdy není identický s tím, co předvádí, je pouze nástrojem, který umožní pochopit to, co modeluje. Příběhy, metafory apod. mohou být v tomto smyslu také označeny jako heuristické. Klasickým případem je představa utopie tak, jak je popsána v nejznámější práci Platóna, v Republice. To znamená, že \"ideální město\", jak je popsáno v Republice, není představeno jako něco, co by mělo být následováno nebo presentováno, ale jako orientační bod pro rozvoj. Dokazuje, jak by věci měly být propojeny a jak by jedna věc měla vést k jiné (často s velmi problematickými následky), pokud si vybereme určité principy a rigorózně se jich budeme držet.  \"Heuristika\" je často používána jako podstatné jméno, k popisu odhadu, procedury, metody atd., nebo například v kontextu vzniku specifické teorie (podívejte se na logiku objevů a filosofy jako Lakatos, Lindley Darden a dalších)", "section_level": 1}, {"title": "Právo.", "content": "V právní teorii, zejména v teorii práva a ekonomie, je heuristika užívána v momentě, kdy by analýza jednotlivých případů byla nepraktická (do té míry, v jaké je nepraktický chápáno vládním tělesem).  Byly navrhovány změny, které obsahovaly návrhy k absolvování vzdělávacího kursu o alkoholu namísto dosažení hranice 21 roku. V rámci politiky konzumace alkoholu mladistvými by mohla nastat situace, kdy by se společnost řídila modelem rozhodování případ od případu místo heuristického modelu. Dokončení takového kursu by bylo nejspíše dobrovolné a nebylo by jednotné napříč populací.  Stejná argumentace se používá pro patentní právo. Patenty mají oprávnění v tom ohledu, že vynálezci potřebují být chráněni, aby mohli mít motivaci k vynalézání. Je tudíž v zájmu společnosti, aby měli vládou garantovaný, dočasný monopol na svůj produkt a tak mohli získat svoji investici zpět a vytvářet po určitou dobu ekonomický zisk. V USA je toto dočasné období vymezeno na 20 let od okamžiku, kdy byla uložena žádost přihlášení patentu. Ačkoliv, monopol začíná až od okamžiku, kdy žádost dospěje v patent. Nicméně, podobně jako v případě uvedeném výše by délka monopolu, který si každý patent vyžaduje, měla být různá pro každý produkt, aby byla efektivní. Hranice 20 let je používána proto, že je obtížné určit ji pro každý patent zvlášť.", "section_level": 1}, {"title": "Informatika.", "content": "V informatice je heuristika postup, který nedává vždycky přesné řešení daného problému, nezaručuje nalezení tohoto řešení v krátkém čase nebo není použitelný na všechny možné vstupy. Ve většině případů dává obyčejně dostatečně přesné řešení rychle, ale obecně takové tvrzení nelze dokázat. Použití heuristického algoritmu je často ospravedlněno neexistencí algoritmu lepšího. Použitelnost algoritmů závisí na velikosti dat a heuristický algoritmus použijeme, pokud data potřebné velikosti nelze zpracovat přesným algoritmem (anebo to není ekonomické).  Pro optimalizační problémy aproximační algoritmus poskytuje na rozdíl od heuristického záruku na odchylku vypočteného řešení od optimálního řešení. Pro rozhodovací problémy dovoluje pravděpodobnostní algoritmus na rozdíl od heuristického určit pravděpodobnost chyby. Pro prohledávací problémy, kde hledáme jedno řešení, může dobrá heuristika poradit pořadí prohledávání a tím zkrátit čas výpočtu, tj. nalezení prvního řešení.", "section_level": 1}, {"title": "Heuristický algoritmus.", "content": "Počítačová věda má dva hlavní cíle. Prvním je nalézt algoritmus výpočtu, který nalezne výsledek v čase, který je použitelný, druhým cílem je nalézt algoritmus, který poskytuje výsledek použitelné kvality. Heuristický algoritmus pomáhá ke splnění obou těchto cílů. Obvykle v relativně krátké době nalezne dostatečné přesné řešení, neexistují ale žádné záruky, že to tak musí být vždy.  U heuristického algoritmu lze obvykle připravit takovou množinu vstupních údajů, na kterých heuristika nefunguje. S takovými daty si algoritmus nedokáže buď vůbec poradit, nebo se čas nutný k výpočtu prudce zvýší, nebo jsou výsledky zcela nepoužitelné. V praktickém životě je ale výskyt takových vstupních údajů téměř vyloučen, proto se heuristické algoritmy používají pro řešení úloh velmi často. Pokud použití heuristiky nedá dobré výsledky, lze použít metaheuristiku, například restart nebo randomizaci. V rámci jednoho algoritmu lze kombinovat několik heuristik.  Typickým problémem řešeným heuristickým algoritmem je Problém obchodního cestujícího a jiné NP-úplné úlohy.  V některých případech může být konkrétní heuristika vhodná jen pro určitý typ vstupních dat, např. pouze pro rovinné grafy, i když vstupem můžou být libovolné grafy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Heuristika (z řečtiny \"heuriskó\", \"εύρίσκω\" – nalézt, objevit) znamená zkusmé řešení problémů, pro něž neznáme algoritmus nebo přesnější metodu. Heuristické řešení je často jen přibližné, založené na poučeném odhadu, intuici, zkušenosti nebo prostě na zdravém rozumu. První odhad se může postupně zlepšovat, i když heuristika nikdy nezaručuje nejlepší řešení. Zato je univerzálně použitelná, jednoduchá a rychlá.", "tgt_summary": "启发法(\"heuristics\",源自古希腊语的εὑρίσκω,又译作:策略法、助发现法、启发力、捷思法、拍脑袋)是指依据有限的知识(或“不完整的信息”)在短时间内找到问题解决方案的一种技术。", "id": 108457}
{"src_title": "Vysavač", "tgt_title": "吸塵機", "src_document": [{"title": "Typy a parametry.", "content": "Vysavače mají různá dělení. podle typu konstrukce: podle typu použití: podle typu sání:  Mezi parametry patří elektrický příkon a sací výkon udávané ve wattech (či voltampérech). Sací výkon bývá třetinový a odpovídá energetické účinnosti vysavače. Sací výkon je součinem podtlaku (v pascalech) a objemu proteklým za čas (v metrech krychlových za sekundu). Dalším parametrem je například hlučnost udávaná v decibelech čí účinnost filtrace.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní vysavač s rotačním separátorem.", "content": "Vodní vysavač s rotačním separátorem má odlišnou konstrukci od všech ostatních vysavačů. Zabudovaný rotační separátor se otáčí rychlostí okolo 25 000 otáček za minutu a odděluje - odráží částice prachu z proudu vzduchu a zapírá je do vodní lázně. Tyto nečistoty se neskladují ve vysavači, ale jsou po skončení úklidu okamžitě z přístroje vylity. Výhody :  Nevýhody:", "section_level": 1}, {"title": "Centrální vysavač.", "content": "Centrální vysavač je zařízení původně určené pro usnadnění vysávání. Soustava centrálního vysavače se skládá z centrálního vysávacího agregátu, zásobníku na nečistoty, zabudovaného potrubí se zásuvkami a vysávací hadicí.  Centrální vysavačový agregát je umístěn typicky v některé z technických místností domu (sklep, garáž) a po celém domě je rozvedena síť potrubí ústícího do vysavačových zásuvek. Spolu s agregátem je umístěn také zásobník na nečistoty s filtrací. Místnost ve které je zařízení instalováno by měla být odvětrávána, aby nedocházelo k nerovnováhám tlaku.  Zásuvky centrálního vysavače se rozmisťují po domě tak, aby vysávací hadice mohla dosáhnout do všech míst. Často se zásuvky umisťují pouze na jednom místě ve střední části patra, ve velkých domech mohou být umístěny také v jednotlivých pokojích. Vysavačové zásuvky tvarem a velikostí připomínají běžné elektrické zásuvky a mohou s nimi být umístěny společně v rámečku.  Ovládání centrálního vysavače je řešeno elektrickým obvodem s bezpečným napětím. Ústí hadice je opatřeno kovovým kroužkem, který propojí kontakty v zásuvce a přes relé zapne vysávací jednotku. Spínač může být umístěn také přímo v držadle vysávací hadice, pak není ústí hadice opatřeno zkratovacím kroužkem. Další možností sepnutí ovládacího obvodu je sepnutím mikrospínače ve vysavačové zásuvce pouhým odklopením víčka pro zasunutí hadice. Existuje také možnost ovládat celý systém dálkovým ovládáním.", "section_level": 1}, {"title": "Funkční princip.", "content": "Hlavní částí celého systému centrálního vysavače je sací jednotka s odlučovačem prachu, která je umístěna v suterénu domu, garáži, ve skladu nebo jiné technické místnosti. K sacímu vstupu centrálního vysavače - jednotky je připojen potrubní systém, který je důmyslně rozveden tak, aby bylo vysávání pohodlné. Potrubní systém je ukončen ve speciálních zásuvkách, jejichž počet a umístění se vždy řídí dispozičním řešením dané nemovitosti (z jedné zásuvky se doporučuje vysávat maximálně 65 m2). Je nutno podotknout, že na jednotce centrálního vysavače je i výfukové potrubí, kterým se odvádí přefiltrovaný vzduch ven z budovy. V praxi to znamená, že pomocí hadice centrálního vysavače vysáváte prach a jiné nečistoty, které jdou přes potrubní systém do centrálního vysavače - jednotky, v jednotce se nečistoty a prach odloučí díky cyklónovému efektu a přes speciální filtr (filtr vyžaduje minimální údržbu a jeho životnost dosahuje až pěti let) odchází přefiltrovaný vzduch mimo vysávaný objekt. Díky této účinnosti klesá výrazně prašnost ve vysávaném objektu proto, že se zpátky nedostává přefiltrovaný vzduch a nerozviřuje prach tak, jak je tomu u klasických vysavačů.", "section_level": 2}, {"title": "Způsoby ovládání.", "content": "V zásuvkách jsou kontakty nízkonapěťového ovládání (například 24 V), které jsou propojeny s ovládacím modulem centrálního vysavače. Ve chvíli, kdy do zásuvky zasunete hadici, sepne se kontakt.  Hadice bez ovládání – fungují tak, že centrální vysavač sepne systém ihned po zasunutí do zásuvky centrálního vysávání. Průměr hadice je 32–40 mm. Délka hadic muže být přibližně 7 až 10 metrů.  Hadice s ovládáním – fungují tak, že systém centrálního vysávání nesepne ihned po zasunutí hadice do zásuvky, ale až v momentě, kdy se zapne vypínač na rukojeti hadice. Hadice jsou pružné s posuvným vypínačem, s otočnou ergonomickou nárazuvzdornou rukojetí a vnitřní průměr hadice je 32–35 mm. Délka hadic s ovládáním může být přibližně 7 až 10 metrů.  Nejnovější počin v oblasti manipulace s vysavačovou hadicí je tzv. hadice ve zdi. Po otevření vysavačové zásuvky vytáhneme z potrubního rozvodu hadici, vysajeme požadovanou plochu a hadici pomocí podtlaku opět nasajeme zpět do potrubí, potažmo zásuvky. Výhodou je, že nemusíte nosit vlastní hadici od zásuvce k zásuvce. Nevýhodou je nutnost složitěji a obsáhleji vedeného rozvodu a cena.  K centrálním vysavačům se dá koupit celá řada příslušenství – různé hubice a nástavce na vysávání koberců, podlah, separátory, teleskopické trubky, věšáky na hadice, sady příslušenství, sady na vysávaní PC atd.  Zajímavý doplněk centrálního vysavače je takzvaná štěrbinová zásuvka VAC PAN. Jedná se o speciální zásuvku centrálního vysavače, která se instaluje do soklíku kuchyňské linky a pomocí ní se vysávají nečistoty z okolí kuchyňské linky.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Centrální vysavače mají velmi bohatou historii. Jejich vznik se datuje na pozdní 19. století. Tenkrát však byla cena přístroje dosti vysoká, proto jej vlastnilo jen několik domácností v USA. Centrální vysavač se skládal z měchu, uloženém v garáži, či ve sklepě, na němž byly napojené měděné trubky, jejichž konce se rozváděly na několik míst v domácnosti.  Přelom 19. a 20. století přál, díky výkonu a malé velikosti, přenosným elektrickým vysavačům. Zatímco v tomto období zažívaly centrální vysavače úpadek, v 60. letech 20. století bylo již vše jinak a to díky vynálezu polyvinylchloridu, jenž umožnil výrobu levnějších a snadněji instalovatelných systémů.  Rozmach popularity centrálních vysavačů nastal v 90. letech minulého století a to díky těmto výhodám:", "section_level": 2}, {"title": "Umístění.", "content": "Centrální vysavače jsou určeny na provoz do:", "section_level": 2}, {"title": "Robotický vysavač.", "content": "Robotický vysavač je plně automatický domácí vysavač, který za pomocí podtlaku odstraňuje nečistotu z podlahových krytin. Na rozdíl od klasického vysavače však pracuje samostatně na základě předem zadaného algoritmu. Díky tomu nevyžaduje lidskou asistenci a řadí se tak mezi domácí autonomní roboty.  Robotický vysavač má tvar disku s průměrem od 30 cm. Jeho hmotnost se pohybuje kolem tří kilogramů a objem sběrného koše na nečistoty bývá kolem 0,35 litrů.", "section_level": 1}, {"title": "Princip.", "content": "Robotický vysavač je poháněn akumulátorovým zdrojem. Na základě senzorů zmapuje celý prostor, vyčistí jej a následně se vrátí na výchozí nabíjecí centrálu. Často bývají robotické vysavače opatřeny i celou řadou dalších zařízení, jako jsou časovače nebo antialergické UV lampy, která ničí roztoče a choroboplodné zárodky.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "První robotické vysavače se objevily v polovině devadesátých let 20. století. Prvním sériově vyráběným zařízením tohoto typu byl Trilobite od společnosti Electrolux.", "section_level": 2}, {"title": "Automobilový vysavač.", "content": "Speciální typy vysavačů se používají pro očistu a údržbu motorových vozidel. Jednak se může jednat o malé přenosné vysavače připojitelné na autobaterii vozidla. Dále se můžeme setkat u některých benzínových čerpacích stanic s velkými stacionárními vysavači, jež obvykle fungují několik minut po vhození mince příslušné hodnoty.", "section_level": 1}, {"title": "Výkon vs. příkon - mýtus.", "content": "Po mnoho let se šíří mýtus o elektrickém příkonu vysavače a mnoho lidí stále vybírá model podle elektrického příkonu. To, že sací výkon udává hodnota elektrického příkonu, není pravda. Výrobci pokročili v konstrukci vysavačů a zavedli mnoho inovací. Díky tomu dnes o sacím výkonu vysavače rozhoduje především jeho konstrukce. Proto nevybírejte vysavač podle elektrického příkonu, ale podle sacího výkonu. Hodnota elektrického příkonu pouze udává elektrickou spotřebu vysavače. Vybírejte vysavač s nižším elektrickým příkonem a lepší konstrukcí, ušetříte tím peníze za elektřinu. V tomto vám pomůže energetický štítek, jehož používání díky regulaci zavedla Evropská Unie.", "section_level": 1}, {"title": "Evropská Unie a regulace příkonu.", "content": "Také díky tomuto mýtu se šířily informace o tom, že Evropská Unie zakázala výkonné vysavače. Od 1. září 2017 vstoupila v platnost regulace Evropská Unie, která zakázala vysavače s příkonem vyšším než 900 wattů. Díky mýtu o příkonu se šířily nepravdivé zprávy o tom, že Evropská Unie zakazuje výkonné vysavače. Tato regulace byla zavedena za účelem snížení energetické náročnosti vysavačů, protože mnoho výrobců zneužívalo mýtus o příkonu a zákazníci si tak zcela iracionálně kupovali vysavače s vysokou spotřebou elektřiny. Toto opatření si klade za cíl snížit elektrickou spotřebu až o 30 % v celé Evropské Unii.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vysavač je zařízení, které používá vzduchové čerpadlo pro vytvoření podtlaku pro vysávání vzduchu, jehož prouděním pak dochází k odsávání nečistot a prachu. V domácnostech se vysávání provádí nejčastěji na podlaze pokryté kobercem. Nečistoty jsou z nasátého vzduchu oddělovány filtrem či odstředivkou. Některé vysavače umí vysávat i vodu.", "tgt_summary": "吸尘机(中国大陆和台湾皆称之为吸尘器,香港和新加坡称之为吸尘机,日本称之为扫除机,韩国称之为oof机)(Robot Vacuum Cleaner),所指的通常是真空吸尘器,是一种利用气体泵制造部分真空,产生吸力并将地板或其他位置的灰尘吸起的装置。是多数已开发国家的家庭中所经常拥有的一种日常家电之一,功能是吸尘及纸屑、头发、微尘等干燥的细小物件。", "id": 2338617}
{"src_title": "Spolek", "tgt_title": "商会", "src_document": [{"title": "Historie spolků v českých zemích.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Spolky v Rakouském císařství a v Československu do roku 1951.", "content": "V Rakouském císařství bylo zakládání spolků umožněno císařským patentem ze dne 26. listopadu 1852 (zákonem č. 253/1852 ř. z.). Založení každého jednotlivého spolku ovšem podle tohoto zákona podléhalo schválení státních úřadů, které tak měly nad zřizováním spolků plnou kontrolou, takže zakládání například českých národních spolků (např. Hlahol, Sokol, Umělecká beseda, Americký klub dam, Tělocvičný spolek paní a dívek pražských) bylo možné až po skončení období neoabsolutismu a vydání Říjnového diplomu roku 1860. 15. listopadu 1867 pak byl vydán nový zákon č. 134/1867 ř. z., o právě spolčovacím, podle něhož se v souladu s principy liberalismu založení spolku státním úřadům pouze oznamovalo a státní úřady mohly založení spolku zakázat jen v případech, kdy stanovy spolku odporovaly zákonu.  Rakouská právní úprava platila v české části Československa až do roku 1951, na Slovensku platila nařízení uherského ministra vnitra.", "section_level": 2}, {"title": "Dobrovolné organizace za socialismu.", "content": "V roce 1951 byl v Československu vydán zákon č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních, účinný od 1. října 1951. Tímto zákonem byl nahrazen zákon č. 134/1867 ř. z., o spolčovacím právu i stejně starý zákon o shromažďovacím právu a též nařízení uherského ministra vnitra ve věcech práva spolčovacího a shromažďovacího z let 1848 až 1913. Ve svém důsledku znamenal pro mnohé spolky konec činnosti, případně pokračování v jiné formě. Tento stručný zákon upravoval zároveň i právo shromažďovací, ministr vnitra byl zákonem zmocněn vydat podrobné prováděcí předpisy.  Podle tohoto zákona se lid sdružuje v dobrovolných organizacích, zejména v jednotné odborové organizaci, v organizaci žen, v organizaci mládeže, v jednotné lidové tělovýchovné a sportovní organizaci, v kulturních, technických a vědeckých sdruženích k uplatnění svých demokratických práv a tím k upevnění lidově demokratického zřízení a k podpoře úsilí o výstavbu socialismu. Základním dokumentem, který určoval úkoly organizace a způsob jejich dosahování, název, sídlo, obvod činnosti a organizační uspořádání, byl organizační řád. Podmínkou vzniku organizace bylo schválení organizačního řádu místně příslušným krajským národním výborem, u organizací působících na území více krajů ministerstvo vnitra.  Členství bylo dle zákona dobrovolné, právo na členství měl v mezích organizačního řádu každý, kdo svou účastí může přispět k splnění úkolů organizace. Povinnou zásadou byl demokratický centralismus při rozhodování a demokratická volba funkcionářů. Stát prostřednictvím národních výborů, ministerstva vnitra a věcně příslušných ústředních úřadů dle zákona pečoval o rozvoj organizací, vytvářel příznivé podmínky pro jejich činnost a růst a dbal, aby život v nich se vyvíjel v souladu s ústavou a se zásadami lidově demokratického zřízení.  Zákon výslovně stanovil, že organizacemi podle tohoto zákona jsou Revoluční odborové hnutí, Jednotné svazy zemědělců (tj. Jednotný svaz českých zemědělců a Jednotný zväz slovenských rolnikov dle zákona č. 145/1947 Sb.), Československý svaz mládeže, Svaz československo-sovětského přátelství, Československý svaz žen, Československá obec sokolská a Československý červený kříž. Zákon přitom dal ministerstvu vnitra zmocnění prohlásit další organizace (spolky) vzniklé před 1. říjnem 1951 za organizace podle tohoto zákona.  Přechodné ustanovení určilo, že spolky vzniklé před 1. říjnem 1951, které vyvíjejí svou činnost ve shodě se zájmy pracujícího lidu, se mohou přeměnit v organizace nebo do nich včlenit nebo se přeměnit též v jiný vhodný útvar nebo do něho včlenit. Způsob přeměny nebo včlenění spolků, jakož i zánik zbylých spolků a způsob, jak bude naloženo s jejich majetkem, bylo zmocněno upravit ministerstvo vnitra v dohodě se zúčastněnými ústředními úřady obecným právním předpisem. Až do své přeměny mohly spolky pokračovat v činnosti podle dosavadních stanov, avšak finanční opatření přesahující rámec běžné správy mohly činit jen se souhlasem krajského národního výboru.", "section_level": 2}, {"title": "Občanská sdružení.", "content": "Termín občanské sdružení, nahrazovaný v textech zákonů i krátkým označením sdružení, byl zaveden československým zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Občanské sdružení vznikalo registrací stanov u Ministerstva vnitra. Občanská sdružení podle tohoto zákona existovala v České republice od roku 1990, od počátku roku 2014 se sdružení podle nového občanského zákoníku považují za spolky a ve lhůtě stanovené zákonem tomu musí přizpůsobit i své názvy a stanovy.  Tato právní úprava byla velmi stručná a nedostatečná a byla považována za provizorium, kterým byla řešena absence prováděcí právní úpravy k článku 20 Listiny základních práv a svobod. Právní forma občanského sdružení byla určena pro všechny typy spolků, společností, svazů, hnutí, klubů a jiných občanských sdružení. Terminologie byla matoucí, protože termín sdružení používaly i jiné zákony (například starý občanský zákoník) pro subjekty, které nepodléhaly zákonu o sdružování občanů. Též přívlastek „občanský“ byl zavádějící, protože zakladateli a členy mohly být i právnické osoby. Zákon též nezajišťoval zápis statutárních orgánů sdružení do žádného veřejného rejstříku, takže vnější osoba neměla možnost si ověřit, kdo je oprávněn za sdružení jednat.  Vedení rejstříku občanských sdružení nebylo zákonem dostatečně upraveno, nebyla tedy ani garantována úplnost a aktuálnost seznamů publikovaných ministerstvem. První pokusy ke zvýšení transparentnosti provedlo v letech 2003–2007; v roce 2006 vznikla Evidence nestátních neziskových organizací, která se zánikem tohoto ministerstva přešla na ministerstvo vnitra; zpočátku do ní subjekty dodávaly informace dobrovolně pod vlivem příslibu výhod, záměr změnit tuto evidenci v zákonem určený veřejný rejstřík neuspěl a kolem roku 2010 přestala být evidence aktualizována. Vláda na svém webu sice zveřejňovala alespoň jakýsi seznam sdružení, ale výslovně přitom upozorňovala, že tento seznam nemá charakter veřejného seznamu. U sdružení vzniklých do roku 2000 vláda uváděla v seznamu název, datum vzniku, adresu a identifikační číslo, u sdružení vzniklých počínaje rokem 2001, kdy evidence přešla na ministerstvo vnitra, již nebyla zveřejňována adresa sídla.  Podle seznamu občanských sdružení, vedeném Ministerstvem vnitra České republiky, jich bylo v Česku v polovině roku 2013 registrováno přes 93 tisíc. K 18. březnu 2013 jich ministerstvo vnitra údajně evidovalo 92 452. V některých letech (1991, 1992, 1998) činil meziroční nárůst počtu kolem 6 tisíc, krom toho údaje z různých zdrojů se liší mnohdy i v řádu tisíců. Značnou část z evidovaných a započítávaných organizací ovšem mohou přestavovat sdružení, která jsou již neaktivní nebo která nikdy žádnou aktivitu nevyvíjela. Ministerstvo po zaniklých sdruženích nijak systematicky nepátralo a jen občas připsalo do seznamu poznámku „neaktivní“ na základě nahodilých poznatků z průzkumů Českého statistického úřadu, právní prostředí nijak nemotivovalo neaktivní sdružení a jejich orgány, aby zajistily výmaz, ostatně výmaz nebyl zákonem zajištěn dokonce ani v případech, kdy sdružení právně skutečně zaniklo.  Forma občanského sdružení byla pravděpodobně také hojně využívána k obcházení daňových povinností. Občanská sdružení byla koncipována na principu samofinancování. Podnikání občanských sdružení bylo původně ošetřeno novelou č. 103/1990 Sb. hospodářského zákoníku, podle které měla občanská sdružení k hospodářské činnosti zřizovat podniky nebo hospodářská zařízení, ovšem k 1. lednu 1992 byl hospodářský zákoník zrušen obchodním zákoníkem a podnikání občanských sdružení zůstalo v právním vakuu, které bylo vyplňováno právními výklady, které hovořily o hlavní činnosti spolkové a možné vedlejší činnosti hospodářské. Občanská sdružení, vesměs bez ohledu na to, zda jejich poslání bylo veřejně prospěšné, měla různé výjimky osvobozující ji od darovací a dědické daně a daně z příjmů z činností, z dotací, z příspěvků na provoz, z úroků, z nemovitostí atd.  Studie Tomáše Rohrbachera z roku 2007 namátkovým šetřením na reprezentativním vzorku ze sdružení uvedených ve veřejném seznamu zjistila, že svoji webovou prezentaci má 25 % z evidovaných občanských sdružení, přičemž z nich například jen 63 % mělo na svém webu kontaktní údaje, jen 28 % mělo na webu informaci o statutárních orgánech, jen 21 % své stanovy, jen 7 % o svém hospodaření, jen 7 % výroční zprávy, jen 3 % informace o velikosti svého rozpočtu. K podobným závěrům došla i publikace Pavla Bachmanna z roku 2012 s názvem Transparentnost organizací občanské společnosti.  Proti odmítnutí registrace, stejně jako proti rozpuštění občanského sdružení bylo možné se soudně bránit. Ačkoli zákon o sdružování občanů hovořil o „Nejvyšším soudu České republiky“, resp. „nejvyšším soudu republiky“, protože byl přijat v roce 1990 a po osamostatnění správního soudnictví v roce 2003 nebyl v tomto směru novelizován, soudní praxe dospěla k závěru, že příslušným soudem je soud správní, konkrétně Městský soud v Praze.  Církve a náboženské společnosti, politické strany a politická hnutí nebo obecně prospěšné společnosti se řídily odlišným právním režimem.  Zákon o sdružování občanů zakazoval sdružení, jejichž cílem je popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení, rozněcovat nenávist a nesnášenlivost z těchto důvodů, podporovat násilí, anebo jinak porušovat ústavu a zákony, a také sdružení, která sledují dosahování svých cílů způsoby, které jsou v rozporu s ústavou a zákony. Rovněž byla zakázaná sdružení ozbrojená nebo s ozbrojenými složkami, z čehož však bylo vyjmuto držení střelných zbraní pro sportovní účely nebo k výkonu práva myslivosti.", "section_level": 2}, {"title": "Spolky v Česku od roku 2014.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zavedení a transformace.", "content": "Nový občanský zákoník, č. 89/2012 Sb., s účinností od 1. ledna 2014 znovu zavedl do českého právního řádu pojem spolků. Zrušil dosavadní zákon o sdružování občanů a tematiku spolků upravil v § 214–302.  § 3045 nového občanského zákoníku stanoví, že sdružení podle zákona o sdružování občanů se ihned s účinností zákona považují za spolky. Občanská sdružení mají rovněž povinnost v přechodné lhůtě stanovené zákonem uvést stanovy organizace do souladu s podmínkami, které zákon stanoví pro spolky. Organizační jednotky sdružení způsobilé jednat vlastním jménem se považují za pobočné spolky, avšak pokud hlavní spolek do tří let nepodá návrh na zápis pobočného spolku, pak právní osobnost pobočného spolku uplynutím této lhůty zaniká.  Zákon č. 68/2013 Sb., o změně právní formy občanského sdružení na obecně prospěšnou společnost, nabyl účinnosti již dne 1. dubna 2013. Tato změna právní formy pro občanská sdružení byla doporučována pod vlivem výkladu, že spolky, v něž se jinak občanská sdružení automaticky změnila, mají oproti občanským sdružením omezené možnosti poskytovat služby veřejnosti, tedy svým nečlenům (tento výklad však řádně nereflektuje skutečnost, že společný zájem členů spolku může být nejen soukromého, ale také veřejného charakteru, jako je např. ochrana zájmů spotřebitelů nebo poskytování sociální služby). Zákon tak umožnil občanským sdružením uniknout před novým občanským zákoníkem do této právní formy, o níž se předem předpokládalo, že zůstane právně zakonzervována, tedy že od roku 2014 již nebude možné s ní spojená práva omezit. Nový občanský zákoník totiž v § 3050 stanoví, že „práva a povinnosti obecně prospěšných společností se i nadále řídí dosavadními právními předpisy“, ale zároveň v závěrečných ustanoveních (§ 3080 body 163 a 164) ruší zákon č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech, což byl onen dosavadní právní předpis. Důvodem pro přijetí tohoto zákona byl také postoj Ministerstva vnitra, které zamítalo návrhy na registraci občanských sdružení zaměřených jen na poskytování sociálních služeb či změnu stanov již existujících sdružení v tomto směru s odůvodněním, že je to v rozporu se zákonem č. 83/1990 Sb., který požaduje, aby činnost občanských sdružení nebyla výdělečná nebo nesloužila k zajištění řádného výkonu určitých povolání. Taková občanská sdružení měla odporovat spolkovým principům, a bylo jim proto ještě před účinností nového občanského zákoníku umožněno transformovat se do pro takové účely vhodnějších obecně prospěšných společností.  Občanský zákoník v § 3045 umožňuje transformaci sdružení na ústav nebo sociální družstvo podle jiného zákona, přičemž tato možnost není přímo omezena žádnou lhůtou.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik a zrušení spolku.", "content": "Spolek jako samosprávný a dobrovolný svazek mohou založit alespoň tři osoby (není omezeno, zda fyzické či právnické) vedené společným zájmem k jeho naplňování. Spolek, který sdružuje spolky, se označuje jako svaz. Zakládacím aktem spolku je shoda nejméně tří zakladatelů na stanovách. Ty musejí obsahovat přinejmenším název a sídlo spolku, účel spolku, práva a povinnosti členů vůči spolku, popřípadě určení způsobu, jak jim budou práva a povinnosti vznikat, a určení statutárního orgánu spolku. Stanovy mohou určit výši a splatnost členského příspěvku. Stanovy spolku mohou založit \"pobočný spolek\" jako organizační jednotku; člen pobočného spolku se ze zákona považuje též za člena hlavního spolku. Stanovy mohou rozlišit více druhů členství s rozdílnými právy a povinnostmi. Stanovy musí být uloženy v sídle spolku. Zakládacím aktem spolku může být také usnesení ustavující schůze, pro niž návrh stanov připraví svolavatel. Zápis v listině přítomných na ustavující schůzi se pokládá za rovnocenný podání přihlášky, přičemž kdo hlasoval proti návrhu stanov, může od přihlášky odstoupit. Spolek však podle zákona vzniká až dnem zápisu do veřejného rejstříku; pokud však není zapsán do 30 dnů od podání návrhu na zápis ani není vydáno rozhodnutí o zamítnutí zápisu, považuje se uplynutím této lhůty spolek za zapsaný i bez zápisu. Pokud spolek pokračuje v činnosti i přesto, že byl jeho zápis zamítnut, použijí se ustanovení o společnosti.  Soud může spolek zrušit na návrh osoby, která na tom má oprávněný zájem, nebo i bez návrhu, pokud vyvíjí zakázanou činnost nebo pokud nutí třetí osoby ke členství ve spolku, účasti na jeho činnosti nebo jeho podpoře nebo pokud brání členům vystoupit. Dále soud zruší spolek za podmínek, které jsou obecně stanoveny pro zrušení právnické osoby, tedy vyvíjí-li nezákonnou činnost v míře narušující veřejný pořádek nebo nesplňuje-li požadavky vyžadované zákonem pro vznik spolku (to může být například pokles počtu členů pod tři) nebo je-li statutární orgán déle než dva roky neusnášeníschopný.  Členové spolku neručí za dluhy spolku. Nelze-li v případě zrušení spolku s likvidací určit likvidátora jinak, může soud jmenovat likvidátorem některého z členů statutárního orgánu, a to i bez jeho souhlasu, a není-li to možné, může jmenovat likvidátorem některého člena spolku, rovněž i bez jeho souhlasu. Takto jmenovaný likvidátor nemůže z funkce odstoupit, ale může požádat soud, aby jej „z funkce“ zprostil, pokud po něm výkon funkce nelze spravedlivě vyžadovat. Likvidátor naloží s jměním spolku podle stanov. Nelze-li s ním naložit podle stanov, nabídne likvidátor likvidační zůstatek spolku s obdobným účelem. Není-li to možné, nabídne jej obci, kde má spolek sídlo. Nepřijme-li jej obec, nabývá jej kraj. Obec nebo kraj mohou takto nabytý zůstatek využít jen k veřejně prospěšnému cíli. Likvidační zůstatek spolku se statusem veřejné prospěšnosti nelze použít k jiným cílům než veřejně prospěšným. S účelově vázanými dotacemi z veřejného rozpočtu naloží likvidátor podle rozhodnutí příslušného orgánu.  Spolky mohou fúzovat buď sloučením nebo splynutím. Ve smlouvě musí být určeno, který ze spolků je zanikající a který nástupnický. Návrh smlouvy o fúzi podléhá schválení členskými schůzemi zúčastněných spolků (a to bez ohledu na to, jsou-li v nich podle stanov členské schůze nejvyšším orgánem, ač zákon zmiňuje i možnost, že o fúzi nebo rozdělení rozhoduje podle stanov jiný orgán než členská schůze). Návrh na zápis fúze do veřejného rejstříků podávají společně všechny zúčastněné spolky. Členové statutárních orgánů spolků odpovídají ostatním spolkům za škody, které by způsobili zmařením zápisu.  Zákon upravuje rozdělení spolku sloučením a rozdělení spolku založením nových spolků. Projekt rozdělení schvaluje členská schůze spolku.", "section_level": 2}, {"title": "Členství.", "content": "Členství může vzniknout účastí na ustavující schůzi, přijetím za člena nebo jiným způsobem určeným stanovami, při zachování dobrovolnosti členství. Členství zaniká především vystoupením nebo vyloučením, ale může zaniknout i jiným způsobem, který stanoví stanovy nebo zákon. Pokud stanovy neurčují jinak, zaniká členství automaticky také tím, když člen nezaplatí členský příspěvek ani ve stanovené přiměřené lhůtě po urgenci, v níž je na tento následek upozorněn. Pokud stanovy neurčí jinak, členství se váže na osobu člena a nepřechází na jeho právního nástupce. Zákon nestanoví povinnost spolku vést seznam členů, avšak pokud takový seznam vede, musí stanovy určit způsob provádění zápisů a výmazů a způsob zpřístupnění seznamu či jeho nezpřístupnění. Uveřejnění seznamu je možné pouze se souhlasem všech členů, kteří jsou v něm zapsáni.", "section_level": 2}, {"title": "Orgány.", "content": "Orgány spolku jsou statutární orgán a nejvyšší orgán, popřípadě kontrolní komise, rozhodčí komise a další orgány určené ve stanovách. Stanovy mohou orgány spolku pojmenovat libovolně, nevzbudí-li tím klamný dojem o jejich povaze. Statutární orgán může být kolektivní (výbor) nebo individuální (předseda). Neurčují-li stanovy jinak, členy statutárního orgánu volí a odvolává nejvyšší orgán spolku. Neurčují-li stanovy funkční období členů volených orgánů spolku, je toto období pětileté a členové voleného orgánu mohou za zákonem stanovených podmínek kooptovat náhradní členy orgánu do nejbližšího zasedání orgánu příslušného k volbě.  Pokud stanovy nestanoví jinak, je nejvyšším orgánem spolku členská schůze. Statutární orgán může být totožný s nejvyšším orgánem spolku; pokud v takovém případě není s to vykonávat svoji působnost po dobu delší než jeden měsíc, pak působnost nejvyššího orgánu spolku přechází na shromáždění všech členů spolku, které svolá nejméně pětina členů spolku, nestanoví-li stanovy jinak.", "section_level": 2}, {"title": "Členská schůze.", "content": "Pokud stanovy neurčí něco jiného, použijí se pro členskou schůzi následující pravidla ():  Členskou schůzi (bez ohledu na to, zda je či není nejvyšším orgánem spolku) svolává statutární orgán spolku nejméně jednou za rok. Krom toho ji musí svolat, pokud o to požádá alespoň třetina členů spolku nebo kontrolní orgán spolku. Nesvolá-li statutární orgán zasedání členské schůze do 30 dnů od doručení podnětu, může podavatel podnětu svolat zasedání na náklady spolku sám. Každý člen spolku má právo se zúčastnit zasedání členské schůze a dostat na něm vysvětlení záležitostí spolku, které se týká předmětu zasedání. Členská schůze je usnášeníschopná za účasti většiny členů spolku, což nelze změnit ani stanovami (stanovy však nemusejí členské schůzi přiznat roli nejvyššího orgánu ani žádnou jinou rozhodovací pravomoc). Usnesení se přijímají většinou hlasů přítomných členů, přičemž každý člen má jeden hlas. Pro účely tohoto ustanovení se nepřihlíží ke druhu členství ve spolku, tj. i v případě, kdy podle stanov mají někteří členové pouze poradní hlas, mají tito členové právo platně hlasovat na členské schůzi. Do 30 dnů od ukončení zasedání musí být o něm vyhotoven zápis a každý člen smí do zápisů nahlížet.  Členská schůze může být konána formou dílčích členských schůzí, přičemž pro účely hlasování se zúčastnění členové a odevzdané hlasy sčítají. Stanovy mohou také určit, že působnost členské schůze plní shromáždění delegátů, přičemž každý delegát musí být volen stejným počtem hlasů s rozumnou odchylkou stanovenou stanovami.  Pokud členská schůze na svém zasedání není usnášeníschopná, může svolavatel svolat náhradní zasedání, na němž může být usnesení přijato za účasti libovolného počtu členů, nestanoví-li stanovy jinak.", "section_level": 2}, {"title": "Kontrolní komise.", "content": "Kontrolní komise nemusí být zřízena, avšak pokud ji stanovy zřizují, musí mít nejméně tři členy. Neurčují-li stanovy jinak, její členy volí a odvolává členská schůze. Pokud stanovy určují, že členy komise jmenuje nebo odvolává statutární orgán, nepřihlíží se k tomu. Členství v kontrolní komisi není slučitelné s členstvím ve statutárním orgánu ani s funkcí likvidátora.  Kontrolní komise dohlíží na řádné vedení záležitostí spolku a soulad činnosti spolku se stanovami a právními předpisy. Na zjištěné nedostatky kontrolní komise upozorní statutární orgán, případně další orgány určené stanovami. V rozsahu působnosti komise mají její pověření členové právo nahlížet do dokladů spolku a požadovat od členů orgánů spolku i od zaměstnanců spolku vysvětlení. Kontrolní orgán spolku je oprávněn svolat členskou schůzi spolku.", "section_level": 2}, {"title": "Rozhodčí komise.", "content": "Rozhodčí komise nemusí být zřízena. Je-li zřízena, rozhoduje sporné záležitosti náležející do spolkové samosprávy v rozsahu určeném stanovami. Pokud stanovy její působnost neurčují, pak komise rozhoduje spory mezi členem a spolkem o placení členských příspěvků a přezkoumává rozhodnutí o vyloučení člena ze spolku.  Členem rozhodčí komise může být jen bezúhonná, zletilá a plně svéprávná osoba (pro členy jiných orgánů spolku zákon takováto omezení nestanoví). Bezúhonnost se předpokládá, pokud proti ní nikdo nevysloví námitku. Členství v rozhodčí komisi je neslučitelné s členstvím ve statutárním orgánu nebo kontrolní komisi. Z činnosti rozhodčí komise je vyloučen člen, jemuž by okolnosti případu mohly bránit nebo brání rozhodovat nepodjatě.", "section_level": 2}, {"title": "Spolkový rejstřík.", "content": "Spolkový rejstřík byl zaveden zákonem č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, který nabyl účinnosti 1. ledna 2014, spolu s novým občanským zákoníkem. Zákon se zabývá celkem šesti různými veřejnými rejstříky právnických a fyzických osob, které zároveň prohlašuje za informační systémy veřejné správy a stanoví, že je vede rejstříkový soud v elektronické podobě a že zapsané údaje a listiny ze sbírky listin, která je součástí rejstříku, uveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup. Z povinnosti zveřejnění jsou vyjmuta rodná čísla osob, vložené listiny se však uveřejňují včetně rodných čísel. Ministerstvo financí je povinno uveřejnit způsobem umožňujícím dálkový přístup celkový seznam, tedy informace o osobách zapsaných v České republice s údajem, ve kterém z veřejných rejstříků jsou zapsány, a dalšími základními údaji z příslušných rejstříků. Spolkovým rejstříkem se speciálně zabývají § 26 až 30.  Spolkovým rejstříkem se podle § 124 a 125 ke dni 1. ledna 2014 stal jednak dosavadní Registr zájmových sdružení právnických osob a dále evidence občanských sdružení, odborových organizací, organizací zaměstnavatelů a jejich organizačních jednotek, které jsou oprávněny jednat svým jménem, vedená Ministerstvem vnitra podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, a některé další evidence. Zákon stanoví postup a lhůty při předání údajů a transformaci rejstříků, včetně toho, že některé údaje jsou do nových rejstříků bez řízení přebírány ze základního registru osob. V souvislosti s tím zákon č. 304/2013 Sb. prohlašuje za spolky podle občanského zákoníku i některé typy organizací, kterými se občanský zákoník v přechodných ustanoveních nezabýval, například mezinárodní nevládní organizace a zvláštní organizace pro zastoupení zájmů České republiky v mezinárodních nevládních organizacích podle zákona č. 116/1985 Sb.  Zákon v § 3 odst. 3 předpokládá, že až do konce roku 2016 nemusejí být zápisy do spolkového rejstříku a vložené listiny uchovány v elektronické podobě. Zatímco v ostatních pěti rejstřících musely zapsané osoby podle § 122 přizpůsobit zapsaný stav zákonu pod sankcí zrušení do šesti měsíců, pro spolkový rejstřík stanoví zákon lhůtu tří let.  Do spolkového rejstříku se kromě spolků založených nebo uznaných podle českého občanského zákoníku zapisují též odborové organizace, mezinárodní odborové organizace, organizace zaměstnavatelů a mezinárodní organizace zaměstnavatelů, které rejstříkový zákon zahrnuje do legislativní zkratky „spolek“. Též se do něj zapisují pobočné spolky a pobočné organizace uvedených typů organizací, a případně další osoby, o nichž to stanoví zákon. Výslovně jsou v zákoně č. 304/2013 Sb. jmenovány zahraniční spolky vyvíjející činnost na území České republiky a pobočné spolky nebo jiné obdobné organizační jednotky zahraničních spolků vyvíjejících činnost na území České republiky.  Vyhledávání spolků je dostupné online, internetovou poradnu pro spolky vede Česká rada dětí a mládeže s finanční podporou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.", "section_level": 2}, {"title": "Spolky a sdružení v dalších zemích.", "content": "V Rakousku existují spolky (\"Vereine\"), které registruje ministerstvo vnitra. Centrální registr spolků (\"Zentrales Vereinsregister\") byl zřízen roku 2006 a jsou na něm dostupné základní informace jako název spolku, sídlo, datum vzniku a složení statutárních orgánů. Nejsou zde však uvedeny kontaktní údaje na spolek ani jeho činitele.  V Německu existují registrované spolky (\"eingetragener Verein\", zkratka e.V.). Jsou evidovány ve Společném registru zemí Spolkové republiky Německa (\"Gemeinsames Registerportal der Länder\"), přístup k některým informacím je zpoplatněn.  V Nizozemsku se spolky (\"Vereniging\") registrují u Obchodní komory (\"Kamer van Koophandel\"), která vede rejstříky právnických osob a podnikatelských subjektů. Spolky mají povinnost zasílat stanovy i výroční zprávy a každoročně platit registrační poplatek.  Ve Velké Británii se neziskové organizace různých právních forem (označované obecně jako \"charities\") registrují u úřadu The Charity Commission for England and Wales a informace o nich (sídlo, kontakty, statutární orgány, poslání) jsou pak veřejně k dispozici na webových stránkách tohoto úřadu. Organizace s rozpočtem převyšujícím 10 000 liber mají navíc povinnost zveřejňovat výroční zprávy a organizace s rozpočtem větším než 25 000 liber pak povinnost zveřejňovat evidenci příjmů a výdajů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spolek je obecně sdružení či skupina osob. V českém právu je od 1. ledna 2014 spolek zvláštní forma právnické osoby, určená pro samosprávné a dobrovolné sdružení osob vedených společným zájmem, které je založeno nejméně třemi osobami. Účelem spolku mohou být buď vzájemně prospěšné cíle, tedy společné aktivity zaměřené jen na členy spolku (sportovní kluby, myslivecká sdružení apod.), nebo veřejně prospěšné cíle směřující vůči veřejnosti (poskytování sociálních služeb, vzdělávací a informační aktivity apod.), případně cíle smíšené. Spolek může vlastním jménem podnikat, ale nesmí to být jeho hlavní činností a případný zisk musí být použit na podporu dosažení vlastních cílů spolku. Členy spolku mohou být fyzické i právnické osoby. Název musí obsahovat slova „spolek“ nebo „zapsaný spolek“, případně zkratku „z. s.“ Zapisuje se do spolkového rejstříku, který je veden příslušným rejstříkovým soudem. Právně upraven je v § 214–302 občanského zákoníku.", "tgt_summary": "商会是指由商人为达到某种目标,通过签署协议,自愿组成的团体或组织。", "id": 1223335}
{"src_title": "George S. Patton", "tgt_title": "乔治·巴顿", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vyrostl v rodině s bohatou vojenskou historií. Jeho dědeček a prastrýc bojovali v Americké občanské válce na straně Konfederace. Dědeček, generál George Smith Patton, se stal generálem v jedenadvaceti letech a padl v čele 22. virginského pluku. Prastrýc, plukovník Waller Patton, padl v bitvě u Gettysburgu.  V dětství trpěl dyslexií, ale vyrovnával se s ní tvrdou disciplínou, a na prestižní americké vojenské akademii ve West Pointu tak urputnou snahou dosáhl brilantních úspěchů. V předposledním ročníku byl jmenován velitelem kadetů, přitom na konci prvního ročníku mu hrozilo vyloučení.  V roce 1912 se zúčastnil olympijských her ve Stockholmu a v premiéře moderního pětiboje skončil pátý.  Byl jedním z prvních zastánců tankové války. Jako účastník první světové války na evropském kontinentu (byl náčelníkem štábu generála Pershinga) záhy pochopil důležitost tanků a v meziválečném období pracoval na jejich prosazení a zapracování do americké armádní výzbroje a ve druhé světové válce zastával významné funkce během amerických kampaní v Severní Africe, invaze na Sicílii a na západní frontě.  Byl považován za jednoho z nejlepších polních velitelů západních spojenců a brilantního taktika mobilní války. Měl pověst ryzího a urputného válečníka a bylo mu přezdíváno \"Stará krev a odvaha\", \"Krev a bláto\" nebo též \"Tankový rozrážeč\". Jeho velkou nevýhodou však byla prudká povaha. Měl několik incidentů při návštěvě polních nemocnic, kdy napadal „simulanty“, což byl pro něj každý, kdo nevykazoval zranění. Několikrát nafackoval či vynadal vojákům, kteří se psychicky zhroutili nebo trpěli například úplavicí. Jeho vojenskou kariéru málem ukončil incident ve vojenské nemocnici ze dne 3. srpna 1943. Vojín Ch. H. Kuhl prokázal dle Pattona zbabělost, neboť tvrdil, že se bojí dělostřelby. Vrchní nadřízený D. Eisenhower nařídil generálovi, aby se vojákovi omluvil a média žádala pro Pattona vojenský soud. Ten se však nekonal a Patton nebyl sice propuštěn ze služby, ovšem byl zbaven velení své armády a deset měsíců aktivně nesloužil. Dalším negativem byla jeho přehnaná soutěživost, například během bojů na Sicílii své důstojníky výslovně instruoval, že mají dobýt Messinu dříve než britský polní maršál Bernard Montgomery. Pro své výbuchy vzteku měl několikrát vážné potíže s nadřízenými. To mělo za následek, že v Africe a při invazi na Sicílii jemu původně podřízený generál Omar Bradley se stal jeho nadřízeným velitelem po zbytek války.  Ve městě Acate na Sicílii vojáci pod Pattonovým velením zmasakrovali 72 italských zajatců. Patton se kvůli tomu dostal do sporu s Bradleym, protože Bradley chtěl celý incident vyšetřit, zatímco Patton chtěl masakr zatajit před veřejností a dále se jím nezabývat.", "section_level": 1}, {"title": "Operace Fortitude.", "content": "Prostřednictvím tajných služeb (zejména MI6), byl Patton určen jako hlavní velitel invaze do Francie při rozsáhlé dezinformační operaci \"Fortitude.\" Během jara 1944 vystupoval jako vrchní velitel neexistující armády Fusag, která se měla vylodit v Pas de Calais. Pattonova neúčast na vylodění v Normandii 6. června 1944 byla na německé straně prezentována jako jeden z důkazů pro vůdcovo přesvědčení, že se jedná jen o krycí manévr a hlavní vylodění ještě neproběhlo.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do armády.", "content": "Od 28. července 1944 byla aktivována 3. armáda a Patton se stal jejím vrchním velitelem. Zde také posléze vyvrcholila jeho vojenská kariéra. Postupně obešel Paříž a osvobodil severní Francii, zejména rychlým a agresivním postupem tankových vojsk. Kde to bylo možné, obcházel hlavní ohniska odporu, a minimalizoval tak nezbytné čelní útoky a ztráty svých vojáků. Jeho velmi úspěšná ofenzíva byla zastavena 31. srpna, kdy u města Mety došly jeho 3. armádě pohonné hmoty. Z tohoto důvodu musel Patton dobývat Mety až do 23. listopadu. Při postupu z Francie k Rýnu v prosinci 1944 pohotově stočil své síly na sever do Belgie, kde zmařil německou ofenzívu v Ardenách. Tento složitý takticko-logistický manévr, který uvolnil obklíčenou elitní 101. výsadkovou divizi u Bastogne, je podle vojenských historiků jeho nejvýznamnějším úspěchem. V únoru 1945 se jeho vojska přesunula do Sárské pánve, ale řeku Rýn se jim podařilo překročit až 22. března (most u Remagenu získala 1. armáda 7. března). V Porýní a Falcku zajaly Pattonovy jednotky několik set tisíc německých vojáků.", "section_level": 2}, {"title": "Osvobození západních Čech.", "content": "Od 1. dubna směřoval Patton do západních Čech. Druhý den byl jeho směr velením změněn na Rakousko, avšak k dosažení Vídně velení rozkaz nevydalo. Dne 18. dubna překočila hranici ČSR u Aše a 25. dubna osvobodila Cheb. Dne 4. května obdržel rozkaz k překonání Šumavy a postupu do Československa. Do 6. května osvobodila 3. americká armáda západní Čechy a jejich metropoli Plzeň. George Patton byl připraven a rozhodnut osvobodit také hlavní město Prahu, avšak vrchní velitel Eisenhower nedostal pro tuto operaci z Washingtonu politickou podporu. Jeho úspěšná armáda tak musela dodržet tzv. demarkační linii střetu osvobozeneckých vojsk, dohodnutou koncem dubna: Kraslice – Karlovy Vary – Plzeň – Rokycany – Písek – Netolice - České Budějovice - Linec.", "section_level": 2}, {"title": "Konec války v Evropě.", "content": "Po porážce Německa se stal vojenským guvernérem Bavorska a v červnu 1945 se s obrovským úspěchem vrátil do USA. Vojenská kariéra tohoto mimořádného generála již však byla ukončena, což sebevědomý a ambiciózní velitel velmi těžce nesl. Uvědomil si, že již nikdy aktivně nezasáhne do žádné války. Brzy poté začal být politicky aktivní a zcela jednoznačně prosazoval vytlačení komunismu a Sovětů ze střední a východní Evropy. Byl si vědom situace a svoji vizi svobodné Evropy chtěl prosadit i za cenu války a vojenské dohody s Německem. Brzy nato jej Eisenhower odvolal od 3. armády a přeložil jej k 15. armádě, která fakticky neexistovala a byla vedena pouze formálně.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Patton zemřel na následky automobilové nehody, když se jeho štábní Cadillac 9. prosince 1945 na křižovatce na předměstí Mannheimu srazil s nákladním autem. Nehoda nevypadala nijak dramaticky a ostatní vyvázli nezraněni. On sám měl však obrovskou smůlu. Náraz jej vymrštil vzhůru a narazil hlavou do střechy vozu tak nešťastně, že si zlomil dva krční obratle a vážně si poranil míchu. Zcela ochrnul od krku dolů a časem začal mít potíže s dýcháním. Zemřel 21. prosince v nemocnici v Heidelbergu na plicní embolii. Pohřben byl dle vlastního přání na americkém vojenském hřbitově v Hamme v Lucembursku vedle dalších příslušníků 3. armády. Stalo se tak 23. prosince 1945. Jeho symbolický hrob se nachází u episkopálního chrámu Spasitele v městečku San Gabriel v Kalifornii (San Marino). Zde byl pokřtěn, svatě přijímán a také biřmován, společně se členy své rodiny.", "section_level": 2}, {"title": "Osobnost.", "content": "Generál Patton byl duchovně založený člověk, který věřil v reinkarnaci. Podle vojenských historiků se jednalo o velmi nadaného, všestranného, arogantního, avšak velmi schopného a jedinečného velitele i člověka. Díky své mentalitě a impulsivnímu temperamentu byl nejen armádními složkami spojenců rozporuplně vnímán a hodnocen. K jeho charakteristickému image nerozlučně patřily dvě zbraně, které nosil téměř neustále za pasem: Colt 45 a Smith & Wesson 357 Magnum, oba s rukojeťmi ze slonoviny. Podle většiny osob, které generála osobně potkaly, se jednalo o nesmírně charismatickou a jedinečnou osobnost. Byl to údajně jediný spojenecký generál, kterého se Němci skutečně vážně obávali, za svůj způsob a přístup v taktice a způsobu vedení boje.", "section_level": 2}], "src_summary": "George Smith Patton ml. (11. listopadu 1885, San Gabriel, Kalifornie – 21. prosince 1945, Heidelberg, Německo) byl vojevůdce a čtyřhvězdičkový generál armády Spojených států amerických. Jeho 3. americká armáda, které za druhé světové války velel, osvobodila mj. západ a jihozápad Čech, včetně měst Plzně, Přeštic, Rokycan, Strakonic, Domažlic a Chebu.", "tgt_summary": "小乔治·史密斯·巴顿(英语:George Smith Patton, Jr.,1885年-11月11日-1945年-12月21日)是美国陆军四星上将,以在第二次世界大战欧洲战场先后指挥美国陆军第7集团军和第3集团军而闻名。", "id": 1302801}
{"src_title": "Winamp", "tgt_title": "Winamp", "src_document": [{"title": "Historie programu.", "content": "V roce 1996 začal programátor Justin Frankel tvořit hudební přehrávač pro systém Windows 95 / Windows NT 4.0, který by překonal všechny soupeře a přinesl sjednocující platformu pro hudební formát MP3. Brzy jeho program získal jméno \"WinAmp\" a stal se hlavním produktem čerstvě založené firmy Nullsoft. Slavnostní okamžik startu první finální verze proběhl 7. června 1997 a od toho okamžiku získával postupně milióny nových uživatelů. V roce 1999 Nullsoft stojící za Winampem koupilo AOL za 80 milionů dolarů. V roce 2002 vyšla třetí řada, která již nebyla tak skvělá jak bylo očekáváno. V roce 2005 měl 52 milionů uživatelů. Následovaly další verze Winampu, ty ovšem byly terčem kritiky, jelikož instalace začala nabízet toolbary a jiný nevyžádaný software, pokud uživatel použil automatickou instalaci. Zkušenější uživatel musel pečlivě při instalaci sledovat jednotlivá zatržítka, než došlo k samotné instalaci programu. Autoři tak tímto získali příjem pro vývoj programu, postupem času začal vývoj major verzí stagnovat a vycházely především servisní vydání.  Společnost AOL, pod kterou od roku 1999 spadal program Winamp se rozhodla ho zrušit k 20. prosinci 2013. Své rozhodnutí přitom nijak nechtěla komentovat. Jedním z důvodu může pokles příjmů, příčinou může být nástup streamování hudby (Grooveshark, YouTube) a celkový ústup mp3 do pozadí, spolu s alternativami k programu Winamp. Vývoj programu po tomto datu bude pozastaven, to neznamená ovšem, že přehrávač nelze využívat i nadále.  Fanoušci Winampu vytvářeli internetové petice pro zachování vývoje či uvolnění jeho zdrojového kódu. AOL k tomu nepřistoupila, nicméně 17. ledna 2014 oficiálně prohlásila belgická společnost Radionomy, že odkupuje Winamp spolu s platformou online rádií SHOUTCAST.", "section_level": 1}, {"title": "První verze programu.", "content": "Z dnešního pohledu je tato první verze samozřejmě velmi chudá a nemotorná:", "section_level": 1}], "src_summary": "Winamp je program sloužící k přehrávání audio souborů. Byl vyvinut společností Nullsoft, první verzi vytvořil Justin Frankel v roce 1997.", "tgt_summary": "Winamp是一个由Nullsoft公司开发的Windows与Android下的媒体播放器软件,曾被售予美国线上,现为Radionomy旗下产品之一。Winamp支持多种媒体格式,支持面板更换,支持通过各种插件扩充功能,同时也具有最基本的播放列表和媒体库功能。Winamp以其声音效果、播放列表和媒体库功能而出名。随着MP3的共享,其知名度迅速增长, Winamp的作者是Justin Frankel、Dmitry Boldyrev和Shiva Ayyadurai。同时播放器包含免费版和共享版等版本。", "id": 2238816}
{"src_title": "Poluce", "tgt_title": "遺精", "src_document": [{"title": "Spermatorea.", "content": "V 18. a 19. století byli lidé, u kterých se mimovolná ejakulace vyskytovala často nebo docházelo k výronu většího množství spermatu, diagnostikováni jako pacienti postižen nemocí \"spermatorea\". Léčba této „nemoci“ spočívala v obřezávání nebo kastraci pacienta. Někteří moderní lékaři, a zvláště pak léčitelé, dodnes tento stav jako spermatoreu diagnostikují a snaží se jej léčit. Tyto léčebné metody však nebyly žádným způsobem oficiálně schváleny.", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanský pohled.", "content": "Podle sv. Augustina noční poluce, na rozdíl od masturbace, kterou většina ortodoxních křesťanů považuje za hřích, nešpiní čistotu svědomí jedince a jelikož se jedná o nedobrovolný pohlavní akt, nemůže to být považováno za hřích. Přesto se Augustin modlil, aby byl osvobozen od tohoto „lepidla chtíče“ a doporučoval prosit Boha o očištění duše od pohlavních neduhů.  Na druhou stranu, některé části Bible přímo zmiňují poluci v negativním světle, označují ji za „nečistou“ a označují ji za téměř nakažlivou nemoc, která může být léčena pouze pomocí obřadů. Například:  Někteří křesťané výše uvedené citace vnímají jako dostatečný důkaz toho, že se o hřích jedná, přestože jde o mimovolní záležitost. Nutno však dodat, že citace Deuteronomia je v úplně jiném kontextu, a že Leviticus se podobně zmiňuje i o menstruaci, přičemž tato část je již v moderním křesťanství opomíjena. Podle současné teorie mají tyto pasáže Bible vést k prosazení správné hygieny a k prevenci reálných onemocnění, neboť pokud osoba trpící výtoky byla přenašečem závažného onemocnění, výše uvedené citace vedly k jejímu vyřazení ze společnosti. Je rovněž možné, že výše uvedené pasáže se netýkají spermatu, ale krve či jiných substancí indikujících onemocnění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Poluce je mimovolný výron ejakulátu, který probíhá ve spánku. Výjimečně se tento stav může vyskytnout i v bdělém stavu. Rovněž je tento jev označován jako „mokré sny“, mimovolný orgasmus nebo orgasmus ve spánku.", "tgt_summary": "遗精或梦遗是指在睡眠中自发的性高潮其中包括男性射精、女性阴道湿润或不高潮(或两者皆有),男性遗精亦有可能在一天中任何时间发生。在青春期和青壮年中最常见,但它可能发生在青春期之后,这可能会令男人在一场春梦醒来,或者在不知自己遗精的情况下继续睡觉;但对于女性,一些研究人员补充说,她们还应该在性高潮时唤醒和算作一场梦遗前感知到性高潮的发生。单纯的阴道润滑,并不意味着女性有过性高潮。", "id": 2782715}
{"src_title": "JPEG", "tgt_title": "JPEG", "src_document": [{"title": "Ukázka postupu JPEG kodeku.", "content": "Většina ze široké škály voleb komprese JPEG standardu se téměř nepoužívá. Následuje krátký popis běžnějších metod kódování. Celý proces se skládá z několika kroků:  Před zobrazením obrázku je postup opačný:", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "JPEG je vhodný pro fotografické snímky nebo malby realistických scenérií s hladkými přechody v tónu a barvě. V tomto případě poskytuje mnohem menší velikosti souboru než čistě bezztrátové metody jako PNG, přičemž zachovává stále dobrou kvalitu obrazu. Formát JPEG je často srovnáván s GIF – tato srovnaní jsou velmi problematická, protože GIF nikdy nebyl určen pro fotografické obrazy, je limitován na 256 barev, a konečně byl překonán formátem PNG, který je také vhodný pro fotografické obrazy, je bezeztrátový, za cenu větších souborů. Použití na webu – Formát JPEG byl spolu s formátem GIF běžně nejpoužívanějším formátem pro kompresi obrázků na webu, jako jsou designové prvky a loga. V dnešní době je vytlačován formátem PNG, zejména v oblasti designových prvků stránek, jelikož jak již bylo řečeno, tento formát je bezeztrátový a aktuálně, kdy obecně průměrná rychlost připojení internetu u běžných uživatelů narůstá, nehraje větší velikost souborů ve formátu PNG tak významnou roli jako dříve, navíc při použití osmibitových barev ve formátu PNG není rozdíl ve velikosti u srovnatelně kvalitních obrázků v JPEG a PNG zas tak velký. V neposlední řadě také formát PNG podporuje oproti JPEG označení určitých barev v obrázku jako průhledných (toto umí i formát GIF), což je při tvorbě designu webových stránek bezesporu velmi užitečná věc.", "section_level": 1}, {"title": "Další ztrátové metody.", "content": "Novější ztrátové kompresní metody, zvláště vlnková komprese, dávají ještě lepší výsledky. Nicméně JPEG je velmi dobře zavedený standard, s nímž je schopno pracovat mnoho aplikací. Mnoho vlnkových algoritmů je navíc patentováno, takže je obtížné nebo nemožné používat je v mnoha softwarových projektech. Komise JPEG vytvořila vlastní standard na bázi vlnek zvaný JPEG 2000, od kterého se očekávalo, že nahradí originální standard JPEG, což se však nakonec nestalo. Další neúspěšný pokus byla „Wavelet image compression“ od „M software“. Poslední nápad pro náhradu JPEG je použití algoritmu z video kodeku Dirac [dirak].", "section_level": 1}], "src_summary": "JPEG (anglická výslovnost [ˌdžeiˈpeg], užívají se též počeštěné výslovnosti \"jépeg\" nebo \"jpeg\") je standardní metoda ztrátové komprese používané pro ukládání počítačových obrázků ve fotorealistické kvalitě. Formát souboru, který tuto kompresi používá, se také běžně nazývá JPEG. Nejrozšířenější příponou tohoto formátu je.jpg,.jpeg,.jfif,.jpe, event. tato jména psána velkými písmeny.", "tgt_summary": "联合图像专家小组(,缩写:英语:JPEG)是一种针对相片影像而广泛使用的失真压缩标准方法。此团队创立于1986年,1992年发布了英语:JPEG的标准而在1994年获得了英语:ISO 10918-1的认定。英语:JPEG与视讯音讯压缩标准的MPEG(英语:Moving Picture Experts Group)很容易混淆,但两者是不同的组织及标准。", "id": 1449865}
{"src_title": "Návěstidlo", "tgt_title": "铁路信号机", "src_document": [{"title": "Traťová návěstidla.", "content": "Traťová návěstidla mohou být umístěná podél trati, mezi kolejemi, nad tratí nebo na trolejovém vedení. Mohou být pevná (stálá) nebo přenosná. Kromě návěstidel jsou u trati též traťové značky.  Traťová návěstidla lze rozdělit na \"proměnná\" a \"neproměnná\". Proměnná návěstidla mohou dávat více viditelných návěstí, popřípadě mohou měnit polohu, kdy dávají návěst, s polohu, kdy žádnou nedávají. Neproměnná dávají stále jen jednu návěst, jsou obdobou dopravních značek v silničním provozu.", "section_level": 1}, {"title": "Železniční návěstidla.", "content": "Základní drážní návěsti a návěstidla stanoví v České republice příloha č. 1 vyhlášky č. 173/1995 Sb., kterou se vydává Dopravní řád drah. Provozovatel dráhy může stanovit i další návěsti.  Návěstidla v počátcích železnic byla převzatá z jiných odvětví. Prvními návěstidly byly návěstní prapory. Většího rozšíření dosáhla v 19. století košová návěstidla. Ta byla postupně nahrazena nejprve mechanickými a pak světelnými návěstidly.", "section_level": 2}, {"title": "Tramvajová a trolejbusová návěstidla.", "content": "Signály pro tramvaje jsou v jednotlivých zemích definovány buď jako drážní návěstidla, nebo jako návěstidla pro silniční provoz. Například na tramvajové trati Liberec – Jablonec jsou umístěny dvě soustavy proměnných návěstidel, jedna pro řízení provozu na jednokolejné trati a druhá pro zajištění bezpečnosti v místech křížení se silniční dopravou.", "section_level": 2}, {"title": "Proměnná traťová návěstidla.", "content": "Konstrukčně dělíme železniční proměnná návěstidla na:  Podle umístění dělíme železniční proměnná návěstidla na:", "section_level": 2}, {"title": "Ruční a přenosná návěstidla.", "content": "Předmětům, jejichž pomocí se dává návěst, se říká návěstní pomůcky. Patří mezi ně například:", "section_level": 1}, {"title": "Návěsti na vozidlech.", "content": "Návěstidla jsou též na vozidlech, posunových dílech a vlacích. Mohou označovat například začátek a konec vlaku. Některé návěsti jsou dávány svítilnami na vozidlech.", "section_level": 1}, {"title": "Návěsti v silniční dopravě.", "content": "Nejběžnějšími typy návěstidel v silniční dopravě jsou dopravní značky a dopravní zařízení včetně světelných signalizačních zařízení, umístěné na pozemních komunikacích. Návěstní funkci mají též světla na vozidlech, například brzdová, koncová, směrová, parkovací atd. (viz např. Osvětlení motorového vozidla). V některých případech dávají návěsti osoby, a to buď rukou, nebo svítilnou, praporkem či směrovkou (hůlka policisty).", "section_level": 1}, {"title": "Návěsti ve vodní dopravě.", "content": "Návěstidla na vodní cestě a podél ní se nazývají plavební znaky.  Zvukové, světelné, ruční či praporové návěsti a signály se dávají též z plavidel. Na moři se k tomu využívala i námořní vlajková abeceda.", "section_level": 1}, {"title": "Návěsti v letectví.", "content": "V letecké dopravě se používají návěsti dávané letadly a pozemní návěsti. Pozemní návěsti mohou zejména navádět k přistání na letišti nebo varovat před vysokými stavbami či objekty (překážkové návěstidlo).", "section_level": 1}], "src_summary": "Návěstidlo je v oboru dopravy technický prostředek nebo jiná pomůcka sloužící k předávání pokynů mezi dopravními zaměstnanci, popřípadě automaticky dopravním zaměstnancům. Takovému pokynu se říká návěst.", "tgt_summary": "铁路信号机是设立在铁路道旁的机械或电子设备,用以传送路线前方状态的相关资讯给予列车驾驶,司机或调车员。列车驾驶透过理解与诠释铁路号志给予的指令意义采取相对之行动。一般来说,铁路号志会指示列车可安全行驶的速度、或指示列车停止。", "id": 2531328}
{"src_title": "Robert Edward Lee", "tgt_title": "羅伯特·E·李", "src_document": [{"title": "Doba dětství a studií.", "content": "Narodil se 19. ledna 1807 v rodině generálmajora Henryho Leea, guvernéra státu Virginie a účastníka války amerických osad proti Velké Británii. Jeho předkové přišli jako jedni z prvních anglických kolonistů do Virginie a tato prominentní rodina tak patřila na Jihu USA mezi vyšší střední vrstvu. Po otcově smrti, v době kdy mu bylo 11 let, ale rodina upadla do dluhů, proto vstoupil do vojenské školy v Alexandrii a později, ve svých 17 letech, na elitní vojenskou akademii ve West Pointu, kterou absolvoval v roce 1829.", "section_level": 1}, {"title": "První válečné zkušenosti.", "content": "Svoji vojenskou kariéru zahájil jako ženijní důstojník ve Fort Pulaski v Georgii. Následně sloužil na řadě míst a funkcí, kde měl většinou na starosti inženýrské práce při výstavbě pevností, silnic a vojenských zařízení. V roce 1831 se oženil s Mary Annou Custisovou, která byla pravnučkou Marthy Washingtonové, choti prvního amerického prezidenta. Se svou manželkou měl sedm dětí (děti se narodily v rozpětí let 1832 – 1846). První válečné zkušenosti získal v americko-mexické válce, kdy působil jako jeden z pobočníků vrchního velitele generála Winfielda Scotta. Po bitvě u Cerro Gordo byl v roce 1847 povýšen na majora a na konci tohoto válečného konfliktu dosáhl hodnosti podplukovníka.", "section_level": 1}, {"title": "Velitel akademie West Point.", "content": "Tři roky po skončení americko-mexické války byl pověřen velením posádce ve Fort Carroll v Baltimore. V roce 1852 se stal velitelem akademie ve West Pointu a v roce 1855 byl odvelen na hranici do Texasu, kde jako velitel 2. pluku kavalerie bojuje proti Apačům a Komančům.", "section_level": 1}, {"title": "Plantážník.", "content": "V roce 1852 zdědil po svém tchánovi plantáž v Arlingtonu a 63 otroků. Jaký vztah měl k otrokům a otrokářskému systému vůbec, zůstává dodnes předmětem diskuzí historiků. Na jedné straně panuje názor, že k tomuto problému nezaujímal žádné stanovisko a problém otroctví mu byl zcela lhostejný. Na druhé straně však existují důkazy, že se ke svým otrokům choval v některých případech krutě, když je nechal uvěznit za neposlušnost a údajně i bičovat. V dopise své manželce z 27. prosince 1856 Robert Lee píše: Šlo o hluboce věřícího člověka, který patřil k těm americkým křesťanům, kteří se domnívali, že osud černošských otroků je Božím rozhodnutím a bílí obyvatelé na tento osud nemají žádný vliv.", "section_level": 1}, {"title": "Od Unie ke Konfederaci.", "content": "V době vypuknutí konfliktu mezi Severem a Jihem USA přešla řada důstojníků ke Konfederaci. On sám jakožto jeden z nejlepších ženijních důstojníků Armády USA, byl ochoten zůstat v armádě Unie, ale jen za předpokladu, že jeho rodný stát Virginie zůstane součástí Unie. Vrchní velitel armády Unie, generál Winfield Scott, jej považoval za svého oblíbence i za nejschopnějšího důstojníka a svého nástupce. To sdělil také prezidentu Lincolnovi. Získal takovou důvěru, že se od generála Scotta dozvěděl veškeré plány, jak Unie hodlá postupovat v boji proti vojskům Konfederace. Ještě týden po vypuknutí bojů mezi oběma stranami setrvával po boku generála Scotta a dalších vojenských představitelů Unie a podrobně se tak seznámil se strategickou koncepcí postupu vojsk Unie i s jeho variantami. 18. dubna 1861 padl Fort Sumter a Lee poté odmítl nabídku na nejvyšší velitelský post Unie. O dva dny později odešel ze služeb ozbrojených sil Severu a 23. dubna 1861 převzal velení nad vojsky Konfederace, což byl pro vojenské velení Unie skutečný šok. V této funkci zůstal po celou dobu americké občanské války až do konečné bitvy u Appomattoxu, po níž 9. dubna 1865 podepsal kapitulační listinu.", "section_level": 1}, {"title": "Po válce.", "content": "Přestože byl nejvyšším polním velitelem poražené Jižanské armády, těšil se i nadále velké vážnosti a již v únoru 1866 byl předvolán na zasedání Společného kongresového výboru pro obnovu Jihu. V roce 1865 se stal ředitelem Washington College v Lexingtonu ve státě Virginie, kde zůstal jako pedagog až do své smrti. Zemřel 12. října 1870 a je pohřben pod kaplí, která nese jeho jméno a nachází se na akademické půdě univerzity, která rovněž nese jeho jméno – Washington and Lee University.", "section_level": 1}, {"title": "Amnestie.", "content": "Během války a po válce ztratil v rámci konfiskace část majetku (například panské sídlo Custis-Lee Mansion, na jehož pozemcích se dnes rozkládá Arlingtonský národní hřbitov) a také byl zbaven volebního práva. V roce 1865 tedy zažádal o amnestii, ale ta se dostala na stůl ministra Williama H. Sewarda, který o těchto záležitostech nerozhodoval. Když Lee neobdržel žádnou odpověď, domníval se, že mu amnestie nebyla udělena. Žádost byla znovu nalezena až o více jak sto let později, v roce 1970, v americkém federálním archivu. Status občana USA mu byl uznán in memoriam v roce 1975 prezidentem Geraldem Fordem. Ve skutečnosti ale byla už v roce 1868 vyhlášena všeobecná amnestie, která se vztahovala i na něj osobně.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění a zajímavosti.", "content": "V současné době se na území USA nachází řada jeho soch a památníků, jeho jméno nesou parky, ulice, školy a univerzity. V roce 1929 byl vybrán do Síně slávy velkých Američanů na Bronx Community College, jeho podobizna ozdobila v roce 1955 poštovní známku a jeho dům Custis-Lee Mansion patří mezi americké národní památníky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Edward Lee (19. ledna 1807, Stratford Hall, Virginie – 12. října 1870, Lexington, Virginie) byl americký generál, který se vyznamenal během amerického tažení proti Mexiku a zejména jako velitel konfederačních vojsk v americké občanské válce. Je považován za jednoho z nejlepších vojevůdců 19. století a mistra obranných a ústupových bojů.", "tgt_summary": "罗伯特·爱德华·李(英语:Robert Edward Lee,1807年-1月19日-1870年-10月12日),又常简称为李将军,美国将领、教育家,为南北战争期间联盟国(南军)最出色的将军,并以总司令的身份指挥联盟国军队;如同布匿战争的汉尼拔与二战的隆美尔一样,其以寡击众以少胜多但最终战败的生平为他赢得一代名将之誉。战后,他积极推动重建,晚年成为大学校长。李将军维持着联盟国代表象征及重要教育家的形象至今。", "id": 2761310}
{"src_title": "NeXTSTEP", "tgt_title": "NeXTSTEP", "src_document": [{"title": "Válka softwarových světů.", "content": "Do roku 1989, kdy byl uveden na trh mikroprocesor Intel 486, panoval v počítačovém světě relativní klid. Velmi nároční uživatelé seděli u svých pracovních stanic a zkoumali různé odnože UNIXu. UNIX v té době byl velice výkonným a složitým operačním systémem, který ovšem vyžadoval nejen odborníky s velkými znalostmi, ale i drahé počítače. O něco méně nároční uživatelé, kteří ovšem vyžadovali příjemné prostředí pracovali s počítačem Macintosh. Apple Macintosh je však drahý uzavřený svět s relativně malým množstvím programů. Běžní uživatelé v ekonomické sféře používali počítače PC/AT, kde se prosadil MS-DOS. Nezmar MS-DOS, tenkrát ve verzi 3.30, poskytoval textově orientovanému uživateli pouze základní služby. I když to zpočátku nebylo příliš patrné, v roce 1989 nastal zlom. Rychlost nového procesoru Intel 486 se totiž silně přiblížila výkonu běžných pracovních stanic. První vlaštovkou oznamující zlom byla nepochybně Windows 3.0, která znamenala počátek konce textově orientovaných aplikací v oblasti PC počítačů. Zároveň bylo jasné, že na provoz náročných grafických aplikací už počítač s procesorem Intel 386 příliš nestačí.  Nastala nová epocha rozvoje počítačů. Uvedení vylepšených Windows 3.1 už bylo poznamenáno předzvěstmi o zcela nových výkonných operačních systémech budoucnosti. Tyto operační systémy budou používat procesory Intel 486 pouze jako dělníky pro manipulaci s daty. Na trhu se totiž objevil nový mnohem výkonnější procesor Intel586 s názvem Pentium, který je prvním běžně přístupným procesorem s architekturou x86.  Aby však počítače s novým mikroprocesorem Pentium mohly podávat maximální výkon, je nutné vytvořit nový software. A nejvíce to platí pro operační systém, kde se teď přímo nabízí nasazení UNIX systému. Uživatelé počítačů ovšem odmítají nepřátelství příkazové řádky a zcela jednoznačně chtějí používat prostředí typu Windows. Proto se začaly objevovat ve světě stolních PC počítačů nové operační systémy založené na grafickém uživatelském prostředí - GUI. Mezi tyto operační systémy patří Windows NT, OS/2, Solaris a NeXTSTEP 3.1.  Nejvíce pozornosti poutá určitě Windows NT a lví podíl na tom má nepochybně marketing Microsoftu. Představitelé Microsoftu ovšem takticky přehlížejí fakt, že Windows NT nejsou objektově orientovaným systémem. Systém OS/2 verze 2.0 se svým výkonem nešťastně zaklínil mezi Windows 3.1 a Windows NT. Rovněž vytvoření integrované simulace prostředí Windows 3.0 nebylo dobrým nápadem, protože OS/2 nemají chuť podporovat vývojáři z prostředí Windows. OS/2 trpí nedostatkem vlastních aplikací. Solaris 2.0 běží už na počítačích PC/386, ale počítá se s tím, že hlavní práci při náročných výpočetních operacích budou přebírat počítače s procesorem SPARC. Kromě toho Solaris má velké problémy s vlastní stabilitou a odmítá pracovat i na certifikovaném hardwaru. NeXTSTEP je prvním plně objektově orientovaným operačním systémem, který dokáže, kromě jiného, bezproblémově spolupracovat v heterogenních sítích s různými operačními systémy.  Mezi uvedenými operačními systémy nevyhnutelně vznikla válka o ovládnutí počítačů s procesory Intel 486, jež představují odrazový můstek k technologii Pentia. A každá z firem prosazovala pouze svoje zboží. Pro uživatele snažícího se zorientovat v bitevní vřavě je důležité zaměřit se na nejprogresivnější technologii jakou se může pyšnit právě posledně jmenovaný NeXTSTEP, který již má více než 60 000 instalací. Vlastníkem NeXTSTEPu je americká firma NeXT Computer Inc., kterou založil v roce 1986 legendární", "section_level": 1}, {"title": "Steve Jobs.", "content": "Po usilovném vývoji představil v roce 1989 Steve Jobs veřejnosti svůj první počítač NeXT a sklidil za promyšlenou koncepci hodně chvály. Součástí počítače vybaveného mikroprocesorem Motorola 68040 byl i operační systém NeXTSTEP. NeXTSTEP je plně kompatibilní se systémem UNIX, protože ho tvoří celkem čtyři vrstvy:  Z toho také vyplývá, že si lze kdykoliv otevřít okno a řídit NeXTSTEP pomocí složitých příkazů Unixu. Kromě toho NeXTSTEP v oblasti Unixu umí bez problémů emulovat prostředí X Window, což je grafické uživatelské prostředí rozšířené téměř na všech jeho platformách. Důležitou vlastností NeXTSTEPu, která souvisí s jeho obslužnou vrstvou BSD Unixu je, že ho lze celkem snadno přenést na jiný procesor a dokonce aplikace vytvořená na určitém procesoru (např. HP PA-RISC) může bez nejmenších úprav běžet na procesoru jiném (např. MIPS R4000). Možnost startovat jednu aplikaci na různých procesorech obhospodařuje mechanismus s názvem „Multi-architecture Binary Support“, který se zcela automaticky postará o výběr odpovídající části kódu.  Snadno dokáže pracovat v lokálních heterogenních sítích, kde může bez problémů komunikovat s počítači Macintosh (rozhraní AppleShare), PC (rozhraní TCP/IP původem z Unixu), Novell (běžně známé rozhraní IPX) a Unix systémy (rozhraní TCP/IP). OS Unix však má jednu slabinu. Díky rozmanitosti funkcí a vlastností systému Unix, je jeho obsluha velmi komplikovaná. A právě tuto slabinu (asi také jedinou) pomůže uživateli překonat grafický obslužný OS NeXTSTEP. 10. února 1993 se firma NeXT Computer Inc. rozhodla ukončit výrobu „černého železa“ pracovních stanic NeXT a orientovat se pouze na software. Zároveň s tím převést OS NeXTSTEP z prostředí procesoru Motorola 68040 na procesor Intel 486, což je určitě historický krok. Převedení na platformu Intel bylo dokončeno 25. května 1993.  Multimédia v NeXTSTEPu jsou samozřejmostí. Samozřejmostí je i používání technologie Display PostScript Level 2 pro zobrazování i tisk dokumentů a implementace technologie True Color.  První oficiální představení NeXTSTEPu pro procesory Intel proběhlo 1. července 1993. Z prezentace bylo zřejmé, že NeXTSTEP nabízí ještě více funkcí než Windows NT. Nároky na hardware počítače ovšem nejsou o nic menší. NeXTSTEP se nabízí ve 2 rozdílných variantách:", "section_level": 1}, {"title": "Desktop.", "content": "Obrazovka monitoru představuje pracovní plochu uživatele – Desktop. Stejně jako ve Windows 3.1 si můžete Desktop libovolně upravit podle svých požadavků. Pozadí pracovní plochy je standardně vyplněno barvou, kterou si určí uživatel. Všechno ostatní je považováno za přemístitelné objekty. Objekty pracovní plochy se člení podle logického významu do různých skupin. První skupinou jsou okna na která se vážou ovladače oken a různé posuvníky i šipky. Aplikační okno není omezeno fyzickou velikostí monitoru a jeho velikost může být libovolná. S tím, že na obrazovce je vidět příslušný výřez okna. Přesun na jinou část okna zajistí právě již zmíněné posuvníky s jezdci.  Další skupinou jsou dialogová okna, která slouží při nastavování různých parametrů prostředí. Nejzajímavějším dialogovým oknem je určitě \"Data Browser\", který slouží k přehlednému zobrazení hierarchických seznamů. Adresáře jsou znázorněny po sloupcích. Vpravo se vždy nachází aktuální adresář. Snadnější ovládání umožňuje skupina ikon. Ikony se používají při různých činnostech desktopu. Nejčastěji ikony reprezentují objekty nebo soubory. Stejně jako ve Windows 3.1 i zde ikony slouží k rychlému určení objektu na základě jeho grafické reprezentace.  U NeXTSTEPu existuje také odpadkový koš známý z počítačů Macintosh. Jmenuje se „recyklovač“. V protikladu k odpadkovému koši počítače Macintosh nezapomíná při vypnutí recyklovač vyhozená data. K pracovní ploše patří také On-line nápověda, která obsahuje podrobný popis celého operačního systému. Také zde je vidět, že uživatel je pánem, poněvadž nápověda ovládá šest vesměs světových jazyků - anglicky, německy, španělsky, italsky, francouzsky a švédsky.", "section_level": 1}, {"title": "Workspace Manager.", "content": "Hlavním nástrojem uživatele NeXTSTEPu bude určitě Workspace Manager sloužící jako grafický správce při interaktivní práci v systémovém prostředí. Workspace Manager přináší novou techniku využívání aplikací. Často používané aplikace může uživatel přemístit na „application dock“, kde mu jsou k dispozici po celou dobu práce se systémem. Každý systémový objekt můžeme zobrazit v okně INSPECTORu. Atributy jednotlivých objektů můžeme zobrazit v Inspektoru atributů.  Pokud máme na disketě např. grafický soubor v méně obvyklém formátu, můžeme (podle přípony souboru) tento soubor přiřadit k určité aplikaci pomocí TOOLS INSPECTORu. Jednou z nejdůležitějších funkcí Workspace Manageru je okno procesů s bežícími programy. Okno procesů nám zobrazí všechny aktuálně spuštěné aplikace. Pokud by se nějaká aplikace začala chovat vůči systému agresivně nebo by ztuhla, můžeme ji zde předčasně ukončit příkazem KILL. Při práci s objekty a aplikacemi můžeme v plné míře využít techniku Drag-and-drop. Libovolný soubor přemístíme pomocí myši nad ikonu programu. Program se spustí a otevře nabídnutý soubor.", "section_level": 1}, {"title": "NeXTMail.", "content": "NeXTmail je multimediální elektronický systém pošty. Podporuje Rich Text Format (RTF) textových souborů, zvuk a grafiku. Rovněž podporuje standardní nemultimediální poštu UNIX systémů. NeXTmail podstatným způsobem rozšiřuje možnosti komunikace mezi uživateli heterogenní sítě.", "section_level": 1}, {"title": "Edit.", "content": "Textový editor EDIT je univerzální systémový editor, kde uživatel může vytvářet a upravovat ASCII a RTF soubory. Edit také podporuje obrázky ve formátu TIFF a EPS. Celkem umí Edit zpracovávat čtyři druhy souborů:  Edit má všechny rysy a funkce komfortního textového editoru, který je schopen splnit všechna přání rozdílně zaměřených uživatelů. Pokud uživatel vytváří program v jazyku C, Edit může rozvinout určený příkaz již při napsání několika počátečních písmen. Všechny funkce Editu můžeme také ovládat myší.", "section_level": 1}, {"title": "TeX.", "content": "Jedním z dalších uživatelských nástrojů je sázecí program TeX. Program TeX nelze ovládat myší, takže ovladatelnost programu trochu vybočuje z jednotného uživatelského prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Digital Webster.", "content": "Digital Webster představuje digitální implementaci Websterova výkladového slovníku. Websterův slovník a tezaurus vám mohou pomoci, když narazíte na nějakou nesrozumitelnost ve velmi rozsáhlém HELP systému každého uživatelského nástroje. Je rovněž výhodný při časté práci s rozsáhlými anglickými texty. Zajímavým pro podnikatele určitě bude FaxReader, což je program automaticky přijímající došlé FAX dokumenty. Fax můžete snadno odesílat z libovolné aplikace nebo rozesílat elektronickou poštou. Pokud si potřebujete prohlédnout nebo vytisknout libovolné Postscriptové soubory použijte program Preview. Program umí to samé s obrázky formátu TIFF a jeho používání je snadné.", "section_level": 1}, {"title": "Digital Librarian.", "content": "I když to není na první pohled zřejmé Digital Librarian patří mezi nejdůležitější nástroje hlavně pro správce systému a programátory. Jde o relativně jednoduchý indexový systém, jenž umožňuje rychle prohledávat velké množství dokumentace. Digital Librarian je v kompletní verzi OS NeXTSTEP doplněn o kompletní dokumentaci k operačnímu systému. Jste správcem NeXTSTEPu a potřebujete svůj výkonný počítač propojit v síti s počítačem Apple Macintosh? Žádný problém, poněvadž stačí spustit Digital Librarian a zadat třeba sousloví - „Macintosh File System“. Za několik sekund se vám zobrazí seznam všech dokumentů obsahujících zmínku o systému souborů Macintoshe. S Digital Librarianem může samozřejmě stejným způsobem pracovat i programátor.", "section_level": 1}, {"title": "Configure.", "content": "Služby aplikace Configure oceníme až při nutnosti změnit konfiguraci pracovní stanice. Kdykoliv můžeme instalovat nový ovladač zařízení, změnit parametry aktuálního ovladače nebo zrušit starý nepotřebný ovladač. Kromě toho jsou všechny ovladače v NeXTSTEPu značně inteligentní, poněvadž přesně „vědí“ jaké nároky mohou uplatňovat vůči systému. Jednotlivé ovladače nelze v žádném případě připojit k zařízení, které samy neumějí ovládat.", "section_level": 1}, {"title": "Objektové programátorské nástroje.", "content": "Vývojové prostředí NeXTSTEPu obsahuje všechny nástroje, které potřebujete při vytváření aplikací. Interface Builder je velmi pokročilým vývojovým nástrojem, jenž vám umožní vytvořit grafickou aplikaci a otestovat její uživatelské rozhraní ve velmi krátké době. Celý proces vytváření, ladění a upravování řídí Project Builder. Project Builder vám zároveň dává naprostou svobodu při vytváření aplikací. Vývojové prostředí NeXTSTEPu samozřejmě také obsahuje grafický debugger a kompilátory objektově orientovaných jazyků Objective C a Objective C++. Výhodou integrovaného vývojového prostředí je skutečnost, že každá vytvořená aplikace má prakticky identické ovládání, což vždy kontrastovalo s chaosem v oblasti MS-DOS. Ve vývojovém prostředí NeXTSTEPu byla například programována a vyvíjena hra DooM od firmy id Software, uvedená na trh v prosinci 1993.", "section_level": 1}, {"title": "Project Builder.", "content": "Project Builder slouží k vytváření, ladění a udržování projektu aplikace. Udržuje všechny soubory a zdroje spojené s aplikací. Project Builder dovede sám připravit základní rozhraní, které je společné většině aplikací. Project Builder také umí vygenerovat Makefile. Make je velmi silný nástroj pro správu projektů, který je součástí téměř každé implementace UNIX systému. Jestliže při kompilaci projektu se objeví chyba, Project Builder se okamžitě postará, aby se kritická část kódu přenesla do integrovaného editoru EDIT, kde můžeme chybu opravit. Navíc NeXTSTEP obsahuje mnoho hotových projektů, které programátor může studovat jako příklady. S pomocí Project Builderu můžete tyto projekty modifikovat a využít při vytváření vlastní aplikace.", "section_level": 1}, {"title": "Interface Builder.", "content": "Interface Builder je primárním nástrojem pro vytváření designu celého programu. Interface Builder maximálně využívá objektové podstaty NeXTSTEPu, což vzhledem k ostatním operačním systémům, umožňuje provádět věci v době jeho nástupu nevídané. Prostředí je založeno na samostatných objektech, které si libovolně mohou posílat různé zprávy, data, obrázky nebo cokoliv jiného. To ve svém důsledku znamenalo zásadní změnu při vytváření aplikací. Pomocí množiny vzájemně komunikujících objektů si uživatel může vytvořit např. složitou ekonomickou agendu bez napsání jediné řádky programu. Stačí prostě vzít myš a objekty vhodným způsobem spojit. Interface Builder rovněž podporuje vytváření interaktivní nápovědy a lokalizaci aplikací do jednotlivých národních jazyků. Interface Builder významně zjednodušuje práci při psaní programů. Umožňuje vytváření podtříd již popsaných tříd objektů pouhým jednoduchým dodáním nových funkcí.", "section_level": 1}, {"title": "Graphical Debugger.", "content": "Slouží pro ladění programů. Výkonný Graphical Debugger umožňuje ladit optimalizovaný kód a přerušovací body v programu. GDB debugger je plně integrován s editorem EDIT a Project Builderem, včetně podpory myši při nastavování přerušovacích bodů, zkušebních dat, zastavování a spouštění programu nebo při dalších ladících operacích.", "section_level": 1}, {"title": "Application Kit.", "content": "Objekty z Application Kit zajišťují v aplikacích standardní rozhraní, ovládání a řízení událostí, správu jednotlivých oken programu. Objekty rovněž zajišťují ovládání tisku a faxu. Protože jsou všechny objekty vytvořeny v jazyku Objektive C, může je uživatel libovolně upravovat a rozšiřovat počet jejich funkcí. Application Kit také obsahuje návrhy mnoha jednoduchých ovládacích prvků (buttons) a posuvných seznamů (scrollers), podobně jako mnohem později vyvinutá vývojová prostředí pro ostatní OS. Je podporováno sdílení dat mezi aplikacemi pomocí (CUT, COPY, PASTE). S pomocí distribuovaných objektů z Application Kit lze poměrně snadno do aplikací zabudovat technologii Klient/Server.", "section_level": 1}, {"title": "Database Kit.", "content": "Database Kit je objektově orientovaný nástroj pro vývoj databázových aplikací. Umožňuje vytvářet databáze s nezávislou vnitřní architekturou, což významně usnadní přenášení aplikací do odlišného databázového prostředí. Díky tomu lze provozovat přenesenou aplikaci bez změny uživatelského rozhraní a logiky ovládání. Uvedená vlastnost radikálně redukuje čas potřebný k vytvoření a implementaci grafického prostředí v interaktivních databázových programech. V současné době je možné vytvářet databáze v prostředí ORACLE a SYBASE. V databázových aplikacích je možné uplatnit mnoho různých typů dat - jednoduchý text, RTF text, čísla, obrázky nebo dokonce zvuk. Database Kit spolupracuje s DBModelerem, což je grafický nástroj pro vytváření databázových modelů. Database Kit rozšiřuje oblast použitelnosti objektového programování i na hromadné zpracování dat, kde zatím objektové databáze nebyly příliš úspěšné.", "section_level": 1}, {"title": "3D Graphics Kit.", "content": "Jak už napovídá sám název jedná se o sadu objektů a nástrojů pro tvorbu grafických aplikaci ve 3D. Tento 3D Kit používá patentovanou technologii RenderMan firmy Pixar. 3D Kit nabízí řadu nástrojů pro interaktivní vytváření třírozměrné grafiky a tisk výsledných obrázků se provede pomocí integrovaného jazyka 2D PostScript. Teprve když obyčejný člověk pozoruje na monitoru, jak jsou dva nádherné obrázky překryty rotující trojrozměrnou krychlí, pochopí sílu 3D grafiky.", "section_level": 1}, {"title": "Programovací jazyk Objective-C.", "content": "Objective-C nabízí mnoho vlastností jazyka SmallTalk s výkonností jazyka C. Objektové C nabízí možnost dynamického vytváření programů, což je podstatné při programování flexibilního GUI a vytváření vzdálených zpráv (na jiný počítač v rámci počítačové sítě). Rozšířené výhody objektu v distribuovaném počítačovém prostředí dovolují aplikacím zasílat zprávy (informační objekty) jiným aplikacím v síti. To přináší možnost řídit událostmi celou počítačovou síť. Zdrojový kód programu je automaticky optimalizován a uložen ve proveditelném formátu. V NeXTSTEPu existovala vedle Objective C, také jeho rozšířená varianta Objective C++ a průmyslový standard ANSI C, který byl zařazen pouze kvůli zpětné kompatibilitě.", "section_level": 1}, {"title": "První dojmy z doby začátků.", "content": "NeXTSTEP v roce 1993 podporoval šest jazyků včetně češtiny. V té době se prodával NeXTSTEP verze 3.1 a předpokládalo se uvedení vylepšené verze 3.2. Součástí verze 3.2 měl být také emulátor MS-DOSu a Windows od společnosti Insignia Software. začaly se objevovat programy šité na míru NeXTSTEPu.", "section_level": 1}, {"title": "Přenosné distribuované objekty.", "content": "Přenosné distribuované objekty (PDO – Portable Distributed Objects) byly v polovině roku 1994 unikátní technologií, která byla určitou nadstavbou NeXTSTEPu verze 3.2. PDO byl prvním produktem, který dovoloval provozovat heterogenní klient/server aplikace založené na objektové technologii. NeXTSTEP aplikace, které se spoléhaly na objektovou strukturu NeXTSTEPu, mohou komunikovat s čímkoliv jiným přes systém zpráv. Tato architektura tehdy nabízela výjimečně dobré klient/server prostředí, jenž eliminovalo nutnost neustálého předělávání původní modelu, což je vyžadováno při používání tradičního strukturovaného programování. Objekty organizované do bloků mohly být prováděny na hardwaru klienta nebo řídícího serveru, kdykoliv to vyžadovala spuštěná úloha. PDO přitom dokázalo rozvinout objekty serverů na pracovních stanicích s odlišným operačním systémem (HP-UX 9.0 a později dalších). Tyto objekty mohly používat rozmanité klient aplikace.  PDO dále dovoloval rozšířit tuto strukturu o bezešvou objektovou strukturu NeXTSTEPu pro lokální i distribuované objekty. PDO nástroje a objektové knihovny byly podmnožinou stávajících nástrojů a knihoven NeXTSTEPu. PDO také obsahoval nízkoúrovňové protokoly pro lokální klient objekty. Technologie PDO se skládala z následujících komponent:", "section_level": 1}], "src_summary": "NeXTSTEP je operační systém plně kompatibilní se systémem UNIX. Poprvé byl představen v říjnu 1988. NeXTSTEP verze 1.0 se dostal na trh 18. září 1989. Vyvinula jej firma NeXT Computer Inc., založená Stevem Jobsem. Původně byl určen pouze pro počítače NeXT s procesorem Motorola 68040, od roku 1993 je vyvíjen pro PC s procesory Intel.", "tgt_summary": "NeXTSTEP(又写作NeXTstep、NeXTStep、NEXTSTEP)是由NeXT.Inc所开发的操作系统。NeXT是已故苹果电脑CEO乔布斯在1985年离开苹果电脑后所创立的公司。", "id": 389352}
{"src_title": "FC Schalke 04", "tgt_title": "沙尔克04足球俱乐部", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení klubu a úspěšná období v první polovině 20. století.", "content": "Klub byl založen 4. května 1904 skupinou náctiletých chlapců, kteří klub pojmenovali \"Westfalia Schalke\". Roku 1912 se klub spojil se sportovním celkem \"1877 Schalke\", v roce 1924 se kluby zase od sebe oddělily. Následně vznikl klub FC Schalke 04, který změnil klubové barvy z červenožluté na modrobílou. Mezi roky 1927 a 1928 došlo k vybudování nového stadionu.  Rozvoj Schalke byl spojený s vývojem regionu zaměřeného na těžbu uhlí. Ta sem zavedla mimo jiné přistěhovalce z Polska, z nichž mnozí (nebo jejich potomci) viděli ve fotbale odreagování. Ve 20. letech si hornické mužstvo vštěpilo nový styl hry (přezdívaný \") inspirovaný skotským fotbalem zaležený na rychlých přihrávkách, což před rokem 1929 přineslo tři triumfy v regionální lize. Díky vazbám na místní hornickou komunitu dodávající týmu punc dělnické třídy si Schalke vysloužilo si přezdívku \".  Další úspěšnou etapou se stala 30. a 40. léta, to se Schalke devětkrát dostalo do finále německého mistrovství, přičemž v šesti případech zvedalo nad hlavu trofej. V roce 1937 navíc vyhrálo domácí pohár. Hra se opírala o výkony hvězd jako byli Fritz Szepan či Ernst Kuzorra, oba hráči byli polského původu.  Během války padli na frontě hvězdní hráči Ala Urban a Bernhard Füller. Úspěšnou válečnou éru zakončil klub vítězstvím nad Alemannia Gelsenkirchen 21. října 1944. O něco později, 6. listopadu 1944, zničilo bombardování Spojenců stadion.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná léta a založení Bundesligy.", "content": "V době poválečné tým na úspěšnou éru nenavázal a poslední titul získal roku 1958. V roce 1963 patřilo Schalke mezi zakládající týmy nové domácí ligy – Bundesligy. Pod taktovkou kapitána Reinharda Libudy získalo v roce 1972 druhou trofej z domácího poháru. Během 80. let Schalke natřikrát sestoupilo (1981, 1983, 1988), záhy se ale zase vrátilo mezi elitní týmy. Od roku 1991 je v první lize.  V ročníku 1996/97 dosáhl tým z Gelsenkirchenu finále Poháru UEFA, ve kterém se střetl s italským týmem Inter Milán. Protože oba domácí zápasy skončily výhrou domácích 1:0, rozhodoval na San Siru penaltový rozstřel, který Schalke zvládlo poměrem 4:1. Páteř tohoto týmu tvořili fotbalisté Marc Wilmots, Mike Büskens, gólman Jens Lehmann a rovněž Češi Radoslav Látal a Jiří Němec. To vše pod vedením trenéra Huuba Stevense.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední sezóny.", "content": "Léta roku 2009 začal tým trénovat Felix Magath, v minulé sezóně mistr Německa. Poprvé od roku 2000 se Schalke nezúčastnilo evropských pohárů a zadlužení znemožnilo výrazněji posilovat. Přesto přišli spíše mladí fotbalisté, např. záložníci Jan Morávek nebo Lewis Holtby, kteří měli doplnit zkušenější hráče jako Jermaine Jones a Heiko Westermann. Podařilo se udržet oporu v podobě gólmana Manuela Neuera. V útoku nadále působil Kevin Kurányi a Jefferson Farfán. Magath se opět prokázal jako zkušený trenér a dovedl Schalke ke druhému místu.  Další úspěch v Evropě přišel v roce 2011, když se tým dostal do semifinále Ligy mistrů.  V ročníku 2015/16 se „přepisovala“ klubová historie, když byl nový ročník zahájen nejlepší bilancí za posledních 44 let. Nový trenér André Breitenreiter dovedl klub k pátému místu, zajišťující další rok start v Evropské lize. Svými výkony zaujal útočník Leroy Sané se statistikou 8 gólů a 8 asistencí. Cesta domácím pohárem skončila ve 2. kole (Borussia Mönchengladbach), cesta Evropskou ligou v šestnáctifinále (Šachtar Doněck).  Během letních měsíců roku 2017 převzal tréninky mužstva 32letý nepříliš zkušený Domenico Tedesco, pro něhož šlo o první prvoligové angažmá v trenérské roli. Jeho rozhodnutím zde skončilo působení dvou dlouholetých opor: obránce a kapitána v jednom Benedikta Höwedese a útočníka Klaase-Jana Huntelaara, prvního z důvodu četných zranění, druhého z důvodu věku, navíc se klub rozhodl šetřit na platech. Huntelaara nahradil do té doby jen ve druhé lize působící Guido Burgstaller. Přestože se mužstvo teprve sžívalo s novými herními prvky a po šesti zápasech mělo na kontě už tři prohry, postupem času se výsledky zlepšily ruku v ruce s obrannou hrou. Obranu utvořili zkušený 35letý stoper Naldo a 21letý obránce Thilo Kehrer podporovaní záložníkem Benjaminem Stamboulim. V podzimním derby proti Borussii Dortmund prohrávalo Schalke na Vestfálském stadionu po 25 minutách 0:4, ale od 60. minuty do konce utkání dokázalo vyrovnat na 4:4. Na konci ročníku 2017/18 se Schalke dostalo na 2. místo za znovu dominantním Bayernem Mnichov. Po domácí prohře 0:1 s Eintrachtem Frankfurt se Schalke rozloučilo s německým pohárem v semifinále, Frankfurt nakonec v poháru zvítězil, poté co ve finále porazil ligového vítěze Bayern.  V další sezóně 2018/19 se také vlivem zranění v útočných řadách nepodařilo navázat na práci z předchozího roku. Útočník Mark Uth zaznamenal jen dvě branky. Důsledkem toho se během podzimu podařilo vstřelit více než jeden gól jen ve třech utkáních. Odchod Thila Kehrera částečně kompenzovala forma jiného obránce Salifa Saného. V konečné tabulce nakonec Schalke zaujmulo 14. příčku. Zklamaly výkony středopolaře Sebastiana Rudyho, který se v létě 2018 stal třetí nejdražší posilou klubové historie (přestupová částka dosáhla 16 milionů €).", "section_level": 2}, {"title": "Historické názvy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Rivalita.", "content": "Hlavním rivalem Schalke je Borussia Dortmund. Poprvé jejich hráči sehráli vzájemné utkání 3. května 1925 a to skončilo vítězstvím Schalke 4:2. Řada následujících 17 utkání vyzněla jednoznačně pro Schalke, které vyhrálo 16 z nich. Porážku o gól tým okusil až během 14. listopadu 1943, to se již radovali \"Die Borussen\". Situace se následně otočila a dominanci v západoněmecké regionální Oberlize nastolil Dortmund.  Dortmund sehrál významnou roli v sezóně 2006/07, když mužstvo Schalke připravil o možnost vyhrát ligu poprvé od roku 1958. Schalke v posledním 34. kole podlehlo 0:2 a titul proto putoval do Stuttgartu.  Během záříjového vzájemného utkání v roce 2008 se Schalke na hřišti rivala po 54 minutách chopilo vedení 3:0, ale domácí dokázali v závěru vyrovnat na 3:3. Utkání nabídlo mimo jiné dvě penalty a dvě vyloučení.  Mezi fotbalisty, kteří ve své kariéře hráli za oba kluby náleží brankář Jens Lehmann, Stan Libuda, Steffen Freund, Ingo Anderbrugge nebo Andreas Möller.", "section_level": 1}, {"title": "Hráči.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska.", "content": "\"Aktuální k datu: 25. května 2020\"", "section_level": 2}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "FC Schalke 04 II.", "content": "FC Schalke 04 II, dříve znám také pod názvem FC Schalke 04 Amateure, je rezervním týmem Schalke 04. Největšího úspěchu dosáhl v sezóně 2003/04, kdy se v Regionallize (tehdejší 3. nejvyšší soutěž) umístil na 16. místě.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 2}], "src_summary": "FC Schalke 04 (celým názvem: Fußballclub Gelsenkirchen-Schalke 04 e. V.) je německý sportovní klub, který sídlí ve městě Gelsenkirchen v Severním Porýní-Vestfálsku. Založen byl 4. května 1904 pod názvem Westfalia Schalke. Svůj současný název nese od roku 1912. Od sezóny 1991/92 působí v Bundeslize, německé nejvyšší fotbalové soutěži. Své domácí zápasy odehrává na stadionu Veltins-Arena s kapacitou 62 271 diváků.", "tgt_summary": "盖尔森基兴-沙尔克04足球俱乐部(德文:',简称:')是一家位于德国西部北莱茵-威斯特法伦的盖尔森基兴沙尔克地区的足球俱乐部,成立于1904年5月4日,目前在德国甲级足球联赛比赛,由于盖尔森基兴曾经是欧洲采煤中心,因而被称为“矿工”。主场为可容纳62,271人的维尔廷斯球场。", "id": 550149}
{"src_title": "QuickBASIC", "tgt_title": "QuickBASIC", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První verze byla uvolněna 18. srpna 1985, dodávala se na jediné 5.25\" disketě. QuickBasic přišel s výrazně odlišným vývojovým prostředím oproti těm v předchozích verzích BASICu. Uživatel mohl manipulovat s řádky kódu přímo v textovém editoru na obrazovce a nebylo již třeba číslování řádků.  Distribuce obsahovala i \"PC BASIC Compiler\" pro kompilaci do spustitelných DOSovských souborů. Editor obsahoval také zabudovaný interpreter, umožňující programátorovi spustit program, aniž by musel opustit editor. Běžně se také používal k odladění programu předtím, než byl zkompilován. V chování interpreteru a kompilátoru byly ale malé rozdíly, a tak občas program, který bezchybně běžel v interpreteru, po kompilaci selhal, nebo se dokonce nezkompiloval vůbec.  Poslední verzí QuickBasicu byla 4.5 (1988), nicméně vývoj Microsoft Basic Professional Development System (PDS) pokračoval až do verze 7.1 (červen 1990). Vývojové prostředí PDS se také říkalo QuickBASIC Extended (QBX). Následníkem QuickBASICu a PDS se stal Visual Basic pro MS-DOS 1.0, zahrnutý ve verzích \"Standard\" a \"Professional\". Pozdější verze Visual Basicu už pro MS-DOS dostupné nebyly, neboť Microsoft chtěl, aby se vývojáři zaměřili na aplikace pro Windows.  Podmnožina QuickBASICu 4.5, nazvaná QBasic, byla zahrnuta v distribuci MS-DOS 5 a vyšších a nahrazovala tak GW-BASIC, který byl s MS-DOSem dodáván dříve. Ve srovnání s QuickBASICem je QBasic omezen jen na interpreter, postrádá některé funkce, je schopný pracovat jen s programy omezené délky a nepodporuje oddělené programové moduly. Jelikož nemá kompilátor, nelze přímo vytvářet spustitelné EXE soubory; programy napsané v QBasicu však mohou být zkompilovány pomocí QuickBASIC 4.5, PDS 7.1 nebo VBDOS 1.0.", "section_level": 1}], "src_summary": "Microsoft QuickBASIC (často zkracován správně na QB, nesprávně pak na QBasic, což je ale jiný program) je následník programovacího jazyka BASIC, vyvinutý společností Microsoft pro použití s operačním systémem MS-DOS. Vychází z jazyka GW-BASIC, přidává však uživatelsky definované typy, vylepšuje programové struktury, podporu grafiky a práce s diskem a krom interpretu je dodáván i s kompilátorem. Microsoft jej prodával jako komerční vývojové prostředí.", "tgt_summary": "Microsoft QuickBASIC(正确的简称是QB,而不是QBasic,后者是另外一个不同的产品)是BASIC程序设计语言的一个变种,由微软开发,用于MS-DOS平台,也有面向Mac操作系统的版本。笼统地讲,它是基于GW-BASIC的一个改进的产品,相比较而言,它有以下改进:支持用户自定义类型、加强了对结构化编程思想的支持、增加了图形功能和磁盘存取方法,此外,还提供了一个编译器。相对于面向商业和专业用途的微软BASIC Compiler产品线,QuickBASIC是一个个人用户的开发套件。", "id": 1875468}
{"src_title": "Google File System", "tgt_title": "Google檔案系統", "src_document": [{"title": "Architektura.", "content": "GFS cluster se skládá z jednoho tzv. \"master serveru\" a většího počtu \"chunkserverů\", na nichž jsou uložena vlastní data. Soubory jsou rozděleny do tzv. \"chunků\" (kusů) pevné délky 64 MB. Každý chunk je identifikován 64bitovým číslem, které je mu přiřazeno master serverem v okamžiku vytvoření. Chunkservery chunky lokálně skladují jako běžné linuxové soubory, a čtou a zapisují data na základě požadavků specifikovaných číslem chunku a rozsahem. Kvůli spolehlivosti je každý chunk uložen na několika (standardně třech) místech zároveň.  Master server spravuje veškerá metadata (jmenný prostor, údaje o přístupových právech, mapování souborů na chunky a aktuální umístění chunků), „půjčuje” chunky klientům a zajišťuje mazání osiřelých chunků a migraci chunků mezi servery. Také pravidelně kontroluje každý chunkserver, zda je online a reaguje na zprávy.  Z důvodu jednoduššího návrhu architektury je master server pouze jeden. Aby se nestal úzkým místem, nejsou žádné operace s daty prováděny skrz něj – klientu pouze sděluje, jaké chunkservery mají žádaná data. Klient si tyto informace cachuje, takže po nějakou dobu může fungovat zcela bez interakce s master serverem. Spolehlivost systému je posílena záložním master serverem.  Při selhání zápisů GFS negarantuje konzistenci (různí klienti mohou vidět různá data), při současném zápisu více klientů sice výsledek bude konzistentní, ale nedefinovaný (všichni klienti uvidí stejná data, ta ale nemusí být shodná s žádnou ze zapisovaných kopií).  Po sérii úspěšných zápisů GFS garantuje integritu dat, tzn. že změněná oblast bude konzistentní a bude obsahovat data z posledního zápisu. To je zajištěno aplikováním změn ve stejném pořadí na všechny repliky. GFS také používá verzování k detekci zastaralých kopií chunků, které nemohly být aktualizovány, protože jejich server byl v klíčových okamžicích mimo provoz. Takové repliky nikdy nejsou nabízeny klientům a jsou při nejbližší příležitosti mazány. (Klient ovšem může mít informaci o takové replice ve vlastní mezipaměti – takové informace se vymažou při nejbližším otevření souboru.)  Data mohou být také poškozena selháním hardwaru. Nefunkční chunkservery jsou odhalovány při pravidelných kontrolách master serverem, poškození dat se ověřuje pomocí kontrolních součtů. Když je objeven problém, data jsou obnovena z nepoškozených replik. Chunk je nevratně ztracen pouze pokud jsou všechny jeho repliky poškozeny dřív, než GoogleFS stihne zaregovat.  Při aktualizaci souborů master server „zapůjčí” chunk jedné z replik, která se pak označuje jako primární. Primární replika zachycuje pořadí všech změn chunku, které jsou pak ve stejném pořadí opakovány i na ostatních replikách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Google File System (GFS) je distribuovaný souborový systém navržený pro spolehlivé ukládání velkých zřídka přepisovaných souborů na velké množství nespolehlivých jednotek. Je používán pro ukládání dat v počítačových systémech společnosti Google.", "tgt_summary": "Google档案系统(英语:Google File System,缩写为GFS或GoogleFS),一种专有分布式文件系统,由Google公司开发,运行于Linux平台上。尽管Google在2003年公布了该系统的一些技术细节,但Google并没有将该系统的软件部分作为开源软件发布。", "id": 1392341}
{"src_title": "Entropie", "tgt_title": "熵", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pojem (termodynamické) entropie zavedl Rudolf Clausius v kontextu klasické termodynamiky s cílem vysvětlit, proč některé procesy jsou spontánní a jiné nejsou.  Mikroskopickou definici entropie předložil Ludwig Boltzmann v roce 1887, jako jeden z centrálních pojmů jím založeného nového oboru fyziky - statistické mechaniky.", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "V případě diskrétních stavů i pravděpodobností je entropie nejčastěji definovaná (Josiah Willard Gibbs) jako veličina typu: kde \"S\" je obecně používaný symbol pro entropii. Sumace se provádí přes všechny mikrostavy odpovídající zadanému makrostavu, a formula_2 je pravděpodobnost \"i\"-tého mikrostavu. Konstanta \"k\" odpovídá volbě jednotek, ve kterých je entropie \"S\" měřena. V jednotkách SI je \"k\" = \"k\" = Boltzmannova konstanta = 1,380 649×10 J K. Jednotka entropie je tedy formálně stejná, jako jednotka tepelné kapacity. V jednotkách \"bit\" je \"k\" = 1/ln(2), takže Z matematického pohledu je tedy entropie určitý aditivní funkcionál na pravděpodobnostních rozděleních. Z pohledu fyziky je entropie klíčová veličina pro formulaci druhého zákona termodynamiky. Tento zákon klade principiální meze pro možnost získat z termodynamické soustavy užitečnou práci. Pojem entropie a druhý zákon termodynamiky může být také uplatněn při řešení otázky, jestli daný proces bude probíhat spontánně. Spontánní procesy v uzavřených soustavách vždy odpovídají nárůstu entropie.  V případě izolovaného systému v rovnováze (Boltzmann) platí: kde formula_5 je systému dostupná část fázového prostoru (u stejnocenných mikrostavů se jedná jednoduše o počet rozlišitelných mikrostavů daného makroskopického stavu systému).", "section_level": 1}, {"title": "Termodynamická entropie.", "content": "Termodynamickou entropii lze vyjádřit pomocí tepla formula_6 a teploty formula_7 pomocí jejího diferenciálu Podíl tepla formula_6 a teploty formula_7 bývá také označován jako redukované teplo. Při Carnotově cyklu je součet redukovaných tepel roven nule. Vzhledem k tomu, že libovolný vratný cyklus je možné aproximovat \"elementárními Carnotovými cykly\", jejichž redukované teplo lze vyjádřit jako formula_11, je možné předchozí tvrzení zobecnit na libovolný vratný cyklus.  Proběhnutí všech elementárních Carnotových cyklů je pak ekvivalentní aproximovanému vratnému ději, což lze vyjádřit jako Postupným zmenšováním elementárních Carnotových cyklů se v limitě dostaneme k výrazu Tento vztah je označován jako Clausiova rovnice a představuje podmínku, která je platná pro libovolný vratný kruhový děj. Tuto rovnici lze považovat za matematické vyjádření druhé hlavní věty termodynamiky.  Z předchozího vztahu je vidět, že všechna formula_14 nemohou být kladná, ale některá musí být i záporná. Soustava, která vykonává vratný kruhový děj tedy nemůže od okolních těles teplo pouze přijímat, ale musí jim také nějaké teplo odevzdávat.  Pro nevratný děj platí Clausiova nerovnost:  formula_15", "section_level": 1}, {"title": "Princip růstu entropie.", "content": "Entropie je veličina s velkým významem, neboť umožňuje formulovat druhou hlavní větu termodynamiky, a vyjádřit kvantitativně nevratnost tepelných pochodů. Tuto skutečnost vyjadřuje princip růstu entropie.  Za příklad nevratného děje lze považovat pokles závaží spojený s uvolněním jisté potenciální energie. Pokud klesne závaží o určitou výšku formula_16 a je zastaveno třením, vykoná práci formula_17, při které třením vznikne teplo formula_18. Toto teplo je odvedeno do okolí, které lze považovat za těleso s teplotou formula_7, a jehož entropie se tím změní o hodnotu formula_20. Předpokládá se přitom, že teplota okolí se přidáním tepla formula_6 nijak znatelně nezmění. Přivedené teplo je kladné, a proto je také změna entropie kladná. Entropie soustavy tedy při tomto nevratném ději vzrostla. Uvažujme tepelně izolovanou soustavu dvou těles \"1\" a \"2\" s teplotami formula_22 a formula_23.  Tělesa si mohou vyměňovat tepelnou energii, přičemž celková hodnota tepelné energie zůstává stálá. Získá-li těleso \"2\" o teplotě formula_23 teplo formula_25, musí těleso \"1\" stejně velké teplo odevzdat, tzn. formula_26. Bude tedy platit formula_27.  Změna entropie bude Z tohoto vztahu je vidět, že pokud mají výraz formula_29 a teplo formula_30 stejné znaménko, pak formula_31, jinak formula_32. Podle Clausiovy formulace druhé hlavní věty však teplo nemůže samovolně přecházet z tělesa chladnějšího na těleso teplejší. Je-li tedy formula_33, nemůže teplo přejít z tělesa \"1\" na těleso \"2\", a proto musí být formula_34, tzn. formula_35. Pokud však formula_36, nemůže teplo přejít z tělesa \"2\" na těleso \"1\", takže musí být formula_37, tedy formula_38. V obou případech mají formula_29 a formula_30 stejná znaménka, což znamená, že v izolované soustavě platí  Celková entropie izolované soustavy dvou těles různých teplot tedy roste. Jsou-li teploty dosti blízké, nebo jsou-li tělesa od sebe dostatečně dobře izolována, může být změna entropie libovolně malá. V takové soustavě prakticky nedochází k výměně tepla a soustava je blízká tepelné rovnováze. Děje, které probíhají v takové soustavě, lze považovat za vratné, a jejich entropie se téměř nemění. Při vratném adiabatickém ději může být tedy entropie stálá, avšak nikdy nemůže klesat.  V tepelně izolované soustavě probíhají děje adiabatické. V každé soustavě mohou z počátečního stavu vzniknout různé stavy vratnou nebo nevratnou změnou. Stavy, kterých soustava dosáhne nevratnou změnou, se podle druhé termodynamické věty liší od stavů při vratné změně tím, že z nich soustava sama od sebe bez vnějšího zásahu nemůže přejít zpět do výchozího stavu. Mimoto jsou zde stavy, z nichž lze počátečního stavu soustavy dosáhnout nevratnou změnou. Tyto stavy však soustava nemůže z počátečního stavu dosáhnout bez vnějšího zásahu. Odsud plyne další možné vyjádření druhé hlavní věty termodynamiky: \"V blízkosti každého stavu soustavy existují stavy, kterých nelze dosáhnout adiabatickým dějem\". Takové stavy jsou tedy v izolované soustavě vyloučeny.  Podle Carnotovy věty je účinnost nevratného kruhového děje mezi teplotami formula_22 a formula_23 vždy nižší než účinnost vratného Carnotova cyklu mezi stejnými teplotami. Pokud tedy pracovní látka získá při nevratném ději teplo formula_44 a odvede teplo formula_45, bude platit Vydané teplo formula_45 je vlastně záporné přijaté teplo, tzn. formula_48, tzn.  Pokud děj neprobíhá pouze mezi dvěma teplotami, ale při spojitě se měnících teplotách, přejde předchozí součet v limitě na integrál po uzavřené cestě Tento vztah se obvykle zapisuje ve tvaru kde znaménko rovnosti platí pro vratný kruhový děj. Jde vlastně o vyjádření skutečnosti, že při libovolném kruhovém ději, při němž se teplo mění v mechanickou energii, nemohou být všechna formula_52, která soustava přijímá, kladná, ale některá musí být také záporná. Část tepla tedy musí soustava odvádět, takže se všechno přijaté teplo nezužitkuje pro mechanickou energii. Pokud při nevratném ději působí tření, takže vykonaná práce je menší a v soustavě vzniká třením teplo, je třeba k dosažení výchozího stavu odvádět více tepla než při vratném kruhovém ději, což je vyjádřeno znaménkem nerovnosti.  Pokud se entropie procesu zvyšuje, je tento proces nevratný (ireverzibilní). Pokud zůstává konstantní, je tento proces vratný (reverzibilní), jako například u ideálního Carnotova kruhového děje.  Celková entropie uzavřeného systému se nemůže nikdy zmenšit. V přírodě tedy všechny děje směřují do více neuspořádaného stavu. Stejně tak roste entropie ve vesmíru. Dle předpokladů L. Boltzmana se jeví jako nejpravděpodobnější konečný stav vyrovnání pohybových energií molekul. To znamená, že by se konečné hodnoty entropie ve vesmíru dosáhlo tehdy, kdyby se vyrovnaly veškeré teplotní rozdíly (tepelná smrt vesmíru).  Růst entropie lze pozorovat i v mikroskopickém měřítku.", "section_level": 1}, {"title": "Informační entropie.", "content": "Informační entropie velmi úzce souvisí s termodynamickou entropií, ačkoliv toto spojení se ukázalo být zřejmé až po mnoha letech nezávislého studia termodynamické entropie a informační entropie. Často je také nazývána \"Shannonovou entropií\" po Claude Elwoodovi Shannonovi, který zformuloval mnoho klíčových poznatků teoretické informatiky. Obecně pro systém s konečným počtem možných stavů formula_53 a pravděpodobnostní distribucí formula_54 je informační entropie definována jako střední hodnota: Zde se formálně definuje, že formula_56.  Entropie je \"maximální\" pro rovnoměrné rozložení formula_57: a \"minimální\" pro zcela deterministický systém formula_59:  Stručně řečeno je entropie střední hodnota informace jednoho kódovaného znaku. Míra entropie souvisí s problematikou generování sekvence náhodných čísel (případně pseudonáhodných čísel), protože sekvence naprosto náhodných čísel by měla mít maximální míru entropie. Shannonova entropie také tvoří limit při bezeztrátové kompresi dat, laicky řečeno komprimovaná data nelze beze ztráty informace „zhustit“ více, než dovoluje jejich entropie.  Jako jistou míru vzdálenosti mezi dvěma rozděleními pravděpodobnosti lze definovat relativní entropii a to následovně: nechť \"p = p(x)\" a \"q = q(x)\" jsou dvě rozdělení pravděpodobnosti na množině formula_61 a \"q(x) > 0\" pro všechna formula_62. Pak relativní entropii rozdělení \"p\" a \"q\" definujeme jako", "section_level": 1}, {"title": "Odvození entropie.", "content": "Podobně jako ve fyzice lze vztah pro entropii odvodit kombinatoricky s použitím Stirlingova vzorce (na levé straně vzorce je počet možných textů nad nějakou abecedou vzhledem k nějakému diskrétnímu pravděpodobnostnímu rozdělení):  formula_64  kde formula_65 je počet výskytů i-tého znaku a formula_66 délka textu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Entropie je jedním ze základních a nejdůležitějších pojmů ve fyzice, teorii pravděpodobnosti a teorii informace, matematice a mnoha dalších oblastech vědy teoretické i aplikované. Vyskytuje se všude tam, kde se pracuje s pravděpodobností možných stavů daného systému.", "tgt_summary": "化学及热力学中所谓熵(英语:entropy),是一种测量在动力学方面不能做功的能量总数,也就是当总体的熵增加,其做功能力也下降,熵的量度正是能量退化的指标。熵亦被用于计算一个系统中的失序现象,也就是计算该系统混乱的程度。熵是一个描述系统状态的函数,但是经常用熵的参考值和变化量进行分析比较,它在控制论、概率论、数论、天体物理、生命科学等领域都有重要应用,在不同的学科中也有引申出的更为具体的定义,是各领域十分重要的参量。", "id": 780400}
{"src_title": "Ochranná známka", "tgt_title": "商标", "src_document": [{"title": "Registrace ochranné známky.", "content": "Registrovaná ochranná známka musí být zapsaná v rejstříku ochranných známek, který vede Úřad průmyslového vlastnictví. Před zápisem nové ochranné známky tento úřad zkoumá, zda má ochranná známka všechny předepsané náležitosti a vlastnosti, zda není shodná nebo zaměnitelná s jinou ochrannou známkou a přihlášku ochranné známky také zveřejňuje, aby se k ní mohla prostřednictvím připomínek a námitek vyjádřit dotčená veřejnost. V případě, že nejsou podány námitky nebo připomínky k zápisu přihlášeného označení, nebo jsou zamítnuty, je ochranná známka zapsána do rejstříku.  Předmětem ochrany je tedy označení, které je schopné zápisu do rejstříku ochranných známek. Předmětem ochrany je tedy označení vyhovující podmínkám pro zápis do rejstříku ochranných známek. Ochrannou známkou schopnou zápisu do rejstříku ochranných známek může být: jakékoliv označení schopné grafického znázornění, zejména slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena a číslice, tvar výrobku a jeho obal (pokud je způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby).", "section_level": 1}, {"title": "Povinnosti majitele ochranné známky.", "content": "Vlastník je povinen známku \"řádně užívat a pečovat o ni\". Pokud vlastník ochranné známky nezačal do 5 let ode dne zápisu ochranné známky do rejstříku ochrannou známku řádně užívat pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána, nebo pokud toto užívání bylo přerušeno nejméně na nepřetržitou dobu 5 let, může být známka zrušena na základě § 10a, 26a, 31 nebo 32c Zákona č. 441/2003 Sb, ledaže pro neužívání existují řádné důvody. Řádným užíváním se rozumí užívání ochranné známky v souladu s její základní funkcí, kterou je zaručit identitu původu výrobků a/nebo služeb, pro něž je zapsána. Při případném prokazování užívání Úřad posuzuje zejména rozsah a frekvenci užívání ochranné známky se zohledněním povahy výrobků a/nebo služeb a současně charakteristiky trhu, na kterém se vyskytují.  Od 1.ledna 2019 již nebudou konfliktní označení z úřední povinnosti zamítána, což znamená že Úřad průmyslového vlastnictví může zapsat podobnou nebo totožnou známku. Je zcela na vlastníkovi, aby sledoval rejstřík ochranných známek, a v případě kolizní přihlášky ve lhůtě 3 měsíců podal námitky proti zápisu, jinak budou tato konfliktní označení platně zapsána. Tato povinnost je zákonné vtělení zásady vigitanbilus iura scripta sunt neboli práva náleží bdělým (Nejvyšší správní soud, č.j. 7 As 140/2012). K monitoringu slouží pravidelný věstník Úřadu průmyslového vlastnictví v papírové podobě nebo specializované služby on-line \"monitoringu ochranných známek\".", "section_level": 1}, {"title": "Práva plynoucí z ochranné známky.", "content": "Vlastník ochranné známky má výlučné právo užívat ochrannou známku ve spojení s výrobky nebo se službami, pro něž je chráněna. Má přitom právo (nikoliv povinnost) spolu s ní používat i značku (R) nebo R v kroužku.  Bez souhlasu vlastníka ochranné známky nikdo nesmí v obchodním styku:  To samozřejmě neznamená, že by osoby, které ochrannou známku nevlastní, nemohly například slova, kterou jsou chráněna jako ochranná známka, používat, pokud o daném výrobku nebo službě hovoří nebo píšou, a stejně tak nemají povinnost za takto zmíněná slova připojovat značku ochranné známky. Na ochrannou známku se však zároveň mohou vztahovat také autorská práva, která mohou její použití třetími osobami omezovat.  Platnost: 10 let od podání přihlášky, možnost prodloužení v posledním roce platnosti", "section_level": 1}, {"title": "Používané v České republice.", "content": "-ochranná známka lze uvést na výrobky a firmy všeho druhu  Výběr ochranné známky závisí na místě, kde subjekt obchoduje. Pokud subjekt podniká jenom na území České republiky, stačí ochranná známka pouze pro Českou republiku. V případě, že exportuje například na Slovensko, je potřeba pořídit ochrannou známku pro toto území. Jestliže má subjekt větší ambice a chce obchodovat ve více zemích, které jsou v Evropské unii, je možné pořídit ochrannou známku přímo pro Evropskou unii, která není podmíněná existencí ochranné známky pro Českou republiku.", "section_level": 1}, {"title": "Značení obchodních značek.", "content": "Obchodní značky jsou označovány následující symboly:", "section_level": 2}, {"title": "Obchodní značka a zákon.", "content": "Ochranná známka je typ duševního vlastnictví. Vlastník registrované ochranné známky může v případě jejího porušení započít právní úkony, směřující k zabránění neoprávněného použití této známky, registrace známky se nicméně nevyžaduje. Vlastník neregistrované ochranné známky též může podniknout kroky k ochraně svého označení, ale musí ve všech započatých řízeních prokazovat, že skutečně své označení užívá a v jakém rozsahu.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy ochranných známek.", "content": "Od novelizace 1.1.2019 lze nyní zaregistrovat následující druhy OZ  Nejčastější forma ochranné známky je slovní. Např. Je druhá nejčastější forma ochranné známky. Logo je obrázek, který se časem stává symbolem spojeným se zbožím nebo službou. Škoda, Omega, Titan, Cobra, Max, Atlas, Orion, Matrix, Evolution, Eclipse, Optima, Fusion, Mars, Nova, Vision, Delta, Smart, Star, Prima", "section_level": 1}, {"title": "Hodnota ochranné známky.", "content": "Ochranná známka patří mezi práva duševního vlastnictví. Její hodnota může být obrovská. Často se stává, že firma kupuje jinou firmu pouze proto, že má zájem o vlastnictví jejích ochranných známek.", "section_level": 1}, {"title": "Absence ochranné známky.", "content": "Nedostatečná ochrana obchodního názvu vedla v minulosti už k celé řadě případů, kdy název i napodobeninu produktu převzala konkurence, přičemž původní vlastník „nápadu“ nebo jeho dědicové se proti tomu neměli jak bránit.  Příklady:", "section_level": 1}, {"title": "Obnova ochranné známky.", "content": "Vzhledem k tomu, že ochranná známka má platnost 10 let, je potřeba si tuto platnost prodloužit. Podle zákona o ochranných známkách se platnost prodlužuje na dalších 10 let. Zažádat o obnovu lze jenom v posledním roce platnosti zápisu ochranné známky. Zde je potřeba zaplatit správní poplatek za obnovu, který činí 2 500 Kč. Pokud se stane, že vlastník ochranné známky zapomene ve stanovené lhůtě podat žádost o obnovení, je zde ještě možnost zažádat o obnovu 6 měsíců od vypršení platnosti ochranné známky. Zde je poplatek vyšší a to 5 000 Kč. Pokud majitel ochranné známky o prodloužení nezažádá, zápis známky se zruší a jeho právo na ochrannou známku zanikne.  Pro prodloužení je potřeba vyplnit potřebný formulář, který se následně podá na Úřad průmyslového vlastnictví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ochranná známka je právní nástroj ochrany značky, pomocí které firmy identifikují samy sebe, své výrobky a služby a tím se pro zákazníky odlišují od ostatních firem, které na trh přinášejí stejné nebo podobné výrobky a služby.", "tgt_summary": "商标(英语:Trademark)是识别某商品、服务或与其相关具体个人或企业的显著标志,可以是图形或文字,也可以声音、气味或立体图来表示。", "id": 471356}
{"src_title": "Thúkydidés", "tgt_title": "修昔底德", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "O jeho životě víme málo, vlastně jen odhadujeme z poznámek v jeho díle. Narodil se asi v letech 460 – 455 př. n. l., jeho otec se jmenoval Oloros. Toto jméno ukazuje na styky s Thrákií, snad dokonce pocházel z rodu thráckého krále Olora (jehož dcera se stala manželkou Miltiada, vítěze od Marathónu). Dospíval v období vrcholného rozmachu athénské kultury a spekuluje se o jeho vzdělání u Anaxagora, v jeho práci jsou nalézány stopy myšlení a slohu sofistů Prótagora, Gorgia a Prodika. Každopádně byl silně ovlivněn athénským prostředím, kde se v té době na přední místo v diskuzích dostávaly problémy člověka a jeho postavení v přírodě a společnosti, otázky morálky, práva a moci, zákonů a uspořádání společnosti, otázky výchovy občana a státníka.  Je považován za prvního autora pragmatického dějepisectví. Podle jeho teorie má historie přispívat k výchově dobrého státníka, důsledně odmítá jakékoli zásahy bohů ve výkladu a snaží se o objektivitu. Chválí zřízení Athén, ale dokáže ocenit i postoj protivníků. V metodologii předčil i Hérodota z Halikarnasu. Jako jeden z prvních historiků shromažďuje také prameny hmotné povahy z hrobů a archeologických nálezů. K prezentaci svých názorů používá přímou řeč.  Thúkydidés byl mužem bohatým a vlivným, vlastnil doly na zlato na thráckém pobřeží. Roku 424 př. n. l. se stal jedním z deseti stratégů – z toho vyvozujeme, že mu muselo být nejméně 30 let. Podle této zprávy se odhaduje datum jeho narození. V zimě 424/423 spartský vojevůdce Brásidás napadl město Amfipolis, jejíž velitel Euklés poslal k Thúkydidovi pro pomoc. Thúkydidés dorazil pozdě, město již se vzdalo, a proto byl poslán do vyhnanství, kde strávil 28 let. Paradoxně mu to umožnilo pozorovat události z perspektivy obou táborů a relativně volně se mezi nimi i pohybovat, což mu pomohlo při vytvoření jeho jediného známého díla \"Dějiny peloponéské války\" (v originále \"Ho polemos tón Peloponnésión kai Athénaión\", doslovný překlad Válka Peloponéských s Athéňany), do roku 411 př. n. l. Roku 404 př. n. l. mu bylo po porážce Athén povoleno vrátit se domů.  Thúkydidés zemřel neznámo kdy a kde, víme jen, že neznal události mladší než z roku 399 př. n. l..", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Thúkydidovo dílo významně ovlivnilo formu historických prací nejen antických, ale také moderních historiků. Poprvé si ve svém díle historik vybral jako svůj námět současnou událost. Na rozdíl od předešlých autorů (Thúkydidés se často udává jako protiklad Hérodotův) se snažil najít příčiny těchto konfliktů a to i v úrovni hospodářského vývoje. Pohnutky aktérů vyvozoval z jejich psychologie a upustil od konceptu božích zásahů a vlivu na vývoj lidských dějin.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv.", "content": "Stal se vzorem pro další historiky, především však v době renesance. Tematicky na Thúkydidovo dílo navázal Xenofón v \"Řeckých dějinách\". Otevřeně se k Thúkydidovi hlásila řada významných římských historiků a ve svých dílech se ho snažili napodobit např. Sallustius, Asinius Pollio, Tacitus nebo Ammianus Marcellinus.  Během staršího období středověku byl zapomenut, až v roce 1452 jej přeložil z řečtiny do latiny Lorenzo Valla, ve svých pracích se mu věnují např. Melanchthon nebo Machiavelli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thúkydidés, řecky Θουκυδίδης, (460–455 př. n. l. – asi 399 př. n. l.) byl řecký historik, politik, autor klasického díla \"Dějiny peloponéské války\". Je považován za zakladatele historické monografie omezené časově na historii soudobou.", "tgt_summary": "修昔底德(,约前460年—约前400年)古希腊历史学家、思想家,以《伯罗奔尼撒战争史》传世,该书记述了公元前5世纪斯巴达和雅典之间的战争。", "id": 624027}
{"src_title": "Ontogeneze", "tgt_title": "個體發生學", "src_document": [{"title": "Ontogeneze živočichů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj přímý a nepřímý.", "content": "Rozlišujeme vývoj (vývin) přímý a nepřímý. Přímý vývin je typ ontogeneze, při němž se rodí mladý jedinec morfologicky i anatomicky již velmi podobný dospělci. Při vývinu nepřímém probíhá ontogeneze přes stadium larvy, která se více nebo méně liší od dospělce. U nepřímého vývoje se rozlišuje proměna dokonalá a nedokonalá, podle toho, zda se larva mění v dospělce přes stadium kukly.", "section_level": 2}, {"title": "Embryonální vývoj.", "content": "Vývoj jedince u živočichů začíná oplodněním vajíčka, přičemž splývá zralá samčí pohlavní buňka (spermie) se zralou samičí pohlavní buňkou (vajíčkem – \"oocytem\"). Za normálních okolností se v každé buňce těla (samozřejmě kromě pohlavních buněk), nacházejí chromozomy v párech. K dělení takovýchto buněk dochází způsobem nazývaným mitóza. Pohlavní buňky obsahují jeden chromozóm z každého páru (haploidní sada) a vznikají způsobem dělení nazývaným meióza. Splynutím pohlavních buněk (a jejich jader) je v oplodněném vajíčku obnovená výbava jádra s dvojicemi chromozomů (diploidní sada).  Oplodněné vajíčko se rychle dělí mitózami. Mezi dceřinými buňkami na povrchu vajíčka zůstávají charakteristické rýhy. Dělení oplodněného vajíčka se proto jinak také nazývá rýhování. Vývoj rýhujícího se vajíčka je možné popsat na příkladě obojživelníků. Po několika rýhovacích dělení vzniká shluk buněk, morula. Dalším dělením se morula mění na jednovrstvý dutý kulovitý útvar, blastulu. Jednovrstvová blastula se dále procesem zvaným gastrulace mění na dvojvrstvý zárodek, gastrulu. Vrstvami gastruly jsou vnější zárodeční list – ektoderm a vnitřní zárodeční list – entoderm. Nejjednodušší gastrulace probíhá vchlípením části buněk blastuly, invaginací. Vznikne dvouvrstvový útvar s malým otvorem jako pozůstatkem vchlípení. Tento otvor se nazývá blastoporus. Vzniklá dutina gastruly se nazývá prvostřevo – archenteron.  Po gastrulaci, kterou vznikly ektoderm a entoderm, se vyvíjí třetí zárodečný list – mezoderm. Nejjednodušší způsob jeho vzniku pozorujeme u obojživelníků. Buňky, které byly původně součástí povrchové vrstvy gastruly se nahromadí v oblasti blastoporu. Odtud se vsouvají mezi ektoderm a entoderm do oblasti budoucí zádové části zárodku. V střední čáře tohoto vysouvajícího se útvaru vzniká materiál budoucí struny hřbetní (chorda dorsalis). Buňky po jejích stranách tvoří vlastní mezoderm. Celý útvar se někdy nazývá chordomezodermální materiál. Struna hřbetní je u obojživelníků trvalým orgánem. U obratlovců se sice vyvíjí, ale jako celek se udrží jen dočasně po dobu embryonálního vývoje.  Mezoderm vytváří po vstupu mezi ektoderm a entoderm dvě hlavní oblasti. Podél hřbetní struny se člení na jednotlivé úseky nazývané segmenty – somity. Dále od chordy se toto členění vytrácí a mezoderm se štěpí na listy. Jeden z nich se přikládá k ektodermu a nazývá se somatopleura, druhý k entodermu a nazývá se splanchnopleura. Mezi nimi se nachází dutina, nazývaná coelom anebo célomová dutina.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ontogeneze (z řec. \"ών\", \"ón\" = jsoucí a \"γένεσις\", \"genesis\" = zrození, původ) anebo morfogeneze (z řec. \"μορφογενεσις\" = původ tvaru) znamená původ a vývoj jedince (organizmu), a to v protikladu k fylogenezi, vývoji druhu. Ontogeneze obvykle začíná oplodněním vajíčka a vede k dospělé formě. Ontogeneze spolu s fylogenezí náleží do evoluční biologie.", "tgt_summary": "个体发生学(英语:Ontogeny),或称做形态发生学,是描述一个生命体从受精卵到成体的起源和发育。个体发生学在发育生物学、发展心理学和发展生理学中被研究。", "id": 883292}
{"src_title": "Konektor PS/2", "tgt_title": "PS/2接口", "src_document": [{"title": "Technické parametry.", "content": "Konektory pro připojení klávesnice a myši jsou mechanicky i elektricky kompatibilní, avšak každý z nich využívá mírně odlišný komunikační protokol. Protože nejsou navzájem mechanicky odlišeny (klíčovány) je možné zapojit tato zařízení obráceně, což sice nezpůsobí poškození žádného z nich, ale takto zapojené periferie nebudou fungovat. Aby se takovým omylům předešlo byly konektory (zdířky i zástrčky) v rámci standardu PC-97 barevně odlišeny: modrofialová barva byla přiřazena konektoru a zástrčce pro klávesnici, zelená barva přísluší polohovacím zařízením. U některých základních desek lze najít jeden fialovozelený konektor určený pro připojení redukce, která disponuje již samostatnými konektory pro myš a klávesnici. Toto řešení bylo používáno z prostorových důvodů a to zejména u přenosných systémů (před nástupem rozhraní USB).  PS/2 zařízení pro výpočty polohy a předávání informací systému využívá svůj vlastní obvod, který sám provádí výpočty a předává již pouze kompletní data, díky tomu jsou PS/2 zařízení \"výkonnější\" a tolik nezatěžují CPU než například USB. Také nemá problém s BIOSem, protože je ovladač jednočipu (takzvaný multi I/O) pro obsluhu FDD, dvou sériových portů, jednoho LPT portu a právě zde zmíněné PS/2 integrován přímo v BIOSu počítače. Některé super I/O obvody mají integrované i další součásti jako je infra port, obsluhu usínání PC (šetřící režimy na úrovni BIOS) nebo kontrolu otáček větráčku na základní desce. Kombinací těchto možností a množstvím výrobců vzniká nepřehledná změť multi I/O obvodů, které ale mají jedno společné, mají podporu v BIOSu a mají tedy standardní rozhraní pro komunikaci s operačním systémem počítače.", "section_level": 1}, {"title": "Současný stav.", "content": "Vzhledem k tomu, že jde dnes (v roce 2020) již o zastaralé rozhraní, stejně jako většina výše zmíněných, lze se s ním setkat spíše u starších počítačů nebo u hardware pro speciální použití. Nové základní desky v noteboocích již obvykle disponují obvodem multi I/O bez podpory PS/2 a dalších rozhraní, protože jejich konektory uvolnily místo konektorům pro USB. Avšak stále bývá součástí zadních konektorů základní desky (kvůli kompatibilitě, když speciální typ klávesnice bez ovladačů nebude fungovat, stačí připojit PS/2 klávesnici). Například základní deska od výrobce Intel DH67CL neobsahuje žádný jiný rozšiřující port kromě 14× USB 2.0 a dvou USB 3.0 a multi I/O obvod se stará pouze o šetřící režimy a případný infraport. Jiné základní desky stále obsahují rozhraní PS/2, které však není vyvedeno na zadní stranu počítače, a je nutné použít vnitřní konektor a do počítačového slotu umístit speciální záslepku opatřenou PS/2 konektory. PS/2 konektory jsou stále často dostupné na deskách určených pro průmyslové a jiné speciální použití.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konektor PS/2 je označení šestikolíkových konektorů mini-DIN, jimiž se k počítači (zpravidla zezadu) připojuje klávesnice a polohovací zařízení (myš, trackball apod.) nebo jiné speciální periferie (např. čtečka čárových kódů). Konektor byl původně představen společností IBM v rámci řady počítačů IBM Personal System/2 neboli PS/2, odkud rovněž pochází dnes používaný název pro toto rozhraní. Postupem času se tento konektor stal de-facto standardem pro připojení klávesnice, kde nahradil starší elektricky kompatibilní konektor DIN, a polohovacích zařízení, kde soupeřil s jinými rozhraními (např. sériovým portem). V současné době je rozhraní PS/2 téměř vytlačeno universální sériovou sběrnicí USB.", "tgt_summary": "PS/2接口是一种PC相容型电脑系统上的接口,可以用来连结键盘及鼠标。PS/2的命名来自于1987年时IBM所推出的个人电脑:PS/2系列。PS/2鼠标连接通常用来取代旧式的序列鼠标接口(DB-9 RS-232);而PS/2键盘连接则用来取代为IBM PC/AT所设计的大型5-pin DIN接口。PS/2的键盘及鼠标接口在电气特性上十分类似,其中主要的差别在于键盘接口需要双向的沟通。在早期如果对调键盘和鼠标的插槽,大部分的台式电脑主板不能将其正确识别。现在已经出现共享接口,能够随意插入键盘或鼠标并正确识别处理。", "id": 822730}
{"src_title": "Elektroměr", "tgt_title": "電度錶", "src_document": [{"title": "Popis funkce.", "content": "Elektroměry fungují jako integrátory (integrují výkon v čase). Využívají podobný princip jako wattmetr (napěťová a proudová cívka). Měření probíhá buď přímo (proud prochází skrz elektroměr) nebo nepřímo (proud pro měření je odebírán měřicími transformátory, které obepínají přívodní fázové vodiče).  Mechanické řešení indukčního elektroměru je popsáno pod obrázkem vpravo. Měření vychází z počtu otáček rotoru (kotouče) zabudovaného indukčního motorku, který je roztáčen vířivými proudy. Na vhodně tvarovaném jádře, které obepíná hliníkový kotouč, je navinuta napěťová (měří příchozí napětí) a proudová cívka (skrz kterou prochází měřený odebíraný proud). Vzniklé elektromagnetické pole působí proti poli vířivých proudů v kotouči a tím vzniká moment síly otáčející kotoučem. Kotouč je připevněn na osičku, na které je přes šnekové převody připojeno počitadlo otáček. Pro kontrolu je na hraně kotouče barevná značka, která umožňuje sledovat (a počítat) otáčky. Pro vysoké odběry je na elektroměru uvedena násobící konstanta, kterou je potřeba vynásobit údaj na číselníku.  Elektronický impulzní elektroměr počítá impulzy zabudovaného elektronického wattmetru a konstanta se udává v impulzech na 1 kWh (impulzy jsou opět pro kontrolu indikovány blikající LED diodou). U měřených vodičů jsou přizpůsobovací členy pro měření činných a jalových složek napětí. Přes převodník proudu na napětí a zesilovač je veden do násobičky, která násobí vstupující napěťové signály, kde výsledek reprezentuje proud úměrný činnému výkonu. Dále se proud převádí na kmitočet (impulzy), který odpovídá např. 500 impulzů na 1 kWh. Mikropočítač pak řídí přepínání režimů a sazeb, zobrazení na displeji a bezpečné ukládání naměřených hodnot do EEPROM paměti.", "section_level": 1}, {"title": "Vícesazbové elektroměry.", "content": "Aby distributoři elektrické energie zohlednili odebírání elektrické energie v době, kdy je v síti její přebytek (tj. převážně v noci) nebo naopak v době energetických špiček, účtují pro tato období různé sazby (tj. ceny za jednu kWh). Aby mohli měřit množství odebrané energie v těchto obdobích zvlášť, vyrábí se tzv. \"vícesazbové\" (nebo \"vícetarifní\") elektroměry. Dříve byla příslušná časová období stanovena pevně a elektroměr byl vybaven hodinami, které přepínaly měření například pro denní a noční sazbu. Dnes jsou elektroměry ovládány prostřednictvím HDO (tj. dálkově) dle aktuální situace v elektrické rozvodné síti, což je mnohem flexibilnější. Proto již nemá smysl mluvit o noční a denní sazbě za elektrickou energii a používá se pojem nižší a vyšší sazba.", "section_level": 1}, {"title": "Převodové (nepřímé) elektroměry.", "content": "U měření vysokých příkonů, kde je měřený proud nebo i napětí vyšší, není reálné, aby byl elektroměr vyroben na tyto proudy nebo napětí. V těchto případech se používá nepřímé, nebo také převodové měření. Do napájecího měřeného vedení jsou pak zakomponovány měřící transformátory proudu, které hodnoty proudu v daném poměru (xxx:5) sníží a elektroměrem protéká proud maximálně 5A. Spotřeba se pak ručně, nebo automaticky v elektroměru, ve stejném poměru vynásobí, aby byl zjištěn skutečný odběr. Obdobně se používají i měřící transformátory napětí.", "section_level": 1}, {"title": "Elektroměrové rozvaděče.", "content": "Elektroměry se osazují do elektroměrových rozváděčů. Rozvaděče musí vyhovovat elektrotechnickým normám, ale také připojovacím podmínkám distribuční společnosti na které je odběrné místo (měření) napojeno. Elektroměrový rozváděč je vždy v majetku majitele odběrného místa. Připojovací podmínky specifikuje distribuční společnost a jsou souborem požadavků, schémat a dalších podmínek pro provedení, umístění a zapojení měřicích souprav a rozváděčů u odběratelů připojených z distribuční sítě.  Z hlediska odběru může být typ měření: Dnes je možné měnit dodavatele elektrické energie, ale distributor (distribuční společnost) je vždy ta společnost, ze které je provedeno fyzické připojení vodiči. Na fakturách za dodávky elektrické energie se proto vyskytují, mimo jiné, dvě základní položky a to \"\"za dodávku silové energie\"\" a za \"\"distribuční služby\"\". Pokud tedy bude odběrné místo napojeno z distribuční sítě ČEZ, ale dodávky elektrické energie budou nasmlouvány s E.ON, bude faktury za dodávky energie vystavovat E.ON, ale rozvaděč musí vyhovovat připojovacím podmínkám ČEZ.  V případě opakovaně nezaplacených účtů za energie může dojít odpojení domácnosti od elektřiny. Nicméně k odmontování samotného elektroměru dochází, až pokud se dluhová situace u dodavatele dlouhodobě neřeší. Naopak, navzdory rozšířenému mýtu při krachu dodavatele zůstávají dodávky elektřiny zachovány, protože místo zkrachovalé firmy se o dodávky stará zákonem pověřený dodavatel poslední instance.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elektroměr je elektrický měřicí přístroj, který měří množství odebrané elektrické energie. Je instalován na rozhraní sítě distributora elektřiny a odběratele a na základě jeho měření je účtována spotřebovaná elektrická energie. Elektroměry obvykle měří činnou energii, ale existují i pro měření jalové energie nebo maximální spotřeby. Některé jsou vícesazbové, jednofázové, třífázové. Původně vypadal elektroměr jako hodinový strojek, a proto se mu někdy nesprávně říká \"elektrické hodiny\" (obsahoval stejnosměrný motorek a ručičky). Po roce 2000 jsou indukční elektroměry nahrazovány elektronickými impulzními elektroměry.", "tgt_summary": "电度表,又称电表,是一个用来测量电源的仪器,包括用来供应给或生产自住宅、工商业或机械的电力。", "id": 1925836}
{"src_title": "Prazdroj", "tgt_title": "皮爾森歐克", "src_document": [{"title": "Technologie.", "content": "\"Prazdroj\" (4,4 % VOL.) je spodně kvašený světlý ležák vyráběný spodním kvašením. Naprostá většina produkce nyní kvasí v nerezových cylindrokonických tancích, které Pivovar Prazdroj instaloval v roce 1993. Byly zavedeny po pětiletých zkouškách a ověřování, kdy pokusné šarže dosahovaly objemů až 2000 hl piva. Vedle toho probíhá tzv. srovnávací výroba tradiční původní technologií s kvašením v dubových kádích a zráním v ležáckých sudech, využívaná pro zajištění neměnnosti jedinečné chuti a kvality. Tradiční technologické parametry kvašení i dokvašování (zrání) piva tím nebyly nijak dotčeny, jak lze snadno dokázat porovnáním údajů o době kvašení a zrání piva z uvařené první várky v roce 1842 a současných technologických parametrů. Pivo Pilsner Urquell bylo a je charakteristické nižším obsahem alkoholu, tj. „jen“ 4,4 % obj., což vyplývá z nižšího prokvašení piva. Extrakt původní mladiny se mění, zatímco v roce 1972 byl 12,08% hmotnosti, v roce 2006 již musel být méně než 12%, protože Pilsner Urquell ležák byl u Celní správy veden jako 11%, a v roce 2011 byl u vzorku v průzkumu MF DNES stanoven 11,69%.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Původ receptury Prazdroje je svázán se vznikem plzeňského měšťanského pivovaru. Při první várce 5. října 1842 se sládkovi Josefu Grollovi povedlo vytvořit pivo vskutku unikátní barvy a chuti. Dlužno říci, že se mu to podařilo omylem, neboť byl původně přizván na vaření piva klasického bavorského typu. Místní měkká voda, kvalitní žatecký chmel a nová anglická metoda zpracování sladu však způsobily, že čerstvá várka po svém naražení 11. listopadu překvapila nebývalou kvalitou.  Nové pivo si rychle získalo věhlas a začalo se i vyvážet. S tím samozřejmě přišly i různé plagiáty, proti kterým plzeňský pivovar bojoval registrací různých ochranných známek, z nichž ta současná vznikla teprve na sklonku 19. století. Registrována byla v roce 1898, a to dvojjazyčně, česky jako „Plzeňský Prazdroj“ a německy jako „Pilsner Urquell“.  Po privatizaci se začalo důsledně užívat německé varianty \"Pilsner Urquell\". Národ však tento název nepřijal, a tak se nejčastěji slyší označení \"Plzeň\", i když v některých může evokovat asociaci na příbuzný Gambrinus.  Pilsner Urquell se aktuálně vaří jenom v plzeňském pivovaru. V polských Tychách se vařil v letech 2002—2011 a také se vařil v letech 2004–2017 v ruské Kaluze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prazdroj je české označení piva v současné době vyráběného pod obchodním názvem Pilsner Urquell v pivovaru Plzeňský Prazdroj, a. s. Jde nejen o typický, ale i historický vzor piv plzeňského typu. Vůbec poprvé na celém světě byl tento druh piva uvařen 5. 10. 1842 v plzeňském pivovaru německým sládkem Josefem Grollem.", "tgt_summary": "皮尔森·欧克(,,,,字面意思为起源于比尔森),一种桶底发酵的啤酒,是拉格淡啤酒的一种,1842年起源于德国比尔森(今属捷克)。皮尔森欧克是全世界最早的比尔森啤酒。这个商标现在由SABMiller所拥有。", "id": 2712315}
{"src_title": "Osmotický tlak", "tgt_title": "滲透壓", "src_document": [{"title": "Jednobuněčné organismy.", "content": "Pro jednobuněčné organismy je životně důležité umět se vyrovnat s neustálým vstupem vody do buněk způsobeným osmotickým tlakem. Pulsující vakuoly některých prvoků fungují jako pumpy přečerpávající nadbytečnou vodu zpět do okolního prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Rostliny.", "content": "Osmotický potenciál buňky je tlak, pod nímž do cytoplazmy přes cytoplazmatickou membránu vniká čistá voda. Je tím vyšší, čím je vyšší koncentrace osmoticky aktivních látek v buňce.  Protože rostlinné buňky mají buněčnou stěnu, voda pronikající do buňky ji nemůže rozpínat. Toto napětí působící proti buněčné stěně se nazývá turgor. Turgor jednotlivých buněk tvoří oporu rostlinným tkáním. Při nedostatku vody se turgor snižuje a rostlina vadne.", "section_level": 1}, {"title": "Živočichové.", "content": "V těle živočichů, v jejich extracelulární tekutině, se udržuje přesně daná koncentrace iontů. Extracelulární prostředí je tak k prostředí uvnitř buňky isotonické a buňky tak nejsou poškozovány nadměrným přísunem vody nebo naopak jejím přílišným úbytkem. Kromě iontů solí se na celkové osmolalitě prostředí podílí anionty proteinů. Koloidně-osmotický tlak proteinů se nazývá tlakem onkotickým.  Význam onkotického tlaku proteinů krevní plazmy tkví v umožnění vzniku a následné resorbce tkáňového moku. Na začátku kapilár je hydrostatický tlak (generovaný srdcem) ve vlásečnici větší než onkotický tlak bílkovin krevní plazmy. Krevní plazma se tímto tlakem filtruje do tkání jako tkáňový mok nesoucí živiny. Na konci kapilár hydrostatický tlak poklesne, onkotický tlak je relativně vyšší a tkáňový mok (voda a metabolity buněk) je nasáván zpět do krevního oběhu. Při poklesu koncentrace bílkovin v krvi se objevují otoky, protože onkotický tlak už nestačí k vyčerpání nadbytečného moku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Osmotický tlak je tlak toku rozpouštědla pronikajícího přes semipermeabilní (polopropustnou) membránu do roztoku, ve kterém je vyšší koncentrace rozpuštěných molekul nebo iontů. Je závislý na teplotě a koncentraci roztoku.", "tgt_summary": "渗透压(osmotic pressure)是施加到溶液上以防止溶剂经选透膜内流的最低压力。在U型管实验时,当渗透持续进行至两液面高度不再变动时,此时两液柱之压力差称为渗透压。渗透压的大小和溶液的体积莫耳浓度、溶液温度和溶质解离度相关,因此有时若得知渗透压的大小和其他条件,可以反推出大分子的分子量。范特荷夫因为渗透压和化学动力学等方面的研究获得第一届诺贝尔化学奖。依照范特荷夫定律,稀溶液的渗透压与溶液的体积摩尔浓度及绝对温度成正比。", "id": 204080}
{"src_title": "Klavír", "tgt_title": "钢琴", "src_document": [{"title": "Vývoj názvů.", "content": "Slovo \"klavír\" (z latinského clavis - klíč) znamená původně řadu kláves neboli klaviaturu (\"klávesnici\"). V tomto významu se používá např. jako synonymum pro označení manuálu u varhan aj. (tj. např. třímanuálové varhany mají tři manuály neboli tři klavíry, cembalo dvě klaviatury neboli dva klavíry). V širším slova smyslu se tento termín začal v minulosti používat pro všechny klávesové nástroje, jakými jsou např. cembalo, spinet, klavichord apod., neboť hudební skladatel dedikoval (věnoval) svoji skladbu pro „klavír“, aniž by blíže specifikoval, o jaký nástroj se jedná. V současné době se tímto termínem míní většinou fortepiano a o tomto nástroji bude dále řeč.  Slova \"piano\" a \"pianoforte\" (a jejich odvozeniny) pocházejí z italských slov \"piano\" (tj. potichu) a \"forte\" (tj. silně) a vyjadřovala přednost tohoto nástroje měnit intenzitu produkovaného zvuku v závislosti na síle úhozu prstu na klávesu.", "section_level": 1}, {"title": "Úvod.", "content": "Klavír, stejně jako ostatní strunné nástroje – klavichord a harpsichord, pracuje na principu rozeznívání ocelové struny. Ta se rozechvívá stiskem klávesy, jež v případě klavichordu kovovým hrotem, v případě harpsichordu hrotem brku a v případě klavíru dřevěným kladívkem strunu rozkmitá.  Od 80. let 20. století se používají rovněž elektronická piana, kde je složitá mechanika klavíru nahrazena elektronickým tónovým generátorem.  Mezi výhody klavíru patří, že na něj může hrát téměř každý, od malého dítěte až po starého člověka. Klavírní literatura je velmi široká a může uspokojit jak začínající klavíristy, tak náročné hráče. Zvuk klavíru je oblíben i mezi těmi, kteří sami klavírní hudbu neprovozují, a klavírní recitály či koncerty patří ke stálému programu koncertních domů.  Nevýhodou klavíru je jeho vysoká hmotnost, špatná skladnost a mobilita.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba klavíru.", "content": "Klavír je nesmírně složitý nástroj skládající se z mnoha částí, jejichž jednotným cílem a účelem je vytvářet čisté a zvučné tóny.", "section_level": 1}, {"title": "Skříň klavíru a ozvučná deska.", "content": "Celou konstrukci klavíru a všech jeho částí nese masivní baraš čili půda s rezonanční deskou (nebo u křídla korpus) s litinovým rámem (polopancéřový nebo celopancéřový). U celopancéřového pianina sahá litinový rám až k hornímu okraji skříně (zahrnuje i prostor ladicích kolíků, kdežto polopancéřový nástroj má ladicí kolíky mimo rám. Baraš či korpus nese skříň, v níž je uložen mechanismus klavíru se strunami a klávesnicí.  Ozvučná deska (též ozvučnice či rezonanční deska) je opatřena žebry a kobylkou a je duší nástroje. Záleží u ní na hustotě let dřeva a síle desky - pro vysoké tóny hustší a tlustší, pro nízké řidší a tenčí, samozřejmě i na správném umístění štégu (kobylky). Kvalita této desky určuje kvalitu tónů. Je vyrobena ze smrkového, či řidčeji jedlového dřeva; nachází se v případě křídla vespod skříně pod strunami a litinovým rámem, v případě pianina u zadní stěny nástroje. Dřevo, které je na ni použito, musí být speciálně nařezáno a necháno několik let vysychat. Funkcí ozvučné desky je prostřednictvím kobylky přijímat tóny strun, zesilovat je a dávat jim příslušnou barvu.  Také záleží na stěsnanosti či vnitřní prostornosti nástroje, aby byl zvuk nesen správným směrem a nebyl ničím zkreslen. Záleží i na vlivu teploty, tvaru a tlumivosti okolního prostoru, kde je nástroj umístěn. Rozhodně by nástroj neměl sloužit jako odkládací a manipulační deska pro jiné účely, zejména květiny a chrastící předměty.  Je možné se setkat i s tzv. tabulovým celopancéřovým klavírem s anglickou mechanikou (vypadal jako běžný čtyřnohý stůl, na delší straně měl čelně zakrytou normální klaviaturu a horní desku měl odklopnou, podepřenou) a se starými vídeňskými křídly i novějšími americkými (Steinway), obecně tedy od malých pokojových po velké koncertní nástroje. Staré typy měly místo pancéřového rámu jen vzpěry.", "section_level": 2}, {"title": "Klaviatura.", "content": "Klaviatura se skládá z řady černých a bílých kláves, jejichž stiskem vytváří pianista tóny. Téměř všechny současné klavíry mají 88 kláves (sedm oktáv a část osmé), dříve se vyráběly klavíry s 85 klávesami. Lze naopak nalézt i speciální, zejména koncertní klavíry s větším počtem kláves. Klávesy musí být při sesazování nástroje vyváženy, čeho se dociluje olůvky upevněnými v zadní části kláves a také perfektně vyrovnány na výšku pomocí papírových podložek.  Na klaviatuře se nacházejí bílé a černé klávesy. Bílých je v jedné oktávě sedm a hrají tóny hudební abecedy (C - D - E - F - G - A - H). Černých je pět a hrají se jimi některé půltóny. Dříve byly běžné modely, kde tomu bylo naopak. Při 88 klávesách je tedy 52 bílých a 36 černých. Na bílé klávesy se dřív užívala slonovina a mroží kel, na černé ebenové dřevo. Dnes se místo nich obkládají klávesy umělými materiály (nejčastěji celuloid).  Na litinovém rámu jsou nataženy struny, pro hlubší tóny delší a silnější, pro vyšší tóny kratší a tenčí (vlnová délka hlubší tónů je totiž větší). Pro jeden tón se používá pro nejhlubší tóny jedna silnější struna (bývá ovinutá i vícekrát), pro nejvyšší tóny struny tři až čtyři (chór). Protože je zvuk vysokých strun slabší, zvýšením jejich počtu se zesiluje. Alikvótní přídavné struny jsou laděny s rozdílem oktávy vůči základnímu chóru a upravují barvu tónu. Struny procházejí u kolíků chórovými otvory v agrafech, které udržují správné mezery mezi strunami i jednotnou výšku strun, nutnou pro plné rozezvučení chóru dopadem plstěného kladívka.", "section_level": 2}, {"title": "Rozeznívání strun.", "content": "Klavírní mechanika je technicky nejkomplikovanější část nástroje. Skládá se z řady pák, které propojují klávesu s kladívkem a dusítkem strun. Při stisknutí klávesy se ze struny zvedne dusítko, plstěná krátká lišta, která brání struně znít. Jakmile se struna uvolní, dopadne na ni plstí opatřené kladívko a rozezní ji. Po dopadu odskočí, aby strunu netlumilo a mohlo dle potřeby udeřit znovu. Když pustí hráč klávesu, dopadne dusítko zpět na strunu a ta ztichne. Délka tónu může být i po puštění klávesy prodloužena pomocí pedálu.  Hlasitost tónu závisí na způsobu úhozu na klávesu. Pokud nejsou dusítka nadzvednuta pomocí pedálu, zní struna po dobu stisku klávesy. Po jejím uvolnění dosedne příslušné dusítko zpět na strunu a tón utlumí.  Klavír může být vybaven mechanikou vídeňskou (starší, dnes se již nepoužívá) nebo anglickou.  Postupem času se objevilo několik typů křídlových a pianinových mechanik. Z drnkátek starých spinetů se postupně začala používat plstí krytá kladívka, vyvinuly se i chytače, které umožňují docílit vysokou a lehkou repetici (rychlé opakování téhož tónu). Podobně se měnily i způsoby ovládání či vypínání tlumení zvuku. Svého času se nejvíce užívala dvojrepetiční Herz-Erardova mechanika. K její výrobě se užívalo vybrané habrové a podobné dřevo, speciální osičkový materiál a další speciální druhy plstěných, kožených, textilních a kovových dílků.  Tichosti chodu mechaniky se dosahuje klouzáním osiček v kašmírových vložkách, užitím plstěných polštářků a textilních či kožených materiálů. Kašmírovými pouzdry jsou opatřeny také klávesy. K snadnějšímu klouzání dřevěných dílů se navíc užívá práškový klouzek [mastek].", "section_level": 2}, {"title": "Pedály.", "content": "Pedály jsou umístěny pod klaviaturou a klavírista je ovládá nohama. Běžné klavíry mají dva, či častěji tři pedály.  \"Pravý pedál\" pianina a křídla ovládá dusítka strun. Struny pro většinu tónů jsou vybaveny dusítkem, jež zastavuje jejich chvění a tím utlumuje jejich zvuk. Pedál je s dusítky propojen a ta se při jeho sešlápnutí ze strun hromadně zvednou a zvuk pokračuje – dochází k přeznívání tónů. Poprvé se objevuje u hammerklavíru.  \"Levý pedál\" se nazývá una corda a patří mezi nejstarší. Tuto jeho funkci nalezneme zejména u křídel, pianina ji mívají zřídka. Jeho sešlápnutím neudeří kladívko do všech tří strun, ale jen do dvou. Jejich zvuk je proto slabší a zabarvuje se. Při sešlápnutí se klaviatura posouvá doprava (vzácněji i doleva) a tak se kladívko dostává na dvě struny místo tří. U pianin se slabšího zvuku častěji dosahuje přisunutím kladívek blíže ke strunám, nicméně je tomu tak i u některých křídel. Při tomto však dochází ke změně pocitu ze hry (snazší stisk kláves).  \"Prostřední pedál\", tzv. sostenuto, ovládá rovněž dusítka, ovšem ne všechna, ale ta, jež byla zvednuta při hře ve chvíli sešlápnutí pedálu. Prodlužuje tak délku jen těch tónů, které zněly v momentu sešlápnutí. Vznikl jako poslední (autor Jean-Louis Boisselot, později zdokonalila a v roce 1874 patentovala firma Steinway), obsahují jej všechny novější typy klavíru i některé dražší typy pianin. Prostřední pedál u pianina nejčastěji plní funkci tzv. tlumícího efektu.  Zřejmě první skladatel, který předepisoval a propracoval zápis použití pedálu v notovém partu, byl Jan Ladislav Dusík.  Pedálový klavír je typ klavíru rozšířený o pedálovou klávesnici, umožňující hrát basové tóny nohou podobně jako u varhan.", "section_level": 2}, {"title": "Další mechanismy.", "content": "Začátkem minulého století se vyráběla také masivní pianina s tichým elektromotorem a pneumatickou mechanikou, do které se vkládal široký válec s děrovaným pruhem papíru, kde byl každý stisk klávesy naperforován. Takto upravené se nazývá pianola nebo mechanický automatický klavír. Sacím mechanismem se skladba snímala z pásu a přenášela na dřevěné měchy kláves, takže se klávesy samy stiskaly.  Křídla měla dole tzv. \"lyru s pedály\", ovládajícími mutace zvuku (pohyb dusítek, klávesnice či tlumicí plstěné lišty). U pianin k témuž účelu sloužily 2 až 3 pedály, někdy ruční moderátor.  K docílení lepší barvy zvuku někteří výrobci užívali kromě normálního chóru strun téhož tónu ještě strunu alikvótní a u vysokých tónů pro jeden chór i 4 struny. Nejcitlivější oblastí ladění jsou úseky tónů, kde se přechází z normálních - zpravidla třístrunných chórů na struny ovinuté. Zde se při ladění a intonaci musí laborovat i s plstí kladívek – někdy se musí úder změkčit napícháním a jindy zvýšit třeba napuštěním plsti vhodnou látkou.  Staré typy mívaly ladicí kolíky ploché, novější mají osmihranné s jemnými šroubovými drážkami. Hodně záleží i na úpravě díry pro kovovou strunu, jakož i na dokonalosti agrafů upravujících chóry strun.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy klavírů.", "content": "Moderní piano má dvě základní podoby: křídlo a pianino. Každý z těchto druhů může mít řadu typů, v závislosti na velikosti, tvaru či použitém materiálu. Krom toho se v minulosti vyskytovaly jiné, specifické konstrukce, od nichž se dnes již víceméně upustilo (např. tzv. žirafí krk). U menších pian bývá u obou podob křížení strun a dělená kobylka.", "section_level": 1}, {"title": "Křídlo.", "content": "Ve skříni křídla jsou rám a struny uloženy vodorovně. Struny jsou taženy kolmo ke klaviatuře a leží vedle sebe. Velikost křídla se liší, jeho délka může dosahovat od zhruba jednoho a půl metru až ke třem metrům. To klade značné nároky na prostor, v němž je křídlo umístěno, a to nejen na plochu, ale i výšku místnosti, neboť pro patřičnou rezonanci zvuku je potřebná i určitá výška stropu. Ve světě se dosud vyrábějí i křídla tvaru psacího stolu.", "section_level": 2}, {"title": "Pianino.", "content": "Původně si roku 1825 nechal patentovat předchůdce pianin (nazvaný sirenion) rakouský skladatel Johann Josef Promberger. Pianino se od křídla liší rozměry i konstrukcí. Rám a struny jsou umístěny svisle, stejně tak kladívka mají v klidovém stavu svislou polohu, struny se pro úsporu místa kříží. Největšími přednostmi pianina jsou jeho nižší výrobní náklady a menší velikost.", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny klavíru.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raný vývoj klavíru.", "content": "Praotcem klavíru byl řecký monochord, v podstatě přístroj na měření hudebních intervalů. Byla to jediná struna napjatá na ozvučné desce, která se posuvnou kobylkou dělila na různě dlouhé úseky struny a ty se pak rozeznívaly paličkou, které se říkalo plektron.  Zvýšením počtu strun vznikl polychord, který již byl od počátku myšlen jako hudební nástroj. Poměrně značně se rozšířil a v různých zemích byl znám pod různými názvy (helikon, manicorde, manicordium).  Připojením klávesnice a trsacího mechanizmu rozechvívajícího struny vznikl, nejspíše na začátku 14. století, klavichord (anglická šachovnice, ve Španělsku exaquir).  Podstatným rysem všech těchto nástrojů je to, že všechny struny jsou stejně dlouhé, jsou naladěné na stejnou výšku a při hře se výška tónu mění zkracováním délky struny posuvem kobylky a změnou místa, kde se mají jazýčky dotknout strun.  Paralelně s klavichordem vzniká klavicembalo, které se od klavichordu liší tím, že jeho struny jsou různě dlouhé, z nichž každá je naladěna na jinou výšku tónu. Zpočátku byla pro každý tón struna jedna, později dvě až tři. V dalším vývoji byly připojeny rejstříky, které různými technickými prostředky umožňovaly měnit barvu tónu. Hudebník seděl čelem napříč strunám. V Anglii se tomuto nástroji říkalo virginal a v Německu spinet.  Dalším vývojem se změnilo posazení hráče. Hudebník byl přesazen na užší stranu nástroje a struny byly nataženy směrem od něj. Nástroj se pak podobal cimbálu a vžil se pro něj název clavicembalo nebo zkráceně cembalo. V Anglii je dodnes znám jako harpsichord. Podle podoby s ptačím křídlem se takto konstruovanému cembalu říkalo křídlo.  K realizaci poslední vývojové etapy vedla snaha dosáhnout větších dynamických rozdílů bez složité mechaniky několika klaviatur a rejstříků. Řešení bylo ve změně způsobu rozechvívání strun. Místo jazýčku byla zvolena palička spojená s klávesnicí, která umožňovala různou silou úderu dosáhnout i různě silného zvuku.  Není neobvyklé v dějinách lidstva, že na tutéž myšlenku v době, která je pro ni zralá, přijde několik lidí současně. V případě kladívkového klavíru byli hned tři.  Patrně prvním byl ve Florencii kustod sbírky hudebních nástrojů rodiny Medicejských Bartolomeo Cristofori, který svůj první model sestrojil roku 1708 a nazval jej „stromento col piano e forte“, čili nástroj se slabou a silnou dynamikou. Do dnešního dne se dochovaly tři Cristoforiho nástroje.  Zásluhu na rozšíření myšlenky kladívkové mechaniky měl jiný Ital, Scipione Maffe, který roku 1711 publikoval oslavný spis na kladívkový klavír.  Francouzský výrobce cembal Jean Marius předvedl roku 1716 pařížské královské akademii tři modely podobného typu jako Cristofori a konečně roku 1717 německý varhaník Christoph Gottlieb Schröter v Drážďanech další dva modely, založené na poněkud odlišném principu. Vynález se potýkal s technickými problémy a patrně by i zapadl nebýt saského nástrojaře Gottfrieda Silbermana, který v roce 1728 zahájil prakticky masovou produkci zdokonaleného nástroje, který nazval Pianoforte (odtud zkráceně piano).  Prakticky téměř celých sto let existovaly vedle sebe jak klavichord a cembalo, tak i piano. Např. Johann Sebastian Bach piano dobře znal a sám navrhl některá technická zlepšení; ve své tvorbě i koncertní činnosti však zůstal věrný cembalu. Mnozí další skladatelé, mezi jinými např. Joseph Haydn nebo Wolfgang Amadeus Mozart, si však uvědomovali možnosti, které dává mohutnější zvuk a schopnost dynamických změn. Vzniká rozsáhlá literatura a to spolu s rozšířením nástroje i do měšťanských domácností na počátku 19. století piano klavichord a cembalo prakticky vytlačilo.  K renesanci cembala došlo až ve 20. století, když umělci i obecenstvo rozpoznali, že skladby psané pro cembalo znějí autenticky a barevněji na originálním nástroji a klavír se v tomto případě zdá být nedokonalou náhražkou.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik klavíru dnešního typu.", "content": "V první polovině 19. století vznikla v Evropě řada dílen specializovaných na stavbu klavírů (např. pařížský Erard, londýnský Broadwood či vídeňský Bösendorfer). Nástroj prodělal dlouhý vývoj, např. byla specifikována funkce pedálů či rozšířen rozsah z pěti oktáv v dobách Mozarta na dnešních sedm a víc. Stejně tak se vyvinula klavírní mechanika, jaká se používá při stavbě pian i v současnosti. K polovině 19. století již piano vypadalo a fungovalo jako dnes.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba klavíru.", "content": "Výroba klavíru je dlouhý, finančně i technicky náročný proces, který od pokácení stromů k poslednímu doladění může trvat několik let (většinou čtyři až šest).  Začíná se výběrem vhodného dřeva. V České republice je to smrkové dřevo z Šumavy, které používá např. česká firma Petrof, ale i řada zahraničních výrobců. Ovšem každý klavír je postaven z více druhů dřev, jež jsou voleny podle svých vlastností (měkkost či schopnost nést zvuk). Dřevo se postupně řeže na fošny a dává proschnout. Stejně zodpovědná práce je vyválcovat struny potřebné tloušťky a délky. Struny bývají většinou ocelové, a aby se dosáhlo jejich různé frekvence kmitání, v basovém rejstříku jsou ocelová jádra strun opřádaná měděným drátem.  Nejdůležitější fází je tzv. tónování nástroje, ladění a intonování.", "section_level": 1}, {"title": "Intonování.", "content": "Když je celý nástroj zkompletován (včetně leštění dřevěného povrchu atd.), ladí se jednotlivé struny pomocí speciálních ladicích klíčů. V současnosti se téměř výlučně používá rovnoměrně temperované ladění. Klavír, jako ostatní hudební nástroje, se ladí ladičkou o kmitočtu 440 Hz, (dříve 435 Hz). Ve vážné hudbě se v současnosti začíná čím dál více prosazovat ladění o vyšším kmitočtu, zpravidla 442 Hz nebo 443 Hz.  V českých zemích piana vyráběly firmy: Petrof v Hradci Králové (stále vyrábí), Förster v Jiříkově (po reprivatizaci dále vyrábí), Scholze ve Varnsdorfu (skončila r. 1937), Rösler v České Lípě (skončila před r. 2000), Brož ve Velimi (skončila kolem r. 1960), Dalibor v Zákolanech (skončila 1985), Koch a Korselt v Liberci (zanikla), Jackel v Jablonci n. N. (zanikla), Lídl & Velík v Boskovicích a Moravském Krumlově (zanikla po r. 1948) a Hofmann a Czerny v Jihlavě (jako firma Bohemia přestěhována do Hradce Králové a odkoupena firmou Bechstein; vyrábí pod názvem Bechstein Europe).", "section_level": 2}, {"title": "Péče o klavír.", "content": "Aby zůstal klavír stále v dobrém stavu, je vhodné ho uchovávat ve stabilním prostředí bez změn teplot, vlhkosti apod. Rovněž časté stěhování klavíru škodí, jednak změnami prostředí, jednak nárazy při přenášení, čímž se mohou uvolňovat klávesy, struny aj. V místnosti by klavír neměl stát u obvodových stěn či zdrojů tepla.  I přes sebelepší péči o nástroj dochází k jeho rozladění. Pak je zapotřebí povolat odborníka, ladiče, který piáno doladí.", "section_level": 1}, {"title": "Klavírní literatura.", "content": "První skladbu, která byla vytvořená zvlášť pro klavír, napsal roku 1732 Ludovic Giustini; nesla název Dvanáct sonát pro hlasité i pomalé cembalo.  Uplatnění klavíru a klavírní hudby je široké a každý hudební styl, od baroka po jazz zanechal klavíru rozsáhlý repertoár, asi nejvíc však romantismus. Přední hudební skladatelé 19. století (Beethoven, Chopin, Debussy, Schönberg aj.) či 20. století (mj. Gershwin) zanechali po sobě rozsáhlé klavírní dílo. Předností klavírního repertoáru je, že pro piano byly upraveny i mnohé skladby určené původně orchestru či pěvcům.  Ti, kteří se hrát na klavír teprve učí, se velmi často setkají s etudami Beethovenova žáka Karla Czerného, Viléma Kurze či jeho žáka Antonína Sarauera.", "section_level": 1}, {"title": "Slavní klavíristé.", "content": "V 18. a 19. století se role klavírního virtuóza a skladatele velmi často prolínala, takže např. Ludwig van Beethoven byl mnohem dřív znám jako pianista než jako hudební skladatel. Z dalších předních interpretů minulosti lze uvést snad největšího pianistu 19. století a rovněž komponistu Ference Liszta či jeho mladšího kolegu Roberta Schumanna. Slavným klavírním virtuózem byl například i Anton Rubinstein.  20. století poznalo řadu špičkových klavíristů, jako například Svjatoslava Richtera, Alfreda Brendela, Vladimira Ashkenazyho či řadu dalších.", "section_level": 1}, {"title": "Slavné značky.", "content": "Na světě existuje několik desítek firem, které se zabývají výrobou pian. Nástroje se tak neliší pouze značkou, ale i sytostí a sílou tónu a samozřejmě cenou.  Mezi světoznámé výrobce klavírů (firmy nesou jména svých zakladatelů) patří americká firma Steinway & Sons, londýnský Broadwood, vídeňský Bösendorfer, berlínský Bechstein, italská firma Fazioli či pařížský Erard; největší výrobce pian (i všech hudebních nástrojů dohromady), je japonská firma Yamaha Corporation. Nejslavnějším českým zástupcem je královéhradecká Petrof, jenž bývala i největším evropským výrobcem pian.", "section_level": 1}, {"title": "Klavír v nehudebních uměních.", "content": "Krom hudby se klavír často vyskytuje i v jiných uměních. Již od svého vzniku byl často malován na portréty šlechticů, měšťanů i hudebníků, neboť se jednalo o v té době nesmírně nákladnou akvizici, jež dokazovala majetnost vlastníka a zároveň i jeho umělecké schopnosti a záliby. Z pozdějších umělců vytvořil několik portrétů dívek u piána francouzský impresionista Auguste Renoir  V literatuře lze nalézt motiv piána např. v díle rakouské kontroverzní prozaičky a dramatičky Elfriede Jelinekové v jejím románu \"Pianistka\", jenž byl zfilmován Michaelem Hanekem. Ve filmografii je téma klavíru či klavírního přednesu rovněž obvyklé. Filmy s klavírní tematikou natočili např. Scott Hicks, Roman Polanski či Jane Campionová.  Tori Amos je jedna z mála představitelek hudební pop-kultury, jež jako hlavní doprovodný nástroj používá klavír.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klavír (z lat. \"claves\" = klíče, klávesy) je strunný úderný hudební nástroj (zvaný též hovorově \"piano\" nebo dříve \"fortepiano\", zastarale též \"pianoforte\"). Jeho tón vzniká chvěním strun rozkmitaných úderem plstěných kladívek. Klavír je využíván jako sólový i doprovodný nástroj, či jako součást orchestru.", "tgt_summary": "钢琴(;;英语:piano),是西洋古典音乐中的一种键盘乐器,前身为古钢琴,普遍用于独奏、重奏、伴奏等演出,用于作曲和排练音乐十分方便。弹奏者通过按下键盘上的琴键,牵动钢琴里面包着绒毡的小木槌,继而敲击钢丝弦发出声音。钢琴音域宽广,音色宏亮、清脆,富于变化,表现力很强。独奏时,可演奏各种气势磅礡、宽广、抒情的音乐,亦可演奏欢快、灵巧、技巧性很高的华彩乐段,在乐队中则可发挥巨大的作用,还经常作为伴奏乐器使用。钢琴因其丰富的乐理表达能力,被称作“乐器之王”。", "id": 953354}
{"src_title": "Henrik Ibsen", "tgt_title": "亨里克·易卜生", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Henrik Ibsen se narodil 20. března 1828 v jihonorském městečku Skien. Dojmy a zážitky z dětství a mládí (rodinný bankrot, nemožnost studovat, časný odchod z domova za prací, nemanželské dítě), byly tak hluboké, že trvale působily na celou jeho tvorbu.  Jeho otec pocházel ze starého zámožného bergenského rejdařského rodu. Založil si podnik ve Skien a jako obchodník byl velmi úspěšný, dokud nezačal spekulovat. V roce 1836 zbankrotoval a přišel o značnou část majetku.  V patnácti letech odešel Ibsen do Grimstadu do lékárny Jense A. Reimanna jako pomocník. Avantýra s lékárníkovou služkou přivedla sotva zletilého muže do situace, kterou se později mnohokrát zabýval ve svých hrách. V nich se objevuje problém následků vlastních činů a téma viny. Na své nemanželské dítě doplácel Henrik Ibsen totiž patnáct let. K dítěti ani k matce se však nikdy nehlásil a poté, co mu skončila vyživovací povinnost, považoval záležitost za navždy uzavřenou.  Básnickou dráhu zahájil už v Grimstadu. Tam psal své první příležitostné, politické a polemické básně. V Grimstadu vznikl také jeho první dramatický pokus \"Catilina\" 1849.  V roce 1850 odešel Ibsen do Kristianie (Oslo), aby se připravil v tzv. Heltbergově „továrně na studenty“ na maturitní zkoušky, jež by ho oprávnily k studiu medicíny. U maturity ale neuspěl (propadl z řečtiny a aritmetiky).  Literární činnost a politické zájmy mu navíc brzy zabíraly valnou většinu času. V témže roce napsal svou druhou hru \"Mohyla\" (Kjæmpehøien) a podílel se s A. O. Vinjem na vydávání satirického časopisu \"Manden\", později přezvaného na \"Andhrimmer\", jehož hlavním redaktorem byl Ibsenův další přítel Paul Botten – Hansen.  Jeho dalším dramatickým dílem byla sžíravá politická satira \"Norma čili Politikova láska\" (Norma eller En Politikers Kjærlighed). V této době na sebe svými dramatickými pokusy upozornil i slavného houslistu Ole Bulla, který právě hledal mladé schopné lidi pro nově založené bergenské Norské divadlo (Det norske Theater). Ole Bull nabídl Ibsenovi místo pomocného režiséra a dramaturga.  Šestiletý pobyt na bergenské scéně a zahraniční cesta do Dánska a Německa v letech 1852 až 1853, kterou mu divadlo umožnilo, měly pro dráhu budoucího dramatika velký význam. Nejen praktická činnost, ale i osobní prožitky, přírodní scenérie západního Norska a prostředí historického Bergenu ovlivnily Ibsenův myšlenkový svět. Ibsenova tvůrčí činnost v padesátých letech, podmíněna jeho povinnostmi v bergenském divadle, které od něj požadovalo především hry historické, hry oslavující národní minulost, i politická reakce padesátých let způsobily, že motivicky nepřekročil dramatik hranice vymezené požadavky národního romantismu.  Roku 1859 se oženil s dívkou z dobré bergenské rodiny Suzannah Thoresenovou a v témže roce se mu narodil jediný manželský potomek, syn Sigurd.  Poté působil několik let v Kristianském norském divadle (Christiania Theater) a po jeho uzavření v konkurenčním dánském divadle v Kristianii (název norského hlavního města; do 1877 Christiania, pak Kristiania, od 1924 Oslo). Jako zastánce myšlenky skandinavismu se Ibsen nemohl smířit s úlohou Norů v dánsko-pruské válce o Šlesvik a Holštýn v roce 1864. Švédové ani Norové nepřišli Dánům na pomoc proti prusko rakouské invazi. Ibsen byl politickým vývojem velmi zklamán. V té době také získal prostředky na rozsáhlou zahraniční cestu (za pomoci vlivných přátel a stipendia). Odjel tedy do ciziny, kde zůstal až do roku 1890. Pobýval v Berlíně, Římě, Drážďanech a Mnichově, letní měsíce trávil na italském venkově a posléze v Tyrolích. Od roku 1892 žil Ibsen trvale ve své vlasti, kde napsal své poslední čtyři hry. V roce 1901 ranila dramatika mrtvice a od této doby byl upoután na lůžko. Zemřel dne 23. května 1906.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Drama.", "content": "Henrik Ibsen je známý především jako dramatik. Kromě dramat však jeho dílo obsahuje také básně, napsané většinou před rokem 1871, kdy vydal svou jedinou básnickou sbírku. Některé z jeho básní byly publikovány v dobovém tisku. Ibsen napsal za svůj život 26 dramat. Jeho prvotinou je tragédie \"Catilina\", psaná v blankversu, kterou publikoval v roce 1850. Ibsen se při tvorbě tohoto díla inspiroval Shakespearem a Schillerem. Svou první hru vydal Ibsen pod pseudonymem Brynjolf Bjarne, který použil také při publikování svých básní.  Dramata Henrika Ibsena (v pořadí, jak byla napsána) jsou následující:  V roce 1851 byl Ibsen jmenován dramaturgem a režisérem nově vzniklého Norského divadla v Bergenu (Det norske Theater). Po dobu působení v tomto divadle napsal sedm her: Některé z těchto her jsou psány veršem, v jiných se střídá verš s prózou.  Od roku 1864 žil Ibsen v dobrovolném exilu v Itálii a Německu. V té době napsal dramata:  Do Norska se natrvalo vrátil až v roce 1891. Poslední čtyři hry napsal v Kristianii (dnešní Oslo):  V České republice bývají nejčastěji inscenovány jeho hry \"Domeček pro panenky\", \"Hedda Gablerová\" a \"Peer Gynt\". Ibsen je považován za hlavního tvůrce realistického dramatu. Jeho pozdní hry ovlivnily drama symbolické.", "section_level": 2}], "src_summary": "Henrik Johan Ibsen (20. března 1828 Skien – 23. května 1906 Oslo) byl norský dramatik a básník. Je považován za zakladatele realistického dramatu.", "tgt_summary": "亨里克·约翰·易卜生(,1828年-3月20日-1906年-5月23日),生于挪威希恩,是一位影响深远的挪威剧作家,被认为是现代现实主义戏剧的创始人。", "id": 2387299}
{"src_title": "Junkers Ju 52", "tgt_title": "Ju 52運輸機", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "\"Junkers Ju 52\" byl vyvinut šéfkonstruktérem Ernstem Zindelem jako nástupce úspěšných dopravních letadel Junkers W 33 a Junkers W 34. Jeho vývoj začal koncem 20. let jako zvětšená verze předchozích typů. Prototyp Junkers Ju 52be (D-1974, později D-UZYP, Werk-Nr.4001) poprvé vzlétl s Flugkapitänem Zimmermannem 13. října 1930, poháněný jedním motorem BMW VIIau (výkon 725 k/541 kW). Oficiální zkoušky trvaly do února 1931. V červnu 1933 jej zkoušela dopravní společnost Luftfrako Air Express v Berlíně, poté byl vrácen Junkersovi, kde byl zkoušen s různými pohonnými jednotkami, např. jako Ju 52do s motorem Jumo 4. Postaveno bylo dalších šest letounů, z nichž čtyři jako Ju 52ce s motorem BMW VIIau. Jeden stroj byl zkoušen ve Švédsku jako torpédový, ale nakonec skončil jako tahač vzdušných terčů v Německu. Ju 52cai s motorem BMW IXu o výkonu 573 kW byl překonstruován z nákladního na osobní variantu pro 15 osob, pak opět sloužil k vlekání vzdušných terčů. Druhý postavený stroj byl přepracován na verzi Ju 52di s hvězdicovým motorem Armstrong Siddeley Leopard o 588 kW. Šestý kus v roce 1931 zakoupil dopravce Canadian Airways, kde létal pod označením Ju 52ce (CF-ARM) s kolovým podvozkem, na lyžích i jako plovákový. V roce 1936 došlo k jeho přestavbě na typ Ju 52cao s motorem Rolls-Royce Buzzard o výkonu 606 kW. V roce 1942 přešel ke společnosti Canadian Pacific Airlines a zůstal v provozu do roku 1947.  Protože výkony s jedním motorem nesplnily očekávání, byla masově vyráběná verze Ju 52/3m poháněna třemi motory. Prototyp vznikl přestavbou ze sedmého vyrobeného draku Ju 52 (Werk-Nr.4007) a vybaven trojicí motorů Pratt & Whitney Hornet po 442 kW. Jeho první let proběhl v dubnu 1931. Následně byly další dva rozestavěné exempláře Ju 52 dokončeny ve verzi Junkers Ju 52/3m de (Werk-Nr.4008 a 4009) s třemi motory Hornet bez krytů a předány aeroliniím Lloyd Aéreo Boliviano. V Bolívii byly letouny pokřtěny \"Juan de Valle\" a \"Huanuni\". V letech 1932-1935 se aktivně účastnily války s Paraguayí o Gran Chaco. Další tři letouny verze Ju 52/3m di získalo kolumbijské letectvo Colombian Aviación Militar, kde se používaly i jako hydroplány s plováky. Nosily taktická čísla 621 (Werk-Nr.4010), 622 a 623. Osm letounů s nově řešeným podvozkem a kapotovanými motory Hornet neslo označení Ju 52/3m ce. Dva z nich byly dodány dopravní společnosti Lufthansa (D-2201, \"Boelcke\", Werk-Nr.4013 a D-2202, \"Richthofen\", Werk-Nr.4015), po jednom kuse zakoupily švédské aerolinie AB Aerotransport (Werk-Nr.4017) a finské Aero O/Y (Werk-Nr.4014) s plováky. Junkers Ju 52/3m ba (CV-FAI, později YR-ABF, Werk-Nr.4016) poháněly dva křídelní motory Hispano-Suiza 12 Mb o výkonu 551 kW. Stroj byl speciálně vyroben jako osobní letoun prezidenta Mezinárodní letecké federace (FAI) s luxusní kabinou pro cestující, rumunského knížete Bibesca. Později létal jako běžný linkový letoun. Předposlední Ju 52/3m ce (Werk-Nr.4018) byl určen pro bolivijské letectvo, který byl po bojích s Paraguayí předán aeroliniím Lloyd Aéreo Boliviano. Osmý letoun verze Ju 52/3m ce (D-2468, Werk-Nr.4019) převzala Lufthansa. Na počátku roku 1933 byl vyroben první stroj verze Ju 52/3m fe (Werk-Nr.4020), jehož křídelní motory Hornet byly opatřeny novějšími prstencovými kryty typu NACA a podvozek aerodynamickými kryty. V roce 1934 započala firma Junkers s výrobou verze Ju 52/3m ge s pohonnými jednotkami BMW 132 A-1 o výkonu 485 kW, což byly v Německu licenčně vyráběné Hornety. Posádka byla tříčlenná, kabina cestujících pojala 17 osob.  Vojenskou bombardovací variantu Ju 52/3m g3e poháněla trojice motorů BMW 132 A-3 o maximálním výkonu 533 kW. V letounu byla instalovaná jiná rádiová výstroj a pumové schránky DSAC 250 umístěné ve třech pumovnicích. Každá mohla pojmout dvě pumy SC 250 nebo deset pum SC 50. Obranná výzbroj se skládala z pohyblivého kulometu MG 15 ráže 7,92 mm na hřbetě trupu a stejné zbraně v částečně výsuvném střelišti pod trupem. Do konce roku 1935 byly bombardovací Ju 52/3m ve výzbroji dvou třetin tehdy existujících Kampfgruppen. Dalším bombardovacím typem byl Ju 52/3m g4e, jehož kluzná patka ostruhy byla nahrazena kolečkem. Některé stroje nesly na hřbetě trupu kanón MG 151 ráže 20 mm. Před vypuknutím druhé světové války obdržela Luftwaffe ještě Ju 52/3m g5e, které poháněly motory BMW 132 T-2 o výkonu 610 kW s univerzálními spojovacími uzly pro uchycení kolového, lyžového podvozku či plováků. Hřbetní pohyblivý kulomet byl doplněn dvěma stejnými pohyblivými kulomety ve stanovištích na obou bocích trupu. Střeliště pod trupem bylo zrušeno. Čistě plováková verze Ju 52/3m g5e (See), vyrobená v malém množství, zpočátku nesla kovové plováky Junkers, které byly později nahrazeny plováky Heinkel. Suoběžně vyráběný Ju 52/3m g6e se zjednodušenou rádiovýbavou měl létat výhradně s kolovým podvozkem, několik exemplářů však neslo plováky Heinkel. Tato varianta byla poháněna trojicí motorů BMW 132 T po 610 kW.  Do září 1939 Junkers vyprodukoval ještě několik civilních typů Ju 52. Ju 52/3m i s trojicí motorů Pratt & Whitney Hornet SleG byl určen pro Švédsko. Tři varianty Ju 52/3m g s pohonem motorů Pratt & Whitney Wasp S3H1-G převzala British Airways, s motory Piaggio PXR italské aerolinie Ala Littoria a s pohonnými jednotkami Bristol Pegasus V polský LOT. Dva letouny Ju 52/3m ho (D-AJYR, Werk-Nr.4045 a D-AQAR, Werk-Nr.4055) s motory Jumo 205 C zakoupila Lufthansa, pro kterou byla určena také verze Ju 52/3m reo s motory BMW 132 Da/Dc. Další civilní Ju 52/3m te obdržel motory BMW 132 G/L a Ju 52/3m Z/Z1 s luxusnější výbavou kabiny cestujících pohonné jednotky BMW 132 Z-3.  V roce 1940 bylo několik desítek letounů Ju 52/3m přestavěno na hledač min Junkers Ju 52/3m (MS). Speciální výstroj letounu tvořily solenoid na hliníkovém prstenci pod trupem a elektrický generátor o výkonu 150 kW v trupu. Jiné letouny tohoto typu měly místo elektromagnetů výmetnice petard, které sloužily k aktivaci akustických min. První kusy MS měly standardní výzbroj tří kulometů, která však byla u pozdějších strojů posílena. Horní střelecké stanoviště bylo opatřeno věží s kanónem MG 151 ráže 20 mm a kulomety MG 15 ráže 7,92 mm na bocích trupu byly nahrazeny kulomety MG 131 ráže 13 mm. Od roku 1941 byla ve výrobě zavedena nová transportní verze Ju 52/3m g7e, která měla větší nákladová vrata na pravém boku trupu a autopilot. Některé letouny byly vyzbrojeny dalším kulometem MG 15 v otevřeném střelišti v horní části krytu kabiny. Ju 52/3m g8e byl opatřen přídavným nákladovým otvorem v podlaze kabiny. Pozdější stroje této verze poháněly motory BMW 132 Z. Hřbetní kulomet MG 15 byl postupně nahrazován kulometem MG 131. V roce 1942 byla zahájena výroba typu Ju 52/3m g9e poháněné motory BMW 132 Z, která byla vybavena vlečným zařízením pro nákladní kluzáky a zesíleným podvozkem. V malém počtu vyrobené Ju 52/3m g12epoháněly motory BMW 132 L o výkonu 588 kW. Několik těchto strojů převzala také Deutsche Lufthansa. Poslední sériovou variantou byl Junkers Ju 52/3m g14e, vyráběný od konce roku 1943 do poloviny roku 1944. Byl opatřen pancéřovanou pilotní kabinou a hlavňovou výzbroj tvořila trojice kulometů MG 15 v bočních okénkách a ve věži na horní části prosklené kabiny. Jeden kulomet MG 131 byl v otevřeném střelišti na hřbetě trupu.  Celkem bylo v Německu postaveno 4 835 strojů, z toho 2 804 pro potřeby Luftwaffe.  Další stroje vznikly ve vichistické Francii v podniku Société Amiot v Colombes, kde jejich výroba pokračovala i po skončení války. Celková poválečná produkce do roku 1947 dala vzniknout 400 kusům, z nichž 113 bylo dohotoveno jako dopravní. Znárodněný Amiot, který nyní nesl název Ateliers Aéronautiques de Colombes, vyráběl Ju 52/3m jako AAC.1 Toucan. V letech 1949 a 1950 byly tyto letouny umístěné v Hanoji nasazeny proti vojskům Viet Minhu ve Francouzské Indočíně.  Od ledna 1944 byla zahájena montáž Ju 52/3m z německých dílů budapešťskou firmou PIRT. Zde bylo sestaveno celkem 26 letounů z nichž čtyři převzala Luftwaffe, ostatní byly zařazeny do výzbroje maďarského letectva. Produkce typu probíhala do roku 1952 také ve Španělsku a to pod označením CASA C-352-L (170 kusů).", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "V civilní službě bylo \"Ju 52\" využíváno v 30. a 40. letech mnoha leteckými společnostmi včetně Swiss Airu a Lufthansy (pro přepravu osob i nákladu). Lufthansa nasadila první Ju 52/3m v roce 1932 a jejími řadami prošlo na 240 strojů tohoto typu. Tři Ju 52/3m zakoupila BOAC, které u této letecké společnosti sloužily v rozmezí let 1937-1940 (G-AERU, „Juno“, G-AERX, „Jupiter“ a G-AFAP, „Jason“). V roce 1945 britové získali na okupovaném území Německa celkem 103 letuschopných Ju 52/3mg8e, jedenáct z nich bylo určeno pro British European Airways (G-AHPB, VM908, G-AHOC, VM923, G-AHOD, VN740, G-AHOE, VN723, G-AHOF, VN729, G-AHOG, VM979, G-AHOH, VN746, G-AHOI, VN744, G-AHOJ, VN756, G-AHOK, VN742 a G-AHOL, VN741). Všechny obdržely vojenská sériová čísla (WM892, VM900 až VM932, VM961 až VM987, VN176 až VN177, VN709 až VN731 a VN740 až VN756). Nejprve bylo pár vojenských strojů přelétnuto pro RAF do Británie, kde sloužily k transportu. Většina z nich zůstala v Německu, kde je RAF používalo k místní dopravě. Úpravy na civilní dopravní prováděla belfastská společnost Short Brothers and Harland. British European Airways tyto stroje nasadily na pravidelné linky v listopadu 1946. Nejprve se objevily na lince z Croydonu (Londýn) na letiště Nutts Corner v Belfastu s mezipřistáním v Liverpoolu (Speke). V únoru následujícího roku začaly létat na skotských tratích Glasgow-Belfast, Prestwick-Belfast, Glasgow-Aberdeen a rovněž z Glasgowa na Orknejské ostrovy a Shetlandské ostrovy. Během roku 1948 byly ze služby u BEA vyřazeny a nahrazeny letouny Douglas DC-3 Dakota. Pět letounů létalo v barvách společnosti Deruluft, Sindicato Condor vlastnil 17 a South African Airways 15 Ju 52/3m. Před druhou světovou válkou dále vlastnila dopravní společnost Malért a Ala Littoria 5 Junkersů a SABENA 9.", "section_level": 1}, {"title": "Španělská občanská válka.", "content": "První bojovou akcí německých Junkersů Ju 52/3m byl 20. července 1936 shoz letáků nad ostrovem Gran Canaria z letounu Lufthansy D-APOK. Dne 7. srpna pak dorazila na letiště v Seville první skupina německých letců s deseti stroji Ju 52/3m, které velel Oberleutnant Rudolf von Moreau. Jejich úkolem byla doprava vojáků a výzbroje z marockého Tetuánu na španělskou základnu Jerez de la Frontera. První bombardovací operaci provedly dva německé Ju 52/3m 13. srpna 1936. Oba dopravní stroje dostaly po třech pumových schránkách DSAC 250/VIII se šesti 250 kg pumami. Jejich cílem byla republikánská bitevní loď Jaime I zakotvená v Málaze. Pilot von Moreau cíl nenalezl, Hpt. Henke zasáhl loď jednou pumou, která zabila nebo zranila 47 námořníků.  V srpnu nacionalisté převzali devět strojů Ju 52/3m g3e, z nichž byla ustavena Escuadra B se základnou v Tabladě. Byla složená ze tří escuadrill, kterým velel José Rodríguez Díaz de Lecea. K první bombardovací akci došlo 14. srpna 1936, když letoun pilotovaný Commandantem Franciscem Díazem Trechuelem napadl republikánskou kolonu jižně od Madridu. 23. srpna bombardovala Escuadra B u Madridu letiště Getafe a ve dnech 27. a 28. srpna přímo Madrid.  Od listopadu 1936 po ustavení Legionu Condor byly Ju 52 s německými osádkami seskupeny do Kampfgruppe 88. Vyřazované Junkersy z Legionu Condor byly předávány letectvu generála Franca. Koncem roku 1937 byly všechny španělské Ju 52/3m zařazeny do nočních bombardovacích jednotek 1-G-22 a 2-G-22. Poslední bombardovací akcí Junkersů Ju 52/3m ve Španělsku byl nálet na Belmez 26. března 1939.  Úspěšné nasazení ve Španělsku vedlo velení Luftwaffe ke zformování první vojenské dopravní letecké jednotky v dějinách německého letectví. Stala se jí IV./KG 152 \"Hindenburg\", přejmenovaná 1. dubna 1938 na KGr.z.b.V 1 (bombardovací skupina zvláštního určení). Tato jednotka byla poprvé nasazena při anšlusu Rakouska, kdy její Ju 52/3m vytvořily vzdušný most na letiště Graz-Thalerhof. 1. srpna 1938 byla na letišti Brandenburg-Briest zformována KGr.z.b.V 2. V létě 1939 následovaly další dvě skupiny, které byly s dvěma již existujícími sloučeny do KG z.b.V. 1 (bombardovací eskadra zvláštního určení). Koncem srpna byla utvořena KG z.b.V. 172.  V roce 1936 obdržely Österreichsche Luftstreitkräfte čtyři letouny Ju 52/3m g3e, které byly zařazeny k bombardovací letce 1/B na základně v Zeltwegu. Po připojení Rakouska k Německu převzala tyto stroje německá Luftwaffe.  Koncem třicátých let získala deset strojů Ju 52/3m g3e také Arma da Aeronautica (portugalské letectvo). Sloužily v Grupo de Bombardeamento Nocturno.  V roce 1939 zahájily tři Ju 52/3m g4e službu ve Fliegertruppe (švýcarské letectvo).", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Na začátku druhé světové války používala německá Luftwaffe proti Polsku sedm skupin \"Ju 52/3m\" z KG z.b.V. 1, 2 a 172 jako transportní i bombardovací letoun. Dne 23. září svrhlo 30 Ju 52/3m dvoukilogramové zápalné pumy na Varšavu.  Před přepadením Dánska a Norska vzniklo deset nových skupin. KGr.z.b.V. 101-104 s letouny Ju 52/3m, KGr.z.b.V. 105 s různými typy letadel, včetně 33 Ju 52/3m, I., II. a III./KGz.b.V. 108 See, rovněž s různými typy včetně několika Ju 52/3m g5e(See). V norském tažení 9. dubna 1940 Junkersy Ju 52/3m z 5. a 6./KGz.b.V. 1 dopravily výsadkáře Luftwaffe při obsazení letiště Oslo-Fornebu. V odpoledních hodinách přistávaly Ju 52/3m z KGr.z.b.V. 103 na letišti Fornebu s posilami pěšáků Wehrmachtu. Následující den Ju 52/3m z KGr.z.b.V. 102 na letiště Fornebu přepravily další jednotky. Jiné výsadkové jednotky, které na místo dopravily Ju 52/3m z 8./KGr.z.b.V. 1, dobyly strategicky důležitý most Vordingborg.  10. května 1940 se účastnilo 475 strojů Ju 52/3m tažení proti zemím Beneluxu a Francie. Jednalo se o letouny z I., II., III. a IV./KG z.b.V. 2 a KGr.z.b.V. 101, 104 a 106. Ju 52/3m z KG z.b.V. 1 posloužily jako vlečné stroje kluzáků DFS 230, které přepravily výsadkáře do pevnosti Eben Emael v Belgii. 53 jiných Ju 52/3m této jednotky vysadily parašutisty po obou stranách mostu u Moerdijku v Nizozemsku. Dvanáct Ju 52/3m z I./KGr.z.b.V. 2 dopravilo výsadkáře nad mosty u Dordrechtu, dalších 29 Junkersů téže jednotky přistálo 4 km jižně od Dordrechtu u Wieldrechtu. V ranních hodinách vysadily 53 Ju 52/3m z II./KG z.b.V. 1 výsadkáře na letišti Waalhaven-Rotterdam, kam brzy dosedly další 53 Ju 52/3m z III./KG z.b.V. 1. V oblasti kolem Rotterdamu přistálo toho dne ještě 40 strojů Ju 52/3m a následující den dalších 240 Junkersů. V okolí Haagu se Ju 52/3m uplatnily při výsadkových operacích proti letištím Valkenburg, Ockenburg a Ypenburg.  Ve dnech 8.-9. prosince 1940 se 53 Ju 52/3m přemístily z Wesendorfu do Foggie na východě Itálie. V průběhu padesátidenní německé letecké výpomoci Itálii provedly 4028 operačních letů, při kterých přepravily do Albánie 30 000 vojáků a 4700 tun materiálu a při zpátečních letech do Itálie 8346 raněných.  Při přepadení Řecka byl první velkou operací výsadek nad Korintem 26. dubna 1941. Z důvodů utajení cíle tohoto výsadku byly všechny dopravní jednotky umístěny na základně Plovdiv v Bulharsku. Jednalo se o I. a II./KG z.b.V. 1, KG z.b.V. 2, I./LLG 1, KGr.z.b.V. 60 (založená v lednu 1941) a 102 a letku vlečných letounů pro výsadkové kluzáky DFS 230. Na základě taktického úspěchu této operace bylo rozhodnuto obsadit řecký ostrov Kréta vzdušným výsadkem. Velitelem dopravního letectva pro tento úkol byl jmenován Generalmajor Gerhard, kterému podléhaly 493 letouny Junkers Ju 52/3m a více než 80 výsadkových kluzáků DFS 230. Operace byla zahájena 20. května 1941 a do pádu tohoto ostrova 31. května přišla Luftwaffe o 271 stroj Ju 52/3m.  Stroje byly nasazené ve všech bojových operacích německých výsadkových jednotek. Účastnily se také pokusu o letecký most, který zásoboval obklíčenou 6. armádu ve Stalingradu. Prakticky ve všech operacích utrpěl typ velké ztráty. V bitvě o Stalingrad bylo do 31. ledna 1943 zničeno 266 ks těchto strojů. Na východní frontě operovaly také Junkersy Ju 52/3m rumunské jednotky Escadrile 107.  Na jaře 1944 zásobovaly Ju 52/3m německá vojska v Oděse a 1. tankovou armádu obklíčenou u Kamence Podolského.  Počátkem roku 1945 existovalo již jen sedm skupin Ju 52/3m: I. a II./TG 1, II. a III./TG 2, II. a III./TG 3. Posledními velkými akcemi byly zásobovací lety nad obležené pevnosti Poznaň a Vratislav.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné použití.", "content": "Po druhé světové válce létaly \"Ju 52/3m\" až do roku 1948 na vnitrostátních linkách ve službách Československých aerolinií. Přestavbu jejich pěti (OK-ODH, -PDC později -PCC, -TDI později -TCB, -ZDN a -ZDO později -ZCA) strojů pro potřeby civilního dopravního letectví provedla továrna Letov. Československé vojenské dopravní letectvo používalo Junkers Ju 52/3m u 1. leteckého dopravního pluku pod označením D-7, později D 52. Celkově se do výzbroje dostalo 13 ks zrekonstruovaných letadel Ju-52, které tu po sobě zanechala Luftwaffe.  V Norsku bylo po válce zkonstruováno několik Ju 52/3m, s použitím náhradních částí zanechaných Němci v továrně Horten Flyfabrik. Francouzská továrna Amiot ve městě Colombes vyrobila 415 ks Ju 52, který získal název AAC.1 Toucan a sloužil v indočínském konfliktu a v severní Africe. Po jejich vyřazení v roce 1960 jich několik zakoupilo Portugalsko a používalo je až do roku 1971.  Po válce zařadil rekonstruované Ju 52/3m na civilní linky rovněž Aeroflot, 85 strojů využívala v rozmezí let 1946 až 1947 Air France a 11 britský dopravce BEA.", "section_level": 2}, {"title": "Specifikace (Junkers Ju 52/3m g7e).", "content": "\"Junkers Ju 52/3m\" byl třímotorový samonosný dolnoplošník pro tří až čtyřčlennou posádku a 19 cestujících. Kovová kostra křídla, pevných i pohyblivých ocasních ploch a trupu, byla potažena typickým vlnitým duralovým plechem. Rovněž krycí plechy motorů byly duralové. Hvězdicové motory umístěné v gondolách a přední části trupu poháněly kovové dvoulisté vrtule, bez měnitelného úhlu náběhu. Podvozek byl pevný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Junkers Ju 52/3m (přezdívaný často \"Tante Ju\" - Teta Ju) bylo třímotorové dopravní letadlo vyráběné v letech 1932-1945 německou firmou Junkers.", "tgt_summary": "Ju 52运输机(Junkers Ju 52),为德国容克斯公司在1932年至1945年间生产的一款运输机。由于它的外壳十分坚硬,因此它亦有「容克老姑妈」(德语:Tante Ju;或称容克大婶、容克大妈)、「钢铁安妮」等称号。除了运输之用途外,它在西班牙内战及第二次世界大战期间更担任轰炸的任务;而且,它亦于瑞士航空及汉莎航空等航空公司提供民航服务。", "id": 2910}
{"src_title": "Tver", "tgt_title": "特维尔", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starší dějiny.", "content": "První letopisná zmínka o něm pochází z roku 1208, v jiným pramenech je upomenut již ve 12. století. Původně to byla malá osada s pevností, nacházející se na území vladimirsko-suzdalského knížectví, která se do 14. století rozrostla v důležité ekonomické a politické centrum. Roku 1238 bylo město silně poškozeno mongolským nájezdem.  Počátky politické samostatnosti sahají do roku 1247, kdy ji veliký kníže vladimirský Jaroslav Vseovolodovič udělil jako úděl svému synovci Jaroslavu Jaroslaviči, bratru Alexandra Něvského. Politický význam tverského knížectví pozvolna stoupal stejně jako význam Moskvy. Tverský a moskevský kníže se počátkem 14. století stali vážnými soupeři v boji o získání tatarského jarlyku na veliké knížectví vladimirské. V tomto zápase přišla ve Zlaté hordě o život tři tverská knížata, která zde byla popravena. Mocenské ambice tverských vládců ukončilo roku 1327 živelné povstání obyvatel města proti tatarské posádce, které bylo potlačeno trestnou výpravou Tatarů, jimž stál v čele moskevský kníže Ivan I. Kalita.  Od poloviny 14. století byl zdejší vládce titulován jako veliký kníže tverský. Michail Alexandrovič (1367-1399) se energicky snažil upevnit svoji vládu a podřídit si vlastní údělná knížata, jimž oporu poskytla Moskva, kde tehdy vládl Dmitrij Donský. Koncem 60. let se vztahy mezi Moskvou a Tverem díky tomu znovu zhoršily. Kníže Michail požádal v Hordě o udělení jarlyku na Veliké knížectví vladimirské, který také dočasně získal. Kromě toho přiměl svého švagra, litevského velkoknížete Algirdase ke třem tažením proti Moskvě. Došlo k nim v letech 1368, 1370 a 1372, ale ani jedno z nich nebylo úspěšné.  Roku 1485 se Veliké knížectví tverské stalo součástí Moskevské Rusi.  Rychlý hospodářský růst v 18. století odstartovalo dokončení plavebního kanálu (Moskevský průplav). Město bylo kompletně přestavěno, středověké domy byly zbourány a nahrazeny neoklasicistními. Koncem 18. století zde žilo 15 000 obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Bolševici zde získali v občanské válce moc již 20. listopadu 1917. Roku 1931 bylo město přejmenováno na Kalinin po sovětském vůdci Michailu Kalininovi; v rámci boje proti náboženství pak byla roku 1936 zničena katedrála Vykoupení. Během 2. světové války bylo dva měsíce okupován německými vojsky. Během sovětské éry počet obyvatel vzrostl až na 450 000 obyvatel, v 90. letech však začal klesat.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Jde o tradiční středisko bavlnářství a výroby železničních vagónů (již od roku 1898). Během posledních 50 let vznikly i závody na výrobu elektrotechniky a chemických výrobků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tver (rusky, femininum) je město v evropské části Ruské federace, středisko Tverské oblasti. Přesněji leží na soutoku řek Volha a Tverca na silnici a železniční trati spojující Moskvu (170 km) a Petrohrad (485 km). Mezi lety 1931 a 1990 neslo název Kalinin (). Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "特维尔(,俄语拉丁字母拼写:Tver')是俄罗斯特维尔州首府,位于伏尔加河和特维尔察河交汇之处。1135年建立。1247年成为特维尔大公国的中心。在蒙古鞑靼人统治期间,特维尔是抗战中心,也与莫斯科争夺首都的地位。2002年人口为408,903人。", "id": 272490}
{"src_title": "Teorie superstrun", "tgt_title": "超弦理論", "src_document": [{"title": "Co vysvětluje teorie superstrun.", "content": "Experimentálně je známo, že elementární částice tzv. standardního modelu jsou uspořádány do 3 rodin, navzájem odlišných pouze hmotností. Standardní model nemá pro toto žádné jednoznačné a teoreticky podložené vysvětlení. V teorii strun byl vysloven předpoklad, že tři rodiny elementárních částic by mohly souviset se základní topologickou charakteristikou geometrických objektů, která se nazývá genus. Intuitivně jde o počet otvorů v geometrickém objektu, kterým jsou v teorii superstrun tzv. Calabiho-Yauovy variety \"(Calabiho-Čhiouovy variety).\"  Superstrunová teorie by měla být teorií elementárních částic a mezi rozsáhlou množinou nikdy nepozorovaných částic je též nehmotná částice se spinem 2. Takovéto vlastnosti by měl mít graviton, což je nutný předpoklad každé teorie, která má být adeptem též na teorii gravitace.  Superstrunná teorie docílila určitého pokroku v práci se singularitami a divergencemi, a umožňuje matematicky lépe popsat některé související teoretické představy, např. pro období krátce po velkém třesku, nebo entropii černé díry.", "section_level": 1}, {"title": "Co teorie superstrun neposkytuje.", "content": "Teorie superstrun, přinejmenším ve své současné podobě, má jen značně neurčitou a nejasnou formální i obsahovou strukturu (postuláty, rovnice, interpretace). Neumožňuje vypočíst hmotnosti elementárních částic, ani hodnoty těch vazebních konstant a parametrů, které figurují již ve standardním modelu. Nepodává žádný jasný a jednoznačný předpis pro tzv. kompaktifikaci, tedy problém, jak přejít z prostoru o předpokládaném vysokém počtu dimenzí (např. 11 nebo 27) do běžného 4rozměrného časoprostoru. Příslušných produktů kompaktifikace, tzv. Calabiho-Yauových variet, existuje pak nespočetně mnoho a není známo, na základě jakého dodatečného principu mezi nimi fyzikálně vybrat a docílit konkrétnější předpovědi. Tím, že teorie superstrun připouští v podstatě téměř libovolně vysoký počet nikdy nepozorovaných elementárních částic, neposkytuje ani určení toho, kolik elementárních částic vlastně existuje. Teorie superstrun dnes neumožňuje prakticky žádné testovatelné netriviální předpovědi v oblasti experimentálně dostupné fyziky. Nezanedbatelná část fyziků proto na teorii superstrun v její současné podobě pohlíží skepticky, anebo mnohá její tvrzení přímo odmítá.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled strunových teorií.", "content": "Fyzikové v teorii strun byli zneklidněni existencí pěti různých strunových teorií. Během tzv. superstrunové revoluce se ukázalo, že tyto teorie jsou limitními případy jedné teorie, M-teorie, která předpokládá 10 prostorových a 1 časový rozměr.", "section_level": 1}, {"title": "Struny a blány.", "content": "Kromě jednorozměrných strun předpokládá teorie také existenci vícerozměrných útvarů, p-blán (membrán). Konce otevřených strun se mohou pohybovat pouze po bláně.", "section_level": 1}, {"title": "Experimentální ověření.", "content": "Zatím neexistuje, určitým pokrokem by mohlo být uvedení do provozu LHC. Fyzikové doufají, že by mohly být s jeho pomocí objeveny alespoň některé z mnoha supersymetrických částic, které teorie superstrun umožňuje. Protože však současné teorie superstrun připouštějí supersymetrických částic v podstatě neomezené množství, významnější verifikace teorie touto cestou je obtížná.  Další možností pro dílčí verifikaci teorie by mohlo být přímé pozorování obří superstruny ve vesmíru. Přesněji řečeno, nějakého geometrického útvaru, který by bylo možné interpretovat jako Calabiho-Yauovu varietu v teorii strun. Takováto struna snad mohla vzniknout v raných fázích vesmíru a nyní by se mohla při pozorování jevit jako určitá gravitační čočka. Možnosti tohoto typu jsou ovšem dosud velmi nejasné a neprůkazné nejen na úrovni experimentu, ale i na úrovni interpretace, která je u teorie superstrun zatím málo rozpracovaná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teorie superstrun, resp. teorie strun, je jedna z nejznámějších a dosud v mnoha směrech neúplných tzv. teorií všeho. Velmi populárně řečeno, tato teorie předpokládá, že základními stavebními kameny přírody nejsou částice s nulovými rozměry, nýbrž jednorozměrné struny, které vibrují různými způsoby, odpovídajícími různým druhům částic. Veškeré interakce se redukují na spojování a rozpojování strun. Zastánci této dosud kontroverzní teorie se domnívají, že tato teorie elegantně a harmonicky sjednocuje teorie velkého a malého, tedy obecnou teorii relativity (OTR) a kvantovou mechaniku (KM), které jsou jinak do jisté míry neslučitelné. Podle teorie superstrun má vesmír – namísto nám dobře známých čtyř rozměrů – jedenáct rozměrů (jeden časový a deset prostorových). Dodatečné rozměry jsou ovšem svinuty do variety malé velikosti, v důsledku čehož unikají přímému pozorování.", "tgt_summary": "超弦理论(英语:Superstring Theory),属于弦理论的一种,有五个不同的超弦理论,也指狭义的弦理论。是一种引进了超对称的弦论,其中指物质的基石为十维时空中的弦。", "id": 2547978}
{"src_title": "Manchester", "tgt_title": "曼彻斯特", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název města pochází z latinského jména keltského původu \"Mamucium\" případně \"Mancunium\", a to složením z keltského \"mamm\" (prsa) nebo \"mamma\" (matka) a staroanglického \"ceaster\" (tábor). Obyvatelé Manchesteru se podle toho někdy přezdívají \"Mancunians\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Oblast Manchesteru byla osídlena ještě dříve, než do Anglie přišli Římané. V době, kdy táhli proti Brigantům, na východním břehu řeky Irwell nechal římský vojevůdce Agricola postavit pevnost. Tato dočasná stavba prošla v průběhu let mnoha přestavbami a stala se významnou zastávkou na cestě na sever k pevnostem v Chesteru a Yorku. Severní brána pevnosti a část hradeb poblíž \"Castlefieldu\" byla rekonstruována. Ve středověku zde existovalo opevněné panské sídlo. Přibližně roku 1422 šlechtic a kněz Thomas De La Warre tento statek i s okolními pozemky věnoval církvi, aby zde vznikla kolej pro kněze, a zahájil stavbu univerzitního chrámu. Z koleje je nyní \"Chetham's School of Music\" a chrám se rozrostl v nynější Manchesterskou katedrálu. Manchester se poté, co roku 1301 obdržel královský patent pro pořádání trhů, stal významným obchodním centrem oblasti. Ve 14. století se do Salfordu a Manchesteru přistěhovala komunita vlámských tkalců, kteří zde vyráběli vlněné oděvy a započali tak tradici tkaní sukna.  Průmyslová revoluce v poslední čtvrtině 18. století proměnila původní obchodní městečko ve významné průmyslové centrum. Vlhké podnebí zpracování bavlny vyhovovalo a rozvoj strojů poháněných parou proces předení a tkaní urychlil. Manchester se také stal významným distribučním střediskem s mnoha sklady. Výstavba Bridgewater Canal, prvního umělého vnitrozemského kanálu ve Velké Británii, podpořila rozvoj průmyslu díky zajištění dostupnosti levného uhlí. Zprovoznění Liverpool and Manchester Railway, první železnice na světě pro osobní přepravu, rozvoj města a okolí dále urychlilo. Počet obyvatel města rychle rostl díky tomu, že se do něj lidé zblízka i z dálky stěhovali za pracovními příležitostmi. Velký počet jich sem směřoval především z Irska, postiženého tehdy hladomorem. Vliv irské komunity zůstal v Manchesteru silný až do dnešní doby a v březnu se zde každoročně koná velká oslava svátku svatého Patrika. Významná vlna imigrantů (značná část z nich byli Židé) v té době pocházela i ze střední a východní Evropy. Na konci 19. století tak byl Manchester kosmopolitním městem. Rozvoj průmyslu způsobil, že se motýl drsnokřídlec březový musel přizpůsobit změně kvality životního prostředí; během několika generací se barva jeho křídel zcela změnila z bílé na černou. První popis této změny pochází z roku 1848 a posloužil jako jeden z důkazů evoluce.  Na konci 19. století byl vybudován Manchester Ship Canal – téměř 60 km dlouhý kanál od Salfordu až k Merseyské zátoce u Liverpoolského přístavu. Díky tomuto kanálu mohla v doku Manchesterského přístavu přistávat zaoceánská plavidla.  Manchester v meziválečném období postihla krize, která zasáhla především textilní průmysl. V době druhé světové války se ve městě vyráběla letadla pro Royal Air Force, z nichž nejznámější byl bombardér \"Avro Lancaster\". Manchester byl častým terčem nacistických náletů, které zničily značnou část historického centra a vážně poškodily katedrálu.  15. června 1996 vybuchla v centru bomba nastražená IRA. Výbuch zranil asi 200 lidí, žádné úmrtí nezpůsobil, ale střed města vážně poškodil. Při následné rekonstrukci byly vybudovány nové komplexy budov, například \"Printworks\" a další stavby pro nákupy a zábavu. Roku 2002 město hostilo 17. hry Commonwealthu. Manchester se také dvakrát – v letech 1996 a 2000 – ucházel o pořádání Olympijských her.  22. května 2017 se v Manchester aréně udál sebevražedný bombový útok. O život přišlo 22 lidí a jeden útočník, Salman Abedi. K útoku se přihlásila teroristická skupina Islámský stát.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie a podnebí.", "content": "Manchester se nachází v oblasti, která má kulovitý tvar, na severu je ohraničena Peninským vřesovištěm a na jihu Cheshirskou nížinou. Centrum města je situováno na břehu řeky Irwell, nedaleko od soutoku řek Medlock a Irk. Řeka Mersey protéká jižním okrajem Manchesteru. Větší část města, především jeho jižní část, se nachází na rovině, a nabízí tak z vysokých budov výhled na vřesoviště. Geografická charakteristika města měla významný vliv na jeho rozvoj. Jedná se především o podnebí, přístup k moři, dostupnost vodní energie a blízkost pobřeží.  Manchester má pověst města s vlhkým podnebím a deštivým počasím, avšak průměrný roční úhrn srážek 809 mm je nižší než například ve městech Plymouth, Cardiff nebo Glasgow (americký New York má úhrn srážek 1200 mm a italský Řím má srážek srovnatelné množství). Srážky v Manchesteru mívají relativně slabou intenzitu, ale trvají většinou delší dobu. Manchester tak má relativně vysokou vlhkost ovzduší.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Etnický původ (sčítání v roce 2011):  Náboženství (sčítání v roce 2011):", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Pro Manchester je typické velké množství kancelářských prostorů. Obchodní čtvrť \"Central Business District\" se nachází v centru města vedle \"Piccadilly\" se středem na ulicích \"Mosley Street\", \"Deansgate\", \"King Street\" a \"Piccadilly\". Nové kanceláře vznikají i v oblasti na západ od \"Deansgate\" ve \"Spinningfields\". První významnou stavbou v této části města byla centrála Royal Bank of Scotland.  Nedaleko centra města v Salford Quays byla zahájena regenerace oblasti využívané dříve pro stavbu lodí (obdoba londýnské oblasti Docklands) s využitím pro stavbu call center. V letech 2006–2012 došlo k přestěhování některých redakcí BBC z Londýna právě do manchesterských Salford Quays a vytvoření tzv. \"BBC North\".  Manchester je hlavním nákupním centrem severu Anglie. Existují zde dvě hlavní obchodní centra – Manchester Arndale Centre ve středu města a Trafford Centre nacházející se mimo hranice Manchesteru. Ve středu města se také nachází menší obchodní centra – \"Triangle\", zaměřené na mladou klientelu, a \"Royal Exchange Centre\".  V oblasti \"Shambles\" je možno najít pobočky obchodních řetězců Harvey Nichols, Marks & Spencer a mnoho módních butiků.", "section_level": 1}, {"title": "Správa.", "content": "Roku 1974 byl Manchester vyčleněn z hrabství Lancashire a vznikl metropolitní distrikt Manchester. Manchester je začleněn do 3 úrovní správy – Rada města Manchester region Severozápadní Anglie aparlament.  Manchester je také součástí metropolitního hrabství Velký Manchester, ačkoli rada tohoto hrabství byla zrušena v osmdesátých letech 20. století a město a další distrikty se staly samostatnými správními jednotkami (\"unitary authority\") s výjimkou několika málo činností zajišťovaných na úrovni hrabství. Manchester se dále člení na mnoho obvodů, které však nemají úroveň správních jednotek.  Rada města Manchester je správním orgánem pro metropolitní distrikt Manchester. Manchester je rozdělen do 32 volebních obvodů, ve kterých je voleno 96 radních, tři z každého obvodu.  Volební obvody do rady města:  Pro volby do Parlamentu Velké Británie je Manchester rozdělen do pěti obvodů: Manchester Central, Manchester – Blackley, Manchester – Gorton, Manchester – Withington a Wythenshawe a Sale East.  Manchester je součástí volebního okrsku Severozápadní Anglie pro volby do Parlamentu Evropské unie.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Manchester má velmi dobrou úroveň dopravní infrastruktury. Síť komunikací ve městě je jedna z nejhustších ve Velké Británii a oblast Velkého Manchesteru má největší procento dálnic v rámci země. \"Liverpool and Manchester Railway\" byla první železniční tratí na světě dopravující cestující. Další významnou dopravní službou v Manchesteru je taxislužba s typickými vozy \"Black Cabs\". Město je hustou sítí stanovišť taxislužby protkáno a na rozdíl od jiných měst je i cena tohoto způsobu přepravy přístupná.", "section_level": 1}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Letiště Manchester, dříve \"Manchester Ringway Airport\", třetí letiště Velké Británie v počtu odbavených cestujících, je vybaveno zvláštní železniční stanicí. V roce 2005 odbavilo 22,1 miliónů pasažérů a poskytovalo přímé spojení do více než 180 míst provozovaných 90 leteckými společnostmi. Mezi destinacemi dostupnými přímým spojením lze uvést New York, Chicago, Boston, Filadelfie, Atlanta, Orlando, Miami, Houston, Las Vegas, Toronto, Antigua, Barbados, Damašek, Dubai, Abu Dhabi, Doha, Teherán, Karáčí, Islamabad, Láhaur, Kuala Lumpur a Hongkong. Letecká linka mezi Manchesterem a Londýnem je jedním z mála rušných vnitrostátních spojů a silně konkuruje železniční dopravě. Letiště Barton Aerodrome patří k nejstarším na světě. Využívá se především jako letiště pro helikoptéry a na jeho krátkou travnatou dráhu přistávají malá letadla. Na tomto letišti se také nachází nejstarší letecká kontrolní věž na světě.", "section_level": 2}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Manchester, podobně jako Londýn, má silniční okruh – \"M60\". Na rozdíl od Londýna prochází \"M60\" okrajovými částmi města a poskytuje tak kvalitní spojení do centra. Hlavními dálnicemi spojujícími Manchester s okolím jsou \"M56\", \"M6\", \"M61\", \"M62\" a \"M66\". Většina z nich ústí na \"M60\".", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Manchester drží historické prvenství v provozování železniční dopravy, protože zde roku 1830 vznikla první železniční linka pro přepravu cestujících \"Liverpool and Manchester Railway\". V průběhu dalších 50 let bylo město obklopeno několika železničními stanicemi – \"Manchester London Road\" (nyní \"Manchester Piccadilly\"), \"Manchester Victoria\", \"Manchester Central\", \"Manchester Mayfield\" a \"Manchester Exchange\". V šedesátých letech 20. století byly některé z nich pro cestující uzavřeny, v provozu zůstaly pouze stanice \"Manchester Victoria\" a \"Manchester Piccadilly\". Expresní vlaky do Londýna vyjíždějí ze stanice Piccadily a cesta trvá přibližně 2 hodiny a 15 minut. Poblíž centra města se nachází několik menších železničních stanic – \"Manchester Oxford Road\", \"Deansgate\" a \"Salford Central\". Manchester není vybaven systémem metra.", "section_level": 2}, {"title": "Tramvajová doprava.", "content": "V Manchesteru existuje tramvajový systém dopravy zvaný Manchester Metrolink, provozovaný společností \"Serco\". Tento systém spojuje centrum města s Altrinchamem, Ecclesem, Bury, Ashtonem, East Didsbury a letištěm. Je dlouhý 57 mil (92 km), nejdelší na Britských ostrovech a nejméně třikrát delší než všechny ostatní. Byl otevřen roku 1992 jako první ze znovuotevřených britských tramvajových systémů vzniklých v důsledku renesance tramvají ve vyspělých zemích. Časový interval mezi jednotlivými spoji je 6–12 minut. Ročně tu tramvaje přepraví téměř 20 miliónů pasažérů. V červnu 2006 vláda oznámila záměr podpořit rozšíření tohoto dopravního systému, po němž by měl být schopen přepravit až 50 miliónů cestujících za rok. Jedná se o rychlodrážní systém. Původní provoz, uzavřený jako všechny kromě blackpoolského v celém království, provozoval až od konce v roce 1949 pouliční double-deckerové (dvoupodlažní) tramvaje.", "section_level": 2}, {"title": "Autobusová doprava.", "content": "Manchesteru a jeho okolí slouží hustá síť autobusové dopravy spojující město se satelitními částmi a okolními vesnicemi. Autobusovou dopravu ve městě provozuje mnoho společností – \"First Group\", \"Stagecoach\", \"Finglands\", \"UK North\", \"Arriva\" a \"R. Bullock\". Jednou z velmi vytížených tras je spoj \"Oxford Road\" – \"Wilmslow Road\", jedna z nejrušnějších autobusových tras v Evropě, kterou se dopravují studenti a zaměstnanci z okrajových čtvrtí města do centra, kde se nachází mnoho univerzitních učeben a kanceláří.  \"First Group\" také provozuje bezplatnou autobusovou službu Metroshuttle, která spojuje důležité oblasti města – železniční stanice \"Manchester Victoria\", \"Manchester Piccadilly\" a \"Manchester Oxford Road\" s Čínskou čtvrtí, \"Deansgate\", \"Salford Central\" a \"Albert Square\". Tyto velmi populární spoje bývají přeplněné. V současnosti jsou provozovány tři linky odlišené barevně – oranžová, zelená a purpurová. Frekvence spojů se pohybuje v rozmezí 5 až 10 minut a doplňuje tak dopravní síť linek a železnici. Velmi oblíbené jsou také linky, na nichž jezdí kloubové autobusy, například linky Bury – Manchester nebo Bolton – Manchester.  Hlavním stanovištěm pro dálkové autobusy (spoje provozuje především \"National Express\") je \"Manchester Central Coach Station\" na \"Chorlton Street\". Jedná se o moderní a dobře vybavené stanoviště (rekonstrukce skončila v březnu 2002).", "section_level": 2}, {"title": "Říční doprava.", "content": "K odkazům průmyslové revoluce patří rozsáhlá síť kanálů: \"Manchester, Bolton & Bury Canal\", \"Rochdale Canal\", \"Manchester Ship Canal\" pro spojení s mořem a \"Bridgewater Canal\", \"Ashton Canal\" a \"Leeds & Liverpool Canal\". V současné době se využívají pro výletní plavby.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Galerie.", "content": "V oblasti Velkého Manchesteru se nachází mnoho uměleckých galerií:", "section_level": 2}, {"title": "Muzea.", "content": "Muzea v Machesteru:", "section_level": 2}, {"title": "Divadla.", "content": "Manchester je známý svými skvělými divadly. Velké sály zahrnují například Manchester Opera House, velké komerční divadlo, které uvádí výjezdní představení divadelních společností z West Endu, Palace Theatre a Royal Exchange Theatre, velká divadla sídlící v místě burzy bavlny. \"Library Theatre\" je malé divadlo sídlící v suterénu hlavní městské knihovny. Mezi další divadla ve městě patří \"Lowry\" a \"Studio Salford\".  Mezi menší divadelní sály patří \"Green Room\", zaměřené na okrajové žánry, \"Contact Theatre\" – divadlo především pro mladé diváky a \"Dancehouse\", s tanečními produkcemi. Manchester je také sídlem dvou významných divadelních škol – \"School of Theatre\" a \"Arden School of Theatre\". \"Royal Northern College of Music\" má vyčleněny speciální prostory pro operní a klasickou hudbu.", "section_level": 2}, {"title": "Klasická hudba.", "content": "Manchester je sídlem dvou symfonických orchestrů – \"Hallé Orchestra\" a \"BBC Philharmonic Orchestra\". Sídlí zde také komorní orchestr – \"Manchester Camerata\".  Po mnoho let byl hlavním sálem pro klasickou hudbu \"Free Trade Hall\" na \"Peter Street\". Od roku 1996 se jím stal moderní koncertní sál pro 2 000 posluchačů Bridgewater Hall, domovský sál \"Hallé Orchestra\". Tento sál patří mezi nejlépe technicky vybavené sály pro koncerty klasické hudby s velmi kvalitně navrženými akustickými parametry. Dalšími koncertními sály jsou \"RNCM\", \"Royal Exchange Theatre\" a Manchesterská katedrála. Manchester je i významným centrem hudebního vzdělávání. Nachází se zde školy \"Royal Northern College of Music\" a \"Chetham’s School of Music\".", "section_level": 2}, {"title": "Populární hudba.", "content": "Manchester vytváří svým multikulturálním prostředím vhodné prostředí pro populární hudbu, na jejíž bohatou historii jsou obyvatelé města právem hrdi. Mezi skupiny, které vznikly v Manchesteru je možno zařadit:", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "V Manchesteru se odehrává významný román \"Mary Bartonová\" viktoriánské spisovatelky Elizabeth Gaskell z roku 1848. Jde o jedno z prvních literárních zpodobení tíživých životních podmínek průmyslového proletariátu.", "section_level": 2}, {"title": "Televize a rádio.", "content": "Centrála \"Granada Television\", pobočky ITV, se nachází na \"Quay Street\" ve čtvrti \"Castlefield\". Vedení BBC pro severozápadní Anglii sídlí v \"New Broadcasting House\" na \"Oxford Road\" v jižní části města a produkuje zde některé své lokální programy. Manchester je také základnou pro výrobu programů \"BBC One\" v severozápadním regionu. V BBC existuje záměr přestěhovat část personálu a technického vybavení do roku 2010 z Londýna do Manchesteru. Od roku 2000 vysílá i lokální televizní kanál \"Channel M\", provozovaný společností \"Guardian Media Group\".  Mezi lokální rádiové stanice patří \"BBC Radio Manchester\", \"Key 103\", \"Galaxy\", \"Piccadilly Magic 1152\", \"105.4 Century FM\", \"100.4 Smooth FM\", \"Capital Gold 1458\" a \"Xfm\". V rámci jižního Manchesteru jsou provozovány i obecní rádiové stanice například \"ALL FM 96.9\" a \"Wythenshawe FM 97.2\".", "section_level": 2}, {"title": "Noviny a časopisy.", "content": "Noviny Guardian byly založeny v Manchesteru roku 1821 a vydávány jako \"Manchester Guardian\". Jejich ústředí se stále nachází v Manchesteru, ačkoli mnoho řídících funkcí bylo přesunuto roku 1964 do Londýna. V rámci těchto prostor sídlí i redakce sesterského večerníku \"Manchester Evening News\". Nejčtenějším deníkem rozšiřovaným bezplatně ve městě je deník \"Manchester Metro News\". Dalším bezplatně dostupným deníkem je \"Metro North West\".  V Manchesteru sídlily po dlouhou dobu důležité redakce mnoha celostátních deníků, například Daily Telegraph, Daily Express, Daily Mail, Daily Mirror a The Sun. V současné době však má kanceláře pouze Daily Sport. V době největšího rozvoje bylo v Manchesteru zaměstnáno až 1 500 novinářů. V 80. letech 20. století nastalo postupné uzavírání redakcí a jejich stěhování do Londýna a označení \"druhá Fleet Street\" ztratilo svůj význam.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Anglikánská diecéze v Manchesteru byla založena roku 1847. Manchester je začleněn do římskokatolické diecéze \"Diocese of Salford\". Město má také významné komunity muslimů a nejpočetnější židovské společenství mimo Londýn.  V Manchesteru se nachází anglikánská gotická Manchesterská katedrála, jejíž stavba trvala asi 600 let.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "V Manchesteru se nachází tři univerzity. University of Manchester a Manchester Metropolitan University se nachází v jižní části města. První z nich je jedna z největších vysokých škol Velké Británie a vznikla na podzim 2004 sloučením \"Victoria University of Manchester\" a \"UMIST\". Asi tři kilometry na západ od centra města poblíž Salfordu sídlí University of Salford.  Spolu s University of Bolton, Royal Northern College of Music a \"University Centre Oldham\" má oblast Velkého Manchesteru asi 100 000 studentů. University of Manchester, Manchester Metropolitan University a Royal Northern College of Music jsou seskupeny na jižním okraji města a vytvářejí velký univerzitní komplex v okolí \"Oxford Road\".  \"Manchester Grammar School\" je soukromá střední škola pro chlapce nacházející se ve čtvrti \"Fallowfield\" na jihu města. V poválečném období byla přímo financována státem a neplatilo se zde školné, ale od roku 1976 se, poté co labouristická vláda ukončila přímé financování gymnázií, stala soukromou školou. Původně sídlila na prominentním místě poblíž katedrály, ale byla přestěhována na \"Old Hall Lane\" ve \"Fallowfieldu\", aby byla schopna uspokojit zvyšující se počet studentů. V původní lokalitě nyní sídlí \"Chetham's School of Music\".", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V Manchesteru sídlí dva významné fotbalové kluby: Manchester United a Manchester City. Domovským stadionem Manchester City je Etihad Stadium; Manchester United hraje na Old Trafford, druhém největším fotbalovém stadionu v Anglii, který se nachází právě ve čtvrti \"Trafford\". Tyto velkokluby jsou jen dva z mnoha manchesterských fotbalových mužstev, dalšími jsou například Oldham Athletic, Stockport County FC, Bury FC, Wigan Athletic či Rochdale AFC. Podle výzkumu \"Urbis centre\" má město nejvyšší koncentraci fotbalových klubů na jednoho obyvatele na světě.  Mnoho moderních sportovních zařízení, například Manchester Velodrome, City of Manchester Stadium, National Squash Centre a Manchester Aquatics Centre, bylo vybudováno pro Hry Commonwealthu v roce 2002.  Kriketový stadion \"Old Trafford\" (nejedná se o známý fotbalový stadion) je domovským hřištěm kriketového klubu \"Lancashire County Cricket Club\". Oblast Velkého Manchesteru reprezentují ragbyové kluby \"Sale Sharks\", \"Wigan Warriors\", \"Salford City Reds\", \"Oldham Roughyeds\", \"Rochdale Hornets\" a \"Swinton Lions\". \"Belle Vue Stadium\" v \"Gortonu\" využívá plochodrážní klub \"Belle Vue Aces\", ale pořádají se zde i chrtí dostihy.  Hala Manchester Arena, otevřená v roce 1995, pojme 21 tisíc sedících diváků a slouží událostem jak sportovním, tak hudebním.  Manchester se i přes výbornou vybavenost moderními sportovními stánky dvakrát neúspěšně ucházel o pořádání Olympijských her (v letech 1996 a 2000). Konaly se zde však některé soutěže Olympijských her v Londýně roku 2012.", "section_level": 1}, {"title": "Turistické atrakce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "V Manchesteru se nachází velké množství budov postavených od viktoriánského období až do současnosti. Většina honosných budov odráží původní postavení města jako centra obchodu s bavlnou. Mnoho bývalých skladišť je nyní využíváno pro jiné účely ale původní charakter města byl zachován. Manchester se taky vyznačuje velkým množstvím mrakodrapů. Velká část byla postavena v 60. a 70. letech 20. století. Nejvyšším mrakodrapem města je Beetham Tower, ten by postaven v roce 2006, má výšku téměř 169 metrů.  Další zajímavé stavby v Manchesteru:", "section_level": 2}, {"title": "Pomníky.", "content": "V Manchesteru se nachází pomníky mnoha osobností a událostí, které vytvářely historii města. Největší počet těchto památníků je umístěn na Albert Square, v průčelí městské radnice a v \"Piccadilly Gardens\". Mezi nejzajímavější je možno zařadit \" Alan Turing Memorial\" v \"Sackville Park\" poblíž \"Canal Street\", věnovaný památce otce moderní výpočetní techniky, památník Abrahama Lincolna připomínající krizi v textilním průmyslu na severu Anglie v letech 1861 až 1865 způsobenou Americkou občanskou válkou a \"B of the Bang\", pozoruhodná skulptura, nejvyšší svého druhu ve Velké Británii, postavená na připomínku pořádání her Commonwealtu roku 2002.", "section_level": 2}, {"title": "Ulice a náměstí.", "content": "V Manchesteru se nachází velké množství rušných ulicí a náměstí. Část ulicí v centru města je vyhrazena pro pěší zatímco ostatní, které jsou používány pro Metrolink, autobusovou a automobilovou dopravu jsou často přeplněné. Jednou z nejstarších dopravních tepen je Market Street. Původní středověká výzdoba v okolí Market Street i některé další ulice jako \"Smithy Door\" byly zničeny při úpravách v 70. letech 20. století. Jednou z mála ulic, která si zachovala původní charakter je \"Long Millgate\", která vede na sever z \"Market Place\". Další pozoruhodnou ulici je \"Whitworth Street\", široká ulice z 19. století obklopená zahradami a obklopena působivými cihlovými stavbami, původně sloužícími jako skladiště, která jsou nyní využívány jako obytné domy. Na jihu od centra města je centrem studentského života ulice Wilmslow Road.", "section_level": 2}], "src_summary": "Manchester je významné město a metropolitní distrikt v regionu severozápadní Anglie, historicky významné pro svou roli v průmyslové revoluci. V roce 2017 zde žilo obyvatel, v celé metropolitní oblasti zahrnující území hrabství Velký Manchester pak zhruba 2,8 milionu obyvatel. V jižním sousedství města se rozkládá Cheshirská nížina, na severu a na západě hřebeny Pennin. Nejbližšími velkými městy jsou Liverpool (vzdálený 56 km jihozápadním směrem) a Sheffield (56 km jihovýchodně).", "tgt_summary": "曼彻斯特(英语:Manchester),是英格兰西北区域大曼彻斯特郡的都市自治市。", "id": 2824663}
{"src_title": "Béla IV.", "tgt_title": "贝拉四世", "src_document": [{"title": "Válka s Tatary.", "content": "Bélovy snahy byly přerušeny roku 1241 pustošivým vpádem Tatarů, vedených chánem Bátúem, jemuž král odmítl složit slib poslušnosti. Když byla uherská vojska poražena u řeky Sajó (Slané), uprchl Béla IV., pronásledovaný speciálním tatarským oddílem, nejprve přes Moravu do Rakous, pak do Záhřebu a nakonec na dalmatské ostrovy. Odsud marně žádal papeže, císaře i další evropské panovníky o pomoc.  Tataři však v Uhrách nezůstali a vrátili se do Mongolska. Král se poté snažil zreorganizovat obranu uherského státu a obklopit jej vazalsky nebo jinak závislými zeměmi (Bosna, Srbsko, Moldavsko, Valašsko, některá polská či ruská knížectví). Musel se při tom potýkat s rakouským a štýrským vévodou Fridrichem II. Bojovným, který se k němu zachoval velmi podle, když prchal před Tatary.", "section_level": 1}, {"title": "Války s českým králem.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Důvody.", "content": "Fridrich, jenž byl posledním mužským členem rodu Babenberků, posléze v boji s Uhry padl a jeho smrt se stala impulzem k zahájení konfliktu o dědictví mezi Bélou IV. a českými Přemyslovci. Béla IV. se snažil získat babenberské země vojensky i sňatkovou politikou – sjednal sňatek svého příbuzného Romana Daniiloviče Haličského s Fridrichovou neteří Gertrudou Babenberskou. V Bélův prospěch intervenoval i papež Inocenc IV., přesto získal Rakousy i Štýrsko syn českého krále Václava I. Přemysl a upevnil svoje nároky sňatkem s Fridrichovou sestrou Markétou.", "section_level": 2}, {"title": "První válka.", "content": "Roku 1252 zahájil Béla IV. vpádem do Přemyslových nových držav pustošivou válku, jež tvrdě postihla také Moravu. Spojencem uherského krále se stali především bavorští Wittelsbachové, kteří rovněž s obavami sledovali mocenský vzestup Přemysla Otakara II., který se navíc roku 1253 stal českým králem. Tomu se vcelku dařilo útokům odolávat. Válka však byla vyčerpávající, proto oba panovníci přijali celkem s povděkem papežův návrh, aby si babenberské dědictví rozdělili. Béla se zřekl Rakous a ponechal si Štýrsko (1254). Byl však přesvědčen, že se nejedná o konečné řešení.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá válka.", "content": "Nový konflikt vyprovokoval Bélův syn Štěpán útokem proti Přemyslovu bratranci Oldřichu Sponheimskému v Korutanech (1259). Český král zbavený vůči Bélovi závazků odpověděl vysláním vojenské pomoci štýrské opoziční šlechtě, která vytlačila ze země uherské posádky. Oba tábory se začaly připravovat na novou válku, která vyvrcholila v létě 1260 osudovou bitvou na břehu řeky Moravy u Kressenbrunnu. Přestože se srážka na počátku nevyvíjela pro českou stranu příznivě, bylo uherské vojsko nakonec na hlavu poraženo. Béla IV., stržen panicky prchajícími bojovníky, opustil svůj tábor a dlouho ani nevěděl, zda jeho syn Štěpán, který zahájil s jízdou útok, zůstal naživu.  Zdrcený porážkou i následným obsazením Bratislavy a dalších hradů nabídl svému protivníkovi mír. Přemysl rád přijal, zvláště když se Béla zřekl Štýrska a rezignoval tak politicky na alpské oblasti. Roku 1261 byl vídeňský mír potvrzen sňatkem českého krále s Bélovou vnučkou Kunhutou a následně roku 1264 sňatkem mladšího prince Bély s Kunhutou, dcerou Oty III. Braniborského. Česko-uherská shoda vydržela až do Bélovy smrti. Poté ji porušil jeho nástupce král Štěpán V. Béla IV., který byl se svým bojovným a ctižádostivým synem ve sporu, svěřil dokonce před smrtí svoji rodinu i věrné šlechtice do ochrany Přemyslu Otakarovi II. Někteří z nich pak našli útočiště na pražském dvoře, mezi nimi i Bélova dcera Anna, matka královny Kunhuty.  Béla byl společně s manželkou a synem Bélou pohřben v kostele minoritů v Ostřihomi.", "section_level": 2}, {"title": "Potomci.", "content": "manželství ∞ Marie Laskarina", "section_level": 1}], "src_summary": "Béla IV. (listopad 1206 – 3. května 1270) byl uherským králem a jedním z nejvýznamnějších uherských panovníků z arpádovské dynastie. Usiloval o hospodářský rozkvět království i velmocenskou politiku.", "tgt_summary": "贝拉四世(匈牙利语:IV.Béla,1206年-1270年-5月3日)匈牙利阿尔帕德王朝国王(1235年—1270年在位)。安德烈二世与他的第一任妻子格特鲁德所生的长子。", "id": 130978}
{"src_title": "Bukurešť", "tgt_title": "布加勒斯特", "src_document": [{"title": "Původ názvu.", "content": "O původu názvu Bukurešti existuje několik teorií. Legenda tvrdí, že město založil bájný pastevec Bucur, podle něhož se město jmenuje. V rumunštině existuje slovo \"bucurie\", což znamená radost. Další teorie tvrdí, že název pochází z „Bukovie“, což znamená bučina (bukový les). Proto se také někdy říká Bukurešti město radosti.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "V dějinách města se střídalo období rozvoje a úpadku.  Podle legendy založil město pastevec Bucur, podle něhož je i pojmenováno. Bucur údajně postavil i kostel, který se dochoval dodnes. První písemné prameny se o městě zmiňují v roce 1459, kdy se město stalo sídlem valašského knížete Vlada III. Draculy. Jiné prameny tvrdí, že město stálo již v roce 1368 pod názvem \"Castrum Dombovitza.\" V polovině 16. století se město stalo letním sídlem královského soudu, který sídlil v budově Starého knížecího dvora. Roku 1595 Bukurešť obsadila vojska Osmanské říše a vyplenila jej. V roce 1698 se stalo trvale hlavním městem valašského knížectví, ovšem původně bylo hlavním městem Târgoviște. Několikrát jej dobyla Habsburská monarchie. Poprvé v roce 1716 během Velké turecké války, pak i v roce 1737 a 1789. V letech 1768–1806 město třikrát dobylo i Rusko. Od roku 1828 do Krymské války bylo pod ruskou správou. 23. března 1847 bylo při velkém požáru města zničeno kolem 2 000 domů. V roce 1862 se stalo hlavním městem Rumunského knížectví, které vzniklo spojením Valašska a Moldávie.  V roce 1881 se stalo politickým centrem Rumunského království. V polovině 19. století se začal počet obyvatel dramaticky zvyšovat, proto došlo k zavedení plynového osvětlení, tramvaje tažené koňmi a pomalu se začalo město elektrifikovat. Koryto řeky Dâmbovita bylo upraveno v roce 1883, čímž se zamezilo velkým povodním jako v roce 1865. Také bylo vybudováno městské opevnění. Právě v tomto období si vysloužila přezdívku „Malá Paříž“ a bulvár Calea Victoriei získal přezdívku „Bukurešťská Champs-Élysées“.  V prosinci zde proběhla bitva o Bukurešť, kterou vyhrálo Německé císařství a město obsadilo. Správa státu tak byla přesunuta do města Jasy. Po první světové válce se stalo hlavním městem Velkého Rumunska. V meziválečném období se do města přistěhovalo asi 30 tisíc obyvatel za rok. V tomto období byl také postaven bukurešťský Vítězný oblouk.  V počátku druhé světové války, když bylo Rumunsko členem Osy, bylo město významným tranzitním bodem při přesunech vojsk a materiálu na Východní frontu. Roku 1944 zde vypuklo protifašistické povstání a Rumunsko se připojilo na stranu Rudé armády. Město bylo poté poškozeno německými jednotky Luftwaffe při neúspěšném pokusu získat město zpět.  Po nastolení komunismu v Rumunsku, začala se velkém stavět panelová sídliště. Během vlády Nicolae Ceauşesca byla velká část historického jádra zbourána. Například zemětřesení v roce 1977 dalo Ceauşescovi záminku k demolici čtvrti Dealul Spirii, kde se dříve nacházela historická budova nemocnice či archivu, klášter či několik historických továren. Místo této čtvrti zde vznikla nová se jménem Centrul civic (Občanské centrum). Od roku 1979 jezdí ve městě metro. Po rumunské revoluci se začala Bukurešť rozvíjet. V roce 2015 vypukl požár v nočním klubu Colectiv, kdy zemřelo 64 lidí. V letech 2017–2019 se ve městě protestovalo proti rumunské vládě.", "section_level": 1}, {"title": "Smlouvy.", "content": "Ve městě byly podepsány následující smlouvy:", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Bukurešť leží na jihovýchodě Rumunské nížiny, kde dříve rostl les, který byl vykácen. Je považována za město postavené na sedmi kopcích stejně jako Řím (Mihai Voda, Dealul Mitropoliei, Radu Voda, Cotroceni, Dealul Spirii, Vacaresti a Sfântu Gheorghe Nou). Nadmořská výška se pohybuje od 55 metrů do 91 metrů nad mořem. Celkově město zabírá plochu o rozloze 226 kilometrů čtverečních. Přibližný střed města leží na Univerzitním náměstí. Městem protéká řeka Dâmbovita. Donedávna byla městská předměstí výhradně venkovská. Po revoluci v roce 1989 se začala budovat předměstí taková, jaká známe z Paříže či Londýna.  Ve městě nalezneme několik jezer, z nichž nejdůležitější je jezero Herăstrău, okolo něhož se rozkládá park, který nese stejné jméno. Dále se zde nachází skanzen. Dále zde můžeme najít jezero Floreasca a jezero Tei, všechna leží v severní části města a rozkládají se na řece Colentina, přítoku řeky Dâmbovița. Kromě těchto jezer je v centru ještě malé umělé jezero - Cișmigiu, jež je obklopováno stejnojmennými zahradami. Tyto zahrady mají bohatou historii, často je navštěvují slavné osobnosti. Zahrady byly otevřeny v roce 1847 podle plánů německého architekta Carla F. W. Meyera jsou hlavním rekreačním parkem v centru města. Dále můžeme ve městě najít botanickou zahradu s 10 tisíci druhy rostlin. Další park Tineretului byl vytvořen v roce 1965 a byl navržen jako hlavní park pro jih Bukurešti. Nedaleko na východ od parku leží další jezero ve městě - Văcărești. Toto jezero je unikátem. Dříve zde totiž stála vesnice, kterou nechal prezident Ceaușescu zbourat a postavit místo ní jezero. Po zbourání domů a začátcích výstavby ale přišla rumunská revoluce, po níž bylo od stavby opuštěno. Místo zůstalo nevyužité a v roce 2016 se stalo přírodní rezervací. Většina plochy je zarostlá různými druhy keřů či trav. Žije zde 97 druhů ptáků a 7 druhů savců.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Dle Köppenovy klasifikace podnebí řadíme Bukurešť na hranici oblastí vlhkého kontinentálního podnebí s teplými léty. Letní (červenec, srpen) denní průměr se pohybuje okolo 22°C, zimní (prosinec, leden) okolo 0°C. Právě v létě není výjimkou, když teplota dosahuje 38°C. Během jara a podzimu se denní teploty pohybují mezi 10 a 20°C. Především díky své poloze v Rumunské nížině mohou být zimy ve městě větrné. Roční úhrn srážek je asi 450 milimetrů.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativa.", "content": "Bukurešť je jediné rumunské město, které není součástí žádné župy. Město spravuje Generální rada, v jejíž cele stojí primátor a dalších 55 volených zastupitelů. V současnosti má nejvíce zastupitelů Sociálně demokratická strana (PSD), za ní následuje Unie Zachraňme Rumunsko (USR) a Národní liberální strana (PNL), kromě těchto stran mají své zastupitele další dva subjekty. Město je dále rozděleno do šesti sektorů, z nichž každý má své vedení, které zahrnuje starostu a 27 zastupitelů. Všichni starostové jsou zvoleni za Sociální demokratickou stranu. Obecně platí, že Generální rada spravuje vodovody, kanalizace, hlavní městské třídy a městskou hromadnou dopravu a vedení sektorů zodpovídá za místní vedlejší ulice, parky či školy. Tyto sektory jsou radiálně očíslovány, každý z nich zahrnuje několik dalších čtvrtí bez samosprávy.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Justice a policie.", "content": "Systém je podobný systému v jednotlivých župách. Každý ze sektorů má vlastní místní soud prvního stupně. Závažnější činy projednává Bukurešťský tribunál neboli městskému soudu. Odvolací soud v Bukurešti posuzuje odvolání proti rozhodnutím učiněnými soudy prvního stupně v Bukurešti a pěti okolních okresech. Bukurešť je také sídlem Rumunského nejvyššího soudu a také Rumunského ústavního soudu.  Bukurešť má také policejní sbor neboli Bukurešťskou policii, která je zodpovědná hlídá bezpečnost v celém městě. Hlavní sídlo je v centru města a po celém městě jsou rozesety místní stanice. Od roku 2004 má každý sektor také ve správě místní policejní síly, které hlídají bezpečnost právě v každém ze sektorů. V Bukurešti sídlí také generální inspektoráty četnictva a policie.", "section_level": 2}, {"title": "Kriminalita.", "content": "Míra kriminality v Bukurešti je ve srovnání s ostatními hlavními městy v Evropě poměrně nízká, přičemž celkový počet trestných činů klesl například mezi lety 2000 a 2004. Míra násilí v Bukurešti zůstává také velmi nízká, v roce 2007 došlo k 11 vraždám a dalším 983 násilným trestným činům. Přestože v roce 2013 došlo k poklesu počtu násilných trestných činů o 13% oproti roku 2012, bylo zaznamenáno 19 vražd (z nichž 18 bylo objasněno).  Ačkoli v roce 2000 došlo k řadě policejních zásahů proti gangům organizovaného zločinu, jako byl klan Cămătaru, organizovaný zločin má obecně malý dopad na veřejný život. Drobný zločin je však častější, zejména ve formě kapsářů, kteří se vyskytují hlavně ve městské hromadné dopravě. Například různé podvodné hry byly v 90. letech běžné, zejména pokud jde o turisty. Tyto incidenty řeší policie už jen výjimečně. V jižní části města, zejména v sociálně vyloučené čtvrti Ferentari je úroveň kriminality vyšší. Dříve, především v 90. letech byla velkým problémem bezprizornost, nyní je už pod průměrem hlavních měst v Evropě.", "section_level": 2}, {"title": "Kvalita života.", "content": "Dle průzkumu kvality života v jednotlivých světových městech společnosti Mercer z roku 2019 obsadila Bukurešť 109. místo. Pro porovnání na prvním místě se umístila Vídeň, Bělehrad se umístil na 139. místě, nedaleká Sofie na 116. a Praha skončila na 69. místě. V roce 2001 obsadila 94. místo. Tato společnost své průzkumy sestavuje na základě na základě 39 podmínek pro dobrý život, mezi které patří například politická stabilita, bezpečnost, mediální cenzura, kvalita vzdělávání, životní prostředí či cena bydlení. Mercer právě tak porovnává 215 světových měst. Přestože mnoho čtvrtí, zejména v jižní části města, postrádá dostatek zeleně a jsou tvořeny stísněnými panelovými domy. Výhodou života v Bukurešti je to, že se na jeho území rozkládá mnoho parků a má hustou síť tramvají a v současnosti čtyři linky metra a v červnu roku 2020 by se měla otevřít pátá.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání lidu v roce 2011 žilo ve městě 1 883 425 obyvatel, v porovnání s rokem 2002 se jedná o pokles asi 2,2%. Tento pokles je způsoben nízkou porodností, ale také stěhováním do okolních měst a vesnic, jako jsou například Voluntari, Buftea a Otopeni. Ve studii zveřejněnou Organizací spojených národů se Bukurešť umístila na 19. místě mezi 28 městy s nejvyšším poklesem počtu obyvatel mezi lety 1990 a 2010. V Bukurešti žije 8,9% rumunské populace. Do města dojíždí spousta zaměstnanců ze sousední župy Ilfov, ale oficiální statistiky neexistují.  Populace zažila dvě fáze rychlého růstu, první na konci 19. století, kdy bylo město zvoleno jako hlavní město státu, což trvalo až do začátku druhé světové války a druhá vlna přišla během vlády Nicolae Ceaușesca (1965–1989), kdy došlo k masivní výstavbě především panelových domů a z tohoto důvodu se do města stěhovalo hodně venkovanů. V tomto období stejný prezident zakázal potrat a antikoncepci, což znamenalo zvýšení přirozeného přírůstku.  Bukurešť je město s vysokou hustotou zalidnění - 8 260/km, protože většina populace žije v panelových domech. Jejich počet závisí na čtvrti města, více jich nalezneme na jihu, méně pak na severu. Z hlavních měst zemí Evropské unie mají vyšší hustotu zalidnění pouze Atény a Paříž.  Asi 85,9% obyvatel Bukurešti jsou Rumuni. Dalšími významnými menšinami jsou Romové, Maďaři, Turci, Židé, Němci (většinou regatští), Číňané, Rusové, Ukrajinci a Italové. 226 943 lidí neoznámilo svou národnost.  Z hlediska náboženství řadíme 96,1% obyvatel do skupiny pravoslavných, 1,2% jsou římští katolíci a 0,5% muslimové. Navzdory tomu pouze 18% populace jakéhokoliv náboženství navštěvuje bohoslužby alespoň jednou týdně. Průměrná délka života obyvatel Bukurešti v roce 2015 dosahovala 77,8 let, což je 2,4 roku nad rumunským průměrem.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Bukurešť protíná IV. a IX. Panevropský dopravní koridor.", "section_level": 1}, {"title": "Letiště.", "content": "V Bukurešti nalezneme dvě mezinárodní letiště, a to letiště Henri Coanda, které je největší v Rumunsku a leží asi 16 kilometrů severozápadně od centra a druhé menší letiště Aurel Vlaicu.", "section_level": 2}, {"title": "Městská hromadná doprava.", "content": "Bukurešť má největší síť MHD v Rumunsku a jednu z největších v Evropě. Je tvořena sítí metra a pozemní dopravy. Přestože existuje více přestupních stanic, oba systémy fungují nezávisle na sobě a provozují je dvě různé organizace (metro je provozováno společností Metrorex a síť povrchové dopravy společností Societatea de Transport București). Od roku 2007 lze zakoupit jednotnou jízdenku. Velmi často jsou vozy přeplněné.  Město má poměrně rozsáhlý systém metra skládající se ze čtyř tratí (M1, M2, M3 a M4) provozovaných společností Metrorex. Celková délka dosahuje 71,35 km (44,3 mil) a má 53 stanic s průměrnou mezistaniční vzdáleností 1,5 km. Je to jeden z nejrychlejších způsobů, jak cestovat po městě. Metro denně přepraví přibližně 500 osob.  Pozemní dopravu v Bukurešti provozuje Societatea de Transport Bucureşti (STB) a skládá se z rozsáhlé sítě autobusů (85 linek), trolejbusů (15 linek), tramvají (23 linek) a lehkého metra (2 linky). Síť STB je jednou z nejhustších v Evropě. Denně přepraví asi 1,7 milionu cestujících. Pozemní doprava je poměrně efektivní a velmi často používaný způsob, jak se pohybovat po Bukurešti. Stejně jako u metra systém prochází rozsáhlou modernizací. Za posledních 10 let se výrazně obměnil vozový park.", "section_level": 2}, {"title": "Železnice.", "content": "Město je centrem rumunské železniční sítě, kterou provozuje Căile Ferate Române (CFR). Hlavní železniční stanice je Gara de Nord (Severní nádraží), z něhož jezdí vlaky do okolí města a také do všech velkých měst v Rumunsku a i do zahraničí (Bělehrad, Sofie, Varna, Kišiněv, Kyjev, Soluň, Vídeň, Budapešť atd.)  Dále ve městě nalezneme dalších 5 menších nádraží provozovaných CFR (Basarab - u Gara de Nord, Obor, Băneasa a Progresul). Nejstarším nádražím v Bukurešti je Filaret. Bylo slavnostně otevřeno v roce 1869 a v roce 1960 bylo přestavěno na autobusové.", "section_level": 2}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Bukurešť je hlavní křižovatkou rumunské silniční a dálniční sítě. Z Bukurešti vede dálnice A1 západně do města Pitești, dálnice A2 východně do města Constanța a poslední A3 severně do města Ploiești. Bukurešť má hodně velkokapacitních bulvárů zpravidla se 4-6 pruhy. Okolo Bukurešti vede obchvat, který má částečně dva a částečně čtyři pruhy.  Městské komunikace jsou obvykle přeplněné, protože v posledních letech město zaznamenalo vysoký nárůst počtu automobilů, v roce 2013 činil jejich počet 1 125 tisíc. To má za následek opotřebení a výmoly na silnicích, a to jak na hlavních, ale především na vedlejších silnicích, což je v současnosti jeden z největších problémů města.", "section_level": 2}, {"title": "Taxi.", "content": "V roce 2007 byl omezen maximální počet licencí vozů taxislužeb na 10 tisíc.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Bukurešť má mnoho významných památek. Snad nejvýznamnější z nich je Palác Parlamentu, postavený v 80. letech za vlády komunistického diktátora Nicolae Ceaușesca. Je to největší budova parlamentu na světě, vevnitř nalezneme rumunský parlament (horní i dolní komora), dále tři muzea a galerie a další instituce. Budova váží přes 4 miliardy tun, což z ní dělá nejtěžší stavbu na světě (dle výpočtů).  Další dominantou v Bukurešti je Arcul de Triumf (Vítězný oblouk), postavený v roce 1935 a je inspirován tím pařížským. Novější dominantou města je Památník znovuzrození, mramorový sloup dokončený v roce 2005, který připomíná památku obětí rumunské revoluce z roku 1989. Budova rumunského athenaea je považována za symbol rumunské kultury. Byla postavena v letech 1886 až 1888 architektem Paulem Louisem Albertem Galeronem z veřejných financí.  Výškový pětihvězdičkový hotel InterContinental Bucharest, který se nachází v blízkosti Univerzitního náměstí je také dominantou města. Je navržen tak, aby každý pokoj měl jedinečný výhled na město. Nejvyšší budovou v Bukurešti a zároveň v Rumunsku je ale mrakodrap Floreasca, který měří 137 metrů na výšku.  Ve městě nalezneme také dům Svobodného tisku, což je napodobenina Stalinových mrakodrapů v Moskvě.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní akce a festivaly.", "content": "V průběhu celého roku se v Bukurešti koná řada festivalů a jiných kulturních akcí festivalů, ale většina z nich se pořádá v červnu, červenci a srpnu. Národní opera pořádá každoročně v květnu a červnu mezinárodní operní festival, na němž vystupují různé soubory a orchestry z celého světa.  Rumunská společnost Athaeneum pořádá v září každého lichého roku festival klasické hudby, který nese název po skladateli Georgovi Enescu na místech po celém městě. Muzeum rumunského rolnictví a skanzen společně pořádají akce po celý rok, na kterých se mohou návštěvníci seznámit s tradičními rumunskými zvyky. Na počátku 21. století díky rostoucímu počtu Číňanů v Bukurešti se začaly konat čínské kulturní akce. První oficiálně organizovanou čínskou kulturní akcí byla oslava Čínského Nového roku v únoru roku 2005, která se konala v parku Nichity Stănescu a byla organizován městem Bukurešť.  V roce 2005 byla Bukurešť prvním městem v jihovýchodní Evropě, kde se konala mezinárodní umělecká výstava CowParade, což vedlo k tomu, že se po celém městě umisťovaly desítky zdobených kravských soch. V roce 2004 se poprvé konal Mezinárodní filmový festival v Bukurešti, což je událost široce uznávaná v Evropě, kterou navštívilo mnoho slavných herců nejen z Rumunska.", "section_level": 2}, {"title": "Divadla a opery.", "content": "Divadelní umění je jedním z v Bukurešti velmi rozšířené. Nejznámějším symfonickým orchestrem je Národní rozhlasový orchestr Rumunska. Jednou z nejvýznamnějších budov je neoklasicistní Rumunské athenaeum, které bylo založeno v roce 1852 a pořádají se v něm koncerty klasické hudby.  Bukurešť je sídlem Národní opery a Národního divadla Iona Luciho Caragiale. Dalším známým divadlem v Bukurešti je Židovské divadlo, kde hraje světově proslulá herečka židovského původu Maia Morgensternová. Menších divadel (většinou zaměřených na specifický žánr) je po celém městě mnoho, jako například divadlo Odeon.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba a noční život.", "content": "Bukurešť je domovem největších rumunských hudebních společností a je často bydlištěm rumunských umělců. Mezi obyvateli středního věku jsou populární rumunské rockové kapely jako Iris a Holograf, jsou stále populární, zatímco od začátku devadesátých let se rozvíjí hip-hop a rap. Hip-hopové kapely z Bukurešti jsou například B.U.G. Mafia, Paraziții a La Familia.  Pop-rocková skupina Taxi si získala mezinárodní respekt, stejně jako folková kapela Spitalul de Urgență. Mnoho diskoték hraje styl tzv. manele, což je kombinace orientální a rumunské hudby, který je obzvláště populární mezi dělníky, město má také bohatou jazzovou a bluesovou scénu.  Různé diskotéky a bary jsou po celém městě, ale pomyslným centrem je ulice Lipscani a čtvrť Regie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bukurešť (, do roku 1904 ) je největší a zároveň hlavní město Rumunska. Nachází se na jihovýchodě země. Město leží na březích řeky Dâmbovița, přibližně 50 kilometrů jižně teče Dunaj, který zároveň tvoří hranici s Bulharskem.", "tgt_summary": "布加勒斯特由英语“Bucharest”翻译而来,罗马尼亚语发音为布库雷什蒂(),是罗马尼亚的首都,也是罗马尼亚最大的城市、政治、经济、文化中心。位于罗马尼亚东南部,瓦拉几亚平原中部,多瑙河支流登博维察河畔。有「小巴黎」之称。面积228平方公里,人口近200万。若以人口计算,布加勒斯特是欧盟第六大都市。", "id": 1404930}
{"src_title": "Josef Masopust", "tgt_title": "約瑟夫·馬索普斯特", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se roku 1931 ve vesnici Střimice u Mostu jako nejstarší z šesti dětí do rodiny horníka. Kvůli těžbě hnědého uhlí přestala obec existovat.  Fotbal mu učaroval od malička. V tomto ohledu zdědil nadání po otci, který také hrával fotbal, ale ne na vysoké úrovni, jako v budoucnu jeho syn. Otec mu vštěpoval zásady fair play, které se výrazně projevily v jeho budoucí fotbalové kariéře.  První ligu začal hrát na fotbalovém stadiónu \"Na drožďárně\" v Teplicích. Poté přestoupil do klubu Dukla Praha, za který hrál téměř celou svou kariéru a v jehož dresu, vedle reprezentačního, také získával fotbalovou slávu.  S manželkou Věrou měl syna Antonína a dceru Ivanu. Byl čtyřnásobným dědečkem.  Zemřel 29. června 2015 po dlouhé nemoci.", "section_level": 1}, {"title": "Klubová a reprezentační kariéra.", "content": "Krátce po válce se stal hráčem dorosteneckého mužstva Mostu, kam se rodina po válce přestěhovala. V sedmnácti už hrál za A-mužstvo. V roce 1949, v osmnácti letech, podepsal přestup do ligových Teplic, za které hrál od začátku sezóny 1950 dva roky. Když nastoupil vojenskou základní službu, přešel do nově se tvořícího klubu ATK Praha, který později působil pod názvy ÚDA a Dukla Praha. V armádním mužstvu zůstal patnáct let. Po celou dobu hrál na místě levého záložníka. Stal se tvůrcem hry a spolu s týmem získal sedm ligových titulů.  Reprezentační dres Československa oblékl poprvé v roce 1954 a za národní mužstvo odehrál celkem 63 zápasů, ve kterých vstřelil 10 branek. Měl velký podíl na třetím místě našich fotbalistů na mistrovství Evropy 1960 ve Francii a především na stříbrném umístění na mistrovství světa 1962 v Chile. O půl roku později získal Zlatý míč, který se každoročně uděluje nejlepšímu fotbalistovi Evropy. V letech 1963–1965 hrál za vybraná mužstva světa a Evropy, v týmu Evropy mu byla svěřena funkce kapitána. Závěr hráčské kariéry strávil v letech 1968–1970 v Belgii. Na vrcholné úrovni se pohyboval do třiceti devíti let.  Z mnoha set utkání, která sehrál, mu v paměti nejvíce utkvěl zápasy Dukla Praha – FC Santos v roce 1959 v Mexiko City a Československo – Brazílie ve finále mistrovství světa 1962 v Santiago de Chile. V utkání v Mexiku vyhrála Dukla Praha nad tehdy patrně nejlepším světovým fotbalovým klubem z Brazílie 4:3. Vstřelil dva góly, byl nejlepším hráčem zápasu a podal lepší výkon než největší hvězda Santosu Pelé. Druhým vrcholem pro něj bylo finále mistrovství světa 1962, ve kterém vstřelil Brazilcům jediný a v dané chvíli vedoucí gól Československa, které však nakonec prohrálo 1:3.  V 63 reprezentačních zápasech (1954–1966) dal Masopust 10 gólů. Svou hráčskou kariéru prožil v týmech Teplic (54 zápasů v letech 1950–1951) a zejména v ATK, později přejmenovaný na Dukla Praha – (350 zápasů v období 1952–1968). V československé lize zaznamenal 386 zápasů a 79 gólů. V Poháru mistrů evropských zemí nastoupil ve 37 utkáních a dal 5 gólů a v Poháru vítězů pohárů nastoupil ve 4 utkáních a dal 1 gól. V březnu 2004 ho Pelé jmenoval jedním ze 125 nejlepších žijících fotbalistů světa.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Po roce 1968 se stal hrajícím trenérem belgického týmu Crossing. V sezóně 1977/78 přivedl k titulu ligového mistra Zbrojovku Brno, v letech 1984–1988 byl trenérem reprezentace Československa. V letech 1988 až 1991 pak působil v Indonésii jako trenér tamějšího reprezentačního mužstva juniorů (hráčů do 21 let). Řadu let vykonával funkci předsedy Nadace fotbalových internacionálů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Masopust (9. února 1931 Střimice u Mostu – 29. června 2015 Praha) byl československý fotbalový hráč a trenér. V roce 1962 obdržel cenu \"Zlatý míč\" pro nejlepšího evropského fotbalistu. Českomoravský fotbalový svaz ho vyhlásil \"Nejlepším českým fotbalistou posledních 50 let\". V roce 2000 vyhrál anketu \"Česká fotbalová osobnost století\" a krátce poté jej odborníci zvolili za českého \"Fotbalistu století\". Pelé ho roku 2004 zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů. Figuroval na seznamu UEFA Jubilee 52 Golden Players.", "tgt_summary": "约瑟夫·马索普斯特(Josef Masopust,1931年-2月9日-2015年-6月29日),是一位捷克的足球运动员及教练,他曾带领所属的国家队踢进了1962年世界杯足球赛决赛,被誉为捷克最伟大的足球员之一。2015年6月29日,捷克的电视台报导了他的死讯,称他因长年以来的疾病在当日上午于故乡过世,但详细的死因没有公布。", "id": 1875419}
{"src_title": "Arnold Schoenberg", "tgt_title": "阿诺德·勋伯格", "src_document": [{"title": "Umělecký vývoj.", "content": "Schönberg začal svůj hudební vývoj jako violoncellista a skladatel-samouk. Ačkoliv později navštěvoval hodiny u skladatele Alexandra Zemlinského, podle svých slov se nejvíce naučil studiem děl mistrů. Skladatelsky byl Schönberg nejdříve ovlivněn Antonínem Dvořákem a Richardem Wagnerem. Později se stal rozhodným stoupencem Johannese Brahmse a Gustava Mahlera.  První Schönbergovy skladby obsahují typické rysy pozdního romantismu: velký orchestrální aparát, díla s literárním podkladem (smyčcový sextet \"Zjasněná noc\", \"Písně z Gurre\", symfonická báseň \"Pelleas a Melisanda\", sbor \"Mír na Zemi\").  Vybaven mimořádně tvořivým duchem objevil nové hudební obzory, kterými své současníky čím dál tím více udivoval a brzy byl vystaven nevoli a odmítnutí koncertního publika.", "section_level": 1}, {"title": "Atonalita a dodekafonie.", "content": "Od roku 1908 začíná jeho hudba opouštět tradiční tonální systém, to znamená, že od tohoto okamžiku – 2. smyčcového kvartetu – se stává jeho hudba atonální (Schönberg sám navrhoval pojem „atonikal“, ze kterého se vyvinuly pojmy atonální a atonalita). Mezi jeho klasická atonální díla patří \"Drei Klavierstücke\" (Tři skladby pro klavír), Op. 11, z roku 1909.  Tato fáze takzvané „volné atonality“ zavedla Schönberga do slepé uličky, protože každá další skladba kladla nové požadavky na hudební materiál a pravidla. (Podobně jako Igor Stravinskij tvrdil, že čím větší omezení při volbě prostředků si dá, tím se cítí volněji při komponování. Jinými slovy: svoboda může existovat pouze uvnitř jistých hranic, neboť úplná svoboda vede k chaosu.) S volnou atonalitou se tedy ztrácí forma. Naproti tomu Adorno obhajuje ve svém spise \"Philosophie der neuen Musik\" novou hudbu právě zásluhou Schönbergovy atonality a staví se proti Stravinského neoklasicismu. Schönbergova atonalita znamená pro Adorna osvobození hudby z tonální závislosti a tedy neomezený rozvoj hudebního výrazu.  Z tohoto dilematu se Schoenberg dostal vytvořením „metody skládání za pomoci dvanácti vzájemně se vztahujících tónů“, zkráceně dodekafonie. Tato metoda od této chvíle vystupuje na místě tonality a přináší s sebou jistou vnitřní semknutost hudebního díla. Úkolem skladatele je tedy vymyslet dvanáctitónovou řadu, ze které se vyvíjí veškerý tematický materiál.  Dvanáctitónová řada je řada dvanácti tónů oktávy, ve které musí vystupovat každý jednotlivý tón pouze jednou. V kompozici smí být určitý tón znovu použit až tehdy, když proběhne celá řada. Výjimku tvoří pouze přesné opakování řady. Řadu je možno transponovat, to znamená, že může začínat na libovolném tónu. Z každé řady mohou být odvozeny další tři variace, tzv. permutace, které mají stejnou hodnotu jako základní řada:  Schoenberg věřil, že bude moci dát s tímto systémem každému dílu vnitřní pojítko. Ačkoliv dodekafonii nikdy ve svých hodinách teorie neučil a původně ji vytvořil pouze jako řešení svého osobního tvůrčího konfliktu, ujali se jí nadšeně jeho žáci, kteří kompoziční postupy dále rozpracovali a rozšířili. Dnes je zcela nemyslitelné, že by s ní nebyl student kompozice seznámen.  Kolem Schoenberga se vytvořil kruh stejně smýšlejících žáků a interpretů, kteří jsou označováni jako druhá vídeňská škola (mj. Alban Berg a Anton Webern).", "section_level": 2}], "src_summary": "Arnold Schoenberg, narozen jako Schönberg (13. září 1874 Vídeň – 13. července 1951 Los Angeles) byl rakouský modernistický hudební skladatel, hudební teoretik a příležitostný malíř.", "tgt_summary": "阿诺尔德·勋伯格(,定居美国后改姓氏写法为Schoenberg,1874年-9月13日-1951年-7月13日),奥地利作曲家、音乐教育家、音乐理论家,作家,画家,曾向亚历山大·策姆林斯基学习作曲,其后并迎娶哲氏之妹为妻。", "id": 405947}
{"src_title": "Trakai (hrad)", "tgt_title": "特拉凯城堡", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie hradu začíná ve 13. století, kdy se křižáci řádu německých rytířů a livonského řádu snažili ovládnout území dnešní Litevské republiky. Litevský kníže Gediminas si v roce 1321 zvolil tuto bažinatou oblast ke stavbě hradu, kam přenesl své sídlo z Kernavė. Tento hrad stával asi 3 km jihovýchodně od nynějšího města, v místě, zvaném dnes Senieji Trakai (Staré Trakai). Nedlouho nato (1323) Gediminas založil další hrad a nové hlavní město Vilnius. Na Trakai se vrátil až Gediminasův syn Kęstutis.  V roce 1337 se poprvé připomínají \"Naujieji Trakai\" (Nové Trakai) v dnešní poloze na poloostrově mezi jezery. Křižáci tehdy hrad nedobyli, vypálili tedy město a odtáhli. Na ochranu před dalšími útoky byl systém opevnění přebudován a sestával ze dvou nových hradů. První, \"Pusiašalio pilis\" (Poloostrovní hrad), z něhož se dochovaly pouze zbytky hradeb, nechal vybudovat kníže Kęstutis na poloostrově jako předsunutou pevnost sloužící k obraně a druhý vnitřní hrad \"Šalos pilis\" (Ostrovní hrad) přímo na ostrově v jezeře Galvė. Ostrovní hrad nechal začátkem 15. století velkokníže Vytautas přebudovat na obytnou rezidenci litevských panovníků.  V 16. století začal hrad Trakai ztrácet na významu a do popředí se dostal Vilnius, v té době jedno z velkých evropských měst. V 18. století byl hrad přeměněn ve vězení a nakonec byl pobořen a zachovaly se pouze zbytky věží a hradeb.  Od počátku 20. století začala být na základě archeologických výzkumů a historických dokladů připravována kompletní rekonstrukce hradu do podoby z 15. století. Za polské vlády v letech 1929 až 1939 se podařilo obnovit část hradu, dostavba pokračovala i po druhé světové válce za vlády sovětské (s přerušením v roce 1961, které zavinila kampaň proti „glorifikaci feudální minulosti“). Rekonstrukce byla dovršena počátkem devadesátých let dvacátého století.  Za vstupní branou se rozkládá zámecký dvůr, vlevo bývaly kasematy se zbrojnicí a sklady, později i vězení. Po padacím mostě se přejde na nádvoří, odkud se po dřevěných schodech dostaneme do jednotlivých místností. V hradě je zřízeno muzeum historie a současnosti Trakai ukazující život šlechty a místních nevolníků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrad Trakai (litevsky Trakų pilis, polsky zamek w Trokach) se nachází ve stejnojmenném městečku asi 28 km západně od litevského hlavního města Vilniusu.", "tgt_summary": "特拉凯城堡()是一座位于立陶宛特拉凯省Galvė湖中一座岛上的城堡。这座石头结构的城堡是14世纪由科斯图提斯公爵兴建的,到大约1409年,科斯图提斯的儿子维陶塔斯大帝时期,整个工程的主要部分已经完工。1430年,维陶塔斯本人逝世于这座城堡内。", "id": 2646333}
{"src_title": "Matti Nykänen", "tgt_title": "馬蒂·尼凱寧", "src_document": [{"title": "Sportovní úspěchy.", "content": "Nykänenovým prvním úspěchem byla výhra na Mistrovství světa juniorů v roce 1981. Po něm začal vyhrávat i mezi dospělými. První mistrovství světa, které vyhrál, byly slavné závody v mlze v Holmenkollenu (Norsko) roku 1982.  Pro Nykänena to byla skvělá léta. V roce 1983 vyhrál Turné čtyř můstků i Světový pohár. Dominoval až do Olympiády v Sarajevu, kde utrpěl první porážku. Ačkoli na můstku K90 po prvním kole vedl, nezvládl druhý skok a skončil druhý. Porazil ho Jens Weissflog. Na můstku K120 ale nenašel přemožitele.  Mezi další největší úspěchy Mattiho Nykänena patří mimo jiné i čtyři celková vítězství ve Světovém poháru (1983, 1985, 1986, 1988), 46 jednotlivých vítězství v závodech Světového poháru, dvě vítězství na Turné čtyř můstků (1983, 1988), šest mistrů světa (1982, 1984, dvakrát 1985, 1987 a 1989) a jeho fenomenální tři zlaté medaile z Olympiády v Calgary (dvě ze soutěže jednotlivců a jedna družstev).  Během své skokanské kariéry byl podezírán z alkoholismu. V roce 1991 musel se skákáním přestat. Pokusil se vrátit v roce 1994, ale brzo skoky opustil definitivně.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra veterána.", "content": "Na podzim roku 2007 Matti Nykänen ohlásil záměr startovat na Mistrovství světa veteránů v Taivalkoski a začal na ně i trénovat. Zúčastnil se dvou závodů, 27. února 2008 na můstku K50 skončil mezi 23 závodníky své kategorie 40-44letých pátý a 28. února na můstku K38 mezi 11 závodníky vyhrál. Oba jeho skoky (37,5 m a 37 m) byly nejdelšími v závodě.", "section_level": 2}, {"title": "Další kariéra.", "content": "Již během skákání měl problémy se životosprávou a disciplínou. Byl (oprávněně) podezírán z alkoholismu. Před slavnými vítězstvími na Olympiádě v roce 1988 se například Nykänen ztratil a finská výprava musela do Calgary odjet bez něho. Našli ho po několika dnech opilého a do Kanady nakonec také odcestoval. Tato historka ale vešla ve známost až v 90. letech. Oficiálně byl Matti nemocný.  Po ukončení sportovní kariéry se z hrdiny a miláčka národa stala národní ostuda. Nykänen nejenže nepřestal pít, ale začal být podezírán i z braní drog. Začal kariéru velmi špatného rockového zpěváka. Na jeho koncerty lidé chodí prakticky jen kvůli tomu, aby viděli někoho, kdo dokázal klesnout tak hluboko. Texty Nykänenových písní jsou povrchní a vyskytují se v nich spojení jako „\"Hai hai hai, mä oon sun samurai\"“ („Haj, haj, haj, já sem tvůj samuraj“) nebo „\"Vain mäkimies voi tietää sen\"“ („Jen skokan to může znát“). Později se stal i striptérem s uměleckým jménem „\"Eagle\"“ (anglicky „Orel“). Vděčným terčem vtipů se stalo i jeho několik manželství, která byla okořeněna domácím násilím z obou stran. Matti také proslul svými ne příliš logickými výroky, do kterých neméně nelogicky vkládal cizí slovíčka, a za něž je posměšně označován za filozofa.  Matti Nykänen strávil i více než rok ve vězení za pokus o zabití přítele jeho rodiny, s nímž se nepohodl. Byl soudem shledán vinným a odsouzen k 26 měsícům odnětí svobody. Po odpykání poloviny trestu byl 21. září 2005 podmínečně propuštěn. Na svobodě ovšem vydržel pouhé sto tři hodiny, poté byl opět zatčen kvůli domácímu násilí a 16. března 2006 odsouzen k dalším čtyřem měsícům vězení.  V roce 2006 měl premiéru film o životě Mattiho Nykänena s názvem \"Matti\". Hlavní postavu ztvárnil finský herec Jasper Pääkkönen.  Na Štědrý den roku 2009 napadl opilý Nykänen svou manželku, pořezal ji nožem a škrtil ji. Byl zatčen a hrozilo mu obvinění z pokusu o vraždu, nakonec byl jeho čin policí přehodnocen jako týrání a vyhrožování.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matti Ensio Nykänen (17. července 1963, Jyväskylä – 4. února 2019), v letech 1996–1998 měl příjmení Paanala, byl finský skokan na lyžích. Patří mezi nejlepší skokany všech dob, vyhrál pět olympijských medailí (z toho čtyři zlaté) a patnáct medailí na mistrovství světa (z toho šest zlatých). Získal zlato a stříbro na Olympiádě v Sarajevu a na Olympiádě v Calgary se stal prvním skokanem, který vyhrál na obou můstcích. Čtyřikrát vyhrál Světový pohár. V roce 1986 v Planici dolétl až na značku 191 metrů, což byl do roku 1987 světový rekord, kdy ho skokem dlouhým 194 metrů překonal Piotr Fijas. Nykänen zemřel 4. února 2019, v časných ranních hodinách, ve věku 55 let.", "tgt_summary": "马蒂·恩西奥·尼凯宁(,1963年-7月17日-2019年-2月4日),芬兰跳台滑雪运动员,他在1981至1991年间参赛。他总共赢得过5枚冬奥会奖牌(其中4枚金牌)、9枚世界锦标赛奖牌(5枚金牌)及22枚芬兰锦标赛奖牌(14枚金牌),被誉为有史以来最伟大的男性跳台滑雪运动员之一。最著名的是他在1988年冬季奥林匹克运动会赢得了三枚金牌,同荷兰运动员Yvonne van Gennip一道成为该届冬奥会上赢得奖牌最多的运动员。", "id": 2753158}
{"src_title": "Molybden", "tgt_title": "钼", "src_document": [{"title": "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Elementární molybden je stříbřitý až šedobílý tvrdý a křehký kov se značně vysokým bodem tání. Za teplot pod 0,915 K je supravodičem I. typu. Krystaluje v těsně centrované kubické mřížce.  Na vzduchu je za normální teploty stálý, stejně tak je odolný i vůči působení vody. S vodíkem nereaguje a nevytváří žádné hydridy.  Vůči působení minerálních kyselin je poměrně stálý, především oxidačně působící kyseliny pasivují jeho povrch a chrání jej tak před dalším napadením. Stejně tak je odolný vůči roztokům alkalických hydroxidů.  Poměrně snadno se rozpouští v kyselině chlorovodíkové i lučavce královské. Nejsnáze se kovový molybden rozpouští alkalickým tavením, například se směsí dusičnanu draselného a hydroxidu sodného (KNO + NaOH). Po zahřátí reaguje s mnoha nekovy za vzniku převážně intersticiálních sloučenin.  Ve sloučeninách se molybden vyskytuje v řadě různých mocenství od Mo a po Mo a v rozsáhlé škále různých barev.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Roku 1778 švédský chemik Carl Wilhelm Scheele vyizoloval z minerálu molybdenitu oxid dosud neznámého prvku. P. J. Hjelm připravil z tohoto oxidu kovový molybden redukcí dřevěným uhlím. Název molybden pochází z řeckého pojmenování olova \"molybdos\", které označovalo jakýkoliv měkký černý materiál vhodný ke psaní.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a výroba.", "content": "Molybden je na Zemi poměrně vzácný, jeho obsah se odhaduje na 1,5–8 mg/kg v zemské kůře. V mořské vodě se však molybden nachází v koncentraci až 0,01 mg/l. Ve vesmíru připadá jeden atom molybdenu na 10 miliard atomů vodíku.  V rudách se vyskytuje jen v nízkých koncentracích. Nejvýznamnější rudou je molybdenit (sulfid molybdeničitý, MoS), jehož ložiska se nacházejí především v Coloradu v USA. Dalšími rudami jsou wulfenit, molybdenan olovnatý, (PbMoO) a powellit (Ca(Mo,W)O).  Molybdenit jako MoS se těží buď samostatný nebo se získává při výrobě mědi. Po přečištění flotací se pražením převede na oxid molybdenový podle rovnice:  Ten se buď využívá přímo, nebo se aluminotermicky převede na ferromolybden, který nachází použití při výrobě korozivzdorných ocelí. Čistý molybden se vyrábí redukcí oxidu molybdenu vodíkem.  Ionty molybdenu jsou také obsaženy v proteinovém komplexu nitrogenáza, který je využíván mutualistickými fixátory (zpravidla gramnegativní bakterie, mikrosymbionti - zejména \"Rhizobium\") atmosférického molekulárního dusíku, přičemž dochází k obohacování půdy.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Základní praktické využití nalézá molybden v metalurgii při výrobě speciálních ocelí. Již poměrně malé množství molybdenu ve slitině výrazně zvyšuje její tvrdost, mechanickou a korozní odolnost. Proto se z molybdenových ocelí vyrábějí silně mechanicky namáhané součásti strojů jako například hlavně děl, geologické vrtné hlavice a nástroje pro obrábění kovů. Z molybdenu se také vyrábí povrchová vrstva pístních kroužků. V chemickém průmyslu je materiálem pro reaktory pracující v silně korozivním prostředí za vysokých tlaků a teplot.  Používá se pro výrobu petrochemických katalyzátorů sloužících k odstranění sirných sloučenin z ropy a ropných produktů.  V zemědělství se jeho sloučeniny využívají jako pro některá umělá hnojiva, například pro pěstování brokolice nebo květáku. Potravinářský průmysl ho používá pro výrobu některých potravinových doplňků.", "section_level": 1}, {"title": "Sloučeniny.", "content": "Chemie sloučenin molybdenu je značně pestrá a komplikovaná. Již pouhý fakt, že se molybden vyskytuje v pěti různých valenčních stavech od Mo a po Mo, které mohou poměrně snadno přecházet mezi sebou je důvodem, že chemie molybdenu je spíše předmětem diplomových prací než praktického uplatnění v běžném životě. Mnoho chemiků se již setkalo s faktem, že mnohé z bohatého spektra jeho sloučenin vykazují nízkou rozpustnost, což v praxi znamená, že je poměrně velmi obtížné udržet rozpuštěný molybden kompletně v roztoku po delší dobu. Analýza obsahu molybdenu v roztoku se pak někdy stává soutěží s časem, kdy je nutno provést příslušnou operaci dříve, než z roztoku vypadne nějaká pestře zbarvená nerozpustná sloučenina molybdenu.  Pro molybden je navíc typická tvorba heteropolykyselin, polymerních sloučenin molybdenu, kyslíku a vodíku bez přesného stechiometrického vzorce.  V praxi má technologický význam například sulfid molybdeničitý, MoS – černá práškovitá sloučenina, která se používá jako lubrikant (mazadlo) v prostředích s vysokou teplotou nebo s extrémním tlakovým namáháním.  Dále se můžeme prakticky setkat se solemi kyseliny molybdenové HMoO – molybdenany, které jsou složkou některých barevných pigmentů a nalézají uplatnění v analytické chemii.", "section_level": 1}, {"title": "Biologický význam.", "content": "Přestože je molybden přítomen v živých tkáních živočichů a rostlin pouze ve stopovém množství, je nezbytný pro správné fungování běžných životních funkcí. Bylo prokázáno, že se aktivně účastní v řadě enzymatických systémů, které jsou zodpovědné za metabolismus železa a detoxikaci sulfidů. Významnou roli hraje molybden i prevenci zubního kazu a jeho přítomnost zvyšuje tvrdost zubní skloviny.  Nedostatek molybdenu může vést k anémii, přispívá ke zvýšenému výskytu záchvatů astmatu, zvýšené kazivosti zubů a zhoršení ochrany proti infekci močového měchýře. Podle některých zdrojů je nedostatek molybdenu ve stravě příčinou depresivních stavů a může vést k impotenci.  Nedostatek molybdenu u rostlin způsobuje např. vyslepnutí květáku nebo růstové poruchy dalších košťálových zelenin.  Hlavním přirozeným zdrojem molybdenu v potravě jsou luštěniny, celozrnné pečivo a listová zelenina.", "section_level": 1}], "src_summary": "Molybden (chemická značka Mo, \"Molybdaenum\") je kovový prvek 6. skupiny periodické soustavy prvků. Praktické využití nalézá hlavně jako složka vysoce legovaných ocelí a při výrobě průmyslových katalyzátorů.", "tgt_summary": "钼(Molybdenum)是一种化学元素,它的化学符号是Mo,它的原子序数是42,是一种灰色的过渡金属。因为一开始钼矿石与铅矿石被混淆了,因此Molybdenum之名来自新拉丁语 \"molybdaenum\",后者来自古希腊语 \"\",意思是铅。钼矿石在历史上被人们所熟知,但该元素的发现(即从其它金属中区分出来)是在1778年,由卡尔·威廉·舍勒识别出来。该金属在1781年第一次被彼得·雅各·耶尔姆分离得出。", "id": 320772}
{"src_title": "Network News Transfer Protocol", "tgt_title": "網路新聞傳輸協定", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Původně byla distribuce příspěvků zajišťována pomocí UUCP, které používalo pro přenosy telefonní linky (tj. vytáčené připojení pomocí modemů), kterými byly přenášeny jednotlivé soubory se zprávami typicky v nočních hodinách. Uživatelé si pak zprávy četli z lokálních disků. Příspěvky se ukládaly na disk a opět v nočních hodinách distribuovaly na další Usenet servery.  Po přechodu na interaktivní spojení pomocí protokolu TCP byla metoda výměny souborů (příspěvků) pomocí UUCP nahrazena protokolem NNTP, který umožňuje uživatelům číst a psát do diskusních skupin v reálném čase. Klient se z libovolného místa v počítačové síti spojuje pomocí NNTP protokolu se serverem, který uchovává příspěvky na svém diskovém prostoru. NNTP umožňuje interaktivní přenos článků s takřka nulovým zpožděním, čímž je omezena potřeba replikace článků na mnoha místech současně.", "section_level": 1}, {"title": "Komunikace se serverem.", "content": "Ke komunikaci se serverem, ukládání, čtení a předávání článků slouží klientům různé příkazy. Protokol NNTP umožňuje také aktivní a pasivní způsob přenosu příspěvků, kterému se také hovorově říká „pushing“ (tlačení) a „pulling“ (tažení). Při tlačení klient zadá příkaz codice_1 a následně se dozví, zda se již článek na serveru vyskytuje, či nikoli. Tlačení však díky neustálému vyhledávání, zda již článek není v historii značně zatěžuje systém serveru.  Naproti tomu tažení zadané příkazem NEWNEWS zašle uživateli seznam všech dostupných článků a ten si následně vybere ty články, které ještě nevlastní. Problémem tažení je však autorizace osob a tudíž se server musí ujistit, zda neposílá neautorizovaným uživatelům tajné dokumenty, nebo jim nepřístupné články.  Zabezpečenou variantou NNTP je protokol NNTPS, který komunikaci šifruje pomocí SSL. Server standardně naslouchá na TCP portu 119, při zabezpečeném spojení pak na portu 563. Protokol je definován v.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad komunikace mezi klientem a serverem.", "content": "Klient (C) se připojí k serveru (S), komunikaci zahajuje server uvítací zprávou začínající kódem codice_2 nebo codice_3. Komunikace probíhá na textové úrovni. Každý řádek je ukončen znaky CR-LF. Maximální délka řádku zasílanému serveru je 510 znaků (512 i s CR-LF). Příspěvek se skládá z hlavičky a těla (u příkazu codice_4 je server oddělí jedním prázdným řádkem). Za každým příspěvkem zašle server jednu tečku na samostatném řádku. Jestliže se v těle příspěvku vyskytuje řádek začínající tečkou, je tato tečka zdvojena.", "section_level": 1}, {"title": "Problém NNTP.", "content": "Celkový problém protokolu NNTP je umožnění informovanému klientovi vložit do sítě články s falešnou specifikací odesílatele, které se označuje jako falšování news (news faking). Stejný problém se týká protokolu SMTP (Simple Mail Transfer Protocol). Avšak rozšíření protokolu NNTP umožňuje u některých příkazů vyžadovat autentizaci uživatele, čímž se možnost vytváření falešných zpráv částečně omezí.", "section_level": 1}, {"title": "Software.", "content": "Nejpoužívanějším balíkem protokolu NNTP je v současnosti démon NNTP, jehož původními autory jsou Phil Lapsley a Stan Barber, kteří ho původně vytvořili, aby jeho prostřednictvím přiblížili detaily.  Mezi jinými balíky, kdy máme na výběr mezi balíky binárních souborů, nebo různé programy pro instalaci můžeme použít také balík nazvaný „InterNet News“ (INN). Autorem INN je Rich Salz a tento balík umožňuje jak přenos NNTP, tak i starší UUCP-news. Tento balík je spíš navržen pro větší systémové servery.", "section_level": 1}, {"title": "Instalace serveru.", "content": "Server NNTP se nazývá \"nntpd\" a lze ho zkompilovat dvěma různými způsoby, které závisí na očekávaném zatížení systému news. Z důvodu žádných neexistujících již zkompilovaných verzí se veškerá konfigurace provádí skrze makro, které je definováno v souboru \"common/conf.h\"  Omezení přístupu k NNTP:  Přístup ke zdrojům NNTP je řízen souborem \"nntp_access\", který je uložen v adresáři \"/usr/lib/news\".  Řádky v tomto souboru specifikují přístupová práva přidělená vzdáleným hostitelům. Každý řádek má následující formát:  Jakmile se klient připojí na NNTP-port, pokusí se server nntpd pomocí zpětného překladu IP adresy získat doménové jméno klienta. Doménové jméno a jeho IP adresa jsou porovnávány s polem \"site\" každého záznamu v takovém pořadí, v jakém jsou uvedeny v souboru. Shoda může být buď částečná, nebo úplná. V případě úplné shody ji použije, kdežto v případě částečné shody ji použije jen pokud se nenajde žádná další částečná shoda. Záznamy s obecnější specifikací adres jsou uváděny na začátku souboru, protože případné shody jsou pozdějšími přesnějšími záznamy potlačeny.", "section_level": 1}], "src_summary": "NNTP (Network News Transfer Protocol) je v informatice přenosový protokol pro síťové diskuzní skupiny (též \"Usenet NetNews\"), které byly používány zejména v počátcích Internetu. Příspěvky diskuzních skupin jsou uloženy na mnoha serverech, mezi kterými se příspěvky synchronizují. Servery tvoří distribuovanou síť, která využívá NNTP protokol ke vzájemné komunikaci.", "tgt_summary": "网络新闻传输协议(英文:Network News Transport Protocol,缩写:NNTP)是一个主要用于阅读和张贴新闻文章(新闻组邮件)到Usenet上的Internet的应用协议。这个协议也负责新闻在服务器间的传送。NNTP协议是由加州大学圣迭戈分校的Brian Kantor和加州大学伯克利分校的Phil Lapsley发明的,其他为此协议贡献过的人包括贝勒医学院的Stan Barber和苹果电脑公司的Erik Fair。", "id": 823238}
{"src_title": "Metro v Londýně", "tgt_title": "伦敦地铁", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Londýnské metro je nejstarší podzemní dráha na světě. První vlaky zde projely 10. ledna 1863 na lince \"Metropolitan Railway\" mezi stanicemi \"Paddington\" a \"Farringdon\". První den bylo přepraveno 40 000 cestujících. Vlaky jezdily v odstupech 10 minut. V roce 1880 přepravilo metro 40 miliónů cestujících za rok. Brzy nato byly vybudovány další trasy a v roce 1884 byla dokončena celá trasa \"Circle Line\".  Tehdejší vlaky byly poháněny parou, což vyžadovalo účinný systém ventilace. Pokrok v elektrické trakci později dovolil umístit dráhu do podzemí (\"deep-level\"), hlouběji než původní podpovrchové (\"cut-and-cover\") trasy. První takováto podzemní trasa - \"City & South London Railway\", nyní část trasy \"Northern Line\", byla zprovozněna v roce 1890.  Na počátku 20. století provozovalo různé trasy metra šest nezávislých společností, což působilo potíže cestujícím – v mnoha místech museli vystupovat na povrch aby přešli mezi zastávkami různých společností. Rovněž náklady na provozování tohoto systému byly značné a byly hledány zdroje pro financování rozšíření tras metra na předměstí Londýna a na elektrifikaci tras, které používal parní vlaky.  Nejdůležitějším investorem byl Američan \"Charles Yerkes\", který 9. dubna 1902 založil \"Underground Electric Railways of London Company Ltd\" (Underground), která vlastnila mimo jiné – \"Metropolitan District Railway\", rozestavěnou \"Charing Cross, Euston & Hampstead Railway\" (později část trasy \"Northern Line\"), \"Great Northern & Strand Railway, Brompton & Piccadilly Circus Railway\" (později základ trasy \" Piccadilly Line\") a \"Baker Street & Waterloo Railway\" (trasa \"Bakerloo Line\"). Společnost také vlastnila mnoho tramvajových linek a \"London General Omnibus Company\".  V roce 1933 byla založena společnost \"London Passenger Transport Board\" (LPTB). Do její správy byly začleněny \"Underground Group\", \"Metropolitan Railway\", městské a nezávislé autobusové a tramvajové linky, což je zhruba rozsah činností, které zajišťuje současný Transport for London (TfL). Tato společnost vytvořila plán rozvoje městské hromadné dopravy pro léta 1935 až 1940 – plán obsahoval návrh rozšíření některých linek a návrh na převzetí některých provozovatelů dopravy pod LPTB.  Po druhé světové válce se zvyšoval rozsah dopravy. Byla vybudována trasa \"Victoria Line\" ve směru severovýchod-jihozápad přes centrum Londýna, která převzala většinu nárůstu poválečné dopravy. Trasa \"Piccadilly Line\" byla prodloužena k letišti Heathrow v roce 1977 a \"Jubilee Line\" v roce 1979.  Od ledna 2003 je londýnské metro provozováno v rámci veřejnoprávně soukromého obchodního sdružení (\"Public-Private Partnership\" - PPP). Zatímco celá infrastruktura je udržována soukromými firmami s 30letými kontrakty, metro vlastní a provozuje TfL. Síť byla rozdělena na tři části JNP (trasy \"Jubilee\", \"Northern\" a \"Piccadilly\" – udržuje firma \"Tube Lines\"), BCV (trasy \"Bakerloo\", \"Central\" a \"Victoria\" - udržuje firma \"Metronet\") a SSL (podpovrchové trasy \"District\", \"Metropolitan\", \"East London\", \"Circle\" a \"Hammersmith & City\" - udržuje firma \"Metronet\").", "section_level": 1}, {"title": "Jízdné.", "content": "V londýnském metru se používá rozdělení stanic do zón, tak jak je použito v systému TfL Travelcard. Zóna 1 je vnitřní zóna s hranicemi odpovídajícím zhruba trase \"Circle Line\". Zóna 6 je vnější zóna, která obsahuje i stanice letiště Heathrow. Zóny 1 – 6 pokrývají celé území Velkého Londýna.  Jen několik zastávek za hranicemi Velkého Londýna je v zóně 5 a 6. Pro ostatní stanice mimo Velkého Londýna jsou vytvořeny zóny 7 - 9. Zóna 9 obsahuje nejvzdálenější stanice jako například \"Amersham\" a \"Chesham\". Tyto zóny jsou použity pouze na trase \"Metropolitan Line\".  Všeobecně platí, že čím větším počtem zón probíhá cesta, tím dražší je jízdné. Jízdné v zóně 1 je dražší, než jízdné ve vnějších zónách. Většina známých turistických pozoruhodností je dosažitelná v rámci zóny 1. Jízdenky je možno zakoupit v úředních hodinách v kancelářích TfL a v automatech.  Příklady vydávaných jízdenek (stav v roce 2005):  Podrobné aktuální informace jsou na oficiálních stránkách.", "section_level": 1}, {"title": "Trasy.", "content": "Londýnské metro má v současné době 292 stanic.  Trasy metra je možno rozdělit do dvou typů – podpovrchové a podzemní. Jízdní dráhy podpovrchových tras jsou v úrovni cca 5 m pod zemí a vlaky, které na nich jezdí, mají stejný profil jako vlakové soupravy na běžných železnicích. Podzemní trasy jsou v úrovni cca 20 m pod zemí a vlakové soupravy jezdí v oddělených tunelech. Tunely těchto tras mají průměr 3,56 m takže rozměry vlakových souprav jsou výrazně menší než u podpovrchových tras.  Trasy obou typů v oblastech mimo centra města vedou na povrchu, s výjimkou trasy \"Victoria Line\", která je celá v podzemních tunelech a \"Waterloo & City Line\", která je příliš krátká (2 km). Z celkové délky metra je v podzemních tunelech pouze 45 %.  Metro je napojeno na mezinárodní vlakové spojení Eurostar ve stanici \"King's Cross St. Pancras\".  Trasa \"Piccadilly Line\" spojuje centrum města s letištěm Heathrow. I když je tento způsob dopravy mnohdy přeplněný a pomalejší (cca 52 minut do stanice \"Green Park\") než Heathrow Express, je daleko levnější.  Spojení s letištěm Stansted, zajišťované Stansted Expressem, je dosažitelné ze stanic \"Liverpool Street\" (trasy \"Central\", \"Circle\", \"Hammersmith & City\" a \"Metropolitan\") a \"Tottenham Hale\" (trasa \" Victoria\"). Nové spojení se Stansted ze stanice \"Stratford\" dosažitelné metrem (trasy \"Central\" a \"Jubilee\") a DLR bylo zprovozněno v létě 2005.  Spojení s letištěm Gatwick, zajišťované Gatwick Expressem, je dosažitelné ze stanice \"Victoria\" (trasy \"District\", \"Circle\" a \"Victoria\").  Tabulka zachycuje trasy metra a jejich barevné označení na mapě londýnského metra, rok otevření první části a délku trasy.", "section_level": 1}, {"title": "Vozový park.", "content": "Na trasách metra se v době jeho historie používaly různé druhy souprav. Původní jednotky byly poháněny parou (zrušené od roku 1908). V současné době jsou v provozu dva druhy souprav.  Na podpovrchových trasách (\"Sub-Surface\") jezdí soupravy, které víceméně svými rozměry odpovídají rozměrům vlaků provozovaných na běžných železničních tratích. Na podzemních trasách (\"Tube\") jezdí jednotky s mnohem menším profilem, svými rozměry přizpůsobené rozměrům tunelů ve kterých jezdí.  Kompletní přehled vozového parku londýnského metra (anglicky).", "section_level": 1}], "src_summary": "Metro v Londýně, Londýnské metro (\"London Underground\") je podzemní dráha v oblasti Velkého Londýna a blízkého okolí. Jde o kolejový systém městské hromadné dopravy a navzdory svému názvu vede 55% jeho tratí na povrchu a pouze zbytek v podzemí. Běžně je označován jménem \"Tube\". Metro v současnosti zahrnuje 292 stanic a více než 408 km trati. V období let 2004 až 2005 přepravilo metro rekordní počet cestujících 976 miliónů, což představuje 2 670 000 lidí denně.", "tgt_summary": "伦敦地铁(英语:London Underground)是英国伦敦的城市轨道交通系统,于1863年1月10日通车。地铁车辆在伦敦市中心地底运行,至郊区在地面运行,其中地面运行线路占55%。伦敦地铁在英文中别称The Tube(管子),名称来源于车辆在像管道一样的圆形隧道里行驶。", "id": 1321744}
{"src_title": "Magna charta libertatum", "tgt_title": "大憲章", "src_document": [{"title": "Význam.", "content": "Magna charta byl první dokument omezující pravomoci panovníka vůči jeho poddaným na základě zákona. Jejím předchůdcem byla Listina svobod (\"Charter of Liberties\") z roku 1100, kterou Jindřich I. dobrovolně podřídil svou moc zákonům. Magna charta prakticky ve středověku nijak výrazně neomezovala pravomoci panovníka, ale v době občanské války se stala důležitým symbolem pro ty, kteří chtěli zdůraznit, že jednání krále podléhá zákonům.  Tato listina je nejvýznamnějším raným dokumentem v dlouhodobém historickém procesu vedoucím k současnému ústavnímu právu. Magna charta ovlivnila vývoj zvykového práva a mnoha ústavních dokumentů jako například Ústavu Spojených států amerických. V průběhu středověku bylo mnoho článků charty renovováno a tento proces probíhal až do konce 18. století.  Ve druhé polovině 19. století byla většina původních ustanovení z anglického práva zrušena. Běžně je chápána jako dokument vydaný roku 1215 (jsou dochovány 4 exempláře a jeden z nich je uložen v Salisbury). V následujících letech však byly vydány další upravené verze tohoto dokumentu a verze, která je vystavena v muzeu ve Washingtonu, D. C., pochází z roku 1297.", "section_level": 1}, {"title": "Pozadí vzniku charty.", "content": "Po ovládnutí Anglie Normany roku 1066 a v letech následujících se anglický král stal mocným a vlivným panovníkem v rámci Evropy. Faktory, které k tomu vedly, byla organizovaná centralizovaná vláda založená na normandském systému správy a rozsáhlé vlastnictví půdy v Normandii. Po korunovaci krále Jana Bezzemka na počátku 13. století vedla série neúspěchů v domácí a zahraniční politice ke vzpouře baronů a k jejich pokusu omezit pravomoci panovníka zákony.  Janovy akce ve Francii byly hlavní příčinou nespokojenosti. Po smrti krále Richarda I. nebylo nástupnictví na anglický trůn zcela jasné. Král Jan byl korunován na úkor Richardova synovce Artura. Protože Artur měl nárok na panství Anjou, potřeboval Jan souhlas francouzského krále Filipa. Aby ho získal, odstoupil mu velkou část francouzského území v Anjou.  Po porážce Janových vojsk v Bitvě u Bouvines Filip obsadil všechna území na severu Francie včetně Normandie. Tyto vojenské neúspěchy, v nichž Anglie přišla o příjmy z bohaté kolonie, měly vliv na Janovu neoblíbenost. Místo aby snížil své náklady, vyhlásil nové daně. Dalším důvodem nespokojenosti byly spory mezi mnichy canterburského biskupství, kteří chtěli získat kontrolu nad volbou arcibiskupa canterburského, a králem Janem, který prosazoval svého kandidáta.  Roku 1215 některým vlivným šlechticům došla trpělivost a vstoupili 10. června 1215 do Londýna s vojenskou silou a měšťané jim vyjádřili podporu tím, že jim otevřeli brány města. Tato akce neskončila vzpourou, ale šlechtici přinutili krále Jana souhlasit s \"Articles of the Barons\", ke kterým byla připojena jeho pečeť, na louce u Runnymede 15. června 1215. Na oplátku šlechtici obnovili 19. června přísahu věrnosti králi Janovi. Formální dokument, na němž je zachycena tato dohoda, byl zpracován královským archívem 15. července a tato listina je originální Magnou chartou. Byl zhotoven i neznámý počet kopií, které byly rozeslány na úřední místa jako biskupství a královským šerifům.  Nejdůležitější klauzulí pro krále Jana byl článek 61, známý jako \"bezpečnostní klauzule\", nejdelší část dokumentu. Ta ustanovila výbor 25 baronů, kteří se mohli kdykoli sejít a zrušit rozhodnutí krále, a to i za použití síly k obsazení královských hradů. Toto ustanovení neutralizovalo Janovu moc a poté, co šlechtici opustili Londýn, je odvolal, což vyústilo v první válku baronů. Opatření omezující moc krále anuloval i papež Innocenc III. Král Jan zemřel v průběhu občanské války 19. října 1216 na úplavici.  Po jeho smrti byl králem korunován jeho devítiletý syn Jindřich III. Plantagenet. Jeho regenti vydali novou verzi Magny charty bez kontroverzního článku 61 a po dosažení Jindřichových 18 let vydal král obnovenou verzi, která obsahovala pouze 37 článků.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Magna charta byla původně psaná v latinském jazyce. Velká část byla převzata z Listiny svobod Jindřicha I. z roku 1100, kterou vydal po svém nástupu na trůn a která svazovala pravomoci panovníka určitými zákony s ohledem na zájmy církevních hodnostářů a šlechty. Tento dokument zajišťoval určité svobody církvi a šlechticům.  Dokument označovaný jako Magna charta není původní dokument z roku 1215, ale pozdější verze z roku 1225 a obvykle bývá předváděn dokument z roku 1297, kdy byla odsouhlasena Eduardem I. Charta z roku 1215 obsahovala mnoho bodů, které nebyly míněny jako dlouhodobé závazky panovníka, ale měly poukázat na současné problémy. Dalších 200 let pak každý panovník potvrdil závazek uznávat tato ustanovení vydáním vlastní verze dokumentu.  Magna charta obsahuje 63 článků, ve kterých je uveden například slib o svolávání zástupců šlechty a měst kvůli daním, svobodná volba biskupů a opatů, dodržování zvykového práva, zavedení jednotných měr a vah či povolení přístupu cizím obchodníkům na území Anglie.  Pro moderní dobu je nejdůležitějším ustanovením Charty habeas corpus – právo na legitimní a důstojné zacházení. Tato ustanovení jsou odvozena z článků 36, 38, 39 a 40 dokumentu z roku 1215. Dalšími odstavci, které jsou uplatňovány v současném právu Anglie a Walesu, je odstavec 1 garantující nezávislost Anglikánské církve, článek 9 zaručující \"středověké svobody\" londýnské City a článek 29 garantující právo na řádný soud.  Velký význam pro ústavní právo měly články 14 a 61, které povolovaly zřízení rady sestávající z nejvlivnějších mužů království. Tato rada měla fungovat spíše pro blaho země, než k omezení pravomocí panovníka. Její členové měli právo v některých zvláštních případech odvolat přísahu věrnosti panovníkovi a vyjádřit věrnost této radě. Tato rada byla zodpovědná za vyhlašování daní a byla první institucí, kterou bylo možno nazvat parlamentem, i když jeho pravomoci měly daleko do oprávnění současného Parlamentu Spojeného království.", "section_level": 1}, {"title": "Pokus o krádež.", "content": "26. října 2018 se jistý 45letý „muž s útočnou zbraní“ pokoušel rozbít vitrínu a ukrást Magnu chartu, jež je vystavena v expozici v katedrále anglického Salisbury.", "section_level": 1}], "src_summary": "Magna charta libertatum, také Magna Carta (dle středověké latiny), nebo také Velká listina práv a svobod, je anglický právní dokument původně vydaný roku 1215. Omezoval některé panovníkovy pravomoci, vyžadoval, aby respektoval zákonné procedury a aby akceptoval, že jeho rozhodování bude omezeno zákonem. Výslovně vyjmenovával některá práva jeho poddaných, z nichž nejdůležitější bylo právo odvolání se proti nezákonnému uvěznění.", "tgt_summary": "《大宪章》(,英语:The Great Charter),又称作《自由大宪章》(;英语:The Great Charter of the Liberties)是英格兰国王约翰最初于1215年6月15日在温莎附近的订立之拉丁文政治性授权文件;但在随后的版本中将大部分对英国王室绝对权力直接挑战的条目删除。1225年首次成为法律。1297年的英文版本至今仍然是英格兰、威尔士之有效法律。", "id": 1245393}
{"src_title": "Gori", "tgt_title": "哥里", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Název města je odvozen od jména oválné citadely () neboli Pevnost Gori, která se nachází na vrcholu skalnatého kopce v centru města. Historické prameny a archeologické vykopávky pevnosti datují vznik městského sídla přibližně do 7. století. K rozmachu městského sídla došlo za vlády významného a úspěšného gruzínského krále Davida IV. Budovatele na přelomu 11. a 12. století. Kolem pevnosti bylo založeno městské sídlo, které se stalo důležitým centrem Gruzínského království. Zároveň na strategicky umístěné křižovatce hlavních tranzitních cest čelilo v minulosti nájezdům cizích útočných a loupeživých hord. Gori několikrát podlehlo cizím nájezdníkům a po delší době bylo Gruzínci dobyto zpět. Město bylo vážně poškozeno při zemětřesení v roce 1920.  Za éry Sovětského svazu získalo výrazně průmyslový charakter. Po kolapsu Sovětského svazu bylo postiženo hospodářskou krizí a odchodem obyvatelstva.  Město se nachází nedaleko separatistické Jižní Osetie. Gruzínská vláda pro toto sporné území používá název Cchinvalský region ( Cchinvalis regioni). Město Gori se stalo v srpnu 2008 (po útoku Gruzie na Jižní Osetii - nápad M. Saakašviliho- v den zahájení LOH v Pekingu) terčem protiútoku ruských vojenských letadel, během kterého byly bombardovány vojenské i civilní objekty. Ruské letecké nálety si vyžádaly několik lidských životů. 11. srpna 2008 město obsadily Ozbrojené síly Ruské federace. Okupační vojska se z města stáhla 22. srpna 2008. Po válce se situace ve městě Gori stabilizovala a obyvatelé zde žijí poklidný život.", "section_level": 1}, {"title": "Stalinovo rodiště.", "content": "V roce 1878 se v Gori narodil diktátor Josif Vissarionovič Džugašvili, známý též jako Stalin (Muž z oceli).  V témže městě a roce se narodil i raný Stalinův přítel Josif Iremašvili. Stalin a Iremašvili navštěvovali stejnou církevní školu. V roce 1882 se v Gori narodil další Stalinův přítel Simon Ter-Petrosjan, zvaný Kamo.  Po získání nezávislosti v roce 1991 nadšení Gruzínci strhávali sochy Lenina a Stalina po celé zemi. Nikoliv však v Gori. Pro stále klesající počet postarších skalních komunistů v Gruzii a v Rusku zůstává Josif V. Stalin \"národním hrdinou\". Ve městě Gori místní obyvatelé pořádají každoroční vzpomínkové akce u příležitosti připomenutí narozenin nebo úmrtí J. V. Stalina.", "section_level": 2}, {"title": "Významné stavby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Muzeum J. V. Stalina.", "content": "Nejnavštěvovanějším turistickým místem je Muzeum Josifa Stalina v Gori, které se vyskytuje uprostřed města na Stalinově třídě. Vstupné do muzea se pohybuje mezi 10 až 15 Lari. V areálu muzea se nachází Stalinův rodný dům - malá dřevěná chatrč, kde se Stalin narodil a strávil rané roky života. Součástí expozice je také Stalinův osobní železniční vagón, který je obrněný a byl použit například u příležitosti konference v Jaltě. Po vstupních schodech do budovy muzea se návštěvníci dostanou do hlavního sálu, který je tvořen několika místnostmi. Hlavní sál zachycuje dětství a dospívání Josifa, jeho revoluční a ilegální aktivity. Prohlídku provází mnoho obrazů, ilustrací, novinových článků a dobových fotografií, které mají velkou hodnotu. Expozice dále zachycuje Stalinovu spolupráci s Leninem, Velkou říjnovou socialistickou revoluci v roce 1917 a Leninovu smrt v roce 1924. Leninovi se v muzeu dostává většího prostoru. Je zde představeno několik společných fotografických snímků Lenina se Stalinem. Prohlídku doprovází několik Stalinových obrazů, na kterých je vyobrazen s pevným a vizionářským pohledem a návštěvníci také mohou zhlédnout koberce s vytkaným Stalinovým portrétem. Expozice se dále věnuje Velké vlastenecké válce. Velice zajímavé jsou skutečné Stalinovy předměty a osobní věci. Je zde vystavena Stalinova uniforma, dýmka, stolní lampa s popelníkem a tankem, nádobí a rozsáhlé sbírky darů od světových státníků a bolševických přátel. Expozice zahrnuje rekonstrukci Stalinovy pracovny a jeho kancelářského nábytku. V neposlední řadě mohou návštěvníci zhlédnout Stalinovou posmrtnou masku. Nicméně v expozici muzea není žádná kritika Stalinovy osobnosti. Není zde uvedena zmínka k tématu Gulag, hladomoru na Ukrajině, Stalinovým čistkám a jejich obětem jako byl například Nikolaj Bucharin, Sergej M. Kirov, Grigorij Zinovjev, Lev Kameněv, Lev D. Trockij atd.", "section_level": 2}, {"title": "Centrální náměstí.", "content": "Nedaleko od muzea se nachází centrální náměstí, kde je Radnice Gori. V minulosti zde stála socha diktátora Josifa V. Stalina, které gruzínské úřady nechaly odstranit pod \"pláštěm noci\" v roce 2010. V této době byl ve funkci temperamentní prezident Michail Saakašvili. V blízkosti centrálního náměstí lze navštívit Válečné muzeum, kde jsou vystaveny vojenské exponáty z druhé světové války a také z konfliktu v Jižní Osetii. Před vstupem do Válečného muzea je památník lidem a padlým hrdinům, kteří zahynuli v bojích v Jižní Osetii a Abcházii. Vstupné se pohybuje okolo 5 Lari.", "section_level": 2}, {"title": "Pevnost Gori.", "content": "Centru města dominuje historická Pevnost Gori. Vstupné je zdarma. Z pevnosti je pěkný výhled na město a okolní krajinu. Pod pevností je kruh soch zmrzačených válečníků.", "section_level": 2}, {"title": "Sportovní zařízení.", "content": "V blízkosti pevnosti Gori sídlí fotbalový klub FC Dila Gori, který hraje gruzínskou nejvyšší fotbalovou soutěž. Fotbalový stadion se jmenuje Tengiz Burjanadze.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "Ve městě a jeho okolí se nachází kostely a drobné církevní stavby, které jsou veřejnosti přístupné. Mezi nejznámější patří Katedrála Panny Marie, která byla postavena v letech 1806 až 1810. Ve městě je také Univerzita Sukhishvili, Ústřední vojenská nemocnice a Vojenská základna 1. pěší brigády gruzínských pozemních sil. V centru města je několik gruzínských restaurací, ve kterých lze poobědvat a povečeřet tradiční gruzínská jídla. Za doporučení stojí návštěva skalního a jeskynního města Uplisciche, které leží nedaleko města Gori. Skalní a jeskynní město Uplisciche je od města Gori vzdálené necelých 14 km. Vstupné se pohybuje okolo 5 Lari. Jedná se o jednu z nejstarších archeologicky doložených obývaných lokalit v Gruzii.", "section_level": 2}], "src_summary": "Gori () je strategicky významné město v Gruzii, které se nachází v regionu Šida Kartli. Město Gori je hlavním správním městem regionu a protéká zde řeka Kura. V současné době žije ve městě obyvatel. V blízkosti města se nachází gruzínská dopravní tepna – jediný úsek dálnice v celé Gruzii spojující město Gori s hlavním městem Tbilisi. Město Gori je od hlavního města Tbilisi vzdálené necelých 85 km a je tedy velmi dobře dopravně dostupné.", "tgt_summary": "哥里(格鲁吉亚语:გორი)位于格鲁吉亚库拉河畔,是什达-卡特利州的首府,由格鲁吉亚最伟大的国王之一大卫四世建立,有人口50,000人。1920年,哥里曾被地震严重破坏。哥里是乔治亚的战略重镇,具有通往全国东西的高速公路。当地曾在2008年的俄格战争中被俄军占领。", "id": 2181476}
{"src_title": "Otto von Bismarck", "tgt_title": "奥托·冯·俾斯麦", "src_document": [{"title": "Mládí a studia.", "content": "Narodil se 1. dubna 1815 v Schönhausenu pět let po svém bratru Bernhardovi. Otec Ferdinand (1771–1845), byl málo nadaný, prostý, bez ctižádosti, velký pijan. Matka Vilemína Menchenová (1790–1839) byla ctižádostivá městská dívka, milující město, vzdělání, společenský lesk a konexe u dvora. Bismarck matku nesnášel, vyčítal jí citový chlad, rozumářství, liberalismus. Otto studoval práva v Göttingenu a Berlíně. Pocházel z junkerské rodiny Bismarcků, nedlouho po jeho narození se rodina přestěhovala na statek v západních Pomořanech, později, když mu bylo sedm let, odjel do Berlína, aby se mohl vzdělávat. Po nějakém čase odešel Bismarck na univerzitu v Göttingenu, kde studoval práva, ale později se pro finanční potíže vrátil zpět do Berlína. V letech 1836–1839 byl zaměstnán ve státní správě, ale roku 1839 zemřela jeho matka a on spolu s bratry odešel na pomořanský statek. Roku 1845 zemřel i jeho otec a on odešel zpět do Schönhausenu. V té době si vzal za manželku Johannu Puttkamerovou, stalo se tak 28. 7. 1847.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Roku 1845 se nechal zaměstnat jako vládní poříční správce, neboť se domníval, že se tak dostane nejrychleji do zemského sněmu, což se také roku 1847 stalo. V letech 1851–1859 byl zástupcem Pruska ve Spolkovém sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem, kde odmítal vůdčí pozici Rakouska v Německém spolku. Roku 1859 byl vyslán do Petrohradu jako pruský vyslanec, kde setrval do roku 1862, kdy byl z popudu královské pruské rodiny přeložen do Paříže. V té době byl rozpoután konflikt mezi pruským panovníkem Vilémem I. a poslaneckou sněmovnou, která zamítala reformu armády. Nakonec byla prosazena díky dosazení Bismarcka do funkce pruského ministerského předsedy, které navrhl tehdejší pruský ministr války, Albert Roone.  Po pruském vítězství v prusko-rakouské válce rozpustil roku 1867 Německý spolek a založil Severoněmecký spolek, v němž mělo vedoucí úlohu právě Prusko v čele s Bismarckem a zároveň byl sestaven nový parlament.  Roku 1870 se vyostřily již tak napjaté vztahy s Francií kvůli emžské depeši, ve které zesměšnil jednání s Francií. Byla mobilizována pruská armáda a po obklíčení francouzské armády u Sedanu a několikaměsíčním obléhání Paříže byla Francie donucena v květnu 1871 podepsat mírovou smlouvu; Německo anektovalo Alsasko a část Lotrinska a navíc museli Francouzi zaplatit reparace 5 miliard franků. Se záborem francouzských území sice nesouhlasil, ale byl umlčen vojenskými kruhy.  18. ledna téhož roku (1871) bylo v Zrcadlové síni ve Versailles vyhlášeno Německé císařství, Vilém I. se stal německým císařem a Bismarck prvním německým kancléřem.  Nedlouho poté byl na něj spáchán neúspěšný atentát rukou mladého katolíka a tak omezil moc katolické církve a strany Centrum. Tím začal Kulturkampf, ze kterého vyšlo Centrum posíleno, na což reagoval podáním rezignace na svoji funkci, což mělo ale posloužit jen pro postrašení panovníka. Ten ji ale navzdory jeho očekáváním přijal a tak se musel stáhnout a odjet na dlouhou dovolenou, ze které se vrátil až 14.2.1878. Téhož roku byl z jeho popudu uspořádán Berlínský kongres, který měl ukázat Prusko jako zemi otevřenou Evropě. Roku 1881 byl zaveden nový systém sociálního pojištění, který zahrnoval všechny vrstvy obyvatelstva a dokončen byl až roku 1889.", "section_level": 1}, {"title": "Politický pád a smrt.", "content": "Roku 1888 Vilém I. zemřel a nedlouho po něm i jeho nástupce, Fridrich III. Na trůn nastoupil Vilém II., který sebou nenechal tolik manipulovat a postupně Bismarcka donutil rezignovat na svou funkci, což se stalo 18. 3. 1890. Poté se uchýlil na své statky, kde psal paměti. V listopadu 1894 zemřela jeho žena Johanna. On sám zemřel 30. července 1898, krátce před jedenáctou hodinou večer.", "section_level": 1}], "src_summary": "Otto Eduard Leopold von Bismarck-Schönhausen, vévoda z Lauenburgu (1. dubna 1815, Schönhausen, Pruské království – 30. července 1898, Friedrichsruh, Německé císařství) byl jeden z nejvýznamnějších politiků 19. století a budovatel sjednoceného Německa. Byl první ministr (tj. premiér) Pruska (1862–1890) a první v řadě německých kancléřů (1871–1890). Jeho nekompromisní přístup k řešení politických problémů a autoritativní vystupování vůči sněmu mu vyneslo přezdívku \"Železný kancléř\".", "tgt_summary": "奥托·爱德华·利奥波德·冯·俾斯麦(,1815年-4月1日-1898年-7月30日),劳恩堡公爵,普鲁士王国首相(1862-1873, 1873-1890),德意志帝国首任宰相(1871-1890),人称「铁血宰相」(;「铁」指武器,「血」指军人的鲜血,可指战争)、「德国的建筑师」及「德国的领航员」。奉行「铁血政策」。但他在1871年德意志统一后,对外收敛锋芒,强调自己不过是「诚实经纪人」(或翻成「诚实中介人」)。俾斯麦是十九世纪欧洲最卓越的政治家之一,也是德意志地区首屈一指的政治人物,担任普鲁士首相期间通过一系列铁血战争统一德意志,并成为德意志帝国第一任宰相(又译“帝国总理”)。俾斯麦是保守派,维护专制主义,镇压了19世纪80年代的社会民主主义运动;但他通过立法,建立了世界上最早的工人养老金、健康和医疗保险制度,及社会保险。由于其对德国统一的贡献,加上卓越及伟大成就,俾斯麦最后获升任为德意志帝国陆军上将。在2005年德国电视二台票选最伟大的德国人活动中,他排名第九,次于第八伟大的印刷术发明者约翰内斯·古腾堡。", "id": 1157385}
{"src_title": "Rotterdam", "tgt_title": "鹿特丹", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město bylo velkoryse založeno na pravoúhlém půdorysu kolonizátory roku 1230. Status města mu však byl udělen až v roce 1340 hrabětem Vilémem IV. Holandským. V polovině 12. století byl v Rotterdamu dokončen vodní kanál, což něj učinilo námořní a obchodní centrum, díky kterému získal Rotterdam přístup k okolním významným městům a mohl se tak urbanizovat. Město se pak postupně stávalo významným dopravním uzlem v Nizozemí a stal se pravidelnou zastávkou pro mnoho obchodních lodí, zejména z Anglie, Francie a později i Německa.  Během první světové války bylo Nizozemsko neutrální, ale Rotterdam byl oběma stranami využíván pro špionážní účely a také jako útočiště pro Němce, prchající před armádami Trojdohody. V roce 1940 bylo Nizozemsko napadeno Nacistickým Německem. Když vláda odmítala s okupanty spolupracovat, podniklo Luftwaffe několik kobercových náletů na historické centrum města a téměř všechny budovy byly srovnány se zemí. Po válce bylo město, zčásti z financí Marshallova plánu, obnoveno a centrum přestavěno. Proto je střed města od roku 1945 zastavován moderními výškovými budovami, odlišnými od holandských nízkých cihlových domů.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Rotterdam je jedním z nejvíce etnicky rozmanitých měst v Evropě. Více než polovinu celého obyvatelstva tvoří přistěhovalci nenizozemského původu. Mezi ně patří i současný starosta ze Strany práce Ahmed Aboutaleb, který je původem z Maroka. Nejčetnějšími menšinami v Rotterdamu jsou Surinamci, Turci a Maroko. Město je také domovem nemalého počtu přistěhovalců z bývalého východního bloku, zejména z Polska a bývalé Jugoslávie.  46,7% obyvatel tvoří ateisté nebo lidé bez přiznaného náboženského vyznání. Nejrozsáhlejší náboženská komunita jsou římští katolíci, kteří tvoří 18,7%. Druhým nejrozšířenějším náboženstvím je islám, převážně sunnitský, který se ve městě rozšířil s příchodem imigrantů ze středního východu a severní Afriky. Muslimové tvoří 13,1% obyvatel. Ty následuje tradiční nizozemská protestantská církev, jejíž věřící tvoří 10,5% obyvatel města. Zbytek tvoří hinduisté, buddhisté, ostatní křesťanské církve a Židé, jejichž počet se drasticky snížil během Holocaustu.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Rotterdam má vlastní vlakovou dopravu, autobusy, tramvaje a systém metra o pěti linkách. Kvůli své poloze ve městě funguje také vlastní síť vodních taxi a jiné vodní dopravy. Autobusovou dopravu do regionů a napříč městem spravují kromě národních dopravců i soukromé společnosti, například francouzská Veolia Transport a britská Arriva. Ve městě je také rozvinutá cyklistika a nacházejí se zde půjčovny běžných bicyklů a elektrokol.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Turisticky atraktivní je vyhlídka na přístavní město z vyhlídkové věže Euromast, vysoké 185 metrů. Její výtah jezdí až na vrchol věže nebo do restaurace Panorama, nacházející se ve výšce 100 metrů. Populární je rovněž Erasmusbrug – moderní most spojující severní a jižní Rotterdam. Východně od města se nachází skupina větrných mlýnů v Kinderdijk-Elshout.", "section_level": 1}, {"title": "Muzea.", "content": "Další atrakci představuje Museumpark – muzejní budovy volně navazující v pásu městské zeleně. Z nich nejvýznamnější a po amsterdamském Rijksmuseu druhé největší muzeum umění v Holandsku je Museum Boijmans van Beuningen, jehož sbírky ve třech patrech dvou budov na ploše 12 000 metrů čtverečních zahrnují deskové malířství a sochařství od rané italské gotiky (Fra Angelico, Lorenzo Monaco), přes pozdní gotiku (Van Eyckové, Hans Memling, Jan van Scorel), olejomalby vlámských mistrů renesance (Hieronymus Bosch, Pieter Breughel, německou renesanci (Hans Memling), nizozemské mistry raného baroka (Rembrandt, Frans Hals, P. P. Rubens, Anton van Dyck, Jan Steen, Adriaen van Ostade), mistry italské (Tizian, Tintoretto) a španělské (Murillo, Goya), moderní malbu závěru 19. a počátku 20. století (Monet, Gauguin, Van Gogh), symbolismus (Odilon Redon), expresionismus, kubismus a jiné -ismy (mj. Picasso, Kandinsky) až po surrealisty (Giorgio de Chirico, René Magritte, Hans Arp, Salvator Dalí). Umělecká řemesla a design jsou zastoupena od 13. století po avantgardní směry 20. století zejména nábytkem, sklem, porcelánem, delftskou keramikou, stříbrnictvím a textiliemi. Kromě toho je na krátkodobých výstavách prezentováno současné umění.  Moderní umění vystavuje Kunsthal Rotterdam, Witte de With, Tent,Chabot Museum a řada soukromých galerií. Bohatou sbírku fotografií má Nederlands fotomuseum. Architektuře v Nizozemí, zejména od secese po současnost, se věnuje Nederlands Architectuurinstituut (NAI).", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě působí fotbalové kluby Feyenoord a Sparta Rotterdam. Každoročně se v Rotterdamu koná tenisový turnaj Rotterdam Open a maratonský běh NN Rotterdam Marathon.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Město bývá každoročním dějištěm kulturních událostí, jako je Mezinárodní filmový festival Rotterdam, konající se v lednu. V září se ve městě konají oslavy ku příležitosti světových dnů přístavů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rotterdam je druhé největší město Nizozemska. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "鹿特丹( )是荷兰南荷兰省的城市,是荷兰第二大城市,位于荷兰的南荷兰省,新马斯河畔。其名称来自于在市中心注入新马斯河的小河鹿特河、以及荷兰语的「坝」(Dam)。", "id": 711300}
{"src_title": "Bijeljina", "tgt_title": "比耶利納", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Bijeljina je poprvé připomínána v roce 1446. Evlija Čelebi popsal v 17. století Bijeljinu jako město s pěti sty domy a pěti velkými obytnými čtvrtěmi (mahalami).  Během Prvního srbského povstání se spolu se Zvornikem stala jedním z mála měst současné Bosny, které obsadili srbští povstalci a které byly připojeny k Srbsku.  V roce 1838 získalo město první školu, a v roce 1902 zde byla otevřena první evropská škola západního typu; poté, co se město stalo součástí Rakousko-Uherska. V základní škole v Bijeljině učil také Jovan Dučić.  Od roku 1950 bylo město napojeno na železniční síť.  Bijeljina je jedním z prvních měst, kde v roce 1992 došlo ke střetům na začátku války v Bosně a Hercegovině. Byla zde vyhlášena Srbská autonomní oblast Semberie a Majevica, která se na počátku konfliktu vymezila proti republikové vládě v Sarajevu. Po vypuknutí konfliktu paravojenské jednotky Željka Ražnatoviće – Arkana a vyhnaly nesrbské obyvatelstvo. Dne 13. března 1993 bylo ve městě zničeno několik historických mešit a dalších objektů spojených s islámskou kulturou Bosny a Hercegoviny.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "V Bijeljině se nachází Muzeum Semberie, které je umístěno do nejstarší budovy ve městě. Muzeum má čtyři výstavní sály, vč. archeologické expozice, která popisuje dějiny regionu od dávnověku až po středověk. V blízkosti muzea se také nachází městská knihovna \"Filipa Višnjiće\".  Do registru bosenských památek v Bijeljině jsou zapsány různé památníky, vč. sochy Petra I. Karađorđeviće (jugoslávského krále), která se nachází na hlavním náměstí před radnicí. Rovněž se zde nachází několik historických mešit, např. Atik mešita, která byla obnovena po válce v 90. letech 20. století. Místní kostel sv. Jiří pochází z poloviny 19. století.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 1991 žilo v Bijeljině 36 414 obyvatel, kteří se ve sčítání lidu, uskutečněném těsně před vypuknutím bosenského konfliktu v 90. letech, přihlásili k následujícím národnostním skupinám:  Podle údajů ze sčítání lidu z roku 2013 bylo rozložení národností na obyvatelstvu města následující:  Sčítání lidu potvrdilo trend homogenizace obyvatelstva v souvislosti s válkou v Bosně a Hercegovině v 90. letech 20. století. Bosňácké obyvatelstvo bylo vyhnáno a na jeho místo přišli srbští uprchlíci vyhnaní z jiných částí Bosny. Celkově se počet obyvatel na území města po válce zvýšil, a to z 36 tisíc na 42 tisíc lidí.  V Bijeljině je zaznamenána dlouhodobá přítomnost Židů (nachází se zde také židovský hřbitov) a Slováků, potomků kolonistů z 19. století, kteří přišli na území současné Bosny.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Vzhledem k poloze v úrodné rovinaté krajině se stala Bijeljina přirozeným centrem potravinářského průmyslu. V dobách existence socialistické Jugoslávie bylo město industrializováno a vznikly zde podniky, jako např. Sava, PD Semberija, Panaflex, Kurjak, nebo Zenit. Jejich význam však zanikl po válce v 90. letech a souvisejících privatizačních procesech.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V roce 1908 bylo v Bijeljině založené gymnastické družstvo s názvem \"Srpski sokolovi\", které bylo součástí mezinárodních Sokolů. V roce 1932 zde byl vybudován Sokolský dům.  Fotbalové týmy zde vznikaly po roce 1918. Fotbalový tým \"Radnički\" byl založen v roce 1938, je předchůdcem aktuálně v Bijeljině působicího týmu FK Radnik. Většina sportovních hal a další infrastruktury byla ve městě postavena po druhé světové válce.", "section_level": 1}, {"title": "Významné osobnosti.", "content": "Z Bijeljiny pocházejí tyto významné osobnosti", "section_level": 1}], "src_summary": "Bijeljina (srbskou cyrilicí Бијељина) je město na severovýchodě Bosny a Hercegoviny, v Republice srbské, v regionu Semberie. V roce 2013 mělo podle sčítání lidu 45 291 obyvatel. Je centrem samostatné opštiny.", "tgt_summary": "比耶利纳(、、)是位于波斯尼亚和黑塞哥维纳东北部的城市。比耶利纳属塞族共和国,是波黑塞族共和国仅次于巴尼亚卢卡的第二大都市,也是波黑人口第五多的城市。距离塞尔维亚有约六公里,距克罗地亚有约四十公里。波黑战争期间,许多难民逃至比耶利纳,人口也因此增加。", "id": 1756707}
{"src_title": "Trebinje", "tgt_title": "特雷比涅", "src_document": [{"title": "Přírodní poměry.", "content": "Město se nachází nedaleko od hranice s Černou Horou a Chorvatskem. V jeho blízkosti se nacházejí také Bilećské a Trebinjské jezero. Samo bylo vybudováno na dvou březích řeky Trebišnjica, na které je zároveň několik mlýnů a také starý kamenný Perovićův most z dob Osmanské říše. Trebinje je obklopené horami, z nichž nejvyšší je masiv Leotar s nejvyšším bodem o nadmořské výšce 1228 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Klimatické poměry.", "content": "Trebinje se nachází v místě s vysokými srážkami a přímořským podnebím. Vzhledem k vyšší nadmořské výšce než v nedalekém Dubrovníku jsou zde nicméně nižší průměrné teploty. Přestože místní vegetace je význačně středomořská, nachází se zde i řada druhů rostlin typických pro mírný podnební pás. Průměrná roční teplota pro Trebinje činila v letech 1991-2015 16,6 °C, průměrná lednová teplota potom 8,3 °C a průměrná červnová potom 26,5 °C. Sníh zde padá velmi zřídka. V letních měsících mohou teploty vystoupat až na 35 °C, nejvyšší naměřená teplota zde byla 42,5 °C (2007 a nejnižší -9 °C (2017).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V dokumentu De Administando Imperio byzantského císaře Konstantina VII. byla zmíněna existence sídla Travunija (řecky \"Τερβουνια\") na území, kteří obývali Slované (Srbové). Město se rozvíjelo na obchodní stezce z Dubrovníka do Cařihradu. Do roku 1355 bylo město součástí středověkého srbského státu Poté se v roce 1377 stalo součástí Bosny pod vládou Tvrtka I. Kotromaniće. Z této doby pochází několik středověkých do dnešních dob dochovaných staveb, mezi které patří středověká věž v obci Gornje Police a klášter Tvrdoš z 15. století. Město bylo vzhledem k blízkosti k Dubrovnické republice předmětem sporů mezi Dubrovníkem a dalšími regionálními uzurpátory moci. Celnice byly zbudovány ve městě nebo v jeho okolí několikrát v průběhu této doby.  V roce 1466 bylo město spolu se zbytkem Heregoviny obsazeno Turky. Na místě středověké pevnosti Ban Vir nechali na západním břehu řeky, v dnešním centru města, vybudovat Osmané pevnost. Na začátku 18. století nechala rodina Resulbegoviců vybudovat okolo města hradby a přebudovala dnešní historické centrum města. Důvodem pro tyto stavební úpravy byl ústup Turků v oblasti dnešního černohorského pobřeží a obava z ohrožení a postupu křesťanských států do balkánského vnitrozemí, a tedy i přes Trebinje. Ikonický Perovićův most byl vybudován v 16. století v blízkosti nedaleké vesnice Arslanagići za vlády vezíra Mehmeda Paši Sokoloviće. V dobách existence Osmanské říše bydlela v Trebinji řada rodin, které byly původem z území nedaleké Dubrovnické republiky (např. Ljubibratićové, Starčićové, Popovićové, Krasomirćové, Preljubićové, Poznanovićové, Dragančićové, Kobiljačićové, Paštrovićové, Zemljićové a Stanjevićové).  V roce 1715 byla zahájena stavba kanálu, který měl vést okolo města v délce 460 m, měl být 5 m hluboký a 10 m široký. Kanál byl částečně zasypán v roce 1914 a zcela roku 1932. Jeho výstavbu řídil místní rodák Osmanpaša Resulbegović, který mimo jiné nechal zbudovat také dvě mešity, které nesly názvy \"Careva džamija\" a \"Osmanpašina džamija\". Vybudována zde byla také hodinová věž.  Trebinje a okolní Hercegovina byly častým místem povstání proti Turkům. Dne 26. listopadu 1716 rakouský generál Nastić spolu s 400 vojáky a cca 500 hajduky zaútočil na Trebinje, ale nepodařilo se mu obsadit. Před branami města stanul spolu s dalšími tisíci vojáků Benátské republiky. Ubránilo se jim okolo 1000 Turků. Benátčané dokázali obsadit nedaleké obce Hutovo a Popovo Polje. V roce 1875 vypuklo v blízkosti Trebinje tzv. Hercegovské povstání. Povstalecké území zahrnovalo i město a místními správci se stali Todor Mujičić, Gligor Milićević, Vasilj Svorcan a Sava Jakšić. Po roce 1878 připadlo na základě Berlínského kongresu Trebinje a celá Bosna Rakousko-Uhersku.  Během rakousko-uherské správy byly na okolních kopcích vybudovány nové pevnosti a umístěna vojenská posádka. Město bylo rovněž modernizováno a rozšířilo se západním směrem. Vznikla současná hlavní ulice Trebinje a několik nových náměstí, parků, škol. V okolí města byly založeny nové tabákové plantáže.  Dne 13. listopadu 1918 obsadila město srbská armáda; dne 1. prosince 1918 poté bylo Trebinje součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a později Jugoslávie. Za druhé světové války bylo připojeno k Nezávislému státu Chorvatsko, stejně jako celá dnešní Bosna a Hercegovina.  V 20. století se Trebinje rozrůstalo až po druhé světové válce. Během existence SFRJ zde vznikly hydroelektrárny a ponorné řeky v okolí byly propojeny sítí tunelů. V roce 1991 obsadili město Srbové a stalo se následně součástí Republiky srbské. Ve válce v první polovině 90. let potom sloužilo pro Jugoslávskou lidovou armádu jako hlavní základna pro obléhání Dubrovníku. 500 Bosňáků během války uprchlo; Srbové, kteří Trebinje ovládli zahájili nábor do jugoslávské armády, která sloužila především pro rozšíření srbského vlivu na území rozpadající se Jugoslávie. Během konfliktu bylo v Trebinji zbořeno 10 mešit (Osman-pašova mešita byla v roce 2005 obnovena). V 90. letech 20. století zde vznikl nový pravoslavný kostel – Hercegovinská Gračanica, postavená po vzoru kláštera Gračanica na území dnešního Kosova. Nedaleko města se nachází také Manastir Tvrdoš – pravoslavný klášter, dnes navštěvovaný turisty. Pro potřeby turistiky a cestování se zde nachází dva hotely.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Do vypuknutí války v Bosně a Hercegovině bylo Trebinje ekonomicky rozvinutým městem. Během války došlo k izolaci města a následujícího pádu průmyslové výroby a tím pádem i zaměstnanosti. Ekonomika se po skončení konfliktu mírně vzpamatovala, nicméně nezaměstnanost, ač na poměry Bosny a Hercegoviny je zde nižší, zůstala stále vysoká. Mezi hlavní zaměstnavatele v Trebinji patřila továrna na výrobu nástrojů. V blízkosti města se nachází také vodní elektrárny na řece Trebišnjica (Graničarevo a Gorica). Od roku 1998 sídlí v Trebinji sídlo společnosti Elektroprivreda Republike Srpske.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V Trebinje sídlí několik sportovních týmů, např. fotbalový klub FK Leotar a basketbalový KK Leotar. Město má k dispozici fobalový stadion s kapacitou 8500 míst a sportovní halu o kapacitě 4000 míst. Řada místních basketbalistů, kteří hrají např. i v srbském nebo černohorském národním týmu, byla původem z Trebinje, např. Predrag Danilović, Milan Gurović, Vladimir Radmanović, Dejan Bodiroga. Mezi známé házenkáře z Trebinje patří Miloš Grbić a jeho dva synové Vladimir Grbić a Nikola Grbić.", "section_level": 1}, {"title": "Etnické složení.", "content": "V roce 1991, před válkou byly národnosti tehdejší Jugoslávie zastoupeny v Trebinji takto:", "section_level": 1}], "src_summary": "Trebinje (srbskou cyrilicí Требиње) je město v Bosně a Hercegovině, na jihovýchodě země, v Republice srbské. Žije zde 30 000 obyvatel.", "tgt_summary": "特雷比涅(西里尔字母: Требиње)是波斯尼亚和黑塞哥维那塞族共和国最南面的城镇,位于黑塞哥维那东南部,距亚得里亚海10公里。在奥匈帝国时期,城市有了巨大的发展。战后特雷比涅实现了工业化。波黑战争期间,城市受到了塞尔维亚势力的攻击,奥斯曼时期的清真寺等受到了一定的影响。", "id": 145758}
{"src_title": "John Dowland", "tgt_title": "约翰·道兰德", "src_document": [{"title": "Dowlandovy skladby v moderní době.", "content": "Dowland se za života a ještě několik desítek let těšil mimořádné slávě, v 18. a 19. století byl však pozapomenut. Zájem o něj oživil mezi prvními skladatel a zpěvák Frederick Keel, když vydal 15 Dowlandových skladeb ve svazcích alžbětinských milostných písní (1909 a 1913) ve volných aranžmá pro klavír a sólový hlas, jež dosáhly značné popularity.  Roku 1935 australsko-americký skladatel Percy Grainger, který se soustavně zajímal o předbachovskou hudbu, aranžoval Dowlandovu píseň \"Now, O now I needs must part\" pro klavír. Roku 1953 Grainger napsal skladbu \"Bell Piece (Ramble on John Dowland's 'Now, O now I needs must part')\", což byla verze pro hlas a žesťový orchestr, založená na jeho předchozím přepise.  Britský skladatel Benjamin Britten založil na Dowlandově písni Come Heavy Sleepe, the Image of True Death (\"Přijď, těžký spánku, předobraze pravé smrti\") svou skladbu Nocturnal after John Dowland (Nokturnál podle J. D.), napsanou r. 1963 pro kytaristu a loutnistu Juliana Breama. Skládá se z osmi variací založených na různých tématech z písně nebo jejího loutnového doprovodu, které se stále přibližují k Dowlandově předloze a končí kytarovou adaptací písně samé. Sting v říjnu 2006 vydal album Dowlandových písní \"Songs from the Labyrinth\"; spolupracoval s ním bosenský loutnista Edin Karamazov.  Spisovatel SF Philip K. Dick zmiňoval Dowlanda v řadě svých děl, například název jeho vrcholného románu \"Kaňte, mé slzy, řekl policista\" (1974) cituje jednu z nejznámějších Dowlandových písní Flow, my tears a její text slouží jako moto každé části. Povídku Orfeus na hliněných nohou (Orpheus with Clay Feet, 1964) dokonce Dick vydal pod pseudonymem Jack Dowland (v ní je Jack Dowland jedním z nejuznávanějších spisovatelů SF vedle Asimova a Heinleina a své setkání s fanouškem z budoucnosti vylíčí v povídce Orfeus na hliněných nohou pod pseudonymem Philip K. Dick).", "section_level": 1}, {"title": "V Česku.", "content": "Píseň Now, O now I needs must part (\"Teď, ach teď se z nezbytí musím rozloučit\"; šestá z 21 v Dowlandově sbírce \"The first booke of Songes, or, Ayres of fowre partes with Tableture for the Lute: so made that all the partes together, or either of them seuerally may be song to the Lute, Orpherian or Viol de gambo\", Londýn 1597) nahrál Spirituál Kvintet jako \"Dávno, dávno\" (album \"Na káře\", 1997; reedice na posledním ze 4 CD kompilace \"1960–2010: Sto nejkrásnějších písní (+1)\", 2010 je označena \"Dávno, dávno vím\"). Původ je identifikován pouze anglickým názvem a melodie popsána jako \"tradicionál\"; český text Jiřího Tichoty (který začíná \"trojím\" opakováním \"dávno\") nesouvisí s Dowlandovým a je pojat jako duet Zdenky Tichotové a Karla Zicha, který ho doprovází na kytaru.  Výběr dvanácti Dowlandových (a dvou jiných) písní začínající výšeuvedenou nahrála Jana Lewitová s Vladimírem Mertou na album \"Ve tmě mě zanechte...\" (ARTA Records, 2008). Písně jsou v originále a co možná původní instrumentaci, doplněné Lewitové volnými překlady v bookletu a recitaci sedmi na CD.", "section_level": 2}], "src_summary": "John Dowland (1562/1563 nejspíše Westminster, možná Dalkey u Dublinu — pohřben 20. února 1626, Londýn) byl anglický hudební skladatel a loutnista, jeden z nejvýznamnějších představitelů anglické renesanční hudby. V letech 1580–4 byl ve službách sira Henryho Cobhama, vyslance královny Alžběty I. v Paříži, a jeho nástupce Edwarda Stafforda. Hodně v té době cestoval. Poznal Německo, Itálii, kde ho okouzlily zvláště madrigaly Luky Marenzia.", "tgt_summary": "约翰·道兰德(英语:John Dowland,1563年-1626年-2月20日),英国文艺复兴晚期作曲家,歌手,鲁特琴演奏家。", "id": 1870210}
{"src_title": "Průjem", "tgt_title": "腹瀉", "src_document": [{"title": "Fyziologie pohybu tráveniny.", "content": "Střevem proteče denně asi 9 litrů tekutiny. Z toho jsou 2 l normálním per orálním příjmem, 7 l vzniká sekrecí slinných žláz, žaludku, pankreatu, jater, žluči a střevního sekretu. Tekutina je z 90 % zpětně vstřebávána v tenkém a z 8 % v tlustém střevě, takže denní obsah vody ve stolici je pouze 100–200 ml tekutin. Transport tekutiny ze střeva probíhá pasivně podél osmotického gradientu, který je stanoven obsahem střeva, elektrolyty a dalšími osmoticky aktivními látkami (cukry, aminokyseliny). Sodík (Na) je aktivně zpětně vstřebáván a chloridy jsou naopak vylučovány do střevního lumen.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "Průjem lze dělit podle několika hledisek.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení podle doby průběhu.", "content": "Podle doby průběhu se průjem dělí na akutní a chronický. Akutní průjem trvá obvykle 2-3 dny, jako horní hranice se stanovují 2-4 týdny. Nejčastější příčinou průjmu je infekce nebo nesnášenlivost některých potravin. Trvá-li průjem déle, hovoří se o chronickém průjmu.", "section_level": 2}, {"title": "Terapie.", "content": "Akutní průjem obvykle nevyžaduje zásadní terapii, pouze u dětí a u starších lidí je vyšší riziko dehydratace, tedy je třeba nemocného hydratovat perorálně nebo i parenterálně. Protože při průjmu dochází nejen ke ztrátám vody, ale i ke ztrátě některých elektrolytů, zejm. draslíku, je třeba tyto ztráty hradit. Déle trvající průjmy vyžadují pátrání po vyvolávajícím faktoru a jeho terapeutickém ovlivnění, pokud je to samozřejmě možné.  V rámci běžné léčby můžeme narazit na tři typy přípravků proti průjmu, a to na střevní antiseptika určená k léčbě průjmů infekčního původu, střevní adsorbencia určená k léčbě průjmů způsobených otravou a střevní antimotilika, která sice nemají reálný terapeutický účinek, avšak jsou schopna eliminovat potřebu se vyprázdnit díky utlumení střevní peristaltiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Průjem \"(diarea, diarrhea, diarrhoea)\" je porucha zažívání, která se projevuje častým vyprazdňováním řídkých exkrementů. Průjem je definován jako neformovaná stolice více než 3× za den, případně vodnatá stolice s překotným vyprázdněním a s přetrvávajícím nutkáním.", "tgt_summary": "腹泻(俗称拉肚子,广东俗称肚疴,台语俗称漏屎,吴语俗称射烂疴,中医称之为泄泻,英语:diarrhea, diarrhœa来自,包含两个字根:「διά /dia,经过」,以及「ῥέω/rheo,流动」)的定义是在24小时之内有软便或水便的状况而且排便三次以上,症状常持续好几天而且可能因为体液流失的关系而产生脱水现象。如果脱水的情形继续恶化,接下来可能会出现排尿量减少、肤色苍白、心跳过速、或者对外界刺激反应不佳。另外,对以母乳喂养的婴儿来说,软便可能是正常的现象。 最常见的原因为肠道感染,可能是病毒、细菌、或寄生虫感染,也就是一般所谓的「肠胃炎」。主要是透过与病人的密切接触(例如:透过与病人分享食物、水、器皿、接触到病人的呕吐物、排泄物或病人曾接触的物体表面)、吃或喝到污染的食物或饮料等途径传染。另外也可能是全身性感染的其中一个表现。非感染性原因例如:乳糖不耐症、发炎性肠道疾病、药物、大肠激躁症、急性中毒等因素 。另外依症状持续时间可分为急性腹泻(小于两周)、持续性腹泻(二至四周)、慢性腹泻(大于四周)。急性水样腹泻其中一个原因为霍乱弧菌感染。出血性腹泻,也就是粪便中带血,又称为「痢疾」(Dysentery)。大部分情况不需做粪便培养确定病原。 感染性腹泻的预防方式包括:改善环境卫生、确保饮用水的洁净以及勤洗手。让婴儿持续哺乳至少六个月,并施打轮状病毒疫苗也是推荐的预防方式。在治疗方面,给病人服用口服脱水补充液(干净的饮用水加上适量的盐、糖、以及锌片),如果说买不到口服脱水补充液,可以参考配方自行配制,口服脱水补充疗法在过去25年内拯救了五千万名孩童免于因腹泻造成的脱水或电解质不平衡而死亡。一般建议腹泻患者仍可正常进食(如果是哺乳中的婴幼儿则照常哺乳)。徜若病人出现严重的脱水症状,则可能需要静脉输液,但这情形并不常见,绝大多数的案例都能经口补足流失的水和电解质。腹泻的病人很少需要抗生素,但在极少状况下仍需要依情形给予抗生素(例如腹泻中带血、伴随高烧、旅行后随即发作的严重腹泻、或是在粪便检体中见到或培养出特定的细菌或寄生虫。)乐必宁(Loperamide)对减缓肠道运动可能有帮助,但并不被建议用在严重腹泻的患者身上。 全球每年有17至50亿例的腹泻病例,尤其常发生在开发中国家的儿童身上(平均约一年3次)。2012年全球五岁以下儿童死因当中腹泻排名第二(有76万名儿童死于腹泻,占11%)。经常发生的腹泻也会造成五岁以下的儿童的营养不良及其他长期问题(如生长迟缓或智力发展迟缓)。而根据世界卫生组织2009年的报告,全世界五岁以下的儿童死亡有百分之二十是腹泻所引发的脱水现象造成的。每年有一百八十万孩子死于腹泻。", "id": 838976}
{"src_title": "Kozáci", "tgt_title": "哥薩克", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Slovo \"kozák\" (množné číslo \"kozáci\",, či,,,,,, ) s největší pravděpodobností pochází z totožného turkického slova \"kazak\" a znamená „svobodný člověk“ nebo také „dobrodruh“, a plně se tak shoduje s kazašským názvem příslušníka národa Kazachů, tj. \"казак\".  Jiní spojují ruský název \"казаки\" s názvem Chazarů – \"kazari\", kočovného národa kdysi žijícího mezi Volhou a Dněprem, či Kirgizy, kteří se sami nazývají \"kajsaki\". Další etymologické hypotézy hovoří o mongolském původu slova, kde \"ko-\" znamená ochrana a \"-zach\" hranice.  První ruské písemné zmínky o kozácích jsou z ruských letopisů a kronik z let 1395 a 1444. V obou se zmiňují jako samostatná vojenská vrstva společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Etnický původ kozáků má dvě teorie. První hovoří o uprchlých ruských a ukrajinských nevolnících a dezertovaných Tatarech. Tuto teorii uvedli v život sovětští historici. Komunistická vláda potřebovala prokázat, že kozáci nejsou samostatným etnikem, ale pouze společenskou vrstvou, která požívá neoprávněných výhod. Někteří postsovětští historici tuto teorii účelově udržují při životě i nadále. Jinak by totiž likvidace kozáků prováděná bolševickou vládou (\"raskazačivanie\") naplňovala všechny znaky definice genocidy.  Podle druhé teorie, již zastávali např. významní sovětští historikové Lev Gumiljov či Valerij Šambarov, pocházejí kozáci etnicky především z Polovců (Kumánů), Pečeněgů, Baškirů, Oghuzů a dalších kočovných kmenů turkického původu.  S kuriózní teorií přišel počátkem 20. století historik Jevgraf Savelev, který původ kozáků odvozoval od středověkých říčních pirátů uškunniků, kteří byli varjažského původu a v 11.–13. století ovládali oblast horního Povolží, zvláště okolí Vjatky, odkud svými nájezdy terorizovali severní Rusko, včetně Novgorodu. Podle této teorie by byli kozáci nepřímo dědici Vikingů (Varjagů).  Podle současných výzkumů je nejpravděpodobnější, že na formování kozáků měli podíl turkičtí kočovníci v oblasti Divokých polí, kteří zde pod vlivem Slovanů začali přecházet k usedlému způsobu života a zemědělství. Podíl na formování kozáků měli rovněž uprchlí nevolníci z Ruska a Polska, kteří se v těchto komunitách usazovali.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení.", "content": "Původní osídlení kozáků bylo v povodí Donu, kde sídlilo donské vojsko, a také v povodí Dněpru (na území dnešní východní Ukrajiny), tzv. Záporožská Sič, kde sídlili záporožští kozáci, odlišní od ostatních skupin oděvem, účesem i výzbrojí. Šlo o oblasti sahající od středního toku Volhy přes linii městských pevností jedoucí od Rjazaně k Tule. S rozšiřováním carské moci se spolu s hranicemi postupovali na jih a východ. V době svého největšího rozmachu, v době od 16. do 19. století, utvořili několik center, největší z nich byly na řekách Jaiku, Don, Kubáň a Těrek. Další významná kozácká vojska byla z okolí Astrachaně a Orenburgu. Kubáňští kozáci pocházející z dnešní východní Ukrajiny, byli z dněperského ostrova Chortycja u Záporoží přesídleni carevnou Kateřinou Velikou na Kubáň, čímž mělo být ukončeno jejich nepřátelství s Poláky. Kozáci pro carské Rusko od počátku 16. století získali prakticky celou Sibiř a dále pak Aljašku a vytvořili pak 17 dalších kozáckých vojsk. Z nově vzniklého Sibiřského kozáckého vojska se později oddělilo Semirečenské vojsko v Kyrgyzstánu v Turkestánu, Zabajkalské, Amurské a Ussurijského vojsko. Menší oddíly byly i v Krasnojarsku, Irkutsku a na řece Jenisej.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ve 14.–15. století se začaly ve stepích oblasti Divokých polí usazovat v rámci vládnoucí Zlaté Hordy kočovné turkické kmeny a zakládaly zde osady. Jejich živobytí do značné míry bylo založeno na loupeživých výpravách do Rusi. V 15. století se velká část Divokých polí stala součástí litevského státu a tamní kozáci se tak ocitli na pohraničí Litvy a Krymského chanátu, který přes jejich území často podnikal loupežné výpady. Od 15. století až do jeho porážky a obsazení Ruskem roku 1783 bylo Tatary z Krymského chanátu odvlečeno a prodáno do otroctví v Osmanské říši okolo 3 milionů obyvatel východní Evropy, především Malorusů a Rusů, ale také Bělorusů a Poláků, a rozsáhlé oblasti jihoruských a ukrajinských stepí zůstaly vylidněny. Proto na obranu proti nim ruská knížata zakládala pevnosti (rusky \"stanicy\"), kde usazovala a platila část z turkického vojska, která nepodléhala, vzpírala se nadvládě chánů, byli svobodní (turkicky \"kazak\"). Kozáci se formovali do válečnických skupin na obranu před nájezdy Tatarů, Nogajců, Kalmyků a dalších kočovných etnik.  Sami kozáci však prováděli nájezdy proti krymským Tatarům, Osmanské říši a Persii, na nichž získávali kořist a otroky. Záporožští kozáci na svých čajkách na počátku 17. století vyplenili turecký Trabzon a dokonce i předměstí Istanbulu, zatímco donští kozáci pod velením Stěnky Razina vyplenili perská města na pobřeží Kaspického moře a osvobodili řadu křesťanských otroků. Jako svobodní ale přijímali pod svou ochranu i uprchlé rolníky slovanského původu, kteří se chtěli vymanit z postavení nevolníků a přijímali je do svých řad. Tak se postupně poruštilii (jde o starou ruštinu, běloruštinu, ukrajinštinu, společnou oblasti dnešních východoslovanských zemí). Až do pol. 17. stol. měli na Rusi nevolníci právo svobodného stěhování ve dvou podzimních týdnech (konec září, počátek října) a využívali tohoto práva často právě odchodem mezi kozáky. O tuto výsadu rolníky připravil car Alexej Michajlovič roku 1649, ilegální útěky ale pokračovaly nadále.", "section_level": 1}, {"title": "Záporožské vojsko.", "content": "Jinou, ale obdobnou, historii má Záporožské vojsko, které se formovalo v oblasti dnešní Východní Ukrajiny dříve známé jako Divoká pole, ovládané polsko-litevským státem. Záporožci, žijící v oblasti dolního toku Dněpru, od 15. stol. bránili expanzi polských králů, litevských knížat a německých rytířů do ukrajinských stepí. V 16. stol. se stali součástí polsko-litevského státu (Rzeczi Pospolité), kde získali postavení ochránců hranic před Tatary, spojené s rozsáhlými svobodami. Zároveň vznikly oddíly registrovaných kozáků, které od roku 1533 sloužily v armádě polskolitevského státu, o jejich vznik se nejvíce zasadil plukovník Ostap Daszkewicz. Vměšování polské šlechty do pohraničního oblastí Ukrajiny a oklešťování kozáckých privilegií vyvolaly několik povstání, např povstání Severyna Nalywajka a Hryhorije Lobody z let 1593–1597, které se polským silám ještě podařilo potlačit. nejrozsáhlejší bylo Chmelnického povstání z let 1648–1657, které doprovázely masakry civilistů a skončilo rozdělením Ukrajiny mezi Rusko a polsko-litevský stát. Později proběhla ještě další povstání, např. Petra Dorošenka na konci 17. století nebo Ivana Honty v roce 1768. Kozáci v nich projevili velkou statečnost, ale také nesmírnou brutalitu a krutost, spojenou zejména s masakrováním Židů. Záporožský ataman Kosťa Hordienko spolu s hejtmanem Ivanem Mazepou se spojili se Švédy a bojovali proti Rusku v Severní válce, druhá polovina kozáků zůstala věrná Rusku a Švédy pomohla porazit. Proto byla roku 1709 na rozkaz Petra Velikého jejich sič zlikvidována – záminkou bylo povstání atamana K. A. Bulavinai. Kozáci ze siče ve velkém množství uprchli na území Krymského chanátu, odkud se vrátili až v roce 1734. Brzy vytvořili novou Sič, ale i ta byla nakonec roku 1775 carskou mocí zlikvidována, čímž na Ukrajině zanikla kozácká autonomie.i  Mezi lety 1650–1765 Záporožci spoluorganizovali s ruským carstvím v řídce osídleném Ostrožském, Charkovském, Aktyrském, Sumském a Iziumském regionu svobodné kozácké osady. Jejich autonomie se udržela do 28. července 1765, kdy ji dekretem zrušila Kateřina Veliká. Kozácké jezdecké jednotky se přeměnily na husary, kteří se stali součástí pravidelné carské armády. \"Stařešinové\" dostali automaticky šlechtický titul a důstojnickou hodnost. Kozáci, kteří tak neučinili, byli odsunuti z polské hranice směrem na východ. Přesídlením záporožských kozáků do podhůří Kavkazu do okolí řeky Kubáň vzniklo koncem 18. století Kubáňské vojsko.", "section_level": 2}, {"title": "Kozáci v rámci polsko-litevského státu.", "content": "V pramenech jsou kozáci poprvé zmíněni roku 1444, kdy chránili Pereslav Záleský před nájezdem Tatarů, tehdy to však patrně nebyli stepní jezdci, podle pramenů přijeli k městu na člunech a bojovali sekerami. Roku 1572 polský král Zikmund II. August vydal příkaz k sepsání seznamu registrovaných kozáků. Tento první seznam obsahoval asi 300 jmen. První kozáci dostali od polského státu za svou službu peníze. Opatřil jim i oděv a výstroj. Ponechal jim samosprávu a samostatný soud. Během vlády Štěpána Báthoryho v roce 1578 se počet registrovaných kozáků rozrostl na 600. Kozákům byla přenechána správa nad městem Terechtemirov u Perejaslavli spolu s nedalekým klášterem. Ve městě byla umístěna kozácká zbrojnice a nemocnice. Rzeczpospolita tak získala skvělé bojovníky na ochranu svých jižních hranic před útoky Osmanské říše a jejích spojenců.  V následujícím období získalo jejich vojenské umění dobrou pověst, kozácké jednotky si začaly najímat i západoevropské země. Kozáci žijící na Ukrajině v okolí řeky Dněpr se soustředili kolem města Záporoží, kde vytvořili svou největší pevnost zvanou Záporožská Sič. Kolem roku 1530 se tato sič stala jejich centrem. Zde sídlil \"koš\", což byl jejich hlavní a nejvyšší samosprávný orgán, jehož velitel byl volen na jeden rok a nazýval se \"košový ataman\" nebo prostě \"košový\". Volila ho \"rada siče\" skládající se ze \"stařešinů\", což byl kozácký ekvivalent důstojníků. Taková svérázná kozácká republika existovala na Záporožské Siči do roku 1654.  Kozáci se formálně dělili na \"kureny\", jakési jednotky, kterých bylo dohromady nejvíce 38. Nižším stupněm ve vojenské hierarchii byl \"polk\" (pluk). Ten se dále dělil na \"sotni\" (setniny), nebo roty a ještě nižší \"stance\" (obce). Kozáci vedli aktivní boj proti jinověrcům, kterými pro ně byli zejména krymští Tataři, Turci, polští a litevští katolíci, Židé i ostatní zejména západoevropští přistěhovalci na Ukrajině. Záporožská Sič tak sehrála významnou roli při formování ukrajinského národa a v jeho boji za samostatnost v 16.–18. století.  Rzeczpospolita zprvu využívala kozáků jako vojsko, a do jejich vnitřních záležitostí příliš nezasahovala, což kozákům velmi vyhovovalo. Litevská a polská šlechta však od 17. století začala zabírat jejich území a nedbajíc na jejich status samostatného svobodného obyvatelstva, dělala z nich své poddané. Registrovaných kozáků se pokoušela využít k potlačení ukrajinského národního hnutí. Kozáckým velitelům byly udělovány šlechtické tituly, ani to však nepomohlo a jednotky registrovaných kozáků často přecházely k povstalcům. Začátkem 17. století proběhlo několik krvavých kozáckých povstání. Největší z nich vedl Bohdan Chmelnický v letech 1648–1654. V 1649 povolil polský král Chmelnickému zvýšit počet registrovaných kozáků na 40 tisíc, ale již roku 1651 po Berestecké bitvě se musel jejich počet snížit na 20 tisíc. Povstání se velkou měrou podílelo na kolapsu Republiky obou národů. Po Perejaslavské radě v roce 1654 se Kozácký hejtmanát - současná levobřežní Ukrajina poprvé spojila s Ruským carstvím, tehdy byl sestaven i poslední seznam registrovaných kozáků. Nacházelo se v něm 60 tisíc jmen. V tomto soustátí setrvala Ruská říše až do začátku 20. století.", "section_level": 2}, {"title": "Carští kozáci.", "content": "V polovině 16. století bojovali kozáci ve vojsku Ivana IV. Hrozného při dobývání Kazaně a Astrachaně. Právě Ivan pak kozákům potvrdil právo svobodného života, výměnou za povinnost ochrany hranic ruského státu, přiznal kozákům i žold ve formě zbraní a zlata, který byl ale vyplácen nepravidelně. Kozáci tak v Rusku plnili v 16. a 17. století zejména funkci ochrany hranic a příhraničních oblastí před nájezdy Tatarů a Nogajců. Později pomáhali při podmaňování Sibiře, Kavkazu a Dálného východu. Dobývání Sibiře započal na sklonku 16. století kozácký ataman Jermak Timofějevič, když porazil Kučuma, chána Sibiřských Tatarů. Postup kozáků na východ probíhal velice rychle. Roku 1632 založil kozák Pjotr Beketov pevnost Jakutsk a tím otevřel cestu k obsazení východní Sibiře. V roce 1645 kozák Vasilij Pojarkov proplul po řece Amur do Ochotského moře, kde objevil Severní Sachalin a následně se vrátil do Jakutska. Další ruský kozák Semjon Ivanovič Děžňov přeplaval z ústí řeky Kolymy v Severním ledovém oceánu do řeky Anadyr v Tichém oceánu a objevil průliv mezi Asií a Aljaškou. Kamčatku prozkoumal a obsadil v letech 1697–1699 kozák Vladimir Vasiljevič Atlasov, neblaze proslulý svou hrabivostí a brutalitou.  Kozáci mají podíl na událostech tzv. smutné doby počátkem 17. století. Zpočátku sice podporovali Lžidimitrije I. a tvořili podstatnou část jeho armády, po jeho zavraždění ale měli velký význam při zvolení Michala III. za cara.V 17. a 18. století se ruské kozáctvo podílelo velkou měrou na povstáních a útocích proti Ruskému carství. Z jeho řad vzešli mnozí organizátoři kozáckých a rolnických povstání, jako například Stěnka Razin a Jemeljan Pugačov. Roku 1671, po porážce povstání Stěnky Razina, se ruskému carovi Alexeji podařilo dostat kozáky pod kontrolu. Z dobrovolných spojenců se tak stali carskými poddanými. Do jejich organizace stále více zasahovala carská moc, která ji do konce 17. století začala upravovat v souladu s vlastní administrativou. Od roku 1721 spadali kozáci pod Vojenské kolegium, které bylo jakýmsi předchůdcem Ruského ministerstva obrany. V tomtéž roce Petr I. Veliký pozastavil volbu atamanů kozáků a nařídil jejich výběr carskou mocí. Po likvidaci Pugačovova povstání v roce 1775 během panování Kateřiny II. byly zlikvidovány i poslední prvky kozácké autonomie. V 1798 byly kozácké hodnosti nahrazeny armádními, kozáčtí stařešinové probrali důstojnické hodnosti a dostali šlechtické tituly.  V 19. století se kozáci, kteří udržovali jediní profesionální stálou bojovou pohotovost, stali de facto páteří carské armády a označení kozák se v době carského režimu stalo takřka synonymem pro vojáka. To však není přesné, v carském Rusku byli kozáci elitní složkou armády, podobně jako „britští“ Gurkhové, rovněž tradičně bojovný národ. V roce 1802 vydali první armádní směrnice pro kozácká vojska. Od roku 1827 byl za nejvyššího atamana všech kozáckých vojsk v carském Rusku volen následník trůnu. V 1838 byl vytvořen organizační řád pro kozácké oddíly, ty v 1857 přešly pod správu velení (od 1867 Hlavního velení) nepravidelných (od 1879 kozáckých) vojsk ministerstva války, od roku 1910 podléhající Hlavnímu štábu.", "section_level": 2}, {"title": "Donské vojsko.", "content": "Nejstarším kozáckým vojskem je vojsko Donské, doložené již v 16. století. Po dohodě s cary rozšiřovali hranice Ruské říše a chránili její hranice. Tak vznikala nová vojska (jaické vojsko, volžské vojsko, amurské vojsko, ussurijské vojsko, apod.). Tato vojska postupně utvořila jejich současné rozdělení. V 16. a 18. století se kozáci značnou měrou podíleli na povstáních proti carskému režimu, zejména pod vedením atamanů Ivana Bolotnikova, Stěnky Razina, Kondrata Bulavina, Ivana Mazepy a Jemeljana Pugačova. Po dohodě s Petrem I. se kozácká území stala řádnou součástí Ruské říše, se zachováním značné míry autonomie. V průběhu dalších staletí byla tato autonomie oklešťována. Např. volení atamani (\"vybornye atamany\") byli nahrazováni atamany dosazenými z Moskvy či Sankt Petěrburgu (\"nakaznye atamany\").", "section_level": 2}, {"title": "Po převratu.", "content": "Po bolševickém převratu došlo na Donu k několika kozáckým protikomunistickým povstáním, která později přerostla do občanské války. Například pod velením bělogvardějského generála Antona Ivanoviče Děnikina bojovalo proti bolševikům 150 tisíc donských kozáků. Proto komunistický režim podnikl vůči kozákům genocidu a odhaduje se, že v letech 1919 a 1920 během ruské občanské války bylo až 500 tisíc donských kozáků a jejich rodinných příslušníků bolševiky zavražděno nebo deportováno do vyhnanství. Kozácké populace také byly těžce postiženy uměle vyvolaným hladomorem na počátku 30. let 20. století.  Zároveň již po bolševickém převratu přešla část kozáků vedená atamanem Buďonným (později maršál Sovětského svazu) k bolševikům, pod příslibem, že bolševici předají jejich kmenu půdu a statky, kdysi patřící velkostatkářům. Když Hitler zaútočil na Sovětský svaz, většina kozáků i přes antikomunismus a částečné sympatie k carskému režimu vstoupila do Rudé armády.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenský význam.", "content": "Z vojenského hlediska byli kozáci univerzálním druhem vojska. Vojenští odborníci je uznávali jako nejlepší lehké jezdectvo, vynikající na obchvatné manévry a útoky na týl nepřítele – tedy specifické operace, kde se plně využívala jejich rychlost ve spojení s přesným manévrováním nesemknutých formací, což bylo zvláště efektivní v boji s evropskými armádami. To potvrdili během severní a sedmileté války, jakož i během italského a švýcarského pochodu Alexandra Suvorova. Významnou měrou se podepsaly na výsledku partyzánské války proti Napoleonovi v roce 1812. Bez kozáckých šavlí by se neobešla žádná rusko-turecká válka v 18. a 19. století.  Podle zákona z roku 1875 trvala kozácká služba 20 let. Začínala se ve věku 18 let. První tři roky navštěvoval kozák přípravnou třídu, čtyři roky sloužil v normální vojenské službě, osm v zlehčené službě a pět v záloze. Do služby každý přišel ve své uniformě, se střelnou i chladnou zbraní a jezdeckým koněm. Za přípravu, výcvik a vojenskou službu nesla odpovědnost kozácká Občina – stanice.  Koncem 19. století mezi kozáky stále převládal silný smysl pro soudržnost a nadřazenost, pramenící z jejich způsobu života, i loajalita k carské vládě. Proto byli často nasazováni na potlačení vzpour a nepokojů, zejména během rozsáhlých dělnických a rolnických nepokojů v 1905 a 1906. Carská vláda se do značné míry opírala o jejich spolehlivost i na začátku 20. století, kdy jejich společnost a polofeudální vojenská služba byly do značné míry již překonané. Kozáci již nebyli natolik oslavováni ruskou armádou, která v nich viděla málo ukázněné a nedostatečně vycvičené vojenské jednotky. Jejich bojové oddíly se začaly využívat jako průzkumníci, vojenské spojky či předváděcí průvod. Když se začala v únoru 1917 revoluce, kozáci rychle vystřízlivěli a připojili se k povstání. I když se do revoluce zprvu zapojilo jen málo kozáckých jednotek. Zběhnutí celé kozácké carské gardy (takzvaný \"Konvoi\"), bylo velkým úderem pro cara Mikuláše II.", "section_level": 1}, {"title": "Zbraně.", "content": "Švédský král Gustav Adolf II. na návrh plukovníka Melchiora von Wurmbrandta a barona Roberta Scotta zavedl v roce 1626 čtyřliberní (84 mm) kožená děla. Tato děla samozřejmě nebyla jen z kůže. Základ tvořila hlaveň z tenkého měděného či bronzového plechu dosahujícího tloušťky odpovídající čtvrtině kalibru děla. U konce komory byla tato hlaveň zesílená. Ústí hlavně svírala železná obruč a další obruče byly po celé délce hlavně. Vzdálenost mezi obručemi byla rovna kalibru zbraně. Další vrstvu tvořila prosmolená látka nebo provazy a koňské žíně. Celé to pak bylo obalené kůží namočenou v dehtu a sevřené ještě dvěma železnými obručemi s oky pro snazší přenášení. Dělo vážilo přibližně 48 kg a na lafetě ho snadno přemístil jeden kůň nebo dva lidé. Do koženého děla se nabíjely pouze olověné nebo kamenné projektily. V letech 1626–1630 se kožená děla zúčastnila několika bitev. Byla lehká a snadno se s nimi manipulovalo, ale měla několik zásadních nedostatků: Proto již v roce 1631 byla kožená děla ze švédské armády vyřazena. Některé z těchto zbraní se ale v různých podobách vyskytovaly i v polské armádě, a pak právě i u kozáků. Kozáci si velice zakládali na vysoké mobilitě své armády. Vzhledem k nízké hmotnosti byla kožená děla značně populární.", "section_level": 2}, {"title": "Způsob života.", "content": "Kozáci byli různorodé, převážně slovanské svobodné obyvatelstvo žijící na hranicích Moskevské Rusi, Litvy, Polska a tatarských chanátů, v řídce osídlených oblastech, daleko od státních center, přibližně mezi Dněstrem a Volhou. Po rozpadu Zlaté hordy toto obyvatelstvo pravděpodobně vzájemně splývalo a mísilo se s mnoha kočovnými kmeny. Kozáci tak žili v malých samostatných komunitách, přičemž často utvářeli vlastní ozbrojené jednotky nezávislé na okolních zemích. Vojenství mělo pro ně velký význam, byli většinou ve stavu permanentní války s okolními kočovnými národy. Válečná kořist byla jedním z jejich hlavních zdrojů obživy. Při jejich výpravách na Krym a Kavkaz, do Turecka a Persie, podnikali riskantní výpravy nejen po souši, ale i po moři. Používali při tom pouze lehké lodě, často dokonce pouze čluny vydlabané z kmenů stromů. Svou kořist dávali do společného kotle a přenechávali na starost pokladníkovi. Až po skončení výpravy uspořádali radu (\"duvan\"), na níž se kořist (\"jasir\") rozdělila. Podíl závisel na zásluhách jednotlivce a jeho hodnosti, podíl po těch co zahynuli, dostali pozůstalí. Samostatný podíl dostávala pravoslavná církev, z ukořistěných děl se odlévaly zvony.  Kozácká samospráva a služba byly v úzké souvislosti s přerozdělováním půdy, která zajišťovala jejich obživu a byla tak základem jejich materiálních hodnot. Hlavním vlastníkem půdy byl stát, který jménem cara dával část půdy kozáckým vojskům, která si ji vykoupila vlastní krví. Část této půdy si kozácké vojsko nechávalo v záloze a zbytek přerozdělovalo jednotlivým stanicím. Ty znovu přerozdělovaly půdu mezi kozáky. Ti byli za doživotní užívání půdy a osvobození od placení daní povinni snášet vojenskou službu. Půdu udělovaly i kozácké šlechtě, v závislosti na jejich důstojnické hodnosti i dědičně. Tato půda se nesměla prodávat osobám nevojenského původu. V 19. století bylo zemědělství hlavním druhem hospodářství v kozáckých regionech, i když v různých oblastech existovaly určité odlišnosti – intenzivní rybolov v uralském, donském a ussurijském vojsku, myslivost v sibiřském, vinohradnictví a ovocnářství na Kavkaze a Donu. Byl to značný rozdíl a velký příklon k zemědělství oproti předchozím dobám, kdy v se donském vojsku na začátku 18. století podobná činnost mezi kozáky nemilosrdně trestala a upřednostňovalo se pastevectví a chov koní.", "section_level": 1}, {"title": "Hierarchie.", "content": "Tradičně jsou kozáci hierarchicky podřízeni atamanovi, nižší důstojníci jsou esaulové. Odznakem atamana je \"bulava\", zvláštní rituální žezlo nebo palcát. U ukrajinských kozáků byl místo označení ataman používán výraz \"het'man\" (vykládané různě, patrně ale od germánského \"hauptman\").", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "Rozdělení kozáckých vojsk (v závorce rok oficiálního založení):  Původní záporožské vojsko bylo po nezdařené vzpouře, vedené Jemeljanem Pugačovem v roce 1775, převedeno do nepravidelného jezdectva a později přesídleno na tureckou hranici, kde vytvořilo základ kubáňského vojska. Uralští a orenburští kozáci se rozhodující mírou podíleli na kolonizaci Sibiře, zejména pod vedením atamana Timofeje Jermaka.", "section_level": 1}, {"title": "Kozáci za první a druhé světové války.", "content": "Carská moc zpočátku využívala kozáků jako loajálního vojska při potlačování vzpour. Po vypuknutí říjnové revoluce se kozáci, jichž bylo dle odhadů ještě před první světovou válkou na 4, 5 miliónů, přidávali na obě strany konfliktu. Mnozí zkušení velitelé, jako Pjotr Nikolajevič Krasnov nebo Andrej Grigorijevič Škuro, se postavili na stranu bílých, drobní kozáci se naopak přidávali k Rudé armádě, mezi nimi i později známý Semjon Buďonnyj. Po vítězství komunistů v roce 1920 konečně přišla krutá rána v podobě „dekozakizace“ (rusky \"razkazačivanie\"). Komunistická vláda totiž tvrdila, že kozáci jsou nebezpečný teroristický živel a potenciální nepřítel jejich režimu. Kozácká samospráva byla zrušena a jejich oblasti byly rozděleny mezi jednotlivé svazové republiky. To bylo nejhorší pro kozáky na Tereku a Donu. Brzy na to se jich dotkla vlna združstevňování a mnozí z nich byli označeni jako kulaci a odesláni na nucené práce.  V roce 1936 byla zrealizována myšlenka zavést kozácké jednotky do Rudé armády. Kozáci v Rudé armádě byly jezdecké jednotky, které však jen velmi okrajově navazovaly na své předchůdce.  Během Velké vlastenecké války se Hitler snažil využít kozácké nespokojenosti s vládou bolševiků nejprve na Ukrajině. V roce 1942 se Němci dostali do kozáckých oblastí na jihu Ruska. Kozáci se znovu zachovali různě, mnozí se přidali k nacistům zejména na Donu, kde byly rány během združstevňování nejtvrdší. A Němci se zde pokusili si místní obyvatelstvo naklonit a vedli zde poměrně mírnou politiku. V oblasti Kubáně v roce 1942 Němci vytvořili jakýsi kozácký okres. Němcům se podařilo vytvořit během války dvě kozácké divize (1. a 2. Kossaken-Kavallerie-Division), které byly organizovány na Ukrajině a později se používaly v boji proti partyzánům v Jugoslávii, případně byly nasazeny i v Maďarsku. Těmto jednotkám, které převzaly organizační strukturu německého jezdectva, veleli němečtí důstojníci. Mnozí jiní jednotlivci se zúčastnili likvidace židovského obyvatelstva nebo bojů s partyzány v rámci německých Hilfswilliger. Část těchto jednotek vstoupila do ruské osvobozenecké armády generála Vlasova. Přesto mnoho kozáků raději bojovalo v partyzánských jednotkách proti Němcům.  Když počátkem roku 1943 začala z Kubáně a Donu německá vojska ustupovat, odešlo odtud s nimi spolu se svými rodinami několik desítek tisíc kozáků. Jejich počet v německé armádě nepřesáhl 20 tisíc. Po válce britská a americká armáda vrátila do SSSR 150 tisíc mužů, žen a dětí, kteří tvrdili, že jsou kozáci. Mnoho z nich nikdy nebylo občany SSSR (mnozí byli příslušníci různých asijských národů, např. Afghánci, které byly organizovány ve zvláštních oddílech), kde je považovali za zrádce a poslali je na nucené práce do gulagů. Návrat do jejich vlasti jim umožnili až po smrti Stalina. Represálií byly však postiženy v mnohem větší míře i jiné národy severního Kavkazu jako Karačevci, Balchaři, Ingušové a Čečenci.  Pravidelné kozácké jednotky Rudé armády se poprvé vyznamenaly v bitvě před Moskvou, kde operovaly v rámci sovětské 5. armády. Kozácká 20. jezdecká divize, později přejmenovaná na 2. gardový jezdecký sbor, kterému velel generálmajor L. M. Dovator, prorazila německou linii mezi Istrou, Kubinkou a Možajskem na styku německého VII. a XI. sboru a několik týdnů vedla těžké boje v německém týlu.  Jinde, kde se Němci chovali k obyvatelstvu krutě, však spontánně vznikaly kozácké partyzánské oddíly a kozácké obyvatelstvo se stavělo Němcům na odpor. Kozáci výrazně pomohli při obraně předpolí Kavkazu. V Rudé armádě od začátku války bojovalo 100 tisíc kozáků. Největší význam sehráli na sovětské straně kozáci z oblasti Tereku a Kubáně, když se podíleli na osvobozování Krasnodaru. Slavnostní přehlídky vítězství na Rudém náměstí 24. června 1945 se účastnil i čestný oddíl kubáňských kozáků.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Po válce byly kozácké jednotky spolu s jezdectvím ze Sovětské armády vyřazeny a kozáctvo jako ozbrojená složka prakticky zaniklo. Nezanikly však kulturní tradice kozáckého lidu. Během perestrojky v druhé polovině 80. let se poměry v SSSR uvolnily, což dovolilo znovu vzniknout základům kozácké organizace, podobně jako byla známa z minulosti před Občanskou válkou. 28. až 30. června 1990 byla na sjezdu kozáků v Moskvě vytvořena rada atamanů a zvolen první nový všesovětský ataman Alexandr Martynov. Zanedlouho na to začaly v bývalých kozáckých oblastech vznikat organizace, které sdružují kozácké komunity. V současnosti se taková samospráva rozvíjí ve všech oblastech, kde žijí kozáci. Na jihu Ruska kozáci fungují jako polovojenská organizace, která hlídkuje v ruských oblastech. Momentálně se v ruské Dumě projednává zákon o kozácké státní službě.  Někteří donští kozáci, kteří žijí na obou stranách rusko-ukrajinské hranice a založili první stálá osídlení v Donbasu v 16. století na území tzv. Divokých polí, se v roce 2014 po vypuknutí války na východní Ukrajině přidali na stranu proruských separatistů. Donští a kubáňští kozáci se také zúčastnili válek v Podněstří a Abcházii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako kozáci se nazývaly svazy svobodných obyvatel jihoruských stepí a východní Ukrajiny, zemědělců a válečníků, kteří mluvili různými východoslovanskými dialekty. Existovala řada regionálních kozáckých svazů či vojsk, z nichž nejvýznamnější byli záporožští, donští, kubáňští a těrečtí kozáci. Vůdce kozáckého svazu se nazývá ataman.", "tgt_summary": "哥萨克(;)是一群生活在东欧大草原(乌克兰及俄罗斯南部)的游牧民系,在历史上以骁勇善战和精湛的骑术著称,为支撑俄罗斯帝国于17世纪往东扩张的主要力量。移民中国的部分哥萨克被称为阿尔巴津人。", "id": 1805948}
{"src_title": "Fridrich II. Štaufský", "tgt_title": "腓特烈二世 (神圣罗马帝国)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Narození, dětství a mládí.", "content": "V polovině roku 1194 zahájil císař Jindřicha VI. své vojenské tažení na Sicílii po moři přes Janov a Pisu. Jeho manželka Konstancie s ohledem na své těhotenství zvolila delší (ale bezpečnější) cestu po souši. Cesta pokračovala pomalu, a tak jí porodní bolesti zastihly u středoitalského městečka Jesi. Zde se 26. prosince narodil Fridrich II.  Protože matce dítěte bylo v době porodu už čtyřicet let a narození syna předcházelo osm let bezdětného manželství, což obojí od počátku vyvolávalo určité pochybnosti, začaly se o okolnostech Fridrichova narození šířit legendy. Zatímco jedni oslavovali Fridrichovo narození jako zázrak a dar z nebe, jiní pronášeli pochybnosti o legitimitě kojence. Podle legendy se Fridrich narodil v nádherném stanu na tržišti před očima vdaných žen z Jesi. Postupně byl okruh přítomných porodu stále zvětšován. Konstancie také měla údajně veřejně Fridricha kojit s odhalenými ňadry, aby vyvrátila pochybnosti o svém mateřství. Pochybnosti o Fridrichově legitimitě se později přesto objevovaly a byly šířeny především v proticísařských kruzích. Několik let po Fridrichově smrti je shrnul františkánský kronikář Albert ze Stade.  Podle Alberta ze Stade si Konstancie přála dítě pokřtít jménem Konstantin s odkazem na prvního křesťanského císaře Konstantina a také na své vlastní jméno. Jiné prameny uvádějí, že měl dostat jméno \"Fridrich Roger\" po svých dědečcích Fridrichu Barbarossovi a Rogeru II. Sicilském. Nejpravděpodobněji byl na přelomu let 1194 a 1195 pokřtěn v Assissi jen jménem Fridrich po dědovi z otcovy strany. Krátce po svém narození byl Fridrich předán pěstounce vévodkyni ze Spoleta, manželce Konráda z Urslingenu. První léta svého života tak strávil na vévodském dvoře ve Folignu. Když jeho otec 28. září 1197 zemřel, nechala jej jeho matka převézt do Palerma. Dne 17. května 1198 byl korunován sicilským králem. Ještě za života otce v roce 1196 byl sice Fridrich zvolen římskoněmeckým králem, ale jeho matka se později tohoto titulu za něho vzdala. V necelých čtyřech letech přišel Fridrich i o matku, která zemřela 27. listopadu 1198. Ve své závěti jej Konstancie svěřila do poručnické péče papeže Inocence III. Na starší závěť císaře Jindřicha VI. se odvolával i otcův bývalý důvěrník Markvart z Annweileru, který ovládl v listopadu 1201 palermské Castello a Mare, místo Fridrichova pobytu. Po smrti Markvarta se Ludvík stal součástí tahanic o regentství mezi Walterem z Pagliary, Vilémem Capparonem a Diepoldem ze Schweinspeuntu. Z omezeného množství informací se dozvídáme, že se Fridrichovi v této době dostalo rytířského vzdělání. V den Fridrichových čtrnáctých narozenin skončilo papežovo poručnictví a Fridrich se ujal vlády. Ještě před nástupem na trůn byl současníky považován za předčasně vyspělého a přes svůj nízký věk schopného vlády. Pravděpodobně v říjnu 1208 uzavřel Fridrich manželství s asi o deset let starší Konstancií, dcerou aragonského krále Alfonsu II. a vdovou po uherském králi Emerichovi. V témže roce (1208) byl v Bambergu zavražděn Fridrichuv strýc římskoněmecký král Filip Švábský, což uvolnilo cestu k plnému prosazení se v německé říši jeho protivníkovi Otovi Brunšvickému. Ten byl 4. října 1209 v Římě korunován císařem Svaté říše Římské. Jako císař Ota neuznal Fridrichovo panování v sicilském království a začal připravovat válečné tažení proti jižní Itálii a Sicílii. Jihoitalští šlechtici mezitím přešli na Otovu stranu. Mezi zrádci byli i Diepold ze Schweinspeuntu a Petr z Celana, švagr Fridrichova kancléře Waltera z Pagliary. Situace využil Fridrich k tomu, aby se zbavil starého kancléře a vykázal jej od dvora. Zatímco Ota obsadil jižní Itálii a připravoval invazi na Sicílii, část sicilské šlechty dávala najevo, že je připravena Otu přijmout za svého vládce.", "section_level": 2}, {"title": "Římskoněmeckým králem.", "content": "V době největšího ohrožení se Fridrich dočkal pomoci z nečekané strany. Otovo obnovování říšské správy v Itálii zaskočilo papeže Inocence III., který jej 18. listopadu 1210 exkomunikoval a vyzval říšská knížata k nové volbě. Papežovým vlivem začalo na jaře 1211 vznikat „společenství“ Otových nepřátel. V samém jádru tohoto společenství stál český král Přemysl Otakar I., dále pak mohučský arcibiskup Sigfried a durynský lantkrabě Heřman. V létě téhož roku se přidal rakouský vévoda Leopold a bavorský vévoda Ludvík. Všichni zde uvedení se začátkem září sjeli do Norimberku, kde zvolili (či spíše předběžně vyvolili) sicilského krále Fridricha za německého císaře. Na začátku roku 1212 přivezl Fridrichovi tuto zprávu vyslanec německých knížat Anselm z Justingenu. Zároveň Fridricha vyzval, aby se dostavil do Německa a naplnil svou novou hodnost. Nabídka se na Fridrichově královském dvoře nesetkala se všeobecným nadšením. Proti byla především jeho manželka a také mnozí z jeho rádců se jej snažili od přijetí nabídky odradit. Fridrich si však uvědomoval, že cesta k trvalému zabezpečení sicilských dědičných území vede jen přes úspěch v boji o říšskoněmeckou korunu. Proto se přes nesouhlas svého okolí rozhodl výzvu přijmout. Před odjezdem však ještě složil před papežským legátem Řehořem lenní přísahu papeži a v březnu nechal korunovat sicilským králem svého sotva ročního syna Jindřicha. Poté se s malým doprovodem nalodil a odplul do Říma. Z Říma pokračoval na lodi do Janova, kam dorazil 1. května. Další cesta na sever, po souši, byla pro Fridricha již mnohem nebezpečnější, protože mnohá severoitalská města (např. Milán a Piacenza) stála na straně Oty Brunšvického.  Přes uvedené problémy pokračoval Fridrich dále na sever přes Mantovu, Veronu a Trident. Protože Brennerský průsmyk byl obsazen jeho nepřáteli, musel volit přechod Alp po namáhavějších horských cestách. Nápomocni mu v tom byli biskupové z Tridentu a Churu a také opat z kláštera v Sankt Gallen. Po přechodu Alp dorazil do Kostnice, odkud pokračoval do Basileje. Zde vydal 26. září 1212 Zlatou bulu sicilskou pro své nejmocnější říšské spojence českého krále Přemysla Otakara I. a moravského markraběte Vladislava Jindřicha. Tento závažný dokument zajistil českému království výsadní postavení v rámci Svaté říše římské, jeho panovníkovi pak dědičný královský titul; český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské až na účast na říšských sněmech. Z Basileje pokračoval Fridrich na sever do Haguenau. Dne 5. listopadu byl Fridrich ve Frankfurtu nad Mohanem v opakované formální volbě znovu zvolen římskoněmeckým králem a 9. listopadu byl v Mohuči korunován zdejším arcibiskupem Sigfriedem II. z Eppsteinu. Během cesty na sever Fridrich vydával privilegia svým přívržencům, mezi které patřili hornolotrinský vévoda Fridrich, rakouský vévoda Leopold VI., Berthold V. ze Zähringenu, mohučský arcibiskup a biskup z Wormsu. V druhé polovině listopadu 1212 se Fridrich ve Vaucouleurs sešel s francouzským následníkem trůnu Ludvíkem a uzavřeli zde přátelství. Fridrich se zavázal, že bez souhlasu francouzského krále neuzavře mír s Otou Brunšvickým. Za to získal od Francouzů 20 000 stříbrných marek.  Jedno z nejdůležitějších rozhodnutí v zápase o říšskou korunu mezi Otou a Fridrichem se paradoxně neodehrálo v Říši a Fridrich sám se na něm nijak nepodílel. Jednalo se o bitvu u Bouvines, kde 27. července 1214 stanuly proti sobě na jedné straně armáda francouzského krále Filipa II. Augusta a na druhé straně spojené anglické, flanderské a říšské vojsko v čele s císařem Otou IV. Brunšvickým. Příčinou bitvy byl především spor o anglická léna ve Francii mezi Filipem II. a Janem Bezzemkem. Otova účast souvisela s tím, že byl synovcem anglického krále, ale byla motivována i osobně. Francouzský král stál totiž ve sporu o říšský trůn na straně Fridricha.  Fridrich využil příhodné situace po bitvě u Bouvines a vytáhl na sever s cílem získat Cáchy. Během tažení se kromě jiných poddali Fridrichovi i bývalí Otovi spojenci Jindřich z Brabantu a Jindřich z Limburku. Cáchy mu však otevřely své brány až o rok později.  Po opanování Cách se zde Fridrich 25. července 1215 znovu nechal korunovat římskoněmeckým králem. Jako koronátor opět vystupoval mohučský arcibiskup Siegfrid II. z Eppstenu. Brzy po této královské korunovaci zahájil Fridrich s papežem Inocencem III. jednání o císařské korunovaci. Už na jaře roku 1216 dorazil do Německa papežský legát Petro Sasso, aby se ještě před případnou korunovací vyjasnil Fridrichův budoucí poměr k sicilskému království. Dne 1. července 1216 za přítomnosti papežského legáta složil ve Štrasburku slib, že po císařské korunovaci předá sicilské království svému synovi jako papežské léno a sám se vzdá sicilského královského titulu. Uvedený slib Fridrich pravděpodobně nikdy nezamýšlel splnit. O dva týdny později zemřel papež Inocenc a ve funkci jej nahradil Honorius III.", "section_level": 2}, {"title": "Římským císařem.", "content": "Soulad s novým papežem Honoriem III. byl demonstrován i císařskou korunovací roku 1220 a papežským dispenzem ke sňatku.  Fridrich získal v říši poměrně rychle převahu. Vojensky ho při tom podporoval také Přemysl Otakar I. Počátkem roku 1213 se na sněmu v Řezně setkali oba panovníci poprvé osobně. Nedlouho nato došlo k další schůzce, tentokrát v štaufském Chebu. Přemyslův příklon k Fridrichovi výrazně ovlivnil postavení českého státu za vlády posledních Přemyslovců. V polovině dvacátých let však vztahy mezi císařem a pražským dvorem ochladly. Příčinou bylo zrušení zasnoubení Fridrichova dospívajícího syna Jindřicha a Přemyslovy dcery Anežky. Český král o tento sňatek velmi stál a Anežka v tu dobu již několik let žila na vídeňském dvoře rakouského vévody Leopolda. S potupou se musela mladičká Přemyslovna vrátit domů. Roku 1225 se Jindřich oženil s Markétou Babenberskou. Tuto urážku pomstil český král vpádem do Rakous. K vojenskému střetnutí se Štaufy však nedošlo a v Praze neuspěl ani papežský legát, hledající podporu pro případného vzdorocísaře.", "section_level": 2}, {"title": "Boj o ovládnutí severní Itálie a střet s papeži.", "content": "Za Fridrichovy vlády se stala základnou říšské moci jižní Itálie a říšský majetek na německém území byl rozprodáván, aby král získal práva v Itálii, což vyústilo ve značné ztráty říšských práv severně od Alp. Roku 1232 Fridrich potlačil vzpouru svého syna Jindřicha a zároveň jeho pokus o zvrácení prodeje práv v Německu. Od poloviny třicátých let vedl Fridrich tvrdý, zpočátku úspěšný zápas se severoitalskými městy sdruženými v Lombardské lize a s papeži, zvláště pak s Inocencem IV., vášnivým odpůrcem rozšíření štaufské moci v Itálii. Podporován byl italskými ghibelliny, mezi něž patřila ponejvíce šlechta, která byla proti papeži a proti přílišnému rozšíření pravomocí měst.  K rozkolu mezi císařem a papežem došlo po nástupu Řehoře IX. na uprázdněný svatý stolec roku 1227. Papežství chtělo potvrdit svou moc křížovou výpravou do Levanty. Fridrich kruciátu přislíbil již roku 1215, poté však tažení odkládal, neboť potřeboval upevnit svou vládu na Sicílii.", "section_level": 2}, {"title": "Křížová výprava.", "content": "Poprvé Fridrich přijal kříž už v červenci 1215 během své korunovace na římskoněmeckého krále v Cáchách. Problémy při upevňování své vlády v Říši mu však zabránily při splnění jeho slibu. Znovu přijal kříž v listopadu 1220 z rukou kardinála Ugolina (pozdějšího papeže Řehoře IX.) při císařské korunovaci v Římě. Ovšem ani tehdy se na křížovou výpravu nevydal. Svůj slib pomoci Svaté zemi Fridrich ještě slavnostně zopakoval dvakrát, v březnu 1223 ve Ferentinu a v červenci 1225 v San Germanu. Trochu lehkovážně skládané sliby způsobovaly, že se Fridrichovi nedařilo je v určených termínech realizovat. V rámci příprav na křížovou výpravu bylo už v roce 1223 dohodnuto, že se císař ožení s dědičkou jeruzalémského království Isabelou, dcerou Jana z Brienne a Marie z Montferratu. Svatba se uskutečnila v listopadu 1225 a obratem Fridrich zbavil svého tchána funkce regenta v jeruzalémském království. Získal tak v něm doživotního nepřítele. V létě roku 1227 shromáždil Fridrich v Brindisi císařské vojsko. Vojenský tábor byl však postižen epidemií (snad malárie). Nemocný císař se přesto rozhodl spolu s Ludvíkem Durynským nalodit a vydat se do Svaté země. Po dvou dnech plavby byl však přinucen přistát v Otrantu, kde o den později durynský vévoda zemřel. Po dohodě s velmistrem Řádu německých rytířů Heřmanem ze Salzy se nemocný císař rozhodl křížovou výpravu odložit. Na pomoc Svaté zemi měl zatím odplout jen admirál Jindřich z Malty spolu s částí flotily. Papež Řehoř IX. ovšem důvody pro odložení výpravy neuznal a Fridricha exkomunikoval.  Exkomunikace Fridrichovu situaci velmi ztížila. Ztěžovala mu totiž styk s ostatními věřícími, a tím i schopnost realizovat křížovou výpravu. Fridrich proto usiloval o smíření s papežem, který ale stanovil pro Fridricha nepřijatelné podmínky. Fridrich proto nedbal na výslovný zákaz vydat se na křížovou výpravu před zrušením exkomunikace a vyhlásil křížové tažení na léto 1228. Dne 28. července 1228 se tak spolu s armádou v Brindisi nalodil a vyplul se svým vojskem do Palestiny. Krátce se zastavil na Kypru, kde obnovil lenní panství říše nad místním královstvím a zanechal zde císařské posádky. Do Akkonu dorazil 7. září a byl zde přivítán jako „vysvobození Izraele“. Ve Svaté zemi se těšil podpoře německých rytířů a říšských, sicilských, benátských a janovských křižáků. Naproti tomu templáři, johanité a místní duchovenstvo v čele s jeruzalémským patriarchou Geraldem z Valence se všemi prostředky proti Fridrichovi stavěli.  Svůj postoj papež nezměnil ani poté, co Fridrich dorazil roku 1228 do Palestiny a vyjednal se sultánem Al-Kamilem odstoupení Jeruzaléma, Betléma, Nazaretu, Saidy a Jaffy. Během návštěvy Jeruzaléma si prohlédl muslimské památky a Skalní dóm. Smlouva se sultánem učinila z Jeruzaléma město otevřené pro křesťany, židy i muslimy, tento pakt však církev považovala za zradu, neboť Jeruzalém měl být osvobozen krví prolitou křižáky.  Roku 1229 Fridrich sám sebe za asistence templářů korunoval jeruzalémskou korunou, přestože byl v té době exkomunikován. Křížová výprava Fridrichovi žádné zisky nepřinesla, Levantu musel opustit poté, když papežská vojska napadla Sicílii a dobyla Neapol.  Když se Fridrich 1. května 1229 nalodil v Akkonu na loď, stejný lid, který jej před rokem vítal, jej vyprovázel nadávkami a házením vnitřností. O měsíc později (10. června) přistál císař v Brindisi. Během podzimu se císaři povedlo vytlačit papežské vojsko. V květnu 1230 byla v San Germanu uzavřena mírová smlouva. Přestože se jednalo o Fridrichovo vítězství, musel se císař před papežem formálně pokořit. Obratem pak papež zrušil Fridrichovu exkomunikaci.  Papeže zejména popudilo, že Fridrich povolil na svém území islámskou bohoslužbu, a také jej pobouřila císařova muslimská kolonie v Luceře. V roce 1239 papež Řehoř IX. sepsal seznam Fridrichových provinění, mezi nimiž figurovalo mnoho tvrzení dokládajících císařovu vlažnou víru v Boha, a exkomunikoval jej.  Fridrichův obhájce Petr z Viney nazval papeže nepřítelem míru, Antikristem a rudým koněm z Apokalypsy. Ostatní vládci zachovali ve sporu neutralitu. Samotný Fridrich si předsevzal \"změnit církev k lepšímu\".  V roce 1240 se císaři podařilo zlomit guelfské Viterbo a se svou armádou ohrožoval samotný Řím, který zachránilo procesí s relikviemi svatých a papežská výzva k obraně města. Fridrichovi se do obléhání nechtělo a své vojáky stáhl. O pět let později císaře na lyonském koncilu papež Inocenc IV. exkomunikoval jako kacíře a vyhlásil, že kdokoli bude Fridricha podporovat, dočká se okamžité exkomunikace také. Ke koncilu nebyli povolání žádní svědci a ke slovu se nedostal ani císařův obhájce Taddeo da Suesa. Svatý otec sesadil Fridricha z trůnu, vyzval kurfiřty k nové volbě a dal podnět ke křížové výpravě vedené proti Fridrichovi. Fridrich odpověděl manifestem \"Illos felices\".  Fridrich omezil svou vládu zejména na území v Itálii, do událostí za Alpami úplně přestal zasahovat. Jeho vláda tak sice byla nesena duchem obnovy císařské moci, ale skutečným důsledkem jeho panování bylo další oslabení moci římského císaře. V tomto období Fridrich začal mít obrovské finanční potíže. Roku 1248 utrpěl osudovou vojenskou porážku u Parmy, z níž se již nevzpamatoval. Dva roky nato v průběhu bojů po krátké nemoci zemřel a byl pohřben v Palermu. Jeho nástupcem v říši i v království obojí Sicílie se stal syn Konrád IV. Dynastie Štaufů v té době však již spěla rychle ke svému konci.", "section_level": 2}, {"title": "Osobnost Fridricha Štaufského.", "content": "Údajně málo hovorný císař nerad vystupoval na veřejnosti a měl rád intelektuální diskuse, četbu a studium. I jako vzdělaný muž byl velice pověrčivý a měl na svém dvoře astrology, se kterými konzultoval své záměry. Císařova záliba ve východním způsobu života a orientálním luxusu se projevovala i vlastnictvím harému, existencí osobní saracénské gardy a zvěřince plného exotických zvířat.  Roku 1224 založil v Neapoli univerzitu, jež se stala první státní univerzitou v Evropě. Zajímal se o matematiku a korespondoval s matematikem Fibonaccim, který na základě výměny názorů s císařem a jeho vzdělanci revidoval některá svá tvrzení. Fridrich prováděl nejrůznější vědecké experimenty, na jeho sicilském dvoře působili významní učenci, např. toledský vzdělanec Michael Scotus a syrský jakobita Theodor z Antiochie. Na základě jejich pojednání a překladů z arabštiny a také na základě své zkušenosti sepsal Fridrich latinský traktát \"O lovu se sokolem\" (\"De arte venandi cum avibus\"), který je jedním z nejvýznamnějších zoologických děl středověku. Pojednává primárně o sokolnictví, Fridrichově velké vášni, ale i o ornitologii a etologii ptactva. Ve svém spise používá na svou dobu velmi moderní metodu – oproti běžnému úzu středověkých učenců opírat se o autoritu (\"auctoritas\") nebo rozumový důkaz (\"ratio\"), jehož výlučné postavení bývá ovšem v průběhu 13. století nahlodáváno, klade Fridrich velký důraz na zkušenost (\"experientia\"). Nechutová uvádí, že \"„Nekompiloval z autorit, pracoval s teoretickými a systematickými spisy, zřejmě znal dobře Aristotela v latinském překladu. Jako znalce ptačího světa jej ale nepřijímá: v prologu ke svému dílu konstatuje, že řecký filosof nikdy sokolnictví neprovozoval, a v systematické části odmítá Aristotelův systém a vytváří svůj vlastní.“\" Fridrich dodnes fascinuje i znalce práva. Na jeho dvoře vznikl zákoník s názvem \"Konstituce z Melfi\". V Sicilském království zavedl mj. zákony, které zaručovaly muslimům svobodu vyznání, zakázal krevní mstu a soukromé války – všechny spory a zločiny se měly řešit pouze před soudem. Usiloval o to, aby právo platilo pro všechny stejně – pro bohaté i chudé. Do želez uvrhl i vlastního syna Jindřicha, když jím byl zrazen.  Byl nadšeným stavebníkem a měl intelektuální záliby, společně se syny Jindřichem, Enziem a Manfrédem a vybranými dvořany patřil mezi představitele sicilské básnické školy.  Později byl pro svou vzdělanost a zálibu v okázalé východní nádheře zván \"Stupor mundi\" (div světa) a pro svou zálibu v něžném pohlaví také \"emír\", \"pokřtěný sultán\" či \"sultán z Acera\".", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení vlády.", "content": "Fridrich chtěl učinit z císařství univerzální panovnickou dynastii Západu, disponující mocí politickou, vojenskou i hospodářskou. Byl zároveň posledním římským králem s takovou ambicí. Své současníky rozhodně nenechával lhostejnými, někteří jej od útlého mládí opěvovali jako moudrého, vzdělaného vládce, křižáka i patrona umění a věd, jiní mu vyčítali krutost, chamtivost, zhýralost a neúctu vůči církvi. Kolovaly o něm pověsti, že nechal otrávit svou choť Isabelu a že si vydržoval harém konkubín. Kronikář Salimbene z Parmy mu přičítal i drastické pokusy na lidech včetně vivisekcí nebo izolovaného vychování dětí, na něž nesmělo být promluveno. Fridrich chtěl tímto způsobem údajně odhalit nejstarší a přirozený jazyk lidstva, jímž mluvil Adam. Děti však nezačaly mluvit žádným jazykem a záhy zemřely. Rainer z Viterba jej nazval \"mistrem ukrutnosti\", například pro děsivé potrestání svého důvěrníka Petra z Viney roku 1249.  Po císařově smrti se veřejnost dlouho domnívala, že Fridrich je stále naživu. V letech 1284–1295 se objevili nejméně čtyři samozvanci, kteří se prohlašovali za císaře Fridricha. Nejznámější byl Tile Kolup, který si v Neussu vydržoval vlastní dvůr a vydával falešné císařské listiny. Roku 1285 byl popraven v hesenském Wetzlaru jako zrádce. Dokonce vznikla legenda o Fridrichově novém bytí v nitru sopky Etny či v durynské hoře Kyffhäuser. Podle některých verzí sídlí v Kyffhäuseru Fridrichův děd, císař Fridrich I. Barbarossa.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v umění a literatuře.", "content": "Fridrichova podoba jako panovníka držícího kříž se dochovala v cášském katedrálním pokladu na relikviářové tumbě Karla Velikého, kde je zobrazena řada panovníků Svaté říše římské. Byl velkým obdivovatelem antické architektury a díla vzniklá na jeho zakázku jsou toho důkazem. Mramorová brána v Capuy, hraničním městě Sicilského království, z níž se bohužel dochovalo jen torzo, měla v sochařské výzdobě pro svou dobu netypické světské postavy a mezi nimi i samotného císaře v podobě mladého muže. Torza soch jsou dnes v místním muzeu, texty nápisů s hrozbami pro nepoctivé poutníky jsou známy pouze z literatury. Oktogonální hrad Castel del Monte postavený v Apulii ve svých zdech po mnoho let věznil Fridrichovy vnuky, syny Manfréda Sicilského.  Fridrich je jedním z hrdinů historického románu spisovatelky Ludmily Vaňkové \"Dítě z Apulie\" (2011). O atentátech na císaře Fridricha je román Antonína Polácha \"Ať zemře král\" (2013).", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "1. manželství ∞ 1209 Konstancie Aragonská († 1222) 2. manželství ∞ 1225 Jolanda Jeruzalémská (1212 – 1228) 3. manželství ∞ 1233/1234 Blanka Lancia (1205/1212–1233/1234) 4. manželství ∞ 1235 Isabela Anglická (1241)", "section_level": 1}], "src_summary": "Fridrich II. Štaufský (někdy podle německého jména také \"Friedrich\", ve starší literatuře \"Bedřich\", plným jménem \"Friedrich Roger\", 26. prosince 1194 Jesi u Ancony – 13. prosince 1250 hrad Fiorentino) byl římský císař, král německý, sicilský a titulární král jeruzalémský.", "tgt_summary": "腓特烈二世(Friedrich II,1194年-12月26日-1250年-12月13日),霍亨斯陶芬王朝的罗马人民的国王(1211年—1250年在位)和神圣罗马帝国皇帝(1220年加冕)。他也是西西里国王(称腓特烈一世,1198年起),耶路撒冷国王(1225年—1228年),意大利国王和勃艮第领主。", "id": 582420}
{"src_title": "Jedi", "tgt_title": "絕地", "src_document": [{"title": "Vývoj konceptu Jediů.", "content": "Řád Jedi byl poprvé představen v roce 1977 ve sci-fi filmu George Lucase jako řád bojovníků, ochraňující za pomocí mystické Síly mír a spravedlnost v galaxii. Odmítají však být válečníky nebo vojáky, neboť to odporuje jejich přesvědčení. Jeden z posledních žijících Jediů Obi-Wan Kenobi vysvětlil, že byl řád Jedi zničen Impériem, sithskou diktaturou, před téměř dvaceti lety, a rozhodl se vycvičit poslední naději řádu Luka Skywalkera v užívání Síly, aby se utkal s Impériem, ztělesněným robotickým člověkem Darth Vaderem a Imperátorem. Luke výzvu přijal, stal se Jediem a v podstoupil intenzivní trénink u posledního jedijského mistra Yody na Dagobahu. Mistr Yoda Luka varoval před pokušením Temné strany Síly, jež Jedie ohrozí prostřednictvím „strachu, nenávisti a násilí“ jako rychlejší, snadnější a svůdnější cesta k dosažení cíle, kterou zvolil kdysi Vader, Lukův otec. V Luke odolal pokušení Temné strany při konfrontaci se svým otcem a císařem a objevil způsob, jak svému otci pomoci k návratu na světlou stranu.  Ve druhé trilogii je řád představen v podobě, jak fungoval před nástupem Impéria, jako početný řád mírotvorců a vyjednavačů. Potýkal se s nárůstem vlivu Temné strany a návratem Sithů. Mistr Qui-Gon Jinn nalezl chlapce, o němž byl přesvědčený, že je „vyvolený“ k obnově rovnováhy v Síle. Mladý Anakin Skywalker byl poté přidělen Obi-Wanovi jako jeho padawan. Bylo zde také zdůrazněno, že každý Jedi smí cvičit pouze jednoho padawana naráz. V o deset let později je zdůrazněn zákaz emočních vazeb na rodinu, blízké či majetek, včetně zákazu milostných vztahů a sňatků. Anakin porušil kodex řádu tím, že se nejprve zamiloval, a poté podlehl po smrti své matky emocím a vybil z pomsty celý klan písečných lidí. Toho zneužil v nejvyšší kancléř Palpatine alias sithský lord Darth Sidious, jenž mladého Skywalkera dále nahlodával příslibem obrovské moci, která mu umožní zachránit jeho milovanou před „jistou smrtí“, jež jí hrozila dle jeho vizí. Nakonec v této snaze Palpatine uspěl a z Anakina učinil svého učedníka, Dartha Vadera. Touto událostí bylo odstartováno velké vyhlazení Jediů nechvalně známým rozkazem 66, o němž se v epizodě IV zmínil Obi-Wan, který popravy Jediů jako jeden z mála přežil.  Celá dlouhá historie řádu je nastíněna níže a byla zaznamenána prostřednictvím literatury, počítačových her, apod.", "section_level": 1}, {"title": "Kodex rytířů Jedi.", "content": "Ačkoliv nebylo znění kodexu ani jednou ve filmech George Lucase představeno (bylo na něj pouze několikrát odkazováno), je obecně přijato toto znění:  Kodex byl v tomto znění sepsán legendárním mistrem Odan-Urrem v post-manderonském období na základě starších, méně srozumitelných verzí. V době druhé filmové trilogie Star Wars (epizody I až III) byl výklad kodexu velmi přísný a důsledný. Jindy však býval vykládán volně, jako např. během obnovy řádu Jedi po zničení druhé Hvězdy smrti pod vedením velmistra Luka Skywalkera.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace řádu.", "content": "Řád Jedi má vlastní strukturu, jejíž čelo tvoří Rada Jediů. V řádu existovalo i několik „pomocných jedijských rad“ a nižších orgánů, jež se zabývaly každá svou agendou.", "section_level": 1}, {"title": "Rada Jediů.", "content": "Rada byl nejvyšší výkonný orgán řádu a byla zodpovědná za řízení řádu a za správu objektů (akademie, chrámy a základny jedijských speciálních sborů). Členové rady také sloužili jako poradní sbor kanceláře republikového Nejvyššího kancléře a v dřívějších dobách formálně dohlíželi na činnost chrámů a akademií na jiných planetách. Rada měla celkem dvanáct členů, zpravidla z řad nejmoudřejších a nejzkušenějších mistrů. Pět členů působilo doživotně, čtyři byli v radě dlouhodobě s možností odstoupit na vlastní žádost a tři členové byli voleni ostatními Jedii na pevně dané funkční období. Rozhodnutí rady Jediů bylo konečné a pro ostatní Jedie závazné.", "section_level": 2}, {"title": "Tituly.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Mladý Jedi (Youngling).", "content": "Děti přijaté ke studiu Síly do chrámu byly vytrženy od svých rodin, aby se předešlo silným citovým vazbám. Denní režim začínal snídaní a výukou v klanech (třídách), doplněnou politickými a společenskými vědami. Po obědě následoval tvrdý kondiční trénink a během celého dne se účastnili aspoň pěti společných meditací. Začínali studiem kodexu a tří pilířů Jediů: o Síle, o vědění a o sebekázni. Dále se očekávala znalost chrámu, filozofie, tradic a dějin řádu. V klanech se učili podporovat se navzájem a jakmile pokročili z druhého na třetí pilíř, začali se učit používat malý, speciálně upravený dětský světelný meč. Po absolvování šesti lekcí boje skládali začátečnickou zkoušku.  Ta byla několikastupňová. První zkouška se týkala kodexu a jeho pochopení. Druhá sestávala dříve z konstrukce vlastního světelného meče, ale v době filmové hexalogie byla již dávno nahrazena testem sebekontroly a meditace. Třetí zkouška byla pro každého Jedie jiná a museli sami vykonat úkol, aby dokázali, že umí bojovat a ovládat Sílu.  Úspěšní studenti čekali na výběr na pozici padawana. Pokud u zkoušky propadli nebo nebyli před 13. rokem věku vybráni za padawana, byli zpravidla Radou přeřazení odesláni do některého Jedijského sboru. Možnost opravy byla další rok, během kterého však nesměli studovat Sílu. Existovala ještě možnost řád opustit úplně a vrátit se ke své rodině.", "section_level": 3}, {"title": "Padawan.", "content": "Padawan je učedník podstupující intenzivní trénink pod Rytířem nebo Mistrem Jedi. Způsob výběru i výcviku se v historii několikrát změnil, avšak v době filmové hexalogie směl jeden Jedi mít pouze jednoho padawana. V blíže nespecifikovaný moment Rada Jediů stanovila limit 13 let věku, dokdy smí být student za padawana vybrán. K výběru obvykle pomáhal každoroční turnaj v boji se světelným mečem, povinný pro mladé Jedie, kteří úspěšně složili začátečnické zkoušky. Jediové se zájmem sledovali jejich schopnosti a pak vyžadovali další reference, aby zjistili, zda daná osoba vůbec bude vyhovovat. Vybraní Padawani pak byli označení copem na pravé straně hlavy, nebo (pokud daný padawan nebyl lidské rasy) řetízkem z korálků nošeným na hlavě (např. Ahsoka Tano).  Svazek mistra a padawana pak formálně stvrdila Rada Jediů. Učedník po dohodě s budoucím mistrem vešel do meditační kaple chrámu a pak spolu s ním předstoupil před Radu, kde složil přísahu věrnosti řádu, Síle, Republice a svému mistrovi. Až na pár výjimek Rada do výběru nezasahovala, pouze někdy mistrovi přidělila padawana příkazem. Padawan pak několik let doprovázel svého mistra na jeho mise, ať už byly jednoduché nebo nebezpečné, aby získal praktické zkušenosti a zvykal si na život mimo chrám. Teorii studoval distančně; prezenčně jen když byl s mistrem zrovna v chrámu nebo to dostal příkazem. Zde měli i možnost absolvovat soukromé lekce u jiných mistrů. Padawan cvičil hlavně smyslové vnímání okolí Silou, vycházející z lekcí o sebekázni. Součástí výcviku bylo už také hledání vhodného krystalu na Ilumu a konstrukce vlastního světelného meče.  Jakmile si byl mistr jistý, že je padawan připravený, kontaktoval Radu, aby stanovila termín rytířské zkoušky. Po ruusanské reformě byla sjednocena do podoby pěti dílů: První testovala boj, důvtip a sebekázeň duelem s mistrem, v zápasu s několika oponenty nebo v boji beze zbraně. Druhá část byla zkouškou odvahy a měla podobu samostatného nebezpečného úkolu. Třetí část byla zkouškou utrpení. Padawan byl vystaven intenzivní bolesti, např. mučení. Byla považována za nejtěžší a občas docházelo ke smrti nebo vážnému zranění. Čtvrtá část byla zkouškou sebe sama. Padawan nahlédnul do svého nitra a upadl do tranzu. Za přítomnosti svého mistra (z bezpečnostních důvodů) v sobě nalézal temná místa a čelil jim. Poslední byla zkouška vhledu, aby rozeznal skutečnost od přeludů. Pokud padawan porazil sithského lorda, byl mu titul Jedi přiznán ihned, protože tím v očích ostatních Jediů vykonal všechny díly zkoušky naráz. Pokud z boje odešel poražen, počítaly se jen první tři části.  Po úspěšném složení zkoušek stanovila Rada datum pasování na rytíře. Neúspěšní padawané směli zkoušky opakovat, nebo byli přeřazeni do Jedijských sborů. Když byl padawan pro nějakou rozvinutou schopnost výjimečný, získal i přes neúspěch titul Jedi také, ale zpravidla pak nebyl Radou vysílán na samostatné mise.", "section_level": 3}, {"title": "Rytíř Jedi.", "content": "Po složení rytířské zkoušky byl padawan slavnostně prohlášen Radou za rytíře Jedi. Den před pasováním trávil noc o samotě v jedné z věží a pak vstoupil do středu sálu rytířství, kde čekali v kruhu jeho mistr, členové Rady (pokud nebyl někdo přítomen, zastoupil ho někdo z ostatních rad) a ostatní mistři, u nichž absolvoval soukromé lekce. Padawan poklekl směrem k velmistrovi, zatímco ostatní zapnuli světelné meče a namířili na jeho ramena. Po odrecitování proslovu velmistr padawana symbolicky pasoval na rytíře jemným dotekem čepele o obě ramena a odsekl mu copánek padawana. Poté ceremoniál skončil a všichni se rozešli. V dobách války se tato tradice z důvodu nepřítomnosti většiny mistrů v chrámu či dokonce samotného padawana nekonala a ceremoniál provedl jeho mistr se souhlasem Rady sám na jiném místě.  Od rytíře se očekávalo, že bude nadále plně sloužit řádu a Republice samostatnými úkoly zadanými Radou, a že bude sám pokračovat v hlubším studiu Síly a zdokonalovat své dovedností. Po pasování si rytíř zvolil na základě svého přesvědčení jednu ze tří základních profesí: Během válečného konfliktu přijímali Jediové i tyto profese:  Rytíři Jedi se ve formě samostudia učili manipulovat s okolím a ostatními osobami, popřípadě studovali nějaké netradiční formy užívání Síly. V této fázi Jediové obvykle pocítí potřebu předat vše, co znají, někomu mladšímu, nebo potřebují pro své mise partnera. V chrámu se tedy jako diváci účastnili turnaje potenciálních padawanů, z nichž si vybírali.", "section_level": 3}, {"title": "Mistr Jedi.", "content": "Mistr je nejvyšší možná „hodnost“ v řádu Jedi a také je nejméně početná. Titul dostali jen ti, kteří prokázali hluboké znalosti v Síle nebo v boji se světelným mečem např. tím, že vycvičili množství padawanů, z nichž všichni uspěli v rytířských zkouškách, nebo příkladně sloužili Republice nad rámec svých standardních povinností. V extrémních případech se Jedi povýšil na mistra sám, jako např. Luke Skywalker, když jakožto poslední žijící Jedi zakládal novou akademii na Yavinu.  Pro mnoho Jediů byl tento titul nedostupnou metou, neboť podmínky pro udělení byly velmi přísné, zvládli je splnit pouze ti, kteří se zdokonalili ve všech směrech. V historii však existovali i relativně velmi mladí mistři, kteří zvládli titul získat ještě vůbec před dokončením výcviku svého prvního padawana. Příkladem může být mistr Obi-Wan Kenobi.  Vlastnění tohoto titulu bylo i nutnou podmínkou k tomu, aby mohl Jedi zasednout do Rady. Jedinou výjimkou v historii řádu byl Anakin Skywalker, kterého do Rady na základě svých mimořádných pravomocí dosadil kancléř Palpatine.", "section_level": 3}, {"title": "Mistr řádu.", "content": "Tento titul měl jeden z dvanácti členů Rady, kterého si její členové zvolili jako svého předsedu. Měl na starosti administrativu související s činností Rady. V době (22 BBY) tento titul vlastnil Mace Windu, ovšem po bitvě o Geonosis se ho vzdal ve prospěch velmistra Yody, aby se mohl aktivněji účastnit bojů. Krom tohoto případu s Winduem bylo v dějinách řádu obvyklé, že tento titul vlastnil právě velmistr.", "section_level": 3}, {"title": "Velmistr Jedi.", "content": "Velmistr je titul pro hlavu celého řádu Jedi. Je volen všemi ostatními rytíři a do funkce uváděn zbylými členy Rady. Jedná se o nejlepšího, nejmoudřejšího a nejcharizmatičtějšího Jedie v celé generaci řádu. Zpravidla vykonává i funkci Mistra řádu (předsedy Rady). Ve filmové sérii je velmistrem Yoda.", "section_level": 3}, {"title": "Historie řádu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vzestup a pád řádu Je'daii.", "content": "Řád Jedi byl založený 25 783 let BBY. Předchůdcem byl řád Je'daii, jehož zakladatelé byli v roce 36 453 BBY naloděni na záhadné vesmírné lodě \"Tho Yor\" a dopraveni na Tython v jádru galaxie (První migrace). Zde kromě filosofie a teologie studovali Sílu, v níž objevili světlou a temnou stranu. Mezi zakládající rasy patřili Catharové, Devaroniani, lidé, Mirialani, Noghriové, Selkathi, Sithové, Talidové, Twi'lekové, Wookijové a Zabrakové, kteří vybudovali vyspělé společenství Je'daiiů, čerpající moc z obou stran Síly. Je'daiiové se drželi v rovnováze na úzké hraně mezi světlem a temnotou a odchýlení se z ní bylo velkým přestupkem, který trestala celá planeta katastrofálními rozmary počasí. Tython byla totiž nebezpečná planeta, zvláště pro ty, kteří Silou nevládli.  Po dvou tisících letech však byli na Sílu slabí potomci Je'daiiů natolik početní, že je jejich silnější bratři nedokázali před katastrofami nadále chránit, proto je vykázali na okolní obyvatelné planety soustavy (druhá migrace). Tam pak někteří Je'daiiové působili jako diplomaté při řešení svárů mezi státy, jež se tam zformovaly, a prováděli nábor, pokud tam objevili někoho talentovaného. Společnost takto fungovala po dalších 9 000 let.  Jenže kolem roku 25 793 BBY do osudu Je'daiiů promluvili Rakatové a jejich Nekonečné impérium, fungující na bázi temné strany Síly. Na Tython havaroval Xesh (lidský otrok rakatů, vycvičený v temné straně), jenž hledal bájný svět spojený se Sílou uvnitř jádra galaxie. Konfrontoval tři je'daiie svým \"Silomečem\" (angl. Forcesaber – rakatská obdoba světelného meče, vyrobená jinou technologií) a svou přítomností vyvolal nadmíru masivní bouři s mnoha oběťmi, jež nebyla na planetě viděna tisíciletí. Nakonec byl poražen mistry Je'daii a postaven před soud. Byl vypovězen na měsíc Bogan jako všichni, kteří se vychýlili z neutrální strany Síly k temné. A to navzdory protestům některých, že v životě nic jiného nepoznal, a chtěli ho přecvičit na Je'daiie. Tato událost byla jedna z mnohých, které vedly nakonec k rozštěpení řádu na dvě frakce: „Jedie“ a „pravé temné syny Tythonu“.  Následujících deset let vedly tyto frakce krvavé Silové války, přičemž temní utvořili legie jezdců, obsadili jeden z chrámů a připravovali útok na zbytek řádu. I ten již opustil pradávné principy a zvolil si světlou stranu Síly. Temná strana byla ve válce poražena, ale za cenu globálními katastrofami zdevastovaného Tythonu. Z řádu Je'daii zůstala jen hrstka přeživší frakce bojovníků za světlou stranu (Jediové). Ti po skončení bojů poznali děsivé následky účinků temné strany na těle i duši, takže se rozhodli nevrátit ke starému učení o rovnováze mezi světlem a temnotou. Na troskách starého řádu založili na Tythonu v roce 25 783 BBY řád Jedi, jenž studuje a užívá pouze světlou stranu Síly. Z důvodu charakteru planety reagovat na vychýlení balancu Síly bylo ihned rozhodnuto ji navždy opustit.", "section_level": 2}, {"title": "Akademie na Ossusu.", "content": "Exodus z Tythonu trval pro technickou nevyspělost lodí několik staletí. Jediové si vybrali k přesídlení neprobádaný divoký vesmír (nyní vnější pás), kde by se ukryli před Nekonečným impériem, než by byli připraveni mu čelit. Kolem roku 25 000 BBY nalezli planetu podobnou Tythonu, kterou pojmenovali Ossus, a usadili se na ní. Přibližně v tutéž dobu dorazili na Ossus i první prospektoři z nově vzniklé Republiky, od nichž se dozvěděli, že již žádní Rakatové nejsou. Přes počáteční váhání navázali s Republikou diplomatické styky. Když se seznámili s její ideou, vstoupili v roce 24 953 BBY do ní a zavázali se ochraňovat ji. V Republice vyhledali ostatní kulty zkoumající Sílu a přivedli jejich členy na Ossus, aby je zasvětili do učení Jediů, což po katastrofě na Tythonu urychlilo obnovu řádu. Ne vždy se asimilace ostatních kultů zdařila a výsledkem byl rozkol, který vešel do dějin jako První velké schizma. Na Ossusu dále zkoumali je'daiiské artefakty, které s sebou pobrali z Tythonu, a také artefakty po Xeshovi. Nejvíce je zaujal jeho \"Silomeč\", který se stal předlohou pro novou posvátnou zbraň Jediů, světelný meč. Jeho vývoj však trval ještě dalších 15 tisíc let a do té doby používali nadále obyčejné meče. V galaxii mezitím působili jako mírotvorci a pomáhali řešit spory mezi jednotlivými světy či sektory, ale odmítali se účastnit válek, jež Republika vedla ze zištných důvodů.  V roce 11 987 BBY však došlo k převratu, když byl Nejvyšší kancléř Pers'lya zavražděn příslušníky radikální sekty Pius Dea a dosadili na jeho místo svého člena. Nový nejvyšší kancléř Contispex I. nastolil tisíc let trvající brutální teokratickou diktaturu, která galaxii pustošila křížovými výpravami na světy ne-lidí. Řád Jedi tuto agresivní politiku veřejně odsoudil a v roce 11 933 BBY vypověděl Republice všechny dohody, vyhlásil nezávislost Ossusu a stáhl z misí všechny rytíře. Po celou éru Pius Dea probíhaly vášnivé diskuze s Radou, jež odmítala zasahovat do dění, aby nevypukla otevřená válka mezi Jedii a Republikou. Většina Jediů s tímto přístupem souhlasila, ale někteří přesto bojovali proti sektě na vlastní pěst. Kolem roku 11 100 BBY přiletěla na Ossus Caamasijská delegace, aby Jedie přiměla k zásahu proti Pius Dea. Jediové postupně infiltrovali sektu a rozkládali ji zevnitř. Pak se v roce 10 966 BBY tajně spojili s \"Úřadem pro Lodě a Služby\", který nainstaloval zavirovaný navigační software do „katedrálních“ křižníků a vyřadili je ze hry. Oslabenou flotilu pak nalákali do bitvy o Uquine, kde ji po boku Huttů, Caamasijů a dalších dorazili. Během bitvy provedli Jediové výsadek na republikovou vlajkovou loď, kde zatknuli Nejvyššího kancléře Contispexe XIX. Na Caamasu ho postavili před soud a uvěznili. Novým kancléřem se stal velmistr Biel Ductavis, jenž zahájil dvoutisíciletou éru obnovy galaxie a usmíření ras po pius-deaské hrůzovládě.  V roce 7 003 BBY došlo k druhému velkému schizmatu, když povstali temní Jediové. Nastala série konfliktů zvaná Stoletá temnota, kdy došlo k úpadku řádu a vyhnání padlých temných Jediů z prostoru Republiky. Ti nalezli na okraji známé galaxie planetu Korriban, obývanou Sithy, pro které se stali bohy. Od té doby si tito temní Jediové sami říkali Sithové a až do své smrti všem vládl Temný Pán ze Sithu. V roce 5 000 BBY se náhle vrátili do Republiky a vypukla Velká hyperprostorová válka, kterou rytíři Jedi pro Republiku vyhráli, ovšem za cenu ohromných ztrát a nešťastného sithského holocaustu. Jediové se domnívali, že byli Sithové vyhubeni, ale nestalo se tak. Přeživší praví Sithové v Neznámých regionech galaxie pozvolna obnovovali svou civilizaci a přísahali Republice krutou pomstu.", "section_level": 2}, {"title": "Přesun na Coruscant.", "content": "O 1000 let později vypukla série nejničivějších válek v historii. Během 50 let se galaxií prohnala nejprve Velká sithská válka, v níž podstatná část řádu propadla temné straně díky Exaru Kunovi. Akademie na Ossusu byla zničena a spolu s ní se nenávratně ztratila podstatná část jedijského učení. Jedijové v této krizi našli útočiště v právě dokončeném chrámu na Coruscantu, ale o 20 let později zaútočili Mandaloriané, proti nimž řád nechtěl zasahovat, neboť se z války s Exarem Kunem a ze ztráty Ossusu ještě nevzpamatoval. Mnozí rozhodnutí Rady nerespektovali a odešli bojovat. Velel jim Revan a Malak. Oba sice přinesli vítězství, ale nakonec Republiku sami napadli jakožto Sithští lordi a rozpoutali destruktivní jedijskou občanskou válku. Po ní byl řád hluboce otřesen, neboť zbyla jen necelá stovka členů a ti začali zpochybňovat své vlastní učení. Revan pak začal hledat své ztracené vzpomínky a spolu s ním začal mizet i ten zbytek Jediů. Nastal totiž temný konflikt vedoucí k vyhlazení řádu, za nímž stál tzv. Sithský Triumvirát. Řád však přežil díky Vypovězené, jež shromáždila novou generaci Jediů, nezkaženou minulými chybami.  Řád Jedi byl kolem roku 3 650 BBY schopen i díky Revanovým kontroverzním činům čelit hrozbě obnoveného Impéria, jemuž vládli Sithové přeživší Velkou hyperprostorovou válku. Konflikt vedl k rozdělení galaxie a \"Studené válce\", během níž se řád nakrátko vrátil na Tython. Sithové byli nakonec i tentokrát poraženi. Dalším konfliktům Jediové čelili v letech 2-1 000 let BBY, kdy řád působil dost militantně a ovládal nejvyšší úřady, včetně kanceláře Nejvyššího kancléře. Během té doby totiž Republika existovala jen jako Coruscant a okolí a zbytek galaxie byl pod vládou Sithů, jejichž další \"definitivní\" porážka přišla po památné sedmé bitvě o Ruusan, která odstartovala dalekosáhlé změny.", "section_level": 2}, {"title": "Od Ruusanské reformy až po rozkaz 66.", "content": "Nový Nejvyšší kancléř Tarsus Valorum odstavil v roce 1000 BBY svými dekrety Jedie od moci nad Republikou a podřídil jejich činnost senátní kontrole. Řád Jedi také zpřísnil výklad svého kodexu a zakázal přijímat ke studiu dospělé a starší děti, a přísně zakázal rytířům sňatky. Ty sice byly zakázané i dříve, ale nyní bylo dodržování pravidel důsledné, aby v budoucnu nevzniklo žádné nové bratrstvo Sithů, o nichž se opět domnívali, že byli definitivně poraženi.  Mýlili se. Darth Tenebrous se svým mistrem otevřeli o 800 let později ránu v Síle, aby posílili temnou stranu a nastartovali velký plán Darth Banea, jediného přeživšího Sitha z ruusanské sedmé bitvy. V roce 32 BBY pak do chrámu Jediů přivedl mistr Qui-Gon Jinn mladého Anakina Skywalkera, o němž byl přesvědčen, že je vyvoleným, který nastolí rovnováhu v Síle. Také přinesl znepokojivou zprávu o návratu Sithů, ale netušili, že se jim podařilo infiltrovat nejvyšší místa Republiky. Nejvyšší kancléř Palpatine byl totiž sithský lord, po němž Jediové neúspěšně 13 let pátrali, a ovládal jak Republiku, tak její nepřátele, separatisty. To vše proto, aby vyhladil Jedie a pomstil se za porážku Sithů u Ruusanu, a aby ovládl galaxii. Zrežíroval Klonové války, na jejichž konci se svému neformálnímu žákovi Anakinovi Skywalkerovi, jehož celá léta nahlodával na temnou stranu Síly, představil jako Temný pán ze Sithu. Přesně podle jeho plánu pak Anakin informoval mistry Jedie, kteří se pokusili kancléře zatknout. Do toho měl Anakin také zasáhnout a zpečetit svůj definitivní pád. Přijal jméno Darth Vader a spolu s Palpatinem se pustili do čistky, známé jako Rozkaz 66.  Většina Jediů na bojištích při výkonu rozkazu klonovými vojáky zahynula a téměř všichni Jediové přítomní v chrámu zahynuli rukou Vadera. Několik jich však přežilo a Obi-Wan úspěšně konfrontoval svého žáka, nyní Vadera, na Mustafaru, zatímco mistr Yoda neuspěl na Coruscantu proti císaři Palpatinovi, který mezitím vyhlásil Impérium. Oba se pak ukryli, aby se vrátili na scénu ve vhodnou chvíli, až Anakinovy děti z tajného svazku dospějí a budou připraveny. Ostatní přeživší Jediové byli postupně několik let nemilosrdně loveni Vaderem a jeho 501. legií.", "section_level": 2}, {"title": "Nový řád Jedi.", "content": "Mistr Kenobi i Yoda pak o 19 až 22 let později cvičili Luka Skywalkera v Síle jakožto (před)poslední naději. Lukovi se povedlo Vadera nakonec porazit v boji a uspěl i proti snahám Palpatina svést ho na temnou stranu. Rozzuřený Palpatine chtěl Luka umučit blesky, ale podcenil situaci. Vader se nedokázal dívat na smrt svého syna a Palpatina zabil, čímž naplnil proroctví o obnovení rovnováhy v Síle. Sám potom zemřel.  Luke Skywalker se pak v letech po bitvě o Endor a po obnovení Republiky pustil do obnovení řádu Jedi. Začínal prakticky od nuly, neboť se dochovalo málo artefaktů starého řádu. Přidělil si titul mistra a vyhledal několik v Síle schopných jedinců a založil na Yavinu 4 jedijské praxeum. Jak získával více a více informací o starém řádu, tak průběžně aktualizoval své učební metody. Tito noví Jediové ochraňovali Novou Republiku nejen před zbytky Impéria, ale i před invazí Yuuzhan Vongů.  Nový řád Jedi se od starého lišil v mnoha věcech. Jediové opět směli mít rodiny (sám Luke Skywalker se oženil s Marou Jade a měl syna) a byli přijímáni i dospělí zájemci o studium Síly.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství v reálném světě.", "content": "K náboženství Jedi se hlásí i mnoho reálných lidí. V České republice bylo při \"Sčítání lidu, domů a bytů 2011\" předběžně sečteno 15 070 osob hlásících se, jak sám Český statistický úřad uvádí, „k morálním hodnotám rytířů Jedi z filmové ságy Hvězdných válek“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jedi ([džedáj], v množném čísle Jediové [džedájové], adjektivum \"jedijský\" [džedájský]) je fiktivní náboženská organizace a rytířský řád z filmové ságy Star Wars. Příslušníci řádu Jedi ovládají mystickou Sílu (v originále \"Force\"), jež jim propůjčuje různé psionické schopnosti, a jejich symbolem jsou světelné meče. Ve světě Star Wars vystupují jako zapřisáhlí ochránci galaktické Republiky, která je považována za záruku svobody a demokracie v unii různorodých planet většiny galaxie, a chrání ji proti vnějším i vnitřním hrozbám. Na základě filmové předlohy vzniklo i recesistické náboženství (jediismus) v reálném světě.", "tgt_summary": "绝地(,,也有人音译为和平守卫者或绝地武士)是星际大战世界中的光明武士团体,以维持宇宙光明势力为己任,并精通原力(the Force)相关知识及技巧和使用光剑作为武器,他们怀有高明的战斗技能与高尚的品德。其行为准则被认为融合了骑士精神、武士道、佛教及道教等思想或宗教。这个名字是从时代剧(jidai geki)的「时代」一词发音转化来。绝地武士的宿敌是代表黑暗面的西斯武士。", "id": 40675}
{"src_title": "Muhammad Baradej", "tgt_title": "穆罕默德·巴拉迪", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině právníka. V roce 1962 získal bakalářský titul na káhirské univerzitě, v roce 1974 získal doktorát mezinárodního práva na New York University School of Law. Od roku 1964 byl v diplomatických službách. Od roku 1984 pracoval v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii, roku 1997 se dostal do jejího čela. V roce 2003 se postavil proti mylným argumentům George Bushe o jaderném programu Iráku, kterými USA obhajovaly svou invazi. Spojené státy se poté v roce 2005 snažily zabránit jeho opětovnému zvolení do čela MAAE, avšak neúspěšně – Muhammad Baradej byl znovu zvolen a navíc získal Nobelovou cenu míru. Baradej naopak podporoval USA ve vztahu k jadernému programu Íránu. V listopadu 2009 již na ředitele MAAE nekandidoval.  Při nepokojích v Egyptě v roce 2011 stál v čele opozičních skupin, uvažuje se o něm jako o společném mluvčím sjednocené opozice i jako o budoucím egyptském prezidentovi. Podporovalo ho i zakázané Muslimské bratrstvo. Baradej vydal prohlášení, v němž odmítl kandidovat v prezidentských volbách, pořádaných v roce 2012, kvůli pokračující vládě Nejvyšší rady ozbrojených sil, kterou považoval za nedemokratickou.  Aktivně se účastnil vojenského převratu v červenci 2013, při kterém byl sesazen prezident Muhammad Mursí, následně byl jmenován zastupujícím viceprezidentem Egypta. Z této pozice odstoupil po masakru na náměstí Rábaa v srpnu 2013, při kterém egyptská policie usmrtila přes 600 stoupenců sezazeného prezidenta Mursího. Podle jeho vyjádření existovala i nenásilná varianta řešení situace. Po odstoupení opustil zemi a odjel do Vídně, do Egypta se již nevrátil. V roce 2016 bylo v egyptských učebnicích pro základní školy jeho jméno vymazáno ze seznamu držitelů Nobelových cen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Muhammad Baradej (též Mohamed El Baradei,, * 17. června 1942 v Káhiře) byl od 1. prosince 1997 do 30. listopadu 2009 generálním ředitelem Mezinárodní agentury pro atomovou energii. V roce 2005 obdržel společně s touto organizací Nobelovu cenu míru. Od 14. července do 14. srpna 2013 byl zastupujícím viceprezidentem Egypta.", "tgt_summary": "穆罕默德·巴拉迪(,1942年-6月17日),埃及人,曾为国际原子能机构总干事,于2005年获诺贝尔和平奖。他通晓阿拉伯语、英语和法语,育有一子一女。", "id": 762084}
{"src_title": "System of a Down", "tgt_title": "堕落体制", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ačkoli kapela byla založena v Kalifornii v USA ve městě Los Angeles, všichni členové jsou původem Arméni. Zpěvák Serj Tankian a bubeník John Dolmayan se narodili v Libanonu, kytarista Daron Malakian pochází z Hollywoodu v Kalifornii a baskytarista Shavo Odadjian se narodil v Arménii.  V roce 1992 se potkali Serj Tankian a Daron Malakian na stejné škole a založili kapelu jménem Soil ve složení: Serj Tankian – zpěv a klávesy, Daron Malakian – kytara, Dave Hagopyn – basa a Domingo Laranio – bicí. Po roce 1995 se kapela rozpadla, a tak Serj a Daron založili novou skupinu s názvem System of a down (podle básně Victim of a down). Shavo jim dělal manažera, později hrál na basu a na bubny Andy Khachaturian. V roce 1997 byl bubeník nahrazen Johnem Dolmayanem a skupina získala své konečné složení.  Kapela své první album vydala v roce 1998. Album se jmenovalo jako kapela – tedy System of a Down. Před vydáním tohoto alba se několik písní vydalo jako singly. Album se v americkém žebříčku umístilo na 124. místě a bylo oceněno platinovou deskou.  Své druhé album kapela vydala až v roce 2001. Album dostalo jméno Toxicity. V Americe se vyhouplo na 1. místo žebříčku a v Británii se umístilo 13. Navíc bylo oceněno čtyřmi platinovými deskami. Následující deska Steal This Album!, která vyšla v roce 2002 na rozdíl od předcházející Toxicity propadla. Částečně to bylo způsobeno tím, že většina jejích písní unikla na veřejnost v demo verzích, protože byly tyto písně komponovány spolu s písněmi z alba Toxicity. Jako reakci na odcizení demo nahrávek ji kapela vydala pod názvem \"Steal this album\" (v překladu \"Ukradni tohle album\") bez pořádného bookletu. Deska byla v Americe až 15. a v Británii dokonce 56., přesto je mnohými fanoušky hodnocena jako deska nejlepší. Písně na vydaném albu se od uniklých verzí podstatně liší. Byly přepracovány texty a mnohokrát dokonce i samotné melodie. Uniklé demo obsahuje navíc ještě dvě písně, které se na Steal this Album nedostaly, naopak STA obsahuje některé písně, které se nenacházely na uniklém demu.  Dlouhé čekání na nové album se pravděpodobně kapele vyplatilo, protože své čtvrté album, které se jmenuje \"Mezmerize\", vyšlo až v roce 2005 a v umístění na žebříčcích prodejnosti porazilo album Toxicity. Mezmerize se v Americe umístilo na 1. místě a v Británii na místě druhém. Navíc napodobilo System of a Down a Toxicity a získalo platinovou desku. 22. listopadu 2005 kapela vydala „druhou část“ album Hypnotize.  Skupina se stala velkou součástí dokumentárního filmu Screamers, který měl premiéru v roce 2006.", "section_level": 1}, {"title": "Přestávka.", "content": "V květnu 2006 skupina ohlásila přestávku, která by podle Darona měla trvat několik let, nicméně trvá na tom, že to není rozpad kapely. Důvod přestávky je ten, že členové chtějí rozjet své vlastní projekty. Daron založil kapelu Scars on Broadway, která vydala svůj debut v červenci 2008. V této kapele je i John. Shavo založil s RZA z Wu-Tang Clanu kapelu Achozen. Serj rozvíjí své vydavatelství Serjical Strike a 23. října 2007 vydal svoje první čistě sólové album Elect the Dead, ze kterého už v hitparádách bodovalo několik songů a hudebních klipů. John si otevřel online obchod s komiksy Torpedo Comics. Poslední koncert odehráli 13. srpna 2006 na Ozzfestu ve West Palm Beach. Ohledně návratu k SOAD zatím mluví pouze stylem: \"Dveře jsou otevřené...\" Dne 31.10.2009 uspořádali párty s názvem \"HALLOW9EEN A Night of SurpriZes\" ve věhlasném klubu Roxy (kde se mimochodem odehrála vůbec první show SOAD). Na této párty byli 3/4 členů SOAD.John,Daron a Shavo zahráli společně píseň Suite-pee. Další akce 3/4 členů byla 20.11.2009, kdy se konal benefiční koncert pro basáka Deftones, Chi Chenga. Zahráli písně \"Aerials\" a \"Toxicity\".", "section_level": 2}, {"title": "Comeback 2011.", "content": "29. listopadu 2010, po několika týdnech zvěstí na internetu, System of a Down oficiálně oznámili comeback, turné čítající nad 20 zastávek. Turné proběhlo v květnu v USA, v červnu po evropských festivalech a v říjnu v Jižní Americe. Mezi festivaly, které SOAD navštívili, patří například Download Festival ve Velké Británii, švýcarský Greenfield Festival, v Německu Rock am Ring / Rock im Park, švédský Metaltown, rakouský Nova Rock Festival, finský Provinssirock nebo jeden z největších festivalů v Brazílii Rock in Rio. O dalších plánech a budoucnosti kapely zatím nebylo rozhodnuto. Během amerického turné je doprovázela kapela Gogol Bordello jako předskokané. V roce 2012 proběhlo turné po Austrálii a Americe.  V momentální době plánuje Serj Tankian pokračovat ve svých sólo projektech a turné. Daron Malakian chystá vydání druhé desky Scars on Broadway na jaro 2013. Další budoucnost System of a Down tedy nebyla konkrétně specifikována. V následujících letech s největší pravděpodobností zahrají na dalších koncertech a možná zapracují i na další desce.", "section_level": 1}, {"title": "2013.", "content": "SOAD představují evropské tour, které zahrnuje i Českou republiku (objevili se v Praze po 15 letech). Vystoupili na Festivalu Aerodrome. Dále budou například na švédském Gateway Rock Festivalu nebo také francouzském Rock En Seine Festivalu. Další vystoupení v Praze proběhlo v roce 2017.", "section_level": 1}, {"title": "Spory o žánr.", "content": "Kapela System of a Down byla od svého vzniku několikrát označena jako nu-metalová. Tato nálepka bývá obvykle přičítána prvnímu albu, které bylo vydáno v době nu-metalového rozmachu. Ti, kteří nesouhlasí, obvykle argumentují tím, že hudba System of a Down nesplňuje mnoho z typických znaků nu-metalu:  Sami členové SOAD však svůj styl nazývají prostě „styl System of a Down“. Malakian uvedl, že se prozatím nesžil s nu-metalovým zvukem 7strunné kytary.  Během jednoho koncertu v roce 2005 Daron také řekl: „Dřív nás nazývali nu-metal, teď zase progressive rock. Myslím si, že nás nazývají čímkoli co je populární.“ Zároveň ale řekl: \"Nenávidím označení nu-metal pro SOAD více, než cokoli jiného.\" Žánr skupiny se dá s jistotou označit pouze slovem crossover, tedy rychlé přeskakování mezi různými styly (jazz, hardcore...)", "section_level": 1}], "src_summary": "System of a Down je americká alternativně metalová hudební skupina pocházející z Los Angeles v Kalifornii, která byla založena roku 1994. Její název se někdy zkracuje na SOAD. Členy jsou Daron Malakian (vokály, kytara), Serj Tankian (hlavní vokály, občasné klávesy a kytara), Shavo Odadjian (baskytara, vokály) a John Dolmayan (bicí).", "tgt_summary": "堕落体制或者体制颠覆(System of a Down,有时缩写为S.O.A.D),是一支来自于美国加利福尼亚州洛杉矶的亚美尼亚裔重金属乐队。他们的音乐风格介于另类金属和新金属之间。", "id": 2256190}
{"src_title": "Poprad", "tgt_title": "波普拉德", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Od dob stěhování národů bylo okolí dnešního Popradu osídleno Slovany. První písemná zmínka pochází z 16. března 1256 v darovací listině uherského krále Bély IV. Ve 13. století město kolonizovali Němci (1244/1268 \"villa Theutonicalis\", 1256 \"Poprad\"), kteří postupně získali převahu (1300 \"Popprat\", 1310 \"Villa Tedescha\", 1328 \"Teutschendorff\", 1346 \"Popradzaza\") a stal se na čtyři století německým. V letech 1344–1412 patřil Poprad do Provincie 24 spišských měst a mezi lety 1412–1772 patřil Polsku jako Spišská zástava. V 17. století začal počet Němců klesat. V roce 1871 byla vybudována Košicko-bohumínská dráha. Koncem 19. století v malém městečku vznikl pivovar, na přelomu století pak vagónka.  Po vzniku Československé republiky Polsko obsadilo Oravu a Spiš. 24. prosince 1918 bylo v Popradu uzavřeno příměří a vytyčena demarkační linie a v lednu 1919 byla sporná území pod československou kontrolou. V roce 1923 se k městu připojila sousední Spišská Sobota, která je dnes městskou částí. Roku 1927 se sem přemístilo sídlo okresu, které bylo dosud ve Spišské Sobotě.  V roce 1942 byl ve městě zřízen sběrný tábor pro Židy a 25. března 1942 byl odtud vypraven jejich první transport do Osvětimi. Poprad byl osvobozen 28. ledna 1945 a po válce se s rozvojem zimních sportů stal výchozím bodem pro výpravy do Vysokých Tater. Na přelomu 50. a 60. let 20. století nastal rozvoj města podmíněný také rozhodnutím komunistického zřízení o sloučení okresů Kežmarok a Poprad. Roku 1999 Poprad neúspěšně kandidoval na pořádání Zimních olympijských her 2006.", "section_level": 1}, {"title": "Městské části.", "content": "Ve 20. století se k Popradu připojily okolní obce a dnes tvoří místní městské části: Poprad, Spišská Sobota, Stráže, Veľká, Matejovce a Kvetnica.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Z Popradu vedou silnice směrem na Polsko (67), Starou Ľubovňu (67) a (77), do Vysokých Tater (534) a přes Vernár (67) do Banské Bystrice či Rožňavy. V roce 2008 byl dokončen úsek dálnice D1 Mengusovce - Jánovce, který je částí evropské silnice E50. Městskou hromadnou dopravu zajišťuje 8 linek. V letech 1904–1906 byla mezi Popradem a Starým Smokovcem provozována trolejbusová doprava.  Zdejší železniční uzel leží na trati Košice–Žilina, která byla vybudována v letech 1870–1872 jako součást Košicko-bohumínské dráhy. Z Popradu do Žiliny bylo první železniční spojení 8. prosince 1871. V roce 1892 byla vybudována trať do Kežmarku a roku 1908 do Starého Smokovce v rámci Tatranské elektrické železnice.  Mezinárodní letiště \"Poprad – Tatry\" bylo vybudováno v roce 1938 a od roku 1943 je zde provozována pravidelná doprava. Leží 4 km severozápadně od centra města ve výšce 718 m n.m. a je nejvýše položeným letištěm pro střední a krátké lety ve střední Evropě. V roce 2015 odbavilo 85 100 cestujících.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Centrum městské části Spišská Sobota je od roku 1950 městská památková rezervace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Poprad (, ) je slovenské okresní město v Prešovském kraji, 70 km západně od Prešova na stejnojmenné řece v Popradské kotlině. V roce 2015 zde žilo přes 52 000 obyvatel a bylo tak 10. největším slovenským městem.", "tgt_summary": "波普拉德(;;)是位于斯洛伐克北部的一个城市。波普拉德是斯洛伐克第十大城市,人口约5.5万。", "id": 952517}
{"src_title": "Klementinum", "tgt_title": "克莱门特学院", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a stavební vývoj.", "content": "Klementinum má svůj název podle kostela sv. Klimenta, který je poprvé zmiňován k roku 1227. Stal se součástí dominikánského kláštera, kde působila i řádová škola, která získala po založení Karlovy univerzity dokonce statut generálního studia. Klášter byl vypálen za husitských válek a po jejich skončení jen částečně obnoven. Vznik dnešního Klementina je spojen s příchodem Tovaryšstva Ježíšova (jezuitů) do českých zemí roku 1556. Toto strategicky výhodné místo u paty Karlova mostu a při hlavní komunikaci již předtím vybral pro založení pražského sídla jezuitů a koleje Petr Canisius, řádový provinciál pro Německo, Rakousko a české země. Zpustlé budovy kláštera dostali jezuité darem od krále Ferdinanda I., poslední dominikáni dostali náhradou opuštěný klášter klarisek Na Františku.  Prvních 12 bratří přišlo do Prahy 18. dubna 1556. Bratří vytvořili první konvent a dali si upravit západní křídlo budovy, zvané po přestavbě \"Canisium\". Kolej byla oficiálně založena 20. června, vyučování v provizorních podmínkách bylo zahájeno již 7. července. Prvním rektorem byl Ursmar Goisson z Lutychu. Již v letech 1576–1577 bylo postaveno nové školní křídlo, roku 1581 byl položen základní kámen kostela sv. Salvátora, v letech 1590–1597 byla postavena tzv. Vlašská kaple. V období do roku 1620 získali jezuité koupí nebo darem 32 sousedních měšťanských domů, 7 dvorů a 2 zahrady. Další výstavba pokračovala až po skončení třicetileté války. V raně barokním slohu byla přibližně v letech 1653–1684 dostavěna západní část areálu: k tzv. Staré koleji (při Karlově ulici) přibyla tzv. Nová kolej (podél Křižovnické a Platnéřské ulice), byl postaven tzv. letní refektář. V této době bylo Klementinum také vybaveno první splachovací kanalizací v Praze.  Novou stavební etapu představuje období 1709–1726, kdy byl celý areál dokončen ve stylu vrcholného baroka. Vzniklo spojovací křídlo mezi kolejí a kostelem sv. Salvátora, byl vybudován nový kostel sv. Klimenta, v roce 1719 byla zahájena stavba východní části koleje (při Seminářské ulici a Mariánském náměstí). Byla postavena Zrcadlová kaple (1722–1724) a Astronomická věž. V té době již mělo Klementinum druhou věž, zvanou hodinová.  Velkoryse pojatý areál nepotřeboval větší úpravy až do odchodu řádu roku 1773. Dílčími úpravami prošel v období klasicismu v 19. století a na počátku 20. století. Rozsáhlá rekonstrukce a stavební úpravy byly provedeny až v letech 1924–1936.", "section_level": 2}, {"title": "Klementinum za jezuitů (1576–1773).", "content": "Jezuité v Klementinu provozovali svoji školu, roku 1616 povýšenou na univerzitu, která byla protiváhou (soupeřem) tehdy protestantské Karlovy univerzity. V roce 1618 byli jezuité reformátory z Prahy vypovězeni. Po svém brzkém návratu v roce 1620 po Bílé hoře jim byla v rámci pokračující rekatolizace svěřena v roce 1622 i správa Karlovy univerzity. Roku 1638 byly právnická a lékařská fakulta od jezuitské koleje odděleny a bylo jim vráceno Karolinum. I když v roce 1654 došlo k opětnému sloučení v univerzitu Karlo-Ferdinandovu, v Klementinu zůstaly jen fakulty filozofická a teologická. Od počátku své existence budovala jezuitská kolej svou knihovnu a v roce 1622 sem byla přemístěna knihovna Karlových kolejí. Jezuité v Klementinu provozovali také tiskárnu, kterou získali koupí od dědiců Daniela Adama z Veleslavína. Významnou pozornost věnovali jezuité vědeckým disciplinám (od roku 1722 zde byla zvláštní matematicko-astronomická studia, matematické muzeum a později astronomická observatoř). V areálu se také nacházela lékárna s laboratoří. Již za jezuitů se v Klementinu konaly přednášky Stavovské inženýrské školy, která zde sídlila až do roku 1786.", "section_level": 2}, {"title": "Klementinum po zrušení řádu.", "content": "Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 Klementinum využívala sekularizovaná univerzita. Knihovna byla prohlášena dekretem Marie Terezie z 6. února 1777 veřejnou \"c. k. Universitní knihovnou\". Do rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou v roce 1882 v Klementinu dále sídlily filozofická a teologická fakulta, kde se vyučovalo především, ne-li výlučně, německy. Po rozdělení zde zůstala pouze česká část. Univerzita převzala i klementinskou observatoř. Tiskárna zůstala v Klementinu i po odchodu jezuitů, byla přejmenována na Tiskárnu normální školy a teprve v roce 1786 se přestěhovala do Konviktské ulice. V roce 1775 se do části Klementina nastěhoval arcibiskupský seminář, který zde fungoval až do roku 1929. V roce 1796 si v jiné části areálu zřídila \"Společnost vlasteneckých přátel umění\" obrazárnu, základ pozdější Národní galerie. V letech 1799–1886 zde působila Akademie výtvarného umění. Své sídlo mělo v Klementinu v letech 1805–1883 také Akademické gymnázium, kde vyučovali mj. Josef Jungmann a Václav Kliment Klicpera a kde studovala řada budoucích básníků a spisovatelů.  Roku 1923 rozhodlo ministerstvo školství a národní osvěty, že má celý areál sloužit knihovně. V roce 1924 československý stát odkoupil část Klementina od pražského arcibiskupství a byly zahájeny stavební úpravy pro potřeby knihovny za vedení architekta Ladislava Machoně. Některé trakty byly zvýšeny o patro a do nadstaveb byla umístěna skladiště, přibyla novostavba čítárny (dnes hala služeb). Východní křídlo bylo upraveno pro \"Knihovnu vysokých škol technických\", která se do Klementina nastěhovala po odstěhování filozofické fakulty roku 1935 a sídlila zde až do roku 2009, kdy se přestěhovala již jako \"Národní technická knihovna\" do nové budovy. Při těchto úpravách byla v traktu u Mariánského náměstí vybudována nová velká studovna, pro niž byl malířem B. Čílou restaurován historický dřevěný strop bývalého jezuitského divadla. Univerzitní pracoviště opouštěla areál postupně až do roku 1946.  Knihovna sídlící v Klementinu, původně univerzitní, změnila v průběhu let několikrát své jméno. Od roku 1990 se jmenuje Národní knihovna České republiky, Je knihovnou s univerzálním knihovním fondem zaměřeným na potřeby vysokých škol univerzitního typu a vědeckých pracovišť v oblasti společenských a přírodních věd, kultury a umění. Na základě práva povinného výtisku shromažďuje a v národním konzervačním fondu uchovává vše, co bylo vydáno na území České republiky.", "section_level": 2}, {"title": "Klementinští studenti v bouřlivých dobách.", "content": "Klementinum vstoupilo do dějin také účastí svých studentů na bojových akcích v letech 1648 a 1848. Když v roce 1648 napadli Prahu Švédové, velký podíl na tom, že se jim nepodařilo dostat se přes Karlův most do Starého Města, měla studentská legie vedená otcem jezuitou Jiřím Plachým. Tyto události připomíná socha studenta na prvním nádvoří. V revolučním roce 1848 bylo Klementinum centrem červnového povstání. Studenti opevnění v Klementinu dokonce zajali prezidenta českého gubernia hraběte Lva Thuna - propustili ho teprve po naléhání Palackého a Šafaříka. Barikády v Klementinu stavěli studenti i v průběhu pražského květnového povstání v roce 1945.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura a exteriér.", "content": "Klementinum leží na rozlehlé nepravidelné parcele ohraničené ulicemi Platnéřská, Křižovnická, Karlova, Seminářská a Mariánským náměstím. Celková rozloha včetně kostelů je 19 041 m2, celková zastavěná plocha bez kostelů je 10 355 m2 (13 012 m2 i s kostely). Komplex tvoří několik traktů dvou- až třípatrových budov obklopujících pětici nádvoří, dva kostely a dvě kaple.", "section_level": 1}, {"title": "Světské stavby, nádvoří a jejich výzdoba.", "content": "Stavební celek navrhl a v letech 1654–1669 začal stavět Carlo Lurago, kterého pro zaneprázdnění vystřídal jeho synovec Francesco Lurago, ve stavbě pokračoval Giovanni Domenico Orsi. Tehdy byla vybudována v raně barokním slohu západní část koleje, tvořená čtyřmi křídly. Západní křídlo do Křižovnické ulice má průčelí zdobené pilastry a štukovou výzdobou (v letech 1924–1925 byla tato část zvýšena a do vikýřů byly umístěny plastiky Otto Gutfreunda). Z této doby pochází i původní hlavní portál Klementina, kterým se vstupuje od Karlova mostu na první nádvoří, dnes podle sochy \"Pražského studenta\" od Josefa Maxe (z roku 1847) nazývané Studentské, a také kašna na Révovém nádvoří. Druhá etapa výstavby probíhala v letech 1709–1726. Mezi architekty a staviteli se uvádějí Pavel Ignác Bayer (tiskárna), František Maxmilián Kaňka a Kilián Ignác Dientzenhofer (východní křídlo, sv. Salvátor, Astronomická věž, Zrcadlová kaple - autor projektů není bezpečně znám, ale Dientzenhofer je považován za pravděpodobnějšího) a Giovanni Antonio Lurago. Bohatě zdobené je průčelí do Mariánského náměstí. Nad portálem s toskánskými sloupy, jímž se odtud vchází do posledního (čtvrtého) nádvoří, je mohutný balkón a velké okno s heraldickou výzdobou, štít zdobí socha sv. Ignáce z Loyoly. Na tomto nádvoří stojí pomník matematika a astronoma Josepha Steplinga od Ignáce Platzera v podobě amorka. Čtvrté nádvoří odděluje od třetího nádvoří (hospodářského dvora) budova Zrcadlové kaple. V jejím sousedství se nad střechy Klementina zvedá Astronomická věž zakončená sochou Atlanta nesoucího nebeskou sféru, která pochází z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Ze stejné dílny je socha sv. Jana Nepomuckého zdobící průčelí na nároží Karlovy a Seminářské ulice. Vchod do Klementina z Karlovy ulice vede do druhého nádvoří, k němuž přiléhá novodobá přístavba dnešní haly služeb.K pozoruhodnostem Klementina patří řada dochovaných slunečních hodin - jsou umístěné vždy v horním patře budov Révového a Studentského nádvoří a hospodářského dvora, další se nacházejí na Astronomické věži.  Ve 21. století oživilo venkovní prostory Klementina několik moderních skulpturː na 2. nádvoří u vchodu do Národní knihovny \"Dívka s vlaštovkou\" Magdaleny Poplawské a \"Strom\" Lukáše Raise, na kašně Révového nádvoří \"Čtenáři\" Michala Trpáka.", "section_level": 2}, {"title": "Interiéry.", "content": "Klementinský areál sloužil jednak osobním a liturgickým potřebám samotných jezuitů, jednak potřebám výuky a vědecké činnosti. Bylo zde i hospodářské zázemí. Účelům odpovídala i výzdoba jednotlivých prostor.  Bohatě zdobené štukaturou i nástropní výmalbou jsou chodby západního křídla při Křižovnické ulici: obrazy v kartuších jsou dílem jezuity Heřmana Schmidta a zobrazují výjevy ze života sv. Ignáce z Loyoly (34 obrazů v přízemí) a sv. Františka Xaverského (34 obrazů v 1. patře). Nástropní malby se zachovaly i v některých místnostech prvního patra. V této budově byla i menší kaple sv. Jana Nepomuckého, z níž po poslední přestavbě zůstal jen výklenek s rokokovým oltářem na hlavním schodišti. (Původně mělo Klementinum ještě další menší kapli, sv. Eligia, která při přestavbách zcela zanikla.) Schodiště bylo dříve vyzdobeno několika sochami - archandělů Michaela a Rafaela a jezuitských svatých.", "section_level": 1}, {"title": "Letní refektář.", "content": "Z vnitřních prostor budov první etapy stavby vyniká velikostí i výzdobou tzv. letní refektář, který přiléhá ke kvadratuře a dnes slouží jako všeobecná studovna Národní knihovny. Prostor přesahuje až do 1. patra, je zaklenut valenou klenbou s devíti páry lunetových výsečí na konzolách s karyatidami. Klenbu refektáře zdobí alegorické postavy 16 ctností zasazené do plošných výklenků. Čelní stěnu pokrývá olejomalba \"Svatba v Káni galilejské\", kterou podle návrhu Andrey Pozza provedl jeho žák Kryštof Tausch. Na protější stěně je freska zobrazující \"Návštěvu Krista v domě Lazarově\" (pravděpodobně dílo jezuitského malíře Jana Kubena), před níž stojí 6 m vysoká rokoková kachlová kamna z roku 1762. Původně zde byl také cyklus 34 obrazů s portréty slavných jezuitů od Jana Jiřího Heinsche, který se však nedochoval. Za pozornost stojí i předsíň refektáře se dvěma mramorovými lavaby (jedno z nich je dílem Jana Jiřího Bendla).", "section_level": 2}, {"title": "Barokní knihovní sál a matematické sály.", "content": "I pokud nepočítáme kostely a kaple, nachází se v prostorách Klementina, které vznikly až v první polovině 18. století, několik hodnotných interiérů vyzdobených ve stylu vrcholného baroka. Barokní sál, který se rozkládá v patře nad Zrcadlovou kaplí, byl od počátku určen pro knihovnu. Jde o knihovnu dvoupodlažního typu s ochozem. Knihovní otevřené skříně s regály stojí mezi zdobenými sloupy, střídavě hladkými a kroucenými, se zlacenými korintskými hlavicemi. Šlo o první knihovnu v Čechách s freskovou výzdobou klenby. Hlavní freska představuje \"Chrám moudrosti\" s iluzívní kopulí, vedlejší zobrazují \"Apollóna na hoře Parnas\" a \"Proměnění Páně na hoře Tábor\". Autorem fresek je Jan Hiebel, který vyzdobil i Zrcadlovou kapli. V sále se vystavují historické glóby pocházející z klementinských sbírek.  Freskovou a štukovou výzdobu mají i dva menší sály, nazývané Starý a Nový matematický sál (nyní jsou součástí hudebního a rukopisného oddělení). Původně sloužily pro klementinské muzeum, hlavní tematikou výzdoby je vedle matematických věd zejména astronomie. Autorem štukatur je Bernardo Spinetti.", "section_level": 2}, {"title": "Rekonstrukce.", "content": "Od roku 2010 probíhá postupná rekonstrukce objektů. Jejím cílem je zmodernizovat budovy pro účely knihovny a zároveň zachovat a obnovit historické a kulturní hodnoty a zvýšit společenskou prestiž. V roce 2019 vstupuje revitalizace do 3. etapy. Prostory Klementina by měly nabídnout kromě sídla Národní knihovny též stylovou kavárnu, kongresový/přednáškový sál, galerijní prostory a knihkupectví.", "section_level": 1}, {"title": "Význam Klementina pro vědu.", "content": "Klementinum má dějinný význam i pro rozvoj věd, zejména matematiky, astronomie a meteorologie. Vědám se věnovali jezuité i profesoři univerzity.  V roce 1722 byla založena zvláštní řádová matematicko-astronomická studia, postavena Astronomická věž a zřízeno tzv. \"Matematické muzeum\" – \"Museum mathematicum Collegii Clementini\" (jedno z prvních v Evropě)\".\" Muzeum se kromě sbírkové činnosti staralo i o výuku; zda k výuce používalo i Astronomickou věž, o tom je málo informací. Muzeum je spojeno se jménem Jana Kleina, mechanika, astronoma a jeho správce. Muzejní sbírky byly podle inventáře na svou dobu všestranné, kromě přístrojů a předmětů souvisejících s matematickými vědami a astronomií se zde nacházely i různé kuriozity, přírodniny, umělecká díla a exotické památky z cest řádových misionářů. Po zrušení tovaryšstva byly sbírky zčásti rozprodány (v dražbě je například pro své \"Museum technologicum\" zakoupil pražský vydavatel J.Schönfeld), z větší části byly ponechány univerzitě. Muzeum bylo zrušeno roku 1785, sbírkové předměty byly předány jiným institucím. Část sbírek se později soustředila v Národním muzeu v Praze.  V Astronomické věži byla v letech 1751-52 z iniciativy matematika, fyzika a astronoma Josepha Steplinga zřízena observatoř. Kromě astronomie se observatoř zabývala též meteorologií.  Systematická meteorologická měření a pozorování byla v Klementinu prováděna již od roku 1752. Od roku 1775 je zaznamenával astronom Antonín Strnad, Steplingův žák a pozdější rektor Karlovy univerzity. Jde o nejdelší souvislou řadu pozorování ve střední Evropě. Od 1. ledna 1784 se zde měří teploty 3× denně již podle moderních kritérií, což pro klimatologii představuje cenný zdroj informací o stavu počasí a podnebí. Od r. 1804 přibylo i měření dešťových srážek. Po 2. světové válce byla observatoř přičleněna k Českému hydrometeorologickému ústavu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klementinum (dříve psáno \"Clementinum\"), bývalá jezuitská kolej, je rozlehlý komplex barokních budov nedaleko Karlova mostu na Starém Městě v Praze. Po Pražském hradě je Klementinum druhý nejrozsáhlejší stavební celek v Praze. Je sídlem Národní knihovny České republiky, která areál s výjimkou kostelů spravuje. Patří mezi národní kulturní památky České republiky.", "tgt_summary": "克莱门特学院(Klementinum)是捷克首都布拉格市中心的一组历史建筑群,目前用作捷克的国家图书馆。", "id": 363410}
{"src_title": "Konspirační teorie", "tgt_title": "陰謀論", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Daniel Pipes definuje konspirativismus jako „mentalitu, tendenci hledat klíč k dění v působení skrytých sil, víru ve spiknutí jako hybnou sílu historie“.  Konspirativistický názor předpokládá svět, který se řídí plánem. To se projevuje ve třech podstatných principech obsažených v téměř každé konspirační teorii:  Teorii spiknutí nelze falzifikovat, čímž ji lze odlišit od racionální kritiky. Teorie spiknutí je uzavřený systém idejí; zastánci konspiračních teorií odmítají protichůdné důkazy s tím, že jsou nedůvěryhodné, protože je mohli podvrhnout samotní spiklenci.  Petr Zídek soudí, že k přitažlivosti konspiračních teorií přispívá touha po nalezení jednoduché příčiny komplikovaných a těžko vysvětlitelných událostí, a poznamenává, že „[s]piklenecké teorie je velmi obtížné racionálně vyvracet, protože pracují s neverifikovatelnými fakty, volně směšují pravdu a fikci, pomíjejí vše, co jim protiřečí, a ze správných předpokladů odvozují falešné důsledky.“", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ konspiračních teorií.", "content": "Podle skeptiků z klubu Sysifos kořeny prvních konspirační teorií sahají až k Velké francouzské revoluci, nicméně podobné společenské jevy se objevovaly v podobě mýtů a fám již dlouho předtím. Zdrojem obecně je zkratkovité hledání příčiny společenských jevů. V tom je dílčím projevem obecné tendence lidské přičítat jevy a události světa působení osob, která je zdrojem náboženství a pověr vůbec.  První známou publikovanou konspirační teorií jsou \"Paměti ukazující dějiny jakobínství\" (\"\"), jejichž první svazek vydal v roce 1798 jezuita Augustin Barruel. Francouzskou revoluci považoval za spiknutí zednářů, bavorských iluminátů a osvícenských filozofů. Všeobecně známý pamflet \"Protokoly sionských mudrců\" z roku 1903 pak popisuje židovské spiknutí, jehož cílem má být ovládnutí světa.", "section_level": 2}, {"title": "Příchod masmédií.", "content": "V době, kdy byla masová média převážně státní, vznikaly také konspirační teorie předpokládající využití politické cenzury, například popírání holocaustu.  Konspirační teorie se před masovým rozšířením internetu a kabelové televize šířily hlavně tištěnou formou v okrajových malonákladových publikacích. Podle politologa Michaela Barkuna konspirační teorie, jež byly omezené na okrajové publikum, pronikají zhruba od 90. let 20. století do mainstreamu a populární kultury. (Příkladem mohou být televizní seriál \"Akta X\" nebo thrillery Dana Browna.) Zejména Internet má na šíření konspiračních teorií velký vliv: nejen značně usnadňuje sdílení textů, ale také přispívá k tomu, že dosud oddělené konspirace se propojují do „superkonspirací“. Barkun definuje superkonspirace jako složené konstrukce, ve kterých je hierarchicky propojeno více konspirací. Na vrcholu konspirativní hierarchie je vzdálená, ale všemocná síla ovládající (silou či klamem) méně mocné aktéry. Příkladem takové superkonspirace je Nový světový řád", "section_level": 2}, {"title": "Moderní konspirační teorie.", "content": "Objevilo se několik teorií o závažných kauzách zdravotních ohrožení: Výskyty E.Coli v produktech řetězce \"Chipotle Mexican Grill\" měly být podle některých komentátorů cílenou biologickou zbraní a virus Zika byl způsoben zmutovanými komáry v britském výzkumném středisku Oxitec. Za úmrtími celebrit Prince a Merle Haggard podle jiné teorie stáli organizátoři Chemtrails, protože Prince stopy za letadly v jedné ze svých písní zmiňuje.  Jiné pochybnosti vyvolávají obavy o osobní soukromí. Magazín Fortune například na svých stránkách rozebral problémy ve statistikách, které měly vést k tajnému špehování díky technologiím Apple. Někteří zase varovali před spiknutím za Pokémon Go, herním hitem, který využívá map Google Earth a podle zastánců konspirační teorie má mapovat čínské armádní technologie.  Populární kultura mnohé konspirační teorie reflektuje a Flat Earth Society kupříkladu začala propagovat myšlenku placaté země. Přibrala také řady skeptiků, kteří se snaží poukázat na jednoduchost konstrukce konspirační teorie. YouTube vzdělávací kanály se v poslední době zapojily do veřejné diskuse, tím, jak se často soustředily na boření konspiračních teorií ohledně škodlivé vakcinace. Přestože počet lékařů, kteří by zastávali teorie jako spojení mezi autismem a vakcínami, je zanedbatelný, prezident USA Donald Trump vyjádřil v době volební kampaně podporu těmto hnutím na Twitteru. Někteří novináři uvádí, že vzestup Donalda Trumpa je právě mimo jiné spojen s možností zpochybňovat autority odborné veřejnosti pomocí těchto nových médií, které dávají prostor neodborným posudkům. Donald Trump podobně vystupoval proti zdraví-škodlivým modifikovaným potravinám a snahám o zastavení globálního oteplování, přestože u obojího vědecký konsensus jasně stojí na opačné straně.  Diskuse však neminuly ani české prostředí. V rozhovoru pro ČT z roku 2010 uvedl exministr zahraničí Karel Schwarzenberg, že za konspirační teorie považuje i spekulace ohledně účelu konferencí světových osobností Bilderberg. Bilderberg sice například uveřejňuje seznam pozvaných hostů, jelikož jsou ale samotné prezentace veřejně nepřístupné, někteří kritici současného Západního světa, jako například Nigel Farage, začali prohlašovat, že na něm jsou schvalovány důležité dohody.", "section_level": 2}, {"title": "Nejznámější konspirační teorie.", "content": "Jako \"konspirační\" bývají zpravodajci nejčastěji uváděny tyto konstrukty:", "section_level": 1}, {"title": "Psychologie konspiračních teorií.", "content": "Podle českého psychologa a neurologa Cyrila Höschla souvisí víra v konspirační teorie, stejně jako obecně víra či magické myšlení v geneticky daném lidském sklonu vysvětlovat kauzalitu. Konspirační teorie jsou podle něho také úspěšné proto, že rádi „vyprávíme příběhy“, a proto, že lidé si neuvědomují objektivně vysokou pravděpodobnost například číselných shod mezi dvěma událostmi.  Na serveru Psychologie.cz publikovala psychoterapeutka Bc. Mgr. Nela Wurmová teorii o tom, že lidé přijímají konspirační teorie především protože: Určitou roli ve vytváření konspiračních teorií může mít také apofenie, lidská tendence vidět zdánlivé vzorce v náhodných datech. „Pověrčivé“ chování je lidem přirozené a bylo dokonce pozorováno i u zvířat. Holubi v B. F. Skinnerových experimentech mačkali tlačítka ve snaze dostat odměnu, neboť očekávali souvislost, vyhledávali tedy, podobně jako lidé, skrytou kauzalitu (viz Operantní podmiňování).  Existují také názory, že konspirační teorie pomáhají utvrzovat ego držitele, protože je v rámci společnosti výjimečný, „ten, kdo to prokoukl“. Takto lze také do jisté míry vysvětlit, proč má každá konspirační teorie oproti jiné nepřeberně mnoho vedlejších větví, které se v rámci přijímané teorie uchylují ještě k užší skupině „vyvolených“.", "section_level": 1}, {"title": "Socio-politologický pohled na konspirační teorie.", "content": "Christopher Hitchens označuje konspirační teorie za „zbytkové výplody demokracie“, tedy za nevyhnutelné důsledky velkého množství informací obíhajícího kolem velkého množství lidí.  Konspirativní úvahy mohou být emocionálně naplňující, pokud zasadí příchozí události do lépe morálně čitelného kontextu. Příjemce teorie může přisuzovat morální zodpovědnost za emočně silnou situaci jasně vymezené skupině jedinců. A hlavně, součástí této skupiny není sám vyznavač. Vyznavač konspirační teorie se může cítit omluven za jakoukoli politickou či morální zodpovědnost, bez ohledu na to, jestli je skutečným zdrojem vzniklé škody chyba vysokých institucí, či celé společnosti.  Podobně, Roger Cohen, v rámci otevřené vzdělávací akce pro New York Times navrhl koncept „zajetí mysli... uchýlení se ke konspirační teorii, protože je to konečné útočiště bezmocných. Pokud nemůžeš změnit svůj vlastní život, musí svět kontrolovat větší síly.“  Pokud je zodpovědné chování předcházeno \"vhodnými\" sociálními podmínkami, nebo prostě existují události mimo schopnosti jednotlivce, konspirační teorie usnadňuje vyplavení emocí nebo naopak emocionální uzavření, které tyto emocionální \"výzvy\" potřebují. Stejně jako morální panika se konspirační teorie mohou tímto způsobem šířit především ve společnostech, které zažívají sociální izolaci či ztrátu politické moci.  Sociologický historik Holger Herwig řekl při zkoumaní německých vysvětlení pro vznik 2. světové války: „Toto jsou události, kterým je nejtěžší porozumět, protože přitahují největší pozornost vypravěčů mýtů a šarlatánů.“  Standardní proces je možno rozdělit na množství vlivů. Na úrovni jedince, naléhavé psychologické potřeby mohou ovlivnit proces a do jisté míry naše univerzální mentální systémy mohou vytvořit epistematické „slepé skvrny“. Na úrovni společnosti mohou také historické faktory celý proces urychlovat přiřazením uspokojujících významů, více či méně problematických.  Alternativním vysvětlením je, že konspirační teorie mohou vzniknout kdykoliv se na veřejnost dostane údaj, který nekoresponduje se základní interpretací událostí. V tomto smyslu, konspirativní teorie mohou „slepé skvrny“ v oficiálním vysvětlení diskutabilních událostí pouze odhalit.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv kritické teorie.", "content": "Francouzský sociolog Bruno Latour navrhuje, že rozšíření konspiračních teorií v masových médiích je možná způsobeno částečně přetrvávající pronikavou přítomností teorií na způsob marxismu v akademickém prostředí od 70. let.  Latour poznamenává, že 90% současné společenské kritiky v akademickém prostředí zobrazuje jeden či dva přístupy, kterým říká „faktická pozice“ a „vysněná pozice“: Faktická pozice je anti-fetišistická, argumentující, že „objekty víry“ (jako náboženství či umění) jsou většinou koncepty, které přitahují moc; Latour konstatuje, že ti, kteří tento přístup používají, vykazují předsudky vůči dogmatickým domněnkám jako těm „vědecky podporovaným“, zatímco holá fakta o situacích a korektní metodologii jsou pro ně velice důležitá. Vysněná pozice tvrdí, že jednotlivci jsou ovládnuti, většinou skrytě a nevědomě externími silami (jako ekonomika či gender). Latour z toho vyvozuje, že každý z těchto dvou přístupů v akademickém prostředí vede k vyhrocenější (názorově odlišnější) situaci. „Vidíte nyní, proč je tak skvělý pocit mít kritickou mysl?“ ptá se Latour, nehledě na to, který z těchto táborů obhajujete, „Nikdy se nemůžete mýlit!“  Latour říká, že taková společenská kritika byla přivlastněna těmi, kteří se popisují jako konspirační teoretici, včetně skeptiků globálního oteplování a hnutí 9/11 Truth movement: „Možná beru konspirační teorie příliš vážně, ale mám obavy, že zjistím, že v těchto šílených směsicích hloupých věr existují puntičkářské požadavky na důkazy a svobodu užívání silných vysvětlení společenské Země Nezemě, jedné z mnoha zbraní společenské kritiky“.", "section_level": 2}, {"title": "Společná paranoia.", "content": "Michael Kelly, žurnalista pro \"Washington Post\" a kritik levicových i pravicových protiválečných hnutí zavedl termín „společná paranoia“ za účelem popsat politické sbíhání levého a pravého politického spektra ohledně protiválečných témat a občanských svobod, které, jak řekl, byly motivované společnou vírou v konspiraci či společným protivládním pohledem.", "section_level": 2}, {"title": "Manipulativní rozměr konspiračních teorií.", "content": "Konspirační teorie mají velmi blízko k fake news a jsou jedním z nástrojů, kterým se úzká skupina lidí, která stojí za vytvořením konspirační teorie, snaží manipulovat lidmi kombinováním pravd, polopravd, neověřitelných \"faktů\" a zavádějících tvrzení ke změně názorů a tím i změně chování lidí. Tvůrce teorie většinou nelze dohledat, mohou to být státy, které se rozšířením teorie snaží oslabit politický nebo společenský systém druhého státu, mohou to být zájmové skupiny, kterým aktuální politicko-společensko-ekonomický systém nevyhovuje, mohou to být jednotlivci, kteří se snaží dostat k moci a potřebují si zvýšit volební preference, neboť mají tak radikální názory, že by za normálních okolností byli nevolitelní.  Cílovou skupinou teorií jsou jednak lidé, kteří jsou nespokojení se svou životní situací, a konspirační teorie jim dává pocit vyvinění z vlastního nepříznivého údělu, neboť za jejich mizérii vlastně může někdo jiný - stát, vláda, systém (primární cílová skupina). Druhou cílovou skupinou jsou lidé, kteří se za každou cenu snaží nepřizpůsobovat se v myšlení většinové populaci, čímž získávají pocit vlastní unikátnosti (podpůrná cílová skupina). Nositelem konspiračních teorií se tak může stát i vysokoškolský profesor, který pak sám slouží jako nástroj k dalšímu šíření teorie, neboť se na něj další šiřitelé odvolávají, čímž obhajují \"správnost\" teorie.  Tvůrce teorie si musí k šíření vybrat médium, přičemž nejjednodušší je využití sociálních sítí. Dále je třeba vybrat si podpůrné médium, na první pohled nezávislé, kam se umístí \"zaručeně ověřené\" údaje. Ty když jsou cílovou skupinou nalezeny, odstraní se kritické vnímání lidí, neboť si informace sami ověřili na \"nezávislém\" zdroji. Sami se pak snaží zjistit další informace a šíří teorii dál tím, že se snaží říct \"pravdu\" co největší skupině dalších lidí. Ve skupině dalších lidí už pak není nutné si informace ověřovat, protože byly sděleny známým, který si informace už \"ověřil\".  Úzké skupiny lidí tak pomocí konspiračních teorií manipulují lidmi k příslušné akci. Tou je na jednu stranu aktivní rozšiřování teorií dál, na druhou stranu změna názorů, a tím i změna volebních preferencí jednotlivce (hlavní cíl). Ztráta víry v systém vede k neochotě se na systému dál podílet, přičemž volby jsou zpravidla jediným nástrojem, jakým může člověk politickou situaci, potažmo systém, ovlivnit. Člověk ovlivněný konspirační teorií se pak voleb vůbec neúčastní (pasivní důsledek konspirační teorie), čímž zvyšuje preference radikálním stranám, které mají většinou pevnou voličskou základnu, případně odevzdá rovnou svůj hlas antisystémové straně (aktivní důsledek konspirační teorie).", "section_level": 1}, {"title": "Demografie veřejného mínění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obecné závislosti.", "content": "Průzkumy ukazují, že pokud lidé tíhnou k jedné konspirační teorii, pravděpodobně jich přijmou více. Podle serveru Psychologie.cz je míra nedůvěřivosti vůči médiím tak velká, že lidé byli v průzkumech ochotni zaškrtnout dokonce i víru v konspirační teorie, které se vzájemně vylučovaly (čím více respondenti inklinovali k teorii, že princezna Diana byla zavražděna příslušníky tajné služby MI6, tím spíše také zaškrtli víru v teorii, že princezna Diana při nehodě nezemřela).  Rozšíření konspiračních teorií ale vede ke všeobecnému zpochybnění dat pocházejících z veřejných médií, viz šíření teorií o teroristických útocích 11. září 2001: Přestože podle CBS věřilo v roce 2006 21% Američanů, že za útoky z 11. září stála Al-Káida a Bushova vláda nic neskrývala, 65% uvedlo, že něco skrývala, ale povětšinou mluvila pravdu a 8% procent si sdělilo, že Bushova vláda povětšinou o událostech lhala, s časem se nedůvěra zvyšovala (měřeno do roku 2006). Vůbec pochybnosti o celém útoku má 60% Američanů.  V ČR viní tehdejší americkou vládu z událostí 11. září 12% lidí, 76% procent Čechů vinu přikládá Al-Káidě.  Důvěru v konspirační teorie také ovlivňuje názorová náklonnost ke zdroji spiknutí. Podle průzkumu Fox až 28% Rusů nevěřilo, že Američané přistáli na Měsíci, zatímco mezi Američany bylo jen asi 6% skeptiků. Podle průzkumu pro WorldOpinionPoll.org zase vládu USA vinili nejvíce (viz obrázek) například Palestinci či Mexičané, Izrael zase vinili Jordánci či Egypťané. Nicméně průzkum neodhalil žádnou korelaci s informovaností obyvatel dané země.  Primární názorová zaujatost ovlivnila také například pseudovědy 19. století, které zdůvodňovaly diskriminaci žen v technických oborech menším objemem hlavy nebo v teorii evoluce, která bylo poprvé odmítnuta největšími církevními představiteli doby a následně se rozšířilo především mezi věřícími. Dalším příkladem může být spor o Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, kde pravdivost rukopisů obhajovali především Češi.  Podle holandské studie také mají tendenci přijímat konspirační teorie především představitelé radikálnějších politických názorů, ať už pravicových či levicových.", "section_level": 2}, {"title": "Důvěra v jednotlivé konspirační teorie.", "content": "Podle Public Policy Polling mají mezi Američany konspirační teorie následující zastoupení:", "section_level": 2}, {"title": "Míra důvěry v konspirační teorii.", "content": "Míru důvěry jednotlivce ve výrok lze zidealizovaně vyjádřit pomocí subjektivní Bayesovské pravděpodobnosti jako  formula_1  kde:  Pokud \"P\"(\"I\"|\"V\") > \"P\"(\"I\"|¬\"V\") je \"P\"'(\"V\") > \"P\"(\"V\") a informaci \"I\" je možné považovat za důkaz pravdivosti (\"evidence\") výroku \"V\". Konspirační teorie vznikají při nerespektování pravidel zacházení s \"evidencí\", např. použití absence příznaku jako důkaz toho, že jev nastane. Za mnohými konspiračními teoriemi může také stát chyba, kdy není dodrženo, že čím složitější výrok, tím je nepravděpodobnější. Svou roli hraje také apofenie a tendence domnívat se, že vše, co se děje, sleduje nějaký cíl.  Kritéria, podle kterých lze posuzovat věrohodnost dané teorie, mohou být:", "section_level": 2}, {"title": "Konspirační teorie v Česku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Česká média propagující konspirační teorie.", "content": "V Česku existuje celá řada médií šířící konspirační teorie. Mezi největší z nich patří zpravodajský server osud.biz či propagační web konspirační teorie o vládnoucích mimozemšťanech vesmirnilide.cz. V ČR jsou aktivní ale i média snažící se bourat mýty vzniklé zpochybňováním tradičních vědeckých či racionalistických vysvětlení, jako například Český klub skeptiků Sisyfos. Ten anticenou Bludný balvan ocenil již mnoho zastánců konspiračních teorií v ČR, mezi nimi i režiséra, youtubera a vyznavače východních filozofií Igora Chauna či Karla Gotta. Populární zpěvák Karel Gott totiž pro média opakovaně vyjádřil svůj příznivý názor o rozvržení politické moci ve smyslu Nového Světového Řádu. Poté co se stal svědkem ničivé vlny cunami, která v roce 2004 zasáhla pobřeží Indického oceánu, sdělil několika novinářům svůj názor, že za pohromou stály nějaké temné síly, lidé, kterým se katastrofa hodila.  Většina dnešních seriózních českých médií se ke konspiračním teoriím staví skepticky, nicméně některé kontroverzní teorie jako ty o dávných mimozemšťanských návštěvnících od Ericha von Dänikena byly v Česku prezentovány prostřednictvím populárně naučného televizního programu Prima Zoom v sérii Vetřelci dávnověku.  Zdá se ale, že konspirační teorie mají své přívržence ve všech vrstvách společnosti. V prosinci roku 2014 čeští politici za ČSSD Zdeněk Škromach a Michal Hašek sdíleli článek zdroje ruské propagandy Aeronet.cz o rozhovoru s údajným bývalým pracovníkem mediální agentury popisující manipulaci s veřejným míněním.", "section_level": 2}, {"title": "České konspirační teorie.", "content": "Už za husitských dob byla vedena diskuze nad teorií tehdy významných šlechticů Jana II. z Rožmberka a Zdeňka ze Šternberka, podle kterých se král Jiří z Poděbrad spikl s husitskou šlechtou a nechal otrávit mladého katolického krále Ladislava Pohrobka, aby se po něm trůnu ujal opět umírněný husita. Z novodobých výzkumů Emanuela Vlčka kosterních pozůstatky Ladislava Pohrobka ale vyplývá, že příčina smrti byla jedna z forem leukémie. Přesto je dodnes možno Jiřího z Poděbrad v některých německých dějepisných učebnicích nalézt jako spiklence a královraha.  S rozvojem českých věd v první fázi národního obrození pak bylo jednou z největších náplní prvních českých vědců (především humanitních) předat pravdivé výpovědi o české minulosti v jejich historiografických publikacích jako Jungmannova \"Historie literatury české aneb soustavný přehled spisů českých s krátkou historií národu, osvícení a jazyka\" (1825).  V době národního obrození byl v Českých zemích veden spor o pravdivost \"nově nalezených\" rukopisů Zelenohorského a Královédvorského. Takové podvrhy ovšem vznikaly po celé Evropě (viz Jaro Evropských národů). V té době to ještě nebyl spiklenecký spor, nicméně dnešní obhájci Rukopisů po roce 1989 už údajně považují dnešní bohemistické organizace za záměrně rozhodnuté nepřijímat důkazy pro pravost Rukopisů.  V současné době je také zpochybňována spontánnost Sametové revoluce v roce 1989. Podle politika a bývalého disidenta Petra Cibulky odehrála v režii sovětské vojenské služby GRU a tajné policie KGB, jejímiž agenty byla podle něj většina porevolučních politiků. Naopak současnou KSČM vydávaný deník Haló noviny tvrdí, že „Sametový převrat byl v režii světového kapitálu a světovému kapitálu také polistopadová politická šmíra poctivě sloužila. Nemohla jinak, neboť by nevládla. Jejím posláním byl laciný výprodej socialismu a tomuto poslání dostála.“", "section_level": 2}], "src_summary": "Konspirační teorie (spiklenecká teorie, teorie spiknutí) je původně neutrální označení pro jakékoli tvrzení o kriminálním nebo politickém spiknutí. Termín ale časem nabyl pejorativního významu a je používán téměř výlučně pro odkazování na okrajové teorie, které vysvětlují historické nebo současné události jako výsledek tajného spiknutí skupiny mocných činitelů. Zastánci konspiračních teorií obvykle tvrdí, že touto skupinou jsou vlády, tajné služby, mocné korporace nebo mezinárodní organizace, tajné spolky, představitelé určitých národů či náboženství nebo i mimozemské civilizace.", "tgt_summary": "阴谋论通常是指对历史或当代事件作出特别解释的说法,通常暗指事件的公开解释为故意欺骗,而背后有集团操纵事态发展及结果,以达至该集团损人利己的目的。此类特别解释不同于一般广为接受的解释,而解释事件为个人或是团体秘密策划的结果。而且此类特别解释中激进者还会进一步驳斥该等广为接受的解释,认为该等是阴谋策划者的掩饰。", "id": 847603}
{"src_title": "Socha Svobody", "tgt_title": "自由女神像", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Socha je vysoká 46 metrů, spolu s 47metrovým podstavcem je tedy vrchol pochodně ve výšce 93 metrů nad zemí. Socha váží 205 tun, v pasu má průměr 10,6 metru, ústa mají šířku 91 centimetrů. Pravá paže, držící pochodeň, je dlouhá 12,8 metru; jen ukazováček je dlouhý 2,4 metru. U nohou sochy Svobody leží rozťatá pouta tyranie. V levé ruce drží socha desky představující vyhlášení nezávislosti, je na nich nápis JULY IV MDCCLXXVI (4. července 1776, den vyhlášení Deklarace nezávislosti). I její koruna se sedmi paprsky je symbolem svobody, kterou má vyzařovat přes sedm moří do sedmi kontinentů.  Uvnitř podstavce je vyryto poselství sochy samé, jako úcta k novinářce Emmě Lazarusové, která díky tomuto textu pomohla naplnit sbírku pro vybudování podstavce sochy:  <poem class=\"odsad\" style=\"font-style: italic\"> Dej mi své ubohé, unavené, své schoulené masy toužící volně dýchat, ten žalostný nadbytek tvých přeplněných břehů. Pošli je sem, zmítané bouří a bez domova, pro ně já pozvedám pochodeň u zlatých dveří! </poem> -Emma Lazarus (úryvek, český překlad)", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Socha Svobody připomíná přátelství a pomoc, kterou Francie poskytla americkým osadníkům v jejich boji za nezávislost na Velké Británii započatém v roce 1776. Pouze Francie totiž poslala do Ameriky své vojáky. Francouzi chtěli také sochou Svobody vyjádřit sympatie nové republice vzniklé za Atlantským oceánem. Socha stojí na ostrůvku před New Yorkem od roku 1886. Bez podstavce měří po vrchol pochodně 46 m, s podstavcem ční do výšky 93 m. Dnes existuje její zmenšená kopie v Paříži, jakožto i v Colmaru, jako připomínka jejího francouzského původu.  Nosnou konstrukci sochy Svobody navrhl a zkonstruoval známý francouzský stavitel, mimo jiného také pařížské Eiffelovy věže, Gustave Eiffel. Nejprve sochař Frédéric Auguste Bartholdi navrhl malý hliněný model, který měl výšku dospělého člověka. Druhý model byl vysoký tři metry. Třetí model udělali tak, aby byl čtyřikrát menší než socha ve skutečnosti. Čtvrtý a poslední model začali vyrábět ve skutečné velikosti. Podle modelu byla pak vytvořena socha z měděného plechu upevněného na ocelové nosné konstrukci.  Hlava byla dokončena až nakonec. Podle jedné z verzí byla Bartholdimu modelem pro ženskou tvář jeho matka Charlotte Bartholdi (1801–1891), podle jiné Isabella Eugenie Boyerová, vdova po proslulém výrobci šicích strojů Isaaku Singerovi.  Hotová socha byla 4. července 1884 v Paříži slavnostně předána americkému velvyslanci, poté byla rozložena na části, které se do New Yorku dopravily na francouzské lodi. V newyorském přístavu poté dva roky čekala na dostavbu podstavce a teprve pak se mohla sestavovat; měděné kusy byly obepnuty kovovými pásy, které bránily poškození. Sestavená socha pak byla umístěna na podstavec, který navrhl americký architekt Richard Morris Hunt.  Časem se socha stala symbolem Ameriky. Během století, které uběhlo od jejího darování, došlo však zároveň k jejímu značnému poškození; zrekonstruována byla díky veřejným sbírkám. Při oslavě stého výročí vztyčení sochy na Liberty Islandu – Ostrově svobody, jak byl později přejmenován z původního Bedloe’s Island – přísahalo vrchnímu soudci Warrenu E. Burgerovi věrnost Spojeným státům 5 000 nových Američanů. Dalších 20 000 lidí se ve stejnou chvíli stalo americkými občany díky satelitnímu přenosu.  V roce 1984 byla socha Svobody zapsána na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.", "section_level": 1}, {"title": "Světová srovnání.", "content": "Pokud jde o sochy, není socha Svobody ani zdaleka nejvyšší volně stojící postavou světa. Kupříkladu památník \"Matka vlast volá\" na Mamajově mohyle ve Volgogradu měří od paty k hlavě bez podstavce 52 m a po špičku meče 85 m. Největší socha na světě vůbec je \"Socha jednoty\" v indickém státě Gudžarát, zobrazující indického politika Sardára Patéla, která včetně podstavce měří 240 m (socha bez podstavce měří 182 m).", "section_level": 1}, {"title": "Turistická atrakce.", "content": "Sochu Svobody lze navštívit; představuje jednu z hlavních turistických atrakcí New Yorku. Výhled se návštěvníkům naskýtá z jejího podstavce, dále lze vystoupat schodištěm až na čelenku sochy a druhá větev schodů vede dokonce až k pochodni. Výhled z čelenky byl od roku 2001 uzavřen jako reakce na teroristické útoky 11. září 2001. Ke znovuotevření došlo v průběhu roku 2009, je však potřeba se registrovat dlouho (i několik měsíců) předem. Pochodeň je veřejnosti nepřístupná od roku 1916.", "section_level": 1}, {"title": "Český pravopis.", "content": "Pravidla českého pravopisu stanovují psaní velkých písmen takto: \"socha Svobody\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Socha Svobody, anglicky Statue of Liberty, plným názvem \"Liberty Enlightening the World\" (z francouzského\" La Liberté éclairant le monde\" čili „Svoboda přinášející světlo světu“) je socha stojící na Ostrově svobody u New Yorku v USA. Ačkoliv by katastrálně měl náležet do Hudson County, New Jersey, od roku 1664 je Ostrov svobody součástí New Yorku.", "tgt_summary": "自由女神像(英语:Statue of Liberty)又名自由照耀世界(英语:Liberty Enlightening the World,),是位于美国纽约港自由岛的巨型古典主义塑像,由弗里德利·奥古斯特·巴特勒迪设计,居斯塔夫·埃菲尔建造,1886年10月28日落成,是法国人民送给美国人民的礼物。塑像人物是身穿长袍的女子,代表罗马神话中的自主神,她右手高举火炬,左手的册子上用罗马数字写有美国独立宣言签署日期:“英语:JULY IV MDCCLXXVI”(1776年7月4日),脚下还有断裂的锁链。这座塑像是自由和美国的象征,也是对外来移民的欢迎信号。", "id": 1787812}
{"src_title": "Termodynamika", "tgt_title": "热力学", "src_document": [{"title": "Obecný úvod.", "content": "Termodynamika zkoumá vzájemné vztahy mezi veličinami, které charakterizují makroskopický stav systému a změny těchto veličin při fyzikálních dějích, obvykle spojených s výměnou tepla s okolím soustavy. Mnohé z vlastností látky lze objasnit bez dokonalé znalosti její vnitřní struktury. Termodynamika byla využívána ještě dříve, než byla známa kinetická teorie látek. Vycházelo se z několika axiomaticky vyslovených (a experimentálně potvrzených) pouček, které, v souvislosti se známými vlastnostmi látek, posloužily k odvození dalších vlastností a vztahů. Tento přístup se nazývá fenomenologický. Stav látky se popisuje pomocí tzv. stavových veličin a rovnic, které určují vztahy mezi jednotlivými stavovými veličinami.  Mezi významnými oddíly termodynamiky můžeme jmenovat např. termochemii, která se zabývá tepelnými jevy při chemických reakcích, dále energetiku, teorii vratných dějů, teorii nevratnosti a entropie, termodynamiku fázových přeměn, či termodynamiku záření.  Příbuzným fyzikálním oborem je statistická fyzika, která objasňuje podstatu termodynamických vztahů na základě zákonitostí chování velkého množství částic studovaného metodami teorie pravděpodobnosti, přičemž vychází z předpokladů kinetické teorie látek, která je důležitou částí molekulové fyziky. Součástí termiky je vedle termodynamiky i termokinetika, zabývající se vedením a přestupem tepla.  Rozsáhlejším příbuzným oborem je fyzikální chemie, která vedle termodynamiky obsahuje i fyzikální kinetiku studující dynamiku dějů na mikroskopické úrovni a její makroskopické důsledky (rychlosti průběhu reakcí).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V roce 1821 se Nicolas Léonard Sadi Carnot seznámil v Magdeburku s parním strojem a jeho fyzikální model se pokoušel v následujících letech formulovat. Své závěry publikoval v roce 1824 v díle Úvahy o hybné síle ohně (\"Réflexions sur la Puissance Motrice du Feu\"). Popsal v něm cyklus stroje, kde probíhá ohřívání, expanze, ochlazení a opětné stlačení ideálního plynu, dnes známý jako Carnotův cyklus. Díky tomu dílu je tento francouzský fyzik považován za zakladatele termodynamiky.  Rudolf Clausius upřesnil Carnotův výklad, formuloval první a druhý zákon termodynamiky (1850), zavedl pojem kruhových (1854), nevratných procesů (1862) a entropie (1865). Dokázal význam termodynamické metody v teorii elektrických jevů, např. u elektrolýzy, polarizace dielektrik a v termoelektřině.  Termodynamiku dále obohatili Kelvin, Rankine, Gibbs, Nernst a Planck. První jmenovaný – William Thomson známý jako lord Kelvin se již ve svých 22 letech stal profesorem „přírodní filozofie“ na univerzitě v Glasgowě, kde zůstal až do své smrti. Ve svých 24 letech zavedl pojem absolutní teploty a teplotní stupnici, dnes po něm pojmenovanou. Podařilo se mu v roce 1851 formulovat samostatně druhý zákon termodynamiky a zasazoval se o použití metod termodynamiky ve všech oblastech fyziky. V roce 1853 objevil s Joulem jev, který se dnes nazývá Joulův-Thomsonův a využívá se ke zkapalňování plynů. Teorie tohoto jevu se stala základem termodynamiky nevratných procesů. Odvodil také relace pro závislost teploty varu kapalin na tlaku par a na dalších parametrech (1870).  Dalším průkopníkem v oblasti termodynamiky a statistické fyziky byl Američan Josiah Willard Gibbs, který přišel na teorii termodynamických potenciálů a odhalil světu pravidlo o koexistenci fází. Bohužel jeho mimořádná skromnost způsobila, že své práce publikoval jen v nevýznamných místních časopisech, takže jeho objevy nebyly před rokem 1892 vůbec známy.  O vnitřní energii a entropii látek v okolí absolutní nuly a o její nedosažitelnosti vyslovil Walther Hermann Nernst třetí zákon termodynamiky (1905). Nernst byl špičkou oboru ve výzkumu nízkých teplot, ale působil též jako konstruktér různých přístrojů (např. Nernstovy lampy). Společně s Ostwaldem, van't Hoffem a Arrheniem byl Nernst jedním ze zakladatelů moderní chemické termodynamiky.  Nernstovo znění třetího zákona termodynamiky dále zobecnil Max Planck (1910). Ten se ostatně podílel i na formulaci prvního a druhého zákona termodynamiky a zasadil se o zdůraznění významu pojmu entropie, kterýžto pojem zavedl R. Clausius. Planck při svých snahách vypracovat termodynamiku záření dospěl ke svému slavnému zákonu o vyzařování černého tělesa, který byl jedním ze základních kamenů kvantové teorie.", "section_level": 2}, {"title": "Etymologie.", "content": "Etymologie slova termodynamika má složitou historii. Zprvu bylo psáno ve formě s pomlčkou jako adjektivum (termo-dynamických) a 1854 až 1868 jako podstatné jméno termo-dynamika reprezentovalo vědu o zobecněných tepelných strojích. Součásti slova termodynamiky je odvozeno z řeckého slova θέρμη čti [termé], což znamená teplo, a δύναμις čti [dynamis], což znamená moc i sílu. Pierre Perrot tvrdí, že termín termodynamika byl vytvořen v roce 1858 Jamesem Joulem pro pojmenování vědy o vztazích mezi teplem a energií. Joule ale nikdy tento termín neužil, místo toho používá termín dokonalý-termo-dynamický stroj s odkazem na Thomsonovu frazeologii z r. 1849. V r. 1858 je již termín termo-dynamika jako ustálený pojem používán v článku William Thomsona „An Account of Carnot's Theory of the Motive Power of Heat“.", "section_level": 2}, {"title": "Klíčové termodynamické pojmy a veličiny.", "content": "Pro formulaci termodynamických zákonů a k popisu termodynamických jevů jsou důležité následující veličiny:  Vedle těchto veličin jsou potřeba i další veličiny pro popis konkrétních termodynamických systémů.", "section_level": 1}, {"title": "Základní zákony a postuláty termodynamiky.", "content": "Termodynamika je založena na šesti postulátech, které byly formulovány zobecněním pozorovaných a experimentálních faktů. Prvním je postulát o přechodu systému do rovnovážného stavu. Druhým postulátem je tvrzení, že vnitřní energie systému je extenzivní veličinou. Další čtyři postuláty se z historických důvodů nazývají větami termodynamickými (zkrácením z termínu \"hlavní věta\" = \"Hauptsatz\" užitého v prvním českém textu Záviškově), vhodnější je zákony nebo principy termodynamiky, protože větou se má nazývat tvrzení, které lze v rámci daného oboru dokázat z výchozích zákonů (principů, axiomů).", "section_level": 1}, {"title": "Postuláty.", "content": "Obvykle se uvádějí ve tvaru<br>1: \"Libovolný izolovaný systém po uplynutí určité doby dospěje do rovnovážného stavu, který není nikdy spontánně narušen\".  2: \"Stav systému v rovnováze je jednoznačně určen souborem všech vnějších parametrů a jediným parametrem vnitřním\".", "section_level": 2}, {"title": "Zákony neboli principy.", "content": "Nultý zákon (očíslován takto dodatečně, po formulaci prvních dvou zákonů) shrnuje dva předchozí postuláty. První zákon vyjadřuje zákon zachování energie, druhý zákon říká, že teplo se nemůže samovolně předávat z chladnějšího tělesa teplejšímu, a třetí zákon se týká chování látek v blízkosti absolutní termodynamické nuly.", "section_level": 2}, {"title": "Nultý termodynamický zákon.", "content": "\"Teplota ve všech systémech s tepelně vodivými stěnami, jež jsou spolu v rovnováze, je stejná\".  Jako nultý zákon též bývají nazývány výše uvedené postuláty spolu kombinované.", "section_level": 3}, {"title": "První termodynamický zákon.", "content": "\"Energii formula_1 soustavy lze změnit jen výměnou tepla formula_2, práce formula_3 nebo chemické práce formula_4 (v jakékoli kombinaci) s okolím:\"  Tento zákon je nyní pojímán jako speciální formulaci obecného zákona zachování energie v uzavřeném systému s možností konání práce a výměny tepla, která definuje stavovou funkci – vnitřní energii formula_1, jenž je vlastností daného stavu uzavřeného systému závislou na fyzikálních veličinách práce a teplo.  Jeho historickým významem bylo vyvrácení fluidové teorie tepla zjištěním, že \"teplo\" není samostatné fluidum, ale energie přenesená jistým způsobem. To však též umožňuje užívat i nadále pojem i termín teplo, ale v přesně vymezených situacích (kdy se nekoná práce).", "section_level": 3}, {"title": "Druhý termodynamický zákon.", "content": "Tento zákon axiomaticky zavádí stavovou funkci formula_7 zvanou entropie, pro jejíž diferenciál platí formula_8, kde rovnost nastává pouze pro vratné děje, nerovnost pro děje nevratné. Historické formulace neobsahují výslovně termín entropie, ale formulují omezení na cyklické procesy. Jsou ekvivalentní požadavku na existenci stavové funkce entropie:  \"Nelze cyklicky přenášet teplo z chladnějšího tělesa, aniž se při tom změní jisté množství práce na teplo\" (Clausius, 1850);  \"Nelze cyklicky odnímat jednomu tělesu teplo a měnit je v kladnou práci, aniž přitom přejde jisté množství tepla z tělesa teplejšího na chladnější\" (Thomson, 1851);  \"Nelze cyklicky získat práci jen tím, že by se jedna lázeň ochlazovala pod teplotu nižší, než je teplota nejchladnějšího místa v okolí\", (též Thomson, 1851).", "section_level": 3}, {"title": "Třetí termodynamický zákon.", "content": "Historické formulace se týkají praktické nedosažitelnosti absolutní termodynamické teploty 0 K (\"absolutní nuly\"). Např. Nernst v různých formulacích (1906-1912) konstatuje, že  \"Teplotu formula_9 nelze dosáhnout konečným počtem kroků.\"  Moderní formulace užívají entropii:  \"Entropie každé ideálně krystalické a dokonale čisté látky je rovna nule při teplotě 0 K\". (Planck, 1930)  Elegantní formulace Falkova se těmto praktickým omezením vyhne:  \"Energie a entropie libovolného fyzikálního systému mají každá odděleně svou nejmenší hodnotu, kterou lze normovat k nule. Je-li energie minimální, je i entropie minimální\" (Falk, 1959).", "section_level": 3}, {"title": "Členění termodynamiky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Rovnovážná a nerovnovážná termodynamika.", "content": "Jedním z možných členění oborů termodynamiky je pohled dle rovnováhy studovaného systému. Rovnovážná termodynamika se zabývá studiem termodynamických systémů blízko rovnovážného stavu. Nerovnovážná termodynamika se naopak zabývá studiem termodynamických systémů v nerovnovážném stavu a lze jí dále členit na lineární a nelineární, kdy lineární nerovnovážná termodynamika se zabývá studiem systémů dostatečně blízko rovnovážného stavu, kdy je možné považovat závislost zobecněných termodynamických toků na zobecněných silách ještě za lineární. Nelineární nerovnovážná termodynamika studuje stavy systému vzdáleného od termodynamické rovnováhy.", "section_level": 2}, {"title": "Volba měřítka.", "content": "Klasická termodynamika studuje systémy z makroskopického hlediska. Oproti tomu statistická termodynamika bere v potaz obrovské soubory částic, z nichž je složen typický termodynamický systém, jehož vlastnosti popisuje statistickými metodami tak, že umožňuje nalézt vztahy mezi vlastnostmi zúčastněných částic a makroskopickými projevy systému – termodynamickými funkcemi. Při známých vlastnostech molekul (např. délky vazeb, hmotnost, stavba molekuly a charakteristiky mezimolekulárních sil), lze provést výpočet všech termodynamických funkcí daného systému bez další potřeby přímých experimentálních dat.", "section_level": 2}, {"title": "Aplikace termodynamiky.", "content": "Téměř všechny činnosti a procesy v přírodě zahrnují interakce mezi hmotou a energií. Aplikace základních termodynamických principů má proto velký význam v mnoha technických a vědeckých oborech, ať už jde o lidské tělo, jaderné elektrárny či proudové motory, vše se musí řídit zákony termodynamiky. Následující text stručně popisuje některé oblasti aplikované termodynamiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Termodynamika je obor fyziky, který se zabývá procesy a vlastnostmi látek a polí spojených s teplem a tepelnými jevy; je součástí termiky. Vychází přitom z obecných principů přeměny energie, které jsou popsány čtyřmi termodynamickými zákony (z historických důvodů číslovány nultý až třetí). Termodynamika se dále dělí na studium rovnovážných a nerovnovážných procesů. Historicky byl vývoj termodynamiky veden touhou zvýšit efektivitu prvních parních strojů, čímž se zabývala klíčová práce \"Úvahy o hybné síle ohně\" francouzského fyzika Sadiho Carnota, často nazývaného otcem termodynamiky. O další rozvoj termodynamiky se zasadila formulace prvního a druhého zákona termodynamiky, na nichž se podíleli především William Thomson, pozdější lord Kelvin, Rudolf Clausius a William Rankine. Samotný termín termodynamika je prvně doložen v roce 1849 v práci lorda Kelvina.", "tgt_summary": "热力学,全称热动力学(,,英语:thermodynamics,源于古希腊语θερμός及δύναμις),是研究热现象中物态转变和能量转换规律的学科。它着重研究物质的平衡状态以及与准平衡态的物理、化学过程。热力学定义许多巨观的物理量(像温度、内能、熵、压强等),描述各物理量之间的关系。热力学描述数量非常多的微观粒子的平均行为,其定律可以用统计力学推导而得。", "id": 2115084}
{"src_title": "Neretva", "tgt_title": "内雷特瓦河", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Neretva pramení přímo pod vrchem Čemerno (masiv Zelengoru), nedaleko hranic Bosny a Hercegoviny s Černou Horou v nadmořské výšce 1095 m. Poté teče kaňonem na severozápad přes Dinárskou vysočinu (oblíbená turistická oblast). Prudká horská bystřina zde patří k nejchladnějším řekám na území Bosny a Hercegoviny; její teplota se pohybuje i v létě okolo 7-8 °C. Údolí řeky v horním toku jsou hluboká 600-800 m.  Na horním toku přibírá Neretva přítoky Repešnica, Rakitnica a Ljuta s pravé strany, a dále říčky Lađanica, Župski Krupac, Bukovica, Bijela, Krupac, Trešanica, Idbarčica, Kraljuščica a Neretvica ze strany levé. V dolní části toku jsou přítoky Neretvy Bregava a Trebižat.  Řeka dále protéká městy Konjic a Jablanica. V Jablanici se nachází hydroelektrárna, jedna z největších v zemi. Hráz je vysoká 85 m a vytváří Jablanickou přehradu. Na řece se nachází celkem 9 vodních elektráren. Kromě Jablanice (dokočená v roce 1954) jsou to i Grabovica (1981), Peć-Mlini (2004) a Mostarsko Blato (2012). Všechny přehrady se nacházejí v úseku Konjic-Mostar.  Dále řeka teče na jih soutěskou do Mostaru (je tudy vedená i silnice a železnice Dubrovník–Sarajevo), protéká pod jeho Starým mostem, a dále na jih do Metkoviće. Pod Mostarem se Neretva rozšiřuje.  Směrem na jih od Počitelje přes Čapljinu až k ústí moře se nachází dolní tok řeky. V průběhu minulých desetiletí byl tento dolní tok značným způsobem kultivován. Byly vysušeny původní bažiny a tok řeky byl napřímen tak, aby bylo možné údolí řeky využít k zemědělství. Pěstují se zde různé plodiny, od obilovin až po středomořské ovoce. Údolí řeky patřilo v dobách socialistické Jugoslávie k nejúrodnějším oblastem v zemi.  Regulace řeky umožnila její splavnost. Povodně byly zabráněny prostřednictvím valů, které vznikly na březích řeky. Regulace měla nicméně za výsledek změnu přísunu vody do řeky; v letních měsících již do Neretvy přitéká voda, která přicházela do řeky z těchto močálů. Snížil se také přísun sedimentů do říčního koryta, a to se tak od zregulování řeky prohloubilo o 2-3 metry.  Posledních 22 km protéká Chorvatskem. Největším přítokem řeky je říčka Trebižat, která se do ní vlévá u Čapljiny. Jihovýchodně od města Ploče se řeka vlévá do Jaderského moře. Delta řeky, která je od roku 1992 přírodní rezervací, má rozlohu 196 km. V blízkosti Opuzenu se řeka větví do 12 ramen. Její voda dál teče Malostonským zálivem a Neretvanským průlivem.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní stav.", "content": "Průměrný průtok činí 280 m3/s. Vysoké vodní stavy nastávají na jaře a na podzim. Je splavná do \"Metkoviće\" (20 km od ústí)", "section_level": 1}, {"title": "Plány.", "content": "Vláda Bosny a Hercegoviny plánovala vybudovat další minimálně tři přehrady (Konjic, Ulog, Zalomka, Nevesinje, Klokun), které by se nacházely v kaňonu řeky. Proti tomu protestovali ekologové, kteří namítali, že kaňon Neretvy je jeden z nejkrásnějších v zemi a neměl by být takto zničen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Neretva (, italsky \"Narenta\") je řeka v Bosně a Hercegovině (Hercegovsko-neretvanský kanton) a Chorvatsku (Dubrovnicko-neretvanská župa). Pramení v Dinárských horách a teče na jih, kde ústí deltou do Jaderského moře. Je 225 km dlouhá; 203 km jejího toku je na území Bosny a Hercegoviny a 22 v Chorvatsku. Povodí má rozlohu 5600 km2. Je jedinou řekou na území Bosny a Hercegoviny, které se do Jaderského moře vlévá.", "tgt_summary": "内雷特瓦河(英语:Neretva)是亚得里亚盆地东部最大的河流,全长230公里,其中208公里在波斯尼亚和黑塞哥维那境内,其余22公里在克罗地亚杜布罗夫斯克-内雷特瓦县。流域面积10,38平方公里,该河流区域内有四座水力发电站,通过高于15米的大坝和蓄水湖进行发电。 它以自然之美被称颂,其风景多样化,具有视觉吸引力。", "id": 2304813}
{"src_title": "Osud člověka", "tgt_title": "一個人的遭遇", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Kniha je vystavěna jako rozhovor autora s hrdinou, bývalým vojákem a řidičem Andrejem Sokolovem. Sokolov začíná své vyprávění šťastným klidem domova, kde pracoval jako dělník a později jako řidič, založil rodinu, postavil dům a nic mu nechybělo. Byl však povolán na frontu a musel vše opustit. Po jednom roce se dostal v květnu 1942 do německého zajetí a jen o vlásek unikl smrti, když se hrdinsky snažil dovézt munici na frontu. Po nekonečných útrapách, nelidském týrání a těžkých pracích ve fašistických koncentračních táborech, nejen v Německu, kdy už si přál raději zemřít, se mu naskytla šance a po celých dvou letech v zajetí se znovu nebojácně probil ke svým a dovezl jim i nepřátelského majora.  Dozví se však zdrcující zprávu, že jeho milovanou ženu Irinu, dcerky Nastěnku a Olušku zabila bomba při náletu na letiště poblíž jejich domu, po kterém zbyl pouhý kráter. To zanechá v jeho duši hluboký šrám. Později se však doslechne o svém synu Anatoliji, jenž byl dokonce povýšen na kapitána dělostřelecké baterie a s obrovskou pýchou se těší, až se shledají. Osud mu však nepřál a jeho syna zabil v poslední den dobývání Berlína německý odstřelovač. Zůstal tak zcela sám s nezodpovězenou otázkou, čím si zavinil tak těžký osud. Zkrušen těžkými zážitky se Sokolov snaží najít novou vůli k životu, najít smysl další existence. Tento smysl najde v malém cizím chlapci Váňovi, jehož válka také připravila o všechny blízké, a přijme ho za svého syna.  Jako ve všech sovětských dílech věnujících se válce i v tomto jsou patrné schematické prvky jako bezvadnost ruského vojáka, odpor ke zrádcům komunismu, hrdina obyčejný člověk a dělnictví. Dílo však klade i závažné otázky existence, nad kterými se může čtenář zamyslet.  Hlavní hrdina Sokolov: kritizuje zbabělost, je odvážný, vlastenec, čestný a houževnatý.", "section_level": 1}, {"title": "Filmová verze.", "content": "Dílo bylo také úspěšně zfilmováno, svůj režisérský debut si v něm úspěšně odbyl známý sovětský herec a režisér Sergej Bondarčuk, který v tomto filmu ztvárnil také hlavní hereckou roli, postavu Andreje Sokolova.", "section_level": 1}], "src_summary": "Osud člověka ( \"Судьба человека\") je novela sovětského spisovatele Michaila Alexandroviče Šolochova z roku 1957. Je označována jako jedno z nejzávažnějších děl poválečné sovětské literatury.", "tgt_summary": "《一个人的遭遇》()是苏联作家肖洛霍夫的一篇短篇小说,第二次世界大战期间,肖洛霍夫担任记者,远赴前线,开始构思长篇小说《他们为祖国而战》。", "id": 2463738}
{"src_title": "Berlaymont", "tgt_title": "貝爾萊蒙大廈", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na místě, kde dnes stojí budova Berlaymont, byl roku 1624 založen ženský klášter řádu sv. Augustina. V 19. století klášter fungoval jako dívčí penzionát a vedly jej augustiniánské řeholnice, nazývané „les Dames du Berlaymont“. Roku 1960 pozemek koupil belgický stát a klášter se přesunul do Waterloo.  Budova Berlaymont byla postavena v letech 1963 až 1969 a stala se symbolem evropských institucí v Bruselu. V letech 1967–1991 v Berlaymontu pracovalo 3000 pracovníků.", "section_level": 1}, {"title": "Rekonstrukce.", "content": "Roku 1991 bylo rozhodnuto o nutnosti kompletní rekonstrukce, a to z několika důvodů. Hlavním z nich byl vysoký obsah azbestu, který chránil ocelové konstrukce. Kromě toho měl objekt nedostatečná protipožární opatření, problémy s ventilací a nevhodné vnitřní uspořádání – chodby a schodiště zabíraly příliš mnoho prostoru na úkor jiných místností, které tak byly malé a špatně osvětlené. Modernizace byla kritizována kvůli velkým časovým průtahům, trvala 12 let, i proto, že byla předražena, oproti původně odhadované ceně kolem 160 milionů eur přesáhla konečná cena 620 milionů eur.  Evropská komise se vrátila do Berlaymontu v roce 2004. Od roku 2005 sídlí v Berlaymontu všichni členové Komise a jejich kabinety.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "Budovu navrhl architekt Lucien De Vestel ve spolupráci s Jeanem Gilsonem, Jeanem Polakem a Andrém Polakem. Tvoří ji třináctiposchoďová nadzemní část, jež spočívá na širokém suterénu, který se skládá ze čtyř podlaží. Nadzemní část má půdorys ve tvaru písmene „X“ se čtyřmi křídly, která vybíhají ze střední části budovy.  Budova má podlahovou plochu přibližně 240 000 m2 a 18 podlaží. Kanceláře pro 3000 úředníků a shromažďovací místnosti jsou v nadzemní části. V suterénní části jsou restaurace, televizní studio, zasedací místnosti, skladovací místnosti a parkoviště.  Rekonstrukci v letech 1997– 2004 provedli architekti Pierre Lallemand, Steven Beckers a Wilfried Van Campenhout.", "section_level": 1}], "src_summary": "Berlaymont je budova v Bruselu a hlavní sídlo Evropské komise. Nachází se na \"Rue de la Loi / Wetstraat\" v části města označované jako „evropská čtvrť“.", "tgt_summary": "贝尔莱蒙大厦(,)是位于比利时布鲁塞尔的一座大楼,也是欧盟行政机构欧盟委员会的总部大楼。其所在地曾是一座女子修道院。1960年,比利时政府收购了这块土地。贝尔莱蒙大厦于1969年竣工。大厦面积超过24万平方米。1991年开始,大厦开始重建。新的大厦在2004年10月21日竣工。", "id": 2253982}
{"src_title": "BWV", "tgt_title": "巴哈作品目錄", "src_document": [{"title": "Řazení skladeb v katalogu BWV.", "content": "Seznam není seřazen chronologicky, ale tematicky (podle druhu skladby). Hlavním důvodem je zřejmě fakt, že není možné přesně určit dobu vzniku většiny Bachových skladeb, protože se dochovaly pouze jejich nedatované rukopisy. Za Bachova života byl vydán tiskem jen malý zlomek jeho díla. Později, v polovině 19. století, začala společnost Bach-Gesellschaft postupně vydávat kompletní Bachovo dílo. Skladby zde byly seskupeny do jednotlivých svazků podle žánru. I toto souborné vydání mohlo hrát roli v úvahách o konečném seřazení skladeb v seznamu BWV.  Původní katalog z roku 1950 končí položkou BWV 1080 (Umění fugy). Od té doby bylo objeveno několik desítek dalších Bachových skladeb, které byly v aktualizovaných vydáních zařazeny na konec seznamu (již nezávisle na druhu skladby). U jiných skladeb bylo naopak Bachovo autorství zpochybněno, nebo dokonce vyloučeno; jejich čísla však v seznamu zůstávají. Díla, která jsou neúplná, nebo u kterých bylo Bachovo autorství již od počátku sporné, jsou řazena do zvláštního dodatkového seznamu (\"BWV Anhang\") a označována zkratkou BWV Anh. a pořadovým číslem.", "section_level": 1}, {"title": "Vokální díla.", "content": "Vokální díla tvoří přibližně polovinu Bachovy tvorby. Většinou jde o duchovní skladby určené pro nedělní bohoslužby a také pro svátky a zvláštní příležitosti (např. svatby, pohřby).", "section_level": 1}, {"title": "Kantáty, BWV 1–224.", "content": "Kantáty tvoří značnou část Bachova vokálního díla. Jedná se převážně o kantáty duchovní a mnoho z nich pochází z prvních let Bachova působení v Lipsku, kdy psal novou kantátu pro nedělní bohoslužbu každý týden. Vedle nich je známo také několik světských kantát, například Lovecká nebo Kantáta o kávě.", "section_level": 2}, {"title": "Moteta, BWV 225–231.", "content": "Dochovalo se pouze několik motet vytvořených pro zvláštní příležitosti. Jedná se o skladby pro sbor a basso continuo.", "section_level": 2}, {"title": "Mše a magnificat, BWV 232–243.", "content": "Nejvýznamnější je Mše h moll (v latině), kromě ní Bach napsal ještě několik kratších mší na německé texty.", "section_level": 2}, {"title": "Pašije a oratoria, BWV 244–249.", "content": "Oratoria se řadí mezi nejrozsáhlejší Bachova díla. Patří sem například Velikonoční či Vánoční oratorium, a především Janovy a Matoušovy pašije. Obě tyto skladby mají také formu oratoria. Ostatní Bachova zhudebnění pašijí se dochovala jen částečně.", "section_level": 2}, {"title": "Čtyřhlasé chorály, BWV 250–438.", "content": "Jedná se o harmonizace protestantských chorálů. Základní melodie jsou téměř vždy staršího původu, Bach provedl jejich úpravu pro čtyřhlasý sbor.", "section_level": 2}, {"title": "Písně, árie a quodlibet, BWV 439–524.", "content": "Do této skupiny patří duchovní písně z tzv. Schemelliho zpěvníku a různé árie a písně z druhé Knížky pro Annu Magdalenu Bachovou.", "section_level": 2}, {"title": "Instrumentální díla.", "content": "Bach byl za svého života známý především jako vynikající varhaník a virtuózní hráč na cembalo, a těmto dvěma nástrojům je také určena většina jeho instrumentální tvorby.", "section_level": 1}, {"title": "Varhanní skladby, BWV 525–771.", "content": "Nejpočetněji jsou zde zastoupeny chorálové předehry, tj. polyfonní zpracování chorálů pro varhany. Jsou uspořádány do několika sbírek, jako je Varhanní knížka, tzv. Schüblerovy chorály a další.  Vedle této liturgické hudby vytvořil Bach mnoho virtuózních kusů různých forem. Stěžejní jsou fugy, často předcházené kompozičně volnější skladbou, např. preludiem, tokátou nebo fantazií. Známými příklady jsou Tokáta a fuga v d moll či Passacaglia a fuga v c moll. Dále sem patří několik trio sonát a varhanních koncertů.", "section_level": 2}, {"title": "Skladby pro klavír, BWV 772–994.", "content": "Skladby pro klavír (resp. v době vzniku spíše pro cembalo nebo klavichord) tvoří další početnou část Bachova díla. Často jsou sestaveny do sbírek uspořádaných podle nějakého systému (např. sled tónin v Dobře temperovaném klavíru, výběr a pořadí tanců v suitách nebo kánony ve stoupajících intervalech v Goldbergových variacích).  Mezi významná klavírní díla patří Goldbergovy variace a dva rozsáhlé cykly Dobře temperovaný klavír 1 a 2, které obsahují vždy 24 preludií a fug ve všech durových i mollových tóninách. Dále Bach sestavil několik sbírek tanečních suit (Anglické a Francouzské suity, Partity) a například také Invence a sinfonie - krátké polyfonní skladby určené k výuce.", "section_level": 2}, {"title": "Skladby pro jiné sólové nástroje, BWV 995–1013.", "content": "Skladby (většinou suity) pro sólovou loutnu, housle, violoncello či flétnu zkomponoval Bach z velké části během svého zaměstnání na knížecím dvoře v Köthenu.", "section_level": 2}, {"title": "Komorní hudba, BWV 1014–1040.", "content": "V Köthenu vznikly také sonáty pro housle, violu da gamba či flétnu s cembalem nebo continuem.", "section_level": 2}, {"title": "Koncerty a orchestrální suity, BWV 1041–1071.", "content": "Z Bachových orchestrálních děl jsou nejznámější Braniborské koncerty. Dále napsal několik houslových koncertů a také koncerty pro jedno i více cembal a orchestr.", "section_level": 2}, {"title": "Kánony a pozdní kontrapunktická díla, BWV 1072–1080.", "content": "Katalog BWV uzavírají díla považovaná za vrchol barokní polyfonie - Hudební obětina a Umění fugy.", "section_level": 2}, {"title": "Později zařazená díla (různé druhy), BWV 1081–1128.", "content": "Od doby prvního vydání katalogu v roce 1950 bylo do katalogu zařazeno několik desítek dalších skladeb, jedná se převážně o varhanní chorály.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zkratka BWV označuje souborný katalog děl J. S. Bacha. Jde o zkratku názvu katalogu v němčině „Bach Werke Verzeichnis“ (Seznam Bachových skladeb). Celý název katalogu je \"Thematisch–systematisches Verzeichnis der Werke Johann Sebastian Bachs\". Katalog vytvořil Wolfgang Schmieder a vydal jej u vydavatelství VEB Breitkopf und Härtel v Lipsku roku 1950.", "tgt_summary": "巴哈作品目录(,缩写:BWV),意译即“约翰·塞巴斯蒂安·巴赫的作品号码”,是巴赫众多作品的一种分类法。", "id": 936177}
{"src_title": "Teslův transformátor", "tgt_title": "特斯拉線圈", "src_document": [{"title": "Vysokonapěťová část.", "content": "Sekundární vinutí je tvořeno velkým počtem závitů, navinutých tenkým izolovaným vodičem na nevodivém jádře (např. na PVC trubce). Spodní konec je uzemněný, na horní konec se pro zvýšení účinnosti nasazuje přídavná kapacita - toroid (v amatérských podmínkách se užívá i polystyrénový věnec obalený staniolem).  Na spodní části je okolo sekundárního vinutí navinuto několik závitů primárního vinutí z tlustého drátu (s dostatečným odstupem proti probíjení). Toto vinutí s málo závity je připojené ke zdroji vysokofrekvenčního proudu. Díky tomu se okolo primárního vinutí tvoří střídavé magnetické pole, indukující v sekundárním vinutí vysoké napětí. Toto napětí je ještě znásobeno díky rezonanci.  Existuje několik druhů napájení, které se liší napájecím napětím, výkonem, složitostí, účinností a cenou. Mají ale jeden společný cíl: budí v primární cívce střídavé kmity.", "section_level": 1}, {"title": "Způsoby napájení primárního obvodu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klasická TC s jiskřištěm (SGTC – Spark Gap Tesla Coil).", "content": "Jde o klasické zapojení, jaké používal Nikola Tesla. Je jednoduché na stavbu a dá se použít jak na miniaturní modely, tak i na zdroje s velkými výkony.  Nejsložitější součástí jiskřišťové TC je zdroj. Od zdroje se očekává, aby dával vysoké napětí – 5 až 20 kV. Může být střídavé s nízkou frekvencí, lepší výsledky poskytuje stejnosměrné. Existuje mnoho různých typů zdrojů, například:", "section_level": 2}, {"title": "TC s rotačním jiskřištěm.", "content": "Pro vyšší požadované výkony a napětí normální jiskřiště ze šroubů nebo trubek přestává výkonově vyhovovat. Jednak se na něm ztrácí energie – primární obvod kmitá kratší dobu – a jednak se zahřívá. Tomu se předchází pohybem jiskřiště. Jedním z nejčastěji užívaných způsobů „nuceného jiskření“ je použití kotouče z plexiskla, na kterém je na okraji v pravidelných rozestupech několik kovových nýtů. Kotouč je namontovaný na motorek, který s ním otáčí stálou rychlostí (tzv. synchronní motor) a jak nýty procházejí těsně mezi kontakty jiskřiště, přeskakují jiskry, které rychle uhasnou, když se nýt vzdálí.  Na schématu nahoře je celé zapojení. Vlevo je zmíněný MOT z mikrovlnné trouby, ze síťových 230 V tvoří cca 2,5 kV (AC), je možné samozřejmě zapojit dva za sebe, tak získáme napětí 5 kV (trafa ale musí být stejná). V kladné půlvlně prochází napětí vysokonapěťovou diodou a nabíjí kondenzátor, v záporné je pochopitelně odpojené. (V tomto způsobu nabíjení je výhoda, že na výstupu z MOTu stoupá napětí plynule od nuly do 2,5 kV, takže diodou teče mírný nabíjecí proud a zdroj není na začátku nabíjecího cyklu zkratován, jako je tomu většinou u trvale běžících DC zdrojů zvykem.)  Toto zapojení funguje jako klasická jiskřišťová TC, s tím rozdílem, že se dá použít i pro obrovské výkony (viz – přes 300 kW). Je možné na točení kotoučem použít i normální asynchronní motor, ale ten spíná v různých nevhodných fázích (kdy napětí na kondenzátoru je často dost malé).", "section_level": 2}, {"title": "Klasická TC spínaná výkonovým tranzistorem (OLTC – Off-line Tesla Coil).", "content": "Jiskřiště je sice součástka jednoduchá, nastavitelná a prakticky nezničitelná, má ovšem i pár vad: při provozu vytváří dost elektromagnetického šumu na všech možných frekvencích a ozón, a hlavně je ztrátová.  Bylo by tedy záhodno nahradit jiskřiště nějakou výkonnou polovodičovou součástkou, která by spínala obvod místo něj.  Jako nejlepší kandidát by se mohl zdát tyristor – je to součástka přímo k podobnému účelu stavěná. (Je to víceméně spínač – má tři nožičky, dvě výkonové, jednu řídicí, ze začátku je úplně nevodivý. Když se na řídicí nožičku přivede asi šest voltů, tak najednou úplně (tzv. lavinovitě) sepne a zůstává sepnutý, dokud je na silových nožičkách nějaké napětí. Jeho jedinou nevýhodou tedy je, že se nedá vypnout,pokud napětí neklesne na 0, což by ovšem moc nevadilo.)  Tyristor se ale na OLTC použít nedá. Je tomu tak proto, že přece jenom nesepne úplně okamžitě. V primárním obvodu není skoro žádná zátěž a proud dosáhne maxima během pár milióntin sekundy. Za tu dobu se nestačí „lavinovité sepnutí“ rozšířit po celém objemu křemíku, takže proud teče jen úzkým kanálem. Tyristor se může zničit, aniž bychom překročili jeho maximální proud. Takže ačkoli jsou tyristory při stejné ceně několikrát výkonnější spínače než tranzistory, k OLTC je použít nelze.  Rychleji spínají tranzistory IGBT.  OLTC se vyznačuje hlavně tímto:  Můžeme to tedy shrnout tak, že OLTC jsou oproti SGTC účinnější, neprská v nich jiskřiště a nejsou tak náročné na zdroj, jsou ovšem i výrazně méně odolné, dražší a nedají se použít na moc vysoké výkony. Moc se nepoužívají.", "section_level": 2}, {"title": "SSTC jednočinná.", "content": "Další možností buzení teslova transformátoru je polovodičový oscilátor. Jednočinný SSTC (Solid State Tesla Coil) je blokující budič, dodávající do primární cívky potřebnou frekvenci. Účinnost jednočinného SSTC není nijak vysoká, řádově desítky procent.  Slayer Exciter - Nejjednodušší samokmitací SSTC postavené z jediného tranzistoru, frekvence se ladí automaticky pomocí vodiče z báze tranzistoru připojeného na spodní kontakt sekundární cívky.", "section_level": 2}, {"title": "SSTC dvojčinná – mostové a polomostové zapojení.", "content": "SSTC dělíme dle zapojení koncového stupně na plný most (čtyři tranzistory a spínají proud do primární cívky křížem na střídačku)a polomost(Dva tranzistory spínají na střídačku proti kondenzátorovému děliči). Polomost má tu výhodu, že při kolapsu odejdou pouze dva tranzistory, zatímco u plného mostu všechny čtyři. Z plného mostu vytáhnete samozřejmě delší výboje. Tranzistory se používají buď MOSFET (Třeba IRFP460A), nebo lepší IGBT (Třeba HGTG30N60B3D 600V/30A - ale jeden stojí 250 Kč).  Tímto se dostáváme k budiči koncového stupně. Lze použít třeba integrovaný obvod IR2153, který budí koncové tranzistory přímo, ale pouze polomost. Má vestavěný obvod Death Time a frekvenci musíte ručně naladit potenciometrem. Navíc při průrazu koncáků odejde tento obvod někdy také. Testoval jsem jej a následně zavrhnul. Lepší je použití takzvaného GDT (Gate Drive Transformer) - toroidní feritový transformátor galvanicky oddělující budič od koncáků. GDT navíc dle začátků a konců vinutí fázuje správně tranzistory. Pro buzení GDT je nejlepší použít dvojici gatedriverů UCC37321 a UCC37322 od Texas Instruments o které si můžete napsat na stránkách výrobce jako samply zadarmo. Gatedrivery mají i druhý ENABLE vstup, kam lze připojit interrupter a přerušováním buzení tak snížit střední výkon transformátoru. Navíc to i prodlouží výboje. Jako budič gatedriverů můžete zvolit integrovaný obvod 4046 v zapojení potenciometrem laděného oscilátoru. Ladění frekvence je však dosti problematické, proto je lepší použít nějaké zapojení z netu - samokmitající zapojení se zpětnou vazbou z paty sekundární cívky Teslova transformátoru. Na zemnící přívod k sekundáru je jednoduše navlečený toroidní proudový transformátor. Kmity se nahodí připojeným interrupterem, prvními pulzy se nabudí proud v primární cívce, přenese do sekundáru a pomocí zpětné vazby se celý budič automaticky chytne na rezonanci sekundární cívky Teslova transformátoru. Není tedy potřeba nic ladit a vše kmitá, tam kde má.  Ještě k napájení - nejsnadnější je použít přímé usměrnění síťového napětí 230V a následně jej vyfiltrovat elektrolytickými kondenzátory. Je však nutné, postarat se o pozvolné nabití elytů a to buď nabíjením přes rezistor, který se následně přemostí spínačem či relátkem, nebo stykačem. Výhodnější je však použití regulačního autotransformátoru - reguláku. Rozsah regulace je pak 0-250V a je možné regulovat délku výbojů.", "section_level": 2}, {"title": "DRSSTC plný můstek.", "content": "DRSSTC (Dual Resonant Solid State Tesla Coil) je transformátor spínaný polovodiči - IGBT (Insulated Gate Bipolar Transistor) tranzistory s laděným sekundárem i primárem do rezonance. Výsledkem tohoto řešení jsou maximální výboje, možnost jejich regulace a charakteru (toho se dociluje Interrupterem, který umožňuje snížit střední výkon a tím docílit delší výboje na úkor příkonu). Dále je možno výboje modulovat hudbou pomocí audio interruptoru, čímž je tento typ transformátoru řazen na první místo co se týče výsledného efektu.  Problematika DRSSTC: Mohou být obavy z naladění primáru pomocí sériově řazené kapacity MMC (Multi Mini Capacitors). To je rozdíl od SSTC, kde je do rezonance laděný pouze sekundár. Tady se ladí do rezonance i primár. Postup je následující - při sníženém výkonu se posouvá svorka po primárním vinutí a sleduje se délka výbojů. Cca 2 závity na primáru nehrají příliš velkou roli. Pokud budete podobné zařízení stavět, lze doporučit použít budič od Steva Warda se zpětnou vazbou z primárního obvodu. Dalším problémem je, že ten jednodušší budič neřeší tzv. Dead Time - čas který je potřeba nechat polovodičům, aby došlo k bezpečnému rozepnutí a sepnutí. Jinak tranzistory spínají proti sobě do zkratu, a to má za následek jejich přetěžování. Výsledkem je rozžhavený chladič, přehřátý přívodní kabel, čmoudíky z 10A reguláku (regulační autotransformátor, kterým se reguluje síťové napájecí napětí a tím i délka výbojů - mimo jiné je přes regulák potřeba s citem nabít filtrační elektrolytické kondenzátory - to připojením přímo na 230V není možné) a v neposlední řadě i odpálení IGBT tranzistorů s maximálním kolektorovým proudem 200A. Tranzistory navíc pracují na hranicích své maximální spínací frekvence.", "section_level": 2}, {"title": "VTTC.", "content": "Je to Teslův transformátor, buzený výkonnou elektronkou - vhodná je pentoda, tetroda nebo trioda). U větších elektronek, jako je například GU-81M (ruská vysílací pentoda), se používá k napájení MOT - transformátor z mikrovlnné trouby. Pro VTTC existuje mnoho zapojení, nejčastější je však zapojení flyback. Toto zapojení je založeno na kladné zpětné vazbě ze zpětnovazebního (feedback) vinutí, zpětnou vazbou se obvod rozkmitá netlumenými kmity,kterými je buzeno primární vinutí. Je možno použít i hlasovou modulaci, ale jsou větší nároky na napájení.", "section_level": 2}, {"title": "Twin TC.", "content": "Twin TC je druh Teslova transformátoru obsahující dvojici samostatných transformátorů buzených společným jiskřišťovým obvodem. Pokud jsou sekundární vinutí těchto transformátorů navzájem opačně orientované, budou se výboje z toroidů navzájem přitahovat. Dosahuje zpravidla až dvojnásobné účinnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Napájení vysokým napětím.", "content": "Klasické a elektronkové TC vyžadují napájení vysokým napětím (2 až 10 kV). Existuje řada přístupů, jak je získat:  MOT \"Transformátor z mikrovlnné trouby\" + 2 100 V při 0,5 A, výkon okolo 900W - poddimenzovaný - nutno použít tlumivku  VN trafo z televize + jednoduchost, bezpečné, snadno sehnatelné (v každé televizi se \"starou\" CRT obrazovkou) - Malý výkon, do 500W a při větším hrozí zničení VN trafa, napětí až 30kV, proud je řádově v mA, nutnost budit na vysoké frekvenci (cca 15kHz), využití pro malé TC o malém výkonu.  NST  \"Rozptylové trafo pro neonové reklamní trubice\" + 10kV při 0,3 A, omezení proudu (není potřeba používat tlumivku jako u MOTu), - při výkonu cca 1kW může vážit i 30 kg  ZVS (Zero Voltage Switch)driver nebo polomost  \"výborná náhrada za NST\" + 10-50kV s usměrněním, výkon různý, podle napájení, zkratuvzdorný jako NST + oproti NST malá hmotnost", "section_level": 1}], "src_summary": "Teslův transformátor je vysokofrekvenční transformátor vynalezený Nikolou Teslou. Pracuje na rezonančním principu, proto je třeba jeho obvody ladit pro dosažení nejlepšího výkonu. Slouží k získávání velmi vysokých napětí. Teslův transformátor je v podstatě zjednodušená verze tesla coil magnifieru, se kterým Nikola Tesla rád experimentoval.", "tgt_summary": "特斯拉线圈(英语:Tesla Coil)是一种使用共振(谐振)原理运作的变压器(谐振变压器),由美籍塞尔维亚裔科学家尼古拉·特斯拉在1891年发明,主要用来生产超高电压但低电流、高频率的交流电力。", "id": 1613441}
{"src_title": "Fatah", "tgt_title": "法塔赫", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Akronym Fatah je vytvořen z oficiálního arabského názvu: HArakat al-TAhrír al-Watani al-Filastíníj, z kterého vznikne „HATAF,“ což bylo převráceno na „Fatah.“ Slovo Fatah bylo používáno pro islámské expanze v prvním století islámské historie a z toho důvodu je muslimy pozitivně vnímáno. Obrácenou zkratku používá strana proto, že Hataf znamená v arabštině náhlou smrt.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení.", "content": "Hnutí Fatah, jež obhajovalo palestinskou nacionální ideologii, že Palestina bude osvobozena akcí palestinských Arabů, bylo založeno v roce 1959 členy palestinské diaspory – především vzdělanými lidmi ze států kolem Perského zálivu, kteří byli dříve uprchlíky v Gaze a později odešli studovat do Káhiry nebo Bejrútu. Mezi zakladatele patří Jásir Arafat, který byl v letech 1952-56 předsedou Generální unie palestinských studentů (GUPS) na káhirské univerzitě, dále Salah Chalaf, Chalíl al-Wazir a Chaled Jašruti, který byl v letech 1958-62 předsedou GUPS v Bejrútu.  První teroristický útok provedl Fatah 3. ledna 1965, když se pokusil sabotovat izraelský Národní rozvaděč vody, na kterém byl nedávno zahájen provoz, a díky němuž bylo odebíráno značné množství vody z řeky Jordán, která po většinu svého toku tvoří hranici s Jordánskem. Útok však byl zmařen izraelskými bezpečnostními složkami a jeden z teroristů byl zajat.  Fatah se stal dominantní silou v palestinské politice po Šestidenní válce v roce 1967. Byl ranou z milosti předbaasistickému arabskému nacionalismu, což inspirovalo George Habashe z Arabského nacionalistického hnutí (bývalé dominantní palestinské politické strany). V listopadu 1959 uvedl ve vydání podzemního časopisu Fatahu – Filastinuna Nida al-Hajat, že hnutí bylo motivováno statusem palestinských uprchlíků v arabském světě: Mládež katastrofy (šibab al-nakba) je rozptýlená... život ve stanu se stal mizerný jako smrt... zemřít pro naši milovanou vlast je lepší a čestnější než život, který nás nutí poníženě jíst chléb náš vezdejší nebo jej přijímat jako charitu za cenu naší cti... My, synové katastrofy, již nejsme ochotni žít tento špinavý, ohavný život, ten život, který zničil naši kulturní, morální a politickou existenci a zničil naši lidskou důstojnost. Od počátku ozbrojeného boje - jak ukazuje palestinské povstání v letech 1936-1939 nebo palestinští bojovníci pod vedením Abd al-Kadira al-Husajniho - bylo ústřední ideologií Fatahu osvobození Palestiny a palestinský ozbrojený boj.  Fatah se v roce 1967 připojil k Organizací pro osvobození Palestiny (OOP). Okamžitě mu bylo přiděleno 33 ze 105 křesel ve výkonném výboru OOP. Zakladatel Fatahu, Jásir Arafat, se stal předsedou OOP v roce 1969 poté, co mu byla tato funkce podstoupena Jahjá Hamúdou. Podle BBC \"„pan Arafat převzal post předsedy výkonného výboru OOP v roce 1969, tedy v roce, kdy Fatah podnikl proti Izraeli na 2432 teroristických útoků.“\"", "section_level": 2}, {"title": "Bitva o Karamé.", "content": "Během roku 1968 byl Fatah a jiné palestinské ozbrojené skupiny cílem hlavních operací Izraelských obranných sil (IOS) v jordánské vesnici Karamé, kde měl Fatah velitelství, a kde se nacházel i středně velký uprchlický tábor. Název vesnice znamenal v arabštině „důstojnost,“ což mělo mezi Araby zvláštní symboliku, zejména po Šestidenní válce v roce 1967. Tato operace byla reakcí na útoky proti Izraeli, včetně raketových útoků Fatahu a jiných palestinských milic, na území Západního břehu. Informace o operaci byly známy dopředu a jordánská vláda (stejně jako množství komandos Fatahu) informovala Arafata o přípravách izraelské operace velkého rozsahu. Po vyslechnutí této informace se mnoho teroristických skupin z města stáhlo. Patřila mezi ně Georgem Habashem nově vytvořená Lidová fronta pro osvobození Palestiny (LFOP) a odštěpenecká organizace Najefa Hawatmeho – Demokratická fronta pro osvobození Palestiny (DFOP). Fatahu bylo doporučeno jordánským divizním velitelem, aby své muže a ústředí přesunul do nedalekých kopců. Nicméně na Arafatův rozkaz členové Fatahu ve městě zůstali a domluvili se s jordánskou armádou, že jim přijde na pomoc, kdyby došlo k těžkým bojům.  V noci z 21. května napadla IOS Karamé obrněnými vozidly a stíhacími letouny. Fatah se však z města, k překvapení izraelské armády, vytlačit nenechal. Když Izrael zintenzivnil útok, přišla Fatahu na pomoc jordánská armáda, načež se Izrael stáhl, aby nedošlo k plné válce mezi oběma státy. Na konci bitvy bylo 150 mrtvých bojovníků Fatahu, 20 jordánských vojáků a 28 izraelských vojáků. Navzdory vyššímu množství ztrát prohlásil Fatah, kvůli rychlému stažení izraelské armády, bitvu o Karamé propagandisticky za své vítězství.", "section_level": 2}, {"title": "Černé září.", "content": "Ke konci 60. let došlo ke značnému nárůstu napětí mezi palestinskými Araby a jordánskou vládou. Silně vyzbrojené teroristické skupiny vytvořily v Jordánsku „stát ve státě“ a nakonec dokonce kontrolovaly několik strategických pozic v zemi. Po svém vítězství v bitvě o Karamé začal Fatah a další palestinské milice přebírat kontrolu nad občanským životem v Jordánsku. Palestinci vybudovali zátarasy, veřejně ponižovali jordánské policejní složky, obtěžovali ženy, vybírali nelegální daně – Arafat všechno buď přecházel nebo ignoroval.  V únoru 1970 propukly nepokoje v hlavním městě Ammánu a byl spáchán neúspěšný atentát na krále. Králi Husajnovi došla trpělivost, když LFOP nechala na jednom z jordánských letišť vyhodit do povětří tři unesená letadla. Proto 16. září 1970 vyhlásil v zemi stanné právo. Jordánská armáda zaútočila proti palestinskému velitelství a jordánské tanky ostřelovaly základny militantů. Během této odvety zahynulo na 2000 příslušníků OOP a několik tisíc palestinských civilistů.  Situace měla být uklidněna na setkání hlav arabských států v Káhiře. Nakonec byl předseda OOP a Fatahu Jásir Arafat donucen podepsat dokument o zrušení palestinských guerril v Jordánsku a složení zbraní militantních organizací. Jednotky LFOP a DFOP však tuto dohodu odmítly a společně s Fatahem vyzvaly, prostřednictvím Rádia Bagdád, ke svržení krále Husajna. Na to jordánská armáda obsadila poslední centra palestinských militantů. Většina jich pak prchla do Libanonu, zbylí se vzdali jordánské nebo izraelské armádě. Celkový počet obětí tohoto konfliktu se odhaduje na 5–10 tisíc.  V 60. a 70. letech poskytoval Fatah školení pro širokou skupinu evropských, blízkovýchodních, asijských a afrických militantních, teroristických a povstaleckých skupin a provedl řadu útoků proti izraelským cílům v západní Evropě a na Blízkém východě. K Fatahu se připojila řada skupin, která prováděla únosy civilních letadel a další teroristické útoky. Patří mezi ně například Černé září (stálo za Mnichovským masakrem), Revoluční garda Fatahu Abú Nídala, skupina Abu Musy, LFOP a LFOP-HV. Fatah byl zásobován zbraněmi, výbušninami a byl mu poskytován výcvik Sovětským svazem a některými komunistickými východoevropskými státy. Zbraně dodávala Fatahu také Čína.", "section_level": 2}, {"title": "Libanon.", "content": "Přestože zprvu Arafat a členové Fatah váhali, zda se zúčastnit konfliktu, nakonec v libanonské občanské válce hráli významnou roli. Jednotlivé frakce OOP, jako LFOP, DFOP, Palestinská osvobozenecká fronta a Fatah se nakonec přidaly ke komunistickému násirovskému Libanonskému národnímu hnutí (LNH). Přestože původně existovalo spojenectví mezi syrským prezidentem Hafízem Assadem, ten ve strachu o ztrátu vlivu v Libanonu změnil spojence. Následně do Libanonu vyslal syrskou armádu společně se syrsko-palestinskými organizacemi jako Sa'ikou a LFOP-HV, aby se pod vedením Ahmada Džibríla přidala k radikálním pravicovým křesťanským silám v boji proti OOP a LNH. Hlavní složkou křesťanských milicí byli maronitští falangisté věrní prezidentu Camille Chamounovi. V dubnu 1975 zabili Falangisté dvacet šest členů Fatahu cestujících autobusem. V roce 1976 obklíčily křesťanské milice s podporou libanonské armády uprchlický tábor Tel al-Za'atar. OOP a LNH se za to pomstilo útokem na falangistickou pevnost ve městě Damour. Při tomto útoku bylo zabito 350 lidí a mnoho dalších zraněno. Po šesti měsících obležení padl tábor Tel al-Za'atar a při následném masakru bylo zabito několik tisíc palestinských Arabů. Arafat se následně s Abu Džihádem obviňovali, že nezvládli úspěšnou záchrannou operaci. Ke konci 70. let se vystupňovaly přeshraniční útoky OOP na Izrael. Jeden z největších teroristických útoků, známý jako Masakr na pobřežní silnici, se odehrál 11. března 1978. Skupina asi tuctu příslušníků Fatahu se přepravila na lodi do blízkosti hlavní pobřežní silnice spojující Haifu a Tel Aviv-Jaffu. Tam unesli autobus a povraždili cestující a stříleli na kolem jedoucí vozidla. Při tomto útoku bylo zabito třicet sedm civilistů. V reakci na tento útok zahájily o tři dny později IOS operaci Lítání s cílem převzetí kontroly nad jižním Libanonem až po řeku Lítání. Během operace IOS dosáhla svých cílů a Fatah se stáhl na sever do Bejrútu.  Poté, co se Izrael z Libanonu stáhl, Fatah začal znovu raketami ostřelovat oblast Galileje. To vedlo k první libanonské válce v roce 1982. V krátké době došlo k obklíčení a bombardování Bejrútu IOS. Za cílem ukončení obléhání Bejrútu vyjednaly americká a evropské vlády dohodu zaručující bezpečný odchod Arafata a Fatahu, hlídaný mezinárodními silami, do Tuniska. Navzdory této dohodě však mnoho velitelů a příslušníků Fatahu zůstalo v Libanonu.", "section_level": 2}, {"title": "Zřeknutí se terorismu a uznání Izraele.", "content": "V roce 1993 došlo ke zvratu v izraelsko-palestinských vztazích. Jásir Arafat podepsal Mírové smlouvy z Osla a zřekl se terorismu. Došlo rovněž k vzájemnému uznání Izraele a OOP, načež byl Arafatovi dovolen návrat na palestinská teritoria z exilu v Tunisku.  24. dubna 1996 se na mimořádném zasedání sešla Palestinská národní rada a zabývala se otázkou úpravy Palestinské národní charty, která musela být změněna v souladu s Arafatovými Dopisy o vzájemném uznání. Palestinská národní rada deklarovala svůj záměr anulovat ty články Charty, které volají po likvidaci Izraele. Konkrétně se však rozhodlo pouze o tom, že se celá záležitost svěří zvláštnímu výboru. Zrušení článků Charty, které popíraly právo Izraele na existenci, schválila Palestinská národní rada až 14.12.1998 na shromáždění v Gaze při příležitosti návštěvy amerického prezidenta Billa Clintona autonomních palestinských území.", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentské a legislativní volby.", "content": "Až do své smrti v roce 2004 byl Arafat předsedou Fatahu a Palestinské národní správy, provizorního tělesa vytvořeného v důsledku dohod z Osla. Po jeho smrti se stal předsedou Fatahu Farúk Kadúmí, který je předsedou dodnes.  Organizace má status pozorovatele v Socialistické internacionále, mezinárodním uskupení levicových politických stran.  Od roku 2000 je Fatah členem Palestinských národních a islamistických sil, seskupení jenž zahrnuje organizace spadající i nespadající pod OOP, včetně teroristických organizací Hamás a Palestinský islámský džihád.  V prezidentských volbách v roce 2005 podpořil Fatah svého vrcholného politika Mahmúda Abbáse. V roce 2005 Fatah prohrál takřka ve všech volebních obvodech na palestinských územích ve prospěch Hamásu. K právu Izraele na existenci Fatah prohlásil: „Fatah neuznává izraelské právo na existenci, ani jsme nikdy nežádali jiné, aby tak učinili.“", "section_level": 2}, {"title": "Frakce Fatahu.", "content": "Mezi militantní frakce Fatahu patří Fatah Hawks, Tanzim a Brigády mučedníků Al-Aksá. První zmiňovaná organizace hrála klíčovou roli během první intifády. Fatah hrál důležitou roli prostřednictvím Jásira Arafata a zastřešující OOP ve vyjednávání mírového procesu (Mírová dohoda z Osla), které ukončilo první intifádu. Po podepsání těchto mírových dohod (13. září 1993 ve Washingtonu) bylo křídlo Fatah Hawks rozpuštěno. Již za dva roky však Fatah ustanovil nové militantní jednotky Tanzim. Jednotky Tanzim, neoficiálně označovány jako Arafatova armáda, měly být protiváhou palestinským islamistickým skupinám Hamás a Palestinský islámský džihád a zároveň jako útvar schopný zasahovat proti Izraeli. Na rozdíl od jiných teroristických skupin zasahují jednotky Tanzim pouze na území Palestinské autonomie a odmítají sebevražedné atentáty. Izraelské armádě se podařilo v dubnu 2002 zatknout vůdce Tanzimu Marwana al-Barghoutiho a izraelský soud ho následně odsoudil k několika doživotním trestům. Organizace Brigády mučedníků Al-Aksá byla vytvořena po vypuknutí druhé intifády. Brigády mučedníků Al-Aksá organizovaly a spáchaly velký počet teroristických ozbrojených a sebevražedných útoků proti občanům Izraele. Tato odnož Fatahu je na seznamu teroristických organizací.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fatah (arabsky: فتح, \"Fatah\"), doslova „dobytí,“ je obrácená zkratka arabského názvu Harakat al-Tahrír al-Watani al-Filastíníj (: حركة التحرير الوطني الفلسطيني, doslova „Palestinské národně osvobozenecké hnutí“). Fatah je hlavní palestinská politická strana a největší a nejdůležitější frakce Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). V palestinské politice se nachází na středo-levé části politického spektra. Jedná se především o nacionální, sekulární socialistickou politickou stranu. Od svého založení udržuje řadu militantních skupin. Jeho hlavní vojenskou částí je al-Assifa. Na rozdíl od svého oponenta, islamistické organizace Hamás, není Fatah samotný zařazen na seznam teroristických organizací žádnou vládou světa. Současným předsedou Fatahu je Farúk Kadúmí.", "tgt_summary": "巴勒斯坦民族解放运动(),简称法塔赫(),成立于1959年,由亚西尔·阿拉法特创立,是巴勒斯坦解放组织中最大的派别。主要活动区域是约旦河西岸地区。法塔赫的最高权力机构是代表大会。代表大会在闭会期间由革命委员会行使职权,而革命委员会则负责选举产生中央委员会,同时领导该组织的日常工作。", "id": 564795}
{"src_title": "Nové Zámky", "tgt_title": "新扎姆基", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V letech 1573–1581 zde byla vybudována pevnost, která ve své době patřila k největším a nejdokonalejším. Dnešní město vyrostlo okolo této pevnosti. Osmané se ji pokoušeli během svého tažení v Uhersku šestkrát neúspěšně dobýt, podařilo se jim to v roce 1663. Nové Zámky pak Turci drželi až do roku 1685. V 18. století zde vypuklo mnoho protihabsbuských povstání, stejně jako v celém tehdejším Uhersku.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Nové Zámky byly během druhé světové války nejvíce bombardovaným slovenským městem. V tomto období jeho obyvatelstvo zažilo tři velká bombardování anglo-americkými leteckými silami. Dva nálety proběhly 7. a 14. října 1944. Při druhém z nich byla kobercovým bombardováním zničená celá oblast v okolí nádraží a železniční kolonie města. Na území vlakového depa bylo napočítáno 364 bombových kráterů, bylo zničeno 40 lokomotiv s 1 370 naloženými vagóny. Zachovala se jen vodárenská věž. Při těchto bombardováních zahynulo přes 2 400 obyvatel města. Nejtragičtější bylo třetí bombardování 14. března 1945 (dva týdny před osvobozením města), kdy anglo-americké letectvo shodilo na město 700 bomb. Z původních 3 394 domů bylo zničeno 2 023. Většina historických staveb města byla zničena. Při tomto náletu zahynulo 4 000 obyvatel a dalších 6 000 jich zůstalo bez přístřeší. Celkem těmto spojeneckým bombardováním padlo za oběť téměř 6 500 obyvatel města což bylo asi 40 %.", "section_level": 2}, {"title": "Charakter města.", "content": "Nové Zámky leží ve střední části rovinaté a úrodné Podunajské nížiny na důležité dopravní spojnici mezi Bratislavou a Budapeští. Díky těmto podmínkám zde postupem času vznikl potravinářský a konzervárenský průmysl a také železniční stanice, která odstartovala růst dnešního města – dnes jsou Nové Zámky důležitým železničním uzlem Slovenska.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "V Nových Zámcích je železniční uzel, který spojuje trati Bratislava – Štúrovo, Nové Zámky – Prievidza, Železniční trať Nové Zámky – Zvolen, Nové Zámky – Zlaté Moravce a Nové Zámky – Komárom. Projíždí tudy mezinárodní vlaky z České republiky do Maďarska.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Historický a demografický vývoj obyvatelstva Nových Zámků: Národnostní složení:", "section_level": 1}], "src_summary": "Nové Zámky (,, ) je slovenské okresní město v Nitranském kraji, 37 km jižně od Nitry a 80 km východně od Bratislavy, na řece Nitra. V roce 2017 zde žilo přes 38 400 obyvatel a bylo tak 15. největším slovenským městem. Roku 2011 zde žilo 64,6 % Slováků a 22,3 % Maďarů.", "tgt_summary": "新扎姆基 (斯洛伐克语:Nové Zámky;德语:Neuhäus;匈牙利语:Érsekújvár;土耳其语:Uyvar;拉丁语:Novum Castrum)是位于斯洛伐克西南部的一个城市。距斯洛伐克首都布拉迪斯拉发约有100公里。距匈牙利边境约25公里。", "id": 2284774}
{"src_title": "Německé císařství", "tgt_title": "德意志帝國", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Německé císařství zahrnovalo 25 spolkových zemí (mezi nimi i tři hanzovní města Hamburk, Brémy a Lübeck). I přes hospodářskou krizi po roce 1873 se císařství v průběhu své existence (zejména v 90. letech 19. století) proměňovalo ze zemědělské země na průmyslovou. Rozvíjel se rovněž obchod i bankovnictví. S rozvojem hospodářství rostl také počet obyvatel, vnitřní migrace a urbanizace. Zatímco význam střední třídy rostl, řemesla a šlechta upadaly, byť šlechta si dosud zachovala svou dominantní roli ve vojsku, diplomacii a civilní správě.  Vnitřní a zahraniční politický vývoj určoval především první a nejdéle úřadující říšský kancléř Otto von Bismarck, jehož vládu lze rozdělit na liberální fázi, ovlivněnou vnitropolitickými reformami a kulturním bojem, a na spíše konzervativní období. Do doby jeho vlády spadá také rozvoj německého kolonialismu, z čehož pramenily konflikty s jinými koloniálními velmocemi, zejména s Velkou Británií.  Éra po Bismarckovi bývá často označována jako vilémovské období, protože nový císař Vilém II. uplatňoval po Bismarckově propuštění roku 1888 značný vliv na politiku. Mohutné zbrojení a militarismus mělo za následek izolaci a bylo nakonec jednou z příčin první světové války.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik císařství.", "content": "O Německém císařství se říká, že vzniklo „krví a železem“. Toto rčení napovídá, že vzniklo díky válkám, které vedlo Prusko se svými sousedy pod vedením Otto von Bismarcka. V dánsko-německé válce, kde bojovalo Prusko a Rakousko proti Dánsku, (1864) získalo Prusko Šlesvicko-Holštýnsko (Schleswig-Holstein). Poté následovala válka o vliv v německy mluvících zemích. Tuto prusko-rakouskou válku (1866) vyhrálo opět Prusko, přičemž rozhodující bitva byla svedena u Hradce Králové, kde byla rakouská armáda rozdrcena.  Důsledkem prusko-rakouské války byl vznik Severoněmeckého spolku, který ovládalo Prusko. Prusku ovšem překážel ještě jeden soupeř, Francie.  Neshody mezi Francií a Německem ohledně možného nástupnictví německého kandidáta na španělský královský trůn přerostly v roce 1870 v prusko-francouzskou válku. Aby Bismarck nevypadal jako agresor, rozhodl se ke lsti. Zařídil, aby se francouzskému císaři Napoleonovi III. dostala emžská depeše, která ho měla vlákat do války. Napoleon III. na tento trik skočil a vyhlásil Prusku válku. Na stranu Pruska se přidaly všechny ostatní německé státy a v roce 1870 vypukla prusko-francouzská válka, kterou Prusko po bitvě u Sedanu vyhrálo. Francie byla poražena a následky pro ni byly velmi nepříjemné. Kromě finančních reparací, odstoupení Napoleona III. a odevzdání Alsaska-Lotrinska Prusku museli Francouzi přetrpět ponížení v podobě vyhlášení Německého císařství, které proběhlo přímo u Paříže v zrcadlovém sále ve Versailles. Kancléřem sjednoceného Německa se stal Bismarck. Ve Francii sentiment způsobený porážkou z roku 1870 sehrával značnou roli ještě na počátku první světové války a ovlivnil její rozpoutání.  Ještě během obléhání Paříže se němečtí princové shromáždili v Zrcadlovém sále paláce ve Versailles a 18. ledna 1871 zde prohlásili pruského krále Viléma I. německým císařem. Vzniklo Německé císařství a Otto von Bismarck byl ustanoven říšským kancléřem.  Říšská ústava z roku 1871 zdůrazňovala monarchistickou povahu státu. Budoucnost Německa měla být tedy rozhodujícím způsobem závislá na osobě císaře. Silné postavení bylo přiřazeno Prusku, na které v novém státě připadaly dvě třetiny rozlohy a obyvatelstva.  Bismarckova domácí politika byla charakterizována jeho bojem proti nepřátelům pruského protestantského státu. V tzv. kulturním boji (\"Kulturkampf\") se víceméně bezúspěšně snažil omezit vliv katolické církve a její politického křídla, strany Centrum. Po atentátu socialistů na císaře Viléma v roce 1878 využil říšský kancléř souhlasu veřejnosti k postavení sociální demokracie a její tisku mimo zákon. Současně se ale snažil působit proti radikalizaci dělníků zavedením sociálního a zdravotního pojištění.  Zahraničně politicky bylo Bismarckovou prioritou zachování rovnováhy velmocí. Německo se po vítězství nad Francií stalo nejsilnějším státem na kontinentu, což ale vzbudilo obavy jeho sousedů. Aby zabránil spojení ostatních mocností proti Německu, vybudoval Bismarck svou obratnou diplomacií spojenecký systém, jehož cílem bylo udržet Francii, toužící po odplatě za ztrátu Alsaska a Lotrinska, v izolaci. V roce 1873 byla sjednána dohoda mezi Německem, Ruskem a Rakousko-Uherskem. Šest let na to vytvořil Bismarck dvojspolek s Rakousko-Uherskem pro případ útoku Ruska, které nebylo spokojeno s výsledky berlínského kongresu. Připojením Itálie k tomuto spojenectví vznikl v roce 1882 Trojspolek.  Bismarck se velmi dlouho zdráhal přistoupit na požadavky korunního prince Viléma II., který chtěl z Německa udělat světovou velmoc nabytím vlastních kolonií. Říšský kancléř tak chtěl předejít zbytečnému vyhrocení napětí mezi evropskými velmocemi a zachovat bezpečnost Německa. Když se však v letech 1880 až 1885 jevila zahraniční situace příznivější, Bismarck v této záležitosti ustoupil.  V roce 1888 zemřel císař Vilém I. Jeho smrtelně nemocný syn Fridrich III. vládl pouze 99 dní. Po něm nastoupil na trůn jeho 29letý ambiciózní syn, Vilém II. Politické a osobní rozpory mezi Bismarckem a novým císařem, který chtěl být \"svým vlastním kancléřem\", zapříčinily v roce 1890 Bismarckův pád.  Po Bismarkově rezignaci Vilém II. prohlásil, že bude pokračovat v zahraniční politice bývalého kancléře. Protože však smlouva s Ruskem nebyla obnovena, vzniklo mezi Ruskem a Francií spojenectví, které bylo otevřeně namířeno proti Trojspolku. Jeho soudržnost navíc oslabovaly vzájemné rozpory mezi Rakouskem a Itálií. Německá koloniální expanze ve východní Asii (Kiautschou) a v Tichomoří (Mariany, Karolíny, Samoa) přivedla zemi do diplomatického střetu s Velkou Británií, Ruskem, Japonskem a USA.  Na ochranu německých zámořských kolonií a obchodu začal v roce 1898 admirál Tirpitz program výstavby německého válečného loďstva (\"Kaiserliche Marine\"). To však představovalo přímou hrozbu britské námořní hegemonii, což ve svém důsledku zamezilo jakékoli možnosti dohody mezi Německem a Británií. Ta v roce 1904 uzavřela \"srdečnou dohodu\" s Francií. Když se k ní tři roky poté připojilo i Rusko, ocitlo se Německo v naprosté mezinárodní izolaci.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Císařství vzniklo podle maloněmecké koncepce 18. ledna 1871 v zrcadlovém sále ve Versailles po vítězství Severoněmeckého spolku a spojeneckých jihoněmeckých států v prusko-francouzské válce a bylo federací států a konstituční monarchií, v čele s pruským králem jako dědičnou hlavou státu, mající titul německého císaře (něm. \"Deutscher Kaiser\"). Oficiálním jazykem byla němčina. Kancléř Bismarck ve snaze předejít dělnickým nepokojům zavedl prvky sociálního státu.  V zahraniční politice se snažilo Německo o kolonizaci zámořských území, ovšem kvůli pozdnímu vzniku toho na něj mnoho nezbylo (Togoland, Kamerun, Německá jihozápadní Afrika, Německá východní Afrika, Německá Nová Guinea a několik menších území), většinu území si již rozebrala Velká Británie spolu s Francií. S těmito zeměmi Německo soutěžilo nejen ekonomicky (Německo, Velká Británie, Francie, Rusko a USA byly největší světové mocnosti), ale i vojensky. Německo si vybudovalo největší a nejlepší armádu na světě a spojilo se s Rakouskem-Uherskem a Itálií do aliance - Trojspolku. Během první světové války k nim přibyla i Osmanská říše (1914) a Bulharsko (1915), zatímco Itálie naopak zahájila válku v roce 1915 na straně Dohody.", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "Imperialistická mocenská politika a rozhodné sledování národních zájmů vedlo v roce 1914 k vypuknutí první světové války. Její příčinou byla německo-francouzská nenávist, obtížné soužití národů v mnohonárodnostním Rakousko-Uhersku, ruská agresivní politika na Balkáně a ukvapené stanovování ultimát a provádění mobilizací (v důsledku mylného přesvědčení, že eventuální válka bude krátká). V důsledku napjatých vztahů mezi Trojspolkem a Trojdohodou (Spojené království, Francie, Rusko) se všeobecně čekalo na záminku, kvůli které by mohla být rozpoutána válka o vedoucí postavení v Evropě. Záminka se naskytla 28. června 1914, kdy byl v Sarajevu zabit rakouský následník trůnu a vypukla první světová válka. Po boku Německa bojovalo Rakousko-Uhersko, Bulharsko a Osmanská říše proti Francii, Spojenému království, carskému Rusku, Itálii a mnoha dalším menším státům jako Belgie, Srbsko atd.. Boje zasáhly kromě evropského kontinentu také Blízký východ a německé kolonie v zámoří.  Na západě bojovalo Německo ve vyčerpávající zákopové a opotrebovávací válce s mnoha krvavými bitvami (Bitva u Verdunu). Po rychlém postupu Belgií byly německé armády v září 1914 zastaveny v bitvě na Marně východně od Paříže. Na východě se i přes počáteční nástup Rusů podařilo německým vojskům, jimž veleli Paul von Hindenburg a Erich Ludendorff, obklíčit a zničit velké části ruských armád, které pronikly do Východního Pruska. Němci a Rakušané pak dosáhli mnoho menších úspěchů, které přivodily zhroucení Ruska v roce 1917. Britská námořní blokáda v Severním moři měla ničivý efekt na německé válečné hospodářství a zásobování civilního obyvatelstva. Vstup USA do války v dubnu 1917, následující po německém vyhlášení neomezené ponorkové války, značí rozhodující bod obratu ve vývoji války v neprospěch Německa.  Na konci října 1918 němečtí námořníci v Kielu odmítli vyplout na svou poslední bojovou misi ve válce, která byla tehdy již očividně prohraná. Vzpoura se během několika málo dní rozšířila po celém Německu. Císař Vilém II. byl 4. listopadu přinucen abdikovat, a pak se odebral do exilu v Nizozemsku. Ve stejný den byla v Reichstagu vyhlášena německá republiky. Dne 11. listopadu 1918 bylo v Compiègne podepsáno příměří, čímž první světová válka skončila.", "section_level": 1}, {"title": "Zánik císařství.", "content": "Listopadová revoluce v roce 1918 učinila z Německa parlamentní republiku. V lednu 1919 bylo zvoleno národní shromáždění, které se však sešlo v tehdy neklidném Berlíně, ale ve městě Výmar. V srpnu téhož roku zde byla schválena tzv. Výmarská ústava.  Ve francouzském Versailles mezitím probíhala mírová konference, jejím výsledkem byla Versailleská smlouva podepsaná 28. června 1919. Německo se v ní muselo vzdát Alsaska a Lotrinska, území Eupen a Malmédy, Severního Šlesvicka, Hlučínska a města Memelburg. Obnovené Polsko dostalo Poznaňsko, Západní Prusko a část Horního Slezska. Všechny německé kolonie byly předány vítězným spojencům. Porýní bylo demilitarizováno a průmyslově významné Sársko bylo na dalších 15 let svěřeno do správy Společnosti národů. Německo a jeho spojenci přijali plnou odpovědnost za rozpoutání války a byli nuceni zavázat se k placení válečných reparací.", "section_level": 1}, {"title": "Spolkové země.", "content": "Německé císařství v době vzniku zahrnovalo 26 spolkových zemí, z nichž byly 4 království, 6 velkovévodství, 5 vévodství, 7 knížectví a 3 hanzovní města (Hamburk, Brémy a Lübeck), a říšskou zemi Alsasko-Lotrinsko. Největší a nejdůležitější spolkovou zemí bylo Pruské království, které zabíralo kolem 60% rozlohy.", "section_level": 1}, {"title": "Němečtí císařové.", "content": "\"Dynastie: Hohenzollernové\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Německé císařství (zkráceně Německo, oficiálně Německá říše, \"Deutsches Reich\" někdy též Imperiální Německo) byl německý národní stát, který existoval od sjednocení Německa v roce 1871 až do abdikace císaře Viléma II. v roce 1918.", "tgt_summary": "德意志帝国(),亦称德意志第二帝国,是指从1871年1月18日普鲁士王国统一日耳曼地区到1918年11月9日霍亨索伦王朝末任皇帝威廉二世退位为止的德国。其正式国号「德意志国」(),也是后来魏玛共和国和纳粹德国的正式国号。", "id": 2013469}
{"src_title": "Tower", "tgt_title": "伦敦塔", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "První známé opevnění na tomto místě bylo římské opevnění, které nechal zbudovat císař Claudius na obranu města tehdy zvaného Londinium. V roce 1078 nařídil Vilém I. Dobyvatel postavit White Tower, aby ochránil Normany před obyvateli City a proti komukoli jinému. Předchozí opevnění na tomto místě, včetně římského, bylo zbudováno ze dřeva, ale Vilém nařídil, aby jeho věž byla z kamene, který byl speciálně dovezen z Francie. Král Richard I. Lví srdce dal zbudovat hradní příkop obklopující okolní hradby a nechal ho napustit vodou z Temže. Vodní příkop ale neplnil dobře svou funkci do doby než Jindřich III. zaměstnal holandské stavitele vodních příkopů. Příkop byl odvodněn v roce 1830 a na jeho dně byly nalezeny lidské kosti.  Královský zvěřinec byl v Toweru zřízen ve 13. století, pravděpodobně již v roce 1204 v době vlády krále Jana Bezzemka a zvířata pocházela zřejmě ze zvěřince založeného Jindřichem I. v roce 1125 v jeho paláci ve Woodstocku, poblíž Oxfordu. Někdy se jako založení uvádí rok 1235, kdy Jindřich III. obdržel tři leopardy (nebo lvy) jako svatební dar od Fridricha (Bedřicha) II., císaře římského. V roce 1264 byl zvěřinec přestěhován do Bulwarku, blízko hlavního západního vchodu, který byl přejmenován na Lion Tower. Příležitostně byl otevřen pro veřejnost v době vlády Alžběty I.. Od roku 1804 byl zvěřinec pravidelně přístupný pro veřejnost. Většina zvířat byla do roku 1835 přemístěna do Londýnské zoo a větší část Lion Tower byla zbořena, zůstala pouze brána Lion Gate.  Exekuce vězňů z nižší společenské třídy byly prováděny na jednom z veřejných míst mimo Toweru. Několik významných vězňů, jako například Thomas More, bylo veřejně popraveno na Tower Hillu. Příslušníci šlechtického stavu (především ženy) byli popravování uvnitř komplexu u Tower Green a byli pohřbeni v kapli \"Chapel Royal of St. Peter ad Vincula\" v blízkosti Tower Green. Někteří šlechtici popravení mimo Tower zde byli také pohřbeni. Říká se, že královna Anna Boleynová, popravená v roce 1536 za zradu vůči králi Jindřichu VIII., se občas prochází Towerem se svou hlavou v podpaží.  Význam vojenské využití Toweru jako opevnění, podobně jako u jiných hradů, poklesl s počátkem použití dělostřelectva. Přesto byl používán jako sídlo ministerstva obrany do roku 1855 a byl občas používán jako vězení dokonce i v obou světových válkách. V roce 1870 zde byl vězněn jediný americký vězeň Henry Laurens. V době první světové války byl Tower žalářem pro 11 německých špiónů a desátník Josef Jakobs byl posledním německým špiónem uvězněným 15. srpna 1941, během druhé světové války. V následujících letech zde strávil 4 dny Hitlerův zástupce Rudolf Hess.  \"Waterloo Barracks\", běžně používaný jako královská klenotnice, byl v roce 1950 používán jako základna 1. praporu královských mušketýrů (\"City of London Regiment\"). Posledním britským občanem, vězněm v Toweru, byl vojenský zběh Norman Baillie-Stewart v letech 1933 – 1937.  Ačkoli již nyní není používán jako sídlo královské rodiny, zůstává Tower královskou rezidenci a je proto střežen stálou stráží – ta je tvořena jednotkou královské gardy Buckinghamského paláce. Tato ochrana je tvořena dvěma hlídkami, které stráží Tower během doby kdy je otevřen – jedna má stanoviště před \"Jewel House\" a druhá před \"Queen's House\".", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "V současnosti je Tower hlavně turistickou atrakcí. Mimo vlastní budovy je možno zhlédnout i britské korunovační klenoty, kolekci brnění z královské sbírky a zbytky hradeb opevnění z doby římské správy.  Personál Toweru - Yeomen Warders plní funkci průvodců, provádí taktní ochranu a je i turistickou atrakcí. Každý večer tito dozorci provádí Ceremony of the Keys – procedurální uzamčení bran Toweru. S ohledem na starou legendu jsou zde, na náklady vlády, chováni krkavci. Pověst uvádí, že dokud budou v Toweru krkavci, bude Anglie bezpečná vůči invazi. Jména osmi krkavců, kteří jsou nyní v Toweru - Gwylum, Thor, Hugine, Munin, Branwen, Bran, Gundulf a Baldrick.  Součástí Toweru jsou tyto tvrze:", "section_level": 1}, {"title": "Umístění.", "content": "Tower se nachází na východní hranici finančního obvodu City a v blízkosti řeky Temže a Tower Bridge. Mezi Towerem a Temží je \"Tower Wharf\" volně přístupný ochoz s nádherným výhledem na řeku, Tower, most, HMS Belfast a City Hall na protějším břehu řeky. Nejbližší spojení městskou hromadnou dopravou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Oficiální název londýnského Toweru (angl. \"Tower of London\") je Palác a pevnost Jejího Veličenstva, Tower of London (\"Her Majesty's Palace and Fortress, The Tower of London\"), ačkoli posledním králem, který ho používal jako palác byl král Jakub I. (1566 – 1625). Bílá tvrz (White Tower), čtvercová budova s vížkou na každém rohu, která dala této pevnosti jméno, je uprostřed komplexů budov u řeky Temže v Londýně, sloužila jako pevnost, zbrojnice, pokladnice, mincovna, palác, místo poprav, observatoř, útočiště a vězení především pro vězně z vyšších vrstev. Poslední příklad použití dal vzniknout rčení \"poslat do Toweru\", což znamená \"uvěznit\". Alžběta I. zde byla vězněna v době vlády její sestry Marie, naposledy byl Tower použit jako vězení v době druhé světové války pro Rudolfa Hesse.", "tgt_summary": "伦敦塔(英文:Tower of London)是位於伦敦市中心泰晤士河北岸的一座城堡,其官方名称是“女王陛下的宫殿与城堡,伦敦塔”(英文:Her Majesty's Palace and Fortress, The Tower of London),因此虽然将其作为宫殿居住的最后一位统治者已是几世纪前的詹姆士一世(1566年至1625年),但在名义上它至今仍是英国王室宫殿。它座落于伦敦的陶尔哈姆莱茨区,与伦敦城的东边相隔着被称为“塔丘”的开放区域。伦敦塔始建于1066年底,是诺曼征服英格兰的产物。白塔(不以建筑风格及材料为名,而是建成当时,整体漆成白色而得名)实际上是在伦敦泰晤士河边的几座塔楼的组合体中间;伦敦塔曾作为堡垒、军械库、国库、铸币厂、宫殿、刑场、公共档案办公室、天文台、避难所和监狱,特别关押上层阶级的囚犯。最后的这一用途产生一条短语“sent to the Tower”,意思是“入狱”。伦敦塔最后一次作为监狱使用是在第二次世界大战期间,关押鲁道夫·赫斯。1988年被列为世界文化遗产。", "id": 1551970}
{"src_title": "Informační věda", "tgt_title": "信息学", "src_document": [{"title": "Široké vs. užší pojetí informační vědy.", "content": "Konkrétní pojetí informační vědy jako vědního a/nebo studijního oboru se v různých zemí i u různých autorů liší. Podle zaměření autorů se klade i různý důraz na různé druhy informací. Obecně je chápáno, že informační věda v nejširším pojetí zahrnuje:  Informační věda v užším pojetí pak zkoumá zejména funkci zprostředkovatelskou. Cílem je zkoumání společenského zprostředkování znakově zaznamenaných znalostí, zkušeností, příběhů a prožitků, a to z uspořádaných sbírek dokumentů a globálně rozptýlených elektronických zdrojů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie, vývoj a související termíny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Knihovnictví, knihovní věda a kybernetika.", "content": "V minulosti lze vysledovat dva hlavní vývojové proudy lidského poznání, z nichž čerpá současná informační věda. První proud má původ v metodikách, technologiích a teoriích vyvěrajících z tisíciletých zkušeností knihoven (a popřípadě dalších informačních institucí a pracovišť). Cílem bylo vytvořit takový fond, v němž by se snadno, rychle, přesně a v úplnosti našlo to, co bude v budoucnosti vyžadovat či potřebovat kterýkoli uživatel takového fondu. Již ve starověku tak stejně jako dnes šlo z hlediska činnosti informačních institucí zejména o to „shromáždit, zpracovat a uložit dosud vytvořené znakově zaznamenané znalosti, zkušenosti, příběhy a prožitky do organizovaných sbírek (fondů) dokumentů a dnes také elektronických zdrojů tak, aby mohly být rychle a spolehlivě zprostředkovány uživatelům“. Z knihovnictví, které je chápáno zejména jako praktická činnost vykonávaná knihovnami a/nebo jako studijní obor, se od 2. poloviny 19. století začal postupně vyvíjet teoretický obor knihovní věda, který zkoumá proces informační komunikace v knihovnách a obvykle se chápe jako součást vědy informační.  Druhým hlavním vývojovým proudem, ze kterého čerpá současná informační věda, je proud matematicko-technický a kybernetický, který, i přes hluboké historické kořeny, prodělal bouřlivý vývoj až po 2. světové válce. Nosnou vědní disciplínou druhého proudu se z hlediska zkoumání informačních a komunikačních jevů a procesů stala kybernetika a matematicko-statistická teorie informace jako její součást.", "section_level": 2}, {"title": "Knihověda, bibliografie, dokumentace a informatika.", "content": "V Evropě se dále vedle knihovní vědy vytvářela i knihověda (též bibliologie), která je chápána jako vědní obor, jehož předmětem je kniha jako taková, včetně jejích vnějších znaků, a knižní kultura. Na přelomu 19. a 20. století se dále, v důsledku rozrůzňování knihy na nejrůznější druhy dokumentů, zformoval i teoreticko-praktický obor dokumentace (jako teorie též jako dokumentalistika), který, oproti původní bibliografii, začal klást důraz na zprostředkování i nekonvenčních (a/nebo neknižních) druhů dokumentů včetně dokumentů analytických. V důsledku vzniku a rozvoje kybernetiky a teorie informace jako její součásti se po 2. světové válce rozvinul i obor počítačové vědy (informatiky), jehož předmětem a východiskem je počítač a jeho technické a programové vybavení, nikoliv informace a psycho-sociální aspekty jejího působení jako takové.", "section_level": 2}, {"title": "Zrod informační vědy.", "content": "Termín dokumentace se po 2. světové válce rozšířil zejména v Evropě, zatímco v USA se začalo čím dál více operovat spíše s termínem informace. Namísto používání termínu kniha nebo dokument se, vlivem „rozpadu“ a přeměny dokumentu do elektronické podoby (či přímo jejich vytváření v elektronické podobě), začalo čím dál více operovat spíše s termínem informační zdroj. Elektronické informační zdroje, původně dostupné pouze lokálně, začaly být postupně dostupné i na dálku, a to nejen v dávkovém, ale později i v online režimu. „Institucionální“ teorie knihovnictví (knihovní věda) a dokumentace, stejně jako informatika zaměřená jednostranně pouze na technické a programové vybavení počítače, aspekty zprostředkovávání a psycho-sociálního zkoumání účinků informací uložených v elektronických informačních zdrojích dostupných na dálku v online režimu nezahrnovaly. Začal se tak postupně rýsovat nový vědní obor integrující dosavadní znalosti o informaci. Samotného termínu informační věda coby pojmenování obecné vědy integrující dosavadní znalosti o informaci bylo prvně použito ve Spojených státech amerických koncem 50. let.", "section_level": 2}, {"title": "Informační věda vs. informatika.", "content": "Vlivem terminologické i různorodosti pojetí informační vědy v Evropě v 2. polovině 20. století, zejména vlivem pojmenování teorie vědeckých informací v Sovětském svazu v 60. letech právě termínem informatika (též vědní informatika), je informační věda s počítačovou vědou (informatikou) dodnes mylně zaměňována či ztotožňována, popřípadě chápána jako její součást. Informační věda je však svébytným interdisciplinárním vědním a studijním oborem, který práce a výsledků informatiky (počítačové vědy) a informačních technologií, zejména za účelem plnění své zprostředkovatelské funkce, pouze využívá, podobně jako ostatní neinformatické společenskovědní, humanitní i přírodovědné obory.", "section_level": 1}, {"title": "Související terminologie (informační věda vs. informatika) v dalších jazycích.", "content": "Informační věda a informatika (počítačová věda) jsou, podobně jako v češtině, terminologicky rozlišovány i v dalších jazycích, a to:", "section_level": 2}, {"title": "Další související obory a oblasti.", "content": "Informační věda dále čerpá z metod, technologií, teorií a praxe:", "section_level": 1}], "src_summary": "Informační věda (anglicky \"Information science\", německy \"Informationswissenschaft\", francouzsky \"Science de l'information\" nebo \"Sciences de l'information et des bibliothèques\" či \"Sciences de l'information, documentation\", popřípadě \"Sciences de l’information et de la communication\") je v nejširším pojetí chápána jako obecná věda o informaci (fyzikální, biologické, kulturní), v užším významu pak jako věda interdisciplinárního charakteru zabývající se zákonitostmi procesů vzniku, zpracování, měření, kódování, ukládání, transformace, distribuce a recepce informací ve společnosti. Jejím cílem je zabezpečit a racionalizovat sociální informační a komunikační procesy.", "tgt_summary": "信息学,旧称情报学(日本人翻译),主要是指以信息为研究对象,利用计算机及其程序设计等技术为研究工具来分析问题、解决问题的学问,是以扩展人类的信息功能为主要目标的一门综合性学科。", "id": 162141}
{"src_title": "Roald Dahl", "tgt_title": "羅爾德·達爾", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil v roce 1916 ve čtvrti Llandaffu (město Cardiff, Wales) norským rodičům, Haraldovi Dahlovi a Sofii Magdaleně Dahlové. Dahlova rodina se přestěhovala z Norska a usadila se v Cardiffu v osmdesátých letech 19. století. Roald byl pojmenován po polárním badateli Roaldovi Amundsenovi, tehdejším národnímu hrdinovi Norska. Doma mluvil s rodiči a sestrami norsky.  V roce 1920, když mu byly čtyři roky, zemřela jeho sedmiletá sestra Astri na apendicitidu. Asi o měsíc později zemřel ve věku 57 let na zápal plic i jeho otec. Jeho matka se přesto rozhodla nevrátit se do Norska za svými příbuznými, ale zůstala ve Walesu, protože její manžel si přál, aby děti studovaly na anglických školách.  Nejdříve navštěvoval Cathedral School v Llandaffu, poté studoval na několika internátních školách v Anglii.  Byl vysoký, v dospělosti měřil bezmála dva metry (1,99 m), a byl velmi dobrý sportovec – stal se kapitánem školního squashového týmu a hrál i za školní fotbalový tým. Zajímal se také o fotografování. Během let, kdy navštěvoval Rapton School, čokoládová společnost Cadbury příležitostně do této školy posílala krabice s novými čokoládami za účelem testování žáky. Zřejmě snil o stvoření nové čokolády, za kterou by ho pochválil sám pan Cadbury, což ho později inspirovalo k napsání své třetí dětské knihy \"Karlík a továrna na čokoládu\".  Během dětských let trávil letní prázdniny v Norsku – rodné zemi jeho rodičů –, kde si užíval převážně fjordů. Jeho dětství je námětem autobiografické knihy \"Boy: Tales of Childhood\" (česky Kluk. Příběhy z dětství).  Po dokončení školy nastoupil v roce 1934 u firmy Shell a stal se jedním z obchodních zástupců pro oblast východní Afriky.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "V listopadu 1939 se připojil k Royal Air Force (RAF). Základní výcvik dostal v Nairobi, pokročilé letecké schopnosti pak cvičil v Iráku na základně RAF Habbaniya, která byla 80 km západně od Bagdádu. Po šesti měsících výcviku získal hodnost Pilot Officer.  Když v roce 1940 letěl z Libye, měl přistát na přistávací ploše 48 km jižně od Mersa Matruh (Egyptský přístav). Ale nemohl přistávací plochu najít, navíc mu docházelo palivo a přicházela noc, takže musel nouzově přistát v poušti. Ovšem podvozek jeho letounu zavadil o kámen a letadlo ztroskotalo. Dahl měl frakturu lebky a dočasně oslepl. Havárii později popsal v autobiografickém díle \"Sólový let\".  Byl zachráněn a převezen do Mersa Matruh, kde se probral z bezvědomí, ale zrak se mu nevrátil. Byl převezen do nemocnice Royal Navy v Alexandrii. Tam se zamiloval do sestřičky Mary Wellandové. Zamiloval se do jejího hlasu, když byl slepý, ale když se mu zrak vrátil, zjistil, že už ji nemiluje.  V únoru 1941 byla 80. peruť (ve které sloužil) přesunuta do Řecka na základnu v Elefsis blízko Athén. Eskadra nyní vlastnila stíhací letouny Hawker Hurricane. Dahl prožil svou první leteckou bitvu 15. dubna 1941, když sám letěl nad městem Chalkis. Zaútočil na šest letadel Junkers Ju 88, která bombardovala lodě, a jedno z nich sestřelil. 16. dubna sestřelil dalšího Ju 88.  20. dubna 1941 se Dahl účastnil „Bitvy o Athény“. Z dvanácti britských Hurricanů jich pět bylo sestřeleno. Britové sestřelili 22 německých letadel.  Letka se vrátila zpět do Elefsis. Později toho dne bylo letiště bombardováno německými Messerschmitty Bf 109, ale žádný z nich nezasáhl ani jeden Hawker Hurricane. 21. dubna byly Hurricany evakuovány na malé, tajné letiště poblíž Megary, kam se schovali piloti. Později se sedm pilotů, mezi nimi Dahl, přemístilo na letiště Argos. Později, po útoku na letiště, byli evakuováni do Egypta. Odtud čtyři týdny létal na různé mise, ale pak začal mít časté bolesti hlavy, které ukončily jeho leteckou kariéru. Vrátil se zpět do Británie.  Psát začal v roce 1942, poté co byl přemístěn do Washingtonu, D.C., jako Air Attaché. Jeho první publikované dílo, \"Shot Down Over Libya\" (tzv. \"Sestřelení nad Libyí\") publikované v \"Saturday Evening Post\", popisuje havárii jeho letadla. C. S. Forester poprosil Dahla, aby napsal pár anekdot o RAF, z kterých by pak Forester udělal příběh. Když si poté přečetl, co mu Dahl dal, rozhodl se to publikovat přesně tak, jak to bylo napsané. Originální titulek článku byl \"A Piece of Cake\" (Snadná záležitost), ale ten byl změněn, aby vypadal více dramaticky, a to přestože Dahl nebyl „sestřelen“.  Druhou světovou válku ukončil v hodnosti velitele perutě (Wing commander). Sestřelil pět nepřátelských letadel, čímž se stal leteckým esem. To se potvrdilo poválečným výzkumem a pátráním v záznamech Fašistické osy, pravděpodobně jich ale sestřelil ještě více, a to 20. dubna 1941, kde jeho letka sestřelila celkem 22 německých letadel.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečný život.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "V roce 1953 se v New Yorku oženil s herečkou Patricií Nealovou. Jejich manželství přetrvalo 30 let a měli pět dětí: Olivii (která zemřela v sedmi letech), Tessu, Thea, Ophelii a Lucy. Olivii později věnoval knihu \"Obr Dobr\".  S Patricií se rozvedl roku 1983 a následně si vzal Felicity d'Abreu Crosland (narozenou 12. prosince 1938), která byla o 22 let mladší než on.", "section_level": 3}, {"title": "Smrt a odkaz.", "content": "Zemřel ve svém domě v Great Missendenu, Buckinghamshire, v listopadu 1990 ve věku 74 let na Myelodysplastický syndrom. Byl pochován na hřbitově farního kostela svatého Petra a Pavla. Na jeho počest byla otevřena Roald Dahl Children's Gallery (Dětská galerie Roalda Dahla) v Buckinghamshire County Museum (Muzeum Buckinghamshirského hrabství) v blízkém Aylesbury.  V jeho oddanosti k charitě v oblastech neurologie, hematologie a gramotnosti po jeho smrti pokračovala skrze Nadaci Roalda Dahla (Roald Dahl Foundation) jeho vdova. V červnu 2005 bylo v Missendenu otevřeno Muzeum Roalda Dahla a Povídkové centrum (Roald Dahl Museum and Story Centre), aby představilo jeho tvorbu.", "section_level": 3}], "src_summary": "Roald Dahl (13. září 1916 — 23. listopad 1990) byl britský romanopisec, povídkář a scenárista norského původu, který se do popředí dostal ve čtyřicátých letech 20. století a stal se jedním z nejprodávanějších autorů na světě.", "tgt_summary": "罗尔德·达尔(,),是英国杰出儿童文学作家、剧作家、短篇小说作家,早年曾任英国皇家空军飞行员和驻外情报官。", "id": 2500538}
{"src_title": "Kečuánština", "tgt_title": "克丘亞語", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původně se na pobřeží a v centrálním Peru setkáváme s protokečuánštinou, která se postupně šíří na jih. Když se v oblasti, hlavně v Cuzcu, usadili Inkové a založili inckou říši Tawantinsuyu, přijali kečuánštinu (původně hovořili jazykem puquina) a postupně ji na přelomu 15. a 16. století prosadili jako linguu francu v celé své říši. Po degradaci zemědělské půdy v Andách v druhé polovině 20. století, došlo k přesídlení obyvatel do amazonské části Peru. Postupně se kečujština šíří i do ostatních států a rozdrobuje na dialekty.", "section_level": 1}, {"title": "Význam slova kečuánština.", "content": "Čeština používá pro označení jazyka dva výrazy. Je to jednak kečujština a dále kečuánština. V mluveném jazyce se setkáváme s označením kečua, ve španělštině potom „\"Quechua\"“. Toto španělské slovo je přepis z kečuánského „\"qishwa\"“, což je španělsky „\"zona templada\"“ a česky „mírná zóna“. Původní a správné označení pro jazyk je ale \"runa simi\", tedy lidská řeč, protože „runa“ znamená člověk a „simi“ řeč. Toto správné označení se ale moc nepoužívá. V Kolumbii se setkáváme s výrazem \"inka\".", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "Kečuánština patří do kečumaránských jazyků andské větve andsko-ekvatoriálních jazyků. V současnosti se nejvíc prosazuje rozdělení na dvě skupiny nářečí, které obsahují 46 dialektů. Je to Quechua I (waywash) a dále Quechua II (wanp ́uy), která se dále dělí na tři podskupiny: A, B a C.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "Kečua patří k aglutinačním jazykům příponového typu. Bohatá slovní zásoba se liší podle nářečí.  Z kečujštiny pocházejí mimo jiné slova jako chinin, guáno, kokain, kondor, lama, pampa, puma nebo oka (jihoamerická plodina podobná bramborám).", "section_level": 1}, {"title": "Dialekty.", "content": "Kečuánština má dva hlavní dialekty, severní a jižní, jež se dále člení (poddialekty se označují čísly) a některé nejsou mezi sebou v mluvené formě vzájemně srozumitelné.  Relexifikací kečuánštiny vznikl v Ekvádoru jazyk Media lengua, jenž používá španělské lexémy a kečujskou gramatiku.", "section_level": 1}, {"title": "Literární tvorba.", "content": "S prvopočátky se setkáváme v průběhu incké říše. Inkové ale nezanechali žádné písemné památky. Záznamový systém kipu, používaný v jejich době, sloužil zřejmě pouze k uchovávání číselných údajů. Proto se setkáváme s tvorbou z této doby zejména v ústní slovesnosti a dále díky kronikářům, kteří v období po příchodu Španělů provedli přepis kečujštiny do latinky. Za vlády inků vzniká hlavně poezie a dále také drama. Vrcholným počinem dramatu této doby je Apu Ollantay. Toto a jiná díla nalezneme v českém překladu ve Vrhel, F; Kašpar, O: \"Texty nativní Iberoameriky I, předkolumbovské literatury\", SPN, Praha 1978. V současné době se rozvíjí hlavně kečujská poezie, a pokud se rozhlédneme po internetu, tak nalezneme nejenom poezii, ale i rádio vysílané v runa simi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kečuánština, kečujština neboli kečua, španělsky \"quechua\", vlastním jménem \"runa simi\" (doslova: 'lidská řeč'), je nejrozšířenější indiánský domorodý jazyk v Americe, používaný zejména v Peru a Bolívii (v obou zemích je od roku 1975, respektive 1977, jedním z úředních jazyků), dále pak v přilehlých oblastech Ekvádoru, Kolumbie, Chile a Argentiny. Hovoří jím asi 14 milionů obyvatel, z toho 9,6 milionu představují rodilí mluvčí. Následují mluvčí ajmarštiny a guaraní.", "tgt_summary": "克丘亚语(,)是南美洲原住民的一种语言。克丘亚语对自己的语言称呼为Runa Simi,runa意为“人”,simi意为“语”。该语言为印加帝国官方语言,也常称其为印加语。", "id": 95357}
{"src_title": "Dušičky", "tgt_title": "諸靈節", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oslava Dušiček se odvíjí od svátku Všech svatých. Svátek Všech svatých se slaví v dnech, kdy Keltové oslavovali konec roku, svátek Samhain, v noci z 31. října na 1. listopadu. Samhain byl Kelty vnímán také jako doba, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Věřilo se, že se duše zesnulých v tento čas vracejí na zemský povrch, a živí mohou navštívit podsvětí. Může dojít k setkávání živých a mrtvých, světlem živí ukazují cestu mrtvým. Tradice v tento den zapalovat ohně a svíčky pochází od Keltů i Slovanů, kteří věřili, že oheň očišťuje a světlo pomáhá chránit před zlými a potměšilými duchy. Tradici svátku Samhain je svou podstatou a znaky nejvíce věrná oslava halloween. Historickým předchůdcem křesťanských dušiček byly u pohanských Slovanů ritualizované oslavy či hostiny, konané přímo na nekropolích na počest zesnulých předků.  S ohledem na fakt, že Keltové a poté Slované osídlili Střední Evropu a jejich kultury se zde prolínaly, je předpokládáno, že se svátek Samhain slavil i na území ČR a byl s nástupem křesťanství nahrazen svátkem Všech svatých v termínu a Dušičkami ve smyslu oslavy, jako svátek, kdy se vzpomíná na zesnulé.  Svátek Všech svatých je přesto někdy považován za oslavu, která počíná vysvěcením původně antického chrámu Pantheonu v Římě v roce 609 jako vzpomínka na zemřelé, kteří dosáhli věčné blaženosti.  Dušičky se slaví od 10. století. Památku věrných zemřelých zavedl roku 998 clunyjský opat Odilo († 1048), který se takto snažil čelit přetrvávajícím pohanským obřadům. Podle dostupných zdrojů je katolickým svátkem slaveným 2. listopadu od 12. století jako vzpomínka na mrtvé, svátek Dušičky (vzpomínka na duše v očistci), Vzpomínka na všechny věrné zesnulé. Ve 13. století se tento zvyk rozšířil po celé západní církvi. V Aragonii začali kněží slavit v ten den tři mše za zemřelé; tento zvyk potvrdil papež Benedikt XIV. (1748) a rozšířil pro všechny kněze ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe. V roce 1915 Benedikt XV. toto dovolení rozšířil pro celou církev od první světové války, kdy zahynulo velké množství lidí. V této době se na svátek Dušiček pořádaly průvody na hřbitovy, zdobily se hroby a konaly podobné zvyky.", "section_level": 1}, {"title": "Zvyky spojené s oslavou.", "content": "V zemích s křesťanskou tradicí je zvykem během tohoto dne či období navštívit hřbitov a rodinný hrob a rozsvítit na něm svíčku či položit živé květiny, což má symbolizovat víru ve věčný život a demonstrovat přesvědčení, že život hrobem nekončí.  Mezi řadu lidových pověr a zvyků rozšířených v Česku patřila víra, že prý duše jednou za rok, v předvečer Dušiček duše vystupují z Očistce, aby si odpočinuly od útrap. Blízcí hříšníků proto podle dostupných informací naplnili lampu na olej máslem, aby si duše mohly potřít spáleniny. Večer se příbuzní nebo přátelé napili studeného mléka (nebo se jím postříkali), aby se duše tak ochladily.  Na svátky se také pekly takzvané „dušičky“ nebo „kosti svatých“, pečivo (bochánky, rohlíky) ve tvaru kostí. Těmi se obdarovávali pocestní, žebráci u kostela, chudí lidé v obci a zaměstnanci. V jižních Čechách ještě na počátku 20. století chodili koledníci na Dušičky prosit o toto pečivo. V okolí Českého Krumlova tento zvyk, koledu, nazývali „chodit po rohlíkách“.  Pro snížení nákladů byly pro majitele pečivo pečeno ze světlé a pro zaměstnance z tmavé mouky. Je zmiňováno, že na území jihočeského Doudlebska se pekly tzv. všesvaté rohlíky nebo všesvaté dušičky, toto pečivo bylo větší než jinde.  Bývá zvykem, že se na hřbitovech konají v hřbitovních kaplích, kostelech či jen u hlavního hřbitovního kříže bohoslužby slova či mše svaté. Na Dušičky má také kněz povoleno stejně tak jako při pohřbech a zádušních mších nosit černé roucho (na hřbitovech většinou pluviál), ve kterém kněz prochází spolu s věřícími hřbitov a kropí svěcenou vodou hroby.  Památka zesnulých se slaví den po slavnosti Všech svatých 1. listopadu. Věřící římskokatolického vyznání slaví Dušičky jako Svátek věrných zesnulých (Vzpomínka na věrné zemřelé), tedy zesnulých, kteří zemřeli jako osoby římskokatolického vyznání a byly pokřtěným (neexkomunikovaným) katolíkem, členem církve. Jde zde tedy o společnou slavnost k oslavě osob, které již vstoupily do nebe.  V České republice je vzpomínka na všechny zesnulé vedle Vánoc největším svátkem, který oslavují vzpomínkou, květinovým darem, zapálením svíčky, nejen křesťané, ale i mnozí nevěřící. V anglosaských zemích je oslava památky zesnulých spojena s veselicí s názvem Halloween.", "section_level": 1}, {"title": "Modlitba a zapálení svíčky.", "content": "Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici, vzpomínka na mrtvé je součástí každého slavení eucharistie. Zapálení svíčky je symbolickým aktem vztaženým k vzpomínce a věčnému životu. „\"Vzpomínáme na naše blízké a v duchu se ptáme, jaké svědectví nám zanechali.\"“ Často bývá svíčka zapálena a při odchodu zhasnuta z bezpečnostních důvodů.", "section_level": 2}, {"title": "Odpustky.", "content": "Plnomocné odpustky pro duše zemřelých, které potřebují očištění (mrtvé, kteří páchali hříchy) lze uplatnit o Dušičkách od 1. 11. do půlnoci 2. 11. Podmínkou je aby úkon spojený s uplatněním získaných odpustků provedl pokřtěný (neexkomunikovaný) katolík a pomodlil se (alespoň v duchu) za zesnulé v kostele v přesně danou dobu po přijetí svátosti oltářní.  V souvislosti s prosbami za věřící hříšníky během Dušiček bývá zmiňována modlitba:  Na dušičky pamatujme, z očistce jim pomáhejme! Budou na nás vzpomínat, až my budem umírat... V dušičkový večer, rozžehneme svíčky, modlíme se tiše, při nich za dušičky. Poslední již svíce, zvolna dohořívá, za duše, jichž nikdo, nikdo nevzpomíná.", "section_level": 2}, {"title": "Květinový dar.", "content": "Pro mnoho věřících i nevěřících jsou Dušičky dobou k zamyšlení nejen nad smrtí: „\"...věřící lidé chodí na hroby, že pokládají na hroby květiny, rozsvěcují svíci, ale vysvětlení, zamyšlení nad tím „proč“, jsem tam bohužel nenašel. A lidé smysl těchto gest a znamení často neznají. Jinak by hroby nezavalovali množstvím zbytečně drahých umělých, papírových, voskových květin. Co tím vyjadřují? Je snad naše víra jen „papírová“, umělá?.\"“(kardinál Miloslav Vlk)  Při výzdobě hrobů a vzpomínkových míst v zemích s křesťanskou tradicí bývají v tomto období použity umělé a sušené květiny aranžované ve formě smuteční vazby. Důvodem je chladno nebo mrazíky obvyklé v tomto období, které způsobí, že živé květiny často zčernají než je věřící či ateisté, položí na hrob jako symbol vzpomínky nebo poděkování. Takové, vkusně aranžované květiny umělé nebo sušené, vydrží podstatně déle, což je velmi vhodné i z ekonomických důvodů. V letech, kdy je teplo, pokládají věřící i ateisté na hroby řezané živé květiny, nebo chryzantémy v květináčích.  Jako květinový dar se dávají věnce, kytice, květinami vypichované misky, srdce, málo často kříže aranžované z květin. Aranžmá, jeho cena, velikost, barva a styl se řídí vkusem a jinými možnostmi dárce, někdy, zejména u sociálně výše postavených a veřejných osob, společenskými zvyky a předpisy.", "section_level": 2}, {"title": "Kriminalita.", "content": "Zloději během Dušiček kradou věnce, kytice, svíčky, lucerny a další předměty ponechané na hrobech. Zloděj sám nebo ve spolupráci s prodejcem se v některých případech snaží ukradené věci zpeněžit. Rovněž jsou v době památky zesnulých častější vloupání do zaparkovaných automobilů návštěvníků hřbitova.  V tomto období jsou kradeny i části hrobů a náhrobků a dochází na hřbitovech k loupežím, krádežím vozidel a přepadením. Návštěvníci hřbitova jsou okrádáni o peněženky, tašky, kabelky, doklady, platební karty a hotovost. Policie ČR proto radí, aby návštěvníci hřbitova nenavštěvovali opuštěná místa v době, kdy se již na hřbitovech a v jejich okolí ostatní lidé nepohybují. Policie ČR rovněž žádá aby v tomto období účastníci silničního provozu, s ohledem na vyšší počet nehod v této době, zejména v okolí pietních míst, dbali zvýšené opatrnosti a byli vůči sobě slušní a ohleduplní.", "section_level": 1}, {"title": "Statistika.", "content": "podle průzkumu agentury STEM/MARK z roku 2013", "section_level": 1}], "src_summary": "Vzpomínka na všechny věrné zesnulé, Památka všech věrných zemřelých, Svátek zesnulých, Památka zesnulých či lidově Dušičky (lat. \"In commemoratione omnium fidelium defunctorum\"), která připadá na 2. listopadu, je v římskokatolické církvi dnem liturgického roku, kdy se církev modlí za zemřelé. Liturgické obřady slouží v tento čas i Církev československá husitská, která vzešla z prostředí katolického modernismu po první světové válce.", "tgt_summary": "诸灵节(英语:All Souls' Day),又称悼亡节,天主教称追思已亡节或追思亡者节,是在每年的11月2日。这个节日是天主教会和圣公会的炼灵月的第二日,而这日是用作纪念及追思亡者,特别是已亡信众的瞻礼日。", "id": 1364973}
{"src_title": "1. česká fotbalová liga", "tgt_title": "捷克足球甲级联赛", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Oficiální název soutěže obsahuje od sezony 1997/98 označení podle hlavního sponzora. Od sezony 1997/98 do 2013/14 jím byl Plzeňský prazdroj, takže se soutěž jmenovala \"Gambrinus liga\". V sezónách 2014/15 a 2015/16 byla generálním sponzorem společnost Synot a liga nesla název \"Synot liga\". Plzeňský Prazdroj vlastnící značku Gambrinus pro další 4 roky zůstal hlavním ligovým sponzorem a na stadionech se nadále čepovalo výhradně jeho pivo. Po ukončení spolupráce s firmou Synot po sezóně 2015/16 byla nejvyšší soutěž několik týdnů bez sponzora, jeden den před začátkem ročníku 2016/17 se však novým partnerem stala, podle původního plánu na dva roky, společnost ePojisteni.cz a oficiálním názvem soutěže byla \"ePojisteni.cz liga\". Po roce však sponzorskou smlouvu společnost neprodloužila a pro sezónu 2017/18 se sponzorem stala společnost HET a názvem \"HET liga\". Od sezóny 2018/19 pak je titulárním sponzorem sázková společnost Fortuna.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky fotbalu v Čechách a na Moravě.", "content": "Cesta, kterou se do zemí Českých dostala hra zvaná fotbal není dost dobře dohledatelná. Traduje se, že roku 1887 přivezl fyziolog prof. Hering ze svých cest anglického asistenta, který zasvěcoval studenty na Albertově do tajů této hry. Ovšem nikdo nezná jméno tohoto průkopníka. Historicky první doložený zápas v Čechách se odehrál 29. září 1887 v Roudnici na Labem mezi veslaři místního AC (Českého Athletic Clubu) a Sokoly. První fotbalovou jedenáctku, která hrála pravidelně zápasy (byť zpočátku pouze s německými a rakouskými soupeři) sestavil na zámku v Loučeni princ Erich Thurn-Taxis, který si ze studií v Anglii přivezl tři zkušené fotbalisty, které doplnil o místní muže a sám v této „Zámecké XI“ hrál na pozici středního záložníka.  Masově začaly vznikat fotbalové kluby na území Čech v poslední dekádě 19. století, a to převážně v Praze. Nejstarším českým klubem je SK Slavia Praha, která byla založena roku 1892. Fotbalový odbor zde však vznikl až roku 1896. Roku 1893 vznikl její největší rival AC Sparta Praha, který je následován dalšími. V této nejstarší době se jednalo většinou o studentské spolky, které pěstovaly více sportů - kromě kopané především atletiku, veslování, cyklistiku a bruslení. Roku 1892 vyšel český překlad pravidel fotbalu zhotovený Josefem Klenkou. Tato pravidla ještě připouštějí různé rozměry hřiště, délku zápasu i počet hráčů podle toho, v jakém počtu se sejdou - na tom všem se měli dohodnout kapitáni mužstev před zahájením zápasu. Rychlý rozvoj českého fotbalu vyvolal potřebu oficiální soutěže. Na jaře roku 1896 se konal první fotbalový turnaj za účasti 4 mužstev (AC Sparty, SK Slavie, AC Prahy a ČFK Kickers) na Císařské louce v Praze, a vznikl pokus založit stálou soutěž, která dostává název Mistrovství Čech a Moravy. Přestože tento název napovídá o účasti týmů z celých Čech a Moravy, jednalo se pouze o kluby z Prahy a blízkého okolí. Postupem času se však soutěž rozrůstala a účastnily se jí i kluby mimo Prahu a Středočeský kraj. Před rokem 1925, kdy byla založena oficiální ligová soutěž, se konala ještě čtyři takto obsazená mistrovství, které dnes můžeme označit jako celostátní. Právem tak byl za vítězství v soutěži udělen mistrovský titul. Tři z těchto čtyř mistrovství ovládla AC Sparta Praha, včetně toho prvního z roku 1912. Zbývající mistrovský titul z ročníku 1913 připadl dalšímu pražskému klubu SK Slavia Praha. V té době se již hrají i pravidelné pohárové soutěže. Velice oblíbené a zároveň uznávané byly například Pohár dobročinnosti nebo soutěž klubů ze středních Čech nazvaná Středočeský pohár.", "section_level": 2}, {"title": "Československá fotbalová liga.", "content": "Liga jako taková byla založena až v roce 1925 v období První republiky. Zpočátku ale šlo pouze o přejmenování mistrovství Středočeské župy, které se účastnily pouze kluby z Prahy a nejbližšího okolí. Úroveň fotbalu v hlavním městě byla vzhledem k náskoku několika desetiletí o tolik vyšší, že zápasy pražských S s venkovskými kluby končívaly často dvouciferným rozdílem a celostátní mistrovská soutěž tehdy nebyla považována za nutnou, za nejlepší klub republiky byl automaticky považován vítěz této župy. Ovšem již na počátku dalšího ročníku se do celostátní ligy přidává první mimopražský klub SK Kladno. Roku 1929 následují němečtí sportovci z Teplitzer FK, po čtyřech letech první moravský zástupce SK Židenice a o další dva roky později slovenský 1. ČsŠK Bratislava. V roce 1936 pak SK Rusj Užhorod z Podkarpatské Rusi a o rok později ze Slezska SK Slezská Ostrava, čímž jsou pokryty všechny země republiky. V počátečním období, od založení ligy do 2. světové války, potvrzuje rozkvět fotbalu u nás úspěšné působení českých klubů v tehdejší nejprestižnější mezinárodní klubové soutěži, Středoevropském poháru. Sparta jej vyhrála třikrát a Slavia jednou. Fotbalisté Československa také vybojovali stříbro na Mistrovství světa ve fotbale 1934. V lize bojovali o titul obvykle pouze fotbalisté Sparty a Slavie. Během 23 ročníků přerušila jejich nadvládu pouze v sezoně 1927/28 FK Viktoria Žižkov.  První éru ligy ukončily tragické politické události let 1938/39. Z fotbalových soutěží nejprve vypadly kluby z obsazených Sudet, po okupaci Čech a Moravy vystoupil z ligy jediný slovenský zástupce I.ČsŠK Bratislava. V období Protektorátu se hrála soutěž pod názvem Českomoravská liga, kterou i nadále ovládala pražská „S“. SK Slavia Praha získala čtyři ze šesti titulů, v jejím dresu zářili zejména Josef Bican, se 447 vstřelenými brankami nejlepší kanonýr historie ligy, a druhý střelec v historickém pořadí, jeho klubový spoluhráč a vrstevník Vlastimil Kopecký. Na podzim 1944 nebyla liga kvůli totálnímu válečnému nasazení v Německu vůbec zahájena, už po skončení války v červnu 1945 se odehrál pouze jednorázový „Pohár osvobození“.  Euforie z konce války a osvobození trvala pouze tři roky a v roce 1948 byla nahrazena novou totalitou. Podzim 1948 se odehrál pouze jednokolově bez vyhlášení mistra, od roku 1949 se přešlo na „sovětský systém“ jaro-podzim. Tuto změnu doprovázela řada dalších, zejména politicky motivovaných. Klubům byly odebrány tradiční názvy, každý oddíl byl přidělen pod určitý patronátní průmyslový podnik a podle oborové příslušnosti tohoto podniku mu byl určen nový název - např. podniky pod strojírenským průmyslem dostaly přidělen název „Spartak“, chemický průmysl nesl jméno „Jiskra“, zemědělství „Sokol“, doprava „Dynamo“ apod. Bylo také rozhodnuto, že ligy se bude z každého oboru hospodářství účastnit vždy po jednom klubu a liga bude doplněna o nově vytvořené armádní a policejní oddíly (Rudá hvězda, Dukla, Tankista, Křídla vlasti). Docházelo k takovým absurditám, že např. roku 1952 administrativně sestoupily z ligy třetí Teplice. Reorganizací procházely i nižší soutěže, byla zrušena druhá liga i divize a v polovině 50. let se bezprostředně pod ligou hrálo 20 krajských přeborů. Do Přeboru Prahy tehdy např. sestoupila i bývalá Slavia, nyní Dynamo Praha. Většina těchto změn měla jen krátké trvání a situace se postupně vracela k normálu. Sezóna 1957/58 se odehrála tříkolově (liga tedy trvala rok a půl) a od následujícího roku se opět hrálo systémem podzim-jaro. Roku 1965 se nejslavnějším klubům vrátily i tradiční názvy - Spartak Sokolovo se stal opět Spartou, Železničáři Stalingrad Bohemians a Dynamo Slavií.  V poválečném období se odehrálo celkem 47 soutěžních ročníků do rozpadu Československa v roce 1993. Na mistrovském trůnu se vystřídalo celkem deset klubů. Nejúspěšnějšími byly AC Sparta Praha s dvanácti a Dukla Praha s jedenácti mistrovskými zářezy. Oproti období první republiky hrály mnohem výraznější úlohu slovenské kluby, zejména v letech 1968-1975, kdy se osm let v řadě střídaly v zisku mistrovské trofeje Slovan Bratislava a Spartak Trnava. Velké úspěchy zaznamenala i reprezentace ve formě druhé stříbrné medaile z Mistrovství světa ve fotbale 1962 a zlatého úspěchu z Mistrovství Evropy ve fotbale 1976. Na mezinárodním poli klubovém zářila především Dukla Praha. Ta se roku 1967 dostala až do semifinále Poháru mistrů evropských zemí nebo čtyřikrát v řadě ovládla prestižní turnaj na území Spojených států nazvaný International Soccer League. V 80. letech se nejúspěšnějším mužstvem stává znovu Sparta ČKD Praha, která předtím na jeden rok (1975/76) jedinkrát ve své historii z ligy sestoupila. Československá liga měla i překvapivé vítěze, v roce 1960 vyhrál titul jako jediný ligový nováček v dějinách Hradec Králové, roku 1986 získaly titul Vítkovice.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik samostatné české ligy.", "content": "Posledním ročníkem společné československé ligy byla sezona 1992/93, ve které získala svůj 24. titul AC Sparta Praha. Liga si právě odbývala zimní přestávku když došlo k rozdělení Československa. Československá fotbalová asociace (ČFA) byla rozdělena na dva orgány. V Česku vznikl Českomoravský fotbalový svaz (ČMFS), jehož prvním předsedou byl jmenován dosavadní předseda České větve ČFA František Chvalovský. Na Slovensku vznikl Slovenský futbalový zväz (SFZ). Jarní část ligy se ovšem ještě dohrála jako společná soutěž dvou nyní už nezávislých zemí. Také probíhající kvalifikaci o MS dohrál společný tým pod názvem Reprezentace Čech a Slovenska (RČS), na mistrovství světa do USA se však neprobojoval.  Z posledního ročníku československé ligy přešlo do prvního ročníku české ligy přímo 9 klubů: Sparta, Slavia, Dukla, Sigma Olomouc, Baník Ostrava, Brno, Hradec Králové, Vítkovice a České Budějovice. Doplnilo je 6 nejlepších z posledního ročníku Českomoravské fotbalové ligy (ČMFL) – Union Cheb, Viktoria Plzeň, Viktoria Žižkov, Slovan Liberec, Petra Drnovice a Svit Zlín. O poslední pozici byla sehrána baráž mezi posledním týmem 1. ligy a sedmým týmem ČMFL Jabloncem, kterou vyhráli Bohemians Praha 1905. Těchto šestnáct klubů tedy zahájilo ročník 1993/94. Druhá liga měla stejný počet účastníků jako liga první. Z bývalých dvou skupin 2. ČNFL vznikly Česká fotbalová liga (18 účastníků) a Moravskoslezská fotbalová liga se 16 účastníky.  V červenci 2016 přešla nejvyšší česká liga pod mandát Ligové fotbalové asociace, do té doby byla řízena FAČR.", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovské souboje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1993–2001.", "content": "Svou formu do samostatné české soutěže si z fotbalové ligy Československa přenesla AC Sparta Praha, která zvítězila v 8 z jejích posledních devíti ročníků. V prvním ročníku české ligy si po náskoku šesti bodů v konečné tabulce mohla připsat už 25. titul v historii. Před následující sezonou se měnila pravidla bodových zisků, kdy vítěz zápasu získal tři body místo dosavadních dvou. Sezónu 1994/95 nezačal obhájce trofeje nejlépe a již po dvou kolech měnil kouče. Na lavičku se na několik zápasů dostal i hrající kouč Jozef Chovanec. V jarní části však Sparta zlepšila svoji hru i bodové zisky a titul obhájila.  Sezona 1995/96 byla pro český fotbal nejúspěšnější od rozpadu Československa. České kluby v evropských pohárech posbíraly do žebříčku koeficientu v průměru 10,333 bodu na mužstvo (ten rok 3. nejvyšší v Evropě), což vyvrcholilo o několik let později posunem na 8. místo žebříčku UEFA. Díky tomu pak postupoval český mistr přímo do Ligy mistrů. SK Slavia Praha se v sezóně 1995/96 dostala až do semifinále Poháru UEFA, kde vypadla s francouzským Girondins Bordeaux. Pro Slavii znamenala sezona také zisk titulu po 49 letech. Na reprezentačním poli zazářil český tým na Mistrovství Evropy v Anglii ziskem stříbrných medailí.  Následné období – zahrnující celkem 5 sezon – se stalo obdobím dominance AC Sparty Praha. Ta získala podruhé v historii pět mistrovských titulů v řadě (poprvé to bylo v letech 1987–1991). Ligová prvenství získávala s pohodlným náskokem, který se nedostal pod čtyři body (v 1996/97) a vygradoval náskokem šestnácti bodů v páté sezoně této série. Herní náskok Sparty se projevil i na čele tabulky střelců, kde si tři prvenství v řadě připsal Horst Siegl, kterého vystřídal spoluhráč Vratislav Lokvenc. Zároveň se dostavily i úspěchy na mezinárodním poli v podobě trojnásobné účasti Letenského klubu v základní skupině Ligy mistrů.", "section_level": 2}, {"title": "2001–2010.", "content": "Po pěti titulech Sparty ji premiérově vystřídal na trůnu FC Slovan Liberec. Hned v následující sezoně si Sparta vzala titul zpět, obhájit ho však od té doby nedokázala. Sezona 2003/04 se stala nečekanou kořistí slezského klubu FC Baník Ostrava a způsobila v Ostravě fotbalovou horečku. Zachovala se z něj v Česku velmi známá hymna \"„Baníčku, my jsme s tebou“\".  Byla to opět Sparta, která po výpadku obhajujícího Baníku vystoupala na příčku nejvyšší. Náskok na druhou Slavii činil na konci sezony pohodlných 11 bodů. Ani herní náskok z tohoto ročníku však nestačil na obhajobu v další sezoně. Sparta si naopak připsala nejhorší umístění v samostatné české lize, když skončila až pátá. Historicky druhý titul získal FC Slovan Liberec, vicemistrem se překvapivě stala Mladá Boleslav, která do ligy postoupila teprve dva roky předtím. Sezona 2006/07 pak znamenala jubilejní desátý titul v samostatné české lize pro tým AC Sparta Praha. Ta potvrdila titulový trend v sezonách končících lichým rokem. Takto končící sezony vyhrála 12× v řadě. Naposledy se jí to nepovedlo v roce 1983.  Soutěžní ročník 2007/08 znamenal historickou sezonu pro SK Slavia Praha. Zisk titulu po dvanácti letech byl doprovozen postupem do základní skupiny Ligy mistrů. To se doposud povedlo jen Spartě, která postoupila celkem osmkrát. Následovala obhajoba titulu pro Slavii (po 66 letech), ale později se dostavily finanční problémy, kdy slavnému klubu hrozil krach a sestup.  Svůj 35. titul získala AC Sparta Praha v sezoně 2009/10. Celou ligu prošla bez jediné porážky, přesto vyhrála o pouhý bod před druhým Jabloncem - nasbírala totiž čtrnáct remíz.", "section_level": 2}, {"title": "2010–2018.", "content": "V sezóně 2010/11 se překvapivým mistrem stala FC Viktoria Plzeň, jejíž mužstvo bylo složeno z velké části z hráčů, odložených jako neperspektivní pražskou Spartou. O titulu rozhodli v předposledním kole výhrou 3:1 nad Baníkem Ostrava, kterou získali náskok čtyř bodů na Spartu. Později se ukázalo, že nešlo o náhodu, a Plzeňští vybojovali v následujících osmi letech další čtyři mistrovské tituly. Naopak Sparta v tomto období získala jen jeden titul a pět druhých míst. V sezóně 2011/12 se mistrem stal potřetí Slovan Liberec, který využil jarního poklesu formy Sparty Praha. Ta po podzimní části vedla o šest bodů, ale nakonec si teprve v závěrečném kole zajistila druhé místo o jeden bod před Viktorií Plzeň a se ztrátou dvou bodů na Slovan Liberec, který se utkal právě s Viktorií Plzeň v posledním kole v přímém souboji o titul. K jeho zisku mu stačila bezbranková remíza.  Mistrem ligy 2012/13 se stala podruhé FC Viktoria Plzeň, která nakonec uhájila první místo o dva body před dotírající Spartou. Sezonu 2013/14 vyhrála Sparta Praha, která poznala první porážku až 3. května 2014, kdy ji porazil FK Teplice, v témže kole se Sparta stala mistrem po remízovém zaváhání druhé Viktorie Plzeň. Avšak sezona 2014/15 znamenala opět návrat Viktorie Plzeň na mistrovský trůn. Třetí titul si připsala již ve 28. kole po domácím vítězství nad týmem Jihlavy.  V ročníku 2015/16 dokázala Plzeň svůj úspěch obhájit. Ačkoliv na první příčku tabulky se dostala až ve čtrnáctém kole, sérií šestnácti ligových výher v řadě stanovila rekord samostatné české ligy a tři kola před koncem soutěže si zajistila svůj čtvrtý ligový triumf po výhře 2:0 nad Baníkem Ostrava, pro který výsledek znamenal sestup do druhé ligy.  Ročník 2016/17 vyhrála SK Slavia Praha, i když po podzimní části ztrácela 4 body na vedoucí Plzeň. Slavia se do vedení dostala až po 19. kole, kdy ji po dvou kolech opět předběhla Plzeň. Podruhé Slavia vedla až po 25. kole a náskok udržela. Titul oslavila na Strahovském stadionu, protože v Edenu byl koncert.  Sezónu 2017/18 ovládla po roční pauze opět Plzeň, když poprvé nevyhrála až v 15. kole proti FK Teplice a poprvé prohrála v 18. kole s Jihlavou. Po podzimu měla náskok 14 bodů a vypadalo to, že je o titulu rozhodnuto. Plzeň ale na jaře ztrácela a titul si zajistila až po 29. kole po výhře nad Teplicemi.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled vítězů jednotlivých ročníků.", "content": "\"Tato tabulka shrnuje vítěze jednotlivých ročníků.\" \"Čísla v závorce udávají o kolikátý titul v historii daného klubu se jedná (včetně oficiálních ročníků před rokem 1993).\"", "section_level": 2}, {"title": "Kvalifikace do evropských pohárů.", "content": "Klíčem k nasazování týmů do Evropských pohárů (dnes Liga mistrů UEFA a Evropská liga) je postavení země (fotbalové ligy) v žebříčku koeficientu UEFA. Body do koeficientu se přidělují takto: za výhru 2 body, za remízu 1 bod. Body v předkolech se půlí. Dále se udělují bonifikační body za dosažené mety. Například za postup do Ligy mistrů se udělují 4 body. Body takto získané všemi reprezentanty jedné ligy se sečtou a vydělí právě počtem reprezentujících týmů (z české ligy v sezoně 2017/18 pět týmů). Pro nasazování slouží součet bodů z posledních pěti let nezahrnujících předešlou sezonu.  Nejlepším umístěním pro český fotbal bylo osmé místo pro nasazení do ročníku 2001/02. To zaručovalo českému mistru přímou účast v Lize mistrů a účast v Evropských pohárech pro celkem šest českých klubů. Postupem času se však postavení českého fotbalu, který po rozpadu Československa začínal na posledním místě žebříčku, poměrně rapidně propadalo.  Pro sezonu 2019/20 byly české kluby ze 13. místa nasazeny takto: Mistr nastoupil ve 4. předkole Ligy mistrů, klub z druhého místa už ve 2. předkole. Klub ze 3. místa začínal ve 3. předkole Evropské ligy, 4. a 5. tým z ligy ve 2. předkole Evropské ligy, vítěz českého fotbalového poháru byla Slavia Praha, získala tedy double.", "section_level": 1}, {"title": "Kluby a stadiony.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kluby.", "content": "V české 1. fotbalové lize nastoupilo od jejího založení v roce 1993 celkem 34 klubů. Z toho 3 kluby odehrály všech 23 sezon čili 690 zápasů. Jsou jimi AC Sparta Praha, SK Slavia Praha a FC Slovan Liberec. Všechny tři kluby se řadí mezi doposud pět českých mistrů. Dalších šest klubů nastoupilo pouze v jedné sezoně 1. české fotbalové ligy.", "section_level": 2}, {"title": "Stadiony.", "content": "Požadavky na úroveň a vybavenost stadionů jsou dány dvěma dokumenty s charakterem pravidel. Tyto dokumenty nesou název Stadiony 2003 a Stadiony 2012. Proti těmto dokumentům lze podat žádost o výjimku.  Některé z pravidel určených stadionům 1. fotbalové ligy \"Kurzívou uvedena poslední významná rekonstrukce.\" Stadiony jsou seřazeny dle kapacity sedících diváků.", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší střelci.", "content": "Nejlepším střelcem se stává hráč, který v jednom ročníku nastřílí nejvíce branek. Jako ocenění tohoto úspěchu dostane tento hráč křišťálovou trofej ve tvaru míče.  V historii se střelcem ligy mohl stát pouze výborný střelec. Toto platilo zejména ve čtyřicátých letech, kdy na českých hřištích řádil Josef Bican. Ten celkem ve čtyřech sezonách dokázal překonat magickou hranici 40 branek a v sezoně Národní ligy 1943/44 vstřelil dnes neuvěřitelných 57 branek v šestadvaceti zápasech. To je průměr více než dvou branek na zápas. Po druhé světové válce pak s Bicanovým odchodem ustaly i střelecké hody a na zisk „koruny krále střelců“ mnohdy stačilo i méně než dvacet gólů v sezoně. Dá se říci, že tento trend přetrval až do sezon samostatné české ligy. V počátečních sezonách samostatné české soutěže dominoval tabulkám střelců útočník Sparty Praha Horst Siegl, který střeleckou soutěž vyhrál celkem 4×. V prvním případě dokonce o 8 branek před druhým v pořadí René Wagnerem hrajícím za Brno. Mezi jeho čtyři vítězství se vklínil ještě Radek Drulák z Drnovic se svými dvěma po sobě následujícími prvenstvími. Když pak Siegla v sezoně 1999/00 vystřídal na střeleckém trůnu kolega ze Sparťanského útoku Vratislav Lokvenc, bylo to na dlouho naposledy, kdy někdo dokázal překonat dvacetigólovou hranici. V mistrovském ročníku Baníku Ostrava 2003/04 se jí na dosah přiblížil ještě Marek Heinz, ale v sezonách následujících se počet gólů postačujících k zisku koruny krále střelců stále snižoval. Dosud nejnižší skóre postačující k zisku ocenění má na kontě útočník 1. FC Slovácko Milan Ivana ze sezony 2005/06. Tehdy stačilo pouhých 11 branek. Podobně chudý byl i ročník 2009/10, kdy ocenění získal Olomoucký Michal Ordoš s 12 zásahy.  Povzbuzující byl ale ročník 2010/11, kdy předvedli Tomáš Pekhart a David Lafata střelecké dostihy v jarní části soutěže, které vrcholily v posledním kole. Oba hráči na podzim působili ve stejném klubu FK Baumit Jablonec. Po odchodu Tomáše Pekharta do Sparty se David Lafata rozstřílel a zaznamenal tři třígólové zápasy v krátké době. Do posledního kola nastupovali oba střelci se stejným počtem gólů na kontě, ale zatímco Pekhart se trefil pouze jednou, Lafata vstřelil dva góly a zaslouženě získal pomyslnou korunu krále střelců. Zároveň se mu podařilo vyrovnat nejlepší výsledek za posledních jedenáct sezon.  V sezoně 2011/12 jsme byli svědky překonání letitého rekordu v této disciplíně. Postaral se o něj znovu David Lafata, který zejména díky podzimní části neměl mezi střelci konkurenci a i přes absenci v závěrečném kole získal korunu krále střelců s 25 góly. Ani další v pořadí se nenechali zahanbit. Marek Bakoš vstřelil 16 gólů a Michal Breznaník se trefil 15krát. V ročníku 2012/13 zvítězil s dvaceti góly opět David Lafata, bylo to jeho třetí prvenství v řadě, přičemž góly střílel v podzimní části za Jablonec a v jarní již za pražskou Spartu, kam přestoupil s touhou vyhrát český ligový titul. Teprve sezona 2013/14 přinesla změnu, králem střelců se poprvé stal Lafatův spoluhráč ze Sparty Josef Hušbauer, který jako záložník nastřílel celkem 18 gólů. David Lafata skončil se 16 góly na druhé příčce.  Po sezóně 2016/2017 měla fotbalová liga poprvé dva nejlepší střelce, kdy oba vstřelili 15 gólů. Jedním z nich byl David Lafata ze Sparty, který obhájil svůj výsledek z předchozích dvou sezón, a druhým se stal Milan Škoda ze Slavie. Žádný jiný hráč tohoto klubu se nejlepším střelcem první fotbalové ligy po roce 1993 do té doby nestal.", "section_level": 1}, {"title": "Finance.", "content": "Finance v českém fotbale jsou postupem času zvětšující se problém. Ano, z reklamních a televizních práv přiteklo v uplynulých sezonách asi 250 milionů ročně, ale po rozdělení mezi kluby tato částka rozpočet klubů nenaplní. Součet rozpočtů prvoligových klubů za sezonu 2011/12 činil přibližně 1 385 milionů korun. Pro srovnání stejný údaj v Anglii za rok 2010 činil 2 479 milionů €. Největší rozpočet v sezoně 2011/12 měla AC Sparta Praha, přibližně 300 milionů Kč. Na druhém místě byly kluby FK Baumit Jablonec a FK Mladá Boleslav s přibližně 150 miliony. Nejmenší rozpočet činil 35 milionů, který měly kluby Žižkov, Dukla a Příbram. Chybějící trhliny v rozpočtech doplňují kluby prodejem hráčů, což snižuje hráčskou kvalitu v lize. Hráčské platy se pohybují ve velkém rozmezí od pár desítek tisíc po několik milionů korun. Například Bohemians Praha 1905 zveřejnili v roce 2009 platy hráčů, pohybující se od 25 do 50 tisíc korun bez bonusů. Naopak platy hráčů týmu AC Sparta Praha podle odhadů dosahují i přes 5 milionů korun. Například Erich Brabec při svém angažmá ve Spartě bral přibližně 8,5 mil. korun.", "section_level": 1}, {"title": "Sponzoři, marketing a televizní práva.", "content": "Dokud nejvyšší českou soutěž organizovala přímo Fotbalová asociace, spravovala marketingová a vysílací práva k lize marketingová společnost STES, kterou asociace k tomuto účelu založila. STES tedy tvořil prostředníka, přes kterého putovaly finanční výnosy z reklamy do ligy. Pro sezonu 1. fotbalové ligy 2011/12 pro ni garantoval STES přibližně 143 milionů korun z reklamních práv. Druhá liga dostala dvacet milionů. Největší příjem má STES právě z reklamy. Generálním partnerem ligy byly od samého založení roku 1993 do roku 2014 Plzeňské pivovary. Podle jednoho z jejich členů – Pivovaru Gambrinus, se také celá soutěž v letech 1997 až 2014 jmenovala. Plzeňské pivovary zaplatily agentuře STES v sezoně 2011/12 přibližně 70 milionů korun. Dalším významným sponzorem pro sezonu 2011/12 byla společnost Synot Tip, která kromě svého partnerství s Českým Superpohárem (který se jmenoval podle ní) podílela i na sponzorování Gambrinus ligy přibližně 10 miliony korun. Vítěz ligové soutěže dostal přibližně 15 milionů korun. Nejméně dostaly týmy na opačném pólu tabulky, a to méně než 6,5 milionu.  Od sezony 2010/11 do roku 2014 koupila vysílací práva k první lize společnost KPS Media a.s., od té doby je vlastní společnost Pragosport.", "section_level": 2}, {"title": "Korupční aféra z roku 2004.", "content": "Asi nejstinnější stránkou v historii první ligy byla korupční aféra z roku 2004. Aféra vypukla 30. dubna 2004, kdy policie zatkla rozhodčího Stanislava Hrušku a Jaroslava Hastíka, předsedu klubu 1. FC Synot (nyní 1. FC Slovácko), který měl u sebe 175 tisíc korun. Oba dotčení obvinění popřeli.  Postupem času se do vyšetřovací sítě zapletli další rozhodčí a předsedové klubů. Policii se obvinění z korupce podařilo prokázat pomocí odposlechů u klubů 1. FC Synot, FK Viktoria Žižkov a FC Vítkovice. Prvním dvěma byl udělen trest ve výši 12 bodů, týmu FC Vítkovice pak trest devítibodový. Poslední dva jmenovaní v době udělení trestu již nepůsobili v 1. lize. Známým představitelem fotbalové korupční aféry se stal žižkovský funkcionář Ivan Horník. Pro označení vyplácených peněz používali rozhodčí a funkcionáři mj. výraz \"kapříci\", proto se mezi fanoušky 1. lize někdy posměšně říká \"Kaprliga\".  Následně bylo ještě prokázáno podplácení rozhodčích a delegátů týmům FC Slovan Liberec a SFC Opava, kterým bylo odečteno shodně 6 bodů.  O této aféře vznikla divadelní inscenace Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?, jejíž scénář ztvárnil Petr Čtvrtníček pomocí přepisů policejních odposlechů. Ten hrál ve hře Ivana Horníka. Druhým hercem (představujícím Milana Brabce, tehdejšího místopředsedu svazu) byl Jiří Lábus. Hra se odehrává formou dialogu.", "section_level": 2}, {"title": "Korupční aféra SK Sigma Olomouc vs. FK Bohemians Praha 2010.", "content": "Druhá korupční aféra není takového rozsahu ani významu jako aféra první. O to smutnější ale je, že přišla po velkých svazových i policejních opatření po aféře z roku 2004. Do korupce neměli být zapleteni rozhodčí ani delagáti. V posledním kole fotbalové ligy 2009/10 došlo před kláním klubů SK Sigma Olomouc a FK Bohemians Praha (Střížkov) k předání peněz mezi hráči klubů. Brankář Sigmy Petr Drobisz měl předat 300 tisíc korun hráčům Bohemians Praha Davidu Zoubkovi a Miroslavu Obermajerovi. Takto to uvedl u soudu předseda pražského klubu Karel Kapr. Olomoucká strana veškerá obvinění popírala. Pouze bývalý předseda Jiří Kubíček u soudu uvedl, že z účtů Sigmy zmizelo oněch 300 tisíc. Disciplinární komise rozhodla o konečném verdiktu 18. srpna 2011. Podle Disciplinární komise FAČR, se SK Sigma Olomouc provinila proti stanovám soutěže korupčním jednáním a uložil jí trest. Ten spočívá v pokutě 4 milionů korun a odečtu 9 bodů v probíhající sezoně (2011/12). Dále byl potrestán i hlavní podezřelý v kauze, gólman Petr Drobisz, který rok a půl nesmí hrát profesionální fotbal a někdejší předseda klubu Jiří Kubíček, trestem zákazu působení ve fotbale na dva roky.  Odvolací a revizní komise FAČR tresty překvapivě zrušila a vrátila případ znovu k projednání, aniž by někdo podal proti předchozímu nařízení odvolání. Disciplinární komise svazu však po opětovném projednání udělila všem potrestaným totožné tresty jako při předchozím projednávání. Případem se na podnět Policie zabývá i civilní soud. Rozsudek by mohl padnout již v říjnu.", "section_level": 2}, {"title": "Kauza Bohemians.", "content": "Tento spor začal v roce 2005 finančními problémy tehdy druholigového klubu FC Bohemians Praha, a.s., které vedly až k uvalení konkurzu na tuto společnost. Práva na jméno a logo přešly za souhlasu TJ Bohemians Praha na tehdy třetiligový FK Střížkov. Následně byl na základech původního klubu vystavěn nový klub Bohemians Praha 1905, v současnosti působící v 1. lize. Tento klub má sice za domácí hřiště Ďolíček a zároveň bojuje o morální právo na pokračování klubu, nicméně již se nehlásí k dluhům a odpovědnosti. Poté konkurzem prošel klub FC Bohemians Praha a.s., který tvrdí, že klub vlastně nikdy nezkrachoval. Tento klub však v roce 2012 skončil. FK Bohemians Praha skončil v roce 2016. Dnes tedy existuje pouze jeden ze tří klubů, které si v minulosti dělaly nárok na jméno a logo Bohemians.  O rozvíření tohoto problému se ještě postaral předseda FK Bohemians Praha Karel Kapr, který odmítl poslat své mužstvo do zápasu proti Bohemians Praha 1905 v sezoně 2009/10 na důkaz své nespokojenosti s dosavadním vývojem kauzy. Důsledkem toho byla kontumace 3-0 ve prospěch Bohemians Praha 1905 a kromě dalších trestů i nejvyšší pokuta v historii české kopané – 6 milionů korun pro FK Bohemians Praha. Tu odmítli představitelé zaplatit a byla jim odejmuta profesionální licence potřebná pro I. a II. ligu.", "section_level": 2}], "src_summary": "1. česká fotbalová liga (v sezóně sponzorským názvem Fortuna:Liga) je fotbalová soutěž pořádaná na území České republiky. Jde o nejvyšší soutěž v systému fotbalových soutěží v Česku. Od července 2016 je řízena Ligovou fotbalovou asociací, do té doby byla řízena FAČR. Tato soutěž existuje od léta roku 1993, kdy byla rozdělena Fotbalová liga Československa na českou a slovenskou ligu.", "tgt_summary": "捷克足球甲级联赛-是捷克足球协会〔\"Fotbalová asociace České republiky\"〕组织的职业足球联赛,捷克联赛系统的最高等级联赛,通常简称“捷甲”。捷克足球甲级联赛成立于1993年,其前身是捷克斯洛伐克足球甲级联赛。", "id": 2176998}
{"src_title": "Lama", "tgt_title": "羊駝屬", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Český název lama odpovídá dvěma taxonomickým rodům \"Lama\" a \"Vicugna\", česky též vikuňa. Oba rody patří do čeledi velbloudovití (Camelidae), podřádu mozolochodci (Tilopoda), řádu sudokopytníci (Artiodactyla) a třídy savci (Mammalia).  V současnosti jsou uznávány dva druhy v rodu \"Lama\"  a dva druhy v rodu \"Vicugna\"  U druhu guanako byly původně rozlišovány čtyři poddruhy, genetické studie z počátku 21. století však zredukovaly počet subspecií pouze na dvě:  Druh vikuňa se rovněž člení na dvě subspecie:  Všechny lamy mají 74 chromozomů, proto se mohou mezi sebou křížit. Mezidruhové křížení se nevyskytuje ve volné přírodě, dochází k němu pouze při chovu. Nejobvyklejší kříženci jsou lama krotká × alpaka, kteří se nazývají huarizo. Kříženci alpaka × vikuňa jsou nazýváni pakovikuňa a kříženci lama krotká × vikuňa jsou zváni lamovikuňa. Za nejlepší křížence se považuje pakovikuňa. Pakovikuni, které byly vypuštěny do volné přírody, nebo utekly z farem v okolí jezera Titicaca, se volně kříží a vznikají tak nové variety. Wari neboli huarizo jsou indiánskými pastýři dále rozdělovány na llamawari (tedy podobní lamě) a pacowari (podobný alpace). Oba typy spojují nežádoucí fenotypové vlastnosti. Všechny druhy se mohou mezi sebou křížit a všichni kříženci jsou neplodní.", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "Lamy mají rakovité chodidlo, opatřené mozolovitými polštáři, které jim umožňují snadný pohyb na písčitém a hrubém terénu a strmých skalách. Kopýtko mají na konečném článku prstu. Postranní prsty zmizely. Jsou to mimochodníci, tzn. vykračují oběma pravýma/levýma nohama.  Horní pysk je rozdělen, spodní řezáky jsou velmi ostré a stále dorůstají. Utváření pysků umožňuje spásání krátkých a tvrdých travin. Mají třídílný žaludek.  Srst je velmi hustá a zajišťuje účinnou ochranu proti nízkým teplotám ve vysokých výškách. Barva srsti je přizpůsobena prostředí.  Počet červených krvinek dosahuje 14 mil. v 1 mm3 a funguje jako kompenzační mechanismus nízkého tlaku vzduchu ve vysokých výškách. I srdce je větší.", "section_level": 1}, {"title": "Domestikace a vývoj.", "content": "Velbloudovití pochází ze Severní Ameriky. Žili zde v pliocénu, tedy před 40 – 50 miliony lety. Před 3 miliony let se velbloudi přesunuli do Asie a lamy do Jižní Ameriky.  Předkem dnešních lam je rod \"Pliarchenia\", nalezený v Severní Americe a starý 9 – 11 milionů let. Z \"Pliauchenia\" se vyvíjí \"Hemiauchenia\" a tito se přesouvají do Jižní Ameriky na přelomu pliocénu a pleistocénu. Zhruba před 2 miliony let vznikají z \"Hemiauchenia\" guanako a vikuňa. Před 10 tisíci lety zmizeli\" Lamini\" z místa svého původu.  \"Hemiauchenia macrocephala\" je lama nalezená na Floridě. Pochází z pozdního pleistocénu. Byla dlouhonohá a měla až dva metry v kohoutku. V Kalifornii se našly její fosilní otisky nohou.  Lamy byly domestikovány Inky na pláních okolo jezera Titicaca, nebo na altiplanu Junín. Domestikace začala před 5 000 lety. Přičemž s prvními domestikačními praktikami se setkáváme před 4 800 – 4 100 lety. Avšak domestikace alpaky se neuskutečnila dříve než r. 500 př. n. l. Domestikovaní camelidi byli integrální součástí ekonomických, sociologických a náboženských aktivit předincké a incké civilizace. Inkové využívali camelidy jak domestikované, tak divoké. Tento vynikající řídící systém zmizel s příchodem španělských conquistadorů. První španělští dobyvatelé Peru potlačili nejen lid této země, nýbrž také místní camelidy. Veškerý řídící systém a techniky chovu vyvinuté Inky byly ignorovány a stáda prudce degenerovala a vbrzku hrozilo vyhynutí zvířat. V tomto stadiu si koloniální úřady uvědomily toto nebezpečí a vydaly nařízení vedoucí k ochraně zvířat. Brzo po zavedení republikánského systému byla učiněna zákonná opatření zakazující lov, využívání a export. V r. 1917 byla založena ústřední výzkumná stanice v Peru, nazvaná La Granja Modelo del Puno, a v r. 1950 další stanice La Raya ve vysokých horách. V Bolívii byl učiněn pokus ustavit podobný ústav v Oruro.", "section_level": 1}, {"title": "Užitkové vlastnosti.", "content": "Primárním produktem, který poskytují je vlna. Jedná se především o vlnu alpak, lam krotkých a vikuň. Vlna lam je obecně považována za velmi kvalitní, přičemž vlna vikuň je považována za nejlepší na světě. Mezi alpakami má lepší vlákno plemeno Huacaya a u lam krotkých Chaku. S tímto produktem se obchoduje po celém světě a vyrábí se z něho řada textilních výrobků. Rouno se hodnotí z řady hledisek. Zejména barva, hrubost, vlnatost a z které části zvířete je, tedy z které krajiny.  Dále se využívají na maso, jehož nutriční hodnota je velmi vysoká v porovnání s ostatními druhy.  Kůže a kožešina, má velké uplatnění v kožedělném průmyslu a výrobě uměleckých a náboženských předmětů. Jako velký problém v poslední době vyvstal lov mladých guanako a vikuň pro kožky a cenné rouno. Ten se daří v poslední době potlačit.  Dalším cenným materiálem, který lamy produkují, je jejich trus, který se používá jako hnojivo nebo po vysušení jako palivo. Lamy ho ukládají na určitém místě, kterému se pak zdaleka vyhýbají. Toho se využívá v chovatelské praxi. Trusem se natírají stromy a chrání se tak proti okusu, protože se \"Lamini\" tomuto místu zdaleka vyhnou. Navíc trus na andském Altiplanu větry vysuší a odstraní množství nadměrných pachů.  Lama se také díky své velikosti a síle používá k dopravě materiálů nebo na ní jezdí mladí domorodci. Denně je schopna ujít až několik kilometrů s nákladem kolem 40 kg. K nošení se většinou používají kastrovaní samci.  V poslední době se s chovem těchto zvířat mimo Jižní Ameriku objevují i jiná využití. Chovají se v různých chovech ať už za účelem plemenitby nebo výzkumu. Dále se objevuje ekologické hledisko, kdy při spásání porostu provádí úpravu krajiny, stejně tak jako je tomu u ovcí a koz. Zejména ve Spojených státech a Velké Británii se uplatňují v agroturistice a nahrazují místo psa domácího mazlíčka. Jelikož jsou učenlivé a přátelské, učí je jejich majitelé řadě úkonů, které by pes nezvládl. V neposlední řadě se používají jako studijní materiál ve školách, přírodovědných klubech a zoologických zahradách. V nedávné době asistují i při tzv. psychoterapii.", "section_level": 1}, {"title": "Lamy venku.", "content": "Chov alpak a lam krotkých je důležitou ekonomickou aktivitou pro obyvatelstvo Vysokých And především Peru a Bolívie a v menší míře Argentiny, Chile a Ekvádoru. Odhaduje se, že okolo 500 000 vesnických rodin z andského regionu je závislých na chovu jihoamerických velbloudovitých nebo požívají jejich produkty.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Lamy žijí ve stádech, kde je jeden samec na 7 – 10 samic. Samice dospívají ve dvou letech, samci ve dvou a půl. Samice má dělohu se dvěma rohy. K reprodukci dochází v zimě (prosinec – únor). Doba březosti je zhruba kolem jednoho roku. K ovulaci dochází stimulací koitem, který se odehrává vleže. Plod se vyvíjí v levém děložním rohu. Všechny druhy se mohou mezi sebou křížit a všichni kříženci jsou plodní. Mají 1 mládě, které se rodí ráno, nejsou žádné záznamy o narození dvojčat. Mláďata se rodí dobře vyvinutá a po 1 – 2 hodinách po porodu jsou schopna následovat matku a pít mlezivo. Lamy umí ovládat svůj čas porodu (takže k němu nedojde za nepříznivých klimatických podmínek). Je tedy nutné, aby samice nebyla ve stresu a měla odpovídající výživu.", "section_level": 1}, {"title": "Etologie.", "content": "Lamy mají výrazně definovanou sociální strukturu a při vyrušení se vzrušují až do zuřivosti. Napadají se končetinami a způsobují nebezpečné rány. Podobně jako velbloudi plivají s přesností žaludeční tekutinu. Jsou velmi zvědavé a nebojácně zkoumají neznámé objekty. Během noci spí, pasou se během dne a přežvykují odpoledne a navečer. Používají zvláštní volání. Odpočívají, kálejí a spí na určitých místech, na kterých se nepasou. Také mají určitá místa, kde se válejí v prachu.", "section_level": 1}, {"title": "Lamy mimo Jižní Ameriku.", "content": "Alpaky byly v 70. letech poprvé dovezeny do Severní Ameriky. V počátcích se objevovaly neúspěchy při chovu lam, ale v současnosti se tyto neúspěchy daří překonávat a lamy se chovají po celém světě. Zejména v USA, Kanadě, Austrálii, na Novém Zélandu a v zemích EU.  Nejrozšířenějšími druhy chovanými mimo Jižní Ameriku jsou alpaka a guanako. Početné chovy alpak jsou v Německu, a to zejména jako zdroj chutného masa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lamy, známé též jako velbloudi Jižní Ameriky, jsou zvířata z čeledi velbloudovití, která se přizpůsobila těžkému životu v Andách. V posledních 40 letech se šíří do celého světa jako chovný dobytek či zvěř chovaná v zoologických zahradách.", "tgt_summary": "骆马属(\"Lama\"),又称羊驼属,于生物分类学上属于哺乳纲偶蹄目骆驼科。主要栖息地为南美洲的高地,被当成家畜利用", "id": 2625772}
{"src_title": "Dálnice D1 (Slovensko)", "tgt_title": "D1高速公路 (斯洛伐克)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Do roku 1989.", "content": "Koncem 50. let 20. století se silniční provoz dostal na předválečnou úroveň a v dalších letech ji rychle překonal, čímž se kapacity československé silniční sítě naplnily. Do hry se dostala výstavba dálnic jako komplexní dálniční sítě, definované usnesením vlády ČSSR č. 286 ze dne 10. dubna roku 1963. \"Dálnice D1\" měla spojovat města – Praha, Brno, Uherské Hradiště, Trenčín, Žilina, Vrútky, Ružomberok, Poprad, Košice a státní hranice se Sovětským svazem u města Užhorod. Projektovaná délka dálnice byla 712 km, z toho přes Slovensko mělo vést 402 km z celkové délky. \"Dálnice D61\" měla při délce 107 km spojit Bratislavu, Trnavu a Piešťany s dálnicí D1 u Trenčína. Výstavba začala v roce 1967 na úseku Praha–Humpolec, přičemž se využily i některé nedokončené mosty protektorátní dálnice.  Jako první část na slovenském území se začal stavět úsek Bratislava–Senec, který byl zprovozněn 12. prosince 1975. V tu dobu se již stavěl úsek na Liptov, kde finišovala výstavba vodní nádrže Liptovská Mara. Jednalo se o úsek Ivachnová – Liptovský Mikuláš, který v prvotních plánech výstavby vodní nádrže figuroval jako přeložka silnice I/18. V té době totiž ještě nebyla v plánech zanesena dálniční síť. Do konce 70. let 20. století se ještě stihl dokončit úsek dálnice D61 Senec–Trnava. V tomto desetiletí bylo odevzdáno do provozu 57,369 km dálnice D1.  Podrobnější přehled nabízí následující tabulka:  V 80. letech se budovaly další technicky méně náročné úseky na Pováží a v Liptovu. Byla vystavěna i dálnice mezi východoslovenskými metropolemi Prešov a Košice. Podařilo se zprůjezdnit 70,068 km dálnice a dalších 7 km polovičního profilu úseku Liptovský Hrádok – Hybe. Sametová revoluce zastihla dálniční stavitelství v útlumu, když v listopadu roku 1989 se dokončoval jen plný profil výše zmíněného úseku v Liptovu, připravovaly se podklady pro obchvat Trenčína a úsek Chocholná – Skala – Nemšová. V roce 1987 byla tehdejší dálnice D61 vládním usnesením doplněna o úsek Bratislava – státní hranice s Rakouskem o délce 2,5 km.  Za dob socialismu bylo celkově zprovozněno 127,437 km dnešní dálnice D1 v plném profilu a dalších 7 km v polovičním. Zajímavostí je, že prvotní plány z roku 1963 počítaly s kompletním dokončením základní dálniční sítě do roku 1990.", "section_level": 2}, {"title": "1989–2006.", "content": "Po Sametové revoluci se začala ekonomika a hospodářství státu přetvářet z příkazového na tržní. S tím byla spojena i restituce a privatizace. Začal se objevovat problém s vykupováním pozemků pod budoucími úseky dálnice. Velmi významným krokem bylo i zpoplatnění dálnic na území Slovenska od roku 1996. Byla zavedena povinnost předkládat studie dopadů stavby na životní prostředí.  První roky po revoluci byly tedy spojeny s nedostatkem financí na výstavbu i s problémy se získáváním pozemků a ekologickými otázkami. V roce 1990 se dokončil plný profil úseku Liptovský Hrádok – Hybe a o rok později se ještě rozestavěl obchvat Trenčína, který měl připravené podklady ještě z komunistické éry a byl dokončen postupně v letech 1997 a 1998. Výstavba později pokračovala i mezi Piešťanami a Trenčínem, u Ladce a na Liptově u obce Važec, i když jen v polovičním profilu. Známé bylo slavnostní otvírání úseků slavnými osobnostmi (Claudia Schifferová, či Gérard Depardieu) za vlády Vladimíra Mečiara. Od začátku demokratické éry po konec vlády Vladimíra Mečiara v roce 1998 se postavilo jen 17 kilometrů dálnice v plném profilu, 56,277 km v polovičním profilu a 7 km bylo dokončeno na plný profil.  Po nástupu Mikuláše Dzurindy jako předsedy vlády Slovenské republiky byla výstavba dálnic zmrazena pro nedostatek financí. Netýkalo se to úseků, které měly rozestavěný druhý profil – převážně na středním Pováží (okolí Nového Mesta nad Váhom). Výstavba byla zastavena na úseku Ladce – Sverepec, Vrtižer – Hričovské Podhradie a Važec – Mengusovce.  V roce 1999 byla usnesením vlády Slovenské republiky o koncepci rozvoje dálniční infrastruktury schválena nova síť dálnic a bylo také rozhodnuto, že nová dálnice D1 se bude skládat z původně plánovaných dálnic D1 a D61. Změna číslování byla způsobena předchozím rozpadem federace, takže dálnice D1 by na Slovensku začínala na hraničním přechodě Drietoma a pokračovala do Trenčína a dále na východ přes Žilinu, Vrútky, Poprad, Prešov a Košice. Úsek od Bratislavy po Trenčín byl číslován jako D61, což zbytečně způsobovalo problémy v evidenci. Stejně tak bylo prestižnější označit dálnice D1 a D61 jako jeden tah, čímž byl zvýrazněn jeho význam. Zároveň byl od dálnice odčleněn úsek na rakouské hranice – dnes součást dálnice D4). Pozapomnělo se však na značení dálnice, takže i dnes je možno vidět na úsecích na východním Slovensku kilometrovníky s příliš vysokými číslicemi. Například na úseku mezi Prešovem a Košicemi se nacházejí kilometrovníky s označením okolo 600. kilometru, přesto, že celková plánovaná délka dálnice D1 od Bratislavy po Záhor je 516 kilometrů.  Výstavba se postupem času pomalu rozběhla, ale opětovně narážela na problémy s projektovými přípravami. Od roku 1996 se stavěl prvý slovenský dálniční tunel – Tunel Branisko, jehož financování je dodnes kontroverzní a tehdejší vláda je kritizována za výrazné předražení stavby. Další úseky se stavěly v Bratislavě, kde byl dokončen vnitřní průtah městem, čímž byla tranzitní doprava odkloněna z centra. Dvě vlády Mikuláše Dzurindy vystavěly 26,422 km dálnice v plném profilu, 7,6 km v polovičním profilu a dokončily se plné profily čtyř úseků v celkové délce 56,277 km. Projekčně byly připraveny i další úseky, stavět se začalo pod Tatrami a u Prešova a byla obnovena výstavba úseků na horním Považí, pozastavených v roce 1998.", "section_level": 2}, {"title": "2006–2012.", "content": "První vláda Roberta Fica po svém nástupu v roce 2006 vyhlásila urychlení výstavby dálnic, přičemž největší prioritou bylo dokončení dálnice D1 po Košice. Vedení státu se zavázalo připravit všechny podklady pro začátek výstavby do konce volebního období. V roce 2007 byly ohlášeny takzvané PPP-projekty, i přes to, že ještě v roce 2006 se o nich uvažovalo jen jako o krajním řešení. Chybějící úseky dálnice měl tedy postavit a následně 30 let provozovat soukromý investor. Tyto úseky dálnice D1 byly rozděleny do dvou balíků: \"Prvý balík PPP\" zahrnoval úseky mezi Martinem a Prešovem v celkové délce 75,032 km, \"Třetí balík PPP\" zahrnoval úseky mezi Žilinou a Martinem s délkou 24,827 km a 4,85 km dlouhý dálniční přivaděč v Lietavské Lúčce. \"Druhý balík PPP\" obsahoval úseky na rychlostní silnici R1. Veřejná soutěž proběhla za komplikovaných poměrů, vyloučení uchazeči podávali různá odvolání. Kromě samotné soutěže byla kritizována i vysoutěžená cena za výstavbu, provoz a správu postavených úseků. Nedostatek financí a neochota finančních trhů nabídnout úvěry koncesionářům způsobily vícenásobné odsouvání začátku realizace PPP-projektů.  V roce 2009 se navíc vyskytl problém s už skoro odsouhlasenou změnou trasování dálnice nedaleko Turan. Původně se měl realizovat Tunel Korbeľka, který obcházel úzkou dolinu Váhu, ale později se prvotní plány změnily a schválila se trasa přes dolinu, především kvůli nižším stavebním nákladům. Tato skutečnost vyvolala nevoli eko-aktivistů, ale přes to na přelomu let 2009 a 2010 začaly přípravné práce s odvozem ornice a vykácením lesů. Přípravné práce údajně zničily chráněná území evropského významu, což bylo prošetřováno i Evropskou komisí.  Kromě projekční přípravy úseků, které se staly předmětem PPP-projektů, se za období mezi lety 2006–2010 dokončilo 72,646 km dálnice D1 v plném profilu a 5,21 km v polovičním profilu. 59,729 zprůjezdněných plnoprofilových kilometrů však vylo rozestavěno ještě v období vlády Mikuláše Dzurindy. Nejdůležitější stavbou za období 2006 až 2010 byl úsek Sverepec – Vrtižer, který vede přímo nad Považskou Bystricí a kterým se zkompletovala část dálnice D1 z Bratislavy do Žiliny. Nejvýznamnějším objektem je Estakáda Považská Bystrica, která vytvořila novou dominantu města.  Po nástupu vlády Ivety Radičové splnila předvolební slib a přehodnotila PPP-projekty na dálnici D1. Platnost koncesní smlouvy na tzv. \"První balík\" vypršela dne 31. srpna 2010 a stát odmítl prodloužit termín na uzavření definitivního kontraktu z důvodu neschopnosti investora dodat dostatečný kapitál. Podobná situace nastala i v případě koncesní smlouvy na tzv. \"Třetí balík\", jejíž platnost vypršela 15. prosince 2010. Vláda se rozhodla stavět dálnice za pomoci evropských fondů a termín dokončení D1 mezi Bratislavou a Košicemi stanovila na rok 2017.  Na úseku Jánovce – Levoča začala výstavba 20. června 2011 a měl by být dokončen v roce 2013. Na začátku listopadu 2011 začala výstavba úseku Dubná Skala – Turany a Fričovce – Svinia, které by měly být hotové na přelomu let 2014 a 2015.", "section_level": 2}, {"title": "Od roku 2012.", "content": "Po nástupu druhé vlády Roberta Fica bylo opět avizované urychlení dostavby dálnic. Robert Fico označil jako prioritu dobudovat dálnici D1 mezi Bratislavou a Košicemi do roku 2017 a rychlostní silnici R2 mezi Zvolenem a Rimavskou Sobotou. Z důvodu nedostatku financí ve státním rozpočtu není vyloučeno ani obnovení PPP-projektů. V roce 2012 začala stavba úseku Levoča – Jablonov, který by měl být uveden do provozu v létě 2015.  V současnosti probíhá tendr na zhotovitele úseků Hubová – Ivachnová, který by měl být hotov v roce 2016 a Lietavská Lúčka – Dubná Skala s tunelem Višňové, který by měl být hotov na konci roku 2017.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Dálnice D1 je v současnosti rozšířena na šest pruhů v úseku Bratislava – Trnava. Výstavba začala na jaře 2008. Šestiproudová dálnice do Sence byla odevzdána do užívání 24. října 2009, zbytek po Trnavu 17. listopadu 2009. Vláda i Národní dálniční společnost byly za tento úsek velmi kritizované, protože zde nebyly vybudovány ani nové odstavné pruhy, ani odbočovací a připojovací pruhy. Z tohoto důvodu byla na tomto úseku snížena rychlost na 110 km/h. V létě roku 2012 bylo vybudováno několik odstavných ostrůvků a rychlost byla zvýšena na 130 km/h, ale jen v období mezi devatenáctou a pátou hodinou. Na celém úseku měly být dobudovány odstavné pruhy do konce roku 2012. Výhledově se počítá i s dalším rozšiřováním dálnice.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní křižovatky.", "content": "Na dálnici D1 je vyprojektováno jedenáct křižovatek s dalšími dálnicemi či rychlostními silnicemi. V provozu je pět z nich.", "section_level": 1}, {"title": "Úseky dálnice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní obchvat Bratislavy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Viedenská – Prístavný most.", "content": "Úsek dálnice dlouhý 3,867 km začíná na dálniční křižovatce s dálnicí D2 \"Bratislava – Pečňa\" a pokračuje přes mimoúrovňovou křižovatku \"Viedenská cesta\" a končí na mimoúrovňové křižovatce s \"Dolnozemskou ulicí\". V převážné míře je dálnice vedena uprostřed \"Einsteinovy ulice\", od které je fyzicky oddělena zdí a protihlukovou stěnou. Na trase úseku se nachází pět lávek pro chodce a cyklisty. Celkové stavební náklady dosáhly na 1,908 miliardy slovenských korun. Začátek výstavby byl původně plánovaný na rok 2002, avšak s výstavbou se začalo až 20. března 2003. Stavba byla odevzdána do předčasného užívání 4. prosince 2005, přičemž postupné dokončovací práce na lávkách probíhaly až do června 2006.", "section_level": 3}, {"title": "Prístavný most – Mierová.", "content": "Úsek Prístavný most – Mierová ulice má délku 3500 metrů a hlavním objektem tohoto úseku je Prístavný most, postavený jako v pořadí třetí přemostění Dunaje v Bratislavě. Most je dlouhý 460,8 metrů a široký 29,4 metrů a byl vystavěn v období od dubna 1978 do [prosince 1985. Už v prosinci roku 1983 byl do předčasného užívání odevzdán pravý jízdní pruh mostu. Celkové stavební náklady v té době dosáhly hodnoty 1,085 miliardy Kčs.", "section_level": 3}, {"title": "Mierová – Senecká.", "content": "Na tomto úseku dlouhém 6,475 km se nachází pět mimoúrovňových křížení, oboustranné odpočívadlo \"Zlaté Piesky\", devět mostů na větvích mimoúrovňových křižovatek, šest nadjezdů a dva mosty mimo dálnice. Dominantním prvkem na tomto úseku je 1756 metrů dlouhá estakáda Prievoz. Dálnice na tomto úseku vede po okraji intravilánu města, přičemž míjí Letiště Milana Rastislava Štefánika a přírodní koupaliště Zlaté piesky. Stavba začala 15. června 1999. Do provozu byl úsek uveden 31. srpna 2002, avšak dokončen byl až v prosinci roku 2007. Náklady na výstavbu se vyšplhaly na hodnotu 3,544 miliardy slovenských korun.", "section_level": 3}, {"title": "Bratislava – Senec.", "content": "Úsek dlouhý 16,8 km byl prvním dostavěným úsekem tehdejší dálnice D61. Součástí stavby byly 3 mimoúrovňové křižovatky a Středisko správy a údržby dálnic (SSÚD) Bratislava. Náklady na stavbu byly 455,7 miliónů Kčs. Výstavba probíhala v období od ledna roku 1972 do prosince 1976, přičemž úsek byl uveden do předčasného užívání 12. prosince roku 1975. V letech 2008 až 2009 byla dálnice rozšířena na tři pruhy v obou směrech, ale zatím bez odstavných pruhů. Ty měly být hotové do roku 2012, ale jejich výstavba by měla začít v roce 2014.", "section_level": 2}, {"title": "Senec – Trnava.", "content": "Technicky nenáročný úsek dlouhý 19,1 km prohází zemědělskou krajinou. Ve výstavbě byl od ledna 1975. Na úseku se nachází mimoúrovňová křižovatka, osmnáct mostů a oboustranné odpočívadlo. Úsek uvedli do provozu 7. listopadu roku 1978. V letech 2008–2009 se úsek rozšířil na tři pruhy v obou směrech, avšak bez odstavných a připojovacích pruhů. Ty měly být hotové do roku 2012, ale jejich výstavba by měla začít v roce 2014.", "section_level": 2}, {"title": "Trnava – Hlohovec.", "content": "Tento úsek má délku 18,463 km. Výstavba probíhala od dubna 1978 do května roku 1983. Začíná na mimoúrovňové křižovatce Trnava a odtud pokračuje dálnice na severovýchod. Dálnice obchází města Hlohovec a Leopoldov ze západní strany. U Hlohovce se nachází rovnoramenná mimoúrovňová křižovatka. Úsek končí na mimoúrovňové křižovatce Červeník. Na úseku na nachází velké levostranné odpočívadlo Červeník a 20 mostů.", "section_level": 2}, {"title": "Hlohovec – Piešťany.", "content": "Výstavba tohoto úseku s délkou 15,1 km začala červnu roku 1980. Jedná se o technicky nenáročný úsek, který vede paralelně se silnicí I/61. Začíná na křižovatce Červeník, pokračuje západně od obcí Madunice a Drahovce, obchází vodní nádrž Drahovce – Sĺňava a končí na mimoúrovňové křižovatce Piešťany. Na úseku se nachází celkově 17 mostů, velké pravostranné odpočívadlo Červeník a malé oboustranné odpočívadlo Piešťany. Úsek byl uveden do provozu v červnu roku 1985.", "section_level": 2}, {"title": "Piešťany – Horná Streda.", "content": "Úsek Piešťany – Horná Streda v celkové délce 8,3 km se stavěl v období od září roku 1984 do června roku 1988.", "section_level": 2}, {"title": "Horná Streda – Nové Mesto nad Váhom.", "content": "Úsek s délkou 14 km vede podél řeky Váh. Začíná na křižovatce Horná Streda, odkud pokračuje na sever a končí na mimoúrovňové křižovatce se silnicí II/515 mezi Novým Mestom nad Váhom a Rakoľubmi. Na trase je 16 mostů a odpočívadlo Hrádok. Výstavba začala v roce 1996 a poloviční profil uvedli do provozu 10. září roku 1998. Tohoto úseku se netýkalo zastavení výstavby dálnic, a proto byl plný profil dokončen 18. října 2000.", "section_level": 2}, {"title": "Nové Mesto nad Váhom – Chocholná.", "content": "Úsek se nachází na jižním konci středního Pováží a spojuje města Nové Mesto nad Váhom a Trenčín. V budoucnosti se na křižovatce Chocholná vybuduje křížení s rychlostní silnicí R2. Na dálnici se nacházejí dvě obousměrná odpočívadla Beckov a Kostolná, které slouží i obyvatelům okolních obcí. Na trase je celkově 20 mostů. Výstavba začala v roce 1996 a v polovičním profilu byl úsek v provozu od 10. září roku 1998 spolu s předcházejícím úsekem. Zastavení výstavby dálnic vládou v roce 1999 se ani tohoto úseku netýkalo. Úsek je v plném profilu v provozu od 1. září 2000.", "section_level": 2}, {"title": "Chocholná – Nemšová.", "content": "Úsek s délkou 17 km vytváří severní obchvat Trenčína a nachází se na něm oboustranné odpočívadlo \"Zamarovce\". Je rozdělen na dva podúseky: Chocholná – Skala a Skala – Nemšová a podklady na výstavbu se připravovaly ještě před Sametovou revolucí. Výstavba úseku Chocholná – Skala začala už v září roku 1991, zbytek po Nemšovou v roce 1994. Úsek uvedli do provozu postupně v letech 1997 a 1998. Dokončovací práce a výstavba dálničního přivaděče v Trenčíně pokračovaly do 18. září roku 2002, kdy byl dálniční přivaděč odevzdán do provozu.", "section_level": 2}, {"title": "Nemšová – Ladce.", "content": "Trasa úseku je umístěna mezi Nosický kanál a koryto Váhu. Na trase jsou 3 mimoúrovňové křižovatky. Délka úseku je 16,63 km. S výstavbou se začalo v roce 1996 a úsek uvedli do provozu v polovičním profilu 10. prosince roku 1998. Plný profil byl uveden do provozu 9. listopadu roku 2000.", "section_level": 2}, {"title": "Ladce – Sverepec.", "content": "Výstavba této části D1 začala v roce 1997, ale v roce 1999 byla pozastavena. Na trase je celkem 27 mostů a dálniční přivaděč Púchov. Nejdelší most (Pružinka) má délku 902 metrů. První část úseku od Ladcí po začátek křižovatky Beluša s délkou 1,9 km uvedli do provozu v polovičním profilu 24. července 2004 a v plném profilu 26. srpna 2004. Zbytek úseku byl uveden do provozu 9. prosince 2005.", "section_level": 2}, {"title": "Sverepec – Vrtižer.", "content": "Výstavba začala v lednu 2008 a úsek začíná na mimoúrovňové křižovatce Sverepec, kde dálnice překračuje silnici I/61. Dále přechází nad městem Považská Bystrica estakádou s délkou 1 444 metrů. Původně měl město obcházet tunel, ale nakonec vláda prosadila estakádu. Druhým významným mostem je estakáda podél Hričovského kanálu s délkou 1 694,5 metrů, vybudovaná jako ochrana tohoto úseku dálnice před povodněmi. Úsek končí na mimoúrovňové křižovatce Považská Bystrica, sever (Vrtižer). Na úseku byly vybudovány protihlukové stěny o délce 2 000 metrů, jedno pravostranné odpočívadlo „Považská Bystrica“ a Středisko správy a údržby dálnic (SSÚD) Považská Bystrica. Úsek byl otevřen 31. května roku 2010.", "section_level": 2}, {"title": "Vrtižer – Hričovské Podhradie.", "content": "Dálniční úsek D1 Vrtižer – Hričovské Podhradie má délku 12,9 km. Z původní délky 13,457 km byl zkrácen tak, aby končil na začátku dálnice D3. Na trase se nachází i mimoúrovňová křižovatka Bytča. Výstavba začala v říjnu roku 1998, ale o rok později byla pozastavena. Výstavbu obnovili v červenci 2004 a úsek uvedli do provozu v plném profilu 29. června 2007.", "section_level": 2}, {"title": "Hričovské Podhradie – Lietavská Lúčka.", "content": "Úsek má délku 12 350 metrů. Trasa dálnice prochází přes vrch Viešky tunelem Ovčiarsko a pokračuje po svazích údolí potoka Bitarová. Na konci katastrálního území Bánové tunelem Žilina vstupuje do údolí Rajčianky a obce Lietavská Lúčka. Obec Lietavskú Lúčku překonává estakádou a trasa končí na křižovatce s přivaděčem Žilina – jih. Úsek se původně měl začít budovat v roce 2010 jako součást PPP-projektu, který byl koncem roku 2010 ministrem dopravy Jánom Figeľom zrušený. Na financování tohoto úseku se měly použít peníze ze státního rozpočtu a eurofondů. Úsek se začal stavět v lednu 2014 a měl by být dokončen v lednu 2018.", "section_level": 2}, {"title": "Lietavská Lúčka – Dubná Skala.", "content": "Tento úsek obejde problematický úsek silnice I/18 u Strečna, kterým projede až 30 000 aut za den. Je to nejnáročnější a technicky nejtěžší úsek dálnice D1. Úsek má délku 12,9 km a je rozdělen na podúseky Lietavská Lúčka – Višňové a Višňové – Dubná Skala. První úsek tvoří jen nájezd do nejdelšího tunelu na Slovensku Tunel Višňové (pokud by se plánovaný tunel Karpaty postavil jako jeden souvislý tunel, byl by tunel Višňové druhý nejdelší) a také zde bude 5 mostů. Při zveřejnění cenových nabídek firem zúčastněných v tendru 26. června roku 2012 se nejnižší nabídnutá cena Skanska a Strabag ukázala jako překvapivě nízká, když vysoutěžených 338,3 milionu eur představuje 38 % původní odhadované ceny 896,5 miliónu eur bez DPH. Stavba byla zahájena v červnu 2014 a měla být dokončena v prosinci 2019. V srpnu a září 2018 byly proraženy oba tubusy, podle harmonogramu slovenského ministerstva z března 2019 by tunel měl být otevřen v roce 2023.", "section_level": 2}, {"title": "Dubná Skala – Turany.", "content": "Úsek Dubná Skala – Turany s délkou 16,450 km bude navazovat na nejdelší slovenský dálniční tunel – Tunel Višňové. Součástí stavby budou i tři mimoúrovňové křižovatky. Dále se stavěl dálniční přivaděč z Martina s délkou 1,8 km, 28 mostů, malé a velké oboustranné odpočívadlo \"Turčianska Štiavnička\". Smlouva o výstavbě byla podepsána 26. října 2011, samotná stavba začala 11. listopadu 2011. Stavba tohoto úseku dálnice D1 byla odevzdaná do užívání 10. července 2015.", "section_level": 2}, {"title": "Turany – Hubová.", "content": "Délka tohoto technicky poměrně náročného úseku je naplánovaná na 13,575 km. Výstavba by měla začít v roce 2017 a dokončena by měla být v roce 2019. Součástí stavby budou dvě mimoúrovňové křižovatky, 14 mostů a tunely Rojkov \"(1 810 m)\" a Havran \"(2 813 m)\" a Středisko správy a údržby dálnic (SSÚD) Stankovany. V minulosti se preferovala varianta trasy úseku s 5,7 km dlouhým tunelem Korbeľka. V roce 2008 byla jako definitivní trasa určena současná, která povede podél Váhu a budou se na ní nacházet dva tunely – Rojkov a Havran. V budoucnosti bude na 241. kilometru u obce Švošov vybudována křižovatka se severní sekcí rychlostní silnice R3.", "section_level": 2}, {"title": "Hubová – Ivachnová.", "content": "Tento úsek dlouhý 15,250 km byl součástí tzv. \"1. balíku\" PPP-projektů a v současnosti probíhá tendr na zhotovitele. Začátek prací byl původně plánován na rok 2012, ale kvůli průtahům se posunul na prosinec 2013. V budoucnosti bude tvořit severní obchvat města Ružomberok. Jedná se o technicky náročnou stavbu, kdy na tomto úseku má být vybudováno 21 mostů s celkovou délkou 4 845 metrů a také tunel Čebrať s délkou 1 994 metrů. Součástí stavby budou i dvě mimoúrovňové křižovatky. Úsek by měl být hotov v červnu 2017.", "section_level": 2}, {"title": "Ivachnová – Liptovský Mikuláš.", "content": "Úsek měří 14,332 km a nachází sa mezi městy Ružomberok a Liptovský Mikuláš. Výstavba probíhala od ledna 1973 do prosince 1977 současně s výstavbou vodního díla Liptovská Mara. Ve směru na Košice byla vybudována odpočívadla \"Ivachnová\" (v budoucnosti by mělo být i v opačném směru) a \"Čemice\". Mezi nimi se nachází ještě velké oboustranné odpočívadlo \"Dechtáre\". Náklady na výstavbu úseku dosáhly celkově na 241,3 milionu Kčs. V letech 2005 až 2006 byly vybudovány chybějící odbočovací a připojovací pruhy na odpočívadlo Dechtáre v celkové délce 1 006 metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Liptovský Mikuláš – Liptovský Ján.", "content": "Výstavbou tohoto úseku s délkou 7,130 km byl vytvořen jižní obchvat Liptovského Mikuláše. Úsek byl ve výstavbě od března 1972, přičemž jeho část zprůjezdnili 1. července 1976, zbytek 9. prosince 1976, což ho v pořadí odevzdaných úseků dálnice D1 řadí na druhé místo, hned za úsek Bratislava – Senec. Součástí stavby byla kromě křižovatek \"Liptovský Mikuláš\" a \"Liptovský Ján\" i budova Střediska správy a údržby dálnic (SSÚD) v Liptovském Mikuláši. Celkové náklady na výstavbu dosáhly 368 milionů Kčs. V současnosti se na úseku plánuje výstavba křižovatky \"Závažná Poruba\", která by zkvalitnila dopravní napojení na dálnici pro obyvatele východní části města Liptovský Mikuláš, ale i obcí sousedících s městem. Dokumentace předložená na posouzení vlivu na životní prostředí počítá s výstavbou po roce 2012 a odhaduje dobu výstavby na zhruba dva roky.", "section_level": 2}, {"title": "Liptovský Ján – Liptovský Hrádok.", "content": "Úsek mezi Liptovským Jánem a Liptovským Hrádkem s délkou 5,51 km byl ve výstavbě od dubna 1975 do prosince 1983 a nachází se na něm nejdelší silniční most na Slovensku – Viadukt Podtureň dlouhý 1 035 metrů. Viadukt probíhá 12 metrů nad terénem, nad dolinou řeky Váh a obcí Podtureň. Součástí stavby úseku jsou i dvě mimoúrovňové křižovatky – \"Liptovský Ján\" a \"Liptovský Hrádok\". Výstavba úseku si vyžádala investici ve výšce 502,7 milionu Kčs.", "section_level": 2}, {"title": "Liptovský Hrádok – Hybe.", "content": "Úsek s délkou přesně 7 km byl ve výstavbě ve dvou etapách. První etapa probíhala od dubna 1983 do června 1986, přičemž se dálnice budovala jen v polovičním profilu. Druhá etapa, představující dobudování na plný profil se začala realizovat v dubnu roku 1987 a byla dokončena až po Sametové revoluci v říjnu 1990. Celkové náklady na výstavbu obou profilů dosáhly sumy 583,2 milionu Kčs. Dominantním prvkem úseku je montovaný Most Dovalovec s délkou 526,4 metru, který přemosťuje potok Dovalovec a přilehlé území ve výšce 33,06 metru.", "section_level": 2}, {"title": "Hybe – Važec.", "content": "Úsek vedoucí paralelně se silnicí I/18 a železnicí podél Bílého Váhu měří 10,6 km. Ve výstavbě byl od roku 1996 až do roku 2007, ale do předčasného užívání byl odevzdán již 16. listopadu 2000, přičemž v polovičním profilu sloužil již od roku 1998. Součástí stavby byla jedna křižovatka \"(Východná)\", devět mostů a čtyři nadjezdy. U obce Východná bylo vybudováno malé oboustranné odpočívadlo. Po odevzdání do předčasného užívání postupně pokračovaly dokončovací práce na výjezdu a odpočívadle \"Východná\" a dalším technickém vybavení dálnice až do října 2007. Celkové náklady se vyšplhaly na hodnotu 3,461 miliardy slovenských korun.", "section_level": 2}, {"title": "Dálniční přivaděče.", "content": "Dálniční přivaděč PD 5 napojuje na dálnici D1 Trenčín.  Součástí dálničních mimoúrovňových křižovatek jsou také úseky silnic, které byly v minulosti formálně samostatnými dálničními přivaděči. Jedná se o bývalé dálniční přivaděče PD 3 v Bratislavě mezi silnicí I/61 a dálnicí D1 u čtvrtě Vajnory s délkou 0,533 km, PD 4 v okrese Nové Mesto nad Váhom mezi silnicí II/507 a dálnicí D1 u obce Lúka s délkou 0,278 km, PD 6 v okrese Liptovský Mikuláš mezi silnicí I/18 a dálnicí D1 u obce Východná s délkou 0,783 km, PD 7 v okrese Prešov mezi silnicí I/18 a dálnicí D1 u obce Široké s délkou 0,506 km, PD 8 v okrese Liptovský Mikuláš mezi silnicí I/18 a dálnicí D1 u obce Važec s délkou 0,333 km, PD 9 v okrese Poprad mezi silnicí III/018144 a dálnicí D1 u obce Štrba s délkou 0,814 km a PD 10 v okrese Bytča mezi silnicí II/507 a dálnicí D1 u města Bytča s délkou 0,746 km.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dálnice D1 () je nejstarší a nejdelší dálnice na území Slovenska, která má po dokončení propojit Bratislavu, Trnavu, Trenčín, Žilinu, Martin, Poprad, Prešov, Košice a slovensko-ukrajinskou hranici (hraniční přechod Vyšné Nemecké – Užhorod), kde na na ni navazuje ukrajinská silnice M06. Je součástí evropských cest E50, E58, E75, E442 a E571.", "tgt_summary": "D1高速公路()是斯洛伐克的兴建中一条高速公路,完成后全长517公里。公路横贯全境,西起首都布拉迪斯拉发,经特尔纳瓦、日利纳、马丁、普雷绍夫、科希策等主要城市,然后经米哈洛夫采进入乌克兰。", "id": 713242}
{"src_title": "Lama krotká", "tgt_title": "大羊駝", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Lama krotká je vysoké robustní zvíře, dosahující výšky 110 až 150 cm a hmotnosti 130 až 155 kg. Uši jsou dlouhé, obličej je ze srsti, nosní část je dlouhá, rovná, špička nosu je okrouhlá. Hřbet je plochý od plece až po záď, ocas se stáčí nahoru a na hřbet. Lamy se poněkud liší podle místa rozšíření hustoty srsti a podle její barvy.  Rozlišují se dva typy: Chaku a Qara. Většina (70 – 80 %) andských lam patří k typu Qara (zvaná také bezvlnná lama), který je charakterizován holým obličejem a nízkou srstí. Méně obvyklý je typ Chaku (vlnatá lama), který jak název naznačuje, produkuje víc vlákna a má čelo a uši porostlé srstí. Vyskytují se však také kříženci mezi těmito typy.  Lama je cenným zdrojem masa a vlákna. Maso je libové, červené barvy, nemramorované, jateční výtěžnost je 60 %. Kůže se hodí k výrobě sandálů, bot a vaků. Poskytuje asi 2 kg srsti ročně. Vlákno, které se vyskytuje ve škále od bílé po černou, je dlouhé a hrubé.  Srst se používá k výrobě provazů, vaků, pytlů, pokrývek i látek k výrobě oděvů, avšak vzhledem k robustní stavbě těla se lama krotká vždy chovala především k účelům soumarským pro transport různého materiálu. Pohybuje se většinou v karavanách. Vyznačuje se vysokou odolností vůči drsným podmínkám prostředí a velkou vytrvalostí v přenášení nákladů o hmotnosti až 40 kg. K tomuto přenášení se většinou používají kastrovaní samci. Lama je symbolem živočišné výroby Bolívie.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v ČR.", "content": "Lamy krotké chová většina českých zoologických zahrad, protože jejich chov je poměrně nenáročný a zvíře je vůči lidem (i přes zažitou představu o plivání) poměrně nekonfliktní. Lze je najít například v Zoo Hluboká nad Vltavou, Zoo Ústí nad Labem, v Zooparku Vyškov či v Zoo Tábor.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lama glama, neboli lama krotká (\"Lama glama\") patří mezi domestikované druhy. Podobně jako alpaka obývá oblasti Altiplána v Bolívii a v Peru. Malé populace jsou také v severním Chile, Argentině a Ekvádoru. Pase se na horských svazích a spásá střední až dlouhé trávy.", "tgt_summary": "大羊驼(学名:'),又名骆马(,;英语:Llama,)、家羊驼,是分布于南美洲的骆驼科动物,和多种相似动物合称为美洲驼。在印加帝国及其他安地斯山脉地区是原住民广泛蓄养的动物。在南美洲,大羊驼是用来背负重物、制造纤维及作为食物。", "id": 288325}
{"src_title": "Mentální anorexie", "tgt_title": "神经性厌食症", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Anorexie není civilizační choroba, záznamy o ní jsou i z dřívějších století. Nezdravé hubnutí bylo posedlostí i císařovny Alžběty Bavorské (1837–1898), známé pod přezdívkou princezna Sissi – nikdy se nepřehoupla přes 55 kg, držela drastické diety – jedla jen ovoce a pila šťávu ze syrového masa, nosila přehnaně utažené šněrovačky – poté se dokonce do korzetů nechávala zašívat a veškerý volný čas naplňovala sportem. Sissi si údajně nikdy nesedla, ani ve svých pokojích neměla židle, a při hostinách se používala zvláštní klekátka. Brigitte Hammannová, která napsala její životopis, doslova uvádí, že Alžběta Bavorská vykazovala veškeré znaky mentální anorexie. Váha 55 kg, která je uvedena výše, je nejvyšší vahou, jíž při svých 172 cm dosáhla (většinou se její váha pohybovala mezi 44 a 48 kg). Váhu si kontrolovala 3× denně. Tento stav byl zapříčiněn princezniným neuspokojivým manželským a společenským životem, nároky, které na ni byly kladeny, a rovněž i její rodinné předpoklady.", "section_level": 1}, {"title": "Projevy.", "content": "Aby se tato porucha dala diagnostikovat, musí být splněná tato kritéria (podle mezinárodní klasifikace nemocí MKN 10):", "section_level": 1}, {"title": "Primární projevy.", "content": "Mezi tyto projevy náleží odmítání potravy či v případě nemožnosti odmítnutí (nemoc je často tajena) následné vyzvracení potravy (pokud se opakuje a střídá s přejídáním, jedná se o bulimii), jedním z častých (nikoli zákonitých) projevů je i sklon k extrémnímu sportovnímu nasazení.  Tyto projevy nejsou dané, nemusí nastat u všech případů!", "section_level": 2}, {"title": "Sekundárními projevy.", "content": "Kromě mnoha fyzických problémů se objevuje také řada problémů psychických  V extrémních případech může vést porucha příjmu potravy u mentální anorexie a bulimie až ke smrti. Anorexie v těžké formě bývá smrtelná zhruba v 50%.", "section_level": 2}, {"title": "Nebezpečné komunity.", "content": "Poslední dobou se ve spojení s anorexii vyskytuje i mnoho takzvaných „pro ana“ blogů. Tato komunita je poměrně nebezpečná, (nejčastěji) dívky na těchto stránkách získávají podporu a pocit, že dělají správnou věc. Zakládají si svůj web, ve kterém píší své „pokroky“ v cestě za anorexií. Častá hesla jsou například „Anorexie není nemoc, ale životní styl“, „Raději budu mrtvá, než tlustá“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mentální anorexie (latinsky \"anorexia nervosa\", z řečtiny \"an\" – zbavení, nedostatek; \"orexis\" – chuť) je duševní nemoc spočívající v odmítání potravy a zkreslené představě o svém těle. Spolu s bulimií se řadí mezi tzv. \"poruchy příjmu potravy\". Lidé trpící mentální anorexii jsou také většinou obětí poruch osobnosti, které se projeví až když jedinec trpí nějakou duševní poruchou. Typickou poruchou osobnosti spojená s anorexií je například narcismus. Lidé nemusí trpět přímo narcismem, ale mohou mít tzv. narcistní nerovnováhu, tedy sklony k narcismu. Samotný narcismus se totiž začíná tvořit a rozvíjet v útlém dětství. U jedinců, kteří mají diagnostikovanou duševní poruchu, se mohou začít objevovat znaky poruch osobnosti později, tedy v době, kdy už trpí nějakou duševní poruchou. Anorexie a mentální anorexie jsou částečně dva odlišné pojmy. Samotná anorexie jako taková je dočasná, většinou krátkodobá ztráta chuti k jídlu, která ale může u každého člověka trvat různou dobu. Tato anorexie se vyskytuje například u jedinců trpící těžkými depresemi nebo jinými psychickými problémy. Anorexie jako taková je tedy dočasná ztráta chuti k jídlu a ne vždy je způsobena psychickými problémy nebo pocitem, že je jedinec obézní a že musí zhubnout.", "tgt_summary": "神经性厌食症(英语:anorexia nervosa),一般称为厌食症(英语:anorexia)是一种进食障碍,一般分别为:「自我约束型」以及「暴饮暴食型」。其中「自我约束型」厌食患者占多数,此型患者会万分担心体重过重因而约束自己的进食量。", "id": 385133}
{"src_title": "Porsche", "tgt_title": "保时捷", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Porsche má pověst výrobce špičkových sportovních vozidel, která jsou navzdory svému vysokému výkonu spolehlivá a poddajná pro denní užití, a také vysoké výrobní kvality a životnosti. V květnu 2006 bylo Porsche oceněno prvním místem za nejprestižnější luxusní automobilovou značku Institutem Luxusu, New York; dotazováno bylo více než 500 domácností s hrubým ročním příjmem nejméně 200 000$ a čistým jměním nejméně 750 000$.  Současná modelová řada Porsche zahrnuje vozy od roadsteru (Boxster) po superauto (Carrera GT). Nejslavnějším modelem je bezpochyby Porsche 911. Budoucí plány zahrnují luxusní salón a muzeum Panamera. Porsche je také na špičce ve využití moderních technologií turbopřeplňování a je prvním kdo použil nastavitelnou geometrii lopatek v turbo-přeplňování v benzínem poháněném automobilu.  Jako společnost je Porsche známé přizpůsobivostí měnícím se podmínkám trhu a finanční stabilitou, ponechávající si většinu produkce v Německu, v období, kdy se většina německých výrobců aut částečně stěhuje přinejmenším do východní Evropy nebo do zámoří. Centrála a hlavní závod sídlí stále ve Stuttgart-Zuffenhausenu, ale pro Cayenne a Carreru GT byla postavena nová továrna v Lipsku, ve východní části Německa. Produkce některých Boxsterů a Caymannů je z cizích zdrojů z Valmet Automotive ve Finsku. Větší část vozů Cayenne se staví na Slovensku. Společnost byla v poslední době nejúspěšnější a klade si cíle, být i nejvýnosnější automobilovou společností na světě. (v tabulkách zisku za prodanou jednotku je na tom nejlépe Toyota).  Porsche již mnoho let poskytuje konzultační servis i pro jiné automobilky: Studebaker, Seat, Daewoo, Subaru a Yugo konzultovali s Porsche inženýrství nebo motory. Porsche také pomáhalo Harley-Davidsonu navrhnout nový motor pro novější V-Rod motocykl či navrhovalo design nových českých tramvají Škoda.  Pro Porsche je hlavní konkurencí bezpochyby italský výrobce Ferrari, ačkoli tradičně se jejich vozidla líbí zcela jiným osobnostem v stejných demografických podmínkách. Dalšími konkurenty jsou Lamborghini, Aston Martin, Mercedes-Benz, Maserati a BMW.  V roce 2009 ovládl Porsche koncern Volkswagen.", "section_level": 1}, {"title": "Život zakladatele firmy.", "content": "V roce 1890, když bylo Ferdinandovi Porsche 15 let, ho na naléhání poslal otec na studium do Vídně, kde pak pracoval v továrně Jacoba Lohrera. V roce 1900 vystavoval v Paříži svůj první vůz. Později byl pozván na velvyslanectví v Bernu, kde se setkal s Adolfem Hitlerem. Na základě jeho přání navrhl v r. 1934 “volkswagen” – lidový vůz s motorem vzadu. Automobil se začal v roku 1936 masově vyrábět a jeho výroba skončila nedávno. V roce 1947 pokračoval Ferdinand Porsche se svým synem v návrhu dalšího automobilu, tentokrát pod jejich jménem a nazvali ho – Porsche 356. V následujícím roce spolu založili automobilku. Ferdinand Porsche prodělal v roce 1951 mrtvici, zemřel 30. ledna 1952.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První Porsche, Porsche 64 z roku 1938, použilo množství komponentů z vozu Volkswagen Brouk. Druhý model Porsche a první sériově vyráběné auto, sportovní vůz Porsche 356 z roku 1948, bylo původně postaveno v Gmündu v Rakousku, kam byla společnost evakuována během válečných časů, ale po postavení 49 vozů byla opět přesídlena zpět do Zuffenhausenu. Model 356 je považován za první Porsche jednoduše proto, že to byl první model prodávaný začínající společností. Ferdinand Porsche pracoval se svým synem Ferrym na návrhu 356, ale zemřel krátce poté, co byl postaven první prototyp. Konstrukce automobilu znovu použila komponenty z Brouka včetně jeho motoru, převodovky a zavěšení. Ale 356 měla vlastní vývoj, dokud většinu VW komponentů nenahradili vlastními – Porschem vyrobenými – částmi. Poslední vozy 356 byly poháněny již motorem navrženým a vyrobeným Porsche. Aerodynamický tvar byl navržen Erwinem Komendem, který také navrhl tělo Brouka.  V 1963, po několika úspěších dosažených v automobilových závodech (jmenovitě s Porsche 550 Spyder), společnost uvedla na trh Porsche 911, se vzduchem chlazeným motorem vzadu, sportovní auto, v té době se šestiválcovým motorem. Tým, vedený nejstarším synem Ferryho Porsche – Ferdinandem Alexandrem Porsche (F.A.) navrhl karosérii, ale fáze návrhu způsobila interní problémy s Erwinem Komendem, který navrhoval karosérie do té doby. F.A. Porsche vyčítal Komendovi, že udělal změny, které on neschválil. Šéf společnosti, Ferry Porsche, vzal nákresy svého syna do sousední výrobny karosérii, do Reuteru, který přinesl konečný design v roce 1963. Práce Reuteru byla později přijatá Porschem. Poté se Reuter stal výrobcem sedadel, dnes je znám jako Keiper-Recaro. Porsche 911 se stalo nejznámějším modelem, úspěšným v mnoha závodech, i v rallye, a nejvíc prodávaným modelem vůbec. Daleko více než jiný model, značku Porsche, definuje 911. Po několika generacích úprav, současný model 911 sdílí s původním modelem pouze základní mechanický koncept motoru vzadu, šestiválcový motor a základní styl. Levnější model se stejnou karoserií, ale z 356 odvozeným pohonem (obsahujícím čtyřválcový motor) byl prodáván jako 912.  Společnost měla vždy úzký vztah s Volkswagenem, a jak již bylo zmíněno, první Porsche používalo mnoho komponentů z Volkswagenu. Dvě společnosti se v roku 1969 spojily a vytvořily VW-Porsche 914 a 914-6, a v roce 1976 s Porsche 912E (jen v USA) a Porsche 924, které využívalo části Audi, vytvořily továrnu Audi Neckarsulm. Většina Porsche 944 byla také postavena z dílů VW. Porsche Cayenne, představené v roce 2002, sdílí celé šasi s VW Touareg, který je vyráběn v závodě Volkswagen v Bratislavě. Obě firmy – Audi i Škoda jsou zcela vlastněny VW. Později v 2005 Porsche převzalo 18,65% podílu ve VW, kvůli upevnění jejich vztahu a zabránění převzetí Volkswagenem. Spekulativními uchazeči byly také Daimler, BMW a Renault.  V 1972 se právní forma společnosti změnila z omezeného partnerství na akciovou společnost (německé AG), protože Ferry Porsche a jeho sestra Louise Piëch nespolupracovali nejlépe. Následovalo zřízení výkonného orgánu, jehož členy nebyli členové rodiny Porsche, a dozorčí rady, pozůstávající hlavně z členů této rodiny. Tato změna měla za následek, že členové rodiny už nebyli ve vedení společnosti. F.A. Porsche vytvořil vlastní značkovou společnost – Porsche Design, která je proslulá exkluzivními hodinkami, slunečnými brýlemi, nábytkem a jinými luxusními produkty. Ferdinand Piëch, který byl zodpovědný za mechanický vývoj sériových a závodních vozů Porsche, založil vlastní inženýrskou kancelář a vytvořil pětiválcový řadový dieselový motor pro Mercedes-Benz. Krátce poté přešel do Audi a udělal kariéru v společnosti, kterou zcela ovládl Volkswagen.  První CEO Porsche AG, byl Dr. Ernst Führmann, který předtím pracoval jako projektant Porsche motorů. Führmann (byl zodpovědný za tzv. Führmann-motory používané v 356 Carrera modelech) plánoval přestat s výrobou 911 v sedmdesátých létech a nahradit ho sportovním vozem 928 s V8 motorem vepředu. Jak víme dnes, 911 přežilo 928. Fuhrmann byl nahrazen na začátku 80. let Peterem W. Schutzem, americkým manažerem. Ten byl v 1988 nahrazen bývalým manažerem německé počítačové společnosti Nixdorf, Arnem Bohnem, který udělal několik „drahých“ rozhodnutí, vedoucích k jeho brzkému nahrazení ředitelem výzkumu Dr. Ulrichem Bezem, dřívějším tvůrcem modelu BMW Z1 a dnes CEO Aston Martinu. Mezidobí byl CEO dlouhou dobu zaměstnanec Porsche Heinz Branitzki, předtím, než se CEO stal v roku 1993 Dr. Wendelin Wiedeking. Wiedeking převzal židli v době, když bylo Porsche velice zranitelné a hrozilo mu převzetí větší společností. Po dobu jeho 14letého funkčního období předělal Porsche do velmi efektivní a ziskové společnosti.  V roce 1990 Porsche obchodně jednalo o spolupráci s Toyotou o využití z japonských metod výroby a v současnosti Toyota asistuje u Porsche s hybridní technologií k vývoji vlastního Hybrid Cayenne SUV.  Vnuk Ferdinanda Porsche – Ferdinand Piëch byl předsedou a CEO skupiny Volkswagen od 1993 do 2002. Dnes je předseda dozorčí rady. S 12,8% akcií s hlasovacím právem Porsche, je také druhý největší individuální vlastník společnosti Porsche AG, po jeho bratranci F.A. Porsche, který vlastní 13,6%.  Uvedení Porsche Cayenne v roce 2002 také uvedlo novou továrnu v Lipsku, která dnes tvoří téměř polovinu roční produkce. Nový Cayenne Turbo S má druhý nejsilnější motor v historii Porsche (s nejsilnějším motorem stále zůstává Carrera GT).  V 2004 byla v Lipsku zahájená produkce Carrery GT, která je s cenou 450 000 eur nejdražším modelem, jaký kdy Porsche postavilo.  V roce 2005 rodina Porsche a Piëch kontrolovala všechny akcie společnosti s právem hlasovat. V říjnu 2005 ohlásila společnost převzetí 18,65% podílu ve Volkswagen AG a vyjádřila další úmysl převzetí dalšího podílu v budoucnu.  V květnu 2009 Volkswagen přerušil jednání o převzetí společností Porsche. Hned vzápětí německá vláda zamítla žádost firmy Porsche o státní pomoc, o kterou automobilka žádala. V červnu 2009 společnost požádala německý stát o pomoc znovu, tentokrát o poskytnutí úvěru 1,75 mld. eur. V červenci nabídl Katar za akcie Porsche a za opce na další akcie částku 7 mld. eur. Následně byl odvolán dlouholetý ředitel Wendelin Wiedeking a bylo schváleno vytvoření společného koncernu Volkswagen a Porsche.", "section_level": 1}, {"title": "Modely.", "content": "Tanky:  Porsche 914/6", "section_level": 1}], "src_summary": "Porsche AG (dlouhá forma \"Dr. Ing. h.c. F. Porsche Aktiengesellschaft\") je německý výrobce sportovních aut, která je od roku 2009 součástí koncernu Volkswagen. Automobilku založil roku 1931 vratislavický rodák Ferdinand Porsche.", "tgt_summary": "保时捷()是德国大众集团旗下的汽车品牌,其总部位于斯图加特市,由斐迪南·保时捷创办。保时捷主要以制造跑车及参与赛车运动闻名,是高性能轿车的厂牌。原为保时捷控股公司拥有,现透过大众集团间接控股。", "id": 1502600}
{"src_title": "Dějiny Londýna", "tgt_title": "倫敦歷史", "src_document": [{"title": "Prehistorický Londýn.", "content": "Středověká mytologie Geoffreye Monmoutha uvádí, že Londýn byl založen Trójanem Brutem v době bronzové a byl nazván \"Troia Nova\" nebo \" Trinovantum\". Král \"Lud\" toto město přejmenoval na \"CaerLudein\" - z tohoto jména pochází dnešní název Londýn. Geoffrey Monmouth opatřil prehistorický Londýn bohatstvím legendárních králů a zajímavými příběhy. Navzdory intenzívním vykopávkám na tomto území archeologové zatím nenašli žádné stopy rozsáhlého osídlení. Byly nalezeny pouze roztroušené prehistorické předměty, stopy zemědělské činnosti, pohřebiště a stopy obydlení. Považuje se za málo pravděpodobné, že by existovalo v období před osídlením Římany na tomto území město. V prehistorické době byla oblast Londýna zřejmě pokryta roztroušenými zemědělskými usedlostmi.", "section_level": 1}, {"title": "Londýn v době Říma.", "content": "Město \"Londinium\" bylo založeno Římany po jejich invazi roku 43 vedené císařem Claudiem. Předpokládá se, že název \"Londinium\" pochází z doby před příchodem Římanů, ačkoli jsou jeho kořeny nejasné. Jedna verze uvádí, že pochází z osobního jména znamenajícího 'divoký', nicméně poslední výzkumy vedené Richardem Coatesem ukázaly jako pravděpodobné, že jméno vzniklo z předkeltského slova \"Plowonida\", které má dva kořeny – \"plew\" a \"nejd\", tzn. \"proudící řeka\" - Londinium by tedy znamenalo \"osada na břehu divoké řeky\". Coates uvádí, že řeka byla nazývána Temží v horní části, kde byla užší a \"Plowonida\" v dolní části, kde byla příliš široká pro přebrodění.  Archeologové nyní věří, že Londýn byl založen jako civilizovaná osada kolem roku 50. Zbytky dřevěného odvodnění u hlavní, Římany postavené cesty vykopané u \"No 1 Poultry\" byly datovány do roku 47 - tento rok je považován za rok založení Londýna.  O 10 let později bylo \"Londinium\" vydrancováno kmenem \"Iceni\" vedeným královnou jménem Boudicca. Archeologické výzkumy prokázaly rozsáhlé známky zkázy ohněm z této doby a také vojenské opevnění v oblasti City, které bylo zřejmě centrem římské obrany města proti britskému povstání.  Město se vzpamatovalo asi po 10 letech a dosáhlo počtu obyvatel srovnatelného s počtem před zničením, tedy kolem roku 140 - přibližně 45 000 lidí. Londýn se stal hlavním městem římské provincie Británie (předchozím centrem byl blízký Colchester). Poté nastal mírný útlum rozvoje. Kolem roku 375 byl Londýn malou a bohatou obcí s dobře vybudovanou ochranou. V roce 410 římská okupace skončila a obyvatelům města bylo doporučeno, aby si obranu zajišťovali sami. V polovině 5. století bylo římské město prakticky opuštěno.", "section_level": 1}, {"title": "Anglosaský Londýn.", "content": "Strategická pozice na řece Temži vedla kolem roku 600 Anglosasy k tomu, že zde obnovili osídlení. Tato anglosaská osada nebyla zbudovaná na místě původní ohrazené City, ale asi jeden kilometr proti proudu řeky. Obec byla pojmenována \"Lundenwic\" - \"londýnský obvod\".  Nedávné vykopávky v oblasti Covent Garden odkryly rozsáhlé anglosaské osídlení, datované do 7. století. Ukazuje se, že osídlení zabíralo plochu asi 60 hektarů a vedlo od nynější Národní galerie na východě až po \"Aldwych\" na západě. Mezi koncem 9. století a začátkem 10. století se centrum osady přesunulo ze staré lokality do City. To bylo zřejmě způsobeno administrativními změnami zahájenými Alfrédem Velikým po jeho vítězství nad \"Guthrumem\".  Alfréd jmenoval svého zetě hraběte \"Æthelreda\" správcem Londýna a nechal zbudovat dvě obranná opevnění pro ochranu mostu, který byl zřejmě v té době opraven. Londýn byl v té době nazýván \"Lundenburgh\" a jižní část kolem mostu byla označována jako oblast Southwark nebo \"Suthringa Geworc\" (obranná stavba mužů ze Surrey).", "section_level": 1}, {"title": "Londýn v období vrcholného středověku.", "content": "Roku 1066 došlo k invazi Normanů do Británie, která vyvrcholila obsazením Londýna a korunovací normanského vévody Viléma Dobyvatele anglickým králem. Za jeho vlády bylo ve městě vybudováno několik tvrzí – Tower, Baynard's Castle a Montfichet's Castle jako prevence proti vzpourám. Vilém rovněž v roce 1067 potvrdil původní saská práva a výsady. Samospráva města byla upevněna volebním právem garantovaným králem Janem Bezzemkem v roce 1199 a 1215. Král Vilém II. Ryšavý, syn Viléma Dobyvatele, zahájil stavbu \"Westminster Hall\", základu Westminsterského paláce, který byl v době středověku hlavním královským sídlem.  V roce 1176 byla zahájena stavba mostu \"London Bridge\" (dokončena v roce 1209), který byl postaven na místě předchozích několika dřevěných mostů. Tento most byl používán po dalších 600 let, a byl jediným londýnským mostem přes Temži do roku 1739.  V době středověku se Londýn rozvíjel ve dvou směrech. Okolí Westminsteru proti proudu řeky se stalo královským sídlem a vládním centrem, zatímco City se stalo centrem obchodu a řemesel. Území mezi nimi zůstalo asi do roku 1600 neobydleno.  Obchod a řemesla ve středověku se vytrvale rozvíjela a tím rostl i Londýn. V roce 1100 měl Londýn asi 20 000 obyvatel, zatímco v roce 1300 tento počet vzrostl na 100 000. Řemesla byla organizována do různých cechů, které ovládaly město a volily správce města – Lord Mayor of London.  Středověký Londýn byl protkán úzkými a křivolakými ulicemi a většina budov byla stavěna z hořlavých materiálů jako dřevo a sláma, což vytvářelo nebezpečí častých požárů. Hygiena a kanalizace byly v té době na velmi nízké úrovni. Londýn ztratil asi polovinu obyvatel v polovině 14. století - v době tzv. černé smrti (\"Black Death\"). Mezi rokem 1348 a Velkým morem (\"Great Plague\") v roce 1665 se ve městě šestnáctkrát rozšířila morová nákaza.", "section_level": 1}, {"title": "Tudorovský Londýn (1485-1603).", "content": "Jindřich VII. Tudor, který nastoupil na trůn v roce 1485 a oženil se s Alžbětou z Yorku, čímž ukončil válku růží, byl rozhodný a schopný panovník, který centralizoval moc u dvora. Pokračoval v praxi půjčování prostředků pro válku s Francií z City a na rozdíl od předchozích králů splácel půjčky včas. Málo se ale věnoval rozvoji Londýna. Poměrná stabilita v době vlády dynastie Tudorovců však měla výrazný vliv na tehdejší rychlý rozvoj města. Šlechta si uvědomila, že je lepší hájit své zájmy u dvora místo vzájemných půtek v provinciích.  Tudorovský Londýn byl však ve srovnání se současnou dobou často velmi bouřlivý. V roce 1497 se Perkin Warbeck, mladší bratr mladého krále Eduarda V., který požadoval, aby byl prohlášen Richardem, vévodou z Yorku, utábořil se svými společníky u \"Blackheath\". Nejdříve mezi obyvatelstvem zavládla panika, král však zorganizoval obranu města, povstání potlačil a Warbeck byl zajat a popraven v Tyburnu.  Reformace přinesla za součinnosti vyšších vrstev společnosti do Londýna mnoho krveprolití a posunula společnost k protestantismu. Před reformací tvořily větší polovinu osídlení Londýna kláštery a jiné církevní stavby a mniši a jeptišky tvořili asi třetinu obyvatelstva. Zrušení klášterů provedené Jindřichem VIII. mělo na město značný vliv, protože téměř veškerý církevní majetek změnil majitele. Proces začal uprostřed 30. let 16. století a do roku 1538 byla většina klášterů zrušena.  Krátce před svou smrtí Jindřich obnovil nemocnici \"St Bartholomew's Hospital\", ale většina budov zůstala po jeho smrti v roce 1547 opuštěna. Za vlády Eduarda VI. byly cechovním společnostem spláceny dluhy královského dvora a některé příjmy byly věnovány na charitativní účely. Mimoto v roce 1550 City koupila královský statek v Southwarku na jižním břehu řeky Temže a obnovila klášter svatého Tomáše jako nemocnici \"St Thomas's Hospital\". V té době byla také založena nemocnice \"Christ's Hospital \" a \"Bridewell Palace\" byl upraven na dětský domov a nápravný dům pro ženy.  Po smrti Eduarda VI. v roce 1553 byla v Toweru přijata lady Jane Greyová jako příští královna - ale Lord Mayor (primátor), konšelé a soudci brzy změnili názor a prohlásili místo ní královnou Marii I. V následujícím roce se královna rozhodla provdat za Filipa II., což vyprovokovalo povstání vedené sirem Tomasem Wyatem. Ten se svými spojenci ovládl Southwark a později dorazil až k Charing Cross. Ale v City nemělo povstání žádnou podporu a tak Wyatt kapituloval. Tato akce demonstrovala rozhodující politický význam City v té době a malý vliv oblastí mimo hradby města.  Vliv Londýna jako obchodního centra v rámci Evropy rychle rostl. Mnoho malých dílen se rychle rozvíjelo, což platilo především pro tkalcovny. Obchodní výměna mezi západní Evropou a Ruskem, Orientem a Amerikou rostla. Bylo to období vzniku monopolních obchodních společností jako například \"Russia Company\" (1555) a britské Východoindické společnosti (\"East India Company\", 1600). Druhá z nich, která ovládla většinu Indie, byla jednou z klíčových institucí Londýna a Velké Británie po dobu dvou a půl století. V roce 1572 Španělé zničili obchodní centrum Antverpy a tato událost postavila Londýn na první místo mezi obchodními přístavy v Severním moři. Přistěhovalci přijížděli do Londýna nejen z celé Anglie a Walesu ale i ze zahraničí například Hugenoti z Francie.  V této době vznikaly první mapy Londýna. Největší část obyvatel žila v oblasti City s hustotou, která není běžná pro rozvinutou společnost 21. století. Stará hlavní spojnice City s královským dvorem ve Westminsteru – Strand - byla lemována honosnými šlechtickými sídly, ale tyto dvě části města byly odděleny a Westminster byl ve srovnání s City jen malou enklávou. Hlavní dopravní tepnou nebyla Strand, ale řeka Temže. Další obvody, které jsou nyní součástí centra města, měly na konci 16. století venkovský charakter. Covent Garden byla místem zemědělských trhů. Nemocnice a domy pro rekonvalescenty byly budovány v \"Holbornu\" a \"Bloomsbury\", aby byl využit čerstvý vzduch této oblasti. \"Islington\" a \"Hoxton\" byly odlehlé vesnice.  V roce 1561 poškodil úder blesku původní katedrálu svatého Pavla. Střecha byla opravena, ale špička věže nebyla obnovena. V roce 1565 založil Thomas Green v City obchodní burzu, která obdržela v roce 1571 od královny Alžběty titul Královská burza.  Konec 16. století, kdy v Londýně žil a pracoval William Shakespeare se svými společníky, je jedním z nejslavnějších kulturních období města. Existoval však značný odpor proti budování divadel. Veřejné produkce vytvářely davy a těch se obávaly autority, protože při srocování hrozilo větší nebezpečí šíření moru. Divadla se potýkala s odporem vzrůstajícího vlivu puritánů, nicméně královna Alžběta ráda sledovala divadelní představení na svém královském dvoře a svolila k veřejnému předvádění „takových her, které přinášejí důstojné obveselení a ne příklady zla.“  Divadla byla budována hlavně mimo hranice města, na jižním břehu řeky, kde se vytvářely centra zábavy a kde bylo možno vidět například medvědí zápasy. Na jižním břehu tak byly postaveny divadla Globe, Rose a Swan, zatímco \"Theatre\" a \"Curtain\" stály u východních hradeb City a \"Blackfairs\" uvnitř hradeb.  Během posledních let vlády královny Alžběty si někteří její dvořané a bohatí obyvatelé Londýna vybudovali venkovská sídla v Middlesexu, Essexu, Kentu a Surrey. Byl to první příznak expanze osídlení města mimo hradby, ale v době smrti posledního panovníka z rodu Tudorů byl Londýn velmi kompaktním.", "section_level": 1}, {"title": "Stuartovský Londýn.", "content": "Rozpínání Londýna mimo hranice City se zrychlilo během 17. století. V prvním roce tohoto století bylo bezprostřední okolí City, s výjimkou šlechtických sídel budovaných směrem k Westminsteru, považováno za nevhodné pro obydlení. Bezprostředně na sever se rozkládaly slatiny, které byly nedávno odvodněny a nebyly ještě rozparcelované, ale byly plné žebráků a poutníků, kteří směřovali do Londýna. V sousedství této oblasti byly \"Finsbury Fields\" – oblíbené místo cvičení lukostřelců.  Přípravy na korunovaci krále Jakuba I. byly přerušeny několika epidemiemi moru, které usmrtily asi 30 000 lidí. Slavnostní procesí \"Lord Mayor's Show\", které bylo na několik let přerušeno, bylo na příkaz krále v roce 1609 obnoveno. Tomas Button koupil zrušený klášter \"Charterhouse\" za 13 000 liber a v roce 1611 ho začal přestavovat na nemocnici, kapli a školu. Škola \"Charterhouse School\" byla jedna z nejdůležitějších veřejných škol Londýna, dokud ve viktoriánské době nepřesídlila do \"Surrey\". Tyto budovy jsou dosud používané jako lékařská škola.  Hlavním centrem veřejného života Londýňanů byla kostelní loď původní katedrály svatého Pavla. Kupci domlouvali obchody v postranní lodi, používajíc křtitelnici jako přepážku u níž uskutečňovali své platby, právníci se setkávali se svými klienty u určitých sloupů a nezaměstnaní zde sháněli práci. Zdejší hřbitov byl centrem obchodu s knihami a Fleet Street byla místem veřejné zábavy. Divadla, jež se objevovala na konci vlády královny Alžběty, v době Jakuba I. nabývala velké popularity. Představení byla doplňována použitím pečlivě propracovaných masek.  Král Karel I. nastoupil na trůn v roce 1625. Během jeho vlády se začala aristokracie ve velké míře usazovat ve West Endu. Mimo ty kdo měli speciální zájmy u dvora to byli i velcí vlastnící půdy, kteří trávili část roku v Londýně aby si užili společenského života. \"Lincoln's Inn Fields\" bylo postaveno v roce 1629 a náměstí Covent Garden, navržené prvním klasicky vzdělaným architektem Inigo Jonesem následovaly v roce 1632. Okolní ulice byly vybudovány krátce poté a byly pojmenovány po členech královské rodiny.  Pět členů parlamentu, které chtěl král v lednu 1642 uvěznit, našlo útočiště v City. V srpnu král shromáždil své vojsko u Nottinghamu. V průběhu Anglické občanské války stál Londýn na straně parlamentu. Zpočátku měl král navrch a vyhrál bitvu \"Brentfordu\", kousek na západ od Londýna. City sestavila prozatímní vojsko, kterého se král zalekl a ustoupil. Krátce nato byl vybudován rozsáhlý systém opevnění na obranu Londýna proti dalšímu útoku royalistů. Obranný systém byl tvořen obrovským hliněným valem, doplněným baštami a pevnůstkami. Začínal u hradeb City a obklopoval celou obydlenou oblast, včetně Westminsteru a Southwarku. Londýn nebyl royalisty znovu napaden a finanční prostředky City podstatně přispěly k vítězství zástupců parlamentu. Nezdravý a přeplněný Londýn strádal častými výskyty morových nákaz, ale největší pohromou je událost označovaná jako Velký mor (\"Great Plague\"). Postihla Londýn v letech 1665 a 1666 a zemřelo během ní asi 60 000 lidí, což byla jedna pětina obyvatel. Velký mor byl bezprostředně následován další pohromou, i když jejím výsledkem bylo ukončení výskytu velkých morových nákaz. V neděli 2. září 1666 v jednu hodinu po půlnoci v ulici \"Pudding Lane\" v jižní části Londýna se začal šířit požár, který byl počátkem Velkého požáru Londýna (\"Great Fire of London\"). Podporován východním větrem se požár začal šířit Londýnem a počáteční snahy zabránit jeho šíření zbořením pásu domů jako požární zábrany byly neorganizované. V úterý vítr začal polevovat a ve středu požár začal slábnout. Ve čtvrtek dopoledne už byl skoro pod kontrolou, ale navečer plameny znovu vyšlehly u \"Temple\". Některé domy byly odstřeleny a tím byl oheň překonán.  Požár zničil asi 60 procent City, včetně původní katedrály svatého Pavla, 87 kostelů, 44 cechovních sídel a královskou burzu. Přesto ztráty na lidských životech byly překvapivě malé, předpokládá se, že jich bylo maximálně 16. Během několika dnů byly králi předloženy architekty Christopherem Wrenem, Johnem Evelynem a Robertem Hookem plány na obnovu města. Wren navrhoval vybudovat hlavní třídy ve směru sever-jih a východ-západ, postavit kostely na izolovaných, významných místech, soustředit veřejný život na nově postavených náměstích, soustředit nejvýznamnější cechovní sídla do jedné skupiny budov připojených ke \"Guildhall\" a postavit krásné nábřeží na břehu řeky od \"Blackfairs\" až po \"Tower\". Wren chtěl vybudovat nový systém ulic s odstupňovanou šířkou – 30, 60 a 90 stop. Evelynovy plány se lišily od Wrenových tím, že navrhl spojit ulicí \"St Dunstan's\" na východě až po katedrálu svatého Pavla a tím, že nenavrhoval vybudování nábřeží. Oba plány nebyly využity a přestavba zachovala původní systém ulic, jehož většina se dochoval až do dnešní doby.  Přesto se obnovené město lišilo od starého. Mnoho šlechtických rezidencí nebylo obnoveno, protože jejich majitelé se rozhodli postavit své domy ve West Endu, kde vznikly nové obvody, například \"St. James's\", blíže královského sídla, jímž byl, do doby než ho v 90. letech 17. století zničil požár, Whitehall Palace. Oddělení střední obchodní společenské třídy soustředěné v City a světa šlechty v okolí královského dvora ve Westminsteru bylo dokončeno. V samotné City se domy přestaly stavět z hořlavých materiálů a na jejich stavbu bylo použito kamene aby se snížilo riziko požáru.  Plány Christopera Wrena na obnovu Londýna nebyly využity, ale byl pověřen obnovou spálených kostelů a katedrály svatého Pavla. Jeho kopulovitá barokní kupole byla hlavním symbolem Londýna jedno a půl století. Obnovu městské zástavby City prováděl \"Robert Hooke\". V období po Velkém požáru se mnoho lidí usídlilo v území East Endu, bezprostředně na východ od městských hradeb. Londýnské doky se začaly rozrůstat po proudu řeky a to přilákalo mnoho lidí, kteří pracovali v samotných docích nebo v dopravě zboží. Tito lidé osidlovali oblasti \"Whitechapel\", \"Wapping\", \"Stepney\" a \"Limehouse\", ale jejich životní podmínky byly ubohé.  V té době se stal Londýn předním světovým finančním centrem, když překonal Amsterodam. V roce 1694 byla založena Bank of England a britská Východoindická společnost výrazné zvýšila svůj vliv. Na konci 17. století začal fungovat Lloyd's of London. V roce 1700 se v Londýně uskutečňovalo 80 % anglického dovozu, 69 % vývozu a 86 reexportu. Většinu tvořilo luxusní zboží z Ameriky a Asie jako hedvábí, cukr, čaj a tabák. Poslední položka ukazuje Londýn jako důležité překladiště. I když bylo v 17. století v Londýně mnoho řemeslníků, jejich ekonomická síla nebyla nikdy primárně závislá na průmyslu. Místo toho byl významným obchodním a distribučním střediskem. Zboží bylo dováženo do Londýna rozrůstajícím se anglickým obchodním loďstvem nejen pro vlastní spotřebu, ale i pro reexport do Evropy a dalších zemí.  Vilém Oranžský se o Londýn, jehož kouř mu působil záchvaty astmatu, příliš nestaral a po požáru Whitehall Palace v roce 1691 koupil \"Nottingham House\" a nechal ho přestavět na \"Kensington Pallace\". Kensington byla v té době bezvýznamná vesnice, ale přestěhování dvora způsobilo růst jejího významu. V té době byl založen \"Greenwich Hospital\", obdoba \"Chelsea Hospital\" – založen v roce 1681, pro námořníky. V době vlády královny Anny byl vydán výnos přikazující postavit 50 nových kostelů pro rychle narůstající populaci žijící mimo hranice City.", "section_level": 1}, {"title": "Londýn v 18. století.", "content": "Století 18. bylo obdobím rychlého růstu Londýna, následujícího růst populace, počátečních projevů průmyslové revoluce a stoupající role Londýna jako centra Britského impéria.  V té době expandoval Londýn za původní hranice zrychleným tempem. Pro majetné byly vybudovány nové městské části, jako například Mayfair ve West Endu, byly postaveny nové mosty přes Temži, což podpořilo rychlý rozvoj jižního Londýna, a v oblasti East Endu se směrem po proudu řeky rozšiřoval londýnský přístav.  V 18. století se v Londýně staly populárními kavárny. Rostl počet literárních děl a vydávaných novin. Ulice Fleet Street se stala místem zrodu britského tisku.  Londýn se v té době potýkal se zločinem. V roce 1750 byla ustanovena první profesionální policejní jednotka - Bow Street Runnesrs. Tresty za zločiny byly velmi přísně a trest smrti byl udělován i za menší provinění. Veřejné popravy oběšením byly běžnou součástí života té doby.  Roku 1780 otřáslo Londýnem \"Gordon Riots\", vzpoura protestantů proti katolické emancipaci, vedené lordem \"Georgem Gordonem\". Několik katolických kostelů a domů bylo poškozeno a 285 buřičů bylo zabito.", "section_level": 1}, {"title": "Londýn v 19. století.", "content": "V 19. století se Londýn stal největším městem světa a hlavním městem Britského impéria. Počet obyvatel stoupl z 1 miliónu v roce 1800 na 6 miliónů o století později. Během té doby se Londýn stal hlavním globálním politickým, finančním a obchodním centrem. V této pozici setrval až do pozdních let tohoto století, kdy Paříž a New York ohrozily jeho nadřazenost. Zatímco město bohatlo v závislosti na britské expanzi, existovaly v Londýně i oblasti extrémní chudoby a milióny lidí byly nuceny přežívat ve slumech. V roce 1829 premiér Robert Peel zřídil policejní složku z pravomocí na celém obydleném území Londýna – Metropolitan Police Service. Pro policisty se tak vžilo označení pocházející ze jména zakladatele – \"bobbies\", někdy i \"peelers\". Významný vliv na změnu Londýna měla vznikající železnice. Železniční síť umožňovala rozvoj předměstí, z nichž cestovali lidé střední a bohaté vrstvy do centra. Tato změna podpořila rychlé rozpínání města, ale i rozdělení společenských tříd. Zatímco bohatí se usidlovali v předměstích, obyvatelé chudší vrstvy zůstávali v centru města. První londýnská železniční trasa, otevřená v roce 1836, vedla ze zastávky London Bridge do Greenwich. Následoval rychlý rozvoj železnice, která spojila Londýn se všemi oblastmi Británie. Železniční stanice postavené v té době – \"Euston station\" (1837), \"Paddington station\" (1838), \"Fenchurch Street station\" (1841), \"Waterloo station\" (1848), \"King's Cross station\" (1850) a \"St Pancras station\" (1863). V 60. letech 19. století byly vybudovány první linky londýnského metra.  Významnou událostí byla i velká výstava roku 1851, která se konala v tzv. Křišťálovém paláci - \"The Crystal palace\" -, který byl za tímto účelem postaven a který měl zprostředkovat velikost a význam dominantního vlivu Velké Británie.  Obydlená oblast se rozrůstala a vznikly nové čtvrti - Islington, Paddington, Belgravia, Holborn, Finsbury, Shoreditch, Southwark a Lambeth. Současná správa města, založená na historických místních orgánech, nebyla schopna efektivně řešit narůstající problémy. V roce 1855 byl ustaven nový správní orgán – Metropolitan Board of Works (MBW) – aby zajistil vytvoření infrastruktury odpovídající rozšiřujícímu se městu a stoupajícímu počtu obyvatel. Jedním z prvních problému, které tato instituce řešila, byl problém s kanalizací a zásobováním vodou. V té době se odpadní vody vypouštěly přímo do Temže. Problém kulminoval tzv. Velkým zápachem (\"Great Stink\") v roce 1858.  Parlament schválil MBW výstavbu důkladného systému kanalizace. Pověření pro řízení této stavby dostal \"Josef Bazalgete\". Nejrozsáhlejší stavební akce 19. století představovala stavbu 2 100 km tunelů a potrubí pod povrchem Londýna, které odváděly splašky a rozváděly pitnou vodu. Poté co byl tento systém dokončen bylo zaznamenáno výrazné snížení výskytu cholery a jiných nákaz. Tento systém je využíván do současné doby.  Londýn, jako hlavní město rozsáhlé říše, přitahoval přistěhovalce z kolonií a chudších oblastí Evropy. Během vlády královny Viktorie se v Londýně usídlil velký počet Irů, především po velké neúrodě a hladomoru. V určité době tvořili irští přistěhovalci asi 20 % londýnského obyvatelstva. Londýn byl rovněž domovem početné židovské komunity a skupin přistěhovalců z Číny a jižní Asie.  Roku 1888 bylo ustanoveno nové hrabství – Londýn, spravované institucí London County Council. To byl první volený správní orgán s působností na celém území Londýna. Nahradil předchozí Metropolitan Board of Works, který byl tvořen jmenovanými členy. Toto nové hrabství tehdy zahrnovalo všechny londýnská předměstí, i když další rozvoj Londýna způsobil jeho expanzi mimo původně stanovené hranice.  V 19. století bylo postaveno nebo opraveno mnoho významných staveb, například:", "section_level": 1}, {"title": "Londýn ve 20. století.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Londýn od roku 1900 do druhé světové války.", "content": "Londýn byl počátkem století na vrcholu slávy jako hlavní město největšího světového impéria, ale nové století přineslo významné změny. První bombardování Londýna během první světové války způsobilo velké zděšení a způsobilo smrt asi 700 obyvatel.  V období mezi dvěma světovými válkami zaznamenal Londýn růst obydlených oblastí rychlejší než kdykoli předtím. Londýňané hledali venkovský styl života a tak se módním trendem stala nižší hustota obydlení - typické dvojdomky, místo ustupující řadové zástavby. To bylo doprovázeno další výstavbou železniční sítě, včetně nových linek metra, a nově i automobilovou dopravou.  Podobně jako v jiných regionech i v Londýně se během ekonomické krize ve 30. letech 20. století objevovaly problémy s nezaměstnaností. Počet obyvatel dosáhl svého maxima v roce 1939 počtem 8,6 miliónů.  Na počátku 20. století bylo v Londýně pro vytápění používáno především uhlí, které bylo zdrojem obrovského množství dýmu. V kombinaci s klimatickými podmínkami byl kouř zdrojem typického smogu a Londýn se stával charakteristický \"londýnskou mlhou\". Zákon o čistém vzduchu z roku 1956 vydaný na základě zkušeností s obdobím velkého smogu mezi 4. prosincem 1952 a březnem 1953, které způsobilo smrt 12 000 lidí, stanovil vytvoření \"bezkouřových\" oblastí, ve kterých bylo povoleno pro topení používat technologie, které nejsou zdrojem dýmu (bylo to ještě v době, kdy většina domácností používala pro topení krby).", "section_level": 2}, {"title": "Londýn v době druhé světové války.", "content": "V době druhé světové války byl Londýn, stejně jako mnohá jiná anglická města, terčem bombardování německým letectvem. Stovky tisíc londýnských dětí bylo, jako preventivní opatření, odstěhováno na venkov, kde bylo ohrožení bombardováním menší. Pro úkryty civilního obyvatelstva před nálety byly používány zastávky metra.  Poškození Londýna bombardováním bylo značné, nejvíce zasaženou částí byla oblast Docklands. Během války bylo zabito asi 35 000 Londýňanů, asi 50 000 bylo vážně zraněno, desítky tisíc budov byly zničeny a stovky tisíc obyvatel Londýna zůstaly bez domova.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečný Londýn.", "content": "Bezprostředně po ukončení války se v Londýně, který se teprve zotavoval z válečných škod, na stadiónu ve Wembley konaly Letní olympijské hry 1948.  V poválečném Londýně bylo hlavním problém bydlení, což bylo způsobeno velkým množstvím obytných budov, které byly v době války zničeny. Jako řešení tohoto problému byla vybrána stavba vysokých panelových domů a podpora stěhování do nových čtvrtí budovaných na okraji Londýna. Během 50. a 60. let 20. století se tvář Londýna výstavbou vysokých panelových domů dramaticky změnila.  Začátkem 60. let se s úspěchem britských hudebních skupin jako Beatles nebo Rolling Stones stával Londýn střediskem kultury mládeže označované pojmem \"Swinging London\" a Carnaby Street se stala světovým centrem mladé módy. Role Londýna jako zdroje inspirací pro mladou módu v 80. letech během období \"nové vlny\" a éry punku. Polovina 90. letech je známá jako doba obnovy vlivu britského popu.  Rozpínání Londýna bylo válkou zpomaleno a těsně po válce byl vytvořen pás zeleně pro podporu lepšího životního prostředí. Původní vymezení hrabství Londýn, které v té době zahrnovalo jen část z nově vzniklých předměstí, spravovaného institucí London County Council bylo zrušeno a byla ustanovena správní oblast Velký Londýn a nový správní úřad – Greater London Council (GLC) spolu s 32 samosprávnými městskými částmi.  V 80. letech byl vlivem politických rozporů mezi GLC, vedeném Kenem Livingstonem, a konzervativní vládou Margaret Tchatcerové v roce 1986 GLC zrušen a jeho pravomoci byly přiděleny správám městských čtvrtí. V roce 2000 byl labouristickou vládou založen správní orgán s vlivem nad celou oblastí Velkého Londýna – Greater London Authority a reprezentující jeden z devíti anglických regionů.  Populace Velkého Londýna v poválečných desetiletích stále klesala z přibližně 8,6 miliónů v roce 1939 k 6,8 miliónů v 80. letech. V 80. letech se tento trend vlivem silného ekonomického růstu postupně zastavoval. \"London Plan\" publikovaný starostou Londýna v roce 2004 odhaduje, že počet obyvatel v roce 2016 dosáhne počtu asi 8,1 miliónů a stabilně se bude zvyšovat. To se odráží v trendu stavět vyšší obytné budovy a velké investice do veřejné dopravy.", "section_level": 2}, {"title": "Londýn ve 21. století.", "content": "Na přelomu století, jako připomenutí nového milénia, byl v Greenwichi vybudován \"Millennium Dome\", pro který se v současnosti hledá smysluplné využití. Jedením z daleko úspěšnějších projektů, původně zamýšlený jen jako přechodná stavba, je největší vyhlídkové kolo na světě \"Millennium Wheel\", známější pod jménem Londýnské oko, které navštíví ročně až 4 milióny návštěvníků. Národní loterie k výročí milénia byla zdrojem prostředků pro obnovu existujících atrakcí a z tohoto fondu bylo financováno například zastřešení velké dvorany Britského muzea.  Dne 6. června 2005 byl Londýn vybrán jako místo pořádání Letních olympijských her 2012. Oslavy tohoto vítězství však přerušilo několik teroristických útoků na londýnské metro. V důsledku bombových útoků na metro a autobus zemřelo více než 50 lidí a 700 bylo zraněno.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj počtu obyvatel.", "content": "První sčítání lidu se konalo v roce 1801, takže údaje před tímto datem jsou odhady, založené na archeologických výzkumech v porovnání se známým počtem obyvatel londýnské City v letech 1600 – 1800. Údaje před rokem 1300 jsou odvozeny z historických záznamů. Počty do roku 1891 zahrnují oblast Velkého Londýna v rozsahu z roku 2001 (Velký Londýn nebyl vymezen do roku 1965). Čísla do roku 1971 byla rekonstruována statistickým úřadem z dat založených na předchozích sčítáních obyvatelstva tak, aby odpovídaly počtu obyvatel oblasti Velkého Londýna. Data z roku 1981 a předchozí odpovídají průměrům uprostřed roku, aby lépe odpovídala průměrnému stavu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Londýn je hlavní město Anglie a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska ležící na jihovýchodě země při ústí řeky Temže. Londýnská City je jedno z největších světových obchodních center a Londýn je společně s městy New York, Tokio a Paříž označován jako jedno ze čtyř nejdůležitějších měst na světě. Obyvatelé Londýna za 2000 let jeho historie zažili mor, zničující požár, občanskou válku, vzdušné bombardování a teroristické útoky. I přesto toto město stále roste a rozvíjí se a je jedním z finančních a kulturních center světa.", "tgt_summary": "伦敦历史可以追溯至2,000年前,从那时至今,伦敦从凯尔特人的城镇逐渐发展成为英国首都,也是世界上重要的金融、文化重镇。它在历史上经历了瘟疫、火灾、内战、空袭、恐怖袭击和暴乱的多次考验。", "id": 2047228}
{"src_title": "Toki pona", "tgt_title": "道本语", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Název jazyka se skládá ze slov \"toki\" (jazyk) a \"pona\" (dobrý/jednoduchý). \"toki\" pochází ze slova'v jazyce tok pisin, které je samo vypůjčeno z anglického'(mluvit). Druhá část názvu, \"pona\", pochází z esperantského'(dobrý), původně z latinského '.", "section_level": 1}, {"title": "Cíl.", "content": "Sonja Lang (roz. Elen Kisa) začala tvořit toki pona, aby si zjednodušila své myšlenky během deprese.  Jedním z hlavních cílů jazyka je minimalismus. Jazyk toki pona autorka navrhla tak, aby s co nejmenší složitostí dokázala vyjádřit co nejvíce. Podobně jako pidžin se soustředí na jednoduché koncepty a prvky, které jsou společné všem kulturám. Tvoří ji asi 120–125 slov a 14 hlásek, které byly vybrány tak, aby se jednoduše vyslovovaly mluvčím různých jazyků.  Další cíl toki pona čerpá z taoistické filozofie. Jeho smyslem je umožnit uživatelům jazyka soustředit se na základní věci tím, že odstraňuje nadbytečné prvky z myšlenkového procesu a redukuje koncepty na jejich základní prvky, které mohou být následně použity pro vytváření složitějších pojmů. To umožňuje uživatelům vidět základní podstatu a vliv věcí, o kterých mluví.  Na základě Sapir–Whorfovy hypotézy, která říká, že jazyk proměňuje lidské myšlení a chování, se toki pona snaží navodit pozitivní myšlení.  Dalším záměrem je, aby si uživatelé uvědomovali přítomný okamžik a aby věnovali více pozornosti okolí a slovům, která lidé používají. Podle autorky by toki pona měla být také „zábavná a roztomilá“.  Přestože jazyk toki pona nevytvořila jako mezinárodní pomocný jazyk, pro komunikaci ji používají lidé z různých částí světa.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První verzi toki pona zveřejnila Sonja Lang na internetu v roce 2001. Jazyk se rychle stal populárním, nově vzniklá komunita působila ze začátku hlavně ve skupině na Yahoo!. Členové spolu diskutovali anglicky, pomocí toki pona nebo esperanta, navrhovali změny v jazyce a mluvili o materiálech dostupných na webové stránce \"tokipona.org\". Na svém vrcholu měla skupina něco málo přes 500 členů. Zprávy z této skupiny jsou archivovány na fóru toki pona. Český esperantista Marek Blahuš v roce 2013 přeložil online španělské lekce toki pona do esperanta a vydal je v nakladatelství Espero. Kniha \"Toki pona en 76 ilustritaj lecionoj\" (tj. „Toki pona v 76 ilustrovaných lekcích“) se tak stala první tištěnou učebnicí toki pona. Poprvé se prodávala na Letní škole esperanta na Slovensku.  V roce 2014 vydala Lang oficiální knihu s názvem \"Toki Pona: The Language of Good\" (tj. „Toki pona: Jazyk dobra“). Této knize se v komunitě občas říká „pu“. V roce 2016 ji autorka přeložila do francouzštiny. Členové komunity během své existence vytvořili různé materiály, ale hlavními zdroji pro studování jazyka zůstávají oficiální kniha a online lekce Bryanta Knighta (známý také jako jan Pije), který byl jeden z prvních uživatelů toki pona. Starší verze jeho lekcí je dostupná i ve slovenštině.  V roce 2008 požádali členové komunity o přidělení jazykového kódu ISO 639-3. Komise tento návrh zamítla, jelikož jazyk považovala za příliš mladý. Další žádost zamítla v roce 2018, protože toki pona podle ní „není užívána v dostatečně rozmanitých oblastech ani pro komunikaci v komunitě, která zahrnuje všechny věkové kategorie“.  Jazykem toki pona se zabývaly některé vědecké práce a využila se také pro umělou inteligenci, software a jako terapeutická metoda pro zbavení se negativních myšlenek tím, že si pacienti zapisovali své myšlenky do deníku. V roce 2010 vybrali vědci toki pona pro první verzi slovníku pro projekt ROILA. Touto studií chtěli zkoumat vliv užití umělého jazyka na přesnost strojového rozpoznávání řeči. Zjistili, že upravený slovník toki pona si vedl lépe než anglický.", "section_level": 1}, {"title": "Fonologie a fonotaktika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Inventář.", "content": "Toki pona má devět souhlásek () a pět samohlásek (), s hodnotami, které mají i v mezinárodní fonetické abecedě. Přízvuk stojí vždy na první slabice slova. Nevyskytují se žádné dvojhlásky, kontrastující délka samohlásek, souhláskové skupiny ani tóny. Hlásky i pravidla jejich kombinací jsou kompatibilní s většinou jazyků a jsou proto snadno realizovatelné.", "section_level": 2}, {"title": "Distribuce.", "content": "Statistická distribuce samohlásek je vzhledem k ostatním jazykům poměrně typická. Při započtení každého slova toki pona jednou dostaneme následující poměry frekvence: 32 %, 25 %, 15 %, 15 %, 10 %.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura slabik.", "content": "Všechny slabiky mají strukturu (C)V(N), tj. volitelná souhláska + samohláska + volitelná nosovka. Slabiky tak mohou mít formu V, CV, VN nebo CVN. Podobně jako ve většině světových jazyků je nejčastějším typem slabiky CV. Pokud počítáme každé slovo toki pona jednou, tento typ tvoří 75 % všech slabik. Slabiky s formou V a CVN tvoří každá asi 10 % a pouze pět slov (2 % slabik) má tvar VN.  Většina slov (70 %) je dvojslabičných, okolo 20 % slov je jednoslabičných a 10 % tvoří slova tříslabičná.", "section_level": 2}, {"title": "Fonotaktická pravidla.", "content": "Následující sledy hlásek nejsou v jazyce povoleny: *. Dále za finální nosovkou ve slabice nemůže ve stejném slově následovat nebo. 20 % slov má na začátku samohlásku. Slabiky, které nejsou na začátku slova, musejí začínat na souhlásku.  Vlastní jména musí dodržovat stejná pravidla jako ostatní slova toki pona a pomocí příručky se konvertují na přídavná jména. Jako základ pro hláskové přizpůsobení se bere místní nebo i hovorová výslovnost.", "section_level": 2}, {"title": "Alofonie.", "content": "Nosovka na konci slabiky může být vyslovena jako jakákoli nosovka, i když nejčastěji se asimiluje k následující souhlásce. Typicky se tedy vyskytuje jako před,, nebo, jako před, nebo, jako před a jako před.  Díky svému malému inventáři fonémů umožňuje toki pona poměrně velkou alofonickou variaci. Např. se může vyslovovat jako i jako, jako nebo, jako nebo a samohlásky mohou být jak krátké, tak dlouhé.", "section_level": 2}, {"title": "Systém psaní.", "content": "Pro zapisování toki pona se používá 14 písmen latinské abecedy (a e i j k l m n o p s t u w). Všechna mají stejné hodnoty, které zastupují v mezinárodní fonetické abecedě. Vyslovují se stejně jako v češtině s tím, že „w“ se může číst jako anglické či české jednoduché. Velká písmena se používají pouze k označení cizích slov. Běžná slova toki pona se píší vždy malým písmenem, a to i na začátku věty. Vedle nejpoužívanější latinky existují také dva logografické systémy psaní, \"sitelen pona\" a \"sitelen sitelen\", které byly představeny v oficiální knize. \"sitelen pona\", ve kterém je každé slovo reprezentované svým vlastním symbolem, navrhla sama Lang. Vlastní jména se píšou do speciální kartuše pomocí řady symbolů, z nichž každý symbol reprezentuje první písmeno slova, které zastupuje. Symboly představující jedno přídavné jméno mohou být vepsány dovnitř nebo nad symbol předcházejícího slova, které rozvíjejí. Symbol toki pona je napsán v \"sitelen pona\", kde symbol pro \"pona\" je umístěn uvnitř symbolu \"toki\". Druhý systém, \"sitelen sitelen\", vytvořil Jonathan Gabel. Je více propracovaný a svým vzhledem připomíná mayské písmo. Tento nelineární logografický systém používá dvě rozdílné metody tvoření slov: obrázky představující celá slova a obrázky představující slabiky, které se skládají z grafémů reprezentujících každý foném. Obtížnost používání tohoto systému spolu s přitažlivým designem si klade za cíl přimět jeho uživatele zpomalit a prozkoumat, jak nejen jazyk, ale také metoda komunikace může ovlivnit jejich myšlení.  Někteří nadšenci z komunity přizpůsobili také jiná písma pro psaní toki pona, např. korejský hangul nebo fiktivní písmo J. R. R. Tolkiena, Tengwar.", "section_level": 1}, {"title": "Gramatika.", "content": "Toki pona má slovosled typu SVO (podmět (S) – přísudek (V) – předmět (O)). Částice \"li\" stojí před přísudky, \"e\" před přímými předměty, předložkové fráze stojí za předměty a částice \"la\", která dodává kontext, stojí před podmětem.  Některá slova se považují za částice a slouží gramatickým funkcím, zatímco jiná mají lexikální význam. Lexikální slova nespadají do vymezených slovních druhů, ale obvykle mohou být podle kontextu a jejich pozice ve frázi použita jako podstatná jména, přídavná jména, slovesa i citoslovce. Např. \"ona li moku\" může znamenat „oni jedli“ nebo „ono je jídlo“.", "section_level": 1}, {"title": "Větná struktura.", "content": "Větu může tvořit citoslovce, oznamovací věta, přání/rozkaz nebo otázka.  K citoslovcím, která mohou samy tvořit větu, patří např. \"a\", \"ala\", \"ike\", \"jaki\", \"mu\", \"o\", \"pakala\", \"pona\" nebo \"toki\".  Oznamovací věty dodržují pořadí podmětu a přísudku a na začátku navíc mohou mít kontextovou frázi s \"la\". Před přísudkem vždy stojí částice \"li\", kromě případu, kdy je podmětem samotné zájmeno \"mi\" nebo \"sina\". Částice přímého předmětu \"e\", která je zhruba ekvivalentní českému 4. pádu, stojí před přímými předměty. Pokud je přísudků nebo předmětů více, musí před každým z nich být další \"li\" nebo \"e\". Oslovovací fráze stojí před hlavní větou a jsou zakončeny částicí \"o\".  V příkazech stojí částice \"o\" před slovesem a pro vyjádření přání může také nahradit \"li\" nebo ihned následovat podměty \"mi\" nebo \"sina\", za kterými částice \"li\" není.  Existují dva způsoby, jak tvořit otázky ano/ne. Tím prvním je použít konstrukci „sloveso \"ala\" sloveso“, kde \"ala\" stojí mezi zdvojeným slovesem či pomocným slovesem. Dalším způsobem tvoření otázek je použití spojení \"anu seme?\" (dosl. „nebo co?“) na konci věty. Otázky se nemohou tvořit pouhým přidáním otazníku na konec věty.  Otevřené otázky se tvoří nahrazením neznámé informace tázacím slovem \"seme\".", "section_level": 2}, {"title": "Zájmena.", "content": "Toki pona má základní zájmena: \"mi\" (první osoba), \"sina\" (druhá osoba) a \"ona\" (třetí osoba).  Tato zájmena nespecifikují číslo ani rod. Zájmeno \"ona\" tak může znamenat „on“, „ona“, „ono“ nebo „oni“. Mluvčí toki pona v praxi pro vyjádření „my“ používají slovní spojení \"mi mute\", i když číslo se dá snadno z kontextu rozeznat, tudíž použití slova \"mute\" může být nadbytečné. Stejně tak \"ona mute\" může znamenat „oni“ a \"sina mute\" by znamenalo „vy“.  Pokaždé, když je podmětem věty samostatné zájmeno \"mi\" nebo \"sina\", vynechá se částice \"li\" oddělující podmět a přísudek.", "section_level": 2}, {"title": "Podstatná jména.", "content": "Kvůli svému malému slovníku spoléhá toki pona na jmenné fráze, kde se přidáním dalšího slova rozvine podstatné jméno, čímž vznikají složitější významy. Typickým příkladem je kombinace slov \"jan\" (člověk) a \"utala\" (bojovat), z čehož vznikne \"jan utala\" (voják, bojovník). [viz Přídavná jména níže]  Podstatná jména nepodléhají skloňování s ohledem na číslo. \"jan\" tak v závislosti na kontextu může znamenat „člověk“, „lidé“, „lidská rasa“ nebo „někdo“.  Toki pona nepoužívá izolovaná vlastní podstatná jména. Místo toho musí být použita ve funkci přívlastku a musí tedy rozvíjet předcházející podstatné jméno. Jména lidí a míst se tudíž používají jako přívlastky obecných slov pro „člověk“ a „místo“, např. \"ma Kanata\" (dosl. „stát kanadský“).", "section_level": 2}, {"title": "Přídavná jména.", "content": "Pokud je třeba podmět či předmět konkretizovat nebo mu přiřadit nějakou vlastnost, vloží se za něj další slovo a vznikne tak složený výraz. Tyto výrazy v toki pona tedy začínají hlavou a přívlastky následují slovo, které rozvíjí. Tento rys je podobný typickému pořadí přídavných jmen ve španělštině nebo arabštině. Proto \"soweli utala\", doslova „zvíře boje“ je „bojující zvíře“, zatímco \"utala soweli\", doslova „boj zvířete“ znamená „zvířecí bitvu“.  Když se k výrazu přidá další slovo, např. \"jan pona lukin\", tento přívlastek se vztahuje k celému výrazu před ní, tudíž ((\"jan pona\") \"lukin\") znamená „přítel sledující“, spíše než (\"jan\" (\"pona lukin\")), „člověk hezky vypadající“.  Složené výrazy lze skládat také s pomocí jiných složených výrazů. Částice \"pi\" může být umístěna za hlavu fráze a před přívlastky, aby je seskupila do jiné fráze, která bude fungovat jako jednotka a rozvíjet hlavu, takže \"jan pi pona lukin\" = (\"jan pi\" (\"pona lukin\")), „dobře vypadající člověk“. V tomto případě \"lukin\" rozvíjí \"pona\" a vzniklá fráze \"pona lukin\" jako celek poté rozvíjí slovo \"jan\".  Ukazovací zájmena, číslovky a přivlastňovací zájmena stojí za hlavou, stejně jako ostatní rozvíjející členy.", "section_level": 2}, {"title": "Slovesa.", "content": "Toki pona nemá žádné ohýbání, nečasuje tedy ani slovesa pro vyjádření osoby, čísla, času, způsobu nebo rodu. Osoba je odvozena z podmětu a čas je odvozen z kontextu nebo časového příslovce, který tvoří větu vedlejší.  Jako slovesa mohou být používány také předložky. Např. \"tawa\" jako předložka znamená „k“ a jako sloveso znamená „jít“, „pohnout“ nebo „jít k“. Předložka \"lon\" znamená „v“ nebo „na“ a v případě slovesa znamená „být v/na“, „existovat“ nebo „být pravdivé“. \"kepeken\" znamená „s“ (ve smyslu užití nějakého nástroje) jako předložka a „používat“ jako sloveso. Slovesa z předložek následují předměty bez částice \"e\", podobně jako když jsou užity ve smyslu předložek.", "section_level": 2}, {"title": "Slovní zásoba.", "content": "Obvykle se uvádí, že toki pona má okolo 120, 123 nebo 125 kořenových slov, z nichž každé je polysémní a může být chápáno jako skupina příbuzných konceptů. Slovo \"suli\" tedy nemusí znamenat jen „velký“ nebo „dlouhý“, ale také „důležitý“. Užívání slov je silně závislé na kontextu a metafoře. Pro vyjádření složitějších pojmů se slova mohou kombinovat. Např. \"jan pona\", doslova „dobrý/přátelský člověk“ může znamenat „přítel“ a \"telo nasa\", doslova „zvláštní voda“ nebo „bláznivá tekutina“ může podle kontextu znamenat „alkohol“ nebo „alkoholický nápoj“. Sloveso „učit“ může být vyjádřeno pomocí spojení slov \"pana e sona\", doslovně „dávat vědění“. V podstatě identické koncepty se mohou vyjádřit různými slovy, jelikož jejich výběr záleží na vnímání a zkušenosti mluvčího.", "section_level": 1}, {"title": "Barvy.", "content": "Toki pona má pět základních slov pro barvy: \"pimeja\" (černá), \"walo\" (bílá), \"loje\" (červená), \"jelo\" (žlutá) a \"laso\" (modrá a zelená). Přestože tato zjednodušená konceptualizace barev má tendenci vyloučit některé barvy běžně vyjadřované v západních jazycích, mluvčí je někdy kombinují, aby vytvořili barvy specifičtější. Např. „fialová“ se může vyjádřit kombinací slov \"laso\" a \"loje\". Spojení \"laso loje\" znamená „načervenalá modrá“ a \"loje laso\" potom znamená „namodralá červená“.", "section_level": 2}, {"title": "Číslovky.", "content": "Toki pona má slova pro jedna (\"wan\"), dvě (\"tu\") a mnoho (\"mute\"). Dále slovo \"ala\" může znamenat nulu, i když doslovně znamená „žádný“ nebo „nic“ a \"ale\"/\"ali\" („všechno“) může vyjadřovat obrovské množství nebo nekonečno.  Nejjednodušší číselný systém využívá těchto pět slov k vyjádření jakéhokoli množství. Pro čísla větší než dvě mluvčí používají \"mute\", což znamená „mnoho“.  O trochu složitější systém vyjadřuje větší čísla jejich postupným přidáváním. Vznikají tak spojení jako \"tu wan\" pro tři, \"tu tu\" pro čtyři atd., což je záměrně nepraktický způsob pro vyjadřování velkých čísel.  V oficiální knize Lang dále představila alternativní systém pro větší čísla, který využívá slova \"luka\" (dosl. „ruka“) pro označení „pět“, \"mute\" (dosl. „mnoho“) pro označení „dvacet“ a \"ale\" (dosl. „všechno“) pro označení „sto“. Spojení \"ale tu\" by tak znamenalo „102“ a „78“ by se vyjádřilo jako \"mute mute mute luka luka luka tu wan\".", "section_level": 2}, {"title": "Historie slov.", "content": "Některá slova v toki pona mají zastaralá synonyma, např. slovo \"kapa\" autorka v začátcích z neznámých důvodů nahradila slovem \"nena\" (výčnělek). Později zájmeno \"ona\" představila jako náhradu za \"iki\" (on, ona, ono, oni), protože si jej mluvčí občas pletli s \"ike\" (špatný).  Podobně přidala \"ali\" jako alternativu k \"ale\" (všechno), aby se mluvčím, kteří foneticky redukují nepřízvučné samohlásky, nepletlo s \"ala\" (žádný, ne), i když obě formy se stále používají.  Slovo \"oko\" původně znamenalo totéž co v češtině, tedy „oko“, a slovo \"lukin\" se používalo výhradně jako sloveso „vidět“. Tyto významy se později sloučily do \"lukin\", přičemž \"oko\" zůstalo jeho možnou alternativou. Většina uživatelů je ovšem stále používá podle původních definic.  Slova, která Lang jednoduše odstranila ze slovní zásoby, zahrnují \"leko\" (blok, schody), \"monsuta\" (netvor, strach), \"majuna\" (starý) a \"pata\" (sourozenec).  Kromě \"nena\" a \"ona\", které nahradily existující slova, se k původním 118 slovům přidalo několik slov nových: \"pan\" (obilí, chléb, těstoviny, rýže), \"esun\" (trh, obchod, řemeslo), \"alasa\" (lovit, sbírat), \"kipisi\" (řezat) a \"namako\" (navíc, dodatečný, koření), což je alternativa pro \"sin\" (nový).  Slova \"kipisi\", \"majuna\" a \"monsuta\" se nyní považují za zastaralé, protože Sonja Lang je do své knihy nakonec nezahrnula.", "section_level": 2}, {"title": "Původ.", "content": "Většina slov toki pona pochází z angličtiny, jazyka tok pisin, finštiny, gruzínštiny, nizozemštiny, akkadské francouzštiny, esperanta, chorvatštiny a pár z nich také ze standardní a kantonské čínštiny.  Z mnoha odvozenin lze na první pohled poznat jejich původ, např. \"oko\" je identické se slovanským „oko“ a podobá se také dalším slovům se společným původem jako třeba španělskému ', italskému'nebo anglickému '. Podobně slovo \"toki\" (mluva, jazyk) je podobné svému originálu'z jazyka tok pisin, které samotné pochází z anglického '. pona (dobrý, pozitivní) potom pochází z esperantského ', které reflektuje obecné románské \"bon\", \"buona\", anglické ', atd. Jasný původ slov je ovšem často zastřen změnami ve výslovnosti a pravopisu způsobené jednoduchým fonetickým systémem. Např. slovo \"lape\" (spát, odpočívat) pochází z nizozemského'a má stejný původ jako anglické \"\".  Mezi slova vypůjčené z chorvatštiny, která se zároveň podobají slovům českým, patří např. \"luka\" (ruka), \"noka\" (noha), již zmíněné \"oko\", \"ona\" (on, ona, ono, oni), \"palisa\" (tyč, „palice“), \"poka\" (bok) nebo \"uta\" (ústa).  Ačkoli pouze u 14 slov (12 % z celkové slovní zásoby) je uvedeno, že pochází z angličtiny, velké množství slov z jazyka tok pisin, esperanta a jiných jsou viditelnými anglickými kognáty, takže podíl zásoby, který anglický mluvčí může rozpoznat, je cca 30 %. Z jiných jazyků tvoří slovník z 15 % tok pisin, ze 14 % finština a esperanto, 12 % tvoří chorvatština, 10 % akkadská francouzština, 9 % nizozemština, 8 % gruzínština, 5 % standardní čínština, 3 % kantonská čínština, po jednom slově je pochází slovník také z velštiny, tongánštiny (anglická výpůjčka), akanštiny, a z neznámého jazyka (zřejmě svahilštiny). Čtyři slova jsou hláskově symbolická (dvě z angličtiny, jedno z japonštiny a jedno vymyšlené) a jedno další slovo je zcela vymyšlené (částice \"e\").", "section_level": 2}, {"title": "Znakovaná toki pona.", "content": "Znakovaná toki pona, neboli \"toki pona luka\", je manuálně kódovaná forma toki pona. Každé slovo a písmeno má svůj vlastní znak, který je rozlišen tvarem ruky, její pozicí na těle, orientací dlaně nebo prstu a užitím jedné či dvou rukou. Většina znaků se provádí pravou rukou na daném místě, ale několik znaků se provádí taktéž symetricky oběma rukama zároveň.  Při skládání věty se každý znak provede ve stejném slovosledu a se stejnou gramatikou jako v běžné toki pona.", "section_level": 2}, {"title": "Komunita.", "content": "Toki pona je poměrně známá mezi esperantisty, kteří na svých setkáních často nabízejí kurzy nebo konverzační skupiny. V roce 2007 oznámila Sonja Lang, že jazykem toki pona mluví nejméně 100 lidí plynule, a dále odhadla, že několik stovek má základní znalosti tohoto jazyka. Massachusettský technologický institut několikrát nabízel jednohodinové kurzy toki pona. Podobné rychlokurzy se vyučovaly v letech 2018 a 2019 i na mezinárodním festivalu jazyků LingvaFest' v Bratislavě.  V roce 2015 se devět mluvčích toki pona z pěti různých zemí zúčastnilo setkání v Brně. Součástí bylo studium jazyka, hry, konverzace, prohlídka města, videohovor s autorkou nebo prezentace Marka Blahuše o historii České republiky.  Jazyk se používá hlavně online na sociálních sítích, ve fórech a jiných skupinách. Od roku 2002 do roku 2009 existovala skupina na Yahoo!, kterou autorka následně přesunula na fórum toki pona. Krátce existovala i Wikipedie psaná v toki pona (nazývána „Wikipesija“). Tu ovšem v roce 2004 zrušil jeden ze zakladatelů Wikipedie Jimmy Wales a přesunul ji na stránku Wikia.  Na Facebooku se uživatelé sdružují také do dvou velkých skupin – jedna z nich slouží pro konverzaci v toki pona a angličtině, druhá pro konverzaci pouze v toki pona. V roce 2019 měla první z nich přes 4000 členů. Mezi další využívané platformy patří také např. Reddit, kde v roce 2019 bylo kolem 2400 členů, a Amikumu, které ve stejném roce zaznamenalo kolem 550 uživatelů. Členové komunity jsou také aktivní v chatovacích místnostech na stránkách Discord, Telegram a jiných sociálních sítích jako je Twitter.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázkové texty.", "content": "mama pi mi mute (Otčenáš)  mama pi mi mute o, sina lon sewi kon. nimi sina li sewi. ma sina o kama. jan o pali e wile sina lon sewi kon en lon ma. o pana e moku pi tenpo suno ni tawa mi mute. o weka e pali ike mi. sama la mi weka e pali ike pi jan ante. o lawa ala e mi tawa ike. o lawa e mi tan ike. tenpo ali la sina jo e ma e wawa e pona. Amen. ma tomo Pape (Příběh o babylonské věži)  jan ali li kepeken e toki sama. jan li kama tawa nasin pi kama suno li kama tawa ma Sinale li awen lon ni. jan li toki e ni: \"o kama! mi mute o pali e kiwen. o seli e ona\". jan mute li toki e ni: \"o kama! mi mute o pali e tomo mute e tomo palisa suli. sewi pi tomo palisa li lon sewi kon. nimi pi mi mute o kama suli! mi wile ala e ni: mi mute li lon ma ante mute\". jan sewi Jawe li kama anpa li lukin e ma tomo e tomo palisa. jan sewi Jawe li toki e ni: \"jan li lon ma wan li kepeken e toki sama li pali e tomo palisa. tenpo ni la ona li ken pali e ijo ike mute. mi wile tawa anpa li wile pakala e toki pi jan mute ni. mi wile e ni: jan li sona ala e toki pi jan ante\". jan sewi Jawe li kama e ni: jan li lon ma mute li ken ala pali e tomo. nimi pi ma tomo ni li Pape tan ni: jan sewi Jawe li pakala e toki pi jan ali. jan sewi Jawe li tawa e jan tawa ma mute tan ma tomo Pape.  wan taso  ijo li moku e mi. mi wile pakala. pimeja li tawa insa kon mi. jan ala li ken sona e pilin ike mi. toki musi o, sina jan pona mi wan taso. telo pimeja ni li telo loje mi, li ale mi. tenpo ale la pimeja li lon.  Sám  Jsem pohlcován. Musím ničit. Temnota zaplňuje mou duši. Nikdo nemůže porozumět mému utrpení. Ó poezie! Můj jediný příteli. Tento inkoust je moje krev, je můj život. A Temnota bude vládnout navždy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Toki pona je izolační umělý jazyk vytvořený kanadskou lingvistkou a překladatelkou Sonjou Lang jako filozofický jazyk, který má zjednodušit myšlení a komunikaci. V roce 2001 byl poprvé prezentován na internetu a v roce 2014 byl ve své kompletní formě publikován v knize \"Toki Pona: The Language of Good\" (tj. „Toki pona: Jazyk dobra“). Po publikaci se začala malá komunita mluvčích rozrůstat. Uživatelé se většinou pohybují v online chatovacích místnostech, na sociálních sítích nebo jiných skupinách, ale během let proběhlo také několik organizovaných osobních setkání.", "tgt_summary": "道本语亦称人工皮钦语(道本语: \"toki pona\",含义:“好的语言”),是一种由加拿大翻译员Sonja Lang创造的人工语言。在 2001年夏天首次在网上 公布。它不是按照国际辅助语来设计的,而是围绕道教哲学简朴的生活设计 。", "id": 1680711}
{"src_title": "Vlk obecný", "tgt_title": "狼", "src_document": [{"title": "Vzhled, smysly, výkony.", "content": "Vlk obecný je největší psovitá šelma. Samice bývají menší než samci, velikost vlka záleží také na poddruhu. Vlci v zásadě splňují Bergmannovo pravidlo, čili vlci žijící na severu jsou obecně větší než poddruhy z jižní části areálu.  Vlk se na první pohled podobá německému ovčáckému psu, liší se však od něj v několika drobnostech. Má širší a zašpičatělejší hlavu, šikměji postavené oči a kratší, výrazně trojúhelníkovité uši.  Vlci mají 42 zubů. Vlčí špičák může být dlouhý až 6,5 cm, silné trháky a mohutné žvýkací svaly umožňují vlkovi chytit a zabít kořist.  Vlk obecný dokáže ve stisku vyvinout sílu na špičák v průměru 740 N (74 kg/cm2) a na trhácích 1200–1400 N (120–140 kg/cm2), tzv. trhákový komplex. Pro srovnání pitbulové, nebo vlčáci kolem 1300 N (130 kg/cm2). Rekordmany jsou mezi psi mastifové s průměrnými 1700 N (170 kg/cm2).", "section_level": 1}, {"title": "Vlčí srst.", "content": "Vlčí srst se skládá ze dvou vrstev: vrchní vrstva je tvořena hustými chlupy, které odpuzují vlhkost, podsada je měkká a slouží jako tepelná izolace. Izolační schopnost vlčí srsti je tak dobrá, že na vlkovi netaje sníh. Vlci mají huňatý ocas, který v zimě používají jako přikrývku. Severní poddruhy mají srst také podstatně delší a hustší než jižní.  Vlci jsou po lidech nejrozmanitějším druhem na světě – jejich srst může být čistě bílá, úplně černá, vybarvená ve všech odstínech šedé, skořicová, krémová, hnědá, stříbrná i zlatá. Možné jsou samozřejmě všechny přechody.  Zbarvení také závisí na sezóně. Zimní srst bývá světlejší a hustší.  Většina vlků má tmavší hřbet a světlejší břicho, často mívají tmavší masku okolo očí.  U vlka eurasijského, poddruhu vlka obecného, převládá podle sezóny rezavohnědý až šedočerný odstín, pouze spodní část těla a vnitřní strany končetin jsou nažloutlé až bělavé a vnější okraje ušních boltců černé. Pruh tmavší srsti se někdy táhne i středem hřbetu.  Vlci obývající tundru a polární oblasti bývají i celoročně úplně bílí.", "section_level": 2}, {"title": "Změna barvy.", "content": "Byly popsány případy, kdy vlk během několika let úplně změnil barvu. Štěňata polárních vlků mají krémovou barvu, až postupem času vyblednou. I úplně černí vlci mohou postupem let získávat stále světlejší barvu, někdy se z černého vlka stane i bílý vlk.", "section_level": 3}, {"title": "Smysly.", "content": "Vlk má spíše průměrný zrak, ale výborný sluch a čich. Vlci zřejmě rozeznávají barvy, ale v podstatně menší míře než lidé. Jejich zrak je koncentrován na siluetu a pohyb objektu, barva není", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Vlci jsou velmi přizpůsobivým živočišným druhem, dokážou žít v pouštích, suchých stepích, v lesích, bažinách i v tundře.  V mnoha poddruzích obývali celou severní polokouli. Rozšíření vlka zahrnovalo celou Evropu a většinu Asie kromě tropického jihovýchodu. V Severní Americe byl", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Poddruhy vlka lze rozdělit na eurasijské, americké, psy a dingy", "section_level": 1}, {"title": "Populace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stavy ve světě.", "content": "V současné době žije na světě přibližně 200 000 vlků, přičemž v minulosti byla populace minimálně desetkrát větší.  Vlčí populace na Blízkém východě a v Asii nejsou chráněné místní legislativou a na většině míst jich ubývá. Křížení se zdivočelými psy snižuje genetickou kvalitu populace. V Rusku vlci nejsou chráněni, ale jejich stavy se podle odhadů nezmenšují a žije zde v současnosti okolo 30 000 vlků. V Kazachstánu", "section_level": 2}, {"title": "Stavy v Evropě.", "content": "V západní Evropě vlk prakticky nežije. V Anglii vyhynul v roce 1486, ve Skotsku v roce 1743 a v Irsku v roce 1770. Ve Skotsku a ve Francii běží programy na jejich reintrodukci.  Větší populace přežívají ve Skandinávii (ve Švédsku žije asi 270 kusů, jsou i v Norsku a Finsku), jižní Evropě (Španělsku, Itálii, Řecku), Polsku, Slovensku.  V Německu byl poslední vlk zastřelen v roce 1904, od konce 20. století se tam však znovu objevují", "section_level": 2}, {"title": "Stavy na Slovensku.", "content": "Vlci se na Slovensku vyskytovali zejména v jeho východní a střední části v lesnatých a hornatých oblastech, zejména okolo pramenů řek Ondava, Hron, Laborec a v Nízkých a Vysokých Tatrách. Jejich počet se v roce 1960 pohyboval okolo 174 jedinců stálých a cca 100 jedinců přebíhavých z Polska a SSSR Až do roku 1975, kdy se jeho stavy snížily", "section_level": 2}, {"title": "Stavy v Česku.", "content": "Vlk obecný je v Česku chráněným druhem. Vlci žili na území Česka v hojném počtu do konce 17. století, poté jejich stav klesal kvůli lovu, až byli na přelomu 19. a 20. století zcela vyhubeni. Poslední vlk na Šumavě byl zastřelen 2. prosince 1874. Posledního vlka v Beskydech zastřelil 5. března 1914 František Jež (na místě se nachází pamětní kámen – N49°31'36.46\" E18°49'06.18\").  První potvrzené údaje o návratu vlků na území Česka pocházejí z roku 1994. Několik jedinců obývá Beskydy, kam přišli ze Slovenska. Jsou velmi ohroženi nelegálním odstřelem. Na stav vlků v ČR má také zásadní vliv odstřel vlka na Slovensku, který je v období od 1. listopadu do 15. ledna legální. Odhaduje se že k roku 2000 bylo v Beskydech a okolí 15–18 jedinců, do roku 2010 se však počet snížil na 10 jedinců. K roku 2013 byla odhadnuta přítomnost pouze tří vlků. Ojediněle se vlci vyskytují také v Rychlebských horách, Jeseníkách, Krkonoších a na Šluknovsku, pozorování osamělých jedinců bylo hlášeno i na Šumavě.  V dubnu 2014 byla zveřejněna zpráva, že na území národní přírodní rezervace", "section_level": 2}, {"title": "Sociální chování.", "content": "Vlci jsou sociální zvířata žijící většinou v dobře organizovaných smečkách. Klasickou vlčí smečku tvoří vedoucí rodičovský „alfa“ pár, který se obvykle sdružuje na celý život, a jeho potomci, jež zaujímají „beta“ až „omega“ status. Skupina může být doplněna i o nepříbuzné jedince. Vlci „alfa“ vedou smečku, rozmnožují se a rozdělují úkoly. Vlci „beta“ jsou obvykle největší jedinci, kteří chrání smečku a „alfa“ vlky. „Gama“ a další vlci se starají především o lov, výchovu mláďat a mají za úkol „předstírat“, aby smečka vypadala početnější. Vlci „omega“ mají za úkol odvádět napětí, hasit hrozící konflikty ve smečce a hrají roli jakýchsi „šašků“. Alfa vlci v severoamerických smečkách se obvykle poznají podle nejvýraznější tmavé kresby na hlavě a hřbetu. Není neměnným", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Vlci jsou převážně monogamní a jednotlivé páry spolu zůstávají až do smrti jednoho z partnerů. Poté si hledají jiného. V zajetí nebo v oblastech s vyšší hustotou populace se může vyskytnout polygamie. Samice zabřezávají ve volné přírodě obvykle po dosažení věku dvou let, v zajetí to může být podstatně méně. Mají pak jeden vrh do roka. Na rozdíl od kojotů", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Vlci jsou predátoři. Protože loví ve skupině, mohou zabíjet zvířata větší, než jsou oni sami. Živí se hlavně jeleny, losy a severoamerickými soby karibu. Hladová smečka se odváží napadnout i osamoceného bizona nebo pižmoně. V případě, že není k dispozici dostatek velkých býložravců, vlci žijí mimo smečku nebo mají odlišnou specializaci, je jejich potrava jiná. Loví srny, divoká prasata, králíky, zajíce, sviště, bobry, menší hlodavce, ryby či rozličné plazy. Na některých místech se", "section_level": 1}, {"title": "Konkurenti a nepřátelé.", "content": "Vlci dominují nad ostatními psovitými šelmami, kdekoli se vyskytují. Snaží se je likvidovat jako konkurenci, ale málokdy je následně požírají jako potravu. Vlci pronásledují lišky (ty jediné občas i žerou), šakaly, kojoty a psíky mývalovité. V Asii se občas střetávají s dhouly – ryšavými psy.  Kočkovité šelmy jsou dalšími konkurenty s nimiž se vlci snaží vypořádat. Pokud mají tu možnost, zabíjejí rysy a různé druhy divokých koček. Pokud se setká rys se samotným vlkem, nemusí nutně vyjít z případného střetnutí jako poražený. Je zaznamenán přinejmenším jeden případ, kdy rys vlka v", "section_level": 1}, {"title": "Vlci a lidé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vlci v mytologii.", "content": "Vlci mají prominentní postavení v mytologii, folkloru a obecně v lidské kultuře. V severské a japonské mytologii byli portrétováni jako bytosti s božskými vlastnostmi. V Japonsku rolníci uctívali vlky ve svatyních, nechávali obětiny u vlčích doupat a žádali je, aby ochránili jejich úrodu před jeleny a divokými prasaty. Vlk Fenrir byl podle severské mytologie synem boha Lokiho. V severské mytologii pronásleduje vlk Skoll zapadající Slunce, jeho bratr Hati Měsíc. Také další eurasijská etnika spojovala vlky se Sluncem. Staří Řekové a později Římané připisovali slunečnímu bohu Apollónovi vlky jako jeden z jeho atributů.  V zoroastrické filozofii mají vlci podobu zlých a krutých bytostí. V bibli se vlk objevuje celkem třináctkrát jako symbol chamtivosti a ničitelství, výjimečně je přirovnání k vlku myšleno pozitivně (bojovný kmen Benjamín). V pohádkách a lidových zkazkách Slovanů hrají vlci nezastupitelnou, i když převážně zápornou roli. Známá je jejich úloha v Červené karkulce a zkazkách o neposlušných kůzlátkách či třech malých prasátkách. Naopak v některých ruských pohádkách vlk hrdinovi pomáhá. Známé jsou i pověsti o lidech, zakletých do podoby vlka, jako je např. francouzská legenda o Bisclavretovi. Naproti tomu v Ezopových či La Fontainových bajkách vystupuje", "section_level": 2}, {"title": "Vlkodlaci.", "content": "S vlky souvisí i představy o vlkodlacích, rozšířené v celé Evropě: u Slovanů, Rumunů, Germánů, Baltů, Keltů i Ugrofinů. Nejstarší zmínky o vlkodlacích pocházejí z antiky. Již Hérodotos v 5. stol. př. n. l. psal o skythském kmeni Neurů, jehož příslušníci se v noci měnili ve vlky. Podle Ovidiových Proměn byl ve vlka proměněn arkádský král Lykaón poté, co se dopustil kanibalismu. O vlkodlaku se zmiňuje i římský spisovatel Petronius v románu Satyricon.  Pro Balty (staré Litevce, Lotyše a Prusy) nebyl vlkodlak negativní bytostí. Mohl pomáhat člověku, který ho nakrmil. Podle Baltů se lidé mohli proměnit ve vlkodlaka tak, že za úplňku prolezli mezi kořeny určitých stromů. U Germánů byli známi \"ulfhetmar\", bojovníci ve vlčí kůži, kteří v bojovém šílenství projevovali vlčí zuřivost. Byli obdobou známějších berserkrů, asociovaných s medvědem. Podobné představy měli vlčí bojovníci u starých Maďarů v předkřesťanském období, ale ještě za vlády Matyáše Korvína používali maďarští bojovníci při útoku bojový pokřik \"farkas\" (vlk). U Slovanů a Rumunů byl vlkodlak pokládán za nemrtvou bytost,", "section_level": 2}, {"title": "Vlci v literatuře a umění.", "content": "Vlci se objevují v obrovském množství povídek, románů, filmů, divadelních her a písní. Například v díle britského spisovatele Rudyarda Kiplinga Knihy džunglí hraje vlčí smečka vedená samcem Akélou zásadní úlohu při výchově lidského chlapce Mauglího, jehož zachrání před tygrem Šer Chánem. Kladnou roli hraje vlk i ve fantasy sérii \"Letopisy z hlubin věků\" britské autorky Michelle Paverové, kde figuruje v roli zvířecího dvojníka hlavního hrdiny Toraka.", "section_level": 2}, {"title": "Vlk ve frazeologii.", "content": "Vlci jsou zmíněni v mnoha známých přirovnáních, citátech a příslovích, často antického či biblického původu, i když obvykle v negativní roli. Například: „Mám hlad jako vlk“; „My o vlku a vlk za humny“; „Kdo chce s vlky žíti, musí", "section_level": 3}, {"title": "Vlk v lexikologii.", "content": "Od názvu vlka je odvozeno mnoho vlastních jmen, zejména germánského původu, např. Wolfgang, Wolfhart, Ranulf, Adolf, Rudolf, Isengrim, ale také jihoslovanská jména Vuk, Vukan či Vukašin nebo staročeské Vlkoš.", "section_level": 3}, {"title": "Útoky na dobytek a psy.", "content": "Útoky na dobytek představují zřejmě hlavní důvod, proč vlk byl a na mnoha místech stále je lidmi pronásledován. Zatím se nenašel jiný dostatečně účinný způsob, jak tomu zabránit, než zabíjení vlků. Avšak přítomnost lidí a psů dokáže útokům většinou předejít. Vlci napadají chovná domácí zvířata především kvůli nedostatku jejich přirozené divoce žijící kořisti. Nicméně, když zjistí, že zabít dobytek je podstatně snazší, než nahánět divokou zvěř, mohou se na tuto kořist začít specializovat. Jejich obětí se mohou stát koně, skot, krocani, domestikovaní sobi a především ovce a kozy. Mnohé státy chovatelům hradí škody vlky způsobené.", "section_level": 2}, {"title": "Útoky na lidi.", "content": "Vlci nejsou pro lidi nebezpeční, pokud jsou alespoň zčásti splněny tyto podmínky: je jich relativně málo, mají dostatek kořisti, nedostávají se do častého kontaktu s lidmi, jsou v malém množství loveni a nejsou nakaženi vzteklinou. Nicméně existuje mnoho situací, kdy se vlk stává pro člověka hrozbou. Záznamy o útocích vlků existují z většiny míst, kde se tato zvířata vyskytují. Naprostá většina útoků neovlivněných vzteklinou směřovala a směřuje na děti, velmi málo na ženy a zcela vzácně jsou oběťmi i dospělí muži. Pokud nejsou vyrušeni, vlci své oběti obvykle konzumují.", "section_level": 2}, {"title": "Vzteklina.", "content": "Vlci nebývají zdrojem vztekliny, ale mohou se jí nakazit od jiných psovitých šelem. Stávají se poté velmi agresivními a mohou pokousat mnoho obětí. Například v roce 1973 v Indii pokousal jeden vzteklý vlk za 12 hodin dvanáct lidí, dvě prasata, tři býky a jednoho psa. Proběhl při tom šesti vesnicemi", "section_level": 3}, {"title": "Evropa a Rusko.", "content": "V historických záznamech z různých států Evropy jsou doloženy tisíce případů útoků vlků na lidi. V zimě roku 1450 zabila přímo v Paříži smečka vedená samcem jménem Courtaud asi 40 lidí. V celé Francii, která byla na vlčí útoky „nejbohatší“, bylo mezi léty 1580–1830 3 069 lidí zabito vlky, z toho 1 857 ne kvůli vzteklině. Asi nejznámějším řáděním „vlka“ (jestli šlo skutečně o vlka, není dodnes zcela jasné) v Evropě se staly útoky tzv. gévaudanské bestie v letech 1764–1767, jež si v jižní Francii vyžádaly asi 113 životů. V", "section_level": 3}, {"title": "Asie.", "content": "V Asii byly a na některých místech stále jsou útoky vlků relativně běžné. Je to dané početností a životním stylem lidské populace, rozlehlostí území a dřívějším poměrně hojným rozšířením vlků na území tohoto kontinentu. Například v polovině 18. století došlo k několika útokům vzteklých vlků v Japonsku, následkem čehož byla smrt nejméně 10 lidí. Největší množství vlčích útoků je zaznamenáno v Indii. Důvodů existuje několik – subkontinent je hustě zalidněn s mnoha lidmi žijícími na venkově, byla zde početná vlčí populace a přispělo k tomu i to, že podle hinduistické tradice by prolití vlčí krve znamenalo neúrodu a tak ani lidožraví vlci někdy nebyli", "section_level": 3}, {"title": "Severní Amerika.", "content": "V Kanadě a USA jsou útoky vlků vzácné, ale velmi dobře zdokumentované. Ve 20. století došlo jen k několika desítkám útoků a incidentů a smrtí člověka skončilo velmi málo z nich. Mnoho z těchto případů bylo způsobeno tím, že vlci původně napadli psy, kteří lidi doprovázeli. Z 19. století je známo několik incidentů, kdy vzteklí vlci pokousali lidi, kteří následně zemřeli. Počty obětí byly v porovnání s jinými místy světa malé.", "section_level": 3}, {"title": "Lov vlků.", "content": "Lidé loví vlky přinejmenším od doby vzniku zemědělství a domestikace dobytka. Není to však jen kvůli ochraně dobytka, ale i ze sportu a dobrodružství, zisku trofeje, „ochraně“ volně žijící zvěře a v neposlední řadě kvůli bezpečí lidí. Lov na vlky je velmi obtížný, neboť jsou to chytrá, přizpůsobivá, vytrvalá a nebezpečná zvířata. V minulosti bylo používáno mnoho způsobů, jak je zabít. Velmi účinnou metodou bylo vyhledávání jejich doupat a zabíjení malých vlčat. Pokud se k lovu používali psi, ukázala se nejlepší kombinace chrtů, bloodhoundů (či jiných velkých a silných plemen) a foxhoundů. Metody tichého pronásledování, přepadů ze zálohy či stopování se příliš neosvědčily kvůli vlčí opatrnosti a vynikajícímu sluchu. Používání strychninem otrávených návnad se dříve také praktikovalo, ale upustilo se od něj, neboť zabíjí mnoho dalších druhů zvířat a vlci (či kojoti) jsou schopni se naučit jed v návnadě rozpoznat. Navíc jed znehodnocuje kožešinu. Jed je účinný především vůči mláďatům a mladým nezkušeným jedincům. Nášlapné pasti jsou efektivní tehdy, pokud na nich neulpí lidský pach. Americké indiánské kmeny upřednostňovaly padací pasti. Co se různých nástrah týče, velmi záleží na schopnostech vlčího jedince past odhalit a vyhnout se", "section_level": 2}, {"title": "Vlci jako domácí zvířata.", "content": "Chov vlků jako domácích zvířat je populární především v USA. Ačkoli vlci jsou předky domácích psů, v zajetí existují poměrně velké rozdíly mezi oběma šelmami. Vlčata musejí být odejmuta matkám nejlépe po 14 dnech, nejpozději však do 21 dnů, jinak je socializace extrémně obtížná. Mléčné náhražky používané pro štěňata, musejí být pro vlčata opatřena přídavkem aminokyseliny arginin, jinak hrozí oční problémy. Čím jsou vlci chovaní v zajetí starší, tím jsou obvykle nepředvídatelnější. To se týká především samců. Zvláště děti se mohou stát objektem agresivního chování „ochočených“ vlků, neboť v přírodě jsou lidské děti jednou z jejich kořisti. Vlci mají silné instinkty pro život ve smečce (alfa až omega status) a může se stát, že budou soupeřit", "section_level": 2}, {"title": "Nemoci a paraziti.", "content": "Vlci putují na dlouhé vzdálenosti a mohou se tak stát přenašeči různých nemocí. Infekční choroby roznášené vlky jsou brucelóza, tularémie, listerióza a anthrax. Vlci se mohou rovněž nakazit vzteklinou, především na Blízkém východě a v centrální Asii, nicméně nejsou jejími hlavními přenašeči.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "Zkráceno", "section_level": 2}], "src_summary": "Vlk obecný (\"Canis lupus\") je velká psovitá šelma. Postupná domestikace tohoto druhu vedla k vydělení poddruhu \"Canis lupus familiaris\" – psa domácího. Původně byl rozšířen po celé severní polokouli, nyní je jeho výskyt omezen – jeho počty radikálně poklesly a na mnoha místech byl vyhuben. Přesto je podle seznamu IUCN veden jako málo dotčený. V Česku byl ve 20. století téměř vyhuben, nicméně ve druhém desetiletí 21. století začaly jeho stavy narůstat.", "tgt_summary": "狼(学名:'),或称为灰狼,哺乳纲,犬科,在生物学上与狗为同一物种,为现生犬科动物中体型最大的物种。狼这个物种曾是地球上分布地区最广的哺乳动物,包括北美和欧亚大陆,但如今在西欧、墨西哥与美国大部分地区已然绝迹。它们主要栖息在荒野或偏远地区,但并不限于此。由于人类厌恶狼对豢养牲畜不顾一切的猎捕行为、以及害怕被狼攻击的恐惧、栖息地大量的破坏,其栖息地已经缩减了三分之一。", "id": 829505}
{"src_title": "David Coulthard", "tgt_title": "大衛·庫塔 (賽車手)", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Coulthard má trvalé bydliště uvedené v Monaku, ale vlastní také domy v Londýně a Švýcarsku. Vlastní také luxusní hotely v Británii a Monaku, včetně hotelu Columbus, který leží v Monackém Fontvieille. 2. května 2000, když měl David pronajatý Learjet od svého přítele Davida Murrayho, letadlo zaznamenalo problém s motorem. Cesta měla skončit na mezinárodním letišti Côte d'Azur v Nice, ale letadlo havarovalo při nouzovém přistání na letišti Lyon-Satolas. Coulthard, jeho tehdejší přítelkyně a americká modelka Heidi Wichlinski a osobní trenér Andy Matthews přežili, ale Murrayho osobní pilot David Saunders a co-pilot Dan Worley zahynuli. O Davidovi toho bulvární deníky napsali mnoho, protože právě on je znám častým střídáním žen po svém boku. Po jeho boku už stanuly například Heidi Klum, Lady Victoria Hervey nebo modelky Andrea Murray a Ruth Taylor. A zasnoubený byl s modelkami Heidi Wichlinski a Simone Abdelnour. 2. června 2006 se zasnoubil s Karen Minier, belgickou novinářkou F1 pracující pro francouzskou TF1. A dokonce se plánují v budoucnu vzít. Muzeum v jeho rodné vesnici je nyní ve vlastnictví Wendy McKenzieho, předtím jej vlastnila Coulthardova rodina. Muzeum tak navštěvuje mnoho návštěvníků z celého světa. 7. srpna 2007 vydal Coulthard svoji autobiografii, se jménem „It is What It Is.“. V té také popisuje, že se v mládí léčil z bulimie. Coulthardova druhá sestřenice, Novozélanďanka Fabian Coulthard, je též závodní jezdkyní.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra před Formulí 1.", "content": "Coulthard začínal již v raném věku tak jako většina automobilových závodníků na motokárách. V letech 1982 – 1988 získal třikrát titul skotského šampióna, zároveň zvítězil dvakrát v otevřeném mistrovství Skotska, dále získal titul britského super šampióna v juniorské kategorii a v neposlední řadě je vítězem otevřeného mistrovství Skotska pro dospělé. Formule Ford v roce 1989 mu přinesla vítězství v juniorské kategorii 1600 a třetí místo na Formule Ford Festivalu, který se konal v Brands Hatch. Po havárii, při které si zlomil nohu při závodech GM Lotus na okruhu Spa Francorchamps, měl možnost prvního testu s vozem McLaren MP4/5 pro formuli 1. V roce 1992 se stal David jezdcem Formule 3000, v té ale skončil až devátý. Následující rok se vyšplhal na konečnou třetí příčku.", "section_level": 1}, {"title": "Formule 1.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1994-1995: Williams.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "1994.", "content": "V roce 1993 se stal Coulthard testovacím jezdcem několikanásobného vítěze poháru konstruktérů, týmu Williams-Renault a hrál důležitou roli ve vývoji vozu. Pro rok 1994 měl David u Williamsu zůstat opět jako testovací jezdec, ale kvůli tragické smrti jezdce Williamsu, Ayrtona Senny, se dostal do závodního vozu a v Grand Prix Španělska už startoval po boku Damona Hilla. Velkou část sezóny strávil řízením druhého vozu, ale ve čtyřech závodech musel svou sedačku propůjčit ex-mistru světa, Nigelu Mansellovi. Williams byl pyšný, že jeho druhý vůz pilotuje Mansell, toho času uřadující šampión Indycar. Ale Coulthard nezůstal pozadu, prokázal svou rychlost a tak se díky chybám soupeřů a notné dávce štěstí dokonce podíval na stupně vítězů, když skončil druhý v Portugalsku. Na poslední 3 závody už ale pouze seděl na tribuně pozoroval, jak si vede Mansell. Avšak nebyl to Nigel, ale David, kdo dostal smlouvu na celou sezónu 1995. Coulthard tak při své neúplné sezóně skončil na skvělém 8. místě, se ziskem 14 bodů.", "section_level": 3}, {"title": "1995.", "content": "Sezóna 1995 konečně ukázala Davidův nevyužitý potenciál. Vyhrál svůj první závod v F1, Grand Prix Portugalska. Vyhrát mohl vícekrát, ale chyby a smůla mu už víckrát vyhrát nedopřála. V tomto roce nasbíral celkem 5 pole position a 4 z nich byly hned po sobě. I přes mnoho pěkných umístění nastaly i hrubé chyby, v Monze chyboval v zahřívacím kole a na okruhu v Adelaide naboural při cestě do boxů. Celkově ale skončil na skvělém 3. místě a získal 49 bodů.", "section_level": 3}, {"title": "1996-2004: McLaren.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "1996.", "content": "Pro rok 1996 se David upsal týmu McLaren, kde se stal týmovým kolegou tehdy budoucího mistra světa, Mikky Häkkinena. První sezóna v novém týmu se ale příliš nepovedla. Přestože McLaren poháněly silné motory Mercedes, tým nemohl najít příliš velkou rychlost. I tak ale vedl v Imole a v Monaku jen těsně prohrál s vítězem, Olivierem Panisem. Na konci sezóny měl David po 2 umístěních na stupních vítězů 18 bodů, což stačilo jen na 7. příčku.", "section_level": 3}, {"title": "1997.", "content": "V roce 1997, jeho druhé sezóně u McLarenu, skončil celkově s Jeanem Alesim na stejným počtu bodů na 4. místě. Nicméně měl David na kontě 2 vítězství a Alesi žádné, a co se hlavně přihodilo, tehdy druhý Michael Schumacher byl z celého šampionátu diskvalifikován a Coulthard tak obsadil se štěstím konečné 3. místo. Vyhrál tedy 2x, ale jeho další úspěchy zkazily některé situace. Například v Jerezu se po incidentu, který znamenal diskvalifikaci Schuamchera (snaha vyřadit Villeneuva ze hry o titul), posunul David do vedení, ale tehdy povolená týmová režie týmu velela, aby před sebe pustil Häikkinena.", "section_level": 3}, {"title": "1998.", "content": "V roce 1998 byl McLaren jasně nejrychlejším týmem v celém seriálu. Ale byl to Häkkinen, kdo udával tempo a zajistil si titul mistra světa. Coulthard si vybojoval pouhé jedno vítězství a po většinu sezóny plnil jen funkci podpory Häkkinena. Přesto ale získal konečné 3. místo.", "section_level": 3}, {"title": "1999.", "content": "Sezóna 1999 se značně podobala té minulé. Davidovi štěstí nepřálo a navíc byl neustále podceňován. Za sezónu vyhrál 2x a umístil se několikrát na stupních vítězů. I tak mu to ale stačilo až na 4. místo v poháru jezdců a McLarenu na 2. místo v poháru konstruktérů, když prohrál po velké bitvě se stájí Ferrari. Mika Häkkinen ale svůj titul obhájil.", "section_level": 3}, {"title": "2000.", "content": "V roce 2000 se už David konečně zapojil do boje o titul, bitvu svedl se svým týmovým kolegou Häkkinenem, a Michaelem Schumacherem z Ferrari. V sezóně si na své konto připsal Coulthard 3 vítězství a dalších 8 umístění na pódiu, přesto bitvu prohrál a skončil až na 3. místě celkově. V této sezóně ale vybojoval nejvíce bodů ve své kariéře za sezónu.", "section_level": 3}, {"title": "2001-2004.", "content": "I v následující sezóně 2001 o sobě dával David vědět. Už porážel i Miku Häkkinena, nicméně na suverénního Schumachera neměl ani zdaleka, a přestože skončil celkově druhý, měl téměř o polovinu méně bodů než německý šampión. Bohužel od té doby šly Coulthardovy výsledky značně dolů. Po ukončení kariéry Mikky Häkkinena dostal do party dalšího Fina, mladého Kimiho Räikkönena, který Skota jednoznačně porážel. Kritici říkali, že Davidův pokles přišel v roce 2003, kdy se zavedla kvalifikace, ve které měli jezdci k dispozici jen 1 kolo, za který museli zajet co nejlepší čas. To, že tento formát kvalifikace mu nesvědčí přiznal i sám David. Za sezóny 2002, 2003 a 2004 si připsal pouhá 2 vítězství a umístění na stupních vítězů se snižovala. V roce 2002 byl celkově pátý, o rok později až sedmý, a v roce 2004, kdy se v kariéře poprvé ani jednou za sezónu nepodíval na stupně vítězů, až desátý. Bylo jasné, že David má u McLarenu opravdu namále. A dny u McLarenu byly pro něj opravdu sečteny poté, co byl pro rok 2005 ohlášen po bok Räikkönena, Juan Pablo Montoya.", "section_level": 3}, {"title": "2005-2008: Red Bull.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2005.", "content": "Na smlouvu ale nečekal dlouho. Jeho bohaté zkušenosti se hodily novému týmu Red Bull a tak se připojil k nezkušenému Christianu Klienovi a Vitantoniu Liuzzimu, který Kliena v několika závodech nahradil. Coulthardův kontrakt s Red Bullem byl prodloužen při Grand Prix Velké Británie 2005, z čehož vyplynulo, že David bude jezdit minimálně do konce roku 2006. Ale ač se snažil jak chtěl, vyrovnal pouze na bod přesně svůj výsledek z poslední sezóny u McLarenu.", "section_level": 3}, {"title": "2006.", "content": "V roce 2006 tedy David pokračoval v Red Bullu, společně s Christianem Klienem. Pro tuto sezónu poskytla Red Bullu motory stáj Ferrari. A v průběhu sezóny 2006 byla podepsána smlouva s Renaultem na dodávání motorů pro sezónu 2007. A k týmu přišel další zkušený muž, technický ředitel Adrian Newey, který odešel z McLarenu. Sezóna se ale Coulthardovi moc nepovedla, bodoval jen v 5 závodech, zato byl ale v Monaku na stupních vítězů. 7. srpna 2006 bylo též oznámeno, že David bude závodit i v roce 2007, tentokrát po boku Marka Webbera.", "section_level": 3}, {"title": "2007.", "content": "Po pomalém startu do sezóny 2007 zaznamenal David 2 dobré závody v Bahrajnu (který ale nakonec nedokončil) a Španělsku, kde poprvé v sezóně bodoval. Další body ale přidal už jen při Grand Prix Evropy, Číny a Japonska, kde získal nejlepší umístění v sezóně, 4. místo. Celkově získal stejně jako v předchozí sezóně 14 bodů, tehdy to stačilo až na 13. místo, v roce 2007 na 10. místo. 6. července 2007 byl Coulthardův kontrakt prodloužen i na sezónu 2008 a rozjede tak svou druhou sezónu mezi „starými pány“.", "section_level": 3}, {"title": "2008.", "content": "Sezóna 2008 pro Davida nezačala vůbec dobře. Hned v úvodu sezóny se dostal do incidentu s Felipe Massou. Coulthard popřel svou chybu a požadoval od Massy omluvu. Pokud by tak neučinil, měl údajně \"ten malý spratek dostat pěstí\". V druhém závodě měl Coulthard potíže s převodovkou, nakonec v závodě vybojoval 9. místo. Po dalších nevýrazných umístěních přišel konečně úspěch. Po tvrdém boji získal 3. místo při Grand Prix Kanady. Bylo to jeho 2. umístění na pódiu v týmu Red Bull, celkově už ale vystoupal na stupně vítězů 62x.  Ve čtvrtek před Grand Prix Velké Británie David Coulthard oznámil, že po sezóně ukončí svou jezdeckou kariéru. V F1 ale zůstane a bude působit v týmu Red Bull jakou konzultant.", "section_level": 3}, {"title": "Zajímavosti a rekordy.", "content": "David je také bývalým nejlépe bodujícím Britem v historii F1 (533 bodů), když překonal předchozí rekord Nigela Mansella (482 bodů). Při Grand Prix Španělska se také jako osmý zařadil do „klubu 200“ (jezdci kteří absolvovali přes 200 závodů), a přiřadil se k Riccardovi Patresemu, Michaelu Schumacherovi, Rubensi Barrichellovi, Gerhardu Bergerovi, Andreovi de Cesariovi, Nelsonu Piquetovi a Jeanu Alesimu. V Grand Prix Monaka 2006 zaznamenal David historicky první stupně vítězů pro stáj Red Bull Racing. Během dekorování nejlepších měl David na sobě plášť, který propagoval nový film Superman se vrací.", "section_level": 2}, {"title": "Helma.", "content": "Coulthardova helma je modrá s Ondřejským křížem na vrcholu symbolizujícím skotskou vlajku a přecházejícím až do oblasti brady. Za působení u McLarenu měl ještě na helmě bílý kruh okolo. Když se připojil k Red Bullu, byl přidán tmavě modrý pruh uprostřed zvýrazňující logo Red Bullu. Při Grand Prix Japonska 2007 měl David šedou helmu se stylizovaným křížem na bocích k poctě zesnulému Colinu McRaeovi.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra po Formuli 1.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Závod šampionů.", "content": "Při Závodě šampionů 2008 se Coulthard dostal do finále, když prohrál jen se Sébastienem Loebem. V letech 2009 až 2011 se dostal do čtvrtfinále.", "section_level": 2}, {"title": "BBC.", "content": "Od roku 2009, Coulthard pracoval pro BBC jako expert. Od roku 2011 se také stal spolukomentátorem nejdříve společně s Martinem Brundlem a poté s Benem Edwardsem. Byl také záložním pilotem Red Bullu ve 2 závodech v sezóně 2009 a u týmu působil nadále jako konzultant a předváděcí jezdec.  V některých závodech sezóny 2010, kdy regulérní rezervní jezdci Red Bull a Toro Rosso, Daniel Ricciardo a Brendon Hartley, závodili v jiné sérii, byl Coulthard opět ve funkci záložního pilota.", "section_level": 2}, {"title": "DTM.", "content": "V roce 2010 Coulthard působil v sérii DTM, u týmu Mücke Motorsport s vozem Mercedes C-Class. 8. dubna 2011 bylo oznámeno, že Coulthard bude závodit se stejným vozem i v následující sezóně a týmovým kolegou mu bude Ralf Schumacher. V obou sezónách získal pokaždé jen 1 bod, závody sice pravidelně dojížděl, ale na nebodovaných pozicích.  Ve své třetí a poslední sezóně nasbíral celkem 14 bodů, nejlépe skončil v závodě na 5. místě. 18. října 2012 oznámil ukončení kariéry v DTM.  Coulthardovi byl udělen Řád britského impéria (MBE) v roce 2010.", "section_level": 2}, {"title": "Souhrn kariéry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu", "section_level": 2}], "src_summary": "David Marshall Coulthard, MBE (* 27. březen 1971 Twynholm) je skotský pilot Formule 1, vítěz 13 Grand Prix, jeho přezdívka je DC. Díky dlouhé kariéře, kterou strávil v dobrých vozech figuruje David na čtvrtém místě mezi jezdci, kteří nasbírali nejvíce bodů a je také nejlepším Britem co do počtu nasbíraných bodů, před ním jsou už jen takoví jezdci, jakým byli Ayrton Senna, Alain Prost a Michael Schumacher.", "tgt_summary": "大卫·古达,MBE(David Coulthard,1971年-3月27日),亦有人以他的名字缩写称呼他为DC,前一级方程序赛车车手,曾效力威廉士车队、迈凯轮车队及红牛车队。现担任英国广播公司一级方程序赛车评述。", "id": 2340628}
{"src_title": "Arkáda (architektura)", "tgt_title": "拱廊", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Arkády se objevily s kamennou římskou architekturou a užívaly se u veřejných budov (divadla, amfiteátry), po obvodu veřejných prostranství (fórum) a hlavních ulic, kde poskytovaly stín i ochranu před deštěm. Několikakilometrové úseky akvaduktů se často budovaly jako arkády, někdy i ve dvou nebo třech podlažích nad sebou. Od Římanů je převzala architektura byzantská a od raného středověku románská. Jádro středověkého kláštera tvoří tzv. rajský dvůr, čtvercová vnitřní okrasná zahrada, obklopená klenutým ambitem čili křížovou chodbou, oddělenou otevřenými arkádami. Pokud arkáda obíhá nádvoří či dvůr, hovoříme o \"arkádovém dvoru\" či \"arkádovém nádvoří\". Také barokní poutní kostely bývají obklopeny ambity, kde se za špatného počasí konala procesí a poutníci zde mohli i nouzově přenocovat (Svatá Hora u Příbrami, Klokoty u Tábora, Bílá Hora u Prahy, Žďár nad Sázavou aj.).  Patrové gotické arkády na nádvoří má v ČR například středověký hrad Zvíkov. \"Mezilodní arkády\" oddělovaly od sebe chrámové lodi vícelodního kostela a ve vrcholném středověku se objevují podloubí na tržištích a náměstích měst. Na renesančních zámcích je často použita \"vícepatrová arkáda\" (v ČR například Opočno, Jindřichův Hradec, Litomyšl aj.). Arkáda o (zpravidla) třech obloucích v přízemí zámeckých či palácových budov otevřená do parku či zahrady je tzv. Sala terrena. Pokud je arkáda přisazena ke stěně (ať už byla dodatečně zazděna, nebo tak byla postavena od počátku), nazýváme ji \"slepá arkáda\". To je časté v klasicismu, ale také v katedrální gotice.  U patrové arkády by měl být podle zákonitostí klasické řádové architektury dodržován antický princip řádové superpozice s dórským řádem v přízemí a iónským a korintským ve svrchních patrech. Tento princip byl ovšem už v manýrismu nebo například v české renesanční architektuře často porušován.", "section_level": 1}, {"title": "Arkádové zámky v Česku.", "content": "Morava Čechy Slezsko", "section_level": 1}], "src_summary": "Arkáda (z lat. \"arcus\", oblouk) je v architektuře sloupořadí, řada oblouků na sloupech nebo pilířích. Někdy se jako arkády označuje i arkádová chodba či podloubí, z jedné nebo obou stran oddělená sloupy. Naproti tomu kolonáda a portikus nemají mezi sloupy oblouky, nýbrž rovná kladí (architráv). Lodžie se obvykle liší tím, že nevystupuje z obvodu stavby. Arkatura je řada arkád jako dekorativní opakování arkádového motivu.", "tgt_summary": "拱廊(arcade)是指一种用柱子支撑,带有拱顶的通道。英语中的拱廊一词来自于法语。由于拱廊有不受外界日晒和风雨影响的优点,因此在许多国家,建有拱廊的建筑都成为商店街。相较之下,骑楼是一种和拱廊类似的建筑形式,但由于顶部并非拱顶,因此严密的说骑楼和拱廊并非相同的建筑形式。", "id": 417524}
{"src_title": "Emir Kusturica", "tgt_title": "艾米尔·库斯图里察", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v roce 1954. Jeho otec pracoval jako novinář a jeho matka byla sekretářkou na místním soudu. Sám Emir vyrůstal na sarajevském předměstí Gorica.  Studoval na pražské FAMU v ročníku Otakara Vávry. Dostal se tam na doporučení Bosny a Hercegoviny po svých úspěšných amatérských filmech. Kusturicův školní film Guernica ze 3. ročníku byl oceněn na karlovarském festivalu CILECT 1977. V rámci studia dále natočil krátké snímky \"Jedna část pravdy\" a \"Podzim\". Školu absolvoval v roce 1978 a po návratu do Jugoslávie pracoval v sarajevské televizi. Tam natočil film Nevěsty přicházejí (\"Nevjeste dolaze\"), který vzbudil vlnu kritiky a byl následně cenzurován. Jeho další film Bife Titanik byl inspirován povídkou Iva Andriće a získal ocenění na filmovém festivalu v Portoroži.  Spolu s několika dalšími filmaři, kteří studovali v Praze, dal vzniknout pojmu Pražská filmová škola, který se používá pro určité období a styl v jugoslávské kinematografii.  Na přelomu 80. a 90. let 20. století se přestěhoval do USA. Po nějakou dobu přednášel na Columbia Unviersity v New Yorku, kam došel na pozvání Miloše Formana. Kvůli stěhování tak musel Kusturica dokončit natáčení svého filmu Dům k pověšení ve Spojených státech. V Americe natočil také film Arizona Dream. Tento film vyhrál dvě ceny na berlínském filmovém festivalu. Jeho film Otec na služební cestě byl oceněn na některých festivalech. V roce 1995 natočil film Podzemí (srb. \"Podzemlje\", angl. \"Underground\"), který získal hlavní cenu na filmovém festivalu v Cannes. Film byl kritizován za prosrbský pohled na dějiny Balkánu po druhé světové válce a především rozpad Jugoslávie.  Známá je také jeho spolupráce s hudebním skladatelem Goranem Bregovićem, který složil hudbu k několika jeho filmům. Se svým synem Striborem hraje v srbské kapele No Smoking Orchestra, která vznikla původně z populární jugoslávské formace Zabranjeno pušenje (Kouření zakázáno).  V roce 2004 dokončil film \"Život je zázrak\", který popisuje život na malé vesnici během války v Bosně a Hercegovině. Vhodné místo k natáčení filmu zvolil Kusturica na muzeální trati Šarganska osmica na jihozápadě Srbska. Film patřil k nejdražím v srbské filmové produkci. V uvedené lokalitě nechal vzniknout i tradiční resort Drvengrad, který představuje tradiční srbskou kulturu a má být symbolem boje proti globalizaci a kapitalismu. V Drvengradu pořádá také různé filmové festivaly a setkání.  V roce 2005 konvertoval na pravoslaví (původně byl sekulárním muslimem) a přijal druhé jméno Nemanja. V roce 2016 se objevila v českém překladu jeho kniha \"Cizinec v manželství\" (orig. 'Sto jada').  V roce 2008 představil vlastní dokumentární film o Diegu Maradonovi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Emir Kusturica (* 24. listopadu 1954 Sarajevo) je srbský filmový režisér a hudebník původem z Bosny a Hercegoviny, žijící v Bělehradě.", "tgt_summary": "艾米尔·库斯图里察(,1954年-11月24日),塞尔维亚电影导演,出生于萨拉热窝。他曾两度夺得戛纳影展金棕榈奖,也获得法国艺术及文学勋章。艾米尔·库斯图里察在2007年9月8日与安娜·伊万诺维奇、耶莱娜·扬科维奇与亚历山大·乔尔杰维茨(Aleksandar Djordjevic)一起成为联合国儿童基金会塞尔维亚国家大使。他目前居住在木头村(Drvengrad),这是他为了拍摄电影《生命是个奇迹》(Life Is a Miracle)所创造的村落。", "id": 1130465}
{"src_title": "Kain", "tgt_title": "該隱", "src_document": [{"title": "Biblický příběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Odmítnutá oběť.", "content": "Kain se stal rolníkem. Po čase se stalo, že Kain přinesl Hospodinu obětní dar z plodů země. I Ábel přinesl Hospodinu obětní dar, avšak on z prvorozených svého stáda a z nich tučné. Hospodin shlédl na Ábela a na jeho obětní dar, ale na Kaina a na jeho obětní dar neshlédl. Kain vzplanul velikým hněvem. Hospodin se Kaina ptá po důvodech jeho hněvu. Ubezpečuje Kaina, že i on bude „pozdvižen“, bude-li jednat správně. Hospodin dále vysvětluje informace o hříchu. Hřích \"číhá\" ve dveřích. Hřích po Kainovi \"dychtí\". Hospodin ale od Kaina očekává, že bude nad hříchem \"vládnout\".", "section_level": 2}, {"title": "Bratrovražda.", "content": "Když pak byl Kain se svým bratrem Ábelem na poli, Kain povstal proti svému bratru Ábelovi a zabil ho. Poprvé v historii člověk viděl, že je možno ukončit život člověka. Hospodin se Kaina ptal, kde je jeho bratr Ábel? Kain odpověděl, že neví, že není strážcem svého bratra. Hospodin se ještě Kaina zeptal, co to udělal, a pak řekl, že krev jeho bratra k Hospodinu křičí ze země!", "section_level": 2}, {"title": "Prokletí.", "content": "Potom vyslovil Hospodin kletbu, že nyní bude Kain proklet ze země, která otevřela svá ústa, aby z Kainovy ruky přijala krev jeho bratra. Když bude Kain obdělávat zemi, již mu nevydá svou sílu. Kain bude na zemi bezdomovcem a tulákem.  Kain Hospodinu odpověděl, že jeho trest je větší, než může unést, že dnes jej Hospodin vyhnal z povrchu země a před Jeho tváří se bude Kain ukrývat. Bude na zemi bezdomovcem a tulákem a každý, kdo jej najde, může jej zabít.  Hospodin mu řekl, že tak to nebude, kdokoliv by Kaina zabil, přivodí si sedminásobnou pomstu. A Hospodin vložil na Kaina znamení, aby ho nikdo, kdo ho najde, nezabil. Raši uvádí, že Bůh umístil na Kainovo čelo jedno z písmen tetragramu svého jména.", "section_level": 2}, {"title": "Další osudy.", "content": "Kain odešel od Hospodina a pobýval v zemi Nódu na východ Edenu. Nestal se z něj ateista, stal se z něj člověk, který Hospodina zná, ale odešel od něj.  Po nějakém čase poznal Kain svou ženu. Ta otěhotněla a porodila Kainovi Enocha. Kain stavěl město a nazval jméno toho města podle jména svého syna. Dál bible sleduje Kainovu rodovou linii přes Enocha až k Túbal-kainovi a jeho sestře Naamě, která se podle názoru rav Aba bar Kahany stala manželkou Noema.", "section_level": 2}, {"title": "Novozákonní interpretace.", "content": "Kain je novozákonní částí bible interpretován jako příklad člověka, který byl ze Zlého. Motivem vraždy, které se Kain dopustil, byl hněv člověka, obtíženého vinou vlastních zlých skutků, vůči usvědčující spravedlnosti bratra.  Kain přinesl Bohu oběť. Není tedy příkladem člověka nevěřícího, či ateisty. Nebyla to ovšem oběť, skrze kterou by se mu dostalo svědectví, že je spravedlivý, když Bůh vydával svědectví při jeho darech.  Novozákonní list Judův vyslovuje biblické \"běda\" těm, kteří se vydali Kainovou cestou.", "section_level": 1}, {"title": "Kain v umění.", "content": "Kainův příběh se stal námětem řady uměleckých děl. Ve světové literatuře vyniká Byronovo drama \"Kain\" představující v duchu romantismu Kaina jako tragického hrdinu příběhu.  V české literatuře zpracoval tento námět rovněž ve formě tragédie Oldřich Kramář.  V moderní literatuře použil téma Kaina José Saramago ve svém románu \"Kain\", kde zdůrazňuje motiv Kainova vzdoru a vzpoury.  V kinematografii byl Kainovým osudem inspirován kolumbijský film Caín, který parafrázi biblického příběhu rivality dvou bratrů zasazuje do prostředí kolumbijského venkova.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kain byl podle 4. kapitoly biblické knihy \"Genesis\" nejstarší syn prvních lidí Adama a Evy. Narodil se jim po vyhnání ze zahrady Edenu, podle midraše společně se sestrou-dvojčetem. Je znám jako bratrovrah, neboť zabil svého mladšího bratra Ábela poté, co Hospodin nepřijal jeho oběť, ale Ábelovu ano. Byl za svůj čin Bohem vyhnán a označen zvláštním znamením, aby jej nemohl nikdo zabít a ušetřit jej tak trestu. Jeho dalším mladším bratrem byl Šét, o němž Eva řekla, že Bůh jí vložil dalšího potomka místo Ábela.", "tgt_summary": "该隐(Cain,天主教译作加音),《圣经》人物,亚当与夏娃的长子,亚伯和塞特的哥哥。《创世记》第4章所写,他是一个农夫,亦是世界上第一个杀人犯。以下内容根据圣经的记载推测。", "id": 2707419}
{"src_title": "Perth", "tgt_title": "珀斯", "src_document": [{"title": "Podnebí.", "content": "Podle mnohých jde o nejslunečnější město světa, nicméně v zimě (červenec a srpen) je zde deštivo a větrno. Průměrná teplota se ovšem pohybuje kolem snesitelných 12 °C. Na jaře (říjen a listopad) je slunečno a teploty kolem 20 °C. Vítr je převážně chladný. V létě (prosinec až únor) je horko a teploty nad 30 °C. Celý podzim (březen až květen) se také teplota pohybuje převážně nad 20 °C. V jakékoli roční období je zde vlhký vzduch (i na poušti). Na víkend jezdí obyvatelé města na 30 kilometrů od pobřeží vzdálený ostrov Rottnest, kam se dostanou buď letadlem nebo trajektem. Na tomto ostrově nemohou jezdit auta, protože tu nejsou pro ně postaveny žádné silnice. Jsou odtud vidět výškové budovy Perthu, které tvoří nádherné panorama a i přes svou relativně velkou vzdálenost jsou výborně viditelné.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Městská doprava zahrnuje autobusy, vlaky a trajekty provozovaná pod značkou Transperth. Centra jsou obsluhována také autobusy CAT (Central Area Transit) a v tzv. FTZ (Free Transit Zone) vlaky a autobusy zdarma. Dopravní síť je orientována do hvězdice s páteřní železnicí. Turisty je hojně využívána i taxislužba – například na letiště. Z Perthu vyjíždí vlak Indian-Pacific, transkontinentální expres vedoucí přes poušť z Perthu přes Adelaide až do Sydney. Ve výstavbě je i 3700 kilometrů dlouhá železnice do Darwinu.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V letech 1989–2019 město hostilo mezinárodní soutěž smíšených družstev v tenise Hopmanův pohár. Od roku 2020 byla nahrazena turnajem mužských družstev nazvanou ATP Cup.", "section_level": 1}, {"title": "Obchod.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Komunikace.", "content": "Mobilní operátoři jsou Telstra, Optus a Vodafone. Je zde kolem 5 placených WiFi hotspotů.", "section_level": 2}, {"title": "Mincovna.", "content": "Ve městě má sídlo The Perth Mint, australská mincovna, známá především rafinací zlata pro 99,99% slitky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Perth je hlavní město nejrozlehlejšího australského svazového státu Západní Austrálie. Se vzdáleností 2 800 km od nejbližšího lidnatého města Adelaide představuje nejodlehlejší velkoměsto světa. Podle odhadu k roku 2005 má město 1,7 milionu obyvatel, celá aglomerace pak asi 2,2 milionu, čímž se Perth velikostí řadí na čtvrté místo v Austrálii. Město bylo založeno roku 1829 u řeky Swan river a nazváno podle starobylého města Perth ve Skotsku. Jde o kosmopolitní a turisticky oblíbené město s nádhernými písečnými plážemi. Jeho moderní centrum je plné mrakodrapů, nejvyšší z nich jsou přes 300 metrů vysoké. Je to také jedno z nejbohatších australských měst, a to díky nerostnému bohatství, které Západní Austrálie a okolí Perthu nabízí. Město je obklopeno vesměs vyprahlými pouštěmi a nachází se také blízko 200 kilometrů dlouhého hornatého pásu lesů podél pobřeží. Žije zde mnoho přistěhovalců, převážně z jihovýchodní Asie (Filipíny, Thajsko, Vietnam, Malajsie, Indonésie, Singapur, Hongkong, Čína), ale také z Evropy, Nového Zélandu nebo Jihoafrické republiky. Zřejmě i díky své odlehlosti je Perth, co se týče kriminality, nejbezpečnější australské velkoměsto. V roce 2010 byl britským týdeníkem \"The Economist\" vyhodnocen jako osmé nejvhodnější město k životu na světě.", "tgt_summary": "珀斯(英语:Perth)是西澳大利亚州的首府,也是澳大利亚第四大城市。根据2008年6月的人口统计,珀斯都会区的人口共有202万人,是澳洲第四大城市,人口增长率高于国家统计的平均水准。", "id": 405812}
{"src_title": "Souhvězdí Trojúhelníku", "tgt_title": "三角座", "src_document": [{"title": "Historie a mytologie.", "content": "V mezopotámském klínopisném hvězdném katalogu MUL.APIN tvoří Trojúhelník spolu s hvězdou Alamak v souhvězdí Andromedy část souhvězdí Pluhu (symbolicky Mul.APIN), úvodní souhvězdí kalendářního roku. Tabulky, které vznikly přibližně tisíc let před naším letopočtem, se jmenují právě po úvodním souhvězdí MUL.APIN. Pluh byl prvním souhvězdím vnitřního kruhu a označoval hvězdy na \"Cestě Enlilově\". Začátek jarní orby v únoru se shodoval s heliaktickým východem souhvězdí (souhvězdí vychází nad obzor před východem Slunce). Souhvězdí Pluhu odpovídalo v době, kdy vznikal katalog MUL.APIN, nejsevernějšímu čtvrtletí dráhy Slunce, což odpovídá 45 dnům v období před i po letním slunovratu.  Starověcí Řekové nazývali souhvězdí Trojúhelníku Deltodon (Δελτωτόν), protože souhvězdí připomínalo tvarem velké řecké písmeno delta (Δ). To bylo převzato římskými spisovateli, později přeloženo do latiny jako Deltotum. Eratosthenés v souhvězdí viděl nilskou deltu, zatímco římský spisovatel Hyginus tvar souhvězdí spojoval trojúhelníkovou podobou ostrova Sicílie, který byl známý jako Trinacria kvůli svému tvaru. Souhvězdí bylo též nazýváno Sicilia, protože Římané věřili, že Ceres, římská bohyně úrody a patronka Sicílie, poprosila Jupitera o umístění ostrova v nebesích. Řečtí astronomové, jako Hipparchos a Ptolemaios nazývali souhvězdí Trigonon (Τρίγωνον), což bylo později romanizováno na Trigonum. Židé souhvězdí nazývali \"šališ\" (: ) podle biblického hudebního nástroje zmíněného v 1. knize Samuelově. Další názvy týkající se jeho tvaru zahrnují Tricuspis a Triquetrum. Alfa Trianguli a Beta Trianguli byly nazývány \"Al Mīzān\", což je arabsky \"zářící paprsek\". V čínské astronomii byly Alamak a okolní hvězdy, včetně Bety, Gamy a Delty Trianguli, nazývány Tchien-ta ťiang-ťün (, „Největší nebeský generál“), představujícího slávu a čest v astrologii a velkého generála v mytologii. Alfa Trianguli byla pro Čínany Ťün-nan-men (), „jižní brána velitelství“ nebeského generála.  Později, v 17. století, německý kartograf a astronom Johann Bayer nazval souhvězdí Triplicitas a Orbis terrarum tripertitus, pro tři regiony na severní polokouli, Evropu, Asii a Afriku. Triangulus septentrionalis byl název, který se používal pro odlišení od souhvězdí Jižního trojúhelníku, Triangulus Australis. Polský astronom Johannes Hevelius ze tří slabých hvězd - 6, 10 a 12 Trianguli, vytvořil nové souhvězdí Trojúhelník Minus v roce 1690 ve svém katalogu \"Firmamentum Sobiescianum.\" Originální souhvězdí přejmenoval Triangulum Majus. Menší souhvězdí nebylo v roce 1920 uznáno Mezinárodní astronomickou unií (IAU).", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Malé souhvězdí Trojúhelníku je ohraničené souhvězdím Andromedy na severu a západě, souhvězdím Ryb na západě a jihu, souhvězdím Berana na jihu a východě a souhvězdím Persea na východě. Střed souhvězdí nachází se v polovině vzdálenosti mezi hvězdami Alamak a Hamal. Třípísmená zkratka souhvězdí \"Tri\" byla IAU přijata v roce 1922. Oficiální hranice souhvězdí, stanovené Eugènem Delportem v roce 1930, jsou definovány jako polygon 14 stran. V rovníkových souřadnicích je rektascenze mezi 01h 31,3m a 02h 50,4m, zatímco deklinaci popisují souřadnice mezi 25,60° a 37,35°. Souhvězdí má rozlohu 132 čtverečních stupňů a zabírá 0,320 procent noční oblohy. Souhvězdí Trojúhelníku je rozlohou na 78. místě ze 88 souhvězdí.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavé objekty.", "content": "Johann Bayer v souhvězdí katalogizoval pět hvězd, kterým dal Bayerovo označení, hvězdám od alfy po epsilon. John Flamsteed přidal etu, iótu a čtyři hvězdy označené latinkou; z nich pouze označení pro iótu je používáno dodnes, ostatní hvězdy byly v následujících katalozích a hvězdných mapách vynechány. Flamsteed dal 16 hvězdám Flamsteedovo označení, z toho označení 1 a 16 nejsou již používána. Souřadnice 1 Trianguli byly chybné, žádná hvězda se v místě, které odpovídá umístění hvězdy v Flamsteedově katalogu \"Catalogus Britannicus,\" nevyskytuje. Anglický astronom Baily předpokládal, že souřadnice, které měly patřit hvězdě 1 Trianguli, ve skutečnosti náleží hvězdě s hvězdnou velikostí 7,4 – HD 10407, které se liší od její polohy o 32 vteřin a Flamsteed je uvedl omylem. Baily také poznamenal, že 16 Trianguli se nachází blízko souhvězdí Berana a hvězdu zařadil do druhého souhvězdí.", "section_level": 1}, {"title": "Hvězdy.", "content": "Tři hvězdy v souhvězdí tvoří dlouhý úzký trojúhelník, díky kterému získalo své jméno. Nejjasnější hvězdou souhvězdí je bílá obří hvězda Beta Trianguli (β Tri) o zdánlivé hvězdné velikosti 3.00, nacházející se 127 světelných let daleko od Země. Jedná se spektroskopickou dvojhvězdu. Jasnější je bílá hvězda spektrálního typu A5IV, o hmotnosti 3,5násobku našeho Slunce, která se začíná rozpínat a opouštět hlavní posloupnost. O slabší složce je málo poznatků, ale pravděpodobně se jedná o žlutobílou hvězdu spektrální typu F, nacházející se na hlavní posloupnosti. Má přibližně 1,4násobek hmotnosti Slunce. Hvězdy obíhají kolem společného těžiště jednou za 31 dní a jsou obklopeny prstencem prachu, který sahá do vzdálenosti 50-400 AU.  Druhá nejjasnější hvězda souhvězdí Alfa Trianguli (α Tri), je žlutobílý podobr (3,41). Jedná se o těsnou dvojhvězdu s oběžnou dobou 1,74 dne. Hvězda je také známá jako \"Caput Trianguli\" či \"Ras al Muthalath\" a nachází se na vrcholu trojúhelníku. Od hvězdy Hamal v souhvězdí Berana je vzdálena asi 7 stupňů severo-severozápadně. Poslední hvězdou trojúhelníku je Gama Trianguli (γ Tri), bílá hvězda hlavní posloupnosti spektrálního typu A1Vnn, zdánlivé hvězdné velikosti 4, vzdálená 112 světelných let od Země. Je dvojhvězdou, přibližně 33krát jasnější než Slunce s vysokou rychlostí rotace, v důsledku čehož bude nejspíše nápadně zploštělá. Stejně jako Beta, je obklopena prachoplynovým diskem, který má poloměr 80krát větší než je vzdálenost Země od Slunce. Gama Trianguli spolu s hvězdami Delta a 7 Trianguli tvoří optickou trojhvězdu. Delta je spektroskopická dvojhvězda, její složky jsou dvě žluté hvězdy hlavní posloupnosti podobných rozměrů jako Slunce, které se nachází 35 světelných let od Země. Dvě hvězdy obíhají kolem společného těžiště jednou za deset dní a odděluje je vzdálenost 0,1 AU. Jedná se o nejbližší hvězdu v souhvězdí. 7 Trianguli je mnohem vzdálenosti od Země, zhruba 280 světelných let a má hvězdnou velikost 5,25.  Ióta Trianguli (ι Tri) je dvojhvězdou, lze ji rozlišit již dalekohledy střední velikosti na žlutou a bledě modrou složku. Obě hvězdy jsou dále spektroskopickými dvojhvězdami, takže se jedná o čtyřhvězdu. X Trianguli je zákrytová proměnná hvězda, jejíž jasnost kolísá mezi 8,5 a 11,2 v periodě 0,97 dne. RW Trianguli je kataklyzmická proměnná hvězda. Jedná se o dvojhvězdu složenou z bílého trpaslíka a jasnější oranžové hvězdy hlavní posloupnosti spektrálního typu K7V. Bílý trpaslík pomocí akrečního disku nasává hmotu z druhé hvězdy. Systém se nachází ve vzdálenosti 1075 světelných let.  R Trianguli je dlouhoperiodická proměnná hvězda typu Mira, její jasnost se pohybuje mezi hvězdnou velikostí 6,2 až 11,7 v periodě 267 dne. Jedná se o červeného obra spektrálního typu M3.5-8e, nacházejícího se ve vzdálenosti 960 světelných let. HD 12545, nebo XX Trianguli, je oranžový obr spektrálního typu K0III ve vzdálenosti 520 světelných let hvězdné velikosti 8,42. Na povrchu hvězdy byla astronomy detekována v roce 1999 skvrna větší než je průměr Slunce pomocí Dopplerova zobrazování.  V souhvězdí se nachází tři hvězdy, u kterých byly potvrzeny planety. HD 9446 je Slunci podobná hvězda vzdálená přibližně 171 světelných let. Má dvě planety o hmotnosti 0,7 a 1,8 Jupitera, s oběžnou dobou 30 a 193 dne. WASP-56 je Slunci podobná hvězda spektrálního typu G6 a zdánlivé hvězdné velikosti 11,48 s planetou 0,6 hmotnosti Jupitera, s oběžnou dobou 4,6 dne. HD 13189 je oranžový obr spektrálního typu K2II asi 2 až 7krát hmotnější než Slunce, okolo ní obíhá planeta nebo hnědý trpaslík 8 až 20krát hmotnější než Jupiter, který má oběžnou dobu 472 dne. Je jednou z největších hvězd, u níž byla objevena planeta.", "section_level": 2}, {"title": "Objekty hlubokého vesmíru.", "content": "Nejznámějším objektem hlubokého vesmíru v souhvězdí je Galaxie v Trojúhelníku, která je též známá pod označením Messier 33 (NGC 598). Objevena byla Giovanni Battistou Hodiernou v roce 1600. Je členem místní skupiny galaxií, nachází se ve vzdálenosti přibližně 2,3 milionu světelných let a má hvězdnou velikost 5,8 a je dostatečně jasná, aby byla vidět pouhým okem při nejtemnější obloze. Při světelném znečištění je náročné ji najít, protože není pozorovatelná ani v malém dalekohledu. V triedru je rozlehlou slabší oválnou skvrnou o velikosti asi jednoho stupně a pro velké dalekohledy s malým zorným polem je proto naprosto nevhodným objektem. Proto je vhodné kvůli k její nízké povrchové jasnosti zvolit menší zvětšení dalekohledu. Jedná se o spirální galaxii s průměrem 46 tisíc světelných let. Je menší než galaxie v Andromedě a Mléčná dráha. Vzdálenost menší než 300 tisíc světelných mezi ní a galaxií v Andromedě podporuje hypotézu, že se jedná o satelitní galaxii v galaxie Andromedě. V souhvězdí se galaxie nachází v blízkosti hranice souhvězdím Ryb, 3,5 stupně západně-severozápadně od Alfy Trianguli a 7 stupňů jihozápadně od Mirachu. V galaxii se nachází NGC 604, HII oblast, ve které se tvoří nové hvězdy. Kromě M33 existuje v souhvězdí několik galaxií z katalogu NGC mezi 12 až 14 magnitudou. Největší z nich NGC 925 je spirální galaxií,má délku 10 obloukových minut a 12. magnitudu. NGC 672 je spirální galaxií s příčkou, má délku 5 obloukových minut a je hvězdné velikosti 11,6. V její blízkosti nachází se galaxie IC 1727 a je pravděpodobné, že obě galaxie na sebe vzájemně gravitačně působí. Odděluje je vzdálenost 88 tisíc světelných let a nachází se ve vzdálenosti 18 miliónů světelných let. Tyto dvě izolované trpasličí galaxie spolu s dalšími další čtyřmi nepravidelnými trpasličími galaxiemi v okolí tvoří skupinu galaxií NGC 672. Ve skupině galaxií probíhala v posledních deseti miliónech let bouřlivá tvorba hvězd. Skupina galaxií je spojena s jinou skupinou šesti galaxií známou jako skupina NGC 784, která je pojmenovaná pro její hlavní galaxii, spirální galaxii NGC 784. Spolu se dvěma dalšími izolovanými trpasličími galaxiemi, těchto čtrnáct galaxií se pravděpodobně pohybuje stejným směrem prostorem a pravděpodobně tvoří vlákna temné hmoty. 3C 48 je první pozorovaný kvasar, nicméně jeho pravá podstata byla objevena až po pozorování kvasaru 3C 273 v roce 1963. Má zdánlivou hvězdnou velikost 16,2 a nachází se asi 5 stupňů severozápadně od Alfy Trianguli.", "section_level": 2}], "src_summary": "Trojúhelník je malé souhvězdí v severní části hvězdné oblohy. Jeho jméno v latině je (tj. trojúhelník) a je odvozené od tří nejjasnějších hvězd, které v souhvězdí tvoří dlouhý a úzký výrazný trojúhelník. Souhvězdí bylo známé již starověkým Babyloňanům a Řekům a souhvězdí je jedním ze 48 souhvězdí uvedených v díle řeckého astronoma Ptolemaia z 2. století našeho letopočtu. Nebeští kartografové Johann Bayer a John Flamsteed počátkem novověku v souhvězdí katalogizovali hvězdy, z nich šest má Bayerovo označení.", "tgt_summary": "三角座(Triangulum, )是一个北天星座,面积131.85平方度,占全天面积的0.320%,在全天88个星座中,面积排行第七十八位。三角座中亮于5.5等的恒星有12颗,最亮星为天大将军九(三角座β),视星等为3.00。每年10月23日子夜三角座中心经过上中天。它是现代88个星座中的其中一个,也是被托勒密列出的48个星座之一。", "id": 1218935}
{"src_title": "Fridrich II. Veliký", "tgt_title": "腓特烈二世 (普鲁士)", "src_document": [{"title": "Dětství a dospívání.", "content": "Následník trůnu, princ Fridrich, se narodil 24. ledna 1712 jako druhé dítě pruského krále Fridricha Viléma I. a jeho manželky Žofie Doroty Hannoverské. Malý princ měl útlou postavu a v dětství často stonal. Povahy byl milé, byl příjemný, láskyplný a velmi citlivý. Vyrůstal v bigotním a úzkoprsém prostředí berlínského dvora, jemuž neomezeně vládl jeho otec, král Fridrich Vilém I., primitivní muž hrubého chování, vyžadující naprostou podřízenost a poslušnost od všech osob ve svém okolí. Disciplínu, přesnost, bohabojnost a podřízenost vyžadoval samozřejmě i od svých dětí. Těmito tvrdými nároky značně ztrpčoval život především malému Fridrichovi, z něhož hodlal vychovat neohroženého vojáka. Fridrich byl ale pravým opakem svého hrubého otce. Princ se zajímal o umění, především hudbu a literaturu, a většinu času trávil ve společnosti své kultivované a vzdělané matky. Učitelé brzy odhalili, že Fridrich je inteligentní, nadané a vnímavé dítě, což ale jeho otce nezajímalo. Veškeré vzdělání a výchova i nadále směřovaly k tomu, aby se z následníka trůnu stal zdatný voják. Otec vypracoval pro syna přesný denní rozvrh, který musel být bezpodmínečně a absolutně přesně dodržován. Svým zájmům se princ věnoval tajně. V utajení se učil latinsky a hrát na flétnu. Rozpor mezi názory a zájmy otce a syna vedl k častým konfliktům a vzájemné nenávisti. Pruský král syna ponižoval při každé možné příležitosti. Když Fridrich Vilém I. například přistihl Fridricha při četbě, nebo hře na flétnu, surově ho fyzicky napadl. Toto brutální královo chování k vlastním dětem vyvolávalo pohoršení u ostatních královských dvorů. Mimořádně zajímavým zážitkem se pro mladého Fridricha stala cesta do Drážďan, kterou absolvoval v doprovodu svého otce roku 1728. Tehdy se mu odhalil zcela nový svět, jelikož saský kurfiřt a polský král August II. Silný stál v čele dvora, na němž převládal luxus, elegance a radost ze života. Není divu, že se v tomto prostředí tehdy šestnáctiletý Fridrich zamiloval do Anny Kateřiny, hraběnky Orselské, což byla nemanželská dcera Augusta II. Silného. Po návratu zpět do Berlína propadl nešťastný princ hluboké melancholii. Fridrich, značně ovlivněný jemnou francouzskou kulturou a idejemi osvícenství, nesnášel stále víc prostředí berlínského dvora, s jeho hrubými manýry a zaměřením na správu, hospodářství a armádu, a tak se roku 1730 rozhodl uprchnout do Anglie. Tento útěk zosnoval se svým přítelem Hansem Hermannem von Katte, ale jeden z jejich dopisů se dostal do rukou krále. Princ i jeho přítel byli zatčeni a postaveni před soud pro dezerci. Hans Hermann von Katte byl popraven (podle legendy musel Fridrich této popravě přihlížet), Fridrich uvězněn v pevnosti Küstrin a jeho tehdejší láska, Doris Ritterová, byla veřejně zmrskána a strávila tři roky v ženském vězení. V době svého věznění se Fridrich znovu bouřlivě zamiloval, tentokrát do manželky dozorce v pevnosti, do paní Luisy Eleonory von Wreech, které psal vášnivé dopisy a básně.", "section_level": 1}, {"title": "Nešťastné manželství.", "content": "V roce 1732 se král Fridrich Vilém I. rozhodl svého syna a následníka trůnu oženit. Za manželku mu vybral neteř císařovny Alžběty Kristiny, stejnojmennou sedmnáctiletou Alžbětu Kristýnu Brunšvicko-Bevernskou. Fridrich byl otcovým rozhodnutím naprosto omráčený a proti plánovanému sňatku marně protestoval. Všechny jeho prosby, protesty a dokonce i výhrůžky sebevraždou neměly na otce žádný vliv a nešťastný Fridrich se nakonec opět podvolil. Sňatek proběhl 12. června 1733. Fridrich svou manželkou od samého počátku hluboce opovrhoval. Považoval ji za hloupou, jelikož se příliš neprojevovala, byla tichá a při debatách většinou jen mlčela. Vztah ještě zhoršoval fakt, že tento sňatek byl mladému princi vnucen jeho nemilovaným otcem. Dobromyslná a láskyplná manželka se snažila získat pozornost svého mladého manžela za každou cenu, ale veškeré pokusy byly marné. Fridrich se nepokoušel svou nenávist a odpor k manželce skrývat, ale veřejně k ní přistupoval s chladnou zdvořilostí. Fridrichova matka a jeho sestry se k mladé Alžbětě Kristýně chovaly mnohem hůře, když ji u dvora pomlouvaly a veřejně urážely. Ona však svého manžela přesto milovala a ctila. Ochotně mu půjčovala vlastní peníze, jelikož král držel prince po finanční stránce zkrátka. V roce 1733 tak půjčila Fridrichovi 4000 tolarů k tomu, aby mohl vytáhnout do války a překazit volbu Stanisława Leszczyńského polským králem. Jediné, co oba manžele sbližovalo, byl jejich vkus a cit pro eleganci. Od roku 1736 žili na zámku Rheinsberg, kde se cítili oba velmi dobře, jelikož toto místo plně uspokojovalo jejich estetické nároky. Pocit štěstí se projevil i v intimním životě, o čemž svědčí několik Fridrichových dopisů přátelům. V nich ale zároveň přiznal, že sice plní své manželské povinnosti, ale zcela bez vášně. Poté, co se stal Fridrich v roce 1740 králem, držel si od své manželky opět chladný odstup. Ona trávila v osamění zimní měsíce v Postupimi a léto na zámku v Schönhausenu. Fridrich trávil svůj čas převážně na bitevních polích, v Berlíně a nejvíce ve svém milovaném zámečku Sanssouci. Manželství trvalo 53 let a za celou tu dlouhou dobu nenavázali Fridrich a jeho žena důvěrnější kontakt.", "section_level": 1}, {"title": "Král.", "content": "Po smrti svého otce 31. května 1740 se stal princ Fridrich králem jako Fridrich II. Fridrichova politická a administrativní činnost po převzetí vlády roku 1740 byla po všech stránkách velmi úspěšná. Král rozšířil území Pruska o Slezsko, získané v bojích s Rakouskem ve válkách o dědictví rakouské. Východní Frísko připojil k Prusku po vymření tamního rodu Cirksenů. Při prvním dělení Polska získal i část tohoto území. Správa pruského státu, již tak dost efektivní za vlády Fridricha Viléma I., byla ještě vylepšena. Král Fridrich II. zavedl reformy v oblasti soudnictví, vzdělání a vojenství. V zemědělství podporoval pěstování brambor (ne náhodou pochází české slovo brambora z názvu Braniborska). Nechal vysoušet bažiny, na pobřeží stavěl hráze, prosazoval tolerantní náboženskou politiku, zrušil mučení aj. V pruském státě vznikla silná úřednická vrstva, které bylo nařízeno, aby jednala se všemi občany stejně, což se v praxi příliš nedodržovalo. Fridrich II. zůstal po celý svůj život příznivcem osvícenství a francouzské kultury. Jako král udržoval styk s Voltairem a jeho běžnou řečí byla francouzština (němčinu považoval za jazyk „rolníků“). Nedobrovolná vojenská výchova se u něj přesto neminula účinkem, takže lze říci, že se ve Fridrichovi pozoruhodným způsobem skloubila osobnost vojáka a vzdělance.", "section_level": 1}, {"title": "Vojevůdce.", "content": "Kromě svého věhlasu významného diplomata a státníka byl Fridrich uznáván svými současníky i potomky také jako vynikající vojevůdce.  Fridrich byl mistrem polní taktiky. Během jedenácti válečných let svedl patnáct bitev, dvanáctkrát zvítězil (Mollwitz 1741; Chotusice 1742; Hohenfriedberg 1745, Soor 1745; Lovosice 1756; Praha 1757; Roßbach 1757, Leuthen 1757; Zorndorf 1758; Lehnice 1760; Torgau 1760; Burkersdorf 1762) a třikrát podlehl (Kolín 1757, Hochkirch 1758, Kunersdorf 1759). Při obléhání byl méně šťastný, jeden úspěch (Svídnice 1762) stojí proti trojímu selhání (Praha 1757; Olomouc 1758; Drážďany 1760). Jeho generálové svedli sedm bitev, prohráli pětkrát (Groß-Jägersdorf 1757; Vratislav 1757; Kay 1759; Maxen 1759; Landeshut 1760), zvítězili dvakrát (u Kesselsdorfu 1745 pod velením polního maršála Leopolda von Anhalt-Dessau, u Freibergu 1762 pod velením generálporučíka prince Heinricha Pruského). Porážkou u Kolína byla sice pošramocena Fridrichova pověst nepřemožitelného, přesto platil u svých protivníků za velmi rychlého, nevypočitatelného a takřka nepokořitelného vojevůdce. Od roku 1760 se mohl opřít o svého o čtrnáct let mladšího bratra prince Heinricha, kterému svěřil velení nad jedním z křídel své armády.  Útrapami a osobními ztrátami během válečných tažení Fridrich rychleji zestárl. Intelektuální světonázor mladého krále se měnil do zahořklosti a cynismu. Během války o dědictví bavorské (1778/79), známé také jako „bramborová válka“, mařil Fridrich II. snahy rakouského panovníka Josefa II. vyměnit Belgii za velkou část Bavorska. Jako snahu potlačit rakouské ambice založili Prusové „Spolek knížectví - Fürstenbund“ (1785).", "section_level": 1}, {"title": "Osobnost.", "content": "Někteří historikové se pokoušejí dokázat, že Fridrich Veliký byl impotentní či snad homosexuál, což je ovšem sporné. Nepopiratelný je fakt, že si držel od žen chladný odstup. Tělesně jej ženy zcela jistě přitahovaly, o čemž svědčí řada zmínek v jeho osobní korespondenci. Pravdou ale také je, že považoval ženy za povrchní a bez zájmu o kulturu a vědu. Z tohoto důvodu ženami pohrdal a vnímal je jako méněcenné. Ve společnosti vzdělaných mužů se cítil vždy lépe než ve společnosti žen. Posmrtná prohlídka neodhalila ani žádnou tělesnou zvláštnost, která by jeho chladné chování k ženám nějak vysvětlovala, přesto se dochovala zpráva osobního lékaře Johanna Georga Zimmermanna, že Fridrich krátce před svatbou prodělal pohlavní chorobu. K těm málo ženám, které požívaly Fridrichův respekt, patřily tzv. Velká lankraběnka Karolina (s jednou z jejíchž dcer, Frederikou Luisou, se oženil Fridrichův synovec a následník Fridrich Vilém II.) a Kateřina Veliká, které věnoval mnoho básní a byl s ní v pravidelném písemném styku. Fridrich prostě očekával od žen stejnou duchaplnost a esprit, jakým byly proslulé jeho pánské „stolní společnosti“.  Fridrich si psal s Voltairem a vícekrát ho přijal v Postupimi. Sám sepsal mnoho prací ve francouzštině. Po celé Evropě bylo známé jeho dílo \"„Anti-Machiavelli“\", kde podrobil kritické analýze Machiavelliho státotvorné zásady. Na rozdíl od svého otce, který žil poměrně spartánsky, se Fridrich II. velmi zajímal o umění. Sám například navrhl základní osnovu svého zámku Sanssouci v Postupimi, měl obstojnou sbírku obrazů, ačkoliv jeho vkus byl poměrně rigidní a neřídil se zrovna módou tehdejší Evropy, a dobře hrál na příčnou flétnu (učitel na flétnu Johann Joachim Quantz), přičemž sám komponoval na dosti vysoké úrovni. Stýkal se také s umělci osobně, roku 1747 přijal v Sanssouci mezi jinými i skladatele Johanna Sebastiana Bacha. Jeho heslo znělo: „Jsem první služebník svého státu.“  Fridrich se příliš nešetřil, zejména četné války, jichž se osobně účastnil - což nebylo u panovníků jeho období právě obvyklé - ho vyčerpávaly. Přesto v neposlední řadě přispívá tato železná důslednost „charmant roi“ ze Sanssouci v těžkých časech sedmileté války, zastíněná navíc smrtí bližších přátel (jako generála von Winterfeldta, milované sestry Vilemíny z Bayreuthu nebo polního maršála Keitha) k jeho neblednoucí slávě. V této době často sebevraždu plánující panovník udržel obtížně dosažená vítězství a ochránil Prusko před obsazením a rozdělením francouzsko-rakouskou hegemonií. Nejenom vítězství v bitvách, ale také síla charakteru a vytrvalost a k tomu nikdy neslábnoucí, ale zatvrzelý smysl pro spravedlnost a soucit mu daly přízvisko „Veliký“.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Do konce života udržoval Fridrich II. Veliký tvrdou disciplínu. Vstával brzy ráno, dlouho a neúnavně pracoval, často podnikal namáhavé inspekční cesty po zemi. Zemřel 17. srpna 1786 a svému synovci a následníkovi trůnu zanechal bohaté dědictví. Za vlády Fridricha II. Velikého se rozloha jeho země téměř ztrojnásobila a počet obyvatel vzrostl z 2,5 milionu na 5 milionů. Zdvojnásobily se státní příjmy a po mnoha válečných letech žilo obyvatelstvo konečně v míru a blahobytu. Berlín se stal za jeho života jednou z nejvýznamnějších metropolí Evropy a Prusko vstoupilo do klubu nejmocnějších států.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Spisy.", "content": "Král se zabýval filozofií a psal filozofické spisy, hlásil se k etice povinnosti, založené na deisticko-spiritualistické metafyzice. Nejprve podporoval Wolffa, později Voltaira, byl ovlivněn racionalismem a empirismem. Jeho význam z hlediska dějin filozofie však nespočívá v jeho spisech, ale hlavně v tom, že dokázal vytvořit atmosféru svobodného filozofování, v níž byl umožněn vzestup německé filozofie, který reprezentuje dílo Immanuela Kanta.  Existuje několik vydání spisů Fridricha II. Velikého ve francouzštině, v níž psal, např.:  a četná další vydání korespondence i jednotlivých spisů, a to i v německém překladu.  Knihu Fridricha II. Velikého „\"Práce filozofa ze Sans-Souci\"\", kterou publikoval v roce 1760, zařadila církev na Index zakázaných knih (Frédéric II, roi do Prusse: \"Oeuvres du philosophe de Sans-Souci\").", "section_level": 2}], "src_summary": "Fridrich II. Veliký (něm. \"Friedrich II. der Große\", Bedřich Veliký) (24. ledna 1712 Berlín – 17. srpna 1786 Postupim) byl v letech 1740–1786 pruský král, braniborský kurfiřt (jako Fridrich IV.) a neuchâtelský kníže z rodu Hohenzollernů a jeden z největších vojevůdců 18. století. Za své vlády pozvedl Prusko na úroveň velmoci a rozšířil državy svého rodu, zejména na úkor Rakouska (Slezsko). Současníci mu dali řadu přídomků, z nichž nejznámějšími jsou „Starý Fritz“ (\"der Alte Fritz\") a „Hrobník“ (\"Totengräber\").", "tgt_summary": "腓特烈二世(,1712年-1月24日-1786年-8月17日),史称腓特烈大帝。普鲁士国王(1740年5月31日-1786年8月17日在位),军事家,政治家,作家及作曲家。统治时期普鲁士军力大规模发展,领土大举扩张,文化艺术得到赞助和支持,“德意志启蒙运动”得以开展。其使普鲁士在欧洲大陆取得大国地位,并在德意志内部取得霸权,向以普鲁士为中心武力统一德意志的道路迈出第一步。腓特烈二世是欧洲历史上最伟大的名将之一,也是欧洲“开明专制”君主的代表人物,并且为启蒙运动时期的文化名人,在政治、经济、哲学、法律、音乐等诸多方面都颇有建树,为启蒙运动一大重要人物。", "id": 14783}
{"src_title": "Souhvězdí Žirafy", "tgt_title": "鹿豹座", "src_document": [{"title": "Původ jména.", "content": "Jelikož bylo souhvězdí zavedeno až v 17. století, není s ním spjata žádná legenda. Představuje sudokopytníka žijícího v Africe.", "section_level": 1}, {"title": "Hvězdy.", "content": "Žirafa neobsahuje žádné jasné hvězdy. Její nejjasnější hvězdy dosahují čtvrté magnitudy. Nejjasnější je beta Camelopardalis (4,0 mag). Je to trojhvězda. Hlavní hvězdou je žlutý veleobr, který dosahuje jasnosti 4,0 mag. Tato soustava je od Slunce vzdálená 1 000 světelných let. Alfa Camelopardalis (4,3 mag) je ve vzdálenosti 5000 ly. Jde o zářivého modrobílého veleobra, který je tak málo jasný díky své vzdálenosti. Hvězdy označené jako 11 a 12 Camelopardalis tvoří optickou dvojhvězdu. Obě mají jasnost 6,0 mag. Fyzická dvojhvězda je 32 Camelopardalis (5,3 mag). Obě hvězdy mají modrobílou barvu a je vhodné pozorovat je alespoň s pomocí triedru. Druhou nejjasnější hvězdou v Žirafě je CS Camelopardalis (4,21 mag), která je proměnnou hvězdou.", "section_level": 1}, {"title": "Objekty vzdáleného vesmíru.", "content": "V Žirafě se nachází 43 NGC objektů. Většina je však příliš slabá. Pro amatérské astronomy je zajímavá otevřená hvězdokupa NGC 1502, která má jasnost 5,7 mag. NGC 2403 je spirální galaxie, která dosahuje jasnosti 8,4 mag, a jde ji pozorovat s objektivem o průměru 100 mm. Další spirální galaxií je IC 342 (9,3 mag), která je ve vzdálenosti 10 milionů světelných let. Planetární mlhovina s označením IC 3568 je poměrně mladá a v amatérském dalekohledu je vidět pouze její ústřední hvězda.", "section_level": 1}, {"title": "Kemblova kaskáda.", "content": "V souhvězdí se nachází asterismus nazvaný Kemblova kaskáda, kterou tvoří asi 20 náhodně seskupených hvězd, promítajících se na nebeskou sféru jako řada začínající pod otevřenou hvězdokupou NGC 1502 a pokračující na severozápad.", "section_level": 1}], "src_summary": "Žirafa je cirkumpolární souhvězdí na severní obloze. Nachází se mezi souhvězdími Draka, Malý medvěd, Cefeus, Kasiopeja, Perseus, Vozky, Souhvězdí Rysa a Velké medvědice. Na severní oblohu ho zavedl nizozemský astronom Petrus Plancius roku 1613. Skládá se jen ze slabých hvězd, nejjasnější hvězdy dosahují zdánlivé hvězdné velikosti 4. Nejlepší podmínky pro pozorování nastávají v únoru. Je 18. největším souhvězdím oblohy.", "tgt_summary": "鹿豹座,是北天球一个较大的星座,组成鹿豹座的星星都是暗星,1612年(或1613年)始由普朗修斯()定义星座。在日本称为麒麟座。", "id": 103793}
{"src_title": "M4 Sherman", "tgt_title": "M4雪曼戰車", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Sherman vycházel z dřívějšího amerického tanku M3, na rozdíl od svého předchůdce však nesl 75mm kanón ve věži, nikoliv v korbě. První prototyp byl dokončen dne 2. září 1941 a z tanku M3 si ještě zachoval boční průlez, který však byl pro sériovou výrobu odstraněn. Konečný konstrukční model T6 se stal standardizovaný jako M4 a v říjnu 1941 začala jeho výroba.  V průběhu války prošel tank M4 několika změnami. Některé modely nahradily původní 75mm kanón M3 houfnicí ráže 105 mm, pozdější stroje byly často vyzbrojeny 76mm kanónem M1, tanky britských jednotek byly někdy osazeny výkonným protitankovým dělem Ordnance QF 17 pounder pod názvem Sherman Firefly. Vedle standardních variant byly v malém množství vyrobeny i speciální verze, například obojživelné Shermany DD, které byly použity při vylodění v Normandii, nosiče raket T34 Calliope či verze se zařízením na ničení minových polí.  Shermany zůstaly v americké výzbroji i dlouho po druhé světové válce, model M4A3 byl nasazen v korejské válce, kde doplňoval těžší tanky M26 Pershing a modernější stroje M46 Patton. Ještě delší život měly v armádách jiných států, například Izraelské obranné síly používaly vylepšené varianty M51 Sherman v Šestidenní válce v roce 1967 a v jejich výzbroji zůstaly až do osmdesátých let.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové nasazení Shermanů.", "content": "Bojovou premiérou Shermanů byla druhá bitva u El Alameinu v říjnu 1942, kde si vedly dobře proti německým a italským tankům. Coby nejpočetnější americký tank bojoval na všech frontách války, důležitého nasazení se dočkal při osvobozování Francie a Beneluxu a v bitvě v Ardenách.", "section_level": 1}, {"title": "M4 Sherman na českém území.", "content": "Tanky M4 používala americká i sovětská armáda při osvobozování Československa v roce 1945. K nejznámějším městům osvobozeným tanky M4 patří Plzeň. Rudá armáda používala tanky M4 např. při osvobozování Brna. V roce 2015 se v České republice nacházely tři exempláře tanku M4 Sherman. Jeden je vystaven v areálu Zoologické zahrady Plzeň, další dva ve Vojenském muzeu Lešany.", "section_level": 1}], "src_summary": "M4 Sherman (oficiální označení americké armády Medium Tank, M4) byl nejznámější americký tank ve druhé světové válce a krátce po ní. Pojmenován byl britskými vojsky po americkém generálu Shermanovi. S téměř padesáti tisíci vyrobenými kusy to byl druhý nejpočetnější tank války, předčil jej pouze ruský T-34. Kromě nasazení v ozbrojených silách USA byl v rámci programu o půjčce a pronájmu dodáván dalším mocnostem vzdorujícím Německu: Více než třetina všech vyrobených Shermanů putovala britské armádě, čtyři tisíce Sovětskému svazu. V době prvních bojů byl Sherman lépe vyzbrojen i opancéřován než libovolné německé tanky, proti nejrozšířenějším strojům Panzerkampfwagen IV a Sturmgeschütz III zůstal efektivní až do konce války, ale s nejtěžšími tanky protivníka se nemohl měřit.", "tgt_summary": "M4中型坦克(M4 Sherman、Medium Tank、M4)是第二次世界大战时美国开发、制造的坦克。通称谢尔曼,又译雪曼或薛曼,这个名字是英军起的,来源是美国南北战争北军的将军威廉·特库姆赛·薛曼。", "id": 1663562}
{"src_title": "Soukromí", "tgt_title": "隐私权", "src_document": [{"title": "Ochrana soukromí v české legislativě.", "content": "V České republice zaručuje ochranu soukromí Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Sankce za narušování soukromí ukládá trestní zákoník, a to ve své v druhé hlavě, která se zabývá trestnými činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství. Dále je ochrana soukromí ukotvena v první části občanského zákoníku, kde se v hlavě první nachází obecná ustanovení upravující soukromé právo a jeho ochranu. Hlava druhá pojednává mimo jiné o fyzických osobách, a tudíž i o osobnosti člověka a jeho ochraně.", "section_level": 1}, {"title": "Listina základních práv a svobod.", "content": "V Listině se soukromí osoby věnují články 7 a 10. Čl. 7 vymezuje oblast nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí a čl. 10 zaručuje ochranu před zásahem do soukromí osoby.  Článek 7 zní takto:  Článek 7 se v odstavci 1 věnuje pojmu nedotknutelnosti osoby. Tento pojem se v ústavním textu platném na našem území poprvé objevil v článku 30 Ústavy z roku 1960; dříve byl spojován s nedotknutelností osobní svobody. Toto odlišení nedotknutelnosti osoby od osobní svobody (která je zaručena v čl. 8 Listiny), naznačuje specifický význam nedotknutelnosti osoby, tj. člověka. Nedotknutelnost se podle čl. 7 odst. 1 vztahuje jak na osobu fyzickou (čili na člověka), tak na její soukromí a to od narození až do smrti. Jde o ústavně chráněné právo na zachování integrity osoby, jehož porušení je obecně zakázáno a to jak ve sféře veřejnoprávní, tak i v soukromoprávní. Z pohledu veřejnoprávní sféry to znamená, že státní orgán nesmí do oblasti nedotknutelnosti osoby zasahovat jinak než zákonem. Soukromoprávní sféra zase přiznává každému člověku absolutní právo na zachování své osoby a v případě porušení tohoto práva dává vzniknout sankci.  K zásahu do nedotknutelnosti osoby nedochází pouze konáním (př. fyzickým zásahem- tělesné zranění), ale jakkoli, tudíž i nekonáním, za což se považuje např. neposkytnutí pomoci. Znamená to, že zásah do integrity osoby se tedy většinou neposuzuje podle způsobu, jakým k němu došlo, ale výsledkem, který byl způsoben. Výjimku ze zákazu zásahu do nedotknutelnosti může povolit jen zákon, avšak ani zákon nemůže povolit takovou výjimku, která by nebyla společensky nezbytná (př. přípustnost chování v nutné obraně či v krajní nouzi, oprávněné použití zbraně atd.). Právo na nedotknutelnost osoby je ve smyslu čl. 1 Listiny nezcizitelné, to znamená, že každý, pokud ho v tom zákon neomezuje, může svobodně rozhodovat o svém počínání.  Ochranu před neoprávněným zásahem do soukromí občana zaručuje čl. 10 odst. 2 a 3:  Soukromí je ta sféra života člověka, do které nikdo včetně státu nesmí bez souhlasu člověka nebo bez výslovného dovolení zákona zasahovat ani o ni požadovat či získávat informace, a o které subjekt soukromí není povinen nikomu (ani státnímu orgánu) informace dávat, pokud mu to zákon neukládá. Člověk se soukromí může zříkat v momentě, kdy ho někomu dobrovolně zpřístupní, např. že o něm podá informaci. Přičemž soukromí přirozeně nezahrnuje to, co se odehrává na veřejnosti (př. účast hráče ve veřejně provozované hře).  Podle článku 10 má tedy člověk právo na utajování informací o svém soukromí s čímž souvisí i ochrana proti neoprávněnému získávání a používání těchto informací.", "section_level": 2}, {"title": "Trestní zákoník.", "content": "V trestním zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.) se nachází postihy a sankce, které hrozí člověku v případě, že zasáhne do soukromí jiné osoby.  Trestné činy proti ochraně soukromí jsou popsány v paragrafech 180 až 184. Trestní zákoník postihuje buď odnětím svobody, zákazem činnosti nebo peněžitým trestem tyto zásahy do soukromí:", "section_level": 2}, {"title": "Občanský zákoník.", "content": "Podobně jako Listina základních práv a svobod se k ochraně soukromí vyjadřuje i občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.), shodují se v tom, že nikdo nesmí zasahovat do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod.  Občanský zákoník se ve své první části v hlavě druhé zabývá ochranou osobnosti člověka, kde v paragrafech 84 až 90 přímo hovoří o zákazu zasahování do soukromí a šíření podobizny či písemnosti osobní povahy, stejně tak zvukového či obrazového záznamu bez svolení člověka. Současně paragrafy 88 a 89 hovoří o případech, ve kterých je možné výše zmíněné záznamy pořizovat a používat i bez souhlasu člověka, jako je např. využití těchto záznamů při chránění jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromí na internetu.", "content": "Podle odborníka na soukromí na internetu Michala Kosinského je v době internetu, sociálních sítí a moderních metod analýzy dat je prakticky nemožné uchovat si soukromí.<ref name=\"tyden.cz/rubriky/veda/technologie/soukromi-a-internet-nejdou-dohromady-sexualni-orientace-odhalena-z-jedine-fotky_423000\"></ref> Při využívání internetových služeb za sebou uživatel zanechává stopy, na základě kterých algoritmy dokáží odvodit některé charakteristiky uživatele. Existuje algoritmus, který z jedné profilové fotografie rozpozná s úspěšností 80 %, resp. 70 % heterosexuála a homosexuála, při použití pěti fotografií stoupne úspěšnost na 92 %, resp. 83 %. Lajky na Facebooku mohou být využity ke zjištění některých osobních chrakteristik, jako sexuální orientace, etnicita, náboženské vyznání, politická orientace, osobnostní rysy, inteligence, míra spokojenosti, užívání návykových látek anebo věk dotyčných.<ref name=\"osel.cz/6780-podle-facebooku-poznas-cloveka\"></ref> Sexuální orientaci je možné určit s 75% až 88% jistotou, uživání drog, užívání alkoholu a další informace lze z lajků určit s podobným úspěchem.<ref name=\"zive.cz/clanky/lajky-na-facebooku-vas-svlecou-do-naha/sc-3-a-167959/default.aspx\"></ref> Tyto informace lze zjistit, neboť uživatelům se mohou líbit stránky typické pro nějakou osobní charakteristiku. Facebook uchovává na svých serverech vše, co do něj kdy bylo vloženo, ať už to bylo smazáno nebo ne, jakoukoli akci – nahrání fotografie, kliknutí na něčí profil, změnu statusu nebo své profilové informace. Facebook ukládá historii našeho brouzdání – když napíšete do vyhledávacího políčka A a stisknete Hledat, objeví se seznam vašich nejlepších přátel. Už není organizován podle abecedy, ale podle nejčastější interakce s jednotlivými lidmi, vašimi nejlepšími kamarády nebo přinejmenším s těmi, které za ně Facebook považuje. Veškeré informace jsou uchovávány na několika tisících serverech ve čtyřech datových centrech, rozmístěných po světě. Zaměstnanci Facebooku měli donedávna právo nalogovat se do různých profilů pomocí tzv. master password. Dnes existuje tlačítko „switch login“ prostřednictvím kterého je taktéž možno nalogovat se do profilu nebo i měnit údaje. Zaměstnanec ale musí uvést relevantní důvod, proč tak hodlá učinit.", "section_level": 1}, {"title": "Rizika zneužití soukromí.", "content": "Rizika nastávají, pokud uživatel nerespektuje sociální síť jako jakýkoliv jiný veřejný prostor a nedodržuje běžné principy ochrany soukromí a osobních dat. Kyberšikana je formou šikany probíhající v kyberprostoru, je to šikana páchána prostřednictvím informačně komunikačních technologií. Prostředky pro zneužití, ponížení či vyhrožování jsou tedy internet, mobilní telefony, sociální sítě. Příkladem mohou být anonymní výhružky prostřednictvím sms, zesměšňování na sociálních sítích pomocí fotek, videí, statusů.  Nejvíce využívané nástroje kyberšikany:  Cybergrooming označuje chování, kdy si pachatel na internetu vytipovává oběť, snaží se získat její důvěru, vybudovat s ní blízký vztah a vylákat ji k osobní schůzce. Cílem setkání je oběť zneužít.  Cyberstalking je online obdoba klasického stalkingu. Dochází k porušování osobních práv, svobod a lidské důstojnosti oběti. Jediný rozdíl je v tom, že vše probíhá online prostřednictvím internetových komunikačních kanálů.", "section_level": 2}, {"title": "Obavy o soukromí na internetu.", "content": "Podle průzkumu agentury Ipsos z října 2019 mělo obavy o soukromí na internetu dvě třetiny Čechů, 68 % Němců a 70 % Poláků.<ref name=\"novinky.cz/internet-a-pc/clanek/vice-nez-polovina-cechu-naletela-nekolikrat-na-fake-news-40311807\"></ref> V Indii, Egyptě a Hongkongu podíl lidí obávající se o své soukromí na internetu přesahuje 90 %, světový průměr činí 78 %.  Výrazně větší obavy nebo větší obavy než v roce 2018 mělo v roce 2019 26 % Čechů, 27 % Němců a více než 2/5 Poláků.", "section_level": 2}, {"title": "Orgán sociálně – právní ochrany dětí a soukromí.", "content": "Pracovníci orgánu sociálně-právní ochrany dětí mají právo navštěvovat dítě a rodinu, ve které žije, v obydlí a zjišťovat v místě bydliště dítěte, ve škole a ve školském zařízení, ve zdravotnickém zařízení, v zaměstnání nebo v jiném prostředí, kde se dítě zdržuje, jak rodiče nebo jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte o dítě pečují, v jakých sociálních podmínkách dítě žije a jaké má dítě chování. Policie může provést domovní prohlídku jen v rámci trestního řízení. Tento zásah do soukromí je možný při dodržení všech zákonných podmínek podle čl. 12 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Odůvodněný příkaz k prohlídce podává písemně soudce.  Pracovníci sociálně – právní ochrany jsou také oprávněni pořídit obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy dítěte a prostředí, v němž se dítě zdržuje, je-li to třeba pro účely ochrany práv dítěte.  Ospod má povinnost zachovávat mlčenlivost:  Orgány sociálně-právní ochrany dětí jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Narušování soukromí domácími spotřebiči.", "content": "S rozšiřujícím se používáním chytrých domácích spotřebičů může narůstat ohrožení soukromí. Jedním z takovýchto spotřebičů jsou robotické vysavače. Robotické vysavače si musí pamatovat trasu, kterou projíždějí, takže znají polohu zdí a nábytku a tvoří si schéma bytu a domu.<ref name=\"tyden.cz/rubriky/veda/technologie/mohou-domaci-spotrebice-ohrozit-nase-soukromi_439730\"></ref> Například výrobce robotických vysavačů iRobot oznámil, že chce informace o poloze získané ze svých produktů prodávat Amazonu nebo Googlu. Společnost sice prohlásila, že společnost nebude prodávat informace bez povolení majitele vysavače, nicméně podle obchodních podmínek společnosti si tato vyhrazuje právo na sdílení informací svých klientů se svými obchodními partnery, takže uživatelé vysavačů iRobot nemají garantováno, že s jejich informacemi bude zacházeno podle jejich představ.", "section_level": 1}, {"title": "Narušování soukromí kompromitací osobní elektroniky státními úředníky.", "content": "Na hraničním přechodu mezi čínskou muslimskou oblastí Sin-ťiang a Kyrgyzstánem se během kontroly při vstupu do Číny mohou cizinci setkat s tím, že jim během kontroly do jejich telefonu nainstalována špionážní aplikace 蜂采.<ref name=\"lupa.cz/clanky/cina-instaluje-cizincum-do-mobilu-sledovaci-aplikaci-podivejte-se-jak-funguje\"></ref> Aplikace provádí čtyři základní akce - získávání dat, prohledávání souborů, nahrávání dat a zametání stop. Aplikace sbírá informace o telefonních hovorech, údaje z kalendáře, kontakty, SMS zprávy, informace o telefonu a seznam nainstalovaných aplikací. Cíleně prohledává více než 73 tisíc souborů a údajů v nich. Aplikace se snaží také získat údaje o sociálních sítítch, díky čemuž lze zjistit identitu uživatele telefonu a jako daný úživatel se do sociální sítě přihlásit. Shromážděná data jsou zabalena do archívu ZIP a je vyhledána IP adresa v rozsahu 192.168.43.* jejíž prostřednictvím dojde k nahrání dat na server. Aplikaci je pak možné odinstalovat, odinstalace po aplikaci uklidí stopy, v telefonu zůstane pouze log. Případná další instalace aplikace umí tento log načíst.", "section_level": 1}, {"title": "Shromažďování a odesílání dat o provozu vozidla.", "content": "Nově prodávaná auta jsou od roku 2018 povinně vybavována systémem eCall,<ref name=\"e.metro.cz/default.aspx?d=16.05.2019&e=ME-PRAHA#strana=12\"></ref><ref name=\"e.metro.cz/default.aspx?d=16.05.2019&e=ME-BRNO#strana=6\"></ref>, což je systém pro automatické přivolání pomoci pro havárii, který obsahuje trvale aktivní GPS a má možnost datové a hlasové komunikace, a může být zneužit k odposlouchávání a sledování polohy auta.  Podle průzkumu společnosti EY mapující očekávání zákazníků ze zemí Visegrádské čtyřky při nákupu a užívání vozidel, že pouze 10 % Slováků a pouze necelá třetina Čechů by neposkytli data o provozu vozidla a způsobu jízdy státní správě, či výrobci. Státu by tyto informace poskytla pouze necelá pětina Poláků.  Automobilový průmysl směruje k zavedení černých skříněk, které by zaznamenávaly veškerá data o provozu a pohybu vozidla. Ale ještě v květnu 2019 nebylo vyřešeno, kdo by byl vlastníkem těchto dat, zda řidič nebo automobilka.", "section_level": 1}, {"title": "Snahy o zvýšení soukromí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Omezení sledování pohybu vozidla kamerovými systémy.", "content": "Kamerové systémy s automatickými čtečkami registračních značek aut umožňují mapovat pohyb auta. Kvůli snaze omezit toto sledování se v USA objevilo oblečení potisknuté vzory náhodných automobilových poznávacích značek.<ref name=\"autoforum.cz/zajimavosti/americane-nasli-chytry-zpusob-jak-sabotovat-snahy-statu-o-jejich-sledovani\"></ref> Vzor je navržen tak, aby automatické čtečky registračních značek na tento potisk reagovaly a do databází uchovávajích data a pohybu vozidel nahrály irelevantní data. Sledování pohybu auta je pak omezeno v situacích, když se výskyt stejné registrační značky zaznamená během krátké chvíle na několika různých místech.", "section_level": 2}], "src_summary": "Soukromí je osobní oblast člověka, jednotlivce nebo skupiny lidí (například rodiny). Zahrnuje potřebu a právo chránit informace o své osobě, jakož i vlastní tělo a čas, vlastní prožitky a území před zveřejňováním a především před zneužíváním. Jde o jedno ze základních, neporušitelných a nezcizitelných lidských práv a svobod a jako takovému mu náleží patřičná ochrana.", "tgt_summary": "隐私权,指个人人格上的利益不受不法僭用或侵害,个人与大众无合法关联的私事,亦不得妄予发布公开,而其私人活动,不得以可能造成一般人的精神痛苦或感觉羞辱之方式非法侵入的权利。是为众多法律系统所支持的一种人身基本权利。由于它的存在,政府和民间团体的某些活动受到一定的限制。", "id": 938371}
{"src_title": "Hnízdní parazitismus", "tgt_title": "巢寄生", "src_document": [{"title": "Dělení hnízdního parazitismu.", "content": "Hnízdní parazitismus se dělí do několika kategorií", "section_level": 1}, {"title": "Příležitostný hnízdní parazitismus.", "content": "spočívá v příležitostném nakladení vajec do hnízda vlastního nebo příbuzného druhu a je pozorován u řady druhů, např. u špačka obecného, sýkořice vousaté, vlaštovky obecné, některých kachen etc.)", "section_level": 2}, {"title": "Pravý hnízdní parazitismus.", "content": "spočívá v systematickém kladení vajec do hnízd jiného druhu nebo druhů (druh sám o vejce nikdy nepečuje). Tato strategie je běžná u kukaček (takto parazituje téměř polovina ze 130 známých druhů) a dalších druhů (medozvěstky čeledi \"indicatoridae\", snovač kukaččí, vdovky rodu \"vidua\", kachna kukaččí, peřovec kukaččí, zlatěnky rodu \"chrysis\" a další).  V některých případech je pravý hnízdní parazitismus rozšířen o schopnost mláděte zabít všechna mláďata náhradních rodičů (kukačka obecná, medozvěstky čeledi \"Indicatoridae\"), v jiných pak se parazitující druh spokojí s tím, že jeho mláďata jsou k nerozeznání podobná mláďatům hostitele (vdovky rodu \"Vidua\"). Často jsou ale nějak zvýhodněna, třeba tím, že se klubou dříve a mají tím pádem šanci dříve zesílit a tudíž získat více potravy, nebo mají výrazněji zbarvený vnitřek zobáku a nápadnější hlas, což má týž účinek (některé kukačky). Vyskytují se i další modifikace – časté je značné přizpůsobení velikosti a zbarvení vajec (kvůli jejich nenápadnosti a často i dimenzím hnízda) a větší ovládání procesu kladení vajec (nutné k jeho správnému načasování). U některých druhů existují populace (resp. poddruhy) s rozdílnou specializací a tudíž i odlišnostmi v příslušných adaptacích (kukačka obecná).", "section_level": 2}, {"title": "Vnitrodruhový hnízdní parazitismus.", "content": "též intraspecifický - častý v případě příležitostného hnízdního parazitismu.", "section_level": 2}, {"title": "Mezidruhový hnízdní parazitizmus.", "content": "též interspecifický - méně častý u příležitostného a výlučný u pravého hnízdního parazitismu).", "section_level": 2}, {"title": "Reakce hostitelů hnízdních parazitů.", "content": "Některé druhy, které jsou častou obětí hnízdního parazitismu, si vyvinuly různé strategie, jak se mu bránit. Některé mají např. určitou schopnost rozpoznat přidané vejce a vyhodí ho z hnízda. Další se brání tak, že pokud se vrátí ke snůšce, kterou nechaly bez dozoru, a zaregistrují parazitický druh, snůšku jednoduše opustí. Příkladem je modropláštník nádherný, jenž nevylíhlá mláďata v době inkubace učí specifické melodii, kterou parazitické druhy nejsou schopny reprodukovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hnízdní parazitismus je termín popisující rozmnožovací strategii některých ptáků, ryb a hmyzu, která spočívá v kladení vajec do cizích hnízd a přenechání péče o mláďata jeho majitelům. Toto chování je v různé míře známo asi u 1 % ptačích druhů.", "tgt_summary": "巢寄生(Brood parasite)是某些鸟类将卵产在其他鸟的巢中,由其他鸟(义亲)代为孵化和育雏的一种特殊的繁殖行为。", "id": 126816}
{"src_title": "Rozhodování", "tgt_title": "决策", "src_document": [{"title": "Průběh rozhodování.", "content": "Odborníci rozlišují dvě složky rozhodovacího procesu. Je to proces uvažování a porovnávání.", "section_level": 1}, {"title": "Uvažování.", "content": "Svým přemýšlením jedinec zjišťuje, jaké závislosti v dané úloze, kterou má rozhodnout, platí. Hledá souvislosti a uvažuje o důsledcích svého jednání. Zjišťuje objektivní fakta a snaží se získat relevantní poznatky.", "section_level": 2}, {"title": "Porovnávání.", "content": "Zde se naopak jedná o zjišťování subjektivních souvislostí, tedy jak dané možnosti vyhovují „mně“, konkrétnímu jedinci. Porovnávání může probíhat takto:  Na základě celkových preferencí může jedinec učinit rozhodnutí.", "section_level": 2}, {"title": "Techniky rozhodování.", "content": "Techniky rozhodování mohou být rozděleny do dvou širokých kategorií: skupinové rozhodovací techniky a individuální rozhodovací techniky.", "section_level": 1}, {"title": "Kroky.", "content": "Různí badatelé zformulovali podobné předepsané kroky zaměřené na zlepšení rozhodování.", "section_level": 1}, {"title": "GOFER.", "content": "V osmdesátých letech (1980) psycholog Leon Mann a kolegové vyvinuli systém rozhodování nazvaný GOFER, který učili dospělé, jak bylo shrnuto v knize Teaching Decision Making To Adolescents.", "section_level": 2}, {"title": "DECIDE.", "content": "V roce 2008 Kristina Guo publikovala model DECIDE pro rozhodování, který má šest částí:", "section_level": 2}, {"title": "Kognitivní a osobní zkreslení.", "content": "Proces rozhodování je ovlivňován klamy. Objevují se více, když je rozhodováno pod tlakem, nebo stresem, nebo jde o vysoce složité rozhodování.  Zde je seznam běžně debatovaných klamů v úsudku a rozhodování:", "section_level": 1}, {"title": "Kognitivní styly.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Optimalizace versus satisfakce.", "content": "Herbert A. Simon stvořil frázi \"omezená racionalita\" k vyjádření myšlenky, že lidské rozhodování je omezené dostupnou informací, dostupným časem a schopností mysli zpracovávat informace. Další psychologický výzkum identifikoval individuální rozdíly mezi dvěma kognitivními styly: maximalizátoři se pokouší udělat optimální rozhodnutí, zatímco satisfaktoři se jednoduše snaží najít řešení, které je \"dost dobré\". Maximalizátoři mají sklon strávit delší čas rozhodováním díky potřebě maximalizovat výkon skrze všechny proměnné a pečlivě zvážit všechny kompromisy, také mají sklony častěji litovat svých rozhodnutí (možná proto, že jsou více než satisfaktoři schopni rozpoznat, že se rozhodnutí ukázalo být suboptimální).", "section_level": 2}, {"title": "Racionální versus intuitivní.", "content": "Psycholog Daniel Kahneman adoptoval termíny původně navrhované psychologem Keithem Stanovichem a Richardem Westem a teoretizoval, že lidské rozhodování je výsledek souhry mezi dvěma druhy kognitivních procesů: automatický intuitivní systém (nazývaný \"System 1\") a námahu vyžadující racionální systém (nazývaný \"System 2\"). System 1 je systém odspoda nahoru, rychlý a výchozí systém pro rozhodování, zatímco system 2 je shora dolů, pomalý a explicitní systém rozhodování. System 1 obsahuje jednoduchou heuristiku v úsudku a rozhodování, jako například heuristika afektu (rozhodování pod vlivem emocí), heuristika dostupnosti, heuristika známosti a heuristika reprezentativnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Obecný styl rozhodování (GDMS).", "content": "V testu obecného stylu rozhodování vyvinutém Suzanne Scottovou a Reginaldem Brucem existuje pět stylů rozhodování: racionální, intuitivní, závislý, vyhýbavý a spontánní. Těchto pět stylů rozhodování se mění v závislosti na kontextu a situaci a žádný styl není nutně lepší, než kterýkoliv jiný. V příkladech níže jedinec pracuje pro firmu a je mu nabídnuta pozice v jiné firmě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rozhodování je proces, při kterém jedinec či kolektiv vybírá nejlepší akci ze všech možných akcí. Jedná se o takovou akci (volbu), která nejlépe naplní dané možnosti (preference).", "tgt_summary": "在心理学中,决策(英语:Decision-making)是一种认知过程,经过这个过程之后,个人可以在各种选择方案中,根据个人信念或是综合各项因素的推理,决定出行动,或是决定出个人要向外表达的意见。每个决策过程都会以产生最终决定、选取最终选择为目标。而这些选择的形式可以是一种行动或选取的意见。", "id": 1675902}
{"src_title": "Ledvina", "tgt_title": "腎", "src_document": [{"title": "Anatomie ledviny.", "content": "Ledvina má oválný, fazolovitý tvar, má červenohnědou barvu, na povrchu je hladká a je kryta tenkým vazivovým pouzdrem, které se dá z ledviny lehce sloupnout. Na mediálním okraji ledviny je ledvinová branka (\"hilus renalis\"), kudy vstupuje do ledviny tepna a žíla a odkud vystupuje močovod. Branka prohloubí do ledviny hlubokou ledvinovou jamku (\"sinus renalis\"), kde je uložena ledvinová pánvička (\"pelvis renalis\"). Na povrchu tvoří souvislou vrstvu (4–8 mm) světlejší kůra. Směrem k \"sinus renalis\" z ní odstupují sloupce, které od sebe oddělují sousední ledvinové pyramidy tvořené dření. Jednotlivé pyramidy tvoří ledviné lalůčky. Ledvinu tak tvoří spousta malých ledvinných lalůčků, ústících do jednoho společného vývodu, které srostly během vývoje. U skotu, mořských savců (kytovci, lední medvěd) nedošlo ke srůstu jednotlivých lalůčků, proto je ledvina laločnatá, renkulizovaná.  Člověk má (podobně jako prase) multipapilární ledvinu – to znamená, že do ledvinné pánvičky ústí vývody každý svým vlastním ledvinovým kalíškem, což je pozůstatek původní laločnaté ledviny, která ale v průběhu vývoje srůstá. U koně, psa a kočky pokročil srůst tak daleko, že laloky již nelze rozlišit, srostlé kalíšky tvoří v ledvinné pánvičce jednolitý hřeben.  Ledvina je kryta vazivovým pouzdrem, na které naléhá řídké pojivo prorostlé tukem, který chrání ledvinu před mechanickým poškozením. K ledvině se přikládá nadledvina, endokrinní žláza.  Ledviny jsou uloženy pod stropem břišní dutiny, retroperitonálně (nejsou obaleny pobřišnicí). Závěs ledvin bývá často volný, takže se jejich poloha může měnit (např. při dýchání). U psa, koně a přežvýkavců je levá ledvina uložena kraniálněji (blíže k hlavě) než pravá.  Parenchym ledviny je zřetelně rozdělen na hnědočervenou zrnitou kůru a světlejší dřeň.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura a činnost ledviny.", "content": "Základní funkční jednotkou ledviny je nefron. Je hlavní součástí kůry. Ledvina člověka má asi 1 milión nefronů, ledvina skotu asi 8 miliónů. Přes membránu filtrují krevní plazmu, takto vzniklou primární moč zpětnou resorbcí zahustí a vzniklá hypertonická definitivní moč je pak soustavou vývodných kanálků (\"tubuli coligentes\") odváděna do ledvinné pánvičky, odkud odtéká do močovodu. Dřeň ledviny je tedy tvořena především vývodnými kanálky a tzv. Henleovou kličkou nefronu.", "section_level": 1}, {"title": "Člověk.", "content": "U člověka činí minutový průtok krve ledvinami (klidový stav) 1,2 litru, z toho kůrou ledviny 925 ml, zevní zónou dřeně 225 ml a vnitřní zónou dřeně 50 ml. Za 1 minutu ledviny spotřebují 18 ml O.  Krev protéká dvěma za sebou uspořádanými kapilárními řečišti:  Nefrony se dělí na dva základní typy:  Autoregulace průtoku krve: Průtok krevní plazmy (RPF) a glomerulární filtrace (GFR) se mění v rozmezí systémového tlaku krve 10,6–26,6 kPa, jen velmi málo i u denervované ledviny. Pokud tlak poklesne pod 10,6 kPa, je autoregulace nemožná a klesá i průtok krve s glomerulární filtrací. Průtok krve se stanovuje na základě Fickova principu změřením ledvinového průtoku plazmy (cca 0,6 l/min) pomocí p-aminohippurátu.  Glomerulární filtrace (GFR) je rovna objemu tekutin, který je profiltrován všemi glomeruly za jednotku času [ml/min]. Renální frakce je pak rovna podílu GFR/RPF.  Faktory určující hodnotu glomerulární filtrace:", "section_level": 2}, {"title": "Nemoci ledvin.", "content": "Dnes se onemocnění ledvin dělí nezávisle na příčině podle tíže postižení, tedy podle ledvinné funkce do pěti stupňů, které se označují CKD (z anglického „chronic kidney disease“ – vleklé ledvinné onemocnění):", "section_level": 1}], "src_summary": "Ledvina (lat., řec. ) savců je párový orgán uložený po stranách páteře v břišní dutině. Slouží k odstranění nečistot z krve, které z těla odcházejí v podobě moči.", "tgt_summary": "肾(Kidney)是脊椎动物体内的一种器官,属于泌尿系统的一部分,负责过滤血液中的杂质、维持体液和电解质的平衡,最后产生尿液经由后续管道排出体外;同时也具备内分泌的功能以调节血压。在正常成人人体中,具备两枚肾脏,位于腰部两侧后方,因此又称为腰子,状似拳头大小的扁豆子,尽管尺寸不大,通过肾脏的血流却占有总血量的四分之一。在生理上,肾脏主要可影响血流量、血液组成、血压调节、骨骼发育,并带有部分重要的代谢功能,因此若有相关病变可引起发育异常、水肿或脱水、免疫系统的破坏,甚至可导致死亡。", "id": 2225169}
{"src_title": "Wireless Application Protocol", "tgt_title": "无线应用协议", "src_document": [{"title": "Uživatelské rozhraní pro WAP.", "content": "WAP předpokládá, že na mobilním telefonu bude fungovat aplikace podobná WWW prohlížeči nazývaná microbrowser. Aby nemusely být implementovány kompletní internetové protokoly, jsou v zařízení zvaném WAP brána () transformovány na jednodušší WAPové protějšky:", "section_level": 1}, {"title": "WAP gateway.", "content": "Velikou roli mezi TCP sítěmi a mobilními sítěmi hraje WAP gateway, která v mnohém přizpůsobuje WML stránky tak, aby bylo usnadněno jejich zobrazení na mobilních telefonech.", "section_level": 1}, {"title": "Protokolový zásobník.", "content": "Pro komunikaci mezi WAP microbrowserem a HTTP proxy se používá následující protokolový zásobník:  Protokol WDP je obdobou internetového UDP. Pro služební funkce se používá protokol WCMP, který je obdobou internetového protokolu ICMP.", "section_level": 1}, {"title": "Verze WAP.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "WAP 1.0.", "content": "1998 WAP 1.0 – používá značkovací jazyk WML", "section_level": 2}, {"title": "Obrázkové formáty pro WAP 1.0.", "content": "Jako hlavní grafický formát WAPu je definován monochromatický WBMP.", "section_level": 3}, {"title": "Další technologie navázané na WAP 1.0.", "content": "WAP Push, WMLScript, WTAI...", "section_level": 3}, {"title": "WAP 1.1.", "content": "1999 WAP 1.1", "section_level": 2}, {"title": "WAP 1.2.", "content": "2000 WAP 1.2 – definuje WAP Push", "section_level": 2}, {"title": "WAP 2.0.", "content": "2002 WAP 2.0 – používá značkovací jazyk XHTML Mobile Profile  Po WAP 1.0 nastupuje (zpětně nekompatibilní) WAP 2.0 neboli XHTML MP (Mobile Profile), který je velmi podobný WWW. Na místo WML definice stránek obsahuje zeštíhlenou verzí XHTML. Hlavním grafickým formátem se stal PNG a široce je podporován i JPEG. WAP 2.0 již není závislý na WAP Gatewayi a je podporován v sítích 3G. WAP 2.0 umožňuje barvy na rozdíl od WAP 1.0 a umožňuje použití grafických formátů GIF, PNG a JPG.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura pro WAP Push.", "content": "WAP Push se používá i pro doručování MMS notifikací: MMSC posílá notifikaci o MMS na HSP, které je pošle pomocí SMPP na SMSC a to ji doručí na mobil.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhrazené porty.", "content": "Zpráva obsahuje v UDH číslo portu, které způsobí, že mobil spustí aplikaci.  WAP aplikační porty podle http://www.iana.org/assignments/port-numbers jsou sice uváděné jako TCP a UDP porty, ale mohou být předávané i jako 16bitové aplikační porty v User Data Header (UDH):  Pro realizaci služeb jsou také využívány platformy i-mode a WAP 2.0.  Zhruba od roku 2000 je WAP implementován ve většině mobilních telefonů, stejně tak mobilních sítí. Většina mobilních operátorů provozuje portál pro agregaci různých služeb na této platformě.  V telefonech bývají označovány popiskem položky:", "section_level": 1}], "src_summary": "WAP (Wireless Application Protocol) je sada protokolů vyvinutých organizací WAP Forum v roce 1998, jejímž cílem bylo umožnit jednodušším mobilním telefonům a obdobným zařízením přístup k Internetu. V roce 2002 přešel vývoj WAP pod organizaci Open Mobile Alliance (OMA).", "tgt_summary": "无线应用协议(Wireless Application Protocol,WAP),是一个使移动用户使用无线设备(例如移动电话)随时使用互联网的信息和服务的开放的规范。WAP的主要意图是使得袖珍的、手提的无线终端设备能够获得类似网页浏览器的功能,因此其功能上有限。WAP1.X规定无线设备访问的页面是用WML(一种XML\"方言\")语言编写的,但是WAP2.0将XHTML-MP做为主要内容格式。", "id": 1945420}
{"src_title": "Darování krve", "tgt_title": "献血", "src_document": [{"title": "Podmínky pro darování krve v ČR.", "content": "Základní podmínkou pro darování krve v ČR je trvalý pobyt dárce v ČR, věk dárce mezi 18 a 65 lety, tělesná hmotnost dárce větší než 50 kg a splnění následujících zdravotních a hygienických podmínek::  Při autologním odběru pro autotransfúzi jsou podmínky méně přísné.  Muži mohou darovat plnou krev obvykle 4× ročně (povoleno max. 6× ročně), ženy 3× ročně (povoleno max. 5× ročně), s doporučenou pauzou 4 měsíce (povoleno min. 62 dní). V případě darování jen určitých složek krve je možný častější odběr: u destiček a plazmy 1× měsíčně, u ostatních složek (v závislosti na odebíraném množství) i více než 30× ročně, dohromady však nanejvýš 25 litrů plazmy ročně.", "section_level": 1}, {"title": "Odběr krve.", "content": "Dárce by měl nejméně 12 hodin před odběrem dodržovat doporučený jídelníček: nepít alkohol nebo mléko, nejíst tučná jídla (včetně sladkého pečiva), čokoládu, ořechy, sýry, kořeněná jídla (včetně masných výrobků, gulášů aj.), smažená jídla, hutné polévky a omáčky a podobně. Doporučená je konzumace ovoce, zeleniny, před vlastním odběrem potom lehká snídaně (např. chléb s marmeládou). Doporučeno je hodně pít (vodu, ovocné šťávy, čaje).  Při registraci před odběrem musí dárce prokázat svůj trvalý pobyt v České republice, tj. musí mít s sebou průkaz totožnosti (občanský průkaz, cestovní pas).  Celková doba strávená na transfúzní stanici je zhruba 1/2 až 2 hodiny, z toho samotný odběr krve trvá 5 až 15 minut.", "section_level": 1}, {"title": "Odběr krevní plazmy.", "content": "Odběr krevní plazmy se nazývá plazmaferéza. Jedná se o přístrojový odběr (aferézu), prováděný pomocí speciálních přístrojů (krevních separátorů = třídiček), kdy se z krve dárce odebere jen plazma a buněčné elementy (červené a bílé krvinky, krevní destičky) jsou vráceny dárci. Množství odebrané krevní plazmy se pohybuje v rozmezí 650–850 ml podle hmotnosti dárce. Odběr trvá asi 45–50 minut. Během této doby proběhne několik cyklů, kdy se automaticky odčerpá část krve a dárci se vrátí krvinky. Na konci odběru se proto obvykle odebrané množství tekutin dárci kompenzuje fyziologickým roztokem. S darováním plazmy se však tělo zbavuje důležitých hormonů, vitamínů a minerálů, jejichž doplnění je nezbytné pro chod těla a vývoj buněk – tělo by jinak vstřebávalo chybějící látky na úkor kostí, zubů, svalů a nervů, čímž hrozí nevratné poruchy vývoje a stavby těla. Je tedy nutno dárcovství plazmy důkladně zvážit.  Podmínky pro dárce krevní plazmy jsou stejné jako u dárců krve, navíc musí dárce mít dobrý stav žilního systému, dobře snášet vpichy i odběry a mít vyhovující laboratorní hodnoty hemoglobinu. Dárce krevní plazmy by měl jíst denně nízkotučné potraviny bohaté na bílkoviny, jako jsou nízkotučné mléčné výrobky a libové maso. Nezbytností je dostatek vypitých tekutin (cca 2–3 litry denně), protože v případě nedostatečného zředění krve je odběr namáhavý a trvá déle (až 3 h). V takovém případě je voda podávána při odběru.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody pro dárce.", "content": "Každému dárci náleží podle zákoníku práce (§ 203, odst. 2) pracovní volno s plnou náhradou mzdy. Toto volno se poskytuje na dobu cesty k odběru, odběru, cesty zpět a zotavení po odběru, pokud tyto skutečnosti zasahují do pracovní doby v rámci 24 hodin od nástupu cesty k odběru; pokud nepostačí 24 hodin, poskytuje se i na prokázanou nezbytně nutnou další dobu zasahující do pracovní doby. Pokud je však dárce v transfúzní stanici odmítnut (ze zdravotních, kapacitních nebo jiných důvodů), náleží mu placené volno pouze na dobu nutnou pro návrat do zaměstnání.  Další odměnou bývá příspěvek na stravu anebo malé občerstvení v místě odběru – lehká svačina, pečivo, čaj, káva, pro dárce-neřidiče i červené víno. Bezpříspěvkový dárce má navíc možnost snížení základu daně z příjmu fyzických osob při ročním zúčtování o 3000 Kč za každý odběr krve, zdravotní pojišťovny také odměňují dárce různými dárky a příspěvky (multivitamíny, příspěvek na lázně, bezplatné cestovní pojištění apod.) jako bonus za to, že dárce pečuje o své zdraví a snižuje náklady na zdravotní péči.  V komerčních centrech je možné si zažádat u každého odběru o náhradu nákladů dle zákona až ve výši 5 % minimální mzdy. V Praze mají centra nastavenou jednorázovou náhradu za každý odběr v maximální výši 460 Kč. Tato centra pořádají také soutěže a poskytují další benefity. Nejedná se však o darování za přímou úplatu, oficiálně jde pouze o náhradu času a nákladů dle ustanovení §32 odst. 2 zákona 373/2011 Sb. o specifických zdravotních službách, podle kterého za krev odebranou pro výrobu krevních derivátů a pro použití u člověka podle jiných právních předpisů a za její odběr nevzniká osobě, které byla krev odebrána, nárok na finanční ani jinou úhradu, s výjimkou účelně, hospodárně a prokazatelně vynaložených výdajů spojených s odběrem její krve, o které tato osoba požádá, a to celkem do maximální výše 5 % minimální mzdy.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění bezpříspěvkových dárců.", "content": "V České republice je bezpříspěvkové darování krve oceňováno Českým červeným křížem, který uděluje:  Jako jeden odběr se od roku 1998 počítá shodně kterýkoli odběr krve nebo jejích složek, tj. odběr plné krve, stejně jako odběr plazmy nebo krevních destiček. Jako dva odběry se započítá odběr červených krvinek (erytrocytaferéza).", "section_level": 1}, {"title": "Využití darované krve a plazmy.", "content": "Průměrně dostane každý člověk v Česku během svého života 5× krevní transfúzi a 14× lék vyrobený z krve  Nejvíce pacientů potřebuje krevní transfúzi v souvislosti s krvácením do zažívacího traktu (spotřeba průměrně 3 koncentráty erytrocytů a 1–2 jednotky krevní plazmy). Nejvyšší spotřeba krve je při akutních operací v cévní a transplantační chirurgii: více než 15 jednotek erytrocytů a mražené krevní plazmy. Na ortopedické operace je potřeba jedna až tři krevní konzervy, na složitější 10 jednotek krve (po 300 ml) a 5–6 jednotek mražené krevní plazmy. Transfuzní přípravky jsou také nutné na neurochirurgické operace, na některé komplikované porody. Při léčbě novorozenecké žloutenky se podává asi 50 ml, ale často a u závažnějších případů je výměnná transfuze asi 500 ml krve.  Krevní plazma se využívá pro přípravu speciálních krevních derivátů. Její využití je širší a její potřeba je v dnešní době vyšší než potřeba krve (plazma se nedá vyrobit synteticky). Z krevní plazmy se vyrábí např. léky pro pacienty s poruchami imunity či krevní srážlivosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Darování krve je činnost, během které je dárci krve odebrána krev pro medicínské účely.", "tgt_summary": "捐血,中国大陆称为献血,指献血者自愿捐献全血、血浆或血液成分,而不收取任何报酬(但在一些情况下会赠送纪念品)的行为。这些血液通常存储在血库中,由医疗单位、血站或红十字会保管,以备需要者输血时使用。有偿捐血血液品质不能得到确保,不利于捐血者的健康,与有偿捐血相比较,无偿捐血得不到任何报酬。", "id": 2228537}
{"src_title": "Atenova skupina", "tgt_title": "阿登型小行星", "src_document": [{"title": "Charakteristika dráhy.", "content": "Ateni kříží zemskou dráhu a v perihelu se dostávají ke Slunci blíže než Země, některé dokonce blíže než planeta Venuše a výjimečně (např. planetky (66391) 1999 KW nebo 2000 BD) dokonce než Merkur. Velké poloosy jejich drah jsou vždy menší než 1 AU, jejich dráhy tak leží z větší části uvnitř dráhy naší Země a doba oběhu kolem Slunce je kratší než 1 rok. Vzhledem k charakteru své dráhy patří některé z nich také do kategorií potenciálně nebezpečných planetek a blízkozemních objektů.  Občas se do této skupiny zařazují i planetky ze skupiny apohelů, tedy tělesa, jejichž celá oběžná dráha leží uvnitř oběžné dráhy Země.", "section_level": 1}, {"title": "Představitelé.", "content": "Největší z této skupiny je planetka (2340) Hathor s průměrem přibližně 5,3 km.  Nejdéle známou planetkou tohoto typu je objekt, objevený 5. prosince 1954, který dostal předběžné označení 1954 XA, ale krátce po objevu byl ztracen. Teprve po 49 letech bylo 21. října 2003 v rámci programu LINEAR na Lincolnově observatoři v Novém Mexiku zpozorováno těleso 2003 UC, u kterého bylo po několika dnech sledování zjištěno, že se s vysokou pravděpodobností jedná o ztracenou planetku 1954 XA.  Ze známých planetek patří do této skupiny také Zemi ohrožující (99942) Apophis. V únoru 2011 se do této třídy objektů zařadila také planetka 2011 CQ1, která při svém průletu kolem Země výrazně změnila svou dráhu a byla do skupiny Aten přesunuta z Apollonovy skupiny objektů.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu známých planetek.", "content": "Údaje platí k 1. 1. v daném roce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Atenova skupina (též zkráceně ateni) je skupina planetek, jejichž dráhy protínají oběžnou dráhu Země, a jejichž oběžná doba je kratší než jeden rok. Je pojmenována po první katalogizované planetce tohoto druhu, (2062) Aten, kterou objevila E. F. Helinová 7. ledna 1976 na Observatoři Mt. Palomar.", "tgt_summary": "阿登型小行星,是近地小行星的子类之一,以第一颗被发现的成员「阿登」小行星 (Aten) 来命名。它们的半长轴均小于1天文单位,位于地球轨道以内。", "id": 1939341}
{"src_title": "Brýle", "tgt_title": "眼鏡", "src_document": [{"title": "Dioptrické brýle.", "content": "V případě dioptrických brýlí se rozlišují čočky na optickém základě: Většina brýlových čoček je konkávkonvexní nebo konvexkonkávní (tj. z přední i zadní strany jsou prohnuté stejným směrem, ven od oka), ale velmi silná skla mohou být z některé strany rovná (plano) nebo i bikonkávní, resp. bikonvexní. Extrémně silné brýlové čočky často nevyplňují celou obroučku a jsou vybroušeny v prstenci okolního skla; takové se nazývají \"lentikulární\" a v případě rozptylek někdy \"myodisky\".", "section_level": 1}, {"title": "Materiál čoček.", "content": "Čočky brýlí, původně vyráběny pouze ze skla, jsou dnes vyráběny i z různých druhů plastů, především CR-39 (nejpoužívanější), dále Trivexu a polykarbonátu. Tyto materiály snižují riziko rozbití, čočky z nich vyrobené mají nižší hmotnost než skleněné čočky, nevýhodou je měkkost materiálu (plastové čočky jsou snáze poškrábatelné). Některé materiály používané při zhotovování korekčních čoček mají větší index lomu, což je užitečné při výrobě čoček se silnějšími dioptriemi (stejné optické mohutnosti brýlové čočky lze dosáhnout použitím menšího množství materiálu - výsledkem je tenčí a tudíž estetičtější korekční pomůcka). Na většinu plastů lze aplikovat tzv. tvrzení, čímž se zajistí větší odolnost čočky vůči mechanickému poškození (nejčastěji je používán tvrdoelastický lak nanesený na obě strany čočky). Pokrytí hydrofobní vrstvou zajišťuje nesmáčivost čočky a díky velmi hladkému povrchu též snazší čištění. Lipofobní úprava zajistí větší odolnost proti zašpinění čoček mastnotou, např. otisky prstů. Antireflexní vrstva snižuje odrazivost čoček ze všech materiálů (včetně minerálního skla), výsledkem je menší odrazivost ploch čočky a tím i její větší propustnost pro viditelné světlo za stejných světelných podmínek (bez úprav mají korekční čočky světelnou propustnost méně než 93 %, s kvalitní antireflexní úpravou lze dosáhnout propustnosti čočky přes 99 %). Výhody pro nositele brýlových čoček s antireflexní úpravou jsou menší únava očí při umělém osvětlení, práci na počítači a sledování televize, lepší vidění při (zejména večerním) řízení motorových vozidel, navíc jde nositeli lépe vidět do očí, což má nezanedbatelný efekt na vzhled a přímou komunikaci.  Čočky CR-39 mají vysoké Abbeovo číslo (V=59,3) a jejich index lomu činí 1,5.  Polykarbonátové čočky jsou lehké, velmi tenké a díky svým vlastnostem jsou vhodné k osazení zejména vrtaných obrub (jsou mnohem odolnější proti nárazu než CR-39, jsou ovšem křehčí než trivexové čočky). Díky velmi nízkému Abbeovu číslu (V=31) a indexu lomu o hodnotě n=1,59 mají polykarbonátové čočky citelně horší optické vlastnosti (především vysokou odrazivost a větší barevnou vadu), aplikace antireflexu je téměř nezbytností.  Trivexové čočky díky absenci vnitřního pnutí svou odolností předčí čočky polykarbonátové. Díky vyššímu Abbeovu číslu (V=43-45) má Trivex i výrazně lepší optické vlastnosti, není však tak tenký (index lomu n=1,53).", "section_level": 2}, {"title": "Zvláštní typy čoček.", "content": "Multifokální (též \"progresivní\") čočka má v různých místech různou ohniskovou vzdálenost, používá se ke korekci presbyopie (stařecké vetchozrakosti), pomocí těchto brýlí je možné s jedněmi brýlemi vidět jak do blízka tak do dálky. Známy jsou však i případy, kdy multifokální brýle slouží jen jako brýle čtecí (\"bez dioptrií na dálku\", odpadá poté hledání a neustálé sundavání a nandavání čtecích brýlí) nebo naopak pouze jako brýle na dálku (\"bez dioptrií na blízko\" - využitelné pro staršího myopa, který má již problémy s přeostřováním na blízko v brýlích na dálku). Předchůdcem multifokálních čoček jsou čočky \"bifokální\" (dvouohniskové, dělené - mají vlisovaný nebo vybroušený oddíl na blízko). Jejich vynálezcem byl Benjamin Franklin. Podle jejich tvůrce je odvozen název \"Franklinův bifokál\" - jde o čočky s oddílem na blízko, tvořícím celou spodní polovinu čočky (tedy ne jen malý srpek).  Asférické čočky jsou takové čočky, jejichž jedna strana nemá kulovou (sférickou) plochu. U silného svazku paprsků dochází při dopadu na větší lámavou plochu sférické čočky k nestejnoměrnému lomu paprsků. Výsledkem je zobrazení nikoliv bodu, ale rozmazané plošky (koma). Tento jev se nazývá sférická aberace. Asférická čočka svou konstrukcí (od středu ke kraji se mění strmost zakřivení jedné z ploch) tuto vadu zčásti nebo úplně eliminuje, zároveň částečně snižuje aberaci chromatickou. Pro uživatele není rozdíl patrný co se kvality visu týče, nicméně asférická čočka je schopna alespoň částečně eliminovat nepříjemné průvodní jevy nošení brýlí: velké či malé oči za silnějšími skly a samotnou tloušťku skla (asféra je plošší než čočka sférická při stejné optické mohutnosti a indexu lomu). I tento typ čoček má však svá úskalí, je zapotřebí preciznějších měření, než je tomu u čoček sférické konstrukce. Velmi záleží na zakřivení a inklinaci očnic brýlí, neboť při špatném zaměření některého z parametrů (pupilární distance, osa otáčení, inklinace...) dochází k diskomfortu vidění, např. deformace obrazu při pohledu stranou, bolesti hlavy atd.", "section_level": 2}, {"title": "Ochranné brýle.", "content": "Ochranné brýle chrání zrak před poškozením, buď mechanickým (např. před odštěpky odletujícími při obrábění materiálů), nebo zářením (např. před ultrafialovým) nebo i tepelným (např. v hutnictví).  Motoristické brýle chrání jezdce na motocyklu před rychlým či prudkým proudem vzduchu, který způsobuje slzení, a před létajícím hmyzem. Mohou být součástí helmy. Dříve tyto brýle používali i řidiči otevřených automobilů a piloti malých letadel, dokud nebyli chráněni prosklenou karosérií nebo kokpitem.  Potápěčské brýle a brýle pro sportovní plavání oddělují očí od vodního prostředí a tím je chrání a zajišťují ostré vidění. Lyžařské brýle chrání před proudem studeného vzduchu a před nárazy poletujícího sněhu.", "section_level": 1}, {"title": "Sluneční brýle.", "content": "Je to typ ochranných brýlí, které mají zatmavená skla, aby chránily oči před jasným slunečním světlem. Jsou typickým doplňkem k opalování u moře, ale běžně se nosí po celé léto při jakémkoli pohybu venku a také v zimě pro ochranu před ostrým sluncem na zasněžených horách. Díky rozličným obroučkám a barevným odstínům fungují i jako výrazný módní prvek a statusový symbol, patří neodmyslitelně k některým profesím. Sluneční brýle mají zdravotní smysl zejména u dětí, které mají širší a průhlednější čočku než dospělý člověk a je u nich větší riziko poškození očí.", "section_level": 2}, {"title": "Kombinace s dioptrickými brýlemi.", "content": "Někdy je možné mít nasazeny ochranné brýle přes dioptrické, ale vyrábějí se také ochranná skla \"na míru\" podle typu nositelovy oční vady. Běžné jsou zejména dioptrické brýle sluneční, a to jak se skly tmavými stále, tak se skly reagujícími na osvětlení (tzv. samozabarvovací). Alternativou jsou sluneční klapky - plastové filtry, které lze nasadit na obyčejné brýle.", "section_level": 2}, {"title": "3D brýle.", "content": "Tyto brýle se používají ke sledování 3-D filmů či kreseb, nebo pro vyvolání dojmu virtuální reality. Tyto brýle zajišťují, aby každé oko mohlo sledovat samostatný obraz. Dosahuje se toho buď odlišnými barvami skel (červená a zelená/modrá – výsledný obraz je pak zdánlivě černobílý) nebo tím, že skla fungují jako polarizační filtry s kolmými rovinami polarizace (zde není žádné omezení na barevnost). Tento systém používají například 3-D kina Imax.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brýle jsou pomůcka pro korekci vidění, případně pro ochranu zraku.", "tgt_summary": "眼镜是镶嵌在框架内的透镜镜片,戴在眼睛前方,以改善视力、保护眼睛或作装饰打扮用途。亦有特制眼镜供观看3D立体影像或虚拟真实影像。", "id": 1307696}
{"src_title": "Velký Londýn", "tgt_title": "大倫敦", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Velký Londýn byl formálně ustanoven 1. dubna 1965. Nahradil původní administrativní hrabství (\"administrative counties\") Middlesex a Londýn a navíc absorboval City, která nebyla pod správou původní Rady Londýnského hrabství, části Kentu, Hertfordshiru, Surrey a Essexu. Velký Londýn hraničí s hrabstvími Essexem, Hertfordshirem, Buckinghamshirem, Berkshirem, Surrey a Kentem.  Místní samospráva Velkého Londýna byla původně dvoustupňová. Instituce správy Velkého Londýna - Rada Velkého Londýna (\"Greater London Council\", zkráceně GLC) se dělila o pravomoci se samosprávným orgánem City – Corporation of London a samosprávami jednotlivých městských částí – \"London borough councils\". GLC byl v roce 1986 zrušen a některé jeho funkce byly převedeny na samosprávy City a jednotlivých částí, zatímco ostatní připadly centrální vládě. V roce 2000 vláda znovu ustavila administrativní orgán pro správu Velkého Londýna – Greater London Authority (GLA) sestávající ze zastupitelstva (\"London Assembly\") a starosty (\"Mayor of London\"). Starosta je volen v přímých volbách a v letech 2000 i 2004 vyhrál Ken Livingstone, který stál v čele zrušeného GLC. Z roku 2008 do 2016 byl starostou konzervativec Boris Johnson. Od roku 2016 je starostou labourista Sadiq Khan.  Termín \"Velký Londýn\" se používal již před rokem 1965, částečně pro označení oblasti, ve které působila policejní služba \"Metropolitan Police Service\". V současné době se pro oblast působnosti této policejní složky spíše používá termín \"Metropolitan Police District\".", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj počtu obyvatel.", "content": "Počet obyvatel území, které je označováno jako Velký Londýn, rostl z počtu asi 1,1 miliónu v roce 1801 (v té době žilo asi 0,85 miliónu lidí v oblasti města Londýna a asi 0,25 miliónu ve vesnicích a městech, která tehdy nebyla součástí Londýna) do odhadovaných 8,6 miliónu v roce 1939, poklesl na úroveň 6,8 miliónu v roce 1980 a poté zase začal mírně stoupat. V roce 2003 dosáhl počet obyvatel Velkého Londýna zhruba úrovně počátku 70. let 20. století. Odhaduje se, že v roce 2016 by mohlo toto číslo dosáhnout hodnoty 8,15 miliónu.  Poznámka k údajům: Čísla odpovídají rozsahu území definovaném statistickým úřadem (Office for National Statistics – ONS) v hranicích roku 2001. Data před rokem 1971 byla rekonstruována ONS na základě předchozích sčítání obyvatel, aby odpovídala rozsahu oblasti v roce 2001. Údaje od roku 1981 jsou odhady počtu obyvatel uprostřed roku založené na číslech vlastních sčítání.", "section_level": 1}, {"title": "Mapa.", "content": "(*) – City má v rámci Velkého Londýna specifické postavení viz text", "section_level": 1}, {"title": "Poznámky k překladu.", "content": "Pro články pojednávající o správním členění Velkého Londýna a jeho součástí je použit tento překlad z původního anglického originálu:", "section_level": 1}], "src_summary": "Velký Londýn je nejvyšším administrativním celkem spravujícím Londýn. Je jedním z devíti regionů Anglie. Správní oblast Velkého Londýna zastupuje části Londýna, které zahrnují City (\"City of London\"), Westminster (\"City of Westminster\") a dalších 31 londýnských městských obvodů (\"London Borough\"). Velký Londýn zahrnuje to, co je všeobecně známo jako Londýn – hlavní město Anglie a Spojeného království. Plocha tohoto území je 1579 km2; a počet obyvatel dosahuje 7 172 036 podle sčítání obyvatel v roce 2001. Upřesněný odhad národního statistického úřadu (Office for National Statistics) pro polovinu roku 2001 uvádí počet 7 322 400. Viz také oddíl \"Obyvatelstvo\" v článku Londýn.", "tgt_summary": "大伦敦(英语:Greater London),位于英国英格兰东南部,是英格兰下属的一级行政区划之一,范围大致包含英国首都伦敦与其周围的卫星城镇所组成的都会区。行政上,该区域是依据1965年施行的《1963年伦敦政府法案》设置,其下包含伦敦市与32个伦敦自治市,共33个次级行政区。除了是英格兰的一级行政区外,大伦敦也是欧洲议会选区(European Parliament constituency)之一,设有9个欧洲议会议员(MEPs)席次。除了是整个英国的行政中枢所在地外,大伦敦地区也是全国人均国内生产总值最高的行政区。", "id": 585631}
{"src_title": "Masturbace", "tgt_title": "自慰", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Původ slova není zcela jasný. V úvahu přicházejí tyto možnosti: (1) z lat. \"manus\" (ruka) a \"stupro\" (zhanobit, zprznit, znásilnit) - tedy \"hanobit, prznit (se) rukou\" (2) \"mas\" (samec, muž) a \"turbare\" (vzrušit nebo rušit, porušovat) - tedy v možných významech \"rušit, porušovat mužství\" nebo (3) \"vzrušovat mužství\". Další označení jsou ipsace (z latinského slova \"ipso\" - sám), dříve také samohana. Kromě toho se běžně používá též termín onanie podle biblické postavy Ónana. Ónan však nemasturboval, ale praktikoval přerušovanou soulož.", "section_level": 1}, {"title": "Masturbace.", "content": "Masturbace hraje v sexuálním životě člověka důležitou roli. Může být praktikována jako automasturbace, nebo formou heterosexuální, či homosexuální. Sexualita člověka je v podstatě založena na masturbaci a souložení, přičemž lidská ruka je všestranným nástrojem. Z doby, kterou člověk věnuje sexu, připadá pouze desetina na souložení a devět desetin na masturbaci. Většina mužů i žen (80-90 %) bez ohledu na stáří, rasu, náboženství atd. praktikuje nebo praktikovala autoerotismus neboli automasturbaci, která už dávno není považována za zdraví škodlivou.  Autoerotismus u muže spočívá v ruční masturbaci pyje a u ženy v ruční masturbaci poštěváčku a v zavádění předmětů tvaru mužského penisu (tzv. robertek aj.) do pochvy.  Někteří sexuologové v současnosti zastávají názor, že masturbace je zdraví prospěšná. Na veřejnosti může být projevem exhibicionismu.  Heterosexuální masturbace \"sensu stricto\" (tj. masturbace rukou) spočívá v tom, že žena vzrušuje rukou pyj partnera a že muž laská vulvu a především klitoris partnerky a také její pochvu. V širším smyslu zahrnuje masturbace cunnilinctus a felaci a také všechny ostatní způsoby sexuálních styků, které nevyžadují aktivní účast pyje.  V Česku byl proveden výzkum masturbačních aktivit obyvatel. Výsledky byly následující: Zkušenosti s masturbací má významně více mužů než žen. Muži i ženy začínají masturbovat okolo 14. roku, ale čtvrtina žen poprvé masturbuje až kolem 18. roku života. Ženy masturbují méně často než muži. S věkem frekvence masturbace klesá, u mužů rychleji. Výsledky odpovídají výzkumům ve Francii a USA.  V minulosti byla masturbace kvůli velkému vlivu některých, k tomuto fenoménu netolerantních, náboženství zakazována (tabu). I dnes se podobné odsuzující názory v některých společnostech považují za správné. Naproti tomu v některých kulturách může být součástí náboženské sféry - tak tomu bylo u mužské masturbace např. ve starověkém Egyptě v návaznosti na tamní mýtus o stvoření světa bohem Atumem prostřednictvím sebeukojení.", "section_level": 1}, {"title": "Masturbace jako sport.", "content": "Soutěže v maratonské masturbaci mužů jsou relativně mladým odvětvím, kde mladíci veřejně poměřují své síly. Držitelem českého rekordu v masturbaci je František Klimeš s časem 8 hodin a 5 minut, se kterým vybojoval druhé místo na světovém masturbačním maratónu v Kodani.  Současný světový rekord v maratonské masturbaci je 9 hodin 33 minut.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba masturbace.", "content": "Na konci 18. století švýcarský lékař Samuel Tissot prohlásil masturbaci za příčinu nespočtu fyzických i duševních chorob a zahájil snahu o její léčení, která pokračovala až do padesátých let 20. století. Dalšími významnými spisy o léčbě masturbace jsou anonymní \"Onania: or the Heinous Sin of Self-Pollution, and AU Its Frightful\" (1730), a de Bienvillova \"Nymphomania\" (1771) líčící potíže s furorem uterinus (běsem děložním). Metody léčby zahrnovaly celou škálu různých postupů od prostého svazování penisu chlapcům, nasazování nejrůznějších pásů cudnosti (včetně ostnatých, které měly chlapci způsobit bolest při erekci), až po ústavní léčbu, skotské střiky, elektrošoky či kastraci. V roce 1859 zkonstruoval E. T. Cramer mechanismus nazvaný aidousoter, který si chlapci museli povinně nasazovat na noc.", "section_level": 1}, {"title": "Masturbace a náboženství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanství.", "content": "Podle některých křesťanských autorů je masturbace symptomem poruchy mezilidských vztahů. Někteří autoři tvrdí, že masturbace vyskytuje především u dětí vystavených krutému zacházení a stresu a při častější frekvenci masturbace hovoří o „masturbační krizi“, která musí být léčena; základní metodou pomoci je dát poznat mladému člověku jeho základní životní problémy, které se stávají „hlubšími principiálními příčinami“ autoerotického chování.", "section_level": 2}, {"title": "Římskokatolická církev.", "content": "Oficiální Katechismus katolické církve uvádí o masturbaci v paragrafu 2352 toto (a tento názor je možno považovat za oficiální postoj katolické církve): \"\"Výrazem sebeukájení (masturbace) se míní úmyslné vydráždění pohlavních orgánů s cílem zakoušet pohlavní rozkoš. „Jak učitelský úřad církve, v linii stálé tradice, tak i mravní smysl věřících bez váhání tvrdily, že sebeukájení je skutek vnitřně a těžce nezřízený.“ „Vědomé užívání pohlavních schopností z jakýchkoliv důvodů mimo normálních manželských vztahů podstatně odporuje jejich účelu (zaměření).“ Vyhledává se v něm pohlavní rozkoš mimo „pohlavní vztah požadovaný mravním řádem, totiž takový, který v souvislosti pravé lásky uskutečňuje plný smysl vzájemného sebedarování a lidského plození“. K vytvoření správného úsudku o mravní odpovědnosti jednotlivců a ke správné orientaci pastorální činnosti je třeba brát v úvahu citovou nezralost, sílu získaných návyků, stavů úzkosti nebo jiných psychických či sociálních činitelů, které mohou vinu zmenšovat, případně i na nejmenší míru\".\"", "section_level": 3}, {"title": "Judaismus.", "content": "Judaismus považuje mužskou masturbaci za těžký hřích. Podle Talmudu by muži měla být ruka, jíž si \"šmátrá pod pupkem\", useknuta. Vztah k ženské masturbaci tak jasně vymezen není, zcela jistě se však jedná o hřích nečistých myšlenek.", "section_level": 2}, {"title": "Islám.", "content": "Podle hadísu Hasana ibn Arfaha Prorok Mohamed pravil: \"Sedm jest lidí tak odpudivých, že Bůh nepohlédne na ně v Soudný den:", "section_level": 2}], "src_summary": "Masturbace je druh sexu, který v úzkém slova smyslu označuje sexuální vzrušování pohlavních orgánů ženy nebo muže rukou, ať už se provádí jako autoerotismus, nebo s partnerem/kou. V širším slova smyslu označuje i jiné formy nepenetrativního pohlavního styku.", "tgt_summary": "自慰,又称自渎、自淫或手淫,是指自行刺激性器官而获得性快感或达到性高潮的行为。自慰时可能用手、手指、日常物品或专门的性玩具等来进行性刺激。伴侣间互相刺激性器官的行为称为相互抚慰,可取代插入式性行为。研究发现自慰虽然有各种不同形式,但皆为普遍存在的人类行为,无分性别与年纪,虽然频率有变化。对于性的健康态度能带来许多医学和心里上的益处。“淫”在中文中有「过多」、「沉迷」和「不正当」的意思,「渎」则有「不尊重」的意思,都属于贬义词,故此现代比较倾向称其为自慰,因为科学家并未发现适当的自慰与任何形式的心理或生理异常之间有关。", "id": 38746}
{"src_title": "Fatalismus", "tgt_title": "宿命论", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V předsokratovském Řecku se osud (řec. \"heimarmené moira\") či nutnost (řec. \"ananké\") pokládal za tu nejmocnější a jedině rozhodující sílu, jíž podléhají dokonce i bozi. Tak je tomu u Homéra i u řady filosofů (Parmenidés, Hérakleitos, Thalés) a podobnou roli hrají v lidových pohádkách sudičky. Podle pověsti, kterou zpracoval Sofoklés, předpověděla thébskému králi Laiovi věštba, že pokud bude mít syna, dopustí se otcovraždy a incestu s vlastní matkou. Král dá proto malého Oidipa odnést do lesa, aby se ho zbavil – a přesto se věštba splní. Proti představě osudové určenosti se postavil Anaxagoras a ovšem Sókratés a Aristotelés, kteří zdůraznili lidskou schopnost jednat a odpovědnost za důsledky. Fatalistické myšlenky se ale znovu objevují hlavně ve stoicismu, v gnózi a u hermetiků. V pozdním starověku je fatalismus často spojen s přesvědčením o osudovém působení hvězd a s astrologií.  V judaismu se fatalistické postoje objevují teprve v helénistickém období (Kniha Kazatel). Také v křesťanství, kde je jeden Bůh stvořitelem a svrchovaným pánem světa, a kde se klade velký důraz na lidské jednání, nebylo pro fatalismus místo. Trvale platné křesťanské odsouzení fatalismu pochází od Augustina. V některých větvích křesťanství, které zvlášť silně zdůrazňovaly lidskou závislost na Bohu a jeho pomoci, však vznikla nauka o bezmoci člověka vůči zlu, a také učení o predestinaci. Člověk podle ní sice musí jednat co nejlépe, Bůh však předem ví, jak to s ním nakonec dopadne. Tímto předvěděním je osud člověka už předem zpečetěn, člověk sám o tom ale neví a musí se co nejvíce snažit, protože právě to je také Bohu předem známo. Nauka o predestinaci hrála důležitou roli v reformaci, zejména u Jana Kalvína. Je rozšířena také v islámu.  Klasický fatalismus se obnovil v humanismu jako přesvědčení o bezmoci jednotlivého člověka, který se musí smířit s tím, že o jeho osudech rozhodnou jiní. Často byl spojen s přesvědčením o vlivu hvězd na lidské osudy a s astrologií. Někteří novověcí myslitelé dokonce vyžadovali, aby člověk svému osudu vždycky přitakal, aby se s ním nejen smířil, ale aby jej miloval (\"amor fati\" – Spinoza, Schopenhauer, Nietzsche). Právě při kritice těchto názorů byl počátkem 18. století ve Francii poprvé použit termín fatalismus, a to spíše jako nadávka.  Různé formy fatalismu jsou běžné v mimoevropských kulturách a jsou velmi rozšířeny i na Dálném východě, v hinduismu i v buddhismu, například jako nauka o opakujících se vesmírných epochách (kalpa).", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti se s obecným agnosticismem šíří také přesvědčení o určující moci osudu, který se lidé snaží odhalovat různými pověrečnými postupy, zejména astrologií a věštěním. Fatalismus může být ovšem také ospravedlněním pro nečinnost a lhostejnost, jež se mohou maskovat jako „vědecký“ determinismus. V současné analytické filosofii se vedou diskuse o tom, do jaké míry je fatalismus logicky sporný; ať je tomu jakkoli, zdá se, že má-li mít nějaká diskuse smysl, musí vyjadřovat něčí svobodné názory a nemůže být osudově determinována.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fatalismus (z lat. \"fatum\", osud a \"fatalis\", osudový) je životní postoj nebo názor, založený na přesvědčení, že všechno důležité v životě a na světě je více méně předurčeno osudem a člověk to nemůže ovlivnit. Ať udělá cokoli, o výsledku rozhoduje osud. Na rozdíl od determinismu, který všechny události pokládá za určené minulými příčinami, fatalismus si všímá jen některých a pro člověka zvláště významných událostí nebo jejich konečného výsledku.", "tgt_summary": "宿命论又称命运论、命定论 (英语:Fatalism),指人生中早已注定的遭遇,包括生死祸福、贫富贵贱等或者相信一切事情都是由人无法控制的力量所促成的。相信宿命论的人认为人间发生的每一件事都是注定的,人无法改变。", "id": 2189025}
{"src_title": "Pražská Loreta", "tgt_title": "罗瑞塔教堂", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní průčelí.", "content": "Hlavní průčelí do náměstí je vrcholně barokní, ale navazuje na raně barokní postranní kaple, které jsou jeho součástí. Na jeho stavbě se podílel Kryštof Dientzenhofer a dokončoval jej Kilián Ignác Dientzenhofer. Fasáda má tři štíty, boční jsou zdobeny sochami Panny Marie a archanděla Gabriela (Zvěstování Panny Marie) a pod nimi sochami evangelistů, střední štít vrcholící věží je lemován sv. Kryštofem a Annou. Trojdílný vchod obklopují svatý Antonín Paduánský a František z Assisi, na balkoně svatý Josef a Jan Křtitel, na krajních kaplích je vlevo sv. Felix z Cantalice před Madonou od Jana Bedřicha Kohla a vpravo svatý Jan Nepomucký s andílky. Před průčelím je terasa ohrazená balustrádovým zábradlím s 19 sochami a 9 sousošími andílků, kteří nesou kartuše s reliéfy ze života Panny Marie z dílny Ondřeje Filipa Quitainera. Andílci a řada soch na atice jsou nahrazeny novodobými kopiemi.", "section_level": 2}, {"title": "Svatá chýše.", "content": "Podle legendy je svatá chýše domek, ve kterém žila Panna Marie v Nazaretu, který andělé při vpádu saracénů přenesli přes moře do jihoitalského Loreta. Z tohoto poutního místa se úcta šířila do celé Evropy a byly zakládány kopie či napodobeniny domku – kaple. Loretánská kaple na Hradčanech vznikla při klášteře kapucínů, kteří ji od počátku až dodnes spravují. Stavba kaple začala v roce 1626 a byla vysvěcena 25. března 1631. Výstavbu financovala hraběnka Benigna Kateřina z Lobkovic (1594–1653). Má být kopií kaple z italského Loreta, navržené italským architektem Giovanni Orsim, fasáda je vyzdobena sochami starozákonních proroků a výjevy z legendy o životě a domku Panny Marie Loretánské. Uvnitř je pravděpodobně vezděno několik trámů a cihel, které pocházejí přímo z italské Lorety. Kaple má na hlavním oltáři poutní sošku Loretánské černé madony, oltář zdobí stříbrné reliéfy. Stěny jsou po způsobu italské Lorety vyzdobeny fragmenty maleb.", "section_level": 2}, {"title": "Ambity.", "content": "Počátkem 18. století byla Svatá chýše obestavěna na půdorysu čtverce barokními ambity s obrazy svatých patronů či patronek proti nemocem a utrpení. Byly jimi sv. Markéta Antiochijská, sv. Otýlie, a další. S klekátky u jednotlivých zastavení, se středními a s čtyřmi rohovými kaplemi. Z nich nejproslulejší jsou kaple Extáze svatého Františka s obrazem od Petra Brandla, a jihozápadní kaple s barokní španělskou sochou ukřižované svaté Starosty. Této světici podle legendy narostl plnovous na protest proti připravovanému sňatku s pohanským králem. Barokní průčelí ambitu s věží a se vstupní balustrádou bylo vystavěno podle návrhů a pod dohledem architektů Kryštofa Dientzenhofera a Kiliána Ignáce Dientzenhofera. V travnaté části dvora jsou umístěny dvě kašny se sousošími Krista vítězného mezi apoštoly a Nanebevzetí Panny Marie.", "section_level": 2}, {"title": "Klenotnice.", "content": "V prvním patře ambitu je od počátku 20. století vystavena část z cenné sbírky votivních a liturgických předmětů z doby pozdní gotiky, renesance, baroka a historismu. Po Svatovítském pokladu Metropolitní kapituly je druhou nejcennější chrámovou klenotnicí v České republice. Vystaveny jsou zejména barokní zlatnické památky, relikviáře, kalichy a monstrance, mj. proslulá zlatá monstrance \"Pražské slunce\" vytvořená podle návrhu architekta Jana Bernarda Fischera z Erlachu, dále Malá a Velká perlová monstrance či Korálová monstrance. Vystaveny jsou též korunky Loretánské madony a Ježíška, nejstarší miniaturní betlém či kněžská paramenta. Klenotnici doplňuje expozice z dějin řádu menších bratří – kapucínů.", "section_level": 2}, {"title": "Kostel Narození Páně.", "content": "Kilián Ignác Dientzenhofer navrhl chronologicky poslední stavbu celého areálu, a to baziliku Narození Páně, kterou freskami vyzdobil Václav Vavřinec Reiner. Na hlavním oltáři je starobylý obraz Adorace Páně.", "section_level": 2}, {"title": "Věž se zvonkohrou.", "content": "Ve věži nad hlavním vstupeem do lorety je umístěna největší historická chrámová zvonkohra v Evropě. Sestrojil ji v roce 1694 hodinář Petr Neumann. Zvonkohra se poprvé rozezněla na den svátku Panny Marie, 15. srpna 1695. Skládá se ze třiceti zvonů a zvonků ulitých v Amsterdamu umístěných do dvou pater pod cibulovitou báň hodinové věže. Hrajících zvonů je však jen 27. Tři nejmenší zvonky nejsou napojeny na klaviaturu ani pedálnici. Jsou jen na ozdobu, nemohou hrát. Na zvonkohru prý kdysi hrával český písničkář a hudební skladatel Karel Hašler.  Zvonkohra je v současnosti řízena elektronicky. Vždy od 8 do 18 hodin v každou celou hodinu zahraje melodii mariánské písně \"Maria, Maria, nad slunce jasnější\". Do května 2020 zde hrála přibližně sto let melodie \"Tisíckrát pozdravujem tebe\". Před ní se melodie měnila častěji, jenže protože obsluha zapomněla, jak ji lze vyměnit.", "section_level": 2}, {"title": "Poutní cesty.", "content": "U pražské lorety začínala poutní cesta do Hájku poblíž Unhoště, kde se nacházela v tamním františkánském klášteře také loretánská kaple.  Madoně Loretánské byla zasvěcena 20. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, která byla založena v letech 1674 – 1690.", "section_level": 1}, {"title": "Pověsti.", "content": "O loretánské zvonkohře se tradují některé historickými prameny neověřené staropražské pověsti či legendy, které zaznamenali Julius Košnář, Eduard Langer, Václav Cibula či Popelka Biliánová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pražská Loreta či krátce Loreta je loretánská kaple a přeneseně i celý soubor barokních staveb na východní straně Loretánského náměstí v Praze na Hradčanech. Hlavní reprezentativní fasáda do náměstí má věž se zvonkohrou, za ní se nachází nádvoří lemované poutními ambity a kostelem Narození Páně, které obklopují ústřední loretánskou kapli Panny Marie. Areál je krytou chodbou spojen s klášterem kapucínů při kostele Panny Marie Andělské, který je správcem Lorety.", "tgt_summary": "罗瑞塔教堂(Loreta)是一个大型的天主教朝圣地,位于捷克布拉格的城堡区。它包括圣诞教堂、Holy Hut 和钟楼。", "id": 765732}
{"src_title": "Gay", "tgt_title": "男同性戀", "src_document": [{"title": "Gay v angličtině.", "content": "Přídavné jméno \"gay\" pochází z angličtiny. Původně mělo významy jako „radostný, bezstarostný, veselý, pestrý“. Ve 20. století se však začalo sexualizovat (např. gay cat jako mladý muž, který má rád večírky). V téže době rostla potřeba po eufemismech pro homosexuály ve společnosti; v Británii se mluvilo třeba o „sportovních“ dívkách a „umělecky založených“ chlapcích (\"\"sporty\" girls\", \"\"artistic\" boys\"). Od poloviny 20. století se, zprvu v USA, začalo užívat pro homosexuální lidi, obzvlášť pro muže a tento význam brzy převládl. Polarizovalo se také kontrastní slovo \"straight\", jehož tradiční konotace serióznosti a konvenčnosti se v téže době rozšířily o heterosexualitu.  60. léta byla dobou občanské angažovanosti, boje za lidská práva a práva menšin. V návaznosti na stonewallské nepokoje v roce 1969 založili aktivisté motivovaní snahou skoncovat s tíživým skrýváním vlastní odlišnosti LGBT hnutí. Identifikovali se se slovem gay a přijímali ho jako označení pro „svéráznou pozitivní kulturu“. Jako název své první organizace zvolili \"Gay Liberation Front\".  Termín \"homosexualita\" tehdejšímu hnutí nevyhovovalo. Jednak se v té době jednalo o oficiální psychiatrickou diagnózu, čímž medicína svazovala „homosexuála“ se zvráceností. Další problém popsal filozof Michel Foucault tak, že již se vznikem této nové sexuální kategorie se na člověka-homosexuála hledělo, jako by byl „úplně prostoupen sexualitou“, jako by byla jeho kvintesencí.  Zato termín \"gay\" je podle britského historika sexuality Jeffreye Weekse „sebeoznačením těch, kteří se vypořádali se svou homosexuální orientací a nebojí se ji vystavit na odiv světu.“ A Michel Foucault přikládal slovu velký význam jako výrazu „boje o nové vědomí, nezávislou identitu a společenské uznání.”  Na počátku 21. století dosáhlo LGBT hnutí v západním světě značné části svých politických a společenských cílů, a spolu s tím bylo dosaženo i změny jazykového úzu – většina novin má dnes preferenci slova gay za samozřejmou, zcela v souladu se stylistickými doporučeními samotných LGBT organizací.  Další stylistický posun představuje tendence užívat v angličtině slova \"gay\", \"bisexual\" apod. spíše jako přídavná než jako podstatná jména. Zdůrazňuje se tím, že člověk není výhradně gayem, ale že to je jen jeden z aspektů jeho života. (Obdobně jako „lidé bez domova“ vs. „bezdomovci“, kde podstatné jméno vybízí ke stigmatizaci a házení do jednoho pytle.)  A konečně dalším posunem v anglické LGBT terminologii je prosazování slova \"queer\" (původně „divný, výstřední, pofidérní“) jako širokého inkluzivního termínu zastřešujícího všechny netradiční formy sexuality.", "section_level": 1}, {"title": "Gay v českém jazyce.", "content": "V českém jazyce se slovo gay objevuje v průběhu 90. let 20. století v souvislosti s opožděnou emancipací gayů a leseb a rozvojem hnutí za jejich práva. Většinou se užívá jen pro muže, zatímco pro ženu se používá termín lesba, příp. lesbička nebo lesbická žena (sousloví gay muž bývá užíváno méně).  Odklon od medicínského diskurzu probíhal v Česku nejprve povlovně. Až v roce 2000 se SOHO (Sdružení organizací homosexuálních občanů v ČR) „do nového tisíciletí“ přejmenovalo na Gay iniciativu v ČR. Jeho zakladatel Jiří Hromada se zmiňuje o nutnosti změnit název, „ve kterém je stále obsaženo slovo homosexuálních, které už neodpovídá moderní identifikaci a názvosloví“.  Pokud jde o lingvistickou kodifikaci, zatím zařazením hesla gay do Slovníku neologizmů. Nedoporučuje se proto ani autorům odborných textů, ani novinářům.  LGBT hnutí si zatím neprosadilo fonetický český přepis \"gej\", na rozdíl třeba od slovenštiny a polštiny, a v češtině se tak, stejně jako třeba ve španělštině, užívá spíše původní anglický pravopis.  Čeština je živelně flexivní jazyk, a stejně jako jiná přejatá slova (googlovat aj.) slovo \"gay\" jako podstatné jméno patřičně skloňuje (genitiv: gaye, plurál nominativ: gayové). Naopak nesklonné výrazy se ujímají pomaleji, jak je tomu i u přídavného jména \"gay\". Časté jsou výrazy gay a lesbická liga, gay sport, gay bar, gay komunita apod., ale například sousloví gay muž se užívá méně.  Objevují se jisté pokusy o počeštění pravopisu spojené se skloňováním přídavného jména, zejména ve formě přídavného jména \"gejský\".", "section_level": 1}, {"title": "Alternativy.", "content": "Existují zastaralá synonyma. Ve starší češtině existoval výraz \"samcoložník\". Objevily se pokusy hovořit spíše o \"homoerotickém zaměření\", poněvadž „zahrnuje i citovou stránku sexuální orientace“.  Pro slovo gay existuje v češtině celá řada hanlivých synonym. Podle Martina C. Putny by přijetí takových slov za vlastní bylo znakem „‚dozrání‘, sebevědomí příslušné komunity“, podobně jako původně hanlivé anglické slovo \"queer\".  O vhodnosti dalších možných termínů v současnosti se vedou diskuze.  Nejčastěji se v rámci samotné komunity, kromě samotného \"gay\", používá slovo \"teplý\". Žáčková uvádí, že se do češtiny dostalo z němčiny. (Staroněmecké „schwuchteln“ prý vyjadřovalo poskakování nebo rozpustilé dovádění a začalo se používat jako posměšné pojmenování „podivně se chovajících mužů“.) Slovo má určité pozitivní konotace a lingvistickou flexibilitu, ačkoli na škodu je živý původní význam. V komunitě bylo použito ke slovním hříčkám, viz např. \"Logos, teplé společenství křesťanů v Brně\" nebo \"Teplé jaro\" nebo v názvu sekce \"teploměr\" festivalu Mezipatra a mnoho dalších.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gay je člověk (konkrétně muž), kterého přitahují muži. Používá se také pro označení této vlastnosti. Původem anglické slovo se ujalo v mnoha evropských i mimoevropských jazycích. V češtině se používá jako podstatné nebo přídavné jméno a obvykle nezahrnuje lesby, ženy které přitahují ženy. Termín gay se nyní běžně užívá místo staršího výrazu \"homosexuál/ní\", který je nevyhovující kvůli klinické minulosti a zaměření na sex. Nedoporučuje se proto ani autorům odborných textů, ani novinářům.", "tgt_summary": "男同性恋者是指以同性者为对象,建立亲密关系或以此性倾向作为主要自我认同的行为或现象的男性。男同性恋者的身体与生理构造与其他性取向男性无异,惟心理和生理上受到同性所吸引。在很多情况下,「同性恋」被用来指代「男同性恋者」,这是起因于忽略或者未意识到女同性恋者也是同性恋群体的一部分。", "id": 253385}
{"src_title": "Spider-Man", "tgt_title": "蜘蛛人", "src_document": [{"title": "Vydání.", "content": "Roku 1962 přinesl úspěch komiksu Fantastic Four vydavatelství Marvel Comics obrovskou slávu. Hlavní tvůrce Stan Lee tak musel brzy přijít s novým superhrdinou. Spider-Man byl vytvořen na míru mladým studentům, kteří tvořili hlavní cílovou skupinu. Při tvorbě kostýmu a příběhu Stan Lee využil nerealizovaný koncept hrdiny jménem \"Silver Spider\" od tvůrců, kterými byli slavní Jack Kirby a Joe Simon. Dosud není zcela vyjasněno, kdo je pravým autorem. Původní koncept zahrnoval kouzelný prsten, kterým Spider-Man dokáže aktivovat svoje schopnosti. Steve Ditko koncept přepracoval a přišel s podobou postavy, kterou známe. Ditko oblékl Spider-mana do jeho klasického červeno-modrého kostýmu a vtiskl postavě základní charakteristické rysy.  Poté, co se roku 1962 komiks \"Amazing Fantasy\" #15, kde se Spider-Man poprvé objevil, stal jedním z nejprodávanějších čísel série, se vydavatel Martin Goodman rozhodl pro vytvoření vlastního komiksu. \"The Amazing Spider-Man\" byl poprvé vydán v březnu 1963. Od počátku se velmi dobře prodával a dodnes je nejprodávanější komiksovou sérií od Marvelu. Postava Spider-Mana se stala mezi studenty kultovní.  V červenci 1966 od projektu odešel Steve Ditko a nahradil ho John Romita, Sr. Na počátku sedmdesátých let 20. století byl komiks využit k státní anti-drogové kampani, kdy byl do příběhu, na požadavek tehdejší Nixonovy vlády, začleněn negativní vzkaz o používání drog. Od roku 1972 se začal objevovat i v týmovém komiksu \"Marvel Team-Up\".  Původní série \"The Amazing Spider-Man\" byla ukončena číslem 441 roku 1998. Hned roku 1999 začala být vydávána druhá série, která roku 2003 svým 59. číslem dosáhla celkem 500. čísla. V prosinci roku 2010 historie komiksu \"The Amazing Spider-Man\" již tvořila 650 čísel. Roku 2011 začal být vydáván spin-off projektu Ultimate nazvaný \"Avenging Spider-Man\", který začleňuje Spider-Mana do komiksových příběhů týmu Avengers.  Po relaunchi Marvel vesmíru roce 2012 byla v rámci Marvel NOW! hlavní sérií \"Superior Spider-Man\" (scénář Dan Slott), která vycházela dvakrát měsíčně a její prodej se v USA pohyboval kolem 80 000 ks na číslo. V roce 2014 byla ukončena a nahrazena sériemi \"The Amazing Spider-Man vol. 3\" (scénář Dan Slott) a \"Miles Morales: The Ultimate Spider-Man\" (scénář Brian Michael Bendis).  Po novém relaunchi Marvel vesmíru v roce 2015 po událostech crossoveru \"Secret Wars\", začaly být v rámci All-New, All-Different Marvel vydávány nové série: \"The Amazing Spider-Man vol. 4\" (scénář Dan Slott), \"Spider-Man 2099 vol. 3\" (scénář Peter David), \"Spider-Man vol. 2\" (scénář Brian Michael Bendis), \"Spider-Man/Deadpool vol. 1\" (scénář Joe Kelly) či \"Spidey vol. 1\" (scénář Robbie Thompson). Další relaunch Fresh Start přinesl konec předchozích sérií a nové \"The Amazing Spider-Man vol. 5\" (scénář Nick Spencer), \"Miles Morales: Spider-Man\" (scénář Saladin Ahmed) a \"Superior Spider-Man vol. 2\" (scénář Christos Gage).", "section_level": 1}, {"title": "Prodej v USA.", "content": "Tabulka udává počet prodaných kusů prvního čísla dané série a následně prodej v lednu daného roku.", "section_level": 2}, {"title": "Fiktivní biografie postavy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Peter Parker.", "content": "Pod maskou Spider-Mana se skrývá Peter Parker, vědecky nadaný, původně středoškolský, student z Queensu. Peter je sirotkem, který vyrůstal u strýce Bena a tety May. V původních příbězích byl kousnut radioaktivním pavoukem, který mu tím přivodil zisk zvláštních schopností – nadlidská síla, pavoučí instinkt, schopnost přilnavě lézt po různých površích. Díky svému nadání a nadšení pro vědu si vyrobil zařízení na vystřelování pevné látky připomínající pavučinu. Zprvu si vytvořil kostým, aby v televizních zábavních pořadech mohl profitovat ze svých schopností. Brzy se mu naskytla možnost zastavit lupiče, kterého ovšem nechal z vlastní ignorace utéct. Později téhož zločince přesto chytil, přičemž ten bohužel mezitím okradl a zavraždil Peterova strýce Bena. Těžká životní lekce ho pod známým mottem \"s velkou mocí přichází i velká odpovědnost\" přivedla k boji proti zločinu.  I přes své schopnosti byl i nadále sužován problémy běžných lidí. Coby středoškolák nebyl schopen plně pomáhat své ovdovělé tetě platit účty, stejně jako čelit šikaně od středoškolské fotbalové hvězdy Flashe Thompsona. A později také častému křiku šéfa novin Jonaha Jamesona, ve kterých se uplatnil jako fotograf na volné noze.  Po maturitě byl přijat na Empire State University, kde se jeho spolubydlícím a nejlepším přítelem stal Harry Osborn, syn vlivného podnikatele Normana Osborna, majitele koncernu Oscorp. Na univerzitě také poznal svou první osudovou lásku Gwen Stacy, dceru kapitána policie George Stacyho. V téže době ho tetička May představila sousedce, a další životní lásce, Mary Jane Watson.  Coby Spider-Man tehdy čelil největšímu nepříteli, kterým byl Green Goblin. Jak se později ukázalo pod maskou Goblina byl zešílený Norman Osborn, což mělo vliv i na Harryho Osborna, který propadl drogám. Zničen těmito objevy odložil Peter na čas svůj kostým. Později se vrátil do boje proti zločinu, když se objevil další osudový rival Doctor Octopus. Během jedné bitvy mezi nimi byl náhodou zabit George Stacy (\"Amazing Spider-Man #90\", 1970), což mělo pochopitelně velký vliv na Gwen a potažmo i Petera. Později (\"Amazing Spider-Man #121\", 1973) Green Goblin shodil Gwen Stacy ze sloupu mostu. Gwen zemřela během pokusu Spider-Mana ji zachránit (škubnutí při zachycení pavučinou ve volném pádu jí zlomilo vaz).  Nějaký čas po smrti Gwen se Peter zamiloval do Mary Jane Watson. Romantický vztah se vyvinul k požádání o ruku (\"Amazing Spider-Man #182\", 1978), což ovšem Mary Jane odmítla. Brzy poté (\"Amazing Spider-Man #185\", 1978) Peter úspěšně zakončil studia na univerzitě. Od té doby se vídal například s Debrou Whitman a coby Spider-Man si vypěstoval vztah k superhrdince Black Cat.  Mezi reálnými lety 1984 a 1988 nosil černý oblek s bílým znakem pavouka na hrudi. Nový oblek získal v crossoveru \"Secret Wars\" (1984). Změna vyvolala kontroverzi mezi fanoušky. Jelikož původ kostýmu byl mimozemský, tvůrci nakonec přišli s vysvětlením, že se jedná o symbionta Venoma, se kterým Spider-Man poté bojoval, aby se vrátil k tradičnímu červeno-modrému obleku.  Později (\"The Amazing Spider-Man #290\", 1987) znovu požádal Mary Jane o ruku. Tentokrát přijala a v čísle \"The Amazing Spider-Man Annual #21\" (1987) byla svatba. V devadesátých letech probíhal event zaměřený na klony. Peter byl přesvědčen, že Ben Reilly (Scarlet Spider) (klon Petera) je pravý Petera, zatímco Peter je klon. Avšak nakonec bylo dokázáno, že Peter není klon, zatímco Ben Reilly je klonem Petera. Do prokázání pravdy byl Spider-Manem právě Ben Reilly.  Po roce 2000 se Spider-Man stal členem týmu New Avengers a odhalil svou skrytou identitu veřejnosti. Došlo také k vylepšení jeho schopností. Nicméně ve story-arcu \"One More Day\" došlo k rozdělení realit a návratu před tyto události. V komiksu \"The Amazing Spider-Man #700\" (2012) provedl umírající Doctor Octopus pokus, během kterého přenesl svou mysl do těla Petera Parkera a stal se Spider-Manem (tyto příběhy byly vydávány ve vlastní sérii \"The Superior Spider-Man\" (2013–2014). V roce 2014 Peter opět získal nadvládu nad svým tělem, a to znamenalo i návrat série \"The Amazing Spider-Man\", ve které se z dospělého Petera stal úspěšný podnikatel a majitel koncernu Parker Industries.", "section_level": 2}, {"title": "Alternativní Spider-Man.", "content": "Marvelovský mnohovesmír má mnoho alternativních a paralelních realit a vesmírů. Hlavní dějové linky se dějí na \"domácí\" planetě Země-616. V komiksech se ovšem za celá desetiletí už mnohokrát protly dimenze a vesmíry a setkaly se tak spolu nejrůznější alternativní verze Spider-Mana. V komiksech se tak objevily například postavy: Spider-Girl (Mayday Parker ze Země-982) Spider-Girl (Anya Corazon ze Země-616), Spider-Man (Gerry Drew), Spider-Monkey, Spider-Ham (Peter Porker ze Země-8311), Spider-Man 1602 (Peter Parquagh ze Země-311), Spider-Man 2099 (Miguel O'Hara ze Země-928), Spider-Man 2211 (Max Borne), Spider-Man: India (Pavitr Prabhakar), Spider-Man Noir (Peter Parker ze Země-90214), Ultimate Spider-Man (Peter Parker ze Země-1610), Miles Morales (původně ze Země-1610), Spider-Woman (Jessica Drew (původně ze Země-1610), Spider-Punk (Hobart Brown ze Země-138), Spider-Gwen/Spider-Woman (Gwen Stacy ze Země-65). V roce 2014 se budování mnohovesmíru kolem Spider-Mana věnoval event \"Spider-Verse\" a v roce 2018 \"Spider-Geddon\". V roce 2018 byl také vydán animovaný film \"\", který propojuje hned několik paralelních Spider-Manů.  Zvláště po roce 2012 si prominentní roli vysloužil Miles Morales, který nejdříve působil v sériích \"Ultimate Comics: Spider-Man\" a \"Miles Morales: Ultimate Spider-Man\", které se odehrávaly v Ultimate vesmíru Marvelu, ale po roce 2015 a crossoveru \"Secret Wars\" se začlenil do hlavního univerza, kde působí i Peter Parker. Středoškolský student Miles Morales tak je mladickou obdobou Petera, který je již dospělým podnikatelem a majitelem Parker Industries. Miles disponuje vlastním oblekem s prvky černé barvy. Milese Moralese vymyslel autor Brian Michael Bendis, v myšlence diverzifikace Marvelu při relaunchi Marvel NOW! a All-New, All-Different Marvel.", "section_level": 2}, {"title": "Postavy.", "content": "Ve Spider-Manovi se patrně jako v jediném komiksu postupně objeví všechny postavičky, které kdy společnost Marvel stvořila. Jedná se o tzv. crossovery, mezi fanoušky komiksových postaviček velice oblíbené. V podstatě to znamená, že hlavní superhrdina, který již má svůj vlastní komiks a dostal se do povědomí fanoušků, se najednou objeví v boji bok po boku, nebo proti jinému kladnému, či zápornému superhrdinovi, který má také svůj komiks. Jako příklad lze uvést postavu Daredevil. Ten má také vlastní komiks a bojuje proti svému úhlavnímu nepříteli jménem Kingpin. Daredevil se posléze objeví v několika epizodách Spider-Mana, kdy bojují spolu proti Kingpinovi. V jiné sérii zase bojuje nejdříve proti a pak po boku party X-Men.", "section_level": 1}, {"title": "Česká vydání.", "content": "V České republice vydávají komiksové knihy Spider-Man nakladatelství Crew a Netopejr. Sešity vydávalo i Semic-Slovart.", "section_level": 1}, {"title": "Edice od Hachette Fascicoli.", "content": "Vydáno v rámci projektu Ultimátní komiksový komplet:  Vydáno v rámci projektu Nejmocnější hrdinové Marvelu:  Vydáno v rámci projektu Komiksový výběr Spider-Man:", "section_level": 2}, {"title": "Ultimate příběhy.", "content": "Vydáváno společně s příběhy \"Ultimate Fantastic Four\" a \"Ultimate X-Men\". Autoři Brian M. Bendis, Mark Bagley a Mark Millar.", "section_level": 2}], "src_summary": "Spider-Man je fiktivní postava komiksových příběhů vydávaných nakladatelstvím Marvel Comics. Poprvé se objevil v komiksu \"Amazing Fantasy\" #15 v roce 1962. Od března 1963 mu je věnován vlastní komiks \"The Amazing Spider-Man\". Autory postavy a příběhu jsou tvůrci Stan Lee a Steve Ditko.", "tgt_summary": "蜘蛛侠(英语:Spider-Man)是漫威漫画的超级英雄,本名为彼得·本杰明·帕克(Peter Benjamin Parker)。他是由作家/编辑史丹·李及作家/画家史蒂夫·迪特科所创造。他的第一次出现是在《Amazing Fantasy》第15期(1962年8月)。2011年5月,在IGN的前100名的漫画书英雄中排行第三。成为漫威旗下最受欢迎的超级英雄。", "id": 1742358}
{"src_title": "Trest smrti", "tgt_title": "死刑", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny trestu smrti ve světě.", "content": "Trest smrti byl nejvyšším trestem po tisíciletí, užívaný po celém světě, podložený i dobovými kodexy práva (např. Starý zákon, římské právo, apod.). Ne vždy byl používán způsobem a za okolností, které bychom dnes mohli označit za eticky pochopitelné, jako např. ukřižování několika tisíc lidí po porážce Spartakova povstání.  Ačkoliv byl trest smrti v dějinách krátkodobě rušen, a pak znovu zaváděn, v širším měřítku se myšlenka úplně zrušit trest smrti začala prosazovat až koncem 18. století. Přispěli k tomu filozof Voltaire, právní reformátor Jeremy Bentham a zejména právník Cesare Beccaria, který v roce 1764 publikoval na svou dobu převratné dílo \"Dei Delitti e Delle Pene\" (\"O zločinech a trestech\").  Prvním státem, který zrušil trest smrti, se stalo Toskánsko v roce 1786 za panování pozdějšího habsburského císaře Leopolda II. V habsburské monarchii byl trest smrti krátkodobě de facto zrušen za panování Josefa II. Další ohlasy se objevily až o 50 let později na americkém kontinentu, roku 1846 zrušil trest smrti americký stát Michigan, roku 1853 Venezuela, v Evropě roku 1867 Portugalsko.", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny trestu smrti v českých zemích.", "content": "V Československu bylo po roce 1918 převzato trestní právo z Rakouska-Uherska, kde byl trest smrti zachován a uplatňován za poměrně malý počet trestných činů. Po roce 1920 (\"Zatímní návrh obecné části trestního zákona\") bylo trest smrti možné uložit pouze při stanném právu nebo u doživotně odsouzeného, který opětovně spáchal trestný čin, pro nějž byl odsouzen. V letech 1918 až 1933 bylo popraveno devět lidí (Tomáš Garrigue Masaryk udělil naprosté většině odsouzenců milost). Po roce 1934 (vydání zákona č. 91/1934 Sb.) byl trest smrti zachován, využívaly se ale spíše jiné tresty: těžší tresty žaláře a doživotí.  Během let 1939 až 1945 byl trest smrti často využíván (jen na pankrácké gilotině přes 1000 popravených). Během let 1946 až 1949 byl trest smrti udělován hojně, především podle tzv. retribučních dekretů.  Ve 40. a 50. letech zneužila komunistická diktatura trestu smrti k celé řadě justičních vražd, známé jsou například případy Milady Horákové a Rudolfa Slánského.  Od roku 1949 bylo provedení popravy omezeno jen na oběšení (při výjimečném stavu zákon připouštěl zastřelení, tato možnost ale v praxi nebyla nikdy použita).  Až do padesátých let byla poprava oběšením vykonávána na tzv. popravčím prkně poměrně bolestivou metodou zděděnou ještě z dob Rakouska-Uherska. Odsouzenec byl přiveden k vysokému prknu, na krk mu byla nasazena oprátka a v podpaží byl připoután řemenem, pomocí kterého ho kat vytáhl vzhůru. Poté řemen uvolnil a odsouzenec zůstal viset pouze na oprátce a pomalu se uškrtil. Někdy pomocníci kata pomocí druhého provazu tahali za odsouzencovy nohy, aby urychlili strangulaci.  Od roku 1955 byla v Československu používána o něco humánnější tzv. metoda \"short drop\" (krátkého pádu), při které byla oprátka umístěna na hák visící ve zdi, pod nímž bylo umístěno propadlo. Katovi pomocníci vložili odsouzenci oprátku na krk a kat propadlo uvolnil. Propadliště bylo asi osmdesát centimetrů hluboké. Při této metodě mohlo dojít k okamžité smrti zlomením vazu, ale i k několikaminutovému škrcení. Metoda \"long drop\", obvyklá v západních zemích, která zaručovala okamžitou smrt (propadliště je při této metodě 2-3 metry hluboké), se u nás nikdy nepoužívala. Popravčí byli vybírání z vězeňských dozorců, jejich jména jsou tajná.  Trest smrti podle zákona nemohl být uložen těhotné ženě a člověku, kterému v době spáchání zločinu nebylo 18 let. Trest smrti byl ukládán v případě, že již nebyla naděje, že by uvěznění do 15 let přineslo nápravu. Trest smrti byl také ukládán v případě, že bylo potřeba ochránit společnost. Poprava mohla proběhnout jen po prošetření případu Nejvyšším soudem ČSSR, po jeho schválení rozsudku a po zamítnutí všech žádostí o milost. U popravy musel být přítomen předseda trestního senátu, prokurátor, ředitel věznice a lékař.  V roce 1978 podepsalo 350 lidí petici (jež byla součástí Charty 77) žádající zrušení trestu smrti s názvem \"Trest smrti je jedna z nejtemnějších skvrn na tváři našeho věku\". Petice byla zaslána Federálnímu shromáždění a byla podepsána mnohými známými osobnostmi (např. Václav Havel, Karel Kyncl, Jaroslav Seifert a další).  Po roce 1990 (zákon č. 175/1990 Sb.) byl trest smrti zrušen. V roce 1991 byl také výslovně zakázán ústavně, v čl. 6 Listiny základních práv a svobod. Poslední poprava na území Česka byla vykonána 2. února 1989 a na území Slovenska 8. června 1989. Za dobu trvání Československa (bez období německé okupace) bylo k trestu smrti odsouzeno 1 217 lidí (z toho 61 % za retribuční trestné činy, 21 % za politické trestné činy a 18 % za kriminální trestné činy). Kromě ústavněprávního zákazu se Česká republika zavázala k nepoužívání trestu smrti ratifikací Protokolu č. 6 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy v roce 1992.", "section_level": 2}, {"title": "Současný stav.", "content": "Někteří sociologové poukazují na souvislost mezi pojetím obecného významu trestu a aplikací trestu smrti. Zatímco evropská tradice vnímá trest jako výchovný prostředek směřující k napravení odsouzeného, americké pojetí práva dává trestu význam odplaty. Z tohoto důvodu je v USA v současnosti velmi nepravděpodobné zrušení tohoto druhu trestu.  Podle statistik mezinárodní organizace Amnesty International bylo v roce 2006 88 zemí, které nemají trest smrti ve svých trestních řádech a popravy nevykonávají, 11 zemí, které mají trest smrti jen ve výjimečných stavech, 29 zemí, které trest smrti v trestním řádu mají, ale za posledních 10 let neprovedly žádnou popravu, a 69 zemí, které trest smrti využívají. Velká část států, jejichž trestní řád obsahuje trest smrti, uděluje tento trest pouze za vraždy. Podle AI bylo v roce 2005 ve 22 zemích popraveno 2 148 lidí, z toho naprostou většinu popravili popravčí v Číně, Íránu, Saúdské Arábii a Spojených státech. Jedná se o pětinový pokles počtu poprav vzhledem k roku 2004 (nicméně ne všechny statistiky států jsou kompletní, v Číně je pravděpodobně popravováno mnohem více lidí ). V mnohých zemích bývá trest smrti zneužíván totalitní mocí (např. Čína ). V roce 2005 trest smrti ze svého právního systému vyškrtly dvě země, Mexiko a Libérie, v roce 2006 Filipíny.  V USA je používání trestu smrti různé stát od státu, v praxi se vykonává pouze za vraždu. Trest smrti je zcela zrušen v devatenácti státech. Na krátkou dobu byl federálně zrušen v letech 1972–1976 (na základě rozsudku Nejvyššího soudu \"Furman v. Georgie\"), v roce 1976 byl ale obnoven rozsudkem \"Gregg v. Georgie\", zároveň byly zpřísněny podmínky pro jeho vykonávání. Výrazně nejvíce trestů smrti je vykonáváno ve státě Texas. 23. srpna 2007 v něm byl popraven 400. člověk. Celkově bylo v historii USA popraveno 15 269 lidí do roku 2002.  V Saúdské Arábii probíhají popravy dokonce i na veřejnosti, na náměstích, nejčastěji stětím hlavy, stejně tak jako na území pod kontrolou teroristů z organizace Islámský stát. Průměrně každé dva dny je popraven v Saúdské Arábii jeden člověk, což Saúdskou Arábii řadí mezi země s největším množstvím poprav. Ukamenování se dodnes používá např. v Saúdské Arábii, Súdánu a Somálsku. Právní systém v těchto zemích je založen na islámském právu šaría.  Podle průzkumu veřejného mínění z května 2013 se 62 % občanů ČR vyslovilo pro existenci trestu smrti. Časem však podpora trestu smrti českou veřejností klesá, v roce 2019 trest smrti podporovalo 50 % respondentů, rozhodnou podporu vyjádřilo 19 % respondentů.", "section_level": 1}, {"title": "Spory.", "content": "Trest smrti vyvolával již od počátků humanismu polemiky.", "section_level": 1}, {"title": "Pro.", "content": "Obvyklé argumenty zastánců trestu smrti:", "section_level": 2}, {"title": "Proti.", "content": "Obvyklé argumenty odpůrců trestu smrti:", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Starý zákon výslovně přikazuje trest smrti za některá provinění. Křesťanství zdůrazňuje důležitost odpuštění (Ježíš v Jan 8,1-11 zachraňuje před ukamenováním ženu obviněnou z cizoložství) a posvátnost a nedotknutelnost lidského života. Starozákonní příkazy o popravách za určitá provinění nebyly v křesťanském prostředí v plném rozsahu nikdy uskutečňovány. Ani novozákonní texty nicméně trest smrti explicitně neodmítají, naopak zdůrazňují, že člověk je povinen podřídit se světským autoritám a tyto autority mají právo trestat zlo „mečem“: „\"Vládcové nejsou postrachem dobrému jednání, nýbrž zlému. Chceš, aby ses nemusel bát autority? Čiň dobré, a budeš mít od ní chválu. Vždyť je Božím služebníkem pro tvé dobro. Jednáš-li však zle, boj se, neboť ne nadarmo nosí meč. Je Božím služebníkem, vykonavatelem hněvu nad tím, kdo činí zlo.\"“ (Řím 13,3-4, český studijní překlad) Interpretace těchto pasáží se v jednotlivých směrech křesťanství liší.  Svatý Tomáš Akvinský, jehož teologické názory jsou základem současné pozice katolické církve, je toho názoru, že legitimní státní autorita má na základě řádného soudu právo usmrtit zločince tehdy, je-li to zcela nezbytné pro ochranu společnosti jako celku. Svatý Jan Pavel II. v encyklice \"Evangelium vitae\" konstatuje: \"\"Dnešní společnost má přece možnosti, jak se bránit účinně kriminalitě tak, že provinilce zneškodní, aniž by mu zcela uzavírala cestu k nápravě... Musí být pečlivě zvažován a vybírán druh a způsob trestu a není možné odsuzovat provinilce k nejvyššímu trestu, totiž trestu smrti, nejedná-li se o případ absolutní nezbytnosti, totiž o případ, kdy se společnost nemůže bránit jinak. Dnes již, díky vhodnějšímu uspořádání trestního systému, se tyto případy vyskytují velmi zřídka, pokud vůbec.\"\" Ještě důrazněji vystupuje proti trestu smrti papež František, který považuje v současné společenské situaci trest smrti za zcela nepřijatelný, ačkoli připouští, že v minulosti za jiné společenské situace byl trest smrti oprávněný. Tyto papežovy výroky se setkaly s ostrou kritikou ze strany konzervativních katolických publicistů (v českém prostředí např. Roman Joch).  Kriticky se k trestu smrti staví také představitelé anglikánské, metodistické a luteránské církve. Jiné protestantské církve, například Jižní baptistická konvence, trest smrti naopak schvalují. Podle augsburského vyznání víry (XVI,1) může státní moc ukládat zločincům trest smrti. Pravoslavná církev trest smrti nepodporuje ani neodsuzuje.  Islámské právo šaría trest smrti schvaluje a často využívá. V koránu např. stojí :  Judaismus trest smrti v principu připouští, podmínky, které Talmud klade pro to, aby bylo jeho vynesení spravedlivé, ho ale v praxi činí téměř nemožným. Často je citován výrok židovského filosofa Maimonida: \"Je lepší propustit tisíc zločinců než odsoudit k smrti jednoho nevinného.\" V Izraeli byl trest smrti na základě rozsudku civilního soudu vykonán pouze jednou, a to na nacistickém válečném zločinci Adolfu Eichmannovi v roce 1961. Kromě něj byl popraven Meir Tubianski, a to na základě nespravedlivého rozsudku nařízeného Iserem Beerim, kontroverzním šéfem tajné služby Aman.  V hinduistických písmech, konkrétně v Manu-smriti (zákoník pro lidstvo) je řečeno, že vraha je nutné zabít. Tím se vlastně (v představách hinduismu) projevuje vrahovi milost, protože není-li zabit v tomhle životě, bude zabit a podroben mnohem většímu utrpení v budoucích životech.  Stanovisko buddhismu není jednoznačné a liší se podle směru. (Totéž platí pro \"některé\" hinduistické směry.)", "section_level": 1}, {"title": "Způsoby popravy.", "content": "Existuje mnoho dalších způsobů trestu smrti. Obvykle se jedná o historické způsoby: ukřižování, ukamenování, naražení na kůl, estrapáda, rozdupání slonem, upálení, stětí mečem, lámání kolem, stažení z kůže a mnohé další. Některé z těchto historických způsobů jsou ale stále v některých zemích uplatňovány (např. ukamenování v Íránu, stětí mečem v Saúdské Arábii).", "section_level": 1}], "src_summary": "Trest smrti neboli nejvyšší trest, či také absolutní trest, je trest, který předpokládá usmrcení (neboli popravu) člověka odsouzeného za trestný čin, za který je dle platného trestního práva možné tento trest uložit (v dřívějších dobách byly takovéto trestné činy nazývány \"hrdelními zločiny\").", "tgt_summary": "死刑,亦称极刑,是世界上最古老的刑罚之一,指国家机关基于法律所赋予的权力,以结束犯人的生命作为刑罚。执行死刑可称作处决、正法,被执行死刑称作伏诛、伏法。可能会判死刑的罪名,称死罪,总是包括谋杀、屠杀、海盗、贩毒、叛国、武装暴动、恐怖活动、反人类罪、种族灭绝等。", "id": 2362364}
{"src_title": "Vavřín vznešený", "tgt_title": "月桂", "src_document": [{"title": "Popis, rozšíření.", "content": "V původním areálu rozšíření dorůstá výšky až 12 metrů. Je bohatý na silice. Pochází z Přední Asie, odkud se rozšířil do celého Středomoří, kde byl dříve součástí přirozených středomořských lesů.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Daří se mu v lehkých propustných půdách. Nesnáší ani dlouhodobé sucho, ani přemíru vlhkosti v půdě. Potřebuje relativně hodně slunečního svitu, snáší přímé slunce nebo slabý polostín. Jde o teplomilnou rostlinu, která v našich podmínkách musí být na zimu chráněna ve sklenících nebo zimních zahradách.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Plody vavřínu jsou bohaté na silice, tvořené částečně tuky, částečně terpenickými látkami. Listy obsahují až 1,3 % eterického oleje, v němž převládají terpenické látky.", "section_level": 1}, {"title": "Fyziologické působení.", "content": "Silice, obsažené v čerstvých listech a dřevu, při požití mohou způsobit alergické reakce. Kromě toho silice, zejména při vdechování, mohou způsobovat halucinace, případně i ztrátu vědomí.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "V současnosti se pěstuje po celém světě hlavně pro okrasu, a to i v květináčích jako zakrslý stromek.  Sušené listy vavřínu se používají jako koření pod jménem bobkový list, resp. \"bobek\". Kromě toho jsou sušené listy používány v léčitelství jako prostředek proti artritidě a pro posílení žaludku. Plody byly v minulosti užívány jako prostředek proti střevním parazitům, dnes vzhledem ke zjištěným možným negativním vedlejším účinkům se již neužívají.  Obsahové látky jsou účinné jako prostředek proti křečím (zejména jako antiepileptikum), proti bolestem a zánětům a mají antioxidační účinky.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturně-historický význam.", "content": "V starořeckých mýtech se ve vavřínový strom proměnila nymfa Dafné, aby se skryla před ji pronásledujícím Apollónem, který pak na znamení smutku z neopětované lásky nosil na hlavě vavřínový věnec. Dafné měnící se ve vavřín ztvárnil ve svém mistrovském díle barokní sochař Bernini.  Ve starověkém Řecku byli věnci spletenými z vavřínových snítek korunování vítězové nejen ve sportovních ale i v jiných soutěžích (odtud pochází pojem „vavřínové věnce“). Podobně ve starověkém Římě byli vavřínovými věnci zdobeni vojevůdci, vracející se z vítězných válečných tažení. Také akademický titul „bakalář“, původně \"baccalaureatus\" vznikl zkrácením latinského sousloví \"bacca laurea coronatus\", tedy „korunovaný vavřínovým věncem“; podobně od názvu poëta laureatus („vavřínovaný“ básník) pochází i termín „laureát“.  Slovo loreta je rovněž odvozeno od latinského názvu vavřínu a ve starověkém Římě původně označovalo vavřínovou alej. Vavřínový věnec byl udělován řeckým a římským básníkům a tento zvyk se přenesl až do dnešních časů, básníci britského královského dvora dostávají titul básník laureát s vavřínovým věncem. Také jméno \"Laura\", pocházející z italštiny, má se jménem vavřínu společný původ.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vavřín vznešený (\"Laurus nobilis\" L.), alternativně též vavřín ušlechtilý, obvykle zvaný jen vavřín, je statný strom z čeledi vavřínovitých (\"Lauraceae\"). Od starověku je znám jako symbol vítězství.", "tgt_summary": "月桂(学名:\"\"),又称月桂树、桂冠树、甜月桂、月桂冠,是调味料月桂叶的来源。原产于地中海沿岸及小亚细亚一带灌木岩石区,现已遍布世界各地。", "id": 812831}
{"src_title": "Basileios Veliký", "tgt_title": "該撒利亞的巴西流", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Basileios se narodil v zámožné křesťanské rodině v kappadocké Kaisareji (dnes Kayseri v Turecku), jeho dědeček byl křesťanský mučedník, jeho babička Makrína je uctívána jako světice. Čtyři z jeho devíti sourozenců byli v církevních službách: řeholnice Macrina a Petr, Naucratius a Řehoř z Nyssy, kteří se stali biskupy. Vzdělání získal na athénské Akademii, kde byl jeho spolužákem pozdější císař Julián, který lpěl na pohanském náboženství, kvůli čemuž od Křesťanů dostal přízvisko Apostata (=odpadlík). V Akademii se spřátelil s Grégoriem z Nazianzu, později se k nim připojil ještě Basileiův mladší bratr Grégorios. Mezi jejich učitele patřil například slavný rétor Libanios, který nebyl křesťan a vzýval helénistické ideály, takže se později přiklonil na stranu císaře Juliána Apostaty.  Po návratu do Kappadokie někdy kolem roku 355 Basileios působil jako právník a vyučoval rétoriku. Brzy se však rozhodl pro asketický život mnicha. Navštívil proto poustevníky a mnišské komunity v Sýrii, Palestině, Mezopotámii a Egyptě, aby se seznámil s jejich životem. Po návratu kolem roku 358 založil na rodinných statcích v Arnesi v Pontu klášter, kde žil i jeho bratr Petr ze Sebaste; nedaleko vznikl také klášter ženský, kde žila jeho ovdovělá matka a sestra. Pro obyvatele těchto klášterů sepsal ve dvou verzích řeholi, dnes nazývanou podle něj Basileiovou či basiliánskou (obšírnější a stručnější pravidla mnišského života), která se stala základem východního řeckého mnišství. Žádné jiné řehole na východě (v byzantské říši) již nevznikly, došlo pouze k doplnění basiliánské řehole, která je platná dodnes. Basileios propagoval umírněnou askezi, život v klášteře kladl nad poustevnictví. Odůvodňoval to tím, že v klášteře lze projevit nejen lásku k Bohu, ale také k bližnímu (služba lásky - někteří asketi pokládali léčení za praxi neslučitelnou s vírou v Boha, ale Basileios ji prosazoval a zdůvodňoval). Neodděloval příkře mnišskou askezi od požadavků, které měl dodržovat každý křesťan. Do kláštera byly přijímány také děti na výchovu a vzdělávání. Když dospěly, mohly se samy rozhodnout, zda odejdou či setrvají.", "section_level": 1}, {"title": "Zápas s ariánstvím.", "content": "Roku 360 se Basileios zúčastnil synody v Konstantinopoli a seznámil se tu s učením ariánů, kteří popírali, že Bůh Syn je svou podstatou rovnocenný (řecky \"homoúsios\") s Bohem Otcem. Basileios se však stal neochvějným zastáncem nikájského dogmatu.  Roku 364 se usadil v Kaisareji, byl vysvěcen na kněze a stal se blízkým spolupracovníkem zdejšího biskupa Eusebia. Mnoho let se věnoval církevní správě a boji proti ariánství. Roku 365 navštívil Kaisareiu císař Valens, který byl ariánem. Kněz a císař spolu vedli diskuse a přeli se o christiologickou otázku. Basileios kritizoval císařovo ariánství a musel kvůli tomu snášet pronásledování. Časem si však vydobyl Valentův respekt a byl jím dokonce obdarován statky v okolí Kaisareie, na nichž založil rozsáhlé dobročinné zařízení, tzv. Basilias, chudobinec, útulek a nemocnici, kde zbožní křesťané, zvláště ženy, osobně pečovaly o chudé a nemocné.  Po Eusebiově smrti byl Basileios roku 370 zvolen biskupem v Kaisareji. Jako zdejší metropolita se stal nadřízeným 50 biskupů. Vedl korespondenci s alexandrijským biskupem Athanasiem, a papežem Damasus I., jejímž cílem bylo odstranit rozštěpení církve christologickým dogmatickým sporem.  Basil patřil mezi nejvýznamnější teology 4. století, který tvrdě zápolil s arianismem. Jeho boj nebyl jen teologický, ale také politicko-náboženský. Jako metropolita neváhal rozdělit svou rozlehlou diecézi na menší části, kde nechal jmenovat biskupy, kteří pak stáli na jeho straně při obhajování ortodoxie.  Jedním z příkladů Basilovy pozice je dopis Pánu Terenziovi, významnému členu císařského dvora, jenž byl částečně zatažen do Antiochijského schismatu (Melétios, Paulinos a ariáni). Právě jemu napsal pravděpodobně roku 375 Basil dopis (Dopis 214, \"Ad Terentium Comitem\"), kde se snaží obhájit pravou víru, jak ji definoval koncil v Niceji roku 325. Vyznavači ortodoxie byli totiž obžalováváni svými protivníky z hereze monarchianismu.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Basileios byl vynikající spisovatel, kazatel a teolog. Vyznal se v astronomii, matematice, lékařství i historii, což znamená, že zvládl téměř všechny tehdejší obory vědy. Pro jeho literární činnost je typická jasná argumentace a precizní líčení. Byl také horlivý kazatel a řečník, čímž si získával přízeň jak prostých tak i vzdělaných lidí. Ve východních církvích patří mezi nejvíce uctívané světce, v katolické církvi je jedním z církevních učitelů a otců. Jedna z forem byzantské liturgie nese jeho jméno jako Liturgie sv. Basilia.  Spis \"Proti manichejcům\" se nezachoval, další spisy, které se mu někdy připisují, pocházejí patrně od jiných autorů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Basileios z Kaisareie, krátce Basil (v ruštině \"Vasil\"), zvaný též Veliký nebo Filosof (kolem 330 Kaisareia – 1. ledna 379 tamtéž) patří mezi nejvýznamnější řecké raně křesťanské teology 4. století, kteří jsou označováni jako \"kapadočtí otcové\" (vedle Basileia mezi ně patří též sv. Grégorios z Nazianzu a Basileiův bratr, sv. Grégorios z Nyssy). Kappadočtí otcové, kteří jsou řazeni mezi mladší církevní otce, významně prospěli k všeobecnému prosazení nikájského dogmatu o božské Trojici ve východní církvi (proti arianismu) a díky svému klasickému vzdělání je zpřístupnili přijatelnější literární a rétorickou formou. Východní i západní církev jej uctívá jako svatého.", "tgt_summary": "巴西流(,拉丁文:Basilius Magnus,或,Basilius Caesariensis,约330年-379年-1月1日),或译巴西略、圣大巴西略、大圣巴西略,该撒利亚主教,4世纪教会领袖。与拿先素斯的贵格利和尼撒的贵格利并称加帕多家教父。在罗马天主教会尊为教会圣师。", "id": 1946721}
{"src_title": "Intermediární filamentum", "tgt_title": "中间纤维", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "Tato filamenta jsou tvořena mnoha stočenými dlouhými vlákny, podobně jako lano. Tato vlákna se skládají z protáhlých proteinových molekul, které mají globulární části na obou koncích a tyčovitým α-helixem mezi nimi. Dvě molekuly se vždy stočí kolem sebe, čímž vytvoří stabilní dimer. Z těchto dimerů se pak dále tvoří celé vlákno.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Intermediální filamenta především poskytují buňce mechanickou pevnost. Intermediární filamenta jsou pružná, nicméně nepříliš roztažitelná filamenta, jež chrání buňky před nadměrnou deformací tvaru. Důležitou úlohu mají například desminy ve svalovině, kde se intermediární filamenta vážou na desmozomy na membráně a spojují svalové buňky tak, aby se účinky svalového stahu přenášely přes celý sval. V pokožce se zase vyskytuje hustá síť keratinů navázaných na desmozomy a hemidesmozomy, která uděluje pokožce mechanickou pevnost, jež zamezuje vzniku např. puchýřů. Laminy v jádře mají nejen mechanickou roli, nýbrž také ovlivňují složité molekulární pochody v jádře, jako je replikace DNA.", "section_level": 1}, {"title": "Typy.", "content": "Proteiny intermediárních filament tvoří genovou superrodinu zahrnující asi 90 genů. Tyto bílkoviny se mnohdy dělí do pěti základních tříd. Některé proteiny intermediárních filament však zatím nespadají do žádné z níže zmíněných kategorií (nestin, synemin).", "section_level": 1}, {"title": "I. a II. typ.", "content": "Řadí se sem tzv. keratiny I. a II. typu. Savci mají více než 50 genů pro keratiny, z nichž je mírně nadpoloviční většina řazena do keratinů I. typu (menší a kyselé) a menšina do keratinů II. typu (větší a neutrální či mírně bazické). Při vzniku vláken dochází vždy ke vzniku heterodimerů složených z jednoho keratinu I. typu a jednoho keratinu II. typu. Keratiny se nachází ve všech epiteliálních tkáních a specifické kombinace keratinů jsou mnohdy charakteristické pro daný typ epitele (např. liší se keratiny v jaterním epiteli od keratinů v nehtech) či ve vlasech. Keratinová vlákna jsou obvykle natažena napříč celou buňkou a nepřímo spojena s podobnými vlákny sousedních buněk v místech zvaných desmozomy.", "section_level": 2}, {"title": "III. typ.", "content": "Do intermediárních filament III. typu patří zejména proteiny vimentin, desmin, GFAP (\"glial fibrillary acidic protein\"), periferin a syncoilin. Vimentin má důležitou roli zejména v zárodečném vývoji, nicméně i v dospělosti tvoří minoritní složku některých vláken po celém těle a v některých konkrétních buněčných typech může být i převažujícím proteinem intermediárních filament (např. ve fibroblastech, adipocytech a některých bílých krvinkách). Desmin převládá ve svalových buňkách. GFAP se vyskytuje v astrocytech a Schwannových buňkách, periferin na některých typech neuronů a syncoilin v dystrofinových komplexech svalových buněk. Obecně se tedy tato třída intermediárních filament vyskytuje v buňkách pojivových tkání, ve svalových buňkách a neurogliových buňkách.", "section_level": 2}, {"title": "IV. typ.", "content": "IV. typem intermediárních filament jsou tzv. neurofilamenta, tvořená proteiny NF-L, NF-M, NF-H a α-internexinem. První tři zmíněné proteiny kopolymerují v poměru 5:3:1 a vytváří zvláštní filamenta se speciálním postranním větvením. Neurofilamenta jsou specializovaná na nervovou tkáň a vytváří se v těle neuronu, načež jsou transportovány do axonů. Alfa-internexin je typický pro raná stadia vývoje nervových buněk a může vytvářet lešení, na němž později vyrůstají běžná neurofilamenta.", "section_level": 2}, {"title": "V. typ.", "content": "V. typ proteinů intermediárních filament je výhradně jaderný a je tvořen třídou proteinů zvaných laminy, jež mají speciální domény sloužící k upnutí na jadernou membránu. Existují dva hlavní typy laminů, A a B, jež společně vytváří tzv. jadernou laminu. Mimo to se však vyskytují i v nukleoplazmě (uvnitř jádra).", "section_level": 2}, {"title": "Asociované proteiny.", "content": "K proteinům spojeným s intermediárními filamenty patří plakiny (BPAG-1, desmoplakin, plektin), dále filaggrin v zrohovatělých epitelech a konečně proteiny asociované s laminy (LAP1, LAP2, LBR, emerin).", "section_level": 1}], "src_summary": "Střední či též intermediální filamenta jsou jedním ze tří základním typů cytoskeletu. Jmenují se „střední“, jelikož si výzkumníci kdysi povšimli, že jejich šířka se pohybuje někde mezi šířkou aktinových tenkých filament a myosinových tlustých vláken. Z biochemického hlediska může být intermediární filamentum tvořeno jedním z mnoha proteinů. Obecně mají tato vlákna velkou pevnost v tahu a jsou to nejpevnější a nejodolnější ze všech tří typů vláken v cytoskeletu.", "tgt_summary": "中间丝(英语:Intermediate filaments,IF,又译中间纤维)直径10纳米(nm)左右,介于7 nm的肌动蛋白微丝和25 nm的微管之间。与后两者不同的是中间丝是最稳定的细胞骨架成分,它主要起支撑作用。中间丝在细胞中围绕着细胞核分布,成束成网,并扩展到细胞质膜,与质膜相连结。中间丝没有极性。它们是一个相关的蛋白质家族, 分享共同的结构和序列特征。大多数类型的中间丝存在于细胞质,但有一种类型的中间丝–核纤层蛋白存在于细胞核。", "id": 460046}
{"src_title": "Whisky", "tgt_title": "威士忌", "src_document": [{"title": "Druhy whisky.", "content": "Na světě existuje několik základních druhů whisky. Zatímco ve Skotsku, Walesu a Kanadě se používá označení \"whisky\", v Irsku a Spojených státech je to \"whiskey\".  U whisky je dále rozeznáváno stáří, přesněji řečeno doba zrání ve dřevěných sudech (v lahvích totiž již whisky nezraje). Skotské whisky mají ze zákona danou minimální dobu zrání 3 roky.  Další důležitou rozlišovací vlastností je to, zda se jedná o jednodruhovou (single malt) nebo směsnou whisky (blend). Jednodruhové whisky jsou oceňovány znalci pro svou originální chuť, závislou na konkrétní palírně i roku výroby. Směsné jsou oblíbeny spotřebiteli, protože díky kontrolovanému namíchání mají vždy zaručenu stabilní kvalitu a chuť.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Při výrobě Irské whisky single malt se obilí namáčí v pramenité vodě, která má svůj vliv na charakteristiku destilátu (tóny rašeliny, tóny vřesu). Zvlhlý ječmen se nechává tradičním způsobem naklíčit na tzv. malting floor (humna), i když dnes už mnoho výrobců používá mechanizované linky na sladování. Během klíčení se škrob v zrnu mění na cukr, a vzniká tak syrový materiál na kvašení. Po vyklíčení se obilí vysuší, což také ovlivňuje chuť nápoje. Vysušené obilí nebo slad se pak pomele a zalije horkou vodou. Tato obilná tekutina se přečerpá do nádrže, kde se do ní přidají kvasinky a kvasný proces může začít. Vykvašená tekutina, nazývaná také mash, je základem pro destilaci single malt whisky. Skotská single malt se destiluje v obrovské měděné nádobě, ve které se mash ohřívá a mění na destilát, který se před uložením do dubových sudů na minimálně tři roky předestiluje ještě alespoň jednou. Dubové sudy na dozrávání jsou většinou použity po dozrálém bourbonu, nebo sherry, v poslední době i po jiných druzích vína, což do whisky přináší sladkost a charakteristickou chuť.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Název whiskey pochází z irské gaelštiny \"uisge/uisce beatha\" (), což znamená „voda života“. Tento fakt znamená, že se používala údajně pro své léčivé účinky. Tvar \"whisky\" (plurál \"whiskies\") je používán pro destiláty ze Skotska, Walesu, Kanady a Japonska, zatímco původní tvar \"whiskey\" je používán v Irsku a USA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Whisky je alkoholický nápoj destilovaný z obilnin, zrající v dřevěných sudech (většinou dubových). Podle znalců nechutnají žádné dvě značky whisky stejně. Převážně v Americe se ale whisky připravuje destilací z kukuřice. Není pravda, že míchané whisky jsou podřadnější. Některé z nejdůležitějších whisky na světě jsou směsi.", "tgt_summary": "威士忌(Whiskey或Whisky)是一种以发酵谷物制成的蒸馏酒精饮料。不同种类的谷物能够制成不同种类的威士忌,像是:大麦、黑麦、小麦、玉米。威士忌通常于木桶中陈放,这些木桶的材质大多为白橡木。", "id": 3019240}
{"src_title": "Cepín", "tgt_title": "冰镐", "src_document": [{"title": "Klasické cepíny.", "content": "Klasický cepín má rukojeť s hlavou podobnou zmenšenému krumpáči, později se ve Skotsku vyvinuly hroty jedničkového tvaru a moderní cepíny zvláště určené pro těžké kombinované lezení a drytooling mají spíše inverzně prohnuté hroty. Na rukojeti, která byla původně dřevěná, ale dnes téměř výhradně kovová, bývá u klasického cepínu na posuvném kroužku upevněna smyčka pro navléknutí na ruku, která slouží jednak proti ztrátě cepínu při lezení v horách, jednak jako opora ruky při zavěšení. Hlava cepínu má na jedné straně špičatý zobák, na druhé straně má lopatku, nebo tlouk (kladivocepín).  Použití klasického cepínu:  Cepín se používá obvykle zároveň s mačkami.", "section_level": 1}, {"title": "Cepíny pro závodní ledolezení a drytooling.", "content": "Cepíny pro těžké ledolezení, mixové lezení, drytooling a závodní lezení nemají ani smyčku, a většinou ani tlouk nebo lopatku. Mají zprohýbanou rukojeť tak, aby se při zaseknutí do ledu neotloukly prsty a na rukojeti aby se vytvořila madla pro obě ruce. Smyčka se nepoužívá proto, že při závodním lezení, drytoolingu i těžkém ledovém lezení se cepíny přendavají z ruky do ruky, někdy lezec visí jen na jednom cepínu a druhý si odkládá buď na rameno, nebo jej drží v zubech. Geometrie cepínu je přizpůsobena spíše zakládání hrotu než zasekávání a musí zajistit aby hrot nesklouzl ani při zaháčení v převisu. Závodní cepíny nelze používat v horách, protože se nedají zprohýbanou rukojetí zapíchnout do sněhu.  Pro závodní ledolezení na rychlost se používají místo klasických cepínů ostré háky s rukojeťmi, zvané ajsfi, vynalezené ruskými horolezci.", "section_level": 1}, {"title": "Technika brzdění cepínem.", "content": "Ideální technikou je převrátit se na břicho, cepín uchopit oběma rukama u jeho hlavy a tlačit jej těsně u ramene špicí pracovní části do ledu a špičkami bot pomáhat brzdění. Pokud máte na nohou mačky, je třeba nohy naopak zvednout, aby se jejich hroty nedotýkaly ledu, jinak by se pád stal nekontrolovatelným a při vyšší rychlosti je téměř jisté, že by došlo k vykloubení nebo zlomení nohou.  Tuto techniku je velmi vhodné si na bezpečném svahu s bezpečným dojezdem do roviny nebo protisvahu předem nacvičit, protože její zvládnutí může být v extrémní situaci otázkou života a smrti. Rychlost pádu na ledovém nebo firnovém svahu je v podstatě rychlostí volného pádu a je třeba zareagovat rychle.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cepín je horolezecké náčiní (speciální víceúčelový nástroj), určený k pohybu osob po ledovcích, ledových plotnách, sněhových polích, ale i kombinovaném, nebo čistě skalním terénu. V horolezeckém slangu se cepíny nazývají také \"zbraně\", \"pikly\", nebo \"motyky\" či \"motyčky\".", "tgt_summary": "冰镐或称破冰斧,是一种在登山或者攀冰时使用的一种多用途冰雪工具。在登山时,根据地形的不同,冰镐会有多种不同的使用方法。在雪线以下,可以手持镐头中部,镐尖朝后,当作手杖使用;在冰雪坡行走中,可以帮助攀登者保持平衡;在冰壁和混合地形中,经过改进的冰镐可以当作攀登的支点使用。冰镐因款式和用途不同,使得镐尖形状、镐柄弯曲程度等都有所不同。大体上可分为长冰镐和短冰镐两种。", "id": 588370}
{"src_title": "Beat", "tgt_title": "节拍音乐", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Beat vznikl v Anglii, především v Londýně a Liverpoolu, v padesátých letech 20. století. V té době zde vzniklo množství nových mladých skupin, které se setkávaly se svými příznivci v malých klubech a hospodách. Na rozdíl od rock and rollových interpretů, které poslouchali jejich rodiče, nevystupovali v nákladných kostýmech, ale v tom v čem chodili do práce nebo po ulici. Beatové písničky jsou v 4/4 rytmu a první doba je zvýrazněna, ve zpěvu dominují vícehlasy, důraz se klade také na kytarové melodie. Písničky jsou proto homogenní a jednolité. Beat představuje jakýsi přechod mezi folk-rockem a pop music proto bývá považován za „kytarový pop“.  Prvním rádiem mimo anglické BBC, které začalo vysílat beatovou hudbu do Evropy, bylo v komunistickém Československu velmi oblíbené Radio Luxemburg.  V 50. letech byla populární hudba středního proudu spojením swingu a evropské písňové tradice. Rockovou revoluci zahájil Rock Around the Clock v roce 1953. Nicméně rock'n'roll nepatřil k mainstreamu a byl generační záležitostí.  Celosvětově symbolizuje big beat prvních 5 alb britských Beatles: \"Please Please Me\" (1963), \"With the Beatles\" (1963), \"A Hard Day's Night\" (1964, \"Beatles for Sale\" (1964) a \"Help\" (\"1965\"), obsahujících kromě typického bigbeatu též coververze rock'n'rollů. Jejich následující alba, od \"Rubber Soul\" (1965) po \"Abbey Road\" (1969) jsou již rocková.  Symbolem zrodu big beatu v USA je \"Will You Love Me Tomorrow?\" od \"The Shirelles\", hit č. 1 v lednu a únoru 1961 a zejména \"Be My Baby\" od \"The Ronettes\", hit č. 1 12. října 1963, využívající novou techniku hudebních aranží wall of sound.  Big beat od hudby let 50. let odlišuje především autentičnost, jež se projevila osobními výpověďmi v textech, na rozdíl od často plytkých textů písní předchozích a zejména pozdějších, to, že autor písně byl obvykle i jejím interpretem, a to, že není určena primárně k tanci, nýbrž k poslechu. Dalším odlišujícím rysem jsou hudební nástroje: basová elektrická kytara a bicí; důraz na skupinu místo jen na zpěváka.  Dospělí v té době přijímali beat velmi kriticky. Byl pro ně symbolem rebelie a přinášel věci dosud nevídané. Dlouhé vlasy u mužů, velmi hlasitý poslech hudby.  Beat se také angažoval proti americké válce ve Vietnamu.  Za nejznámější beatové skupiny lze považovat The Beatles, The Rolling Stones, The Who, Kinks, The Mamas and the Papas.  V Československu: Beatmen, Flamengo, Rebels, Komety, Katapult, Sputnici, The Matadors, Brutus a počátky skupin Olympic, Synkopy 61 a Citron.", "section_level": 1}, {"title": "Beat v Česku.", "content": "V Česku zažila beatová hudba v 60. letech obrovský rozmach a popularitu. V letech 1967 a 1968 se konaly 2 československé beatové festivaly.  Po okupaci Československa v srpnu 1968 byla beatová hudba vytlačena z oficiálních sdělovacích prostředků. Represe vůči nezávislé hudbě se stupňovaly a vyvrcholily v roce 1977 soudním procesem s Plastic People of the Universe.  V Československu je nejznámějším představitelem big beatu skupina Olympic a její hity \"Dej mi víc své lásky\" (1965), \"Snad jsem to zavinil já\" (1967) a \"Želva\" (1967) a Karel Gott svou nahrávkou \"Oči sněhem zaváté\" (1963). Český pojem \"big beat\" nelze zaměňovat s anglickým pojmem big beat, též \"chemical breaks\".", "section_level": 1}, {"title": "Původ pojmu bigbít.", "content": "Clevelandský DJ Alan Freed (mj. také otec termínu rock and roll) chtěl zdůraznit, že skladba Rock Around the Clock z roku 1953 (na albu, jenž sám uváděl) je něco úplně nového, a že to má především pořádný rytmus. Hovořil o rock'n'rollu a dodal, aby to ještě dál podtrhnul: \"This is really Big Beat!\" Jiné vysvětlení původu pojmu odkazuje k písni amerického zpěváka Fatse Domina \"The Big Beat\".", "section_level": 1}, {"title": "Pojem v Česku.", "content": "V Československu bylo slovo Bigbít, Big Beat, někdy familiárně bigboš, chápáno malinko odlišně jednalo se o pojem pro mainstreamovou populární hudbu 60. let 20. století, především v letech 1963 - 1969, místo nesprávného jazzová hudba či estrádní hudba. Od 70. let byl tento pojem někdy používán pro označení rocku či undergroundu. Skupinka kolem Pavla Kratochvíla, Toma Vašíčka, Zdeňka Leiše, Pavla Sedláčka, Petra a Jirky Jandových a Pavla Chrastiny si tehdy možná myslela, že oba termíny (rock'n'roll a bigbeat) jsou synonyma. Podle Pavla Sedláčka byla záměna záměrná, aby neprovokovali komunistickou státní moc výrazem \"rock'n'roll\" nazvali svou skupinu „Studijní skupina big beatu“ a obecně začali používat označení bigbít. Rychle to domácnělo i mezi kulturními úředníky. Anglofonní země by česko-slovenský žánr nejspíš označily za pop-rock.", "section_level": 2}], "src_summary": "Beat (v Česku také zvaný \"big beat\") je hudební styl, který výrazně ovlivňoval mladou generaci od poloviny 60. let do začátku 70. let 20. století. Bigbítové kapely měly obvykle složení: dvě elektrické kytary, jedna baskytara a bicí.", "tgt_summary": "节拍音乐(英语:Beat Music)、英国节拍乐(英语:British Beat)或默西节拍(英语:Merseybeat)(特指来自默西河畔的利物浦和曼彻斯特的乐队)是一种属于流行乐和摇滚乐的音乐流派,形成于1960年代早期的英国。节拍音乐是摇滚(rock and roll)、嘟-喔普、噪音爵士乐和节奏布鲁斯这几种类型的融合。这一流派中诞生了制造“英国入侵”风潮的许多乐队,他们从1964年起占领了美国流行乐榜单,并对日后流行乐和摇滚乐的发展有重要影响,包括树立了摇滚乐队的典型形态——由主音吉他、节奏吉他、贝斯吉他和架子鼓组成。", "id": 342219}
{"src_title": "Platební bilance", "tgt_title": "国际收支", "src_document": [{"title": "Opětovné vyvážení změnou směnného kurzu.", "content": "Posun hodnoty národní měny směrem nahoru vůči ostatním způsobí, že vývoz země bude méně konkurenceschopný a dovoz bude levnější, a tak bude mít tendenci korigovat přebytek běžného účtu. Rovněž má tendenci snižovat atraktivitu investičních toků na kapitálovém účtu, což také pomůže s přebytkem. Naopak posun hodnoty národní měny směrem dolů znesnadňuje občanům kupovat dovozy a zvyšuje konkurenceschopnost jejich vývozu, a pomáhá tak korigovat schodek (i když řešení často nemá pozitivní dopad okamžitě kvůli Marshall – Lernerově podmínce).  Směnné kurzy mohou být upraveny vládou v režimu založeném na pravidlech nebo v řízeném měnovém režimu, a pokud se budou volně pohybovat na trhu, mají tendenci měnit se směrem, který obnoví rovnováhu. Pokud země prodává více, než dováží, poptávka po její měně bude mít tendenci se zvyšovat, protože ostatní země nakonec potřebují měnu prodávající země k provedení plateb za vývoz. Mimořádná poptávka má tendenci způsobovat nárůst ceny měny v porovnání s ostatními. Pokud země dováží více než exportuje, má tendence zvyšovat nabídku své vlastní měny na mezinárodním trhu, když se ji snaží směnit za cizí měnu, aby zaplatila za svůj dovoz, a tato dodatečná nabídka má tendenci způsobit pokles ceny. Efekty platební bilance nejsou jediným tržním vlivem na směnné kurzy, ale jsou také ovlivněny rozdíly v národních úrokových sazbách a spekulacemi.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanismy vyvažování založené na pravidlech.", "content": "Národy se mohou dohodnout, že si své směnné kurzy stanoví proti sobě, a pak napraví všechny nerovnováhy, které vzniknou změnami směnných kurzů založenými na pravidlech a sjednanými změnami směnných kurzů a jinými metodami. Příkladem systému založeného na pravidlech byl Brettonwoodský systém s pevnými, ale nastavitelnými směnnými kurzy. John Maynard Keynes, jeden z architektů systému Brettonwoodského systému, chtěl další pravidla, která by povzbudila země s přebytkem ke sdílení břemene opětovného vyvážení. Argumentoval tím, že jsou v silnějším postavení, aby tak učinily, a považoval jejich přebytky za negativní externality uvalené na globální ekonomiku. Keynes navrhl, že tradiční vyrovnávací mechanismy by měly být doplněny hrozbou zabavení části nadměrného příjmu, pokud se země s přebytkem nerozhodla utratit za další dovozy. Američané však v té době jeho myšlenky nepřijali. V letech 2008 a 2009 propagoval americký ekonom Paul Davidson svou vylepšenou formu Keynesova plánu jako možné řešení globálních nerovnováh, které by podle jeho názoru rozšířilo růst všude kolem, aniž by hrozilo riziko jiných metod vyvážení.  Mnohdy se tvrdí, že platební bilance musí být vyrovnaná. Fakticky je však tato rovnováha samozřejmá. Dlouhodobě není možné, aby si občané jedné země kupovali více zboží a služeb, než kolik poskytnou, a to ze stejných důvodů, jako to nemůže dlouhodobě dělat žádná soukromá osoba nebo firma. Aktivní politika, která rovnováhu ustavuje, proto není potřeba. Nicméně mnozí, zvláště keynesiánští, ekonomové zařazují i tuto položku mezi cíle makroekonomické politiky. Jistým paradoxem je, že téměř nikdy se nehovoří o nutnosti dosáhnout rovnováhy v okamžiku, kdy daná země exportuje více než dováží, zato téměř vždy se žádá alespoň rovnováhy, pokud je tomu naopak. Přitom, pokud některé země na světě zaznamenávají exportní přebytky, musí nějaké jiné více dovážet než vyvážet.  Nástrojů, kterými lze ustavit rovnováhu, případně dosáhnout přebytku, je několik. Je možné snížit dovozy zavedením nějakých restriktivních opatření, jako jsou cla, případně kvóty. V některých případech jsou takováto opatření zavedena, byť zdánlivě mají odlišný cíl, například stanovením nějakých parametrů dováženého zboží, které nelze snadno splnit. Manifestovaným cílem tedy je ochrana spotřebitele, ale faktickým důsledkem je pokles importu. Země, která cla a kvóty zavádí, se však vystavuje nebezpečí odvety. Další možností je znehodnocení vlastní měny, což však vede k importované inflaci. Za nejvhodnější nástroj bývá považována devizová politika, centrální banka jejích nástrojů může využít k oslabení kurzu své měny. Díky tomu budou exporty, nahlíženo očima zahraničních kupců, levnější a importy, nahlíženo občany daného státu, dražší. Ještě jiným způsobem je přímé subvencování výroby některého exportního zboží.  Ať už ale autority zvolí jakýkoliv postup, každý z nich je fakticky téže povahy, a sice jde o zásah do preferencí spotřebitele. Jestliže v nějakém okamžiku si přáli občané dané země uskutečnit více dovozů než vývozů, rovnováhy či přebytku exportu se dá dosáhnout pouze za cenu nucené změny těchto tužeb. Většina spotřebitelů tedy ztrácí. Je však možné, aby někteří získali, například majitelé přímo subvencovaných firem.", "section_level": 2}, {"title": "Reference.", "content": "V tomto článku byl použit překlad z textu článku Balance of payments na anglické wikipedii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Platební bilance, přesněji platební bilance zahraničního obchodu, je záznam všech ekonomických transakcí mezi obyvateli země a zbytkem světa v určitém časovém období (běžně za účetní rok). Tyto transakce provádějí jednotlivci, firmy a vládní orgány.", "tgt_summary": "国际收支(国际收支帐、国际收支平衡表,英文:英语:Balance of Payments,简称英语:BoP),指一个国家在一段时间内,将一切对外的交易记录编成的表式。不同国家的国际收支计算方法,会有些细微差别。", "id": 775502}
{"src_title": "Vrut", "tgt_title": "螺絲", "src_document": [{"title": "Druhy vrutů.", "content": "Vrut tvoří tyto části: Vruty jsou stejně jako hřebíky označovány dvojicí čísel, (např. 4/40), kde první číslo znamená průměr dříku vrutu a druhé číslo znamená délku vrutu (obě veličiny udávány v milimetrech). K tomuto základnímu údaji se připojují upřesňující označení typu hlavy, délky závitu, materiálu atp. Tyto hlavy jsou kruhového průřezu. Aby bylo možné vruty při zašroubovávání otáčet, musí být opatřeny tzv. \"pohonem\". Termín pohon je nahrazován termínem \"drážka\", třebaže u některých pohonů, (např. pro inbusové klíče), se vlastně o drážky nejedná.", "section_level": 1}, {"title": "Hlava.", "content": "Dalším typem pohonu (drážky) používaných u vrutů je", "section_level": 2}, {"title": "Dřík se závitem.", "content": "Dřík vrutu může mít  Pro vruty se používají pravotočivé závity s vysokým stoupáním, zaručujícím rychlost zašroubování v měkkých materiálech. Výška stoupání, (jemnost závitu), se volí podle druhů spojovaných materiálů. Proto např. vruty určené pro spojení sádrokartonových desek s plechovou kostrou mají jemnější závit, než stejné vruty určené pro montáž desek na dřevěnou kostru. Zvláště hrubými závity jsou opatřeny vruty určené pro spoje do dřevotřískových desek, které jsou mimořádně měkké a běžné vruty v nich nedrží. Závity mohou být jednochodné nebo dvouchodné. Dvouchodné závity snižují odpor spojovaných materiálů.  jsou vhodné především do vnitřního prostředí. Ocelové vruty mohou být jsou vhodné pro vnitřní i vnější prostředí. Jejich výhodou je odolnost vůči kyselinám a solím. přenesou nižší krouticí moment než vruty z výše uvedených materiálů. Častěji se tyto vruty \"ukroutí\", proto se doporučuje používat je pouze s předvrtáním. Jejich drážky se snáze poškodí nevhodným šroubovákem při šroubování. Podléhají však méně korozi a proto jsou ze spojů dobře demontovatelné i po mnoha letech.", "section_level": 2}, {"title": "Vrutové spoje.", "content": "Spojování pomocí vrutů vytváří rozebíratelný spoj, který je odolnější proti vytržení než spoj hřebíkový. Při práci s vruty používáme vhodný šroubovák nebo klíč, podle velikosti hranaté hlavy nebo velikosti pohonu (drážky) na hlavě vrutu. Při nevhodné velikosti šroubováku se drážka poškozuje, nesprávnými inbusovými klíči (bity) se poškozují hrany pohonů. Ke zmenšení potřebného krouticího momentu se špička závitu může před šroubováníím potřít mýdlem, případně tukem. Zarážení vrutu kladivem výrazně sníží jeho únosnost zejména při namáhání na vytažení.  Dnes se stále více používají ruční elektrické šroubováky, nebo ruční elektrické vrtačky s pomalým během.", "section_level": 1}, {"title": "Předvrtávání.", "content": "U vrutů s průměrem hladkého dříku \"d\" ≤ 6 mm se ve dřevě jehličnanů nevyžaduje předvrtání. U všech vrutů ve dřevě listnatých dřevin a u vrutů s průměrem \"d\" > 6 mm ve dřevě jehličnatých dřevin by měl být předvrtán vodicí otvor podle těchto zásad:  Používání samovrtných vrutů se řídí předpisy výrobce.  V nosných spojích s vruty musí být splněny minimální požadavky prEN 14592.", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukční zásady.", "content": "Spoje s vruty jsou převážně jednostřižné. Vruty mají při namáhání na střih zpravidla menší únosnost než hřebíky nebo kolíky stejného průměru \"d\", protože vrut je v závitové části oslaben (podle hloubky vnitřního závitu \"d\"). Spoje s vruty, jejichž průměr \"d\" < 8 mm, je možné navrhovat a počítat jako hřebíkové spoje.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vrut je druh samořezného šroubu, určený k vytváření rozebíratelných spojů především měkkých materiálů (dřevo, plast, sádrokarton).", "tgt_summary": "中国大陆称螺钉(俗称螺丝(钉)),台湾香港称螺丝(英语:screw),是一种常见的紧固件,在机械、电器及建筑物上广泛使用。一般材质为金属或塑胶,呈圆柱形,表面刻有凹凸的沟称为螺纹。螺纹是一个环绕螺丝侧面的螺旋倾斜面,让螺丝可应用螺旋机制紧锁著螺丝帽(螺母)或其他物体,这些物体的内侧有和螺丝相对应的螺纹,称为内螺纹。一般螺丝帽或其他物件的内螺丝需另外加工产生,不过有一种螺丝称为自攻螺丝,可以在较软的物体上切削出内螺纹,因此不需特别的加工。", "id": 1914594}
{"src_title": "Časoprostor", "tgt_title": "时空", "src_document": [{"title": "Vzdálenost v prostoročasu.", "content": "Vzdálenost mezi dvěma událostmi v prostoročasu se označuje jako prostoročasová vzdálenost (interval).", "section_level": 1}, {"title": "Speciální teorie relativity.", "content": "Prostoročas užívaný ve speciální teorii relativity je čtyřrozměrný, přičemž souřadnice \"x\", \"y\", \"z\" představují prostorové souřadnice a časová souřadnice je vyjadřována jako \"ct\", kde \"c\" je rychlost světla. Čtveřice souřadnic tvoří čtyřvektor. Všechny souřadnice (prostorové i časová) mají tedy prostorový rozměr (jejich jednotkou jsou metry).  Takto vytvořený čtyřrozměrný prostor je použitelný pouze tehdy, pokud vzdálenost v tomto prostoru je invariantní vzhledem k Lorentzově transformaci. To vyžaduje, aby vzdálenost mezi dvěma body tohoto prostoru byla definována jiným způsobem, než je obvyklé v euklidovském prostoru.  Doplní-li se časová souřadnice o imaginární jednotku, tzn. časovou souřadnici vyjádříme jako formula_1, lze vzdálenost vyjádřit vztahem Veličina formula_3 bývá také označována jako „lineární element“.  Takto definovaný prostoročas má euklidovský charakter označován se jako Minkowského prostor. Geometrie v Minkowskiho prostoročase však není euklidovská, ale pseudoeuklidovská.  Z hlediska přechodu od speciální teorie relativity k obecné teorii relativity je však vhodnější formulovat vzdálenost zavedením metrického tenzoru. Vzhledem k tomu, že Minkowského prostor není zakřivený, má metrický tenzor jednoduchý tvar kde formula_5, přičemž index 0 označuje časovou složku a indexy 1, 2 a 3 označují prostorové komponenty metrického tenzoru.  Místo uvedené metriky se často používá metrický tenzor s rozdílnou signaturou  Skalární součin dvou vektorů formula_7, formula_8 pak lze vyjádřit jako formula_9, kde bylo užito Einsteinovo sumační pravidlo. Výraz pro skalární součin lze použít i pro vyjádření vzdálenosti, tedy kde formula_11 označuje časovou souřadnici a formula_12 pro formula_13 označuje prostorové souřadnice.  Tento postup umožňuje využití prostředků Riemannovy geometrie. Vzhledem k tomu, že vzdálenost je indefinitní, označuje se tato geometrie jako pseudoriemannovská.  Každý bod Minkowskiho prostoročasu představuje prostoročasovou událost, čímž se vyjadřuje, že se nejedná pouze o prostorový bod, ale o bod prostoru vztahující se k danému časovému okamžiku. Vzdálenost mezi dvěma událostmi se označuje jako \"prostoročasový interval (vzdálenost)\".", "section_level": 2}, {"title": "Obecná teorie relativity.", "content": "V obecné teorii relativity se místo Minkowskiho prostoročasu používá Riemannův prostoročas, který může být obecně zakřivený a metrika je v něm charakterizována symetrickým metrickým tenzorem formula_14, který obecně není diagonální. Vzdálenost je pak vyjádřena jako  Přechod ke speciální teorii relativity lze zajistit položením Vzdálenost pak získá tvar", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení prostoročasových intervalů.", "content": "Prostoročasové vzdálenosti mezi dvěma událostmi lze rozdělit podle toho, zda je možné mezi oběma událostmi předat informaci prostřednictvím signálu šířícího se světelnou nebo podsvětelnou rychlostí.  Poznámka: To, zda je prostoročasový interval větší nebo menší než nula, je závislé na signatuře zvolené metriky. Množinu událostí, které mají od dané události \"A\" nulovou vzdálenost, označujeme světelný kužel. Ten rozděluje prostoročas na tři oblasti: absolutní minulost, absolutní budoucnost a relativní současnost. Absolutní minulostí označujeme ty události \"B\", které pro každého pozorovatele leží v minulosti události \"A\", absolutní budoucnost jsou pak události \"B\", které pro každého pozorovatele leží v budoucnosti události \"A.\" Relativní současnost je tvořena událostmi \"B\", pro něž existují pozorovatelé, pro které jsou události \"A\" a \"B\" současné, pro některé jiné patří \"B\" do minulosti \"A\", pro ostatní patří \"B\" do budoucnosti \"A\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Časoprostor nebo také prostoročas je fyzikální pojem z teorie relativity sjednocující prostor a čas do jednoho čtyřrozměrného kontinua. Čas hraje roli čtvrtého rozměru a je oproti zbylým třem prostorovým rozměrům význačný (například tím, že se v něm lze pohybovat jen jedním směrem). V obecné teorii relativity je časoprostor obecně zakřivený a má strukturu variety. Projevy zakřivení časoprostoru pozorujeme jako gravitaci.", "tgt_summary": "时空(时间-空间,时间和空间)是一种基本概念,分别属于物理学、天文学、空间物理学和哲学。并且也是这几个学科最重要的最基本的概念之一。", "id": 879466}
{"src_title": "Norština", "tgt_title": "挪威语", "src_document": [{"title": "Klasifikace.", "content": "Norština je indoevropský jazyk, který patří do severogermánské větve germánských jazyků. Nynorsk spolu s faerštinou a islandštinou se řadí mezi západoskandinávské jazyky, zatímco dánština a švédština se řadí mezi východoskandinávské. Bokmål svým charakterem leží mezi těmito dvěma skupinami. Jeho konzervativní forma, riksmål, vycházející z dánštiny, se řadí k východní větvi. Toto rozdělení vyplývá z fonologických rozdílů, které mají základ již v době nářečního štěpení staré severštiny.  Jiné rozdělení řadí norštinu spolu s dánštinou a švédštinou mezi kontinentální skandinávské jazyky, které mají v současnosti charakter analytických jazyků. Ostrovní skandinávské jazyky (faerština, islandština) si uchovaly charakter flektivních jazyků.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "V Norsku, kde je úředním jazykem, je norština mateřským jazykem asi 95 % z celkem 4,7 miliónu obyvatel. Kromě toho je používána norskými menšinami v sousedních zemích, ve Spojených státech a Kanadě. Počet mluvčích v zahraničí je odhadován na několik set tisíc. Norština je srozumitelná dánským i švédským mluvčím. Norové obvykle dobře rozumějí dánským textům, mluvená dánština jim však může činit potíže. Mluvená švédština je pro ně srozumitelnější.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Historie norštiny se obvykle člení do těchto období:  Norština se vyvinula ze staré severštiny ('), kterou se hovořilo ve Skandinávii přibližně v letech 200–800. Nejstarší období je též nazýváno jako praseverské ('). V 9. století se stará severština začala rozlišovat na západní (Norsko, Island) a východní (Švédsko, Dánsko).  Východní stará severština se od západní odlišila rozdílným vývojem dvojhlásek a samohlásek. Stará severština se v tomto období zapisovala runovým písmem. Latinka se do Norska dostala až v 11. století. V období trvajícím přibližně do roku 1350 se hovoří o staré norštině (\"). Ta byla na rozdíl od současné norštiny flektivním jazykem, vyznačovala se systémem 4 pádů a rozlišovala osobu a číslo u sloves.  Období mezi roky 1350 a 1525 se označuje jako středonorské (\"). V té době došlo ke zjednodušení morfologie, norština nabyla charakter analytického jazyka. Roku 1397 přešlo Norsko pod dánskou nadvládu. Hlavním jazykem Norska se stala příbuzná dánština, která postupně vytlačila norštinu ze všech oblastí úředního jednání. Ve městech vznikala nářečí, v nichž převažovala dánská slovní zásoba a morfologie a zároveň norská fonetika a syntax. Na venkově se mluvilo nářečími, která byla výsledkem vývoje staré norštiny.  Po osamostatnění Norska a jeho následném připojení ke Švédsku roku 1814 se nadále používala dánština jako úřední jazyk. Vznikly však dva názorové proudy usilující o vytvoření spisovného norského jazyka. Henrik Wergeland a jeho kolegové seskupení kolem časopisu'začali obměňovat slovní zásobu a pravopis dánštiny a přizpůsobovat je norským zvyklostem. Podle dialektu, kterým se hovořilo v Kristiánii (dnešní Oslo) byl roku 1852 vytvořen spisovný jazyk dánsko-norský, od roku 1890 nazývaný'(říšský, státní jazyk).  Druhý proud usiloval o návrat ke staronorským kořenům. Ivar Aasen studoval norská nářečí a na základě svých výzkumů vytvořil základy \" (zemský jazyk), který byl jako spisovný jazyk používán od roku 1853 a jako druhý úřední jazyk uznán v roce 1885.  Roku 1929 byly přijaty nové názvy těchto dvou jazykových forem, landsmål byl přejmenován na'a upravený riksmål na '. Riksmål zůstává ve své podobě jako neoficiální, ale používaná forma. Neoficiální konzervativní forma nové norštiny se nazývá \" (vysoká norština).", "section_level": 1}, {"title": "Slovní zásoba.", "content": "Norská slovní zásoba je převážně germánského původu. Od 15. do začátku 20. století byla cizí slova do norštiny přejímána především prostřednictvím dánštiny – z latiny, řečtiny, němčiny a dalších jazyků. Od 40. let 20. století přejala norština mnoho slov zejména z angličtiny. Některé výpůjčky byly přejaty v cizí podobě, jiné jsou doslovnými překlady (kalky). U mnohých dánských slov byly původní přípony nahrazeny norskými. V rámci jazykových reforem pak byla mnohdy částečně změněna hlásková podoba těchto slov. Bokmål je přejímání cizích slov více otevřený než „purističtější“ nová norština.", "section_level": 1}, {"title": "Spisovná norština.", "content": "V důsledku výše uvedeného historického vývoje má norština dvě spisovné varianty – bokmål (\"knižní řeč\") a nynorsk (\"nová norština\"). Obě varianty jsou podle zákona rovnocenné. Jednotlivé obce si volí, která z variant bude užívána při úředním styku – v roce 2006 používalo 160 obcí bokmål, 115 nynorsk a 156 bylo neutrálních. Rodiče žáků rovněž hlasují o tom, která varianta bude vyučovacím jazykem v dané škole. Druhý jazyk je pak vyučován jako povinný předmět. Bokmål dnes převažuje v používání norštiny nad novou norštinou a nad riksmålem, který je někdy používán jako konzervativní forma bokmålu. V roce 1971 používalo novou norštinu jako hlavní psanou formu 30 % obyvatel Norska. V roce 2003 vyšlo v Norsku 4652 knih a v nové norštině jich bylo vydáno 460.  Ačkoliv oba spisovné jazyky byly několikrát reformovány s cílem sblížení a vytvoření jednotné obecné norštiny (\"\"), tato snaha dosud nebyla úspěšná. V případě landsmålu/nové norštiny, jež původně vycházela ze západonorských nářečí, šlo o sblížení s nářečími východního Norska. Reformy riksmålu/bokmålu, který je více vzdálený hovorové norštině, měly tento jazyk přiblížit nové norštině. Byly zavedeny tzv. „radikální tvary“, vycházející z nářečních prvků, nebyly však všeobecně přijaty, velká část uživatelů dává i nadále přednost tvarům konzervativním. Poslední reforma se uskutečnila v roce 2005. Plně „rehabilitovala“ starší tvary bokmålu oproti tvarům radikálním. (Viz též gramatika.)", "section_level": 1}, {"title": "Nářečí.", "content": "Norská nářečí se dělí do dvou skupin:  Některá nářečí jsou vzájemně tak odlišná, že nemusí být pro obyvatele jiných oblastí dobře srozumitelná.  Východonorská nářečí mají následující rysy, kterými se liší od západonorských:  Nářeční nebo nářečně zabarvená mluva se často používá v rozhlase, literatuře, divadle apod. Existují literární díla psaná dialektem.", "section_level": 1}, {"title": "Abeceda a pravopis.", "content": "Norská abeceda má 29 písmen:  K zápisu norštiny se používá latinka, doplněná o 3 dodatečná písmena. Písmeno \"Å (å)\" bylo do norské abecedy zavedeno teprve roku 1917 a nahradilo do té doby používané \"Aa (aa)\". Dřívější spojení písmen \"aa\" se ještě stále vyskytuje ve jménech a ve starých dokumentech. Ve slovnících se \"aa\" řadí stejně jako \"å\" až na konec.  Norská abeceda se liší od švédské, ale shoduje se s dánskou. Švédská abeceda totiž používá \"Ä (ä)\" místo \"Æ (æ)\" a \"Ö (ö)\" místo \"Ø (ø)\". Také pořadí posledních tří písmen je ve švédské abecedě jiné (\"Å, Ä, Ö\").  Norský pravopis je v principu fonologický, tj. jedné hlásce (fonému) zpravidla odpovídá v písmu jediný znak. Zachovává však mnoho historických prvků (např. psaní skupin \"dj\", \"hj\", \"hv\", různý způsob psaní téže hlásky jako v případě \"sj, sk, skj\", relativně velké množství výjimek apod.). Používá mnohé spřežky. (Viz výše.)", "section_level": 1}, {"title": "Výslovnost.", "content": "Norština má poměrně bohatý systém samohlásek – 9 krátkých, 9 dlouhých a 6 dvojhlásek. Souhláskových fonémů je 18. V přízvučných slabikách, které jsou vždy dlouhé, se vyskytují dlouhé souhlásky. Dlouze se vyslovuje souhláska, která je v písmu zdvojená, nebo první ze skupiny souhlásek na konci přízvučné slabiky. Buď je dlouhá samohláska následována krátkou nebo žádnou souhláskou, nebo po krátké samohlásce následuje dlouhá souhláska (tzv. \"pravidlo komplementarity délky\" či \"slabičná rovnováha;\" například – střecha, – děkuji). Nepřízvučné slabiky jsou vždy krátké, tj. obsahují pouze krátké samohlásky i souhlásky. Je pro ně též charakteristická redukovaná výslovnost /e/ jako (např. – kopec).  Ve skupinách /rd, rl, rn, rs, rt/ obvykle zaniká /r/ a následující souhláska se vyslovuje jako retroflexní [] (nejde o samostatné fonémy). K této asimilaci dochází i na hranici slov.  Jako ve všech germánských jazycích se ustálil hlavní přízvuk na kmenové slabice (obvykle první). Stejně jako švédština má i norština \"melodický přízvuk\", který je dvojí. Přízvuk se pojí s intonací a označuje se jako \"přízvuk I\" a \"přízvuk II\" (resp. \"akcent I\" a \"akcent II\"). Slova s přízvukem I mají klesavou intonaci (tzv. 1. intonace). Přízvuk II mohou mít jen slova nejméně dvouslabičná. Intonace u těchto slov na přízvučné slabice klesá, následující slabika je však vyslovena s tónem vyšším (tzv. 2. intonace). Melodický přízvuk je charakteristickým rysem norské prozódie („zpěv“). Pravidla pro používání přízvuku I a II jsou komplikovaná a mají velké množství výjimek. Použití se rovněž liší i v jednotlivých regionech.", "section_level": 1}, {"title": "Gramatika.", "content": "Norská mluvnice vychází z podobných principů jako mluvnice ostatních germánských jazyků. Pro její pochopení je výhodou znalost jiného germánského jazyka, např. angličtiny nebo němčiny. Minimální flexe dává současné norštině převažující charakter analytického jazyka.  Existují určité rozdíly mezi bokmålem a novou norštinou. Mluvnice bokmålu je značně ovlivněna dánštinou, nová norština je bližší živým nářečím. Pravopisné reformy zavedly v bokmålu tzv. radikální tvary, které měly napomoci sblížení s novou norštinou. Mnoho mluvčích však stále dává spíše přednost konzervativním tvarům.  Jsou-li dále uvedeny dva tvary, druhý tvar za lomítkem se používá v nové norštině.  Slovní druhy  Tradičně se v norštině rozlišují následující slovní druhy: podstatná jména, přídavná jména, zájmena, determinanty (tj. číslovky, ukazovací a přivlastňovací zájmena, členy), slovesa, příslovce, předložky, spojky souřadicí (konjunkce), spojky podřadicí (subjunkce) a citoslovce.  Jmenný rod  Nová norština i většina nářečí rozlišuje rod mužský, ženský a střední. V riksmålu tvary ženského rodu zanikly a byly nahrazeny tvary rodu mužského – vytvořily tak podobně jako v dánštině a švédštině společný rod (utrum). Pravopisné reformy zavedly v rámci sblížení obou spisovných norem do bokmålu opět tvary ženského rodu, které však nebyly všeobecně přijaty. Mnoho mluvčích je považuje za vulgární a téměř je nepoužívá.  Člen  Podstatná jména jsou obvykle determinována členem, který je dvojí:  Podstatná jména  Z původního systému 4 pádů se zachoval nominativ a genitiv (zakončení \"-s\"; např., Petrovo auto), který má funkci výlučně přivlastňovací. V ostatních případech je podstatné jméno ve tvaru nominativu. K vyjádření větných vztahů používá předložky. V hovorovém jazyce se tvary genitivu používají zřídka. Místo toho je upřednostňováno opisné vyjádření.  U všech podstatných jmen ženského rodu se v bokmålu mohou používat i tvary mužského rodu, např. i, (ta) ruka.  Přídavná jména  Přídavná jména mají dvojí typ skloňování:  Číslovky  Základní číslovky jsou nesklonné s výjimkou číslovky 1 (). V 50. letech 20. století byl úředně zaveden způsob počítání v pořadí desítky–jednotky (, padesát pět), běžně se však používá tradiční obrácené pořadí (, pětapadesát). Řadové číslovky od 7. výše se tvoří příponou \"-ende/-ande\" (, sedmý).  Slovesa  Systém sloves má, stejně jako i v ostatních germánských jazycích, jednoduché tvary v přítomném a minulém čase. Ostatní časy se tvoří pomocnými slovesy. Slovesa se neobejdou bez osobních zájmen, protože pozbyla skoro všech odlišujících osobních koncovek. V přítomném čase se zachovala pouze koncovka \"-r\".  V infinitivu má většina sloves koncovku \"-e\" (v nové norštině též \"-a\" – používání obou zakončení se označuje jako tzv. „rozštěpený“ infinitiv, \"\", např., házet), některá slovesa končí na jinou samohlásku. Infinitiv je často používán s částicí \"å\" (např., je možné to udělat).  Trpný rod se obvykle tvoří opisně pomocí slovesa \"\" (stát se) a příčestí trpného. Druhý způsob je pomocí koncovky \"-s\", např., to se musí udělat. Na rozdíl od švédštiny, kde je tento způsob běžný, se v norštině používá omezeně a pouze v infinitivu a přítomném čase.  Jako všechny germánské jazyky rozlišuje i norština slabá a silná slovesa. Silná slovesa mají v minulém čase a příčestí trpném přehlásku, např., zpívat.  Syntax  Norština má pevný slovosled typu \"SVO\" (podmět (S) – přísudek (V) – předmět (O)), sloveso v určitém tvaru stojí zpravidla na druhém místě ve větě. Otázka se obvykle tvoří přehozením přísudku s podmětem. Inverzní slovosled bývá v hlavní větě, pokud je na prvním místě jiný větný člen než podmět.  V norské větě zpravidla bývá jediný záporný výraz (např., [ne]mám nic). Zápor sloves se tvoří částicí \", která obvykle stojí za slovesem (např., nedělám).  Přívlastky vyjádřené přídavnými jmény, číslovkami, ukazovacími zájmeny a genitivem stojí před podstatným jménem. Zvláštností norské syntaxe (oproti jiným germánským jazykům) je obvyklé postavení přivlastňovacích zájmen za podstatnými jmény, např. =, můj otec (podstatné jméno přibírá navíc určitý člen).  Zdvořilé oslovení  V norštině existuje zdvořilé onikání, tedy oslovení pomocí zájmena'(oni). V současnosti je však dosti neobvyklé, Norové si běžně tykají. Oslovení'(ty) se používá i mezi zcela neznámými lidmi.", "section_level": 1}, {"title": "Jazykové instituce.", "content": "Poradním orgánem norské vlády ve věcech týkajících se norského jazyka a jazykového plánování je Jazyková rada ('; do roku 2005 byl oficiální název ', Norská jazyková rada). Jejím cílem je ochrana kulturního dědictví mluveného i psaného jazyka. Rada vyvíjí aktivity ke zvýšení znalostí norštiny a její historie, podporuje toleranci a vzájemný respekt mezi všemi uživateli norštiny v jejích různých varietách a chrání práva všech občanů s ohledem na užívání norštiny. Rada poskytuje poradenství ve věcech týkajících se norštiny, především používání ve školách, sdělovacích prostředcích a na úřadech, předkládá prohlášení o zásadách kodifikace spisovného jazyka a místních jmen. Dále předkládá návrhy jazykových právních norem, poskytuje poradenství pro veřejnost a podílí se na spolupráci severských zemí při jazykové kultivaci.  Jazyková rada byla ustavena zákonem z roku 1972 a spadá pod norské ministerstvo kultury a církví. Čtvrtletně vydává časopis \" (Jazykové noviny).", "section_level": 1}, {"title": "Možnosti studia norštiny v ČR.", "content": "Norštinu je v Česku možné studovat na některých vysokých školách (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy (Praha), Filozofická fakulta Masarykovy univerzity (Brno), Univerzita Palackého v Olomouci) a jako volitelný předmět Filozofická fakulta Univerzity Pardubice. Obory nejsou otvírány pravidelně každý rok. Studium norštiny nabízejí též některé soukromé jazykové školy a lektoři.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Níže je uvedeno několik vět, na kterých jsou ukázány rozdíly mezi bokmål a nynorsk, ve srovnání s tradiční formou riksmål (nejpodobnější dánštině) a dánštinou samotnou:", "section_level": 1}, {"title": "Zvuková ukázka.", "content": "– Ano, milujeme tuto zemi (název norské hymny)", "section_level": 2}], "src_summary": "Norština (\"\" ) je severogermánský jazyk, kterým hovoří Norové. Je úředním jazykem v Norsku (5 mil. obyvatel v roce 2017). Je vzájemně srozumitelná s dánštinou a švédštinou. Základem pro vznik norštiny byla v 1. tisíciletí stará severština. Během dánské nadvlády, trvající více než 400 let, ovlivňovala dánština především jazyk obyvatelstva měst a vzdělaných vrstev. Venkovské obyvatelstvo však hovořilo nářečími zachovávajícími staronorské prvky. Tento historický vývoj podmínil vznik specifické jazykové situace, kdy vedle sebe existují dvě rovnoprávné spisovné formy norského jazyka – v současnosti nazývané a.", "tgt_summary": "挪威语(),是日耳曼语族的一个分支,普遍通用于挪威,是挪威的官方语言。挪威语与瑞典语和丹麦语十分相似,所以这三种语言的人可以互相沟通。由于丹麦语从十六世纪至十九世纪期间一直是挪威地区的标准书写语言,以致近代的挪威语发展一直都受着爱国主义、城乡隔阂以及挪威文学史的争议所影响。", "id": 1277393}
{"src_title": "Křemelina", "tgt_title": "矽藻土", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Historicky jsou rozsivky známy z vrstev spodní jury, významnými uloženinami jsou třetihorní (jezerní i mořské sedimenty).  Diatomity vznikají ve sladkovodním i mořském prostředí, ale i v oblastech se smíšenou (brakickou) vodou. Existenci velkého množství rozsivek v takových vodách podmiňuje vysoký obsah SiO. Sladkovodní diatomit je typický nízkou krystalinitou křemene a je méně vhodný pro průmyslové využití. Vznikají však i v dnešních vodních pánvích chladnějších oblastí, chudých na uhličitan vápenatý. Velmi příznivé podmínky pro rozvoj diatom představují blízké sopečné oblasti, neboť sopečný popel je snadno přístupným zdrojem potřebných anorganických látek pro stavbu schránek. Významné výskyty u nás jsou většinou neogénního stáří, sladkovodního původu nebo vznikly ve vodách s velmi nízkou salinitou.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Křemelina je velice jemnozrnný, práškovitý až jílovitý sediment. Je-li čistá, má bílou barvu, bývá i nazelenalá, šedá, hnědavá dle příměsí. Vysoce kvalitní křemelina obsahuje kolem 90 % oxidu křemičitého. Důležitou vlastností pro využití je pórovitost, dosahující u dobrých druhů až 80 %. Objemová hmotnost vysušené křemeliny je 0,3–0,5 g/cm3, takže výrobky z ní plavou na vodě. Dalšími ceněnými vlastnostmi jsou tepelně izolační, žáruvzdornost, vysoká absorpční schopnost, odolnost vůči kyselinám atd.  Kromě schránek rozsivek mohou obsahovat příměsi jílů, tufů a písku. Přechodné horniny, blízké tufům se označují jako tufodiatomity. Zvětrávaním diatomitových hornin se tvoří těžší zvětraliny a půdy.  Diatomitové bahno a velmi podobný radiolariový kal jsou typické hlubokovodní sedimenty dnešních oceánů, usazují se pod hladinou CCD, existují však i mělkovodní křemité sedimenty. Diatomitové bahno je běžné v okolí Antarktidy a severní části Tichého oceánu, radiolariové sedimenty vznikají v rovníkových oblastech Tichého a Indického oceánu.  Slabě zpevněné diatomitové jíly jsou za mokra mazlavé, po vyschnutí má křemelina práškovou formu, je bílé nebo žlutavé, šedé, případně až hnědé barvy. Diatomitové břidlice představují už zpevněný sediment s lístkovitou odlučností. Zpevněný diatomit má podobnou strukturu jako křída, lze ho rozlišit i velmi jednoduše olíznutím: protože dobře pohlcuje vlhkost, poměrně silně se lepí na jazyk.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Zřejmě první průmyslové využití diatomitu představovala výroba dynamitu. Nitroglycerin smíchaný se zeminou bylo možné dále \"hníst\" a zpracovávat, aniž by hrozilo bezprostřední nebezpečí výbuchu. V dnešní době slouží zejména k výrobě filtrů (na oleje, tuky, ale též pivo a víno), jako plnidlo, k výrobě abraziv, zvukových, tepelných izolátorů, jako speciální stavební materiál (lehčené tvárnice), používá se i v zemědělství.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "V České republice je to zvláště Třeboňská pánev (největší české ložisko Borovany, Ledenice), podkrušnohorský oligocén (Soos), na Slovensku Dúbravice, Močiar.  Největší světová ložiska se nacházejí v Kalifornii, kde mocnost dosahuje až 400 m. Význačnými producenty jsou Dánsko, Francie (Auvergne), SRN (Lüneburg), Japonsko, Island.", "section_level": 1}], "src_summary": "Křemelina je nezpevněná (sypká) hornina, která je tvořena většinou opálovými schránkami rozsivek (jednobuněčné řasy, ), ty tvoří nejméně 40 procent jejího objemu. Sypké vzorky se označují křemelina (diatomová, rozsivková zemina nebo rozsivkový jíl, či diatomové bahno), zpevněné diatomové břidlice, někdy je však pojem diatomit používán pouze pro tyto zpevněné horniny břidličnatého charakteru. Kromě schránek rozsivek a jejich úlomků jsou v křemelinách zastoupeny jílové minerály, nejčastěji kaolinit a illit.", "tgt_summary": "硅藻土(Diatomaceous earth)是一种生物化学沉积岩;由硅藻的细胞壁沉积而成;淡黄色或浅灰色,质地软而轻,可轻易的磨成粉末;密度低、多孔隙、有粗糙感,有极强的吸水性。烘箱干燥的硅藻土的典型的化学组成为80〜90%的二氧化硅、2〜4%的氧化铝(归因大多以粘土矿物)和0.5～2%的铁氧化物。", "id": 2194508}
{"src_title": "Klasifikace podnebí", "tgt_title": "气候分类", "src_document": [{"title": "Konvenční klasifikace podnebí.", "content": "Konvenční klasifikace člení podnebí podle hodnot jednoho nebo více měřených údajů meteorologických prvků (například teplota vzduchu či srážky), případně dle výčtem typických rostlinných znaků konkrétní krajiny. Řadíme mezi ně například Köppenova, Bergovu, Penckovu či Thornthwaitovu klasifikaci.", "section_level": 1}, {"title": "Köppenova klasifikace podnebí.", "content": "Köppenova klasifikace je nejpoužívanější a nejrozšířenější klasifikací podnebí a jejím autorem je německý klimatolog Wladimir Köppen. Klasifikace je utvořena podle rozložení teplot vzduchu a atmosférických srážek ve vztahu k vegetaci. Vznikla již roku 1884 přepracováním tzv. Suppanovy klasifikace a původně byla založena na průběhu ročních izoterm, délce trvání teplot a rostlinstvu a vegetaci. K jejímu přepracování došlo roku 1918 na základě zohlednění většího množství získaných meteorologických dat. Poslední úprava proběhla v roce 1936 ve spolupráci s německým klimatologem Rudolfem Geigerem (někdy je taky proto klasifikace označovaná jako Köppenova-Geigerova klasifikace) a je založena „na teplotním a srážkovém režimu a jeho vlivu na biotu krajiny.“  V Köppenově klasifikaci je stanoveno 5 hlavních klimatických pásem s 11 základními klimatickými typy. Klimatická pásma jsou značena velkými písmeny: A, B, C, D, E.", "section_level": 2}, {"title": "Quittova klasifikace podnebí.", "content": "Systém klasifikace vytvořil český klimatolog Evžen Quitt a publikoval ho roku 1971 v díle \"Klimatické oblasti Československa\". Vycházel ze shromážděných dat v období let 1901 – 1950. Rozlišoval 23 druhů území v Československu s různým typem podnebím, které se liší podle 14 různých charakteristik: Klima níže položených oblastí rozdělil na 5 teplých klimatických jednotek (T1 nejchladnější nejvlhčí, T5 nejteplejší nejsušší), na 11 mírně teplých (MT1 nejchladnější nejvlhčí, MT11 nejteplejší nejsušší) a na 7 chladných jednotek(CH1 nejchladnější, CH7 nejteplejší). Na území samostatné ČR se nachází pouze 13 jednotek.", "section_level": 2}, {"title": "Bergova klasifikace podnebí.", "content": "Bergovu klasifikaci podnebí vytvořil ruský klimatolog Lev Semjonovič Berg. Klasifikace odpovídá přírodním krajinným celkům Země a hranice podnebných oblastí tvoří přirozené hranice přírodních formací vegetace, půdních druhů a jiných fyzickogeografických poměrů. Berg ve své klasifikaci uvádí ekvivalenty i pro výškovou pásmovitost (měnící se s nadmořskou výškou). Celkem vyčleňuje 11 typů podnebí pro nížiny a 6 typů podnebí pro náhorní plošiny. Jde o:", "section_level": 2}, {"title": "Genetická klasifikace podnebí.", "content": "Genetická klasifikace člení podnebí podle základních podmínek jeho vzniku, mezi které řadíme například planetární vzdušnou cirkulaci či převládající výskyt vzduchových hmot. Příkladem genetických klasifikací jsou Alisovova či Flöhnova klasifikace.", "section_level": 1}, {"title": "Alisovova klasifikace podnebí.", "content": "Alisovova klasifikace je nejpoužívanějším typem genetické klasifikace podnebí a jejím autorem je ruský klimatolog Boris Pavlovič Alisov. Podnebí rozděluje podle převládajícího výskytu základních vzduchových hmot do celkem 7 různých pásů. Jde o:", "section_level": 2}, {"title": "Flöhnova klasifikace podnebí.", "content": "Flöhnova klasifikace naproti tomu vychází ze všeobecné cirkulace atmosféry. Vymezuje čtyři pásy proudění vzduchu, které se v průběhu roku posouvají (důsledkem změny výšky Slunce nad obzorem). Jde o:", "section_level": 2}], "src_summary": "Klasifikace podnebí je roztřídění jednotlivých podnebí (klimatů) do podnebných typů a vymezení těchto typů do podnebných oblastí rozprostřených po Zemi. Třídění probíhá podle mnoha kvalitativních a kvantitativních hledisek. Klasifikace podnebí rozdělujeme do dvou skupin, a to na konvenční a genetické. Vůbec nejrozšířenější a nejpoužívanější klasifikací je Köppenova klasifikace podnebí, která spadá do konvenčních klasifikací.České podnebí je nejčastěji určováno pomocí Köpenovy či Quittovy klasifikace.", "tgt_summary": "气候分类系统是对世界上的气候进行分类的方法。气候分类的方法可能会与生物群落的分类紧密相关,因为气候是影响生物分布的主要因素之一。由于世界各地气候的差异明显,在同一局部地区的气候状况也存在有微小差异,因此气候学家和地理学家创造了很多气候分类的方法,并不统一。最常用的气候分类法恐怕要数柯本气候分类法。", "id": 984314}
{"src_title": "Vancouver Canucks", "tgt_title": "溫哥華加人", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hokejové začátky ve Vancouveru.", "content": "Vancouver se stal domovem profesionálního hokejového týmu poprvé v roce 1911, kdy bratři Frank a Lester Patrickovi založili Vancouver Millionaires. Byl to jeden ze tří týmů v nové Pacific Coast Hockey Association. Millionaires hráli pětkrát finále Stanley Cupu, ale vyhráli pouze jednou v roce 1915, kdy porazili Ottawu Senators. Po rozpuštění Millionaires, se ve Vancouveru hráli nižší ligy. Canucks hráli nižší soutěže od roku 1945 až do roku 1970.", "section_level": 2}, {"title": "1967–1970: Žádost o NHL.", "content": "Se záměrem o zatraktivnění NHL, se ve Vancouveru začala stavět nová moderní aréna – Pacific Coliseum v roce 1967. V té době hráli, na tu dobu, v malé aréně Vancouver Forum. Mezitím, skupina vedená vlastníkem Canucks a bývalým starostou Vancouveru Fredem Humem, učinila NHL nabídku, aby Canucks se stali jedním ze šesti týmu k připojení k NHL v roce 1967. Tuto nabídku NHL odmítla. Dlouho se spekulovalo, že vstupu zabránil prezident Toronta Maple Leafs Stafford Smythe. Navíc spolu s Montreal Canadiens, se Smythe nechtěl dělit o zisky z televizních práv. O méně než rok později, se do finančních potíží dostal tým Oakland Seals. Dohoda byla na místě. Tým přesunout do Vancouveru, ale vedení NHL nechtělo. Odůvodňovali to tím, že je brzy od předešlé žádosti. Výměnou za vyhnutí se soudu, vedení NHL slíbilo Vancouveru, že se tým přidá k NHL v další expanzi. Další skupina, vedená Minnesotským podnikatelem Tomem Scallenem, udělala novou prezentaci a povolení bylo uděleno za cenu 6 milionů dolarů. Nová skupina, která mezitím koupila Canucks, vstoupila do NHL společně s Buffalem Sabres před sezónou 1970–1971.", "section_level": 2}, {"title": "1970–1982: Raná léta.", "content": "K vyplnění soupisky Canucks, pozdržela liga expanzní draft v předchozím létě. Canucks si vybrali obránce Gary Doaka a po něm centra Orlanda Kurtenbacha, kterého jmenovali prvním kapitánem. Kdežto Buffalo Sabres si vybrali budoucího člena síně slávy Gilberta Perreaulta.  Své první utkání Canucks sehráli, 9. října 1970, proti Los Angeles Kings a prohráli 3:1. O dva dny později vyhráli své první utkání, když porazili Toronto Maple Leafs 5:3. Canucks nepostoupili do playoff v prvních čtyřech sezónách.  Před sezónou 1974–75, Scallen a jeho skupina z Minnesoty prodala tým místnímu mediálnímu magnátu Franku Griffithsovi za 9 milionů dolarů. Canucks byli zařazeni do Smytheovy divize. Základní část skončila vítězstvím v divizi a prvním postupem do bojů o Stanley Cup. Svoji první sérii prohráli s Montrealem Canadiens v pěti zápasech. V další sezóně hráli znovu playoff a opět prohráli. Tentokrát s New York Islanders. V dalších dvou sezónách se nedostali do playoff.  Prvním velkým úspěchem týmu Canucks bylo playoff v roce 1982, kdy postoupili do finále Stanley Cupu. V předchozích pěti letech tým nevyhrál ani jednu sérii v playoff. Canucks byli prvním týmem ze západní Kanady, který hrál o Stanley Cup po 56 letech. Naposledy se to povedlo týmu Victoria Cougars v roce 1926. Ve finále se střetli s vítězem dvou předešlých ročníků s týmem New York Islanders. New York Islanders opanovali i toto finále. Pro Canucks to bylo poslední playoff, ve kterém vyhráli sérii. Toto období trvalo až do roku 1992.", "section_level": 2}, {"title": "1982–94: Pád a vzestup.", "content": "Po finálové účasti v roce 1982, tým spadl do průměru a po zbytek 80. let postoupili do playoff pouze čtyřikrát. V roce 1987 se generálním manažerem stal Pat Quinn a začal s přestavbou týmu. V roce 1988 draftoval, pozdější ikonu týmu, Trevora Lindena. O rok později si vybral jako 113. hráče Pavla Bureho. V roce 1990 si Pat Quinn přibírá k manažerským povinnostem i trénování. I díky němu se tým opět zvedá. V roce 1992 je Pat Quinn vyhlášen za nejlepšího trenéra a získává Jack Adams Award. V témže roce je za nejlepšího nováčka zvolen Pavel Bure a obdržel Calder Memorial Trophy. V roce 1994, tým opět vyhrává jednu sérii za druhou a dostává se do finále Stanley Cupu. Zde opět narazili na tým z New Yorku. Tentokrát to byli Rangers. Po velmi vyrovnané sérii, vyhrává Stanley Cup New York Rangers. Po prohraném sedmém utkání, propukají v centru Vancouveru nepokoje, které mělo za následek poškození majetku, zranění a zatýkání. Dva dny po nepokojích přišlo 45 tisíc fanoušků poděkovat hráčům za jejich úsilí.", "section_level": 2}, {"title": "1994–2001: 25. výročí, nová aréna, nový začátek.", "content": "Před zkrácenou sezónou 1994–95 odstoupil z funkce trenéra Pat Quinn, který se dál věnoval pouze manažerským povinnostem. Byla to také poslední sezóna v jejich hale Pacific Coliseum. V následující sezóně se přestěhovali do nové haly General Motors Place (po přejmenování Rogers Arena), která stojí v centru města a stála 160 milionů dolarů. Během sezóny 1995–96 byl uskutečněna výměna, kdy z Pittsburghu Penguins přišel Švéd Marcus Näslund (pozdější kapitán a lídr týmu).  V roce 1996 nepostoupili do playoff a byla to první ze čtyř sezón, kdy nepostoupili do playoff. V létě 1997 Canucks podepsali smlouvu s jedním z nejlepších hráčů historie, Markem Messierem. Blízko dohody byli i s Waynem Gretzkym. Před sezónou 1997–98 předal Linden kapitánské „céčko“ Messierovi, ale v šatně sílilo napětí a nepřátelství. Brzy nato byl vyhozen Pat Quinn a jako trenér byl jmenován Mike Keenan. Jenže napětí v kabině rostlo, až nakonec Linden odešel do New Yorku Islanders. Úsilí ligy o větší popularitu NHL vyústilo ke dvěma utkáním mezi Canucks a Mighty Ducks of Anaheim v japonském Tokiu. Bylo to vůbec poprvé, kdy týmy NHL hrály soutěžní utkání mimo Severní Ameriku.  V roce 1999 odchází do týmu Florida Panthers další výjimečný hráč a to Pavel Bure. Generální manažer Brian Burke se připravoval celou sezónu na draft, aby mohl draftovat Daniela a Henrika Sedinovi. Tyto švédy si vybral jako dvojku respektive trojku draftu.  Canucks na začátku tisíciletí začali projevovat zlepšení. Z týmu odešel kapitán týmu Mark Messier do New York Rangers a kapitánem byl zvolen Markus Näslund, kterým byl celých osm let.", "section_level": 2}, {"title": "2001–05: Léta tria „West coast express“.", "content": "Pod vedením generálního manažera Briana Burka a trenéra Marca Crawforda šel výkon mužstva nahoru. Na jeho vzestupu měla výrazný podíl útočná řada Markus Näslund, Todd Bertuzzi, Brendan Morrison. Od médií dostali přezdívku „West coast express“ podle železnice stejného názvu. Marcus Näslund se zařadil mezi nejlepší hráče ligy. Na konci základní části sezóny 2003–04, získal Todd Bertuzzi značnou pozornost médií po násilném útoku na hráče Colorada Avalanche Steve Moora, kdy ho zezadu praštil hokejkou do hlavy. Jak Moore dopadl na led, tak Bertuzzi přistál na něm. Moore utrpěl tři zlomeniny krčních obratlů, pohmožděniny v obličeji, otřes mozku. Jednalo se o odvetu na Moora, který v předchozím utkání napadl Näslunda. Bertuzzimu byla pozastavena činnost až do začátku sezóny 2005–06 a také čelil žalobě za tento útok u soudu.", "section_level": 2}, {"title": "2005–10: Období po stávce.", "content": "Po vyřešení pracovního sporu mezi NHL a NHLPA, byla stanovena nová pravidla, která měla napomoci většímu počtu branek. Hlavní trenér Marc Crawford byl vyměněn Alainem Vigneaultem. Ten odeslal Bertuzziho k týmu Florida Panthers za Roberta Luonga. Tím skončilo trio „West Coast Express“. Näslund a Morrison skončili v týmu o dva roky později. Trenér Vigneault začal stavět tým kolem dvojčat Sedinů. Ve své první sezóně byl Roberto Luongo nominován na Hart Memorial Trophy a Vezina Trophy. Ve stejné sezóně získal Jack Adams Award (nejlepší trenér) Alain Vigneault.  Po sezóně 2007–08 ukončili aktivní kariéru ikony Canucks bývalý kapitáni Trevor Linden a Marcus Näslund. Definitivně začala éra bratrů Sedinů. Kapitánem byl jmenován Roberto Luongo. Byl to první brankař, který byl jmenován kapitánem od roku 1947. Tím byl naposledy Bill Durnan v Montrealu Canadiens.  V roce 2010 získal Henrik Sedin Art Ross Trophy a Hart Memorial Trophy a stal se prvním hráčem Canucks, který tyto vysoce ceněná ocenění získal.", "section_level": 2}, {"title": "2010–13: 40. výroční sezóna, výluka, konec Vigneaultovy éry.", "content": "Před sezónou 2010–11 byl Henrik Sedin ustanoven novým kapitánem týmu. Canucks vyhráli západní konferenci poprvé v historii a získali Presidents ́ Trophy. Art Ross Trophy získal znovu Sedin, tentokrát Daniel.  Završením výroční sezóny byla účast ve finále Stanley Cupu proti Boston Bruins. Bruins porazili Canucks 4:3 na zápasy. Stejně jako v roce 1994, opět po prohraném finále zavládlo ve městě násilí a rabování v centru Vancouveru.  Během sezóny 2011–12 Canucks předváděli výborný hokej a obhájili Presidents' Trophy. Skvěle rozjetou sezónu jim přeťali „Králové“ z Los Angeles, pozdější vítězové Stanley Cupu. Před začátkem sezóny 2012–13 zasáhla NHL výluka, která trvala, až do půlky ledna 2013. V tomto roce také Canucks oslavili 100. výročí od založení Vancouver Millionaires. Vancouver dokončil sezónu s pátým po sobě jdoucím vítězstvím v divizi. Ale v playoff vypadli v prvním kole a následně byl propuštěn hlavní trenér Alain Vigneault. Novým trenérem byl ustanoven John Tortorella.", "section_level": 2}, {"title": "Individuální trofeje.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Individuální rekordy jedné sezóny.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Přehled kapitánů a trenérů v jednotlivých sezónách.", "content": "</div", "section_level": 2}], "src_summary": "Vancouver Canucks je profesionální kanadský klub ledního hokeje, který sídlí ve Vancouveru v provincii Britská Kolumbie. Do NHL vstoupil v ročníku 1970/71 a hraje v Pacifické divizi v rámci Západní konference. Své domácí zápasy odehrává v hale Rogers Arena s kapacitou 18 910 diváků. Klubové barvy jsou královská modrá, zelená a bílá.", "tgt_summary": "温哥华加人队(英语:Vancouver Canucks)是位于加拿大不列颠哥伦比亚省温哥华的国家冰球联盟队伍,隶属于西大区太平洋分区。他们的主场馆为可容纳18,860名观众的罗渣士体育馆(前称通用汽车体育馆)。", "id": 1600421}
{"src_title": "Hrad Himedži", "tgt_title": "姬路城", "src_document": [{"title": "Architektura a obranné plány.", "content": "Himedži představuje skvělý příklad japonského hradu - má mnoho z obranných a architektonických prvků spojovaných s představou japonského hradu. Vysoké kamenné základy, nabílené zdi a rozmístění budov uvnitř komplexu bylo charakteristické pro všechny japonské hrady. Rovněž rozmístění palebných postavení, otvorů pro vrhání kamenů ap. je ukázkou typického hradního designu. Dnešní hradní věž je z roku 1601.  Jedním z nejdůležitějších obranných prvků hradu Himedži, a asi i nejznámějším, je matoucí labyrint cest vedoucích k hlavní věži. Brány, nádvoří a vnější hradby jsou uspořádány tak, aby nutily útočníky postupovat k hradní věži po spirále kolem hradu. To je vystavovalo neustálé palbě obránců po celou dobu jejich cesty k hlavní věži. Navíc měla tato přístupová cesta mnoho slepých konců. Ovšem Himedži nikdy nebyl napaden takovýmto způsobem, a tak obranný systém zůstal nevyzkoušený.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Hrad byl navržen a postaven během Nanboku-čó (\"císařského schizmatu\") v období Muromači. V té době byl nazýván \"Hrad Himejama\". V roce 1346 Akamacu Sadanori naplánoval hrad na úpatí hory Himedži, kde Akamacu Norimura již předtím postavil chrám Šomjodži. Po \"válce Kakicu\" převzal kontrolu a plánování hradu krátce klan Jamana, ale během války Ónin se vrátil do rukou rodu Akamacu.  V roce 1580 Tojotomi Hidejoši převzal kontrolu nad hradem a Kuroda Jošitaka postavil třípatrovou věž.  Po bitvě u Sekigahary v roce 1601 Tokugawa Iejasu svěřil hrad Himedži do rukou Ikedy Terumasy. Ikeda během osmi let přestavěl hrad do přibližně dnešní podoby. Poslední větší přístavba, \"Západní nádvoří\", byla dokončena roku 1618.  Himedži byl jedním z posledních útočišť \"tozama daimjó\" na konci období Edo. Byl držen potomky Sakaie Tadasuma až do reforem Meidži. V roce 1868 nová japonská vláda poslala Okajamskou armádu, pod velením jednoho z potomků Ikedy Terumasy, aby hrad ostřelovala slepými náboji a vytlačila obránce pryč z hradu.  Když byl v roce 1871 zrušen systém han, hrad Himedži byl prodán v aukci. Konečná cena byla 23 jenů a 50 senů. Ovšem náklady na rozebrání hradu se ukázaly být příliš vysoké, a tak byl tento záměr opuštěn.  Desátý pěchotní regiment obsadil hrad Himedži v roce 1874 a Ministerstvo války ho převzalo pod svou kontrolu roku 1879. Hlavní věž byla renovována v roce 1910 pomocí 90 000 jenů z veřejných fondů.  V roce 1945, koncem druhé světové války, byl Himedži bombardován. Ačkoli vedle stojící škola byla vypálena do základů, hrad přežil prakticky nepoškozen (až na několik drobných šrámů od výbuchů v sousedství).  Himedži byl použit při natáčení filmu \"Ran\" Akira Kurosawy v roce 1985 a rovněž část filmu \"Poslední samuraj\" (2003) se zde točila (za použití umělého sněhu). Hrad Himedži posloužil jako sídlo japonské tajné služby ve snímku o Jamesi Bondovi \"Žiješ jenom dvakrát\" (1967) s Seanem Connery v hlavní roli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Himedži (: 姫路城; \"Himedži-džó\") je japonský hrad ve městě Himedži (姫路), prefektura Hjógo. Je to jedna z nejstarších zachovalých staveb z japonského středověku. V roce 1993 byl Himedži zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Hrad je zároveň japonským \"Národním kulturním pokladem\". Společně s hradem Macumoto a s hradem Kumamoto tvoří tzv. „Tři slavné hrady“. Je také nejvíce navštěvovaným hradem v Japonsku. Někdy je také nazýván \"Hakurodžó\" nebo \"Širasagidžó\" (白鷺城, „Hrad bílé volavky“), díky svému zářivě bílému exteriéru.", "tgt_summary": "姬路城()是一座位于日本兵库县姬路市的城堡,为该市主体象征。由于其白色的外墙,也被称为白鹭城()。", "id": 121568}
{"src_title": "Horst Mahler", "tgt_title": "霍斯特·马勒", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Horst Mahler studoval práva na západoberlínské Svobodné univerzitě, po studiích založil roku 1964 právnickou poradnu. V důsledku svých styků k levicovým organizacím patřily mezi jeho zákazníky prominentní osobnosti jako Rainer Langhans, Fritz Teufel, Gudrun Ensslinová, Beate Klarsfeldová, Andreas Baader a další. Roku 1969 založil spolu s pozdějším poslancem strany Zelených, Hans Christian Ströbelem, takzvaný \"Socialistický advokátský kolektiv\" (\"Sozialistisches Anwaltskollektiv\").  Horst Mahler patří k rozporuplným osobnostem společenského a politického života v Německu. Během svého studia byl členem levicového, avšak ve srovnání s pozdějšími organizacemi nedogmatického svazu SDS. Za členství v tomto svazu byl roku 1960 vyloučen z SPD. V pozdních šedesátých letech se silně angažoval v takzvané mimoparlamentní opozici (APO), roku 1970 se stal členem teroristické organizace RAF.  Pro činnost v této organizaci byl 8. října 1970 zatčen a později odsouzen (přepadení banky, násilné osvobození vězně). K jeho obhájcům patřil i Otto Schilly, pozdější ministr vnitra SRN, a také Gerhard Schröder, pozdější kancléř SRN. Ještě během výkonu trestu byl Mahler pro členství v maoistické straně KPD (Aufbauorganisation) a v důsledku ideologických sporů z RAF vyloučen. Roku 1980 byl předčasně propuštěn po odpykání dvou třetin trestu, roku 1987 mu bylo povoleno vykonávat zaměstnání právního obhájce.  Během svého uvěznění se Mahler seznámil s dílem filosofa G. W. F. Hegela, četl i další literaturu a změnil své názory. Germánství se pomalu stávalo v jeho očích východiskem pro problémy německé společnosti. Roku 2000 vstoupil k velkému překvapení svých bývalých kolegů do Národně demokratické strany Německa (NPD) a posléze zastupoval tuto stranu i v různých procesech, při různých příležitostech se zasazoval o obnovení Velkoněmecké říše.  Roku 2003 z NPD vystoupil a založil \"Spolek pro rehabilitaci pronásledovaných za popírání holocaustu\" (\"Verein zur Rehabilitierung der wegen Bestreitens des Holocaust Verfolgten\"). Začátkem 2004 byl opět souzen, obviněn byl ze štvaní lidu (německy \"Volksverhetzung\") – Mahler s několika stoupenci požadoval zákaz židovských obcí v Německu, vykázání všech nezaměstnaných přistěhovalců z Německa a další silné zásahy proti různým menšinám. Roku 2002 byl s jeho svolením rozdáván při jedné schůzi NPD leták, označující nenávist vůči Židům za něco zcela obvyklého.  Během procesu hrozil soudcům, prokurátorovi a přísedícím trestem smrti podle starého a neplatného říšského trestního kodexu (soudce si v důsledku toho vyžádal dobrozdání psychiatra). I vzhledem k dalším antisemitským vývodům byl Mahler 8. dubna 2004 odsouzen k trestu odnětí svobody a bylo mu zakázáno vykonávat povolání obhájce.  Jisté pozornosti se Horst Mahler dočkal až v listopadu 2005, kdy vystupoval jako asistent obhajoby v procesu proti Ernstu Zündelovi a byl této funkce soudcem zbaven.  V únoru 2009 byl Mahler opětovně odsouzen za popírání holocoustu a za tzv. \"Volksverhetzung\" ve více případech k šesti letům odnětí svobody; při započítání dřívějších rozsudků byla dosažena hranice odnětí svobody na celkem dvanáct let. Mahler je vězněn ve věznici v městě Brandenburg an der Havel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Horst Mahler (* 23. ledna 1936 Haynau) je německý právník a obhájce. V sedmdesátých letech minulého století byl mimo jiné jedním ze zakládajících členů ultralevicové teroristické organizace Rote Armee Fraktion, dnes patří mezi nejznámější pravicové aktivisty v Německu, vyznačuje se zejména popíráním holocaustu.", "tgt_summary": "霍斯特·马勒(德文:Horst Mahler 1936年-1月23日)是一位前德国律师、政治活动家。他曾是德国极左军事组织红军派创始人之一。之后,他成为了一名毛主义者,再后来他转向了极右。马勒一度成为了德国国家民主党的一员。马勒因为煽动仇恨罪和否认犹太人大屠杀被反复定罪。他正在服刑(为期12年)。", "id": 2529463}
{"src_title": "Apollo 11", "tgt_title": "阿波罗11号", "src_document": [{"title": "Cíle mise.", "content": "Hlavním cílem letu Apolla 11 bylo doletět k Měsíci, přistát na jeho povrchu a bezpečně se vrátit na Zemi. Tím by byl splněn úkol vytyčený 25. května 1961 prezidentem Spojených států Johnem F. Kennedym: Do konce desetiletí dopravit astronauty na Měsíc a bezpečně je vrátit na Zemi.  Posádka dostala i několik vedlejších úkolů. Přivézt vzorky měsíčního materiálu, umístit na povrchu Měsíce televizní kameru a uskutečnit několik vědeckých experimentů – provést měření složení slunečního větru pomocí hliníkové fólie zachycující částice; zanechat zde laserový koutový odražeč k přesnému měření vzdálenosti Země–Měsíc a seismometr.  Posádky pro Apollo 11 byly jmenovány koncem roku 1968. Podle zavedeného zvyku na místo hlavní posádky postoupila záloha letu o tři čísla nižšího, tedy Apolla 8. Tvořili ji Neil Armstrong, Fred Haise a Buzz Aldrin. Do záložní posádky přišli James Lovell a William Anders, přičemž místo pilota lunárního modulu zůstalo zatím neobsazené.", "section_level": 1}, {"title": "Posádka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Záložní posádka.", "content": "Předtím v červenci 1968 vypadl z posádky Apolla 9 Michael Collins kvůli operaci kostních výrůstků na páteři. Začátkem roku 1969 získal zpět letový status a v Armstrongově posádce nahradil Freda Haise, který se přesunul do záložní posádky. NASA informaci o přesunu oficiálně oznámila 9. ledna 1969.  Podpůrnou posádku tvořili Ken Mattingly, Ronald Evans a William Pogue. Začátkem roku 1969 se Bill Anders rozhodl, že na podzim téhož roku odejde do Národní rady pro letectví a vesmír. Ken Mattingly se proto připravoval spolu s ním, aby ho mohl nahradit, kdyby byl let Apolla 11 odložen.", "section_level": 2}, {"title": "Emblém a jména modulů.", "content": "Emblém mise Apolla 11 navrhl Collins, měl symbolizovat mírumilovný a americký charakter prvního přistání na Měsíci. Lovell navrhl použít orla bělohlavého, symbolu Spojených států z amerického státního znaku. Collins poté nakreslil obraz orla, vznášejícího se nad povrchem Měsíce se Zemí v pozadí a nápisem. Armstrong zamítl pro cizince nesrozumitelné anglické slovo, po váhání nad římskými číslicemi se shodli na \"Apollo 11\". Instruktor Tom Wilson astronautům poradil olivovou ratolest jako symbol mírumilovnosti výpravy, umístili ji orlovi do zobáku. Vedení NASA usoudilo, že prázdné orlovy drápy nad Měsícem vypadají příliš uchvatitelsky, a proto olivovou větev přesunulo do nich. Posádka se rozhodla neuvést svá jména na emblému, aby reprezentoval všechny, kdo přispěli k přistání na Měsíci.  Poté co posádka Apolla 10 pojmenovala svou loď \"Charlie Brown\" (velitelský modul) a \"Snoopy\" (lunární modul), podle postav z komiksu Peanuts, asistent manažera pro styk s veřejností Julian Scheer napsal řediteli Střediska pilotovaných letů (dnes Johnsonovo vesmírné středisko), aby požádal posádku Apolla 11 o serióznější pojmenování lodi. Zprvu byla používána jména \"Snowcone\" a \"Haystack\", ale posádka se je rozhodla změnit. Pro velitelský modul vybrala jméno \"Columbia\", po \"Kolumbiadě\", obřím děle z románu Julese Verna \"Ze Země na Měsíc\". V románu dělo, umístěné na Floridě, vystřelí náboj se třemi dobrodruhy, kteří obletí Měsíc a vrátí se na Zem. Columbia je také tradiční ženská personifikace Spojených států. Lunární modul dostal jméno \"Eagle\", orel, podle orla v emblému výpravy.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "První místo přistání pro lunární modul programu \"Apollo\", v jižní části Moře klidu () okolo 20 km jihozápadně od kráteru Sabine D, bylo vybráno zčásti i proto, že bylo automatickými povrchovými sondami Ranger 8 a Surveyor 5 stejně tak i orbitální mapovacími sondami Lunar Orbiter charakterizováno jako relativně ploché a hladké a tím pádem snadné pro přistání i pro výstup na povrch. Armstrong ho pohotově hned po přistání nazval „Tranquillity Base“ (Základna Tranquility/Základna klidu).", "section_level": 1}, {"title": "Start a let k Měsíci.", "content": "Raketa Saturn V s Apollem 11 odstartovala ze startovacího komplexu 39 Kennedyho vesmírného střediska 16. července 1969 v 13:32:00 UTC (9:32:00 místního času). Oběžné dráhy dosáhla po 12 minutách. Po jednom a půl obletu Země se v 16:22:13 UTC znovu na šest minut zapálil třetí stupeň Saturnu (S-IVB) a uvedl Apollo na dráhu k Měsíci. Za půl hodiny (od 16:49 UTC) astronauti přestavěli loď – s velitelským modulem se odpojili, otočili ho a připojili k lunárnímu modulu. Poté, v 17:49, odhodili nepotřebný třetí stupeň Saturnu.  Let k Měsíci trval tři dny. Navedení na dráhu k Měsíci bylo přesné, proto místo plánovaných čtyř korekcí dráhy astronauti provedli pouze jedinou asi v polovině cesty, 17. července v 16:17 UTC. O cestě vyprávěla posádka divákům v několika televizních reportážích – 17. července třikrát a počtvrté na druhý den. Po 17:21 UTC 19. července nad odvrácenou stranou Měsíce s pomocí motorů Apolla přešli na oběžnou dráhu Měsíce.", "section_level": 2}, {"title": "Přistání na Měsíci.", "content": "Na druhý den, 20. července, se v 17:44 UTC Armstrong a Aldrin v lunárním modulu odpojili od velitelského modulu, ve kterém zůstal Collins. V 19:05 Armstrong a Aldrin zažehli motor lunárního modulu (DPS) a začali svůj sestup na povrch. Prvním zážehem se dostali na sestupovou dráhu s nejnižším bodem 15 km nad povrchem Měsíce, ve 20:05 zapálili DPS podruhé a zahájili vlastní sestup.  Brzy však zpozorovali, že motory byly v činnosti déle, míjejí orientační body o čtyři sekundy před plánovanou dobou a přistávají na kilometry daleko od původně plánovaného místa. Navigační a řídící počítač hlásily hned několik poplachů způsobených vychýlením z plánované trasy. To přinutilo posádku kontrolovat řízení modulu. V řídícím středisku NASA mladý operátor Steve Bales oznámil řediteli letu, že přes poplachy je bezpečné pokračovat v sestupu. Poplachy, které generoval program lunárního modulu, signalizovaly, že počítač není schopen dokončit výpočty ve vyhrazeném čase (). Jak se později zjistilo, počítač strávil neplánovaný čas obsluhou potkávacího radaru, který se během sestupu nepoužíval. Steve Bales za svoje „pokračujeme“ v napjaté chvíli sestupu obdržel Medaili svobody ().  Hned jak posádka mohla obrátit svou pozornost zpět k výhledu ven, astronauti viděli, že počítač je vede přímo na místo plné velkých kamenů u velkého kráteru. Armstrong převzal ruční řízení lunárního modulu a navedl jej na přistání v 20:17:43 UTC. V nádržích sestupného stupně zbylo palivo na méně než 30 sekund letu.  Za první slova z povrchu Měsíce se všeobecně považují slova Neila Armstronga „Houstone, tady je základna Tranquility. Orel přistál!“, ačkoliv fakticky to byla Aldrinova slova „Signál kontakt.“ (), jež vyslovil poté, co se jedna z přistávacích sond lunárního modulu dotkla povrchu Měsíce.", "section_level": 2}, {"title": "Výstup na povrch Měsíce.", "content": "Podle plánu měli astronauti před vycházkou pět hodin spát, byli totiž vzhůru od časného rána. Na místě však Armstrong s Aldrinem usoudili, že by neusnuli; rozhodli se proto rovnou zahájit přípravu k výstupu na povrch. Ta se místo plánovaných dvou hodin protáhla na tři a půl. Přes dvojici trojúhelníkových oken, ze kterých měli 60° výhled, astronauti vybírali místo pro balík s vědeckým vybavením () a vlajku Spojených států. Pět hodin před samotným výstupem na povrch Měsíce ještě vyndal Aldrin malou plastovou nádobu s mešním vínem a kousek hostie, načež přijal eucharistii.  Při výstupu z lunárního modulu měl Armstrong zpočátku problém projít průlezem se svým PLSS (, příruční systém pro zabezpečení životních podmínek – „batoh“, který měli astronauti na zádech). Podle veterána letů Apollo Johna Younga při návrhu batohu s PLSS nebylo zohledněno pozdější zmenšení průlezu lunárního modulu; takže nejvyšší pulz astronautů byl zaznamenán v průběhu vstupů a výstupů z lunárního modulu.  Ve 2:39 UTC 21. července Armstrong otevřel průlez, vylezl ven a ve 2:51 UTC začal sestupovat po žebříku na povrch Měsíce. Kvůli kontrolnímu a ovládacímu panelu skafandru, připnutému na hrudi, si neviděl na nohy. Během sestupu po devítischodovém žebříku Armstrong zatáhl za ovladač, aby vyklopil oddíl s vybavením () složený na boku lunárního modulu a aktivoval v něm umístěnou televizní kameru. Obrázky byly nasnímány systémem pomaloběžné televize () a v pozemních střediscích je přes obrazovku snímaly kamery běžného televizního systému, což způsobovalo značnou ztrátu kvality. Signály byly zachyceny observatoří Goldstone v USA a v australském Honeysuckle Creek. O několik minut později bylo televizní vysílání přepnuto na signál z citlivějšího radioteleskopu v australské Observatoři Parkes. Přes některé technické a povětrnostní těžkosti, byl rozostřený černo-bílý obraz první procházky po povrchu Měsíce zachycen a ihned vysílán pro nejméně 600 milionů lidí na Zemi.  Po popisu povrchu (\"„vypadá jako velmi, velmi jemně zrnitý... je to skoro prach“\"), Neil Armstrong sestoupil ze žebříku lunárního modulu a jako první člověk v historii vkročil do jiného světa. Dne 21. července ve 2:56:15 UTC, šest a půl hodiny po přistání, vkročil na povrch Měsíce a pronesl památnou větu:  Kromě splnění primárního cíle vysloveného prezidentem Kennedym, a to přistát na Měsíci s lidskou posádkou do konce 60. let, bylo Apollo 11 zároveň testem všech systémů Apollo, proto Armstrong vyfotografoval lunární modul, aby konstruktéři byli schopni posoudit stav modulu po přistání. Potom nabral první vzorek měsíčního materiálu, který uložil do kapsy. Odmontoval televizní kameru z MESA, udělal panoramatický záběr a připevnil ji na dvanáctimetrový stojan lunárního modulu. Kabel od kamery zůstal trochu ušpiněný a představoval potenciální riziko v průběhu celého výstupu. Aldrin se k němu brzy přidal a oba strávili dvě a půl hodiny navrtáváním měsíčního povrchu, fotografováním všeho, co viděli, a sbíráním kamenů a jiných vzorků. Armstrong spolu s Aldrinem zkoušeli různé možnosti pohybu po měsíčním povrchu, včetně skákání snožmo. Batoh s PLSS měl tendenci je převažovat dozadu, ale ani jeden z astronautů neměl s udržením stability vážné problémy. Pohyb při měsíční gravitaci, šestinové oproti gravitaci na Zemi, Armstrong popsal jako \"„možná ještě lehčí než během simulací“\". Preferovaným způsobem pohybu se stal „cval“. Astronauti hlásili, že si potřebují naplánovat pohyby na šest až sedm kroků dopředu. Jemná půda byla celkem kluzká. Aldrin poznamenal, že i při přesunu ze Sluncem osvětleného místa do stínu \"Eaglu\" se teplota uvnitř skafandru nezměnila a když na Slunci byla helma více ohřívána, ve stínu se cítil chladněji.  Astronauti spolu vztyčili vlajku Spojených států – povrch byl velmi tvrdý a tak se jim nepodařilo tyč zasunout hlouběji než 20 cm. Potom přijali telefonát od prezidenta Richarda Nixona. Po telefonátu nainstalovali soupravu vědeckých přístrojů EASEP, která obsahovala pasivní seismograf a laserový koutový odrážeč; a také rozvinuli fólii švýcarského experimentu zachycení částic slunečního větru. Potom Armstrong „odcválal“ asi na 120 m od lunárního modulu, aby udělal fotografie z okraje Východního kráteru. Zatím Aldrin sbíral vzorky. Použil na to geologické kladivo – bylo to jediné použití tohoto nástroje v průběhu celé mise. Oba potom do nádob posbírali vzorky kamenů pomocí prodloužených kleští.  Pracovali pomaleji, než očekávali, takže museli zastavit dokumentaci vzorků v polovině vyhrazených 34 minut. Protože měli málo času, Armstrong doslova skákal od jedné úlohy ke druhé. Řídící středisko mu doporučilo zpomalit a poté jim povolilo patnáctiminutové prodloužení vycházky.  S malými problémy astronauti pomocí zařízení (jednoduché lanovky pro dopravu předmětů vzhůru do úložného prostoru lunárního modulu) naložili film a dvě krabice, které obsahovaly 22 kg vzorků. Do \"Eaglu\" se astronauti vrátili v opačném pořadí – Aldrin jako první, potom Armstrong vyskočil na třetí stupínek žebříku a vyšplhal do lunárního modulu.  Na povrchu astronauti zanechali kromě vědeckých přístrojů také plaketu (připevněnou na žebříku sestupové části lunárního modulu) se dvěma kresbami Země (západní a východní polokoule), nápisem a podpisy astronautů a prezidenta Richarda Nixona. Na plaketě je napsáno:  V českém překladu:", "section_level": 2}, {"title": "Návrat na Zemi.", "content": "Po přesunu do lunárního modulu astronauti zapnuli návratový stupeň a zbavili se svých batohů s PLSS, jedné kamery a jiných už nepotřebných věcí. Start návratového stupně lunárního modulu proběhl bez problémů. Astronauti se dostali na lunární oběžnou dráhu a tam se spojili s velitelským modulem \"Columbia\", na palubě kterého čekal Michael Collins. \"Eagle\" po odpojení od \"Columbie\" zůstal na oběžné dráze okolo Měsíce. Později NASA oznámila, že tato dráha nebyla stabilní, což vyústilo v pád \"Eaglu\" na neznámé místo na povrchu Měsíce. Astronauti přistáli 24. července na hladině Tichého oceánu na 13° 19′ N a 169° 9′ W, 2 660 km východně od ostrova Wake, 380 km jižně od Johnsonova atolu a 24 km od letadlové lodi \"USS Hornet\". Velitelský modul zprvu přistál vzhůru dnem, ale během několika minut se s pomocí nafukovacích balónů otočil do správné polohy.  Z vrtulníků seskočili čtyři potápěči v ochranných oděvech (\"Biological Isolation Garments\"), kteří stabilizovali Apollo pomocí nafukovacích vaků. Jeden z nich, otevřel vstup do lodi a podal astronautům tytéž oděvy, aby se do nich převlékli. Důvodem byla obava z možného zavlečení mimozemského života. Poté astronauty vyzvedli do vrtulníku, který je odvezl na Hornet. Zde byli zavřeni v izolovaném kontejneru. Karanténa pokračovala i na pevnině až do 11. srpna 1969.  Na Hornetu se s astronauty, přes okno karantény, pozdravili prezident Nixon, ředitel NASA Thomas Paine a kolega Frank Borman. Hornet doplul do Pearl Harboru, odkud astronauti pokračovali letecky do Johnsonova vesmírného střediska v Houstonu. Po skončení karantény měli den volna, který strávili s rodinami, a od 13. srpna vyrazili na slavnostní turné po Spojených státech. O několik týdnů později zavítali do Mexika, 16. září byli přijati v Kongresu Spojených států. Během následující pětačtyřicetidenní cesty projeli 25 zemí světa.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky expedice.", "content": "Představitelé NASA opakovaně zdůrazňovali, že hlavním cílem letu kosmické lodi Apollo 11 bylo řešení technických otázek, ne výzkum Měsíce. Pokud jde o techniku, hlavním výsledkem mise bylo prokázání účinnosti zvoleného způsobu letu, přistání na Měsíci a startu z Měsíce, stejně jako prokázání schopnosti posádky pohybovat se na povrchu Měsíce a provádět zde výzkum.  Přesto měla expedice velký vědecký význam, protože dopravila na Zemi první vzorky měsíčního materiálu, celkem 21,55 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Konspirační teorie.", "content": "V 70. letech 20. století vznikly konspirační teorie, které tvrdily, že přistání na Měsíci byl podvod. Jedním z prvních zastánců těchto teorií byl Bill Kaysing, který své názory vyložil v knize vydané v roce 1974. K šíření teorií přispěl i vědeckofantastický film \"Kozoroh 1\" z roku 1978 o fiktivním falešném přistání na Marsu. Podle průzkumu veřejného mínění si v roce 1999 šest procent Američanů myslelo, že přistání na Měsíci byl podvrh.", "section_level": 2}], "src_summary": "Apollo 11 byl americký pilotovaný kosmický let programu Apollo, během něhož 20. července 1969 lidé poprvé stanuli na povrchu Měsíce.", "tgt_summary": "阿波罗11号(英语:Apollo 11)是美国国家航空航天局的阿波罗计划中的第五次载人任务,是人类第一次登月任务,历时8天13小时18分35秒,绕行月球30周,在月表停留21小时36分20秒。三位执行此任务的宇航员分别为指令长尼尔·阿姆斯特朗、指令舱驾驶员迈克尔·科林斯与登月舱驾驶员巴兹·奥尔德林。", "id": 1414849}
{"src_title": "Operace Anthropoid", "tgt_title": "猿人作戰", "src_document": [{"title": "Složení výsadku.", "content": "Do výcviku na provedení operace byli povoláni rotmistr Jozef Gabčík (užívající křestní jméno Josef) a rotný Karel Svoboda. Svoboda byl ovšem koncem roku 1941 kvůli úrazu při cvičném seskoku z operace vyřazen a na Gabčíkův návrh nahrazen Janem Kubišem. Základním předpokladem pro úspěch operace bylo maximální utajení. Gabčík, Svoboda i Kubiš byli přeřazeni od svých jednotek k II. odboru (zpravodajskému) MNO bez sdělování podrobností. Výsledek akce měl působit dojmem spontánního aktu odporu domácího odboje. Celý plán znali v Londýně pouze čtyři lidé, další znali jen dílčí části plánu. Organizátoři považovali operaci za víceméně sebevražednou a Gabčík s Kubišem na to byli několikrát upozorněni.", "section_level": 1}, {"title": "Výcvik.", "content": "Samotný výcvik byl zahájen v létě 1941 ve výcvikových školách a stanicích SOE ve Skotsku, ve kterých prodělávali výcvik i britští commandos. Vojenský výcvik a bojové nasazení, kterými českoslovenští vojáci prošli, byly pro jejich příští úkoly nedostačující. Bylo nutné, aby prodělali výcvik v oblastech sabotáže, diverze a útočného boje.  Výcvik se skládal z ženijní části (ničení infrastruktury, komunikací, průmyslových objektů či transportních prostředků) včetně průzkumu, výroby a používání trhavých či hořlavých náloží a ručních bomb. Další částí byl vzdušný výcvik (seskok padákem, jeho balení, balení kontejnerů, jejich příjem ze vzduchu atd.), výcvik ve střelbě (mířená i letmá střelba z různých druhů pěchotních zbraní včetně odstřelovací pušky či lehkého kulometu), v boji holýma rukama a výcvik topografický a spojovací (Morseova abeceda a Q-kód), vytyčování přistávacích ploch atd. Celý kurz trval šest týdnů. Po skončení kurzu se parašutisté vrátili ke svým jednotkám, kde očekávali rozkaz k nasazení. Doba čekání závisela na technických možnostech SOE. V průběhu výcviku vypracovala SOE několik rámcových plánů atentátu založených na zvážení různých možností daných prostředím, ve kterém bude čin proveden.", "section_level": 1}, {"title": "Úkoly operace.", "content": "Úkolem operace byl čin demonstrativního charakteru, kterým by Spojencům i světové veřejnosti bylo dokázáno, že československý národ se s německou okupací nesmířil a stojí plně na straně spojeneckého úsilí o porážku nacistického Německa. Podle názoru hlavních představitelů československé exilové vlády v Londýně tím mohla být likvidace některého z předních exponentů okupační správy či českých kolaborantů; v úvahu přicházeli R. Heydrich a K. H. Frank.  Členové desantu byli upozorněni, že konečný výběr cíle závisí na jejich uvážení. Ovšem SOE, která prováděla výcvik příslušníků desantu, zaměřila veškerou tréninkovou a přípravnou činnost na likvidaci R. Heydricha. Operace, jejímž cílem bylo provést atentát, obdržela krycí jméno ANTHROPOID. Přípravy započaly 2. října 1941 ve spolupráci s britskou SOE a k provedení akce vybráni rotmistr Josef Gabčík a rotný Karel Svoboda. Akce měla být uskutečněna pokud možno co nejrychleji, tudíž byl vybrán symbolicky 28. říjen 1941, den výročí vzniku Československé republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Desant byl vysazen na třetí pokus 29. prosince 1941 v 02.24 hod. z letounu Handley Page Halifax Mk.II NF-V (ser. L9613) 138. peruti RAF. Poté byly vysazeny desanty operací Silver A (v 02.37 hod. mezi Poděbrady a Městcem Králové) a Silver B (v 02.56 hod. u Kasaliček nedaleko Přelouče). Gabčík s Kubišem seskočili u hřbitova obce Nehvizdy poblíž Prahy, přičemž plánovaným místem seskoku byly 100 km vzdálené Ejpovice u Plzně. Navíc při seskoku se Josef Gabčík zranil na noze. Operační výstroj a sabotážní materiál ukryli v boudě zahradníka Antonína Sedláčka, kde přečkali noc. Ráno na místní faře zjistili, že došlo ke značné navigační chybě a podle původních pokynů odjeli do Plzně, k policejnímu inspektoru Václavu Královi, který jim opatřil nové pracovní knížky. Z Plzně se vydali do Prahy za Václavem Růtou, u kterého pobyli pět dní. Během té doby vyzvedli ukrytý materiál, jenž postupně přemístili do dalších úkrytů v Praze a okolí. Zde se setkali s Janem Zelenkou-Hajským, přes kterého navázali spojení se sokolskou odbojovou organizací JINDRA.  Přestože se Gabčík s Kubišem měli podle rozkazů zabývat výhradně přípravou atentátu na Heydricha, zúčastnili se kvůli naléhání příslušníků dalších výsadků navigační podpory akce Canonbury, při níž britské letectvo bombardovalo 26. dubna Škodovy závody. Tato operace skončila neúspěchem. Poté se Gabčík s Kubišem začali podrobně zabývat plánem na atentát. Na plánování a přípravě se přes zákaz ústředí podíleli další lidé z odboje, zejména učitel Jan Zelenka-Hajský. (Původní rozkazy dokonce zapovídaly jakékoliv kontakty s domácím odbojem či dalšími výsadkovými skupinami.)  Gabčík s Kubišem o svém úkolu zástupcům domácího odboje nic neprozradili, ovšem ti odhadli, že se připravuje akce, která by mohla mít dalekosáhlé následky pro obyvatelstvo. Prostřednictvím vysílačky Libuše se pokoušeli přimět politické a vojenské vedení v Londýně, aby příkaz k atentátu zrušilo. To se však nestalo. Gabčík a Kubiš provedli řadu pozorování a pomocí informací dodaných učitelem Zelenkou připravili plán atentátu. K útoku byla zvolena ostrá pravá zatáčka mezi ulicemi (tehdy Kirchmayerovou, dnes spojka mezi ul. Zenklova a V Holešovičkách v Praze-Libni), tudy každodenně projížděl R. Heydrich autem do své kanceláře na Pražském hradě a tam musel jeho řidič výrazně automobil zpomalit.", "section_level": 1}, {"title": "Atentát na Heydricha.", "content": "Dne 27. května 1942 oba příslušníci desantu Anthropoid společně s rtm. Valčíkem, příslušníkem desantu Silver A, zaútočili na vozidlo zastupujícího říšského protektora Heydricha. V rozhodující chvíli selhal Gabčíkův samopal Sten Mk.II, ale Kubiš hodil na vozidlo bombu plněnou plastickou trhavinou a s velmi citlivým nárazovým zapalovačem upraveným z protitankového granátu vz. 73. Heydrich, který v rozporu s bezpečnostními předpisy nechal zastavit vozidlo, byl zraněn kovovým úlomkem z karoserie, který roztříštil 11. žebro, prorazil bránici a uvízl ve slezině. Dne 4. června 1942 na následky infekce způsobené zraněním zemřel.  Atentátníkům se díky pomoci odboje podařilo ukrýt a německé moci se ani přes rozsáhlé vyšetřování a kruté represálie nedařilo přijít jim na stopu. Sedm parašutistů, již zůstalo v Praze (Josef Bublík, Jozef Gabčík, Jan Hrubý, Jan Kubiš, Adolf Opálka, Jaroslav Švarc, Josef Valčík), ukryli postupně představitelé pravoslavné církve (Jan Sonnevend, Vladimír Petřek, Václav Čikl). Poskytli jim úkryt v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.  Teprve zradou rtn. Karla Čurdy z výsadku Out Distance se německé vyšetřovací orgány dostaly k informacím. Dne 16. června 1942 Čurda z vlastní vůle gestapu udal všechny spolupracovníky parašutistů, které osobně znal v Praze, Pardubicích, Vojtíškovu tiskárnu v Lázních Bělohradě a Plzni. Nejbrutálnějšími vyšetřovacími metodami, jež gestapo použilo při výslechu desítek spolupracovníků parašutistů, se podařilo 17. června 1942 zjistit, kde se parašutisté ukrývají. Dne 18. června 1942 ve 4.15 hod. uzavřel náhradní prapor „Deutschland“ a strážní prapor „Prag“ obklíčení.  Při osmihodinovém boji s německými jednotkami zahynuli všichni výsadkáři.  Protože gestapo vítězoslavně ihned vytáhlo mrtvé parašutisty před kostel, není známo, ve kterých místech krypty Gabčík, Valčík, Hrubý a Švarc zemřeli. Nový výzkum ovšem analyzuje nalezené krevní stopy a porovnáním DNA s žijícími příbuznými zjišťuje, kdo zemřel v tumbě nedaleko schodů, kterými nacisté do krypty vnikli. Vyloučen je už Josef Valčík.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledek operace.", "content": "Přestože oba příslušníci desantu zahynuli, byla mise považována za úspěšnou, neboť zadaný úkol byl v plném rozsahu splněn. Samotná likvidace Heydricha se později stala předmětem řady sporů, neboť přes klady, které měla (zejména mezinárodní ohlas a následné odstoupení signatářských zemí od Mnichovské dohody („oduznání Mnichova“), které mělo přispět k znovuobnovení poválečné ČSR v předmnichovských hranicích), přinesla i zápory. V reakci na atentát nacisté zavraždili několik tisíc Čechů, mj. vypálili obce Lidice (10. června 1942) a Ležáky (24. června 1942). 24. října 1942, 26. ledna 1943 a 3. února 1944 zavraždili nacisté v koncentračním táboře Mauthausen celkem 294 nejbližších spolupracovníků parašutistů z řad českého odboje. Nicméně i díky tomuto činu byla poválečná ČSR uznána mezi vítězi.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v kultuře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ve filmu a televizi.", "content": "O operaci bylo natočeno několik filmů. Ještě za války, hned v roce 1943, vznikly dva americké snímky - \"Hangmen Also Die!\" a \"Hitler's Madman\". Za klasický snímek je považován film \"Atentát\" od Jiřího Sequense z roku 1964 (v hlavních rolích Ladislav Mrkvička a Rudolf Jelínek). Nepříliš historicky věrný byl americký film \"Operace Daybreak\" z roku 1975. V roce 2015 byl o akci natočen film \"Anthropoid\", který byl do kin uveden v říjnu 2016 (ústřední dvojice v podání Cilliana Murphyho a Jamieho Dornana). V červnu 2017 pak vstoupil do kin další zahraniční film s názvem \"Smrtihlav\", který byl natočen podle oceňované knihy HHhH francouzského spisovatele Laurenta Bineta (Gabčík a Kubiš ztvárněni Jackem Reynorem a Jackem O'Connellem).  Přípravám atentátu se věnoval také třetí z dílů televizní série Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka - České století, s názvem \"Kulka pro Heydricha\".", "section_level": 2}, {"title": "V hudbě.", "content": "Nejen Anthropoidem, ale rovněž dalšími československými paravýsadky (Silver A, Silver B, Out Distance, Tin, Bioscop...), a zejména závěrečným bojem o kostel sv. Cyrila a Metoděje je inspirována píseň \"Battledress\" Jana Vyčítala a píseň \"Jdou muži tmou\" kapely Hostband.  Zradě Karla Čurdy, která vedla k dopadení parašutistů, se pak věnuje píseň \"Nová Hlína\" folkové skupiny Epydemye, která společně s písní Skočil jsem do tmy, věnované veliteli Out Distance Adolfu Opálkovi, vyšla jako součást alba Kotlina, zaměřeného na historii 20. století v Československu.  Operace byla předlohou také pro píseň nacionalistické punkové skupiny Celková Impotence pod názvem Nikdy se nevzdáme.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "Česká počítačová hra Attentat 1942, na které spolupracovali historikové z Akademie věd, zachycuje události následující bezprostředně po atentátu na Heydricha i následné represe v Protektorátu Čechy a Morava během druhé heydrichiády.", "section_level": 2}], "src_summary": "Operace Anthropoid byl krycí název pro parašutistický výsadek vyslaný během druhé světové války z Velké Británie na území Protektorátu Čechy a Morava. Tvořili ho vojáci československé exilové armády Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Byl organizován zvláštní skupinou „D“ zpravodajského odboru exilového Ministerstva národní obrany a řazen byl do první vlny výsadků. Jednalo se o diverzní operaci, která proběhla mezi prosincem 1941 a červnem 1942. Jejím hlavním cílem bylo uskutečnit likvidaci zastupujícího říšského protektora a šéfa RSHA Reinharda Heydricha, k čemuž došlo 27. května 1942. Diverzní operace byla úspěšná, Heydrich na následky 4. června 1942 zemřel. Účastníci operace zaplatili za svůj čin životem, když spolu s dalšími výsadkáři podlehli 18. června 1942 v boji s přesilou nacistických vojáků v kostele sv. Cyrila a Metoděje.", "tgt_summary": "类人猿行动(英语:Operation Anthropoid)是第二次世界大战中的同盟国为了暗杀纳粹德国党卫队首长赖因哈德·海德里希所制定的作战计划。海德里希于1941年至1942年间担任波希米亚和摩拉维亚保护国之总督。", "id": 1580354}
{"src_title": "Georgius Agricola", "tgt_title": "格奧爾格·阿格里科拉", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Georgius (Jiří) Agricola se narodil dne 24. 3. 1494 v Hluchově (Gluchau), tedy v hlavním městě hrabství Schönburského, v Sasku. O jeho rodině a mládí toho mnoho nevíme, protože Hluchov vícekrát vyhořel a starší písemnosti se nezachovaly. Do školy snad začal chodit v rodném městě, pak v Cvikově na tamní tehdy již známé latinské škole. Potom ho vidíme na univerzitě v Lipsku, kde studuje teologii, filosofii a zejména filologii. Záhy na sebe upozornil své učitele, zvláště pak vynikajícího profesora Petra Mosellana, s nímž se spřátelil. Asi v této době Agricola, původním jménem Bauer, tuto formu jména odložil, aby po vzoru renesančních učenců ji používal v latinském překladu.", "section_level": 2}, {"title": "Studium a vzdělání.", "content": "Po třech a půl letech opustil Lipsko jako bacalaureus artium (svobodných umění), odešel do Cvikova, kde na naléhání Štěpána Rotha, tehdy rektora latinské školy, která byla právě rozšiřována o oddělení řeckého a hebrejského jazyka, byl Agricola v roce 1518 jmenován rektorem (rector extraordinarius), tedy učitelem řečtiny. A zde také napsal svou první knihu „Libellus de prima ac simplici institutione grammatica“, tedy malou latinskou gramatiku, kterou vydal lipský nakladatel Lotter v roce 1520. Když téhož roku přešel Štěpán Roth na latinskou školu do Jáchymova, převzal Agricola jeho funkci a až do roku 1522 s velkým úspěchem ústav řídil. Tedy nikterak dlouho, neboť téhož roku se Agricola vrací zpět na svou lipskou Alma mater, kde je ustanoven Mosellanovým lektorem a zřejmě vedle toho zde poslouchá medicínu. Jak dlouho zde působil a studoval, nelze říci. V roce 1524 Mosellanus zemřel a Agricola se vydal na studijní cestu, zprvu do Basileje a pak do Itálie, aby tam filologická studia zaměnil za lékařská a přírodovědná, o něž se již dříve zajímal v Lipsku. Tyto vědní obory studoval v Bologni, potom po dva roky v Benátkách a konečně ve Ferraře, kde byl promován na doktora medicíny. Roku 1526 je Agricola již v Německu, dokonce se nějaký čas zdržoval v Čechách v Krkonoších. Roku 1527 spatřujeme našeho mladého lékaře v Jáchymově, kde přijal místo městského lékaře, uvolněné Dr. Jiřím Sturzem, synem důlního podnikatele z Annabergu, který odešel do Erfurtu.", "section_level": 2}, {"title": "První myšlenky.", "content": "Již za studií v Itálii si Agricola uvědomil, jak nedostatečné jsou znalosti o anorganických látkách, mající velký význam v medicíně. Z písemností po řeckých autorech bylo mnoho ztraceno a to, co zbylo, byly jen trosky. Pliniem pořízený výtah z Theophrasta byl jen pouhý seznamem, ale co bylo horší, nikdo neuměl říci, co látky, které Galénus a Diskordiés pod těmito a onakými jmény nazývají jako zvláště účinné látky, znamenají. Co učení Arabové v lékařských spisech uváděli, to se už vůbec nehodilo a bylo již Řeky převzato. Tehdejší středověcí lékaři užívali učené výrazy Galénia a Diskordia a disputovali o ceně léčiv, aniž věděli, o čem mluví. Tímto „mlácením prázdné slámy“ Agricola opovrhoval.", "section_level": 2}, {"title": "Vrchol tvorby.", "content": "Že se usadil právě v Krušných horách, v Jáchymově, místě v němž se teprve v roce 1516 započalo s těžbou stříbrných a dalších rud, mělo pro našeho doktora velký význam, protože již léta toužil získat znalosti o kovech a jejich sloučeninách a o možnostech aplikace těchto látek v lékařství. Agricola zde trávil volný čas studiem oblíbených latinských a řeckých autorů, stejně jako čilým stykem se zkušenými horníky, zvláště s Bartolomějem Bachem, toho času městským písařem a zejména Vavřincem Bermannem, hutním kontrolorem, který se výjimečně vyznal ve vědách, hornictví a hutnictví.  Zde napsal Agricola svůj první mineralogicko – hornický spis, vytištěný v roce 1530 u Frobena v Basileji, který je zároveň prvním tištěným spisem o Jáchymově: „Bermannus sive de re metallica dialogus“ (Bermannus neboli dialog o hornictví). Jak z názvu spisu vysvítá, je to rozmluva mezi Bermannem a dvěma učenými lékaři, městskými fyziky Dr. Janem Näviem, pozdějším tělesným lékařem saského kurfiřta a Dr. Mikolášem Anconem, snad domácím lékařem hraběte Šlika, přicházejícími od úmrtního lože Jindřicha Šlika, aby se touto návštěvou Jáchymova z dojmu úmrtí poněkud ozdravili. Oba lékaři mají velkou zkušenost a znalost klasických autorů, Nävius se vyzná v autorech latinských a řeckých, Ancon zná spisovatele arabské. Na tržišti v Jáchymově se tito dva muži potkají s Vavřincem Bermannem. Ten je vede na jejich přání k dolům. Cestu krátí popisem Krušných hor, výčtem již dříve provozovaných dolů v Čechách a Míšeňsku. Když se dostali poněkud výše, Nävius žasne nad netušenou velikostí města, které by rád přirovnal k Praze, Erfurtu, Bologni nebo Padui. Bermann vypravuje, že před dvanácti roky tu stál toliko jeden dům a ten byl ještě v rozvalinách, kterak hustě zalesněné hory jsou horní činností odlesněné, jak došlo k založení prvního těžařstva, jmenuje okolní výšiny, mluví o klimatu a jmenuje jednotlivé jámy a jejich majitele.  Autor vděčně vzpomíná na své přátele Bacha a přítomného Bermanna, jimž vděčí, že ho do hornictví zasvětili. Pak je tu podán historický přehled až do hornictví své doby a mluví o významných hornických městech: Freibergu, Annabergu, Jáchymově, Eislebenu a Goslaru, o četných šachtách a jejich důlním zařízení. Následuje obsáhlý exkurs o mineralogii, uvádí údaje starých, porovnává je s údaji pozdějších spisovatelů a přirozeně věnuje zvláštní pozornost vlastním zkušenostem. Autor zde pronáší velice závažný poznatek, že minerály stejného vzhledu a barvy nemusí být z téže látky. Závěr má charakter geologické rozpravy, kde se hovoří o nadloží, podloží, o žilách, výskytu drahých kovů, stříbra a zlata, o rudách měděných, železných a nerostech vůbec.Agricola napsal tento výborný Dialogus mezi roky 1526 až 1527, ale neměl odvahu toto dílo publikovat. Teprve Petr Plateanus, tehdy rektor latinské školy v Jáchymově, který byl s autorem v přátelských stycích, ho přiměl k tomu, aby tento mineralogický traktát došel zveřejnění. Je třeba říci, že než se tak stalo, dostal se rukopis do rukou slavného humanisty Erasma Rotterdamského, který Dialogus srdečně pochválil (1530).  Zdá se, že po úspěchu s Bermannem nastala ve vydávání dalších Agricolových děl určitá cenzura. Sice napsal práci „O vlastnostech vzduchu“, která však nebyla vytištěna, ale náš autor nezůstal v klidu a nečinnosti, nýbrž využíval tohoto času daleko více k soustředěnému a pilnému studiu, přípravě celé řady pojednání a větších studií, jak se o tom v dalším přesvědčíme.  Hned v roce 1530 se v Jáchymově objevil na Agricolově místě městský lékař a fyzik, Magistr Magnnus Hund. Zdali zůstal Agricola ve městě dále či nikoliv, je těžké říci. Víme, že v roce 1533 byl ustanoven městským lékařem a fyzikem v Kamenici (Chemnitz), kde pak setrval až do konce života. S Jáchymovem zůstal v přátelských stycích a vztazích a víme o tom, že sem přicházel občasně na návštěvu.  Z korespondence se Štěpánem Münsterem z roku 1534 plyne, že Agricola se kromě přírodovědných studií zabýval též vlasteneckými dějinami a historiografií. A skutečně teprve roku 1544 začíná Agricola se soustavným zveřejňováním výsledků několikaletého studia :  Obě tyto studie byly věnovány Mořici Saskému. Ten Agricolovi na radu kurfiřtského rady Jiřího Commerstadta udělil honorované roční stipendium a současně jej potvrdil ve funkci starosty města Kamenice.  Dále následovaly práce :  Tyto dosti rozsáhlé spisy jsou dostatečným důkazem, jak vážně se Agricola zabýval úmyslem prozkoumat anorganickou přírodu. Zajisté jsou jeho názory od dnešních na míle vzdáleny, ale stále prozrazují jeho ostrovtip, který pronikl hlouběji, než kdekomu jinému. Hledí co možná široce postihnout přírodu, která je alfou a omegou jeho zájmu. Zajímá se o zkameněliny, ale tyto ještě neodděluje od minerálů, o původ horkých pramenů v Karlových Varech nebo Wolkensteinu, což si vysvětluje podzemními požáry hornin a hnědého uhlí, jak je znal z Cvikova a tehdejšího Falknova atd.  Z této doby pocházejí jeho přírodovědná pojednání, která sám zmiňuje (nebyla tištěna) jako kupříkladu „de medicatis fontibus“ (o léčebných pramenech, „de terrae motus“ (O zemětřesení).  Od mineralogických a nyní i historických úvah Agricola obrátil svou pozornost na míry, váhy a mincovnictví. A skutečně roku 1550 se u tiskaře Frobena objevila jeho pojednání :  V roce 1552 Agricola složil úřad starosty a fyzikát, aby se mohl nerušeně věnovat vlastním studiím. V tom čase byla již dva roky hotova Agricolova největší a nejslavnější práce De re metallica libri XII. Tato velice rozsáhlá práce, rozdělená do dvanácti částí (knih), věnovaná saskému kurfiřtovi Mořicovi, obsahuje podrobné vylíčení veškerých tehdejších hornických a hutnických činností, skutečnou encyklopedii těchto umění. Kompendium je vybaveno početnými zajímavými obrázky – dřevoryty velmi dobré úrovně. Shodou okolností vyšla kniha v roce 1556, čtyři měsíce po autorově skonu. Byla mnohokrát vydávána, přeložena do různých jazyků. Agricola udal nový směr, jak pohlížet na anorganickou přírodu. Odmítal neplodné scholastické úvahy a byl vysloveně pro exaktní pozorování. Jeho systém a základy platily až do začátku 18. století. Agricola se v mládí klonil k protestantství, ale přesto zůstal katolíkem. Byl dvakrát ženat a z těchto manželství se mu narodilo několik dětí; ze tří synů se dva starší stali kanovníky v Erfurtu. Na sklonku života trpěl nedostatkem i nouzí, protože spotřeboval spoustu peněz na vydávání svých děl. Ačkoli měl v úmyslu napsat vlastní životopis, nestačil tak učinit. Georgius Agricola zemřel 21. 11. 1555 v Kamenici, raněn mrtvicí. Jiří Fabricius o tom uvědomil Melanchtona: Agricola měl čtyři dny trvající horečku. Jako horlivému katolíkovi kamenický pastor Tittelbach odmítl vykonat pohřeb; mrtvola zůstala po pět dní ležet, než ji pochovali v zámecké kapli v městě Zeitz. I když výsledky Agricolových děl mají dnes význam historický, jeho jméno však zůstane vždy na čestném místě mezi renesančními a humanistickými učenci 16. století.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Jméno Agricoly bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Georg Bauer, známější pod latinizovaným jménem Georgius Agricola (obě jména znamenají rolník; 24. března 1494, Glauchau, Sasko – 21. listopadu 1555, Chemnitz), byl významný německý učenec. Je autorem po stovky let užívané hornické příručky a často je nazýván otcem mineralogie.", "tgt_summary": "格奥尔格乌斯·阿格里科拉(,原名,将姓名拉丁化乃当时一种风尚。1494年-3月24日-1555年-11月21日),德国学者,被誉为“矿物学之父”。", "id": 2267257}
{"src_title": "ASP.NET", "tgt_title": "ASP.NET", "src_document": [{"title": "Principy ASP.NET.", "content": "Ačkoliv název ASP.NET je odvozen od starší technologie pro vývoj webů ASP, obě technologie jsou velmi odlišné. ASP.NET je založen na CLR (Common Language Runtime), který je sdílen všemi aplikacemi postavenými na.NET Frameworku. Programátoři tak mohou realizovat své projekty v jakémkoliv jazyce podporujícím CLR, např. Visual Basic.NET, JScript.NET, C#, Managed C++, ale i mutace Perlu, Pythonu a další. Aplikace založené na ASP.NET jsou také rychlejší, neboť jsou předkompilovány do jednoho či několika málo DLL souborů, na rozdíl od ryze skriptovacích jazyků, kde jsou stránky při každém přístupu znovu a znovu parsovány.  Koncept ASP.NET WebForms ulehčuje programátorům přechod od programování klasických aplikací pro Windows do prostředí webu: stránky jsou poskládány z objektů, ovládacích prvků (\"Controls\"), které jsou protějškem ovládacích prvků ve Windows. Při tvorbě webových stránek je tedy možné používat ovládací prvky jako tlačítko (\"Button\"), nápis (\"Label\") a další. Těmto prvkům lze přiřazovat určité vlastnosti, zachytávat na nich události atd. Tak, jako se ovládací prvky pro Windows samy kreslí do formulářů na obrazovku, webové ovládací prvky produkují HTML kód, který tvoří část výsledné stránky poslané do klientova prohlížeče.  ASP.NET MVC je další oficiální framework postavený na technologii ASP.NET. Tento framework umožňuje snadněji vyvíjet aplikace podle architektury Model-View-Controller.", "section_level": 1}, {"title": "ASP.NET WebForms – stavové prostředí nad bezestavovým protokolem.", "content": "Ačkoliv webový protokol HTTP je sám o sobě bezestavový, událostmi řízené programování zachování stavu (uchování kontextu mezi jednotlivými požadavky) vyžaduje. ASP.NET tento problém řeší kombinací HTML a JavaScriptu pomocí dvou základních technik:  ViewState uchovává informace mezi postbacky (opakovaným odesíláním formuláře na server) v zakódovaném tvaru ve skrytých formulářových polích. Jeho výhodou je, že využívá pouze HTML a nevyžaduje žádnou speciální podporu na straně serveru ani klienta. Nevýhodou je, že se mezi serverem a klientem přenáší větší objem dat, zejména je-li ViewState využíváno nesprávně.  SessionState oproti tomu ukládá veškeré informace na straně serveru a předává (typicky jako cookie nebo součást URL) pouze jednoznačný identifikátor. To sice zmenšuje objem přenášených dat, ale klade vyšší nároky na výkon serveru. Navíc, pokud se sessions používají nesprávně, server může být náchylný k DOS útokům. Oproti ASP umožňuje ASP.NET ukládání SessionState do samostatného procesu nebo na SQL server. To zjednodušuje použití session ve webových farmách, zvyšuje výkon a umožňuje stav zachovat i při restartu serveru.", "section_level": 1}, {"title": "ASP.NET MVC.", "content": "Na přelomu roku 2007 a 2008 ohlásila firma Microsoft plán na vývoj ASP.NET MVC frameworku. Tento framework umožňuje tvorbu webových aplikací podle softwarové architektury Model-view-controller. ASP.NET MVC má představovat alternativu oproti WebForms. Na rozdíl od WebForms aplikace vytvořené pomocí ASP.MVC nevyžadují ViewState a dají se snadněji testovat. Dalším rozdílem MVC oproti WebForms je nezávislost na Javascriptu (událostní model WebForms javasript vyžaduje) a logika bližší klasickému komunikačnímu modelu webu. V současné době se ASP.NET MVC nachází ve verzi 5.1.2 (4. dubna 2014). Microsoft ujistil komunitu, že vydáním ASP.NET MVC vývoj WebForms nekončí.", "section_level": 1}], "src_summary": "ASP.NET je součást.NET Frameworku pro tvorbu webových aplikací a služeb. Je nástupcem technologie ASP (Active Server Pages) a přímým konkurentem JSP (Java Server Pages).", "tgt_summary": "ASP.NET是由微软在.NET Framework框架中所提供,开发Web应用程序的类别库,封装在codice_1档案中,显露出codice_2命名空间,并提供ASP.NET网页处理、扩充以及HTTP通道的应用程序与通讯处理等工作,以及Web Service的基础架构。ASP.NET是ASP技术的后继者,但它的发展性要比ASP技术要强大许多。", "id": 2604590}
{"src_title": "Frida Kahlo", "tgt_title": "芙烈達·卡蘿", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Frida Kahlo se narodila 6. července 1907 jako Magdalena Carmen Frida Kahlo y Calderón v Coyoacán v Mexiku a byla jednou ze čtyř dcer, narozených maďarsko-židovskému otci a matce španělsko-mexicko-indiánského původu.  Frida překonala dětskou obrnu a v patnácti letech nastoupila do léčebného programu. Avšak její léčba skončila už za tři roky, kdy byla vážně zraněna při havárii autobusu. Po nehodě strávila více jak rok na lůžku, zotavovala se ze zlomeniny páteře, klíční kosti, žeber, pánve, ramena a zranění nohou. I přes velké množství provedených operací Kahlo strávila zbytek života v neustálých bolestech.", "section_level": 2}, {"title": "Počátky malby.", "content": "Během rekonvalescence začala Kahlo malovat olejomalby. Nejčastěji šlo o autoportréty, úmyslně naivní, malované jasnými barvami a plochými formami mexického lidového umění, které jí bylo blízké. Nad postelí měla připevněné zrcadlo, aby se viděla, když musela ležet. Když jí bylo 21, zamilovala se do mexického muralisty Diega Rivery, který byl o 20 let starší. Roku 1929 se vzali. Jejich manželství bylo velmi bouřlivé, přetrvalo nevěry, tlak Riverovy kariéry, rozvod a následně druhý sňatek, její chabé zdraví a také neschopnost mít děti v důsledku nehody v autobusu. Pár spolu cestoval do Spojených států amerických a Francie, kde se Kahlo seznámila s významnými osobnostmi ze světa umění a politiky. První vlastní výstavu měla Frida Kahlo v roce 1938 v galerii Julien Levy v New Yorku. Až v roce 1940 si Kahlo užívala značného úspěchu, mnohem slavnější se ale stala až po své smrti.  Během svého pobytu v New Yorku se seznámila s maďarsko-americkým fotografem Nickolasem Murayem, který pořídil desítky portrétních černobílých i barevných fotografií. Murayovy portréty se staly nejznámějšími snímky umělkyně.", "section_level": 2}, {"title": "Marxismus.", "content": "Frida i její manžel Diego byli velmi aktivními členy komunistické strany v Mexiku. V červenci 1954 se Frida naposledy objevila ve veřejném vystoupení, když se účastnila komunistické pouliční demonstrace.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Během svého života musela postoupit více než 30 operací, brala velké množství léků. Ke konci života byla závislá na morfiu a alkoholu. Krátce po její první samostatné výstavě v roce 1953 jí musela být amputována noha. To ji psychicky zlomilo a pomýšlela dokonce na sebevraždu. Zemřela 13. července 1954, ve věku 47 let. Když se jí jednou ptali, co udělat s jejím tělem, až zemře, odpověděla: \"\"Spalte ho... Nechci být pochovaná. Strávila jsem příliš mnoho času vleže... jen ho spalte!\"\"  Frida Kahlo věděla, jak dát svým obdivovatelům poslední sbohem. Během jejího pohřbu způsobil výbuch hořlaviny v otevřené spalovací peci narovnání jejího těla. Vlasy jí hořely a zářily jako svatozář. Její poslední zápisek do deníku zněl: \"\"Doufám, že konec je radostný – a doufám, že se nikdy nevrátím - Frida.“\"  Její pozůstatky jsou uloženy v urně, vystavené v „Modrém domě“, který sdílela spolu se svým manželem Diegem Riverou. Rok po její smrti věnoval Rivera dům mexické vládě, aby se z něj stalo muzeum. 12. července 1958 byl „Modrý dům“ oficiálně otevřen jako “Muzeum Fridy Kahlo”.", "section_level": 2}, {"title": "Výtvarné dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dílo deníkem.", "content": "Každé z Fridiných děl bylo její zkratkovitou biografií. Za svůj život namalovala přes 200 olejomaleb, akvarelů a kreseb a převážná většina z nich byly autoportréty. Frida Kahlo se vždy bránila tomu, aby byla označována za surrealistickou malířku, ačkoliv k tomuto označení její tvorba vybízela. Argumentovala tím, že nezaznamenává sny, nýbrž realitu. Po celý svůj život stála ve stínu svého slavnějšího manžela, změnilo se to až po její smrti. Je příkladem ženské síly a stala se velkou inspirací pro feministické hnutí, byla průkopnicí tzv. „ženské estetiky“.  Klíčové bylo pro její tvorbu chápání vlastní identity, chápání sebe samé jako \"mestizy\" (míšenky), ženy evropských a mexických kořenů. Dilema identifikace je esenciální pro chápání jejích děl. Tento rozpor je patrný v obraze \"Dvě Fridy\" z roku 1939, na němž jsou vyobrazeny dvě podobizny této malířky. Na jedné židli sedí v tradičních evropských krajkových šatech, postava na druhé židli je zase oblečená do oděvu typického pro Tijuanu.", "section_level": 2}, {"title": "Mexická kultura.", "content": "Identifikace s mexickou kulturou je patrná i v jiném kontextu. Frida s Riverou žili po několik let ve Spojených státech, poznali spoustu významných osobností, ale nikdy se doopravdy nesžili s americkou kulturou. Tento odkaz je vepsán do obrazu s názvem \"Self Portrait on the Border Between Mexico and the United States\" (Autoportrét na hranici Mexika a USA) z roku 1932, na kterém stojí rozpolcená Frida, zmítající se mezi dvěma světy, na němž jsou jasně znázorněné její mexické kořeny.", "section_level": 2}, {"title": "Bolest.", "content": "Malováním obrazů se také vyrovnávala s neskutečnými bolestmi, které jí od její nehody sužovaly. Známý je obraz \"Broken Column (Zlomený sloup)\" (1944), na kterém je vyobrazena s rozeklanou hrudí, hřebíky jako symbolem bolesti napíchanými po celém těle a slzami stékajícími po tvářích. Každým z obrazů vyjadřovala své potřeby a touhy, byly prostředkem, jak se vypořádat s jejím zoufalstvím, osaměním a častými depresemi. Objevoval se v nich strach, touha po dítěti, bolest, zoufalství z divokého vztahu s Riverou. Jejich manželství bylo vášnivé, poznamenané neustálými rozchody a udobřováním. V jejích obrazech je patrná adorace Diega, například na obraze s názvem \"Frida a Diego Rivera\" (1931) je jeho postava vyobrazena znatelně vyšší a mohutnější než postava Fridy a je v něm hmatatelný její obdiv k tomuto muži. Diego Rivera byl ústředním motivem mnoha Fridiných obrazů, například oleje s názvem \"Diego and I\" (Diego a já) z roku 1949. Jde o Fridin autoportrét, kde je Diego vyobrazen v roli „třetího oka“ ve středu jejího čela.", "section_level": 2}, {"title": "Tradice.", "content": "Její dílo je propojením aztéckých tradic s křesťanskými. Jde například o obraz z roku 1940 \"Self Portrait with Thorn Necklace and Hummingbird\" (Autoportrét s trnovou korunou a kolibříkem), na němž má Kahlo na krku trnovou korunu typickou pro křesťanství i pro aztécké kněze. Na konci trnové koruny visí mrtvý kolibřík, symbol jednoho z aztéckých bohů.", "section_level": 2}, {"title": "Marxismus v malbě.", "content": "V posledním roce svého života zařadila Frida do své tvorby i marxistickou tematiku. Jako velká stoupenkyně komunistického režimu podpořila v roce 1954 své přesvědčení například obrazem \"Self Portrait with Stalin\" (Autoportrét se Stalinem), na němž je vyobrazena s velkým obrazem Stalina za zády nebo \"Marxism Will Give Health to the Sick\" (Marxismus dá zdraví nemocným) ze stejného roku. Kahlo věřila, že ji její politické smýšlení může uzdravit a osvobodit. Její poslední obrazy už nebyly tak precizní, jsou charakteristické tenkými tahy štětcem a nejasnými detaily.", "section_level": 2}, {"title": "Přínos díla Fridy Kahlo pro feministickou teorii.", "content": "Kahlo se jako žena necítila jako „zástupkyně slabšího pohlaví“. Svými díly ukázala, že si žen váží, čímž potlačila dosavadní patriarchát a zdůraznila nutný boj žen proti patriarchální společnosti, i když i ona se mnohokrát potýkala s ignorací a mnohdy nebyla vnímána jako žena-umělkyně, ale spíše jako žákyně svého manžela. Její výstavy tak paradoxně zvedaly status spíše jemu, než aby přinesly slávu Fridě. Proti tomuto nahlížení společnosti na ženu však vytrvale bojovala, až se jí podařilo vydobýt status samostatné umělkyně.  Roku 1938 v Mexiku se Kahlo seznámila s vedoucí osobností surrealismu, André Bretonem. Tento umělec přijal její tvorbu s velkým nadšením a chtěl, aby se Frida stala umělkyní tvořící v kruhu surrealistů. Přestože její tvorba byla surrealismu a automatickému textu velice blízká, Kahlo odmítla Bretonovu nabídku, neboť podle svých slov na rozdíl od surrealistů nemalovala sny, malovala vlastní realitu.  Svými obrazy se Frida snažila překlenout vzdálenost mezi svým vnitřním a vnějším světem a z jejího díla je tak patrná snaha o nalezení a obhájení vlastní identity. Právě tato snaha byla jedním z hlavních motivů propagace a fungování feministického hnutí té doby. Její tvorba byla velmi odvážná a kontroverzní a řadíme ji do postmoderní extrémní kulturní tvorby. Mezi hlavní znaky jejího díla patří: kolísavost mezi viditelným a imaginárním, silná inklinace k zobrazování mutací a alternativ, zahlcení těla vnějšími objekty a především snaha o narušování klasické binarity tělo/ mysl; vnější/ vnitřní. Všechny tyto znaky jsou vlastně vyjádřením přízně k feministickému hnutí, v jehož duchu a v souladu s ním, snad částečně vědomě i nevědomky, tato umělkyně pracovala.  Principy její tvorby a hodnoty, které se v ní zrcadlí, odrážejí niterní rozpoložení Kahlo, která odhodlaně tvořila a obtiskla do svých obrazů názory a potřeby ženy-umělkyně. Autoportréty byly pro Kahlo terapií, která ji sloužila ke smíření se s těžkou nehodou a tělesným postižením. Tělo bylo centrem veškerého vyjadřování a dokázala ztvárnit celý svět v sobě samé. I přes fyzickou bolest a negativní dopady vnějšího světa, které Frida pociťovala, zůstávala naplněna silnou energií. Skrze své malby se také snažila se vyrovnat s pozicí ženy-ne-matky, společnost se tehdy na ženu dívala jako na ženu-matku. Frida sama po dítěti velice toužila, třikrát byla těhotná a třikrát potratila, jednou vinou manžela, dvakrát pro svůj špatný zdravotní stav. Na rozdíl od ní Diego dítě nikdy nechtěl, viděl ho jako přítěž při své tvorbě a cestování po výstavách.  Frida Kahlo neměla žádné iluze o vnějším světě ani o sobě samé, přesto přinášela svými díly mnoho energie, a to v každém detailu. Z obrazů této malířky je zřejmá prezentace lidské (ženské) identity, ne jako statického objektu, ale jako vyvíjejícího se a měnícího se subjektu, čímž dokazuje hluboké zamýšlení nad kontrastem v postavením žen ve společnosti a jejich potřebami. Z jejích obrazů také čteme vyobrazení interiéru jako nehostinného a stinného místa, což bývá spojováno s nesouhlasem autorky s pozicí žen v domácnostech. Kahlo zdůrazňuje, že vnitřní svět, tedy domácnost a snad i celá soukromá sféra, může být pro ženu prostorem plným imaginace, vzpomínek a strachů.  Osobnosti Fridy Kahlo a jejímu dílu začala být věnována celosvětová pozornost od osmdesátých let 20. století v souvislosti s rozvojem feministického hnutí. Výstavu, která byla v roce 2007 uspořádána v Mexico City u příležitosti stého výročí narozenin Fridy Kahlo, shlédlo za dva měsíce více než 360 000 návštěvníků.  V roce 2002 byl o Fridě Kahlo natočen biografický film v americko-mexické koprodukci nazvaný \"Frida\", v hlavní roli se Salmou Hayek. Výběr z jejích deníků, korespondence, úvah o malířství a dalších textů byl vydán knižně a sama Frida se stala hrdinkou několika beletrizovaných biografií. Osud Fridy Kahlo se stal inspirací pro vznik dvou oper, baletu a několika divadelních her.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frida Kahlo, vlastním jménem Magdalena Carmen Frida Kahlo y Calderón, (6. července 1907 Coyoacán, Mexico City – 13. července 1954) byla mexická malířka z počátku 20. století. Malovala ve stylu původní mexické kultury, kterou mísila s prvky realismu, symbolismu a surrealismu. Jako mnozí surrealističtí umělci aktivně podporovala komunismus. Byla ženou mexického malíře Diega Rivery a milenkou komunistického revolucionáře Lva Trockého. Vytvořila 143 maleb, 55 z nich jsou autoportréty. Na otázku, proč maluje tolik autoportrétů, odpověděla: \"\"Protože jsem tak často sama, protože já jsem subjekt, který znám nejlépe.\"\"", "tgt_summary": "芙烈达·卡萝(,,1907年-7月6日-1954年-7月13日),墨西哥女画家,以自画像著名,许多画作受到墨西哥自然及文化的影响。本名是Magdalena Carmen Frieda Kahlo y Calderón,她出生在墨西哥城南部的科约阿坎街区。父亲是德裔犹太画家与摄影师,家族来自罗马尼亚的奥拉迪亚(二战前是匈牙利属地)。芙烈达之夫为著名墨西哥画家迪亚哥·利弗拉,", "id": 2590333}
{"src_title": "Defenestrace", "tgt_title": "拋出窗外", "src_document": [{"title": "Pražské defenestrace.", "content": "Zvláštní význam hrají defenestrace v českých dějinách, tři \"pražské defenestrace\" označují události z let 1419, 1483 a 1618. Často se však událost z roku 1483 mezi „významné defenestrace“ nepočítá, což vede k určité nejednoznačnosti, kdy jako „druhá pražská defenestrace“ je označována ta z roku 1618. Také označení „třetí pražská defenestrace“ nemá ustálený význam a označují se jím různé události. Jako třetí pražská defenestrace byla např. označena smrt Jana Masaryka.", "section_level": 1}, {"title": "Defenestrace z roku 1419.", "content": "První pražská defenestrace se odehrála v neděli 30. července 1419, kdy byli protihusitští novoměstští radní zabiti svržením z okna radnice. Ozbrojený dav přivedený knězem Janem Želivským po kázání v kostele Panny Marie Sněžné před novoměstskou radnici neúspěšně žádal o vydání vězněných stoupenců přijímání podobojí. Následně, zřejmě za účasti Jana Žižky, na radnici zaútočili a konšely vyházeli z oken a ubili. Událost je považována za počátek husitských válek.", "section_level": 2}, {"title": "Defenestrace z roku 1483.", "content": "Tato defenestrace se udála 24. září 1483 při bouřích pražského obyvatelstva za vlády krále Vladislava Jagellonského, kdy strana podobojí, obávající se o svůj vliv, provedla násilný převrat na Starém i Novém Městě a na Malé Straně. Z oken příslušných radnic byli vyhozeni staroměstský purkmistr a těla sedmi zabitých novoměstských konšelů. Převrat v Praze přispěl k omezení panovnické moci a zabránil obnovení předhusitských poměrů. 6. října 1483 uzavřely tři pražské obce smlouvu o jednotě a společném postupu, která přinesla nadvládu kališnické konfese. Vývoj pak směřoval k náboženskému smíru a vyhlášení rovnoprávnosti obou církví na kutnohorském sněmu v roce 1485.", "section_level": 2}, {"title": "Defenestrace z roku 1618.", "content": "K této defenestraci došlo 23. května 1618. Byla demonstrativním aktem odporu českých stavů vedených Jindřichem Matyášem Thurnem proti porušování Rudolfova majestátu. Zahájila české stavovské povstání. Při této akci byli z oken pražského hradu vyhozeni královští místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic a sekretář Filip Fabricius. Událost se obešla bez obětí na životech.", "section_level": 2}], "src_summary": "Defenestrace (z latinské předložky \"de\", z, od, pryč a \"fenestra\", tj. okno) označuje násilné vyhození z okna. Původ slova je odvozován od pražské defenestrace v roce 1618, kdy nespokojení protestanští stavové vyhodili z okna dva královské místodržící a k tomuto činu sepsali obsáhlou apologii. Ovšem ve středověku a v raném novověku se defenestrace konaly poměrně často a toto konání neslo prvky lynče, ordálu a společně spáchané vraždy. Ve středověké a raně novověké společnosti, která je výrazně horizontálně členěna (přičemž význam vrstev směrem odshora klesá), má defenestrace charakter symbolického trestu (svržením odshora dolů dávají vykonavatele najevo, že se svržení v jim vymezené vrstvě chovali nepatřičně). Inspirace k defenestraci je také často spatřována ve starozákonním příběhu o bezbožné, nemravné a sadistické královně Jezábel, která byla po převratu prince Jehúa svržena z okna svého paláce vlastními služebníky.", "tgt_summary": "抛出窗外(英语:Defenestration)是把某人或某物从窗户抛出的行为。", "id": 68692}
{"src_title": "Lidský kapitál", "tgt_title": "人力资本", "src_document": [{"title": "Teorie lidského kapitálu.", "content": "Teorie lidského kapitálu je úzce spojena se studiem řízení lidských zdrojů, což můžeme v praxi nalézt v podnikové správě a makroekonomii. Lidský kapitál můžeme rozdělit na tři typy: intelektuální, sociální (též společenský) a emoční. S ideou, že právě nehmotná forma kapitálu je stejně důležitá jako ta hmotná, přišel na konci 20. století americký politolog Robert Putnam. Sociální kapitál je, jak už název napovídá, tvořený sociálními vztahy, vzájemnými interakcemi mezi lidmi na jednom pracovišti či při volnočasových aktivitách. Sociální vazby pozitivně ovlivňují schopnosti jednotlivců a vedou tak i k větší produktivitě. Teorie lidského kapitálu vznikla v 60. letech 20. století. Podle ní existuje přímý vztah mezi vzděláním (kvalifikací) a produktivitou, čímž se vysvětluje zájem o podnikové vzdělání. Z uvedeného přímého vztahu vyplývá, že vzdělání je do jisté míry určováno potřebou trhu. Když je nabídka v některých profesích v převisu, snižuje se návratnost investic do vzdělávání.  Z hlediska obsahového zaměření rozlišujeme dva typy kapitálu: všeobecný lidský kapitál a specifický (neboli účelový) kapitál. Všeobecný lidský kapitál je možné uplatnit u jakéhokoli zaměstnavatele, jedná se o dovednosti, které se mohou hodit ve vícero životních situacích. Právě proto do rozvoje tohoto kapitálu firmy příliš neinvestují, jelikož pouze zvyšuje cenu pracovní síly. Oproti tomu specifický lidský kapitál představuje znalosti a dovednosti, které se dají uplatnit pouze v konkrétní firmě či odvětví. Tudíž zvyšuje produktivitu této firmy a zaměstnavatel má tak dobrý důvod investice do tohoto typu kapitálu pro své pracovníky. Firmám se proto investice do účelového lidského kapitálu velmi vyplatí. Výdělky, které tento krok přinese, totiž zcela pokryjí náklady na zaučení zaměstnanců. Navíc jim to přinese i kvazirentu, a tak se nemusí obávat, že by od nich pracovníci odešli ke konkurenci.  Kvalita lidského kapitálu je jedním z nejvýznamnějších faktorů ovlivňujících úspěšnost či neúspěšnost firem v náročném konkurenčním prostředí tržního hospodářství. Na prahu nového tisíciletí hraje tento faktor význam v daleko větším rozsahu, než tomu bylo dříve, když byl vývoj ekonomického okolí kontinuální, relativně plynulý a rozsah a intenzita probíhajících změn byla v managementu firem zvládnutelná bez radikálních změn přístupu k tvorbě a realizaci strategie fungování a rozvoje firmy. Rozvoj výroby a technický pokrok posilují dělbu práce a zároveň nutnost kooperace. Díky technickým inovacím se pracovní úkony rozdělily na ty jednoduché (např. obsluha výrobního pásu) a specializované, které mohou provádět pouze zaučení jedinci (např. obsluha složitějších strojů). U zaučených pracovníků tudíž vlivem nově nabytých schopností dochází ke zvýšené produktivitě práce a snížení výrobních nákladů. Požadavky na kvalifikaci svých pracovníků mají firmy stále větší, proto jen vrozené schopnosti a fyzický kapitál zkrátka nestačí. V důsledky změn, které proběhly koncem 20. století a které vtiskly ekonomickému i sociálnímu prostředí nové znaky, se ukázalo, že kvalita lidských zdrojů a schopnost jejího využití při stanovování strategie a rozvoje firmy a její realizace se stává rozhodujícím faktorem úspěchu.  Lidský kapitál, tedy kvalifikace a schopnosti lidí patří mezi prvotní faktory ovlivňující produktivitu práce. Mezi další můžeme zařadit množství a kvalitu fyzického kapitálu, množství přírodních zdrojů, úroveň používaných technologií a společenské a právní prostředí.  Mezi lidským a fyzickým kapitálem existuje analogie v tom, že oba jsou výsledkem investovaného času, energie a peněz. Obecně platí, že lidé si budou rozšiřovat vzdělání a zlepšovat praktické dovednosti, jestliže bude rozdíl v odměně za kvalifikovanou a nekvalifikovanou práci dostatečně významný.  Z většiny výzkumů vyplývá, že investice do lidského kapitálu přináší větší výnosy než investice do jakýkoliv jiných druhů kapitálu. Je tu navíc třeba připomenout fakt, že investice do lidského kapitálu se nesoustředí pouze na vzdělání, ale také například na investice do zdraví.  V určitém smyslu je myšlenka,lidského kapitálu“ podobná konceptu pracovní síly Karla Marxe, podle něhož dělníci v kapitalismu prodávali svoji pracovní sílu, aby získali příjem.", "section_level": 1}, {"title": "Historie lidského kapitálu.", "content": "Prameny teorie lidského kapitálu sahají až do 18. století a jsou spojovány s myšlenkami skotského ekonoma Adama Smitha. Avšak větší pozornosti se této teorii dostálo až ve 20.století, a to zásluhou Garyho Beckera, Jacoba Mincera a Theodora Schultze.  Ačkoli počátky teorie lidského kapitálu sahají až do 18. století, za zakladatele je považován Arthur Lewis, jenž myšlenku lidského kapitálu použil ve své knize nesoucí název \"Economic Development with Unlimited Supplies of Labour.\" z roku1954. Avšak termín,lidský kapitál“ nebyl ještě v této době používán z důvodu jeho negativních podtónů. Prvním autorem, který tento termín v diskuzi použil byl Arthur Cecil Pigou. Užití termínu v moderní neoklasické ekonomické literatuře se datuje do roku 1958, kdy v akademickém periodiku Journal of Political Economy vyšel článek s názvem \"Investment in Human Capital and Personal Income Distribution\" od autora Jacoba Mincera. Nejznámější myšlenky teorie lidského kapitálu nalezneme u ekonomů Jacoba Mincera a Garyho Beckera, kteří jsou oba spojování s Chicagskou školou v ekonomii. Beckerova kniha s názvem,Lidský kapitál“ publikovaná v roce 1964 se stala standardním odkazem pro teorii lidského kapitálu po mnoho let. Právě na základě této literatury se lidský kapitál rozděluje na specifický a všeobecný.  Lidský kapitál je ztotožňován s tzv.,fyzickými výrobními prostředky,\" jelikož do lidského kapitálu lze rovněž investovat, a to konkrétně například prostřednictvím vzdělávání, školení či lékařské péče. Lidský kapitál je nahraditelný, ale nepřenosný jako například půda nebo práce.  Důležitým autorem 21. století je například Paul Romer, který přišel s myšlenkou moderního přístupu založeného na inovacích pro pochopení ekonomického růstu, k jehož klíčovým faktorům podle Romera patří právě lidský kapitál. Paul Romer obdržel v roce 2008 Nobelovu cenu za ekonomii. V roce 2004 byl vytvořen nový koncept lidského kapitálu, který je různý pro každou specifickou činnost. Tento koncept zdůrazňuje, že v mnoha případech narůstá lidský kapitál konkrétně a specificky na základě povahy činnosti nebo na dovednostech potřebných pro splnění tohoto úkolu.", "section_level": 1}, {"title": "Ukazatele lidského kapitálu.", "content": "Mezi ukazatele lidského kapitálu patří:", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Někteří ekonomové kritizovali Chicagskou školu za to, že se snažila vysvětlit veškeré rozdíly ve mzdách a platech pouze z hlediska lidského kapitálu. Navrhovali však alternativy. Například Michael Spence a Joseph Stiglitz přišli s tzv. “signaling theory”. Podle této teorie vzdělávání nevede ke zvýšení lidského kapitálu, ale spíše působí jako mechanismus, kterým mohou pracovníci předvést své schopnosti a dovednosti svým nadřízeným, a získat tak nadprůměrné mzdy.  V roce 2004 byl \"lidský kapitál\" nazván v Německu \"nejhorším slovem roku\" (un-word of the year) porotou jazykových učenců, kteří považovali tento termín za nevhodný a nehumánní, neboť jednotlivci jím byli ponižovaní a jejich schopnosti klasifikovány pouze podle ekonomicky relevantních veličin.", "section_level": 1}, {"title": "Lidský kapitál a vzdělávání.", "content": "Vzdělávání a školení jsou nejdůležitějšími poli investic do lidského kapitálu. Příjmy více vzdělaných lidí jsou velmi často ne-li vždy nad průměrnou mzdou. Mnoho pracovníků se ustálí a zůstane na stejné pozici po mnoho let. Časté změny zaměstnání nastávají především u nezkušených pracovníků, tj. neprošli školením.  Výsledkem několika analýz je zjištění, že i když si člověk na investici do svého vzdělání musí potřebné peníze půjčit a zároveň dočasně uskromnit své výdaje, tak je pro něj celoživotní příjem z těchto kvalifikovaných pozic dostatečnou satisfakcí. Jedná se o tzv. vzdělanostní prémii. Výše očekávaného výdělku je tedy úměrná délce vzdělání. V mnoha zemích se ovšem již tato prémie vlivem “převzdělanosti“ populace zmenšuje. Například v severoevropských zemích se podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí pohybuje mezi 80 až 95 % populace. Čím více obyvatel dosáhne vysokoškolského vzdělání, tím úroveň vzdělání ztrácí svou tzv. “třídící“ funkci. Následkem toho se pak stává v podstatě nutností vysokou školu vystudovat, jinak jsou šance na dobrou pracovní pozici mizivé.  Míra výnosů investic do vzdělání se pohybuje mezi 5 až 15 %. Nejvíce výnosné jsou investice vynaložené na získání základního vzdělání.  Z průzkumu z roku 2016 vyplývá, že s růstem úrovně dosaženého vzdělání roste také spokojenost s jeho uplatněním. Až 87 % vysokoškoláků cítí spokojenost s uplatněním své kvalifikace, oproti pouhým 54 % vyučených bez maturity.  S lidským kapitálem se také často pojí diskriminace. Zaměstnanci prokazující stejnou produktivitu mohou dostávat za svou práci rozdílnou mzdu. Příčin může být celá řada, ať už se jedná o diskriminaci na základě pohlaví, věku, národnosti či v současné době stále častěji na základě prestiže vystudované vysoké školy.", "section_level": 1}, {"title": "Lidský kapitál a rodina.", "content": "Je zřejmé, že co se týče lidského kapitálu, nemůžeme opomenout vliv rodiny na vědomosti, dovednosti, hodnoty a zvyky dětí. Příprava dětí a pomoc při vzdělávání je velmi zásadní.  Z dat vyplývá, že na úroveň a kvalitu vzdělání má značný vliv i socio-ekonomické postavení rodičů. Pokud rodiče z finančních důvodů nemohou investovat do vzdělání svých dětí, mají zároveň jen omezené možnosti si vypůjčit od bank, jelikož nemohou ručit zatím neexistujícím lidským kapitálem. To se snaží eliminovat stát, například dostupným bezplatným vzděláváním. Nákladů na děti školou povinné přesto zůstává spoustu.  Další výzkumy se zaměřily rovněž na vliv genetického a sociálního původu jedince. Jejich výsledkem bylo, že schopnosti získané původem ovlivňují úspěch pouze z jedné třetiny. Zbylé dvě třetiny jsou výsledkem vzdělání.", "section_level": 1}, {"title": "Lidský kapitál a ekonomický rozvoj.", "content": "Rozvoj vědeckého a technického vzdělání a znalostí zvyšuje produktivitu práce a investice do výroby. Systematická aplikace vědeckých znalostí do výroby zboží značně zvýšila význam edukace, především technického, ale také školení.  U lidského kapitálu můžeme rovněž přesně určit jeho ekonomickou hodnotu a efektivnost.  Hodnotu lidského kapitálu (HC = Human Capital) vyjadřujeme jako součet celoživotních příjmů (W = wage) a celoživotních nákladů na pracovní sílu zahrnující výdaje za vzdělání a zdravotní a sociální náklady (TC = total costs).  Efektivnost (E) lze vyjádřit jako poměr výnosů a nákladů,  kde Y = celoživotní produkt lidského kapitálu. Když je Y > HC, pak je lidský kapitál efektivní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lidský kapitál je soubor vlastností a charakteristik – všech znalostí, talentů, dovedností, schopností, zkušeností, inteligence, úsudků a moudrosti, které jsou specifické pro jednotlivce, ať už individuálně nebo kolektivně, tj. sdílí je s větším počtem lidí. Za lidský kapitál je považována například schopnost tesaře postavit schody. Lidský kapitál zvyšuje schopnost jedinců provozovat činnosti, které přinášejí určitou ekonomickou hodnotu. Výdaje na tyto aktivity jsou investicemi do kapitálu a zlepšují naše zdraví nebo zvyšují výdělky. Vznik kapitálu vyžaduje investici. Investice znamená, že se místo spotřebních statků budou vyrábět kapitálové statky. Je tudíž třeba odložit část současné spotřeby do budoucna. Investice do kapitálu tedy vyžaduje obětování aktuální spotřeby v zájmu zvýšení budoucí spotřeby. Člověk se většinou rozhoduje na základě porovnání nákladů a výnosů. Jako náklad je tady myšlena především hodnota času, který musí člověk vynaložit na zvýšení svých dovedností. Na druhou stranu, výnos je měřen jak finančně – zvýšením mzdy, tak i nefinančně – možnost získat atraktivnější zaměstnání, které bude jedince více naplňovat a může ho obohatit o další znalosti. Např. vzdělání je lidským kapitálem. Mzdové rozdíly mezi kvalifikovanou a nekvalifikovanou práci představují výnosy z lidského kapitálu.", "tgt_summary": "人力资本(英语:Human capital),指人的知识、经验、制度与习惯等。人力资本分成个人与社会两个方面,具备这些资本的劳工,拥有更高的生产能力,可以将这些资本转换成经济价值。人力资本可以经过教育等投资手段来增长。", "id": 2446190}
{"src_title": "Ulysses S. Grant", "tgt_title": "尤利西斯·辛普森·格兰特", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v Point Pleasant v Clermontském okrese ve státě Ohio, 40 km od Cincinnati na řece Ohio. Jeho otec Jesse Root Grant (1794–1893) byl koželuhem a stejně jako jeho matka Hannah, rozená Simpson (1798–1883) pocházel z Pensylvánie. Na podzim roku 1823 se rodina přestěhovala do vesnice Georgetown v okrese Brown v Ohiu, kde strávil většinu svého dětství až do věku 17 let.  V sedmnácti, poté, co se stěží dostal na vojenskou akademii ve West Pointu (jen těsně se vešel do požadavku na výšku), se stal za pomoci kongresmana Thomase L. Hamera kadetem této vojenské akademie. Hamer jej chybně nominoval pod jménem Ulysses Simpson Grant, a přestože on sám proti této změně jména protestoval, nedokázal porazit státní byrokracii. Po dokončení studií dál vystupoval pod tímto jménem, ale užíval jen střední iniciálu S.  Akademii ve West Pointu ukončil v roce 1843 na 21. místě mezi 39 spolužáky. Na akademii získal reputaci nebojácného a zkušeného jezdce. Už v této době si zvykl pít alkohol, během války začal i kouřit obrovské množství doutníků (má se zato, že během 5 let dokázal vykouřit přes 10 000 doutníků). Tento zvyk pravděpodobně přispěl k rakovině hrdla, která jej postihla v pozdějších letech jeho života.  Dne 22. srpna 1848 se oženil s Julií Boggs Dentovou (1826–1902) s níž měl čtyři děti: Fredericka Dent Granta, Ulysses S. (Buck) Granta, Jr., Ellen (Nellie) Grantovou a Jesse Root Granta.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mexická válka.", "content": "Sloužil v mexicko-americké válce pod generály Zachary Taylorem a Winfieldem Scottem, zúčastnil se bitev u Resaca de la Palma, Palo Alta, Monterrey a Veracruz. Byl dvakrát vyznamenán za statečnost: u Molina del Rey a Chapultepeca.", "section_level": 2}, {"title": "Mezi válkami.", "content": "Když v roce 1848 skončila válka s Mexikem, zůstal v armádě a byl několikrát přeložen na nová místa. V roce 1853 byl poslán do Fort Vencouveru v teritoriu Washington, kde sloužil jako proviantní důstojník u 4. jízdního regimentu. Jeho žena ho nemohla doprovázet, protože jeho plat by nedokázal uživit rodinu (v době jeho odjezdu byla v 8. měsíci těhotenství s jejich druhým dítětem). V roce 1854 byl povýšen na kapitána a pověřen velením setniny F 4. pěšího pluku ve Fort Humboltu v Kalifornii. Přestože jeho plat vzrostl, stále nebylo možné, aby jeho rodina přijela za ním na západ. Zkoušel obchodně podnikat, aby nějak zvýšil své příjmy, ale neúspěšně. Začal pít, což vedlo k zhoršení jeho výkonu ve službě. Nakonec byl postaven před možnost buď čelit soudu nebo rezignovat. Dne 31. července 1854 tedy rezignoval a 7 let vedl civilní život jako farmář, realitní agent v St. Louis a konečně jako pomocník v obchodě s koženým zbožím vlastněným jeho otcem a bratrem v Galeně v Illinois. V této době se hodně zadlužil.", "section_level": 2}, {"title": "Občanská válka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátek občanské války.", "content": "Dne 24. dubna 1861, 10 dní po pádu Fort Sumteru, dorazil se skupinou mužů, které naverboval, do Springfieldu v Illinois. Guvernér dospěl k závěru, že bývalý žák z West Pointu by měl dostal důležitější úkoly a povýšil jej na plukovníka 21. pěšího pluku (od 17. června 1861). Dne 7. srpna byl povýšen na brigádního generála dobrovolníků.  V únoru 1862 získal Unii její první velké vítězství, když dobyl Fort Henry a Fort Donelson v Tennessee. Grant 16. února nejen zajal posádku Fort Donelson o síle 12 000 mužů, ale také požadoval „okamžitou a bezpodmínečnou kapitulaci“, která ho na Severu rychle zpopularizovala mezi veřejností, pro kterou se nakrátko stal hrdinou.  Na začátku dubna 1862 byl překvapen generálem Albertem Sidney Johnstonem a přinucen k bitvě u Shilohu. Grantovi se podařilo udržet během jižanského útoku své pozice, druhý den převzít aktivitu a nakonec zvítězit. Bitva u Shilohu se s 25 000 oběťmi na obou stranách stala nejkrvavější bitvou celé války a celých dosavadních amerických dějin (počet obětí překonal celkové množství mrtvých v revoluci, válce z roku 1812 a mexické válce). Henry W. Halleck, jeho nadřízený generál ho zprostil na několik měsíců velení a převzal velení v poli sám. Pouze pod vlivem svého přítele generála Williama T. Shermana, zůstal nadále v armádě a nerezignoval. Do své armádní funkce se vrátil poté, co byl Halleck jmenován vrchním velitelem všech unionistických armád.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u Vicksburgu.", "content": "Během kampaně v zimě 1862–1863 se pokoušel získat pevnost Vicksburg na řece Mississippi, jeden ze dvou zbývajících opěrných bodů Konfederace na řece. (dalším byl Port Hudson). Vicksburg byla pevnost postavená na říční ostrožně a obklopená mrtvými říčními rameny; přes složitý terén bylo takřka nemožné se k městu dostat a zároveň zásobovat vojsko. Konečně na jaře 1863 přišel na způsob, jak město získat. Tato operace je považována za jednu z nejdokonalejších v celé vojenské historii.  Vedl své oddíly podél západního břehu a na vhodném místě Mississippi překročil za pomoci amerického námořnictva, které přivezlo k Vicksburgu zbraně. (Toto byla do bitvy o Normandii v roce 1944 největší obojživelná operace v americké vojenské historii). Poté se svými muži pokračoval do vnitrozemí, čímž se odřízl od zásobovacích oddílů. Přesunoval se co nejrychleji, aby nedal veliteli Jižanů Johnu C. Pembertonovi příležitost soustředit své síly a zaútočit. Směrem na východ Grant obsadil město Jackson, čímž se mu povedlo odříznout železniční spojení do Vicksburgu.  Pak se obrátil na západ a obsadil Champion Hill, poté, co zde porazil Vicksburské oddíly, které se musely stáhnout za opevnění města. Po 6 týdnů obléhal město, 4. července 1863 se Pemberton vzdal. Pro Konfederaci to (spolu s bitvou u Gettysburgu, která proběhla o den dřív) znamenalo zásadní obrat, jih byl územně rozdělen na dvě části a tak výrazně oslaben.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u Chattanoogy.", "content": "V září 1863 Konfederace vyhrála bitvu u Chickamauga, poté se poražené unijní vojsko pod vedením Williama Rosencranse stáhlo do města Chattanooga v Tennessee – končila zde železnice ve východní Tennessee a zároveň to byla brána do severní Georgie. Město bylo promptně obleženo vítěznými konfederačními vojsky pod vedením Braxton Bragga. Dne 16. října byl Grant pověřen velením obleženého vojska, okamžitě nahradil Rosencranse George H. Thomasem. Ještě předtím Grantův hlavní stratég (chief engineer) William F. „Baldy“ Smith začal realizovat plán známý jako „Cracker Line“, 28. a 29. října 1863 porazil v bitvě u Wauhatchie jižní oddíly a ovládl řeku Tennessee (řeka), po které do Chattanoogy připlouvaly zásoby a posily. Toto otevření obležení zvedlo morálku obléhaného vojska, na konci listopadu přešel Grant do protiútoku.  Bitva u Chattanoogy nezačala pro severní armádu dobře. Generál Sherman nedokázal úspěšně zaútočit na pravé křídlo konfederačních vojsk. Zaútočil nejen na špatném místě, ale nechal se porazit jedinou jižní divizí. On sám reagoval na tento špatný start předstíraným útokem na střed (pod vedením Thomase), což mělo odvést pozornost od Shermana na pravém křídle. Thomas čekal, dokud si nebyl jistý, že Hooker posílený potomackou armádou nenapadl konfederátní síly na levém křídle. Hookerovi se podařilo prolomit jižanské levé křídlo, zatímco Thomasovi muži byli stejně úspěšní v centru, kde se předstíraný útok změnil ve skutečný (Thomasovi muži měli zaujmout pozice na úpatí Misionářského hřebenu, ale vojáci rozpálení porážkou u Chickamaugy se začali sápat na pozice na vrcholu kopce a bylo jejich velkým štěstím, že se konfederačním vojákům nepodařilo sklonit děla natolik, aby je mohli zasáhnout; když unionističtí vojáci dosáhli vrcholu kopce, dávali se Jižani okamžitě na útěk). Zpočátku se sice na Thomase hněval, že překročil daný rozkaz, ale toto vítězství způsobilo ústup jižanských vojsk a zároveň otevřelo Unii možnost napadnout Atlantu v Georgii – srdce Konfederace.  Jeho vůle k boji a schopnost vítězit přesvědčila Lincolna a byl povýšen 2. března 1864 na „lieutenant general“ (generálporučík – nová hodnost schválená kongresem přímo pro něj osobně). O 10 dní později se stal vrchním velitelem všech severských armád Spojených států amerických.", "section_level": 2}, {"title": "Vrchním velitelem armád a vítězná strategie války.", "content": "Jeho bojový styl nazval jeden spolugenerál „buldočím“. Přestože patřil k vynikajícím stratégům, jak se ukázalo u Vicksburgu a v závěrečném tažení proti generálu Robertu E. Leeovi, nebál se přímých útoků nebo těsného obléhání, často v době, kdy proti němu jižanské síly samy spouštěly útok. V okamžiku, kdy útok nebo obležení začalo, odmítal ustoupit nebo se nechat vytlačit z pole. Tato taktika často vedla k vysokým ztrátám jak na jeho straně, tak ovšem i na straně protivníka. Pro tuto strategii byl popisován (hlavně v roce 1864) jako „řezník“, je ale pravda, že ačkoli ostatní generálové měli ve svých oddílech podobně velké ztráty, úspěch ovšem mnohem slabší.  V březnu 1864 pověřil bezprostředním velením západních armád generálmajora William T. Shermana a své velitelství přesunul do Virginie, kde se zaměřil na už dlouho bezúspěšně probíhající snahu zničit Leeovu armádu. Jeho dalším bezprostředním cílem, podmíněným ovšem splněním toho prvního, bylo obsazení Richmondu, hlavního města Konfederace. K dosažení těchto cílů použil složitou koordinovanou strategii, jejímž cílem bylo zaútočit na centrum Konfederace z více směrů: Grant, George G. Meade a Benjamin Franklin Butler proti Leeovi blízko Richmondu; Franz Sigel v údolí Shenandoahu; Sherman měl napadnout Georgii, porazit Josepha E. Jonhstona a získat Atlantu; George Crook a William W. Averell měli přerušit železniční spojení ze Západní Virginie; úkolem Nathaniela Bankse bylo získání Mobile v Alabamě. Grant byl prvním generálem, který se pokusil o tak komplexní koordinovanou strategii a zároveň i první, kdo pochopil důležitost protivníkovy vnitřní ekonomické infrastruktury – použil tak koncept totální války.", "section_level": 2}, {"title": "Overland Campaign.", "content": "Overland Campaign začala 4. května 1864, když potomacká armáda o 115 000 mužích (oproti asi 65 000 mužům Leeovým) překročila řeku Rapidan (Rappahannock) a vstoupila do oblasti dosud známé jako Divočina (Wilderness), naopak Lee poslal do této oblasti Armádu Severní Virginie, která měla za úkol oslabit početní převahu seveřanů. Bitva v Divočině (Battle of Wilderness) probíhala dva dny, 7. května došlo k přestávce v bojích a také k jednomu z klíčových rozhodnutí ve válce. Lee se rozhodl stáhnout z pozic, aby mu umožnil to, co dosud dělali všichni velící generálové severních armád – ústup. Místo rozkazu k ústupu nařídil obejít Leeho na východě a směřovat dále na jih.  Siegelova kampaň v Shenandoahu i Butlerova kampaň u řeky James neuspěly, a proto byl generál Lee schopný doplnit své jednotky vojáky z těchto oblastí.  8. května 1864 se Lee s Grantem utkali znovu, tentokrát v bitvě u Spotsylvanského dvora (Battle of Spotsylvania Court House), která trvala 5 dní. 11. května napsal proslavenou zprávu obsahující větu: „Navrhuji bojovat na této linii, i kdyby to mělo trvat celé léto“. Druhého dne, 12. května, nařídil hromadný útok, který téměř prolomil Leeovu frontu, nakonec se zas stočil a pokračoval směrem k jihu.  I přes rostoucí ztráty unionistických armád se situace měnila k jejich prospěchu. Většina Leeových úspěchů byla založena na ofenzívě obsahující překvapivé přesuny a náhlé útoky. Teď byl přinucen bojovat dlouhodobě v defenzívě. Dokonce i po strašné bitvě u Cold Harbor (1. až 3. června) dokázal stupňovat tlak a překročit řeku James. K Petersburgu ve Virginii dorazil jako první a jeho hlavním úkolem zde bylo zajistit tuto významnou železniční křižovatku. To se však vinou přehnaně opatrného podřízeného Williama F. „Baldy“ Smithe nepodařilo. Další tři dny strávilo vojsko marnými útoky, a o tři dny později dorazily i Leeovy oddíly, které posílily obránce města. Nezbylo mu, než začít s obléháním.  Přiklonil se k plánu navrženému Ambrosem Burnsidem. Před rozbřeskem 30. července nechal vyhodit do vzduchu doly pod konfederačními jednotkami. Vzhledem ke změnám prováděným na poslední chvíli (mimo jiné se Grant a Meade do poslední chvíle ubezpečovali, aby jednotky složené z černých Američanů vedly útok), byl následující útok chabý a špatně koordinovaný. Konfederační jednotky využily možnosti se přeskupit a provést protiútok. Zvítězily v bitvě o kráter (Battle of the Crater) a unionisté tak ztratili další příležitost s konečnou platností rozhodnout o konci války.  Jak postupovalo léto a Shermanovy armády nedokázaly postoupit, především ve Virginii a Georgii, začala nastávající události ovládat politika. Na podzim totiž připadaly prezidentské volby. Pro Unii se věci ještě zhoršily, když se Leeovi podařilo oddělit malou armádu pod velením generálmajora Jubal A. Earlyho, která měla za úkol odlákat Granta. Early skrz Shenandoahské údolí prošel na sever do bezprostřední blízkosti Washingtonu. Nebyl sice schopný obsadit město, ale samotná jeho přítomnost v bezprostřední blízkosti zřejmě znamenala další snížení šancí na Lincolnovo znovuzvolení.  Až na počátku září přineslo jeho úsilí první ovoce, když Sherman obsadil Atlantu. Tehdy poslal Philipa Sheridana do Shenandoahského údolí vypořádat se s Earlym. Lidé na severu si čím dál jasněji začali uvědomovat, že válka se obrací k jejich vítězství a Lincoln ve volbách zvítězil. Později v listopadu Sherman začal svůj pochod k moři. On i Sheridan pokračovali v jeho strategii totální války.  Na začátku dubna 1865 konečně jeho neustávající tlak donutil Leeho evakuovat Richmond a po devítidenním ústupu se Lee vzdal u Appomattoxu – 9. dubna 1865. Nabídl mu velkorysé podmínky kapitulace, které uvolnily napětí mezi oběma armádami a umožnily jižanským vojákům uchovat si alespoň zdání hrdosti. Do několika týdnů bylo po válce, přestože menší akce pokračovaly až do doby, kdy se Kirby Smith vzdal u Trans-Mississippi Departmentu 2. června 1865.  Okamžitě po Leeově kapitulaci byl poctěn kráčet vedle rakve na pohřbu Abrahama Lincolna. Lincoln byl znám svojí podporou jeho osobě. Po bitvě u Shilohu řekl: „Nemůžu ho propustit. On totiž bojuje“. Po válce mu Kongres udělil hodnost „General of the Army“ (odpovídá dnešnímu čtyřhvězdičkovému generálovi – armádní generál). Do hodnosti ho jmenoval nový prezident Andrew Johnson 25. července 1866.", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentství.", "content": "Stal se 18. prezidentem USA a sloužil během dvou volebních období od 4. března 1869 do 3. března 1877. Byl vybrán jako republikánský prezidentský kandidát na republikánském národním shromáždění v Chicagu, Illinois 20. května 1868 bez skutečné konkurence – odpůrci otroctví a republikáni k němu vzhlíželi jako k vítězi od Vicksburgu a válečnému hrdinovi. Během voleb získal proti svému demokratickému protihráči Horatio Seymourovi většinu 3 012 833 z celkového počtu 5 716 082 hlasů. Zároveň si ale do svého prezidentského úřadu přinesl jen minimální politické zkušenosti a dle mnohých kritiků i malý talent politické záležitosti řešit.", "section_level": 1}, {"title": "Skandály jeho prezidenství.", "content": "Jeho volební období bylo zaplaveno skandály (jako např. Sanbornský incident v Treasury a problémy s U.S. zástupcem Cyrus I. Scofieldem). Nejznámějším se stal skandál zvaný Whiskey Ring, kdy vláda přišla o víc než 3 milióny dolarů vybraných daní. Orville E. Babcock, sekretář prezidenta, byl označen za člena této kliky a unikl usvědčení pouze díky prezidentovu pardonu. Později prezidentův ministr války William W. Belknap podstoupil vyšetřování, které odhalilo, že bral úplatky při prodeji Native American trading posts.  Přestože neexistují důkazy, že by se on sám podílel na korupci svých podřízených, nezaujal proti jejich činnosti jasné a pevné stanovisko ani když byli usvědčeni. Neměl dobrou ruku při výběru svých spolupracovníků. Znepřátelil si vůdce politických stran, když příliš mnoho úřadů dal svým přátelům a politickým podpůrcům, za kterými stál i když se neosvědčili či proti nim byla vznesena závažná obvinění, která se ukázala založená na pravdě. (Jednou z výjimek byl na post ministra zahraničí vybraný Hamilton Fish z New Yorku). Jeho neschopnost zajistit si politické spojence působila jako jeden z nejdůležitějších faktorů, proč se mu skandály dostaly mimo kontrolu.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh prezidentství.", "content": "I přes tyto skandály dokázal Spojené státy americké přenést přes citlivé období tzv. \"Rekonstrukce\". Podporoval jen omezenou přítomnost severních jednotek na území jižních států – ty měly zajistit dodržování práv jižanských černochů a zamezit násilným činům Ku Klux Klanu. V letech 1869 a 1871 podepsal zákony, které zaručovaly volební právo černochům a potíraly vůdce Ku Klux Klanu. Patnáctý dodatek americké ústavy, který zaručoval volební právo černochům, byl schválen v roce 1870.  V roce 1876 bylo do Unie přijato Colorado.  V oblasti zahraniční politiky byla největším úspěchem jeho administrativy Washingtonská smlouva se Spojeným královstvím (byla vyjednána, jednou z jeho mála dobrých voleb při obsazování úřadu, ministrem zahraničí Hamiltonem Fishem) z roku 1871.  Kongres neschválil koupi Santo Dominga.  Původně chtěl o prezidentskou funkci usilovat potřetí, nakonec však (přestože jeho podpora mezi obyvatelstvem zřejmě zůstávala vysoká) od tohoto záměru upustil (proti se např. vyslovil i Kongres USA).  V roce 1876 během pravděpodobně zmanipulovaných prezidentských voleb (rozhodovalo se mezi Hayesem a Tildenem) uklidnil národ tím, že svolal federální komisi.  Bylo o něm známo, že často navštěvoval Willardský hotel, aby unikl stresu Bílého domu. Ve foyer (angl. lobby) se ho obvykle snažilo zastihnout velké množství lidí, které nazýval „zatracenými lobbisty“ (those damn lobbysts), tak snad vznikl moderní pojem „lobbista“.", "section_level": 2}, {"title": "Život po prezidentském období.", "content": "Po vypršení svého prezidentského období mj. hodně cestoval a napsal paměti. Týden po jejich dokončení, 23. července 1885, zemřel na karcinom hrtanu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ulysses S. Grant (rodným jménem Hiram Ulysses Grant; 27. dubna 1822 – 23. července 1885) byl generál Unie v americké občanské válce a v letech 1869 až 1877 v pořadí 18. prezident Spojených států amerických.", "tgt_summary": "尤利西斯·S·格兰特(英语:Ulysses S Grant;1822年-4月27日-1885年-7月23日),美国上将、政治人物,第18任美国总统。格兰特是一名战争英雄,政治家,被共和党一致提名,于1868年当选美国总统。", "id": 1736935}
{"src_title": "John Locke", "tgt_title": "约翰·洛克", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "John Locke se narodil ve Wringtonu poblíž Bristolu do puritánské rodiny. Jeho otec - také John Locke, původně právník - se účastnil občanské války jako důstojník vojsk parlamentu. Roku 1647 byl mladý John poslán na prestižní Westminster School v Londýně. Poté byl přijat na Christ Church v Oxfordu. Byl pilným studentem, avšak kritizoval zkostnatělost tehdejších osnov. Jeho přítel z Westminster School Richard Lower jej seznámil s medicínou a experimentální filosofií. Díky němu se Locke také stal členem anglické Royal Society.  Roku 1656 získal bakalářský titul ve filosofii a v roce 1658 magisterský. Získal ještě bakalářský titul v medicíně (1674) a již tehdy spolupracoval s významnými mysliteli a vědci jako Robert Boyle, Thomas Willis a Robert Hook. Roku 1667 se přestěhoval do domu lorda Coopera, hraběte ze Shaftesbury, v Londýně jako jeho osobní lékař – hrabě trpěl infekcí jater. Později, když infekce začala být životu nebezpečná, provedl Locke operační zákrok, a zachránil tak Shaftesburymu život.  Shaftesbury (který byl zakladatelem politické frakce Whigů) se v roce 1672 stal lordem kancléřem. Locke se tak dostal do vysokých politických kruhů a dokonce získal několik funkcí, což mu poskytlo zkušenosti k sepsání pozdějších politických a ekonomických spisů. V roce 1675 výrazně klesla Shaftesburyho popularita a Locke odjel na čtyři roky do Francie. Po návratu napsal (nejspíše na Shaftesburyho popud) svá „Dvě pojednání o vládě“.  Kvůli podezření z účasti na spiknutí proti králi musel Locke roku 1683 uprchnout do Nizozemí, kde se věnoval převážně psaní. Do Anglie se vrátil až po Slavné revoluci, jako doprovod manželky Williama Oranžského (1688). Krátce po návratu vydal svá stěžejní díla „Esej o lidském chápání“ a „Dopis o toleranci“, která se setkala s velkým úspěchem.  Stáří prožil Locke v domě své přítelkyně lady Masham v Essexu. Trpěl již v té době silným astmatem, to mu však nezabránilo v čilých vědeckých diskuzích s osobnostmi jako John Dryden nebo Isaac Newton. Zemřel 28. října 1704, aniž se oženil nebo měl potomky.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Locke se svým myšlením řadí do anglického empirismu 17. století. Ve své teorii poznání se staví proti karteziánskému racionalismu, neboť popírá, že by v mysli byly od narození nějaké ideje. Mysl pokládá za nepopsanou desku (\"tabula rasa\"), která je formována teprve empirickou zkušeností a poté také pořádající schopností rozumu - reflexí.  Do politické filosofie zasáhl teorií státu, který vzniká na základě společenské smlouvy, tedy na základě svobodné vůle jedince učinit se členem nějaké společnosti. Popisuje, co musí taková vláda činit a co nesmí nečinit, aby zůstala legitimní. Proti nelegitimní vládě mohou občané vyvolat revoluci. S jeho teorií se často spojuje demokratický způsob vlády, ač ji Locke nepovažuje za jedinou možnou a správnou formu vlády.", "section_level": 1}, {"title": "Empirická teorie poznání v Eseji o lidském rozumu.", "content": "Jak Locke píše v úvodu \"Eseje o lidském rozumu\": „Protože právě rozum povyšuje člověka nad všechny ostatní vnímající bytosti a dává mu nad nimi úplnou převahu a nadvládu, je jistě námětem, který si právě pro svou vznešenost zasluhuje, abychom se jím usilovně zabývali.“ Jeho záměrem tedy je „zkoumat původ, jistotu a rozsah lidského vědění spolu s předpoklady a stupni víry.“ Jako název pro to, co se v mysli nachází, volí Locke slovo „idea“. Tvrdí, že v mysli není nic jiného než právě ideje, které získáváme v průběhu života, žádné ideje tedy nejsou vrozené. Rozum pak slouží jako princip, který pořádá ideje, vytváří složené ideje, a koriguje chyby smyslů na základě intuice.", "section_level": 2}, {"title": "Ideje.", "content": "Jsou výchozím i konečným materiálem, takže vše, co máme v mysli, Locke nazývá idejemi; je pak jasné, že je několik typů idejí. S představou nějakých vrozených principů či idejí Locke polemizuje, ale nakonec dokazuje, že nic takového nemůže být: (1) první princip – první ideu bychom si museli uvědomovat, (2) obecný princip – je vyvozen teprve z pozorovaných jevů, (3) děti, slaboduší, divoši – nemají ideje jako ostatní, protože je nedostali ze vzdělání / ze zkušenosti. (4) rozmanitost – rozdílnost idejí u různých kultur, společenství, náboženství, apod.  Ideje získáváme z (a) vnějších smyslů, (b) z reflexe v průběhu života. To vyjadřuje Lockovo slavné „mysl je tabula rasa“, tedy že při narození je mysl dítěte jako nepopsaná tabule, do které se teprve skrze smysly otiskují jednoduché ideje. Pořádajícím rozumem (reflexí) pak vznikají ideje složitější. Vznik složitějších idejí se děje spojením jednodušších, kladením vedle sebe nebo abstrakcí.  Složené ideje tak mohou být mody, substancemi nebo vztahy. Mody jsou takové ideje, které své trvání nemají samy ze sebe, ale jsou závislé na substancích, jako je např. trojúhelník, vražda, počet, prostor. Substance jsou takové kombinace jednoduchých idejí, které reprezentují jednotlivé věci, udržují si samostatnou, nezávislou existenci. Substance Locke ještě dělí na jednotlivé, samotné, jako např. „člověk“, a na skupiny jednotlivých, jako např. „armáda lidí“. Vztahy spočívají „v uvažování o jedné ideji vzhledem ke druhé a srovnávání jedné ideje s druhou.“  Jak bylo řečeno, do mysli se dostávají základní, tedy jednoduché ideje jedině skrze smysly. Ideje však nejsou ve věcech, ale až v mysli. Ve věcech jsou kvality, které právě smysly převádějí na jednoduché ideje. Kvality dělí Locke ještě na primární, sekundární a dispozice k dynamické změně. Primární jsou ty, které mají všechny věci, tedy doslova i každá část nějaké věci, která je dostatečně veliká, aby byla vnímána. Jsou to kvality jako tuhost, rozlehlost, tvar, pohyblivost, atd. Sekundární (druhotné) kvality se pak ve věcech přímo nenacházejí, jsou ve věcech jako dispozice vyvolat v poznávajícím subjektu nějaký stav, jsou to doslova naše zážitky o věcech, tedy barva, chuť, zvuk apod. Poslední, třetí typ kvalit ve věcech je možnost změny, možnost působit na nás v dalším okamžiku jinak než v předchozím.", "section_level": 3}, {"title": "Politická filosofie v díle Dvě pojednání o vládě.", "content": "V prvním pojednání Locke polemicky rozebírá pojetí králů jakožto vládců nad jinými lidmi, jejichž autorita se odvozuje od Adama, tedy Bohem stvořeného prvního člověka. Vyvrací tuto domněnku, která byla zásadním argumentem pro legitimaci absolutní moci jako přirozeného zřízení lidské společnosti. V I. kapitole Druhého pojednání o vládě to shrnuje: 1) Adamovi nebyla od Boha dána autorita nad jeho dětmi ani panství nad světem, 2) i kdyby, jeho dědici by takové právo neměli, 3) neexistuje zákon (ani božský, ani přirozený), který by určil, kdo je pravým dědicem ve všech možných případech, 4) i kdyby, znalost nejstarší Adamovy linie byla ztracena. Locke tak ukazuje, že žádný vládce nemůže mít prospěch či autoritu z toho, že se odvolává na odkaz „Adamova osobního panství a otcovské autority“.  Ve druhém pojednání pak Locke podává pozitivní teorii vlády. Tato teorie je postavena na dvou základních premisách, které byly v jeho době diskutovány: přirozený zákon a společenská smlouva. Locke tvrdí, že člověk se od přirozenosti nachází ve stavu dokonalé svobody a rovnosti. Specifika přirozeného stavu, přesněji jeho nevýhody, však lidi přiměly dobrovolně přestoupit ve stav jiný, kde společenskou smlouvou ustanovili pravidla, která ruší nevýhody přirozeného stavu.", "section_level": 2}, {"title": "Přirozený stav.", "content": "Přirozený stav má přirozený zákon. V tomto stavu platí dokonalá svoboda činit cokoli se sebou či svým majetkem, co je v mezích přirozeného zákona. Platí také rovnost: lidé si jsou rovni, neboť všichni jsou tvorové téhož druhu. Pán všech lidí (Bůh) by musel pozitivním, jasným a zřejmým ustanovením přenést právo na panství a svrchovanost na někoho, což však neučinil. Protože jsou si všichni rovni, přirozený zákon zakazuje škodit druhému „v jeho životě, zdraví, svobodě nebo majetku.“ Pouze Bůh toto může a má vládu nad vším, právě z autority toho, že je stvořitelem všech lidí a světa. Přirozený zákon však opravňuje každého trestat přečiny proti němu, a to tak a v takovém rozsahu, aby pro příště zabránil jeho porušování, a učinil tak ze zločinu „nevýhodnou koupi“ pro toho, kdo porušil přirozený zákon. Tak má každý člověk právo být vykonavatelem přirozeného zákona. Dále má každý právo vymáhat náhradu škody, a to dle principu oko za oko, zub za zub. Protože však člověk má sklony ke zlomyslnosti, vášním a pomstě, je problematické, aby lidé byli soudci a vykonavatelé trestu ve své vlastní věci.  Majetkem někoho se věc stává ve chvíli, kdy člověk vynaloží nějakou práci, aby ji získal. Od tohoto okamžiku je tato věc vyňata ze světa, který patří všem rovným dílem, a dána do vlastnictví tomuto člověku. Nikdo však v přirozeném stavu nemá právo majetek střádat a spotřebovávat více, než kolik potřebuje pro svou obživu.", "section_level": 3}, {"title": "Teorie Společenské smlouvy.", "content": "O společenské smlouvě se v 17. století diskutovalo a John Locke na ni postavil svou teorii vlády. Chtěl tak bojovat proti opačnému názoru např. Thomase Hobbese, podle něhož „všechna vláda na světě je toliko výtvorem síly a násilí.“ Locke totiž tvrdí, že člověk je v přirozeném stavu, ze kterého se vyvazuje jedině dobrovolnou domluvou o jakési „společné smlouvě“, která konec konců jen upravuje některé části přirozeného zákona. Zajímavá otázka však je, kdo je vládcem této společnosti? Lockovou odpovědí je, že moc zde má většina. Univerzální souhlas tak zakládá samu společnost, ale vládu nad ní dostatečně ustanovuje souhlas většiny. Jaký typ vlády to bude, není implicitně určeno, a tak se může jednat o vládu krále a jeho dědiců, skupiny oligarchů nebo demokratického shromáždění.  Společenská smlouva je zde, aby ochránila práva, majetek a svobodu lidí dané společnosti, protože ve stavu přirozeném je požívání práv nejisté. Jestliže mají všichni právo svobodně činit dle své vůle, stává se, že zasahují do práv druhých.  Oproti soudobým typům vlád Locke - podobně jako Aristotelés - rozlišuje moc otcovskou, politickou a despotickou. Odlišuje také vládu legitimní a nelegitimní. „Legitimní je taková, která, jak je jen možné, ochraňuje práva na život, svobodu, zdraví a vlastnictví všech občanů a která pronásleduje a trestá ty občany, kteří porušili práva ostatních, a hledí na veřejné dobro, i kdyby se činy směrem k tomuto cíli dostaly do střetu s právy jednotlivců. Takto činí něco, co nelze činit ve stavu přirozeném, tedy vytvoření nestranného soudu, který stanoví závažnost přečinu a vyhlásí trest poměrný přečinu.“  Důležité je, že legitimní vláda ochraňuje především před porušováním přirozeného zákona. Přirozená práva nelze nikomu odejmout – byť legitimní vláda má právo je porušovat v zájmu společného dobra. Protože je však tato vláda složena z jednotlivých lidí, může přestat plnit tento účel, pro který byla vytvořena, takže začne cíleně popírat přirozená práva občanů. Tím přestane být vláda legitimní a dostává se do stavu přirozeného, resp. do stavu válečného s těmi jednotlivci, kterým byla cíleně porušena práva. A ve stavu válečném máme právo přivodit zánik toho, kdo nás do stavu válečného uvedl. Locke zde, možná částečně i pod vlivem dobových okolností, zavádí opět do své teorie možnost revoluce proti nelegitimní vládě.", "section_level": 3}, {"title": "Vzdělávání.", "content": "Locke byl zastáncem individuální výchovy a výuky soukromým vychovatelem, jak to bylo běžné ve šlechtických rodinách. Zaměřuje se na výchovu mladíků z vyšší společenské vrstvy a vytváří systém tzv. výchovy gentlemana. Za základní složky výchovy považuje výchovu tělesnou, mravní a rozumovou.  Každý by se podle něj měl naučit nějakému řemeslu. Fyzickou práci bere Locke spíše jako doplněk k duševní činnosti. Chlapci z chudších rodin by měli navštěvovat školy pracovní, kde by se učili náboženství, mravům a manuální práci. Výchovou dívek se Locke nezabýval.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženská tolerance.", "content": "Na základě své teorie o vládě se ptá, pokud jsou ve společnosti soupeřící církve, která z nich by měla vládnout? Odpověď jistě zní, že ta „pravá“. Jenže dle Locke taková odpověď nic neříká, protože každá církev přece věří, že ona má správnou nauku, a není nikdo než Bůh, kdo by mohl posoudit správnost nauky jednotlivých církví. Hlavní argument pro náboženskou toleranci tak tkví v Lockově relativismu ohledně náboženských pravd.", "section_level": 2}, {"title": "Katolická církev a Locke.", "content": "Locke byl průkopníkem empirismu, jenž se neslučoval s tehdy oficiální filozofií katolické církve, tomismem. Pro katolickou církev byl nepřijatelný též spis \"Rozumnost křesťanství\"; tímto spisem Locke způsobil velkou škodu nadpřirozenému (zjevenému) náboženství, „\"neboť v něm hlásal... náboženství přirozené\"\". Papež Klement XII. vydal dne 19. června 1734 breve, kterým zařadil na Index zakázaných knih Lockův spis \"Esej o lidském rozumu\" („An essay concerning humane understanding\"), a dekretem Svatého oficia ze dne 25. září 1737 byl na \"Index\" zařazen i spis \"Rozumnost křesťanství\" („The reasonableness of christianity as delivered in the Scriptures\").", "section_level": 2}], "src_summary": "John Locke [\"džon lok\"] (29. srpen 1632 Wrington, Somerset – 28. říjen 1704 Essex) byl anglický filosof. Proslul zejména svou empiristickou teorií poznání a svou politickou filosofií, v níž hájil přirozenou svobodu a rovnost lidí. Hluboce ovlivnil britské osvícenství a pozdější liberální myšlení.", "tgt_summary": "约翰·洛克(John Locke,1632年-8月29日-1704年-10月28日),著名英国哲学家,为其中一个最具影响力的启蒙哲学家,并被广泛形容为自由主义之父。", "id": 585097}
{"src_title": "Furlánsko-Julské Benátsko", "tgt_title": "弗留利-威尼斯朱利亚大区", "src_document": [{"title": "Charakter regionu.", "content": "Friuli-Venezia Giulia je stejně jako většina italských regionů přímořskou oblastí. Jeho území je na jihu u pobřeží nížinné, na severu jsou potom Alpy (Julské Alpy, Dolomity), dosahující nadmořské výšky až 3 000 metrů. V nížině je rozvinuté zemědělství i průmysl; hlavními průmyslovými centry jsou velká města (Terst, Udine, Gorizia, Pordenone).  Obyvatelé jsou hlavně Italové, existuje tu ale i slovinská a rakouská menšina. Kromě italštiny se tu pak mluví ještě furlanštinou, která patří mezi rétorománské jazyky.  Dopravní síť je zde velmi rozvinutá; všechna větší města jsou spojena dálnicemi i železnicí. V oblasti jsou také přímořská letoviska, mezi nejznámější patří např. Lignano Sabbiadoro.", "section_level": 1}, {"title": "Historický přehled.", "content": "Region se skládá z několika částí – Furlanska, k němu přiléhající nepatrné části historických Korutan a Kraňska; a Julského Benátska (italsky \"Venezia Giulia\"), které v současnosti zahrnuje bývalou „Zónu A“ Svobodného území Terstu (dnešní územní spolek obcí Guiliana).  Furlánsko náleželo ze dvou třetin do roku 1797 k Benátské republice. Tato část od roku 1815 tvořila součást rakouské korunní země Lombardsko-benátské království, od roku 1866 pak byla součástí italské oblasti Venezia/Benátsko. Oblasti Gorické Furlánsko a Julské Benátsko náležely do roku 1918 Rakousku-Uhersku, v jehož rámci byly spravovány jako Rakouské přímoří. Od konce roku 1918 do roku 1920 byla většina bývalého rakouského Přímoří a také část Dalmácie obsazena italským vojskem. Asi 2000 italských dobrovolníků vedených spisovatelem Gabrielem d'Annunzio se usadilo v Rijece (italsky \"Fiume\"), ale byli odtud po mezinárodních protestech vyhnáni italským válečným námořnictvem. Podle Saintgermainské mírové smlouvy pak Itálie 16. července 1920 získala celou Gorici a Gradišku, většinu poloostrova Istrie, město Terst a jeho okolí a západní část Kraňska. Gorice a Gradiška, Terst a část západního Kraňska se staly součástí provincie Udine; zatímco Istrie a zbytek západní části Kraňska součástí nově vytvořené provincie Pola (česky a chorvatsky \"Pula\").  Obě provincie náležely k regionu Benátsko. 12. listopadu 1920 pak získala Itálie na základě Rapallské smlouvy také ostrovy Cres, Lošinj, jakož i malé ostrovy Ilovik, Male Srakane, Susak, Unije, Vele Srakane a Zeča, naopak musela předat většinu Dalmácie (z níž jí dočasně zůstal pouze Zadar s okolím a ostrovy Palagruža, Sušac a Lastovo s přilehlými ostrůvky) tehdejšímu Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Tato pro Itálii získaná území včetně malé části Dalmácie byla začleněna do provincie Pola. Roku 1923 byla provincie Udine rozdělena na provincie Furlánsko (\"Friuli\") a Terst (\"Trieste\"). Italská část Dalmácie byla vyčleněna jako nová provincie Zara (česky a chorvatsky \"Zadar\"). 16. března 1924 získala Itálie většinu území Svobodného státu Fiume-Rijeka včetně samotné Rijeky, která se spolu s východní částí provincie Pola stala novou provincií Fiume. Roku 1927 došlo ke vzniku provincie Gorice a roku 1935 pak k rozdělení Benátska na oblasti Venezia Euganea a Venezia Giulia e Zara (česky \"Julské Benátsko a Zadar\"), z nichž poslední (jejíž centrem byl Terst) zahrnovala provincie Fiume, Gorice, Pola, Trieste a Zara. Od roku 1937 se provincie Pola nazývala \"Istria\".  Území celého moderního regionu Friuli-Venezia Giulia, Istrie a jihozápadní část Kraňska byly od 10. září 1943 do 1. května 1945 okupovány nacistickým Německem, které je v rámci celku \"Adriatisches Küstenland\" administrativně spojilo s Korutanskem. Terst s okolím pak byl od 1. května 1945 okupován vojsky Velké Británie, USA a Jugoslávie. Po druhé světové válce podepsala Itálie 10. února 1947 mírovou smlouvu, podle níž byla většina území oblasti „Julské Benátsko a Zadar“ začleněna do Jugoslávie. V rámci Jugoslávie byla rozdělena mezi Chorvatsko (Rijeka, provincie Zadar, a jižní a střední část někdejšího Markrabství Istrie a Slovinsko (severní část markrabství Istrie, většina území Gorice a Gradišky a téměř celá dříve italská část Kraňska). Zbytek Julského Benátska (bez Terstu) byl začleněn do italské oblasti Venezia Euganea. Od 15. září 1947 do roku 1954 byl pak vyčleněn jako „stát“ Svobodné území Terst existující pod mandátem Organizace spojených národů (OSN). Jeho území bylo rozděleno na dvě části: \"Zónu A\", obsazenou jednotkami VB a USA, a \"Zónu B\", obsazenou vojenskými jednotkami Jugoslávie. 11. května 1952 byla Zóna A navrácena do správy Itálie. Od 26. října 1954 je bývalé „Svobodné území Terst“ rozděleno mezi Itálii (celá Zóna A) a Jugoslávii (dnes Chorvatsko – jižní část Zóny B, a Slovinsko – severní část Zóny B).  31. ledna 1963 byla oblast Venezia Euganea rozdělena na Benátsko (italsky \"Veneto\") a dnešní autonomní oblast Friuli-Venezia Giulia, zahrnující v té době provincie Gorice, Trieste a Udine (včetně území moderní provincie Pordenone, která se osamostatnila roku 1969).  Provincie Gorice, Trieste a Podenone byly v roce 2017 zrušeny. Ke zrušení zbývající provincie Udine došlo v následujícím roce 2018. Území regionu je rozděleno do 18 tzv. územních spolků obcí (italsky \"Unioni Territoriali Intercomunali\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Furlánsko-Julské Benátsko nebo Furlánsko a Julské Benátsko (,,, ) je autonomní region Itálie. V Itálii hraničí s Benátskem na západě, s Rakouskem na severu a se Slovinskem na východě. Jeho hlavním městem je Terst.", "tgt_summary": "弗留利-威尼斯朱利亚(,弗留利语:Friûl Vignesie Julie,,),面积7856km2,人口118万,是意大利东北部的一个自治区,毗邻威尼托政区、奥地利、斯洛文尼亚和亚得里亚海。主要城市是的里雅斯特(人口:210,000)和乌迪内(人口:95,000)。", "id": 777236}
{"src_title": "Jakub Jan Ryba", "tgt_title": "雅各布·扬·莱巴", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Už jako osmiletý uměl velmi dobře hrát na klavír a učil se na housle a varhany. Od roku 1780 studoval s pomocí svého strýce v Praze piaristické gymnázium, po jeho ukončení v roce 1785 studoval filozofii. Získal značný rozhled a vzdělání (kromě češtiny a samozřejmé němčiny četl francouzsky, italsky, latinsky i řecky). Byl přívržencem osvícenské ideologie. Po pěti letech jej však otec, který byl podučitelem v Přešticích, povolal do Nepomuku, kde se uvolnilo místo učitelského pomocníka. J. J. Ryba toto místo ale nedostal. V roce 1786 se stal pomocným učitelem v Mníšku a od roku 1788 až do smrti působil jako učitel v Rožmitále pod Třemšínem.  Dne 26. července 1790 se v Třebsku oženil s Annou Laglerovou (1769-1823). Byl otcem třinácti dětí, z nichž přežilo sedm. Jedním z jeho synů byl i významný český oftalmolog prof. MUDr. Josef Arnošt Ryba (22. března 1795 – 1. března 1856). Později žil a skládal v bídě – místo venkovského učitele v lidech nevzbuzovalo autoritu, zejména po rakouském státním bankrotu v roce 1811 se jeho reálný příjem hluboko propadl – avšak v této době složil svoji nejznámější vánoční mši, Českou mši vánoční z roku 1796. Má český text, protože Ryba byl toho názoru, že „z latinsky zpívaných žalmů nemá náboženský užitek ani zpívající ani poslouchající“. I další svá díla psal s českým textem.  8. dubna roku 1815 odešel ráno směrem k Voltuši, kde měl pod kopcem Štěrbina schůzku s intelektuálem Nicholausem Riessem. Tento politický emigrant původem z Porýní se v Rožmitále usadil po okupaci své země Napoleonem (po roce 1800). Riess našel Rybu na dohodnutém místě ještě živého, avšak umírajícího, s krčními tepnami podřezanými břitvou. Jeho čin měl důvod v dlouhodobé vyčerpanosti, depresích, obtížné ekonomické situaci rodiny, trýznivém fyzickém onemocnění (trpěl zlatou žilou), neutěšených vztazích nekonformního učitele k nadřízeným a také ve vlivu stoické filosofie, která sebevraždu za jistých okolností schvalovala jako eticky žádoucí (Ryba patřil mezi vášnivé čtenáře Seneky). Podle nedávno objeveného dokumentu mohl být poslední kapkou fakt, že rožmitálský farář pravděpodobně ustoupil od rozjednané opravy kostelních varhan, které tou dobou byly rozladěny a v žalostném stavu.  Jako sebevrah, nemohl být pohřben na hřbitově, proto se místem jeho posledního spočinutí stal morový hřbitov, severozápadně od Starého Rožmitála. V roce 1855, z podnětu jeho syna Josefa Arnošta Ryby, universitního profesora a očního lékaře, se farář Jan Fähnrich postaral o přenesení ostatků na starorožmitálský hřbitov. Na místě jeho smrti v roce 1854 postavili lesní dělníci kamenný křížek, v roce 1933 byl doplněn kamennou mohylou, která zde stojí dosud. Vedle mohyly se nachází i pomník k 50. výročí vzniku Československa.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Ryba byl autorem celkem zhruba 1300 kompozic různého rozsahu a nejrůznějších forem, z nichž dalekosáhle převažovala duchovní hudba (součást katolické liturgie, na latinské, v malé míře také na české texty). Z tohoto předpokládaného počtu se jich dochovala jen část. Stylově vychází Rybova ranější tvorba z principů raného klasicismu s převahou homofonie. V průběhu času však klasicizující zaměření Rybovy hudby dále vyzrává a ve skladbách napsaných po roce 1800 se místy přibližuje až raně romantickému hudebnímu jazyku. Rybovi patří primát v kompozici umělé světské písně s klavírním doprovodem na české texty (12 českých písní, vyd. Praha 1800). Z mimoliturgické hudby je potřeba uvést několik orchestrálních kompozic (symfonie, kasace), komorní hudba (zejména smyčcových kvartetů), koncertů pro sólový nástroj s orchestrálním doprovodem a české písně a kantáty. Pozoruhodnou úroveň má hudba pro varhany (rukopisný sborník \"Novae et liberatae cogitationes\", 1798).", "section_level": 1}, {"title": "Fiktivní portréty Jakuba Jana Ryby a jejich autoři.", "content": "Skutečná podoba Jakuba Jana Ryby není známa. Často zveřejňovaný portrét (viz infobox) je dílem Gustava Ptáka, který ho vytvořil v roce 1895 pro Národopisnou výstavu. Tam byla součástí galerii podobizen starých kantorů ve školském pavilonu.  Zmínku o autorovi tohoto fiktivního portrétu se v databázích výtvarných děl a umělců ani v dobovém tisku nepodařilo najít – nejspíš se nejednalo o profesionálního výtvarníka. Mohl jím však být zatímní podučitel ve Vršovicích Augustin Pták. (1871–1899) Ten je jediným dohledaným obyvatelem Prahy dané doby a shodného jména i příjmení.  Dne 15. 10. 2015 vydala Česká pošta příležitostnou poštovní známku s jiným Rybovým zobrazením. Předlohou byl portrét dr. Josefa Arnošta Ryby (nejstaršího syna Jakuba Jana Ryby) od Václava Mánesa. Autorkou výtvarného návrhu byla Eva Hašková. Mezi znalci života a díla Jakuba Jana Ryby vyvolalo toto zobrazení nesouhlas.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jakub Jan Ryba, křtěný Jakub Šimon Jan Ryba (26. října 1765 Přeštice – 8. dubna 1815 Voltuš u Rožmitálu pod Třemšínem), byl český hudební skladatel přelomu klasicismu a romantismu. Sbíral lidové písně a sepsal je do sborníků českých písní. Jeho nejslavnější, dodnes nejhranější a nejpopulárnější skladbou pro vánoční období je Česká mše vánoční.", "tgt_summary": "雅各布·西蒙·扬·莱巴(,1765年-10月26日-1815年-4月8日),波西米亚作曲家。他的父亲是一位小学教师,莱巴1780年到布拉格的一所文科中学学习,在那里他接触并爱上了古典音乐,希望走上音乐道路。然而他的父亲希望他子承父业,莱巴为此和父亲产生了矛盾,但他最后还是前往罗日米塔尔下特什姆施内姆的一所小学任教师并担任当地教堂的唱诗班指挥。在他的努力工作下,学校运转良好,但他和当地牧师与议会矛盾很大,因此他的很多要求如修缮校舍等都被拒绝。1796年,他写了著名的《圣诞弥撒》,其标题为“嘿,主人”,体现出他希望与牧师和解的意愿。1815年,由于忍受不了贫困和饱受敌视的生活,他在树林里自杀。莱巴现存的作品主要都是宗教音乐,《圣诞弥撒》等作品在捷克经常演出。据说他还创作了一千余首器乐作品,但目前只有十余首尚存。", "id": 999827}
{"src_title": "Shakira", "tgt_title": "夏奇拉", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Po otci je libanonského původu, po matce Kolumbijka. Její matka se jmenuje Nidia del Carmen Ripoll Torrado (má katalánské a italské předky) a otec se jmenuje William Mebarak Chadid. Narodila se ve městě Barranquilla v Kolumbii, kde podle vlastních slov vyrůstala v libanonské a italské komunitě. Její otec se narodil v New Yorku, kam z Libanonu emigrovali jeho rodiče. Shakira, což znamená v arabštině „vděčná“ (شاكرة, \"šákira\"), dostala jméno po své babičce. Má osm sourozenců, jeden z nich je její manažer na turné. Ve svých čtyřech letech napsala první báseň, která měla název „Křišťálová růže“. Jako dárek dostala psací stroj a tak začala psát častěji a její básně pomalu přešly do písní. Když byly zpěvačce dva roky, zazvonil u rodinného domu policejní úředník, aby rodině rodině oznámil, že se bratr Shakiry zabil při motocyklové nehodě. Shakiru tento zážitek inspiroval k napsání první písně „Tus Gafas Oscuras“ (\"Tvé tmavé brýle\"). Text popisoval, jak jejich otec dlouhá léta nosil tmavé brýle, aby přede všemi zakryl svůj smutek.  V době, kdy jí bylo deset až třináct let, se jí dostávalo pozvání na různé akce v rodném městě a dostala se tak částečně do povědomí. V této době se seznámila s místní producentkou Monicou Arizou, která z ní byla nadšená a snažila se jí v její kariéře pomoci. Během letu z Barranquilly do Bogoty přesvědčila Ariza zástupce Sony Columbia Cira Vargase, aby si Shakiru v jednom motelu poslechnul. Shakira se mu zalíbila a předal její kazetu řediteli firmy Sony. Ovšem ředitel příliš nadšený nebyl a mínil, že Shakira je spíš ztracený případ. Vargasovi to ale nevadilo a uspořádal v Bogotě konkurs, kam pozval i zástupce firmy Sony Columbia. Shakira zde vystoupila se třemi písněmi a zaujala natolik, že s ní podepsali smlouvu na tři alba.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1990–95: Začátky kariéry.", "content": "Její debutové album se jmenovalo \"Magia\" (\"Magie\") a Shakira ho nahrála v roce 1991, když jí bylo patnáct. Album si komerčně příliš dobře nevedlo, prodalo se ho necelých tisíc kusů. Poté v roce 1993 vydala album \"Peligro\" (\"Nebezpečí\"). Toto album bylo přijato lépe než debut, ovšem bylo znovu komerčním propadákem kvůli tomu, že ho Shakira odmítla propagovat. Shakira se poté rozhodla dát si přestávku, aby mohla dokončit střední školu.", "section_level": 2}, {"title": "1995–2000: Úspěch v Latinské Americe a Španělsku.", "content": "K nahrávání se vrátila v roce 1995, ovlivněna Alanis Morissette a vydala CD \"Pies Descalzos\" (\"Naboso\"), které jí v Latinské Americe zajistilo proslulost. Singly \"Estoy Aquí\" (\"Jsem tady\"), \"Pies Descalzos\", \"Sueños Blancos\" (\"Bosé nohy, bílé sny\") a \"¿Dónde Estás Corazón?\" (\"Kde jsi, mé srdce?\") se staly v pop kultuře kultovními záležitostmi. Alba \"Pies Descalzos\" se prodalo přes čtyři miliony kusů a následovalo ho album remixů nazvané jednoduše \"The Remixes\", kterého se prodalo přes milion kusů. Album \"The Remixes\" také obsahovalo portugalské verze jejích nejznámějších písní, které vznikly kvůli jejímu úspěchu na brazilském trhu, kde se alba \"Pies Descalzos\" prodalo téměř milion kusů.  Její čtvrté album \"¿Dónde Están Los Ladrones?\" (\"Kde jsou lupiči?\") bylo vydáno v roce 1998. Produkoval ho Emilio Estefan, stálo prý tři miliony dolarů a bylo propracovanější než jeho předchůdce. Bylo dokonce ještě úspěšnější a potvrdilo, že Shakira je jednou z nejvýraznějších umělkyní devadesátých let v Latinské Americe. Začala si získávat stále více fanoušků v zemích, kde se španělsky nemluví, například ve Francii, Švýcarsku, Kanadě a hlavně ve Spojených státech. Osm z jedenácti písní na tomto albu vyšly jako singly. Byly to \"Ciega, Sordomuda\" (\"Slepá, hluchoněmá\"), \"Moscas En La Casa\" (\"Mouchy v domě\"), \"No Creo\" (\"Nevěřím\"), \"Inevitable\" (\"Osudový\"), \"Tú\" (\"Ty\"), \"Si Te Vas\" (\"Jestli odejdeš\"), \"Octavo Día\" (\"Osmý den\") a světoznámá píseň \"Ojos Así\" (\"Takové oči, jako máš ty\"). Na Shakiřině prvním live albu \"MTV Unplugged\" byla píseň \"Estoy Aquí\" a písně z CD \"¿Dónde Están Los Ladrones?\".  V březnu 2000 se vydala na dvouměsíční turné \"Anfibio\" po Latinské Americe a Spojených státech. V srpnu 2000 vyhrála cenu MTV Video Music Award v kategorii (ve které volili diváci) „Oblíbený mezinárodní umělec“.", "section_level": 2}, {"title": "2001–2004: Dobytí anglického trhu.", "content": "Po úspěchu \"¿Donde Est\"á\"n Los Ladrones?\" a MTV Unplugged, začala pracovat na svém prvním albu v angličtině a spolupracovala na něm s Glorií Estefan. Shakira pracovala více než rok na novém albu.  Napsala a nahrála anglické verze písní z alba \"¿Dónde Están Los Ladrones?\", ovšem později se rozhodla pro nahrání nových písní a pracovala na nich přes rok. Výsledkem této roční práce bylo album \"Laundry Service\". Toto anglické album však obsahovalo i čtyři španělské písně. Byla to například píseň \"Que Me Quedes Tú\" (\"Doufám, že se mnou zůstaneš\"). Někteří kritici tvrdili, že její angličtinářské schopnosti jsou příliš chabé na to, aby psala anglicky, avšak \"Laundry Service\" mělo velký úspěch. Celosvětově se ho prodalo přes 13 milionů kusů a přineslo obrovský hit \"Whenever, Wherever\" (\"Kdykoliv, Kdekoliv\") a další úspěšné písně jako \"Underneath Your Clothes\" (\"Pod tvým oblečením\"), \"Te Dejo Madrid\" (\"Opouštím tě, Madride\"), \"Objection (Tango)\" \"(Námitka (Tango))\" a \"The One\" (\"Ten Jediný\").  V roce 2002 také vydala album svých největších španělských hitů nazvané \"Grandes Éxitos\". V roce 2004 vydala DVD \"Live & Off the Record\", kterého se prodaly tři miliony kusů a připomínalo Shakiřino světové turné v letech 2002-2003, které bylo nazvané Tour of the Mongoose.  V září 2002 obdržela cenu „Viewer's Choice Award“ při udělování cen „MTV Video Music Awards“ s písní \"Suerte\" (španělská verze \"Whenever, Wherever\"). V říjnu tohoto roku vyhrála pět cen na udělováni cen MTV Video Music Awards Latin America. Získala je v kategoriích \"Nejlepší umělkyně\", \"Nejlepší popový umělec\", \"Nejlepší umělec - Sever\", \"Video roku\" (za \"Suerte\") a \"Umělec roku\". V pořadu „MTV Icon“ zaměřeném na Aerosmith vystoupila Shakira s písněmi \"Aerosmith\" a \"Dude (Looks Like A Lady)\". Také vystoupila vedle Celine Dion, Anastacií, Cher a The Dixie Chicks v show „VH1 Divas Live Las Vegas“.", "section_level": 2}, {"title": "2005-2007: Fijación Oral Vol. 1 a Oral Fixation Vol. 2.", "content": "Na dva a půl roku se stáhla do ústraní a změnila svůj účes. Oznámila, že v roce 2005 vydá rovnou dvě alba; \"Oral Fixation\" a \"Fijación. Oral Fixation\" vyšlo 6. června 2005 v Evropě a 7. června 2005 v Severní Americe a Austrálii. První singl \"La Tortura\" (\"Mučení\"), na kterém spolupracovala i s Alejandrem Sanzem, se dokonce dostal na první místo ve španělské hitparádě, v Americe na 23. místo hitparády Billboard Hot 100 a v Kanadě na 21. místo. V ostatních zemích byl také úspěšný a ve většině z nich se dostal do top 10. V USA se celých dvacet pět týdnů držel na prvním místě hitparády Hot Latin Tracks.  \"Fijación Oral Vol. 1\" bylo zároveň vydáno i v Latinské Americe. Ve Španělsku debutovalo na prvním místě a na čtvrtém místě v americké hitparádě Billboard 200. Úspěch zaznamenalo také v Itálii, Řecku a Německu, kde se dostalo na první místo, a Rakousku, kde se dostalo na třetí místo. Druhý singl z toho alba byla píseň \"No\" a byla vydána v září 2005. Ve Španělsku a Kolumbii debutovala na prvním místě a zůstala tam čtrnáct týdnů.  Zatím se alba \"Fijación Oral Vol. 1\" prodalo celosvětově pět milionů kusů. Její třetí singl z toho alba, \"Día de Enero\", je věnován jejímu snoubenci Antoniovi de la Rúovi. Tento singl se v některých zemích dostal na první místo, ovšem neměl takový úspěch jako předchozí singly.  S Alejandro Sanzezem vystupovala s písní \"La Tortura\" na udílení cen MTV Video Music Awards v Miami v roce 2005. Šlo o historicky první vystoupení ve španělštině na cenách VMA (zde vystupoval například i Daddy Yankee se svou písní \"Gasolina\")  Ještě než vydala své druhé anglické album, vystupovala na cenách MTV Europe Music Awards v portugalském Lisabonu, kde získala cenu za „Nejlepší zpěvačka“. Vystoupila zde s prvním singlem z desky \"Oral Fixation Vol. 2\", \"Don't Bother\".  Její druhé anglické album \"Oral Fixation Vol. 2\" vyšlo 29. listopadu, 2005. I když singl \"Don't Bother\" dobře přijali kritici, do americké top 40 se nedostal. Druhý singl \"Hips Don't Lie\", na kterém spolupracovala s Wyclefem Jeanem se stal jejím prvním singlem, který se dostal na vrchol hitparád Billboard Hot 100 a UK Singles Chart. Shakira spolupracovala na dvou písních na obou albech s Gustavem Ceratim. 3. dubna 2006 jí ocenilo OSN za založení nadace \"Pies Descalzos Foundation\", která pomáhá chránit kolumbijské děti před násilím. 27. dubna 2006 získala 6 cen Latin Billboard Awards. Byly to například ceny za „Nejlepší ženské latinské popové album“ (za \"Fijación Oral vol. 1\") a „Píseň roku“ (za \"La Tortura\"). Získala také cenu „Spirit of Hope“ za svoji nadaci Pies Descalzos.  V červnu odstartovala své zatím největší turné nazvané Oral Fixation Tour, které zakončí na jaře 2007. Na tomto turné odehraje 99 koncertů, kdežto na předchozím jich odehrála 61.  Na cenách MTV Video Music Awards obdržela '06 nejvíce nominací. Bylo jich sedm a všechny za videoklip \"Hips Don’t Lie\". Byly mezi nimi například nominace na „video roku“ a „nejlepší ženské video“, avšak získala pouze jednu cenu a to za nejlepší choreografii. Na udílení těchto cen také vystoupila s písní \"Hips Don't Lie\" a předváděla při ní taneční pohyby známého indického choreografa Faraha Khana.  V roce 2006 znovu spolupracovala s Alejandrem Sanzem, tentokrát nahráli duet nazvaný \"Te lo Agradezco, Pero No\" a můžeme jej najít v albu Alejandra Sanze, které se jmenuje \"El Tren de los Momentos\". Ohlásila také dva nové singly; \"Illegal\" (ft. Carlos Santana) a \"La Pared\".  Také spolupracovala s Beyoncé na songu \"Beautiful Liar\" (\"Krásný lhář\"), ve kterém zpívá Beyoncé anglicky a Shakira španělsky.Tato píseň se objeví na reedici alba B’Day od Beyoncé. Propůjčala také tři ze svých písní filmové adaptaci románu Láska za časů cholery spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze. Její poslední videoklip k CD Oral fixation vol.2 byl k písni \"Lad de la Intuición\" a jeho anglické verzi \"Pure Intuition\".  4. července 2008 vystoupila na Rock in Rio v Madridu. Zde zazpívala a zatančila své písně \"Te dejo Madrid\", \"Whenever\", \"Wherever\" či \"Hey you\", \"La Tortura\" a dokonce i \"Las de la Intuición\" nebi také hit \"Hips don ́t lie\".", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 2000 začala chodit s Antoniem de la Rúou, což je syn bývalého argentinského presidenta Fernanda de la Rúy. V březnu 2001 ji požádal o ruku. Svatba se však neuskutečnila a v roce 2010 se spolu rozešli. V současné době tvoří pár s o deset let mladším španělským fotbalistou FC Barcelona Gerardem Piquém. 22. ledna 2013 ve 21:36 hodin se jim narodil jejich první společný syn, Milan Piqué Mebarak ve španělské Barceloně. Rodila na vlastní žádost císařským řezem. Shakira pojmenovala svého syna podle toho, co znamená \"milý, milující, laskavý\" ve slovanských jazycích, \"dychtivý, namáhavý\" ve starém Římě a \"sjednocení\" v Sánskrtu. Shakira těhotenství dlouho tajila a spekulujícím médiím zapírala svůj „jiný stav“, dokud jí nezačalo růst bříško a zpěvačka musela s pravdou ven. V roce 2016 se Shakiře a Gerardovi narodil jejich druhý syn, narodil se 1. 3. 2016 ve Španělsku v Barceloně. Dali mu jméno Sasha. Když se jim narodil první syn, tak se Gerard Piqué přestěhoval od rodičů k Shakiře.", "section_level": 1}, {"title": "Humanitární práce.", "content": "V roce 2001 založila nadaci „Pies Descalzos Foundation“. Jde o kolumbijskou charitativní organizaci se speciálními školami pro chudé děti ve městech Quibdó a Barranquilla. Financuje ji Shakira a mnoho dalších. Stala se také „globální zástupkyní“ organizace UNICEF", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "\"Hlavní článek\": \"Diskografie Shakiry\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Shakira Isabel Mebarak Ripoll [šakyra izabel mebarak ripoj] (* 2. února 1977, Barranquilla, Kolumbie), používající své první jméno Shakira jako umělecké, je kolumbijská zpěvačka, autorka textů a písní, producentka, choreografka a modelka. Narodila se a vyrůstala ve městě Barranquilla ve státě Kolumbie. Na počátku devadesátých let vydala svá první neoficiální studiová alba, \"Magia\" a \"Peligro\", ve španělském jazyce. Další byla oficiální alba, která dosáhla významnějšího úspěchu, \"Pies Descalzos\" (1996), její čtvrté album \"Donde estan los Ladrones?\" (1998).", "tgt_summary": "夏奇拉(,,1977年-2月2日),全名夏奇拉·伊蕯贝尔·美巴拉克·里波尔(Shakira Isabel Mebarak Ripoll,),是出生于哥伦比亚的乐坛超级天后,擅长创作和演唱拉丁风格歌曲,在全球各地拥有极高知名度。她亦同时身兼作曲人、作词人、舞者、歌曲及唱片监制、商业家、慈善家等多重身份。她是史上获奖最多的拉丁女歌手,曾获得3次格莱美奖、13次拉丁格莱美奖(为获得最多格莱美奖 (连同拉丁) 的拉丁女歌手)、7座告示牌音乐奖、41座拉丁告示牌音乐奖、2座MTV欧洲音乐大奖、4座MTV音乐录影带大奖及1个金球奖提名,在好莱坞星光大道上留下属于自己的一颗星星 ( 2011年起,2004年官方曾提议为夏奇拉设立一伙星星但被她本人拒绝 ),并曾于2012年入围摇滚名人堂的后选名单。她于2001年在拉丁美洲进军欧美主流市场前已售出超过1000万张专辑,而直至2018年,她在美国的专辑及单曲销售已合共超过3780万张(已认证超过1185万张唱片及2526万单曲销量),而于美国销售量估计超过5400万张,使她成为美国最高销量拉丁女歌手,除于美国外,她也是澳洲最高销量拉丁女歌手,亦是法国、德国、英国、瑞士、阿根廷及巴西最高销量歌手之一,印度、土耳其、埃及及西班牙最高销量国际女歌手,更是墨西哥最高销量女歌手、哥伦比亚史上最高销量歌手,六次(1998年、2003年、2005年、2006年、2010年及2014年)夺得世界音乐奖全球最高销量拉丁女歌手、2006年更一并夺得全球最高销量歌手奖,千禧年头十年的全球最佳二十首销量单曲中,夏奇拉一人便拥有四首,为所有歌手之最。她是音乐史上其中一位将拉丁及西班牙语音乐推广至主流音乐市场,并获得巨大成功,于1999年尾连同安立奎·伊格莱西亚斯及瑞奇马丁等歌手开启了1999年起,于主流英语市场的\"拉丁流行乐的大爆炸\",帮助更多西班牙语系歌手进入欧美市场。夏奇拉在全球的单曲及专辑总销售量于2012年合共超过1.75亿张 (专辑销量7000万张),为拉丁裔 / 南美洲最高销量歌手、全球最高销量歌手之一。", "id": 1664850}
{"src_title": "Epiphany", "tgt_title": "GNOME Web", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Epiphany informuje uživatele, zdali jsou data (například z formuláře) odesílána bezpečně, umí blokovat vyskakovací okna, odmítat cookies od nedůvěryhodných serverů a bezpečně ukládat hesla k jednotlivým WWW stránkám. Díky rozšíření podporuje šifrování textu pomocí nástroje Seahorse.", "section_level": 2}, {"title": "Upravitelný vzhled.", "content": "Epiphany je, na rozdíl od prohlížeče Firefox, čistě GTK+ aplikace. Díky tomuto faktu se prostředí prohlížeče nejen chová jako každá jiná GTK+ aplikace (tedy v některých ohledech jinak než Firefox), ale zároveň také nativně pracuje se systémovými tématy. Není potřeba stahovat žádné vzhledy či motivy, vše se řídí globálním nastylováním GTK+/GNOME. Samozřejmostí je volná možnost přesouvat jednotlivé položky na lištách, přidávat a odebírat tlačítka a jiné objekty (vyhledávací pole, funkce...).", "section_level": 2}, {"title": "Chytré záložky.", "content": "Chytré záložky je funkce, která napomáhá vyhledávat přímo z adresního řádku, něco jako tzv. našeptávání u slovníků nebo online vyhledávačů. K textu či adrese, kterou zadáváte, Vám Epiphany nabízí související výběr z Vašich záložek, z historie navštívených stránek nebo vyhledání daného výrazu. Prostě zadejte heslo a Epiphany Vám nabídne výběr, aniž cokoliv procházíte nebo hledáte v historii či záložkách. Toto rozšíření pochází původně z prohlížeče Galeon.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření a zásuvné moduly.", "content": "V souladu se současným trendem i Epiphany nabízí tzv. rozšíření (extensions), která přidávají další funkce. Výběr není tak velký jako například pro prohlížeč Firefox, jednak proto, že nemá takové uživatelské zázemí a také proto, že přístup uživatelů je konzervativnější.  V rámci projektu jsou k dispozici oficiální rozšíření, často dostupná jako samostatný balíček nebo přímo spolu s prohlížečem, ale existují také neoficiální rozšíření (viz odkazy).  Díky tomu, že je prohlížeč postaven nad jádrem Gecko, Epiphany může používat zásuvné moduly (pluginy) určené pro Firefox, například pro přehrávání videa nebo flash animací.", "section_level": 2}, {"title": "Vyhledávací pole.", "content": "V Epiphany lze přímo na libovolnou lištu vytvářet vyhledávací okna podobná tomu v prohlížeči Firefox. K tomuto účelu slouží klasické záložky, kde místo adresy odkazu stačí doplnit upravenou adresu vyhledávání a na místo, kam bude doplněn vyhledávaný výraz, vložit řetězec „%s“. Pak stačí danou záložku přetáhnout na lištu prohlížeče a objeví se vyhledávací okénko. Zároveň při psaní do adresního řádku Vám Epiphany nabízí vyhledávání výrazu na všech takto definovaných serverech. Na rozdíl však od prohlížeče Firefox není možné kombinovat několik serverů k vyhledávání do jednoho políčka.  Chcete-li do Epiphany například přidat vyhledávání na české Wikipedii, stačí přidat záložku, jejíž adresa bude  codice_1  a výsledný záznam ze seznamu záložek přetáhnout k adresnímu řádku.", "section_level": 2}, {"title": "Záložky postavené na systému kategorií.", "content": "Epiphany používá systém záložek založený na kategoriích, kde jedna uložená stránka – záložka, například Epiphany, může zároveň patřit do několika kategorií (například „WWW prohlížeče“, „Gnome“, „Internet“). V praxi se záložky jeví zdánlivě jako klasické s adresářovou hierarchickou strukturou. Systém obsahuje dvě speciální kategorie, seznam nejčastěji používaných záložek a seznam doposud nezatříděných záložek (bez kategorie). Systém záložek postavený na kategoriích je obdobný jako plánovaný systém pro prohlížeč Firefox 3.0, kde budou data uložena v databázi SQLite.", "section_level": 2}, {"title": "Další zajímavá rozšíření.", "content": "Podpora RSS, Python a Java konzole, šifrování pomocí nástroje Seahorse, seskupování karet, automatická obnova karet, gesta myši, ad blocker pro blokování reklamních bannerů, boční panel, nástroje pro vývojáře WWW stránek, obnova karet po pádu aplikace...", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj.", "content": "Jako přímá součást prostředí GNOME se číslování stabilních verzí řídí číslováním verzí Gnome, i když čísla vývojových verzí se mohou lišit (například vývojová verze Gnome je 2.21.4, ale verze Epiphany zůstane 2.21.3, protože vývojáři nedospěli k závěru, že je nutno číslo verze měnit). V okamžiku vydání, jehož datum je také shodné s datem uvolnění Gnome, se čísla verzí srovnají. Z toho je zřejmé, že vývojový cyklus je taktéž 6 měsíců, jako tomu je u Gnome. Krom Epiphany wiki stránky mohou zájemci o vývoj aplikace zastihnout vývojáře online na IRC kanále codice_2 na serveru irc.gnome.org.", "section_level": 1}, {"title": "Jádro.", "content": "Epiphany, po předchozí experimentální podpoře, nabízel ve verzi 3.x podporu jak pro vykreslovacího jádro Gecko, které předtím bylo standardním „motorem“ tohoto prohlížeče, tak pro WebKit (prostřednictvím WebKitGtk backendu) pod GTK+/Epiphany. Oproti dřívějším ne příliš úspěšným pokusům mimo projekt Epiphany projevilo o další vývoj zájem několik vývojářů.  Od verze 2.26 vývojáři Epiphany plánovali kompletní přechod výhradně na WebKit, především z důvodu časové náročnosti na udržování podpory obou jader v abstraktní vrstvě (abstract layer). Podporu jádra Gecko nevylučovali, pokud by se našli vývojáři schopní udržovat jeho podporu souběžně s vývojem Epiphany, ale z důvodu omezenených sil vývojářského týmu bylo nutno zvolit právě jedno řešení.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Prohlížeč Epiphany byl vyvinut z prohlížeče Galeon vývojářem Marcem Pesenti Gritti (který byl taktéž jedním z iniciátorů projektu Galeon) jako prohlížeč plně vyhovující GNOME Human Interface Guidelines (soubor pravidel přístupnosti projektu GNOME).", "section_level": 1}], "src_summary": "GNOME Web (v období 2003–2012 pod jménem Epiphany [iˈpifəni]) je webový prohlížeč pro desktopové prostředí GNOME. Jedná se o nástupce internetového prohlížeče Galeon [ˈgæliən]. Aplikace je založena na renderovacím (vykreslovacím) jádře Gecko [ˈgekəu], podobně jako Mozilla Firefox, ale poslední verze přinesla podporu i pro jádro WebKit. Obsahuje též podobné funkce, například prohlížení v panelech, správa cookies, blokování vyskakujících oken a systém na správu rozšíření. Epiphany je svobodný software vyvíjený pod licencní GNU/GPL.", "tgt_summary": "GNOME Web(原名Epiphany)是GNOME桌面下的免费网页浏览器。该浏览器是Galeon的分支,由于Galeon开发者希望以功能齐全为目标,因此在发展方向上出现了分歧。Web意在构建符合GNOME人机接口指南的浏览器,奉行简单唯美的理念。", "id": 1013608}
{"src_title": "Hippies", "tgt_title": "嬉皮士", "src_document": [{"title": "Politická orientace.", "content": "Z politických ideologií má hnutí nejblíže k anarchismu, komunismu či zelenému liberalismu. Hippies navazovali na myšlenky bohémských intelektuálů jako jsou William Blake, Walt Whitman, Ralph Waldo Emerson, Henry David Thoreau, Hermann Hesse, Arthur Rimbaud, Oscar Wilde, Aldous Huxley,ale i myslitelů Guya Deborda, Friedricha Nietzscheho a u některých byla též oblíbená postava Chea Guevary. V období největšího rozkvětu hippies zaznamenala ve Spojených státech a v západní Evropě nárůst i takzvaná Nová levice (New Left). Stoupenci tohoto hnutí, většinou vysokoškolští studenti a intelektuálové, sdíleli s hippies některé názory na svět, prosazovali mír, socialismus, lidská práva, feminismus, velkou míru osobní svobody, legalizaci lehkých drog atd. Z Nové levice vzešla i zelená politika, tedy ideologický základ moderních „zelených“ stran. Někteří z hippies se přikláněli také k anarchoprimitivismu.  Ačkoliv ve Spojených státech a v západní Evropě hnutí odmítalo nacionalismus a prosazovalo kosmopolitismus („občané světa\"), v zemích tzv. sovětského bloku (Polsko, baltské republiky SSSR a sovětská Ukrajina, Československo v roce 1968 atd.) často docházelo k míšení ideálů hnutí hippies a vlastenectví, respektive odporu k Sovětskému svazu. To se projevovalo například oblibou folkových motivů, jako jsou vyšívané plátěné košile nebo hudebních interpretů, jako byl Karel Kryl.  Na vzhled hippies reagovali stoupenci subkultury Skinhead zkrácením vlasů a vytvořením své „hard and smart“ image (např. košile, těžké boty, uplé džíny, kabáty, upravené vousy „kotlety“...), jako protiklad proti volnému oblečení a neupravenému „divokému“ vzhledu. Skinheadi také nesouhlasili a opovrhovali jejich „volnomyšlenkářským a nezodpovědným“ přístupem k životu. Místo volné lásky byli spíše pro rodinnou cestu, místo nezaměstnání byli pracující třídou a mnoho dalších. Proto byli a jsou hlavními přirozenými oponenty hippies právě skinheadi.", "section_level": 1}, {"title": "Umění.", "content": "Během období jejich největšího rozmachu zcela neprogramově vytvořili či se podíleli na vytvoření alternativního umění. Nejvýraznějším projevem byla hudba – beat, psychedelický rock, (a z něho vyplývající) hard rock (např. Jefferson Airplane, Beatles, The Doors, Janis Joplin, Jimi Hendrix); samotní hudebníci a skupiny do svých textů zařadili témata kritizující společnost, používání drog a samozřejmě i odpor k válce. Dnešní stoupenci hippies vyjadřují často velký obdiv k tehdejším hudebním skupinám a festivalům, mezi které patří např. velmi známý Woodstock.", "section_level": 1}, {"title": "Cestování.", "content": "Cestování, vnitrostátní i mezinárodní, bylo výrazným rysem hippie kultury. Populární byly školní autobusy podobné autobusu Furthur Kena Keseyho nebo minibusy značky Volkswagen, protože skupiny přátel mohly cestovat levně a přitom společně. VW Bus (Volkswagen typ 2) se stal známý jako hippie a undergroundový symbol a mnoho autobusů bylo přemalováno a/nebo malováno na zakázku. Symbol míru často nahrazuje logo Volkswagen. Mnozí příslušníci hippies si oblíbili stopování jako hlavní způsob dopravy, protože to bylo ekonomické, šetrné k životnímu prostředí a poznávali tak nové lidi.  Hippies měli tendenci cestovat nalehko, moci se zvednout a jít na některou z akcí (demonstrace proti válce ve Vietnamu, „kyselinové testy“ Kena Keseye, aj.). Příslušníkům hippies stačilo nějaké oblečení v batohu a mohli stopovat kdekoliv. Hippie domácnosti přivítaly přenocování hostů v improvizovaných podmínkách. Lidé většinou spolupracovali na splnění základních potřeb. Tento způsob života je stále vidět u Rainbow Family.  Během léta a na podzim celé rodiny cestovaly společně ve svých nákladních automobilech a autobusech na Renesanční trhy (Renaissance fair) v a severní Kalifornii, kde vyráběli řemeslné výrobky, které pak prodávali veřejnosti.  Vrchol zkušenosti tohoto typu byl festival Woodstock, který se konal od 15. do 19. srpna 1969 nedaleko městečka Bethel ve státě New York. Festival navštívilo více než 500 000 lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Dědictví.", "content": "Dědictví hnutí hippies nadále prostupuje západní společností. Otevřenost v sexuálních záležitostech je stále běžnější. Přijala se větší náboženská a kulturní rozmanitost.  Odlišný vzhled a oděv byl jedním z bezprostředních dědictví hippies po celém světě. V 60. a 70. letech se kníry, vousy a dlouhé vlasy staly samozřejmostí, zatímco multietnické oblečení vévodí světu módy. Od té doby se široká škála osobního vzhledu a oděvních stylů, včetně nudismu staly přijatelné, což bylo neobvyklé před érou hippies. Hippies taky inspirovali pokles popularity kravaty a dalšího formálního společenského oblečení, které bylo fakticky povinné pro muže v 50. a 60. letech. Dlouhé vlasy jako dědictví po hippies převzala také hard rocková a metalová subkultura.", "section_level": 1}, {"title": "Hippies v Československu.", "content": "V Československu se začali sympatizanti hnutí hippies (oficiálním tiskem označovaní jako „máničky“, „chuligáni“) objevovat v polovině 60. letech a byli režimem pronásledováni, hlavně za protisocialistickou činnost a vyhýbání se vojenské povinnosti. Významným místem projevů proti tehdejšímu režimu se stala tzv. Lennonova zeď v Praze na Kampě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hippies [hipíz], jedn. čís. hippy (děti květin neboli ‚Květinové hnutí‘), je hnutí, které vzniklo v 60. letech v USA.", "tgt_summary": "嬉皮士(英语:hippie, hippy)本来被用来描写西方国家1960年代和1970年代反抗习俗和当时政治的年轻人。嬉皮士这个名称是通过《旧金山纪事报》的记者赫柏·凯恩普及的。嬉皮士不是一个统一的文化运动,它没有宣言或领导人物。嬉皮士用公社式的和流浪的生活方式来反应出他们对民族主义和越南战争的反对,他们提倡非传统宗教,批评西方国家中层阶级的价值观。", "id": 1849877}
{"src_title": "Kruhový objezd", "tgt_title": "圓環", "src_document": [{"title": "Průjezd kruhovým objezdem.", "content": "Průjezd kruhovým objezdem se v jednotlivých zemích mírně liší. V Česku se po kruhovém objezdu jezdí při pohledu shora proti směru pohybu hodinových ručiček. Průjezd kruhovým objezdem v zemích, kde se jezdí vlevo, je podobně jako jiná pravidla zrcadlově převrácený.  Do 1. 7. 2006 platila přednost na kruhovém objezdu: řidič vozidla vjíždějícího na kruhový objezd musel dát přednost vozidlům, která již po kruhovém objezdu jedou. Neplatilo zde tedy pravidlo přednosti zprava. Podle novelizace pravidel silničního provozu od 1. 7. 2006 obecně platí i na kruhovém objezdu přednost zprava - pokud není přednost na kruhovém objezdu vyznačena dopravními značkami, musí dávat řidiči, kteří po něm jedou, přednost vozidlům vjíždějícím na objezd. Prováděcí vyhláška však stanovovala povinnost vyznačit vždy dopravními značkami povinnost dát přednost při vjíždění na objezd, takže fakticky se pravidlo neměnilo. Od 1. 7. 2006 bylo pravidlo doplněno tak, že i v tomto případě jsou organizované útvary chodců, jezdci na zvířatech a průvodci se zvířaty postaveni na roveň vozidlům, jako je tomu ve většině ostatních případů úpravy přednosti.  Při vjezdu na kruhový objezd se od 1. 7. 2006 nesmí upozorňovat na změnu směru jízdy blikáním, protože je jasné, kterým směrem se auto vydá — doprava. Nebliká se ani při jízdě po kruhovém objezdu, jízda po něm se považuje za přímou. Bliká se pouze před výjezdem a při výjezdu z kruhového objezdu, aby auta, která chtějí na kruhový objezd vjet, věděla, že je vyjíždějící auto již nemůže ohrozit, nebo při přejíždění mezi pruhy ve vícepruhovém objezdu.  Od 1. 1. 2016 již neplatí prováděcí vyhláška, která stanovovala povinnost vyznačit vždy dopravními značkami povinnost dát přednost při vjíždění na objezd, takže záleží již pouze na dopravním značení.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Kruhové objezdy jsou stavěny hlavně kvůli své bezpečnosti. Středový kruh tvoří přirozenou překážku, kolem které jezdí řidiči pomaleji, a proto i případné nehody mívají jen lehké následky – vozidla se obvykle srazí svými boky v ostrém úhlu, zatímco na klasické křižovatce ke střetu dochází spíše v pravém úhlu nebo čelně s horšími následky. Výjimku tvoří nehody, kdy řidič z nějakého důvodu středový kruh přehlédne a čelně do něj narazí. Takové nehody se často rovnají nárazům do zdi a jsou velmi nebezpečné.  Je-li středový kruh porostlý keři a zároveň má malý poloměr, nemají řidiči potřebný rozhled, což zvyšuje riziko nehody na objezdu. Je-li kruhový objezd dlážděný kamennou dlažbou, nákladní auta trhají kostky z vozovky a výsledek bezpečnost provozu taktéž ovlivňuje spíše negativně. Příkladem takového nešťastného řešení je kruhový objezd v Karlových Varech u obchodního domu Tesco.  Kruhový objezd nabízí v podstatě neomezený počet zaústitelných odbočných větví, a to bez újmy bezpečnosti provozu, což je výhoda zejména v porovnání s klasickými křižovatkami o pěti větvích, které jsou nebezpečné nejednoznačnou předností vozidel.  Nevýhodou kruhových objezdů je větší zábor ploch a potřeba viditelnosti z příjezdových větví i na ně; proto jej těžko lze umístit např. v těsné městské zástavbě.", "section_level": 1}, {"title": "Propustnost.", "content": "Díky jednoduchosti, s jakou se kruhovým objezdem projíždí, a pravidlu, že přednost má auto již na objezdu jedoucí, je propustnost kruhového objezdu obvykle vyšší než tomu bývá u křižovatek řízených buď jen dopravními značkami, někdy i semafory. Každý kruhový objezd má určitou maximální intenzitu provozu, kterou snese. Pokud ji překročí, zahltí se i kruhový objezd.  I když se logicky zdá, že tak, jak jsou dnes vyznačeny přednosti na kruhovém objezdu (přednost na kruhovém objezdu), je propustnost objezdu vyšší, a že by při přednost zprava mohlo docházet k zahlcení, opak je pravdou. Propustnost objezdu při přednosti zprava je nepoměrně vyšší, než při současné úpravě. Je to dáno tím, že řidiči nevjedou na objezd, pokud nemají pocit, že neohrozí auto jedoucí po objezdu a tak se četnost vjíždění rapidně snižuje. Simulace ukazuje, že při dání přednosti autu, které je 10 metrů daleko (cca 1 sekunda) se průjezdnost okruhu snižuje o 25 procent.  Ve Francii, kde je stejná úprava, řidiči na kruhovém objezdu používají metodu „zipu“, což je skoro totéž, jako přednost zprava.  Úprava, kterou navrhlo ministerstvo dopravy (2016) je dobrá, ale nebude ji možno použít, protože řidiči by takovou úpravu bez masivní osvěty nerespektovali.", "section_level": 1}, {"title": "Kruhový objezd jako architektonický prvek.", "content": "Kruhové objezdy se často ve městech využívají jako okrasný prvek. Každý projíždějící totiž nemůže přehlédnout jeho středový kruh. Umělecká výzdoba kruhu květinami, sochami a nebo i vodotrysky je velmi populární např. ve Francii. Podobný zvyk se začíná prosazovat i v Česku. Spousta obcí umísťuje do středu objezdu dominantu, která má obec charakterizovat, např. znak, symbol, tradiční zaměření obce aj. Například v Trutnově (městě draka), je uprostřed jedné z mnoha křižovatek drak. Nespornou výhodou kruhových objezdů ve městech je i možnost jednotlivé kruhové křižovatky od sebe odlišit a řidičům poskytnout výborný orientační bod.", "section_level": 1}, {"title": "Zvláštní typy kruhových objezdů.", "content": "Z mnoha důvodů jsou některé kruhové objezdy upravené, aby lépe vyhovovaly místním podmínkám.", "section_level": 1}, {"title": "Turbookružní křižovatka.", "content": "V některých zemích (Spojené království, Nizozemsko), ale i v Česku (České Budějovice) je vodorovné značení některých rozsáhlejších objezdů upraveno do tvaru rozvíjející se spirály – tomuto uspořádání se říká turbookružní křižovatka. Vjezdová větev má vždy více jízdních pruhů, každý z nich s vyznačeným směrem z kruhového objezdu. Do jízdního pruhu, který bude vně kruhového objezdu se řadí vozidla opouštějící objezd první odbočkou, do vnitřního jízdního pruhu vozy opouštějící objezd poslední odbočkou. Řidič tak nemusí na objezdu přejíždět mezi pruhy, správný jízdní pruh si totiž již vybere před křižovatkou a ten jej pak vyvede přímo ven z kruhového objezdu.", "section_level": 2}, {"title": "Okružní křižovatka s jedním preferovaným směrem.", "content": "Existují i okružní křižovatky, které umožňují přímý průjezd pro určitý směr. Tyto však bývají řízeny světelnou signalizací.", "section_level": 2}, {"title": "Kapkovitý kruhový objezd.", "content": "Kruhové objezdy s jiným, než kruhovým tvarem, usnadňují průjezd křižovatkou v určitých směrech. Návrh tvaru závisí na intenzitě provozu v daných směrech.", "section_level": 2}, {"title": "Miniokružní křižovatka.", "content": "Miniokružní křižovatka je okružní křižovatka s pojížděným středem.", "section_level": 2}, {"title": "Dálniční křižovatka.", "content": "Drtivá většina dálničních křižovatek ve Spojeném království je řešena jako kruhový objezd. Ten přímo neprotíná dálnici, ale je postaven na mostech nad ní a vedou k němu nájezdy. Pro řidiče to znamená zjednodušení orientace - křižovatky mají jednotný tvar a při přejetí odbočky se lze na každém sjezdu z dálnice i snadno otočit. Větší kruhové objezdy jsou řízeny světly. Nevýhodou je sice nutnost stavby dvou mostů přes dálnici, ale naopak obrovskou výhodou se stává menší záběr prostoru, který normálně i malá mimoúrovňová křižovatka vyžaduje pro své vratné větve, oblouky a rozplety. Navíc se na jeden nájezd může jednoduše napojit více silnic. V České republice je asi nejznámějším příkladem (zatím nedostavěná) MÚK Opatovice nad Labem na dálnici D35. Podobné kruhové křižovatky ovšem vytlačují původní (polo)čtyřlístkový tvar a na českých dálnicích jich bylo postaveno už několik, např. na D1 na exitu 361 v Ostravě-Přívoze.", "section_level": 2}, {"title": "Konkrétní případy kruhových objezdů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Swindon (Anglie).", "content": "Město Swindon v anglickém hrabství Wiltshire je známé svým „kouzelným kruhovým objezdem“. Je to velký kruh, na který se napojuje pět silnic. Každé napojení je ale malým kruhovým objezdem. Po velkém kruhu se tedy vlastně může projíždět v protisměru. Tento systém byl navržen Britskou laboratoří pro výzkum silnic. Má mít vyšší propustnost než obyčejný kruhový objezd. Byl postaven v roce 1972. Podobný objezd se nalézá i ve městě Hemel Hempstead v hrabství Hertfordshire.  GPS lokalizace:", "section_level": 2}, {"title": "Vítězné náměstí v Praze.", "content": "Kruhový objezd dominující Vítěznému náměstí v Praze–Dejvicích má dva jízdní pruhy s dalším odbočovacím. Navíc celý kruhový objezd ve třech místech protínají tramvajové koleje. Pro řidiče neznalého místních poměrů může být jeho průjezd komplikovaný. Pražané nazývají toto náměstí běžně \"„Kulaťák“\". Ve 30. letech 20. století však tramvajové koleje tvořily kruhový objezd také a to uvnitř kruhového objezdu pro silniční dopravu. Pozice a počet jejich odboček zůstal stejný.", "section_level": 2}, {"title": "Havířov.", "content": "Velký kruhový objezd v Havířově (místními zvaný prostě \"„rondel“\"), nedaleko vlakového nádraží, který patří mezi největší úrovňové (průměr vnitřní zelené plochy cca 120 m) a nejstarší (vybudován v 60. letech 20. století) v Česku, je netypicky kombinován částečným řízením světelnou signalizací. Netypické je také řešení jízdních pruhů: původně kompletně dvoupruhový objezd byl před obdočkou na Ostravu doplněn o třetí jízdní pruh, naopak před odbočkou na ulici Orlovskou byl přebudován v jednopruhovém řešení. K přebudování na současný stav bylo přistoupeno v létě roku 2010, protože původní kruhový objezd přestal kapacitně i bezpečnostně vyhovovat, obzvláště ve směru z Ostravy a Šumbarku, intenzitě dopravy více než 50 tisíc vozidel denně.  Tento kruhový objezd je křižovatkou šesti komunikací: ulic Ostravské (silnice I/11 od Ostravy), U Motelu (místní komunikace), Hlavní třídy (silnice I/11 směr centrum Havířova, Žilina), Orlovské (silnice II/475 směr Orlová, Karviná), U Nádraží (místní komunikace, směr sídliště Šumbark) a Železničářů (místní komunikace k vlakovému nádraží). Semafory byly opatřeny příjezdové větve z Hlavní třídy, Ostravské ulice a ulice U Nádraží. Současné řešení je považováno za dočasné, poněvadž je v tomto místě do budoucna počítáno s mimoúrovňovým křížením silnic v rámci výstavby přeložky silnice I/11 v úseku Havířov - Třanovice s označením S11 (mj. obchvat Havířova). Silnice S11 bude procházet pod tímto kruhovým objezdem v ose od dnešní ulice Ostravské směrem na Orlovskou ulici. Výstavba této silnice je však zatím v nedohlednu.  Střed zelené plochy v minulosti zdobila velkolepá, několik desítek metrů vysoká ocelová plastika s květinovou tematikou (květ je jedním ze symbolů města), která však byla pro neutěšený stav na přelomu tisíciletí stržena a zlikvidována.", "section_level": 2}, {"title": "Náměšť na Hané.", "content": "Zámek Náměšť na Hané se nachází uprostřed kruhového parku, kolem nějž vede jednosměrná okružní ulice Hrad, značená jako kruhový objezd. S průměrem 200 m a délkou 625 m se tak jedná o jeden z největších a také nejstarších (konec 18. století) kruhových objezdů v Česku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kruhový objezd (odborně okružní křižovatka či běžně \"rondel\", \"kruháč\", \"kruhák\" nebo i \"kruhovka\") je typ objízdné křižovatky zpravidla kruhového tvaru (někdy však i například čtvercového). Rozděluje celou křižovatku do několika jednoduchých křižovatek okolo kruhu uprostřed, čímž se pravidla týkající se průjezdu křižovatkou zjednoduší. Kruhové objezdy mohou být i významnými urbanistickými prvky; jsou velmi oblíbeným řešením křižovatek například ve Francii a Spojeném království. V Česku se masivněji rozšiřují od konce 20. století.", "tgt_summary": "圆环,也称回旋处或圆形地,是交通节点的一种特殊形式,属于平面道路交叉。圆环由环形车道和一个中心岛组成,这种设置使得任何一个方向而来的交通流量进入环岛后,均需以环岛的中心圈以单一方向旋转行驶,直至转向所需的行驶方向而离开。因为它不需要信号灯、减少了交通冲突点、提高了交通安全系数、造价比高架桥便宜等原因,通常认为圆环优于十字路口。有些车流量较高的圆环,车辆需要在圆环外排队较久的时间才有机会进入圆环。", "id": 2317138}
{"src_title": "Vesuv", "tgt_title": "維蘇威火山", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Vesuv používali autoři jak pozdní římské republiky, tak i rané římské říše. Jeho variantami byly taktéž: \"Vesaevus\", \"Vesevus\", \"Vesbius\" a \"Vesvius\". Spisovatelé ve starověké řečtině používali \"Οὐεσούιον\" nebo \"Οὐεσούιος\".  Existují různé teorie o původu slova Vesuv:", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lokalita.", "content": "Vesuv se nachází na Apeninském poloostrově v Kampánii, zhruba 6 km od Neapolského zálivu (Tyrhénské moře), jehož vody přesahuje o 1 281 metrů. Třetí nejlidnatější město Neapol lze nalézt asi 15 km severozápadním směrem. Jedná se o jedinou aktivní sopku v kontinentální Evropě, která za posledních sto let vybuchla. Další dvě sopky se v Itálii nacházejí na ostrovech: Etna (Sicílie) a Stromboli (Liparské ostrovy).", "section_level": 2}, {"title": "Topografie.", "content": "Vlastní sopečný kužel Vesuvu spočívá uvnitř hory Monte Somma, což je de facto kaldera předchozí struktury, větší než současný Vesuv. Tato struktura, jejíž zbytky se nachází necelé 2 km severně v podobě vysokého hřebenu, mohla kdysi dosahovat výšky až 2 000 m. Byla zničena před 17 000 až 18 500 lety během velmi silné erupce. V ní se později začal formovat současný hlavní vulkanický kužel. Tomuto druhu sopky, kdy nová vyroste v kráteru předešlé, se říká tzv. somma.  Vesuv leží na zlomové trhlině u rozhraní dvou litosférických desek. Africká se pohybuje severovýchodním směrem (rychlostí 21,5 mm za rok) a podsouvá se pod euroasijskou. Druh tohoto střetu desek se nazývá subdukce a kvůli němu se v této části Středozemního moře vyskytuje sopečná a zemětřesná činnost. Sopky se zde soustředí do tzv. Kampánského vulkanického oblouku, mezi něž patří Campi Flegrei, Monte Epomeo či Marsili. V oblasti Vesuvu se sopečná činnost projevuje nejméně 400 tisíc let. Základ vulkánu tvoří hora Monte Somma, jejíž základ leží asi kilometr pod úrovní moře. Vesuv je situován na druhohorních a třetihorních sedimentárních vrstvách: triasové dolomity, jurské pískovce a vrstvy slínu, které mají tloušťku 1,5 až 1,7 km. Mezi těmito vrstvami jsou ignimbritové vrstvy, což je důsledek vulkanismu sousedního Campi Flegrei. Během zkoumání úlomků z předešlých erupcí se zjistilo, že triasové dolomity vykazují známky metamorfózy (důsledek přítomnosti magmatu). To znamená, že magmatická komora se nachází hluboko pod těmito vrstvami. Její objem se odhaduje na 50 km3 a průměr na 3 km, což bylo později potvrzeno geofyzikálním průzkumem. Vznik komplexu Somma-Vesuv je vysvětlen mnoha teoriemi. Podle té nejvíce uznávané se historie sopky dělí do čtyř období:  Existuje velmi málo údajů o tvaru sopky před rokem 79, nicméně fresky z Pompejí a Herculanea naznačují, že na rozdíl od dnešní sommy se hora sestávala z jednoho kuželu. Díky písemným záznamům od Plinia mladšího víme, že současný kužel dostal podobu právě díky této erupci.  Jako většina andezitových stratovulkánu je i tento vulkán tvořen vrstvami sopečného popela, tefrou spolu s lávovými proudy. Sklon svahů a výška Vesuvu je kvůli erupcím variabilní. V současnosti dosahuje nadmořské výšky 1 281 metrů nad mořem, přičemž Monte Somma 1 132 m. Obě tělesa od sebe dělí tři velká údolí: Valle del Gigante (údolí obrů), Atrio del Cavallo (nádvoří koní) na západě a Valle dell'Inferno (pekelné údolí) na východě.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "Vrchol Vesuvu je holý, kdežto jeho svahy v nižších partií pokrývá typická středomořská vegetace (borové lesy a dub cesmínovitý). Monte Somma si drží více vlhkosti, proto se zde dá nalézt kaštan, dub, olše, javor, dub cesmínovitý a pro Středomoří nepříliš typická bříza. Na úpatí se díky sopečným popelem zúrodněné půdě velice daří pěstovat vinnou révu. Tato skutečnost je důvodem, který obyvatelstvo přitahovalo usadit se přímo pod ní nebo v jejím okolí.  Poměrně rychlá kolonizace starých lávových proudů flórou je zapříčiněná přítomností lišejníku druhu Stereocaulon vesuvianum, který připravuje základní půdu pro další rostliny. Celkem bylo na Vesuvu identifikováno 906 druhů.  V okolí se dají nalézt kuny skalní, zajíci, králíci divocí, lišky a na italské poměry i relativně vzácný plch zahradní. Dále více než 100 druhů ptáků, plazy (včetně užovek a gekonů) a nesčetné množství hmyzu.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Hora byla původně vytvořena před 25 tisíci lety, ačkoliv se zde vulkanismus projevoval již před 400 tisíci lety. Těleso se dále zvětšovalo prostřednictvím řady lávových proudů a menších erupcí výbušné povahy. Bouřlivý výbuch o síle VEI 6 před 17 000 až 18 500 lety, původní vulkán zničil. Zbyla z něj jen kaldera, jejíž severní okraj se dodnes dochoval jako hora Monte Somma. Do roku 79 následovalo několik erupcí: síla VEI 6 (8 000-7 900 a 1660 př. n. l.), síla VEI 5 (15 500-16 000 let) a několik menších před 11 400 lety a 6 000-4 500 lety. Následně sopka vstoupila do fáze slabších, zato častějších erupcí. Poslední se zřejmě odehrála 217 let př. n. l. Díky vzorkům jádrových vrtů do grónského ledovce se přišlo na relativně vysokou kyselost, způsobená sirovodíkem vyvrženým do atmosféry. Dalších několik set let byl Vesuv poměrně klidný. Římští spisovatelé popisují zahradami a vinicemi pokryté svahy. Místní však na to nebrali zřetel, jelikož Vesuv není tak masivní jako Etna (údajný domov boha Vulkána).  5. února roku 62 udeřilo v okolní oblasti zemětřesení a způsobilo mezi místními chaos, přičemž některé škody nebyly opraveny ani o 17 let později. Mohlo ovšem jít o tektonické zemětřesení, místo vulkanického. Další otřesy proběhly roku 64. V ten moment byl v jednom z neapolských divadel přítomen i římský císař. Krátce po evakuaci se stavba zřítila. Postupem času si Římané na otřesy zvykají, což dokazují o texty od Plinia mladšího. Na začátku srpna 79 vyschly v okolí sopky fontány a studny. Od 20. srpna se začínají objevovat zemětřesení.  Hlavní erupce pliniovského typu a síle VEI 5 započala 24. srpna roku 79. Mrak popela dosáhl výšky 32 km a postupně zamířil jihovýchodním směrem, přímo na Pompeje. Na římské město se snášel masivní spad pemzy. Okolí vulkánu se kvůli mraku popela ponořilo do tmy. Poté se změnil druh erupce na peléjskou, která západním a severozápadním směrem vyslala na města Herculaneum a Oplontis mohutné pyroklastické proudy. Plinius mladší zmínil několik zemětřesení, z nichž jedno mělo značnou intenzitu. Nepřetržitá erupce ustala po třech dnech. Pompeje byly pohřbeny pod vrstvou popela a pemzy silné 6 m. Dále bylo zničeno Herculaneum, Oplontis či Stabiae a dohromady zahynulo několik desítek tisíc lidí. Objeveno bylo jen 1 800 těl (1 150 v Pompejí, 350 v Herculaneu a 300 pod kamennými klenbami), což je jen zlomek z celkového odhadovaného počtu. 2/3 obětí bylo zabito pyroklastickými proudy, zbytek kolabujícími střechami, zatěžované spadem pemzy.", "section_level": 1}, {"title": "Datum erupce.", "content": "24. srpen je současnými historiky primárně připisován k slavné erupci. Nicméně archeologické vykopávky v Pompejích naznačují, že římské město bylo ve skutečnosti pohřbeno až o několik měsíců později. Oběti mají na sobě například teplejší oblečení než by očekávalo pro konec srpna. V obchodech se nalezlo ovoce a zelenina, typické pro říjen, zatímco srpnové produkty se prodávaly již v sušené či konzervované podobě. Mince jedné ženy možná byla vyražena až v 2. polovině září. Konci října zas odpovídá zapečetění sklenice kvašeného vína.  Krátké erupce byly od roku 79 následovány častějšími relativně delšími explozivními a efuzivními erupcemi začínajícími v roce 1631 a končícími prozatím rokem 1944. Erupce z roku 1631 byla nejsilnější od roku 79. Charakterizovaly ji zničující pyroklastické výrony, které způsobily škody široko daleko. V okolí sopky jsou časté úniky sopečných plynů.", "section_level": 2}, {"title": "Evakuační plán.", "content": "Existuje evakuační plán, týkající se 25 nejohroženějších měst a 7 tzv. červených zón, jenž počítá s evakuací cca 700 tisíc lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Turistika.", "content": "Z nejbližšího městečka Ercolano vede k Vesuvu 11 km dlouhá silnice. Zhruba 1 km od sopky je parkoviště pro automobily, z něhož lze pěšky dojít ke kráteru za 20 minut. K sopce byla vybudována sedačková lanovka, která byla ale zničena výbuchem v roce 1944.", "section_level": 1}, {"title": "Blízká města.", "content": "Pod Vesuvem leží nejen velkoměsto Neapol, ale je pod ním mnoho dalších měst a vesnic. V potenciálně ohrožené oblasti zahrnující několik desítek kilometrů žije několik miliónů lidí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vesuv (italsky Monte Vesuvio) je činný stratovulkán na Apeninském poloostrově v Itálii. Vypíná se 1 281 metrů nad Neapolským zálivem, přibližně 9 kilometrů od třetího nejlidnatějšího města Itálie, Neapole. Patří mezi nejznámější sopky světa, neboť se proslavila výbuchem roku 79, kdy došlo ke zničení řady římských měst, mezi něž patří například Pompeje. Je to taktéž jediná sopka na území kontinentální Evropy, u které v posledních sto let došlo k erupci. Vzhledem k nedalekému milionovému městu je zapsáno do tzv. Decade Volcanoes - seznamu 16 nejnebezpečnějších sopek světa.", "tgt_summary": "维苏威火山(Vesuvio)是欧洲的一座活火山,位于意大利南部那不勒斯湾东海岸,同世界名城那不勒斯相距不过20公里。海拔1,281米(4,203英尺)。", "id": 2183868}
{"src_title": "Apatrida", "tgt_title": "無國籍", "src_document": [{"title": "Důvody vzniku apatridismu.", "content": "Vzniká v důsledku nesourodosti vnitrostátních úprav o nabývání státního občanství. Např. narodí-li se dítě rodičům státním občanům země, podle jejíchž zákonů dítě nedědí státní občanství po rodičích (kde lze státní občanství nabýt pouze narozením na jejím území), na území jiného státu, a to takového, jenž uznává zásadu nabývání státního občanství pouze po rodičích – vlastních státních občanech, nikoliv na základě narození na daném území. Dítě tak nezíská státní občanství ani po rodičích, ani státní příslušnost státu, na jehož území se narodilo. Druhým případem vzniku bezdomovectví je ztráta státního občanství, aniž by současně nabyl jiné.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní úmluvy.", "content": "V roce 1954 byla dohodnuta \"Úmluva o postavení osob bez státního občanství\", podle ní má apatrida postavení jako uprchlík, kromě sdružovacího práva a práva na zaměstnání.  V roce 1961 byla přijata \"Úmluva o omezení případů bezdomovectví\", čehož se má podle jejích ustanovení dosáhnout přiznáním státního občanství všem osobám, které se narodí na území státu a staly by se jinak bezdomovci (platí pro státy, kde se uplatňuje zásada nabývání státního občanství po rodičích tzv. \"ius sanguinis\"). Dále udělí smluvní státy státní občanství i osobě, která se nenarodila na území státu a která by jinak byla bezdomovcem, pokud jeden z rodičů měl v době narození dítěte občanství tohoto státu (v případě států, které používají pro nabývání státního občanství zásadu \"ius soli\" – podle místa narození dítěte).", "section_level": 1}, {"title": "Problémy spojené s apatridismem.", "content": "Státní občanství je právní vztah mezi státem a jeho občanem, který zahrnuje řadu vzájemných práv a povinností. Jedná se například o právo občana vstupovat na území svého státu a žít v něm, nebo naopak jeho povinnost vykonávat ve svém domovském státě vojenskou službu. Na státní občanství je také přímo vázána řada základních lidských práv, jako třeba právo volební, které stát obvykle garantuje pouze svým občanům. Tato práva jsou pro osoby bez státního občanství nedosažitelná, a problematický je pro ně často také přístup k dalším základním právům.  Dětem bez státního občanství bývá odepřeno právo navštěvovat státní školy, tyto jsou potom odkázány na studium na školách soukromých a často nemají žádnou možnost dosáhnout vysokoškolského vzdělání (např. v Thajsku). Nedostatečné vzdělání potom negativně ovlivňuje další profesní život jednotlivců bez státního občanství. Nemohou vykonávat některá povolání právě kvůli nedostatečné kvalifikaci, jiná jsou pro ně potom nedosažitelná jednoduše proto, že jsou vyhrazena pouze občanům daného státu. Ztížený je také přístup k systému sociálního zabezpečení a často i k lékařské péči. Lidé bez státního občanství jsou tak uvězněni v chudobě bez jakékoli možnosti ze z nepříznivé životní situace vymanit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Apatrida nebo také apolita je osoba, která není státním příslušníkem žádného státu, nepožívá proto ochrany žádného státu. Apatridismus (apolitismus) tedy znamená mezinárodněprávní bezdomovectví. Po celém světě jde asi o 10 milionů osob, které nemají žádnou státní příslušnost.", "tgt_summary": "无国籍(英语:Statelessness),是指某人不被任何一个国家的法律认为是其国民从而没有任何国籍,或者说不属于任何国家的状态。无国籍人士在居住地无人权保障,在国际社会不享受任何国家的外交保护,就像一个自然人不知道他自己是谁,就没有国家的法律保护,就无法在法院主张权利,争取权利。", "id": 1038475}
{"src_title": "Polystyren", "tgt_title": "聚苯乙烯", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Poprvé byl izolován kapalný styren monomer z pryskyřice borovice Eduardem Simonem již v roce 1839. Uložený vzorek náhodně zpolymerizoval, ale praktické aplikace se PS dočkal až v roce 1931, kdy jeho průmyslovou výrobu zahájil německý chemický koncern IG Farben.", "section_level": 1}, {"title": "Historie polystyrenu.", "content": "Styren monomer byl objeven v roce 1839 Eduardem Simonem, berlínským lékárníkem. Izoloval ho ze storaxu, pryskyřice tureckého stromu Liquidambar orientalis. Destiloval olejovitou kapalinu, monomer, který pojmenoval styrol. O několik dní později, jak styrol tuhnul hlavně díky vzdušnému kyslíku a měnil se v „puding“, napadlo ho zdvojit oxid této sloučeniny (styroloxid). Od roku 1845 Jamajčan a chemik John Buddle Blyth a Němec, chemik August Wilhelm von Hofmann si všimli, že stejně se látka chová i za nepřítomnosti vzduchu. To, s čím experimentovali, pojmenovali metastyrol. Bylo to chemicky identické se styroloxidem, jak ukázala později chemická analýza. Výrobu metylstyrolu/oxidstyrolu jako polymerační proces popisuje v roce 1866 Marcelin Berthelot. Později bylo objeveno, že zahříváním styrenu začíná polymerace, která končí zrozením makromolekuly. (Tak jak se domníval i německý chemik Hermann Staudinger). Tak byla tato látka pojmenována polystyren, tak jak ji pojmenováváme dodnes.  Společnost IG Farben začala vyrábět styren a polystyren v továrně na Ludwigshafenu v roce 1931. Doufala, že v mnohém nahradí tehdy používaný zinek. Vynalezli veliký vyhřívaný průduch, který odděloval výsledný polystyren teplým vzduchem a krájel ho na malé kousky.  Od roku 1941 je vyráběna polystyrenová pěna vytlačováním. Před rokem 1949 chemik a inženýr Fritz Stastný (1908–1985) začal vyrábět polystyrenové kuličky suspenzní polymerací styrenu s využitím nadouvadla typu alifatických uhlovodíků, jako je pentan. Perličky jsou surovinou, která po předpěnění, zrání a lisování vytváří pěnové PS výrobky. Stastny a BASF požádali o udělení patentu a ten byl udělen v roce 1949. Jak vzniká pěnový polystyren, mohli na vlastní oči vidět návštěvníci Kunstoff Messe 1952 v Dusseldorfu. Produkt, který vznikal byl pojmenován styropor. Pěnový polystyren obsahuje 98% vzduchu a 2% polymeru.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Polystyren je poměrně tvrdý, ale křehký plast, který dobře odolává kyselinám a zásadám. Při stárnutí křehne a vytvářejí se v něm trhliny. Neodolává organickým rozpouštědlům, zejména benzénu, aldehydům a ketonům. Je citlivý vůči UV záření a málo odolný vůči teplotě (jen asi do 80 stupňů Celsia). Šuta uvádí, že se z něj uvolňuje nezreagovaný monomer styren, který je toxický a karcinogenní. Množství nezreagovaného styrenu se pohybuje v ppm jednotkách. Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny klasifikuje styren do skupiny 2B - podezřelý karcinogen pro člověka. Evropská chemická agentura (ECHA) nezařadila styren mezi látky vzbuzující značné obavy (příloha XIV - REACH), tedy pro přednostní autorizaci. Evropští výrobci polystyrenu deklarují své produkty jako vyhovující pro styk s potravinami, s pitnou vodou a pro dětské hračky. Karcinogenita styrenu nebyla prokázána a styren není na žádném seznamu karcinogenních látek. Jde o velmi hořlavý materiál.  Standardní polystyren je tvrdý, citlivý na náraz a jeho vlastnosti se časem a povětrnostními vlivy rychle zhoršují (křehne, vytváří mnoho trhlin). Odolnost vůči teplotě je velmi nízká - použitelný je do 80 °C. Měknutí nastává při teplotě 90 °C, sklovitý přechod při 95 °C.  Pro aplikace pěnového polystyrenu ve stavebnictví se používal zpomalovač hoření hexabromcyklododekan (HBCDD). Přidává se jako zpomalovač hoření především do izolačního expandovaného a extrudovaného polystyrenu (EPS a XPS)) používaného ve stavebnictví. Pro své persistentní vlastnosti (nerozkládá se) byl zařazen mezi persistentní organické látky (POP) dle Stockholmské úmluvy OSN a celosvětově zakázána jeho aplikace od roku 2019. Český výrobce EPS suroviny - společnost Synthos Kralupy neaplikuje HBCDD od května 2015, zpracovatelé - výrobci pěnového PS aplikují od 1. října 2015 pouze typy EPS bez HBCDD. [3] Riziko vzniku rakoviny nebylo u EPS s HBCDD prokázáno. [3-6]Nehrozí žádné zdravotní nebezpečí ani u zateplených budov s EPS s HBCDD. [5]  Riziko vzniku rakoviny a narušení hormonální rovnováhy v těle nese ve dvou případech – když pracujete s polystyrenem, který HBCD obsahuje, a vdechujete mikročástice, a když se takový polystyren likviduje neodborným způsobem a hexabromcyklododekan se dostane do půdy a potravinového řetězce.", "section_level": 1}, {"title": "Použití v potravinářství.", "content": "Z polystyrenu se vyrábí např. obaly nebo jednorázové nádobí (talíře, kelímky, misky, příbory aj.) Vzhledem k jeho dobré barvitelnosti je k dispozici v řadě odstínů. Pěnový PS se využívá jako misky pod maso a zeleninu, pro balení hotových jídel a jako přepravky pro mořské plody.", "section_level": 1}, {"title": "Použití v nábytkářství.", "content": "V podobě kuliček se polystyren používá při výrobě sedacích pytlů jako výplň. Výhodou materiálu je, že díky neschopnosti vázat na sebe vlhkost se v nich nedrží roztoči. Další využití je při výrobě interiérových obkladů v podobě stropních desek nebo dekorací.", "section_level": 1}, {"title": "Použití ve stavebnictví.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Desky.", "content": "Ve stavitelství se používá polystyren zejména v deskách o plošném rozměru 0,5 x 1,0 metru. Tloušťky jsou různé - dle potřeby (cca od jednoho do několika centimetrů). Osvědčil se takto například v tepelných izolacích domů (fasád) nejčastěji EPS 70 F, nebo EPS 100 F - \"kontaktní zateplovací systém\". Číslo značí pevnost v tlaku v kPa (kilopascal) - 50, 70, 100, 150, 200 až 250 (v 10% stlačení). Mezi hlavní výhody patří dobrá zpracovatelnost a snadná aplikace.  Označení písmeny:", "section_level": 2}, {"title": "Drcený.", "content": "Drcený polystyren se může přidávat do betonů podlah (polystyrenbeton) - snížení hmotnosti, zlepšení tepelně-izolačních vlastností.", "section_level": 2}, {"title": "Extrudovaný polystyren.", "content": "Zpravidla desky 1250 x 600 mm, nejčastěji s polodrážkou nebo kolmou hranou, pro použití na sokl se zdrsněným povrchem pro lepší přilnutí lepidla (Styrodur). Nenasákavý, různé barevné provedení. Vyrábí se extruzí (vytlačováním) taveniny krystalového polystyrenu za současného sycení vzpěňovadlem, které po uvolnění tlaku umožní na konci vytlačovací hubice napěnění materiálu. Extrudovaný polystyren (XPS) je podobný deskám, vyrobeným ze zpěňovatelného polystyrenu (EPS). Technologie výroby desek je ale odlišná. Oba druhy výrobků mají ale základ v polystyrenu. [3]  Kvůli hořlavosti EPS a XPS se do nch přidávaly bromované zpomalovače hoření, zejména hexabromcyklododekan (HBCDD). Od roku 2015 se tento retardér nepoužívá, byl nahrazen polymerem bromovaným retardérem. Kompaktní polystyreny lze snadno i násobně recyklovat. Obdobně lze postupovat s EPS bez HBCDD [6]. Starší typy s HBCDD je nutno energeticky využít, přičemž se retardér hoření rozloží na neškodné produkty. [8]", "section_level": 2}, {"title": "Polystyrenová vlákna.", "content": "Polystyrenová vlákna (mezinárodní zkratka PS) jsou výrobky z polystyrenu.  Jako způsob výroby se v odborné literatuře zmiňuje zvlákňování z taveniny, výlučně ve formě monofilu. Vlákna se používají jako materiál na zvukovou a elektrickou izolaci. Fyzikální vlastnosti vláken nejsou veřejně známé, objem jejich výroby se ve statistikách o polystyrenu neuvádí.  Ve 2. dekádě 21. století jsou publikovány obsáhlé zprávy o výzkumu a možném praktickém použití elektrostaticky vyrobených polystyrenových nanovláken na membrány ke speciálním filtrům, obvazový medicinský materiál s výtečnou ochranou proti infekcím aj.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "www.epscr.cz \"Izolační praxe č.13\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Polystyren (PS) vzniká jako produkt polymerace styrenu. Do skupiny polystyrenových hmot patří standardní (krystalový, čirý) polystyren, houževnatý PS, zpěňovatelný PS (EPS), vytlačovaný pěnový PS (XPS) a kopolymery.", "tgt_summary": "聚苯乙烯(英语:Polystyrene,简称PS)是无色透明的热塑性塑料,其中发泡聚苯乙烯俗称保丽龙(亦称保利纶,香港俗称发泡胶)。具有高于摄氏100度的玻璃转化温度,因此经常用来制作各种需要承受开水的温度的一次性容器,以及一次性泡沫饭盒等。", "id": 1098594}
{"src_title": "Červená krvinka", "tgt_title": "红血球", "src_document": [{"title": "Evoluce.", "content": "Jednoduché červené krvinky se vyskytují již u některých bezobratlých. Pokud je definujeme jako buňky obsahující hemoglobin a sloužící k zachytávání kyslíku, pak se vyskytují již v tkáni některých helmintů (hlavatci, Priapulida), kteří ještě nemají cévní soustavu. U měkkýšů obvykle červené krvinky chybí a krevní barviva jsou rozpuštěna v hemolymfě. Kroužkovci (s uzavřenou cévní soustavou) na tom buď jsou stejně, nebo mají vyvinuty červené krvinky. U členovců nebyly červené krvinky nikdy nalezeny. Nižší strunatci obvykle červené krvinky také nemají, ale u obratlovců jsou již vyvinuty.  U ryb, plazů a ptáků jsou erytrocyty oválné s vyvinutým jádrem. U plazů a ryb jsou obvykle širší než u ptáků. Savci mají erytrocyty bez jádra a bikonkávního tvaru – u velbloudovitých však jsou oválné. Velikost se pohybuje od 4 mikrometrů u kozy až po 9,1 mikrometru u slona. V jednom mm3 bývá např. u člověka 4–5 milionů erytrocytů, u holubů však pouhých 2 400 000, naopak u psů až 6 650 000.", "section_level": 1}, {"title": "Lidské červené krvinky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Statistické údaje.", "content": "Lidské červené krvinky jsou menší než většina ostatních lidských buněk: jejich rozměr je přibližně 7,4×2,1 μm. Typická červená krvinka obsahuje zhruba 265 milionů molekul hemoglobinu, z nichž každá obsahuje čtyři hemové skupiny.  Ženy mají kolem 4,8 milionů červených krvinek v 1 mm3 krve, muži ve stejném objemu asi 5,4 milionů. Lidé trvale žijící ve vyšších polohách s nižším obsahem atmosférického kyslíku mají větší množství erytrocytů než lidé z nížin (to může ovlivnit množství bílých krvinek až o 15%). Červené krvinky jsou nejpočetnější buněčnou složkou krve (1 mm3 obsahuje zhruba 4 až 11 tisíc bílých krvinek a 150 až 400 tisíc krevních destiček). V červených krvinkách zdravého člověka jsou vázány cca 3,5 g železa, což je více, než ve všech zbývajících tkáních dohromady.", "section_level": 2}, {"title": "Životní cyklus erytrocytů.", "content": "Jelikož červené krvinky nemají jádra, nedovedou se samy dělit a množit, a proto se neustále tvoří v kostní dřeni plochých kostí během procesu nazývaného erytropoéza (v embryu probíhá erytropoéza v játrech). Erytropoéza je stimulována hormonem erytropoetinem, který je tvořen v ledvinách. Vznik červené krvinky trvá zhruba sedm dní a její životnost je 100–120 dnů. V této době je z erytroblastů v kostní dřeni vypuzeno jádro, to na své membráně vystavuje fosfatidylserin a láká makrofágy, které pomocí DNáz buněčné jádro stráví. Staré či poškozené krvinky jsou pak obklopeny fagocyty, odbourány a jejich stavební materiál je uvolněn zpět do krve. Červené krvinky jsou odstraňovány především ve slezině. Hem z molekul hemoglobinu je vyloučen jako bilirubin.", "section_level": 2}, {"title": "Krevní doping.", "content": "Někteří sportovci zvyšují svůj výkon zvýšením počtu erytrocytů v krvi. Toho mohou dosáhnout dodáním erytropoetinu do těla, který zvýší produkci červených krvinek v kostní dřeni.  Další způsob zvýšení počtu červených krvinek v těle je autotransfúze krve, kdy jsou sportovcům krátce před závodem do krve vpraveny jejich vlastní, dříve odebrané, erytrocyty (ty mohou být při teplotě −78 °C skladovány 5 týdnů).  Zvýšený počet červených krvinek zvyšuje hustotu krve a může ohrozit krevní oběh dopujícího sportovce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Červená krvinka čili erytrocyt (z řec. \"erythros\" – červený a \"kytos\" – buňka) je nejběžnější krevní buňka. Její funkcí je zejména přenášení kyslíku z plic nebo žaber do ostatních tělních tkání. Obsahují červené krevní barvivo hemoglobin, které se skládá z železité složky (Hemu), která váže kyslík a z bílkovinné složky (globinu). Červená krvinka se \"dožívá\" 100-120 dnů.", "tgt_summary": "红细胞(),又称为红血球或血红细胞,是血液中数量最多的一种血球,同时也是脊椎动物体内通过血液将氧气从肺或鳃运送到身体各个组织的最主要的媒介。破裂中的红细胞或其碎片则称为裂红细胞(英语:schistocyte)。", "id": 1477386}
{"src_title": "Vlajka Evropské unie", "tgt_title": "歐洲旗", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Když začátkem padesátých let Evropská komise hledala vhodný motiv pro budoucí vlajku EU, navrhl šlechtic japonsko-rakouského původu Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi přejmout vlajku, jím založené, Panevropské unie. Ta se skládala z červeného kříže ve žlutém kruhu na modrém pozadí, přičemž kruh odkazuje k japonské vlajce, neboť Kalergi se narodil své japonské matce roku 1894 v Tokiu. Tento návrh byl však zamítnut kvůli protestům Turecka proti přítomnosti kříže, nicméně hlavní motiv japonské vlajky, kruh uprostřed jednobarevného pozadí, zůstal i na na finálním návrhu Arsène Heitze. Číslo 12 jako počet hvězd bylo nakonec vybráno kvůli politické neutrálnosti, později Haitz připustil inspiraci mariánskou ikonografií.  Podoba vlajky byla Radou Evropy přijata 8. prosince 1955 a navrhl ji hlavní herold Irska Gerard Slevin. Symbolem Evropského společenství se vlajka stala 26. května 1986. Evropská unie, vzniklá na základě Maastrichtské smlouvy v roce 1992, která Společenství nahradila, převzala také jeho vlajku. Ovšem zrušením Maastrichtské smlouvy a jejím nahrazením Lisabonskou smlouvou nebyla tato vlajka, v nové smlouvě deklarována jako vlajka EU. Tak se stalo, že oficiálně EU žádnou vlajku nemá. Proto některé státy EU prohlásily, že ji jako symbol uznávají. Mezi těmi, které takové vyjádření nevydaly je i ČR. Vlajka je vyobrazena na přední straně všech eurobankovek, na mincích je pouze kruh hvězd.", "section_level": 1}, {"title": "Počet hvězd.", "content": "Počet hvězd je ustálen na dvanácti a nesouvisí s počtem členů Evropské unie. V roce 1953 měla Rada Evropy 15 členů. Bylo navrženo, aby budoucí vlajka měla jednu hvězdu pro každého člena, přičemž by se počet při přijetí nových členů již neměnil. Proti tomu se postavilo Západní Německo, neboť jedním ze členů Rady bylo sporné území Sársko a vlastní hvězda by vyvolávala představu samostatnosti území. V této souvislosti Francie protestovala proti 14 hvězdám, neboť by to vyvolalo představu pohlcení Sárska Německem. Je mýtem, že by poté italský zástupce protestoval, že 13 je nešťastné číslo a rovněž poukazoval na skutečnost, že původní vlajka Spojených států měla tento počet hvězd.  Hvězdy symbolizují ideály jednoty, solidarity a souladu mezi evropskými národy.", "section_level": 2}, {"title": "Mariánská inspirace.", "content": "V roce 1987, poté co EHS vlajku přijalo, uvedl její autor Arsene Heitz, že se při jejím návrhu inspiroval také textem 12. kapitoly biblické knihy Zjevení, která zobrazuje ženu s dvanácti hvězdami kolem hlavy. Tento symbol je v evropském umění často spojen také se zobrazením Panny Marie právě s dvanácti hvězdami kolem hlavy, modrá je přitom též v umění chápána jako jeden z Mariiných atributů.", "section_level": 2}, {"title": "Časté chyby.", "content": "Následující ukázky jsou častými chybami v souvislosti s vlajkou Evropské unie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Evropské unie je symbolem EU, zobrazuje kruh dvanácti zlatých hvězd na modrém pozadí.", "tgt_summary": "目前欧洲联盟和欧洲委员会使用的旗帜以深蓝色为底色,十二颗五角金星环成一圆组成,是这两个组织的旗帜和徽章。两个组织都称它为「欧洲旗」代表整个大洲,但是在欧洲委员会中使用之外并无任何法律地位。「欧盟旗帜」一词无视了它和欧洲委员会的关系,但「欧洲委员会旗帜」一词未曾使用。", "id": 1188668}
{"src_title": "Udržitelný rozvoj", "tgt_title": "可持续发展", "src_document": [{"title": "Termín a definice.", "content": "Udržitelný rozvoj byl etablován a poprvé definován v roce 1987 ve zprávě Naše společná budoucnost jako: \",takový rozvoj, který naplňuje potřeby přítomných generací, aniž by ohrozil schopnost budoucích generací naplňovat potřeby své.\"\"  Evropský parlament definuje udržitelný rozvoj jako: \"„zlepšování životní úrovně a blahobytu lidí v mezích kapacity ekosystémů při zachování přírodních hodnot a biologické rozmanitosti pro současné a příští generace“.\"  Podle českého zákona o životním prostředí je jím: \"„takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů“.\"  Termín \"udržitelný způsob života\" či \"udržitelný život\" \"(anglicky: sustainable living)\" je holistickou životní strategií, jež vychází z koncepce udržitelného rozvoje. Jeho zásady a principy pak aplikuje na praktickou rovinu způsobu života společnosti i jednotlivce (přičemž model udržitelného rozvoje se s modelem udržitelného způsobu života protíná a hranice nejsou jasně vymezeny). Cílem takového způsobu života je umožnit přežít nám i dalším generacím v co nejpříznivějším životním prostředí. Český ekolog a zakladatel Společnosti pro trvale udržitelný život Josef Vavroušek ho definuje jako: \",takový způsob života, který se přibližuje ideálům humanismu a harmonie vztahů mezi člověkem a přírodou, a to v časově neomezeném horizontu. Je založen na vědomí odpovědnosti vůči dnešním i budoucím generacím a na úctě k živé i neživé přírodě.“\"", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V roce 1968 byl založen tzv. Římský klub (\"Club di Roma\"), který sdružuje uznávané osoby z mnoha zemí a provádí výzkumy, které se zabývají problémy vývoje světa jako celku, aby bylo možno vést rozhodující kroky ke stanovení limitů růstu, popř. limitů směru růstu.  V roce 1972 Římský klub uveřejnil zprávu Meze růstu, zadanou týmu vědců z Massachusettského technologického institutu. Tato zpráva zveřejnila výsledky počítačově simulovaného vývoje lidské populace a využívání přírodních zdrojů do roku 2100. Z této zprávy je patrné, že během 21. století dojde k brutálnímu populačnímu pádu v důsledku znečištění, vyčerpání úrodnosti obdělavatelných půd a nedostupnosti energetických zdrojů (především fosilních paliv). Zpráva byla vydána rovněž knižně pod názvem \"Meze růstu\" \"(The Limits to Growth)\", hlavními autory jsou manželé Meadowsovi.  Ve stejném roce (1972) se uskutečnila konference Organizace spojených národů na téma prostředí člověka. Zde vyšla na světlo světa myšlenka nutnosti ekologicky přijatelného rozvoje a nastínily se zde hlavní problémy vzájemného působení ekonomického růstu na stav planety. Rovněž zde došlo k načrtnutí problémů nerovného vývoje rozvojových zemí (nazývaných globální jih) a vysoce rozvinutých zemí (pro něž se vžil termín globální sever).  V roce 1987 byla stanovena definice trvale udržitelného rozvoje v tzv. \"Brundtland report\" (pojmenované po norské fyzičce a političce Gro Harlem Brundtland, předsedkyni \"Světové komise pro životní prostředí a rozvoj\" (\"World Commission on Environment and Development\" — WCED). Tato zpráva byla vydána knižně pod titulem \"Naše společná budoucnost\" (orig. Our Common Future), česky v roce 1991. Na Summitu Země v Riu de Janeiru v roce 1992 přešel tento termín do širokého povědomí.Průmyslové katastrofy posledních třiceti let (Černobylská havárie, katastrofa chemického závodu v Bhópálu, havárie tankeru Exxon Valdez aj.) donutily k hlubokým otázkám nejen veřejnost, ale především nejrůznější organizace, do jejichž pole působnosti podobné problémy spadaly (např. Greenpeace). Trvale udržitelný rozvoj se tak stal veřejně diskutovanou záležitostí.  V roce 1992 bylo jako reakce na dvacáté výročí první zprávy Římského klubu vydáno její pokračování, kniha \"Překročení mezí\" (orig. Beyond the Limits). Kniha aktualizuje informace z Mezí růstu a snaží se aplikovat několik matematických modelů odpovídajících různému chování lidské populace. Většina modelů předpokládá významný pokles životní úrovně spojený s vyčerpáním zdrojů a znečištěním životního prostředí mezi lety 2020 a 2060.  V září roku 2002 na Sumitu v Johannesburgu více než sto hlav států a několik desítek tisíc zástupců světových vlád ratifikovalo dohodu vyjadřující zájem o zachování přírodních zdrojů a planetární biodiverzity. V roce 2005 byl zakončen projekt „Hodnocení ekosystémů na přelomu tisíciletí“ (Millennium Ecosystem Assessment), který byl odstartován generálním tajemníkem OSN Kofi Annanem a který vycházel ze základních mezinárodních smluv o ochraně přírody — Úmluva o biologické rozmanitosti (biodiverzitě), Úmluva o boji proti rozšiřování pouští (desertifikaci), Úmluva o mokřadech, Úmluva o ochraně stěhovavých druhů atd. Projekt provedl syntézu vědeckých poznatků o změnách ekosystémů a jejich dopadech na kvalitu života, aby se pokusil o modelovaní možného vývoje v 21. století.", "section_level": 1}, {"title": "Principy.", "content": "Jestliže vycházíme ze zjištění, že hospodářská úroveň globálního severu je založena na intenzivním využívání přírodních zdrojů a následném znečišťování, často i destrukci mnohých ekosystémů, je třeba se obávat, že cesta zemí globálního jihu k podobnému stavu prosperity přinese ještě masivnější degradaci biosféry, než jaká probíhá dnes. A jelikož je jasné, že není možné ani účelné bránit chudým populacím v dosažení stejné míry úrovně života, jaká je ve vyspělých zemích standardem, mezi hlavní úkoly trvale udržitelného rozvoje patří zejména definovat koncepce, které by dokázaly omezit dopad lidské populace na životní prostředí (v podstatě snížit tzv. ekologickou stopu).", "section_level": 1}, {"title": "Pilíře.", "content": "Rozlišujeme tři základní pilíře (označované také jako základy, dimenze či roviny) udržitelného rozvoje: environmentální, ekonomický a sociální. Tak byly etablovány ve zprávě Naše společná budoucnost a následně rozpracovány na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji, která se uskutečnila v Rio de Janeiru v roce 1992. Někdy se ovšem také setkáváme s dalším dělením, které sociální pilíř rozděluje na sociální (společenský, lidský) a kulturní, popřípadě rovinu politicko-společenskou. Výzkum ukazuje, že většina lidí vnímá environmentální udržitelnost tak, že jde proti sociální udržitelnosti, ale že je v souladu s ekonomickou udržitelností.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomický pilíř.", "content": "Ekonomický pilíř se skládá ze všech hospodářských aktivit v dané společnosti, interakcí mezi nimi a mezi životním prostředím a společností. Jeho správné uchopení je jedním z největších problémů a výzev udržitelného rozvoje. Český ekolog a politik Ivan Rynda uvádí, že: „Rovina ekonomická zahrnuje jednak pobídkové nástroje pro ty ekonomické subjekty, které se nechtějí přizpůsobit imperativu udržitelnosti dobrovolně, ale také parametry, plně tržně kompatibilní mechanismy, které náhle umožňují zcela funkčnímu trhu se všemi jeho výhodami životní prostředí chránit a nikoli je ohrožovat nebo poškozovat. Tyto nástroje tedy plní nejméně tři základní funkce: jednak přispívají k ochraně životního prostředí, přírody a krajiny na straně výrobce i spotřebitele, dále vytvářejí finanční zdroje k jejich další sekundární sanaci a ochraně a konečně vyváženě podporují inovační cyklus směrem ke zlepšení nejen environmentální šetrnosti, ale i ke zlepšení užitné hodnoty výrobku.“", "section_level": 2}, {"title": "Environmentální pilíř.", "content": "Vychází z faktu, že v omezeném systému není neomezený růst možný. Proto je nutné uvědomit si hodnotu ekosystémů a jejich služeb, náležitě ji ocenit (ať již duchovně či materiálně) a dobře ji střežit. Environmentální pilíř zasahuje jak do roviny sociální, tak ekonomické. Právě počáteční snahy o ochranu životního prostředí vedly k dnešní podobě udržitelného rozvoje, která zdůrazňuje jak rovinu sociální, tak ekonomickou. Udržitelný rozvoj je občas mylně chápán pouze jako synonymum k ochraně přírody, potažmo životního prostředí (v úzce vymezeném \"přírodním\" slova smyslu). Ve správném pojetí je však naprosto nezbytné klást stejný důraz na jeho pilíře (které ho podpírají rovnocenně). Zásadní premisou environmentálního pilíře pak je ochrana biodiverzity ve všech jejích formách a podobách, přičemž: „nejvyšší úroveň je přitom nutné chápat jako diversitu kulturní, jež je pro zachování dynamické rovnováhy a stability lidských společenství neméně významná než diversita biologická pro zachování ekosystémů.“ (Rynda)", "section_level": 2}, {"title": "Sociální pilíř.", "content": "Aktivy tohoto pilíře spočívají ve vyvažování nerovností mezi jednotlivými společenskými skupinami i jednotlivci. Mezi jeho základní premisy patří odstraňování chudoby a to jak v rámci lokálních měřítek (v rámci regionů a mezi nimi), tak v globálních podmínkách (mezi jednotlivými zeměmi a geopolitickými celky); rovný přístup k základním hygienickým podmínkám a lékařské péči; další aktivity se orientují i na potlačování projevů diskriminace, rasismu i xenofobie a náboženské nesnášenlivosti. Je v něm obsažena také problematika mezigenerační soudržnosti a sociálního začleňování vyloučených (handicapovaných či seniorů). Ivan Rynda zdůrazňuje, že udržitelné aktivity by se měly řídit principy uvědomělé skromnosti a zároveň výběrové náročnosti, uvádí, že: „skutečně vyšší kvalitu života, který není založen na spotřebě vedoucí k odcizení, ale na vlastním aktivním a tvořivém přístupu ke světu, umožňuje především paradigma uvědomělé skromnosti, jež si uvážlivě dovede odříci vše zbytné. Komplementární hodnotou je však výběrová náročnost, totiž právo na užívání lidského důmyslu a jeho produktů všude tam, kde skutečně umožňují a podporují naplnění lidského úkolu, totiž sebezdokonalování a naplňování dobra.“", "section_level": 2}, {"title": "Cíle.", "content": "Nejznámější definice cílů udržitelného rozvoje pochází přímo ze \"WCED\": \"„Udržitelný rozvoj je takovým rozvojem, který naplňuje potřeby přítomných generací, aniž by ohrozil schopnost naplňovat je i generacím budoucím.“\" Zpráva \"WCED\" dále upřesňuje, že termínem ‚potřeby‘ se myslí základní potřeby vždy těch nejchudších obyvatel planety. V opačném případě by se pojem potřeby mohl statisticky dezinterpretovat: ač by se globální stav mohl jevit relativně v pořádku, následky případné katastrofy by nejvýrazněji nesly nejchudší skupiny obyvatel (např. přímořské populace rozvojových států v případě výraznějšího stoupání hladin oceánů, kdy by se vyspělé země s tímto defektem dokázaly relativně úspěšně vyrovnat). V zásadě mezi takové potřeby lze počítat především dostatečné množství jídla, pitné vody, odpovídající přístřeší, základní úroveň lékařských a vzdělávacích služeb a kvalitní životní prostředí.  Heslem tohoto pojetí udržitelného rozvoje se stal připisovaný citát Antoina de Saint-Exupéry: \"„Nedědíme Zemi po našich předcích, nýbrž si ji vypůjčujeme od našich dětí.”\"  \"Zpráva WCED\" uvádí jako jeden ze základních cílů trvalou ochranu genové rozmanitosti rostlinných a živočišných druhů a celých ekosystémů. To vychází z přesvědčení, že biologicky pestré prostředí je odolnější vůči náhlým krizím a po všech stránkách vykazuje vyšší schopnost regenerace. Mizení živočišných a rostlinných druhů zintenzivněné lidskou činností se nám tak může stát osudné (např. v případě infekční pandemie mezi nedostatečně diverzifikovanými hospodářskými zvířaty nebo rostlinami).  Dnes je někdy v ekonomii rozlišována tzv. slabá a silná trvalá udržitelnost.  Slabá udržitelnost znamená, že v budoucnu nedojde ke snížení celkové ekonomické hodnoty zdrojů i produktů z nich získaných, tj. připouští, že z primárních, neobnovitelných zdrojů je možné čerpat, pokud ovšem je vytvořena příslušná protihodnota (tj. čerpání neprobíhá ztrátově). Takto získaný výrobek po skončení doby svého užívání musí být beze zbytku recyklován, aby nedocházelo ke ztrátám.  Silná udržitelnost, která je v současné době považována v krátkodobém i střednědobém hledisku za obtížně realizovatelnou, vyžaduje nesnižující se hodnotu zdrojů, tedy princip silné udržitelnosti umožňuje čerpat jen obnovitelné zdroje, neobnovitelné jako zdroj energie vůbec neuvažuje.  Pro sledování udržitelného rozvoje vznikly tzv. indikátory trvale udržitelného rozvoje, což jsou ukazatele, které popisují chování lidské společnosti ve vztahu ke zdrojům, ochraně přírody a životního prostředí. Příkladem takových indikátorů je např. podíl zvláště chráněných území na ploše státu, podíl elektrické energie získávané z obnovitelných zdrojů apod.", "section_level": 1}, {"title": "Dokumenty.", "content": "Teorie udržitelného rozvoje je rozpracována v řadě dokumentů OSN, mezi hlavní patří následující:", "section_level": 1}, {"title": "Deklarace Konference Organizace spojených národů o životním prostředí.", "content": "Dokument, který přijala OSN 16. června 1972 na svém 21. plenárním setkání ve švédském Stockholmu. Konalo se pod názvem Konference Organizace spojených národů o životním prostředí (United Nations Conference on the Human Environment) a probíhalo od 5. do 16. června 1972. Stockholmská deklarace je první dokument mezinárodního významu, který přiznává lidstvu právo na zdravé životní prostředí. Deklarace je zároveň základním dokumentem pro další vývoj mezinárodního práva a dalších aktivit v oblasti životního prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Naše společná budoucnost.", "content": "Světová komise Organizace spojených národů pro životní prostředí a rozvoj \"(United Nations World Commission on Environment and Development – WCED)\" vydala v roce 1987 studii (zprávu) Naše společná budoucnost (Our common future), která je známá také jako Zpráva Brundtlandové\"(Brundtland report)\". Tato závěrečná zpráva je výsledek čtyřleté práce Komise, která probíhala pod vedením norské ministerské předsedkyně Gro Harlem Brundtland v letech 1983 až 1987. Studie byla vydána v roce 1987 nakladatelstvím Oxford University Press. Byla předložena 42. zasedání Valného shromáždění OSN (The General Assembly OSN). Stala se důležitým milníkem ve vývoji ochrany životního prostředí. Zabývá se soudobou environmentální problematikou, etabluje a definuje pojem udržitelného rozvoje \"(sustainable development)\" jako: „takový rozvoj, který naplňuje potřeby přítomných generací, aniž by ohrozil schopnost budoucích generací naplňovat potřeby své.“", "section_level": 2}, {"title": "Deklarace Konference OSN o životním prostředí a rozvoji.", "content": "Po dříve přijaté Stockholmské deklaraci se jedná o další důležitý text mezinárodního významu, který přiznává lidstvu právo na zdravé životní prostředí a zároveň je stěžejním dokumentem pro následující vývoj mezinárodních aktivit v oblasti životního prostředí. Konference se stala (spolu se svými výsledky) zatím nejdůležitějším počinem OSN v oblasti udržitelného rozvoje. Konference se zúčastnili mimo jiné i představitelé z tehdejšího Československa.", "section_level": 2}, {"title": "Agenda 21.", "content": "Programový dokument OSN a jeden ze základních textů udržitelného rozvoje. Je to komplexní dokument, který schválila Organizace spojených národů na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji (UN Conference on Environment and Development – UNCED). Konference se konala 3.–14. června 1992 v brazilském hlavním městě Rio de Janeiro.,U zrodu Agendy 21 v Rio de Janeiru stál za Českou republiku tehdejší československý federální ministr životního prostředí Josef Vavroušek, který vedl naši delegaci.” V České republice se daří aplikovat principy Místní Agendy 21 např. v rámci asociace místních správ Národní sítě Zdravých měst ČR.", "section_level": 2}, {"title": "Johannesburská deklarace o udržitelném rozvoji.", "content": "Jeden ze dvou dokumentů udržitelného rozvoje, který přijala OSN na Světovém summitu o udržitelném rozvoji (známý také pod názvem Summit země 2002). Summit se konal v jihoafrickém Johannesburgu v roce 2002 ve dnech 26. srpna – 4. září.", "section_level": 2}, {"title": "Implementační plán ze Světového summitu o udržitelném rozvoji.", "content": "Navázal na dokumenty z Ria de Janeira (Agendu 21 a Deklaraci konference OSN o životním prostředí a rozvoji). Jedná se o jeden z nejdůležitějších dokumentů mezinárodního významu, který se zabývá nejen teoretickou stránkou udržitelného rozvoje, zhodnocením dosavadních výsledků, ale i obecnými návrhy na jeho praktickou implementaci do národních a mezinárodních strategií udržitelného rozvoje.", "section_level": 2}, {"title": "Budoucnost, kterou chceme.", "content": "Dokument, který byl přijat na Konferenci OSN o udržitelném rozvoji \"(The United Nations Conference on Sustainable Development – UNCSD)\", pro niž se také užívá název \"Rio+20\". Konference se konala ve dnech 20.–22. června 2012 v brazilském Riu de Janeiru. V dokumentu jsou potvrzeny staré závazky a věnována pozornost konceptu zelené ekonomiky.", "section_level": 2}, {"title": "Agenda 2030.", "content": "V současné době nejvýznamnější dokument, který vzešel z Konference OSN o udržitelném rozvoji v New Yorku v roce 2015. Je v něm stanoveno 17 cílů, které by měly státy naplnit do roku 2030. V České republice vznikl implementační dokument Česká republika 2030. Nutno podotknout, že Česká republika patrně závazky do roku 2030 nenaplní. Problémem je upřednostňování hospodářského rozvoje, škrty v sociální oblasti, mediální blokace informací o skutečném stavu životního prostředí a sociálního systému, a nezájem ze strany jak politiků, tak veřejnosti. Ve srovnání se západními evropskými zeměmi již dnes Česká republika na půdě udržitelnosti velmi zaostává.", "section_level": 2}, {"title": "Cíle udržitelného rozvoje.", "content": "Sedmnáct Cílů udržitelného rozvoje (Sustainable Development Goals – SDGs) je prezentováno jako program OSN rozvoje na následujících 15 let (2015–2030) a navazuje na úspěšnou agendu Rozvojových cílů tisíciletí (MDGs). Tyto cíle byly přijaty v září 2015 na summitu OSN v rámci tzv. Agendy 2030 \"Přeměna našeho světa: Agenda pro udržitelný rozvoj 2030\" (Transforming our World: The 2030 Agenda for Sustainable Development), na které se státy dohodly během tříletého procesu, který začal na Konferenci OSN o udržitelném rozvoji v roce 2012 v Riu de Janeiro.", "section_level": 1}, {"title": "Informační a komunikační technologie pro rozvoj.", "content": "Informační a komunikační technologie pro rozvoj \"(anglicky Information and Communication Technologies for Development – ICT4D)\" je označení, jež se používá pro takový způsob využívání informačních a komunikačních technologií (ICT), který směřuje k udržitelnému rozvoji.  Instalování wifi vysílače v Mali  První pokusy o aplikaci ICT v rozvojových zemích byly učiněny v polovině padesátých let 20. století. Poprvé bylo použití počítače v oblasti rozvoje zaznamenáno v roce 1956 v Indii. Jednalo se o model HEC-2M, který byl použit v Indickém statistickém institutu. Používal se při počítání a tvorbě statistických analýz v rámci Indického národního plánu, tzv. Druhého pětiletého období (1956–61). Od té doby jsou ICT využívány ve všech oblastech rozvoje po celém světě, jak ve státech vyspělých, tak rozvojových, přičemž v posledních dekádách množství jejich zavádění značně roste.", "section_level": 1}, {"title": "Otevřené vzdělávací zdroje.", "content": "Zájem o \"otevřenost\" je v oblasti životního prostředí a udržitelného rozvoje založen na \"kultuře otevřenosti\", formulované Aarhuskou úmluvou, která zaručuje univerzální právo na přístup k informacím, jež se týkají životního prostředí. Problémy související se životním prostředím a udržitelným rozvojem jsou interdisciplinární povahy a proto musí být informační zdroje často aktualizovány. Z těchto důvodů mohou být Otevřené vzdělávací zdroje (OER) ideální formou informačních zdrojů a jak pro studenty a odborníky, tak pro širokou veřejnost. Přístup k poznatkům je vymezen jako nejdůležitější podmínka pro naplňování Cílů udržitelného rozvoje.  Principy OER kromě toho podporují také širší dostupnost vzdělávání, která má zásadní význam pro udržitelný rozvoj. Mnoho autorů poukazuje také na to, že znalost má povahu globálních veřejných statků. Podle Stiglitze, je šíření znalostí jedním ze základních předpokladů pro rozvoj, který vyžaduje podporu veřejnosti. OER může také podpořit šíření znalosti jako veřejného statku.", "section_level": 1}, {"title": "Související koncepty a modely.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Digitální ekonomika.", "content": "Digitální ekonomika je označení pro revoluční způsob alokace zdrojů, jenž hojně využívá informačních a komunikačních technologií. Díky nim se mění celá struktura řízení podniků a vznikají i nová odvětví. Jedná se o proces, který prostupuje celou společností a je provázán s koncepcí informační společnosti. Pro její rozvoj je klíčový přístup k internetu. Digitální ekonomika představuje výzvu pro země i regiony. Její podpora může zvýšit konkurenceschopnost; státy, které ji nepřijmou, se mohou naopak potýkat s vážnými socioekonomickými problémy.", "section_level": 2}, {"title": "Cirkulární ekonomika.", "content": "Cirkulární ekonomika je koncept, který je integrální součástí udržitelného rozvoje. Zabývá se způsoby, jak zvyšovat kvalitu životního prostředí a lidského života pomocí zvyšování efektivity produkce.  Klíčové je, aby používané materiály byly navzájem odděleny do dvou nezávisle cirkulujících okruhů, jež se řídí rozdílnou logikou. První operuje s látkami organického původu, které jsou snadno odbouratelné a není u nich proto problém navrátit je zpět do biosféry. Druhý operuje se syntetickými látkami, jež by měly být do produktů vkládány tak, aby bylo možné je z nich následně extrahovat a opět použít, a nebylo tak nikdy nutné je do biosféry navracet.", "section_level": 2}, {"title": "Klimatická změna.", "content": "Klimatická změna (někdy také změna klimatu) je významná a neustálá změna ve statistickém rozložení povětrnostních poměrů probíhající v rozmezí od jednoho desetiletí po miliony let. Může jít o změnu v průměrných klimatických podmínkách i o změnu výskytu extrémních povětrnostních jevů. Změna klimatu je způsobena faktory, jako jsou biologické procesy, změny slunečního záření dopadající na Zemi, změny deskové tektoniky a sopečné erupce. Klima v minulosti zkoumá paleoklimatologie. Jako významné příčiny nedávných klimatických změn, často označované jako „globální oteplování“, byly rovněž identifikovány některé lidské činnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Překážky.", "content": "Princip trvale udržitelného rozvoje je jasný, je však obtížnější jej uvést do praxe. Mezi otázky, které trvale udržitelný rozvoj často vyvolává, patří:", "section_level": 1}, {"title": "Trvale udržitelný rozvoj v ČR.", "content": "Před rokem 1989 nebyly v České republice principy trvale udržitelného rozvoje výrazně zohledňovány. Nicméně již v této době byly snahy o využití odpadů environmentálně šetrným způsobem (např. recyklace plastů, využívání bioplynu v dopravě apod.). Obvykle se ovšem jednalo pouze o dílčí projekty menšího rozsahu. Na velmi dobré úrovni však bylo opětovné využití obalových materiálů. Potraviny (např. smetana, limonády, pivo, kefíry, jogurty) byly dodávány výhradně v zálohovaných skleněných lahvích, takže neexistoval problém nakládání s použitými PET lahvemi. Některé zákony směřující k omezování emisí byly dokonce přísnější, než v tehdejší západní Evropě. V roce 1991 byl schválen první zákon o životním prostředí (17/1992 Sb.), který obsahuje mj. i definici trvale udržitelného rozvoje (podobnou definici WCED):  Rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů.  Zákon zdůrazňuje též právo člověka na příznivé životní prostředí.  90. léta byla ve znamení restrukturalizace průmyslu a omezení znečišťování ovzduší i vody. Narůstá podíl tříděného i recyklovaného odpadu. Přesto však energetická náročnost výroby v ČR zůstává vysoká, výrazně nad průměrem EU. V devadesátých letech se zástupci ČR začali také podílet na mezinárodních aktivitách v oblasti udržitelného rozvoje.  V roce 2005 byl schválen zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů energie (180/2005 Sb.), který garantuje minimální výkupní ceny a umožňuje výrobcům z obnovitelných zdrojů uzavírat dlouhodobé smlouvy. Zákon byl velice kritizován, a to především zastánci jaderné energetiky a některými pravicovými politiky, přesto vstoupil v platnost.  Alternativním postupem, vhodným z hlediska trvale udržitelného rozvoje, není garance minimálních výkupních cen, ale započtení tzv. externalit do výrobních cen. Tyto externality by zvýšily výrobní ceny v těch elektrárnách, které výrazně narušují životní prostředí a převedly by tak náklady, které platí společnost, přímo na výrobce. Současný stav běžný v tržní ekonomice, kdy výrobce platí jen přímé náklady na výrobu elektřiny, odvozené z tržní ceny suroviny, není pro trvale udržitelný rozvoj žádoucí.", "section_level": 1}, {"title": "Rada vlády pro udržitelný rozvoj (RVUR).", "content": "je poradním orgánem vlády České republiky ve věcech strategického plánování a udržitelného rozvoje. Ve své činnosti pak: „\"iniciuje, koncipuje, koordinuje, sleduje, vyhodnocuje a podporuje strategické dimenze v řízení státu.“\" Rada byla založena necelý rok po Světovém summitu o udržitelném rozvoji v Johannesburgu. Jednalo se o reakci na mezinárodní aktivity v oblasti udržitelného rozvoje. Vznikla usnesením vlády ČR č. 778 ze dne 30. července 2003. Usnesením č. 836 ze dne 6. srpna 2003 byl pak schválen statut Rady, který ji v úvodu definuje jako stálý poradní, iniciační a koordinační orgán vlády pro oblast udržitelného rozvoje a strategického řízení. Zároveň jí bylo uloženo připravit první Strategii udržitelného rozvoje (SUR ČR), kterou ale posléze nahradil Strategický rámec udržitelného rozvoje České republiky. V roce 2006 byly, z důvodů změny politické situace, činnosti spojené s fungováním Rady převedeny z Úřadu vlády na Ministerstvo životního prostředí. To znamenalo postupný útlum činnosti a téměř i její zánik. Rekonstrukci Rady schválila vláda rozhodnutím 9. června 2014. Zároveň došlo ke schválení nového statusu a jejímu přesunu z MŽP opět na Úřad vlády.", "section_level": 2}, {"title": "Strategický rámec Česká republika 2030.", "content": "Klíčový dokument pro udržitelný rozvoj je strategický rámec Česká republika 2030, který vláda schválila 19. dubna 2017. Dokument definuje dlouhodobé priority v šesti klíčových oblastech, jejich cílem je zvyšování kvality života v České republice. Na samotný text strategického rámce navazuje implementační dokument, který definuje postup v rámci jednotlivých cílů strategického rámce.", "section_level": 2}, {"title": "Fórum udržitelného rozvoje (FUR).", "content": "Fórum udržitelného rozvoje Rady vlády pro udržitelný rozvoj (FUR RVUR) je příležitostné setkání, které Rada pořádá za účelem vytvoření veřejného prostoru pro diskuzi o jednotlivých aspektech, cílech a principech udržitelného rozvoje a jeho implementaci v České republice. Činnost FUR RVUR byla od začátku silně provázána s činností Rady vlády pro udržitelný rozvoj. U jeho zrodu pak stál český ekolog a politik Ivan Rynda a další zástupci RVUR, environmentálních organizací (např. Společnosti pro trvale udržitelný život) i akademické sféry (např. Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy).", "section_level": 2}, {"title": "Evropský týden udržitelného rozvoje – ETUR.", "content": "Evropský týden udržitelného rozvoje – ETUR \"(anglicky European Sustainable Development Week – ESDW)\" je pravidelnou akcí, jež se koná v rámci jednotlivých regionů (států) Evropské unie, která zviditelňuje projekty a aktivity různých organizací, které propagují udržitelný rozvoj, jeho premisy, zásady a principy. V Česku nad projektem převzal záštitu Úřad vlády České republiky a koordinuje jej prostřednictvím Oddělení pro udržitelný rozvoj.", "section_level": 2}, {"title": "Česká podnikatelská rada pro udržitelný rozvoj.", "content": "Česká podnikatelská rada pro udržitelný rozvoj je součástí Světové podnikatelské rady pro udržitelný rozvoj \"(anglicky: The World Business Council for Sustainable Development – WBCSD).\" Ta je jednou z hlavních mezinárodních organizací, která sdružuje významné aktéry z řad různých odvětví podnikání a socioekonomické sféry. Snaží o jejich spolupráci a nalezení řešení a podnikání kroků, které povedou k aplikaci principů udržitelného rozvoje do společnosti – a to jak v rovině ekonomické, tak sociální i environmentální. Sídlí ve Švýcarsku (Ženevě) ale působí – prostřednictvím desítek poboček – v mnoha zemích po celém světě a v dnešní době je v ní zapojeno již přes dvě stě firem.", "section_level": 2}, {"title": "Studium v ČR.", "content": "V České republice se dá udržitelný rozvoj studovat na Katedře sociální a kulturní ekologie Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, popř. v dalších studijních programech, které jsou blízké (přehled uveden zde a zde).", "section_level": 1}, {"title": "Podpora udržitelného rozvoje v ČR.", "content": "Každý rok se v České republice koná Ekotopfilm - Mezinárodní festival dokumentárních filmů o trvale udržitelném rozvoji. Cílem festivalu je přiblížit témata udržitelného rozvoje veřejnosti zábavnou a srozumitelnou formou prostřednictvím promítání dokumentárních filmů a bohatým doprovodným programem. Soutěžní festival v Praze se koná v říjnu a od listopadu do května následujícího roku putuje po 50 dalších městech České republiky. Součástí festivalu je program určený dětem základních a středních škol.  Aktuální program každého ročníku a termíny konání v jednotlivých městech jsou uvedeny zde.", "section_level": 1}], "src_summary": "Udržitelný rozvoj \"(anglicky: Sustainable development)\" je způsob rozvoje lidské společnosti, který uvádí v soulad hospodářský a společenský pokrok s plnohodnotným zachováním životního prostředí. Mezi hlavní cíle udržitelného rozvoje patří zachování životního prostředí budoucím generacím, v co nejméně pozměněné podobě, z hospodářského hlediska je hlavní snahou vytvářet svět bez konzumu, tedy vytvářet čím dál kvalitnější produkty, které umožní trvalý blahobyt, a v sociální oblasti jde o podporu komunitního života a tvořit sociální stát směřující k sociálnímu welfare. Udržitelný rozvoj je tedy postaven na sociálním, ekonomickém a environmentálním pilíři, jimž by měl být věnován stejný podíl. V současné době se chybně spojuje udržitelný rozvoji pouze s environmentálním pilířem. Zároveň jak environmentální, tak sociální pilíř bohužel dosud zůstávají upozaděny kvůli hospodářskému rozvoji.", "tgt_summary": "可持续发展(英语:Sustainable Development,缩写:SD),或永续发展是指在保护环境的条件下既满足当代人的需求,又以不损害后代人的需求为前瞻的发展模式。“可持续发展”这个术语使用由布伦特兰委员会创造已成为最经常被引用的可持续发展的定义:“既能满足我们现今的需求,又不损害子孙后代能满足他们的需求的发展模式。”", "id": 712469}
{"src_title": "Yttrium", "tgt_title": "钇", "src_document": [{"title": "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Yttrium je stříbřitě bílý, středně tvrdý, poměrně vzácný přechodný kov.  Vůči působení vzdušného kyslíku je poměrně stálé, pouze v práškovité formě podléhá za vyšších teplot spontánní oxidaci. Odolává i působení vody, ale snadno se rozpouští ve zředěných minerálních kyselinách, především v kyselině chlorovodíkové (HCl).  Ve sloučeninách se vyskytuje prakticky pouze v mocenství Y.  Bylo objeveno v roce 1794 finským chemikem Johanem Gadolinem a poprvé bylo v čisté formě izolováno Friedrichem Wöhlerem roku 1828. Název získalo podle obce Ytterby u Stockholmu, kde geolog Carl Axel Arrhennius nalezl v roce 1787 do té doby neznámý nerost, který dal Gadolinovi k prozkoumání. Obdobně dostalo název i ytterbium, terbium a erbium.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a výroba.", "content": "Yttrium je v zemské kůře obsaženo v množství přibližně 28–40 mg/kg. V mořské vodě je jeho koncentrace kolem 0,000 3 mg/l. Ve vesmíru připadá jeden atom yttria na 10 miliard atomů vodíku.  V zemské kůře se čisté yttrium nenachází. Vyskytuje se pouze ve formě sloučenin, ale vždy se jedná o směsné minerály, které obsahují lanthanoidy a v některých případech je yttrium přítomno v uranových rudách. Nejznámějšími průmyslově využívanými surovinami jsou monazitové písky, v nichž převládají fosforečnany ceru a lanthanu a bastnäsity – směsné fluorouhličitany prvků vzácných zemin.  Velká ložiska těchto rud se nalézají v USA, Číně a Vietnamu. Významným zdrojem jsou i fosfátové suroviny – \"apatity\" z poloostrova Kola v Rusku. V roce 2018 byl ohlášen nález ložiska bohatého na yttrium, dysprosium, europium a terbium poblíž japonského ostrůvku Minami Torišima (asi 1 850 km jihovýchodně od Tokia).  Vzhledem k omezené dostupnosti hrozil v nejbližších letech kritický nedostatek zdrojů prvku pro technologické využití. Výše uvedený nález by mohl tuto situaci změnit.  Průmyslová výroba yttria vychází obvykle z lanthanoidových rud. Hornina se louží směsí kyseliny sírové a chlorovodíkové a ze vzniklého roztoku solí se přídavkem hydroxidu sodného vysráží hydroxidy yttria a lanthanoidů.  Separace jednotlivých prvků se provádí řadou různých postupů – kapalinovou extrakcí komplexních solí, ionexovou chromatografií nebo selektivním srážením nerozpustných komplexních solí.  Příprava čistého kovu obvykle probíhá redukcí solí yttria vápníkem. Redukci fluoridu yttritého popisuje rovnice:", "section_level": 1}, {"title": "Použití a sloučeniny.", "content": "Většina světové produkce yttria slouží v současné době jako základní materiál při syntéze luminoforů pro výrobu vakuových obrazovek barevných televizorů. Společně s oxidy europia se sloučeniny yttria nanášejí na vnitřní stranu televizní obrazovky, kde po dopadu urychleného elektronu vydávají červené luminiscenční záření.  Oxidy železa, hliníku a yttria (granáty) YFeO a YAlO mají tvrdost až 8,5 Mohsovy stupnice a používají se při výrobě šperků jako levná náhrada diamantu. Nacházejí uplatnění i jako snímací členy akustické energie a při výrobě infračervených laserů.  V metalurgii se přídavky malého množství yttria do slitin hliníku a hořčíku (duralů) značně zvyšuje jejich pevnost. Ve slitinách hliníku navíc zvyšuje vodivost. Tato slitina se používá se do drátů vysokého napětí. Litina s obsahem yttria získává značně vyšší tvárnost a kujnost – tzv. \"kujná litina\". Při výrobě vanadu a některých dalších neželezných kovů slouží yttrium k odstraňování kyslíku – deoxidaci vyráběného kovu.  Při výrobě skla a keramiky působí přídavky oxidu yttritého zvýšení bodu tání, zlepšují odolnost proti tepelnému šoku a snižují tepelnou roztažnost produktu.  Sloučenina (YBaCuO) vykazuje supravodivé vlastnosti i při teplotách kolem 90 K, tedy nad bodem varu kapalného dusíku a je proto perspektivním materiálem pro výrobu prakticky využitelných supravodivých materiálů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Yttrium (chemická značka Y, \"Yttrium\") je šedý až stříbřitě bílý, přechodný kovový prvek, chemicky silně příbuzný prvkům skupiny lanthanoidů. Hlavní uplatnění nalézá ve výrobě barevných televizních obrazovek.", "tgt_summary": "钇()是化学元素,符号为Y,原子序为39,是银白色过渡金属,化学性质与镧系元素相近,且常归为稀土金属。钇在自然中并不单独出现,而是和镧系元素结合出现在稀土矿中。Y是钇的唯一一种稳定同位素和自然同位素。", "id": 858302}
{"src_title": "Fotbalová asociace České republiky", "tgt_title": "捷克足球協會", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Český svaz footballový (ČSF) byl založen 19. října 1901. První podnět k jeho založení dalo představenstvo klubu S.K. Slavia v roce 1900. Jeho prvním předsedou byl zvolen dr. Freja z klubu ČAFC. V roce 1906 byl svaz přijat do mezinárodní fotbalové federace FIFA, ale po protestech Rakouského svazu pouze coby provizorní člen. V roce 1918 se ČSF stal řídícím orgánem v Československu a v roce 1921 změnil svůj název na Československý svaz fotbalový (ČSSF), který se stal v roce 1922 zakládajícím členem a součástí Československé fotbalové asociace, původním názvem „Československá asociace fotbalová“ (dále ČSAF), sdružující kromě něj i fotbalové svazy národnostních menšin (maďarský, židovský, německý a polský). V roce 1923 byla ČSAF přijata definitivně za člena FIFA na kongresu v Ženevě. V době německé okupace působil v protektorátu ČSF, po osvobození v roce 1945 vytvořil nejprve jednotné ústředí se Slovenským futbalovým zväzem, v krátké době však byla obnovena opět ČSAF. V době po komunistickém převratu (od roku 1957) měl Československý fotbalový svaz (ČSFS) statut součásti Československého svazu tělesné výchovy a sportu a jeho existence byla spíše formální. Národní fotbalový svaz se jako samosprávná organizace obnovil po listopadu 1989, tehdy ještě v rámci ČSFS, ale brzy změnil název na „Českomoravský“, aby se po rozdělení Československa v roce 1993 ujal svrchovaného vedení v Česku. Od roku 2011 užívá název Fotbalová asociace České republiky (FAČR).", "section_level": 1}, {"title": "Policejní vyšetřování.", "content": "Policie provedla 3. května 2017 razii v sídle asociace a dalších institucí v souvislosti s přerozdělení státních dotací ze strany ministerstva školství pro rok 2017. Během akce byl kromě jiných zadržen i předseda asociace Miroslav Pelta.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fotbalová asociace České republiky (zkratka FAČR, \"Football Association of the Czech Republic\") je členský svaz organizací FIFA a UEFA a orgán, který organizuje fotbal v Česku. Je dalším z pokračovatelů Českého svazu fotbalového, založeného v roce 1901. Do června 2011 se označoval názvem Českomoravský fotbalový svaz (zkratka ČMFS).", "tgt_summary": "捷克足球协会(,简称FAČR)是捷克的足球主管团体,总部设于布拉格,负责组织各级联赛(最高级别是捷克足球甲级联赛)及捷克国家队。", "id": 1722992}
{"src_title": "Syd Barrett", "tgt_title": "西德·巴雷特", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a hudební začátky (do roku 1964).", "content": "Barrett se narodil v anglickém městě Cambridge jako nejmladší ze čtyř dětí (měl dvě starší sestry a bratra). Jeho otec, Arthur Max Barrett, byl významným patologem a on i jeho žena Winifred podporovali svého syna v jeho koníčku, hudbě. Koupili mu mandolínu a později banjo, kytaru si Roger Barrett pořídil sám ve 12 letech. Roger Barrett získal svou přezdívku „Syd“ ve 14 letech jakožto odkaz na místního cambrigdského jazzového bubeníka Sida Barretta, změnil pouze pravopis, aby se od svého jmenovce odlišil. Ve třinácti letech vstoupil do první kapely (klasická školní formace) Geoff Mott and The Mottoes. V této a jí podobných skupinách vydržel hrát ještě následující tři roky. Od šestnácti let se věnoval se střídavě malování a experimentování s hudbou, často o přestávkách trénoval hru se svým nejlepším kamarádem Davidem Gilmourem.  Syd Barrett vystudoval \"Cambridgeshire High School for Boys\" a \"Cambridge College of Arts and Technology\". V roce 1964 se také zapsal na londýnskou \"Camberwell Art School\" (miloval malířství a chtěl se stát umělcem). V této době již napsal některé ze svých písní (např. „Effervescing Elephant“), které hrál na místních večírcích.", "section_level": 2}, {"title": "Období s Pink Floyd (1964–1968).", "content": "V roce 1964 vznikla hudební skupina, ze které po vystřídání členů a různých jmen (The Abdabs, The Screaming Abdabs, Sigma 6, The Meggadeaths, The Tea Set) vznikla kapela Pink Floyd. Syd Barrett do tohoto hudebního uskupení vkročil jako kytarista a zpěvák koncem roku 1964, tehdy se právě jednalo o The Tea Set. Název byl definitivně změněn poté, co měli hrát na jednom koncertě se skupinou stejného jména. Barrett proto přišel s nápadem vystupovat jako The Pink Floyd Sound, ze kterého poté vzniklo The Pink Floyd a nakonec prosté Pink Floyd. Název „Pink Floyd“ byl vytvořen z křestních jmen dvou bluesových zpěváků Pinka Andersona a Floyda Councila, podle kterých Barrett pojmenoval své dvě kočky (jmenovaly se Pink a Floyd).  Zpočátku hráli Pink Floyd coververze amerických R&B písní (podobně jako The Rolling Stones, The Yardbirds nebo The Kinks), v roce 1966 se již začali orientovat na vlastní styl improvizovaného rocku. V tomto roce vznikl v Londýně nový hudební klub UFO, který se brzy stal domovem britské psychedelické hudby. Pink Floyd, kteří zde hráli jako klubová kapela, byli velmi populární a stali se nejznámější skupinou takzvané „londýnské undergroundové hudebně-psychedelické scény“.  Koncem roku 1966 získali Pink Floyd manažery Andrew Kinga a Petera Jennera. Ti se seznámili s Joem Boydem, který kapele produkoval nahrávání v lednu 1967 ve studiích Sound Techniques v Chelsea. Výsledkem byla demo nahrávka singlu „Arnold Layne“. King a Jenner nahrávku vzali do EMI, jenž nabídlo kapele kontrakt, podle kterého měla nahrát celé album a se kterým skupina souhlasila. Do doby než deska vyšla, dosáhl singl „Arnold Layne“ 20. místa v britském žebříčku singlů; následující singl „See Emily Play“ byl ještě úspěšnější, vystoupal až na šestou příčku.  První dva singly (stejně jako třetí „Apples and Oranges“) napsal sám Barrett. Ten byl také hlavním autorem prvního alba Pink Floyd z roku 1967, \"The Piper at the Gates of Dawn\". Název desky pochází z Barrettovy oblíbené knihy \"Vítr ve vrbách\" od Kennetha Grahama. Z 11 skladeb napsal sám Barrett osm z nich, u dalších dvou je uveden jako spoluautor.  Album \"The Piper at the Gates of Dawn\" bylo s přestávkami nahráváno mezi lednem a červencem roku 1967 ve studiu 2 v Abbey Road Studios. Zároveň s Pink Floyd nahrávali v Abbey Road The Beatles své album \"Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band\" (ve studiu 1). „Pištec“ vyšel v srpnu téhož roku a v Británii se stal velice úspěšnou deskou, vyšplhal se na šestou příčku žebříčku prodejnosti alb. Kapela ale svým úspěchem začala přitahovat pozornost mnoha hudebních fanoušků a tyto tlaky přispěly k rozvinutí Barrettových psychických potíží.  Barrettovo chování se stále více stávalo neočekávatelným, což bylo částečně také zapříčiněno experimentováním s psychedelickými drogami (LSD). Barrett například při koncertech stával nehybně na pódiu a hrál jeden akord, případně nehrál vůbec. Při vystoupení v San Franciscu při skladbě „Interstellar Overdrive“ pomalu rozladil svou kytaru. Zatímco publikum se bavilo, zbytek kapely byl zděšen.  Po nevydařeném turné po Spojených státech dostal nabídku od zbytku kapely David Gilmour, Barrettův kamarád ze školy, aby působil ve skupině jako druhý kytarista. Hrál by místo Barretta, pokud by ten byl opět v nepoužitelném stavu. V lednu 1968 odehráli Pink Floyd pět koncertů v pětičlenném obsazení (s Gilmourem), brzy ale zjistili, že ani tato spolupráce nefunguje a při cestě na jeden koncert se rozhodli již Barretta nevyzvednout. Pokusili se jej využít alespoň jako skladatele.  Na přelomu let 1967 a 1968 začali Pink Floyd nahrávat své druhé album \"A Saucerful of Secrets\". Jediným Barrettovým autorským příspěvkem pro tuto desku se stala píseň „Jugband Blues“. Kromě toho hraje na definitivní verzi alba ještě ve skladbách „Remember a Day“ (slide kytara) a „Set the Controls for the Heart of the Sun“. V březnu 1968 byl oficiálně oznámen odchod Syda Barretta ze skupiny.", "section_level": 2}, {"title": "Období sólové tvorby (1968–1972).", "content": "Po odchodu z kapely Pink Floyd se Barrett vytratil z veřejného života. Nicméně z popudu EMI a Harvest Records pokračoval v krátké sólové kariéře a vydal dvě alba, \"The Madcap Laughs\" a \"Barrett\". Většina materiálu na těchto albech pochází z Barrettova nejplodnějšího období od konce roku 1966 do poloviny roku 1967. Některé písně ale napsal i po odchodu z Pink Floyd.  První Barrettovo sólové album, \"The Madcap Laughs\", bylo nahráno v Abbey Road Studios během dvou nahrávacích relací – od května do června 1968 (produkce Peter Jenner) a od dubna do července 1969 (produkce Malcolm Jones a později David Gilmour a Roger Waters). Několik písní bylo později doplněno dalšími nástroji, na které hráli členové skupiny Soft Machine. Syd Barret také hostoval na debutovém albu zakladatele Soft Machine Kevina Ayerse \"Joy of a Toy\", nicméně píseň „Religious Experience“, kde Barrett hrál, byla vydána až v reedici v roce 2003.  Druhé album, nazvané pouze \"Barrett\", bylo nahráno postupně mezi únorem a červencem 1970. Album produkovali společně David Gilmour a Rick Wright. Oba dva na něm i hráli (Gilmour na baskytaru, Wright na klávesy), doplněni o bubeníka skupiny Humble Pie Jerry Shirleyho.  Navzdory četnému nahrávání vystupoval Barrett velmi málo na veřejnosti. 24. února 1970 zahrál pět písní v programu BBC \"Top Gear\" uváděném Johnem Peelem. Pouze jedna z těchto skladeb už byla dříve vydána, další tři byly v pozměněné úpravy vydány na albu \"Barrett\". Poslední z nich, „Two of a Kind“, kterou zřejmě napsal Rock Wright, vyšla až na konci 80. let. Barretta v pořadu Top Gear doplnili Gilmour na baskytaru a Shirley na perkuse.  Gilmour se Shirleym hráli také na jediném Barrettově živém vystoupení tohoto období. 6. června 1970 se v londýnské Olympia Exhibition Hall uskutečnil \"Music and Fashion Festival\". Barrett se svými dvěma společníky zde během čtvrt hodiny zahráli čtyři písně. Kvůli špatné mixáži ale nebyl zpěv, kromě části čtvrté písně, slyšet. Po čtvrté skladbě Barrett odložil kytaru a odešel z pódia.  16. února 1971 zahrál v rádiu BBC tři skladby z alba \"Barrett\".", "section_level": 2}, {"title": "Poslední nahrávky.", "content": "V roce 1972 založil Syd Barrett skupinu Stars, která ale existovala pouze krátký čas. Kromě Barretta byli jejími členy bubeník Twink a baskytarista Jack Monck. Ačkoliv skupina byla veřejností přijata dobře, jeden z jejich koncertů na Cambridge Corn Exchange dopadl katastrofálně. O několik dní později zastavil Twink Barretta na ulici, ukázal mu recenze v novinách a vystoupil z kapely, která tak zanikla.  V srpnu 1974 přesvědčil Peter Jenner Barretta k návratu do Abbey Road Studios v naději, že nahraje další album, což se ale nepovedlo. Syd Barret poté prodal práva na svá sólová alba zpět vydavateli a přestěhoval se do londýnského hotelu. Během tohoto období mělo několik hudebníků zájem o Syda Barretta jakožto hudebního producenta, i tyto snahy ale byly marné. V roce 1978, kdy již neměl peníze, se Barrett přestěhoval do Cambridge k matce, kde žil (kromě několika týdnů v roce 1981) až do své smrti. Během této doby také dostával autorské poplatky za své skladby, které Pink Floyd vydali v rámci kompilací či živých alb.  V roce 1988 vydalo vydavatelství EMI kompilaci Barrettových písní z let 1968–1970 s názvem \"Opel\", které obsahuje předtím nevydaný materiál a jiné verze písní již vydaných na obou sólových albech.  Roku 1993 vyšel u EMI boxset \"Crazy Diamond\", který obsahuje všechna tři Barrettova alba doplněná o nehotové verze a odlišné záznamy již vydaných písní.  Poslední Barrettovou kompilací je album \"\" z roku 2001. Tato deska je standardním výběrem Barrettových písní, obsahuje však jednu dosud nevydanou skladbu „Bob Dylan Blues“, jež pochází z demo nahrávky, kterou vlastní David Gilmour.", "section_level": 2}, {"title": "Život v Cambridgi.", "content": "Po odchodu z veřejného života se Barrett vrátil ke svému rodnému jménu Roger. Začal také znovu malovat, vytvářel velká abstraktní plátna. Byl také zaníceným zahradníkem. Kontakt s okolním světem mu zajišťovala jeho sestra Rosemary, která bydlela poblíž. S ostatními členy Pink Floyd, se kterými se naposledy setkal v roce 1975, kdy neohlášen přišel do Abbey Road Studios, kde kapela zrovna nahrávala album \"Wish You Were Here\", žádný přímý kontakt neměl.  Ačkoliv se Barrett vyhýbal jakémukoliv styku s veřejností, bylo během této doby publikováno množství jeho fotografií, které pořídili paparazziové. I různí novináři a fanoušci jezdili do Cambridge v naději, že jej potkají.  Syd Barrett zemřel v pátek 7. července 2006 ve svém domě v Cambridgi na rakovinu slinivky břišní, což je obvyklý důsledek cukrovky, kterou trpěl.  10. května 2007 se uskutečnil v londýnském Barbican Centre koncert na počest Syda Barretta. Zúčastnili se jej Robyn Hitchcock, Captain Sensible, Damon Albarn, Chrissie Hynde, Kevin Ayers a Barrettovi spoluhráči z Pink Floyd (nikoliv však společně, Roger Waters hrál sólově).", "section_level": 2}], "src_summary": "Roger Keith „Syd“ Barrett (6. ledna 1946 Cambridge – 7. července 2006 Cambridge) byl britský zpěvák, skladatel, kytarista a umělec. Známý je především jako jeden ze zakládajících členů rockové kapely Pink Floyd, ve které působil ve druhé polovině 60. let 20. století jako její hlavní skladatel, kytarista, zpěvák a frontman. Skupinu opustil v roce 1968 kvůli psychickým problémům, způsobených pravděpodobně užíváním drog.", "tgt_summary": "罗杰·基思·“席德”·巴雷特(英语:Roger Keith \"Syd\" Barrett,1946年-1月6日-2006年-7月7日),是一位英国音乐人、词曲作者、歌手、画家,以平克·弗洛伊德的创始成员身份最为知名。在乐队的迷幻时期,他作为主唱、吉他手和主创作者,掌控了乐队早年创作在音乐和风格上的方向。他也是乐队的命名者。巴雷特于1968年4月离开了乐队,并短暂住院,被推测患有由服用毒品而恶化的精神疾病。", "id": 1434910}
{"src_title": "Dyslexie", "tgt_title": "失讀症", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "Dyslexie je podmíněna poruchami v základních poznávacích schopnostech, přičemž jejich příčinou je nejčastěji dědičnost. Rodiče dyslektici mají 50% pravděpodobnost, že jejich dítě bude trpět stejnými obtížemi. Dále může být porucha způsobena změnami ve stavbě a funkci centrální nervové soustavy, které často vznikají v období těhotenství nebo kolem porodu, nedostatečným rozvojem některých psychických funkcí. U některých jedinců lze poruchu odstranit, u jiných přetrvává v určité podobě až do dospělosti.  Problém pravděpodobně spočívá v nedostatečné souhře a spolupráci obou mozkových hemisfér. K tomu, aby dítě v počátcích výuky úspěšně zvládalo čtení, je třeba nikoli vyhraněné funkční dominance jedné mozkové hemisféry nad druhou, ale naopak jejich dobré spolupráce. Dokud dítě písmena dobře nezná a jejich sestavy pouze „luští“, zaměstnává především hemisféru pravou. Jakmile začne spojovat tvary písmen se zvuky a zvláště když je pak naplňuje věcným obsahem, tj. když čte významy vnímaných slov, nutně vstupuje do hry hemisféra levá a přebírá vedoucí roli.  Specifické poruchy čtení mohou být různého stupně a různé závažnosti – mohou být relativně lehké, těžší a velmi těžké. Možno předpokládat, že výskyt dyslexií těžkého stupně se v jednotlivých zemích nebude mnoho lišit, neboť mozková poškození či mozkové dysfunkce, které jsou jejich podkladem, mají v populaci víceméně rovnoměrné rozložení. Naproti tomu výskyt poruch lehčích je zřejmě variabilnější, neboť kromě onoho společného neurofyziologického základu je daleko více závislý na dalších psychologických a sociokulturních činitelích, které v daném případě k onomu základu přistupují. Je to především struktura toho kterého jazyka, jeho gramatika a jeho pravopis, dále metoda školní výuky čtení a pravopisu, kulturní úroveň rodiny, dvojjazyčnost či vícejazyčnost rodinného prostředí, hodnota školního vzdělání v dané společnosti, prestiž rodiny a konečně i úroveň diagnostiky a nápravné péče.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Zmínky se objevují od poloviny 19. stol, tehdy je označována jako slovní slepota. Rozhodující význam pro výzkum, diagnostiku i nápravu specifických poruch čtení měl však až americký dětský psychiatr Samuel Torrey Orton (1879–1948), jehož jméno nese také největší a nejvýznamnější organizace zabývající se dyslexiemi, tj. Ortonova dyslektická společnost se sídlem v USA.", "section_level": 1}, {"title": "Četnost výskytu.", "content": "Čísla uváděná v dobře dokumentovaných studiích zpravidla nepřesahují 10 %, přičemž v zemích s foneticky důsledným pravopisem zůstávají pod hranicí 4 %. V České republice se střízlivé odhady pohybují od 1 do 2 % dětí, které trpí vážnými obtížemi ve čtení, tj. takovými, které by samy bez odborné, cílevědomé pomoci velmi pravděpodobně nepřekonaly. V literatuře se shodně uvádí vyšší výskyt dyslexií u chlapců než u dívek, a to v poměru 4–10:1 v neprospěch chlapců.", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostika.", "content": "První příznaky dyslexie mohou být různé: dítě začíná pozdě mluvit, obtížně se vyjadřuje, má malou slovní zásobu, nedokáže vytleskat slovo po slabikách. Nic z toho ovšem ještě nutně neznamená, že bude opravdu dyslektické. V těchto případech může jít o vývojové opoždění, které se srovná za pár měsíců. O dyslexii by se mělo začít mluvit tehdy, jestliže má dítě problém rozeznat písmena nebo zná abecedu, ale nedokáže písmena poskládat do slabik a slov. Později může mít potíže se čtením, nerozezná množství nebo vidí čísla zrcadlově (např. 82 místo 28).  Při diagnostice se přihlíží především k tomu, jak dítě čte a jde-li skutečně o „neschopnost“, a ne snad o následky smyslových vad, nemocí či jakýchkoli vnějších okolností, zda se dítěti dostává „běžného výukového vedení“, má-li přiměřenou inteligenci a poskytuje-li mu jeho sociokulturní prostředí dost příležitostí ke vzdělávání. Jasná kritéria pro přidělení diagnózy ovšem neexistují (dyslektikem je ten, o kom to poradenský psycholog prohlásí). V praxi se osvědčuje postup, který má zhruba tři fáze:", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání.", "content": "Podstatné je, že tato porucha žádným způsobem neovlivňuje intelekt. Vzdělávání žáků a studentů s dyslexií probíhá podle Směrnice k integraci jedinců se specifickými vzdělávacími potřebami a podle Metodického pokynu pro práci s jedinci s poruchami učení a chování. Cílem je taková úprava vzdělávání, aby dítě netrpělo svým handicapem. Mezi nejčastější kroky patří částečná redukce učiva, poskytnutí delšího času na vypracování úkolů, používání speciálních pomůcek (např. počítač) a především hledání jiných cest vzdělávání, které nejsou ovlivněny poruchou.  Vedle dyslexie řadíme mezi specifické poruchy učení také dysortografii, dysgrafii, dyskalkulii a dyspraxii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dyslexie je specifická porucha čtení, buď vrozená nebo získaná poškozením mozku. Jde o nejčastější formu specifické vývojové poruchy učení (SPU), která se projevuje nesnázemi při učení se číst. Dyslektik je výrazně ohrožen znesnadněním přístupu k tradičním vzdělávacím podnětům. Vyrovnává se zvláštní péčí v dyslektických třídách.", "tgt_summary": "失读症(英语:Dyslexia、reading disorder、alexia),或称阅读障碍,是描述在智力无缺损的状况下,对于阅读和书写文字具有困难的症状。症状的严重程度因人而异。其他的症状包括难以拼出单字,难以快速朗读字词、无法专注阅读、难以连续书写、无法言说脑中的字汇,或是无法理解阅读的内容。这些症状最先往往在学校时发现。这些读写上的困难,并不是患者自己可以控制的,读写障碍患者对于学习的渴望,通常与常人并无二致。 一般认为,读写困难可能肇因于先天遗传因素与后天环境因素。有些则看似与家族病史相关。罹患注意力失调症的患者,通常也较容易发生读写障碍,且也常同时出现算术障碍。如果成人开始出现相关症状,也许是脑部创伤、中风或失智症所导致。相关的病理机制与大脑处理语言的过程有关。诊断过程包括了检测患者的记忆、拼字能力、视力和阅读技巧等。诊断的过程中需先排除因为未受阅读教育或阅读教育品质不良所导致的阅读困难,或是患者可能具有的视听障碍。 治疗通常包括了依据患者的需求,调整教学的方法。虽然这无法治疗造成疾病的原因,但可能可以改善读写困难的情况。治疗视力对于患者没有疗效。读写障碍是最常见的学习障碍,且患者广布全球。该病主要大约影响3%~7%的人口,但其实有近20%的人口拥有某些程度的症状。常见确诊为男性患者,但研究认为读写障碍并无性别差异,也无地缘差异。有些人认为应将失读症视为学习路径与常人不同的群体,这对于个体的学习可能同时有利有弊。", "id": 3063892}
{"src_title": "Star Trek: Nemesis", "tgt_title": "星际旅行X:复仇女神", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Děj filmu se odehrává v roce 2379, zmíněno je hvězdné datum 56844.9. V Senátu Romulanského impéria prezentují dva romulanští důstojníci návrh na spojení s remskou armádou a napadení Spojené federace planet. Celý Senát včetně prétora Hirena však plán odmítne a vojáky nechá odejít. Nedlouho po nich opustí místnost i senátorka Tal'aura, jež nechala na svém stole malý předmět, který se poté otevře a pokryje Senát zeleným světlem. Všichni přítomní, včetně prétora, se na místě změní v prach, čímž byla tato hromadná politická vražda dokonána.  Posádka hvězdné lodi USS \"Enterprise\"-E se mezitím připravuje na rozloučení se svými dlouholetými členy posádky, prvním důstojníkem Williamem Rikerem a poradkyní Deannou Troi, kteří mají naplánovanou svatbu na Betazedu. Zároveň mají společně převzít novou loď USS \"Titan\", kde dostal Riker své první velení. Při cestě ze Země na Betazed zachytí \"Enterprise\" pozitronickou signaturu z planety Kolarus III, která se nachází poblíž Romulanské neutrální zóny. Protože signatura je podobná té nadporučíka Data (androida), výsadkový tým ve složení kapitán Jean-Luc Picard, Dat a Worf přistanou raketoplánem na povrchu planety, kde objeví zbytky dalšího androida, vzhledově totožného s Datem. Po zběsilém úprku v terénním vozidle Argo před agresivními domorodci oživí androida na palubě lodi. Zjistí, že se jmenuje B-4 a že je jedním z nedokonalých Datových předchůdců, které kdysi vyrobil doktor Soong. \"Enterprise\" je poté na rozkaz viceadmirála Kathryn Janewayové převelena na diplomatickou misi přímo na Romulus. Viceadmirál Janewayová informuje kapitána Picarda o vojenském převratu v Impériu, které nyní ovládá záhadný Reman jménem Shinzon, jenž prohlašuje, že chce mír s Federací a zároveň svobodu pro Remus. Jedná se o překvapivý vývoj, neboť Remané jsou pro Romulany nežádoucí kastou, kteří kvůli historickým předsudkům slouží především jako otroci v dolech na dilithium, které se na Remu nacházejí.  Po příletu na Romulus důstojníci \"Enterprise\" zjistí, že Shinzon je člověk, mladý klon kapitána Picarda, pozůstatek tajného romulanského projektu, který měl za úkol nahradit skutečného Picarda klonem a získat tak ve Federaci špeha. Projekt byl ale zrušen a malý Shinzon byl poslán jako nežádoucí do dolů na Remu. Zde se setkal se svými remanskými „bratry“, s nimiž po několika letech převzal vládu nad celým Romulanským impériem. Právě na Remu postavil Shinzon svoji vlajkovou loď \"Scimitar\", těžce vyzbrojený obrovský bitevní křižník s nezjistitelným maskováním a prakticky nepoškoditelnými štíty.  Ačkoliv diplomatická mise zpočátku probíhá bez problémů, posádka \"Enterprise\" odhalí Shinzonovy skutečné záměry díky velmi nízké emisi částic smrtelně nebezpečné thalaronové radiace (kterou jeho přívrženci použili také při převratu v Senátu), několika neautorizovaným přístupům do počítače \"Enterprise\" a telepatickým útokům na poradkyni Troi. Shinzon transportuje Picarda na \"Scimitar\", kde jej zajme, protože potřebuje transfúzi jeho krve. Sám totiž pomalu umírá kvůli zrychlenému buněčnému stárnutí, které bylo při klonovacím procesu naplánováno tak, aby v určitém věku dostihl věkově Picarda. Na svoji loď také přenese androida B-4, který na jeho pokyn získal z počítače \"Enterprise\" důležité údaje. Za jeho umístěním na Kolaru III totiž stojí také Shinzon, který chtěl Picarda přilákat do blízkosti Romulanského impéria. Nicméně skutečný B-4 se nachází stále na lodi Federace, místo něj byl transportován namaskovaný nadporučík Dat (ten Shinzonovi předal falešné informace), který Picarda osvobodí a společně se snaží ze \"Scimitaru\" uprchnout, což se jim povede v jednom z útočných plavidel, které získají v hangáru. Při útěku Dat zjistí, že celá loď je vlastně obrovský generátor thalaronové radiace, která může zničit veškerý život na celé planetě. Díky tomu předpokládají, že Shinzon chce vyhubit lidstvo, aby mohl dobýt Federaci.  \"Enterprise\" se se svými zjištěními ihned obrací a letí směrem do prostoru Federace, maskovaný \"Scimitar\" ji však brzy dostihne a v Bassenově zlomu ji vyřadí warp pohon. Na pomoc \"Enterprise\" přiletí dva romulanští Váleční ptáci, jejichž posádka se postavila proti Shinzonově plánu na zničení Země. \"Scimitar\" jednoho Ptáka v boji zničí, druhý je kvůli škodám také neschopen boje. Protože federační loď je rovněž ochromena, nařídí Picard kolizní kurz ke \"Scimitaru\", při němž je \"Enterprise\" těžce poškozena, škody Shinzonovy lodě však nejsou tak velké. Prétor však na palubě svého plavidla pomalu umírá, zahájí tedy odpočet thalaronové zbraně zničil alespoň \"Enterprise\" a pomstil se Picardovi a mohl pokračovat z Zemi. Kapitán se však transportuje na \"Scimitar\", aby výboji radiace zabránil; zde se utká tváří v tvář se Shinzonem, kterého v souboji zabije. Na pomoc mu přijde Dat, protože však již není čas odpočet zastavit, přenechá Picardovi nouzový osobní transportér, který jej přenese na \"Enterprise\", a sám se obětuje výstřelem do generátoru, \"Scimitar\" exploduje, čímž Dat všechny zachránil.  Po těžkém boji je \"Enterprise\"-E opravována ve vesmírném doku na zemské orbitě. Kapitán Picard se rozloučí s čerstvě povýšeným kapitánem Rikerem, který je připraven převzít velení lodě \"Titan\", jež se chystá na skutečná mírová jednání s Romulany. Poté se setká s androidem B-4, který se mezitím úspěšně učí, neboť Dat krátce před svou smrtí do něj zkopíroval své paměťové engramy. To znamená, že B-4 může jednoho dne mít stejnou touhu po růstu, jako měl Dat.", "section_level": 1}, {"title": "Obsazení.", "content": "Drobnou cameo roli taktického důstojníka na \"Enterprise\" v hodnosti poručíka ztvárnil Bryan Singer, mimo jiné režisér filmů \"X-Men\" a \"X-Men 2\", kde hrál také Patrick Stewart. V \"Nemesis\" se objevili také další dva herci spjatí se Star Trekem, kteří si zde zopakovali své role ze seriálu \"Nová generace\". Whoopi Goldbergová zahrála barmanku Guinan a Wil Wheaton podporučíka Wesleyho Crushera. Téměř všechny scény s Wheatonem ale byly v konečné verzi filmu vystřiženy, jsou však dostupné jako bonusový materiál na DVD.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Napsáním v pořadí desátého filmu z prostředí Star Treku byl pověřen John Logan, dlouholetý fanoušek těchto děl a známý Brenta Spinera, představitele Data. Logan chtěl film, v němž hrdinové z \"Nové generace\" čelí životním výzvám a mění se jejich život. Už od počátku měl představu, že film začne svatbou Rikera a Troi a skončí odchodem Rikera z \"Enterprise\", aby mohl poprvé velet své vlastní lodi. Na tvorbě příběhu se však podílel i Spiner a producent Rick Berman. Právě od Spinera pochází myšlenka Datovy smrti, obětování se za své přátele. Jako hlavní záporná postava byl určen mladý muž, který má ke kapitánu Picardovi osobní vztah, Logan rovněž chtěl mít v příběhu Romulany, neboť je jejich fanouškem. Ovlivněn byl však i předchozím scénářem, který dokončil: \"Gladiátorem\". Navrhl, aby se ve filmu objevili také Remané, rasa, o které předtím ve Star Treku nepadlo ani slovo, ale jejichž planeta Remus (sesterská planeta Romulu v témže systému) se nachází na romulanském znaku, s čímž Berman i Spiner souhlasili. Původně měl být protivníkem Picardův dlouho ztracený syn, kvůli problémům s kontinuitou v univerzu Star Treku, které by toto řešení nastolilo, návrh ale změnili. Podle Bermana by se mohlo jednat o Picardův klon, který by díky stejným schopnostem, stejnému uvažování i stejným slabinám byl mnohem působivější. U Shinzona, jak jej pojmenovali, se inspirovali v Johnu Brownovi, abolicionistickém fanatikovi z 19. století. Všechna romulanská i remanská jména ve filmu jsou odvozena ze starých čínských jmen, což je pocta původní představě Genea Roddenberryho, že Romulané jsou čínští komunisté 60. let 20. století. První draft scénáře napsal Logan asi za pět týdnů, v následujícím roce přibylo přibližně dalších 16 konceptů. Za režiséra filmu byl vybrán Stuart Baird, režisér předchozích dvou celovečerních startrekovských snímků Jonathan Frakes (William Riker) nebyl osloven, ačkoliv by měl o tuto práci zájem. Po posledním draftu scénáře musely začít škrty, neboť napsaný film by byl příliš dlouhý a drahý (rozpočet byl určen na 60 milionů dolarů). Autoři příběhu společně s režisérem Bairdem vyřadili různé scény i vedlejší dějovou linii Worfa a jeho obecného vztahu k Romulanům.  Hlavním maskérem byl Michael Westmore, dlouholetý spolupracovník Star Treku. Pro pouštní Kolarany navrhl „želví“ vzhled s rozpraskanou kůží a barevným želvím vzorem na tváři. Úprava vzhledu Toma Hardyho coby Shinzona byla jednodušší. Produkce po složitějším hledání našla herce, který jí vyhovoval svými schopnosti a zároveň byl také podobný Patricku Stewartovi. I přesto Hardy dostal latexový nos i bradu podle Stewartova vzoru, zcela si také oholil hlavu. V pozdějších scénách již Shinzon viditelně trpí nemocí, Westmore proto připravil celkem šest jejich stádií, přičemž v nejtěžší formě měl Hardy zarudlé oči, kontaktní čočky, které mu vybělily duhovky, a po celé hlavě a rukách desítky modrých žilek. Složitějším namaskováním si prošel Ron Perlman (místokrál), který strávil v maskérně denně 2,5 hodiny. Masky Remanů vytvořil Westmore podle požadavků Bermana a Bairda tak, aby připomínali upíry, ale zároveň aby jim nebyli příliš podobní.  O kostýmy se postaral Robert Blackman, který mimo jiné navrhl svatební šaty 24. století pro Deannu Troi. Vedoucí výpravy Herman Zimmerman (rovněž dlouholetý člen štábu Star Treku) vytvořil přibližně 30 různých prostředí včetně romulanského Senátu, aljašského svatebního pavilónu, kde probíhala oslava, či můstku Shinzonovy lodi \"Scimitar\", jejíž kulisy zabraly celou scénu. Navrhl také samotný \"Scimitar\", plavidlo třikrát větší než samotnou \"Enterprise\"-E, jehož design vychází z historie rémského lidu těžce pracujícího v podzemních dilithiových dolech Romulanského impéria na Remu. Oproti předchozím dvěma filmům upravil i počítačový model samotné \"Enterprise\", kde použil více metalických barev. Terénní vozidlo Argo navrhl Ivan Stewart. O veškeré vizuální efekty se postarala společnost Digital Domain.  Natáčení filmu začalo 26. listopadu 2001 v Mohavské poušti u Edwardsovy letecké základny. Zde byly natočeny jediné exteriéry snímku: planeta Kolarus III, kde Picard, Worf a Dat najdou rozloženého androida. Patrick Stewart po zkušebním tréninku sám odřídil přibližně 90 % jízdy v terénním vozidle Argo. Poté se štáb přesunul do studií Paramountu v Los Angeles, kde vznikl zbytek filmu. Během natáčení svatební oslavy Rikera a Troi navštívila studio Madeleine Albrightová, která je fanynkou Star Treku. V této scéně si Jonathan Frakes i Marina Sirtisová nasadili své vlastní snubní prstýnky. Při natáčení záběrů můstku se pod scénou nacházely 20 airbagů nafukovaných kompresorem, které ji zvedly o 30 cm. Ty byly na režisérův pokyn vyprazdňovány, čímž štáb docílil autentických otřesů a reakcí posádky na můstku. Filmování skončilo 7. března 2002.  V postprodukci byl film značně zkrácen; bylo vystřiženo přibližně 50 minut natočených záběrů, z nichž přibližně 17 minut se později objevilo na DVD vydání.  Hudbu napsal Jerry Goldsmith, který se již podílel na,, a startrekovském filmu. Ten využil jak klasické úvodní Courageovy fanfáry, tak své vlastní téma z prvního filmu, tak i píseň „Blue Skies“ od Irvinga Berlina. Nově složil například pětinotové téma doprovázející Shinzona a jeho \"Scimitar\" či temné téma znějící během představení konfliktu Remanů a Impéria.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání a ohlasy.", "content": "Film \"Star Trek: Nemesis\" byl do kin premiérově uveden 13. prosince 2002, v době, kdy bylo promítáno několik snímků z jiných komerčně úspěšných sérií; jednalo se o \"Harryho Pottera a Tajemnou komnatu\", bondovku \"Dnes neumírej\" a druhý díl epické fantasy ságy \"\". \"Nemesis\" byla o úvodním víkendu druhá po filmu \"Krásná pokojská\", stala se tak prvním startrekovským filmem, který se v prvním víkendu nedostal na první místo v tržbách. V USA \"Nemesis\" vydělala 43 milionu dolarů, celosvětové tržby dosáhly 67 milionů dolarů při rozpočtu 60 milionů dolarů, což z ní udělalo komerčně nejhorší celovečerní snímek Star Treku. Producent Rick Berman přiznal, že komerční úspěch \"Nemesis\" mohl být ovlivněn „konkurencí dalších filmů“. Stejně jako v případě ostatních startrekovských snímků, vyšla i v případě \"Nemesis\" stejnojmenná novelizace, kterou napsala J. M. Dillard.  Film dostal od kritiků převážně negativní hodnocení. Roger Ebert v interview řekl: „Usmívám se a snažím se dostat do dialogů... a postupně se zdá, že pro mě „Star Trek“ skončil. Díval jsem se na tyto příběhy polovinu svého života a, nic si nenamlouvejme, jejich duch vyprchal.“ Konsenzus uživatelů na serveru Rotten Tomatoes uvádí: „\"Nemesis\" má zajímavou premisu a několik dobrých akčních scén, ale z celého snímku je cítit poněkud únava.“ Rovněž někteří herci (LeVar Burton a Marina Sirtisová) nebyli spokojeni, kritizovali hlavně režiséra Bairda za to, že nezhlédl ani jednu epizodu \"Nové generace\".  Na DVD film vyšel v květnu 2003, tato jednodisková verze obsahovala kromě celého snímku také audiokomentář režiséra, sedm vystřižených scén, fotogalerii a další bonusy. Speciální dvojdisková sběratelská edice byla vydána v říjnu 2005, jejím obsahem byla původní verze z roku 2003 doplněná o některé další doplňky. Blu-ray verze s bonusy byla vydána v roce 2009.  Kvůli komerčnímu neúspěchu snímku v USA bylo uvedení \"Star Treku: Nemesis\" do kin v některých zemích včetně Česka, kde se měla premiéra konat 6. března 2003, zrušeno. Televizní premiéru si snímek v Česku odbyl 7. ledna 2005 na stanici HBO. V rámci prvního ročníku conu CzechTrek proběhly tři speciální projekce \"Nemesis\" (dvě 23. září 2006, jedna 26. září 2006) v pražském Multikině Ládví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Star Trek: Nemesis (v anglickém originále Star Trek Nemesis) je americký sci-fi film studia Paramount Pictures natočený režisérem Stuartem Bairdem, v pořadí desátý na motivy světa Star Treku. Do kin byl uveden v roce 2002 a jeho celkové tržby dosáhly 67 milionů dolarů. Jedná se o čtvrtý a poslední snímek s posádkou pod velením kapitána Jean-Luca Picarda, která se poprvé objevila v televizním seriálu \"\". Hvězdná loď \"Enterprise\"-E je mimořádně převelena do prostoru Romulanského impéria, aby pomohla vyjednat mírovou smlouvu s Impériem a prétorem Shinzonem, který nad ním násilně převzal moc. Reman Shinzon, Picardův klon, má ale tajné záměry, chce zajmout Picarda a vyhladit celé lidstvo; s touto hrozbou se musí důstojníci \"Enterprise\" vypořádat, než bude moci William Riker se svojí novomanželkou Deannou Troi převzít svoji první loď USS \"Titan\". Již od počátku byl snímek zamýšlen jako labutí píseň posádky \"Nové generace\" (slogan „Začíná poslední cesta jedné generace.“), komerčně se navíc jednalo o nejhorší startrekovský film.", "tgt_summary": "《星际旅行X:复仇女神》(英语:\"Star Trek: Nemesis\")是一部2002年美国科幻电影,由史都华·贝尔执导,约翰·洛根编剧。本片是《星际旅行》系列的第十部电影,亦是《星际旅行:下一代》演员主演的第4部也是最后一部电影。在电影中,来自瑞曼的辛宗靠一场政变控制了罗慕伦帝国,进取号-E的船员们必须阻止他威胁到星际联邦。", "id": 2272994}
{"src_title": "Chemický vzorec", "tgt_title": "化学式", "src_document": [{"title": "Stechiometrický vzorec.", "content": "Stechiometrický vzorec zaznamenává složení chemické sloučeniny bez ohledu na skutečný počet atomů v molekule. Zapisuje se jako řada symbolů prvků obsažených v dané sloučenině, případně doplněných číselnými indexy, umisťovanými vpravo dole za symbolem určitého prvku. Symbol každého z těchto prvků se vyskytne ve stechiometrickém vzorci právě jednou. Chceme-li zdůraznit, že se jedná o stechiometrický vzorec, uzavřeme jeho zápis do složených závorek <nowiki>{ }</nowiki>.  Přitom pořadí zápisu symbolu prvků ve vzorci není podstatné, někdy se řadí abecedně, jindy podle vzrůstajícího protonového (atomového) čísla. Nejčastější praxe je u anorganických sloučenin taková, že se prvky ve vzorci řadí v pořadí \"kovy v pořadí vzrůstajících protonových čísel-vodík-významný (charakteristický) nekov-ostatní prvky v pořadí vzrůstajících protonových čísel\". U organických sloučenin se obvykle řadí v pořadí \"uhlík-vodík-ostatní prvky v pořadí vzrůstajících protonových čísel\". Číselné indexy u symbolů prvků vyjadřují relativní poměr jednotlivých atomů prvků v dané chemické sloučenině, nikoli nezbytně skutečný počet atomů v molekule. Tento způsob zápisu se nejčastěji používá u iontových sloučenin, u kterých vlastně molekuly neexistují; v pevné krystalické fázi nelze rozlišit příslušnost jednotlivých iontů k hypotetické molekule a v roztocích existují samostatné (případně solvatované) ionty.  Příkladem stechiometrického vzorce u iontových sloučenin může být:  U neiontových sloučenin se stechiometrické vzorce používají výjimečně, prakticky jen v případech, kdy neznáme u sloučeniny její molekulovou hmotnost. Pokud byl takový vzorec stanoven na základě chemické kvantitativní analýzy, pak většinou hovoříme o empirickém stechiometrickém vzorci nebo krátce o empirickém vzorci.  Příkladem stechiometrického vzorce u neiontových sloučenin může být:", "section_level": 1}, {"title": "Sumární vzorec.", "content": "Sumární neboli molekulový vzorec chemické látky udává prvky, z nichž se látka skládá, a počet jejich atomů v molekule. Na rozdíl od vzorce stechiometrického, s nímž může, ale nemusí být totožný, vyčteme ze sumárního vzorce skutečný počet atomů v molekule látky. Symbol každého z těchto prvků se vyskytne v molekulárním vzorci právě jednou. Je zřejmé, že jej lze striktně vzato použít pouze u sloučenin, které mají přesně definované molekuly, tedy nikoli u sloučenin iontových. Na rozdíl od vzorce strukturního nezjistíme ze sumárního vzorce nic o vzájemných vazbách a prostorovém uspořádání. Vzhledem k tomu se sumární vzorce běžně používají v anorganické chemii, jen velice zřídka v organické.  Poslední tři uvedené sloučeniny mají stejný sumární vzorec, ale liší se svojí strukturou. Takové látky, složené ze stejných atomů a ve stejném počtu, ale různě uspořádaných, se nazývají izomery. Pokud mají různé funkční skupiny, nazývají se funkční izomery a jedná se o samostatné sloučeniny.", "section_level": 1}, {"title": "Funkční vzorec.", "content": "Funkční vzorec je speciální zápis vzorce molekulárního nebo stechiometrického, od nichž se liší tím, že pomocí symbolů prvků a číselných indexů jsou postupně zapisovány jednotlivé funkční skupiny (tj. skupiny atomů, které se v molekule projevují formou dolního indexu.  Příkladem funkčního vzorce může být:  U koordinačních sloučenin bývá zvykem komplexní část molekuly uzavírat do hranatých závorek, např.:  U nadmolekulových komplexů, zejména u hydrátů solí, se jednotlivé molekuly, tvořící tento komplex, zapisují samostatně a spojují se znakem „tečka“ bez mezer (odklepů). Pokud se na komplexu podílí více než jedna molekula určitého typu, jejich počet se zapíše číslem předcházejícím vzorec této molekuly (toto číslo se obvykle neodděluje od následujícího molekulárního vzorce). Tečka ve vzorci se čte „plus“. Např.:", "section_level": 1}, {"title": "Strukturní vzorec.", "content": "Strukturní vzorec zobrazuje kromě počtu atomů v molekule i jejich vzájemné propojování, případně do menší či větší míry i geometrické uspořádání molekuly. Existuje proto řada různých druhů strukturních vzorců.", "section_level": 1}, {"title": "Konstituční vzorec.", "content": "V konstitučním vzorci se v rovině papíru zobrazují propojení jednotlivých atomů pomocí spojovacích čar (jednoduchých, zdvojených či ztrojených úseček, v případě potřeby i zakřivených čar), znázorňující vazby mezi atomy (jednoduché, dvojné nebo trojné vazby). Přitom délka spojovacích úseček a úhly mezi sousedními úsečkami nevyjadřují ani skutečnou délku vazeb v molekule, ani úhly mezi vazbami. Konstituční vzorce však umožňují rozlišit sloučeniny se stejným sumárním (molekulovým) vzorcem, například ethanol (CH-CH-OH) a dimethylether (CH-O-CH).  Konstituční vzorce existují ve čtyřech podobách.", "section_level": 2}, {"title": "Rozvinutý konstituční vzorec.", "content": "V takovém vzorci jsou symboly prvků znázorněny všechny atomy, vyskytující se v molekule. Tento způsob lze z praktických důvodů použít pouze u velmi malých molekul, zejména anorganických látek, protože jinak zabírají velkou plochu a jsou značně nepřehledné.  Příklady:", "section_level": 3}, {"title": "Elektronový vzorec.", "content": "Elektronový vzorec se od prostého rozvinutého konstitučního vzorce liší tím, že kromě chemických vazeb mezi atomy (kdy jedna úsečka představuje dvojici elektronů sdílenou dvěma sousedními atomy) vyznačuje i další elektrony valenčních sfér atomů, které se však nepodílejí na chemických vazbách mezi těmito atomy. Jedná-li se o nepárový elektron, pak se označuje tečkou u symbolu příslušného atomu, volný elektronový pár pak krátkou úsečkou podél symbolu atomu.  Příklady:", "section_level": 3}, {"title": "Racionální konstituční vzorec.", "content": "Racionální konstituční vzorce se používají zejména v organické chemii, jsou vyznačovány úsečkami (nebo křivkami) pouze vazby mezi uhlíkovými atomy, případně většími skupinami atomů, u nichž je jejich konstituční struktura běžně známa. Typickým příkladem je náhrada rozepsané struktury methylového radikálu, v němž jsou vázány jednoduchými vazbami tři atomy vodíku na jeden atom uhlíku zkráceným zápisem CH, nebo methylenové skupiny, zápisem CH. Jiným typickým případem je náhrada zápisu struktury radikálu fenylu (odvozeného od uhlovodíku benzenu) zápisem CH.  Podstatné je, že funkční skupiny, které dávají molekulám sloučeniny specifické chemické a fyzikální vlastnosti, jsou v racionálním konstitučním vzorci zřetelně vyznačeny a nezkracují se.  Příklady:", "section_level": 3}, {"title": "Zjednodušený racionální konstituční vzorec.", "content": "I u předchozího typu vzorců je grafický rozsah plochy potřebné pro jeho zápis u složitějších organických látek mnohdy značně velký. Další úspory místa se dosáhne tím, že ze zápisu konstitučního vzorce se zcela vyloučí zápis symbolů atomů uhlíku (obvykle s výjimkou koncových methylových skupin, které se ve vzorci explicitně uvádějí) a většiny atomů vodíku. V zápisu se předpokládá, že atomy uhlíku se vyskytují ve všech koncových bodech úseček (nebo zlomech křivek) a atomy vodíku se automaticky při „čtení“ vzorce doplňují k atomům uhlíku dle potřeby. Atomy vodíku se však zapisují vždy, jsou-li součástí funkčních skupin.  Příklady:", "section_level": 3}, {"title": "Geometrický vzorec.", "content": "U geometrického vzorce se jednoduchými grafickými prostředky (průmětem do roviny papíru) znázorní skutečná prostorová stavba molekuly. Obvykle se vazby směřující „před papír“ znázorňují zesilujícím úzkým klínem (viz příklad methanu), vazby ležící v rovině papíru normálními čarami a vazby směřující za papír se kreslí tečkovaně nebo čárovaně či šrafovaně.  Příklady:", "section_level": 2}, {"title": "Konfigurační vzorec.", "content": "Konfigurační vzorec je speciální případ konstitučního vzorce, ve kterém je znázorněno specifické prostorové uspořádání molekul, které se neliší sledem propojení jednotlivých atomů, ale jejich prostorovým uspořádáním, přičemž jednu formu molekuly nelze převést ve druhou bez přerušení některé (některých) vazeb. Typickým příkladem je \"cis\"/\"trans\" isomerie na dvojné vazbě v organických sloučeninách, nebo stereoizomerie látek s centrem asymetrie (například u opticky aktivních látek).  Příklady:  Zvláštním druhem konfiguračních vzorců používaných u sacharidů a jejich derivátů jsou vzorce ve Fischerově nebo Nattově projekci (obojí pro izomery s otevřeným řetězcem), případně Tollensově nebo Haworthově projekci (pro cyklické izomery).  Příklady:", "section_level": 2}, {"title": "Konformační vzorec.", "content": "Zvláštním případem geometrického vzorce zobrazujícího geometrii molekuly je konformační vzorec, který zachycuje jednotlivé možnosti prostorového uspořádání molekuly, mezi nimiž může molekula přecházet v důsledku možného otáčení jejích částí kolem jednoduchých vazeb mezi vzájemně vázanými atomy.  Příklady:", "section_level": 2}], "src_summary": "Chemický vzorec je grafické zobrazení složení, případně struktury a prostorového uspořádání molekul chemické sloučeniny nebo prvku za použití symbolů prvků, případně čísel a dalších znaků (např. závorek) a grafických prvků (čar a křivek).", "tgt_summary": "化学式(/英语:chemical formula),是一种用来表示化学物质(也可能为元素或化合物)组成的式子。", "id": 1571939}
{"src_title": "František Kupka", "tgt_title": "弗朗齐歇克·库普卡", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "František Kupka se narodil jako nejstarší z pěti dětí v rodině notářského úředníka v Opočně. Své mládí prožil v Dobrušce pod Orlickými horami, kde se vyučil sedlářskému řemeslu, ale již tehdy maloval vývěsní štíty a obrázky svatých. Projevoval velký malířský talent, a proto na přímluvu rodinného přítele nebyl nucen věnovat se svému řemeslu a byl poslán nejprve do řemeslnické školy v Jaroměři (1886) a posléze na pražskou Akademii (1887). Zde studoval v ateliéru pro historickou a náboženskou malbu jako žák profesora Sequense až do absolutoria roku 1892, kdy odjel do Vídně. Ve Vídni na Akademii zůstal až do roku 1895, kdy byl poslán jako stipendista do Paříže, kam cestoval oklikou přes severní Evropu. Během studií na École des Beaux-Arts se živil malováním plakátů, vyučoval náboženství a dokonce vystupoval jako spiritistické médium (není bez zajímavosti, že Kupka byl příznivcem teosofie, východních filosofií a mysticismu vůbec).  Kolem roku 1903 se poprvé mezinárodně proslavil publikací svých satirických kreseb v pařížském časopisu \"L'Assiette au Beurre\", do kterého přispíval v letech 1901–1907 a vytvořil i tři svá samostatná čísla – alba \"Peníze\" (francouzsky \"Argent\"),\"Náboženství\" a \"Mír\". V roce 1914 odešel dobrovolně na frontu jako člen roty \"Nazdar\", v bitvě u řeky Aisne byl raněn. Byl vyznamenán Řádem důstojníka Čestné legie a za své zásluhy v armádě získal hodnost kapitána. Pomáhal organizovat československé legie ve Francii, po návratu do Paříže, kde založil tzv. Českou kolonii, jejímž předsedou byl později zvolen.  Po válce byl jmenován profesorem pražské Akademie, na níž v roce 1920 také přednášel. Přednáškovou činnost pořádal později i v Paříži, kde vyučoval československé stipendisty. Mezi lety 1919 až 1938 byl Kupka podporován svým přítelem Jindřichem Waldesem, úspěšným pražským podnikatelem, který kupoval jeho obrazy.  Za svůj život uspořádal mnoho výstav a za svá díla získal mnohá ocenění. Většinu svého života strávil na pařížském předměstí Puteaux, kde také 24. června 1957 zemřel. Je pohřben v Paříži na hřbitově Père-Lachaise, v kolumbáriu, oddělení 87, schránka č. 22696.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Celé dílo Františka Kupky se do své konečné podoby utvářelo od prvopočátečního popisného realismu přes vlivy doznívajících malířských tendencí a směrů až ke konečnému vyústění do abstrakce.  Obraz \"Amorpha. Fugue à deux couleurs\" (ve sbírkách NG pod českým názvem \"Amorfa. Dvoubarevná fuga\"), byl první abstraktní obraz, který Kupka vystavil společně s obrazem \"Amorfa. Teplá chromatika\" na Podzimním salonu v Paříži roku 1912.  Samotná abstraktní tvorba Františka Kupky měla svůj specifický vývoj a zákonitosti. Šlo zde o zpracování tématu pohybu. Až do roku 1930 byly základem jeho nefigurativních obrazů realistické podklady, vrcholné období Kupkovy tvorby však představuje tzv. \"čistá abstrakce\". Důležitou úlohu také sehrál Kupkův vztah k hudbě, vedoucí k rozvinutí výtvarného směru – orfismu.  Kupkův obraz \"Plochy příčné II\" se v květnu 2019 stal nejdražším výtvarným dílem české historie, když byl na aukci na pražském Žofíně vydražen za 65 milionů korun (78 milionů včetně aukční přirážky).", "section_level": 1}, {"title": "Výstavy.", "content": "Díla Františka Kupky byla vystavována na mnoha výstavách v Čechách i v zahraničí.", "section_level": 1}], "src_summary": "František Kupka (23. září 1871, Opočno – 24. června 1957, Puteaux, Francie) byl český malíř, grafik a ilustrátor světového významu, jeden ze zakladatelů moderního abstraktního malířství. Jeho vztah k hudbě se podílel na vzniku a realizaci dalšího nového výtvarného směru – orfismu, tedy směru, přibližujícímu malířství jiným uměním (hudba, poezie). Převážnou část života žil ve Francii.", "tgt_summary": "弗朗齐歇克·库普卡(1871-1957)(),捷克艺术家。生于波西米亚东部,父亲是公证人。童年对修道院中的壁画和僧侣画感兴趣,后旅游捷克各地,成为巡回画家。16岁进入工艺学校,后入读布拉格学派美术学校、维也纳艺术学院。1894年去巴黎,娶了一位法国寡妇,以教书、做插画为业,并长居巴黎。是巴黎立体-未来主义运动中的一员", "id": 305007}
{"src_title": "Otrava", "tgt_title": "中毒", "src_document": [{"title": "Rychlost vzniku otravy.", "content": "Rozlišujeme akutní otravy (vzniklé následkem jednorázového přijetí velkého množství jedu, například konzumací muchomůrky zelené či uštknutím taipana) a chronické otravy (vzniklé následkem dlouhodobého přijímání nízkých dávek kumulativního jedu, např. většina otrav těžkými kovy).", "section_level": 1}, {"title": "První pomoc při otravě.", "content": "Lékařskou pomoc poskytovanou v případě otravy lze rozdělit zhruba do tří oblastí:", "section_level": 1}, {"title": "Příklady otrav.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Otrava leptavými látkami.", "content": "Pojmem leptavá látka se myslí kyselina nebo zásada, nejčastější otravou je požití, při kterém dochází k poleptání. Základní první pomoc spočívá ve zředění obsahu žaludku čistou vodou (popř. mlékem) a rychlém transportu k ošetření.", "section_level": 2}, {"title": "Otrava oxidem uhelnatým (CO).", "content": "Oxid uhelnatý je plyn bez barvy a zápachu, vzniká nejčastěji při nedokonalém spalování. Po proniknutí do organizmu se váže na hemoglobin, tato vazba je zhruba 200 – 300x pevnější než vazba kyslíku. Příznaky otravy jsou zčervenání (cihlově červený obličej), bolesti hlavy, zvracení, závratě, poruchy zraku, zrychlení dechu a tepu a poruchy vědomí až bezvědomí. První pomocí je zajištění přísunu čerstvého vzduchu, popř. umělé dýchání, lékařská první pomoc spočívá v podávání kyslíku.", "section_level": 2}, {"title": "Otrava alkoholy.", "content": "Nejčastěji jde o otravu metylalkoholem a etylenglykolem a zejména otrava lihem (etanolem). Alkoholy samy o sobě nejsou příliš toxické, toxické jsou jejich metabolity. První pomoc při otravě metylalkoholem a etylenglykolem (např. Fridex) spočívá v útlumu metabolizace, tedy v podání většího množství etanolu (např. vodky). Postižený musí být urychleně hospitalizován, hrozí rozvrat metabolizmu a poškození orgánů.", "section_level": 2}, {"title": "Otrava houbami.", "content": "Houby jakožto tradiční doplněk jídelníčku patří k běžným zdrojům otrav. Otravy houbami lze rozdělit na:", "section_level": 2}, {"title": "Otrava léky.", "content": "Otrava léky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Otrava je chorobný stav vyvolaný přítomností jedu v organismu. Jako na otravu lze též pohlížet na chorobu, jejíž hlavní negativní účinek pochází z jedů produkovaných patogeny (platí např. pro tetanus).", "tgt_summary": "中毒(Poisoning)是指生物体因为有毒物质或是动物的毒液导致的化学性危害。毒理学是有关中毒的症状、机制、诊断及治疗的研究及实务。", "id": 2553388}
{"src_title": "Ilmeňské jezero", "tgt_title": "伊爾門湖", "src_document": [{"title": "Pobřeží.", "content": "Břehy jsou převážně nížinaté, hlavně východní a na jihu bažinaté. Dno je ploché. Podél severozápadního břehu (\"Pojezeří\" – \"Поозёрье\") se táhnou valy, střídající se s propadlinami. Na jihozápadě jsou břehy složené z vápence a jsou příkré. Místy jsou břehy tvořeny deltami řek s množstvím plochých zaplavovaných ostrovů a ramen.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Do \"Ilmeně\" ústí asi 50 řek. Hlavním přítokem jezera je z východu Msta. Dalšími přítoky jsou Pola, Lovať (s Polistí), Psiža, Verenda a Šeloň (s Mšegou). Odtéká na sever řeka Volchov, která teče do Ladožského jezera. Základní zdroj vody tvoří řeky s jarními povodněmi a zimním poklesem stavu. Nejvyšší úroveň je na jaře (květen), nejnižší na konci března a začátku dubna. Kolísání úrovně hladiny v průběhu roku se pohybuje od 2,35 do 5,8 m (maximálně 7,4 m).", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti vody.", "content": "V jezeře je mnoho organických látek a voda má žlutavé zabarvení. Teplota vody dosahuje v červenci 19 až 20 °C. Koupací sezóna trvá 90 dní. Hladina zamrzá v listopadu a rozmrzá v dubnu.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "Jezero je bohaté na ryby (cejni, snětci, mníci, štiky).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V 9. až 12. století vedla přes Starou Ladogu a \"Ilmeň\" cesta od Varjagů k Řekům a také cesta na Volhu. Jako obchvat jezera byl postaven na konci 18. a začátku 19. století Siversův kanál a později Višerský kanál. Podle jména jezera pochází pojmenování nejsevernější skupiny východních Slovanů (\"Ilmeňští Slované\" – podle K. Tichockého). Podle letopisů starých Slovanů se nazývalo Slovanské moře.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "V současné době je jezero součástí Hornovolocké vodní soustavy. Vodní hladina je regulována Volchovskou hydroelektrárnou. Jezero \"Ilmeň\" je v zóně vzdutí Volchovské přehrady. Jezero je splavné, po jezeře je zavedena lodní doprava mezi městy Novgorod, Stará Rus (přes \"Lovať\" a Polneť) a Šimsk (ústí \"Šeloni\"). 6 km od severního břehu jezera na řece \"Volchov\" leží jedno z nejstarších ruských měst – \"Novgorod\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Ilmeňské jezero nebo jen Ilmeň (, ) je jezero v západní části Novgorodské oblasti v Rusku. Nachází se v nejnižší části Přiilmeňské nížiny. Má rozlohu (při průměrné úrovni hladiny) 982 km2. Rozloha jezera se v závislosti na vodním stavu mění od 733 km2 do 2 090 km2. Je 40 až 45 km dlouhé a 32 až 35 km široké. Hloubka jezera je od 3 až 4 m u pobřeží do 6 až 10 m uprostřed. Leží v nadmořské výšce 18 m.", "tgt_summary": "伊尔门湖()是俄罗斯诺夫哥罗德州重要的湖泊,以前是瓦良格人和希腊人的贸易道路,诺夫哥罗德城位于湖的出口处以下约6公里。", "id": 3028824}
{"src_title": "Emilia-Romagna", "tgt_title": "艾米利亚-罗马涅大区", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jméno regionu je starověkého původu. Kraj Emilia dostal jméno od římské silnice via Aemilia, dokončené r. 187 př.n.l., spojující Piacenzu s Rimini; jeho území bylo do značné míry totožné s územím dnešního regionu. Druhá část jména pochází z pozdního starověku, kdy byla Východořímská říše označována jako Romania a Lombarďané si tak pojmenovali okolí Ravenny, tehdy západní výspu impéria (540-751).  Prvními doloženými obyvateli oblasti byli v 6. až 4. století před Kristem Etruskové a etrusko-řecké kmeny. Na začátku 2. století před Kristem oblast obsadili Římané a později se stala součástí Římského císařství. Na počátku 5. století n.l. se Ravenna stala hlavním městem Západořímské říše. Zůstala hlavním centrem i po obsazení území Ostrogóty na přelomu 5. a 6. století. Od 11. století v oblasti vznikaly malé městské státy, ovládané jednotlivými šlechtickými rody. Od 14. století rostl vliv Papežského státu, prosadil se zejména v Bologni, Ferraře a celé Romagni, zatímco v Parmě, Piacenze a Modeně se udržely městské komuny pod vlivem vládnoucích rodů. Tato situace trvala, s výjimkou krátkého obsazení Napoleonem, až do 19. století. V roce 1860 se kraj stal součástí Sardinského království, z něhož později vznikla Itálie.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Nejznámější a nejhustěji osídlené jsou rovinaté části kraje na severu, východě a jihovýchodě. Roviny a nížiny tvoří téměř polovinu (48%) rozlohy kraje. Ve vnitrozemí a na pobřeží (na severu, východě a jihovýchodě) byly původní lesy vykáceny a oblast slouží zemědělství. Pěstuje se zde především pšenice, ovoce, zelenina a vinná réva. Na pobřeží se nachází jedna z hlavních oblastí turistického ruchu v zemi, soustředěného do přímořských letovisk. V kontrastu s tím celou západní část regionu tvoří horské pásmo Apenin (na severozápadě Ligurských Apenin, na západě a jihozápadě Toskánsko-Emilianských Apenin s nejvyšší horou regionu Monte Cimone), které směrem na východ přechází v pahorkatinu a posléze v roviny a nížiny. Na horské oblasti připadá 25 % rozlohy kraje, na vrchoviny 27%. Tato území jsou poměrně řídce osídlena; jsou zde lesy, místy zachovalá starší krajina s menšími obcemi.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Emilia-Romagna je jednou z nejbohatších a nejrozvinutějších oblastí Evropy. Je také kulturním a turistickým centrem, nachází se zde nejstarší univerzita západního světa a řada renesančních měst, jako jsou Modena, Parma či Ferrara. Emilia-Romagna je také domovem známých automobilových a motocyklových značek, k nimž patří Lamborghini, Ferrari, Maserati a Ducati. Pobřeží lemují rekreační střediska, např. Rimini nebo Cattolica.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Oblast Emilie-Romagna se dělí na 9 provincií, které nesou jména podle svých hlavních měst:", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní centra regionu.", "content": "Přímořská letoviska", "section_level": 1}], "src_summary": "Emilia-Romagna (, v místním nářečí \"Emélia-Rumâgna\") je region (kraj, it. regione) v severní Itálii. Na východě je ohraničen Jaderským mořem, na severu řekou Pád a na jihozápadě Apeninami. Má rozlohu 22 123,09 km2, na níž v 8 provinciích a 1 metropolitním městě žije téměř čtyři a půl milionu obyvatel. Hlavním městem je Bologna.", "tgt_summary": "艾米利亚-罗马涅(,)是位于意大利北部的大区,由历史上的两个大区艾米利亚和罗马涅组成。辖区形状如三角形,东临亚得里亚海,北界隔波河与伦巴第大区和威尼托大区毗邻,西临皮埃蒙特和利古里亚大区,托斯卡纳大区、马尔凯大区和圣马力诺共和国位于其南部。该区人口约4百万,人口密度为180人/平方公里。艾米利亚-罗马涅是意大利最发达的大区之一,亦是意大利著名的美食天堂。", "id": 2938439}
{"src_title": "Dalmácie", "tgt_title": "達爾馬提亞", "src_document": [{"title": "Popis území.", "content": "Chorvatská část Dalmácie sahá od poloostrova Prevlaka na jihu až po neobydlený ostrov Sveti Grgur na severu. Nacházejí se zde tři celé chorvatské župy a části dalších tří žup. K černohorské části Dalmácie patří Boka Kotorska. Kromě samotného pobřeží k ní patří ještě mnoho ostrovů, jako např. Brač, Hvar nebo Korčula. Země je hornatá, jedinou významnou řekou, která tudy krátce protéká, je Neretva. Průmysl tu není téměř žádný, zemědělsky využívaná je jen oblast ústí Neretvy do moře. Hlavním zdrojem příjmů a hospodářství Dalmácie je turistika; díky historicky zajímavým městům a hezkému pobřeží sem jezdí turisté z celé Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "Ve starověku byla oblast osídlena ilyrskými kmeny (které se podle některých teorií měly později stáhnout na jih, do oblasti dnešní Albánie, a jsou předky dnešních Albánců), mezi něž patrně náleželi i Dalmati, podle nichž získal region své jméno. Pojmenování Dalmatů souvisí s ilyrským slovem „dalme“, což znamená „ovce“ (v dnešní albánštině „dele“). Od poloviny 3. století př. n. l. do oblasti pronikali Římané, kteří si území před přelomem letopočtu podmanili a ustavili zde provincii Ilýrii (latinsky \"Illyricum\"). Po porážce panonského povstání v roce 9 byla vytvořena samostatná provincie Horní Ilyrie (\"Illyricum Superius\"), po roce 69 přejmenovaná na Dalmácii (\"Dalmatia\"). Tehdejší Dalmácie byla ovšem mnohem větší než dnes; její součástí byla vedle chorvatského pobřeží i Bosna a Hercegovina, Černá Hora a části Albánie a Srbska. Při rozdělení římské říše připadla Dalmácie západořímské říši, součástí Byzance se stala v letech 535 až 537.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Formálně byla pod byzantskou svrchovaností do roku 1102. V 6. a 7. století pronikly do oblasti slovanské kmeny Chorvatů (severní a střední Dalmácie) a Srbů (jižní Dalmácie); mnohá pobřežní města však i nadále zůstávala osídlena původní latinskou populací, na kterou navázali Dalmatští Italové. Koncem 8. a počátkem 9. století byla severozápadní část původní Dalmácie (Istrie) podmaněna Franskou říší a začleněna do marky Friaul. Od 9. století se Dalmácie stala předmětem aspirací vznikajícího Chorvatského království. V letech 874–900 byla Dalmácie nezávislým knížectvím. Roku 986 byla Dalmácie spojena personální unií s Chorvatským královstvím. V jeho rámci pak byla většina Dalmácie roku 1102 spojena personální unií s Uhrami. Od roku 998 byla pobřežní města v Dalmácii (např. Split) pod kontrolou Benátské republiky, která je 9. července 1409 anektovala. Benátská republika však nebyla jediným státem, kdo měl o oblast zájem. V letech 1165–1180 byl Split pod kontrolou Byzance, v letech 1390–1396 pak Bosenského království. Ve 14. století se v Dubrovníku a jeho okolí konstituovala Republika Dubrovník, do roku 1526 uznávající závislost na Uhrách, poté závislost na Osmanské říši. Osmanská říše pak také v letech 1540-1700 ovládla většinu dalmatského vnitrozemí, zatímco pobřežní města zůstávala i nadále součástí Benátské republiky. Karlovickým mírem z roku 1699 získala Benátská republika celé Dalmatské vnitrozemí. Dalmácie včetně nyní černohorského Kotoru zůstala součástí Benátské republiky až do jejího zániku v roce 1797.", "section_level": 2}, {"title": "Pod panstvím Habsburků.", "content": "Mírem z Campo Formio získala celou Dalmácii s výjimkou Dubrovníku Habsburská monarchie. Po porážce v bitvě u Slavkova postoupilo Rakousko celou Dalmácii Napoleonovi, který ji zprvu začlenil do Italského království, od 14. října 1809 do roku 1813 pak k Francii jako součást tzv. Ilyrských provincií. Jejich součástí se stalo i území Republiky Dubrovník, zrušené 31. ledna 1808. Na Vídeňském kongresu byla Dalmácie vrácena Rakousku, které zde utvořilo autonomní korunní zemi Království Dalmácie, k níž patřil Dubrovník i Kotor. Součástí Rakouska (od roku 1867 Rakouska-Uherska jako součást Předlitavska) pak byla až do roku 1918. Za vlády Rakušanů, byl hlavním městem Dalmácie Zadar, kde také sídlil Dalmatský zemský sněm.  Většinu úřadů zastávali Dalmatští Italové – úřad místodržícího (\"namjestnika\") však byl tradičně obsazován Jihoslovanem (italština a srbochorvatština byly úředními jazyky.) V důsledku asimilace a emigrace do Itálie se počet italských mluvčích snížil z 33% obyvatel Dalmácie v období Benátské republiky přes 12,5% v r. 1865 (rakouské sčítání lidu) na 3,1% v roce 1890. Na některých dalmátských ostrovech se až do 19. století mluvilo dnes již neexistující východorománskou dalmátštinou.", "section_level": 2}, {"title": "V rámci Jugoslávie.", "content": "Po skončení 1. světové války se roku 1918 stala součástí Království SHS (s výjimkou Zadaru a ostrovů Lastovo, Palagruža a Sušac, které obsadila Itálie), přičemž až do roku 1921 tvořila jednu z jejich autonomních zemí. Od roku 1922 byla Dalmácie rozdělena mezi oblasti Splitskou a Dubrovnickou, Boka Kotorska zase náležela k Zetské oblasti. Od roku 1929 byla Dalmácie v rámci nově ustaveného Království Jugoslávie rozdělena mezi bánoviny Sávskou (ostrovy na severu), Přímořskou (střední Dalmácie) a Zetskou (jižní Dalmácie s Dubrovníkem a Kotorem). Roku 1939 se jugoslávská část Dalmácie stala součástí autonomní Chorvatské bánoviny. Za 2. světové války patřila část jejího pobřeží Itálii, vnitrozemí pak ustašovskému Nezávislému státu Chorvatsko. Po válce byla Dalmácie včetně Zadaru začleněna do obnovené Jugoslávie, v jejímž rámci bylo téměř celé její území začleněno do Chorvatska (zde v letech 1945–1949 tvořila Dalmatskou oblast), boka Kotorská pak k Černé Hoře.", "section_level": 2}, {"title": "Součást novodobého Chorvatska.", "content": "Roku 1991 se Chorvatsko osamostatnilo, tuto skutečnost však místní Srbové odmítli akceptovat a tak vedli s většinovými Chorvaty o Dalmácii tvrdé boje. Nemalá část území Dalmácie byla Srby zabrána a včleněna do tzv. Republiky Srbská Krajina, která proklamovala svou nezávislost na Chorvatsku. V létě 1995 byly ale v rámci dvou vojenských operací („Blesk“ a „Bouře“) desetitisíce zdejších Srbů vyhnány a Dalmácie tak – vyjma boky Kotorské – připadla celá Chorvatsku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dalmácie (chorvatsky \"Dalmacija\", italsky \"Dalmazia\", německy \"Dalmatien\") je historická země při východním pobřeží Jaderského moře, rozdělená dnes mezi Chorvatsko (většina území) a Černou Horu.", "tgt_summary": "达尔马提亚(,;英语:Dalmatia,)是一个位于克罗地亚南部、亚得里亚海东岸的地区,东接波斯尼亚和黑塞哥维那。它和克罗地亚本部、斯拉沃尼亚和伊斯特拉半岛一同被称为克罗地亚的四个历史地区。", "id": 3057118}
{"src_title": "Souhvězdí Mečouna", "tgt_title": "劍魚座", "src_document": [{"title": "Hvězdy.", "content": "Alfa Doradus, nejjasnější hvězda souhvězdí, je jednou ze dvou hvězd Mečouna se zdánlivou hvězdnou velikostí jasnější než 4. Tato hvězda s magnitudou 3,27 má průvodce, jehož úhlová vzdálenost se udává v rozsahu 77,7\"-82\", přičemž i samotná hlavní složka je velmi těsnou dvojhvězdou.  Beta Doradus, žlutobílý veleobr, je cefeida, která mění svou jasnost mezi magnitudou 3,7 a 4,1. Vhodnou porovnávací hvězdou je delta Doradus s magnitudou 4,35.  Gama Doradus je též proměnná, ale změny její jasnosti činí jen několik setin magnitudy. Dala jméno skupině známých proměnných hvězd, proměnných hvězd typu Gama Doradus.  R Doradus je červený obr, který mění svou jasnost v průběhu 11 měsíců od páté po šestou magnitudu.  Podle proměnné hvězdy S Doradus, velmi jasného ovšem vzdáleného objektu, je rovněž pojmenovaná celá skupina proměnných hvězd.", "section_level": 1}, {"title": "Objekty.", "content": "Do souhvězdí se promítá Velký Magellanův oblak (LMC) - satelitní galaxie Mléčné dráhy vzdálená asi 160 000 světelných let. Průměr této galaxie je 20 000 světelných let, což je přibližně pětina průměru naší Galaxie. Část Velkého Magellanova oblaku zasahuje i do souhvězdí Tabulová hora. Drží rekord jako nejrozsáhlejší (po Mléčné dráze) pouhým okem viditelný objekt. Civilizace žijící na jižní polokouli věděly o Velkém Magellanově oblaku už v prehistorických dobách. Pro obyvatele Evropy ho objevila spolu s blízkou menší galaxií, Malým Magellanovým oblakem, slavná výprava portugalského cestovatele Fernãa de Magalhãese (lat. \"Ferdinandus Magellanus\"), v roce 1519.  V oblaku se nachází mlhovina Tarantule. Je to obrovská emisní mlhovina zdánlivého průměru jako Měsíc v úplňku, nacházející se v jihovýchodní části Velkého Magellanova oblaku jako jeho nejjasnější část. Je viditelná dokonce i pouhým okem. Její součástí je i nejaktivnější oblast masivního zrodu hvězd v celé místní skupině galaxie, mlhovina 30 Doradus. V roce 1987 zazářila ve Velkém Magellanově oblaku supernova 1987A. V maximu dosáhla jasnosti 2,8m. Pouhým okem byla viditelná po dobu 10 měsíců. Mlhovina, která je pozůstatkem supernovy, se na snímcích Hubbleova teleskopu jeví jako propletená vlákna plynu a prachu. I některé salší objekty Velkého Magellanova oblaku mají NGC anebo N označení. Známých pozůstatků po supernovách ve Velkém Magellanově oblaku je ještě několik, například SNR 0509, DEM L319, N63A či SNR 0539-69.1.  V Mečounovi se kromě Velkého Magellanova oblaku nacházejí i jiné, též dost jasné galaxie. Jednou z nich je NGC 1566 nazývaná Španělská tanečnice, která je 20cm dalekohledem rozlišitelná jako dvouramenná spirála. V obdobném, středně velkém zorném poli, se dá nalézt i dvojice jasných eliptických galaxií NGC 1549 a NGC 1553. NGC 1672 je zase galaxie, která má velmi výraznou centrální příčku, což dobře zachycují snímky z Hubbleova vesmírného dalekohledu. Ve vzdálenosti více než 350 milionů ly od nás je pár srážejících se galaxií katalogizovaný jako AMO500-620.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Hvězdy Mečouna jsou slabé a obrazec nevýrazný. V jeho hvězdách si můžeme představit rybu plavající k jižnímu světovému pólu. Na jeho vyhledání může posloužit pomůcka v podobě rovnoramenného trojúhelníku, jehož základnou toto souhvězdí prochází a jehož vrcholy tvoří jasné hvězdy Achernar z Eridanu, Canopus z Lodního kýlu a Rigil Kentaurus z Kentaura. Vzhledem ke své deklinaci -65° není v našich zeměpisných šířkách vůbec pozorovatelné. Nejsevernější místo, na němž je (alespoň teoreticky) pozorovatelné, leží na 15° s.š.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mečoun je jedno z 88 souhvězdí moderní astronomie, leží na jižní obloze. Zavedli ho nizozemští mořeplavci Pieter Dirkszoon Keyser a Frederick de Houtman. Johann Bayer ho v roce 1603 zobrazil ve svém atlase \"Uranometria\", pomohl tak jeho rozšíření. Mečoun je nevelké souhvězdí tvořené jen slabšími hvězdami, avšak proslavila ho galaxie Velký Magellanův oblak.", "tgt_summary": "剑鱼座(Dorado,西班牙语的鬼头刀鱼)是一个南天星座。它是荷兰航海家凯泽和豪特曼于1595至1597年间所命名的12个星座之一,于1603年被收录于约翰·拜耳的《测天图》内。象征海洋生物剑鱼。", "id": 2834107}
{"src_title": "Plodnost (biologie)", "tgt_title": "繁殖力", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "MATLAB vytvořil na konci sedmdesátých let profesor Cleve Moler, který v té době působil na Univerzitě v Novém Mexiku na katedře informačních technologií. Navrhl MATLAB z důvodu, aby jeho studenti mohli využívat LINPACK a EISPACK bez nutnosti se učit programovací jazyk Fortran, který se mnoho let využíval jako hlavní jazyk pro matematické výpočty. Programování ve Fortranu bylo složité a skrývalo mnoho nástrah při řešení matematických výpočtů. MATLAB se velice rychle rozšířil i na další univerzity a získal si veliké množství uživatelů a fanoušků. Široké využití našel především v aplikované matematice. V roce 1983 když byl Cleve Moler na návštěvě na Stanfordově univerzitě se o MATLAB začal zajímat Jack Little, který v softwaru uviděl ekonomický potenciál. Do této doby byl MATLAB zdarma. Jack Little přepsal MATLAB do jazyka C, přidal některé další funkce a knihovny a v roce 1984 založili Little, Moler a Steve Bergert společnost MathWorks, která dále pokračovala ve vývoji a nabídla produkt na trh.  První verze pro PC XT byla vydána kolem roku 1985. Základním problémem bylo nedostatek paměti a z toho plynoucí omezení na maximální velikost matic. Po příchodu PC AT rychle následovala verze MATLABu pro tento počítač. Zde byla maximální velikost matice omezena fyzickou velikostí paměti (max 16 MiB). Vzhledem k tehdejším cenám paměti však nebylo osazení větší paměti běžné. Velké obliby doznala verze MATLAB 386, která byla určena pro PC s 32bitovým procesorem Intel 80386, která využívala virtuální paměť. Program pracující s virtuální pamětí umožňuje využívat více operační paměti, než je dostupná fyzická paměť RAM, protože dochází k odkládání dat na pevný disk počítače. Tato skutečnost sice vede k zpomalení výpočtů, ale je možné výpočty na velkých maticích vůbec provést.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Programovací jazyk Matlab je integrované prostředí, které je určené pro vědeckotechnické účely, simulace, paralelní výpočty apod. Zahrnuje výpočty, vizualizaci a programovaní do uživatelsky ovladatelného prostředí. Problémy a řešení jsou nejčastěji vyjádřeny pomocí známých matematických vztahů. Typické oblasti použití:  Mezi základní vlastnosti lze zahrnout vlastnost, že veškeré objekty v Matlabu jsou považovány za prvky pole (matice). Tyto prvky však mohou být nejen čísla, proměnné, ale i složitější struktury jako například obrázky. Výkonnost Matlabu je rozšiřována díky navazujícímu softwaru, které tvoří především soubory programu tzv. \"toolboxy\", orientované zpravidla na daný problém nebo uživatelem sestavené programy, tzv. m-files (m-soubory).", "section_level": 1}, {"title": "Proměnné v Matlabu.", "content": "MATLAB má slabou dynamickou typovou kontrolu. Což znamená, že proměnné v MATLABu nemají po deklaraci určený datový typ a mění datový typ během své existence. Je možné do jedné proměnné uložit datový typ integer a následně v kódu do té samé proměnné uložit textový řetězec, kterým přepíšeme původní hodnotu. Dynamické typování je pružnější a mnohdy pohodlnější pro programátora, ovšem je daleko náchylnější ke vzniku chyb. Programátor si typovou kontrolu musí hlídat sám a některé takto vzniklé chyb se projeví až daleko od místa svého vzniku a jsou tak jen těžko odhalitelné.  Základním druhem proměnné je matice. Každá matice může v Matlabu obsahovat: Matice může mít prakticky libovolný počet rozměrů, v každém rozměru jsou prvky označeny celými kladnými čísly od 1 do codice_1. Matice o rozměrech codice_2 je označována jako skalár, matice codice_3 nebo codice_4 je označována jako vektor. Matice jsou vždy obdélníkové (nejsou možná pole polí jako např. v C++ s různými délkami druhé úrovni). Všechny prvky jedné matice musí být stejného typu ('double', 'int', 'logical','struct','sym',...).  Omezení matic na stejný typ ve všech prvcích odstraňují později zavedení proměnné 'cell', k jejímž prvkům se přistupuje pomocí složených závorek. Jednotlivé prvky 'cell' mohou mít libovolný obsah.", "section_level": 1}, {"title": "M-file.", "content": "Soubory s koncovkou *.m, takzvané m-files, obsahují definice funkcí, skriptů nebo tříd. Sami si můžete m-files vytvářet a tak přidávat do MATLABu nové funkce a rozšiřovat tak jeho využití. Název funkce v m-filu musí být stejný jako název souboru. U funkce si nastavíte vstupní parametry a návratové hodnoty, následný komentář, slouží jako nápověda, popisující k čemu daná funkce slouží.  Jednoduchý příklad funkce uložené v m-file: function [ x ] = linearniRovnice(a,b,c) % lineárníRovnice - funkce pro výpočet lineární rovnice % parametry a,b,c zastupují hodnoty z rovnice ax+b=c  if a==0 else end; end MATLAB podporuje funkce s různým počtem vstupních i výstupních parametrů. Veškerý text na řádku za znakem'%'je brán jako komentář. Středníky v MATLABu neslouží k ukončení řádku nebo příkazu, ale k zabránění výpisu na obrazovku. Kdybychom středníky nepoužili, na obrazovku by se vypsaly všechny kroky a jejich mezivýsledky, které funkce provádí.", "section_level": 1}, {"title": "Komponenty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Toolboxy - Knihovny.", "content": "Důležitou částí instalace MATLABu jsou knihovny funkcí (adresáře s m a mex soubory), které jsou nazývány toolboxy. Toolboxy obsahují vždy uceleným způsobem, včetně dokumentace a příkladů, zpracovaný určitý obor numerické matematiky, analytické matematiky, statistiky, systémového přístupu k regulacím a další obory, ve kterých nachází Matlab uplatnění. Takovýchto balíků je dnes k dispozici asi 35.", "section_level": 2}, {"title": "Simulink.", "content": "Simulink je program, který využívá Matlab a jeho funkce k simulaci dynamických systémů. Je mladší než Matlab. Jeho první verze byla k dispozici pro Matlab 4. Simulink má trochu jiné uživatelské rozhraní než Matlab. Zatímco u Matlabu je stále nejdůležitější příkazový řádek, ovládání Simulinku je jednodušší a intuitivnější, ale pokročilejší funkce nelze provádět bez znalosti jazyka Matlab. Interaktivní způsob tvorby a simulace modelů se spouští z příkazové řádky systému Matlab příkazem codice_5. Po spuštění je vytvořeno okno pro tvorbu nového modelu a okno obsahující základní nabídku otvírání knihoven zdrojů signálů, základních spojitých, diskrétních a nelineárních bloků a bloků pro zobrazování a ukládání signálů. Pod touto interaktivní obálkou se skrývá systém velmi podobný grafickému subsystému s obdobnými funkcemi codice_6 a codice_7. Další vrstva funkcí umožňuje již komfortnější neinteraktivní tvorbu modelů systémů. Pro obvyklého uživatele však není nutné o implementaci a programování modelů přemýšlet.", "section_level": 2}, {"title": "Guide.", "content": "Prostředí, které umožňuje vytvářet aplikace s grafickým rozhraním, se nazývá GUIDE (Graphical User Interface Development Environment). Obsahuje následující vlastnosti:  Spuštění průvodce pro tvorbu GUI aplikací je možné více způsoby. Jedním z nich je využít základní menu File/New/GUI nebo zápisem a potvrzením příkazu codice_10 v hlavním prostředí Matlabu.", "section_level": 2}, {"title": "Rozhraní pro jiné programovací jazyky.", "content": "MATLAB Builder JA je součástí MATLABu verze R2006b a vyšší. Společně s MATLAB kompilátorem umožňuje vytvářet Java komponenty (jar archívy) z matlabovských programů. Java komponentu lze pak nasadit např. do desktopové aplikace nebo na webový server.", "section_level": 2}, {"title": "Objektově-orientované programování.", "content": "MATLAB podporuje objektově-orientované programování a podle stránek MathWorks vám umožní vyvíjet komplexní aplikace rychleji než v jiných programovacích jazycích jako je Java nebo C#. V MATLABu můžete vytvářet třídy, používat dědičnost, nastavovat události a posluchače pro pozorování objektů nebo využívat návrhových vzorů používaných i v jiných objektově-orientovaných jazycích a přitom zůstat ve vysoko-úrovňovém jazyce. OOP významně zjednodušuje a zpřehledňuje tvorbu složitějších aplikací.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Definice funkce faktoriálu: function f=fakt1(n) % FAKT1 - vypocet faktorialu celeho cisla % f=fakt1(n) % n... cislo % f... faktorial (f=n!)  if n<0 % kontrola vstupu end f = 1; % priprava vysledku while n>1 % dokud je co pridat do vysledku end % nakonec je 'n' rovno jedne a 'f' obsahuje jeho faktorial Definice funkce Fibonacciho posloupnost:  function f = fibonacci(n) f = zeros(n,1); f(1) = 1; f(2) = 2; for k = 3:n f(k) = f(k-1) + f(k-2); end Kód pro vykreslení loga Matlabu:  ax = axes('CameraPosition', [-200 -265 220], 'CameraTarget',[25 25 10],... surface(40*membrane(1,21), 'EdgeColor','none',... light('Position',[40 100 20], 'Color',[0 0.8 0.8], 'parent',ax, 'Style','local'); light('Position',[.5 -1.4], 'Color',[0.8 0.8 0], 'parent',ax)", "section_level": 1}, {"title": "Alternativy MATLABu.", "content": "Na trhu se vyskytuje velké množství konkurentů pro MATLAB. Z komerčních produktů to jsou například Mathematica, Maple, IDL od společnosti ITT Visual Information Solutions nebo také Metlynx. Existují také open source alternativy k MATLABU, jako je GNU Octave, FreeMat a Scilab, které jsou s MATLABovským jazykem v lecčem srovnatelné ovšem kvality prostředí MATLABu zdaleka nedosahují. Existují také různé knihovny, které přidávají podobnou funkčnost jako má MATLAB do jiných existujících jazyků. Takovéto knihovny jsou například IT++ pro C++, Perl Data Language pro Perl nebo SciPy společně s NumPy a Matplotlib pro Python.", "section_level": 1}], "src_summary": "Biologický pojem plodnost označuje schopnost generativního rozmnožování daného organismu, jak u rostlin tak u živočichů. V případě kulturních rostlin se často používá pro schopnost přinášet úrodu.", "tgt_summary": "繁殖力(英语:Fecundity)有两种定义方式;在人类人口统计学中,它是指有记录种群的繁殖潜力而不是单一有机体的,而在种群生物学中,而在人口生物学中,它被认为与生育能力相似,即通过配子(卵子)、种子集或无性繁殖体的数量来衡量产生后代的自然能力。缺乏生育能力是不孕症,而缺乏繁殖力将被称为不育(生理学)。", "id": 2070079}
{"src_title": "Bitva u Lehnice", "tgt_title": "列格尼卡战役", "src_document": [{"title": "Události předcházející bitvě.", "content": "Po ovládnutí většiny ruských knížectví se mongolská armáda, postupující na západ, rozdělila do dvou proudů. Hlavní vojsko, zhruba 50 tisíc bojovníků, vedené Bátúem a Sübutejem směřovalo za Polovci, prchajícími z jihoruských stepí, které mongolští náčelníci považovali za své poddané, do Sedmihradska, Moldavska a Uher. Menší část, asi 10 tisíc bojovníků, vpadla pod velením Khadana, syna velikého chána Ögedeje a dalších náčelníků z Čingischánova rodu začátkem března 1241 do Malopolska a Slezska, aby jim zajistila týl, případně získala informace o tamějších poměrech.  Brzy byly dobyty Sandoměř a Krakov. Další porážku utrpěli Poláci v bitvě u Chmielnik. Mongolové poté oblehli Vratislav, kterou se jim však dobýt nedařilo. Vratislavský, velkopolský a krakovský kníže Jindřich II. Pobožný sebral vojsko a vyrazil proti Mongolům. Nevyčkal však na příchod svého švagra Václava I., který mu spěchal se svým vojskem na pomoc. Mongolové, kteří měli zprávy od zvědů o postupu českého krále, nechtěli dopustit spojení křesťanských armád. Proto zanechali obléhání a vyjeli naproti polskému vojsku.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Jindřich rozdělil své síly na 5 částí (čtyři oddíly a jeden hlavní houf v rezervě):  Slezská jízda zaútočila na lehkou mongolskou jízdu. Slezané byli odraženi. Poté zaútočil Měšek a Sulislav. Mongolové použili svou oblíbenou a mnohokrát již osvědčenou taktiku. Lehká jízda začala předstírat ústup. Nato se křesťanští jezdci vydali k jejich pronásledování. Lehká mongolská jízda se obrátila a napadla rytíře z boku, těžká pak zaútočila přímo. Před tím ještě skvělí tatarští lučištníci zasypali polské jezdce šípy. Měšek stáhl své jezdce z bojů. To vedlo Jindřicha k zapojení jeho vojáků do bitvy. Mongolové svou taktikou dokázali oddělit evropské jezdce od pěchoty. Lučištníci nebyli proti brnění rytířů příliš efektivní, proto stříleli do jejich koní. Těžká mongolská jízda pak neměla větší problém a těžkopádné obrněnce na zemi masakrovala. Jindřich, Sulislav a Boleslav Děpoltic v bojích padli. Mongolové v boji proti rytířům použili v této bitvě poprvé na evropské půdě střelný prach, snad ve formě primitivních raket, ukořistěných v Číně. Píše o tom kronikář Jan Dlugosz, podle něhož Mongolové přinesli na bojiště „ohavnou dračí hlavu“, která vypouštěla z tlamy ohnivé jazyky a dusivý, odporně páchnoucí dým.  České oddíly, které spěchaly na pomoc, již nestačily do bitvy zasáhnout. Václavovi I. se však podařilo zastavit Tatary v Kladsku. Zabránil jim vtrhnout do Čech a obrátil ničivý proud k jihu. Ten protáhl Moravou a spojil se s Bátúovými hordami, které operovaly v Uhrách. Opevněná místa na Moravě, zejména Opava a Olomouc, nebyla dobyta, avšak kraj byl zpustošen. Dalimilova kronika zmiňuje krátké obléhání Olomouce a naznačuje ho i archeologický průzkum. Mongolové však obléhání zřejmě po několika dnech vzdali a odtáhli. Pověsti o velké bitvě Čechů a Moravanů s Mongoly u Olomouce jsou proto nepodložené. Také příběh o obléhání Hostýna a zázračné porážce tatarského vojska za přispění Panny Marie byl do doby mongolského vpádu v 13. století situován až dodatečně.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Po bitvě u Lehnice zůstaly rozsáhlé oblasti v jižním Polsku mnoho let zpustošené a vylidněné. Rozpadla se „monarchie slezských Jindřichů“ a ve Slezsku vznikla řada drobných knížectví. V důsledku slibného ekonomického rozvoje se tato země stále více orientovala na politicky konsolidovaný český stát. Polské země nebyly Tatary podrobeny jako například ruská knížectví, ničivý tatarský vpád však zažily do konce 13. století ještě dvakrát, poprvé v roce 1259 a poté ještě roku 1287.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v kultuře a literatuře.", "content": "Bitvu u Lehnice v krásné literatuře zpracovává kniha polské spisovatelky Zofie Kossakové \"Lehnické pole\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Lehnice, též bitva na Lehnickém poli, se odehrála mezi slezským, moravským a malopolským rytířstvem a Mongoly zvanými také Tatary 9. dubna 1241 u slezské Lehnice. Křesťanská vojska utrpěla drtivou porážku, vratislavský, krakovský a velkopolský kníže Jindřich II. Pobožný, který vojskům velel, v bitvě zahynul stejně jako padlo fakticky celé rytířstvo.", "tgt_summary": "列格尼卡战役(英语:Battle of Legnica,),亦称列格尼兹战役或莱格尼茨战役等,爆发于1241年4月9日,地点在现波兰境内列格尼卡的一座小村庄。蒙古军在此战击败了波德联军。 交战双方是拔都统率,速不台指挥的蒙古军队与西里西亚公爵亨利二世率领下的波兰军队。兵力方面,蒙古军大约有8,000 - 20,000人(2个图们);波兰联军则大约有25,000人。这支联军出租车兵分别来自波兰自身的军队、以及少量圣殿骑士团、摩拉维亚。伤亡人数方面,蒙古军死伤人数暂时无法得知。", "id": 2904527}
{"src_title": "Bud Spencer", "tgt_title": "布德·斯藩塞", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bud Spencer se narodil roku 1929 v Neapoli jako Carlo Pedersoli. Již v porodnici vynikal 194 cm vysoký herec svými rozměry (6 kg, téměř 60 cm). Jeho otec Alessandro byl bohatý průmyslník. Za II. světové války byl podnik vybombardován, a rodina se roku 1947 přestěhovala do Brazílie, kde Carlo pracoval na italském konzulátu.  Později vystudoval v Itálii práva a získal titul doktora práv, věnoval se však zejména sportu – byl špičkovým plavcem a hráčem vodního póla. Startoval na olympijských hrách v letech 1952 a 1956. Je mistrem Itálie ve stylu prsa (1948), několikanásobným mistrem Itálie ve volném stylu na 100 metrů (1949–1957). Jako první Ital v historii uplaval sto metrů volným způsobem pod minutu.  Později se vrátil do Jižní Ameriky, kde se živil jako dřevorubec, dělník na stavbě, prodavač aut nebo skladatel a jazzový pianista.  Několikrát mu byla navrhována účast ve filmech a občas se v nich i objevil v nevýrazné roli (např. jako Neronův osobní strážce ve filmu \"Quo vadis\" z roku 1951), ale herectví ho nijak nelákalo. První hlavní roli získal v roce 1967 ve filmu \"Bůh odpouští, já ne!\" Pro film použil pseudonym, který je inspirován oblíbenou značkou piva a hercem Spencerem Tracym.  Další herecký vývoj nastal poté, co se setkal s Mariem Girottim, známým jako Terence Hill. Spolu natočili osmnáct italských westernů (tzv. spaghetti western) a komedií (např. \"Trumfové eso\", \"Pravá a levá ruka ďábla\", \"Malý unavený Joe\", \"Jestli se rozzlobíme, budeme zlí\" a další). Dvojice si získala obrovskou popularitu zejména v Evropě, ačkoliv kritici nebyli jeho hereckým stylem příliš nadšeni a mluvili mimo jiné o laciných komediích, pokleslé grotesce a bezduchém fackování. O popularitě dvojice hovoří i fakt, že vznikly dva filmy \"Šimon a Matouš\" a \"Šimon a Matouš jedou na riviéru\", kde oba představitelé hlavních postav založili svoji kariéru na napodobování Spencera s Hillem. Bud Spencer hrál i ve filmech bez Terence Hilla, jejich popularita je trochu nižší (např. \"Šerif a mimozemšťan\"), Hill byl jako samostatný herec výrazně úspěšnější.", "section_level": 1}, {"title": "Létání.", "content": "Byl znám svou vášní pro létání a pilotování různých letounů a vrtulníků. Pokud se jeho filmy odehrávaly v současnosti – jako například série policejních komedii s Terencem Hillem z Miami – pak je v každém filmu aspoň jedna scéna, kde on sám osobně přilétá nebo odlétá s nějakou helikoptérou a vždy bylo vidět, že to není kaskadér, ale on sám osobně. V roce 1972 získal pilotní licenci a založil leteckou společnost Mistral Air. Tu později prodal se ziskem italské poště.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1960 se oženil s \"Marií Amato Vasaturovou\", dcerou producenta Peppina Vasatura, s níž měl tři děti. V roce 1967 si nechal úředně změnit své jméno na Bud Spencer. Byl věřícím katolíkem, vedl příkladný rodinný život a byl úspěšným podnikatelem. V roce 2005 kandidoval v oblastních volbách za stranu Forza Italia, ale nebyl zvolen. To je ovšem v rozporu s citátem, který pronesl, když se ho Silvio Berlusconi pokoušel získat pro svou kampaň: „Ve svém životě jsem už zkusil kdeco, ale tři profese bych vykonávat opravdu nemohl: tančit v baletu, jezdit dostihy a dělat politiku.“  Zemřel v Římě ve věku 86 let.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bud Spencer, rodným jménem Carlo Pedersoli (31. října 1929, Neapol – 27. června 2016, Řím), byl italský herec, plavec, hráč vodního póla, pilot a podnikatel.", "tgt_summary": "布德·斯藩塞(英语:Bud Spencer;1929年-10月31日-2016年-6月27日),原名为卡洛·佩代尔索利(),是一位意大利演员、游泳运动员和水球运动员。他和他长期合作伙伴特伦斯·希尔以动作喜剧片中的角色而出名。两人“获得了世界范围内的声誉并吸引了百万观众到电影院里”。斯藩塞和希尔一起演出、制作并导演了二十多部电影。", "id": 71314}
{"src_title": "Burgas", "tgt_title": "布爾加斯", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší osídlení na území dnešního Burgasu je z období pozdního neolitu a chalkolitu – cca 6000–4000 let př. n. l. – v jižní části města. Jednalo se o zemědělskou a rybářskou vesnici. Byla dokumentována též produkce mořské soli. Jednalo se o předindoevropské kmeny.  Ze 7. stol. př. n. l. pochází opevněný thrácký přistav s tržištěm v jižní části města, později známý jako Poros/Foros, který fungoval do konce antiky. Na vrcholku kopce Šiloto (tj. Šídlo – 208 m) je ze stejného období zdokumentovaná thrácká pevnost, která střežila nedaleký mědění důl a zanikla asi ve 2. stol. př. n. l. V oblasti dnešního centra města vznikla další pevnost s přístavem – Pirgos. Slovo je řeckého původu a znamená věž či maják, který se ve městě také nacházel. Na severu města, v místě kde vyvěrá léčivé bahno, se kolem chrámu nymf a lázní, které fungují dodnes, vytvořilo městečko Thermopolis, latinsky Aquae Calidae (tj. Teplé Vody).  V římské době (1.– 4. stol.) v Pirgosu sídlila vojenská posádka, byl zde významný přístav a též fungovala loděnice. Region těžce utrpěl za gótských a hunských nájezdů v druhé polovině 4. a v 5. století. Východořímský (byzantský) císař Justinián I (527–565) opevnil též Thermopolis. V období let 705–969 cela oblast několik krát přecházela mezi Byzanci a 1. Bulharskou říší (681–1014), než jí císař Jan I Tsimiskes (963–976) roku 969 trvalé navrátil Byzanci.  V období 2. Bulharské říše (1185–1396) se oblast Burgasu opět často stala jablkem sváru mezi Bulharském a Byzanci. Za 4. kruciáty byla zničena Thermopolis a její léčebné lázně. Lázně byly později obnovené, město již ne. Okolo roku 1361 Burgas a jeho okolí nakrátko ovládli Turci, ale již 1363 ho Amedeo Savojský ovládl a navrátil Byzanci. Turci se vrátili, tentokrát na více než 430 let, až v letě 1453, v měsících po pádu Konstantinopole (29. května).  Zde Osmané zřídili vojenskou pevnost; v 17. století už tu žilo 3000 lidí a město dostalo konečně svůj dnešní název. Moderní přístav vznikl v letech 1894–1903, díky němu rozkvetl obchod a město se stalo centrem celé oblasti. V roce 1903 sem také dorazila železnice, vznikly nové závody na zpracování ropy a později i výrobu chemických látek. V minulém století tu bylo založeno i několik univerzit a zóna volného obchodu. Po pádu socialismu se v Burgasu začala výrazněji rozvíjet i turistika, město je dnes díky mezinárodnímu letišti přímořským letoviskem.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Město se nachází ve východní části Burgaské pláně, který se nachází na východ od Hornothrácké nížiny. Nachází se v nejzápadnějším bodě na pobřeží Černého moře, v zálivu, který je největším a nejvíce zasahujícím do pevniny na bulharském pobřeží Černého moře. Město je obklopeno jezery Burgas, Atanasovsko a Mandra na západě, severozápadě a jihozápadě, a na východě Černým mořem. Mezi Burgasem a hladinou jezera Mandra se tyčí 209 m vysoký vrchol Varly Bryag. To je také nejvyšší bod Burgasu.", "section_level": 1}, {"title": "Teroristický útok v roce 2012.", "content": "Na burgaském letišti se ve středu 18. července 2012 v 17:30 místního času odehrál teroristický útok, při kterém zemřelo nejméně šest lidí a třicet dva lidí se zranilo. Stalo se tak v autobuse s izraelskými turisty, který vybuchl. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu okamžitě (ještě ten samý den a dříve, než byli vyslechnuti všichni svědci a policie začala vyšetřování) z činu obvinil Írán a řekl: „Na íránský teror tvrdě odpovíme“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Burgas (bulharsky Бургас) je město ve východním Bulharsku, na břehu Černého moře. Žije zde 202 766 obyvatel a jedná se tedy o čtvrté největší město v zemi. Burgas je nejdůležitější ekonomické, dopravní, administrativní a kulturní centrum v jihovýchodním Bulharsku, zároveň je správním střediskem stejnojmenné obce a okresu, stejně jako sídlem regionálních a národních institucí. Ve městě se nachází největší chemická a ropná rafinérie v jihovýchodní Evropě, která je největším zaměstnavatelem v Bulharsku. K dispozici je druhé největší mezinárodní letiště v Bulharsku, největší přístav a jediný přístav pro tankery v zemi. V Burgasu sídlí černomořská rybářská flotila, bulharské vojenské námořnictvo a pobřežní stráž.", "tgt_summary": "布尔加斯()位于黑海西岸、保加利亚东南部,是该国第四大城市。人口 259,985 (2005年)。是保加利亚黑海南岸的中心都市,在工业和交通上都有重要的地位。其历史可追溯至古希腊时期。在中世纪时期城市开始发展。也是前往保加利亚黑海沿岸旅游区的重要中转枢纽。", "id": 2659179}
{"src_title": "Binární diagram železo-uhlík", "tgt_title": "铁碳合金相图", "src_document": [{"title": "Alotropické modifikace čistého železa.", "content": "Čisté železo se vyskytuje v několika alotropických modifikacích. Železem α se nazývá kubická prostorově středěná struktura železa, která je stabilní do teploty 911 °C a nad 1392 °C. Železo α je feromagnetické až do teploty 769 °C, tzv. Curieovy teploty. Nad touto teplotou se někdy označuje jako železo β. Velikost hrany atomové mřížky železa je závislá na teplotě a v případě nízkoteplotního železa α (β) je maximální rozměr 2,9×10 m. Železo γ je kubická plošně středěná struktura železa, která je stálá mezi teplotami 911 °C a 1392 °C. Železo γ, stejně jako železo β, je již paramagnetické. Hrana atomové mřížky železa γ je větší než u železa α s rozměrem přibližně 3,65×10 m. Vysokoteplotní modifikace železa α (nad 1392 °C) se často označuje jako železo δ.", "section_level": 1}, {"title": "Strukturní fáze slitin železo-uhlík.", "content": "Uhlík je jedním z prvků, které umožňují vytvářet s železem tzv. intersticiální tuhý roztok, kdy se atomy uhlíku vtěsnají do prostoru mezi atomy železa. Rozdílný typ a velikost atomové mřížky má vliv mj. i na rozdílnou rozpustnost uhlíku v jednotlivých modifikacích železa. Tuhý roztok uhlíku v železe α se nazývá ferit α nebo jenom ferit s maximální rozpustností 0,02 % uhlíku při teplotě 727 °C. Paramagnetická fáze feritu se označuje jako ferit β. Tuhý roztok uhlíku v železe γ se nazývá austenit s rozpustností až do 2,11 %. Uhlík v železe δ tvoří tzv. ferit δ, ve kterém je rozpustnost uhlíku maximálně 0,10 % při teplotě 1499 °C.  Při obsahu uhlíku nad mezí rozpustnosti tvoří uhlík v železe samostatné fáze buď jako metastabilní soustava se železem, tzv. karbidem železa FeC – cementitem, nebo jako stabilní soustava s tzv. volným uhlíkem C – grafitem.  V eutektoidních ocelích – s obsahem uhlíku právě 0,765 % – se při chladnutí z austenitu tvoří lamelární eutektoid tzv. perlit, což je směs 88,5 % feritu a 11,5 % cementitu. Eutektikum, tj. eutektická litina nebo surové železo, se při obsahu 4,3 % uhlíku nazývá ledeburit. Je tvořen zrny austenitu o obsahu 2,11 % uhlíku a cementitu o obsahu 6,68 % uhlíku při teplotě 1148 °C. Při chladnutí se austenit rozpadá na perlit a cementit: tato směs perlitu v základním cementitu se často označuje jako tzv. rozpadlý ledeburit nebo transformovaný ledeburit.  Grafitové eutektikum je směs krystalů austenitu s lupínkovým grafitem, která vzniká při teplotě 1154 °C a obsahu uhlíku 4,26 %. Grafitový eutektoid je směs feritu a grafitu, která vzniká při teplotě 738 °C s obsahem uhlíku 0,69 %.  Slitina železa s uhlíkem se nazývá technickým železem.", "section_level": 1}, {"title": "Binární diagramy.", "content": "Rovnovážný diagram metastabilní soustavy Fe-FeC má technický smysl jen asi do 5 % obsahu uhlíku pro bílou litinu a pro oceli do 2,11 %. Pro vyšší koncentrace uhlíku v železe – u šedých litin – se používá diagram stabilní soustavy. Oba diagramy se často vykreslují přes sebe, přičemž metastabilní soustava se kreslí plně a stabilní čárkovaně.", "section_level": 1}, {"title": "Metastabilní soustava Fe-FeC.", "content": "Metastabilní soustava Fe–FeC (železo-cementit) je binární soustava s úplnou nerozpustností železa a omezenou rozpustností uhlíku. Na vodorovné ose rovnovážného diagramu jsou vyneseny koncentrace FeC zleva doprava. V hodnotě obsahu uhlíku 6,68 % je maximální (100%) obsah FeC. Na svislé ose je uvedena teplota ve stupních Celsia. Jako likvidus se označuje tavenina.  Při hodnotách uhlíku do 0,765 % se oceli označují jako podeutektoidní, při hodnotě 0,765 % jako eutektoidní a od 0,765 % do 2,11 % jako nadeutektoidní. Slitina s obsahem uhlíku nad 2,11 % se nazývá buď jako surové železo nebo litina. Eutektikum se tvoří při obsahu uhlíku 4,3 %, od 2,11 % do 4,3 % obsahu uhlíku se jedná o podeutektické slitiny, při obsahu od 4,3 % do 6,68 % nadeutektické slitiny. Litina, která krystalizuje v souladu s diagramem metastabilní soustavy, se označuje jako bílá litina, protože obsahuje ve struktuře cementit. Výsledky krystalizace ocelí a bílé litiny jsou různé v závislosti na obsahu uhlíku.", "section_level": 2}, {"title": "Krystalizace podeutektoidních ocelí.", "content": "Při chladnutí oceli s obsahem uhlíku do 0,01 % z oblasti likvidu dochází po překročení tzv. větve likvidu \"AB\" ke krystalizaci feritu δ ve směsi s taveninou. Po překročení čáry \"AH\" bude ve směsi pouze ferit δ, který se přemění na směs s austenitem v oblasti mezi křivkami \"NH\" a \"NJ\". Dalším ochlazováním roztoku se tvoří pouze zrna austenitu. Podobně krystalizuje i ocel s obsahem uhlíku od 0,01 % do 0,756 %. U slitiny s obsahem uhlíku 0,16 % však proběhne ještě peritektická reakce (na linii \"HB\") při teplotě 1499 °C, při které se vyvíjejí pouze zrna austenitu. Při obsahu uhlíku mezi 0,10 a 0,16 %, vznikne směs krystalů feritu δ a austenitu. Při obsahu uhlíku od 0,16 % do 0,51 % se tvoří směs austenitu a likvidu. Při koncentraci uhlíku do 0,756 % probíhá krystalizace bez peritektické reakce na austenit podle větve \"JE\". Překročením teploty A (větev \"GOS\") roztok začne krystalizovat na ferit α, při dosažení teploty A (větev \"MO\") se ferit stane feromagnetickým, po dosažení eutektoidní teploty A se začne austenit rozpadat na perlit. Struktura oceli je pak feriticko-perlitická. Při obsahu uhlíku do 0,02 % je ve struktuře obsažen terciární cementit s feritem.", "section_level": 3}, {"title": "Krystalizace eutektoidní oceli.", "content": "Ochlazováním z likvidu se nejprve tvoří směs zrn austenitu a taveniny mezi křivkami \"BC\" a \"JE\" až do úplné krystalizace taveniny na zrna austenitu. Při eutoktoidní reakci (bod \"S\" při teplotě 727 °C) se austenit přemění na směs feritu a eutektoidního cementitu – perlitu. Slitina se nazývá perlitická ocel a obsah uhlíku je právě 0,765 %.", "section_level": 3}, {"title": "Krystalizace nadeutektoidní oceli.", "content": "Krystalizace austenitu z taveniny probíhá stejně jako u eutektoidních ocelí. Rozpad austenitu však začíná už na linii \"SE\", která se označuje jako teplota A. V austenitu se tvoří sekundární cementit až do teploty 727 °C, pod kterou se austenit mění na perlit. Struktura nadeutektoidních ocelí s obsahem uhlíku od 0,765 % do 2,11 % je pak tvořena perlitem a sekundárním cementitem.", "section_level": 3}, {"title": "Krystalizace podeutektické slitiny.", "content": "Slitina s uhlíkem mezi 2,11 a 4,3 % krystalizuje v dendritické struktuře austenitických zrn při chladnutí likvidu mezi větvemi \"BC\" a \"EC\", tzv. eutektiáklou. Chladnutím z eutektické teploty 1148 °C krystalizuje zbylá tavenina ve formě eutektického cementitu, tj. ledeburitu. S klesající teplotou klesá i rozpustnost uhlíku v austenitu až do eutektoidní teploty za vylučování uhlíku ve formě sekundárního cemenitu. Pod eutektoidní teplotou 727 °C se austenit rozpadá na perlit. Slitina pak obsahuje perlit, sekundární cementit a transformovaný (rozpadlý) ledeburit.", "section_level": 3}, {"title": "Krystalizace eutektické slitiny.", "content": "Eutektická slitina s obsahem uhlíku 4,3 % krystalizuje z taveniny při nejnižší tzv. eutektické teplotě 1148 °C přímo za vzniku ledeburitu.", "section_level": 3}, {"title": "Krystalizace nadeutektické slitiny.", "content": "Nadeutektická slitina s obsahem uhlíku od 4,3 do 6,68 % začíná tuhnout na křivce \"CD\" při tvorbě zrn primárního cementitu až do teploty eutektikály (1148 °C). Zbylá tavenina překročením eutektikály začne krystalizovat na zrna ledeburitu. Pod teplotou 727 °C se stejně jako u podeutektoidní slitiny ledeburit přemění na transformovaný ledeburit. Směs pak obsahuje ještě i primární cementit.", "section_level": 3}, {"title": "Stabilní soustava železo-uhlík.", "content": "Binární diagram stabilní soustavy má praktické využití jen pro slitiny s obsahem uhlíku vyšším než 2 %. Na vodorovné ose rovnovážného diagramu je vynesena koncentrace uhlíku, která vzrůstá zleva doprava. Eutektická krystalizace a eutektoidní rozpad stabilní soustavy probíhají při nižším obsahu uhlíku a při vyšších teplotách než u metastabilní soustavy. Litiny obsahující grafit se na lomu jeví jako šedé, proto jsou také označovány jako tzv. šedé litiny.  Podeutektické slitiny obsahují od 2,08 % (2,11 %) do 4,26 % uhlíku. Obsah uhlíku nad 4,26 % tvoří nadeutektickou slitinu.", "section_level": 2}, {"title": "Krystalizace podeutektické slitiny.", "content": "Při chladnutí slitiny z likvidu nejdříve se začnou vytvářet krystaly austenitu v tavenině – pod větví \"A’C’\". Překročením eutektické teploty 1154 °C (čára \"E’C’\") se z taveniny vyloučí primární grafit a grafitové eutektikum k již vytvořeným krystalům austenitu. Pod eutektoidní teplotou 737 °C (čára \"O’K’\") se austenit rozpadá na grafitový eutektoid, tj. směs feritu a lupínkového grafitu", "section_level": 3}, {"title": "Krystalizace eutektické slitiny.", "content": "Při koncentraci 4,26 % uhlíku vzniká při chladnutí přímo grafitické eutektikum (směs zrn austenitu a grafitu). Austenit se dále rozpadá na ferit a grafit, stejně jako u podeutektické slitiny.", "section_level": 3}, {"title": "Krystalizace nadeutektické slitiny.", "content": "Z likvidu se překročením větve \"C’D’\" tvoří směs krystalů primárního grafitu a taveniny. Primární grafit má nižší objemovou hustotu než tavenina (asi třikrát) a vyplouvá na povrch. Tímto se v tavenině snižuje obsah uhlíku až do eutektické koncentrace 4,26 %, ze které se pod eutektickou teplotou (čára \"C’F’\") krystalizuje grafitické eutektikum. Rozpad austenitu vytvoří směs feritu a grafitu.", "section_level": 3}, {"title": "Význam binárních diagramů železo-uhlík.", "content": "Z binárních diagramů lze odvodit jednotlivé fáze a strukturu slitiny železo-uhlík na základě obsahu uhlíku a dosažené teploty. Významné jsou především informace pro technologické zpracování a to zejména v oblasti teplotní: určení teplot tavení, lití, přehřátí taveniny, tváření (např. kování nebo válcování) nebo svařování a dalšího tepelného zpracování (např. žíhání, cementování, kalení a popouštění).  Teplotní hranice označována jako A odpovídá přímce eutektoidní přímce \"PSK\" resp. \"P’S’K’\", která prochází eutektoidním bodem \"S\" reps. \"S’\" při eutektoidní koncentraci 0,765 % uhlíku. Teplota A je totožná s Curieovou teplotou. Teplotní hranice A určuje překrystalizaci tuhého roztoku austenitu podeutektoidního složení a je definována křivkami \"GOS\" resp. \"G’O’S’\". Změnu rozpustnosti uhlíku v austenitu je pak určena křivkou \"SE\" resp. \"S’E’\" označovanou A. Peritektická přeměna, která popisuje změnu alotropické modifikace železa δ – železo γ, se označuje A a je definována křivkami \"NJB\" resp. \"N’J’B’\".", "section_level": 2}, {"title": "Vliv dalších prvků na binární diagram železo-uhlík.", "content": "Binární diagramy obou soustav popisují pouze slitinu železo–uhlík bez vlivů dalších prvků, které se ve slitině nacházejí. Prvky, které jsou v těchto slitinách přítomny z výroby, mohou být buď nežádoucí (např. síra, fosfor) nebo doprovodné (např. mangan, křemík, hliník). Prvky legující jsou prvky záměrně dodávané do slitiny v různých koncentracích (např. mangan, molybden, chrom, nikl, titan, vanad, wolfram, bor a další). Všechny prvky nějakým způsobem mění binární diagramy. Jednak to jsou feritotvorné prvky, které uzavírají (zmenšují) oblast austenitu takovým způsobem, že pro jistá složení ocelí není dosaženo austenitu při žádné teplotě. Takovými prvky jsou např. chrom, křemík, molybden, wolfram, vanad. Austenitotvorné prvky naopak otvírají (rozšiřují) oblast austenitu a je možné dosáhnout austenitické struktury i za normální teploty, takovými prvky jsou uhlík, nikl, mangan a měď. Karbidotvorné, nitridotvorné prvky a karbonitridové prvky se slučují s uhlíkem nebo dusíkem, případně oběma při vzniku precipitátů, které mají velký vliv na chemické (např. korozivzdornost) i fyzikální (např. pevnost či tažnost) vlastnosti ocelí. Takovými prvky bývají např. titan, hliník, vanad, wolfram, chrom atd. Pro litiny se používají přísady, kterými lze upravovat teplotu eutektika, tvar grafitu, vlastnosti perlitu i feritu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Binární diagram železo-uhlík popisuje rovnovážný binární systém, ve kterém lze v závislosti na obsahu uhlíku a teplotě odečíst fázové a strukturní přeměny ve slitině železo-uhlík, tj. technickém železe. Kromě železa v převažující koncentraci a uhlíku jsou v technickém železe obsaženy ještě další žádoucí prvky, jako jsou např. mangan, křemík atd., ale i nežádoucí, zejména fosfor a síra. Nejdůležitější prvek – kromě železa – obsažený ve slitině je uhlík, jehož i malé změny koncentrace mají zásadní dopad na vlastnosti materiálu. Jako oceli se označují slitiny do obsahu 2,14 % uhlíku, nad tuto koncentraci se slitiny železo-uhlík označují jako surová železa nebo litiny.", "tgt_summary": "铁碳合金相图是铁-碳二元合金系统的相图。", "id": 2673610}
{"src_title": "Anglikánská církev", "tgt_title": "英格蘭教會", "src_document": [{"title": "Dějiny anglikánské církve.", "content": "Anglikánská církev tradičně vidí své počátky v příchodu křesťanství do Anglie (počátky kolem roku 200), avšak skutečně samostatná anglikánská církev vznikla až schizmatem s římskokatolickou církví vyvolaným Jindřichem VIII. roku 1534.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik anglikánské církve.", "content": "Počátek schizmatu leží v nesouhlasu papeže Klimenta VII. s anulací manželství Jindřicha VIII. s Kateřinou Aragonskou, o níž Jindřich zažádal roku 1527. Po počátečních neúspěších reagoval roku 1529 anglický král útokem na duchovní moc papeže, nechal schválit zákon o svrchovanosti (\"Act of Supremacy\") a vyžadoval vysokou pokutu od anglických kněží za údajnou nelegitimitu jejich úřadu a žádal po nich uznání coby ochránce a nejvyšší hlavy. Církev v Anglii uznala za svou hlavu Jindřicha VIII. 11. února 1531, ale během roku 1532 se Jindřich stále snaží o jednání s Římem.  Roku 1533 byl uzákoněn zákaz možnosti odvolání anglického kléru i laiků do Říma ve věcech manželství, desátků a dalších záležitostí; odvolacími autoritami se stali arcibiskupové v Canterbury a Yorku. Thomas Cranmer, nově dosazený arcibiskup canterburský, pak anuloval Jindřichovo manželství a Jindřich se oženil s Annou Boleynovou. Kliment VII. Jindřicha exkomunikoval.  Roku 1533 konečně \"Act of Submission\" definitivně zakázal kléru právo odvolání se do Říma a fakticky tak ukončil papežův vliv na dění v Anglii. Jindřich se stává nejvyšším vládcem anglikánské církve. Jindřichovi oddělení církve od Říma umožnilo také získat rozsáhlé majetky církve, zvláště po vydání zákona o rozpuštění klášterů (1536–1540).", "section_level": 2}, {"title": "Protestantizace církve.", "content": "Po oddělení od Říma zůstávala církev za Jindřichovy vlády nadále v zásadě katolickou a Jindřich VIII. dokonce i nadále užíval čestný titul \"Defensor fidei\" (obránce víry), který mu ve 20. letech 16. století udělil papež Lev X. za jeho spis proti Martinu Lutherovi. Avšak hned zpočátku dochází k určitému obrazoborectví, zrušení poutí a poutních míst, omezení svátků světců. V liturgii došlo pouze k malým změnám. Roku 1539 Jindřich nechal uzákonit \"Act of Six Articles\", který zachoval katolické tradice. V posledních letech vlády dokonce Jindřich zakázal protestantům přístup na královský dvůr.  Protože ke změně povahy církve v Anglii dochází v atmosféře protestantské reformace, dochází i v ní ke změnám. K velké změně liturgie v protestantském smyslu a k jejímu překladu dochází v období panovnictví Jindřichova syna Edvarda VI. (1547–1553) - a to především za vlády 1. vévody z Northumberlandu, Johna Dudleyho (1549–1553).  Kniha společných modliteb (\"Book of Common Prayer\"), závazný text pro liturgii a modlitbu, jejímž autorem byl přesvědčený protestant, canterburský arcibiskup Thomas Cranmer, byla ve své první verzi vydána roku 1549. Edward Seymour, vládnoucí zemi za nezletilého Edvarda, se obával jak zahraniční intervence (především ze strany císaře Karla V.) tak protestů odporu, a proto byla \"Book of Common Prayer\" velmi umírněná. To vyvolalo nespokojenost mezi všemi vrstvami obyvatel - jak protestanty, tak katolíky. V oblasti Cornwallu a Devonu dokonce kvůli zavedení této nové doktríny vypuklo povstání (\"Prayer Book Rebellion\"), které musela Somersetova vláda vojensky potlačit.  Až roku 1552 za vlády vévody z Northumberlandu, byla anglickým parlamentem schválena Cranmerova druhá \"Book of Common Prayer\". Ta tentokrát předložila silně protestantskou podobu církevních obřadů - mezi nejdůležitějšími kroky obsahovala zrušení transsubstanciace, stále přítomné ve verzi z roku 1549.", "section_level": 2}, {"title": "Krátké sjednocení s Římem.", "content": "Po Eduardu VI. nastoupila na trůn katolická královna Marie I. (1553–1558). Odmítla změny provedené Jindřichem i Edvardem a znovunastolila jednotu s Římem. Vzhledem k upalování protestantů, kterým se snažila o rekatolizaci země, jí dějiny obdařily přízviskem \"Krvavá Marie\".", "section_level": 2}, {"title": "Druhé schizma.", "content": "Po Mariině smrti zasedla na trůn její nevlastní sestra Alžběta I. (1558–1603), která se ostře stavěla proti papežově pravomoci v Anglii a znovu se pokusila o osamostatnění církve v Anglii. Alžbětu však exkomunikoval až papež Pius V. 25. února 1570. Oficiálně se však anglikánská církev oddělila od římské již roku 1559, kdy Parlament uznal Alžbětu za svého nejvyššího panovníka a obnovil zákon o svrchovanosti. Téhož roku se objevuje nové vydání \"Book of Common Prayer\".", "section_level": 2}, {"title": "Puritánství a restaurace změn.", "content": "Během anglické revoluce (1649–1660) změnili vládnoucí puritáni dosavadní episkopální strukturu církve na presbyterální, avšak zachovali přitom princip státní kontroly nad církví. Po nástupu Karla II. roku 1660 dochází k restauraci episkopálních struktur v církvi a roku 1662 vychází nové vydání \"Book of Common Prayer\".", "section_level": 2}, {"title": "Metodistická církev, Oxfordské hnutí.", "content": "V 18. století se jako výsledek reformy církve Johna Wesleyho rodí metodistická církev. V 1. polovině 19. století rozkvétá v rámci anglikánské církve tzv. oxfordské hnutí, které nabývá velkého vlivu a spolu s ním jsou posíleny katolické tendence v rámci církve (nejvýznamnějším představitelem hnutí byl John Henry Newman, který se později stává katolíkem).", "section_level": 2}, {"title": "Kněžské a biskupské svěcení žen.", "content": "V roce 1992 anglikánská církev schválila a v roce 1994 začala praktikovat kněžské svěcení žen, načež stovky jejích konzervativních kněží a tisíce věřících církev opustily a přešly především do řad římskokatolické církve.  V listopadu 2012 na generálním synodu těsně neprošel návrh, který měl umožnit biskupské svěcení žen. K jeho schválení bylo potřeba dvoutřetinové většiny hlasů ve všech třech komorách synodu. Zatímco u biskupů a duchovenstva změna prošla, mezi laiky získala jen 64procentní podporu. Jak odcházející, tak nastupující arcibiskup z Canterbury, Rowan Williams a Justin Welby, přitom patřili k zastáncům změny.  O dva roky později však synod tuto změnu schválil. Pro svěcení žen na biskupky hlasovalo 351 jeho členů, proti jich bylo 72, deset se zdrželo hlasování. Změnu tak podpořilo mnohem víc členů synodu než potřebná dvoutřetinová většina. První biskupkou byla v závěru roku 2014 jmenována Libby Laneová.", "section_level": 2}, {"title": "Teologie a nauka.", "content": "Anglikánská církev se sama považuje za účastnici jak reformační, tak katolické tradice. Velmi byla ovlivněna principy protestantské reformace a nepřijímá autoritu římského biskupa, tedy papeže. Zároveň má za to, že stojí v nepřerušené tradici apoštolské všeobecné církve. Praxí je církev bližší římskokatolické církvi než církvím protestantským. Co do teologických postojů je církev poměrně konzervativní.  Kromě tradičního středního proudu v církvi dlouhodobě existuje tzv. \"high church\" a \"low church\", které každá upřednostňují jiné důrazy. Praxe anglikánů je tedy různá - od těch, kteří zdůrazňují liturgii a svátosti až po evangelikální a charismatické proudy.  Církev světí na kněze ženy (od roku 1992) a homosexuály, kteří neslibují celibát. V roce 2014 schválila i biskupské svěcení žen.", "section_level": 1}, {"title": "Anglikánská církev v Česku.", "content": "Roku 2000 se český starokatolický biskup Dušan Hejbal a anglikánský biskup Gibraltaru John Hind dohodli na sdílení jurisdikací pro bývalou anglikánskou obec v Praze. Podle dohody mezi Anglikánskou církví a Utrechtskou unií je český starokatolický biskup ordinářem a anglikánská obec (\"Farní obec starokatolické církve v ČR pro věřící anglického jazyka)\" neztrácí svou kontinuitu se světovým anglikánským společenstvím.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anglikánská církev (anglicky Church of England, mimo Anglii většinou The Anglican Church) je mateřská církev anglikánského společenství církví, která je v Anglii podřízena panovníkově moci.", "tgt_summary": "英格兰教会(英语:Church of England),或译为英格兰国教会、英国国教会、英格兰圣公会,是基督新教圣公宗的教会之一,16世纪英格兰宗教改革时期,由英格兰君主亨利八世领导,由神学家托马斯·克兰麦、理乍得·胡克等研究教义而开创的基督教会,至今作为英格兰的国教。教会的辖区是今天英国(联合王国)中的英格兰地区,不包括苏格兰、威尔士和北爱尔兰,后者分归苏格兰圣公会、威尔士教会与爱尔兰教会管理。英格兰教会的最高主教为坎特伯雷大主教,副手是约克大主教。此外英国君王拥有英格兰教会最高领袖(Supreme Governor of the Church of England)的头衔。现时英格兰教会有2500万名会员,但只有100—200万人会固定出席教会崇拜。", "id": 2650141}
{"src_title": "Arktida", "tgt_title": "北极地区", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vymezení oblasti.", "content": "Hranice Arktidy lze stanovit různými způsoby. Nejčastěji se definuje buď jako oblast na sever od severního polárního kruhu, tj. 66°32′ severní šířky (v tom případě zabírá oblast o rozloze 21,18 mil. km2), nebo jako oblast na severní polokouli, v níž průměrná teplota ani v létě nepřesahuje 10 stupňů Celsia. Její hranice se přibližně kryje s hranicí lesa. V současné době má takto vymezená Arktida rozlohu více než 26 mil. km2. Z politického hlediska je Arktida definována jako oblast ležící na území osmi arktických států – Norska, Finska, Ruska, USA, Kanady, Islandu, Grónska (Dánska) a Švédska.  Většinu plochy Arktidy zaujímá Severní ledový oceán, převážnou část roku zamrzlý nebo s plovoucími ledovými krami, které cirkulují kolem pólu. Zbytek připadá na severní okraje Evropy, Asie, Grónska a Severní Ameriky včetně přilehlých ostrovů.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Arktické klima je ovlivňováno relativním oteplujícím vlivem moře (mořské proudy) a relativně ochlazujícím vlivem pevniny, zejména v zimním období (pevninské ledovce a studené vnitrozemské klima).  Globální oteplování v posledních desetiletích se nejzřetelněji projevuje právě v polárních oblastech a v Arktidě způsobuje tání mořského kerného ledu. Tato situace může v blízké budoucnosti významně ovlivnit celosvětové změny klimatu v důsledku změn působení a tras mořských proudů.  Po většinu roku převládá vysoký tlak vzduchu (Arktická tlaková výše), je tedy málo oblačnosti i srážek.  Oblast ovšem ovlivňují i 2 rozsáhlé pravidelné tlakové níže – Aleutská a Islandská. Jsou zdroji silného vzdušného proudění, zejména v zimě.  Aleutská se v zimě nachází nad Aleuty a zasahuje i nad nejzazší západ Ameriky a východ Asie. V létě se potom posouvá na západ do Asie. Islandská se v zimě nachází v severní části Atlantiku, nad Grónskem, zčásti nad severní Kanadou a severní Evropou, v létě významně slábne, zmenšuje se a stěhuje se na západ směrem do Kanady.", "section_level": 1}, {"title": "Srážky.", "content": "Vzhledem k převládajícímu vysokému tlaku vzduchu jsou srážky v oblasti všeobecně nízké, mezi 100–150 mm/rok. Naprostá většina srážek je sněhových. Na severním pólu je dlouhodobý průměr 149 mm/rok, na jižním okraji Arktidy 200–400 mm. Jižní výběžek Grónska počítá s 1000–1300 mm ročně.", "section_level": 2}, {"title": "Teplota.", "content": "Teplotní podmínky jsou nesrovnatelně vyšší než v Antarktidě. V zimě jsou střední lednové teploty od +2 °C (jižní okraj Arktidy) do −40 °C v centrální Arktidě. Naopak střední červencové teploty se pohybují od +10 °C na jižním okraji po 0 °C v centrální části.  Na severním pólu dosahuje v létě teplota 0–3 °C, v zimě se pohybuje okolo −30 až −40 °C. Nejnižší naměřená teplota je zde −56 °C, nejvyšší +6 °C.  Extrémní teploty se vyskytují zejména v subarktických oblastech kontinentální Sibiře a Severní Ameriky, kde např. v okolí východosibiřského Ojmjakonu byla zaznamenána teplota −71,2 °C a letní maxima přesahují +30 °C. V oblasti kanadského Snagu byla naměřena teplota −63 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Klimatické změny.", "content": "Mořský led se prvně objevil na Arktidě asi před 47 milióny let, přičemž je nejrozsáhlejší za poslední 2 až 3 milióny let.  Na Arktidu má zásadní dopad globální oteplování, které se projevuje zvýšeným roztáváním ledovců v této oblasti za poslední desetiletí. Klimatické modely ukazují mnohem větší oteplování u pólů než je globální průměr, což je důvodem velkého mezinárodního zájmu o tuto oblast. Úbytek mořského ledu v Arktidě pro růst mořské hladiny není rozhodující. Tání ledovců a dalšího ledu v Grónsku však přispívá k zvyšování mořské hladiny v celosvětovém měřítku. Podle klimatických modelů se předpokládá, že k úplnému sezónnímu roztání mořského ledu v Arktidě dojde v září mezi lety 2040 a 2100. Více než polovina analyzovaných modelů ukazuje téměř úplné roztání v září 2100.  Současný úbytek ledu v Arktidě vede k obavě z uvolnění arktického methanu. Uvolnění methanu z arktického permafrostu by vedlo k náhlému a vážnému globálnímu oteplení, protože methan patří mezi skleníkové plyny. Uvolnění methanu je spojováno s velkým vymíráním na přelomu permu a triasu. Uvolňování skleníkových plynů z arktických jezer je však menší, než se očekávalo.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "Arktida je převážně oblast ledu, sněhu a nezalesněné zmrzlé půdy. I přes nehostinné prostředí však není Arktida mrtvou oblastí, ale překypuje životem. Od jednoduchých organismů žijících v ledu, přes pestrou skladbu mořského života, mořských a suchozemských savců až po lidské osídlení.", "section_level": 1}, {"title": "Půdy Arktidy.", "content": "Na nejseverněji položených ostrovech se půdy nevyskytují, je zde mrazová poušť, vyskytují se zde pouze svahové a soliflukční sedimenty. Pouze se místech, kde je větší množství ptačího trusu nalezneme mechy a lišejníky.  V Arktidě nalezneme strukturní půdy, vzniklé díky kryogenním jevům. Jižněji potom málo vyvinuté tundrové, bažinaté, močálové a rašelinné půdy s mechy, lišejníky, ale i kvetoucími rostlinami. Velké rozšíření zde má permafrost, trvale zmrzlé půdy. Jejich aktivní vrstva v létě roztává do hloubky 1 m, což se v rovině projevuje jako bažina a v místech mírného sklonu (1°- 2°) způsobuje soliflukci (půdotok). Souvislý permafrost najdeme hlavně v Severní Americe, v nesouvislých pokryvech ho nalezneme až u Bajkalu.", "section_level": 2}, {"title": "Flóra.", "content": "V arktické mrazové poušti je rostlinstvo velmi chudé, je zde málo druhů i málo jedinců, směrem k jihu nalézáme kvetoucí rostliny.  V přechodné zóně pouštní tundry nalezneme mechy, lišejníky i kvetoucí rostliny, vegetace je však přerušovaná, vzrůst rostlin je malý. Z rostlin jsou zde například lomikámeny, řeřišnice, dryádka polární, trávnička, polární vřes, pryskyřník, rdesno a různé trávy. Z dřevin nalezneme vrbu bylinnou.  V tundře se nachází souvislá vegetace, je zde i bohatší druhové složení. To obsahuje výše zmíněné druhy a z dalších např. břízu zakrslou, vrbu laponskou, pěnišník laponský, zakrslou olši či zakrslé jeřáby. Vše je keřovitého charakteru.  Na několika místech do Arktidy zasahuje tajga, např. v Severní Americe (Sewardův ostrov, dolní tok řeky Mackenzie, severovýchodně od Velkého medvědího jezera), v Asii (Tajmyr, ústí řek Chatanga, Lena, Kolyma, Jana, Indigirka) nebo v jižním Grónsku.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Živočišstvo je v Arktidě chudé, ale bohatší než v Antarktidě. Nejvíce druhů nalezneme v moři. V oblasti zcela chybí obojživelníci a stromoví živočichové. Z plazů se za polárním kruhem zřídka vykytují pouze ještěrka živorodá a zmije obecná.  Nejseverněji žijící živočichové jsou lední medvěd a polární liška. Z kožešinových živočichů zde nalezneme hranostaje, rosomáka, lumíky, sviště, polární vlky, polární zajíce či ovci sněžnou. V Severní Americe soby či pižmoně. V Arktidě žije mnoho ptáků, jen málo jich zde ale hnízdí. Najdeme zde racky, buřňáky, chaluhy, rybáka dlouhoocasého (migruje z Antarktidy až 22 tisíc km), polární kachny, polární husy a kura sněžného. V létě je zde velké množství hmyzu, hlavně komáři v bažinatých územích. Na vodu vázané živočichy můžeme rozdělit na 3 kategorie: sladkovodní (pstruh, losos, štika, lipan), mořští (treska, sleď, platýs, žralok grónský, kapelín) a velcí mořští savci (velryby, tuleni, lachtani, mroži).", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Původními obyvateli Arktidy jsou už po tisíciletí Inuité (v jejich řeči Lidé), kteří jsou také označováni jako Eskymáci. Naučili se žít v těchto nehostinných polárních krajích Severní Ameriky a Grónska. Kolem polárního kruhu na Aleutských ostrovech žijí Aleuté, Sámové (Laponci) obývají severní Skandinávii a ruský poloostrov Kola a Čukčové osídlili severovýchodní Sibiř, kde chovají stáda sobů. Polární Inuité, nejseverněji žijící lidé na světě, obývají zemi věčného ledu v Qaanaaqu v severozápadním Grónsku, necelých 1 600 km od severního pólu.  V současné době je osídlení člověkem velice nízké, méně než 1 osoba/km. Osídlení je vázáno zejména na oblasti těžby nerostů, a to hlavně v Asii, kde se nacházejí i města s více než 100 000 obyvateli, jako např. Murmansk, Norilsk či Vorkuta. Nejseverněji položené město je Ny Alesund (78°56′ s.š.) na Svalbardu, nejsevernější sídlo je Alert (82°30′ s.š.) na Ellsmerově ostrově. Celkové osídlení Arktidy čítá asi 10 mil. obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Historie poznávání Arktidy.", "content": "Poznávání Arktidy začalo kolem roku 330 př. n. l., kdy se Pýtheás z Massalie vydal na Britské ostrovy, odkud podnikl cestu na sever, k zemi Thule (dodnes se neví, co za zemi to mělo být), za kterou se rozkládá „mrtvý ledový oceán“. Prvními skutečnými objeviteli byli ovšem až Vikingové. Roku 850 n. l. objevili Faerské ostrovy, roku 865 objevili a osídlili Island, odkud se vydal Gunnbjörn do Grónska. Jižní a jihozápadní pobřeží Grónska bylo osídleno v dalších letech poté, co sem roku 981 se 14 loděmi dorazil Erik Rudý. Kolem roku 1001 se Leif Eriksson vylodil na pobřeží Labradoru. V roce 1114 objevili souostroví Svalbard (Špicberky; dánsky „Holé pobřeží“). Od 15. století zamrzal severní Atlantik (od Islandu ke Grónsku byl souvislý led), což způsobilo úpadek a zánik vikinských kolonií v Grónsku a Newfoundlandu. Dalšími objeviteli v arktické oblasti byli především Portugalci, kteří kolem roku 1500 zkoumali jižní Grónsko, Newfoundland a Labrador.", "section_level": 1}, {"title": "Hledání severovýchodní cesty.", "content": "Hledání severovýchodního průjezdu bylo důležité zejména z ekonomických hledisek kratšího námořního spojení mezi Evropou a Asií. První pokusy o nalezení této cesty začaly již od poloviny 16. století. Na konci 16. století se neúspěšně vrátil např. Holanďan Willem Barents, jenž chtěl plout přímo přes pól. Roku 1648 Rus Semjon Děžňov plující z ústí Kolymy objevil nejvýchodnější bod Asie a obeplul ho (Děžňovův mys), celým průlivem však neproplul. To, že se jedná o průliv, objevil až v letech 1725–1730 Dán v ruských službách Vitus Bering, jehož jméno dnes průliv nese. První celkový průjezd severovýchodní cestou vykonala v letech 1878–1880 švédská výprava lodi Vega, kterou vedl A. E. Nordenskjöld.", "section_level": 2}, {"title": "Hledání severozápadní cesty.", "content": "Při hledání severozápadního průjezdu se uskutečnilo mnoho neúspěšných výprav, jichž se účastnili objevitelé jako např. Martin Frobisher, Henry Hudson, James Clark Ross (roku 1831 objevil severní magnetický pól), John Franklin, McClure a další. Úspěšnou výpravou byla až v letech 1903–1906 výprava Roalda Amundsena na malé motorové plachetnici Gjøa. Loď sice musela během cesty v Arktidě přezimovat, ale jako první se jí podařilo severozápadní cestou proplout.", "section_level": 2}, {"title": "Dobývání severního pólu.", "content": "Snahy o dobytí severního pólu, mezi nimiž vyniká pokus Fridtjofa Nansena o driftování k tomu zkonstruovanou lodí Fram, skončily roku 1909, kdy bylo jeho dobytí přiznáno Robertu Pearymu (a neuznáno F. Cookovi). Přímým důsledkem toho byl Amundsenův vítězný souboj o jižní pól. A Roald Amundsen byl také velitelem výpravy vzducholodí Norge v roce 1926, která je kvůli zpochybněným Pearyho důkazům dnes považována za první doložené dosažení severního pólu.", "section_level": 2}, {"title": "Soupeření velmocí.", "content": "Oblast je strategickou i z pozice supervelmocí, jelikož přelet přes Arktidu byl v dobách studené války nejkratší spojnicí mezi soupeřícími velmocemi. Stavba vojenských základen v oblasti na sebe nenechala dlouho čekat.  Na počátku 21. století vyvstala také otázka nároků na mořské dno v této oblasti. Jsou předpoklady, že se zde nacházejí ložiska surovin, o něž jeví zájem všechny státy oblasti. V roce 2007 zahájilo Rusko výzkumy, mající zdůvodnit jeho nároky na oblast až k severnímu pólu.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Oblast Arktidy je ohniskem mezinárodního politického zájmu. Mezinárodní spolupráce se vytvořila v širokém měřítku přibližně před 10 roky. Mezinárodní arktický vědecký výbor (IASC) a stovky vědců a specialistů \"Arktické rady\" se snaží neustále získávat co nejpřesnější informace o celé oblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Územní nároky.", "content": "Žádná země nevlastní geografický severní pól nebo oblast Severního ledového oceánu, který jej obklopuje. Okolní arktické státy, které hraničí se Severním ledovým oceánem, tedy Rusko, Norsko, Spojené státy americké, Kanada a Dánsko (přes Grónsko), jsou ohraničené 370 km zónou okolo jejich pobřeží.  Po ratifikaci Úmluvy OSN o mořském právu má stát 10 let na podání žádosti o rozšíření svého území o zónu do vzdálenosti 370 km od svého pobřeží. Kvůli tomu Norsko (ratifikovalo v roku 1996), Rusko (ratifikovalo v roce 1997), Kanada (ratifikovala v roce 2003) i Dánsko (ratifikovalo v roce 2004) vytvořily projekty, ve kterých požádaly o rozšíření svého území.  2. srpna 2007 se dva ruské batyskafy MIR-1 a MIR-2 poprvé v historii ponořily na dno oceánu pod severním pólem, kde umístily ruskou vlajku vyrobenou z nerezavějící titanové slitiny. Tato mise byla vědeckou expedicí, ale umístění vlajky podnítilo starosti okolních zemí o ovládnutí ropných ložisek v této oblasti.  Ministři zahraničních věcí a další oficiální zástupci Kanady, Dánska, Norska, Ruska a USA se 28. května 2008 setkali ve městě Ilulissat na Arkticko-oceánské konferenci, kde ohlásili Ilulissatskou deklaraci.", "section_level": 2}, {"title": "Vědecký výzkum.", "content": "Od roku 1937 byla celá oblast Arktidy rozsáhle zkoumána sovětskými a ruskými polárníky. Mezi roky 1937 a 1991 bylo vytvořeno 88 polárních posádek, které pracovaly ve vědeckých stanicích budovaných na plovoucím ledě. Tyto stanice putovaly v průběhu roku tisíce kilometrů po oceánu.  Gazprom (společnost ) v roce 2010 oznámila stav připravenosti pro zahájení těžby ropy na Prirazlomnaja v Barentsově moři. Jednalo se vůbec o první naleziště na arktickém šelfu.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ropné společnosti v Arktidě.", "content": "V srpnu 2012 se 6 aktivistů včele s výkonným ředitelem Greenpeace International Kumi Naidoo připoutalo ke stěně plošiny Prirazlomnaja. Nikdo z protestujících nebyl zadržen.  V prosinci 2013 Gazprom začal s těžbou ropy na plošině Prirazlomnaja.  18. září 2013 se organizace Greenpeace vrátila k plošině Prirazlomnaja se dvěma novináři a 28 aktivisty. Jejich cílem bylo informovat svět o nebezpečích, která ohrožují Arktidu.  19. září 2013 se lodi Arctic Sunrise zmocnili pohraničníci se zbraněmi, kterou obsadili bez varovného výstřelu v Pečorském moři. Zatímco posádka nenásilně zvedala ruce do vzduchu v tomto nenásilném protestu na plošině Prirazlomnaja, pohraničníci na posádku lodě Arctic Sunrise mířili se zbraněmi a noži v rukou. Poslední opustil loď Arctic Sunrise kapitán lodi američan Peter Wilcox.  26. až 28. září byla Arktická třicítka/ Arctic 30 na dva měsíce uvězněna kvůli podezření z pirátství. V Murmansku byli všichni členové lodi Arctic Sunrise vsazeni do vazby a následně postupně všichni obviněni z pirátství. Po pěti týdnech ve vazbě Murmansku byli dvěma novináři a 28 aktivistů obviněno z výtržnictví, což je v Rusku taky závažné obvinění se sazbou až 7 let odnětí svobody.  Původní obvinění z pirátství bylo zmírněno na výtržnictví. Všichni členové byli na konci listopadu propuštěni z vazební věznice, bez možnosti opustit Rusko.  25. prosince 2013 prezident Vladimir Putin vyhlásil amnestii, bylo zastaveno trestní stíhání 28 aktivistů a 2 novinářů, kteří byli zadrženi na plošině Prirazlomnaja ozbrojenou pohraniční hlídkou a obviněni z pirátství, obvinění bylo později zmírněno na výtržnictví.  29. listopadu 2013 opustil poslední člen posádky Arctic Sunrise vazbu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Arktida je název pro polární oblast okolo severního pólu. Název pochází z řeckého \"αρκτος\" (arktos) - medvěd a vztahuje se k souhvězdí Velká Medvědice a Malého Medvěda v blízkosti severního nebeského pólu. Oblast je tvořená Severním ledovým oceánem pokrytým mořským ledem, který každoročně částečně roztává a rozpadá se na plovoucí kry, a severními oblastmi a ostrovy Ruska, Kanady, USA a skandinávských zemí (včetně Grónska), kde jsou oblasti ledovců, věčně zmrzlé půdy a tundry. Na rozdíl od Antarktidy v okolí jižního pólu není Arktida světadílem. Polární oblasti představují specifický biotop. Typickým arktickým endemitním zvířetem je lední medvěd, naopak zde nežijí antarktičtí tučňáci.", "tgt_summary": "北极指环绕在地球北极点周围的地区,与南极地区一起构成了地球的寒带。北极地区包括整个北冰洋以及格陵兰(丹麦)、加拿大、俄罗斯、挪威、瑞典、芬兰、美国和冰岛八个国家的部分地区,主要由一个被广大冰原覆盖的大洋(即北冰洋)和环绕在其周围的一圈无树木的冻土地带所组成。在全球气候变暖的影响下,近年来北极地区的冰盖厚度在不断下降。一些证据表明,最迟到2040年 或2100年,北极地区在夏季时将不再为冰所覆盖。而最新的研究显示,在2007年夏季冰层的融化速度高于估计值,因此可能很快就会出现无冰的情况。", "id": 1052310}
{"src_title": "Impaktní kráter", "tgt_title": "撞击坑", "src_document": [{"title": "Vznik impaktního kráteru.", "content": "\"Impaktní krátery\" vznikají při srážce dvou pevných těles v planetární soustavě. Nejvíce \"impaktních kráterů\" na povrchu planet a měsíců ve sluneční soustavě pochází z období jejího dotváření v době asi před 4,5 – 4 miliardami let. V této době probíhalo intenzivní tzv. pozdní \"kosmické bombardování\".  Samotný \"impaktní proces\", při kterém \"impaktní kráter\" vzniká, se dá rozdělit do tří fází:", "section_level": 1}, {"title": "Dotyk a stlačení.", "content": "Je nejkratší ze všech fází a začíná při něm předávání kinetické energie a hybnosti do podloží zasaženého tělesa. Od místa dotyku se šíří rázová vlna – dopadajícím tělesem i podložím cíle dopadu. Obě tělesa jsou stlačována (až na tlak několik terapascalů), prudce se ohřívají a dopadající těleso brzdí a dochází k odpařování hornin. Materiál cíle i dopadajícího tělesa se vlivem zahřátí roztaví a částečně vypaří ve formě těžkých plynů. Během této fáze dojde k přenosu kinetické energie a hybnosti do podloží cíle v místě dopadu a těleso se z 95 % vypaří.", "section_level": 2}, {"title": "Vyhloubení kráteru.", "content": "Rozžhavený materiál je na místě odpařen a dostává se zpět do atmosféry ve formě těžkých plynů, které postupně dopadají na zem. Podle velikosti dopadajícího tělesa může tato fáze trvat jen několik sekund až minut – čím větší je dopadající těleso, tím větší množství materiálu bylo roztaveno. Velikost kráteru je 20krát až 30krát větší než byla velikost tělesa před dopadem.", "section_level": 2}, {"title": "Závěrečné dotváření vyhloubeného prostoru.", "content": "Po dopadu výtrysků materiálů z první fáze a po zastavení taveniny se materiál začne vlastní tíhou vracet zpět do vyhloubeného prostoru. Stlačené podloží cíle v místě dopadu pod dnem kráteru vypruží vzhůru. U kráterů malých velikostí dojde jen k sesutí materiálů se stěn kráteru. U velkých kráterů kromě toho stlačené podloží vypruží zpět a dojde k vytvoření středového kopce. Usazením vyvrženého materiálu, vytvořením okraje a případně středového kopce je celý proces ukončen. V některých případech může u největších kráterů a pánví trhlinami v rozpraskaném podloží docházet k pronikání magmatu ze žhavého nitra cíle do dna kráteru a zalít jeho dno. U největších impaktů na Měsíci tak došlo k vytvoření měsíčních moří (mare).", "section_level": 2}], "src_summary": "Impaktní kráter je prohlubeň (většinou kruhového tvaru) na povrchu těles v planetární soustavě (planet, měsíců a planetek). \"Impaktní krátery\" vznikají nárazem jiného tělesa a mají průměr od několika mikronů do tisíce kilometrů. Dno typického \"impaktního kráteru\" leží níže než jeho okolí. Jeho vyvýšený okraj se prudce svažuje do středu kráteru a pozvolna vnějším směrem. Velikost kráteru především záleží na velikosti dopadajícího tělesa (projektilu), na jeho rychlost při dopadu a jeho složení. Velikost kráteru je také významně ovlivňována vlastnostmi cílového tělesa.", "tgt_summary": "撞击坑(又称陨石坑或环形山)为行星、卫星、小行星或其它类地天体表面通过陨石撞击而形成的环形的凹坑。撞击坑的中心往往会有一座小山,在地球上撞击坑内常常会积水,形成撞击湖,湖心则有一座小岛。", "id": 3013012}
{"src_title": "Norské moře", "tgt_title": "挪威海", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha a velikost.", "content": "Norské moře zabírá jihovýchodní podmořskou pánev mezi Grónskem a Skandinávií, pánev severozápadní zabírá Grónské moře. Na severozápadě tvoří hranici Norského moře linie z Gerpiru, nejvýchodnějšího bodu Islandu, přes faerský ostrov Fugloy na bod, který tvoří 61. rovnoběžka, a poledník 0° 53′ západní délky. Tato linie tvoří hranici s otevřeným severním Atlantikem. Odtud tvoří hranici až k Norskému pobřeží 61. rovnoběžka. Jihovýchodní hranici tvoří norské pobřeží od této rovnoběžky po Nordkapp. Hranici s Barentsovým mořem tvoří linie z Nordkappu přes Medvědí ostrov k nejjižnějšímu bodu ostrova Západní Špicberky. Svah, který dělí podmořskou pánev od", "section_level": 2}, {"title": "Vznik a tvar.", "content": "Norské moře vzniklo přibližně před 250 milióny lety, kdy se evropská kontinentální deska s Norskem a severoamerická kontinentální deska s Grónskem začaly pohybovat směrem od sebe. Předchozí úzké šelfové moře mezi Norskem a Grónskem se začalo rozšiřovat a prohlubovat.  Kontinentální svah začíná zhruba tam, kde před 250 milióny lety byla hranice mezi Norskem a Grónskem. Na severu probíhá východně od souostroví Špicberky, na jihozápadě probíhá mezi Velkou Británií a Faerskými ostrovy. Z části jej vytvořily velké sesuvy, z nichž sesuv Storega před 8000 lety byl příčinou gigantické vlny tsunami na pobřeží Severního moře. V oblasti kontinentálního svahu se nachází bohatá loviště ryb a korálové útesy.  Pobřeží Norského moře je silně ovlivněno ledovými dobami uplynulých tří miliónů let. Velké, mnoho kilometrů vysoké kontinentální ledovce se sunuly především v Norsku do moře a vytvořily hluboká otevřená údolí a fjordy. Materiál, který ledovce před sebou nahrnuly do moře, zvětšil kontinentální šelf před pobřežím a rozšířil oblast mezi kontinentálním svahem a pevninou. Velice zřetelné", "section_level": 2}, {"title": "Hydrologie.", "content": "V Norském moři se střetávají čtyři vodní masy, které částečně vznikají v severním Atlantiku, částečně v Severním ledovém oceánu. V Norském moři se promíchají a utvoří nové mořské proudy, které mají základní význam pro klima Arktidy a globální mořské proudění. Ze severního Atlantiku přichází teplý, slaný Severoatlantický proud, ze Severního moře přichází teplý, ale méně slaný Norský proud. Z jihozápadu přichází arktický Východoislandský proud, což je odnož Grónského proudu. Jeho vody lze najít hlavně ve středních hloubkách moře. Hlubokým mořem přichází arktická hlubinná voda, která se zde nakonec mění v hlubinnou vodu Norského moře.", "section_level": 2}, {"title": "Povrchové mořské proudy.", "content": "Hydrologie povrchových vod je hlavně ovlivňována vodou ze severního Atlantiku, kam teče rychlostí 10 sverdrupů. Dosahuje hloubky maximálně 700 metrů v prostoru Lofotských ostrovů, na většině své rozlohy dosahuje hloubky 400 až 500 metrů. Do Norského moře přichází především Faersko-shetlanským kanálem a má vysokou salinitu 34,3 ‰. Voda pochází hlavně ze Severoatlantického proudu, proudila ale především přes Biskajský záliv kolem evropského kontinentálního svahu, kde v jižních zeměpisných šířkách výpar vedl k vysoké salinitě vody. V menší množství proudí voda přímo ze Severoatlantického proudu přes Grónsko-skotský příkop mezi Faerskými ostrovy a Islandem do", "section_level": 3}, {"title": "Hlubinné mořské proudy.", "content": "S Grónským mořem a Severním ledovým oceánem je Norské moře spojené úžinou Fram (), která dosahuje hloubky až 2600 metrů. Hlubokomořské vody Norského moře () v hloubkách více než 2000 metrů jsou homogenním typem vody se salinitou 31,91 ‰, která má jen malou výměnu vody s okolním oceánem. Její teplota leží pod bodem mrazu a na dně moře klesá na -1 stupeň Celsia. Voda tam převážně teče jedním kanálem z Grónského moře v hloubce 2000 metrů severně od ostrova Jan Mayen. Přes změny teploty a tím i hustoty vody došlo v minulých letech k obrácení toku vody v podmořském kanále. Na rozdíl od okolních moří a jejich hlubokomořských oblastí má Norské moře ve svých hlubinách nejvyšší podíl živin, ale nejnižší podíl kyslíku a nejméně stop po lidské", "section_level": 3}, {"title": "Klima.", "content": "Jako pumpa termohalinního výměníku má Norské moře důležitou roli pro celosvětové klima. Norské moře je cílem mnoha výzkumných projektů. Regionální klima se velmi liší od klimatu na stejné zeměpisné šířce jinde. Nejen na pobřeží moře a v jeho dosahu je průměrná teplota o 10 stupňů Celsia vyšší než jinde na stejné zeměpisné šířce, ale jsou také rozdíly v dlouhodobých průměrných teplotách. Teplota v letech 1920 až 1960 ležela celosvětově nad dlouhodobým průměrem, zatímco v Norském moři průměrná teplota klesla. Také se zřetelně snížila četnost bouří. Ve 120 letech, kdy existuje přesné", "section_level": 2}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "Norské moře tvoří přechod mezi boreálními a arktickými podmínkami, v Norském moři se vyskytují živočichové obou klimatických pásem. Jižní hranice leží v oblasti Nordkappu, Islandu a ve středu Norského moře, zatímco severní hranice boreálních druhů je na hranici Norského a Grónského moře, případně Norského, Barentsova a Karského moře. Některé, jako mlž hřebenatka islandská (\"Chlamys islandica\") nebo ryba huňáček severní (\"Mallotus villosus\"), jsou specializováni na prostor mezi Atlantikem a Arktidou.", "section_level": 1}, {"title": "Plankton a živočichové žijící na dně moře.", "content": "Život se v Norském moři koncentruje, podobně jako v jiných mořích, do horních vrstev vody. Odhady pro celý severní Atlantik říkají, že jen 2 procenta produkce biomasy se odehrává v hloubkách pod 1000 metrů a 1,2 procenta na dně moře. Kvetení rostlinného planktonu, charakterizované maximální koncentrací chlorofylu, probíhá v průměru okolo 20. května, s tím, že se posouvá od jihu k severu v období od poloviny dubna a poloviny června. Dominující rostlinný plankton tvoří rozsivky, z nichž hrají důležitou roli především druhy \"Thalassiosira\" a \"Chaetoceros\". Po jarním kvetení tvoří nejvýznamnější druh mořské řasy \"Phaeocystis pouchetii\". Vzniklý rostlinný plankton je velice důležitý pro celý ekosystém, jelikož se jím živí další mořští živočichové. Nejvíce biomasy ze zooplanktonu vyprodukují klanonožci \"Calanus finmarchicus\" a \"Calanus hyperboreus\", přičemž \"Calanus finmarchicus\" je zhruba čtyřikrát četnější než \"Calanus hyperboreus\", a vyskytuje se především v atlantických vodách, zatímco \"Calanus hyperboreus\" je početnější", "section_level": 2}, {"title": "Ryby.", "content": "Vody Norského moře u pobřeží Norska jsou jedním z nejdůležitějších trdlišť sledě v severním Atlantiku, líhnutí zde probíhá v březnu. Larvy sleďů stoupají k povrchu moře a jsou pobřežními proudy přenášeny směrem k severu. Menší díl populace sledě zůstává v pobřežních fjordech a u pobřeží Norska, větší díl tráví letní měsíce v Barentsově moři, kde se živí planktonem bohatým na živiny. S dosažením pohlavní dospělosti se sledi vrací zpět do Norského moře. Početnost sleďů v průběhu let silně kolísá. S nástupem mírnějšího klimatu po roce", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní mořští živočichové a ptáci.", "content": "Z velryb se v Norském moři vyskytují ve větším množství plejtvák malý, keporkakové, plejtvák sejval a kosatka dravá. U norského pobřeží se vyskytuje delfín bělonosý. Plejtváci jsou po staletích lovu větších druhů velryb s převahou nejpočetnějším druhem velryb v Norském moři. Kromě kosatky jsou ostatní druhy cestovatelé, kteří připlouvají v letních měsících, aby využily potravních možností Norského moře. Kosatky jsou naproti tomu vázané na hejna sleďů v Norském moři a sledují je do jejich zimovišť. Plejtváci jsou dodnes v Norsku a na Islandu loveni. Jejich celková populace se odhaduje na 110 tisíc jedinců v severním Atlantiku, přičemž Norsko ročně povolí ulovit zhruba tisíc jedinců. V dřívějších dobách se velryby zpracovávaly na rybí tuk,", "section_level": 2}, {"title": "Lidé a moře.", "content": "Velká část Norského moře je nárokována Norskem a dalšími pobřežními státy, Islandem a okolo Faerských ostrovů Dánskem, jako výlučná ekonomická zóna. Norsko od roku 2004 nárokuje dvanáctimílovou zónu jako teritoriální vody. Od roku 1976 nárokuje Norsko 200 mílovou výlučnou ekonomickou zónu, a díky ostrovu Jan Mayen a souostroví Špicberky tak jihovýchodní, severovýchodní a severozápadní část moře. Jihozápadní část moře leží v dosahu Islandu a Faerských ostrovů. Pro lov sleďů přiděluje jednotlivým zemích pevné kvóty Komise pro rybolov v severovýchodním Atlantiku (NEAFC). Důvodem je ochrana populace sledě. V poslední době komise přiděluje kvóty i pro ostatní druhy ryb.  Mimo přímé následky rybolovu a velrybářství ovlivňuje člověk životní prostředí Norského moře i nepřímo. I když je Norské moře celkově v dobré kondici, je jeho ekosystém vystaven nejen klimatickému stresu, ale je také obětí znečištění. Do Norského moře se dostávají radioaktivní látky, které sem nesou mořské proudy od evropských břehů. Velkou roli zde hraje britský jaderný komplex Sellafield; celkově je britský jaderný průmysl největším jednotlivým zdrojem škodlivin plynoucích do Norského moře. V Norsku a v jeho pobřežních vodách ohrožují moře emise ropného průmyslu, únik škodlivin při těžbě ropy v moři. Britské námořnictvo po dvou světových válkách potopilo v moři neznámé množství munice a bojových chemických látek, přičemž menší část skončila i v Norském moři. V ochraně životního prostředí spadá Norské moře především pod OSPAR, \"Konvenci pro ochranu mořského životního prostředí v severovýchodním Atlantiku\".", "section_level": 1}, {"title": "Lov ryb a velryb.", "content": "Na lov tresek zavedly Norsko a Rusko po ustavení 200mílového výlučného hospodářského pásma v Norském a Barentsově moři kvóty. Přestože se detailně určují kvóty ryb na každou jednotlivou rybářskou loď, stavy tresek se stále snižují.  Rybolov se v oblasti Lofot provozuje již po několik staletí. Neúrodné a vzdálené ostrovy mají ve svých pobřežních vodách jednu z nejbohatších oblastí rybolovu v Evropě. Tresky z velké části Atlantiku připlouvají v zimě do pobřežních vod Lofotských ostrovů, aby se zde třely. Rybáři je lovili vlasci a do sítí, sušená treska byla do konce 19. století hlavní exportním produktem Norska a nejdůležitějším hospodářským odvětvím severního Norska. Jeden ze zdrojů popisuje v roce 1879 ostrovy:  Kvůli početným mořským proudům a velkému množství bouří zde byl rybolov velice nebezpečný. Podle odhadů třetina rybářů našla smrt na moři za větrného dne, jako bylo „smrtelné pondělí“ v roce 1821, kdy zemřelo na moři během jednoho dne několik stovek rybářů. Velice důležitou roli hrálo velrybářství. Angličan Stephen Bennet začal na Medvědím ostrově decimovat velká stáda mrože ledního. V dalších letech potkávali objevitelé z britské", "section_level": 2}, {"title": "Rybářská turistika.", "content": "Norské moře je pro rybáře velmi lákavým místem. Skýtá řadu výhod jako je např. \"nepřetržité\" světlo v letních měsících, které umožňuje dlouhé chvíle na rybách nebo velmi snadný a srozumitelný rybářský řád. Při rybaření na moři v Norsku", "section_level": 2}, {"title": "Kraken a malstróm.", "content": "Norské moře leželo po mnoho staletí na okraji známého světa. Bylo proto obestřeno legendami. V moři se má zdržovat obří hlavonožec kraken a potápět celé lodě. Ještě Encyclopaedia Metropolitana z roku 1845 v několikastránkovém příspěvku od Erika Pontoppidana píše o největší obludě, jež se vyskytuje v moři. Popis zní: „Obluda má průměr několika anglických mil, má rohy a může loď bez jakékoliv námahy stáhnout do mořských hlubin.“ Legenda má pravděpodobně původ v historickém díle Olause Magnuse \"Historia de gentibus septentrionalibus\" z roku 1539, kde je popis krakena a strašlivého mořského hada, jakož i obřího víru malstrómu.  Mezi Lofotskými ostrovy Moskenesøy a Værøy se objevuje silný mořský vír moskenstraumen,", "section_level": 2}, {"title": "Objevitelé a oceánografové.", "content": "Na ryby bohaté pobřeží severního Norska bylo osídlené již dříve, než vznikly první písemné prameny. Obyvatelé pobřeží byli dobří námořníci a za časů Vikingů osídlili Island a Grónsko a využívali trasy ležící západně od Norského moře při svých plavbách Atlantikem. Osady na Islandu a v Grónsku ležely převážně na teplejším západním pobřeží ostrovů. První spolehlivější mapa severní Evropy \"Carta marina\" z roku 1539 zobrazuje Norské moře jen jako pobřeží a nezobrazuje nic severně od Nordkappu. Norské moře mimo pobřeží se na mapy dostalo v 17. století: v první řadě jako část tedy hledané severovýchodní pasáže, dále jako bohaté loviště velryb.  Jan Mayen byl objeven roku 1607 a v následujících desetiletích se z něj stala důležitá základna holandských velrybářů. Holanďan Willem Barents objevil Špicberky a Medvědí ostrov. Špicberky byly po staletí základnou ruských lovců", "section_level": 2}, {"title": "Lodní doprava.", "content": "Pobřeží Norského moře je řídce osídlené, pobřeží Severního ledového oceánu a jeho okrajová moře neměla až do 20. století prakticky žádné osídlení. Lodní doprava existovala po mnoho staletí jen pro rybářství či velrybářství nebo spojovala místa při pobřeží. Moře bylo nejdůležitější norskou spojnicí míst na pobřeží, lodní doprava však byla velice řídká. Na trasách podél pobřeží existuje již od konce 19. století lodní spojení mezi hustě zalidněným jižním Norskem a pobřežím severního Norska, kde vykonává přepravu osob a zboží minimálně jedna loď denně. Na významu nabyla lodní trasa Norským mořem vybudováním ruského, případně sovětského vojenského námořnictva v Barentsově moři i pro lepší spojení tamějších přístavů se světem. Cesta Norským mořem je mnohem hůře kontrolovatelná ostatními námořními mocnostmi než ostatní námořní spojení Ruska či Sovětského svazu k Atlantiku (Severní moře – Skagerrak – Kattegat – Baltské moře nebo Gibraltar – Středozemní moře – Bospor – Černé moře).  Norské moře tvoří přímé spojení ruských přístavů (Murmansk, Archangelsk a Kandalakša) se severním Atlantikem, které nikdy nezamrzá. Toto nabylo na významu ve 20. století, kdy přístavy v Baltském a Černém moři byly odříznuty od zbytku Ruska a cesty mimo Rusko neexistovaly. Vojensky důležité se staly za 2. světové války, kdy konvoje z USA využívaly toto spojení. Z USA vyplulo 811 lodí, z toho 720 doplulo do ruských přístavů. Hmotnost zboží byla 4 milióny tun, bylo dodáno 5000 tanků a 7000 letadel. Spojenci ztratili v při konvojích 18 válečných a 89 obchodních lodí, německé námořnictvo ztratilo bitevní křižník \"Scharnhorst\", tři křižníky, 38 ponorek a mnoho letadel. V létě pluly konvoje Grónským mořem, v zimě je donutilo zalednění plout blíže k norskému pobřeží. Nejdůležitější boje německého námořnictva proti těmto konvojům, především", "section_level": 2}, {"title": "Zemní plyn.", "content": "Nejdůležitějším produktem Norského moře nejsou v současné době ryby, ale ropa a především zemní plyn. Naleziště v Norském moři nejsou dosud zcela prozkoumána a otevřena, jsou považována za velice vydatná a mohla by produkovat zemní plyn po několik desetiletí. Protože Norsko má ze Severního moře bohaté zkušenosti s těžbou ropy a zemního plynu i s jejich úpravou, nebyly žádné politické problémy, když bylo v roce 1993 v Norském moři otevřeno první ropné pole. V roce 2001 následovalo otevření naleziště zemního plynu Huldra na hranicích se Severním mořem, jednoho z největších těžních zařízení v Norském moři.  Těžba zemního plynu v Norském moři naráží na", "section_level": 2}], "src_summary": "Norské moře (; islandsky Noregshaf) je okrajové moře Atlantského oceánu, které bývá někdy řazeno k Severnímu ledovému oceánu. Tvoří důležité spojení mezi otevřeným severním Atlantikem a Severním ledovým oceánem. Moře leží mezi Norskem, Islandem, souostrovím Špicberky a ostrovem Jan Mayen a má rozlohu 1,383 miliónu km2. Na rozdíl od Severního moře, navazujícího na jihu, a Barentsova moře na severovýchodě není šelfovým mořem, ale dosahuje hloubky až 4000 metrů. Jeho dno je velice členité a bohaté na ložiska ropy a zemního plynu, pobřežní vody slouží jako trdliště mnoha druhům ryb.", "tgt_summary": "挪威海(挪威语:;)是北大西洋的一个陆缘海,位于挪威西北方对开,介乎北海与格陵兰海之间。", "id": 1136199}
{"src_title": "Henri Becquerel", "tgt_title": "亨利·貝克勒", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Henri Becquerel se narodil v budově pařížského Muzea přírodních dějin (\"Muséum national d'histoire naturelle\"), kde byl profesorem jeho otec, fyzik Edmond Becquerel, i jeho děd, Antoine César Becquerel. Studoval v lyceu Ludvíka Velikého (\"Lycée Louis-le-Grand\"), kde ho mj. vyučoval matematice Gaston Darboux. V roce 1872 vstoupil na Polytechnickou školu (\"École Polytechnique\") a o dva roky později započal studium na inženýrské Škole mostů a silnic (\"École Nationale des Ponts et Chaussées\").  V roce 1874 se také oženil s Lucií Jaminovou, dcerou profesora na Polytechnické škole Julese Jamina. V roce 1878 se jim narodil syn Jean.  V roce 1877 obdržel inženýrský diplom; poté nastoupil vědeckou dráhu. Začal se zabývat optikou, mj. zkoumal polarizaci světla. Studoval také infračervené spektrum par kovů a absorpci světla v krystalech. V roce 1888 získal doktorský titul. Následujícího roku byl zvolen do francouzské Akademie věd, stejně jako předtím jeho otec i děd. V roce 1890 se znovu oženil s Louise Désirée Lorieux. Po smrti otce v roce 1892 pokračoval v jeho práci a v roce 1895 se stal profesorem na Polytechnické škole.  V roce 1896 při zkoumání fluorescence uranových solí objevil přirozenou radioaktivitu. Za tento objev mu byla v roce 1903 udělena Nobelova cena za fyziku.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká práce.", "content": "Na začátku své práce se Becquerel zabýval optickými vlastnostmi látek. Když došlo k objevu rentgenového záření, hledal Becquerel souvislost mezi tímto zářením a přirozenou fluorescencí.  V roce 1896 Becquerel studoval fluorescenci uranových solí. Přitom víceméně náhodou objevil přirozenou radioaktivitu. Vložil fluorescenční minerál mezi fotografické desky. Když zkoumal fotografickou desku, která přišla se solemi do styku, zjistil, že na ní došlo k chemickým změnám, ačkoliv nebyla ozářena světlem. Z toho usoudil, že soli vyzařují záření jiné než světelné povahy. Výsledky uvedl ve známost 2. března 1896, pouze o několik dní dříve než k podobným závěrům dospěl v Londýně Silvanus P. Thompson. Za tento objev dostal v roce 1900 Rumfordovu medaili (Rumford Medal).  Studium tohoto nově objeveného záření si následně zvolila za téma disertační práce Marie Curie, žena jeho kolegy Pierre Curie. Po několika měsících výzkumu potvrdila, že toto záření je vlastností více chemických prvků a nazvala tuto jejich vlastnost radioaktivitou. Manželé Curieovi později objevili ještě prvky polonium a radium. V roce 1903 obdrželi všichni tři za tyto objevy Nobelovu cenu za fyziku.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1908, v roce své smrti, byl Becquerel zvolen stálým tajemníkem Académie des Sciences. Henri Becquerel zemřel předčasně ve věku 56 let. Později po něm byla pojmenována jednotka radioaktivity becquerel, kráter na Měsíci (nachází se na severní polokouli) a kráter na Marsu.  Další ocenění:", "section_level": 1}], "src_summary": "Antoine Henri Becquerel (15. prosince 1852, Paříž – 25. srpna 1908, Le Croisic) byl francouzský fyzik, nositel Nobelovy ceny za fyziku v roce 1903 za objev přirozené radioaktivity.", "tgt_summary": "亨利·贝克勒(,1852年-12月15日-1908年-8月25日),法国物理学家。因发现天然放射性现象,与居里夫妇一同获得1903年诺贝尔物理学奖。", "id": 2900057}
{"src_title": "Diocletianus", "tgt_title": "戴克里先", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před nástupem na trůn.", "content": "Diocletianus se narodil zřejmě poblíž města Salona (dnešní Solin) v Dalmácii někdy kolem roku 244. Jeho rodiče ho pojmenovali Diocles, případně Diocles Valerius. Podle některých názorů byl datem jeho narození 22. prosinec, ovšem většina moderních historiků tuto skutečnost nepovažuje za prokázanou. Diocles byl nízkého původu, přičemž kriticky hodnotící badatelé se domnívají, že jeho otec byl písař nebo propuštěnec senátora Anullina, či dokonce že sám Diocles byl propuštěncem. Podrobnosti o prvních čtyřiceti letech jeho života nejsou příliš známy. Byzantský kronikář Ioannes Zonaras udává, že působil jako \"dux Moesiae\", velitel vojenských sil na dolním Dunaji. Podle nespolehlivých údajů Historie Augusty sloužil Diocles v Galii, kde se mu mělo dostat znamení o jeho budoucí vládě, nicméně tato zmínka není podepřena jinými prameny. V", "section_level": 2}, {"title": "Uchopení moci.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Numerianova smrt.", "content": "Carovo úmrtí učinilo z jeho neoblíbených synů Numeriana a Carina nové vládce říše. Carinus ihned podnikl cestu z Říma do Galie, kam dorazil v lednu 284. Numerianus zatím prodléval na východě. Římský ústup z Persie probíhal spořádaně a bez odporu, protože perský velkokrál Bahrám II. se musel zabývat prosazením své autority. V březnu 284 dosáhl Numerianus Emesy (Homs) v Sýrii a v listopadu stanul v Malé Asii. V Emese byl nepochybně stále naživu a v dobré kondici, ačkoli zde svým jménem vydal pouze jediný reskript. Po opuštění Emesy rozhlásili příslušníci císařova velitelského sboru, včetně prefekta Apera,", "section_level": 3}, {"title": "Konflikt s Carinem.", "content": "Po svém nástupu na trůn se Diocletianus stal spolu s Luciem Caesoniem Bassem novým konzulem na místo Carina a Numeriana. Bassus byl členem senátorského rodu původem z Kampánie a za vlády Proba zastával konzulát a působil jako prokonzul Afriky, neboť oplýval mimořádně skvělou pověstí. Jednalo se tedy o muže dobře obeznámeného s vládnutím, v čemž Diocletianovi chyběly zkušenosti. Diocletianovo povýšení Bassa symbolizovalo jeho odmítnutí Carinovy vlády v Římě, stejně jako odmítnutí podřízeného postavení vůči jinému císaři. Dále tím dával najevo ochotu pokračovat v dlouhotrvající spolupráci mezi senátorskou aristokracií a vojskem a ucházel se tak o podporu senátu.  Diocletianus nebyl jediným Carinovým vyzyvatelem, jelikož uzurpátor Marcus Aurelius Julianus převzal kontrolu nad severní Itálií a Panonií nedlouho po Diocletianově ustavení císařem. Julianus nechal ve", "section_level": 3}, {"title": "Počátek vlády.", "content": "Po bitvě u Margu se Diocletianus zapojil do bojů proti Kvádům a Markomanům. Posléze odcestoval do severní Itálie, aby si zajistil svoji vládu, není ovšem jisté, zda při této příležitosti navštívil samotný Řím. Existují sice soudobé mince připomínající císařův příchod (\"adventus\") do města, někteří moderní badatelé však tvrdí, že Diocletianus se městu vyhnul, protože Řím a jeho senát již neurčovaly chod římské politiky. To je dobře patrné i ze skutečnosti, že Diocletianus datoval počátek své vlády od okamžiku svého provolání vojáky, jemuž dával přednost před svým potvrzením senátem. Pokud vůbec Diocletianus do Říma vstoupil, nesetrval zde příliš dlouho, neboť 2. listopadu 285 je doložena jeho přítomnost na Balkáně během tažení proti Sarmatům. Diocletianus nahradil římského prefekta svým kolegou v konzulátu Bassem. Nicméně většina hodnostářů sloužících Carinovi si podržela své úřady i za Diocletiana. Aurelius Victor to svém díle označil za neobvyklý akt mírnosti (\"clementia\"). Diocletianus nenechal popravit, ani sesadit Carinova věrolomného pretoriánského prefekta a konzula Aristobula, nýbrž ho potvrdil v obou funkcích a později ho ustavil prokonzulem Afriky a městským prefektem.", "section_level": 2}, {"title": "Maximianus spolucísařem.", "content": "Krize třetího století přesvědčivě prokázala jak nebezpečná může být pro stabilitu říše samovláda. Zavraždění Aureliana a Proba svědčila o reálnosti tohoto faktu. Takřka všechny provincie říše byla navíc vystaveny značným hrozbám, jejichž zvládnutí bylo nad síly jediné osoby, a Diocletianus proto potřeboval zástupce. V červenci 285 Diocletianus jmenoval v Mediolanu (Milán) svého přítele a důstojníka Maximiana svým spolucísařem v hodnosti caesara. Koncept dvojvládí nepředstavoval v římské říši neznámý jev. Už Augustus, první císař, sdílel moc se svými kolegy v úřadě. Formálnější podoba spoluvlády existovala od dob Marca Aurelia. Vláda Cara a jeho synů vycházela z týchž principů. Na rozdíl od většiny svých předchůdců měl Diocletianus pouze jedinou dceru Valerii a žádného syna. Jeho spoluvládce nemohl tedy", "section_level": 3}, {"title": "Sarmati a Peršané.", "content": "V průběhu podzimu 285 se Diocletianus setkal s vyslanci Sarmatů, žádajících císaře buď o pomoc při znovudobytí ztraceného území, nebo o dovolení usadit se na římském území. Diocletianus je odmítl a svedl s nimi bitvu, avšak nebyl schopen je rozhodně porazit, neboť tlak nomádů na hranice říše nepolevil. Nadcházející zimu strávil Diocletianus v Nikomédii. Ve východních provinciích mezitím vypuklo povstání, zapříčiněné Diocletianovou snahou odvést z Asie osadníky k zalidnění dřívějšími válkami zpustošené Thrákie. V roce 287 dosáhl Diocletianus diplomatického úspěchu, když Bahrám II. poskytl císaři vzácné dary, prohlásil se přítelem říše a vyzval Diocletiana, aby ho navštívil.", "section_level": 3}, {"title": "Maximianus augustem.", "content": "Maximianovo tažení se nevyvíjelo tak jednoduše, přestože bagaudové byli snadno potlačeni. Carausius, velitel obrany saského pobřeží (\"litus Saxonicum\") před saskými a franskými piráty, zpronevěřil kořist získanou od nájezdníků. Když se ho Maximianus pokusil zadržet, Carausius se prohlásil za císaře, čímž podnítil Británii a severozápadní Galii k odpadnutí od Maximiana a Diocletiana. Vzhledem k vzniklé krizi přijal Maximianus 1. dubna 286 titul augusta, čemuž Diocletianus nemohl být téměř jistě přítomen. Bylo proto vzneseno podezření, že Maximianus si tento titul uzurpoval a později byl Diocletianem uznán v naději na předejití hrozící občanské války. Jakkoli není tato domněnka považována za reálnou, je jasné, že Diocletianus ponechal Maximianovi určitou míru nezávislosti rozhodování. Maximianus seznal, že není schopen přemoci uzurpátora ihned a místo toho se po celý rok 287 věnoval boji s kmeny za Rýnem. Teprve následujícího jara zahájil výstavbu flotily k expedici do Británie. Diocletianus se zatím vrátil z východu a společně s Maximianem uspořádal tažení proti Alamanům. Diocletianus vpadl do Germánie přes Raetii, přičemž Maximianus postupoval proti barbarům od Moguntiaka (Mohuč).", "section_level": 3}, {"title": "Čtyřvládí.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Založení tetrarchie.", "content": "Někdy v období vymezeném schůzkou císařů v Mediolanu a rokem 293 svěřil Diocletianus velení ve válce s Carausiem Flaviu Constantiovi, který dříve vykonával správu Dalmácie a byl zkušeným vojákem, jelikož se účastnil už Aurelianova tažení proti Zenobii. V Galii působil Constantius jako Maximianův pretoriánský prefekt a navíc byl manželem Maximianovy dcery Theodory. 1. března 293 udělil Maximianus v Mediolanu hodnost caesara Constantiovi. Na jaře téhož roku učinil Diocletianus buď ve Philippopoli (Plovdiv), nebo v Sirmiu caesarem Galeria, manžela své dcery Valerie a snad i svého pretoriánského prefekta. Constantiovi byla", "section_level": 3}, {"title": "Konflikt na Balkáně a v Egyptě.", "content": "Na jaře 293 Diocletianus provázel Galeria na cestě ze Sirmia do Byzantia. Nato se odebral zpět do Sirmia, odkud se v následujícím roce vydal na výpravu proti Sarmatům, nad nimiž dosáhl vítězství. Tato porážka přiměla Sarmaty upustit od útoku na balkánské provincie, což císaři umožnilo postavit předsunuté pevnosti podél severního břehu Dunaje. Nová opevnění se stala součástí obranné linie nazvané \"Ripa Sarmatica\" („sarmatský břeh“). V letech 295 a 296 podnikl Diocletianus další tažení v tomto regionu a přivodil porážku kmeni Karpů. Ke konci své vlády Diocletianus spolehlivě zabezpečil dunajskou hranici v celé její délce, když ji opatřil pevnostmi, předmostími, silnicemi, opevnil okolní města a přikázal asi patnácti legiím střežit zdejší provincie. Opatření se ukázala jako velice nákladná, nicméně představovala významný přínos k ochraně místního", "section_level": 3}, {"title": "Válka s Persií.", "content": "V roce 293 se v Persii chopil moci Narsé, syn Šápúra I., který byl v otázce nástupnictví po dlouhou dobu opomíjen. Narsé odklidil Bahráma III., mladého krále dosazeného po smrti Bahráma II. v předchozím roce. Po vzoru Bahráma II. věnoval Narsé Diocletianovi dary, na což Diocletianus zareagoval vysláním emisarů. V samotné Persii však Narsé odstranil všechny zmínky odkazující na jeho bezprostřední předchůdce. Sám sebe ztotožňoval s bojovnými králi, jako byl Ardašír I. a především Šápúr I., jenž vydrancoval Antiochii a zajal císaře Valeriana.  Narsé v roce 295 nebo 296 vyhlásil Římanům válku a napadl Arménii, kde obsadil území odevzdaná podle dřívější mírové smlouvy Tiridatovi. Potom postoupil na jih do římské Mezopotámie. Někde v oblasti mezi městy Karrhy (Harran) a Callinicum (Ar-Raqqa) uštědřil perský král Galeriovi vážnou porážku. O Diocletianově přítomnosti v této bitvě panují pochybnosti, každopádně rychle ze sebe sejmul odpovědnost za prohru, jelikož při veřejném vystoupení v Antiochii byla všechna vina svržena na Galeria. Diocletianus Galeria otevřeně potupil, když ho přinutil kráčet oděného v císařském purpuru míli před císařským průvodem.  Galeriovy vojenské sbory byly na jaře 298 posíleny kontingenty rekrutů čerstvě odvedenými v podunajských provinciích. Protože Narsé nevyužil římské", "section_level": 3}, {"title": "Pronásledování křesťanů a manicheistů.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Počátky perzekucí.", "content": "Po sjednání míru s Persií se Diocletianus a Galerius vrátili zpět do syrské Antiochie. Podle Lactantia někdy v roce 299 během císařovy účasti při provádění žertev a následného věštění za účelem předurčení budoucích dějů se haruspikům nepodařilo vyčíst znamení z vnitřností obětovaných zvířat, z čehož vinili křesťany na císařském dvoře. Nato císařové nařídili všem členům dvora, aby vykonali očistnou oběť. Dále odeslali dopisy vojenským velitelům, jimž přikázali vyžadovat od všech vojáků obětování pod hrozbou propuštění z armády. Diocletianus byl v náboženských otázkách konzervativně založeným mužem, jenž věřil v tradiční římské bohy a považoval tedy očistu za nezbytnou. Eusebius, Lactantius a Konstantin přesto obviňovali především Galeria, nikoli Diocletina, jako hlavního iniciátora pronásledování a jeho největšího zastánce. Galerius,", "section_level": 3}, {"title": "Velké pronásledování.", "content": "Na podzim 302 při pobytu v Antiochii přikázal Diocletianus, aby byl jáhen Romanus z Caesareie zbaven jazyka, neboť se protivil dvorním nařízením a odmítal oficiální žertvy. Romanus byl uvržen do vězení a v listopadu dalšího roku popraven. Opovážlivost tohoto křesťana Diocletiana urážela. V doprovodu Galeria se potom Diocletianus vypravil do Nikomédie, kde podle vyjádření Lactantia v zimě roku 302 císařové debatovali o politice ve vztahů ke křesťanům. Diocletianus prý považoval zákaz přístupu křesťanů do správy a vojska za dostatečný k uspokojení bohů, avšak Galerius se zasazoval za jejich vyhlazení. Posléze proto položili dotaz Apollónově věštírně v Didymě. Z orákula se ale doneslo, že „spravedliví na zemi“ překážejí Apollónovi v nalezení odpovědi. Těmito „spravedlivými“, jak byl Diocletianus zpraven svými dvořany, mohli být myšleni pouze křesťané. Nato Diocletianus vyhověl výzvám svého dvora a přistoupil k zahájení všeobecného pronásledování.  23. února 303 Diocletianus nařídil srovnat se zemí nově vybudovaný kostel v Nikomédii. Nechal také spálit všechny posvátné knihy a přikázal zkonfiskovat majetek. Následujícího dne byl zveřejněn Diocletianův edikt proti křesťanům, podle něhož měly být v celé říši zničeny všechny křesťanské písemnosti a kostely. Křesťanům se dále zakazovalo", "section_level": 3}, {"title": "Závěr života.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Nemoc a vzdání se vlády.", "content": "Počátkem zimy roku 303 vstoupil Diocletianus do Říma a 20. listopadu tam spolu s Maximianem oslavil dvacáté výročí svého panování (\"vicennalia\"), desáté výročí tetrarchie (\"decennalia\") a triumf ve válce s Peršany. Diocletianus se začal brzy cítit nespokojený ve městě, v němž mu nebyla projevována patřičná úcta vzhledem k jeho nadřazenému postavení, neboť se zde od něho očekávalo, že bude vystupovat jako aristokratický vládce, nikoli jako absolutistický monarcha. V závěru prosince Diocletianus předčasně ukončil svůj pobyt v Římě a odešel na sever. Dokonce nevyčkal ani oficiálního uvedení do svého už devátého konzulátu a místo toho podstoupil tuto ceremonii v Ravenně. V díle \"Panegyrici Latini\" a v Lactantiově líčení se vyskytují určité náznaky Diocletianova chystaného budoucího vzdání se moci, jež měl uskutečnit v Římě spolu s Maximianem. Podle těchto pramenů měl Maximianus slíbit podporu Diocletianovu záměru při obřadu v chrámu Jova Nejlepšího a Největšího. Z Ravenny zamířil Diocletianus k Dunaji a patrně za účasti Galeria vedl tažení proti Karpům. Během kampaně lehce onemocněl, ovšem jeho zdravotní stav se zanedlouho zhoršil a musel být přenášen v nosítkách. Koncem léta se vydal do Nikomédie, kde v listopadu zkolaboval. Celou následující zimu strávil uvnitř paláce. Zvěsti o blížícím se Diocletianově úmrtí byly drženy v", "section_level": 3}, {"title": "Odchod do ústraní a smrt.", "content": "Diocletianus se po svém odchodu vrátil do rodné Dalmácie. Usadil se v rozlehlém paláci postaveném na pobřeží Jaderského moře poblíž Salony, administrativního centra provincie. Maximianus se uchýlil na statky v Kampánii nebo Lukánii. Třebaže se stáhli z veřejného života, oba udržovali stálý kontakt s ostatními císaři. Galerius se v roce 308 ujal úřadu konzula s Diocletianem jako svým kolegou. Na podzim téhož roku se Galerius a Diocletianus setkali na konferenci ve městě Carnuntum. Diocletianus i Maximianus zde byli přítomni, když Galerius ustavil v listopadu Licinia augustem na místo Severa, který přišel o", "section_level": 3}, {"title": "Reformy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Tetrarchie a vládní ideologie.", "content": "Diocletianus chápal sám sebe jako obnovitele, ztělesnění autority, jehož povinností bylo navrátit říši mír, stabilitu a spravedlnost vážně poškozené invazemi barbarských hord. Proto zásadním způsobem systematicky reorganizoval a centralizoval politickou moc. V rámci své vlády nutil různorodé a leckdy neochotné skupiny provinciálního obyvatelstva, aby respektovaly císařskou ideologii. V soudobé císařské propagandě byla nedávná minulost překrucována a bagatelizována ve prospěch stylizování tetrarchů jako obnovitelů. Aurelianovy velkolepé činy byly přehlíženy, Carausiova revolta byla datována do vlády Galliena, čímž bylo naznačováno, že tetrarchové byli strůjci Aurelianova vítězství nad Palmýrou. Období mezi Gallienem a Diocletianem bylo tak účinně vymazáno z všeobecného povědomí. Dějiny říše před nastolením tetrarchie byly líčeny jako doba občanských válek, krutého despotismu a rozkladu státu. V nápisech, jež nesou jména tetrarchů, jsou Diocletianus a jeho druhové označováni za „obnovitele celého světa“,", "section_level": 2}, {"title": "Správa.", "content": "Administrativa byla přetvořena v souladu s posunem od ideologie zastřeného republikánství k otevřené autokracii. Diocletianův sbor rádců, jeho \"consilium\", se odlišoval od jakéhokoli obdobného orgánu jeho předchůdců, jelikož se odklonil od Augustem navozené iluze o císařské vládě jako předmětu spolupráce resp. konzultace mezi císařem, vojskem a senátem. Na místo toho zavedl Diocletianus efektivní autokratickou strukturu. Tato proměna byla symbolizována novým označením císařské poradní instituce, jež nadále nebyla nazývána consilium, nýbrž \"consistorium\" (podle místnosti, v níž se jeho členové scházeli). Diocletianus uspořádal svůj dvůr v rozličné oddělené rezorty (\"scrina\") pro výkon různých úkolů. Jejich vedení bylo svěřeno úředníkům nazývaným \"magistri\", například \"magister officiorum\" („představený úřadů“), a přidruženým tajemníkům. Tito muži se zabývali vyřizováním petic, žádostí, korespondence, přípravou návrhů zákonů a navazováním zahraničních styků. Na svém dvoře udržoval Diocletianus také stálý orgán právních poradců, majících význačný vliv na soudní záležitosti. Dva úředníci dále prováděli správu státní pokladny (\"aerarium\") a soukromého majetku císaře (\"fiscus\"). Nejdůležitější osobou celého dvora byl pretoriánský prefekt (\"praefectus praetorio\"). Diocletianus redukoval pretoriánskou gardu na úroveň městské posádky Říma a zmenšil kompetence prefekta v oblasti civilní správy, přesto si tento úřad podržel značnou moc. Prefektovi podléhal početný správní personál, jehož prostřednictvím určoval chod všech segmentů řízení státu: daňových", "section_level": 2}, {"title": "Zákonodárství.", "content": "Stejně jako u většiny ostatních císařů i Diocletianova denní činnost se z valné části týkala legislativy, reagování na výzvy a žádosti a sdělování rozhodnutí. Reskripty, závazné výklady, vydávané císařem v odpověď na dotazy účastníků veřejných nebo soukromých sporů, tvořily podstatnou část běžných povinností císařů druhého a třetího století. Diocletianus se potýkal s obrovským množstvím kancelářské práce a nedokázal patřičně delegovat své úkoly. Diocletianovi pretoriánští prefekti, Afranius Hannibalianus, Julius Asclepiodotus a Flavius Constantius, se snažili omezovat císařovo zahlcení úřední činností, avšak hluboký právní formalismus typický pro Římany činil jeho pracovní zatížení velice náročným. Císařové během čtyřiceti let před Diocletianovou vládou nevykonávali své právní povinnosti příliš svědomitě, o čemž svědčí i nízký počet reskriptů z tohoto období. Diocletianus se naproti tomu vyznačoval obdivuhodnou pílí, jelikož se dochovalo kolem 1200 reskriptů vyhlášených jeho jménem, jež byly patrně pouze menším dílem jím přijatých norem.  Pod dohledem právníků Gregoria, Aurelia Arcadia Charisia a Hermogeniana zahájila císařská vláda publikaci oficiálních soupisů precedentů, shromažďování a seřazování reskriptů, vydaných", "section_level": 2}, {"title": "Armáda.", "content": "Diocletianovy dalekosáhlé administrativní, hospodářské a vojenské reformy sledovaly zajištění potřebných lidských zdrojů a zásob pro vojsko. Patrně Diocletianus obnovil systematické každoroční odvody, k nimž za principátu docházelo jen výjimečně. Také se zdá, že byl autorem nařízení, poprvé zaznamenaného v roce 313, podle něhož synové vojáků nebo veteránů museli povinně vykonávat vojenskou službu. Pravděpodobně za Diocletiana došlo k více než dvojnásobnému navýšení počtu legií a jiných vojenských jednotek. Nicméně nově formované legie mívaly podstatně nižší stavy. Všichni tetrarchové měli k dispozici vlastní \"comitatus\", který byl původně nepříliš početným vojenským útvarem, závislým na posilách poskytovaných pohraničními sbory.  Lactantius kritizoval Diocletiana za nadměrné zvýšení velikosti vojska a prohlašoval, že každý z tetrarchů usiloval o to, aby měl více vojáků než císařové spravující stát sami. Naproti tomu pohan Zósimos velebil Diocletiana za to, že ponechal vojáky na hranicích, zatímco Konstantin podle něho velkou část vojsk stáhl a umístil do měst, čímž ohrozil bezpečnost. Oba tyto názory se zakládají na pravdivých skutečnostech, ačkoli vystihují i předsudky obou autorů. Diocletianus a tetrarchové výrazně navýšili množství vojáků, především v pohraničních", "section_level": 2}, {"title": "Daně.", "content": "Diocletianus vytvořil jednotný systém pozemkových daní, označovaný jako \"capitatio-iugatio\", jenž vycházel z množství půdy (\"iuga\") a lidí („hlav“, \"capita\") a byl spojen s obvyklým prováděním censu římské populace a majetku. Censem pověření úředníci se pohybovali po území říše a oceňovali pracovní sílu a půdu každého vlastníka polností. Zjištěné údaje následně zahrnovali do celkového součtu lidí a půdy v daném regionu. \"Iugum\" nepředstavovalo pevně danou výměru půdy, nýbrž záviselo na jejím charakteru, výnosu a pracovních silách nezbytných k jejímu obdělávání. Taktéž \"caput\" nemusel vždy vyjadřovat jednoho člověka, neboť třeba ženy byly často evidovány jako polovina jednoho caputu. Každá oblast říše měla obstarat určitý počet zvířat, peněz a rekrutů v poměru k jejímu počtu obyvatel a obdobně množství obilí v závislosti na hojnosti a kvalitě půdy. Povinnost poskytovat rekruty se nazývala \"praebitio tironum\" a postihovala určitý počet ze závislých rolníků (\"coloni\") každého velkostatkáře. Ti směli odškodnit svého souseda, který případně dodal rekruty i za ně. Velkostatkářům bylo záhy umožněno odevzdávat státu místo rekrutů náhradní finanční plnění (\"aurum tironicum\").  Většina daní byla splatná každoročně 1. září a jejich vymáhání byl", "section_level": 2}, {"title": "Měna a inflace.", "content": "Počátkem osmdesátých let 3. století se víceméně ustálila cenová hladina zboží. Hlavním prostředkem směny byl tehdy \"antoninianus\", původně stříbrná mince, jež však byla už značně znehodnocená. Navzdory úsilí o nahrazení užívání kovové měny při odvádění daní a v platech úředníků placením v naturáliích zůstávaly mince nadále v širokém oběhu. Opětný vzrůst inflace přiměl Diocletiana v roce 293 k přikročení k celkové měnové reformě. Nová měnová soustava se skládala z pěti mincí: zlatý \"aureus\"/\"solidus\" odpovídal jedné šedesátině římské libry; \"argenteus\", vážící jednu šestadevadesátinu libry a", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Historik A.H.M. Jones považoval za „snad největší Diocletianův počin, že panoval dvacet jedna let, poté dobrovolně abdikoval a strávil zbylá léta svého života v klidném soukromí.“ Diocletianus patřil mezi jedny z mála císařů třetího a čtvrtého století, kteří zemřeli přirozenou smrtí. Krom toho byl prvním, kdo se sám o své vůli rozhodl vzdát moci. Jakmile však odešel z veřejného života, jím stvořený systém vlády vzal za své, protože bez Diocletianovy autority říše znovu propadla chaosu občanských válek. Stabilita byla navrácena teprve v roce 324, když triumfující Konstantin porazil svého posledního soka. Za vlády křesťana Konstantina byl Diocletianus vnímán veskrze negativně. Konstantin přesto ponechal v platnosti většinu Diocletianem zavedených změn, včetně autokratického charakteru řízení státu. Hranice říše zůstaly bezpečné, ačkoli Konstantin zapojil značné vojenské síly do boje v občanských válkách. Byrokratická transformace římského vládnutí byla završena. Diocletianovu dvorní obřadnost učinil Konstantin ještě pompéznější.  Konstantin zanechal Diocletianových bezvýsledných snah o dosažení stabilní stříbrné mince a zaměřil se na ražbu nové zlaté mince, nazývané solidus. Jeho pokusy o regulaci cen Konstantin ignoroval. Diocletianovo pohanství bylo zavrženo a pozici upřednostňovaného náboženství zaujalo křesťanství. Nicméně i církev byla spoutána se strukturami římského státu autokratickým způsobem. Konstantin se pro sebe domáhal stejně blízkého vztahu ke křesťanskému Bohu, jaký si Diocletianus nárokoval vůči Jovovi. Co je nejpodstatnější, Diocletianova daňová soustava byla zachována a dále zdokonalována. S pomocí nového mechanismu fungování státu zavedeného Diocletianem přetrvala východořímská říše po více než tisíc let od jeho smrti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gaius Aurelius Valerius Diocletianus (kolem 244 v Dalmácii – 3. prosince 312 nebo 316 ve Spalatu, dnešní Split), rodným jménem \"Diocles\", obvykle známý jako Diocletianus (česky Dioklecián) byl římský císař od 20. listopadu 284 až do 1. května 305. Přestože byl prostého původu, stanovil úspěšnou vojenskou kariéru a za císaře Cara se stal velitelem jezdectva. Po smrti Cara a jeho syna Numeriana byl Diocletianus prohlášen vojskem za císaře, načež v krátkém střetnutí porazil Carova druhého syna Carina. Diocletianův nástup na trůn je pokládán za okamžik konce krize třetího století a současně počátku etapy pozdní antiky. V roce 285 učinil Diocletianus svého přítele a důstojníka Maximiana svým spolucísařem v hodnosti augusta. 1. března 293 byli pak Galerius a Constantius Chlorus ustaveni za mladší spolucísaře s tituly caesarů. V tomto systému „vlády čtyř“, nazývaném tetrarchie, vykonával každý z císařů správu nad čtvrtinou říše. Diocletianus upevnil hranice státu v kampaních proti sarmatským kmenům v letech 285 až 290, válkou s Alamany v roce 288 a potlačením uzurpátorů v Egyptě v letech 297 až 298. Vedl rovněž vyjednávání se sásánovskou perskou říší, tradičním nepřítelem Římanů, s níž dosáhl příznivého míru.", "tgt_summary": "戴克里先(244年-312年,英语:Diocletian,,),原名为狄奥克莱斯(英语:Diocles),罗马帝国皇帝,于284年11月20日至305年5月1日在位。其结束罗马帝国的三世纪危机(235年—284年),建立四帝共治制,使其成为罗马帝国后期的主要政体。其改革使罗马帝国对各境内地区的统治得以存续,最起码在东部地区持续了数个世纪。", "id": 2278769}
{"src_title": "Notebook", "tgt_title": "筆記型電腦", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Historické označení:", "section_level": 1}, {"title": "Napájení.", "content": "Notebook je napájen z hlavního akumulátoru nebo z externího měniče napětí (elektrického adaptéru), který dobíjí akumulátor a zároveň napájí i samotný počítač. Měnič je obvykle připojen do síťové zásuvky, existují ale i měniče pro připojení do automobilu. Hlavním akumulátorem je míněn silný zdroj elektrické energie, který dokáže udržet počítač v chodu i bez napájení z elektrické sítě po dobu v řádech desítek minut až hodin. Někdy je možné vyměnit modul (např. DVD mechaniku) za další akumulátor. Používá se obvykle akumulátor typu Li-ion, ve starších typech NiMH nebo NiCd. Životnost akumulátoru je 3–5 let, cena akumulátoru tvoří 20–30 % ceny notebooku. Kromě něj mají notebooky (i větší osobní počítače) malou 3voltovou baterii, která napájí interní hodiny reálného času (RTC) a uchovává nastavení BIOSu v paměti CMOS.", "section_level": 1}, {"title": "Součásti.", "content": "Části notebooku jsou menší, lehčí a mají nižší příkon (a výkon) než odpovídající části osobních počítačů.", "section_level": 1}, {"title": "Displej.", "content": "Většina moderních notebooků používá displej s aktivní maticí. Novější notebooky mají širokoúhlý IPS displej. Někdy se používá dotyková obrazovka.", "section_level": 2}, {"title": "Grafický čip.", "content": "Grafický čip (zkráceně GPU) je buď integrovaný, nebo na samostatné grafické kartě. Někdy se obecně pojmenovává jako mobilní grafická karta.  Standardní obrazové výstupy GPU pro připojení externího monitoru jsou dnes HDMI, DVI, VGA a DisplayPort, dříve také kompozitní video nebo S-Video. Díky tomu není problém připojit obrazový výstup na většinu monitorů nebo televizorů.  Integrovaný grafický čip má název iGPU. Dříve byl integrován v severním můstku, dnes u obou hlavních společností AMD a Intel kvůli zvyšování integrace čipů a snaze o vytvoření SoC řešení (vše v jednom čipu) je iGPU integrován s CPU. iGPU může mít vlastní grafickou paměť, ale standardně sdílí s CPU operační paměť (RAM); velikost lze buď nastavit v BIOSu, nebo je nastavena automaticky. iGPU je někdy nazýváno jako integrovaná grafická karta i přes absenci alespoň vlastní grafické paměti.  GPU na samostatné grafické kartě je někdy pojmenováno jako dedikovaná grafická karta, aby se odlišilo od iGPU. Dnes se standardně umisťuje do slotu v modulu MXM (Mobile PCI Express Module), který se připojuje na sběrnici Mobile PCI-Express. U nejlevnějších řešení se z důvodu snížení nákladů pájí přímo na základní desku. To znemožňuje výměnu grafické karty za lepší. Ačkoli je označení grafických karet skoro stejné jako u stolních grafických karet, např.: GTX 560 vs. GTX 560M nebo HD 6870 vs. HD 6870M, tyto karty nemají stejný grafický výkon. Ten se mnohdy liší velmi značně už jenom kvůli velkému rozdílu v počtu výpočetních jednotek, u prvně jmenované dvojice to je 384 vs. 192 shaderových jednotek. Jedinou výhodou mobilních grafických karet je většinou nižší spotřeba při stejném výkonu.  Výjimečně měl notebook vyvedenou atypickou sběrnici pro připojení externího boxu s grafickou kartou. Toto řešení se do dneška neuchytilo pro svoji cenu, omezenou propustnost a s tím spojený nízký výkon.", "section_level": 2}, {"title": "Procesor.", "content": "Existuje široké spektrum procesorů pro notebooky dostupných od firem Intel (Pentium M s technologií Centrino, Celeron, Core Duo, Centrino Duo), Atom, Celeron, Pentium, Core i3, i5 a i7; a AMD (Athlon, Turion 64, a Sempron v mobile verzích). V roce 2009 je výkon mobilních CPU mnohdy při všedních pracích (kancelářské dokumenty, web) podobný jako u verze pro desktop. Podstatný rozdíl je ve spotřebě v maximálním odběru. Snižování frekvence a díky tomu i snížení spotřeby je dnes běžné už i u desktopových CPU, ovšem mobilní verze má lepší správu. Naopak pro potřeby vysokého výkonu nejsou notebookové procesory vhodné. Procesor se umisťuje buďto do patice nebo je přímo pájen na základní desku (BGA provedení).", "section_level": 2}, {"title": "Paměti.", "content": "Paměti jsou stejného typu a frekvencí jako ve stolních PC – SDRAM, DDR, DDR2, DDR3, ale v podobě SO-DIMM. Notebook má obvykle dva sloty pro paměti.", "section_level": 2}, {"title": "Vstupní zařízení.", "content": "Klávesnice je typu slim, nízkozdvihová. Je možné připojit i externí klávesnici přes USB.  Jako polohovací zařízení se většinou používá touchpad (ve starších modelech trackball, resp. trackpoint), případně je použita dotyková obrazovka. Pomocí portu USB je možné připojit externí polohovací zařízení (myš, tablet atd.)", "section_level": 2}, {"title": "Vstupně-výstupní zařízení.", "content": "Zvuková karta je integrovaná, notebooky mívají zabudované stereo reproduktory a integrovaný mikrofon. Některé notebooky mají zabudovaný hudební systém s rozložením reproduktorů 5.1. Notebook má výstup pro sluchátka, vstup pro externí mikrofon a line-in.  Notebooky bývají vybavené několika USB porty (2–8). Dnes již málo používané legacy porty (LPT, COM, PS/2, gameport apod.) se většinou pro úsporu místa vynechávají. Běžný je ethernetový port, někdy je použit i port FireWire nebo Thunderbolt. Lepší notebooky mívají HDMI pro připojení kamery, plazmové či LCD televize atd., a také eSATA pro připojení externích hardisků a dnes již i flash disků, přenos tímto rozhraním dosahuje několikanásobně vyšší rychlosti než USB.  Notebooky bývají vybavené slotem na ExpressCard nebo starší PCMCIA pro rozšiřovací moduly jako modem, síťová karta, DV karta, SCSI, Wi-Fi atd.)  K běžné výbavě notebooků dnes patří bezdrátové připojení typu Wi-Fi a Bluetooth. Infračervené připojení (IrDA) má již jen málokterý model. Je však možné připojit modul IrDA přes USB.", "section_level": 2}, {"title": "Výkon.", "content": "Výkon notebooků je nižší než výkon stolních počítačů se stejnou cenou. Stolní počítače překonávají notebooky, protože nové technologie (grafické karty, velké pevné disky atd.) spotřebovávají víc energie, se kterou se v notebooku šetří. Přenos nových technologií do notebooků trvá nějaký čas kvůli miniaturizaci i snižování příkonu. Zatímco výkon stolních počítačů překonává výkon notebooků, v oblasti středního proudu a kancelářských aplikací poskytují dostatečný výkon oba typy systémů. Tento stále existující rozdíl ve výkonu se bude zmenšovat.", "section_level": 1}, {"title": "Zvyšování výkonu (upgrade).", "content": "Zvyšování výkonu je silně omezené – obvykle je možné rozšířit RAM (přidáním dalšího modulu nebo výměnou starého) a vyměnit pevný disk. Výjimečně je u některých modelů možné upgradovat grafickou kartu (MXM, Axiom) a procesor, pokud není naletován na základní desku. Přesto je takové vylepšování mnohdy sporné kvůli ceně CPU. Během životnosti notebooku se navíc vystřídá více generací patic procesorů a v době zamýšlené výměny se už daný typ CPU nemusí vyrábět. Hodně notebooků obsahuje MiniPCI slot, avšak obvykle není určený pro použití konečným uživatelem. Téměř všechny komponenty jsou integrované na speciálně navržené základní desce, aby se ušetřilo místo. Notebooky se obvykle opravují složitě. Náhradní díly na notebooky (např. displej, základní deska) stojí téměř tolik jako celý nový notebook. Doporučuje se proto prodloužit záruku na 3 roky (někteří výrobci to poskytují za poplatek) a po záruce už notebook neopravovat, ale vyměnit. Cenový vývoj (neustálý pokles ceny) tomu dává za pravdu.", "section_level": 2}, {"title": "Připojení k síti.", "content": "Pro notebook používaný v domácím (firemním) prostředí je nejvhodnější připojení do domácí sítě, resp. k internetovému routeru pomocí Wi-Fi (připojení k AP), síťovým kabelem (UTP) nebo Bluetooth připojením. Mimo budovy je možné se připojit na místech pokrytých Wi-Fi signálem s internetovým připojením – hotspot. V některých městech jsou místa s veřejně dostupným připojením (zdarma, určené hlavně pro turisty a návštěvníky města) nebo toto připojení poskytuje většina internetových kaváren. Vysloveně mobilní připojení je možné dosáhnout jen využitím mobilních sítí. Je však zapotřebí mít příslušný modem s předplacenou službou, kterou poskytuje mobilní operátor.", "section_level": 1}, {"title": "Prodej.", "content": "Na konci roku 2010 se podíl notebooků v celkovém prodeji počítačů (v Evropě, Středním východě a Africe) vyšplhal na 70 % a podle odhadů analytiků dále poroste do roku 2014, kdy jej do minoritní pozice pravděpodobně vytlačí tablety a smartphony.", "section_level": 1}, {"title": "Výrobci a prodejci.", "content": "Notebooky jsou prodávány pod značkami světoznámých firem, které je však většinou samy nevyrábí. Přes 80 % notebooků v roce 2008 vyrobily společnosti označované jako Original Design Manufacturer, zabývající se výrobou, nikoliv prodejem. Následující čtyři výrobci sídlící na Tchaj-wanu (seřazení dle podílu na trhu) pak vyrobili přes 80 % notebooků vyrobených ODM (teda asi dvě třetiny všech notebooků): V prvním čtvrtletí roku 2008 bylo 85 % notebooků prodáno pod těmito značkami (v abecedním pořadí): Další značky:", "section_level": 1}], "src_summary": "Notebook [čti \"noutbuk\"] (angl. pův. \"poznámkový blok\", někdy také laptop, angl. \"na klíně\" (\"počítač, s kterým lze pracovat na klíně\")) je označení pro přenosný počítač. Notebooky používáme na stejné úlohy jako stolní počítače (desktopy). Notebooky mají zabudované komponenty, které poskytují srovnatelné funkce jako komponenty stolních počítačů; komponenty notebooků a desktopů však nejsou zaměnitelné.", "tgt_summary": "笔记型电脑(英语:laptop),简称笔记本、笔电,又称手提电脑、便携电脑,是一种便携式计算机。笔记型电脑直译自英语notebook computer一词,而laptop英语本意为膝上电脑。笔记本电脑重量通常在1公斤至3公斤左右,屏幕尺寸大多在11英寸至17英寸之间。随着计算机技术的发展,笔记型电脑的体积越来越小,重量越来越轻,而性能却越发强大。为了要缩小体积,笔记型电脑通常需要有液晶显示器(液晶屏),部分机种还有触控萤幕。除了键盘以外,还装有触控板(touchpad)或触控点作为定位装置(Pointing device)。", "id": 386080}
{"src_title": "Souhvězdí Hadonoše", "tgt_title": "蛇夫座", "src_document": [{"title": "Významné objekty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hvězdy.", "content": "Souhvězdí Hadonoše obsahuje 5 hvězd jasnějších 3. magnitudy:  α Oph (Ras Alhague, : „hlava krotitele hadů“) je nejjasnější hvězdou v Hadonoši. Je to dvojhvězda vzdálená od Země 47 světelných let, kterou tvoří bílá hvězda spektrální třídy A5 s hmotností 2,4 hmotností Slunce a její slabší průvodce, který není běžnými hvězdářskými dalekohledy viditelný. η Oph (Sabik, : „první přicházející“) je druhou nejjasnější hvězdou v Hadonoši (Bayerovo označení obvykle přiřazuje druhé nejjasnější hvězdě v souhvězdí písmeno „β“, ale souhvězdí Hadonoše je v tomto ohledu jednou z mnoha výjimek, protože jsou jeho nejjasnější hvězdy označeny spíše podle své polohy). Také Sabik je dvojhvězda, kterou nelze rozlišit běžnými hvězdářskými dalekohledy. Od Země je vzdálená asi 85 světelných let, na obloze dosahuje magnitudy 2,4 a jejími složkami jsou dvě bílé hvězdy s magnitudami 3,1 a 3,6.  ζ Oph (Han) má magnitudu 2,6 a je to mladá horká hvězda spektrální třídy O9, která je od Země vzdálená kolem 450 světelných let. Její hmotnost je 20 násobkem hmotnosti Slunce. Její jas je velmi výrazně tlumen mezihvězdným prachem, jinak by dosahovala magnitudy 1.  δ Oph (Yed Prior, „yed“ znamená „ruka“, „prior“ „přednější“, představuje přední část levé ruky Hadonoše) leží na hranici se souhvězdím Hada, má magnitudu 2,7 a od Země je vzdálená 170 světelných let. Jde o červeného obra spektrální třídy M1, jehož červené zbarvení je rozeznatelné i pouhýma očima.  β Oph (Cebalrai, „pastýřův pes“) dosahuje magnitudy 2,77 a je to oranžový obr spektrální třídy K2 vzdálený od Země 82 světelných let. Barnardova šipka je hvězda s největším vlastním pohybem na obloze a ve střední Evropě je to po Slunci druhá nejbližší pozorovatelná hvězda, vzdálená od Země pouze 6 světelných let. K jejímu spatření je však nutný dalekohled o průměru alespoň 60 mm, protože má magnitudu 9,5. Je to červený trpaslík třídy M4, který má pouze 17 % sluneční hmotnosti. Nejblíže ke Slunci, vzdálená pouhé asi 4 světelné roky, by se měla nacházet za přibližně 10 000 let.  V Hadonoši se také nacházejí dvojhvězdné systémy 36 Ophiuchi a 70 Ophiuchi, které se oba skládají ze dvou oranžových trpaslíků podobných Slunci, ale chladnějších a slabších. Oba systémy jsou od Země méně než 20 světelných let daleko a dají se rozlišit i malými dalekohledy. 36 Ophiuchi má navíc ještě třetího oranžového trpaslíka, který je vidět 12 úhlových minut východně od hlavní dvojhvězdy.  GJ 1214 b je exoplaneta obíhající kolem červeného trpaslíka GJ 1214, který je od Země vzdálen 42 světelných let. Exoplaneta byla nalezena v roce 2009, má šestinásobek hmotnosti Země a svoji mateřskou hvězdu obíhá po velmi výstředné dráze.  V souhvězdí Hadonoše se nachází 25 kulových hvězdokup a není to náhoda. Sousední souhvězdí Střelce je totiž místem oblohy, ve kterém se při pohledu ze Země nachází střed Galaxie. Právě hojný výskyt kulových hvězdokup v této části oblohy vedl v roce 1917 Harlowa Shapleyho k myšlence, že se střed Galaxie musí nacházet ve velké vzdálenosti od Země směrem k souhvězdí Střelce. Ze 25 je jich 7 tak jasných, že se dostaly do Messierova katalogu.", "section_level": 2}, {"title": "Objekty hlubokého vesmíru.", "content": "Nejjasnější kulovou hvězdokupou v souhvězdí Hadonoše je Messier 62 (M 62), ale leží na jižním okraji souhvězdí u hranice se souhvězdím Štíra, takže ve střední Evropě vychází pouze nízko nad obzor. Díky své jasnosti 6,45 magnitudy je však viditelná i triedrem. Od Země je vzdálená 22 tisíc světelných let, ale od jádra Galaxie necelých 6 000 světelných let, takže slapová síla jádra způsobuje protažení jejího tvaru.  Další jasnou kulovou hvězdokupou je Messier 10, která se svou vzdáleností 14 tisíc světelných let leží mnohem blíže k Zemi než M 62 a díky tomu má také větší úhlovou velikost 20′. Několik jednotlivých hvězd se v ní dá rozeznat i středně velkým hvězdářským dalekohledem.  Messier 12 je málo zhuštěná kulová hvězdokupa 9. stupně podle Shapleyho–Sawyerové klasifikace. V porovnání s M 10 je o trochu vzdálenější, má menší úhlovou velikost a je trochu méně jasná.  Messier 19 leží necelých 5 000 světelných let od jádra Galaxie a je ještě protaženější než M 62, takže je dokonce považována za nejoválnější známou kulovou hvězdokupu. Messier 14 má absolutní hvězdnou velikost -9,0 tedy větší než další jasné kulové hvězdokupy tohoto souhvězdí, M 10 a M 12 (větší absolutní hvězdnou velikost -9,1 má pouze M 62), které ovšem leží blíže k Zemi a zdají se tedy být jasnější. Svítivost hvězdokupy je srovnatelná se 400 000 sluncí. I tato hvězdokupa je viditelná triedrem, ale na hvězdy ji začíná rozkládat až velký hvězdářský dalekohled.  Za příznivých podmínek je triedrem viditelná i kulová hvězdokupa Messier 9, která také leží blízko jádra Galaxie. Její magnituda je 7,7 a na severozápadní straně ji částečně zastiňuje temná mlhovina Barnard 64.  V malých dalekohledech je snadno viditelná i kulová hvězdokupa Messier 107, která má magnitudu 7,9. Dosahuje 10. stupně podle Shapleyho–Sawyerové klasifikace, takže je uprostřed pouze slabě zhuštěná.  80′ severovýchodně od M 9 leží NGC 6356, která je od Země vzdálená 48 000 světelných let a má magnitudu 8,25. V jižním výběžku souhvězdí se dají malým až středním dalekohledem vyhledat ještě další slabší kulové hvězdokupy, například NGC 6284, NGC 6293, NGC 6304, NGC 6316 a NGC 6355.  Nejjasnější, nejrozsáhlejší a k Zemi velmi blízkou otevřenou hvězdokupou tohoto souhvězdí je Melotte 186 (Cr 359), která má úhlovou velikost 240′ (4°), od Země je vzdálená kolem 800 světelných let a protože je 3. magnitudy, je viditelná i pouhým okem. IC 4665 je mladá jasná a rozsáhlá otevřená hvězdokupa s magnitudou 4,2 vzdálená od Země pouhých 1 150 světelných let. Je velmi jasná, takže je na tmavé obloze viditelná i pouhým okem jako mlhavá skvrna, ale nejlépe je viditelná triedrem, protože v dalekohledech už se nemusí vejít do zorného pole. Její stáří je kolem 40 milionů let.  Také NGC 6633 je velmi jasná a rozsáhlá, takže je vidět pouhým okem jako mlhavá skvrnka, ale s odhadovaným stářím 426 milionů let je alespoň 10x starší než IC 4665. I ona se nachází poměrně blízko k Zemi, vzdálená je pouhých 1 225 světelných let. Její výraznou vlastností je protažený tvar viditelný v triedru. Hvězdářský dalekohled ji rozloží na několik desítek hvězd.  Další rozsáhlou a blízkou otevřenou hvězdokupou je Collinder 350, která má úhlovou velikost 39′ a od Země je vzdálená asi 900 světelných let. Malý dalekohled v ní umožní rozeznat 2 desítky hvězdy slabších 8. magnitudy.  Nejsnadněji pozorovatelnou planetární mlhovinou v Hadonoši je NGC 6572. Při své magnitudě 8 je poměrně jasná, ale má malé rozměry, takže je potřeba pozorovat ji při velkém zvětšení.  Výrazně slabší je mlhovina NGC 6369, která se někdy nazývá Malý duch. Ze střední Evropy je obtížně pozorovatelná, protože vychází jen nízko nad obzor a dosahuje pouze 11. magnitudy. Hlavní prstenec mlhoviny má úhlovou velikost asi 30′. Podobně jasná a podobně velká je i planetární mlhovina NGC 6309. Nejvýraznější temnou mlhovinou tohoto souhvězdí je Mlhovina Dýmka. Mlhovina zakrývá hustá pole hvězd na pozadí a svůj název dostala podle svého zahnutého tvaru. Shlukováním tmavého plynu a prachu v ní vznikají nové hvězdy. Od Země je vzdálená asi 450 světelných let a její skutečný rozměr je 6 světelných let.  V souhvězdí Hadonoše je možné najít i několik galaxií. Nejjasnější z nich je obří spirální galaxie NGC 6384, která má magnitudu 10,5 a úhlovou velikost 6,0′×4,3′. Je to objekt viditelný až středně velkými hvězdářskými dalekohledy. Tato galaxie je od Země vzdálená asi 80 milionů světelných let.  Zajímavou galaxií je NGC 6240, která ukazuje výsledek doznívajícího sloučení dvou galaxií. Z obou galaxií vycházejí dlouhé proudy srážkou vyvržených hvězd, plynu a prachu a jsou místem, kde překotně vznikají nové hvězdy. Tento objekt je od Země vzdálen 400 milionů světelných let.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hadonoš (Ophiuchus) je jedním z 88 moderních souhvězdí, patří ale i k 48 souhvězdím uvedených již v Ptolemaiově Almagestu. Leží na nebeském rovníku, proto je alespoň jeho část viditelná ze všech míst na světě. Hadonoš je i jedním ze 13 souhvězdí, kterými prochází ekliptika, takže patří mezi zvířetníková souhvězdí, ale přesto jej astrologie nezařadila mezi znamení zvěrokruhu. Od 29. listopadu do 17. prosince se zde nachází Slunce, ale podle tradiční astrologie toto období připadá na souhvězdí Střelce.", "tgt_summary": "蛇夫座从地球看位于武仙座以南,天蝎座和人马座以北,银河的西侧。蛇夫座是星座中惟一与其他星座-巨蛇座直接连在一起,同时蛇夫座也是唯一同时横跨天球赤道、银道和黄道的星座。蛇夫座既大又宽,形状长方,天球赤道正好斜穿过这个长方形。尽管蛇夫座跨越的银河很短,但银河系中心方向就在离蛇夫座不远的人马座内。银河在这里有一块突出的部分,形成了银河最宽的一个区域。", "id": 1028386}
{"src_title": "Valdemar I. Švédský", "tgt_title": "瓦爾德瑪·比耶松", "src_document": [{"title": "Nezletilost.", "content": "Již od roku 1248 vládl Švédsku jako regent jeho otec, jarl Birger Magnusson. Králem byl zvolen na otcův popud v roce 1250, když zemřel Erik XI.. Birger byl tehdy na křížové výpravě ve Finsku. I poté, co Valdemar v roce 1257 dosáhl plnoletosti, byl Birger nadále faktickým vládcem Švédska.", "section_level": 1}, {"title": "Období Valdemarovy vlády.", "content": "Po otcově smrti v roce 1266 se Valdemar dostal do konfliktu se svým mladším bratrem Magnusem, tou dobou jarlem, který chtěl trůn získat pro sebe. Ve Švédsku opět vypukla občanská válka, v níž byl Valdemar poražen a musel vládu v roce 1275 předat svému mladšímu bratrovi Magnusovi, kterého podporoval i Erik V. Dánský. Oficiálně se však trůnu zřekl až o pět let později. Později však začal opět vyvíjet snahy ke znovuzískání, načež byl Magnusem údajně z důvodu duševní poruchy v roce 1288 uvězněn na hradě Nyköpingu, kde v pohodlném vězení v roce 1302 zemřel. K poslednímu odpočinku byl uložen údajně v klášteře Vreta. Existuje také možnost pohřbu v kostele Riddarholmen.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "V roce 1260 se jeho manželkou stala Žofie Dánská († 1286), dcera dánského krále Erika Plovpenninga. Manželství nebylo zdařilé a manželé se rozešli.  Valdemar měl řadu milenek: nejznámější z nich je jeho švagrová Jutta Dánská, sestra jeho první ženy Žofie, která byla do roku 1271 abatyší v klášteře v Roskilde, avšak poznavši krále, rozhodla se odložit řeholní roucho a opustit klášter. Měla mu dokonce porodit dceru. Dále se uvádějí Kristina Dánská, Kateřina z Gützkow a Ludgarda (její původ není znám). S některou z nich zřejmě mohl uzavřít manželství.  Všechny známé děti pocházejí z manželství se Žofií:", "section_level": 1}], "src_summary": "Valdemar I. Švédský (šv. \"Valdemar Birgersson\", 1243 – 26. prosince 1302 Nyköping) byl švédský král od roku 1250. Byl synem princezny Ingeborgy, sestry krále Erika XI. Jeho otcem byl jarl Birger Magnusson z Bjölbo.", "tgt_summary": "瓦尔德玛·比耶松(;1239年-1302年-12月26日)。比耶博王朝的瑞典国王(1250年-1275年在位)。比耶博王朝开创者执政公爵比尔耶尔与前任国王埃里克十一世的姐姐英格堡·埃里克斯多塔之长子。", "id": 1313185}
{"src_title": "Modern Talking", "tgt_title": "Modern Talking", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvním úspěchem Modern Talking byla píseň „You're My Heart, You're My Soul“, kterou měl Dieter Bohlen napsanou ještě před založením skupiny. Následovaly slavné diskotékové hity s chytlavou melodií jako např. „You Can Win If You Want“, „Cheri Cheri Lady“, „Brother Louie“, „Atlantis Is Calling (S.O.S. For Love)“, „Geronimo's Cadillac“, „Jet Airliner“, „In 100 Years“.  Po prvních úspěších se však objevily i první rozpory, za kterými prý stála především Andersova panovačná manželka Nora Balling. V roce 1987 se skupina rozpadla hádkou v médiích. Thomas Anders i Dieter Bohlen se věnovali svým sólovým projektům. Anders začal vydávat sólová alba zejména ve Spojených státech a Bohlen rozjel svůj (úspěšnější) projekt Blue System.  V letech 1998 až 2003 se oba dali opět dohromady poté, co manželka Nora opustila Thomase Anderse v USA s jiným milencem. Modern Talking natočili znovu staré hity, přidali řadu nových písniček a vydali několik alb. Poslední nese příznačný název The Final Album s podtitulem \"The Ultimate Best Of\". Jde o kompilaci jejich předchozích největších hitů, které jim pomohl rapper Eric Singleton zremixovat( nová verze Brother Louie a You're My Heart, You're My Soul) Následovaly i nové písně( např Sexy Sexy Lover, China In Her Eyes, Don't Take Away My Heart, You're Not Alone, Last Exit to Brooklyn a Win The Race)  Od roku 2003 se opět věnují pouze svým sólovým dráhám. Dieter Bohlen je porotcem německé soutěže \"Deutschland sucht den Superstar\" (Německo hledá superstar), píše knihy o sobě. Thomas Anders dál vydává sólová alba a koncertuje sám. V roce 2016 vydal nové album s názvem History, kde nazpíval několik svých starých písní a taky několik nových( Lunatic Girl, Take a Chance)", "section_level": 1}], "src_summary": "Modern Talking byla německá hudební skupina (duo), jejíž členové Dieter Günther Bohlen (zpěvák, skladatel, textař a producent) a Thomas Anders vl. jménem Bernd Weidung (zpěvák) se úplně poprvé setkali při spolupráci v roce 1983. V létě roku 1984 se Dieter Bohlen zeptal Thomase Anderse, z jehož hlasu byl nadšený, jestli by s ním nenazpíval titul „You're My Heart, You're My Soul“ a Thomas odpověděl okamžitě kladně. Úspěch písně však na sebe nechal čekat až do ledna 1985. A tak se stalo, že na začátku roku 1985 vystoupili v televizním pořadu „Formel 1“ a „Tele-Illustrierte“ dva mladíci. Jeden s dlouhou havraní hřívou a uhrančivým pohledem a druhý blonďák se širokým úsměvem. Říkali si Modern Talking a zazpívali píseň „You're My Heart, You're My Soul“. Zatím ani netušili, že díky této písni brzy získají mnoho zlatých a platinových desek, pro jejichž transport bude nutné využít vysokozdvižných vozíků. Modern Talking bývají zařazováni do hudebních stylů eurodance, euro disco a synthpop. D. Bohlen vystudoval podnikovou ekonomickou školu na univerzitě v Göttingenu, T. Anders nedokončil vysokoškolská studia hudby a germanistiky, jelikož dal přednost kariéře zpěváka.", "tgt_summary": "直到目前为止,Modern Talking是最成功的德国流行组合。他们的曲调给人印象深刻,并以英语演唱为主。", "id": 882695}
{"src_title": "High-Definition Multimedia Interface", "tgt_title": "HDMI", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vývoj HDMI 1.0 začal 16. dubna 2002 s cílem vytvořit zařízení zpětně kompatibilní s DVI, které se v tu dobu vyskytovalo na většině HD televizorů a přehrávačů DVD. HDMI bylo vytvořeno k vylepšení DVI pomocí menšího konektoru s přidanou podporou pro přenos zvuku. Vzhledem k úspěšnosti na trhu (v roce 2004 prodáno 5 milionů zařízení s HDMI, v roce 2007 143 milionů) se stal z HDMI celosvětový standard.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Konektory.", "content": "V současnosti existují čtyři typy konektorů HDMI: A, B, C, D. Typy A a B jsou definovány od verze 1.0, typ C až od verze 1.3 a typ D od verze 1.4.", "section_level": 2}, {"title": "Délka kabelu.", "content": "HDMI nedefinuje maximální délku kabelu. Jediným omezením je útlum signálu. Délka tudíž závisí na konstrukci a kvalitě materiálů, které byly použity.  HDMI 1.3 definuje dva druhy kabelů: Běžný kabel HDMI může dosáhnout délky 12 až 15 metrů. U kabelů do 5 metrů může kabel kategorie 1 dosáhnout kvalit kategorie 2. Delší kabel může způsobit nestabilitu a blikání na obrazovce. Existují i převodníky a nástavce, které jsou schopné pomocí kabelu Cat5 prodloužit HDMI až na 50 metrů a nástavce HDMI založené na optických vláknech lze použít i přes 100 metrů.  Od začátku roku 2012 se kabely neoznačují číslem verze, ale slovně", "section_level": 2}, {"title": "Kompatibilita s DVI.", "content": "Signál DVI je kompatibilní s rozhraním HDMI, a to bez ztráty kvality obrazu (výstup DVI, vstup HDMI). Neumožňuje ale samozřejmě přenos zvuku nebo signálů z dálkového ovládání (Mimo grafické karty AMD řad Radeon HD, které při správném rozmístění pinů v redukci dokáží přenášet i zvuk.). Tento problém musí být řešen adaptéry či přídavnými kabely.  Opačně ale kompatibilita již fungovat vždy nemusí (výstup HDMI, vstup DVI). Audio data se totiž přenášejí po stejných vodičích jako obraz (nikoliv odděleně). Je tedy možné, že zařízení se vstupem DVI si se zvukovými daty neporadí (neodfiltruje je) a ve výsledku bude zařízení natolik zmateno, že nedokáže obraz zobrazit.", "section_level": 2}, {"title": "Verze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "HDMI 1.0.", "content": "Uvedeno 9. prosince 2002", "section_level": 2}, {"title": "HDMI 1.1.", "content": "Uvedeno 20. května 2004", "section_level": 2}, {"title": "HDMI 1.2.", "content": "Uvedeno 8. srpna 2005", "section_level": 2}, {"title": "HDMI 1.3 - HDMI STANDARD.", "content": "Uvedeno 22. června 2006.", "section_level": 2}, {"title": "HDMI 1.4 - HDMI HIGH SPEED with ETHERNET.", "content": "Uvedeno 28. května 2009", "section_level": 2}, {"title": "HDMI 2.0 - PREMIUM HDMI HIGH SPEED.", "content": "Uvedeno 4. září 2013", "section_level": 2}, {"title": "HDMI 2.1 - HDMI ULTRA HIGH SPEED.", "content": "Uvedeno 29. listopadu 2017", "section_level": 2}], "src_summary": "HDMI je zkratka anglického označení High-Definition Multi-media Interface nekomprimovaného obrazového a zvukového signálu v digitálním formátu. Může propojovat například satelitní přijímač, DVD přehrávač nebo videopřehrávač/VHS s kompatibilním zobrazovacím zařízením, jako například televizor s plazmovou obrazovkou pro systém domácího kina. Alternativou je DisplayPort.", "tgt_summary": "高清多媒体接口(英语:High Definition Multimedia Interface,缩写:HDMI)是一种全数字化影像和声音传送接口,可以传送未压缩的音讯及视讯讯号。HDMI可用于机上盒、DVD播放机、个人电脑、电视游乐器、综合扩大机、数码音响与电视机等设备。HDMI可以同时传送音讯和视讯讯号,由于音讯和视讯讯号采用同一条线材,大大简化系统线路的安装难度。", "id": 484168}
{"src_title": "Pitná voda", "tgt_title": "饮用水", "src_document": [{"title": "Hygiena vody a pitná voda v legislativě ČR.", "content": "Legislativa ČR, která se týká hygieny vody, je obsažena v zákoně o ochraně veřejného zdraví č. 258/2000 Sb. a k tomuto zákonu se vztahujících vyhlášek:  Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví stanoví, že \"pitnou vodou je veškerá voda v původním stavu nebo po úpravě, která je určena k pití, vaření, přípravě jídel a nápojů, voda používaná v potravinářství, voda, která je určena k péči o tělo, k čištění předmětů, které svým určením přicházejí do styku s potravinami nebo lidským tělem, a k dalším účelům lidské spotřeby, a to bez ohledu na její původ, skupenství a způsob jejího dodávání.\"  Vyhláška 252/2004 Sb., kterým se stanoví hygienické požadavky na pitnou a teplou vodu a četnost a rozsah kontroly pitné vody, pak doplňuje, že \"pitná voda musí mít takové fyzikálně-chemické vlastnosti, které nepředstavují ohrožení veřejného zdraví.\" Tato vyhláška je plně harmonizována s evropskou Směrnicí Rady 98/83/ES ze dne 3. listopadu 1998 o jakosti vody určené k lidské spotřebě.  Vyhláška č. 252/2004 nahradila vyhlášku č. 376/2000 Sb., která blíže definovala, že pitná voda „je zdravotně nezávadná voda, která ani při trvalém požívání nevyvolá onemocnění nebo poruchy zdraví přítomností mikroorganismů nebo látek ovlivňujících akutním, chronickým či pozdním působením zdraví fyzických osob a jejich potomstva, jejíž smyslově postižitelné vlastnosti a jakost nebrání jejímu požívání a užívání pro hygienické potřeby fyzických osob.“", "section_level": 1}, {"title": "Parametry pitné vody.", "content": "Hygienické limity ukazatelů pitné i teplé vody musí být dodrženy na všech místech, kam je voda dodávána – v kohoutech, sprchách apod. V případě balené pitné vody (nikoli balené vody minerální, kojenecké či pramenité, pro které platí jiný předpis) musí být limity dodrženy v místě stáčení; dále musí být hygienické limity dodrženy po dobu minimální trvanlivosti do otevření originálního obalu s výjimkou ukazatelů počty kolonií při 22 °C a 36 °C, pro které platí mezní hodnoty 500 kolonií tvořících jednotku/ml (dále jen \"KTJ/ml\") pro ukazatel počty kolonií při 22 °C a 100 KTJ/ml pro ukazatel počty kolonií při 36 °C (Vyhláška č. 252/2004 Sb.).  Zákon č. 263/2016 Sb. a Vyhláška č. 422/2016 Sb., o radiační ochraně a zabezpečení radionuklidového zdroje ukládají dodavatelům pitné vody pro veřejnou potřebu vyrobené z podzemních zdrojů a ze směsi vody z podzemního zdroje a vody povrchové a dodavatelům balené vody povinnost zajišťovat systematické měření a hodnocení obsahu radonu ve vodě s četností závisející na objemu dodávané vody.", "section_level": 1}, {"title": "Ukazatele a jejich parametry.", "content": "Tabulka dle přílohy č. 1 Vyhlášky 252/2004 Sb, tučně zvýrazněné ukazatele spadají i pod krácený rozbor dle přílohy č. 5 Vyhlášky 252/2004 Sb.. Parametry platí pro pitnou vodu a pro balenou pitnou vodu (nikoli balenou vodu minerální, kojeneckou či pramenitou).  Vysvětlivky k tabulce lze nalézt na webu MZE.", "section_level": 2}, {"title": "Mikrobiologické a biologické ukazatele.", "content": "\"Poznámka: Escherichia Coli je indikátorem čerstvého fekálního znečištění. Její nulová tolerance vychází v předpokladu, že přítomnost EC by mohla signalizovat přítomnost patogenních mikroorganismů (Campylobacter, Salmonella, Shigella, Vibrio...). U pitné vody se tyto patogeny tedy samostatně nesledují. V poslední době se však debatuje logika tohoto postupu. Například pracovní dokument Evropské Komise ze září 2012, naznačuje, že negativní test na E.Coli negarantuje absenci jiných střevních patogenů. Více také v kanadské studii pro Alberta Health Services. Výskyt salmonelly v ČR je ve většině případů diskutován v souvislosti s potravinami spíše než s pitnou vodou, avšak přesná data nejsou k dispozici, neboť u poloviny případů bývá nemožné identifikovat zdroj nákazy.", "section_level": 3}, {"title": "Monitoring kvality pitné vody v ČR.", "content": "Majitelé či provozovatelé vodovodů jsou povinni zajistit, aby distribuovaná voda odpovídala normě. Ta jim také ukládá minimální četnost rozborů v závislosti na počtu zásobovaných obyvatel a/nebo objemu vyrobené vody. Detaily udává Příloha 4 Zákona č. 252/2004 Sb., kterou se stanoví hygienické požadavky na pitnou a teplou vodu a četnost a rozsah kontroly pitné vody.  Celkový dohled zajišťuje Státní zdravotní ústav (SZÚ), který pravidelně publikuje ročenky Zprávy o kvalitě pitné vody v ČR. Hlavním zdrojem informací pro tuto zprávu je IS PiVo (Informační systém Pitná voda). IS PiVo shromažďuje výsledky rozborů jak provozovatelů, tak dozorčích zdravotních ústavů. Výsledky poslední Zprávy shrnující rok 2012 plyne:", "section_level": 2}, {"title": "Statistiky o pitné vodě v ČR.", "content": "V roce 2014 bylo 94,2 % obyvatel České republiky zásobováno pitnou vodou z veřejného vodovodu. 94,7 % pitné vody v České republice pochází z podzemních zdrojů (např. studny, vrty, prameny) a 5,2 % z povrchových zdrojů (např. nádrže, řeky).  Dle studie životního cyklu představuje úprava podzemní vody 3× menší zátěž pro životní prostředí než úprava vody povrchové.  V roce 2011 bylo vyrobeno 617mil m3 vody určené k realizaci. Rozvedena byla celkem 74 566 km vodovodních řádů, 41 783 km stokových sítí a upravena v 2 557 čistírnách odpadních vod (ČOV). Největšími dodavateli – co se počtu obsluhovaných přípojek týče – jsou Pražské vodovody a kanalizace, Severočeské vodovody a kanalizace, a.s. a Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava, a.s.", "section_level": 1}, {"title": "Nedostatek pitné vody ve světě.", "content": "Více než miliarda lidí na světě nemá přístup ke kvalitnímu zdroji pitné vody. Nejhorší je situace v subsaharské Africe, kde má přístup k nezávadné pitné vodě pouze 56 % obyvatel. V absolutních číslech je problém největší v Asii – jen v Číně se jedná o 300 milionů obyvatel. Ve většině měst – vyjma subsaharské Afriky – jsou k dispozici relativně dobré zdroje, zato na venkově je kvalita vody problematická celosvětově.  Nekvalitní voda má spolu s nedostatečným hygienickým zázemím zásadní dopady na zdraví lidí v rozvojových zemích. Výrazně se podepisuje na vysoké dětské úmrtnosti: Podle WHO umře ročně 1,5 milionu dětí v důsledku průjmových onemocnění – ta jsou ve většině případů způsobena právě závadnou vodou nebo chybějící sanitací. Důsledky jsou však mnohem širší – například řada dětí musí každodenně nosit vodu ze vzdálených nádrží, a proto se jim nedostane plnohodnotného vzdělání. Jindy tuto práci zastávají ženy, kterým zase nezbývá čas na jinou – výdělečnou – činnost.  V současné době postrádá přístup k nezávadné vodě cca 800 milionu lidí, což představuje 11 % populace. Předpokládalo se, že v roce 2015 to bude 8 % a bude tak částečně dosaženo jednoho z Rozvojových cílů tisíciletí: přístup k vodě bude mít alespoň 88 % obyvatel zeměkoule. Při současném tempu zlepšování situace by v Africe by přístup k vodě získal každý občan až v roce 2076. Dostatečný přístup k pitné vodě v případě katastrof se definuje jako dostupnost nejméně 20 litrů vody na osobu a den ze zdroje vzdáleného do 1 km od místa bydliště.  Problém nedostatku pitné vody na světě se snaží řešit i některé firmy a hlavně neziskové organizace. Od výroby nádob pro snadnější přenos vody (např. Hippo Roller), které mají ulehčit lidem v Africe od úmorných několika kilometrových cest s kyblíkem pro vodu, po různé filtry pro vyčištění znečištěné vody. Objevují se také slibné vynálezy, jež upravují za pomoci solárního pohonu vlhkost ze vzduchu na pitnou vodu (např. Sunglacier).", "section_level": 1}, {"title": "Pitná voda v restauracích.", "content": "Pro provozování gastronomického zařízení musí jejich majitelé mít přístup ke zdroji pitné vody, jinak by nedostali hygienické povolení k otevření. Majitelé v ČR mohou, avšak nejsou povinni nabízet pitnou vodu svým zákazníkům. V některých zemích taková legální povinnost existuje. Například ve Velké Británii takové nařízení platí pro podniky, které prodávají alkohol. To samé platí v USA, kde navíc zákon ukládá i veřejným místům jako jsou nákupní centra či nádraží, aby instalovali ve svých prostorách fontánky s pitnou vodou.  Bývalý ministr zdravotnictví Heger navrhoval zákon, který by zajistil, aby nejlevnější nápoj v restauracích byl vždy nealkoholický. Zatím ale stále zůstává pravdou, že v ČR je levnější pivo než voda.  Zůstává na dobré vůli majitelů, zda pitnou vodu hostům podají. Jejich ochotu monitoruje například Občanské sdružení Česko pije z vodovodu. Sdružení udává, že vodu z kohoutku dává nebo prodává necelých 2 tisíce restaurací v zemi, a to včetně těch zapojených do projektu Vodovoda a do komerční kampaně Kohoutková od vodárenského gigantu Veolia.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zajištění dostatečného množství kvalitní pitné vody je jedním z úkolů vodního hospodářství. Pitná voda se získává zpravidla úpravou surové vody z vodního zdroje v úpravně vody. Proces úpravy surové vody na pitnou je pravidelně monitorován s cílem zajistit, aby pitná voda splňovala hygienické požadavky na pitnou vodu stanovené legislativou státu. Pitná voda se zpravidla rozvádí vodovodem ke spotřebitelům.", "tgt_summary": "饮用水是具有一定品质控管,可供饮用或使用而不会造成立即或长期性危害的水。在多数已开发国家,即使只有极低比例的水实际使用于饮用或烹饪,常见用途包括洗涤和景观灌溉等,但其家庭、商业和工业用水皆已达饮用水标准。", "id": 1355494}
{"src_title": "Bergen", "tgt_title": "卑爾根", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Umístění.", "content": "Bergen leží na Bergenském poloostrově v oblasti Midthordaland a spolu s oblastí Nordhordaland tvoří v rámci kraje Vestland region Bergen om omland. Město sousedí na pevnině s obcemi Vaksdal, Samnanger a Os a na moři s obcemi Austevoll, Sund, Fjell, Askøy, Meland, Lindås a Osterøy", "section_level": 2}, {"title": "Rozloha.", "content": "Rozloha města je 570,30 km2, přičemž 140,73 km2 tvoří moře, 20,22 km2 jezera a 0,24 km2 řeky. Na pevnině o rozloze 445,11 km2 zabíraly k roku 2007 bažiny 7,10 km2, orná půda 16,51 km2, lesy 189,20 km2, otevřená krajina (hory, atd.) 173,22 km2, osídlení 53,23 km2, průmysl 3,32 km2 a zbytek (např. cesty) 2,42 km2.  Krajina je hornatá s malými propojenými nížinami. Jak samotné město, tak i předměstí jsou obklopena horami či mořem.", "section_level": 2}, {"title": "Sedm bergenských hor.", "content": "Okolo Bergenu se nachází mnoho hor, ale mezi sedm hor (De syv fjell) se řadí následující:  Bergenská turistická organizace každoročně organizuje pochod „7-fjellsturen“ po všech sedmi horách a současně se koná také kratší pochod po čtyřech horách, kterými jsou Ulriken, Rundemanen, Fløyfjellet og Sandviksfjellet.", "section_level": 2}, {"title": "Klima.", "content": "Bergen má mírné a vlhké pobřežní klima charakteristické malými rozdíly v teplotě během roku. V období mezi léty 1991 a 2005 byla průměrná lednová teplota 2,8 °C a červencová 15,1 °C. Průměrná roční teplota 7,6 °C je druhá nejvyšší v Norsku. Díky své poloze u moře a mezi horami je pro Bergen typické deštivé počasí, kdy je za rok naměřeno průměrně 213 deštivých dní, což je jedna z nejvyšších hodnot v Evropě. Je dokonce nazýván „městem deště“. Dne 21. ledna 2007 byl zaznamenán nový městský rekord v počtu po sobě následujících deštivých dnů, kterých bylo naměřeno 84. Starý rekord z roku 1975 byl 59 dní. Průměrné roční srážky dosahují 2250 mm. Pro porovnání, průměrné srážky v Brekke, nejdeštivějším místě Norska, jsou 3575 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšiřování města.", "content": "Původní obec zabírala pouze oblast současného centra města. V roce 1877 byly k Bergenu připojeny části Sandviken, Møhlenpris, Nygård a Kalfaret. Årstad se v roce 1915 stal součástí Bergenu. Bergen byl od roku 1919 též samostatným krajem. Gyldenpris byl v roce 1921 oddělen od obce Laksevåg a připojen k Bergenu. V roce 1955, byl oddělením od Fany připojen k Bergenu Fyllingsdalen. V roce 1972 byl Bergen rozšířen o obce Arna, Fana, Laksevåg a Åsane. V témže roce přestal být samostatným krajem a stal se součástí kraje Hordaland. Hordaland byl zrušen 31.12.2019 a nahrazen krajem Vestland.", "section_level": 2}, {"title": "Městské části.", "content": "Bergen je rozdělen na osm městských částí. Počet jejich obyvatel je aktuální k 1. lednu 2009. Do rozlohy Bergenhusu jsou zahrnuty neobydlené oblasti okolo hor Sandviksfjellet a Fløyfjellet a jezera Svartediket, která nejsou administrativně zařazena mezi městské části. Podobně je pod Årstad zahrnuta neobydlená oblast hor Ulriken a Løvstakken. Rozloha těchto dvou městských obvodů je 8,77 km2.", "section_level": 2}, {"title": "Sídelní oblasti.", "content": "Dle Norského statistického úřadu se na území Bergenu nachází devět sídelních oblastí (tettsted). Počet obyvatel je aktuální k 1. lednu 2009.  Největší sídla za hranicemi obce – počet obyvatel sídla je aktuální k 1. lednu 2009:", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Bergen měl k 1. lednu 2009 252 051 obyvatel, což je nárůst o 10 % v porovnání se situací před deseti lety. Polovinu nárůstu lze přičíst porodnosti, zbytek přistěhovavším se obyvatelům. Ve stejné době však ještě rychleji rostl počet obyvatel v obcích okolo Bergenu. Pro srovnání byl v Norsku průměrný populační přírůstek za dané období 8,0%, ale v regionu okolo Bergenu 9,6%.  V roce 2008 byla hustota zalidnění 556 obyv. na km2 a 96 % obyvatel bydlelo v některém z devíti sídel. Podíl pracujících a nezaměstnaných byl s hodnotami 72 % a 1,7 % totožný s celostátním průměrem. Podíl obyvatel s vyšším vzděláním byl v Bergenu 31,6 % v porovnání s 24,8 % v celém Norsku. Bergen měl rovněž jeden z nejvyšších podílů zaměstnanců v soukromém sektoru a ve službách a také jeden z nejvyšších průměrných příjmů na osobu v porovnání s celostátním průměrem.", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny.", "content": "Bergen byl údajně založen, jako město, Olafem III. Norským kolem 1070 n. l. Na konci 13. století patřil mezi čtyři nejdůležitější pobočky Hanzy. Význam Bergenu byl v jeho podílu na obchodu se sušenými treskami, které sem byly dováženy ze severněji ležících končin Norska. Obchodovalo se takto již od přelomu 11. a 12. století. Němečtí hanzovní kupci žili ve svých oddělených čtvrtích města, a těšili se výhradnímu právu obchodovat s rybáři ze severu, kteří sem každé léto přijížděli prodat své úlovky. Připomínkou toho je bergenské nábřeží Bryggen, jež je dnes na seznamu Světového dědictví UNESCO.  Roku 1348 byl Bergen zasažen morem, patrně sem byl zavlečen anglickými loděmi. Roku 1429 odnož vitaliánů (\"Vitalienbrüder\") zaútočila na Bergen s několika loděmi, vydrancovala a zapálila město, které lehlo popelem. Roku 1536 přiměl král německé kupce stát se Nory nebo odejít zpět do svých zemí. To bylo také předznamenáním úpadku německého vlivu.  Po celé 15. a 16. století zůstal Bergen největším nordickým městem, do roku 1850 zůstal také největším městem Norska. Svůj postavení v obchodě se severním Norskem si udržel až do roku 1789. Roku 1916 část centra města lehla popelem. A roku 1944, během německé okupace, německá loď, kotvící u pevností Bergenhus, naplněná výbušninami explodovala. Zničila tak nejen historické budovy, ale zabila i mnoho lidí.  Roku 1972 byl Bergen sloučen se sousedními městy, které se tak staly bergenskými městskými obvody. Toho roku Bergen zanikl jako samostatný kraj.", "section_level": 1}, {"title": "Městské panoráma.", "content": "Město leží mezi sedmi horami: Ulriken, Fløyen, Rundemanen, Blåmanen, Sandviksfjellet, Løvstakken, Damsgårdsfjellet, Lyderhorn a Askøyfjellet.  Nejstarší část města je na severní straně zálivu Vågen. Tam se nachází Bryggen, staré dřevěné domy z počátku 18. století, ale vyvolávající pocit středověku.  Kostel Panny Marie (\"Mariakirken\") je nejstarším kostelem v Bergenu, pochází z let kolem roku 1130. Dva jiné kostely, Katedrála a Korskirken jsou také středověkého původu, ale později byli přestavěny. Pevnost Bergenhus má také mnoho zajímavých staveb, za zmínku stojí \"Haakonshallen\", královské sídlo ze 13. století a Rosenkrantzská věž (\"Rosenkrantztårnet\"), postavená kolem středověkého opevnění v 16. století.  Na rybím trhu nakupují místní přímo od rybářů. Poněkud dále, kolem hlavního náměstí Torgalmenningen, se nachází nákupní oblast, znovu postavená po požáru roku 1916, je v secesním a funkcionalistickém slohu. Několik starých čtvrtí s bílými dřevěnými domy obklopují střed města, za zmínku stojí Nordnes, Marken a Sandviken  Návštěvníci by neměli vynechat jízdu pozemní dráhou na horu Fløyen, kde z 320 metrů nad mořem je výhled na město s jeho sedmi horami.  Oblíbeným místem návštěv je akvárium s tuleni, tučňáky a místními druhy ryb.", "section_level": 1}, {"title": "Správa.", "content": "Od roku 2000 je město spravováno správní radou (byråd), která je založena na zásadách parlamentarismu. Správní rada sestává z pěti členů – komisařů, které jmenuje městská rada. Městská rada je nejvyšším orgánem města.", "section_level": 1}, {"title": "Universita.", "content": "Bergen je universitním městem. Univerzita v Bergenu se se svými cca 15 tisíci studenty řadí mezi středně velké evropské university. Má 6 fakult, na kterých se studuje:  Na universitě je mnoho cizinců, angličtina je velmi běžným komunikačním a vyučovacím jazykem. Universita velmi podporuje studijní pobyty studentů z celého světa a přijímá mnoho PhD. studentů ze zahraničí. Nad studenty universit v Bergenu bdí studentská organizace zajišťující silné sociální, zdravotní, psychologické a rekreační zázemí.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Bergen je proslulý svými dešti, které dosahují ročního úhrnu kolem 2250 mm (88 in). V některých letech byly ve městě dokonce „deštníkomaty“, ale neujaly se.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bergen je město a obec (kommune) v norském kraji (fylke) Vestland a často je označován za hlavní město regionu Vestlandet.", "tgt_summary": "卑尔根( )是挪威第二大城市。根据政府的统计,直至2019年12月31日,卑尔根市区的人口有283,929人,如果连同郊区和周边区域的话,则有420,000人。整个城市共分为八个区域:雅纳镇()、卑尔根胡斯镇()、法纳镇()、菲林斯谷镇()、勒斯域镇()、特比格达镇()、奥尔城镇()和奥萨内镇()。", "id": 2520877}
{"src_title": "Neum", "tgt_title": "涅姆", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Okolí Neumu rozdělilo Chorvatskou Dalmácii v současnosti již podruhé. Poprvé byl Neum, tehdejší součást Dubrovníku, přidělen Osmanské říši, aby bylo zajištěno, že právě Dubrovník nebude hraničit s Benátskou republikou.  V září 1932 byla otevřena první škola na území općiny Neum. Nenacházela se však ve městě samotném, ale v nedaleké vesnici Hutovo. Nespokojenost s královským jugoslávským režimem v 30. letech rostla postupně i v Neumu. Ve volbách do jugoslávské skupštiny v roce 1938 město zvolilo Chorvatskou selskou stranu.  V roce 1941 byl vyhlášen Nezávislý stát Chorvatsko, které řídili ustašovci. Neum byl administrativně přičleněn k župě Dubrava, v roce 1944 byl součástí župy Hum. Dále od moře, v oblasti obcí Hutovo a Gradac probíhaly ostré boje mezi partyzány a fašistickým vojskem. Střety probíhaly především o strategicky významný Vukov klenac.  Město se začalo rozvíjet po roce 1945 spolu s celým dalmatským pobřežím tehdejší Jugoslávie. Rozhodnutím komunistické vlády bylo jako jediné na pobřeží připojeno k Bosně a Hercegovině. Tato skutečnost však měla víceméně pouze administrativní charakter, vzhledem k tomu, že hranice mezi svazovými republikami SFRJ nebyly běžně označovány. V 80. letech se město nemile proslavilo kvůli aféře Neum a luxusním vilám tehdejších představitelů bosenské republiky.  Od 60. let 20. století trpí především oblasti okolo Neumu poklesem obyvatelstva v souvislosti s relativně nízkou úrovní rozvoje těchto oblastí. Většinu pracovních míst v samotném Neumu zajišťuje právě turistický průmysl.  Skutečnost, že Bosna a Hercegovina díky zisku tohoto území po rozpadu Jugoslávie de facto rozdělila sousední Chorvatsko na dvě části, způsobila, že se vláda v Záhřebu rozhodla vybudovat most z města Kleku na poloostrov Pelješac, čímž by spojila obě části státu a odpadla by tak potřeba tranzitu přes území města Neum. Plán však ztroskotal, protože se zjistilo, že by se jednalo o akt proti mezinárodním námořním úmluvám.", "section_level": 1}, {"title": "Charakter města.", "content": "Město je důležitým letoviskem a přístavem, nachází se zde několik velkých hotelů. Také za nákupy sem dojíždí mnoho lidí, především proto, že jsou zde nižší ceny a daně než v sousedním Chorvatsku. Okolo města patří ještě k Bosně a Hercegovině 21 km mořského pobřeží. Celkem nabízí Neum okolo sedmi tisíc ubytovacích míst; má vlastní polikliniku, poštu a banky.  Kromě turistiky se obyvatelstvo věnuje také pěstování oliv a vína.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Hlavní dopravní tah, který prochází městem, představuje Jadranská magistrála. Severně i jižně od města se nacházejí dva hraniční přechody s Chorvatskem. S vnitrozemím Bosny a Hercegoviny je Neum propojen prostřednictvím silnice přes obec Hutovo a město Stolac. Tato silnice byla přebudována v roce 2018; nahradila starší úzkou silnici ze 70. let 20. století. Současná silnice umožňuje spojení pobřežního města s vnitrozemím Bosny a Hercegoviny bez nezbytnosti překročení hranice s Chorvatskem.  Neum nemá vlastní železniční spojení. Nejbližší dálnice je dálnice A1 v blízkosti města Metković, resp. Međugorje, vzdálená několik desítek kilometrů severně.  Neum nemá vlastní přístav, pro potřeby ekonomiky Bosny a Hercegoviny jsou využívány chorvatské přístavy v Metkovići a v Ploče. Výstavba přístavu v Neumu byla v druhé dekádě 21. století zvažována, k její realizaci však nedošlo.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "V současné době má Neum základní školu (\"Kardinala Stepinca\") s vlastní střední školou.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 1991 žilo ve městě Neum 1993 lidí, z toho byli:", "section_level": 1}], "src_summary": "Neum je město v Bosně a Hercegovině ležící na pobřeží Jaderského moře. Jako jediné město této země leží u moře, v úzkém koridoru, který Bosna a Hercegovina má. Žije zde 1993 obyvatel, s okolím 4200.", "tgt_summary": "涅姆(发音[neum], 塞尔维亚语: Неум),波黑唯一的沿海市镇,滨临亚得里亚海。涅姆海岸线全长24.5 km,为波黑唯一的出海口。总人口4,605(2009),其中镇区人口4,268 (1991)。涅姆将克罗地亚国土分成北南两个不连接的部分,为此克罗地亚在欧盟资助下兴建佩列沙茨大桥,而桥的位置横跨涅姆出港水路,波黑政府为了未来涅姆能依计划兴建为货运港(目前波黑以克罗地亚境内普洛切为出口港),对桥的高度有要求。", "id": 720976}
{"src_title": "Vättern", "tgt_title": "韋特恩湖", "src_document": [{"title": "Dno.", "content": "Dno jezera je skalnaté.", "section_level": 1}, {"title": "Pobřeží.", "content": "Pobřeží je vysoké a skalnaté, hlavně východní s prudkými srázy. Každý rok v červnu se koná okružní jízda kolem jezera \"Vättern\" na jízdních kolech (\"Vätterrundan\"), která se může zúčastnit každý. Start a cíl je v \"Motale\" a délka je přes 300 km. Čas není oficiálně měřen a ani není stanoven vítěz.", "section_level": 1}, {"title": "Ostrovy.", "content": "Na jihu jezera leží idylický ostrov Visingsö (25,04 km2). Další menší ostrovy jsou Stora Röknen, Lilla Röknen, Stora Aspön a Lilla Aspön.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdrojem vody jsou především prameny na březích a pod vodou. Je odvodňováno do Baltského moře řekou Motala Ström a přes kanál Göta je spojeno s \"Baltským mořem\" i s jezerem Vänern. Kolísání úrovně hladiny během let je přibližně 1 m. Vyšší úroveň je v létě. Na jezeře se vyskytují vlny s dlouhou periodou (\"сейши\") a silné vlnění.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti vody.", "content": "Voda je průzračná a chladná. V červenci dosahuje teploty 6 až 7 °C. V důsledku vln jezero zamrzá pozdě až v únoru (v nejširší části v některých letech vůbec)", "section_level": 1}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "V jezeře se vyskytuje fytoplankton a zooplankton (klanonožci a perloočky). U dna žijí korýši, máloštětinantci, dvoukřídlí a mlži. Z ryb zde najdeme především siveny, síhy a lososy.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení pobřeží.", "content": "Největší města na břehu jezera jsou na jihu Jönköping a Huskvarna. Další města jsou Motala a východě, Karlsborg a Hjo na západě a Askersund na severu. Na jihu naproti ostrova \"Visingsö\" leží malé město Gränna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vättern (jméno je odvozeno ze starošvédského \"vaetur\" – voda) je jezero na jihu Švédska. Zasahuje na území krajů Västra Götaland, Jönköping, Örebro a Östergötland. Je druhé největší v zemi. Hluboká kotlina jezera je tektonického původu a byla dotvořena pleistocénními ledovci. Má rozlohu 1912 km2. Je 129 km dlouhé a maximálně 28 km široké. Průměrně je hluboké 39 m (na severu 25 m) a dosahuje maximální hloubky 119 m (na jihu). Rozloha povodí je 6000 km2. Leží v nadmořské výšce 88,5 m.", "tgt_summary": "韦特恩湖()是瑞典的一个湖泊。就面积而言,韦特恩湖是瑞典第二大湖泊(仅次于维纳恩湖)。", "id": 2329684}
{"src_title": "Šimpanz bonobo", "tgt_title": "倭黑猩猩", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Bonobové byli objeveni v roce 1928 americkým anatomem Haroldem Coolidgem v belgickém muzeu v Tervuren, kde se nacházela lebka považovaná za lebku mladého šimpanze učenlivého. Objev je přičítán Ernstu Schwarzovi, který nález v roce 1929 publikoval.  Předci bonobů se odštěpili od šimpanze učenlivého až poté, když se jejich společní šimpanzí předci odštěpili od lidí. Protože žádný jiný druh než \"Homo sapiens\" již dnes z této větve nežije, šimpanzi bonobo a šimpanzi učenliví jsou nejbližšími žijícími příbuznými lidí, s nimiž sdílejí asi 98,4 % DNA.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika druhu.", "content": "Od šimpanze učenlivého se liší vzpřímenou chůzí, matriarchátem, rovnostářskou kulturou a významnou rolí pohlavního styku v jejich společnosti. Bonobové dosahují hmotnosti asi 50 kg a výšky asi 95 cm (samice 75 cm). Mají delší nohy s užšími chodidly, ale kratší ruce a menší hlavu než šimpanzi učenliví. Jejich trup je delší a užší v lopatkách. Odlišují je také od narození černá tvář s narůžovělými bílými pysky a dlouhé chlupy po stranách obličeje. Nadočnicové oblouky nejsou tak mohutné. Podobně jako ostatní lidoopi se dožívají 35 až 40 let. Většinu času včetně noci tráví na stromech v korunách, kde si každou noc zhotovují z větví a listí hnízdo. Šimpanzi bonobo používají nástroje, např. větvičky, ze kterých po vytažení z mravenišť olizují ulovené mravence. Bonobové prošli v roce 1994 zrcadlovým testem sebeuvědomění. Komunikují hlavně hlasovými projevy. Významu jejich zvuků nerozumíme, ale významu některých jejich přirozených gest rukou, jako je vyzvání ke hře, ano. Dva bonobové, Kanzi a Panbanisha se naučili asi 400 slovům, která umějí napsat pomocí speciální klávesnice s geometrickými symboly, a dokážou odpovídat na mluvené věty. Někteří lidé, např. bioetik Peter Singer, to považují za dostatečné, aby jim mohla být přiznána práva, jaká mají lidé.  Pohlavní styk hraje ve společnosti bonobů hlavní roli. Užívají ho jako pozdrav, při řešení sporů, k usmiřování a jako výměnné zboží za potravu. Vedle lidí jsou jedinými primáty, kteří praktikují všechny z následujících sexuálních aktivit: genitální sex (nejčastěji ve vztahu samice–samice, dále samec–samice a samec–samec), francouzský polibek, vzájemnou masturbaci a orální sex. Páří se hlavně vleže v poloze břichem k sobě. K této poloze je svou polohou přizpůsobena i samičí vulva s klitorisem. Veškeré sexuální aktivity provádějí jak uvnitř nejbližší rodiny, tak mimo ni. Pohlavní styk mají až 40krát denně, ale většinou trvá jen asi čtvrt minuty. Má se za to, že samice prožívají orgasmus. Bonobové nevytvářejí stálé vztahy s jednotlivými partnery. Bonobové se nemnoží rychleji než šimpanzi učenliví. Samice nosí a vychovávají mláďata asi pět let a mohou rodit každých pět až šest let. Ačkoli jsou mnohem menší než samci, mají vyšší postavení ve společnosti. Udržují si sociální postavení vzájemnou spoluprací. Žádný samec nemůže dominovat skupině, protože samice se semknou, aby sociální pořádek ubránily. Postavení samce závisí na postavení jeho matky. Vazba mezi synem a matkou během života zůstává silná. Březost samice trvá v rozmezí 220 až 230 dní. Fyzicky a pohlavně dospívají okolo osmého roku života, ale samice mohou poprvé rodit až ve věku okolo 12 let.  Skupiny bonobů se neustále rozpadají a slučují. Kmen čítající 50 až 120 jedinců se během dne rozděluje do menších skupin o šesti až dvanácti členech, které odděleně hledají potravu. Večer se příslušníci kmene setkají, aby spolu spali. Na rozdíl od šimpanze učenlivého, o kterém se ví, že loví opice, bonobové se živí hlavně rostlinnou potravou. Ačkoli se živí také hmyzem a občas chytají malé savce, např. veverky, jejich hlavním zdrojem potravy je ovoce.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Asi 10 000 bonobů žije v deštných lesích jižně od řeky Kongo v Demokratické republice Kongo ve střední Africe. Kvůli ničení jejich přirozeného prostředí a lovu jsou ohroženým druhem. Jejich lov zesílil zejména během nedávné občanské války.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šimpanz bonobo (\"Pan paniscus\") nebo často jen bonobo, případně šimpanz trpasličí je jeden ze dvou druhů rodu šimpanz; druhým je známější šimpanz učenlivý (\"Pan troglodytes\"). Vyskytuje se ve střední Africe. Živí se převážně rostlinnou stravou doplňovanou drobnými bezobratlými a občas i obratlovci. Žije ve skupinách se silnými sociálními vazbami, velkou roli ve vztazích uvnitř komunity hraje pohlavní styk. IUCN ho vede jako ohrožený druh.", "tgt_summary": "倭黑猩猩(学名:'),又名倭猩猩、僰猿、矮黑猩猩或巴诺布猿\"',是黑猩猩属下的两种动物之一,起先倭黑猩猩被认为和黑猩猩是同种生物,直到1920年代,才有人察觉两者的不同,而将之列为一独立的物种。虽然「黑猩猩」一词有时指的是黑猩猩属下的所有生物,但该词多特指同属的另一种生物——普通黑猩猩(\"Pan troglodytes\")。为避免与黑猩猩混淆以及突出其独立物种的地位,一些机构现建议使用「倭猩猩」作为中文名。现今倭黑猩猩仅存于刚果民主共和国,野生且濒危。和黑猩猩一样,倭黑猩猩同属最接近人类的物种之一。因黑猩猩属动物皆不善游泳,可能导致了1.5-2百万年前分居于刚果河南北的倭黑猩猩与黑猩猩的演化差异。", "id": 1021140}
{"src_title": "Bari", "tgt_title": "巴里", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jako \"Barium\" bylo známo již v římské době v 1. století př. n. l., nebylo však nijak zvláště významné. V roce 465 tu bylo zřízeno biskupství, které bylo pak v 10. století povýšeno na arcibiskupství. Od dobytí Itálie byzantskými vojsky v 6. století bylo Bari v držení Byzance, a to až do roku 1071, kdy je jako poslední državu východního císařství dobyli Normané pod vedením Roberta Guiscarda. Roku 1130 se stalo součástí Království obojí Sicílie a od roku 1282 neapolského království. V 16. – 18. století Bari upadalo, o další století později došlo k jeho novému vzestupu. Je zde pohřben sv. Mikuláš.", "section_level": 1}, {"title": "Město a památky.", "content": "Dodnes se zachovalo Staré Město s křivolakými uličkami, v jehož středu se nachází katedrála \"San Sabino\" (původní stavba pochází z 12. století). V apsidě velké poutní baziliky sv. Mikuláše (\"San Nicola\", vystavěné v letech 1087 až 1197) je umístěna hrobka poslední kněžny z Bari Bony Sforzové, matky polského krále Zikmunda II. Augusta. V západní části Starého Města, v blízkosti Nového přístavu (Porto Nuovo), je pevnost \"Castello Svevo\", původně byzantsko-normanská stavba, v letech 1233 – 40 rozšířená, v 16. stol. přestavěná na palác. Nejrušnější místo a centrum Starého Města tvoří náměstí \"Piazza Mercantile\" s palácem Sedile dei Nobili, leží na východě, vedle Porto Vecchio (Starého přístavu).  Jižně od Starého Města se nachází Nové město. Hlavní náměstí s parkem je \"Piazza Umberto I.\" (budova univerzity, knihovna, Národní archeologické muzeum) v blízkosti nádraží. Středem Nového města prochází pěší zóna Via Sparano da Bari. Řada paláců a divadlo se nachází na třídě Corso Cavour ve východní části.", "section_level": 1}, {"title": "Sousední obce.", "content": "Adelfia, Bitonto, Bitritto, Capurso, Giovinazzo, Modugno, Mola di Bari, Noicattaro, Triggiano, Valenzano", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Bari je přístavní město, hlavní město regionu Apulie a její provincie Bari, ležící na pobřeží Jaderského moře v jižní Itálii. Žije zde okolo 400 tisíc obyvatel, po Neapoli je druhým největším městem v jižní Itálii. Je sídlem univerzity a námořnické školy, významným střediskem obchodu, chemického, loďařského a strojírenského průmyslu a zpracování ryb. Bari je také dějištěm veletrhů \"Fiera di Levante\".", "tgt_summary": "巴里()是意大利南部第二大城市,面积116平方公里,人口326,201人(2001年)。巴里是普利亚大区首府,位处亚得里亚海,也是巴里省的首府。1990年代,巴里的人口发展和国家总趋势一致,不断减少,这有利于城域圈的发展。当时很有必要研究城区:现在这个项目正在进行,有12个市镇选择参与其中,约600,000居民。 城镇包括三个部分:半岛北部建筑密集的老城区市,现在主要的夜生活街区之一,其中有著名的圣尼各老圣殿、圣撒比诺主教座堂(1035年 - 1171年)和斯瓦比亚城堡。", "id": 2360408}
{"src_title": "Heinrich Kramer", "tgt_title": "海因里希·克雷默", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z chudých poměrů. Ve svém rodišti vstoupil k dominikánům. Po vychození městské latinské školy a základním studiu filosofie (1475) byl ustanoven na vlastní naléhání inkvizitorem řádové provincie Alemannia, do níž patřily i Čechy a Morava. S nevelkým úspěchem byl aktivní v boji proti husitům a Jednotě bratrské. Po procesu s židy v italském Tridentu začal Kramer pronásledovat čarodějnice. V roce 1478 ho papež Sixtus IV. jmenoval do úřadu papežského inkvizitora „per totam Alemaniam superiorem\", to je pro tzv. Horní Německo čili oblast od Alsaska po Čechy. Roku 1482 byl zvolen převorem dominikánského konventu v Schlettstadtu. V prvním procesu s čarodějnicemi v Ravensburgu, kam přišel na žádost městské rady, nechal upálit dvě ženy. Za svého působení v kostnické diecézi v letech 1481 až 1485 nechal upálit nejméně 48 žen, údajně čarodějnic posedlých ďáblem. Naléhal na papeže Inocence VIII., aby jej v úsilí potírat čarodějnictví podpořil; sám Kramer necítil dostatečnou podporu ostatních duchovních ani biskupů. Papež jej podpořil bulou \"Summis desiderantes affectibus\", která doporučila jeho potírání čarodějnictví v Horním Německu.  Zaštítěn papežskou bulou se pustil do četných čarodějnických procesů, mj. v Innsbrucku, kde však jeho počínání tvrdě narazilo a místní biskup Georg Golser jej vyzval, aby zemi opustil. V reakci na tyto ústrky ze strany církevních autorit vydal ve spolupráci s Jakobem Sprengerem roku 1486 nechvalně známou knihu \"Malleus maleficarum\" (\"Kladivo na čarodějnice\"). Ačkoli autoři nezískali pro knihu dobrozdání kolínské univerzity, kniha měla veliký ohlas, dočkala se mnoha vydání a sehrála hrůznou roli v evropských dějinách 16. až 18. století. On sám se vychloubal, že odsoudil dvě stě čarodějnic a obviňoval jako kacíře i ty, kteří popírali existenci čarodějnictví. Roku 1495 byl pozván přednášet do Benátek a až do roku 1500 byl profesorem teologie na dominikánském řádovém studiu v Salzburgu. Mezi léty 1500 až 1505 působil v českých zemích. Už dne 31. ledna 1499 ho papež Alexandr VI. pověřil, aby jako papežský nuncius a inkvizitor zasáhl proti valdenským, pikartům a jednotě bratrské v Čechách a na Moravě. V papežském breve ze dne 5. února 1500 se praví, že si ku pomoci může vybrat čtyři kazatele znalé českého jazyka, jimž má právo udělit titul mistrů teologie, a veškerou pomoc mu musí poskytnout též olomoucký biskup Stanislav I. Thurzo. Po příchodu do Prahy byl přijat králem Vladislavem Jagellonským, záhy se však přesunul na Moravu, kde se centrem jeho působení stal dominikánský klášter svatého Michaela v Olomouci. Protože v českých zemích nebylo v té době možné užít proti jednotě bratrské hrubého násilí, spočívalo těžiště Kramerovy činnosti v diskusích a polemikách s českými kacíři. Na Moravě proti nim sepsal i dva spisy, z nichž jeden vyšel v Olomouci již v roce 1501 a znovu v roce 1502: \"Sancte Romane ecclesie fidei defensionis clippeum aduersus waldensium seu pickardorum heresim\" [Štít k obraně víry svaté církve římské proti kacířství valdenských a pikhartů].  Heinrich Kramer zemřel v roce 1505 na biskupském hradě v Kroměříži.", "section_level": 1}, {"title": "Kramerovy postupy.", "content": "Kramerovy postupy během inkvizice byly vždy stejné. Už jeho přítomnost vzbouzela v lidech nedůvěru a strach. Při kázáních proti čarodějnicím varoval před ďábelskými hrozbami, zastrašoval lidi a podněcoval udavače, aby oznámili, zda někde neviděli někoho uhranout nebo někomu škodit. Nabízel se jako poradce v takových případech a varoval obyvatelstvo, aby takové případy nezakrývalo. Nějaké obvinění se vždy našlo, to pak Kramer rozvířil a nafoukl. Zaštiťoval se také klasickou teorií spiknutí, podle níž ďábel využíval čarodějnic, aby přivedl svět k jeho konci. Při výsleších užíval tortury, při níž bylo možné z obviněného vyzískat jakékoli doznání, a tak skončila většina jím obviněných osob „usvědčena“ a odsouzena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heinrich Kramer (latinizovaným jménem Heinrich Institoris, asi 1430 v Schlettstadtu – 1505 v Kroměříži) byl dominikán a inkvizitor, autor knihy \"Malleus maleficarum\".", "tgt_summary": "海因里希·克雷默(,后拉丁化改为,约1430年出生于今法国阿尔萨斯塞莱斯塔,约1505年逝世于克罗梅日什)是《女巫之槌》的作者,作为宗教裁判官他是中世纪末期猎巫的发起人。他主要以“女巫理论家”而著名。", "id": 630910}
{"src_title": "Souhvězdí Koníčka", "tgt_title": "小马座", "src_document": [{"title": "Popis souhvězdí.", "content": "Koníček je nevýrazné souhvězdí. Skládá se ze čtyř hvězd, které mají představovat hlavu mladého koně. Jen jedna hvězda je jasnější 4. hvězdné velikosti  Souhvězdí Koníčka najdeme jihovýchodně od souhvězdí Pegase.  Koníček je druhé nejmenší souhvězdí oblohy, pouze souhvězdí Jižního kříže má menší rozlohu. Lze jej alespoň z části pozorovat kdekoliv na Zemi s výjimkou 2,5° zeměpisné šířky (tomu odpovídá asi 280 km) od jižního pólu.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Koníček patří ke 48 souhvězdím antiky, které zavedl Ptolemaios.", "section_level": 1}, {"title": "Mytologie.", "content": "Souhvězdí Koníčka představuje hříbátko Celeris, bratříčka okřídleného koně Pegase. Posel bohů Hermes jej daroval Kastorovi, dvojčeti Polluxe.", "section_level": 1}, {"title": "Objekty v souhvězdí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hvězdy.", "content": "α Equulei, nejjasnější hvězda souhvězdí Koníčka, je vzdálená 150 světelných let. Je to žlutě zářící hvězda spektrální třídy G0 III. Jméno Kitalpha je arabského původu a znamená \"přední díl koně\".", "section_level": 2}, {"title": "Dvojhvězdy.", "content": "δ Equulei je dvojhvězda ve vzdálenosti 55 světelných let. Obě složky oběhnou kolem společného těžiště jednou za 5,7 let.  γ Equulei je pouhým okem rozlišitelná dvojhvězda, podmínkou je ovšem jasná bezměsíčná noc. Jasnější složka má magnitudu 4,7 a je vzdálená 6 minut od druhé složky dvojhvězdy a jasnosti 6,0. je se ovšem o vizuální dvojhvězdu, obě hvězdy leží od Země ve stejném směru, ale v různé vzdálenosti.  Jasnější hvězda je ale skutečně dvojhvězda. Ve vzdálenosti 2 vteřiny se nachází její průvodce, hvězda 11. velikosti, který je gravitačně vázán na větší hvězdu. K pozorování je nutný dalekohled aspoň o průměru objektivu 15 cm.  Systém ε Equulei se skládá ze čtyř hvězd, které obíhají kolem společného těžiště.", "section_level": 2}, {"title": "Proměnné hvězdy.", "content": "Hlavní hvězda systému γ Equuleis je krátkoperiodická proměnná typu Alfa Canis Venatici.  R Equuleis proměnná typu Mira. Jedná se o červeného obra nebo nadobra, který mění v rytmu svoji velikost, což je provázeno značnou změnou jasnosti. Při maximu je R Equ tak jasná, že je pozorovatelná triedrem. V době minima klesne jasnost na 15,7, takže k pozorování hvězdy je nutný větší dalekohled.", "section_level": 2}], "src_summary": "Koníček ( \"Equuleus\") je souhvězdí na sever od nebeského rovníku Je to druhé nejmenší souhvězdí moderní astronomie a nejmenší na severní polokouli.", "tgt_summary": "小马座(拉丁语名称Equuleus),北天星座,面积71.64平方度,占全天面积的0.174%,在全天88个星座中,面积排行第八十七位,仅比南十字座大。小马座中亮于5.5等的恒星有5颗,最亮星为虚宿二(小马座α),视星等为3.92。每年8月8日子夜小马座中心经过上中天。", "id": 2693826}
{"src_title": "Souhvězdí Malého lva", "tgt_title": "小狮座", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Antičtí astronomové Aratus a Ptolemaios v oblasti oblohy, kde se nyní nachází souhvězdí Malého lva, neoznačili ani neurčili žádné souhvězdí. Ptolemaios zařadil hvězdy v souhvězdí jako \"amorphōtoi\" (nepatřící k žádnému obrysu souhvězdí) v souhvězdí Lva. Jan Hevelius se zmínil poprvé o souhvězdí Malého lva v roce 1687, když navrhl deset nových souhvězdí ve hvězdném atlase \"Firmamentum Sobiescianum\" a v doprovodném katalogu \"Catalogus Stellarum Fixarum\" do souhvězdí zahrnul 18 hvězd. Hevelius se rozhodl Malého lva, či Mladého lva, zobrazit v sousedství souhvězdí Lva a Velké medvědice. V roce 1845 anglický astronom Francis Baily revidoval katalog nových souhvězdí Jana Hevelia a přidělil písmena řecké abecedy hvězdám jasnějším než hvězdné velikosti 4,5 magnitudy, které je známé jako Bayerovo označení. Richard A. Proctor dal v roce 1870 souhvězdí název \"Leaena\" (Lvice), což vysvětlil snahou o zkrácení jmen souhvězdí, aby byla lépe čitelná ve hvězdných atlasech.  Německý astronom Christian Ludwig Ideler (1766–1846) identifikoval Malého lva se souhvězdím \"Al Thibá’ wa-Auláduhá\" („Gazela s mládětem“) na arabském nebeském glóbu ze 13. století. Dotyčný glóbus získal kardinál Stefano Borgia (1731–1804), a je uchováván v kardinálově muzeu ve Velletri. Arabista Friedrich Wilhelm Lach zastával odlišnou pozici, Malého lva viděl v souhvězdí \"Al Haud\" („Rybník“), do něhož zmíněná „Gazela“ skáče.  V čínské astronomii hvězdy beta, 30, 37 a 46 Malého lva tvořily souhvězdí \"Nej-pching\" (, „Soudní dvůr“); později byl \"Nej-pching\" přesunut na jiné místo oblohy a zmíněné hvězdy obdržely název \"Š’\" (, „Eunuch“); případně byly spojovány a hvězdami blízkého souhvězdí Lva ve \"Süan-jüan\" (, „velkého nebeského draka“ nebo „státní vůz“). Částečně do Malého lva patrně zasahovala linie čtyř hvězd nazývaná \"Šao-wej\" () a představující čtyři císařské rádce.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "V oblasti oblohy mezi souhvězdím Velké Medvědice na severu a souhvězdím Lva na jihu, kde se nachází málo hvězd, se nachází trojúhelník tří nejjasnějších hvězd souhvězdí, která jsou viditelná jen za dobrých světelných podmínek. Josip Kleczek popsal Malého lva jako malé, bezvýznamné souhvězdí. Souhvězdí je ohraničeno souhvězdím Velké medvědice na severu, souhvězdím Rysa na západě, souhvězdím Lva na jihu, a rohem se dotýká souhvězdí Raka na jihozápadě. Zkratka souhvězdí LMi byla přijata Mezinárodní astronomickou unií v roce 1922. Úřední hranice souhvězdí, kterou popsal Eugene Delporte roku 1930, je vymezena šestnáctistranným polygonem. V rovníkové souřadnicové soustavě se rektascenzové souřadnice hranic souhvězdí nachází mezi 9 22,4 a 11 6,5, zatímco deklinace má souřadnice 22,84° a 41,43°. Rozlohou je na 64. místě z 88 souhvězdí oblohy a na obloze pokrývá oblast 232,0 čtverečních stupňů nebo 0,562 procent rozlohy oblohy. Souhvězdí je nejvýše na hvězdné obloze každým rokem o půlnoci 24. února a v 21 hodin je souhvězdí nejvýše 24. května.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavé objekty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hvězdy.", "content": "V souhvězdí se nachází jen tři hvězdy, které mají hvězdnou velikost jasnější než 4,5 magnitudy a 37 hvězd, které jsou jasnější než 6,5 magnitudy. Malý Lev nemá jako jediné souhvězdí severní oblohy hvězdu s Bayerovým označením alfa, protože anglický astronom Francis Baily nesprávně přidělil řecké písmeno pouze jedné hvězdě, betě. Není jasné, zda Francis Baily zamýšlel dát 46 Leonis Minoris Bayerovo označení, proč označil jen betu, a proč zapomněl označit hvězdu 46 Leonis Minoris jako alfu. Zemřel před úpravou katalogu, a nejsou žádné zdroje, které by mohly vysvětlit toto opomenutí.  Nejjasnější hvězda v Malém lvu je oranžový obr spektrální třídy K0III hvězdné velikosti 3,8, který má pojmenování 46 Leonis Minoris nebo Praecipua, a jeho barva je zřejmá při pohledu dalekohledem. Hvězda se nachází 95 světelných let (29 parseků) od Země, má přibližně 32krát větší svítivost a 8,5krát větší rozměry než Slunce. Byla také katalogizována a pojmenována jako o Leonis Minoris Johannem Elertem Bodem, a byla chybně interpretována jako Omicron Leonis Minoris. Ještě více zmatků nastalo s jejím správným jménem Praecipua, které vypadá, že bylo původně použito pro 37 Leonis Minoris v roce 1814 v \"Palermo Catalogue\" Giuseppem Piazzim, který mylně posoudil druhou hvězdu jako jasnější. Toto jméno bylo později spojeno Allenem s 46 Leonis Minoris a chyba udržována pozdějšími astronomy. Originální „Praecipua“, 37 Leonis Minoris, má hvězdnou velikost 4,69, a je 578 světelných let (177 parseků) vzdáleným žlutým veleobrem spektrálního typu G2.5IIa absolutní hvězdné velikosti −1,84.  Beta Leonis Minoris je dvojhvězdou. Větší hvězda je obří hvězda spektrální třídy G8 hvězdné velikosti 4,4. Má přibližně dvojnásobek hmotnosti, 7,8krát větší poloměr a 36krát větší svítivost než Slunce. Obě hvězdy dělí na obloze vzdálenost 11 úhlových vteřin. Menší hvězda je žluto-bílá hvězda hlavní posloupnosti spektrálního typu F8. Obě hvězdy obíhají kolem společného těžiště jednou za 38,62 roku, a nachází se ve vzdálenosti 154 světelných let (47 parseků) od Sluneční soustavy. 21 Leonis Minoris je rychle rotující bílá hvězda hlavní posloupnosti, vzdálená přibližně 98 světelných let (30 parseků) od Slunce. Má přibližně 10krát větší svítivost než Slunce, okolo své osy se otočí za méně než 12 hodin a její tvar je velice pravděpodobně vejčitý. Její průměrná hvězdná velikost je 4,5, je spektrálního typu A7V a typově jde o proměnnou hvězdu Delta Scuti. Hvězdy mění jasnost v periodě kratší než šest hodin, a jedná se o hvězdy, které byly použity jako standardní svíčky pro určování vzdálenosti ve vesmíru a jsou předmětem studia astroseismologie.  SU Leonis Minoris a SV Leonis Minoris, neboli 10 Leonis Minoris a 11 Leonis Minoris jsou žlutými obry spektrálního typu G8III, s průměrnou hvězdnou velikostí 4,54 a 5,34 magnitudy. Obě hvězdy jsou eruptivními proměnnými typu RS Canum Venaticorum, 10 Leonis Minoris mění hvězdnou velikost o 0,012 magnitudy v periodě více než 40,4 dne, a 11 Leonis Minoris mění hvězdnou velikost o 0,033 v periodě více než 18 dne. 11 Leonis Minoris je dvojhvězda a jejím společníkem je červený trpaslík spektrálního typu M5V hvězdné velikosti 13,0. 20 Leonis Minoris je hvězdný systém vzdálený 49 světelných let (15 parseků) od Slunce. Větší hvězdou je žlutý trpaslík spektrálního typu G3Va hvězdné velikosti 5,4. Jeho průvodcem je starý, aktivní červený trpaslík spektrálního typu M6.5, který má relativně vysokou metalicitu. Skutečnost, že menší hvězda má větší jasnost, než se očekávalo, značí pravděpodobnost, že se nachází v malé vzdálenosti od druhé hvězdy a není možné je současnými technologiemi zobrazit odděleně.  R a S Leonis Minoris jsou dlouhoperiodické proměnné hvězdy typu Mira, zatímco U Leonis Minoris je polopravidelná proměnná hvězda. Všechny tři hvězdy jsou červení obři spektrálních typů M6.5e-M9.0e, M5e a M6. Periodicita R Leonis Minoris se pohybuje mezi 6,3 a 13,2 magnitudy během období 372 dní, u S Leonis Minoris se hvězdná velikost mění mezi 8,6 a 13,9 magnitudy v období 234 dnů, a u U Leonis se hvězdná velikost pohybuje mezi 10,0 a 13,3 magnitudy v období 272 dní. V souhvězdí je nedostatek jasných hvězd, a z tohoto důvodu jsou uvedené hvězdy náročným cílem pro amatérské astronomy. G117-B15A, známá také jako RY Leonis Minoris, je pulzující bílý trpaslík hvězdné velikosti 15,5. Jednu otočku okolo své osy vykoná přibližně za 215 sekund, doba rotace se prodlouží o jednu sekundu za 8,9 miliónu let. RY Leonis Minoris je 400 miliónů let starým bílým trpaslíkem a byl navržen na nejstabilnější nebeské hodiny.  SX Leonis Minoris je trpasličí nova typu SU Ursae Majoris, která byla objevena v roce 1994. Skládá se z bílého trpaslíka a z hvězdy, ze které bílý trpaslík nasává hmotu a obě složky dvojhvězdy obíhají okolo společného těžiště jednou za 97 minut. Bílý trpaslík má z hmoty z druhé hvězdy akreční disk a v něm ji zahřívá na teplotu mezi 6000 a 10000 K. Bílý trpaslík exploduje jednou za 34 až 64 dní, a v době exploze dosáhne hvězdné velikosti až 13,4, v době klidu má hvězdnou velikost 16,8. V souhvězdí Malého lva se nachází další trpasličí novy, RZ Leonis Minoris zvýší svoji jasnost na maximální hvězdnou velikost 14,2 z výchozí jasnosti okolo 17, ale hvězda mění jasnost v kratších intervalech než ostatní trpasličí novy.  V souhvězdí se nachází dvě hvězdy s potvrzenými planetárními systémy. HD 87883 je oranžová trpasličí hvězda o hvězdné velikosti 7,57 spektrálního typu K0Vm a je vzdálená 18 parseků od Země. Má průměr tři čtvrtiny slunečního, ale pouze 31 procent svítivosti Slunce. Okolo ní obíhá planeta 1,78krát hmotnější než Jupiter jednou za 7,9 roku, a v blízkosti se pravděpodobně nachází i další planety. HD 82886 je žlutý trpaslík spektrálního typu G0 a hvězdné velikosti 7,63. Planeta byla objevena v roce 2011, má 1,3krát větší hmotnost než Jupiter a oběhne okolo hvězdy jednou za 705 dnů.", "section_level": 2}, {"title": "Objekty hlubokého vesmíru.", "content": "V souhvězdí Malého lva se nachází mnoho objektů hlubokého vesmíru viditelných v amatérských dalekohledech. Galaxie NGC 3432 se nachází 3 stupně jihovýchodně od hvězdy 38 Leonis Minoris a je viditelná téměř z boku. Je hvězdné velikosti 11,7 a její rozměry jsou 6,8 krát 1,4 úhlových minut. Nachází se ve vzdálenosti 42 miliónu světelných let od Země, a pohybuje se od Sluneční soustavy rychlostí 616 km za sekundu. V roce 2000 se v galaxii zjasnila hvězda na hvězdnou velikost 17,4 magnitudy, která do té doby byla svítivou modrou proměnnou hvězdou a vybuchla jako supernova impostor, při jejímž výbuchu nebyla zničena kmenová hvězda. NGC 3003 je spirální galaxie s příčkou typu SBbc se hvězdnou velikostí 12,3 a o úhlové velikosti 5,8 minut, která je vidět téměř z boku. Galaxie NGC 3344 se nachází ve vzdálenosti 25 miliónů světelných let, z pohledu od Země je viditelná téměř shora. Galaxie má rozměry 7,1 krát 6,5 úhlových minut a hvězdnou velikost 10,45. NGC 3504 je spirální galaxie s příčkou, ve které se zvýšenou intenzitou vznikají hvězdy, hvězdné velikosti 11,67 a o rozměry 2,1 krát 2,7 úhlových minut. Byly v ní zaznamenány výbuchy supernovy v letech 1998 a 2001. Spirální galaxie NGC 3486 je viditelná z pohledu od Země z boku a má hvězdnou velikost 11,05 a její rozměry jsou 7,1 krát 5,2 úhlových minut. NGC 2859 je čočková galaxie typu SBo.  V souhvězdí se nachází minimálně dva páry vzájemně interagujících galaxií. Arp 107 je dvojice galaxií, u kterých probíhá slučování a galaxie se nachází přibližně 450 miliónů světelných let od Země. NGC 3395 a NGC 3396 jsou spirální galaxie a nepravidelná spirální galaxie s příčkou, které se vzájemně gravitačně ovlivňují. Galaxie se nachází 1,33 stupně jihozápadně od hvězdy 46 Leonis Minoris.  Vzácný objekt hlubokého vesmíru známý pod jménem Hanny's Voorwerp je oblak zářícího ionizovaného plynu s rozměry asi 36 tisíc krát 52 tisíc světelných let a uvnitř něj se nachází téměř kruhové okno o průměru 16 tisíc světelných let. Od Země je vzdálený 650 miliónů světelných let. Leží v blízkosti spirální galaxie IC 2497, v níž se nachází v současné době málo aktivní kvasar, jehož stokrát až desetitisícikrát větší zářivý výkon z doby nejpozději před 200 tisíci lety způsobil dnešní záření oblaku. Oblak září zeleným světlem, jehož spektrum odpovídá emisnímu spektru třikrát ionizovaných atomů kyslíku. Hanny's Voorwerp byl objeven v roce 2007 nizozemskou učitelkou hudby a amatérskou astronomkou Hanny van Arkelovou v projektu Galaxy Zoo.", "section_level": 2}, {"title": "Meteorické roje.", "content": "Meteorický roj Leo Minoridy byl objeven Dickem McCloskeym a Annette Posenovou v programu Meteor Harvard v roce 1959. Nejvyšší intenzitu má v období od 18. do 29. října a jeho původcem je dlouhoperiodická kometa C/1739 K1 (Zanotti). Jedná se o meteorický roj menší intenzity, který je pozorovatelný pouze ze severní polokoule.", "section_level": 2}], "src_summary": "Malý lev je nevýrazné malé souhvězdí v severní části hvězdné oblohy, nachází se mezi Velkým vozem na severu a souhvězdím Lva na jihu. Poprvé bylo zmíněno roku 1687 v díle \"Promodus Astronomiaem\" gdaňského astronoma Jana Hevelia, který tehdy zavedl několik nových souhvězdí na místech oblohy, v kterých se nachází málo hvězd. V roce 1925 byl Malý lev přijat Mezinárodní astronomickou unií jako jedno z osmaosmdesáti souhvězdí, která pokrývají celou hvězdnou oblohu. V souhvězdí se nachází 37 hvězd jasnějších než 6,5 magnitudy a 3 hvězdy jsou jasnější než 4,5 magnitudy. Nejjasnější hvězda souhvězdí 46 Leonis Minoris je oranžový obr hvězdné velikosti 3,8 magnitudy, která se nachází přibližně ve vzdálenosti 95 světelných let od Země. Beta Leonis Minoris je druhá nejjasnější hvězda souhvězdí hvězdné velikosti 4,4 magnitudy, a jako jediná hvězda v souhvězdí má Bayerovo označení. Je dvojhvězdou, jejíž jasnější složka je oranžovým obrem a slabší hvězda žlutobílou hvězdou hlavní posloupnosti. Třetí nejjasnější hvězdou souhvězdí je 21 Leonis Minoris, která je rychle rotující bílou hvězdou hlavní posloupnosti hvězdné velikosti 4,5 magnitudy. V souhvězdí se dále nachází dvě hvězdy s planetárním systémem, dva páry vzájemně interagujících galaxií a výjimečný oblak zářícího ionisovaného plynu nazvaný \"Hanny's Voorwerp\".", "tgt_summary": "小狮座是一个比较暗淡的星座,位于大熊座和狮子座之间的三角形地带。在1687年为约翰·赫维留所创立。没有对应的古代神话。", "id": 1590965}
{"src_title": "Martin Niemöller", "tgt_title": "馬丁·尼莫拉", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Martin Niemöller byl syn luterského faráře Heinricha Niemöllera a jeho ženy Pauly, rozené Müller. V letech 1910–1919 sloužil u císařského námořnictva, za první světové války byl kapitán ponorky. Po válce byl krátký čas členem Freikorps. V roce 1919 se oženil s Elsou (rozená Bremer) a začal studovat teologii v Münsteru (1919–1923). V roce 1931 se stal farářem evangelického kostela sv. Anny v Dahlemu.  Jako umírněný nacionalista nejdříve podporoval Hitlera a vítal jeho příchod k moci. Výmarskou republiku odmítal, mluvil o ní jako o létech temnoty. Ve své autobiografii z roku 1933 \"Vom U-Boot zur Kanzel\", která získala oficiální podporu nacistů a stala se v Německu bestsellerem, vyjádřil tuto myšlenku i naději, že Hitler přinese Německu oživení a národní hrdost. Postupem času však začal Hitlera i nacismus vnímat jinak a začal se vzpírat myšlenkám, které šířil.  Protože nacismus postupně ovládal řídící struktury protestantských církví, založil na podzim 1934 \"Vyznávající církev\", která v sobě postupně sdružila většinu protinacisticky smýšlejících protestantů, odmítajících antikřesťanské a rasistické doktríny nacismu. Představitelé této církve postupně stupňovali svůj odpor, což vedlo k tomu, že 30. června 1937 byl Niemöller jakožto nejvýraznější z nich zatčen. Postupně byl vězněn v několika vězeních a koncentračních táborech, dočkal se však konce války.  Byl dlouholetým členem Ekumenické rady církví (1948–1975), v letech 1961–1968 dokonce jejím prezidentem.", "section_level": 1}, {"title": "Citát.", "content": "Známý je jeho citát, kterým stručně popsal jeden z hlavních důvodů snadného úspěchu nacistů v Německu. Uchovaly se mnohé jeho verze zmiňující navíc např. Židy nebo katolíky (originální podoba z roku 1946 nebyla nikde zapsána a Niemöller jej zmínil patrně v různých podobách. Zde je poslední podoba výroku podle Niemöllera z roku 1976:", "section_level": 1}], "src_summary": "Martin Niemöller (14. ledna 1892, Lippstadt – 6. března 1984, Wiesbaden) byl německý teolog, luterský pastor, zakladatel a vůdce \"Vyznávající církve\" a jeden z nejvýraznějších protestantských odpůrců nacismu.", "tgt_summary": "弗里德里希·古斯塔夫·埃米尔·马丁·尼莫拉(Friedrich Gustav Emil Martin Niemöller、1892年-1月14日-1984年-3月6日)是一位德国著名神学家,信义宗牧师。他以反纳粹的忏悔文《起初他们》而闻名。", "id": 17246}
{"src_title": "Universal Mobile Telecommunications System", "tgt_title": "通用移动通讯系统", "src_document": [{"title": "Struktura UMTS sítě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "UE - Uživatelská stanice.", "content": "UE se rozumí uživatelská stanice, obecně mobilní telefon či terminál schopný přistupovat k UMTS síti. Často je také používáno původní označení z GSM standardů Mobile Terminál (MT) nebo Mobile Station (MS) – je často velmi obtížně zřetelné, jaký praktický rozdíl je mezi těmito pojmy. My se budeme pro jednoduchost držet tvrzení, že všechny tři tyto pojmy jsou vzájemně zaměnitelné, už proto, že ani sám standardizátor nemá ve výkladu rozdílu příliš jasno.  UE v některých výkladech není součástí obecného konceptu UMTS sítí, ale argument, že bez uživatelských stanic by byla síť jaksi nekompletní, lze jistě akceptovat.", "section_level": 2}, {"title": "UTRAN/GERAN – Obecná rádiová přístupová síť.", "content": "Mobilní telefony nebo obecněji uživatelské stanice komunikují s rádiovou přístupovou sítí (RAN – Radio Access Network). Může se jednat buď o nově vybudovanou síť s mnohonásobným přístupem W-CDMA na kmitočtech 1900–2200 MHz označovanou UTRAN (UMTS Terrestrial Radio Access Network) nebo o standardní GSM rádiovou síť na kmitočtech v pásmu 900 nebo 1800 MHz nazývanou GERAN (GSM EDGE Radio Access Network). Standard IMT-2000 ponechává do jisté míry otevřenou otázku, jak má RAN vypadat s tím, že se tak otvírají dveře budoucím rozšířením a standardům. Jako RAN mohou sloužit již existující rádiové digitální standardy jako GSM BSS, DECT, digitální TV, HiperLAN, nebo dva nové standardy, které přináší UMTS koncept – tedy UTRAN a USRAN. Komerčně se prosazuje zatím pouze UTRAN \"(UMTS Terrestrial Radio Access Network)\" jakožto pozemní rádiové síti zajišťující přístup k jádru sítě. Koncept USRAN je v současné době spíše v záměru než že by existoval jako hotový standard, jedná se totiž o satelitní rádiovou přístupovou síť \"(UMTS Satelite RAN)\" a zatím není firma, která by aplikaci USRAN plánovala.  Zatímco standardní GERAN sestává z BTS (\"Base Transceiver Station\") a BSC (\"Base Station Controller\"), základnové stanice v UTRAN se nazývají Node B (Node A neexistuje, B označuje slovo Base, tedy základnový uzel) – jde o ekvivalent pojmu BTS v GSM sítích. A dále RNC, Radio Network Controller, ovladače rádiové sítě, který v GSM sítích nazýváme BSC. Odlišné označení v GSM a UMTS síti má zabránit zmatkům, jaké sítě se pojem týká.", "section_level": 2}, {"title": "CN – Jádro sítě.", "content": "Jádrem sítě se rozumí samotný soubor služeb poskytovaných UMTS sítí a rozhraní k ostatním službám, do nichž může uživatel UMTS sítě přistupovat – především pak do jiných telefonních sítí nebo například do internetu. Opět základní idea standardu IMT-2000 předpokládala, že bude možno GRAN (a tím i uživatele přes tento GRAN připojený) propojovat do více jader sítě, například do GSM či ISDN, dnes se ale spíše předpokládá, že pro nasazení UMTS se bude používat společné jádro sítě pro UMTS a GSM, tedy že operátor upgraduje svoje stávající GSM jádro sítě tak, aby vyhovovalo požadavkům UMTS.  Jádro sítě je rozděleno do tzv. domén, podle použité metody přepojování:  Do UMTS od Release 5 je zařazen IP Multimedia subsystém, který má umožnit postupný přechod k přenosu telefonní hovorů (obecně multimediálních relací) paketově spínanou doménou.", "section_level": 2}, {"title": "Okruhově spínaná doména.", "content": "Okruhově spínaná doména označovaná jako CS, \"circuit switched\", je nejstarší doménou podporovanou v GSM sítích od prvních návrhů standardu. V rámci této domény se pro uživatele vytváří vyhrazený nepřerušovaný okruh, který přenáší uživatelovu komunikaci se zvolenou službou. Kapacita pro komunikaci je po celé délce přenosové trasy po celou dobu komunikace vyhrazena jen pro tohoto uživatele.  Klasickým příkladem služby určené pro CS doménu je telefonní hovor, kdy komunikační kanál je neustále vyhrazen (sepnut) pro jednoho uživatele a ten se o něj s nikým nedělí. Vyhrazení je zrušeno v okamžiku ukončení hovoru a teprve tehdy může být kanál použit pro dalšího uživatele.  CS doména je vhodná pro transport služeb, u nichž je důležitá plynulost toku. Za takové služby se obecně považuje právě telefonování nebo videokonferenční hovor, protože i drobné zpoždění doručení dat zde má za následek výrazné problémy s kvalitou služby, například v případě telefonního hovoru nepřirozené přerušování a trhání hovoru.  Okruhově spínaná doména zahrnuje v jádru sítě VLR, MSC a GMSC.", "section_level": 3}, {"title": "Paketově spínaná doména.", "content": "Paketově spínaná doména přišla do GSM sítí spolu s potřebou rychlých datových přenosů a spolu s definicí GPRS. UMTS architektura tuto doménu vlastně beze zbytku přejala a označujeme ji jako PS, \"packet switched\". Tato doména nevyhrazuje přenosový kanál pro uživatele na trvalo, ale pouze v okamžiku, kdy jej bezprostředně potřebuje pro přenos dat. To samozřejmě obrovským způsobem šetří prostředky sítě a ta může nabídnout „vysoké rychlosti“ – nebo alespoň jejich dobrou iluzi – více zákazníkům. Hovoří se také o konceptu \"„always on“\" – stále připojen. Síť registruje požadavek zákazníka na přenos dat a v tom okamžiku mu začne přidělovat maximum zdrojů, které mu přidělit může dle vytížení sítě v místě, dle limitu zákaznického účtu nebo dle technických limitů uživatelské stanice.  Paketově spínaná doména je vhodná pro přenos služeb, u nichž nejsou nároky na vypořádání služby v reálném čase – například stahování emailů, webových stránek, odesílání multimediálních zpráv. V těchto případech malé zpoždění způsobené nedostatkem volných zdrojů či alokací zdrojů pro potřeby přenosu nehraje podstatnější roli a důležité je, že síť může nabídnout vyšší kapacitu a přenosové rychlosti. Paketově spínaná doména zahrnuje v jádru sítě SGSN a GGSN. Jádro sítě obsahuje další obslužné komponenty, které se starají o obsluhu návštěvníků sítě (uživatelů v roamingu), o přepojování do jiných sítí (pevné telefonní linky, sítě jiných operátorů), autorizaci, účtování a další služby. Jejich počet závisí na počtu služeb, které hodlá poskytovat mobilní operátor.", "section_level": 3}, {"title": "Rozhraní pro propojení částí sítě.", "content": "Mezi jednotlivými částmi sítě existují propojení, takzvaná rozhraní (interface). Rozhraní mezi uživatelskou stanicí (UE) a mezi UTRAN se jmenuje Uu a rozhraní mezi UTRAN a jádrem sítě se jmenuje Iu. Součástí Uu rozhraní je technologie WCDMA. Ekvivalentem rozhraní Uu v GSM síti, tedy rozhraní mezi mobilním terminálem a BTS se jmenuje Um.  Rozhraní Iu se rozděluje podle toho, zda se využívá pro propojení paketové spínané technologie (IuPS – Packet Switched) nebo okruhově spínané technologie (IuCS - Circuit Switched). To koresponduje s rozdělením jádra sítě do dvou domén, tedy na služby paketově spínané a okruhově spínané.  UMTS se dosud vyvíjí; jednotlivé verze (release) UMTS jsou označovány takto:  Pro zajištění duplexní komunikace (oddělení uplinku a downlinku) používá UMTS dvě různé metody:  Kmitočtový plán:  Nasazení UMTS v České republice:  V roce 2012 je v České republice pokryta signálem UMTS většina sídel od několika tisíc obyvatel; operátoři na rozšiřování sítí 3. generace postupně pracují.", "section_level": 2}], "src_summary": "Universal Mobile Telecommunication System (UMTS) je další stupeň (3G) vývoje GSM sítí v rámci 3GPP. Účastník v síti GSM, který má aktivovaný datový tarif a telefon s podporou UMTS, bude v místech, kde je dostupný UMTS signál, automaticky UMTS používat. V budoucnosti může UMTS sloužit i pro přenos telefonních hovorů.", "tgt_summary": "通用移动通讯系统(英语:Universal Mobile Telecommunications System,缩写:UMTS)是当前最广泛采用的一种第三代(3G)移动电话技术。它的无线接口使用W-CDMA技术,由3GPP定型,代表欧洲对ITU IMT-2000关于3G蜂窝无线系统需求的回应。", "id": 2829798}
{"src_title": "Hydroponie", "tgt_title": "水耕栽培", "src_document": [{"title": "Systémy.", "content": "Známe tři typy hydroponických systémů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Tento typ pěstování je vynálezem Egypťanů. Zakladateli moderní hydroponie jsou němečtí botanikové Julius von Sachs a Wilhelm Knop, kteří se pěstováním rostlin bez půdy zabývali v 60. až 70. letech 19. století. Jejich výsledky se rychle ujaly a byly dále rozvíjeny. Problém byl především s ukotvením rostlin. Původně se rostliny provlékaly otvorem v korkové zátce, uzavírající nádobu s živným roztokem. Dále se využívaly i běžné květináče, vyplňované drcenou střešní krytinou, drcenou pemzou, drobnými oblázky a podobným materiálem. Jako ideální se ovšem ukázal právě keramzit.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Květinám, pěstovaným bez zemního substrátu, škodí studený vzduch a průvan, proto je nutné větrat jen opatrně. Potřebují světlo, ale je nevhodné vystavit je slunečním paprskům přímo. Pro zálivku a rosení nemají v oblibě chlorovanou, tvrdou a studenou vodu (optimální teplota je 20 °C).", "section_level": 1}, {"title": "Substráty.", "content": "Agregát expandovaného jílu  Pro systém hydroponie, ve kterém je kontrolován přísun živin, jsou konkrétně vhodné expandované jílové pelety (keramzit), které prošly ohřevem. Jsou pH neutrální a neobsahují žádné živiny. Jíl se formuje do kulatých pelet a je ohříván v otáčejících se pecích o teplotě 1,200 °C. To způsobuje u pelet narůstání podobně jako u popcornu a také jejich pórovitost. Jsou lehké a časem nezůstávají celistvé. Tvar pelet záleží na procesu výroby a může být u většího množství jednotný, či různorodý. Výrobci považují expandované jílové pelety za ekologicky udržitelné a mohou být opakovaně použity. Typicky jsou čištěny bílým octem, chlórovým bělidlem, nebo také peroxidem vodíku a následně jsou celé opláchnuty vodou.  Lapides crescendi  Lapides crescendi (Growstones) jsou vytvářeny z odpadního skla a mají retenční prostor na více vody i vzduchu, než je u perlitu a rašeliny. Tento typ agregátu udržuje více vody než předvařené rýžové lusky. Growstones se skládají z 0,5 až 5 % uhličitanu vápenatého. Množství je typicky kolem 25,8 až 258 g uhličitanu vápenatého na 5,1 kg balení Growstones. Zbytek je sodnovápenaté sklo.  Kokosové textilní vlákno  Jedná se o zbývající materiál po odstranění vláken z vnější schránky kokosového ořechu. Kokosové vlákno je 100 % přírodní rostlinný substrát. Obvykle je kokosové vlákno cílem houby Zelenatky (trichoderma), která chrání kořeny rostliny a stimuluje jejich růst. Kokosové vlákno je velmi obtížné při zalévání přetéci, prostředí je bohaté na obměnu kationů, které vede k velmi dobré směně minerálů a uskladňování minerálů postupně uvolňovaných rostlině. Kokosové vlákno je dostupné v několika variantách, obecně nejrozšířenější je kokosová rašelina, která by neměla obsahovat minerály.  Rýžové lusky  Rýžové lusky (PBH) jsou vedlejším produktem v zemědělství, který prochází ohřevem a nemá jiné využití. Jako substrát se postupně rozkládá, čímž umožňuje odvodnění. Studie prokázaly, že využití rýžových lusků nemá vliv na funkci fytohormonů.  Perlit  Perlit je sopečný kámen, který prošel razantním ohřevem. Je lehký a je formován do narůstajících skleněných oblázků. Je využíván volně, nebo je ve vodě včleněn do plastového obalu. Využívá se také k míchání půdních směsí ke snížení hustoty půdy. Perlit má podobné využití jako vermikulit, obecně zadržuje méně vody a více vzduchu, je schopný plout.  Vermikulit  Podobně jako perlit, se jedná o minerál, který prošel razantním ohřevem a formováním do lehkých oblázků. Vermikulit zadržuje více vody než perlit. Vermikulit má tendenci absorbovat vodu a minerály v systému pasivní hydroponie. Když je v okolí kořenů příliš mnoho vody a menší přístup vzduchu je možné postupně snižovat míru zadržování vody substrátem přidáním navyšujícího množství perlitu.  Pemza  Podobně jako perlit je pemza velmi lehká, získává se ze sopečného kamene a využívá se při hydroponii.  Písek  Písek je levná a dostupná varianta substrátu, nicméně je těžký, neudržuje dobře vodu a měl by být mezi používáním pročišťován případně sterilizován.  Štěrk  Jedná se o podobnou formu substrátu, jako se využívá v akváriích. Substrát by měl být nejprve očištěn. Typicky se při hydroponii využívá tradiční vrstva filtračního štěrku s elektricky poháněnou pumpou na růst rostlin. Štěrk je levnou záležitostí a je poměrně lehké jej udržovat čistý, dochází k dobrému průtoku vody, ale štěrk je také velmi těžký. Když není systém s rostlinami dostatečně často zavlažován, mohou kořeny rostliny v substrátu vyschnout.  Celulózní vlákna  Jedná se o velmi efektivní organický substrát pro hydroponii, získávaný ze dřeva. Výhodami tohoto substrátu je například po dlouhou dobu úspěšné zachování struktury. Tento typ vláken byl používán ve velmi raných počátcích metod hydroponie. Nicméně novější výzkum, naznačuje, že tento typ vláken může mít škodlivé účinky na fytohormony rostliny ovlivňující její růst.  Ovčí vlna  Ovčí vlna je pro hydroponii slibný obnovitelný materiál. Ve studii porovnávající ovčí vlnu s rašelinou a kokosovými vlákny perlitem a kousky minerální vaty na růst rostliny salátové okurky měla ovčí vlna větší kapacitu pro vzduch a to až 70%, která se postupně snižovala na využití srovnatelné s 43% a kapacitou přijmu vody rostoucí od 23% na 44%. Použití ovčí vlny se ukázalo být v porovnávání s ostatními substráty za nejvíce výnosné. Využití kyseliny mléčné a Bacilus subtilis podpořilo výnosnost ve všech typech substrátů.  Minerální vata  Minerální vata je obecně nejrozšířenější substrát na hydroponii. Je slibná, jak do obnovujících systémů, tak do cirkulárních systémů hydroponie. Je vytvářena z roztavených hornin, čediče či „strusky“ stočená do jednotlivých drobných vláken tvořících médium s vlastností kapilárního efektu. Minerální vata je typicky využívána na rostliny v raném stádiu při zasazení semen. Minerální vata může být ponechána při růstu rostliny po zbytek vývoje. Výhodou u minerální vaty je efektivita pří úspěšném využití komerční hydroponie. Většina typu minerální vaty spadá pod bezpečný materiál, nekarcinogenní a spadající pod typ Q u CLP regulací Evropské Unie, při klasifikací balení.  Pěnový polystyren  Výplňové polystyrenové granule jsou levnou a dostupnou variantou, jsou velmi lehké a s dobrým odvodněním. Využívají se většinou v uzavřených trubkových systémech. Používají se pouze nerozložitelné výplňové polyesterové granule u kterých nehrozí absorbování styrenu do rostlin. Nesmí se používat pěnový polystyren obsahující bromované zpomalovače hoření ( takzvaný nehořlavý polystyren ), které se mohou uvolňovat do vody a tím ohrožovat lidské zdraví.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení.", "content": "Hnojivo v hydroponii se dělí například na anorganickou a organickou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hydroponie je pěstování rostlin bez půdy v živném roztoku.", "tgt_summary": "水耕栽培(英文:英语:Hydroponics,简称为水培),是一种不使用土壤种植植物的技术,只透过水携带供植物生长所需的营养成分,或是兼使用支撑植物根部的材质,例如:珍珠岩、砾石、木质纤维、砂粒、泡棉。由于不需用土壤,故又称无土栽培。", "id": 573991}
{"src_title": "Kočka šedá", "tgt_title": "荒漠貓", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Jsou to zavalité kočky, podstatně větší než běžná kočka domácí. V zimě mají žlutošedou srst, v létě jsou tmavohnědé. Srst je dlouhá, hustá a má silnou podsadu. Uším vyrůstají na černých koncích štětinky. Na hřbetě a končetinách mají tmavší vodorovné pruhy. Spodní část těla je zbarvena světleji. Tlustý ocas má černé proužky a špičku.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a početnost.", "content": "Kočky šedé žijí jen v západní Číně, při severním a severovýchodním okraji Tibetské náhorní plošiny. Vyhledávají travnaté oblasti, křoviny nebo okraje lesů. Přesné početní stavy kočky šedé nejsou známy, nicméně odhad hovoří o asi 10 000 jedincích.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Jsou to samotářská zvířata, aktivní hlavně v noci. V přírodě loví hlavně během soumraku a svítání. Během dne odpočívají v norách umístěných na jižních svazích. Nory samic bývají hlubší.  Páří se od ledna do března, 2–4 koťata se rodí v květnu. Osamostatní se v 6–7 měsících.  Hlavní potravou koček šedých jsou rypoš lysý, hraboši a pišťuchy (piky). Loví i ptáky, například bažanty.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Kočka šedá je endemický druh žijící jen na relativně malém území v Číně. V minulosti byla lovena pro kožešinu, v současnosti je v Číně chráněná. Také trpí ztrátou svého přirozeného prostředí vlivem přelidnění oblastí, ve kterých žije. V neposlední řadě její stavy poklesly kvůli trávení pik, které jsou v Číně považovány za škodlivý druh, konkurující pasoucímu se dobytku. Piky tvoří důležitou součást jídelníčku koček šedých. Jed použitý k otrávení pik často zabil i kočku, která piku pozřela.  Kočka šedá je jedna z nejméně známých kočkovitých šelem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kočka šedá (\"Felis bieti\") obývá horské oblasti severovýchodní části Tibetské náhorní plošiny, v nadmořských výškách 2500–5000 m. Jedná se o jeden z nejméně známých druhů kočkovitých šelem.", "tgt_summary": "荒漠猫(学名:),又称漠猫、草猞猁、中国山猫,为猫科猫属的动物,是中国的特有物种。分布于甘肃、陕西、青海、四川、宁夏等地。该物种的模式产地在四川康定附近。荒漠猫体形较家猫大,尾长且具有较明显的6-8个黑白相间的环,耳端生有一撮短毛。食性以捕食啮齿动物为主,还捕食鸟类和雉鸡。是中国特产的珍稀猫科动物,为中国国家二级保护动物。", "id": 2866080}
{"src_title": "Tokamak", "tgt_title": "托卡马克", "src_document": [{"title": "Úvod do termojaderné fúze.", "content": "Termojaderná fúze je proces, při kterém se slučují lehčí jádra, vznikají jádra těžší a uvolňuje se energie. K jejímu dosažení je nutné, aby se reagující jádra přiblížila vzájemně natolik, že převládne jaderná síla přitažlivá nad elektrickou silou odpudivou. Aby částice překonaly odpudivou Coulombickou bariéru (tedy aby se dostaly dostatečně blízko k sobě a převládly přitažlivé jaderné síly), musí se vzájemně srážet velkou rychlostí. Nejefektivnějším způsobem, jak toho dosáhnout, je ohřátí paliva na velmi vysokou teplotu. V pozemských podmínkách je z hlediska energetického využití nejvhodnější reakce deuteria a tritia (těžký a supertěžký izotop vodíku). Při této reakci vzniká jádro helia a neutron. Výše zmíněná reakce je nejvhodnější zejména z důvodu nejnižší potřebné \"zápalné\" teploty ze všech fúzních reakcí. Jedná se o teplotu 100 až 200 miliónů K. První podmínkou zvládnutí řízené termojaderné fúze je dosažení této teploty. Jakýkoliv materiál je při takto vysoké teplotě ve stavu plazmatu. Z toho vyplývá druhá podmínka pro úspěšné zvládnutí řízené termojaderné fúze – zabránit dotyku horkého plazmatu a stěny.", "section_level": 1}, {"title": "Princip tokamaku.", "content": "Tokamak je zařízení, které zabraňuje dotyku plazmatu a stěny komory pomocí magnetického pole. Jeho základní částí je vakuová reakční komora ve tvaru prstence, která je obklopena cívkami toroidálního magnetického pole (na obrázku schéma tokamaku modře). Tyto cívky vytvoří v komoře velmi silné magnetické pole (několik T), které udržuje plazma. Prstencová komora tokamaku je sekundárním závitem transformátoru, který v komoře generuje proud v toroidálním směru (na velkých zařízeních až několik megaampérů). Tento proud vytváří kolem sebe poloidální magnetické pole. Pokud složíme magnetické pole toroidální a poloidální, dostáváme výslednou konfiguraci magnetického pole ve tvaru šroubovice (spodní schéma na obrázku schéma tokamaku). Siločáry takto vytvářeného magnetického pole se do sebe uzavírají v reakční komoře. Připomeňme, že se elektricky nabitá částice pohybuje podél magnetické siločáry. Právě proto by měly částice plazmatu zůstávat v komoře izolované od stěny. Různé nestability a difuze částic napříč magnetickým polem výrazným způsobem zhoršují udržení plazmatu.", "section_level": 1}, {"title": "Ohřev plazmatu.", "content": "Plazma v tokamacích je ohříváno třemi základními způsoby – proudovým ohřevem, mikrovlnami a svazky neutrálních částic.", "section_level": 1}, {"title": "Proudový ohřev.", "content": "Vzhledem k tomu, že má plazma nenulový elektrický odpor, je ohříváno procházejícím elektrickým proudem. Protože elektrický odpor plazmatu s rostoucí teplotou klesá a vzhledem k existenci fyzikálního limitu omezujícího maximální možný proud plazmatem lze tímto způsobem dosáhnout teplot maximálně v řádu desítek milionů kelvinů. Z tohoto důvodu je třeba použít ještě další metody ohřevu plazmatu.", "section_level": 2}, {"title": "Mikrovlnný ohřev.", "content": "Tento druh ohřevu spočívá v tom, že jsou do plazmatu vysílány mikrovlny o vhodné vlnové délce. Ty s plazmatem interagují a předávají mu svou energii, čímž ho ohřívají.", "section_level": 2}, {"title": "Ohřev neutrálními svazky.", "content": "Plazma je možné ohřívat také vstřikem urychlených neutrálních částic. Vzhledem k tomu, že neexistuje efektivní způsob urychlení neutrálních částic na požadovanou energii (až 1 MeV), musí být částice urychlovány jako nabité a před vletem do tokamaku musí být zpětně neutralizovány. Neutrální částice neinteragují s magnetickým polem tokamaku, a proto se snadno dostanou až do středu komory tokamaku, kde jsou v důsledku srážek s částicemi plazmatu opět ionizovány, začnou se tedy pohybovat podél magnetické siločáry a svou energii předávají srážkami částicím plazmatu.", "section_level": 2}, {"title": "Současný stav fúzního výzkumu.", "content": "V 90. letech byla do plného provozu uvedena velká zařízení, tedy evropský tokamak JET (Joint European Torus) a americký tokamak TFTR (Tokamak Fusion Test Reactor). Tyto tokamaky již dokázaly produkovat značné množství termojaderné energie. Např. JET produkoval fúzní výkon 16 MW po dobu 1 s. Jsou však stále příliš malé na to, aby vyráběly elektřinu ve velkém měřítku a navíc u obou těchto zařízení byla energie potřebná na vytvoření magnetického pole a ohřev plazmatu mnohem větší než vyprodukovaná fúzní energie. Nicméně i tak je z výsledků dosažených na těchto zařízeních zřejmé, že je z fyzikálního hlediska možné postavit fúzní elektrárnu právě na principu tokamaku. Otázkou zůstává, zda je lidstvo již na dostatečné technologické úrovni k tomu, aby tuto elektrárnu dokázalo spolehlivě provozovat. Jedná se o vývoj materiálů pro vnitřní stěnu vakuové komory, která se bude v průběhu výboje občas dostávat do kontaktu s horkým plazmatem a bude také silně ozářena fúzními neutrony. V reaktoru budou muset být cívky vytvářející magnetické pole supravodivé. Proto bude nutné vyvinout supravodivé systémy zatím nevídané velikosti. Demonstrátorem, který by měl skloubit všechny technologické a fyzikální požadavky na budoucí elektrárnu, bude právě budovaný tokamak ITER (International Thermonuclear Experimental Reactor). Ten by měl být uveden do provozu v roce 2020. Pokud bude úspěšný, měla by být v roce 2040 až 2050 postavena první fúzní elektrárna.", "section_level": 1}, {"title": "Projekt ITER.", "content": "V polovině 80. let minulého století začínala myšlenka na stavbu budoucí elektrárny nabírat reálnější podobu. Zároveň se ale ukazovalo, že vývoj a stavba experimentálního zařízení, které by bylo schopné napodobit podmínky budoucího termojaderného reaktoru, nebude levnou záležitostí. To byl jeden z důvodů, proč roku 1985 navrhl Sovětský svaz nejdříve státům organizace EUROATOM a o několik týdnů později i USA vznik mezinárodního projektu, jehož výsledkem by bylo právě takové zařízení. Po dvou letech jednání, během kterých se k projektu připojilo ještě Japonsko, byly domluveny podmínky, za kterých se bude reaktor s názvem ITER (International thermonuclear experimental reactor) vyvíjet a stavět. Roku 1998 byl projekt reaktoru dokončen. ITER znamenal obrovský kvalitativní skok ve vývoji termojaderných reaktorů. U ITERu mělo být dosaženo hoření termojaderné reakce (tzn. průběh reakce bez nutnosti vnějšího ohřevu). Zatím nejúspěšnější termojaderné zařízení, JET, produkovalo 65% dodávané energie. Fúzní výkon měl být 1500 MW. Například jeden reaktor jaderné elektrárny Temelín má elektrický výkon 1000 MW při tepelném výkonu 3000 MW. Proud plazmatem měl být 22 MA a objem vakuové komory měl být 2000 m. Těmto vynikajícím parametrům však také odpovídala konstrukční cena 6 miliard dolarů. Roku 1998 USA prakticky zastavily civilní termojaderný výzkum, Rusko se potýkalo s dlouhodobou hospodářskou krizí, jeden z nejbohatších států Evropy, Německo, muselo financovat své sjednocení. USA nakonec od projektu ITER odstoupili a zbývající účastníci nebyli ochotni vložit do tohoto projektu potřebné prostředky. Proto nechali projekt ITER zredukovat na poloviční cenu tak, aby vědecké výsledky nového ITERu měly co nejbližší hodnotu předpokládaným výsledkům původního ITERu. Tak byl roku 2001 dokončen redukovaný projekt. V tomto zařízení se nepředpokládá, ale ani nevylučuje samovolné hoření termojaderná reakce. Měl by však vyprodukovat desetkrát více energie než bude spotřebováno na ohřev plazmatu. Termojaderný výkon by měl činit 500 až 700 MW, proud plazmatem by měl být 15 MA a objem vakuové komory 837 m. Podrobná tabulka porovnávající parametry původního ITERu, dnešního ITERu a dnes největšího tokamaku světa, JETu, je umístěna na konci této kapitoly. Došlo také k rozdělení nákladu mezi zúčastněné strany. EU, která ITER nakonec postaví, zaplatí 45,5% z celkových nákladů 10 mld USD, zbylí partneři, tj. Indie, Čína, Rusko, Jižní Korea, USA a Japonsko zaplatí každý po 9,1 % nákladů. V roce 2006 se po dlouhých a komplikovaných jednáních rozhodlo, že ITER bude stát v jihofrancouzské oblasti Cadarache. Rozhodnutí o místě stavby padlo až poté, co EU, Rusko a Čína prohlásili, že pokud ostatní partneři nepřistoupí na stavbu ITERu ve Francii, začnou tam stavět sami. Japonci nakonec nátlaku podlehli, poněvadž zjistili, že by jen s pomocí USA a Jižní Koreje nebyli schopni stavbu ITERu a dalších potřebných zařízení financovat. Jako ústupek EU souhlasila, že generálním ředitelem projektu ITER bude Japonec Kaname Ikeda. Dále budou v Japonsku postaveny další zařízení, jejichž výsledků bude projekt ITER využívat. Například půjde o projekt IFMIF, který má testovat odolnost materiálů pro první stěnu fúzního reaktoru, o evropskou podporu přestavby japonského tokamaku JT-60U nebo o superpočítač pro zpracování dat z ITERu. V současné době se ITER již staví a provoz by měl zahájit v roce 2020. V prvních letech by měl být používán jako náplň vodík nebo deuterium. V této fázi by mělo být vyladěno udržení horkého plazmatu, a měla by být k dokonalosti dovedena komora. V roce 2026 by podle plánu měla být zahájena fáze, kdy bude používáno jako palivo deuterium a tritium. Měly by zde být prakticky sledovány dopady velkého neutronového záření na různé materiály. Podmínky, které budou v ITERu, budou podobné podmínkám v budoucí termojaderné elektrárně. Během této fáze, která by měla trvat také 10 let, by měla být zahájena stavba první demonstrační termojaderné elektrárny DEMO. Bude-li projekt DEMO úspěšný, měly by se začít první termojaderné elektrárny stavět okolo roku 2050, tedy právě v době, kdy bude již docházet ropa. Lithium na výrobu tritia by mělo stačit desítky tisíc let. Do té doby bude třeba postavit reaktory, které budou schopny pracovat pouze s deuteriem. Podle výpočtů by mělo deuterium jako palivo do termojaderných elektráren vydržet lidstvu déle než Slunce. Pokud se skutečně podaří postavit termojadernou elektrárnu, která bude schopna se slušnou účinností vyrábět z reakce deuterium-deuterium energii, má lidstvo o zdroj energie postaráno.", "section_level": 1}, {"title": "Tokamaky v Česku.", "content": "Jak bylo řečeno výše, fúzní výzkum probíhá v rámci široké mezinárodní spolupráce, na níž má svůj podíl i ČR jako člen organizace EUROATOM. V naší zemi leží těžiště výzkumu na Ústavu fyziky plazmatu AV ČR, který vlastní nejdůležitější experimentální zařízení pro výzkum fúze v ČR. Dále se na výzkumu podílí vysoké školy, zejména Matematicko-fyzikální fakulta UK a Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská ČVUT, kde bylo v roce 2006 otevřeno zaměření Fyzika a technika termojaderné fúze.  ČR vlastní dva tokamaky. Prvním je středně velký tokamak COMPASS. Ten byl v roce 1989 uveden do provozu v britském výzkumném středisku Culham jako zdroj dat, z kterých bude možné předpovědět parametry ITERu. V důsledku nedostatku prostředků pro provoz byl COMPASS nabídnut v roce 2004 Ústavu fyziky plazmatu AV ČR, kde na konci roku 2008 zaznamenal první plazma. Tento tokamak má velice podobnou konfiguraci plazmatu, jako bude mít ITER. Lze na něm dosahovat H-modu v divertorové konfiguraci. Z toho plyne, že na něm bude možné studovat pro ITER velice důležitá témata jako přechod mezi L-modem a H-modem, interakce okrajového plazmatu se stěnou a témata související s interakcí vln a plazmatu. Díky vlastnictví tohoto zařízení má ČR jedno z předních evropských pracovišť v oblasti řízené termojaderné fúze.  ČR vlastní ještě druhý malý tokamak, GOLEM na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT. Jedná se o jeden z nejstarších tokamaků, byl postaven v roce 1959 v SSSR. Roku 1977 daroval Sovětský svaz tento tokamak Československu. Po převzetí tokamaku došlo k jeho kompletní přestavbě. Opět byl uveden do provozu na Ústavu fyziky plazmatu roku 1984 pod názvem CASTOR. Roku 2006, v souvislosti s instalací COMPASS byla jeho činnost v UFP ukončena a byl darován FJFI ČVUT, kde roku 2009 již pod názvem GOLEM zaznamenal první plazma. Dnes je GOLEM nejstarším a nejmenším provozovaným tokamakem světa. Hlavním úkolem tokamaku GOLEM je zajištění výukové a vzdělávací činnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tokamak je zařízení, vytvářející toroidální magnetické pole, používané jako magnetická nádoba pro uchovávání vysokoteplotního plazmatu. Slovo pochází z ruštiny, kde Токамак je zkratkou popisu тороидальная камера с магнитными катушками\" (\"toroidní komora v magnetických cívkách\"). Myšlenka tokamaku se zrodila v 50. letech Igorem Jevgeněvičem Tammem a Andrejem Sacharovem. Dnes se tokamaky považují za jednu z nejnadějnějších cest k realizaci kontrolované jaderné fúze. Další možností je například stellarátor.", "tgt_summary": "托卡马克(),又称环磁机,是一种利用磁约束来实现磁局限融合的环性容器。达到稳定的等离子体均衡需要围绕环面移动的螺旋形状的磁力线。", "id": 1968126}
{"src_title": "Východní fronta (druhá světová válka)", "tgt_title": "苏德战争", "src_document": [{"title": "Politická situace.", "content": "Po hospodářské krizi se ve 30. letech v Německu dostala k moci nacistická strana NSDAP, která pod vedením Adolfa Hitlera zahájila přípravy na odvetu za porážku Německa v první světové válce. Země, které byly vítězi první světové války (Spojené království, Francie a USA), svou politikou Appeasementu nepodnikly proti vzrůstajícímu německému militarismu žádné kroky. Nečinně přihlížely, jak německý nacionální socialismus šlape po Versailleské smlouvě, obsazuje demilitarizované Porýní nebo podporuje nacionalistického španělského povstalce Franca. V březnu 1938 německá vojska anektovala Rakousko. Ve dnech 29. až 30. září 1938 svolali v Mnichově Německo, Itálie, Spojené království a Francie jednání, jehož výsledkem byla Mnichovská dohoda, ve které tyto země rozhodly o odtržení Sudet od Československa. Na tomto území, kde žila významná německá menšina se také nacházela linie opevnění, která mohla v případě ozbrojeného konfliktu ochránit zemi před agresí Německa. Bývalé Dohodové velmoci přitom odmítly Československu pomoci při obraně před německými územními nároky a v případě neuznání výsledků Mnichovské dohody, by nebyly ochotné navzdory podepsaným obranným smlouvám zasáhnout. Následná první vídeňská arbitráž situaci země po ztrátě Podkarpatské Rusi a jižních oblastí Slovenska ještě ztížila. Sovětský svaz deklaroval ochotu zemi vojensky pomoci, neměl s ní však společnou hranici a Polsko ani Rumunsko.případný průchod sovětské armády nepovolily. V březnu 1939 přestalo Československo existovat. Čechy a Moravu obsadila německá vojska a byl vytvořen takzvaný Protektorát Čechy a Morava. Na Slovensku vznikla za přispění Hitlera první slovenská republika.  Těsně před začátkem bojů druhé světové války se Třetí říše a Sovětský svaz v Paktu Ribbentrop-Molotov tajně dohodly na rozdělení Polska a některých dalších zemí, které mezi nimi ležely. Stalin v té době věděl, že Hitler plánuje vést válku proti zemím západní Evropy a tento fakt hodlal využít. Pravděpodobně doufal, že se Německo vyčerpá v bojích s Francií a Spojeným království a on pak může tyto oslabené země napadnout, popřípadě získat čas a připravit se na německý vpád. Pakt měl zajistit SSSR v kritickém období do roku 1942, kdy mělo být ukončeno plánované přezbrojování Rudé armády. 17. září 1939 se Sovětský svaz připojil k invazi do Polska a vcelku snadno obsadil jeho východní oblasti, sovětští činitelé to oficiálně odůvodňovali snahou ochránit ruské, běloruské a ukrajinské obyvatelstvo v těchto oblastech. Tímto se však pouze zastíral fakt, že SSSR postupoval podle tajné dohody a přímo se tak zúčastnil rozpoutání druhé světové války. Západní spojenci však, na rozdíl od Německa, Sovětskému svazu válku nevyhlásili. Během vpádu do Polska se do rukou Rudé armády vzdalo mnoho polských vojáků a důstojníků. Asi 25 000 z nich, včetně polské inteligence, pak NKVD zastřelila nedaleko Smolenska v Katyňském lese a na dalších místech. Podle dodatků k paktu měl SSSR volnou ruku v některých pobaltských zemích. Stalin následně v průběhu roku 1940 přikázal obsadit Estonsko, Lotyšsko a dokonce i Litvu, které se dodatek netýkal. Sovětská moc v těchto zemích následně rozpoutala krutou perzekuci, v jejímž důsledku přišlo o život nejméně 100 000 lidí. 24. června 1940 Stalin ultimativně požádal Rumunsko o předání Besarábie a Severní Bukoviny a následně byly tyto regiony obsazeny vojsky Rudé armády. V oblasti se nacházela i ložiska ropy, která byla v té době pro Německo nezbytně potřebná pro vedení války.", "section_level": 1}, {"title": "Strategická ofenzíva Wehrmachtu.", "content": "V noci z 21. na 22. června 1941 Němci vyzvali sovětského velvyslance Dekanozova, aby v Berlíně urychleně navštívil německé ministerstvo zahraničních věcí. Tam mu o 3. hodině ráno místního času doručili diplomatickou nótu, stejný dokument odevzdal hrabě von der Schulenburg o 5. hodině ráno sovětskému ministrovi zahraničních věcí Molotovovi v Moskvě. V dokumentu byl Sovětský svaz obviněn z podvratné činnosti vůči Německu, Evropě a nepřátelské politiky vůči Třetí říši. Také byl obviněn ze soustředění sil na sovětsko-německých hranicích, což bylo v rozporu se vzájemnými dohodami o přátelství. Dokument rovněž informoval o tom, že německá vláda je nucena na ohrožení svých hranic okamžitě reagovat a Hitler již přijal opatření, aby ozbrojené síly toto nebezpečí silou zlikvidovali. Ještě téhož dne vyhlásila válku Sovětskému svazu Itálie, zanedlouho ho následovaly i ostatní země Osy. O 12:00 v sovětském státním rozhlase vystoupil ministr zahraničních věcí Molotov a informoval obyvatelstvo země, že SSSR byl napaden. Okamžitě po vyhlášení války vyjádřil ministerský předseda Spojeného království Winston Churchill SSSR podporu v boji proti Německu.", "section_level": 1}, {"title": "Operace Barbarossa.", "content": "22. června 1941 se mezi 3:15 a 4. hodinou ranní začala největší, nejurputnější a nejkrvavější nepřetržitá pozemní kampaň v historii lidstva. Krycí název německé útočné operace zněl operace Barbarossa. I když Stalin o plánovaném útoku věděl, přesto byl opatrný a rozkaz k bojové pohotovosti vydal až několik hodin před německým útokem. Ten však k některým jednotkám vůbec nedorazil, a tak útok sovětská vojska i sovětské politické vedení zaskočil. Teprve 30. června vznikl pod Stalinovým velením \"Státní výbor obrany\".  Po dělostřeleckém ostřelování a leteckém bombardování 22. června ve 4:15 překročili první z více než tři a půl milionu mužů vojsk Osy hranice Sovětského svazu na téměř 1 320 km dlouhé frontě. Útočící vojska měla k dispozici přes 3,6 miliónu vojáků, 50 000 děl a minometů, 3600 tanků a samohybných děl a 2700 bojových letounů. Německá vojska byla při útoku organizována do tří skupin armád (Sever, Střed a Jih), sovětské ozbrojené síly používaly seskupení nazývané fronty (Severozápadní, západní a jihozápadní), které zpočátku přibližně odpovídaly německým skupinám armád. Ale na sklonku bojů roku 1941 Rudá armáda zvýšila celkový počet frontů na úkor jejich síly, takže v pozdějším období se sovětské fronty téměř rovnaly německým armádám.  Sovětské ozbrojené síly byly útokem zaskočeny. Intenzivní odpor od začátku kladly nepočetné jednotky pohraniční", "section_level": 2}, {"title": "Bitva o Moskvu.", "content": "30. září 1941 zahájili Němci „operaci Tajfun“, bitvu o Moskvu. V Moskevském směru Němci úspěšně postupovali dál a u Vjazmy prorazili linii sovětského Západního frontu a obklíčili desítky tisíc sovětských vojáků 16., 19., 20., 24. a 32. armády vedené Ivanem Koněvem. Zanedlouho se podařilo tankovému sboru Feldherrnhalle překročit řeku Desnu a u Brjanska těžce narušit, zlikvidovat nebo zajmout jednotky 3., 13. a 50. armády Brjanského frontu. Sověti nakonec s obtížemi německý postup zastavili u Mcensku.  V tomto období Němci už téměř 5 měsíců aplikovali taktiku bleskové války a úspěšně drtili svého nepřítele. Zatímco v předešlých bojích v západní Evropě postupovali bez větších problémů, v SSSR byl \"Wehrmacht\" postaven před nové problémy. Němci museli čelit časové tísni, protože celkový plán operace Barbarossa se zakládal na tom, že bude Rudá armáda zničena během několika málo měsíců, což jak", "section_level": 2}, {"title": "Útok na jih SSSR.", "content": "Síly a rezervy Rudé armády se v zimních a jarních bojích velmi vyčerpaly a Stalinův cíl vyhnat nepřítele z území SSSR tak už nebylo možné realizovat. Wehrmacht jako celek se ze svých ztrát vzpamatoval rychleji než Sověti a počátkem roku 1942 znovu přešel do útoku, nyní však na jihu SSSR, kde nejprve zlikvidoval výpad Jihozápadního a Brjanského frontu k Charkovu. 28. června zahájili Němci velkou letní ofenzívu jižním směrem na Voroněž, Stalingrad a Kavkaz, pod názvem operace Blau. Německá vojska dobyla 1. července po několikaměsíčním obléhání Sevastopol. Tvrdé boje probíhaly v oblasti Voroněže (padla 7. července) a Vorošilovgradu (padl 17. července), odkud byly sovětské jednotky vytlačeny na východ. Ztracen byl celý Donbas, Rostov na Donu (padl 24. července) a německá vojska pronikla rovinatým terénem až 650 km mezi řeky Don a Volha a plánovala dojít až ke Kaspickému moři. Němci pokračovali i v útoku na Kavkaz. Do podzimu 1942 německé tankové armády bez větších obtíží postupovaly kubáňskou rovinou k ropným polím na Kavkaze. Padlo rozhodnutí přetnout Volhu u města Stalingrad, což by přerušilo nejkratší sovětské spojení s vojsky na Kavkaze. Vojskům pod velením Friedricha", "section_level": 2}, {"title": "Evakuace průmyslu.", "content": "V době vrcholící bitvy o Stalingrad se fronta dostala na své nejvýchodnější pozice za celou válku západně od měst Elista a Groznyj. Němci tehdy okupovali podstatnou část evropské části SSSR, na které před válkou žilo 42% jeho obyvatel, produkovala se 1/3 HDP, nacházelo se tam 45% orné půdy. Pokud se vezmou v úvahu i obrovské lidské a materiální ztráty Rudé armády (v té době dosahující alespoň 2 miliony padlých, zajatých a raněných) jakož i velké ztráty na civilním obyvatelstvu, které se podílelo na válečném úsilí, země se nacházela ve smrtelném nebezpečí. Navíc", "section_level": 2}, {"title": "Protiofenzíva u Stalingradu.", "content": "Zatímco se Hitler a jeho generálové soustředili na boje v Stalingradu, Sověti soustředili silné zálohy na oslabených německých křídlech, jež bránily méně kvalitní rumunské a maďarské armády. 19. listopadu 1942 začal sovětský protiútok v severní a 20. listopadu v jižní části úseku 6. armády. Nečekaným útokem sovětská vojska zničila nebo přinutila ustoupit rumunské divize a 23. listopadu bylo v kotli, který vznikl mezi městy Kalač a Stalingrad, obklíčeno vojsko o síle 22 německých a rumunských divizí (asi 250 - 330 000 mužů). Německá skupina armád B se ocitla v absolutním zmatku. Vojska skupiny armád A musela ustoupit z Kavkazu na Tamaňský poloostrov a Krym. Narychlo zformovaná skupina armád Don měla za úkol zacelit velkou trhlinu ve frontě. Její velitel Erich von Manstein se pokusil se 4. tankovou armádou vést protiútok v jižní straně sovětského sevření, který bránily 51. a 5. gardová armáda. Tento útok byl však", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u Kurska.", "content": "Fronta se na několik měsíců stabilizovala a obě strany sbíraly síly k rozhodující bitvě. Mezi Orlem a Bělgorodem vznikl výběžek fronty zasahující asi 80 km do německých pozic. Tam se německé velení rozhodlo zasadit svůj hlavní úder letní ofenzívy roku 1943. Posbíralo nejlepší jednotky a techniku, které Wehrmachtu na východní frontě zůstaly. Při tom dával Hitler důraz na posily novými tanky Panther a stíhači tanků Fedinand. Štáb vrchního velení Sovětského svazu však měl o těchto přípravách podrobné informace. Sovětští generálové začali zvažovat všechny eventuality a pak Stalinovi doporučili, aby jim dovolil připravit v Kurském oblouku pro německé divize obrovskou past. Ta spočívala v silné rozvrstvené obraně a také obrovských zálohách, které měly následně po", "section_level": 2}, {"title": "Boje na Dněpru.", "content": "Letní ofenzíva Rudé armády, skok na Dněpr, dobytí Kyjeva a Ukrajiny byly znakem toho, že bojeschopnost a ofenzivní činnost sovětských vojsk se podstatně zlepšila. Pomohlo k tomu omezení pravomocí politických komisařů i kvalitativní a morální zlom, který", "section_level": 2}, {"title": "Strategická ofenzíva z Běloruska do Prahy.", "content": "Do roku 1944 vstupovala Rudá armáda se značnou sebedůvěrou a silou. Už se nejednalo o armádu zmítanou neschopností vedení a nedostatkem vybavení, ale o vojsko, které vyspělo po stránce morální, taktické i technické. Sovětský svaz vyráběl velký počet vojenské techniky, jejíž kvalita neustále stoupala, a přijímal významné spojenecké dodávky od Velké Británie a USA. Vojáci, kteří přežili rok 1943, se stali zkušenými veterány, kteří nebyli o nic horší než jejich protivníci. Nejvíce zkušeností nabyli nižší frontoví důstojníci, kteří dokázali svým vojákům efektivně velet. Pravomoci politruků, kteří neblaze zasahovali do vedení bojů v prvním roce války, byly značně omezeny. Mobilní a dobře vybavená armáda začala roku 1944 rozsáhlé tažení, které skončilo v roce následujícím až v hlavním městě Německa.  Linie východní fronty se počátkem ledna 1944 táhla od Leningradu k Ilmeňskému jezeru přes Velikije Luki, Vitebsk, Žlobin, Žitomir, až k Vinnycji, odtud po Dněpru do Perejaslavli přes Kirovohrad a Krivoj Rog k dolnímu Dněpru.", "section_level": 1}, {"title": "Boje na jihu.", "content": "V březnu 1944 zasáhl sovětský protiútok německou armádní skupinu Jih při reorganizaci jejího levého křídla. Boje začaly u Jas. Mezi 1. a 4. tankovou armádou vznikla velká mezera, kterou do německého týlu proudily sovětské jednotky. Brzy se jim podařilo obklíčit 1. tankovou armádu. Bitva se stala známá jako Bitva u", "section_level": 2}, {"title": "Operace Bagration.", "content": "Po nezbytném odpočinku, doplnění ztrát a opravě techniky pokračovala sovětská vojska na jaře 1944 v osvobozování území SSSR. Sovětské vrchní velení rozhodlo, že hlavním cílem bude Bělorusko. Operace Bagration, na kterou si Stavka shromáždila 19 armád, začala přesně tři roky po německém vpádu do země 22. června 1944 a zahájila tak jednu z největších bitev 2. světové války. Na 320 km dlouhé frontě se odehrál druhý Stalingrad. Sověti", "section_level": 2}, {"title": "Postup do střední, jižní a severní Evropy.", "content": "Počátkem roku 1944 probíhala Žytomyrsko-berdyčevská operace, které se účastnili i vojáci 1. československé samostatné brigády. Ti se s úspěchem účastnili i navazující Korsuň-ševčenkovské operace. 14. ledna 1944 byla zahájena Leningradsko-novgorodská operace, při níž byla prolomena blokáda Leningradu a Němci byli zahnáni na jihozápad. 9. května byl osvobozen Sevastopol.  Lvovsko-sandoměřská operace, východokarpatská, pobaltská, Jasko-kišinevská, debrecínská a Petsamo-kirkenesská operace přenesly bojové operace z území Sovětského svazu do Polska, Rumunska, bývalé Jugoslávie, Finska, Československa a severního Norska. Po úderu sovětských vojsk k Vipurskému zálivu Finsko 5. září uzavřelo", "section_level": 2}, {"title": "Berlínský směr a poslední boje v Evropě.", "content": "12. ledna začala Viselsko-oderská operace, při níž během 14 dnů rudá armáda postoupila o 700 km až k Odře, kterou 24. ledna 1945 překročila, a boje při Východopruské operaci, jejichž konečná fáze začala 13. ledna, posunuly frontu do Německa a bezprostředně ohrozily Berlín. Mezitím byla intenzivními útoky poutána skupina armád Sever, která se pokoušela bránit na baltském pobřeží. 25. dubna byl dobyt Královec, který padl po tvrdých bojích, čímž Rudá armáda vstoupila na vlastní území Velkoněmecké říše. Na podzim při ofenzívě v Pobaltí byla odříznuta německá skupina armád Sever, z níž se některým mužům podařilo uniknout.  Zatím se 4. až 11. února 1945 konala Jaltská konference spojenců na Krymu. V únoru pokračovaly útoky sovětských vojsk v Maďarsku a na Slovensku, v březnu se přenesly boje do Rakouska a v dubnu v rámci Bratislavsko-brněnské operace a Ostravské operace na Moravu.  Začátkem dubna 1945 začal útok na Berlín. Situace však nebyla jednoduchá. Němci celý úsek sovětského postupu opevnili a byli ho ochotni rozhodně bránit. Nasadili i jednotky Volkssturmu. Navíc na vlastním území začali obzvlášť intenzivně aplikovat taktiku spálené země. Žukovův 1. běloruský front i kvůli zbytku skupiny armád Visla tvrdošíjně bránící nejkratší směr na Berlín na Seelowských výšinách proto postupoval", "section_level": 2}, {"title": "Sovětští spojenci.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Rumunsko.", "content": "Rumunsko se původně jako spojenec nacistického Německa připojilo k tažení proti SSSR. Vůdcem Rumunska během války byl ministerský předseda, generál Ion Antonescu, který byl v podstatě hlavou vojenské diktatury. Rumunská vojska se zúčastnila bojů na Ukrajině, Krymu a u Stalingradu, kde utrpěla velmi těžké ztráty. V tomto období Rumunsko začalo hledat způsob jak jednat se Stalinem o míru. Mladý král Michal nakonec Antonesca", "section_level": 3}, {"title": "Polsko.", "content": "Polsko se na začátku války ocitlo v táboře sovětských nepřátel a sovětské orgány na územích, které Stalin získal na začátku války uskutečnily mnoho válečných zločinů. Později, po začátku německo-sovětské války, byl z polských válečných zajatců zformován již v srpnu 1941 sbor o síle 96 000 mužů. Ale kvůli konfliktům mezi sovětským velením a polskou exilovou vládou v Londýně, která je formálně řídila, došlo v srpnu 1942 k odsunu asi 74 000 mužů a množství civilistů pod velením gen. Anderse přes Írán na Blízký východ, kde podporovali britské síly a později se zapojily i do", "section_level": 3}, {"title": "Československo.", "content": "Na podzim 1941 došlo k dohodě mezi sovětskou vládou a československou exilovou vládou v Londýně o výstavbě jednotky na sovětském území. Nová československá jednotka se začala vytvářet ve městě Buzuluk na Uralu. Problémem bylo propouštění osob, které se nacházely v sovětských zajateckých táborech, ze kterých nebyla více než polovina reálné propuštěna, komplikací byl i špatný fyzický stav mnoha propuštěných, což se podepsalo pod pomalé tempo budování nové jednotky. 1. československý polní prapor vznikl v Buzuluku 12. února 1942 a po 4 měsících dosáhl plného početního stavu. Začátkem roku 1943 byl nasazen na frontě při ústupu sovětských vojsk z oblasti Charkova v tzv. bitvě u Sokolova. Československá jednotka byla", "section_level": 3}, {"title": "Boje na Dálném východě.", "content": "Sovětské ozbrojené síly se v souladu s dohodami s Američany a Brity od jara 1945 připravovaly na boj proti císařskému Japonsku. Tyto boje, které začaly 9. srpna 1945 však netrvaly ani týden. Japonská Kwantungská", "section_level": 2}, {"title": "Bilance a ztráty.", "content": "Do bojů se zapojily miliony jednotek vojsk Osy a SSSR po nejrozlehlejším území ve vojenské historii. Sovětský svaz byl jedinou velmocí, která bojovala celou válku pouze na jedné frontě. Bylo to zdaleka jedno z nejsmrtelnějších samostatných bojišť druhé světové války s více než 10 miliony padlých na sovětské straně (z toho 3,6 milionu zemřelo v německém zajetí); na jeho bojištích jen mezi lety 1941 a 1943 ztratila Rudá armáda 570 střeleckých divizí. Sovětský svaz odhadl celkové ztráty zpočátku na 20, později 27 milionů obyvatel, z toho nejméně 11,7 milionu na frontě. Téměř milión sovětských vojáků byl během války odsouzen za zločiny vůči vlastní zemi: 376 300 bylo polními soudy označeno za dezertéry, panikáře nebo zbabělce a bylo popraveno, 422 700 jiní se z nejrůznějších (často stejných) příčin dostali do trestních jednotek (přeřazení obvykle znamenalo jistou smrt nebo těžké zranění). Vojenské ztráty osy byly více než 5 milionů (z toho 800 000 zemřelo v sovětském zajetí). Další údaj ze ztrát Osy uvádí, že většina z 2 000 000 osob německého vojenského personálu uvedených v seznamu chybí nebo jsou po skončení války nezvěstní. Rüdiger Overmans uvádí, že se zdá zcela věrohodné, i když to není prokazatelné, že polovina z těchto mužů byla zabita v akci a druhá polovina zemřela během dlouholetého pobytu v sovětských zajateckých táborech na Sibiři. Tito zajatci se směli do Německa vrátit až po Stalinově smrti.  Odhadované civilní ztráty jsou v rozmezí od asi 14 do 17 000 000. Více než 11,4 milionu sovětských civilistů v rámci hranic před rokem 1939 bylo zabito a dalších cca 3,5 milionu civilistů bylo zabito v připojených územích. Nacisté také zlikvidovali jeden až dva miliony sovětských Židů (včetně připojených území) jako", "section_level": 1}, {"title": "Činnost nacistických vojsk na okupovaných územích.", "content": "Nacistickým vojskům se podařilo jen v samotném Rusku obsadit asi 13 oblastí (podle tehdejšího administrativního dělení) byly to: Leningradská, Pskovská, Velikolukská (dnes neexistující), Smolenská, Brjanská, Kalužská, Novgorodská, Kalininská, Orelská oblast a také celou Ukrajinu, Bělorusko, Moldávii, Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Jednalo se většinou o hustě osídlené, nejbohatší a ekonomicky nejrozvinutější části země.  Podle plánů germanizace východních území (\"Generalplan Ost\") začala po obsazení na mnoha územích likvidace \"nežádoucích elementů\", v první řadě šlo o Židy a členy komunistické strany a Komsomolu. Nacisté, zejména Hitler, po vpádu do Sovětského svazu nevyužívali protisovětské nálady na ruskem území v plné míře tak jako na ukrajinském a běloruskem území nebo v Pobaltských státech. Slované v jejich plánech do budoucna představovali pouze dělníky, kteří by žili v područí Němců, ostatní místní obyvatelstvo mělo být zlikvidováno nebo vyhnáno za Ural. V Pobaltí nacisté vytvořili komisariát Ostland pod vedením Hinricha Lohse. Na Ukrajině vytvořili tzv. Říšský komisariát Ukrajina, kterému vládl Gauleiter Erich Koch. Příznačné je, že hlavním městem tohoto komisariátu se stalo relativně malé asi 40-tisícové Rovno. Na ruském území Němci rozdělili obsazené oblasti na gubernie.  Na těchto územích zavedli registraci obyvatelstva, vytvořili místní samosprávu v čele se starosty, které sami vybírali. Z místních dobrovolníků také organizovali policii nebo polovojenské jednotky. Veškeré činnosti obyvatelstva organizované Němci na okupovaných územích směřovaly k podpoře německého válečného úsilí. Obyvatelé obsazených území byli nuceni pracovat v německých podnicích, založených na obsazených územích, zejména ve velkých průmyslových městech. Ve městech však nacisté přísně kontrolovali pohyb potravin s cílem městské obyvatelstvo postupně vyhladit. Obyvatelstvo muselo pomáhat při opravách strategických silnic a železnic, odklízení sněhu z vojensky důležitých silnic, odklízení ruin a při sklizních úrody, přičemž zajímavostí je, že Němci sice zrušili kolchozy (družstevní hospodářství), ale ponechali sovchozy, které pro lepší kontrolu ponechali téměř beze změny a přejmenovali je na \"gozchozy\". Při tom museli obyvatelé okupovaných dodržovat nepřiměřené normy na \"výkup\" potravin, obilovin, masa a dobytka. Potraviny jim němečtí vojáci se zbraní v ruce odnímali běžně, tak jako teplé oblečení nebo cennosti. Civilní obyvatelstvo bylo často vyháněno ze svých obydlí, nuceno žít v neupravených místnostech nebo zemljankách. Zejména obyvatelé měst ve věku od 18 do 45 let museli denně tvrdě pracovat 14 až 16 hodin. Při tom jim za odmítnutí práce, nesplnění příkazů, drobné provinění, sebeobranu při napadení vojáky, či zcela bez příčiny hrozily tvrdé tresty. Ještě přísněji se trestaly sabotáže, pomoc partyzánům, členství v Komsomolu nebo komunistické straně a už samo obvinění z nich znamenalo zpravidla trest smrti.  Němci sice povolili činnost pravoslavné církve a na více místech hlavně na Ukrajině na svou stranu získali místní kněží, ale zároveň prý zničili mnoho kostelů (např. klášter u Istry, novgorodské chrámy).  Terčem se stala i ruská a slovanská kultura. Carské paláce např. v Petrodvorci byly po obsazení nacisty vypleněny. Jantarová komnata nevyčíslitelné umělecké hodnoty před německým ústupem zmizela. Znesvěceny byly i památníky ruské hudby a literatury. V památném domě Lva Tolstého v Jasné Poljaně ubytovali německé vojáky. Originály jeho zápisků použili k topení. Kolem jeho hrobu pochovali své padlé druhy. Čajkovského dům vyplenili a používali ho jako garáž pro motorky.", "section_level": 1}, {"title": "Partyzánská válka.", "content": "Partyzánská válka na okupovaných územích Sovětského svazu začala již v průběhu roku 1941. Zpočátku ale nebyla nijak organizována a vznikala doslova živelně. Za rychle postupující frontou zůstaly tisíce ozbrojených sovětských vojáků, mnoha jiným se podařilo uniknout ze zajateckých táborů a skrývali se v lesnatých oblastech, v močálech či v podzemí měst jako byla Oděsa nebo Kerč. Třetí říše, která měla ambici vykořenit bolševismus, si svým bezohledným chováním brzy vytvořila spoustu nepřátel i mezi antikomunisty.  První oddíly jejichž úkoly bylo vést diverzní činnost v týlu nepřítele byly zvláštní vycvičení příslušníci NKVD. Kdyby Stalin a další kompetentní více dbali i o podobné složky vojsk, které draze cvičili od konce občanské války, pro případ nečekané agrese a napadení země, mohly by mít k dispozici tisíce partyzánských organizátorů rozptýlených po celém obsazeném území. Spolu s nimi předem připravené mrtvé schránky, ale i tajné sklady s municí, zbraněmi a výbušninami, tak potřebné pro vedení partyzánské války. To vše mohlo fungovat nebýt zbytečných stalinových čistek, při kterých zlikvidovali většinu takto vycvičených osob, kterých se zřejmě sám", "section_level": 1}, {"title": "Přechod ke studené válce.", "content": "Po skončení bojů a porážce Japonska se začaly vztahy bývalých Spojenců rychle zhoršovat. Způsobovala to zejména Stalinova agresivní a arogantní politika vedoucí k rozpínání totalitních diktatur sovětského typu. Velká část obyvatelstva Sovětského svazu však viděla prizmatem svých zkušeností z bojů na východní frontě poválečné zhoršení vztahů se západními zeměmi a tím i ohrožení bezpečnosti své vlasti jako opětovné nebezpečí války. Proto v Sovětském svazu veřejnost, kterou navíc ovlivňovala i propaganda, nikdy zásadně neprotestovala proti velkým výdajům na obranu a z toho vyplývajícímu zbrojení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Východní fronta druhé světové války vznikla napadením Sovětského svazu Německem (operace Barbarossa) a zanikla kapitulací Německa. V letech 1941–1943 byla jedinou frontou v Evropě a až do konce války byla hlavní frontou. I po otevření západní fronty v Normandii v červnu 1944 až do konce války vázala přes 65 % sil nacistického Německa a jeho evropských spojenců.", "tgt_summary": "苏德战争(德国方面称为东方战线,;苏联方面称为伟大的卫国战争,,而「卫国战争」本指1812年的俄法战争)是第二次世界大战期间苏联与纳粹德国及双方盟国之间发生的战争,时间从1941年6月22日德国开始进攻苏联、至1945年5月9日德国向苏联无条件投降为止。", "id": 1490577}
{"src_title": "Jesličky", "tgt_title": "耶稣降生场景", "src_document": [{"title": "Jesličky svatého Františka z Assisi.", "content": "Pro vznik tradice jesliček – betlému – měla význam událost, která se stala v roce 1223. Tehdy pozval italský šlechtic Giovanni di Velita Františka z Assisi, aby strávil Vánoce na jeho panství. Budoucí světec si prý přál vidět, jak právě narozený Ježíšek leží v nuzném chlévě na seně v jesličkách, a rozhodl se, že tento výjev zobrazí. Vybral si pro ni jeskyni na vrcholu skalnatého kopce u vesničky Greccio, kterou upravil jako kapli a uspořádal v ní výjev narození Páně. Sem pozval v noci 24. prosince vesničany z širého okolí. Když nastala půlnoc, rozezněly se všude zvony a kopec se míhal mnoha světly, jak si příchozí svítili na cestu pochodněmi. Když vystoupali k jeskyni, uviděli jesličky, oslíka a telátko. Při nich sloužil kněz mši a František četl úryvky z Lukášova evangelia, které jediné vypráví podrobněji o Kristově narození.  Podle tradice byla tato událost nejen prvním „betlémem“, ale byla tu prý poprvé sloužena i půlnoční mše.  Tato událost se stala námětem vánoční hry se zpěvy Jesličky svatého Františka. V roce 1995 ji napsal český hudební skladatel Pavel Helebrand a v současnosti je uváděna vždy v předvánočním čase a na druhý svátek vánoční v kostele svatého Václava v Ostravě.", "section_level": 1}, {"title": "Šlechtické betlémy.", "content": "Počátky miniaturních betlémů kolem roku 1600 jsou spojeny s intarzovanými ebenovými kabinety období manýrismu, uvnitř kterých se otevírá domácí oltářík se stříbrnými či slonovinovými figurkami. Betlémské oltáříky existovaly také samostatně, a stavěly se na oltářní menzu. K prvním tvůrcům patřil stříbrník Abraham Lotter v Augsburgu, nejstarší příklady jeho prací se dochovaly v Mnichově a v Loretě v Praze na Hradčanech.", "section_level": 1}, {"title": "Chrámové betlémy.", "content": "Nejstarší chrámové betlémy byly zaváděny po Tridentském koncilu, zejména od 17. století do 1. poloviny 18. století, řeholníky z řádů františkánů, kapucínů a servitů. Nejhonosnější český barokní betlém z 1. poloviny 18. století s figurami v životní velikosti a v původních barokních kostýmech patří kapucínům při kostele Panny Marie Andělské při Loretě v Praze na Hradčanech. Během 2.poloviny 19. století byl opraven a doplněn o mechanické prvky.", "section_level": 1}, {"title": "Lidové betlémy.", "content": "Do lidového prostředí se betlémy dostaly s reformami Josefa II. na konci 18. století. Josef II. nařídil uzavření některých církevních objektů a betlémy, do té doby stavěné v kostelích, odtud byly vykázány. Tehdy přišlo o zdroj obživy mnoho malířů a pozlačovačů, kteří dosud pracovali hlavně pro církev. Hledali tedy jiný způsob, jak se uživit a začali s betlémy.", "section_level": 1}, {"title": "Sdružení betlemářů.", "content": "V roce 1950 vznikla světová asociace betlemářů. U zrodu stál Ital Angelo Stefanucci, který byl také prvním prezidentem. Zakládajícími členy světové asociace betlémářů UN-FOE-PRAE (Universalis Foederatio Praesepistica) byly betlémářské organizace Itálie, Německa, Francie, Rakouska, Švýcarska a Španělska. Sídlo organizace je v Římě. Asociace koná vždy po čtyřech letech světový kongres spojený s výstavou betlémů. V roce 2004 byl kongres spolu s výstavou svolán do Hradce Králové. České sdružení přátel betlémů vzniklo 10. listopadu 1990 v Hradci Králové. Jeho prvním předsedou byl PhDr. Vladimír Vaclík, který se v roce 2001 stal i předsedou světové betlémářské federace a její sídlo se tak přesunulo do Hradce Králové. Do světové asociace bylo přijato v roce 1995. Sdružení má v ČR asi 550 členů a 15 regionálních poboček.", "section_level": 1}], "src_summary": "Betlém nebo též jesličky je plastické zobrazení scény narození Ježíše Krista.", "tgt_summary": "耶稣降生场景,也称耶稣降生图、马槽圣景、圣诞马槽(英语:nativity scene、英语:manger scene、英语:crib、英语:crèche,或者、),是用艺术物件表现耶稣降生的一种特殊的展览,一般发生在圣诞节前后。虽然“耶稣降生场景”这个词可以用来指代任何艺术中的耶稣降生,但一般这个词会被用来专指那种季节性的展出,要么使用人物模型,要么由真人来还原一个“真实的耶稣降生场景”。通常,耶稣降生场景会展出婴儿时的耶稣、其母亲玛丽亚和她丈夫圣若瑟。", "id": 1626969}
{"src_title": "Web 2.0", "tgt_title": "Web 2.0", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Termín Web 2.0 poprvé použila Darcy DiNucci v roce 1999 ve svém článku \"Fragmented future\":  \"Web, jak ho známe teď, který se jako statický text načte do okna prohlížeče, je jen zárodek webu, který přijde. První záblesky Webu 2.0 se již začínají objevovat a my sledujeme, jak se toto embryo začíná vyvíjet. Web bude chápán ne jako obrazovky plné textu a grafiky, ale jako prostředí, jako éter, jehož prostřednictvím dochází k interaktivitě. Objeví se na obrazovce počítače, na televizním přijímači, na palubní desce, na mobilním telefonu, na herní konzoli, a možná, že i na vaší mikrovlnné troubě.\"  O rozšíření povědomí o tomto termínu se zasloužila “Web 2.0 Conference\", první konference zabývající se tématem Webu 2.0, pořádaná O’Reilly Media a MediaLive 5. října 2004 v San Franciscu. Zde John Battelle a Tim O’Reilly definovali pojem “Web jako platforma“, kde softwarové aplikace jsou postaveny na webu, nikoli na ploše. Předložili zde také myšlenku, že činnost uživatelů generující obsah (například ve formě textů, obrázků, videí, nebo nápadů) může být využita pro vytváření různých hodnot a uvedli, že unikátní na Webu 2.0 je například to, že váš byznys pro vás mohou budovat sami zákazníci.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristické rysy.", "content": "Tabulka charakterizující a srovnávající Web 1.0 a Web 2.0, kterou v roce 2005 zformulovali Tim O’Reilly a Dale Dougherty na společném brainstormingu konference o Webu 2.0 v San Franciscu.", "section_level": 1}, {"title": "Problémy a slabiny.", "content": "To, že dnešní aplikace Webu 2.0 jsou volně přístupné a dynamicky vytvářené, způsobuje bezpečnostní riziko - uživatel může nahrát obsah, který bude obsahovat malware, za účelem provedení nějaké škodlivé operace. To může být kupříkladu nahrání (neplaceného) antiviru na webovou stránku (často sociální sítě – např. Facebook), který poté namísto ochrany proti virům nějaký vir načte, nebo třeba nahrání škodlivého kódu obsahujícího keylogger, což je software, který zaznamenává stisknuté klávesy oběti (včetně informací o kreditních kartách, heslech, atd.) a posílá je zpátky útočníkovi.  Níže jsou popsány některé ze slabin Webu 2.0", "section_level": 1}], "src_summary": "Web 2.0 je termín pro ustálené označení etapy vývoje webu, v níž byl pevný obsah webových stránek nahrazen prostorem pro sdílení a společnou tvorbu obsahu. Tento pojem se nevztahuje k žádným technickým specifikacím, ale ke změnám ve způsobu, jakým jsou webové stránky navrženy a používány.", "tgt_summary": "Web 2.0(也称为参与式网络或社交网络),指以最终用户为目标,强调用户生成内容、易用性、参与文化和互操作性(如:与其它产品、系统和设备兼容)的网站。", "id": 3001068}
{"src_title": "Clippertonův ostrov", "tgt_title": "克利珀頓島", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ostrov byl pojmenován po námořníkovi jménem John Clipperton, který plul na lodi anglického navigátora Williama Dampiera. V roce 1704 došlo k hádce mezi Clippertonem a Dampierem v zálivu Nicoya, po níž se Clipperton spolu s jinými 21 námořníky zmocnili lodi a křižovali východním Pacifikem jako piráti. Tento ostrov se jim v roce 1705 stal útočištěm. Atol má kolem 8 km v obvodu a má uprostřed lagunu, kde lodě mohly najít úkryt či ochranu. (Nyní je vjezd do laguny uzavřen korálovým útesem.) Tento ostrov byl výslovně jmenován jako jeden z ostrovů na základě amerického Zákona o guánových ostrovech 1856, nicméně Spojenými státy obsazen nebyl.  Dne 17. listopadu 1858 Francie deklarovala zabrání tohoto ostrova. Až v roce 1895 se pokusila skupina Američanů těžit guáno (ptačí trus) na ostrově. V roce 1897 se pokusila Francie prosadit své vlastnictví ostrova, ale Mexiko drželo ostrov pod svou kontrolou a zaručilo právo těžby. Byla zřízena mexická vojenská posádka. V roce 1906 Mexiko vyslalo posádku 7 mužů s jejich rodinami (celkem 40 osob) a povolilo těžbu guána nikoliv Američanům, ale Britům. Těžba guána na ostrově pak trvala od roku 1906 do roku 1917; prováděla jí britská firma Pacific Islands Company. V té době pro tuto firmu pracovalo asi 100 lidí. Osadníci a mexická vojenská posádka byli zásobováni loďmi z Mexika, ale při vypuknutí I. světové války v roce 1914 byli mexickými orgány zcela zapomenuti. Po revoluci v Mexiku v roce 1910 mexická posádka utekla a stala se obětí kurdějí. Guvernér ostrova Ramon D'Arnaud a tři z jeho přeživších mužů se roku 1915 pokusil s pomocí voru, který si sami zhotovili, doplout do oblasti, kterou křižují lodní linky, ale všichni se utopili. Na ostrově zůstaly pouze 4 ženy (včetně vdovy po D'Arnaudovi), sedm dětí a správce majáku černoch Victoriano Alvarez. Ženy jím byly znásilňovány a do roku 1917 dvě z nich zavražděny. Alvarez se prohlásil králem. Ale ani on neušel svému osudu: byl 17. července 1917 zavražděn sekyrou mladou ženou, kterou se pokusil zotročit. Mezitím USA z obav, že by Německo mohlo Clipperton používat jako svou námořní základnu, vyslaly válečnou loď USS \"Yorktown\", která zjistila, že na ostrově se žádní Němci nenacházejí. Dne 18. července 1917 loď zachránila z ostrova zbylé ženy a děti, které přežily Alvarezovu tyranii.  Ostrov byl však nadále jablkem sváru mezi Francií a Mexikem. Otázka vlastnictví ostrova byla rozřešena teprve arbitráží italského krále Viktora Emanuela, který dne 31. ledna 1930 deklaroval Clipperton jako francouzské vlastnictví. Ačkoliv Mexiko prohlásilo, že nebyla brána v potaz Monroeova doktrína, předalo nicméně ostrov Francii v listopadu roku 1932. Formálně se Clipperton stal součástí Francie až 26. ledna 1935 kdy poručík Gauthier na lodi \"Jean d'Arc\" jej prohlásil francouzskou državou. Dne 12. června 1936 byl Clipperton začleněn do správy Francouzské Oceánie. V roce 1942 na něm Američané zřídili stanici letecké pomoci a o dva roky později i radiovou a meteorologickou stanici. Ale toto vše bylo opuštěno a zrušeno v roce 1945. Zásoby fosfátu byly vyčerpány a ostrov zůstal od té doby opuštěn.  Dnes je ostrov neobydlen a navštěvován je pouze vědci a přírodovědci, kteří se zabývají sledováním tohoto odlehlého místa v Tichém oceánu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Clippertonův ostrov (francouzsky \"l'île de Clipperton\", často též nazývaný Ostrov vášně \"l'île de la Passion\") je francouzský ostrov, nacházející se v Tichém oceánu 1280 km jihozápadně od Mexika. Jedná se o neobydlený ostrov o rozloze přibližně 8 km2. Je spravován Vysokým komisařem pro Francouzskou Polynésii, ale přímo není její součástí.", "tgt_summary": "克利珀顿岛( or ;西班牙语: Isla de la Pasión ;英语:Clipperton Island)是一座位于东北太平洋的荒岛,为法国的海外领土。", "id": 2041180}
{"src_title": "Tromsø", "tgt_title": "特罗姆瑟", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Archeologické výzkumy prokázaly osídlení v této oblasti již před 9 000 lety. První písemná zmínka o dnešním městě Tromsø se nachází ve středověké kronice z doby panování krále Alfréda v Anglii, kterého navštívil jakýsi severonorský náčelník Ottar z lidu Sami a vyprávěl mu o své zemi. Tato událost se údajně odehrála v roce 892 a Ottarovo sídlo se nacházelo jižně od dnešního Tromsø.  V roce 1252 se Tromsø stalo církevní obcí, jejíž omezená obchodní privilegia závisela po celý středověk na větším a bohatším Bergenu. Status samostatného města se všemi privilegii získalo Tromsø až v roce 1794. V roce 1927 byla zde otevřena Observatoř pro výzkum polární záře a v roce 1972 nejseverněji položená univerzita na světě (Universitet i Tromsø).  U Tromsø působila i německá válečná loď Tirpitz a byla zde také potopena letadly Avro Lancaster.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Střed města je největší koncentrací historických dřevěných domů na sever od Trondheimu. Velké množství domů pochází z období mezi lety 1789 a 1904, kdy byla stavba dřevěných domů ve středu města zakázána. Historické domy tak stojí vedle moderní architektury. Pamětihodnosti zahrnují Tromsøkatedral (norská celodřevěná katedrála, postavena roku 1861), Ishavskatedral (pozoruhodný moderní kostel z roku 1965) a akvárium Polaria z roku 1998.  Nejstarším domem v Tromsø je Skansen, postaven roku 1789 na pozůstatcích rašeliništní hradby ze 13. století. Nejstarší norské kino v provozu – Verdensteatret – bylo postaveno v letech 1915–1916. Leží přímo v Tromsø a jeho zajímavostí jsou také velké nástěnné malby zobrazující scény z norských pohádek a lidových tradic. Vytvořil je místní umělec Sverre Mack v roce 1921.  Tromsø Museum je univerzitní muzeum, které je věnováno kultuře a přírodě Severního Norska. Malinké Polární muzeum věnuje pozornost minulosti Tromsø a jeho významu při dobývání a při pořádání arktických výprav, muzeum je v přístavním domě z roku 1837.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tromsø (sámsky Romsa, též \"Paříž severu\") je město a samosprávné území (kommune) v kraji Troms v Norsku. Městské samosprávné území Tromsø zahrnuje velké území v okolí města – 2 557 km2, podle rozlohy je největším v Norsku. Počet obyvatel je 67 091 (k 1. říjnu 2009).", "tgt_summary": "特罗姆瑟 (,;;) 是挪威特罗姆斯-芬马克郡的一个市镇。该市的行政中心是特罗姆瑟城。", "id": 20205}
{"src_title": "Eskalátor", "tgt_title": "電動扶梯", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První eskalátor zkonstruoval a umístil Jesse W. Reno v New Yorku roku 1897 jako zábavní atrakci, první komerční eskalátor vytvořil Reno společně s firmou \"Otis Elevator Company\" roku 1899. Na podobných zařízeních pracovali souběžně i jiní konstruktéři, například se uvádí, že eskalátor vynalezl i pojmenoval kolem roku 1900 Charles Seeberger.  Název vznikl jako obchodní značka výrobku firmy \"Otis Elevator Company\" úpravou anglického výrazu \"escalade\" (z franc., slézání hradeb po žebříku). Kolem roku 1950 název „eskalátor“ zobecněl.  Zhruba v roce 1989 byl v japonském městě Kawasaki postaven eskalátor s pouhými 5 schody a celkové výšce 83 cm. Jako kuriozita je zapsán v Guinessově knize rekordů a je stále funkční.", "section_level": 1}, {"title": "Eskalátory v Česku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Jako první eskalátor v Československu bývá uváděno kryté pohyblivé schodiště s dřevěnými stupni, které bylo zprovozněno roku 1926 v trase zrušené pozemní lanovky na Letnou a fungovalo až do roku 1935.  V roce 1934 se objevily pohyblivé schody ve Zlíně v obchodním domě firmy Baťa. Autorem konstrukce zlínských eskalátorů byl Jessie W. Reno, který si nechal původní nápad patentovat v roce 1892 a později v New Yorku postavil první eskalátor jako zábavnou atrakci.  19. března 1939 byl nově otevřen obchodní dům Bílá labuť podnikatele Jaroslava Brouka v ulici Na Poříčí. Kromě moderních osobních výtahů a spojení pokladen potrubní poštou byl vybaven i eskalátorem mezi přízemím a prvním patrem.. V Brně byl eskalátorem od Rudolfa Duba vybaven obchodní dům firmy Baťa.  Roku 1968 byl eskalátory vybaven nový podchod na Václavském náměstí.  V České republice jsou eskalátory nejznámější ze stanic metra v Praze, kde zejména eskalátory z podpovrchových vestibulů do hlubinných stanic dosahují mimořádné délky. Eskalátory jsou hojně využívány i ke spojení vestibulů, které plní většinou též roli uličních podchodů, s povrchem. Dále jsou eskalátory na několika největších a nejmodernějších nádražích v republice a také v některých obchodních centrech.  Od druhé poloviny roku 2009 jsou v Praze-Hájích poblíž zastávky Horčičkova v provozu pohyblivé schody do patra pochozí obchodní zóny navazující na stanici metra v obousměrném režimu. V klidovém stavu schody stojí, jízda se spustí z toho směru, ze kterého nášlapná deska detekuje poptávku. Cestující z opačného směru však musí na uvolnění schodů čekat mimo nášlapnou desku, jinak se schody nezastaví a směr nezmění. Jde o jediný eskalátor ve vlastníctví městské části Praha 11. Přestavba z jednosměrného provozu na obousměrný stála 3,69 milionu korun bez DPH.  Tradičním českým výrobcem kratších eskalátorů byla Transporta Chrudim, delší eskalátory v hlubinných stanicích metra byly původně ruské výroby. V současné době mezi nejvýznamnější výrobce, kteří se v Česku uplatňují, patří například Schindler, Thyssen a OTIS (ty se uplatnily náhradou za ruské eskalátory v některých hlubinných stanicích pražského metra), ale své eskalátory zde nabízí více než desítka dalších firem.", "section_level": 2}, {"title": "Eskalátory v pražském metru.", "content": "V systémech metra se používají eskalátory pro dopravu ze staniční lodi do vstupní haly jak ve většině hloubených stanic (obvykle jen jeden, někde i dva spolu s klasickým pevným schodištěm – hloubka stanice není velká), tak i ve stanicích ražených. Tam je zpravidla hluboko pod povrchem vyražen jeden či více eskalátorových tunelů a v něm jsou obvykle tři nebo i více ramen tzv. hlubinných eskalátorů. Eskalátory jsou mnohde použity i ke spojení vstupní haly (vestibulu) s povrchem.", "section_level": 2}, {"title": "Eskalátory v železničních stanicích.", "content": "Co se týče železničních stanic, problematiky se týká vnitřní předpis SŽDC S 10 Předpis pro použití výtahů, pohyblivých schodů a pohyblivých plošin u státních drah. Zařízení uvedená v názvu předpis prohlašuje za určená technická zařízení dopravní (zkratkou dopravní zařízení). Pohyblivými schody se zbývá část třetí (od str. 26, resp. od bodu 91 předpisu). Podle předpisu pohyblivé schody nenahrazují bezbariérový přístup ani pevné schodiště, ale slouží jen ke zvýšení komfortu cestujících.  Podle předpisu Správy železnic:  Provoz se navrhuje úsporný, přerušovaný. Přechod z úsporného režimu se aktivuje světelnou závorou, nášlapnou deskou nebo pohybovým čidlem. Pohyb se navrhuje reverzní, i při dlouhodobém provozování jedním směrem. Nahoře i dole musí být po pravé straně zámek pro ovládání klíčkem i stop tlačítko pro nouzové zastavení. Nad ovládací zámek se umísťuje trvalé a trvanlivé identifikační označení, které je tvořeno názvem stanice a pořadovým číslem v rámci stanice.  Majáčky pro nevidomé nejsou řešeny v rámci projektu dodávky pohyblivých schodů, ale v rámci objektu orientační systém. Počítá se i s osazením kamerového systému s online přenosem a uchováváním záznamu.  Pohyblivé schody, které nejméně jedním koncem ústí do vnějšího prostředí, mají být zastřešené tak, aby se omezilo riziko napršení či nasněžení na eskalátory. Navíc musejí být opatřeny termostaticky ovládaným vyhříváním stupňů, madel a přechodových hřebenů a musejí mít olejový separátor napojený na kanalizaci. Zařízení musí být odolné proti posypové soli i inertním posypovým materiálům frakce do 8 mm a musí být dimenzováno minimálně na 70 tisíc provozních hodin. Spolehlivý provoz musí být zaručen při teplotách od −25 do +55 °C, a to i po noční výluce v zimním období.  Řídicí jednotka musí být připojena do systému dálkové diagnostiky systémů železniční dopravní cesty. Musí být signalizovány stavy směr provozu nahoru/dolů, stojící schody, použití tlačítka STOP, přerušený bezpečnostní obvod, výpadek jističe/přerušená dodávka elektrického proudu. Řídicí jednotka musí umožňovat dálkové spuštění eskalátorů kterýmkoliv směrem a dálkové zastavení.  Pro návrh pohyblivých chodníků platí obdobná pravidla jako pro pohyblivé schody, ani pohyblivé chodníky nenahrazují bezbariérový přístup a nemohou být považovány za pevnou cestu. Maximální rychlost je stanovena shodně, maximální sklon je 12° (21,3 %).  Zatímco v pražském metru je povoleno za stanovených podmínek přepravovat na eskalátorech kočárky, na eskalátorech v železničních stanicích je obvykle prostřednictvím piktogramů zakázáno. Smluvní přepravní podmínky Českých drah používání pohyblivých schodů neřeší, s provozovatelem železniční infrastruktury cestující přepravní smlouvu neuzavírá.", "section_level": 2}, {"title": "Technická standardizace.", "content": "Pohyblivých schodů se obecně týkají tyto technické normy a předpisy:  Eskalátor, který slouží k zabezpečení provozování dráhy nebo drážní dopravy, je v Česku určené technické zařízení ve smyslu Zákona o drahách (§ 47 zák. 266/1994 jmenuje obecně technická zařízení tlaková, plynová, elektrická, zdvihací a dopravní – pohyblivé schody zákon samostatně nikde nezmiňuje). Z toho plynou i požadavky na kvalifikované zajištění provozu a údržby, například je omezena možnost používat neoriginální náhradní díly.", "section_level": 2}], "src_summary": "Eskalátor (též pohyblivé schody, jezdicí schody) je speciální řetězový dopravník určený pro dopravu osob mezi různými výškovými úrovněmi. Pracuje na principu řetězové propojených článků, resp. stupňů, které cyklicky obíhají po pevné dráze. Tvoří tak pohyblivé schodiště, zpravidla doplněné o přidržovací madlo (pár madel). Zařízení je téměř vždy poháněno asynchronním elektromotorem. Používá se například v metru, na nádražích či ve velkých obchodních centrech apod., někdy i ve veřejném prostoru města v roli obdobné lanovce.", "tgt_summary": "电动扶梯,俗称滚梯,是一种以运输带方式运送行人的运输工具。电动扶梯一般是斜置的。行人在扶梯的一端站上自动行走的梯级,便会自动被带到扶梯的另一端,途中梯级会一路保持水平。枎梯在两旁设有跟梯级同步移动的扶手,供使用者扶握。电动扶梯可以是永远向一个方向行走,但多数都可以根据时间、人流等需要,由管理人员控制行走方向。另一种和电动扶梯十分类似的行人运输工具,是电动平面步道(Automatic Sidewalk)。两者的分别主要是自动行人道是没有梯级的;多数只会在平地上行走,或是稍微倾斜。", "id": 1682316}
{"src_title": "Lockheed AC-130", "tgt_title": "AC-130空中砲艇", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Letadla palebné podpory řady AC-130 vznikla v průběhu vietnamské války s přihlédnutím k specifickým podmínkám tohoto bojiště. Jejich hlavním úkolem bylo vyhledávání a ničení pozemních (především plošných) cílů palbou mohutné výzbroje hlavňových zbraní soustředěných na jednom boku. Tyto letouny měly velmi dlouhou vytrvalost, nesly značné množství munice a vyznačovaly se vysokou palebnou silou.  Protože však představovaly velmi snadný cíl, mohly být použity jen proti cílům se slabou protileteckou obranou. První létající „bitevní lodi“ AC-130A byly vyzbrojeny 4 šestihlavňovými kulomety M134(minigun) ráže 7,62 mm a stejným počtem šestihlavňových kanonů M61 Vulcan ráže 20 mm. Následující verze AC-130E a AC-130H dostaly výzbroj výrazně účinnější.  Až na dva Vulcany bylo ostatních šest zbraní nahrazeno automatickým kanónem ráže 40 mm a upravenou armádní houfnicí ráže 105 mm. Rovněž byl upraven systém pro vyhledávání cílů a řízení palby, který mimo jiné obsahuje infračervený senzor, kameru pro nízkou intenzitu osvětlení a detektor elektromagnetického vyzařování. Stroje AC-130H byly nasazeny při podpoře invaze na Grenadu v roce 1983 a tento letoun byl například použit k podpoře spojeneckých pozemních vojsk proti irácké armádě při bitvě o saúdskoarabské pohraniční město Al-Kafči během války v Zálivu.  Protože se v praxi obecně potvrdila vysoká palebná síla a relativně dobrá přesnost střelby letounů AC-130, rozhodlo se velení amerického vojenského letectva starší verze těchto strojů modernizovat.  Hlavním důvodem byl dost zastaralý střelecký i navigační systém, jehož technologická úroveň odpovídá polovině 60. let. Celou modernizaci dostala na starost firma Rockwell. K zahájení vývoje došlo v červenci 1987, první prototyp vzlétl 20. prosince 1990. Za základ nové verze označené jako AC-130U byl vzat drak letounu C-130H, do kterého je zabudován nový systém pro vyhledávání cílů a komplexní řízení palby. Díky němu může AC-130U, na rozdíl od staršího AC-130H, vést mířenou palbu i za špatného počasí a přes hustou clonu z mraků.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tři klíčové systémy.", "content": "V přídi trupu je instalován střelecký radiolokátor AN/APQ-180, který byl odvozen z typu AN/APG-70 užívaného v letounu F-15 Eagle. Na levém boku je instalován infračervený senzor Texas Instruments AN/AAQ-17 a za ním alternativně i velmi citlivý televizní systém britské firmy GEC pro činnost v denních i nočních podmínkách. Je propojen s projektorem, osvětlujícím cíle lidským okem neviditelným laserovým paprskem. Na vizuální zaměřování pozemních cílů se používá před bočním okénkem instalovaný průhledový displej. Navigační soustavu tvoří kombinace inerciální jednotky a přijímače družicové soustavy GPS.  Od svých předchůdců se AC-130U liší i vyzbrojí. V přední zbraňové sekci byly původní dva kanóny M61 Vulcan nahrazeny jedním výkonným pětihlavňovým typem GAU-12/U ráže 25 mm. Tímto zásahem prakticky nedošlo ke zmenšení palebné síly letounu, protože nový kanón je v porovnání s typem M61 výrazně účinnější. Hmotnost projektilu je prakticky dvojnásobná a spolu s vyšší úsťovou rychlostí má GAU-12/U i delší účinný dostřel, což letounu umožňuje útočit na cíl z větší vzdálenosti. Po konstrukční stránce je GAU-12/U automatickou zbraní na principu rotujícího svazku hlavní, poháněného pneumatickým motorem.  Hmotnost vlastní zbraně bez lafety nepřevyšuje 125 kg. Rychlost střelby lze regulovat až na maximálních 4200 ran/min. Úsťová rychlost každé střely dosahuje 1095 m/s. Pro použití GAU-12/U v letounu AC-130U vyvinula firma Alliant Techsystems speciální vysoce výbušnou/zápalnou munici PGU-38/U, určenou především pro ničení nepancéřovaných cílů a živé síly. Projektil má hmotnost 184 g a obsahuje 30 g vysoce účinné trhaviny se speciálním zapalovačem FMU-151/B. Pro kanón je standardně nesena zásoba 3200 nábojů.  Zadní zbraňová sekce AC-130U je identická se starším AC-130H. Obsahuje automatický kanón M2A1 (licenční Bofors L/60) ráže 40 mm, vystřelující projektily o hmotnosti 860 g rychlostí až 120 ran/min., a upravenou, ručně nabíjenou, armádní houfnici M102 ráže 105 mm s rychlostí palby 8 ran/min. Obsluha zbraní je tříčlenná.", "section_level": 2}, {"title": "Systém řízení palby.", "content": "Senzory vyhledávající nepřátelské cíle a zbraně jsou integrovány do počítačového systému řízení palby, jehož základem jsou čtyři vojenské počítače IBM AP102. Obsluhu bojového centra pro vyhledávání cílů a řízení palby zajišťuje sedm operátorů ve středové části trupu za pilotní kabinou.  Toto bojové centrum umožňuje vést palbu současně na dva různé cíle. Radiolokátor, termovizní a elektrooptické vybavení vylepšují dva palubní pozorovatelé. Celý letoun řídí tříčlenná posádka. Vybrané části letounu, hlavně pilotní kabina, jsou chráněny keramickým pancéřováním. Integrované zařízení pro doplňování paliva za letu dovoluje provádět velmi dlouhé bojové mise. Všechny prostory posádky jsou proto přetlakové, aby se zvýšilo pohodlí při dlouhých letech (starší AC-130H tuto vlastnost nemá).", "section_level": 2}, {"title": "Komplexní obranná soustava.", "content": "Kvůli bojovému nasazení v malých letových hladinách a poměrně nízké letové rychlosti existuje vysoké riziko jeho přímého ohrožení pozemními prostředky PVO protivníka. Proto je AC-130U vybaven také komplexní obrannou soustavou. Ta je tvořena varovnými senzory při ozáření letounu radiolokátorem (RL) nebo laserovým paprskem, aktivními RL / IČ rušičkami a velkokapacitním zařízením pro vypouštění klamných RL / IČ cílů.", "section_level": 2}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Válka ve Vietnamu.", "content": "Prototyp AC-130A byl poslán na první bojové mise během války ve Vietnamu v únoru 1968, kdy začal létat nad územím Vietnamu a Laosu. V období od února do listopadu 1968 zničil 228 nepřátelských nákladních automobilů a 133 dalších poškodil.  Do jara roku 1969 již létalo v jihovýchodní Asii šest strojů AC-130A Spectre. V prosinci téhož roku k nim přibyl nově upravený Gunship ve standardu \"Surprise Package\". Toto jediné letadlo zničilo během svého 38 denního zkušebního nasazení 178 kamionů a dalších 63 poškodilo. Navíc zaútočilo na tři stanoviště protivzdušné obrany, přičemž jedno z nich zcela zničilo a další dvě poškodilo masivními explozemi.  Od října 1970 do ledna 1971 bylo nasazeno v jihovýchodní Asii sedm strojů ve verzi AC-130E.  V průběhu kampaně, která trvala od roku 1971 do roku 1972, zničily Gunshipy více než 10 000 nepřátelských vozidel a 223 plavidel. Díky blízké letecké podpoře, kterou poskytly pozemním jednotkám, zachránily životy tisícům vojáků. Příměřím z ledna 1973 skončily bojové operace AC-130 ve Vietnamu a Laosu. Poslední bojová mise těchto letadel v Kambodži se uskutečnila 15. srpna 1973.", "section_level": 2}, {"title": "Válka v Zálivu.", "content": "Během operací Pouštní štít a Pouštní bouře v době války v Zálivu poskytovaly stroje AC-130, podobně jako v minulosti, přímou leteckou podporu pozemním jednotkám. K prvnímu nasazení došlo 29. ledna 1991 během bitvy o město Chafdží, když jedno z těchto letadel pomohlo zastavit iráckou obrněnou kolonu. O den později další tři AC-130 zaútočily na irácké kolony, které se snažily posílit pozice irácké armády severně od města Chafdží. 31. ledna 1991 v časných ranních hodinách byl jeden ze strojů AC-130H sestřelen raketou z přenosného kompletu Strela-2. Při incidentu zahynulo všech čtrnáct členů posádky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lockheed AC-130 představuje speciální letoun palebné podpory. Jedná se o těžce vyzbrojenou modifikaci transportního letounu Lockheed C-130 Hercules. Je společně vyráběn firmami Boeing a Lockheed Corporation. Nejvýkonnější a patrně konečnou verzí letounu je Lockheed AC-130U Spectre Gunship.", "tgt_summary": "洛克希德AC-130空中砲艇(Lockheed AC-130 Gunship)是一个由美国空军所操作的重型对地攻击机系列,是以洛克希德C-130「力士」式(Hercules)运输机为基础所进一步改装而成,主要用于密接空中支援与武装侦察等用途。AC-130装置有各型口径不同的机砲,乃至于后期机种所搭载的博大众砲或榴弹砲等重型火砲,对于零星分布于地面、缺乏空中火力保护的部队有致命性的打击能力。在接近半世纪的服役期间,AC-130迄今共出现过六种不同的版本,分别是洛克希德负责改装的AC-130A/E/H三型,与由洛克威尔(Rockwell)操刀的中期版本、AC-130U「幽灵」式(Spooky)。至于最新一代的则为洛克希德负责改装的AC-130J「幽灵骑士」式(Ghostrider)与AC-130W「螫刺II式」(Stinger II),新加入了导向导弹与精准炸弹的发射能力,成为具有视距外作战能力的机种。", "id": 1484934}
{"src_title": "Mem (informace)", "tgt_title": "迷因", "src_document": [{"title": "Typy memů.", "content": "Některé memy jsou jednoduché, například básnička, recept či melodie, jiné (těm se pak říká memplex) jsou komplikovanější – třeba náboženská víra nebo politické přesvědčení. Memem je samozřejmě i samotná teorie memů.", "section_level": 1}, {"title": "Šíření.", "content": "Memy se šíří bez ohledu na jejich účelnost pro člověka. Existují v nejrůznější škále od výhodných, naprosto neškodných, přes neutrální, až po škodlivé (přičemž hodnocení škodlivosti nebo užitečnosti určitých jevů je rovněž memem). Příkladem jsou memy typu kuřáctví, závislost na drogách, nápodoba destruktivního chování – násilí, sebevražda.  Memetikové popisují dva způsoby šíření. Jednak vertikální (mezigenerační) přenos stylem prarodiče - rodiče - děti - jejich potomci -... atd. Především se takto učíme základním vzorcům chování, získáváme též nové dovednosti (např. babička naučí svou vnučku plést). Při vertikálním přenosu se memy šíří s geny. Lze konstatovat, že to, co prospívá genům, současně prospívá i memům. Geny a memy tedy jistým způsobem „spolupracují“.  Horizontálním procesem je pak myšleno předávání memů mezi vrstevníky. Zatímco rodič se většinou snaží svého potomka naučit adaptivním formám a vzorcům chování, mezi příslušníky stejné generace, popřípadě od nerodičovských autorit, jsme schopni často pochytit memy i prokazatelně škodlivé (vykořisťování aj.).", "section_level": 1}, {"title": "Vztah memů.", "content": "Podobně jako sobecké geny, mohou i memy vzájemně spolupracovat (například mem liberální demokracie s memem sekularismu), nebo spolu soupeřit. V případě spolupráce se sdružují v memplexy. Memplex je seskupením memů, jež se množí většinou společně, protože je to výhodnější a efektivnější. Vysoce komplexními memplexy jsou pak různé náboženské nauky či vědecké teorie.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Mezi kritiky patří například mexický vědec Luis Benítez-Bribiesca, který toto považuje za pseudovědu. Dále například biolog Ernst Mayr.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mem (někdy se můžeme setkat i s verzí \"mém\") je termín pro kulturní obdobu genu – replikující se jednotku kulturní informace. Tento termín poprvé použil v roce 1976 ve své knize \"Sobecký gen\" Richard Dawkins. Slovo \"mem\" je odvozeno z řeckého \"mimema\" – \"napodobovat\".", "tgt_summary": "模因(模式基因,英语:meme,发音:),又译媒因、文化基因、迷因、米姆、谜米、弥、弥因、弥母等。目前比较公认的定义是通过模仿在文化中人与人之间传播的思想、行为或风格,通常是为了传达模因所代表的特定现象、主题或意义。这个词是在1976年,由理查·道金斯在《自私的基因》一书中所创造,将文化传承的过程,类比成做生物学中的演化繁殖规则(有共同先祖、随着环境改变进化、优胜劣汰等等)。", "id": 2596639}
{"src_title": "Gerald Ford", "tgt_title": "杰拉尔德·福特", "src_document": [{"title": "Amnestie Nixona.", "content": "Brzy poté, co se ujal úřadu prezidenta, udělil Ford svému předchůdci Richardu Nixonovi milost, která zabránila jeho případnému stíhání za zločiny, které mohl spáchat během svého prezidentství, především v souvislosti s aférou Watergate. Toto své rozhodnutí zdůvodňoval tím, že to bylo v zájmu země, byl však za ně velmi kritizován a někteří komentátoři tvrdí, že bylo jednou z příčin Fordovy porážky v prezidentských volbách v roce 1976.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mayguezský incident.", "content": "Ford musel v květnu 1975 čelit vážné zahraničněpolitické krizi. Poté, co se v Kambodži dostali k moci Rudí Khmérové, podařilo se jim v mezinárodních vodách zajmout americkou obchodní loď Mayaguez. Ford vyslal armádní jednotky, aby zachránily zajaté Američany. Jenže vojáci se vylodili na špatném ostrově a tam narazili na neočekávaně tuhý odpor. Přibližně ve stejnou dobu byli propuštěni zajatí námořníci, o čemž ovšem v tu chvíli Američané nevěděli. Během bojů bylo raněno asi 50 mužů a 41 zahynulo. Předpokládá se, že padlo přibližně 360 khmérských vojáků.", "section_level": 2}, {"title": "Stažení z Vietnamu.", "content": "Za Fordova prezidentství se také Američané definitivně stáhli z Vietnamu, když ve dnech 29. dubna a 30. dubna 1975 evakuovali svou ambasádu v Saigonu.", "section_level": 2}, {"title": "Pokusy o atentát.", "content": "O první atentát se dne 5. září 1975 ve státě Kalifornie pokusila útočnice Lynette Fromme, zbraň však selhala a ochranka útočnici následně přemohla.  Druhý atentát se stal 22. září 1975 ve městě San Francisco (stát Kalifornie). Pokusila se o něj \"Sara Jane Mooraová\", která dvakrát vystřelila, v davu lidí však minula.  Obě útočnice byly následně odsouzeny na doživotí.", "section_level": 1}, {"title": "Porážka ve volbách 1976.", "content": "Ford kandidoval na prezidenta ve volbách v roce 1976, ale porazil jej demokrat Jimmy Carter. Gerald Ford zemřel 26. prosince 2006 ve věku 93 let.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství s Betty Fordovou.", "content": "V roce 1948 si vzal Elizabeth Ann Bloomerovou Warrenovou, kterou Američané nazývali Betty Fordová. Ta v roce 1974 podstoupila operaci rakoviny prsu. O své nemoci otevřeně hovořila. Stejně tak se zmiňovala o svém boji s alkoholem a opiáty. Betty Fordová zemřela 8. července 2011.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gerald Rudolph Ford, Jr. (14. července 1913 Omaha, Nebraska − 26. prosince 2006 Rancho Mirage, Kalifornie) byl 40. viceprezidentem Spojených států amerických (1973–1974) a 38. prezidentem Spojených států amerických (1974–1977). Je jediným prezidentem Spojených států, který se dostal do úřadu, aniž by byl zvolen buď jako prezident, nebo viceprezident. Poté, co v roce 1973 rezignoval na svou funkci viceprezidenta Spiro Agnew, byl Ford navržen prezidentem Richardem Nixonem na uvolněnou funkci a obě komory Kongresu jej schválily. Když 9. srpna 1974 prezident Nixon rezignoval, převzal Ford prezidentský úřad. Jako svého viceprezidenta si Ford vybral Nelsona Rockefellera, který je, spolu s ním, jediným viceprezidentem, který svou funkci nezískal ve volbách.", "tgt_summary": "小杰拉尔德·鲁道夫·福特(英语:Gerald Rudolph Ford, Jr.,1913年-7月14日-2006年-12月26日),生于美国内布拉斯加州奥马哈,美国政治人物,美国第40任副总统和第38任总统,第二次世界大战期间于美国海军服役。", "id": 2690929}
{"src_title": "Alain Delon", "tgt_title": "阿兰·德龙", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Alain Delon se narodil ve Sceaux nad Seinou (nyní Hauts-de-Seine) na předměstí Paříže. Jeho rodiče Edith a Fabien Delonovi se rozvedli, když byly Alainovi čtyři roky. Oba rodiče pak vstoupili do dalších manželství – Alain má tedy ještě jednu nevlastní sestru a dva nevlastní bratry. Ještě jako chlapec byl zapsán do římskokatolické internátní školy – jako první z mnoha škol, ze kterých byl později vždy vyloučen pro špatné chování. Učitelé se nicméně mnohokrát snažili Alaina přesvědčit, aby díky svým nesporným vlohám k náboženským studiím vstoupil do kněžského stavu.  Ve 14 letech Alain opustil církevní internátní školu a nějaký čas pracoval v řeznickém obchodě svého nevlastního otce. Po třech letech ale byl odveden k francouzskému námořnictvu a v letech 1953–1954 sloužil u \"fusilier marin\" v první indočínské válce. Sám Delon ale později uvedl, že ze čtyř let své vojenské služby strávil 11 měsíců ve vězení pro časté porušování disciplíny. Nakonec byl v roce 1956 odvelen zpět do Francie a propuštěn z armády. Zůstal v té době zcela bez peněz a musel přijmout jakoukoliv práci. Pracoval proto například i jako číšník, vrátný, sekretář nebo obchodní úředník. Během této doby se pak zcela náhodně seznámil s herečkou Brigitte Auberovou a absolvoval s ní také cestu na filmový festival v Cannes, kde později začala i jeho hvězdná kariéra.  Původně se měla stát jeho první životní partnerkou herečka Romy Schneiderová. S ní se herec seznámil v roce 1958 při natáčení filmu \"Kristýna\" a 20. března 1959 se dokonce oficiálně zasnoubili. Již v době zasnoubení měl ale Alain milostnou aféru s německou herečkou a zpěvačkou Nico a 11. srpna 1962 se jim narodil syn Ari (Christian Aaron Boulogne). Ari pak byl ale většinou vychováván Alainovými rodiči. Zasnoubeni s Romy Schneiderovou bylo zrušeno v prosinci roku 1963 a herečku velmi citelně zasáhlo – chtěla po rozchodu dokonce spáchat sebevraždu.  Dne 13. srpna 1964 se Delon oženil s francouzskou herečkou Nathalií Barthelémyovou (vlastním jménem \"Francine Canovas\", nar. 1. srpna 1941). Jejich syn, Anthony Delon, později také herec, se narodil v Los Angeles 30. září téhož roku. Toto manželství však trvalo necelých pět let a skončilo 14. února 1969 rozvodem.  V roce 1968 během natáčení filmu \"Jeff\" se Delon setkal s francouzskou herečkou Mireille Darcovou a žil s ní potom téměř 15 let až do roku 1984. K roku 1968 se také váže největší hercův soukromý skandál. V lese nedaleko jeho nemovitosti v Élancourtu u Paříže byl nalezen mrtvý jeden z osobních bodyguardů - Stevan Markoviċ - se střelnou ranou v hlavě. Z vraždy byl jako spoluviník obviněn také Delonův přítel, korsický gangster François Marcantoni. Také Delona držela policie ve vyšetřovací vazbě v souvislosti s tímto případem, ačkoliv byl v době spáchání vraždy v Saint Tropez a nikoliv v Paříži. Rovněž hercova tehdejší manželka Nathalie byla vyslýchána policií.  V roce 1987 se herec setkal při natáčení videoklipu ke své písni \"Comme au cinèma\" s holandskou modelkou Rosalií van Breemen a zde vznikl jejich pozdější vztah završený svatbou. Společně pak měli dvě děti: dceru Anouchku (nar. 25. listopadu 1990) a syna Alaina-Fabiena (nar. 18. března 1994). Manželství však také skončilo rozvodem v říjnu 2002.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní názory.", "content": "Některé jeho osobní názory vyvolaly značné kontroverze, a to zejména výrok z roku 2013, kterým protestoval proti adopcím dětí homosexuály. Delon je rovněž osobním přítelem politika Jeana-Marie Le Pena, jehož Národní frontu, řazenou ke krajní pravici, v minulosti také veřejně podpořil. Ve velkém rozhovoru pro týdeník \"Paris-Match\" v roce 2018 vyjádřil velké znechucení ze současné doby obecně. Některé z těchto vyjádření, společně s přiznáním, že v minulosti se nevhodně choval k ženám, vyústily v petici proti jeho ocenění čestnou Zlatou palmou na Filmovém festivalu v Cannes v roce 2019; tuto petici podepsalo více než 20 tisíc lidí, zejména z USA.", "section_level": 2}, {"title": "Umělecká kariéra.", "content": "V Cannes si Alaina Delona všiml lovec hereckých talentů David O. Selznick a po úspěšných kamerových zkouškách nabídl Alainovi velkou smlouvu. Ovšem s podmínkou, že se herec naučí anglicky. Delon se tedy ihned po návratu do Paříže začal tento jazyk intenzívně učit. Když se ale zanedlouho setkal s francouzským režisérem Yvesem Allégretem, tento ho přesvědčil, aby svoji filmovou kariéru začal přece jenom ve Francii. David Selznick ale později dovolil Delonovi zrušit již podepsaný kontrakt. A tak herec debutoval v roce 1957 v Allégretově filmu \"Quand la femme s'en mêle\" (\"Když se do něčeho plete žena\").  V roce 1958 se herec objevil poprvé po boku herečky Romy Schneiderové ve filmu \"Kristýna\" (\"Christine\"). S Romy Schneiderovou mj. 6 let žil a 20. března 1959 se s ní dokonce zasnoubil. V roce 1959 mohl herec poprvé ukázat také svůj veseloherní talent ve filmu \"Faibles femmes\" (\"Slabé ženy\"). To byl také první Delonův film, promítaný v USA, a hned napoprvé s velkým úspěchem.  V roce 1960 se Delon objevil nejprve ve filmu \"V plném slunci\" (\"Plein soleil\") režiséra Reného Clémenta. Zde hrál hlavní postavu Toma Ripleye a sklidil za ní velkou pochvalu kritiky. Následně se pak v témže roce objevil společně s Annie Girardotovou ve slavném filmovém díle \"Rocco a jeho bratři\" italského režiséra Luchina Visconti. Kritika tento film přijala opět velmi dobře a Delonův herecký výkon byl často hodnocen v superlativech (například Bosley Crowther z listu The New York Times nebo John Beaufort z listu Christian Science Monitor). Beaufort dokonce napsal, že \"„...reálnost a věrohodnost ironických tragédií v příběhu propůjčuje filmu právě Roccova zničující opravdovost v podání Alaina Delona“\". Film získal zvláštní cenu poroty na festivalu v Benátkách v roce 1961. Další zvláštní cenu poroty, a to na festivalu v Cannes v roce 1962, získal také film \"Zatmění\" (\"L’Éclipse\") režiséra Michelangela Antonioniho, kde hrál Delon hlavní roli.  Svůj divadelní debut si Alain Delon odbyl v roce 1961 v Paříži, a to ve hře Johna Forda \"Jaká škoda, že ona je kurtizána!\". Hrál zde jednu ze dvou hlavních rolí, a to opět po boku Romy Schneiderové. Produkci hry řídil Luchino Visconti. Jmenovitě s Viscontim pak spolupracoval Delon ještě v roce 1963 na historickém filmu \"Gepard\" (\"Le Guépard\"), kde si zahrál společně s Claudií Cardinalovou a Burtem Lancasterem. Film získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Dalším hercovým úspěšným filmem tohoto roku se pak stal snímek \"Melodie podzemí\" (\"Mélodie en sous-sol\") režiséra Henriho Verneuila, kde si Delon zahrál s Jeanem Gabinem. Film získal v USA cenu Zlatý glóbus pro nejlepší cizojazyčný film.  V roce 1964 uspořádala společnost Cinémathèque française přehlídku Delonových filmů a herec v této době také založil společně s Georgesem Beaumem novou produkční společnost DelBean Production. Společně pak produkovali film \"L'insoumis\" (\"Vzpurný\", 1964). V roce 1968 však Delon založil vlastní produkční společnost Adel a hrál i v jejím prvním filmu \"Jeff\" (1969). Tam byla jeho filmovou partnerkou herečka Mireille Darcová, známá českým divákům například z veseloher s Pierrem Richardem o velkém blondýnovi. S Mireille Darcovou Delon také 15 let (do roku 1984) žil. Na úspěšného \"Jeffa\" navázal hned o rok později \"Borsalino\", který se stal ve Francii do té doby komerčně nejúspěšnějším filmem a v němž si zahrál i populární Jean-Paul Belmondo. Koncem 60. let spolupracoval herec také s režisérem Jeanem-Pierrem Melvillem a hrál v jeho filmech \"Samuraj\" (\"Le Samourai\", 1967), \"Červený kruh\" (\"Le cercle rouge\", 1970) a \"Policajt\" (\"Un flic\", 1972).  V roce 1973 nahrál Alain Delon duet s francouzskou populární popovou zpěvačkou Dalidou. Písnička \"Paroles, paroles\" (\"Řeči, řeči\") byla pak úspěšná nejen ve Francii, ale i v zahraničních hitparádách. V tomto roce vznikl úspěšný film \"Dva muži ve městě\" (\"Deux hommes dans le ville\"), kde si Delon zahrál s krásnou Mimsy Farmerovou a již potřetí s Jean Gabinem (po Melodii podzemí a Sicilském klanu). Režisérem filmu byl José Giovanni.  V roce 1975 si herec zahrál populárního maskovaného hrdinu Zorra ve stejnojmenné filmové verzi režiséra Duccia Tessariho. O rok později pak zazářil v hlavní roli filmu \"Pan Klein\" (\"Monsieur Klein\"), kde využil příležitosti přidat do svého hereckého výkonu i psychologický rozměr. Film získal opět ocenění Césara pro nejlepšího herce roku.  Během druhé poloviny 70. let a počátkem 80. let se Alain Delon objevil v mnoha akčních filmech, kde hrál buď role jednoznačně kladných hrdinů, nebo naopak protikladných až tragických postav: \"Povídka o policajtovi\" (\"Flic Story\", 1975), \"Comme un boomerang\" (\"Jako bumerang\", 1976), \"Smrt darebáka\" (\"Mort d’un pourri\", 1977) nebo \"Tři muži na zabití\" (\"Trois hommes à abbatre\", 1980). V roce 1980 přišla také jedna z hlavních rolí v americkém katastrofickém filmu \"Concorde - Letiště 1979\" společnosti Universal Pictures, který zaznamenal velký komerční úspěch a kde si herec zahrál s Robertem Wagnerem a Bibi Anderssonovou. V roce 1981 natočil Delon ve vlastní produkci také film \"Kdo nastaví kůži\" (\"Pour la peau d’un flic\").  V roce 1984 získal Alain Delon dalšího Césara pro nejlepšího herce za svoji roli ve filmu Bertranda Bliera \"Náš příběh\" (\"Notre histoire\"). Zde ztvárnil vynikajícím způsobem aristokrata barona de Charlus a zahrál si s půvabnou herečkou Nathalií Bayeovou. V témže roce se herec objevil ještě v mírně komické roli ve filmu \"Swannova láska\" (\"Swann in Love\") natočeném podle románu Marcela Prousta, kde hrál společně s italskou herečkou Ornellou Mutiovou a hercem Jeremym Ironsem.  V dalším období 80. a pak 90. let ale překvapivě následovala v hercově kariéře řada kasovních „propadáků“, vrcholící naprostým neúspěchem filmu \"Poloviční šance\" (\"Une chance sur deux\", 1997) režiséra Patrice Leconteho, kde si Delon potřetí zahrál s Jean-Paulem Belmondem. V témže roce tedy Alain Delon ohlásil ukončení své filmové herecké kariéry a nadále přijímal již jen příležitostné menší role.  V roce 2003 uvedlo divadlo Waltera Reada (Walter Reade Theater) úspěšnou přehlídku Delonových filmů pod titulem \"Muž ve stínu: filmy Alaina Delona\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Alain Fabien Maurice Marcel Delon (* 8. listopadu 1935 v Sceaux, Francie) je francouzský divadelní a filmový herec, oceněný Césarem. Již ve věku 23 let se stal filmovou hvězdou velikosti Gérarda Philipa nebo Jeana Maraise. Byl dokonce nazýván Brigitte Bardotovou v mužském provedení. Během své zářivé kariéry spolupracoval s nejznámějšími filmovými režiséry, jakými byli nebo jsou Luchino Visconti, Jean-Luc Godard, Jean-Pierre Melville, Michelangelo Antonioni nebo Louis Malle. Jeho syn Anthony Delon je také herec.", "tgt_summary": "阿兰·德龙(法语:,1935年-11月8日),出生于法国上塞纳省,1999年取得瑞士国籍,他是六、七零年代最受欢迎的法国演员,迄今依旧是美男子的代名词。", "id": 1315223}
{"src_title": "Obrazoborectví", "tgt_title": "破坏偶像主义", "src_document": [{"title": "Obrazoborectví v Byzanci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První ikonoklastické období (730–787).", "content": "Někdy mezi roky 726 a 730 byzantský císař Leon III. nařídil odstranění obrazu Ježíše Krista, který zdobil bránu konstantinopolského paláce. Někteří z těch, kteří byli úkolem pověřeni, byli zavražděni skupinou ikonodulů. Dochované prameny poukazují na pravděpodobný motiv, který císaře vedl k vydání tohoto rozkazu – zvrat v bojích s muslimy a erupce na vulkanickém ostrově Thera, v nichž Leon III. spatřoval projev Božího hněvu. Leon III. zakázal úctu náboženských obrazů ediktem roku 730, ten však nepostihoval jiné druhy umění než umění náboženské; nevztahoval se na obraz císařův ani na náboženské symboly (např. kříž). Uctívání obrazů označil za formu idolatrie. Při své aktivitě otázku nekonzultoval s církví a zřejmě byl velmi překvapen širokou opozicí, s níž se setkal.  Germanos I., konstantinopolský patriarcha, který se zastával uctívání náboženských obrazů, v návaznosti na edikt buď rezignoval, nebo byl sesazen. Na Západě svolal papež Řehoř III. k vyřešení otázky do Říma dvě synody, které odsoudily Leonovo počínání; v reakci na to Leon zabral některá území, která spadala pod papežovu jurisdikci. V počátku kontroverze se nejednalo o teologických otázkách, avšak spíše o praktické důsledky. V uctívání obrazů spatřoval císař překročení biblického přikázání Desatera, které se staví proti zobrazování Boha.  Leon III. umírá roku 741, ale zákaz ikon dogmaticky potvrdil jeho syn Konstantin V. Kopronymos (741–775), který svolal roku 754 do Hierie tzv. ikonoklastický koncil, jehož se účastnilo asi 330 biskupů. Koncil nebyl později církví uznán jako ekumenický, neboť jej nepotvrdil ani Druhý nikajský koncil, ani papež. Koncil však záležitost neukončil, zahájil však období teologických argumentů pro a proti užívání ikon.  Pevnostmi zastánců obrazů se staly kláštery, nejdůležitějším protagonistou ikonodulů se stal Jan Damašský, který ve svých dílech poprvé podává ucelenou nauku o uctívání obrazů. Jan Damašský se vyrovnává s biblickým příkazem nezobrazování – ve Starém zákoně byl Bůh neviditelný a nepopsatelný, v Novém zákoně se však Bůh zjevil v Ježíši Kristu, kterého již je možné zobrazit. Vyvrací také názor, že by se při uctívání obrazů Ježíše, Panny Marie nebo svatých jednalo o idolatrii, neboť křesťané se přece neklaní obrazu, nýbrž vždy se vztahují k tomu, koho obraz zobrazuje – obraz byl pojat jako prostředek, který přibližuje člověka k Bohu.  V reakci na list Theodora Studijského, který napsal papeži Paschalovi a v němž kritizoval císařovo počínání, Konstantin přistoupil k tažení proti klášterům, během něhož ničil a znehodnocoval ostatky svatých a konfiskoval klášterní majetek. Konstantinův syn Leon IV. Chazar (775–780) byl v otázce více nakloněn vzájemné dohodě, avšak krátce před smrtí začal vystupovat velmi tvrdě proti ikonodulům a pokoušel se zapudit svou manželku Irenu Aténskou. Mezitím však zemřel a Irena se ujala vlády namísto jeho syna Konstantina VI. (780–797) jako regentka.  Irena svolala nový ekumenický koncil, známý jako Druhý nikajský, který se sešel již roku 787 v Konstantinopoli, avšak jehož jednání bránily vojenské jednotky věrné obrazoboreckým snahám císařů. Koncil se přestěhoval do Nikaje a zvrátil rozhodnutí předchozích ikonoklastických synod. Usnesení koncilu potvrdil také papež a pravoslaví považuje tento koncil za poslední z ekumenických koncilů. Pro ikonoduly nastala příznivá doba, která trvala až do nástupu císaře Leona V. roku 813.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé ikonoklastické období (814–842).", "content": "Leon V. (813–820) zahájil novou fázi pronásledování obrazů. Motivem mu byly opět vojenské neúspěchy vykládané jako projev božího nesouhlasu. Po něm nastoupil na trůn Michael II., který si roku 824 stěžuje v listu Ludvíku Pobožnému na to, že se v kostelích vyskytují obrazy. Michael II. také opět uvedl v platnost závěry ikonoklastického koncilu v Hierii z roku 754.  Po Michaelu II. se císařem stal jeho syn Theofilos, po jehož smrti jeho manželka Theodora II. vládla jako regentka za nezletilého syna Michaela III. Podobně jako před padesáti lety Irena nyní i Theodora roku 843 opět povolila uctívání ikon a zvrátila rozhodnutí příslušných koncilů, které se k uctívání obrazů vyjadřovaly. Od této doby také východní církev slaví první neděli postní jako svátek triumfu ortodoxie.", "section_level": 2}, {"title": "Teologická kontroverze ohledně obrazoborectví.", "content": "Ikonoklasté odsuzovali zhotovování neživých obrazů (maleb či soch), které měly zobrazovat Ježíše nebo svaté. Jediným skutečným náboženským obrazem pro ně mohl být obraz, který by byl totožný se svým prototypem – to ale zároveň považovali za nemožné. Jedinou povolenou Ježíšovou „ikonou“ pro ně byla eucharistie, v níž je podle křesťanské nauky Ježíš skutečně přítomen. V zobrazování Ježíše spatřovali také obrazoborci zmatení v tom, co se týká Ježíšovy božské a lidské přirozenosti. Užívání obrazů (ikon) pro náboženské potřeby považovali za novotu v církvi a za ďábelský vynález, který měl přivést křesťany nazpět k pohanské praxi.  Hlavním teologickým oponentem obrazoborců byl syrský mnich Jan Damašský. Ten tvrdil, že neuctívá hmotu, avšak „spíše stvořitele hmoty“. Zároveň však píše, že „má úctu k hmotě, skrze kterou ke mně přišla spása, naplněná mocí a milostí“. Za takovou hmotu považuje inkoust, jímž byla sepsána evangelia i barvy na obrazech, dřevo kříže a tělo a krev Ježíšovu.  Ikonodulé tak měli za to, že biblický zákaz zobrazování Boha byl překonán vtělením Ježíšovým, jímž se druhá osoba neviditelného Boha stala viditelnou hmotou. Obraz tedy nezpodobuje neviditelného Boha, ale Boha v podobě, v níž na sebe přijal tělo. Modly na rozdíl od křesťanských obrazů podle ikonodulů zobrazují osoby bez podstaty či skutečnosti, nikoli reálné postavy. Úcta k obrazu byla přirovnávána ke starozákonním obětem, které bylo možné přinést Hospodinu, ale také nebylo přípustné přinášet je cizím božstvům.  Obrazy také považovali jejich ctitelé za součást ústně předávané tradice (παράδοσις \"paradosis\" podání, předání). Celý spor se však také výrazně týkal vztahu církve a státu, která v této době v Byzanci byla velmi aktuální – kontroverze byla zároveň zápasem církve o nezávislost ve vlastních záležitostech a v otázkách víry.", "section_level": 2}, {"title": "Obrazoborectví během husitství a protestantské reformace.", "content": "Na začátku 15. století, zvláště kolem roku 1420 zasáhlo obrazoborectví také husitské Čechy, kdy husitům padla za oběť při plenění kostelů a klášterů většina starých gotických památek.  Někteří protestantští reformátoři povzbuzovali své stoupence k ničení uměleckých děl, neboť je považovali za modly. Huldrych Zwingli a Jan Kalvín zvolili obrazoborecký přístup při záboru katolických kostelů ve Švýcarsku. V Německu a v Holandsku se odmítání katolického kultu obrazů radikalizovalo z protestantské pozice od roku 1522 pod vedením Andrease Karlstadta, který v nepřítomnosti Martina Luthera ve Wittenbergu začal s odstraňováním obrazů svatých. Martin Luther postupoval mírněji a obrazy později zase připustil, jen pokud však samy nebyly objektem uctívání. Obrazoborecké bouře propukaly postupně i v dalších letech a místech, kam kalvinismus pronikal – v Curychu (1523), Kodani (1530), Münsteru (1534), Ženevě (1535), Augsburgu (1537) a ve Skotsku (1559). Roku 1562 byly takto v Lyonu zničeny kalvinisty ostatky sv. Ireneje, který byl pod oltářem kostela pohřben od roku 202.  Nizozemí zasáhly obrazoborecké bouře v létě 1566, kdy začíná zápas nizozemských provincií o nezávislost na španělské koruně. České země kalvínské obrazoborectví postihlo během vlády „zimního krále“ Fridricha Falckého (1619–1620), kdy byl mj. zničen vzácný gotický mobiliář pražského chrámu sv. Víta. Anglikánský biskup Joseph Hall popisuje události v Anglii roku 1643, kdy vojsko i občané povzbuzení Parlamentem zničili velké množství uměleckých památek.", "section_level": 1}, {"title": "Obrazoborectví v islámu.", "content": "V islámu platí zákaz figurálního zobrazení, a to zejména v mešitách. Tento zákaz je v zásadě totožný jako jedno z přikázání Desatera, které Bůh (Alláh) předal Mojžíšovi (Musa) a které platí i pro židovství a křesťanství. Příležitostně muslimské ikonoklastické skupiny ničí posvátné obrazy jiných náboženství; jednou z posledních událostí tohoto druhu je zničení fresek a monumentálních soch tzv. Bamjánských Buddhů v afghánské provincii Bamján v roce 2001 stoupenci Tálibánu. Bohužel nebyla zcela poslední. Na začátku roku 2015 začala muslimská teroristická organizace \"Islámský stát\" ničit vzácné starověké památky (především asyrské sochy) ve městě Nimrud poblíž iráckého Mosulu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obrazoborectví či ikonoklasmus (z řeckého εἰκῶν \"eikón\" obraz + κλάστειν \"klastein\" lámat) označuje původně hnutí, snažící se v náboženství (především v křesťanství) odstranit náboženské obrazy (ikony). V širším smyslu se za obrazoboreckou označuje kultura, která je nepřátelská vůči obrazu (např. osvícenství).", "tgt_summary": "破坏偶像主义(英语:iconoclasm)指一种对宗教偶像或其它象征或纪念物的刻意摧毁的行为,通常带有宗教或政治动机。此行为经常发生在重大政治或宗教变动之后。该术语也包括更为具体的行为:统治者死后或被推翻后,对其形象的摧毁,如古埃及国王阿蒙霍特普四世死后接连发生的活动。", "id": 540386}
{"src_title": "Zázrak", "tgt_title": "奇跡", "src_document": [{"title": "Rozdělení.", "content": "Zázraků rozeznávají náboženské systémy několik druhů, jako např.: Za zázrak se považují i některá obrácení – konverze, prototypicky sv. Pavla nebo sv. Augustina po dlouholetých modlitbách jeho matky sv. Moniky.", "section_level": 1}, {"title": "Zázraky v jednotlivých náboženstvích.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předkřesťanská Antika.", "content": "Ze starověkého Řecka máme zprávy o zázracích, které měl provést Herakles. Pro starořeckou teologii byly důkazem Heraklova božství a staly se součástí evropské kultury. Mezi jeho zázračnými činy vyniká splnění dvanácti úkolů krále Eurystea díky jeho nadlidské síle.  Aristeas z Prokonnesu měl podle Herodota zemřít a opět ožít.  Filosof Apollónios z Tyany se měl narodit při zásahu bleskem své matky mezi sedmikráskami. Později sám konal zázraky, mezi jinými vzkřísil zemřelou dívku.  Historikové Tacitus a Suetonius zaznamenávají svatý zázrak učiněný císařem Vespasiánem. Vyprávění má shodnou strukturu jako zázrak v Novém zákonu. Za smysl zázraku sám Suetonius dodává, že se tím prokazuje Vespasiánův božský majestát.", "section_level": 2}, {"title": "Křesťanství.", "content": "Nejznámějším svědectvím o zázracích je především bible a Starý zákon. Prvotním zázrakem je podle něj již samo stvoření světa a sepsání Bible. Známé jsou zázraky na podporu osvobození Židů (Israelitů) z egyptského zajetí, např. rozestoupení moře nebo tzv. rány egyptské.  Zázraky konali podle Nového zákona také Ježíš Kristus (oživení Lazara, vlastní vzkříšení, zmnožení chleba a vína atp.) a apoštolové. Zázraky v době Nového Zákona byly znamením příchodu mesiášského času. Všechny zázraky v sobě nesly také duchovní poselství (např. uzdravení slepého poukazuje, že věřící začne vidět pravdu o sobě i o druhých ). Ne každý křesťan měl dar uzdravování. Apoštol Pavel v listu Korintským povzbuzuje věřící, aby usilovali o vyšší dary – tj. o lásku a o proroctví. Bible varuje před falešnými proroky, kteří budou dělat zázraky, aby sváděli ostatní na scestí,. Největším zázrakem pro křesťana je, že může zakoušet svobodu od všech žádostí a hříchu a být tak novým člověkem. Podle Nového Zákona má být znamením pro svět láska mezi křesťany a jednota (znaky, které nemohou být napodobeny, ale vychází z nezištné lásky mezi křesťany a z upřímné víry).", "section_level": 2}, {"title": "Význam v katolictví.", "content": "Pro svatořečení určité osoby jsou v současnosti v katolické církvi vyžadovány dva zázraky, ke kterým na přímluvu dotyčného kandidáta svatořečení došlo. Za zázrak se považují např. uzdravení (Lurdy), zjevení (Lurdy, Fatima, katolickou církví dosud neuznaná zjevení v Medžugorje) nebo nerozkládání se tělesných ostatků (které někdy vydávají zvláštní vůni) aj. Příkladem posledně zmiňovaného zázraku je nerozkládání se části těla sv. Jana Nepomuckého, která byla tradičně považována za jeho jazyk (Emanuel Vlček ve 20. století prokázal, že jde o mozkovou tkáň). Přehled eucharistických zázraků, tedy zázraků souvisejících s proměněnou hostií, podává časopis \"Milujte se!\".", "section_level": 3}, {"title": "Ostatní náboženství.", "content": "Důležitou roli hrají zázraky také v židovství (viz chasidismus) nebo v buddhismu (miska proti proudu) aj.", "section_level": 2}, {"title": "Racionální přístup.", "content": "Snahy o racionální vysvětlení zázraků nalezneme již u středověkých židovských filosofů. Podle nich se zázraky nevymykají „přirozenému“ běhu událostí, protože zázračné jevy, resp. předpoklady pro ně, byly již od samého počátku zakomponovány do díla stvoření a počítalo se s nimi ve vývoji historie. Oporu pro toto pojetí dovozují z Mišny..  Pozdější racionalisté hledají pro zázraky přirozené vysvětlení tak, že se snaží vysvětlit technické, medicínské či přírodovědné aspekty daného jevu. Výraz „zázrak“ se užívá pro událost, která nastala, ač pravděpodobnost jejího výskytu za existujících podmínek byla blízká nule. Skutečnost, že občas nastane i velmi nepravděpodobná událost, však není v rozporu s racionálním pohledem na svět. Je to dáno stochastickým charakterem v něm probíhajících procesů; takovouto událost není nutné vysvětlovat zásahem vyšší moci.  Tento pohled dobře charakterizuje věta, jejímž autorem je David Ben Gurion: \"\"Kdo nevěří na zázraky, není realista.\"\" Ben Gurionův názor lze ovšem chápat i opačně, tj. jak jej myslel, že právě lidé, kteří nepočítají s možností zásahu \"vyšší moci\", nejsou realisty.  Skeptický přístup inklinuje k tomu, připisovat zázraky popsané v Bibli nebo jiných tradičních náboženských textech kreativní představivosti věřících, případně dokonce podvodu.", "section_level": 1}, {"title": "Humeova břitva.", "content": "Skotský filosof David Hume ve své knize \"An Enquiry Concerning Human Understanding\" z roku 1748 publikoval výrok, který dostal označení Humeova břitva: „\"Žádné svědectví není s to dokázat zázrak, ledaže by šlo o svědectví takového druhu, že by jeho mylnost byla ještě zázračnější než skutečnost, kterou se snaží doložit.\"“", "section_level": 2}], "src_summary": "Zázrak, \"div\", \"kouzlo\" je, zejména v náboženstvích, označení mimořádného jevu či události, který není vysvětlitelný vědecky známými přírodními zákony a považuje se za projev zásahu nadpřirozených sil, např. Boha, bohů, svatých, duchů či proroků, ať už samostatně nebo na základě prosby lidí – modlitby.", "tgt_summary": "神迹或者奇迹来自于希腊语dy′na·mis,英语中常翻译为“miracle”,字面意思是“力量”,也有能力、异能的意思,是指无法用人们的常识所解释的而归于神的作为的一些现象,也就是来自超然力量的作为。在许多宗教典籍中,都有各种各样神迹的记载,这些记载或者用来显示神的能力,或者用来保护某一个或者某一群特定的人。对于神迹,无神论者并不相信,因为一些神迹可以用现代科学解释。", "id": 486615}
{"src_title": "Hilbertův prostor", "tgt_title": "希尔伯特空间", "src_document": [{"title": "Úvod a motivace zavedení.", "content": "V Eukleidovských prostorech známých z geometrie je možné měřit úhly a vzdálenosti. V algebře se tím rozumí, že Eukleidovský prostor dimenze formula_1 můžeme reprezentovat jako vektorový prostor s danou dimenzí a skalárním součinem. Matematici se zabývali otázkou, zda je možné smysluplně definovat velikost úhlu, resp. vzdálenost i mezi prvky vektorových prostorů nekonečné dimenze, jako například různé prostory posloupností nebo funkcí, které již nemají přirozenou geometrickou interpretaci. Snahy o takové definice vykrystalizovaly v zavedení pojmu Hilbertova prostoru, který zobecňuje pojem Eukleidovského prostoru i na nekonečnou dimenzi. Dnes jsou Hilbertovy prostory jedním ze základních objektů studia funkcionální analýzy. Jsou pojmenovány na počest matematika Davida Hilberta, který byl jedním z průkopníků jejich teorie.", "section_level": 1}, {"title": "Exaktní definice.", "content": "Hilbertovým prostorem se rozumí unitární Banachův prostor, jinak řečeno: úplný vektorový prostor se skalárním součinem.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ortonormální báze.", "content": "S pojmem Hilbertova prostoru úzce souvisí pojem ortonormální báze. Ortonormální bází Hilbertova prostoru formula_11 rozumíme takovou množinu formula_12, která splňuje:  Povšimněte si, že z 3. podmínky nutně nevyplývá, že by každý prvek musel být vyjádřitelný jako lineární kombinace prvků ortonormální báze. Pojem ortonormální báze tedy není totéž, co lineární báze. V prostoru konečné dimenze je každá ortonormální báze zároveň bází lineární, ale v nekonečné dimenzi nikoliv.  Hilbertovy prostory mají důležité následující vlastnosti:  Dimenzí Hilbertova prostoru rozumíme mohutnost ortonormální báze. Libovolné dva Hilbertovy prostory se stejnou dimenzí jsou izomorfní, důležitým důsledkem je, že každý separabilní Hilbertův prostor je izomorfní s formula_3.", "section_level": 2}, {"title": "Ortogonální rozklady.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Projekční věta.", "content": "Uzavřeným prostorem, nazveme takový podprostor, pro který platí formula_20. Kolmý podprostor formula_21 definujeme takto: formula_22. Značením formula_23 rozumíme, že:  Platí, že je-li formula_27 uzavřený podprostor Hilbertova prostoru formula_11, pak formula_29.  Hilbertův prostor je tedy možné rozložit na vzájemně kolmé podprostory.", "section_level": 3}, {"title": "Ortogonální projekce.", "content": "Pro libovolný podprostor formula_30 existuje lineární operátor formula_31, který každému prvku formula_32 přiřadí jeho nejlepší aproximaci z formula_27, tzn: formula_34.  Má-li formula_27 konečnou ortonormální bázi formula_36, pak lze projekci stanovit takto: formula_37.  V praxi má ortogonální projekce velké využití v kvantové mechanice a v aproximačních úlohách.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Teorie Hilbertových prostorů se používá v kvantové mechanice, kde se stavy fyzikálního systému popisují pomocí prvků nějakého Hilbertova prostoru. Často se předpokládá, že daný Hilbertův prostor je navíc reprezentace nějaké grupy (obvykle grupy Lorentzových transformací). S termínem Hilbertův prostor se dále setkáte u jádrové transformace u metody support vector machines populární v strojovém učení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hilbertovým prostorem je v matematice a fyzice označován vektorový prostor, v kterém je možné měřit úhly a velikosti vektorů a konstruovat ortogonální projekce vektorů na podprostory.", "tgt_summary": "在数学里,希尔伯特空间(英语:Hilbert space)即完备的内积空间,也就是说一个带有内积的完备向量空间。希尔伯特空间是有限维欧几里得空间的一个推广,使之不局限于实数的情形和有限的维数,但又不失完备性(而不像一般的非欧几里得空间那样破坏了完备性)。与欧几里得空间相仿,希尔伯特空间也是一个内积空间,其上有距离和角的概念(及由此引申而来的正交性与垂直性的概念)。此外,希尔伯特空间还是一个完备的空间,其上所有的柯西序列会收敛到此空间里的一点,从而微积分中的大部分概念都可以无障碍地推广到希尔伯特空间中。", "id": 2219395}
{"src_title": "Kýč", "tgt_title": "媚俗", "src_document": [{"title": "Původ názvu.", "content": "Na etymologii samotného výrazu existuje více názorů. Název může pocházet z druhé poloviny 19. století, kdy byl odvozen od slova \"sketch\" (anglicky skica). Tu si údajně žádali američtí turisté v Mnichově místo originálního obrazu, aby ušetřili peníze. V meklemburském nářečí existuje ovšem daleko starší výraz \"kitschen\", který znamená \"\"sbírat bláto na ulici\"\" nebo \"\"falšovat nábytek, aby vypadal jako starožitný\"\".", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podle Umberta Eca.", "content": "Italský filozof a spisovatel Umberto Eco definuje kýč jako prostředek, který vyvolává psychologický efekt, předstírá uměleckost a estetičnost a působí v konzumentovi dojmem, že tyto emoce jsou správné a žádoucí, protože posilují jeho estetické cítění a výsledný umělecký prožitek.  Problematice kýče se věnuje ve svém díle Skeptikové a těšitelé. Zejména v esejích \"Stylistika kýče,\" \"Kýč a masová kultura\" a \"Kýč jako „boldinismus“\" zkoumá fenomén pomocí lingvistické, estetické i literární reflexe. Vychází z předpokladu, že i věci nehodnotné (a kýčovité) je potřeba důkladně vědecky zkoumat, protože nejlépe odráží žitou realitu. Výsledné poznání má být podle něj měřeno kvalitou použité metody a ne kvalitou zkoumaného objektu.  Masová kultura podle Eca funguje jako jeden z nositelů kýče. Zdůrazňuje, že pojem \"masová kultura\" spadá do kategorie \"pojmový fetiš\", tedy pojmu, který je natolik opředen významy a představami, které do něj jeho uživatelé vkládají, že znemožňuje jakoukoliv další diskuzi.  Kýč neboli \"nevkus\" je podle něj odlehčenou, nejjednodušeji stravitelnou formou umění. Projevuje se tak, že konzumenta nutí podlehnout určitému \"efektu\", nejčastěji emočnímu. Také v podstatě předurčuje, jak by měl konzument výsledný efekt přijímat. Nástrojem kýče je \"zaměření na citovou stránku\" cílové skupiny – např. nadbytečnost slov mající poetický význam (něžný noční vánek). Spočívá tedy v umělém vytvoření známé \"poetické\" atmosféry pomocí vrstvení falešných poetických významů a symbolů, které jsou ve výsledku nadbytečné.  Otázkou zůstává, zda lze kýč ještě považovat za umění. Usiluje-li nějaké dílo o efekt, pak to podle Eca nemusí nutně znamenat, že je automaticky vyloučeno z umění. V případě kýče ovšem změna uměleckých forem neslouží k důkladnějšímu proniknutí do děje a k jeho lepšímu uchopení, ale funguje jako prostředek, který konzumenta nevybíravě nutí, aby podlehl celkové citové atmosféře díla. Čtenář tedy nepodléhá dobrovolně, ale nemá na výběr, což kýč staví do pozice \"uměleckého klamu\".  Kýč a jeho postupy ovlivňují i tzv. vysokou kulturu. Jelikož prodávají namísto uměleckých děl jejich efekty, reagují na to umělci tak, že se snaží spíše než o dílo samotné zajímat o postup jeho vytváření. Eco přitom souhlasí s tvrzením Clementa Greenberga, že \"\"zatímco avantgarda (...) napodobuje napodobování, kýč (...) napodobuje efekt napodobování.\" Tento efekt vzájemného podporování nazývá Eco dialektikou avantgardy a kýče – tedy výslednicí působení těchto dvou sil.  Rozpoznání a následná definice určitého typu kýče je podle Eca stejně jako v případě umění nesnadná. Dle jeho názoru svůj úsudek o kýči stavíme v rámci obyčejů a mravů našeho prostředí na postojích znalců, kteří vkus mají, a proto jsou schopni jeho výchylky představované kýčem rozpoznat. Instinktivní rozpoznání vychází často z podrážděné reakce vůči příliš zjevné disproporci. Tou může být ztráta míry – např. ignorace sladění oblečení (kombinace modré a zelené barvy), nezdůvodněný nadnesený výraz (v hrnci bylo kvadrilion kaše), v případě mravů obecně známá netaktnost (vyprávění anekdot v krematoriu). Nebo míra v samotném objektu je a snižují ji okolnosti – jednak časové (vytesat Venuši Mélskou v 21. století) a jednak místní (umístit Venuši Mélskou na fotbalové hřiště). Eco také upozorňuje, že někteří kritici svým odsuzováním kýče sami ukazují svojí náchylnost k němu, protože \"\"touha po kýči je právě v jeho kriticích tak silná, že ji ukájejí jeho odsuzováním a chválou umění, formulovanou však podle zásad emotivity, na níž stojí kýč.“\"  Jako příklad kýče uvádí Eco lidové tisky ze 16. století. Ty byly tištěny v malých tiskárnách, často nekvalitně, a prodejci a zpěváci je posléze prodávali na tržištích. Nesly \"\"primární konotaci každého výrobku určeného masám, a to v tom, že nabízejí city a vášně, lásku a smrt už předem namíchané tak, aby vyvolaly žádoucí efekt\"\". Zpravidla také měly jepičí život.  Jako příklad kýče uvádí i Hemingwayovu povídku Stařec a moře, na základě kritiky od Dwighta MacDonalda, amerického spisovatele a filozofa. Ten ukazuje na Hemingwayovo užívání archetypálních názvů (Stařec, Chlapec), které ve čtenáři působí dojmem, že se jedná o zásadní postavy, které mají všeobecnou platnost a důležitost. Podle MacDonalda se jedná o užití falešně biblického stylu, který pracuje s poskytovanými informacemi tak, jakoby samy byly estetickým zážitkem, ačkoliv nejsou nebo nutně nemusí být.  V eseji \"Kýč jako „boldinismus“\" (podle italského malíře Giovanniho Boldiniho) Umberto Eco uvádí, že za kýč lze považovat také vytržení informace z kontextu a její následné zasazení do kontextu zcela nového. Jako příklad lze uvést malíře Boldiniho. V jeho portrétech žen můžeme sledovat dvě disproporční roviny – konzumní a uměleckou. Hlava a tělo žen působí na první pohled lákavě, aby malíř uspokojil zadavatelku i diváka, zatímco při malbě šatů malíř prezentuje vlastní umělecký záměr.", "section_level": 2}, {"title": "Podle Tomáše Kulky.", "content": "Co se první podmínky týče, jejím literárním analogem je, že děj kýčovitého románu má silný emocionální náboj. Literární kýč využívá standardních emocionálních situací, které vyvolávají spontánní nereflektivní emocionální odezvu. Je podřízen morálním standardům a společenským ideálům dané doby. Obdobně jako vizuální kýč zpravidla zobrazuje to, co je všeobecně považováno za krásné, typický kýčovitý román popisuje to, co je všeobecně považováno za dobré, mravné či správné v daném společensko-historickém milieu.  Literární paralelou druhé podmínky je okamžitá srozumitelnost. Jazyk literárního kýče musí být dostatečně jednoduchý a styl vyprávění se nesmí vymykat dobovým konvencím. Kýč nepotřebuje výklad. Stejně jako v umění vizuálním je literární kýč zpravidla explicitní: nic není ponecháno fantazii.  Třetí podmínka stanovuje, že čtení literárního kýče příliš nerozšíří obzory a neobohatí naši zkušenost o nové aspekty reality. Na rozdíl od skutečné literatury kýč nezintenzivňuje senzibilitu, ani nepomáhá provádět jemnější rozlišení.", "section_level": 2}, {"title": "Podle Milana Kundery.", "content": "Milan Kundera v románu \"Nesnesitelná lehkost bytí\" předkládá definici kýče jako \"druhé slzy\": objekt sám o sobě se kýčovitým stává pouze tehdy, nestavíme-li se k němu s pomyšlením „To je krásné!“, ale s úvahou „To je tak krásné, že nás to dojímá!“", "section_level": 2}, {"title": "Podle Gabriele Thullerové.", "content": "Kýč primárně působí na city. Vyvolává sentimentální náladu, která je jedním z charakteristických znaků kýče. Kýč usiluje, aby představoval vyšší kvalitu, než jakou ve skutečnosti má. Často se jedná o náhražku: umělá hmota místo dřeva, napodobenina místo originálu. Kýč je spíše zdání než bytí, není autentický. Kýč je to, co je masově vyráběné a masami přijímané.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kýč (z německého \"Kitsch\") je druh umění, které se snaží sentimentálně zapůsobit pomocí jednoduchých, přehnaných emocí. Ty se snaží prezentovat jako velkolepější, než ve skutečnosti jsou. Často je označován za nízké umění.", "tgt_summary": "媚俗()是一种被视为次等的视觉艺术形式,对现存艺术风格欠缺品味地作复制,又或是对已获广泛认同的艺术作毫无价值的模仿。这个概念亦有关于任何刻意地在作品中使用被公认为文化象征的元素然后廉价地大量生产这些非原创的东西。", "id": 1147778}
{"src_title": "Verona", "tgt_title": "维罗纳", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "Místo bylo osídleno už v pravěku. Od roku 89 př. n. l. to byla římská kolonie, která se postupně vyvinula ve významnou metropoli celé oblasti. Císař Augustus zde dal postavit velkolepý amfiteátr (dokončený kolem roku 30 za císaře Tiberia) a další císařové město obehnali hradbami.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Ve středověku se Verona těšila největšímu významu. Ostrogótský král Theodorich Veliký (+526) si ji zvolil spolu s Ravennou a Pavií za svoji residenci, stejně jako král Valerián, až byla vypleněna v gótské válce v letech 532-552. Alboin, král Lombardů, který ji roku 569 učinil jednou ze dvou sídelních rezidencí svého království, zde byl roku 572 zavražděn. Poslední král, Desideriův syn Adalgisus, až do roku 774 odolával nájezdům Karla Velikého, který však potom Lombardské království zničil. Později zde sídlili franští králové, kteří odtud ovládali severní Itálii.", "section_level": 2}, {"title": "Veronští vládci.", "content": "Někdy kolem roku 1100 město, které zbohatlo hlavně obchodem a hedvábnictvím, získalo městská práva. Roku 1117 je postihlo velké zemětřesení, po němž byla většina kostelů a veřejných budov přestavěna. Od 12. století, kdy o severní Itálii usiloval římský císař, zde probíhal zápas mezi papežskou a císařskou stranou (Guelfové a ghibellini). V roce 1263 začalo 127leté období vlády rodu Scaligerů (it. \"de Scalis\" nebo \"della Scala\"). Jejich cesta k moci byla nemilosrdná a krutá, Scaligerové však přinesli městu, vyčerpanému sváry a nepřátelstvím mezi rody, mír a velmi je zvelebili. Ukázalo se, že byli poměrně spravedlivými vládci. Dante Alighieri, který pobýval na jejich dvoře počátkem 14.století, věnoval svůj \"Ráj\", poslední část Božské komedie, Cangrandovi I. V 15. a 16. století působila ve Veroně slavná malířská škola, zejména Pisanello (1387-1451), a narodil se zde Paolo Veronese, který však působil hlavně v Benátkách. V roce 1387 padla Verona do rukou Viscontiů z Milána. Od roku 1404 patřilo město Benátkám, roku 1797 je dobyl Napoleon I., který je však předal Rakousku. Roku 1866 bylo Benátsko připojeno ke sjednocené Itálii.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Střed města.", "content": "Středem historického města je podlouhlé tržiště Piazza delle Erbe (Zelný trh) na místě římského fóra, s měšťanskými domy a paláci ze 13.-17. století. Uprostřed náměstí stojí \"Capitello\", pavilon na čtyřech sloupech ze 16. století, směrem k SZ je fontána s římskou sochou \"Madona da Verona\" a ještě dál sloup s benátským lvem. Na severu náměstí uzavírá renesanční \"Palazzo Maffei\" se středověkou věží a podivuhodným točitým schodištěm uvnitř. Západní stranu náměstí tvoří měšťanské domy, zbruba uprostřed \"Casa dei Mercanti\" s loggií a cimbuřím. Na východní straně je několik paláců s malovanými fasádami a dále na jih mohutná radnice, \"Palazzo della Ragione\" s věží \"Torre dei Lamberti\" vysokou 98 m z roku 1194.  Pod obloukem na východní straně náměstí kolem \"Palazzo della ragione\" se prochází na náměstí Piazza dei Signori, v jehož středu stojí pomník Dante Alighieriho. Jižní stranu tvoří radnice a soudní palác s velikým arkádovým dvorem. Na východní straně stojí \"Prefettura\" ze 13. století a severní stranu představuje slavná \"La Loggia\", raně renesanční radnice z konce 15. století. Východně od tohoto náměstí se nacházejí pozdně gotické \"Arche Scaligere\" a kostelík \"S. Maria Antica\", snad z 9. století.  Na jih od náměstí \"delle Erbe\", v ulici Capello, stojí Casa di Giulietta, středověký měšťanský dům, který patřil rodu Capuletů; ve dvoře je „Juliin balkon“ a v domě muzeum staré Verony.", "section_level": 2}, {"title": "Římské stavby.", "content": "Centrum města zhruba zachovalo plán římského města s křížem ulic (dnešní \"Corso Porta Borsari\" a \"Giuseppe Garibaldi\") a fórem v místech dnešního \"Piazza delle Erbe\". Úroveň však byla tehdy o několik metrů níže, takže římské stavby jsou často v podzemí a sklepích.  Aréna v jižní části historického města o rozměrech 139 x 110 m, dokončená za císaře Tiberia v roce 30, je třetí největší na světě po římském Koloseu a po amfiteátru v Capui nedaleko Neapole. Aréna pojala téměř 30 tisíc diváků a návštěvníci sem přicházeli z celého Veneta, aby zhlédli bitvy a gladiátorské zápasy. Amfiteátr se proto později využíval k veřejným popravám, veletrhům, divadelním a operním představením a býčím zápasům. Zemětřesení v roce 1117 přečkala pouze čtyři pole ozdobné vnější stěny s mramorovým obkladem. Vnitřní dvoupatrové arkády se 74 oblouky se však zachovaly, stejně jako vnitřek arény. Dnes aréna slouží k divadelním představením, v létě se zde konají divadelní festivaly.  Římské divadlo za řekou v severní části města pochází z 1. století, po staletí se však nepoužívalo, až v 18. století bohatý měšťan skoupil všechny domy, jež v něm stály, a divadlo obnovil. Také část mostu \"Ponte di Pietra\", který k divadlu vede, je z 1. století.  Brána \"Porta Borsari\" ve stejnojmenné ulici a zbytek brány na \"Via Leoni\" na východě pocházejí z císařské doby (Gallienus, 3. století).", "section_level": 2}, {"title": "Románské stavby.", "content": "Po zemětřesení roku 1117 byla většina kostelů ve Veroně přestavěna v románském slohu, často s typickým střídáním vrstev cihel a bílého mramoru.  Katedrála \"Duomo S. Maria Matricolare\" v severní části města je mohutná trojlodní stavba ze 12. století bez příční lodi. Po stranách vstupního portálu s kamennými lvy a polychromovaným tympanonem jsou reliéfy rytířů Olivera a Rolanda s meči, dvořanů Karla Velikého, z roku 1135 a další reliéfy světců a šiřitelů evangelia. Také jižní boční portál má bohatou sochařskou výzdobu s kamennými lvy, s Jonášem a velrybou. Prostorný interiér působí mohutnými profilovanými sloupy z červeného mramoru a bohatou výzdobou. Perlou interiéru je Tizianovo \"Nanebevzetí\" (1535–1540) v první kapli. V chóru vlevo je přístup do staršího baptisteria (\"San Giovanni in Fonte\") s bohatě zdobenou kamennou křtitelnicí a ke zbytkům starokřesťanského kostela s mozaikou ze 6. století.  Původní stavba baziliky San Zeno Maggiore západně od města vznikla již v 5.století nad hrobem prvního veronského biskupa sv. Zena. Později tu byl vybudován klášter a bazilika se stala klášterním kostelem. Podle údajů na místě jej po jedné z přestaveb roku 983 vysvětil svatý Vojtěch, blízký přítel císaře Oty III. Trojlodní stavba s nižšími bočními loděmi a s rozlehlou kryptou pochází z 11. století, průčelí a zvonice ze 12. a chór i profilovaný dřevěný strop ze 14. století. Bohatě zdobený portál s reliéfy po obou stranách je z roku 1139 a těžká vrata jsou pokryta figurálními bronzovými reliéfy z 11. století. Vnitřek je bohatě vyzdoben různými sochami a freskami, hlavně ze 13. a 14. století. Severně ke kostelu přiléhá rajský dvůr ze 13. století.  Zpočátku klášterní kostel San Fermo Maggiore z let 1065-1140 je velmi zajímavá dvoupatrová stavba s věží. Stojí u řeky ve východní části města, na konci \"Via Leoni\". Spodní kostel se zachoval v původní podobě jako čtyřlodí s velmi tenkými nosnými sloupy a zbytky fresek. Větší a honosnější horní kostel byl přestavěn kolem 1310, má velmi bohatou a pestrou vnitřní výzdobu a dřevěný strop zajímavého tvaru s malbami.  Kostel San Lorenzo stojí v blízkosti řeky u \"Castello Vecchio\" z 11. století se dvěma nízkými okrouhlými věžemi v průčelí a zbytky freskové výzdoby uvnitř.  Prostý kostelík \"San Giovanní in Foro\" s plochým dřevěným stropem se nachází na \"Via Porta Borsari\", blízko \"Piazza delle Erbe\". Zvenku umístěná kamenná deska připomíná požár města v roce 1172.  Za řekou, severně od centra a na západ od římského divadla, stojí kostel \"Santo Stefano\" z 9. století, přestavěný po roce 1117, který snad původně sloužil jako katedrála. Má plochý dřevěný strop a kryptu s náhrobky středověkých biskupů.", "section_level": 2}, {"title": "Gotické stavby.", "content": "Z pozdního středověku pochází městská hradba, jejíž velké části se zachovaly jednak uvnitř města, od velkého oblouku a věže na \"Piazza Bra\" u arény podél \"Via Pallone\" až k řece, jednak na návrších za řekou severně a východně od města.  Castel Vecchio, scaligerský hrad s cihlovým mostem přes řeku Adiži ze 14. století, se rozkládá v západní části města. Gotický most s oboustranným cimbuřím a jedním velikým obloukem byl na jaře 1945 vyhozen do povětří ustupujícím wehrmachtem, ale po válce byl pečlivě znovu postaven ze součástí, vyzdvižených ze dna řeky. V hradu se nachází jedna z nejlepších veronských galerií v pozoruhodné moderní instalaci.  Cihlový kostel Sant ́ Anastasia severozápadně od středu města, na konci stejnojmenné ulice, je veliká trojlodní stavba s vysokou věží z let 1290-1323, přestavovaná v 15. století. Velkolepý vnitřní prostor s 12 sloupy a mimořádně pestrou dlažbou z barevných mramorů je velmi světlý a má bohatou freskovou výzdobu z 15. století.  Františkánský kostel San Bernardino z let 1451-1466 s krásným rajským dvorem stojí v západní části města, jižně od kostela San Zeno. Kostel má bohatou freskovou výzdobu z 15. a 16. století.  Bývalý kostel \"Sant ́Eufemia\" v západní části města je vysoká a rozlehlá, ale prostá cihlová stavba s barokní klenbou, v současnosti nepřístupná.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní renesance a baroko.", "content": "Nejnápadnější stavbou je pás hradeb s hlubokým příkopem, dělostřeleckými bastiony a mohutnými nízkými branami, vybudovaný po polovině 16. století. Táhne se od řeky k řece a tvoří jižní hranici historického města. Architektonicky významné jsou zejména brány \"Porta del Palio\" a \"Porta Nuova\" od Sanmicheliho blízko hlavního nádraží. Po hradbě dnes vede krásná parková promenáda.  Kostel San Giorgio in Braida ze 16. století s cennými obrazy (Paolo Veronese, Tintoretto, Moretto a další) se nachází za řekou na SZ od města.  Za řekou a \"Ponte Nuovo\", východně od středu města, je Palazzo Giusti (kolem 1580) s velkým terasovitým parkem a krásnou vyhlídkou na město. Jiná pozoruhodná vyhlídka se otevírá z návrší Castel San Pietro severně od města, nad římským divadlem. Už v římském období na tomto místě stála pevnost, později několikrát modernizovaná.  Z 16.-18. století pocházejí další nesčetné paláce a měšťanské domy, které tvoří celek historického města.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Dálnice A4 prochází jižně v těsné blízkosti města. Jihozápadně od města je křižovatka dálnic A4 (Milán - Benátky) a A22 (Brenner - Bolzano - Modena, kde navazuje na A1). Ve městě je velmi obtížné parkování a automobilová doprava v historickém městě je silně omezená. Městskou dopravu obstarávají autobusové linky.  Ve Veroně (nádraží \"Porta Nuova\") se kříží dvě důležité železniční trati, severojižní, která vede od Brennerského průsmyku do Říma, a západovýchodní, která spojuje Milán s Benátkami. Kromě toho odtud vyjíždí několik místních tratí, například ke Gardskému jezeru nebo do Mantovy. Druhé nádraží, \"Porta Vescovo\" na východě města, slouží jen pro místní dopravu.  Letiště Verona leží asi 5 km na JZ od města a má přímá spojení s řadou velkých evropských letišť. S městem je spojeno autobusy.  Veřejnou dopravu z Česka zajišťují autobusy společností Tourbus a Student Agency, letecky lítá do Verony přímá linka ČSA, přímá železniční doprava není.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě sídlí fotbalové kluby Hellas Verona a AC ChievoVerona.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Verona je město v severní Itálii v oblasti Benátsko a hlavní město provincie Verona. Je to druhé největší město v Benátsku, hned po Benátkách. Město leží asi 100 km Z od Benátek, 30 km V od Gardského jezera, historické město ze tří stran obtéká řeka Adige. Pro svoji krásu a bohatství památek je Verona vyhledávána turisty. Anglický dramatik William Shakespeare do ní zasadil děj své slavné tragédie Romeo a Julie.", "tgt_summary": "维罗纳(意大利语:)是位于意大利北部威尼托阿迪杰河畔的一座历史悠久的城市,2000年入选联合国教科文组织的世界遗产。", "id": 1877672}
{"src_title": "Upósatha", "tgt_title": "布薩", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Termín \"Upósatha\" se poprvé objevuje ve Védách, kde označuje dny půstu a přípravy na tzv. rituál „pití somy“. Také jiné náboženské sekty používaly v předbuddhistických časech tyto dny k shromažďování svých stoupenců a ke kázání svého učení. Na návrh magadhského krále Bimbisáry převzal i Buddha tuto praxi.", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet data konání.", "content": "Konkrétní data svátku \"Upósatha\" se vypočítávají podle složité tradiční formule. To vede k tomu, že data svátků nemusí souhlasit s vlastními měsíčními fázemi. Různé théravádové školy se navíc řídí lehce odlišnými výpočty. Odstup mezi svátečními dny může činit pět, šest nebo sedm dnů.", "section_level": 1}, {"title": "Praxe.", "content": "Svátky \"Upósatha\", které připadají na den úplňku a novu jsou významnější než dny 1. a 3. měsíční čtvrtě, protože v těchto dnech mniši navíc recitují Pátimokkhu, neboli 227 řádových pravidel (311 pro mnišky), obsažených ve vinaji.  Laici se během svátku řídí Osmi pravidly jednání (attha-síla), které slouží jako podpora jejich meditační praxe a jako způsob, jak podpořit odhodlání následovat Buddhovo učení. Pokud je to možné, navštěvují také místní kláštery, aby vyslechli přednášení Nauky a věnovali se zde meditaci.", "section_level": 1}, {"title": "Dnešní situace.", "content": "V théravádových zemích (Thajsko, Myanmar, Srí Lanka) byly dříve svátky \"Upósatha\" dny pracovního volna. Snaha přizpůsobit se Západu vedla postupně k přijetí západní podoby pracovního týdne. V některých théravádových klášterech na Západě se přešlo k praxi držet tyto svátky v neděli, aby se jich mohlo zúčastnit více laických stoupenců. Pátimokkha je nicméně recitována ve správné dny.  I když v tradičních buddhistických zemích navštěvují kláštery o svátcích \"Upósatha\" většinou už jen starší lidé, tyto dny stále ještě mají velký vliv na náboženský život.", "section_level": 1}, {"title": "Zvlášť důležité svátky.", "content": "Některé svátky \"Upósatha\" mají zvláštní význam v buddhistickém kalendáři:", "section_level": 1}], "src_summary": "Upósatha (páli, doslova „půst, den půstu“) je buddhistický svátek, připadající na dny úplňku, novu, 1. a 3. měsíční čtvrti.", "tgt_summary": "布萨(、,),佛教节日的名称,也是在这个节日中举行的仪式名称。在每个月的新月及满月时举行,佛教出家众在那天会举行诵波罗提木叉戒的仪式,因此又被译为诵戒、诵戒日。在家众则会接受八关斋戒,俗称六斋日。源自于印度吠陀时代,是婆罗门教中的节日,后被佛教所吸收。", "id": 712062}
{"src_title": "Albus Brumbál", "tgt_title": "阿不思·鄧不利多", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Albus Brumbál byl nejstarším synem Kendry a Percivala Brumbálových. Měl mladšího bratra Aberforta a sestru Arianu. Během studia v Bradavicích byl velmi nadaným studentem, podle slov Griseldy Marchbanksové uměl s hůlkou neuvěřitelné věci. Po studiu se seznámil s dalším nadaným mladým kouzelníkem Gellertem Grindelwaldem, do kterého se zamiloval a se kterým chtěli pomocí relikvií smrti získat nadvládu nad světem. Po smrti Albusovy matky se stal nejstarším členem rodiny a musel se starat o rodinu, což mu zhatilo plány na cesty. Jeho bratr Aberforth mu vyčítal jeho touhu po slávě a že se nestará o nemocnou sestru. Jednou se Albus, Aberforth a Grindelwald v sestřině přítomnosti pohádali, začali bojovat a jeden z nich zabil Arianu. Grindelwald utekl. Od té doby se Brumbál začal vyhýbat moci, protože se bál, že by ji mohl zneužít a vyčítal si Arianinu smrt.  V kouzelnickém světe se proslavil především porážkou Grindelwalda v roce 1945. Souboji s ním se dlouhou dobu po zkušenostech z mládí vyhýbal, i když věděl, že k němu nakonec dojde. Souboj mezi Grindelwaldem a Brumbálem je označován za vůbec největší kouzelnický střet v historii. Proslavil se také spolu se svým přítelem Nicolasem Flamelem objevem dvanácti způsobů využití dračí krve, a alchymistickými pracemi. Byl mu udělen Merlinův řád první třídy, byl Nejvyšším divotvorcem Starostolce a Nejhlavnějším hlavounem Mezinárodního sdružení kouzelníků. V temné době vlády černokněžníka lorda Voldemorta založil Fénixův řád, sdružující ty, kdo se Voldemortovi odhodlali postavit.  Po pádu lorda Voldemorta a vraždě Jamese a Lily Potterových svěřil jejich syna Harryho do péče rodině Lilyiny sestry Petunie kvůli rodinnému poutu, které mu dá největší ochranu, jakou může dostat (Harryho matka se pro něj obětovala). Věděl, že se u Dursleyových nebude mít nejlépe, ale ochranu před silami lorda Voldemorta Harry potřeboval více.  O Harryho schopnostech se přesvědčil, když chlapec nastoupil do Bradavic a hned v prvním ročníku zabránil profesoru Quirellovi, aby pomohl získat Voldemortovi nové tělo. Vzestupu Voldemorta zabránil Harry znovu ve druhém ročníku, ale ten stejně znovu získal moc o dva roky později.  Brumbál tehdy znovu obnovil Fénixův řád a o rok později se s lordem Voldemortem utkal na půdě ministerstva kouzel. Brumbál a Lord Voldemort byli nejmocnějšími kouzelníky světa, a tak nevyhrál ani jeden, ale Voldemort byl nucen uprchnout. Střet s Voldemortem však Brumbálem otřásl. V té době se však už dávno dovtípil, jak mohl Voldemort přežít smrtící kletbu, neboť už dřív horlivě pátral po jeho minulosti. Po získání vzpomínek několika osob se jeho domněnky potvrdily. Klíčová pak byla zejména vzpomínka jeho přítele Horacia Křiklana, který Voldemortovi ještě v jeho školních letech řekl o viteálech (horcruxech), což jsou předměty nejtemnější magie, do kterých může čaroděj pomocí vraždy a zaklínadla ukrýt část své rozervané duše a zajistit si tak nesmrtelnost. Brumbál tedy za zády nejen Voldemorta, ale i všech ostatních lidí odhalil, že Voldemort nebyl kletbou \"Avada kedavra\" zabit proto, že si vytvořil ne jeden viteál, ale dokonce šest, svou duši tedy rozerval na sedm částí. Brumbálovi došlo, že jeden viteál už byl zničen Harry Potterem, totiž Voldemortův deník, díky němuž byla otevřena ve druhém roce Harryho studií Tajemná komnata.  Albusovi se podařilo díky vzpomínkám lidí najít i druhý viteál, prsten Rojvola Gaunta, Voldemortova děda, kterému ho Raddle ukradl. Při jeho objevení ale Brumbál zjistil, že je zaklet strašnou kletbou, když neodolal pokušení prsten nasadit (správně se domníval, že kámen v prsteni umí oživit mrtvé). Byl kletbou zasažen a musel zavolat Severuse Snapea - ten sice kletbu poté uvěznil do Brumbálovy ruky, ale ta už zůstala navždy odumřelá. Brumbál poté začal usilovně pátrat po zbývajících čtyřech viteálech, aby je zničil. Celé toto tajemství odkryl Harrymu, aby mohl s pátráním pokračovat po jeho smrti. Když Brumbál zjistil, že další viteál se pravděpodobně skrývá v jeskyni, kde Voldemort jako chlapec kdysi týral dvě děti ze sirotčince, vydal se tam i s Harrym. Skrýš viteálu skutečně našli uprostřed temného jezera, ale Brumbál kvůli získání viteálu vypil neznámý lektvar, který ho připravil téměř o všechnu sílu. Díky Harrymu se jim však podařilo přemístit se zpět do Bradavic, nad kterými však viděli Znamení zla, a tak se do hradu ihned vydali. Zjistili, že škola byla napadena Smrtijedy: na astronomické věži byl Albus Brumbál odzbrojen Draco Malfoyem a poté zabit kletbou \"Avada kedavra\" vyslanou Severusem Snapem. Jako první ředitel Bradavic v historii byl pohřben na půdě školy, v bílé hrobce u jezera.  V posledním dílu vyšlo najevo, že Brumbál byl smrtelně nemocný a svoji vraždu si od Snapea vyžádal, aby zachránil Draca Malfoye a posílil šance Harryho Pottera na vítězství nad Voldemortem. V roce 2007 spisovatelka J. K. Rowlingová uvedla, že Brumbál byl homosexuál. Ve svých sedmnácti letech se zamiloval do výše zmiňovaného Gellerta Grindelwalda.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Aberforth Brumbál.", "content": "Aberforth Brumbál je mladší bratr Albuse Brumbála a prý ten méně nadaný z nich. Albus prohlásil, že si není jistý, jestli umí Aberforth číst. Žil vždy v pozadí za Albusem a když zemřela jejich matka, staral se o jejich sestru Arianu. Kvůli péči o ni se pohádal s Albusem a jeho přítelem Gellertem Grindelwaldem, při souboji nešťastnou náhodou Ariana zemřela (nejspíše rukou Gellerta). Na Arianině pohřbu se znovu s bratrem pohádal a rozbil mu nos. Má velmi blízký vztah ke kozám, možná proto, že Brumbálovi vlastnili kozí farmu během jeho dětství.  Ve čtvrtém díle Albus říká, že byl Aberforth zatčen za nevhodné pokusy na kozách. Harry Aberfortha poprvé uvidí v pátém díle na fotce původního Fénixova řádu, kterou mu ukázal Alastor Moody. Později ho uvidí při návštěvě hostince Prasečí hlavy v Prasinkách, který Aberforth vlastní, při zakládání Brumbálovy armády, ale nepozná ho. Dříve byl také jen jako hostinský v Prasečí hlavě zmíněn jako zdroj různých informací Albuse Brumbála.  V šestém díle ho Harry vidí spolu s Mundungusem Fletcherem před hospodou. Fletcher mu nabízel nějaké věci, které ukradl na Grimmauldově náměstí 12, které od tohoto dílu patřilo Harrymu. Byl také viděn na pohřbu svého bratra.  Identita hostinského u Prasečí hlavy byla ale odhalena až v sedmém díle. Nejdříve zajistil bezpečnou cestu obnovené Brumbálově armádě v čele s Nevillem Longbottomem z Bradavic před hrůzovládou Alekty a Amycuse Carrowových a Severuse Snapea přes portrét své sestry. Tím jim také dodával jídlo a jiné věci. Poslal také domácího skřítka Dobbyho za Harrym, když ho viděl ve dvousměrném zrcátku v sídle Malfoyových.  Hlavní trojici zachránil před smrtijedy, když se přemístili do Prasinek. Pustil je do Prasečí hlavy a smrtijedy přesvědčoval, že Harryho patron (jelen) byl ve skutečnosti jeho patron (kozel). Během této návštěvy trojici řekne, že už není členem Fénixova řádu, protože věří, že válka proti Voldemortovi je zbytečná. Také jim řekne něco o historii rodiny Brumbálových. Přes Arianin portrét je pustí do Bradavic, pak stejnou cestou umožní evakuaci Bradavic. I přes to, že nevěřil v úspěšnost bitvy, zapojil se do bitvy o Bradavice a naposled je viděn jak bojuje s Rookwoodem. Podle Rowlingové bitvu přežil a je stále v Prasečí hlavě, kde nadále chová kozy.", "section_level": 2}, {"title": "Ariana Brumbálová.", "content": "Ariana Brumbálová byla jedinou dcerou Kendry a Percivala Brumbálových, mladší sestrou Albuse a Aberfortha Brumbálových. Byla o sedm let mladší než Albus a o pět než Aberforth. Poprvé byla zmíněna až v sedmém díle. Její kouzelnické schopnosti byly narušeny, když na ni zaútočili tři mudlovští chlapci, když ji viděli kouzlit. Z knihy není jasné, jak na ni zaútočili, ale její otec byl uvězněn v Azkabanu, když se za svou dceru pomstil.  Kvůli tomuto traumatu se Ariana bála dál používat kouzla. Proto byla svou rodinou držena v izolaci. Starala se o ni hlavně její matka a bratr Aberforth. Ariana ale byla mocná čarodějka a kouzelnické schopnosti se v ní držely a během stresových situací se staly nekontrolovatelnými a způsobovaly např. silné exploze. Jednou Ariana nešťastnou náhodou zabila svou matku. Její rodina se bála, jak by se kouzelnické společenství zachovalo, kdyby se o tom dozvědělo. Ariana byla zabita pouze několik měsíců po matce, když se snažila zasáhnout do sporu mezi Albusem, Aberforthem a Grindelwaldem. Není jisté, který z těch třech ji zabil (ale nejpravděpodobněji Grindelwald). Kvůli tomu byl Albusův bubák Arianina mrtvola.  Aberforth měl její portrét v poschodí Prasečí hlavy. Ten sloužil jako tajný tunel mezi bradavickou Komnatou nejvyšší potřeby a Prasečí hlavou během sedmého dílu. Pomocí něho se do školy dostali Harry, Ron a Hermiona a další bojovníci při bitvě o Bradavice a také pomocí něj byly evakuovány Bradavice.", "section_level": 2}, {"title": "Kendra Brumbálová.", "content": "Kendra Brumbálová byla matka Albuse, Aberfortha a Ariany Brumbálových. Po tom, co její dcera onemocněla, se s rodinou přestěhovala do Godrikova dolu, aby nikdo nevěděl o Arianině příhodě. Tam o Arianě téměř nikdo nevěděl, že existuje a Kendra se o ni starala. Při jedné nešťastné příhodě, kdy Ariana neudržela své kouzelnické schopnosti, byla Kendra zabita.  Rita Holoubková Kendru v životopisu Albuse obvinila z toho, že Arianu týrala a že kdyby Kendra nezemřela první, řekla by, že Kendra zabila Arianu, protože nesnesla, že měla v rodině motáka.", "section_level": 2}, {"title": "Percival Brumbál.", "content": "Percival Brumbál byl otec Albuse, Aberfortha a Ariany Brumbálových. Po tom, co jeho dceru napadli tři mudlovští chlapci, když ji viděli kouzlit, se je vydal najít a napadl je. Kvůli tomu byl na doživotí uvězněn v Azkabanu, kde také zemřel. Nikdy neřekl, proč ty mudly napadl, protože nechtěl, aby byla Ariana zavřena u svatého Munga. Rita Holoubková v životopise Albuse Brumbála tvrdila, že Percival mudly napadl, protože je nesnášel.", "section_level": 2}, {"title": "Fawkes.", "content": "Fawkes je fénix Albuse Brumbála a jeho ochránce. Z jeho per vyrobil Ollivander hůlky, které později dostali Harry Potter a lord Voldemort. Podle Fawkese byl pojmenován Fénixův řád.  Fénixové jsou vyobrazeni ve znaku rodu Brumbálů.  Poprvé Harry spatřil Fawkese ve druhém díle v Brumbálově pracovně. V té době byl Fawkes těsně před svým znovuzrozením. Před Harryho očima shořel, aby se po chvíli znovu zrodil ze svého popela. Když se Harry v témže školním roce dostal do tajemné komnaty, pomohl mu Fawkes tím, že oslepil baziliška svými drápy a donesl Harrymu moudrý klobouk, ve kterém byl meč Godrika Nebelvíra. Nakonec mu svými léčivými slzami vyléčil smrtelné zranění způsobené baziliškem.  V pátém díle pomohl Brumbálovi uniknout ze své pracovny, když ho přišel ministr kouzel zatknout.  V šestém díle po Brumbálově smrti Fawkes zpíval nad bradavickou školou teskné písně, pak odletěl a již nikdy nebyl spatřen.", "section_level": 1}, {"title": "Brumbálova hůlka.", "content": "Brumbál vlastnil více hůlek, ale v knize a filmu má pouze Bezovou hůlku, která je jednou z relikvií smrti. To je také jeden z důvodů, proč je Brumbál tak mocný. Dále umí Brumbál používat bezhůlkovou magii, takže často kouzlí a nevytáhne hůlku. Hůlku nosil v pravém rukávu, jak je znázorněno ve filmu Harry Potter a Princ dvojí krve.", "section_level": 2}, {"title": "Brumbálova armáda.", "content": "Po Brumbálovi se v potterovských románech jmenuje také Brumbálova armáda, neboli BA. Tajná kouzelnická společnost poprvé zmíněná v knize Harry Potter a Fénixův řád. K založení armády dala popud Hermiona Grangerová, společnost vznikla na obranu proti Dolores Umbridgeové, učitelce obrany proti černé magii. Hlavním cílem Brumbálovy armády je zdokonalit studenty v používání obranných kouzel, protože v hodinách jim to nebylo umožněno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Albus Percival Wulfric Brian Brumbál (: \"Albus Percival Wulfric Brian Dumbledore\"; 1881–1997) je literární postava z románů o Harrym Potterovi spisovatelky Joanne K. Rowlingové.", "tgt_summary": "阿不思·博知维·巫服利·布莱恩·邓不利多(英语:Albus Percival Wulfric Brian Dumbledore,1881年7月-1997年6月30日,共115岁),是英国作家乔安·罗琳的奇幻小说《哈利·波特》系列中的人物,霍格华兹魔法与巫术学院校长。", "id": 65232}
{"src_title": "Document Object Model", "tgt_title": "文档对象模型", "src_document": [{"title": "DOM Level.", "content": "Specifikace \"W3C DOM\" jsou rozděleny do několika úrovní (DOM level), z nichž každá obsahuje povinné a volitelné moduly. K tomu, aby nějaká aplikace mohla prohlásit, že podporuje určitý \"DOM level\", musí implementovat všechny požadavky dané úrovně a všech nižších. Aplikace mohou též podporovat specifická rozšíření (anglicky \"vendor-specific extensions\") za podmínky, že nejsou v konfliktu s W3C standardy. V současnosti (leden 2014) existují čtyři úrovně (Level 1, Level 2, Level 3 a Level 4), z nichž první tři jsou již ve stádiu W3C Recommendation.", "section_level": 1}, {"title": "Level 0.", "content": "Podpora \"Intermediate DOM\", jenž existoval před vytvořením \"DOM Level 1\". Například \"DHTML Object Model\" vyvinutý firmou Microsoft, nebo nepojmenovaný \"Intermediate DOM\" od Netscape. \"Level 0\" není formální specifikací publikovanou W3C, ale používá se jako srozumitelná zkratka odkazující na věci existující před standardizačním procesem.", "section_level": 2}, {"title": "Level 1.", "content": "Navigace v DOMu (HTML a XML) dokumentu (resp. jeho stromové struktuře) a manipulace s obsahem (včetně přidávání elementů). Specifické elementy HTML jsou obsaženy také.", "section_level": 2}, {"title": "Level 2.", "content": "Podpora jmenných prostorů (anglicky \"XML namespace\"), událostí a filtrovaných pohledů.", "section_level": 2}, {"title": "Level 3.", "content": "Standardizovaný mechanismus načítání a ukládání a podpora XML schémat. Navíc umožňuje například dynamické vkládání obsahu do dokumentu a přidává některé nové metody a vlastnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Level 4.", "content": "Vývoj se zaměřuje na sloučení předchozích standardů DOM Level 3 Core, Element Traversal, Selectors API Level 2, DOM Level 3 Events a DOM Level 2 Traversal and Range a jejich zjednodušení a přiblížení již existujícím standardům, především specifikacím JavaScriptu a HTML5. Specifikace dále zjednoduší časté DOM operace.", "section_level": 2}, {"title": "Specifikace.", "content": "Všechny dokumenty jsou v angličtině", "section_level": 1}], "src_summary": "DOM (akronym anglického Document Object Model – \"objektový model dokumentu\") je objektově orientovaná reprezentace XML nebo HTML dokumentu. DOM je API umožňující přístup či modifikaci obsahu, struktury, nebo stylu dokumentu, či jeho částí.", "tgt_summary": "文件物件模型(英语:Document Object Model,缩写英语:DOM),是W3C组织推荐的处理可扩展置标语言的标准程序接口。", "id": 3061833}
{"src_title": "Francisco Goya", "tgt_title": "弗朗西斯科·戈雅", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Francisco José de Goya y Lucientes se narodil 30. března 1746 ve vesničce Fuendetodos na severu Španělska jako pátý syn zlatníka José Goyi z Baskicka a šlechtičny z Aragonie. První roky života ale strávil v Zaragoze, protože zde měl jeho otec zlatnickou dílnu. Navštěvoval školu kněze Joaquína, kde se naučil číst a také se tu seznámil se svým celoživotním přítelem Martínem Zapaterem. Jejich rozsáhlá dopisová korespondence je významným zdrojem informací o umělcově životě.  Otec zpozoroval jeho zájem o umění a poslal ho do učení k malíři Josému Luzánovi. Goyovu genialitu potvrzují i jeho malby v relikviáři ve Fuendetodos, které vytvořil kolem roku 1762 v pouhých šestnácti letech. Můžeme tu pozorovat jak originální náměty, tak i velkou obratnost malíře.  V letech 1763 a 1766 se přihlásil na Královskou akademii výtvarných umění sv. Ferdinanda v Madridě, ale vždy bez úspěchu. Už v té době se setkal s Franciscem Bayeuem, který ho později významně podporoval. Kolem roku 1770 odešel do Říma a získává pochvalné uznání poroty parmské Královské akademie. V říjnu roku 1771 se vrací do Zaragozy, kde si zřídil vlastní dílnu a získal řadu věrných zákazníků.", "section_level": 1}, {"title": "Vzestup v kariéře.", "content": "Po návratu do Zaragozy roku 1771 získal první zakázky pro církev a jeho úspěchy se stupňovaly. V roce 1773 se oženil s Josefou Bayeu, sestrou Francisca Bayeu. Dál pracoval v Zaragoze, kde vytvořil fresky pro kartuziánský klášter Aula Dei. Roku 1774 dostal Goya od Královské gobelínové manufaktury sv. Barbory zakázku na předlohy k tapiseriím. Přestěhoval se natrvalo do Madridu.  Roku 1780 byl Goya jednomyslně zvolen členem Královské umělecké akademie sv. Ferdinanda. V roce 1783 si královský ministr hrabě de Floridablanca u Goyi objednal svůj portrét. Následovali další příslušníci aristokracie, takže se Goya stal vyhledávaným portrétistou. Roku 1786 byl Goya jmenován královským malířem (Pintor del Rey) s ročním platem 15 000 reálů. Svými portréty si Goya získal slávu a obdržel čestné tituly. V roce 1789 se stal dvorním malířem (Pintor de Cámara) a v roce 1799 pak prvním dvorním malířem (Primer Pintor de Cámara) s ročním platem 50 000 reálů. Roku 1795 byl jmenován ředitelem královské akademie.  Goya svým modelům nelichotil. „Ozdobil je šerpami a navlíkl do bohatých šatů, ale nenamaloval ani trůn, ani erb nijak se nepokusil podtrhnout vznešené postavení tohoto rodu králů a královen z milosti boží.“", "section_level": 1}, {"title": "Španělské ženy, Majas.", "content": "Maja znamená ve španělštině mladou, pěknou ženu se zálibou v provokativním vystupování. Majas se živily prodejem jedlých kaštanů a pomerančů. Živily i své manžele. Od ostatních se lišily svým zevnějškem : vlasy zakryté síťkou, pestré šaty s hlubokým výstřihem, které odhalovaly nohy ke kotníkům. Během doby se tato skladba oblečení stala módní i ve vyšších kruzích na protest proti francouzské módě až se dnes chápe téměř jako národní kroj.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmary – Los Caprichos.", "content": "Roku 1792 vytvořil Goya poslední kartony k tapiseriím. Poté odcestoval do Andalusie, kde vážně onemocněl a ohluchl. 1793 se Goya vrátil do Madridu a začal znovu pracovat. Jeho práce se ale začala značně lišit od předchozí tvorby. V tomto roce vyhlásila Francie Španělsku poprvé válku. Roku 1799 vydal Goya \"Rozmary – Los Caprichos\", soubor 80 leptů. Lepty mu poskytly možnost oslovit širší publikum. K častým námětům patřily noční můry, společenská kritika neřestí, výstředností a bláznovství zosobňovaných španělskými hidalgy. 15 % španělské populace se hlásilo ke šlechtickému původu, byli tedy hidalgové. To byl pro mnohé důvod, proč nepracovat. Proto je Goya zobrazoval posměšně jako osly.  Nejznámějším leptem série je \"Spánek rozumu plodí nestvůry\".", "section_level": 1}, {"title": "Počátek 19. století: Hrůzy války.", "content": "Roku 1807 navzdory paktu neutrality zahájila francouzská vojska v čele s císařem Napoleonem invazi do Španělska. 2. května 1808 propuklo v Madridu lidové povstání proti francouzské nadvládě, bylo ale krutě potlačeno. Začala španělská válka za nezávislost, která trvala pět let. Z toho období pochází další známý Goyův cyklus s názvem \"Hrůzy války\".  V roce 1810 začal Goya pracovat na souboru leptů \"Hrůzy války\" a zároveň portrétoval Josepha Bonaparta, Napoleonova bratra, kterého císař Francouzů dosadil na španělský trůn. O dva roky později, tedy v roce 1812, zemřela Goyova manželka Josefa Bayeuová. O rok později se k němu nastěhovala Leocadia Weissová.  Po Napoleonově porážce a abdikaci (1814) se vrátil do Španělska král Ferdinand VII., který zahájil tvrdé represe vůči liberálům. Goya zůstal dvorním malířem a vytvořil historické obrazy \"Druhý květen 1808\" a \"Třetí květen 1808\". Musel se však hájit před inkvizicí proti obvinění z obscénnosti kvůli obrazu \"Nahá maja (Maja desnuda)\". Akty v této době inkvizice zakazovala a konfiskovala. Goya vytvořil rovněž podobný obraz \"Oblečená maja\". Oba portréty, nahé i oblečené maji, patřily hraběti Godoyovi, nejmocnějšímu muži Španělska. Ten, protože si byl vědom zákazu, ukazoval svým návštěvníkům jeden nebo druhý obraz, podle toho, co byli zač.  Roku 1816 vydal Goya sérii 33 akvatint s názvem „Umění býčích zápasů“ – \"Tauromaquia\". Motivy koridy prochází celým Goyovým dílem.", "section_level": 1}, {"title": "20. léta: Černé malby.", "content": "Po válce s napoleonskou Francií následovala ve Španělsku občanská válka. Zemi ovládl chaos, strach a zoufalství. Útlaku ze strany vlády následoval silný lidový odpor. V letech 1820–23 pokryl Goya stěny dvou místností svého domu tzv. černými malbami. V roce 1824 odjel Goya do Francie do exilu, kde žilo mnoho jeho španělských liberálních přátel. Roku 1825 vydal litografie \"Býci z Bordeaux\".  V roce 1826 se Goya nakrátko vrátil do Madridu, aby požádal o uvolnění z funkce dvorního malíře. Král mu vyhověl a milostivě mu přidělil roční penzi 50 000 reálů. Vrátil se do francouzského města Bordeaux, kde pak maloval žánrové scény jako \"Mlékařka z Bordeaux\" a církevní fresky. Ke konci života se Goya ve své práci často zaměřoval na výjevy ze života významných světců a zázraky, které vykonali. Církevní náměty lze chápat jako jeho snahu o usmíření s církví a obrácení se k duchovnímu životu v předtuše blížící se smrti.  Goyův vliv stoupal zároveň s tím, jak se v jeho díle objevovaly subjektivní a revoluční prvky, a to v době, kdy tyto směry nebyly ve výtvarném umění dominantní. Důrazem na popředí a zamlžené pozadí předcházel Goya dílo Édouarda Maneta.  Goya byl královským portrétistou stejně jako kronikářem historie. Vytvořil cyklus obsahující 80 rytin, nazvaný \"Los Caprichos\" (Rozmary). Ten měl znázorňovat to, co nazýval „nespočetné slabosti a pošetilosti, které se nacházejí v kterékoli civilizované společnosti a běžné předsudky a podvodné praktiky, které zvyk, ignorance nebo sebezahleděnost přetvořily v obyčejné.“  Namaloval také skupinový portrét rodiny španělského krále Karla IV. a portrét Ferdinanda VII.. Jeho bohatá tematická šíře postupovala od námětů různých oslav pro tapiserie přes kreslené postavičky obyčejných lidí až po válečné scény, zobrazující líté boje a mrtvá těla. Tento tematický vývoj odrážel ztemňování jeho mysli.  Současní vědci se domnívají, že olovo obsažené v jeho barvách mu roku 1792 způsobilo ztrátu sluchu. Krátce před smrtí se stáhl do ústraní a pracoval na vystrašujících a temných výjevech šílenosti, vzteku a fantazie. Styl těchto černých maleb (\"Pinturas Negras\") předznamenal příchod expresionistického malířství.  Poté co Napoleon Bonaparte uchvátil moc ve Španělsku, odešel Goya na odpočinek do své vily „Quinta del Sordo“ (Sídlo hluchého). Některé z jeho obrazů znázorňují scény z války, plné hrůzy a děsu.  Zemřel slepý a hluchý 16. dubna 1828 v dobrovolném exilu v Bordeaux.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jedny z nejznámějších Goyových maleb jsou \"Nahá Maja\" (\"La Maja desnuda\") a \"Oblečená Maja\" (\"La Maja vestida\"). Znázorňují stejnou ženu ve stejné pozici, avšak jednou nahou a podruhé oblečenou. Obraz \"Oblečená Maja\" namaloval Goya po pobouření ve španělské společnosti, které vyvolala \"Nahá Maja\". Odmítl na nahé Maji namalovat šaty a místo toho vytvořil zcela nový obraz.  Další dobře známé Goyovo dílo je \"Saturn požírající svého syna\", které zobrazuje scénu z řecko-římské mytologie, kdy bůh Saturn pojídá dítě. Tato malba je jedna ze 14 obrazů v cyklu nazvaném \"Černé malby\".  Mnoho Goyových děl lze obdivovat v madridském Museo del Prado, některé však i jinde ve světě, mimo jiné ve Spojených státech amerických.  Goyova díla a galerie, kde jsou vystavena:", "section_level": 1}], "src_summary": "Francisco José de Goya y Lucientes (30. březen 1746, Fuendetodos – 16. duben 1828, Bordeaux) byl španělský malíř a rytec romantismu.", "tgt_summary": "弗朗西斯科·何塞·德·戈雅-卢西恩特斯(,1746年-3月30日-1828年-4月15日),西班牙浪漫主义画派画家。戈雅是西班牙皇室的宫廷画家,半岛战争时留在马德里,绘制了西班牙王位觊觎者约瑟夫·波拿巴的像,也用画作记录了战争,也就是在研究上仍有很多歧见的《战争的灾难》。", "id": 424038}
{"src_title": "Jan Viklef", "tgt_title": "约翰·威克里夫", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z nepříliš bohatého anglosaského šlechtického rodu, který vlastnil pozemkový majetek v hrabství Yorkshire. Datum narození je nejisté, odhady badatelů se různí a pohybují se zhruba v rozmezí let 1320–1331. Sporné je též místo narození, buď tvrz ve vsi Wycliffu nad Teesou (Wycliffe-on-Tees), nebo šlechtické sídlo v městečku Hipswellu.  Kolem roku 1345 přišel Viklef do Oxfordu, kde vystudoval a většinu života působil, nejprve jako člen Merton College a pak jako správce Balliol College. V roce 1361 se stal mistrem svobodných umění, doktorem teologie roku 1372. V roce 1365 byl ustanoven „wardenem\", tj. dohlížitelem kněžského semináře (koleje) v Canterbury Hallu, ale v roce 1367 byl řízení koleje zbaven a vedení ústavu bylo svěřeno mnichům. Viklef se proti tomuto rozhodnutí odvolal k papeži Urbanovi V., ten však rozhodl v jeho neprospěch.  V té době rostla nespokojenost anglických šlechticů se vzrůstem moci a majetku duchovenstva i s papežskou politikou. Přehnané finanční nároky papežské kurie a bohatství a privilegované postavení kléru budily proticírkevní náladu. Viklef vystoupil před širší veřejnost, když se parlament usnesl, že již papeži nebude odvádět lenní poplatek. Viklef toto usnesení obhajoval. Papežové přesídlili roku 1309 do francouzského Avignonu a v tzv. stoleté válce mezi Anglií a Francií se stali spojenci nepřátelské Francie. Anglický parlament se snažil zabránit odlivu peněz do papežské pokladny a přijal zákony, které zakazovaly přijímat od papeže církevní úřady, platit mu za ně a uznávat výnosy jeho soudů. Papežská kurie odpověděla hrozbou církevní klatby.  V roce 1374 vyslal král Eduard III. do Brugg poselstvo, které tam mělo vyjednávat s plnomocníky papežskými o sporných otázkách. V čele poselstva stál králův syn Jan z Gentu, vévoda z Lancasteru, a jako jeho odborný poradce se jednání účastnil i Viklef. Jan z Gentu se stal Viklefovým ochráncem a k hmotnému zabezpečení mu poskytl faru v Lutterworthu (1374). I jako držitel této fary však Viklef působil až do roku 1382 v Oxfordu.  Ve svých spisech, zejména v traktátech \"De dominio divino\" (1373–1374) a \"De civili dominio\" (1370–1375), Viklef horlil proti papežskému zdaňování a obsazování anglických beneficií. Pokud mnišské řády přijaly zásadu chudoby, vlastní všechno své nezměrné bohatství neprávem. Církev se má vrátit k chudobě časů apoštolských, její veliký majetek jí nejen neprospívá, ale škodí, kněží se mají věnovat jen pastýřským povinnostem. Ve věcech světských moc králova není podřízena moci papeže a světská moc má právo odejmout kléru jeho statky. V traktátu \"De civili dominio\" Viklef také napsal, že člověk žijící v hříchu nemůže nic užívat spravedlivě, a tedy nemá právo na majetek. Pouze člověk, který je ve stavu milosti, je oprávněný k vykonávání vlády v církvi i ve státě.  Již v této době se zvedl proti Viklefovi odpor z církevních kruhů, zejména z řad mnichů. Na stálé žaloby proti němu papež Řehoř XI. poslal na jaře r. 1377 do Anglie pět bul, v nichž arcibiskupa, univerzitu i krále vyzývá k ráznému zakročení. Tyto buly se však minuly téměř úplně svým účinkem. Dne 21. 6. 1377 zemřel král Eduard III. a jeho nástupce, teprve desetiletý Richard II., zpočátku podléhal úplně vlivu vévody z Lancasteru, Viklefova příznivce. Teprve v březnu r. 1378 byl Viklef povolán k arcibiskupovi na zámek Lambeth. Na shromáždění prelátů se však osobně dostavila matka krále Richarda II. a varovala přítomné, aby proti Viklefovi nic nepodnikali. Postrašení preláti proto jen zakázali Viklefovi, aby své názory šířil veřejně.  V těchto letech vrcholí Viklefovo tvůrčí úsilí. V traktátu \"De veritate sacre Scripture\" (1378) zdůrazňuje, že Písmo svaté je neomylný pramen učení Kristova, je to stěžejní norma, kterou je třeba poměřovat církev, tradici, koncily i papeže. Asi v této době začínají z jeho popudu práce na prvním anglickém překladu Bible (tzv. \"Viklifovská bible\", angl. \"Wycliffite Bible\"), není ovšem jisté, zda se sám do jejího překládání zapojil.  V traktátu \"De ecclesia\" (1378) píše, že církev nepředstavují papež a duchovenstvo, nýbrž tvoří ji vyvolení Boží, jejichž hlavou je Kristus. Jestliže papež a preláti svým životem ukazují, že nepatří k vyvoleným Božím, nemohou duchovně vést církev Kristovu, ale jsou sborem satanovým. Viklef zde odmítá i odpustky, odpouštět hříšníku může jen Bůh, nikoliv kněz. V traktátu \"De potestate papae\" (asi 1379) odmítá božský původ papežství. Papež, který není opravdovým následovníkem Krista, je Antikrist. V traktátu \"De apostasia\" (asi 1379) tvrdí, že z církve Boží není možno člověka vyobcovat a člověk ji nemůže ani opustit, ledaže by to byla vůle Boží.  V traktátu \"De eucharistia\" (asi 1379) vyslovil Viklef pochybnosti o dogmatu transsubstanciace (přepodstatnění), tj. o učení, že při mešní oběti dochází k přeměně chleba a vína v pravé tělo a krev Ježíše Krista, a to takovým způsobem, že po proměňování zůstávají vnímatelné vlastnosti chleba a vína (barva, chuť, vůně), ale podstata chleba a vína je nahrazena podstatou těla a krve Kristovy. Viklef vystoupil proti tomuto ztotožnění chleba (hostie) s Kristovým tělem, chtěl se vrátit k duchovnějšímu chápání eucharistie, jaké dle něho bylo v církvi prvotní. Hrozil se představy, že kněz „dělá tělo Boží\" nebo že věřící mohou tělo Kristovo drtit zuby. Viklef věřil, že chléb a víno zůstanou i po pronesení konsekračních slov zachovány (tzv. remanence) a Kristus je v hostii přítomen svátostně a duchovně („jako duše v těle\").  Platné učení církve o eucharistii však bylo vyhlášeno papežem Innocencem III. jako dogma o transsubstaciaci roku 1215 (4. lateránský koncil) s obvyklým dodatkem, že každý, kdo by věřil a tvrdil jinak, je kacíř. Nepřátelé Viklefa, především z řad mnišských řádů, ho zasypávali obviněními z kacířství. Zatímco dříve byl často Viklefovi dáván titul \"venerabilis doctor\" („ctihodný doktor\") nebo \"doctor evangelicus\" („evangelický doktor\"), začíná být po roce 1379 stále častěji označován jako \"exsecrabilis seductor\" („zlořečený svůdce\"). Viklef ale nemínil ustoupit a dne 10. 5. 1381 zveřejnil spis \"De eucharistia confessio\", v němž i nadále hájil své názory o eucharistii.  Viklefovy myšlenky někteří kněží ve zjednodušené podobě zprostředkovávali širší veřejnosti a podnikali kazatelské cesty po celé zemi (lollardi). V roce 1381 vypuklo veliké selské povstání vedené Watem Tylerem. Viklef povstání zavrhoval, nicméně vina byla jeho odpůrci sváděna na něho, a to tím spíše, že v traktátu \"De blasphemia\" (1381) se dožadoval mírnějšího soudu vůči rebelům. Bylo též poukazováno na nespornou shodu mezi hesly rebelů a Viklefovým učením o pravé a nepravé vládě.  V té době upadl v nemilost i vévoda Jan z Gentu a nemohl již Viklefa účinně chránit. V květnu 1382 se sešlo shromáždění anglických prelátů a dne 21. 5. 1382 odsoudilo 29 článků z Viklefova díla, Viklef sám však v usnesení jmenován nebyl. Královským mandátem z 13. 7. 1382 bylo nařízeno odstranit z Oxfordu všechny přívržence Viklefových názorů. Také Viklef byl donucen Oxford opustit a od konce roku 1382 až do své smrti žil na své faře v Lutterworthu.  Na této faře Viklef dokončil traktát \"Dialogus\" (1378–1383), v němž opět zdůraznil, že Kristus vyvolil duchovenstvo, aby se staralo o věci duchovní, a ne aby mělo starost o majetek a světské panování. Duchovní, kteří nešetří příkazů Kristových, jsou kněžími Antikristovými. Vedle řady polemických traktátů proti papeži, prelátům a mnichům zde vzniká i poslední velké Viklefovo dílo, \"Trialogus\" (1382–1383), který je souhrnem jeho teologických i filozofických názorů.  Dne 28. 12. 1384 byl Viklef postižen při mši záchvatem mrtvice a 31. 12. 1384 na faře v Lutterworthu zemřel. I po jeho smrti pokračovalo tažení proti jeho názorům. V roce 1388 nařídil král Richard II., aby všechna Viklefova díla i pojednání jeho přívrženců byla konfiskována, nikdo je nesmí vlastnit ani opisovat. Anglický zákon z roku 1401 (\"De heretico comburendo\") hrozil všem, jimž by bylo dokázáno šíření kacířských myšlenek, trestem smrti upálením. Také v Praze arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka vydal v červnu 1410 příkaz shromáždit Viklefovy spisy a pak je nechal veřejně spálit na dvoře svého malostranského paláce (16. 7. 1410).  Na kostnickém koncilu v roce 1415 bylo zatraceno 45 vět z Viklefových spisů. Viklef byl prohlášen za kacíře a koncil nařídil, aby Viklefovy kosti byly vyňaty z posvěcené půdy a spáleny. Došlo k tomu na jaře roku 1428, kdy na výzvu papeže Martina V. byly v Lutterworthu ostatky Viklefovy vykopány, spáleny a popel z nich byl vhozen do řeky Swiftu. Traktáty Jana Viklefa přinášeli do Čech studenti vracející se z anglických univerzit. To byl jeden z výsledků česko-anglických kontaktů, které zesílily po sňatku Anny Lucemburské s Richardem II. (Anna, dcera Karla IV., byla v Anglii velmi oblíbená, také se zastala povstalců a prosila o shovívavost při jejich potrestání.)  Viklefovy myšlenky silně ovlivňovaly české vzdělance na přelomu 14. a 15. století, a to jmenovitě např. Stanislava ze Znojma, Jana Husa, Jeronýma Pražského, Jakoubka ze Stříbra. Anglický viklefovec Petr Payne, který v únoru 1415 přišel do Prahy, se stal významnou postavou českého reformního hnutí. Mnoho z Viklefových názorů později převzala protestantská reformace.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V letech 1883–1922 vyšlo v Londýně 36 svazků Viklefových spisů (přetisk ve Fankfurtu v r. 1965). Některá díla však ještě nejsou vydána. V Čechách se ujaly Viklefova odkazu všechny husitské směry a za dochování monumentálního Viklefova díla vděčíme do značné míry husitským písařským dílnám. Proto je v českých knihovnách zachováno více rukopisných opisů jeho děl než v Anglii.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Wycliffe (též Wyclif, Wycliff nebo Wickliffe), v češtině znám jako Jan Viklef, (asi 1320/1331 – 31. prosince 1384) byl anglický filozof, realista novoplatonského zaměření, teolog na Oxfordské univerzitě a propagátor reforem římskokatolické církve. Velká část jeho učení byla oficiálně odsouzena coby hereze.", "tgt_summary": "约翰·威克里夫(英语:John Wycliffe,约1320年-1384年),英格兰人,欧洲宗教改革的先驱,曾于公开场合批评罗马教会所定的各项规条及不合基督教宗旨,也是首位将《圣经》翻译成英文者。罗拉德派由他创立。", "id": 2394068}
{"src_title": "Lucern (kanton)", "tgt_title": "卢塞恩州", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Kanton Lucern se nachází ve středu Švýcarska na severním předhůří švýcarských Alp. Z kantonu odtékají řeky Reuss a Kleine Emme. Největší nadmořská výška byla naměřena v místě zvaném Breinzer Rothorn a čítá 2 350 m n. m. Rozloha kantonu je přibližně 1 493 km2.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Město Lucern vyrostlo kolem benediktinského kláštera, založeného kolem roku 750, na pravém břehu řeky Reuss, alsaským opatstvím Murbach. První zmínka o něm je z roku 840 a to z listiny, kde je zmíněno jako \"Luciaria\", což je pravděpodobně odvozeno ze jména svatého patrona kláštera, svatého Leodegara. Jméno \"Lucerrun\" je prvně zmíněno roku 1252. Z téhož roku pochází i první zmínky o obecní ústavě. S tím, jak v oblasti vzrůstala moc Habsburků, docházelo k oslabování závislosti Lucernu na opatství Murbach. Roku 1291 Babsburkové koupili Lucern od opatství, což zároveň vedlo k tomu, že tři lesní kantony (Uri, Schwyz a Unterwalden) spolu uzavřely „Věčný spolek na obranu proti Habsburkům“, akt, který je považován za založení Švýcarska. Roku 1332 se Lucern, již jako městský stát, stal čtvrtým kantonem Švýcarské konfederace a zároveň jejím prvním městským kantonem.  Území kantonu Lucern rozšiřovala kantonální metropole dobýváním, či koupěmi, převážně v letech 1380–1424. K těmto připojeným územím patřilo panství Wolhusen, hrabství Willisau, jižní část hrabství Lenzburg a různá další menší území, přičemž jako první bylo získáno, roku 1380, město Weggis. V roce 1332 se stal členem Švýcarské konfederace, jakožto její čtvrtý člen. V letech 1394-1802 měl kanton navíc ještě jednu exklávu Merenschwand, tvořenou obcemi Merenschwand (včetně území bývalé obce Berzenschwill) a Mühlau, která se pak stala součástí nového kantonu Aargau výměnou za Amt Hitzkirch. V letech 1845–1847 byl členem Sonderbundu, spolku šesti konzervativních kantonů a dvou polokantonů (dály byly členy kantony Uri, Schwyz, Zug, Fribourg, Valais a polokantony Nidwalden a Obwalden) které se společně postavily snaze přeměnit Švýcarsko z konfederace ve federaci. Následně byl však Sonderbund poražen vojsky Švýcarské konfederace.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Přibližně 85 % celkové rozlohy kantonu Lucern představuje hospodářsky výnosná půda. Zemědělství i průmysl jsou na vysoké rovni. Nejvýznamnějšími zemědělskými přínosy jsou pěstování ovoce a obilí, chov dobytka. Nejrozvinutější průmyslová odvětví jsou: průmysl textilní, strojní, papírenský, dřevařský, tabákový a výroba metalurgického zboží.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Turismus hraje velkou roli. Lucern je vstupní branou pro výletníky mířící do nedalekých Alp a je důležitým dopravním mostem mezi Německem a Itálií.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Většina populace hovoří německy a valná většina obyvatel jsou římští katolíci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lucern (německy \"Luzern\", francouzsky \"Lucerne\") je jedním ze švýcarských kantonů. Tento kanton se nachází ve středu Švýcarska a jeho populace se v roce 2001 pohybovala okolo 350 600 obyvatel. Hlavním městem kantonu je město Lucern.", "tgt_summary": "卢塞恩州(;;;),又译琉森州,是瑞士的一个州域,位于瑞士的中央部。滨临卢塞恩湖。首府卢塞恩。2013年人口390349人。是四森林州之一,四森林州包括琉森州、乌里州()、施维茨州()及以前的翁特瓦尔登州(,即今上瓦尔登半州()及下瓦尔登半州())。", "id": 1142056}
{"src_title": "Roman IV. Diogenes", "tgt_title": "罗曼努斯四世", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Získání vlády.", "content": "Roman Diogenes se narodil jako syn Konstantina Diogena, přičemž patřil k prominentnímu a mocnému kappadockému rodu, provázanému příbuzenskými svazky s většinou velkých aristokratických rodin v Malé Asii. Proslul odvahou a štědrostí, ovšem byl rovněž znám pro svoji impulzivnost a aroganci. Své válečnické nadání výtečně uplatnil při službě v armáddě, když jako správce v Serdice (dnešní Sofie) dosáhl několika menších vítězství nad Pečeněhy. V roce 1067 byl obviněn z pokusu o uzurpaci trůnu na místo synů Konstantina X. Duky. Původně vynesený trest smrti mu ale byl nejprve změněn na vyhnanství a později dokonce obdržel milost. Regentka císařovna Eudokie Makrembolitissa si ho nechala předvést, načež si ho vybrala za svého muže a ochránce svých synů. K tomuto rozhodnutí ji přivedlo vědomí potřeby silného manžela vhodného jako císaře, neboť intriky dvorské šlechty ji mohly připravit o regentství. Svoji roli sehrála také skutečnost, že v populárním Romanovi nalezla osobní zalíbení. Její záměr učinit Romana císařem se setkal jen se zanedbatelným odporem, jelikož seldžučtí Turci překonali v téže době většinu Kappadokie a dokonce obsadili důležité město Kaisareia (Kayseri). Říše si tudíž žádala zdatného a energického vojáka, jemuž by bylo možné svěřit velení v nastávajícím konfliktu.  Překážka naplnění Eudokiina plánu spočívala v císařovnině závazku zesnulému manželovi Konstantinovi X., kterému přísahala, že se nikdy znovu neprovdá. Povolala tedy patriarchu Jana Xifilina, jehož přesvědčila, aby jí odevzdal list obsahující její písemně stvrzený slib, a aby prohlásil, že je pro dobro státu nakloněn jejímu druhému manželství. Poté, co souhlasil i konstantinopolský senát, se Roman 1. ledna 1068 s Eudokií oženil a vzápětí byl korunován za císaře.", "section_level": 2}, {"title": "Tažení proti Turkům.", "content": "Roman vystupoval jako starší císař a patron svých nevlastních synů a spoluvládců Michaela VII., Andronika Duky a Konstantia Duky. Jeho povýšení vyvolalo nevraživost u členů vlivného klanu Duků, zvláště caesara Ioanna Duky, stojícího v čele palácové opozice proti Romanovi, a u příslušníků varjažské gardy, kteří dali svoji nespokojenost otevřeně najevo při samotné svatbě. Roman se proto odhodlal upevnit svoji autoritu uspořádáním vojenské kampaně, jíž chtěl upoutat pozornost k válce s Turky. K tomuto kroku ho navíc vedlo vědomí naléhavosti a vážnosti seldžuckých útoků. Do roku 1067 podnikli Turci vpády do Mezopotámie, Sýrie, Kilíkie a Kappadokie, završené vypleněním Kaisareie a tamějšího kostela svatého Basileia. Téže zimy se utábořili na hranicích říše, kde vyčkávali příchodu nové válečné sezóny. Roman byl sebejistě přesvědčen o byzantské převaze, protože Turky nepovažoval za nic víc než hordu kořistících lupičů, jež snadno přemůže v prvním střetnutí. Při tom nevzal v potaz nevalný stav byzantského vojska potýkajícího se s následky desetiletí zanedbávání za jeho předchůdců a především za Konstantina X. Romanovy oddíly sestávaly převážně z normanských, franských, tureckých, arménských a slovanských žoldnéřů, postrádajících disciplínu, organizaci a koordinaci, a z nedostatečně vybavených a prořídlých themových oddílů. Císaři se nedostávalo času nutného ke zdokonalení výzbroje, výstroje a taktiky kdysi obávané byzantské armády. Romanovy první vojenské operace se vyznačovaly jistou mírou úspěšnosti a utvrdily ho v důvěře v příznivý výsledek války. V době, kdy Antiochie byla vystavena útoku Arabů z Aleppa, podporovaných Turky, zahájil tažení za účelem opětovného dobytí byzantské Sýrie. Vypravil se proto k jihovýchodní hranici říše s úmyslem vypořádat se se vzniklou hrozbou. Nicméně při postupu do thematu Lykandos obdržel zprávu o nájezdu Seldžuků do Pontu a vydrancování města Neokaisareia (Niksar). Neprodleně vyčlenil menší jízdní jednotku, v jejímž čele se vypravil přes Sebasteiu (Sivas) a thema Tefrike proti nově vyvstalému nebezpečí. Turky donutil, aby zanechali plenění a propustili své zajatce, třebaže velká část nepřátelského jezdectva unikla. Jakmile se vrátil na jih, spojil se Roman s hlavní částí armády a pokračoval k průsmykům v pohoří Taurus a dále k městu Germanikeia (Kahramanmaraş), odkud hodlal táhnout na Aleppo. Císař dobyl Hierapolis, již opevnil a opatřil posádkou kvůli ochraně jihovýchodních provincií říše před novými nájezdy. Pak se vydal na sever přes Alexandrettu (İskenderun) a Kilickou bránu do Podandu, kde zamýšlel přezimovat. Tam se doslechl o nové seldžucké výpravě do Malé Asie, při níž bylo zle poničeno město Amorion. Útočníci se ale dokázali rychle stáhnout do svých bezpečných výchozích pozic, aniž by Roman stihl proti nim jakkoli zakročit.  V lednu 1069 přicestoval císař do Konstantinopole. Plány nadcházející válečné sezóny narušilo hned zkraje povstání Crispina, jednoho z Romanových normanských žoldnéřů, jenž velel franským vojákům ve službách říše. Patrně z důvodu opožděného vyplácení žoldu začali tito muži plenit území svěřené jim k obraně a napadli císařské výběrčí daní. Ačkoli Crispin byl zajat a poslán do vyhnanství v Abydu, vzbouření Frankové vytrvali ještě nějakou dobu v pustošení thematu Armeniakon. Turci mezitím opětovně napadli okolí města Kaisareia a přiměli tak Romana, aby plýtval drahocenným časem a energií při jejich vypuzení z Kappadokie. Rozmrzelý neuspokojivým začátkem tažení, nařídil popravit všechny zajatce, včetně zadrženého velitele Turků nabízejícího za své propuštění značné výkupné.  Jakmile zajistil klid v této provincii, vydal se přes Melitenu (Malatya) k Eufratu. Roman doufal, že se mu podaří zmocnit se pevnosti Achlat při jezeře Van, s níž by mohl lépe střežit arménské hranice. Jádro armády svěřil pod velení Filareta Vrachamia, jemuž nařídil bránit Mezopotámii, zatímco se zbytkem svých sil vyrazil do Arménie. Filareta ale zdolali Turci postupující na Ikonium (Konya), kvůli čemuž Roman upustil od svého původního záměru. Správci Antiochie přikázal zahradit průsmyky u Mopsuestie a sám zamýšlel přemoci Turky u Herakleie Kybistry (Ereğli). Turci sevření v kilických horách přesto dokázali vyváznout a vzdálit se do Aleppa, přestože kořist museli nechat na místě. Roman se poté znovu vrátil do Konstantinopole bez přesvědčivého úspěchu.", "section_level": 2}, {"title": "Poměry v Konstantinopoli.", "content": "Rok 1070 strávil Roman v hlavním městě, neboť vnitropolitická situace se jevila natolik napjatá, že jeho delší absence mohla vyústit v převrat. Musel se rovněž vypořádat s neodkladnými administrativními záležitostmi a s bezprostředně hrozícím pádem Bari. Již od roku 1068 obléhali toto město Normané, navzdory tomu se Roman teprve po dvou letech odhodlal proti nim zasáhnout. Shromáždil podpůrné loďstvo, naložené přiměřeným množstvím zásob a mužů, s jejichž pomocí mohla být pevnost udržena. Byzantskou flotilu však porazily normanské lodě pod velením Rogera, mladšího bratra Roberta Guiscarda, v důsledku čehož byla poslední výspa byzantské moci v jižní Itálii donucena 16. dubna 1071 ke kapitulaci.  Mezitím Roman uskutečnil sérii nepopulárních reforem. V zájmu získání dodatečných zdrojů k placení vojáků přistoupil ke zhoršení mince snížením obsahu zlata. Omezil nadbytečné veřejné výdaje vynakládané na neužitečné dvorské ceremonie a zkrášlování hlavního města. Redukoval platby poskytované dvorské aristokracii a zvýšil daňové zatížení obchodníků. Zájem císaře o armádu jej učinil neoblíbeným u provinciálních velitelů a ve vojenské hierarchii, jelikož se rozhodl zamezit tomu, aby mohli zneužívat svého postavení ke korupci a osobnímu obohacení. Vynucováním kázně vyvolal nespokojenost žoldnéřů. Prosté poddané popudil opomíjením závodů v hippodromu a tím, že nezmírnil tíživou situaci rolníků na venkově. Z této všeobecné zášti těžily aristokratické kruhy nalézající se v opozici vůči císaři.  Ani tehdy Roman nepouštěl ze zřetele svůj hlavní cíl: eliminaci tureckého nebezpečí. Protože se nemohl vypravit do pole osobně, vyslal s armádou Manuela Komnena, synovce dřívějšího císaře Izáka I. a staršího bratra Alexia Komnena. Manuel Komnenos se srazil s Turky v bitvě, v níž jim podlehl a stal se zajatcem tureckého velitele. Manuel ho ale dokázal přesvědčit, aby se vydal do Konstantinopole, kde posléze uzavřel spojenectví s Romanem. Tato skutečnost pohnula samotného seldžuckého sultána Alp-Arslána k útoku na říši, načež Turci oblehli a dobyli důležitou byzantskou pevnost Mantzikert (Malazgirt).", "section_level": 2}, {"title": "Zajetí v bitvě u Mantzikertu.", "content": "Brzy na jaře 1071 vytáhl Roman v čele početného vojska, s nímž zamýšlel opanovat Mantzikert. Záhy se jasně ukázalo, že jeho vojáci mají vážné problémy s dodržováním disciplíny, projevující se soustavným drancováním okolí míst, jimiž procházeli. Když se Roman pokusil zavést ukázněnější poměry, vzbouřil se celý oddíl germánských žoldnéřů. Císař je pak jen s velkými obtížemi přinutil k poslušnosti. Přesvědčen o tom, že Alp-Arslán se nenachází nikde v blízkosti, rozdělil Roman svoje sbory. Zhruba polovinu vojáků odeslal pod velením Josepha Tarchaneiota dobýt Achlat, nalézající se v držení Turků. Roman pokračoval s hlavním vojem k Mantzikertu, jehož turecká posádka se vzdala zanedlouho po příchodu Byzantinců. Avšak Tarchaneiotes narazil na neočekávaně silné turecké vojsko a se svými muži se spěšně stáhl do Mezopotámie. Krátce nato se Romanovy předsunuté oddíly střetly s blížícími se Turky, jimiž byly zahnány zpět k Mantzikertu. Z byzantské armády beztak oslabené Tarchaneiotovou nepřítomností navíc dezertovali turkičtí Uzové, kteří přešli na stranu nepřítele.  Alp-Arslán nejspíš neprahl po konfrontaci s Byzantinci a navrhl Romanovi uzavření příměří. Císař ovšem usiloval o rozhodné vojenské vítězství, jímž by vyřešil turecký problém, a nabídku odmítl. Po vykonání nezbytných příprav se 26. srpna 1071 obě vojska seřadila do bitevního šiku. V průběhu boje se žádné ze stran nedařilo dosáhnout jednoznačné převahy nad svým protivníkem. Poté, co Roman přikázal svým mužům, aby se stáhli, zahájili Turci náhlý útok, jímž narušili pravé křídlo Byzantinců. Nastalého zmatku využil Andronikos Dukas, syn caesara Ioanna Duky, ke zradě. Místo aby se zadním vojem kryl císařův ústup, opustil bitevní pole s tvrzením, že Roman byl zabit, čímž zavdal podnět k všeobecnému útěku. Roman se pokusil zvrátit vývoj bitvy, když s tělesnou stráží vzdorovitě hájil svoji pozici a prokázal tak mimořádnou udatnost a odvahu. Zajat byl teprve potom, co pod ním padl jeho kůň a sám utrpěl zranění na pravé paži, jež mu bránilo pozvednout meč.  Podle líčení byzantských historiků, včetně Ioanna Skylitze, se Alp-Arslán zpočátku zdráhal uvěřit, že prachem pokrytý a rozedraný válečník, jenž byl před něho předveden, je vskutku císař. Usazen na svém trůnu sultán symbolicky položil své chodidlo na Romanovo hrdlo. Po tomto pokořujícím rituálu Alp-Arslán pozvedl císaře ze země a nařídil zacházet s ním způsobem odpovídajícím jeho postavení. K Romanovi se po celou dobu jeho pobytu v tureckém táboře choval s pozoruhodnou laskavostí a po osmi dnech ho propustil výměnou za slib zaplacení výkupného, svatby Romanovy dcery s jedním ze sultánových synů a vydání několika pohraničních pevností a měst.", "section_level": 2}, {"title": "Zrada a smrt.", "content": "Opoziční frakce intrikující proti Romanovi seznala, že situace nazrála k převratu. Caesar Ioannes Dukas se ihned po bitvě vrátil ze svého bithýnského vyhnanství a ve shodě s vlivným dvořanem Michaelem Psellem, chovajícím k císaři nenávist, přiměl Eudokii k odchodu do kláštera. Společně přesvědčili Michaela VII. Duku, aby prohlásil Romana za sesazeného a odmítl se řídit ujednáním mezi Alp-Arslánem a svrženým panovníkem. Roman shromáždil rozptýlené vojáky a rychle postupoval ke Konstantinopoli, nicméně poblíž města Dokeia se mu s ozbrojenou mocí postavil Konstantin Dukas, jemuž podlehl. Následně vyhledal záchranu v útěku do pevnosti Tyropoion, odkud se odebral dále do Adany v Kilíkii. Stíhán Andronikem Dukou, zanechal po další porážce odporu a vydal se pod podmínkou osobní bezpečnosti do rukou nepřátel. Ještě před tím shromáždil tolik peněz, kolik jen mohl, a jako projev své dobré vůle je odeslal sultánovi.  Andronikos se Romanovi zavázal, že mu nebude nijak ublíženo, pokud se vzdá purpuru a odejde do kláštera. Avšak Ioannes Dukas tuto dohodu porušil a poslal muže, kteří Romana koncem června 1072 zbavili zraku. Ponechán bez pomoci, trpěl Roman trýznivou bolestí ze svých zanícených ran. Po několika dnech zemřel, načež bylo jeho manželce Eudokii povoleno vystrojit mu velkolepý pohřeb. Jeho ostatky byly uloženy na ostrově Proti v Propontidě, kam byl vypovězen.", "section_level": 2}], "src_summary": "Romanos IV. Diogenes (kolem 1030 – 1072) byl byzantský císař v letech 1068 až 1071. Pocházel z řad maloasijské pozemkové aristokracie a císařskou hodnost nabyl svatbou s ovdovělou císařovnou Eudokií Makrembolitissou. Během svého panování chtěl zastavit pokles byzantské vojenské moci a odrazit nájezdy seldžuckých Turků směřující na území byzantské říše. V roce 1071 však Seldžukové porazili byzantskou armádu v bitvě u Mantzikertu, v níž Roman padl do rukou vítězů. Zatímco prodléval v zajetí, udál se v Konstantinopoli palácový převrat a nedlouho po svém propuštění byl Roman přemožen nepřátelským rodem Duků. Následně byl oslepen a vykázán do kláštera, kde podlehl utrpěným zraněním.", "tgt_summary": "罗曼努斯四世·狄奥吉尼斯(,\"Rōmanos IV Diogenēs\";约1030年-1072年)拜占庭帝国皇帝(1068～1071年在位),原为卡帕多西亚的军事贵族,1068年迎娶君士坦丁十世的遗孀尤多西亚·马克林伯利提萨,被加冕为共治皇帝。在位期间多次领导对塞尔柱突厥人的军事行动,收复许多失地。1071年,罗曼努斯四世在曼齐刻尔特战役中战败,被塞尔柱帝国苏丹阿尔普·阿尔斯兰俘虏。罗曼努斯被释放时,君士坦丁十世的长子已被拥立为唯一皇帝,即米海尔七世。罗曼努斯被刺瞎双目,流放到马尔马拉海的普罗蒂岛(今土耳其克纳勒岛),直至去世。", "id": 2575688}
{"src_title": "Děložní hrdlo", "tgt_title": "子宮頸", "src_document": [{"title": "Části děložního hrdla.", "content": "Děložní hrdlo ční do pochvy jako děložní čípek (\"portio vaginalis cervicis\"). Sliznice, která z poševní strany pokrývá děložní čípek, je kryta vrstevnatým dlaždicovitým epitelem a nazývá se ektocervix.  Kanálek děložního hrdla se otevírá do dělohy vnitřním děložním otvorem (\"ostium uteri internum\") a ústí do vaginy na děložním čípku zevním děložním otvorem (\"ostium uteri externum\")  Běžně je kanálek, který prochází děložním hrdlem a spojuje pochvu a dělohu, velmi úzký. Sliznice vystýlající děložní hrdlo tvoří podélné slizniční řasy, které do sebe zapadají a tak otvor dokonale uzavírají. Sliznice je pokryta jednovrstevným cylindrickým epitelem, jehož buňky sliznice produkují hlen, jehož konzistence se mění v závislosti na pohlavním cyklu. Tato sliznice se nazývá endocervix. Uzávěra děložního hrdla zabraňuje průniku nečistot a choroboplodných zárodků do dělohy, vejcovodů a břišní dutiny. Dá se říci, že hrdlo a děložní čípek patří k ochranným bariérám dělohy.  Vnitřní průměr děložního hrdla ženy je 7–8 mm, během porodu ale až 10 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Hlen.", "content": "V plodných dnech ženy (nebo při říji u samic zvířat) se charakter vylučovaného hlenu mění, hlen je řidší a dovoluje spermiím proniknout do dělohy. Sledování změn hlenu pro dosažení nebo vyhnutí se početí využívají metody tzv. přirozeného plánování rodičovství. Většina druhů hormonální antikoncepce zabraňuje řídnutí hlenu, a tak vytváří bariéru proti průniku spermií.  Během těhotenství uzavírá děložní hrdlo hlenová zátka, která chrání děložní dutinu před průnikem mikroorganismů, ale i spermií. Několik hodin před prvními porodními bolestmi se hlenová zátka uvolní.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce děložního hrdla.", "content": "Při porodu je husté vazivo hrdla nasáklé tkáňovým mokem natolik, že se změní ve vazivo řídké, což umožní dostatečné rozšíření pro umožnění průchodu plodu. Rozšířením a „spotřebováním“ hrdla a čípku při porodu začne proces konečného vypuzení plodu. Hrdlo děložní tak signalizuje změny v organizmu, například těhotenství již zmíněnou hlenovou zátkou, která je rozeznatelná již v prvních týdnech gravidity.  Během menstruace se kanálek děložního hrdla mírně roztáhne, aby se mohlo vylučovat odumřelé endometrium. Roztahování děložního krčku může být příčinou křečovitých bolestí v podbřišku, které menstruaci mohou doprovázet.  Během ženského orgasmu se děložní krček smrští a zevní děložní otvor se roztáhne. Doktor R. Robin Baker a dr. Mark A. Bellis z Manchesterské univerzity jako první vypracovali teorii, podle které tato reakce slouží k nasátí semene z pochvy do dělohy, tedy ke zvětšení pravděpodobnosti, že dojde k otěhotnění. Později ale vědci, hlavně doktorka Elisabeth A. Lloyd, zpochybňovali smysl této teorie a kvalitu experimentálních dat, které byly použity k jejímu podložení.", "section_level": 1}, {"title": "Nemoci děložního hrdla.", "content": "Poměrně běžným problémem je ektropium, stav, kdy endocervix začne přerůstat do pochvy. Protože tyto buňky produkují hlen, může se projevovat výtoky. Léčí se laserem.", "section_level": 1}, {"title": "Rakovina děložního hrdla.", "content": "Rakovina děložního hrdla se dá poměrně snadno odhalit pomocí preventivních výtěrů, i tak ale často bývá smrtelným onemocněním. V poslední době se ukazuje, že jistý podíl na propuknutí rakoviny má pohlavně přenášený virus (HPV). Žena, která měla více partnerů, by proto neměla opomíjet nutnost preventivních prohlídek u odborníka.  Konizací čípku potom rozumíme seříznutí přečnívající části děložního hrdla do pochvy. Je to ještě dnes praktikovaná operace, která odstraňuje nádorovými buňkami poškozený čípek. Komplikací po několika dnech může být silné krvácení po odloučení strupu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Děložní hrdlo (syn. děložní krček, lat. cervix) je nejspodnější část dělohy, která představuje bariéru mezi dutinou děložního těla a pochvou. Má velmi silnou stěnu, která je tvořena hladkou svalovinou a velkým množstvím hustého kolagenního vaziva.", "tgt_summary": "子宫颈(cervix、cervix uteri)是子宫底部狭窄的开口。连接阴道。形状是圆柱形或圆锥形。突出于阴道壁的前上方。子宫颈大约有一半长度可透过适当医学仪器看见。", "id": 617855}
{"src_title": "Pozorování", "tgt_title": "观察", "src_document": [{"title": "Historický vývoj.", "content": "Pozorování hojně využíval v druhé polovině 19. století etnolog a sociolog Frank Hamilton Cushing při svém pozorování indiánů Zuni, a dále pak například Bronisław Malinowski, Edward Evan Evans-Pritchard,nebo Margaret Meadová. Tento přístup platil pro antropology za hlavní přístup k etnografickému výzkumu. Přístup spoléhal na kultivaci osobních vztahů s místními obyvateli jako na způsob jak zjistit o kultuře co nejvíc a zahrnoval jak pozorování tak účast na společenském životě skupiny. Tím, že žili s kulturami, které studovali, dokázali vědci formulovat závěry na základě zkušeností z první ruky a získávat tak zcela nové poznatky. Stejná metoda je uplatňována na skupiny v rámci západní společnosti. Obzvláště se osvědčila při studiu subkultur nebo skupin se silnou identitou - jedině včleněním se do skupiny získá výzkumník skutečnou představu o jejím fungování.  Od osmdesátých let dvacátého století sílí hlasy zpochybňující schopnost pozorování poskytnout věrný vhled. Na popularitě získává formalizovaný program kvalitativního výzkumu známý jako zakotvená teorie iniciovaný Glaserem a Straussem. V reakci na tyto tendence vylepšila řada etnografů své metody, a to buď za účelem zvýšení replikovatelnosti, nebo v zájmu zakotvení svých interpretací do pečlivěji definované epistemologie.  Vývoj pozorování jako výzkumného nástroje tedy nebyl náhodným procesem. Podstoupil značnou míru sebereflexe a revize.", "section_level": 1}, {"title": "Obecné dělení pozorování.", "content": "Nejpřehlednější dělením pozorování je jednoznačně dělení na pozorování přímé (smyslové – nejčastěji se jedná o pozorování prostřednictvím primárních zrakových a sluchových vjemů) a pozorování nepřímé (zprostředkované – např. prostřednictvím mikroskopu, dotazníku či videozáznamu).  Další dělení pozorování je na krátkodobé a dlouhodobé, které je optimální.  Podobně jako pro jiné vědecké metody platí i pro pozorování základní rozdělení na kvalitativní a kvantitativní v závislosti na charakteru získávaných informací. O účelu kvalitativního či kvantitativního pozorování se doktor Miroslav Disman vyjádřil následovně:", "section_level": 1}, {"title": "Dělení pozorování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podle stupně formalizace.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Standardizované pozorování.", "content": "Vyznačuje vysokou mírou formalizace. Již před zahájením pozorování je stanoveno co, jak, jak často, kde a ideálně s jakými předpoklady vývoje budeme pozorovat. Pozorování tohoto druhu zpravidla dovoluje použití záznamového archu jakož i aplikaci více zaškolených pozorovatelů současně. Typicky se jedná o kvantitativní přístup ke zkoumání.", "section_level": 3}, {"title": "Nestandardizované pozorování.", "content": "Pro nestandardizované pozorování je \"typický dost nízký až nulový stupeň formalizace\". Dokonce i výběr souboru pozorovaných objektů se odehrává až v průběhu pozorování a na základě rozhodování pozorovatele. V praxi často představuje předchozí fázi standardizovaného pozorování a v takovém případě je jeho cílem konkretizace parametrů pozorování a vytvoření hypotézy. Z charakteru nestandardizovaných pozorování se dá usoudit, že se většinou jedná o metodu kvalitativního výzkumu.", "section_level": 3}, {"title": "Polostandardizované pozorování.", "content": "Střední cestu najdeme v polostandardizovaném pozorování, které umožňuje na určité aspekty jevu nacházet odpovědi s použitím vysoce formalizovaného pozorování a na zbývající rozsah naopak nízkou mírou formalizace pozorování.", "section_level": 3}], "src_summary": "Pozorování (\"observace\") by se dalo obecně definovat jako smyslová percepce okolního světa. Je to cílevědomé, soustavné a plánovité vnímání jevů a procesů, které směřuje k odhalení podstatných souvislostí a vztahů sledované skutečnosti. Vědecké pozorování se na rozdíl od „laického“ pozorování dá definovat jako \"technika sběru informací založená na zaměřeném, systematickém a organizovaném sledování aspektů, fenoménů, které jsou předmětem zkoumání\". Vědecké pozorování je jedna ze všeobecně akceptovaných vědeckých metod, a hraje tak důležitou roli v rámci kvalitativního a kvantitativního výzkumu.", "tgt_summary": "观察或观测(英语:Observation)是从一次来源主动获取信息的活动。生物使用感官(例如人类的五官)来观察。在科学中,观察也可以是使用仪器来记录数据。该术语还可以指在科学活动期间收集的任何数据。观察可以是定性的,即只关心属性的存在或不存在;也可以是定量的,通过计数或测量将数值附加给观察到的现象上。", "id": 364803}
{"src_title": "Řecký oheň", "tgt_title": "希腊火", "src_document": [{"title": "Objev.", "content": "Historická zpráva o jakémsi neuhasitelném ohni, který se inicioval zapálením směsi síry, smůly, koudele, roztlučeného kadidla a pilin ze sosnového dřeva, se dochovala již z poloviny 4. století př. n. l., ale první zmínku o řeckém ohni zaznamenal ve své kronice \"Chronografia\", která vznikla někdy mezi léty 810 – 815, byzantský mnich Theofanes Homologetes. V ní uvedl, že roku 6165 byzantsko-řeckého kalendáře (656 podle našeho letopočtu) k Byzantincům přeběhl mechanik Kallinikos ze syrské Héliopole, který pak okolo roku 673 vynalezl řecký oheň a předpis na jeho výrobu předal císaři Konstantinovi IV.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Řecký oheň byl poprvé použit v roce 678, kdy byzantská flotila s jeho pomocí odrazila obléhání Konstantinopole Araby. Stejným způsobem bylo zničeno arabské vojsko obléhající byzantskou metropoli v letech 717 - 718 nebo vojsko kyjevského knížete Igora roku 941. Řeckému ohni bývá připisována zásluha o značné prodloužení existence Byzantské říše - pečlivě utajovaný postup jeho výroby poskytoval Byzanci značnou výhodu nad nepřátelskými armádami přes pět set let. Až roku 1210, kdy se po několikaletém období zmatků v byzantské říši musel byzantský císař Alexios III. zbavený trůnu uchýlit pod ochranu rúmského sultána Kajhusrava I., a ten ho ustanovil velitelem svého vojska, se zřejmě znalost výroby řeckého ohně dostala i k Arabům, protože ti ho použili v roce 1218 při obléhání egyptské pevnosti Damietta pátou křížovou výpravou. Zachovala se dobová líčení účinnosti této zbraně. Účastník sedmé křížové výpravy Jean de Joinville o řeckém ohni napsal, že letěl vzduchem \"„jako velký soudek s ocasem dlouhým jako kopí. Hluk, který tropil, byl jako hřmění a vypadal jako drak... V noci svítil tak, že jsme mohli vidět předměty v našem táboře tak jasně, jako za dne.“\"  Posledni zmínku o řeckém ohni máme z roku 1453, kdy při dobývání Konstantinopole Turky ohně použili jak Byzantinci, tak i Turci. Když se znalost výroby řeckého ohně rozšířila mezi ostatní národy, ztratila strategický význam a byla brzy vytlačena nově nastupujícími zbraněmi palnými. Výrobní postup časem upadl v zapomnění a byl nadobro ztracen.  Primárně se řecký oheň používal při námořních bitvách proti posádkám nepřátelských lodí (nikoli tedy k ničení lodí samotných). Na palubě lodi se nad ohništěm zahříval kotel se zápalnou směsí, výpary pod tlakem se odváděly trubkou na oplechovanou příď lodi, kde se zapálily. Výsledkem byl výšleh plamene, který byl doprovázen hlasitým burácením. Existovala i „protipěchotní“ pozemní verze, stejně tak byly nádoby naplněné řeckým ohněm vrhány katapulty na dřevěná opevnění apod. Při dobývání městských hradeb se používala příruční verze nazývaná \"cheirosifón\" připomínající moderní plamenomety. Oheň se nedal uhasit vodou, ta mu jen dodávala na intenzitě, podle dobových svědectví ho bylo možné uhasit jen octem.", "section_level": 1}, {"title": "Pokusy o odhalení receptury.", "content": "Výroba řeckého ohně byla jedním z nejpřísněji střežených státních tajemství Byzance. Císař Leon VI. Moudrý, který ve svém traktátu o vojenství \"Taktika\", sepsaném v letech 895 – 908, popisuje způsoby použití řeckého ohně, povolil jeho výrobu jen v utajených laboratořích. Další císař Konstantin VII. Porfyrogennetos jeho výrobu prohlásil za státní tajemství a ve svém spise \"De administrando imperio\" (vznikl mezi roky 948 – 952) nabádá syna, pozdějšího císaře Romana:  \"„Musíš se starat především o řecký oheň [...] a pakliže se někdo opováží tě o něj požádat, tak jako často žádali nás, odmítej tyto prosby a odpovídej, že oheň byl zjeven Konstantinovi, prvnímu císaři křesťanů andělem. Pro výstrahu svým následovníkům nařídil veliký císař vytesat do oltáře v chrámu kletbu na toho, kdo by se odvážil předat tento objev cizozemcům...“\"  Jak hluboce bylo tajemství výroby uchováváno dokládá fakt, že sama vzdělaná byzantská princezna Anna Komnenovna, nejstarší dcera císaře Alexia I., která měla přístup do státního archívu, ho neznala. Ve svém díle \"Alexias\", které vytvořila někdy kolem roku 1148, se domnívala, že základními složkami pro výrobu řeckého ohně byly smůla, síra a tekutina z nějaké dřeviny. Arabský rukopis z doby kolem roku 1193 kromě síry a smůly zmiňuje ropu a dehet. Učený dominikánský mnich Vincenc z Beauvais v první polovině 13. století napsal, že k výrobě řeckého ohně je zapotřebí kromě síry a dehtu, ještě opoponax (pryskyřice z některých druhů akácií) a holubí trus. To vše se mělo rozpustit v terpentýnu nebo v kyselině sírové a poté předestilovat. Ve vojenské příručce z pozdního 13. století s názvem \"Liber ignium ad comburendos hostes\" neboli \"O využití ohně ke spálení nepřítele\", jejímž autorem je takzvaný Marcus Graecus (jeho historická existence je nejistá), se jako složení řeckého ohně uvádí jen síra, ropa a koudel. Novodobě se jako o dalších složkách uvažuje o asfaltu a páleném vápnu či lehkých frakcí vzniklých při destilaci nafty ve formě rosolovité kapaliny. Vše to jsou jen hypotézy, které nebyly v praxi potvrzeny. Dnes ale známe \"novodobý\" řecký oheň - super napalm tj. je samozápalná směs vzniklá přidáním slitiny sodíku a hořčíku. Zapaluje se při styku s vlhkostí, hoří ve vodě i na sněhu. Nelze jej však použít za suchého počasí – sodík a draslík reagují jen s vlhkým prostředím. Super napalmu lze naopak velmi výhodně použít při špatných povětrnostních podmínkách a oblastech s vysokou vlhkostí. Směs se vzněcuje po dopadu, případně s malým zpožděním, po rozstříknutí na cíl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řecký oheň (též byzantinský oheň či tekutý oheň) byla zbraň používaná Byzantinci. Šlo o tekutou zápalnou směs, která hořela i ve styku s vodou. Byzantinci ji používali zejména v námořním boji, ale existovala i v ručním provedení pro případ dobývání měst.", "tgt_summary": "希腊火(希腊语:)是东罗马帝国所利用的一种可以在水上燃烧的液态燃烧剂,为早期热兵器,主要应用于海战中,「希腊火」或「罗马火」只是阿拉伯人对这种恐怖武器的称呼,东罗马自己则称之为「海洋之火」、「流动之火」、「液体火焰」、「人造之火」和「防备之火」等等。根据文献记载,希腊火多次为东罗马帝国的军事胜利作出颇大的贡献,一些学者和历史学家认为它是东罗马帝国能持续千年之久的原因之一,希腊火的配方现已失传,成分至今仍是一个谜团。", "id": 1949217}
{"src_title": "Foederati", "tgt_title": "联盟 (古罗马)", "src_document": [{"title": "Gótové jako římští foederáti.", "content": "Římskými spojenci se za vlády Konstantina Velikého stali Gótové, sídlící v severním Podunají. Po příchodu Hunů překročili roku 376 římskou hranici na Dunaji a požádali císaře Valenta o azyl. Panovník se rozhodl přijmout pouze jednu skupinu, Tervingy, a usadil je jako federáty v podunajských provinciích, především v Thrákii. Doufal, že tímto způsobem posílí obranu dunajské hranice a sám se bude moci věnovat válce s Persií. Vzápětí však došlo k mohutnému povstání gótskch spojenců, ke kterým se připojila druhá gótská skupina, Greutungové, která si vynutila přechod přes Dunaj. Gótové vyplenili téměř celý Balkán a roku 378 porazili římské vojsko u Adrianopole. Teprve roku 382 se císařům Theodosiovi I. a Gratianovi podařilo Góty uklidnit a uzavřít s nimi dohodu (\"foedus\"). Gótové byli znovu usazeni na území říše, získali půdu a bylo jim povoleno řídit se vlastními zákony, to znamená, že si zachovali značnou autonomii, nesměli však mít svého náčelníka. Jako foederáti byli povinni službou v římském vojsku a řada gótských velmožů poté udělala kariéru v římských legiích.  Koncem 5. století sídlila v Thrákii skupina gótských federátů, která zastávala vysoce privilegované postavení a měla blízko k panovnickému dvoru. V jejím čele stál Theodorich Strabón. Tato skupina se dostala do konfliktu s Góty, kteří sem přišli pod vedením Theodoricha z rodu Amalů z Panonie. Jejich spory podněcoval císař. Vzápětí se ovšem panonští i thráčtí Gótové spojovali proti císaři a pořádali ničivé nájezdy do vnitrozemí říše. Po Strabónově smrti v roce 481 se obě skupiny sjednotily pod vládou Theodoricha Amala, a položili tak základy novému mocnému politickému celku Ostrogótů. Roku 483 uzavřeli s císařem Zenonem, kterému nezbývalo než respektovat Theodorichovy úspěchy, dohodu, na jejímž základě byli panonští Gótové usazeni v Dácii a Moesii a Theodorich jmenován císařským vojevůdcem s vysokým ročním platem a konzulem na rok 484, což představovalo pro barbarského krále nevídané pocty. Roku 488 odešli Ostrogóti na Zenonův podnět do Itálie, aby zde bojovali proti Skiru Odoakerovi, římskému vojevůdci germánského původu, kterého prohlásili germánští žoldnéři roku 476 po sesazení posledního římského císaře Romula Augustula za panovníka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Foederati (latinsky spojenci) byly vojenské jednotky barbarských kmenů, především germánského původu, včleňované na základě smlouvy (\"foedus\") do římské armády. To si vynutily především podmínky v pozdně římském císařství. V té době byla římská říše napadána stále novými barbarskými útočníky, které nebyla schopna zvládnout. Současně trpěla armáda nedostatkem vojáků. Zařazování federátů do římského vojska bylo nouzovým řešením, které v sobě neslo mnohá nebezpečí. Jedním z nich byla silná barbarizace nejen armády, ale celé římské společnosti, neboť Germáni pronikli do různých sfér správního aparátu včetně císařského dvora. Druhé nebezpečí představovala možnost, že se germánští federáti spojí se svými soukmenovci, proti kterým měli bojovat.", "tgt_summary": "联盟 (古罗马)(拉丁语:foederati),在古罗马时代而言,是专指最初罗马共和国的部落结盟,该结盟直至罗马帝国晚期,甚至以不同方式还存在着。罗马共和国初期,罗马条约订定,促进了这次联盟,联盟联系着古罗马不同部落与其殖民地,并以联盟公权力,来解决著部落间任何问题。古罗马维持一定数量的联盟,其中以拉齐奥最具代表性。", "id": 1787103}
{"src_title": "Odoaker", "tgt_title": "奧多亞塞", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Kromě skutečnosti, že nebyl Římanem, není přesný etnický původ Odoakera znám. Většina učenců ho považuje za Germána, jednoho z několika východogermánských kmenů jako Turcilingové, Skirové, Herulové, Rugiové a Gótové, případně i částečného durynského původu. Středověký učenec Michael Frasetto uvádí, že byl Odoaker původem Skir, stejně jako ostatní; zatímco historik Erik Jensen se zavazuje, že se Odoaker narodil gótské matce a že jeho otec Edeco byl Hun. Jordanes ho popsal jako příslušníka kmene Turcilingů (\"Torcilingorum rex\"). Uvádí se také, že se narodil v roce 433 na středním Dunaji v Panonii. Byl synem skirského náčelníka Edeka, který byl vazalem Hunů pod vedením Attily. Jeho matka byla pravděpodobně germánského původu. Měl bratra Hunulfa. Informace o jeho skirském původu je převzata z kroniky Jana z Antiochie, jiné prameny píší o jeho odlišném původu.", "section_level": 1}, {"title": "Vůdce foederatů.", "content": "Po otcově smrti vstoupil do služeb Římanů a stal se vůdcem germánského vojska římského patricia Oresta, otce posledního císaře Romula Augustula. Po vzpouře germánských vojáků ho prohlásili za krále.", "section_level": 1}, {"title": "Král Odoakerova království.", "content": "Odoacer sesadil posledního západořímského císaře. Došlo tak k faktickému zániku Západořímské říše. Titul císaře si nepřisvojil, ale císařské insignie poslal do Konstantinopole, čímž de facto přijal svrchovanost Východořímské říše, čímž předešel konfliktu s touto říší, jeho vládu v Italském království to nijak neomezovalo. V letech 490–493 bojoval proti Ostrogótům a jejich vůdci Theodorichovi Velikému. V roce 493 uzavřeli dohodu o společném panování v Italském království. Brzy došlo k porušení dohody a Odoaker byl v Ravenně Theodorichem Velikým zavražděn.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flavius Odoacer ( \"Odoaker\", Flavius Odovacar, Odovacer nebo Fl. Odovac ), (433 Panonie – 493 Ravenna) byl germánský, herulský vojevůdce a italský král z kmene Skirů. Po roce 476 se stal prvním neřímským panovníkem, když sesadil posledního západořímského císaře Romula Augusta. V panování pokračoval nejprve formálně pod Juliem Nepotem, po jeho smrti v roce 480, pod svrchovaností císařství Konstantinopole. Odoacer je v mnoha historických dokumentech popisován jako král, ale tento titul mu byl pravděpodobně udělen jen neformálně, přesto tento titul několikrát využil.", "tgt_summary": "奥多亚塞(Odoacer,亦作Odovacar;435年-493年)是意大利的第一个日耳曼蛮族国王(476年～493年在位)。", "id": 891648}
{"src_title": "Západní Austrálie", "tgt_title": "西澳大利亚州", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První obyvatelé Austrálie se objevili přibližně před 50 000 lety a postupně začali osídlovat území světadílu. Nejsou známé přesné údaje, kdy první obyvatelé zavítali do oblasti teritoria Západní Austrálie, ale v dobách příchodů Evropanů na kontinent, byla oblast již dobře osídlena.  První Evropan, který toto území navštívil, byl holandský objevitel Dirk Hartog. Vylodil se 25. října 1616 v oblasti nesoucí dnešní název Cape Inscription na ostrově Dirka Hartoga. Po celý zbytek 17. století byla oblast postupně navštěvována holandskými mořeplavci, kteří se příležitostně vyloďovali na pobřeží. Po roce 1700 se do oblasti začínají dostávat angličtí a francouzští objevitelé, kteří začali prozkoumávat vnitrozemí Západní Austrálie.  Historie současného státu je spojena s vyvlastňováním domorodé půdy britskými osadníky známe jako Swan River Colony, založené v Perthu roku 1829. Populace státu se začala rychle zvyšovat po vypuknutí zlaté horečky v 90. letech 19. století v okolí Kalgoorlie.  Jedním ze států Austrálie se teritorium stalo 1. ledna 1901.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Stát je od zbytku Austrálie oddělen poledníkem 129° východní délky. Tento poledník tedy tvoří celou jeho východní hranici. Stát je vcelku plochý, jediné významnější pohoří je Hamersley Range v regionu Pilbara, jehož nejvyšší vrchol je Mount Meharry, 1245 m n. m. Menší kopce se nacházejí v regionu Kimberley na úplném severu státu.  Jihozápad státu má středozemní klima, střed semiaridní až aridní a sever je tropická savana.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Západní Austrálie má největší těžbu na hlavu ze všech Australských států. Ekonomika je silně zaměřena na těžbu a export rud a ropných produktů, speciálně železné rudy, hliníku, zemního plynu, niklu a zlata. Západní Austrálie je vedoucím producentem hliníku na světě, pokrývá okolo 20 % světové těžby. V produkci železa dosahuje třetího místa s celkovým podílem na trhu 15 %. V oblasti je také těženo 75 % z australské těžby zlata.  Oblast je administrativním a zpracovatelským centrem a místo obchodu s nerostnými surovinami, ropou a zemním plynem. Další důležitou složkou exportu je zemědělství, které produkuje obilí, vlnu a maso. V oblasti žije přibližně 10 % australské populace, ale produkuje přibližně 25 % australského exportu.  V posledních letech se významnou složkou ekonomiky stávají příjmy z turistického ruchu, turisté přicházejí převážně z oblastí Velké Británie, Irska, Singapuru, Japonska a Malajsie.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Evropané se v oblasti začali usazovat v roce 1826, kdy bylo založeno město Albany. V roce 1829 byl založen Perth jako trestanecká kolonie. V 90. letech 19. století proběhla zlatá horečka kolem Kalgoorlie. Osídlení se však rozbíhalo jen pomalu, první rozsáhlejší osidlování přišlo až na počátku 20. století díky projektům majícím za cíl do oblasti přilákat farmáře, např. Group Settlement Scheme.  V roce 2001 bylo 77,5% obyvatel běloši; celkem 32,7% obyvatel bylo britského původu. Austrálci tvořili 3,1%. K roku 2006 bylo 10,6% obyvatel narozeno ve Velké Británii, což bylo nejvíce ze všech australských států (národní průměr byl 5,3%).  Většina obyvatel je koncentrována v metropolitní oblasti kolem města Perth. Hustota osídlení je velice nízká a činí 0,99 obyvatel/km2. Pokud by byla Západní Austrálie samostatnou zemí, byla by nejřidčeji osídlenou zemí na světě (ze závislých území má nižší hustotu např. Grónsko nebo Falklandy). Důvodem nízké hustoty zalidnění zde však nejsou nepříznivé přírodní podmínky, neboť Západní Austrálie má rozsáhlé rezervy dosud nevyužité úrodné zemědělské půdy, jako spíš odlehlost Austrálie a migrační politika.", "section_level": 1}], "src_summary": "Západní Austrálie (anglicky \"Western Australia\") je největší australský spolkový stát, rozkládající se v západní třetině Austrálie. Po ruském Jakutsku je to druhý největší územně správní celek na světě. Stát hraničí na východě s Jižní Austrálií a Severním Teritoriem, na jihu, západě a severu je omýván vodami Indického oceánu.", "tgt_summary": "西澳大利亚州(英语:Western Australia,缩写:英语:WA),简称西澳,是澳大利亚联邦的一个州,位于澳大利亚西部,今划分为142个地方政府区域,幅员广达2,525,500平方公里,占全国总面积1/3,是澳洲面积最广大之州,亦全球面积仅次于俄罗斯萨哈(雅库特)共和国的最大一级行政区。由于内陆有三大沙漠区,而人口仅有211万,占全澳总人口的1/10。", "id": 479272}
{"src_title": "Kůň Převalského", "tgt_title": "普氏野马", "src_document": [{"title": "Původní výskyt.", "content": "Kůň Převalského obýval kamenité stepi a polopouště Střední Asie na pomezí dnešního Mongolska a Číny (severozápadní Čína, jihozápadní Mongolsko), přičemž dříve obýval výrazně rozsáhlejší část střední Asie.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Hmotnost je 200–350 kg, délka těla 220–280 cm, délka ocasu až 110 cm a kohoutková výška okolo 130 cm. Typická je mohutná klabonosá hlava s bílým okolím kolem nozder, vztyčená hříva, tmavý pruh na hřbetě až ke kořeni ocasu, krátké žíně po stranách kořene ocasu a náznak příčného pruhování na končetinách. Od domestikovaného koně se liší zavalitější postavou a kratšími končetinami.<br>", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Kůň Převalského žije v soudružných dlouhodobých stádech, obvykle o 5–15 jedincích. Koně putující do velkých vzdáleností vyhledávat potravní zdroje – trávu, listy a pupeny – se mohou shlukovat i do početnějších skupin. Stádo se vytváří přirozeně, tvoří je hřebec a několik většinou navzájem příbuzných klisen s hříbaty, přičemž jedna z klisen je vůdčí. Hřebec se stará o bezpečnost, vůdčí klisna reaguje na jeho pokyny a vytvářejí uzavřenou jednotku. Vůdčí klisna určuje směr a rychlost pochodu a vyhledává místa s potravními zdroji, zatímco hřebec se drží na okraji stáda. Samice rodí po březosti trvající 328–343 dní jediné mládě. Mladé klisny zůstávají v rodném stádě po celý život, pokud je neodláká cizí samec. Mladí hřebci opouštějí stádo ve věku dvou let (jsou vyhnáni) a sdružují se do bakalářských skupin (mládeneckých stád) tvořených stejně starými hřebci. Pohlavně dospívají ve věku pěti let a poté se snaží odlákat samice z harémů nebo v harémech převzít nadvládu. Ke správnému vývoji populace je důležité, aby se utvořila právě tato struktura.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Kůň Převalského byl považován za přímého předka dnešního zdomácnělého koně (\"Equus caballus\"), byl proto dlouho označován za poddruh původního „divokého“ koně, \"Equus ferus ssp. przewalskii\", nebo dokonce za subpopulaci koně domestikovaného, \"Equus caballus ssp. przewalskii\". Rozvoj molekulární genetiky na počátku 21. století umožnil hlubší srovnávací studie, které ukázaly sice značnou podobnost obou taxonů, ovšem přece jen jisté nepominutelné rozdíly. Kůň Převalského sice může hybridizovat s koněm domácím, přičemž potomci zůstávají plodní, ovšem u koně Převalského je karyotyp tvořen 66 chromozomy (což je nejvíce ze všech koňovitých), u domestikovaného koně je chromozomů pouze 64. Analýza DNA rovněž vyvrátila, že by kůň Převalského byl přímým předkem domestikovaných koní. Variance v genetické výbavě je však minimální, signifikantní rozdíly byly nalezeny pouze u 4 alel. Oba taxony jsou si tedy velmi blízce příbuzné; v minulosti pravděpodobně došlo ke spontánnímu zkřížení. Různý počet chromozomů však hovoří pro dvě různé populace. Poslední taxonomické studie proto označují (domestikovaného) koně a koně Převalského za sesterské taxony, obvykle na úrovni druhu (domestikovaný kůň = \"Equus caballus\", kůň Převalského = \"Equus przewalskii\"), někdy však také na úrovni poddruhu (domestikovaný kůň = \"Equus ferus ssp. caballus\", kůň Převalského = \"Equus ferus ssp. przewalskii\"). K oddělení jednotlivých populací mělo dojít zhruba před 38 000 až 72 000 lety. Citované studie však vycházejí pouze ze současné DNA. Ovšem ze studie zveřejněné v roce 2018 v časopise Science vyplývá, že podle DNA archeologických nálezů byli koně Převalského již domestikováni v Kazachstánu, zdivočeli, a tedy žádní skutečně divocí koně již nežijí. Z archeologických nálezů navíc vyplývá, že v době před 2200 let před naším letopočtem bylo pravděpodobně v Evropě více koňů Převalského než předků dnešního koně domácího, který získal převahu šlechtěním, které vedlo ke ztrátě genetické diverzity.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Na území stepí a pouští střední Asie kůň Převalského přežíval nerušeně až do doby, kdy zde došlo k rozvoji pastevectví. Pak jej pastevci začali pronásledovat jako konkurenta svých stád dobytka a vybíjet. Zbylo jen několik kusů. Měl tehdy různé označení, Kyrgyzové jej pojmenovali „kertak“, Mongolové „tachi“ a Číňané „jie-ma“.", "section_level": 1}, {"title": "Znovuobjevení druhu.", "content": "Až do poloviny 19. století o tomto divokém koni věděli jen mongolští kočovníci, kteří putovávali po okraji pouště Gobi. Jeho objevením pro světovou veřejnost začal dobrodružný lov, který koně Převalského přivedl na pokraj vyhubení. Roku 1879 propátrával Nikolaj Prževalskij, plukovník a kartograf carské ruské armády, okolí hor Tachin Schack. Několikrát zahlédl celá stáda divokých koní, ale nedokázal koně identifikovat. Vzpomínky na vzhled těchto koní se nedokázal zbavit, a tak se na ně začal vyptávát místních obyvatel. Jeden z lovců mu přenechal kůži uloveného koně. Przewalski ji odvezl do Moskvy a ukázal ji přírodovědci Poljakovovi. Ten ji prozkoumal, popsal, přičemž zaznamenal znaky divokého koně a pojmenoval ho po jeho objeviteli Przewalském.<br> Kůň Převalského byl objeven na pomezí dnešního Mongolska a Číny v tzv. džungarských stepích v podhůří Altaje. První divocí koně se dostali do Evropy v roce 1899, a to do tehdejšího carského Ruska, na jižní Ukrajinu do stanice Askania-Nova. V roce 1890 německý obchodník se zvířaty Hagenbeck dovezl několik dalších desítek koní, které však okamžitě rozprodal, takže chov začal z páru nebo maximálně třech až čtyř jedinců. Transporty skončily v roce 1902. Mezi první a druhou světovou válkou kolísala celosvětová populace koně Převalského mezi 30 a 40 jedinci.", "section_level": 2}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "V Evropě je chován přibližně ve stovce zoo, nejvíce pak v Německu, kde se jedná o takřka 30 zařízení. V Česku je chován ve čtyřech zoo (více viz níže). Na Slovensku pak ve třech institucích: Zoo Bojnice, Zoo Bratislava a Zoo Košice.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Česku.", "content": "Slavná historie chovu koně Převalského začala v roce 1921. Tehdy profesor František Bílek z někdejší Zemědělské fakulty ČVUT dovezl z tehdejšího Halle an der Saale v Sasku tři koně Převalského. Přivezl je na školní statek zemědělské školy v Netlukách u Uhříněvsi. Tam byli koně umístěni do roku 1932 a narodila se jim tam čtyři hříbata. Když byla v roce 1931 otevřena pražská zoo, rozhodlo ministerstvo školství a národní osvěty, že budou tito vzácní „prakoně“, jak se jim tehdy říkalo, chováni právě zde. V pražské zoo se zakladatelům chovu (jmenovali se Alki a Minka) narodilo 21. března 1933 první hříbě, celkově tedy páté v tehdejším Československu. Do roku 1988 se zde narodilo 150 hříbat.<br>  Koně Převalského odchovaní v Praze žijí v chovech po celém světě. Jejich domovinou je např. Austrálie, Jihoafrická republika či Kuba, v Evropě např. Ukrajina a Maďarsko.  Od roku 1959 vede Zoo Praha celosvětovou plemennou knihu koně Převalského. V té době žilo na celém světě pouhých 54 jedinců.  V Česku koně Převalského chovají na jaře 2018 tyto zoologické zahrady:", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "Tento druh je v pražské zoo chován již od roku 1932, tedy takřka celou historii zoo (zoo zpřístupněna 1931). První odchov byl zaznamenán v roce 1933. V roce 2001 se podařil první umělý odchov koně Převalského na světě.  Na konci roku 2017 bylo chováno 37 koní, z toho 7 přímo v zoo v Praze-Tróji, 30 jedinců pak v Chovné a aklimatizační stanici Zoo Praha v Dolním Dobřejově.  Jedno z posledních mláďat se v Praze narodilo na konci května 2018 – jednalo se o samce a šlo o 236. pražské mládě. 4. 6. 2018 přišel do Zoo Praha nový samec z dánské Zoo Givskud. V pondělí 16. 7. 2018 přišla na svět klisna s pořadovým číslem 237 – první mládě klisny Wendy. Ve čtvrtek 25. 10. 2018 se narodilo další mládě, tentokrát samici Haře a samci Lenovi. V průběhu roku 2018 se tak narodila čtyři mláďata (dva samci a dvě samice). Ke konci roku 2018 tak bylo chováno 40 jedinců: 13 hřebců a 27 klisen.  V listopadu 2019 byla dovezena samice z Tierparku Berlin v Německu. V prosinci 2019 byla přivezena další klisna – tentokrát z belgické zoo Parc Animalier du Domaine des Grottes de Han. V dubnu 2020 se narodila dvě mláďata. Nejprve 10. 4. přišla na svět samice v Dolním Dobřejově, jejímž otcem se stal nový samec Cam a matkou Warsa, jejíž dvě mláďata byla v minulosti převezena do Mongolska v rámci projektu Návrat divokých koní. 21. 4. 2020 přišel na svět sameček přímo v areálu Zoo Praha –⁠ otcem geneticky cenný samec Len, v pořadí sedmé mládě klisny Hary. Také v tomto případě dvě z mláďat této klisny se stala součástí repatriačního projektu Návrat divokých koní.  Výběh koní Převalského se nachází v horní části zoo u horní stanice lanovky a je součástí expoziční celku Pláně. U výběhu se nachází stylová mongolská jurta, v níž se konají tematické výstavy odkazující na Mongolsko, koně Převalského a ochranářské aktivity. V neděli 17. 6. 2018 došlo k vernisáži výstavy \"Fauna Mongolska\". V létě 2019 se konala další výstava, tentokrát zachycující tři významná výročí spojená s koněm Převalského: 180 let od narození ruského geografa a cestovatele Nikolaje Prževalskeho, 120 let od prvního transportu do Evropy a zároveň 60 let od prvního mezinárodního sympózia věnovaného právě tomuto druhu a jeho záchraně. Toto odborné setkání se v roce 1959 uskutečnilo v Praze (více viz Záchrana a reintrodukce koně Převalského).  Na podzim 2018 se začal budovat výběh pro koně Převalského na pražský Dívčích hradech.  Zoo Praha se díky úspěšným odchovům a dlouhodobé mezinárodní prestiži podílí na reintrodukci koně Převalského do Mongolska – projekt Návrat divokých koní.", "section_level": 2}, {"title": "Reintrodukce, status divokých populací a ochrana.", "content": "Od konce 80. let 20. století probíhá reintrodukce koně Převalského do vybraných oblastí v Číně a Mongolsku, kde se dříve přirozeně vyskytoval.<br> Na počátku projektu stály především německé, švýcarské a nizozemské organizace. První transport směřoval do Číny a proběhl v roce 1988, další dva směřovaly v roce 1992 do Mongolska. V letech 1998 a 2000 poskytla pražská zoo k reintrodukci čtyři koně, kteří byli v rámci zahraničních transportů dopraveni do oblastí Tachin Tal a Chusta Nuru. Zásadně se pražská zoo do reintrodukčních projektů zapojila v roce 2011, od kdy existuje projekt Návrat divokých koní, díky němuž probíhají pravidelné transporty koní Převalského z Prahy na vybrané lokality v Mongolsku. Ve spolupráci s Armádou ČR uskutečnila zoo již osm samostatných transportů a v roce 2018 činila celková bilance 31 z Evropy převezených a do přírody vypuštěných koní, z nichž někteří již mají potomky. V roce 2019 se díky devátému transportu zvedl počet přepravených koní na 34.  Počet jedinců (reintrodukovaných i již v přírodě narozených) na třech chráněných lokalitách v Mongolsku (Přísně chráněná oblast Gobi B, Národní park Khustain, Khomintal) dosáhl roku 2014 počtu 387 (v roce 2008 se odhadoval na 325 kusů), dalších více než 100 jedinců bylo napočítáno na dvou lokalitách v Číně. Díky záchranným projektům žilo k roku 2017 v Mongolsku ve volné přírodě více než 500 koní, z toho 194 v Přísně chráněné oblasti Gobi B. Na jaře 2019 se počet koní v Gobi B dostal již na úroveň 270 jedinců a blížila se životaschopnosti. <br> Kromě čínských a mongolských rezervací je kladen hlavní důraz na chov ve stepních rezervacích v Evropě, které koním umožňují přirozenější způsob života. Jsou to např. na Ukrajině biosférická rezervace Askania-Nova, dále Černobyl, kam byli vysazeni přebyteční koně z Askanie a kde již žije několik stád, nebo pusta Hortobágy v Maďarsku, která je v současnosti (2010) největším chovatelem koní Převalského v Evropě. Ve stepních oblastech střední Evropy žilo v roce 2017 asi 250 jedinců.  Počet aktuálně žijících jedinců koně Převalského (jak v zajetí, tak reintrodukovaných) registrovaných v plemenné knize činil k 1. lednu 2014 1988 (883 samců, 1101 samic, 4 neurčeni). Reintrodukce je proto považována za úspěšnou a Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) koně Převalského přeřadil mezi ohrožené taxony. Do budoucna se uvažuje o reintrodukci i v Rusku a Kazachstánu.  \"Podrobnější informace naleznete v článcích Záchrana a reintrodukce koně Převalského a Návrat divokých koní.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Kůň Převalského (\"Equus przewalskii\" Poliakov, 1881) neboli kertak (někdy psáno \"kertag\") je údajně jediný do současnosti přeživší divoce žijící druh koně. Ve volné přírodě byl na přelomu 60. a 70. let 20. století vyhuben a přežil jen díky péči zoologických zahrad a dlouholeté mezinárodní spolupráci. Setkáváme se s ním zejména v zoologických zahradách, přičemž koně žijící v zoo pocházejí z pouhých 13 předků. Z rodokmenu všech žijících koní je zjevné, že 70 % z nich má „pražského“ předka. Zoologická zahrada v Praze chová koně Převalského od roku 1921 a od roku 1959 vede celosvětovou plemennou knihu tohoto druhu.<br>", "tgt_summary": "普氏野马(学名:)是马的亚种,原产于蒙古国西部科布多盆地和中国新疆准噶尔盆地东部一带(因此也被称作蒙古野马或准噶尔野马),是世界上仅存的野马(某些不至混淆的情况下也被直接称作亚洲野马或野马)。蒙古野马于1879年由俄国探险家普尔热瓦尔斯基()首次发现,其后其野外数量不断下减,至1969年人类最后一次发现其野生个体,前后仅经历90年的时间,其保护状态也由濒危变为野外灭绝。", "id": 191567}
{"src_title": "Super Rugby", "tgt_title": "超級橄欖球聯賽", "src_document": [{"title": "Herní systém.", "content": "Od sezóny 2016 jsou týmy rozděleny do dvou regionálních skupin, z nichž každá se skládá ze dvou konferencí. Australskoasijskou skupinu tvoří australská a novozélandská konference, jihoafrickou skupinu konference Africa 1 a Africa 2. Týmy reprezentující Japonsko a Argentinu jsou každý přiřazen do jedné africké konference.  Každý tým odehraje za sezónu šest zápasů v rámci své konference - týmy afrických konferencí hrají s každým soupeřem ze své konference dvakrát, týmy australskoasijských konferencí se dvěma soupeři dvakrát, se dvěma pouze jednou. Dále týmy odehrají jeden zápas s každým týmem druhé konference své skupiny (5 zápasů pro AUS/NZL týmy, čtyři pro jihoafrické týmy) a jeden zápas s každým týmem jedné z konferencí druhé skupiny (4 zápasy pro AUS/NZL týmy, 5 pro jihoafrické týmy). Celkem každý tým odehraje 15 zápasů během 17 kol - dvě kola mají volno.  Do play-off postupují vítězové jednotlivých konferencí, proti kterým se postaví tři nejlepší ze zbylých australoasijských týmů a nejlepší ze zbylých jihoafrických týmů.  Sezóna 2016 se hraje od února do srpna (s přestávkou v červnu pro mezinárodní zápasy).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Liga byla zahájena roku 1996 jako Super 12 pro testovací zápasy mezi Novým Zélandem, Austrálií a Jihoafrickou republikou. Od roku 2006 byla přejmenována na Super 14, neboť byly přijaty dva nové týmy z Jihoafrické republiky. V roce 2011 byl přijat patnáctý tým a liga změnila název na Super Rugby. Od roku 2016 se soutěže účastní 18 týmů - k předchozím přibyly týmy Jaguares (Argentina), Sunwolves (Japonsko) a Kings (Jihoafrická republika).", "section_level": 1}], "src_summary": "Super Rugby je nejsledovanější a nejprestižnější ragbyová liga na světě, hrající se na jižní polokouli. Je tvořena osmnácti týmy z Nového Zélandu, Austrálie, Jihoafrické republiky, Argentiny a Japonska.", "tgt_summary": "超级橄榄球联赛(英语:英语:Super Rugby)是南半球及亚洲最大的联合式橄榄球俱乐部锦标赛,目前由澳洲、新西兰、南非、阿根廷、日本五国共15支俱乐部球队参加。", "id": 1737026}
{"src_title": "Amin Maalouf", "tgt_title": "阿敏·馬盧夫", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Amin Maalouf se narodil do rodiny, která byla součástí libanonské melchitské řecko-katolické menšiny. Ačkoli se Maalouf k této komunitě tradičně hlásí, nepovažuje se \"za člena žádného společenství věřících\". Maaloufovi předci mají kořeny z otcovy strany v Turecku (Adana, Istanbul), z matčiny v Egyptě (Káhira). Maalouf se narodil a do roku 1975 žil v Bejrútu, avšak útlé dětství (do roku 1952) prožil v Káhiře, z níž rodina musela odejít v souvislosti Násirovým vojenským převratem. Letní měsíce rodina trávila na venkově (tzv. \"v horách\", tedy ve východní části země).  Maaloufův otec Ruchdi, známý libanonský novinář, byl presbyterián, studoval v angličtině a v rodině mluvil nejčastěji spisovnou arabštinou. V rodině Maaloufovy matky, Odette, se mluvilo egyptskou arabštinou a francouzsky. Maaloufův otec kvůli své ženě konvertoval ke katolicismu, a tak se Maaloufovi dostalo francouzského vzdělání v jezuitských vzdělávacích institucích v Bejrútu (nejprve v Collège Notre Dame de Jamhour a pak na Univerzitě Saint-Joseph). Od dětství měl vztah ke krásné literatuře, nejprve četl romány v arabštině, později také ve francouzštině a angličtině. Před odchodem z Libanonu měla v Maaloufově životě výhradní postavení arabština, nicméně už od mládí psal také osobní texty (deníkové záznamy, dopisy) ve francouzštině.  Vystudoval sociologii a ekonomii na Univerzitě Saint-Joseph (Université Saint-Joseph de Beyrouth), od roku 1971 začal publikovat články v libanonském arabsky psaném deníku \"An-Nahar\". Jako zahraniční reportér cestoval do Afriky a Asie, informoval mimo jiné o pádu etiopské monarchie v roce 1974 nebo bitvě o Saigon z roku 1975.  V roce 1971 se Maalouf oženil se studentkou speciální pedagogiky Andrée, mají spolu tři děti (Ruchdi, Tarek, Ziad).  13. dubna 1975 se v těsném sousedství jejich tehdejšího bydliště na předměstí Bejrútu odehrál incident, který je obecně považován za počátek libanonské občanské války. Válečné události donutily Maaloufovi nejprve odejít na venkov, později se Maalouf rozhodl emigrovat do Francie. 16. června 1976 přes Kypr odplul do Francie, jeho žena, děti a tchyně za ním do Paříže přijeli v září. Maalouf mezitím zajistil rodině bydlení a našel si práci jako redaktor v ekonomickém měsíčníku. Později se stal šéfredaktorem týdeníku \"Jeune Afrique\" (\"Mladá Afrika\").  Teprve v roce 1981 podepsal Maalouf svoji první smlouvu na vydání literárního díla, historického eseje \"Les Croisades vues par les Arabes\" (\"Křížové výpravy očima Arabů\"), který vyšel v roce 1983 v nakladatelství Jean-Claude Lattès. O tři roky později vydal svůj první román \"Léon l'Africain\" (1986\", Leo Africanus\") o životě andaluského cestovatele 16. století, a začal se plně věnovat literatuře. Píše romány, nejčastěji historické, eseje určené nejširšímu publiku a operní libreta. Všechna díla píše ve francouzštině. Maaloufova díla jsou přeložena do více než dvaceti jazyků, za svá díla získal mnoho francouzských i mezinárodních ocenění.  V roce 1993 obdržel Maalouf nejvýznamnější francouzské literární ocenění, Goncourtovu cenu, za román \"Le Rocher de Tanios\" (1993, \"Taniosova skála\"), který se odehrává v libanonských horách a je částečně inspirovaný rodinnou historií a Maaloufovým dětstvím.  V roce 2007 se stal jedním ze signatářů manifestu \"Pour une littérature-monde en français\" (\"Za světovou literaturu ve francouzštině\"), v němž je kritizován zastaralý přístup k francouzsky psané literatuře, který důsledně rozlišuje autory podle jejich původu na francouzské a frankofonní.  V letech 2007-2008 předsedal skupině intelektuálů, kteří měli za cíl poskytnout Evropské komisi poradenství v oblasti přínosu mnohojazyčnosti pro mezikulturní dialog. Výsledkem setkání byla zpráva \"Mnohojazyčnost: přínos a závazek\"  23. června 2011 byl zvolen do Francouzské akademie do křesla číslo 29, které se uvolnilo po smrti Claude Lévi-Strausse.  Všechna libreta byla napsána pro opery (resp. oratorium) finské skladatelky Kaiji Saariaho.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amin Maalouf (arabsky أمين معلوف; narozen 28. února 1949 Bejrút) je francouzsky píšící libanonský spisovatel, od roku 1976 žijící ve Francii. V Libanonu pracoval jako novinář pro arabsky psaný tisk, po vypuknutí občanské války emigroval do Francie, kde začal psát eseje a romány ve francouzštině. V roce 1993 obdržel za román \"Le Rocher de Tanios\" (\"Taniosova skála\", česky dosud nevyšlo) Goncourtovu cenu. V roce 2011 byl zvolen členem Francouzské akademie. Je strýcem trumpetisty Ibrahima Maaloufa.", "tgt_summary": "阿敏·马卢夫(,,1949年-2月25日),黎巴嫩裔法国人,当代著名法语文学作家。原在黎巴嫩当记者,1975年黎巴嫩内战爆发后迁居巴黎,以法语写作,以中东历史文化为主要题材。1993年他的小说《塔尼奥斯的巨岩》获得龚古尔文学奖。2011年他当选法兰西学术院院士。", "id": 2351882}
{"src_title": "Kočka zlatá", "tgt_title": "非洲金貓", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Nizozemský zoolog Coenraad Jacob Temminck popsal kočku zlatou v roce 1827 jako dva druhy: \"Felis aurata\" a \"Felis celidogaster\". Byl totiž přesvědčen, že dvě základní barevné formy představují dva rozdílné druhy. V roce 1907 upravil toto dělení britský specialista na taxonomii Reginald Innes Pocock, když obě barevné varianty zařadil do jednoho druhu. Tentýž vědec v roce 1917 vyjmul kočku zlatou z rodu \"Felis\" a doporučil nadále používat zařazení do rodu \"Profelis\". První taxonomové považovali kočku zlatou a kočku Temminckovu (\"Catopuma temmincki\") za blízce příbuzné druhy a řadili je do stejného rodu (\"Felis\" či \"Profelis\"). Až v roce 1974 německý zoolog Helmut Hemmer obě šelmy oddělil do rozdílných rodů. Genetické studie odhalily, že tyto druhy nejsou blízce příbuzné a že jejich vzhledová podobnost vznikla na základě konvergenční evoluce. Zjistilo se nicméně, že kočka zlatá je blízce příbuzná s karakalem, s nímž je od roku 2006 řazena do rodu \"Caracal\". Rod \"Caracal\" se od ostatních kočkovitých oddělil zhruba před 8,5 miliony let, asi před 5,6 z tohoto rodu divergoval serval a zřejmě před 1,9 miliony let se vývojově odštěpili kočka zlatá a karakal. Ačkoliv přední vědecké a ochranářské instituce doporučují používat vědecké jméno \"Caracal aurata\", někteří vědci stále používají pojmenování \"Profelis aurata\".  Kočka zlatá vytváří dva poddruhy.  Předělem mezi oběma poddruhy je řeka Cross v Nigérii a Kamerunu a řeka Kongo. V prostoru mezi těmito dvěma řekami žijí přechodné formy těchto subspecií.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Kočka zlatá je asi dvakrát větší než velcí jedinci kočky domácí. Je silně stavěná, má relativně dlouhé nohy (ale kratší než serval a karakal) a kulatou hlavu, která je vzhledem k velikosti těla poměrně malá. Tlapy má mohutné. Dosahuje hmotnosti 5–16 kg. Samice váží nejčastěji 6 až 8 kg, samci 8 až 14 kg. Délka těla se pohybuje od 61 do 101 cm. Ocas je v relativně krátký, což je jedním z typických znaků kočky zlaté. Měří 16 až 37 cm, přičemž nejčastěji okolo 30 cm. Výška v kohoutku osciluje mezi 38 až 51 cm. Vyskytuje se ve dvou základních barevných formách: šedé a zlaté. Srst na bocích a hřbetě může být jednobarevná nebo skvrnitá. Břicho, krk, brada a tváře jsou vždy světlejší než zbytek těla, mohou být až bílé. Ocas je naopak tmavší a je zakončený černou špičkou. Melanismus se vyskytuje u některých populací v četnosti do 6 %.  V západní Africe bývají kočky zlaté skvrnitější, kresba se může objevit na celém těle nebo jen na zádech, nohou a krku. Tyto hodně skvrnité kočky tvoří poddruh \"P. a. celidogaster\". Kočky, které žijí na východní části areálu mívají kresbu jen na nohou a na břiše. Takto zbarvené kočky jsou tedy považovány za poddruh \"P. a. aurata\".  Barevné formy, šedá a zlatá, byly v minulosti rozlišeny jako samostatné druhy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Kočka zlatá žije v lesích rovníkové Afriky. Státy, v níž je prokázán k roku 2015 její výskyt jsou Angola, Kamerun, Středoafrická republika, Kongo, Demokratická republika Kongo, Pobřeží slonoviny, Rovníková Guinea, Gabon, Ghana, Guinea, Libérie, Sierra Leone, Uganda a Keňa. Velmi pravděpodobný je též výskyt v jižním Senegalu, Rwandě, Burundi, a národním parku Omo v Etiopii. Z Gambie, Guiney-Bissau, Toga a Beninu chybějí důkazy o přítomnosti této šelmy, avšak přinejmenším v Guineji-Bissau ještě donedávna žila.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Základním habitatem kočky zlaté je primární deštný prales, nezasažený člověkem. Žije též v bambusových lesích, lesních mokřadech, horských vřesovištích, galeriových lesích. Do určité míry je schopna se přizpůsobit kácení lesů, obývá pak hustý podrost a křoviny. Vyskytuje se také v suchých tropických lesích a na lesnatých savanách, ale jen zřídka. Byla spatřena též v banánových plantážích a poblíž lidských vesnic. Obývá území do nadmořské výšky 3600 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Jsou to samotáři, aktivní kdykoliv během dne. Dříve uváděná a donedávna předpokládaná noční či soumračná aktivita se nepotvrdila. Průzkum za pomoci fotopastí neodhalil žádnou pravidelnost ani žádnou jednoznačně danou část dne, kterou by kočka upřednostňovala pro svůj pohyb v teritoriu. Mapování aktivity koček zlatých a levhartů skvrnitých v kamerunské rezervaci Dja Faunal Reserve za pomocí fotopastí nicméně odhalilo, že kočka zlatá se nejspíše snaží levhartům vyhýbat a je činorodá v těch hodinách (obvykle mezi 7. a 10. hodinou ranní), kdy levhart ne (nejčastěji mezi 5. a 6. hodinou a pak okolo 11. hodiny).", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Kočky zlaté jsou aktivní lovci. Přestože umějí dobře šplhat, potravu hledají většinou na zemi, někdy mohou k útoku využít i nízkého větvoví. Loví většinou menší živočichy, jako jsou hlodavci, hmyzožravci a ptáci, dokážou však zdolat také malé antilopy, především chocholatky, které na některých místech tvoří významnou část jejich kořisti. Někdy zabíjejí i opice několika různých druhů (zvláště kočkodany, guerézy a komby). Bylo několikrát pozorováno, že opice spustí poplach, když zahlédnou kočku zlatou. Napadají i stromové damany pralesní. Výjimečně si přilepší obojživelníky, netopýry či rybami. Zřejmě nepohrdnou ani mršinou. Podle některých zpráv kořistí i dobytek (ovce, kozy) a drůbež, nicméně v mnoha případech mohlo jít o záměnu se servalem. Zabíjejí prokousnutím šíje či hlavy, antilopky nejspíše zardousí.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "O rozmnožování ve volné přírodě neexistují prakticky žádné informace. Teprve nedávno byly alespoň získány fotografie samic s mláďaty. Ze zajetí nicméně máme několik zpráv o rozmnožování. Březost trvá 75–78 dní, pak se narodí pouze jedno nebo dvě koťata. Při narození váží 180 až 235 gramů a velmi rychle rostou (rychleji než jiné druhy koček srovnatelné velikosti) a jsou odstavena už v 6 týdnech věku. Samice pohlavně dospívají v 11 měsících, samci až v 18 měsících. V zajetí se dožívají 15 až 21 let.", "section_level": 2}, {"title": "Predace, nemoci, paraziti.", "content": "Jediným dosud zjištěným predátorem kočky zlaté je levhart skvrnitý. Zbytky této kočky byly nalezeny v pěti ze 196 levhartích exkrementů, jež byly posbírány v NP Lopé v Gabonu a podrobeny zkoumání. Rovněž tak komparativní analýza ze Zairu (dnes Demokratická republika Kongo) potvrdila predaci kočky ze strany levharta.  Zjištěnými parazity jsou \"Dirofilaria granulossa\", \"Taenia taeniaeformis\" (tasemnice kočičí) a \"Ligula\" (řemenatka).", "section_level": 2}, {"title": "Kočka zlatá a člověk.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Pygmejové věří, že ocas kočky zlaté je talisman, který jim pomůže ulovit slona. Kožešina je také součást ceremoniálních tradičních oděvů. Některá etnika věří, že její vlastnictví může obecně přinést štěstí. Dále se do ní balí některé cenné předměty.", "section_level": 2}, {"title": "Hrozby.", "content": "Kočka zlatá nepatří mezi hlavní obchodní artikly tzv. lovců lesního masa (\"bushmeat hunters\"). Nicméně je-li chycena, obvykle do pasti v podobě oka, její maso bývá obvykle zkonzumováno a kožešina prodána na trhu, například v Yaoundé či Kampale.  Odlesňování krajiny představuje důležitou hrozbu pro populace koček zlatých. Za posledních 15 let přišla šelma asi o 6,5 % svého habitatu vinou kácení původních tropických lesů. Další velkou hrozbou je intenzivní lov zvířat všech velikostí, který v lesích rovníkové Afriky vytváří tzv. efekt prázdného lesa. Ve vzdálenosti 10 až 15 km od lidských sídel bývá lesní fauna prakticky zdecimována. To přímo i nepřímo přispívá k úbytku kočičí populace. Tyto hrozby se ještě zintenzivňují s masivním nárůstem lidské populace v rovníkové Africe (2,6 až 2,8 % ročně).  Výzkum v Ugandě v letech 2014 až 2017 ukázal, že pytláctví představuje hlavní hrozbu. Místní lidé považují kočku zlatou za škodnou a to přesto, že k zabíjení domácích zvířat z její strany dochází jen v minimální míře.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana.", "content": "Kočka zlatá je zařazena do úmluvy CITES Appendix II, která obchod s ní výrazně omezuje. Lov je ve většině zemí výskytu nezákonný, případně regulovaný.  Hlavními národními parky a chráněnými oblastmi, kde se tato šelma vyskytuje, jsou NP Gola Rainforest (Sierra Leone), PR Mount Nimba Strict (Libérie, Pobřeží slonoviny, Guinea), NP Sapo (Libérie), NP Taï a Comoé (Pobřeží slonoviny), NP Gashaka (Nigérie), rezervace Dja Faunal (Kamerun), NP Lopé a NP Ivindo (Gabon), NP Odzala a NP Nouabale-Ndoki (Kongo), NP Dzangha-Ndoki (Středoafrická republika), NP Virunga (Demokratická republika Kongo), NP Queen Elizabeth a Bwindi Impenetrable NP (Uganda).", "section_level": 2}], "src_summary": "Kočka zlatá (\"Caracal aurata\") je středně velká kočkovitá šelma z podčeledi malé kočky obývající deštné lesy rovníkové Afriky. Druh popsal v roce 1827 Coenraad Jacob Temminck. V minulosti byla zařazována do rodu \"Felis\" a \"Profelis,\" nyní je zástupcem rodu \"Caracal\". Vypadá jako kočka Temminckova, s kterou ale není blízce příbuzná. Jejím nejbližším příbuzným je karakal, s nímž někdy sdílí i habitat. Vyskytuje se ve dvou základních barevných variantách: zlato-červeno-hnědé a stříbro-šedé. Tyto varianty se mohou barevně prolínat. Některé populace jsou hustě skvrnité po celém těle, jiné mají jen nezřetelné skvrny na břiše. Výskyt melanismu byl také zaznamenán. Tělo dosahuje délky do 1 metru, zcela výjimečně i poněkud více a ocas měří maximálně 37 centimetrů. Hmotnost se nejčastěji pohybuje od 5 do 16 kg, samci bývají zřetelně větší než samice. Kočka zlatá je šelma s nepravidelnou aktivitou, může být aktivní i odpočívat kdykoliv během dne. Živí se především hlodavci, hmyzožravci, ptáky, damany, malými lesními antilopami a opicemi. Při lovu používá metodu překvapivého přepadu a krátkého pronásledování. Loví především na zemi. Zástupci druhu se v přírodě dožívají zřejmě okolo 10 let, v zajetí to může být až 20.", "tgt_summary": "非洲金猫(学名 \"Profelis aurata\")是哺乳纲、食肉目、猫科的非洲金猫属中唯一一种,有两个亚种。", "id": 2977770}
{"src_title": "Max Weber", "tgt_title": "马克斯·韦伯", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Max Weber (plným jménem Karl Emil Maximilian Weber) se narodil v durynském Erfurtu jako nejstarší z osmi dětí právníka Maxe Webera, a jeho ženy Helene Fallenstein. Již na gymnáziu začal číst antickou literaturu a studovat historii. Zároveň ho ale zajímali moderní filozofové, zejména Spinoza, Kant a Schopenhauer.  V roce 1882 začal studovat právo na univerzitě v Heidelbergu. Taky se věnoval studiu historie, ekonomické teorie, teologie a sociologie. Konkrétně se orientoval na dějiny pozdního starověku, na obchodní právo a na teorie státu. Navštěvoval přednášky významného představitele německé historické školy, Karla Kniese, které pokládal za velmi užitečné.  V Berlíně v roce 1888 se stal členem Spolku pro sociální politiku (Verein für Socialpolitik) a v roce 1889 obhájil na Berlínské univerzitě doktorskou práci. V ní Weber popsal evoluci obchodního práva v italských středověkých městech.  V roce 1892 habilitoval na právnické fakultě Berlínské univerzity a stal se docentem pro římské a obchodní právo. Po dvou letech přijal nabídku vedení katedry národního hospodářství na univerzitě ve Freiburgu. Mezitím se v roce 1893 oženil s 23letou Marianne Schnitzerovou. Jejich manželství trvalo 27 let, do smrti Maxe Webera.  Obrovský negativní vliv na Weberův psychický stav měla smrt jeho otce, která nastala brzy po jejich dramatickém rozchodu v roce 1897. Musel se kvůli tomu rozloučit s prací na univerzitě, ke které se poté vracel jenom dočasně. Následujících 12 let hodně cestoval, a to převážně po jižní Evropě. Pobýval ve Švýcarsku, v Provence, v Římě a ve Florencii.  V roce 1909 založil Německou sociologickou společnost, kterou ale po třech letech opustil kvůli ideologickým rozporům.  V době první světové války působil ve vojenských nemocnicích až do konce roku 1915. Důležitá je změna názoru Maxe Webera ohledně tohoto konfliktu: pozitivní na začátku a velmi kritický později. To je důvodem proč se účastnil diplomatických misí a mírových jednání po ukončení světové války. Stejně se měnil Weberův náhled o revoluci v Německu, kterou nejprve odsoudil. Pak se ale podílel na vybudování poválečného Německa, jelikož se stal jedním ze zakladatelů Německé demokratické strany na konci roku 1918.  Posledním pracovním místem Maxe Webera byla katedra ekonomie na Mnichovské univerzitě, kde pracoval jenom jeden rok. Max Weber předčasně umřel 14. června roku 1920 kvůli kombinací španělské chřipky a zápalu plic.", "section_level": 1}, {"title": "Sociologie Maxe Webera.", "content": "Weber je často považován za zakladatele moderní sociologie, neboť", "section_level": 1}, {"title": "Pojetí sociologie Maxe Webera.", "content": "Dle Webera je cílem sociologie porozumět významu jednání na základě budování formálních modelů (ideálních typů) jednání a jejich srovnávání.", "section_level": 2}, {"title": "Nehodnotící sociologie.", "content": "V centru Weberova pojetí stojí požadavek sociologie jako nehodnotící vědy. Sociologie se nemá podílet na formulaci společenských cílů. Vědecké poznání se musí bránit deformaci iracionálními prvky, které do vědy zanášejí subjektivní přání a hodnoty badatelů, ovlivněné náboženskými, politickými či etickými hodnotovými soustavami. Weber si však uvědomuje, že absolutně nehodnotící sociologie není možná, neboť už výběr tématu a definice výzkumného problému jsou ovlivněny hodnotami, které sociolog vyznává.", "section_level": 3}, {"title": "Weberova chápající sociologie.", "content": "Weber je zakladatelem významného sociologického směru – tzv. chápající sociologie. Ta usiluje o poznání subjektivního smyslu sociálního jednání, které je posuzováno v konkrétních významových souvislostech, jež aktéry vedly k danému jednání, nebo jež byly tímto jednáním, třeba i neuvědoměle, vytvořeny. Weberova chápající sociologie dala vzniknout celému interpretativnímu paradigmatu.", "section_level": 3}, {"title": "Cíl sociologického zkoumání dle M. Webera.", "content": "Dle Webera je úkolem sociologie popis a výklad sociálních jevů. Výkladem Weber myslí porozumění motivům jednání, ne kauzální vysvětlení jako u přírodních jevů. Weber odmítá, že by sociologie mohla:", "section_level": 3}, {"title": "Metodický koncept ideálního typu.", "content": "Koncepce ideálního typu je umělým intelektuálním konstruktem, který nemá existující oporu v realitě, je jaksi „utopický“. Jeho hlavním účelem je nápomoc při poměřování reality (nakolik se reálný stav odchyluje od ideálního typu). Ideálním typem je například pojem „kapitalistická ekonomika“.  Konstrukce pojmů (ideálních typů) umožňuje poznání: umožňuje přechod od různotvárnosti a rozmanitosti empirických faktů a fenoménů, od kontingence pouhé empirické současnosti a následnosti jevů k teorii o těchto faktech a fenoménech. Ideální typ je analytický konstrukt. Ideální typy jsou badatelskými hypotézami, umožňujícími orientaci v empirické látce a navzájem srovnávat fakta, procesy a společenské konstelace. Jedná se vlastně o jednostranné zdůraznění založené na vědcově zájmu. Ideální typ musí splňovat požadavek konstituce předmětu poznání a komunikaci mezi vědci.  Ideální typ má tvorbu hypotéz usměrňovat; není prostým zobrazením reality, ale poskytuje k zobrazení prostředky. Vytváření ideál typů má význam pro porovnávání s realitou. Weberova teorie obsahuje racionální jádro, neboť mezi pojmem a skutečností nikdy není úplná totožnost (pojem nevyčerpá realitu) – více viz reprezentace v jazyce. Základní problém koncepce ideál typů je v tom, že Weber všechny své závěry relativizuje. Sociální realita je velmi rozmanitá a nevyznačuje se objektivními zákonitostmi a opakovatelnostmi; sociologické poznání tudíž nemůže být odrážením skutečnosti s hlubokým proniknutím k podstatě jevů. Nejsou-li pojmy podmíněny sociální realitou jako odrazy sociálního života, neexistuje žádné spolehlivé měřítko jejich utváření; jediným měřítkem je úspěšnost. Poznávací pluralita v sociologii je tedy nevyhnutelná. Takto chápaná sociologie se nemůže stát nástrojem přeměny světa", "section_level": 2}, {"title": "Sociologické teorie Maxe Webera.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Teorie moci.", "content": "Dle Webera \"mít moc\" znamená \"mít možnost přimět někoho, aby něco udělal proti vlastní vůli\".  Weber zavádí pojem panství, kterým rozumí moc založenou na pocitu závaznosti vůči autoritě.  Rozlišuje tři druhy panství dle typu autority:", "section_level": 3}, {"title": "Teorie byrokracie.", "content": "Weber se zabývá byrokracií jako racionálním způsobem řízení velkých organizací. Konstruuje ji jako ideální typ, který odlišuje od jiných (předchozích) typů správy.  Charakteristickými rysy byrokracie jako ideálního typu jsou:", "section_level": 3}, {"title": "Racionalizace, kapitalismus a protestantská etika.", "content": "Ačkoliv Weber odmítl v sociologii možnost formulování zákonů vývoje, implicitně považoval racionalizaci za základní trend vývoje západní kapitalistické společnosti. Racionalizace je proces, který podřizuje všechny oblasti vztahů mezi lidmi bilancování a administraci.  Zdrojem racionalizace v západních společnostech je dle Webera kulturní změna, kterou přinesla protestantská etika. Protestantismus nebyl přímou příčinou kapitalismu, ale poskytl kulturu, která kladla důraz na individualismus, usilovnou práci, racionální jednání, spoléhání se na sebe a především odložené spotřeby.  Weberovo vysvětlení se týká pouze vzniku kapitalismu jako ideálního typu. I přesto je však tento Weberův koncept kritizován jako velmi zjednodušující.", "section_level": 3}, {"title": "Pojetí stratifikace.", "content": "Stratifikační hierarchie je určena dle statusu-místa člověka ve společenském žebříčku.  I ve stratifikaci se vyskytuje Marxova třída (jako pojem vrstva), ale akceptuje víc majetkové kritérium. Ve stratifikované společnosti mezi sebou jednotlivá kritéria mají souvislost: větší vzdělání → složitost práce → víc peněz → větší podíl na moci", "section_level": 3}, {"title": "Teorie jednání.", "content": "Jednání je motivované chování aktérů. Cílem sociologie má být dle Webera pochopit motivace aktérů k jednání.  Weber vytvořil typologii jednání. Rozlišuje tyto ideální typy jednání:", "section_level": 3}, {"title": "Vztah k jiným sociologickým směrům.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Weberův vztah k Marxovi a marxismu.", "content": "Weber bývá považován za jednoho z hlavních kritiků Marxe a marxismu, a to z následujících důvodů:", "section_level": 2}, {"title": "Weberův vliv na sociologické myšlení.", "content": "Max Weber za svého života nezaložil žádnou školu a jeho vliv se omezil převážně na dílo Protestantská etika a duch kapitalismu, které vyvolalo řadu kritik a ohlasů. Nejdříve se zájem o jeho dílo projevil v USA, kdy Talcott Parsons přeložil do angličtiny toto dílo a navázal na něj ve své vlastní práci The structure of social action.  Později, až po druhé světové válce byl znovu objeven v rodné německé sociologii, hlavně díky přejímání vlivu sociologie USA, kde v tu dobu Parsons překládal jeho další dílo The theory of Social and Economic Organisations.  Největšímu uznání se Weberovi dostalo až v druhé polovině 20. století, kdy bylo na jeho význam upozorňováno z řad uznávaných sociologů, jako je Talcott Parsons, Pietro Rossi či Raymond Aron. Díky tomu se Weberův vliv rozšířil do oblasti celé sociologie – konkrétně jeho koncept sociální stratifikace a analýzy byrokracie.  Pokud jeho vliv v oblasti sociologie shrneme oběcněji, ovlivnil všechna základní témata sociologie 20. století, jako je strukturální funkcionalismus, interpretativní sociologie, navazující na jeho koncepci smysluplného jednání a další.", "section_level": 2}, {"title": "Historik Max Weber.", "content": "Prvními pracemi Maxe Webera byly právě historické monografie, které mezi německými vědci konce 19. století byly považovány za základ studia ekonomiky. První eseje na historické téma napsal v roce 1877, když mu bylo 13 let :  V roce 1889 obhájil dizertaci \"Obchodní společnosti ve středověku\", kterou rozdělil do následujících částí :  Pokračoval ve studiu historie z právního a ekonomického hlediska, a v roce 1891 vyšla \"Římská agrární historie v jejím významu pro veřejné a soukromé právo\".  Z dnešního hlediska lze považovat práci \"Situace zemědělských dělníků ve východolabském Německu\" za historickou. Však v době napsání byla polská otázka současná. Weberovi se nelíbilo, že Němci byli vytlačování levnějšími pracovníky z východu. Zároveň ale přiznával, že stát má před sebou těžké dilema: musí vybrat mezi zaměstnavateli, pro které je ekonomicky efektivnější platit nižší mzdu, a nezaměstnanými německými dělníky. Zvažoval, že vláda musí podpořit druhou stranu, jelikož \"jde o normativní vodítko\", které v tomto případě je důležitější než \"suchá\" ekonomická statistika. Weberův názor byl negativně přijat liberály, kteří byli proti ekonomickému protekcionismu. Na druhou stranu, konzervatoři vysoce ocenili jeho práci a citovali ji při parlamentních debatách.  Jednou z posledních prací, ve kterých převládá historické téma, bylo dílo \"Sociální příčiny zániku antické kultury\" napsané v roce 1896. Weber přišel k závěru, že hlavním důvodem její zániku byl ekonomický: a to především nedostatek otroků, který změnil společenskou, a pak i politickou strukturu.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonom Max Weber.", "content": "Přestože je považován nejprve za sociologa, historika a právníka, Weberův vztah k ekonomii nesmí být podceňován. Ve mnoha sociologických dílech používal příklady z ekonomické teorie (např. \"Hospodářství a Společnost\"), a všechny katedry, které Max Weber řídil, byly právě ekonomické. Navíc zpětné přiznával: \"V průběhu mého života jsem se stal přibližně z jedné třetiny ekonomem\".  Ekonomické příspěvky Maxe Webera:  Ve mnoha svých sociologických pracích Max Weber dával příklady z ekonomie: když poprvé zavedl pojem ideálního typu, vysvětloval ho pomocí vzorů z ekonomické teorie, kde takovým ideálním typem je model ekonomického člověka (homo economicus). Při rozdělení panství na legální, charismatické a tradicionální, Weber taky analyzoval způsoby jejich financování :", "section_level": 1}], "src_summary": "Max Weber (21. dubna 1864 – 14. června 1920) byl německý sociolog a ekonom. Bývá řazen mezi tzv. otce zakladatele sociologie.", "tgt_summary": "马克西米利安·卡尔·艾米尔·韦伯(,1864年-4月21日-1920年-6月14日),小名马克斯·韦伯(),是德国的哲学家、法学家、社会科学家,他被公认是现代社会学和公共行政学最重要的创始人之一。韦伯最初在柏林洪堡大学开始教职生涯,并陆续于弗莱堡大学、海德堡大学、维也纳大学、慕尼黑大学等知名学府任教。他对于当时德国的政界影响极大,曾前往凡尔赛会议代表德国谈判,并且参与了魏玛共和国宪法(即魏玛宪法)的起草设计。", "id": 2094189}
{"src_title": "Temperament", "tgt_title": "气质 (心理学)", "src_document": [{"title": "Dynamika prožívání.", "content": "Dynamika prožívání je tempo průběhu a střídání psychických procesů, stavů, činností a jednání a jejich intenzitou. Prožívání se liší:", "section_level": 1}, {"title": "Typologie osobnosti.", "content": "Lidé si odedávna všímali, že lidé reagují na podněty různě, ale charakteristicky, a tak vznikaly snahy každého jedince zařadit do určitého typu. Vznikly čtyři slavné typologie.", "section_level": 1}, {"title": "Hippokratova typologie temperamentu.", "content": "Hippokrates (přibližně 460 př. n. l. – 377 př. n. l.) byl lékař starověkého Řecka pokládaný za otce lékařství. Jeho spisy Corpus Hippocraticum se staly základem středověkého lékařství. Přisuzuje se mu autorství lékařské přísahy – tzv. Hippokratova přísaha. Hippokrates vycházel z představy o čtyřech tělesných šťávách (humorech), jejichž poměr určuje reakce na okolí. Rozdělil temperament na 4 typy, které byly rozvíjeny pozdějšími badateli (Galénos, Jung, Eysenck, Pavlov, Kretschmer, Scheldon,...) (Existují samozřejmě i „směsice“, tzn. že jste například flegmatik a některé situace z vás třeba dočasně udělají cholerika atd.)", "section_level": 2}, {"title": "Typologie Carla Gustava Junga.", "content": "C. G. Jung položil základy dělení temperamentu v závislosti na přístupu k okolnímu světu.  Poměr introvertů a extrovertů v populaci je přibližně 1:3.", "section_level": 2}, {"title": "Typologie vycházející z MBTI.", "content": "V návaznosti na Jungovu teorii vznikl během II. světové války osobnostní dotazník MBTI (Meyrs-Briggs Type Indicator). Jeho autorkami jsou Američanky Katharine Cook Briggs a její dcera Isabel Briggs Myers. Na bázi MBTI David Kiersey zkonstruoval typologii osobností dle dominantních vlastností, temperamentů. Temperament zde souvisí s ústřední, dominantní potřebou člověka:", "section_level": 2}, {"title": "Typologie Ernsta Kretschmera.", "content": "Vychází ze vztahu mezi tělesnou konstitucí a temperamentem, navazujíce na Hippokratovu konstituční typologii. Podle určitých rysů těla vypracoval typologii osobností a nemocí, které tyto osobnosti ohrožují:  Tato typologie byla později zpochybněna.", "section_level": 2}, {"title": "Typologie Socionika.", "content": "Vychází ze základů Carla Gustava Junga a stejně jako MBTI rozpoznává 16 typů osobnosti. Na rozdíl od předešlých typologií u každého typu rozlišuje jeho vědomí a podvědomí, rozdílné reakce temperamentu v různých situacích a vzájemnou kompatibilitu či nekompatibilitu ve vztazích.", "section_level": 2}], "src_summary": "Temperament (lat. temperare = mísit) znamená souhrn charakteristických nebo vrozených rysů osobnosti, které se trvale projevují způsobem reagování, jednání a prožívání. Temperament je spjat se vzrušivostí – tj. mírou odpovědi určitého člověka na různé podněty – a zahrnuje i tendenci měnit nálady. Název vyjadřuje starou představu, že každou osobu lze charakterizovat jako určitou směs čtyř základních tělesných šťáv čili humorů.", "tgt_summary": "气质(英语:Temperament),心理学名词,意指一个人内在的人格特质,如内向与外向、勇敢与温和。气质指的生理上的个体不同,而不是后天学习而来的特质。现代遗传生物学者认为,许多先天性格存在着基因的影响。通常在人们一生早期去观察,影响人生的各种方面(Prevasive)。", "id": 2114847}
{"src_title": "Reflexologie", "tgt_title": "區域反射療法", "src_document": [{"title": "Údajné principy fungování.", "content": "Podle Fitzgeralda se na chodidlo nohy promítají všechny orgány v rozmístění, které v náznaku připomíná homunkula. Některé orgány se projikují také na hřbet nohy a krajinu kotníků. Ze špiček prstů přes plosku nohy potom vybíhají energetické dráhy v počtu deseti, které dosahují až k vrcholu hlavy. Jde tedy o analogii čínských meridiánů, ale existují v jiném počtu, mají jinou polohu a jiný průběh. Choroby mají pak být způsobeny přerušením toku energie v drahách. Proudění energie lze obnovit pohyby nohy, kroucením prstů a masáží plosky, kde lze údajně nalézt tvrdší hrudky, které energii blokují. Po rozdrcení masáží se mají hrudky snadno rozpustit a vyloučit z těla potem a močí. Otevřením kanálů lze údajně léčit všemožné choroby, cukrovku, mrtvici, zácpu, astma, zánět kloubů, škytavku, epilepsii a mnoho dalších chorob. Je však třeba přiznat, že existují i maséři, kteří reflexologii používají jen ke zmírnění bolestí kloubů, páteře a hlavy.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob a průběh léčby.", "content": "Existují mapy nohou a rukou. Dle zastánců reflexologie patří nohy k nejcitlivějším částem našeho těla, a proto jsou chodidla nejvhodnějším místem reflexologického zásahu. Na většinu reflexologických bodů se působí špičkami prstů a bříškem palce, a to pevným tlakem. Místo manuální terapie lze použít i vložky do obuvi, které léčí tlakem na projekční okrsky chodidla. Nabízejí je jak léčitelé, tak i větší obuvnické firmy. Vyrábějí se vložky různého tvaru a typu. Některé jsou posety drobnými, pravidelně rozmístěnými hrbolky, jindy je na nich zakreslena mapa orgánových okrsků, jiné mají výstupky jen v místě určitých orgánů. Do výstupků některých vložek jsou dávány malé permanentní magnety. Jednodušším způsobem využití reflexologické představy je chůze po oblázcích, která má mít tonizující, aktivační účinek.  Například bolest hlavy při zánětu dutin se dá léčit tak, že se stlačí odpovídající bod, který je umístěn na špičce palce u nohy.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení a kritika.", "content": "„Teorie“ reflexologie je jen modifikací akupunktury a představa o projekci orgánů na chodidlo je rovněž jen analogií teorie o mikrosystémech, které se mají projikovat na nejrůznější místa povrchu těla člověka. Dle Jiřího Heřta je to představa neudržitelná. Nepřímým důkazem o neplatnosti názoru o projekčních okrscích na chodidle je i to, že obrázky autorů, kteří takové mapy zobrazují, se od sebe výrazně liší, právě tak jako se liší uspořádání hrbolků na vložkách různých výrobců. Manuální reflexologická léčba je jistě bezpečná, třeba i příjemná, a proto oblíbená a úspěšně nabízená mnohými maséry. Reflexním působením lze dočasně zlepšit krevní oběh, zmírnit otok i odstranit únavu i bolest nohou, a nespecificky lze reflexně ovlivnit oblast páteře a pánve, ale ovlivňovat jednotlivé orgány a léčit výše uvedené choroby je nemožné. Nošení vložek je rizikové u pacientů s infekcemi nohou, porušeným krevním oběhem nebo u cukrovky, kde vložky mohou způsobit gangrénu s ohrožením života. Neexistuje vědecká studie, která by prokázala jednoznačné účinky, avšak je využívá po celém světě maséry, terapeuty i lékaři a mnoho lidí ji sami praktikují, právě pro její terapeutické účinky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Reflexologie, nebo též zónová terapie je americká varianta akupresury, kterou vymyslel ve 20. letech 20. století W.H. Fitzgerald. Soustřeďuje se na masáže nebo stlačování specifických bodů, obvykle na chodidlech či na rukách. Používá mapy obsahující reflexní zóny odpovídající jednotlivým částem těla a orgánům. Mapy se u různých zdrojů liší, tím je často zpochybňována důvěryhodnost metody. Přirozenou formou reflexní terapie (akupresury) je chůze či turistika naboso v přírodním terénu, viz heslo Turistika naboso.", "tgt_summary": "区域反射疗法(英语:Reflexology,或英语:zone therapy),是源起于中国的足疗,至今以后3000多年历史。它的理论认为,人类的足部及手部的特定区域,都对应到特定的身体器官。因此只要对特定区域进行拍打或是按摩,就可以达到治疗效果。", "id": 2744505}
{"src_title": "Cyklický redundantní součet", "tgt_title": "循環冗餘校驗", "src_document": [{"title": "Ekvivalence polynomů a bitových posloupností.", "content": "Například posloupnost bitů \"100101\" může být interpretována jako polynom formula_1, posloupnost bitů \"110011\" může být přepsána jako polynom formula_2. Pokud nad bity těchto dvou posloupností provedeme operaci XOR, dostáváme posloupnost \"010110\", která odpovídá polynomu formula_3.  Stejný výsledek dostaneme při sčítání polynomů v konečném tělese formula_4:  Právě jednoduchá implementace operací nad bitovými posloupnostmi je jedním z hlavních důvodů širokého rozšíření CRC algoritmů.", "section_level": 1}, {"title": "Princip výpočtu CRC.", "content": "Výsledek výpočtu CRC je určen vstupní posloupností bitů (polynom formula_6) a zvoleným klíčem (což je také posloupnost bitů, polynom formula_7). Když vstupní posloupnost a klíč interpretujeme jako polynomy nad tělesem formula_4, pak CRC je zbytek po dělení (polynom formula_9) polynomu vstupní posloupnosti polynomem klíče. Výsledkem je polynom, který následně interpretujeme jako bitovou posloupnost. Při vhodně zvoleném klíči vede i malá změna ve vstupní posloupnosti k podstatně odlišnému výsledku, při náhodné změně vstupní posloupnosti pak pravděpodobnost odhalení chyby roste s šířkou klíče (např. pro klíč stupně 16 by to měla být hodnota formula_10).  CRC je tedy založen na dělení v konečném tělese formula_4, tělese polynomů nad celými čísly modulo 2. Jednodušeji řečeno, je to množina polynomů, jejichž koeficienty mohou nabývat pouze hodnot 0 a 1. Tyto polynomy sčítáme, odčítáme, dělíme a násobíme jako obyčejné polynomy, avšak nad výslednými koeficienty provádíme operaci modulo 2 (zbytek po dělení dvěma). Například −2 modulo 2 je 0, −1 modulo 2 je 1, 0 modulo 2 je 0, 1 modulo 2 je 1, 2 modulo 2 je 0, 3 modulo 2 je 1, 4 modulo 2 je 0 atd. Ze dvojky se v tomto případě stane 0, protože operace nad koeficienty se provádí modulo 2. Násobení je podobné: Můžeme také dělit polynomy modulo 2. Například To lze přepsat jako Ve výše uvedeném dělení představuje formula_16 vstupní bitovou posloupnost \"1110\", formula_17 představuje klíč (jeho bitová posloupnost je \"11\", jeho stupeň je 1), zbytkem po dělení je polynom formula_18. Hodnota CRC odpovídá zbytku po dělení převedeném na bitovou posloupnost, v tomto případě tedy jde o hodnotu \"1\".", "section_level": 1}, {"title": "Příklad výpočtu CRC.", "content": "Předpokládejme 8-bitové CRC s generujícím polynomem formula_24, což odpovídá 9-bitovému řetězci \"100000111\".  Cílem je spočíst CRC pro 8-bitovou zprávu obsahující písmeno \"W\", jehož ASCII kód je dekadicky 87 nebo šestnáctkově 57. Tato hodnota může být odeslána dvěma způsoby, čemuž odpovídají dva různé polynomy formula_6. V případě, že nejvýznamnější bit (MSB) bude první (vlevo), bude formula_26 = 01010111. V případě prvního LSB (nejméně významný bit) bude formula_27 = 11101010.  Před vlastním výpočtem je formula_6 doplněn zprava osmi nulovými bity. Výpočet zbytku po dělení polynomu formula_29 polynomem formula_7 bude připomínat ruční dělení víceciferných čísel se dvěma zjednodušeními:  Je vidět, že po každém odčítání lze rozdělit bity do třech skupin: vlevo je skupina nulových bitů; vpravo je skupina zatím původních bitů; uprostřed je zvýrazněna \"zajímavá\" část dlouhá 8 bitů. V každém kroku se levá skupina o jeden bit rozšíří a pravá skupina o jeden bit zúží, až vpravo zbude pouze CRC.  V případě prvního MSB je výsledný polynom formula_32, což lze šestnáctkově zapsat jako A2. V případě prvního LSB je zbytkem po dělení formula_33, což lze zapsat šestnáctkově jako 19, ovšem za předpokladu, že LSB je první.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace.", "content": "Při programování výpočtu CRC dle příkladu výše stačí držet v posuvném registru pouze zvýrazněnou střední část.  Následuje první příklad výpočtu CRC o \"n\"-bitech v pseudokódu. Na vstupu je pole \"len\" bitů obsahující zprávu. Operace XOR je použita pro sčítání/odčítání dvou polynomů modulo 2.  Operaci remainderPolynomial * \"x\" lze nahradit posunem doleva (shift-left, shl, «).  Pro příklad v předchozí kapitolce by se tento algoritmus choval následovně:  První vadou výše uvedené ukázky je potřeba mít v paměti \"n\"+1 bitů pro remainderPolynomial, druhou vadou je potřeba doplňovat \"n\" nulových bitů vpravo za bitString. První problém lze snadno vyřešit vhodným přehozením operací (např. rem = (msb(rem))? ((rem«1 + bit) xor gen) : (rem«1 + bit);). Druhý problém lze vyřešit úpravou posledních \"n\" iterací, ale existuje i vtipnější optimalizace použitá jak v hardwarových i softwarových implementacích.  Protože operace XOR použitá pro odečítání generujícího polynomu od zprávy je asociativní a komutativní, nezáleží na pořadí operandů při výpočtu remainderPolynomial. A navíc bit z pole bitString stačí přidat až na poslední chvíli před testováním, zda provést xor. V následující ukázce také není potřeba předvyplňovat remainderPolynomial prvními \"n\" bity.  Tato varianta, která v jednom cyklu vyhodnotí jeden bit, je běžná v hardwarových implementacích CRC. Je dobrá i pro studijní účely, po pochopení provedené optimalizace jsou již další úpravy průhlednější.  Pro příklad v předchozí kapitolce by se tento algoritmus choval následovně:  Lze sice odkládat xor na poslední chvíli, ale lze jej provést i dříve a lze provést i xor pro 8 bitů (tedy pro celý bajt) zprávy najednou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cyklický redundantní součet, označovaný také CRC (zkratka anglického \"Cyclic redundancy check\") je speciální hašovací funkce, používaná k detekci chyb během přenosu či ukládání dat. Pro svou jednoduchost a dobré matematické vlastnosti jde o velmi rozšířený způsob realizace kontrolního součtu. Kontrolní součet bývá odesílán či ukládán společně s daty, při jejichž přenosu nebo uchovávání by mohlo dojít k chybě. Po převzetí dat je znovu nezávisle spočítán. Pokud je nezávisle spočítaný kontrolní součet odlišný od přeneseného nebo uloženého, je zřejmé že při přenosu nebo uchovávání došlo k chybě. Pokud je shodný, tak téměř jistě k žádné chybě nedošlo. V určitých případech je možné chybu pomocí CRC opravit.", "tgt_summary": "循环冗余校验(英语:Cyclic redundancy check,通称「CRC」)是一种根据网络数据封包或电脑档案等数据产生简短固定位数验证码的一种散列函数,主要用来检测或校验数据传输或者保存后可能出现的错误。生成的数字在传输或者储存之前计算出来并且附加到数据后面,然后接收方进行检验确定数据是否发生变化。由于本函数易于用二进制的电脑硬件使用、容易进行数学分析并且尤其善于检测传输通道干扰引起的错误,因此获得广泛应用。此方法是由W. Wesley Peterson于1961年发表。", "id": 1883198}
{"src_title": "Úterý", "tgt_title": "星期二", "src_document": [{"title": "Zajímavosti.", "content": "V obchodu, zvláště pak v administrativě, studie prokázaly, že úterý je nejproduktivnějším dnem týdne. Někteří lidé považují úterý za nejméně oblíbený den v týdnu, protože v tomto dni již nejsou tak uvolnění jako v pondělí (po předchozích víkendových dnech), a přitom je většina pracovních dnů ještě před nimi.  V řeckém světě je úterý (den v týdnu, kdy padla Konstantinopol) považováno za nešťastný den. Podobně je tomu ve španělsky mluvícím světě, kde přísloví říká \"En martes, ni te cases ni te embarques\" (v úterý se nikdo nemá ženit ani začínat cestu). Pro většinu lidí mluvících řecky nebo španělsky je považován za nešťastný třináctý den v měsíci, pokud připadne na úterý a ne na pátek jako v jiných zemích.  Úterý je obvyklým volebním dnem ve Spojených státech. Federální volby se konají v úterý po prvním listopadovém pondělí; toto datum bylo stanoveno zákonem z roku 1845 pro prezidentské volby (specificky pro výběr shromáždění volitelů), a bylo rozšířeno roku 1875 i na volby do sněmovny representantů a roku 1914 i na volby do Senátu. Úterý totiž bylo nejdříve možným dnem v týdnu pro volby v USA v dobách 19. století: občané museli často cestovat do měst k volbám celý den a vzhledem k slavení neděle, většina z nich nemohla v tento den cestovat.  Úděsné úterý je název knihy a jméno protagonisty, autorem je australský sci-fi autor Garth Nix. Nejde o popis dne, ale o jméno protagonisty.", "section_level": 1}, {"title": "Úterý v jiných jazycích.", "content": "V latině se tento den nazývá \"Martis dies\", což znamená „Martův den“. V románských jazycích, kromě portugalštiny, je název pro „úterý“ odvozený z latinského názvu: \"mardi\" ve francouzštině, \"martes\" ve španělštině, \"martedì\" v italštině a \"marţi\" v rumunštině. Portugalci namísto pohanských jmen používají čísla a tak jejich název pro „úterý“ zní \"terça-feira\".  Germánské názvy pro „úterý“ jsou odvozeny od skandinávského boha Týra (syna jednookého Ódina, neboli Wodana, hlavního boha), který byl ekvivalentem římského boha války Marta.  Anglický název \"Tuesday\" pochází ze středoanglického \"Twisday\" a to zase ze staroanglického \"Tiwes dæg\" odvozeného od Týra. Německý název \"Dienstag\" a holandský \"Dinsdag\" se zdá být odvozený od boha odkazujícího na Římany jako je \"Mars Thingsus\", boha thingu, kterým mohl být také Týr, nebo možná nějaký jiný germánský bůh. Toto slovo se šířilo z území dolního Rýna v německy mluvících končinách a vytlačilo hornoněmeckou formu \"Ziestag\". Tento výraz vznikl z alemánského \"Zischtig/Zischdi\" a přešel do něj ze starohornoněmeckého \"ziestag/ziostag\" („Ziův den“), odkazující na \"Ziu\", což byla starohornoněmecká psaná forma germánského boha \"Tiu\", který mohl být právě identický s Martem Thingsusem. Severogermánská varianta boha \"Ziu\" byl pak \"Tyr\".  Ruské slovo je \"vtórnik\" je podobně jako v češtině odvozen z významu „druhý“. Slovinsky je to však pouze \"torek\" a nedaleké Tyrolsko je toponymem od Týr. Lze ale připustit i italské „terzo/třetí“.  Kvakeři tradičně označují úterý jako „třetí den“, aby se tak vyvarovali pohanského původu anglického názvu pro tento den.  Hindský název pro úterý je \"Mangalwar\", přičemž \"Mangal\" je v \"sanskrtu\" název pro planetu Mars.", "section_level": 1}], "src_summary": "Úterý (zast. a nář. \"úterek\") je jeden ze sedmi dnů v týdnu. V českém občanském kalendáři se počítá za druhý den týdne, ale v tradičním židovském a křesťanském kalendáři se považuje za den třetí.", "tgt_summary": "星期二,又称为礼拜二或周二。是指在星期一和星期三之间的一天。拉丁语名字为dies Martis来源于古罗马神话战神玛尔斯或火星;法语为mardi,来源于拉丁语;英文名字(Tuesday)来源于北欧神话中的战神提尔。俄语为,意思是“第二天”。", "id": 2665663}
{"src_title": "Odysseus", "tgt_title": "奥德修斯", "src_document": [{"title": "Trojská válka.", "content": "\"Hlavní článek: Ilias\".  Odysseus byl jednou z hlavních achájských postav Trojské války. Dalšími účastníky boje byli polobůh Achilleus, mykénský král Agamemnón, spartský král Meneláos, král Pylu Nestór, Velký Aiás a Malý Aiás, rek Diomédes a lukostřelec Teukros.  Odysseův stan byl postaven přímo na shromaždišti mužů, hned vedle vrchního velitele. Přivedl k Tróji sice jen dvanáct lodí, avšak patřil mezi nejváženější vůdce: převyšoval všechny ostatní moudrostí a důvtipem, což je ve válce vlastnost neméně užitečná než hrdinství. Na pole cti a slávy se mu ostatně příliš nechtělo: krátce před vypuknutím války se oženil s krásnou Pénelopou, která ho obdařila synkem Télemachem. Když ho přišli povolat, začal simulovat šílenství: zapřáhl do pluhu vola, zoral pole a oséval ho solí. Na tento trik mu však brzy přišli. Rek Palamédés mu položil před spřežení malého Télemacha, zabaleného v plenkách, a Odysseus samozřejmě zastavil. Tím prozradil, že má všech pět pohromadě – a měl je po celou dobu války. Byl nejlepším rádcem vrchního velitele a jeho prozíravosti se rovnala jen jeho odvaha, která mu vynesla titul „bořitel měst“. Byl to velmi zdatný muž.  Na trójské pláni vzplála strašná bitva. Trójský princ Hektór tam čekal se svými kopiníky, aby sklál každého, kdo se zbraní vstoupí na trójskou půdu. Řekové váhali, protože podle věštby měl první, který se dotkne země, první též padnout. Když Odysseus viděl, že tahle věštba může zmařit vyloďovací manévr, vyhodil na břeh svůj štít a obratně na něj skočil. Mladý Prótesiláos, který nejvíc ze všech hořel po hrdinských činech, spatřil Odyssea na břehu a vyskočil za ním. Dotkl se země – a vtom ho probodl Hektór svým kopím. Pak se však Achajci s divokým křikem vyřítili na břeh a začala krvavá řež.  Achilleus se desátého roku nezúčastnil žádného z bojů a měl k tomu důvod: urazil ho samotný král Agamemnón. Aiás a Odysseus přichází, aby Achillovi jeho hněv rozmluvili, protože podle věštby Trója nikdy nepadne, pokud Achilleus nebude válčit v achájských řadách. Bohužel ani jejich rozmluva nepřinesla žádané ovoce.  Pouze po smrti svého přítele Patrokla, kterého zabil Hektór, dal Achilleus svolat muže na shromáždiště a před tváří všech nabídl králi smír. Nato se připravil k boji, ve kterém Hektóra zabil. Za několik měsíců zabil Achillea lučištník Paris. Po smrti ležel Achilleus dlouho před trójskou hradbou, dokud se neodvážil mocný Aiás s Odysseovou pomocí odvléci jeho tělo do bezpečí. Při pohřebních slavnostech byli pak oba vyznamenáni čestným místem, ale jen jednomu z nich měla připadnout Achillova výzbroj. Vznikl z toho spor, který skončil tragicky – Aiantovou smrtí.  Odysseus se také odhodlal uloupit palladium (sochu Pallas Athény) ve spolupráci s Diomédem, protože věřil, že chytrost kombinovaná se silou má v podobných případech největší naději na úspěch. Aby ho Trójané nepoznali, zohavil si tvář ranami bičem, oblékl se do hadrů jako žebrák a vloudil se východní branou do Tróje. Diomédes zas předstíral mrzáka s ohavnou nemocí. Po zalidněných ulicích, na nichž byli žebráci a mrzáci častým zjevem, dostali se nepozorovaně na hrad, vnikli do Athénina chrámu a pod pláštěm noci nevelkou dřevěnou sošku unesli.  Tento skvělý úspěch, který právě tak zvýšil bojovou morálku Achajců, jako otřásl duchem Trójanů, nebyl však jediný, jehož Odysseus po Achillově smrti dosáhl. Už před touto dobrodružnou výpravou se jednou odplížil do trójského tábora na výzvědy a přinesl mnohem cennější zprávu.  Příslušník fóckého oddílu Epeios, stavitel lodí a dovedný umělec, postavil na Odysseův návrh obrovského dřevěného koně. Břicho mu zhotovil jako trup velkého korábu a žebra kol dokola pobil jedlovými fošnami, nohy mu udělal vyšší než žebřík. Do temných útrob koně se pak skryl Achillův syn Neoptolemos, lučištník Filoktétés, spartský král Menelaos, velitel Kréťanů Ídomeneus, silný Diomédes, malý Aiás a kromě jiných reků Epeios a také Odysseus. Když Achajci pevně zavřeli otvor, kterým vstoupili do koně, vydal král Agamemnón rozkaz spustit lodě na moře a opustit Tróju.  Když byl kůň přivlečen do Tróje, Odysseus a Meneláos se z něj spustili nejdříve a napadli dům prince Deífoba, který v té době sdílel stejné lože se slavnou Helenou (Paris již dříve padl v boji). Mykénský král Agamemnón si vzal zpět co mu patřilo, zatímco ostatní Řekové naprosto zpustošili Tróju a zabili při tom celou rodinu krále Priama, včetně Hektorova syna Astyanakta. Za jeden z nejstrašnějších činů je považováno znásilnění trójské princezny, věštkyně Kassandry, na kterém se podílel malý Aiás, syn Oílea, krále v Lokridě. Tento nechutný akt pobouřil bohyni Athénu i proto, že Kassandra byla její vyznavačkou. Odysseus proto z ochranných důvodů nařídil, aby Řekové ukamenovali Aianta, ale k tomu již nedošlo. Athéna nakonec plná hněvu seslala na všechny silnou bouři, která válečné vítěze buď potopila, nebo je nechala několik let bloudit po světě.", "section_level": 1}, {"title": "Cesta do rodné Ithaky.", "content": "Když se blížilo desáté výročí pádu svaté Tróje, byli už všichni Achájové, kteří vyvázli z války, dávno ve své vlasti. Jen jeden z nich se ještě nevracel a ani nepřišla zpráva, že by zahynul. Byl to ithacký král Odysseus.", "section_level": 1}, {"title": "Země Kikonů.", "content": "Odysseus vyplul z Tróje šťastně, ale protože si znepřátelil boha Poseidona, byl zahnán i se svými dvanácti loděmi k zemi Kikonů. Zde je potkalo první neštěstí, které si ale způsobil sám. Na radu svého přítele napadl místní město Ismaros a vyloupil je. Zatímco jeho vojsko oslavovalo vítězství, přihnali se Kikónové z celé země, aby se pomstili. Když se po bitvě dostaly lodě opět na moře, na každé chybělo šest vojáků.", "section_level": 2}, {"title": "Lótofágové.", "content": "U mysu Maleje, na samém jihu achajské země, přepadla Odyssea a jeho posádku bouře a vítr je zahnal daleko na jihozápad, k pustému ostrovu. Na tomto místě žili Lótofágové, kteří se živili kořeny sladkého lotosu. Kdo jednou okusil tento pokrm, nechtěl už nic jiného jíst a ani opustit ostrov. Když Odysseus vyslal své tři muže na výzvědy, musel použít násilí, aby je dostal zpět na lodě, a svázal je v podpalubí, aby se nevrhli do moře a neplavali zpět na ostrov.", "section_level": 2}, {"title": "Ostrov Kyklopů.", "content": "Další ostrov, na který se podařilo Odysseovi a jeho mužům proniknout, byl ostrov Kyklopů, ukrutných obrů se strašnou silou a pouze s jedním okem uprostřed čela. Kyklopové neznali právních řádů ani měst, a bydleli v jeskyních na horách. Zvídavý Odysseus se ke své škodě vypravil prozkoumat tento ostrov. Dorazil až k jeskyni na vysoké hoře a když do ní vešel, přál si vyčkat příchodu jejích obyvatel.  K jeho překvapení obýval jeskyni jednooký kyklop Polyfémos, syn boha moře Poseidóna, který po objevu nepozvaných hostů zavalil východ jeskyně obrovským balvanem. Nato se posilnil několika Odysseovými muži, a protože to všechny vyděsilo, začal Odysseus přemýšlet, jak z této nebezpečné situace vyváznout.  Protože proti síle pomůže jedině lest, připravil Odysseus Polyfémovi silné víno, které obr naráz vypil. Na důkaz sympatie chtěl Polyfémos znát Odysseovo jméno, aby věděl, že ho má sníst posledního. \"„Nikdo, Kyklope! Nikdo mi říkají lidé!“\" obelstil jej Odysseus. Hned jak obr usnul, Odysseus a jeho muži připravili rozžhavený kyj, který spícímu Polyfémovi vrazili přímo do jeho jediného oka. Obr strašně zařval a ostatní kyklópové mu přiběhli na pomoc. Odysseova prozíravost je však ujistila, že Polyfémos je jen starý blázen, protože \"„Nikdo mě vraždí!“\" jde jen stěží pochopit.  Ráno odsunul Polyfémos balvan, aby vypustil kozy a ovce, každou však ohmatal, aby zjistil, jestli se mezi nimi neukrývají jeho trapiči. Odysseovi i s posádkou se podařilo uniknout ven přivázáni pod břichy silných beranů, tam, kde obr dobytek neohmatával.  Když se dostali na loď, Odysseus si neodpustil, aby na obra nezavolal své skutečné jméno. Protože nevěděl, že Polyfémos je synem boha moří Poseidóna, nemohl tušit, že tento čin přivolá jen další hněv bohů a bloudění. Bůh moře Poseidón vyslyšel naříkání svého oslepeného syna a požádal svého bratra, olympského vládce bohů Dia, aby mu nebránil v pomstě. Odysseus mohl jen děkovat bohům, že nedopřáli lidem znát předem svůj osud.  Tento příběh se stal Euripidovi motivem pro jeho satirickou hru „Kyklópové“.", "section_level": 2}, {"title": "Král Aiolos.", "content": "Když Odysseus pokračoval ve své plavbě po slaných vodách směrem na východ, narazil na nejpodivnější ostrov, jaký kdy člověk spatřil. Tento ostrov plul na širém moři, byl obklopen měděnou hradbou a sídlil na něm král Aiolos – bůh větrů.  Král přijal celou posádku velmi přátelsky a hostil ji celý měsíc ve svém paláci odměnou za vyprávění o trójské válce a achajském loďstvu. Když se Odysseus rozhodl odplout, Aiolos mu dal na cestu nezvyklý dar: měch z kůže devítiletého vola, ve kterém uvěznil všechny nepříznivé větry, které by mu mohly zabraňovat v návratu na rodnou Ithaku.  Dva lidé z posádky však se cítili dotčeni, že se na ně z daru nic nedostalo, a v domnění, že v pytli je nějaké zlato, otevřeli měch a uvězněné vichry vypustili. Nato se strhla ohromná bouře, která celou posádku opět zahnala na otevřené moře. Po vyčasení se vrátili lodě zpět do království Aiola, ale král jim už nechtěl nikterak pomoci. \"„Kdo dokáže obrátit proti sobě přátelský dar, nemá v co doufat – jistě je odporný bohům.“\" S kletbami vyhnal pak král Achajce na bezvětrné moře.", "section_level": 2}, {"title": "Laistrygónové.", "content": "Po několika dnech přistál Odysseus i s posádkou v zemi Laistrygónů, strašných lidožroutů a obrů podobných gigantům, které bohové svrhli pro vzpouru do hlubin země. Posla, kterého Odysseus poslal k jejich králi, král prostě nabodl na rožeň a připravil si jej k jídlu. Laistrygónové pak bez vyhlášení války přepadli lodě, rozbili je velkými kameny a muže nabodli na trojzubé harpuny. Takto zahynula posádka jedenácti lodí, zachránila se jen loď Odysseova, která kotvila v zátoce u strmé skály.", "section_level": 2}, {"title": "Kouzelnice Kirké.", "content": "Šest set čtyřicet dva mužů vyplulo kdysi z Odysseova království ke břehům Tróje, nyní se jich už jen šestačtyřicet vracelo s nadějí, že spatří břehy své vlasti. Moře je však doneslo nikoliv na Ithaku, ale k ostrovu Aiaia, kde sídlila kouzelnice Kirké, dcera boha slunce Hélia.  Když přistáli na břehu, Kirké změnila vojáky, kteří se vydali prozkoumat ostrov, v špinavé vepře. Odysseus se vydal za Kirké, a protože jeho odhodlanost se líbila bohu Hermovi, daroval mu bylinu, která rušila Kirčina kouzla. Kirké pak slíbila Odysseovi, že mu neuškodí a že zůstane-li u ní po dobu jednoho roku, vrátí mu svobodu a jeho druhům lidskou podobu. Odysseus souhlasil a Kirké dostála slovu. Neměli se na ostrově špatně, ale byli rádi, když nadešel čas, kdy už mohl Odysseus žádat, aby je propustila.  Kirké předpověděla hrdinovi, že nepůjde domů po rovných mořských drahách, ale že musí podniknout pouť do říše Hádovy. Pak seslala lodi příznivý vítr, který Odyssea přivezl na daleký sever, do země Kimmeriů, nad níž nikdy nesvítí slunce.  Podle dalších zdrojů měla kouzelnice Kirké a Odysseus spolu 3 děti jménem: Télegonos, Argius a Latinus.", "section_level": 2}, {"title": "Cesta do podsvětí.", "content": "Když Odysseus doplul do země Kimmeriů, našel tam vysokou skálu, do které padají vody do podsvětní řeky Acherontu. U jejího vchodu pak vyryl mečem hlubokou jámu a nalil do ní krev obětních zvířat. K té se pak začaly slétat duše zemřelých; přiletěla i duše Teiresiova a předpověděla mu, že se na Ithaku vrátí i proti vůli boha Poseidóna, bude však muset překonat ještě mnoho překážek.  Nejdřív musel proplout kolem ostrova plného létajících kostí rozsápaných plavců. Když viděli velký příboj a slyšeli obrovský rachot, věděli, že se přiblížili k mořské úžině, na jejíž jedné straně číhala nestvůra Skylla, na straně druhé pak strašný vír Charybda. Když pak pluli kolem Skylly, uchopil Odysseus kopí, aby ji bodl. Nespatřil ji však, ale zjevila se mu Charybdis, chrlící zpěněnou vodu. Při zápase ztratil šest svých mužů, kteří zmizeli v chřtánu obludy.", "section_level": 2}, {"title": "Heliovy ovce.", "content": "Když už si Odysseus myslel, že unikl všem zlým nástrahám, spatřil Heliův ostrov Thrínakie, jemuž se Kirké doporučovala vyhnout. I když Odysseus posádce doporučil, aby cestovali dál, všichni se vzepřeli. Během jejich pobytu na ostrově stihl Poseidón připravit bouři, kvůli které nemohli hned odplout. Protože je tížil hlad, vyčkali, až Odysseus usne, a i přes jeho zákazy se vypravili zabít několik krav. Stažené kůže však začaly lézt a maso na rožních bučelo jako živý dobytek. Hélios to spatřil ze svého nebeského vozu, hrozně se rozhněval a požádal samého boha Dia o pomoc.  Když potom Odysseus vyplul na širé moře, rozpoutal Zeus takovou bouři, že se loď převrhla a všichni provinilci zmizeli v moři. Jenom Odysseus, který boha neurazil, se zachránil na úlomku stěžně. Na něm pak znovu proplul mezi Skyllou a Charybdou a po devítidenní plavbě bez jídla a vody ho vlny zahnaly k břehům ostrova Ógygie, na němž bydlela nymfa Kalypsó.", "section_level": 2}, {"title": "Kalypsó.", "content": "Když Odysseus pobýval na ostrově Ógyie, na němž bydlela nymfa Kalypsó, stal se z nich milostný pár. Kalypsó odmítala Odyssea pustit zpět a slíbila mu nesmrtelnost, pokud by zůstal. Na přímluvu bohyně Athény u samotného Dia seslal vládce bohů posla Herma, aby Kalypsó nařídil Odyssea hned propustit. Odysseus si zbudoval vor a osmnáct dní plul mořem, až spatřil zemi. Pak se však Poseidón znovu rozzuřil a ze starého hněvu mu vor svým trojzubcem rozbil. Následně Odysseus plul na kládě rozbouřeným mořem a třetího dne dosáhl břehu. Úplným vyčerpáním se svalil na břeh a usnul.", "section_level": 2}, {"title": "Země krále Alkinóa.", "content": "Odysseus spal vyčerpán na břehu, když tu ho probudily výkřiky dívek z družiny princezny Nausiky, která sem přišla prát prádlo. Odysseus užasle pohlédl na její krásu. Nausikáa byla dcerou královny Áréty, a krále Alkinoa, vládce země Fajáků. Uvedla ho do otcova paláce a král pak dal uspořádat na Odysseovu počest hostinu. Na důkaz přátelství ho nakonec obdaroval velkými dary a umožnil mu návrat zpět do Ithaky.", "section_level": 2}, {"title": "Další příběhy.", "content": "Odysseus je jednou z nejčastěji opěvovaných postav západní literatury. Mnoho spisovatelů a dalších umělců rádi interpretují jeho postavu a činy různými způsoby.", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "Podle jiných starověkých zdrojů měl Odysseus kromě syna Télemacha i jiné potomky. Mezi ně patří například:  Díky tomuto rodopisu můžeme Odyssea pojit se založením mnohých italských měst v dávné historii.  V 5. století př. n. l. byly Athény jedním z nejpopulárnějších míst antického divadla. Trojská válka byla obvyklým námětem tragédií, ve kterých přímo či nepřímo vystupovala postava Odyssea. Hry byly psány učenci jako byl Aischylos, Sofoklés a Euripidés.  Odysseus (Ulysses) také vystupuje v básni Aeneis, kterou napsal Vergilius. Podle ní měl Odysseus připlout zpět k ostrovu Kyklópů potom, co si uvědomil, že tam zapomněl jednoho člena ze své posádky. Odysseus se zde projevuje jako typický Řek – je vychytralý, ale hříšný, a samozřejmě škodolibý a požitkářský.  Ovidius se soustřeďuje převážně na Odysseovy cesty a jeho romantická vzplanutí s kouzelnicí Kirké a nymfou Kalypsó.", "section_level": 2}, {"title": "Novodobé.", "content": "Odysseus se vyskytuje v těchto dílech:", "section_level": 2}, {"title": "Jiné kultury.", "content": "Podobný příběh existuje i v indické mytologii pod jmény Nala a Rama.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "Britský spisovatel Robert Bittlestone tvrdí, že se mu podařilo zjistit, kde ležela Ithaka, ostrovní země v níž kraloval řecký hrdina Odysseus a jejíž hledání bylo dosud marné... Kde vládl Odysseus", "section_level": 2}], "src_summary": "Odysseus Laërtiadés (řecky Οδυσσεύς Λαερτιάδης – Odysseus, syn Láërtův) neboli krátce Odysseus je postava řecké mytologie a jako Ulysses nebo Ulixes vystupuje též v mytologii římské. Podle Homéra znamená jeho jméno „syn bolesti“, ale jeho význam se dá odvodit také z řeckého ὁδηγός (\"hodégos\", vůdce, ten, který ukazuje cestu); nebo „bolest“ ve významu „toho, co činí citovou a / nebo fyzickou bolest jiným či sám sobě“.", "tgt_summary": "奥德修斯(奥德赛斯,,转写:Odysseus)也作「尤利西斯」(,转写:Ulysses),是传说中希腊西部伊萨卡岛之王,拉厄耳忒斯子,阿尔克修斯孙。曾参加特洛伊战争。在战争第十年,他凭借木马计攻克了这座城池。此后,他又经历了十年漫长的旅程,历尽艰险后终于返回家乡,与亲人团聚。史诗《奥德赛》讲述了这段故事。", "id": 1287375}
{"src_title": "Jaderné palivo", "tgt_title": "核燃料", "src_document": [{"title": "Materiál paliva.", "content": "Z pohledu jaderné fyziky mohou být jaderným materiálem v podstatě téměř všechny izotopy všech prvků. Sloučením jader lehkých prvků (do železa) se uvolňuje jaderná energie, rovněž tak štěpením těžkých prvků (od železa výše), jak ukazuje obrázek napravo. Pouze však některé z těchto prvků lze v našich podmínkách štěpit (sloučit) a navíc velká část z nich má příliš krátký poločas rozpadu a v přírodě se tudíž nenacházejí. Tyto a další faktory pak fakticky omezují jaderné palivo na tyto izotopy:  pro štěpení:  Ne náhodou mají izotopy vhodné pro štěpení lichý počet nukleonů. Nukleony se totiž mají tendenci v jádrech párovat a tím snižovat vnitřní energii jádra a lze říci, že tato jádra pak \"lépe drží pohromadě\" (zmíněné izotopy se nazývají štěpitelné). Má-li však jádro jeden nukleon navíc, tento nukleon se snaží rovněž své energie zbavit a jádro je tak zpravidla méně stabilní a umožňuje jednodušší štěpení (tyto izotopy se nazývají štěpné). Nicméně i izotopy se sudým počtem nukleonů lze štěpit a využít tak jako palivo.  pro fúzi:  Fúze je v dnešní době odkázána prakticky pouze na dva izotopy vodíku. Očekává se, že v budoucnu bude využíváno i He, nicméně to se na zemi prakticky nevyskytuje. Možným zdrojem je tak měsíční regolith, který za miliony let vystavení slunečním větrům mohl této látky zachytit obrovské množství.", "section_level": 1}, {"title": "Energie v palivu.", "content": "Na rozdíl od konvenčních paliv z nichž se uvolňuje energie změnou chemických vazeb v palivu například hořením, se z jaderného paliva uvolňuje energie pomocí změn v jádrech atomů. Jaderné síly, které udržují jádro pohromadě jsou však o několik řádů silnější než síly elektromagnetické, které jsou podstatou chemických vazeb, a skýtají tudíž mnohem větší potenciál pro uvolnění energie než konvenční paliva vzhledem k jejich množství.  Porovnání energetického potenciálu:  Výhřevnost černého uhlí se pohybuje mezi 21 000 až 31 000 kJ/kg a vodíku 119 550 kJ/kg. Rozštěpením jednoho jádra U se uvolní zhruba 200 MeV energie. Za předpokladu, že bychom byli schopni rozštěpit všechny jádra U o celkové hmotnosti 1 kg, uvolnilo by se více energie než 8×10 kJ. Ještě lépe je na tom syntéza lehkých prvků. Sloučením jader deuteria a tritia vzniká 14,1 MeV energie. Při přepočtu na 1 kg paliva by se uvolnilo okolo 9×10 kJ. Bohužel dnešní reaktory neumožňují ani zdaleka využít veškerý potenciál skrytý v jaderných silách. Fúzní reaktory teprve nedávno překonaly důležitý milník, kdy se jim povedlo uvolnit více energie ze \"spáleného\" paliva, než je potřeba k jeho \"zapálení\". Jaderné reaktory umí uvolňovat energie s vysokým ziskem již řadu desetiletí, nicméně ani tak nejsou dnešní jaderné reaktory, určené pro výrobu energie, schopny z 1 kg paliva obohaceného zhruba na 4 % U dostat více než 50 MWd (megawattdní), které odpovídá zhruba 5×10 kJ. Z těchto hodnot je jasné, že jeden kg jaderného paliva v sobě skrývá o několik řádu více energie než konvenční paliva.  Pro lepší představu výsledku výpočtů lze říci, že jedna běžná peletka UO o hmotnosti 5 g dokáže nahradit okolo 850 kg černého uhlí o průměrné výhřevnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Základní dělení paliva.", "content": "\"Fúzní jaderné reaktory jsou teprve ve výzkumné fázi (např. Tokamak) a článek se jím dále nezabývá.\" Jaderné palivo lze kromě dělení podle prvků z fyzikálního pohledu rozdělit podle řady dalších hledisek.  Nejčastější typem paliva je do 5% obohacené pevné uranové palivo oxidického typu ve formě UO.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba paliva.", "content": "\"Tato část se vztahuje k výrobě typického oxidického jaderného paliva od obohacení uranu až do formy palivových peletek.\"  Obohacené jaderné palivo je nejčastěji ve formě UF nebo UF (tato plynná forma se užívá při obohacování centrifugami či difuzory). Následně se chemickými procesy přemění na práškovou formu UO. Tato prášková forma je následně rozemleta na jemnější částice a za pomocí různých pojidel je vytvořen tzv. granulát. Ten je následně přetříděn, lisován a žíhán. Nakonec je granulát sintrován do finální podoby paliva, nejčastěji peletek(viz obrázek). Posledním krokem je broušení peletek a jejich třídění v případě že jsou vadné. Peletky musí odpovídat předepsanému tvaru s vysokou přesností, tak aby je bylo možné uložit do palivových článků.  Peletky mají tvar válce o výšce 10 až 15mm a průměru 8 až 15mm. Peletky lze podle tvaru rozlišit na dvě koncepce  Západní konstrukce se od východní odlišovala jemnými vyhloubeními v \"podstavách\" peletek, které slouží jako volný prostor k hromadění plynných produktů štěpení. Ruská konstrukce peletek zahloubení neměla, protože k hromadění štěpných produktů využívala centrální válcový otvor v peletce. Tyto konstrukční odlišnosti měly významný vliv především na teplotní profil paliva za provozu, který zásadním způsobem ovlivňuje praskání peletek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaderné palivo je palivo, z něhož se energie uvolňuje prostřednictvím jaderných reakcí a to buďto rozpadem (štěpením) nebo fúzí. V současnosti se prakticky využívá pouze štěpná jaderná paliva jako uran nebo plutonium. Do budoucna se počítá i s thoriem, kterého zemská kůra obsahuje výrazně více. Z jaderného paliva musí být pro využití v jaderných reaktorech vyrobeny palivové elementy, které se od sebe konstrukčně významně odlišují v závislosti na typu reaktoru.", "tgt_summary": "核燃料(英语:nuclear fuel)是指可被核反应堆利用,通过核裂变或核聚变产生实用核能的材料。核燃料既能指燃料本身,也能代指由燃料材料、结构材料和中子减速剂及中子反射材料等组成的燃料棒。", "id": 34602}
{"src_title": "Columbus Blue Jackets", "tgt_title": "哥倫布藍衣", "src_document": [{"title": "Historie týmu.", "content": "Hraje teprve od roku 2000, je zařazen do východní konference v jejímž rámci má své místo ve velmi těžké Metropolitní divizi, jeho společníci jsou Carolina Hurricanes, New Jersey Devils, New York Islanders, New York Rangers, Philadelphia Flyers, Pittsburgh Penguins a Washington Capitals. Loňská sezóna (NHL 2016/2017) se Columbusu vydařila ze všech dosud odehraných sezón nejlépe. Prezidentem a generálním manažerem týmu byl zvolen Doug Maclean, trenérem se stal uznávaný elegantní trenér Dave King. Hlavními tahouny družstva se stali brankář Ron Tugnutt, kterému záda kryl Marc Denis. Dařilo se Geoffu Sandersonovi, překvapením byly i výkony Nora Espena Knutsena, Čecha Davida Výborného a Tylera Wrighta.  V následujících sezónách se ale dostavil pokles, každou sezónou se družstvo zhoršovalo v počtu získaných bodů, nikdy ale neskončilo poslední v západní konferenci NHL. Poklesla forma většiny opor, opadlo kouzlo Tugnutta. Navíc klub v březnu 2002 postihla tragédie, když útočník Espen Knutsen tečoval puk do hlediště, kde trefil do hlavy 13letou dívku, ta na následky zranění podlehla. od té doby Knutsenova forma značně kolísala a hrál čím dál tím hůř. Za špatné výkony týmu byl propuštěn trenér Dave King v sezóně 2002–2003, kdy ho na jeho místě vystřídal generální manažer Doug Maclean. Ten se ale později odebral zpátky do křesla generálního manažera a na post trenéra povýšil dosavadního asistenta trenéra Gerarda Gallanta.  Tým Columbus i přes svoje značně mizerné výsledky drží jeden úspěch. Postarala se o něj jednička draftu 2002 – Rick Nash. Rick Nash byl navzdory špatné střelby celého týmu nejlepším střelcem ligy v sezóně 2003–2004 společně s Iljou Kovalčukem z Atlanty Thrashers a Jaromem Iginlou z Calgary Flames.", "section_level": 1}, {"title": "Individuální trofeje.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Individuální rekordy jedné sezóny.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "Columbus Blue Jackets je profesionální americký klub ledního hokeje, který sídlí v Columbusu ve státě Ohio. Do NHL vstoupil v ročníku 2000/01 a hraje v Metropolitní divizi v rámci Východní konference. Své domácí zápasy odehrává v hale Nationwide Arena s kapacitou 18 500 diváků. Klubové barvy jsou červená, stříbrná a modrá.", "tgt_summary": "哥伦布蓝衣队(英语:Columbus Blue Jackets)是位于美国俄亥俄州哥伦布的国家冰球联盟队伍,隶属于东部联盟大都会分区。", "id": 350259}
{"src_title": "Aššurnasirpal II.", "tgt_title": "阿淑尔纳西尔帕二世", "src_document": [{"title": "Výboje.", "content": "Byl energickým vládcem a důsledně uskutečňoval svoji politiku. Vedl dobyvačné války a získaná území připojil ke své říši. V souvislosti s jeho nástupem na trůn vypuklo povstání, které však bez milosti potlačil. Podnikl několik výprav na sever do země Nairi a na východ k pohoří Zagros. Dařilo se mu i na západě, kde si podrobil rozsáhlé oblasti a s nimi i několik významných měst (např. chetitský Karchemiš). Jeho armády došly až do Libanonu a podle tradice si \"očistily\" zbraně ve vlnách Středozemního moře. Jeho vojenské úspěchy byly způsobeny i reorganizací armády, díky které mohl podnikat dlouhodobější tažení, což bylo důležité zejména kvůli dobývání měst, jelikož dříve nemohli Asyřané města obléhat dostatečně dlouho. V průběhu jeho vlády byly k odvádění daní přinuceny i aramejské kmeny a fénická města.  Území Asýrie sahalo v jeho době od Středozemního moře na západě po Urmijské jezero na východě. Babylonii odňal dvě pevnosti a hlavně ovládl území středního Eufratu a Chaburu, takže tímto směrem nemohli babylonští obchodníci posílat své karavany.", "section_level": 1}, {"title": "Stavitelská činnost.", "content": "Rovněž věnoval mnoho úsilí výstavbě asyrských měst. V Aššúru vystavěl palác a obnovil chrám Sína a Šamaše, v Ninive rekonstruoval chrám boha Aššúra a svatyni bohyně Ištar, v Imgur Enlilu (dnešní Balavat) si nechal zbudovat novou rezidenci. Největší stavební činnost však rozvinul ve městě Kalchu (dnešní Nimrúd) ležícímu několik desítek kilometrů na sever od Aššuru na řece Tigris, z něhož také učinil své hlavní sídlo. To sice založil již Salmanassar I., ale postupem času bylo opuštěno. Chtěl z něj mít \"asyrský Babylón\".  Jeho nástupcem na asyrském trůnu se stal jeho syn Salmanassar III.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aššurnasirpal II. («\"Aššur-nâṣir-apli\"» – dosl. «\"[Bůh] Aššur je ochráncem následníka [trůnu]\"»), byl jedním z nejslavnějších a nejúspěšnějších asyrských králů. Vládl v letech 884-858 př. n. l. a nastoupil na trůn po svém otci Tukultí-Ninurtu II.", "tgt_summary": "阿淑尔纳西尔帕二世(音译\"Aššur-nâṣir-apli\",意为“亚述继承人的守卫者”)(?-前859年),是一位亚述国王(公元前883年-公元前859年)。", "id": 762798}
{"src_title": "Carl David Anderson", "tgt_title": "卡尔·戴维·安德森", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Carl D. Anderson se narodil v New Yorku švédským přistěhovalcům. Studoval fyziku a techniku na Caltechu v Kalifornii v USA (titul B.S. získal v roce 1927, titul Ph.D. v roce 1930). Pod dohledem Roberta A. Millikana začal studovat kosmické záření pomocí fotografií z mlžné komory. Během tohoto výzkumu nečekaně objevil novou částici s hmotností elektronu, avšak s opačným elektrickým nábojem, kterou nazval pozitron (Andersonův návrh přejmenovat elektron na „negatron“ se neujal). Objev pozitronu, publikovaný v roce 1932, potvrdil teoretickou předpověď Paula Diraca o existenci antičástice k elektronu.  Carl D. Anderson též jako první získal přímý důkaz existence pozitronu tak, že vytvořil elektron-pozitronové páry dopadem záření gama na různé materiály.  V roce 1936, kdy obdržel Nobelovu cenu za objev pozitronu, objevil se svým studentem Sethem Neddermeyerem další novou částici. Tato částice se při průchodu magnetickým polem stáčela pod větším úhlem než elektrony, ale menším než protony. Anderson a Neddermeyer předpokládali, že nová částice má stejnou velikost náboje jako elektron a hmotnost mezi elektronem a protonem (zhruba 207krát větší než elektron). Proto se domníval, že jde o mezon (tehdy nazývaný „mezotron“ či „mu mezon“), který měl být podle Jukawovy teorie z roku 1935 částicí zprostředkující silnou interakci mezi protonem a neutronem. Později se ukázalo, že tato částice neinteraguje silně a patří tedy mezi leptony. Dnes ji nazýváme mion.  Carl D. Anderson pracoval většinu svého života na Caltechu. Během druhé světové války řídil výzkum raketové techniky. Zemřel v roce 1991 a je pochován ve Forest Lawn, Hollywood Hills Cemetery v Los Angeles.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carl David Anderson (3. září 1905 – 11. ledna 1991) byl americký experimentální fyzik, který se proslavil objevem pozitronu při studiu kosmického záření. Za tento objev získal v roce 1936 Nobelovu cenu, kterou sdílel s Victorem Hessem, který ji obdržel za objev kosmického záření.", "tgt_summary": "卡尔·戴维·安德森(英语:Carl David Anderson,1905年-9月3日-1991年-1月11日),美国物理学家,因发现了正电子而获得1936年诺贝尔物理学奖。", "id": 1557656}
{"src_title": "Might and Magic VII: For Blood and Honor", "tgt_title": "魔法门VII:血统与荣耀", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Příběh začíná na konci událostí odehrávajících se ve hře Heroes of Might and Magic III, kdy \"erathijská královna Catherine\" vyhrála válku nad nekromanty z \"Deyjy\". Poté, co \"Archibald Ironfist\" uprchne z \"Enrothu\" a usídlí se v \"Erathii\", začne s nekromanty spolupracovat. V té době oznamuje \"lord Markham\" na \"Smaragdovém ostrově\" soutěž, jejíž hlavní cenou je hrad v \"Harmondale\", který je však obsazený gobliny. Navíc se nachází na hranicích mezi \"Erathijským královstvím\" a \"Avlee\", mezi kterými se schyluje ke konfliktu...", "section_level": 1}, {"title": "Popis hry.", "content": "Hráč ovládá čtyřčlennou skupinu dobrodruhů, kterou si může na začátku hry sestavit ze 4 ras a 9 povolání. Zhruba v polovině hry bude mít hráč možnost vybrat si, jestli se přikloní na stranu čarodějů (cesta světla), nebo nekromancerů (cesta temnoty). Podle výběru se od sebe liší hlavní úkoly i konec hry.", "section_level": 1}, {"title": "Rasy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lidé.", "content": "Lidé jsou nejvyváženější rasa hry. Hodí se na všechna povolání, nejvíce na vyvážená povolání, která ovládají bojové i magické dovednosti. Na začátku hry a při postupu na vyšší úroveň nemají bonusy ani postihy na přidané body do vlastností.", "section_level": 2}, {"title": "Elfové.", "content": "Mají bonus na inteligenci a přesnost, postih na sílu a odolnost. Pro jejich bonus k inteligenci se hodí pro povolání s magickými vlastnostmi.", "section_level": 2}, {"title": "Trpaslíci.", "content": "Mají bonus na sílu a odolnost, což je řadí na dobrou volbu pro bojové postavy. Trpí však nízkou přesností a rychlostí.", "section_level": 2}, {"title": "Goblini.", "content": "Mají bonus na sílu a rychlost, ale postih na inteligenci a sílu osobnosti. Kvůli těmto postihům jsou nevhodní na povolání, která používají magii. Jejich bonusy je činí nejvhodnějšími na čistě bojové postavy.", "section_level": 2}, {"title": "Povolání.", "content": "Zvolená povolání je možno dvakrát povýšit, přičemž druhé povýšení se liší podle zvolené cesty dobra nebo zla.", "section_level": 1}, {"title": "Rytíř.", "content": "Rytíř je pilířem skupiny. Pro vysoký počet hitbodů nejvíce vydrží a při boji na blízko je schopný způsobit značné škody. Ovládá většinu zbraní, ale nejúčinnější je se dvěma meči, případně s mečem a štítem. Nespornou výhodou je také jeho schopnost naučit se schopnosti opravování na úrovni velmistr. Nedokáže se však naučit žádné magii.  Povýšení: Šlechtic, Šampion (Světlo) X Temný rytíř (Temnota)", "section_level": 2}, {"title": "Paladin.", "content": "Paladin je postava podobná rytíři, který sice nevládne tak dobře zbraním, dokáže však dosáhnout úrovně mistr v klerických magiích. Zvládne dokonce magii světla nebo temnoty, a to na základní úrovni po druhém povýšení. Je rovněž schopen naučit se velmistrovství v opravování. Bývá obvyklou náhradou za rytíře.  Povýšení: Křižák, Hrdina (Světlo) X Zloduch (Temnota)", "section_level": 2}, {"title": "Zloděj.", "content": "Zloděj je velice užitečná postava, hlavně díky možnosti velmistrovským dovednostem v kradení a odstraňování pastí. Dovednost naučit se elementární magii na základní úrovni nemá výrazného významu.  Povýšení: Lupič, Vyzvědač (Světlo) X Vrah (Temnota)", "section_level": 2}, {"title": "Mnich.", "content": "Mnich je variabilní postava. Dokáže ovládat většinu zbraní a klerickou magii, ovšem jen na nízkých úrovních. Jeho hlavní síla je v boji beze zbraně - pokud velmistrovsky zvládne boj beze zbraně, hůl, uhýbání a koženou zbroj, může být i lepším bojovníkem než rytíř. Má velké bonusy na získávání hitbodů, jen o kategorii horší než rytíř.  Povýšení: Zasvěcenec, Mistr (Světlo) X Ninja (Temnota)", "section_level": 2}, {"title": "Lučištník.", "content": "Jak již vyplývá z názvu, lučištník je nejlepším střelcem ve hře a jako jediný může velmistrovsky ovládnout luk. Dovede se naučit mistrovsky zacházet s elementární magií a téměř všemi zbraněmi na blízko, což z něj dělá dobrého sekundárního bojovníka i kouzelníka. Po druhém povýšení zvládne také základy magie světla nebo magie temnoty.  Povýšení: Bojový mág, Lučištnický mistr (Světlo) X Ostřelovač (Temnota)", "section_level": 2}, {"title": "Hraničář.", "content": "Hraničář je téměř stejný jako lučištník, rozdíl oproti němu je hlavně v počtu hitbodů. Je to výborný sekerník a druhý nejlepší střelec, po povýšení na lovce se také může dostat na expertní sféru elementárních magií. Velmistrovsky ovládá identifikaci nestvůr.  Povýšení: Lovec, Pán hraničářů (Světlo) X Lovec odměn (Temnota)", "section_level": 2}, {"title": "Druid.", "content": "Druid je nedokonalým spojením klerika a kouzelníka. Je schopen ovládat všechny druhy magie, avšak pouze na úrovni mistra. Jeho největší předností je možnost zvládnutí alchymie velmistrovské úrovně, která umožňuje míchat černé lektvary.  Povýšení: Velký druid, Arcidruid(Světlo) X Černokněžník(Temnota)", "section_level": 2}, {"title": "Klerik.", "content": "Dobrý bojovník i kouzelník, schopný naučit se velmistrovsky klerickým magiím, což z něj dělá doslova chodící nemocnici. V závislosti na tom, kterou cestou ze rozhodne jít, je schopný dosáhnout této úrovně i v magii světla nebo temnoty. Velmistr v obchodování je jen jeho dalším plusem.  Povýšení: Kněz, Kněz Světla (Světlo) X Kněz Temnoty (Temnota)", "section_level": 2}, {"title": "Kouzelník.", "content": "Kouzelník je velmi mocné povolání. V boji se sice příliš neuplatní, ale na druhou stranu je to jediné povolání, které může velmistrovsky zvládnout magii (elementární, světla/temnoty) a identifikaci příšer i předmětů.  Povýšení: Čaroděj, Arcimág (Světlo) X Lich (Temnota)", "section_level": 2}, {"title": "Magie.", "content": "Kouzla a základní znalosti magie se v M&M VII kupují v ceších (guildech) rozlišených podle stupně znalosti vyučované magie, nejdříve ale musíte být členy cechu. Podobně jako dovednosti se ji postava může naučit až na 4 úrovních, když každá vyšší úroveň umožňuje používání účinnějších kouzel. Magie je rozdělená do tří skupin:", "section_level": 1}, {"title": "Elementární magie.", "content": "Nazývaná také magie živlů, zahrnuje čtyři poddruhy:", "section_level": 2}, {"title": "Klerická magie.", "content": "Není to oficiální název (v M&M VI se např. objevuje název \"Magic of self\" - \"Magie sebe\"), ale běžné označení kouzel používaných zejména kleriky. Zahrnuje tři poddruhy:", "section_level": 2}, {"title": "Speciální magie.", "content": "Je druh magie, který se postava může naučit až po druhém povýšení, zvolení mezi dobrem a zlem a splnění speciálního úkolu. Žádná postava nemůže ovládat oba poddruhy speciální magie současně. Tomuto druhu magie se mohou naučit pouze klerik, kouzelník (na velmistrovské úrovni), paladin a lučištník (na základní úrovni).", "section_level": 2}], "src_summary": "Might and Magic VII: For Blood and Honor je RPG hra vyvinutá společností New World Computing a vydaná společností 3DO v roce 1999. Jedná se o sedmé pokračování série Might and Magic. Předchozí hra se jmenovala, pokračování nese název.", "tgt_summary": "《魔法门VII:血统与荣耀》(英语:Might and Magic VII: For Blood and Honor,或称魔法门VII、魔法门7,英文缩写英语:MM7)是由New World Computing制作组开发,由3DO公司于1999年发行的一款RPG角色扮演类游戏。它是魔法门系列游戏的第七版,剧情接在《魔法门VI:天堂之令》和《魔法门之英雄无敌III》之后。", "id": 1407415}
{"src_title": "Norové", "tgt_title": "挪威人", "src_document": [{"title": "Osobnosti.", "content": "Proslavená je norská matematická škola. Jedním z nejvýznamnějších světových matematiků byl Niels Henrik Abel, věnoval se zejména funkcionální analýze. Sophus Lie vytvořil teorii spojité symetrie, Atle Selberg se věnoval rozvíjení teorie čísel, Caspar Wessel jako první nabídl geometrickou interpretaci komplexních čísel, Peter Ludwig Mejdell Sylow rozvinul teorii grup, Axel Thue je označován za zakladatele formálních jazyků. Není tudíž divu, že rozvinutá je tradičně v Norsku (jako i v jiných skandinávských zemích) také informatika. Například programátoři Ole-Johan Dahl a Kristen Nygaard byli tvůrci programovacího jazyka Simula 67. Nobelovu cenu za fyziku získal Ivar Giaever, za chemii Lars Onsager, za fyziologii May-Britt Moserová a její manžel Edvard Moser. Vilhelm Bjerknes je zakladatelem moderní meteorologie. Gerhard Armauer Hansen objevil bakteriálního původce lepry. Linného žákem byl botanik Martin Vahl. Mineralog Victor Goldschmidt patří k zakladatelům geochemie.  Ragnar Frisch, Finn E. Kydland a Trygve Haavelmo získali Nobelovu cenu za ekonomii. V dalších humanitních a sociálních vědách získali věhlas \"zelený filozof\" Arne Næss či sociolog Stein Rokkan. V politologii je průkopníkem výzkumu míru a konfliktů Johan Galtung, autor známých pojmů „pozitivní mír“ a „negativní mír“. Kodifikátorem jedné ze dvou oficiálních verzí spisovné norštiny, nynorsku, byl lingvista Ivar Aasen.  Norská literární věda hovoří o „Velké čtyřce“ klasických norských spisovatelů. Patří do ní Henrik Ibsen, Bjørnstjerne Bjørnson, Jonas Lie a Alexander Kielland. Bjørnson získal i Nobelovu cenu za literaturu, stejně jako Sigrid Undsetová a Knut Hamsun. Zakladatelem moderní norské literatury je Ludvig Holberg. K průkopníkům moderní literatury patřil též jazykovědec a historik Henrik Wergeland či Arne Garborg, který mimo jiné přeložil do norštiny Odysseu. Po druhé světové válce se prosadil Tarjei Vesaas. Nejvýznamnějším představitelem rozmachu skandinávské detektivky z počátku 21. století je Jo Nesbø. Velmi oceňovaným současným autorem dětské literatury je Jostein Gaarder, v humoristické literatuře je to Erlend Loe, v klasické beletrii Lars Saabye Christensen. Nejuznávanějším současným dramatikem je Jon Fosse.  Nejslavnějším norským malířem je bezpochyby Edvard Munch. Theodor Kittelsen se proslavil v Norsku jako ilustrátor starých bájí a lidových pověstí. Nejznámějším sochařem je Gustav Vigeland, architektem Sverre Fehn, nositel prestižní Pritzkerovy ceny, hudebním skladatelem pak bezpochyby Edvard Grieg. Ke známým skladatelům patří i Johan Svendsen. Z interpretů lze vzpomenout operní pěvkyni Sissel Kyrkjebø. V populární hudbě se prosadila v 80. letech synthpopová skupina A-ha s frontmanem Mortenem Harketem. Mezinárodní verzi soutěže Pop Idol vyhrál Kurt Nilsen. V současnosti se prosazuje například Alexander Rybak. Na Oscara byl nominován režisér Morten Tyldum. Ve filmech švédského režiséra Ingmara Bergmana se proslavila norská herečka Liv Ullmannová.  Asi nejslavnějším Norem všech dob je polárník a první muž, který stanul na jižním pólu Roald Amundsen. V jeho stopách šel dobrodruh a mořeplavec Thor Heyerdahl. Známými polárníky byli i Carsten Borchgrevink, Otto Sverdrup či Carl Anton Larsen. Legendárním kolonizátorem Islandu byl Erik Rudý. Podle nového výkladu je prvním Evropanem, který dosáhl amerických břehů, vikinský bojovník z 10. století Gunnbjörn Ulfsson. Jako misionář v Grónsku se proslavil Hans Egede.  Fridtjof Nansen a Christian Lous Lange získali Nobelovu cenu za mír. Jens Stoltenberg je dnes generálním tajemníkem NATO. Prvním generálním tajemníkem OSN byl Trygve Lie. Otcem norského sociálního státu je Einar Gerhardsen.  Osm zlatých olympijských medailí má biatlonista Ole Einar Bjørndalen, stejně jako běžec na lyžích Bjørn Dæhlie. Šest lyžařka Marit Bjørgenová, čtyři biatlonista Emil Hegle Svendsen, sjezdař Kjetil André Aamodt a rychlobruslař Johann Olav Koss. K nejlepším šachistům současnosti patří velmistr Magnus Carlsen.  Jako Američané s norskými předky se uvádějí Iggy Pop, Marilyn Monroeová či Paris Hiltonová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Norové jsou etnická skupina žijící v Norsku a okolních státech, velká část norského etnika a jejich potomků žije ve Spojených státech amerických a Kanadě. Norové jako příslušníci etnické skupiny jsou skandinávští Germáni, mají počátek své etnogeneze již před počátkem našeho letopočtu, kdy území současného Norska začaly osídlovat ugrofinské kmeny Sámů a následně germánské kmeny.", "tgt_summary": "今天有近460万挪威人(挪威语:nordmenn)生活在挪威。挪威人是斯堪的那维亚族群的一支。以挪威语为母语。如同许多欧洲小国一样,挪威人遍布全世界。目前有超过10万名挪威公民长期居住在海外,主要居住于美国、英国和其他斯堪的那维亚国家。目前大约有450万美国人拥有挪威血统。", "id": 3058631}
{"src_title": "Austrálie (kontinent)", "tgt_title": "澳大利亞洲", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Austrálie leží jihovýchodně od Asie a mezi oběma kontinenty leží velké množství ostrovů, jejichž přiřazení k tomu či onomu světadílu není jednotné. Budeme-li se navíc držet přístupu, který popisuje Austrálii pohromadě s Oceánií, přibudou k ostrovům australského šelfu ještě desítky dalších souostroví tisíce kilometrů daleko v Tichém oceánu.  Nejzazší body na pevnině:  Nejzazší body včetně šelfových ostrovů:  Nejzazší body Oceánie:", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Během posledních 10 000 let zatopila vzrůstající úroveň moří nížiny a oddělila dnešní nízko položenou polovyprahlou pevninu a dva hornaté ostrovy Novou Guineu a Tasmánii, které z tektonického hlediska k Austrálii také náležejí. Zhruba 70 % jeho území zahrnují pouště, polopouště a suché stepi. Malé území na severu patří k tropům s průměrnými ročními srážkami 2000 mm a místy se na něm vyskytují zbytky tropického deštného pralesa. Lidské osídlení se soustředí zejména na severní až jihovýchodní pobřeží a přilehlé ostrovy (zejména Tasmánii). Západní a jihozápadní pobřeží, které bylo osídleno jako první, a střed kontinentu mají mnohem horší podmínky k životu.", "section_level": 1}, {"title": "Flóra.", "content": "Austrálie se vyznačuje svébytným rostlinstvem. Mezi známé rostliny australského původu patří především blahovičník (eukalyptus). Velký bariérový útes je téměř 2000 kilometrů dlouhý korálový útes, který se vytvářel miliony let a kde žije asi 350 druhů korálů.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "Převažující zvířecí druhy obývající Austrálii patřící do čeledi klokanovití, rodu ježura nebo kasuár jsou australskými endemity.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Původní obyvatelé na australský kontinent přišli před více než 50 000 lety během jedné z prvních expanzí lidstva z Afriky, kdy australská pevnina a Nová Guinea ještě díky nízké hladině moří tvořily jedinou pevninu zvanou Sahul. Obecně se původní populace dělí na Melanésany a Austrálce (též Aboridžijce). Melanésané obývají Novou Guineu (kde se nazývají Papuánci), ale i přilehlé ostrovy, které již technicky nepatří k australskému kontinentu, ale k Oceánii (např. Šalamounovy ostrovy a Nová Kaledonie). Za podskupinu Austrálců lze označit vymřelé Tasmánce, kteří ale byli od ostatních Austrálců izolováni stoupající hladinou oceánu ve stejnou dobu, jako Papuánci. Nedávno bylo zjištěno, že se původní obyvatelé během australské expanze křížili s vymřelými Denisovany, druhem člověka podobným Neandrtálcům. Podíl denisovanských genů na jejich genomu činí 4–6%.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní specifika.", "content": "Austrálie byla dlouhodobě oddělena od zbytku pevninských formací a díky tomu se zde mohla v izolaci vyvinout unikátní flóra a fauna. Austrálie je známa jako kontinent vačnatců, ovšem ti od kolonializace kontinentu Evropany trpí celou sérií ekologických invazí, které některé z nich již zlikvidovaly. Největší dravý vačnatec vakovlk v době příchodu lidí podlehl cílenému honu a konkurenci dinga. Drobní vačnatci trpí díky systematickému lovu ze strany dinga, lišek a koček či kvůli devastaci prostředí způsobované velbloudy, vodními buvoly, myšmi, krysami, potkany, ropuchami a králíky. Přírodě také nesvědčí rozsáhlý chov dobytka, zejména ovcí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Austrálie (anglicky \"Australia)\" je světadíl s nejmenší rozlohou a nejmenší průměrnou nadmořskou výškou. Ačkoliv stát Austrálie zabírá většinu kontinentu, často chybně uváděno \"celý\", jeho hranice jsou definovány kontinentální plošinou, která pokrývá 2,5 mil. km2 včetně Arafurského moře, Korálového moře s Velkým bariérovým útesem, s hloubkou kolem 50 m. Toto moře je jedním z nejdůležitějších mořských ekosystémů a chráněným životním prostorem pro 1500 druhů ryb, 4000 druhů měkkýšů a 400 druhů korálů.", "tgt_summary": "澳大利亚洲又叫澳大利亚大陆,是一块位于澳洲板块上的大陆,它包括澳大利亚、塔斯马尼亚岛和新几内亚岛等地以及被海水淹没的大陆架。范围比大洋洲要小。", "id": 1056784}
{"src_title": "Slováci", "tgt_title": "斯洛伐克人", "src_document": [{"title": "Vznik slovenské národní identity.", "content": "Nejstarší doklady použití slova „Slovák“ s národním významem jsou z 15. století, v naprosté většině ovšem s významem Slovan. Jako nejstarší doklad je uváděn Slovník Velešínův, kde je tímto slovem překládán latisnký výraz sclavus. Hojné doklady z 15. století pro Slovák a Slováček jsou jména osob z různých krajů Čech. Ve významu „Slované“ se slovo „Slováci“ hojně vyskytuje od 16. století až do začátku 19. století v Čechách, na Slovensku ojediněle i později, například u Hurbana Vajanského a Hviezdoslava. V nejstarších dokladech, v nichž lze tušit označení obyvatel slovenského území, se dnešní Slovaci nazývají „Slované“: například „slovyenyn sclavus“ v Prešpurském slovníku. Slovanští i neslovanští spisovatelé uherského původu je od 17. století do konce 18. století nazývají „Slavi (a Bohemi)“, „Slavi seu Bohoemi“, „Hungaro-Slavoni“, „Bohemo-Slavi“, „Bohoemi Slavi“, „Slavi Bohemi“, „böhmische Slaven“.  Z období přelomu 15. a 16. století jsou však v české literatuře i tři doklady, kde „Slováci“ znamenají asi i dnešní Slováky. Podle mínění Alberta Pražáka se však tento název ustálil až za Bernoláka. Bohuslav Havránek si však myslel, že název „Slováci“ ve významu kmenovém byl nepřetržitě znám a ustaloval se již dříve, a polemizuje tak s Pražákovým názorem, že výraz Slovák začíná v 16. století výhradním názvem pro všechny Slovany. V 17. století je doloženo označení „Schlowaken“ pro obyvatele Trnavska a také Komenský mluví o území slovenském „v Slovácích, do Slovák“, tak jako se v češtině vůbec nazývaly kraje podle obyvatel.  Slovenské území netvořilo správní celek a určitý název historicky neměla – obvykle se nazývala Hungaria superior (Horní Uhry), Pannonia, Superior Pannonia. Za první použití názvu Slovensko v dnešním významu je považována zmínka Josefa Dobrovského v české gramatice z roku 1809 (Ausführliches Lehrgebäude der Böhmischen Sprache, zur gründlichen Erlernung derselben für Deutsche, zur vollkommenern Kenntniss für Böhmen), ale roku 1818 v Geschichte der Böhmischen Sprache und ältern Literatur použil opět název Slovansko.  Pro Slováky (Semian, Krman i Palkovič) Slovensko nebo Slovansko znamenalo Slavonii. Kolísání mezi slovy Slovensko a Slovansko a mezi užším významem (Horní Uhry) a širším (všechny slovanské země) odstranili až Štúrovci.  Řeč podtatranských obyvatel se nazývala nejčastěji lingua slavonica, slovenská (slovanská), jindy také bohemica, česká, česká nebo slovanská, slovenská nebo česká (windisch, slowakisch, böhmisch) atp. Mezi těmito názvy nebylo významového rozdílu. Slovenskou řečí psali své knihy české, někdy trochu poslovenštěné, a českou řeč nazývali svou vlastní řečí mateřinskou — v trnavském tisku charvatském z roku 1694 „vu Česke Ternave“, Albert Pražák uvádí i nesčetné další příklady.  Ve starém českém jazyce byla slova slovenský, slovanský a český synonymy. Český jazyk je nazýván od Kosmasa počínaje lingua sclavonica, slovenský, slovanský, český a slovanský až do 18. století. Od konce 18. století a ještě na začátku 19. století u Čechů a Slováků slovenský znamená to, co dnešní slovanský. Slovenský a slovanský byla synonyma, stejně jako byla synonymy obyvatelská jména jako Slovák, Slověnín, Slověné, Slovan. V legendě o svatém Prokopu se výraz „slovenský“ ve významu „český“ objevuje na pravých i na interpolovaných listech: „jáz chci pověděti o dědicěvi slovenském, číš o Prokopovi svatém, jenž sě jest v Čechách narodil“, „Svatý Prokop jest slovenského roda nedaleko ot Českého Broda“.  Složená slova typu „československý“ vznikala zvláště hojně na začátku 19. století a zejména na Slovensku, aby (pod vlivem latinských názvů) označovala jednotu. Čechoslovan je doložen v Počátcích českého básnictví z roku 1818, slovo Československo utvořil Jozef Miloslav Hurban pro Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko roku 1839. První stopu myšlenky na odluku slovenštiny od češtiny našel Albert Pražák roku 1837 v Hurbanově dopise Gajovi, rozhodnutí klade do počátku roku 1843, přičemž za hlavní považuje pohnutku politickou, nikoliv filologickou: Štúr chtěl osamostatněním slovenštiny dokázat Maďarům, že se nespojuje politicky s Čechy k vlastizrádným cílům, že je tedy domorodý vlastenec a že smí pro svůj lid žádat v Uhrách politická práva, zároveň s účelem získat účinnou a přípustnou zbraň proti maďarizaci, zároveň je v tomto kroku hledáno i zaměření proti česky orientovaným luteránům.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Ve 13. století stál na pokraji královské moci Matúš Čák Trenčanský. V 19. století se zdvihlo hnutí slovenského národního obrození, jehož klíčovými představiteli byli Anton Bernolák a Ľudovít Štúr. Významnou postavou revoluce roku 1848 byl Jozef Miloslav Hurban. Milan Rastislav Štefánik stál u zrodu Československé republiky roku 1918. Klíčovými pročeskoslovenskými politiky tzv. První republiky pak byli Milan Hodža (premiér 1935–1938) a Vavro Šrobár. Naopak autonomistické postoje zastával Andrej Hlinka, v jeho stopách pak šel lídr Slovenského štátu (1938–1945) Jozef Tiso. Po obnovení Československa roku 1945 byla moc znovu centralizována a slovenští politici s méně centralistickými představami byli tvrdě postiženi v 50. letech – především Vladimír Clementis, Gustáv Husák a Laco Novomeský. V 60. letech zastával dlouho funkci předsedy vlády Viliam Široký, ovšem v té době již pravomoci v této funkci byli omezené na úkor KSČ. Roku 1968 se do čela této KSČ a procesu tzv. Pražského jara postavil Slovák Alexandr Dubček, dnes nejznámější Slovák ve světě. Po porážce Pražského jara ho v této pozici vystřídal další Slovák, Gustáv Husák, který nakonec získal i post prezidenta, jakožto jediný Slovák v historii Československa. Patrně nejvlivnějším mužem v ÚV KSČ po roce 1968 byl Vasil Biľak. Představitelem slovenského disentu té doby byl Ján Čarnogurský. Po listopadové revoluci roku 1989 se do čela federální vlády postavil Marián Čalfa. Premiéry samostatné Slovenské republiky (po roce 1993) byli: Vladimír Mečiar, Jozef Moravčík, Mikuláš Dzurinda, Iveta Radičová a Robert Fico. Prezidenty Michal Kováč, Rudolf Schuster, Ivan Gašparovič a Andrej Kiska.  Originální všestrannou osobností 18. století byl dobrodruh a cestovatel Móric Beňovský. Slavným vojevůdcem v rakouské armádě se v té době stal Andrej Hadik, slavným zbojníkem pak Juraj Jánošík, z něhož se nakonec stal slovenský národní symbol. I ve 20. století se několik Slováků proslavilo se zbraní v ruce. Josef Gabčík s dalšími československými vojáky provedl atentát na nacistického pohlavára Reynharda Heydricha, generál Ján Golian byl vojenským velitelem Slovenského národního povstání roku 1944. Prvním slovenským kosmonautem se stal Ivan Bella.  Prvním velkým vědcem, který se dá považovat za slovenského, byl lékař Ján Jesenský. Zakladatelem moderní slovenské vzdělanosti byl osvícenec Matej Bel. Největších úspěchů dosáhl fyzik a vynálezce Aurel Stodola, který rozvinul technologii parních turbín. K rozvoji optiky výrazně přispěl Josef Maximilián Petzval. Na konstrukci padáku pracoval Štefan Banič. Průkopníkem bezdrátové telekomunikace byl Jozef Murgaš. Astronom Peter Kušnirák objevil přes 230 planetek. V Bratislavě se narodil německý nositel Nobelovy ceny za fyziku a nacistický exponent Philipp Lenard.  Nejvýznamnějšími představiteli národního obrození v oblasti literatury byli v prvé generaci spisovatelé Ján Kollár a Pavel Josef Šafařík. Ke generaci štúrovců patřili Samo Chalupka (autor známé básně \"Mor ho!\"), Janko Kráľ, Andrej Sládkovič či Janko Matúška, autor textu slovenské národní hymny \"Nad Tatrou sa blýska\". Na jejich dílo navázal v další generaci zejména Pavol Országh Hviezdoslav. Ve 20. století se výrazně prosadil prozaik Ladislav Mňačko. V posledních letech například Milan Rúfus.  Nejznámějším výtvarným umělcem narozeným na Slovensku byl bezpochyby zakladatel pop artu Andy Warhol. Nejvýznamnějšími slovenskými hudebními skladateli jsou Eugen Suchoň a Ján Cikker. Výrazně se prosadila i operní pěvkyně Edita Gruberová.  Ján Kadár je prvním a dosud jediným Slovákem, který získal filmovou cenu Oscar. K tzv. československé nové vlně patřil Štefan Uher. Originální vizuální výraz našel Juraj Jakubisko. V Hollywoodu se prosadil Ivan Reitman, režisér mnoha populárních komedií (\"Krotitelé duchů\", \"Dvojčata\", \"Policajt ze školky\", \"Junior\" aj.)  V modelingu se prosadila Adriana Karembeu.  Pod vlajkou Československa uspěla řada slovenských sportovců. Vicemistry světa v kopané se stali Štefan Čambal, Viliam Schrojf, Ján Popluhár, Jozef Štibrányi, Adolf Scherer, Jozef Adamec, Titus Buberník, Andrej Kvašňák a Jozef Bomba. Mistry Evropy Karol Dobiaš, Jozef Čapkovič, Anton Ondruš, Ján Pivarník, Ladislav Jurkemik, Jozef Móder, Marián Masný, Koloman Gögh, Jozef Barmoš, Pavol Biroš, Ján Švehlík, Dušan Galis, Ladislav Petráš a Alexander Vencel. Také oba trenéři mistrů Evropy z roku 1976, Václav Ježek a Jozef Vengloš, byli Slováci. Slovenské rodiče měl také slavný hráč Ladislav Kubala. Zlatou olympijskou medaili získali boxeři Július Torma a Ján Zachara, cyklista Anton Tkáč, krasobruslař Ondrej Nepela, chodec Jozef Pribilinec a tenista Miloslav Mečíř. Kolektivní zlaté mají fotbalisté František Kunzo a Stanislav Seman a veslař Pavel Schmidt. Trojnásobným mistrem světa v hokeji se s československou reprezentací stal Vladimír Dzurilla, dvojnásobným Vincent Lukáč, Marián Šťastný a Peter Šťastný, jeden titul získali Igor Liba, Dušan Pašek, Dárius Rusnák, Jerguš Bača, Július Haas a Rudolf Tajcnár. V NHL se prosadil Stan Mikita. Mistrem světa v atletice se stal diskař Imrich Bugár. K významným šachistům narozeným na Slovensku patřil Richard Réti či Ignaz Kolisch.  V éře samostatného Slovenska se z fotbalistů nejvíce prosadili Peter Dubovský, Marek Hamšík, Martin Škrtel a Róbert Vittek. Titul mistrů světa v hokeji vybojovali mj. Miroslav Šatan, Peter Bondra, Žigmund Pálffy či Ján Lašák, dvě stříbra má Zdeno Chára. Trojnásobným vítězem Stanley Cupu je Marián Hossa. Tři zlaté olympijské medaile mají deblkanoisté Pavol Hochschorner a Peter Hochschorner, dvě zlaté jejich kolegové Michal Martikán a Elena Kaliská a také Ladislav Škantár a Peter Škantár vybojovali slalomářské olympijské zlato. V chůzi ho získal Matej Tóth. Dvě zlaté medaile z olympijských her vybojovala pro Slovensko též biatlonistka Anastasia Kuzminová, původem Ruska. Mistrem světa v silniční cyklistice se stal Peter Sagan.", "section_level": 1}], "src_summary": "Slováci jsou západoslovanský národ, tvořící většinu obyvatel Slovenské republiky. Početné menšiny se nacházejí i v USA, Kanadě, Česku, Vojvodině (součást Srbska), Maďarsku a v dalších zemích. Jejich jazykem je slovenština.", "tgt_summary": "斯洛伐克人(斯洛伐克语: Slováci )是西斯拉夫人的一支。主要聚居于欧洲中部的斯洛伐克共和国。通用斯洛伐克语。多信奉罗马天主教。斯洛伐克人是斯洛伐克的主体民族,另外在斯洛伐克的周边国家捷克、匈牙利、塞尔维亚也有分布。也有大量的斯洛伐克人移民北美的美国、加拿大。", "id": 1271263}
{"src_title": "Mahmúd Ahmadínežád", "tgt_title": "马哈茂德·艾哈迈迪内贾德", "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "Jeho rodina pochází z Arádánu, vesnice poblíž města Garmsár, ležícího asi 80 km od Teheránu na okraji pouště Dašt-e Kavír. Otec Ahmad byl kovář a zbožný šíita, který dokonce vyučoval Korán. Matka nosila titul sejjídy, na který mají nárok pouze potomci Mohameda. Údaje o národnosti Ahmadínežáda se rozcházejí, je označován za Ázerbájdžánce i Talyše. V regionu, charakterizovaném zejména zemědělstvím a pastevectvím, neviděl otec perspektivu pro svých sedm potomků (Mahmúd se narodil jako čtvrtý) a rozhodl se proto k přesídlení do hlavního města. Současně si změnil původní příjmení Sabúrdžiján (barvič koberců) na zbožné Ahmadínežád, tedy „ctnostné plemeno Prorokovo“. Důvodem byla snaha zbavit se jména prozrazujícího venkovský původ a nižší sociální status, typická pro přistěhovalce do měst.  Britský deník \"The Daily Telegraph\" roku 2009 přišel s tvrzením, že je židovského původu, s tím, že (perské) příjmení Sabúrdžiján je údajně typické pro Židy. Argumentaci The Daily Telegraphu o několik dní později jednoznačně odmítl The Guardian.  Ahmadínežádův otec se uchytil v kovozpracujícím průmyslu a brzy se domohl jistého blahobytu. Usadil se v městském obvodu Narmak, obývaném teheránskou střední třídou, a veškeré ušetřené peníze investoval do vzdělání dětí. Mahmúd navštěvoval renomovanou a drahou soukromou školu Danéšmand, učil se anglicky a nakonec se stal jedním z nejlepších žáků svého ročníku.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Pro nadaného studenta byl dalším logickým krokem nástup na univerzitu, avšak cestu za vzděláním mu načas zkomplikovala islámská revoluce na konci sedmdesátých let, které se jako mnozí jiní aktivně zúčastnil. Působil pak jistý čas v milicích Basídž a v roce 1986 začal postgraduálně studovat stavebnictví, obor, který ukončil roku 1989 s titulem inženýra. Zároveň byl politicky činný a od počátku devadesátých let zastával různé funkce v regionální správě. V roce 2003 byl jako takřka neznámý politik zvolen starostou Teheránu, přičemž v úřadě setrval až do roku 2005 – do doby, než v prezidentských volbách překvapivě porazil bývalého íránského prezidenta Alího Akbara Rafsandžáního. Jeho zvolení znamenalo posílení vlivu konzervativců v zemi a proto ho bez problémů schválil duchovní vůdce ájatolláh Alí Chameneí, nejvyšší představitel republiky. Dne 3. srpna 2005 byl Mahmúd Ahmadínežád inaugurován šestým prezidentem Íránu.  Jeho působení v čele vlády charakterizuje zvyšující se napětí ve vztahu ke Spojeným státům, především v souvislosti s íránským jaderným programem. Dnes je prezident Ahmadínežád považován za jednoho z nejkontroverznějších světových politiků. Podle několika rukojmí zadržovaných na americké ambasádě v Teheránu v letech 1979–1980 byl jedním z islámských bojovníků, kteří osazenstvo věznili.", "section_level": 1}, {"title": "Ahmadínežádovy názory a postoje.", "content": "Sám je zastánce islámských tradic, což ostře kontrastuje se smířlivým postojem jeho předchůdce v úřadu Muhammada Chátamího. Zastává Konspirační teorie o útocích z 11. září, očekává návrat dvanáctého imána Muhammada al-Muntazarího a obviňuje Spojené státy, že brání jeho příchodu. Ve Spojených státech amerických prohlásil, že v Íránu nejsou homosexuálové jako v Americe. 24. září 2010 pronesl na valném shromáždění OSN v New Yorku, „návrh, aby Spojené národy sestavily nezávislou vyšetřovací skupinu pro události z 11. září“ jednak proto, aby „odlišné názory“ o tomto tématu „nebyly vypovězeny z diskuze“, ale jako hlavní důvod uvedl podezření z toho, že Spojené státy realizovaly tzv. operaci pod falešnou vlajkou. Za útoky prý stály „jisté síly uvnitř americké vlády s cílem pomoci upadající ekonomice a zároveň obnovit kontrolu USA nad Blízkým východem v zájmu sionistického režimu“. Podobné výroky na adresu americké vlády pronesl již několikrát před tím, na půdě OSN se ale setkal s ostrou kritikou.  Je popisován jako velice pokorný člověk a ke skromnosti přesvědčuje i ostatní členy své vlády – doposud údajně bydlí ve skromném domě, který zdědil po svém otci, je zvyklý spát na tvrdé zemi, měl odmítnout prezidentský plat a žije pouze z gáže 250 dolarů coby lektor univerzity, na které přednášel. Pořádá i charitativní akce pro chudé, například dražbu svého osobního automobilu.  V roce 2011 při desátém výročí útoků z 11. září 2001 prohlásil, že Spojené státy využily teroristické útoky z 11. září 2001 jako záminku pro zahájení válek v Iráku a Afghánistánu. Washington měl podle jeho názoru takto řešit své hospodářské problémy.", "section_level": 2}, {"title": "Izrael a Palestina.", "content": "Zastává dlouhodobou politiku Íránu odmítající uznat Izrael jako právoplatný stát. Ahmadínežád svými výroky, v nichž ostře útočí na stát Izrael, který označuje jako „sionistický režim“, dlouhodobě podporuje nedůvěru mezi Izraelem a Íránem, který jej podezřívá z jaderného zbrojení. Kritizuje politiku Izraele vůči Palestincům, kterou označuje za „nehumánní“ a „barbarskou“.", "section_level": 3}, {"title": "Holocaust.", "content": "Ahmadínežád je médii označován za jednoho z předních a nejznámějších popíračů holokaustu.  24. září 2007, ve svém proslovu na půdě \"University of Columbia\" řekl: Téhož dne se setkal s delegací rabínů z \"Naturai Karta\" (ortodoxní skupina Židů odmítající sionizmus). Jeden z jemu předaných předmětů měl na svém povrchu vyryto poděkování za přínos Židovstvu.  Na téma holokaustu byl dotázán v několika rozhovorech. Svou odpověď shrnuje do několika otázek: Na Západě jsou tyto jeho názory odsuzovány a považovány za neakceptovatelné. Je obviňován z antisemitizmu, ačkoli Ahmadínežád odmítl tato obvinění s tím, že holokaust hodlá pouze „zkoumat“ a že Židy respektuje. Ahmadínežád perzekuci Židů za Hitlera nepopírá a v otázce holocaustu se považuje za historického revizionistu a holocaust vnímá jako historickou událost, kterou je třeba – včetně příčin k ní vedoucích – studovat, zkoumat a diskutovat o ní, nikoli ji uzavírat jako dogma a perzekvovat lidi, kteří na tuto událost přinesou nový pohled. Z jeho projevů a rozhovorů se dá vyčíst striktní rozlišování mezi židovstvím a sionismem a to, že chová silné antipatie k sionismu obecně a sionismu současné izraelské garnitury konkrétně.  V srpnu 2006 Ahmedinežád napsal dopis německé kancléřce Angele Merkelové. V něm bylo mimo jiné:  Deník \"Deutsche Welle\" s odkazem na Agence France-Presse o události informoval článkem „Ahmadínežád tvrdí, že holokaust byl vynalezen k uvedení Německa do rozpaků“, britský \"Mail and Guardian\" článkem s nadpisem „Ahmadínežád: Holocaust vymyšlen“", "section_level": 3}, {"title": "Vymazání Izraele z mapy.", "content": "Pravděpodobně nejznámější a nejkontroverznější z Ahmadínežádůvých výroků proti Izraeli pochází z podzimu 2005.  26. října vystoupil na konferenci „World without Zionism“ (\"Svět bez sionismu\"), kde plamenně mluvil o sionistickém režimu v Izraeli, jehož elita podle jeho slov „okupuje“ Jeruzalém; a v němž též často citoval Ajatolláha Chomejního. Část jeho projevu, o které média později psala, má následující volný překlad: Chomejního věta, kterou Ahmadínežád citoval, byla pronesena v 80. letech 20. století, ve kterém Chomejní předpovídal konec éry Izraele „uchváceného“ sionistickou ideologií. Fráze „zmizet ze stránek času“ byla médii nesprávně přeložena, že chce „vymazat Izrael z mapy“ (klíčová dvojice slov „Sahne-je rúzgár“ zaměněna za „Safhe-je rúzgár“) kde slova zmizet ze stránek času (popř. podle jiných překladů: vymazat z knihy historie apod.) jsou obtížně přeložitelným obratem přibližně znamenajícím být překonán či skončit v propadlišti dějin.  Obdobně, zmínku o „hanebné skvrně“ přiřkla média (např. \"New York Times\") nikoli (podle kontextu) „sionistickému režimu, který obsadil Jeruzalém“, ale Izraeli jako takovému, a její odstranění za zničení celého Izraele a jeho lidu (genocidu) a citaci, vyřknutou Chomejním v jiné době a kontextu, zaměnila za současné přání Ahmadínežáda.  Později, na tiskové konferenci 14. ledna 2006, Ahmadínežád řekl, že jeho slova byla přehnána a dezinterpretována Mezi hlasy, říkajícími, že Ahmadínežád obrat vymazání z mapy nepoužil, byl i Dan Meridor, zástupce premiéra Izraele.  V roce 2008 použil podobnou, leč ostřejší rétoriku, kdy řekl: „Měli byste vědět, že tento kriminální a teroristický režim, který má na účtu 60 let plundrování, agrese a zločinů dosáhl konce svého cyklu a brzy zmizí z geografické scény.“ Například agentura Reuters tuto informaci přinesla pod názvem \"Ahmadínežád říká, že Izrael „zmizí“\".", "section_level": 3}, {"title": "Spojené státy americké.", "content": "V průběhu celého svého prezidentského úřadu vystupuje Ahmadínežád proti Spojeným státům americkým a snaží se omezit jejich finanční a především fiskálním — asi nejpodstatnějším krokem bylo zbavení se amerického dolaru coby rezervní měny v íránských státem vlastněných bankách a jako zdroje příjmů z ropy – od roku 2007 získal Írán 85 % peněz ze své ropy v jiných měnách než dolarech. Dále, od roku 2003 při vydávání státních dluhopisů přechází z dolaru na euro. Od prosince 2006 podporuje postupné sražení transakcí v amerických dolarech v Íránu na minimum. Mezi lety 2005–2008 dává zelenou přípravě íránské ropné burzy, která po svém otevření obchoduje ropou a ropnými deriváty s vyloučením amerického dolaru. Ve zbylé době Írán za Ahmadínežádova prezidentské funkce jedná s jednotlivými zeměmi i velkými soukromými odběrateli íránské ropy o podmínkách platby bez účasti amerického dolaru a sám Ahmadínežád v této době promlouvá na několika konferencích o porušení dogmatu, že by se v obchodě muselo za ropu platit pouze dolary. 15. ledna 2013 Teherán oznamuje, že v zahraničních obchodních transakcích hodlá dolar (stejně jako euro) postupně vypustit úplně. Jeho akce narušují stávající měnovou situaci, ve které má měna Spojených států amerických dominantní pozici a status světové rezervní měny a dominantní měny v mezinárodním obchodu, a jsou některými americkými analytiky vyhodnocovány jako hrozba.  V den výročí konce 2. světové války 9. května 2005, napsal Ahmadínežád otevřený 18stránkový dopis Georgi W. Bushovi, ve kterém rozebíral historii a vzájemné vztahy obou národů, situaci na Blízkém východě, stejně jako některé filosofické a náboženské problémy. Svěřil se v něm, že nechápe dvojakost, kterou jeho americký protějšek prezentuje, spočívající na jedné straně v póze obhájců demokracie a míru a na druhé straně vedení mnoha expanzivních válek a zabíjení lidí.", "section_level": 3}, {"title": "Pokus o atentát.", "content": "V srpnu 2010 byl na prezidenta spáchán neúspěšný pokus o atentát.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Ahmadínežád má tři děti – dva syny a dceru – s Ázam as-Sádát Farahiovou, která má stejně jako on inženýrský diplom. Prezidentova sestra Parvín byla v prosinci 2006 zvolena do teheránské městské rady.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mahmúd Ahmadínežád (jméno též přepisováno jako \"Ahmadínedžád\"; persky ; * 28. října 1956 Garmsár, íránská provincie Semnán) je íránský politik, v letech 2005–2013 šestý prezident Íránské islámské republiky.", "tgt_summary": "马哈茂德·艾哈迈迪内贾德(,,1956年-10月28日)是伊朗第6任总统,同时是伊朗保守派政治联盟伊斯兰伊朗建筑联盟的主要政治领袖。艾哈迈迪内贾德是一名出身贫寒的工程师及教师,他在伊朗伊斯兰革命后加入一个名为巩固联合处的学生组织。艾哈迈迪内贾德在1993年出任阿尔达比勒省省长,在穆罕默德·哈塔米当选总统后被免职,重执教鞭。2003年,他获选为德黑兰市长,政治立场保守而且强硬,颠倒了前任市长的改革政策。伊斯兰伊朗建筑联盟支持艾哈迈迪内贾德参选2005年伊朗总统选举,结果在第二轮选举当中获得62%的选票,他在2005年8月3日正式就任伊朗总统亦成为自伊朗革命以来首位非神职人员出身的总统。", "id": 1695935}
{"src_title": "Borovice", "tgt_title": "松屬", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Český název borovice je odvozen ze slova \"bor\", což bylo původní označení pro borový, ale asi i obecně jehličnatý les, značí tedy strom rostoucí v boru (podobnou etymologii má též \"borůvka\"). Slovní základ je všeslovanský a pochází z praslovanštiny, paralely má též v starogermánských jazycích (např. staroanglicky \"bearu\"", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Habitus a růst.", "content": "Většina druhů borovic je stromovitého vzrůstu, největší z nich dorůstají do výšek přes 70 m (borovice Lambertova, borovice těžká) a průměru kmene přes 2 metry. Několik druhů má naopak habitus vysloveně keřovitý, např. borovice kleč, borovice zakrslá nebo borovice vrcholová. Koruna bývá v mládí válcovitá, později kulovitá, oválná nebo rozprostřená. Kůra je v mládí šupinovitá nebo hladká (u podrodu \"Strobus\"), ve stáří vytváří silnou rozbrázděnou borku; u některých druhů (borovice Bungeova) se kůra i v dospělém věku odlupuje v plátech jako u tisu červeného nebo platanu. Větvení u stromových druhů je monopodiální, s jedním průběžným kmenem, který může být rovný a přímý, nebo nejrůzněji pokroucený; větve vyrůstají v nepravidelných pseudopřeslenech. Kořenový systém je většinou", "section_level": 2}, {"title": "Jehličí a pupeny.", "content": "Olistění borovic nabývá čtyř různých podob. Semenáčky klíčí 3–24 děložními lístky; mladí jedinci zhruba do tří let věku mají primární, jednotlivě stojící jehlice (tedy ještě nikoli ve svazečcích) umístěné spirálovitě okolo letorostu. Katafyly (též primární šupiny) jsou drobné, nefotosyntetizující kopinaté útvary patrně listenového původu vyrůstající na letorostech pod brachyblasty s jehlicemi; u tzv. tvrdých borovic jsou více či méně vytrvalé, u měkkých borovic naopak záhy opadávají a na větvích po nich zůstávají patrné drobné jizvy – polštářky. Konečně dospělé jehlice vyrůstají na krátkých výhoncích (brachyblastech) z blanité pochvy, která je v závislosti na druhu opadavá, vytrvalá nebo růžicovitě se kroutící, a to ve svazečcích obvykle po 2–5, výjimečně i po 1 nebo po 6–8. Nabývají různé délky (podle druhu), od 2–3 cm (borovice Banksova) až po více", "section_level": 2}, {"title": "Generativní orgány.", "content": "Samčí, prašníkové šištice jsou nejčastěji žluté nebo růžové, nahloučené na letorostech v paždí podpůrných šupin brachyblastů; tyčinky mají plochou nitku a dvě prašná pouzdra. Pylová zrna mají vzdušné váčky a jsou rozšiřována větrem na velké vzdálenosti. Samičí šištice vyrůstají po 1–3, ojediněle ve větším počtu, na krátkých stopkách hned pod vrcholovým pupenem. Po opylení upadá pylové zrno často do roční dormance a samičí šištice se mění v tzv. konelety, drobné útvary velikosti zhruba lískového oříšku na přímé nebo nazpět ohnuté stopce. Teprve druhý rok pylové zrnko vyklíčí a nastává oplození, po němž konelety dalších 15–16 měsíců dozrávají v dřevnaté šišky se semeny, které se po dozrání většinou hygroskopicky otevírají. Výjimkou jsou např. šišky borovice limby a některých dalších druhů, které opadávají neotevřené,", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření a ekologie.", "content": "Borovice se stejně jako ostatní zástupci čeledi borovicovitých přirozeně vyskytují výhradně na severní polokouli (výjimkou je \"Pinus merkusii\", jež na Sumatře zasahuje i na polokouli jižní). Areál rozšíření rodu je velikýː rostou od oblasti severských lesů přes mírný pás a subtropy až do hor tropů, od mořské hladiny až do výšek 4000 m n. m. V mnoha oblastech tvoří dominantu lesních porostů, někde vystupují až k horní hranici lesa nebo i nad ní. Maximum druhového bohatství je v Severní a Střední Americe (Spojené státy americké, Mexiko, Guatemala, Kuba), kde rostou přibližně dvě třetiny všech taxonů; další bohatou oblastí je východní Asie, Indočína a Himálaj. V Evropě se vyskytuje 12–13 autochtonních druhů, 9–10 dvoujehličných a 3 pětijehličné. Oblast původu taxonu je nejistá, ale pravděpodobně se jedná o Starý svět. Jako hospodářské dřeviny jsou borovice pěstovány, mnohdy v plantážních monokulturách, i v oblastech mimo svůj původní areál, též na jižní polokouli včetně Austrálie a Nového Zélandu, kam byly introdukovány (masivně např. borovice paprsčitá – \"Pinus radiata\"). Poměrně dobře snášejí znečištěné ovzduší a průmyslové exhalace, proto patří k dřevinám celosvětově často vysazovaným v městském prostředí. Vesměs jde o silně světlomilné, a tedy konkurenčně slabé dřeviny, s dosti malými nároky na kvalitu půdy. Jsou schopny dobře snášet půdy chudé, písčité a kamenité, stejně jako exponovaná suchá a skalnatá stanoviště; některé druhy se však přizpůsobí i vlhčím až bažinatým podmínkám. Preferují obvykle kyselejší půdy, vesměs jsou ale generalisty schopnými přizpůsobit se danému substrátu; jen málo druhů je vápnomilných (obligátně borovice Heldreichova, na vápenci dobře roste též jinak všestranná borovice černá) nebo schopných růst na trvale zamokřených substrátech (borovice blatka a její kříženci). Mnohé patří mezi pionýrské dřeviny, které zahajují sukcesi dřevin na různá druhotně narušená stanoviště. Díky své nenáročnosti na vláhu a živiny plní nezastupitelnou úlohu při zalesňování neplodných půd, v půdoochranných výsadbách a rekultivacích.  Druhem s největší ekologickou amplitudou (a také areálem) je borovice lesní, která je coby pionýrská dřevina schopná osídlit širokou škálu biotopů od skalních výchozů přes písčiny, rašeliniště, slatiniště a vřesoviště až po hadcové podloží; tvoří též důležitou součást skandinávské a západosibiřské tajgy. Dalšími borovicemi rostoucími v severské tajze jsou borovice sibiřská a zakrslá (Sibiř) nebo borovice Banksova a pokroucená (Kanada). Borovice kleč a její příbuzné druhy tvoří porosty nad horní hranicí lesa v evropských pohořích. Ve Středomoří jsou borovice jako pinie, přímořská nebo halepská součástí tvrdolisté vegetace přizpůsobené suchým a horkým létům, podobně jako borovice v suchomilné vegetaci na jihozápadě Spojených států amerických a v Mexiku. V horách severoamerického západu porůstají horské hřebeny a svahy na méně úrodných půdách. Rozsáhlé jehličnaté lesy s uplatněním borovic pokrývají jihovýchod a středojih Spojených států amerických, další druhy rostou ve smíšených lesích severovýchodu a Appalačských hor. V zapojených smíšených klimaxových lesích se ovšem dlouhodobě uplatní pouze několik málo druhů schopných snášet alespoň částečné zastínění, jako borovice vejmutovka; ostatní se proti konkurenci prosazují pouze tam, kde je potlačena nepříznivými životními faktory (sucho, minimum živin) a nebo pravidelně likvidována požáry. Obvyklými doprovodnými rostlinami borovic jsou méně náročné světlomilné duby, břízy, jeřáby, jalovce, modříny, široká škála vřesovcovitých (vřes, borůvky ad.), v chladnějších severských oblastech též keřovité vrby.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie a evoluce.", "content": "Rod \"Pinus\" platně popsal Carl Linné ve své knize \"Species plantarum\" z roku 1753, přičemž do něho zahrnul i všechny tehdy známé jedle, modříny a smrky; ty byly později jinými autory vyděleny do samostatných rodů. Systematická klasifikace rodu \"Pinus\" se rovněž v čase proměňovalaː byl dělen na více rodů nebo naopak byly navrhovány různé další podrody (např. \"Ducampopinus\" odpovídající zhruba sekci \"Parrya\" v podrodu \"Strobus\"), které však nebyly molekulárními genetickými studiemi fylogeneze borovic potvrzeny. Měnil se také počet jednotlivých sekcí a podsekcí a zařazení některých problematických druhů; fylogenetické studie konce 20. a 21. století se však již v zásadě shodují na podobě a monofyletičnosti podrodů a sekcí uvedených v přehledu níže.", "section_level": 1}, {"title": "Systematický přehled recentních druhů.", "content": "Borovice se dělí na dva podrody: \"Pinus\" a \"Strobus\". Rozlišováno je 110–114 recentních druhů, počet v literatuře popisovaných taxonů je však větší, neboť mnohé jsou v různých zdrojích pojímány jako samostatné druhy, v jiných jen jako poddruhy nebo varianty. Borovice je navíc jedním z rodů, v němž stále probíhá speciace (vznik nových druhů) a další druhy jsou průběžně popisovány (např. laoská borovice větromilná v roce 2006, za samostatný druh definitivně potvrzena 2010). Snadno dochází také k spontánním hybridizacím. Lektotypem rodu je borovice lesní (\"Pinus sylvestris\").  Následující seznam druhů je převzat ze internetových stránek Gymnosperm Database a pro účely článku revidován podle dalších studií. České názvy jsou uváděné podle stránek Biolib.cz, Botany.cz a dostupné odborné literatury.", "section_level": 1}, {"title": "Podrod \"Pinus\".", "content": "Též \"Diploxylon\" či „tvrdé borovice“, cca 70 druhů. Obvykle 2–3, výjimečně 5 nebo až 8 jehlic ve", "section_level": 2}, {"title": "Podrod \"Strobus\".", "content": "Též \"Haploxylon\" či „měkké“ borovice, cca 40 druhů. Obvykle 3 nebo 5 (někdy i 1 nebo 2) jehlic", "section_level": 2}, {"title": "Významnější kříženci.", "content": "Jak již bylo uvedeno, mnohé druhy borovic se v přírodě i v kultuře navzájem snadno kříží a na překryvu areálů více druhů", "section_level": 2}, {"title": "Význam a využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pryskyřice a silice.", "content": "Na aromatickou pryskyřici jsou bohaté všechny druhy borovic, využívány jsou však mnohem více druhy „tvrdých borovic“, tedy z podrodu \"Pinus\", jako středomořská borovice přímořská, kalábrijská nebo halepská, dále borovice lesní a černá, severoamerické borovice Elliotova a bahenní nebo asijské borovice dlouholistá či Massonova; k hlavním světovým producentům patří Čína, Indonésie, Rusko, Portugalsko a v minulosti též USA, ale velkou produkci má též Jihoafrická republika nebo Keňa, kde rostou borovice pouze introdukovaně. V mnoha zemích včetně České republiky jsou naopak tradiční způsoby těžby spočívající v nařezávání a odkorňování živých stromů a zachytávání prýštící pryskyřice (tzv. smolaření) již zakázány. Pryskyřice se hojně využívala jednak mechanicky pro utěsňování a impregnaci lodí, ale též jako léčivo nebo přírodní lepidlo. Je také zdrojem přírodního terpentýnu, který", "section_level": 2}, {"title": "Dřevo, jehličí a kůra.", "content": "Borovice poskytují kvalitní dřevo s širokým spektrem využití; vedle smrku jsou nejpoužívanějším jehličnatým stromem v dřevařském průmyslu. Vzhledem k velkému druhovému bohatství a proměnlivosti borovic existují značné rozdíly i v charakteristice jejich dřeva. Obecně vzato je měkčí až středně tvrdé, dobře opracovatelné, avšak silně pryskyřičné, s výraznou kresbou letokruhů; bělové dřevo je světle krémové až okrové, jádrové v odstínech oranžové, načervenalé a hnědé. Pro vysoký obsah pryskyřice velmi dobře hoří. Dřevo tzv. „tvrdých borovic“ (\"Pinus\") je tvrdší a hutnější – z často průmyslově využívaných druhů více např. u borovice bahenní (650 kg/m) nebo kadidlové, méně u borovice těžké (450 kg/m), Jeffreyovy, lesní (550 kg/m) či černé –, s hrubší strukturou a výraznějšími letokruhy. Naopak u „měkkých borovic“ (\"Strobus\") je dřevo měkké, málo odolné, s jemnou strukturou a méně výraznými letokruhy; nejvyužívanějšími měkkými borovicemi jsou vejmutovka", "section_level": 2}, {"title": "Semena.", "content": "Semena borovic jsou jedlá a u druhů s velkými semeny po staletí sloužila lidem jako vydatný zdroj potravy, neboť mají značnou výživovou hodnotu, srovnatelnou s mnoha druhy ořechů, jako jsou pekany, kešu či vlašské ořechy, případně i arašídy. Obsahují množství bílkovin, sacharidů, tuků, vitamínů (B, E, K) a minerály jako hořčík, draslík, mangan a zinek. V gastronomii je lze využívat mnoha způsobyː syrové nebo pražené, do salátů a dezertů blízkovýchodní kuchyně, na zdobení pečiva nebo mleté do kaše; jsou též neodmyslitelnou součástí italského pesta.  Ve Středomoří se minimálně už od antických dob využívala semena borovice pinie, tzv. piniové oříšky; jejich pozůstatky byly nalezeny i ve vykopávkách Pompejí", "section_level": 2}, {"title": "Okrasné zahradnictví.", "content": "Borovice patří pro svou nenáročnost, vytrvávající jehličí a atraktivní habitus k oblíbeným okrasným dřevinám a pro tyto účely bylo vyšlechtěno množství kultivarů. Uspořádání koruny je zpravidla měkčí, vzdušnější a živější než u jiných jehličnanů, např. smrku či jedle, esteticky zajímavé mohou být i šišky, pokroucené větve nebo rezavě oranžový kmen u borovice lesní. Dobře se uplatňují v zahradních i krajinářských úpravách, jako solitéry nebo ve skupinách. Pro sadovnické použití se množí obvykle semeny, vzácnější druhy a kultivary lze také roubovat na podnož z odolného příbuzného druhu. Ve výsadbách borovice dobře harmonují např. s břízami, duby, jalovci, různými vřesy, akátem, hlohem a dalšími listnáči s malebnými korunami. Zakrslé a poléhavé keřovité druhy se hodí pro výsadbu do nádob, na balkóny, terasy nebo", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní a spirituální význam.", "content": "Jako jiné stálezelené jehličnany platily i borovice v mírných a chladných oblastech světa za symbol naděje, věčného života a znovuzrození přírody v zimním období. V období zimního slunovratu byly zdobeny nebo byly páleny jejich smolnaté větévky a pryskyřice na ochranu obydlí proti zlým silám zimy, např. v německém Slezsku nebo na Sibiři. V antické mytologii byly borovice považovány za sídla dryád, nymf a zasvěcovány božstvům jako Pan, Dionýsos nebo samotný Zeus. Šišky borovice pinie byly významnou a ceněnou obětinou (a také symbolem plodnosti). Nymfa Pitys (srovnejte etymologii slova \"Pinus\") byla dle řecké pověsti proměněna žárlivým milencem Boreásem v borovici a kapky pryskyřice, jež roní poraněný strom, byly považovány za její slzy.  Borovice bývají ústřední dřevinou ve filozoficky promyšlené kompozici japonských zahrad, kde obecně vzato symbolizují dlouhověkost a štěstí. Tmavý habitus borovice Thunbergovy v nich představuje mužské, pozitivní", "section_level": 2}, {"title": "Odraz v umění.", "content": "Obliba borovic v lidské kultuře se odrazila také v umění. Vyskytují se v nesčetném množství literárních a výtvarných děl, v písních i lidové slovesnosti. Borovice byly častým námětem staré čínské poezie (autoři jako Li Po, Chan Šan, Š-te a další), stejně jako evropské. V české poezii se borovice objevuje např. v dílech Antonína Sovy, Vladimíra Holana nebo Josefa Václava Sládka. Život jedné lesní borovice je tématem přírodní prózy Jana Vrby \"Borovice\" (1925), příběh domýšlivé", "section_level": 2}, {"title": "Borovice v českém prostředí.", "content": "Nejrozšířenějším druhem borovice v českém prostředí je borovice lesní. Její zastoupení v lesních porostech činila na počátku druhé dekády 21. století zhruba 10 %, což je nejvíce po smrku; v minulosti to bylo ještě daleko více, ve starších zdrojích se uvádí podíl i přes 17 %. Přirozené rozšíření borovice by přitom dosahovalo jen asi 3,5–5,5 % a zahrnovalo by prakticky výhradně ostrůvky různých extrémních stanovišť (písky, skály, rašeliny, pískovcová města, říční zářezy, hadce apod.), na nichž konkurenčně slabá borovice dokázala vytrvat od maxima svého rozšíření v období preboreálu, kdy po ústupu poslední doby ledové tvořila většinu středoevropské vegetace světlá březovo-borová tajga. Masivní hospodářské výsadby borových monokultur, které započaly na přelomu 18.–19. století, rozšířily borovici i mimo její přirozený areál, vlivem nevhodných podmínek a často nevhodné semenné provenience byly však stromy značně ohrožené škůdci a chorobami (kalamity bekyně mnišky, několik vln sypavky) a byly posléze vystřídány monokulturami smrku. Bez větších úspěchů byly zkoušeny náhrady v podobě introdukovaných", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Borovice (\"Pinus\") je rod stálezelených jehličnatých stromů, popřípadě keřů, z čeledi borovicovité (\"Pinaceae\"). Se zhruba 110 druhy jde o největší rod čeledi. Stejně jako ostatní zástupci čeledi borovicovitých se přirozeně vyskytují výhradně na severní polokouli (výjimkou je \"Pinus merkusii\", jež na Sumatře zasahuje i na polokouli jižní). Areál rozšíření rodu je velikýː rostou od oblasti severských lesů přes mírný pás a subtropy až do hor tropů, někde vystupují až k horní hranici lesa či nad ní. Pochází pravděpodobně ze Starého světa, maxima druhového bohatství ovšem dosahuje v Severní a Střední Americe, další bohatou oblastí je východní Asie, Indočína a oblast Himálaje. V Evropě se vyskytuje 12–13 původních druhů, z toho 9–10 dvoujehličných a 3 pětijehličné. Vesměs jde o silně světlomilné, konkurenčně slabé stromy s velmi malými nároky na kvalitu půdy, které jsou schopny dobře snášet nejrůznější stanoviště; mnohé plní roli pionýrských dřevin. Některé severoamerické i středomořské druhy jsou velmi dobře adaptovány na lesní požáry, jak dokládají již fosilní nálezy. Mezi borovice patří i nejstarší žijící vyšší organismy na Zemiː některé exempláře borovice dlouhověké (\"Pinus\" \"longaeva\") jsou prokazatelně staré více než 4 800 let.", "tgt_summary": "松属(学名:)为松柏目松科的一属,是常绿乔木。但有些种却是灌木。松树的木质轻,木纹独特,经常用于家具制作。", "id": 1009202}
{"src_title": "Přenositelnost telefonních čísel", "tgt_title": "電話號碼可攜服務", "src_document": [{"title": "Přenositelnost v Česku.", "content": "V Česku byla přenositelnost telefonních čísel pevných telefonních linek zákonem zavedena k 1. lednu 2003.  Od 15. ledna 2006 je pak možno přenášet i čísla mobilních telefonů. Není však možné přenášet telefonní čísla mezi mobilními telefony a pevnými telefonními linkami. Mobilní operátoři ji zavedli na základě zákona č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích. Přesné podmínky přenositelnosti potom upravoval následně vydaný předpis ČTÚ.  Uživatel může změnit mobilního operátora aniž by musel měnit telefonní číslo a čekat nepřiměřeně dlouhou dobu. Podle zákona 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích (§ 63 odst. 8, Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích) jsou smluvní ujednání, která by obsahovala takové podmínky a postupy pro ukončení smlouvy, které jsou odrazující od změny poskytovatele služeb elektronických komunikací, neplatná.", "section_level": 1}, {"title": "Postup při přenosu mobilního telefonního čísla.", "content": "Aby mohl účastník přenést své číslo od jednoho operátora k druhému, musí podstoupit několik kroků. V dalším je popsán přechodu od operátora \"A\" k operátorovi \"B\":  Termín přenesení čísla si zpravidla lze zvolit, uživatel o něm v každém případě je informován textovou zprávou na kontaktní mobilní telefon. Samotný přenos proběhne v nastavený den mezi půlnocí a šestou hodinou ranní. Stará karta SIM bude deaktivována a její telefonní číslo bude přeneseno na novou kartu.  Přestože si mobilní operátoři mezi sebou za přenesení čísla účtují poměrně vysoké částky, pro uživatele je změna levnější. Přenesení čísla na paušální program je zdarma nebo za korunu, několik set korun je u některých operátorů nutné zaplatit za předplacenou kartu (údaje z února 2006).  Přenesení čísla je pro zákazníka podle zákona placená služba. Většina poskytovatelů služeb však tuto službu zákazníkům poskytuje zdarma v rámci boje o zákazníka (mezi sebou si poplatky za přenesení účtují zejména na základě nákladů spojených s provozováním procesů (fixním a variabilních). U menších poskytovatelů služeb se nezřídka kdy setkáte i platbou za přenesení účtovanou přímo zákazníkovi, musí být však uvedena v platném ceníku.  Od prvního požadavku na přenos telefonního čísla do samotného přenesení proběhne minimálně několik dnů. Podle zkušeností celý proces trvá týden až čtrnáct dnů.  Nejméně jeden z operátorů nabízí nadstandardní výhody uživatelům, kteří již započali proces přenosu s cílem přesvědčit je, aby zůstali  Pro převod je třeba podle typu operátora poslat SMS ve tvaru \"PRENOS XXXXXXXXXXX PPPPPPPP\" (kde X je kód přenosu čísla KPČ/PAC ID, a P je PUK) na číslo 999111 (či 999340) nebo \"PRENOS OBJ HHHH XXXXXXXXXXX\" (kde H je heslo) na číslo 7700.  Od 1. září 2013 došlo ke změně postupu při přenosu telefonních čísel. Přenos by měl probíhat rychleji, záleží na tom, kdy zákazník obdrží ČVOP (Číslo výpovědi opouštěného poskytovatele). Přenos probíhá opět v několika krocích (přechází se operátora \"A\" k operátorovi \"B\"): Přenos čísla trvá 4 pracovní dny od získání a předání ČVOP. Postup pro získání ČVOP se liší podle opouštěného operátora, většinou stačí zavolat na infolinku a spolu s uvedením bezpečnostních kódů k SIM kartě podat výpověď. O tom jak přenos probíhá informuje přejímající operátor formou SMS či emailem.  Situace se může zkomplikovat, pokud má zákazník paušální tarif; opouštěný operátor zpravidla požaduje písemnou výpověď, uhrazení všech pohledávek před uvolněním čísla k přenosu, zároveň se zpravidla aplikuje výpovědní lhůta, pokud je ve smlouvě ujednaná.  U předplacených karet je podmínkou kladný a aktivní kredit; zákazník nesmí být v mínusu a nesmí mít zablokované odchozí hovory z důvodu prošlé platnosti kreditu. Nevyužitý kredit u opouštěného operátora propadá, nicméně zákazník může zažádat o jeho vrácení a poskytovatel služby je povinen ho zákazníkovi vrátit.  Přenos čísla mají někteří operátoři zpoplatněný, proto je třeba před zadáním přenosu prostudovat ceníky obou operátorů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jako přenositelnost telefonních čísel se označuje možnost uživatele telefonních služeb udržet si své telefonní číslo i po změně poskytovatele připojení, tzn. „přenést“ své číslo od jednoho operátora k druhému.", "tgt_summary": "电话号码可携服务(),港台新马称为电话号码可携服务,缩写MNP,指的是电话用户在更换所使用的电信服务业者时,可以保留原有的电话号码不更换。依照实施地区的不同,有些同时提供移动电话与市内电话的号码可携服务,但有些只提供移动电话的号码可携服务。", "id": 832441}
{"src_title": "Fall Grün", "tgt_title": "绿色方案", "src_document": [{"title": "Vývoj plánu.", "content": "Pokyn k vypracování plánu vydal německý říšský kancléř Adolf Hitler v červnu 1937. První návrh plánu byl vytvořen generálem Wernerm von Blombergem a postupně byl přepracováván podle toho, jak se vyvíjela vojenská situace.  V prosinci 1937 uspořádalo velení Wehrmachtu štábní cvičení s cílem útoku na ČSR. Plány se ale podařilo získat československé vojenské rozvědce, která tak získala přehled plánu německého útoku. V květnu 1938 získala rozvědka informace, že německá vojska se soustřeďují u československých hranic ve Slezsku a severním Rakousku. V reakci na to vyhlásila československá vláda 20. 5. 1938 částečnou mobilizaci. Informace o soustřeďování vojsk se ale ukázala jako mylná. Mobilizace odkryla Němcům nástupový plán československé armády. V Německu byla mobilizace považována za provokaci a 30. 5. podepsal Hitler novou direktivu, podle které měl být vojenský útok na Československo zahájen nejpozději 1. 10. 1938. Německý generální štáb byl ale od samého začátku rozhodně proti útoku na Československo, jelikož plán byl založen na momentu překvapení, ale generální štáb se domníval, že tak velkou operaci nelze utajit. Krom toho se generálové obávali, že by tento útok vedl Velkou Británii a Francii do války proti Německu. Generál Ludwig Beck zorganizoval spiknutí proti Hitlerovi, ale mezitím došlo 29. září 1938 k uzavření Mnichovské dohody. Po ní byl plán Fall Grün úplně zrušen.  Ztrátou Sudet ztratilo Československo většinu svých pohraničních pevností a tím i možnost se bránit. Později, 15. března 1939, bylo Československo Německem obsazeno úplně (\"Unternehmen Südost\", \"Akce jihovýchod\") a byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava (\"Protektorat Böhmen und Mähren\").", "section_level": 1}, {"title": "Obsah plánu.", "content": "Plán byl mnohokráte měněn podle toho, jak se vyvíjela vojenská situace a k posledním drobným úpravám docházelo až do září 1938. Obecně lze říci, že proti Československu mělo být na německé straně nasazeno pět armád (2., 8., 10., 12. a 14.) disponujících celkem čtyřiceti útvary na úrovni divize. Z toho 28 divizí bylo pěších, 3 lehké, 3 pancéřové, 4 motorizované a 2 horské. Útokem ze severu a jihu měla být sevřena Morava a definitivní porážku československé armády, která by takto ztratila možnost ústupu, by zajistila mohutná ofenziva ve směru Plzeň – Praha. Je nutno říci, že československé vojenské velení s tímto plánem útoku počítalo a reagovalo mimo jiné výstavbou těžkého opevnění na severu Moravy. Plán počítal, že Československu nepomohou Francie ani Sovětský svaz. K obsazení měla pomoci i Henleinova strana \"Sudetendeutsche Partei\" (SdP) a speciální polovojenské jednotky Sudetendeutscher Freikorps, které byly vytvořeny právě pro tento plán. Obě tyto složky měly vyprovokovat nepokoje v československém pohraničí – měly zaútočit na české školy a úřady, na což byli členové Sudetendeutscher Freikorps speciálně vycvičeni v německých táborech, kam tajně utíkali přes hranice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fall Grün (\"případ zelená\") byl nikdy neuskutečněný německý plán vojenského úderu proti Československu, připravený roku 1937. K jeho realizaci nedošlo, neboť Německo dokázalo svých cílů dosáhnout již na politické úrovni na Mnichovské konferenci.", "tgt_summary": "绿色方案()是第二次世界大战之前,德国针对捷克斯洛伐克的一项侵略战争计划。该计划中的一些心理战和准军事行动得到执行,但慕尼黑协议导致未能按计划开战。", "id": 318730}
{"src_title": "Belizská vlajka", "tgt_title": "伯利兹国旗", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území dnešního Belize bylo v předkolumbovské éře od 3. do 9. století pod vlivem Mayské říše. Roku 1502 objevil, při své čtvrté výpravě, pobřeží střední Ameriky Kryštof Kolumbus. Belize však zřejmě nenavštívil. V roce 1524 bylo toto území připojeno ke španělské kolonii Místokrálovství Nové Španělsko. V 17. století se začali na území Belize usazovat Angličané a Skotové a v roce 1786 byl pro toto území jmenován první britský superintendent. Prvními vlajkami užívanými na území Belize však byly vlajky španělské.  V roce 1840 nazvalo Spojené království území, které odpovídalo dnešnímu Belize, Britským Hondurasem (dnešní Honduras s Belize ale ani nesousedí). Pro územní spory s Guatemalou však proběhlo oficiální vyhlášení až 12. května 1862. V této souvislosti se začaly užívat britské vlajky.  V roce 1870 byla pro kolonii Britský Honduras zavedena vlastní vlajka o poměru 1:2, vycházející z britské státní námořní vlajky (modré služební, tzv. Blue Ensingn), s místním emblémem (badge) ve vlající části. Emblém byl tvořen bílým kruhovým štítem, po jehož obvodu byl žlutý, prolamovaný rám. Vnitřek štítu byl rozdělen na tři části obráceným vidlicovým dělení. V prvním, bílém poli byla zobrazena britská vlajka, ve druhém, taktéž bílém poli několik kosmo položených nástrojů v přirozených barvách: sekera, tesařská sekera, veslo a dřevařská pila. Nástroje byly potřebné pro těžbu mahagonového dřeva. Ve třetím, spodním poli je realistické vyobrazení trojstěžníku (plujícím heraldicky doprava) na modrém moři a pod modrobílou oblohou. Na zádi lodi byla vyvěšena červená britská námořní vlajka.  V roce 1871 se stal Britský Honduras korunní kolonií. V čele Britského Hondurasu byl poručík-guvernér, který byl správně podřízen guvernérovi Jamajky. 2. října 1894 se stala kolonie separátní, s vlastním guvernérem. Vlajka zůstala stejná. 12. prosince 1919 byla vlajka mírně upravena, byl vypuštěn bílý kruh a badge tak byl položen přímo na modrý list.  Na konci 40. let došlo k rozmachu národněosvobozeneckého hnutí a 2. února 1950 byla zavedena neoficiálně nová státní vlajka, která se později stala základem dnešní vlajky. Vlajka byla tvořena modrým listem o poměru 2:3. Uprostřed listu bylo umístěno bílé kruhové pole s novým velkým znakem v hnědém věnci s pětadvaceti zdvojenými zelenými lístky, rostoucími proti směru chodu hodinových ručiček. Barvy vlajky vycházely z barev Lidové sjednocené strany, 50 lístků připomínalo rok 1950, věnec symbolizoval mír. Podle některých zdrojů se užívala i národní vlajka (taktéž neoficiálně) s čistě bílým kruhovým polem bez znaku (není obrázek).  Po demonstracích v druhé polovině 50. let byla 1. března 1961 poskytnuta Britskému Hondurasu vnitřní samospráva a 1. ledna 1964 i ministerský systém. 1. června 1973 byla země přejmenována na Belize podle stejnojmenné řeky, oficiální vlajka však stále zůstala zachována.  O půlnoci 21. září 1981 byla vyhlášena nezávislost Belize a při slavnostním ceremoniálu poprvé vztyčena nová státní vlajka vycházející z neoficiální vlajky z roku 1950. Modrý list byl však doplněn o dva červené pruhy o šířce 1/10 šířky vlajky při horním i dolním okraji vlajky. V kruhovém poli o průměru 3/5 šířky listu byl umístěn nový znak vycházející ale z předchozího znaku z roku 1950. Nová vlajka byla oproti předchozí vlajce změněna i z toho důvodu, že to prakticky byla vlajka Sjednocené lidové strany. Dva červené pruhy byly doplněny na žádost opoziční Sjednocené demokratické strany. Heslo SUB UMBRA FLOREO () ve znaku připomíná mahagonovníky.  V lednu roku 2000 se zvláštní komise pro politickou reformu zabývala i státní vlajkou. Vlajce byly vytýkány: přílišná složitost, kombinace vlajky a znaku, nečitelnost hesla na znaku, výběr ve spěchu a nepřítomnost žen ve znaku. Vlajka však zatím změněna nebyla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Belize má podobu modrého listu o poměru 2:3 se dvěma vodorovnými červenými pruhy o šířce 1/10 šířky vlajky při horním a dolním okraji a s kruhovým státním znakem uprostřed o průměru 3/5 šířky listu.", "tgt_summary": "伯利兹国旗是代表中美洲加勒比海沿岸国家伯利兹政府的旗帜。伯利兹在独立前是联合王国的殖民地,被称为英属洪都拉斯,并使用着英属洪都拉斯特制的殖民地旗帜。1950年伯利兹不少持有独立意识的人士设计了一面非正式的旗帜。海蓝底色衬托着正中的白盘,白盘上便镶着英属殖民地下的传统徽标。1981年9月21日伯利兹宣告独立后,使用了与1950年非正式旗帜略同的一面旗帜。", "id": 1751428}
{"src_title": "Curium", "tgt_title": "锔", "src_document": [{"title": "Fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Curium je radioaktivní kovový prvek stříbřitě bílé barvy, která se působením vzdušného kyslíku mění na šedavou. Vyzařuje \"α a γ záření\" a je proto nutno s ním manipulovat za dodržování bezpečnostních opatření pro práci s radioaktivními materiály.  Ve sloučeninách se vyskytuje prakticky pouze v mocenství Cm.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Curium bylo poprvé připraveno roku 1944 bombardováním Pu částicemi α v cyklotronu jaderné laboratoře kalifornské univerzity v Berkeley. Za jeho objevitele jsou označováni Glenn T. Seaborg, Ralph A. James a Albert Ghiorso, kteří jej pojmenovali po objevitelích radia, manželích Marií a Pierru Curieových.  Chemická identifikace nového prvku (izotopu Cm) byla provedena metalurgickou laboratoří Argonne chicagské university. Ve formě elementárního kovu bylo curium poprvé připraveno v roce 1951.", "section_level": 1}, {"title": "Izotopy.", "content": "Je známo 20 izotopů curia, z nichž jsou nejstabilnější Cm s poločasem rozpadu 15,6 milionů let a Cm s poločasem rozpadu 348 tisíc let. Všechny zbývající radioaktivní izotopy mají poločas rozpadu méně než 9 000 let a většina z nich dokonce méně než 33 dní; viz izotopy curia.  Všechny izotopy curia jsou radioaktivní. Z biologického hlediska představuje největší riziko schopnost curia akumulovat se v kostní tkáni, kde jeho radioaktivita působí poruchy krvetvorby – brání vytváření červených krvinek.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Tepelná energie uvolňovaná samovolným rozpadem jader Cm může dosahovat až 120 W/g a činí tak z tohoto izotopu potenciální energetický zdroj v radioizotopovém termoelektrickém generátoru. Tento izotop má poločas rozpadu pouze 160 dní, což znemožňuje jeho dlouhodobější využití. Izotop Cm vykazuje poločas rozpadu 30 let, Cm přibližně 18 let a jejich energetický výkon se pohybuje pouze kolem 1–3 W/g. Navíc jsou všechny uvedené izotopy silným γ-zářiči s vysokým zdravotním rizikem, a proto se jejich praktické uplatnění prakticky neprosadilo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Curium (chemická značka Cm) je osmý člen z řady aktinoidů, čtvrtý transuran, silně radioaktivní kovový prvek, připravovaný uměle v jaderných reaktorech především z plutonia.", "tgt_summary": "锔(Curium)是一种放射性超铀元素,符号为Cm,原子序为96,属于锕系元素,以研究放射性的科学家玛莉·居礼(Marie Curie)和其丈夫皮埃尔·居礼命名。伯克利加州大学的格伦·西奥多·西博格等人在1944年7月首次专门合成锔元素。发现起初被列为机密,到1945年11月才公布于世。大部分的锔是在核反应炉中通过对铀或钚进行中子撞击产生的。每吨用尽的核燃料中含有大约20克锔。", "id": 1907067}
{"src_title": "Galaxie Mléčná dráha", "tgt_title": "银河系", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Všechny hvězdy viditelné pouhým okem po celé noční obloze patří do Mléčné dráhy, termín „Mléčná dráha“ je omezen na tento pás světla. Světlo pochází z nahromadění nerozlišených hvězd a z hmoty nacházející se ve směru roviny Galaxie. Tmavé oblasti uvnitř pásu, jako je Velká trhlina a Uhelný pytel, jsou oblasti, kde mezihvězdný prach blokuje světlo od vzdálených hvězd. Oblast oblohy, kterou Mléčná dráha zakrývá, se nazývá opomíjené pásmo.  Mléčná dráha má relativně nízký jas povrchu. Její viditelnost může být značně snížena světlem v pozadí, jako je světelné znečištění či svit Měsíce. Aby byla Mléčná dráha viditelná, musí být obloha tmavší než asi 20,2 magnitudy na čtvereční úhlovou vteřinu. Měla by být viditelná, pokud je mezní hvězdná velikost přibližně +5,1 nebo větší a velké množství detailů lze rozeznat při mezní hvězdné velikosti +6,1. Mléčná dráha je proto špatně viditelná z jasně osvětlených městských nebo příměstských oblastí, ale velmi výrazná při pohledu z venkovských oblastí, když je Měsíc pod obzorem. Mapy umělého jasu noční", "section_level": 1}, {"title": "Velikost a hmotnost.", "content": "Mléčná dráha je druhou největší galaxií v Místní skupině galaxií, hvězdný disk Mléčné dráhy má průměr přibližně 100 tisíc světelných let (30 kpc) a disk má tloušťku přibližně 1 tisíc světelných let (0,3 kpc). Hmotnost Mléčné dráhy je přibližně 890 miliardkrát větší než hmotnost Slunce. Pro srovnání poměrné velikosti Mléčné dráhy, pokud by Sluneční soustava až po oběžnou dráhu Neptunu měla velikost desetikoruny (24,5 mm), měla by Mléčná dráha přibližně velikost Spojených států. Nad a pod relativně plochou galaktickou rovinou se nacházejí halo Galaxie, které obklopují Mléčnou dráhu do vzdálenosti 150 až 180 tisíc světelných let (46–55 kpc) a které mohou být součástí samotné Mléčné dráhy.  Odhady hmotnosti Mléčné dráhy se liší v závislosti na použitých metodách a datech. Dolní mez odhadovaného rozsahu je 5,8 × 10 slunečních hmotností (M☉), poněkud méně než u galaxie v Andromedě. Měření uskutečněná pomocí Very Long Baseline Array v roce 2009 zjistila pro hvězdy na vnějším okraji Mléčné dráhy oběžné rychlosti až 254 km/s. Protože oběžná rychlost závisí na celkové hmotnosti uvnitř oběžné dráhy, naznačuje to, že Mléčná dráha", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Mléčná dráha obsahuje mezi 100 a 400 miliardami hvězd a nejméně 100 miliard planet. Přesná hodnota bude záviset na počtu hvězd s velmi nízkou hmotností, které je obtížné detekovat, zejména ve vzdálenosti více než 300 světelných let (90 pc) od Slunce. Pro srovnání, v sousední galaxii v Andromedě se nachází přibližně bilion (10) hvězd. V Mléčné dráze je pravděpodobně asi deset miliard bílých trpaslíků, miliarda neutronových hvězd a sto milionů hvězdných černých děr. V prostoru mezi hvězdami v disku Galaxie je plyn a prach, který se nazývá mezihvězdné médium. Disk má alespoň srovnatelný rozsah v poměru ke hvězdám, kdežto tloušťka vrstvy plynu se pohybuje od stovek světelných let pro chladnější plyn po tisíce světelných let pro teplejší plyn.  Disk hvězd v Mléčné dráze nemá ostrou hranici, za níž by už nebyly žádné hvězdy. Spíše se koncentrace hvězd snižuje se vzdáleností od středu Mléčné dráhy. Z neznámých důvodů ubývá počet hvězd na kubický parsek nad poloměrem zhruba 40 tisíc světelných let (13 kpc) od středu s poloměrem mnohem rychleji. Galaktický disk obklopuje sférické", "section_level": 1}, {"title": "Struktura Galaxie.", "content": "Mléčná dráha se skládá z jádrové oblasti ve tvaru příčky obklopené spirálovitým diskem plynu, prachu a hvězd. Rozložení hmoty uvnitř Mléčné dráhy se velmi podobá galaxiím typu Sbc v Hubbleově klasifikaci galaxií, což jsou spirální galaxie s relativně volně navinutými rameny. Od 60. let 20. století se astronomové začali domnívat, že Mléčná dráha je spirální galaxie s příčkou, ne obyčejná spirální galaxie. Jejich podezření byla potvrzena pozorováním Spitzerova vesmírného dalekohledu v roce 2005, které potvrdilo, že centrální příčka Mléčné dráhy je větší, než se dříve soudilo.", "section_level": 1}, {"title": "Kvadranty galaxie.", "content": "Galaktický kvadrant neboli kvadrant Mléčné dráhy se vztahuje na jeden ze čtyř kruhových sektorů v dělení Mléčné dráhy. V astronomické praxi je vymezení galaktických kvadrantů založeno na galaktickém souřadnicovém systému, který užívá Slunce jako střed souřadnic.  Kvadranty se popisují řadovými číslovkami - například „1. galaktický kvadrant“, „druhý", "section_level": 2}, {"title": "Jádro Galaxie.", "content": "Slunce je od jádra Galaxie vzdáleno 25 až 28 tisíc světelných let (7,7–8,6 kpc). Hodnota se odhaduje pomocí geometrických metod nebo měřením vzdálenosti vybraných astronomických objektů, které slouží jako standardní svíčky, přičemž různé techniky poskytují různé hodnoty přibližně v tomto rozmezí. V oblasti o poloměru několika kpc (asi 10 tisíc světelných let) od jádra Galaxie je hustá koncentrace starých hvězd ve zhruba sférické výduti (angl. \"bulge\") Galaxie. Byla vyslovena domněnka, že Mléčné dráze chybí výduť, vzniklá srážkami a splynutím s dřívějšími galaxiemi, a místo toho ní má jen pseudovýduť, kterou tvoří příčka. Literatura je plná záměn mezi strukturou ve tvaru arašídové skořápky, vzniklou z nestability v příčce, a možnou výdutí s očekávaným poloměrem 0,5 kpc.  Za střed Mléčné dráhy je pokládán intenzivní rádiový zdroj Sagittarius A* (vyslov \"Sagittarius A-hvězdička\"). Pohyb hmoty kolem centra ukazuje, že Sagittarius A* obsahuje masivní kompaktní objekt. Taková koncentrace hmoty se nejsnáze vysvětlí jako supermasivní černá díra (SMBH) s odhadovanou hmotností 4,1 až 4,5 milionů hmotnosti Slunce. Rychlost hromadění hmoty v supermasivní černé díře odpovídá neaktivnímu galaktickému jádru a odhaduje se na přibližně 1×10 M☉ za rok. Z", "section_level": 2}, {"title": "Ramena Galaxie.", "content": "Mimo gravitační vliv příčky Galaxie je struktura mezihvězdného média a hvězd na disku Mléčné dráhy uspořádána do čtyř spirálních ramen. Spirální ramena typicky mají vyšší hustotu mezihvězdného plynu a prachu, než je galaktický průměr, a vyšší koncentraci tvorby hvězd, jak naznačují oblasti HII a molekulární mračna.  Spirální struktura Mléčné dráhy je nejistá a v současné době neexistuje shoda ohledně povahy spirálních ramen Mléčné dráhy. Dokonalé logaritmické spirálové vzorce pouze hrubě popisují rysy spirálních ramen blízko Slunce, protože galaxie mají obvykle ramena, která se větví, slučují, neočekávaně krouží", "section_level": 2}, {"title": "Galaktické halo.", "content": "Galaktický disk je obklopen kulovitým halem starých hvězd a kulových hvězdokup, z nichž 90 procent je od jádra Galaxie vzdáleno méně než 100 tisíc světelných let (30 kpc). Několik kulových hvězdokup bylo však nalezeno ve větší vzdálenosti, například PAL 4 a AM1, více než 200 tisíc světelných let od jádra Galaxie. Asi 40 procent kulových hvězdokup Mléčné dráhy ji obíhá po retrográdní dráze, tedy proti směru rotace Mléčné dráhy. Kulové hvězdokupy se mohou pohybovat po růžicových drahách kolem společného těžiště, na rozdíl od eliptické oběžné dráhy planety kolem hvězdy.  Ačkoli disk obsahuje prach, který zakrývá pohled v některých vlnových délkách, v halu prach není. Aktivní tvorba hvězd se odehrává v disku (zejména ve spirálních ramenech, která představují oblasti s vysokou hustotou), ne však v halu, kde je málo chladného plynu,", "section_level": 2}, {"title": "Plynné halo.", "content": "Podle dat, které poskytly rentgenové observatoře Chandra, XMM-Newton a Suzaku, existuje vedle hvězdného hala i plynné halo s velkým množstvím horkého plynu. Plynné halo se rozprostírá do vzdálenosti stovek tisíc světelných let, mnohem dále než hvězdné halo a až do blízkosti Velkého a Malého Magellanova oblaku. Hmotnost horkého hala je téměř ekvivalentní hmotnosti samotné Mléčné dráhy. Teplota plynu v halu se pohybuje mezi 1 a 2,5 milionu K.  Z pozorování vzdálených galaxií vyplývá, že dokud byl vesmír starý jen několik miliard let, měl asi jednu šestinu baryonické (obyčejné) hmoty oproti temné hmotě. Pouze asi polovina těchto baryonů je však zahrnuta v moderním vesmíru na základě pozorování blízkých galaxií, jako je Mléčná dráha. Pokud se potvrdí, že hmotnost hala je srovnatelná s hmotností Mléčné dráhy, mohou to být chybějící baryony okolo Mléčné dráhy.", "section_level": 3}, {"title": "Poloha Slunce a jeho okolí.", "content": "Slunce se nachází blízko vnitřního okraje ramene Orionu, v Místním oblaku mezihvězdné hmoty uvnitř lokální bubliny a Gouldova pásu. Na základě studií hvězdných drah okolo Sagittarius A* (Gillessen a spolupracovníci, 2016) leží Slunce odhadem ve vzdálenosti 27,14 ± 0,46 kly (8,32±0,14 kpc) od jádra Galaxie. Boehle a spol. zjistili analýzou hvězdných oběžných drah v roce 2016 menší hodnotu 25,64±0,46 kly (7,86 ± 0,14 kpc). Slunce je v současné době 5–30 parseků (16–98 světelných let) nad (neboli severně od) rovinou galaktického disku. Vzdálenost mezi místním ramenem a dalším ramenem, ramenem Persea, je přibližně 2 tisíce parseků (6 500 světelných let). Slunce s celou Sluneční soustavou se nachází v obyvatelné zóně Mléčné dráhy.  Do vzdálenosti asi 15 parseků (49 světelných let) od Slunce se nachází asi 208 hvězd, které jsou jasnější než absolutní velikost 8,5, což dává hustotu jedné hvězdy na 69 kubických parseků nebo jedné hvězdy na 2 360 kubických světelných let (viz seznam nejbližších jasných hvězd). Na druhé straně existuje 64 známých hvězd (jakékoli velikosti, nepočítaje 4 hnědé trpaslíky) do 5 parseků (16 světelných", "section_level": 2}, {"title": "Rotace Galaxie.", "content": "Hvězdy a plyn v Mléčné dráze obíhají kolem středu Galaxie různou úhlovou rychlostí, což znamená, že doba rotace se liší podle polohy. Jak je pro spirální galaxie typické, oběžná rychlost většiny hvězd Mléčné dráhy nezávisí na jejich vzdálenosti od středu. Od centrální vydutě nebo vnější příčky je typická oběžná rychlost hvězd 210±10 km/s. Oběžná doba typické hvězdy je tedy přímo úměrná pouze délce oběžné dráhy. To je rozdíl od situace ve Sluneční soustavě, kde dominuje gravitační dynamika dvou těles a oběžné dráhy", "section_level": 2}, {"title": "Vznik.", "content": "Mléčná dráha vznikla jako jeden nebo několik shluků hmoty ve vesmíru krátce po Velkém třesku. Některé z těchto shluků obsahovaly nejstarší hvězdy, které ještě nyní existují v Mléčné dráze. Téměř polovina hmoty v Mléčné dráze by mohla pocházet ze vzdálených galaxií. Tyto hvězdy a hvězdokupy nyní tvoří hvězdné halo Mléčné dráhy. Během několika miliard let od vzniku hvězd byla hmota Mléčné dráhy dostatečně velká, aby začala rotovat relativně rychle. V důsledku zákona zachování momentu hybnosti se plynné mezihvězdné médium zhroutilo ze zhruba kulového tvaru na disk. Proto pozdější generace hvězd vznikaly v tomto spirálovém disku. Bylo pozorováno, že v disku se nachází většina mladších hvězd, včetně Slunce.  Od doby počátku tvorby prvních hvězd se Mléčná dráha rozrostla jak slučováním galaxií (zejména na začátku svého růstu), tak i hromaděním plynu přímo z hala Galaxie. Mléčná dráha v současnosti shromažďuje materiál z několika malých galaxií, včetně dvou ze svých největších satelitních galaxií, Velkého a Malého Magellanova oblaku, prostřednictvím Magellanova proudu. Přímé přibývání plynu je pozorováno ve vysokorychlostních mračnech jako Smithův oblak. Vlastnosti Mléčné dráhy, jako je hmota hvězd, úhlová hybnost a metalicita v jejích nejvzdálenějších regionech však naznačují, že během posledních 10 miliard let nedošlo ke sloučení s jinými velkými galaxiemi. Absence nedávných větších sloučení je u podobných spirálních galaxií neobvyklá. Zdá se, že sousední galaxie v Andromedě má typičtější historii utváření slučováním s relativně velkými galaxiemi.  Podle nedávných studií leží Mléčná dráha i galaxie v Andromedě v místě, které se v grafu barvy a velikosti galaxie označuje jako „zelené údolí“, což je oblast osídlená galaxiemi v přechodu z „modrého mraku“ (galaxie aktivně tvoří nové hvězdy) do „červené sekvence“ (galaxie, v nichž se hvězdy netvoří). Aktivita tvorby hvězd v galaxiích v údolí se zpomaluje, protože v mezihvězdném médiu dochází plyn vytvářející hvězdy. V simulovaných galaxiích s podobnými vlastnostmi tvorba hvězd obvykle ustane během asi pěti miliard let, a to i při očekávaném krátkodobém zvýšení rychlosti tvorby hvězd díky kolizi mezi Mléčnou dráhou a galaxií v Andromedě. Ve skutečnosti měření jiných galaxií podobných Mléčné dráze naznačují, že patří mezi nejčervenější a nejjasnější spirálové galaxie, které stále vytvářejí nové hvězdy, a je jen o něco málo „modřejší“ než nejmodřejší galaxie červené sekvence. V roce 2019 objevili vědci z Aryabhatta Research Institute of Observational Sciences (ARIES) 28 nových hvězd v Mléčné dráze.", "section_level": 1}, {"title": "Věk a kosmologická historie.", "content": "Kulové hvězdokupy patří mezi nejstarší objekty v Mléčné dráze, které tak stanovují spodní hranici jejího věku. Věk jednotlivých hvězd v Mléčné dráze lze odhadnout změřením hojnosti radioaktivních prvků s dlouhou životností, jako je thorium 232 a uran 238, a poté porovnáním výsledků s odhady jejich původní hojnosti, což je technika zvaná nukleokosmochronologie. Tyto hodnoty uvádějí asi 12,5±3 miliard let pro CS 31082-001 a 13,8±4 miliard let pro BD +17°3248. Jakmile se vytvoří bílý trpaslík, začne podléhat radiačnímu chlazení a teplota povrchu neustále klesá. Měřením teplot nejchladnějších bílých trpaslíků a jejich porovnáním s jejich očekávanou počáteční teplotou lze provést odhad věku. Touto technikou byl věk kulové hvězdokupy M 4 odhadnut na 12,7±0,7 miliard let. Odhady věku nejstarších z těchto hvězdokup poskytují nejlepší odhad 12,6 miliard let a horní hranici 16 miliard let se spolehlivostí 95 %.  V listopadu 2018 astronomové ohlásili objev jedné z nejstarších hvězd ve vesmíru. 2MASS J18082002-5104378 B je malá ultrahustá hvězda stará asi 13,5 miliardy let, vzniklá výhradně z hmoty uvolněné ve Velkém třesku. Je možná jednou z prvních hvězd vůbec. Objev hvězdy v Mléčné dráze naznačuje, že galaxie může být alespoň o 3 miliardy let starší, než", "section_level": 2}, {"title": "Okolí Galaxie.", "content": "Mléčná dráha a galaxie v Andromedě jsou binární systém obrovských spirálních galaxií, které patří do skupiny padesáti úzce spjatých galaxií známých jako Místní skupina galaxií, obklopená místní prázdnotou. Ta je sama součástí Místní nadkupy galaxií v Panně, která obklopuje superkupu galaxií v Panně. Tuto superkupu obklopují prázdnoty, ve kterých je málo galaxií: prázdnota v souhvězdí Mikroskopu, prázdnota na severu, prázdnota v souhvězdí Sochaře vlevo, prázdnota v souhvězdí Pastýře vpravo a prázdnota v souhvězdí Velkého psa na jihu. Prázdnoty v průběhu času mění tvar a vytvářejí vláknité struktury galaxií. Například nadkupa galaxií v Panně je přitahována k Velkému atraktoru, který je zase součástí větší struktury zvané Laniakea.  Dvě menší galaxie a řada trpasličích galaxií v místní skupině obíhá Mléčnou dráhu. Největší z nich je Velký Magellanův oblak o průměru 14 tisíc světelných let. Má blízkého společníka, Malý Magellanův oblak. Magellanův proud je proud neutrálního vodíku, který se táhne od těchto dvou malých galaxií přes 100 stupňů oblohy. Má se za to, že byl vytažen z Magellanova oblaku \"přílivovou\" interakcí s Mléčnou dráhou. Některé z trpasličích galaxií obíhajících po Mléčné dráze jsou trpasličí galaxie Velký pes (nejbližší), trpasličí eliptická galaxie v Střelci, trpasličí galaxie Malý medvěd, trpasličí galaxie v Sochaři, trpasličí", "section_level": 1}, {"title": "Rychlost.", "content": "Ačkoli speciální teorie relativity tvrdí, že v prostoru neexistuje žádná „upřednostňovaná“ inerciální vztažná soustava, s níž by bylo možné porovnat pohyb Mléčné dráhy, má Mléčná dráha rychlost vzhledem ke kosmologickým referenčním soustavám.  Jednou z referencí je Hubbleovo rozpínání vesmíru, zdánlivé pohyby kup galaxií v důsledku expanze vesmíru. Jednotlivé galaxie, včetně Mléčné dráhy, mají své zvláštní rychlosti vzhledem k průměrné rychlosti rozpínání. Abychom tedy mohli porovnat rychlost Mléčné dráhy s Hubblovým rozpínáním, musíme uvažovat s dostatečně velkým objemem, tak aby expanze vesmíru dominovala nad místními náhodnými pohyby. Dostatečně velký objem je takový, že průměrný pohyb galaxií v tomto objemu je stejný jako rozpínání vesmíru. Astronomové se domnívají, že Mléčná dráha se pohybuje rychlostí", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie a mytologie.", "content": "Podle starobabylónského eposu Enúma eliš byla Mléčná dráha stvořena z odlomeného ocasu dračice Tiamat, prabožstva slané vody, který umístil dosadil na oblohu babylonský národní bůh Marduk poté, co Tiamat zabil. Příběh byl dříve považován za verzi staršího sumerského mýtu, ve kterém byl namísto Tiamat zabit Enlil z Nippuru. Nyní se má za to, že ho vymysleli až Babyloňané s cílem demonstrovat Mardukovu nadřazenost nad sumerskými bohy.  V sanskrtu a některých dalších indoárijských jazycích se Mléčná dráha nazývá Akaš Ganga (आकाशगंगा, Nebeská Ganga). Podle hindských Purán je Mléčná dráha posvátná cesta a Ganga její pozemská analogie. jako alternativní jméno Mléčné dráhy se v hindských textech také používá Kšira (क्षीर, mléko).  V západní kultuře je název Mléčná dráha odvozen od jejího vzhledu, jednolitého „mléčně“ světélkujícího pásu, který se táhne napříč noční oblohou. Název pochází z klasické latiny, kde bylo \"via lactea\" odvozeno z helénistické řečtiny ze slova γαλαξίας (galaxias), což je zkratka pro γαλαξίας κύκλος (galaxias kyklos, „mléčný kruh“). „Mléčný kruh“, byl jen jedním z 11 „kruhů“, které Řekové identifikovali na obloze, další byly zvěrokruh, poledník,", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Jak Aristotelés (384–322 př. n. l.) informuje ve svém díle \"Meteorologica\", řečtí filozofové Anaxagorás (cca 500–428 př. n. l.) a Démokritos (450–370 př. n. l.) vyslovili názor, že Mléčná dráha by mohla být seskupením vzdálených hvězd. Démokritos začíná své spisy slovy „Mléko Héry víří okolo středu“, což možná odkazuje na pohyb objektů okolo jádra galaxie. Ale sám Aristoteles věřil, že Mléčná dráha vznikla „vzplanutím výparů některých hvězd, jenž byly velké, početné a navzájem blízké“ a že toto „vzplanutí vzniká v horní části atmosféry Země, v oblasti světa, který je propojený s nebeským pohybem“. Arabský astronom Alhazen (\"Abú Alí al-Hasan ibn al-Hasan ibn al-Hajtam\") (965–1037) toto tvrzení odmítl pokusem o první pozorování a měření paralaxy Mléčné dráhy. Protože Mléčná dráha nemá paralaxu, zjistil, že tyto procesy se musí odehrávat velice daleko od Země, nikoliv v atmosféře. Podle jeho názoru je Mléčná dráha nebeským útvarem. Tato myšlenka měla vliv později v islámském světě.  Perský astronom Aliboron (\"Abú Rajhán Muhammad ibn Ahmad Bírúní\") (973–1048) předpokládal, že Galaxie je seskupení nespočetných mlhovinných hvězd. Andaluský astronom Ibn Bádždža (1095–1138) soudil, že Mléčná dráha se skládá z mnoha hvězd, ale jeví se jako nekonečný obraz kvůli efektu lomu světla v atmosféře Země, přičemž jako důkaz použil výsledky svých pozorování konjunkce Jupitera a Marsu roku 500 islámského kalendáře (1106/1107). Ibn al-Kajjim al-Džawzíja (1292–1350) předpokládal, že Mléčná dráha je „myriáda drobných hvězd nacházející se pohromadě ve sféře nehybných hvězd“, přičemž tyto hvězdy jsou větší než planety.  Podle Jamila Ragepa perský astronom Naṣīr al-Dīn al-Ṭūsī (1201–1274) ve svém díle \"Tadhkira\" píše: „Mléčná dráha, tj. Galaxie, je tvořena velmi velkým počtem malých, pevně sdružených hvězd, které díky své koncentraci a drobnosti vypadají jako zakalené skvrny. Z tohoto důvodu byla barvou přirovnávána k mléku.“  Důkaz, že Mléčná dráha se skládá z velkého množství hvězd, přišel v roce 1610, kdy Galileo Galilei použil ke zkoumání Mléčné dráhy optický dalekohled a zjistil, že se skládá z množství slabých hvězd. Immanuel Kant ve svém pojednání z roku 1755, vycházejícím z předchozí práce Thomase Wrighta, správně předpokládal, že Mléčná dráha by mohla být rotujícím tělesem obsahujícím obrovské množství hvězd, které drží pohromadě díky gravitačním silám podobným těm v Sluneční soustavě, ale v mnohem větším měřítku. Výsledný hvězdný disk by byl z naší perspektivy ve vnitřku disku pozorovatelný jako pás na obloze. Kant se též domníval, že některé na noční obloze viditelné \"mlhoviny\" mohou být samostatnými galaxiemi, podobnými Mléčné dráze.  První pokus popsat tvar Mléčné dráhy a polohu Slunce provedl William Herschel v roce 1785 pečlivým sečtením počtu hvězd v různých oblastech viditelné oblohy. Vytvořil diagram tvaru Mléčné dráhy se Sluneční soustavou blízko centra.  V roce 1845 postavil lord Rosse nový dalekohled, kterým dokázal rozlišit mezi eliptickými a spirálními mlhovinami. V některých z těchto mlhovin také dokázal rozeznat jednotlivé bodové zdroje, čímž potvrdil dřívější Kantovu domněnku.  V roce 1904 Jacobus Kapteyn studoval vlastní pohyby hvězd a uvedl, že nejsou náhodné, protože se tehdy věřilo, že hvězdy lze rozdělit do dvou proudů, pohybujících se téměř opačnými směry. Později se zjistilo, že Kapteynova data byla prvním důkazem rotace naší Galaxie, což nakonec vedlo k objevu galaktické rotace Bertilem Lindbladem a Janem Oortem.  V roce 1917 Heber Curtis pozoroval novu S Andromedae ve Velké mlhovině v Andromedě. Prohledáním fotografických záznamů nalezl dalších 11 nov. Curtis si všiml, že tyto novy byly v průměru o 10 magnitud slabší než ty v Mléčné dráze. Díky tomu dokázal odhadnout jejich vzdálenost na 150 tisíc parseků. Stal se zastáncem hypotézy „ostrovních vesmírů“, která tvrdila, že spirální mlhoviny jsou nezávislé galaxie. V roce 1920 se mezi Harlowem Shapleyem a Heberem Curtisem konala Velká debata o povaze Mléčné dráhy, spirálních mlhovinách a dimenzích vesmíru. Aby podpořil své tvrzení, že mlhovina v Andromedě je vnější galaxií, Curtis upozornil na vzhled tmavých pruhů připomínajících prachové mraky v Mléčné dráze a také na významný Dopplerův posuv.  Spor přesvědčivě urovnal Edwin Hubble v časných dvacátých létech 20. století pomocí 2,5 metrového Hookerova dalekohledu observatoře Mount Wilson. Se schopností tohoto nového dalekohledu shromažďovat světlo vytvořil astronomické fotografie, které rozložily vnější části některých spirálních mlhovin na shluky jednotlivých hvězd. Identifikoval také některé cefeidy, které mohl použít jako měřítko pro odhad vzdálenosti k mlhovinám. Zjistil, že galaxie v Andromedě je 275 tisíc parseků od Slunce, příliš vzdálená na to, aby byla součástí Mléčné dráhy.", "section_level": 1}, {"title": "Mapování.", "content": "Kosmická sonda ESA Gaia mapuje Mléčnou dráhu a změří vzdálenosti určením paralaxy", "section_level": 2}], "src_summary": "Mléčná dráha (také Galaxie) je galaxie, ve které se nachází Slunce se Sluneční soustavou. Termín „Mléčná dráha“ je překlad latinského, z řeckého (galaxías kýklos, „mléčný kruh“) a popisuje její vzhled ze Země: na noční obloze je viditelná jako mlhavý světlý pás, který je tvořen pouhým okem nerozlišitelnými hvězdami. Galileo Galilei byl v roce 1610 prvním člověkem, který v tomto pásu pomocí svého dalekohledu rozlišil jednotlivé hvězdy. Ze Země se Mléčná dráha jeví jako pás, protože se Země nachází uvnitř jejího galaktického disku. Až do počátku 20. let 20. století se většina astronomů domnívala, že Mléčná dráha obsahuje všechny hvězdy ve vesmíru. Po Velké debatě mezi astronomy Harlowem Shapleyem a Heberem Curtisem v roce 1920 se díky pozorování Edwina Hubbla podařilo dokázat, že Mléčná dráha je jen jednou z mnoha galaxií.", "tgt_summary": "银河星系(古称银河、天河、星河、天汉、银汉等),是一个包含我们的太阳系 的棒旋星系。直径介于100,000光年至180,000光年。估计拥有1,000亿至4,000亿颗恒星,并可能有1,000亿颗行星。太阳系距离银河中心约26,000光年,在有着浓密气体和尘埃,被称为猎户臂的螺旋臂的内侧边缘。在太阳的位置,公转周期大约是2亿4,000万年。从地球看,因为是从盘状结构的内部向外观看,因此银河系呈现在天球上环绕一圈的带状。", "id": 2870806}
{"src_title": "Alcatraz", "tgt_title": "阿爾卡特拉斯島", "src_document": [{"title": "Dějiny ostrova.", "content": "Indiánské kmeny pravděpodobně okolí Sanfranciské zátoky obývaly již více než 10 000 let před naším letopočtem. Tato oblast Kalifornie poskytla útočiště zejména příslušníkům kmenů Mivoků a Ohlonů. Význam ostrova v té době není možné přesně určit, nicméně vzhledem k jeho poloze a skalnatému terénu se historikové domnívají, že sloužil zřejmě jako oblast sběru potravy, zejména vajec mořských ptáků. V oblasti byly též příznivé podmínky pro rybolov. Podle některých starých pověstí byl ostrov také místem, kam byli posíláni do vyhnanství Indiáni, jež se vzepřeli kmenovým zákonům.", "section_level": 1}, {"title": "Objevení Evropany.", "content": "Sanfranciská zátoka čekala na své objevení evropskými kolonizátory až do druhé poloviny osmnáctého století právě díky přítomnosti ostrova Alcatraz, který při pohledu z větší vzdálenosti vyplňuje prostor úžiny Golden Gate a budil tak v kolonizátorech optický dojem kompaktnosti kalifornského pobřeží. Zátoka byla objevena v roce 1769, na ostrově Alcatraz jako první přistál španělský námořní důstojník Juan Manuel de Ayala 11. srpna 1775. V té době byl ostrov opuštěný, ani vegetace nebyla nikterak bujná. Ostrov obývala pouze hejna mořských ptáků, podle nichž byl ostrov pojmenován. De Ayala dal ostrovu původně jméno \"Isla de los Alcatraces\" (ostrov terejů), jež se postupem času vyvinulo do dnešní podoby \"Alcatraz\".  Prvním známým majitelem ostrova byl Julian Workman, který jej získal 8. června 1846 od guvernéra Kalifornie (tehdy součástí Mexika) pod záminkou postavení majáku, k němuž nakonec nedošlo. Později toho roku ostrov jménem americké vlády koupil vojenský důstojník John Charles Frémont za částku 5000 dolarů. Po skončení mexicko-americké války a právním sporu vysoudila Alcatraz od Frémonta vláda Spojených států, jelikož při koupi ostrova jednal jejím jménem. Frémont ještě předtím ostrov prozkoumal a dospěl k závěru, že by mohl být vhodný pro stavbu vojenského opevnění, jež by chránilo zátoku, zejména nedaleké rozvíjející se město San Francisco. V následujících letech proběhlo zmapování ostrova a byla posuzována jeho vhodnost pro výstavbu obranné pevnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenská pevnost.", "content": "Podnětem pro zahájení výstavby se stalo propuknutí zlaté horečky v roce 1849, kdy se do Kalifornie začalo sjíždět množství lidí a směřovaly sem taktéž milionové investice. Prudký rozvoj zaznamenalo i samotné San Francisco, jehož populace se během tří let zvýšila z 500 na 35 000 obyvatel, stalo se jedním z nejbohatších měst světa a získalo vedoucí postavení mezi městy na západním pobřeží Spojených států. Protože bylo nutné ochránit bohatou a vzkvétající oblast před případnými útoky z cizích zemí, byl Alcatraz spolu s několika dalšími ostrovy v zátoce vyhrazen prezidentským nařízením ze dne 6. listopadu 1850 pro „veřejné účely“.  Plány pro výstavbu vojenského opevnění Sanfranciské zátoky zahrnovaly primárně výstavbu dvou pevností po obou stranách úžiny Golden Gate (Fort Point na jihu a Point San Jose na severu), pevnost na Alcatrazu byla zamýšlena jako sekundární obranná pozice. Stavba severní pevnosti ale v počátcích narazila na problémy, proto se výstavba opevnění na ostrově záhy stala prioritou. Stavební práce započaly v roce 1853 a komplikoval je skalnatý terén ostrova, který zapříčinil i vysoké finanční náklady. Přesto byla pevnost dokončena v prosinci 1859, deset let po vypuknutí zlaté horečky, jako první ze tří plánovaných obranných staveb v oblasti. Pevnost Fort Point na jižním břehu průlivu Golden Gate začala sloužit až v roce 1861, Point San Jose (později modernizována a pojmenována Fort Mason) o tři roky později. Důležitou součástí pevnosti se stal také maják, uvedený do provozu pravděpodobně 1. června 1854 (některé zdroje datují jeho dokončení již v roce 1849). Jeho úkolem bylo navigovat lodě mířící do rušného sanfranciského přístavu, které do té doby často troskotaly na nebezpečných útesech kalifornského pobřeží. Jednalo se o první maják na západním pobřeží Spojených států.  Alcatraz byl na svou dobu velmi silnou pevností a stal se symbolem vojenské moci Spojených států. V jeho centru stála mohutná třípatrová citadela, součástí komplexu byly i opevněné dělostřelecké pozice (kasematy) sloužící k obraně přístavu a brána střežící příjezdovou cestu. Výzbroj Alcatrazu původně tvořilo jedenáct děl přivezených v roce 1854, na počátku šedesátých let 19. století již vojáci v pevnosti disponovali 111 kanóny. Největší z nich vystřelovaly dělové koule o průměru 15 palců (asi 38 cm) a váze 450 liber (204 kg). Z pevnosti bylo ovládáno 450 elektricky řízených podvodních min rozmístěných po zátoce v roce 1854. Během americké občanské války (1861-1865) nechal plukovník Albert Sidney Johnston převézt na Alcatraz 10 000 mušket, aby zamezil jejich zneužití nepřátelskými vojsky. Posádka pevnosti byla v té době připravena čelit útokům ze strany Konfederace i případným útokům cizích zemí, jelikož hrozilo, že se někdo pokusí napadnout Spojené státy v době, kdy byly zaměstnány vnitřními problémy. Alcatraz se však nikdy žádné bitvy přímo nezúčastnil a již od šedesátých let byl využíván spíše jako věznice pro vojenské trestance. Z jeho děl vyšel pouze jediný výstřel, a to následkem nedorozumění.  Po skončení občanské války došlo k několika dílčím modernizacím výzbroje pevnosti, například byla vybavena kanóny s vrtanou hlavní. Během následujících čtyřiceti let se však její technologie stávala zastaralou a neschopnou případné obrany proti stále dokonalejším válečným lodím. Již od počátku občanské války sem byli přiváženi vojenští trestanci, zejména díky poměrně velké vzdálenosti od pobřeží a studené vody v okolí ostrova byl Alcatraz vytipován jako vhodné místo pro založení vojenské věznice. Armáda proto odvezla z ostrova zbraně a od roku 1907 se Alcatraz stal oficiálně vojenskou věznicí.", "section_level": 2}, {"title": "Federální věznice.", "content": "V místním vězení strávil čtyři a půl roku známý Al Capone, mezi prvními vězni byl George „Machine Gun“ Kelly, který si zde odseděl celých 17 let za únos. Proslavil se také vězeň s číslem AZ 594, známý jako Ptáčník, vlastním jménem Robert Stroud, kterého ve filmu The Birdman of Alcatraz ztvárnil Burt Lancaster. V roce 1962 se podařilo z přísně střežené věznice Alcatraz uprchnout Franku Morrisovi a bratrům Anglinům, kteří se na útěku pravděpodobně utopili. /Escape From Alcatraz/ Mezi další neblaze proslulé obyvatele věznice patřil také bankovní lupič Floyd Hamilton, který byl komplicem Bonnie a Clyda. Dále potom Morton Sobell, usvědčený v Rosenbergově špionážním případu.", "section_level": 2}, {"title": "Obsazení ostrova indiany v roce 1969.", "content": "V roce 1969 se Indiáni spojili s militantními organizací černochů - Černí panteři a obsadili ostrov Alcatraz. Opíraly se o sto let starou smlouvu s Fort Laramie, podle níž mají právo užívat neosídlenou zem. Po zrušení známé věznice se tak naskytla vhodná příležitost. Časem se zde podařilo vybudovat komunitu, která žila z darů a turistiky. V roce 1970 ale americká vláda vyhlásila blokádu ostrova a v následujících jednáních nabídli vládní agenti za odstoupení ostrova čtvrt milionu dolarů a právo užívat polovinu ostrova. K dohodě však nedošlo a komunita byla vyhoštěna násilím. Poprvé v historii přitom zasáhl vůči Indiánům speciální oddíl US Marshals.", "section_level": 2}, {"title": "Pokusy o útěk.", "content": "Během 29 let (1934–1963), co federální věznice fungovala, se 36 mužů (včetně dvou, kteří se o útěk pokusili dvakrát) pokusilo o 14 samostatných pokusů o útěk. Z těchto pokusů bylo 23 vězňů chyceno, 6 zastřeleno během jejich útěku, z toho 2 utonuli:  1936 (27. duben) – během výkonu své práce se Joe Bowers pokusil přelézt plot, při seskakování byl postřelen. Zemřel na následky zranění.  1937 (16. prosinec) – Theodore Cole a Ralph Roe zmizeli v Sanfranciském zálivu. Tento pokus se udál za bouřky, tudíž proud byl obzvláště rychlý a silný. Oficiálně jsou stále pohřešovaní a pravděpodobně mrtví.  1938 (23. květen) – James Limerick, Jimmy Lucas a Rufus Franklin napadli dozorce \"Royala Clinea\" kladivem (ten zraněním podlehl). Poté se jim podařilo vyšplhat na střechu, kde se pokusili odzbrojit strážníka u střešní věže. Limerick a Franklin byli strážníkem \"Haroldem Titesem\" postřeleni. Limerick následně na zranění zemřel. Lucas a Franklin byli odsouzeni doživotním trestem za vraždu prvního strážníka.  1939 (13. leden) – Arthur \"Doc\" Barker, Dale Stamphill, William Martin, Henry Young a Rufus McCain unikli z izolované cely přeřezáním mříží a ohnutím mříží okenních. Na západním břehu ostrova byli nalezeni dozorcem. Martin, Young a McCain se vzdali, zatímco Barker a Stamphill byli postřeleni po neuposlechnutí se vzdát. Barker zranění nepřežil.  1941 (21. květen) – Joe Cretzer, Sam Shockley, Arnold Kyle a Lloyd Barkdoll zajali několik dozorců jako své rukojmí. Ti byli dozorci přesvědčeni, že není možné uniknout. Načež se vzdali.  1941 (15. září) – John Bayless se pokusil o útěk, vzdal se ale krátce po proniknutí do Sanfranciského zálivu. Později se u soudu v San Francisku pokusil o útěk znovu. Opět bezúspěšně.  1943 (14. duben) – James Boarman, Harold Brest, Floyd Hamilton a Fred Hunter zajali dva strážníky jako rukojmí. Těm se ale podařilo vymanit se vězňům. Byl postřelen Boarman, Brest a Hamilton. Hunter a Brest byli zatčeni. Boarman byl zasažen střelbou nejvíce a v zálivu utonul. Hamilton byl na krátko považován též za utonulého. Po několikadenním skrývání byl Hamilton objeven strážníky.  1943 (7. srpen) – Huron \"Ted\" Walters zmizel z vězeňské prádelny. Byl chycen na pobřeží ještě předtím, než se vůbec pokusil dostat se do zálivu.  1945 (31. červenec) – jako jeden z nejdůmyslnějších pokusů byl označen případ Johna Gilese. Ten využil výhod své práce u nákladního přístaviště, kde vykládal armádní prádlo poslané na ostrov k vyčištění. Pracoval přesčas, poté ukradl vojenskou uniformu, v ní se poté pokusil o útěk. Jeho počin byl odhalen téměř okamžitě. K jeho smůle loď, na niž nastoupil, směřovala k Angel Island, nikoliv k San Francisku. Když na ostrově vystoupil, byl strážníkem zatčen a poslán zpět na Alcatraz.  1946 (2.–4. květen) – během tohoto incidentu, známého jako Boj v Alcatrazu, 6 vězňů přemohlo dozorce a tím získali přístup ke zbraním a klíčkům od cel. Jejich plán se záhy začal rozpadat při zjištění, že postrádají klíč ode dvora. Místo toho, aby se Bernard Coy, Joe Cretzer, Marvin Thompson vzdali, rozhodli se bojovat. Nakonec se Shockley, Thompson a Carnes vrátili do cel. Bylo to následně po tom, co byli Cretzerem postřeleni strážníci. První z dozorců, William Miller, zemřel na následky zranění. Druhý dozorce, Harold Stites (již jednou zmíněný), byl zastřelen při pokusech znovu získat kontrolu nad věznicí. Přes 18 dozorců bylo zraněno. Shockley, Thompson a Carnes stanuli před soudem za vraždu dozorců. Shockley a Thompson byli odsouzeni doživotním trestem – zemřeli v plynové komoře v San Quentinu v prosinci 1948. Další ze zločinců byli v průběhu boje zabiti.  1956 (23. červenec) – Floyd Wilson zmizel z věznice, ale po několika hodinách byl objeven a nato se vzdal.  1958 (29. září) – Aaron Burgett a Clyde Johnson přemohli dozorce a pokusili se uplavat z ostrova. Johnson byl chycen ve vodě, zatímco Burgett zmizel. Jeho tělo bylo nalezeno vznášející se na hladině zálivu po dvou týdnech.  1962 (11. červen) – proslaven filmem s Clintem Eastwoodem (Útěk z Alcatrazu) – Frank Lee Morris a bratři John a Clarence Anglinové. Zmizeli ze svých cel a už nikdy nebyli znovu spatřeni. Morris a bratři Anglinové jsou uvedení jako pohřešovaní a pravděpodobně utonulí. Je potvrzeno, že jednomu z dozorců posléze byla doručena prázdná pohlednice z Brazílie. Spekuluje se o tom, že pravděpodobně přežili útěk. Tento útěk byl zrekonstruován v televizním pořadu Bořiči mýtů.  1962 (16. prosinec) – John Paul Scott a Darl Parker ohnuli kuchyňské mříže od okna v suterénu. Vyšplhali přes něj s cílem dostat se do zálivu. Parker byl nalezen kousek od ostrova na útesu. Scott se pokusil plavat směrem k San Francisku, ale proud jej stáhl pod vodu. Byl nalezen několika teenagery na balvanech blízko Fort Point (pod Golden Gate Bridge) a převezen do vojenské nemocnice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alcatraz je skalnatý ostrov ležící uprostřed Sanfranciského zálivu v Kalifornii. Je situován zhruba 2 kilometry od pobřeží a jeho rozloha činí 9 hektarů. Ostrov objevil námořní důstojník Juan Manuel de Ayala, když v roce 1775 jako první Evropan na ostrově přistál. Jméno ostrova vzniklo z původního španělského názvu Isla de los Alcatraces (ostrov terejů). Od roku 1850 byla na Alcatrazu umístěna obranná pevnost, jež později sloužila jako vojenská věznice. Ostrov je známý především jako sídlo přísně střežené federální věznice, která na Alcatrazu fungovala v letech 1934-1963.", "tgt_summary": "阿尔卡特拉斯岛(英语:Alcatraz Island),俗称巨岩(英语:The Rock),又俗称恶魔岛,是位于美国加州旧金山湾内,距离旧金山市区1.5英里(2.4千米)的一座小岛,面积0.0763平方公里,四面峭壁深水,联外交通不易。早期岛上建有灯塔,是一军事要塞(1868),后来被选择为监狱建地,在1934年至1963年间被设为阿尔卡特拉斯岛联邦监狱,关押过不少知名的重刑犯人。1970年代,全国掀起一股国家本土主义浪潮,在此期间,阿尔卡特拉斯岛曾被一群来自旧金山的本土主义者占据19个月之久。1972年,阿尔卡特拉斯岛成为一个娱乐景点,并于1986年被授予美国国家名胜。", "id": 2391323}
{"src_title": "Poštovní známka", "tgt_title": "邮票", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Poštovní známka, tak jak ji známe dnes, byla vytvořena ve Velké Británii. První návrhy na známky, které by se lepily na dopis, podal sice už roku 1835 Slovinec Lovrenc Košir (v rámci rakouské monarchie), nebyly však úřady přijaty. Roku 1837 přišel s podobným návrhem James Chalmers ve Velké Británii, ani on však neměl úspěch. Komplexní poštovní reformu však začal prosazovat ve stejné době i Rowland Hill, venkovský učitel a pozdější generální poštmistr. Své návrhy publikoval v článku \"Postal Reform: its Importance and Practibility\" v roce 1837. Přišel s tím, že bude vhodnější, aby za doručení zásilky platil odesílatel a ne příjemce, jak tomu bylo dosud, kdy se také často stávalo, že adresát odmítl převzít zásilku, protože za ni nechtěl platit. Také přišel s návrhem jednotné ceny za dopis. Argumentoval tím, že se tak sníží náklady státní správy. Poštovné již nebude účtováno jako dosud podle vzdálenosti, což vyžadovalo, že každá zásilka měla individuální záznam v účtech Královské pošty. Hillovy návrhy byly nakonec v srpnu roku 1839 schváleny parlamentem a Hlavní poštovní úřad spustil službu (\"Penny Post\") v roce 1840. To vedlo téměř okamžitě i k radikálnímu snížení poštovného a jeho masovému využívání veřejností. Hill byl později jmenován generálním poštmistrem.  Počátkem roku 1840 začala Královská pošta nabízet 2 druhy předplatných obálek, jedna v hodnotě 1 penny a druhá v hodnotě 2 pencí, které navrhl William Mulready. Tyto obálky se však příliš neujaly. Tři měsíce poté, co se objevily předplatní obálky, byla 1. května 1840 dána do prodeje první opravdová poštovní známka v hodnotě 1 penny (1d) černé barvy, známá jako \"Penny Black\". Na známce je podobizna královny Viktorie z profilu. Její první použití bylo zaznamenáno již následující den – 2. května, ačkoliv úřední zahájení jejich platnosti mělo nastat až 6. května. Bezprostředně poté následovalo vydání modré známky v hodnotě 2 pence (2d).  Poštovní známky časem přesáhly své původní poštovní určení. Velký význam u nich začala získávat kromě státně propagačního účelu také jejich estetická hodnota. Staly se též prostředkem k připomínce a uctění významných osobností a událostí a zároveň významným sběratelským artiklem v oboru filatelie, přičemž některé exempláře vzácných známek mohou mít skutečně astronomickou cenu.", "section_level": 1}, {"title": "Poštovní známky Československa.", "content": "Československé poštovní známky vycházely v letech 1918–1939 a 1945–1992. Jsou chráněny autorským zákonem. To znamená, že žádné jejich kopie nemohou být volně používány bez výslovného svolení autorů nebo jejich dědiců. Vypršení jejich autorských práv nastává podle tohoto zákona 70 let po smrti autora či případného posledního spoluautora. Tato okolnost zatím nastala pouze u známek od Alfonse Muchy („Hradčany“, „Husita“, spěšné, novinové, doplatní), který zemřel roku 1939, a známek „Osvobozená republika“ od V. H. Brunnera (zemřel 1928).  Poštovní známky vydávala Československá pošta podle poštovního zákona z roku 1946.  Na známkové tvorbě se podílí většinou autor předlohy (grafik) a rytec.  Rytci, kteří se podíleli na prvních československých známkách:  Grafici, kteří se podíleli na prvních československých známkách:", "section_level": 1}, {"title": "Poštovní známky České republiky.", "content": "Poštovní známky České republiky vycházejí od roku 1993. Od roku 2007 je vydavatelem poštovních známek Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky, ovšem náklady na vydávání poštovních známek hradí a jejich uvádění do oběhu provádí držitel poštovní licence – tzn. v letech 1993 až 2017 Česká pošta s. p.  Tisk poštovních známek zajišťuje v České republice Poštovní tiskárna cenin Praha a. s. již od roku 1992, dříve Česká pošta Technická ústředna spojů a ještě dříve od roku 1952 jakožto Účelová poštovní tiskárna ministerstva spojů pro tisk poštovních známek a jiných tiskovin vyžadující vysoký stupeň ochrany.  Poštovní známky, celistvosti a celiny všech známkových zemí do roku 1945 včetně jsou v Česku považovány podle zákona č. 71/1994 Sb. za předměty kulturní hodnoty a lze je vyvézt z území České republiky, pouze jsou-li doloženy osvědčením k vývozu.  Poštovní známky jsou vyráběny vždy s bezpečnostními prvky, které jsou viditelné i skryté, kvůli snížení rizika padělání.", "section_level": 1}, {"title": "Inspirace.", "content": "Celá řada poštovních známek byla inspirována podle fotografií známých fotografů. Například známka amerického ministerstva financí vydaná v roce 1962 u příležitosti stého výročí zákona o usedlostech (stát daroval osídlenci zdarma 64 ha státní půdy na západě s podmínkou, že na ní bude žít a obdělávat ji). Ta je založena na snímku amerického fotografa Freda Hultstranda. Fotografii pořídil v Miltonu v Severní Dakotě a jsou na ní John a Marget Bakkenovi a jejich dvě děti, Tilda a Eddie, před svým domem z travních drnů v roce 1898. Před domem je také malý pes. John Bakken byl synem norských přistěhovalců, kteří přišli do Miltonu v roce 1896. Vzhledem k tomu, že na známkách v USA nemouhou být zobrazovány žijící osoby, byly obě děti vyretušovány kupkou sena. Je však ironické, že v době vydání známky byl ještě naživu John Bakken – bylo mu 92 let. Tato fotografie byla použita i na norské poštovní známce v roce 1975 pro připomenutí 150. výročí norské emigrace do Ameriky. Děti na této známce byly ponechány, jedná se o přesnější obraz z původní fotografie.  V roce 1998 se na známku o nominální hodnotě 32 centů americké poštovní služby u příležitosti oslavné série 30. let dvacátého století dostala fotografie \"Matka přistěhovalkyně\" portrétní fotografky Dorothey Langové. Tisk známky byl neobvyklý, neboť dcery Katherine McIntosh (vlevo) a Norma Rydlewski (v náručí Thompsonové) byly ještě v době tisku naživu a je velmi neobvyklé pro poštovní služby tisk známky s podobiznami jednotlivců, kteří nejsou po smrti nejméně 10 let.", "section_level": 1}, {"title": "Filatelistická odchylka.", "content": "Filatelistická odchylka je jakákoliv odlišnost od předepsaného normálu poštovní ceniny. Jedná se o odchylky v obraze, barvě, papíru, lepu, oddělování a případně i použití poštovní ceniny.", "section_level": 1}, {"title": "Poštovní známky Rakousko-Uherska.", "content": "Pravděpodobně všechny poštovní známky Rakousko-Uherska jsou volné dílo i podle přísného českého autorského zákona. Známým rytcem byl Ferdinand Schirnböck (1859–1930), návrhářem Koloman Moser (1868–1918).", "section_level": 1}, {"title": "První poštovní známky Finsko, Norsko, Švédsko.", "content": "První známky ve skandinávských zemích se objevují okolo poloviny 19. století. Finsko vydalo první známky v hodnotě 5 a 10 kopeken v roce 1860. První norská známka s vodotiskem v hodnotě 4 skillingů a první švédská známka v pěti hodnotách 3, 4, 6, 8 a 24 skillingů se objevily ve stejném roce 1855.", "section_level": 1}], "src_summary": "Poštovní známka je doklad o předplacení poštovní služby. Jde o malý kousek papíru přilepený na obálku nebo jinou zásilku, který je zpravidla ve tvaru pravoúhlého čtyřúhelníku, někdy trojúhelníku, výjimečně kruhu i jiných tvarů. Nalepená poštovní známka prokazuje, že odesílatel zásilky zaplatil za její doručení.", "tgt_summary": "邮票是邮政机关发行,供寄递邮件贴用的邮资凭证。发送者为邮政服务付费的一种形式。发送者会将邮票贴在信件上,再由邮局盖章(通常是邮戳)销值,以用于在邮件被寄出前,证明寄邮人已支付全部或部分传递费用。为方便使用,邮票四周一般会打上齿孔,背面则加上一层背胶。世界上的第一枚邮票是英国的黑便士。邮票发行由国家管理,通常是国家主权的象征,甚至是某些国家重要的财源,如列支敦士登。邮票是收藏品,集邮已经成为世界重要风潮之一。", "id": 582921}
{"src_title": "Viktoriino jezero", "tgt_title": "維多利亞湖", "src_document": [{"title": "Pobřeží.", "content": "Severní, východní a jižní břehy jsou nízké, písčité s množstvím zálivů a poloostrovů. Západní břeh je vyšší a přímý. Celková délka pobřeží je přibližně 7000 km. Větší zálivy jsou Kavirondo a Spika. Jezero je obklopeno savanami, pouze na severozápadě k pobřeží zasahuje vlhký částečně opadavý a částečně věčně zelený les (převážně sekundární). Poblíž východních břehů se těží zlato a diamanty.", "section_level": 1}, {"title": "Ostrovy.", "content": "Na jezeře je mnoho ostrovů o celkové ploše asi 6 000 km2. Největší jsou Ukerewe (Tanzanie) a souostroví Ssese (skupina 84 ostrovů v severozápadní části jezera, náležejících Ugandě).", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdrojem vody jsou atmosférické srážky a přítok mnoha řek, mezi nimiž je nejvodnější Kagera (horní tok Nilu). Průměrný roční příbytek vody činí 114 km3 (16 km3 přítok řek a 98 km3 srážky). Úbytek vody vypařováním je 93 km3. Odtok po Viktoriině Nilu (21 km3) je regulován přehradou hydroelektrárny Owen Falls, která se nachází 2,5 km od odtoku řeky z jezera. Průměrná roční odchylka úrovně hladiny je 0,3 m (maximální 1,74 m). Na jezeře jsou charakteristické bouře, které jsou způsobované uragány v období tropických bouří.  V posledních letech dochází k podstatnému poklesu hladiny jezera, jednak v důsledku poklesu srážek v oblasti spojeného s globálními změnami klimatu, jednak v důsledku odčerpávání vody vodními elektrárnami v \"Ugandě\".", "section_level": 1}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "Základní průmyslové ryby jsou tilapia. Na pobřeží a ostrovech se vyskytuje moucha tse-tse.  V roce 1954 byl ve Viktoriině jezeře vysazen jako nepůvodní druh okoun nilský a způsobil zde ekologickou katastrofu - vyhynutí nebo téměř vyhubení několika stovek původních druhů ryb, zejména cichlid. V tomto jezeře žere hlavně cichlidy rodu \"Haplochromis\", které tak decimuje. Zpočátku byly výlovy okouna nilského ve Viktoriině jezeře malé, ale od počátku 80. let 20. století jeho výlov vzrostl až na 90 % ryb vylovených pomocí vlečných sítí. Okoun nilský v současnosti tvoří významnou část ekonomiky oblastí okolo jezera a výrobky z něj se vyvážejí i do Evropy, USA a na Blízký východ.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lodní doprava.", "content": "Na jezeře je rozvinutá místní lodní doprava. Síť vodních cest na jezeře spojuje města a vesnice ležící na březích jezera. Hlavní přístavy jsou Entebbe (\"Uganda\"), Mwanza a Bukoba (\"Tanzanie\") a Kisumu (\"Keňa\"). Dále Jinja, Port Bell a Musoma.", "section_level": 2}, {"title": "Osídlení pobřeží.", "content": "Jezero je spojeno s pobřežím Indického oceánu železnicemi \"Kisumu\" – Mombasa (\"Keňa\") a \"Mwanza\" – Tabora – Dar es Salaam (\"Tanzanie\").", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Jezero vzniklo ve středním antropogénu zároveň se vznikem jezerních propadlin Albertova a Edwardova jezera v centrální africké části Velké příkopové propadliny, čímž byl narušen dřívější odtok do Konžské pánve. Nový systém vyúsťoval na východ k prohnutí pahorkatiny, kde vzniklo obrovské jezero, jehož rozloha byla zvlášť velká v období dešťů. Staré jezero získalo odtok na západ do \"Albertova jezera\" a dále do systému \"Nilu\" přes \"Viktoriin Nil\" vznikem Murchisonových vodopádů. \"Viktoriino jezero\" i severně ležící jezero Kyoga jsou pozůstatky starého obrovského jezera. \"Viktoriino jezero\" bylo objeveno v r 1858 anglickým cestovatelem J. Spekem a bylo pojmenováno na počest královny Velké Británie.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní rizika.", "content": "Stejně jako většina jezer tohoto regionu je i Viktoriino jezero zamořeno původcem schistosomózy (dříve též bilharziózy). Právě kvůli této krevní motolici rodu krevnička se stává koupání v jezeře vysoce nebezpečné. K infekci totiž běžně dochází jakýmkoli kontaktem těla s kontaminovanou vodou a může vést až k cirhóze jater, totálnímu ucpání střev, anémii či selhání ledvin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Viktoriino jezero také Victoria Nyanza nebo Ukerewe () je jezero ve Východní Africe na území Tanzanie (51 %), Keni (6 %) a Ugandy (43 %). Je druhé největší sladkovodní jezero na Zemi po Hořejším jezeru v Severní Americe a největší jezero v Africe. Patří do skupiny Velkých Afrických jezer. Jezero vyplňuje mělkou tektonickou prohlubeň v severní části Východoafrické pahorkatiny a ze severu je zahrazeno lávovým proudem. Má rozlohu 68 800 km2. Je maximálně 320 km dlouhé a 275 km široké. Průměrně je hluboké 40 m a dosahuje maximální hloubky 80 m. Objem vody je 2700 km3. Leží v nadmořské výšce 1134 m.", "tgt_summary": "维多利亚湖(英文:英语:Lake Victoria,又名Victoria Nyanza)是非洲最大的淡水湖和世界第二大淡水湖,面积68,870平方公里,仅次于苏必略湖,也是世界上最大的热带淡水湖。", "id": 2231431}
{"src_title": "Automatická převodovka", "tgt_title": "自动变速器", "src_document": [{"title": "Druhy automatických převodovek.", "content": "Existují čtyři hlavní druhy automatických převodovek:", "section_level": 1}, {"title": "Ovládání automatické převodovky.", "content": "Řidič při rozjíždění nepotřebuje ovládat spojku (automobily s automatickou převodovkou nejsou vybaveny pedálem spojky). Většina automatických převodovek se ovládá volící pákou (viz obr.). Její polohy jsou obvykle:  Na páce je tlačítko, které je potřeba zmáčknout při některých změnách polohy páky. Zabraňuje se tak neúmyslným změnám, které mohou být pro převodovku fatální. Například zařazení zpátečky ve vysoké rychlosti.", "section_level": 1}, {"title": "Kickdown mód.", "content": "Při potřebě prudkého zrychlení vozidla, například při předjíždění, přichází u automatické převodovky ke slovu tzv. \"\"Kickdown efekt\"\". Ten je vyvolán stlačením pedálu plynu zcela na podlahu, kdy je podřazen nižší převodový stupeň (například ze čtvrtého stupně na třetí). Vozidlo pak prudce zrychluje. Moderní elektronicky řízené automatické převodovky umožňují podřazení i o několik rychlostních stupňů najednou.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Klasické mechanické řazení s řadicí pákou a nutností citlivě ovládat spojkový pedál u mnoha vozidel nevyhovovalo. Byla žádána převodovka, která bude fungovat samočinně. První krok ve vývoji učinil německý inženýr Hermann Föttinger, který vynalezl hydrodynamický měnič, základ hydrodynamické automatické převodovky. V USA se v osobních automobilech tento druh rozšířil v padesátých letech. Dnes má samočinná převodovka v USA zastoupení okolo 90 %.. V Evropě mají osobní automobily převážně manuální převodovky. Automatické převodovky se však od sedmdesátých let ve velké míře uplatňují u městských autobusů, hasičů, autojeřábů, popelářských vozů a u motorových vozů na železnici.  V posledních letech jsou však hydromechanické převodovky stále častěji nahrazovány zejména dvouspojkovými převodovkami (DSG) a v menší míře též automatizovanými převodovkami. Ačkoliv principy těchto převodovek jsou známy velmi dlouho, konstrukčně jsou jednodušší a výrobně lacinější a s nižším počtem převodových stupňů umožňují dosahovat vyšší účinnosti, tedy i menší spotřeby paliva. Na rozdíl od hydromechanické převodovky vyžadují náročnější elektronické řízení, takže jejich rozšíření do osobních vozů je umožněno až s příchodem elektronických řídících jednotek (počítačů).", "section_level": 1}, {"title": "Nejčastější příčiny poruch.", "content": "Špatná údržba automobilu může způsobit nesprávný chod převodovky a její poruchu. Mezi nejčastější příčiny patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Automobilní automatická převodovka je převodovka, která při jízdě samočinně mění převodové stupně (převodový poměr). Zařízení má v automobilu tři hlavní funkce: Většina automatických převodovek dále umožňuje zajistit vozidlo proti pohybu parkovací západkou. Ta je aktivována zařazením polohy P na volící páce v kabině řidiče.", "tgt_summary": "自动变速器(英语:Automatic Transmission,缩写:AT),亦称自动变速箱,台湾又称自排变速箱,粤语俗称自动波,普通话又称自动挡,马来西亚称为auto或自动牙。通常来说是一种可以在车辆行驶过程中自动改变齿轮传动比的汽车变速器,另外,还有DSG、CVT、AMT等均属于自动变速箱,用于大型设备铁路机车。它与手排变速箱相对。", "id": 3005019}
{"src_title": "Epilepsie", "tgt_title": "癫痫", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Epileptický záchvat je přechodný výskyt příznaků, které jsou dány abnormální excesivní a synchronní aktivitou mozkových neuronů.  Starší a většinou dosud užívaná definice epilepsie vyžaduje výskyt opakovaných (tzn. nejméně dvou) neprovokovaných epileptických záchvatů, které jsou od sebe odděleny časovým intervalem nejméně 24 hodin. Neprovokované záchvaty se vyskytují v nepřítomnosti zjevné akutní příčiny na rozdíl od záchvatů provokovaných, které jsou také nazývány jako akutní symptomatické záchvaty.  V roce 2014 Mezinárodní liga proti epilepsii navrhla novou praktickou definici epilepsie. Tato nová definice epilepsie ponechává tradiční kritérium dvou neprovokovaných záchvatů v průběhu více než 24 hodin. Nově však umožňuje stanovit diagnózu epilepsie v případě jednoho epileptického záchvatu a vysokém riziku (více než 60 %) jeho opakování nebo pokud se jedná o definovaný epileptický syndrom. Vysoké riziko opakování záchvatu se vyskytuje například, pokud je přítomný jednoznačný nález na zobrazení mozku (výpočetní tomografii – CT nebo magnetické rezonanci – MR) nebo je v elektroencefalogramu (zkráceně EEG) přítomna epileptiformní abnormita – abnormita svědčící pro epilepsii.  Jako epileptické syndromy jsou označovány jednotky, u nichž lze identifikovat obdobné klinické rysy – typ záchvatů, etiologii, EEG nález a prognózu.", "section_level": 1}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "Epilepsie je jedním z nejčastějších neurologických onemocnění. Epilepsii má celosvětově přibližně 50 milionů lidí, z toho téměř až 80 % lidí s epilepsií žije v rozvojových zemích. Příčinou vyšší incidence v rozvojových zemích je pravděpodobně větší množství onemocnění mozku (porodní traumata, některé infekce) a horší zdravotní péče. Ve vyspělých zemích se ročně diagnostikuje 30–50 nových případů/100000, v rozvojových zemích může být incidence až 2–3× vyšší. V ČR se odhaduje počet lidí žijící s aktivní epilepsií (tedy pacienti s epilepsií, kteří prodělali v posledních pěti letech alespoň jeden záchvat) na 70 000.", "section_level": 1}, {"title": "Klinický obraz.", "content": "Epileptické záchvaty se mohou projevovat nejrůznějšími způsoby v závislosti na místě vzniku a šíření abnormálního elektrického výboje do ostatních částí mozku.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace záchvatů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nová klasifikace epileptických záchvatů z roku 2017.", "content": "V roce 2017 navrhla Mezinárodní liga proti epilepsii (The International League Against Epilepsy, zkratka ILAE) novou klasifikaci epileptických záchvatů. Tato nová klasifikace dělí epileptické záchvaty dle místa jejich vzniku do 3 základních skupin: 1. fokální, 2. generalizované, 3. s neznámým začátkem. Správné zařazení je důležité vzhledem k určení příčiny, vhodné medikace, možnosti epileptochirurgické terapie. Tato klasifikace nahrazuje dřívější mezinárodní klasifikaci epileptických záchvatů ICES z r. 1981.  Výbor České ligy proti epilepsii vydal českou verzi nové klasifikace, která by měla nahradit klasifikaci předchozí – viz obrázek.", "section_level": 2}, {"title": "1. Fokální záchvaty.", "content": "Dříve byly nazývány parciální záchvaty. Vycházejí z části mozkové kůry jedné z mozkové hemisféry. Fokální záchvaty, pokud je to možné, dále dělíme podle přítomnosti poruchy vědomí na:  \"Záchvat bez poruchy vědomí znamená, že si je pacient v celém průběhu záchvatu vědom sebe i okolního prostředí.\" V případě, že není stav vědomí během záchvatu znám, tak poruchu vědomí neuvádíme. Fokální záchvat s poruchou vědomí nahrazuje dřívější označení parciální komplexní záchvat, zatímco fokální záchvat bez poruchy vědomí dřívější termín parciální simplexní záchvat.  Fokální záchvat (s poruchou/bez poruchy vědomí/bez určení poruchy vědomí) může být dále klasifikován jako:  Pro zařazení mezi motorické záchvaty × záchvaty bez motorických příznaků je rozhodující první prominentní příznak záchvatu. Výjimkou jsou záchvaty se zárazy v chování, které pokud jsou dominantním příznakem, tak se mohou vyskytnout během celého záchvatu.  Fokální záchvaty přecházejí do bilaterálního tonicko-klonického záchvatu (tzv. FBTCS), dříve označovány jako sekundárně generalizované záchvaty, jsou záchvaty začínající jako fokální, u kterých dochází k následnému rozšíření epileptické aktivity do obou hemisfér.", "section_level": 3}, {"title": "2. Generalizované záchvaty.", "content": "Dříve byly nazývány primárně generalizované. Během těchto záchvatů se již na svém začátku zapojují obě hemisféry. V případě generalizovaných záchvatů tedy nejsme schopni identifikovat místo, odkud epileptické záchvaty vycházejí. Vědomí bývá porušeno a případné motorické projevy jsou oboustranné. Další dělení generalizovaných záchvatů je podle přítomnosti motorických projevů na:", "section_level": 3}, {"title": "3. Záchvaty s neznámým začátkem.", "content": "Na základě dostupných informací není možné určit, zda se jedná o záchvaty fokální či generalizované. Jsou děleny na:", "section_level": 3}, {"title": "Starší klasifikace z roku 1981.", "content": "Dříve používaná mezinárodní klasifikace epileptických záchvatů ICES z r. 1981 rozděluje záchvaty podle klinických projevů.", "section_level": 2}, {"title": "A) Parciální epileptické záchvaty.", "content": "Vycházejí z části mozkové kůry jedné z mozkové hemisféry. Pro začátek v jedné hemisféře svědčí počáteční klinické projevy a/nebo EEG.  Parciální záchvaty se dále dělí na:", "section_level": 3}, {"title": "1) parciální simplexní.", "content": "Během záchvatu není přítomná porucha vědomí (či neschopnost reagovat normálním způsobem na vnější podněty)  Parciální simplexní dále rozdělujeme podle klinických projevů:", "section_level": 4}, {"title": "2) parciální záchvaty s komplexní symptomatologií.", "content": "Během záchvatu je přítomna porucha vědomí či vnímání (typicky doprovázena amnézií na toto období).  Častý je výskyt tzv. \"automatismů\". Jde o bezděčnou většinou neadekvátní a stereotypní činnost (např. olizování, žvýkání, manipulace s oděvem).", "section_level": 4}, {"title": "3. Parciální záchvaty přecházející v generalizované.", "content": "Vznikají rozšířením záchvatu do celého mozku.", "section_level": 4}, {"title": "B) Generalizované záchvaty.", "content": "První klinické změny svědčí pro zapojení obou hemisfér do záchvatovité činnosti. Vědomí bývá narušeno, případné motorické projevy jsou oboustranné.  Řadíme zde:", "section_level": 3}, {"title": "Příčiny epilepsie.", "content": "V posledních letech se poznatky ohledně příčiny epilepsie, zejména díky genetickému výzkumu a moderním zobrazovacím metodám, velmi rozšiřují. V r. 2017 Mezinárodní liga proti epilepsii vydala nové doporučení dělení epilepsií podle příčin, které by mělo nahradit předchozí rozdělení (tzv. idiopatické, symptomatické a kryptogenní epilepsie). Nová klasifikace rozděluje následující příčiny vzniku epilepsie:", "section_level": 2}, {"title": "1. Genetická etiologie.", "content": "Příčina epilepsie je výsledkem působení známé nebo předpokládané genetické poruchy. Epilepsie, u kterých se usuzuje na genetickou etiologii, jsou značně rozmanité a ve většině případů jsou genetické odchylky neznámé.  Jeden syndrom může mít rozdílný genetický podklad. A naopak mutace jednoho genu může mít rozdílnou klinickou symptomatologii. Např. postižení genu SCN1A může mít různé fenotypické vyjádření, od lehčího klinického průběhu tzv. GEFS + (Generalized epilepsy and febrile seizures plus) až po klinicky těžce probíhající Syndrom Dravetové. V případech, kdy je epilepsie dědičná komplexně – t.j. působením více genů s nebo bez vlivu prostředí, můžeme identifikovat genetické varianty, které přispívají ke vzniku epilepsie, ale samy o sobě by epilepsii nevyvolaly.  Důležitá je skutečnost, že geneticky podmíněné epilepsie nejsou totéž jako poruchy dědičné. Je to způsobeno tím, že genetické mutace mohou vzniknout de novo (t.j. mutace vzniklá u daného jedince nově, aniž by ji zdědil od rodičů) a tito pacienti mají tedy negativní rodinnou anamnézu. Identifikace takovýchto mutací vzrůstá ve skupině lehkých i těžkých epilepsií. Tuto nově vzniklou mutaci může jedinec pak teoreticky předat svým dětem. Zda se u jeho dětí projeví epilepsie, pak ale záleží na více faktorech (např. penetranci genu).  Jak již bylo uvedeno, genetická etiologie nevylučuje podíl faktorů zevního prostředí na vzniku záchvatů – např. spánkové deprivace.  \"Usuzování na genetickou příčinu může být založeno na základě rodinné anamnézy výskytu autozomálně dominantní poruchy, jako je tomu např. u Benigní familiární neonatální epilepsii, u které má většina rodin mutaci jednoho z genů pro draslíkový kanál (KCNQ2 nebo KCNQ3).\" \"Jindy je mutace známá pouze v malém procentu případů, např. u Autozomálně dominantní noční frontální epilepsie.\" \"Genetická etiologie může být založena na výsledcích klinických studií u pacientů se stejným syndromem např. Epilepsie s dětskými absencemi nebo Juvenilní myoklonická epilepsie nebo např. na základě studií na dvojčatech. Pokroky v molekulární diagnostice dnes umožňují identifikovat kauzální mutace ve velkém počtu (většinou vznikající de novo).\" \"Např. v případě těžkých vývojových a epileptických encefalopatií se v současné době podaří identifikovat kauzální mutace u 30–50 % dětí.\"", "section_level": 2}, {"title": "2. Strukturální etiologie.", "content": "Přítomnost strukturální abnormity mozkové kůry podstatně zvyšuje riziko epileptických záchvatů. Strukturální abnormita může být získaná (např. nádor, cévní mozková příhoda, trauma, hypoxicko-ischemické postižení mozku, infekce) nebo vrozená (různé malformace kortikálního vývoje) – zde však epilepsie spíše souvisí spíš s ložiskovou patologií než genetickou příčinou. V některých případech může příčina spadat do kategorie genetické i strukturální (např. tuberózní skleróza).  Některé typy epilepsií bývají často asociovány s určitými patologiemi. Např. u pacientů s epilepsií temporálního laloku je častý nález hipokampální sklerózy, u pacientů s gelastickými záchvaty (epizody smíchu nebo nucení ke smíchu, často bez emočního doprovodu) bývají časté hypothalamické hamartomy.  K identifikaci těchto lézí je nezbytná magnetická rezonance, a to nejlépe provedená ve speciálním epileptologickém protokolu.", "section_level": 2}, {"title": "3. Metabolická etiologie.", "content": "Některé choroby způsobující poruchu metabolismu nebo s metabolismem interagující se mohou mimo jiné manifestovat epilepsií (zde patří např. porfyrie, aminoacidopatie, pyridoxin-dependentní záchvaty). Většina z těchto chorob má genetický základ, některá mohou být získaná (např. deficit kyseliny listové). Identifikace těchto chorob je samozřejmě důležitá kvůli potřebě specifické léčby.", "section_level": 2}, {"title": "4. Imunitní etiologie.", "content": "Jsou způsobené některými typy autoimunitních zánětů postihující centrální nervový systém. Počet diagnostikovaných případů roste s dostupnějšími laboratorními diagnostickými metodami. Příkladem těchto onemocnění je např. encefalitida s protilátkami proti NMDA receptoru nebo anti-LG1 limbická encefalitida. Vyčlenění této kategorie vyplývá z důležitosti odlišného léčebného přístupu (imunosupresiva, pátrání po paraneoplázii).", "section_level": 2}, {"title": "5. Infekční etiologie.", "content": "Infekční příčina je celosvětově nejběžnější etiologií epilepsie. Epilepsie s infekční etiologií je výsledkem působení infekčních chorob, při kterých může docházet k funkčním a strukturálním změnám v mozku. Hlavním původcem získané epilepsie v rozvojových zemích je neurocysticerkóza. Dalšími infekčními nemocemi, které prokazatelně způsobují epilepsii, jsou např. HIV, malárie, TBC meningitida, mozková malárie, subakutní sklerózující panencefalitida, mozková toxoplazmóza a vrození infekce jako Zika a cytomegalovirus. Tyto infekce někdy mívají strukturální korelát. Infekční etiologie se vztahuje i k případům epilepsie vzniklé s odstupem po prodělané infekci.", "section_level": 2}, {"title": "6. Neznámá etiologie.", "content": "Příčina epilepsie je nejasná. Samozřejmě záleží na rozsahu vyšetření, které se celosvětově značně liší.", "section_level": 2}, {"title": "Diagnostika.", "content": "Diagnostika epileptických záchvatů je založena na klinickém obraze a podrobně odebrané anamnéze získané od pacienta a svědků události. Existuje řada chorob, které mohou imitovat epileptický záchvat. Pro správnou léčbu je nutné správně určit, že se o epileptických záchvat jedná, následně stanovit typ epileptického záchvatu/epilepsie, příčinu záchvatu/epilepsie a případně i daný epileptický syndrom. V diagnostickém algoritmu hrají zásadní roli neurologické vyšetření a různé pomocné metody (laboratorní, zobrazení mozku, EEG vyšetření).", "section_level": 1}, {"title": "Laboratorní vyšetření.", "content": "Zejména v případě prvního epileptického záchvatu z důvodu vyloučení metabolické příčiny (viz akutní symptomatické záchvaty).", "section_level": 2}, {"title": "Zobrazení mozku.", "content": "U dospělých pacientů s epilepsií je v rámci pátrání po příčině epilepsie indikované provést zobrazení mozku. Základními metodami jsou magnetická rezonance (MR) a výpočetní tomografie (CT). V současnosti se preferuje MR mozku, u pacientů u kterých není možné provedení magnetická rezonance (MR) mozku, alespoň výpočetní tomografie (CT) mozku. CT vyšetření má nezastupitelnou roli v akutních stavech vzhledem k jeho dostupnosti a rychlosti.  Strukturální změny nacházené u epileptiků mohou být rozmanité – pozánětlivé a poúrazové změny, změny po prodělané (klinicky vyjádřené či němé) mozkové příhodě, nádory mozku. Relativně častými změnami u farmakorezistentní epilepsií je hipokampální skleróza (gliotické změny a ztráta neuronů hipokampu) nebo různé malfunkce kortikálního vývoje (vývojová porucha uspořádání neuronů).", "section_level": 2}, {"title": "EEG vyšetření.", "content": "EEG vyšetření neboli elektroencefalogram zaznamenává normální i abnormální elektrickou aktivitu mozku. Některé abnormity jsou nespecifické a mohou se vyskytnout u zdravých jedinců nebo pacientů s jiným onemocnění mozku než je epilepsie (např. cévní mozková příhoda, trauma mozku, demence apod.) Druhým typem abnormit jsou epileptiformní abnormity (dříve tzv. specifické nebo hyperfunkční), které jsou asociovány s výskytem epilepsií. Nález na EEG může pomoci určit, zda se jedná o ložiskovou či generalizovanou epilepsii, což je důležité pro určení správné léčby.  Rutinní EEG záznam trvá většinou 20–30 minut a běžně se během něj používají aktivační metody, které zvyšují šanci záchytu abnormalit (fotostimulace, hyperventilace). Další aktivační metodou je například natáčení EEG při usínání/spánek nebo spánková deprivace. Pacienti s epilepsií mohou mít normální graf.", "section_level": 2}, {"title": "Video-EEG monitorování.", "content": "Je metodou pro současné většinou dlouhodobějšího (několik dní až týdnů) snímání EEG aktivity a současného stavu pacienta pomocí videokamery. Využívá se zejména u nejasných případů, kdy pacient neodpovídá adekvátním způsobem na antiepileptickou medikaci, v případech, kdy není jasné zda se o epilepsii jedná, k určení typu epileptických záchvatů/epilepsie či odhalení epileptického ložiska. Na základě získaných informací je možné navrhnout adekvátní terapii.", "section_level": 3}, {"title": "Léčba epilepsií.", "content": "Cílem léčby epilepsií je kompenzace záchvatů bez nepřijatelných nežádoucích účinků terapie a optimální kvalita života.  Terapii můžeme rozdělit do 3 částí:", "section_level": 2}, {"title": "Režimová opatření.", "content": "Cílem je eliminace faktorů provokujících epileptické záchvaty, jednak eliminace rizikových situací. Mezi provokační faktory patří např. spánková deprivace, fotostimulace, nadměrný příjem alkoholu, nadměrné fyzické nebo psychické zatížení. Vnímavost vůči provokačním faktorům je individuální. Např. pouze 5% pacientů s epilepsií má fotosenzitivní epilepsii.  Eliminace rizikových situací znamená vyhnutí se prostředí či aktivitám, při kterých by případný epileptický záchvat mohl vést k vážnému ublížení sobě či okolí (práce ve výškách, nechráněné točivé nástroje, řízení motorového vozidla).", "section_level": 2}, {"title": "Farmakoterapie.", "content": "Antiepileptika potlačují výskyt epileptických záchvatů, nevyléčí příčinu epilepsie ani nezabrání rozvoji po různých inzultech mozku. Před nasazením lékař zvažuje několik aspektů:  Obecně je léčba indikovaná v případě, že riziko opakování záchvatu a/nebo jeho možné negativní konsekvence převažují rizika nežádoucích účinků léčby.  V praxi se používá přístup nasazení terapie po dvou (nebo více) jasných epileptických záchvatech. Výjimkou mohou být záchvaty s velmi dlouhým časovým rozestupem nebo provokované záchvaty, u kterých specifická léčba nebo vyhnutí se provokované aktivity může být dostatečnou profylaxí (např. abúzus alkoholu, některé případy fotosenzitivní epilepsie). Také v případě některých benigních dětských syndromů není nutné nasazení medikace (např. Benigní rolandická epilepsie).", "section_level": 2}, {"title": "Strategie léčby.", "content": "Léčba bývá zahajovaná monoterapií (t. j. použití jednoho léčebného preparátu), která jsou většinou nasazovaná v pomalu zvyšujících se dávkách do vytitrování optimální dávky. Tímto postupem lze zabránit některým nežádoucím účinkům a zvýšit toleranci léku. Obecně platí, že v případě trvání záchvatů se navyšuje dávka léku až do maximální tolerované dávky.  Alternativní monoterapii volíme v případě nežádoucích účincích nebo minimálním efektu iniciální terapie. V případě dobré tolerance a významného efektu iniciální terapie je možné zvažovat přidání dalšího antiepileptika. Kombinace více léků může být rizikovější pro výskyt interakcí a nežádoucích účinků, při správném zvolení může být účinnější než monoterapie.", "section_level": 3}, {"title": "Při výběru vhodného antiepileptika hrají roli.", "content": "V roce 2017 vydal spolek Epistop ve spolupráci s Českou ligou proti epilepsii \"Soubor minimálních diagnostických a terapeutických standardů u pacientů s epilepsií\", ve kterých se objevují na základě publikovaných doporučení a s přihlédnutím k aktuálním zvyklostem v České republice nová doporučení nasazování antiepileptik viz tabulka.", "section_level": 3}, {"title": "Chirurgická léčba.", "content": "Epileptochirurgická léčba by měla být zvažovaná u pacientů s farmakorezistentní epilepsií (nebo také refrakterní, intraktabilní), vzhledem k tomu, že pacienti s nekompenzovanou epilepsií mají zvýšenou mortalitu, dochází k progresivnímu zhoršování kognitivních funkcí a nežádoucím psychosociálním důsledkům.  Farmakorezistentní epilepsie je definovaná jako epilepsie, u které selhala terapie dvou adekvátně vybraných antiepileptik užívaných v maximálních tolerovatelných dávkách (ať už v monoterapii nebo kombinaci) a přetrvávají záchvaty významně ovlivňující kvalitu života. Tito pacienti jsou indikovaní k vyšetření v centru pro léčbu epilepsie. Zastoupení farmakorezistentních pacientů se odhaduje na 20–30 % pacientů s epilepsií.  V České republice je chirurgická léčba epilepsie soustředěna do center vysoce specializované péče pro farmakorezistentní epilepsie. K 1.1.2018 dle Ministerstva zdravotnictví České republiky má tento status:", "section_level": 2}, {"title": "Předpoklady pro epileptochirugickou léčbu.", "content": "Základními předpoklady pro epileptochirurgickou léčbu jsou farmakorezistence, očekávané zvýšení kvality života při potlačení záchvatů a přiměřené riziko operačního zákroku, které nepřevyšuje jeho očekávaný přínos. Nezbytná je rovněž dostatečná motivace nemocného, případně jeho zákonného zástupce.  Zjednodušeně můžeme epileptochirurgické zákroky rozdělit na dvě základní skupiny – výkony kurativní a výkony paliativní.", "section_level": 3}, {"title": "Kurativní výkony.", "content": "Cílem kurativních výkonů je odstranění epileptického ložiska a tudíž úplné odstranění epileptických záchvatů. Patří zde výkony resekční a dle některé literatury zde lze zařadit i hemisferektomie (ty jsou jindy řazeny mezi výkony paliativní). Podstatou resekčních výkonů je kompletní odstranění funkčně změněné mozkové tkáně, která je přímo odpovědná za generování epileptických záchvatů. Nejčastěji se provádí různé typy resekcí části temporálního (spánkového) laloku a tzv. rozšířené lezionektomie (odstranění léze). Cílem je vymizení záchvatů po operaci, ovšem bez nepřijatelného negativního ovlivnění motorických, senzorických či kognitivních funkcí.", "section_level": 3}, {"title": "Paliativní výkony.", "content": "Primárním cílem výkonů paliativních je pak významné snížení počtu záchvatů či odstranění záchvatů pacienta nejvíce ohrožujících. Mezi paliativní zákroky bývají řazeny mnohočetné subpiální transekce, kalosotomie, hemisferektomie, implantace vagového neurostimulátoru.", "section_level": 3}], "src_summary": "Epilepsie (starší český výraz padoucnice) je onemocnění mozku charakterizované výskytem epileptických záchvatů. Epileptické záchvaty jsou epizody náhlé a přechodné abnormální funkce mozkové aktivity, které se projevují dočasnou změnou vědomí či vnímání, chování, hybnosti či citlivosti. Epilepsie je jedním z nejčastějších chronických neurologických onemocnění, vyskytuje se celosvětově, postihuje ženy i muže, jedince všech věkových kategorií i etnik.", "tgt_summary": "癫痫症(英语:Epilepsy),是一种神经性疾患,特征为反复地癫痫发作,即为重复发作或长或短的严重抽搐症状,可能会造成物理性伤害,甚至骨折。癫痫症的定义是,患者在无诱发原因下持续重复地癫痫发作;因中毒等特定原因引发的单次性癫痫发作(英语:Isolated seizures)就不算是癫痫症 。癫痫症的治疗方式在各地各有不同,患者常因其病况而遭到各种程度的污名化。", "id": 217475}
{"src_title": "Bezpečnostní informační služba", "tgt_title": "安全情报服务", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V demokratickém Československu počátku 90. let 20. století fungovala od roku 1991 kontrarozvědná Federální bezpečnostní informační služba (FBIS). Vzhledem k rozpadu státu koncem roku 1992 zanikla i tato organizace. V Česku se jejím nástupcem stala nově zřízená Bezpečnostní informační služba České republiky (BIS ČR), která vznikla dne 24. listopadu 1992 na základě zákona České národní rady č. 527/1992 Sb., o Bezpečnostní informační službě České republiky. Tento právní předpis byl koncipován pouze jako dočasný, neboť jeho platnost byla omezena do konce roku 1993. Tehdy byla novelou č. 316/1993 Sb. prodloužena platnost zákona o BIS ČR o sedm měsíců, do 31. července 1994.  Definitivní podobu české kontrarozvědky přinesl zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, a zákon č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, které byly Parlamentem České republiky schváleny 7. července 1994. S nabytím účinnosti těchto předpisů 30. července 1994 vznikla k tomuto dni Bezpečnostní informační služba (BIS), coby nástupce BIS ČR a české části FBIS.", "section_level": 1}, {"title": "Činnost.", "content": "Z povahy své práce a kvůli přísné ochraně identity svých zdrojů může zpravodajská služba informovat o své činnosti veřejnost velmi omezeně. Přesto existuje několik výjimek, které se dostaly do veřejného prostoru a byly službou s odstupem času potvrzeny.  Instruktoři BIS učí v rámci projektu Riders řídit vozidla v krizových situacích. Jejich žáky jsou příslušníci z ostatních českých ozbrojených složek, především z policie a armády. V roce 2019 fungovala spolupráce už dvacet let.  Policie zajistila v dubnu 2003, krátce po vypuknutí války v Iráku, na základě informací BIS na irácké ambasádě ruční protitankový granátomet RPG-7, čtyři útočné pušky AK-47, dva samopaly, jedenáct pistolí a tisíce kusů střeliva. Podle BIS mohly být zbraně zneužity k útoku na sídlo rádia Svobodná Evropa, které sídlilo v Praze v budově bývalého Federálního shromáždění a o které se irácké tajné služby zajímaly dlouhodobě.  Ředitel BIS Michal Koudelka v říjnu 2019 na bezpečnostní konferenci v Poslanecké sněmovně oznámil, že služba ve spolupráci s Národní centrálou proti organizovanému zločinu v roce 2018 odhalila a rozbila síť, kterou v Česku vytvářela ruská zpravodajská služba FSB.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Ředitel BIS Michal Koudelka obdržel v březnu 2019 od CIA Tenetovu cenu za zahraniční spolupráci. Koudelka uvedl, že „Toto nejvýznamnější ocenění, které CIA dává, beru nejen jako ocenění své práce, ale především jako ocenění práce BIS.“", "section_level": 2}, {"title": "Kritika a kontroverze.", "content": "Senátor Jaromír Štětina obvinil v roce 2011 Bezpečnostní informační službu, že se ho snažila zastrašovat a organizovala proti němu kampaně, protože disponoval dokumenty o protiprávní činnosti BIS v kauze bývalého příslušníka BIS a disidenta Vladimíra Hučína. Podle Štětiny BIS zneužívala své spolupracovníky a agenty k diskreditační kampani proti jeho osobě.  Prezident Miloš Zeman v roce 2018 kritizoval práci BIS, která podle jeho názoru ignoruje hrozbu Islámského státu na území České republiky a včas neodhalila činnost pražského imáma Sámera Shehadeha, který byl obviněn z podpory terorismu. Prezident prohlásil: „Jsou to čučkaři. Protože tam, kde mají najít teroristu, a on opravdu existoval, a ostatně i Národní centrála pro odhalování organizovaného zločinu říká, že u nás jsou teroristé, tam ho nenašla.“  Ve své veřejné výroční zprávě BIS varovala, že vliv sovětské verze moderních dějin a proruského panslovanství na výuku historie, českého jazyka a literatury na českých školách je součástí ruské hybridní strategie. V lednu 2019 se kvůli výuce historie na školách s ředitelem BIS Michalem Koudelkou sešel ministr školství Robert Plaga. Prezident Zeman na to reagoval slovy: „Nevím, proč by se do této diskuse měla vměšovat i tajná služba, to ani Státní bezpečnost neměla takovou drzost, aby radila, jak se má učit dějepis.“  Prezident Zeman v roce 2019 ani počtvrté nevyhověl návrhu Vlády ČR jmenovat ředitele BIS Michala Koudelku do hodnosti brigádního generála. Ve vysílání TV Barrandov dne 24. října 2019 uvedl: „Ať se pan Koudelka místo fiktivního honění ruských a čínských špionů zaměří na ekonomickou kriminalitu v České republice.“ Ministr zahraničí Tomáš Petříček v březnu 2020 zpochybnil zprávu BIS upozorňující na aktivity Číny během pandemie covidu-19.", "section_level": 2}, {"title": "Kauza ruského agenta s ricinem.", "content": "Příjezd muže s ricinem do České republiky je politická kauza z roku 2020, na jejímž začátku byl únik utajované informace do médií. 26. dubna 2020 časopis \"Respekt\" zveřejnil článek, v němž Ondřej Kundra tvrdí, že podle nejmenovaných zdrojů Respektu do Česka přicestoval muž s ruským diplomatickým pasem, který s sebou přivezl jed ricin. Bezpečnostní složky prý o příletu cestovatele věděly a muže vyhodnotily jako bezprostřední riziko pro dva české komunální politiky, Zdeňka Hřiba a Ondřeje Koláře. Ruský diplomat s ricinem v kufru měl do Prahy přicestovat 14. března a BIS údajně obdržela informaci o obsahu jeho zavazadel ve formě dopisu od anonyma. Zdeněk Hřib a Ondřej Kolář dostali koncem dubna policejní ochranu, jež byla vztažena i na Pavla Novotného, který však v původním Kundrově článku jako cíl možného útoku zmíněn nebyl. BIS podala trestní oznámení kvůli nezákonnému prozrazení utajované informace, o které kromě BIS a policejního prezidenta věděli pouze premiér, ministr vnitra a ministr zahraničí. O celé kauze panují pochybnosti. Tvrzení založené na jednom anonymním zdroji, že se Rusko pokouší zavraždit tři komunální politiky v Česku, považují za nepravděpodobné například Andor Šándor (bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby), Karel Randák a František Bublan (bývalí ředitelé Úřadu pro zahraniční styky a informace) nebo Mark Galeotti, přední expert na Rusko z Royal United Services Institute. Své pochybnosti vyjádřili také někteří novináři, kteří se celou kauzou zabývali. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov celou kauzu označil za „výmysl“, který je v rozporu se „zdravým rozumem“.", "section_level": 3}, {"title": "Vedení.", "content": "V čele Bezpečnostní informační služby stojí ředitel, který je odpovědný vládě České republiky. Ředitel je jmenován vládou, a to po projednání ve výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky příslušném ve věcech bezpečnosti, a odvoláván je rovněž vládou.  Ředitelem BIS je od 15. srpna 2016 Michal Koudelka.", "section_level": 2}, {"title": "Náplň činnosti.", "content": "BIS smí získávat pouze informace, které se týkají:  BIS nemá žádné trestně-právní pravomoci. Spolupracuje s tuzemskými i zahraničními zpravodajskými službami, také s Policií ČR a dalšími státními úřady. Výjimečné postavení policejního orgánu má inspekce BIS, která vyšetřuje trestné činy příslušníků BIS. BIS je vojensky organizovaná, ozbrojená zpravodajská služba. Její příslušníci jsou oprávnění držet a nosit služební zbraň. Použít ji mohou ale pouze v mezích nutné obrany a krajní nouze, stejně jako kterýkoliv jiný občan.  BIS získává informace z otevřených zdrojů, z agenturní sítě (osoby jednající ve prospěch BIS - HUMINT), od ostatních zpravodajských služeb nebo zpravodajskými prostředky:  Odposlechy telekomunikací BIS musí nejprve povolit předseda senátu Nejvyššího soudu ČR (maximálně na dobu 3 měsíců).  Sledování musí nejprve odsouhlasit ředitel BIS nebo jím pověřená osoba. Sledování se považuje za nejnákladnější a nejnáročnější zpravodajský prostředek, zároveň ale nejúčinnější.  Krycí prostředky a krycí doklady slouží k utajení skutečné totožnosti důstojníka BIS, jeho příslušnosti ke Službě a k utajení objektů a zájmů BIS. Krycím dokladem nesmí být nikdy použit průkaz: Fungování českých zpravodajských služeb se řídí zákonem č. 153/1994 Sb. o zpravodajských službách ČR. BIS zřizuje zákon č. 154/1994 Sb. o Bezpečnostní informační službě. Služební poměr příslušníků BIS se řídí zákonem č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Důležitým prvkem pro utajenou činnost zpravodajské služby je zákon č. 412/2005 Sb. o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. K plnění svých úkolů je BIS oprávněna spolupracovat s ostatními zpravodajskými službami ČR (ÚZSI a VZ). Zákon č. 153/1994 Sb. tuto spolupráci v § 9 podmiňuje dohodami uzavíranými mezi zpravodajskými službami se souhlasem vlády. Spolupráci se zpravodajskými službami cizí moci může BIS podle § 10 zákona č. 153/1994 Sb. uskutečňovat pouze se souhlasem vlády.", "section_level": 1}, {"title": "Znak.", "content": "Znak BIS vznikal v letech 1991–1992, kdy bylo zřejmé, že rodící se zpravodajské službě je třeba dát do vínku i vhodnou symboliku. Světlo světa spatřil v atelieru výtvarníka Jana Glozara, tehdy jako odznak Federální bezpečnostní informační služby. Podkladem pro jeho ztvárnění byla formulace několika základních požadavků: naznačení formy a metody práce, vyjádření státnosti, houževnatosti, bystrosti, ostražitosti, rychlosti a respektu.  Obraz znaku tvoří velký státní symbol umístěný na hrudi orlice, částečně překrytý jejím křídlem. V horní části je umístěn nápis \"„Audi, vide, tace“\", v dolní části nápis „BIS“. Orlice vyjadřuje bystrost, ostražitost, houževnatost, rychlost a respekt, který ptačí říše bere na vědomí. Vlastnosti orlice doplňuje směrem k člověku zmíněné latinské heslo, které říká, že příslušník zpravodajské služby musí dobře naslouchat, dobře se dívat a mlčet. Jinými slovy musí dodržovat hlavní zásady zpravodajské práce. Velký státní znak konstatuje, že příslušník BIS je ve státních službách a jeho povinností je chránit státní zájmy. Poloha na hrudi (srdci) orlice symbolizuje nadřazení státních zájmů nad zájmy osobní. Částečné překrytí státního znaku křídlem vyjadřuje ochranu státnosti a ve spojení s obrazem orlice naznačuje, že za každým pokusem o narušení ochrany bude následovat postih.", "section_level": 1}, {"title": "Služební přísaha.", "content": "„\"Slibuji na svou čest a svědomí, že při výkonu služby budu nestranný a budu důsledně dodržovat právní a služební předpisy, plnit rozkazy svých nadřízených a nikdy nezneužiji svého služebního postavení. Budu se vždy a všude chovat tak, abych svým jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru. Služební povinnosti budu plnit řádně a svědomitě a nebudu váhat při ochraně zájmů České republiky nasadit i vlastní život.\"“", "section_level": 2}, {"title": "Výroční zprávy.", "content": "Přestože většinu své práce musí BIS vykonávat utajeně – protože jedině tak může efektivně plnit zákonem uložené úkoly – nelze pominout, že je placena státem, tedy penězi daňových poplatníků. Občané mají právo vědět, jak pracuje a čím se zabývá. Za předpokladu, že není porušen zákon o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (č. 412/2005 Sb.), neexistuje důvod, který by bránil BIS komunikovat s veřejností. K otevřenosti se Služba hlásí a odpovídáním na dotazy, poskytováním vyjádření a dobrovolným, vstřícným publikováním veřejných výročních zpráv (od roku 1996 do současnosti), ji konkrétně naplňuje. Bezpečnostní informační služba se při své práci neobejde bez podpory občanů. Pokud se kdokoliv domnívá, že má užitečné a relevantní informace, spadající do oblastí, kterými se BIS zabývá, může ji kdykoliv přímo kontaktovat. Služba na podporu veřejnosti spoléhá a přijímají ji pro ochranu bezpečnosti, demokracie a svobody.", "section_level": 1}, {"title": "Kontrola a dohled.", "content": "Kontrola činnosti Bezpečnostní informační služby se odehrává ve dvou rovinách – vnější a vnitřní. Vnější rovinu představuje kontrola vládou, která Službu řídí, a parlamentem. Vnitřní kontrola je svěřena interním mechanismům, jejichž součástí je Inspekce (přímo podléhající řediteli BIS), Odbor vnitřní bezpečnosti a Skupina interního auditu.", "section_level": 1}, {"title": "Vnější kontrola.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Role vlády.", "content": "Za činnost a koordinaci všech českých zpravodajských služeb odpovídá vláda. Pro tento účel si svým usnesením zřídila Výbor pro zpravodajskou činnost, který je stálým pracovním orgánem Bezpečnostní rady státu. Předsedou výboru je premiér, místopředsedou ministr vnitra, členy jsou ministři zahraničí, obrany a ředitelé Bezpečnostní informační služby, Úřadu pro zahraniční styky a informace, Vojenského zpravodajství a sekce předsedy vlády. V dané oblasti je výbor též místem operativní meziresortní koordinace kontaktů a případné spolupráce se státními orgány.", "section_level": 3}, {"title": "Role parlamentu.", "content": "Úkolem parlamentní kontroly je (zjednodušeně řečeno) dohlížet, zda BIS při své práci neporušuje práva a svobody občanů. Pro dohled nad BIS si Poslanecká sněmovna vytváří zvláštní sedmičlenný kontrolní orgán.", "section_level": 3}, {"title": "Vnitřní kontrola.", "content": "Kontrolní systém BIS stojí na třech základních pilířích. Prvním je konkrétní, jasně stanovená odpovědnost řídících pracovníků. Druhým je pověření garančních útvarů provádět nezávislou, pravidelnou kontrolu určených oblastí. Třetí pilíř představuje decentralizace zpravodajského výkonu mezi více vzájemně nezávislých subjektů. Zejména zmíněná decentralizace, která se týká informačního toku a práce s daty, včetně jejich archivování, má zamezit případnému zneužití operativních nástrojů. Vlastní kontrola se mj. soustřeďuje na oprávněnost zpravodajských úkonů a dodržování vnitřních předpisů, na čerpání peněz a na používání materiálně-technických prostředků.  Mechanismus vnitřní kontroly a dohledu je koncipován jako dynamický systém, který se aktualizuje a optimalizuje podle vývoje vnitřního a vnějšího prostředí. Cílem přitom není jen pouhé zjišťování chyb a nedostatků, ale i jejich prevence.", "section_level": 2}, {"title": "Inspekce.", "content": "Inspekce – přesněji Odbor inspekce Bezpečnostní informační služby – má uvnitř BIS zvláštní postavení. Je přímo podřízena řediteli BIS, pracuje oddělena od ostatních útvarů a podle trestního řádu má oprávnění fungovat jako policejní orgán. Zmíněné oprávnění se odvíjí od jejího hlavního poslání odhalovat a vyšetřovat přestupky a trestné činy příslušníků BIS. Inspekce může tedy vyšetřovat, zajišťovat stopy, získávat důkazy potřebné k objasnění konkrétního případu a v této souvislosti přímo spolupracovat s policií. Do náplně její práce patří také příjem a prověřování stížností a oznámení občanů na práci Služby.  Získá-li Inspekce informaci, že příslušník BIS spáchal trestný čin, využije své policejní oprávnění a rozběhne vlastní šetření. Pokud se podezření z trestného činu potvrdí, předá celou věc státnímu zástupci. Dojde-li Inspekce k závěru, že se o trestný čin nejedná, věc odloží. Zjistí-li, že událost má charakter přestupku, postoupí případ nadřízenému konkrétního příslušníka, který rozhodne o druhu a výši kázeňského trestu.  Inspekce ale nemá jen represivní roli. Funguje také jako klasický kontrolní útvar. Podle zpracovaných plánů – a operativně podle požadavků a zadání ředitele Služby – se věnuje řadě činností, jako je např. kontrola nasazování zpravodajské techniky, správného vedení svazků, čerpání pohonných hmot, používání služebních aut apod. Nezanedbatelná je i její právní pomoc, poskytovaná příslušníkům BIS, kteří se ocitnou ve složitých životních situacích.", "section_level": 3}, {"title": "Odbor vnitřní bezpečnosti.", "content": "S určitou dávkou zjednodušení lze Odbor vnitřní bezpečnosti označit jako „útvar obrany“. Jeho hlavním posláním je bránit Bezpečnostní informační službu před aktivitami a jevy, které mohou ohrozit nebo narušit její vnitřní bezpečnost. V tomto smyslu patří mezi jeho úkoly např. ochrana BIS proti případné infiltraci cizích zpravodajských služeb.  Odbor vnitřní bezpečnosti se také zaměřuje na odhalování postojů a činů, které odporují interním předpisům Služby a jsou neslučitelné s postavením zpravodajského důstojníka. Do jeho působnosti patří objasňování případných úniků utajovaných informací a bezpečnostní prověrky uchazečů o přijetí do BIS. V souladu se Zákonem o ochraně utajovaných informací prověřuje i příslušníky, kteří ve Službě už pracují a metodicky řídí operativní ochranu celé BIS.  V podstatě se existence a fungování odboru odvíjí od zákona o ochraně utajovaných informací, který ukládá Bezpečnostní informační službě plnit úkoly v oblasti personální, administrativní a fyzické bezpečnosti, v oblasti bezpečnosti informačních a komunikačních systémů a ve sféře kryptografické ochrany. Organizačně je tento odbor zařazen mezi útvary podřízené bezpečnostnímu řediteli, jehož status je na úrovni náměstka ředitele BIS.", "section_level": 3}, {"title": "Skupina interního auditu.", "content": "Skupina interního auditu je funkčně nezávislý a organizačně oddělený útvar přímo podřízený řediteli Služby.  Rozsah působnosti skupiny je stanoven v organizačním řádu BIS a vnitřním předpisem. Právní úprava se odvíjí od zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů, a od jeho prováděcí vyhlášky č. 416/2004 Sb. Některé vnitřní finanční kontroly provádějí též odborné útvary BIS.", "section_level": 3}, {"title": "Služební medaile.", "content": "Podle vyhlášky Ministerstva vnitra č. 433/2004 Sb. uděluje Bezpečnostní informační služba svým příslušníkům jednu služební medaili, a to medaili Za zásluhy o bezpečnost I., II. nebo III. stupně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bezpečnostní informační služba (BIS) je česká ozbrojená zpravodajská služba s vnitřním polem působnosti (kontrarozvědka). Tento bezpečnostní sbor získává, shromažďuje a vyhodnocuje informace důležité pro bezpečnost, ochranu ústavního zřízení, demokratických principů a významných ekonomických zájmů České republiky. Bezpečnostní informační služba vznikla 30. července 1994 na základě zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě. Předchůdcem BIS byla v letech 1992–1994 Bezpečnostní informační služba České republiky (BIS ČR).", "tgt_summary": "安全情报服务 (捷克语:\"Bezpečnostní informační služba\" 英语:\"Security Information Service\" 简称 \"BIS\")是捷克共和国公民情报机构之一。专责捷克共和国境内的反情报活动。本局负责保卫捷克的安全,应对危及国家安全的秘密组织的威胁。这些威胁包括恐怖主义,谍报活动和大规模杀伤性武器的扩散保护国家敏感信息资产和关键性国家基础设施.它创建于1994年其总部坐落在布拉格.自2003年以来Jiří Lang将是安全情报服务的经理.", "id": 2809388}
{"src_title": "Deklarace nezávislosti Spojených států amerických", "tgt_title": "美國獨立宣言", "src_document": [{"title": "Historie Deklarace nezávislosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pozadí deklarace.", "content": "V šedesátých a sedmdesátých letech 18. století se vztahy mezi třinácti severoamerickými koloniemi a Velkou Británií vyostřily. Boje, které propukly roku 1775 v Lexingtonu a Concordu jsou označovány jako začátek amerického boje za svobodu. Přestože z počátku panovaly jisté obavy z úplné nezávislosti, brožurka \"Common Sense\" (volně přeložitelné jako \"selský rozum\") od Thomase Paina dokázala přesvědčit, že jen úplná nezávislost je jediná možná cesta, kterou se mají kolonie ubírat.  Nezávislost byla přijata 2. července 1776 spolu s Leeovou rezolucí, kterou prezentoval na Kontinentálním kongresu Richard Henry Lee z Virginie 7. června roku 1776. Ve zkratce obsahovala toho:", "section_level": 2}, {"title": "Návrh a přijetí.", "content": "Dne 11. června 1776 byla vytvořena komise Kontinentálního kongresu, zvaná též \"Výbor pěti\", skládající se z těchto členů: Komise měla za úkol navrhnout vhodnou Deklaraci zastřešující zmíněnou rezoluci. Jefferson se postaral o převážnou většinu sepsání deklarace, s pomocí této komise. Jeho návrh byl přednesen na Kontinentálním kongresu 1. července 1776.  Úplná deklarace byla přepsána na generálním zasedání za účelem přijetí Kontinentálním kongresem 4. července 1776 ve vládním domě v Pensylvánii. Tato kopie byla podepsána pouze prezidentem kongresu Johnem Hancockem a jeho sekretářem Charlesem Thomsonem. Slavnostní ceremonie se poté odehrála 2. srpna.", "section_level": 2}, {"title": "Distribuce.", "content": "Po přijetí deklarace kongresem (4. července 1776) byla kopie odeslána o pár bloků dál do tiskárny Johna Dunlapa. Během noci bylo vytištěno přes 150 výtisků. Jeden z nich byl odeslán 6. července Georgi Washingtonovi, který deklaraci přečetl svým jednotkám v New Yorku 9. července. 25 stále existujících Dunlapových výtisků jsou nejstarší exempláře tohoto dokumentu.  18. ledna 1777 rozhodl Kontinentální kongres, že deklarace by měla být dále a šířeji distribuována. Druhý tisk zajistila Mary Kathrine Goddardová. První tisk obsahoval podpisy pouze Johna Hancocka a Charlese Thomsona. Druhý tisk už obsahoval všechny signatáře.  První zprávy o deklaraci se dostaly do Londýna 10. srpna 1776.", "section_level": 2}, {"title": "Signatáři.", "content": "19. července 1776 Kongres nařídil ručně napsat prohlášení, které pak měli delegáti podepsat. Tuto kopii vytvořil Timothy Matlack, asistent v sekretariátu kongresu. Většina vyslanců podepsala deklaraci 2. srpna 1776 v zeměpisném seřazení kolonií, které zastupovali, od severu k jihu. Někteří vyslanci nebyli přítomni a museli deklaraci podepsat později. Dva vyslanci ji dokonce nikdy nepodepsali. Tak jak noví vyslanci vstupovali do členstva kongresu, bylo jim také umožněno deklaraci podepsat. Deklaraci tak nakonec podepsalo 56 vyslanců.  První a také nejvýznamnější podpis pod Deklarací nezávislosti patří Johnu Hancockovi, presidentu Kontinentálního kongresu. Dva budoucí prezidenti Kongresu, Thomas Jefferson a John Adams byli také mezi signatáři. Následuje výčet kolonií a jejích vyslanců:  Z těchto 56 signatářů bylo 24 právníků či advokátů, 11 obchodníků, 9 farmářů. Edward Rutledge (26 let) byl nejmladším signatářem a Benjamin Franklin (70 let) byl naopak nejstarším. Všichni věděli, že svým podpisem se vystavují nelibosti a možné odplatě, která na ně v budoucnosti mohla různými způsoby dopadnout ze strany Velké Británie. Pět z nich bylo později chyceno a mučeno Brity. Na dvanácti z nich odplata dopadla ve formě žhářství spáchaném na jejich domech, dva ztratili své syny v revoluční armádě, jednomu zajali dva syny. Devět z podepsaných následně bojovalo o nezávislost a padlo.", "section_level": 2}, {"title": "Text Deklarace.", "content": "\"Když v průběhu lidských událostí nastane některému národu nutnost zrušit politické závazky, které jej poutají s národem jiným, a zaujmout mezi mocnostmi světa své vlastní a rovné místo, k němuž jej opravňují zákony přírody a jejího Boha, vyžaduje si náležitá úcta k mínění světa, aby takový národ vyhlásil důvody, jež jej k odtržení vedou.\"  \"Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující svoje oprávněné pravomoci ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoliv počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustanovit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svoji pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí.\"  \"Rozvážnost sice přikazuje, aby dlouho ustavené vlády nebyly měněny pro nejasné a prchavé důvody; a souhlasně veškerá zkušenost ukazuje, že lidstvo je mnohem náchylnější ke strádání, dokud je zlo snesitelné, než k narovnání sebe sama zavržením forem, kterým je přivyklé. Jestliže ale dlouhý sled zlořádu a uchvacování, pronásledující trvale týž objekt, se rozvíjí do podoby podřízenosti naprosté despocii, je jejich právem, je jejich povinností, svrhnout takovou vládu a obstarat nové stráže své budoucí bezpečnosti.  \"Takové bylo trpělivé strádání těchto kolonií, taková je i nyní nutnost, jež je dohání k tomu, aby změnily své dřívější vládní zřízení. Vláda nynějšího krále Velké Británie je vládou opakovaných křivd a skutků bezpráví, jednoznačně směřujících k zavedení naprostého násilí nad těmito státy.  \"Na důkaz toho nechť jsou nezaujatému světu předložená fakta.\"  \"Odmítal schválit nejprospěšnější a nejnutnější zákony pro veřejné blaho.\"  \"Zakázal svým guvernérům schvalovat bezprostředně a naléhavě důležité zákony, leč že by nevstoupily v platnost, dokud je neschválí on; a když tak byly zadrženy v platnosti, naprosto jim opominul věnovat pozornost.\"  \"Odmítal schválit zákony k prospěchu obyvatel velkých zemí, leč že by se zřekli práva na zastoupení v zákonodárném sboru, práva to pro ně neocenitelného a hrůzu snad nahánějícího jedině tyranům.\"  \"Svolával zákonodárná shromáždění na neobvyklá a nevyhovující místa, vzdálená jejich archívů, jen aby je tak únavou z všelijakých obtíží přinutil k přijetí svých vlastních opatření.\"  \"Vytrvale rozpouštěl sněmovny za to, že se s mužnou pevností stavěly proti jeho útokům na práva lidu.\"  \"Po takových rozpouštěních pak dlouho odmítal umožnit zvolení sněmovny nové, čímž se zákonodárná moc, již nelze zničit, vrátila do rukou širokých vrstev lidu, zatímco stát byl vystaven všem nebezpečím vpádu zvenčí a zmatků vnitřních.\"  \"Pokoušel se bránit zalidnění těchto států tím, že mařil vydání zákonů o nabývání občanského práva cizinci, že odmítal schvalovat zákony na podporu jejich přistěhovalectví a znesnadňoval podmínky pro nabývání půdy.\"  \"Překážel vykonávání práva tím, že odmítal schválit zákony ustavující soudcovské pravomoce.\"  \"Učinil soudce závislými na jeho jediné vůli tím, že jim přiděloval do užívání úřad a určoval výši i platbu jejich platů.  \"Zřídil množství nových úřadů a vyslal sem hordu úředníků, aby sužovala náš lid a vyjídala ho z podstaty.  \"Udržoval u nás, i v dobách míru, zahálející armády bez souhlasu naší legislatury.  \"Přičinil se, aby vojsko bylo nezávislé na moci civilní a jí nadřazeno.  \"Spojil se s jinými, aby nás podrobil právnímu zřízení, jež je cizí našemu založení a není potvrzeno našimi zákony, dávaje svůj souhlas k činům,\"  \"vzešlým z domnělé zákonodárné moci:  \"K usazení velkých jednotek ozbrojeného vojska u nás.\"  \"K jejich ochraně falešnými procesy před potrestáním za jakékoliv vraždy, které by spáchaly na občanech těchto států.\"  \"K zamezení našeho obchodu se všemi částmi světa.\"  \"K našemu zdanění, aniž bychom dali svůj souhlas.\"  \"K tomu, aby nás zbavil mnoha případů výsad procesu s porotou.\"  \"K tomu, abychom byly posláni za moře a tam souzeni za domnělá provinění.\"  \"K zákazu svobodného systému anglických zákonů v sousední provincii, kde ustavil svémocnou vládu a rozšířil hranice, aby tak vytvořil precedent a zároveň vhodný nástroj k uvedení téže absolutní vlády v těchto koloniích.\"  \"K zastavení činnosti našich vlastních zákonodárných sborů, prohlašuje se za oprávněného dávat nám sám jakékoliv zákony.\"  \"Vzdal se u nás vlády tím, že nám odepřel ochranu a vyhlásil nám válku.\"  \"Plenil naše moře, pustošil naše pobřeží, pálil naše města a připravoval o život naše lidi.\"  \"V současné době k nám přepravuje velké armády cizích námezdníků, aby tak bylo dokončeno dílo smrti, zpustošení a násilí, již započaté událostmi ukrutnosti a věrolomnosti stěží obdobnými i v nejbarbarštějších obdobích a naprosto nehodnými hlavy civilizovaného národa.\"  \"Nutil naše spoluobčany zajaté na širokém moři, aby se chopili zbraní proti své vlasti a stali se katany svých přátel a bratří, nebo sami zahynuli jejich rukama.\"  \"Podněcoval mezi námi domácí povstání a snažil se poslat na naše hraničáře kruté indiánské divochy,\" \"jejichž známým pravidlem boje je pobíjení všech, bez ohledu na stáří, pohlaví a stav.\"  \"Při každém z těchto případů útisku jsme co nejpokorněji prosili o nápravu; v odpověď našim opakovaným prosbám přicházely než opakované křivdy.  \"Vladař, jehož charakter je takto poznamenán všemi činy, jimiž se dá označit tyran, nehodí se za vládce svobodného lidu.\"  \"A nespouštěli jsme ze zřetele ani své britské bratry. Čas od času jsme je upozorňovali na pokusy jejich zákonodárství podrobit nás neospravedlnitelným soudním nařízením. Připomínali jsme jim své potíže s vystěhovalectvím a zdejším usidlováním. Dovolávali jsme se jejich vrozené spravedlnosti a velkomyslnosti a zapřísahali jsme je ve jménu svazků našeho příbuzenství, aby se postavili proti všem těmto násilnostem, které povedou nevyhnutelně k přerušení našeho spojení a vztahů. I oni však byl hluší k hlasu spravedlnosti a pokrevenství. Nemůžeme tudíž než dát průchod nezbytnosti, jež nás nutí k odtržení, a zaujmout k nim totéž postavení jako k ostatnímu světu: nepřátelé ve válce, v míru přátelé.\"  \"Pročež my, představitelé Spojených států amerických, shromáždění na generálním Kongresu, dovolávajíce se nejvyššího soudce světa o správnosti svých úmyslů, ve jménu a zmocněním poctivého lidu těchto kolonií slavnostně dáváme na vědomí a prohlašujeme: že tyto spojené kolonie jsou a po právu mají i napříště tvořit SVOBODNÉ A NEZÁVISLÉ STÁTY; že jsou zproštěny jakéhokoliv poddanství vůči britské koruně a že veškeré politické spojení mezi nimi a státem Velkou Británii je a má být naprosto zrušeno; a že jakožto svobodné a nezávislé státy mají plnou moc vyhlašovat válku, uzavírat mír, vstupovat ve spojenectví, navazovat obchodní styky a vykonávat všechny jednání a všechny záležitosti, jak nezávislé státy po právu činí.\"  \"Aby pak toto prohlášení co nejpevněji bylo zajištěno, za tím účelem s pevnou důvěrou v ochranu Boží prozřetelnosti si navzájem dáváme v ochranu své životy, svůj majetek a posvátnou nám čest.\" \"John Hancock\" \"a 55 dalších poslanců\"", "section_level": 1}, {"title": "Komentář k textu Deklarace.", "content": "Text Deklarace nezávislosti můžeme rozdělit do pěti oddílů: úvod, preambule, obvinění Jiřího III, nařčení britského lidu a závěr. (\"tyto nadpisy nejsou součástí dokumentu\")", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíly mezi návrhem a konečnou podobou.", "content": "Originální návrh Thomase Jeffersona obsahoval napadení obchodu s otroky (\"On (král) vedl krutou válku proti lidské přirozenosti samé, porušiv nejsvětější práva života a svobody ztělesněné v lidech z dálných krajů, kteří ho nikdy nenapadli, zajímá je a odvádí do otroctví na druhou polokouli Země, nebo jim připravuje bídnou smrt během jejich děsivého převážení\"), které bylo později odstraněno, stejně jako bylo odstraněno plno kritik britského lidu a parlamentu. Jeffersonův plán také používal frázi: „neodmyslitelná a nezadatelná práva“, která byla nahrazena frází: „zaručená nezcizitelná práva“.", "section_level": 1}, {"title": "Analýza.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historické vlivy.", "content": "Deklarace nezávislosti Spojených států byla ovlivněna Deklarací nezávislosti Holandské republiky z roku 1581, která se nazývá \"Přísaha zřeknutí\". Arbroathská deklarace nezávislosti (1320) zas byla deklarací nezávislosti Skotského království, a také nepochybně ovlivnila Deklaraci nezávislosti Spojených států, jako první deklarace nezávislosti vůbec. Jeffersonovi je také připisován návrh Virginské deklarace práv, která byla přijata roku 1776.", "section_level": 2}, {"title": "Filosofické pozadí.", "content": "Preambule Deklarace je ovlivněna osvícenskou filosofií, obsahuje pojmy přirozeného práva, sebeurčení a také deismu. Názory a dokonce některé fráze byly přejaty přímo ze spisů anglického filosofa Johna Locka, přesněji z jeho druhého pojednání o vládě, nazvaného „Eseje týkající se pravého původu, rozměru a konce civilní vlády“. V tomto pojednání se Locke hlásí k názoru vlády se souhlasem. Locke napsal, že lidské bytosti mají zaručená přirozená práva. Dalšími vlivy jsou spisy, které sepsali Wawrzyniec Grzymala Goslicki a Thomas Paine. Podle Jeffersona účel Deklarace byl „nehledat nové principy nebo nové argumenty, o kterých doposud nikdo nepřemýšlel...ale postavit před lidstvo zdravý rozum jedince, ve formě tak prosté a pevné, jako bychom jim chtěli rozkázat jejich souhlas, a obhájit nás samé v nezávislém postavení, které jsme nuceni si uzmout.“", "section_level": 2}, {"title": "Praktické použití.", "content": "Někteří historikové se domnívají, že Deklarace byla použita jak nástroj propagandy, kterou se Američané snažili získat jasné důvody pro jejich rebelství, jimiž by mohli přesvědčit váhavé kolonisty, a jimiž by mohli získat důvod pro zahraniční vlády, které by jim mohly poskytnou pomoc. Deklarace byla také použita ke sjednocení členů Kontinentálního kongresu. Mnozí se obávali, že podepsali něco, co by mohlo být jejich rozsudkem smrti v případě, že by se revoluce nepodařila, a Deklarace podávala jakoukoli možnost rychlého vítězství revoluce za nemožné.", "section_level": 2}, {"title": "Ovlivnění dalších dokumentů.", "content": "Markýz de La Fayette se s výtiskem této deklarace o něco později vrátil do Francie, kde roku 1789 pomohl vytvořit francouzské Prohlášení práv člověka a občana, které se stalo základem pro mnoho dnešních sociálních věd.  Deklarace nezávislosti obsahuje mnoho základních principů zakládajících otců, které byly poté zapsány v Ústavě Spojených států. Byla modelem pro Deklaraci citů, sepsanou roku 1848 na shromáždění v Seneca Falls, která deklarovala první ženská práva. Byla také použita jako předloha mnoha dokumentů, jako je například deklarace nezávislosti Vietnamu. Ve Spojených státech byla Deklarace často citována v politických projevech.", "section_level": 2}], "src_summary": "Deklarace nezávislosti je dokument, kterým Třináct kolonií deklarovalo svou nezávislost na Velké Británii a kterým ospravedlnilo své konání. Deklarace byla ratifikována Kontinentálním Kongresem 4. července 1776. Tento den je dnes ve Spojených státech amerických slaven jako Den nezávislosti a od roku 1941 je státním svátkem.", "tgt_summary": "《美国独立宣言》(英语:United States Declaration of Independence),为北美洲十三个英属殖民地宣告自大不列颠王国独立,并宣明此举正当性之文告。1776年7月4日,本宣言由第二次大陆会议于费城批准,当日之后成为美国独立纪念日。宣言之原件由大陆会议出席代表共同签署,并永久展示于美国华盛顿特区之美国国家档案馆。此宣言为美国最重要的立国文书之一。", "id": 1201290}
{"src_title": "Tiberius", "tgt_title": "提贝里乌斯", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a mládí.", "content": "Tiberius se narodil 16. listopadu 42 př. n. l. v Římě jako syn senátora Tiberia Claudia Nerona a jeho manželky Livie Drusilly. Oba jeho rodiče pocházeli z různých větví starobylého a urozeného republikánského rodu Claudiů a jejich společným předkem byl cenzor Appius Claudius Caecus. Tiberiův otec Tiberius Claudius Nero stál v římské občanské válce na straně Julia Caesara, avšak po jeho zavraždění se připojil k republikánům. Podporoval také Lucia Antonia, bratra jednoho z triumvirů Marka Antonia, jenž započal povstání proti Octavianovi. Po porážce Lucia Antonia uprchl Tiberius Claudius Nero se svojí manželkou a malým Tiberiem nejprve na Sicílii, ovládanou tehdy Sextem Pompeiem, a posléze do Řecka. Odtud se i se svou rodinou vrátil do Itálie poté, co na jaře 39 př. n. l. uzavřel Sextus Pompeius s Octavianem smlouvu v", "section_level": 2}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Tiberius se s Markem Claudiem Marcellem, Augustovým synovcem, zúčastnil v polovině dvacátých let posledního století př. n. l. tažení proti Kantabrům v severní Hispánii, přičemž obdržel hodnost vojenského tribuna. Podobně jako jiní začínající římští politikové vystupoval před soudy v roli obhájce a potom i jako žalobce; konkrétně se tak stalo v případu Fannia Caepiona, údajně osnujícímu spiknutí proti Augustovi. Jakmile se vrátil do Říma, zastával roku 23 př. n. l. úřad quaestora a jeho úkolem bylo zabezpečení zásobování města obilím. Římský senát mu", "section_level": 2}, {"title": "Smrt bratra a odchod na Rhodos.", "content": "Po svatbě s Julií se Tiberius vydal s Augustem do Galie, odkud ho záhy odvedl přetrvávající neklid na západním Balkáně. V roce 9 př. n. l. pokračoval v pacifikaci odbojných kmenů v Panonii a Dalmácii, zatímco jeho bratr Drusus válčil v Germánii a pronikl až k Labi. Při zpáteční cestě spadl z koně a utrpěným zraněním posléze podlehl. Tiberius, zpravený o bratrově nehodě, se s ním stihl setkat v Mogontiaku (dnešní Mohuč) ještě před jeho smrtí. Pohroužen v zármutek dopravil Drusovo tělo do Říma a celou cestu šel pěšky v čele smutečního", "section_level": 2}, {"title": "Augustův nástupce.", "content": "Tiberius směl přicestovat do Říma jen za podmínky, že nebude vykonávat žádný veřejný úřad, čímž byl naprosto vyloučen z politiky. Nepříliš dlouho po jeho příjezdu zasáhlo Augusta rodinné neštěstí: v roce 2 n. l. jeho mladší adoptivní syn Lucius Caesar v Massilii (Marseille) onemocněl a zakrátko zemřel. Starší Gaius se mezitím vypravil do Arménie zmítané rozbroji mezi stoupenci a odpůrci Římanů. Při dobývání jistého města byl během příměří zrádně zasažen šípem a koncem února roku 4 n. l. zemřel. Augustovy nástupnické plány se vlivem těchto nenadálých událostí ocitly zcela v troskách. Princeps proto přikročil k adopci Agrippy Postuma, Juliina nejmladšího syna, a Tiberia. Vymínil si však, aby Tiberius přijal Drusova syna Germanika za svého a učinil ho svým případným nástupcem, ačkoli z manželství", "section_level": 2}, {"title": "Vláda.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Uchopení moci.", "content": "V týdnech po Augustově smrti proběhly okázalé pohřební obřady a ceremonie, v rámci nichž Tiberius dopravil ostatky svého otce do Říma, kde byly na Martově poli slavnostně spáleny a uloženy do mauzolea. Před zpopelněním těla mrtvého císaře byla v senátu přečtena jeho závěť, jejíž úvod začínal slovy: \"„Poněvadž mi ukrutný osud vyrval syny Gaia a Lucia, budiž mým dědicem ze dvou třetin Tiberius Caesar.“\" Zbývající třetina připadla Livii Drusille, jíž bylo dáno čestné příjmení Augusta. Ještě za Tiberiovy nepřítomnosti v Římě vykonali konzulové přísahu věrnosti novému principovi, v čemž je následovali senátoři, jezdci a nakonec vojsko a lid. Na 17. září 14 Tiberius svolal zasedání senátu, v jehož průběhu byl jeho předchůdce prohlášen za boha, načež se na něho senátoři obrátili se", "section_level": 3}, {"title": "Bouřící se legie, zanechání výbojů v Germánii.", "content": "Hned v úvodu Tiberiova panování zachvátil tři legie v Panonii a čtyři v Germánii duch vzpoury. Příčina nespokojenosti legionářů vězela v přílišné délce vojenské služby, tvrdosti podmínek a nedostatečném odměňování. Císař na to promptně zareagoval vysláním Drusa mladšího do Panonie. Ačkoli situace se jevila hrozivou, Drusus rázně zasáhl proti vůdcům rozbrojů, které nechal usmrtit, a nastolil pořádek. Naproti tomu vzpoura germánského vojska se ukazovala být mnohem vážnější, jelikož vedle protestů proti nesnesitelnosti služby byly vzneseny i návrhy, aby se Germanicus chopil vlády. Germanicus, prodlévající v době Augustovy smrti v galských provinciích, usiloval o zjednání klidu, a třebaže rozhodně odmítl porušit svoji věrnost Tiberiovi, tato událost nahlodala císařovu důvěru vůči němu. Jen s velkými obtížemi se Germanikovi podařilo vzpouru ukončit, přičemž vyšel vstříc požadavkům vojáků, aniž by je zkonzultoval s Tiberiem. Možnému opakování vzpoury se Germanicus rozhodl předejít odvedením legionářů za Rýn do boje proti germánským Marsům. V dalším roce podnikl ve snaze o obnovu hranice na Labi rozsáhlé tažení a odklonil se tak od Tiberiovy opatrné strategie uplatňované po porážce v Teutoburském lese. Využívaje rozporů mezi germánskými kmeny oslabujících Arminia, zaútočil na Chatty a dal zmasakrovat četné příslušníky tohoto kmene. Pak se", "section_level": 3}, {"title": "Germanikova smrt na východě.", "content": "Po svém triumfu odcestoval Germanicus z Tiberiova podnětu na východ vypořádat se s nově propukajícími nepokoji. Senát přiznal Germanikovi imperium, jímž byl nadřazen všem ostatním místodržitelům východních provincií. Přes Řecko, Malou Asii a Arménii se dostal až do Sýrie, s jejímž nedávno jmenovaným správcem Gnaeem Calpurniem Pisonem, mužem prudké povahy a Tiberiovým přítelem, upadl ihned po příjezdu do rozepře. V roce 19 se vydal do Egypta, kam byl senátorům už od časů Augusta vstup zakázán. Germanicus na to nehleděl a přistál v Alexandrii, v níž byl podobně jako předtím v Athénách vřele uvítán místním obyvatelstvem. Ze strany Tiberia ho za to stihla ostrá výtka, neboť k tomu neobdržel jeho svolení. Císařova reakce tak zřetelně poukazuje na jeho chladný vztah a nedůvěru k adoptivnímu synovi. Za jeho nepřítomnosti v Sýrii zrušil Piso všechna jím nařízená opatření, což po Germanikově příjezdu rozjitřilo jejich vzájemné nepřátelství. Germanicus záhy onemocněl a podezřívaje Pisona, že ho otrávil,", "section_level": 3}, {"title": "Vnitřní politika.", "content": "Tiberius navázal na Augustovu konzervativní politiku zachování stávajících poměrů a stavěl na obdobných zásadách a principech, jimiž se oficiálně řídil jeho adoptivní otec, a mezi nimiž vyzdvihoval především mírnost (\"clementia\"). Senát chtěl učinit partnerem své vlády, kvůli čemuž se jeho členům zpočátku snažil dopřát nejvyšší míru volnosti v jejich rozhodování. Všechny záležitosti konzultoval se senátory jako rovný s rovnými a nikterak nezakročoval, pokud při hlasování převážil názor rozporný s jeho vlastním. Když ho chtěli vyznamenat titulem \"imperator\", nepřijal to, a stejně se zachoval i v případě titulu \"pater patriae\" („otec vlasti“). Senátoři", "section_level": 3}, {"title": "\"Maiestas\".", "content": "Tiberius oplýval velmi obšírnými znalostmi římského práva a značnou část jeho každodenní činnosti tvořila jeho interpretace a aplikace. Suetonius uvádí, že princeps se účastnil soudních řízení jako přísedící a nabízel svoji pomoc a radu soudcům, nucených jeho přítomností k řádnému výkonu svých povinností. Výjimečně intervenoval a zjednával nápravu, pokud hrozilo, že by obžalovaný vyvázl bez trestu vinou ledabylosti soudců. Taktéž Tacitus připouští, že Tiberius dbal o spravedlnost omezováním vlivu korupce a přímluv mocných na rozhodování praetorů, zároveň ho ale obviňuje z narušování soudcovské nezávislosti a silně kritizuje uplatňování zákona postihujícího velezradu (\"maiestas\").  Původ tohoto právního předpisu spadá do pozdní republiky, kdy vznikly první zákony namířené proti osobám „snižujícím důstojnost římského lidu“ (\"maiestas minuta\"). Julius Caesar později zavedl zákon \"lex Iulia maiestatis\", na základě něhož byla sankcionována velezrada a jednání poškozující zájem státu. Tento předpis po něm podstatně rozšířil Augustus, jenž mezi skutky jím trestané zahrnul i pomluvu a urážku na cti. Úskalí maiestas tkvělo ve vágním vymezení a příliš rozsáhlém okruhu činů, jež bylo možné pod něj podřadit. Zájem chráněný tímto zákonem mohl být totiž účelově vykládán ve prospěch toho, kdo vykonával vládu. Odtud chyběl už jen krůček k tomu, aby bylo maiestas užíváno výhradně proti činům", "section_level": 3}, {"title": "Provincie a zahraničí.", "content": "Za celé období svého principátu se Tiberius ani jednou nevzdálil za hranice Itálie, třebaže v dřívějších letech strávil mnoho času v provinciích. Řím a Itálii vnímal jako sídlo a zdroj vlády, přičemž provincie podle něho zaujímaly méně důležitou pozici. Podobně jako Augustus si ani on neuvědomoval jejich počínající politický význam a je doložen jen velice nízký počet provinciálů, jimž by udělil římské občanství. Oproti dřívějšku byl také zřejmý jistý útlum v urbanizaci a kolonizaci, napomáhajících rychlejšímu osvojování římského způsobu života v provinciích. Typickým rysem Tiberiova řízení administrativy byl jeho sklon nechávat zkušené místodržitele přesluhovat, v čemž se odrážela jeho", "section_level": 3}, {"title": "Hospodářská politika.", "content": "Tiberius se v ekonomických záležitostech řídil svou přirozenou šetrností, takže uplatňoval poměrně přísný úsporný program, kombinovaný s jistou mírou osobní štědrosti. Tento přístup osvědčil svoji praktičnost vzhledem k výraznému poklesu finančních rezerv státu v závěru Augustova panování, ačkoli někteří historikové namítají, že uměřenějším hromaděním prostředků mohl římskému hospodářství prospět více. Císařově spořivosti a opovrhování luxusem vyhovovalo usnesení senátu z roku 16 namířené proti oblékání šatů z hedvábí a výrobě nádobí ze zlata. Ve srovnání se svým předchůdcem Tiberius znatelně zaostával v oblasti veřejné výstavby, jelikož uskutečnil jen zanedbatelné množství významnějších projektů. Místo o popularitu, již by si tím zajistil v očích lidu, usiloval spíše o naplnění pokladny. Sám nechal vybudovat pouze Augustův chrám a obnovit Pompeiovo divadlo, ovšem ani jedna z těchto staveb nebyla za jeho vlády dokončena. Vedle toho dal dostavět nebo opravit chrámy, na nichž se začalo pracovat už za Augusta. Pro vojenské účely zřídil četné silnice na Balkáně, v severní Africe a Hispánii.  Princeps se výjimečně oprostil od své hospodárnosti a několika zchudlým senátorům dorovnal jmění, aby mohli nadále požívat svého statusu. Nejznámější doklad jeho štědrosti je spojen s", "section_level": 3}, {"title": "Rodinná pohroma.", "content": "Po Germanikovi přešlo následnictví na Tiberiova vlastního syna Drusa mladšího. Pokud by Tiberius skonal, měl se Drusus stát ochráncem zájmů synů Germanika a Agrippiny starší: Nerona Caesara, Drusa Caesara a Gaia, z nichž nejstarší přeživší by po Drusovi získal vládu. Drusus mladší byl systematicky připravován na svoji budoucí roli velením v Ilýrii a dvěma konzuláty. Během trvání druhého z nich roku 21 se Tiberius stáhl do Kampánie, zatímco Drusus vyřizoval v Římě státní záležitosti. V následujícím roce se princeps rozhodl formálně stvrdit Drusovo nástupnictví udělením tribunské moci. Navzdory tomu byl Drusus zastiňován pretoriánským prefektem Luciem Aeliem Seianem, jehož vážnost nesmírně vzrostla díky Tiberiově přízni a důvěře, jež si vysloužil pro svoji oddanost, píli a nepodlézavost. Císařův komplikovaný vztah k určitým členům rodiny, zvláště k Agrippině starší, rozepře se senátem a prohlubující se izolovanost dále zvyšovaly vliv Seiana, na", "section_level": 3}, {"title": "Seianův pád.", "content": "Seianus se na počátku třicátých let ocitl na vrcholu své moci. Tiberius ho neváhal označovat za partnera sdílícího s ním břemeno vládnutí a dovolil mu pojmout Livillu za manželku. Na jeho počest byly vztyčovány sochy a konány oběti, a i jedinci nejvíce se ho obávající a pociťující k němu nenávist mu lichotili. V roce 31 Tiberius zastával svůj pátý konzulát, přičemž si za svého kolegu v tomto úřadě zvolil právě Seiana. Někdy v této době ale císař seznal, že svému prefektovi dovolil vyrůst až příliš vysoko a ten se mu stává nebezpečným soupeřem. Důkazy o Seianových", "section_level": 3}, {"title": "Závěr života na Capri.", "content": "Poslední léta Tiberiovy vlády probíhala ve znamení soudních procesů převážně s jedinci podezřelými z velezrady kvůli zapojení do Seianových plánů. Odsouzena byla řada senátorů a jezdců, jejichž zločin leckdy tkvěl ve snaze domoci se přízně císařova dlouholetého nejbližšího společníka a přítele. Tiberiovi, děsícímu se konspirace a podezřívavějšímu více než kdy dříve, postačoval sebemenší doklad jakéhokoli spojení se Seianem jako důvod ke stíhání. Popravy postihovaly i ženy truchlící nad ztrátou svých příbuzných a výrazně vzrostl také počet sebevražd. Tacitův popis tehdejších událostí sestává z výčtu desítek obětí režimu a i nynější badatelé připouštějí, že v tomto období nastala skutečná vláda teroru umocněná Tiberiovou nepředvídatelností. Všeobecnou atmosféru strachu a intrik dále rozdmýchávali Macro a Caligula, využívající ji k odstraňování svých oponentů. Někteří muži, jimž se podařilo zachránit před Seianovou nenávistí, podlehli Macronovi, jenž se nakonec ukázal ukrutnější než Seianus. V roce 33 zahynul ve vězení Drusus Caesar, jemuž byla odpírána výživa. Nedlouho po něm se Agrippina starší dobrovolně připravila o život, ačkoli nelze vyloučit smrt z nedostatku potravy. Tiberius se opakovaně vydával ze svého ústraní do Říma, nicméně v nevelké vzdálenosti od města vždy přerušil svoji cestu a obrátil se nazpět. Po zbytek života se zdržoval ponejvíce v osamělém odloučení na Capri. Jeho izolace a nepřátelství lidu daly vzniknout hojným a těžko prokazatelným pomluvám o neobvyklých císařových sexuálních zálibách. Antičtí dějepisci neopomněli vylíčit různé druhy perverzností, jimž se měl oddávat.", "section_level": 3}, {"title": "Odkaz.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Dochované prameny, pocházející převážně od autorů senátorské historiografie, vykreslují Tiberia jako tyranského a pokryteckého jedince. Toto hodnocení bylo převzato ze starších, dnes už ztracených historických prací. Nejpodrobnější popis Tiberiova období obsahují Tacitovy \"Letopisy\", jejichž prvních šest knih se věnuje tomuto císaři. Tacitus podává nanejvýš negativní obraz Tiberia, který měl v různých stádiích vlády postupně odkrývat svoji zavrženíhodnou povahu. Jeho vstřícnost vůči senátu, již dával průchod v počátcích panování, odsuzuje jako projevy licoměrnosti. Podstatná část líčení se zabývá velezrádnými procesy, zásadně ovlivňujícími Tacitovo nepřátelské vnímání Tiberia. Suetonius se soustředí především na různé anekdoty, jimiž poukazuje na četné Tiberiovy nectnosti a na jeho údajnou zhýralost na Capri. Na druhou stranu oceňuje principovy činy v úvodu jeho panování a vyzvedává jeho umírněnost. Cassius Dio navazuje na Tacita zdůrazňováním Tiberiovy neupřímnosti a přetvářky. Naproti tomu Velleius Paterculus, současník císaře a jeho podřízený, ho zahrnuje přehnanou chválou. Vedle", "section_level": 2}, {"title": "Evangelium.", "content": "Do Tiberiovy vlády spadá působení Ježíše Krista, ukřižovaného v Judeji tamějším římským místodržitelem Pontiem Pilatem. V Kristových kázáních se vícekrát vyskytuje výraz „císař“, aniž by byl přímo jmenován Tiberius. Kupříkladu mincí, již Kristus radil odevzdat císaři, byl zřejmě denár s Tiberiovou podobiznou. Jeho jméno je v Novém zákoně výslovně uvedeno jen jednou,", "section_level": 2}, {"title": "Archeologie.", "content": "Na Palatinu se nacházel Tiberiův palác, jehož rozvaliny jsou patrné až do současnosti. V Římě nebyla za jeho panování zhotovena takřka žádná významnější veřejná stavba s výjimkou chrámu věnovaného Augustovi a obnoveného Pompeiova divadla, přičemž obě tyto budovy byly dokončeny až za Caliguly. Vedle toho se zachovaly pozůstatky Tiberiovy", "section_level": 2}, {"title": "Moderní umění.", "content": "Tiberiova poněkud záhadná osobnost se promítla i do některých novodobých literárních a filmových děl, třebaže v nich náležela jeho postavě často spíše vedlejší úloha. Gerhart Hauptmann vytvořil v roce 1884 drama nazvané \"Das Erbe des Tiberius\". O několik málo let dříve sepsal Julius Grosse drama \"Tiberius\". Mezi historickými romány vynikají", "section_level": 2}], "src_summary": "Tiberius Julius Caesar Augustus (rodným jménem \"Tiberius Claudius Nero\"; 16. listopadu 42 př. n. l. – 16. března 37 n. l.) byl druhým císařem římské říše od roku 14 n. l. až do své smrti. Narodil se jako syn Tiberia Claudia Nerona a Livie Drusilly, přičemž pocházel ze starobylého a velmi urozeného rodu Claudiů. Po rozvodu rodičů a nové svatbě matky se stal nevlastním synem Octaviana, který se pod jménem Augustus chopil moci jako první císař římské říše. Pozvolným cílevědomým provázáním Augustova rodu s Tiberiovým utužováním vzájemných příbuzenských svazků mezi členy jejich rodin vznikla julsko-klaudijská dynastie.", "tgt_summary": "提贝里乌斯·克劳狄乌斯·尼禄(,前42年-11月16日-37年-3月16日),又译提比留、提庇留、台伯留、提比略,罗马帝国的第二任皇帝,在位于公元14年-37年。 提贝里乌斯继承由奥古斯都(屋大维)缔造的帝国,借由联姻关系,成为史学家所称的朱里亚·克劳狄王朝之继承人。提贝里乌斯个性深沉严苛,执政之后并不受到臣民的普遍喜爱。执政后期,由于党派之间的斗争的阴谋,使得他采用残暴的手段对付政敌。在罗马古典作家的笔下,他的形象被定位为残虐、好色;但近代学者根据帝国当年的安定景象与文献铭刻,重新为提贝里乌斯翻案。", "id": 1550653}
{"src_title": "Štítová sopka", "tgt_title": "盾狀火山", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Štítové sopky jsou často prostorově velice rozsáhlá souměrná tělesa, která vznikají z vyvrhovaného materiálu postupně unikajícího z hlavní kaldery či skupiny prasklin do všech stran během velkého množství erupcí, čímž se pomalu vytváří pravidelné těleso sopky. Produkované lávy jsou většinou typu Pahoe-hoe (česky provazovité lávy) bazaltového složení. Vznikají tzv. „havajským typem“ erupcí.  Viskózní lávy mají velmi nízkou viskozitu a vysokou schopnost se pohybovat, což se projevuje na celkovém vzhledu štítové sopky. Sopky jsou tvořeny poměrně nízkým masívem vzhledem k rozměrům celé sopky. Svahy jsou ukloněné jen několik stupňů, což způsobuje viskózní materiál rozlévající se na velkou vzdálenost (např. největší hora sluneční soustavy Olympus Mons se rozkládá na území velkém jako Francie). Během pohybu lávy dochází k jejímu pozvolnému chladnutí a snižování mobility. V některých případech se může stát, že tekuté magma cestuje lávovými tunely na velkou vzdálenost a vystupovat na povrch kilometry od místa zanoření, což může vytvořit částečně atypický tvar štítové sopky.  Štítové sopky jsou často tvořeny nad horkými skvrnami, které zaručují dlouhodobý přísun ochuzeného magmatu s vysokou mobilitou a nízkou viskozitou. Potom, co roztavený materiál pronikne na povrch v místě horké skvrny, začne se rozlévat do širokého okolí a tvarovat rozsáhlý kužel či jiná vulkanická tělesa.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Štítové sopky mají charakteristický tvar, kdy jejich základna dosahuje rozměrů od několika kilometrů až po stovky kilometrů v průměru. Jejich výška dosahuje zpravidla dvacetinu jejich šířky se sklonem svahů pouze okolo 2 až 3°. V prostřední části tělesa se často nachází útvar, u kterého se svahy zvedají rychleji, až pod úhlem 10°. Tvar sopky je ovlivněn vysokou mobilitou magmatu tvořenou většinou lávovými proudy typu lávy „Pahoe-hoe“ tlustými méně než 1 metr.  Mezi jednotlivými pozemskými štítovými sopkami existují rozdíly. Havajské štítové sopky jsou rozdílné oproti Islandským štítovým sopkám, které jsou tvořeny malým množstvím materiálu (okolo 15 km, Havajské pak tisíce km). Vyjma množství je rozdílný i proces erupcí. Další zvláštní skupinou jsou Galapážské štítové sopky, které mají svahy příkřejší než 10° a na vrcholku se nachází velké a velice hluboké kaldery.  Od vzhledu sopek je odvozeno i pojmenování. Tvar tělesa s nízkými svahy připomíná otočený štít antických bojovníků směrem vzhůru.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Venuše.", "content": "Radarové mapování povrchu Venuše přineslo poznatky, že se na mladém povrchu planety nachází vulkanická tělesa, které odpovídají pozemským štítovým sopkám. Přibližně stovka zatím známých štítových sopek na Venuši je roztroušena po celém povrchu planety. Mezi přední zástupce, kteří byli pozorováni, patří i sopka Sif Mons vystupující dva kilometry nad okolní pláně a mající v průměru okolo 300 kilometrů. Podobně jako na Zemi se předpokládá, že jsou složené převážně z bazaltů.", "section_level": 2}, {"title": "Země.", "content": "Na Zemí se vyskytují štítové sopky hojně a to převážně v oblastech horkých skvrn jako je např. Havajské souostroví. Zdejší sopky Kilauea a Mauna Loa jsou typickými zástupci štítových sopek. Další oblastí, kde se štítové sopky vyskytují, je například oblast Islandu, oblastí Snake River Plain v americkém státě Idaho a v Columbia River Plain. Tělesa velice podobné štítovým sopkám taktéž vznikají v oblastech středooceánských hřbetů na mořském dně, kde se z dlouhých trhlin tlačí na povrch magma.  Z 1511 sopek, které byly aktivní za posledních 10 000 let, se v 164 případech jednalo o štítovou sopku. Na druhou stranu bývají často štítové sopky aktivní po dlouhou dobu a často patří mezi nejaktivnější sopky na světě. Podle současného stupně vědeckého poznání jsou i české Doupovské hory bývalou štítovou sopkou.", "section_level": 2}, {"title": "Mars.", "content": "Vulkanická aktivita byla pozorována i na Marsu, kde podobně jako na Zemi, je možné se setkat s několika rozdílnými typy sopek. Štítové sopky se vyskytují ve dvou hlavních oblastech: v okolí štítové sopky Elysium Mons a pak v oblasti Tharsis, kde se nachází několik obrovských štítových sopek v čele s největší horou sluneční soustavy Olympus Mons. Dál se zde vyskytují např. Tharsis Tholus, Ascraeus Mons, Pavonis Mons, Arsia Mons a desítky menších těles. Jelikož je na Marsu menší gravitační působení na povrchu, mohou sopky být mnohem větší, než by mohly být na Zemi, protože k jejich gravitačnímu kolapsu dojde později.  Vyjma těchto obrovských těles, které se rozkládají na stovkách kilometrů a dosahují výšky několika kilometrů, se zde vyskytují také zvláštní formy štítových sopek nazývané „low shield volcanoes“ vyskytující se převážně v oblasti Tempe Terra či Elysium Planitia. Tyto sopky jsou v podstatě shodné se štítovými sopkami, ale jsou velké jen několik desítek kilometrů a vysoké pouze stovky metrů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Štítová sopka je druh sopky s velice mírně ukloněnými svahy, které tvoří mnoho vrstev vysoce mobilní a tedy málo viskózní lávy s malým obsahem podílu SiO. Oproti stratovulkánům nebývají štítové sopky explozivního charakteru a jejich erupce se projevují výlevem značného množství lávy do okolí. Láva se v podstatě pouze vyvalí z trhliny a začne se rozšiřovat do okolí, kde může pohybující se láva napáchat značné materiální škody. Oproti stratovulkánům mohou sopečné plyny snadno unikat na povrch a tak nezvyšují napětí a jejich uvolnění nevede k ničivé explozi.", "tgt_summary": "盾状火山(英语:shield volcano)是一类火山,具有宽广缓和的斜坡,底部较大,整体看来就像是一个盾牌。此种火山通常由玄武岩岩浆构成,流动性高,黏滞性较低,故能够分布在很大的区域,才能形成宽广的山形。盾状火山锥是由一层层的岩流,流到火山周围而形成。这多发生于海洋中,最著名的例子是夏威夷群岛,这个群岛的每个岛屿都是一座巨大的盾状火山。在美国加州北部和俄勒冈,许多盾状火山有三或四英哩宽的直径和高达1500到2000英尺。", "id": 558528}
{"src_title": "Révovité", "tgt_title": "葡萄目", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci čeledi révovité jsou úponkaté liány, méně často byliny, keře či stromy bez úponků. Stonky mají často ztlustlé nody. Listy jsou střídavé, jednoduché nebo dlanitě či zpeřeně složené, s opadavými palisty a dlanitou nebo zpeřenou žilnatinou. Úponky jsou nevětvené nebo větvené až do druhého řádu, vyrůstají proti listům a vznikly přeměnou květenství. U některých zástupců (loubinec) jsou ukončeny přísavnými terčíky. Rostliny jsou jednodomé, dvoudomé nebo mnohomanželné. Květenství jsou hroznovitá nebo vrcholičnatá, buď vrcholová anebo vyrůstají naproti bázi řapíku listu. Květy jsou drobné, jednopohlavné nebo oboupohlavné. Kalich je srostlý ze 4 až 6 lístků, někdy je redukovaný jen na drobně zubatý lem. Koruna je tvořena 4 až 6 volnými nebo při vrcholu spojenými (réva) korunními lístky. Tyčinek je 4 až 6 a jsou umístěné proti korunním lístkům. Semeník je synkarpní, svrchní, srostlý ze 2 plodolistů obsahujících po 2 vajíčkách. Mezi kruhem tyčinek a pestíky je obvykle nektáriový terč. Plodem je bobule s 1 až 4 semeny. Semena mají drobné embryo a laločnatý endosperm.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď révovité zahrnuje asi 700 až 900 druhů v 15 rodech. Největší rody jsou žumen (\"Cissus\", asi 320 druhů), cyfostema (\"Cyphostemma\", 250), \"Ampelocissus\" (96), tetrastigma (\"Tetrastigma\", 70), \"Cayratia\" (67) a réva (\"Vitis\", 60 druhů). Největší počet druhů se vyskytuje v tropech Starého i Nového světa, Austrálii a subtropické Severní Americe. Čeleď je téměř kosmopolitně rozšířena, největší druhové bohatství je v tropech a subtropech. V České republice roste jediný zástupce, réva vinná lesní (\"Vitis vinifera\" subsp. \"sylvestris\"). Réva vinná je rovněž jediným evropským zástupcem.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Nenápadné květy tvořící nektar jsou opylovány různými druhy hmyzu. Semena jsou šířena ptáky, savci i rybami.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Cronquist řadil révovité do řádu řešetlákotvaré (\"Rhamnales\") podtřídy \"Rosidae\" spolu s čeleděmi řešetlákovité (\"Rhamnaceae\") a \"Leeaceae\". V systému APG byla čeleď révovité zprvu vedena jako nezařazená do řádu v rámci větve dvouděložných označované jako Rosids a byl do ní vřazen rod \"Leea\", do té doby často řazený do samostatné čeledi. V aktualizované verzi APG III z roku je zařazena do samostatného řádu révotvaré (\"Vitales\") stojícího jako sesterská větev skupiny Rosids. Čeleď révovité je členěna na dvě podčeledi: \"Leeoideae\" (rod \"Leea\") a \"Vitoideae\" (ostatní rody).", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Mimo obecně známé révy vinné (\"Vitis vinifera\") poskytují jedlé hrozny i některé jiné druhy révy, např. \"Vitis rotundifolia\" a \"Vitis labrusca\". Jedlé plody mají i různé tropické druhy rodu \"Ampelocissus\" a některé žumeny. Některé druhy mají medicínský význam. Loubince (\"Parthenocissus\") jsou v České republice často pěstovány jako okrasné liány. Řidčeji se pěstují i některé druhy révy (\"Vitis\") a révovníku (\"Ampelopsis\").  Liány z rodu žumen (\"Cissus\") a tetrastigma (\"Tetrastigma\") jsou pěstovány jako pokojové rostliny. Ve specializovaných sbírkách sukulentů se pěstují cyfostemy (\"Cyphostemma\").", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Acareosperma\", \"Ampelocissus\" (včetně \"Nothocissus\"), \"Ampelopsis\", \"Causonis\", \"Cayratia\", \"Cissus\", \"Clematicissus\", \"Cyphostemma\", \"Leea\", \"Nekemias\", \"Parthenocissus\", \"Pterisanthes\", \"Rhoicissus\", \"Tetrastigma\", \"Vitis\", \"Yua\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Révovité (\"Vitaceae\") je jediná čeleď řádu révotvaré (\"Vitales\") vyšších dvouděložných rostlin. Jsou to liány s úponky nebo řidčeji byliny či dřeviny bez úponků. Květy jsou nenápadné, drobné, opylované hmyzem. Plodem je bobule. Čeleď zahrnuje přes 700 druhů v 15 rodech a je rozšířena téměř po celém světě. V Evropě má jediného zástupce, kterým je réva vinná. Tento druh má rovněž největší hospodářský význam. Některé druhy loubince, révovníku a révy jsou v České republice pěstovány jako okrasné liány. Žumeny a tetrastigma jsou pěstovány jako pokojové rostliny.", "tgt_summary": "葡萄科(学名:)是真双子叶植物蔷薇类葡萄目()下唯一的科。《克朗奎斯特分类法》将其列入鼠李目,属于蔷薇亚纲。《APG 分类法》将其单列为独立的目,置于蔷薇类植物分支之下。", "id": 2100300}
{"src_title": "Vilém II. Pruský", "tgt_title": "威廉二世 (德国)", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Jeho otcem byl německý císař a pruský král Fridrich III. z rodu Hohenzollernů a matkou Viktorie Sasko-Koburská, dcera anglické královny Viktorie. Vilém II. byl nejstarším vnukem královny Viktorie, kterou jako významnou panovnici obdivoval a poslouchal, tudíž dokud žila, napomínala Viléma za jeho špatné činy a držela ho tzv. \"na uzdě\".  Vilém II. se narodil s částečně ochrnutou levou rukou, což působilo na jeho výchovu a byl na něj vyvíjen větší tlak.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Když roku 1888 zemřel císař Vilém I., stal se německým císařem jeho smrtelně nemocný syn Fridrich III., který však vládl pouhých 99 dnů. Po něm nastoupil na trůn jeho 29letý ambiciózní syn Vilém II. Proto je rok 1888 nazýván jako rok tří císařů. Politické a osobní rozpory mezi Bismarckem a novým císařem, který chtěl být „svým vlastním kancléřem“, způsobily v roce 1890 Bismarckův pád a odchod z politiky. Vilém II. byl zastáncem imperiální a nacionalistické politiky, toužil po Německu s koloniemi, jež měly Anglie či Francie. Po propuštění Otto von Bismarcka roku 1890 vedl německou politiku v duchu militarismu, k čemuž pomáhalo i veřejné mínění a hlavně němečtí generálové. Tím později přispěl k rozpoutání první světové války.  Císař Vilém II. si dobře rozuměl s Františkem Ferdinandem d'Este, který se po smrti korunního prince Rudolfa stal rakouským korunním princem. K Františkově manželce Žofii Chotkové se choval jako k budoucí císařovně, což bylo vzhledem k jejich morganatickému manželství velmi výjimečné. Jejich smrt při atentátu v Sarajevu ho velmi pobouřila jako přítele i jako panovníka, a proto naléhal na Františka Josefa I., aby vyhlásil Srbsku válku.", "section_level": 1}, {"title": "Abdikace a exil.", "content": "Po převratu z 9. listopadu 1918, který ovlivnili i pruští důstojníci a jenž se stal koncem Pruského království, se císař Vilém II. vzdal císařského titulu i pruské koruny, čímž ukončil pětisetleté panování Hohenzollernů v Braniborsku, dvousetleté v Prusku a osmapadesátileté v Německu, a uprchl do Holandska.  Čl. 227 Versailleské smlouvy obsahoval veřejnou žalobu na Viléma II. pro „nejhrubší porušení zásad mezinárodní mravnosti a posvátné autority smluv“. Císaře měl soudit zvláštní mezinárodní tribunál. Císař však nebyl souzen a potrestán, protože se na radu maršála Hindenburga uchýlil do nizozemského exilu poté, co říšský kancléř Maxmilián Bádenský oznámil jeho abdikaci. V exilu nepřestal být nacionalistou a těšil se z Hitlerových vítězství nad Francií.  V roce 1941 zemřel v nizozemském exilu ve městě Doorn.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "S první manželkou Augustou Viktorií Šlesvicko-Holštýnskou (1858–1921), kterou si vzal 27. února 1881 v Berlíně, měl sedm dětí:  V roce 1922 se Vilémovou druhou ženou stala vdova, princezna Hermína Schönaich-Carolath, rozená princezna Reuss (1887–1947).", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilém II. Pruský (27. ledna 1859 Berlín – 4. června 1941 Doorn, Nizozemsko) byl od 15. června 1888 do 9. listopadu 1918 posledním německým císařem a pruským králem. Pocházel z braniborské větve rodu Hohenzollernů, jehož hlavou byl až do své smrti v roce 1941.", "tgt_summary": "弗里德里希·威廉·维克托·阿尔贝特·冯·普鲁士(,1859年-1月27日-1941年-6月3日),史称威廉二世(),末代德意志皇帝和普鲁士国王,1888年-1918年在位。", "id": 629106}
{"src_title": "RSA", "tgt_title": "RSA加密演算法", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Bezpečnost RSA je postavena na předpokladu, že rozložit velké číslo na součin prvočísel (faktorizace) je velmi obtížná úloha. Z čísla formula_1 je tedy v rozumném čase prakticky nemožné zjistit činitele formula_2 a formula_3, neboť není znám žádný algoritmus faktorizace, který by pracoval v polynomiálním čase vůči velikosti binárního zápisu čísla formula_4. Naproti tomu násobení dvou velkých čísel je elementární úloha.", "section_level": 1}, {"title": "Popis činnosti algoritmu.", "content": "Alice a Bob chtějí komunikovat prostřednictvím otevřeného (nezabezpečeného) kanálu a Bob by chtěl Alici poslat soukromou zprávu.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba klíčového páru.", "content": "Nejprve si bude Alice muset vyrobit pár veřejného a soukromého klíče:  Veřejným klíčem je dvojice formula_18, přičemž formula_4 se označuje jako \"modul\", formula_9 jako \"šifrovací\" či \"veřejný exponent\". Soukromým klíčem je dvojice formula_21, kde formula_12 se označuje jako \"dešifrovací\" či \"soukromý exponent\". V praxi se klíče uchovávají v mírně upravené formě, která umožňuje rychlejší zpracování. Veřejný klíč poté Alice uveřejní, respektive zcela otevřeně pošle Bobovi. Soukromý klíč naopak uchová v tajnosti.  V bodě 5 je použit rozšířený Eukleidův algoritmus na formula_9 a formula_24, čímž nalezneme formula_12 a formula_26 do rovnice formula_27.", "section_level": 2}, {"title": "Zašifrování zprávy.", "content": "Bob nyní chce Alici zaslat zprávu formula_28. Tuto zprávu převede nějakým dohodnutým postupem na číslo formula_29 (formula_30). Šifrovým textem odpovídajícím této zprávě pak je číslo  Tento šifrový text poté zašle nezabezpečeným kanálem Alici.", "section_level": 2}, {"title": "Dešifrování zprávy.", "content": "Alice od Boba získá šifrovaný text formula_26. Původní zprávu formula_29 získá následujícím výpočtem:  Fakt, že je výsledek tohoto výpočtu původní zprávou, je důsledek následující rovnosti: A jelikož formula_36 a formula_37, díky malé Fermatově větě platí, že a zároveň Jelikož formula_2 a formula_3 jsou různá prvočísla, pomocí čínské věty o zbytcích je dáno Tudíž  Hodnoty formula_44 ani formula_45 se při dešifrování nepočítají, slouží pouze pro důkaz správnosti dešifrování spolu s čínskou větou o zbytcích. Kongruence platí i pro formula_46 a formula_47.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad.", "content": "V tomto příkladu jsou pro jednoduchost použita extrémně malá čísla, v praxi se používají o mnoho řádů větší.  Pro zašifrování zprávy 123 probíhá výpočet:  Pro dešifrování pak:", "section_level": 2}, {"title": "Schéma doplnění.", "content": "Aby se předešlo problémům, tak se v praktické implementaci RSA používají nějaké strukturované náhodné posunutí hodnoty formula_29 než je zašifrována. Toto posunutí zaručuje, že formula_29 nebude spadat do rozsahu nebezpečných původních textů, a že se daná zpráva po posunutí zašifruje do různých možných zašifrovaných textů.  Standardy jako PKCS#1 byly pečlivě navrženy, aby bezpečně posunuly zprávu před RSA zašifrováním. Protože tato schémata posunují nezašifrovaný text formula_29 nějakým množstvím přidaných bitů, velikost neposunuté zprávy formula_28 musí být o tolik menší. Schémata pro RSA posunutí musí být pečlivě navržena, aby zabránila sofistikovaným útokům, které by mohly být založené na předvídatelné struktuře zprávy. Rané verze standardu PKCS#1 (do verze 1.5) užívaly konstrukci, která vypadala jako sémanticky bezpečná, ale na Eurokriptu 2000 Coron et al. ukázal, že pro některé typy zpráv toto doplnění neposkytuje dostatečnou úroveň zabezpečení. Navíc na Crypto 1998 Bleichenbacher ukázal, že tato verze je náchylná k praktickému adaptivnímu útoku se znalostí vybraných otevřených textů. Pozdější verze používají Optimal Asymmetric Encryption Padding (OAEP), aby předešly tomuto typu útoku. Z toho důvodu by OAEP mělo být použito ve všech nových aplikacích a PKCS#1 v1.5 doplňování by mělo být nahrazeno kdekoli je to možné. PKCS#1 standard také obsahuje schémata navržená tak, aby poskytovala dodatečnou bezpečnost pro RSA podpisy.", "section_level": 2}, {"title": "Vygenerování chybného klíče.", "content": "Hledání velkých prvočísel formula_2 a formula_3 se provádí testováním náhodných čísel správné velikosti pomocí Testů prvočíselnosti (např. Millerův-Rabinův), které rychle eliminují prakticky všechna neprvočísla.  Čísla formula_2 a formula_3 by neměla být „příliš blízko“, jinak je Fermatova faktorizace pro formula_4 úspěšná, pokud formula_88, například je méně než formula_89 (což i pro malé 1024-bitové hodnoty formula_4 je formula_91) řešení pro formula_2 a formula_3 je triviální. Navíc, pokud formula_94 nebo formula_95 jsou násobky pouze malých prvočísel, formula_4 může být rychle rozloženo Pollardovým formula_94 algoritmem, a tyto hodnoty formula_2 nebo formula_3 by tedy neměly být použity. Nejsou známy žádné útoky proti malé hodnotě veřejného exponentu jako např. formula_58, pokud je použito správné doplnění. Ale pokud doplnění použito není nebo je špatně implementováno, malý veřejný exponent způsobuje větší riziko. Běžně používaná hodnota formula_9 je 65537, což je považováno za kompromis mezi ochranou proti potenciálnímu útoku proti malému exponentu a efektivitou šifrování (nebo podpisu).", "section_level": 2}, {"title": "Digitální podpis.", "content": "Algoritmus RSA lze snadno využít pro digitální podpis. Základním principem takového využití je „opačné“ použití šifry – pokud Alice chce poslat Bobovi podepsanou zprávu, připojí k ní číslo získané „dešifrováním“ haše své zprávy pomocí svého soukromého klíče. Bob poté jakoby zpětně „zašifruje“ tento podpis pomocí Alicina veřejného klíče a porovná výsledek s hašem zprávy. Pokud zpráva nebyla změněna, vyjde stejná hodnota, neboť algoritmus je z hlediska šifrování i dešifrování symetrický (lze zaměnit formula_9 a formula_12). Jelikož jediný, kdo zná tajný klíč Alice, je Alice, je tím zaručeno, že ho zašifrovala Alice.", "section_level": 2}], "src_summary": "RSA (iniciály autorů Rivest, Shamir, Adleman) je šifra s veřejným klíčem, jedná se o první algoritmus, který je vhodný jak pro podepisování, tak šifrování. Používá se i dnes, přičemž při dostatečné délce klíče je považován za bezpečný.", "tgt_summary": "RSA加密算法是一种非对称加密算法,在公开密钥加密和电子商业中被广泛使用。RSA是由罗纳德·李维斯特(Ron Rivest)、阿迪·萨莫尔(Adi Shamir)和伦纳德·阿德曼(Leonard Adleman)在1977年一起提出的。当时他们三人都在麻省理工学院工作。RSA 就是他们三人姓氏开头字母拼在一起组成的。", "id": 2152070}
{"src_title": "Nepomuk", "tgt_title": "内波穆克", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší písemná zmínka o Nepomuku souvisí se založením nedalekého cisterciáckého kláštera v roce 1144. Již dříve existující osada Nepomuk, původně zvaná Pomuk, se postupně stala trhovou vsí a centrem správy, řemesel a obchodu pro rozlehlou klášterní doménu. Ve 13. století bylo uděleno Nepomuku hrdelní právo. Tradice klade do míst dnešního města dvě starší osady – Přesanice a Pomuk. Vlastní konstituování Nepomuka, jakožto osídlení městského typu, souvisí pravděpodobně se vznikem stříbrných dolů a rýžováním zlata, jehož pozůstatky jsou ve zdejší krajině dodnes patrné. V okolí hlavního náměstí se nachází síť středověkých štol a podzemních chodeb.  Původní trhová ves obdržela nejpozději roku 1413 městská práva, jako město byla označována ovšem již ve 14. století. V roce 1420 byl klášter vypálen husity a jeho majetek přešel do rukou Švamberků a posléze Šternberků. Díky vrchnosti i samotným panovníkům získalo město rozsáhlé právo várečné a v roce 1465 právo konání čtyřdenních výročních trhů. Roku 1730 určil císař Karel VI. aby Nepomuk, zvaný někdy městem a jindy městečkem, měl již nastálo titul města. Od poloviny 19. století byl Nepomuk po sto let sídlem okresu.  K velkému rozvoji města došlo v 17. až 19. století v souvislosti se svatojánskými poutěmi. Jan Nepomucký se narodil v Nepomuku kolem roku 1340. Stal se veřejným notářem a generálním vikářem pražské arcidiecéze a jako jeden z nejvyšších hodnostářů se ocitl v centru tehdejších sporů mezi církví a králem. V roce 1393 byl po mučení svržen z Karlova mostu do Vltavy. V převážně nekatolických Čechách 15. a 16. století existoval kult Jana Nepomuckého jen v okruhu kněžstva svatovítské katedrály. Masově se začíná šířit až v 17. století a teprve v roce 1729 jej papež Benedikt XIII. oficiálně kanonizoval. Se stovkami svatojánských soch a kostelů se setkáváme nejen v Česku, ale i za hranicemi. Jako patron vod ochraňuje mnoho mostů. Svatý Jan Nepomucký se stal nejvýznamnějším barokním světcem.  V roce 2003 se stal Nepomuk obcí s rozšířenou působností. Nachází se zde Městský úřad, Úřad práce, Katastrální a Finanční úřad a knihovna s veřejnou internetovou stanicí.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Nepomuk se může pochlubit řadou historických památek. Patří mezi ně nejen poutní kostel svatého Jana Nepomuckého, budova arciděkanství s malým Svatojánským muzeem a stará Zelenohorská pošta, postavené podle plánů slavného barokního stavitele Kiliána Ignáce Dientzenhofera, gotická bazilika svatého Jakuba, secesní spořitelna, množství drobných kapliček a soch ale i řada dalších dochovaných budov.", "section_level": 1}, {"title": "Kostel svatého Jana Nepomuckého.", "content": "V jihozápadní části náměstí stojí poutní chrám svatého Jana Nepomuckého. Podle legendy stával na jeho místě světcův rodný dům. V 17. století zde páni ze Šternberka nechali vystavět kostel svatého. Jana Křtitele, který byl v roce 1734 nahrazen barokním chrámem slavného stavitele K. I. Dientzenhofera. Socha svatého Jana na oltáři pochází z roku 1848, varhany z roku 1912. Dodnes se zde konají poutě k výročí narození a umučení svatého Jana.", "section_level": 2}, {"title": "Svatojánské muzeum.", "content": "Muzeum v budově arciděkanství založil roku 1930 arciděkan Jan Strnad, oficiální název zněl „Církevní museum svatojánských a jiných církevních památek“. Roku 1950 však bylo muzeum zrušeno. Teprve v devadesátých letech 20. století se podařilo především zásluhou P. Františka Cibuzara a P. Vítězslava Holého znovu navázat na kulturní odkaz P. Strnada. V přízemních prostorách arciděkanství byla instalována nová expozice svatojánských památek a 21. 3. 2015 bylo Svatojánské muzeum slavnostně otevřeno. Pyšní se mj. svatojánskou knihovnou a badatelnou, do níž mají případní zájemci po předchozím objednání umožněn přístup.", "section_level": 2}, {"title": "Zámek Zelená hora.", "content": "Nepřehlédnutelnou dominantu zdejší krajiny představuje barokní zámek Zelená hora, tyčící se na stejnojmenném kopci severně nad Nepomukem. Do povědomí veřejnosti se zapsal především nálezem Rukopisu zelenohorského, uzavřením Jednoty zelenohorské a filmem Černí baroni. Držiteli zámku byly slavné rody: Švamberkové, Šternberkové, za jejichž držení byl původní hrad přestavěn na zámek, dále Martinicové, Colloredo-Mansfeldové a Auerspergové.", "section_level": 2}, {"title": "Městské muzeum a galerie.", "content": "Expozice muzea vás seznámí s odkazem svatého Jana Nepomuckého, tvorbou malíře Augustina Němejce, místního rodáka, s prostředím života měšťanských a lidových vrstev a uvidíte i řadu dalších zajímavých exponátů. Sbírky městského muzea jsou uloženy na staré radnici ze 16. století, přestavěné ve třicátých letech 19. století a v sousední budově piaristických škol z let 1862–1867, která tvoří dominantu náměstí A. Němejce.", "section_level": 2}, {"title": "Kostel sv. Jakuba.", "content": "Původní románský kostel na Přesanickém náměstí, založený mnichy cisterciáckého kláštera ve 12. století, byl na konci 13. století přestavěn v gotickém slohu do podoby trojlodní baziliky. Zvláštností je barokní věž, postavená nezvykle v ose presbyteria koncem 18. století V interiéru se dochovalo mnoho cenných prvků, včetně náhrobku Ladislava ze Šternberka z roku 1566. Mobiliář kostela tvoří ucelená neogotická kolekce z let 1858–1560. Vedle kostela stojí budova arciděkanství s mansardovou střechou, přestavěná po požáru roku 1746 podle plánů K. I. Dienzenhofera. V kostele byl pokřtěn sv. Jan Nepomucký.", "section_level": 2}, {"title": "Zelenohorská pošta.", "content": "Cestou z náměstí A. Němejce k Zelené hoře se na samém okraji historického jádra města rozkládá mohutná budova staré Zelenohorské pošty. Budova byla postavena na místě starší usedlosti roku 1672 zelenohorským hejtmanem D. F. Táborským z Hirschfeldu jako rodové sídlo. Do roku 1843 zde byla dědičná pošta. Po požáru v roce 1746 byl dům přestavěn údajně dle plánů K. I. Diezenhoffera. Poslední větší stavební úpravy proběhly v letech 1887–1888, kdy objekt získal eklektickou fasádu a stal se na sto let sídlem lesního úřadu. V rekonstruovaných poštovních stájích se dnes nachází muzeum historických motocyklů.", "section_level": 2}, {"title": "Dům U České lípy.", "content": "Na Přesanickém náměstí stojí patrový dům s barokním štítem, bránou a pavlačí. Ve středověku sloužila tato budova jako rychta a soud, od 2.poloviny 19. století jako hostinec. V hlubokých sklepích byla i městská šatlava. Jádro dnešního domu je ze 17. století, současný vzhled je z přelomu 18. a 19. století.", "section_level": 2}, {"title": "Další památky.", "content": "Ve městě se nachází další zachovalé domy ze 17. až 19. století (U Černého orla, U Zeleného stromu, rodný dům A. Němejce, chalupa U Kočárů č.p. 30, dům U Petrů aj.), téměř desítka kaplí a kapliček i několik cenných, převážně barokních soch a božích muk.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "V průběhu roku se ve městě koná řada kulturních a společenských akcí, nejvýznamnější z nich jsou:  Celoročně se konají kulturní akce v hotelu U Zeleného stromu, KD Dvorec i jinde. V sezóně je v provozu každý pátek Malá letní scéna. Od dubna do října se konají jednou měsíčně Nepomucké trhy zaměřené na regionální potraviny a řemeslná výrobky.  Ke sportovnímu vyžití slouží městská hala, tenisové kurty, fotbalová hřiště, skatepark a pro děti zábavní park a koupaliště.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "Nepomuk leží v severním cípu Nepomucké vrchoviny. Městem protéká říčka Muchovka, která se nedaleko Nepomuka mísí v Klášterském rybníku s řekou Úslavou. Dominantou kraje je vrch Zelená hora se stejnojmenným zámkem, tyčící se nad soutokem. Místní krajina je protkána značenou sítí turistických i cyklistických tras, které protínají okolní krajinu s množstvím přírodních zajímavostí a chráněných oblastí. Nejvýznamnější jsou Národní přírodní rezervace Chejlava, přírodní parky Kakov - Plánický hřeben a Pod Štědrým a Chráněná krajinná oblast Brdy.", "section_level": 1}, {"title": "Mikroregion Nepomucko.", "content": "Od roku 1998 působí na území Nepomucka dobrovolný svazek 29 okolních měst a obcí s bezmála 15 000 obyvateli. Jeho cílem je všestranná spolupráce v oblasti celkového rozvoje regionu.  Mnohé vesničky, nacházející se v této oblasti, si dodnes zachovaly svou původní lidovou podobu. Typický ráz krajiny tvoří značný počet drobných sakrálních památek i množství rybníků navazujících na blatenskou rybníkářskou tradici. Ideální podmínky ke koupání skýtá Nový rybník u Nepomuka. V Kasejovicích a ve Spáleném Poříčí lze nalézt stopy židovské historie a v Žinkovech a Oselcích je lokální muzejní expozice. Pohled do širokého okolí nabízí rozhledna u Železného Újezdu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nepomuk (německy \"Pomuk\") je město na jihozápadě České republiky, v okrese Plzeň-jih v Plzeňském kraji, 33 km jihovýchodně od Plzně. Žije zde obyvatel. Nepomuk je znám jako rodiště svatého Jana Nepomuckého. Součástí města je i část Dvorec.", "tgt_summary": "内波穆克(,)是捷克共和国比尔森州的一座城镇,濒临Mihovka 河,位于该州首府比尔森以南30公里。", "id": 261502}
{"src_title": "Brestlitevský mír", "tgt_title": "布列斯特-立陶夫斯克條約", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Po Říjnové revoluci Rusko odmítlo účast ve válce, ale zároveň i Dohodou navrhovanou mírovou smlouvu. Ruská fronta se rozpadla, čehož využily Německo s Rakouskem-Uherskem k rozsáhlému útoku. Jeho výsledkem bylo zpětné dobytí území, z nichž byly v předchozích letech vytlačeny carskou armádou, tj. území dnešního Polska, a získání oblasti, na kterých je dnes Ukrajina a Pobaltí, jakož i bývalou Karskou oblast v Zakavkazsku.  Sovětská vláda tak byla 3. března 1918 v Brestu Litevském v dnešním Bělorusku nucena podepsat smlouvu o daleko nevýhodnějším příměří, než jaké jí bylo původně navrhováno. V ní Rusko uznalo právo ústředních mocností na nově získaná území. Německé armády byly přesunuty na západní frontu, kde se schylovalo k rozhodujícím bojům první světové války. Smlouva také zavazovala Sověty, aby na svém území nestrpěli vojenské oddíly nepřátelské ústředním mocnostem. To se mimo jiné týkalo i československých legionářů.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky pro Rusko.", "content": "Brestlitevský mír měl pro bolševické Rusko rozporuplné následky. Na straně jedné pomohl bolševikům získat čas na udržení výsledků své revoluce. Podle některých historiků Rusko obdrželo od Německa za ukončení východní fronty úplatek několik milionů marek ve zlatě. Na straně druhé znamenal významné územní ztráty zhruba 1 milionu kilometrů čtverečních: Rusko přišlo o Finsko, Pobaltí, část Polska, Ukrajinu, Bělorusko a Besarábii, tedy území, na kterém se nacházela přibližně čtvrtina jeho obyvatelstva i průmyslu a většina uhelných dolů.  Proti brestlitevskému míru se sice postavil jeden z vůdců revoluce – Lev Trockij, ovšem Lenin měl silnější pozici. Ve výsledku bylo obětováno území ve prospěch ukončení války s Německem a upevnění bolševické moci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brestlitevský mír z 3. března 1918 byla mírová smlouva, která potvrzovala vítězství ústředních mocností na východní frontě během první světové války po vojenské porážce a bolševické revoluci a následné kapitulaci Ruska.", "tgt_summary": "《布列斯特-立陶夫斯克条约》(;;常被简称为布列斯特条约或布列斯特和约),是第一次世界大战期间,苏维埃政权与同盟国(包括德意志帝国、奥匈帝国、保加利亚、奥斯曼土耳其帝国)在布列斯特-立陶夫斯克签订的和约。", "id": 61021}
{"src_title": "Augustin Louis Cauchy", "tgt_title": "奧古斯丁·路易·柯西", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Cauchyův otec Louis-François byl silný katolík, sčetlý roajalista. V okamžiku dobytí Bastily 14. července 1789 byl pravou rukou Lieutenant Général pařížské policie, Louise Thirouxe de Crosne. Ten krátce nato odplul do Anglie a Louis-François Cauchy ztratil svoje posty. O několik málo týdnů později se narodil Augustin Louis, doprostřed Francouzské revoluce. V dubnu 1794 se vplížil Thiroux zpět, byl zadržen a za sedm dní odsouzen k trestu smrti. Louis-François vzal proto svou rodinu ze strachu před udáním na jejich venkovské sídlo do Arcueil, kde žili v chudobě a hladu. Malý Augustin Louis byl vyučován svým otcem základním věcem. Hlad a nebezpečná situace poté vedly k jeho celoživotnímu odporu vůči revolucím. Po konci hrůzovlády se dostala rodina zpět do Paříže, Louis-François se snažil dělat znovu kariéru a stal se nakonec Napoleonovým generálním sekretářem senátu. To vedlo k úzkým známostem s tehdejším ministrem vnitřních věcí Pierre-Simonem Laplacem a senátorem Joseph-Louisem Lagrangem, dvěma známými matematiky. Ti rozpoznali brzy matematický talent jeho syna a Lagrange prý řekl: a radil jeho otci:  Augustin Louis Cauchy měl dva mladší bratry: Alexandre Laurent (1792 – 1857), který byl stejně jako jeho otec právníkem, pracujícím ve státní sféře, a Eugène François (1802–1877), který se stal spisovatelem.  Na radu Lagrange učil Cauchy syna nejprve klasickým jazykům, což ho mělo připravit na další studium matematiky. Takže navštěvoval od roku 1802 po dva roky École Centrale du Panthéon, kde se zdokonaloval především v latině. Poté se rozhodl nastoupit inženýrskou životní cestu a roku 1804 podstoupil vyučování matematiky, které ho mělo připravit na přijímací zkoušky na mladou École polytechnique. Roku 1805 absolvoval jako druhý nejlepší přijímací zkoušky, které probíhaly pod vedením francouzského matematika a fyzika Jeana-Baptista Biota. École polytechnique měla vyučovat inženýry pro službu Francii a studenti se museli velmi brzy rozhodnout pro svoje zaměření. Cauchy si vybral stavbu mostů a cest. Výuka byla velmi náročná na matematiku. Jeho učitelé nosili významná jména, jako například Lacroix, de Prony, Hachette a Ampère. Po dvou letech byl Augustin-Louis nejlepší ze třídy a směl pokračovat v dalším vzdělání na École nationale des ponts et chaussées. Také zde byl pod vedením těch nejlepších a směl ve své praxi spolupracovat s Pierrem Girardem na kanálu řeky Ourcq. V Paříži byli studenti všechno možné, jen ne apolitičtí. Jelikož většina byla revolucionářsky a liberálně naladěna, vstoupil Cauchy do kongregace, světské odnože jezuitů. Zůstal členem až do roku 1828, kdy byli fakticky zakázáni. Po dvou povinných letech studia opustil univerzitu v lednu roku 1810 jako \"aspirant-ingénieur\".", "section_level": 1}, {"title": "Napoleonův inženýr.", "content": "V únoru roku 1810 povolali Cauchyho, aby se podílel na stavbě přístavu Port Napoléon v Cherbourgu, největším staveništi v tehdejší Evropě s cca 3000 pracovníky. Cílem byly přípravy na invazi do Anglie. Práce byly velmi rozsáhlé, ale i přesto se ve svém skromném volném čase věnoval matematice. Jeho počáteční nadšení a zájem o povolání inženýra však brzo vyprchaly, a tak uzrál jeho záměr, dát se na vědeckou dráhu. Cauchyho cílem však v této době zatím vůbec nebyla matematika. Všeobecný názor vědecké obce po Eulerově smrti totiž byl takový, že problémy matematiky jsou již zcela vyřešeny. Důležitá byla především inženýrská věda, stejně jako hledání nového pole uplatnění pro matematiku.  Výsledkem jeho výzkumů, kterými trávil čas v Cherbourg, bylo menší zevšeobecnění Eulerovy věty o mnohostěnech a důkaz věty, která se zabývala otázkou, za jakých podmínek jsou mnohostěny se stejnými plochami identické. Větu formuloval již Eukleides ve svých Základech, do té doby k ní však nikdo neudělal důkaz. Cauchy si touto prací získal jméno v Pařížské akademické společnosti.  V létě roku 1812 se velmi zhoršil jeho zdravotní stav. Cauchy trpěl kvůli svému dětství a hladovění v Arcueil špatným zdravím a nahodilými depresemi. Velké pracovní vytížení v Cherbourg mu přihoršilo natolik, že v září odešel kvůli nemoci a dostal povolení vrátit se zpět k rodině do Paříže. Když se jeho zdravotní stav zlepšil, už se mu vůbec nechtělo pracovat dál jako inženýr a věnoval se raději výzkumu. Inspirován Lagrangeovou větou se zabýval teorií grup a vytvořil ještě další tři axiomy, které jednoznačně definovaly determinant.  Na počátku roku 1813 ukončil Cauchy svoji oficiální nemoc, ale v žádném případě se už nechtěl vracet do Cherbourg. Tehdy mu jeho bývalý učitel Pierre Girard opatřil možnost dále pracovat v Paříži na projektu kanálu Ourcq. V dubnu se oženil s Aloise de Bure, dcerou váženého knihkupce a vydavatele. Měli spolu dvě dcery: Marie Françoise Alicia a Marie Mathilde. Jeho výzkumy byly v tomto roce neplodné; sice objevil metodu, pomocí které se dá zjistit počet řešení algebraické rovnice libovolného stupně, to bylo však zcela neuplatnitelné v praxi. V té samé době se ucházel přibližně o padesát volných míst na Pařížských akademiích, avšak bez úspěchu – přes dobré známosti jeho otce, tlak na něj působil, kde jen mohl. Jeho vědečtí kolegové Ampère, Legendre, Poinsot a Molard byli všichni zaměstnaní, Cauchy nikoliv. Cauchy se nechal bez nároku na plat zapsat nemocným. Porážky Napoléona roku 1814 mu přišly vhod: projekt výstavby kanálu Ourcq byl pozastaven a jemu nebylo přiřazeno žádné nové místo. Tento rok se také vyznačoval tím, že Cauchy se začal zajímat o komplexní funkce.", "section_level": 2}, {"title": "Profesorem na École polytechnique.", "content": "Konečná porážka Napoleona roku 1815 dala Cauchyho kariéře nový vítr do plachet. Ludvík XVIII. byl nyní králem Francie a s ním se dostaly k moci také reakcionářské síly. Cauchyho otec si, jako pravý roajalista, dokázal udržet svoje posty i pod novým režimem. Vědci, kteří měli pochybné, resp. revolucionářské smýšlení, měli nyní velmi obtížné postavení. Avšak Augustin Louis jako silný katolík tyto problémy neměl, a tak získal roku 1815 místo asistujícího profesora na École Polytechnique a krátce nato v prosinci plnohodnotnou profesuru. V březnu roku 1816 byla Académie des sciences (francouzská Akademie věd) přeuspořádána samotným králem. Dva liberální členové byli propuštěni a na jejich uvolněná místa byli dosazeni silně konzervativní vědci, jako byl Cauchy, který převzal místo po Gaspardovi Monge.  Tento postup mu však neudělal mnoho přátel. Dokonce i když si mezitím již získal pověst jako skvělý matematik a jeho práci nemohlo být po odborné stránce nic vytýkáno, utkvěla na něm skvrna politické protekce. Došlo tedy k tomu, že Cauchy dal velmi málo na názory ostatních a navenek byl příkrý, obzvláště k nekatolíkům. Jeho podporovatel Lagrange roku 1813 zemřel a Cauchy si navíc ještě udělal z Laplacea nepřítele, když označil Laplacovy a Poissonovy metody za intuitivní a nepříliš exaktní. S Poissonem, který pracoval ve velmi podobných oblastech, si však zachoval dobrý pracovní vztah a oba pracovali často společně. Pouze ke katolicky zaměřenému Ampèrovi ho poutalo úzké přátelství.  Jako člena Académie byla jedna z Cauchyho povinností také dohled nad vydávanými vědeckými články. Této práci věnoval mnoho času, ovšem ne bezpodmínečně k radosti autora. Takto to napsal Niels Henrik Abel: \"„Cauchy je pomatený a nedá se s tím nic dělat. Ovšem je v současnosti jediný, kdo ví, jak by se měla dělat matematika.“\" Podobně špatné zkušenosti měli také Galois a Poncelet. Ukázalo se také, že Cauchy částečně články mladých vědců poztrácel, což mu bylo ostře vyčítáno. Ostrogradski naproti tomu nalezl jen slova útěchy pro Cauchyho, který tohoto mladého Rusa dokonce víckrát vykoupil z vězení pro dlužníky, když nemohl zaplatit nájem.  Jako vyučující šel na věc Cauchy s velkou horlivostí. Z toho důvodu vyučoval analýzu mistry mechaniky a studenty dalších důležitých inženýrských disciplín. V tomto období vznikaly v rámci jeho přednášek svazky \"Cours d’analyse de l’École Polytechnique\". Kladl velký důraz na přesnost definic a probíral mnoho nové látky, jako například svou novou definici derivace, která spočívala na limitě funkce a ne na infinitesimálním počtu. To se studentům nelíbilo, protože Cauchyho přednášky byly příliš abstraktní a nedostatečně zaměřené na inženýry. K tomu ho ani liberálně zaměřené studentstvo nemělo z politických důvodů moc v lásce a jednou byl dokonce vypískán z přednášky. Závažnější však bylo, že Cauchyho reformy vyučované látky a sylabu se nesetkaly s kladným ohlasem ani na straně profesorů (s výjimkou Ampèra, který ho energicky podporoval).  Svoje představy o výuce sepsal do několika knih, které se staly milníky v matematické analýze.", "section_level": 2}, {"title": "Exil po Červencové revoluci.", "content": "V červenci roku 1830 byl reakcionářský král Karel X. sesazen a místo něj nastoupil občanský král Ludvík Filip. Studenti École Polytechnique sehráli nikoli nevýznamnou roli v pouličních bojích. Pro Cauchyho to už však bylo přespříliš. V září opustil město a nechal tam svoji rodinu. Poté odešel do švýcarského Freiburgu, jádra jezuitů. Návrat do Francie nyní však předpokládal slib věrnosti novému režimu, což bylo pro něj nemyslitelné, takže Cauchy zůstal v exilu, pryč od vlastní rodiny. Ztratil své postavení a roku 1831 odešel do Turína, kde byl zaměstnán na katedře teoretické fyziky. Již roku 1833 opouští město, protože Karel X. se přestěhoval na pražské Hradčany, a Cauchy se stal učitelem jeho vnuka Henriho, vévody z Bordeaux.  Karel X. v srpnu 1830 odstoupil a ustanovil vnuka svým následníkem. Ten tak získal ve svých 14 létech nárok na francouzský trůn. Díky tomu byla také jeho výchova sledována až z Francie, kde si někteří šlechtici na trůně přáli raději Bourbony než Louise-Philippa. Cauchy byl vybrán na základě svých vědeckých dovedností a blízkosti k jezuitům, aby vyučoval prince matematice a přírodním vědám, tedy chemii a fyzice. Tuto úlohu bral velmi vážně, a proto podporoval velmi odhodlaně i princův nárok na trůn. Na vyučovací hodiny se připravoval tak svědomitě a pracoval tak dobře, jako při žádném svém dřívějším výzkumu. Jako už v Paříži a Turíně, i zde se ukázal nedostačující učitelský talent. A tak princ nevykazoval pražádné známky zájmu o matematiku nebo nějaký talent a k věcem, které mu Cauchy vyprávěl, příliš nerozuměl. Do 18 let, kdy bylo jeho vzdělání ukončeno, si vypěstoval silný odpor k matematice. Cauchy se jako učitel neukázal býti autoritou a rozmazlený bourbonský princ si z něho dělal legraci a vůbec si dělal co chtěl.  Roku 1834 si Augustin Louis přivedl svoji rodinu, kterou viděl v posledních čtyřech letech jen při občasných návštěvách v Paříži. O dva roky později se družina exilového krále přesunula dále do Gorice, kde slavil roku 1838 princ svoje 18. narozeniny. Pro Cauchyho to znamenalo konec jeho dočasného života domácího učitele. Karel X. ho odměnil za jeho služby titulem barona, kterému však Cauchy moc váhy nepřikládal. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu jeho matky, která později roku 1839 zemřela, odjel zpět do Paříže.", "section_level": 2}, {"title": "Každý týden jiná publikace.", "content": "Cauchy byl nyní v obtížné situaci. Kvůli odmítnutí přísahy věrnosti novému králi již nemohl nikde zastávat post profesora. Sice byl stále členem Akademie věd a mohl se dál podílet na vědeckém životě a publikovat, nemohl se však ucházet o žádné nové místo. Výjimkou byla Bureau des Longitudes (francouzský astronomický institut), kde se na slib věrnosti nedívali až tak úzkoprse, takže se rozhodl, že se zde bude ucházet o jedno uvolněné místo. Cauchy se prosadil také na konci roku 1839, avšak postavil si vládu proti sobě: bez přísahy žádné formální postavení. Příští čtyři roky to bylo v institutu úmyslně ignorováno. Cauchy byl nyní přece jen profesorem, i když bez platu.  Tím začala také jeho období bohaté tvůrčí činnosti. V Praze Cauchy hodně publikoval, avšak nad mnoha věcmi stále přemýšlel a chtěl nyní tyto uzrálé myšlenky sepsat. Académie zřizovala žurnál \"Comptes Rendus\", ve kterém mohli členové velmi rychle publikovat. Cauchy ho používal jako nikdo jiný: od roku 1839 do února 1848 zde vydal přes 300 odborných článků. Když si k tomu připočteme, že v roce 1844 vůbec nezkoumal, vyjde nám, že musel publikovat v průměru jeden článek týdně, což je neuvěřitelné tempo. Noviny přímo zaplavoval svými statěmi, takže do budoucna byla délka jednotlivého článku omezena na čtyři stránky.  Roku 1843 zemřel Lacroix, a tak se uvolnila profesura na Collège de France. O toto místo se ucházeli Liouville, Cauchy a Libri, který jej již zastával a ukázal při té příležitosti náležitě svou nekompetentnost. Libri měl i přesto jednu velkou výhodu: své politické postavení. Jezuité se v této době snažili prosazovat své přednášky na francouzských univerzitách a také zasahovat do svobody výuky. Cauchy tyto snahy důrazně podporoval i vlastním nasazením. Libri byl naproti tomu známým odpůrcem jezuitů a především z tohoto důvodu byl přijat právě on. Ještě horší však bylo, že se ministerstvo usneslo na závěru aféry v Bureau des Longitudes: Cauchy musel opustit místo, protože nikdy nesložil přísahu. Příští rok se proto zabýval podporou jezuitské politiky.  Teprve až Únorová revoluce roku 1848, která sesadila občanského krále Louise-Philippa, poněkud změnila jeho situaci.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední roky.", "content": "Díky Únorové revoluci nakonec nenastoupil na trůn jeho bývalý žák Henri, jak Cauchy očekával, nýbrž Napoléon III. Ani jemu však nechtěl Cauchy dát slib věrnosti. Vláda však udělala pro největšího matematika Francie výjimku, takže roku 1849 získal opět profesuru. Z osobního úhlu pohledu však byla únorová revoluce těžkou ranou pro jeho rodinu. Augustinův otec a oba jeho bratři, kteří si udrželi své vysoké úřady od Napoleonovy státní říše přes 50 let, je nyní ztratili. Pro Louise Françoise Cauchyho to již bylo příliš: zemřel v prosinci roku 1848.  Léta Páně 1850 se Cauchy opět zajímal, stejně jako Liouville, o matematickou profesuru na Collège de France, protože Libri byl vyhozen. Vybrali si však Liouvilla, což mezi oba vědce vrazilo klín. Cauchy nechtěl akceptovat svoji porážku (první hlasování skončilo jedenácti hlasy pro Cauchyho, desíti pro Liouvilla a dvěma, kteří se zdrželi). Oba vědci se zanedlouho dostali do sporu i na vědeckém poli: roku 1851 prezentoval Cauchy některé důsledky Hermitových dvojitě periodických funkcí a dokázal je pomocí vlastní věty o integrálech. Liouville naopak namítal, že důsledky plynou přímo z jeho vlastní věty. Porážka byla zdrcující: Cauchy ukázal, že se Liouvillova věta dá velmi jednoduše dokázat pomocí jeho věty o integrálech.  Na mladé francouzské matematiky měl Cauchy významný vliv: také v posledních letech, ve kterých velmi zpomalil svůj výzkum, hodnotil a kritizoval mnoho jejich článků. Cauchy také v posledních letech dokázal své kolegy přivést zpět ke katolické víře, například matematika Duhamela. Právě s ním vedl v prosinci roku 1856 při o priority, kterou k nechuti Cauchyho nakonec vyřešil Ostrogradski. Cauchy však odmítl přiznat svoji chybu a v posledních měsících svého života se kvůli tomu často stal terčem osočování.  Zemřel roku 1857 v Sceaux u Paříže v rodinném kruhu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Augustin Louis Cauchy [] (21. srpna 1789 Paříž – 23. května 1857 Sceaux) byl francouzský matematik. Byl průkopníkem matematické analýzy a rozvíjel dále dílo, které započali Gottfried Wilhelm Leibniz a Sir Isaac Newton. Pracoval také v oblasti komplexní analýzy. V oblasti teorie funkcí vytvořil a dokázal mnoho stěžejních vět. Jako jeden z prvních začal studovat i grupy permutací. Jeho téměř 800 publikací pokrývá kompletní rozsah tehdejší matematiky. Jako důkladný matematik, používající přesné a důsledné matematické prostředky, ovlivnil Cauchy své současníky i pokračovatele.", "tgt_summary": "奥古斯丁·路易·柯西(法语:,;1789年-8月21日-1857年-5月23日),法国数学家。", "id": 740046}
{"src_title": "Sedm svobodných umění", "tgt_title": "博雅教育", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Systém vycházející z antické tradice navrhl Martianus Capella ve svém díle \"De nuptiis philologiæ et Mercurii\" kolem roku 415. V tomto encyklopedickém spisu \"O svatbě Filologie s Merkurem\" vystupuje sedm panen, které každá systematicky vykládá svou moudrost. Aby bylo možné všechny obory lépe zvládnout, rozdělil je Boëthius na trivium a kvadrivium. Žáci si pak nejdříve osvojovali nižší trivium a pak teprve náročnější kvadrivium.", "section_level": 1}, {"title": "Sedm svobodných umění v systému středověkého školství.", "content": "Na církevních školách a artistických fakultách se vyučovalo především sedm svobodných umění, známých již v antickém starověku. Byly to gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie a hudba. Protože základem vyučování byla četba textu a jeho výklad, museli se žáci nejprve naučit gramatiku, to znamená přečíst latinský text a porozumět mu. Po roce 800 přestala být latina živým jazykem a nahradily ji nově vzniklé národní jazyky. Ve školách se však nadále vyučovalo latinsky. Také duchovní a vzdělanci se mezi sebou dorozumívali latinským jazykem a psali v něm svá učená pojednání. Znalost gramatiky jim umožnila číst antické autory a napodobovat je.  S gramatikou byla úzce spjata rétorika. Jejím úkolem bylo vést žáky k tomu, aby dovedli podle určitých pravidel sestavit dopis a úřední listinu. Dialektika (logika) učila přesnému a důslednému myšlení, jaké vyžadovala scholastika. Tyto tři disciplíny, tzv. trivium, museli žáci zvládnout nejdříve. Poté mohli pokračovat studiem náročnějšího kvadrivia. Hlavní zásadou dodržovanou při vyučování byl postup od jednoduché látky ke složitějšímu učivu. Tato zásada platí dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Trivium.", "content": "Takzvané \"trivium\" (trojcestí) představovalo tři základní umění spojená s řečí či slovem:  Absolvent studia těchto umění byl \"Baccalaureus\" (bakalář) - ověnčený vavřínem (lat. \"laurus\", vavřín, srv. laureát).  Název \"trivium\" se v 18. století začal používat pro elementární výuku čtení, psaní a počítání. Dodnes se základním nebo jednoduchým znalostem říká \"trivia\" nebo \"triviální\", ovšem v poněkud posunutém významu.", "section_level": 1}, {"title": "Kvadrivium.", "content": "Druhým stupněm bylo \"quadrivium\" (čtyřcestí), čtyři umění spojená s čísly:  Absolvent studia těchto umění byl \"Magister artium (liberalium)\", tedy učitel či mistr (svobodných) umění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sedmero svobodných umění (lat. \"septem artes liberales\") tvořilo základ středověkého vzdělávání, byl to středověký název pro souhrn předmětů, které tvořily všeobecné vzdělání (řecky \"enkyklios paideia\", lat. \"orbis doctrinae\" – kruh vzdělání) středověkého vzdělance. Sedm základních umění, tedy vědeckých a učebních oborů, bylo rozděleno na trivium zaměřené především na texty a kvadrivium pro obory spojené s čísly. Tehdejší chápání obsahu jednotlivých umění se však lišilo od moderních pojmů.", "tgt_summary": "博雅教育(,英语:liberal arts;又译为文理教育、人文教育、通才教育、全人教育)原是指一个自由的古代西方城市自由人(有产者,即不需要出卖劳动力,仅凭产业就能生活的人,如贵族。不包括手工业者和奴隶)所应该学习的基本学科,现代则是作为生活常识的内容,可以在社会学校修习、也可以透过参加展览等方式获得知识。", "id": 300959}
{"src_title": "Buffalo Sabres", "tgt_title": "水牛城軍刀", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení.", "content": "Sabres, stejně jako Vancouver Canucks vstoupili do NHL v sezoně 1970-71. Jejich prvními vlastníky byli Seymour Knox III. a Northrup Knox z významné rodiny ze Západního New Yorku. Už dlouho předtím byl v Buffalu hokej tradicí a měl zde hodně fanoušků. Buffalo Bisons byli jedním z týmů AHL, v jejich poslední sezoně vyhráli Calder Cup.  Knoxové nechtěli jméno Bisons (znamenající bizon, tedy stejné zvíře jako buffalo), které bylo velice často užíváno pro sportovní týmy z Buffala a tak vyhlásili soutěž. Vybrali jméno Sabres (šavle), protože podle Seymoura Knoxe je šavle zbraň, kterou nese vůdce. Také říkal, že šavle je silná jak v obraně, tak v útoku. Po založení týmu Sabres také vytvořili vlastní farmářský tým, Cincinnati Swords (meče), kteří hráli v AHL. Předtím už Knoxové několikrát zkoušeli založit v Buffalu tým NHL. Nejprve při expanzi v roce 1967, kdy se snažili koupit Oakland Seals a přestěhovat je do města.", "section_level": 2}, {"title": "Francouzská spojka (French Connection).", "content": "První arénou Sabres bylo Buffalo Memorial Auditorium, ale Sabres byli úspěšní ještě předtím, než jejich hráči poprvé vyjeli na led. Vyhráli draftovou loterii a na draftu si tak vytáhli jedničku, pozdějšího člena Hokejové síně slávy, Gilberta Perreaulta. Perreault byl dostupný, protože poprvé v historii neměli Montreal Canadiens přednostní právo na quebecké hráče na draftu. Perreault se svými osmatřiceti góly vytvořil nový rekord pro počet gólů vstřelených nováčkem a získal Calder Trophy pro nejlepšího nováčka sezony. Přestože hrál tak dobře, Sabres se nakonec nedostali do play-off.  Ve druhé sezoně týmu, 1971-72, se nováček Rick Martin, draftovaný jako pátý celkově v draftu 1971 a Rene Robert, který přišel před koncem předchozí sezony ve výměně s Pittsburgh Penguins připojili k Perreaultovi a vytvořili jednu z nejlepších útočných formací sedmdesátých let. Hned v první sezoně, Martin překonal rekord Perreaulta svými čtyřiačtyřiceti góly. Začalo se jim říkat „Francouzská spojka“ po stejnojmenném filmu z roku 1971 a také proto, že všichni tito hráči jsou frankofonní Kanaďané z Quebecu. V sezoně 1972-73 se poprvé dostali do play-off, ve čtvrtfinále ale vypadli s pozdějšími vítězi Stanley Cupu, Montreal Canadiens. Šestý zápas v Auditoriu končil voláním fanoušků „Thank you Sabres! Thank you Sabres!“ („Děkujeme Sabres! Děkujeme Sabres!“) a tento moment je považován za jeden z největších momentů historie týmu.", "section_level": 2}, {"title": "Zbytek 70. let a 80. léta.", "content": "Po nepovedené sezoně 1973-74, kdy se Sabres nedostali do play-off následovala veleúspěšná sezona 1974-75, kdy se Sabres dělili o první místo v NHL. Poprvé v historii se nakonec dostali do finále Stanley Cupu a to proti hrubým Philadelphia Flyers, kterým se kvůli tvrdému stylu hry a zavedení bitek do strategie říkalo „Broad Street Bullies“. Série zahrnovala i legendární zápas, který se kvůli neobvykle teplému prostředí v buffalském Auditoriu odehrál v mlze. Hráči, rozhodčí i puk byli pro diváky prakticky neviditelní. Při jednom vhazování, centr Sabres Jim Lorentz uviděl přes mlhu netopýra, zvedl hokejku a zabil ho. Hodně pověrčivých fanoušků Sabres v tom vidělo zlé znamení předpovídající konečný výsledek série. Tento netopýr je dosud jediným zvířetem, které kdykoli zabil jakýkoli hráč v NHL. Sabres nakonec díky gólu Ricka Martina zápas vyhráli, Flyers ale vyhráli sérii a pohár poměrem 4:2.  Ke francouzské spojce se přidal padesátigólový střelec Danny Gare a Sabres se tak dařilo i v sezoně 1975-76, kdy ale vypadli už ve čtvrtfinále s New York Islanders. Tým, přestože vyhrál základní část sezony v roce 1980 a byl jediným týmem, který dokázal porazit sovětskou reprezentaci, když se vydala na tour skrz Ameriku, se nedokázal vrátit do finále Stanleyova poháru.", "section_level": 2}, {"title": "Opouštění Auditoria.", "content": "Sezona 1995-96 byla první pod koučem Tedem Nolanem a poslední v Buffalo Memorial Auditorium. Nolan do Buffala přinesl nový, vzrušující styl hokeje a Sabres byli pod jeho vedením označováni jako nejpracovitější tým ligy. I přesto, že Sabres nebyli příliš úspěšní a návštěvnost Auditoria významně poklesla, a to na pouze něco málo přes 13 tisíc diváků na zápas, fanoušci si vybudovali k Sabres výjimečný vztah. Brad May, Rob Ray a Matthew Barnaby se stali jakýmisi „bratry Hansonovými“ (populární postavy z kultovního hokejového filmu \"Slap Shot\", kteří byli známí svou ohromnou tvrdostí). V sezoně prožil svůj debut za Sabres oblíbený veterán Randy Burridge, který na tréninkovém kempu byl pouze na zkoušce, ale nakonec si vybojoval místo v sestavě. Navíc vstřelil 25 gólů, což bylo dost na druhé místo v týmovém bodování za Patem LaFontainem. K úspěchům přidal i Tim Horton Award pro neopěvovaného hrdinu a byl fanoušky zvolen nejužitečnějším hráčem týmu.", "section_level": 2}, {"title": "Červenočerná éra - 1996–2006.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Nová aréna, nový postoj.", "content": "Sezóna 1996/97 byla naprosto odlišná od té předchozí. Byla první v Marine Midland Areně, a také první v nové barevné kombinaci – černo-červeno-bílá. Sabres poprvé po šestnácti letech vyhráli Severovýchodní divizi, Ted Nolan získal Jack Adams Award pro nejlepšího trenéra ligy, Dominik Hašek získal, krom Vezina Trophy pro nejlepšího brankáře ligy, také svou první Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče v základní části sezony, a stal se tak prvním brankářem, kterému se to povedlo do roku 1962, kdy se to povedlo Jacques Plante, Mike Peca vyhrál Fran J. Selke Trpohy pro nejlépe bránícího útočníka v lize a generální manažer John Muckler se stal nejlepším manažerem roku.  Na úspěchy ze základní části, však Sabres nenavázali v Play-off. A to také díky sporu Nolana s Haškem, který přetrvával, už ze základní části. Vše vyvrcholilo tím, že Hašek odjel po obdržené brance 3. zápasu v série prvního kola s Ottawou Senators a tvrdil, že mu ruplo v koleni a není schopen chytat a týmový lékař stanovil zranění jako „ze dne na den.“ Místní sloupkař Jim Kelley, který psal do Buffalo News popsal události s tím, že Hašek není schopen unést tlak play-off a to Haška popudilo. Po ukončení pátého zápasu s Hašek s Kelleym potkali na chodbě před šatnou Sabres a napadl Kellyho, jediné co se však stalo, byla roztrhnutá košile novináře. Haška v bráně Sabres výtečně zastoupil Shields, a Sabres postoupili do semifinále Východní konference. Hašek dostal trest – stop na tři zápasy, který se díky prohlášení Sabres, že je Dominik zdravý vztahoval, ještě na tuto sezónu. Hašek se měl vrátit do brány ve čtvrtém utkání série, kdy Buffalo prohrávalo s Philadelphii Flyers 3:0 na zápasy, ale při rozbruslení si stežoval na bolest kolena. Shields opět zachytal úžasně, ale ani jeho výkon nepomohl od vyřazení v pátém utkání, které skončilo 3:6.  Klubový prezident Larry Quinn propustil generálního manažera týmu Johna Mucklera, který měl rozpory s Tedem Nolanem. Hašek, který Mucklera podporoval, řekl, že by byl rád, kdyby Ted Nolan u Sabres nepokračoval, a že by to „bylo lepší pro celou organizaci Buffalo Sabres“ a dostal tak nového generálního manažera Darcyho Regiera do nelehké situace. Ten nabídl Nolanovi jednoroční kontrakt na $ 500 000. Nolan, ale kontrakt odmítl s tím, že minulý byl na dva roky. Volné místo hlavního trenéra bylo nabídnuto bývalému kapitánovi Lindy Ruffovi, který 21. července 1997 souhlasil s tříletou dohodou. To znamenalo, že Sabres po sezóně, která byla nejúspěšnější po 20 letech, propustili jak nejlepšího manažera sezóny, tak i nejlepšího trenéra sezóny.", "section_level": 3}, {"title": "Noví vlastníci.", "content": "I přes skandál, sezona byla dobrá jako pocta vlastníka Seymoura Knoxe, který zemřel 22. května 1996. Jeho bratr Northrup pak prodal tým Johnu Rigasovi, vlastníkovi firmy Adelphia Communications.  První věci, kterou prezident Larry Quinn udělal pod novým vedením bylo vyhození manažera Johna Mucklera, který byl ve sporu s koučem Tedem Nolanem. Hašek, který Mucklera podporoval, řekl reportérům, že Nolana nerespektuje, což postavilo do velmi těžké situace nového manažera Darcyho Regiera. Ten nabídl Nolanovi pouze jednoletou smlouvu na 500 tisíc dolarů, což Nolan odmítl, protože předchozí kontrakt byl dvouletý. Regier mu pak novou smlouvu nenabídl a Nolan dostal nabídky od Tampa Bay Lightning a New York Islanders. Žádnou z nich nepřijal a do NHL se vrátil až v roce 2006 za Islanders. Po Nolanovi byl koučem současný trenér a bývalý kapitán týmu Lindy Ruff.  Po dvou zřejmě nejúspěšnějších sezonách v historii týmu tak byli vyhozeni nejlepší manažer NHL John Muckler a nejlepší trenér NHL Ted Nolan. Krátce poté byl vyhozen i prezident týmu Larry Quinn, kterého nahradil syn vlastníka Johna Rigase, Timothy Rigas.  Hašek, Miroslav Šatan, který vedl týmové bodování, pravé křídlo Donald Audette, centr Mike Peca a tvrdí hráči jako například Matthew Barnaby vedli tým do finále konference v roce 1998, Sabres po šesti zápasech podlehli Washington Capitals.", "section_level": 3}, {"title": "1999–2001.", "content": "V roce 1999, Šatan nastřílel 40 gólů. Sabres přidali centry Stu Barnese z Pittsburgh Penguins a Joa Juneaua z Washington Capitals. Český útočník Michal Grošek zažil nejlepší sezonu ve své kariéře a tým se vrátil do finále Stanley Cupu, tentokrát proti Dallas Stars.  V šestém zápase, ve třetím prodloužení, Brett Hull vstřelil gól pro Stars, kteří tak vyhráli Stanley Cup. Jeho brusle byla ale v brankovišti dříve, než stihl přiletět puk, což se v roce 1999 nesmělo. Dokonce i redaktor deníku \"The Dallas Morning News\", hokejový novinář Keith Gave zpochybňoval legalitu toho gólu. I když se Sabres snažili vymluvit rozhodčím gól, červený koberec už byl na ledě a pohár byl také připraven. Americká sportovní televize ESPN vyhlásila tuto chybu za pátou nejhorší chybu rozhodčích ve sportovní historii. Buffalští fanoušci, kteří si už podobných neštěstí vytrpěli dost při americkém fotbale, dodnes zápasu říkají \"No Goal\". V další sezoně bylo pravidlo změněno, útočící hráč již může být v brankovišti dokud nepřekáží gólmanovi.  Další sezona byla zklamáním. Týmu se nedařilo i kvůli zranění Dominika Haška a dalších hráčů. Z Chicago Blackhawks přišel Doug Gilmour, který významně týmu pomohl do play-off. Ten ale onemocněl a ani Haškův návrat nezabránil brzkému vyřazení v prvním kole proti Philadelphia Flyers. Opět se ale opakovaly chyby rozhodčích. Ve druhém zápase, útočník Flyers John LeClair vstřelil gól skrz boční síť. I když záznam jasně ukazoval, kudy vlastně puk prošel, rozhodčí gól uznali a Flyers vyhráli zápas 2:1, sérii nakonec 4:1.  V sezoně 2000-01, Mike Peca nemohl hrát kvůli sporné smlouvě a ke konci sezony byl vyměněn do New York Islanders za Tima Connollyho a Taylora Pyatta. Sabres se i přesto podařilo vyřadit Flyers v prvním kole, když šestý, a nakonec rozhodující, zápas vyhráli 8:0. Ve druhém kole na ně čekali outsideři Pittsburgh Penguins, které vedli superhvězda Mario Lemieux a kapitán Jaromír Jágr, který vyhrál v té sezoně pátou Art Ross Trophy. Sabres podlehli Penguins v sedmém zápase, kdy v prodloužení vstřelil rozhodující gól Darius Kasparaitis.", "section_level": 3}, {"title": "Třetí dres.", "content": "V roce 2000 byl pro Sabres vůbec poprvé v jejich historii vytvořen třetí dres. Hlavní barvou byla červená, na drese byly černé a šedé pruhy a také nápis „Buffalo“. Logem byl černý kruh s křížem z šavlí. Dres byl používán až do roku 2006, kdy se Sabres vrítili k původním barvám. Třetím dresem se tak stal původní dres používaný od vzniku organizace až do roku 1996. Poprvé byl jako třetí dres použit 20. září 2008.", "section_level": 3}, {"title": "Doba bez play-off.", "content": "Po dlouhých a neúspěšných jednáních s Dominikem Haškem o nové smlouvě v létě 2001, byl Hašek vyměněn do Detroit Red Wings. Bez něj a Mika Pecy se Sabres nedostali v roce 2002 do play-off.  V létě 2002 byl vlastník John Rigas zadržen za vytunelování své firmy Adelphia a zatčen na 15 let. NHL se tak stala vlastníkem týmu, Rigasova rodina přesto zůstala na papíře vlastníkem. Skandál se stal pro ligu velmi ponižujícím.  V této chvíli nikdo nechtěl koupit Sabres. Návštěvnost klesala a vypadalo to, že tým se buď přemístí nebo skončí. Hlavním kandidátem byl Mark Hamister, majitel týmu Arena Football League Buffalo Destroyers, který byl osobní volbou hlavního komisaře NHL Garyho Bettmana. Nicméně, časem vyšlo najevo, že Hamisterovy výdaje byly velmi nejisté a nezabezpečené. Navíc se vědělo, že poté, co koupil tým Arena Football League 2 v Daytonu, musel ho kvůli problémům s tamní vládou přemístit do Cincinnati. Také uvažoval o přemístění Destroyers, což se mu nakonec povedlo a Destroyers hráli v Columbusu. Pod tlakem fanoušků, kteří se báli, že Hamister tým přemístí, stát New York se rozhodl jeho nabídku jakýmsi způsobem zničit.  Další skupina, která projevila zájem byla vedena Sherrym Bassinem, vlastníkem týmu OHL Erie Otters. Společně s ním tam byli Alain Maislin, magnát nákladní dopravy z Montrealu a Frank DuRoss, vlastník fotbalového týmu Rochester Raging Rhinos. Ted Nolan byl Bassinovým velkým přítelem a tak se objevily spekulace, že by se do týmu pod Bassinem vrátil. Nakonec se ale skupina rozpadla ještě než stačila poslat nabídku NHL.", "section_level": 3}, {"title": "2002/03 a noví vlastníci.", "content": "Sabres začínali tuto sezonu jako majetek ligy a tak generální manažer Darcy Regier nemohl provézt mnoho změn které by vedly ke zlepšení kádru. Regier se tak rozhodl, že začne tým přestavovat a před uzávěrkou přestupů se začal zbavovat veteránů. Prvním byl dlouhodobý křídelník Rob Ray, který odešel do Ottawa Senators aby dostal poslední šanci na výhru Stanley Cupu, než v létě ukončil kariéru. Dále poslali Stu Barnese do Dallas Stars za mladého útočníka Michaela Ryana a výběr v draftu. Poslední výměna poslala Chrise Grattona do Phoenix Coyotes za Dannyho Briera a výběr v draftu. Výměna Barnese byla všeobecně očekávána, opět z důvodů, aby dostal šanci na Stanleyův pohár, sám Barnes ji ale nečekal. V Buffalu se stal velice populární a to s pomocí komentátora Ricka Jeannereta s gólovou hláškou „\"Stuuuuuu Barnes... top shelf where momma hides the cookies“ („pod víko, kde mamka schovala sušenky“)\". Barnes se poté, co se dozvěděl o přestupu psychicky zhroutil před novináři se slovy, že chtěl v týmu zůstat.  Po dvou nejasných sezonách byl tým prodán skupině vedené rochesterským miliardářem Tomem Golisanem a bývalým prezidentem Sabres Larrym Quinnem. Golisano si hned získal pozornost fanoušků snížením vstupného na zápasy Sabres.", "section_level": 3}, {"title": "2003/04.", "content": "Tým se konečně vymanil z finančních potíží, přesto se nedokázal dostat do play-off. Debut si odbylo pár významných mladíků, jako třeba Danny Briere. Nejvýznamnějším momentem sezony byl Novoroční zápas proti Washington Capitals, ve kterém Maxim Afinogenov a Miroslav Šatan vstřelili oba hattrick a Sabres vyhráli 7:1.", "section_level": 3}, {"title": "2004/05.", "content": "Tato sezona byla zrušena kvůli stávce, hráčská asociace se ale v létě 2005 dohodla a tak se připravovalo na další sezonu.  19. ledna 2005 ztratili Sabres svou televizi. Stanice Empire Sports Network, kterou stejně jako Sabres dříve vlastnila firma Adelphia a která vysílala zápasy Sabres byla zrušena a tak Adelphia prodala vysílací práva stanici Madison Square Garden Network, sídlící v New Yorku a již dříve vysílající zápasy New York Rangers, New York Islanders a New Jersey Devils. Vysílání zápasů Sabres je dostupné pouze v západním New Yorku.", "section_level": 3}, {"title": "Doba po stávce.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2005/06.", "content": "Sabres začali sezonu velice dobře a celou dobu se drželi blízko prvních míst. 3. dubna se poprvé dostali do play-off od roku 2001. Nakonec v základní části sezony vyhráli 53 zápasů, což bylo poprvé, kdy překonali hranici padesáti výher. A 25 výher na ledě soupeře byl nový rekord týmu. Navíc získali celkem 110 bodů, což znamenalo první více než stobodovou sezonu po třiadvaceti letech. Společně s Ottawa Senators a Carolina Hurricanes měli Sabres nejvíce výher ve Východní konferenci. Bohužel se ale pro play-off kvalifikovali na čtvrtém místě, to protože divizní titul vyhráli Senators.  V prvním kole play-off vyřadili Philadelphia Flyers v šesti zápasech, ve dvou zápasech se jim dokonce povedlo vstřelit sedm či více gólů. V dalším kole přišli na řadu Senators, kteří postoupili z prvního místa a podlehli Sabres v pěti zápasech. Významným momentem byl závěr prvního zápasu, jehož skóre Tim Connolly vyrovnal až jedenáct sekund před koncem základní hrací doby. Buffalo nakonec díky gólu Chrise Druryho vyhrálo 7:6. Další dva zápasy se povedlo Sabres vyhrát v sérii v prodloužení, stejně jako rozhodující pátý zápas, kdy vstřelil v prodloužení gól v oslabení Jason Pominville. Ten poslal Sabres do finále Východní konference proti Hurricanes. Bylo to vůbec poprvé v historii NHL, kdy v prodloužení rozhodl o postupu gól v oslabení.  I když Sabres postrádali své nejlepší obránce, Teppa Numminena, Dmitrije Kalinina a Henrika Tallindera a také svého nejlepšího přesilovkového střelce, Tima Connollyho, dokázali se vrátit z vedení Hurricanes 3:2 na zápasy do sedmého zápasu, když ten šestý vyhráli v prodloužení. V sedmém zápase postrádali i dalšího obránce, nejlepšího blokovače střel, Jaye McKeeho. Jochen Hecht zařídil Sabres vedení 2:1 čtyři sekundy před koncem druhé třetiny. Hurricanes ale nakonec vyhráli 4:2, vítězný gól vstřelil kapitán Rod Brind'Amour při trestu buffalského obránce Briana Campbella. Hurricanes nakonec porazili ve finále Edmonton Oilers a vyhráli Stanley Cup. Neočekávané úspěchy Sabres vyústili v Jack Adams Award pro kouče Lindyho Ruffa, který svého soka z Carolina Hurricanes, Petera Lavioletta porazil při hlasování 155:154, což bylo vůbec nejtěsnější vítězství této trofeje v historii. Po Nolanovi se tak Ruff stal druhým koučem Sabres, který byl vyhlášen nejlepším koučem sezony.", "section_level": 3}, {"title": "2006/07: Návrat k modré a zlaté.", "content": "16. září 2006 Sabres ukázali světu své nové domácí a venkovní dresy s půlnoční modrou, kukuřičně zlatou, stříbrnou a bílou barvou a také třetí dres, což byl původní dres Sabres z let 1970-1996, na otevřeném tréninku v HSBC Areně. Nové logo, bizon, bylo přirovnáváno k vlasům Donalda Trumpa, pokémonovi Pikachu nebo ke křečkovi. Internetová petice proti logu získala třicet tisíc podpisů, i přesto nové dresy vedly tabulky prodejů různých obchodů. Stejně jako nové dresy Dallas Stars, Tampa Bay Lightning, New York Islanders a San Jose Sharks, měly i tyto číslo ve předu na prsou, které se v NHL objevilo poprvé od roku 1950.  Na tréninkovém kempu byla vůbec nejdražší skupina hráčů v historii a to i přes odchody Jaye McKeeho, J. P. Dumonta a Mika Griera.  20. října se týmu povedlo zničit rekord z roku 1975, když si proti Carolina Hurricanes připsali dvanáctou výhru v řadě. Navíc se stali teprve druhým týmem v historii NHL, který začal sezonu desíti vítěznými zápasy. 28. října ukončili sérii vyhraných zápasů až po nájezdech Atlanta Thrashers.  5. listopadu porazili venku New York Rangers a připsali si nový rekord pro počet vyhraných venkovních zápasů v řadě na začátku sezony. Bylo to osm, nakonec číslo ještě zvýšili na deset. 18. listopadu byla série ukončena kvůli prohře v Ottawě.  Utkání hvězd 2007, které se hrálo v Dallasu, vidělo také několik Sabres. Gólman Ryan Miller, obránce Brian Campbell a útočník Danny Briere byli fanoušky zvoleni jako hráči zahajovací formace za Východní konferenci, kterou trénoval trenér Sabres Lindy Ruff. Nakonec podlehli Západní konferenci 12:9. Thomas Vanek si zahrál Utkání mladých hvězd NHL.  22. února 2007, při zápase s Ottawa Senators, se strhla ohromná bitka, která vznikla kvůli nedovolenému hitu ottawského Chrise Neila na kapitána Sabres Chrise Druryho. Někteří hit považovali za úder zezadu nebo nedovolené bránění, nakonec ani rozhodčí, ani disciplinární komise se nerozhodli Neila potrestat. Po následujícím vhazování začala bitka. Adam Mair napadl Jasona Spezzu, Andrew Peters zase Danyho Heatleyho a brankáři Martin Biron a Ray Emery se také do sebe pustili. Zatím se strhla hádka mezi trenéry Lindym Ruffem a Bryanem Murraym. Bývalý bitkař Sabres a v této době expert stanice MSG Network, Rob Ray, stojící mezi oběma střídačkami zachytil Ruffova slova: „běžte po Petersovi, ale ne po mém kapitánovi“. Přes sto trestných minut museli rozhodčí udělit a Lindy Ruff, i když vykonal něco jako hokejovou spravedlnost, byl potrestán pokutou sto tisíc dolarů od vedení ligy. Fanoušci Sabres nabídli pomoc, že prý uspořádají sbírku na tu pokutu, Ruff jim ale poděkoval za pomoc a zaplatil ji sám. Drew Stafford nakonec vstřelil vítězný nájezd pro Sabres a Clarke MacArthur v zápase vstřelil svůj první gól v kariéře v NHL. Drury se vrátil na led o pár dní později.  30. března 2007 se podruhé v historii podařilo Sabres překonat hranici padesáti vítězných zápasů, když porazili New York Islanders 6:4. 5 gólů v zápase vstřelili při nerovnoměrném počtu hráčů na ledě, 3 v přesilovkách zaznamenali Drury, Stafford a Dainius Zubrus, 2 v oslabení vstřelil Drury a Derek Roy.  3. dubna porazili Pittsburgh Penguins a zajistili si tak vítězství v Severovýchodní divizi.  7. dubna zdolali Washington Capitals a zajistili si tak Presidents' Trophy pro vítěze základní části, což se jim povedlo poprvé v historii a navíc vyrovnali týmový rekord pro počet bodů z roku 1975.  9. dubna vydala televizní stanice ESPN další číslo svého magazínu, ve kterém umístila Buffalo Sabres jako nejlepší tým z hlavních lig v Severní Americe. Ocenila dostupnost hráčů, levné vstupné a zajímavý herní styl a také to, že fanoušci vyprodali úplně všechny zápasy v sezoně 2006-07.  Sabres se v play-off zbavili New York Islanders a New York Rangers a tak postoupili to konferenčního finále. 19. května je vyřadili Ottawa Senators, když Daniel Alfredsson v prodloužení rozhodl o osudu pátého zápasu.", "section_level": 3}, {"title": "2007/08.", "content": "Na začátku července odešli z týmu dva volní hráči a alternativní kapitáni, Danny Briere do Philadelphia Flyers a Chris Drury do New York Rangers. Málem ztratili také Thomase Vanka, kterému Edmonton Oilers nabízeli sedmiletou smlouvu na 50 milionů dolarů, ale nakonec se jim podařilo smlouvu s rakouským útočníkem podepsat. Potom se radši generální manažer Darcy Regier rozhodl, že začne podepisovat nastávající volné hráče už v základní části. To také udělal v polovině října 2007 s Jochenem Hechtem, který dostane 14,1 milionu dolarů ve čtyřech letech.  Dlouhodobý spolukomentátor pro Sabres, Jim Lorentz, oznámil svůj odchod do důchodu v říjnu 2007. Po boku legendárního Ricka Jeannereta ho vystřídal bývalý spolukomentátor kultovního pořadu Hockey Night in Canada Harry Neale.  Novoročním zápasem bylo v roce 2008 Winter Classic, které Sabres odehráli doma, na stadionu fotbalových Buffalo Bills, Ralph Wilson Stadium, proti Pittsburgh Penguins. Oficiálně se zápas jmenoval AMP Energy NHL Winter Classic, v Buffalu a okolí se mu ovšem říkalo „Ice Bowl“. Sabres prohráli 2:1 po nájezdech.  Stejně jako ostatní týmy v NHL, i Sabres museli trochu předělat své dresy kvůli globálnímu přechodu ke značce Rbk Edge. Nešlo ale o víc, než přidání loga NHL k límci. Oficiálně neměli Sabres pro sezonu stanovený žádný třetí dres, na Winter Classic si ale oblékli původní dres ze sedmdesátých let.  3. dubna 2008 podlehli Montreal Canadiens a byli definitivně vyřazeni z boje o play-off. Stali se teprve třetím týmem v historii NHL, který nešel do play-off rok po vítězství Presidents' Trophy. Oba dva předchozí týmy ale hned v dalším roce vyhráli Stanley Cup.", "section_level": 3}, {"title": "2008/09.", "content": "10. června 2008 oficiálně jmenovali Portland Pirates svou novou hlavní farmou v AHL, což skončilo devětadvacetiletou spolupráci s Rochester Americans, kteří jsou nyní farmou Florida Panthers. Sabres podepsali s Pirates smlouvu na dva roky s opcí na jeden rok.  Sezonu volných hráčů Sabres začali poměrně tiše ale přece jen podepsali brankáře Patricka Lalima. Dále vyměnili Steva Berniera do Vancouver Canucks za dva výběry v draftu a přidali do týmu Craiga Riveta za výběry v druhých kolech draftů 2009 a 2010. V následujícím měsíci přidal Darcy Regier pár hráčů, kteří měli strávit nějaký ten čas v AHL, jako třeba Mathieu Darche. V srpnu ještě přidal Coltona Frettera a Colina Murphyho.  Regier musel ale také podepsat smlouvy s několika svými hráči. Nejprve podepsal čtyřletou smlouvu Paul Gaustad, další na řadě byli Ryan Miller a Jason Pominville, kterým ještě rok zbýval a tak po podepsání pětiletého kontraktu vytrvají v týmu až do roku 2014.  4. srpna 2008 hokejový novinář americké sportovní televizní stanice ESPN, Terry Frei, napsal článek „Žebříček koučů NHL“, Lindyho Ruffa umístil do sekce „Elita“.  15. srpna téhož roku Sabres oznámili fanouškům, že jim brzy ukážou nový třetí dres, který obsahoval pár designových úprav, jinak to byla ta stejná verze původního dresu ze sedmdesátých, osmdesátých a poloviny devadesátých let. Fanoušci ho poprvé spatřili na otevřeném tréninku 20. září a viděli tak původní dres s prvky současného. Vyvolal u nich pozitivní reakce.  Buffalo Memorial Auditorium mělo být v říjnu 2008 zničeno, protože v posledních dvanácti letech, kdy jej po odchodu Sabres nikdo nepoužíval, bylo už pouze historickou částí města.  8. října 2008 se Craig Rivet stal prvním samostatným kapitánem od odchodu Stu Barnese v roce 2003.  4. března 2009 přišla uzávěrka přestupů a manažer Regier byl velice aktivní. Nejprve podepsal smlouvu s Timem Connollym a to na 4,2 milionu dolarů za dva roky, poté vyměnil výběr ve čtvrtém kole draftu 2010 do Phoenix Coyotes za Mikaela Tellqvista, pak poslal druhý výběr v draftu 2009 do Toronto Maple Leafs za Dominica Moora a nakonec poslal Aleše Kotalíka do Edmonton Oilers za jiný výběr v druhém kole draftu 2009.  9. dubna 2009, i přes výhru, byli opět vyřazeni z bojů o play-off. New York Rangers totiž svůj zápas vyhráli a Montreal Canadiens si připsali bod za prohru po prodloužení a tak už je Sabres nemohli dohonit. A tak se stali prvním týmem v historii NHL, který po vítězství Presidents' Trophy dvakrát za sebou nepostoupil do play-off.", "section_level": 3}, {"title": "2009/10.", "content": "Hned v první den otevření trhu s volnými hráči oznámil Darcy Regier podepsání smluv s obránci Stevem Montadorem na dva roky a Joem DiPentou na jeden rok. Také podepsal nové smlouvy s několika svými hráči. 20. července podepsal víceletou smlouvu s Andrejem Sekerou a jednoletý kontrakt s Clarkem MacArthurem. 11. srpna se po třech letech strávených v San Jose Sharks vrátil Mike Grier, který již prožil dvě sezony se Sabres.  Na začátku sezony se pár koučů týmu, manažer Darcy Regier a také několik televizních hlasatelů vypravilo na tour po jiných městech Spojených států. Konkrétně navštívili Tampu, Washington, Raleigh a Atlantu, kde žije mnoho fanoušků Sabres, lidí ze západního New Yorku.  1. ledna 2010 se stali Sabres prvním týmem od roku 2006, který dokázal vyhrát více zápasů za sebou ve kterých prohrávali o tři nebo více gólů. Nejprve porazili Pittsburgh Penguins 4:3 a poté přidali vítězství proti Atlanta Thrashers, 4:3 v prodloužení.  3. března 2010 přišla na řadu uzávěrka přestupů, Sabres poslali nejprve Nathana Paetsche a výběr v druhém kole draftu do Columbus Blue Jackets za Raffiho Torrese a poté poslali Clarka MacArthura do Atlanta Thrashers za výběr v třetím a čtvrtém kole draftu.  27. března se poprvé od roku 2007 dostali do play-off když přejeli Tampa Bay Lightning 7:1. 6. dubna porazili New York Rangers a zajistili si tak vítězství v Severovýchodní divizi.  26. dubna byli v šesti zápasech vyřazeni v prvním kole z play-off týmem Boston Bruins.", "section_level": 3}, {"title": "2010/11.", "content": "Na začátku trhu s volnými hráči Sabres hned přišli o své dva eltiní obránce, Toni Lydman odešel do Anaheim Ducks a Henrik Tallinder vyztužil defenzivu New Jersey Devils. Místo nich přišel z Pittsburgh Penguins Jordan Leopold, který s týmem uzavřel tříletou smlouvu. Regier dále podepsal smlouvu s náhradním brankářem Patrickem Lalimem na jeden rok a také přivedl z New Jersey defenzivního útočníka Roba Niedermayera.  29. ledna 2011 uzavřeli Tom Golisano a Terry Pegula dohodu o prodeji týmu za částku 189 milionů dolarů. Tento prodej následně schválila liga 18. února.  Během uzávěrky přestupů nejprve Sabres přišli o Craiga Riveta, kterého si z listiny nechráněných hráčů vybral Columbus Blue Jackets a poté získal Brada Boyese z týmu St. Louis Blues za právo volby ve druhém kole draftu v roce 2011.", "section_level": 3}, {"title": "Média.", "content": "Televizní vysílání zajišťuje Madison Square Garden Network, komentátory jsou Rick Jeanneret a Harry Neale. Bývalý bitkař Rob Ray je expertem ve studiu a také reportérem mezi střídačkami týmů.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění členové organizace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Individuální.", "content": "Zdroj:", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší hráči týmu.", "content": "Zdroj:  \"Poznámka: Pos = Pozice; GP = Odehrané zápasy; G = Góly; A = Asistence; Pts = Body; P/G = Bodů na zápas; * = současný hráč Sabres\"", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "Buffalo Sabres je profesionální americký klub ledního hokeje, který sídlí v Buffalu ve státě New York. Do NHL vstoupil v ročníku 1970/71 a hraje v Atlantické divizi v rámci Východní konference. Své domácí zápasy odehrává v hale KeyBank Center s kapacitou 19 070 diváků. Klubové barvy jsou námořnická modř, zlatá, stříbrná, bílá.", "tgt_summary": "水牛城军刀(英语:Buffalo Sabres)是位于美国水牛城的国家冰球联盟队伍,隶属于东大区大西洋分区。", "id": 682129}
{"src_title": "Albi", "tgt_title": "阿尔比", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První obyvatelé žili v místě dnešního Albi v době bronzové.  Město samo bylo založeno Římany po jejich dobytí Galie v roce 51 př. n. l. jako osada \"Civitas Albiensium\". Archeologické nálezy však dokládají, že se nejednalo o příliš významné antické město.  V roce 1040 dochází ke stavbě \"Starého mostu\" (\"Pont Vieux\"), který se stal důležitým faktorem ovlivňujícím obchod. Výstavba nových městských čtvrtí dokládá probíhající hospodářskou konjunkturu města. Vedle tržeb z obchodu a daní bylo zdrojem městských příjmů i mýto za použití mostu. Ve 12. a 13. století si zde Albigenští neboli Kataři zřídili vlastní formu křesťanství, která byla církví i státem tehdejší doby odsouzena jako kacířská a proti albigenským byla vyhlášena křížová výprava, díky níž bylo toto město mezi lety 1209 a 1229 zcela zničeno, celá oblast vydrancována a obyvatelé drasticky pozabíjeni. Jedním z výsledků křížové výpravě bylo i to, že do té doby prakticky nezávislá oblast byla pevně včleněna pod moc francouzských králů.  Na konci 13. století dokončil v Albi biskup Bernard de Castanet budování biskupského Paláce \"de la Berbie\", který svým zevnějškem připomíná vojenskou pevnost. V roce 1282 pak byla započata výstavba podobně mohutné a dojmem pevnosti působící katedrály \"Sainte-Cécile\".  K novému rozvoji města došlo v období Renesance, kdy zde bylo z rostliny “Isatis Tinctoria” vyráběno proslavené barvivo. O rozkvětu města v tomto období dodnes vypovídají krásné a luxusní renesanční měšťanské domy vybudované obchodníky s barvivem.  V roce 1678 bylo v Albi zřízeno arcibiskupství.  Město si dodnes zachovalo pozdějšími zásahy dosti nepoškozený charakter historického města, jemuž jako hlavní stavební materiál významně dominuje režné cihelné zdivo, typické pro celou historickou provincii Languedoc.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Katedrála Sainte-Cécile.", "content": "Výstavba katedrály započala roku 1282 a byla dokončena roku 1482. Je vybudována z cihel a zvenčí působí dojmem nepřístupné, jednolitě utvářené vojenské pevnosti. Zdi katedrály jsou 6 metrů široké. Jedná se o nejmohutnější stavbu z pálených cihel na světě.  V letech 1515 – 1540 byla ke katedrále přistavěna 78 m vysoká věž zvaná \"Baldaquin\".  Interiér katedrály je tvořen pouze jedinou lodí a je bohatě vyzdoben freskami italských raně renesančních umělců, z nichž vyniká obzvláště freska Posledního soudu z 15. století.  Nádheru interiéru výrazně dotváří také filigránsky tvořená chórová přepážka ve stylu Flamboyantní gotiky. Kromě gotického ornamentu ji zdobí také přes 200 polychromovaných soch vytesaných příslušníky burgundsky orientované dílny z Cluny. Varhany byly postaveny mezi roky 1734 a 1736.  Pevnostní charakter katedrály odpovídá nejen místnímu pojetí gotické architektury, které je bylo odlišné od „závazné“ podoby gotické architektury budované v Île-de-France, ale je také jasnou deklarací pevnosti a neochvějnosti katolické církve, jako reakce na potlačené Albigenské kacířství.", "section_level": 2}, {"title": "Palais de la Berbie.", "content": "Starší než papežský palác v Avignonu je biskupský \"Palais de la Berbie\". Představuje jednu z nejstarších a nejlépe dochovaných hradních staveb ve Francii. Velkolepá pevnost byla dokončena před koncem 13. století. Jméno paláce pochází z okcitánského slova „Bisbia“, které znamená „biskupský palác“.", "section_level": 2}, {"title": "Pont Vieux.", "content": "Starý most (Pont Vieux) je používán ještě ticíc let po svém vzniku. Byl vybudován z kamene v roce 1035, je nesen osmi mostními oblouky a měří 151m. Ve 14. století byl most opevněn a doplněn padacím mostem.", "section_level": 2}, {"title": "Lycée Lapérouse.", "content": "V Albi sídlí také elitní škola \"Lycée Lapérouse\". Gymnázium s 650 studenty sídlí ve starém klášteře. Pyšní se například několika literárními odděleními nebo hudebním oddělením vybaveným množstvím špičkových hudebních nástrojů.", "section_level": 2}, {"title": "Musée Toulouse-Lautrec.", "content": "V bývalém biskupském paláci je umístěno Museum Henriho de Toulouse-Lautrec, které obsahuje nejrozsáhlejší sbírku prací tohoto francouzského malíře a rodáka z Albi. Vedle jeho prací je v muzeu vystaveno také množství děl Edgara Degase, Augusta Rodina a dalších významných umělců.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Albi je město na jihu Francie v departementu Tarn a regionu Midi-Pyrénées. Má 48 000 obyvatel. Nachází se na řece Tarn 50 km severozápadně od Toulouse asi ve středu jižní Francie. Je správním městem 6 kantonů, ve kterých se nachází 18 správních obcí.", "tgt_summary": "阿尔比(,),法国南部城市,奥克西塔尼大区塔恩省的一个市镇,也是该省的省会和人口最多的城市,下辖阿尔比区。阿尔比位于塔恩省中部,其市镇面积为平方公里,时人口数量为人,在法国城市中排名第133位。", "id": 444809}
{"src_title": "Elektromobil", "tgt_title": "电动汽车", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky elektromobility.", "content": "Za historicky první elektromobil je považován vůz sestavený holandským profesorem Sibrandusem Stratinghem a jeho asistentem Christopherem Beckerem roku 1835, tedy přibližně 50 let před prvním automobilem se spalovacím motorem. Belgičan Camille Jenatzy překonal s elektromobilem La Jamais Contente ve tvaru připomínajícím doutník 29. dubna 1899 jako první na světě rychlost 100 km/h. Na počátku 20. století jezdilo v USA více elektromobilů než automobilů se spalovacím motorem. Poskytovaly totiž komfort a snadné ovládání. Klasické automobily se musely startovat klikou, byly velmi hlučné a složité na údržbu. Vše změnil až vynález elektrického startéru a hlavně sériová výroba modelu „T“ Henryho Forda, který vytlačil elektromobily svou spolehlivostí, větším dojezdem a nízkou cenou. V roce 1902 zlepšil Thomas Edison baterii elektromobilů.  Mezi první elektromobily vyvinuté na území českých zemí patří elektromobil Františka Křižíka z roku 1895 poháněný stejnosměrným elektromotorem o výkonu 3,6 kW napájeným olověným akumulátorem se 42 články. Ve svém třetím modelu s názvem Landaulet Křižík použil dva elektromotory o výkonu 2,2 kW, které byly umístěny v zadních kolech.", "section_level": 2}, {"title": "Dvacáté století.", "content": "Další vzestup zájmu o elektromobily způsobily energetické krize v letech 1970 a 1980. V Československu byl elektromobil (s názvem Ema) vyvinut v roce 1971, tento projekt byl však na pokyn vládnoucí garnitury zastaven. V 90. letech 20. století se v Evropě začaly sériově vyrábět elektromobily značek Citroën, Fiat, Peugeot, Renault a dalších. Z důvodu vysoké pořizovací ceny je provozovaly převážně velké státní podniky a instituce. Několik desítek těchto vozidel jezdí dnes v ČR a jsou převážně majetkem členů občanského sdružení Elektromobily.  Prvním novodobým prototypem v Československu byla tzv. Škoda Shortcut. Shortcut byl vyroben firmou EKOLO-Jaromír Vegr pro švýcarského zákazníka firmu SUNEL-Thomas Dinkel. Byl vyroben v jediném exempláři zkrácením karoserie Škoda Favorit vpředu i vzadu dle pokynů designera Václava Krále. Osazen byl sériový indukční motor převinutý na napětí 120 V a regulátor fy BRUSA (CH). Na vývoji elektromobilů se podílel i pobočný závod Škody Plzeň - Škoda Elcar v Ejpovicích na počátku 90. let 20. století. Zde bylo vyrobeno několik stovek vozidel Eltra na základě objednávky pana Bruno Frideze ze Švýcarska. Dalším vyvíjeným modelem byla Tatra Beta.  V roce 1990 pod mandátem \"nulových emisí\" státu Kalifornie v USA představila řada světových výrobců vlastní moderní elektrizovanou řadu vozidel. Jedná se například o tyto modely: GM EV-1, Ford Ranger EV nebo Toyota RAV4 EV. Legendární EV1 byl na rozdíl od ostatních již od počátku koncipován jako elektromobil (ostatní byly přestavby běžných modelů). Legislativa zvýhodňující elektromobily byla záhy soudně napadena automobilkami a patřičné zákony byly zrušeny. Jelikož byla tato vozidla pronajímána, mohla být po skončení smluv stažena z provozu a následně byla z velké části zlikvidována. Několik málo kusů EV1 skončilo v muzeích, avšak nepojízdná, bez baterií, motoru i řídící elektroniky.", "section_level": 2}, {"title": "Elektromobilová revoluce a růst.", "content": "Elektromobily byly v ústraní až do roku 2008, od kdy jejich prodeje postupně rostou. V roce 2015 společnost BMW oznámila, že bude elektrifikovat všechny své vozy během dalších 10 let.  Elektomobilovou revoluci iniciovala v desátých letech 21. století americká automobilka Tesla vedená jihoafrickým inženýrem Elonem Muskem, který také způsobil převrat ve vesmírném průmyslu se svojí firmou SpaceX.  V roce 2017 tvořily elektromobily 1 % světového prodeje automobilů. V roce 2018 zhruba 4,6 %. Díky dlouhodobě se snižující ceně a zvyšující se kapacitě lithium-iontových baterií, švýcarská banka UBS odhaduje, že v roce 2025 budou elektromobily tvořit 14 % prodejů aut a dle deníku \"The Economist\" nahradí elektromobily během 21. století spalovací motory. Škoda Auto předpokládá, že v roce 2025 budou elektromobily tvořit zhruba 25% prodejů automobilů na trhu.  Řada zemí zavedla budoucí datum, od kterého bude zakázán prodej spalovacích automobilů za účelem snížení znečištění výfukovými plyny a závislosti dopravní infrastruktury na fosilních palivech. U Spojeného království a Francie je to např. rok 2040, v Německu vláda plánuje konec prodeje spalovacích motorů na rok 2030. Mezi vůdčí země v elektromobilitě patří Norsko, kde více než polovina všech prodaných aut v roce 2017 byla elektrifikovaná: čistě elektrické nebo hybridní. Velký výrobce automobilů na světě, Volkswagen Group, jehož součástí je Škoda Auto, oznámil v roce 2017 postupný přechod ze spalovacích motorů na elektromobily a také, že všech 300 modelů všech dvanácti značek budou mít elektrickou verzi do roku 2030. Daimler AG, BMW, Nissan, Toyota, Mazda, Hyundai, Kia, Renault, Volvo Cars, Ford, General Motors a čínští výrobci zveřejnili do roku 2017 svoje vlastní elektrifikační strategie.", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cena a provoz.", "content": "Za rok 2018 je tržní pořizovací cena elektromobilů mírně vyšší než srovnatelného spalovacího auta, avšak celková cena vlastnictví elektromobilu (zahrnující pořizovací cenu, údržbu a provoz - elektřina/palivo) je nižší než cena vlastnictví spalovacích automobilů vzhledem k tomu, že cena elektřiny spotřebované jízdou elektromobilem je několikanásobně nižší než cena paliva pro spalovací auto a díky minimální údržbě kterou vyžaduje mechanicky jednodušší elektromotor. Hlavní důvod vyšší pořizovací ceny elektromobilů oproti spalovacím automobilům je cena baterie. Cena lithium-iontových baterií se mezi lety 2010 a 2016 snížila o 73 % z 1000 dolarů za kilowathodinu (kWh) kapacity na 273 dolarů za kWh, a dále se snižuje s odhadovanou cenou 74 dolarů za kWh kapacity na rok 2030. Kromě již nižší ceny celkového vlastnictví díky levnějšímu provozu také dosáhnou elektromobily tedy i nižší pořizovací ceny ve srovnání se spalovacími auty kolem roku 2025 nebo 2024 dle studie společnosti Bloomberg. Spalovací auta nebudou v tom případě schopna konkurovat elektromobilům skrze pořizovací cenu, cenu údržby i provozu.  Elektromobil spotřebuje na ujetí 100 km vzdálenosti zhruba 12 až 16 kWh elektřiny. Dle studie z roku 2018 vychází provoz elektromobilu zhruba na 0,36 Kč na 1 km, ve srovnání s naftovým a benzínovým autem, jenž stojí 1,53 Kč, respektive 1,76 Kč na 1 km. Jiná studie z roku 2017 udává náklady na provoz elektromobilu na 0,35 až 0,4 Kč za 1 km. V ohledu na náklady na kilometr ujetý elektrickým autobusem je cena 2 koruny, u naftového autobusu je to 9 korun.", "section_level": 2}, {"title": "Skladování energie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Lithium-iontový akumulátor.", "content": "Moderní elektrická auta používají převážně lithium-iontové baterie ke skladování energie použité k pohonu svých elektromotorů, díky jejich vlastnostem jako cena, kapacita, rychlost nabíjení a energetická účinnost. Mimo to jsou vyvíjené i další formy skladování energie, které lze použít pro pohon elektrických aut.", "section_level": 3}, {"title": "Pevný akumulátor.", "content": "Mezi nové technologie, u kterých se očekává komerční využití v automobilovém průmyslu, patří pevný akumulátor (t.j. baterie s elektrolytem v pevném skupenství, anglicky \"solid-state battery\"). Aktivní výzkum pevných baterií probíhá u několika výrobců a jejich vlastnosti mají umožnit dále zvýšený dojezd elektromobilů a značně snížená doba nabíjení. Širší komerční využití lze očekávat nejdříve během dvacátých let 21. století. Mezi automobilky, jenž investovaly do vývoje komerčních pevných baterií před rokem 2018, patří Volkswagen, BMW, Toyota a Hyundai.", "section_level": 3}, {"title": "Palivové články.", "content": "Palivové články skladující energii v podobě vodíku jsou vyvíjeny jako alternativa k bateriím, avšak kvůli jejich nižší energetické efektivnosti a náročnosti výstavby infrastruktury pro výrobu a čerpání vodíku (ve srovnání s všudypřítomností elektrické sítě) se nedostaly do popředí automobilového průmyslu. Pro vývoj pohonu s využitím vodíku také lobbovaly ropné společnosti, neboť vodík lze získávat přímo z fosilních paliv. Mezi několik výrobců, kteří kromě bateriových elektromobilů prodávají také elektromobily s vodíkovými palivovými články v roce 2018, patří Toyota Honda a Hyundai.  Jeden z hlavních zastánců vodíkových automobilů – Japonský výrobce Toyota – oznámil v červnu 2019, že na základě poptávky po bateriových elektromobilech orientuje Toyota svou výrobu na elektrifikaci skrze lithium-iontové baterie.  Některá elektrická vozidla používají jako palivo methanol nebo ethanol (biolíh), případně ve směsi s vodou. Z paliva se nejprve pomocí vodní páry odštěpí vodík a ten pak vstupuje do palivových článků, které vyrábí elektrickou energii. Nevýhodou tohoto řešení je vznik nízkého množství oxidu uhličitého (ten se ale může spotřebovávat při výrobě paliva), výhodou je naopak to, že odpadá složitá manipulace s vodíkem.  Nissan plánuje do roku 2020 uvést na trh automobil na ethanol, který používá palivové články s tuhými oxidy. AIWays ve spolupráci s Rolandem Gumpertem a SerEnergy představili v roce 2018 první elektrické auto na methanol.", "section_level": 3}, {"title": "Emise.", "content": "Elektromobily neprodukují svým provozem výfukové plyny a i se započítáním výroby elektrické energie ze „špinavějších“ zdrojů (např. hnědé uhlí) je jejich bilance vlivu na životní prostředí lepší, než u automobilů se spalovacími motory. Firma ČEZ předpokládá, že v roce 2020 budou elektromobily dobíjené z běžné sítě nepřímo vypouštět do ovzduší o 73 % méně emisí CO (44 g/kWh) než běžný automobil B-segmentu (164 g/kWh). V roce 2008 to bylo o 42 % méně (95 g/kWh).  Řada světových měst řeší čistotu ovzduší ve prospěch veřejného zdraví obyvatel postupnými zákazy vjezdu dieselových a benzínových aut, což se nevztahuje na elektromobily.  Dle studie z roku 2017, i v případě, že je elektroauto nabito elektřinou vytvořenou pouze spalováním fosilních paliv, tak je pro jeho jízdu potřeba značně menší množství fosilních paliv než u spalovacího motoru, neboť spalovací motor použije o třetinu více energie na jednotku ujeté vzdálenosti než výroba elektřiny z fosilních paliv a následné nabití a jízda elektromobilem. V případě nabíjení elektřinou z jaderných i obnovitelných zdrojů jsou emise skleníkových plynů a uhlíková stopa téměř nulové.  The Guardian uvádí, že v roce 2020 se očekává, že za ujetý kilometr přímo a nepřímo benzinové auto vytvoří 125 gramů CO, elektromobil nabitý elektřinou vyrobenou pouze spalováním ropy vytvoří 91 gramů CO, elektromobil nabitý z energetického mixu EU 57 gramů, z jaderných zdrojů vytvoří 2 gramy CO a elektromobil nabitý z obnovitelných zdrojů nemá provozní emise. Evropská agentura pro životní prostředí roku 2016 vydala zprávu, podle které emise CO z paliv na výrobu průměrného energetického mixu EU použitého při jízdě elektromobilem jsou nižší než emise CO vytvořené v průměru provozem spalovacích automobilů na kilometr jízdy. Studie z roku 2018 uvádí, že typické elektrické auto dnes produkuje jen polovinu emisí skleníkových plynů průměrného evropského osobního automobilu po celou dobu jejich životnosti. Na trzích s elektřinou s velmi nízkými emisemi uhlíku, jako je Norsko nebo Francie, vyrábějí elektrická vozidla méně než třetinu emisí životního cyklu průměrného vozidla se spalovacím motorem.  Výroba baterie vytváří dle studie z roku 2017 zhruba 150 až 200 kg ekvivalentu CO za kilowatthodinu kapacity, což pro elektromobil se 100 kWh baterií (odpovídající luxusnímu automobilu) znamená 15 až 20 tun ekvivalentu CO, Autoři reportu dále zdůrazňují, že technologie pro výrobu baterií se rapidně vyvíjí ve prospěch bezemisní výroby a mimo to lze při výrobě baterií použít obnovitelnou či jadernou elektřinu, jež značně snižuje emise při výrobě baterií. Výroba nového spalovacího auta má uhlíkovou stopu: zhruba 6 (u miniauta) až 35 tun CO (u luxusního automobilu). Dle jiného reportu výroba průměrného elektromobilu vytvoří kolem 8,8 tuny CO, z čehož necelá polovina spadá na baterii; výroba průměrného spalovacího auta vytvoří kolem 5,6 tun CO.  Elektromobily mají v každém případě menší uhlíkovou stopu než jakýkoliv spalovací motor během svého životního cyklu. Čím čistší je výroba energie pro jejich provoz, tím se tento rozdíl zvětšuje.", "section_level": 2}, {"title": "Dojezd a dobíjení.", "content": "Elektromobily lze nabíjet z jakýchkoliv zásuvek v budovách, garážích apod. Využít se dá běžné 230 V zásuvky, kde je nevýhodou je vysoká časová náročnost, nebo vícefázové 16 A zásuvky. Hodina dobíjení z vícefázové zásuvky zvýší dojezd elektromobilu až o 55 km. Další variantou je využití nabíjecích stanic, jejichž infrastruktura se rapidně rozšiřuje ve městech, v blízkosti silnic, v hromadných garážích apod.  13. května 2011 byla otevřena první dobíjecí stanice pro elektromobily v kraji Vysočina a zároveň v celé republice, nachází se na 96 km dálnice D1. Volkswagen Group se spolu se automobilkami BMW, Daimler AG a Ford podílí na společném projektu pro výstavbu rychlonabíjecí vysokovýkonné sítě na důležitých evropských silnicích. V Česku má na základě této iniciativy do roku 2020 vzniknout 1200 nabíjecích stanic.  Skupina ČEZ provozuje v Česku síť nabíjecích stanic. Počet těchto stanic byl zhruba 85 v listopadu 2017 a do roku 2020 by se měl rozšířit o dalších 63.  Dobíjení akumulátorů lze provádět vysokým stejnosměrným napětím a vysokým proudem řádově v desítkách minut (výkon cca 100 kW). V tomto případě jde o rychlonabíječky (např. Superchargery od automobilky Tesla), kterých je v České republice spíše méně. Většinou se u nás setkáme s nabíjecími stanicemi se střídavým napětím, které nabijí elektromobil za 4 až 5 hodin. V květnu 2012 se šest světových automobilových koncernů dohodlo na jednotném rozhraní pro rychlodobíjení.  Stále se rozšiřující síť nabíjecích stanic snižuje problém omezeného dojezdu některých elektromobilů. K říjnu 2019 bylo podle databáze Ministerstva průmyslu a obchodu v České republice 237 veřejných stanic, ale celkem je okolo 470 stanic. Celkový počet 470 stanic zahrnuje všechny dobíjecí stanice pro elektromobily, které jsou veřejně přístupné (veřejné dobíjecí stanice) a stanice, které jsou přístupné za určitých podmínek širšímu okruhu uživatelů (např. hotely, restaurace, sportoviště). Nejsou zahrnuty však dobíjecí stanice, které jsou určeny jen pro firemní zaměstnance. Mapu dostupných nabíjecích stanic pro elektromobily v ČR lze nalézt např. v aplikaci nabijto.cz.", "section_level": 2}, {"title": "Výrobní materiály a recyklace.", "content": "Komponenty elektromobilů jako magnety elektromotorů a některé typy baterií používají kovy vzácných zemin, jejichž těžba má často společenské i environmentální dopady a je náročná kvůli jejich vzácnosti. Těžba těchto materiálů i pro spotřební elektroniku jako laptopy či telefony je politicky kontroverzní a výrobci jako řešení vyvíjí baterie s chemickým složením, které mají za cíl minimalizovat potřebu pro vzácné kovy ve výrobě. K těmto patří např. společnosti Samsung SDI a LG Chem vyvíjející baterie jenž využívají nikl místo kobaltu. Mezi další již testované alternativy patří nikl-zinková baterie, která využívá běžné kovy a stabilnější materiály bez oxidu hořečnatého, kadmia, manganu a kobaltu pro baterie s houbovitými silikonovými elektrodami.  Recyklace baterií s prošlou životností je vznikající trh se značnými zdroji materiálů na výrobu nových baterií od 20. let 21. století.", "section_level": 2}, {"title": "Pohon.", "content": "První pokusy o elektromobil pochází z roku 1835 (48 let před vynálezem benzínového motoru) nezávisle na sobě v Itálii a Nizozemí. Na přelomu 19. a 20. století představil v Čechách František Křižík elektrický vůz Laurin & Klement a pracoval na něm i Ferdinand Porsche. Ještě v roce 1900 jezdilo v USA více elektromobilů, než vozů se spalovacím motorem. Rychlost 100 km/h pokořil jako první elektromobil. Všechny zmíněné elektromobily používaly olověný akumulátor, takže měly krátký dojezd a vysokou hmotnost. Rozvoj elektromobilů umožnily pokroky v regulaci provozu motorů (střídač) a hromadná výroba laciných a velmi silných neodymových magnetů.  Dříve byl na výběr pohonu elektromobilů stejnosměrný (běžně označováno jako \"DC motor\") nebo střídavý (\"AC motor\") motor. Novým typem je elektronicky komutovaný motor (\"EC motor\"), který pomocí elektronického řídícího systému dosahuje vysokých výkonů i účinnosti. Konkrétně je používán asynchronní motor a třífázový synchronní motor, často s permanentními magnety, případně jejich variace.", "section_level": 2}, {"title": "Typy elektrických vozů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Elektrobus.", "content": "Jednou z variant elektromobilu je i elektrobus, elektrický autobus. První elektrobus na pravidelné lince jezdil v Santa Barbaře v Kalifornii, první evropský elektrobus na pravidelné lince jezdil ve Znojmě. Vyvinula jej společnost ČAS-service (též jeho provozovatel) s využitím karoserie trolejbusu Škoda 21Tr. Výrobce plánoval od roku 2004 výrobu i pro další dopravce, avšak vzhledem k dotační politice Ministerstva dopravy ČR, které dopravci v rámci programu obnovy vozidel přispívá 30 až 40 % na trolejbusy a nízkopodlažní autobusy, zatímco dotaci na elektrobusy údajně neumožňuje, nebyla výroba zahájena. V roce 2008 již je v dotačním programu na vozidla MHD obsažena fixní dotace 1,2 milionu Kč na nízkopodlažní elektrobus délky do 11 metrů, s fixním navýšením 0,6 milionu za elektrický pohon.  V roce 2010 vyrobila elektrobus i česká firma SOR Libchavy a označila jej jako SOR EBN 10,5. Tyto elektrobusy jezdí v provozu v Ostravě a ve Vysokých Tatrách. v roce 2016 přišel SOR s novým modelem elektrobusu SOR NS 12 Electric je to nástupce předchozích modelů od sor a může se pochlubit velkému prostoru pro cestující díky to mu že baterie byly přesunuty na střechu elektrobusu. bateriové koše jsou od firmy EVC group. Kromě SORu vyrábí elektrobusy v České republice firma EVC Group, která i dodává bateriové boxy do zmíněných elektrobusů SOR, dále pak přestavuje na elektrický pohon midibus slovenského výrobce Rošero.  V Evropě jsou další výrobci, např. Solaris nebo italská společnost BredaMenarinibus.", "section_level": 2}, {"title": "Elektrická kapotovaná tříkolka.", "content": "Moderní přístup k elektromobilitě často uvažuje menší vozy s nízkou celkovou spotřebou energie a z toho plynoucí levný a ekologický provoz. Jedním ze zástupců takové úvahy jsou například elektrické kapotované tříkolky, které nabízí dvě místa k sezení a často omezený nákladový prostor. Hlavní myšlenkou zmíněných tříkolek je poskytnout pohodlnou dopravu po městských a příměstských částech. Na krátké vzdálenosti taková vozidla poskytují dostatečný komfort a vzhledem k rozměrům nabízí výhodu v parkovacích možnostech, kdy lze navíc parkovat na podélném stání v kolmém směru. Nespornou výhodou je pak možnost dobíjení z klasických zásuvek 230V s časem nabíjení pohybujícím se mezi 1 až 8 hodinami v závislosti na použitém typu baterií. Náklady na ujetý jeden kilometr se pak mohou dostat i pod deset haléřů (10 Kč/100 km).", "section_level": 2}], "src_summary": "Elektromobil, elektroauto nebo elektrické vozidlo (EV) je automobil na elektrický pohon. Pro skladování energie využívají běžné elektromobily obvykle baterie, existují však alternativy jako vodíkové palivové články. Baterie lze nabít v nabíjecí stanici nebo ze standardní elektrické zásuvky v budovách, garážích a parkovištích. Na kapacitě baterie elektromobilu závisí jeho dojezdová vzdálenost.", "tgt_summary": "电动汽车是指使用电能作为动力源,通过电动机驱动行驶的汽车。它属于新能源汽车,按照动力来源分类,又细分为纯电动汽车(BEV)、混合动力电动汽车(HEV)和燃料电池电动汽车(FCEV)。", "id": 3034699}
{"src_title": "Svědkové Jehovovi", "tgt_title": "耶和華見證人", "src_document": [{"title": "Celosvětová činnost svědků Jehovových.", "content": "Celkový počet svědků Jehovových po celém světě je k roku 2019 - 8 683 117. V roce 2019 bylo vedeno se zájemci (lidé, kteří nejsou svědkové Jehovovi) 9 618 182 bezplatných domácích biblických studií. 20 919 041 – to je počet účastníků Památné slavnosti (připomínka smrti Ježíše Krista).  Misijně aktivní jsou obvykle všichni zdraví členové sboru včetně starších, tedy představených. U svědků Jehovových není rozdělení na \"laiky\" a kněze. Všichni vykonávají veškeré činnosti ve sborech i mimo něj bez nároku na finanční odměnu. Výjimku tvoří \"Celosvětový řád svědků Jehovových ve zvláštní celodobé službě\", což jsou ti, kteří vykonávají misijní a související činnost v množství hodin odpovídající plnému pracovnímu poměru, kdyby byli zaměstnáni. Ti dostávají kapesné na pokrytí úhrad svých nutných nákladů.  Svědkové Jehovovi jsou mimo své misijní činnosti známí též svou neziskovou publikační aktivitou (mj. časopisy \"Strážná věž\" a \"Probuďte se!\"). Vydali v češtině překlad Bible pod názvem \"Překlad nového světa\". Společnost vydává Bibli a laické publikace na ní založené (časopisy, traktáty, brožury, knihy) mimo tištěné formy a internetu též v různých audio a video elektronických formátech, a to v několika stech jazycích a různých stylech psacího písma (cyrilice, latinka, čínské znakové písmo, arabské písmo aj.), včetně Znakového jazyka neslyšících a Braillova písma pro nevidomé. Na celém světe je mezi svědky Jehovovými více než 16 tisíc neslyšících zvěstovatelů, kteří se sami aktivně podílejí na kazatelské činnosti. Do několika znakových jazyků byla rovněž přeložena část Bible a jiné publikace této společnosti.  Internetové stránky svědků Jehovových jw.org jsou ke konci roku 2019 přeloženy do 1007 jazyků.", "section_level": 1}, {"title": "Svědkové Jehovovi v Česku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Do roku 1938.", "content": "V českých zemích došlo k prvním pokusům o prezentaci učení Badatelů Bible (od roku 1931 Svědků Jehovových) na přelomu 19. a 20. století. Jako organizovaná skupina zde začali působit zřejmě od roku 1907. Po celé období první republiky pak postupně zvyšovali svou misijní aktivitu. Výraznou evangelizační činností a také stoupajícím počtem odpíračů vojenské služby si velice rychle vysloužili zájem policejních i vojenských úřadů republiky. V roce 1928 začali na území Československa působit jako úředně schválený spolek.", "section_level": 2}, {"title": "Období nacismu.", "content": "Stejně aktivně, jako v meziválečném období, působili svědkové Jehovovi i v období okupace a rovněž v ilegalitě během státního zákazu činnosti, a v období snah totalitního režimu úplně tuto společnost vyhladit.  Jedním z důvodů perzekuce německých svědků Jehovových během druhé světové války byl fakt, že odmítali sloužit v armádě a brát do ruky zbraň. Podle jiného stanoviska byli svědkové Jehovovi ve II. světové válce perzekvováni pro vyhrocený spor prezidenta společnosti J. F. Rutherforda s Adolfem Hitlerem kvůli znárodnění majetku organizace. Svědkové na výzvu prezidenta společnosti zaplavili německé úřady radikálními protestními telegramy jako odpor proti zabavení majetku, a na tomto základu začalo jejich pronásledování.  Z obdobných důvodů byli svědkové Jehovovi tvrdě postihováni ve všech zemích okupovaných nacisty, včetně území Protektorátu Čechy a Morava. V době nacistického Německa bylo jejich pronásledování neobyčejně brutální. V koncentračních táborech, kam byli zavíráni, byli nuceni nosit jako označení fialové trojúhelníky.", "section_level": 2}, {"title": "Období komunismu.", "content": "V komunistickém Československu byly desítky svědků vězněny za maření dozoru nad církvemi, kterého se dopouštěli výrobou a šířením své náboženské literatury. Je zdokumentován minimálně jeden případ, kdy uvězněný představitel svědků Jehovových zemřel za podivných okolností ve věznici Státní bezpečnosti.  Je známo přinejmenším 243 svědků, kteří byli minimálně ve 304 soudních kauzách (mnozí opakovaně) odsouzeni a vězněni pro odpírání vojenské služby (Část mužů z řad svědků se v souladu ze zákonem z roku 1958 stala na mnoho let profesionálními horníky, čímž byli od vojenské služby osvobozeni.)  V poválečném období překročil počet svědků Jehovových v ČSR dva tisíce osob. Po převratu v roce 1948 byl záměr hnutí zlikvidovat. Vedoucí představitelé byli vězněni, konaly se domovní prohlídky, literatura byla zabavována. Ani postupem let sice svědkové Jehovovi nezískali státní uznání a jejich činnost byla stále nelegální, byla však státem trpěna výměnou za spolupráci s komunistickým režimem, kterou navázali od roku 1960. V červnu tohoto roku se již 95 % svědků Jehovových účastnilo voleb, což jejich věrouka o politické neutralitě dříve nedovolovala. Svědkové tehdy (podle jimi proklamovaných principů křesťanské neutrality a důsledného stranění se politiky) většinou nevolili, nebo hlasovací lístky znehodnocovali, v některých výjimečných případech dokonce veřejně a se značnou okázalostí. Vedení československých svědků dávalo obsah publikované literatury ke schválení pracovníkům ministerstva vnitra. Přes tyto snahy se však svědkům Jehovovým nikdy nepodařilo vyjednat legalizaci produkce jejich náboženské literatury. Veškerá literatura československých svědků byla v letech 1948–1989 vyráběna a distribuována ilegálně a desítky věřících, kteří byli přistiženi při její výrobě nebo distribuci, byli za svou náboženskou činnost vězněni.  Řadoví věřící byli po roce 1960 vedením organizace vyzvání, aby nepoužívali necenzurované samizdaty, vydávané před rokem 1958, které mohly obsahovat výzvy k politické neutralitě, kritiku komunistické ideologie a téma krevní transfúze. Komunikace vedení NSSJ s komunistickými orgány způsobila mezi řadovými věřícími rozkol. Vedle oficiální organizace spojené s americkým ústředím tak existovala i oddělená skupina, která tvořila třetinu svědků Jehovových. Ta se nazývala Pravověrní svědkové Jehovovi a držela se původních nauk a pravidel politické neutrality. Pronásledování svědků Jehovových ze strany Státní bezpečnosti ukončil až rok 1989. StB byla zrušena a svědkové nyní mohli v Československu působit svobodně. Světové vedení organizace vyzvalo oddělené svědky, aby se spojili s ostatními sbory.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1989.", "content": "V novodobém Česku získala zákonnou registraci v roce 1993, přičemž předchozí registrace z demokratického Československa se nebrala v úvahu. Pro její získání muselo Vedení české organizace NSSJ popřít učení o odmítání krevní transfúze pro děti svědků Jehovových. Ministerstvu kultury ČR na otázku \"\"Učí NSSJ, že rodič - člen NSSJ má bránit poskytnutí krevní transfúze svému nezletilému dítěti v případě, kdy neposkytnutí transfúze může podle vyjádření ošetřujícího lékaře způsobit dítěti poškození zdraví nebo smrt?\"\" proto odpovědělo slovy \"\"Ne, NSSJ to nevyučuje.\"\" Vedení svědků Jehovových v ČR těmito stručnými slovy popřelo existenci nauky, ačkoli ještě v předchozím roce v publikaci Naše služba Království (září 1992) vyzývala rodiče, aby bránili přijetí transfúze u svých dětí: \"\"Lékař možná tvrdí, že krev upraví zdravotní stav vašeho nemocného dítěte. Vy však musíte být pevně rozhodnuti odmítnout krev za sebe a za své děti dříve, než se dostanete do nějaké naléhavé situace, protože si ceníte svého vztahu k Jehovovi více než jakéhokoli domnělého prodloužení života za cenu porušení božského zákona.\"  Náboženská společnost tak získala nejvyšší státní uznání, které církve a náboženské společnosti mohou mít. NSSJ náleží všechna zvláštní práva, jako jsou uzavírání církevních sňatků, duchovní služba ve věznicích, právo vyučovat náboženství ve státních školách, od roku 2011 též právo na zpovědní tajemství. Právo být financována podle zvláštního právního předpisu o finančním zabezpečení církví a náboženských společností má, ale státní dotace, stejně jako v jiných zemích, nečerpá.  Náboženská společnost Svědkové Jehovovi dvakrát podala kasační stížnost proti Ministerstvu kultury ČR kvůli přiznání práva na zpovědní tajemství. V roce 2010 následkem těchto sporů byl formálně změněn Základní dokument církve, aby obsahoval explicitní výrazy jako 'duchovní' a 'úřad', které zákon č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, k přiznání tohoto práva podle českého právního řádu vyžaduje a bylo tak zákonu plně vyhověno.  Při sčítání lidu v roce 2011, kde byla otázka náboženské víry a vyznání dobrovolná, uvedlo název 'Náboženská společnost Svědkové Jehovovi' 13 069 obyvatel ČR, což je změna v absolutních číslech na 56 % stavu oproti Sčítání lidu 2001, a 90 % stavu oproti Sčítání lidu 1991. Dotklo se jí tak, podobně jako většinu církví, snižování lidí hlásících se při sčítání. Interní statistiky společnosti vykazují v podstatě stabilní členskou základnu mezi 14 až 16 tisíci aktivními členy, a to v celém mezidobí, včetně let kdy se konalo Sčítání lidu 1991, 2001, 2011. Religionista Zdeněk Vojtíšek v analýze výsledků SLDB11 označil interní statistiky [Svědků Jehovových v ČR] za „velmi spolehlivé“ a uvedl, že „udávají, že svědků je u nás v posledních dvaceti letech přibližně stejný počet: asi 14-16 tisíc. Tomuto internímu počtu, podle Vojtíška, také zhruba odpovídají i sčítání lidu v roce 1991 a 2011. (15 tisíc, respektive 13 tisíc). Naopak v roce 2001 počet podle sčítání lidu náhle vyskočil na 23 tisíc, zatímco podle vlastní statistiky bylo svědků v ČR přibližně stále stejně, konkrétně 15 558.“Největší počet rodin svědků Jehovových, se dle Sčítání lidu 2011, i v současnosti nadále koncentruje v oblastech spojených s těžbou nerostných surovin, což z historického hlediska potvrzuje stěhování svědků Jehovových do havířských oblastí, neboť horníci byli v době komunistické totality od, tehdy povinné, vojenské služby osvobozeni. Muži hlásící se k Svědkům Jehovovým tak mohli místo automatického vězení za odpírání vojenské služby, z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení, pracovat v dolech. Významné počty Svědků jsou též v Praze a Středočeském kraji.  Dnes NSSJ v Česku eviduje zhruba 15 tisíc neplacených kazatelů, tzv. zvěstovatelů, a za poslední desetiletí pokřtila přes 3 tisíce osob, v průměru 290 ročně. Zvěstovatelé u nás v roce 2014 vedli se zájemci 7 215 biblických studií a Památné slavnosti se účastnilo v Česku 26,4 tisíc lidí. Místní svědkové jsou organizováni do asi 234 sborů, které fungují jako samostatné právnické osoby. Sbory badatelů Bible se scházejí v sálech Království. Celosvětově evidují přes 115 416 sborů.", "section_level": 2}, {"title": "Status a kategorizace.", "content": "Státní uznání a registrace se liší podle zemí. Ve Velké Británii a USA je např. tato společnost registrována jako 'charita', v jiných zemích, jako např. ČR, Řecko nebo Itálie jako standardní náboženská společnost. V nedemokratických, totalitních, či náboženských nesekulárních režimech, bývá registrace často zamítána a Svědkové bývají pronásledování, zavírání do vězení, mučeni, obviňováni, bývá jim bráněno ve shromažďování.  V některých demokratických a sekulárních státech bývají Svědkové Jehovovi označováni za sektu nebo kult. Některé státy, jako například Singapur, zakazují svědkům propagaci svých materiálů.  Z hlediska religionistiky se odborníci liší v názorech, zda jde o sektu, nové náboženské hnutí ovlivněné křesťanstvím, či o křesťanskou církev. Ohraničení těchto religionistických pojmů mezi odborníky a veřejností není jednotné, jejich kritéria jsou široká, a mění se i slovní význam v průběhu času. Jako 'nové náboženské hnutí' je tak například pokládána každá religiozita stará 400 let, tedy vzniklá v období následujícím po reformaci a protestantismu v 16. a 17. století, zatímco náboženské směry vzniklé a oddělené v průběhu reformace (katolictví, luteránství, kalvinismus, pravoslaví, atd.) jsou již pokládány za hlavní střední proud ('Mainstream Christianity').", "section_level": 1}, {"title": "Věrouka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Očekávání „konce světa“.", "content": "Svědkové Jehovovi nevěří ve zničení zeměkoule, ale pouze ve zničení lidstva. Učí o celosvětové Armagedonské bitvě, v níž má dojít k nahrazení současného světového systému Božím Královstvím, což je vláda 144 tisíc (malé stádo). Většina, tedy velký zástup spravedlivých pod jejich vládou, má v budoucnu naději na věčný život v obnoveném pozemském ráji. Ne pouze svědků samotných, ale milióny jiných lidí. Samotný Armagedon však přežijí pouze svědkové Jehovovi, všichni ostatní lidé na zemi (včetně křesťanů) v jeho průběhu zemřou.  Svědkové Jehovovi již několikrát na základě svých výkladů Bible očekávali přesný letopočet konce světa, a to k letům 1914, 1915, 1925, 1941 a naposledy na rok 1975.  Po posledním neúspěšném proroctví organizace uvádí již pouze časová období, kdy apokalypsa vypukne. Podle učení se měli konce dožít lidé, kteří žili v roce 1914 a zároveň byli ve věku, v němž byli schopni sledovat světové dění. Jednalo se o generaci lidí, kteří byli v roce 1914 dospělí. Organizace však byla nucena pojem „tato generace“ dále pozměňovat. Publikace „Probuďte se!“ z 8. října 1968 uvedla, že konce současného světa se s jistotou dožije ještě minimálně patnáctiletá mládež. O deset let později publikace „Strážná věž“ z října 1978 (česky samizdat 8/1979) učila, že se Armagedonu dožijí ti, kteří byli schopni události roku 1914 pouze pozorovat. O dva roky později časopis „Strážná věž“ z 15. října 1980 (česky 1. listopadu 1981 a samizdat 7/1981) sděluje, že trvale si zapamatovat události jsou schopny již děti ve věku okolo 10 let. Uplynulo dalších několik let a „Strážná věž“ z 15. května 1984 (česky 1. února 1985 a samizdat 21/1984) uvedla, že pojem „tato generace“ zahrnuje také děti, které se v té době (v roce 1914) narodily. Ty by měly dožít konce současného světa. Po nesplnění poslední úpravy proroctví o generaci roku 1914 musela organizace nauku změnit. Nauka platná v současnosti stanovuje konec současného světa do období života generace, která na generaci pamatující rok 1914 navazuje a zároveň ji svým životem částečně překrývá.", "section_level": 2}, {"title": "Používání Božího jména Jehova.", "content": "Preferují aktivní používání starozákonního Božího jména JHVH. Současné překlady Bible obvykle nahrazují toto jméno jako Hospodin (Elohim). V překladu svědků Jehovových je ve starém zákoně JHVH zachováno v latinském tvaru Jehova, v Novém zákoně pak nahradili autoři tímto jménem tituly Pán (Kyrios) a Bůh (Theos) na 237 místech dle vlastního uvážení.", "section_level": 2}, {"title": "Odmítají učení o Trojici.", "content": "Protože se jejich věrouka od křesťanských církví podstatně liší, a to především v otázce Boží Trojjedinosti, nejsou obvykle považováni za křesťany. Proti této nauce poukazují svým výkladem některých biblických textů, jako například v Janově evangeliu 14:28 \"\"Slyšeli jste, že jsem vám řekl: Odcházím – a přijdu k vám. Jestliže mě milujete, měli byste se radovat, že jdu k Otci; neboť Otec je větší než já\".\" Podle ortodoxní křesťanské nauky však Kristus pronáší tato slova z pozice svého stavu ponížení coby Ježíše člověka podle hymnu listu Filipským (2:6-7) \"\"Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí.\"\" V Bibli svědků Jehovových je naopak tento text přeložen do významu opačného.", "section_level": 2}, {"title": "Ježíš Kristus je Boží syn, nikoli Bůh.", "content": "Svědkové Jehovovi nepovažují Ježíše Krista za Boha, ale za stvořeného Božího Syna, archanděla Michaela, a první Boží stvoření vůbec. Tato nauka vychází z jejich výkladu některých biblických veršů jako například: Koloským 1:15 \"\"On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření.\"\" Podle ortodoxní křesťanské nauky však text pojednává o počátku Ježíše coby člověka a jeho božství dokládá například prologem Janova evangelia (Jan 1:1) \"\"Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh,\"\" potvrzené Tomášovým vyznáním (Jan 20:27) \"\"Můj Pán a můj Bůh!\"\"", "section_level": 2}, {"title": "Posmrtný život existuje jen pro skupinu vybraných.", "content": "Svědkové Jehovovi popírají nesmrtelnost lidské duše. Ta je podle jejich učení životem nebo součástí lidského těla, která umírá s ním.  Svědkové Jehovovi učí, že jen „malé stádo“ doslovně 144 000 vybraných lidí půjde do nebe, ale že většina má být vzkříšena Bohem na očištěné Zemi po armagedonu. Jeden z veršů, o které se opírá jejich výklad je Žalm 37:29 \"\"Spravedliví obdrží zemi a budou v ní bydlet navždy.\"\" Křesťanská ortodoxie však žalmy pro předpověď budoucnosti nepoužívá. Číslovka 144 000 je chápána jako symbolika velkého počtu zachráněných z židovského národa (12 x 12 izraelských kmenů x 1000).", "section_level": 2}, {"title": "Slavení svátků.", "content": "Neslaví Vánoce a jiné svátky. Neslaví ani narozeniny. Svědkové Jehovovi nejsou proti dávání dárků ani proti rodinným setkáním, nemohou však souviset např. s oslavou životního jubilea, s obecně slavenými křesťanskými svátky, lidovými nebo společenskými zvyky. Jediným svátkem, který Svědkové Jehovovi slaví, je tzv. „Památná slavnost“ kterou si svědkové připomínají Poslední večeři Ježíše Krista a jeho apoštolů. (viz ).", "section_level": 2}, {"title": "Náboženské symboly.", "content": "Nepoužívají žádné náboženské symboly, ani kříž, protože to považují za projev modloslužby. V současnosti svědkové Jehovovi učí, že Ježíš Kristus nezemřel na kříži, nýbrž byl umučen na mučednickém kůlu.", "section_level": 2}, {"title": "Politická neutralita a odpírání vojenské služby.", "content": "Svědkové Jehovovi se od začátku druhé světové války neúčastní politického života a mimo výjimek ani válečných konfliktů. Stručně o tom napsala Strážná věž v 5.1. 2006: Když se Ježíš — ještě jako ustanovený Král — ocitl před římským místodržitelem Pontským Pilátem, prohlásil: \"„Mé království není částí tohoto světa. Kdyby mé království bylo částí tohoto světa, moji sloužící by byli bojovali, abych nebyl vydán Židům. Mé království však není z tohoto zdroje.“\" (Jan 18:36) Podle výkladu Svědků Jehovových tedy proti nikomu nepozvednou zbraň ani nebudou v lidských konfliktech podporovat žádnou stranu.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k jiným církvím.", "content": "Svědkové Jehovovi považují pouze sebe za pravé křesťany, praktikující pravé náboženství na zemi a vykazující morální převahu nad lidmi mimo jejich společenství. Zbytek světa včetně jiných církví vnímají jako organizaci ďábla, v terminologii organizace nazývanou velký Babylón, jež podvádí lidi a je nezpůsobilá k dobru. Podle učení organizace Bůh brzy zničí lidstvo v armagedonu, který fyzicky přežijí pouze svědkové Jehovovi. Posláním svědků je proto naléhavá misijní služba, kterou je třeba provádět také mezi křesťany. Neúčastní se ekumenického hnutí, ani se nepodařilo mezi nimi a křesťany navázat spolupráci, například v oblasti humanitární pomoci, kde je spolupráce církví již běžná.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k bývalým spoluvěřícím.", "content": "S lidmi, kteří byli vyloučeni nebo z organizace odešli, se stávající členové nestýkají, ani je nezdraví. Toto poměrně přísné opatření se obvykle vztahuje i na členy vlastní rodiny. Postoj se opírá o jejich výklad biblického textu 1. Korintským 5:11-13 (Překlad nového světa) \"Ale teď vám píšu, abyste se přestali stýkat s každým, kdo je známý jako bratr, a přitom se dopouští sexuální nemravnosti nebo je chamtivec, modlář, uráží druhé, je opilec nebo vyděrač. S takovým člověkem ani nejezte. Proč bych měl soudit ty venku? Nesoudíte ty uvnitř, zatímco Bůh soudí ty venku? „Odstraňte toho ničemu ze svého středu.“\" Zákaz styku však platí vůči všem bývalým členům, i pokud z organizace odešli pro jiné důvody (například nesouhlas s naukami, praxí organizace, nebo veřejnou kritiku organizace).", "section_level": 2}, {"title": "Transfuze a očkování.", "content": "Svědkové Jehovovi odmítají transfúze plné krve, a 4 hlavních složek krve – bílých krvinek, červených krvinek, krevních destiček a krevní plazmy, a to od roku 1945, tedy již přes 70 let. Přijímají ovšem frakce, náhražky krve a moderní alternativní postupy na ředění krve, hormony podporující zrychlenou přirozenou krvetvorbu, hemodialýzu a jiné moderní lékařské postupy.  V některých případech byli svědkové ochotni riskovat svoje zdraví i zdraví svých dětí. Několikrát lidé dokonce kvůli odmítnutí transfúze zemřeli. Především kvůli nim se před řadou let začal vyvíjet nový obor lékařství, tzv. bezkrevní medicína. Také transfuzi krve nepřijímají na základě svého výkladu Bible.  Stalo se, že soud nařídil léčbu dítěte krevními deriváty proti vůli rodičů, protože v daném případě to byla dle ošetřujících lékařů jediná známá možnost s šancí na záchranu života. Ústavní soud k tomu ve svém nálezu uvedl, že „\"ochrana zdraví a života dítěte [...] je zcela relevantním a více než dostatečným důvodem pro zásah do rodičovských práv, kdy jde o hodnotu, jejíž ochrana je v systému základních práv a svobod jednoznačně prioritní.\"“  Evropský soud pro lidská práva, Evropská konvence lidských práv, naproti tomu v opačných verdiktech, než české soudy, nařizuje respektovat status autonomie dospělého člověka nad svým tělem a plně rozhodovat o způsobu podstoupené či odmítnuté léčby, společně s principy bioetiky.  Před rokem 1952 měli svědkové Jehovovi dle jejich výkladu Bible zakázáno také očkování. Od začátku 50. let je však očkování svědky Jehovovými po celém světě přijímáno zcela běžně. Pokud snad někdo dnes určité očkování odmítá, je to věc jeho vlastního rozhodnutí, které nesouvisí s všeobecným vyznáním víry. Před rokem 1980 měli svědkové Jehovovi dle jejich výkladu Bible zakázány také transplantace orgánů. Dnes jsou již povoleny a případné zbytky krve v darovaném orgánu nadto nejsou v rozporu s biblickými zásadami o krvi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Náboženská společnost svědkové Jehovovi (často nazývaní \"jehovisté\", což však sami považují za hanlivé označení) je ne-trojiční náboženská společnost. Vznikla z kroužku lidí společně studujících bibli podle témat mezi léty 1870–1879 v Allegheny ve státě Pensylvánie v USA. Náboženská společnost se rozšířila do světa pod názvem \"Mezinárodní sdružení vážných badatelů Bible\". Roku 1931 byla oficiálně založena pod současným názvem \"Svědkové Jehovovi\". Svou víru a činnost nepovažuje za novou, ale za obnovení křesťanství 1. století. Celosvětově mají asi 8,68 milionu členů. K roku 2018 bylo v Česku okolo 15 tisíc svědků Jehovových.", "tgt_summary": "耶和华见证人(英语:Jehovah's Witnesses),简称耶证,是一个不认可三位一体的另类新兴宗教派别,主张千禧年主义与复原主义。", "id": 413409}
{"src_title": "Billie Joe Armstrong", "tgt_title": "比利·乔·阿姆斯特朗", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se jako nejmladší ze šesti dětí v rodině jazzového muzikanta Andrewa „Andyho” Armstronga, který pracoval jako řidič kamiónu. Matka pracovala jako servírka v lokální restauraci. Svoji první skladbu \"Look for Love\" nazpíval již v pěti letech v místní nahrávací společnosti \"Fiat Records\". Jako malý chtěl také obcházet nemocnice a zpívat nemocným, aby se cítili lépe. Jeho otec Andy zemřel na rakovinu jícnu, když mu bylo deset. Dva roky na to se jeho matka znovu vdala. První elektrickou kytaru zvanou „Blue“ dostal v devíti letech od svého otce a dodnes používá některé její repliky.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Když mu bylo deset let, seznámil se s Mikem Dirntem ve školním bufetu. Spolu začali hrát heavy metalové skladby od Ozzy Osbournea a dalších. Protože neměl moc v lásce svého otčíma, napsal o čtyři roky později písničku \"Why Do You Want Him\" o své matce a o „novém“ otci. V patnácti letech založil s Mikem a bubeníkem Johnem kapelu \"Sweet Children\". Kvůli kapele také v 18 opustil školu. V této době dostal i přezdívku \"Two Dollar Bill\" - to byla cena, za jakou prodával jointy.  V roce 1990 opustil skupinu její bubeník John Kiffmeyer, aby se mohl věnovat škole. Místo něj nastoupil Tré Cool a skupina se přejmenovala na Green Day jako narážka na marihuanu. Začali cestovat po zemi a přitom přespávali v domech svých fanoušků.  V roce 2005 vydal píseň \"Wake me up when September ends\" pro svého otce, který zemřel na rakovinu.  V roce 2010 měl svůj debut na Broadway v muzikálu podle hitů Green Day - \"American Idiot\", kde si zahrál roli drogového dealera St. Jimmyho. Po propagačním turné alba Revolution Radio v roce 2017 (se zastávkou v České republice 21.1.2017), Billie založil novou formaci The Longshot. S touto kapelou stihl vydat zatím jen EP s názvem \"Love is for losers\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1990 potkal Adrienne Nesser na jedné ranní show v Minneapolis. Vzali se 2. července 1994 během pětiminutového obřadu a den po svatbě Adrienne zjistila, že je těhotná. Jejich první syn Joseph „Joey” Marcicano Armstrong se narodil 28. února 1995 a hraje na bicí v kapele SWMRS. Jejich druhý syn Jakob Danger Armstrong se narodil 12. září 1998 a je také hudebník. Celá rodina teď žije v Berkeley nedaleko San Francisca.  Billie Joe a jeho manželka vlastní Adeline Records.  V roce 2003 byl zadržen za jízdu v opilosti a překročení rychlostního limitu. Nadýchal 0,17% přičemž limit je 0.08%.  V roce 2007 daboval sám sebe ve filmu Simpsonovi ve filmu.  Dne 23. září 2012 bylo oznámeno, že Billie nastoupil do léčebny kvůli závislosti na alkoholu a zneužívání léků na předpis po jeho zuřivém výstupu o dva dny dříve na hudebním festivalu iHeartRadio, kdy rozmlátil svou kytaru a začal uprostřed vystoupení sprostě nadávat pořadatelům, kteří oznámili, že jim do konce vystoupení zbývá 1 minuta. Od tohoto incidentu úspěšně abstinuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Billie Joe Armstrong (* 17. února 1972, Oakland, Kalifornie USA) je americký zpěvák a hudebník, frontman punkrockových skupin Green Day a The Longshot.", "tgt_summary": "比利·乔·阿姆斯壮(Billie Joe Armstrong)暱称「比利·乔」(Billie Joe),(1972年-2月17日)美国摇滚乐团年轻岁月的主唱。", "id": 899345}
{"src_title": "Ryszard Kukliński", "tgt_title": "理查德·库克林斯基", "src_document": [{"title": "Život vojáka.", "content": "Narodil se v dělnické rodině s katolickými a socialistickými tradicemi. Jeho otec, během 2. světové války voják Zemské armády, byl zatčen a zahynul v koncentračním táboře v Sachsenhausenu. Po válce začal Ryszard Kukliński kariéru v Polské lidové armádě. Pracoval jako štábní důstojník a mimo jiné se podílel na přípravě plánu invaze Varšavské smlouvy do Československa.", "section_level": 1}, {"title": "Vyzvědač.", "content": "Pozice Kuklińského v generálním štábu Polské lidové armády a jeho role styčného důstojníka mezi polskou lidovou armádou a velením vojsk Varšavské smlouvy mu umožňovala přístup k nejtajnějším dokumentům vojenského charakteru. V roce 1971 zahájil spolupráci s CIA, které dodal údajně okolo 35 000 stran přísně tajných materiálů, od technických specifikací nejnovějších ruských zbraní (T-72, Strela) po operační plány Varšavské smlouvy.", "section_level": 1}, {"title": "V USA.", "content": "O deset let později, těsně před vyhlášením tzv. válečného stavu Jaruzelským, když už bezprostředně hrozilo jeho prozrazení, prchl za pomoci CIA i s celou svou rodinou ze země. Pod změněnou identitou pak žil v USA. V nepřítomnosti byl polským vojenským soudem odsouzen k smrti, rozsudek byl ovšem po pádu komunismu v Polsku zrušen (Kukliński je opět navštívil v roce 1998).", "section_level": 1}, {"title": "Dnes.", "content": "Polská společnost je při pohledu na něj rozdělena, část jej považuje za národního hrdinu, protože svou činností možná zabránil invazi SSSR do Polska v roce 1980, část ho označuje za zrádce, protože porušil vojenskou přísahu, kterou skládal jako důstojník dobrovolně. Kuklińského ostatky byly převezeny do Polska, kde byl pohřben na významném hřbitově ve varšavské čtvrti Powązki. Jeho hrob často bývá terčem útoků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ryszard Jerzy Kukliński [ryšard ježy kukliňski] (13. června 1930, Varšava – 11. února 2004, Tampa, Florida) byl plukovník Polské lidové armády a jeden z nejvýznamnějších špiónů celé studené války. Často bývá označován za \"největšího škůdce komunismu.\"", "tgt_summary": "理乍得·耶日·库克林斯基(;1930年-6月13日-2004年-2月11日),波兰军官,军衔上校,冷战时期北约间谍。曾担任波兰总参谋部作战部副部长、国防部机关党委委员。库克林斯基曾为波兰军队领导人雅鲁泽尔斯基起草稿件,雅鲁泽尔斯基看到稿件前,美国中情局局长就已经看到稿件。库克林斯基在参与越南停战委员会工作时被中情局招募为间谍,十多年中从波兰军队和华沙条约组织中获得大量高级军事机密。1981年波兰实行军事管制前,库克林斯基已将相关信息透露给美国。11月7日,库克林斯基在参与完苏联驻波兰大使馆庆祝活动后,乘乱乘坐美国大使馆车辆协同家人经德国柏林逃亡美国。", "id": 184772}
{"src_title": "Fyzikální rozměr veličiny", "tgt_title": "因次分析", "src_document": [{"title": "Stanovení rozměru odvozené veličiny a rozměrová rovnice.", "content": "Rozměr odvozené veličiny se stanoví z definičního vztahu dané veličiny.  Veličiny koherentních soustav jsou zpravidla definovány jako součiny a podíly základních veličin. V definičním vztahu se nahradí značky veličin symboly rozměrů a ty se rozepíší do součinu mocnin rozměrů základních veličin (majících obvykle specifické značky). Výsledný vztah se pak převede do tvaru součinu mocnin rozměrů základních veličin podle zásad pro úpravu součinů a podílů mocnin. Pokud v definičním vztahu figuruje číselný koeficient, nahradí se (stejně jako každá bezrozměrná veličina) jednotkou, efektivně se tedy vynechá. Sčítat a odečítat lze pouze veličiny stejného rozměru - proto je přirozené, že každý z členů musí mít stejný rozměr (a pro definici rozměru odvozené veličiny postačuje ponechání pouze jediného členu). Derivace v definičním vztahu se bere jako naznačené dělení infinitezimálních přírůstků – nahradí se proto prostým podílem, integrál jako nekonečný součet součinů integrované veličiny a infinitezimálního přírůstku integrační proměnné – nahradí se tedy součinem obou rozměrů. Vyskytuje-li se v definičním vztahu exponenciální, logaritmická nebo goniometrická funkce, její hodnota se bere jako bezrozměrná; taktéž její argument musí být bezrozměrný.  Ke každé veličinové rovnici lze napsat podle stejných zásad odpovídající rovnici rozměrovou a rozepsat ji až na vztahy rozměrů základních veličin. Rozměrovou rovnici lze využít k rozměrové kontrole správnosti původní rovnice - obě strany rovnice musí mít stejný rozměr, jakož i všechny členy naznačených součtů a rozdílů musí mít shodný rozměr. Protože argumenty exponenciálních, logaritmických a goniometrických funkcí musí být bezrozměrné, přibude ke každé takové funkci ještě kontrolní rozměrová rovnice pro její argument.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled symbolů fyzikálních rozměrů soustavy SI.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historická poznámka.", "content": "Do roku 1995 měly svůj zvlášní nezávislý rozměr i tzv. doplňkové veličiny a jednotky, ač měly charakter bezrozměrných odvozených veličin a jednotek. V současnosti mají jako bezrozměrné odvozené veličiny a jednotky rozměr 1.  Dříve tedy tabulka rozměrů obsahovala ještě:  Tyto rozměry vystupovaly i v rozměrech veličin odvozených z veličin doplňkových; např. korektní rozměr úhlové rychlosti byl do roku 1995 Tα, rozměr osvětlení (a jednotky lux) byl LJΩ apod.", "section_level": 2}, {"title": "Příklady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příklad stanovení rozměru veličiny.", "content": "Jako příklad použijeme veličinu \"práce\" \"W\", která je definována jako součin síly \"F\" a dráhy \"s\" po níž působila, tedy  Rozměr veličiny \"W\", který označíme [\"W\"], dostaneme následujícím způsobem: Protože dráha \"s\" představuje základní veličinu (délku), dosadíme za \"s\" příslušný symbol, tedy L. Síla však není základní veličinou, proto bude V dalším kroku použijeme definici síly  kde \"m\" je hmotnost tělesa (tedy základní veličina, dosadíme M) a \"a\" je zrychlení, které mu síla \"F\" uděluje; pro rozměr [\"F\"] získáme vztah  Zpracujeme zrychlení podobným způsobem  kde \"v\" je rychlost a \"t\" je čas, a získáme  Konečně  z čehož dostaneme  Zpětným dosazováním do předchozích rovnic a úpravami nakonec získáme fyzikální rozměr veličiny \"práce\"  Zpracujeme-li obdobným způsobem rovnici pro výpočet \"kinetické energie\" \"E\"  zjistíme, že rozměr této veličiny je  Je tedy stejný jako rozměr práce. Tato skutečnost nepřekvapuje, protože \"kinetická energie\" má stejnou jednotku jako \"práce\", a jednotkou je dán i rozměr. Není však pravidlem, že veličiny stejného rozměru musí mít stejnou jednotku - stejný rozměr má i \"moment síly\", je to však veličina s jiným fyzikálním charakterem, proto má i jinou jednotku - newton metr.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fyzikální rozměr veličiny nebo zkráceně rozměr veličiny je formální vyjádření závislosti měřené fyzikální veličiny na veličinách základních, odpovídajících základním jednotkám. Zpravidla se jedná o součin celočíselných mocnin rozměrů základních veličin, v případě některých veličinových soustav mohou být mocniny polocelé (např. soustava CGS).", "tgt_summary": "物理量的量纲可以用来分析或检核几个物理量之间的关系,这方法称为量纲分析(英语:dimensional analysis)。通常,一个物理量的量纲是由像质量、长度、时间、电荷量、温度一类的基础物理量纲结合而成。例如,速度的量纲为长度每单位时间,而计量单位为米每秒、英里每小时或其它单位。量纲分析所根据的重要原理是,物理定律必需跟其计量物理量的单位无关。任何有意义的方程序,其左手边与右手边的量纲必需相同。检查有否遵循这规则是做量纲分析最基本的步骤。", "id": 1896064}
{"src_title": "Diethylamid kyseliny lysergové", "tgt_title": "麥角酸二乙酰胺", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "LSD bylo poprvé syntetizováno Dr. Albertem Hofmannem v laboratořích švýcarské farmaceutické firmy Sandoz v Basileji již v roce 1938, psychoaktivní účinky však objevil náhodou až v roce 1943.  Do šedesátých let (například projekt MKULTRA) byly prováděny po celém světě rozsáhlé výzkumy jejích psychiatrických účinků, např. Timothy Learym na Harvard University. Bylo úspěšně používáno mj. jako psychoterapeutická pomůcka, v léčení depresí, schizofrenie, drogové závislosti a alkoholismu a dětského autismu. LSD si brzy oblíbili umělci k posílení své kreativity. Od toho byl už jen malý krok k získání si popularity mezi veřejností (zejména mezi příslušníky hnutí Hippies) a v důsledku jejího podávání bez odborného dohledu došlo k sérii nešťastných úmrtí a nehod. To vedlo v roce 1967 k prakticky celosvětovému zákazu LSD i ostatních psychedelik. V komunistickém Československu, kde prováděl výzkum např. Stanislav Grof, bylo zakázáno jako v jedné z posledních zemí. Dodnes se však LSD v části klubové komunity na rave scéně užívá a v absolutních číslech je počet uživatelů značný (4,6 % amerických studentů ve 12. třídě někdy vyzkoušelo LSD1 2004).", "section_level": 1}, {"title": "Současný výzkum.", "content": "Výzkum LSD je v současnosti ve světě vzácný a obvykle limitovaný pouze na testování na zvířatech. Ojedinělé výzkumy na lidech ale existují, například nedávný (2007) výzkum v Texasu prokázal, že LSD může pomoci léčit těžší formy migrény. (Přípravky chemicky příbuzné LSD, např. methysergid, se pro úlevu od migrén používaly již dříve.)", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "LSD patří do rodiny ergolinových alkaloidů. Je to mírně zásaditá krystalická látka rozpustná ve vodě nebo lihu. Je velice nestabilní a rychle se rozpadá i při pokojové teplotě nebo na denním světle. Při běžných dávkách je aktivní pouze jeden určitý izomer této molekuly.  Syntetizuje se reakcí kyseliny lysergové s diethylaminem. Kyselina lysergová se získává hydrolýzou ergotaminu, který je v relativně velkém množství (cca 2 % sušiny) obsažen v námelu. Diethylamid kyseliny lysergové je poměrně náročný na syntézu a předpokládá se, že ho vyrábí zkušení organičtí chemici v plně vybavených laboratořích jen na několika místech na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Účinky.", "content": "Účinky LSD se případ od případu liší v závislosti na předchozích zkušenostech, momentální náladě i průběžném životním rozpoložení, aktuálním okolním prostředí a samozřejmě množství drogy. LSD se běžně užívá orálně, ve formě papírků (tripů) napuštěných LSD (většinou o rozměrech okolo 5×5 mm) či formě želatiny nebo tablety. Běžná pouliční dávka se pohybuje kolem 60-120 μg.  Obecně je možné říci, že LSD je relativně bezpečná droga. Podle některých studií je méně nebezpečná než například alkohol či tabák. Vážná zdravotní a psychická rizika mohou nastat při kombinaci LSD s některými jinými drogami nebo léky (tramadol, litium).", "section_level": 1}, {"title": "Mechanismus.", "content": "Účinky LSD jsou vysvětlovány tím, že se váže na určitý typ serotoninových receptorů (5-HT2 i 5-HT1), tedy receptorů mozkového neurotransmiteru serotoninu. Skutečné vazby a následky těchto vazeb jsou velmi komplikované a vedou k blokaci a/nebo naopak stimulaci určitých mozkových drah.Dochází také ke zvýšené konektivitě mozku stejně jako u malých dětí.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv na psychiku.", "content": "Účinek nastupuje 30 až 60 minut po požití a trvá v rozmezí 6 až 12 hodin. Obvykle se po tuto dobu dostavují pseudohalucinace, iluze, vize, změna vnímání reality, odlišné a zintenzivněnější prociťování emocí a času, častá je také smyslová synestezie, tedy prolínání smyslů (např. pocit „vidění hudby“ apod.) Tento stav se označuje jako psycholytický. Při vyšších dávkách (300–500+ μg) dochází také k dočasnému, ale i úplnému odpoutání uvědomění od těla a ega (potažmo jeho štěpení). Zážitky přitom mohou být jednoznačně pozitivní, ale i výrazně negativní. Často je uváděno zřetelné vnímání myšlenek zatlačených do podvědomí či nevědomí, právě toho se využívalo v psychoterapii. Mnoho uživatelů uvádí, že zážitek s LSD výrazně změnil jejich osobnost i vnímání světa. Osoby pod vlivem LSD však mají sníženou schopnost komunikace, koncentrace, a nemohou spát. Halucinace během tripu mohou vést k záměrnému či nezáměrnému sebepoškození, v několika případech se toto ukázalo pro uživatele fatálním.  Užití LSD může mít dlouhotrvající psychické následky, a to častěji u osob, které měly psychické problémy v minulosti. Traumatem může být i samotný zážitek ze stavů zažitých po požití LSD. Traumatizující trip na LSD může vzácně způsobit i psychózu. Častější jsou však „flashbacky“, krátké záblesky z prožitých halucinogenních tripů. Některé studie uvádějí, že LSD může u osob trpících schizofrenií zhoršit průběh nemoci.", "section_level": 2}, {"title": "Fyzické účinky a závislost.", "content": "Fyzické účinky LSD tripu jsou proti těm psychickým téměř zanedbatelné. Dochází však ke zvýšení krevního tlaku, srdeční frekvence a tělesné teploty, někdy k pocení a vyschnutí v ústech. U těhotných žen však požití LSD může vyvolat kontrakce dělohy a tedy potrat.  Na LSD vzniká jen krátkodobá tolerance, což vede k tomu, že po maximálně 14 dnech lze opakovat stejně intenzivní zážitek při stejné dávce. LSD dále nezpůsobuje žádnou fyzickou závislost – někdy však může vést k nespecifické psychické touze po drogovém opojení.", "section_level": 2}, {"title": "Legalita a právo.", "content": "Neexistuje žádný drogový test, který by odhalil požití LSD, jelikož účinná dávka je zanedbatelná. K jeho stanovení se používají náročnější (a dražší) analytické metody, takže jeho použití prokazatelné je, ale vzhledem k vysokým nákladům na analýzu se ve zbytných případech od průkazu upouští.  LSD je uvedeno v příloze zákona o návykových látkách (zák. č. 167/1998 Sb.) a jeho výroba, přechovávání nebo předávání jiné osobě bez povolení ministerstva zdravotnictví je tedy trestné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Diethylamid kyseliny lysergové (LSD, z německého Lysergsäurediethylamid) je bezbarvá krystalická látka využívaná jako halucinogen.", "tgt_summary": "麦角酸二乙酰胺(Lysergic acid diethylamide,德文 Lyserg-Säure-Diäthylamid),常简称为LSD,是一种强烈的半人工致幻剂。它由麦角酸中合成,对氧气、紫外线与氯十分敏感(尤其是当LSD处于液态时)。纯净的LSD是一种无色、无气味,味微苦的固体。LSD的一次典型剂量 (生物化学)只有100微克,仅相当于一粒沙子重量的十分之一,能造成使用者6到12小时的感官、感觉、记忆和自我意识的强烈化与变化,可作化学武器使用。LSD一般口服,通常以某种吸取物质吸取LSD后再服用该物(比如用吸墨纸、方糖或明胶吸取LSD后再将该吸取物放入口中),不过也可以通过食物或饮料来服用。在北美、大洋洲和英国以内的大部分欧洲国家,这药物都是非法的。", "id": 1323424}
{"src_title": "Karma Kagjü", "tgt_title": "噶玛噶举派", "src_document": [{"title": "Historie linie.", "content": "Linii Karma Kagjü založil ve 12. století Düsum Khjenpa, 1. Karmapa. Výraz Karmapa se dá přeložit jako \"následovník své karmy\", nebo \"pán buddhovské aktivity\". První Karmapa se po své smrti znovu narodil, byl vyhledán a následně prohlášen za 2. Karmapu (jménem Karma Pakši), tedy inkarnaci předchozího Karmapy. Tato linie byla v Tibetu první, která založila následovnictví svého nejvyššího učitele (držitele linie) vyhledáním jeho znovuzrození. Počinaje 12. stoletím je tedy kontinuita linie udržována jednotlivými inkarnacemi Karmapů. Od smrti 16. Karmapy Rangdžung Rigpä Dordžeho (1981) probíhá spor o 17. Karmapu a linie se rozdělila na dvě části. Jedni jsou zastánci toho, že 17. Karmapou je Thinlä Thaje Dordže, rozpoznaný druhým nejvyšším lamou linie, Künzigem Šamarem rinpočhem, druhá strana naopak tvrdí, že 17. Karmapou je Ogyen Trinley Dordže prosazovaný komunistickou Čínou. Každý z Karmapů má své následovníky po celém světě.", "section_level": 1}, {"title": "Současní učitelé.", "content": "Odkaz linie Karma Kagjü pod duchovním vedením 17. Karmapy Thinlä Thaje Dordžeho dále předávají buddhističtí učitelé jako Künzig Šamar rinpočhe - tradičně druhý nejvyšší držitel linie Karma Kagjü, Šerab Gjalcchän rinpočhe, Džigme rinpočhe, Beru Khjence rinpočhe, Kenčhen rinpočhe, khenpo Čhödag rinpočhe, Gyaltrul rinpočhe, Sabčhu rinpočhe a lama Ole Nydahl.  Odkaz linie Karma Kagjü pod duchovním vedením 17. Karmapy Ogyen Trinley Dordžeho předávají Tai Situ rinpočhe, Thrangu rinpočhe, Gdžaltsab rinpočhe, Akong rinpočhe, Sangdže Ňienpa rinpočhe, Tenga rinpočhe, Khenpo Karthar rinpočhe, Jongej Mingjur rinpočhe, Tulku Damčhö rinpočhe.", "section_level": 1}, {"title": "Linie odkazu.", "content": "Posloupnost jednotlivých buddhistických učitelů, kteří tento odkaz předávali, bývá uváděna takto:", "section_level": 1}, {"title": "Linie Kagjü.", "content": "Odkaz Cesty metod, tj. Šesti jóg (nauk) Náropy...a dále po sobě jdoucí inkarnace Karmapy.  Odkaz Cesty vhledu, tj. Velké pečeti (tib. \"čhagčhen\", skt. \"mahámudra\")...a dále po sobě jdoucí inkarnace Karmapy.  Marpa, tibetský překladatel a držitel linie Kagjü, tedy dostal učení Šest dharm Náropy od Náropy, za kterým kvůli těmto metodám cestoval třikrát přes Himálaj z Tibetu do Indie. Učení Velké pečeti obdržel od Maitripy. Marpa tyto dvě stěžejní nauky a metody realizoval a předal dál Milaräpovi. Od této doby byly tyto dvě hlavní metody linie Karma Kagjü předávány dál až k současnému Karmapovi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karma Kagjü je linií školy Kagjü, jedné ze čtyř velkých škol tibetského buddhismu, která je někdy označována jako škola Červených čepic (spolu se školami Ňingma a Sakja, zatímco škola Gelug je někdy nazývána školou Žlutých čepic). Tato linie klade hlavní důraz na meditaci a přímý přenos učení z učitele na žáka.", "tgt_summary": "噶玛噶举派()是噶举派中最为广泛流行的一个派系,其信众遍布中国西藏、蒙古、俄罗斯、印度、尼泊尔和不丹等将近62个国家和地区。噶玛噶举派的最高精神领袖是噶玛巴,又称大宝法王。其中第二世的噶玛巴西和第十世的噶玛巴·秋英多杰,分别担任过中国皇帝的国师。", "id": 2222077}
{"src_title": "Vicenza", "tgt_title": "维琴察", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Podle Strabóna bylo území dnešní Vicenzy osídleno polomýtickým kmenem Euganei, který byl vytlačen etnikem Venetů v 3 až 2 st. př. n. l. V roce 148 př.n.l. byla v vybudována římská silnice Via Postumia, která procházela Vincenzou. Původně se město pravděpodobně jmenovalo Berga, v římských dobách je nazýváno Vicetia,Vincentia nebo Vicentia. V době římské občanské války stála Vincenza jako ostatní venetská města na straně Caesara a v roce 49 př. n. l. získali obyvatelé za odměnu římské občanství. V této době byla Vincenza méně významným městem na silnici spojující Mediolanum (Milán) a Aquileiu, ve srovnání s blízkým Pataviem (Padova). V současné době je zachováno několik pozůstatků z římské doby, tři mosty přes řeky Bacchiglione a Retrone a izolované oblouky akvaduktu nedalo Porta Santa Croce.  Ve středověku Vicenza patřila dynastii Della Scala. Mezi lety 1404 a 1797 pak byla součástí Nejjasnější republiky benátské. V 16. století prožila Vicenza zřejmě nejslavnější období: tehdy zde působil pozdně renesanční architekt Andrea Palladio, který zde zanechal řadu slavných staveb (\"Basilica Palladiana, Palazzo Chiericati\", divadlo \"Teatro Olimpic\"o či \"Villa la Rotonda\") a roku 1580 zde zemřel. Na palladiovskou tradici posléze navázali další architekti, zejména Vincenzo Scamozzi.  Po napoleonských válkách Vicenza připadla Rakouskému císařství, povstání roku 1848 potlačil maršál Radecký a roku 1866 se pak Vicenza s celou Lombardií a Benátskem stala součástí sjednoceného Italského království. Během 1. i 2. světové války se v okolí odehrávaly poměrně těžké boje. V letech 1944 a 1945 bylo město bombardováno: za oběť padla hned dvě divadla a o život přišlo přibližně 2000 lidí. Po válce, v době italského ekonomického zázraku, se Vicenza stala jedním z nejbohatších měst celé Itálie. Od roku 1990 zde působí některá pracoviště Padovské university.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Poměrně sevřené historické město protíná napříč \"Corso A. Palladio\", od \"Piazza Castello\" na JZ až k \"Teatro Olimpico\" na SV, lemované měšťanskými domy a paláci.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "Vicenza je bohatým městem s převládajícími malými a středními podniky. Důležitým odvětvím je kromě strojírenství také zlatnictví a šperkařství.  Vicenza leží na hlavní železniční trati Padova – Verona; odbočuje zde dvoukolejná trať do Trevisa a lokálka do městečka Schio. Město je napojeno na dálnici A4 z Turína do Terstu.", "section_level": 1}, {"title": "Veletrh šperků Vicenzaoro.", "content": "Ve městě Vicenza se každý rok koná jeden z největší šperkařských veletrhů na světě s názvem Vicenzaoro. Můžete si tu prohlédnout nejnovější módní trendy a technologie v oboru šperkařství na následující rok. Hlavní výstava je vždy v lednu a nazývá se Vicenzaoro Winter. Další menší veletrh se stejným názvem se koná v září a má název Vicenzaoro September.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vicenza [vičenza] (v benátštině \"Vicenzsa\" či \"Vicensa\") je italské město v oblasti Benátsko, hlavní město stejnojmenné provincie a sídlo biskupství. Leží na soutoku řek Bacchiglione a Retrone, na severním úpatí \"Monti Berici\", přibližně 70 km západně od Benátek. Žije zde téměř 113 tisíc obyvatel, v aglomeraci pak 287 000. Vicenzu proslavil především renesanční architekt Andrea Palladio; kromě jeho staveb je zde řada dalších historických a uměleckých památek, což z ní činí poměrně významný cíl kulturní turistiky. Od roku 1994 je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "维琴察(意大利语:,)是意大利威尼托大区维琴察省的一座城市,也是维琴察省的首府。位于威尼斯西方约60公里处。", "id": 195410}
{"src_title": "Bohoslužba", "tgt_title": "敬拜 (基督教)", "src_document": [{"title": "Židovství.", "content": "V židovství je dnes bohoslužba chápána jako nástupce obětní bohoslužby praktikované v Chrámu před jeho zničením. Bohoslužba se liší podle dne, kdy se odehrává (je rozdíl mezi bohoslužbou pro všední dny v týdnu, pro šabat a pro jednotlivé svátky), jakož i podle části dne (ranní modlitba (šacharit), odpolední modlitba (mincha) a večerní modlitba (ma’ariv), popř. přídavná modlitba musaf). Pro bohoslužbu je zapotřebí, aby se sešlo deset dospělých mužů, tzv. minjan. V liberálním judaismu se do tohoto počtu započítávají i ženy.  Bohoslužba se skládá z modlitby Amida, čtení Šema, recitace žalmů a chvalozpěvu Kadiš. V pondělí, čtvrtek, o šabatu, svátcích a půstech se ráno čte ze svitku Tóry, na šabat a v postní dny i odpoledne.", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "Již v novozákonních spisech lze najít zmínky o různých podobách bohoslužby, jak ji zachycují Skutky apoštolů a některé listy svatého Pavla. V celé patristické epoše pak nacházíme časté zmínky o křesťanské bohoslužbě, která je zde nazývána také liturgie. Svatý Justin Mučedník († 165) píše ve své \"První apologii\", že bohoslužba se skládá ze čtení z Písma, kázání, přímluv a slavení večeře Páně. Podoba liturgie se lišila v závislosti na dané církevní obci, nechyběly při ní ani pohybové prvky (např. určitý druh procesí při římských \"stationes\"). Bohoslužebné knihy, např. sakramentáře, které se zachovaly z 5. a 6. století zachycují poměrně dobře, jak křesťanská bohoslužba ve starověku vypadala.  K zásadnímu zvratu dochází až v době protestantské reformace, kdy je v některých reformačních směrech dlouho trvající historický vývoj bohoslužby přerván a dochází k pokusům o návrat k původní podobě křesťanské bohoslužby. Pro římskokatolickou církev má pak v současnosti významný vliv liturgická reforma Druhého vatikánského koncilu.", "section_level": 2}, {"title": "Východní církev.", "content": "Ve východních církvích je ústřední bohoslužbou božská liturgie, slavení eucharistie, které je ve vlastním smyslu považováno za jedinou pravou bohoslužbu.", "section_level": 2}, {"title": "Římskokatolická církev.", "content": "V římskokatolické církvi se považuje za bohoslužbu slavení eucharistie (mše), slavení svátostí (např. křest, manželství, svěcení), bohoslužba slova, liturgie hodin, různé lidové pobožnosti, pohřeb a svěcení kostela a oltáře.", "section_level": 2}, {"title": "Luterství.", "content": "V luterství se za bohoslužbu považuje četba Bible, modlitba, kázání, zpěvy, vyznání hříchů a večeře Páně.", "section_level": 2}, {"title": "Reformované církve.", "content": "Základním prvkem bohoslužby reformovaných církví je kázání. Večeře Páně se velmi často slaví první neděli v měsíci a navíc při příležitosti církevních svátků, kterými jsou Vánoce, Velikonoce, Letnice. Často také při křestním shromáždění a přijímáním nových členů do církve. Liturgie je velmi jednoduchá a také značně variabilní. V poslední době je důraz kladen také na uctívání, což se děje prostřednictvím písní, tzv. chvál.", "section_level": 2}, {"title": "Svobodné církve.", "content": "Svobodné církve nemají žádnou ritualizovanou podobu bohoslužby. Bohoslužbu tvoří obvykle společná modlitba doprovázená písněmi a biblickými texty.  V pentekostálním a charismatickém hnutí nemá na první pohled bohoslužba pevnou strukturu, ale dnes se zpravidla bohoslužba skládá z úvodní části, v níž mohou po pozdravu zaznívat např. svědectví, dále následuje blok zpívaných chval, dále kázání, modlitby (i členů shromáždění), může následovat například pomazání nebo uzdravovací shromáždění, někdy také Večeře Páně, bohoslužba končí opět blokem chval.", "section_level": 2}, {"title": "Islám.", "content": "Islám nemá bohoslužbu v pravém slova smyslu. Kazatel (chatíb) pronáší před páteční polední modlitbou kázání (chutbu, sg. chutba), skládající se z úvodu, hlavní části a po krátké přestávce kratším komentáři. Úvod kázání představují chvalořeči na Boha, Proroka a jeho druhy a zpravidla bývají neměnné. Hlavní část komentuje více či méně aktuálního tématu z náboženského, společenského či politického dění a bývá podložen citacemi z Koránu, z Prorokových výroků a činů či z výroků a činů jeho žen, dcer a druhů a muslimských učenců. Kratší komentář před společnou modlitbou bývá zpravidla operativního rázu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bohoslužba je nábožensky motivované setkání lidí za účelem komunikace s božstvem, setkání s ním nebo oběti, která mu má být přinesena. Bohoslužba se může odehrávat v prostoru pro ní určeném (chrám, kostel, modlitebna, synagoga, mešita, pagoda apod.), v obyčejném domě nebo na volném prostranství či v přírodě. Bohoslužba má často ritualizovaný, tradičně předávaný průběh, avšak existují i bohoslužby spontánní.", "tgt_summary": "敬拜、敬拜(基督新教的称呼)、事奉(东正教的称呼)、钦崇(天主教的称呼),是指基督教对于所信仰的唯一造物主的敬礼,基督徒认为敬拜是是一种著活的状态,就如:平安、喜乐...是一种与神亲密交流的生活状态,是人对神的回应,也有事奉和奉献的意义。中文的。", "id": 1671057}
{"src_title": "Limbus (náboženství)", "tgt_title": "靈薄獄", "src_document": [{"title": "Limbus dětí.", "content": "Limbus dětí (latinsky \"limbus infantium\" nebo \"limbus puerorum\") mělo být hypotetické místo, kam přijdou po smrti duše nepokřtěných dětí. Benedikt XVI. považuje za smysluplnější zaměření se na naději pro nepokřtěné děti než držení se pojmu limbu, ve kterém by nepokřtěné děti nemohly být v Boží přítomnosti. Podobný názor vyjádřila i Mezinárodní teologická komise. Mezinárodní teologická komise však nemá závaznou učitelskou autoritu, a tak zůstává jako předmět teologické diskuse i nadále.  Jansenisté dodnes tvrdí, že nepokřtěné děti jsou v důsledku svého prvotního hříchu ve stavu věčného zavržení (v pekle). Tento názor zastávala např. jedna z největších církevních autorit – svatý Augustin. Otázka sama je spojena s učením o nutnosti křtu ke spáse a s jeho chápáním. Stejný názor jako Augustinův se vyskytuje i dnes. Někteří toto učení považují dokonce za již neomylně stvrzené církevní autoritou (např. na synodě v Kartágu 418, 2. lyonském koncilu, florentském koncilu).", "section_level": 1}, {"title": "Limbus patriarchů.", "content": "Limbus patriarchů (latinsky \"limbus patrum\") mělo být hypotetické místo, o němž se věřilo, že se tam nacházejí duše osob, které žily „v přátelství s Bohem“, ale zemřely před vykupitelskou smrtí Ježíše Krista a nemohly být z toho důvodu spaseny, zejména praotců (patriarchů) izraelského národa, jako byli např. Abrahám, Mojžíš nebo Jákob).", "section_level": 1}, {"title": "Frazeologie.", "content": "Spojení \"být v limbu\" je také český frazém s významem'spát', např. „Než babička dočetla první stránku, už byla v limbu“ (= usnula). Anglické \"be in limbo\" znamená oproti tomu \"být v bezvědomí, být mimo\", zatímco pro spánek se užívá frazém \"be in the arms of Morpheus\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Limbus (latinsky \"hranice, okraj\" či \"lem\") neboli předpeklí (zast. \"limb\") je podle katolické tradice označení pro dočasný stav duší dobrých lidí, kteří zemřeli před vzkříšením Ježíše Krista, a trvalý stav nepokřtěných dětí (které nespáchaly jakékoliv osobní hříchy, ale nebyl z nich křtem sňat prvotní hřích). Koncept limbu nepřijímá žádná protestantská denominace.", "tgt_summary": "灵薄狱(;英语:limbo),解作「地狱的边缘」。根据一些罗马天主教神学家解释,灵薄狱是用来安置耶稣基督出生前逝去的好人和耶稣基督出生后从未接触过福音之逝者。另外,灵薄狱安置了未受洗礼而夭折的婴儿灵魂(包括未成形的胚胎,他们本身不可能犯罪,但却有与生俱来的原罪)。", "id": 340326}
{"src_title": "Dějiny Polska", "tgt_title": "波兰历史", "src_document": [{"title": "Příchod Slovanů.", "content": "Na menší části dnešního Polska byli Slované autochtonní. To znamená, že území sahající k horními toku řeky Visly a možná i dále na západ k Odře, patřilo k tzv. slovanské pravlasti, území, na kterém došlo ke slovanské etnogenezi. V době stěhování národů osídlili Slované mnohem širší prostor mezi Vislou a Labem, kde v té době žilo nepříliš početné germánské obyvatelstvo. Tito Slované patřili k západní větvi, v jejímž rámci se na území dnešního Polska a Německa zformovalo několik skupin: Poláci, Polabští Slované, Pomořané (Pobaltští Slované). Na severovýchodě sídlily kmeny baltských Prusů.  První písemnou zprávu o kmenech v povodí řek Odry a Visly obsahuje tzv. Bavorský geograf z 9. století, který uvádí názvy několika kmenů a připojuje k nim počet hradů (hradišť), jež se na jejich území nacházely. Z tohoto hlediska se jako nejvýznamnější jevili Goplané (\"Glopeani\"), které archeologické výzkumy lokalizují do dnešního Kujavska a severovýchodní části Velkopolska. Dále tu byli usazeni Lenčici. Slezsko obývaly kmeny Slezanů, Dědošanů, Opolanů a Golasiců. V Malopolsku sídlili Vislané, v Pomořanech Pomořané (\"Prissané\") a Voliňané.  Existence hradů (hradišť) byla na polském území prokázána již pro 7. století. Byly budovány ještě v době kmenové organizace. Kmenoví náčelníci je využívali k upevnění svého postavení nad ostatními dosud svobodnými příslušníky kmene. Velké hrady v oblasti Malopolska (například Chodlik) sloužily také jako útočiště pro okolní obyvatelstvo a dobytek v případě ohrožení, menší byly především sídly rodící se aristokracie. V jejich podhradí se začali usazovat specializovaní řemeslníci, což přispělo k rozvoji obchodu. Hlavním vývozním artiklem byli otroci, z jejichž prodeje arabským, židovským, případně varjažským kupcům bohatla formující se aristokracie. Dále se patrně vyvážely kožešiny, jantar, stříbrné šperky. Dovoz tvořily přepychové předměty. Platidlem byly jako u ostatních Slovanů plátěné šátečky, případně kožešiny.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky polského státu.", "content": "S počátky státní organizace se na polském území setkáváme již ve druhé polovině 9. století. Zárodky státu vznikly současně ve dvou centrech. Byla to knížectví Vislanů na jihu země a knížectví Polanů na severozápadě. Nezávisle na sobě se vyvíjely až do konce 10. století, kdy bylo území Vislanů – Krakovsko připojeno ke knížectví Polanů.", "section_level": 1}, {"title": "Stát Vislanů.", "content": "Kolem vislanského knížectví existuje mnoho nevyřešených otázek. O kmeni Vislanů se poprvé dozvídáme z tzv. Bavorského geografu, písemného pramene, který byl sepsán ve franské říši přibližně kolem roku 821. V rukopise byly popsány kmeny, jejichž sídla se rozkládala severně od Dunaje, ale nebyla blíže lokalizována. Podle názvu lze usuzovat, že Vislané sídlili v povodí řeky Visly. Tuto informaci upřesnil koncem 9.století anglosaský král Alfréd Veliký, který umístil „\"Wisle lond\"“ do bezprostřední blízkosti velkomoravské říše. Právě odtud pocházejí četnější údaje. Obsahuje je Život sv. Metoděje, který byl sepsán nedlouho po arcibiskupově smrti. Uvádí se v něm, že na Visle sídlil mocný pohanský kníže, který škodil křesťanům. Metoděj mu radil, aby přijal dobrovolně křesťanství, než bude zajat a pokřtěn násilím, což se později také stalo.  Koncem 9. století existoval zřejmě již silný stát Vislanů. Během své expanze se střetl s moravským knížetem Svatoplukem, který se rovněž snažil pod záminkou christianizace rozšířit území své říše. Vislanský kníže byl poražen, zajat a násilně pokřtěn. Jeho knížectví se dostalo do závislosti na Velké Moravě. Vislané byli povinni platit tribut a do země začalo pronikat křesťanství. Vislansko bylo začleněno do nitranské diecéze a je pravděpodobné, že později, zřejmě kolem roku 900, bylo v Krakově založeno biskupství.  Po rozpadu velkomoravské říše se stát Vislanů osamostatnil, ale po polovině 10.století se stal stejně jako Slezsko součástí utvářejícího se českého státu. Ibráhím ibn Jákúb, který navštívil Prahu na sklonku vlády Boleslava I., ho tituluje nejen jako vládce Prahy, ale také Krakova, zatímco Měšek I. je podle něho králem severu.", "section_level": 2}, {"title": "Stát Polanů.", "content": "Také počátky státního útvaru Polanů sahají do konce 9. století, i když první písemné zprávy o něm se váží až k roku 963. Ve druhé polovině 9.století nabyli pravděpodobně ústředního postavení mezi kmeny sídlícími na území dnešního Polska Lenčici a začali je sjednocovat kolem hnězdenského centra. Tak vzniklo jádro budoucího státu Polanů. S tímto označením se však v pramenech setkáváme až na přelomu 10. a 11. století, kdy německý kronikář Dětmar z Merseburku tituluje prvního historicky doloženého vládce tohoto státního útvaru Měška I. z rodu Piastovců jako \"dux Poleniorum\" – kníže Polanů. Jako Polsko byl tento stát poprvé označen císařem Otou III. na sjezdu v Hnězdně v roce 999.  Hnězdenský stát se v pramenech (údaje saského kronikáře Widukinda k roku 963) objevil náhle jako silný politický útvar. Ibráhím ibn Jákúb nás zhruba v té době informuje, že Měškův stát byl nejrozlehlejší slovanskou zemí, hraničící na severu s Prusy a na východě s Rusí. Kromě hnězdenské oblasti k němu patřila další etnicky a geograficky blízká území. Mazovsko a Východní Pomoří získali zřejmě již Měškovi předchůdci. Kníže dobyl v letech 967 – 972 Západní Pomoří a koncem své vlády se roku 990 zmocnil Slezska, které bylo dosud součástí státu českých Boleslavů. Na východě ztratil ve prospěch kyjevského knížete Vladimíra I. Přemyšl a Červoňské hrady (v dnešní Haliči), kudy procházela důležitá obchodní stezka z Kyjeva do Krakova.  Ve druhé polovině 60. let přijal Měšek křesťanství. Roku 968 bylo založeno misijní biskupství v Poznani, které podléhalo přímo papeži. Poté byla zahájena christianizace země. Ke konci své vlády daroval kníže polský stát formálně sv. Petrovi, to znamená, že jej svěřil do ochrany papežství. Hlavním cílem tohoto kroku bylo získat papeže pro zřízení samostatné církevní organizace v Polsku.", "section_level": 2}, {"title": "Dovršení budování polského státu za Boleslava I. Chrabrého.", "content": "Měškův nástupce, nejstarší syn Boleslav Chrabrý (992–1025), úspěšně pokračoval v rozšiřování území rodícího se polského státu, snažil se o upevnění knížecí moci a povznesení mezinárodní prestiže Polska. Zpočátku jeho vlády mu v tom napomohlo několik okolností: oslabení vlády Přemyslovců v sousedních Čechách, univerzalistické plány císaře Oty III. a konečně také mučednická smrt pražského biskupa Slavníkovce Vojtěcha během misie v Prusích. Boleslav jeho tělo vykoupil, převezl do Hnězdna a zavedl zde jeho kult. Mladý stát tak získal vlastního mučedníka, který byl již dva roky poté svatořečen. To přispělo ke sblížení knížete Boleslava s císařem Otou III., který byl Vojtěchovým přítelem a kanonizaci inspiroval. Současně zřídil papež Silvestr II. nad Vojtěchovým hrobem v Hnězdně arcibiskupství a podřídil mu nově ustavená biskupství v Krakově, Kolobřehu a Vratislavi. To signalizovalo příslušnost Krakovska, Pomořan a Slezska k polskému státu. Poznaňské biskupství, které mělo dosud misijní charakter, zůstalo podřízeno papežství, ale byla mu vymezena sféra působnosti. Prvním hnězdenským arcibiskupem se stal Vojtěchův nevlastní bratr Radim (latinským jménem Gaudentius). Do úřadu ho uvedl samotný císař, když roku 1000 podnikl pouť k hrobu sv. Vojtěcha. Právo investitury pro arcibiskupství i nová biskupství udělil Boleslavovi a jeho nástupcům. Při této návštěvě se Ota III. zúčastnil okázalého sjezdu šlechty v Hnězdně, který řešil politické i církevní otázky. Císař zprostil knížectví poplatnosti na říši a učinil Boleslava „\"pánem\"“ (v latinské kronice Dětmara Merseburského je výraz „\"dominus\"“), to znamená, že uznal nezávislost polského státu. Podle pozdějších údajů kronikáře Galla Anonyma prý císař vložil při této příležitosti na Boleslavovu hlavu svůj diadém a prohlásil ho „\"bratrem a spolupracovníkem říše, přítelem a druhem římského lidu\"“. Někteří badatelé vykládají tato symbolická gesta jako udělení královského titulu. Fakticky šlo spíše o Otovy plány na \"renovatio imperii\", vybudování křesťanského impéria, které se mělo skládat ze čtyř částí, Galie, Germanie, Romy a slovanské Sclavinie, jíž by vládl Boleslav. Ani kníže sám Otova gesta jako udělení královského titulu nechápal. Traduje se, že jeho královská korunovace již byla vyjednána u papeže, ale nakonec byl v důsledku nepříznivých okolností povýšen na krále uherský kníže Štěpán I. Konečně Boleslav sám o získání královské koruny usiloval na konci své vlády. Přesto výsledky hnězdenského sjezdu představovaly významný úspěch polského státu, který se stal nezávislým na říši a získal samostatnou církevní organizaci, na niž například české království čekalo až do 14. století.  Téměř celé období Boleslavova panování bylo vyplněno ustavičnými válkami. Válčil s českým knížectvím, po předčasné smrti Oty III. v roce 1002 s říší, s Kyjevskou Rusí. Výsledkem bylo připojení Krakovska, dosud patřícího k českému státu, které přepadl po smrti svého strýce Boleslava II., a dočasné obsazení Prahy (1003–1004). Po dlouhých válkách s císařem Jindřichem II. mu bylo budínským mírem z roku 1018 přiznáno držení Lužice a Milčanska (též Milska), kam vtrhl bezprostředně po Otově smrti, a také Moravy, kterou v následujících letech ztratil ve prospěch českého státu. Na východě se mu podařilo navrátit Polsku Červoňské hrady.  Po smrti Jindřicha II. a papeže Benedikta VIII., který nebyl Polsku nakloněn, začal Boleslav energicky vyjednávat v papežské kurii o udělení královské koruny. Roku 1025 byl dva měsíce před svojí smrtí korunován v Hnězdně polským králem, a to bez souhlasu nového německého panovníka Konráda II. Boleslav byl úspěšným vládcem, schopným vojevůdce i dobrým diplomatem, který pro své cíle dobře využíval sňatkovou politiku. Dosažení královského titulu odpovídalo růstu prestiže jeho postavení. Jeho vzestupu však výrazně napomáhala také situace v střední Evropě: Přemyslovci byli oslabeni, uherský stát se teprve začal konsolidovat a rozšiřovat svoje území, slovanské obyvatelstvo Lužice a Milska podporovalo Poláky proti říši, polský stát nebyl vystaven přímému náporu říše, neboť mezi jejich hranicemi se rozkládalo území Polabských Slovanů a Srbů. kromě toho polská knížata těžila z obchodu mezi Kyjevskou Rusí a střední Evropou, který byl veden jejich územím.", "section_level": 2}, {"title": "12. a 13. století.", "content": "Období po smrti Boleslava Chrabrého charakterizují boje o moc mezi příslušníky vládnoucí dynastie, ne nepodobné situaci mezi českými Přemyslovci. Z polských knížat tohoto období je třeba zmínit především knížete Boleslava III. Křivoústého, který vystupoval sebevědomě v polsko-německém konfliktu.  Německé výpravy do Polska se zúčastnil také český kníže Svatopluk Olomoucký (byl na ní zavražděn). V odvetu zaútočily téměř současně na Čechy uherské oddíly. Energický a bojovný Boleslav III. se snažil stejně jako císař využít ve svůj prospěch sporů, jež v té době vypukly mezi přemyslovskými knížaty. Příklonem k té či oné straně se snažil zasahovat do vnitřních záležitostí sousedního českého státu, ať už s cílem získat zde vliv, či ho oslabit, aby jeho představitelé nemohli klást překážky Boleslavovým politickým plánům. Podporoval především sesazeného Bořivoje II. a jeho nejmladšího bratra Soběslava I. Roku 1110 vpadl společně s nimi do Čech a pomohl jim obsadit Prahu. Roku 1115 se účastnil schůzky, na níž se znesváření Přemyslovci smířili. Také česko-polské spory byly dočasně vyřešeny smlouvou o přátelských vztazích, jíž se český kníže vzdal poplatku za Slezsko.  Boleslavův syn Vladislav II. Vyhnanec nastoupil jako polský senior a vrchní kníže krakovský. Nedokázal ale vyřešit spory mezi jeho bratry a skončilo to vyhnáním Vladislava. Na jeho místo nastoupil bratr Boleslav Kadeřavý. Ten i přes ztrátu Slezska, které musel odevzdat Boleslavovým synům, posbíral mnoho knížectví, což popudilo bratra Měška, proti kterému se s Vladislavovými syny krakovský kníže spojil. Když ale zemřel, začaly boje mezi Měškem, podporovaným Vladislavovým synem Měškem Křivonohým a bratrem Kazimírem, podporovaným Vladislavovým synem Boleslavem. Knížectví se neustále drobilo a ve 13. století čelilo Polsko stejně jako okolní země mongolským vpádům. Mongolské vojsko pod velením Kadana vpadlo na začátku března 1241 do Polska. Brzy byly dobyty Sandoměř a Krakov. Další porážku utrpěli Poláci v bitvě u Chmielnik. Mongolové poté oblehli Vratislav, kterou se jim však dobýt nedařilo. Slezský kníže Jindřich II. Pobožný sebral vojsko a vyrazil proti Mongolům. Nevyčkal však na příchod krále Václava I., který mu spěchal na pomoc se svým vojskem o síle 50 000 mužů. Mongolové, kteří měli zprávy od zvědů o postupu českého krále, nechtěli dopustit spojení křesťanských armád. Proto zanechali obléhání a vyjeli naproti polskému vojsku. Jindřich II. Pobožný v bitvě u Lehnice zemřel. Království bylo obnoveno až ke konci 13. století Přemyslem II. Velkopolským, který byl ale nedlouho poté (1296) zavražděn.", "section_level": 1}, {"title": "Polská koruna pro Přemyslovce.", "content": "Český král Václav II. už od roku 1289 začal rozšiřovat svoji lenní svrchovanost nad jednotlivými slezskými knížectvími, roku 1291 ovládl díky smrti svého bratrance Jindřicha IV. Krakovsko. Jeho soupeř, Piastovec Vladislav Lokýtek, který se rovněž pokoušel sjednotit polská knížectví pod svojí vládou, byl nucen uprchnout ze země. Roku 1300 se ovdovělý Václav oženil s dvanáctiletou princeznou Eliškou Rejčkou, jejímuž otci Přemyslu II. se nedlouho před smrtí podařilo obnovit v Polsku království.  Před kutnohorským stříbrem se sklonil i Vladislav Lokýtek: „\"Tento kníže ve svém úsilí státi se nástupcem Přemyslavovým nedocházel ani podpory ni zdaru, ani uznání všeobecného, pročež zavázal se sám za okolností nám nedosti známými zápisem a přísahou osobní, před Vánocemi Léta Páně 1299. přijde do Prahy (aneb kamkoli král Václav mu poručí), odevzdá mu všecka svá knížectví (Veliké Polsko, Poznaňsko, Pomoří, Lančice,...), tak a na ten způsob, aby mu od krále Václava zase propůjčena byla právem manským, takže napotom co věrný man sloužiti sliboval jemu a jeho potomkům králům českým, začež mělo jemu potom 4000 hřiven stříbra zaplaceno a důchod jedné župy na osm let postoupen býti.\"“ Kdyby Lokýtek svůj lenní slib nesplnil, měl propadnout definitivní ztrátě všech svých zemí. Roku 1300 Václava hnězdenský arcibiskup ve svém městě korunoval polským králem.  Polákům se příliš nelíbila personální unie s Čechami, Václav II. ale například zemi hospodářsky pozvedl zavedením pražského groše. V roce 1305 však zemřel na tuberkulózu. Jeho syn Václav III. se po ztrátě uherské koruny soustředil na spojenectví s Polskem, které mělo větší naději na přežití.  „\"Vzmáhání se moci Vladislava Lokýtka v Polsku,\"“ píše František Palacký, „\"vyrušilo krále konečně z dlouhé jeho a zpustlé nečinnosti. Náměstkové jeho v oněch zemích, Mikuláš Opavský (vévoda v Krakovsku) a Jindřich z Lipé (ve Velikém Polsku) oznamovali, že jim nebude lze se udržeti, nedostane-li se jim z Čech pomoci branné\".“ Vladislav Lokýtek dobyl královský hrad v Krakově. Václav III. byl na cestě do Polska zavražděn a tím skončila královská linie rodu Přemyslovců. Olomoucká vražda udělala tečku za česko-polskou aliancí, z reforem Václava II. ale Polsko čerpalo ještě dlouho. Titul polského krále ovšem drželi čeští panovníci ještě v době Jana Lucemburského, ačkoliv tím skutečným byl Vladislav Lokýtek.", "section_level": 1}, {"title": "14. století.", "content": "Kazimír III. Veliký, syn Vladislava Lokýtka, byl skvělým diplomatem, polští historici ho tradičně považují za jednoho z nejvýznamnějších středověkých vládců Polska. Jeho otci se podařilo znovu sjednotit téměř celé Polsko, které bylo více než půldruhé století politicky rozdrobené, a získat královský titul. Na Kazimírovi pak zůstalo, aby dokončil sjednocení země – neboť slezská knížectví byla postupně uváděna do lenní závislosti na českém králi, svrchovanost Krakova odmítali uznat také mazovští Piastovci – a upevnil královskou moc. Zároveň se snažil, aby zemi vyčerpané zápasy za jeho předchůdců zajistil klidný rozvoj. Proto se zaměřil na zmírnění odporu, jež sjednocování polským zemí kladli Lucemburkové a řád německých rytířů.  Trnem v oku nejen pro Kazimíra III., ale už pro jeho předchůdce byla skutečnost, že polský královský titul drželi od dob Václava II. čeští králové, což zpochybňovalo Vladislavovo i Kazimírovo postavení polského panovníka. Kazimír se proto snažil zajistit se proti nynějšímu českému králi Janu Lucemburskému spojenectvím s císařem Ludvíkem IV. Bavorem, Habsburky a bavorskými Wittelsbachy. Jan počítal s tím, že jistě dojde k vojenskému střetnutí a sbíral již vojsko. Jeho syn, moravský markrabí Karel, se však chopil iniciativy a navázal s Kazimírem diplomatické jednání. Z něj vyplynulo řešení ožehavé situace: Jan Lucemburský se vzdá titulu polského krále a získá zato trvale Slezsko.  Přestože byl poslední Piastovec Kazimír III. čtyřikrát ženatý, nezplodil mužského dědice a jeho dědicem se tedy stal uherský král Ludvík I. Veliký, syn jeho sestry Alžběty. Nicméně ani Ludvík neměl syna. Malopolská šlechta, která byla faktickým vládcem Polska, nechtěla pokračovat v personální unii s Uherskem a proto si po Ludvíkově smrti vybrala jako novou polskou královnu jeho dceru Hedviku. Po dvou letech sporů a po občanské válce ve Velkopolsku (1383) byla konečně Hedvika ve věku deseti let v Krakově korunována jako \"Hedwig Rex Poloniae\" (polský král) a nikoliv \"Regina Poloniae\" (královna), aby se zdůraznilo že je vládcem ze svého vlastního práva a nikoliv jen jako něčí snoubenka.  V roce 1385 došlo smlouvou v Krevě ke sjednocení Polska a Litvy. Litva byla v té době poslední pohanskou zemí v Evropě. Litevský král Jogaila přijal křesťanství a při křtu obdržel jméno Vladislav. V březnu toho roku se také konala svatba 36letého Jogaila s 12letou Hedvikou a krátce po ní byl Jogailo korunován na polského krále Vladislava II. Jagellonského.", "section_level": 1}, {"title": "Polsko-litevská unie.", "content": "Od roku 1385 bylo Polské království spojeno unií s litevským velkoknížectvím a to osobou panovníka, kterým se na jaře roku 1386 stal Vladislav II. Jagello. Jagello ze staré litevské dynastie Gediminovců panoval v Polsku až do května roku 1434. Sňatkem s dědičkou polského trůnu Hedvikou z dynastie Piastovců položil základ státnímu útvaru, který později vešel do dějin pod názvem \"Rzeczpospolita\". Tento terminus technicus je polským ekvivalentem latinského \"res publica\" a znamená věc společnou nebo společný zájem. V polském případě však vyjadřoval tento termín nejen společné zájmy Polska a Litvy, ale zejména nadřazenou roli polské aristokracie, která právě od nástupu Vladislava na polský trůn požívala enormně vysokých svobod, jimiž mnohdy omezovala královskou moc a to takovým způsobem, že se později stal polský král de facto rukojmím své šlechty.  Vznikem Polsko-litevské unie však také vznikl v oblasti středovýchodní Evropy státní útvar, který v dané oblasti dominoval zhruba do nástupu dynastie Romanovců na ruský trůn počátkem 17. století. Jediným konkurentem byla pro unii Osmanská říše a Krymský chanát s nimiž polští králové sváděli prakticky neustálé boje v prostoru dnešní Ukrajiny. Nová unie však musela nejprve vyřešit spor s nepřítelem, který byl společný jak Polákům tak také Litevcům. Byly jím vojenské řády Německých rytířů a Mečových bratrů, které ovládaly oblast jihovýchodního Baltu a blokovaly tak Polsku i Litvě přístup k životně důležité dopravní tepně, jíž v té době bylo pro obě země Baltské moře. Spor s řádem Křižáků vyplnil prakticky celé 14. století a po řadě drobných srážek i větších vojenských akcí došlo roku 1410 k rozhodujícímu střetnutí v bitvě u vesnice Grunwald. V této bitvě, kterou zná polská historie jako bitvu u Grunwaldu a Litevci jako Źalgiris porazila spojená polsko-litevsko-rusko-tatarská vojska spojené síly Řádu německých rytířů a roku 1411 byl podpisem Prvního toruňského míru započat poslední úsek boje s řádem. Grunwaldská bitva však nebyla plně využita a Polsko získalo pouze území Chelminska a Dobrzynska, kontrola nad přístupem k Baltu však zůstala i nadále v rukách řádu. Definitivně byla moc křižáků zlomena teprve jejich porážkou ve třináctileté válce, která trvala od roku 1453 do roku 1466. Tehdy bylo nejenom výrazně omezeno území řádového panství, ale došlo i k přesunutí sídla velmistra z Malborka do Královce. Sám velmistr pak holdoval polskému králi a to v Krakově roku 1525 a stal se jeho přímým vazalem. Poslední velmistr řádu z rodu Hohenzollernů pak přešel z katolictví k protestantizmu a ještě později se z území řádu začal formovat moderní pruský stát, v němž Hohenzollernové sehráli klíčovou roli.  Prakticky celé období Polsko-litevské unie (1389–1600) je možno v polských dějinách označit jako období Jagellonské. Prvním panovníkem z této dynastie se stal již zmíněný Vladislav, jeho nástupcem pak jeho syn Vladislav zvaný Varnenčik, který zřejmě padl v bitvě u Varny v bojích s Osmany roku 1444. Jeho nástupcem se stal Kazimír IV., jehož vláda vyplnila prakticky celé 15. století. Krátkým intermezzem byla vláda Alexandra I. a Jana Olbrachta na přelomu 15. a 16. století. Posledních 71 let vlády Jagellonců na polském trůně je spojeno s dobou vlády Zikmunda I. Starého a jeho syna Zikmunda Augusta, který zemřel bez mužského potomka roku 1572. Krátké bezvládí ukončila teprve jednoroční vláda krále Jindřicha z Valois, který dbal spíš o své dědictví ve vzdálené Francii než polského trůnu a roku 1574 z Polska utekl. Nastalo další krátké bezvládí let 1574–1576 zakončené nástupem sedmihradského velmože Štěpána Báthoryho na polský trůn. Tento král vládl Polsku do roku 1586 a na trůn nastoupil Zikmund III. z dynastie švédských Vasovců. Celkově lze toto období označit za dobu největšího rozkvětu státu, jedná se ale i o období, v němž byl položen základ problémů, které v konečném výsledku znamenaly rozpad státu proběhnuvší koncem 18. století. Byla to doba, kdy hranice Rzeczpospolity sahaly od břehů Baltského moře až na Krym a země byla domovem mnoha národů i několika konfesí. Žili zde Poláci, Litevci, Ukrajinci, Tataři, Němci a další. Co se náboženství týče, zastoupeno bylo katolictví, judaismus, protestanské konfese, pravoslaví a islám.", "section_level": 1}, {"title": "Rozklad státu a dělení Polska.", "content": "Za vlády posledního krále ze saské dynastie Augusta III. (1733–1763) přerostlo stavovství do šlechtické anarchie či spíše do vlády několika šlechtických klanů (Czartoryski, Potocki, Radziwill). Po smrti Augusta III. prosadila ruská carevna Kateřina II. na polský trůn svého chráněnce Stanislava Antonína Poniatowského, který vládl jako Stanislav II. August. Po svém nástupu na trůn se nový král pokusil o reformy v oblasti státní správy, vzdělání a hospodářství. Ty byly zastaveny na nátlak sousedních států, které si nepřály posílení Polska. Celkový rozklad státu prohloubila povstání, která potlačilo ruské vojsko (jednalo se o povstání tzv. barské konfederace (1766–1772) a poddanské povstání na Ukrajině (1768)).  Naprostá bezmocnost Polska přivedla sousední mocnosti k myšlence anexe části polského území. Při tzv. prvním dělení Polska v roce 1772 tak Prusko dosáhlo záborem velkopolského Pomoří spojení mezi braniborskými a původnímu pruskými državami, Rakousko získalo Malopolsko (Halič) a Rusko východní oblasti Polska obývané z většiny ukrajinským, běloruským a litevským obyvatelstvem.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělené Polsko (1795–1918).", "content": "Posilování šlechty a vnitřní rozbroje během 17. století oslabily zemi, takže v letech 1772, 1793 a 1795 si Rusko, Prusko a Rakousko v trojím dělení rozdělily Polsko na základě vzájemné dohody. Po třetím dělení Polska v roce 1795 tak Rzeczpospolita zanikla.  V letech 1807–1815 zřídil francouzský císař Napoleon I. na části území předtím zabraným Pruskem a Rakouskem Varšavské knížectví, které se stalo spojencem Napoleona a jehož knížetem byl Fridrich August I. Saský, vnuk předposledního polského krále. Po jeho porážce bylo zrušeno a na jeho místě bylo zřízeno autonomní Polské království také nazývané „Kongresovka“. Tento stát podléhal Rusku, jehož panovníkem byl také ruský imperátor. Polsko tak bylo spojené personální unií s Ruskem.  Ruští imperátoři Alexandr I. a Mikuláš I. se nechali korunovat za polské krále. Po povstání v roce 1830 a sesazení Dynastie Holstein‐Gottorp‐Romanov polským sejmem, ztratila Kongresovka svoji autonomii a byla degradována do postavení obyčejné provincie ruské říše.  V roce 1832 však byla jeho autonomie omezena a roku 1866 zcela zrušena. Část obsazená Rakouskem nesla název Haličsko-vladiměřské království s autonomní vládou od roku 1861. Město Krakov s okolím bylo v letech 1815–1846 nezávislou Krakovskou republikou (pod patronátem tří sousedních mocností) a poté bylo připojeno k Rakousku. Území obsazené Pruskem se nazývalo v letech 1815–1848 Poznaňské velkovévodství (s omezenou autonomií), poté byla jeho autonomie rovněž zrušena.  V letech 1916–1918 existovala tzv. regentská vláda polského království (bez krále, s tříčlennou regentskou radou), což byl satelitní stát ústředních mocností.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní Polsko (od 1918).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Druhá polská republika.", "content": "Polsko se stalo svrchovaným státem znovu až roku 1918 po porážce Centrálních mocností. V prvních letech své existence se druhá republika snažila prosadit své územní nároky a dosáhnout hranic z roku 1772, což však vedlo k napětí se všemi okolními státy s výjimkou Rumunska a k několika válkám (zejména k rusko-polské válce).  Druhá republika byla ustavena jako parlamentní republika, avšak kvůli neochotě polských politických stran se dohodnout, nacionálnímu napětí a hospodářským potížím byly polské vlády velmi nestabilní, takže se ozývalo volání po vládě pevné ruky, které roku 1926 vyslyšel maršál Józef Piłsudski, který provedl státní převrat a zavedl vojenskou diktaturu, která vedla k politické i národnostní perzekuci a potlačování demokratických principů a práv.", "section_level": 2}, {"title": "Polsko během 2. světové války.", "content": "Dne 1. září 1939 zahájili Němci útokem na Polsko druhou světovou válku. 17. září 1939 vtrhla do východní části Polska sovětská vojska a obsadila území, která náležela od konce 18. století do roku 1920 Rusku. Po kapitulaci polské armády byl nařízením Hitlera zřízen na části Polska tzv. Generální gouvernement, zbylé části (Pomoří, Velkopolsko, Slezsko, Kujavsko, západní Mazovsko a části vojvodství Lodžského, Krakovského a Kieleckého) byly přičleněny přímo k Třetí říši. Vůči Polákům byl od samého počátku uplatňován krutý teror, na kterém se podílely jednotky SS-Totenkopfverbände a Einsatzgruppen. Docházelo k zatýkání a hromadným popravám polského obyvatelstva, na vesnicích byli zabíjeni rolníci, byla vyvražděna prakticky celá polská národní elita, polští intelektuálové. Svůj podíl na vyvraždění polské inteligence a zejména polské vojenské elity měl i Sovětský svaz, který provedl v roce 1940 Katyňský masakr a který též prováděl násilnickou politiku vůči Polákům na obsazeném území. Poněmčování Poláků se uskutečňovalo dvěma způsoby, a to jako germanizací území a germanizací lidí. Během války byl z polských území připojených k Německu vyhnán téměř jeden milión Poláků. Násilím bylo zlikvidováno velké množství polských vesnic, docházelo i k ničení měst. Samostatnou kapitolou byl holokaust vůči polským Židům. Poláci se postavili okupantům na odpor, vznikaly odbojové a partyzánské skupiny, jejichž činnost vyvrcholila roku 1944 Varšavským povstáním. Po ukončení druhé světové války, které stálo Polsko dle různých zdrojů 5 600 000 až 6 028 000 obyvatel a obrovské materiální, hospodářské a kulturní škody, došlo k jeho „posunutí“ směrem na západ. SSSR v rámci výsledků jaltské konference obsadil sporná území, která vlastnil v letech 1772–1920 a 1939–1941, takže východní hranice Polska se ustálila na tzv. Curzonově linii. Polsko bylo naopak rozšířeno o západní „\"nová území\"“ až po hranici s Německem na Nise a Odře. V důsledku těchto změn docházelo k velkým migracím obyvatelstva. Bylo transferováno německé obyvatelstvo, jehož velká část uprchla předtím na základě Hitlerova Neronova rozkazu. V letech 1945 a 1946 bylo ze SSSR nuceně vysídleno 787 tisíc Poláků (když dalších tři sta tisíc předtím uprchlo). Naopak z Polska na území sovětské Ukrajiny bylo v tomtéž období odsunuto 482 tisíc Ukrajinců.", "section_level": 2}, {"title": "Polská lidová republika.", "content": "Polsko se po válce dostalo do sovětské sféry vlivu. Již roku 1945 byla uskutečněna agrární reforma, byl znárodněn průmysl, banky a doprava. Roku 1949 se začala uskutečňovat násilná kolektivizace zemědělství, která však skončila krachem.  V roce 1955 se Polsko stalo zakládajícím členem Varšavské smlouvy. Na konci června 1956 propukla stávka v Stalinových závodech v Poznani. Původní ekonomické důvody stávky se rychle změnily na politické. Proti demonstrantům byla nasazena obrněná vozidla a zhruba 10 000 vojáků. Ve srážkách zahynulo 70 civilistů a 8 příslušníků ozbrojených sil. Po poznaňských událostech se sice zastavila opoziční veřejná vystoupení, ale nespokojenost veřejnosti se nezměnila. Vedení PSDS se pokusilo krizi řešit personálními změnami, kdy se prvním tajemníkem strany stal Władysław Gomułka. Ten vyhlásil program reforem. I když se nejprve dostal do sporu se sovětskými představiteli, kteří hrozili ozbrojeným konfliktem, nakonec se situace vyřešila a Polsko zahájilo reformy, které dostaly pojmenování \"Gomułkovo tání\".  Gomułka odmítal otrocké napodobování sovětského vzoru a snažil se o polskou národní verzi komunismu. Došlo k uvolnění poměrů, ovšem hospodářská situace se v 60. letech neustále zhoršovala. V roce 1968 se Polsko účastnilo intervence vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Roku 1970 vypukly stávky, které byly krvavě potlačeny. Po nich se do čela Polska dostal Edward Gierek, ovšem ani pod jeho vedením se hospodářství nezlepšovalo. 6. října 1978 byl římským papežem zvolen krakovský arcibiskup Karol Wojtyla, který přijal jméno Jan Pavel II. a který se stal ikonou nejen polského protikomunistického odboje. Roku 1980 vzniklo v Gdaňských loděnicích stávkové hnutí, do jehož čela se postavil Lech Wałęsa. Ten se stal vůdcem odborové organizace Solidarita, která se postupně stala rozhodujícím opozičním hnutím. V prosinci 1981 generální tajemník Polské sjednocené dělnické strany Wojciech Jaruzelski jménem své neústavní Vojenské rady národní záchrany (pol. Wojskowa rada ocalenia norodowego, WRON), která se vyhlásila nadřazenou politickým orgánům, vyhlásil stanné právo (pol. „stan wojenny“). Ještě v roce 1981 rada dále zakázala Solidaritu, internovala téměř celé její vedení a potlačila tak revoltu.  V říjnu 1984 byl v rámci utajené operace polského ministerstva vnitra unesen, mučen a zavražděn kněz Jerzy Popiełuszko, který ve Varšavském kostele sv. Stanislav organizoval tzv. „vlastenecké mše“.  Konflikt mezi státní mocí a odbojem vedeným podzemní Solidaritou za podpory katolické církve trval prakticky až do počátku roku 1989, kdy došlo k novým mohutným stávkám a kdy polské státní vedení uznalo Solidaritu a na základě Dohod kulatého stolu vyhlásilo svobodné volby, které se uskutečnily 4. června 1989. V nich utrpěli komunisté totální porážku a země nastoupila cestu k demokracii.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1989.", "content": "Roku 1989 vznikla tzv. „třetí republika“ () jako liberální parlamentně demokratický stát.  Po pádu režimu na konci 80. let Polsko přijalo šokovou terapii s cílem transformovat svoji ekonomiku. V roce 1999 se země stala členem Severoatlantické aliance (NATO) a je jednou z 10 zemí přistoupivších k Evropské unii v květnu 2004. V roce 2005 se stal premiérem Jarosław Kaczyński a prezidentem jeho dvojče Lech Kaczyński. Již během kampaně před parlamentními a prezidentskými volbami bratři Kaczyńští a jejich strana Právo a spravedlnost (PiS) operovali termínem „čtvrtá republika“ (). Čtvrtá republika měla podle nich opravit všechno špatné třetí republiky, zejména skoncovat s korupcí, provést důslednou dekomunizaci, rozbít vazby na lidi z předešlého režimu apod. Strana vyhrála oboje volby a začala podle slov svých představitelů budovat čtvrtou republiku. Nastolila silně konzervativní, nacionalistický a euroskeptický politický kurz, který na evropské úrovni budil kontroverze. Vítězství Občanské platformy roku 2007 posunulo zemi blíže k neoliberalismu.  V dubnu 2010 zahynul letecké nehodě ve Smolensku prezident Lech Kaczyński se svou manželkou a řadou dalších polských politiků a příslušníky nejvyššího velení polské armády (vrchní velitel pozemních, leteckých, námořních i speciálních sil) při, když letěl do Ruska uctít památku zavražděných Poláků během Katyňského masakru. Aféra s odposlechy otřásla v roce 2014 polskou politickou scénou a přiměla premiéra Donalda Tuska podat demisi. Následkem voleb v říjnu roku 2015, po 8 letech vlády Občanské platformy, se opět dostalo k moci Právo a spravedlnost.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dějiny Polska počínají příchodem Západních Slovanů, kteří v období raného středověku založili na polském území trvalé osady. Během 10. století vznikla první vládnoucí dynastie Piastovců. Za faktického tvůrce polského státu je považován kníže Měšek I. Roku 966 přijal křest a následně v zemi prosadil zavedení západního křesťanství. Měškovo polské knížectví se roku 1025 za vlády jeho syna Boleslava Chrabrého přeměnilo na království. Asi nejúspěšnějším piastovským panovníkem byl ten poslední, Kazimír III. Veliký, jehož vláda se nesla ve znamení hospodářské prosperity a územní expanze. Následující období vlády Jagellonců ve 14. až 16. století přineslo blízké vztahy s Litevským velkoknížectvím, kulturní renesanci a pokračující územní rozmach, který vyvrcholil vznikem Polsko-litevské unie.", "tgt_summary": "波兰是位于东欧平原西斯拉夫人国家,根据考古发掘资料,波兰最晚在旧石器时代中期已经有人类捿息。公元前700年新石器时代晚期,斯拉夫人在波兰定居。10世纪,波兰人开始建立国家。其后的11～15世纪,波兰国势都非常的强盛,波兰-立陶宛联合王国成为抵御金帐汗国入侵的欧洲之盾、并且成为欧洲面积最大的国家。16世纪是波兰的黄金时代,波兰身兼欧洲大国和世界贸易大国的双重身份、文化也得到长足的发展。但从17世纪中期开始,因为俄罗斯和普鲁士的崛起使波兰走向衰弱、大国地位明显被削去。18世纪时,古老的贵族民主制面对新兴的专制君主制已经无以为继,波兰最终被邻国蚕食和瓜分,在欧洲地图上消失123年。第一次世界大战结束后、波兰才得以复国,第二次世界大战中,在苏联和纳粹德国两个强大邻国夹缝中生存的波兰很快就再次亡国。战后,波兰的共产党建立人民共和国、开始共产主义建设。1989年,波兰的团结工会获得政权,结束共产党统治后开始民主化,转向西方的资本主义制度,剧烈的转型带来阵痛和经济衰退,加剧城乡差距。1999年和2004年,波兰分别加入北约和欧盟。", "id": 2679295}
{"src_title": "Vostok (jezero)", "tgt_title": "沃斯托克湖", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Polární stanice byla nad jezerem postavena v roce 1957, jezero bylo objeveno v 70. letech 20. století. V květnu 2005 byl objeven na jezeře ostrov. Vědci zjistili, že je tam tekutá voda 3–4 km pod ledovcem. Je to největší jezero na světě nedotčené lidmi. Vědci se domnívají, že jezero je uzavřené pod ledem už asi 35 miliónů let. Voda v jezeře je velmi stará, průměrně asi milión let. \"Vostok\" je největším jezerem objeveným za posledních 100 let.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti vody.", "content": "Průměrná teplota vody v jezeře je okolo -3 °C (-2,83 °C na severní straně a -2,53 °C na jižní straně). Díky vysokému tlaku se i za této teploty udržuje voda v kapalném stavu. Geotermální teplo ohřívá jezero. Nad hladinou je jezero pokryto ledem.", "section_level": 1}, {"title": "Mikroby a bakterie.", "content": "Vědci zjistili, že spodní vrstvu ledového bloku, obsahující bakterie, tvoří nahromaděná zmrzlá voda z jezera. To je přivedlo k předpokladu, že velká a rozmanitá společnost mikrobů žila také v samotném jezeře. Jestli je to doopravdy tak, vznikají zde otázky o počátcích vzniku života na Zemi, a rozšiřují se také místa, kde by mohl existovat život ve vesmíru. Objev mikrobů v antarktickém ledovém štítu v prosinci 1999 v časopise Science ohlásily dva nezávislé týmy. Jeden vede John Priscu, ekolog z Univerzity státu Montana v Bozemane, druhý David Karl, mikrobiolog na Havajské univerzitě v Honolulu. Od té doby oba týmy (a další výzkumníci) usilovně pracovaly a mají pro nás nové výsledky.  Nové informace ukazují, že mikrobi jsou fyziologicky rozmanití. Ukazuje se též, že jezero \"Vostok\" skrývá život s vysokou hustotou. Podle \"Prisca\" je v jezeře okolo 10 000 mikrobiálních buněk na mililitr, což je jen asi stokrát méně než typický počet v otevřených vodách. Tým \"Davida Karla\" vytvořil také nové analýzy. Zjistil, že v jezeře je živá mikrobiální populace, i když její biomasa může být nízká. Jiní vědci však o těchto výsledcích pochybují, protože mikrobi mohou pocházet také třeba z nástrojů výzkumníků, a ne ze spodní vrstvy ledu.  Mezinárodní vědecká komunita je rozhodnutá tento spor vyřešit, není však ještě dohodnutá na postupu. Američtí a evropští vědci upřednostňují opatrný přístup a hledají finance. Je však velmi těžké je sehnat. Z toho důvodu glaciolog Martin Siegert z Bristolské univerzity navrhuje odebrat nejprve vzorky z jezera Ellsworth, což je malé subglaciální jezero v západní Antarktidě. Zatímco výzkum \"Vostoku\" bude stát několik desítek miliónů dolarů, \"Ellsworth\" by odhalil svoje tajemství asi za čtyři milióny. Teprve když se potvrdí, že voda a sedimenty v sobě ukrývají skutečně tak fascinující ekosystém, bude následovat výzkum \"Vostoku\".  Ruští vědci nedávno ohlásili plán provrtat se k jezeru v termínu léta 2006–07. \"Priscu\" drží odvážným \"Rusům\" palce, upřednostnil by však „mezinárodní akci s lepším environmentálním, vzdělávacím a vědeckým programem, které tvoří ducha výzkumů na Antarktidě“.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Nejdůležitější přínos antarktického jezera by ale mohl paradoxně být v oblasti kosmického výzkumu. Z výsledků dosavadních sond totiž vědci předpokládají, že na Jupiterově měsíci Europě jsou pod ledovým příkrovem celé tekuté oceány. Tuto teorii potvrzují i snímky prasklin v ledu získané sondou Galileo. Zdrojem tepla by v případě \"Europy\" mohly být slapové síly vyvolané mocnou gravitací Jupitera. Jezero \"Vostok\" by mohlo sloužit jako prototyp pro návrh a testování kosmické sondy, která by mohla provést průzkum \"Europy\". Někteří vědci navíc doufají, že pokud by se mohl skrývat život pod kilometry ledu na \"Zemi\", mohlo by tomu být stejně i na \"Europě\", pokud se tam vyskytuje voda v kapalném skupenství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vostok je jezero v Antarktidě. Je největší z asi sedmdesáti, která se nacházejí pod antarktickým ledovcem. Rozkládá se na 77° jižní šířky a na 105° východní délky, pod ruskou polární základnou Vostok, asi 4000 m pod antarktickým ledovcem. Je 250 km dlouhé a v nejširším místě měří 50 km. Pro srovnání, je veliké asi jako jezero Ontario. Průměrná hloubka jezera je 200 m, v jižní části dosahuje jezero hloubky až 600 m. Jezero má rozlohu přibližně 10 000 km2 a je v něm 2800 km3 sladké vody. Tloušťka ledovce nad jezerem dosahuje 3750 až 4200 m, povrch ledovce leží v nadmořské výšce 3488 m. Oblast nad jezerem je jedno z nejnehostinnějších, nejhůře dostupných a nejchladnějších míst na Zemi (v roce 1983 zde byla naměřena nejnižší zaznamenaná teplota vůbec, –89,2 °C), současně se nachází poměrně blízko jižnímu magnetickému pólu Země.", "tgt_summary": "沃斯托克湖()又译为大众多克湖、复斯图湖,意译为东方湖,是南极洲140个以上冰下湖、地下水体中最大者,也是世界最大的冰下湖,距南极海岸线1500公里之处,海拔高度3500米。沃斯托克湖由俄罗斯南极考察站东方站(俄语东方为沃斯托克)得名,位置接近东方站的下方,湖面在冰层表面下4公里处。", "id": 1182261}
{"src_title": "Bruce Sterling", "tgt_title": "布鲁斯·斯特林", "src_document": [{"title": "Dílo.", "content": "Spolu s Williamem Gibsonem, Rudy Ruckerem, Johnem Shirleym, Lewisem Shinerem a Pat Cadiganovou je považován za zakladatele pesimistického a zahořklého směru sci-fi jménem kyberpunk, který se poprvé objevil na počátku 80. let. Společně s W. Gibsonem napsal později román \"The Difference Engine\" (česky \"Mašina zázraků,\" Návrat 1999), v němž proslavili steampunk.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Jeho prvotina \"Involution Ocean\" (česky \"Oceán prachu,\" Winston Smith, Praha 1993) pojednává o světě jménem Nulakva, na němž se veškerá atmosféra drží v jediném, několik kilometrů hlubokém kráteru. Příběh popisuje loď plavící se po oceánu prachu na jeho dně, jejíž posádka loví stvoření, označovaná jako prašné velryby, která žijí pod hladinou.", "section_level": 2}, {"title": "Vrchol kariéry.", "content": "Od konce 70. let psal Sterling sérii povídek, odehrávajících se ve vesmíru Tvárných/Mechanistů: Sluneční soustava je kolonizovaná, dvě největší frakce spolu vedou válku. Mechanisté hojně využívají technologie založené na výpočetní technice, Tvární ve velkém měřítku praktikují genetické inženýrství. Situace se komplikuje následným kontaktem s cizími civilizacemi. Lidstvo se nakonec rozdělí na mnoho poddruhů, z mnoha náznaků se můžeme domnívat, že velké množství z nich patrně Galaxii úplně opustí. Z tohoto světa taktéž pochází jeho patrně nejslavnější román \"Schismatrix,\" popisující životní dráhu Abelarda Lindsaye. Tento diplomat Tvárných je přinucen opustit svůj domov a stát se vyvržencem. Sledujeme vítězství a prohry tohoto zdatného manipulátora, konfrontovaného se Sterlingovým složitým světem. Povídky o Tvárných/Mechanistech lze nalézt ve sbírce \"Crystal Express\" a společně s románem \"Schismatrix\" jako součást knihy \"Schismatrix Plus\" (česky \"Schismatrix plus,\" Laser-books 2006).  Působí jako editor fanouškovských periodik a jeho komentáře k aktuálnímu dění se pravidelně objevují na internetu.  Roku 2003 byl jmenován profesorem na European Graduate School, kde vyučuje letní intenzivní kurzy na téma média a design.", "section_level": 2}], "src_summary": "Michael Bruce Sterling (* 14. dubna 1954, Brownsville, Texas, USA) je americký spisovatel science fiction, jeden ze zakladatelů kyberpunku. Je proslulý svými romány a důležitou prací na sbírce \"Mirrorshades\" (česky \"Zrcadlovky,\" Laser-books, Plzeň 2000), která definovala kyberpunk jako samostatný žánr.", "tgt_summary": "布鲁斯·斯特林(英语:Bruce Sterling,1954年-4月14日)出生于美国德克萨斯州奥斯汀,他是美国著名的科幻小说作家,同时是赛博朋克的定义者。", "id": 1684507}
{"src_title": "Optický klam", "tgt_title": "視錯覺", "src_document": [{"title": "Psychologie optického klamu.", "content": "K optickým iluzím dochází díky zrakovým receptorům, které umožňují zpracování zrakových vjemů. Na oční sítnici jich je asi 130 miliónů. Receptory jsou spojeny mezičlánky s nervovými vlákny, která se spojují do zrakového nervu. V místě, kde zrakový nerv opouští oko směrem k mozkové kůře, se nachází asi dvoumilimetrové místo, kde nejsou žádné receptory. Tato takzvaná slepá skvrna způsobuje naše matoucí vnímání.  Vytváření obrazu probíhá ve dvou fázích. V první fázi probíhají chemické a fyzikální procesy. Oko přijímá elektromagnetickou energii. Receptory v oku tuto energii přeměňují na nervové stimuly, které jsou dál vedeny očním nervem do mozku. Optické stimuly se zpracovávají a vyhodnocují v mozkové kůře a to teprve umožní jejich rozeznávání. Při interpretaci těchto stimulů využívá mozek jednak zkušenosti už jednou naučené a jednak vyhodnocuje další informace, jež se do mozku dostávají prostřednictvím jiných smyslových orgánů. Neznamená to však, že stejný objekt je vždy vnímán stejným způsobem. Názorným příkladem je zapadající slunce.Velikost slunce se fakticky nemění, ale rozdílné velikosti nám zprostředkuje náš mozek. Důvodem je skutečnost, že objekty nevnímáme izolovaně, ale v kontextu s jejich okolím. Na obloze totiž chybí odpovídající měrná hodnota, proto slunce vypadá spíš menší. Naproti tomu na horizontu nám jako srovnávací veličina slouží například stromy. V porovnání s nimi vypadá slunce větší než na obloze.  Některé obrazy nepatří do naší každodenní zkušenosti, proto náš mozek interpretuje optické signály nejprve špatně. Některé iluze mají fyzikální vysvětlení jako například lom předmětu ve vodě či tekutý asfalt.", "section_level": 1}, {"title": "Gestalt psychologie.", "content": "Optickými klamy se zabývá gestalt psychologie, která zformulovala základní vlastnosti vnímání tzv. tvarové zákony. Mezi ně řadíme například pojmy: centrace figury před pozadím, reverzibilní figury (záměrně uspořádány tak, aby se pozadí mohlo stát figurou a naopak, dochází ke střídání figury a pozadí). Dále tendence seskupovat vnímané podněty do smysluplných celků a také díky zákonu podobnosti přiřazování objektů k sobě. Podobné objekty vnímáme jako celky. Tento zákon je dokonce silnější než zákon blízkosti.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení optických iluzí.", "content": "Klamy by se daly rozdělit do několika kategorií. Objektivní klamy, které jsou vyvolány lomem a odrazem světla v atmosféře, jejíž hustota se spojitě mění. Jedná se například o fata morgánu nebo o zapadající slunce. Někdy se v přírodě objevují stíny a odrazy za pozoruhodných okolností. Podobně se na rozpáleném asfaltu silnic zjevují v suchých dnech zrcadlové iluze mokrých skvrn a kaluží, které nejsou ničím jiným než odrazy oblohy nebo silničních přemostění. Rozdílné teplé vrstvy vzduchu fungují jako zrcadla nad hlavou nejen v pouštích, ale někdy ukážou městu jeho vlastní odraz na obloze.  Většina vjemů je relativních. Podobně jako, když vložíme jednu ruku do umyvadla s horkou a druhou do umyvadla se studenou vodou, pak je vytáhneme a vnoříme do vlažné vody. Každá ruka vyšle reakci, která bude závislá na její bezprostředně minulé zkušenosti, nikoli na objektivním vjemu. Vnímání objektů tudíž není absolutní. Podléháme klamům kontrastů, které nás přesvědčují o něčem, co ve skutečnosti neexistuje. Podle úhlu pozorování může obraz vykazovat jednu nebo více linií. Objekty, jež vnímáme ve výrazných obrysech, se ukazují jako konstrukce našeho mozku. A některé příklady nám před očima dokazují, že zejména hodnocení barev je relativní.", "section_level": 1}, {"title": "Iluze tvaru.", "content": "Neboli také geometrické klamy, do kterých patří například tzv. zdánlivá zkreslení. Princip iluzí zdánlivého zkreslení spočívá v tom, že oko vnímá stejné vzdálenosti jako různé a nutí vás vidět perspektivu tam, kde ve skutečnosti vůbec není. Do této skupiny patří geometrické klamy založené na kontrastu délky, rozměrů a velikosti, případně iluze úhlů. Příkladem může být Fraserova spirála, ve které vám oko tvrdí, že vidí spirálu, ale přitom se jedná o kruhy. Mezi geometrické klamy také patří například klam Ewalda Heringa, Franz Müller-Lyerova iluze a klam Johanna Christiana Poggendoffa.", "section_level": 2}, {"title": "Iluze pohybu.", "content": "Pohybové klamy způsobují, že oko vidí v pohybu obrázky, které jsou ve skutečnosti statické. Příčin jejich vzniku může být hned několik: asymetrické přechody kontrastu, jasnosti, nebo barev, bezděčné oční pohyby či tvarové uspořádání. Do pohybu obrázky uvádí jen náš mozek. Odpovědné jsou za to zejména dvě vlastnosti vnímání. Obrazy působí na naši sítnici se zpožděním přibližně 0,06 až 0,1 sekundy. Od frekvence asi 18 obrazů za sekundu se jednotlivé obrazy spojují dohromady a my je vnímáme jako pohyb. Za leckterou iluzi pohybu je stejně jako v kině odpovědná setrvačnost lidského oka. Dalším důvodem zdánlivého pohybu jsou kontrasty barev a různé intenzity jasnosti, protože směr pohybu určují stupně intenzity světlosti (od černé po bílou). Tak vznikají fascinující pohyblivé obrazy. Velmi významným představitelem je Akiyoshi Kityoka.  Zdánlivý pohyb skvrn při pozorování obrázku s názvem Kangai způsobují trhavé pohyby okohybných svalů. Části objektů pohybující se jako válce se mohou na krátkou dobu zastavit, když se budeme bez mrkání upřeně dívat do jednoho bodu. Jakmile se začnou oční víčka pohybovat, pohyb obrázku se zase obnoví. Výraz Kangai symbolizuje pohyb vody na rýžových polích v Japonsku. Jeho iluze fungují aniž byste museli pohybovat hlavou nebo obrázkem. Platí to i v případě obrazu nazvaného Koma 2006 (Káča 2006). Vypadá to, jako kdyby se kruhové objekty naskládané na sebe neustále rozšiřovaly a pulzovaly, a přece se plochy nezvětšují. Další známé dílo Akiyoshi Kityoky je například Rotsnake.", "section_level": 2}, {"title": "Iluze barev.", "content": "Mezi dvě nejpočetnější skupiny zastoupené ve fyziologických klamech patří ty, které jsou založeny na iradiaci a kontrastu. Pod pojmem iradiace se skrývá trik v tom, že černé znaky na bílém pozadí vidí člověk menší než bílé znaky na černém pozadí ve stejné velikosti. Toto je způsobeno faktem, že každý svítící bod dráždí celou sítnici a nikoli jen jedno její místo a jasné hraničení se tak zdá být větší. Typickým zástupcem je Helmholtzův klam.  Jevy kontrastu oproti tomu vznikají při pozorování více ploch s různým stupněm jasu nebo ploch různě zbarvených. Platí také to, že předmět položený na jasném podkladě, se člověku jeví jako tmavší než tentýž na tmavém podkladě. Kontrast přitom může být barevný i černobílý. Do této skupiny klamů patří také Kanizsův trojúhelník, kde vnímáme bílý trojúhelník, který ovšem ve skutečnosti neexistuje. Kaniszovy trojúhelníky, které vytvořil Gaetano Kanisza, působivě ukazují, že je náš mozek schopný spojit naznačené obrysy do uzavřeného tvaru. Na obrázcích je vždy trojúhelník, který zdánlivě leží v popředí a my ho vnímáme působením kontrastního klamu „bělejší než bílý“ nebo „černější než černý.“ Je to zrakový klam založený na kontrastu. Vnímáme bílý trojúhelník, i když ve skutečnosti neexistuje. To je vysvětlováno tím, že mozek se snaží doplnit chybějící informace a má tendenci vytvořit ucelený vjem.  Další jevy patřící mezi fyziologické klamy jsou například obrazy vznikající díky aktivitě sítnice po skončení jejího dráždění (například obrázek Ježíše Krista, jenž se vám potom promítne na zeď).", "section_level": 2}, {"title": "Iluze perspektivy.", "content": "Další skupinou jsou klamy perspektivní. Klam, který perspektiva vytváří, je tak intenzivní, že má na svědomí celou řadu zvláštních efektů. Budeme-li si před očima držet ruce a jedna z nich bude natažena úplně a druhá jen do poloviny, budou se nám zdát obě stejně velké. Je to jednoduše proto, že náš mozek ví, že jsou stejné. Přírodní národy nezvyklé na perspektivní zobrazení v umění nebo na městská panoramata vnímají většinu takovýchto iluzí výrazně slaběji. To naznačuje, že perspektivní klamy jsou v zásadě hypotézy tvořené v mozku.", "section_level": 2}, {"title": "Nereálné obrazce.", "content": "Vyobrazením těchto klamů vznikají dvě věci zároveň. Přeskakování mezi jednou a druhou interpretací není něčím, co by se mozku zvlášť líbilo. Takové přepínání pohledů fascinovalo Eschera, který tento jev zhmotnil a zpomalil v rytině Den a Noc z roku 1938. Černé a bílé pohledy se zde stávají vzájemnými pozadími jeden druhému.  Nemožné objekty podobným způsobem narušují naši jistotu o světě tím, jak si samy sobě nemožně odporují. Některé dávají smysl jen z jednoho úhlu pohledu. Například obraz Vodopád je jednou z dalších nereálných konstrukcí M. C. Eschera. Uprostřed je vidět vodopád, který uvádí do pohybu mlýnské kolo. To není nic nemožného. Ale sledujte průběh toku vody. Teče směrem dolů a od pozorovatele se vzdaluje. Nejvzdálenější bod by také měl být nejnižším bodem vodního toku. Ve skutečnosti je to však nejvyšší bod, z něhož voda znovu padá hluboko dolů.  Známí umělci jako M. C. Escher, István Orosz, Sandro Del-Prete nebo Oscar Reutersvärd vytvořili obrazy a objekty, jež uvedou naše neochvějné přesvědčení o funkčnosti fyzikálních zákonů do nejistoty. Někdy na první pohled nevidíme nic neobvyklého, čím víc se však začneme zabývat detaily, tím víc objevíme prvků, které zdánlivě vzdorují přírodovědným zákonům.  Iluzí a klamů také často využíval Salvador Dalí. V malbě z roku 1937, která je uměleckou realizací „objevu“, který Dalí zaznamenal při pozorování labutí na jezeře – zrcadlový obraz ptáků vykazuje velkou podobnost s hlavou slona. Proto se ve středu obrazu nacházejí tři labutě, jejichž odraz na hladké vodní ploše má podobu tří slonů.", "section_level": 2}, {"title": "Dvojsmyslné obrázky.", "content": "U psychologických klamů si mozek vybírá z různých variant obrazu, který vidí, a ten následně na základě svých zkušeností zpracuje do nějakého smysluplného obrazu. Psychologické klamy se dají rozdělit na dvě skupiny, a to na dvojsmyslné iluze a na paradoxní iluze. Do této kategorie můžeme řadit klamné, vyhledávací a převrácené obrazy. Prostorové vidění je velice složitý a komplexní děj. Neboť naše trojrozměrná realita se na sítnice promítá jen jako dvojrozměrný obraz. Mozek musí toto vyobrazení dešifrovat a rekonstruovat jako trojrozměrné. Při tomto procesu nevzniká vždy jen jediná možnost interpretace. Kromě těchto existují i další fascinující obrazy, jež umožňují víc než jediný výklad. Jestli rozpoznáváte jednu svíci nebo dva profily, žábu nebo koně, jednu nebo více postav – není to „špatně“ nebo „dobře“, ale jedná se o rozličné varianty vnímání.", "section_level": 2}, {"title": "Optické iluze v umění.", "content": "Malířství i architektura využívají možnosti klamání zraku už od dob antiky a vytvářejí umělecká díla, která označujeme jako trompe-l'oeil (francouzsky ošal oko). Na malbách se například objevují zdánlivé předměty, objektem klamu se může stát sama malba, zvířata, lidé a předměty na nástěnných obrazech nebo fasádách domů. Jsou vyobrazeny tak věrně, že o jejich přítomnosti a existenci ani nepochybujeme. Oblíbeným motivem malířství trompe-l'oeil jsou namalovaná okna na dveře s pohledem na modrou oblohu, zelenou krajinu nebo výklenky zdí, fasád a stropů.  Iluzivní malířství zaznamenalo rozkvět se studiem nových technik a perspektivy od renesance, například v díle Andrey Mantegny. Mimořádné místo pak našlo při freskové výzdobě barokních chrámů, jejímž mistrem byl Andrea Pozzo. Optické iluze se uplatňovaly i v architektuře (Francesco Borromini), urbanismu a krajinářství, ale také v uměleckém řemeslu (např. kované mříže). Dnes je velmi moderní využívat optických klamů ve street artu. Slavní street art malíři Edgar Müller, Manfred Stader a Gregor Wosik například vykouzlili pomocí extrémního zkreslení na vydlážděné ploše zdánlivě trojrozměrný objekt auta. Ovšem jeho vnímání záleží na úhlu pozorování. Podíváme-li se ze strany, ztratí tato optická iluze zcela svoji působnost. Z tohoto důvodu se kreslí vodorovné značení na silnici v protažené délce. Pokud se k těmto značkám blížíme jako účastník provozu, objeví se ve zcela normálních proporcích. Taková nepříliš komplexní, ale velice účinná a užitečná anamorfotická zobrazení jsou upravena pro úhel pohledu běžný pro účastníka silničního provozu. Na tyto značky se totiž normálně nikdo nedívá seshora.", "section_level": 1}], "src_summary": "Optický klam, jinak nazývaný také optická iluze, je nesprávné nebo matoucí vnímání reality. Oko snímá nějaký obrázek, ale mozek ho interpretuje jinak, než jak je opravdu zobrazen. Člověk pak například na obrázku vidí něco, co na něm vůbec zobrazeno není.", "tgt_summary": "视错觉(英语:Optical illusion),是指通过几何排列、视觉成像规律等手段,制作有「视觉欺骗」成分的图像进行眼球欺骗,引起的视觉上的错觉,达到艺术或者类似魔术般的效果。", "id": 2252666}
{"src_title": "Austenit", "tgt_title": "奥氏体", "src_document": [{"title": "Austenitizace.", "content": "Austenitizací se označuje ohřev oceli nad tzv. austenitizační teplotu, při které se mění krystaly z feritu α na krystaly austenitu. Při neúplné austenitizaci můžou zůstat nerozpuštěny karbidy (mívají vyšší teplotu tavení) v krystalové mřížce. U některých slitin na bázi železa a oceli se můžou karbidy objevit během austenitizace. Pak se hovoří o tzv. dvoufázové austenitizaci.", "section_level": 1}, {"title": "Austenit v binárním diagramu železo-uhlík.", "content": "U metastabilní soustavy binárního diagramu železo-uhlík se austenit nachází v tzv. γ-oblasti nad teplotou A u podeutektoidních, 727 °C u eutektoidních a A u nadeutektoidních ocelí. Při poklesu pod tyto teploty se austenit transformuje podle obsahu uhlíku na: Maximální rozpustnost uhlíku v austenitu je 2,11 hm. % při teplotě 1148 °C. U eutektoidní oceli se nad teplotou 1495 °C austenit transformuje na ferit α (ferit δ).  U stabilní soustavy binárního diagramu železo-uhlík dochází ke vzniku austenitu v bílé litině (obsah uhlíku nad 2 hm. %) při teplotě vyšší než 738 °C. Krystaly austenitu vznikají v primárním cementitu na hranicích s feritem. Zrna austenitu, vzniklá z cementitu, se objevují jako lamelární shluky orientované podél ploch vrstev krystalů cementitu. Základní buňka austenitu vznikající z feritu α přebírá atomy uhlíku z cementitu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozpad austenitu.", "content": "Přeměna austenitu uvedená v předchozím odstavci vznikne pouze pokud je rychlost ochlazování dostatečně pomalá. Při vyšších rychlostech ochlazování může dojít ke vzniku jiných struktur, při tzv. kritické rychlosti – kalení vznikne struktura martenzitu, při nižší rychlosti ochlazování nebo při tzv. termickém chlazení může vzniknout struktura bainitická. Průběh rozpadu austenitu popisují tzv. diagramy rozpadu austenitu buď izotermického rozpadu (IRA) nebo anizotermického rozpadu (ARA).", "section_level": 1}, {"title": "Stabilizace austenitu.", "content": "Některé legující prvky tzv. austenitotvorné, jako je např. mangan a nikl, rozšiřují oblast výskytu austenitické struktury natolik, že může být přítomna v ocelích i při pokojové teplotě. Tyto tzv. austenitické oceli bývají označovány jako vysokolegované oceli, korozivzdorné s obsahem niklu nebo tzv. hadfieldské oceli s 12–14 hm % manganu.  Naopak tzv. feritotvorné prvky, např. uhlík, chrom, molybden, křemík a další uzavírají oblast austenitu i pro vyšší teploty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Austenit je intersticiální tuhý roztok uhlíku v železe γ. Je to paramagnetická fáze slitiny uhlík–železo. Jeho krystaly jsou světle šedé barvy, měkké, houževnaté a tvárné. Krystalová mřížka austenitu má plošně středěnou strukturu (FCC - face centered cubic structure). To znamená, že v základní krystalické buňce může být s osmi atomy železa v rozích krychle až šest atomů uhlíku uprostřed plochy každé stěny. Celkem jsou v elementární buňce čtyři atomy (rohové jsou společné pro osm buněk a atomy uprostřed stěn pro dvě buňky). Tato struktura se v Pearsonově systému označuje jako cF4 a v systému označovaném \"strukturbericht\" jako A1.", "tgt_summary": "奥氏体(英语:Austenite)或ɣ-Fe,是钢铁的一种显微组织,通常是ɣ-Fe中固溶少量碳的无磁性固溶体。奥氏体的晶体结构为面心立方,其溶碳能力较大,强度低,可塑性强,膨胀灵敏,无磁性,有一定韧性。沃斯田铁的名称是来自英国的冶金学家威廉·钱德勒·罗伯茨-奥斯汀。", "id": 1974323}
{"src_title": "Fatva", "tgt_title": "伊斯蘭教令", "src_document": [{"title": "Definice a druhy fatvy.", "content": "Fatva je vyjádření učence k nějaké významné politické či celospolečenské události nebo odpověď na konkrétní dotaz žadatele. Na žádost státní moci může fatva z náboženského hlediska ospravedlňovat některé politické činy. Věřící si vyžadují fatvy jak v ryze právních otázkách, tak i v otázkách každodenního života. Ve fatvě se dozví, jak mají v souladu s islámem řešit určité situace. Struktura fatvy se povětšinou drží modelu „dotaz – odpověď“ a je ukončena formulí „a Bůh to zná nejlépe“. Neměly by v ní chybět odkazy na Korán a tradici, které podpírají daný názor. Fatvy většinou mají písemnou podobu, ovšem setkáme se i s ústními. Od roku 1935 existuje Nejvyšší rada pro vydávání fatev, která je ustanovena na univerzitě al-Azhar v Egyptě. V souvislosti s rozvojem komunikačních technologií si získaly velikou oblibu pořady v televizi a množství webových stránek zaměřených na fatvy. Fatvy jednotlivých muftíů se nemusí shodovat či mohou být dokonce přímo v protikladu. S takovými rozpory se setkáváme především v politicky motivovaných vyjádřeních, ale i v odpovědích týkajících se běžných otázek každodenního života. Veskrze záleží na konkrétním jedinci, který právní názor bude považovat za závazný.  Všeobecným omylem je názor, že fatva znamená výzvu k fyzickému odstranění (zabití) nějaké osoby. To je jeden z krajních případů (např. roku 1989, když ájatolláh Chomejni vyhlásil fatvu nad spisovatelem Salmanem Rushdiem, nebo egyptský duchovní Jusúf al-Karadáví, který v roce 2011 vyhlásil fatvu na Muammara Kaddáfího).  V lednu 2015 vyvolala mnoho reakcí fatva salafistického učence (ulamá) Muhammada Sáliha al-Mindžedy zakazující stavbu sněhuláků. Podle fatvy není dovoleno vytvářet sochy lidí či zvířat, čehokoli s duší, a to ani za účelem hry, ledaže by objekt měl zcela nezřetelné lidské (zvířecí) rysy. V sunitské větvi islámu je fatva vnímána spíše jako doporučení, v šíitské může být považována za závazný imperativ.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fatva (též fatwá, arabsky: فتوى, plurál fatavā) je v islámu nábožensko-právní stanovisko či dobrozdání, které zdůvodňuje či posvěcuje z náboženských pozic určité jednání či politiku. Fatvu je oprávněn vydávat muftí za použití základních pramenů islámského práva (Korán, sunna, analogie a konsensus).", "tgt_summary": "伊斯兰教令(,英语:Fatwā;复数型为:,英语:Fatāwā),音译为法特瓦、菲特伍,伊斯兰教信仰中,由伊斯兰学者对于伊斯兰教法议题作出的宗教性诠释。在逊尼派,伊斯兰教令对个人来说是不具备约束力的,但在什叶派中,伊斯兰教令的拘束力,则会根据个人与伊斯兰学者之间的关系而定。在逊尼派中,能够提出伊斯兰戒律的学者,被称为穆夫提(Mufti),但它不是一个正式的职位。", "id": 2269437}
{"src_title": "Final Fantasy", "tgt_title": "最終幻想系列", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "V roce 1987 se firma zabývající se vývojem videoher Square nacházela na pokraji bankrotu a Final Fantasy měl být její poslední titul. Hra však zaznamenala obrovský úspěch a zachránila Square před krachem. Zaměstnancům Squaru vlila krev do žil a začali ihned navrhovat druhý díl. Hra se později dočkala ještě mnoha pokračování a vedlejších příběhů a celá série se stala vlajkovým projektem Squaru.  Série Final Fantasy doznala za všechna léta značných změn a jednotlivé hry vznikaly pro velké množství platforem, včetně herních konzolí NES, SNES, PlayStation, PlayStation 2, Wii, Game Boy, Game Boy Advance, GameCube, Nintendo DS a několika dalších modelů, včetně mobilních telefonů. Počínaje Final Fantasy VII jsou také některé díly dostupné pro osobní počítače.  Ačkoliv existuje velké množství dílů a pokračování, každý titul vypráví nezávislý příběh v jiném světě a s jinými postavami, takže lze hrát každý díl samostatně bez znalosti předchozích. Všechny díly však sdílejí některé herní mechanismy, vybraná jména postav a některé prvky příběhu.", "section_level": 1}, {"title": "Série.", "content": "Série \"Final Fantasy\" je číslována řimskými číslicemi. Druhý vydaný díl tedy nese název Final Fantasy II a zatím poslední pak Final Fantasy XV. Na hlavní sérii volně navazují další samostatné hry i jiné série, které sdílí herní prostředí, některé postavy a elementy příběhu. Jedna z rozsáhlejších vedlejších sérii je Ivalice Alliance, která s sebou přináší vlastní svět, historii, legendy a velké množství nových postav. Další významné vedlejší série jsou například Final Fantasy Chocobo, nebo Final Fantasy Crystal Chronicles.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní série.", "content": "První díl byl uveden 18. prosince 1987 v Japonsku a později v roce 1990 v Severní Americe. U hráčů i kritiků zaznamenal obrovský úspěch. V Evropě resp. v regionu PAL vyšel poprvé až Final Fantasy VII, který se dostal na pult až v roce 1997.", "section_level": 2}, {"title": "Navazující hry.", "content": "Dále vyšlo mnoho her na téma závodů chocobů, kteří jsou maskoty celé série.  Série Kingdom Hearts nabízí hráči spousty postav z předešlých dílů FF a pár známých postav od Walta Disneye.", "section_level": 2}, {"title": "Filmy.", "content": "Do \"Final Fantasy\" patří i několik animovaných filmů, např. \"Final Fantasy: The Spirits Within\", který v České republice vyšel v roce 2001 pod názvem. Jedná se o první počítačem generovaný film, který živé herce nahradil pouze fotorealistickou grafikou a volně rozšiřuje celou herní sérii Final Fantasy o nový příběh.  Na motivy Final Fantasy VII bylo také vytvořeno kratší dílo Final Fantasy VII: LAST ORDER, nakreslené ve stylu anime, které zobrazovalo některé události z hry. je opět počítačem generovaný film. Odehrává se 2 roky po skončení hry. Byl představen jako ukázka toho, jak by měly vypadat budoucí hry série Final Fantasy na PS3.", "section_level": 2}], "src_summary": "Final Fantasy ( ファイナル ファンタジー, \"Fainaru Fantadží\") je série počítačových her a video her na hrdiny, kterou vytvořil Hironobu Sakaguči. Final Fantasy je mediální značka, která patří firmě Square Enix (dříve Squaresoft) a kromě konzolových a počítačových her zahrnuje i filmy, anime, mangy a další.", "tgt_summary": "是由坂口博信创立,史克威尔艾尼克斯(原史克威尔)开发并持有的跨媒体系列。系列以奇幻与科幻题材的电子角色扮演游戏(RPG)作品为主,与系列同名的首部游戏于1987年发行,当时坂口视该作为他在游戏产业数次受挫后的最终一击,所幸作品获得成功并发展了大量续作。系列还涉足其它游戏类型,包括战略角色扮演、动作角色扮演、大型多人在线角色扮演、竞速、第三人称射击、格斗以及节奏。除了游戏作品外,系列亦涵盖电影、动画和图书出版等领域。", "id": 1662289}
{"src_title": "Registr procesoru", "tgt_title": "寄存器", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Pro čtení a zápis dat do registrů jsou obvykle v procesoru k dispozici speciální strojové instrukce. Registry ale mohou být i paměťově mapované a tedy přístupné stejným způsobem, jako data v operační paměti. Pokud jsou v registrech uloženy nejvíce používaná data, je jejich zpracování velmi rychlé (viz alokace registrů při optimalizaci). Běžně jsou v procesorech jednotky až desítky registrů.  Registry mohou být specializované (např. akumulátor, nad kterým probíhají aritmeticko-logické operace), univerzální (lze do nich zapisovat, číst z nich a používat je v různých strojových instrukcích). Některé registry mohou být pouze pro čtení (např. tzv. příznaky) nebo jen pro zápis. V procesorech mohou být řídící registry, jejichž změnou se mění činnost procesoru.  Čistě zásobníkové procesory mohou registry v běžném smyslu postrádat – procesor sice má registrovou paměť, ale je spravována jako cache vrchní části zásobníku (s tím, že vrchol zásobníku slouží jako akumulátor). Zásobníky mohou být typu LIFO (last in, first out) nebo FIFO (first in, first out).", "section_level": 1}, {"title": "Kategorie registrů.", "content": "Registry se obvykle dělí podle počtu bitů, které mohou obsahovat, například jako \"8bitový registr\" nebo \"32bitový registr\". Registry jsou dnes obvykle implementovány jako soubor registrů.  Procesor často obsahuje několik typů registrů, které mohou být klasifikovány podle jejich obsahu, nebo instrukcí sloužících pro práci s nimi:", "section_level": 1}, {"title": "Příklady počtu registrů.", "content": "Tabulka ukazuje počet registrů několika tradičních architektur.  Jak už bylo řečeno, registry jsou 32bitové, pod označením AX, BX, CX, DX je přístupných pouze 16 dolních bitů. Ty dále rozdělujeme na AH, BH, CH, a DH, neboli horních (high) 8 bitů, a AL, BL, CL, DL, dolních (low) 8 bitů.  U těchto registrů se nedostanete přímo k 16 bitové, nebo dokonce 8 bitové části.  Všechny segmentové registry nelze přímo měnit.", "section_level": 1}, {"title": "Užití registru.", "content": "Počet registrů který je k dispozici procesoru a operace, které lze provést pomocí těchto registrů mají významný dopad na kvalitu vygenerovaných kódů optimalizovanými překladači. Minimální počet potřebný registrů vyhodnotíme pomocí stromu doplněný o Strahlerovo číslo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Registr procesoru je v informatice malé a velmi rychlé úložiště dat, které využívá procesor při své činnosti (registry jsou součástí procesoru). Procesor velmi často přesouvá data z operační pamětí do registrů, aby je mohl zpracovat (např. aritmetickými strojovými instrukcemi). Protože je počet registrů v procesoru omezen, jsou právě nepotřebná data z registrů zapisována zpět do operační paměti. Velikost (šířka) registrů je obvykle odvozena od šířky datové sběrnice nebo velikosti slova procesoru, kterou procesor používá (např. 8, 16, 32 nebo 64 bitů).", "tgt_summary": "寄存器(英语:Register)是中央处理器内用来暂存指令、数据和地址的电脑内存。寄存器的存贮容量有限,读写速度非常快。在电脑架构里,暂存器存储在已知时间点所作计算的中间结果,通过快速地存取数据来加速计算机程序的执行。", "id": 742105}
{"src_title": "Carolina Hurricanes", "tgt_title": "卡羅來納颶風", "src_document": [{"title": "Historie týmu.", "content": "Carolina Hurricanes má za sebou kočovnou historii. Tým byl původně založen v Bostonu, působil i ve Springfieldu, Hartfordu, Greensboru a Raleighu. V době kdy se jmenoval Hartford Whalers, se stal členem NHL. Svoji kariéru zde ukončil slavný Gordie Howe, jednu chvíli s ním hrála i další legenda, Bobby Hull. V Hartfordu tým vydržel 18 let, za tuto dobu vyhrál jedinou sérii play-off. Stalo se tak v roce 1986, kdy porazil tehdejší Quebec Nordiques (dnes Colorado Avalanche). Až na tuto výjimku se ale Hartford Whalers řadil spíš k podprůměru. Jeho největší hvězdou byl centr Ron Francis, kterého draftovali v roce 1981. Navzdory tomu, že byl hlavní oporou týmu, v roce 1991 jej vyměnili do Pittsburghu Penguins.", "section_level": 1}, {"title": "Severní Karolína (1997–současnost).", "content": "O prázdninách roku 1998 se Francis do svého mateřského klubu vrátil, už ne ale do Hartfordu, ale do Greensbora, kam se klub mezitím přestěhoval. V té době byl klub zařazen do severovýchodní divize ve východní konferenci. Hlavními oporami týmu byli útočníci Keith Primeau a Sami Kapanen, v bráně se jednu dobu mihla legenda Kirk MacLean, jedničkou však byl Trevor Kidd.  V roce 1998 byla Carolina přeřazena do jihovýchodní divize, do ligy totiž vstoupil tým Nashville Predators. Tuto divizi klub v této sezóně vyhrál, hlavně díky výkonům lotyšského brankáře Arturse Irbeho. V prvním kole play-off narazili na Boston Bruins, kterému ale podlehli 2:4 na zápasy. To by nebylo tak tragické, kdyby se tenkrát v autě při přesunu domů nezabil obránce týmu Steve Chiasson. V následující sezóně 1999/2000 se klub v tabulce jihovýchodní divize propadl na třetí místo a do play-off nepostoupil. K postupu do play-off chyběl „Hurikánům“ jediný bod. V následujícím ročníku bylo mužstvo o něco silnější, hlavně díky přítomnosti Roda Brind'Amoura a Sandise Ozolinše. Do play-off tým postoupil díky vyššímu počtu výher než měl devátý Boston (oba týmy měly stejný počet bodů). Zde vypadl hned v prvním kole, nestačil na obhájce Stanley Cupu z New Jersey. Hodně tvrdý byl ale způsob, jakým obránce New Jersey Devils Scott Stevens vyřadil ze hry Shanea Willise a Rona Francise.", "section_level": 2}, {"title": "2001/02 Stanley Cup Finals.", "content": "V následující sezóně se stala Carolina velkým překvapením. Jádrem mančaftu byli hlavně brankáři Arturs Irbe a Kevin Weekes, útočníci Rod Brind'Amour, Jeff O'Neill, Bates Battaglia a Sami Kapanen. Kvalitní výkony a výsledky vynesly tým na první místo Jihovýchodní divize. V play-off to bylo ještě lepší. „Hurikáni“ v prvním kole smetli New Jersey Devils 4:2 na zápasy, ve druhém kole Montreal Canadiens stejným poměrem a ve finále konference Toronto Maple Leafs, rovněž 4:2 na zápasy. Senzačně tak postoupili do finále Stanley Cupu. Tam je ale čekal nelehký soupeř, hvězdami nabitý Detroit Red Wings, v jehož dresu chytal Dominik Hašek. Ačkoliv Hurricanes ohromili Wings v první zápase, kdy Francis vystřelil vítězství svého týmu už v první minutě prodloužení, Red Wings následně vyhráli čtyřikrát za sebou a získali Stanley Cup. Zápas č. 3 v Raleighu představoval thriller, který až ve 3. nastavení rozhodl Igor Larionov a stal se tak nejstarším hráčem, který dal vítězný gól ve finále. Komentátoři nazvali tento souboj jedním z nejlepších finálových zápasů v historii NHL a Don Cherry označil RBC za nejhlasitější budovu v NHL.", "section_level": 3}, {"title": "2005/06 Stanley Cup Champions.", "content": "Ročník 2004-05 znamenal v NHL výluku a ta vedla ke snížení rozpočtu na 26 000 000 dolarů. Canes se však stali jedním z největších překvapení NHL, zaznamenali nejlepší sezonu ve své historii. V základní části skončili s výsledkem 52-22-8 a nasbírali 112 bodů. V play-off, poté, co prohráli první dva zápasy série konferenčního čtvrtfinále proti Montrealu Canadiens, Laviolette posadil do té doby brankářskou jedničku Martina Gerbera ve prospěch nováčka Cama Warda. Hurricanes vyhráli obě hry v Montrealu a celou sérii 4:2. V dalším kole, které se ukázalo jako překvapivě jednostranné, Carolina čelila New Jersey Devils, které smetli 4:1 na zápasy.  Ve finále Východní konference stálo v cestě Buffalo Sabres, které skončilo jen jediný bod za Hurricanes v základní části. Diskutabilní série se rozhodovala až v 7. zápase, kde Rod Brind'Amour vstřelil vítězný gól a Hurricanes postoupili do finále Stanley Cupu podruhé v historii.  O pohár se utkali s překvapením západu - Edmontonem Oilers. Série se zdála být zprvu jednoznačná, po 4 zápasech za stavu 3:1 měli Hurricanes pohár nadosah, doma však padli v prodloužení, následně v Edmontonu nevstřelili ani gól a o vítězi tak musel rozhodnout zápas č. 7 v Raleigh. Hurricanes už znova doma nezaváhali, František Kaberle svým vítězným gólem zajistil pro Severní Karolínu první profesionální prvoligový sportovní titul. Stejně tak se Hurricanes stali prvním týmem v historii NHL, který prohrál devět nebo více her v play-off a přesto vyhrál Stanley Cup. V roce 2011 je napodobili Boston Bruins.", "section_level": 3}, {"title": "2007/08.", "content": "Hurricanes nebyli schopni navázat na jejich úspěch stejně jako v letech 2003–2004. V sezoně 2006-07 skončili třetí ve své divizi a jedenáctí celkově ve Východní konferenci. Tímto výsledkem se zapsali nelichotivě do historie, když se jako druhý tým po Chicagu Blackhawks nedokázali kvalifikovat do playoffs sezonu před ani po mistrovském titulu. V sezoně 2007-08 Carolina opět nepostoupila, jelikož Washington uzmul divizní titul v posledním dni sezóny, takže Hurricanes obsadili druhé místo v divizi a deváté v konferenci a stali se teprve druhým klubem v NHL, který nedokázal postoupit do play-off dvě následující sezóny po triumfu.", "section_level": 3}, {"title": "2008/09.", "content": "Po pomalém startu do sezóny 2008-09 byl trenér Peter Laviolette nahrazen na začátku prosince svým předchůdcem, Paulem Mauricem. Klub do té doby balancující opět na hraně postupu do playoff 7. února získal Jussiho Jokinena z Tampy Bay Lightning. Následná bilance 12-3-2 včetně 9 výher v řadě zajistila Hurricanes postup do vyřazovacích bojů ze 6. místa a po třech letech se fanoušci v Raleigh dočkali prodloužené sezony.  V playoff se hurikán rozfoukal opět naplno, jak už bývá téměř zvykem, a odnesli to New Jersey v prvním kole. Ve 4. zápase série za stavu 3:3 Jussi Jokinen rozhodl, kdy do konce základní hrací doby zbývalo 0,2 sekundy! Vstřelil tak nejtěsnější vítězný gól v historii NHL, který už se bude jen stěží překonávat. Vyrovnaná série dospěla až ke hře č.7, Devils vstupovali do závěrečných dvou minut zápasu v Prudential Center v Newarku s vedením 3:2, ale poté Canes udeřili. V čase 58:40 Jussi Jokinen vyrovnal na 3:3 a v čase 59:12 Chad Larose vysunul Erica Staala do sóla po pravém křídle a ten prostřelil brankáře Brodeura. Šokovaní Devils už nedokázali v tak krátkém čase odpovědět a prohráli zápas i sérii 3:4. Staalova branka se stala nejpozdějším vítězným gólem v 7. zápase v historii.  Ve druhém kole byli soupeřem Boston Bruins, ale než se stihli rozehrát, prohrávali 1:3 na zápasy. Celou sérii však dokázali ještě dvěma výhrami zdramatizovat a o vítězi musel rozhodnout znovu 7. zápas a stejně jako v prvním kole v něm byli úspěšnější Hurricanes. Scott Walker rozhodl zápas v čase 78:46 a posunul Carolinu do konferenčního finále proti Pittsburgh Penguins. Na pozdějšího šampiona už Canes nenašli recept a vypadli po výsledku 0:4.", "section_level": 3}, {"title": "2010–2018.", "content": "Od roku 2010 Hurricanes čekají na další úspěch, už čtyřikrát v řadě nepostoupili do playoffs a rádi by začali psát novou éru. Draftovaní hráči jako Jeff Skinner, Justin Faulk, Ryan Murphy, Elias Lindholm, Haydn Fleury nebo naposledy Noah Hanifin dávají klubu naději do budoucna. Navíc se podařilo uzavřít dlouhodobou smlouvu s Alexanderem Seminem a z Pittsburghu přišel Jordan Staal. Pro sezonu 2013-14 Hurricanes představili nové dresy.", "section_level": 3}, {"title": "2018–současnost.", "content": "Novým majitelem hokejového klubu Carolina Hurricanes se stává americký miliardář Tom Dundon. Šestačtyřicetiletý investor si plácl na 52 procent od který zůstává nadále, ale už jen jako spoluvlastník Peterem Karmanosem.  Don Waddell letos při draftu nezahálel a přivedl k talentovanému Nečasovi z minulého Draftu, hráče Svečnikova který se stal dvojkou Draftu 2018.  Hráči jako Nečas, Teräväinen, Aho, Svečnikov, plus další noví hráči kteří zatím přišli, jako Petr Mrázek (podpis nového kontraktu), obránce Dougie Hamilton (výměna z Calgary), důrazný forward Micheal Ferland (výměna z Calgary) a poslední obránce Adam Fox (výměna z Calgary). Bohužel jsou tady i odchody legend a hráčů kteří tady prožili hezké chvíle, legenda a vítěz Stanley Cupu Cam Ward (podpis Chicago), mladý perspektivní obránce Noah Hanifin (Calgary výměna), zajetý útočník Elias Lindholm (výměna Calgary). Jak uvedl majitel, nikdo nemá svoje místo jisté kromě pár hráčů a Sebastiana Aha. Nicméně budou určitě další výměny protože není konec přestupního období a podepisování smluv, před začátkem nové sezóny 2018/19.", "section_level": 3}, {"title": "Individuální trofeje.", "content": "Zdroj:", "section_level": 2}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "Carolina Hurricanes je profesionální americký klub ledního hokeje, který sídlí ve městě Raleigh v Severní Karolíně. Do NHL vstoupil v ročníku 1997/1998 a hraje v Metropolitní divizi v rámci Východní konference. Své domácí zápasy odehrává v hale PNC Arena s kapacitou 18 680 diváků. Klubové barvy jsou červená, černá, bílá a stříbrná.", "tgt_summary": "卡罗来纳飓风(英语:Carolina Hurricanes)是位于美国莱利的国家冰球联盟队伍,隶属于东部联盟大都会分区。", "id": 690868}
{"src_title": "Hookův zákon", "tgt_title": "胡克定律", "src_document": [{"title": "Tah a tlak.", "content": "Hookeův zákon pro tah a tlak lze (pro malá napětí a malé deformace) vyjádřit ve tvaru kde formula_2 je poměrné délkové prodloužení (přičemž formula_3 označuje délku vzorku), formula_4 je modul pružnosti v tahu (Youngův modul), formula_5 je mechanické napětí.  Lze se také setkat se zápisem formula_6, kde formula_7 je působící síla, formula_8 konstanta pružnosti materiálu a formula_9 prodloužení materiálu.", "section_level": 1}, {"title": "Smyk.", "content": "Hookův zákon pro smyk lze (pro malá napětí a malé deformace) vyjádřit ve tvaru kde formula_11 je úhel smyku, formula_12 je tečné napětí a formula_13 je modul pružnosti ve smyku.  formula_14", "section_level": 1}, {"title": "Hookův zákon při obecné napjatosti.", "content": "Hookův zákon při obecné (tříosé) napjatosti trojrozměrného tělesa má následný tvar:  Přetvoření formula_21 jsou závislá na normálových napětích formula_22, Youngovu modulu pružnosti formula_4 a Poissonově čísle formula_24 (někdy také označovaném formula_25). Jednotlivé indexy se střídají na principu cyklické záměny. Smyková přetvoření (zkosení) formula_26 jsou závislá pouze na příslušném smykovém napětí (formula_27) a modulu pružnosti ve smyku formula_13.", "section_level": 1}, {"title": "Obecný tvar Hookova zákona.", "content": "Lineární vztah mezi napětím a deformací, známý z elementárního Hookova zákona pro tah nebo smyk, lze (s použitím Einsteinova sumačního pravidla) zobecnit na lineární vztah mezi tenzorem napětí a tenzorem deformací kde formula_30 jsou složky tenzoru napětí, formula_31 jsou složky tenzoru malých deformací a koeficienty formula_32 vystihují vlastnosti látky (bývají označovány jako elastické koeficienty). Uvedený vztah představuje obecný tvar Hookova zákona.  Koeficienty formula_32 jsou složkami tenzoru čtvrtého řádu. Počet nezávislých složek tenzoru formula_32 se v důsledku symetrie tenzorů formula_30 a formula_31 snižuje na 21. Takový počet elastických koeficientů je nutný pro popis chování krystalů trojklonné soustavy, tedy soustavy s nejmenší symetrií. Pro popis krystalových soustav s vyšší symetrií postačuje menší počet elastických koeficientů.", "section_level": 1}, {"title": "Zobecněný Hookův zákon.", "content": "K popisu izotropního tělesa postačují dva nezávislé elastické koeficienty. Pro teoretické výpočty jsou voleny tzv. Laméovy (elastické) koeficienty formula_37 a formula_25, pro praktické účely jsou spíše užívány Youngův modul (modul pružnosti v tahu) formula_4 a modul pružnosti ve smyku formula_13. Modul pružnosti ve smyku formula_13 je totožný s Laméovým koeficientem formula_25. Pomocí Laméových koeficientů získá obecné vyjádření Hookeova zákona pro izotropní těleso tvar kde formula_44 je stopa tenzoru malých deformací a formula_45 je Kroneckerovo delta. Tato rovnice, která je platná pro izotropní látku, se označuje jako zobecněný Hookův zákon.  Jsou-li elastické vlastnosti látky popsány moduly formula_4 a formula_13, lze zobecněný Hookův zákon vyjádřit jako  Označíme-li stopu tenzoru napětí jako formula_49, pak platí Po dosazení do předchozích vztahů získáme vyjádření závislosti formula_51 na formula_30, tzn. popř.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hookův zákon (též Hookeův zákon) popisuje pružnou deformaci materiálu působením síly, za předpokladu malých sil a malých deformací, které po odlehčení zmizí. Lze jej formulovat např. ve tvaru: Hookův zákon v tomto tvaru bývá také označován jako elementární Hookův zákon.", "tgt_summary": "胡克定律/虎克定律(英语:Hooke's law),是力学弹性理论中的一条基本定律,内容:固体材料受力后,应力与应变(单位变形量)成线性关系,满足此定律的材料:线弹性/胡克型(Hookean)", "id": 1026541}
{"src_title": "Colorado Avalanche", "tgt_title": "科羅拉多雪崩", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tým Colorado Avalanche vznikl 21. června 1995 přestěhováním Quebecu Nordiques z kanadského Quebecu do amerického Denveru kde začal hrát v aréně Pepsi Center. Tento krok se setkal s velkou nelibostí kanadských frankofonních fanoušků. Nicméně tým k tomu dovedla špatná finanční situace. Zde je historický vývoj týmu po jednotlivých sezónách:", "section_level": 1}, {"title": "1995/1996.", "content": "Tým si z Quebecu přistěhoval talentovaný tým plný nadějných hráčů. Tým trénoval Marc Crawford. Útok týmu vedla hvězda Joe Sakic (kapitán) a skvěle se ukázal držitel Calder Memorial Trophy pro nejlepšího nováčka sezóny NHL z minulé sezóny - Peter Forsberg. Dále v týmu byli útočníci: skvělý ruský technický hráč Valerij Kamenskij, dále dříč Scott Young, tvrdý Chris Simon, nadějný Adam Deadmarsh, obětavý Mike Ricci, Martin Ručínský, Owen Nolan, rváči Warren Rychel, Rene Corbet a nováček Stephane Yelle a před sezónou přišel zkušený Troy Murray. V obraně hráli nadějný ofenzivní obránce Sandis Ozolinš, spolehlivý Craig Wolanin, zkušený Alexej Gusarov, Curtis Leschyshyn, Adam Foote, Sylvain Lefebvre, Jon Klemm a Uwe Krupp. Největší slabinu mělo Colorado v brance kde mělo Jecelyna Thibaulta a Stephana Fiseta a ani jeden z nich nebyl zrovna nejjistější. Proto, když v průběhu roku požádal v Montrealu o přestup slavný brankář Patrick Roy, snažilo se ho Colorado získat. A to se povedlo. Společně s ním získalo útočníka Mika Keana a do Montrealu za ně pustilo brankáře Jocelyna Thibaulta, útočníky Andreje Kovalenka a Martina Ručínského. Dále z New Yorku Islanders přišel Claude Lemieux výměnou za Wendela Clarka. Tyto výměny se ukázaly jako nesmírně důležité pro celou základní část a hlavně pro playoff. V základní části zářil Sakic, který skončil na třetím místě v kanadském bodování NHL, s Forsbergem, který skončil na pátém místě bodování NHL. Tým dokončil základní část na 1. místě Pacifické divize. V playoff se Patrick Roy ukázal jako skvělý přínos a měl velký vliv na mimořádný úspěch týmu. V 1. kole porazila Lavina \"(překlad slova Avalanche)\" Vancouver 4:2 na zápasy, ve čtvrtfinále porazili Chicago 4:2 na zápasy a v semifinále si poradili se svým odvěkým rivalem Detroitem Red Wings 4:2 na zápasy. Ve finále vyhrál nad Floridou 4:0 na zápasy, když v posledním zápase dával ve třetím prodloužení za stavu 0:0 gól Uwe Krupp. Tento finálový zápas vešel do historie jako velký boj brankářů Johna Vanbiesbroucka z Floridy a Patricka Roye z Colorada, na něž letělo hodně střel, ale nakonec tuto pomyslnou bitvu vyhrál Roy. Pro tým to byl velkolepý úspěch a ve své 1. sezóně v Denveru skvěle nastartoval svoji budoucnost. Joe Sakic získal trofej pro nejlepšího hráče Playoff (Conn Smythe Trophy).", "section_level": 2}, {"title": "1996/1997.", "content": "Před sezónou Colorado získalo Erica Lacroixe s prvním kolem v draftu 1998 (Martin Škoula) z Los Angeles, výměnou za Stephana Fiseta a 1. kolo draftu 1998 (Mathieu Biron). Před sezónou Colorado také získalo brankáře Craiga Billingtona z Floridy ve Waiver draftu. Do sestavy se začal prosazovat obránce Aaron Miller. V sezóně dostal šanci v jednom zápase nadějný brankář Marc Denis. V sezóně také přišel z Washingonu útočník Keith Jones, kterého Colorado získalo společně s 1. kolem draftu 1998 (Scott Parker) a pustilo do Washingtnu obránce Curtise Leschyshyna a útočníka Chrise Simona. Tato sezóna se jevila velice dobře a tým hrál skvěle, což dokazuje 1. místo v základní části celé NHL. V Playoff patřil tým k velkým favoritům. V 1. kole porazili Chicago 4:2 na zápasy, ve čtvrtfinále Edmonton 4:1 na zápasy, ale v semifinále byli poraženi Detroitem Red Wings 2:4 na zápasy.", "section_level": 2}, {"title": "1997/1998.", "content": "V této sezóně opět byli favorizováni, ale v základní části skončili až na celkovém 7. místě NHL, nicméně v Pacifické divizi byli první. Před sezónou Colorado podepsalo smlouvu s pohasínající legendou ledního hokeje útočníkem Jarim Kurrim, který po této sezóně ukončil svou hráčskou kariéru. V týmu začal hrát nováček útočník Eric Messier, který nikdy nebyl draftován a s týmem podepsal smlouvu jako volný hráč. Před sezónou s týmem podepsal smlouvu i další volný hráč - rváč Jeff Odgers. V průběhu sezóny Colorado získalo útočníka Sheana Donovana společně s 1. kolem draftu 1998 (Alex Tanguay) za které pustilo do San Jose - Mika Ricciho a 2. kolo draftu (\"později vyměněné do Buffala\") (Jaroslav Kristek). Tato výměna se setkala u fanoušků s velkou nelibostí, protože ti Mika Ricciho zbožňovali. Colorado před koncem sezóny získalo útočníka Toma Fitzgeralda z Floridy za útočníka Marka Parrishe a 3. kolo draftu 1998 (Lance Ward). V Playoff se jim moc nedařilo a nečekaně vypadli už v 1. kole s Edmontonem Oilers 3:4 na zápasy.", "section_level": 2}, {"title": "1998/1999.", "content": "V této sezóně opět Colorado vedli skvělí Peter Forsberg a Joe Sakic. Tým začal trénovat nový trenér Bob Hartley. Do týmu se zapojil jako kometa rostoucí útočník Milan Hejduk. Dále v sezóně posílil tým obránce Greg de Vries, z Nashville Predators získaný výměnou za výběr v draftu. Hlavně v této sezóně začal hrát útočník Chris Drury, který za tuto sezónu získal Calder Memorial Trophy pro nejlepšího nováčka sezóny celé NHL. Coloradu se začalo blýskat na lepší časy. Už v této sezóně dělali vše pro to aby získali Stanley Cup. Před Playoff dokonce přivedli do týmu legendu Theorena Fleuryho z Calgary Flames, kterého získali společně s útočníkem Chrisem Dingmanem výměnou za Reneho Corbeta, Wada Belaka, Robyna Regehra a výběr v 2. kole draftu 2000 (Jarret Stoll). Dále Colorado posílilo před Playoff o veterána Dalea Huntera z Washingtonu Capitals, za kterého obětovali 2. kolo draftu 1999 (Charlie Stephens) a 3. kolo draftu 2000 (Sergej Kljazmin). Colorado skončilo na 4. místě základní části NHL a vyhrálo Severozápadní divizi. V 1. kole nad San Jose vyhráli 4:2 na zápasy, ve čtvrtfinále vyhráli nad rivaly z Detroitu také 4:2 na zápasy, ale jejich sen o Stanley Cupu se rozplynul v semifinále, kde prohráli s pozdějším vítězem Stanley Cupu - Dallasem 3:4 na zápasy. Dale Hunter tedy ukončil svoji hráčskou kariéru, aniž by se dočkal Stanley Cupu.", "section_level": 2}, {"title": "1999/2000.", "content": "Colorado se i v této sezóně soustředilo na zisk Stanley Cupu. V létě podepsalo vedení klubu smlouvu s volným hráčem, útočníkem Davem Reidem. Jako nováček začal hrát v sestavě týmu velice talentovaný útočník Alex Tanguay. Výměnou získali útočníka Briana Rolstona za kterého putoval do New jersey - Claude Lemieux, spolu s 1. kolem v draftu 2000 (David Hale) a s 2. kolem draftu 2000 (Matt DeMarchi). V této sezóně se také ukázal velice nadějný obránce Martin Škoula, který prožil skvělou nováčkovskou sezónu. Další prorazivší nováček byl útočník Dan Hinote a rezervní brankář Marc Denis. V polovině sezóny získali brankáře Ricka Tabaracciho výměnou z Atlanty za Sheana Donovana, ale největší výměnu vedení udělalo před Playoff, když získalo legendárního obránce Raye Bourquea s dalším veteránem - útočníkem Davem Andreychukem z Bostonu výměnou za Briana Rolstona, Martina Greniera, Samuela Pahlssona a 1. kolo draftu 2000 (Martin Samuelsson). Colorado opět vyhrálo Severozápadní divizi a skončilo na 9. místě v základní části NHL, ale v Playoff zhatil sny o Stanley Cupu v semifinále po prohře 3:4 na zápasy opět Dallas Stars. Přitom začátek Playoff se vyvíjel pro Colorado dobře. V 1. kole porazili Phoenix 4:1 na zápasy a stejně snadno porazili ve čtvrtfinále Detroit také 4:1 na zápasy. Ačkoliv Ray Bourque chtěl ukončit po této sezóně hráčskou kariéru, rozhodl se po neúspěchu v Playoff ještě prodloužit kariéru, protože toužil vyhrát Stanley Cup.", "section_level": 2}, {"title": "2000/2001.", "content": "Stejně jako Ray Bourque chtěl získat Stanley Cup také celý tým a vedení se snažilo pro to udělat vše. Nadějný nováček, útočník Ville Nieminen dostal svou šanci. Další skvělý nováček se prosadil na místo 2. brankáře a tím kdo kryl záda Patricku Royovi, byl David Aebischer. Peter Forsberg sice už nezářil jako dřív, ale Joe Sakic byl stále fenomenální a skvěle hráli i ostatní hráči (Alex Tanguay, Milan Hejduk, Ray Bourque, Patrick Roy, Chris Drury,...). Před Playoff, jak už bylo u vedení Colorada zvykem přišla velmi výrazná posila. Tentokrát jím byl skvělý obránce Rob Blake, který přišel společně s útočníkem Stevem Reinprechtem z Los Angeles, výměnou za Adama Deadmarshe, Aarona Millera, Jareda Aulina a 1. kolo draftu 2001 (Dave Steckel) a 2003 (Brian Boyle). Základní část NHL vyhráli a získali tak svoji historicky druhou Presidents' Trophy. Do Playoff šel tým s velkým očekáváním a v 1. kole si lehce poradil s Vancouverem 4:0 na zápasy. Ve čtvrtfinále naopak prožili úpornou bitvu s Los Angeles, které porazili 4:3 na zápasy. V semifinále si opět poradili se St. Louis 4:1 na zápasy, ale ve finále na ně čekalo s tuhou obranou a skvěle organizovanou hrou New Jersey Devils, které, ale nakonec porazili 4:3 na zápasy, když rozhodující 7. zápas Colorado vyhrálo 3:1. Colorado Avalanche se radovali ze svého druhého Stanley Cupu v historii. A kdo z něj měl největší radost, byl rozhodně Ray Bourque, který mohl po sezóně v klidu a s pocitem zadostiučinění ukončit svoji skvělou, rekordy prošpikovanou kariéru.", "section_level": 2}, {"title": "2001/2002.", "content": "V této sezóně se prosadil do sestavy nováček - talentovaný útočník Radim Vrbata. Mezi nováčky byl dále útočník Brian Willsie, útočník Brad Larsen, útočník Riku Hahl, útočník Václav Nedorost a obránce Rick Berry. Peter Forsberg chyběl celou sezonu kvůli zranění a hrál pouze v Playoff. Joe Sakic už tolik nezářil a největší přínos pro tým byl rozhodně obránce Rob Blake a brankář Patrick Roy. Před sezónou vedení podepsalo smlouvu s obráncem Pascalem Trepanierem, který hrál naposledy v Anaheimu a s obráncem Toddem Gillem, který hrál naposled v Detroitu. V sezóně získalo Colorado defenzivního obránce Dariuse Kasparaitise z Pittsburghu, výměnou za Ville Nieminena a Ricka Berryho. Colorado skončilo v základní části NHL na 5. místě celkově a na 1. místě v Severozápadní divizi. V Playoff hráli tři vyrovnané série po sobě - v 1. kole vyhráli 4:3 na zápasy nad Los Angeles, ve čtvrtfinále vyhráli nad San Jose také 4:3 na zápasy, ale v semifinále prohráli s Detroitem 3:4 na zápasy.", "section_level": 2}, {"title": "2002/2003.", "content": "V této sezóně zářil Peter Forsberg, který za to získal Art Ross Trophy a Hart Trophy. Dále byl vynikající také Milan Hejduk, který získal Maurice Richard Trophy. Joe Sakica zbrzdilo zranění, kvůli kterému laboroval čtvrtinu sezóny. Colorado posílilo o útočníky Deana McAmmonda a Jeffa Shantze a obránce Dereka Morrise, za které do Calgary pustili Chrise Druryho a Stephanea Yellea. Derek Morris se hned stal nejlepším obráncem týmu. Před Playoff vedení získalo útočníka Batese Battagliu z Caroliny za Radima Vrbatu. Dále získali obránce Bryana Marchmenta ze San Jose za 3. a 5. kolo draftu 2003 (Brad Richardson). Po 31 zápasech sezóny byl vyhozen kvůli neuspokojivým výsledkům trenér Bob Hartley a nahradil ho Tony Granato. Nakonec tým znovu vyhrál Severozápadní divizi a skončil 6. v základní části NHL. V Playoff, ale vypadli nečekaně už v 1. kole po prohře 3:4 s Minnesotou Wild. Po tomto ročníku ukončil hráčskou kariéru jeden z nejlepších hokejových brankářů všech dob - Patrick Roy. Na jeho počest později mužstvo vyřadilo dresy s číslem 33.", "section_level": 2}, {"title": "2003/2004.", "content": "Tým musel řešit na začátku sezóny po odchodu Patricka Roye brankářskou otázku. Nakonec dostal příležitost David Aebischer a 2. brankáře dostal šanci dělat Philippe Sauve a před Playoff ještě tým získal zkušeného Tommyho Sala z Edmontonu za Toma Gilberta. Stálice sestavy stárly a už nedosahovaly takových výkonů jako dříve a tak muselo Colorado pomalu začít obměňovat tým. V tomto ročníku získali útočníka Stevea Konowalchuka z Washingtonu za Batese Battagliu a Jonase Johanssona. Colorado dále získalo na trhu volných hráčů legendy, útočníky Paula Kariyu a Teemu Selanneho. V týmu se prosadil nováček - skvělý ofenzivní obránce John-Michael Liles, který byl po sezóně nominován do sestavy All-Rookie Teamu (\"Sestava nejlepších nováčků sezóny NHL\").Další kdo se prosadil byl nadějný útočník Steve Moore. Dále tým získal obránce Karlise Skrastinše z Ottawy za výběr v draftu. Výměnou získali útočníka Andreje Nikolišina z Chicaga za výběr ve 4. kole draftu 2004 (Mitch Maunu). Dále získali před Playoff bijce Matthewa Barnabyho s 3. kolem draftu 2004 (Denis Parshin) z New York Rangers a pustili za něj Chrise McAllistera a Davida Liffitona. Další kdo přišel po výměně byl obránce Bob Boughner z Caroliny za Chrise Bahena, 3. kolo draftu 2004 (Casey Borer) a 5. kolo draftu 2005 (Risto Korhonen). Z Minnesoty přišel útočník Darby Hendrickson s 8. kolem draftu 2004 (Brandon Yip) výměnou za 4. kolo draftu 2005 (Cody Bass). Z Phoenixu přišel obránce Ossi Vaananen s útočníkem Chrisem Grattonem a 2. kolem draftu 2005 (Paul Stastny) za Dereka Morrise a Keitha Ballarda. Colorado skončilo na 10. místě základní části NHL a 2. v Severozápadní divizi. V Playoff sice vyhráli v 1. kole nad Dallasem 4:1 na zápasy, ale ve čtvrtfinále byli poraženi od San Jose 2:4 na zápasy. V této sezóně se stal vážný incident, když Todd Bertuzzi narazil zákeřně Steveho Moora a způsobil mu tak vážné zranění, že Steve Moore musel ukončit hráčskou kariéru. Tento incident byl dokonce v USA řešen před civilním soudem jako útok s následkem zranění.", "section_level": 2}, {"title": "2004/2005.", "content": "V této sezóně se NHL nehrála kvůli výluce. Přesto se na soupiskách všech týmů událo mnoho změn a po této sezóně vypadal tým Colorada úplně jinak než před ní. Pro představu o týmu zde jsou uvedeni přicházející a odcházející hráči před další sezónou:", "section_level": 2}, {"title": "2005/2006.", "content": "K nové sestavě přišel i nový trenér a už od začátku sezóny trénoval místo Tonyho Granata - Joel Quenneville. Od tohoto týmu se nečekaly bůhví jaké výsledky, ale spíše šlo o příslib do budoucna. Colorado si vychovávalo své mladíky mezi něž patřili: Marek Svatoš, Brad Richardson, Cody McCormick, Wojtek Wolski a Peter Budaj. V budoucnu přibyli další nadějní hráči. V sezóně přišel útočník Jim Dowd z Chicaga. Colorado hlavně potřebovalo vyřešit problémy s brankáři. Proto získalo z Montrealu José Théodora, který ovšem nevypadal příliš perspektivně. Měl za sebou sice pár zářivých sezon, ale v době výměny se ho Montreal chtěl pro špatný výkon a vysoký plat zbavit. V této sezóně Colorado skončilo v NHL na 13. místě a na 2. místě v divizi. V Playoff vyhrálo Colorado v 1. kole nad Dallasem 4:1 na zápasy, ale ve čtvrtfinále bylo poraženo Anaheimem jasně 0:4 na zápasy.", "section_level": 2}, {"title": "2006/2007.", "content": "V této sezóně se objevila nová hvězda. Byl jím nováček, útočník Paul Stastny, který byl nominován do All-Rookie týmu. Dalším nováčkem v týmu byl obránce Kyle Cumiskey. Stobodové hranice dosáhl Joe Sakic, dobře si vedl v útoku i Andrew Brunette a skvělí byli i obránci John-Michael Liles a Brett Clark. Před sezónou Colorado podepsalo smlouvu s volnými hráči, útočníky Tylerem Arnasonem, Markem Rycroftem a Benem Guitem, a obráncem Kenem Kleem. Výměnou získal tým obránce Jordana Leopolda, kterého společně s 2. kolem draftu 2006 (Codey Burki) a 2. kolem draftu draftu 2007 (Trevor Cann) vyměnili z Calgary za Alexe Tanguaye. V této sezóně se tým poprvé od svého působení v Coloradu nedostal do Playoff i když mu k tomu chyběl jediný bod. Skončil na 14. místě základní části NHL.", "section_level": 2}, {"title": "2007/2008.", "content": "Polovinu této sezóny vynechal Joe Sakic kvůli zranění, což znamenalo, že chyběla hlavní ofenzivní síla týmu. Naštěstí se ujal pozice lídra Paul Stastny. Před sezónou Colorado výrazně posílilo, když podepsalo smlouvu s volným útočníkem Ryanem Smythem. Do sestavy se také prosadil český útočník Jaroslav Hlinka, který přišel v létě z Evropy. Dalším podepsaným volným hráčem byl obránce Scott Hannan a útočník Wyatt Smith. Nováčky v této sezóně byli: útočníci T.J. Hensick, Cody McLeod a David Jones, a brankář Tyler Weiman, který, ale chytal jen v jednom zápase. Během sezóny byl získán obránce Ruslan Salej za kterého se Colorado vzdalo Karlise Skrastinše a 3. kola draftu 2008 (Adam Comrie). Tým se po roční odmlce těsně dostal do Playoff, když skončil na 11. místě základní části NHL. V Playoff porazil v 1. kole Minnesotu 4:2 na zápasy, ale ve čtvrtfinále byl opět hladce poražen Detroitem 0:4 na zápasy. Týmu nepomohl ani návrat staronových klubových legend - obránce Adama Foota a útočníka Petera Forsberga, který ovšem po sezoně odešel hrát do švédského MoDo.", "section_level": 2}, {"title": "2008/2009.", "content": "Tato sezóna byla do té doby nejhorší v historii Colorada Avalanche. Na první místo v produktivitě týmu stačilo Milanu Hejdukovi pouhých 59 kanadských bodů. Paul Stastny polovinu sezóny promarodil a Joe Sakic hrál pouhých 15 zápasů. Tým neprodloužil smlouvu s brankářem José Théodorem a spoléhal se na Petera Budaje, který byl vyhlášen nejlepším hráčem týmu v této sezóně. Záda mu kryl Andrew Raycroft od kterého se čekalo daleko více. V týmu se objevili další nováčci: útočníci Chris Stewart a T.J. Galiardi. Již zmiňovaného brankáře Adrewa Raycrofta získalo mužstvo jako volného hráče a slibovalo si od tohoto držitele Calder Memorial Trophy z roku 2004 velkou budoucnost, ale v této sezóně předpoklady rozhodně nenaplnil a nakonec se stal pouze náhradním brankářem za překvapivou jedničkou Budajem. Do týmu se mimo ně vrátil také trenér Tony Granato. Tým před sezonou podepsal kontrakt s útočníkem Darcym Tuckerem a obráncem Danielem Tjärnqvistem. V tomto ročníku NHL tedy nakonec skončili na 28. místě a již podruhé ve své historii se nedostali do Playoff. Po této špatné sezóně byl vyhozen trenér Tony Granato a nahradil jej Joe Sacco. Po této sezóně ukončil svoji velkolepou kariéru jeden z nejlepších hráčů historie NHL - Joe Sakic.", "section_level": 2}, {"title": "2009/2010.", "content": "V této sezóně se tým výkonnostně zlepšil. V sestavě obměněného týmu se prosadilo hodně mladých hráčů. Kanadské bodování týmu vyhrál Paul Stastny se 79 kanadskými body. Před sezónou tým opustil veterán Ryan Smyth, který byl vyměněn do Los Angeles Kings za obránce Kyla Quinceyho, Toma Preissinga a výběr v 5. kole draftu 2010 ve kterém byl vybrán Luke Walker. Do ruské KHL odešel Tyler Arnason a Daniel Tjärnqvist a volným hráčem se stal brankář Andrew Raycroft, který podepsal smlouvu s Vancouverem Canucks. Mezi prorazivší mladíky patří Chris Stewart, který skončil na druhém místě týmového bodování a trojka vstupního draftu 2010 - Matt Duchene, který byl zvolen do All-Rookie týmu. Prvním brankářem se stal Craig Anderson, který s týmem podepsal smlouvu před sezónou jako volný hráč. Náhradníkem mu byl Peter Budaj. Před playoff tým získal útočníky Petera Muellera a Kevina Portera z Phoenixu Coyotes, za které pustil útočníka Wojteka Wolskiho. Tým dokončil základní část na druhém místě v divizi a 12. místě celé NHL. V playoff byli poraženi v prvním kole týmem San Jose Sharks poměrem 2:4.", "section_level": 2}, {"title": "2010/2011.", "content": "V sezóně 2010/2011 se Colorado výkonnostně propadlo a vytvořilo smutný rekord nejméně bodů ve své historii, když získalo pouhých 68 bodů a skončilo tak na předposledním místě celé NHL před Edmontonem Oilers. Týmové bodování vyhrál ve své druhé sezóně v NHL Matt Duchene, ale stačilo mu k tomu pouhých 67 kanadských bodů. Zklamáním byl Paul Stastny, který si připsal jen 57 kanadských bodů. Některé opory měly problémy se zraněními. Například útočník Peter Mueller byl nucen vynechat celou sezónu a obránce Kyle Quincey vynechal většinu sezóny kvůli zranění ramene. Do sestavy se prosadil nováček, obránce Jonas Holøs. Týmové vedení udělalo během sezóny několik výměn. Už před sezónou získalo Daniela Winnika z Phoenixu Coyotes. Z Washingtonu Capitals získalo útočníka Tomáše Fleischmanna, za kterého oželelo obránce Scotta Hannana. Fleischmann po připojení se k týmu zářil a připisoval si v průměru bod na zápas, ale po 22 zápasech se zranil a již nenastoupil. Obránce John-Michael Liles byl vyměněn do Toronta Maple Leafs za 2. kolo draftu 2012 (volba Bostonu Bruins) (výběr byl později vyměněn přes Washington do Dallasu, který si vybral útočníka Mika Winthera). Ze St. Louis Blues získali obránce Erika Johnsona, útočníka Jaye McClementa a výběr v 1. kole draftu 2011, ve kterém si později vybrali Duncana Siemense, za které se vzdali obránce Kevina Shattenkirka, útočníka Chrise Stewarta a výběru v 2. kole draftu 2011, ve kterém si Blues vybrali Tye Rattieho. Z Ottawy Senators získali brankáře Briana Elliotta za brankáře Craiga Andersona. Z Bostonu Bruins získali obránce Matta Hunwicka. Až na Erika Johnsona bylo vedení za většinu výměn kritizováno médii. Díky výměnám brankářů, tak nakonec odchytal nejvíce zápasů Peter Budaj. V sezóně se pokoušel v denverském dresu vrátit do NHL legendární útočník Peter Forsberg, ale po dvou zápasech ukončil profesionální kariéru a po sezóně byl jeho dres vyzvednut pod strop arény a číslo 21, které Forsberg používal, bylo slavnostně vyřazeno. Dalším, kdo po sezóně ukončil kariéru byl kapitán obránce Adam Foote.", "section_level": 2}, {"title": "2011/2012.", "content": "Colorado se sice oproti předchozí sezóně zlepšilo o 20 bodů, přesto to však na play-off nestačilo. Klub přebudoval svojí brankářskou politiku a co se brankoviště týče, nezůstal kámen na kameni. Brianu Elliottovi skončila před sezónou smlouva a ten poté podepsal kontrakt se St. Louis Blues, kde se z něj stala hvězda NHL. Smlouva skončila i Peterovi Budajovi, se kterým podepsal smlouvu Montreal Canadiens. Jako náhradu si za ně vedení našlo veterána a nejužitečnějšího hráče play-off 2003, Jeana-Sébastiena Giguèra, kterému skončila smlouva v Torontu Maple Leafs. Novou jedničkou se však stal ruský brankář Semjon Varlamov, kterého Colorado získalo výměnou za výběr v 1. kole draftu NHL 2012 z Washingtonu Capitals, který si v oněm draftu vybral Filipa Forsberga.  Jednu výhodu fiasko z předešlé sezóny mělo. A to tu, že Avalanche mohli vybírat v draftu 2011 z celkově druhého místa. Vybrali si švédského talentovaného útočníka Gabriela Landeskoga, který se hned stal hvězdou a současně i kapitánem týmu. V Coloradu se vytvořilo jádro z hráčů, kteří jsou velkým příslibem do budoucnosti klubu. Tým nyní začal stavět na hráčích jako byli Stastny, Landeskog, Duchene, O'Reilly, Jones nebo obránce Erik Johnson.  Před sezónou skončila smlouva také českému útočníkovi Tomáši Fleischmannovi, se kterým podepsali smlouvu ve Floridě Panthers. Smlouvy dále skončily útočníkům Philippu Dupuisovi (odešel do Toronta Maple Leafs) a Davidu Kočímu (Sparta Praha) a obránci Jonasu Holøsovi (Växjö Lakers HC). Před sezónou ještě vedení vyměnilo obránce Kyla Cumiskeyho do Anaheimu za Jakea Newtona a výběr v 7. kole draftu 2013, který Avalanche později vyměnili do San José, které si vybralo Emila Galimova. Dále se vedení zbavilo obránce Shawna Belleho, který byl vyměněn do Edmontonu za Kevina Montgomeryho. Během sezóny odešel Daniel Winnik do San José, ze kterého za něj Colorado získalo Jamieho McGinna, Michaela Sgarbossu a Mikea Connollyho. Především, ale získalo tvrdého útočníka Stevea Downieho, za kterého do Tampy Bay pustilo obránce Kylea Quinceyho. Na listinu nechráněných hráčů byl zapsán Brandon Yip, kterého si stáhl Nashville Predators. Během sezóny dostali šanci kromě Landeskoga, ještě další nováčci: útočník Brad Malone a obránce Stefan Elliott. Během sezóny přišel ze švédské Skelleftey útočník Joakim Lindström, jenž se však po 16 utkáních vrátil zpět.", "section_level": 2}, {"title": "2012/2013.", "content": "Sezóna 2012/13 byla poznamenána výlukou, kterou zavinily neshody mezi hráči a vedením NHL. Odehráno bylo v základní části pouze 48 utkání na tým. Colorado v nich dokázalo nasbírat pouhých 39 bodů, což znamenalo poslední místo v Západní konferenci a druhý nejhorší výsledek v celé NHL. To po sezóně stálo místo hlavního trenéra Joe Sacca. Nahradil ho legendární brankář Colorada a Montrealu Canadiens - Patrick Roy, který již předvedl své kvality trenéra a generálního manažera v juniorském týmu Québec Remparts.  Na prvním místě produktivity se umístila nová tvář týmu - útočník P.A. Parenteau, jenž nashromáždil 43 kanadských bodů. Parenteau přišel před sezónou z New Yorku Islanders, kde mu skončila smlouva. Stejný počet bodů nastřádal také Matt Duchene. Daleko za nimi skončili Paul Stastny, Jamie McGinn a nebo John Mitchell. Nízkou produktivitu Ryana O'Reillyho (20 bodů) zavinilo zranění, které jej na led pustilo pouze 29x. Zmiňovaný Mitchell přišel před sezónou z New Yorku Rangers, kde mu skončila smlouva.  Ve své druhé sezóně se zhoršil Gabriel Landeskog. Švéd obtěžkaný kapitánským céčkem nepatřil mezi lídry týmu. Nejtvrdším týmovým hráčem byl opět Cody McLeod. Colorado žádné velké výměny neprovedlo. V únoru pouze posílilo útok o Aarona Palushaje, kterého si stáhlo z listiny nabízených hráčů od Montrealu Canadiens. Krom něj do týmu přišel také český útočník Tomáš Vincour, kterého vedení získalo výměnou za Camerona Gaunceho z Dallasu Stars. Po sezóně však Vincour odešel do KHL, kde podepsal smlouvu s Kazaní. Steve Downie se kvůli zranění zúčastnil pouze dvou utkání. Nováčkem se v týmovém útoku stal tvrďák Patrick Bordeleau, jenž dostal šanci po několika letech strávených na farmě. Po sezóně skončila smlouva Chuckovi Kobasewovi.  Nedařilo se ani tradičním oporám v obraně, kde největší rozdíl oproti předešlé sezóně byl vidět na Eriku Johnsonovi. Mezi plnohodnotné hráče a nečekaně nejproduktivnějším obráncem týmu se stal Tyson Barrie. Před sezónou klub podepsal zkušeného Grega Zanona.  Ani brankářům se za děravou obranou příliš nedařilo. Složení bylo stejné jako v předchozí sezóně. Jedničkou byl Semjon Varlamov a dvojkou Jean-Sébastien Giguère. V jednom utkání dostal příležitost tehdy dvacetiletý Sami Aittokallio.  Po sezóně se s Coloradem rozloučila jeho legenda, útočník Milan Hejduk. Jeden z nejproduktivnějších hráčů historie Avalanche má za sebou celou řadu úspěchů. Trojnásobný účastník Utkání hvězd NHL, s týmem vyhrál Stanley Cup v roce 2001, kdy byl v play-off nejlepším nahrávačem týmu. V sezóně 2002/03 se stal nejlepším střelcem celé soutěže. V téže sezóně byl i nejlepším hráčem v hodnocení +/- bodů celé NHL.", "section_level": 2}, {"title": "2013/2014.", "content": "Pod vedením Patricka Roy tým dosáhl absolutního obratu. Z jednoho z nejhorších týmů se stal během jedné sezóny třetí nejlepší tým základní části NHL. Ovšem v play-off vypadl nezkušený tým už v prvním kole s Minnesotou Wild 3:4 na zápasy.  Patrick Roy nebyl v týmu pouze hlavním trenérem, ale také prezidentem hokejových operací. A karta na tuto legendu opět vyšla, stejně jako v sezóně 1995/96, kdy do týmu přišel jako brankář. Tým se v sezóně 2013/14 vyznačoval vyrovnanými útoky. Dominovali Duchene, Landeskog, O'Reilly, Stastny a hned ve své první sezóně v NHL také velmi talentovaný Nathan MacKinnon, kterého si jako jedničku draftu 2013 vedení vybralo. Nejstarším z těchto útočníků byl teprve 28letý Stastny. Ostatním je v průměru 20 let. Je na tom vidět, jak talentovaný je coloradský tým. Před sezónou tým posílil staronový útočník Alex Tanguay, který přišel se zkušeným obráncem Cory Sarichem z Calgary Flames výměnou za útočníka Davida Jonese a obránce Shane O'Briena. Během sezóny ještě doplnil útok Maxime Talbot, který přišel z týmu Philadelphia Flyers výměnou za Stevea Downieho.  V obraně se do své obvyklé formy vrátil Erik Johnson a dařilo se opět i Tysonu Barriemu. Patrick Roy k těmto obráncům přivedl již zmíněného Sariche, dále Andrého Benoît, kterému před sezónou skončila smlouva v Ottawě Senators. Smlouvu podepsal také s Nickem Holdenem, kterému ta předchozí skončila v Columbusu Blue Jackets. Smlouvu podepsal také volný Nate Guenin.  Co se brankářů týče, tak základní dvojice zůstala opět stejná jako v předchozích sezónách, ale tentokrát se Semjonu Varlamovovi dařilo o poznání lépe a patřil v mnoha statistikách k nejlepším v lize. Záda mu kryl Jean-Sébastien Giguère. Šanci v jednom utkání opět dostal i Sami Aittokallio. Ve dvou utkáních dostal příležitost také švýcarský brankář Reto Berra, jemuž se však nedařilo. Ten v průběhu sezóny přišel z Calgary Flames, kde působil na pozici druhého brankáře.", "section_level": 2}, {"title": "Individuální trofeje.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Výběry v draftu.", "content": "\"* Více informací obsahuje článek: Seznam hokejistů draftovaných týmem Colorado Avalanche.\"", "section_level": 1}, {"title": "Nejlepší hráči v historii klubu.", "content": "Zdroj:  Tučně: aktivní hráč v týmu", "section_level": 1}, {"title": "Individuální rekordy jedné sezóny.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "Colorado Avalanche je profesionální americký klub ledního hokeje, který sídlí v coloradském městě Denver. Do NHL vstoupil v ročníku 1995/96 a hraje v Centrální divizi v rámci Západní konference. Své domácí zápasy odehrává v hale Pepsi Center s kapacitou 17 809 diváků. Klubové barvy jsou burgundská červená, ocelová modř, černá a stříbrná.", "tgt_summary": "科罗拉多雪崩队(英语:Colorado Avalanche)是位于美国丹佛的国家冰球联盟队伍,隶属于西大区中央分区。", "id": 2485582}
{"src_title": "Charolaiský skot", "tgt_title": "夏洛来牛", "src_document": [{"title": "Původ a vývoj plemene.", "content": "Původ charolaiského skotu se odvozuje od původního krajového plemene žlutého skotu rozšířeného v oblasti Charolles, mezi řekami Seinou, Loirou, Rhônou a Allier. V prvopočátcích byl cílem chov dobře vykrmitelných tažných volů, v 19. století došlo ke změně chovného cíle a pro zlepšení ranosti a struktury masa byl přikřížen anglický krátkorohý skot. Plemenná kniha byla založena v roce 1864.  Charolaiský skot je rohatý, v posledních letech se však selekční práce soustředí na šlechtění geneticky bezrohých zvířat. Dalším cílem je snížení procenta obtížných porodů. Ve třicátých letech 20. století byl importován do Severní Ameriky, kde se vlivem odlišné chovatelské práce dnes chová charolais odlišného typu, americký typ je vždy bezrohý, má po odstavu vyšší růstovou schopnost a je ranější, osvalení je však horší než u evropského typu.  Do České republiky byl poprvé dovezen v roce 1990 z Maďarska, později byla importována zvířata i z Francie a v roce 1992 byla dovezena bezrohá zvířata z Kanady.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Charolaiský skot je nápadný velkým tělesným rámcem, tělo je hluboké a široké, bedra a kýty silně osvalené, hlava je relativně malá, široká, s širokým růžovým mulcem a výraznýma očima. Je chováno v rohaté i bezrohé formě. Končetiny jsou silné, dobře stavěné, s výraznými světlými paznehty. Zbarvení je bílé až krémové.  Charolais má nízké sklony k tučnění, vyniká snadnou výkrmností a jatečná zralost nastupuje později, takže je možný výkrm do vysokých porážkových hmotností. Zvířata jsou dobře zmasilá, jatečná výtěžnost výkrmových býků ve věku 14–15 měsíců dosahuje 58–63 % při živé hmotnosti 500–550 kg. Dobře využívá objemných krmiv i pastvy, býci v testaci dosahují průměrných denních přírůstků 1450 g za den, u některých zvířat je možný přírůstek i přes 2000 g za den.  Charolaiský skot je dlouhověký, zdravý, vysoce plodný a tolerantní vůči slunečnímu záření. Krávy mají velice dobrou mléčnost a telata do 120 dnů velice rychle rostou. Plemeno charolais je produkuje ze všech plemen skotu nejvyšší živou hmotnost telat na krávu a rok. Vysoká porodní hmotnost telat ovšem souvisí s vyšším procentem obtížných porodů, zvláště u prvotelek. V současnosti tvoří podíl obtížných porodů asi 8 % a od osmdesátých let 20. století je snižování tohoto podílu hlavním selekčním kritériem v dalším šlechtění plemene. Krávy se poprvé telí ve třech letech, průměrné mezidobí by se mělo pohybovat mezi 360–400 dny, avšak 14 % krav má mezidobí delší než 430 dní.  Kromě čistokrevného chovu se toto plemeno často využívané též v užitkovém křížení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charolaiský skot je mohutné masné plemeno skotu původem z Charolles ve Francii. Je to plemeno s vynikající zmasilostí a jatečnou výtěžností, jeho slabinou je naopak větší procento obtížných porodů. Je to jedno z nejčastěji chovaných masných plemen na světě, je nejpočetnějším masným plemenem ve Francii i v České republice (2004).", "tgt_summary": "夏洛来牛(),是一种发源于法国夏洛莱地区的家牛品种。这是一种著名的肉用牛类,其全身呈白色,世界上许多国家都进行了引进。", "id": 2631198}
{"src_title": "Propan", "tgt_title": "丙烷", "src_document": [{"title": "Příprava.", "content": "Průmyslově se připravuje frakčním zkapalňováním ropných plynů, odpadajících při rafinaci ropy. Odděluje se také vymražováním při rafinaci zemního plynu před jeho distribucí do rozvodného systému, aby se zabránilo jeho kondenzaci v potrubích.  V laboratoři jej lze připravit řadou způsobů, např. působením jodovodíku na propanol  případně redukcí jodpropanu (propyljodidu) zinkem ve vodném prostředí  Jinou možností je redukce acetonu např. zinkem v koncentrované kyselině chlorovodíkové  Jinou, málo používanou metodou, je tepelný rozklad kyseliny máselné", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Geometrie molekul propanu.", "content": "propanu existuje stejně jako u jiných uhlovodíků téměř volná otáčivost kolem vazeb C—C mezi sousedními uhlíky v molekule. V důsledku toho může molekula propanu nabývat různých uspořádání v prostoru. Tyto různé prostorové konfigurace molekul obecně nazýváme konformace a molekulu, mající určitou konformaci, nazýváme konformer. U molekul propanu se mohou nezávisle na sobě měnit dva úhly natočení, zvané \"torzní úhly\" a to torzní úhel \"θ\", který svírají roviny C—C—H a H—C—C definované vodíky na sousedních uhlících 1 a 2, a torzní úhel \"θ\" na druhé dvojici sousedních uhlíků. Protože se vodíkové atomy a vzájemně nevázané atomy ve dvojici vodík–uhlík vzájemně odpuzují, je potenciální energie konforméru s \"θ\" = 0° (tzv. „zákrytová“ konformace) vyšší, než v případě hodnoty úhlu \"θ\" = 60° (tzv. \"nezákrytová\" konformace) a to o 14 kJ/mol. Podobně tomu je při otáčení kolem druhé vazby C—C. Proto za normální teploty většina molekul propanu (až 99 %) bude mít konformaci blízkou hodnotám obou torzních úhlů \"θ\" = 60°, 180° nebo 300° (v rozmezí ±30°), přičemž všech těchto devět konformací bude energeticky rovnocenných (budou i geometricky nerozlišitelné, pokud by jednotlivé vodíky nebyly různými izotopy). Tyto nejstabilnější konformace mají symetrii odpovídající bodové grupě \"C\",  Tepelná kinetická energie molekul za normální teploty (20 °C) je 3,7 kJ/mol, tedy srovnatelně velká s energetickou bariérou, bránící volné rotaci kolem vazby C—C. Proto za těchto podmínek jeden konformer spontánně přechází v jiný, přičemž doba, potřebná pro přechod (přetočení) z jedné konformace do druhé, je řádově 10 s.", "section_level": 2}, {"title": "Chemické reakce propanu.", "content": "S nadbytkem vzduchu (kyslíku) se propan spaluje na vodu a oxid uhličitý  Při menším množství kyslíku vzniká místo oxidu uhličitého oxid uhelnatý  při jeho nedostatku se propan spaluje pouze na vodu a uhlík (saze)  Citlivou oxidací může být přeměněn na kyselinu propionovou  Zahříváním na vysokou teplotu kolem 900 °C ve směsi s vodní parou (proces zvaný hydrokrakování) se z molekuly propanu odštěpuje vodík a vzniká směs nasycených a nenasycených uhlovodíků (alkenů tj. olefinů) a to zejména ethan, ethen (ethylen) a propen (propylen) podle následujícího schematu  Přestože se jedná o hydrokrakování velmi jednoduché molekuly, obsahující pouze tři uhlíkové atomy, je vidět, že možných produktů je značné množství. Je však třeba podotknout, že pouze rekombinační reakce označené ve schematu červenou hvězdičkou jsou významné a přispívají k celkovému výsledku více než 95 %.  Reakcí propanu s chlorem vzniká směs chlorovaných derivátů; v prvním stupni pak směs 1-chlorpropanu (propylchloridu) a 2-chlorpropanu (isopropylchloridu)  a  Reakce má radikálový řetězový charakter. Je iniciována zahřátím nebo světlem (zejména ultrafialovým) a může probíhat bouřlivě, až explozivně.", "section_level": 2}, {"title": "Fyziologické vlastnosti.", "content": "Při vdechnutí má slabě narkotické účinky. Větší koncentrace ve vzduchu může vést k zadušení, protože díky své vyšší hustotě může vytěsnit vzduch potřebný k dýchání.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt v přírodě.", "content": "Nachází se rozpuštěný v ropě. V menší míře je obsažen v zemním plynu.  Spektroskopicky byl prokázán v atmosféře Saturnova měsíce Titanu.  Je též jednou z molekul nacházejících se v mezihvězdných plynových oblacích.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Propan je významnou energetickou surovinou, především ve směsi s dalšími uhlovodíky, butanem, isobutanem, but-1-enem, bute-2-enem a propenem, která se obvykle nazývá propanbutan a používá se zejména v domácnostech a malých provozovnách jako zdroj tepla k vytápění nebo při přípravě teplých jídel (vaření, grilování atp.), též při tepelném zpracování různých materiálů (tavení, svařování, pájení). Její složení kolísá a závisí na průmyslových normách jednotlivých států. V oblastech s vyšší průměrnou teplotou obvykle obsahuje menší podíl propanu než v oblastech studenějších; obsah propanu kolísá od 25 do 90 %. Obdobná směs uhlovodíků obsahující propan, ale obvykle ve větším zastoupení, se používá jako pohonná látka pro spalovací motory.  Ve směsi s butanem se několik desítek let využívá k vytápění, k vaření nebo k pohonu motorových vozidel a plavidel. Především v automobilovém průmyslu je místo označení propan-butan směs označována zkratkou LPG (z angl. Liquefied petroleum gases – zkapalněný ropný plyn). Spalování LPG je ekologičtější než použití obvyklého benzinu nebo motorové nafty.  Propan je součástí hnacích plynů v aerosolových bombičkách.  Propan se používá také v chladírenství jako chladivo.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Propan poprvé izoloval americký chemik Walter O. Snelling z amerického státního báňského úřadu U. S. Bureau of Mines v roce 1910 jako těkavou součást benzinu.", "section_level": 1}, {"title": "Původ jména.", "content": "Jméno propan bylo odvozeno od názvu \"kyseliny propionové\", se kterou má stejný počet uhlíkových atomů v molekule.", "section_level": 1}], "src_summary": "Propan je nasycený uhlovodík, třetí člen homologické řady alkanů. Za normálních podmínek jde o bezbarvý hořlavý plyn bez zápachu, výrazně těžší (1,55krát) než vzduch, dá se však snadno zkapalnit a udržet v kapalném stavu již nepříliš vysokým tlakem. Ve směsi se vzduchem, obsahující 2,1 až 9,5 % propanu, snadno exploduje. Je součástí běžně používané topné směsi uhlovodíků, označované jako propanbutan (viz též butan).", "tgt_summary": "丙烷是一个三碳的烷烃,化学式为,通常为气态,但一般经过压缩成液态后运输。原油或天然气处理后,可以从成品油中得到丙烷。丙烷通常用来作为发动机、烧烤食品及家用取暖系统的燃料。", "id": 2404394}
{"src_title": "Versailles (město ve Francii)", "tgt_title": "凡爾賽", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Sousední obce: Vaucresson, Marnes-la-Coquette, Ville-d'Avray, Viroflay, Vélizy-Villacoublay, Jouy-en-Josas, Buc, Guyancourt, Saint-Cyr-l'École, Bailly, Rocquencourt a Le Chesnay.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Versailles bylo založeno v 11. století, ale nezbylo z něj prakticky nic – vše bylo zničeno a rozebráno za účelem nové plánované zástavby z vůle krále.  V roce 1038 je uváděn název \"Versalliis\", v roce 1075 \"Versalias\", 1308 \"Versaliae\" a od roku 1370 \"Versailles\".  Na začátku 17. století si zde Ludvík XIII. postavil malý lovecký zámeček. Jeho syn Ludvík XIV. se roku 1668 rozhodl na místě postavit svou královskou rezidenci Versailles, která se stala symbolem jeho vlády i absolutistické moci, která se zde soustředila mezi lety 1682 a 1789, tedy do vypuknutí Velké francouzské revoluce. Poté, co Versailles ztratilo statut královského města, stalo se hlavním městem departmentu Seine-et-Oise (1790) a následně pak Yvelines (1968). Dne 29. listopadu 1801 zde byla zřízena versailleská diecéze. Vláda, poslanci a senátoři se i nadále scházejí na kongresu ve Versailles, má-li být pozměněna francouzská ústava.  Okolo zámku postupně začalo vznikat město, které se údajně stalo se svým územním plánem inspirací pro Washington. Dnes město bohatne zejména díky službám a turismu. Sídlí zde také univerzita \"Université Versailles-Saint-Quentin\" (UVSQ).  Ve Versailles se nacházejí dvě budovy, významné pro Velkou francouzskou revoluci. Do sálu Hôtel des Menus Plaisirs svolal Ludvík XVI. v roce 1789 zasedání generálních stavů. Poté, co král, nespokojený s vývojem situace, nechal sál uzavřít, přemístili se zástupci třetího stavu do blízké Míčovny (Salle du Jeu de paume), kde společně s proreformními zástupci šlechty a duchovenstva dne 20. června 1789 složili přísahu, že se nerozejdou, dokud nepřipraví pro Francii ústavu. V Hôtel des Menus Plaisirs byla poté 26. srpna 1789 vyhlášena Ústavodárným shromážděním Deklarace práv člověka a občana.  1. července 1815 blízko Versailles proběhla bitva mezi Prusy a Francouzi.  Jiné významné události, spojené s Versailles, se odehrávaly převážně na zámku Versailles. Tam byly podepsány dvě smlouvy zvané Versailleskéː v roce 1783 smlouva, která ukončila válku mezi Velkou Británií a spojenci amerických kolonií (smlouva související s Pařížskou smlouvou, ukončující americkou válku za nezávislost), 28. června 1919 pak mírová smlouva, která znamenala oficiální ukončení první světové války.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město je spojeno s centrem Paříže linkou příměstské železnice RER C, také zde probíhá železniční trať spravovaná společností SNCF.  Město protíná také několik cyklostezek v celkové délce 65 km. Cyklistům přejí i zóny s maximální povolenou rychlostí 30 km/hod.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "Podle sčítání v roce 2012 je počet obyvatel města 85 424, což je oproti maximálnímu počtu 94 145 obyvatel z roku 1975 pokles.  \"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Versailles je město v západní části metropolitní oblasti Paříže ve Francii v departmentu Yvelines a regionu Île-de-France, světově proslulé svým stejnojmenným zámkem a parkem, zapsanými na seznamu UNESCO. Od centra Paříže je vzdáleno 17,1 km. Jedná se o luxusní a prosperující část pařížské aglomerace a důležité administrativní a soudní centrum.", "tgt_summary": "凡尔赛(,),法国中北部城市,法兰西岛大区伊夫林省的一个市镇和该省的省会,其市镇面积平方公里,时人口数量为人,是该省人口最多的城市,在全法国排名第52位。凡尔赛位于伊夫林省东部,距离法国首都巴黎西南约20公里,是巴黎重要的卫星城。", "id": 562852}
{"src_title": "Čítač instrukcí", "tgt_title": "程式計數器", "src_document": [{"title": "Funkce jednoduchého čítače instrukcí.", "content": "Procesor (anglicky \"Central Processing Unit\" zkratka CPU) jednoduchého počítače obsahuje hardware (řídící jednotku a aritmeticko-logickou jednotku), jež provádí instrukce, které se načítají z paměti. Většina instrukčních cyklů se provádí tak, že CPU pošle adresy na adresovou sběrnici do paměti a ta pošle obsah této paměti jako data na datovou sběrnici.  Čítač instrukcí je jedním z mnoha hardwarových registrů na procesoru. Skládá se podobně jako většina registrů z banky z binárního zámku (binární zámek je také známý jako \"flip-flop\" neboli klopný obvod). V případě čítače instrukcí celé číslo představuje adresu v paměti, které načítá další.  Jakmile jsou data (\"instrukce\") přijata na sběrnici, je zvýšen čítač instrukcí. U některých procesorů je toho dosaženo tím, že přidá 000.. 001 do jeho obsahu a aretační výsledek do seznamu, který poslouží jako nový obsah. Na většině CPU je čítači instrukcí realizován jako registr, který je vnitřně zapojen tak, že počítá až na další hodnotu, pokud je určitý signál z vnějšku. Takovýto registr se v elektronice nazývá binární čítač, a tím i původ termínu \"čítač instrukcí\".", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti čítače instrukcí.", "content": "Přítomnost čítače instrukcí v procesoru má dalekosáhlé důsledky pro náš způsob myšlení, když se vžijeme do role čítače instrukcí. Čítač instrukcí (nebo ekvivalentní blok hardwaru, který slouží ke stejnému účelu) je velmi zásadní pro von Neumannovu architekturu. Například funkcionální programovací jazyk nabízí velké naděje na vysoké úrovni s kombinační logikou, která je na úrovni assembleru. Dokonce i většina výzkumníků se pokusila o emulaci do mikrokódu v konvenčních počítačích. Ale ve skutečnosti kombinátory jsou tak jednoduché, že by mohl být v zásadě prováděny přímo v hardwaru bez použití mikrokódu, nebo čítače instrukcí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čítač instrukcí (anglicky \"Program Counter\" – PC) nebo také instrukční ukazatel (anglicky \"Instruction Pointer\" – IP) je speciální registr v procesoru, jehož účelem je adresovat instrukce strojového kódu v operační paměti počítače. Strojový kód se vykonává (až na výjimky) sekvenčně, a tak po načtení strojové instrukce z paměti – z adresy dané tímto registrem – se hodnota registru zvýší o velikost instrukce (včetně operandů) a hodnota adresy v registru ukazuje na následující instrukci. Ve většině procesorů se čítač instrukcí zvýší automaticky po načtení programu instrukcí. K postupnému volání z paměti slouží určité pokyny: \"skoky, volání podprogramu a návrat, přerušení sekvence zavedením nové hodnoty do čítače instrukcí\".", "tgt_summary": "程序计数器(英语:Program Counter,英语:PC)是一个中央处理器中的寄存器,用于指示计算机在其程序序列中的位置。在Intel x86和Itanium微处理器中,它叫做指令指针(英语:instruction pointer,英语:IP),有时又称为指令地址寄存器(英语:instruction address register,英语:IAR)、指令计数器或只是指令序列器的一部分。", "id": 1599532}
{"src_title": "Národní galerie Praha", "tgt_title": "布拉格國立美術館", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší předchůdkyní Národní galerie je Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění, která začala vznikat jako jedna z hlavních aktivit Společnosti vlasteneckých přátel umění po jejím založení 5. února 1796. Skupinka významných představitelů vlastenecky zaměřené české šlechty (Kolovratové, Šternberkové, Nosticové) společně s několika vzdělanci z řad osvícenského měšťanstva rozhodla pozdvihnout umělecký vkus české veřejnosti. Společnost vlasteneckých přátel umění kromě obrazárny založila roku 1799 i Akademie umění, nejstarší vysokou uměleckou školu v českých zemích. V roce 1918 se Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění proměnila v ústřední uměleckou sbírku nového československého státu. Vedení Obrazárny se v roce 1919 ujal Vincenc Kramář, který ji za krátkou dobu proměnil v relativně moderní, odborně spravovanou galerii.  Roku 1902 vznikla další významná instituce – Moderní galerie Království českého ze soukromého nadání věnovaného císařem Františkem Josefem I. Moderní galerie pak začala budovat základní kolekci českého umění 19. a 20. století. Moderní galerie měla český a německý odbor, českému také předsedal Vincenc Kramář.  Cesta ke sloučení obou institucí do jedné státní galerie byla poměrně dlouhá. Zatímco Kramářův pokus o postátnění Moderní galerie roku 1936 byl neúspěšný, stejného roku došlo k zestátnění Obrazárny SVPU a jejímu přejmenování na \"Státní sbírka starého umění\" následujícího roku. Za druhé světové války se pro ni neoficiálně používal již dříve se vyskytující pojem Národní galerie. Oficiální protektorátní název byl od roku 1941 \"Českomoravská zemská galerie\", do které byly v roce 1942 převedeny fondy zrušené Moderní galerie. Reorganizace instituce provedené za války byly zpětně potvrzeny Zákonem o Národní galerii až v roce 1949, kterým byl uzákoněn i název Národní galerie v Praze.  V poválečném období se Národní galerie musela vypořádávat s nárůstem objemu sbírek, kdy v ní byly shromažďovány umělecké konfiskáty nejdříve prováděné nacisty, pak komunistickou vládou (církevní majetek, exulanti, političtí vězni), které byly částečně restituovány v letech 1968–1969 a po roce 1989. Po kvalitativní stránce měly větší význam přírůstky z vlastní akvizice a darů, z nichž nejvýznamnější byl odkaz sbírky Vincence Kramáře roku 1959.  Dlouho trvaly i snahy o vlastní budovu galerie. Již za první republiky vznikly například projekty Státní galerie od Josefa Gočára umístěné na Kampě (1923, 1927) a Letné (1935, 1939). I po válce byly pokusy o budovu na Letné v roce 1948 a znovu 1962 po odstranění Stalinova pomníku. Nakonec bylo rozhodnuto o decentralizovaném umístění v různých významných historických budovách v centru Prahy i mimo něj (Zbraslav, Veletržní palác).", "section_level": 1}, {"title": "Poslání.", "content": "Národní galerie Praha je výzkumnou organizací, jejímž hlavním účelem je provádět základní i aplikovaný výzkum a experimentální vývoj a šířit jejich výsledky prostřednictvím vědeckých publikací, výstav, výukových programů, metodik, příp. převodem technologií. Prvotní myšlenka, stojící u zrodu NGP, je přítomná ve všech složitých peripetiích jejího vývoje: prostřednictvím uměleckých děl povznést ducha národa. V tomto ideálu spatřujeme poslání NGP i dnes.", "section_level": 1}, {"title": "Doprovodná činnost.", "content": "Posláním Národní galerie Praha je přiblížit umění široké veřejnosti. Děje se tak mimo jiné pomocí vzdělávacích programů vedených profesionálním týmem lektorů. Oddělení vzdělávání NGP nabízí návštěvníkům galerie širokou škálu programů od komentovaných prohlídek, přednášek, debat, ale i výtvarných a jiných dílen, seminářů a kurzů. Součástí doprovodného programu k aktuálním výstavám a stálým expozicím jsou komentované prohlídky s autory výstav, kurátory, odbornými lektory a předními specialisty na danou problematiku. Program NGP dětem se pak zaměřuje na nejmenší, a pravidelně pořádá herny.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavní prostory.", "content": "Národní galerie Praha spravuje nejrozsáhlejší umělecké sbírky v Česku, které jsou umístěny v depozitářích a částečně v expozicích, které jsou přístupné veřejnosti:", "section_level": 1}, {"title": "Sbírka moderního a současného umění.", "content": "Českou výtvarnou tvorbu po roce 1930 reprezentují díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Jana Kotíka nebo Václava Bartovského. Expozice mapuje i umělecké tendence od 60. let do současnosti – Informel, Akční umění, Novou citlivost i postmodernu. Přízemí Veletržního paláce, vyjma Velké dvorany, pak po celý rok přístupné zdarma, představuje periodické projekty současného umění.", "section_level": 2}, {"title": "Sbírka umění 19. století a klasické moderny.", "content": "Koncepce expozice je založena na tématech, která jsou pro umění dané doby typická a charakteristická. Součástí expozice jsou obrazy Gustava Klimta, Egona Schieleho, Edvarda Muncha, Eugena Delacroixe, Paula Gauguina, Vincenta van Gogha či Pabla Picassa.  Součástí expozice jsou vedle obrazů a plastik předních českých, slovenských, českoněmeckých a karpatoruských umělců (Václav Špála, Josef Čapek, Jindřich Štyrský, Toyen ad.) také díla z proslulé francouzské sbírky (Paul Gauguin, Henri Rousseau, Pablo Picasso, Vincent van Gogh, ad.), kterou československý stát nakoupil krátce po svém založení ve 20. a 30. letech 20. století.", "section_level": 2}, {"title": "Sbírka starého umění.", "content": "Expozice prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu. Mezi špičkové exponáty expozice a poklady národního kulturního dědictví patří díla z období vlády Lucemburků.  Základní časový rámec expozice tvoří období od 16. do 18. století. Expozice představuje výběr nejvýznamnějších mistrovských děl ze Sbírky starého umění (Hans von Aachen, Petr Brandl, Matyáš Bernard Braun, Lucas Cranach, Adriaen de Vries, Albrecht Dürer, El Greco, Francisco José Goya, Hans Holbein, Jan Gossaert zvaný \"Mabuse\", Rembrandt van Rijn, Jusepe de Ribera, Peter Paul Rubens, Bartholomäus Spranger, Karel Škréta, Simon Vouet, Michael Leopold Willmann a jiní).", "section_level": 2}, {"title": "Sbírka grafiky a kresby.", "content": "Sbírka grafiky a kresby Národní galerie Praha náleží mezi první desítku největších a nejvýznamnějších grafických sbírek v Evropě. Svým počtem kolem 450 tisíc grafik a kreseb a zlomků iluminovaných rukopisů od středověku do současnosti je největší sbírkou Národní galerie.  Díky bohatství a pestrosti sbírkového fondu lze prezentovat díla nejrůznějších období a stylů. Protože však umělecké práce na papíře nelze dlouhodobě vystavovat, bývá obsah sbírek pravidelně prezentován v krátkodobých výstavách a v grafických kabinetech ve Veletržním paláci. Depozitář, studovna a knihovna sbírky grafiky a kresby se nachází v paláci Kinských.", "section_level": 2}, {"title": "Krátkodobé výstavy.", "content": "Prostory pro časově omezené výstavy se nacházejí ve většině budov Národní galerie.", "section_level": 2}, {"title": "Vybrané výstavy.", "content": "Mezi nejúspěšnější výstavní projekty Národní galerie Praha patří přehlídka celoživotního díla Františka Kupky ve Valdštejnské jízdárně, retrospektiva Gerharda Richtera či výstava francouzského impresionismu v paláci Kinských. Úspěšná byla také přehlídka děl Františka Skály ve Valdštejnské jízdárně, která jako první překonala stotisícovou návštěvnost. Velká dvorana Veletržního paláce pak hostila dva velmi úspěšné projekty – monumentální instalaci Kathariny Grosse a dílo \"Zákon cesty\" od nejslavnějšího čínského umělce současnosti Aj Wej-weje. Mezi velmi oblíbené akce Národní galerie Praha také patří zahájení nových výstavních sezón Veletržního paláce – tzv. Grand Opening.", "section_level": 1}], "src_summary": "Národní galerie Praha (zkráceně jen NGP) je státní organizace spravující největší sbírku výtvarného umění v Česku. Galerie vznikla ze soukromě iniciované obrazárny, která od konce 18. století veřejně vystavovala původně zapůjčené obrazy, současný charakter získala v 1. polovině 20. století. Umění ze svých sbírek vystavuje ve stálých expozicích a pořádaných výstavách v několika budovách v Praze i mimo ni, které jsou všechny významnými kulturními památkami.", "tgt_summary": "布拉格国立美术馆()是一座位于捷克首都布拉格,由捷克政府所有的国立美术馆群。布拉格国家美术馆包括了多座建筑,每座建筑都展示不同主题的美术作品。国立美术馆开幕于1796年2月5日,收藏有毕加索、莫奈、梵高、罗丹、高更、塞尚等众多国际大家的作品。", "id": 856383}
{"src_title": "Medvěd baribal", "tgt_title": "美洲黑熊", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Kromě češtiny se jméno baribal používá také ve francouzštině, španělštině nebo italštině. Často je jeho původ přičítán indiánským jazykům, avšak neexistují žádné důkazy, které by tento původ potvrdily.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie a vývoj.", "content": "Přestože všichni baribalové žijí v Severní Americe, druh není blízkým příbuzným ani hnědého medvěda, ani ledního medvěda. Nejbližším příbuzným baribala je medvěd ušatý.  Nejstarší severoamerickou fosilií rodu \"Ursus\" je malý primitivní \"Ursus abstrusus\", který žil před zhruba 5 miliony lety. Může se jednat o přímého předchůdce baribala, jehož vývoj probíhal v Severní Americe.  Nejstarší fosilie baribala, která byla nalezena u vesnice Port Kennedy v Pensylvánii, pak značně připomíná medvěda ušatého. Pozdější vzorky dosahovaly dokonce velikosti grizzlyho. Od holocénu pravděpodobně baribal ztratil notnou dávku velikosti, ačkoli nedá se to potvrdit kvůli obtížnému datování nalezených fosilií.  Baribalové žili už ve stejném období jako medvěd krátkočelý a floridský medvěd brýlatý, kteří se vyvinuli z medvědů, jenž do Ameriky přišli z Asie před asi 7 miliony lety. Zatímco krátkočelí byli téměř pouze masožravci a floridští brýlatí byli více býložraví, baribal zůstal po svých asijských předchůdcích stromovým všežravcem. Pravděpodobně to byla právě tato vlastnost, díky níž jako jediný z těchto tří druhů přežil klimatické i vegetativní změny, které přinesla poslední doba ledová. Poté, co před 10 tisíci lety krátkočelý a floridský brýlatý medvěd vymřeli, zůstali baribalové jedinými medvědy v Americe do příchodu medvěda hnědého.", "section_level": 1}, {"title": "Křížení druhů.", "content": "Baribalové jsou reproduktivně kompatibilní s ostatními druhy medvědů, což znamená, že se s nimi mohou rozmnožovat, a občas se tedy narodí kříženec. Jeden medvěd odchycený ve floridském městě Sanford byl dokonce křížencem baribala a medvěda ušatého. V roce 1859 se Londýnská zoologická zahrada pokusila zkřížit baribala s medvědem brtníkem, tři narozená medvíďata se však nedožila dospělosti. Na podzim 1986 byl v Michiganu zastřelen kříženec baribala s grizzlym, který se vyznačoval nadměrnou velikostí a poměrně velkou lebkou. DNA testy nedokázaly určit, zdali se jednalo o baribala nebo grizzlyho.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Medvěd baribal má širokou lebku s tenkým čenichem a velkými čelistmi. Samice mají obvykle špičatější a užší hlavu než samci. Drápy baribala jsou černé nebo šedohnědé a krátké. Jsou stejně dlouhé na horních a dolních končetinách, avšak na horních jsou ostřejší. Baribal má delší dolní končetiny než medvěd ušatý. Ocas baribala měří jen 12 centimetrů a jeho černé uši jsou malé a kulaté. Chodidla baribala jsou černé až hnědé, bezsrsté, kožené a silně vrásčité. Baribalové jsou zruční a dokážou například odšroubovat víko konzervy nebo otevírat dveře klikou. Také jsou velice silní, i jejich mláďata dokážou jednou horní končetinou převrhnout až 150 kg těžké kameny. Baribalové se pohybují rytmickým, sebejistým pohybem a dokážou vyvinout rychlost až 50 km v hodině. Mají skvělý zrak a dokážou se učit vizuální diskriminaci pomocí barev rychleji než šimpanzi a stejně rychle jako psi. Také se dokážou rychle naučit různé tvary, především jednoduché trojúhelníky, kruhy a obdélníky.", "section_level": 1}, {"title": "Velikost.", "content": "Váha baribala se liší podle věku, pohlaví, zdraví a ročního období. Sezónní váha je lehce předvídatelná, na podzim, před zimním spánkem, váží asi o 30 procent více než na jaře. Baribalové z východního pobřeží Ameriky jsou obvykle těžší než ti ze západu. Zatímco samci obvykle váží mezi 60 a 250 kilogramy, samice zhruba o 33 % méně, takže mezi 40 a 170 kilogramy. Délka těla baribala je obvykle mezi 120 a 200 centimetry, v kohoutku pak měří 70 až 105 centimetrů. Přestože se obecně jedná o nejmenšího severoamerického medvěda, někteří samci mohou být větší než všechny ostatní druhy medvědů, s výjimkou medvěda hnědého a ledního. Největší zaznamenaný divoký baribal žil v Novém Brunšviku, kde byl zastřelen v listopadu 1972 a vážil 500 kilogramů, zatímco jeho délka dosahovala 240 centimetrů. Severoamerické centrum medvědů, které se nachází ve městě Ely v Minnesotě, je domovem pro největšího baribala světa chovaného v zajetí. Samec Ted vážil na podzim 2006 zhruba 450 kilogramů. Jeho družka Honey vážila o rok později „jen“ 220 kilogramů.", "section_level": 2}, {"title": "Srst.", "content": "Srst baribala je hebká a hustá s dlouhými tlustými chlupy. Baribalové nemají tak hrubou srst jako hnědí medvědi, od srsti medvěda ušatého pak lze odlišit podle světlé brady a chlupatých tlap, které se vyskytují pouze u baribalů. Přestože v angličtině se jim říká „černí medvědi“, barva jejich srsti se často liší. Srst může mít barvu od bílé přes skořicovou, světle černou, čokoládovou až po uhlově černou, vyskytují se také přechodné varianty. Na pobřeží Aljašky a Britské Kolumbie se občas vyskytují i baribalové s namodralou srstí. Bílí až béžoví baribalové obývají většinou pobřežní ostrovy Britské Kolumbie, na jihozápadě také přilehlou pevninu. Černosrstí baribalové se vyskytují spíše ve vlhkých oblastech, jako je Nová Anglie, New York, Tennessee, Michigan nebo západní Washington. Celkem má černou srst 70 procent světové populace baribalů, ve Skalnatých horách pouze 50 procent.", "section_level": 2}, {"title": "Chování.", "content": "Ve své knize \"Great Bear Almanac\" uvádí Gary Brown 20 různých zvukových projevů baribala v osmi různých situacích. Zvuky vyjadřující agresivitu jsou vrčení, štěkání, frkání, řev a bučení. Zvuky vyjadřující spokojení jsou naopak mumlání, pištění a supění. Baribalové jsou od přírody teritoriální samotářská zvířata, která označují svá teritoria otíráním svých těl o stromy a škrábání kůry stromů. Baribalové jsou výteční plavci a plavou jak při lovu, tak pro zábavu. Také často lezou na stromy, ať už kvůli potravě, strachu z nepřítele nebo hibernaci. Se zvyšujícím se věkem však schopnosti baribala vyšplhat na strom slábnou. Dospělí baribalové jsou většinou aktivní v noci, zatímco mladší generace operuje za denního světla.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování a vývoj.", "content": "Medvědice obvykle porodí svá první mláďata ve věku 3 až 5 let. Ty, které žijí v hustě obydlených oblastech, však často zabřeznou v útlejším věku. Doba plození potomstva probíhá dva až tři týdny nejčastěji v červnu a červenci, v severní části rozšíření i v srpnu. Po páření bývají medvědice vůči svým druhům agresivní. Doba březosti trvá 235 dní a mláďata se tedy narodí na přelomu ledna a února. V jednom vrhu se nejčastěji narodí 2 medvíďata, avšak byly zaznamenány vrhy s 6 mláďaty. Po narození medvíďata váží 280 až 450 gramů a jejich délka dosahuje 20 centimetrů. Čerstvě narozená mláďata mají šedou srst a jsou slepá až do 28 až 40 dní po narození. Po pěti týdnech začínají chodit a po 30 týdnech přestávají být závislá na mateřském mléku. Absolutní nezávislosti dosahují ve věku 16 až 18 měsíců. Ve třech letech jsou baribalové dospělí a v pěti letech dosahují plného vzrůstu. Průměrná délka života v divočině je 18 let, rekordman se dožil 31 let, v zajetí pak 44.", "section_level": 2}, {"title": "Hibernace.", "content": "Do svých brlohů se baribalové stahují v říjnu a listopadu, předtím mohou nabrat až 15 kilogramů navíc, které jim pomohou dostat se až přes sedm měsíců hibernace. Ta však trvá pouhé tři až pět měsíců a srdeční tep baribala se při ní sníží ze 40 až 50 za minutu na pouhých osm úderů v jedné minutě. Hibernaci baribal tráví v brlohu, který si sám vyhloubil v dutinách stromů, pod kládami nebo kameny, v jeskyních nebo mělkých jamách. Ukázalo se, že co se týče výběru místa pro brloh, samice jsou vybíravější než samci. Aby byla potlačena chuť baribalů, uvolňuje se do jejich soustav hormon leptin. Protože baribalové při hibernaci nevypouštějí výkaly, uhlíkové odpady v jejich těle se biochemicky přemění na proteiny. To také zabraňuje ztrátě svalové hmoty, jelikož proces je také využíván k její tvorbě. Tělo baribala si však zanechává teplotu kolem 35 stupňů Celsia a baribalové jsou stále částečně na pozoru. Pokud není zima příliš krutá, mohou se dokonce vzbudit a hledat potravu. V únoru pak medvědice porodí mláďata, o která musí až do vymizení sněhové pokrývky pečovat. V zimě baribalové spotřebují 25 až 40 procent své tělesné váhy. Při hibernaci se jim také svléká kůže z chodidel, která pokryje nová vrstva. Po odchodu z brlohu na jaře musí baribal po dobu dvou týdnů chodit kolem svého teritoria, aby si jeho metabolismus opět zvykl na aktivní pohyb. Zároveň hledá potravu v podobě v zimě zahynulých zvířat a nových výhonků rostlin, především mokřadových. V horských oblastech baribalové hledají jižní svahy v nízkých nadmořských výškách a zatímco se blíží jaro, postupují výše a více na sever. Pro úkryt, ochranu proti teplu a spánek využívají hustého lesního porostu.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Až 85 procent potravy baribalů tvoří vegetace, a to přestože hrabou méně než hnědí medvědi a také snědí méně kořínků a hlíz. Mladé výhonky stromů a křoviny jsou na jaře velice důležité pro probuzené baribaly, kterým pomáhají obnovit svalovou hmotu, zpevňují kostru a často jsou jedinou dostupnou potravou. Plody, trávy, pupeny a ořechy jsou v té době už většinou spaseny. Na jaře mohou baribalové také vyžírat ořechové skrýše veverek a také si s oblibou pochutnají na medu. Pokud je včelí úl příliš hluboko v kmeni stromu, nemají problém kus kmene odstranit ústy. Když už se baribal dostane k úlu, vychutná si med, aniž by mu dělaly starosti okolní včely.  Většinu masožravé složky baribalovy potravy tvoří hmyz jako včely, vosy, mravenci a larvy hmyzu. V noci pak loví lososy, které nemohou kvůli své tmavé srsti lovit za denního světla. Bílosrstí baribalové ze západní Kanady však mají o 30 procent větší úspěšnost lovu lososů než černosrstí. V některých oblastech se mohou kořistí baribala stát jelenec ušatý nebo jelenec běloocasý. V Idahu byly navíc zaznamenány útoky na mláďata wapitiů, na Aljašce se jednalo o mláďata losů. Také byly zaznamenány útoky na dospělé jeleny, ale jedná se o vskutku vzácné případy. Baribal si však klidně troufne i na dospělého losa, avšak jen s pomocí bezpečné léčky. Často pak zavlečou svou kořist do krytu, jelikož rádi jedí o samotě. Často také začnou mlékem, pokud jedí samici, i když preferují vnitřnosti. Kůži zvířete baribalové odvlečou pryč a po konzumaci vnitřností nechají kostru tak, jak je. Na rozdíl od vlků a kojotů jen vzácně rozptýlí zbytky různě po okolí. Vegetace na místě potravy je udusaná a nedaleko jsou často k nalezení trusy baribala. Občas se pokusí přikrýt zbytky větších kořistí, avšak ne tak často jako pumy nebo grizzlyové. Mezi další potravu baribala patří vejce orla bělohlavého, k jehož hnízdům rádi šplhají. Bylo také zaznamenáno, že baribalové ukradli jelení nebo jiné maso lidem.", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy s jinými druhy.", "content": "Ve většině svého rozšíření jsou baribalové dominantní oproti ostatním predátorům, především v bojích o mršiny. Avšak v případě, že se do konfliktu vmísí větší medvěd hnědý, baribal musí hledat jinde. Baribalové se tedy snaží utéci kruté konkurenci tím, že jsou aktivnější za denního světla a obývají hustěji zalesněná území. V Yellowstonském národním parku byli zaznamenáni mrtví baribalové po bojích právě s hnědými medvědy.  Baribalové mohou soutěžit o mršiny s pumami, od kterých, podobně jako hnědí medvědi, jsou schopni mršinu ukrást. Studie ukázala, že v Yellowstonském národním parku a v národním parku Glacier navštívily oba druhy medvědů 24 procent kořistí pum, 10 procent mršin se pak rozhodly zabrat. Souboje mezi medvědy a pumami jsou ojedinělé, ale když k nim dojde, mají vskutku násilný náboj. Existuje případ, kdy puma v takovém souboji zabila baribala.  S vlky se baribalové nepotkávají tak často jako hnědí medvědi, zejména kvůli odlišnému preferovanému životnímu prostředí. Většina takovýchto interakcí se odehrává na severním konci baribalova rozšíření. V souboji jeden na jednoho je pak baribal často vítězem, proti smečce vlků však nemá šanci. A tak smečky vlků kradou baribalům i kořisti, což se u medvědů hnědých tak často nestává.  V Yellowstonském národním parku bylo alespoň jednou zaznamenáno zabití rosomáka baribalem při souboji o potravu.", "section_level": 2}, {"title": "Nynější rozšíření a početní stavy.", "content": "Původně baribalové obývali většinu zalesněných oblastí Severní Ameriky. Nyní jsou omezeni na řídce osídlená zalesněná území.  Baribalové nyní obývají většinu svého původního kanadského rozšíření s výjimkou prérií v provinciích Alberta, Saskatchewan a Manitoba. Na Ostrově prince Edwarda jsou vyhynulí od roku 1937. Celkem v Kanadě žije mezi 396 000 a 476 000 baribaly, tedy alespoň podle studií uskutečněných v sedmi kanadských provinciích v polovině 90. let minulého století. Odhad však nepočítá s populacemi v provinciích Nový Brunšvik, Nové Skotsko a Saskatchewan a v Severozápadních teritoriích. Všechny kanadské provincie v posledních deseti letech hlásí stabilitu populace baribalů.  Ve Spojených státech jsou baribalové rozšíření na severovýchodě, včetně států Virginie a Západní Virginie, na severním středozápadě, tedy ve státech Minnesota, Severní Dakota a Jižní Dakota, ve státech okolo Skalnatých hor, na západním pobřeží a na Aljašce. V ostatních regionech je populace baribalů buď rozkouskovaná nebo žádná. Ve výše uvedených oblastech se však populace baribalů v posledních letech zvyšuje. Studie ve 35 státech na začátku 90. let minulého století ukázala, že populace baribalů jsou buď stabilní nebo zvyšující se, s výjimkou států Idaho a Nové Mexiko. Celkem v USA žije 339 tisíc až 465 tisíc baribalů, kromě států Aljaška, Idaho, Jižní Dakota, Texas a Wyoming, kde je počet baribalů neznámý.  V roce 1993 byl znám výskyt baribalů na čtyřech místech v Mexiku, avšak průzkumy, zda baribalové obývají zbylé oblasti, nebyly uskutečněny od roku 1959. Mexiko je jedinou zemí, kde je baribal označován jako ohrožený druh.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy s člověkem.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Medvědi v lidové kultuře a mytologii.", "content": "Baribalové jsou důležitými postavami příběhů některých indiánských kmenů. V jednom příběhu byl baribal stvořen dobrým duchem, zatímco grizzly duchem zlým. V mytologii Hajdů, Tlingitů a Cimšjanů ze západní Kanady se lidstvo naučilo respektovat medvědy až když se mladá indiánka provdala za syna náčelníka baribalů. V mýtech Kwakjutlů byli baribalové a grizzlyové nepřáteli od doby, co samice grizzlyho zabila samici baribala za lenost. Medvíďata zabité samice pak zabila medvíďata grizzlyho. Navahové věřili, že velký baribal byl náčelníkem všech medvědů a modlili se za něj, aby jim v případě boje poskytl podporu.  Morris Michtom, první výrobce plyšových medvídků, se nechal inspirovat při výrobě hračky poté, co viděl kresbu vyobrazující Theodora Roosevelta, jak odmítá zastřelit mládě baribala chycené do pasti ve stromě. Medvídek Pú, v angličtině \"Winnie the Pooh\" nese své jméno po medvědici zvané Winnie (podle Kanadského města Winnipeg), která obývala londýnskou zoo mezi lety 1915 a 1934. Medvídě, které roku 1950 uvízlo na stromě při požáru v horách Nového Mexika, bylo zvěčněno jako Smokey, maskot správy lesů USA.  Baribal je rovněž maskotem Baylor University, která na svém kampusu chová dva jedince.", "section_level": 2}, {"title": "Útoky na člověka.", "content": "Na rozdíl od grizzlyho, který se stal původcem strašlivých legend kolujících mezi evropskými osadníky Severní Ameriky, není baribal považován za příliš nebezpečného, přestože obývá oblasti, které byly také osídleny osadníky. Při setkání se člověkem baribal jen vzácně zaútočí a většinou používá pouze falešné výpady, zuřivé zvuky a plácaní po zemi svými předními končetinami. Podle knížky o medvědích útocích od Stephena Herrera zahynulo mezi lety 1900 a 1980 po boji s baribalem 23 lidí. Daleko více útoků na lidi mají na svědomí medvědi hnědí.  V porovnání s hnědým medvědem, násilná setkání s baribalem jen vzácně vyústí ve vážné zranění. Většinu baribalů k útokům na lidi vede spíše hlad než teritoriálnost, a tak mají lidé větší šanci přežití, pokud budou s baribalem bojovat, než když se mu vzdají. Na rozdíl od grizzlyů navíc medvědice baribalů nepůsobí tolik protektivně v přítomnosti mláďat a jen zřídkakdy zaútočí na člověka při jejich přítomnosti. Nejsmrtelnější případ útoku baribala na člověka byl zaznamenán v květnu 1978, kdy baribal zabil tři teenagery rybařící v Algonquinském parku v Kanadě. Většina útoků baribalů na lidi se odehrála v národních parcích, v blízkosti tábořišť, kde jsou baribalové zvyklí na lidskou aktivitu. V národním parku Great Smoky Mountains bylo mezi lety 1964 a 1976 zaznamenáno 1 028 útoků baribala na člověka, z nichž 107 skončilo zraněním. Většina se odehrála nedaleko míst, kde lidé často krmili baribaly ručně.", "section_level": 2}, {"title": "Škody na dobytku a úrodě.", "content": "Baribalové útočí na dobytek především v jarním období, kdy je k tomu nutí nedostatek potravy v lesích. V létě pak mohou být baribalové k tomuto činu motivovaní nedostatkem plodů a ořechů. V některých oblastech severozápadních Spojených států mohou baribalové vážně poškodit lesy strháváním kůry stromů a požíráním kambia. Na statcích mohou zaútočit i na dospělé koně nebo skot, preferují však ovce, kozy, prasata a telata. Obvykle svou kořist zabijí kousnutím do krku a ramen, avšak mohou také zvířeti zlomit vaz úderem svých končetin. Právě podle škrábanců na krku, zádech a ramenech se dá poznat, že bylo zvíře napadeno baribalem. Normální také je, že baribal zabije více ovcí nebo koz najednou. Je také známo, že dobytek vycítí baribala na kilometry daleko, což občas vede k panice, která může vyústit ve vážná zranění i smrt.", "section_level": 2}, {"title": "Lov.", "content": "Baribalové jsou tradičním cílem lovů původních obyvatel i evropských osadníků. Některé indiánské kmeny, které ctí inteligenci baribalů, poté ozdobí jejich hlavy malými šperky a uloží je do přikrývek. Lovec, který baribala zabil, pak uctí statečnost zvířete tím, že mu do nosních děr vnese kouř z tabáku. Například Gwičinové lovili baribaly především v době hibernace. Na baribaly si troufali častěji než na grizzlye, jelikož jim při hibernaci trvalo déle se probudit. Při kolonizaci Severní Ameriky bylo mnoho baribalů zabito pro maso, tuk a kožešinu. Theodore Roosevelt často psal o lovech baribalů, například, že „když honíte baribala, jste vskutku vzrušení a občas se dokonce cítíte v mírném nebezpečí, což však dělá lov ještě zajímavější; proto se jedná o tak oblíbenou zábavu“. Také napsal, že baribalové byli díky svému životnímu prostředí obtížně stopováni, ale dali se lehce chytit do pasti. Dále psal, že na jihu Spojených států majitelé plantáží obvykle lovili baribaly na koni s pomocí svých psů. Generál Wade Hampton III byl přítomen u 500 úspěšných lovů baribala, zhruba při třetině pak zabil medvěda sám. Okolo třiceti a čtyřiceti baribalů pak zabil pouze nožem, když bodl medvěda do ramene, zatímco na šelmu útočili jeho psi. Koně byli často nepříliš užiteční při lovu baribala, pokud nebyli speciálně vycvičení. Často se totiž při spatření medvěda dali na útěk. V roce 1799 bylo z Quebecu exportováno 192 tisíc kožešin baribalů, v roce 1822 3 tisíce prodala Společnost Hudsonova zálivu. V roce 1992 stála kožešina z medvěda průměrně 165 dolarů.  V Kanadě je stále baribal považován za velkou zvěř a za kožešinový druh, s výjimkou Severozápadních teritorií a Nového Brunšviku, kde jsou zařazeni pouze mezi velkou zvěř. V celé Kanadě nyní žije 80 822 licencovaných lovců baribalů, kteří jsou aktivní na podzim a na jaře. Ulovit mohou obě pohlaví, avšak v některých provinciích je zakázáno lovit samice s mláďaty nebo až rok stará medvíďata.  Momentálně je lov baribalů povolen ve 28 z amerických států, z nichž devatenáct vyžaduje lovecká licence a některé dokonce licenci k lovu velké zvěře. V osmi státech je k lovu baribalů potřeba jen licence k lovu velké zvěře. Každý rok se prodá zhruba 481 500 licencí k lovu baribalů. Lovecké metody a sezony se liší podle státu, někde se může lovit pouze na podzim, jinde i na jaře, v jiných státech po celý rok. Například ve státě New Jersey je lov baribalů už pět let zakázán, avšak v prosinci 2010 byla uskutečněna šestidenní lovecká sezona určená k regulaci populace. Studie Fairleigh Dickinson University ukázala, že pro schválení této šestidenní sezony pro každý rok bylo 53 procent občanů státu. Sezonu podporovali především muži, lidé staršího věku a obyvatelé venkova. Na západě země, kde je baribalů hodně, jsou lovecké sezony buď po celý rok, nebo na jaře. Zhruba 19 tisíc baribalů bývalo každý rok mezi lety 1988 a 1992 zabito na území Spojených států, nejméně v Jižní Karolíně (6), nejvíce ve státě Maine (přes 2 000).  Baribalové jsou po jelenech a wapiti nejoblíbenějším terčem lovců s lukem.", "section_level": 2}, {"title": "Maso a orgány.", "content": "Mezi původními obyvateli a kolonisty mělo maso baribala vysokou cenu. Například Gwičinové žádný jiný druh medvěda nelovili, avšak maso baribala stále tvořilo jen malou složku jejich potravy. Frank Forester o něm napsal, že je „chutné, spíše lahodné, podobné vepřovému. V New Yorku se z něj stala tak obvyklá pochutina, že jeden z místních důležitých trhů dostal název \"Medvědí trh\".“  Theodore Roosevelt rovněž přirovnával maso mladých baribalů k vepřovému, navíc podle něj nebylo tak surové a bezvýrazné jako maso grizzlyho. Nejchutnější kusy baribala jsou pak k nalezení v zadních končetinách a ledvinách. Maso z krku, předních končetin a ramenou pak buď bylo umleto nebo dušeno. Uchování tuku zajistí masu silnou chuť a jelikož baribalové mají často trichinelózu, musí být maso vařeno za vysoké teploty, aby došlo k vyhubení parazitů.  Tuk baribalů byl kdysi ceněn na poli kosmetiky, jelikož podporoval růst a lesk vlasů, a to především tvrdý bílý tuk uvnitř těla. Toho však nebylo mnoho, a tak byl výsledný olej ještě smícháván s vepřovým sádlem. Aktivisté bojující za práva zvířat však v posledních letech snižují zabíjení těchto zvířat, a tak byly výrobky s tukem baribala z kosmetického trhu staženy.", "section_level": 3}], "src_summary": "Medvěd baribal, zvaný také medvěd černý či baribal, v angličtině American black bear (\"Ursus americanus\") je středně velký druh medvěda, který má svůj přirozený domov v Severní Americe. Jedná se o nejmenší a nejčastější severoamerický druh medvěda a jeho potrava závisí na místě a ročním období. Je to tedy všežravec nejčastěji obývající hustě zalesněná území, která opouští při hledání potravy. Někdy ho toto hledání zavede až k lidským obydlím, kde se k potravě může dostat snadno. IUCN nepovažuje baribala za ohrožený druh, jelikož jeho rozšíření je velké a počet jedinců se rovná dvojnásobku počtu jedinců všech ostatních druhů medvěda dohromady. Společně s medvědem hnědým a dalšími šesti druhy to je jediný vyhynutím neohrožený druh medvěda. Baribal často označuje stromy svými zuby a drápy, čímž komunikuje s ostatními baribaly.", "tgt_summary": "美洲黑熊(学名:\"\"),是生存于北美洲的一种熊科熊属的动物。分布范围除从阿拉斯加南部一直到墨西哥北部,包括了美国39个州和的加拿大除爱德华王子岛的所有省份。食物百分之七十五以上为植物。目前主要生存在北美洲的各个国家公园和山区间。据估计,在人类未抵美洲前,曾有上百万只,全新世前一度减少到二十万只,现在大约已增加到六十万只。", "id": 162394}
{"src_title": "ATR 42", "tgt_title": "ATR 42", "src_document": [{"title": "Verze.", "content": "Letoun existuje v několika verzích. Počátkem roku 1985 představil výrobce zdokonalenou verzi ATR-42-200, odlišující se od předchozí především vyšší hmotností a zlepšenými výkony, po ní následovala varianta ATR-42-300, která byla standardní verzí až do roku 1996. ATR-42-320 se lišil pouze silnějšími motory PW121 o výkonu po 1415 kW (výroba byla také zastavena v roce 1996), ATR-42 Cargo je nákladní verzí 42-300 s možností operativní přeměny na standardní cestovní verzi. ATR-42-500 je výrazněji modernizovaná verze zalétaná 16. září 1994 (výr. č. 442, F-WWEZ) v Toulouse, vycházející z verze -300. Osádka byla složena ze zkušebního pilota Bernarda Doranceho, pilota Jean-Pierra Duchereuxe a techniky Jeanem Piatkem a Christianem Desbantem. Zkušebního programu se zúčastnil také druhý vyrobený stroj (445, F-WWER), který poprvé vzlétl 28. listopadu 1994. Certifikace ATR-42-500 byla ukončena v květnu 1995. Liší se od předchozích modelů přepracovaným interiérem, silnějšími motory Pratt & Whitney Canada PW-127E o vzletovém výkonu 1611 kW (a vyšší cestovní rychlostí 565 km/h), šestilistými vrtulemi Hamilton Standard/Ratier-Figeac 568F, maximálním doletem 1850 km, EFIS kokpitem, křidélky a kormidlem z většího ATR 72-210, novými brzdami a přistávacím podvozkem a zpevněnou konstrukcí křídla a trupu. Došlo rovněž k zvýšení maximální vzletové hmotnosti o 815 kg a platícího zatížení o 900 kg. Dodávky prvních letounů uživatelům byly zahájeny 31. října 1995, kdy Air Dolomiti převzala letoun výrobního čísla 462 (F-OHFF, o osm dní později I-ADLF). Druhým uživatelem se stala 18. listopadu 1995 mexická dopravní společnost Aeromar (471, XA-TAH). K dalším dopravcům, kteří „Pětistovku“ zařadili na své letecké spoje, patří např. německý Eurowings Luftverkehrs, Air Tahiti, kolumbijská společnost ACES, rumunský TAROM, nebo dánský dopravce Cimber Air. České aerolinie vlastní pět letadel tohoto typu.  Speciální modifikace ATR-42MP Surveyor vychází konstrukčně z verze ATR-42-400, jejímž primárním účelem je námořní hlídková služba. Byly vyvinuta společností Alenia Aerospazio v rámci programu vojenského oddělení Alenia Difeza. Výklopné výsuvné dveře s vestavěnými schůdky byly zaměněny za posuvné, které lze otevřít během letu např. pro shoz zásob, nebo záchranného materiálu. Do zadní části pravé podvozkové gondoly bylo instalováno pouzdro se signálními raketami. Dvě vypouklá okna v zadní části hlavní kabiny umožňují dokonalejší pozorování pod letounem, konzole umístěné před podvozkovými gondolami nesou výkonný světlomet, čidla detekční aparatury a závěsy umožňující instalaci palubního kulometu. Naspodu trupu pod tvarovaným krytem je anténa vyhledávacího radiolokátoru. První let Surveyor provedl 1. dubna 1996.  Dne 2. října 2007 byl oficiálně zahájen vývoj verze ATR 42-600 pro 48 až 50 cestujících. První stroj (výr. č. 811, F-WWLY) byl zalétán 4. března 2010 v Toulouse. Letoun byl poháněn dvěma turbovrtulovými motory Pratt & Whitney Canada PW127M. Hlavní vybavení skleněného kokpitu obsahovalo pět multifunkčních displejů MF-LCD, které nahradily dřívější elektronický systém EFIS.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Mezi letecké společnosti, které používají na svých linkách ATR-42, patří i České aerolinie. Jeden z jejich letounů tohoto typu shořel 13. června 2012 během údržby v hangáru Letiště Praha-Ruzyně. Odhad škody je 200 milionů korun.", "section_level": 1}], "src_summary": "ATR 42 je dvoumotorový turbovrtulový dopravní letoun určený pro kratší regionální tratě. Je výrobkem italsko-francouzské spolupráce společností Aérospatiale a Alenia. Označení stroje ATR je zkratkou shodnou ve francouzštině i italštině Aerei di Trasporto Regionale (Avions de Transport Régional). Číslice 42 udává počet přepravovaných cestujících.", "tgt_summary": "ATR 42为法国宇航与意大利飞机制造公司(Aeritalia)合资的飞机制造商ATR制造的双发涡桨短程民航机,标准布局载客42人。最初是为了弥补市场上喷射机的广泛应用而开发的。在法国图卢兹总装。", "id": 45835}
{"src_title": "Akko", "tgt_title": "阿卡 (以色列)", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 10 metrů na severním hrotu haifského zálivu. Jde o přístavní město, které je vzdáleno 13 kilometrů severně od Haify. Obcí prochází pobřežní železniční trať. Nachází se tu železniční stanice Akko. Od roku 2011 byla budována železniční trať Akko–Karmiel, která odbočuje z pobřežní tratě jižně od Akka a vede východním směrem do města Karmiel. Provoz na nové železniční trati byl zahájen 20. září 2017.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Akko sloužil(o) jako obchodní centrum již před 4000 let, od dob osídlení území Féničany. Jeho název je doložen na tabulkách z Tel Amarny.. Za řeckého osídlení se nazýval(o) Aká. V dobách novozákonních byl podle Ptolemaia Philadelpha nazýván \"Ptolemaios\", za císaře Claudia jako \"Colonia Claudia Felix\".  Během křížových výprav bylo město součástí Jeruzalémského království a bylo několikrát dobyto a opět osvobozeno. Bylo posledním křižáckým městem ve Svaté zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Pád Akkonu.", "content": "18. května 1291 muslimové překonali všechna opevnění poslední křižácké bašty ve Svaté zemi. Když muslimská vojska překonala po dlouhém obléhání vnější i vnitřní obranné hradby, rychle obsadila celé město. V nelítostných pouličních bojích, které se sváděly o každou píď země, se zbytkem křižáckých rytířů a jejich pomocných jednotek proteklo ještě hodně krve, ale vlastní masakr nastal, když byl i tento poslední odpor zlomen. Mameluci rozpoutali orgie násilí a neušetřili nikoho, ani staré muže, ženy, a děti. Pomstili se za podobně krvavou lázeň, kterou spáchali před bezmála sty lety na muslimském obyvatelstvu při dobývání Akkonu křižáci pod velením Richarda Lví srdce. Hrstka obyvatel, která měla pochybné štěstí a vyvázla životem, byla prodána do otroctví. Většina těchto žen a dívek navždy zmizela v harémech emírů. Když přišla noc 18. května 1291, byl celý Akkon, až na templářský železný hrad na jihozápadním výběžku Akkonu, pod kontrolou sultána el-Ashraf Khalila. Přeživší templáři se opevnili spolu se skupinou obyvatel obojího pohlaví v budově řádu, která měla charakter pevnosti. Téměř po celý týden odolávali útokům mameluků. Až když jim sultán nabídl, že předají-li pevnost, nechá je čestně odejít, přijali podmínku, otevřeli bránu a umožnili emírovi a stovce ozbrojenců vstup. Na hradě již vlála sultánova vlajka, když v tom se situace vyostřila. Mamelukové porušili slib svého sultána, přepadli několik žen a chlapců a pokusili se je odvléci. Poté sáhli templáři opět po zbrani, zavřeli brány na závory a vrhli se na mameluky. Pobili muslimské bojovníky do posledního muže, strhli z věže sultánovu vlajku a přísahali s odvahou odsouzenců na smrt, že se budou bránit až do trpkého konce. Pod pláštěm noci se jim ještě podařilo naložit řádový poklad na loď a dopravit ho do hradu v Sidonu. Sultán el-Ashraf Khalil chtěl konečně zlomit odpor, který hrozil jeho vojsku ostudou. Ale přesto, že jeho vojáci byli v přesile, nevěděl jak přimět templáře, aby se vzdali. když jim další den přislíbil, že mohou znovu bezpečně odejít, velitelé templářů vyšli ven, kde byli spoutáni, a mameluci jim usekli hlavy. Templáři věděli, že sultánovi nemohou věřit, a tak byli více než kdy jindy odhodláni bojovat do posledního muže. 28. května, deset dni po dobytí Akkonu, se začaly bortit hradní zdi a sultán nakázal dvěma tisícům svých nejlepších mužů, aby na hrad zaútočili. Zdi nápor nevydržely a hrad se zřítil. Trosky pod sebou zabily poslední obránce Akkonu, ale i sultánovu útočící jednotku. Po pádu Akkonu nadvláda křesťanů ve svaté zemi definitivně skončila. Řád sv. Jana Jeruzalémského přesunul své sídlo na Maltu. Během Napoleonova blízkovýchodního tažení v roce 1799 bylo napadeno, ale francouzské armádě odolalo.  Zbytky podzemního křižáckého opevnění ze 13. století včetně rozsáhlé krypty johanitů, kteří vojensky obsadili město mezi lety 1191 až 1291, se dochovaly dodnes a jsou turisticky zpřístupněné.  Město je známé také tím, že zde byl osmanskými úřady v období roků 1868 až 1877 devět let vězněn Bahá’u’lláh (z toho byl první dva roky za těžkých podmínek vězněn v bývalé křižácké pevnosti). Ve městě podle tvrzení Bahá’í věřících zjevil v domě arabského kupce ‘Údí Khammára kolem roku 1873 ústřední knihu náboženství Bahá'í – Kitáb-i-Aqdas. Také z tohoto důvodu stoupenci Bahá’í víry považují Akko za město, kde se nacházejí Bahá’í svatá místa, která navštěvují jako nedílnou součást své Bahá’í náboženské pouti. K historickému názvu \"Akko\" se město vrátilo teprve pod britskou správou roku 1948.  Roku 2001 bylo staré město Akko zařazeno organizací UNESCO mezi světové historické památky. Od roku 2015 zde probíhají systematické archeologické výzkumy, při kterých byla mj. objevena česká stříbrná mince krále Přemysla Otakara II..", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2009 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé – přibližně osob (včetně statistické kategorie „ostatní“, která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu, ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, přibližně osob). osob patřilo mezi izraelské Araby. V původním historickém jádru města ve vymezení z doby mandátní Palestiny tvoří Arabové až 70 %. Jen 15 % současného arabského obyvatelstva však je potomky rodin, které zde žily před rokem 1948. Zbytek sem přesídlil z jiných vesnic a měst v Izraeli. Soužití Židů a Arabů v tomto smíšeném městě bylo poznamenáno etnickými nepokoji, které vypukly 8. října 2008 a eskalovaly do pětidenních násilností poté, co arabský obyvatel vjel autem během svátku Jom kipur (kdy v Izraeli ustává veškerý silniční provoz) do převážně židovské čtvrti Akka.  Jde o středně velkou obec městského typu s dlouhodobě stagnující populací. K 31. prosinci 2015 zde žilo lidí, z toho Židů.", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Akko má následující partnerská města:", "section_level": 1}], "src_summary": "Akko či Akkon, česky dříve také \"Accra\" (hebrejsky עכו, \"Ako\"; arabsky عكا, \"Aka\", v oficiálním přepisu do angličtiny \"Akko\", přepisováno též Akra, Acre nebo Saint-Jean d'Acre) je město v Severním distriktu v Izraeli.", "tgt_summary": "阿卡(,,英语:Acre),或译阿克里,是一座位于以色列北部加利利西部的城市,距离耶路撒冷约152公里。阿卡是持续有人类居住的最古老的城市之一。2011年人口为46,464人,约75%为犹太人,25%为阿拉伯人。在1948年被以色列占领之前,大多数阿卡居民是阿拉伯人。", "id": 2718053}
{"src_title": "Bushy Park", "tgt_title": "灌木公园", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oblast Bushy parku byla osídlena posledních 4000 let. Byla zde objevena mohyla z doby bronzové a bohaté známky zemědělské činnosti ve středověku.  Když Jindřich VIII. převzal v roce 1529 od kardinála \"Tomase Wolseyho\" \"Hampton Court Palace\", převzal také i tři okolní parky (\"Hare Warren\", \"Middle park\" a \"Bushy park\"), které tvoří současný Bushy park. Jako vášnivý lovec určil tento park jako honební revír pro lov jelenů.  Jeho následovníci, kteří byli méně krvelační, nechali postavit v parku další malebné příslušenství. Karel I. nechal vykopat zavlažovací 19kilometrový kanál \"Longford River\" pro zásobování \"Hampton Court\" a zřídit několik rybníků. V té době byla postavena i hlavní komunikace – kaštanová ulice (\"Chesnut Avenue\"), která vede mezi \"Hampton Court Road\" v \"Hamptonu\" a \"Sandy Lane\" v \"Teddingtonu\". Od poloviny 19. století do druhé světové války zde Londýňané slavili kaštanovou neděli (\"Chestnut Sunday\"), procházejíce se rozkvetlou kaštanovou alejí (tato tradice byla obnovena v roce 1993).  Na konci 19. století zde byly položeny základy nového sportu – pozemního hokeje.  Během první světové války zde byla zřízena nemocnice, v níž byli ošetřováni kanadští vojáci a v době mezi válkami zde byl zřízen tábor pro podvyživené děti. Dwight D. Eisenhower zde plánoval během druhé světové války vylodění v Normandii.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Nejbližší železniční stanice National Rail – \"Hampton Court\" na jihu, \"Hampton Wick\" a \"Kingston\" na východě, \"Teddington\" na severu a \"Hampton\" na západě. Všechny jsou vzdálené asi 10–15 minut chůze.  Některé linkové autobusy zastavují poblíž \"Hampton Court Gate\" – hlavní jižní vstupní brány do parku. Autobusy z \"Richmondu\" zastavují u \"Hampton Court Green\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Bushy Park je druhý největší královský park v Londýně. Nachází se na jihozápadě Londýna v obvodu Richmond. Rozprostírá se na ploše 4,5 km2, bezprostředně na sever od \"Hampton Court Palace\" a jeho zahrad, jen několik minut chůze od Kingstonu.", "tgt_summary": "灌木公园(Bushy Park)是英国伦敦的第二大皇家园林,面积,,灌木公园位于伦敦西南的泰晤士河畔里士满区,紧邻汉普敦宫和汉普敦宫公园北侧。大部分向公众开放。", "id": 2981172}
{"src_title": "Vesta (planetka)", "tgt_title": "灶神星", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Planetku objevil 29. března 1807 v Brémách německý astronom H. W. Olbers. V té době byla ještě považována za planetu a dostala dokonce i grafický symbol (viz vlevo). Ani objev další planetky (5) Astraea o 38 let později na tom nic nezměnil; teprve v 50. letech 19. století, kdy objevů planetek kvapem přibývalo, začala být spolu s ostatními podobnými tělesy považována za pouhou planetku.", "section_level": 1}, {"title": "Popis objektu.", "content": "Planetka Vesta patří vzhledem ke své velikosti a relativní blízkosti k Zemi k nejlépe prozkoumaným objektům pásu planetek. Na rozdíl od většiny planetek má velmi vysoké albedo (0,423), což způsobuje, že při blízké opozici, kdy se může přiblížit k Zemi až na 1,14 astronomických jednotek (AU), může dosáhnout maximální možné zdánlivé hvězdné velikosti 5,5. Díky tomu je výjimečně na hranici viditelnosti pouhým okem.  Co do velikosti a hmotnosti je největší planetkou ve vnitřní části hlavního pásu planetek, mezi drahou Marsu a Kirkwoodovou mezerou ve vzdálenosti 2,50 AU od Slunce.  Vesta rotuje poměrně rychle kolem své osy; rotační perioda je 5 h 20 min 31 s.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled planetky.", "content": "Tvarově se díky rozměrům a hmotnosti dostala do isostáze a její tvar se blíží trojosému elipsoidu. Její rozměry a tvar byly v minulosti zjišťovány na základě zákrytů hvězd tímto tělesem. Podrobné znalosti o vzhledu, včetně rozlišení povrchových útvarů, přinesly až Hubbleův vesmírný dalekohled a nejmodernější pozemní dalekohledy, jako např. Keckův dalekohled na Havajských ostrovech.  Nejdéle známým útvarem na povrchu Vesty je velká tmavá oblast o velikosti přibližně 200 km, lišící se od svého okolí významně nižší albedem. Byla na počest objevitele planetky nazvána \"Olbers\". Její geometrický střed slouží jako referenční bod počátku vestografických souřadnic (0° vestografické délky).  Nejvýznamnějším povrchovým útvarem však je velký kráter o průměru 460 km poblíže jižního pólu planetky; jeho průměr tedy představuje asi 80 % rozměru Vesty. Jeho dno se nachází asi 13 km pod úrovní okolního terénu, zatímco jeho valy okolí převyšují o 4 až 12, tedy maximální převýšení činí až 25 km. Středový vrcholek se tyčí do výše 18 km nad dnem kráteru. Vzhledem k tomu, že nebyl dopady meteoroidů výrazně pozměněn, odhaduje se, že není starší ne 1 miliarda let. Dopad tělesa, kterým byl kráter vytvořen, vymrštil do prostoru asi 1 % materiálu Vesty. Tyto horniny se staly materiálem, z něhož vznikla tělesa \"Vestiny rodiny\", zvané \"vestoidy\" a meteoroidy, které na Zemi známe jako \"HED meteority\". Díky jejich analýze máme dobré znalosti o chemii, mineralogii a geologii Vesty. Na povrchu planetky byla identifikována řada dalších kráterů o průměru kolem 150 km a hloubce až 7 km.  Polokoule Vesty se od sebe podstatně liší. Z analýzy snímků, pořízených Hubbleovým kosmickým dalekohledem vyplývá, že východní polokoule je pokryta světlejším materiálem, regolitem a vykazuje velké množství kráterů, zasahujících do hlubších vrstev vyvřelých hornin; jistým způsobem je obdobou „horských“ oblastí na našem Měsíci. Západní polokoule má nižší albedo a připomíná měsíční „moře“; je pravděpodobně tvořena výlevnými bazalty.", "section_level": 2}, {"title": "Geologie planetky.", "content": "Předpokládá se, že Vesta má díky proběhlé diferenciaci kovové jádro ze železa a niklu, ukryté v olivínovém plášti. Nejvyšší vrstvu tvoří povrchová kůra, kterou směrem do hloubky tvoří čtyři základní vrstvy:  Podle nejnovějších teorií vývoj Vesty, zahájený před 4,75 miliardami let, pravděpodobně probíhal následujícím způsobem:  Zdá se, že Vesta je jedinou planetkou, u níž proběhla tato diferenciace a která se dožila současné doby. Existence sideritů (kovových meteoritů) a achondritů však dokazuje, že musely existovat i jiné planetky, u nichž proběhla podobná diferenciace, ale ty byly následnými srážkami zničeny.  Díky výjimečně vysokému albedu a přítomnosti pyroxenu na jejím povrchu je hlavním představitelem planetek chemické klasifikace třídy V.", "section_level": 2}, {"title": "Průzkum planetky.", "content": "27. září 2007 k Vestě odstartovala sonda Dawn a dorazila k ní v září 2011. Výsledkem téměř ročního průzkumu tělesa z oběžné dráhy byl poznatek, že Vesta patří k tělesům z počátečního období formování sluneční soustavy a má mnohem rozmanitější povrch, než se původně předpokládalo. Vesta se podobá mnohem více terestrickým planetám či Měsíci než ostatním planetkám.  Sonda Dawn se v květnu 2012 začala od Vesty odpoutávat. Dalším plánovaným cílem výzkumu je trpasličí planeta Ceres.", "section_level": 1}, {"title": "Původ jména.", "content": "Planetka byla pojmenována podle římské bohyně Vesty, ochránkyně ctnosti, čistoty a domácího krbu. Vesta byla také sestrou Cerery podle níž byla pojmenována první z objevených planetek, (1) Ceres. Na žádost objevitele jméno vybral významný německý matematik C. F. Gauss, který vypracoval matematickou metodu, umožňující stanovit elementy dráhy z menšího počtu pozorování, což bylo důležité právě v případě nově objevených planetek.", "section_level": 1}], "src_summary": "(4) Vesta je planetka obíhající v hlavním pásu planetek a je co do rozměru třetím největším tělesem této kategorie, co se týče hmotnosti dokonce druhým nejhmotnějším. Jako jediná z planetek může být za mimořádně příznivých okolností viditelná na noční obloze pouhým okem. Podle charakteru oběžné dráhy patří do skupiny I v hlavním pásu. Současně je mateřským tělesem rodiny vestoidů.", "tgt_summary": "灶神星, 小行星序号为4 Vesta,是太阳系最大的小行星之一,平均直径。它是海因里希·欧伯斯在1807年3月29日发现的,以罗马神话中家和壁炉的女神Vesta命名,中文翻译为中国神话中的灶神。", "id": 169805}
{"src_title": "Gótové", "tgt_title": "哥特人", "src_document": [{"title": "Migrace.", "content": "V historických pramenech jsou Gótové doloženi až v době, kdy sídlili na pravém břehu dolní Visly na území dnešního Polska. Odtud se v polovině 2. století začali přesouvat jihovýchodním směrem. Ve 3. století se usídlili v severním Černomoří v rozsáhlé oblasti mezi Dunajem a Donem, případně Dněprem. Během dlouhých migrací se k nim nepochybně připojovali příslušníci dalších kmenů, předpokládá se, že také Slované.  Část Gótů však ve Skandinávii zůstala (Géaté, Geats, Götar), ti jsou známi ve švédských oblastech \"Östergötland\" a \"Västergötland\". V Baltském moři, na ostrově Gotland žijí dodnes Gutové ( Gutar), hovořící dialektem odlišným od švédštiny. Slova \"Geat\" i \"Götar\" pravděpodobně vycházejí z protogermánského slova \"Gauta\" – to je odlišné od kořenu \"Gut\", z kterého pravděpodobně pochází slovo \"Goth\". Existují názory, že rekonstruované slovo \"Gut-þiuda\" (gotický lid) je pravděpodobně originální forma jména Gótů.", "section_level": 1}, {"title": "Střet s římským impériem.", "content": "V roce 238 Gótové překročili Dunaj, který tvořil \"limes romanus\", a podnikli vpád do provincie Moesia. Aby provincii opustili, musela jim římská říše vyplatit výkupné a roční tribut. Po pár menších vítězstvích v Dácii jim císař Philippus Arabs tribut přestal platit. V roce 250 tak tři proudy Gótů, vedené králem Knivou napadly Dácii, Moesii a Dobrudžu. Na zpáteční cestě porazili římské vojsko, v bitvě padl i císař Decius. V letech 255 až 257 se Gótové zaměřili na útoky z moře, obětí se stala provincie Bithýnie. V roce 266 Gótové spolu s Heruly propluli Bosporem a zaútočili na Řecko, Krétu a Kypr, obětí se stala města Sparta, Athény, Korint, Olympia i Trója. Na cestě zpět však díky bouři došlo k mnoha ztrátám, u Soluně byli Herulové poraženi císařem Gallienem a později i zbytek gótského vojska v Thrákii. V roce 269 byli Gótové s Heruly poraženi novým císařem Claudiem II. v bitvě u Niše, ze zajatých barbarů se stali žoldnéři římské armády. V roce 271 byli Gótové císařem Aurelianem vyhnáni z Thrákie a Illyrie a zatlačeni za Dunaj, tehdy padl i gótský král Cannabaudes.", "section_level": 1}, {"title": "Gótové v severním Černomoří.", "content": "V nových sídlech pohltili zdejší slovanské a skýtosarmatské obyvatelstvo a také germánské Heruly a přejali od nich řadu zvyklostí. Gótské společenství, v nichž germánští Gótové tvořili menšinu, se tak sestávalo ze směsice různých etnik i kultur. Ovlivněno bylo také přítomností vyspělé antické civilizace, kterou jim zprostředkovala zdejší bohatá obchodní centra.  V severním Černomoří si Gótové postupně vytvořili ohromné kmenové svazy (říše). Podle tradice byly dva, říše Vizigótů (západních nebo také lesních Gótů) na západě a říše Ostrogótů na východě. Hranicí byla řeka Dněstr. Dnes však historici uvažují o tom, že zde mohlo vzniknout více menších říší (Heather uvádí počet dvanáct). Zásluhou gótského biskupa Wulfily, který byl vysvěcen v Konstantinopoli, byli Gótové pokřtěni a přijali křesťanství v ariánské podobě, které tehdy převládlo na císařském dvoře. Wulfila dokonce přeložil Bibli do gótského jazyka a vytvořil pro tuto potřebu gótskou abecedu.  V polovině 4. století dosáhla obrovského rozmachu především říše Ostrogótů, jíž vládl král Hermanarich (Ermanaricus). Rozkládala se od Černého moře až do Pobaltí a za řeku Volhu. Zkázu jí přinesl vpád kočovných Hunů v roce 375. Ostrogóti byli tvrdě poraženi a smrtelně raněný Hermanarich spáchal sebevraždu. Poté začali Ostrogóti ustupovat před tlakem Hunů na západ. Během několika let přesídlili do Panonie. Hunské nadvládě ovšem neunikli, neboť kočovníci ovládli tuto oblast počátkem 5. století.  Vizigóti tísnění ustupujícími Ostrogóty se začali stahovat za Dunaj. Roku 376 uzavřela jedna gótská skupina smlouvu s císařem Valentem a byla usazena v Thrákii v postavení federátů. Jejich úkolem bylo posílit obranu římské hranice před útoky dalších barbarů, to znamená především Gótů.  Gótské knížectví na Krymu rozkládající se kolem pevnosti Mangup Kale přetrvalo jako vazalské území nejrůznějších mocných celků až do konce 15. století. Roku 1562 se císařský vyslanec na dvoře Osmanského sultána v Konstantinopoli setkal se dvěma muži z Krymu ovládajícími gótštinu a podařilo se mu zachytit přibližně osmdesát gótských slov a frází. Krymská gótština definitivně zanikla v 17. nebo 18. století.", "section_level": 1}, {"title": "Prameny.", "content": "Počátkem 6. století sepsal dějiny Gótů ministr ostrogótského krále Theodoricha Cassiodorus Senator, který byl stejně jako jeho panovník zastáncem splynutí Gótů a Římanů do jednoho národa. Z Cassiodorovy práce se zachoval pouze stručný výtah, který zpracoval v polovině 6. století gótský historik Jordanes pod názvem \"De origine actibusque Getarum\" („O původu a činech Gótů“) – dílo je známo též jako \"Getica\" („Gótské záležitosti“). Představuje stěžejní pramennou základnu pro bádání o dějinách tohoto lidu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gótové ( - Gutþiuda; ) byli jedni z prvních Germánů, jejichž dvě větve, Vizigóti a Ostrogóti, sehráli důležitou roli při pádu západořímské říše, výrazně se zapsali do doby stěhování národů a do dějin vzniku středověké Evropy. Náleželi k východogermánské skupině a jejich jazyk byla gótština.", "tgt_summary": "哥特人(哥特语:),又译哥德人,是东日耳曼人部落的一支分支部族,从2世纪开始定居在斯基泰、达契亚和潘诺尼亚。5到6世纪时,分裂为东哥特人和西哥特人。 哥特人生活在今天德国的区域里,是日耳曼的一个部落。德涅斯特河划分了他们,河东的叫东哥特人,河西的叫西哥特人。", "id": 2445495}
{"src_title": "Klíč (kryptografie)", "tgt_title": "密钥", "src_document": [{"title": "Symetrická a asymetrická kryptografie.", "content": "Kryptografické algoritmy, které používají ten samý klíč pro šifrování i dešifrování se nazývají symetrické. O dost novější a v současnosti především používaná třída algoritmů však používá pro šifrování a dešifrování různé klíče. Tato kryptografie používá pro šifrování a dešifrování různé klíče, a proto se jmenuje asymetrická kryptografie, přičemž její rozvoj se datuje zhruba od roku 1970.  Šifrovací klíč bývá veřejný (public key), zatímco dešifrovací klíč bývá soukromý (private key, česky se mu také často říká „tajný klíč“) a znám jenom svému držiteli. Tedy zasílaní šifrovaných zpráv konkrétnímu adresátovi je umožněno všem, zatímco dešifrovat je může jenom on sám.  Držitel může svůj soukromý klíč použít k zašifrování kontrolního součtu – haše (z anglického \"\") – dat a tím tato data opatří tzv. elektronickým podpisem (digitální signaturou) – vzhledem k tomu, že je soukromý klíč znám pouze jeho držiteli, může každý dešifrovat a zkontrolovat kontrolní součet jeho veřejným klíčem a potvrdit tím jednak integritu dat (tj. že je během přenosu nikdo nezměnil), jednak také autora, protože jediný, kdo mohl použít soukromý klíč k podpisu, je jeho držitel.  Aby však bylo možné důvěřovat elektronickému podpisu, je třeba mít jistotu, že veřejné klíče, používané pro kontrolu elektronického podpisu, skutečně náleží osobě, která je uvedena v popisu klíče. K tomu slouží tzv. certifikační autority, které pracují s hierarchickým modelem vztahů důvěry nebo sítě důvěry, které používají distribuovaný model důvěry (viz podepisování klíčů). V obou případech je na základě ověření totožnosti vydán certifikát pro veřejný klíč – v podstatě to znamená, že ho opatří podrobnými údaji a tyto údaje i samotný klíč jsou digitálně podepsány pomocí soukromého klíče autority, která ověření deklaruje.  Kromě potvrzení integrity dat a identity odesilatele je někdy třeba potvrdit také datum a čas, kdy byla zpráva podepsána. To se dělá tak, že důvěryhodná časová autorita přidá ke zprávě časovou známku (timestamp) a zprávu včetně časové známky podepíše svým soukromým klíčem.", "section_level": 1}, {"title": "Délka klíče.", "content": "Pro nepodmíněnou bezpečnost kryptosystému musí být klíč nejméně tak dlouhý jako zpráva samotná, což je slavný Shannonův výsledek. To ale není příliš praktické, protože jeho tajná distribuce je stejným problémem jako přenos zprávy. V tomhle ohledu skýtá kvantová kryptografie ohromnou výhodu. Jedním z protokolů na kvantovou distribuci klíče (QKD) použitelného pro nepodmíněně bezpečné šifrování je protokol BB84.  Klasická kryptografie používá klíče, které mohou být o mnoho kratší než zpráva, nicméně dostatečně dlouhé na to, aby nebylo možné vyzkoušet všechny možnosti. 80 bitů je považováno za minimální délku klíče pro symetrickou kryptografii. Běžně se užívají 128bitové klíče.  Systémy pro asymetrickou kryptografii často spoléhají na neinvertovatelnost jednosměrných funkcí současnými výpočetními prostředky. Například v systému RSA je veřejným klíčem součin dvou dostatečně velkých prvočísel, protože efektivní algoritmus na faktorizaci bez použití dodatečné informace (trapdoor), která je soukromým klíčem, není dosud znám. Dalším kandidátem na jednosměrnou funkci je například diskrétní logaritmus, na kterém se kryptosystémy rovněž běžně zakládají. Obecně potřebuje kryptografie s veřejným klíčem pro stejnou úroveň bezpečnosti delší klíče než kryptografie symetrická. 3 072bitový klíč by měl u algoritmů založených na faktorizaci či diskrétním logaritmu postačovat na dosáhnutí bezpečnosti srovnatelné s tou pro 128bitovou symetrickou šifru. Kryptografie založená na eliptických křivkách umožňuje používat kratší klíče, ale protože je známa jenom krátce, můžou se v budoucnu objevit nové efektivní útoky. V současnosti se doporučují klíče s dvojnásobnou délkou, než je tomu v symetrických šifrách pro stejnou úroveň bezpečnosti. Nicméně, bezpečnost v současnosti používaných kryptosystémů nebyla dosud prokázána matematicky, proto žádný z nich ve skutečnosti nemusí být bezpečný, pokud najdeme efektivní dešifrovací algoritmus, kteréhož existenci neumíme vyloučit.", "section_level": 1}, {"title": "Výběr klíče.", "content": "Aby se ztížilo případné uhádnutí klíče, měl by být generován náhodně a mít dostatečnou entropii, což v podstatě znamená, že je náhodně vybrán z dostatečně velkého počtu možností. Na generování náhodnosti se často používá hardwarový šum, v případě potřeby jenom malého množství však postačí i obyčejná (vyvážená) hrací kostka.  V praxi se například jako autentizační klíč často používá heslo, které může být velmi jednoduché. Pro jeho bezpečný výskyt na síti je šifrováno přidáním náhodných bitů (sůl) a následnou aplikací hašovací funkce (key derivation function).", "section_level": 1}], "src_summary": "V kryptografii je klíč informace, která určuje průběh kryptografického algoritmu. Při šifrování klíč určuje transformaci zprávy do šifrovaného textu, při dešifrování je tomu naopak. Klíče se používají také v digitálních podpisových schématech a hašovacích funkcích (také MAC – message authentication code), často používaných na autentizaci.", "tgt_summary": "在密码学中,密钥(key,又常称金钥)是指某个用来完成加密、解密、完整性验证等密码学应用的秘密信息。在对称密码学(或称密钥密码学)中,加密和解密用的是同一个钥匙,因此钥匙需要保密。而在公钥密码学(或称非对称密码学)中,加密和解密用的钥匙不同:通常一个是公开的,称为公钥;另一个保密,称为私钥。", "id": 868249}
{"src_title": "Local Area Network", "tgt_title": "局域网", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Sítě LAN označují všechny malé sítě, které si mnohdy vytváří sami uživatelé na své vlastní náklady. Jedná se o sítě uvnitř místností, budov nebo malých areálů; ve firmách i v domácnostech. Dále je charakterizuje levná vysoká přenosová rychlost (až desítky Gbit/s) a skutečnost, že si je na vlastní náklady pořizují sami majitelé propojených počítačů.  Slouží ke snadnému sdílení prostředků, které jsou v LAN dostupné. Nejvyšší podíl při komunikaci v LAN má obvykle sdílení diskového prostoru. Dále LAN umožňuje využívat tiskáren, které jsou připojeny k jiným počítačům nebo vystupují v síti samostatně, sdílet připojení k Internetu a dalších k němu návazných služeb (WWW, E-mail, Peer-to-peer sítě a podobně).  Síť se skládá z aktivních a pasivních prvků. Aktivní prvky se aktivně podílejí na komunikaci. Patří mezi ně například switch, router, síťová karta apod. Pasivní prvky jsou součásti, které se na komunikaci podílejí pouze pasivně (tj. nevyžadují napájení) – propojovací kabel (strukturovaná kabeláž, optické vlákno, koaxiální kabel), konektory, u sítí Token Ring i pasivní hub.  Opačným protipólem k sítím LAN jsou sítě WAN, jejichž přenosovou kapacitu si uživatelé pronajímají od specializovaných firem a jejichž přenosová kapacita je v poměru k LAN drahá. Uprostřed mezi sítěmi LAN a WAN najdeme sítě MAN.", "section_level": 1}, {"title": "Od historie k současnosti.", "content": "První sítě LAN vznikly na konci 70. let 20. století. Sloužily k vysokorychlostnímu propojení sálových počítačů.  Na začátku existovalo mnoho technologií, které navzájem nebyly kompatibilní (ARCNET, DECnet, Token ring a podobně). V současné době jsou nejpopulárnější LAN sítě vystavěné s pomocí technologie Ethernet.  U osobních počítačů (PC) došlo k rozmachu budování LAN sítí po roce 1983, kdy firma Novell uvedla svůj produkt NetWare. Firma Novell byla v polovině 90. let odsunuta na okraj trhu nástupem firmy Microsoft s produkty Windows for Workgroups a Windows NT.  Na počátku sítě LAN s osobními počítači používaly pro svoji jednoduchost rodinu protokolů IPX/SPX (případně NETBEUI, AppleTalk a další specializované proprietární protokoly), avšak s nástupem WWW byly na konci 90. let minulého století nahrazeny rodinou protokolů TCP/IP.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní prvky LAN.", "content": "V moderních sítích dnes nalézáme pokročilé technologie, které zvyšují jejich propustnost a variabilitu.  Jednoduché propojovací prvky (opakovač, resp. HUB) jsou nahrazovány inteligentními zařízeními (bridge, resp. switch, router), které odstraňují kolize, omezují nežádoucí provoz v síti (broadcasty), umožňují monitorování, zabezpečení a další pokročilé zásahy do provozu sítě (např. detekce DoS, filtrování provozu a podobně).  VLAN umožňuje na logické úrovni síť rozdělit na nezávislé (virtuální) podsítě a oddělit tak jejich provoz.  WLAN (Pozor, neplést s VLAN)/Wi-Fi je typ LAN který se šíří vzduchem (ne po drátech), na rozdíl od Ethernetu.  VPN (virtuální privátní síť) umožňuje bezpečné propojení počítačů nebo celých sítí zpravidla prostřednictvím větší obecně nedůvěryhodné sítě (Internetu). Takovéto propojení je vůči jednotlivým počítačům transparentní a umožňuje i v geograficky vzdálených lokalitách komunikovat jako by byly součástí jedné sítě.  IEEE 802.1X umožňuje autorizovat prvek, který se k síti připojuje a umožnit nebo odepřít mu k LAN přístup.", "section_level": 1}], "src_summary": "Local Area Network (též LAN, lokální síť, místní síť) označuje počítačovou síť, která pokrývá malé geografické území (např. domácnosti, malé firmy). Přenosové rychlosti jsou vysoké, řádově Gb/s. Nejrozšířenějšími technologiemi v dnešních LAN sítích jsou Ethernet a Wi-Fi (nebo také WLAN), v minulosti byly používány např. ARCNET a Token Ring.", "tgt_summary": "局域网(Local Area Network,简称 LAN)是连接住宅、学校、实验室、大学校园或办公大楼等有限区域内计算机的计算机网络 。相比之下,广域网(WAN)不仅覆盖较大的地理距离,而且还通常涉及固接专线和对于互联网的链接。 相比来说互联网则更为广阔,是连接全球商业和个人电脑的系统。", "id": 2859169}
{"src_title": "Baskicko (autonomní společenství)", "tgt_title": "巴斯克自治區", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Baskové jsou známí svou odlišností od svých sousedů. Liší se jak geny, tak jazykem. Baskové jsou považováni za poslední původní praobyvatele Pyrenejského poloostrova, možná i Evropy. Baskičtina není příbuzná s žádným evropským jazykem. Z archeologických a genetických výzkumů se našla spojitost mezi lebečními fragmenty člověka kromaňonského a tvarem lebky současných obyvatel Baskicka. Vedle Basků obývala v době Římského císařství danou oblast i etnická skupina Akvitánců. Většina Akvitánců byla za vlády Římanů romanizována. Baskům se však své zvyky, jazyk a nezávislost podařilo zachovat. Po pádu Římského císařství se pokusili ovládnout Basky Vizigóti. Na počátku 9. st. se objevila hrozba ze strany Maurů. Tento silný nepřítel způsobil, že se jednotlivé kmeny Basků sjednotily a roku 818 vyhlásili Navarrské království. Později Baskové přijali křesťanství, ale víru si přizpůsobili svým tradicím a zvyklostem. Své tradice si předávali ústně, první sepsání tzv. \"fueros\" proběhlo až ve 12. st. Po dokončení rekonquisty chybělo ke sjednocení španělského území pouze Navarrské království (v té době spravované francouzskými panovníky) obývané Basky. Po velkém nátlaku kastilských panovníků a po vyjednání tradičních práv vycházejících z \"fueros\" (také výjimky z branné povinnosti a placení daní), se provincie Álava, Bizkaia a Gipuzkoa roku 1512 připojily ke Kastilské koruně. Následujících čtyři sta let si Baskové bránili právo na svou vlastní samosprávu. V roce 1876 však španělští liberálové jejich výsadu \"fueros\" zrušili. To se stalo příčinou nespokojenosti a také vzniku separatistických tendencí. V roce 1895 byla Sabinem Aranou založena Baskická národní strana (EAJ/PNV), která byla stejně jako používání baskičtiny v období frankismu zakázána. Po vypuknutí španělské občanské války provincie Bizkaia a Gipuzkoa podpořily republikány výměnou za autonomii, která nabyla 5.10.1936 po predchozím schváleni ve Valencii účinnost. Po skončení druhé světové války Franco na Basky tvrdě udeřil. Během násilných akcí přišlo o život až 21 000 lidí. Fašistická vláda zakázala používání baskičtiny a na udržování veřejného pořádku dohlížely milice. To vyvolalo další napětí. K nejlépe organizovaným hnutím náležela organizace Euskadi Ta Askatasuna, zkráceně ETA, která úspěšně realizovala atentát na pravděpodobného Frankova nástupce admirála Blanka. Později přešla ETA k teroristickým útokům. Organizace má na svědomí desítky útoků. Po přechodu k demokratické společnosti nová španělská ústava zaručila Baskům omezené právo na autonomii. Mají vlastní parlament, daňový systém i policejní složky. Baskičtina se vyučuje na školách. Jednou z nejsilnějších politických stran v Baskicku je Baskická národní strana (EAJ/PNV). V autonomních volbách v březnu 2009 nacionalistické strany po dlouhé době ztratily většinu v parlamentu. V říjnu 2011 demonstrovaly v Bilbau, největším městě regionu, desetitisíce lidí, kteří si přejí nezávislost Baskicka. Shromáždění se uskutečnilo jen několik dní poté, co baskická organizace ETA s konečnou platností zastavila svůj ozbrojený boj za nezávislost Baskicka.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Na východě hraničí Baskicko s Navarrou, na západě s Kantábrií a Kastilií a Leónem, na jihu s La Riojou, na severovýchodě s Francií, na severu ho omývají vody Biskajského zálivu. Vstupní bránu ze zbytku Evropy do Baskicka a do Španělska vůbec tvoří provincie Guipúzcoa, ležící na pobřeží Biskajského zálivu. Jsou tu tři horské hřbety (nejvyšší hora Monte Corbea, 1538 m).", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Baskicko se člení na 3 provincie:", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Baskicko je zemí horalů, rybářů a v poslední době také turistů. Je proslulé výborným jídlem a obdivovateli her jako je míčová hra pelota a kuželky, které se hrají s velkou oblibou i v nejmenších vesnicích. Severozápadní Baskicko je průmyslovou oblastí. Převažují zde především gotické, barokní a klasicistní památky.  Impresionistický skladatel Maurice Ravel je po otci Francouz a po matce Bask.", "section_level": 1}], "src_summary": "Baskicko (; ) je autonomní společenství na severu Španělska, mezi Pyrenejemi a Biskajským zálivem. Území obývá převážně národ Basků, hovořící izolovaným jazykem baskičtinou, která je zde také prvním úředním jazykem, zatímco španělština má postavení druhého úředního jazyka. Metropolí autonomního Baskicka je Vitoria (baskicky \"Gasteiz\"), největším městem pak Bilbao (\"Bilbo\").", "tgt_summary": "巴斯克自治区(,;,;)位于西班牙中北部,北临比斯开湾,东北隔比利牛斯山脉与法国相邻。巴斯克自治区包括阿拉瓦、基普斯夸与比斯开三省,首府为维多利亚。巴斯克自治区于1979年10月成立,并在之后的两个月得到西班牙参众两院承认。面积7,234平方千米,人口2,124,846。位于相对孤立的山区里,巴斯克人长期自治并多次成功抵御强敌(包括罗马人、西哥特人与摩尔人)入侵。巴斯克至今仍是西班牙独立意识较强的地区之一,多次要求提高自治。弗朗哥时期出现的地下反抗组织“埃塔”(ETA)为争取巴斯克地区的彻底独立,不惜采取武装斗争。该组织于2017年4月8日正式停止武装活动,并于2018年5月2日正式解散。", "id": 1594947}
{"src_title": "Saturn V", "tgt_title": "土星5号运载火箭", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Na přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století měl Sovětský svaz v kosmických závodech výrazný náskok před Spojenými státy. V roce 1957 Sověti vypustili Sputnik 1, první umělou družici a 12. dubna 1961 se Jurij Gagarin stal prvním člověkem, který uskutečnil oblet Země.  25. května 1961 prezident USA Kennedy oznámil, že Amerika se pokusí do konce dekády přistát na Měsíci. V té době jedinou zkušeností Spojených států s pilotovanými kosmickými loďmi byl 15minutový suborbitální let lodě Freedom 7 s astronautem Alanem Shepardem. Žádná raketa na světě by v té době nebyla schopná vynést najednou celou kosmickou loď na Měsíc. Raketa Saturn I byla sice ve vývoji, ale ještě neletěla. I tak by kvůli své malé velikosti bylo nutno více startů na vynesení všech součástí kosmické lodi pro cestu k Měsíci.  Na začátku plánovacího procesu NASA uvažovala o třech hlavních způsobech letu na Měsíc: Spojení na zemské orbitě, přímý let a spojení na lunární orbitě. Jako první NASA zavrhla spojení na orbitě Měsíce (s odůvodněním, že tato spojení by mělo proběhnout nejprve na zemské orbitě). Nakonec se rozhodlo, že spojení na zemské orbitě je nejrychlejší a nejsnazší způsob jako dosáhnout cíle, který vytyčil prezident Kennedy.  Od 1960 do 1962 Marshall Space Flight Center (MSFC) vyvíjelo rakety, které se daly použít pro různé mise. Začínalo s modelem C-1, z něhož se později vyvinul model Saturn I. Ve své první verzi jako Saturn I měl dva stupně a byl určen na testy maket lodí Apollo na oběžné dráze Země. První stupeň byl poháněn osmi motory H-1 (tah 8× 835 kN), které spalovaly kapalný kyslík a letecký petrolej RP-1. Druhý stupeň S-IV měl šest motorů RL-10 (tah 6× 67 kN), které spalovaly kapalný kyslík a vodík. Nosnost byla 9 100 kg. Saturn IB vznikl výměnou druhého stupně za stupeň S-IVB, který měl jen jeden kyslíkovo-vodíkový motor J-2 (tah 1 000 kN).  První stupeň měl tah zesílený na 8× 912 kN. Nosnost tím vzrostla na 14 000 kg. Vývoj rakety C-2 se nedostal daleko. MSFC jej zrušila ve prospěch vývoje modelu C-3, kde použila dva motory F-1 na prvním stupni, čtyři motory J-2 na druhém stupni a na stupni S-IV šest motorů RL-10. NASA plánovala použít tuto raketu jako součást konceptu spojení na zemské oběžné dráze, kdy by potřebovala nejméně čtyři až pět startů pro jedinou misi.  MSFC ale plánovalo postavit ještě větší raketu C-4. Ta by použila stupeň S-IVB s jedním motorem J-2. Na jejím prvním stupni by byly čtyři motory F-1. Druhý stupeň měl být zvětšená verze druhého stupně rakety C-3. Tato raketa by potřebovala jen dva starty pro jednu misi.  10. ledna 1962 NASA oznámila plán postavit raketu C-5. Ta měla mít pět motorů F-1 na prvním stupni, pět motorů J-2 na druhém stupni a třetí stupeň S-IVB. V třístupňové verzi měla nosnost 45 000 kg k Měsíci. První čtyři starty měly otestovat všechny stupně rakety s tím, že poslední testovací let měl být okolo Měsíce. První pilotovaný let se neměl uskutečnit dříve než v roce 1969 (nakonec se však první let s lidskou posádkou uskutečnil v prosinci 1968).  V polovině roku 1962 se NASA rozhodla, že otestuje všechny tři stupně už na prvním testovacím letu. To by zkrátilo čas na testy a vývoj, ale jen v případě, že všechny tři stupně by pracovaly perfektně. Též zredukovala počet potřebných raket z 25 na 15. V roce 1963 byla raketa C-5 přejmenována na Saturn V. V tom samém roce firma Rocketdyne dodala do Marshall Space Flight Center první motory F-1, určené pro statické testy. Ve druhé polovině roku 1966 vrcholila série statických zkoušek a 6. září byl motor F-1 kvalifikován pro mise s lidskou posádkou. Po několika letech intenzivního vývoje a testů, raketa po prvé vzlétla 9. listopadu 1967 s nepilotovanou kosmickou lodí \"Apollo 4\".", "section_level": 1}, {"title": "Technologie.", "content": "Saturn V byl více než 110 m vysoký s průměrem 10 m. Naplněn palivem vážil necelé tři tisíce tun, byl schopen vynést 118 000 kg užitečného nákladu na nízkou oběžnou dráhu Země. Pro porovnání, výškou by se vyrovnal druhému největšímu mrakodrapu v České republice City Tower na Pankráci. Svými parametry tedy vysoce převyšoval všechny do té doby postavené nosné rakety.  Saturn V byl navržen v Marshall Space Flight Center v Huntsville. Používal nové výkonné motory F-1 a J-2. Vývojáři od počátku vycházeli z technologii a zkušenosti získaných při vývoji rakety Saturn I. Třetí stupeň, S-IVB, rakety Saturn V byl postaven na základě druhého stupně S-IV rakety Saturn I a byl identický s druhým stupněm Saturnu IB. Přístrojová sekce, která kontrolovala všechny měřené veličiny a řídila Saturn V během aktivní fáze letu, byla dalším vývojovým stupněm jednotek použitých už na Saturnu I a byla identická s jednotkou Saturnu IB.", "section_level": 1}, {"title": "Stupně.", "content": "Saturn V se skládal z tří stupňů a přístrojové části, které byly vyvinuty a dodány společnostmi Boeing North American Aviation a Douglas Aircraft. V současnosti je vlastníkem všech tří dodavatelů firma The Boeing Company. Dodavatelem motorů byla společnost Rocketdyne. Dalšími subdodavateli byly například společnosti IBM, Honeywell, Texas Instruments, Chrysler.  Všechny tři stupně používaly i malé motory na tuhé palivo společnosti Thiokol, které po oddělení stupeň zpomalily a zabránily tak zpětnému kontaktu popřípadě srážce se zbytkem rakety. Další série pomocných motorů, tentokrát na kapalné pohonné látky, byla umístěna na třetím stupni. Jejich úkol byl dodat stupni počáteční impuls, při druhém zážehu. Druhý zážeh probíhal ve stavu beztíže a toto „postrčení“ bylo potřeba pro natlačení kapalného paliva k sacímu hrdlu turbočerpadel. (viz Raketový motor na kapalné pohonné látky – nevýhody)  V případě, že by přerušení letu vyžadovalo zničení rakety, příslušný pracovník Eastern Test Range by vyslal povel k aktivaci sebedestrukční sekvence. Nejprve měly být odstaveny motory, poté by byl aktivován únikový systém, který by zajistil oddělení velitelského modulu a oddálil ho od rakety. Poté by byly odpáleny tvarové nálože, které byly navrženy na přesné protržení nádrží a bezpečný rozptyl pohonných látek do okolí.", "section_level": 2}, {"title": "S-IC první stupeň.", "content": "První stupeň S-IC byl zcela jiné konstrukce než první stupeň Saturnu I a Saturnu IB. Tyto předchozí stupně byly sestaveny z trupů starších raket Redstone a Jupiter a vycházely z koncepce von Braunova projektu Super-Jupiter (viz Saturn I – historie). Nový stupeň však měl být mnohem větší a byl projektován zcela od začátku. V raných stádiích konceptu Saturnu V, tehdy ještě pod názvem C-5, byly definovány základní parametry. Průměr měl být 10 metrů, výška 40 metrů a měl být vybaven čtyřmi motory F-1 na RP-1 a kapalný kyslík. Na počátku roku 1961 byl počet motorů zvýšen na pět. Kontrakt na vývoj a výrobu byl udělen společnosti Boeing a práce probíhaly v Michoud Assembly Facility v New Orleans. (později zde byly vyráběny externí nádrže pro Space Shuttle).  Konstrukce stupně sestávala z oddělených nádrží na palivo a okysličovadlo, podpůrné konstrukce, a předního adaptéru pro druhý stupeň. Rozměry těchto hlavních komponent byly obrovské a jejich výroba představovala velký problém. Většina konstrukčních prvků byla vyrobena ze slitin hliníku a spojování částí bylo realizováno pomocí svarů. Kvůli velikosti jednotlivých segmentů musely být svary velmi dlouhé a zároveň dokonalé. Byly proto vyvinuty nové postupy svařování a každý svár musel být kontrolován na průsaky a skryté vady. Svařování bylo komplikováno také rozdílnými tloušťkami spojovaných plátů a obtížnou svařitelností nových slitin. Na práce dohlíželi zástupci Marshall Space Flight Center, kteří na průběh prací v Michoud Assembly Facility dohlíželi a podíleli se na vývoji.", "section_level": 3}, {"title": "S-II druhý stupeň.", "content": "S-II byl postaven firmou North American Aviation v Seal Beach. Jako palivo používal tekutý vodík a jako okysličovadlo tekutý kyslík. Jeho pět motorů J-2 bylo uspořádáno podobně jako na stupni S-IC. Druhý stupeň poháněl Saturn V během průletu horními vrstvami atmosféry a disponoval tahem 5 MN. Po natankování tvořilo 97 % hmotnosti stupně palivo a okysličovadlo. Namísto toho, aby byly nádrže fyzicky oddělené podobně jako u prvního stupně, použili u S-II konstruktéři příčku na vrchu nádrže s kyslíkem a na spodku nádrže s vodíkem. Příčka byla složená ze dvou hliníkových desek oddělených plastem z fenolové živice. Ta měla izolovat 70 °C teplotní rozdíl mezi nádržemi. Použití této příčky ušetřilo 3,6 tuny.", "section_level": 3}, {"title": "S-IVB třetí stupeň.", "content": "S-IVB byl postaven ve firmě Douglas Aircraft Company v Huntington Beach. Používal jeden motor J-2 a stejné palivo jako druhý stupeň. Tento stupeň byl v průběhu mise použit dvakrát: poprvé po oddělení druhého stupně pro vstup na oběžnou dráhu a později pro navedení na translunární dráhu. Tento stupeň též měl fenolovou příčku na oddělení nádrží. S-IVB byl jediný ze stupňů Saturnu V, který byl dostatečně malý na to, aby se dal převážet letadlem, v tomto případě letadlem Aero Spacelines Super Guppy. Kromě mezistupňového adaptéru byl tento stupeň skoro identický se druhým stupněm rakety Saturn IB.", "section_level": 3}, {"title": "Přístrojová část.", "content": "Přístrojová část Saturnu byla vyvinuta firmou IBM a byla umístěna na vrchu třetího stupně. Postavena byla v Space Systems Center v Huntsville. Počítač kontroloval a řídil operace od několika sekund před startem až po odhození třetího stupně. To zahrnovalo řízení navigačních a telemetrických systémů rakety. Měřením zrychlení a dosažené výšky byl schopen vypočítat pozici a rychlost rakety a upravit odchylky.", "section_level": 3}, {"title": "Porovnání.", "content": "Sovětská raketa porovnatelná se Saturnem V byla raketa N-1. Saturn V byl vyšší a těžší, ale první stupeň N-1 měl větší průměr a výrazně větší tah motorů. V průběhu jejích čtyř testů, předtím než byl vývoj zrušen, N-1 nikdy nevydržela do úspěšného oddělení prvního stupně – nejúspěšnější pokus selhal přibližně 10 sekund před oddělením. Rozhodnutí použít na prvním stupni rakety Saturn V pět velmi výkonných motorů se ukázalo být lepší konfigurací než třicet menších motorů na prvním stupni rakety N-1 (sověti v té době neměli podobně silný raketový motor). Během letů \"Apollo 6\" a \"Apollo 13\" byl Saturn V dokonce schopen nahradit výpadek jednoho motoru delším provozem zbývajících motorů (postupné vypínání motorů se jinak používalo ke snížení přetížení). N-1 sice měla počítač naprogramovaný na vykrytí případných výpadků motorů, ale nikdy ho úspěšně nepoužila – v jednom případě dokonce počítač vypnul všechny motory prvního stupně namísto jednoho chybného.  Třístupňová raketa Saturn V měla maximální tah 34,02 MN (Se-504 a následující) a mohla vynést 118 000 kg na nízkou oběžnou dráhu. Jen několik z novějších raket může ohrozit některé rekordy vytvořené Saturnem V:", "section_level": 2}, {"title": "Sestavení.", "content": "Po svém dokončení byly jednotlivé stupně přesunuty do Kennedyho vesmírného střediska. První dva stupně byly tak velké, že je bylo možné přesunout jen nákladními čluny po vodě. S-IC, který vyrobili v New Orleansu, byl přesunut po řece Mississippi do Mexického zálivu. Po obeplutí Floridy byl po řece Banana dopraven do hangáru Vertical Assembly Building (dnes Vehicle Assembly Building). Stupeň S-II zkonstruovaný v Kalifornii se přesouval přes Panamský průplav. Třetí stupeň a přístrojová část byly dopraveny letecky letadly Pregnant Guppy a Super Guppy.  Po dovezení do montážní haly Vertical Assembly Building byl každý stupeň dříve než ho vztyčili, zkontrolován ještě v horizontální poloze. NASA též vytvořila obrovské konstrukce válcovitého tvaru, které měly při vztyčovaní nahradit chybějící stupně. Tyto makety měly stejnou hmotnost a elektrické propojení jako skutečné stupně.  NASA se rozhodla pro převoz rakety na odpalovací rampu použít pojízdnou odpalovací plošinu převáženou pásovým vozidlem Crawler-Transporter postaveným v Marion Power Shovel ve státě Ohio). To znamená, že raketa byla sestavena a připravena vedle odpalovací věže v hangáru a poté se celá konstrukce přesunula na odpalovací rampu pomocí pojízdné odpalovací plošiny, která se používala v programu amerických raketoplánů. Pohybuje se po čtyřech dvojproudových cestách až na 5 km vzdálenou startovací rampu.", "section_level": 1}, {"title": "Startovací sekvence misí na Měsíc.", "content": "Saturn V vynesl astronauty programu Apollo na Měsíc. Všechny rakety Saturn V odstartovaly ze Startovacího komplexu 39 v Kennedyho vesmírném středisku. Po opuštění startovací věže přebralo kontrolu a řízení Johnsonovo vesmírné středisko v Houstonu.", "section_level": 1}, {"title": "Sekvence S-IC.", "content": "První stupeň hořel 2,5 minuty, vynesl raketu do výšky 61 kilometrů a udělil jí rychlost 8 600 km/h. Přitom spálil 2 000 000 kg paliva. 8,9 sekundy před startem se začala sekvence zapálení prvního stupně. Nejprve byl zapálen střední motor, následovaný protilehlými páry motorů s 300milisekundovým zpožděním. Ve chvíli, kdy palubní počítače zaznamenaly plný tah, byla raketa ve dvou krocích uvolněna. Nejprve se odpojila zadržovací ramena startovací věže a potom, když raketa začala směrem nahoru zrychlovat, byly do půl sekundy odstraněny ostatní kovové části, kterými byla raketa přichycena k věži. Když se raketa začala pohybovat směrem vzhůru, neexistoval, v případě selhání motorů, bezpečný způsob, jak ji dostat zpět na Zem.  Trvalo přibližně šest sekund, než raketa opustila věž. Když opouštěla věž, pootočila se, aby si zabezpečila dostatečnou volnost v případě protivětru nebo selhání motorů. Ve výšce 130 metrů se raketa začala otáčet a naklánět do správného azimutu. Od startu až do 38. sekundy po zapálení druhého stupně, Saturn V letěl předprogramovaným sklonem podle převládajících větrů v měsíci startu. Čtyři boční motory se odklonily od centrálního, aby v případě, že se některý z nich vypnul dříve, ostatní směřovaly k těžišti rakety. Saturn V zrychloval. Ve výšce dvanácti kilometrů měl rychlost 500 m/s.(Viz http://www.youtube.com/watch?v=F0Yd-GxJ_QM&feature=related) Počátek letu byl určen k získání výšky s tím, že dopřednou rychlost získá později.  Asi 80 sekund po startu raketa dosáhla bodu maximálního dynamického tlaku („Max Q“). Dynamický tlak na raketu je přímo úměrný atmosférickému tlaku v okolí rakety a druhé mocnině rychlosti. I když se rychlost dále zvyšovala, dynamický tlak se vzrůstající výškou klesal.  135,5 sekund po startu byl vypnut centrální motor, aby se snížilo přetížení. Raketa se totiž po spálení paliva stala lehčí a motor F-1 se nedal přiškrtit, takže to byl nejjednodušší způsob. Posádka zažila největší přetížení, 4 g (39 m/s2), těsně před oddělením prvního stupně. Ostatní motory pokračovaly v činnosti až dokud nevyčerpaly okysličovadlo nebo palivo, což bylo signalizováno senzory v nasávání. 600 milisekund po zastavení motorů byl první stupeň pomocí zpětných raket na tuhé palivo oddělen.  Stalo se to ve výšce okolo 62 km. První stupeň pokračoval setrvačností v letu až do výšky 110 km a potom dopadl do Atlantského oceánu asi 560 km od startovací rampy.", "section_level": 2}, {"title": "Sekvence S-II.", "content": "Po oddělení stupně S-IC se na 6 minut zapálil druhý stupeň S-II, který dostal loď do výšky 185 km a udělil jí rychlost 24 600 km/h, blízké orbitální rychlosti.  Zapálení druhého stupně probíhalo ve dvou krocích. V prvním kroku se na čtyři sekundy zapálilo osm raketových motorů na pevné palivo, aby udělilo raketě pozitivní zrychlení. Poté se zapálilo pět motorů J-2. V druhém kroku, asi třicet sekund po oddělení prvního stupně, byl od druhého stupně oddělen mezistupeň. Toto byl důkladně kontrolovaný manévr, protože bylo nepřípustné, aby se mezistupeň dotknul kteréhokoliv z motorů a vzdálenost od nich byla jen jeden metr. Ve stejném čase jako mezistupeň byl oddělen i únikový systém.  38 sekund po zapálení druhého stupně automatická kontrola letu Saturnu V přepnula z předprogramovaného řízení sklonu rakety na interaktivní, které zabezpečovala přístrojová jednotka rakety na základě údajů o zrychlení a výšce. Pokud přístrojová jednotka neudržela raketu v stanovených hranicích, posádka mohla přebrat řízení pomocí ručního řízení v kabině.  Asi 90 sekund před oddělením druhého stupně byl vypnut centrální motor, aby se snížila výšková pogo oscilace. Přístroj, který potlačoval tuto oscilaci, byl poprvé nainstalován v misi Apollo 14, ale centrální motor byl i tak vypnut dříve. V tu chvíli se hladina tekutého kyslíku snížila, což změnilo poměr obou dvou složek paliva, aby se zajistilo, že po oddělení druhého stupně v nádrži zůstane co nejméně paliva.  Na dně každé nádrže S-II bylo pět senzorů. Když dva z nich zůstaly nezakryté, přístrojová jednotka iniciovala oddělení druhého stupně. O jednu sekundu později byl stupeň oddělen a za dalších deset sekund se zapálil třetí stupeň. S-II dopadl asi 4 200 km od startovací rampy.", "section_level": 2}, {"title": "Sekvence S-IVB.", "content": "Třetí stupeň byl zapálen na následující 2,5 minuty, stalo se to přibližně 12 minut po startu. Ke kosmické lodi zůstal připojen dva a půl oběhu na parkovací oběžné dráze okolo Země, zatímco astronauti kontrolovali loď a raketu, aby se ujistili, že všechny systémy pracují normálně.  Na rozdíl od předcházejícího oddělení, toto oddělení nebylo dvojfázové. Mezistupeň mezi druhým a třetím stupněm zůstal totiž připojen k druhému stupni (i když byl vyroben jako součást třetího).  10 minut a 30 sekund po startu byl Saturn V ve výšce 164 km a 1 700 km vzdálen od místa startu. Po zhruba 5minutovém zážehu byl motor třetího stupně vypnut. Loď byla ve výšce okolo 180 km. To je velmi nízká oběžná dráha, která není dlouhodobě stabilní. Je to způsobeno brzděním o zemskou atmosférou. Jen pro dvě mise Saturnu V – \"Apollo 9\" a Skylab, byla oběžná dráha vyšší. Následující dva a půl oběhu bylo využito pro řízení lodních systémů a přípravu lodě na TLI manévr (Trans Lunar Injection), kterým se loď dostala na dráhu k Měsíci.  TLI přišel přibližně dvě a půl hodiny po startu. Byl znovu zažehnut třetí stupeň, aby vynesl loď k Měsíci. S-IVB hořel téměř šest minut. Rychlost celé lodě při dohoření byla téměř 11 km/s. Několik hodin po manévru TLI byl Velitelský a servisní modul (CSM) oddělen od třetího stupně, otočen o 180 stupňů a připojen k lunárnímu modulu, který byl v průběhu startu uložen pod ním. CSM a LM se potom oddělily od třetího stupně.  Pokud by třetí stupeň zůstal na stejné dráze jako kosmická loď, mohl by ohrozit další průběh mise, takže byl vypuštěn zbytek paliva z nádrží a tím se změnila jeho trajektorie. Po rozhodnutí řídícího střediska, třetí stupně misí \"Apollo 13\" a pozdějších dopadly na Měsíc. Seizmometry, které zanechaly na povrchu předcházející mise dopad zaznamenaly a informace pomohly zmapovat nitro Měsíce. Třetí stupně z přecházejících výprav (kromě \"Apolla 9\" a \"Apolla 12\") byly navedeny na průlet okolo Měsíce a poslány na heliocentrickou dráhu. Třetí stupeň \"Apolla 9\" S-IVB byl na sluneční orbitu poslán přímo.  Stupeň S-IVB z mise \"Apolla 12\" měl jiný osud. 3. září 2002 Bill Yeung objevil podezřelou planetku, kterou dočasně označil J002U3. Vypadalo to, že obíhá okolo Země a brzy bylo speciální analýzou zjištěno, že její povrch je pokryt bílým oxidem titaničitým, stejným, jaký se použil na natření Saturnu V. Řídící středisko mise plánovalo poslat ho po průletu okolo Měsíce na sluneční orbitu, zážeh po oddělení od kosmické lodě Apollo trval příliš dlouho a S-IVB poslal na kvazi stabilní dráhu okolo Země a Měsíce. V roce 1971 se předpokládalo, že po sérii gravitačních turbulencí vstoupí na oběžnou dráhu okolo Slunce a vrátí se na zemskou orbitu o 31 let později. Zemskou orbitu opustil v červnu 2003.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější použití.", "content": "Jediný start rakety Saturn V, který nepatřil do programu Apollo, byl start kosmické stanice Skylab. V roce 1968 byl vytvořen Apollo Applications Program pro nalezení využití zařízení vyvinutého a použitého během programu Apollo. Většina plánů se soustředila na myšlenku kosmické stanice. Původně se plánovala tzv. ‚mokrá dílna‘ (anglicky ‚wet workshop‘), kde raketový stupeň bude vynesen do vesmíru a potom na orbitě vybaven zařízením.  Tato myšlenka byla nahrazena konceptem ‚suché dílny‘ (anglicky ‚dry workshop‘), kde stupeň S-IVB byl na Zemi přebudován na kosmickou stanici a vynesen Saturnem V. V tomto případě vznikla stanice Skylab a použit byl S-IVB z rakety Saturn IB se zálohou vyrobenou z třetího stupně Saturnu V. Tato záloha je nyní vystavena v National Air and Space Museum. Od 25. května 1973 do 9. února 1974 se na stanici Skylab vystřídaly tři posádky. Samotný Skylab byl na oběžné dráze do května 1979.  Doufalo se, že Skylab vydrží na orbitě dost dlouho na to, aby ho v průběhu svých prvních letů navštívily raketoplány z programu Space Shuttle. Ty mohly zvýšit jeho oběžnou dráhu a potom by byl použit jako základ budoucích vesmírných stanic. Ale raketoplány nelétaly až do roku 1981.  S raketoplány se počítalo jako s nosiči nákladu, které by létaly současně s raketou Saturn V. Raketoplány by zabezpečovaly logistiku vesmírné stanice, zatímco Saturn V by vynášel jednotlivé komponenty. Nedostatek financí pro obnovení výroby raket Saturn V způsobil změnu plánu a Spojené státy zůstaly bez těžké nosné rakety. Někteří představitelé americké vesmírné komunity komentují tuto situaci slovy, že pokračující výroba by dovolila vybudovat Mezinárodní vesmírnou stanici jen s několika starty.  Wernher von Braun a jiní plánovali vytvořit raketu s osmi motory F-1 na prvním stupni, která by dovolovala vyslat lidskou posádku na Měsíc přímým letem. Jiné plány pro Saturn V chtěly použít raketu Centaur jako poslední stupeň nebo přidat jiné lehčí nosiče. To by umožnilo poslat velké kosmické sondy bez posádky k vnějším planetám nebo lodě s lidskou posádkou na Mars. Druhá série raket Saturn Vs (pokud by byla realizována) by pravděpodobně v prvním stupni použila motory F-1A, které měly větší tah než motory F-1. Jiná výrazná změna by spočívala v odstranění aerodynamických stabilizátorů, která v porovnání se svou hmotností přinesla jen malý užitek a prodloužení prvního stupně S-IC na podporu výkonnějších motorů F-1A a zvýšení výkonu motorů J-2 pro horní dva stupně. Saturn V měl být též nosičem atomového raketového stupně RIFT a později pro NERVA. Americké návrhy z konce 50. let na raketu větší než Saturn V ji nazývaly Nova. Jméno Nova neslo více než třicet různých návrhů velkých raket.  V roce 2005 NASA zveřejnila plány postavit těžkou nosnou raketu Ares V, používající dvě pětisegmentové verze nosných raket na pevné palivo pro americký raketoplán spolu s pěti hlavními motory pro Space Shuttle (SSME) nebo třemi raketovými motory RS-68, které se v současnosti používají v raketách Delta IV. Tento projekt by využil současně technologie, protože motory SSME jsou efektivnější než motory F-1 nebo J-2 a dovolil by NASA do roku 2020 vrátit se na Měsíc. Jediný motor odvozený z motorů nosné rakety Saturn, J-2, by byl použit v nové raketě jako J-2X (dříve J-2S) pro Orion namísto jednoho SSME a na nejvyšším stupni (známém jako „Earth Escape Stage“) nosné rakety SDLV. V roce 2011 byl tento program zrušen a nahrazen novým, Space Launch System (SLS).", "section_level": 1}, {"title": "Cena.", "content": "Od roku 1964 do roku 1973 bylo na vývoj a výrobu Saturnu V použito 6,5 miliard dolarů s maximem v roce 1966 a to 1,2 miliard dolarů. Jedním z hlavních důvodů pro zrušení programu Apollo byla cena. V roce 1966 získala NASA největší rozpočet a to 4,5 miliard, což bylo v té době asi 0,5 % z HDP Spojených států amerických. Ve stejném roce resort obrany dostal 63,5 miliard dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Rakety Saturn V a jejich starty.", "content": "V současnosti je možné vidět rakety Saturn V na třech místech (všechny jsou v horizontální poloze): Z těchto třech raket jen ta v Johnson Space Center se skládá ze stupňů, které měly vzlétnout. The US Space & Rocket Center má též vztyčený model Saturnu V ve skutečné velikosti. První stupeň z SA-515 se nachází v Michoud Assembly Facility v New Orleans a třetí stupeň byl předělán na záložní pro program Skylab a v současnosti je vystaven v National Air and Space Museum.  Populární, ale nepravdivá legenda z roku 1996 tvrdí, že NASA ztratila nebo zničila plány rakety Saturn V. Ve skutečnosti plány stále existují na mikrofilmech v Marshall Space Flight Center.", "section_level": 1}], "src_summary": "Saturn V (Saturn 5) je americká vícestupňová nosná raketa, používaná v programu Apollo a Skylab. Byla to největší raketa typu Saturn, i když NASA měla připravené návrhy i větších a silnějších raket, například rakety Nova. Saturn V byl navržen a vyvinut v Marshall Space Flight Center pod vedením Wernhera von Brauna, který v průběhu druhé světové války pracoval na německém programu raketových střel V-2. Hlavními dodavateli byly firmy Boeing, North American Aviation, Douglas Aircraft a IBM.", "tgt_summary": "土星5号(英语:Saturn V),又译为农神5号,是美国国家航空航天局(NASA)在阿波罗计划和天空实验室两项太空计划中使用的运载火箭,为可载人的多级可抛式液态燃料火箭。其同时为农神运载火箭系列中唯一实际运用的3个火箭型号之一。", "id": 1635714}
{"src_title": "Hromosvod", "tgt_title": "避雷针", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hromosvod vynalezl v polovině 18. století v Evropě premonstrát Prokop Diviš, který ve své farní zahradě v Příměticích blízko Znojma umístil v roce 1754 první hromosvod. Ve světě platí za vynálezce hromosvodu také americký vědec a politik Benjamin Franklin, který kolem roku 1750 prováděl podobné experimenty. První hromosvod na území českého království, který byl umístěn na stavbě, byl instalován na zámku v Měšicích roku 1775.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Na území Hlavního města Prahy se ochrana před bleskem musí zřizovat na stavbách a zařízeních tam, kde by blesk mohl způsobit ohrožení života nebo zdraví osob nebo materiální škody.  Mimo území Hlavního města Prahy se ochrana před bleskem musí zřizovat na stavbách a zařízeních tam, kde by blesk mohl způsobit:  U obytných budov však není nutno ochranu před bleskem zřizovat v případě, je-li obytná budova v ochranném prostoru vyšších budov.  Chráněno před bleskem musí být jakékoli strojní zařízení, \"které je třeba za provozu chránit proti úderům blesku\".  Všude, kde jsou zaměstnanci, patří ochrana zařízení, které může být vystaveno účinkům atmosférické elektřiny, zejména zasažení bleskem, mezi minimálními požadavky na bezpečný provoz a používání zařízení v závislosti na příslušném riziku vytvářeném daným zařízením.  Hromosvodem je nutno opatřit budovy krytých rozvoden.  Při navrhování elektrických instalací v prostředí s nebezpečím výbuchu je třeba provést opatření pro snížení účinků úderu blesku na bezpečnou úroveň.", "section_level": 1}, {"title": "Princip funkce.", "content": "Mezi zemí a bouřkovým mrakem může během bouřky vzniknout rozdíl elektrických potenciálů. Překročí-li rozdíl těchto potenciálů elektrickou pevnost vzduchové vrstvy mezi takovýmto mrakem a zemí, dojde k elektrickému bleskovému výboji. K tomuto výboji dojde v místě, kde vzduchová vrstva mezi zemí a mrakem je nejtenčí. Proto bleskem bývají zasažena nejčastěji různá vyvýšená místa v krajině, např. stromy nebo budovy.  Hromosvod využívá této zákonitosti. Lze jej obecně popsat jako elektricky vodivý předmět umístěný ve výšce \"nad\" chráněným objektem a vodivě spojený se zemí. Tím, že je hromosvod umístěn nad chráněný předmět, zvyšuje se pravděpodobnost, že blesk zasáhne hromosvod (který bezpečně svede potenciál blesku do země) a nikoli objekt nacházející se pod hromosvodem.", "section_level": 1}, {"title": "Části hromosvodu.", "content": "Každý hromosvod má tři hlavní části – \"jímací zařízení\" \"(jímač)\", \"svod\" a \"uzemnění\".  Jímač zajišťuje zachycení blesku. Bývá umístěn nejčastěji na vrcholu chráněného objektu, výše než nejvýše umístěné části objektu, neboť blesk má tendenci zasáhnout nejvýše umístěné předměty. Svod je elektrický vodič, který vodivě spojuje jímač blesku s uzemněním. Bývá proveden nejčastěji ve formě charakteristických ocelových lan vedených svisle na vnějších stěnách objektu od střechy směrem k zemi. Uzemnění tvoří nejčastěji pásy ze zinkované oceli zakopané v zemi podél objektu.", "section_level": 1}, {"title": "Jímač.", "content": "Jímače mohou být provedeny v podobě jímací tyče, jímacího vedení nebo mřížového jímače. Tyto jímače označujeme jako strojené. Jako jímače mohou být využity též i vhodné vodivé konstrukční prvky objektu, např. plechová krytina. Ty pak označujeme jako náhodné jímače.  Jímací tyč je plná ocelová tyč kolmo vztyčená na vrcholu objektu. Tento druh jímače je charakteristický pro hromosvody mnoha budov, především těch starších. Ochranné pásmo tyčového jímače má tvar kužele s vrcholem na horním konci tyče a sklonem pláště 45° (vrcholový úhel 90°). Jímací tyč musí mít tedy takovou výšku, aby její ochranné pásmo spolehlivě pokrylo všechny části chráněného objektu. Má-li objekt větší půdorysnou plochu, lze na něm rozmístit více jímacích tyčí.  Jímací vedení tvoří ocelový v ohni pozinkovaný drát průměru 8 nebo 10 mm nebo pásková ocel 100 mm s minimální tloušťkou 3 mm. Vedený po střeše objektu rovnoběžně s jejím povrchem. Ochranné pásmo jímacího vedení má tvar trojúhelníku se sklonem 45° na obě strany a vrcholem 90° na jímacím vedení, sunutého po ose jímacího vedení. Je-li tedy jímací vedení taženo po hřebenu sedlové střechy se sklonem větším nebo rovným 45°, je jako ochrana před bleskem dostačující. Nejmenší vzdálenost jímací soustavy nového neizolovaného hromosvodů od střechy z hořlavého materiálu je 0,10 m, u doškových střech 0,15 m.  Je-li sklon střechy menší než 45°, musí být jímací vedení na hřebenu doplněno v určitých vzdálenostech příčnými vedeními. Tím je vytvořena mřížová jímací soustava. Rozteč mezi dvěma příčnými dráty nesmí překročit 20 m a rozteč mezi dvěma podélnými dráty nesmí překročit 60 m (15 m u zesíleného hromosvodu). Příčná a podélná vedení jsou ve všech bodech propojena, takže tvoří síť.  Vyskytuje-li se na střeše objektu vyvýšená část (např. komín), kterou nepokrývá ochranné pásmo jímací soustavy, musí být tato část vybavena vlastní jímací tyčí.", "section_level": 2}, {"title": "Svod.", "content": "Svod spojuje jímací soustavu s uzemněním (zemniči). Svody mohou být strojené, vodiči vedenými na povrchu objektu či v omítce, nebo náhodné (využití stávajících prvků konstrukce objektu – ocelových sloupů, výztuže atd.)  Počet svodů se řídí obvodem půdorysu chráněného objektu. Na každých započatých 30 m obvodu půdorysu objektu náleží jeden svod. Je-li půdorysný obvod menší než 30 m, musí být objekt vybaven alespoň dvěma svody. Je-li objekt vyšší než 30 m, umísťuje se jeden svod na každých 15 započatých metrů jeho půdorysného obvodu.  Svod, je-li veden po povrchu střechy, může sloužit také jako jímač.", "section_level": 2}, {"title": "Uzemňovací soustava.", "content": "Uzemnění může být provedeno zemnícími tyčemi, deskami, dráty, či pásky, uloženo v zemi, nebo v základovém betonu. Svodové vodiče jsou se zemniči spojeny rozpojitelnými šroubovacími svorkami.  Samotný hromosvod může být buď spojený s konstrukcí budovy, nebo izolovaný od chráněné budovy.  Při použití více tyčových zemničů ke zřízení uzemnění má být mezi nimi vzdálenost vždy větší než délka jednotlivých tyčí, aby se účinnost zemniče nezmenšila.  Přívod do základového zemniče musí být na přechodu z betonu na povrch chráněn proti korozi 10cm v betonu a 20 cm nad povrchem.  Zemní odpor uzemňovací soustavy pro nově zřizovanou ochranu před bleskem a přepětím by neměl přesáhnout 10 ohmu.", "section_level": 2}, {"title": "Zvláštní typy hromosvodů.", "content": "Kromě „klasických“ hromosvodů (Franklinova typu – hřebenové, mřížové, tyčové, oddálené, stožárové, závěsové, klecové) existují tzv. \"hromosvody aktivní\" (zařízení se včasnou emisí výboje, PDA). PDA jsou tvořena aktivním jímačem a svodem podobně jako u Franklinova typu. Aktivní jímač vytváří elektrický potenciál (není fyzikálně jasné jak, ani to nebylo nikdy nikým vysvětleno), který při včasné emisi stáhne výboj bouřkového mraku do aktivního jímače na základě ochranného poloměru jímače. Takovýto typ hromosvodu bývá použit u otevřených prostorů a velkých objektů. Dle různých typů jímačů je možné chránit různě velké objekty. PDA byla testována v různých laboratořích, kde prokázali jejich účinnost. Veškeré funkční aktivní hromosvody jsou testovány a certifikovány. V dnešní době existuje už mnoho firem, které vyrábí aktivní jímače PDA. PDA je schopný svést mnoho výbojů za sebou. Je často použit na památných objektech, jelikož není nutné použít mnoho drátových svodů.  Kritici PDA považují aktivní jímače za úspěšný komerční trik, případně podvod. Příkladem je třeba i velmi odborné vyvrácení prezentované velikosti ochranného prostoru aktivních jímačů.  Jedním z řady problémů používání aktivních jímačů je to, že se navrhují a instalují podle norem platných v jiných státech, zejména pak dle francouzské normy NF C 17-102. Těžko ale například říci, zdali je tato norma vůbec ještě platná, popřípadě kde se její platnost vůbec ověřuje? Navíc neexistuje ani žádný oficiální překlad této normy z francouzštiny do češtiny. Na Slovensku sice byly vydány postupně dvě slovenské normy na aktivní jímače, avšak druhá z norem byla pro silný odpor odborné veřejnosti na návrh zrušena k 1. 3. 2017 bez náhrady.  Dle Nejvyššího správního soudu platí, že \"\"Z vymezení pojmu normová hodnota ve vyhlášce č. 268/2009 Sb. vyplývá, že se u odkazů na technické normy v této vyhlášce nejedná o tzv. indikativní odkazy ve smyslu čl. 45a a odst. 1 Legislativních pravidel vlády, ale o odkazy závazné. Technické normy, na které je ve vyhlášce odkazováno, totiž neobsahují příklady, jak lze splnit povinnosti stanovení právním předpisem, ale stanoví přímo tyto povinnosti (...) Stanovení určité normové hodnoty neznamená, že nemůže být zvoleno ještě lepší řešení. Aby někdo ale mohl zvolit lepší řešení, musí vědět, jaký je minimální povolený standard, kterého musí dosáhnout.\"\" Neboli nejprve je nutno splnit požadavky platných ČSN, a teprve až po jejich splnění lze používat nějaká \"lepší řešení\". Nicméně použití aktivních jímačů patrně není oním \"lepším řešením\", neb dle stanoviska subkomise „Ochrana před bleskem“ při Technické normalizační komisi 97 ze dne 27. 7. 2012 není dosaženo francouzskou národní normou NF C 17-102, potažmo slovenskou technickou normou STN 34 1391, stejných nebo vyšších technických parametrů, jako kdyby se postupovalo dle českých technických norem ČSN EN 62305-1 až 4.  Mimo území Hlavního města Prahy je používání aktivních jímačů v rozporu s legislativou, neboť pro stavby, kde se musí zřizovat ochrana před bleskem musí být proveden výpočet řízení rizika podle normových hodnot k výběru nejvhodnějších ochranných opatření stavby. Jelikož je ale normovou hodnotou technický požadavek, uvedený v české technické normě, pak musí být výpočet rizika proveden podle ČSN EN 62305-2 ed. 2. Jenže tato norma uvádí, že výpočty podle ní jsou platné jen tehdy, pokud jímací soustava vyhovuje ČSN EN 62305-3 ed. 2 (čemuž instalace aktivních jímačů nevyhovují).  Druhým právním problém je, že se normy cizích států mohou u nás používat až tehdy, pokud danou oblast nepokrývají evropské normy (EN), harmonizační dokumenty (HD) nebo národní normy obsahující HD, či pokud danou oblast nepokrývají národní normy. Jenže oblast aktivních jímačů je pokryta národní přílohou v ČSN EN 62305-3 ed. 2 Změna Z1 (viz další ostavec), tudíž pro ně nelze používat normy cizích států.  Současný platný soubor norem ČSN EN 62 305 ed. 2 použití aktivních hromosvodů sice nezakazuje, ale pro stanovení ochranného prostoru dovoluje uvažovat jen skutečné fyzické rozměry kovové jímací soustavy, kdy se u jímačů zohlední jen jejich fyzická délka. Soustava svodů se pak musí provádět vždy podle platného souboru ČSN EN 62305 ed. 2 bez ohledu na použití technologie jímací soustavy. Dle těchto normových požadavků pak používání aktivních jímačů postrádá jakýkoli ekonomický smysl, neboť se celá jímací soustava musí provést jako klasická, a aktivní jímače na ní lze používat jen jako jímače klasické.  Jedním z hlavních technických problémů aktivních jímačů je pak jejich malý počet svodů, což fyzikálně znamená, že je u nich mnohem větší \"dostatečná vzdálenost\". Laicky mnohem větší nebezpečný prostor kolem svodu (v případě aktivních jímačů je řeč o metrech, kdežto u klasické jímací soustavy s více svody jde řádově o desítky centimetrů), kde může dojít k přeskoku výboje.", "section_level": 1}, {"title": "Materiály pro hromosvody.", "content": "Materiály v Česku nejvíce používané na jímací vedení, svody a uzemnění jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Hromosvod, vzácněji nazývaný bleskosvod, je zařízení, které vytváří umělou vodivou cestu k přijetí a svedení bleskového výboje do země. Používá se jakožto ochrana budov a dalších objektů před poškozením tepelnými a mechanickými účinky blesku, tj. před jejich požárem nebo mechanickým poškozením.", "tgt_summary": "避雷针(),或称引雷针、镦针,可以称为避雷导线,也可以称富兰克林针(命名自发明者本杰明·富兰克林(Benjamin Franklin)的姓名)。是一种用于牵制闪电的电击到地面的设备,它是一种能截引闪电,将闪电的电流导入地下装置,并能在一定的面积范围内保护地面建筑物或电力设备,使受电击物备免受雷电破坏的金属物装置。常用的制造材料为铜。", "id": 1854747}
{"src_title": "Jindřich I. Ptáčník", "tgt_title": "亨利一世 (德意志)", "src_document": [{"title": "Rodinné poměry.", "content": "Jindřich byl synem saského vévody Oty Vznešeného a jeho manželky Hedwigy. V roce 906 se oženil s Hatheburgou, ovdovělou dcerou saského hraběte Erwina z Merseburgu. Rozvést se musel krátce po narození prvního syna Thankmara a to na nátlak halberstadtského biskupa. Znovu se oženil roku 909 s Matyldou z rodu spřízněných Immedingů. Matylda pocházela, jak zdůrazňují saští historikové, \"„z rodu velkého vévody Widukinda“\", jenž do roku 785 vedl boj Sasů proti franskému králi Karlu Velikému, což bylo pro pozdější otonský vzestup důležité.  Jeho druhá žena Matylda přivedla na svět pět dětí, které dosáhly dospělého věku: Otu (* 912, týden před smrtí děda); Gerbergu (která se roku 928 vdala za vévodu Giselberta, čímž Jindřich ke své rodině úzce připoutal nejmocnějšího muže v Lotrinsku), Hadwigu, Jindřicha (* asi 922) a Bruna (*925).", "section_level": 1}, {"title": "Saský vévoda.", "content": "Po smrti Ludvíka Dítěte roku 911 zemřel o rok později Jindřichův otec Ota Vznešený a Jindřich se začal bránit prosazování královské moci nově zvoleného krále Konráda, který odmítal uznat přechod Otových práv na syna a vyžadoval přímé podřízení Saska králi.  Roku 915 konflikt s králem Konrádem vyvrcholil vojenským tažením krále do Saska. Jindřich se mu postavil nedaleko Grone (dnešní Göttingen) a bylo ujednáno příměří. Jindřich se Konrádovi formálně podrobil, Konrád se ale vzdal přímého výkonu královské vlády v Sasku. Součástí dohody bylo podle německých historiků i ujednání, že v případě smrti Konráda před smrtí Jindřicha podpoří konrádovci Jindřichovu volbu králem. Jindřich se tak nikdy nedostal do stejné pozice, jako například Arnulf Bavorský, který musel uprchnout do exilu do Uher.", "section_level": 1}, {"title": "Východofranský král.", "content": "Po smrti krále Konráda 23. prosince 918 zvolili Frankové a Sasové v květnu 919 na setkání ve Fritzlaru Jindřicha králem. Podle otonské rodinné legendy se tak stalo podle Konrádovy poslední vůle, v níž umírající král přikázal Frankům zvolení Sasa Jindřicha a pověřil svého bratra Eberharda, aby mu předal odznaky královské moci. Podle další legendy se o svém zvolení králem dozvěděl Jindřich na lovu, byl vášnivým ptáčníkem a odtud i ono přízvisko Ptáčník.  Ve Švábsku a v Bavorsku nebyla volba zpočátku akceptována. Jindřich si musel uznání vynutit vojenskými taženími proti vévodům Burkhardovi a Arnolfovi. Nepodmanil si je násilím, ale učinil z nich své přátele a pomocníky – jako uznávaní předáci svých národů se stali nejvýznačnějšími muži království.  Postupem doby konsolidoval Východofranskou říši, sjednotil ji a stabilizoval. Roku 925 připojil k Východofranské říši Lotrinské království. Své výboje zaměřil proti Dánům a Slovanům (kolem roku 930).  Roku 929 listinou určil za svého nástupce syna Otu, prvorozený syn Thankmar nebyl kvůli rozvodu akceptovatelný jako právoplatný dědic. Tato listina určovala poměry po jeho smrti a vdova měla obdržet jako vdovské statky především Quedlinburg, Pöhlde a Nordhausen. Mladší Jindřich měl zatím zůstat v královské domácnosti (kvůli věku) a Bruno byl určen pro duchovní dráhu (později se stal kancléřem svého bratra Oty). Dlužno říci, že Oto později tuto listinu porušil a upřel Matyldě vdovské statky v oplátku za to, že uvažovala o možné kandidatuře Jindřicha, který se na rozdíl od Oty \"narodil v purpuru\" - tedy v době, kdy Jindřich Ptáčník byl králem.  V té době také Jindřich vybral manželku pro syna Otu, Edgith, dceru Eduarda I. Staršího z Wessexu a nevlastní sestru vládnoucího anglického krále Ethelstana. Tím se posílila legitimita saské dynastie a připomenula kmenová příbuznost se Sasy, kteří v 5. století přesídlili do Británie (odtud pojem Anglosasové).  Během své vlády se snažil zabránit ničivým nájezdům maďarských kmenů na území východofranské říše. V roce 924 začal Maďarům platit tribut a získaný klid využil k opevňování měst a budování silné jízdní armády. V té době také zahájil expanzi na území Polabských Slovanů. V roce 933 platby ukončil a trestnou výpravu Maďarů porazil v bitvě na Riade. Porážku Maďarů pak dokonal jeho syn Ota I., když je rozdrtil v bitvě na Lechu (955).  V roce 929 Ptáčník vytáhl s bavorským Arnulfem do Čech, kde chtěl napadnout knížete Václava. Ten zabránil válce a s císařem se dohodl. Jejich pozdější vztahy byly podle kronikářů ovšem výborné. Císař na jednom říšském sněmu věnoval knížeti Václavovi ostatek sv. Víta. Tím se Čechy od té doby odklonily od orientace na Bavorsko a začaly se více přiklánět k Sasku, čemuž ostatně svědčí i zasvěcení nového kostela na Pražském hradě saskému patronovi sv. Vítu.  Jindřich I. zemřel 2. července 936 v Memlebenu na následky mrtvice, která ho schvátila na lovu v pohoří Harz.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřich I. Ptáčník (německy: \"Heinrich der Finkler\" nebo \"Heinrich der Vogler\", 876 – 2. července 936) byl vévoda saský (912 – 936) a král východofranský (919 – 936), zakladatel tzv. saské, resp. otonské dynastie králů a císařů Svaté říše římské, kterou znovu obnovil jeho syn Ota I. Veliký.", "tgt_summary": "亨利一世(捕鸟者)(Heinrich I der Vogler,约876年-936年7月2日),东法兰克国王(919年—936年在位),萨克森王朝创立者。原为萨克森公爵(912年起),传其得知当选国王时正在捕鸟,故得外号捕鸟者。亨利在法兰克尼亚公爵康拉德一世做东法兰克国王时经常发动叛乱。915年,亨利曾击败康拉德一世。然而康拉德一世却宽容地推荐亨利为王位继承者。作为妥协,亨利一世在成为国王后允许康拉德的弟弟、法兰克尼亚公爵埃贝哈德完全自治,以换取他不对王位做任何要求。", "id": 1195201}
{"src_title": "Plemeno", "tgt_title": "品種 (動物)", "src_document": [{"title": "Dělení plemen.", "content": "Plemena zvířat můžeme obecně rozdělit na", "section_level": 1}, {"title": "Plemena hospodářských zvířat.", "content": "Plemena hospodářských zvířat můžeme dělit podle různých hledisek, zejména:", "section_level": 1}, {"title": "Dle původu.", "content": "Důležitým znakem, pro určování zvířat dle původu je utváření jejich kostry a lebky (kraniologie). Zvířata se dělí na monofyletická (odvozená od jednoho předka – kur, králík, husa, krůta, kočka), zvířata difyletická (odvozená od dvou předků – skot) a zvířata polyfyletická (odvozená od tří a více předků – ovce, koza, prase, kůň).", "section_level": 2}, {"title": "Dle stupně prošlechtění.", "content": "Dle stupně prošlechtění dělíme zvířata na:", "section_level": 2}, {"title": "Dle užitkovosti.", "content": "Podle užitkovosti dělíme plemena na:", "section_level": 2}, {"title": "Dle geografického rozšíření.", "content": "Dle geografického rozšíření dělíme zvířata na:", "section_level": 2}, {"title": "Dle teritoriálního rozšíření.", "content": "Dle tohoto rozdělení se zvířata dělí podle jednotlivých zemí nebo regionů, např. plemena z Česka, Slovenska, Shetland.", "section_level": 2}, {"title": "Plemena domácích zvířat.", "content": "Domácí zvířata opět dělíme podle řady hledisek. Patří sem např. domácí mazlíčci, okrasná zvířata a zvířata používaná pro záliby sportovního a soutěžního charakteru (sporty s účastí koní, chrtí dostihy, sokolnictví, myslivost, kohoutí zápasy). Tyto účely se však často prolínají, někdy souvisí i s hospodářským využitím (psi v myslivosti, opice pro sklizeň plodů, kormoráni pro rybolov). Obliba různých druhů domácích zvířat se geograficky velmi liší a souvisí s kulturními tradicemi a místní dostupností.  Ne vždy se u domácích zvířat jedná o speciální plemena, často jsou to pouze barevné formy nebo zvířata se zvláštním výcvikem. Nejpřirozenější je proto dělení podle biologické klasifikace. Pro nejběžnější domácí zvířata pak vypadá dělení takto:", "section_level": 1}, {"title": "Plemena laboratorních zvířata.", "content": "Jedná se o zvířata, která se používají v laboratořích (např. laboratorní myš, králíci, potkani).", "section_level": 1}, {"title": "Zvířata polodomestikovaná.", "content": "Patří k nim zvířata, která poskytují užitek, ale nejsou vázána na člověka tolik jako domestikovaná zvířata. Proces domestikace u nich nebyl ukončen.  Do této skupiny patří i zvířata odchycená z přírody a vycvičená pro práci.  Dále většina exotických a okrasných ptáků, chovaných v klecích a voliérách, zejména papoušci a drobní pěvci. Patří sem i terarijní zvířata (plazi, obojživelníci, hmyz, pavouci aj.), akvarijní rybičky a bezobratlí živočichové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plemeno (rasa) je populace zvířat téhož druhu a shodného fylogenetického původu s charakteristickými vlastnostmi a znaky, které přenáší na potomstvo, schopná se reprodukovat. Plemeno je umělě vytvořenou taxonomickou jednotkou pro potřeby zootechniky. Vzniklo kvůli velké variabilitě hospodářských zvířat v rámci druhu. Plemena hospodářských zvířat vznikla na základě cíleného výběru člověkem při reprodukci z primitivních divokých předků nebo plemen. Později vyšlechtěna plemena vznikla také kombinačním křížením již existujících plemen.", "tgt_summary": "动物中的品种(英语:breed)是指由人类培育的具有某些相同特征的家养动物的种下类群。非专业人士常将种(即物种)错误地称作品种,但动物品种是种之下的类群单位。此外,家养动物品种与品系(\"strain\",或称「株」)不是等义词,后者之间的差异不一定足以被认定为一个品种。", "id": 3044453}
{"src_title": "Eset", "tgt_title": "伊西斯", "src_document": [{"title": "Mytologie.", "content": "Eset se poprvé objevuje v období 5. dynastie v panteonu v Iunu. Zde byla prezentována jako dcera Geba a Nút, sestra Usira, Sutecha a Nebthet. Eset a Nebthet byly vyobrazovány na sarkofázích, s roztaženými křídly, jakožto ochránkyně před zlem. Jako ochránkyně mrtvých byla spojována s Usirem a považována za jeho manželku.  Pozdější mýtus, z doby, kdy Usirův kult získal na významu, vypráví příběh zrození boha zemřelých a pohřebišť Anupa. Sutech odepřel své manželce Nebthet dítě, proto se přestrojila za svou sestru Isis a v této podobě jej svedla. Ze spojení se narodil Anup. Ze strachu, že Sutech zjistí pravdu a dítě zabije, přesvědčila Nebthet svou sestru Eset, aby Anupa adoptovala. Příběh vysvětluje, proč je Anup považován za podsvětní božstvo (je adoptovaným synem Usira), ale nemůže si činit nárok na Usirovu pozici (jeho skutečným otcem není Usir, ale Sutech) – takto je upevněna pozice Usira jako vládce podsvětí. Nejznámější mýtus o Eset/Isis zaznamenal mimo jiné i řecký historik a filozof Plútarchos. Usir a Eset byli moudří a oblíbení vládci Egypta. Sutech svému bratrovi záviděl a rozhodl se jej zabít. Uspořádal slavnost, na které ukázal přítomným překrásně zdobenou truhlici a prohlásil, že ten, kdo se do ní přesně vejde, jí dostane darem. Sutech si dopředu změřil Usira ve spánku, takže veděl, že bude jediný, kdo podmínku splní. Vystřídalo se několik přítomných. Když byl na řadě Usir a vlezl do truhlice, Sutech s několika dalšími spiklenci za ním zatloukli víko, takže truhlice se pro Usira stala rakví. Sutech poté vhodil truhlici do Nilu, aby jí řeka odnesla do dalekých krajů. Isis, když zjistila, co se stalo, vydala se truhlici hledat, aby mohla svého manžela řádně pohřbít. Nakonec truhlici našla v Byblosu na fénickém pobřeží (dle starší verze na Nilu u Abydu), kde byla zarostlá v kmeni tamaryšku. Truhlici převezla zpátky do Egypta, kde jí ukryla v močále. Sutech, který se mezitím ujal vlády nad Egyptem, se ale vydal zrovna do těchto míst na lov a truhlici objevil. Ve vzteku rozsekal Usirovo tělo na čtrnáct částí a ty rozházel po celém Egyptě, aby je Eset nemohla znovu najít, složit a dopřát Usirovi řádný pohřeb. Eset a Nebthet usilovně pátraly po kusech Usírova těla, našly jich však jenom třináct. Čtrnáctý díl, falus, byl totiž vhozen do Nilu, kde jej spolkl krokodýl. S Thovtovou pomocí nakonec Eset vytvořila zlatý falus a připevnila jej k tělu. Pak se proměnila v dravého ptáka (káni či krahujce) a s pomocí své a Thovtovy magie Usira na chvílí oživila a počala s ním syna Hora. Když Usira život opět opustil, řádně jej pohřbila a Usir se díky tomu mohl odebrat do podsvětí, kde se ujal role vládce podsvětí.  Eset vychovávala Hora ve velkém utajení. Když vyrostl, byl rozhodnut otce pomstít. Předstoupil tedy před nejvyšší soud bohů, kterému předsedal sluneční bůh Re. Jak Hor, tak Sutech měli v tomto sporu mezi bohy mnoho příznivců. Eset samozřejmě podporovala svého syna a všemožně mu pomáhala, Sutecha, jako staršího, podporoval sám Re. Spor trval osmdesát let a Hor nakonec zvítězil a převzal vládu nad Egyptem. Co se týče závěrečné bitvy mezi Horem a Sutechem, existuje několik různých verzí.", "section_level": 1}, {"title": "Teologie a kult.", "content": "Tato bohyně byla nejvíce uctívanou bohyní starých Egypťanů, což nám dokazují také nejčetnější spisy a hieroglyfické texty k ní se vztahující. Zmínky o Eset nacházíme ve význačných písemných pramenech jako jsou Texty pyramid ze Staré říše, Texty rakví ze Střední říše a Kniha mrtvých z Nové říše, v četných nápisech a dalších literárních památkách. Její kult se od svých prvních až po poslední doklady udržel nejspíše přes 4 a půl tisíciletí. Tato bohyně se také těšila úctě u největšího počtu národů starověku.  Její oblíbenost byla nejspíše způsobena tím, že tato bohyně byla obdarována nejkladnějšími rysy a vlastnostmi ženy: manželská láska a věrnost až za hrob, ušlechtilost a krása, mateřská péče a starostlivost o dítě. Byla také obdařena kouzelnou mocí ke konání dobra a spravedlnosti. Kult Esety byl v Egyptě poměrně dlouho vázán na uctívání Usira a jiných bohů, případně na královský zádušní kult. Nejstarším známým samostatným chrámem je chrám v dolnoegyptském městě Perhebejet z doby 30. dynastie, podle tradice ovšem postavený na místě starší svatyně. Nejvýznamnějším střediskem uctívání byl chrám na ostrově Philae založený Ptolemaiem I., který zůstal nejdéle fungujícím pohanským chrámem až do první třetiny 6. století.  Do Řecka pronikl její kult koncem 5. století př. n. l. Ze 4. století pochází zmínky o svatyni v Pireu, zbytky svatyní se dodnes dochvaly na Délu či v Efesu.  V Římě se objevuje ve 2. století př. n. l. Její kult však zde byl dlouho potlačován a vyznavači pronásledováni. Až v 1. století našeho letopočtu byl Isidě (Eset) a Serapidovi (Usirovi) v Římě zasvěcen vlastní chrám. Císař Caracalla (vládl v letech 211-217 n. l.) jí nechal postavit chrám na Martově poli. Ve 2. – 3. století byla jednou z nejoblíbenějších bohyň v celé Římské říši. Začátkem listopadu se konaly slavnosti, tzv. \"„Isia“\", při kterých věřící napodobovali hledání rozsekaného Osiridova těla (viz sekce \"Mytologie\" níže) a slavili jeho zmrtvýchvstání. Věřili, že také oni budou žít po smrti. Jejich zasvěcování předcházel křest a půst. Potom zasvěcovaný symbolicky přecházel přes práh smrti a tak vstupoval do nového života. V křesťanství se objevuje řada prvků z tohoto kultu, např. božská Trojice (Isis, Osiris a jejich syn Horus) a mariánské litanie podobající se hymnům na Isis.", "section_level": 1}, {"title": "Ikonografie.", "content": "Eset je zpravidla zobrazována v podobě mladé ženy s ozdobou hlavy v podobě hieroglyfického znaku pro \"„trůn“\", jímž se psalo její jméno. Je-li v základní podobě zobrazena společně se svou průvodkyní při hledání Usira bohyní Nebthetou, odlišují se od sebe zpravidla pouze svými jmény takto zapsanými na hlavách. Pokud je zobrazována v jiné souvislosti než ve vztahu k mýtům usirovského okruhu, získává pro spojitost s bohyní Hathor její atributy, zejména kravské rohy se slunečním kotoučem na hlavě a sistrum v ruce. Na sarkofázích mívá široká křídla, roztažená v ochranném gestu, v rukou drží „anch“ (staroegyptský symbol života) nebo amulet zvaný „Esetin uzel“.", "section_level": 1}, {"title": "Eset v moderním umění.", "content": "Postava bohyně Eset (Isis) vystupuje v českém muzikálu \"Kleopatra\" z roku 2002 a její jméno zmiňuje i píseň \"Teď královnou jsem já\" zpěvačky Moniky Absolonové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eset (v překladu \"„Trůn“\" nebo \"„Sídlo“\", řecky Ἶσις – Ísis) je zpravidla antropomorfní staroegyptská bohyně se složitým teologickým vývojem. Textově je poprvé doložena až v době 5. dynastie v Textech pyramid, a to spolu s Usirem, ikonograficky dokonce teprve od 18. dynastie.", "tgt_summary": "伊西斯(;原埃及语发音更像 Aset 或 Iset)是古埃及宗教信仰中的一位女神,对她的崇拜传遍了整个希腊-罗马世界。她被敬奉为理想的母亲和妻子、自然和魔法的守护神。她是奴隶、罪人、手工业者和受压迫者的朋友,她也听取富人、少女、贵族和统治者的祷告。伊西斯经常被描述为是鹰头战神荷鲁斯的母亲和保护者(尽管某些传说讲荷鲁斯的母亲是哈托尔),也被称作亡灵和幼童的保护神。", "id": 1979178}
{"src_title": "Juno (planetka)", "tgt_title": "婚神星", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Planetku objevil na Schröterově hvězdárně v Lilienthalu poblíže Brém německý astronom Karl Ludwig Harding 1. září 1804, v době, kdy tuto observatoř spravoval. Hvězdárna, založená Schröterem v roce 1782, patřila a byla financována britským panovníkem Jiřím III.  Objev předchozí planetky (2) Pallas a teorie, že může být úlomkem původně větší planety, vedl k novému hledání podobných těles v prostoru mezi Marsem a Jupiterem. Hledání bylo zpočátku úspěšné; výsledkem byl právě objev Juno a v roce 1807 byla objevena i čtvrtá planetka (4) Vesta. Na další si však astronomové museli počkat až do roku 1845.  Prakticky až do poloviny 19. století byla ještě považována za planetu a dostala dokonce i grafický symbol (viz vlevo). Ani objev dalších planetek na tom nic nezměnil. Teprve v 50. letech 19. století, kdy objevů planetek kvapem přibývalo, začala být spolu s ostatními podobnými tělesy považována za pouhou planetku.  Juno byla první planetkou, u které byl pozorován zákryt hvězdy vůbec. Prolétla 19. února 1958 před hvězdou BD +6° 808 (jiné označení SAO 112328) zdánlivé hvězdné velikosti 9,2 v souhvězdí Oriona a tento jev trvající pouhé 7,2 sekundy pozorovali Per Ake Bjorklund a Svend Aage Müller poblíž města Malmö ve Švédsku. Z jediného měření se však nedal určit ani tvar, ani průměr planetky. To se zdařilo až při pozorování zákrytu hvězdy SAO 144080 (čili HIP99050), pozorovaného 19. července 1978 v Izraeli Y. Shefferem a A. Lerrerem, kdy byly zjištěny rozměry přibližně eliptického průmětu tělesa na nebeskou sféru 244 × 221 km. Z celkem 18 míst na území USA byl pozorován 11. prosince 1979 zákryt další hvězdy SAO 115946 (HIP38054). V tomto případě vyšly zdánlivé rozměry elipsy na 289,6 × 249.5 km. Zákryty 15. července 1990, 24. května 2000 a 20. července 2004 nepřinesly vcelku nic nového; stanovily pouze horní limit na nejmenší rozměr planetky 195,6 km.  Zatím nejdokonalejší přehled o tvaru, rozměrech a spektrálních vlastnostech tohoto tělesa přineslo v roce 1996 jeho sledování týmem vědců, vedeným astronomkou Sallie Baliunasovou, historickým dvouapůlmetrovým Hookerovým dalekohledem na observatoři na Mt. Wilson, vybaveným adaptivním optikou.", "section_level": 1}, {"title": "Popis objektu.", "content": "I když je Juno relativně velkou planetkou a její albedo je mimořádně vysoké (pohybuje se od 0,23 do 0,42), vzhledem k tomu, že se k Zemi může přiblížit nejvýše na 1,03 astronomických jednotek (AU) tj. na 154 mil. km, může v době optimální opozice dosáhnout pouze zdánlivé hvězdné velikosti 7,5, což vylučuje možnost zpozorovat ji pouhým okem. Stačí však i malý dalekohled, případně triedr, aby planetka mohla být pozorována.  Tato planetka rotuje prográdně, tj. ve stejném smyslu, jako obíhá kolem Slunce. Její otáčka kolem osy trvá přes 5 hodin. Střední povrchová teplota činí 163 K, tedy −110 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled planetky.", "content": "Shrnutí všech zákrytových pozorování vede k závěru, že se jedná o značně nepravidelné těleso, přibližně se tvarem blížící trojosému elipsoidu (jeho rozměry jsou uvedeny v tabulce vpravo). Jeho povrch zatím nebyl pozorován dostatečně podrobně ke zjištění nějakých rozlišitelných útvarů, s výjimkou velké tmavší oblasti o průměru přibližně 100 km, která je interpretována jako relativně geologicky mladý impaktní kráter, obklopený vyvrženými horninami (ejekta).", "section_level": 2}, {"title": "Geologie planetky.", "content": "Na základě spektroskopických měření patří do třídy planetek třídy S, tedy silikátových, které mohou být zdrojem obyčejných chondritů, meteoritů obsahujících železité křemičitanové minerály, jako jsou olivíny a pyroxeny.  Nepravidelný tvar připomínající bramboru, naznačuje, že gravitační relaxace tohoto tělesa při jeho vzniku akrecí proběhla jen částečně a těleso tedy vzhledem k nedostatečné hmotnosti nedosáhlo stavu izostáze.  Naproti tomu vysoká hustota a mimořádně vysoké albedo svědčí alespoň o částečné diferenciaci tohoto tělesa.", "section_level": 2}, {"title": "Původ jména.", "content": "Planetka (3) Juno nese jméno římské bohyně Juno, nejvyšší římské bohyně, ochránkyně žen a později celého města, manželky Jupitera.", "section_level": 1}, {"title": "Průzkum planetky.", "content": "Planetka Juno nebyla dosud zkoumána žádnou pozemskou sondou a ani se žádná taková expedice neplánuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "(3) Juno je třetí objevenou planetkou vůbec a současně je svými rozměry přibližně sedmým největším objektem obíhajícím mezi drahami Marsu a Jupiteru, tedy v oblasti hlavního pásu planetek. Tvoří asi 1,2 % hmotnosti všech planetek ve vnitřní části Sluneční soustavy.", "tgt_summary": "婚神星(英语:3 Juno)是人类发现的第三颗小行星,也是小行星带中最大的小行星之一,是由较重的石质组成的S-型小行星。它在1804年9月1日被德国天文学家卡尔·路德维希·哈丁以一架普通的2英寸口径望远镜发现的,以罗马神话中位阶最高的婚姻之神朱诺来命名。", "id": 2295499}
{"src_title": "Občanská válka", "tgt_title": "内战", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "Mezi základní důvody vzniku občanských válek patří národnostní a etnické rozpory, mocenské, hospodářské a ideologické rozpory a náboženské rozpory. Ne vždy však lze války dle tohoto rozdělení specifikovat, neboť někdy mohou být založeny na více důvodech (například v občanské válce v Rusku se válčilo jak z ideologických, tak národnostních důvodů, mnoho povstání Irů proti britské nadvládě bylo motivováno jak národnostně, tak nábožensky). Ve 20. století byla podle studie nejčastější příčinou ropa.", "section_level": 1}, {"title": "Národnostní rozpory.", "content": "Nejčastější příčiny takové války bývají v požadavcích jednotlivých etnik či národů žijících uvnitř mnohonárodnostních států, většinou se jedná buď o požadavek autonomie či odtržení části území země, nebo o snahu některého z etnik převzít kontrolu nad řízením státu. Příkladem může být občanská válka v Jugoslávii a jejich nástupnických státech, válka v Kosovu a válka ve Rwandě.", "section_level": 2}, {"title": "Mocenské a ideologické rozpory.", "content": "Mocenské rozpory, například o osobu či stranu stojící v čele země, nebo ideologické rozpory o formu státního zřízení mohou také vést k občanské válce. Tyto případy jsou v současné době nejčastější v rozvojových zemích, ale lze je najít i v historii těch nejvyspělejších států. Příkladem mohou být finská občanská válka, ruská občanská válka či španělská občanská válka. Příkladem ze současnosti je občanská válka v Nepálu.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženské rozpory.", "content": "V současné době nejsou náboženské občanské války příliš časté, často se navíc kombinují s národnostními nebo mocenskými válkami. Příkladem náboženských občanských válek mohou být husitské války v českých zemích v 15. století, hugenotské války ve Francii (mezi katolíky a protestanty 1562–1598), povstání kristerů v Mexiku (povstání křesťanů proti radikálně ateistické vládě 1926–1929) či Libanonská občanská válka mezi maronitskými křesťany a sunnitskými muslimy v letech 1975 až 1990.", "section_level": 2}], "src_summary": "Občanská válka je ozbrojený konflikt, v němž obě válčící strany tvoří (alespoň zčásti) obyvatelé jednoho státu bojující zpravidla na jeho území.", "tgt_summary": "内战是指一个国家内部爆发的战争,或是由刚从同一个国家分裂的两个政治实体之间的战争。内战的目的可能是一方想要控制国家或是某一区域,一方想要独立,或是想要改变国家政策。", "id": 2371575}
{"src_title": "Korsika", "tgt_title": "科西嘉", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První záznamy o osídlení ostrova pocházejí z dob antického Řecka, kdy byl ostrov osídlen Řeky, Etrusky a Kartaginci. Roku 564 př.n.l. založili Řekové dnešní hlavní město Ajaccio. V roce 227 př.n.l. připadl ostrov do sféry vlivu Římské říše.  Ve středověku se ostrov opět stal cílem mnohých zájmů, a tak se na něm střídali vládci. Nejprve ostrov patřil italskému státu Pise, pak Janovu. Přístavní město Calvi je jedním z možných rodišť „Janovana“ Kryštofa Kolumba. Ve středověku se také na ostrově začaly pěstovat jedlé kaštany a olivy. Ve válce nad Itálií získala ostrov v 16. století Francie, ale po uzavření mírové smlouvy byl ostrov navrácen opět městu Janov. V krátkém nejistém období se o samostatnost Korsiky zasazoval význačný rodák Pasquale Paoli. Korsika definitivně připadla do područí Francie roku 1768, kde zůstala až do roku 1942, kdy byla obsazena a krátce okupována italskými vojsky. Od roku 1982 má v rámci Francie autonomii s vlastní vládou a regionálním parlamentem. Na ostrově stále nicméně existuje autonomistické hnutí, nyní reprezentované stranou \"Pè a Corsica\" (\"Pro Korsiku\"). Ve volbách v roce 2017 tato strana získala 56,5% a stala se tak nejsilnější korsickou stranou. Mezi její aktuální požadavky patří např. povýšení korsičtiny na úřední jazyk.  Zde, v městě Ajaccio, se také narodil 15. srpna 1769 Napoleon Bonaparte.  Stojí za zmínku, že 90% měst, městeček či vesnic má italské a nikoli francouzské názvy.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Severní část (prst) ostrova kulminuje vrcholem Mt. Stello a pokračuje na jih, kde vrcholí na Mt. San Pietro (1 766 m). Tato horská skupina je mladšího data a tvoří ji krystalické břidlice a druhohorní sedimenty. Vápenité břidlice obsahují ještě fylity a polohy dioritů a diabasů. Konečnou podobu dalo této oblasti alpinské vrásnění. Na jihu kolem Bonifacia se vklínily neogenní vápencové sedimenty. Větší část ostrova zabírají skalní štíty se strmými stěnami, přecházející na západě v pobřeží fjordového typu. Některé teorie hovoří o pokračování vrásné zóny španělské Sierry Nevady. V každém případě je tento krystalický masiv jedním z nejstarších v Evropě. Na jeho stavbě se podílejí hlavně žuly variského stáří s četnými zlomy a méně často porfyry (Paglia, Orba). Ostré vrcholy, hluboce zaříznutá údolí alpského rázu, pozůstatky ledovcové činnosti (období pleistocénu) ve formě karů a jezer (Lac du Rotondo, Nino), to jsou \"Korsické Alpy\". Pohoří je orientováno SSZ-JJV, ale jednotlivé hřebeny stojí k této ose příčně. Přechod hor je proto fyzicky náročný. V hlavním směru se nacházejí široká a hluboká sedla, oddělující dílčí horské skupiny. Přes ně vede čára rozvodí, a také silnice (Col de Vergio, Vizzavona, Verda, Bavella).", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení ostrova.", "content": "Ostrov se před 1. lednem 2018 členil na dva správní oblasti départementy:", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Na různých místech ostrova se podnebí dost podstatně liší. Průměrná roční teplota na pobřeží se pohybuje kolem 16 °C, v horách v zimě pod nulou. Přesto lze i v červnu zažít pod horou Monte Cinto vydatnou sněhovou nadílku. Místy se sníh drží celý rok. Jezero Lac du Rotondo svírá často ještě v červenci ledový prstenec. Pod dvoutisícovkou Monte Incudine je v létě možné ráno chodit po jinovatce a za tři hodiny se pak vyhřívat při 32 °C. Srážky v horách dosahují běžných 1 500 mm. Na vrcholech i v létě za pěkného počasí dost fouká. Od východu z moře vane vítr Lavante, z jihu Scirocco a až stokilometrovou rychlostí se projevují na východních svazích padavé větry Libeccio.", "section_level": 1}, {"title": "Turistický ruch.", "content": "Nejčastějším cílem turistů pro pobyt u moře je východní pobřeží, převážně pak okolí města Porto-Vecchio, které je proslulé písčitými plážemi.  Oblíbeným cílem pro pěší turistiku jsou kaskády (Cascades du Polischellu), nacházející se v korsických horách. Za nejkrásnější hřebenovou túru Evropy je pokládána horská třítýdenní trasa GR 20, která protíná celý ostrov. Zvláštností jsou Janovské věže, zříceniny strážních věží postavených na pobřeží proti pirátům.  Korsika je oblíbená mezi jachtaři. Západní pobřeží obrácené do Středozemního moře, vyžaduje od posádky velké zkušenosti, východní pobřeží otočené k Tyrhénskému moři je klidnější a bezpečnější. Výpravy na mořských kajacích směřují téměř výhradně podél zajímavějšího západního pobřeží. Na jaře se v korsickém vnitrozemí splouvají velmi náročné řeky na raftech a kajacích.  Hornaté vnitrozemí i pobřeží Korsiky je oblíbenou jarní destinací pro silniční cyklistiku. Náročná cykloturistická trasa vede okolo celého ostrova a měří tisíc kilometrů.  Každoročně se na ostrově jezdí automobilová Korsická rallye jako jeden ze závodů Mistrovství světa v rallye.", "section_level": 1}, {"title": "Historie horolezectví.", "content": "Hory pro evropské návštěvníky zpřístupnili horolezci Francis Fox Tuckett a Douglas William Freshfield. Horolezecky oblast objevil v letech 1899, 1902 a 1904 stuttgartský doktor Felix von Cube, který zpracoval na tehdejší dobu velmi kvalitní mapu. Na jeho památku byla na Plateau de Stagnu umístěna deska. V roce 1972 byl vytvořen Regionální přírodní park Korsika (Parc Natural Regional de la Corse), který zahrnuje skoro 40 % plochy ostrova.  V současné době vede na Korsice přes dva tisíce horolezeckých cest. Většina z nich je kratší sportovní lezení na pobřeží i ve vnitrozemí, část klasických cest poskytuje dlouhé vícedélkové lezení ve vnitrozemských horách.  Významně se zapsali při výstupech na místní vrcholy také čeští horolezci z Jablonce nad Nisou (\"Simm, Skořepa, Deml a Skrbek\").", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Na ostrově žije zhruba 320 tisíc obyvatel, z toho asi 100 tisíc ve městech Bastia a Ajaccio. Vzhledem k povrchu ostrova a drsným horským podmínkám patří Korsika k oblastem s nejmenším zalidněním. Mladá generace se stěhuje do měst, kde je více pracovních možností a turistický ruch. Na Korsice je mnoho rybářských vesniček – rybaření byla dříve hlavní obživa tamějších obyvatel. Dějiny ostrova byly celá staletí velmi rušné. Od dob Říma přes Saracény, dlouhou okupaci Janovem, přes krátké období samostatnosti až po jeho připojení k Francii. Obtížně dostupné hory byly hrdým Korsičanům vždy dobrým domovem a macchie laskavou matkou.  Vlajka ostrova zobrazuje useknutou hlavu Saracéna. Podle legendy ukazovali Korsičané hlavu velitele na kůlu proti bílé plachtě, aby tak odradili od útoku další nájezdníky. Využití tohoto symbolu je ale až z doby novověku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Korsika (francouzsky \"Corse,\" latinsky, italsky a korsicky \"Corsica\") je ostrov ležící v západním Středozemním moři spadající pod správu Francie. Rozloha ostrova dosahuje 8680 km2, je 4. největším ostrovem ve Středomoří. Svým tvarem připomíná zaťatou pěst se vztyčeným palcem. Ostrov je dlouhý 183 km a široký 83 km, což přibližně odpovídá vzdálenostem ostrova od evropské pevniny. Od Francie je vzdálen 180 km, od Itálie 80 km. Obýván je přibližně 322 000 obyvateli. Nejvyšší horou ostrova je Monte Cinto, které dosahuje 2706 m n. m. Oficiálním jazykem je francouzština, hovoří se tu ale často italsky a také korsicky. Tento původní jazyk byl dlouhá léta zakázán, ale dnes se běžně vyučuje na středních a vysokých školách. Jazyk se řadí do italského nářečí, patří do skupiny toskánských dialektů, z latiny. Korsika je místem narození Napoleona Bonaparte a nedotčenou krajinou s množstvím ledovcových jezer. Části ostrova jsou zapsány v UNESCO. Ostrov je znám pro své bělavé pláže a čisté moře (délka pobřeží je 1047 km), což ho řadí mezi častý cíl turistů.", "tgt_summary": "科西嘉(;科西嘉语:Corsica)是地中海西部的一座岛屿,也是法国的一个单一领土集体,位于法国大陆部分的东南面,意大利半岛的西面,最近的地块是紧邻意大利的撒丁岛。科西嘉岛三分之二的部分由一条山脉构成。", "id": 282409}
{"src_title": "Mezinárodní červený kříž", "tgt_title": "国际红十字与红新月运动", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Henri Dunant.", "content": "Až do poloviny 19. století neexistovala žádná systematická péče o válkou zraněné, žádná zařízení pro umístění a ošetřování, natož ošetřující personál s odpovídajícím zařízením a vzděláním. Roku 1859 navštívil švýcarský obchodník Henri Dunant v Itálii francouzského císaře Napoleona III. za účelem obnovení obchodních povolení v Alžírsku. Při této návštěvě zažil 24. března 1859 bitvu u italského městečka Solferino. V této bitvě bylo během jednoho dne zabito 6000 vojáků a 25000 zraněno. Nedostatečná lékařská péče a utrpení zraněných na něj tak zapůsobilo, že zapomněl na své záměry a několik dní se plně věnoval organizaci a ošetřování zraněných. Své zážitky sepsal roku 1862 v knize „Vzpomínky na Solferino“, kterou pak poslal politikům a vojenským hodnostářům celé Evropy. Jedna z jeho myšlenek byla výzva ke zřízení organizací, jež by se v míru připravily na pomoc zraněným v příštích válkách.  To se z jeho iniciativy s jeho pěti známými 9. 2. 1863 v Ženevě stalo. Byla založena Ženevská veřejně prospěšná společnost. Pět dní po založení se přejmenovala na „Konfederaci mezinárodních společností pro pomoc zraněným“. V říjnu téhož roku se svolané konference zúčastnilo 36 osob, z toho 18 delegovaných z osmnácti zemí, např. C. K. Monarchie, Rusko, Itálie, Francie, Holandsko. V přijatých resolucích najdeme např.:  Henri Dunant musel v roce 1867 ohlásit bankrot (nevěnoval se svým obchodům) a Červený kříž opustit. Roku 1871 pomáhá v pařížských ulicích raněným komunardům. V roce 1894 jej ve švýcarském Heidenu v útulku pro chudé objevuje novinář Georg Baumbarger. Jeho články o smutném osudu proběhnou tiskem. Světová veřejnost je alarmována. K narozeninám mu gratuluje anglická královna a papež. Roku 1901 dostává jako první člověk Nobelovu cenu míru. Umírá o devět let později ve věku 82 let. 35 let žil roztrpčen a zklamán.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik organizací.", "content": "První národní organizace pod Červeným křížem byla založena koncem roku 1863 ve Stuttgartu (Württembergische Sanitätsverein).  V srpnu 1864 byla švýcarskou vládou svolána do Ženevy další konference a 22. 8. 1864 byla podepsána šestnácti státy tzv. První ženevská úmluva. Na základě této jsou např. zařízení, vozidla, personál označeny červeným křížem považovány za neutrální. První aktivity pod symbolem červeného kříže proběhly roku 1867 v německo-dánské válce na bojišti u Langensalza.  V následujících letech pak vznikly národní Červené kříže skoro ve všech evropských zemích. Německo-francouzská válka v letech 1870–1871 pak demonstrovala jejich potřebu.  V roce 1876 se Mezinárodní výbor přejmenoval na dodnes platný název: Mezinárodní výbor červeného kříže (MVČK), francouzsky: Comité international de la Croix-Rouge (CICR), anglicky: International Committee of the Red Cross (ICRC) a německy: Internationales Komitee vom Roten Kreuz (IKRK). Dnes se často setkáváme s pojmem Mezinárodní hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce. Pod tímto pojmem se skrývají Mezinárodní výbor červeného kříže (MVČK), Mezinárodní federace Červeného kříže a Červeného půlměsíce (MFČKČP) – dříve Liga společností Červeného kříže a Červeného půlměsíce a ještě národní společnosti Červeného kříže a Červeného půlměsíce, kterých je v současné době 189.  Liga organizací Červeného kříže byla založena národními organizacemi Červeného kříže Anglie, Francie, Itálie, Japonska a USA 5. 5. 1919 s cílem rozšířit aktivity Červeného kříže i na situace, jež s válkou nesouvisí (přírodní katastrofy, technická neštěstí, epidemie). Již v prvních pěti letech po založení se uskutečnilo 47 akcí ve 34 zemích. Počáteční rivalita obou organizací byla v roce 1928 vyřešena a došlo ke spolupráci pod názvem Mezinárodní Červený kříž. O rok později přistoupila do spolku organizace Červený půlměsíc jako symbol islámských zemí. 27. 1. 1991 byl ustanoven dodnes platný název: Mezinárodní federace organizací Červeného kříže a Červeného půlměsíce, anglicky International Federation of Red Cross and Red Crescent Societies (IFRC). Členy federace je 187 států. Dohromady je dnes globálně pod tímto názvem 98 mil. členů a z toho 300000 trvale zaměstnaných.", "section_level": 2}, {"title": "Ženevské právo.", "content": "Hlavní zásady, které zastává Mezinárodní červený kříž, jsou postaveny na principech mezinárodního humanitárního práva, které lze definovat jako soubor mezinárodních práv usilujících o omezení užití násilí v ozbrojených konfliktech. Řídícím principem celého systému ženevského práva je lidskost a jeho hlavním cílem je snaha o zlidštění ozbrojených konfliktů. Při vzniku systému výrazně zasahoval a podílel se Mezinárodní výbor Červeného kříže, proto se o ženevském právu někdy přímo hovoří jako o právu Červeného kříže.  Základním pramenem mezinárodního humanitárního práva a pramenem, ze kterého Mezinárodní červený kříž vychází, jsou tzv. Ženevské úmluvy o ochraně obětí ozbrojených konfliktů.  Systém ženevského práva tvoří především čtyři Ženevské úmluvy z roku 1949, dále také dodatkové protokoly k úmluvám z roku 1977 a 2005 a obyčejová pravidla. Ženevské úmluvy se v současnosti řadí mezi nejakceptovanější smluvní instrumenty mezinárodního práva. Jejich smluvními stranami je k 1. 3. 2016 196 států.", "section_level": 1}, {"title": "Aktivity.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Financování.", "content": "Potřeby rozpočtu Mezinárodního hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce jsou z větší části financovány švýcarskou vládou, jakožto zemí Ženevských úmluv a členskými zeměmi a národními organizacemi Červeného kříže a Červeného půlměsíce. Menší částí pak z darů mezinárodních společností, státních spolků (EU), firem, vlád jednotlivých států i privátních subjektů. Vyzvání k podpoře Červeného kříže se na mezinárodní diplomatické úrovni považuje za předoznámení humanitárních krizí. Roční rozpočet se pohybuje na úrovni 1,5 mld. švýcarských franků, z čehož 85 % pro konkrétní pomoc a 15 % na vnitřní a správní náklady.", "section_level": 2}, {"title": "Úkoly.", "content": "Mezinárodní hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce vede činnost při nasazení pomoci v případě přírodních katastrof, technických neštěstí, epidemií, hromadných migrací nebo válečných stavů. Koordinuje spolupráci různých organizací. Podporuje vznik dalších společností Červeného kříže v zemích, kde ještě žádná pomoc neexistuje. Aktuálně se aktivně zapojuje v problematice zákazu pozemních min a zaopatření (zdravotní, psychické, sociální) obětí těchto min.  Úkoly výboru se dají shrnout do následujících bodů:", "section_level": 2}, {"title": "Struktura.", "content": "Sídlo organizace je v Ženevě (Švýcarsko). Hlavním právním a základním dokumentem je ústava organizace, která určuje cíle, strukturu, financování a kooperaci s jinými organizacemi (např. s Červeným půlměsícem). Hlavní výkonný orgán je sekretariát pod vedením generálního sekretáře.  Sekretariát vede 4 oddělení:  Každé dva roky, na sjezdu hnutí, volí delegáti národních organizací nového generálního sekretáře.  Druhým výkonným orgánem je správní rada s prezidentem a viceprezidentem. Má čtyři komise, kterým přísluší rozhodování v oblastech:", "section_level": 2}, {"title": "Základní principy.", "content": "Byly vyhlášeny na kongresu 8. 10. 1965 a na konferenci 31. 10. 1986 potvrzeny; jsou to:  Těmto principům jsou všichni členové a členské organizace zavázáni.", "section_level": 2}, {"title": "Základní heslo (motto).", "content": "První heslo, jež v roce 1888 popularizovalo Mezinárodní konferenci Červeného kříže bylo: „Inter arma caritas“ (milosrdenství mezi zbraněmi). Poprvé jej použil Gustave Moynier, který byl od roku 1864 do roku 1910 (46 let!) prezidentem Mezinárodního výboru Červeného kříže.  Tím, jak se Červený kříž a Červený půlměsíc měnil v mírového činitele, se heslo rozvinulo svým významem k výzvě k míru. V roce 1961 bylo přijato na návrh tehdejšího Československého kříže heslo: „Humanitou k míru“ (Per humanitatem ad pacem). Ze zkušeností devadesátých let vzniklo heslo nové strategie: „Život lidí v nouzi a sociálně slabých vylepšit silou lidství“.", "section_level": 2}, {"title": "Symboly.", "content": "Následující symboly mají dvojí funkci. Za prvé označují organizace, které patří k hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce a za druhé jsou ochranným označením v určitých (válečných) situacích.", "section_level": 1}, {"title": "Červený kříž na bílém pozadí.", "content": "Jsou to opačně použité barvy švýcarské vlajky jako ochrana a označení. Je zakotven v 7. článku Ženevské úmluvy z roku 1864 (článek 48 z roku 1949). Ze 189 členských národních organizací jej používá 152. Symbol požívá právní ochrany. Nelze jej tedy používat například na lékárničkách či jinde. Většinou se pro ostatní užití (lékárny, nemocnice) nahrazuje zeleným křížem.", "section_level": 2}, {"title": "Červený půlměsíc.", "content": "V rusko-osmanské válce v letech 1876–1878 (Dardanely, Bospor) používala Osmanská říše červený půlměsíc namísto červeného kříže, neboť kříž neodpovídal náboženskému cítění jejích vojáků. V roce 1877 se Rusko zavázalo posuzovat osoby a zařízení takto označené neutrálně. Po tomto prakticky vyrovnání významu prohlásila mezinárodní konference v roce 1878 používání červeného půlměsíce v islámských zemích za legální. Formálně byl červený půlměsíc uznán diplomatickou konferencí v roce 1929. Červený půlměsíc je používán ve 33 zemích ze 189 členských.", "section_level": 2}, {"title": "Červený lev s červeným sluncem.", "content": "Tento symbol byl používán jako národní symbol v Íránu v letech 1924–1980. I přes změnu v používání červeného půlměsíce si Írán výslovně ponechává možnost používání svého symbolu.", "section_level": 2}, {"title": "Červená Davidova hvězda.", "content": "Od roku 1930, založení organizace Magen David Adom, je používán v Izraeli její symbol červená Davidova hvězda. Od té doby existuje snaha o její uznání jakožto rovnocenného symbolu k Červenému kříži. Vzhledem k odmítání ostatních členských států nebyl dokonce Izrael uznán jako právoplatný člen Mezinárodního hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce. Teprve pravidla 3. doprovodného protokolu z roku 2005 umožňují její používání. Izrael se zavázal, že při zahraničních nasazeních bude používat symbol Červený krystal. V Izraeli samotném nadále červenou Davidovu hvězdu.", "section_level": 2}, {"title": "Červený krystal.", "content": "Od roku 2000 existuje diskuze o dalších symbolech. V pozadí je snaha izraelské organizace Magen David Adom, jež používá symbol červené Davidovy hvězdy, který islámské země bojkotují. I země jako Thajsko, Srí Lanka, Afghánistán, Kazachstán prosazovaly vlastní symboly. V roce 2005 byl 7. 12. v Ženevě jako 3. doprovodný protokol odhlasován další symbol (98 států bylo pro, 27 proti, 10 se zdrželo). Je to na špičce stojící červený čtverec na bílém pozadí s názvem Červený krystal (Cristal Rouge), používaný zeměmi, jež nejsou ani křesťanské ani islámské při zahraničních nasazeních.", "section_level": 2}, {"title": "Neuznané znaky národních společností.", "content": "Vedle uznaných symbolů se v historii některé symboly národních společností neuznaly:", "section_level": 2}, {"title": "Současný symbol.", "content": "Od dubna 2016 je znakem pro celé hnutí Červený kříž a Červený půlměsíc orámovaný textem v třetinovém kruhu v tom kterém národním jazyce: Mezinárodní hnutí (anglicky International Movement).", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Zatímco v 1. světové válce se aktivity a činnost Červeného kříže osvědčily a byly oceněny Nobelovou cenou míru (Červený kříž ji obdržel 3×), ve 2. světové válce se činnost Červeného kříže omezila vedle činnosti na bojištích hlavně na činnost v zajateckých táborech. I přes vědomosti o vyhlazovacích táborech a o deportaci židovského obyvatelstva se podstatně neprojevila snaha o kontakt s nacionálně socialistickou vládou k činnosti pro zmírnění utrpení a nasazení v koncentračních táborech. To mělo i několik důvodů. Zaprvé nastaly obavy, aby činnost v táborech válečných zajatců nebyla jako legitimní činnost ohrožená. Dalším důvodem pasivity Červeného kříže byl tehdejší vliv švýcarské vlády na Červený kříž. Ta chtěla za každou cenu udržet svoji suverenitu a neutralitu. To vyústilo k zastavení všech jednání. Po skončení války byl tento přístup Červeného kříže hodnocen vítěznými zeměmi jako částečná kooperace s nacisty. Na tomto místě je třeba zmínit jako zástupce několika hrdinů a obětavců z řad členů Červeného kříže delegáta Fridricha Borna, který svými aktivitami v Maďarsku zachránil životy cca 15000 lidí a byl v roce 1987 posmrtně v Izraeli vyznamenán.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní Červený kříž je název pro mezinárodní hnutí, které organizuje národní společnosti Červeného kříže. Tyto jsou právně nezávislé, ale pracují na základě společných zásad. Mají stejné cíle, předpisy, symboly a jejich řídící orgány jsou spojeny. Celosvětové působení je nezávislé na státních institucích a je založeno na dobrovolné činnosti – pomoci. Chrání životy, zdraví, důstojnost a snižuje utrpení lidí v nouzi následkem válek, přírodních nebo technických katastrof a epidemií bez ohledu na národnost, původ, náboženství nebo politický názor postižených.", "tgt_summary": "国际红十字与红新月运动(;英语:International Red Cross and Red Crescent Movement;)是国际性的人道主义运动,在世界各地拥有大约9,700万名志愿者及工作人员,这一国际人道运动致力于保护人的生命和健康,保障人类尊严,并减轻人类疾苦,不因国籍、种族、宗教信仰、阶级和政治观念而加以任何歧视。", "id": 466680}
{"src_title": "Atomové hodiny", "tgt_title": "原子鐘", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Isidor Isaac Rabi roku 1944 získal Nobelovu cenu za objev metody měření magnetických vlastností atomů, částic jádra a molekul. Princip této metody je založen na měření spinu jaderných protonů. Roku 1945 byla veřejně navržena možnost sestrojit atomové hodiny (\"kosmické kyvadlo\"). První atomové hodiny byly postaveny v roce 1949 v USA (čpavkový maser). Hodiny dále zdokonalil Norman Foster Ramsey. První přesné cesiové atomové hodiny byly postaveny Louisem Essenem v roce 1955 v National Physical Laboratory v Anglii.  Základem je kmitání molekul plynného čpavku, resp. atomů cesia. Vibrace těchto atomů je rychlejší (GHz) a stabilnější ve srovnání s křemenným krystalem, takže je možno dosáhnout větší přesnosti. Objev principu atomových hodin položil základy pro novou definici času. Přesto se zpočátku setkal s odmítavou reakcí astronomů a pro novou definici bylo více kandidátů (ještě například vodík či thallium). Od roku 1967 je 1 sekunda oficiálně definována jako 9 192 631 770 kmitů atomů cesia. Do té doby byla charakterizována jako 1/86 400 středního slunečního dne. Koncem 20. století byla vylepšena jejich konstrukce (fontána zchlazených atomů), která dále umožnila zpřesnit jejich chod. Mezinárodně uznávaným standardem pro určování času se staly atomové hodiny v roce 1963.  V současnosti se vyvíjejí optické hodiny (pracující na frekvenci THz) jejichž přesnost měření je již lepší, ale nejistota měření času být lepší nemůže (do přijetí nové definice jednotky času) v důsledku definice sekundy vázané na atomy cesia.", "section_level": 1}, {"title": "Princip.", "content": "Cesiové atomové hodiny fungují na základě zpětnovazební smyčky. Základ tvoří krystalový oscilátor, jehož frekvence je elektronicky řízena. Tento krystalový oscilátor je připojen na vysílač radiových vln, nasměrovaný do komory s atomy cesia v plynné atmosféře. Když dojde ke shodě frekvence oscilátoru (a tedy i vysílače) s vnitřní rezonanční frekvencí atomů cesia, přejdou tyto do excitovaného stavu. Excitované atomy cesia reagují odlišně na magnetické pole než neexcitované, a z pomocí magnetů tedy dojde k jejich detekci. Dle množství excitovaných atomů cesia je možno ladit frekvenci krystalového oscilátoru, aby se shodovala s rezonanční frekvencí atomů cesia, tj. 9 192 631 770 Hz.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Atomové hodiny se používají při kontrole jiných hodin a pro vědecké účely ve hvězdárnách, v laboratořích, ve vysokorychlostních letadlech pro sladění s navigačními signály na rádiové frekvenci (GPS). Pracuje s nimi také NASA, která je využívá pro určování polohy vesmírných plavidel. Systém funguje tak, že hodiny počítají, jak dlouho letí signál ze země na daný objekt a zpět. Výsledek pak je zaslán zpět k plavidlu. Nově NASA také testuje speciální atomové hodiny nazvané Deep Space Atomic Clock, které mohou být instalovány přímo do vesmírných lodí a pomohou tak celý proces navigace značně zjednodušit. První prototyp je již v provozu, byl vypuštěn na palubě rakety Falcon Heavy 25. června 2019.", "section_level": 1}], "src_summary": "Atomové hodiny jsou přesné hodiny, které měří čas na základě rezonanční frekvence plných atomů.", "tgt_summary": "原子钟(英语:Atomic clock)是一种时钟,它以原子共振频率标准来计算及保持时间的准确。原子钟是世界上已知最准确的时间测量和频率标准,也是国际时间和频率转换的基准,用来控制电视广播和全球定位系统卫星的讯号。", "id": 3061138}
{"src_title": "Airbus Group", "tgt_title": "空中客车集团", "src_document": [{"title": "Management.", "content": "Airbus Group je řízena dvěma managery, jedním Francouzem a jedním Němcem, v současnosti jsou jimi Denis Ranque a Thomas Enders.", "section_level": 1}, {"title": "Historie a aktivity.", "content": "EADS byl založen v červenci 2000 a stal se druhou největší společností ve svém oboru (letectví a kosmonautika) na světě (po Boeingu). EADS je také druhým největším evropským zbrojařským výrobcem (po BAE Systems). Společnost vyvíjí, vyrábí a prodává civilní a vojenská letadla, stejně jako vojenské střely, nosné rakety a související systémy.  V listopadu 2003 EADS oznámil, že uvažuje o spolupráci s japonskými společnostmi a japonským ministerstvem obchodu a průmyslu na vývoji nadzvukového dopravního letounu, který by nahradil vyřazovaný Concorde.  EADS je jedním z hlavních dodavatelů při stavbě Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) – v roce 2007 dodala modul Columbus skrze svou dceřinou společnost EADS SPACE Transportation.", "section_level": 1}, {"title": "Divize EADS.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Divize Airbus.", "content": "Airbus S.A.S. je z 80 % vlastněn EADS, zbylých 20 % vlastní BAE Systems. Airbus má sídlo v Toulouse, Francie. Výrobce malých ledatel EADS Socata je divizí Airbusu.", "section_level": 2}, {"title": "Divize Eurocopter.", "content": "Eurocopter je výrobce lehkých a středních civilních a vojenských vrtulníků. Generálním ředitelem je Fabrice Brégier a společnost sídlí v Marignane, Francie.", "section_level": 2}, {"title": "Divize vojenských transportních letadel.", "content": "EADS vyrábí vojenská transportní letadla ve své pobočce EADS-CASA, ta se specializuje na lehké a střední letouny C-212, CN-235 a C-295 a v dceřiné společnocti \"Airbus Military\", ta vyvíjí a bude vyrábět Airbus A400M – konkurenta stroje Lockheed Martin C-130 Hercules. Také vyrábí konverze civilních Airbusů na vzdušné tankery A310 MRTT a A330 MRTT.", "section_level": 2}, {"title": "Vesmírná divize (EADS SPACE).", "content": "Do Vesmírné divize patří tři poddivize:  Vlastní 28 % podíl v operátorovi vesmírných nosičů Arianespace. Generálním ředitelem divize je François Auque.  V listopadu 2005 EADS SPACE koupila Dutch Space (bývalou vesmírnou divizi Fokkeru).", "section_level": 2}, {"title": "Divize obranných a bezpečnostních systémů.", "content": "Skládá se z pěti poddivizí.", "section_level": 2}, {"title": "EADS Severní Amerika.", "content": "Americká holdingová společnost, která obstarává severoamerické aktivity EADS. Ředitelem je Ralph Crosby.", "section_level": 2}, {"title": "Akcionáři.", "content": "K 31. červnu 2008 byla asi jedna polovina EADS obchodována na šesti evropských akciových burzách a zbytek měli v držení tři velcí akcionáři.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Jako všechny velké zbrojní společnosti je i EADS terčem kritiky. Ta často směřuje do následujících oblastí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Airbus Group SE (dříve European Aeronautic Defence and Space Company EADS N.V.) je velká evropská společnost působící v leteckém, vesmírném a zbrojním průmyslu. Vznikla 10. července 2000 sloučením společností Aérospatiale-Matra z Francie, DaimlerChrysler Aerospace AG (DASA) z Německa a Construcciones Aeronáuticas SA (CASA) ze Španělska.", "tgt_summary": "空中客车集团,正式名称为空中客车欧洲股份公司()是一家由欧洲多国政府所合资、专营航空器与航天器之开发及销售的综合企业。注册于荷兰莱顿、总部位于法国图鲁兹,旗下企业包括空中客车公司、空中客车国防航天公司和空中客车直升机公司等。2000年7月10日成立,当时名为欧洲航空国防航天公司(英语:European Aeronautic Defence and Space Company,简称EADS),2004年改名为空中客车集团公司(英语:Airbus Group SE),2017年改为现名。", "id": 2130908}
{"src_title": "Druhá světová válka v Tichomoří", "tgt_title": "太平洋战争", "src_document": [{"title": "Příčiny a vznik.", "content": "Japonsko už v druhé polovině 19. století zdokonaluje průmysl a přestává být v izolaci. Ve 20. století se Japonsko stává velmocí, v rusko-japonské válce vítězí v roce 1905 Japonsko a později pomáhá Trojdohodě v 1. světové válce.  Na základě rusko-japonské války získalo Japonsko Korejský poloostrov a pak zahájilo okupaci Mandžuska, což byl vlastně začátek dalšího čínsko-japonského konfliktu. Mandžusko se stalo japonským satelitem a odrazovým můstkem k útoku dál do Číny i na sever proti Mongolsku a Sovětskému svazu.  Vzhledem k protisovětské náladě podepsalo Japonsko na konci listopadu 1936 s Německem \"Pakt proti Kominterně\" (později k \"Paktu proti Kominterně\" přistoupily Itálie, Maďarsko a Španělsko). \"Pakt proti Kominterně\" byl prvním spojenectvím Japonska s evropskými fašistickými a nacionálně socialistickými státy a byl předzvěstí pozdější užší spolupráce mezi Japonskem a evropskými fašistickými/nacistickými státy.  7. července 1937 došlo v Číně k incidentu na mostě Marca Pola a Japonsko zahájilo tažení proti Číně. Japonští militaristé předpokládali, že se jim podaří do několika týdnů svrhnout Kuomintangskou vládu generála Čankajška. Ovšem agresivní a bezohledný postup nevedl k jeho porážce, a tak se „čínský incident“ (jak Japonci nazývali válku v Číně) protáhl až do konce druhé světové války. Spojené státy a Velká Británie podporovaly generála Čankajška a dodávali mu zbraně a po vstupu Spojených států do války pak na území neokupované Číny postavili Američané několik svých základen. Tento „čínský incident“ pak nutil japonské velení shromažďovat zde stále větší síly, které nemohli použít jinde. Tato vleklá válka polykající obrovské prostředky měla za následek také značné hospodářské potíže.  V létě 1938 japonská vláda požadovala na sovětské vládě poupravení hranic. Japoncům šlo o významnou oblast u jezera Chasan, vzdálenou 100 kilometrů jihozápadně od Vladivostoku. Sovětská vláda jednoznačně odmítla, a tak japonští militaristé sáhli po zbraních. V červenci 1938 japonské oddíly překročily sovětské hranice u jezera Chasan. Sovětská armáda však zorganizovala protiútok a zatlačila japonské vojáky zase zpátky za sovětské hranice.  Japonští militaristé se poté rozhodli pro další úder, tentokrát do Mongolské lidové republiky. V květnu 1939 zahájili japonští vojáci útok z Mandžuska do Mongolska. Sovětský svaz, který s Mongolskem v březnu 1939 podepsal smlouvu o vzájemné pomoci, poslal Mongolům sovětská vojska na pomoc. Došlo ke krvavým bitvám u řeky Chalchyn, Sověti díky své přesile a modernímu pojetí boje zvítězili. Japonská vojska sice žádala o posily, aby provedla protiútok, ale samotný císař to zamítnul.  V září 1940 bylo stvrzeno spojenectví mezi Japonskem, Německem a Itálií — takzvaným \"Paktem tří\" (později se k němu připojily satelitní státy Rumunsko, Maďarsko, Finsko, Bulharsko, Slovensko, Chorvatsko a Thajsko). Tento pakt nahradil \"Pakt proti Kominterně\" a stalo se z něho mnohem užší spojenectví mezi militaristickým Japonskem a evropskými fašistickými státy.  Po porážce Francie v červnu 1940 se pak Japonci rozhodli využít momentální slabosti Francouzů a ovládnout Francouzskou Indočínu a využít jí jako nástupiště k dalším budoucím výbojům. Proto začalo japonské velení neustále tlačit na vichistickou vládu, až nakonec v červenci 1941 podepsal zástupce Vichy admirál François Darlan dohodu s Japonci o společné obraně Indočíny. Tím se Japonci stali pány celého francouzsko-indočínského území a bohatství a získali i dobrý odrazový bod pro příští agresi.  Spojené státy a Velká Británie do té doby počínání Japonska jen přihlížely. Japonské obsazení Indočíny bylo poslední kapkou, a tak Američané 25. července 1941 zmrazili japonská aktiva v USA, což znamenalo přerušení hospodářských styků, byly zastaveny všechny obchodní a finanční operace Japonců v USA, veškerá japonská konta v amerických bankách byla zablokována. Totéž provedly i další státy, se kterými Japonsko obchodovalo (britský Commonwealth a Nizozemská východní Indie například). Znamenalo to hlavně, že Japonci už nebudou mít dostatek železného šrotu, později ropy a dalších surovin potřebných na učinění svých výbojných plánů. Tím si Spojenci chtěli zařídit zastavení agresivních kroků japonských militaristů.  Opačný pohled do napjaté situace přináší mohutný americký program stavby válečných lodí z července 1940, který sice nebyl namířen přímo proti Japonsku, ale po jeho dokončení by vznikla taková nerovnováha, že by Japonské císařské námořnictvo nedokázalo zajistit ani obranné akce ve svých domácích vodách. Po 25. červenci 1941 a blokádě dovozu ropy si námořnictvo mohlo spočítat s přesností na barel a den, kde jeho lodě zůstanou stát. Svou rostoucí populaci už nedokázalo krmit ani šatit z vlastních zdrojů, Spojené státy zavedením restrikcií neměly ponětí o tom, na jak tenkém ledě japonské hospodářství spočívá. Po červencovém embargu nahradily v japonských velících kruzích velkou otázku, zda jít do války, tři menší: kdy, kde a jak.  Japonská vláda se sice snažila se Spojenými státy dohodnout, ale vláda USA prohlásila, že zruší zmražení japonských aktiv jen pod podmínkou, že budou ihned skončeny válečné akce v Číně a budou stažena japonská vojska z Indočíny. Na to však Japonci rozhodně nechtěli přistoupit. Potom Japonci Američanům předložili své návrhy, ty ale byly zamítnuty americkou vládou Franklina Roosvelta. Tak nakonec se Japonci rozhodli jít do války proti Spojeným státům, Velké Británii a Nizozemí. Hlavním cílem Japonska bylo zmocnit se důležitých surovinových zdrojů jako kaučuk, cín a železo v jihovýchodní Asii (Nizozemská východní Indie, Malajsie, Barma).  Velká Británie poslala dva obrněnce do Indického oceánu. Šlo o bitevní křižník HMS \"Repulse\" a bitevní loď HMS \"Prince of Wales\". Toto loďstvo dostalo kódové označení Svaz Z a jeho vrchním velitelem se stal admirál Tom Phillips. HMS \"Repulse\" a HMS \"Prince of Wales\" měla následovat i letadlová loď HMS \"Indomitable\", ale ta byla poškozena. Věřilo se, že tento svaz Japonce odstraší od dalších agresivních kroků. Japonci také odvolali své plány útoku na Sovětský svaz, protože zoufale potřebovalo důležité suroviny, které mohli najít pouze v jihovýchodní Asii, zatímco na ruské Sibiři by tehdy Japonsko tyto důležité suroviny nenašlo. Dalším důvodem byly taky neúspěšné boje u jezera Chasan a v Mongolsku. Navíc japonská vláda očekávala, že Německo a jeho spojenci porazí Sověty během několika týdnů, a útok na SSSR byl odložen na rok 1942, kdy byla očekávána porážka Sovětského svazu a jeho ozbrojených sil.  7. prosince 1941 zaútočil svaz letadlových lodí viceadmirála Čúiči Naguma na americký přístav Pearl Harbor na Havaji a vyřadil tam několik amerických válečných plavidel a většinu amerických letadel zničil stojících na zemi. Ve stejný den (ale na druhé straně datové hranice, takže 8. prosince) pak japonská letadla napadla americká letiště na Filipínách a brzy na to začalo vyloďování japonských vojsk na Filipínách. Dalším cílem japonských militaristů bylo dobytí Hongkongu, Malajska, Singapuru, Barmy, Nizozemské východní Indie, dále Gilbertových ostrovů, obsazení Rabaulu, ostrovů Wake, Guam a dalších ostrovů.  8. prosince 1941 USA a Velká Británie a další státy vyhlásily Japonsku válku. Jedenáctého prosince 1941 zase Německo a Itálie (a za pár dní také ostatní státy z \"Paktu tří\") vyhlásily válku Spojeným státům a válka se tak stala opravdu světovou.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh války.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1941.", "content": "Ráno 7. prosince 1941 (havajského času, 8. prosince tokijského času) svaz šesti japonských letadlových lodí bez vyhlášení války napadl americkou námořní základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech. O den později, 8. prosince 1941, USA vypověděly válku Japonsku.  Téhož dne došlo k zničujícímu náletu japonských letadel proti filipínským letištím. Při něm bylo zničeno 3/4 amerických stíhaček a 1/2 amerických bombardérů. Téhož dne došlo k prvním náletům na Hongkong a Singapur. Ještě do konce roku byly obsazeny ostrovy Guam (10. prosince) a Wake (22. prosince), britská základna Hongkong (24. prosince) a kapitulovalo britské Malajsko (11. prosince) při jehož obraně ztratilo britské námořnictvo v bitvě u Kuantanu svaz Z (bitevní loď \"HMS Prince of Wales\" a bitevní křižník \"HMS Repulse\").", "section_level": 2}, {"title": "1942.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Japonský postup.", "content": "Japonské síly stále rychle postupovaly. 19. ledna kapitulovalo Britské Borneo (Sarawak a Brunej), 23. ledna byl obsazen Rabaul, 15. února kapituloval Singapur a 9. března kapitulovala Jáva. Pád Singapuru označil britský premiér Winston Churchill za nejpotupnější porážku v dějinách Britského impéria. Kapitulaci Jávy předcházelo několik námořních bitev. V bitvách v Makassarském průlivu, v Badungském průlivu, v Jávském moři, v Sundském průlivu a v bitvě u Baweanu Japonci zvítězili nad silami ABDACOMu. Vítězné tažení Japonců pokračovalo dál. V březnu obsadili Buku, Bougainville a Shortlandské ostrovy, 23. března obsadili Andamany. Kromě toho provedli vylodění v Nové Guineji v Lae a Salamauy. 9. dubna kapituloval Bataan a 6. května kapituloval Corregidor – poslední odpor na severních Filipínách. Během začátku roku podnikli Japonci i několik významných náletů a to 19. února nálet na Darwin (Austrálie) a 5. a 9. dubna nálety na Cejlon.", "section_level": 3}, {"title": "Obrat.", "content": "Jedinou významnější akcí Američanů byl nálet 16 bombardérů B-25B \"Mitchell\" na Tokio 18. dubna. Pak se situace začala obracet, neboť postup japonských pozemních jednotek byl zastaven ve vnitrozemí ostrova Nová Guinea a námořní síly nedokázaly zlomit odpor spojeneckého námořnictva, s nímž se střetly v bitvě v Korálovém moři.  Japonské námořní síly vyvolaly dlouho plánovanou rozhodující bitvu s americkými letadlovými loděmi u Midway, ale oproti předpokladům v ní utrpěly zdrcující porážku a jejich útočný potenciál upadl natolik, že už neexistovala žádná naděje na úspěšné vedení útočné námořní války většího rozsahu — od tohoto okamžiku bylo Japonsko na strategické úrovni předurčeno k pasivitě a postupnému pádu, byť na asijské pevnině mohlo ještě nějakou dobu úspěšně útočit. Jediným japonským úspěchem v Midwayské operaci bylo obsazení ostrovů Attu a Kiska (Aleutské ostrovy)kdy tyto ostrovy nikdo z americké armády nebránil, jelikož všechny vojenské síly Američané stáhli na Midway.  7. srpna se americké jednotky vylodily na Guadalcanalu čímž začaly urputné boje o tento ostrov, které skončily až 7. února evakuací Japonců. Během guadalcanalské kampaně se uskutečnily tyto námořní bitvy: 8.–9. srpna bitva u ostrova Savo, 24. srpna bitva u východních Šalomounů, 12.–13. října bitva u mysu Esperance, 26. října bitva u ostrovů Santa Cruz, 13.–15. listopadu bitva u Guadalcanalu, 30. listopadu bitva u Tassafarongy a 29.–30. ledna 1943 bitva u Rennellova ostrova.", "section_level": 3}, {"title": "1943.", "content": "Pro Japonsko nebyl rok 1943 nejúspěšnější – bitva o Guadalcanal skončila 7. (či 9.) února jeho jednoznačnou porážkou. Špatně se vyvíjely i boje na Nové Guineji. 2. ledna se spojenci vylodili u Buny, 4. záři u Salamauy a navíc Japonci při přísunu posil utrpěli porážku v bitvě v Bismarckově moři (2.–4. března). Zadrhával se i postup japonských jednotek v Číně. Jediným výrazným úspěchem bylo tažení v Barmě, ani to však nedokázalo splnit všechny cíle a neslibovalo příliš nadějí do budoucna. Spojenecké síly zahájily svoji ofenzívu v intencích taktiky přeskok z ostrova na ostrov a císařské námořnictvo už nemělo kapacity k odpovídajícím protiakcím.  Po skončení bojů o Guadalcanal postupovali Spojenci Šalomounovými ostrovy na sever k Rabaulu. 5. června se vylodili na ostrově Nová Georgie, 15. srpna se vylodili na ostrově Vella Lavella a 1. listopadu na ostrově Bougainville. Během tohoto tažení se uskutečnila celá řada námořních bitev se střídavými úspěchy – 6. července bitva v zálivu Kula, 13. července bitva u ostrova Kolombangara, 6.–7. srpna bitva v zálivu Vella, 17.–18. srpna bitva u Horaniu, 7. října bitva u Vella Lavella, 1. listopadu bitva v zátoce císařovny Augusty, 5. a 11. listopadu nálety na Rabaul a 25. listopadu bitva u mysu sv. Jiří.  Ve středním Pacifiku došlo k 20. listopadu k spojeneckému vylodění na Gilbertových ostrovech a do 23. listopadu byl dobyt atol Makin a po krvavém boji i atol Tarawa. V severním Pacifiku probíhaly boje na Aleutách. 26. března došlo k bitvě u Komandorských ostrovů, 29. května Spojenci osvobodili ostrov Attu a 27. srpna ostrov Kiska. Americké ponorky ovládly většinu Pacifiku a doslova masakrovaly japonské obchodní loďstvo, na což Japonci nedokázali najít odpovídající protizbraň. Zásobování jejich odloučených postů se hroutilo, evakuaci a přesuny jednotek musely provádět cenné válečné lodě, kterých ale nebylo dost a jichž bylo zapotřebí jinde. Zkušení piloti umírali a nebylo, kdo by je nahradil, navíc válečná výroba kolabovala pro nedostatek surovin a docházely i pohonné hmoty.", "section_level": 2}, {"title": "1944.", "content": "23. února byly obsazeny Marshallovy ostrovy, 12. srpna Mariany a 15. září Palauské ostrovy. V rámci bojů o Mariany došlo 19.–21. června k bitvě ve Filipínském moři, ve které utrpěli Japonci těžkou porážku. Také na Nové Guineji spojenci úspěšně postupovali. 2. ledna se vylodily v Saidoru, 22. dubna v Hollandii, 17. května v Sami a 30. července v Sansaporu.", "section_level": 2}, {"title": "Filipíny.", "content": "17. října se americká vojska vylodila u Leyte na Filipínách. 24.–26. října došlo k bitvě u Leyte, která byla složená z bojů v Sibuyanském moři, průlivu Surigao, u Samaru a u mysu Engaño v nichž měli Američané naprostou převahu. Císařské námořnictvo po této porážce přestalo pro Spojence představovat významnou vojenskou hrozbu. Do konce roku došlo ještě ke spojeneckému vylodění na Filipínském ostrově Mindanao (15. prosince).", "section_level": 3}, {"title": "1945.", "content": "V lednu 1945 další boje o Filipíny – 9. ledna se Američané vylodili na Luzonu. 1. února Spojenci osvobodili Severní Borneo. Dne 19. února se Američané vylodili na Iwodžimě. Tento ostrov v půli cesty mezi japonskými ostrovy a Spojenci obsazeným územím byl strategicky důležitý pro americké letectvo a měl být využit pro další útoky na Japonsko. Obránci ostrova vedení generálem Tadamičim Kuribajaši udrželi ostrov do 26. března. Poté byl ostrov využit jako letecká základna. 1. dubna se Američané vylodili na Okinawě, čímž začal útok na japonské ostrovy. Bitva trvala až do 21. června a na americké straně si vyžádala 12 513 mrtvých a 38 916 zraněných, což byly největší ztráty v tichomořské válce. Cílem Američanů bylo zajistit ostrov pro plánovanou invazi na Japonské ostrovy, ke které však nedošlo.", "section_level": 2}, {"title": "Strategické bombardování.", "content": "Představitelé tří vítězných velmocí (USA, Velké Británie a SSSR) vyzvali na postupimské konferenci japonskou vládu k úplné kapitulaci. Japonská vláda na tyto požadavky nepřistoupila (premiér Suzuki 27. července dokonce prohlásil, že jeho vláda bude ignorovat požadavky Spojenců). Spojenci proto obnovili letecké útoky na Tokio a další japonská města. V posledních sedmi měsících vyústila letecká kampaň proti Japonsku ve zničení takřka šedesáti měst. Nejničivěji byly zasaženy velké konurbace jako Nagoja, Ósaka, Kóbe a Jokohama. Nálety na Tokio z přelomu února a března 1945 si vyžádaly 100 000 obětí. Jelikož Japonci odmítli Postupimskou deklaraci, nařídil Truman použití atomové bomby a informoval o tom v Postupimi Stalina. Křižník Indianapolis přivezl bomby a řadu odborníků 30. července na ostrov Tinian v Marianách, kde proběhly poslední přípravy. Dne 6. srpna 1945 byla na japonské město Hirošima svržena atomová bomba. O den později vyhlásil Sovětský svaz Japonsku válku a zahájil ničivý útok proti japonské armádě v Mandžusku. 9. srpna Američané svrhli další atomovou bombu na přístav Nagasaki.", "section_level": 3}, {"title": "Kapitulace Japonska.", "content": "V důsledku katastrofální situace, v níž se Japonsko ocitlo, vyhlásil 15. srpna císař Hirohito ve svém prvním rozhlasovém projevu bezpodmínečnou kapitulaci veškerých japonských jednotek, která byla formálně stvrzena 2. září 1945 na palubě bitevní lodi Missouri. Nad Japonskem byla vyhlášena Americká okupační správa vedená generálem Douglasem MacArthurem, která trvala do roku 1952, přičemž ostrov Okinawa byl Japonsku vrácen až v roce 1972.", "section_level": 3}], "src_summary": "Válka v Tichomoří byla důležitá část druhé světové války, začala 7. července 1937 druhou čínsko-japonskou válkou, rozrostla se 7. prosince 1941 japonským útokem na Pearl Harbor a skončila japonskou kapitulací 2. září roku 1945. Byl to ozbrojený konflikt, který přímo zasáhl 3 kontinenty (Asie, Severní Amerika a Austrálie) a 2 oceány (Tichý a Indický).", "tgt_summary": "太平洋战争(英语:Pacific War,;另有「大东亚战争」之名)是第二次世界大战中轴心国成员大日本帝国、泰国和以美国为首的同盟国于1941年12月7日至1945年9月2日期间的战争,范围遍及太平洋、印度洋、东亚及东南亚地区。", "id": 478952}
{"src_title": "Neurotransmiter", "tgt_title": "神经递质", "src_document": [{"title": "Systémy receptorů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kainátový systém.", "content": "Vysoká koncentrace těchto receptorů je v amygdale, v hipokampové CA1 a CA4, entorhinální kůře, ve striatu bazálních ganglií,mozkové kůře (vrstvy V. a VI.), ale absolutně nejvyšší je v CA3 hipokampu.  Kainátový receptor je složen z \"GluR5-7 podjednotek\", má glutamátové vazebné místo a iontový kanál, který obsahuje další barbiturátové vazebné místo (barbituráty blokují kanál).  Antagonisté receptoru jsou:  Kainátové receptory vznikají v naprosté většině až v dospělosti. V dětství je patrná jejich několikanásobně menší koncentrace v \"mozku\".  Kainát je selektivně neurotoxický a neuroexcitační látkou. Analogem kainátu je kyselina domoová, která se může nahromadit v mořských mušlích používaných v potravinářství. Existují otravy kyselinou domoovou u starých lidí (nejčastěji na východním pobřeží Kanady a USA), projevující se křečemi, poškozením hipokampu až smrtí.", "section_level": 2}, {"title": "NMDA systém.", "content": "NMDA (\"N-methyl-D-aspartátové\") receptory systému se vyskytují v hipokampu (hlavně CA1), mozkové kůře (vrstvy I-III.), méně ve striatu, Varolově mostu a míše.  NMDA receptory jsou složeny z \"NMDAR1 a R2-C,D podjednotek\". Stavba je velmi komplikovaná a existuje mnoho vazebných míst pro:  Vazebná místa jsou v iontovém kanálu pro Mg, PCP (phencyklidin – celkové anestetikum), ketamin, MK-801.  Nadbytek receptorů je přítomen v dětském věku, kdy je i jejich zvýšená citlivost k přenašečům. Do dospělosti se počet i citlivost snižují.  NMDA systém se účastní plastických dějů v CNS, tj. na dlouhodobé potenciaci, některých typech učení a druzích paměti. Poruchy NMDA receptorů mohou mít za následek postižení výše uvedených dějů. Blokáda iontového kanálu receptoru má za následek celkové anestetické účinky. Blokáda NMDA receptorů působí ochranně (protektivně) u neurodegenerativních onemocnění způsobených ischémií, hypoxií, hypoglykemií a křečemi.  Endogenním antagonistou NMDA receptorů je kyselina kynurenová, produkovaná gliemi, která má na ně ochranný účinek.  Glutasol je přísadou glutamátu v potravinářství. Může mít toxické účinky na děti se zvýšenou citlivostí jejich NMDA receptorů, kdy vyvolá křeče.", "section_level": 2}, {"title": "GABA systém.", "content": "Receptory GABA systému se vyskytují v celém mozku, naopak málo v páteřní míše. Receptory jsou složené z α-1-6, β-1-4, γ-1-4, ρ-1-2 podjednotek, které jim dávají charakteristické vlastnosti, např. schopnost vázat benzodiazepiny nebo afinitu ke GABA (γ-AminoButyric Acid; γ-aminomáselná kyselina). Podjednotky ρ (\"ro\") byly zjištěny zatím jen v sítnici oka. Tím, že je receptor tvořen jen pěti podjednotkami je možné sestavit přes 100 000 kombinací, ale jen něco přes 100 kombinací receptoru je biologicky významných a ještě méně skutečně existujících. Vazebné místa receptorů jsou pro:  V chloridovém kanále jsou místa pro:  Receptory GABA mají relativně malé zastoupení v dětství, jejich počet stoupá v pubertě.  Jejich činnost je nutná pro neurotransmiterovou inhibici a synchronizaci činnosti nervových buněk. Odstranění této inhibice nebo její potlačení navodí epileptické záchvaty. Řada GABA agonistů se proto používá v léčbě epileptických záchvatů (barbituráty, benzodiazepiny, vigabatrin jako GABA-T inhibitor, progabid jako prekursor a přímý agonista GABA receptorů.  Degenerace GABAergních neuronů ve striatu bazálních ganglií vede k Huntingtonově nemoci.", "section_level": 2}, {"title": "GABA systém.", "content": "Má zejména synchronizační funkce v centrální nervové soustavě. Kontroluje také uvolňování přenašečů z presynaptických zakončení.  Posílení GABA inhibice, tedy synchronizace v thalamu má za následek vznik epileptických záchvatů typu absencí, na nichž se účastní i Ca T-kanály.  Agonisté GABA jako např. baclofen, zhoršují průběh epileptických absencí, zatímco GABA antagonisté (CGP 35348) účinkují opačně, zlepšením stavu.", "section_level": 2}, {"title": "AMPA systém.", "content": "Jeho receptory se vyskytují v bazálních gangliích, čichových jádrech, mozkové kůře (vrstvy I-III.) a pyramidových buňkách hipokampu.  Receptor je tvořen \"GluR2-3 podjednotkami\". Stavba receptoru i jeho antagonisté jsou shodní s Kainátovým systémem.  Nejvyšší koncentrace receptorů AMPA systému dosahuje v nejčasnější ontogenezi, po narození a patrně i před porodem. K úbytku receptorů dochází směrem do dospělosti.  Účinkem receptoru je, stejně jako u Kainátového systému, depolarizace s akčním potenciálem odpovídající Na vodivosti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Neurotransmiter je zpravidla nízkomolekulární chemická látka, která přirozeným způsobem vzniká v nervové soustavě živočichů a slouží v ní k přenášení vzruchů. Buňky nervové soustavy, neurony, jsou vybaveny speciálními receptory, citlivými na výskyt specifického neurotransmiteru. Mezi nejdůležitější neurotransmitery patří acetylcholin, aminokyseliny glycin a kyselina glutamová, katecholaminy dopamin, noradrenalin a adrenalin a biogenní kyselina gama-aminomáselná (GABA), β-alanin, histamin a serotonin. Někdy se používají jako léčiva některých závažných neurologických a psychiatrických nemocí.", "tgt_summary": "神经传导物质(英语:neurotransmitter),有时简称“递质”或译作神经传递物,常用译名还包括神经传导物质、神经传达物质、脑内物质等,是在神经元、肌细胞或感受器间的化学突触中充当信使作用的特殊的机体内生的分子。神经递质在神经、肌肉和感觉系统的各个角落都有分布,是动物的正常生理功能的重要一环。截止1998年,在大脑内大约有45种不同的神经递质已被确认。", "id": 2193308}
{"src_title": "Radikalismus", "tgt_title": "激进主义", "src_document": [{"title": "Radikál.", "content": "Zastánce radikalismu je označován jako radikalista nebo radikál. Slovo radikál má ještě další dva významy. První se týká chemického pojmosloví a pojednává o něm článek radikál. Druhý pochází z pojmosloví jazykovědného a označuje skupinu souhlásek, která je nositeli významu. Tato skupina se vyskytuje především v semitských jazycích a v češtině ji nenajdeme.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy radikalismu.", "content": "Radikalismus se dá chápat jako myšlenkový přístup vyhledávající cestu k určité změně. Podle charakteru kýžené změny je možno radikalismus vymezit na dvě základní skupiny, a to na politický a náboženský. Blackwellova encyklopedie politického myšlení jej definuje takto: „Radikalismus je schopnost podrobit existující okolnosti kritickému zpochybňování a hlásat reformu nebo zrušení těchto okolností (...). Je to tedy spíše postoj než politické přesvědčení, jeho praktický obsah se mění s politickými okolnostmi, v nichž se radikálové nacházejí. (...) Pravým protikladem radikalismu je konzervatismus s názorem, že politická akce může vylepšit životní podmínky jen velmi málo.“  V případě politického radikalismu se radikálové snaží přimět danou vládu k prosazení svých zájmů, např. levicoví radikálové chtějí dosáhnout diktatury proletariátu, nebo příznivci Greenpeace mohou přikročit ke kriminální činnosti k dosažení ochrany přírody. Náboženský radikalismus se snaží zpravidla dosáhnout ustanovení náboženství jako systému vládnutí, neboli teokracie. Typickým příkladem je radikální islám, islamismus. Jeho příznivci chtějí, aby bylo právo Šaría a náboženské texty jediným pramenem legislativy. Radikálové jsou tedy příznivci určité formy radikalismu. Výroční zpráva Royal Canadian Mounted Police z roku 2009 označuje radikála za osobu, která si přeje dosáhnout velké politické, ekonomické nebo sociální změny ve společnosti.  Související články", "section_level": 1}, {"title": "Radikalismus a extremismus.", "content": "Podle teorie extremismu označuje radikalismus názory, které se vzdalují od centrálního demokratického konformního prostoru, ale ještě nedosáhly hranic extremismu. Lze být tedy vnímán jako šedá zóna přechodu mezi demokratickým a extremistickým politickým spektrem názorů a postojů. Tato definice je rozšířena a uznávána hlavně v německém prostředí.  Rozdíl mezi radikalismem a extremismem v politické rovině je velice jemný a těžko uchopitelný. Politologie zatím nedospěla k definování rozdílu mezi radikálními a extrémními politickými uskupeními. Nicméně z praktického používání v odborné literatuře i sdělovacích prostředcích lze odvodit, že radikalismus označuje politické postoje, které se pohybují na hraně demokratického politického systému, ale nechtějí ho odstranit. Naopak politický extremismus odmítá demokratický právní stát a snaží se ho výrazně modifikovat nebo odstranit.", "section_level": 1}, {"title": "Radikalismus a terorismus.", "content": "Radikalismus je komplexní dynamický proces, který se projevuje většinou emočně a názorově. Při silnějším radikalismu, u kterého je již zapojeno násilí a změny chování se již nazývá terorismus. Radikalismus ovšem nemusí nutně podněcovat k násilí, avšak může k němu vést. Když mluvíme o radikalismu, můžeme jej definovat jako specifický druh manifestu při normálním vývojovém procesu. Tento proces může mít pokaždé jiné parametry. Radikalismus není doménou pouze různých hnutí, nýbrž jakýchkoliv osob. Každý člověk se může zradikalizovat za určitých podmínek, jakými např. jsou: traumatizující životní událost, nedostatek podpory ze svého okolí, nedostatek sebevědomí, špatné dětství či ovlivnění partnerem.", "section_level": 1}, {"title": "Radikalismus český.", "content": "Označení pro historické politické hnutí. Události roku 1848 rozdělily demokratické tendence v evropských státech na dva směry: liberální a radikálně demokratický. K radikálnímu směru tíhli spíše drobní měšťané, studenti a dělníci, zatímco aristokracie a bohaté měšťanstvo se soustředilo ve směru liberálním. V Čechách se během jednoho roku objevilo mnoho přívrženců obou přístupů a rozcházeli se především v názorech na aristokracii a sociální problematiku a po Pražském červnovém povstání také ve vztahu k Rakousku, německé levici a maďarské revoluci.  Část radikálů, především těch mladších, se nechala strhnout vidinou celoevropské demokratické revoluce a začala připravovat převrat v květnu 1849. Přípravy ale byly odhaleny a většina aktéru pozatýkána. Nejvýznamnějšími členy hnutí byly pravděpodobně literát Karel Sabina, Karel Sladkovský, Emanuel Arnold, Vincenc Vávra, Jan Slavibor Knedlhans Liblinský a Josef Václav Frič. Za hlavní orgán radikalismu bývá považován Pražský večerní list.", "section_level": 1}, {"title": "Islámský radikalismus.", "content": "V dnešní době mezi nejznámější radikální ideologie islámu patří salafismus, jež vznikl ve středověku. Podle salafismu (salafíja), dosáhnout „skutečného islámu“ a následně vytvořit pravý islámský stát, je možné prostřednictvím dodržování náboženského, všedního a politického chování společnosti doby proroka Muhammada a jeho čtyř volených chalífů. Pro většinu muslimů je islám stylem života, který není možné oddělit od politiky, zákonodárství, vzdělání, společenského chování a ekonomiky.  Islámská ideologie odvádí muslimy od modernizace společnosti jako prostředku k řešení jejich problémů. Islamismus vytváří iluzi, že řešení již existuje uvnitř muslimské společnosti a zevnější, „zlé“ síly překáží k realizaci daného řešení. Za „zlé“ síly jsou označováni lidé nevěřící v Alláha, což podporuje xenofobii. K dosažení svých cílů mohou mít islamisté sklony k použití násilné formy boje, které mohou vyústit až k terorismu. Tato radikální část islámského světa je nejvíce aktivní muslimskou složkou, v důsledku čehož se celý islámský svět často označuje jako islamistický, i přesto, že to ve skutečnosti není pravda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojem radikální (z latinského \"radix\", kořen) se začal používat během pozdního 18. století jako politologické označení stoupenců důkladných společenských změn, které by ve větší nebo menší míře zahrnovaly změny sociálního řádu. Historický radikalismus je vhodné odlišovat od moderního označení radikál. Především je však třeba odlišovat termín radikální, který označuje zásadní změny, jež jdou na podstatu neboli kořen (\"radix\") věci, od extremismu, který označuje krajní polohy v levicové nebo pravicové politice.", "tgt_summary": "激进主义,又称急进主义,系处于现存组织、社会状态或运作方式中相对不利的位置上怀有强烈的不满,从而产生否定的观念,迫切寻求对现状从根本上进行剧烈的变革。在极权制度的国家里,激进主义者的过激行为并不完全被视为是丧失理智的,但是出于争取利益的行为动机所展现出的各种对立举动必然会给予该国保守派带来蒙受巨大利益损失的风险,才因而不受后者的认可和待见。", "id": 2896585}
{"src_title": "Hermann Göring", "tgt_title": "赫尔曼·戈林", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "V první světové válce byl jedním z leteckých es německého armádního letectva. Začátkem 20. let 20. století se seznámil s Adolfem Hitlerem. Roku 1923 byl během pokusu o státní převrat postřelen do nohy a poté byl závislý na morfiu, kvůli kterému trpěl obezitou. Miloval přírodu, lov a zvířata. Měl funkci říšského lesmistra (\"Reichsforstmeister\") a říšského lovčího (\"Reichsjägermeister\"). Byl také vášnivý až fanatický sběratel. Sbíral všelijaké obrazy a exponáty z celého světa od nejrůznějších autorů. Na svou sbírku byl velmi pyšný. Později chtěl také založit Göringovo muzeum umění. Tam měl mít všechny exponáty, které za svůj celý život posbíral. Pro získání obrazů udělal cokoliv, velkou část obrazů ukradl. Roku 1928 se stal poslancem za NSDAP, roku 1930 také předsedou říšského sněmu. Roku 1933 založil později nechvalně známé gestapo. Později se stal ministrem letectví a roku 1935 vrchním velitelem Luftwaffe (maršálem letectva). Stal se Hitlerovým oficiálním zástupcem, jímž byl až do roku 1945, kdy jej v této funkci vystřídal velkoadmirál Dönitz. Poté byl zatčen a držen samotnou SS, na konci války byl zatčen v Obersalzdorfu Spojenci. Během Norimberského procesu byl odsouzen k trestu smrti oběšením, vykonání rozsudku ale unikl – spáchal sebevraždu spolknutím kyanidové kapsle.", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Měl mnoho tváří. Byl ješitný, lstivý, podlý a brutální jako málokterý z Hitlerových stoupenců, a v nacistické říši byl čas od času populárnější než dokonce sám Adolf Hitler. Narodil se 12. ledna 1893 v sanatoriu Marienbad poblíž hornobavorského města Rosenheim. Tři roky vyrůstal Göring mimo rodinu. Jeho matka Franziska Göringová, rozená Tiefenbrunnová ho po jeho narození nechala v péči jedné ze svých přítelkyň ve Fürthu. Údajně ho nechtěla vystavit obtížné cestě a špatným klimatickým podmínkám v Karibiku, kde pracoval její manžel a Göringův otec dr. Heinrich Ernst Göring jako německý generální konzul na Haiti. Do Německa se Göringovi vrátili v roce 1896 a následně se usadili v Berlíně, kde také poprvé Hermann Göring žil se svojí rodinou. Dva roky žila rodina Göringových v bytě Hermannova kmotra dr. Epensteina, zámožného muže původem z židovské rodiny, který byl nejen Hermannovým kmotrem, ale především milencem Hermannovy matky. V roce 1898 se na základě Epensteinovy nabídky rodina přestěhovala na jeho hrad Veldenstein, kde Franziska Göringová bydlela s doktorem Epensteinem ve druhém patře hradu, zatímco její manžel obýval patro první. Zde žili až do roku 1912, kdy se usadili v Mnichově. Hrad Veldenstein přešel v roce 1938 do vlastnictví Hermanna Göringa. Za Epensteinovy podpory se Hermann Göring dostal do kadetky v Karlsruhe, v roce 1909 pak přestoupil na pruskou královskou kadetku v Berlíně-Lichterfelde, kterou v roce 1911 absolvoval v hodnosti praporčíka. Z latiny, francouzštiny a angličtiny dostal ́dostatečnou ́, z kreslení plánů a čtení ́dobrou ́, z němčiny, dějepisu, matematiky a fyziky ́velmi dobrou ́ a ze zeměpisu ́výbornou ́. Rozkazem z 22. června 1912 byl povýšen na poručíka v lednu 1914 dostal místo pobočníka ve štábu 4. bádenského pěšího pluku č.112 'Princ Vilém'.  V září 1914, krátce po vypuknutí první světové války byl hospitalizován s kloubovým revmatismem ve Freiburgu. Zde se seznámil s Bruno Loerzerem, který ho nadchl pro letectví. Nejprve létal jako pozorovatel. Rychlokurs letectví absolvoval 1. července 1915 a už na počátku října stejného roku byl poprvé nasazen v boji. V květnu 1917 byl jmenován velitelem 27. stíhací letky. V té době měl na kontě osm sestřelených letadel. Dne 2. června 1918 dostal za 18 sestřelů německý řád za mimořádnou statečnost, ́Pour le Mérite ́. V témže měsíci byl jmenován velitelem proslulé Richthofenovy eskadry, známé jako Richthofenův cirkus. Po ukončení první světové války získal místo pilota u švédské letecké společnosti Svenska Lufttrafik, kde pracoval jako šéfpilot a občas létal s aerotaxi. Právě jako pilot aerotaxi se seznámil se švédským hrabětem Ericem von Rozenem, kterého v roce 1920 za velmi špatných povětrnostních podmínek svým letadlem bezpečně dopravil na hraběcí zámek Rockelstad. Hrabě byl zkušenému pilotovi tak vděčný, že ho pozval k sobě domů. Zde, na švédském zámku Rockelstad, se Hermann Göring seznámil se svou budoucí manželkou Carin von Kantzow, která byla švagrovou hraběte von Rozena. Hermann Göring strávil na zámku několik dní a s rodinou hostitele navázal intenzivní vztah. Host i hostitel byli konzervativní nacionalisté, oba obdivovali rytířské ideály a uznávali nordicko-germánské právo na nadřazenost nad jinými národy. Rovněž Carin von Kantzow vzhlížela ke statečnému Göringovi s obdivem, a přestože byla již deset let provdaná, a se svým manželem měla osmiletého syna, podlehla šarmu mladého charismatického muže a stala se jeho milenkou. 13. 12. 1922 se Carin se svým prvním manželem rozvedla a syn Thomas byl svěřen do péče otce. 25. 1. 1923 uzavřel Hermann Göring s Carin von Kantzow, rozenou von Fock, sňatek ve Stockholmu a 3. 2. 1923 na úřadě v Obermenzingu. Jelikož Carin byla tehdy již vážně nemocná, zakoupil Göring vilku se vzdušnou zahradou na klidném předměstí Mnichova. Finančně celou věc zajistil exmanžel Carin, svobodný pán von Kantzow, který svou bývalou ženu a jejího nového manžela finančně podporoval – hradil vedení jejich luxusní domácnosti, platil služebnictvo, mercedes i s řidičem a posílal jim balíky s potravinami.  Göringovi se však stále stýskalo po hrdinských činech a kamarádství ale hlavně po „silném muži”, který by pomohl získat Německu bývalou moc. Takového muže poprvé potkal na jedné politické akci na Königsplatzu v Mnichově, kde jak Göring slyšel, „nějaký” pan Hitler odmítl vystoupit a promluvit o vojenských omezeních Německa. Brzy poté navštívil kavárnu Neumann, kde měl Adolf Hitler každé pondělí řečnické hodiny. Fascinovaně naslouchal Hitlerovi pokaždé, když opakoval svůj názor, že Versailleská smlouva je hanbou. Krátce poté vstoupil do NSDAP.", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1923: Odpor vůči vstupu francouzských a belgických vojsk do Porúří.", "content": "Rok 1923 byl pro něj a celou NSDAP zlomový. V lednu 1923 vstoupila francouzská a belgická vojska do Porúří, kvůli opoždění s placením reparací. Občané této spolkové země byli vyzváni k pasivnímu odporu, k zastavení výroby. Zaměstnanci tak ale přišli o mzdy. Dělníky a podnikatele pak vláda musela podpořit a tak se začalo s nadměrným tiskem bankovek. To vyvolalo hyperinflaci astronomických rozměrů. Koncem roku 1923 stál jeden americký dolar 4,2 biliony marek. Země se řítila do politické krize. Situace pak donutila vládu k jednání s vítěznými mocnostmi a ukončením pasivního odporu.  V Bavorsku se pak Stresemannova vláda stala terčem pravicového odporu. Ráno 7. listopadu se vedení SA a NSDAP sešli k Hitlerovi, aby se dojednaly poslední detaily puče. Ten měl být proveden již následujícího dne, 8. listopadu. Na svoji stranu chtěli nacisté získat také generálního komisaře Gustava von Kahra, velitele vojenského okruhu VII generála Otty von Lossowa a šéfa zemské policie plukovníka von Seissera, kteří společně měli v Bavorsku takřka neomezenou moc. Proto vzbouřenci poslali večer 7. listopadu von Kahrovi dopis, ve kterém ho pozvali na sjezd vlasteneckých svazů 8. listopadu večer. O skutečných motivech svých hostitelů neměl ani tušení. Dne 8. listopadu ve 20.34 hodin společně a Hitlerlem vtrhl do zcela zaplněného měšťanského pivovaru Burgerbraukeller, kde mezitím von Kahr zahájil svou řeč. Ve 2.50 hodin ráno bylo všem rozhlasovým stanicím vydáno prohlášení, že von Kahr, von Lossow a von Seisser odmítají Hitlerův puč. Reichswehr a zemská policie pak obsadili nejdůležitější budovy ve městě, aby je chránila před pučisty. Jakmile pučistům došlo, že jsou v tom sami, vyrazili na pochod městem. Postupně se k nim přidávali další stoupenci a počet lidí narostl na 3000. Když se čelo průvodu blížilo k památníku Feldherrnhalle, padly výstřely. Pozice zde totiž obsadil kordon zemské policie s obrněnými vozy. Na místě zahynulo 14 demonstrantů a 4 policisté. Během nepovedeného puče byl zasažen několika vystřelenými kulkami do boku a stehna. Příslušníci SA ho odtáhli do domu židovské rodiny Ballinů, kteří jej, zraněného, ukryli, starali se o něj a přivolali k němu lékaře, čímž mu zřejmě zachránili život. Poté za značně dramatických okolností uprchl i se svou manželkou do Rakouska, kde byl v Innsbrucku bouřlivě přivítán stoupenci SA. Jeho zdravotní stav se ale značně zhoršil, rána v boku a noze se zanítila a on dlouhodobě trpěl bolestmi a horečkou. K utišení nesnesitelných bolestí mu lékaři podávali dlouhodobě morfium, což u něj zapříčinilo následnou doživotní závislost na této droze.  V Rakouském vyhnanství žili manželé do roku 1924, kdy odešli do Švédska. Veškerý jejich majetek v Německu byl mezitím zkonfiskován, účty obstaveny a na oba byl vydán zatykač. Zdravotní stav obou manželů byl navíc velmi špatný, on sám byl silně závislý na morfiu a trpěl depresemi, u Carin se stále zhoršovala angina pectoris, silný revmatismus a často také upadala do bezvědomí. V té době u ní také lékaři diagnostikovali nevyléčitelnou srdeční chorobu bez vyhlídek na delší život. Kvůli své závislosti na morfiu byl 1. září 1925 hospitalizován v nervovém sanatoriu pro nebezpečné pacienty v Långbrö u Stockholmu. Propuštěn byl 7. října 1925. Dne 12. listopadu 1925 byl zrušen zatykač na něj a v květnu 1926 bylo zastaveno i řízení pro velezradu. V roce 1927 se tak konečně vrátil do Německa a usadil se v Berlíně, kde pracoval jako zástupce švédské firmy na výrobu padáků Thornblad, Carin zůstala kvůli špatnému zdravotnímu stavu ve Švédsku. V září téhož roku byl opět hospitalizován v sanatoriu Långbrö pro opětovně se zhoršující se závislost.", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1928: Začátek politické kariéry.", "content": "Zlom v jeho životě přišel v roce 1928, kdy ho Adolf Hitler postavil do voleb do Reichstagu jako jednoho z kandidátů. Jeho kandidatura se Hitlerovi hodila jako protiváha bratrů Strasserových, jeho největších konkurentů ve straně. V této době byl na straně Hitlerových protivníků i Joseph Goebbels. Ve volbách 20. května 1928 získala NSDAP 2,6 procenta hlasů, což znamenalo 12 křesel. Jako poslanec vydělával 500 marek měsíčně a k tomu měl ještě 800 marek jako říšský řečník NSDAP. Těžce nemocná Carin přijela ze Švédska do Berlína, aby dál hrdě stála po boku svého muže. Její bezmezná víra v nacionální socialismus se ještě upevnila a stala se z ní neúnavná a nadšená propagátorka Hitlera, nacismu a antisemitismu. Pro věc národního socialismu se snažila získat celou řadu významných osobností, především z řad šlechty. Göringovi tak vedli velmi čilý společenský život. Pravidelně je navštěvoval korunní princ August Vilém von Hohenzollern, jeho bratr Eitel-Friedrich, knížata Wiedové a vrcholní politici nacistické strany. Carin Göringová umírá 17. 10. 1931 ve Švédsku po srdečním záchvatu, což je pro Göringa těžká ztráta. Kariéra Hermanna Göringa se však nadále vyvíjí velmi dobře. Ve volbách v roce 1930 NSDAP volilo již 18 procent voličů. Nacisté tak získali 107 křesel. O dva roky později získala NSDAP ve volbách 230 křesel a stala suverénně nejsilnější stranou v Reichstagu. O tři roky později 30. ledna byl Hitler jmenován říšským kancléřem. V té době byl Göring na vrcholu moci a byl označován za druhého nejmocnějšího muže Třetí říše. V červnu 1933 začal Göring se stavbou svého sídla, které pojmenoval po své zesnulé ženě – Carinhall. I Göringův dobrý vztah s Hitlerem mu dodával moc. V roce 1935 jako prezident Reichstagu uvedl v platnost Norimberské zákony. Podle legendy se měl na jedné společenské akci setkat s gangsterem Bugsy Siegelem. Siegel chtěl Göringa pro jeho antisemitské názory údajně zabít, což mu nakonec mělo být rozmluveno.", "section_level": 2}, {"title": "Sňatek s Emmy Sonnemannovou.", "content": "10. dubna 1935 se Hermann Göring podruhé oženil a jeho manželkou se stala rozvedená divadelní herečka Emma Sonnemannová. Na velkolepou svatbu bylo pozváno tisíc hostů a den svatby byl vyhlášen dnem pracovního klidu. Emma, které však všichni říkali Emmy, byla velká, statná a blond žena, která pro Göringa ztělesňovala ideál germánské ženy, stejně jako jeho první žena Carin. Emmy se stala na další léta jeho spřízněnou duší, utěšovatelkou a opatrovatelkou. V první řadě se však musela vyrovnat s kultem své zemřelé předchůdkyně, Carin Göringové, po níž Hermann Göring nazval svůj nejoblíbenější dům Carinhall, nebo své jachty Carin I. a Carin II.  Po sňatku s Göringem se Emmy vzdala další herecké kariéry a jelikož Hitler neměl oficiální partnerku, přijala právě ona roli \"první dámy říše\". Ujala se reprezentačních povinností pro Hitlera a stýkala se s diplomaty a politiky. Přesto byl vztah mezi Emmy a Hitlerem spíše chladný, na rozdíl od Carin Göringové Emmy nikdy zcela nepodlehla bezmeznému obdivu k „Vůdci“. 2. 6. 1938 se manželům Göringovým narodila dcera Edda, která byla i přes odpor vrcholných představitelů NSDAP pokřtěna. K Eddiným křtinám dorazily do Carinhallu tisíce darů z celého Německa, mezi jinými také obraz \"Madona s dítětem\" od Lucase Cranacha z muzea v Kolíně nad Rýnem. V roce 1938 bylo Emmy Göringové propůjčeno členství v NSDAP, byla také členkou nacistického Svazu žen a Říšské divadelní komory. Na politické kariéře svého manžela se nijak výrazně nepodílela, ale jeho světový názor samozřejmě sdílela. Přesto se i po svatbě scházela se svými židovskými přáteli a nijak se s tím netajila.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Vztah mezi Göringem a Hitlerem se začal zhoršovat až od podepsání Mnichovské dohody 30. září 1938. Göring tak sice prosadil nenásilný způsob získání Sudet od Československa, ale došlo tak k velkému zhoršení vztahu k Hitlerovi, který toužil po válce. Göring se snažil Hitlera odradit i od napadnutí Polska, ale tenhle cíl byl neúspěšný a 1. září začala útokem Luftwaffe a Wehrmachtu na Polsko druhá světová válka. Ještě téhož dne Hitler veřejně jmenoval Göringa svým nástupcem, kterým se stal vydáním tajného výnosu již v prosinci 1934. K dalšímu ochlazení vztahu mezi dvěma nejmocnějšími muži Třetí říše došlo po vyhlášení operace Barbarossa. Göring byl jednoznačně proti. Obával se totiž, že válka na dvou frontách by Německo ekonomicky i vojensky rychle vyčerpala. Hitlerovy sympatie si naopak Göring získal díky vybudování Luftwaffe, která za války patřila mezi nejlepší letectva v Evropě a svou sílu dokázala jak v Polsku, tak ve Francii. První velkou porážku Luftwaffe utrpěla až v bitvě o Británii. Toto selhání bylo Göringovi jako vrchnímu veliteli Luftwaffe často a silně vytýkáno. Ztracenou slávu Luftwaffe chtěl Göring získat v bitvě o Stalingrad v roce 1942. Pomocí letectva chtěl zásobovat obležené jednotky polního maršála Pauluse. To se mu ale nedařilo a pověst jeho i Luftwaffe opět silně utrpěla. S každou další porážkou německého letectva byl Göring brán stále méně vážně. Na jaře 1944 podniklo americké letectvo čtyři nálety na Berlín a vypadalo to, že definitivní porážku Luftwaffe již nic nemůže odvrátit. Poslední bojeschopnou silou Göringova Luftwaffe disponovala při útoku na Ardeny. Tehdy měla 2400 letadel.", "section_level": 2}, {"title": "Život v přepychu.", "content": "Už v dětství si Hermann Göring zvykl na život v přepychu, když strávil několik let na hradech svého kmotra doktora Epensteina. Svou vášeň pro luxusní, kvalitní a krásné věci mohl plně uspokojit především v době, kdy se nacisté dostali v Německu k moci. Göring si nechal vystavět přepychové letní sídlo, nazvané po své první ženě Carinhall. Na Carinhallu bylo soukromé kino, tělocvična, parní lázeň a obrovský přijímací sál. Když Hitler Carinhall navštívil, rozladěně prohlásil: \"Můj Berghof se s tím přirozeně nedá srovnávat. Mohl by sloužit leda jako zahradní pavilon\". Manželé Göringovi přijali na Carinhallu řadu významných hostů, jugoslávského prince Pavla, bulharského krále Borise, švédského následníka trůnu Gustava Adolfa, maďarského říšského správce Horthyho, řeckého krále Jiřího, vévodu Windsorského nebo Charlese Lindbergha. Kromě Carinhallu vlastnil Göring také motorovou jachtu a několik luxusních automobilů. Jako vášnivý sběratel umění si neváhal přivlastnit tisíce uměleckých děl ukradených z muzeí i soukromých sbírek v celé okupované Evropě. Sbíral zkonfiskované klenoty, sochy, obrazy i nábytek. Rád se oblékal do bohatě zdobených uniforem a nabubřele vypadajících kostýmů, což už jeho současníkům připadalo směšné. Jeho největší zálibou byl lov (měl funkci říšského lovčího), rád si hrál s elektrickými vláčky a za největší relaxaci považoval to, když se mohl přehrabovat ve svých špercích. Jeho další velkou vášní bylo jídlo – v roce 1933 vážil 140 kg. Přestože byl velmi ješitný a vychloubačný, působil na své okolí většinou sympatickým dojmem a širokou veřejností byl oblíbený, stejně jako jeho manželka. Ve skutečnosti byl však Hermann Göring chladný, brutální a radikální vykonavatel příkazů Adolfa Hitlera, který se na něj mohl spolehnout.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr války.", "content": "Dne 20. dubna 1945 se Göring naposledy setkal s Hitlerem v Berlíně. Pak se ukryl na Obersalzbergu, Hitlerově letním sídle. Göringova žena Emma odjela i s dcerou Eddou na Obersalzberg v lednu 1945. Za nimi tam pak putovaly i poklady ukradené Göringem po celé Evropě v průběhu války – např. 1000 obrazů, 80 soch a 60 gobelínů, které byly následně ukryty v jedné štole na Untersbergu. Dne 22. dubna 1945 Hitler poprvé přiznal, že válka je prohraná. Následující den pak Göring poslal Hitlerovi dopis, v němž mu oznamoval, že pokud nedostane odpověď do 22. hodiny, převezme velení. To Hitlera rozzuřilo a zbavil Göringa všech jeho hodností a úřadů a vydal rozkaz k jeho popravě. Göring se pak ukryl na hrad Mauterndorf. Tam byl také Göring 28. dubna 1945 zatčen spojeneckými jednotkami, odkud byl převezen na zámek Fischhorn. Dne 12. srpna pak byl převezen do Norimberku. Zde byl soudním tribunálem obviněn z plánování nebo provedení útočné války a účast na válečných zločinech nebo vyvražďování národů. Dne 1. října 1946 byl Hermann Göring odsouzen k trestu smrti oběšením. Popravy měly začít v noci na 16. října. Své popravě ale Göring unikl, neboť 15. října ve 22:44 spáchal sebevraždu spolknutím kapsle kyanidu draselného, kterou měl ukrytu na cele pravděpodobně v gelu na vlasy. Jiný zdroj a to agentura AFP, jejíž zpráva vyšla 19. října 1946 v deníku Lidová Demokracie, uvádí, že dva soudní lékaři ohledávající mrtvolu zjistili, že v okolí pupku je hnisavá ranka a drobné podráždění a není tedy vyloučeno, že ampulka s jedem byla zašita zde a nebyla odhalena ani důkladnou lékařskou prohlídkou v Mondorf- Les- Bains v Lucembursku.  Emma Göringová byla zatčena 25. 10. 1945 a dcera Edda byla dána do péče sedlákům na venkově, odkud byla později převezena za svou matkou do věznice ve Straubingu. Emma byla 19. 2. 1946 propuštěna a s dcerou našla přístřeší v Sackdillingu. 7. 10. 1946 jí bylo umožněno rozloučit se s manželem odsouzeným k trestu smrti. V roce 1947 byla Emma Göringová znovu zatčena a umístěna v internačním a pracovním táboře Göggingen u Augsburgu. V roce 1948 se v procesu, který byl proti ní veden, jako svědci obhajoby přihlásili někteří její židovští přátelé, kterým za války pomáhala. Nejvýznamnější zastání pak našla u berlínského faráře Erwina Jentsche, který rovněž dosvědčil, že za války pomáhala židovským i nežidovským členům farnosti. Rozsudek soudu zařadil Emmu Göringovou mezi osoby, které měly prospěch z nacistického režimu a odsoudil ji k zabavení 30 % majetku, k jednomu roku pracovního tábora, který si už odpykala, a na pět let jí zakázal výkon povolání. Po propuštění z ženského tábora se Emma s dcerou odstěhovala do Mnichova a vedla soudní spory o zabavený majetek. Dcera Edda Göringová studovala práva a pak přešla na obor medicínsko-technická asistentka. V roce 1967 vydala Emma Göringová paměti nazvané \"Po boku svého muže\". Emma Göringová zemřela 10. 6. 1973 v Mnichově.  Jeho bratr Albert Göring byl disident podporující protinacistický odboj a pomáhající Židům uniknout holokaustu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hermann Wilhelm Göring (12. ledna 1893 sanatorium Marienbad v Rosenheimu, Bavorsko – 15. října 1946 Norimberk, sebevražda) byl německý nacistický politik a válečný zločinec. Původně letec, pak poslanec a předseda říšského sněmu. Zakladatel gestapa, ministr letectví, vrchní velitel Luftwaffe, říšský maršál, zástupce Hitlera po většinu druhé světové války.", "tgt_summary": "赫尔曼·威廉·戈林(,1893年-1月12日-1946年-10月15日)是纳粹德国党政军领袖,与「元首」阿道夫·希特勒关系极为亲密,在纳粹党内影响巨大。他担任过德国空军总司令、「盖世太保」首长、「四年计划」负责人、、、经济部长、普鲁士总理等跨及党政军三部门的诸多重要职务,并曾被希特勒指定为接班人。", "id": 375560}
{"src_title": "Bulhaři", "tgt_title": "保加利亞人", "src_document": [{"title": "O původu.", "content": "Staří turkičtí Bulhaři (Protobulhaři) sídlili snad už kolem roku 500 severně od Azovského moře, kde založili vlastní stát, Velké Bulharsko. Po smrti jejich chána Kuvrata (mezi 650 a 665) došlo k oslabení státu, který podlehl sousedním turkickým Chazarům. Část protobulharských kmenů zůstala v závislosti na Chazarech v původním prostoru, část se odebrala na sever po řece Volze až k soutoku s Kamou a vytvořila nový stát, Volžské Bulharsko, který existoval až do 13. století, kdy byl podmaněn Tatary. Další skupina protobulharských kmenů mířila směrem na západ. Zapojila se do mocenského boje v Avarské říši, posléze se však stáhla do Bavorska, kde byla z velké části povražděna.  Pod vedením chána Asparucha se Protobulhaři dostali na Balkán, kde s tamním svazem Sedm slovanských kmenů uzavřeli spojenectví proti Byzanci. Slovanské kmeny na toto území (do římské provincie Moesia) přišly již začátkem 7. století. Zde se smísili s původními obyvateli (keltskými a thráckými) a se zbytky germánských kmenů.  Na jaře 681 nad byzanskými vojsky zvítězili a byl mezi nimi sjednán mír, čímž se otevřela cesta ke vzniku První bulharské říše, ta trvala až do roku 1018. Jelikož Protobulhaři byli méně početní, Slovanské etnikum je postupně asimilovalo a do 10. století došlo ke splynutí v jeden slovansko-mluvicí celek.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Národním hrdinou je v Bulharsku raně středověký chán Krum, který nakrátko udělal z Bulharska nejsilnější stát východu Evropy. Za Bulhary lze z jistého úhlu pohledu považovat Cyrila a Metoděje, jistěji pak jejich žáky Klimenta Ochridského a svatého Nauma. Staroslověnsky jako oni psal ještě i Černorizec Chrabr. Ivan Rilský je dnes patronem Bulharska. Stefan Stambolov byl klíčovou postavou jeho modernizace, politické i ekonomické. Revolucionáři Vasil Levski, Christo Botev a Goce Delčev se stali symboly svobody a boje za nezávislost na Osmanské říši. Klíčovou kulturní postavou národního obrození 19. století byl kněz Paisij Chilendarski – podobně jako u nás Palacký především díky svého dílu historiografickému. Nejen do bulharských, ale i celoevropských dějin zasáhl komunistický politik Georgi Dimitrov. Zatímco ten ze slavného Lipského procesu v nacistickém Německu vyvázl bez trestu, jeho kolega, marxistický teoretik Christian Rakovskij, byl popraven během Stalinovy Velké čistky. Todor Živkov byl dlouholetým lídrem komunistického režimu v Bulharsku. Hlavní osobností disentu té doby byl naopak Želju Želev, první postkomunistický prezident Bulharska. Jiný disident, spisovatel Georgi Markov, byl dokonce zavražděn bulharskou tajnou službou. Irina Bokovová je od roku 2009 prezidentkou mezinárodní organizace UNESCO.  Georgi Ivanov byl prvním bulharským kosmonautem, Alexandr Panajotov Alexandrov druhým.  Z Bulharska pocházejí i dva významní představitelé humanitních a sociálních věd, byť se oba stali emigranty: feministická sémiotička Julia Kristeva a literární teoretik Tzvetan Todorov. Oba nakonec zakořenili ve francouzském intelektuálním prostředí.  V Bulharsku se narodil nositel Nobelovy ceny za literaturu Elias Canetti, který však z Bulharska odešel s rodinou ještě jako dítě. Nejvýznamnějším bulharsky píšícím autorem je Ivan Vazov. Důležitými postavami národního obrození, nejen literárního, byli Ljuben Karavelov a Georgi Rakovski. Klasiky realistické prózy jsou Elin Pelin a Jordan Jovkov. V druhé polovině 20. století se prosadil Stanislav Stratiev.  Celosvětové proslulosti dosáhla harfistka a hudební skladatelka Anna-Maria Ravnopolska-Dean. Také operní pěvci Boris Christov, Nikolaj Gjaurov a Raina Kabaivanska dosáhli mezinárodního věhlasu.  Z výtvarných umělců dosáhl největšího úspěchu představitel land artu Christo Javačev. Stavy bohémy na pařížském Montparnassu doplnil malíř Jules Pascin.  V zámořském televizním průmyslu se prosadila herečka Nina Dobrevová (zejm. \"Upíří deníky\"), v sérii o Harry Potterovi se proslavil Stanislav Janevski.  Nejpopulárnějším sportovcem všech časů je v Bulharsku fotbalista Christo Stoičkov. Úspěchy mu svého času zdatně konkurovala skokanka do výšky Stefka Kostadinová. Na 64 polích se výrazně prosadil šachový velmistr Veselin Topalov. V jeho stopách jde Antoaneta Stefanovová.  V posledních letech se stala v médiích po celém světě velmi populární slepá bulharská věštkyně Baba Vanga.", "section_level": 1}], "src_summary": "1. řada: Krum • Kliment Ochridský • Svatý Naum • Ivan Rilský • Ivan Alexandr 2. řada: Christo Botev • Vasil Levski • Goce Delčev • Ivan Vazov • Stefan Stambolov 3. řada: Elin Pelin • Jordan Jovkov • Elias Canetti • Julia Kristeva • Anna-Maria Ravnopolska-Dean 4. řada: Christo Javačev • Boris Christov • Nikolaj Gjaurov • Christo Stoičkov • Stefka Kostadinová Bulhaři (, ) jsou jihoslovanský národ, žijící převážně v Bulharsku, v Severní Makedonii na Ukrajině, v Moldavsku a dalších evropských zemích. Jazykem je bulharština, písmo cyrilice, věřící jsou většinou pravoslavní, ale i muslimové (Pomaci).", "tgt_summary": "保加利亚人(英语:Bulgarians、)是巴尔干半岛的原始居住族群,母语是保加利亚语。保加利亚人口大约是9,000,000～10,000,000左右,分布于全世界,保加利亚国家中有85%左右是保加利亚人。", "id": 1331357}
{"src_title": "Kmitání", "tgt_title": "振荡", "src_document": [{"title": "Výskyt kmitání.", "content": "Kmitání se vyskytuje v různých oblastech vědy.  Pravděpodobně nejznámější je mechanické kmitání (též kmitavý pohyb, oscilační pohyb nebo vibrace), což je takový mechanický pohyb hmotného bodu (popř. tělesa), při kterém je tento hmotný bod vázán na určitou rovnovážnou polohu. Hmotný bod se při svém pohybu vzdaluje od této rovnovážné polohy pouze do určité konečné vzdálenosti. Příkladem kmitavého pohybu je pohyb kyvadla, který je označován jako kývání. Kmitající veličinou nemusí být pouze poloha tělesa, ale např. hustota látky, tlak (hovoří se o pulzaci) nebo jiná mechanická veličina.  Kmitání se také často vyskytuje u elektrických obvodů (viz např. elektronický oscilátor). Kombinace elektrických a mechanických kmitů se využívá v mikrofonu.  S kmitáním se lze setkat také v optice nebo kvantové fyzice.  Mimo fyziku se lze s kmitáním setkat také při studiu klimatických změn, v chemii, v biologických nebo sociálních systémech jako je například hospodářský cyklus.", "section_level": 1}, {"title": "Základní vlastnosti kmitání.", "content": "Základní vlastnosti a terminologie kmitavého děje lze demonstrovat na příkladu mechanického kmitavého pohybu. Kmitající hmotný bod (těleso) vykoná jeden kmit, pokud projde celou dráhu a vrátí se do své původní polohy při stejné orientaci pohybu. Polovina kmitu, např. přechod z jedné krajní polohy do druhé nazýváme kyv. U obecného kmitavého děje lze za jeden kmit považovat návrat do původního stavu systému. Např. při vychýlení mechanického oscilátoru (např. hmotný bod zavěšený na pružině) a jeho uvolnění dojde k průchodu rovnovážnou polohou do určité maximální vzdálenosti na opačné straně a opětovnému průchodu rovnovážnou polohou zpět do původní polohy. Tento pohyb tedy představuje jeden kmit. Objekt, který kmitá (osciluje) nebo ve kterém probíhají kmitavé pohyby, se nazývá oscilátor.  Uvedeme-li mechanický oscilátor do pohybu úderem do hmotného bodu v rovnovážné poloze, bude se hmotný bod pohybovat z rovnovážné polohy do maximální výchylky, poté zpět do rovnovážné polohy (což však není jeden kmit i když bylo dosaženo původní polohy, neboť hmotný bod neprošel celou trajektorii svého pohybu, šlo tedy o \"kyv\"), jímž projde a bude pokračovat do maximální výchylky na opačné straně, odkud se vrátí zpět do rovnovážné polohy, čímž uzavře jeden kmit. Doba, která je nezbytná k vykonání jednoho kmitu se nazývá perioda kmitu. Počet kmitů za časovou jednotku (obvykle jednu sekundu) je označován jako frekvence (dříve kmitočet). Okamžitá poloha hmotného bodu nebo tělesa při mechanickém kmitání, kterou zaujímá vzhledem k rovnovážné poloze, se označuje jako okamžitá výchylka (též elongace). Právě okamžitá výchylka je veličinou, která se s časem periodicky mění. U obecného kmitavého děje je okamžitou výchylkou odchylka aktuální hodnoty kmitající veličiny v daném čase od rovnovážné polohy této veličiny. Absolutní hodnota okamžité výchylky se nazývá \"velikostí okamžité výchylky\". Největší velikost okamžité výchylky se nazývá amplituda (výkmit, rozkmit). Kmitavé pohyby lze skládat (viz např. \"Skládání pohybů\"), případně lze užít harmonické analýzy k určení kmitavých pohybů, z nichž se výsledný pohyb skládá. Tyto znalosti lze potom využít např. k modulaci kmitů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení kmitání.", "content": "Kmitající systém je obvykle popisován pomocí diferenciální rovnice nebo soustavy diferenciálních rovnic. Kmitání lze rozdělit na  Podle počtu stupňů volnosti se kmitající systémy dělí na systémy s \"jedním\", \"dvěma\", \"třemi\" nebo \"více stupni volnosti\". Počet rovnic popisujících kmitání je roven počtu stupňů volnosti.  Kmitání lze z kinematického hlediska rozdělit následujícím způsobem.  Podle tlumení kmitů lze kmitání dělit na  Působení vnější síly na kmitající systém se označuje jako buzení (též budící nebo vynucující síla). Buzení se rozlišuje  Podle vlivu buzení lze kmitání dělit na", "section_level": 1}, {"title": "Skládání kmitů.", "content": "Pro lineární kmitání platí, že probíhá-li současně několik kmitavých dějů (např. pokud hmotný bod koná několik kmitavých pohybů současně), je výsledný kmitavý pohyb určen součtem (obecně vektorovým) jednotlivých kmitavých dějů. Tato skutečnost je v souladu s principem superpozice. Pro nelineární kmitání nemusí být výsledné kmitání součtem jednotlivých kmitání, z nichž je složeno.", "section_level": 1}, {"title": "Skládání lineárních kmitů.", "content": "Skládání kmitů lze demonstrovat na skládání mechanických kmitavých pohybů.  Mějme např. hmotný bod, který harmonicky kmitá ve směru osy formula_2 s úhlovou frekvencí formula_3. Stejný hmotný bod však může kmitat např. podél osy formula_4 s úhlovou frekvencí formula_5. Pohyb hmotného bodu při současném kmitání podél osy formula_2 s úhlovou frekvencí formula_3 a podél osy formula_4 s úhlovou frekvencí formula_5 bude určen superpozicí obou samostatných pohybů.  Máme-li dva kmity ležící v jedné přímce, tzv. rovnoběžné (stejnosměrné) kmity, leží i výsledné kmity na této přímce a výslednou výchylku dostaneme jako algebraický součet jednotlivých výchylek v daném okamžiku.  Pokud leží kmity ve společné rovině, leží v této rovině i výsledné kmity a výslednou výchylku získáme jako vektorový součet jednotlivých výchylek v daném okamžiku. Nejjednodušším případem skládání kmitů ležících v jedné rovině je skládání kolmých kmitů.  Výsledné kmity získané složením harmonických kmitů nemusí být harmonickými kmity.  Lze dokázat, že všechny periodické kmity lze vyjádřit superpozicí (součtem) určitého (obecně až nekonečně velkého) počtu harmonických (sinusoidálních) kmitů různé amplitudy a frekvence. K rozložení periodického kmitu na jeho harmonické složky se využívá tzv. harmonické analýzy.", "section_level": 2}, {"title": "Vektorové znázornění.", "content": "Pro zobrazení skládání kmitů se s výhodou používá vektorové znázornění kmitů.  Např. harmonický kmit zapsaný ve tvaru lze považovat za imaginární část výrazu tedy Někdy se používá reálná část, tzn.  Tento vztah lze graficky zobrazit jako vektor v rovině, jehož poloha v čase formula_14 je dána úhlem formula_5 vzhledem k vodorovné ose (zde osa \"x\"), a který rotuje kolem počátku s úhlovou rychlostí formula_3.  Zobrazením dvou (nebo i více) kmitavých pohybů najednou a jejich vektorovým sečtením získáme výsledný kmitavý pohyb.", "section_level": 2}, {"title": "Skládání rovnoběžných harmonických kmitů.", "content": "Dva harmonické kmity dané rovnicemi probíhají ve směru stejné osy (např. \"x\"), pak se nazývají rovnoběžné (stejnosměrné).  Kmitavý pohyb, který získáme složením těchto kmitů lze získat algebraickým sečtením jednotlivých složek, tzn. Výsledný kmitavý pohyb je tedy rovnoběžný s původními kmity, z nichž vznikl.", "section_level": 2}, {"title": "Rovnoběžné harmonické kmity se stejnou frekvencí.", "content": "Mějme dva harmonické kmity se stejnou úhlovou frekvencí formula_3, tzv. izochronní kmity Složením těchto rovnoběžných kmitů dostaneme kde pro výslednou amplitudu formula_24 platí a pro formula_5 (tzv. \"fázový posun\") platí Fázový posun představuje vzájemné posunutí fází dvou kmitajících složek jediného kmitavého pohybu.  Speciálním případem je skládání kmitů se stejnou (popř. opačnou) fází.  Je-li rozdíl počátečních fází dvou kmitů formula_28, kde formula_29 je celé číslo, mají oba skládané kmity stejnou fázi. V takovém případě lze položit formula_30 a amplituda je dána jako formula_31. Při vektorovém znázornění leží oba kmity na stejné přímce a mají stejný směr.  Skládáme-li kmity s opačnými fázemi, lze počáteční fáze zapsat jako formula_32. Amplituda kmitu je rovna formula_33. Při vektorovém znázornění leží vektory formula_34 a formula_35 na stejné přímce, ale mají opačný směr. Je-li formula_36, je výsledná amplituda nulová, tzn. formula_37, tzn. oba kmity se navzájem vyruší.", "section_level": 3}, {"title": "Rovnoběžné harmonické kmity s blízkými frekvencemi.", "content": "Jedná se o zvláštní případ skládání dvou rovnoběžných harmonických kmitů, které mají různé, ale blízké frekvence. Pro zjednodušení předpokládejme, že amplitudy obou kmitů jsou stejné, tj. formula_38, a fázový posun je nulový, tzn. formula_39. Hledáme tedy výsledný kmitavý pohyb, který sestává z těchto kmitů Výsledný kmit lze zapsat ve tvaru Pomocí vhodné substituce lze pravou stranu upravit na Pokud se úhlové kmitočty formula_44 a formula_45 příliš neliší, pak platí formula_46. To znamená, že kosinus, v němž vystupuje formula_47, se mění mnohem pomaleji než sinus, v němž vystupuje výraz formula_48. To nám umožňuje považovat předchozí vztah za kmitání s úhlovou frekvencí formula_49 s pomalu se měnící amplitudou  Periodické kolísání amplitudy se projevuje tzv. rázy (záznějemi).", "section_level": 3}, {"title": "Skládání kolmých harmonických kmitů.", "content": "Vzájemně kolmé harmonické kmity nelze skládat pouhým algebraickým součtem výchylek, ale je nutné je skládat vektorově.  Příkladem mohou být dva vzájemně kolmé harmonické kmitavé pohyby Tyto kmity leží v rovině dané osami \"x\" a \"y\", výsledné kmity budou také ležet v této rovině.  V jednoduchém případě kmitů o stejné amplitudě formula_53 a stejných úhlových frekvencích formula_54 a formula_55 a formula_56, se jedná o kmity popsané rovnicemi Tyto rovnice však odpovídají rovnicím pro rozklad kruhového pohybu do směrů os pravoúhlé soustavy souřadnic. Výsledný kmitavý pohyb má tedy tvar kružnice.  O tomto tvrzení se lze jednoduše přesvědčit tak, že předchozí rovnice umocníme a sečteme, čímž dostaneme formula_59, což představuje rovnici kružnice o poloměru formula_24 v rovině, která je určena osami \"x\" a \"y\".  Obecně je výsledkem skládání dvou harmonických kmitů o stejné frekvenci pohyb po elipse, která ve zvláštních případech přechází v kružnici nebo úsečku.  Výsledný pohyb při skládání dvou kolmých harmonických kmitů různých frekvencí, amplitud a počátečních fází probíhá jako periodický pohyb po křivkách nazývaných Lissajousovy obrazce (křivky).", "section_level": 2}], "src_summary": "Kmitání (též oscilace nebo kmitavý děj) je změna, typicky v čase, nějaké veličiny vykazující opakování nebo tendenci k němu.", "tgt_summary": "振荡(英语:oscillation)指某一可观测量的值关于中心值(常为平衡点)往复变化,或可观测量在两个态或多个态之间往复变化,常指随时间的变化。常见的例子是单摆和交流电。振荡也常称作振动,虽然二者作为同义词交叉使用,但振动常指机械振荡。振荡不仅仅出现在物理系统中,也会出现在生物系统中,包括人类社会和大脑。", "id": 2507247}
{"src_title": "Moravané", "tgt_title": "摩拉維亞人", "src_document": [{"title": "Moravská národnost.", "content": "Větší část česky mluvících obyvatel Moravy se hlásí k české národnosti. V roce 1991 se podle ČSÚ oficiální česká národnost rozložila na českou, moravskou a slezskou. Podle závěrů Českého statistického úřadu moravské povědomí vzniklo uměle v důsledku medializace moravské národnostní problematiky. ČSÚ toto dokládá velkým rozdílem mezi počty osob hlásících se k moravské národnosti ve sčítáních lidu v roce 1991 a 2001 (v roce 2001 se téměř milion osob, hlásících se v roce 1991 k moravské národnosti opět přihlásil v konečném důsledku kvůli působení české kultury k národnosti české). Moravské povědomí je však v lidech žijících na Moravě pevně zakořeněno, což dokládá nárůst o 250 000 lidí ve sčítání lidu 2011.  Ve vztahu ke sčítáním lidu v Česku představitelé moravistických organizací (Moravské a Slezské informační centrum, politická strana Moravané) vždy požadovali, aby na sčítacích formulářích byla vždy výslovně uvedena národnost moravská a slezská, pro území Moravy a Slezska navíc na prvním místě. Český statistický úřad ve vztahu ke sčítání lidu v roce 2011 na dotazy moravistů uvedl, že je možné moravskou národnost vyplnit a že bude, jako je tomu od roku 1991, zpracovávána odděleně (na rozdíl od československých sčítání lidu, ve kterých nebylo k moravské národnosti vůbec přihlíženo a osoby uvádějící moravskou národnost byli automaticky započítáváni mezi osoby s českou národností). Odmítl však žádost, aby byla moravská národnost ve sčítacích formulářích předvyplněna. Oproti tomu Slovensko zahrnulo možnost volby moravské národnosti přímo do sčítacího formuláře.  Ve sčítání lidu v roce 1991 se k moravské národnosti přihlásilo 1 362 313 občanů České republiky, tj. 13,2 % obyvatelstva. Při sčítání lidu v roce 2001 došlo výraznému poklesu a k moravské národnosti se přihlásilo pouze 380 474 občanů České republiky, tj. 3,7 % obyvatelstva. Ve srovnání s rokem 1991 se při sčítání lidu v roce 2001 přihlásilo téměř milion osob opět k národnosti české, a největší koncentrace obyvatel hlásících se k moravské národnosti byla v Jihomoravském kraji. Podle výsledků Sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011 počet obyvatel s moravskou národností ale opět stoupl, celkem se k ní přihlásilo 630 897 obyvatel, což činilo 6,3 % všech obyvatel České republiky. Největší podíl opět zaznamenal Jihomoravský kraj, kde se k moravské národnosti přihlásilo 21,8 % obyvatelstva, dále kraj Zlínský (16,3 %), Olomoucký (12,0 %) a Vysočina (7,0 %).  Na území Moravy a Slezska se k moravské národnosti přihlásilo samostatně 513 555 osob, což tvoří podíl 12,9 %. V kombinaci se na území Moravy a Slezska přihlásilo k moravské národnosti přibližně něco přes 610 000 lidí, což tvoří přibližně podíl 15,3 %.", "section_level": 1}, {"title": "Významné osobnosti.", "content": "Na Moravě se narodilo mnoho významných osobností,", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Do husitských válek.", "content": "Moravané původně byli slovanský kmen sídlící kolem středního a dolního toku řeky Moravy, pravděpodobně až k jejímu soutoku s Dunajem, který si v 7. nebo 8. století zajistil převahu nad ostatními slovanskými kmeny v této oblasti a dal jim své jméno. V pramenech jsou Moravané poprvé zmiňováni roku 822, kdy jejich zástupci na vyzvání Ludvíka Pobožného přijeli spolu se zástupci ostatních slovanských kmenů usazených při východní hranici franské říše na sněm do Frankfurtu nad Mohanem.  Ve státě, který tento kmen v 9. století vytvořil, jméno Moravané označovalo především vyšší, politicky aktivní složku jeho společnosti, která", "section_level": 2}, {"title": "Doba pohusitská.", "content": "Za husitských válek byly posíleny jak tendence Moravany a Čechy spojující tak tendence rozdělující. Slovanští obyvatelé Moravy se k husitské víře přidali ve velké míře a po skončení válek byli s českými souvěrci spojeni nejen samotnou vírou, ale i její organizací (husitské fary na Moravě byly spravovány z Prahy). V následujících desetiletích však na Moravě rostla tolerance mezi husity a katolíky a závislost kališníků na řízení z Čech zeslábla. Úpadek pražské univerzity vedl k tomu, že již pro studenty z Moravy nebyla tak atraktivní a studenti odcházeli na německé", "section_level": 2}, {"title": "Raný novověk.", "content": "Protichůdné tendence ve vztahu Moravanů a Čechů se projevovaly též v kultuře. Během celého středověku byla na Moravě pěstována česká historická tradice – četly a šířily se české kroniky (Kosmova, Zbraslavská a další). Tato tradice pokračovala i v době renesanční; olomoucký biskup Jan Dubravius sám sepsal \"Dějiny království českého\", olomoucká tiskárna vydávala pro prostý lid příběhy vycházející z české historické tradice a na Moravě byla hojně čtena i Hájkova \"Kronika česká\". Ale počátkem 16. století se objevily i zárodky samostatné tradice. Podle ní neměli Moravané nic společného s praotcem Čechem, nýbrž navazují na Markomany. Tato představa vznikla v německy mluvícím učeném spolku \"Societas Marcomannica\" v Olomouci, ale začala se šířit i mezi slovanskými Moravany, přejal je i první autor díla zaměřeného výhradně na dějiny Moravy, Bartoloměj Paprocký z Hlohol (původem Polák). V oblasti pěstování jazyka a literatury však působila tendence opačná. Šestnácté století bylo dobou rozvoje spisovného jazyka a teoretického zájmu o něj. Vznikly první větší gramatiky a slovníky a ty nemohly nazývat jazyk dvěma názvy. Proto se v nich pojmenování \"český jazyk\" šířilo na Moravu. Zde významnou roli sehrála Jednota bratrská, pro niž čeština měla mezi ostatními jazyky výsadní postavení. Právě v moravském prostředí Jednoty vznikla nejdůležitější díla starší české literatury (Bible kralická, \"Grammatika česká\" (první česká mluvnice), \"Slabikář český\"), na nichž měli značný podíl Moravané. Je pravděpodobné, že tyto vzdělané lidi vědomí společného jazyka ovlivňovalo v jejich národním vědomí. Například pro Jana Blahoslava bylo jeho silné národní vědomí založeno především na lásce k jazyku, který pro něj byl \"český\". V jeho \"Grammatice české\" je možné najít spojení jako \"u nás Čechů\" nebo \"předkové naši, staří věrní Čechové\". Podobně pražský arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice, původem z Moravy, sice Moravu nazýval svou matkou, ale zároveň psal v dopisech Pražanům, že vydáváním závadných knih vede \"k nemalému posměchu národu našemu českému\".  Ke svému češství a moravskému původu se vždy hlásil i Jan", "section_level": 1}, {"title": "19. století.", "content": "Ve druhé polovině 18. století, v souvislosti s osvícenstvím, se po Evropě začal šířit novodobý nacionalismus. Snažil se překonat dosavadní stavovské rozdělení společnosti a určité množiny lidí sjednotit na základě jistých znaků v jednotné společenství. Právě toto vedlo v následujících desetiletích ke vzniku novodobých národů v Evropě. V západní Evropě se národ ztotožnil se státem, Němci ve střední Evropě, rozděleni do stovek státečků a rozptýleni po střední a východní Evropě se nemohli opírat o stát, proto položili důraz na kulturu a jazyk. Toto pojetí jejich vlivem ve střední Evropě zdomácnělo.  Během 19. století se rozhodlo, do které národní pospolitosti budou patřit – zda do tradiční moravské zemské, vytvoří vlastní jazykově kulturní společenství nebo do již vytvářené české. První cesta se projevovala tím, že v první polovině 19. století nemělo slovanské obyvatelstvo Moravy velký zájem o společné české postoje a k českému nacionalismu se stavělo chladně. Druhá cesta, která by mohla vést k vytvoření moderního moravského národa, byla ztížena dvěma skutečnostmi: jednak Moravané mluvili podobnými dialekty jako Češi, jejich obcovací řeč byla velmi podobná českému jazyku, což bylo v době zdůrazňování role jazyka považováno za vážnou překážku, jednak – a to bylo asi rozhodující – mělo národní uvědomění slovanského obyvatelstva Moravy velké zpoždění oproti Čechám.  V Čechách se česky psaná literatura rozvíjela už od konce 18. století, hrálo se české divadlo, vědci tvořili české vědecké názvosloví, vznikala umělecká díla oslavující český národ. Naproti tomu na Moravě byli národně aktivní převážně jen Němci; slovanští Moravané byli dlouho národním hnutím nezasaženi, značná část obyvatel, zejména v zaostalejších oblastech na východě, zprvu kategorii národa nepovažovala za důležitou, přednější pro ni byly otázky sociální. Několik málo moravských vlastenců bylo ve své činnosti odkázáno na plody české kultury, protože srovnatelné plody nacionalisticky moravské neexistovaly. Knihy vycházející v „moravštině“ měly výhradně praktický ráz, nesnažily se vzbuzovat jakékoli národní city, na rozdíl od situace v Čechách, kde obrozenci každou činnost (umění, hospodářství, sport) podřizovali národní myšlence.  Opožděnost a nerozvinutost českého národního hnutí na Moravě měla", "section_level": 1}, {"title": "20. století.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První republika.", "content": "Přelomem ve vývoji moravského vědomí byl vznik československého státu v roce 1918. Jeho vytvoření bylo pro Moravany stejně toužebné jako pro Čechy, zejména koncem války, kdy vídeňské státní úřady odvážely z Moravy proti její vůli potraviny a suroviny. Vyhlášení československého státu v říjnu 1918 bylo na Moravě česky hovořícími obyvateli přijato s nadšením a bylo oslavováno po celé Moravě. Pravomoci zemských úřadů na Moravě (a ve Slezsku) převzala moravská pobočka Národního výboru, a to se souhlasem česky mluvících Moravanů. Ti již od konce 19. století svoje češství stavěli nad moravanství a idea samostatného českého státu pro ně byla", "section_level": 2}, {"title": "Druhá polovina 20. století.", "content": "Druhá světová válka způsobila, že se česky mluvící obyvatelé Moravy a Čech ještě více semkli než dříve. Nacisté považovali všechny Slovany za podlidi, které je třeba germanizovat či vyhubit. Přestálé nebezpečí výrazně upevnilo československé smýšlení česky mluvících Moravanů. Různé spolky například dávaly své češství najevo přívlastkem \"český\" ve svém názvu, i když už nebylo třeba rozlišovat mezi českou a německou Moravou. Přesto však zemské orgány v čele s předsedou Zemského národního výboru Františkem Loubalem začaly po válce hájit zájmy Moravy proti centralismu státu s větší rázností, než tomu bylo v období 1. republiky. 18. července 1945 se v Brně sešli představitelé okresních a místních národních výborů a přijali prohlášení, že Morava musí být zachována jako nedělitelný politický, hospodářský a kulturní celek, aby mohla žít svým vlastním životem. Místo jednání, Zemský dům (dnes Nová radnice), byla kromě obvyklých československých a sovětských vlajek ozdobeno i vlajkami moravskými, poprvé od doby, kdy byly v r. 1920 zakázány.  Ve stejné politice prosazování práv Moravy pokračovalo i zemské zastupitelstvo po volbách v říjnu 1945, v jehož čele opět stanul František Loubal – požadovalo zřízení důležitých úřadů, škol či jiných institucí na Moravě, pokud už podobné byly v Čechách nebo na Slovensku, odmítalo snahy přenášet některé instituce z Moravy do Prahy, protestovalo proti diskriminaci Moravy v zásobování základními surovinami, požadovalo silnou finanční a daňovou samosprávu. Rovněž sjezd Národní fronty na Moravě v prosinci 1945 odsoudil státní centralismus a naopak neúměrné zatížení Moravy", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1989.", "content": "Již v prvních dnech po listopadovém převratu Miroslav Richter v Brně založil Moravské občanské hnutí, vzápětí obnovil po dvacetileté přestávce Společnost pro Moravu a Slezsko Boleslav Bárta; možnost, že by obě hnutí spolupracovala, ztroskotala na neshodách obou vůdců. Moravské občanské hnutí také vydávalo občasník „Moravské listy“. Větší ohlas získalo Bártovo hnutí, na rozdíl od MOH také výrazné zastoupení ve volbách v červnu 1990 do federálního i českého parlamentu. Za něj zvolení poslanci navrhli obnovení zemského zřízení, to však bylo zamítnuto. Členové Moravského občanského hnutí na volební neúspěch reagovali odchodem z něj. Nechtěli však vstupovat do Společnosti pro Moravu a Slezsko, protože ta odmítala myšlenku moravského národa, s níž se ztotožnili. Založili tak Moravskou národní stranu,", "section_level": 2}, {"title": "21. století.", "content": "Dne 1. ledna 2000 nabyl účinnosti Ústavní zákon o vytvoření vyšších územních samosprávných celků schválený 3. prosince 1997. Hranice nově vzniklých celků, v hrubých rysech kopírující původní členění z dob komunistického Československa, opět nerespektují tradiční zemské hranice. To se nejvýrazněji projevuje u kraje Vysočina, rozkládajícího se zhruba stejným dílem na historických územích Čech a Moravy, dále začleněním Svitavska do kraje Pardubického a Dačicka ke kraji Jihočeskému.  V červenci roku 2000 oslovil Petr Uhl, předseda Rady vlády pro národnostní menšiny, vládu Slovenské republiky s požadavkem na vyřazení Moravanů ze seznamu státem oficiálně uznávaných menšin. Slovenská vláda však žádosti nevyhověla a moravská národnost nadále zůstává oficiálně evidovaným údajem. V roce 2011 se k moravské národnosti na území Slovenska přihlásilo 3286 osob (0,1 %). Moravskou menšinu v Radě vlády Slovenské republiky pro národnostní menšiny a etnické skupiny zastupuje občanské sdružení Moravský kultúrny zväz, založené v roce 2007.  Při sčítání lidu v roce 2001 se k moravské národnosti přihlásilo 380 474 občanů České republiky, tj. 3,7 % obyvatelstva. Ve srovnání s rokem 1991 se při sčítání lidu v roce 2001 přihlásilo téměř milion osob opět k národnosti české. Největší koncentrace obyvatel hlásících se k moravské národnosti byla v Jihomoravském kraji, nejvíce v okresech Brno-venkov a Blansko. K moravské národnosti se hlásili více muži než ženy. Nejmenší podíl měla moravská národnost ve věkové kategorii nad 75 let a více, největší podíl ve věkové kategorii 15 až 24 let a 45 až 59 let.  Otázka samostatné moravské národnosti, odlišné od národnosti české, bývá spojována se snahami o obnovu moravské samosprávy. Politická strana Moravané proto požadovala, aby ve sčítání lidu v roce 2011 byla moravská národnost výslovně uvedena na sčítacích arších. V souvislosti s množícími se dotazy od obyvatel a zájmových hnutí na otázku moravské národnosti při sčítání obyvatel v roce 2011 vydal ČSÚ tiskovou zprávu, že \"... do sčítacích formulářů je možno vyplnit jakoukoliv národnost, včetně moravské.\"  Podle předběžných výsledků Sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011 počet obyvatel, hlásících se k moravské národností oproti roku 2001 vzrostl na 522 474 osob. Podle zdrojů se k ní celkem přihlásilo 630 897 obyvatel, což činí 6,7 % všech obyvatel České republiky a přibližně 18 % obyvatel Moravy, přičemž z uvedeného počtu 630 897 si jako jedinou moravskou národnost uvedlo 522 474 osob a zbylých 108 423 osob si uvedlo moravskou národnost v kombinaci s jinou národností.", "section_level": 1}], "src_summary": "Moravané (lidově také \"Moraváci\", zastarale \"Moravci\", německy \"Mährer\") jsou lidé žijící na Moravě nebo občané hlásící se k moravské národnosti. Moravská národnost má při sčítání obyvatel vždy početné zastoupení, významná část se ale hlásí také k národnosti české. První písemná zmínka o Moravanech pochází z Letopisů království Franků k roku 822. Často se pojmenování používá pouze pro slovanské obyvatele Moravy, za Moravany se ovšem označovali též moravští Němci, kteří byli většinou po skončení druhé světové války vysídleni, ale za Moravany se často považují doposud.", "tgt_summary": "摩拉维亚人()是居住在捷克摩拉维亚地区的一个民族。他们使用摩拉维亚方言。在天鹅绒革命之后,捷克于1991年进行的人口普查中增加了摩拉维亚人的认同选项。1991年时,有1,363,000名捷克人认为自己是摩拉维亚人。在2001年,这一数字减少到380,474人。在2011年,这一数字又增加到522,474人。对摩拉维亚人这一身份认同感最强的人多集中在布尔诺附近地区,这个城市也是摩拉维亚的前首都。", "id": 970293}
{"src_title": "Terminál (informatika)", "tgt_title": "終端", "src_document": [{"title": "Textový terminál.", "content": "Terminál (někdy též \"terminál\", \"znakový terminál\", \"textový terminál\") bylo specializované jednoduché zařízení (klávesnice a obrazovka), které umožňovalo operátorům počítač využívat. V 60. letech 20. století existovaly pouze extrémně drahé sálové počítače (mainframe), takže firma měla typicky jen jeden počítač (v tzv. výpočetním středisku). Takový počítač měl stejně jako dnes pouze jednu systémovou konzoli, tj. monitor a klávesnici připojenou přímo k počítači. Ostatní uživatelé počítače (programátoři, obsluha programů, též pořizování, resp. vkládání dat) se k počítači připojovali právě pomocí terminálu ze sousedních místností nebo vzdáleně přes telefonní linku (pomocí modemu).", "section_level": 1}, {"title": "Řádkový terminál.", "content": "První terminály byly velmi jednoduché. Stisknutí klávesy znamenalo vyslání kódu (např. ASCII, EBCDIC) po sériové lince do počítače (resp. jako vstup do spuštěného programu). Pokud program znak vytiskl, byl odeslán po sériové lince do terminálu, kde byl odpovídající znak zobrazen na monitoru (na pozici kurzoru). Znaky se zobrazovaly na pozicích pevně dané šachovnice (dnes typicky 25 řádků a 80 sloupců), nebylo možné volit barvu ani velikost či font písma (maximálně inverzní zobrazení znaku či podtržení). Terminál měl podobu znaků uloženu ve své pevné paměti ROM v podobě rastrové matice. Označovaly se jako hloupé terminály (). Pracovaly pouze s řádky (proto též označení \"řádkové terminály\") a pracovaly podobně jako psací stroj nebo počítačová tiskárna, koncepčně vycházely z dálnopisu. Výstup začínal v levém horním rohu, kde byl umístěn kurzor. Nový znak byl vytištěn na jeho místo a kurzor se posunul o jednu pozici vpravo. Speciální znak \"odřádkování\" (stisk klávesy \"Enter\") způsobil přechod na začátek následujícího řádku. Když se obrazovka zaplnila až do posledního řádku, došlo k tzv. \"odrolování\" tak, že se celý obsah obrazovky posunul o jeden řádek výše. Tím se vrchní řádek ztratil a dole se jeden uvolnil pro další výstup znaků. Celý postup se neustále opakoval. Text se upravoval pomocí speciálních editorů (např. ed).", "section_level": 2}, {"title": "Celoobrazovkový terminál.", "content": "Pozdější terminály přidávaly další vlastnosti. Velkým pokrokem byly celoobrazovkové terminály, které umožňovaly pomocí speciálních řídících kódů umístit kurzor na libovolnou pozici, což umožnilo vytvářet pokročilejší programy – například textové editory, kde je neustále vidět celá stránka a obsah textu lze měnit najetím kurzoru na požadovanou pozici, případně textové programy s menu a tlačítky (tzv. textové uživatelské rozhraní). Někdy bylo možné i znaky předefinovávat, což umožňovalo zobrazovat poměrně toporným způsobem i grafické prvky. Přibyly též možnosti změny barev písma nebo pozadí.  Komunikaci pomocí textového rozhraní, které vycházelo ze schopností textového terminálu, využívaly i starší systémy. Příkazový řádek zobrazený na terminálu používal například systém CP/M, DOS (interpret příkazů COMMAND.COM), Unix (všechny unixové shelly). V Microsoft Windows je v grafickém prostředí stále k dispozici emulátor terminálu v podobě programu cmd.exe, který příkazový řádek a celoobrazovkový textový terminál poskytuje.", "section_level": 2}, {"title": "Systémová konzole.", "content": "Systémová konzola (někdy i jen \"konzole\") je terminál, který je napevno spojen s počítačem. Počítač má typicky jen jedinou systémovou konzoli. U sálových počítačů se systémová konzola používala jen pro správu počítače. Pro běžnou práci s počítačem se používaly terminály. Dnes se naopak pro práci s počítačem používá konzola. Schopnosti konzoly jsou vždy o něco lepší, než terminálu (rychlost, schopnosti akcelerace GPU atp.).", "section_level": 2}, {"title": "Grafický terminál.", "content": "Grafické uživatelské rozhraní vyžaduje zobrazování libovolných grafických prvků, a proto grafický terminál umožňuje ovládat výstup na úrovni jednotlivých bodů. Grafické terminály rozdělujeme na vektorové a rastrové. Pro zobrazování písma se používají fonty, které definují vzhled jednotlivých písmen.  V unixovém grafickém prostředí X Window System ovládá grafický terminál X server, ke kterému se připojují aplikace jako klienti. Pro komunikaci se používá X protokol, což umožňuje úplnou nezávislost programů a zobrazovacích zařízení. Programy tak mohou běžet na jednom počítači a na jiné zobrazovat svůj (grafický) výstup.  V Microsoft Windows je grafické prostředí pevně svázáno se systémem. Pro připojení ke grafickému terminálu se používá protokol RDP, který umožňuje přenášet i výstup jednotlivých programů.  Pro vzdálený přístup ke grafickému terminálu je možné využít program VNC a další.", "section_level": 1}, {"title": "Tenký klient.", "content": "Grafický terminál, který umožňuje pracovat se vzdáleným počítačem, se nazývá tenký klient (též bezdisková stanice).", "section_level": 2}, {"title": "Emulátor terminálu.", "content": "Emulátor terminálu je speciální aplikace, která v grafickém uživatelském prostředí vytváří prostředí (okno), uvnitř kterého je emulován textový terminál. Mezi nejznámější patří PuTTY (pro Windows i unixové systémy), xterm (vzorová emulace pro X Window System), gnome-terminal, konsole, termux (pro Android) a další.", "section_level": 2}, {"title": "Spolupráce aplikace s terminálem.", "content": "Pokud chce program změnit pozici kurzoru (tj. vytisknout následující znak na předem danou pozici šachovnice se znaky na textovém terminálu), změnit barvu písma, podkladu, zapnout podtržení, smazat obrazovku nebo jinou akci, musí terminálu vyslat určitou řídící sekvenci znaků, která se nezobrazí, ale způsobí změnu v následujícím chování terminálu. Tyto řídící sekvence se liší podle typu terminálu, protože terminály vyráběly různé firmy. Aby aplikace věděla, jaké řídící sekvence použít (např. escape sekvence pro xterm, řídící kódy pro terminál VT100 atd.), sděluje terminál při přihlášení uživatele svůj typ v podobě řetězce (například \"xterm\", \"vt100\", \"linux\" atd.). Tato identifikace je uložena do proměnné prostředí codice_1, odkud si ji mohou aplikace přečíst. Protože různých typů terminálů, jejich schopností a příslušných řídících kódů je velmi mnoho, vznikly specializované knihovny, které poskytují programátorům API nezávislé na použitém terminálu. Knihovna pak podle obsahu proměnné codice_1 vybere ze své databáze příslušné řídící kódy a odešle je terminálu. Mezi nejznámější knihovny patří termcap, terminfo či curses.  V unixových systémech uživatel může v textovém terminálu vypsat proměnnou prostředí codice_1 například takto:  V prostředí počítačů IBM PC kompatibilních je ovládání terminálu dáno použitou grafickou kartou. Dříve se používal standard MDA, CGA nebo EGA. Od 90. let 20. století je používán standard VGA, pro terminál pak jeho klasický textový režim s rozlišením 25×80 (řádky×sloupce). V systému DOS nebyl typ terminálu nijak aplikacím předáván, takže tomu nebylo zvykem ani v pozdější době v systémech Microsoft Windows.", "section_level": 1}, {"title": "Režimy terminálu.", "content": "Terminály mohou operovat v mnoha různých režimech, vztahující se k tomu, kdy pošlou vstup zadaný uživatelem na klávesnici do přijímacího systému (bez ohledu na to může být):  Existuje rozdíl mezi klávesami Enter a klávesou return. V nějakých vícerežimových terminálech mohou tato tlačítka měnit režimy. Stisknutí tlačítka Enter, když uživatel \"není\" v blokovém režimu, neprovádí stejný příkaz jako tlačítko return. Zatímco klávesa return způsobí, že vstupní řádek bude odeslán do střediskového počítače v okamžitém řádkovém režimu, tlačítko enter spíše způsobí, že terminál bude vysílat obsah řádku znaků, tam kde je zrovna umístěn kurzor.  Odlišné operační systémy vyžadují různé stupně režimové podpory, když jsou terminály využívány jako počítačové terminály. Terminálové rozhraní definované unixovým standardem POSIX vůbec nepřizpůsobuje blokové režimy terminálů a jen zřídkakdy vyžaduje po terminálu samotném, aby byl v tzv. okamžitém řádkovém režimu od té doby, kdy je po operační systémech vyžadována podpora POSIXu, kde terminálový ovladač zařízení v operačním systému emuluje místní odezvu v terminálu a provede řádku editační funkce. Nejčastěji a zejména tak, že systém počítačového terminálu podporuje režim nekanonického vstupu, jsou terminály POSIX systému v tzv. okamžitém znakovém režimu. Oproti tomu, terminály IBM 3270 propojené do MVS systémů vždy vyžadují blokový režim.", "section_level": 1}], "src_summary": "Terminál je v informatice označení pro jednoduché elektronické nebo elektro-mechanické zařízení sloužící pro komunikaci s počítačem. Terminál vytváří vzdálené uživatelské rozhraní (, HMI), pomocí kterého uživatel počítač ovládá, spouští programy, pořizuje vstupy pro programy (typicky pomocí klávesnice) a počítač na něm zobrazuje výstupy (typicky na monitoru). Původní terminály byly znakové a sloužily operátorům pro připojení k sálovým počítačům pomocí sériového kabelu či modemu a telefonní linky, později i počítačové sítě. Později vznikly grafické terminály, které umožňovaly využívat grafické uživatelské rozhraní, které jsou dnes označovány jako tenký klient. V současné době se terminály již nepoužívají, místo nich jsou k dispozici emulátory terminálu (PuTTY, xterm, konsole a další).", "tgt_summary": "终端(英语:Computer terminal),是一台电脑或者计算机系统,用来让用户输入数据,及显示其计算结果的机器,简而言之就是人类使用者与计算机互动的装置。终端有些是全电子的,也有些是机电的。其又名终端机,它与一部独立的电脑不同,但也是电脑组成的部分。", "id": 1979438}
{"src_title": "Specnaz", "tgt_title": "俄罗斯特种部队", "src_document": [{"title": "Přehled jednotek.", "content": "Nejpočetnější byly speciální jednotky sovětské/ruské armády. Tyto útvary byly přiřazovány k větším armádním tělesům, kterým měly v případě války poskytovat hloubkový průzkum v týlu protivníka, sabotáže, útoky na významné nepřátelské cíle typu velitelství, postavení zbraní hromadného ničení atd. Organizačně vzato byly pod přímými velením generálního štábu, resp. vojenské rozvědky GRU, ačkoli vlastní jednotky specnaz (i když méně kvalitní) mělo každé armádní velitelství. Příslušníci těchto jednotek byli pečlivě vybíráni z řad nejlepších a politicky nejspolehlivějších vojáků, dostávali velmi kvalitní výcvik a nejlepší dostupné vybavení. Tyto jednotky mají podobnou roli jako slavné \"Zelené barety\" (United States Army Special Forces). Příslušníci speciálních sil ruské armády nosí při slavnostních příležitostech modré barety, stejně jako VDV (výsadkáři).  Podobnou jednotkou disponovalo (a zřejmě stále disponuje) i ruské námořnictvo. Toto uskupení, někdy označované \"Delphin\", lze přirovnat k americkým Navy SEALs či britským SAS. Námořní specnaz však nikdy nebyl tak početný, protože sovětské námořnictvo nemělo tak velké pozemní síly jako Námořní pěchota Spojených států amerických.  Jako specnaz jsou někdy ne zcela přesně označovány i útvary OMON, což jsou zásahové jednotky milice (tj. ruské policie). Jejich úroveň je velmi různá, např. moskevský OMON bývá považován za velmi dobrý, zatímco v méně významných městech bývá situace horší. Tyto útvary odpovídají americkým jednotkám SWAT či českým krajským policejním zásahovým jednotkám. Odznakem příslušníků OMON je baret černé barvy.  Naopak vysoce profesionálními jednotkami jsou útvary spadající pod ruské Ministerstvo vnitra. Dříve (za dob Sovětského svazu) se pro ně používalo označení \"osnaz\", na rozdíl od armádního specnazu. Mezi úkoly těchto jednotek patří boj proti terorismu, zásahy proti organizovanému zločinu, potlačování vzpour ve věznicích atd. V praxi bývají nasazovány v protiteroristických operacích v rámci Ruské federace (především v nestabilní oblasti Kavkazu), jejich příslušníci také často tvoří záložní týmy při operacích na osvobozování rukojmí. Mezi specnaz ministerstva vnitra RF patří např. jednotky Viťaz či Rus. V rámci reorganizace jednotek MVD, byly 1. září 2008 oddíly,Viťaz\" a,Rus\" zrušeny. Barva baretu je červená.  Nejvíce utajovanými a nejspíše nejlepšími jednotkami specnaz jsou útvary spadající pod rozvědku – dnes Federální služba bezpečnosti(FSB) – dříve proslulou KGB. Pod patronát FSB spadá (mimo jiné) tělesná stráž prezidenta. Největšími a nejvýznamnějšími speciálními jednotkami jsou však jednotky Alfa a Vympel.  Vympel (někdy psáno latinkou \"Vimpel\") byl jednotkou záškodnického typu. Jeho úkolem bylo infiltrovat v případě války západní státy a provádět zde záškodnickou činnost. Typickými cíli komand Vympelu byly jaderné elektrárny, raketová sila atd. Existoval i plán likvidace amerického prezidenta, počítalo se s použitím kufříkové jaderné bomby. Příslušníci museli být ti nejlepší z nejlepších, samozřejmostí byla nejen výjimečná fyzická kondice, ale i vysoká inteligence, znalost nejméně dvou cizích jazyků, schopnost práce \"v civilu\", součástí výcviku bylo řízení řady vozidel a letounů, ovládání všech druhů zbraní, pokročilá práce s výbušninami atd. Po rozpadu SSSR se jednotka stala přebytečnou, několikrát byla přesunuta pod různé organizace, a nakonec skončila pod velením Milice. Většina operátorů Vympelu z jednotky v tomto období odešla (zůstalo pouze něco přes 50 příslušníků). Útvar byl několikrát nasazen proti zločineckým gangům a po událostech v roce 1993 zrušen. Koncem 90. let však byla jednotka s názvem Vympel v rámci FSB obnovena. Existuje jen velmi málo informací o jejích úkolech, organizaci atd. Je známo, že se podílela na zatýkání čečenských teroristických vůdců.  Jednotka Alfa je skupinou elitních jednotek určených pro přesné operace - obdobou může být britská SAS či americká Delta Force. Jejím hlavním úkolem byly jak protiteroristické akce (viz zásahy v Moskvě), tak úderné akce proti malým důležitým cílům, likvidace nepřátelských vůdců apod. Kádrem Alfy jsou často vybraní příslušníci armádních specnaz. O Alfě se tvrdí, že patří k nejlepším protiteroristickým jednotkám na světě s vysokou mírou úspěšnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Výcvik.", "content": "Výcvik jednotek Specnaz patřil mezi jeden z nejtvrdších a odpovídal podmínkám skutečné války. Bývalo zvykem, že členy se stávali převážně dobře trénování atleti, kteří se stali páteří šesti nebo sedmi divizních rot každého pluku. Pro vojáky základní vojenské služby začínal výběrový proces již před nástupem vojenské služby, většinou byli připravování již v DOSAAF nebo byli převeleni od VDV. Část adeptů přicházela na doporučení i po delší službě u jiného útvaru. Adepti museli projít krátkým, ale intenzivním výcvikem a úspěšní jedinci byli dále posláni na delší a mnohem tvrdší kurz. Během tohoto kursu se metodami přirozené autority v malých skupinách vybíraly velící kádry - k základnímu výcviku nastupovali všichni s hodností vojína a během zaměstnání byli pečlivě sledováni. Přirozeně autoritativní jedinci pak byli po dalších testech převeleni do učiliště VDV v Rjazani. Tyto úvodní části výcviku byly provázeny poměrně (na západní poměry) značnou brutalitou jak psychickou (šikana, ponižování) tak fyzickou (realistické metody výslechů, nedostatek spánku, imitace válečné situace, skutečná krev ve figurínách, střetný boj ve skutečné výstroji, minimum bezpečnostních opatření). Po úspěšném ukončení výcviku obdržel voják hodnost seržanta. Jeho další přidělení pak záviselo na jeho výsledcích a obvykle (civilní) odbornosti a přirozené inteligenci. Jen několik procent končilo v elitních útvarech (strategické zálohy gšt, akce KGB, Alfa), většina pak byla přidělována k armádním brigádám Specnaz. Námořnictvo si své síly cvičilo obdobně, ale zvlášť. Po ukončení skupiny základních kursů byli vybraní jedinci s odbornými předpoklady rozesíláni k jiným útvarům k prohloubení odborných znalostí - ženijní, raketové a chemické vojsko, lékaři pak na skutečnou praxi do nemocnic. Přirozenou součástí pokračujícího výcviku pak byly jazykové kursy.  Během výcviku byl častokrát imitován skutečný válečný stav za použití chemických látek, ostré munice a výbušnin, takže se vojáci neustále pohybovali na hranici rizika úmrtí. Neobvyklý nebyl ani výcvik s využitím protivníkovy techniky, cvičilo se její použití, pronikání do technických sítí, průzkum, vyhledávání cílů, výuka jazyků, ale i třeba seznámení se s domorodými zvyky (například Velká Británie a Francie), používání sabotážních technik, horolezectví či lyžování. K tomu patřil i náročný výsadkářský výcvik sestávající ze seskoků z abnormálně malých výšek, s pozdním otevřením padáku a seskoků z velkých výšek, což umožňovalo přistávat až 50 kilometrů za bojovou linií.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Zkušenosti sovětské generality s II. světovou válkou vyústily v 50. letech v založení speciální jednotky, která spadala pod vojenskou rozvědku GRU.  Historie jednotky 8 OSNAZ VV MVD,Rus\"  Založen 1. srpna 1994. Zformován na základě samostatného motostřeleckého praporu zvláštního určení (OMSBON). Organizačně spadá do sestavy 1. ODON VV MVD RF. Velitelé 8. oSpN „Rus“: Plukovník P. V. Zajcev (1994-1995) Major S. Jušenkov ( týden v únoru 1995) Podplukovník V. Ivanov (březen-duben 1995) Plukovník A. I. Goloskokov (1995-1997) Plukovník V. Ivanov (1997-2002) Plukovník J. Didkovskij (2002-2008)  Nasazení 8. oSpN „Rus“ ve speciálních operacích: V lednu-únoru 1995 se odřad účastnil útoku na Groznyj. Při útoku zahynuli: velitel odřadu plukovník P. V. Zajcev, major V. Batrukejev, st.poručík V. Kločkov, st.seržant V. Frolov, vojín-odstřelovač A. Pantělejev.  V březnu 1995 se spolu s 6. oSpN „Viťjaz“, 21. obrON a moskevským OMONem účastnil osvobození měst Argun a Guděrmes od čečenských bojovníků. Při operaci zabili na 254 čečenských bojovníků. Ztráty federálních sil byly 16 mrtvých a 52 raněných. Odřady „Rus“ a „Viťjaz“ ztráty neměly. V dubnu 1995 se odřad „Rus“ spolu s odřady „Viťjaz“ a „Rosič“ účastnil útoku na základnu čečenských povstalců Bamut. Základnu bránilo 750-1000 bojovníků. Útok skončil neúspěchem (podařilo se ho obsadit až v květnu 1996). Odřad „Rus“ při akci ztráty neměl.  14. června 1995 bylo 50 vojáků 8. oSpN odesláno do Buděnovsku, kde banditi pod velením Š. Basajeva obsadili nemocnici, vzali jako rukojmí asi tisíc lidí. Útok na nemocnici 17. června vedla gSpN „Alfa“ a oSpN „Vega“, odřad „Rus“ se do bojů zapojil jen jako záloha. Odřad neměl žádné ztráty jen jednoho lehce raněného.  6. října 1995 odřad doprovázel a chránil generálporučíka A. Romanova. Kolona najela do pasti s výbušninou (tzv. fugas) nachystanou čečenci a odpálenou na dálku pod vozidlem A. Romanova. A. Romanov utrpěl těžká zranění, z odřadu zahynuli: zástupce velitele plukovník A. Zaslavskij, vojín V. Matvijčenko, vojín D. Jabrikov a 18 vojáků utrpělo zranění.  Začátkem prosince 1995 čečenští bojovníci pod vedením S. Radujeva a S. Gelischanova zaútočili na město Guděrmes, základna VV, OMONu a SOBRu se musela bránit. Na pomoc byly vyslány dvě skupiny oSpN „Rus“, které padli do pasti. Během bojů padli lt.V. Nazarenko, vojín O. Běljajev a raněn byl vojín E. Kojeněn. 25. prosince federální vojska Guděrmes vyčistila od čečenských banditů.  Začátkem ledna 1996 byly dvě skupiny oSpN „Rus“ vyslány do Kizljaru, kde skupina bojovníku S. Radujeva útočila na vojenské letiště a nemocnici. Výsadek proběhl pod palbou čečenců a byli vtaženy do prudkých bojů. Později jim byl dopraven BTR „Rus“ s granátometem AGS-17. V bojích 9 z 12 vojáků skupiny utrpělo zranění. 10. ledna byli zbylí bojeschopní vojáci „Ruse“ přičleněni k oSpN „Viťjaz“ a přesunuli se k vesnici Pjervomajskoje, kam utekli skupiny Radujevových bojovníků. 16. ledna byl zahájen útok na Pjervomajskoje, kterého se účastnili oSpN „Viťjaz“ a „Rus“, rSpN „Jaguar“, 1. ODON a SOBR. Čečenským bojovníkům se podařilo prolomit obklíčení a probojovali se ven z vesnice. Při bojích utrpělo mnoho vojáků federálních sil ranění. Z oSpN „Rus“ padl vojín O. Dolgov.  V únoru 1996 byl 8. oSpN převelen do Chasavjurtu, kde sloužil v sestavě VMG-2 pod velením generálmajora V. Šamanova. V sestavě VMG-2 fungoval dubna 1996.  V květnu 1996 byl 8. oSpN „Rus“ převelen do Chankaly. 28.5.1996 byl odřad představen prezidentovi RF B.N. Jelcinovi (který přiletěl na návštěvu Čečenska). Jelcin vyznamenal velitele odřadu V. Ivanova medailí Za statečnost.  V létě 1996 odřad zajišťoval doprovod zásobovacích kolon a pátrání po povstalcích v Grozném a jejich likvidaci. V červnu jedna ze skupin zajišťovala ochranu Koordinačního centra MVD RF (KC MVD RF).  6. srpna 1996 na všechny opěrné body a kontrolní stanoviště v Grozném zaútočili povstalci. Šestitisícový ruský kontingent v Grozném byl obklíčen skupinkami čečenských bojovníků. Začal krvavý boj, při kterém VV MVD RF ztratili 138 vojáků (29 padlých, 83 raněných, 26 nezvěstných).  V roce 2008 jednotka zrušena.", "section_level": 1}, {"title": "Zbraně, výstroj a uniformy.", "content": "Typickou výzbrojí vojáků Specnaz se stala automatická puška AK-74 ráže 5,45 mm. Vojáci byli vybavováni 300 až 400 náboji. Sekundární zbraní byly pistole P-6 s tlumičem, bojový nůž a šest ručních granátů. Někteří měli též lehký raketomet a poměrně častou zbraní byla také 7,62 mm puška SVD. Z povinné nevojenské výbavy byl příslušník Specnaz vybaven zdravotnickým materiálem a potravinami. Operační skupina byla vybavena armádní (= \"odolnější\") radiostanicí R-350M, která byla vybavena kódovacím zařízením, což umožňovalo lepší koordinaci jednotek a zadávání nových cílů. Podle specifikace úkolu pak byly jednotky dovybavovány dalším materiálem (minami, především byly oblíbené miny řady OZM (konstrukce Claymore), trhavinou či protileteckým odpalovacím zařízením). Pro diverzní úkoly na území cizích států byl vojenský materiál pašován do cílových zemí pomocí agentů, případně nakupován prostřednictvím KGB z místních zdrojů.  V současné době jsou jednotky specnaz vybavování celou řadou moderních ručních zbraní. Jde např. o samopaly SR-2 Veresk používající speciální průbojný náboj 9*21 mm, karabiny ráže 9*39 mm SR-3 Vikhr, speciální tlumené pušky VSS Vintorez či AS Val, nové modely útočných pušek vycházejících ze slavného Kalašnikova atd.  Pro utajování jednotek Specnaz se jejich uniforma nikterak nelišila od stejnokroje výsadkářů, nebyla doplněna žádnými speciálními odznaky. Pokud byli alokování do zemí Varšavské smlouvy, byli odíváni do spojařských stejnokrojů. Odhaduje se, že kdyby vypukla válka, byli by příslušníci oblečeni do uniforem jednotek NATO či vybaveni civilním oděvem.  Příslušníci Specnaz pocházející od jiných útvarů než související s VDV si ponechávali běžná označení kmenových jednotek a to i po ukončení studií a výcviku v Rjazani. Příslušníci přidělení k námořnictvu nosili běžnou černou uniformu námořní pěchoty. Kádry OMON nosily uniformu pro zásahové jednotky milice.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Podle pramenů byl první vojenskou jednotkou na území Československa během pražského jara 1968 právě prapor příslušníků Specnaz, kteří dostali za úkol obsadit pražské letiště a získat tak strategické místo pro další přísun jednotek. Během tohoto období a těsně před tím byly také operativci Specnaz monitorovány 7.pluk zvláštního určení (jednotka s podobnými úkoly jako Specnaz) dislokovaná v Holešově, rámcově 22. výsadková brigáda v Prostějově (důvodem byla přítomnost jednotek hloubkového průzkumu) a některé další v příhraničí s NSR a Rakouskem. Vzhledem ke svému zaměření mohly tyto jednotky způsobit invazním silám nepředvídatelné problémy.  Příslušníci Specnaz se běžně vyskytovali na všech spojeneckých cvičeních s účastí SA v nejrůznějších rolích, tedy i během cvičení pořádaných ČSLA a to i těch menších.", "section_level": 1}], "src_summary": "Specnaz (rusky Войска специального назначения – \"Vojska specialnogo naznačenija\") je označení jednotek zvláštního určení sovětské a posléze ruské armády i ozbrojených a bezpečnostních sil dalších postsovětských republik. Specnaz tedy není název konkrétní jednotky, ale obecný výraz pro celou řadu často velmi rozdílných jednotek.", "tgt_summary": "俄罗斯特种部队或俄罗斯联邦特别用途单位(,缩写:,拉丁转写:英语:Spetsnaz,“”被音译为斯佩茨纳兹)继承自苏联特种部队,是隶属于俄罗斯联邦政府部门(如联邦安全局、格鲁乌、内务部等)单位的特种部队的统称。“斯佩茨纳兹”一词在俄语中为“特种部队”的意思,因此也可用于称呼任何一支外国特种部队,例如:美国特种部队会被称为“Американский Спецназ”。", "id": 2193255}
{"src_title": "Tunguská událost", "tgt_title": "通古斯大爆炸", "src_document": [{"title": "Popis události.", "content": "K mohutnému výbuchu došlo přibližně v 7:15 ráno místního času nad prakticky neobydlenou oblastí tajgy v Tunguské oblasti pojmenované podle řeky Podkamenná Tunguska. Průlet objektu atmosférou byl pozorován mnoha svědky a je obvykle popisován jako jasná žlutá koule nebo válec letící oblohou. Podle některých autorů byl průlet tohoto objektu atmosférou pozorován i na českém území v době okolo půlnoci a letící žhavé těleso ve velké výšce prý směřovalo východním směrem.  Výbuch (podle části svědků tři po sobě jdoucí exploze) byl natolik silný, že byl slyšitelný do vzdálenosti kolem 1000 km, vyvrátil nebo přelámal kolem 60 000 000 stromů na rozloze větší než 2000 km2; rozbíjel okna domů, odhazoval osoby a zapaloval na nich oděv ještě v městě Vanavara, vzdáleném od epicentra 70 km. Seismické otřesy po explozi zaznamenaly seismologické stanice po celém světě a následný obrovský lesní požár byl pozorovatelný ze vzdálenosti mnoha set kilometrů. Do atmosféry se dostalo nesmírné množství malých částic především popela z lesních požárů a v oblasti poblíž výbuchu padal černý déšť. Několik následujících nocí byla noční obloha i v Evropě podivně světlá a jevy podobné polární záři byly pozorovatelné i ve střední Evropě. Lidé v blízkých oblastech utrpěli popáleniny pokožky, které se prý jen obtížně a dlouho hojily.  Zmizela většina sobích stád i s hlídacími psy. Protože se na místě exploze nenašel kráter, je pravděpodobné, že k výbuchu došlo v atmosféře. Výpočty síly výbuchu se značně liší a jednotliví autoři uvádějí hodnoty 10–25 megatun TNT. V některých pramenech je dokonce uváděno až 50 Mt TNT. V červnu 2007 italský vědec Luca Gasperini oznámil, že objevil jezero, které mohlo vzniknout z kráteru vzniklého dopadem meteoritu nebo jeho části, hypotéza však zatím nebyla potvrzena a řada vědců se k ní staví skepticky.", "section_level": 1}, {"title": "Historie výzkumu.", "content": "Je až s podivem, že jev natolik působivý způsobil jen malý zájem vědeckého světa o prozkoumání jeho příčin. Lze to přičítat velké vzdálenosti a nesnadné dostupnosti místa události z Moskvy, chaosu v tehdejším carském Rusku způsobenému nestabilitou politické situace, blížící se I. světovou válkou, revolucí roku 1917 a následnou občanskou válkou.  První vědeckou expedici do Tunguské oblasti uspořádal teprve roku 1921 ruský mineralog Leonid Kulik. Tato výprava se však nedostala přímo do oblasti exploze, přesto však přinesla výsledky, které pomohly k financování několika následujících výprav. Profesor Kulik pak v letech 1927–1938 prozkoumal celou oblast katastrofy především z hlediska mineralogického, ale zdokumentoval i biologické chování lesního porostu a hmyzu v postižené oblasti. Hlavním překvapením celého výzkumu byl fakt, že nebyl nalezen předpokládaný hluboký kráter po výbuchu.  Od 50. let 20. století byly na místo uspořádány celé desítky výprav, často spíše amatérských, které se snažily nalézt hmatatelné zbytky Tunguského meteoritu. Od roku 1959 vyslala řadu vědeckých výprav Tomská univerzita, které mj. uskutečnily magnetometrická měření.  Z poměrně kusých údajů o výsledcích pátrání různých výprav však vyplývá, že v místě exploze nebyly nalezeny oblasti s anomálním výskytem neobvyklých chemických prvků nebo sloučenin ani částice, které by bylo možno prohlásit za zbytky meteoritu. Některé zprávy uvádějí zvýšený obsah iridia v půdě, popř. nálezy mikroskopických sklovitých částeček v půdě, ale přesvědčivé důkazy nebyly podány.  Velmi často byla zkoumána radioaktivita odebraných vzorků půdy i rostlinných tkání. V žádném z nich však nebyly nalezeny hodnoty, které by odpovídaly radioaktivnímu ozáření oblasti v okamžiku exploze ani výskyt radioaktivních izotopů, prvků vzniklých v důsledku jaderného výbuchu. Vedle mineralogického a radiologického průzkumu byl také mapován tvar zničené lesní oblasti. V tomto ohledu přinesly směrodatné výsledky sovětské expedice Akademie věd pod vedením Kirilla Florenského v letech 1958, 1961 a 1962.", "section_level": 1}, {"title": "Výpovědi.", "content": "Některé z výpovědí tvrdí, že explozí bylo ve skutečnosti pět a zbytek tělesa dopadl až o desítky kilometrů dále na sever. Jiná svědectví se zásadně rozcházejí v určení času a směru letu. Dokonce to vypadá, jako kdyby ráno proletělo jedno těleso z jihu na sever a odpoledne z východu na západ.  Některé výpovědí hovoří o (zdánlivém?) manévrování tělesa.", "section_level": 1}, {"title": "Původ tělesa.", "content": "Poměrně věrohodně vyznívala hypotéza o kometárním původu tělesa, protože vysvětluje skutečnost, že neexistují průkazné nálezy zbytků hmoty meteoritu. Novější výzkumy však vedly k domněnce, že tělesem byla planetka.  V roce 1930 navrhl britský matematik a meteorolog F. J. W. Whipple, že šlo o malou kometu. Ľubor Kresák přišel v roce 1978 s myšlenkou, že tělesem byl kus krátkoperiodické Enckeovy komety.<ref name=\"KR 2006/6\"></ref>  Sovětští vědci dr. Zotkin a Fesenkov (+ 1972) se domnívají, že se těleso komety při průniku do zemské atmosféry rozpadlo na několik částí. Další hypotéza pochází od profesora Stanjukoviče. Ten se domnívá, že se kometa při minimální rychlosti asi 30 kilometrů za sekundu v atmosféře vypařila. Odborně se tento jev nazývá termická exploze. Podle alternativní teorie profesora Petrova se vesmírný objekt od samého počátku vyznačoval velmi malou hustotou a připomínal tenký list. Při vstupu do atmosféry se pak doslova rozpadl v prach.  Příznivci asteroidu mají největší problém s tím, že se nenašly sebemenší zbytky tělesa. Proto tvrdí, že nad Sibiří v povodí říčky Tungusky přiletěl chondrit, tedy vzácnější typ meteoritu s křehkou strukturou. Měl mít průměr asi 50 metrů a díky svému složení explodoval v důsledku tření o atmosféru ve výšce okolo šesti kilometrů.  „Vědci z americké Sandia National Laboratories ale nyní přišli s názorem, že těleso mohlo být mnohem menší. Vyšli přitom z hypotézy, podle které asteroid neexplodoval až poměrně nízko nad zemí, ale už v nejvyšších vrstvách atmosféry. Podle nich se těleso vstupující do blízkosti Země rychlostí až šedesátinásobku rychlosti zvuku začne zahřívat už při styku s velmi řídkým plynem ve výškách desítek kilometrů. Postupně se přitom zformuje do podoby rozžhavené placky, která proniká do hlubších a hustších vrstev a tlačí před sebou stále větší masu horkého stlačeného plazmatu. Závěrečná exploze proběhne vysoko nad povrchem a svou ničivou sílu vymrští ve směru letu původního tělesa. Na zem pak dopadne jen ohnivá smršť, která nevytvoří kráter, ale způsobí rozsáhlé škody na porostech – tak, jak tomu bylo v povodí Tunguzky.“  V roce 1983 publikoval Zdeněk Sekanina práci na základě svých modelů, která kritizovala kometární původ tělesa, protože kometa by vybuchla mnohem výš než v 10 km. Tělesem měla být kamenná planetka. Tento názor ve vědecké obci převažuje.  Italský tým vědců vedených Lucou Gasperinim z Boloňské univerzity od roku 2006 tvrdí, že objevil dopadový kráter tunguského meteoritu v sibiřském jezeře Čeko a že tedy nedošlo k jeho destrukci (resp. úplné destrukci) v atmosféře. Jezero se nachází asi 8 km od epicentra exploze. Jezero má průměr asi 300 metrů, ale na rozdíl od všech okolních jezer má poměrně strmé stěny, které spadají ke dnu v hloubce 50 metrů. Ihned po zveřejnění vyvolal objev značnou nedůvěru vědeckého světa.  Exploze Čeljabinského meteoritu nad Ruskem v únoru 2013 poskytla pro vědce dostatek dat k vytvoření nových modelů pro simulování Tunguské události. Údaje použili k provedení statistické studie s více než 50 miliony kombinacemi, jež pracovaly se všemi různými situacemi, k nimž mohlo teoreticky dojít. Některé modely se zaměřily na sloučení některých vlastností, aby se jejich výsledek co možná nejvíce blížil reálným škodám na lesním porostu v dané oblasti. Čtyři z nich přinesly podobné výsledky – dospěly k závěru, že nejvhodnějším kandidátem na původce katastrofy v Tungusce bylo patrně vesmírné kamenné těleso o rozměrech 50 až 80 m, vstupujíc do atmosféry rychlostí zhruba 15,3 km/s (tj. 55 000 km/h), v níž explodovalo 9,7 až 14 km nad zemským povrchem silou 10 až 30 megatun TNT.  Ve stejném roce publikoval tým vědců výsledky analýzu vzorků z tamější rašeliny. Ta obsahuje fragmenty, které by mohly být meteorického původu.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativní a spekulativní hypotézy o původu jevu.", "content": "Během času byla publikována řada alternativních nebo spekulativních hypotéz o původu tunguské události. Jednou z uvěřitelnějších hypotéz je výbuch velkého množství, asi 10 milionů tun, náhle uniklého zemního plynu. Zástupci spekulativních hypotéz jsou například havárie mimozemské kosmické lodi, jaderný výbuch, střet Země s antihmotou, černou dírou či slunečním plazmoidem, kulový blesk nebo pokus s elektrickým výbojem.", "section_level": 1}, {"title": "Jaderná exploze.", "content": "Když v roce 1945 navštívil sovětský spisovatel Alexandr Kazancev ruiny Hirošimy a spatřil v epicentru výbuchu atomové bomby stojící stromy, z nichž byly servány koruny a větve, uvědomil si, že stejný obrázek spatřil již dříve v epicentru dopadu údajného Tunguského meteoritu, kde též nebyl kráter, ale stojící stromy bez větví a korun. Podle jeho názoru bylo zřejmé, že ať bylo těleso umělého či vesmírného původu, došlo k nukleární či jiné explozi nad povrchem Země.", "section_level": 2}, {"title": "Havárie kosmické lodi.", "content": "Hypotéza o katastrofě kosmické lodi je podpořena především údajným manévrováním tělesa před výbuchem, tj. změnami směru letu odvozenými z výpovědí svědků jeho průletu před výbuchem. Podle očitých svědků stoupal po pádu neznámého tělesa do nebe zvětšující se mrak podobný stromu a jeho koruna zářila nesnesitelným bílým světlem. Je však třeba vzít v úvahu, že tato svědectví byla získána přibližně 20 let po skutečné události a věrohodnost takových údajů je značně pochybná.", "section_level": 2}, {"title": "Antihmota.", "content": "Podle některých autorů by exploze v Tunguské oblasti mohla být způsobena anihilací malého množství antihmoty, které se nějakým způsobem dostalo do blízkosti zemského povrchu. Zásadním nedostatkem této teorie je to, že nevysvětluje způsob, jakým by se předmět z antihmoty dostal zemskou atmosférou do místa výbuchu, protože k anihilaci by zákonitě mělo dojít už při prvním kontaktu s vysokou atmosférou. Nevysvětluje také pozorovaný přelet tělesa nad rozsáhlým územím Evropy a Asie. Jeden kilogram antihmoty by měl stejně ničivé účinky jako dopad asteroidu o hmotnosti stovek tun.", "section_level": 2}, {"title": "Černá díra.", "content": "Poměrně fantastická teorie vykládá Tunguský výbuch jako setkání Země s miniaturní černou dírou, jejíž zánik by provázela obří exploze. Stejně jako verze o antihmotě nevysvětluje tato teorie poměrně dlouhá předchozí pozorování tělesa a zároveň současná fyzika není jednotná v teoretickém vysvětlení existence černých děr tak malé velikosti. V nejnovějším urychlovači částic v CERNu se však výskyt malých černých děr očekává.", "section_level": 2}, {"title": "Výbuch zemního plynu.", "content": "Podobně jako předchozí teorie nevysvětluje předpokládaný výbuch mimořádně silného výronu zemního plynu předchozí pozorování úkazů na obloze. Tato verze nepočítá s vulkanickou činností iniciující uvolnění zemního plynu – k uvolnění zde dochází „studenou“ cestou.", "section_level": 2}, {"title": "Elektrický výboj.", "content": "Spekuluje se o výzkumu srbského fyzika jménem Nikola Tesla, jenž pracoval na přenosu elektrické energie na dálku, „bez drátů“. Jeho výzkum však je provázen řadou nejasností. Spekuluje se, že se Teslovi pokus vydařil a že proud, respektive elektrický výboj se objevil právě v oblasti tajgy. Také není jasné, zda Tesla měl tuto technologii plně pod kontrolou, čili zda věděl přesně, kde se onen výboj objeví nebo zda podstatou jeho dálkového působení nebyla energie dosud neznámá. Možná objevil korpuskulární složku elektromagnetického pole, resp. aspekt, co připomíná lineární proud, paprsek, tečení potenciálu.", "section_level": 2}, {"title": "Vulkanická činnost: pyroklastická smršť (mrak).", "content": "Doprovodným jevem vulkanické činnosti bývá výron žhavých plynů a popela (jako např. otevření šampaňského), zcela výjimečně může k němu dojít i relativně samostatně, bez chrlení většího množství popela a lávy, bez vzniku vulkánu a jeho rozmetání. Pyroklastická smršť je schopna spálit a zahubit vše v okruhu několika kilometrů až desítek kilometrů, zabíjí i osoby a zvířata ukryté v podzemních prostorách, pokud nejsou hermeticky uzavřené nebo v nich není vytvářen přetlak. Mrak dosahuje rychlosti až 80–160 km/hod. V roce 79 zasáhl Pompeje prudký výron horkých (žhavých) plynů a popela nazývaný \"nuée ardente\", který předcházel další ničivé události, ale sám o sobě byl pro mnoho obyvatel Pompejí a okolních obcí smrtící. Černé bláto nalezené v okolí Tungusky připomíná sopečný popílek smíšený s vodou. Před explozí bylo slyšet tlumené rány, které mohly svědčit o vznikajících prasklinách v horninách, kterými žhavý plyn pod velkým tlakem mohl uniknout. Světelné efekty v atmosféře zaznamenané po katastrofě po celém světě mohly být způsobeny vyvrženým popílkem a zplodinami hoření uvolněných plynů a vegetace. Pozorované létající objekty (UFO ve tvaru koule či válce) před explozí byly jen doprovodným efektem a ne přímou příčinou katastrofy. Jinou variantou je, že působením meteoritu nebo UFO byla vulkanická činnost nastartována, třebaže vlastní příčinou exploze plynů byla vulkanická či tektonická činnost.", "section_level": 2}, {"title": "Vulkanická činnost: výbuch zemního plynu.", "content": "S vulkanickou teorií tunguské katastrofy jiným způsobem počítá nejnovější hypotéza Wolfganga Kundta, astrofyzika z univerzity v Bonnu, který vypočítal, že příčinou katastrofy by mohl být náhlý únik deseti milionů tun plynů uvolněných sopečnou erupcí. Zapálit ho mohl elektrický výboj vzniklý třením zemního plynu, tedy převážně methanu o atmosféru.\"  Podobným mechanismem je tzv. verneovský výstřel (od jména Jules Verne). Metamorfóza křemene to má dokládat.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tunguská událost, tunguský meteorit, tunguská katastrofa či tunguská záhada (též psáno s přídavným jménem tunguzská) byl mimořádně silný výbuch, ke kterému došlo 30. června 1908 nedaleko řeky Podkamenná Tunguska v prostoru centrální Sibiře, v dnešním Krasnojarském kraji. Událost je připisována výbuchu přiletivšího kosmického tělesa s rozměry 50 až 190 metrů (záleží na hustotě, rychlosti, kompaktnosti a úhlu dopadu), které vybuchlo ve výšce asi 5 až 10 km nad zemským povrchem. Exploze byla natolik silná, že v oblasti přibližně 2150 km2 vyvrátila a přelámala víc než 80 milionů stromů. Síla výbuchu je odhadována na 10 až 30 megatun, což je 2 000 krát víc než měla atomová bomba svržená na Hirošimu nebo polovina Cara-bomby. V oblasti exploze nebyl nikdy nalezen žádný odpovídající meteorit. Mohlo ale jít jen o tečný meteoroid bez dopadu na zem. Přesto se pro vybuchnuvší těleso někdy používá název tunguský meteorit (správně: planetka, dříve: asteroid).", "tgt_summary": "通古斯大爆炸()是1908年6月30日上午7时17分(UTC 零时17分)发生在现今俄罗斯西伯利亚埃文基自治区上空的爆炸事件。爆炸发生于通古斯河附近、贝加尔湖西北方800公里处,北纬60.55度,东经101.57度,当时估计爆炸威力相当于2千万吨TNT炸药,超过2,150平方公里内的8千万棵树焚毁倒下。目击者的报告表明事件中至少有3人死亡<ref name=\"SAO/NASA - ADS\">。", "id": 1921886}
{"src_title": "Vostok 1", "tgt_title": "東方一號", "src_document": [{"title": "Údaje o lodi.", "content": "Vostok 1 byla kosmická loď určená pro jednoho kosmonauta, vypuštěná stejnojmennou raketou z kosmodromu Bajkonur. Hmotnost byla 4725 kg, délka 5 a průměr 2,3 metru. Označení dle katalogu COSPAR dodatečně přiděleno ve tvaru 1961-012A. Před jejím letem bylo vypuštěno v letech 1960–1961 pět zkušebních exemplářů.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "Vostok 1 vzlétl v 9:07 moskevského času (6:07 UTC) z kosmodromu Bajkonur. Start proběhl hladce, pouze motor 2. stupně rakety (tj. bloku A) se vypnul později, Vostok 1 proto nabral o 25 m/s vyšší rychlost, což přineslo zvýšení apogea dráhy o více než 85 km. a místo plánovaného letu ve výšce 180–230 km nad povrchem Země se dostal na dráhu s výškou 181–327 km, Gagarin obletěl jednou Zemi za 108 minut a vrátil se nezraněn poté, co se ve výšce 7 km nad zemí katapultoval z návratového modulu a sám se snesl na padáku. Přistál v 10:55 nedaleko města Engels, resp. u vesnice Smelovka v Saratovské oblasti SSSR.  Řídící středisko potvrdilo dosažení oběžné dráhy až 25 minut po startu.  Kontrola výšky byla řízena automatickým systémem. Pro případ jeho selhání byla loď vybavena záložním ručním řízením. Lékaři a inženýři si nebyli jisti reakcí organismu člověka na stav beztíže a pro jistotu bylo ruční řízení zablokováno zařízením, které sestávalo ze šesti knoflíků s čísly 1 až 6. Třímístný kód pro odemčení (125) byl v zapečetěné obálce na palubě, pokud by přece jen bylo v nouzové situaci třeba ručně řídit. Šéfovi přípravy kosmonautů Marku Gallajovi to však nedalo a těsně před startem kód Gagarinovi prozradil, a dokonce napsal na psací podložku, aby ho měl stále před očima. Později vyšlo najevo, že totéž tajně udělal už předtím i hlavní konstruktér Sergej Koroljov. Lodi byl přidělen volací znak Kedr.  Vostok 1 nemohl měnit oběžnou dráhu, ale jen výšku. Automatické řízení začalo s brzdícím zážehem asi po hodině letu.", "section_level": 1}, {"title": "Přistání.", "content": "Brzdící zážeh začal v 10:25 (7:25 UTC) nad západním pobřežím Afriky poblíž Angoly, 8000 km od určeného místa přistání. Sestup byl komplikovaný. Brzdící motor nepracoval plánovanou dobu, ventil sloužící k profouknutí spalovací komory před zážehem motoru se totiž nedovřel a část paliva jím unikla. Motor proto zhasl už po 40,1 sekundách, když zpomalil loď o 132 m/s, místo aby byl vypnut po zpomalení o 136 m/s (po 41 sekundách chodu). Přítok okysličovadla do spalovací komory pokračoval ještě 4 sekundy, dokud jej automatika nevypnula, jeho nepravidelný výtok vyvolal rotaci lodi, odhadnutou Gagarinem na 30° za sekundu. Protože neproběhlo řádné vypnutí motoru po 41 sekundách chodu, nenastalo ani oddělení přístrojového úseku, které mělo následovat o 10 sekund později. Přístrojový úsek byl řídícím systémem lodi odstřelen až po 10 minutách, v 10:35 (7:35 UTC).  Kvůli váhovému omezení loď neměla záložní motor pro brzdicí manévr. V případě selhání motoru měla z plánované oběžné dráhy 108–230 km během 5–7 dní v důsledku odporu atmosféry samovolně sestoupit na Zem. Na lodi byly potraviny na dostatečnou dobu – 10 dní. Ovšem kvůli pozdějšímu vypnutí motoru 2. stupně nosné rakety při startu se Vostok 1 dostal na vyšší dráhu (181–327 km) ze které by samovolný sestup trval 15–20 dní.  Vzhledem k výše zmíněným odchylkám v práci motorů loď nedoletěla do plánované přistávací oblasti jižně od Kujbyševa, ale přistála u vesnice Smelovka ležící nedaleko města Engels.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vostok 1 (\"\") byl první vesmírný let s lidskou posádkou z planety Země se stejnojmennou kosmickou lodí. Odstartoval 12. dubna 1961 se sovětským kosmonautem Jurijem Gagarinem.", "tgt_summary": "东方一号()是前苏联的太空计划,也是人类首次载人太空飞行任务,1961年4月12日发射升空,尤里·加加林成为第一个进入外太空的人,亦是第一个进入地球轨道的人。东方一号是由谢尔盖·科罗廖夫与克里姆·阿利耶维奇·克里莫夫所设计的。", "id": 2476992}
{"src_title": "Meditace", "tgt_title": "冥想", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Slovo \"meditace\" pochází z latinského „meditatio“, které znamená „rozjímání“. V tomto významu se používá v křesťanství, například „meditace o utrpení Krista“. V křesťanství se vyskytuje také rozjímání během chůze v labyrintu nebo rozprava s Bohem během modliteb. Podle Tomáše Halíka má jít v meditaci o to, aby se člověk osvobodil „od obrazů“ a tím „vyprázdnil mysl“ a stal se duchovně svobodným.  Na konci 19. století začali teosofové toto slovo používat k označení různých duchovních praktik zejména z hinduismu a buddhismu. Termín „meditace“ tedy nelze přiřadit k jednomu konkrétnímu konceptu, ale lze jím přeložit například sanskrtská slova samádhi, bhávaná nebo pránájáma.  Meditací se obvykle míní jedno z následujících:  Meditace se nejčastěji objevuje v náboženském kontextu a dnes je rozvíjena v mnoha spirituálních hnutích, jako je práma jóga, New Age a omezeně i v křesťanství. Je však využívána i jinde, například v bojových uměních nebo ve zdravotnictví jako metoda zvládání stresu.", "section_level": 1}, {"title": "Meditace v buddhismu.", "content": "Meditace je v buddhismu ústředním pilířem všech nauk Buddhy. Šákjamuni Buddha předal 84 000 nauk, které jsou protilékem na 84 000 zmatených stavů mysli. Meditace slouží k odstranění či transformování těchto zmatených pocitů v dokonalé vlastnosti jakými jsou například soucit, moudrost, radost, vnitřní síla, pronikavý vhled apod.  Každá z úrovní buddhismu (Hínajána, Mahájána, Vadžrajána) má své specifické metody meditace. V krátkosti se dá říci, že všechny meditace v buddhismu slouží ke zklidnění mysli, rozvíjení dobrých lidských vlastností a získání vhledu do podstaty mysli.", "section_level": 1}, {"title": "Dvě základní meditace v buddhismu.", "content": "Následující dvě meditace se používají ve všech tradicích buddhismu.  Meditace zklidnění mysli (tib. šinä; skt. šamatha): pokojná meditace, která rozvíjí klidnou mysl. Jde o hluboké soustředění se na jeden bod - často proud dechu na špičce nosu, sošku Buddhy, či chůzi.  Meditace vhledu (tib. lhagtong; skt. vipášana): meditace, která rozvíjí vhled do podstaty mysli. Někdy je popisována jako analytická meditace, nebo meditace pronikavého vidění.  V tibetském buddhismu se například používají meditace: výše zmiňované, tzv. Přípravné praxe (tib. Ngöndro), meditace na jidam, Šest nauk Náropy, Velká pečeť, atd.  V theravádovém buddhismu je dále používána také meditace mettá a meditace chůze (čankamana).", "section_level": 2}, {"title": "Meditace s mandalou.", "content": "Mandala je obrazec, který lze považovat za nadkulturní symbol jednoty a rovnováhy. V mnoha kulturách je používána jako prostředek sloužící ke zklidnění mysli, meditaci a případně komunikaci s bohem.", "section_level": 1}, {"title": "Meditace podle Rudolfa Steinera.", "content": "Podle Rudolfa Steinera existují tři cesty okultního vývoje: Proto existují i tři školení, meditace, které vedou ke stejnému cíli, ale liší se navzájem jen stupněm oddanosti žáka k učiteli.", "section_level": 1}, {"title": "Orientální školení.", "content": "Meditace, zvané také jóga, je vývoj, při kterém se jednotlivý, na fyzické úrovni žijící zasvěcený člověk stane učitelem, tak zvaným „guru“ (sanskrt. guru – ctihodný, učitel) jiného člověka. Žák se pak úplně (i ve všech jednotlivostech) spoléhá na svého učitele a závisí na něm. To je cesta vhodná pro indickou povahu. Vylíčeného stavu lze nejlépe dosáhnout, když žák po dobu vývoje úplně vypne své „já“ a přenechá je svému učiteli. Učitel musí dokonce dávat rady i při iniciativě k jednání. Evropská kultura takovou oddanost vůbec nepřipouští.  V orientálním školení platí přísný požadavek, aby se žák podrobil svému učiteli. Pokyny, které učitel v orientální okultní výchově dává nelze udělovat veřejně.  To, co je podáváno jako pokyny, lze rozdělit do osmi skupin: 1. Jama, 2. Nijama, 3. Ásana, 4. Pránájáma, 5. Pratjáhára, 6. Dhárana, 7. Dhjána, 8. Samádi.", "section_level": 2}, {"title": "Křesťanské školení.", "content": "Meditace je vývoj, který staví na místo jednotlivého učitele samotného Ježíše Krista, pro všechny. Cit pospolitosti ke Kristu Ježíši, být s ním zajedno, může nahradit oddanost k jednotlivému učiteli. Ale je nutné, abychom k němu byli teprve dovedeni pozemským učitelem. I zde je člověk na fyzické úrovni v jistém směru závislý na učiteli.  Cestu křesťanského školení může žák nastoupit na radu učitele, který ví, co je nutné dělat, a který vždy může při každém kroku napravit to, v čem se stala chyba. Ale velikým učitelem je tu sám Ježíš Kristus. Proto je nutná dostatečná víra v to, že Ježíš Kristus skutečně žil. Bez této víry je citové spojení s ním nemožné.  To, co se podává jako zasvěcení, lze rozdělit do sedmi stupňů: 1. Mytí nohou, 2. Bičování, 3. Korunování trnovou korunou, 4. Nesení kříže, 5. Mystická smrt, 6. Kladení do hrobu, 7. Zmrtvýchvstání.", "section_level": 2}, {"title": "Rosekruciánské školení.", "content": "Nejsamostatnější je člověk při rosekruciánském školení, meditaci. Učitel zde není vůdcem, ale rádcem; je tím, kdo dává pokyny, co je vhodné dělat. Zároveň pečuje o to, aby souběžně s okultním školením pokračoval rozhodující vývoj myšlení, bez kterého nelze vůbec okultní vývoj prodělat.  Podstatu tohoto rosekruciánského školení lze označit slovy „pravé sebepoznání“. Přitom je nutné rozlišovat dvě věci (a rosekruciánský žák je nesmí rozlišovat pouze teoreticky, ale i prakticky, tj. musí se snažit své poznání uvést do praktického života).  Jsou dva druhy sebepoznání:  Stupně rosekruciánského školení jsou spíše vnitřními stupni a vyžadují, aby člověk pěstoval vyšší duševní život subtilním způsobem.  Lze je rozdělit do sedmi skupin: 1. Studium, 2. Imaginace čili imaginativní poznání, 3. Učení se okultnímu písmu, 4. Rytmizování života a dechu, 5. Shoda mikrokosmu s makrokosmem, 6. Pobývání nebo pohroužení se do makrokosmu, 7. Božská blaženost.  Skutečně vystoupit mimo svou bytost znamená zřeknout se sebe. Proto směřuje rosekruciánská výchova k tomu, aby se nižší „já“ dostalo z člověka. V theosofii se podle R. Steinera na počátku jejího působení dělala nejhorší chyba tím, že se říkalo: „Je nutné nehledět k vnějšímu světu, ale zírat do svého nitra.“ To byla velká iluze. Tady člověk nachází jen své nižší „já“, čtvrtý článek své bytosti, který se domnívá, že je něčím božským, zatímco ničím božským není. Abychom poznali božství, je nutné vystoupit mimo sebe.", "section_level": 2}], "src_summary": "Meditací se nejčastěji rozumí různé praktiky prohlubování soustředění. Ačkoli se meditace obvykle považuje za součást východních náboženství s počátkem ve védském hinduismu, je součástí mnoha náboženských systémů a filosofických škol. Důkazem toho je např. islámský súfismus.", "tgt_summary": "冥想(英语:Meditation),心性锻炼法,在瑜伽里经常使用的,在佛教道教中则称为打坐,在佛教也可称为坐禅。大致可分为两种作法,一为将注意力集中一处不动,例如集中于身上脉轮、咒语或身前的烛火等等。二为心里观想特定图案景象维持不动,如复杂的曼陀罗图案,有次序的颜色景象变换以及上师神明图案等等。 通常必须先于第一作法得到成果再进行第二种作法,任何一种观想或集中都有其特定的效果与身心的转变,所以必须依赖有经验的老师指导。", "id": 2152008}
{"src_title": "Galie", "tgt_title": "高卢", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Ohledně původu označení této země existují značné pochybnosti, přičemž není jisté, zda bylo odvozeno z názvu nějakého domorodého kmene, či zda se jedná o exonymum. Keltský výraz \"*g(h)al-\" mohl podle některých názorů znamenat „silný“ či „mocný“ (jedinec) – „rek“, „hrdina“. Vyskytují se ovšem i spekulace, podle nichž mohlo být toto jméno převzato z názvu řeky \"Gallos\", obdobně jako tomu bylo v případě pojmenování kmene Sekvanů, jež mělo svůj původ v hydronymu. Latinskému termínu Gallia se nápadně podobá starořecké označení \"Galatia\" (poprvé doloženo v díle historika Timaia z Tauromenia ze 4. století př. n. l.), které bylo patrně inspirováno barvou pleti Keltů (řecky Γαλάται, \"Galatai\"), která prý byla „bílá jako mléko“ (γάλα, \"gala\" – „mléko“). Pojem Gallia byl někdy spojován s latinským výrazem pro kohouta – gallus. Dnešní Francii se proto leckdy říká „země galského kohouta“.", "section_level": 1}, {"title": "Před příchodem Římanů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny Keltů v Galii.", "content": "Zkoumání raných dějin Galie je veskrze záležitostí archeologie, neboť se dochovalo pouze nepatrné množství písemných pramenů vyhotovených obyvateli tohoto území. Hlavním zdrojem informací o Keltech v Galii bylo dílo Poseidónia z Apameie, z jehož spisů čerpali Timagenés, Julius Caesar, Diodóros Sicilský a zeměpisec Strabón. Mnoho poznatků o kultuře raných Keltů bylo získáno ze zemí ležících při horním toku Dunaje, ačkoli se přirozeně naskýtá otázka, zda a jak jsou tyto informace relevantní z hlediska kultury v Galii.  Zdá se, že Keltové nabyli mnoha svých dovedností (jako třeba zpracování železa) a některých rysů své kultury od národů a kmenů sídlících na Balkáně. Někteří vědci se domnívají, že kultura popelnicových polí představuje počáteční bod historie Keltů jakožto samostatné kulturní a jazykové větve indoevropských národů. Tato kultura dominovala střední a západní Evropě na konci doby bronzové, zhruba mezi léty 1200 až 700 př. n. l. Rozšíření znalosti zpracování železa vedlo následně k rozvoji tzv. halštatské kultury (zhruba 700 až 500 př. n. l.). Prakeltským jazykem, jenž byl společným předchůdcem všech známých keltských jazyků, se podle některých historiků hovořilo právě v období konečné fáze vývoje kultury popelnicových polí a v počátcích halštatské kultury. Z halštatské kultury se pozvolna vyvinula kultura laténská, k čemuž došlo zřejmě i v důsledku vlivu středomořských civilizací – obzvláště řecké a etruské. Laténská kultura se rozvíjela v době železné (po roce 450 př. n. l. až do dobytí Římany v 1. století př. n. l.) v prostoru západní a střední Evropy.  Zřejmě mezi léty 700 až 600 př. n. l. byla Galie osídlena keltskými kmeny. Převážně v pobřežní oblasti mezi Alpami a Apeninským pohořím si uchovali svoji svébytnost Ligurové, kteří splynuli s Kelty, čímž vznikla určitá forma kelto-ligurské kultury. Na jihozápadě Galie se dále nacházela sídla Akvitánů, kteří byli etnicky spřízněni s obyvateli Iberského poloostrova. Kromě těchto národů se v Galii na přelomu 7. a 6. století př. n. l. usadili také Řekové a Féničané. Ti na břehu Středozemního moře založili několik svých osad, jako byla řecká \"Massalia\" (dnešní Marseille) při ústí řeky Rhôny. Obyvatelé této řecké obce importovali do země luxusní zboží, včetně amfor, bronzových pohárů, etruské keramiky a drobných předmětů ze zlata, slonoviny a jantaru, které byly v hojném množství nalezeny v galských hrobech.  Původní oblast galského osídlení se rozprostírala od Zaalpské Galie až do údolí horního toku Dunaje. Podle starověkých historiků Livia a Polybia někdy kolem roku 400 př. n. l. začala rostoucí galská populace expandovat přes Alpy do údolí řeky Pádu, kde Galové nalezli značné zdroje potravy. V roce 387 př. n. l. (390 př. n. l.) napadli galští Senonové pod vedením náčelníka Brenna Řím, načež město dobyli, strašlivě vyplenili a nakonec vypálili. Během následujícího století představovali Galové pro Římany trvalou hrozbu. Avšak na počátku 3. století př. n. l. bylo nebezpečí ze strany Galů výrazně eliminováno a krátce před vypuknutím druhé punské války se Římané v roce 222 př. n. l. zmocnili Předalpské Galie. Po Hannibalově porážce se sice místní Galové postavili proti Římu, nicméně v roce 191 př. n. l. byli definitivně poraženi. Ve 2. století př. n. l. zažila středomořská Galie značný hospodářský rozmach, doprovázený růstem zdejších sídel, zatímco hustě zalesněná severní Galie takřka úplně postrádala jakékoli známky městské civilizace, kromě několika hrazených sídlišť (\"oppidum\") využívaných v časech války. Růst bohatství jižní Galie podnítil Římany, aby vyhověli žádosti občanů Massalie o ochranu před útokem koalice ligurských a galských kmenů. V roce 125 př. n. l. římské legie vedené konzulem Marcem Fulviem Flaccem pronikly do jižní Galie. Během následujících čtyř let si Římané podmanili celou přímořskou oblast (v současnosti francouzská Provence) a zřídili zde provincii \"Gallia Narbonensis\" (původně Galie Zaalpská) podle kolonie \"Narbo Martius\" (Narbonne). Toto římské vítězství ukončilo období hegemonie kmene Arvernů v Galii.  Další etapa římských výbojů nastala za Julia Caesara, který se během galských válek (58 až 50 př. n. l.) zmocnil území mezi Rýnem a Pyrenejemi a podnikal expedice dokonce až do Británie a Germánie. Rozhodujícím okamžikem této války byla bitva o Alesii v roce 52 př. n. l., v níž Římané zdolali konfederaci galských kmenů sjednocených pod vedením Vercingetoriga, náčelníka Arvernů. Římské legie poté potlačily zbytky galského odporu, načež Caesar mohl římskému senátu oznámit \"„Gallia est pacata“\" („Galie je podrobena“). V průběhu tohoto konfliktu zemřelo údajně kolem jednoho milionu obyvatel Galie (patrně každý čtvrtý Gal), další jeden milion byl zotročen, 300 kmenů bylo podrobeno a 800 měst zničeno. V Caesarově tažení proti Helvécům přišla o život více než polovina členů kmene a přibližně pětina upadla do otroctví. Po dobytí obleženého Avarica byla zmasakrována celá populace tohoto oppida (asi 40 000 lidí), což je dalším z mnoha dokladů římské krutosti.", "section_level": 2}, {"title": "Společnost.", "content": "Galská společnost se dělila do třech tříd. Nejnižší postavení zaujímal prostý lid, zatímco privilegovaná pozice náležela druidům a válečnické šlechtě. Příslušníci první třídy tvořili bezprávnou a utlačovanou masu, přičemž mnozí z nich se nechávali najímat do služeb mocných jedinců z řad šlechty. Počet válečníků a sloužících byl hlavním kritériem při určování významu jednotlivých šlechticů. Ovšem jestliže šlechtic nedokázal ochránit zájmy svých stoupenců, mohl snadno pozbýt jejich důvěru. Před Caesarovou invazí prý docházelo téměř rok co rok ke střetům mezi ambiciózními vůdci těchto vojenských družin. Galové nacházeli obživu výhradně v zemědělství a žili v drobných rolnických usedlostech nebo vesnicích. Až do příchodu Římanů Galové nestavěli města a v případě nebezpečí se uchylovali do hrazených pevností, nazývaných oppida (singulár oppidum), jež byly budovány na vhodných kopcích. Okolo oppid byl vyhlouben příkop a zároveň byla obehnána dřevěnou palisádou či kamennou hradbou.  Základní organizační jednotkou společnosti byl rod nebo klan (\"cenedl\"). Několik těchto klanů tvořilo kmen, v jehož čele stála rada starších a náčelník. Třebaže kmeny představovaly poměrně stabilní politické útvary, Galie jako celek setrvávala ve stavu permanentní vnitřní roztříštěnosti, neboť povědomí vlastní etnické spřízněnosti bylo mezi jejími obyvateli velice nízké. Některým mocným náčelníkům se občas podařilo zajistit si oddanost předáků několika kmenů, i přesto se však Galové nedokázali nikdy plně sjednotit (s výjimkou krátké etapy na samém sklonku galské nezávislosti) a byli tudíž jen jakýmsi etnickým společenstvím. Dokonce i samotné vymezení Galie jako celistvého kulturního prostoru lze připsat spíše Římanům a Řekům, kteří tohoto pojmu užívali k označení území obývaného galskými kmeny. Nejednotnost Galů byla rozhodujícím faktorem, jenž nahrál podrobení země cizinci.  Někdy mezi léty 120 až 60 př. n. l. se mnoho regionů v centrální Galii začalo politicky organizovat v určité předstátní útvary, nepochybně v důsledku působení římské civilizace. V každé z těchto \"civitates\" (jak je nazval Caesar) se každoročně volil nejvyšší představitel. Aeduové užívali pro jedince obdařeného tímto postavením titul \"vergobret\". Ten měl podobnou pozici jako náčelník, avšak musel se podřizovat rozhodnutím rady. Římští a řečtí autoři udávají, že těchto civitates (v podstatě kmenových svazů) bylo v Galii šestnáct. Civitates se dále členily v menší jednotky – \"pagi\" – jejichž centrem byla oppida. Řada z těchto pevností se proměnila v obchodní střediska, která začala prosperovat díky rozvíjejícímu se obchodu s Římany v Narbonensis. Mnohé galské civitates započaly rovněž s ražbou vlastních mincí.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Galské náboženství bylo polyteistické. Vyznačovalo se však i určitými prvky animismu, který připisoval lidské vlastnosti jezerům, vodním tokům, pramenům a posvátným hájům, v nichž Galové vykonávali své náboženské obřady. S výjimkou několika málo obzvláště významných míst Galové nestavěli žádné chrámy ani svatyně. Neobvyklé nebylo ani uctívání zvířat. Nejposvátnějším galským zvířetem byl kanec, kterého lze nalézt jako symbol na mnoha galských vojenských standartách a plnil tak podobnou funkci jako orel u Římanů.  Galové nedisponovali tak propracovaným systémem božstev, jaký měli Řekové nebo Římané, avšak existovali bohové, jež uctíval každý Gal, včetně kmenových či domácích bůžků. Jednotliví bohové byli víceméně převzati z primitivních božstev indoevropského původu. V dobách Caesarova příchodu prokazovali Galové největší úctu Toutatisovi („bůh kmene“), galskému ekvivalentu Merkura. Nejvyšší bůh galského náboženství se v latině nazýval Dis Pater („nebeský otec“), jenž byl ztotožňován s římským Jovem, případně Plutem. Kromě nich uctívali Galové další božstva, jako byla bohyně koní a úrody Epona, bůh války Esus, bůh světla Lugh, bůh hromu Taranis, bůh života a smrti Cernunnos a řada jiných bohů. V době římské nadvlády byla keltská božstva ztotožněna s římskými bohy, takže postrádáme úplnou představu o jejich charakteru a vlastnostech. Symbolickým ba přímo magickým znakem keltského resp. galského náboženství byla číslice tři. Galští bohové proto často vystupovali v triádách (například Toutatis-Teutates, Taranis, Esus).  Specifický rys galského náboženství reprezentovali kněží zvaní druidové (\"druides\"). O jejich původu panují značné nejasnosti. Jisté je, že druidové pečlivě střežili tajemství svých rituálů a v galské společnosti jim náleželo význačné postavení. Druidové dohlíželi na řádné provádění náboženských úkonů a poskytovali vzdělání synům galské šlechty. Rovněž směli uplatňovat jistou formu vyloučení či exkomunikace jednotlivců ze shromáždění věřících, což se ve starověké Galii rovnalo prakticky vyobcování ze společnosti. Dále si nárokovali právo rozhodovat o otázkách války a míru, čímž si zajišťovali i určitý politický vliv. Druidové věřili, že duše člověka nikdy nezemře, přičemž duch muže, jenž padl ve válce, přejde do jiného těla. Caesar se domníval, že právě tato víra byla příčinou nezměrné odvahy Galů v boji. Řekové a Římané se shodovali v tom, že součástí druidských obřadností bylo i obětování lidí, to ovšem není zcela prokázáno. Existují sice doklady o lidských obětech, nezdá se však, že by se jednalo o běžnou praxi.", "section_level": 2}, {"title": "Kmeny.", "content": "Nejpůvodnější informace o galských kmenech jsou obsaženy v Caesarových Zápiscích o válce galské. Podle Caesara byla celá Galie rozdělena do tří částí (\"„Gallia est omnis divisa in partes tres”\") obývaných Belgy, Akvitány a Galy. Belgové sídlili na severu a řeky \"Sequana\" (Seina) a \"Matrona\" (Marna) tvořily jižní hranici jejich země. Akvitáni žili v kraji mezi řekou \"Garumna\" (Garonna) a pohořím Pyreneje. Galové, kteří se ve vlastním jazyce nazývali Keltové, kontrolovali rozlehlou centrální oblast mezi Belgy a Akvitány. Tyto tři národy se podle Caesara lišily v řeči, zvycích i zákonech. Caesarovy údaje jsou v zásadě správné, nicméně v některých drobnostech neodpovídají zcela skutečnosti. Akvitáni se sice etnicky odlišovali od ostatních dvou národů (zřejmě se řadili k Vasconům, předkům Basků), avšak Galové a Belgové vykazovali mnoho společných rysů: měli světlou kůži, byli vysokého vzrůstu a velice družní. Boje se účastnili ve velkém počtu a mluvili stejným jazykem. Podle mínění některých historiků byli Belgové smíšeného keltského a germánského původu, avšak jejich etnická příslušnost dosud zůstává předmětem zkoumání. Akvitáni byli naproti tomu snědšího vzhledu a zdrženlivější jak v běžném životě, tak i ve válce.  Vůdčím kmenem mezi Belgy byli Remové (\"Remi\"), kteří obývali kraj okolo oppida \"Durocortorum\" (dnešní Remeš). Dalšími mocnými kmeny byli v dnešní střední Belgii sídlící Nerviové (\"Nervi\"), dále Treveři (\"Treveri\") na západním břehu Rýna, Menapiové (\"Menapii\") a Bellovakové (\"Bellovaci\"). Mezi řekami Seinou a Loirou (\"Liger\") žili Senonové (\"Senoni\") a Carnuti (\"Carnutes\"), jimž náleželo \"Cenabum\" (Orléans). Na jih od nich, poblíž oppida \"Avaricum\" (Bourges) měli svá sídla Biturigové (\"Bituriges\"). V Armorice (nynější Bretaň) sídlili Venetové (\"Veneti\"), kteří patřili mezi nejzdatnější námořníky v Galii. V oblasti kolem dnešního Dijonu se nacházelo teritorium Lingonů (\"Lingones\"). Východněji se pak rozkládalo území Sekvánů (\"Sequani\"), jejichž hlavním střediskem bylo \"Vesontio\" (Besançon). Střední Galii obývaly dva nejvýznačnější galské kmeny Caesarovy doby – Aeduové (\"Aedui\"), obývající kraj okolo \"Bibracte\" (Autun), a Arvernové (\"Arverni\"). Nejvýznamnější pevností Arvernů byla \"Gergovie\". Z Akvitánie je známo především jméno Tarbellů (\"Tarbelli\"). V Gallii Narbonensis byli nejmocnějšími kmeny Allobrogové (\"Allobroges\"), Insubrové (\"Insubres\") a Volkové (\"Volcae\"). V Gallii Cisalpině příslušelo dominantní postavení Bójům (\"Boii\"). Část z nich se na území dnešního Švýcarska později spojila s Helvéci (\"Helvetii\").", "section_level": 2}, {"title": "Římská Galie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Romanizace.", "content": "Celé Caesarem podmaněné území, často označované jako \"Gallia Comata\" nebo \"Tres Provinciae\", rozdělil Augustus v roce 27 př. n. l. do tří provincií řízených císařskými místodržiteli s titulem \"legatus pro praetore\". \"Gallia Aquitania\" sahala od Pyrenejí k řece Loiře. \"Gallia Lugdunensis\" se rozprostírala mezi řekami Seinou a Loirou, od Armoriky na západě až k Lugdunu na jihovýchodě; zatímco \"Gallia Belgica\" byla svým rozsahem takřka identická s někdejším územím Belgů na severu. Vlastní správa Galie byla vykonávána poněkud odlišným způsobem než v Itálii nebo v Narbonensis. Místní kmeny si podržely značnou míru autonomie, přičemž směly volit a vysílat své zástupce do společného galského sněmu, jehož prostřednictvím byla koordinována administrativa provincií.  K zajištění kontroly nad zemí postavili Římané v Galii síť vysoce kvalitních silnic a vodních cest. Budování těchto komunikací mělo především vojenský účel. Vytvoření infrastruktury však přineslo také řadu vedlejších efektů: vnitřní sjednocení Galie, vzrůst měst a vzestup hospodářství. V mnoha regionech záhy vyrostla četná svobodná města (\"Municipium|municipia\"), která byla budována podle římského vzoru a byla obdařena typicky římskými stavbami, jako byly veřejné lázně, fóra, radnice a chrámy. Významné množství těchto budov se zachovalo dodnes, obzvláště v jižní Francii, kde po sobě romanizace zanechala nejhmatatelnější stopu. Hlavním městem římské Galie se stalo \"Lugdunum\" (Lyon), náboženské středisko Galů. Dalšími významný centry byly \"Augusta Treverorum\" (Trevír), \"Samarobriva\" (Amiens), \"Lutetia Parisiorum\" (Paříž), \"Burdigala\" (Bordeaux), \"Vienna\" (Vienne) a \"Arelate\" (Arles). Hospodářství těchto obcí těžila z činností souvisejících s veřejnou správou, avšak jejich hlavním zdrojem příjmu byl obchod se zbožím vyrobeným řemeslníky. Drtivá většina obyvatelstva Galie se ale nadále věnovala zemědělství. Těžištěm zemědělské produkce byly římské villy – velkostatky vlastněné bohatými šlechtici, jejichž půdu obdělávali nájemní rolníci – kolóni.  Vládnoucí elity ve městech i na venkově si záhy osvojily římské mravy, kulturu i jazyk. Tři severní provincie nicméně přijímaly římskou civilizaci o poznání pomaleji než Gallia Narbonensis. Ta se v mnoha směrech odlišovala od zbytku Galie, neboť už více než půlstoletí před příchodem Caesara byla vystavena blahodárnému vlivu římské vlády a během této doby byla rychle romanizována. Pořímštění galské aristokracie bylo stvrzeno za císaře Claudia, který několik galských předáků zařadil do římského senátu a obdařil je posty ve správě a ve vojsku. Claudius také zakázal konání druidských obřadů a nechal vykácet posvátné háje.  Romanizace se pozvolna prosazovala i mezi nižšími společenskými vrstvami. Její šíření bylo dále podporováno velkorysým udělováním římského občanství. Svou roli v tomto procesu sehrála také přitažlivost vyspělé římské civilizace. Latina, která byla zavedena jako úřední jazyk, časem nahradila galštinu. Ovšem příměsi domácích galských nářečí vedly tak jako v jiných římských provinciích ke vzniku vulgarizované formy latiny, z níž se zde mnohem později vyvinul francouzský jazyk. Taktéž místní kultura se rozvinula v podivuhodnou syntézu galských a římských elementů, jejímž výsledkem byla galorománská kultura. Římské kulty, včetně horlivě přijímaného obřadu uctívání císaře (jenž měl vést k těsnějšímu připoutání provincií k Římu), postupně vytlačily staré keltské náboženské praktiky druidů. Domácí bohové postupem doby zcela splynuli se svými římskými protějšky. Navzdory romanizaci si ale Galové i nadále uchovávali svoji identitu. Ještě ve 3. století byla uctívána keltská božstva, keltské míry a váhy nahradily římské měrné jednotky. Galie byla až moc rozlehlá a hustě obydlená na to, aby zcela ztratila svoji jedinečnost. Kromě toho byla tato zemědělsky orientovaná země příliš vzdálená od Středomoří a Itálie. Galštinou se v některých odlehlejších krajích hovořilo zřejmě i ve 4. století.", "section_level": 2}, {"title": "Počátky křesťanství, příznaky krize.", "content": "Následkem romanizace bylo pevné a dobrovolné začlenění Galie do římského politického systému. V prvních dvou staletích našeho letopočtu sice docházelo k občasným vzpourám, jako bylo povstání Batávů vedené Juliem Civilem v roce 69. Nicméně vůdcové těchto rebelií byli romanizovaní šlechtici s římskými jmény a římským občanstvím, kteří se nestavěli ani tak proti římské nadvládě, jako spíše proti římským císařům. Někdy kolem roku 90 vyčlenil Domitianus z galského území na Rýně dvě pohraniční provincie – Horní Germánii a Dolní Germánii, přičemž v první z nich byl budován systém opevnění na ochranu před germánskými útoky – \"Limes Romanus\".  Koncem 2. století se v Galii začala prosazovat různá orientální náboženství, spolu s křesťanstvím, které se uchytilo především ve městech. Naproti tomu na venkově se křesťanství rozšiřovalo jen velmi pomalu. Římské autority se navíc bránily této nové víře a příležitostně se jí pokoušely potlačit. Teprve dlouho po zhroucení římské vlády byla Galie zcela christianizována.  Během krize říše ve třetím století započal pomalý úpadek římské Galie. Počet obyvatel poklesl kvůli epidemiím a neúrodám. Živořící venkovské obyvatelstvo odcházelo do měst, čímž byla ještě více oslabena zemědělská produkce – hlavní zdroj bohatství Galie. Souběžně s tím se snižovaly i příjmy státu z daní. V celé Galii se rozmohlo řádění bagaudů, tlup ozbrojených rolníků, kteří pustošili venkovské oblasti. Nedostatek pracovních sil přiměl velké pozemkové vlastníky usilovat o připoutání kolónů k půdě, zatímco císařové zvyšovali daně a utužovali státní správu. Těmito opatřeními se ale dopady krize ještě stupňovaly. V padesátých letech 3. století se zintenzívnily vpády germánských kmenů, v prvé řadě Franků a Alamanů, za rýnskou hranici. Frankové v těchto letech pronikli hluboko do Galie až k Pyrenejím a odsud dále na jih. Po roce 259 se Galie pod vedením uzurpátora Postuma oddělila od římského státu. Vznikl nezávislý politický útvar nazývaný galské císařství, k němuž náležely také Hispánie a Británie. Jeho existence vzala zasvé teprve v roce 273, když se Tetricus vzdal císaři Aurelianovi, načež byla Galie opět integrována do římské říše.", "section_level": 2}, {"title": "Galie v době pozdní antiky.", "content": "Císař Diocletianus reorganizoval kolem roku 300 galské provincie do dvou diecézí: \"Septem Provinciarum\" a \"Galliae\", které se staly součástí prefektury Galliae. V přední galské město se již za Diocletiana a zvláště za Konstantina I. Velikého vyvinula Augusta Treverorum, která sloužila jako císařská rezidence a po určitou dobu tak fungovala jako jedno z nejdůležitějších politických center římské říše. Od poloviny 4. století byla Galie stále častěji vystavována nájezdům a drancování Germánů, kteří byli na krátko zpacifikováni císařem Julianem. Počátek stěhování národů, v závěru téhož století, však znamenal konec dlouhého období míru a blahobytu a vedl k zásadním politickým a vojenským změnám.  V roce 406 pronikli do Galie Svébové, Vandalové a Alani. Po nich následovali Vizigóti, Burgundi a Alamani, přičemž první z nich byli v roce 418 usazeni v Akvitánii jakožto \"foederati\" ve službách římských císařů. To jim ale nebránilo v tom, aby začali rozšiřovat svoji doménu do celé jižní Galie. Už před nimi obdrželi stejný status Frankové na severu. Kolem poloviny 5. století si Keltové prchající z Británie podmanili Armoriku, jež je od těch dob známá jako Bretaň. V roce 451 spojené síly Římanů a Germánů vedené Aetiem odrazily Huny v čele s Attilou v bitvě na Katalaunských polích. Přesto přibližně mezi léty 455 a 475 nastal nevyhnutelný kolaps římské Galie, když si jednotlivé kmeny na jejím území založily vlastní suverénní království. Po zániku západořímské říše se Galoromán Syagrius pokusil uhájit zbytky římské moci na severu země, avšak v roce 486 byl poražen náčelníkem sálských Franků Chlodvíkem, čímž římská vláda v Galii definitivně skončila.  Římská kultura v Galii přečkala i tyto těžké časy díky společné snaze galorománské šlechty a Římskokatolické církve. Nejvýznamnějšími představiteli tohoto období byli kromě jiných Ausonius, Sidonius Apollinaris a Řehoř z Tours. Rovněž vizigótská a franská šlechta usilovala o zachování římských politických a kulturních tradic. Nicméně galorománská kultura pozvolna ztrácela svůj antický charakter a nejpozději od poloviny 6. století je proto v Galii možné hovořit o počátku raného středověku. Pojmy Galie a galský byly užívány až do konce vlády merovejských králů franské říše. Během panování Karlovců ale tyto termíny pozvolna nahradil výraz \"Francia\" resp. \"Francia occidentalis\", z čehož se nakonec vyvinulo slovo \"France\" – Francie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Galie resp. Gallia bylo ve starověku Římany užívané pojmenování rozsáhlé, převážně Kelty (latinsky \"Galli\" – Galové) obývané oblasti v západní Evropě, jež zahrnovala území dnešní Francie, Belgie, severní Itálie, západního Švýcarska a části Nizozemska a Německa na levém břehu Rýna. Geograficky bylo toto území ohraničeno na západě Atlantským oceánem, na jihu Pyrenejemi a Středozemním mořem, na severu kanálem La Manche a na východě Rýnem a Alpami (až do 1. století př. n. l. bylo ke Galii přiřazováno i údolí Pádu).", "tgt_summary": "高卢(法语:Gaule;拉丁语:Gallia),古罗马人把居住在现今西欧的法国、比利时、意大利北部、荷兰南部、瑞士西部和德国南部莱茵河西岸一带的凯尔特人统称为高卢人。在后来的英语中,「Gaul」这个词()也可能是指住在那一带的人民。不过更多时候这个词是指曾经广泛分布于中欧的多瑙河中游平原、西欧、东南欧的多瑙河下游平原;甚至在前285—前277年间扩张至安纳托利亚中部的使用高卢语(凯尔特语族的一个分支)的那些人。高卢的古罗马语就是「Gallia」。", "id": 1978948}
{"src_title": "Šerosvit", "tgt_title": "明暗对照法", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Termín chiaroscuro vznikl během renesance jako popis kresby na barevném papíře, kde umělec pracoval od základního tónu papíru ke světlému tónu pomocí bílého kvaše a k tmavému tónu pomocí inkoustu či akvarelu. Tito umělci zase čerpali z tradic ilumunovaných rukopisů sahajících zpět do doby pozdních římských císařských rukopisů na fialově zbarveném podkladu. Taková díla se nazývají „kresby chiaroscuro“, ale lze je v moderní terminologii popsat jako „perokresba na připraveném papíře, zvýrazněná bílou barvou“. Jako imitace této techniky se vytvářet dřevořezy technikou chiaroscuro. V diskuzích o italském umění je tento termín někdy je používán pro obrazy v monochromatickém stylu nebo ve dvou barvách, styl je obecně označovaný v angličtině francouzským ekvivalentem grisaille. Termín se rozšířil a brzy zahrnoval všechny obrazy vytvářené pomocí silného kontrastu mezi světlými a tmavými částmi obrazu.", "section_level": 1}, {"title": "Chiaroscuro v malbě.", "content": "Účinek modelování světla v malbě, kresbě či tisku kde trojrozměrný objem je dosahován gradací barev a analytickým rozdělením tvarů světla a stínu je často nazýván „stínování“. Objev těchto technik používaných už starověkými Řeky je tradičně připisován slavnému aténskému malíři z 5. století př. n. l., Apollodórovi z Athén. Několik obrazů se dochovalo, jejich chápání účinku modelování světlem lze stále pozorovat také v mozaikách v městě Pella ve starověké Makedonii z konce čtvrtého století před Kristem, zejména v mozaice \"Stag Hunt Mosaic. T\"ato technika také přežila v poněkud hrubé standardizované formě v byzantském umění a byla ve středověku znovu objevena a stala se standardem počátkem 15. století v malířství a iluminovaných rukopisech v Itálii a Flandrech, a poté se rozšířila do veškerého západního umění.  Podle teorie historičky umění Marcie B. Hallové, které získalo značné uznání, je chiaroscuro jedním ze čtyř způsobů použití barev dostupných pro renesanční italské malíře spolu s technikami cangiante, sfumato a unione. Chiaroscuro modelování je nyní považováno za samozřejmé, ale má několik odpůrců; anglický portrétní miniaturista Nicholas Hilliard varoval ve svém pojednání o malbě před zneužíváním této techniky a souhlasí s názory jeho patronky královny Alžběty I.: „na to aby se ukázalo to nejlepší, není potřeba žádný stín ale spíše otevřené světlo... Její Veličenstvo... si vybralo své místo k portrétu v prostoru zahrady, kde nebyl žádný strom, ani žádný stín... „...“  Ve výkresech a tiscích je modelování chiaroscuro často dosaženo použitím šrafování nebo stínování rovnoběžnými čarami.", "section_level": 2}, {"title": "Chiaroscuro v dřevořezech.", "content": "Jako dřevoryt ve stylu chiaroscuro jsou označovány staré tisky na něž byly použity dva nebo více vyřezávaných bločků v různých barvách; nemusí nutně vykazovat silné kontrasty světla a tmy. Zprvu byly používány k dosažení podobných efektů jako kresby chiaroscuro. Po několika prvních experimentech v knihtisku byl pravý dřevoryt chiaroscuro vytvořený pro dva bloky pravděpodobně poprvé použit Lucasem Cranachem Starším v Německu v letech 1508 nebo 1509, jeho následníkem byl Hans Burgkmair starší. I přes Georgio Vasariho důraz na italskou prioritu malíře a řezbáře Uga da Carpi (asi 1480 – asi 1532), který použil chiaroscuro v obraze \"Diogenes,\" je vidno, že první italské příklady této techniky se datují kolem roku 1516.  Jiné zdroje tvrdí, že prvním dřevořezem chiaroscuro byl obraz \"Triumph of Julius Caesar\" (Triumf Julia Caesara), který vytvořil italský malíř Andrea Mantegna mezi lety 1470 a 1500. Jiní tvrdí, že „Lucas Cranach některé ze svých tisků antedatoval, aby dosáhl prvenství jako vynálezce nové techniky ve snaze stát se slavným“ a že tato technika byla vynalezena „s největší pravděpodobností“ malířem Burgkmairem, který byl pověřen císařem Maximilianem, aby našel levný a efektivní způsob rozšíření jeho portrétu, když potřeboval sehnat peníze na podporu křížové výpravy.“ Další grafici používající tuto techniku jsou Hans Wechtlin, Hans Baldung Grien a Parmigianino. V Německu dosáhla tato technika největší popularity kolem roku 1520, ale v Itálii byla používána po celé šestnácté století. Občas ji využili i jiní umělci, například Hendrik Goltzius. Ve většině německých dvoublokových tisků byl klíčový blok (nebo „řádkový blok“) vytištěn černě a tónový blok nebo bloky měly ploché barevné plochy. V Itálii byly dřevořezy chiaroscuro vyráběny bez klíčových bloků, aby se dosáhlo silného odlišení.", "section_level": 2}, {"title": "Chiaroscuro a Caravaggio.", "content": "Práce na iluminovaných rukopisech byla stejně jako v mnoha jiných oblastech, založena na experimentálních pokusech o ambiciózní světelné efekty. Vývoj kompozičního chiaroscura získal v severní Evropě značnou popularitu na základě vizí švédské mystičky Svaté Brigity Švédské (Bridget of Sweden), která popsala malého Ježíše Krista jako dítě vyzařující světlo; obrazy na téma \"Nativity of Jesus (Narození Ježíše)\" pak stále více redukovaly jiné světelné zdroje ve takové scéně, aby zdůraznila tento efekt, a Betlém byl velmi často zobrazován chiaroscurem až po baroko. Hugo van der Goes a jeho následovníci namalovali mnoho scén osvětlených pouze svíčkou nebo božským světlem z Krista jako kojence. Stejně jako u některých pozdějších malířů z jejich obrazů vyzařoval spíše klid a mír než drama. Změna nastala až s nástupem baroka.  Styl chiaroscuro se stal populárním během šestnáctého století v manýrismu a barokním umění. Božské světlo osvětlovalo scénu, často spíše nedostatečně, v kompozicích Tintoretta, Veronese a mnoha jejich následovníků. Temné objekty dramaticky osvětlené paprskem světla z jediného zúženého a často neviditelného zdroje byl kompoziční styl příznačný pro malíře jako byl Ugo da Carpi (c. 1455 – c. 1523), Giovanni Baglione (1566–1643) a Caravaggio (1571–1610). Caravaggio měl klíčovou úlohu pro vývoj stylu tenebrismus, kde se dramatický šerosvit stává dominantním prvkem.", "section_level": 2}, {"title": "17. a 18. století.", "content": "Tenebrismus byl oblíbený zejména ve Španělsku a ve Španělsku ovládaném Neapolském království. Pracoval s ním Jusepe de Ribera a jeho následovníci. Adam Elsheimer (1578–1610), německý umělec žijící v Římě, jenž namaloval několik nočních scén osvětlených hlavně ohněm a někdy i měsíčním svitem. Na rozdíl od Caravaggia jeho temné prvky obsahují velmi jemné detaily. Vliv Caravaggia a Elsheimera silně zapůsobil na Petera Paula Rubense, který využil jejich přístupů k tenebrismu pro dramatický efekt v obrazech jako je \"The Raising of the Cross (Vztyčení kříže\" (1610–1611). Artemisia Gentileschi (1593–1656), barokní umělkyně, následovnice Caravaggia, uměla také skvěle využít tenebrismus i chiaroscuru.  Zvláštním žánrem, který se rozvinul v 17. století byly noční scény osvětlené pouze svíčkami. Inspiroval se předchozími severskými umělci, jako byl Geertgen tot Sint Jans a inovoval styl Caravaggia a Elsheimera. Tento styl se stal oblíbeným u mnoha umělců z Nizozemí v prvních několika desetiletích sedmnáctého století a je spojován s utrechtskými Caravaggisti, jako byl Gerrit van Honthorst a Dirck van Baburen, a s vlámskými barokními malíři, jako byl Jacob Jordaens. I Rembrandt van Rijn (1606–1669) ve svých raných obrazech z dvacátých let 16. století pracoval se zdrojem světla s jednou svíčkou. Noční scéna osvětlená svíčkami se v Nizozemsku se znovu objevila v polovině sedmnáctého století v menším měřítku v dílech malířů Gerrita Dou a Gottfrieda Schalkena.  Rembrandtovo používání temné kompozice se v jeho zralých dílech změnilo. Méně se spoléhal na ostré kontrasty světla a tmy. Je to znát na jeho leptech z poloviny 17. století. V tomto ohledu sdílel styl svého italského současníka Giovanni Benedetto Castiglione, jehož práce v grafice ho přivedla až k vynálezu monotypu.  Mimo nizozemských umělců jako byl Georges de La Tour i jiní umělci používali v kompozici osvětlení objektu svíčkou. Například Trophime Bigot ve Francii a Joseph Wright of Derby v Anglii pracovali se silným, ale promyšleným chiaroscurem. Watteau používal jemného chiaroscura ve svých obrazech \"fête galante (galantní slavnost),\" novým invenčním pojetím tak vytvořil zvláštní malířský žánr. Mnoho francouzských malířů v tomto stylu pokračovalo, zejména Fragonard a koncem století pak Henri Fuseli, stejně jako Eugène Delacroix a další umělci 19. století.", "section_level": 2}, {"title": "Kinematografie a fotografie.", "content": "Chiaroscuro se také používá v kinematografii k dosažení silného kontrastu mezi světlem a tmou ve filmech, a to zejména ve filmech černobílých. Klasickými příklady jsou \"Kabinet Dr. Caligariho\" (1920), \"Nosferatu\" (1922), \"Metropolis\" (1927), \"Hunchback Notre Dame\" (1939), \"Ďábel a Daniel Webster\" (1941) a černobílé scény ve filmu \"Stalker\" režizéra Andreje Tarkovského (1979). Například ve filmu \"Metropolis\" se osvětlení chiaroscuro používá k vytvoření kontrastu mezi světlou a tmavou scenérií a postavami. Snaha je především zdůraznit rozdíly mezi kapitalistickou elitou a dělníky.  Ve fotografii lze chiaroscura dosáhnout pomocí techniky Rembrandtovo svícení. Tato technika může také být nazvána „ambientní / přirozené osvětlení”, výsledkem je snaha o dosažení výrazu, ačkoli vzhled je mnohdy umělý a nemá obecně dokumentární charakter. Za některé z moderních mistrů chiaroscura v dokumentární fotografii lze považovat zejména Billa Hensona a další, jako jsou W. Eugene Smith, Josef Koudelka, Garry Winogrand, Lothar Wolleh, Annie Leibovitz, Floria Sigismondi nebo Ralph Gibson. Snad nejpřímějším zamýšleným použitím chiaroscura ve filmu byl film \"Barry Lyndon\" Stanleyho Kubricka. Když byl Kubrick informován, že žádný objektiv v současné době nemá dostatečnou světelnou kapacitu pro natáčení kostýmního dramatu ve velkých palácích pouze za použití svíček, Kubrick koupil a vybavil speciální objektiv pro tyto účely: upravenou Mitchell BNC kameru a objektiv Zeiss vyrobený pro fotografování vesmíru, s maximální clonou f /.7. Tento efekt používal také sovětský filmař Sergej Michajlovič Ejzenštejn.  Sven Nykvist, dlouholetý spolupracovník Ingmara Bergmana, také hodně pracoval ve svých fotografiích s chiaroscuro realismem, stejně jako Gregg Toland, který ovlivnil takové kameramany jako László Kovács, Vilmos Zsigmond nebo Vittorio Storaro.", "section_level": 2}], "src_summary": "Šerosvit (italsky chiaroscuro) je technický termín používaný umělci a historiky umění pro použití kontrastů světla a stínu k dosažení pocitu objemu při modelování trojrozměrných objektů a postav. Tato technika se používá také v kinematografii a fotografii.", "tgt_summary": "明暗对照法(),源于意大利语的“明”()与“暗”(),是文艺复兴时期发展出的绘画技法,通过强烈明暗对比的基调以塑造三维立体的效果。", "id": 436834}
{"src_title": "Panteismus", "tgt_title": "泛神论", "src_document": [{"title": "Původ a význam.", "content": "Slovo pantheismus patrně poprvé použil irský osvícenec John Toland roku 1720 v polemice se Spinozou, jako teoretický či světový názor je však mnohem starší. Panteistické myšlenky se vyskytují už v nejstarší řecké filosofii, v křesťanské i ve východních tradicích a u mnoha novověkých filosofů. Pro pochopení panteismu je důležité postavit jej vedle náboženských směrů, vůči nimž se vymezuje a proti nimž se staví. Starověký a patrně i buddhistický panteismus se vymezuje proti polyteismu „přírodních“ náboženství, který uctívá různá božstva a božské síly, ty jsou však imanentní součástí celku světa a tudíž podléhají například osudu.  Proti tomu \"starověký panteismus\" zdůrazňuje jednotu veškerenstva, které není jen souhrnem jsoucen, neboť mu vládne společný a božský řád Vesmíru, jímž se má řídit i člověk. V tomto smyslu pak výroky, že „Bůh je vše“ a „Vše je Bůh“, nejsou tautologie, neboť vyzvedají celkovost jsoucího i jeho závaznost. Naopak v některých moderních formách panteismu se tvrdí, že celek jsoucího (Vesmír či příroda) je v sobě uzavřený a ontologicky úplný, protože však zahrnuje i člověka, nemá smysl hovořit o nějaké závaznosti. O takovém panteismu říká Arthur Schopenhauer, že je ve skutečnosti ateismem a pojmu panteismus zneužívá.  Monoteistická náboženství také odmítají starší polyteismus, celek jsoucího je však podle nich podřízen radikálně transcendentálnímu a osobnímu Bohu, který se od něho zásadně liší, je jeho původcem a často také cílem. I pro monoteistická náboženství tvoří tedy celek jsoucího jakousi jednotu, kterou však Bůh přesahuje a kromě toho se vůči lidem projevuje jako svrchovaná „osoba“, lidskému chápání dostupná jen tam, kde sama jedná a zjevuje se či „mluví“.  Přes tyto dvě zásadní odlišnosti – Boží transcendenci a Boží vůli či osobu – se v Bibli i v křesťanství najde mnoho výroků, které by se daly chápat panteisticky. „Nenaplňuji snad nebe i zemi? je výrok Hospodinův“ (Jr 23,24). „Neboť v něm (tj. Bohu) žijeme, pohybujeme se, jsme“, říká Pavel z Tarsu (Sk 17,28). „Ty totiž nejsi ničím obsažen, sám však obsahuješ všechno“ (Anselm z Canterbury) a Tomáš Akvinský vysvětluje: „O tělesných věcech se říká, že jsou v něčem jako obsahujícím, duchovní věci však obsahují ty, v nichž jsou – tak jako duše obsahuje tělo. Tak i Bůh je ve věcech jako obsahující věci, nicméně (...) se říká, že všechno je v Bohu, nakolik je on sám obsahuje.“ Podobné výroky lze najít i u mystiků.", "section_level": 1}, {"title": "Spinoza a panteismus.", "content": "Za průkopníka novověkého panteismu se často pokládá Spinoza, který v „Etice“ napsal slavnou větu „Bůh čili příroda“ (\"Deus sive natura\") a „Mimo Boha žádná substance nemůže ani být, ani být myšlena“. K tomu je však třeba dodat, že latinské „natura“ zde neznamená hmotnou přírodu, nýbrž podstatu a Spinoza sám v dopise napsal, že „Pokud se někteří domnívají, že chci dokázat jednotu Boha a přírody (kterou chápou jako jistou hmotu nebo tělesnou látku), úplně se mýlí.“ Spinozovi totiž patrně šlo právě o to, zdůraznit nesamostatnost smyslového světa a jeho závislost na Stvořiteli, jehož jsou věci pouhými „mody“. Boha si podle něho také nelze představovat jako osobu, podobnou člověku. Tento názor se někdy nazývá panenteismus (z řec. \"pan-en-theó\", vše v Bohu).  Existují však různé interpretace Spinozovy metafyziky a někteří badatelé považují Spinozu za klasického představitele panteismu. Tak soudili Josef Tvrdý i profesor Drtina, jenž konstatoval, že \"„Spinozův názor světový je monismus a pantheismus\".\" Profesor Rast napsal: \"„Spinoza učí jednoznačnému panteismu. Bůh je »natura naturans«\" [příroda tvořící], \"mody jsou »natura naturata«\" [příroda vytvářená], \"avšak v základě je všechno jedno.\"  Dle profesora Röda \"„»Příroda« a »Bůh« jsou u Spinozy synonyma\",\" i když ovšem \"„přírodou nerozuměl jen materiální skutečnost, ale skutečnost obecně včetně jejího duchovního aspektu.\" „V rámci Spinozových předpokladů pochopitelně nelze vážně mluvit o tom, že by Bůh stvořil svět, protože vše, co existuje, je v Bohu, stejně jako je Bůh ve všem...\".\" Problém vzniku věcí statický panteismus Spinozův jednoduše pomíjí.  Profesor Muller konstatoval: \"„Spinozův Bůh venkoncem není transcendentní a »jiný«. Bůh je příroda sama... /.../ Jedinečná nekonečná příroda neboli Bůh tak může být pochopena dvěma způsoby: buď jako jeden Bůh a jako »natura naturans«, anebo jako nekonečný řád konečných věcí a jako »natura naturata«\".\" Ve Spinozově myšlení neexistuje prostor pro osobního Boha a náboženské přesvědčení o nesmrtelnosti duše považoval za iluzi.", "section_level": 1}, {"title": "Novověký panteismus.", "content": "Mezi panteisty se obvykle počítá například Giordano Bruno, Johann Wolfgang von Goethe, Georg Wilhelm Friedrich Hegel, mnozí romantici, ale také Friedrich Nietzsche, Ernst Haeckel, Carl Gustav Jung nebo Albert Einstein. Počítá se k němu také řada moderních hnutí jako New Age.  Panteismus je individuální postoj a nevytváří žádné rituály ani náboženská společenství. Skutečným rozlišovacím znakem však nakonec není teoretický názor, nýbrž to, zda a jak se tito lidé cítí vázáni k určitému jednání a jak chápou svoji odpovědnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Panteismus nebo pantheismus (řec. (\"pan\") = vše a (\"theos\") = bůh) je filosofický či světový názor, založený na přesvědčení, že všechno, co jest, tvoří jeden celek, který je božské povahy. Podle toho, jak se tato povaha chápe, může být panteismus blízký spíše náboženství, anebo naopak ateismu.", "tgt_summary": "泛神论(英语:Pantheism)是一种将大自然与神等同起来,以强调大自然的至高无上的哲学观点。认为神就存在于自然界一切事物之中,并没有另外的超自然的主宰或精神力量。", "id": 2291526}
{"src_title": "Moc", "tgt_title": "權力", "src_document": [{"title": "Předpoklady moci.", "content": "Podle Thomase Hobbese v knize \"Leviathan\" (1651) se na vzniku moci podílejí tyto proměnné: 1. sjednocená lidská skupina, 2. bohatství, 3. pověst, 4. úspěch, 5. urozenost, výmluvnost a krása, 7. vědění.  Novodobější podoby moci mohou zahrnovat například moc politickou, moc korporátní nebo moc médií, včetně propagandy. S politickou mocí dále souvisí pojmy jako autorita a legitimita.", "section_level": 1}, {"title": "Moc a autorita.", "content": "Teorií moci a autority se zabýval přední sociolog Max Weber. Autorita je podle něho uznávána na základě nároku, kompetence a převahy. Weber dělí autoritu na osobní, primární a abstraktní.  Max Weber rozlišil mezi:  Speciální formou moci je dobrovolně přijímaná autorita, kterou lidé svobodně uznávají jako legitimní.  Weber rozlišuje tři druhy legitimního panství:  Na Weberovu definici moci navazuje Jürgen Habermas, který mocí chápe i schopnost přesvědčit nebo přemluvit, změnit vůli jiných lidí tak, aby sami chtěli spolupracovat.  Dle Michela Foucaulta je podmínkou moci jakožto panství svoboda. Panství lze uplatňovat jen nad svobodnými subjekty a je založeno na jejich spolupráci a loajalitě.", "section_level": 1}, {"title": "Ambivalence moci.", "content": "Ambivalence neboli dvojakost je základním znakem jakékoliv moci. Ze své podstaty je moc svým charakterem jak emancipační, ve smyslu rozšiřování vlastních svobod tím, že mohu něco učinit, tak donucující a omezující, vzhledem k tomu, že udržuji moc ve svých rukou a omezuji svobody druhých.", "section_level": 1}, {"title": "Allportovo pravidlo funkční autonomie.", "content": "Allportovo pravidlo funkční autonomie říká, že kontrola moci se odjakživa mění ze snahy dosahování kolektivních cílů užitečných pro celek, na hodnotu samu pro sebe pro ty, co jsou kontrolou pověřeni.  Otázkou veškeré politiky je rozpor mezi nezbytností výkonu moci v kterékoliv společenské struktuře a faktem, že výkon moci dává jejím držitelům prostředky, které jim umožňují omezovat ovládanou vrstvu.  Ideálem demokracie není vláda lidu, ale stav, kdy držitelé moci poškozují ovládané co nejméně.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie konfliktu.", "content": "Teorie konfliktu je jedním z přístupů, jak chápat problematiku moci. Zastává tezi, podle níž je shromažďování moci zdrojem konfliktů, které aktérům škodí a neprofitují z nich.", "section_level": 2}, {"title": "Funkcionální teorie.", "content": "Funkcionální teorie kontruje teorii konfliktu v základním pojetí moci. Tvrdí, že moc zajišťuje celkovou prosperitu a její shromažďování je tedy žádoucí pro všechny aktéry.", "section_level": 2}, {"title": "Gene Sharp.", "content": "Americký profesor politické vědy, jehož dílem bylo ovlivněno Arabské jaro a další revoluce, dochází k myšlence, že moc zcela závisí na jejích základech. Lidé dodržují diktát, zákony a přijímají politiky daného politického režimu, který si tímto způsobem drží moc. Sharp se odkazuje na francouzského spisovatele Étienne de La Boétie (1530–1563).  Podle Sharpa moc nevychází z vnitřní kvality těch, kdo jsou u moci. Politická moc naopak vychází ze samotného subjektu státu, bez ohledu na jeho vnitřní uspořádání.  Vládce nebo politický režim nemá žádnou moc, pokud se jí její subjekty nenechají vést.", "section_level": 2}, {"title": "Björn Kraus.", "content": "Tento německý filozof pohlíží na moc zcela jiným způsobem, nezaměřuje se na rozdělení moci, nýbrž na to, co vlastně tento termín popisuje. Dochází k přesvědčení, že moc lze rozdělit na “moc instruktivní a destruktivní“, vychází tak z definice moci Maxe Webera. Rozdíl mezi těmito pojmy je značný. Instruktivní moc (anglicky \"instructive power\") znamená schopnost určovat myšlenky a akce druhé osoby, naopak moc destruktivní (angl..: \"destructive power\") může tyto šance, příležitosti a akce jiného jedince zmenšovat či minimalizovat.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení moci podle Foucaulta.", "content": "Michel Foucault (1926–1984) se zabýval různými formami moci: Moc suverénní čili totalitní nazývá Foucault také královskou. Tato moc žádá od svých poddaných nejenom oddanost, ale také oběť za účelem zachování trůnu. Moc disciplinární považuje jednotlivce nejen za objekty, ale také za nástroje svého působení. Úspěch disciplinární moci je závislý na postoji jedinců. Existují pravidla, kterými se musíme řídit, jinak nás čeká určitá sankce. Za tímto účelem byla zřízena vězení, armáda, policie atd.", "section_level": 1}, {"title": "Moc pastýřská.", "content": "Moc pastýřská, také nazývána pastorální, je propojena s rozvíjením technik, které jsou určeny k řízení jedince. Vychází z metafory, kdy pastýř shromažďuje a vede stádo. Nicméně pastýřem není jedinec, který má za úkol jen přikazovat. V případě nutné potřeby musí být připraven se obětovat pro život a spásu stáda. V tom se právě liší od moci suverénní, ta totiž vyžaduje oběť od svých poddaných.", "section_level": 2}, {"title": "Bio-moc.", "content": "Další z forem moci, které Foucault jmenuje, je tzv. biomoc. Jedná se o moc nad průběhem celého života. Konkrétně se začíná projevovat od 17. století a nabývá dvou forem. První se soustředila na soustavné cvičení těla. Na to pohlíží jako na stroj, který se musí neustále zlepšovat a klade důraz na jeho užitečnost a poslušnost. Tělo je tedy bráno jako objekt a jedinec, jako osoba, která musí být disciplinována. Toho bylo dosaženo pomocí procedur moci, které charakterizují disciplíny. Foucault se konkrétně zmiňuje o tzv. anatomo-politice lidského těla.  Druhá forma se pak začala objevovat o něco později, přibližně v polovině 18. století. Tělo bere jako systém biologických procesů (úmrtnost, plodnost). Tyto procesy pak mají vliv na fungování a produktivitu celé společnosti. Jedince se snaží zavést do jednotlivých vztahů – sociálních, politických a ekonomických. Nástroj pomocí kterého toho bylo dosaženo je regulace – regulativní kontrola a série intervencí. Foucalt tuto formu nazývá jako bio-politika populace. Tyto formy pak zajišťují rozvinutí moci nad životem. Moderní společnost je pak Foucaultem vnímána jako společnost normalizace. Je v ní vše protokolováno a nad vším je neustálý dohled.", "section_level": 2}, {"title": "Taktizování.", "content": "Každý den lidé používají v běžných situacích různé mocenské taktiky, aby přiměli či přesvědčili ostatní, aby udělali (nebo nedělali) určitou věc. Takové taktiky pak mohou mít psychickou i fyzickou podobu. Mezi nejznámější a nejčastější příklady patří šikana, stížnost, spolupráce, kritika, manipulace, vyjednávání, socializování nebo požadování. Tyto mocenské taktiky mohou být rozděleny do několika rozdílných skupin:", "section_level": 1}, {"title": "Soft a hard.", "content": "\"Soft power\" je koncept vytvořený Josephem Nye z Harvardovy univerzity a popisuje schopnost zaujmout a spolupracovat. Využívá vztahu mezi manipulátorem a ovládanou osobou. Tato taktika není přímá a spoléhá se spíše na psychické a interpersonální vlivy, jako socializace apod.  Naopak \"hard power\" je mnohem přímější. Využívá například podplácení, násilí, či vyhrožování jako formu přesvědčování. Cílem takové taktiky pak bývá jeden konkrétní výsledek. Paradoxně je však účinnější \"soft power\". V mnoha případech bývá silnějším motivátorem strach ze sociálního vyloučení (co si ostatní pomyslí, když mu nepomohu), či ztráta vztahu s kamarádem (manipulátorem), než obavy z nějaké formy fyzického ublížení.", "section_level": 2}, {"title": "Racionální a iracionální.", "content": "Racionální taktiky vlivu využívají přesvědčování, logiky a zdravého úsudku, zatím co iracionální taktiky se zakládají na emocionálním ovlivňování a dezinformaci.", "section_level": 2}, {"title": "Unilaterální a bilaterální.", "content": "Bilaterální taktiky neboli kolaborace a vyslýchání zapojuje vzájemně jak osobu ovlivňující, tak i osobu ovlivňovanou. Unilaterální taktiky jsou na rozdíl od bilaterálních prosazovány bez jakéhokoliv zapojení ze strany ovlivňované osoby.  Lidé se liší ve využívání taktik. Rozdílné typy lidí využívají rozdílných typů taktik. Například interpersonálně orientovaní lidé mají sklony využívat více soft a racionální taktiky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Moc můžeme definovat jako „schopnost jedinců nebo skupin prosadit své vlastní zájmy nebo záměry i přes odpor druhých“ Moc se uplatňuje ve všech společenských vztazích (například kolektiv vs. jednotlivec). Je to také schopnost prosadit svou vůli. Moc může náležet jednotlivci, skupině lidí, státu, můžeme o ni hovořit i v obecnějším pojetí. Teorie moci zajímala řadu filosofů a učenců, mj. Webera, Nietzscheho, Machiavelliho, Hobbese či Millse. Například Machiavelli ve svém díle \"Vladař\" (1513/1532) rozvádí několik obecných poznatků – třeba to, že prosazení moci může být dosaženo buď nátlakem nebo manipulací (takže druhý subjekt může nebo nemusí vědět, že vykonává vůli někoho jiného), nebo též to, že prioritou držitele moci je svou moc si udržet, případně ji posilovat. O moci coby schopnosti náležející v tomto širokém smyslu ke každému člověku psal Nietzsche – o všudypřítomné „vůli k moci“.", "tgt_summary": "权力是一种广泛存在的社会现象,是政治学、国际关系与国际政治学的核心概念。权力是影响、甚至控制别人行为的能力。", "id": 120025}
{"src_title": "Boninské ostrovy", "tgt_title": "小笠原群岛", "src_document": [{"title": "Skupiny ostrovů.", "content": "Ostrovy Ogasawara se skládají ze čtyř podskupin, včetně Vulkánových ostrovů. Uvedeny jsou i nejdůležitější ostrovy:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Na ostrovech jsou archeologické nálezy nástrojů prokazující prehistorické osídlení. V novodobé historii je jako nejstarší zaznamenána návštěva španělského mořeplavce \"Bernarda de la Torre\", který zde přistál roku 1543 a zjistil, že ostrovy nejsou obydleny. Japonci je objevili až r. 1670 a vyhlásili nad nimi svoji suverenitu. V té době je nazývali \"Bunindžima\" (\"無人島\"), zatímco Evropané je znali pod španělským názvem \"Arcibiskupské ostrovy\" (\"Islas del Arzobispo\").  V r. 1827 vyhlásila nad ostrovy svoji suverenitu Velká Británie. V r. 1830 se zde vylodil Američan \"Nathaniel Savory\" a založil zde první osadu, ve které žilo 30 obyvatel převážně původem z Havaje, ale i Evropané. Roku 1846 sem přišli další osadníci. V r. 1853 připlul k ostrovům komodor \"Matthew C. Perry\", za 50 $ ostrovy od Nathaniela Savoryho zakoupil a jmenoval ho guvernérem americké kolonie \"Peel Island\", kterou tímto zřídil.  Ovšem v 1862 vyhlásilo nad ostrovy suverenitu Japonsko a vyslalo sem 38 osadníků. Ostrovy přešly pod správu japonského ministerstva vnitra a původní osadníci obdrželi r. 1882 japonské občanství. Počátkem období Šówa bylo postavení obyvatel poníženo na neurčité a během druhé světové války jich byla většina odsunuta do Japonska. Významná byla bitva o Iwodžimu, kterou v r. 1945 Američané dobyli po úporných bojích a získali zde strategické letiště pro bombardování japonských ostrovů. Po válce byly ostrovy pod americkou správou, přičemž z nich byli vystěhováni všichni obyvatelé, kteří neprokázali americký, evropský, mikronéský nebo polynéský původ. Ostrovy byly navráceny Japonsku 5. dubna 1968.", "section_level": 1}], "src_summary": "Boninské ostrovy popř. Ostrovy Ogasawara (: 小笠原諸島, \"Ogasawara-šotó\") jsou souostrovím více než 30 subtropických ostrovů asi 1 000 km na jih od Tokia, Japonsko. Administrativně jsou součástí prefektury Tokio. Ostrovy jsou také známé pod názvem Boninské ostrovy a jejich nejjižnější, neobydlená část také jako Vulkánové ostrovy. O 700 km dále na jih leží ostrov Okino Torišima a 1 900 km na východ ostrov Minami Torišima. Tyto dva odlehlé ostrovy nejsou geograficky součástí souostroví Ogasawara, ale náleží k němu administrativně. Celková rozloha ostrovů je 84 km2.", "tgt_summary": "小笠原群岛(),又名波宁群岛(英语:Bonin Islands),是日本在西太平洋的一个群岛,位于东京以南1,000多公里,行政区划属东京都小笠原村管辖。群岛由30多个小岛组成,其中著名的有父岛、母岛和硫磺岛等岛屿,总面积104.41平方公里。另外,距离东京市区1,848公里远、日本实际管辖领土最东的南鸟岛,也属小笠原群岛的一部分。", "id": 2057018}
{"src_title": "Mars Express", "tgt_title": "火星快車號", "src_document": [{"title": "Přístroje a experimenty.", "content": "Přístroje věnované průzkumu povrchu a podpovrchových struktur:  Přístroje věnované průzkumu atmosféry a ionosféry Marsu:  Součástí výzkumného programu je také:", "section_level": 1}, {"title": "Průběh mise.", "content": "Sonda byla vypuštěna z kosmodromu Bajkonur 2. června 2003 během velké kampaně spojené s nejtěsnějším přiblížením Marsu k Zemi za mnoho let (přibližně zároveň s MEX byly vypuštěny Mars Exploration Rovery). 25. prosince 2003 byla navedena na oběžnou dráhu kolem planety, kde po sérii testů, určených k otestování funkčnosti přístrojů, začala s vlastním výzkumem. Z bezpečnostních důvodů (nebyla jistota že proces proběhne bez poškození sondy) bylo nicméně uvolnění antény MARSIS odloženo o dva roky až na jaro 2005, kdy zdárně proběhlo. Na konci listopadu 2005 sonda ukončila nominální misi a vstoupila do fáze tzv. prodloužené mise.", "section_level": 1}, {"title": "Beagle 2.", "content": "Beagle 2 byl samostatný přistávací modul nesený sondou Mars Express určený k exobiologickým experimentům na povrchu Marsu. Bohužel ale kvůli technické závadě (zřejmě chybný odhad výšky na základě atmosférických měření) se měkké přistání nezdařilo. Beagle 2 byl vyroben Open University ve Velké Británii a pojmenován na počest lodi Charlese Darwina Beagle. Poslední snímky modulu Beagle 2 pořídila sonda Mars Reconnaissance Orbiter v roce 2015, které ukázaly sondu v pracovní pozici, avšak jen s částečně otevřeným panelem antény, což znemožnilo jakoukoliv komunikaci tohoto modulu. Velice pravděpodobně tedy modul fungoval, bohužel díky technické závadě na rameně antény se však nepodařilo navázat spojení se sondou Mars Express.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecké objevy a důležité události.", "content": "Po provedení více než 4 000 oběhů sonda Mars Express zůstává ve skvělém stavu a všechny přístroje pracují podle předpokladů. Kamera HRSC neustále mapuje povrch planety s nevídaným rozlišením a posílá množství úžasných fotografií. Byly zjištěny polární záře v oblastech silné remanentní magnetizace.  V roce 2005 vědci z ESA sdělili, že spektrometr OMEGA (\"Visible and Infrared Mineralogical Mapping Spectrometer\") zjistil přítomnost hydrátů síry, křemíku a dalších minerálů.  Fourierovský spektrometr detekoval metan v atmosféře v oblastech poblíž rovníku (oblast Arabia Terra), což by mohlo znamenat přítomnost některých forem aktivního vulkanismu nebo činnost podpovrchových mikroorganismů. V listopadu 2005 po několika měsících měření uvolnila ESA informace z experimentu \"MARSIS\", které obsahovaly objevy skrytých impaktních kráterů a důkazy přítomnosti podpovrchového vodního ledu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mars Express (zkráceně MEX) je planetární sonda určená ke studiu planety Mars z oběžné dráhy okolo ní. Sonda byla desátou orbitální sondou u Marsu a první planetární sondou ESA vůbec. V době příletu se stala po Mars Global Surveyor a Mars Odyssey třetí v té době činnou orbitální sondou u Marsu. Její jméno naznačuje, že byla připravena ve velmi krátkém čase – podařilo se to díky využití designu a experimentů předchozích misí ESA, zejména Rosetta a Mars 96 (ruská mise na které ESA mohutně spolupracovala). Součástí mise byl také přistávací modul Beagle 2, který však při přistání selhal.", "tgt_summary": "火星快车号(Mars Express)亦称火星特快车,是欧洲太空总署的火星探测卫星,也是该署首次火星探测计划。火星快车号包括两个部分:火星快车号卫星与小猎犬2号登陆器,小猎犬2号登陆后因太阳能板未全部展开无法露出通讯天线,故欧洲太空总署无法和小猎犬2号建立通讯,任务失败。", "id": 2497469}
{"src_title": "Messier 7", "tgt_title": "托勒密星團", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M7 je velmi snadno pozorovatelná hvězdokupa. Na obloze leží severovýchodně od hvězd, které představují ocas souhvězdí Štíra, a díky její velké jasnosti je viditelná i pouhýma očima, a to i pokud je jen nízko nad obzorem. Při pohledu pouhýma očima vypadá jako oválná světlá skvrna, která je nejjasnější uprostřed, kde je možné pod dobrou oblohou rozlišit dvě až tři hvězdy. Malý triedr 8x40 nebo 10x50 ji dokáže úplně rozložit na desítky převážně bílých hvězd šesté až osmé magnitudy. V dalekohledu, zvláště při nízkém zvětšení, vypadá výtečně a na jejím pozadí se ukážou stovky hvězd Mléčné dráhy. Hvězdokupa má velké rozměry, a proto se nedoporučuje používat při jejím pozorování příliš vysoké zvětšení, protože se tím ztrácí celkový pohled na ni.  Hvězdokupu je možné snadno pozorovat i pokud je nízko nad obzorem, ale je potřeba vzít v úvahu, že jde o objekt se středně velkou jižní deklinací, takže v mnoha oblastech Kanady a severní Evropy není vůbec pozorovatelná, v České republice je těžko pozorovatelná a v oblastech Středomoří (v rozmezí 43° až 33° severní šířky) je vidět nízko nad jižním obzorem pouze pár hodin. Naopak na jižní polokouli je M7 jednou z nejlépe viditelných otevřených hvězdokup na obloze. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je na jižní polokouli od dubna do října, zatímco na severní polokouli je viditelná pouze v letních měsících.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Tuto hvězdokupu znal již Klaudios Ptolemaios, který ji v roce 130 zapsal do svého katalogu nebeských objektů jako mlhavou hvězdokupu, která „následuje osten Štíra.“ Giovanni Batista Hodierna ji pozoroval před rokem 1654 a napočítal v ní 30 hvězd. Pozorovali ji také Edmund Halley, Nicolas-Louis de Lacaille a potom i Charles Messier, který ji 23. května 1764 zapsal do svého katalogu jako sedmou položku s tímto popisem: „\"hvězdokupa výrazně větší než předešlá (M6). Pouhým okem vypadá jako mlhovina. Je nedaleko od předešlé, mezi lukem Střelce a ocasem Štíra. Průměr 30′.\"“ John Herschel ji pozoroval z mysu Dobré naděje a jeho popis hvězdokupy byl později zapsán do New General Catalogue.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "M7 je tvořena několika stovkami převážně modrých hvězd, z nichž asi 80 je desáté magnitudy nebo jasnějších. Úhlová velikost hvězdokupy je 80′ (1,3°), takže v uvažované vzdálenosti téměř 1 000 ly má skutečný průměr 25 ly (dřívější odhady uváděly vzdálenost 800 ly a průměr 18 ly). Podle výzkumu provedeného v roce 2009 má hvězdokupa stáří 200 milionů let a metalicitou se podobá Slunci. Hvězdokupa se ke Slunci přibližuje rychlostí 21 km/s.  Nejjasnějším členem hvězdokupy je žlutý obr spektrálního typu G<nowiki>8</nowiki>, který má hvězdnou velikost 5,6 mag a pod tmavou oblohou je tedy viditelný pouhým okem. Dalšími jasnými členy jsou tři červení obři a několik desítek hvězd typu B a A. Uvnitř hvězdokupy bylo objeveno několik spektroskopických dvojhvězd s periodou dva až devět dní a několik těsných dvojhvězd. Mezi jejími spektroskopickými dvojhvězdami vyniká zejména HD 162724, což je modrá zákrytová dvojhvězda, jejíž jas kolísá mezi hodnotami 5,96 a 6,43 s periodou 2,78 dne. Výzkum provedený v rentgenové oblasti spektra pomohl odhalit, že asi padesát členů hvězdokupy patří do třídy F až K0 a asi sedmdesát členů je trpaslíky třídy K a M. Tentýž výzkum také došel k závěru, že některé z hmotných hvězd třídy M7 jsou spojeny se zdroji rentgenového záření. Podle předpokladu by to měly být dvojhvězdy, ve kterých rentgenové záření vychází z druhé méně hmotné hvězdy.  Některé středně hmotné hvězdy v této hvězdokupě se silně odchylují od běžného složení fotosféry. Mají totiž nadbytek některých prvků, jako například chromu a manganu, a hvězdy typu A naopak mají poměrně málo kyslíku a hořčíku. Zatím nebylo vyjasněno, jakým způsobem byl vývoj těchto hvězd ovlivněn.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 7 (také M7, NGC 6475 nebo Ptolemaiova hvězdokupa) je jasná otevřená hvězdokupa v souhvězdí Štíra s magnitudou 3,3. Byla známá již ve starověku, ale poprvé ji zaznamenal až ve 2. století našeho letopočtu řecký astronom Klaudios Ptolemaios. Patří mezi největší a nejjasnější otevřené hvězdokupy na obloze a je viditelná i pouhým okem. V Messierově katalogu je nejjižnějším objektem.", "tgt_summary": "托勒密星团(也称为M7或NGC 6475)是位于天蝎座的一个疏散星团。在中国古代天文学中,称之为“鱼”星官。", "id": 1072915}
{"src_title": "Symfonie", "tgt_title": "交響曲", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Symfonická forma se rozvinula především v období klasicismu a romantismu, avšak původ tohoto útvaru i slova \"symfonie\" (volně přeloženo: souzvuk, současné znění více zdrojů zvuku) je nutno hledat již v antickém Řecku. Význam výrazu v hudební historii zaznamenal v průběhu staletí mnoho změn. Ve starověké řecké hudbě představoval tento výraz tedy totéž, co dnes -konsonance, v 16. století to byla každá vokální skladba s instrumentálním doprovodem, v 17. století je \"sinfonia\" předehrou k opeře, atd. Právě tato „předehra“ - \"sinfonia\", se stala přímým předchůdcem současné formy, která se v průběhu času proměňovala (počet vět 3-5, dělení jednotlivých částí rychlá-pomalá-rychlá, zaváděním sborů či sólistů atd.)  Důležitým vývojovým článkem pro symfonii, tak jak ji chápeme víceméně dodnes, jsou skladby tzv. mannheimské školy (založené českými hudebníky, především J. V. Stamicem a jeho syny) a vznik sonátové formy.  Za „otce“ klasické symfonie je považován Joseph Haydn; v té době měla symfonie obvykle sonátovou cyklickou formu o čtyřech větách. Toto členění bylo víceméně respektováno prakticky až do začátku 20. století. Pro moderní symfonie v dnešní vážné hudbě nejsou stanovena žádná předem daná pravidla a záleží na každém skladateli, jaký přístup a řešení si při skladbě symfonie zvolí.", "section_level": 1}, {"title": "Skladatelé.", "content": "Mezi nejvýznamnější skladatele symfonické hudby jsou (řazeno chronologicky):  Za nejdokonalejší symfonická díla lze považovat skladby Haydnovy (přes 100 programních symfonií), Mozartovy (např. Symfonie č. 25 g-moll, Symfonie č. 40 g-moll, Symfonie č. 41 C dur „Jupiterská“), Beethovenovy (především 3. Eroica, 5. „Osudová“, 6. „Pastorální“, či 9. „S ódou na radost“), Dvořákovy symfonie č. 7–9 (9. „Novosvětská“ a Dvořákova „Novosvětská“ jsou vůbec nejhranějšími symfoniemi na světě), dále pak symfonie Brucknerovy, Brahmsovy a Mahlerovy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Symfonie je cyklická hudební forma sonátového typu, komponovaná pro větší až velké nástrojové obsazení (zpravidla symfonický orchestr).", "tgt_summary": "交响曲(Symphony)是古典音乐的乐曲型式,是包含多个乐章的大型管弦乐曲,一般是为管弦乐团创作,乐团会包括弦乐器(包括小提琴、中提琴、大提琴、低音提琴)、木管乐器、铜管乐器及打击乐器,编制在30至100人之间。交响曲多半会有四个乐章,第一乐章通常是奏鸣曲式。交响曲会有包括所有乐器的大谱表。而各乐器演奏家会有只对应各自乐器的乐谱。有些交响曲会包括人声(例如贝多芬的第9号交响曲)。", "id": 2255642}
{"src_title": "Tändzin Gjamccho", "tgt_title": "第十四世达赖喇嘛", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí.", "content": "Tändzin Gjamccho se narodil jako Lhamo Döndub chudé rolnické rodině v malé vesničce Tagccher v tibetské provincii Amdo. Dnes je vesnice i s danou částí Amda součástí čínské provincie Čching-chaj. Jeho rodiče měli celkem šestnáct dětí a Tändzin Gjamccho byl pátým nejstarším z devíti dětí, které přežily dětství. Jeho nejstarším sourozencem byla sestra Tsering Dolma, která byla o celých osmnáct let starší než on. Tändzinův nejstarší bratr Thupten Jigme Norbu byl ve svých osmi letech rozpoznán jako převtělenec Taktsera Rinpočheho, vysoce postaveného tibetského lamy. Dalajlámova sestra Džebcün Päma ztvárnila v roce 1997 jejich matku ve filmu \"Sedm let v Tibetu\". Jeho další starší bratři jsou Gyalo Döndub a Lobsang Samden.  Když byly Tändzinovi Gjamcchovi dva roky, našla jej skupina mnichů pověřená pro vyhledání převtělence 14. dalajlámy. Jednotliví dalajlamové před svou smrtí většinou blíže určí, kde se má hledat jejich nástupce, případně jsou místa hledání určena na základě různých znamení. V případě hledání 14. dalajlámy měla být hlava zesnulého 13. dalajlámy záhadně natočena k severovýchodu i přesto, že měla být původně natočena k jihu. Měla tak naznačovat směr, kde se bude nacházet nový dalajláma. Dále mělo být předpovězeno i místo jeho pobytu. Celé vyhledávání pak proběhlo tradičním způsobem. Poté, co byl Döndub rozpoznán jako převtělenec 13. dalajlámy, byl přejmenován na Džampal Ngawang Lozang Ješe Tändzin Gjamccho. Obvykle označován jen zkráceně Tändzin Gjamccho, oslovován však bývá různě, např. \"Jeho svatost čtrnáctý dalajláma\".  V šesti letech se započalo s Gjamcchovým mnišským vzděláváním. Měl dva hlavní učitele, a to staršího Gjüta Linga Rinpočheho s mladšího Thičhang Rinpočheho. V jedenácti letech se setkal s rakouským horolezcem Heinrichem Harrerem. Harrer se brzy stal jedním z dalajlámových domácích učitelů, vzdělával jej především ve věcech z „vnějšího světa“, světa mimo Tibet. Harrer s Gjamcchem zůstali přáteli až do Harrerovy smrti v roce 2006. Když v roce 1950 Tibet čelil možnému konfliktu s Čínskou lidovou republikou, byl dalajláma požádán, aby se chopil duchovní i světské moci v Tibetu. Jeho vláda však netrvala dlouho. V říjnu téhož roku zabrala tibetské území Čínská lidově osvobozenecká armáda a dalajlámovo působení v Tibetu v roli světského a duchovního vůdce bylo u konce. V květnu 1951 byla v Pekingu podepsána tzv. Sedmnáctibodová dohoda, čímž měla být čínsko-tibetská krize zahnána. V září roku 1954 dalajláma společně s pančenlámou navštívil Peking, kde se setkal s představiteli čínské vlády v čele s Mao Ce-tungem. V roce 1959 dalajláma ve svých dvaceti pěti slavnostně zakončil své dlouholeté studium zejména buddhistické nauky a obdržel titul geše. Jen o několik dní později Tibeťané povstali proti čínské okupaci, čímž pro Tibet nastala krizová situace. Dalajláma se rozhodl odejít do exilu, 17. března se proto vydal na cestu do Indie, kam dorazil 31. dne téhož měsíce.", "section_level": 2}, {"title": "Indický exil.", "content": "V Indii se dalajláma setkal s Džaváharlálem Néhrúem, na kterého naléhal, aby Indie vyvinula nátlak na čínskou vládu a přinutila ji dát Tibetu autonomní vládu. Nehrú měl později na dalajlámu velký vliv. Ještě v roce 1959 se dalajláma usídlil v malém indickém městě Dharamsala v Himáčalpradéši, kde ustanovil Ústřední tibetskou správu. Ta dodnes funguje coby tibetská exilová vláda a sama se považuje za jedinou oprávněnou vládu Tibetu.  Do Dharamsaly dalajlámu následovalo přibližně 80 000 Tibeťanů. Dalajláma proto zajistil ve městě vzdělávací systém pro tibetské uprchlíky, ve kterém by se tibetské děti učily tibetskému jazyku, dějinám, náboženství a kultuře. Gjamccho se podílel na zakládání různých vzdělávacích zařízení, jako je Centrální institut vyšších tibetských studií či Tibetský institut divadelních umění. Ve snaze zachovat tibetskou kulturu, která je těsně spjata s tibetským buddhismem, podporoval znovuzaložení asi 200 klášterů, jelikož velká část jich byla zničena čínskou armádou.  Dalajláma též naléhal na Organizaci spojených národů, aby se zabývala situací v Tibetu. Výsledkem těchto snah byly tři rezoluce OSN – první byla vydána ještě v roce 1959, další v roce 1961 a 1965. Všechny vyzývají čínskou vládu, aby zajistila dodržování lidských práv Tibeťanů. V roce 1963 dalajláma vydal demokratickou ústavu pro budoucí Tibet, založenou na Všeobecné deklaraci lidských práv.  V průběhu dalších desetiletí dalajláma začal cestovat po celém světě. Setkal s mnohými význačnými politickými, veřejně činnými či církevními představiteli; v roce 1970 se setkal s Pavlem VI., s Janem Pavlem II. se setkal hned několikrát, a to v letech 1980, 1982, 1986, 1988, 1990 a 2003. Pro své mírové aktivity v roce 1989 obdržel Nobelovu cenu míru.  V červnu 2016 se dalajláma setkal s americkým prezidentem Barackem Obamou. Při setkání Obama zopakoval americké stanovisko, že Spojené státy považuji Tibet za součást Čínské lidové republiky a nepodporují tibetskou nezávislost.  V roce 2017 naléhal na myanmarskou vůdkyni Aun Schan Su Ťij, aby zastavila pronásledování muslimské menšiny Rohingyů.  V září 2018 na konferenci ve švédském městě Malmö dalajláma prohlásil, že „Evropa patří Evropanům, uprchlíkům by se mělo jasně říci, že se nakonec musejí vrátit domů.“", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k Česku.", "content": "Čtrnáctý tibetský dalajláma již několikrát navštívil i Česko. 1. ledna 1990 jej do tehdejšího Československa vůbec poprvé pozval Václav Havel a dalajláma v únoru téhož roku do země zavítal. Dalajlámovy další návštěvy Česka proběhly v letech 1997, 2000, 2002, 2003, 2006, 2008, 2009, 2011, 2013 a 2016. Většinou pořádá různá vystoupení a přednášky, navštěvuje senát, v roce 2004 byl hostem pořadu Na plovárně, v roce 2016 byl hostem Daniela Stacha v pořadu Hyde Park Civilizace. Přítomnost dalajlámy v Česku na Havlova pozvání vyvolávala protestní reakce zejména u českých komunistů a u čínské strany.  Dne 18. října 2016 byl premiér Bohuslav Sobotka jedním ze signatářů „Prohlášení čtyř“ o územní celistvosti Čínské lidové republiky v reakci na setkání ministra kultury Daniela Hermana s dalajlámou. Toto prohlášení bylo kritizováno mnohými politiky, novináři i veřejností. Na obranu Hermana vystoupil například ministr financí Andrej Babiš.", "section_level": 1}], "src_summary": "Džampal Ngawang Lozang Ješe Tändzin Gjamccho, většinou jen Tändzin Gjamccho, (tibetsky བསྟན་འཛིན་རྒྱ་མཚོ་; * 6. července 1935, Tagccher, Amdo, Tibet) je 14. tibetský dalajláma. Do roku 2011, kdy se vzdal svých politických funkcí, byl hlavou Ústřední tibetské správy sídlící v indické Dharamsale. Tibeťané jej tradičně považují za převtělence předchozího dalajlámy, je považován za duchovního vůdce Tibeťanů. Tändzin Gjamccho je nejvýznamnějším představitelem školy Gelug a jeho vliv zasahuje i do dalších škol tibetského buddhismu. Čínská vláda, která od roku 1951 okupuje Tibet, jej považuje za symbol zastaralého teokratického systému.", "tgt_summary": "吉尊降白阿旺洛桑益喜丹增嘉措师松旺觉聪巴密白德贝桑布(,1935年-7月6日),简称丹增嘉措(),又称第十四世达赖喇嘛,男,藏族,青海湟中人,西藏政治和宗教的象征人物。作为藏传佛教格鲁派的最高领袖,达赖喇嘛被视为是圣观音的化身。他提倡大西藏地区高度自治、民主选举、藏族人权、妇女权利、环境保护、非暴力、、等。", "id": 1115247}
{"src_title": "Richie Sambora", "tgt_title": "瑞奇·山伯拉", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Před kapelou Bon Jovi se podílel na kytarových partech skupin jako Screaming Minds, Bruce Foster Band nebo u Joa Cockera. Dále působil ve skupině The Message, na albu, které se jmenovalo Lessons. K Bon Jovi se dostal zajímavým způsobem. Jon: “Jednoho večera jsem byl na velkém koncertě, který pořádala jedna rozhlasová stanice. Když jsem šel z jeviště, jeden týpek mezi diváky mi řekl ́Budu tvůj kytarista ́. Já jsem se mu smál a šel jsem dál. Později jsem ho slyšel hrát a bylo vše jasné.”  V roce 1991 vydal prvou sólovou desku \"Stranger In This Town\". Deska, která je bluesově laděná, byla vydaná během sedmnácti měsíční pauzy kapely Bon Jovi. Album se umístilo na 36. pozici Billboard 200 a 20. pozici UK Albums Chart. Obsahuje tři singly „Stranger In This Town“, „Ballad Of Youth“ a „One Light Burning“.  Druhou sólovou desku vydal v roce 1998 a pojmenoval ji \"Undiscovered Soul\". Z této desky pochází čtyři singly „Made In America“, „Hard Times Come Easy“, „In It For Love“ a titulní skladba „Undiscovered Soul“.  Třetí sólová deska \"Aftermath Of The Lowdown\" vyšla 12. září 2012.  V roce 1994 se oženil s herečkou Heater Locklear, s kterou má dceru Ava Elizabeth, která přišla na svět v říjnu 1997. V únoru 2006 požádala Heater o rozvod a rozvedli se.  V roce 2013 oznámil uprostřed turné Because We Can - The Tour, že z osobních důvodů přerušuje koncertování s kapelou a uchýlil se do Los Angeles, ve skupině jej dočasně nahradil Phil X.", "section_level": 1}], "src_summary": "Richard Stephen Sambora (* v Perth Amboy, New Jersey, USA) je americký kytarista a člen rockové skupiny Bon Jovi. Vedle hry na kytaru také zpívá vokály společně s frontmenem kapely, Jonem Bon Jovim. Působí rovněž jako spoluautor textů a hudby této hudební skupiny.", "tgt_summary": "瑞奇·山伯拉(英语:Richie Sambora,1959年-7月11日),出生地也是美国新泽西的Perth Amboy,曾为Bon Jovi的吉他手。从Bon Jovi1983年成立以来,他就在乐团里,直到2013年离开乐团。小时候就试着去弹钢琴,吹萨克斯风,喇叭。 十四岁的时候,他迷上Eric Clapton,Johnny Winter,Jeff Beck和Jimmy Page这些吉他高手出神入化的技巧后,他决定苦练吉他,后来果然令人刮目相看,除了吉他外,他还会作曲,唱门制作人,也出过个人专辑。1994年十二月七日,Richie与 Heather结婚。", "id": 1805637}
{"src_title": "Tularémie", "tgt_title": "兔熱病", "src_document": [{"title": "Původce.", "content": "Původcem tularémie je fakultativně-intracelulární gramnegativní bakterie Francisella tularensis. Poprvé byla tato bakterie izolována roku 1911 McCoyem a Chapinem v oblasti Tulare, Kalifornie. Krátce poté byla charakterizována jako nesporulující, nepohyblivá, aerobní koko-tyčinka se značnou rezistencí ve vnějším prostředí (životaschopnost po dobu 4-5 měsíců v půdě či uhynulém zvířeti). \"F.tularensis\" je široce rozšířena především v severní části polokoule a je schopna infikovat řadu bezobratlých živočichů i obratlovců. Druh \"Francisella tularensis\" má 5 poddruhů (subspecies): \"Francisella tularensis\" subsp.\"tularensis\" (též označovaná jako typ A), F.tul. subsp. \"holarctica\" (typ B) dále \"novicida\", \"mediasiatica\" a varianta \"holarctica\" objevena v Japonsku. Původcem onemocnění člověka je pouze \"F.tularensis\" subsp.\"tularensis\" a subsp.\"holarctica\". \"F.tularensis\" subsp.\"tularensis\" (typ A) se řadí mezi potenciální biologické zbraně. Její nebezpečí spočívá v extrémně nízké infekční dávce (10 cfu), snadném použití ve formě aerosolu, schopnosti způsobit vážné onemocnění a v neléčených případech i smrt. Vnímavost je všeobecná, po prodělání infekčního onemocnění se vytváří imunita, i když opakované nákazy jsou známé.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroje a cesty šíření infekce.", "content": "K onemocnění jsou vnímaví zejména zajíci ale i další volně žijící zvířata (krtek, ondatra, veverka, myš, krysa). Sáním na nemocných zvířatech se infikují členovci (klíšťata, ovádi), kteří pak dále šíří nákazu a uplatňují se jako rezervoár. Baktérie se mohou vyskytovat ve všech vývojových stádiích klíšťat. Nemocná zvířata rovněž vylučují baktérie všemi sekrety a exkrety do vnějšího prostředí. Člověk se může nakazit nejčastěji při manipulaci s odlovenými infikovanými zvířaty (stahování kůže a vyvrhovaní zajíců při lovu). Další cestou infekce pro člověka je infikovaným klíštětem nebo vdechnutím aerosolu či prachu (sláma, seno, obiloviny) kontaminovaného exkrementy hlodavců. Alimentární cesta nákazy je rovněž možná, např. požití kontaminované vody či nedostatečně tepelně upraveného masa (zejména zaječího).", "section_level": 1}, {"title": "Průběh a klinické příznaky.", "content": "Inkubační doba je závislá na způsobu infekce a virulenci bakterie a trvá 4-12 dní, někdy i více. Infekční dávka potřebná k vyvolání infekce je závislá na způsobu infekce. Zatímco při nákaze vdechnutím je zapotřebí pouze 5-10 buněk, při alimentární infekci je to 10 až 10 buněk. Díky své vysoké infekčnosti je \"F. tularensis\" zahrnována mezi možné biologické zbraně.", "section_level": 1}, {"title": "Klinické příznaky u domácích zvířat (ovce, prase).", "content": "Netypickými příznaky jsou: – teplota, zrychlený dech, hubnutí", "section_level": 2}, {"title": "Klinické příznaky u člověka.", "content": "Onemocnění se vyskytuje v několika formách, které souvisí se způsobem nákazy (kožní cestou, vdechnutím, alimentární cestou). Společným znakem všech forem je horečka a celková slabost.  Při poranění kůže dochází k nejčastější formě kožní (ulcerogladulární). Baktérie se pomnoží v místě průniku do kůže, kde vzniká vřed a zánět kůže. Postupně dochází k zánětu lymfatických uzlin a lymfatických cév. To se klinicky projeví zvětšením a bolestivostí uzlin, které mohou zhnisat a při provalení hnisu vznikají píštěle.  Dojde-li k nákaze přes spojivku hovoří se o tzv. oční formě. Ta se projevuje hnisavým zánětem víček, oka a zduřením mízních uzlin. Forma plicní vzniká po inhalaci kontaminovaného prachu a projevuje se zánětem plic, kašlem, dušností a bolestí na hrudi. Po požití kontaminované potravy či vody se rozvíjí ústní nebo střevní forma. Při ústní formě dochází k zánětu podčelistních mízních uzlin (probíhá jako těžká angína). Při střevní formě jsou časté bolesti břicha, průjem, zvětšení sleziny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tularémie (někdy též označovaná jako zaječí nemoc) je akutní nebo chronické bakteriální onemocnění zajíců a hlodavců, ale i dalších volně žijících zvířat. K onemocnění je náchylný i člověk. Nemoc je rozšířena po celém světě s typickou přírodní ohniskovostí (původce cirkuluje v prostředí nezávisle na člověku mezi volně žijícími obratlovci a členovci). Na přenosu nemoci se významně podílí klíšťata, která jsou příčinou šíření nemoci mezi jednotlivými druhy. V Česku je ročně hlášeno okolo 100 případů onemocnění lidí.", "tgt_summary": "兔热病(),又称野兔病(rabbit fever)、鹿蝇热(deer fly fever)、大原病(Ohara's fever)、法兰西斯氏病,一种因为细菌感染引起的人畜共通传染病。病原为土伦病法兰西斯氏菌(Francisella tularensis),它是一种革兰氏阴性的球杆菌。感染此病的症状为,出现愈合缓慢的溃疡,以及淋巴结肿大。它在美国加州土伦县(Tulare County)首次被发现,并报导出来,因此得名。", "id": 2625272}
{"src_title": "Václav Kopecký", "tgt_title": "瓦茨拉夫·柯别茨基", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako třinácté dítě v rodině malého živnostníka a funkcionáře Sokola. Zapsal se na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, studia ale nedokončil. Jako student se stal členem sociálnědemokratické mládežnické organizace, později se však přiklonil k marxismu a v roce 1921 se stal zakládajícím členem KSČ. Jako novinář v té době přispíval do \"Rovnosti\", \"Pravdy\", \"Dělnického deníku\" a od roku 1928 byl redaktorem \"Rudého práva\".  V letech 1929–1935 a 1935–1938 byl poslancem československého parlamentu za KSČ. Když byla v říjnu 1938 zastavena činnost KSČ, odešel Václav Kopecký do SSSR, kde pobýval až do roku 1945 spolu s Klementem Gottwaldem a dalšími významnými českými komunisty. Po osvobození Československa v roce 1945 trvale ovlivňoval veřejný život jako člen vlády (již od 4. 4. 1945 ministr v první vládě Národní fronty), poslanec a člen Ústředního výboru KSČ a jeho předsednictva.  Zemřel v Praze na plicní embolii. Byl mu uspořádán státní pohřeb.", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Václav Kopecký měl manželku Hermínu (1903–1953) a syna Ivana (*1925). Ti s ním pobývali i v době jeho válečné emigrace v Sovětském svazu. Syn Ivan Kopecký vystudoval v SSSR práva. Po válce působil v 50. letech na ministerstvu zahraničních věcí a byl radou na čs. zastupitelském úřadě v Moskvě.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Od počátku své kariéry byl věrným spojencem Klementa Gottwalda. Na V. sjezdu KSČ v roce 1929 byl jedním z tzv. „karlínských kluků“, kteří se v sekretariátu v Sokolovské ulici v Karlíně v čele s Gottwaldem zmocnili vedení strany. Ve vedení strany zůstal až do své smrti. Z KSČ následně odešla většina zakládajících členů a v následujících volbách ztratila 3 procentní body.  V letech 1931–1938 byl poslancem Národního shromáždění a byl rovněž členem nejvyššího vedení KSČ. Zároveň byl po celá 30. léta informátorem Kominterny a sovětských vedoucích míst o situaci v Československu a v komunistické straně. V roce 1931 pronesl v parlamentu projev, ve kterém ostře kritizoval vládu za pošlapání práv sudetských Němců, a prohlásil, že komunisté budou hájit právo sudetských Němců na sebeurčení. V polovině 30. let ale komunisté na příkaz Kominterny otočili a začali hájit demokratické Československo proti nacismu.  Od roku 1938 až do konce druhé světové války působil v exilu v Moskvě. Účastnil se jednání komunistů s Edvardem Benešem v Moskvě v prosinci 1943 a podílel se na vytvoření Košického vládního programu. Během pobytu v Moskvě se pokoušel získat Gottwaldovo místo ve vedení strany a došlo k jeho osobní roztržce s Gotwaldem i jeho manželkou. Zpět do vlasti se po válce vrátil jako ministr.  Po únoru 1948 se jako jeden z nejvlivnějších představitelů KSČ aktivně podílel na přípravě, ideologii i propagandě politických monstrprocesů. Patřil k hlavním příznivcům trestu smrti a nejvyššších trestů pro odpůrce socialismu. V procesu se skupinou Rudolfa Slánského prosadil popravu Otto Šlinga a později perzekuci Marie Švermové. Jeho likvidační řeč proti Švermové je ukázkou Kopeckého krutosti a bezohledného pletichářství.  Jako ministr kultury měl zásadní vliv na kulturní politiku v Československu a byl neúnavným propagátorem socialistického realismu. Zasloužil se o vytvoření kultu Julia Fučíka.  Kopecký proslul svým smyslem pro humor, který dosahoval až obhroublé podoby. Dokonce i své oficiální projevy „zpestřoval“ různými vtipy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Václav Kopecký (27. srpna 1897 Kosmonosy – 5. srpna 1961 Praha) byl český komunistický novinář, politik, ministr informací a ministr kultury.", "tgt_summary": "瓦茨拉夫·柯别茨基(,1897年-8月27日-1961年-8月5日),捷克斯洛伐克共产党领导人、捷克斯洛伐克文化部部长、信息部部长,斯大林主义的支持者。", "id": 1397436}
{"src_title": "Marián Čalfa", "tgt_title": "马里安·恰尔法", "src_document": [{"title": "Mládí a kariéra v KSČ.", "content": "Od počátku vysokoškolských studií v roce 1964 žije v Praze. V roce 1970 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Pracoval potom po dva roky na praxi v ČTK a od roku 1972 v legislativním odboru Úřadu předsednictva vlády ČSSR. Od svých osmnácti let byl členem KSČ.  V roce 1987 se stal zástupcem vedoucího Úřadu předsednictva vlády a v dubnu 1988 byl Lubomírem Štrougalem jmenován ministrem pro legislativu a předsedou Legislativní rady vlády ČSSR v šesté vládě Lubomíra Štrougala. V této funkci zůstal i poté, co Štrougala nahradil na místě předsedy vlády Ladislav Adamec (vláda Ladislava Adamce). Mimo jiné dostal za úkol vypracování přísnějšího tiskového zákona (v lednu 1989). Před rokem 1989 také předsedal pracovní komisi při ÚV KSČ, která měla za úkol připravit novou ústavu Československa. V rámci ústavních návrhů se zvažovalo vypuštění vedoucí úlohy KSČ ve společnosti a garantování svobody opuštění území republiky. Ústava ale nebyla dokončena a po událostech v listopadu 1989 již nebylo na tento návrh navázáno.", "section_level": 1}, {"title": "Podzim 1989.", "content": "Jeho politická kariéra pokračovala i po sametové revoluci. Po listopadových událostech roku 1989 se nejprve 3. prosince 1989 stal 1. místopředsedou rekonstruované Adamcovy vlády a členem týmu, který za KSČ jednal se zástupci Občanského fóra a VPN. Funkci 1. místopředsedy zastával do 10. prosince, přičemž od 7. prosince byl i pověřeným předsedou vlády místo Ladislava Adamce (první vláda Mariána Čalfy). Po odstoupení Adamce z jednání se stal hlavním vyjednavačem s nastupující mocí a následně 10. prosince 1989 premiérem v takzvané „vládě národního porozumění“ (fakticky druhá vláda Mariána Čalfy), která dovedla zemi k prvním demokratickým volbám v roce 1990. V této vládě dočasně, do 30. prosince 1989 zaujal i post pověřeného ministra vnitra ČSSR, který zastával společně s Jánem Čarnogurským a Valtrem Komárkem.  Sehrál významnou roli při prosazení Václava Havla na post prezidenta. V té době se ozývaly hlasy pro přímou volbu, v níž ale měl větší šance Alexander Dubček než málo známý Havel. Čalfa ale zajistil Havlovo jednomyslné zvolení v nepřímé volbě (parlamentem složeným ještě z předlistopadových poslanců) a coby člověk obeznámený s fungováním vládních orgánů poskytoval Havlovi profesionální politické rady.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra po sametové revoluci.", "content": "V nejvyšších politických funkcích se udržel i po dva roky po sametové revoluci. V lednu 1990 vystoupil Čalfa z KSČ a po volbách roku 1990 byl zároveň opětovně jmenován předsedou vlády (takzvaná vláda národní oběti, fakticky třetí vláda Mariána Čalfy) a tuto funkci zastával až do voleb roku 1992, nyní již jako člen hnutí Verejnosť proti násiliu, které do svých řad přijalo i populární osobnosti s komunistickou předlistopadovou minulostí.  Zároveň zasedal i v nejvyšším zákonodárném sboru. Ve volbách roku 1990 byl zvolen do slovenské části Sněmovny národů Federálního shromáždění (volební obvod Východoslovenský kraj) za VPN. Po rozkladu VPN v roce 1991 přešel do jedné z nástupnických stran ODÚ-VPN (byl místopředsedou ODÚ-VPN). Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992. V roce 1992 kandidoval do parlamentu za ODÚ, tentokrát neúspěšně.", "section_level": 1}, {"title": "Po odchodu z politiky.", "content": "Po volební porážce odešel Marián Čalfa z politiky (do které se v roce 1995 neúspěšně pokusil vrátit) a po rozdělení Československa zůstal v Praze, kde do roku 2011 působil jako advokát. V roce 2006 ho Deník zahrnoval mezi nejbohatší a nejvlivnější pražské advokáty. I po odchodu z politiky měl blízko k Václavu Havlovi, v roce 1994 ho Havel jmenoval svým poradcem, jako právník dojednával prodej paláce Lucerna Chemapolu.  Byl také akcionářem, členem představenstva (1994–1999) a dozorčí rady (1999–2005) pražské IC banky (dnes Equa bank). V letech 1993–1995 byl také členem dozorčí rady CS First Boston investiční společnosti (dnes WOOD & Company investiční společnost), a v letech 1998–1999 členem dozorčí rady chemičky Synthesia. Působil i v dalších obchodních společnostech. Od roku 2008 je jediným jednatelem a společníkem v PROGNEM, s.r.o.(likvidace vyhlášena 5. 8. 2014), od roku 2004 společníkem v Starlit, s.r.o., a od roku 2012 členem představenstva Pražské energetiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marián Čalfa (* 7. května 1946 Trebišov) je slovenský právník a bývalý politik působící v Praze, za normalizace člen a funkcionář KSČ. Po sametové revoluci československý premiér.", "tgt_summary": "马里安·恰尔法(,1946年-5月7日),捷克斯洛伐克共产党领导人之一,捷克斯洛伐克总理。。", "id": 2042434}
{"src_title": "Angkor Vat", "tgt_title": "吴哥窟", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Angkor Vat leží 5,5 km severně od moderního města Siem Reap, nedaleko bývalého hlavního města Angkor Thom a tvoří důležitou součást starobylých památek na území Kambodže. Prvotní stavební práce na chrámu, který byl původně zasvěcen Višnuovi, započaly v první polovině 12. století během vlády Súrjavarmana II. (vládl 1113–1150). Jelikož nebyla nalezena zakládací stéla ani žádné dobové zápisy, které by o chrámu vypovídaly, představuje jeho prapůvodní jméno velkou neznámou. Předpokládá se však, že mohl být znám jako „Preah Višnulóka“, podle tehdejšího hlavního božstva. Práce na stavbě chrámu pravděpodobně skončily společně se smrtí panovníka, přičemž některé části reliéfní výzdoby zůstaly nedokončeny. Roku 1177 došlo k vyplenění Angkor Vatu Čamy, tradičními nepřáteli Khmerů. Khmerská říše byla později obnovena novým vládcem Džajavarmanem VII., který založil několik kilometrů směrem na sever nové hlavní město Angkor Thom a nový chrám Bayon.  V průběhu 14. či 15. století byl chrám upraven pro účely théravadového buddhismu, kterému slouží až do současnosti. Angkor Vat je v rámci oblasti Angkor zvláštní především tím, že i přes jisté zanedbávání nikdy zcela nezpustl, mimo jiné díky vodnímu příkopu, který jej uchránil od pohlcení okolní džunglí.  Jedním z prvním západních návštěvníků, kteří spatřili Angkor Vat, byl portugalský misionář Antonio da Magdalena, který jej navštívil roku 1586. Uchvácen tímto místem si poznamenal, že: „\"je to naprosto mimořádná stavba nepopsatelná perem, kterou nelze přirovnat k žádné stavbě jinde ve světě\".“ I přesto je však Angkor Vat v západní literatuře zmíněn až teprve v 19. století, a to pouze jako poznámka v publikaci francouzského cestovatele Henriho Mouhota, který si zapsal:  „\"Jeden z těch chrámů, měřitelný s chrámem krále Šalomouna, postavený asi nějakým starověkým Michelangelem, by klidně mohl zaujmout čestné místo po boku našich nejkrásnějších staveb. Je to něco daleko většího než všechno, co nám po sobě zanechali starověcí Řekové či Římané a představuje to smutný kontrast k době barbarismu, kterým je nyní náš národ zmítán\".“  Mouhot, podobně jako jiní západní cestovatelé, nebyl ochoten uvěřit, že by Khmerové byli schopni něco takového postavit, a proto počátky Angkor Vatu chybně datoval do období starověkého Říma. Skutečná historie Angkor Vatu byla odhalena teprve až spolu s archeologickými pracemi v rámci celé angkorské oblasti. Během těchto prací bylo především nutné odstranit nahromaděnou vrstvu zeminy a rostlinného porostu. Během občanské války a vlády Rudých Khmerů v období 70. a 80. let 20. století byly práce na určitou dobu přerušeny, avšak bez závažnějších důsledků, na rozdíl od destrukce některých relativně mladších památek.  Chrám Angkor Vat se stal symbolem Kambodže a je zobrazen na všech kambodžských vlajkách počínaje rokem 1863.  Hlubší interpretaci významu Angkor Vatu poskytla Eleanor Mannikkaová. Soudě podle celkového uspořádání reliéfů a jejich obsahu se domnívá, že mají symbolizovat nástup doby míru za vlády krále Súrjavarmana II. a uvádí, že „solární a měsíční cyklus znázorněný v posvátných prostorách chrámu mají zvěčnit čest a sílu krále a manifestovat nebeský klid.“ Úsudek Mannikkaové však byl ve vědeckých kruzích přijat s jistým skepticismem. Distancuje se navíc od většiny názorů svých kolegů, jako např. Grahama Hancocka, který se domnívá, že Angkor Vat má znázorňovat souhvězdí Draka.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Umístění a stavba.", "content": "Angkor Vat je unikátní kombinací chrámové hory, standardního designu královských paláců a vlivů z oblastí indické Urísy a Tamilnádu. Chrám má představovat posvátnou hinduistickou horu Méru, domov bohů. Pět věží Quincunx symbolizuje posvátnou horu a okolní vrcholky, obvodové zdi a vodní příkop znázorňují pohoří a oceán. Právo přístupu do nejvyšších pater náleželo pouze vybraným osobám, přičemž prostý lid směl vstoupit pouze do nejnižšího.  Na rozdíl od ostatních khmerských staveb je Angkor Vat orientován především směrem na západ, což některé odborníky vedlo k domněnce, že byl tento chrám zamýšlen jako hrobka krále Súrjavarmana. Tomuto účelu napovídá i bližší průzkum nástěnných reliéfů, které jsou sestaveny proti směru hodinových ručiček. Bráhmanské rituály se totiž během pohřebního obřadu provádějí ve zpětném pořadí. Britský archeolog Charles Higham navíc popisuje nález schrány v centrální věži, která mohla sloužit jako pohřební urna. Podle Freemana a Jacquese se ovšem ostatní chrámy oblasti Angkor ve svém směrování též odlišují od „normálu“ a tento fakt v případě Angkor Vatu vysvětlují jeho zasvěcením bohu Višnuovi, který je tradičně spojován se západem.", "section_level": 2}, {"title": "Architektonický styl.", "content": "Angkor Vat je jedním z nejlepších příkladů khmerského stavebního stylu − \"stylu Angkor Vat\", který byl pojmenován podle této stavby. Počínaje 12. stoletím uměli khmerští stavitelé používat jako stavební materiál pískovec a cihlu. Většina viditelných ploch chrámu je zbudována z pískovce, obvodové zdi a skryté struktury jsou z cihel. Zatím se stále neví, jaká sloučenina byla použita jako pojivo, odhaduje se však, že se jednalo o látku na bázi hydroxidu vápenatého.  Angkor Vat je ceněn především pro svou harmonii designu, která byla srovnávána se stavbami starověkého Říma a Řecka. Podle Maurice Glaize, restaurátora pracujícího na opravách Angkor Vatu v polovině 20. století, tato stavba \"svou monumentalitou, svými dokonale vyváženými detaily a proporcemi dosahuje takřka antické krásy. Je to dílo síly, jednoty a stylu.\"  Typickými prvky tohoto stavebního stylu jsou lomené oblouky, věže „ozubené“ jako květy lotosů, honosné chodby postupně se rozšiřující do výstavních průchodů, pavilony sestavené do tvaru kříže lemující celou hlavní osu chrámu; dále jsou to nástěnné reliéfy znázorňující božstva a frontony zobrazující různé výpravné scény. Sochy v Angkor Vatu jsou považovány za konzervativní, více statické a mnohem méně honosné než tomu bylo v dřívějších dobách. Mnohé další prvky byly zničeny rabováním a také vlivem času, jako např. pozlacené prvky na věžích, sochách a reliéfech, dále také zdobné dřevěné panely na stropech a dveřích.  Období stylu Angkor Vat bylo následováno obdobím Bayon, během něhož však často kvantita byla upřednostňována na úkor kvality. Mezi chrámy představující styl Angkor patří: Banteaj Samré, Thommanon, Čosaj Tevoda a rané chrámy Preah Pithu v Angkoru; mimo Angkor jsou to: Beng Mealea a části Phanom Rung a Phimai.", "section_level": 2}, {"title": "Kompozice.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vnější dispozice.", "content": "Vnější obvodová zeď o délce 1024 x 802 m a výšce 4,5 m je dále obklopena 30 metry volné plochy a 190 metrovým vodním příkopem. Přístup k chrámu je možný po hliněném valu na východě a po pískovém náspu na západní straně. Tento násep, který je hlavním vchodem, je pravděpodobně náhradou za zaniklý dřevěný můstek. Na každé světové straně se u vstupu do samotného chrámu nachází malá vstupní budova, tzv. gopura. Největší je západní se třemi polorozpadlými věžičkami. Glaize zdůrazňuje, že tato gopura současně ukrývá i odkazuje na podobu vlastního chrámu. Při jižní věži se nachází socha boha Višnua, která dříve možná byla umístěna v centrální svatyni chrámu. Vedení cest a rozměry vstupních bran jednotlivých gopur naznačují, že byly využívány jako tzv. „sloní brány“, jelikož jejich rozměry byly vybudované tak, aby jimi tato mohutná zvířata prošla. Průchody v gopurách jsou z vnější (západní) strany postaveny na čtvercových pilířích a z vnitřní (východní) spočívají na zdi. Strop mezi pilíři je zdoben motivy lotosových květů, západní zdi jsou osazeny reliéfy tančících postav, východní zdi jsou dekorovány balustrádovými okny a reliéfy mužů vzpínajících se na divokých zvířatech.  Vnější zeď obklopuje plochu o celkové výměře 820 000 m, na níž se dříve pravděpodobně nacházelo bývalé hlavní město s královským palácem. Stejně jako ostatní světské budovy komplexu Angkor, byly i tyto postaveny z materiálů rychle podléhající času, takže do dnešních dnů z tohoto města zůstaly pouze nejasné obvodové linie některých ulic. Většina tohoto prostoru je nyní pokryta lesem. Největší západní gopura je s centrálním chrámem spojena 350 m dlouhou dlážděnou cestou, lemovanou balustrádami nágů. Na každé straně této cesty se nalézá šestice schodišť, která vedla do dnes již neexistujícího města. Na každé světové straně tohoto komplexu se též nachází knihovna s vchodem na každé ze světových stran a se schodištěm k hlavnímu vstupu. Mezi knihovnami a samotným centrálním chrámem se nacházejí malá jezírka, která však byla do celkové kompozice přidána až v pozdější době.", "section_level": 3}, {"title": "Centrální kompozice.", "content": "Chrám se nachází na terasách, díky nimž je výše než okolní město. Sestává ze tří pravoúhlých balustrád stoupajících po patrech k centrální věži. Mannikkaová předpokládá, že jsou tyto chodby zasvěceny Brahmovi a Višnuovi. Každá z chodeb má vlastní gopuru a věže nacházející se v jejích rozích. Jelikož je celý chrám nasměrován na západ, jsou všechny jeho doplňující součásti otočeny zády k východu, což umožňuje využití každého místa na západní straně. Vnější balustráda zabírá plochu 187 x 215 m a v jejích rozích se nalézají malé besídky a věže. Vnější galerie je s balustrádou ve druhém patře na západě spojena křížovou chodbou zvanou \"Preah Poan\" (\"Místnost tisíce Buddhů\"). Poutníci zde během staletí zanechali řadu obrázků a portrétů Buddhy, ty však již byly před zraky veřejnosti uschovány. V této místnosti se také nachází řada nápisů pojednávajících o činech dobových osobností, které jsou většinou v khmérštině, barmštině a japonštině. Čtyři dvorky, nacházející se okolo křížové chodby, mohly být původně naplněny vodou. Druhá a vnitřní galerie jsou navzájem propojeny další později dostavěnou křížovou chodbou. Od druhého patra výše jsou zdi chodeb bohatě zdobené dévaty, většinou v seskupeních po čtyřech. Ochoz druhého patra má rozměry 100 x 115 m a má pravděpodobně symbolizovat oceán rozkládající se okolo bájné hory Méru. Z ochozu směřují, směrem k rohovým věžím a gopurám vnitřní části, celkem tři sady schodišť na každé straně. Jejich značná strmost má symbolizovat těžkou dosažitelnost království bohů. Vnitřní galerie, zvaná \"Bakan\", je tvaru čtverce a osovými galeriemi, které spojují jednotlivé gopury s centrální svatyní a s menšími svatyněmi nacházejícími se u rohových věží. Zastřešení chodeb je dekorováno motivy hada se lví nebo garudí hlavou. Vchody do galerií a svatyní jsou zdobeny řezbářsky zdobenými překlady a frontony. 43 m vysoká centrální věž se vypíná do výše 65 m nad okolním terénem. Na rozdíl od jiných podobných chrámů se však tato centrální věž vypíná do větší výšky než okolní čtyři. Samotná hlavní svatyně, v níž se původně nacházela Višnuova socha, měla původně otevřené vchody. Po úpravě chrámu pro ́potřeby théravádového buddhismu byla ovšem obestavěna zdí s reliéfy znázorňujícímu Buddhu. V roce 1934 objevil George Trouvé velkou jámu pod hlavní svatyní, naplněnou pískem a vodou, která měla sloužit k ukrytí velkého množství cenných předmětů. Tyto předměty byly nejspíše ukradeny, přesto zde však Trouvé našel pod dvoumetrovou vrstvou zeminy ukrytý velký, ze zlata vytepaný list.", "section_level": 3}, {"title": "Dekorace.", "content": "Jedním z důvodů, proč je Angkor Vat tolik obdivován, je i bohaté zdobení interiéru, tvořené především basreliéfy. Vnitřní stěny lemující vnější galerii jsou zdobeny výjevy z hinduistických psaných děl \"Mahábháraty\" a \"Rámájany\". Higham tuto výzdobu pojmenoval jako \"největší lineární, z kamene vytesanou, výzdobu na světě\". Ze severozápadního rohu západní galerie je na zdi proti směru hodinových ručiček vyobrazena bitva u Lanky (v níž Ráma poráží Ravanu) a bitva u Kurukšétry (výjev z \"Mahábháraty\", který znázorňuje zničení klanů Kuruovců a Pánduovců). V jižní galerii je vyobrazena historická scéna, která zachycuje procesí krále Súrjavarmana II a 32 pekel a 37 nebes hinduistické mytologie. Glaize o tomto píše: \"...ty nešťastné duše, vhozené do pekla vstříc nezměrnému utrpení, se jeví jako mírně disproporční vůči závažnosti činů, kterých se měly dopustit. Ti, kteří poškodili cizí majetek mají polámané kosti, nenasytové jsou rozčtvrceni, zloději rýže podstupují muka způsobená žhavým železem a ti, kteří kradli květiny v zahradě Šivově mají hlavy proražené hřebíky\". Ve východní galerii se nachází nejslavnější scéna \"Víření moře mléka\", zobrazující 92 asurů, 88 dévů, které pod vedením boha Višnua používají hada Vásukiho k rozvíření moře. Tento výjev je následován vítězstvím Višnua nad asury. V severní galerii je zobrazeno Krišnovo vítězství nad Bánasurou a dále bitva hinduistických bohů proti asurům, přičemž je tato scéna, podle Glaize, nejméně kvalitní, co se kamenické práce týče.", "section_level": 3}, {"title": "Současnost.", "content": "Od počátku 90. let 20. století zaznamenal Angkor Vat masivní vzestup zájmu ze strany turistů z celého světa. Roku 1992 byl Angkor zařazen na seznam světového dědictví, čímž památka získala přísun potřebných financí a zlepšení ochrany ze strany kambodžských úřadů. Na restauraci chrámu Angkor Vat v současnosti pracuje německá nezisková organizace, která se snaží o ochranu reliéfní výzdoby před poškozením a zničením. Z průzkumu, který tato organizace provedla, vyplynulo, že celkem 20 % reliéfní výzdoby bylo před započetím restauračních prací v dezolátním stavu, a to především působením eroze a zvětrávání stavebního materiálu, svůj díl na poškození však mají též předešlé, nešetrné pokusy o restauraci. K dalším restauračním projektům patří také plán na opravu zborcených částí komplexu a jejich následná fixace; například západní průčelí horního patra bylo roku 2002 podepřeno speciální nosnou konstrukcí a japonský tým restaurátorů mezitím dokončil opravu knihovny v severní části areálu. Fond světových monumentů (WMF) roku 2008 započal práci na opravě galerie, v níž se mimo jiné nachází reliéf \"Víření moře mléka\".  Angkor Vat se stal jednou z turisticky nejnavštěvovanějších lokalit na světě. Podle odhadů tuto památku mezi lety 2004−2005 navštívilo asi 1 238 000 turistů, což je polovina všech, kteří Kambodžu navštívili. Cestovní ruch pro Angkor Vat představuje též dodatečný zdroj příjmů, i přesto je většina záchranných prací sponzorována zahraničními organizacemi spíše než kambodžskou vládou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Angkor Vat (khmersky: ប្រាសាទអង្គរវត្ត; v dévanágarí: आंग्कोर वाट) je chrám nacházející se v Angkoru v Kambodži. Byl postaven počátkem 12. století pro krále Súrjavarmana II. jako královský chrám a hlavní město. Angkor Vat je největším a nejlépe zachovalým chrámem celé oblasti a jako jediný zůstal významným náboženským centrem od svého založení – nejprve hinduistickým, poté buddhistickým. Chrám je vrcholným příkladem khmerské architektury, stal se symbolem Kambodže a je zobrazen na její státní vlajce. Se svou celkovou výměrou kolem 1 km2 je navíc považován za nejrozlehlejší náboženský komplex na světě.", "tgt_summary": "吴哥窟( ;英语:Angkor Wat),或译小吴哥、吴哥寺,位于柬埔寨暹粒省暹粒市北5.5公里,是大吴哥城南的一个寺庙建筑群,占地面积162.6公顷(1,626,000平方米; 402英亩)。 原为印度教寺庙,12世纪末改为佛教寺庙。吴哥窟是吴哥古都中保存得最完好的的圣殿,以建筑宏伟与浮雕细致闻名于世,是世界上最大的神庙。", "id": 1875156}
{"src_title": "Bartoloměj (apoštol)", "tgt_title": "巴多罗买", "src_document": [{"title": "Povolání Bartoloměje.", "content": "Jeho vlastní jméno tedy bylo Nathanael (někdy též Natanael) a pocházel z Kány, galilejského města severně od Nazaretu. A je tedy možné, že byl svědkem velkého znamení, které v Káni Galilejské Ježíš vykonal. (srov. J 2,1–11) Pravděpodobně byl blízkým přítelem apoštola Filipa, který ho ke Kristu přivedl.  \"Filip vyhledal Natanaela a řekl mu: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“ Natanael mu namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?\"\" () V době Kristova mládí skutečně v Nazaretu žilo různorodé obyvatelstvo. Velká část byla pohanská a mezi pohany bylo málo morálně silných jedinců.  \"Filip mu odpověděl: „Pojď a podívej se!“ Ježíš, když spatřil přicházet Nathanaela, řekl: „To je pravý Izraelita, v kterém není lsti.“\" Ježíš si vysoce cenil Bartolomějovy ušlechtilosti a jeho smyslu pro spravedlnost. \"Natanael s údivem odpověděl: „Odkud mne znáš?“ Ježíš mu odpověděl: „Dříve než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkovníkem.“\" (srov. J 1,47–48) Tato odpověď není dodnes jasně srozumitelná. Podle odborníků je vzhledem k tomu, že fíkovník bývá zmiňován jako strom, pod nímž sedávali znalci Zákona, četli Bibli a vykládali ji, možné, že se jedná o narážku na činnost tohoto druhu, které se Natanael věnoval ve chvíli svého povolání. Pakliže je tento předpoklad správný, nutno dodat, že Bartoloměj ve své době mohl čísti pouze Tanach(תנ־ך), nikoli však Bibli, jak ji známe dnes.  \"Tu Natanael učinil vyznání: „Mistře, ty jsi Boží syn, ty jsi král Izraele.“\" () Bartoloměj pochopil, jakou osobností Kristus je. Provázel ho na cestách a byl svědkem jeho zázračných činů.", "section_level": 1}, {"title": "Místa evangelizace.", "content": "O následném apoštolském působení Bartoloměje nemáme přesné zprávy. Podle informace, kterou ve 4. století zaznamenal historik Eusebius, jistý Pantaneus prý našel doklady o Bartolomějově přítomnosti dokonce až v Indii. Odborníci dokládají, že tím se mohla rozumět Etiopie a Arábie. Tam podle podání zanechal aramejský opis Matoušova evangelia. Svatý Jan Zlatoústý dokládá, že Bartoloměj na svých apoštolských cestách kázal o Kristu s velkým úspěchem, až se pohané podivovali nad rychlou změnou v mravech těch, kdo uvěřili. Podle tradice Bartoloměj šířil víru na Arabském poloostrově a v nynějším Turecku. V maloasijské Frýgii se sešel s apoštolem Filipem. Navštívil Lykaonii (kraj kolem města Konya) a putoval dále na východ až do Velké Arménie, respektive do země Šírván (dnes Ázerbájdžán a Dagestán). Nejstarší životopisy se shodují na místě jeho mučednické smrti, kterým se stala Arménie. Přesné místo a rok úmrtí nejsou zcela jasné.", "section_level": 1}, {"title": "Spisy.", "content": "Apoštolu Bartolomějovi bývá tradičně přisuzováno tzv. Bartolomějovo apokryfní evangelium. Skutečný autor spisu je však předmětem debat.", "section_level": 1}, {"title": "Legenda.", "content": "Podle legendy působil v královské rodině šírvánšáhů. Arménský král Polimeus měl dceru, která byla tak zuřivá, že musela být spoutána řetězy. Bartoloměj, jakmile o tom uslyšel, vešel ke králi a slíbil mu, že ve jménu Ježíše Krista jeho dceru uzdraví, jestliže on přijme křesťanskou víru. Král ochotně svolil. Bartoloměj se nad posedlou dívkou pomodlil a zbavil ji zlého ducha. Tento zázrak způsobil veliké podivení, a král i celý jeho dvůr i obyvatelé dvanácti měst uvěřili v Ježíše Krista. Tím však Bartoloměj proti sobě popudil pohanské kněze, kteří na něj poštvali králova bratra Astyagese, zarytého pohana, který ho úkladně zajal, uvěznil a krutě mučil. Údajně se tak stalo ve městě Derbent na břehu Kaspického moře. Bartoloměj byl odsouzen k tzv. perskému trestu smrti. To znamenalo, že byl nejprve stažen z kůže a posléze ukřižován hlavou dolů. Někde bývá uváděno jeho stětí, ale odseknutí hlavy ukřižovaným nebylo zvykem.  Od působení Bartoloměje a Judy Tadeáše odvozuje svůj vznik Arménská apoštolská církev.", "section_level": 1}, {"title": "Bartolomějovy ostatky.", "content": "Bartolomějovy ostatky prodělaly složitou cestu. Na počátku 6. století je dal východořímský císař Anastasius I. přenést do mezopotámské Dury, později se relikvie dostaly na ostrov Lipari u Sicílie (v 8. století) a v roce 809 do jihoitalského města Beneventa v Kampánii. Odtud byly roku 983 přeneseny německým císařem Otou III. do Říma, do hrobky, kterou dal postavit v chrámě sv. Bartoloměje na ostrově v Tibeře) nedaleko Kapitolu (původně zasvěceném sv. Vojtěchovi).  V 11. století získala katedrála v Canterbury paži svatého Bartoloměje. Lebka svatého Bartoloměje je od roku 1238 uložena v kostele svatého Bartoloměje ve Frankfurtu nad Mohanem, který se nazývá císařskou katedrálou, „Kaiserdom“.", "section_level": 1}, {"title": "České země.", "content": "Část ostatků tohoto apoštola zdědil Karel IV. po své matce Elišce Přemyslovně. Tři zuby z tohoto dědictví daroval roku 1354 v podobě stříbrné sošky tohoto apoštola, část lebky sv. Bartoloměje císař získal roku 1355 v klášteře Augia maior v Basileji a dal na ně zhotovit stříbrnou relikviářovou bustu, obojí pro Svatovítskou katedrálu v Praze. Další relikvie byly základem stavby kaple sv. Bartoloměje při kostele sv. Klimenta dominikánů na Starém Městě pražském. Barokní kostel sv. Bartoloměje byl zbudován na Starém Městě v ulici Bartolomějské. Některé z Bartolomějových ostatků jsou uloženy v Kostele Neposkvrněného početí Panny Marie v Ostravě.", "section_level": 2}, {"title": "Patronace.", "content": "Kult svatého Bartoloměje je vzhledem k tomu, kde všude se nachází jeho relikvie, hojně rozšířen po celé Evropě. Tento mučedník byl vždy velmi uctívaný, a tak není divu, že je patronem mnoha měst a živností. Je patronem Arménie, Frankfurtu nad Mohanem, Maastrichtu, Altenburgu, Lutychu, u nás například Plzně. Z živností je patronem řezníků, koželuhů, zpracovatelů kůže, lovců kožešin, ševců, krejčích, obuvníků, knihvazačů; také pastevců, sedláků, vinařů, pekařů, obchodníků s olejem, sýrem a solí; sádrařů, štukatérů, i horníků. Vzýván je proti kožním chorobám, nervovým a neurologickým chorobám, proti škubům svalů.", "section_level": 1}, {"title": "Ikonografie.", "content": "Svatý Bartoloměj je v umění často znázorňován. V pozdější, středověké tradici se vžilo vyprávění o jeho smrti stažením z kůže, které se stalo velmi populárním. Velmi známá je scéna z Posledního soudu v Sixtinské kapli, ve které Michelangelo zobrazil sv. Bartoloměje, jak drží v pravé ruce koželužský nůž a v levé ruce vlastní kůži, na níž umělec zanechal svůj autoportrét. Dalšími atributy jsou nůž, kniha, svitek spisů, prapor, někdy kříž.  Svátek svatého Bartoloměje se slaví 24. srpna v římskokatolické církvi a 11. června v ortodoxní církvi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Bartoloměj byl jedním z dvanácti Ježíšových apoštolů.", "tgt_summary": "巴多罗买或译巴托罗缪(天主教译为巴尔多禄茂),是耶稣十二门徒之一。 巴多罗买一名(希腊文“Βαρθολομαίος”,转写为“Bartholomaios”)源于亚兰文,意即「多罗买之子」。一般相信他就是拿坦业。在对观福音马太、马可和路加中腓力和巴多罗买常联在一起而没提过拿但业,而约翰福音刚好相反。", "id": 426326}
{"src_title": "Max Švabinský", "tgt_title": "马克斯·什瓦宾斯基", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodil se 17. září 1873 v moravské Kroměříži v Jánské ulici domě číslo 15 jako nemanželský syn Marii Švabinské. Na rodném domě i na domku v areálu kroměřížské Octárny, kam se se brzy odstěhovali jsou umístěny pamětní desky. Jeho otcem byl později prohlášen Jan Novotný z Klenovic. Již jako desetiletý vystavoval ve výkladní skříni kroměřížské lékárny své první práce a jejich prodejem pomáhal rodině.  V roce 1891 vystoupil z kroměřížské reálky, kde studoval v kvintě a byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, na které studoval do roku 1896. V roce 1900 se oženil s Elou Vejrychovou, s jejíž rodinou se znal již od roku 1895. Elu opustil v roce 1919. Manželství bylo rozvedeno v roce 1923 a odděleno (rozloučeno) v roce 1931. Příčinou rozpadu byl vztah Švabinského s Annou Vejrychovou, manželkou švagra Rudolfa Vejrycha. Obě ženy byly častými modely Švabinského děl. Ela Vejrychová např. na olejomalbách Kulatý portrét a Chudý kraj, Anna Vejrychová na řadě grafik, např. Rajská sonáta.  V roce 1931 se s Annou Vejrychovou oženil a žil s ní až do její smrti v roce 1942. V roce 1945 adoptoval dceru Anny Vejrychové a Rudolfa Vejrycha Zuzanu Švabinskou (1912–2004). Ta po smrti Maxe Švabinského pečovala o jeho dílo a napsala knihu vzpomínek Světla paměti (Academia, 2012).  Po smrti druhé manželky žil Max Švabinský až do konce svého života v pražské Bubenči a v letních měsících na pražském Chodově. Je pochován na pražském vyšehradském hřbitově.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Mezi techniky, kterým se v průběhu života věnoval, patřily: olejomalba, perokresba, litografie, mozaika, akvarel, mezzotinta, lept, pastel, dřevoryt, návrhy na vitráž, kresba suchou jehlou, rudkou, černou křídou, tužkou, uhlem.  Umělcův žánrový rejstřík: portréty, krajinomalba, ilustrace, erotické náměty, plakáty, exlibris, návrhy gobelínů, vitráží, poštovních známek a bankovek.", "section_level": 1}, {"title": "Bankovky a poštovní známky.", "content": "Max Švabinský je autorem tří bankovek:", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Byl mimo jiné zakládajícím členem SČUG Hollar, členem SVU Mánes, kuratoria Moderní galerie Království českého, vídeňského spolku umělců Hagenbund a Société nationale des Beaux-Arts v Paříži. Dále byl čestným doktorem Masarykovy university v Brně, rytířem Řádu čestné legie, profesorem C. k. Akademie umění v Praze, osmkrát jejím rektorem, doživotním čestným profesorem Akademie výtvarných umění v Praze, akademikem-korespondentem Real Academia de Bellas Artes v Madridu a laureátem ceny italské vlády za kolekci leptů.  Krom dalších ocenění byl roce 1945 jmenován národním umělcem a v roce 1958 se stal nositelem Řádu republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Památníky a pamětní desky.", "content": "V Kroměříži je od roku 2003 v rámci Muzea Kroměřížska otevřen Památník Maxe Švabinského se stálou expozicí jeho díla. Na rodném domě i na domku v areálu kroměřížské Octárny, kam se se brzy odstěhovali jsou umístěny pamětní desky.", "section_level": 2}, {"title": "Ulice pojmenované po Maxi Švabinském.", "content": "Po Švabinském jsou pojmenovány ulice v Sokolově, Kroměříži, Kladně, Praze, Ostravě, Olomouci, Bratislavě, Nitře a v řadě dalších měst.", "section_level": 2}], "src_summary": "Max Švabinský, celým jménem Maxmilian Theodor Jan Švabinský (17. září 1873, Kroměříž – 10. února 1962, Praha), byl český malíř a rytec.", "tgt_summary": "马克斯·什瓦宾斯基(Max Švabinský,1873年-9月17日-1962年-2月10日),捷克画家,布拉格形象艺术学院成员。1873年9月17日生于今属兹林州的克罗梅日什,早期的艺术作品表现出现实主义、象征主义和新艺术倾向。20世纪初,他在帕尔杜比采州杰斯卡特里波瓦附近的柯兹洛夫开始系统性的作画。1945年被授予“民族艺术家”称号。1962年2月10日逝世于布拉格。", "id": 2305745}
{"src_title": "Sen", "tgt_title": "夢", "src_document": [{"title": "Fyziologie.", "content": "Každý normální člověk má za noc 8 až 10 snů, přestože asi 8 % žen a 15 % mužů tvrdí, že sny nemívají. Avšak nejméně 42 % žen a 25 % mužů si po probuzení vzpomene alespoň na jeden sen. Byl vyvrácen názor, že by ženy měly sny častěji než muži, nebo činorodí lidé častěji než pasivní. Snění u zvířat se různí druh od druhu. Vzpomínka na sen může být po probuzení živá, ale zpravidla se velmi rychle vytrácí - pokud si chce člověk své sny pamatovat, je dobré si je hned po probuzení zapsat.  Dříve se soudilo, že sny trvají jen několik sekund, dnes se přijímá názor, že sny probíhají víceméně v reálném čase, pouze se jejich obsah velmi rychle přizpůsobuje vnějším a vnitřním podnětům. Rovněž názor, že sny jsou pouze černobílé, už byl vyvrácen.  Sen se objevuje v obou spánkových fázích (REM fáze i NREM fáze). Sny v REM fázi bývají velmi živé, barevné a spíše nelogické. První se dostavují asi 70 minut po usnutí a probíhají asi 10 - 30 minut, REM fáze a živé sny se dostavují asi 4x za noc. Pokud člověk několik nocí po sobě neabsolvuje REM fázi a sny, délka REM fáze se v následujících nocích významně prodlužuje. Většina lidí 95% snů zapomene.  Sny v NREM fázi jsou spíše obyčejné a jednoduché.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah snů.", "content": "Zdroje obsahu snů lze rozdělit na:  Sen slouží k udržení spánku a neutralizuje působení negativních zážitků. Sen tedy právě proto reaguje na vnější podněty aby zabránil probuzení a chránil tak spánek. Ve snu však se reálná událost, která je předlohou ke snu, často maskuje a zhušťuje, takže lze jen obtížně odhalit vztah mezi zjevným obsahem snu a jeho skrytou příčinou.  Z výzkumů bylo zjištěno, že obsah snů je závislý na pohlaví i věku snící osoby - ve snech mužů se častěji objevuje násilí (ať už páchané snícím nebo na snícím), sexuální motivy, neznámí lidé v neznámých prostředích, oproti tomu ženy více sní o domově a známém prostředí, známých lidech. Dětské sny bývají bohaté na fantastické motivy, často se v nich objevují např. divoká zvířata. Dále bylo zjištěno, že asi 65 % snů je nepříjemných (strašidelných, smutných, rozčilujících) a pouze 20 % příjemných (zábavných, vzrušujících, radostných).", "section_level": 1}, {"title": "Nepříjemné sny.", "content": "Krátce po usnutí se někdy dostavuje tzv. noční děs (pavor nocturnus). Jde o náhlé vytržení ze spánku, spojené s velkým úlekem a pocitem úzkosti. Zpravidla je noční děs spojen s krátkým, strašidelným snem. Noční děs bývá častý zejména u dětí. Dítě pak rodiče, snažící se jej uchlácholit, odstrkuje, nepoznává je. Nesnažte se je násilně probouzet. Je možné, že dítě bude okolní hlasy vnímat zkresleně, budou pro ně velmi nepříjemné, rozléhající se, opakující se, tvořící ozvěnu. V tomto případě je ideální na dítě nemluvit vůbec. Pouze být u něj, čekat, až se pomalu probudí.  Noční můra se nazývá zlý sen, který sužuje spícího během noci. Oproti děsu má delší trvání, bohatší obsah a nemusí nutně vést k probuzení spícího.", "section_level": 1}, {"title": "Lucidní sny.", "content": "Jako lucidní sny se označuje zvláštní typ snění, při němž si spící uvědomuje, že sní.Tyto sny lze ovládat. Do povědomí odborné veřejnosti se lucidní sny dostaly v 80. letech 20. století, poté co byly poskytnuty vědecké důkazy o jejich existenci. Lucidní snění se lze naučit pomocí mentálních technik vyvinutých a ověřených oneironauty (průzkumníky snů).", "section_level": 1}, {"title": "Výklad snů.", "content": "Za dobu existence lidstva lze zaznamenat v každé epoše, ve které člověk dokázal souvisle a cíleně přemýšlet o jevech jemu blízkých, velice časté snahy vykládat významy snů. Z historického hlediska můžeme rozdělit tuto tendenci na tři směry:", "section_level": 1}, {"title": "Symbolický výklad snů.", "content": "Při tomto postupu je předmětem zkoumání obsah snu jako celku. Obvykle se pohlíží na události, které se ve snu odehrály, v kontextu skutečné - reálné situace. Často se předpokládá, že sen přináší informace o dějích následujících současné situaci, tedy nahlíží do budoucnosti, věštecký. Tento přístup je značně nespolehlivý, protože dva různí vykladači, ač použijí stejný postup, mohou dojít k naprosto rozdílným, klidně i opačným závěrům (což ovšem platí i při analytickém výkladu snů, kde i jeden vykladač, jsou vlastně dva, analytik a klient, mohou dojít k několika výkladům snu).  Za příklad takového postupu lze označit tvrzení, ke kterému došel biblický Josef při výkladu faraonova snu. Sen zobrazuje, jak za sedmi tlustými kravami jde sedm hubených, které pohltí prvé. Sen je vykládán jako očekávání příchodu sedmi let nouze, které pohltí veškerý nadbytek vyprodukovaný předešlými velice úrodnými sedmi lety.Podobně Josefův sen o dvanácti snopech, jeden stál a ostatní se mu klaněli, vypovídá o jeho výjimečném postavení mezi dvanácti syny jeho otce Jákoba (ten ostatně Josefovy bratry popudil natolik, že ho prodali do otroctví).", "section_level": 2}, {"title": "Šifrovací výklad snů.", "content": "Šifrovací metoda výkladu snů se již snaží postupovat smysluplněji. Z celého děje vybírá důležité předměty a děje (otázkou je, podle čeho rozhoduje, že jsou důležité), které pomocí \"klíčovací metody\" překládá do srozumitelného jazyka. Protože předmětů a obecných událostí, které se ve snech vyskytují, je veliké množství, je k výkladu zapotřebí snář. Snář je v podstatě slovník, který u každého hesla obsahuje symbolický výklad. Postupným překladem všech významných prvků získáme spoustu informací. Je ovšem na vykladači, který tuto metodu používá, aby dal jednotlivé informace do souvislostí a vytvořil tak smysluplný celek. Z tohoto důvodu je tato metoda, stejně jako předchozí \"symbolická\", považována za neobjektivní, nevědeckou a značně naivní.  Např. u hesla Had lze dohledat následující informaci: \"být ovinut hadem je předpovědí tvé bezbrannosti vůči intrikám nepřátel\".", "section_level": 2}, {"title": "Analytický výklad snů.", "content": "Analytickou metodu definoval Sigmund Freud ve své knize Výklad snů, tam v podstatě uvedl a interpretoval téměř 40 svých vlastních snů (vedle toho tam formuloval svou teorii o nevědomí, předvědomí, vědomí, censoru a vytěsnění, tedy základy tzv. topografického modelu mysli). Tato metoda je jedinou věrohodnou a vědeckou metodou. Výklad snů tímto postupem velice pomohl k pochopení struktury mysli člověka, objevení rozdělení vědomí, předvědomí a nevědomí. Metoda rozebírá sen na dílčí děje a objekty, které samostatně zkoumá na základě volných nápadů (asociací) snícího.  V některých rysech se možná podobá šifrovací metodě, ale netrvá na univerzální platnosti snových symbolů: jsou určité směrnice (špičaté a hranaté je falické, duté a prohloubené je vaginální, rytmické je koitální), ale v zásadě sen interpretuje individuálně, na základě volných asociací (správněji volných nápadů) snícího: rytíř s kopím může znamenat kupř. falického muže, kopí může symbolizovat penis a kůň pudovou sílu, ale zrovna tak může znamenat kůň, kopí a brnění silnou potřebu ochranných a obranných opatření, která chrání slabé Já (Self) snícího, a to vše m.j.  Příklad - jeden ze snů pacientky, má přítele Petra, nebývá moc doma, cítí se v životě osamocena, je sečtělá, zdá se jí: sedí na vyšehradské skále, pod ní jezdí vlaky a tramvaje, duní to, vidí, jak teče vltavská voda. Náš výklad je, na základě asociací: skála je Petr (petra,ae,f. je latinsky skála, známo z Nového Zákona jí i mně,voda by mohla být pláč z osamění,ale také mařený čas, který se nevrátí; vlaky a tramvaje jsou jednak plné lidí, kteří se neznají, další ozvuk její samoty a jejich vzdálenosti ve vztahu, navíc někoho k někomu mohou vézt; jednak pohyb vlaku a tramvají je symbolem koitální aktivity, tedy těsného sblížení, které jí schází, bylo by lze i rozvíjet asociace ve směru N.Z. ((Ty jsi skála=Petr, na tobě vystavím církev svou.)), tedy otázku narcismu, jejího nebo jejího přítele, navíc opět otázku společenství, tentokrát symbolizovaného církví - to ovšem záleží na tom, kam interpretujícího vedou asociace snícího, co v něm vyvolávají, především po stránce emoční a tělesné, a co potvrzují a co zamítají, nikoli ovšem jeho vědomý souhlas nebo nesouhlas. Freud přirovnává sen k halucinacím, tedy ke stažení libida z objektů a k tvorbě nových vnitřních objektů. Jako hlavní funkci snu vidí jeho funkci strážce spánku, sen umožňuje libidinozním přáním, aby se v zastřené (jinak, jiným způsobem zastřené, než za bdělého stavu) podobě dostala do vědomí a nerušila proto spánek. Pro Freuda analýza snů byla královskou cestou do nevědomí, která, využívajíc tzv. zbytků ze dne (událostí předchozího dne), zobrazuje vnitřní uspořádání nevědomých obsahů v lidské duši.  Freudův žák, přívrženec, a později odpadlík, Carl Gustav Jung se věnoval hluboce výkladu snů svých analyzandů (klientů), vytvořil techniku amplifikace, rozvinul teorii o subjektovém a objektovém významu snu (subjektový význam znázorňuje v různých prvcích snu rozličné aspekty analyzandova Já/bytostného Jám objektový spíše jeho situaci interpersonální, jistě obecně pojatou tak, jak ji má ve svém nevědomí). Významně teorii snu a snění rozšířil kleiniánský psychoanalytik Thomas Ogden (cílem psychoanalýzy je dovolit pacietovi=analyzandovi, aby přerušené a nedosněné sny dosnil)", "section_level": 2}, {"title": "Hobsonův výklad snů.", "content": "Americký psychiatr a výzkumník snů John Allan Hobson se zabývá otázkou, zda mají sny nějaký smysl. Ve svých teoriích tvrdí, že veškeré snění je pouze výsledkem elektrochemických signálů v mozku. Nemají prý ale žádný význam, ten snům přisuzují až lidé a to kvůli kontextu. Lidé se obecně snaží vždy události zařadit do kontextu a pojmout je jako příběhy. To stejné podle Hobsona dělají i se sny. Z jeho pohledu jsou tedy sny pouze signály mozku bez nějakého smyslu.  AstroHospital", "section_level": 2}], "src_summary": "Sen je zážitek iluzorních hlasů nebo jiných vjemů vytvářených mozkem během spánku v rámci procesu snění. Sny často ukazují události, které jsou ve skutečnosti nepravděpodobné, a jsou obvykle mimo kontrolu spící osoby. Vycházejí z vnějších i vnitřních podnětů a vzpomínek a představ spícího. Sen je tudíž významná psychologická událost.", "tgt_summary": "梦是一种主体经验,是人在某些阶段的睡眠时产生的想像中的影像、声音、思考或感觉,通常是非自愿的。人们尚未真正理解梦的内容、机制和作用,但是自从史前时期开始,梦就是哲学和宗教感兴趣的话题,也产生了许多有关的科学猜想。研究梦的科学学科称作梦学。除了人以外,很多人也相信作梦也会发生在其他动物身上。动物已经确定会有快速动眼睡眠,然而他们的主体经验却难以确定,但有些家畜会有梦游的现象,因而牠们会做梦并不奇怪。", "id": 189453}
{"src_title": "Dněstr", "tgt_title": "德涅斯特河", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Řeka pramení na severních svazích Karpat v nadmořské výšce přibližně 900 m v Haliči na Ukrajině poblíž hranic s Polskem. Ústí do Dněsterského limanu u pobřeží Černého moře. Ten je největším jezerem Ukrajiny. Na horním toku (nad městem Halyčem) teče hlubokou úzkou dolinou a má charakter horské bystřiny (rychlost toku 2 až 2,5 m/s). Na tomto úseku přijímá velké množství přítoků především zprava z karpatských svahů, z nichž největší je Stryj. Pod \"Halyčem\" je řeka klidnější, ale dolina je i nadále úzká a hluboká. Na středním toku přijímá přítoky pouze zleva. Jsou to Zolota Lipa, Strypa, Seret, Zbruč, Smotryč, Murafa. Pod městem Mohyliv-Podilskyj se dolina mírně rozšiřuje a jen v několika místech se zužuje mezi výběžky Podolské vysočiny dosahujícími k řece. V korytě jsou nevelké slapy. V roce 1954 byla u města Dubăsari vybudována hráz Dubăsarské vodní elektrárny a za ní tak vznikla Dubăsarská přehrada. Pod městem Tiraspol řeka vtéká do Černomořské nížiny a dolina se rozšiřuje na 8 až 16 km. Na dolním toku přijímá zprava řeky Răut, Byk, Botna.  Větší sídla, jimiž Dněstr protéká, jsou (od pramene k ústí): Sambir, Mykolajiv, Novyj Rozdil, Halyč, Zališčyky, Chotyn, Mohyliv-Podilskyj, Jampil, Soroca, Rîbnița, Bendery, Tiraspol. U Dněsterského limanu leží Bilhorod-Dnistrovskyj.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdroj vody sněhový a dešťový. Často dochází k prudkým vzestupům úrovně hladiny, které jsou způsobeny letními přívalovými dešti. Nezřídka dochází k povodním. Průměrný roční průtok vody ve městě Bendery činí 310 m3/s, maximální až 2500 m3/s a minimální 14,7 m3/s. Celkově řekou ročně proteče 8,7 km3 vody. Led v zimě je na řece nestálý, někdy pouze plují kry a pokud je zima teplá, neobjevuje se vůbec.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Lodní doprava je zavedená od města Soroca do Dubăsari a od Dubăsari k ústí. Hlavní přístavy jsou Mohyliv-Podilskyj, Soroca, Bendery, Tiraspol.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dněstr ( / Dnister,,, ve starověku a starořecky \"Danastris\") je řeka na Ukrajině a v Moldavsku, přičemž částečně tvoří hranici mezi oběma státy. V Moldavsku se východní břeh mezi řekou a hranicí nazývá Transnistrie nebo Podněstří. V okolí města Chotyn odděluje historické regiony Podolí a Besarábii. Řeka je 1352 km dlouhá. Povodí má rozlohu 72 100 km2.", "tgt_summary": "德涅斯特河(乌克兰语:;罗马尼亚语:Nistru)是欧洲东部的一条河流,全长1,362公里。起源于乌克兰喀尔巴阡山脉,注入黑海。当中部分河段为乌摩边界,有条支流为鲁特河,中间大部分河段为摩尔多瓦与德涅斯特河沿岸摩尔达维亚共和国的边界。历史上也是比萨拉比亚的东部界线。", "id": 1357401}
{"src_title": "Joensuu", "tgt_title": "约恩苏", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město Joensuu založené carem Mikulášem I. je regionálním centrem a hlavním městem Severní karélie. V průběhu 19. století bylo město střediskem výroby a obchodu. Vodní doprava nabyla na významu stavbou kanálu Saimaa. Který následně umožnil čilý obchod mezi regiony Severní Karélie, Petrohradem a Střední Evropou. Ke konci 19. století bylo Joensuu jedním z největších přístavních měst ve Finsku.", "section_level": 1}, {"title": "Univerzity v Joensuu.", "content": "Východofinská univerzita v Joensuu byla založena v roce 1969 a v současné době nabízí studium na osmi fakultách: pedagogická fakulta, lesnická fakulta, fakulta humanitních věd, právnická fakulta, ekonomická a obchodní administrativní fakulta, fakulta sociálních věd a regionálních věd, přírodovědecká a teologická fakulta. Vedle hlavního univerzitního kampusu, který je umístěn v centru města je vedlejší kampus umístěn ve 140 kilometrů vzdálené Savonlinně, ve kterém sídlí katedry učitelských věd a centrum turistických studií, a ve městě Kuopio.  Hlavní oblasti vzdělání a výzkumu jsou v oblasti vzdělání a lidského rozvoje, lesnictví a přírodního prostředí, informačních technologiích, přeshraniční studia a Rusko.  Univerzita má přibližně 15 000 studentů, 2 800 zaměstnanců a také velmi dobré mezinárodní vztahy s jinými univerzitami po celém světě.  Druhou univerzitou sídlící v Joensuu je Karelská univerzita aplikovaných věd. Ta vznikla v roce 1992 a nabízí studium na sedmi fakultách: ekonomická fakulta, fakulta lesnictví, fakulta umění, fakulta přírodních věd, fakulta turismu, lékařská fakulta a fakulta technologicko-komunikační. Školu navštěvuje přibližně 4 000 studentů.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Sportovní hala v Joensuu () je největší dřevěnou stavbou ve Finsku. Pod střechou haly se nachází mj. hřiště na basketbal, 3 hřiště na florbal, 5 běžeckých drah, posilovna, lezecká stěna nebo sektory pro skok daleký a skok do výšky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joensuu (v překladu „Ústí řeky“) je hlavní město provincie Severní Karélie ležící ve východním Finsku. Město bylo založeno v roce 1848 ruským carem Mikulášem I. a v současnosti v něm žije přibližně 74 000 obyvatel. Město je charakteristické přírůstkem obyvatelstva. Na této charakteristice se podílí zejména administrativní změny. V roce 2005 se Joensuu sloučila se sousedními obcemi Kiihtelysvaara a Tuupovaara, v roce 2009 dále s obcemi Eno a Pyhäselkä. Vzdálenost od Helsinek je přibližně 440 km, od ruských hranic přibližně 80 km.", "tgt_summary": "约恩苏()是芬兰北卡累利阿区的一座城市,位于芬兰的东部湖区。城市始建于1848年,居民数量为76,543人(2019年1月31日),经济辐射圈内的人口数量则有11.5万人。作为一个典型的芬兰东部城市,约恩苏的单一官方语言为芬兰语。", "id": 1915290}
{"src_title": "Portlandský cement", "tgt_title": "波特蘭水泥", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "Výroba portlandského cementu je rozdělena do tří hlavních etap:  Suroviny pro výrobu portlandského cementu jsou směsí CaO, SiO, AlO, FeO a MgO (ve formě jemného prášku „suchý proces“ nebo ve formě blátíčka „mokrý proces“). Suroviny se většinou těží přímo z místních kamenolomů, které mnohdy mají nejvhodnější složení všech oxidů, někde je třeba přidávat jíl a vápenec nebo i železné rudy, bauxit a recyklovatelné materiály.  Surová směs se pálí ve velké rotační peci, což je pomalu se otáčející lehce skloněný válec, dlouhý zhruba 100 m. V něm teplota vzrůstá s jeho délkou až na přibližně 1480 °C. Teplota je regulovaná a směs se tak spéká do hrudek. Nízká teplota způsobuje vytváření velkých spečených kusů a naopak vysoká teplota vytváří kusy taveniny nebo tekutého skla. V části pece s nízkou teplotou se CaCO (vápenec) rozkládá na CaO (pálené vápno) a CO (oxid uhličitý). V části pece s vysokou teplotou spolu reagují oxidy vápníku a křemíku a vytvářejí dikalcium a trikalcium silikáty (CSi - belit, CSi - alit). Vytváří se i menší množství trikalcium hlinitanu (CA - celit) a tetrakalcium aluminoferit (CAF). Výsledný materiál je spečenina, která může být před dalším zpracováním skladována několik let. Dlouhodobé vystavení vodním účinkům však snižuje reaktivitu vyrobeného cementu.  Potřebná energie k výrobě polotovaru je přibližně 1700 J/g. Výsledná spotřeba energie však může vzrůst díky tepelným ztrátám. Vysoká spotřeba tepelné energie a rozklad vápenců jsou příčinnou produkce značného množství CO. K dosažení požadovaných kvalitativních vlastností vyráběného produktu se do polotovaru přidává 2–6% sádry a směs je velmi jemně rozemleta v kulových mlýnech. Prášek je tak připraven k použití a bude reagovat s přidanou vodou.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Největší použití portlandského cementu je při výrobě betonu. Beton je složkový (kompozitový) materiál obsahující směs štěrkopísku, cementu a vody. Jako stavební materiál může být litý do jakéhokoliv tvaru a po vytvrdnutí se stává konstrukčním nosným prvkem.  Jakmile se portlandský cement smísí s vodou, začne během hodin tuhnout a vytvrdne do několika týdnů. Počáteční tuhnutí je způsobené reakcí mezi vodou, sádrou a trikalcium aluminátem (CA) vznikající krystalické hydráty kalcium-alumino-hydrát (C-A-H), ettringit (AFt - aluminát ferrit trisulfát) a monosulfát (AFm - aluminát ferrit monosulfát). Pozdější vytvrzování a vznik kohézních sil je způsoben reakcí vody s trikalcium silikátem (CS) za vzniku amorfního hydrátu nazývaného kalcium-silikátový-hydrát (C-S-H gel). hydratovat dikalcium silikátu (CS) probíhá podstatně pomaleji než výše uvedené a postupně zvyšuje stálou pevnost. Jako poslední probíhá reakce pravděpodobně s SiO. Všechny tři zmíněné reakce uvolňují teplo.  Plastický cement je druh Portlandského cementu s přídavkem plastifikačního materiálu (vápenec nebo hydraulické vápno) stejně jako ostatní materiály prodlužují dobu tuhnutí a usnadňují zpracovatelnost (viz superplastifikátor). Plastický cement je používán zejména na zdi k vytvoření externí omítky, zatímco Portlandský cement (primární použití do betonu) by měl špatnou konzistenci. V tomto smyslu neznamená termín „plastický“ přídavek organických polymerů. Označuje se tak přídavek materiálů, které prodlužují zpracovatelnost směsi.", "section_level": 1}, {"title": "Obchod s cementem.", "content": "V roce 2002 byla světová produkce hydraulického cementu 1800 milionů tun. Třemi největšími výrobci byly Čína (704 mil. t), Indie (100 mil. t) a Spojené státy (91 mil. t), což tvoří téměř polovinu celosvětové produkce.  „Za posledních 18 let Čína vyrobila průběžně více cementu jak kterákoliv jiná země na světě. Čínský export dosáhl vrcholu v roce 1994 s 11 miliony tun vyvezeného cementu a od té doby stále klesá. V roce 2002 Čína vyvezla pouze 5,18 milionů tun. Nabídnutá cena $34 za tunu dělá z čínského cementu drahý stavební materiál, protože Thajsko má poptávku na cement za $20 za tunu stejně kvalitního cementu.“ 7. 1. 2004  „Poptávka po cementu v Číně předpokládá zvýšení na 5,4 % ročně a v roce 2008 překročí miliardu tun, což způsobuje zpomalující, ale přesto rostoucí výdaje na stavebnictví. Množství cementu spotřebovaného v Číně bude tvořit 44 % celosvětové poptávky a Čína nadále zůstane největším světovým národním spotřebitelem cementu s velkým náskokem.“ 1. 11. 2004", "section_level": 1}, {"title": "Typy portlandského cementu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní.", "content": "Existuje mnoho rozdílných norem pro klasifikaci portlandského cementu. Dvě hlavní normy jsou americká ASTM C150 a evropská EN-197. Typy cementu I, II, III, IV a V podle evropské normy EN-197 neodpovídají typům cementů podle americké normy ASTM C150 a ani nemohou být nahrazeny bez speciálního povolení projektanta.", "section_level": 2}, {"title": "ASTCM C150.", "content": "V normě ASTM je stanoveno pět typů Portlandského cementu s kombinací prvních tří. ASTM normy (American Society for Testing and Materials v překladu americká společnost pro zkoušení a materiály) jsou základem pro popis všech materiálů a jejich vlastností a jejich správné použití. Navíc se do cementu často přidává pucolán ke zlepšení jeho vlastností a snížení ceny.  Type I portlandský cement je známý jako běžný cement. Je to předpokládaný běžný cement, pokud není určen jiný typ. Běžně je používán pro základní konstrukce, zvláště pro litý a předpjatý beton, který nebude v kontaktu se zemí a spodní vodou. Běžné složení tohoto typu je:  55%(CS), 19%(CS), 10%(CA), 7%(CAF), 2,8% MgO, 2,9%(SO3), 1,0% tepelné ztráty a 1,0% volný CaO  Omezení směsi je, že (CA) nesmí překročit 15 %.  Type II je známý svou mírnou odolností vůči síranům s malým až nulovým teplem uvolněným při hydrataci. Tento typ cementu stojí téměř stejně jako typ I. Složení je:  51%(CS), 24%(CS), 6%(CA), 11%(CAF), 2,9% MgO, 2,5%(SO3), 0,8% tepelné ztráty a 1,0% volný CaO.  Omezujícím faktorem je obsah (CA), který nesmí přesáhnout 9 %, což snižuje náchylnost k sulfataci. Tento typ cementu je určen pro základní konstrukce, které jsou vystaveny mírnému působení sulfátů. To je myšleno pro použití betonu, který je ve styku se zeminou, která obsahuje větší množství solí a vody. Dalším omezením je množství (CS) + (CA), které nesmí překročit 58 %. Oba omezující faktory jsou stanoveny k minimalizaci praskání způsobeného teplotními rozdíly. Na světovém trhu se zvyšuje prodej cementu typu I/II, který je směsí cementu jednotlivých typů.  Type III je znám svou brzkou pevností. Jeho typické složení je:  57% (CS), 19%(CS), 10%(CA), 7%(CAF), 3,0% MgO, 3,1%(SO), 0,9% tepelné ztráty a 1,3% volný CaO.  Tento cement se vyrábí ze strusky, velké kusy cementu s velkým podílem (CA) a (CS). O trochu je také zvýšeno množství sádry. Použitím tohoto cementu se vytváří beton, který má pevnost v tlaku po třech dnech tak velkou, jako standardní beton typu I nebo II po sedmi dnech tvrdnutí. Sedmidenní pevnost v tlaku je taková, jakou má standardní beton s cementem typu I nebo II po 28 dnech. Nevýhodou je, že pevnost se po 6 měsících vyrovná pevnosti betonu s cementem typu I a II. Dále se také trochu sníží dlouhotrvající pevnost. Vysoká počáteční pevnost je způsobená přidáním trikalcium silikátu (CS) do směsi. Toto zvýšené množství (CS) přináší nebezpečí vzniku volného vápna v cementu a velké změny objemu po vytvrzení. Typ III může být též použit v betonu, který přichází do kontaktu se zemí a spodní vodou. Často je používán pro nouzové konstrukce a opravy a konstrukce základů strojů.  Type IV je všeobecně známý pro jeho malé zahřívání při hydrataci. Typické složení je:  28%(CS), 49%(CS), 4%(C3A), 12%(CAF), 1,8% MgO, 1,9%(SO), 0,9% tepelné ztráty a 0,8% volný CaO.  Množství (CS) a (CAF) jsou relativně vysoká a (CS) a (CA) jsou relativně nízká. To způsobuje nízkou teplotu při hydrataci a zpomaluje ji. Stejně tak se pomalu vyvíjí pevnost betonu. Po jednom nebo dvou letech je větší než u ostatních typů po plném vytvrzení. Tento cement je používán pro velmi velké betonové konstrukce jako jsou např. přehrady, které mají velký poměr povrchu k objemu. Obvykle není na trhu dostupný a v případě potřeby se musí speciálně vyrobit na objednávku ve velkých množstvích. Omezujícím faktorem je množství (CA) 7 % a (CS) 35 %. Jiná nevýhoda tohoto typu je jeho vysoká cena. V dnešních návrzích směsí je obsažen pucolán a příměsi snižující spotřebu vody z důvodu snížení obsahu cementu, což dovoluje nahradit cement typu IV cementem typu II při stavbách přehrad. To pomáhá snížit náklady na jejich stavbu.  Pozn.: Typ IV se průmyslově nepoužívá.  Type V Je znám svou odolností proti sulfátům. Typické složení je:  38% (CS), 43% (CS), 4% (CA), 9% (CAF), 1,9% MgO, 1,8% (SO), 0,9% ztráty žíháním a 0,8% volný CaO.  Tento cement má velmi nízký obsah (CA), což má za následek jeho velkou odolnost proti sulfátům. Maximální množství (CA) je 5 %. Tento typ je používán v betonu, který je vystaven vlivu alkalických zemin a síranům (sulfátům). Běžně není myšleno použití u mořské vody, ale může být takto použit, pokud je obsah (CA) nad 2 %. Často vyžaduje výhodnou objednávku a běžně je dostupný na západě Spojených států a Kanady. Dalším omezením je obsah (CAF) + 2(CA), který nesmí překročit 20 %. Tento typ cementu je stěžejní pro konstrukci kanálových propustí, kanálových vedení a výpustí, protože jsou ve stálém kontaktu se zemí, která obsahuje sulfáty. To je požadováno, protože sulfáty způsobují vážné zhoršení a deformace u ostatních typů cementu. Typ V se v denní konstrukci používá jen velmi zřídka, ale běžně se používá v krutých podmínkách prostředí přístavů.", "section_level": 2}, {"title": "EN 197.", "content": "Norma EN 197-1 cementy dělí podle složení do 5 skupin, které se liší od ASTM: Cementy se dále rozdělují do pevnostních tříd 32,5; 42,5 a 52,5 – dříve používaná třída 22,5 je zrušena. Třída udává pevnost zkušebního trámečku v MPa po 28 dnech – zkouška je definována podle EN 196-1. Dále se uvádí písmenné označení – \"N\" pro normální náběh pevnosti, \"R\" pro rychlý nárůst.", "section_level": 2}], "src_summary": "Portlandský cement je nejvíce používaným druhem cementu při výrobě betonu a malty. Obsahuje směs oxidů kovů alkalických zemin vápníku, dále pak oxidy křemíku a hliníku. Portlandský cement a podobné materiály jsou vyráběny pálením vápence (jako zdroje vápníku) s jílem nebo s pískem (zdroj křemíku), čímž vzniká slinek, ke kterému se v procesu mletí přidá sádrovec, jako regulátor tuhnutí. Výsledný prášek po smísení s vodou začne hydratovat a tím tuhne.", "tgt_summary": "波特兰水泥(英语:Portland Cement),又称硅酸盐水泥,是由硅酸盐水泥熟料、0%-5%石灰石或粒化高炉炉渣、适量石膏磨细制成的水硬性胶凝材料。", "id": 38418}
{"src_title": "Agrippina mladší", "tgt_title": "小阿格里皮娜", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Agrippina přišla na svět v sídlišti Ubiů na Rýně, v době, kdy její otec velel legiím v Germánii. O jejím dětství nejsou známy bližší podrobnosti. Roku 28 ji provdali za pozdějšího konzula Gnaea Domitia Ahenobarba, jemuž roku 37 porodila jediného syna Lucia, pozdějšího císaře Nerona. Její bratr Caligula, který se téhož roku stal císařem, ji spolu s oběma sestrami Drusillou a Livillou dal zpočátku uctívat jako bohyni, po Drusillině smrti ji však kvůli údajnému komplotu poslal do vyhnanství na Pontinské ostrovy. Odtud se směla vrátit až po Caligulově zavraždění v roce 41, kdy se císařem stal její strýc Claudius.  V době svého návratu byla už dva roky vdovou, a uzavřela proto nový sňatek se senátorem Gaiem Sallustiem Crispem Passienem, který se na Claudiovo naléhání musel rozvést se svou dosavadní ženou. Podle Suetonia prý Crispa, disponujícího značným bohatstvím, kolem roku 47 otrávila. Nové manželství uzavřela v roce 49 s Claudiem, který jí o rok později propůjčil titul \"Augusta\".  Její snahou bylo zajistit synovi Luciovi následnictví, ačkoli Claudius měl vlastního syna Britannika. Dne 25. února 50 Claudius Lucia adoptoval (jeho nové jméno znělo Nero Claudius Caesar Drusus Germanicus) a 4. března 51 ho nechal zvolit předákem mládeže (\"princeps iuventutis\"). V téže době bylo po Agrippině pojmenováno její rodiště na Rýně, kde vznikla kolonie veteránů (\"Colonia Claudia Ara Agrippinensium\", zkráceně \"Colonia Agrippina\").  V roce 54 císař Claudius zemřel, podle antických autorů otráven Agrippinou, a Nerona prohlásili císařem. Agrippina patrně doufala, že bude vládnout synovým prostřednictvím, ale Nero se postupně vymaňoval z jejího vlivu. Nakonec mu matčina snaha zasahovat do státních záležitostí začala vadit, a rozhodl se proto ji násilím odstranit. Třikrát se ji pokusil otrávit a utopit, ale bez úspěchu. Dal dokonce postavit loď, jež se měla na moři rozpadnout, Agrippina však dokázala doplavat ke břehu, kde ji vylovila rybářská loď. Život jí to nezachránilo – Nero poslal do jejího domu vrahy, kteří ji zabili.  Jako u většiny příslušníků julsko-klaudijského rodu je obraz Agrippiny ovlivněn antickými autory (především Tacitem a Suetoniem), jejichž informace nedovolují zcela objektivní posouzení. Podle pramenů byla Agrippina rozkazovačná, ovlivňovala lidi kolem sebe, měla ráda drahé věci, a pro svého syna a pro svůj úspěch u dvora byla ochotna udělat cokoli.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Prameny  Bibliografie", "section_level": 2}], "src_summary": "Iulia Agrippina (6. listopadu 15 nebo 16, Oppidum Ubiorum, dnes Kolín nad Rýnem – březen 59, Kampánie), zvaná na odlišení od své matky Agrippina mladší (), byla dcera vojevůdce Germanika a Agrippiny starší, dcery Marka Vipsania Agrippy a vnučky Augusta. Její syn Nero se stal v pořadí pátým římským císařem, ona sama byla pět let provdána za čtvrtého císaře Claudia.", "tgt_summary": "小阿格里皮娜(15年-11月7日-59年-3月),全名:尤利亚·维普桑尼亚·阿格里皮娜(),古罗马皇后,暴君尼禄的生母,不列塔尼库斯、克洛迪雅·奥克塔薇尔的继母。她是罗马帝国早期最著名妇女,也是古代世界最有名的投毒者之一。", "id": 1907029}
{"src_title": "Severní Dvina", "tgt_title": "北德维纳河", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Vzniká soutokem Jugu a Suchony a až k ústí Vyčegdy je nazývaná Malá Severní Dvina. Pod tímto soutokem se její vodnost více než zdvojnásobuje. Až k ústí Vagy teče v široké v dolině s příkrými až sráznými břehy. Překonává mnohé peřeje a v korytě se vyskytuje množství mělčin a ostrovů. Níže se dolina prudce zužuje a její svahy jsou prudké a tvořené vápenci. Pod ústím Piněgy se řeka rozděluje na ramena, která se opět spojují u Archangelsku. Pod ním pak začíná delta o rozloze přibližně 900 km2. Její největší ramena jsou Nikolskij, Korabelnyj, Kuzněčicha, Majmaksa (nejhlubší), Murmanskij. Ústí do Dvinské zátoky Bílého moře.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdroj vody je smíšený s převahou sněhového. Průměrný roční průtok vody v místě soutoku zdrojnic činí 770 m3/s a v ústí 3490 m3/s. Nejvyššího rozsahu kolísání hladiny, až 14 m, dosahuje mezi ústími Vagy a Piněgy, k jejímuž ústí až dosahuje vliv přílivu. Ledová pokrývka je na řece od října až listopadu do začátku dubna až začátku května. Taní spojené s plovoucími krami je prudké a často vznikají ledové zátarasy.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Přes Severodvinský kanál (Suchona, Kubenské jezero, Čekana) je řeka spojena s Volhou a tedy i Volžsko-baltskou vodní cestou a přes Piněgu a vodní kanál Kulojje spojena s řekou Kuloj. Vodní doprava je možná po celé délce toku po dobu 160 až 190 dní v roce, přičemž hlavní dopravovanou surovinou je dřevo. Větší města a přístavy, jimiž protéká, jsou Velikij Usťug, Krasavino, Kotlas, Krasnoborsk, Čerevkovo, Verchňaja Tojma, Cholmogory, Archangelsk. V řece se vyskytuje přibližně třicet druhů ryb (jeseter malý, nelma obecná, síh malý, síh pyžjan, cejn velký).", "section_level": 1}], "src_summary": "Severní Dvina () je řeka na severu evropské části Ruska, která protéká přes Vologdskou a Archangelskou oblast. Od soutoku zdrojnic je 744 km dlouhá. Povodí má rozlohu 357 000 km2.", "tgt_summary": "北德维纳河(俄语:)是位于俄罗斯北部的一条河流,流经沃洛格达州和阿尔汉格尔斯克州,最终注入白海德维纳湾。全长744公里(462英里),如果包括主要支流苏霍纳河,则长1,302公里(809英里)。", "id": 563523}
{"src_title": "Buenos Aires", "tgt_title": "布宜諾斯艾利斯", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátky města sahají do počátku 16. století. První osada na místě dnešního města, kterou zde vybudovali Španělé, byla postavena v roce 1536 a nesla jméno \"Puerto de Nuestra Señora Santa María del Buen Aire\" (česky \"Přístav naší Nejsvětější Panny Marie dobrého větru\"). Španělští osadníci se ale brzy dostali do konfliktů s domorodými indiány a nakonec byli přinuceni k opuštění této oblasti, v roce 1541 na útěku osadu vypálili a kontrolu nad územím získali opět indiáni. V roce 1580 se sem kolonizátoři vrátili a na místě vypálené osady nechali postavit město \"Ciudad de la Trinidad, y Puerto de Santa Maria del Buen Aire\" (česky \"Město Nejsvětější Trojice a přístav Nejsvětější Panny Marie dobrého větru\"). Při porovnání z dnešním velkoměstem toto městečko vypadalo uboze. V roce 1606 mělo všehovšudy pouhých 600 obyvatel. Tento stav byl způsoben mimo jiné i tím, že v okolí se nenacházely žádné vidiny zisku pro Španělsko, proto osada ležela mimo zájem španělského krále. Významnější funkci město získalo až v roce 1776, když se stalo hlavním městem španělského místokrálovství Río de la Plata. Od roku 1816 mělo status hlavního města Spojených provincií La Platy, v roce 1826 se stalo hlavním městem Argentinské konfederace. V roce 1880 se Buenos Aires stalo hlavním městem nově vzniknuvší samostatné Argentiny. V roce 1913 byla do provozu dána první linka metra.  V červenci 1994 se město stalo dějištěm nejhoršího teroristického činu v dějinách země – při útoku na židovské centrum \"Asociación Mutual Israelita Argentina\" (AMIA) zde zahynulo 85 lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha a přírodní podmínky.", "content": "Buenos Aires se nachází na východě země na pobřeží Atlantského oceánu, je to nejdůležitější argentinský přístav, při společném ústí řek Uruguay a Paraná. Samotné město leží na 34. stupni jižní zeměpisné šířky, zhruba na stejné úrovni jako Sydney nebo Kapské město, v nadmořské výšce asi 25 m. Převládá zde mírně vlhké subtropické podnebí. Léta jsou obvykle velmi horká, průměrná teplota se v období od prosince do března pohybuje něco pod 25 °C. Zimy jsou vlhké, teplota neklesá nikterak nízko, v období od června do srpna můžou teploty klesat pod 10 °C. Roční úhrn srážek činí 1 005 mm. Převládajícím typem krajiny v okolí města je pampa.", "section_level": 1}, {"title": "Členění města.", "content": "Buenos Aires se člení na 48 čtvrtí (\"barrios\"), které vytváří 15 komun.  Čtvrtěmi jsou Agronomía, Almagro, Balvanera, Barracas, Belgrano, Boedo, Caballito, Chacarita, Coghlan, Colegiales, Constitución, Flores, Floresta, La Boca, La Paternal, Liniers, Mataderos, Monte Castro, Monserrat, Nueva Pompeya, Núñez, Palermo, Parque Avellaneda, Parque Chacabuco, Parque Chas, Parque Patricios, Puerto Madero, Recoleta, Retiro, Saavedra, San Cristóbal, San Nicolás, San Telmo, Vélez Sársfield, Versalles, Villa Crespo, Villa del Parque, Villa Devoto, Villa General Mitre, Villa Lugano, Villa Luro, Villa Ortúzar, Villa Pueyrredón, Villa Real, Villa Riachuelo, Villa Santa Rita, Villa Soldati, Villa Urquiza.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavá místa.", "content": "Mezi nejdůležitější místa města patří \"Plaza de Mayo\" s budovou Casa Rosada, což je prezidentský palác. Dále zde stojí např. Metropolitní katedrála a budovy zvané Cabildo. Od Plaza de Mayo se v délce 1,5 km táhne třída \"Avenida de Mayo\" až k náměstí \"Plaza del Congreso\". Na tomto náměstí se nachází budova Congreso de la Nación (Národní shromáždění) a pomník Dvou kongresů (Monumento a los dos Congresos). Rozsáhlou sbírku argentinského i evropského umění vystavuje Národní muzeum výtvarného umění, současné umělce vystavuje Muzeum moderního umění Buenos Aires, užité umění pak Národní muzeum dekorativního umění. Velmi zajímavým místem je hřbitov \"Cementario de la Recoleta\", který připomíná svými hroby miniaturu města. Spousta kulturních míst je postaveno ve čtvrti \"Palermo\", stojí zde botanická a zoologická zahrada, planetárium, dostihová dráha, hřiště na pólo a růžový sad. Nejznámějším symbolem metropole je obelisk nacházející se v ulici \"Avenida 9 de Julio\". Oblíbeným místem turistů jsou čtvrtě \"San Telmo\" a \"La Boca\", kde mimo jiné sídlí nejslavnější argentinský fotbalový klub, CA Boca Juniors.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V Buenos Aires sídlí 2 největší argentinské fotbalové kluby River Plate a Boca Juniors i další známější kluby San Lorenzo, Vélez Sarsfield, Argentinos Juniors, Huracán a Ferro Carril Oeste. V aglomeraci Buenos Aires sídlí i další známější kluby Independiente a Racing (oba ve městě Avellaneda). V roce 1978 se zde hrálo finále mistrovství světa ve fotbale.  Na Autódromo Oscar y Juan Gálvez se v 50. až 90. letech jela 20× Formule 1. V letech 2009, 2010, 2011 a 2015 ve městě začínala a končila Rallye Dakar.", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Seznam partnerských měst Buenos Aires:", "section_level": 1}], "src_summary": "Buenos Aires je hlavní a s necelými 2,9 miliony obyvatel zároveň i nejlidnatější město Argentiny. Celá aglomerace, tzv. Gran Buenos Aires, pak čítá na zhruba 13 milionů obyvatel. Město má rozlohu 203 km2 a rozkládá se na středovýchodě státu na břehu Río de la Plata.", "tgt_summary": "布宜诺斯艾利斯(,意为“好空气”),当地华人常略称为布宜诺市或布市,旧译佳气城或布诺赛尔,是阿根廷的首都和最大城市,位于拉普拉塔河(直译:银之河)南岸、南美洲东南岸、对岸为乌拉圭(东方)。2014年,在大布宜诺斯艾利斯地区(Gran Buenos Aires)有常住人口17,180,000,是拉丁美洲第二大都会区,仅次于大圣保罗地区(2012年19,956,590人)。布宜诺斯艾利斯为拉丁美洲最欧洲化的城市。七月九日大道是世界最宽的马路,有约130米宽(超过16车道)。有名的阿根廷探戈的发源地就在布市的博卡区(La Boca)。2007年布宜诺斯艾利斯被评为全球第三最美的城市。", "id": 526980}
{"src_title": "Hannover", "tgt_title": "汉诺威", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hannover vznikl asi v 10. století jako vesnice převozníků a rybářů. Původní umístění této vesnice bylo na břehu řeky Leine, město se ale nadále rozrůstalo, proto jej dnes najdeme na mnohem větší ploše. Největšího rozmachu dosáhl Hannover ve 13. století, pozemní přeprava byla nebezpečná a město bylo v blízkosti soutoku několika řek, takže za jeho vzrůstem stála právě jeho strategická poloha.  Krom vodní dopravy byl Hannover v historii hlavně centrem hannoverských kurfiřtů, z nichž Jiří I. (pravnuk Jakuba I.) se roku 1714 stal anglickým králem a zakladatelem dědičné královské Hannoverské dynastie. Ve městě se narodil i slavný britský astronom sir William Herschel, který se stal objevitelem planety Uran.  Od roku 1868 do roku 1946 byl Hannover hlavním městem pruské provincie Hannoveru a později také administrativní oblasti Hannover, ta ale v roce 2005 zanikla. Nyní je Hannover hlavním městem spolkové země Dolní Sasko.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Poloha  Hannover leží v údolí řeky Leine. Ze severu zde zasahuje Dolnosaská vysočina, která pak přechází do Severoněmecké nížiny. Centrum města leží na souřadnicích 52 ° 22'28 \" severní šířky a 9 ° 44'19\" východní délky. Geografická poloha poskytla příznivé podmínky pro rozvoj města již od středověku. Vzdálenosti z Hannoveru do nejbližších větších měst jsou následující: 25 km jižně leží Hildesheim, zhruba 55 km východně Braunschweig a asi 70 km na východ Wolfsburg. Severně od Hannoveru leží Brémy (asi 100 km) a Hamburk (asi 150 km). Hlavní město Berlín se nachází zhruba 250 km na východ.  Hannover leží v průměrně výšce 55 metrů nad mořem. Nejvyšší bod se nachází v jihovýchodní částí, vrch Kronsberg leží v nadmořské výšce 118,2 metrů nad mořem, vrch Lindener pak ve výšce 89,0 metrů nad mořem. Nejníže položeným místem se nachází v chráněné krajinné oblasti Klosterforst Marienwerder, které leží ve výšce 44 metrů nad mořem.  Sousední obce  Následující města a obce sousedí s městem Hannover: Langenhagen, Isernhagen, Lehrte, Sehnde, Laatzen, Hemmingen, Ronnenberg, Gehrden, Seelze a Garbsen.  Administrativní členění města  Hannover se skládá z 51 městských částí, které jsou sloučeny po dvou až sedmi do třinácti větších celků: Mitte, Vahrenwald-List, Bothfeld-Vahrenheide, Buchholz-Kleefeld, Misburg-Anderten, Kirchrode-Bemerode-Wülferode, Südstadt - Bult, Döhren-Wülfel, Ricklingen, Linden-Limmer, Ahlem-Badenstedt-Davenstedt, Herrhäuser - Stöcken und Nordstadt.  Jedenáct procent z asi 200 čtverečních kilometrů rozlohy města tvoří veřejná zeleň. Díky tomu je tak Hannover označován jako jedno z nejzelenějších měst Německa. V blízkosti centra se rozkládá městský les Eilenriede o rozloze 650 hektarů.  V jižní části města se nachází uměle vytvořené jezero Maschsee o rozloze 78 akrů.  Klima  Roční průměrná teplota dosahuje 8,7 °C. Průměrný roční úhrn srážek činí 661 milimetrů srážek. Mezi květnem a srpnem se průměrně vyskytuje 22 letních dnů (klimatologický termín pro dny, kdy maximální teplota překračuje 25 ° C).", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Město je známo chemickým, textilním, gumárenským a ocelářským průmyslem. V části Hannover-Stöcken se nachází závod Volkswagen Commercial Vehicles, kde se vyrábí Volkswagen Transporter. Jde o největšího zaměstnavatele v regionu. Finanční průmysl je také důležitý. Významnými zaměstnavateli jsou Talanx, VHV, Hannover Re a Nord LB.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Červená linie.", "content": "Zajímavou pomůckou pro turisty je tzv. červená linie neboli Roter Faden. Jedná se o zhruba 4,2 km dlouhou trasu kolem nejvýznamnějších památek města. Stačí pouze sledovat linii vyznačenou na chodnících a silnicích a nechat se unášet atmosférou města.", "section_level": 2}, {"title": "Kröpcke.", "content": "Kröpcke je centrální místo v Hannoveru. Jedná se víceméně o křižovatku čtyř důležitých nákupních ulic: Georgsstraße, Karmarschstraße, Bahnhofstraße a Rathenaustraße, na které se nachází starodávné hodiny - Kröpcke Uhr. Ty se postupem času staly jakýmsi záchytným bodem a místem srazů. Kröpcke je současně důležitým přestupním uzlem městské hromadné dopravy.  Historie této křižovatky sahá až do 19. století. Od roku 1872 zde fungovala tzv. koňská dráha, která byla v roce 1897 nahrazena dráhou tramvajovou. V průběhu druhé světové války bylo místo zničeno a po přestavbě v roce 1971 byla tramvajová dráha umístěna do podzemí a náměstí se stalo pěší zónou.  Na Kröpcke nalezneme kromě zmiňovaných zelených hodin o výšce zhruba 2 metry také vyhlášenou cukrárnu Mövenpick s nezaměnitelnou vlnitou střechou.  Z Kröpcke směrem k hlavnímu nádraží vede dvojúrovňová nákupní promenáda Niki-de-Saint-Phalle.", "section_level": 2}, {"title": "Eilenriede.", "content": "„Plíce města“ - i tak bývá tento 650 hektarů veliký lesopark poblíž centra města označován. Jedná se o jednu z největších městských zelených ploch v Evropě. Obyvatelé Hannoveru zde rádi tráví volné chvíle. Potkáte zde spoustu běžců, cyklistů či bruslařů. Nachází se zde i několik sáňkových drah, dětských hřišť, pinpongových stolů apod. Ideální místo pro volný čas.", "section_level": 2}, {"title": "Nová radnice.", "content": "Budova tzv. nové radnice byla postavena v letech 1901 až 1913 a její stavba stála tehdy deset milionů marek. Radnice je 98 metrů vysoká a v její kopuli byl v roce 1946 vyhlášen samostatný stát Dolní Sasko. V současnosti je kupole zpřístupněna veřejnosti jako vyhlídka na celé město a široké okolí za malý poplatek 3,00 Euro.  Radnice, Hauptbahnhof - hlavní nádraží, Herrenhäuser Gärten - královské zahrady, ZOO, Kröpcke, Aegidientorkirche, Marktkirche, Eilenriede aj.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hannover (správná česká výslovnost [hanover] nebo [hanóvr], německá výslovnost ) je hlavní město spolkové země Dolní Sasko (Niedersachsen). Nachází se na nejužším místě údolí řeky Leine a je významným centrem průmyslu, obchodu a služeb v Německu.", "tgt_summary": "汉诺威()位于莱讷河畔,德国下萨克森州的首府,位于北德平原和中德山地的相交处,既处于德国南北和东西铁路干线的交叉口,又濒临中德运河,是个水陆辐辏的交通枢纽。汉诺威是工业制造业高度发达的城市,是德国的汽车、机械、电子等产业中心。此外第三产业已占就业人数的三分之二,除商业、金融、保险业外,汉诺威最著名的就是会展业和旅游业,欧洲最大的旅游企业途易的总部就设在这里。当地每年将举办全世界最大的信息技术展览CeBIT,2000年,这里还举办了世界博览会,另外,一年一度的汉诺威射手节(Schützenfest Hannover)也是全世界类似节日中最大规模者。", "id": 2125106}
{"src_title": "Morče domácí", "tgt_title": "豚鼠", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Morče domácí (\"Cavia aperea porcellus\") pochází z divokého morčete (\"Cavia aperea\"). Již dávno předtím, než dobyli Jižní Ameriku Španělé, chovali morčata pro maso a kožešinu Močikové, Čimúové a Inkové v oblasti dnešního Peru a Chile. Často se chovala také jako mazlíčci pro děti. Morčata se používala také jako obětní zvířata, kněží z jejich vnitřností věštili budoucnost a ukládali je jako obětinu do hrobů zemřelých. Svědectvím této skutečnosti jsou mumifikovaná morčata nalezená ve vykopávkách inckých sídlišť. Již tehdy se vyskytovaly mnohé barevné rázy. Avšak výzkumy naznačují, že černá morčata byla (nejspíše z pověrčivosti) hned po narození usmrcována. V kečujštině (jazyce Inků) se morčata nazývají \"cui cui\" podle typického hlasového projevu.V 15. století zmiňuje své první setkání s ochočenými morčaty u jihoamerických indiánů Kryštof Kolumbus a v 16. století tato zvířata popsal v knize o přírodě této oblasti slavný renesanční přírodovědec Conrad Gessner.  Morčata byla dovezena do Evropy kolem 16. století a jako domácí mazlíčci se začala chovat na počátku 18. století, a to hlavně v Anglii. Zpočátku si je mohli dovolit jen bohatí lidé. V Anglii byly také v 19. století pořádány i první morčecí výstavy. Po druhé světové válce přišla vlna obliby morčat, která trvá dodnes.  Po španělském vstupu do nového světa si morče brzy našlo svou cestu na evropský kontinent, kde se okamžitě stalo populárním jako domácí mazlíček. Například královna Alžběta I. vlastnila morče jako domácího mazlíčka, což mohlo přispět k jeho popularitě.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "V podmínkách domácího chovu dosahují morčata hmotnosti 800 až 1250 g, ale mohou vážit až 1800 g při délce těla 20 až 36 cm. Páření probíhá v době říje trvající 24 hodin, následuje březost v rozsahu 58 až 75 dní (nejčastěji 68 dní). V každém vrhu (ročně až pět, ale raději jen dva) se rodí jedno až šest mláďat s průměrnou porodní váhou 90 g. Ty samice odstaví ve stáří 4-6 týdnů. Pohlavní dospělosti dosahují samci ve věku osmi týdnů, samice deseti týdnů. Délka života bývá čtyři až deset let, ale může dosáhnout až čtrnácti let.  Stavba těla je u všech morčat stejná – široká oblá hlava, krátký krk, ramena a předhrudí široké, ne moc dlouhý, ale široký hřbet. Zadek zaoblený bez ocasu, končetiny krátké rovné – přední se čtyřmi prsty, zadní se třemi. Prospívající jedinec má celé tělo dobře osvalené. Chrup morčete tvoří dvacet zubů, čtyři řezáky, čtyři třenové zuby a dvanáct stoliček.", "section_level": 1}, {"title": "Chov morčat.", "content": "Stejně jako při chovu jiných domácích mazlíčků je třeba zajistit zvířeti vhodné podmínky a věnovat mu dostatek času. Morčata jsou zvířata společenská, zvláště samice, a proto je lze chovat ve skupině. Chovat dva nebo více samečků se většinou nedoporučuje, neboť se často kolem půl roku věku začínají prát, a to i když spolu žijí od narození. Přesto jsou případy, a není jich málo, kdy se samečci neperou.  Vhodné obydlí pro jedno morče je klec o ploše minimálně 80 × 50 cm a výšce 35–40 cm. Ta by měla být umístěna ve světlém nepřetopeném pokoji. Je třeba dbát na to, aby v pokoji nebyl průvan (na ten jsou morčata náchylná) a pokud možno ani zdroje hluku, jako např. televize, ovšem u většiny chovatelů tento faktor nezpůsobuje žádné komplikace.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění chovu.", "content": "Jako podestýlku je vhodné použít hobliny (piliny jsou příliš jemné, dráždí oči a vnikají do nozder; sláma může způsobit poranění očí, které jsou u morčat přirozeně vystouplé). Dalšími možnostmi jsou dřevěné pelety, dělají se i slaměné či konopné. U konopných pelet hrozí výskyt parazitů (lze je odstranit vystříkáním některým z relevantních přípravků, např. Arpalitem). Vhodná je také kukuřičná drť, která moč vsákne a zabraňuje tak zápachu, někdo používá i kočkolity, ale hrozí nebezpečí otravy při požití. Seno je vhodné jako potrava, pokud možno každý den, nikoli však jako podestýlka, protože nasákne močí a rychle začne zapáchat.  Každé morče by mělo mít jako součást bydlení domeček. Ten se dá koupit ve zverimexu, ale je možné ho vyrobit i doma. Bez domečku morče nemá soukromí a nemá se kam schovat. Napaječka nejlépe s kuličkovým systémem, jesličky na seno a trávu, různé hračky.  Morče je koprofág, požírá vlastní výkaly. Ty jsou zdrojem vitaminů, vlákniny a symbiotických, ve střevě žijících bakterií.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Jeho potrava by měla být pestrá (hlavně v domácích podmínkách). Vhodné je krmit morče pravidelně každý den ve stejnou dobu. Obvykle se krmí dvakrát denně.", "section_level": 1}, {"title": "Komunikace.", "content": "Morčata žila v přírodě ve velkých skupinách, jedná se o zvířata se silně vyvinutým sociálním smyslem. Morčata ovládají pestrou škálu zvuků a jiných prostředků k vyjádření svých pocitů.  Uši morčete dokáží vnímat ultrazvuk až k hranici 100 kHz.", "section_level": 1}, {"title": "Čistokrevná morčata.", "content": "V mnoha státech jsou zřízené kluby morčat s rodokmenem, které se řídí určitými standardy. Česká republika není výjimkou. Pořádá mnoho výstav, které je možno navštívit. Informace a termíny výstav naleznete na stránkách klubu. Abyste mohli odchovávat morčata s průkazem původu (PP), musíte se nejdříve stát členy Českého svazu chovatelů u libovolné základní organizace (např. v místě bydliště či chovatelů morčat), zaregistrovat si vlastní chovatelskou stanici (CHS). Vystavovaná morčata se dělí do tří standardů – A, B, C. Morče lze registrovat od 500 g a výš, na věku nezáleží. Mělo by ovšem mít vyvinuté všechny znaky svého plemene. Vystavovat můžete v kategorii baby, junior nebo dospělých. Průkaz původu se vystavuje jedincům, kteří odpovídají standardu svého plemene. Poté se absolvuje registrace čili uchovnění. Mláďatům se vystavuje tento průkaz, pokud mají alespoň jednoho z rodičů registrovaného.", "section_level": 1}, {"title": "Plemena morčat.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Krátkosrstá plemena.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Hladké.", "content": "Srst je souměrně krátká a hustá. Je hladká, lesklá a dobře přiléhá k tělu.", "section_level": 3}, {"title": "Anglický crested.", "content": "Srst je souměrně krátká a hustá. Je hladká, lesklá a dobře přiléhá k tělu. Na hlavě morčete je čelní rozeta (tzv. korunka).", "section_level": 3}, {"title": "Americký crested.", "content": "Srst je souměrně krátká a hustá. Je hladká, lesklá a dobře přiléhá k tělu.Americký crested má jediný rozdíl a tím je odlišné zbarvení čelní rozety. Tato tzv. koruna je vždy v bílé barvě a tak ostře kontrastuje s ostatní barvou srsti.", "section_level": 3}, {"title": "Rozeta.", "content": "Na tomto plemeni jsou charakteristickým znakem rozety (vírky), které jsou pravidelně rozloženy po celém těle. Morče má mít 8 rozet, a to v následujícím rozložení: 4 rozety tvoří pás kolem těla (2 jsou na hřbetě z obou stran páteře a 2 jsou na bocích). Další 4 rozety jsou na zadní části těla.", "section_level": 3}, {"title": "Rex / Americký teddy.", "content": "Srst je souměrně krátká, hustá a elastická, bez přesahujících delších chlupů. Je hrubá a krepovitá, roste kolmo od těla a nepřesahuje délku 2,5 cm. Americký teddy je vzhledově totožný s rexem, rozdíl je pouze genetický.", "section_level": 3}, {"title": "Švýcarský teddy.", "content": "Plemeno švýcarský teddy je typické polodlouhou srstí, jejíž délka je asi 7 cm. Souměrně dlouhá srst je hustá, měkká a krepovitá, roste kolmo od těla.", "section_level": 3}, {"title": "Dlouhosrstá plemena.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Šeltie.", "content": "Toto plemeno má hladkou rovnou srst, srst je souměrně dlouhá a hustá. Dlouhá srst narůstá od temene hlavy a za ušima spadá podél těla volně dolů.", "section_level": 3}, {"title": "Coronet.", "content": "Toto plemeno má hladkou rovnou srst, srst je souměrně dlouhá a hustá. Na hlavě morčete je čelní rozeta (tzv. korunka).", "section_level": 3}, {"title": "Peruánec.", "content": "Toto plemeno má hladkou rovnou srst, srst je souměrně dlouhá a dorůstá délky asi 20 cm. Na zádi (na kyčlích) má dvě vedle sebe umístěné rozety, proto srst roste obráceně od zádi k hlavě. Na čele je nepravý vírek, který tvoří společně s obráceně rostlou dlouhou srstí ofinku. Této ofině se říká „pony“.", "section_level": 3}, {"title": "Texel.", "content": "Toto plemeno má zvlněnou, krepovitou srst, jednotlivé pramínky se stáčejí do spirál. Srst je souměrně dlouhá, dorůstá délky asi 20 cm a roste kolmo od těla.", "section_level": 3}, {"title": "Merino.", "content": "Toto plemeno má zvlněnou, krepovitou srst, jednotlivé pramínky se stáčejí do spirál. Srst je dlouhá, dorůstá délky asi 20cm a roste kolmo od těla. Na hlavě morčete je čelní rozeta (tzv. korunka).", "section_level": 3}, {"title": "Alpaka.", "content": "Toto plemeno má zvlněnou, krepovitou srst, jednotlivé pramínky se stáčejí do spirál. Srst je souměrně dlouhá a dorůstá délky asi 20 cm a roste kolmo od těla. Na zádi (na kyčlích) má dvě vedle sebe umístěné rozety, proto srst roste obráceně od zádi k hlavě. Na čele je nepravý vírek, který tvoří společně s obráceně rostlou dlouhou srstí ofinku. Této ofině se říká „pony“.", "section_level": 3}, {"title": "Lunkarya-Peruánec.", "content": "Toto plemeno má zvlněnou srst, jednotlivé pramínky se stáčejí do spirál. Srst je souměrně dlouhá a dorůstá délky asi 20 cm. Roste kolmo od těla, je hustá a lesklá. Na zádi (na kyčlích) má dvě vedle sebe umístěné rozety, proto srst roste obráceně od zádi k hlavě. Na čele je nepravý vírek, který tvoří společně s obráceně rostlou dlouhou srstí ofinku. Této ofině se říká „pony“. Strukturou je srst odlišná od klasických kudrnatých plemen. Chlup není krepovitý.", "section_level": 3}, {"title": "Bezsrstá plemena.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skinny.", "content": "Skinny mají po celém těle velmi nepatrné množství prakticky neviditelného chmýří, které činí jejich tělo příjemné na dotek. Skinny je též vhodný pro alergiky na srst.  Pompon  Ohraničené osrstění na nose končící symetricky v úrovni vnitřních koutků očí.  Véčko  Osrstění nosu není zakončeno v úrovni vnitřních koutků očí, pokračuje podél  nadočnicových oblouků směrem k uším a připomíná tvar písmene V.", "section_level": 3}, {"title": "Baldwin.", "content": "Baldwiní kůže bývá na dotek poněkud gumová bez jakéhokoliv osrstění. Baldwin se rodí normálně osrstěný, ale srst postupně od 5. dne ztrácí směrem od hlavy. Do věku 2. měsíců musí být úplně holý, jinak mu zbytky srsti zůstanou po celý život (tzv. mezityp). Na kůži baldwina se tvoří vrásky a záhyby, které jsou nejvýraznější na hlavě, ramenou a nohách.", "section_level": 3}, {"title": "Cuy.", "content": "Obří morče, hmotnost kolem 2 kilogramů. U cuy morčat se toleruje mnohoprstost tzv. polydaktylie, která je geneticky vázaná na obří růst, některé prsty nemusejí být funkční. Cuy Morče bylo původními obyvateli Ameriky chováno na maso a i dnes je maso morčat běžnou součástí jídelníčku, zejména mezi obyvateli Peru či Ekvádoru.", "section_level": 2}, {"title": "Saténové morče.", "content": "Díky saténovému faktoru se světlo odráží jinak – barvy se zdají být tmavší, intenzivnější a vzniká vysoký lesk.", "section_level": 2}, {"title": "Morče jako laboratorní zvíře.", "content": "Morče domácí se řadí podle vyhlášky č. 207/2004 Sb. mezi druhy laboratorních zvířat. Používá se k laboratorním pokusům ve farmakologii, mikrobiologii, imunologii, parazitologii a dalších biotechnologických oborech. Chov v laboratorních podmínkách, jakož i veškeré pokusy na morčatech musí být v souladu se zákonem č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění zákona 77/2004 Sb., dále pak vyhlášky č. 207/2004 Sb a dalších souvisejících předpisů. Ve zmiňované vyhlášce jsou stanoveny limity pro minimální chovnou plochu pro jedno zvíře během pokusu i mimo něj, chovnou plochu pro matku s mláďaty, limity pro teplotu a vlhkost, limity pro navykací fázi před samotným experimentem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Morče domácí (\"Cavia porcellus)\" je domestikovaná forma jihoamerického hlodavce morčete divokého. Patří mezi oblíbené domácí mazlíčky hlavně v Severní Americe a Evropě.", "tgt_summary": "豚鼠(学名:'),又名天竺鼠、葵鼠、荷兰猪\"',在动物学的分类是哺乳纲啮齿目豚鼠科豚鼠属。尽管英文名字叫“几内亚猪”(Guinea Pig),但是这种动物既不是猪,也并非来自几内亚。其祖先来自南美洲的安第斯山脉,根据生物化学和杂交分析,豚鼠是一种天竺鼠诸如白臀豚鼠(\"C. aperea\")、艳豚鼠(\"C. fulgida\")或草原豚鼠(\"C. tschudii\")等近缘物种经过驯化的后代。因此,这种动物在大自然已经不复存在。南美原住民的文化中,豚鼠占有重要地位,它们不仅是一种食物来源,也是一种药物来源和宗教仪式的祭品。从1960年代以后,在南美洲以外地区对豚鼠的需求开始增涨。", "id": 987071}
{"src_title": "Rapallská smlouva (1922)", "tgt_title": "拉巴洛条约 (1922年)", "src_document": [{"title": "Situace před konferencí.", "content": "Německo a Rusko se po 1. světové válce dostaly do mezinárodní izolace. Oba státy měly dluhy a ostatní země s nimi nechtěly obchodovat, dokud tyto dluhy nebudou uhrazeny. Rusko mělo dluhy předválečné, válečné a byla po něm požadována náhrada za zahraniční majetek, který byl zkonfiskován během říjnové revoluce. Na Pařížské mírové konferenci v roce 1919 bylo Německo označeno za hlavního viníka rozpoutání války a byly po něm požadovány tvrdé reparace. Evropa se po válce těžce zotavovala a nezaměstnanost a inflace se zvyšovaly. Začaly se množit hlasy, že zapojením obou zemí do mezinárodního obchodu by se mohla ekonomická situace zlepšit. Začátkem ledna 1922 bylo v Cannes, kde se konalo zasedání Nejvyšší spojenecké rady Dohody, rozhodnuto, že se uskuteční hospodářská a finanční konference, na kterou bude pozváno i Německo a Rusko.  Do čela ruské delegace byl původně jmenován Lenin, ale kvůli bezpečnostním důvodům byl nahrazen lidovým komisařem zahraničí Gregorijem Čičerinem. Ruskou taktikou pro konferenci bylo nabízet jednotlivým zemím výhodnější podmínky než všem zemím dohromady a tak vnést mezi významné účastníky konference rozkol. Zatímco jednání s Velkou Británií, Francií a Itálií se jevilo jako obtížné, větší šance na úspěch se daly očekávat při jednání s Německem. Navíc s Německem už, byť omezený, obchod probíhal. Například v létě 1920 si Rusko objednalo v Německu lokomotivy a materiál pro stavbu železnic.  Proto také cesta ruské delegace na konferenci vedla přes Berlín, kde byla 1. dubna 1922 přijata říšským kancléřem Josephem Wirthem a ministrem zahraničí Waltherem Rathenauem. Při jednání se bylo Německo ochotno zříci úhrady ztrát vzniklých při bolševické revoluci pokud Rusko tyto ztráty neuhradí ani jiným zemím. Dále bylo Německo ochotno slíbit, že bez souhlasu Ruska na konferenci žádnou dohodu nepodepíše. Rusové však požadovali aby se Německo zřeklo i úhrady válečných ztrát a na což Němci nebyli ochotni přistoupit a proto k žádné dohodě nedošlo.", "section_level": 1}, {"title": "Janovská konference.", "content": "Konference v Janově byla zahájena 10. dubna 1922 za účasti 29 zemí. Delegáti, kterých bylo více než 2000 zasedali v paláci San Giorgo. První den proběhly zahajovací projevy a druhý den se jednání přeneslo do komisí a subkomisí.  Zatímco oficiální jednání vázla, v kuloárech panoval čilý ruch. Mezi sídly jednotlivých delegací se pohybovalo množství poslů. Výjimkou nebyly ani sídla ruské delegace a ani sídlo britského premiéra Lloyda George ve vile Albertis v Janově. 24. dubna se jednání s Rusy kromě Britů zúčastnili také Francouzi, Italové a Belgičané. Předmětem jednání byla snaha přimět Rusko aby uznalo dluhy předcházejících vlád. Rusové naproti tomu požadovali náhradu ztrát, které způsobila intervence a blokáda. K žádné dohodě však nedošlo.  Německo, které se kuloárových rozhovorů zatím neúčastnilo, začalo mít obavy ze vzniku dohody, která by pro ně byla nepříznivá. 15. dubna se proto sešel Ago von Maltzan s Čičerinovým náměstkem Adolfem Joffem. Dohodli se, že obě strany jsou ochotny podepsat spolu vzájemnou smlouvu bez ohledu na výsledek konference. V noci na 16. dubna oznámili Rusové Němcům, že jsou ochotni navázat na berlínské rozhovory.  16. dubna v 11. hodin přijela německá delegace do hotelu Palazzo Imperiále v lázeňském středisku Rapallo, kde měla sídlo ruská delegace. Týž den večer podepsali Rathenau s Čičerinem smlouvu ve dvou rovnomocných jazykových verzích. Smlouva měla necelé dvě stránky a obsahovala tyto body:  Po uzavření této smlouvy se na Janovské konferenci nepodařilo už nic významnějšího dohodnout a konference bez úspěchu skončila. Pro Německo byla tato smlouva první rovnoprávnou mezinárodní smlouvou po 1. světové válce a pro Rusko znamenala proražení hospodářské i politické blokády po revoluci.", "section_level": 1}, {"title": "Další sbližování Ruska a Německa.", "content": "Zatímco v Rusku byla smlouva přijata jako jednoznačný diplomatický úspěch, v Německu se našla celá řada kritiků. Ministr zahraničí Rathenau byl dokonce 24. června 1922 zabit při atentátu. Přesto spolupráce mezi oběma zeměmi pokračovala. Ve vojenské oblasti jim umožňovala obcházet Versailleskou smlouvu. Rusové získali moderní technologie a těžké zbraně a Němci mohli v Rusku cvičit svoje letectvo. Obě země měly dokonce společná vojenská zařízení:  V říjnu 1925 byla v Berlíně podepsána německo–ruská hospodářská smlouva o spolupráci v železniční a námořní dopravě, o daních, o ochraně průmyslového vlastnictví a navíc o úvěru pro Sovětský svaz ve výši 106 miliónů marek na financování sovětských zakázek v Německu. V dubnu 1926 byla podepsána další smlouva o přátelství a neutralitě mezi SSSR a Německem, ve které se obě strany zavázaly zachovat neutralitu v případě útoku třetí země. Navíc SSSR obdržel další úvěr tentokrát na 300 miliónů marek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rapallská smlouva byla podepsána 16. dubna 1922 v Rapallu (Itálie). Šlo o smlouvu mezi Německem a Sovětským Ruskem (Ruskou sovětskou federativní socialistickou republikou). Byly tím obnoveny diplomatické styky mezi oběma zeměmi, které se zřekly navzájem náhrady válečných škod a přiznaly si doložku nejvyšších výhod. Byla to první mezinárodní smlouva, uzavřená Ruskem po Říjnové revoluci. Rusko se tím tedy dostalo z diplomatické izolace.", "tgt_summary": "《拉帕洛条约》()是1922年4月16日由德国魏玛政府与俄罗斯苏维埃在意大利利古里亚省拉帕洛签署的条约。", "id": 1217295}
{"src_title": "Elektronická výměna dat", "tgt_title": "电子数据交换", "src_document": [{"title": "Standardy.", "content": "Standardy EDI byly od počátku vytvářeny tak, aby byly nezávislé na použitých technologiích. EDI zprávy je možné přenášet jak pomocí protokolů Internetu tak i prostřednictvím privátních sítí. Je třeba rozlišovat vlastní EDI zprávy a metody jejich přenosu. Při porovnání synchronních modemů s přenosovou rychlostí 2400 b/s a sítí s přidanou hodnotou (VAN - zkratka anglického originálu \"Value-Added Networks\") s možnostmi Internetu se mnozí lidé nesprávně domnívali, že EDI zanikne. Zmíněné historické způsoby přenosu dat jsou sice nahrazovány protokoly Internetu, jako jsou FTP, SMTP a HTTP, nicméně standardy pro použití těchto prostředků se teprve objevují. V roce 2002 publikovala IETF dokument, který nabízí standardizovaný a bezpečný způsob, jak přenášet EDI zprávy pomocí emailu. Od roku 2005 připravuje EDIINT (pracovní skupina IETF) podobný dokument pro FTP a HTTP přenosy. Samotné EDI dokumenty, stejně jako tradiční poskytovatelé EDI služeb (sítě s přidanou hodnotou - VAN), však zůstávají.  Dokumenty EDI obsahují stejná data, jaká byste mohli běžně najít v papírové formě dokumentu používaného pro stejný účel. Například zprávu 940 (expediční příkaz) používá výrobce k tomu, aby provozovateli skladu sdělil, že je třeba odeslat zboží k prodejci. Typicky obsahuje doručovací adresu, fakturační adresu, seznam kódů zboží a množství pro každou položku. Může obsahovat i další informace, na nichž se obě strany dohodly. Zprávy EDI nejsou omezeny jen na informace související s obchodem, ale mohou obsahovat všechna data, například z oblasti lékařství (záznamy pacientů, laboratorní výsledky atd.), logistiky (informace o kontejnerech, přepravních podmínkách atd.), stavebnictví atd.  Existuje několik základních sad EDI standardů. Jediným mezinárodním standardem je UN/EDIFACT (ve skutečnosti jde o doporučení OSN), jehož používání převažuje ve všech zemích s výjimkou zemí Severní Ameriky. V severoamerických státech jsou oblíbeny standardy ANSI ASC X12 (X12) a Uniform Communication Standard (UCS), podobné jeden druhému. Tyto standardy předepisují formáty, znakové sady a datové elementy používané při výměně dokumentů, jako je například objednávka (nazývaná „ORDERS“ ve standardu UN/EDIFACT a „850“ ve standardu X12) nebo faktura.  Standardy určují, které datové elementy jsou v daném dokumentu povinné a které části jsou volitelné, a definují pravidla charakterizující strukturu celého dokumentu. Standardy EDI se vztahují k jednotlivým částem, resp. hierarchickým úrovním obchodní dokumentace, které jsou vymezeny takto:", "section_level": 1}, {"title": "Datové prvky (Data Elements).", "content": "Datové prvky jsou všechny základní údaje obsažené v dokumentu, např. identifikace, název zboží apod. Standardizuje se forma vyjádření jednotlivých datových prvků, např. datum, váha zboží apod. U některých standardů se uvádí ještě tzv. složený datový prvek (Composite Data Element).", "section_level": 2}, {"title": "Segment (Segment).", "content": "Segment je logickým seskupením datových prvků do vyššího celku, např. popis zboží, adresa zákazníka apod. Obsah a uspořádání těchto segmentů se pak vztahuje k různým dokumentům, např. vyjádření adresy je stejné pro dodací list, fakturu atd.", "section_level": 2}, {"title": "Zpráva (Message).", "content": "Zpráva je určitým druhem EDI komunikace pro zajištění požadované obchodní funkce, např. fakturování, zaslání objednávky apod. Zprávy se sestavují ze segmentů a musí dodržovat definovaná syntaktická pravidla.", "section_level": 2}, {"title": "Funkční skupiny (Functional Groups).", "content": "Funkční skupina je souhrn všech zpráv stejného typu, např. všech objednávek podniku.", "section_level": 2}, {"title": "\"Výměna\" (Interchange).", "content": "Interchange tvoří základní jednotku, obálku komunikace v EDI mezi obchodními partnery a obsahuje logickou strukturu zpráv a funkčních skupin.  Standardy jsou něco jako bezpečnostní předpisy. Stejně jako mohou dvě naprosto různé koupelny splňovat stejné stavební zákony, mohou i dvě zprávy EDI dodržovat stejný standard a přitom obsahovat různé informace. Například potravinářská firma může ve zprávě uvést k výrobku minimální trvanlivost, zatímco výrobce oděvů může stejným způsobem poskytovat informace o barvě a velikosti zboží.  Organizace, které posílají a přijímají zprávy, se v EDI terminologii nazývají obchodní partneři (anglicky \"trading partners\"). Partneři si společně dohodnou, jaká data budou přenášena a jaké bude jejich použití. Tato dohoda je často vyjádřena pomocí specifikací, které mají podobu člověkem čitelných dokumentů. Zatímco standardy jsou obdobou stavebních zákonů, specifikace lze přirovnat k plánům stavby. Specifikace mohou být také nazývány mapování, ale termín mapování je obvykle vyhrazen pro specifické strojové instrukce, které využívá překladový software. Větší společnosti již mají tyto specifikace připraveny a obvykle nejsou příliš nakloněny jednání. Specifikace velkých společností jsou často připraveny pro použití ve všech obchodních případech všech divizí společnosti a proto často obsahují informace, které nejsou nezbytné v daném případě. Odchylky od takové specifikace by měly být vždy sjednány písemně.  Poskytovatelé služeb, jako například GXS, poskytují globální platformu pro připojení a integraci „obchodních partnerů“ z celého světa. Poskytují integrační platformu, která umožňuje průhlednou a snadnou výměnu EDI (nebo XML) zpráv mezi jednotlivými partnery.", "section_level": 2}, {"title": "Interpretace dat.", "content": "V EDI specifikacích často chybí popis reálného světa, popis toho, jak mají být data interpretována. To je důležité zejména v případech, kdy jde o udání množství. Předpokládejme například, že bonbóny jsou baleny v krabici obsahujícím 5 menších krabic a v každé krabici je 24 krabiček s bonbóny. Pokud je podle EDI dokumentu odesláno 10 krabic bonbónů, není zřejmé, zda jde o 10 krabic, 50 krabiček nebo dokonce 1200 krabiček s bonbóny. Nestačí, že si obě strany dohodnou, že budou používat kvalifikátory pro kartón, balení, krabici nebo krabičku, musí se také dohodnout, co který kvalifikátor znamená.  Překladový software pro EDI realizuje rozhraní mezi vnitřními systémy a obvyklými standardy. V případě „příchozího“ dokumentu většinou vybere z EDI dokumentu položky s proměnnou délkou, přeloží jednotlivé datové části a potom vytvoří soubor s pevnou délkou položek. V případě „odchozího“ dokumentu získá překladový software potřebná data pomocí dotazu do SQL databáze nebo ze souboru s pevnou délkou položek, který vznikl exportem z příslušného vnitřního systému. Překladový software může také používat jiné metody nebo formáty souborů. Samotný mechanismus překladu není součástí standardu.  Terminologie EDI definuje pojmy „příchozí“ a „odchozí“ podle směru přenosu dokumentu EDI ve vztahu k danému systému, nikoli ze směru pohybu zboží, peněz nebo jiných komodit reprezentovaných příslušným dokumentem. Například EDI dokument, jež říká správci skladu, že má odeslat zásilku, je ve vztahu k informačnímu systému skladu označován jako „příchozí“. Jako „odchozí“ jej lze označit ve vztahu k informačnímu systému výrobce nebo prodejce, z nějž byl odeslán.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elektronická výměna dat (EDI - zkratka anglického originálu \"Electronic Data Interchange\") je výměna strukturovaných zpráv mezi počítači, respektive mezi počítačovými aplikacemi. Data jsou strukturována podle předem dohodnutých standardů a ve formě zpráv následně elektronicky automaticky přenášeny bez přispění člověka. Běžně se jako EDI rozumí specifické metody výměny zpráv, jež byly dohodnuty na úrovni národních nebo mezinárodních standardizačních společenství pro přenosy dat o obchodních transakcích. Ačkoli to může být poněkud nečekané v době služeb založených na XML, Internetu a WWW, je EDI stále nejpoužívanějším datovým formátem pro elektronické obchodní transakce na světě.", "tgt_summary": "电子资料交换(英语:Electronic data interchange,缩写\"EDI\")是一个文档规范,作为1至2个或多个应用系统间都可以理解的通用接口。他通常用于大公司的电子商务,如发送订单到仓库或跟踪这些订单。EDI有一系列的标准。", "id": 453834}
{"src_title": "Cisterciácký řád", "tgt_title": "熙笃会", "src_document": [{"title": "Historie řádu.", "content": "Roku 1098 založil sv. Robert, opat benediktinského kláštera Molesme, nespokojený s tamními pořádky, s 22 dalšími mnichy klášter ve francouzském Cîteaux (latinsky Cistercium – podle milníku staré římské cesty, původní návrh \"Novum Monasterium\" se neujal). V novém klášteře, který původně stál v neobydlené krajině věnované příbuznými opata Roberta, chtěli žít podle nezmírněných, přísně asketických regulí sv. Benedikta z Nursie. Tento klášter se stal centrem reformního hnutí v benediktinském řádu, které se distancovalo od přepychu a okázalosti a soustředilo se na prostotu a odříkání podle hesla sv. Benedikta „\"Ora et labora!\"“ (česky Modli se a pracuj), které benediktini postupně opustili.  Po vynuceném odchodu opata Roberta zpět do kláštera v Molesme se novým představeným v Cîteaux stal Alberich. Za jeho působení se mniši tohoto kláštera roku 1100 s povolením papeže Paschalise II. osamostatnili a přijali název podle svého působiště – cisterciáci. Nový řád byl podřízen přímo Svatému stolci. Opat Alberich vypracoval základní regule řádu \"Instituta monochorum Cisterciensum de Molismo venientium\". Řádu bylo zakázáno přijímat jakékoliv církevní poplatky a stanovena povinnost manuální práce jak pro laické bratry (konvrše), tak pro samotné mnichy. Alberich zavedl také nový řádový oděv, bílý hábit s černým škapulířem.  Na formování řádu se významně podílel i třetí opat Angličan Štěpán Harding, který doplnil řádové regule o tzv. \"Chartu caritatis\". Definitivní uznání řádu proběhlo v roce 1119.  Roku 1112/13 vstoupil do kláštera v Cîteaux jako novic mladý Bernard, který se již roku 1115 jako 25letý stal opatem nově založeného kláštera v Clairvaux. Postupně se stal vůdčí duchovní osobností své doby a významně se zasloužil o rozšiřování řádu zakládáním nových klášterů. Když roku 1153 umíral, existovalo v Evropě kolem 300 (možná i 350) cisterciáckých klášterů, z toho 68 bylo založeno z Clairvaux. Cisterciáci brzy zatlačili do pozadí clunyjské mnichy. V roce 1145 byl zvolen někdejší mnich z Cîteaux papežem a přijal jméno Evžen III.  Cisterciácké kláštery se budovaly převážně v odlehlých končinách a nehostinných krajích, aby mniši nepřicházeli do kontaktu s laiky a snáze mohli dodržovat přísnou řeholní kázeň. Kolem těchto objektů se většinou nacházel vodní tok a mnoho dosud neobdělané půdy, kterou začali postupně kultivovat. Na polích i zahradách pracovali cisterciáci osobně. Jejich zásluhou tak byly kolonizovány mnohé do té doby pusté oblasti západní a střední Evropy. Zároveň šířili pokročilejší způsoby zemědělského hospodaření, které byly běžné ve Francii.", "section_level": 1}, {"title": "Stavby klášterů.", "content": "Cisterciácké kláštery se staly významnými hospodářskými středisky a brzy přilákaly pozornost světské společnosti. Panovníci, šlechta i církevní hodnostáři je začali zahrnovat bohatými pozemkovými dary, takže se majetek klášterů rozrostl o nové vesnice a stovky poddaných. V důsledku toho se cisterciáci postupně vzdalovali původním ideálům. Ve 14. století se řád dostal na ústup, zatímco na popularitě nabývali žebraví mniši.  Původní požadavek prostoty se zpočátku promítl také do architektury klášterních chrámů. Cisterciácké kostely byly prosty jakékoliv sochařské či malířské výzdoby, chyběla jim barevná okna. Nádheru románských bazilik, typických pro clunyjské kláštery, vystřídala chladná krása střízlivých linií rané gotiky. Pozornost řeholníků nemělo totiž nic odvádět od soustředění se k Bohu. Ani tato zásada však neměla dlouhého trvání. Cisterciáci se zasloužili o šíření gotického slohu, v němž se posléze rovněž prosadila velkolepost a zdobnost.  V cisterciácké zbožnosti zaujímá významné místo kult Panny Marie, což je vyjádřeno i zasvěcením hlavních klášterních kostelů. Uctívání Bohorodičky – matky Ježíše Krista se s přispěním cisterciáků rozšířilo ve 12.–13. století a vneslo do křesťanství novou citovost, inspirovanou vztahem matky a dítěte.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace cisterciáckého řádu.", "content": "Již od samého počátku cisterciáckého řádu byla stanovena přísná organizační struktura a stejný způsob života pro všechny cisterciácké kláštery. Centrem řádu se stal klášter v Cîteaux, ke kterému byly díky postupnému zakládání vázány ostatní dceřiné kláštery. Řád se dělil na pět větví, které odvozovaly svůj původ z pěti nejstarších opatství : Cîteaux (1098), La Ferté (1113), Pontigny (1114), Clairvaux (1115) a Morimond (1115). Opat kláštera v Cîteaux byl pak zároveň nejvyšším představitelem cisterciáckého řádu.  V Cîteaux se každoročně v září na svátek povýšení sv. Kříže konalo zasedání opatů všech cisterciáckých klášterů – tzv. Generální kapitula. Zde se projednávaly nejdůležitější záležitosti řádu a rozhodnutí kapituly měla charakter zákona.  Nové kláštery byly zakládány buď odštěpením z většího kláštera, fundací církevní nebo světské osoby tzv. přivtělením, kdy osazení nového kláštera většinou 12 mnichy a opatem proběhlo z mateřského kláštera, který také kontroloval chod dceřiného kláštera.  Ženské cisterciácké kláštery netvořily vlastní síť filiačních vazeb, ale podléhaly vždy mužskému klášteru cisterciáků. V čele ženského konventu sice stála abatyše, ale vizitací byl pověřen opat z nadřízeného mužského kláštera, který také zastupoval cisterciačky navenek.  Ještě do konce 12. století bylo založeno přes 500 dceřiných klášterů a celkový jejich počet v raném středověku dosáhl kolem 2000.", "section_level": 1}, {"title": "Generální opati řádu.", "content": "Do francouzské revoluce byl generálním představeným řádu opat v Cîteaux. Po francouzské revoluci vedli řád následující generální opati:", "section_level": 1}], "src_summary": "Cisterciácký řád (latinsky Ordo Cisterciensis, OCist.) je mnišský řád založený roku 1098, ve kterém žijí mniši podle přísných zásad klášterního života hlásaných Benediktem z Nursie, navazující na benediktinskou tradici (vznikl jako reformace benediktinského řádu).", "tgt_summary": "熙笃会(;英语:Cistercians,简称:OCist)是一个天主教修会,遵守圣本笃会规,但是反对当时的本笃会,属于修院改革势力。清规森严,平时禁止交谈,故俗称「哑巴会」、「清规会」。熙笃会主张生活严肃,重个人守贫,终身素食,夜间冥想耶稣救恩与圣母功德,每日凌晨即起身祈祷或念经。他们在黑色道袍里,穿上一件白色会服,所以有时也被称作「白衣会」、「白衣修士」、「白衣头陀」。", "id": 2555999}
{"src_title": "Geert Hofstede", "tgt_title": "吉爾特·霍夫斯塔德", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vystudoval technickou univerzitu v Delftu, v roce 1967 pak získal doktorát ze sociální psychologie na univerzitě v Groningenu.  V roce 1955 se oženil s Maaike van den Hoek, se kterou měl čtyři syny.. V polovině 60. let nastoupil do IBM, kde se věnoval výzkumu postojů a hodnot zaměstnanců. Na základě dat získaných v pobočkách IBM po celém světě identifikoval Hofstede kulturní dimenze. Své výsledky publikoval v roce 1980 v knize \"Culture's Consequences\", která ho proslavila po celém světě. Během 80. a 90. let Hofstede přednášel na nizozemských i zahraničních univerzitách.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní dimenze.", "content": "Hofstede identifikoval pět univerzálních kulturních dimenzí, kterými lze charakterizovat národní, regionální, komunitní, organizační a taky třídní kultury. Čtyři z nich – vzdálenost moci (power distance), individualismus (individualism), maskulinita (masculinity) a vyhýbání se nejistotě (uncertainty avoidance) – byly objeveny na základě šetření zaměstnanců IBM. Pátá – dlouhodobá orientace (long-term orientation) – byla získána z čínského výzkumu hodnot. Všechny dimenze jsou bipolární, jsou měřeny indexy, které mohou nabývat hodnot v rozmezí 0 až 100.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k autoritě – vzdálenost moci (\"Power distance, PDI\").", "content": "Dimenze vztahu k autoritě měří míru nerovnosti, která je v dané společnosti očekávána, akceptována a upřednostňována.  Ve společnostech, které preferují velkou vzdálenost moci, jsou nerovnosti považovány za přirozené a užitečné, jsou očekávány a požadovány. Je zde velká diferenciace příjmů, očekává se hromadění privilegií a okázalá prezentace vysokého postavení. Hranice mezi sociálními vrstvami jsou pevné, respektované a málo prostupné, sociální mobilita je tedy velmi slabá. Organizace jsou striktně hierarchicky uspořádány a autority jsou ctěny. Děti jsou vychovávány k úctě ke starším, k rodičům a k učitelům. Hofstede upozorňuje i na silnou potřebu závislosti.  Naopak ve společnostech, která preferuje malou vzdálenost moci, je kladen důraz na rovnost a rovné příležitost pro všechny. Velmi často zde dochází k přerozdělování bohatství za účelem snížení nerovnosti. Ta je totiž chápána jako nespravedlivá a nežádoucí. V těchto společnostech většinou není příliš důležitý formální status, lidé si nepotrpí na tituly a jiné projevy své pozice. Potřeba závislosti je nízká, naopak je zde silný sklon k decentralizaci. Každé hromadění moci je považováno za škodlivé. Organizace mívají volnější struktury a není zde neobvyklé otevřeně odporovat svému nadřízenému. Děti jsou vychovávány spíše než k úctě, k nezávislosti a schopnosti postarat se o sebe co nejdříve. Ve společnostech s malou vzdáleností moci jsou početné střední třídy, zatímco ve společnostech s velkou vzdáleností moci můžeme pozorovat velké třídní rozdíly. Hofstede upozorňuje také na souvislost vztahu k autoritě a politického uspořádání. Politické strany jsou mnohem více polarizovány ve společnostech s velkou vzdáleností moci, oproti silným stranám středu v kulturách s nízkou vzdáleností moci.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k nejistotě – vyhýbání se nejistotě (\"Uncertainty avoidance, UAI\").", "content": "Dimenze, kterou Hofstede nazval \"uncertainty avoidence\" – tedy vyhýbání se nejistotě, se zaměřuje na zacházení společností s neurčitostí, reakce na nejistotu a nebezpečí a interpretaci budoucnosti. Index vyhýbání se nejistotě vyjadřuje míru, v jaké jsou jednotlivé kultury ochotny tolerovat nejistotu a jakou mají potřebu předcházet a zabraňovat situacím, které nejistotu vyvolávají.  Společnosti s vysokou hodnotou tohoto indexu mají jen nízkou ochotu operovat s nejistotou. Takové společnosti mají potřebu vytvářet velké množství poměrně striktních pravidel, existuje zde množství zákonů, kontrolních mechanismů a tabu, a to jak formálních, tak neformálních. Lidé upřednostňují stabilní sociální vztahy a pevné normy, neboť stálost struktury výrazně redukuje nejistotu. Společnost je tedy spíše konzervativní, s nedůvěrou vůči inovacím. Jsou zde častější projevy xenofobie a extremismu. Občané nemají pravomoci vůči autoritám a mají k nim nedůvěru. Je zde sklon k velkým teoriím ve vědě a filosofii. Společnosti s vysokou potřebou vyhýbání se nejistotě jsou úzkostnější, je v nich tedy více stresu. Ale je zde akceptovatelné veřejně ukazovat své emoce.  Společnosti s opačným vztahem k nejistotě, s nízkými hodnotami indexu, jsou mnohem více soutěživé. Konflikt je zde přijímán jako běžná součást života a je všeobecně akceptován. Lidé jsou tolerantnější k odlišnostem, snadněji přijímají změny a jsou ochotni více riskovat. Emoce se skrývají. V těchto společnostech je méně stresu, neboť nejistota a nejasnost je brána jako běžná součást života, která nestresuje. Pravidla a zákony mají spíše obecný charakter a nesnaží se postihnout každou jednotlivou situaci, která může nastat.", "section_level": 2}, {"title": "Individualismus – kolektivismus (\"Individualism, IND\").", "content": "Dimenze individualismu či kolektivismu zachycuje, v jaké míře lidé v dané kultuře jednají jako nezávislí jednotlivci či jako členové sociálních skupin. V kolektivistických kulturách převládá silný pocit příslušnosti ke skupině. Lidé se zde rodí do skupin, jejich postoje a názory jsou přímo řízeny skupinovou příslušností a lidé jsou se silně loajální s těmito skupinami. Nejenže lidé jednají tak, aby nepoškodili svoji skupinu, ale přebírají odpovědnost i za ostatní členy své skupiny. Důležitá je harmonie a konsenzus. V těchto společnostech má silnou roli rodina, s pevnými vazbami mezi příbuznými.  V individualistických kulturách hrají významnější roli hodnoty osobní svobody a nezávislého rozhodování. Lidé zde inklinují spíše k vytváření většího množství poměrně slabých vazeb. Vztahy jsou flexibilnější a méně závazné. Splnění úkolu a efektivita má přednost před vztahy.", "section_level": 2}, {"title": "Maskulinita – feminita (\"Masculinity, MAS\").", "content": "Dimenze maskulinity a feminity se zaměřuje na obecné hodnoty ve společnosti, diferencuje na základě přístupu k obecným cílům a smyslu života. Tzv. maskulinní kultury se orientují na výkon a úspěch, hrdinství či pokrok. Naopak feminní kultury se zaměřují mezilidské vztahy, péči o sebe, jiné lidi i prostředí, kvalitu života. Maskulinní kultury jsou dle Hofstedeho materialističtější. Chování lidí je agresivnější a přímočařejší. Konflikty jsou zde častěji řešeny bojem. Výchova dívek a chlapců se liší, dívky mají být jemné a citlivé, zatímco chlapci průbojní a ambiciózní. Femininní kultury se více zaměřují na vztahy, jsou jemnější a citlivější. Konflikty jsou častěji řešeny kompromisem a vyjednáváním. Dívky i chlapci jsou vychováváni stejně - mohou plakat, ale nemají se prát.", "section_level": 2}, {"title": "Dlouhodobá orientace – krátkodobost (Long term orientation\", LTO\").", "content": "Dimenze dlouhodobé orientace značí vyrovnanost společnosti s vlastní minulosti, poučení se z chyb a historie a reakce na současné výzvy a rozvoj. Kultury s nízkým skóre ctí tradice a na inovace se dívají s respektem. Kultury s vysokou hodnotou přijímají sociální a jiné změny jako výzvu, například jsou nakloněny k novinkách a technologiím ve výuce. Česká republika se v této dimenze pohybuje okolo hodnoty 70, což značí pragmatickou kulturu. Češi věří ve více úhlů pohledu, jejich rozhodnutí záleží na situaci, kontextu rozhodnutí a době, kdy je činěno.", "section_level": 2}], "src_summary": "Geert Hofstede (2. října 1928, Haarlem, Nizozemsko – 12. února 2020, Velp) byl nizozemský sociolog a psycholog zkoumající rozdíly a interakce mezi různými národními a organizačními kulturami.", "tgt_summary": "吉尔特·霍夫斯塔德(Geert Hofstede,1928年-10月2日-2020年-2月12日)是一名荷兰社会学家、心理学家。他在管理IBM期间,研究并发表了”各国间的霍夫斯塔德行为模式(Hofstede’s Model of National Culture)”,主要谈及不同国家的文化异同如何影响管理层的决策。", "id": 2099525}
{"src_title": "Svatý Metoděj", "tgt_title": "美多德", "src_document": [{"title": "V Byzanci.", "content": "Michael-Metoděj, byl starší bratr sv. Konstantina-Cyrila, nejstarší ze sedmi dětí drungaria Lva a jeho ženy Marie. Oba rodiče pocházeli z řecké patricijské rodiny. Podle Konstantina Bonise byla Marie dcerou byzantského císaře Konstantina VI. Michael (Metoděj) byl urostlé postavy a velmi inteligentní. Studoval v Soluni a v Cařihradu (Konstantinopoli). Právě zde v Cařihradu na studiu práv se pod dohledem otce připravoval po jeho vzoru k vojenské a státní správní službě. Pro své nadprůměrné schopnosti byl mezi učiteli oblíben. Není tedy divu, že vlivem otce a jeho přátel byl brzy v roce 835 pověřen vysokým a odpovědným úřadem archonta, císařského místodržitele v Strymonském kraji severně od Soluně, obývaném Slovany.  Slované v Makedonii a Thesálii se snažili využít každé příležitosti, aby se vymanili z vlivu Byzance. Do zmatků kolem nastoupení císařovny Theodory II. na trůn zasáhli i Bulhaři pokusem sdružit balkánské Slovany do jednoho státního útvaru. Okolo roku 842 odstředivé snahy Slovanů vůči Byzanci", "section_level": 1}, {"title": "Období politických a náboženských zvratů (od roku 855 do roku 860).", "content": "Zbožná císařovna-matka Theodora II. vládla za podpory logotheta (kancléře) Theoktista místo svého nezletilého syna Michaela III. jako císařovna-zástupkyně. Císařovnin bratr Bardas, Theoktistův nepřítel, byl sice schopný a učený muž, avšak nemravný. Mladého Michaela III. vychovával k nevázanosti a dovoloval mu téměř vše. Bardas se neštítil žádných prostředků k dosažení svého. Se závistí a značnou nevolí pozoroval důvěrnou spolupráci císařovny a jejího kancléře. Theoktisovi se podařilo na nějaký čas vyhnat Bardu z Cařihradu. Bardovi se však podařilo mladého císaře natolik ovlivnit, že nakonec dosáhl toho, že byl na přání rozmařilého mladého Michaela povolán nazpět do Cařihradu. Nastal otevřený konflikt, jehož důsledkem bylo spiknutí Michaela III. a jeho strýce Bardy proti kancléři Theoktistovi.", "section_level": 1}, {"title": "Misie u Chazarů.", "content": "Oba bratři, vzdáleni těchto politických tahanic, se však ze samotářského způsobu života netěšili dlouho. Po státním a církevním převratu v Byzanci přišli okolo roku 860 k císaři Michaelovi III. chazarští poslové, kteří prostřednictvím listiny od svého vladaře žádali o mudrce, který by v učené disputaci dovedl oponovat arabským a židovským misionářům. Proto byli oba bratři vysláni Michaelem III. na misijní a diplomatickou cestu k Chazarům, tradičním spojencům Byzance, na černomořské, azovské a kaspické pobřeží. Metoděj přijal", "section_level": 1}, {"title": "Události v Cařihradu kolem roku 860.", "content": "Mezitím došlo opět ke konfliktům mezi novým patriarchou Fotiem a přívrženci dřívějšího patriarchy Ignatia. Fotios tedy v roce 861 znovu svolal církevní sněm a na cařihradském synodě byl Ignatios opětovně odsouzen a sesazen a s ním i větší počet biskupů. Císařský a patriarší dvůr proto hledal muže", "section_level": 1}, {"title": "Situace na Moravě kolem roku 862.", "content": "Vládce Moravy Rostislav ve snaze vymanit se zcela z vlivu Franské říše, která využívala křesťanství a církevní správu pro své politické cíle, usiloval o vytvoření vlastní církevní organizace, nezávislé na Franské říši. Protože Rostislav neuspěl u papeže Mikuláše I. s žádostí o vyslání biskupa, který by ve srozumitelném jazyce", "section_level": 1}, {"title": "Misie na Moravě.", "content": "Na jaře, podle legendy 11. května, podle dnešního kalendáře 24. května roku 863, dorazila výprava na Moravu. Pro Moravu nastalo nové období osvětové a církevní činnosti, které mělo výrazný vliv na situaci ve velké části Evropy.  Věrozvěstové si rozdělili úkoly a začali vyučovat žáky vybrané Rostislavem mezi nadanými moravskými mladíky. Misionáři přeložili do staroslověnštiny bohoslužebné knihy, učili své žáky tyto knihy správně číst a chápat, učili je znát všechny církevní obřady. Založili seminář pro výchovu svých následovníků v misijní činnosti. Pro potřeby semináře přeložili obřadní knihy, napsali učebnice a bez prodlení začali vychovávat kněžský dorost. Putovali rovněž po moravských městech, hradištích i venkově a šířili křesťanskou osvětu, neboť mezi prostým zemědělským lidem dosud převládalo hrubé, povrchní křesťanství nebo přežívalo pohanství. Mezi Moravany totiž dosud působili kněží z Řecka, Itálie, ale především z Bavor, a každý vykládal víru po svém.", "section_level": 1}, {"title": "Misie v Panonii.", "content": "Někdy na podzim roku 866 se věrozvěstové odebrali na cestu do Akvileje a dále zpět do Konstantinopole, aby tam zařídili potřebné záležitosti. Cestou se asi na půl roku zastavili u knížete Kocela v politicky klidnější Panonii. Ten jim přivedl 50 žáků, aby je bratři", "section_level": 1}, {"title": "V Benátkách.", "content": "Na nějaký čas se Konstantin s Metodějem zastavili v Benátkách, kde s akvilejským patriarchou vedli učené disputace o oprávněnosti slovanské bohoslužby. Tyto rozhovory byly důležité z toho důvodu, že jejich úspěch mohl výrazně podepřít další působnost apoštolů u Slovanů a pravděpodobně vytvořil příznivou vyjednávací pozici pro pozdější jednání v Římě. Situace byla o to vážnější, že benátské", "section_level": 1}, {"title": "V Římě.", "content": "Když se družina apoštolů blížila k Římu, čekalo je vřelé uvítání. Ostatky sv. Klimenta dělaly divy. Nevítal je však Mikuláš I., ale Hadrián II., nastoupivší na Petrův stolec místo 3. listopadu 867 náhle zesnulého předchůdce. Korunován byl 14. prosince, neboť čekal na odpověď císaře Ludvíka. Díky ostatkům sv. Klimenta byl Řím vzhůru nohama a apoštolové se těšili posvátné úctě Římanů, kteří v nich poznali muže ctihodné a učené. Svou bystrostí budil Konstantin zaslouženou pozornost. Velmi laskavě a přátelsky byli bratři přijati rodáky z početné řecké mnišské komunity, kteří utekli do Říma z Cařihradu, když tam vypuklo náboženské pronásledování, ať už za patriarchy Jana nebo za Fotia. V tu dobu byl v Římě i cařihradský opat Theognostos, který do Říma přinesl stížnost vyhnaného patriarchy Ignatia. Pro Konstantina s Metodějem se stal stanovištěm klášter sv. Ondřeje při nynějším kostele sv. Řehoře Velikého, útulek řeckých mnichů. Dalším vhodným útulkem pro věrozvěsty byl klášter svaté Praxedy u chrámu Santa Maria Maggiore, který byl kolem roku 820 předán řeckým mnichům.  Věrozvěstové si u oblíbeného mezi Římany papeže Hadriána II. získali takovou důvěru, že Hadrián II. zásadně potvrdil jejich učení i jejich neobvyklou misijní metodu zavádění slovanské bohoslužby. Počátkem roku 868 potvrdil papež slovanský překlad bohoslužebných knih. Položil je na oltář v bazilice Panny Marie Sněžné, posvětil je a zároveň posvětil Metoděje na kněze. Na papežův příkaz posvětil biskup", "section_level": 1}, {"title": "Cestování mezi Panonií a Římem.", "content": "Papež vyslyšel žádost Kocela o „blaženého učitele“ a poslal ho nejen jemu, ale „všem slovanským krajinám“. Metoděj byl tedy zplnomocněn apoštolským misionářem a legátem s důležitou pravomocí pro rozšíření křesťanské víry a pro uspořádání církevních poměrů ve slovanských misijních zemích. V polovině roku 869 byl vyslán do Panonie, aby dojednal zřízení nové samostatné panonské diecéze. Měl s sebou papežský list (bula \"Gloria in excelsis Deo\"), schvalující slovanskou bohoslužbu s tím, že při mši se má číst evangelium nejprve latinsky a potom slovansky. Kocel přivítal jak Metoděje, tak papežův návrh na obnovení někdejší arcidiecéze sremské, založené Kristovým učedníkem Andronikem a zaniklé roku 581.  Metoděj se vrátil do Říma s Kocelovou odpovědí a s dvacetičlenným doprovodem panonských", "section_level": 1}, {"title": "Situace na Moravě kolem roku 870.", "content": "Východofranský král Ludvík II. Němec se obával důsledků misijní činnosti slovanských věrozvěstů a využil každé vhodné příležitosti k vystoupení proti Rostislavovi. Po pohraničních šarvátkách roku 868 a minulých neúspěších chtěl zaútočit v srpnu roku 869 se silným vojskem na Moravu. Sám Ludvík II. Němec zůstal nemocen v Řezně, proto v čelo vojska Franků a Alamanů postavil nejmladšího syna Karla. Ten přitáhl před silně opevněnou Rostislavovu pevnost, avšak bez jednoznačného úspěchu. Rostislav se měl uchýlit pod ochranu hvozdů. Bylo však pustošeno území Moravy. Starší syn Ludvíka Němce Karloman vpadl s Bavory do Svatoplukova nitranského údělného knížectví a neméně pustošil krajinu. Ničivé útoky německých vojenských sborů hůře snášel Svatopluk, což mohlo být počátečním impulsem k neshodám mezi Rostislavem a jeho synovcem Svatoplukem. Ludvík Němec se totiž postaral, aby za jakési podmínky dosáhl míru s Moravany. Je možné, že se jednalo o následné vyjednávání Karlomana se Svatoplukem. Svatopluk totiž začal sledovat svoji vlastní politiku spolupráce s Franky. To mělo za následek hněv Rostislavův, proto někdy na jaře roku 870 nastražil na Svatopluka léčku ve snaze nechat ho zahubit. Svatopluk však byl někým varován a podařilo se mu uniknout. Když Rostislav poznal, že úmysl byl prozrazen, vydal se pronásledovat unikajícího Svatopluka. Avšak sám přitom upadl do léčky. Byl zajat a vydán Karlomanovi. Ten", "section_level": 1}, {"title": "Zajetí Metoděje.", "content": "Zatímco na Moravě probíhaly převratné události, zajali Frankové Metoděje a vydali ho soudu bavorských biskupů. Ti totiž nelibě nesli, že ztráceli vliv v oblasti, kde dřív působili. V nebezpečí byl i jejich církevní majetek, zejména v Panonii. Soud probíhal za přítomnosti vladaře a v nenávistné atmosféře. Místo soudu není známo, předpokládá se, že v Řezně. Němečtí biskupové se nechtěli smířit s novou situací a vyčítali Metodějovi, že učí na jejich území. Metoděj statečně hájil právo sporného území na bezprostřední církevní podřízenost papeži. Odvolával se na to, že právo soudit ho nemají němečtí biskupové, ale pouze papež. Nepodlehl nátlaku, aby se vzdal arcibiskupství, proto byl držen dva a půl roku v benediktínském klášteře ve švábském Ellwangenu, v otevřené jámě, kryté pouze mříží. Prostřednictvím listů Metodějových žáků byl papež upozorněn, jak krutě a surově bylo s Metodějem zacházeno. Papež Hadrián II. začal tento případ vyšetřovat a pokoušel se jej vyřídit písemnou formou, ale bez úspěchu. Metoděj doufal, že na papežův rozkaz bude v krátké době osvobozen. Musel ještě přes dva roky snášet utrpení tělesné, ale mnohem víc duševního strádání mu působila nejistota a starost o Moravany.  Mnohem razantněji vystoupil až papež Jan VIII., který jako římský arcijáhen spolupracoval už s Mikulášem I., a nastoupil na Petrův stolec 14. prosince 872. Hned počátkem roku 873 poslal ankonského biskupa Pavla jako", "section_level": 1}, {"title": "Metoděj podruhé na Moravě.", "content": "Již v prvních moravských městech, vsích a dvorcích byl Metoděj vítán s velkou radostí. Knížata mu prokazovala velkou úctu. Svatopluk přijal Metoděje a odevzdal mu všechny kostely a všechno duchovenstvo na Moravě. Po návratu Metoděje se výrazně vzmohlo křesťanství na Moravě a vzmáhala se i Moravská říše, neboť Svatopluk sám začal využívat křesťanství k rozšiřování území. Metoděj plnil úkol papeže šířit křesťanství u Slovanů a využíval pravomoci posílat své kněze za hranice říše. Za spolupráce s Metodějem tak Svatopluk získal území na řece Visle. Svatopluk se v této fázi zaměřoval na územní zisk, uzavřel proto v roce 874 s Franky mír. V čele poselstva", "section_level": 1}, {"title": "Metoděj potřetí v Římě.", "content": "Papež Jan VIII. měl nedobré zkušenosti s násilnou mocí německých vladařů a viděl v tom určité nebezpečí pro obecnou svobodu církve. Brzy se přesvědčil o velikosti slovanského apoštola, jehož vystoupení bylo úctyhodné. Metoděj jasně a přesvědčivě ospravedlnil svoje počínání a působivě vylíčil upřímnou oddanost moravského vládce i moravského lidu. Jan VIII. shledal Metodějovo učení pravověrným ve všech církevních naukách a potvrdil Metodějovi všechny výsady jeho arcidiecéze a obdařil Metoděje předpisy coby papežského legáta pro šíření křesťanské víry mezi Slovany. Jáhnům a kněžím na území Svatoplukovy říše bez rozdílu národnosti papež nařídil pod hrozbou vyhnání poslušnost a poddanost Metodějovi.", "section_level": 1}, {"title": "Metoděj potřetí na Moravě.", "content": "Metoděj se vrátil na Moravu s potvrzením dřívějších výsad Hadriánových rozšířených o právo světit nové biskupy. Jeho působení však bylo obtížné a vyžadovalo psychickou odolnost, neboť Wiching kladl překážky. Neštítil se ani podvodu, když dorazil na Moravu před Metodějem a na základě falešného údajně papežova listu vystupoval jako jedině pravý moravský biskup a dokonce i před shromážděným lidem rozhlašoval lži, že papež kázal Metoděje i s jeho učením vyhnat ze", "section_level": 1}, {"title": "Metoděj v Cařihradě.", "content": "V Cařihradě byl arcibiskup Metoděj přijat všemi včetně císaře s velkou radostí a úctou. Císař i patriarcha slavnostně uvedli arcibiskupa do svého sídla. Císař se pochvalně vyjádřil o jeho učení, vyslyšel a splnil veškerá Metodějova přání a z řad jeho žáků si vyžádal", "section_level": 1}, {"title": "Metoděj počtvrté na Moravě.", "content": "V tu dobu již Metoděj cítil, že mu ubývá fyzických sil, apoštolská horlivost ho však pobízela, aby dokončil překlad zbývajících evangelií. Za tím účelem vybral ze svých žáků dva rychlopísaře. Za osm měsíců, od března do října včetně roku 884 stihli upravit překlad téměř všech knih (kromě knihy Makabejských). Pro tak obrovské dílo však Metoděj neměl zdaleka takové podmínky, jako tomu bylo za Rostislava, kdy vzájemně se podporující bratrská dvojice měla všestrannou podporu ze strany moravského knížete. Za panování Svatopluka téměř osamocený Metoděj nesl veškerou tíhu správy ještě neupravené arcidiecéze a řízení výchovy kněžstva. Ze strany vládce, jemuž Metodějovo dílo přinášelo v podstatě největší prospěch, nacházel příliš málo porozumění, o intrikách Wichinga a německých kněží, často spíše špionů Franské říše, než pravých misionářů, ani nemluvě. Snad jen všeobecná úcta ze strany lidu a Metodějův věhlas zabránila ještě větším potížím. O úctě k osobnosti Metoděje ze strany blíže nejmenovaného franského, údajně nepřátelského krále, který navštívil kraje kolem Dunaje a chtěl vidět Metoděje, vypovídá zpráva k roku 884. Oproti všeobecnému očekávání a varování bylo přijetí slavnostní a uctivé, cizí král se doporučil do Metodějových modliteb. Podle A. Brücknera (Die Wahrheit) je tímto králem míněn franský císař Karel III. Tlustý, třetí syn Ludvíka II. Němce, mimochodem spojenec Svatopluka I. Moravského z let 882 až 884. Dokud setrvával Svatopluk ve velkém přátelství s Arnulfem, nemanželským synem krále Karlomana, jemuž Karloman dříve přenechal správu Korutan a Panonie (Východní marky), měl Wiching na Svatopluka vliv. Méně těžkostí", "section_level": 1}, {"title": "Po smrti.", "content": "Když se Arnulf a Svatopluk v roce 885 opět spřátelili, Wiching nabyl zase více moci. Ve spojení s Arnulfem se vynasnažil, aby Metodějovi žáci byli násilím vyhnáni z Moravy. Tak jako dříve, tak i v tomto případě zřejmě používal k dosažení svého cíle podvržených papežských listů. Podle Wichingových zpráv byl sestaven papežský list Štěpána V. (VI.), kterým byl právě Wiching ustanoven Metodějovým nástupcem jako moravský biskup. Kromě toho papež vyslal na Moravu legáta biskupa Dominika se dvěma kněžími s pokynem, že Gorazd, než bude moci vykonávat pravomoci, se musí nejprve dostavit do", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Na počest Cyrila a Metoděje se každoročně koná Národní pouť na Velehradě za účasti tisíců věřících. V roce 1985 pouť za účasti až 200 000 lidí přerostla v demonstraci proti komunistickému režimu v Československu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Metoděj (řecky \"Μεθόδιος, Methodios\"; latinsky \"Methodius\") (813 (prameny uvádějí i 815) v Soluni – 6. dubna 885 na Moravě) byl významný byzantský právník, státník, teolog, světec a jeden z nejvýznamnějších učenců 9. století. Spolu se svatým Cyrilem je hlavním patronem Moravy a spolupatronem Evropy. V barokních textech se vyskytuje i slovanská podoba jeho jména: Strachota; původně se však jmenoval Michael.", "tgt_summary": "美多德(,古教会斯拉夫语:,英语: Methodius),也译作麦瑟迪乌斯、美多迪乌斯、梅笃丢斯、梅索迪奥。他最初的名字叫做迈克尔(希腊语:,英语:Michael)。由于不同的资料记载他的出生年份不同,这使得他的出生年月无法确定,他和他的兄弟西里尔谁大谁小也无法确定。大部分资料记载他出生于在825年或826年,并且比西里尔小。他出生在东罗马帝国萨洛尼卡(位于现在的希腊)。 。他同时被天主教会和东正教会封为圣人,被称为“圣美多德”。他和他的哥哥西里尔对大摩拉维亚和潘诺尼亚的斯拉夫人进行过传教活动。他们的传教活动大大影响了斯拉夫人的文明进程,这使得他们获得“斯拉夫人的传教士”的称号。 他们兄弟俩发明了格拉哥里字母。格拉哥里字母是第一种用来记录古教会斯拉夫语的字母。 他们死后,他们的学生继续对斯拉夫人进行传教工作。两兄弟都被东正教会授予“”的头衔。1880年,天主教教皇利奥十三世在天主教里为他们设立节日。1980年,天主教教皇约翰·保禄二世宣布他们与诺尔恰的圣本笃一起是欧洲的主保圣人。", "id": 2558325}
{"src_title": "Skok o tyči", "tgt_title": "撑杆跳高", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Skok o tyči byl v antickém světě používán v běžném životě. Starověcí Kréťané pomocí tyče naskakovali saltem na býky, Nomádi na koně a Keltové začali tyč používat ke skokům do dálky.  První dochované výsledky závodu pocházejí z 23. března 1866, kdy John Wheler v Londýně skočil 305 cm. V tu dobu bylo ještě povoleno šplhání a přehmatávání na tyči, čehož využívali především Japonci.  Revoluce přišla v roce 1889 kdy byla vydána první pravidla skoku o tyči a jedním z pravidel byl i zákaz šplhání a přehmatávání na tyči. V tu dobu se skákalo na dřevěných tyčích s kovovým bodcem, které měřily okolo 4 m a vážily přibližně 7 kg.  Druhé olympijské hry se konaly v roce 1900 v Paříži, které vyhrál výkonem 330 cm Irving Baxter.  První světový rekord s hodnotou 369 cm byl vytvořen již na bambusové tyči v roce 1908 a jeho držitelem byl Alfred Gilbert.  Na Letních olympijských hrách v roce 1924 konaných opět v Paříži se k zasunutí tyče začal používat dřevěný šuplík. Králem těchto olympijských her a celé éry „bambusu“ se stal Cornelius Warmerdam, který světový rekord posunul až na 477 cm v roce 1940.  Hliníková tyč se začala používat již v roce 1943, ale až roku 1957 dokázal Bob Gutowsky překonat Warmerdamův rekord o 1 centimetr. Nový rekord na sebe ovšem nenechal dlouho čekat a hned o rok později se na tyči ze sklolaminátu o rekord postaral George Davis výkonem 483 cm.  Jako první člověk světa se přes hranici 5 metrů přenesl Pentti Nikula, ale za první oficiální pětimetrový výkon je považován až o půl roku později skočený skok Briana Sternberga z 27. dubna 1963 na otevřeném hřišti ve Philadelphii.  Hranice šesti metrů byla překonána roku 1985 v Paříži legendárním ukrajinským \"carem tyčkou\" Sergejem Bubkou, který za svou kariéru nasbíral neuvěřitelných 35 světových rekordů. Halový byl o centimetr lepší než venkovní (což je neobvyklé) a měl hodnotu 615 cm. Dne 15. února 2014 jej překonal Francouz Renaud Lavillenie výkonem 616 cm. Dne 8. února 2020 ho překonal Švéd Armand Duplantis výkonem 617 cm. O týden později pak stejný atlet tento svůj nový světový rekord o další centimetr vylepšil.", "section_level": 1}, {"title": "Mužská soutěž.", "content": "Největšími fenomény světové tyčky jsou pravděpodobně Cornelius Warmerdam, Bob Richards a nám nejvíce známý Sergej Bubka, který jako první tyčkař překonal hranici 6 metrů.  Mezi českými tyčkaři v současnosti vyčnívají svými výkony Michal Balner, Štěpán Janáček, Jan Kudlička a Adam Ptáček. Nejlepším nynějším světovým tyčkařem je Francouz Renaud Lavillenie, vítěz Diamantové ligy v letech 2010, 2011, 2012, 2013 a 2014.", "section_level": 1}, {"title": "Ženská soutěž.", "content": "Ženská tyčka je relativně nová disciplína, která se na pořadí mistrovství světa dostala až v roce 1999. Mezi ženami se již v roce 1995 uplatnila bývalá gymnastka Daniela Bártová a zapsala se do historie jako první tyčkařka, která překonala hranici 420 cm. Dalšími velkými jmény ženské tyčky byly Emma George, Stacy Dragilaová, Světlana Feofanovová a na začátku 21. století se fenoménem ženské tyčky stala Jelena Isinbajevová.  Ale ani české tyčkařky nestojí v bitvách o tituly opodál. Již zmíněná Daniela Bártová je devítinásobnou světovou rekordmankou a vicemistryní Evropy. Mistryní světa v této disciplíně z roku 2001 je Pavla Hamáčková-Rybová, která se i po narození syna v roce 2009 stále skoku o tyči věnuje. Držitelkou českého rekordu byla šest let Kateřina Baďurová, výkonem 476 cm ji překonala v září 2013 svěřenkyně Františka Ptáčníka a Nikolaje Goroškova Jiřina Svobodová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Skok o tyči je sportovní odvětví řazené do lehké atletiky. Cílem je překonání vodorovně umístěné laťky s pomocí dlouhé tyče: jedná se v podstatě o upravenou gymnastickou disciplínu, kdy atlet (gymnasta) po rozběhu opře tyč do skříňky v zemi pod laťkou (atleti jí říkají „šuplík“), tyč se následně ohne a atlet, který se drží druhého konce tyče, je vymrštěn do výšky, kde musí překonat laťku, aniž by ji shodil. Poté dopadne do měkkého doskočiště. Tyč může být vyrobena z libovolného materiálu, jakékoli délky i průřezu a musí mít hladký povrch. Atleti mají na každé výšce tři pokusy, ale po prvním nezdařeném si další mohou ušetřit na další postupnou výšku, ale na ni mají pouze dva pokusy.", "tgt_summary": "撑杆跳高,也叫做撑竿跳高,是一项田径项目,由一个人用一根细长而灵活的杆子(在今天通常是由玻璃纤维或碳纤维制成的)帮助他跳过一定的高度。该项运动历史长久,在古代希腊,人类就利用长矛、木棍等长形物以撑过河流等障碍物。古克里特人和凯尔特人都有撑杆跳比赛的活动。而据记录,在554年的爱尔兰也出现撑越过河的游戏。18世纪,撑竿跳高由于能锻练身体,在德国曾流行一时,后来渐渐广泛,普及到全世界。1896年,男子撑杆跳成为奥运会的正式比赛项目,2000年女子撑杆跳亦成为奥运会的正式比赛项目。", "id": 320576}
{"src_title": "Ohio", "tgt_title": "俄亥俄州", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První Evropané, kteří se do oblasti dnešního Ohia dostali, byli v 17. století Francouzi. Celý region se v roce 1663 stal součástí Nové Francie. V průběhu 18. století získal jméno Vallée de l'Ohio (později anglicky Ohio Country), podle řeky Ohio, jejíž název vychází z irokézského slova označujícího „velkou řeku“. Britští průzkumníci sem začali pronikat teprve kolem roku 1750, nicméně celé území Velké Británii připadlo již roku 1763, coby výsledek sedmileté války. Po americké revoluci přenechali Britové v roce 1783 území Spojeným státům. V roce 1787 zde vzniklo velké Severozápadní teritorium, ze kterého se na začátku 19. století vydělil region Ohio, který se k 1. březnu 1803 stal 17. státem USA.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Se svou rozlohou 116 096 km2 je Ohio 34. největším státem USA, v počtu obyvatel (11,6 milionů) je sedmým nejlidnatějším státem a s hodnotou hustoty zalidnění 110 obyvatel na km2 je na desátém místě. Hlavním a největším městem je Columbus s 850 tisíci obyvateli. Dalšími největšími městy jsou Cleveland (390 tisíc obyv.), Cincinnati (300 tisíc obyv.), Toledo (280 tisíc obyv.), Akron (200 tisíc obyv.) a Dayton (140 tisíc obyv.). Ohiu patří 502 km pobřeží Erijského jezera. Nejvyšším bodem státu je vrchol Campbell Hill s nadmořskou výškou 472 m ve středozápadě státu. Největšími toky jsou řeky Ohio, tvořící hranici se Západní Virginií a Kentucky, Scioto a Muskingum.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Zeměpisná poloha Ohia ho přímo předurčuje k ekonomickému růstu. Protože Ohio spojuje Severovýchod se Středozápadem, mnoho dopravních linek vede skrz tento stát. Ohio má desátou nejrozvinutější síť dálnic v zemi.  Na severu státu je pobřeží Erijského jezera dlouhé více než 500 km. Jižní hranice státu jsou přirozeně vyznačeny tokem řeky Ohio. Další známé řeky jsou třeba Cyahoga, Great Miami River, řeka Maumee, Muskingum a Scioto. Největší přírodní katastrofa v dějinách Ohia nastala v povodí Great Miami River v roce 1913. Voda z řeky se rozlila v oblasti Daytonu. Kvůli tomu zde byl vypracován první projekt na ochranu před povodněmi ve Spojených státech.  Velké jezero svaté Mary bylo zbudováno ve středozápadní části státu, aby zásobovalo kanály, v období výstavby kanálů v letech 1820-50. Po mnoho let bylo toto jezero největším uměle vytvořeným na světě.", "section_level": 2}, {"title": "Klima.", "content": "Stát leží v mírném podnebném pásmu. Na většině území státu je vlhké kontinentální klima, ale do jižní části státu zasahuje vlhké subtropické klima. Léta jsou horká a vlhká a zimy jsou většinou chladné. Srážky jsou během roku jen mírné. Nehostinné počasí není v Ohiu nijak neobvyklé, protože je to věčné bojiště mezi teplým Golfským a studeným Arktickým proudem. Ale tornáda tu jsou méně častá než ve státech na západ od Ohia. Stejně jako zemětřesení, která jsou v Ohiu vzácná. Největší naměřená teplota byla zaznamenána v červnu roku 1934 blízko města Gallipolis a to 45 °C. Nejnižší naměřená teplota byla zaznamenána v únoru roku 1899 u města Milligan a to téměř -40 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 11 536 504 obyvatel. Asi 3,5 % obyvatel Ohia se nenarodilo ve Státech.  Více než čtvrtina obyvatel má původ v Německu, 13 % v Irsku a téměř 10 % v Anglii. Čtvrtina obyvatel Ohia je mladší 18 let a 13 % je starší 65 let.", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 3,1 % populace.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ohio (anglická výslovnost, oficiálně ) je stát nacházející se na východě Spojených států amerických, v oblasti východních severních států ve středozápadním regionu USA. Ohio hraničí na východě s Pensylvánií, na jihovýchodě se Západní Virginií, na jihu s Kentucky, na západě s Indianou a na severu s Michiganem. Severovýchodní ohraničení tvoří Erijské jezero, kde Ohio sousedí s kanadskou provincií Ontario.", "tgt_summary": "俄亥俄州(英语:State of Ohio)位于美国中西部,是五大湖地区的组成部分。俄亥俄州处于美国文化和地理的交叉口,州民来自新英格兰、美国中部、阿巴拉契亚和美国上南部等地区。俄亥俄州是第一个依据《西北法令》加入联邦的州,英文缩写为“OH”(以前为“O”)。“俄亥俄”一词源于当地原住民易洛魁族语,意为“美好之河(Beautiful River)”。为了表达敬意,美国海军以“俄亥俄”命名过多艘军舰,如俄亥俄级潜艇、俄亥俄号战舰。", "id": 177584}
{"src_title": "Socialistický svaz mládeže", "tgt_title": "社会主义青年联盟", "src_document": [{"title": "Poslání organizace.", "content": "Hlavním úkolem SSM od roku 1970 (po obsazení Československa spojeneckými vojsky Varšavské smlouvy) podle pokynů nově, nesvobodně ustanoveného vedení KSČ, bylo ovládnout vysoké a střední školy, znormalizovat stav na středních a vysokých školách, cenzurovat názory mladých studujících lidí, potlačovat včas svobodu názorů a posilovat v mladých lidech vědomí mocenského, neměnného postavení KSČ. SSM se stal předstupněm KSČ, cílem byla výchova mládeže v duchu marxismu-leninismu.  Po rozpadu jednotného systému ČSM a PO ČSM v roce 1968 následovalo obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a navazující období postupné tzv. normalizace. Dne 27. listopadu 1969 byla ustavena \"Federální rada dětských a mládežnických organizací ČSSR\", která připravila jejich opětné sjednocení, ke kterému došlo roku 1970. Od roku 1970 tak byla opět zamezena činnost samostatných skautských organizací - Junáků a dalších 17 mládežnických organizací, založených či obnovených v období let 1968 a 1969. Po roce 1970 byla bývalým vedoucím junáku práva na členství v SSM odpírána. Na základních školách, pro děti do 15 let nahradily zakázaný skauting komunistickou stranou normalizované organizace, zejména PO SSM. SSM byl organizací navazující na středních školách na dětský Pionýr. SSM byl organizačně, byrokraticky od KSČ řízenou organizací.  Vyhovující funkcionáři SSM byli připravováni na členství v KSČ a na zařazení do vedení podniků, zejména aby pomohli kádrovým útvarům v podnicích při normalizaci. Na problematiku dohledu nad funkcionáři SSM byli vyčleněni speciálně vyhovující a prověření členové KSČ, styční pracovníci se SSM (v Praze například působil takto Miroslav Šlouf). Funkcionáři SSM sdělovali své hodnocení spolužáků či spolupracovníků styčným osobám z KSČ. Spoludodávali svá doporučení pro možnosti pracovního uplatnění, případně pro studium, a pro kádrové hodnocení ostatních lidí, i těch, kteří nebyli členy SSM. Kdo nebyl v SSM, měl tak od počátku znemožněnou pracovní kariéru, nedostal doporučení ke studiu na vysoké škole, nedostal také doporučení k individuálnímu výjezdu do zahraničí, do západních zemí.  Pro způsob vedení a řízení organizace byla tato taktéž lidově nazývána jako „Svaz souložící mládeže“ (SSM).", "section_level": 1}, {"title": "Organizační struktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ústředí.", "content": "Nejvyšším svazáckým orgánem byl celostátní sjezd, svolávaný jednou za pět let. Mezi těmito sjezdy organizaci řídil ÚV SSM. Celá organizace byla tvořena územními republikovými organizace v ČSR a SSR a navíc organizací SSM v ozbrojených silách. Tyto republikové organizace svolávaly republikové sjezdy, měly své sekretariáty a předsednictva. Ty zároveň řídily krajské výbory SSM a národní rady PO SSM.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura v krajích.", "content": "Krajskou organizaci tvořily všechny okresní svazácké organizace příslušného kraje. V jejím čele byl krajský výbor, který nepřímo řídil i krajskou organizaci PO SSM. Spolupracoval s krajskými orgány Národní fronty, měl i svůj sekretariát. Městské organizace v Praze a Bratislavě byly postaveny na úroveň organizací krajských.", "section_level": 2}, {"title": "Okresní organizace.", "content": "Tu tvořily všechny základní organizace SSM v okrese vyjma armády a zahrnovaly, tedy i řídily okresní organizaci PO SSM. Nejvyšším orgánem byla formálně okresní konference SSM, v období mezi tím pak sekretariát OV SSM a předsednictvo OV SSM.", "section_level": 2}, {"title": "Základní organizace.", "content": "Se souhlasem OV SSM vznikaly ZO SSM na závodech, školách všeho typu, ve vesnicích i městech. Ve větších závodech a školách pak vznikly celozávodní, celoškolské, celoučilištní výbory SSM, ve městech městské výbory SSM. Tyto pak svolávaly své konference.", "section_level": 2}, {"title": "Sjezdy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "I. sjezd SSM ČSSR 1972.", "content": "Ve dne 8. – 10. září 1972 proběhl český sjezd SSM, 666 delegátů zastupovalo 410 000 členů SSM. Předsedou českého ústředního výboru (ČÚV) SSM byl zvolen Jindřich Poledník. Ve dnech 15. – 17. září 1972 následoval slovenský sjezd SSM, předsedou slovenského ÚV SSM byl zvolen Michal Zozulák. Celostátní I. sjezd SSM ČSSR proběhl ve dnech 27. – 30. září 1972 v Praze ve Sjezdovém paláci Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Sjezdu se zúčastnilo 1 285 delegátů a 520 hostů, vedoucí státní a straničtí činitelé KSČ, zástupci mládežnických organizací ze 32 zemí světa, delegace Světové federace demokratické mládeže (SFDM) a zástupci Mezinárodního svazu studentstva (MSS). Sjezd přijal některé úpravy ve Stanovách, např. upravil formulaci o vztahu SSM ke KSČ: \"„...SSM vychází ve své činnosti z programu KSČ a je jejím aktivním pomocníkem.“\", dále pak upravil formulaci činnosti SSM: \"„SSM neustále upevňuje socialistickou jednotu všech sociálních a věkových skupin čs. mládeže.“\" Předsedou ÚV SSM byl zvolen Juraj Varholík.", "section_level": 2}, {"title": "Mimořádný sjezd SSM 1990.", "content": "Mimořádný sjezd SSM se konal ve dnech 27. a 28. ledna 1990 v Praze. Sjezd rozhodl o zániku SSM s tím, že právním pokračovatelem se stává Svaz mladých (SM), který byl dne 23. dubna 1990 zaregistrován ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních.", "section_level": 2}, {"title": "Transformace SSM.", "content": "Po sametové revoluci zastával prodemokratický blok vysokoškoláků názor, že by svaz (\"mládežnický moloch\") měl být zrušen. Dokonce se tak na přelomu let 1989/90 někde na místní úrovni i stalo. Na centrální úrovni panoval jiný názor. Předsedovi Ústředního výboru SSM se tak na mimořádném sjezdu SSM v lednu 1990 podařilo \"zastánce likvidace\" odstranit, přijmout vnějškově demokratizační stanovy a přejmenovat socialistický svaz na Svaz mládeže. Vzhledem k tomu, že s tímto rozhodnutím souhlasilo i Federální shromáždění, vytvořil na jaře 1990 bývalý disident John Bok ze znovuobnovených organizací „Majetkoprávní unii”, která měla zabránit zpronevěření rozsáhlého svazáckého majetku, v kterém se nacházely i objekty zrušených organizací. Pod vedením Jozefa Mikloška byla zřízena komise, jejímž úkolem bylo zmapovat rozsah majetku zabaveného mládežnickým organizacím po roce 1948.  Majetek bývalého SSM zahrnoval majetek základních organizací, působících na všech středních školách a fakultách vysokých škol či v podnicích, majetek Pionýrské organizace SSM, majetek vyšších struktur SSM (obvodních, městských, okresních, krajských a republikových výborů SSM), majetek tzv. hospodářských zařízení (např. Vydavatelství Mladá fronta, Mladý svět, deník Smena, Cestovní kancelář mládeže, atd.) Jenom nemovitostí bylo 132. Právě nemovitosti získal svaz budováním ze státních podpor, které se ročně pohybovaly kolem 200 – 300 milionů Kčs, potom jako nástupnická organizace ČSM. Ta byla organizací, která zabírala majetek zakázaných organizací pro děti a mládež po únoru 1948. Předběžně byl vyčíslen na 2,921 miliard korun.  Majetek organizací Národní fronty byl sice ze zákona od května 1990 tzv. zmrazen, ale do té doby se Svazu mládeže podařilo založit kolem 300 \"postsvazáckých\" organizací a majetek na ně převést. Na základě zákona č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku SSM lidu ČSFR stát nakonec získal asi 90% svazáckého majetku, nutno ale zmínit, že období transformace (zejména jara 1990) provázela celá řada pochybných \"postsvazáckých\" majetkových přesunů, problematické postupy Federálního ministerstva kontroly (FMK), funkcionáři SM odmítali vydávání majetku, prováděli účetní manipulace, podávali na státní autority žaloby a trestní oznámení. Státem převzatý majetek byl zákonem č. 113/1993 Sb. o Fondu dětí a mládeže, dán do fondu, který jej spravoval až do 1. 12. 2000, kdy vstoupil do likvidace.", "section_level": 1}, {"title": "Navrácení majetku SSM státu.", "content": "S majetkem bývalého SSM mohl jeho držitel až do 17. 5. 1990 volně nakládat. Teprve zákonným opatřením předsednictva Federálního shromáždění (FS) č. 177/1990 Sb., o některých opatřeních týkajících se majetku politických stran, politických hnutí a společenských organizací, byly s účinností ode dne 18. 5. 1990 převody majetku zakázány, taktéž byla omezena jejich hospodářská činnost. K zákonnému opatření vydalo Federální ministerstvo financí (FMF) prováděcí vyhlášku č. 224/1990 Sb., která měla evidenci majetku zabezpečit. Vyhláška nestanovila nejen soupis věcných nemovitostí, ale ani nestanovila vyčíslení hodnoty pozemků.  Zestátnění a převzetí majetku SSM proběhlo podle zákona č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku SSM lidu ČSFR, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1991. Zákon nepřesně vymezil rozsah majetku bývalého SSM a neurčil přesně pojem držení. K provedení tohoto zákona přijala vláda ČSFR usnesení č. 902 ze dne 20. 12. 1990, kterým určila, že „hospodářská zařízení” převezmou za stát zmocněnci. Majetek v držení bývalého SSM měly převzít okresní úřady. Nedořešená byla v roce 1991 otázka majetku bývalých fakultních, celoškolských, celoučilištních a celozávodních výborů SSM. V roce 1991 byla předběžně vyčíslena celková hodnota majetku bývalého SSM na necelé 2,9 mld. Kčs (v pořizovacích cenách), z toho ve federaci cca 1 500 mil. Kčs, v ČR cca 860 mil. Kčs a v SR cca 510 mil. Kčs.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářská zařízení Svazu mládeže.", "content": "Hospodářská zařízení Svazu mládeže (SM), z kterých později vznikly akciové společnosti:  Další hospodářská zařízení a majetek:  V podniku Zenitcentrum činil předběžně vyčíslený stav majetku k 31. 12. 1990 61 155 tis. Kčs. Vedení organizace se státem nespolupracovalo, těžce se sepisoval stav pohledávek a závazků (absence faktur nebo jejich náležitostí, nevyúčtování faktur, neprůkaznost zahraničního obchodování, atd). Některé skutečnosti nasvědčovaly podezření z trestné činnosti. Státu se nepodařilo došetřit přebírání majetku státem v Zenitcentru v Berouně (vedoucí střediska Ing. Střítecký spáchal sebevraždu). Ředitel podniku, jeho zástupce i ekonomický náměstek dali výpověď a podnik se nacházel bez statutárního zástupce. Z inventarizace zahraničně obchodní činnosti vyplynulo neoprávněné snížení majetku organizace. Po odvolání zmocněnce JUDr. Tomáš Absolóna, který plnil úkoly jen formálně, se ujala funkce 31. 1. 1991 zmocněnkyně Ing. L. Klofová. Ale i ona se z části podílela na pomalém průběhu inventarizace. Podnik byl v platební neschopnosti a FMF tak muselo organizaci poskytnout půjčku na výplaty mezd. Vláda ČSFR na své schůzi dne 30. 9. 1991 nakonec rozhodla o likvidaci Zenitcentra a o bezodkladném ustavení likvidátora. Kontroly Nejvyššího kontrolního úřadu v letech 1994–1996 zjistily, že:", "section_level": 2}, {"title": "Správy účelových zařízení.", "content": "Rozhodující část majetku SSM byla v České republice a Slovenské republice soustředěna ve správách účelových zařízení (SÚZ). V ČR představoval majetek SÚZ cca 723 mil. Kčs, tedy více než 80% z celkového majetku. V SR, kde majetek SÚZ včetně vydavatelství „Smena” činil cca 243 mil. Kčs, byl jeho podíl na celkovém majetku cca 48%. Správy účelových zařízení Svazu mladých (bývalých SÚZ SSM) přešly 1. 1. 1991 na základě § 1 ústavního zákona č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní Republiky, do vlastnictví státu. Česká republika, zastoupená ministerstvem hospodářství ČR, založila 17. 12. 1992 obchodní společnost JUNIA s.r.o. Ke vzniku obchodní společnosti došlo zápisem do obchodního rejstříku dne 9. 2. 1993. Do obchodní společnosti vložila Česká republika, zastoupená MH ČR, vklad ve výši 100 000,- Kč jako základní jmění společnosti. Organizační složky (7 odštěpných závodů JUNIE s.r.o.: odštěpné závody JUNIA, s.r.o., Praha, České Budějovice, Ústí nad Labem a Ostrava) byly zapsány do obchodního rejstříku dne 29.7. 1993. Kontrola NKÚ v roce 1994 zjistila, že do ukončení kontroly nebyl mezi Fondem dětí a mládeže a JUNIÍ učiněn právní akt, který by tuto obchodní společnost opravňoval k nakládáni s majetkem bývalého SSM.", "section_level": 2}, {"title": "Fond dětí a mládeže.", "content": "Zákonem č. 113/1993 Sb. byla zřízena právnická osoba Fond dětí a mládeže (FDM), které byl svěřen majetek bývalého SSM. Kontroly Nejvyššího kontrolního úřadu v letech 1994–1996 zjistily, že Fond dětí a mládeže převzal od ministerstva hospodářství místo akcií (založených akciových společností AGM, CKM, JUNIOR centrum, Mladá fronta a Stavocentral) pouze hodnotu vkladu, která byla doložena výpisy z obchodního rejstříku jednotlivých akciových společností. Ministerstvu hospodářství jako zakladateli jmenovaných akciových společností nebyly akcie odevzdány hned po vzniku, ale až v roce 1994 (respektive v roce 1995 přímo Fondu dětí a mládeže). Tím se FDM podílel na řízení uvedených obchodních společností (od 13. 9. 1993 až do 1. pololetí 1995) bez právního důvodu. Ke dni 1. 12. 2000 byl Fond dětí a mládeže zrušen a dán do likvidace (předseda Ing. Petr Kučera), ke dni 1. 1. 2005 přešla práva a povinnosti zrušeného fondu na Ministerstvo financí ČR.  Policie ČR se zabývala posledními správci \"podivně\" rozprodaného majetku:  Nejkřiklavější byl případ hotelu Belária v Hradci nad Moravicí, který měl podle kontroly NKÚ z roku 2005 cenu nejméně 70 milionů Kč a byl v roce 2004 prodán za 24, 5 milionu Kč při započtení údajného zhodnocení nájemcem.. Za nezákonný a nevýhodný prodej nemovitostí Fondu dětí a mládeže (FDM) dostal bývalý likvidátor Pavel Žák trest tři roky nepodmíněně. Někdejší likvidátor fondu způsobil podle rozhodnutí soudu převodem 36 budov či pozemků škodu přes 215 milionů korun.  Budova a 2 pozemky nacházející se v katastrálním území Teplice:", "section_level": 2}, {"title": "Následnické organizace.", "content": "Mladí lidé, kteří se po roce 1989 nedistancovali od socialismu, nebo ti, kteří socialismus nezažili, ale zaujaly je socialistické myšlenky, založili několik svazů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Socialistický svaz mládeže (zkratka SSM) byla organizace v ČSSR sdružující mladé lidi ve věku 15–35 let, fungující mezi lety 1970 až 1989. Organizace byla řízena a spravována KSČ. SSM byla nástupnickou organizací po zaniklém Československém svazu mládeže (ČSM), který zanikl v roce 1968. Prvním předsedou Ústředního výboru SSM byl Juraj Varholík, posledním předsedou ÚV SSM před zánikem organizace byl Martin Ulčák. V roce 1971 dosáhl počet členů SSM čísla 541 000, v roce 1985 už to bylo 1 661 000 členů.", "tgt_summary": "社会主义青年联盟(,缩写为SSM)是捷克斯洛伐克社会主义共和国的青年组织,受捷克斯洛伐克共产党领导,成立于1970年,1989年解体。", "id": 232070}
{"src_title": "Plíce", "tgt_title": "肺", "src_document": [{"title": "Buněčné dýchání (respirace).", "content": "Nejlepším zdrojem energie pro buňku je aerobní oxidace glukózy. Glukóza je sérií metabolických dějů přeměněna na vodu, oxid uhličitý a velké množství energie, které buňka potřebuje k životu. K tomu ale potřebuje kyslík, a musí se nějak zbavit odpadního oxidu uhličitého.  U jednobuněčných i malých a jednoduchých mnohobuněčných organismů může docházet k difúzi plynů povrchem těla. Tito živočichové tedy nepotřebují žádné dýchací orgány.", "section_level": 1}, {"title": "Difúze plynů.", "content": "U ostatních živočichů je to složitější. U obratlovců, kteří dýchají vzduch, je vzduch vdechován nosem, prochází horními a dolními dýchacími cestami až do plic. Dýchací cesty přechází do dýchacího oddílu plic, který je tvořen hlavně alveoly. Dýchací plyny difundují přes alveolární membránu ve směru tlakových a koncentračních gradientů.  Z toho vyplývá, že přechod plynů závisí na parciálním tlaku těchto plynů v atmosféře a na parciálním tlaku plynů v neokysličené krvi, která vstupuje do plic.  Ve velkých nadmořských výškách je parciální tlak kyslíku menší než v nížinách. To je důvod namáhavějšího dýchání ve vyšších nadmořských výškách.", "section_level": 1}, {"title": "Plíce savců.", "content": "Plíce savců jsou párové orgány uložené v hrudní dutině. Na povrchu jsou hladké, zdravé plíce jsou narůžovělé. Jejich barva svědčí o prostředí, ve kterém pracovaly, plíce lidí (ale i psů), kteří žijí ve městech, jsou zašedlé, plíce kuřáků jsou černé, na jejich povrchu jsou vidět dehtové skvrny.  Plíce mají houbovitou konzistenci. Už po prvním nádechu se naplní vzduchem, část tohoto vzduchu se už nikdy nedostane z plic ven. Proto plíce živě narozených dětí (i mláďat ostatních savců) ve vodě plavou, na rozdíl od plic mrtvě narozených, které klesnou ke dnu. Této skutečnosti se využívá v soudním lékařství.  Hrudní dutina je vystlána pleurou, tenkou vazivovou blánou, která pokrývá hrudní stěnu a nazývá se pohrudnice (\"parietální pleura\"). Pleura přechází na plíce a pokrývá je jako poplicnice (\"viscerální pleura\"). Mezi pohrudnicí a poplicnicí je úzký prostor, zbytek tělní dutiny coelomu, který je vyplněn malým množstvím tekutiny, která umožňuje hladký pohyb. V pohrudniční dutině je také podtlak, který zabraňuje kolapsu měkkých plic a umožňuje jejich naplnění vzduchem při nádechu.  Při proděravění pohrudnice se tlaky v pleurální dutině vyrovnají a plíce zkolabuje. Tento stav se nazývá pneumothorax.  Mezi plícemi je pleurou obalený prostor, nazývané středohrudí, ve kterém je uloženo srdce a ve kterém procházejí důležité cévy, nervy a jícen.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba plic.", "content": "Každá plíce má zhruba trojúhelníkovitý tvar, levá plíce je menší než pravá.  Plicní základna (\"basis\") se dotýká hlavního dýchacího svalu savců, bránice. Plicní hrot (\"apex\") směřuje směrem k hlavě. V plicní brance (\"hilus\") do plíce vstupuje průduška (\"bronchus\"), plicní žíly a plicní tepna, mízní žíly a nervy. Na vnitřní ploše plic jsou otisky orgánů středohrudí, hlavně srdce.  Plíce jsou rozčleněné na laloky, u člověka má pravá plíce laloky tři, menší levá má dva. Třetí lalok pravé plíce, lalok přídatný (\"lobus accessorius\") se vsouvá do prostoru mezi velkými žílami a srdcem, u člověka má jazýčkovitý tvar, proto se mu také říká \"lingula\", jazýček. V průměrných plicích se udrží okolo 3 litrů vzduchu.  Každý lalok je dále rozdělen vazivovými přepážkami, které vycházejí z poplicnice, na bronchopulmonální segmenty. Každý segment má vlastní přívod vzduchu i krvení. Segmenty jsou dále rozděleny na lalůčky, aciny, které mají pyramidový tvar. Základna acinu je na povrchu plíce, hrot směřuje k plicní brance.  Vnitřek plic se skládá z rozvětvujících se průdušek, tedy dolních cest dýchacích, a dýchacího oddílu, části, kde dochází k výměně plynů.  Průduška, která vstupuje do plic plicní brankou, se 25krát větví (u člověka). Tvoří tak průduškový strom (arbor bronchalis)  Hlavní průduška (\"bronchus principalis\") → lalokové průdušky (\"bronchi lobares\") → segmentální průdušky (\"bronchi segmentales\") → subsegmentální průdušky → terminální průdušky  V průběhu větvení se mění stavba stěny průdušek, hlavní průduška má podobnou stavbu stěny jako průdušnice, je tvořena chrupavkou, s každým dalším větvením chrupavky ubývá a relativně přibývá hladké svaloviny. Sliznice je pokrytá řasinkovým epitelem, řasinky kmitají směrem ven a pomáhají odstraňovat nečistoty.  V průběhu větvení časem zmizí i hladká svalovina, stěna je tvořena jen tenkou sliznicí, s epitelem s řasinkovými buňkami, malým množstvím pohárkových buněk a buňkami Clarovými, které produkují surfaktant, látku, která snižuje povrchové napětí a brání tak kolapsu průdušky.  Jedna terminální průduška ventiluje jeden plicní lalůček. V něm se větví na průdušinky (\"bronchioli\"), které už patří k dýchacímu oddílu plic.  Průdušinky se několikrát rozvětví, až na respirační průdušinky (\"bronchioli respiratorii\"). Tyto průdušinky ústí do plicních sklípků, alveolů. Každý respirační bronchiolus zásobuje vzduchem asi 200 alveolů.", "section_level": 2}, {"title": "Plicní sklípky.", "content": "Alveoly (neboli plicní sklípky) jsou tenkostěnné váčky, ve kterých probíhá difúze dýchacích plynů. Jejich stěna je tvořena pouze jednou vrstvou extrémně tenkých buněk, pneumocytů I. typu. Bazální membrána, na kterou pneumocyty nasedají, přechází ve stěnu okolních kapilár, aby mohly plyny volně přecházet. Alveolární membrána je tlustá jen asi 1 μm.  Kromě pneumocytů I. typu jsou ve stěně alveolů i tlustší pneumocyty II. typu, které stejně jako Clarovy buňky průdušek produkují surfaktant (= látka pokrývající vnitřek plicních sklípků, která snižuje povrchové napětí a brání tak smrštění sklípků a následnému kolapsu plic), a makrofágy, tzv. prašné buňky, které fagocytují prach a jiné cizí částice v alveolu.  Dohromady v jedné plíci je přes 350 miliónů plicních sklípků a jejich celkový povrch je 40 - 100 m.", "section_level": 2}, {"title": "Krevní zásobení plic.", "content": "Plicní brankou do plic vstupují plicní tepny, které přivádějí neokysličenou krev. Tepna se větví podobně jako průdušnice a průdušinky, až na kapiláry, které opřádají alveoly. Cévy nesoucí okysličenou krev se spojují v plicní žíly, které ústí do levé předsíně srdce. Ze srdce je pak okysličená krev rozváděna po celém těle.  Kromě toho existuje také nutritivní oběh plic, kterým je do plic přiváděna okysličená krev, jež je vyživuje.", "section_level": 1}, {"title": "Plicní ventilace.", "content": "Jako plicní ventilace se označuje proudění vzduchu v plicích. Nádech (\"inspirium\") je aktivní proces, při kterém se stahem bránice a vnějších mezižeberních svalů zvětší objem hrudní dutiny, a plíce se vlivem podtlaku v pohrudniční dutině roztáhnou a naplní vzduchem.  Výdech (\"exspirium\") je za normálních okolností pasivní děj.", "section_level": 1}, {"title": "Statické a dynamické objemy plic.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vitální kapacita plic.", "content": "Je to maximální množství vzduchu, které lze vydechnout po největším možném nádechu. Je závislá na fyzické zdatnosti člověka. Měří se pomocí spirometru, do kterého vydechneme co největší množství vzduchu po maximálním nádechu. Jaká je vitální kapacita plic jedince oproti průměrnému člověku se dá zjistit pomocí jednoduchého vzorečku. Hodnotu naměřenou spirometrem se vynásobí stem a vydělí povrchem těla a koeficientem daným pro pohlaví. Pro ženy je to 2000 ml, pro muže 2500 ml.  Vzorec pro výpočet povrchu těla v m je: výška v centimetrech * váha v kilogramech * 71,84 / 10000", "section_level": 2}, {"title": "Plíce ptáků.", "content": "Ptáci mají nejvýkonnější dýchací soustavu ze všech obratlovců. Vzduch vdechnutý nozdrami na zobáku proudí do plic průdušnicí a průduškami, které se v plicích rozvětvují. Jejich větve procházejí plícemi a vstupují do vzdušných vaků, kterých je 5 párů. Mají jemné blanité stěny rozvětvující se ve výběžky, které prostupují různými částmi těla včetně dutých kostí. V plicích zůstává jen část vdechnutého vzduchu, část prochází do vaků, odkud se při výdechu vrací do plic, kde probíhá výměna plynů. Je to zcela jiný mechanismus dýchání než u savců. Plíce jsou malé, přirostlé na strop hrudní dutiny a slouží pouze pro výměnu plynů. Objemově se mění jen málo. Mechaniku pohybu vzduchu zajišťuje svalovina trupu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plíce (lat. \"pulmo\"), též \" pneumo\" z řec. \"πνεύμω - dech,\" je párový orgán, který umožňuje výměnu plynů mezi krví a vzduchem. Plíce savců včetně člověka se skládají z miliónů tenkostěnných váčků, plicních sklípků, alveol, které jsou opředeny krevními kapilárami. Do alveol se dostává vzduch, kyslík difunduje do krve v kapilárách, naopak oxid uhličitý se z alveol při výdechu dostává z těla ven.", "tgt_summary": "肺是很多进行空气呼吸的动物的呼吸系统中重要的一个器官,大部分四足类动物、一些鱼类和蜗牛都有肺。哺乳动物和其他身体结构较为复杂的动物则拥有两个肺,其位于胸腔中靠近脊柱,并分别位于心脏的左右两侧。", "id": 135535}
{"src_title": "Vojvodina", "tgt_title": "伏伊伏丁那", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Rozprostírá se na území čtyř historických regionů - Báčky, Banátu, Sremu a z malé části Mačvy. Hlavním a zároveň největším městem je Nový Sad, druhým v pořadí je Subotica. Rozloha je 21 506 km2, počet obyvatel: 1 931 809, hustota obyvatelstva: 89,85/km2 (2011). Nachází se ve střední Evropě, severní části Srbska v Panonské nížině. Území je rozděleno řekami Dunaj a Tisa na Bačku, Banát a Srem.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Oblast byla důležitá už v dobách římské říše, nacházelo se zde město Sirmium (dnes Sremska Mitrovica). Během 6. století přišli do oblasti Slované a od 9. století byla Vojvodina ovládaná Maďary až do století šestnáctého. Po bitvě u Moháče v roce 1526 a pádu Banátu v roce 1552 se oblast dostala pod kontrolu Osmanské říše.  Díky Karlovickému míru z roku 1699 a později Požarevackému míru z roku 1718 Vojvodina připadla Rakousku. To znamenalo odsun osmanského a islámského obyvatelstva a přísun nových kolonistů, ze všech oblastí tehdejší habsburské monarchie. Přicházeli tak nejen Srbové, Maďaři, či Němci (ti byli odsunuti v roce 1945), ale také i Češi, Slováci, Chorvati, nebo Rumuni. Srbská menšina se začala kulturně organizovat a rozvíjet, přestože pravoslaví bylo habsburskou monarchií potlačováno, do oblasti přicházely knihy z Ruska a dalších pravoslavných zemí.  Po revolucích roce 1848 bylo na krátkou dobu založeno Srbské vévodství v rámci Habsburské monarchie (z té doby pochází jméno Vojvodiny: \"vojvodina\" znamená \"vévodství\"). Po 1. světové válce se stala Vojvodina součástí Království SHS. Území po roce 1929 ztratilo, podobně jako další části Jugoslávie, svoji autonomii a bylo začleněno do rozsáhlejšího systému bánovin. Národnostně promíchané obyvatelstvo bylo však do jisté míry problémem, z hospodářského hlediska ale slabému jugoslávskému státu alespoň pomáhaly dobře se rozvíjející oblasti s německým obyvatelstvem. Během války byla Vojvodina v roce 1941 rozdělena mezi několik států: severozápadní část (Bačku a Baranju) zabralo Maďarsko, které kdysi Vojvodinu ovládlo, severozápadní část Chorvatsko, malou východní část Rumunsko a jižní část Nedićovo Srbsko (Srem, který byl po válce začleněn do Vojvodiny, patřil v té době Slavonii, kterou ovládl Nezávislý stát Chorvatsko).  Po válce vznikla 1. září 1945 v rámci federalizované Jugoslávie autonomní oblast Vojvodina, mající současný rozsah, a která od té doby náleží k Srbsku. Těsně po válce vypukly ohledně Vojvodiny spory, zdali má být území přičleněno k Srbsku, či fungovat jako zcela nezávislá republika v rámci Jugoslávie. Poválečnými změnami obyvatelstva došlo k dominanci Srbů (kteří zde měli po válce jen něco přes 1/3 obyvatelstva), odstranění Němců, a úbytku především Maďarů, kteří zůstali v úzkém pruhu táhnoucím se od severních hranic s Maďarskem zhruba jihovýchodním směrem.", "section_level": 1}, {"title": "Správní členění.", "content": "Vojvodina je rozdělena do 7 okruhů (sr. \"okrug\"):", "section_level": 1}, {"title": "Slováci ve Vojvodině.", "content": "Slováci jsou třetí nejpočetnější národností ve Vojvodině. Tvoří absolutní většinu v obci Petrovec (66,42 %) a jsou nejvýznamnější národností v obci Kovačica (41,07 %). Nejvíce Slováků žije Kovačici (5697), pak v Báčském Petrovci (5549). Celkem žije ve Vojvodině 56 637 Slováků, což tvoří 2,79 % všech obyvatel. Jsou potomky převážně evangelických vystěhovalců z 18. století, kteří se usadili na úrodném území, řídce obývaném po zpustošení země Turky. Zachovávají si jazyk i folklórní zvyky svých předků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vojvodina (: \"Аутономна Покрајина Војводина/Autonomna Pokrajina Vojvodina\", : \"Vajdaság Autonóm Tartomány\", slovensky: Autonómna pokrajina Vojvodina, : \"Provincia Autonomă Voivodina\", : \"Autonomna Pokrajina Vojvodina\", rusínsky: \"Автономна Покраїна Войводина\"), je autonomní oblast na severu Srbska. Hlavním městem a hospodářským centrem je Novi Sad, dalšími většími městy jsou Subotica, Zrenjanin či Sombor.", "tgt_summary": "伏伊伏丁那自治省(塞尔维亚语:Аутономна Покрајина Војводина/Autonomna Pokrajina Vojvodina)是塞尔维亚北部的一个自治省。伏伊伏丁那民族构成复杂,其中塞尔维亚人为主体民族,马扎尔人为第二大民族。伏伊伏丁那有六种官方语言。最大都市是诺维萨德。", "id": 1495401}
{"src_title": "Mír v Campo Formio", "tgt_title": "坎波福爾米奧條約", "src_document": [{"title": "Průběh jednání.", "content": "Jednání o mírové smlouvě měla probíhat v Udine. Ačkoli to měl Napoleon Bonaparte z Milána coby kamenem dohodil, nechal císařova zmocněnce, nejlepšího rakouského diplomata hraběte Ludwiga Cobenzla, den čekat.  Jednání začala 27. září. Postupovala velice pomalu a Napoleon musel vyvinout obrovské diplomatické úsilí. Pokusil se Cobenzla zastrašit, že jednání budou přerušena. Cobenzl byl však neústupný. Již během předběžných leobenských jednání narazil na slabé místo rakouské diplomacie - Prusko.  Společně čelit Prusku, rakouskému rivalovi, se Cobenzlovi zamlouvalo. Napoleonovi na Prusku nezáleželo a splnění této smlouvy také nepovažoval za závazné. Cobenzl se přesto dohadoval o každý bod smlouvy a jednání protahoval. Z Paříže přicházely každý dnem nové směrnice, ta poslední ukládala přerušit jednání a pokračovat na Vídeň do 29. září. Napoleon potřeboval konec tažení a spěchal. Rozhodl se tedy riskovat. Nótu o „ultimátu do 29. září“ ukázal Cobenzlovi, který jí byl naprosto zaskočen. Napoleon mohl přerušit jednání a jeho vláda by byla jen spokojena. Vyděšený Cobenzl byl ochoten souhlasit se vším.  Bylo to otevřené dělení kořisti. Benátská republika byla rozdělena mezi Rakousko, Francii a Cisalpinskou republiku. Mohuč a levý břeh Rýna připadl Francii. Rakousko uznalo nové italské republiky. Všechny otázky byly vyřešeny, a tak se 11. října obě strany sešly, aby smlouvu podepsaly.  Vyskytly se však netušené obtíže. Napoleonovi se nelíbil článek o Mohuči a rýnské hranici a navrhl jej opravit podle sebe, Cobenzl měl námitky. Za dva dny byl text ale oficiálně schválen, teď už šlo jen o to ho podepsat. Bylo dohodnuto, že se podpisy uskuteční v městečku Campo Formio, na poloviční cestě mezi rezidencemi obou stran. Když však byla smlouva 17. října konečně vyhotovena, hrabě Cobenzl, který se obával dalších Napolonových kousků, nečekal v Campo Formiu a odjel do Codroipo za ním. Tam byla také smlouva v noci na 18. října podepsána.  Ačkoli Napoleon ani Cobenzl v Campo Formiu nebyli, smlouva, jež ukončila pětiletou válku mezi Francií a Rakouskem, vešla do dějin jako mír z Campo Formia.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mír v Campo Formio 17. října roku 1797 ukončil válku mezi Francií a Rakouskem a potvrdil nové východní hranice Francouzské republiky až k levému břehu Rýna. Habsburská monarchie tu uznala ztrátu svého vlivu v Itálii a vzdala se Lombardie a Belgie výměnou za Benátsko, Istrii a Dalmácii.", "tgt_summary": "坎波福尔米奥条约(Treaty of Campo Formio)或坎波福尔米奥之和是第一次反法同盟战争中,由法国与奥地利签订的和约。条约于1797年10月17日在坎波福尔米多(今意大利)签订,由法国代表拿破仑·波拿巴与奥地利代表路德维希·冯·科本茨尔伯爵所签订。条约标志着第一次反法同盟的崩溃、拿破仑于意大利战场的最终胜利和第一波的法国大革命战争终结。", "id": 176820}
{"src_title": "PhpBB", "tgt_title": "PhpBB", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vývoj phpBB započal James Atkinson jako jednoduché UBB fórum pro jeho vlastní internetovou prezentaci 17. června 2000. Nathan Codding a John Abela (nyní oba bývalí členové týmu phpBB) se připojili do vývojářského týmu poté, co se phpBB připojilo na SourceForge CVS, a práce na verzi 1.0.0 začala. První předběžná, plně funkční verze byla připravená 1. června 2000.  phpBB 1.0.0 byla oficiálně vydána až 9. prosince 2000, následovaná, po mnoha úpravách a vylepšeních, dalšími dvěma verzemi 1.x řady phpBB. Konečné vydání 1.x řady neslo název phpBB 1.4.4, vydané 6. listopadu 2001. Ještě během života jedničkové řady, Bart van Bragt, Paul S. Owen (bývalý spolu-manažer projektu), Johnathan Haase (nyní už bývalý člen týmu) a Frank Feingold přišli do týmu.  Práce na phpBB 2.0.x začaly 17. února 2001. Všechny zdrojové kódy byly napsány od úplného začátku; ambice vývojářů už daleko přesáhly ty původní s 1.x řadou systému. Doug Kelly (nyní už bývalý člen týmu) se připojil do týmu krátce poté. Po dlouhém roce usilovné práce a testování, phpBB 2.0.0, přezdívaná „Super Furry“, byla vydána 3. dubna 2002 (o tři dny později než bylo plánováno).  V prosinci 2004 bylo značné množství stránek používajících phpBB napadeno počítačovým červem Santy, který využíval chyby ve starých verzích phpBB pro přepsání HTML a PHP souborů.  Poslední vydání 2.0.x řady je 2.0.23, z února 2008. Vydání dvojkové řady jsou omezeny jen na opravy chyb a bezpečnostních děr.  V půlce prosince 2007 byla vydána první finální verze třetí řady pod označením 3.0.0. Kromě od základu přepsaného kódu přináší mnoho nových funkcí a možností.", "section_level": 1}, {"title": "phpBB 3 \"Olympus\".", "content": "20. května 2007 vyšla první Release Candidate verze phpBB3, která je již podporovaná a která už se velmi přiblížila finální verzi 3.0.0. Skripty fóra jsou úplně přepsané a slibují zvýšení výkonu a mnoho nových funkcí. Administrační rozhraní (známé jako ACP) bylo obohaceno o mnoho nových možností a funkcí pro správu a nastavení fóra.  Nová verze také umožňuje hladký přechod ze starší řady phpBB2 se zachováním veškerého nastavení.  13. prosince 2007 vyšla finální verze phpBB3. Ta je nyní poslední verzí a další vývoj phpBB bude pokračovat na ní.", "section_level": 1}], "src_summary": "phpBB je oblíbený, bezplatný a open source systém pro vytvoření interaktivního fóra používající serverový skript PHP a podporující širokou škálu databázových systémů jako MySQL, PostgreSQL, MSSQL, Microsoft Access, ODBC nebo Oracle.", "tgt_summary": "phpBB是自由软件,也是开放源代码的网络论坛系统,使用PHP作为程序语言,并支持如MySQL、PostgreSQL、MSSQL、SQLite与Oracle等的资料库。", "id": 2277516}
{"src_title": "Hazardní hra", "tgt_title": "赌博", "src_document": [{"title": "Přesnější vymezení.", "content": "Existuje několik definic hazardních her, na jejichž základě různé hry mohou i nemusí být chápány jako hazardní. Zde jsou shrnuta některá kritéria:", "section_level": 1}, {"title": "Míra náhody.", "content": "Hazardní hry lze především vymezit jako hry, jejichž výsledek závisí na náhodě. Protože však svou roli hraje náhoda prakticky ve všech hrách i sportech, za hazardní hry považujeme takové hry, u nichž je míra náhody velmi vysoká. U některých her je ovšem dosti složité rozhodnout, jak velkou roli v nich náhoda hraje. Navíc je míra náhody i u stejného typu hry pro různé hráče odlišná, obvykle je tím vyšší, čím méně jsou hráči zkušení, zatímco osvojováním herních mechanismů míru náhody snižují.", "section_level": 2}, {"title": "Sázecí poměr.", "content": "Často se uvádí, že základním požadavkem, aby hra mohla být chápána jako hazardní, je sázecí poměr, nepříznivý vůči sázejícím. Z tohoto hlediska nelze například mariáš (hraný o peníze) považovat za hazardní hru, protože veškeré vsazené peníze zůstávají mezi hráči. Je zřejmé, že toto kritérium pro vymezení hazardní hry nestačí. Lze si například snadno představit situaci, kdy nějaké kasino (třeba se snahou nalákat nové hráče) vyhlásí bonus pro vítěze v ruletě, což by mohlo dočasně vychýlit sázecí poměr ve prospěch sázejících a ruleta by „na chvíli“ přestala být hazardní hrou. Naopak v podstatě jakýkoli sportovní turnaj, na němž je uhrazen startovní poplatek, by bylo možné považovat za hazardní hru, protože startovní poplatek nebo jeho část zůstane v rukou organizátorů a výhra tedy není ekvivalentní vložené částce.", "section_level": 2}, {"title": "Výše sázek.", "content": "Svou roli v tom, co lze chápat jako hazardní hru, jistě hraje i výše sázek. Například loterie je podle obou předchozích kritérií bezesporu hazardní hra, ovšem člověk, který si jednou jednou za měsíc koupí v trafice Sportku by asi sám sebe těžko označil za hazardního hráče. Za hazardní hry tedy obvykle považujeme takové, v nichž se hraje o vysoké částky – z hlediska zúčastněných hráčů („vysoká částka“ tedy může mít na základě sociálního statusu hráče velmi rozdílné hodnoty).", "section_level": 2}, {"title": "Současná česká legislativa.", "content": "Podle zákona o hazardních hrách, který vstoupil v platnost 1. ledna 2017, je hazardní hra definována takto: „\"Hazardní hrou se rozumí hra, sázka nebo los, do nichž sázející vloží sázku, jejíž návratnost se nezaručuje, a v nichž o výhře nebo prohře rozhoduje zcela nebo zčásti náhoda nebo neznámá okolnost.\"“ Výslovně jsou v zákoně zmíněny tyto hazardní hry: loterie, kursové sázky, totalizátorové hry, bingo, technické hry, živé hry, tombolu a turnaje malého rozsahu. Loterií a podobných her se smějí účastnit pouze hráči starší 18 let.  Podle zákona o hazardních hrách smí na území České republiky provozovat hazardní hry české i zahraniční subjekty. Ty musí získat licenci vydávanou Ministerstvem financí ČR. Zákon mimo jiné reguluje maximální možnou sázku na 100 Kč v kasinech a 1000 Kč v internetových hrách. Také je omezena maximální možná výhra v jedné hře na 500 000 Kč. Výherní automaty, které jsou dlouhodobě považovány za nejrizikovější, již smí být umístěny pouze v licencovaných provozovnách a zvyšuje se na ně daň z 28 % na 35 %. Herny také nesmí hráčům dávat zdarma alkoholické nápoje a ruší se non-stop provoz. Licencovaná kasina smějí být otevřena non-stop, ovšem pro získání licence je potřeba splnit přísnější požadavky.  Kontroverzně byla přijata i možnost Ministerstva financí ČR blokovat jakékoliv webové stránky provozoven a zahraničních heren, které působí na českém trhu bez licence. Tato část zákona je velmi často spojována s možnou cenzurou internetu.  Česká legislativa je kritizována například ze strany pokerových nebo mariášových hráčů, kteří svou hru nepovažují za hazard, ale dovednostní disciplínu a kromě toho považují za nesmyslné, aby se turnaje v těchto hrách konaly pouze v licencovaných kasinech.", "section_level": 1}, {"title": "Sázecí poměry.", "content": "Různé hazardní hry používají různé sázecí poměry. \"Sázecí poměr\" je vlastně poměr vsazené částky k vyplaceným výhrám. Velmi často se používají termíny „výhernost“ nebo také „návratnost“, které procentuálně vyjadřují, kolik se dlouhodobě vrací hráči z každé jeho sázky. Právě neznalost sázecích poměrů je příčinou, že hráči hazardních her se chovají někdy velice pošetile.  Například na ruletovém kole Evropské rulety jsou čísla od 1 do 36 a nula (v případě Americké rulety navíc dvojitá nula). Pokud hráč vsadí na kterékoliv jednotlivé číslo Evropské rulety, tak vyhrává 36 násobek své sázky, ovšem čísel na kole je 37. Dlouhodobě tedy hráč každou svou sázkou prohrává 1/37 své sázky, což je přibližně 2,7 % její hodnoty. V případě hracích automatů v hernách a restauracích záleží na samotných pravidlech hry, ovšem obvykle je výhernost pro hráče mnohem nižší a každou sázkou dlouhodobě prohrává mezi 20 % až 25 % její výše. Výhernost musí být podle zákona vyšší, než 75 %, ovšem nelegálně provozované herny na toto nedbají a automaty nastavují tak, aby se výhernost pohybovala hluboko pod touto hodnotou.  Hry v online kasinech s licencí nabízí návratnost pro hráče výhodnější, než nabízí herny kamenné, a zpravidla se pohybuje mezi 90 % a 99 %. Hry jsou stále nastaveny tak, že je hráči dlouhodobě nemohou porazit, ovšem díky nižší počáteční investici online kasin, kdy není třeba vyrábět pro každou hru fyzický výherní automat, ale také víky konkurenčnímu boji a menšímu daňovému i paušálnímu finančnímu zatížení, si mohou online herny dovolit pro hráče výhodnější hry. Online kasina musí výhernost každé hry uvádět v herním plánu, který musí být přehledně k nahlédnutí.", "section_level": 1}, {"title": "Gamblerství.", "content": "Lákavá představa rychle získat peníze nebo jiné hmotné výhry a nastavení pravidel hazardních her tak, že z dlouhodobého hlediska jsou nevýhodné pro sázející, vytvářejí bludný kruh. Mnozí jedinci získávají patologickou závislost na hře, rostoucí finanční problémy se snaží vyřešit další účastí na hře, což je velmi nebezpečné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hazardní hra je taková hra šancí nebo dovedností, jejíž výsledek závisí výhradně nebo převážně na náhodě. Hazardní hra se obvykle hraje o peníze, případně jejich ekvivalent (žetony), které hráči sázejí na výsledek hry a které jsou po skončení hry nějakým způsobem rozděleny mezi výherce (\"sázecí poměr\"). Tento poměr bývá obvykle v neprospěch sázejících. To znamená, že se nerozděluje celý objem vsazených částek, ale jistá část zůstává bez ohledu na výsledek hry jejímu pořadateli.", "tgt_summary": "赌博(英语: gambling)是一种利用有价之物,来竞争输赢的游戏,是人类的一种娱乐方式。任何赌博在不同的文化和历史背景有不同的意义。目前,在西方社会中,它有一个经济的定义,是指「对一个事件与不确定的结果,下注钱或具物质价值的东西,其主要目的为赢取金钱或物质价值」。通常情况,下注前无法确定结果,停止下注后才开始游戏。有些赌博在下注后可能立刻就知道结果,例如掷骰子或是俄罗斯轮盘,不过也有些赌博在下注后一段时间才知道结果,例如要等一场比赛甚至是一个球季的结束。", "id": 1289403}
{"src_title": "Calgary Flames", "tgt_title": "卡爾加里火焰", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tento tým má kořeny v Atlantě, kde od 70. let hrál tým Atlanta Flames. V Atlantě však hokej nebyl příliš oblíbený a malá návštěvnost se podepisovala na stavu týmové pokladny. Proto se tento tým přestěhoval na místo hokeji zaslíbené, do Calgary. Začátky byly velmi skromné. Tým musel hrát v Stampede Corral, který měl kapacitu pouhých 7 243 diváků. Tým se hned v první sezóně probojoval do play-off, kde vyřadil Chicago Blackhawks a Philadelphia Flyers, ale nakonec je zastavila Minnesota. V roce 1986 tým postoupil do finále a v roce 1989 získal Stanley Cup. Následovalo úspěšné období týmu, přestože ve svém středu nemělo hvězdy. V sezóně 1991–92, která byla pro tým 75. chtěli navázat na předchozí léta, v nichž tým nikdy neskončil hůř než 6. Tato sezóna však skončila propadákem. Od roku 1994 se klub stával velmi průměrným díky odchodu několika opor a také špatnou ekonomickou situací. Ani výměna trenéra a manažerů nepomohla ke kýženému postupu do finále. Konečně, v sezóně 2003–04 se tým probojoval do finále NHL, tam však podlehl Tampě 4:3 na zápasy. Po výluce postoupil pokaždé tento tým do play off, ale ani jednou nepřešel přes první kolo. V sezoně 2005–06, podlehl 4:3 na zápasy Anaheimu, v sezoně 2006–07 4:2 na zápasy Detroitu, v sezoně 2007–08 4:3 na zápasy San Jose a v sezoně 2008–09 4:2 na zápasy Chicagu. Přestože pokaždé vypadli v prvním kole, vždy se tam dostali, až v sezoně 2009–10 jim postup utekl. Tento neúspěch měl za následek výraznější změny v sestavě. V této sezoně opustil Calgary jejich nejlepší hráč a jeden z nejlepších obránců ligy Dion Phaneuf, který odešel do Toronta za Matta Stajana, Niklase Hagmana a Iana Whitea.", "section_level": 1}, {"title": "Individuální trofeje.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Přehled kapitánů a trenérů v jednotlivých sezónách.", "content": "</div", "section_level": 2}], "src_summary": "Calgary Flames je profesionální kanadský klub ledního hokeje, který sídlí v Calgary v provincii Alberta. Do NHL vstoupil v ročníku 1980/81 a hraje v Pacifické divizi v rámci Západní konference. Své domácí zápasy odehrává v hale Scotiabank Saddledome s kapacitou 19 289 diváků. Klubové barvy jsou červená, černá, zlatá a bílá.", "tgt_summary": "卡加利火焰(英语:Calgary Flames)是位于加拿大亚伯达省卡加利(简称卡城)的国家冰球联盟(NHL)队伍,隶属于西大区太平洋分区。火焰队的主要竞争对手是亚省的另一支NHL球队爱民顿油人,两队交锋的赛事广受注目,堪称阿尔伯塔德比(英语:Battle of Alberta)。", "id": 2486716}
{"src_title": "Romulané", "tgt_title": "罗慕伦", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Romulané byli původně Vulkánci, kteří nepřijali Surakovo učení logiky a potlačení emocí a raději odletěli z Vulkánu hledat jinou planetu. Od té doby se ovšem díky přizpůsobování jiné planetě odlišili i biologicky.", "section_level": 1}, {"title": "Romulanské impérium.", "content": "Většina Romulanů žije na planetách, kde vládne Romulanské impérium. Jedná se o vojenskou diktaturu, v jejímž čele stojí Praetor podporovaný armádou. Důležitou roli má i tajná služba zvaná Tal Shiar – její zástupci mají vyšší pověření než velitelé vesmírných lodí.  Romulanské impérium, oficiálně Romulanské hvězdné impérium (Romulan Star Empire), je z pohledu Federace okrajový stát ležící v beta kvadrantu. Sousedí s Federací a Klingonskou říší. Rozkládá se na území několika stovek slunečních soustav. Administrativně se dělí na kolonie a domovskou planetu Romulus.  Počátky romulanského státu spadají do 19. století.  Romulanské impérium je diktátorský stát s politickým systémem založeným na armádě a senátu. Hlavou státu je prétor, vrcholným zákonodárným orgánem je senát Romulanského impéria. Politická i vojenská struktura je velmi podobná Římskému impériu.", "section_level": 1}, {"title": "Kontakty.", "content": "První kontakt s lidmi, tedy pouze hlasový, byl již před vznikem Federace, když se loď Enterprise (NX-01) dostala do minového pole v romulanském prostoru. Bez obrazového kontaktu zůstali přes sto let i během první války s Federací zakončené příměřím a vytvořením neutrální zóny. Teprve poté kapitán Kirk a posádka USS Enterprise (NCC-1701) poprvé spatřili Romulany a všimli si jejich podobnosti s Vulkánci. Spory mezi Romulany a Federací jsou stálé a nemají konce, ale v otevřený konflikt od té doby nepřerostly.  Pro Romulany jsou velmi důležité kontakty s Klingony. Před uzavřením smlouvy mezi Klingony a Federací byli Romulané a Klingoni spojenci a docházelo k výměnám technologie – například Klingoni získali od Romulanů maskovací zařízení. Později se Romulané snažili intrikami změnit vládu v Klingonské říši a v době klingonské občanské války dodávali jedné straně zbraně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Romulané jsou humanoidní mimozemský druh ze seriálu Star Trek. Vyznačují se vášnivostí a vychytralostí. Často bývají považování za zrádné, ale je důležité si uvědomit, že to platí pouze ve vztahu k jiným rasám - podle svých měřítek jsou Romulané loajální a čestní a velmi si na tom zakládají.", "tgt_summary": "罗慕伦(英语:Romulan,也译罗慕兰),是科幻电视系列剧《星舰奇航记》中虚构的外星种族,是瓦肯人的分支种族。特征是性情暴躁、狡猾及见风转舵。他们是支配着银河系第二象限(Beta Quadrant)的一大帝国罗慕伦帝国的种族。", "id": 2360736}
{"src_title": "Diplomovaný specialista", "tgt_title": "副學士", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Od roku 1994 přiznalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky (MŠMT) absolventům vyššího odborného studia právo používat za svým příjmením \"titul\" podle druhu završeného studia: diplomovaný specialista, diplomovaný umělec, diplomovaný technik, diplomovaný ekonom, diplomovaný fyzioterapeut, diplomovaný ergoterapeut, diplomovaný správní specialista, diplomovaný informační specialista, diplomovaný sociální pedagog, diplomovaná všeobecná sestra, diplomovaný farmaceutický asistent. V roce 1996 přibyl \"titul\" diplomovaný sociální pracovník. Tato označení se nikterak ze zákona nezkracovala.  V roce 1998 bylo označení školským zákonem sjednoceno. Za svým jménem mohou všichni absolventi vyšších odborných škol a od roku 2005 i konzervatoří, používat označení (neakademický titul) diplomovaný specialista, ve zkratce DiS. uváděné za jménem a oddělené od něj čárkou (blíže ISCED). Na diplomu se uvádí celé označení „Diplomovaný specialista v“ + \"jméno vystudovaného oboru\". Mezi jménem a označením se píše čárka, ve větě se píše (stejně jako u jiných titulů uváděných za jménem) čárka i za titulem, neboť se jedná o volný přívlastek (přístavek), např. „\"Jana Nováková, DiS., je novou zdravotní sestrou na oddělení.\"“ – nezkráceně tedy: „\"Jana Nováková, diplomovaná specialistka, je novou zdravotní sestrou na oddělení.\"“", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání na konzervatoři.", "content": "Úspěšným zakončením vzdělávacího programu v konzervatoři se dosahuje buďto středního vzdělání s maturitní zkouškou, nebo vyšší odborné vzdělání v konzervatoři, přičemž vzdělávání v konzervatoři rozvíjí znalosti, dovednosti a další schopnosti žáka získané v základním a v základním uměleckém vzdělávání, poskytuje všeobecné vzdělání a připravuje žáky pro výkon náročných uměleckých nebo uměleckých a umělecko-pedagogických činností v oborech hudba, tanec, zpěv a hudebně dramatické umění (typicky herectví). Vzdělávání v konzervatoři se zpravidla ukončuje příslušným absolutoriem. Žáci tedy mohou ukončit vzdělávání maturitní zkouškou, nejdříve však po čtvrtém ročníku v případě šestiletého vzdělávacího programu konzervatoře a po osmém ročníku v případě osmiletého vzdělávacího programu konzervatoře.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání na vyšší odborné škole.", "content": "Vzdělávání na VOŠ nejprve předchází ukončené střední vzdělání s maturitní zkouškou. Denní studium trvá 2–3,5 let, dálkové 3–4 roky. Výuka je rozdělena na dva semestry, z nichž každý končí zkouškovým obdobím. Studium se skládá z přednášek, odborných seminářů, konzultací, cvičení a exkurzí. Zakončeno je absolutoriem, jehož součástí je obhajoba absolventské práce a zkoušky z odborných předmětů a cizího jazyka. Absolvent získá vyšší odborné vzdělání a je mu uděleno označení diplomovaný specialista (DiS.).  Na rozdíl od studia na veřejných vysokých školách, školné se platí nejen na soukromých, ale též na veřejných VOŠ. Veřejné VOŠ mají jeho výši stanovenou zákonem (2,5–5 tisíc Kč), soukromé školy si ji stanovují samy. Školy také mohou prominout placení části školného (veřejné až o polovinu, soukromé dle svého uvážení).  V porovnání s vysokoškolským bakalářským studiem by studium na VOŠ mělo být zaměřeno především na praxi (typické je v současnosti kupř. pro zdravotníky). Studium je legislativně upraveno školským zákonem (tedy zákonem č. 561/2004 Sb., zákon o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů), nikoliv vysokoškolským zákonem (tedy zákonem č. 111/1998 Sb., zákon o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů).", "section_level": 1}, {"title": "Možnost zkráceného bakalářského studia.", "content": "V rámci stávající legislativy se vyskytla možnost po zdárném ukončení studia na vyšší odborné škole nastoupit v případě zájmu o bakalářské studium přímo do vyššího ročníku bakalářských programů vysokých škol. Tuto možnost dává současné znění zákona o vysokých školách.  Paragraf 49 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb. ze dne 22. dubna 1998 o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů (zákon o vysokých školách) totiž říká, že vysoká škola nebo fakulta může stanovit odlišné podmínky pro přijetí uchazečů, kteří absolvovali studijní program nebo jeho část nebo studují jiný studijní program na vysoké škole v České republice nebo v zahraničí anebo absolvovali akreditovaný vzdělávací program nebo jeho část ve vyšší odborné škole nebo studují akreditovaný vzdělávací program ve vyšší odborné škole v České republice nebo v zahraničí.  Dle zákona o vysokých školách (vysokoškolský zákon) mohou VŠ stanovit absolventům VOŠ odlišné podmínky pro přijetí a dokonce uznat některé zkoušky z absolvovaných předmětů. Student si tak může zkrátit bakalářský studijní program až o polovinu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Diplomovaný specialista (ve zkratce DiS. uváděné za jménem a odděleno čárkou) je neakademický titul, přesněji dle školského zákona označení, které svým absolventům udělují vyšší odborné školy (VOŠ) a konzervatoře (kvalifikace – blíže: ISCED), tedy nejedná se o akademický titul absolventa vysoké školy (VŠ).", "tgt_summary": "副学士学位(英语:Associate Degree)是一种源自美国和加拿大的初级学位,为四级学位系统中的初级学位一种,一般分为文科副学士(英语:Associate of Arts,简称A.A.)及理科副学士(英语:Associate of Science,简称A.S.或ASc)。修读者一般须在社区学院或专科学院修读两年,通常无需通过论文考核,与高级文凭的严格制度不同。与之最接近的亚洲教育资历为大专文凭(但通常英制大专文凭取得者须在大学全职学习三年,因为英制中学只念五年)。", "id": 2956554}
{"src_title": "Šíráz", "tgt_title": "設拉子", "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Navzdory vysoké nadmořské výšce je klima v Šírázu relativně mírné, v některých případech ale mohou maximální zimní a letní teploty kolísat mezi 1 a 37 °C (dlouhodobý průměr je 6 a 30 °C). Srážky jsou přes léto výjimečné, prší téměř výhradně v zimě. Městem protéká řeka Rúdcháne-je Chošk (suché řečiště), která je po většinu roku vyschlá a její koryto ústí do bezodtokého slaného jezera jihovýchodně od města.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V údolí při úpatí horstva Alláh o-Akbar je osídlení doloženo již v achaimenovské době, vznik opevněného sídliště je však spojen až s arabskou nadvládou po roce 648, kdy se v Šírázu postupně vytvořilo nové centrum Fársu místo dosavadního centra ve Stachru, zničeného muslimy. Již v 9. století se stal Šíráz rezidencí dynastie Saffárovců a později i Bújovců, čímž začal jeho rychlý rozkvět.  Po většinu středověku bylo město kulturní metropolí Persie, shromaždištěm básníků a literátů, a ani vpád Mongolů ho nijak výrazně nepostihl. Zkáza přišla teprve v 18. století, kdy Šíráz dobyli a vyplenili Afghánci, ale již za vlády Karíma Chána († 1779), který se zde usídlil, nastal nový rozvoj, kulturní i hospodářský.  Za Kádžárovců (1795–1925) význam města v souvislosti s přesunem rezidence do Teheránu na delší dobu upadl a počátkem 20. století zde došlo k rozsáhlým násilnostem proti židům. Dynastie Pahlaví pak zahájila ve třicátých letech rozsáhlou přestavbu aglomerace, jíž padla za oběť řada budov z dob vlády Karíma Chána a jeho nástupců (vznikly zde i první průmyslové podniky).  Moderní Šíráz je živou metropolí, městem zahrad a parků s řadou pamětihodností, z nichž některé prošly po islámské revoluci v roce 1979 zásadní rekonstrukcí.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Nejnavštěvovanějšími místy v Šírázu jsou mauzolea básníků Háfize a Sa'dího, první z dob dynastie Zandovců (18. století), druhé navržené francouzským architektem A. Godardem v roce 1952. Obě jsou pro Íránce téměř poutními místy, zvláště hrobka Háfizova, kterou často vyhledávají mladé páry. Patrně nejdominantnější stavbou města však je citadela Karíma Chána, zbudovaná z cihel a sloužící jako rezidence i jako obytný prostor panovníka. Je tvořena dvoupatrovým palácem připomínajícím karavansaraj a mohutnou hradbou s cimbuřím, zpevněnou na rozích oválnými věžemi. Jednotlivé místnosti byly bohatě zdobeny nástěnnými malbami.  Ze sakrálních staveb je třeba připomenout Masdžid-e Džáme Atík (starou páteční mešitu), jejíž počátky sahají již do dob dynastie Saffárovců, Masdžid-e Vakíl z dob Karíma Chána a Masdžid-e Násir al Mulk, nazývanou též „Růžová mešita“. Mezi světskými stavbami vyniká palác v parku Bágh-e Eram, postavený ve slohu typickém pro kádžárovskou epochu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šíráz (persky: شيراز) je šestým největším městem Íránu a střediskem provincie Fárs, starověké Persidy. Leží asi 700 km jižně od Teheránu v nadmořské výšce 1 500 m n. m., okolní hornatý terén náleží k pohoří Zagros. Roku 2006 zde žilo 1 227 331 obyvatel.", "tgt_summary": "设拉子( \"Shīrāz\" )地处伊朗西南部,是法尔斯省和设拉子县的首府。根据2016年人口普查,设拉子县全县的人口为1,869,001,市区人口为1,565,572,是伊朗第五大城市。", "id": 2308213}
{"src_title": "Enantiomer", "tgt_title": "对映异构", "src_document": [{"title": "Názvosloví.", "content": "V případě sacharidů a aminokyselin se enantiomery rozlišují prefixem a. Existuje též značení (+) a (−) odvíjející se od směru stáčení roviny polarizovaného světla látkou, není však doporučené v systematických názvech, protože přímo nesouvisí s konfigurací (strukturou).  V systematickém názvosloví se enantiomery (obecně diastereomery) rozlišují sadou deskriptorů chirálních atomů, \"R\" a \"S\". Při pojmenovávání konkrétní látky nejprve označíme substituenty vycházející ze středu chirality čísly podle rostoucí důležitosti. Platí, že důležitost je dána relativní atomovou hmotností prvku, který se přímo váže na střed chirality. Pokud se na chirální uhlík váže více substituentů atomem stejného prvku a nemůžeme se tak rozhodnout o důležitosti hned v prvním kole, připočteme k relativní atomové hmotnosti prvního atomu substituentu všechny bezprostředně vázané atomy. Tak postupujeme dále, dokud se nedokážeme přesně rozhodnout, který ze substituentů je důležitější. Pokud z atomu vychází dvojná vazba (např. na kyslík), počítáme s tím, jako by tu byly atomy dva. Po očíslování substituentů vycházejících ze středu chirality začneme u atomu nebo skupiny s číslem 1. Pokud se důležitější ze sousedních substituentů nachází napravo od tohoto atomu, označíme látku jako \"R\", pokud je nalevo, jedná se o \"S\".", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Základní fyzikální vlastností, kterou se optické izomery liší a která jim také dala název, je optická aktivita, tedy rozdílné stáčení roviny polarizovaného světla při průchodu látkou.  Chemickými vlastnostmi se optické izomery většinou příliš neliší. Výjimkou je pouze biologická aktivita. V živé hmotě se většinou nachází základní organické stavební látky (aminokyseliny, sacharidy) jen s jednou možnou konfigurací. Např. všechny aminokyseliny jsou v bílkovinách v formě. Rozdílné optické izomery proto mohou rozdílně interagovat s enzymy, jejich účinky na živý organismus jsou tedy obecně odlišné. Z tohoto důvodu je v některých metabolických procesech aktivní pouze jedna forma chemických látek s optickou izomerií. Známým příkladem je vitamín C, forma kyseliny askorbové. Někdy jsou biologicky aktivní obě formy, ale způsob zapojení do metabolických procesů a tedy i vliv na organismus se mohou velmi významně lišit; záměna forem může mít i fatální následky. Např. thalidomid, účinná látka z léku prodávaného mezi roky 1957 a 1961 v téměř 50 zemích jako antiemetikum proti těhotenským nevolnostem, jehož jeden enantiomer působí proti těhotenským nevolnostem, zatímco druhý enantiomer je teratogenní.  Optické izomery se také mohou vyznačovat odlišnými senzorickými vlastnostmi. Např. -limonen má příjemnou pomerančovou vůni, -limonen je cítit po terpentýnu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Enantiomery (nebo také optické antipody) jsou dvě látky, které mají stejný sumární vzorec i strukturní vzorec, prostorové uspořádání jejich molekuly jsou však zrcadlové obrazy a současně je nelze ztotožnit, jinými slovy mají se k sobě jako pravá a levá ruka (nemají rovinu symetrie), označují se proto jako vzájemně \"enantiomorfní\".", "tgt_summary": "对映异构体(英语:Enantiomer ( )),又称对掌异构物、光学异构物、镜像异构物或旋光异构体,不能与彼此立体异构体镜像完全重叠。", "id": 2132777}
{"src_title": "Handle", "tgt_title": "句柄", "src_document": [{"title": "Účel a výhody.", "content": "Existuje několik důvodů, proč byla tato technika vůbec zavedena. Její hlavní výhodou je tzv. zapouzdření (tento koncept byl o něco později rozvinut v tzv. objektově orientovaném programování) – oddělení vnějšího chování a rozhraní nějakého objektu od jeho vnitřní struktury. Toto striktní oddělení umožňuje v případě potřeby změnit „vnitřek objektu“ – jeho vnitřní reprezentaci a implementaci – aniž by na takovou změnu museli uživatelé objektu jakkoli reagovat, ba dokonce si uživatelé nemusí této změny ani všimnout.  Třeba v příkladu handle na otevřený soubor si lze představit, že přesná struktura informací, které si operační systém potřebuje udržovat, může záviset na konkrétním systému souborů, na kterém se soubor nachází. Pokud by se tedy nepoužíval handle, musel by program konkrétně podporovat všechny požadované souborové systémy.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Mezi typická využití handlů patří:", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní reprezentace a práce s handly.", "content": "Handle je zpravidla jen malý objekt, nejčastěji se jedná o 32bitovou hodnotu; v některých případech se však formálně jako handle může používat celá datová struktura, u které pouze není dovoleno její přímé použití programem. Implementací handlu může být obvykle buď přímo ukazatel na odpovídající větší datovou strukturu, nebo identifikační číslo položky v tabulce spravovaných objektů. V silně typovaných jazycích může být i sama vnitřní struktura handlu před programem skryta (a jediné, co programovací jazyk dovolí, je hodnotu opravdu jen předávat volaným funkcím).  Handle obvykle platí jen pro proces, kterému byl přidělen, v některých případech je dokonce dovoleno handle využívat jen z vlákna, kterému bylo přiděleno. Operační systém či příslušná knihovna však mohou poskytovat prostředky, jak jinému procesu umožnit pracovat se stejným objektem – jak handle zduplikovat. Některé handly také může proces zdědit od procesu, který jej vytvořil.  Pomocí zpětného inženýrství se často programátorovi může podařit zjistit vnitřní reprezentaci handlu, což poté může využít k přímému přístupu k reprezentovanému objektu a případně s ním pracovat způsobem, který jinak poskytované rozhraní nenabízí. Takové využití však neguje všechny výše zmíněné výhody a vede k nefunkčnosti programu ve chvíli, kdy knihovna tuto vnitřní reprezentaci změní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Handle (překládáno též jako madlo nebo rukojeť) označuje v programování pomocný objekt bez známé vnitřní struktury, který reprezentuje nějaký složitější objekt spravovaný cizím kódem. Vnitřně může být handle reprezentován ukazatelem nebo referencí na cílový objekt, číslem odkazujícím do tabulky, struktura přímo obsahující příslušná data atd., z hlediska aplikačního programu však tato vnitřní struktura není známa a handle je „neprůhledný objekt“, který je pouze předáván mezi volanými funkcemi API. Příkladem použití je handle otevřeného souboru – při otevření souboru získá program od operačního systému handle na tento soubor, který předává všem funkcím pracujícím s tímto souborem. Pro program handle tento otevřený soubor reprezentuje a jeho prostřednictvím může získat o tomto souboru informace, či se souborem pracovat; přesný obsah a struktura informací uložených v handlu samém však programu nejsou známy.", "tgt_summary": "在程序设计中,句柄(handle)是Windows操作系统用来标识被应用程序所建立或使用的对象的整数。其本质相当于带有引用计数的智能指针。当一个应用程序要引用其他系统(如数据库、操作系统)所管理的内存块或对象时,可以使用句柄。", "id": 1060150}
{"src_title": "Horní Taury", "tgt_title": "上陶恩", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Horní Taury se nacházejí na jihovýchodě Salcburska. Leží ve výšce 1655 – 2501 m n. m. v Radstadtských Taurách. Patří k okresům St. Johann im Pongau a Tamsweg, tím pádem se Horní Taury dělí na dva regiony: Pongau a Lungau. Dále jsou ještě známé obce Dolní Taury a Tweng.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Keltové a Římané.", "content": "Horní Taury mají velmi dlouhou historii, která zasahuje až do období Keltů (4. – 1. století př. n. l.). Rovněž zde byla postavena římská cesta, která vedla skrze Taurský průsmyk (v Alpách) do města Juvavum (dnes Salzburg). Na této silnici byly nalezeny vyjeté kolejnice od povozů, které jezdily tam a zpět do Říma. Nálezy starých milníků svědčí o římanech, kteří tudy táhli. Výstavba této silnice se datuje přibližně do období vlády císaře Claudia (41 – 54 n. l.).", "section_level": 2}, {"title": "Vznik.", "content": "První určitá zmínka o Radstädter Tauern se objevila v roce 1207. Z roku 1224 pochází zpráva o malém kostelíčku v údolí Taur. Roku 1517 byly zmíněny „zween Wirten am Tauern“ (dva hostince v Taurech), domy Schaidberg a Wisenegg, které zde stojí dodnes. Následovala výstavba silnice určené pro vozy 1519. Roku 1764 byl za vlády Zikmunda Kryštofa ze Schrattenbachu zahájen provoz pošty ve Spodních Taurech a poštovní vůz sem jezdil dokonce dvakrát do týdne. To se roku 1870 zvýšilo na čtyřikrát týdně a roku 1895 na dvakrát denně. V roce 1902 se objevují v Taurách první lyžaři.", "section_level": 2}, {"title": "Počátky turismu.", "content": "Po první světové válce v roce 1920 přicházeli první lyžaři do Horních Taur pěšky. Zavazadla a náklady se sem dopravovaly na koňmi tažených sáních. V letech 1925 až 1927 se konaly první Taurské závody automobilů a motorek, které přilákaly množství diváků. „Narozeniny“ Horních Taur se datují na 8. prosince 1929, kdy byla poprvé zprovozněna pravidelná zimní doprava Taurským průsmykem. Roku 1948 byl zahájen provoz prvního „vleku“ na Seekarhaus. V letech 1948 – 1960 obsluhovali vlek lyžaři. Za jednu hodinu tahání získali 3 lístky na sjezd zdarma. Roku 1950 byly vystavěny silnice a protilavinové zábrany a spuštěn první vlek. Roku 1952 se začali stavět celé vesnice plné ubytovacích a pohostinských zařízení. Mezi roky 1952 a 1961 bylo vybudováno mnoho lanovek a vleků.", "section_level": 2}, {"title": "Zavádění elektřiny a osvětlení.", "content": "V 50. letech stále ještě nevedlo do Horních Taur žádné elektrické vedení, a tak byly všechny domy napojeny alespoň na malou elektrárnu (ve státním protipožárním programu ). Když vypadla, musel každý použít svůj vlastní dieselový generátor. Tyto generátory, i když se nacházely ve sklepích, byly velmi hlučné a často běžely, ke smůle ubytovaných hostů, právě v noci. Po dlouhých jednáních pak bylo dne 10. července 1957 založeno družstvo pro osvětlení Horních Taur. Na konci podzimu 1958 pak mohlo být zařízení uvedeno do provozu. Vyskytl se však obdobný problém s pitnou vodou, které byl nedostatek. Takže došlo 22. července 1957 k založení vodárenského družstva. Avšak realizace plánů zabrala více času, než se původně očekávalo a teprve 7. července 1960 byl celý projekt hotov. Členy obou družstev byly známé hotely a politici z Horních Taur, Dolních Taur a Twengu. Tyto události byly základním požadavkem k výstavbě dnešních zimních i letních odpočinkových zařízení Horních Taur.", "section_level": 2}, {"title": "Další rozvoj.", "content": "V roce 1961 byla uvedena do provozu lanovka na Zehnerkar. Roku 1962 se stal název „Obertauern“ oficiálním názvem lokality. O rok později již byly nasazeny motorizované rolby. Známá je také „Lidová lyžařská škola“ provozovatele hotelu Taverna Waltera Oberhummera, ve které byly vedle normálních vyučovacích hodin také hodiny lyžování.  V roce 1965 vytvořili světoznámí Beatles část legendárního filmu „Help“ v Horních Taurách. Od roku 1967 se stavěly sjezdovky za pomoci bagrů. Tím pádem byl také odpovídajícím způsobem upravován terén, tak aby byl sjízdný pro zařízení sjezdovky. Napojováním jednotlivých zařízení vznikl roku 1969 předchůdce dnešního Taurského okruhu.", "section_level": 2}, {"title": "80. léta až dnes.", "content": "V roce 1985 jsou uvedena do provozu první sněžná děla. V letech 1991 – 1998 bylo rovněž provedeno mnoho modernizací, jako například výstavbu večerního osvětlení nebo zavedení bezdotykového systému lyžařských permanentek. V prosinci roku 1999 vytvořil Christian Flühr rekord ve vytrvalostní jízdě na lyžích v Horních Taurách, a to téměř 3 dny (68:23 hodin) nonstop na lyžích (z Ameriky do Evropy). Další sezónu v únoru 2001 startoval němec Christian Flühr ještě jednou ve světovém rekordu Taurského průsmyku a vytvořil další rekord s více než 4 dny strávenými bez přestávky na lyžích (103 hodin 21 minut), čímž vylepšil svůj několikanásobný rekord.  Avšak i v této době probíhají neustálé zlepšení lyžařského střediska Horních Taur na sjezdovkách, lanovkách i gastronomických zařízeních.", "section_level": 2}, {"title": "Zimní sporty z Horních Taurách.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lyžování a snowboarding.", "content": "V Horních Taurách patří mezi nejoblíbenější sporty lyžování a snowboard. Každé pondělí a úterý se koná večerní lyžování od 19:00 do 22:00. Lyžařská oblast zahrnuje kolem 95 km upravených sjezdovek a 26 vleků, které obslouží za hodinu 46 058 osob. Vleky jsou v provozu 7 dní v týdnu, od 9:00 do 16:00 (od poloviny února do 16:30). Některá zařízení jsou v provozu ještě déle, aby přilákala hosty zpět do Taurského průsmyku. Doprava nelyžařů je možná pouze lanovkami na Zehnerkaru a Grünwaldu. Horské stanice obou těchto lanovek nabízejí vždy minimálně jednu restauraci. Jednodenní lyžaři mají možnost zaparkovat svoje auto na parkovací ploše v blízkosti sjezdovek. Zařízení vleků jsou sjednoceny ve sdružení vlekařů Horních Taur (Liftgemeinschaft Obertauern – LGO).", "section_level": 2}, {"title": "Taurský okruh.", "content": "Jelikož jsou lyžařská zařízení položena kolem celé oblasti, je možné udělat si tzv. Taurský okruh. K překonání dálnice byl postaven velkorysý lyžařský most. Taurský okruh může být započat na kterémkoliv vleku a zakončen na výstupních místech. Dobré označení umožňuje také jízdu na sjezdovkách mimo Taurský okruh. Sjezdovky jsou značeny barvami, které ukazují na obtížnost tratě. Modrá (59 %) znamená lehkou, červená (37 %) středně těžkou a černá (4 %) obtížnou trať.", "section_level": 2}, {"title": "Běžky.", "content": "Kromě nabídky pro lyžaře a snowboardisty, nabízejí Horní Taury také další sportovní aktivity. Návštěvníci mohou použít více než 18 km upravených běžeckých stop a procházkových cest. Běžkaři si za pěkného počasí užijí zejména trasy Gnadenalmloipe a Taurach. Běžkaři v dobré kondici mohou využít trasu světového poháru, na které trénuje například světový mistr Michael Botwinov.", "section_level": 2}, {"title": "Horní Taury jako opěrný bod OH.", "content": "Horní Taury zastávají oficiální postavení opěrného bodu Olympijských her, který si mohou vyzkoušet i návštěvníci. Jsou zde kromě jiného 3 haly na Squash, 3 plně automatizované bowlingové dráhy, 4 billiardové stoly, posilovny, fitness centra a víceúčelové haly. K tomu je zde k dispozici ještě vitalcentrum a specializovaná lékařská péče pro sportovce. Před průběhem světového poháru zde trénuje také Hermann Maier. K návštěvníkům Horních Taur můžeme počítat také Heinze Schilcheggera.", "section_level": 1}, {"title": "Hřbitov bezejmenných.", "content": "Vedle místního kostela se nachází Hřbitov bezejmenných. Tento název pochází z doby, kdy lidé procházeli Taurským průsmykem za špatného počasí a přišli tak o život. Tito lidé nemohli být identifikováni a byli proto pohřbeni bez toho, že by bylo známé jejich jméno. V současné době je tento hřbitov používán pro uložení místních občanů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Horní Taury (německy Obertauern) jsou středně velké lyžařské středisko v pohoří Nízké Taury (\"přesněji v jejich části Radstadtské Taury\"), které se rozkládají ve spolkové zemi Salcbursku v Rakousku.", "tgt_summary": "上陶恩(英语:Obertauern)是奥地利的一个旅游胜地,位于萨尔茨堡州的东南部,海拔高度为1630到2500米,滑雪季节长达160天。", "id": 2655631}
{"src_title": "Napoleon III.", "tgt_title": "拿破仑三世", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Po definitivním pádu prvního Francouzského císařství se přívrženci Napoleona I. Bonaparta rozprchli na všechny strany. Královna Hortense de Beauharnais a její syn se odebrali do vyhnanství nejprve do Ženevy, potom do Augsburgu, kde její syn navštěvoval gymnázium, a konečně na zámek Arenenberg ve Švýcarsku, kde se pravidelně zdržovali. Když roku 1831 vypuklo v Romagni povstání proti papežovu světskému panství, Ludvík Napoleon se ho účastnil se svým starším bratrem, který při tomto pokusu zemřel na spalničky. Povstání bylo potlačeno zakročením rakouského vojska a princ Ludvík Napoleon se jen po mnohém dobrodružství zachránil do Švýcarska. Zde se po několik let choval tiše, obíraje se vojenskými a politickými studii, jejichž výsledkem byly spisy \"Considérations politiques et militaires sur la Suisse\" („Politické a vojensko-teoretické úvahy o Švýcarsku“) a \"Manuel sur l'artillerie\" („Příručka o dělostřelectvu“).", "section_level": 1}, {"title": "Hlava rodu Bonapartů.", "content": "Důležitý obrat v jeho životě nastal, když roku 1832 zemřel Napoleon II., syn císaře Napoleona I. a vévoda zákupský, a on se po jeho smrti stal hlavou rodu Bonapartů. Tehdy vydal spis \"Rêveries politiques\" („Politické sny“), v němž císařskou vládu prohlásil za ideál státního zřízení. Nemoha se dočkati podvrácení panství Orleánského ve Francii, zosnoval roku 1836 štrasburské spiknutí, které se však nezdařilo a on sám byl zajat, ale z milosti krále Ludvíka Filipa byl pouze vypovězen do Ameriky. Když se doslechl o matčině nemoci, vrátil se do Evropy a po její smrti dne 3. října 1837 se zdržoval na zámku Arenenberg, až vláda francouzská požádala o jeho vyhoštění. Aby ušetřil pohostinnému Švýcarsku pokoření nebo porážku, rozhodl se, že je dobrovolně opustí.  Ludvík Napoleon se odebral do Spojeného království a vydal tam roku 1839 spis \"Idées Napoléoniennes\" („Napoleonské ideje“), v němž rozvedl své politické názory. Když král Ludvík Filip pokládal své panství za upevněné, požádal Napoleon anglickou vládu o vydání ostatků Napoleona I.; anglická vláda ochotně vyhověla této žádosti, když se mohla zbavit slušným způsobem této nemilé vzpomínky. Pod jménem princ z Joinville se Napoleon vypravil na ostrov Svaté Heleny, aby přivezl do Francie tělo Napoleona I., aby podle vůle jeho mohlo býti pohřbeno na březích Seiny uprostřed národa francouzského.  Oživením napoleonských tradic byl Ludvík Napoleon uveden v blud, že jsou Francouzi přesycení orleánskou vládou a že celá Francie očekává jeho příchod, aby ji mohla ze sebe svrhnout. Některé kroky zahraniční diplomacie si vykládal za její souhlas, ale většinou nebyly ničím jiným než prostředkem, aby způsobily francouzské vládě nesnáze a odvrátily její pozornost od jiných otázek (např. záležitostí oblastí na východ od Evropy). Proto si Ludvík Napoleon najal loď, přistál se svými věrnými 6. srpna 1840 u francouzského břehu poblíž Boulogne-sur-Mer a pokusil se města překvapením zmocnit. Když se však nikdo nehýbal, dal se na útěk, byl však zajat a jako vězeň přiveden do Paříže.  Komora pairů ho odsoudila 6. října 1840 k doživotnímu vězení v pevnosti v Hamu v departementu Somme. Před soudem nepůsobil jako obžalovaný, nýbrž jako obhájce národní svrchovanosti a jako zákonný dědic císaře Napoleona I. Největší trest, který ho stihl, byl, že se stal v očích francouzské veřejnosti směšným. V Hamu strávil šest let svého života v mírné vazbě, kterou s ním sdílel jeho spoluviník a lékař Henri Conneau.", "section_level": 1}, {"title": "Útěk z Hamu.", "content": "Francie, která na něho zapomněla, počala si ho opět všímat, když se mu podařilo 25. května 1846 v oděvu malíře Pingueta společně s Conneauem oklamat stráže a uprchnout z vězení v Hamu. Opět se odebral do Anglie, která mu ochotně poskytla přístřeší. Přes všechny nehody nepozbyl víry, že je Prozřetelností vyvolen k velikým věcem. Sotva uslyšel v Londýně, že ve Francii vypukla revoluce, která podvrátila trůn Bourbonům, ihned spěchal do Paříže, aby vlastníma očima pozoroval rozvoj událostí.  Prozatímní vláda mu dala pokyn, aby bez prodlení opustil Paříž. Uposlechl ji bez odporu, ale v Paříži zůstali jeho přátelé, kteří opatrně, ale účinně pracovali v jeho prospěch. Při volbách do Ústavodárného sněmu byl zvolen za poslance. Při verifikaci voleb se prozatímní vláda snažila, aby jeho volba byla zrušena, ale sněm ji velikou většinou uznal za platnou. Ludvík Napoleon však nechtěl proti sobě popudit prozatímní vládu, a proto se zřekl mandátu. Tímto opatrným jednáním získal na svou stranu zámožné třídy, které si přály pokoj a pořádek, i dělnické, které chtěly míti výdělek, což bylo při slabosti mnohočlenné a nesvorné vlády dohromady nemožné. Po zrušení národních dílen vypuklo v Paříži povstání, které bylo po velkém krveprolití a s vypětím všech vojenských sil udušeno. Tato bouře připravila vládu premiéra Louise-Eugèna Cavaignaca o přízeň lidu. Při doplňovacích volbách nebyl zvolen ani jediný vládní kandidát, zato Ludvík Napoleon byl zvolen za poslance ve čtyřech departementech.", "section_level": 2}, {"title": "Prezident Francie.", "content": "Po třetí francouzské revoluci v únoru 1848 byla francouzská monarchie destabilizovaná. 20. prosince 1848 byl Ludvík Napoleon zvolen prezidentem krátkodobé druhé Francouzské republiky, která trvala pouze do 2. prosince 1852.", "section_level": 1}, {"title": "Císař Francouzů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Proklamace císařem a první léta vládnutí.", "content": "2. prosince 1852 svrhl Ludvík Napoleon druhou Francouzskou republiku. Uchopil veškerou moc a nechal se proklamovat císařem Francouzů pod jménem Napoleon III. Vzniklo tak druhé francouzské císařství, kterému Napoleon III. panoval po celou dobu jeho existence až do roku 1870. Situace s číslovkou za jeho panovnickým jménem se podobá případu krále Ludvíka XVIII. Napoleon III. nastoupil jako následník svého bratrance Napoleona II., který nikdy nepanoval.  Zpočátku panoval Napoleon III. téměř jako diktátor. Již od roku 1852 začali být političtí vězni a zločinci přepravováni na známý Ďábelský ostrov nebo v mírnějších případech do Nové Kaledonie. Dne 28. dubna 1855 byl na Napoleona III. spáchán atentát, který však císař přežil.", "section_level": 2}, {"title": "Války v zahraničí.", "content": "Napoleonův útok na Rusko s požadavky na vliv v Osmanské říši vedly k úspěšné účasti Francie v krymské válce (březen 1854 – březen 1856). V roce 1858 schválil Napoleon III. vyslání námořní expedice s cílem potrestat Vietnam a přinutit vietnamský císařský dvůr přijmout přítomnost Francouzů v zemi. 14. ledna 1858 Napoleon unikl dalšímu pokusu o atentát. V květnu až červenci 1859 byl francouzský zásah příčinou porážky Rakouska v Itálii (bitva u Solferina). Zásah do Mexika (leden 1862 – březen 1867) však skončil porážkou a popravou mexického císaře Maxmiliána I. Habsbursko-Lotrinského, Francií instalovaného a podporovaného. Vliv Francie dále ohrožovalo pruské drtivé vítězství nad Rakouskem v červnu – srpnu 1866.  Za vlády Napoleona III. se Francouzská koloniální říše rozrostla v Indočíně, v Alžírsku, v Senegalu a v Pacifiku. Velkou Británii podpořil v druhé opiové válce proti Číně.", "section_level": 2}, {"title": "Vnitřní politika.", "content": "Důležitým počinem za vlády Napoleona III. byla přestavba Paříže. Motivem byla modernizace hlavního města, ale také snaha snížit schopnost revolucionářů vést v úzkých uličkách staré Paříže odpor proti vládě. Velké části města byly zbourány a staré spletité ulice byly nahrazeny mnoha širokými bulváry, což v případě potřeby umožňovalo použití děl i ve městě. Přestavba Paříže se uskutečnila pod vedením barona Haussmanna (1809–1891), pařížského prefekta v letech 1853–1870). K zásluhám císaře Napoleona III. patří podpora a financování stavby Suezského kanálu (otevřen 17. listopadu 1869), realizované Ferdinandem Lessepsem, bratrancem císařovny Evženie (Lessepsova matka, Španělka, byla tetou Evženiiny matky Manuely de Montijo).  Napoleon III. inicioval také rozsáhlou výstavbu železniční sítě. Její podoba však byla velmi neefektivní, neboť všechny dráhy směřovaly do Paříže. Existovalo tedy spojení mezi Paříži a Lyonem, Caen a Marseilles, ale tato města navzájem spojena nebyla: tak například při cestě z Marseilles do Bordeaux bylo nutné jet přes Paříž. Tato skutečnost snižovala ekonomický přínos železnice. Také francouzská armáda byla podobně těžkopádně organizovaná a byla méně efektivní než mnohem rozumněji organizovaná armáda pruská.", "section_level": 2}, {"title": "Francouzsko-pruská válka 1870 a konec císařství.", "content": "Doufaje, že dosáhne vojenské slávy podobně jako jeho strýc a přinucen k tomu diplomacií německého kancléře Otto von Bismarcka, rozpoutal Napoleon III. roku 1870 francouzsko-pruskou válku. Tato válka se ukázala pro Francii katastrofální. Vyhraná válka pomohla Německu sjednotit se a vytvořit Německé císařství. Zároveň také poskytla příležitost Itálii, která k sobě konečně připojila Řím a dokončila sjednocení. V bitvě u Sedanu byl císař zajat (2. září 1870) a sesazen o dva dny později v Paříži silami třetí Francouzské republiky.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Manželkou Napoleona III. byla císařovna Evženie, rozená de Montijo, která byla španělskou šlechtičnou se skotskými předky. Napoleon III. měl jednoho syna, Eugena Bonaparta. Vlivem císařovny Evženie a jejích častých pobytů v blízkosti její vlasti se velmi rozmohl lázeňský život v Biarritz na jihozápadním pobřeží Francie.  Napoleon III. zemřel v exilu v Anglii 9. ledna 1873 na sepsi v důsledku komplikací vyvolaných močovými kameny. Je pohřben v Císařské kryptě u opatství svatého Michaela ve Farnborough v hrabství Hampshire v Anglii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles Louis Napoleon Bonaparte (20. dubna 1808 Paříž – 9. ledna 1873 Londýn), zvaný Ludvík Napoleon, jinak též Napoleon III., byl synem Ludvíka Bonaparta a jeho manželky, královny Hortense de Beauharnais. Jeho otec vládl Holandskému království, které existovalo po určitou dobu z vůle Napoleona I. Bonaparta. Stal se prvním prezidentem Francie (s titulem princ-prezident) a posléze se prohlásil za francouzského císaře. Jeho vláda byla svržena poté, co byl zajat v prusko-francouzské válce během bitvy u Sedanu.", "tgt_summary": "拿破仑三世(,1808年-4月20日-1873年-1月9日),即夏尔-路易-拿破仑·波拿巴()或路易-拿破仑·波拿巴(),出生时名为夏尔-路易·波拿巴,法兰西第二共和国唯一一位总统及法兰西第二帝国唯一一位皇帝,亦是拿破仑一世的侄子和继承人,亦是其妻约瑟芬皇后的外孙(拿破仑三世之母为约瑟芬和前夫所生)他在1848年当选总统之后,在三年后发动了一次政变,获得成功。他随即在次年,亦即拿破仑一世登基第48周年称帝。1870年9月4日,他战败退位。他是法国第一个民选产生的总统和最后一个君主。", "id": 1641740}
{"src_title": "Užovkovití", "tgt_title": "游蛇科", "src_document": [{"title": "Podčeledi.", "content": "Obvyklé dělení čeledi užovkovitých na jednotlivé podčeledi je následující:", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Užovkovití jsou kromě Antarktidy a několika ostrovů v Oceánii zastoupeni po celém světě a všude jsou dominantní skupinou hadů.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Na těle užovek nejsou patrné zbytky končetin. Jejich hlavu pokrývají obyčejně velké, symetricky rozložené štítky, u některých druhů vybíhající ve výrůstky různého tvaru. Jsou to hadi denní i noční, obývající nejrůznější biotopy, najdeme mezi nimi druhy výhradně vodní, žijící na zemi i pod zemí, ale i hady šplhající v keřích či stromech. Všechny užovky však mají podobnou stavbu kostry, vyvinutou pouze jednu (pravou) plíci a další společné znaky.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Užovky jsou jak vejcorodí (oviparní), tak i vejcoživorodí (ovoviviparní). Některé druhy chrání svá vejce podobně jako krajty, většina však klade vejce na vlhká, vyhřátá místa a o snůšku se již dále nestará.", "section_level": 1}, {"title": "Jedovatost.", "content": "Jedná se většinou o hady nejedovaté, anebo od nich lidem nehrozí žádné nebezpečí, mnohé druhy však mají v zadní části tlamy vyvinutou tzv. Duvernoyovu žlázu, která vypouští do ústní dutiny jed. Ten má zřejmě ochromující vliv na kořist při jejím polykání. Účinky tohoto jedu na lidský organismus jsou velice málo prozkoumány, proto je třeba předcházet pokousání při manipulaci s méně běžnými a netypickými druhy užovek – například zástupci rodů \"Amphiesma\", \"Coluber\", \"Coronella\", \"Drymarchon\", \"Nerodia\", \"Ptyas\", \"Thamnophis\", \"Xenochrophis\", nebo \"Zaocys\". Některé druhy užovek zuby nemají, jiné jen malý počet. Hadi z podčeledi bojgy (Boiginae) a vodnářky (Homalopsinae) mají v zadní části tlamy rýhované jedové zuby, jsou to tedy hadi jedovatí. Při obranném kousnutí však těmito zuby většinou nezasáhnou, navíc jed většiny druhů je poměrně slabý. Mísí se se slinami, a tak se ho do rány dostane většinou docela málo. Jed užovek působí především na nervovou soustavu.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zajetí.", "content": "Užovkovití hadi jsou velice oblíbeni a v teráriích hojně rozšířeni – také díky snadnému chovu, atraktivnímu zbarvení a cenové dostupnosti mnohých druhů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Užovkovití (Colubridae) jsou velmi početná a úspěšná skupina hlavně malých či středně velkých hadů. Z celkového počtu 2 700 druhů hadů se jenom počet druhů užovkovitých hadů blíží číslu 2 000. Většinou se jedná o nejedovaté hady. Jedovatí jsou jen ti z podčeledi bojg a vodnářek.", "tgt_summary": "游蛇科(学名:\"Colubridae\"),又称黄颔蛇科,是爬虫纲有鳞目蛇亚目下的一个蛇科,是众多蛇科中拥有最多物种的一个科,数量几乎占据世上过半的总蛇种。游蛇科下的蛇类特性较为普通,亦较为常见。", "id": 2976771}
{"src_title": "Tritium", "tgt_title": "氚", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Tritium se vlivem ionizujícího záření z vesmíru vyskytuje ve vrchních vrstvách zemské atmosféry a ve stopovém množství i v běžné vodě.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Tritium je beta zářič (β), při svém rozpadu produkuje elektron (e), antineutrino (ν) a vzniká He. Poločas rozpadu je 12,32 let.  Někdy mu bývá přiřazována i chemická značka T, přestože se nejedná o jiný prvek. Ve sloučenině s kyslíkem tvoří tritiovou vodu TO.", "section_level": 1}, {"title": "Nebezpečnost.", "content": "I když jde o beta zářič, jeho nebezpečnost je jen minimální. Záření tritia zastaví už 6 mm silná vrstva vzduchu. Určité nebezpečí by hrozilo pouze při jeho požití, vdechnutí nebo kontaminaci pokožky na citlivém místě.  Relativní bezpečnost tritia reflektoval v roce 2019 i SÚJB, když opatřením obecné povahy prodejcům typově schválených GTLS výrobků, jejichž aktivita nepřesahuje 20 GBq, zrušil povinnost získání individuálního povolení k tomuto prodeji. V odůvodnění opatření SÚJB dovozuje, že používání těchto výrobků nezpůsobí jejich uživatelům zvýšení efektivní dávky ionizujícího záření o více než 10 μSv/rok, což je považováno za zanedbatelnou hodnotu.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Tritia se využívá jako trvalého zdroje slabého světla, někdy označovaného jako GTLS (Gaseous Tritium Light Source). Plynné tritium je uzavřeno v skleněných mikrokapslích, na jejichž stěně je vrstva fosforeskující látky, která vlivem dopadajícího beta záření svítí. Obvykle se používá ZnS, u něhož je možné přidáním jiných látek měnit barvu světla. Nejintenzivnější je zelené světlo, ale zářič může svítit i žlutě, modře, fialově, červeně apod.  Používá se na ciferníky hodinek, mířidla zbraní, jako přívěsky nebo nouzové svítilny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tritium je radioaktivní izotop vodíku (H). Jádro tritia (jako částice se nazývá triton) obsahuje jeden proton a dva neutrony, zatímco normální vodíkové jádro sestává pouze z jednoho protonu. Jeho relativní atomová hmotnost je 3,016049. Za standardního tlaku a teploty je to plyn (T neboli H).", "tgt_summary": "氚(Tritium;符号:T或H,注音:ㄔㄨㄢ;拼音:chuān)。亦称超重氢,是氢的同位素之一,元素符号为T或H。它的原子核由一颗质子和两颗中子所组成,并带有放射性,会发生β衰变,放出电子变成氦-3,其半衰期为12.43年。", "id": 1078795}
{"src_title": "Svadilfari", "tgt_title": "斯瓦迪爾法利", "src_document": [{"title": "Stavba Ásgardské zdi.", "content": "Po válce mezi Ásy a Vány byla zeď kolem Ásgardu, sídla bohů, zbořena. Jednoho dne k bohům přišel převlečený obr a nabídl jim, že postaví hradby nové, silnější a vyšší než předtím. Jako odměnu požadoval slunce, měsíc a bohyni Freyu za manželku.  Bohové byli nabídkou pobouřeni, ale Loki jim poradil, aby ji přijali pod podmínkou, že zeď postaví za šest měsíců (mezi zimním a letním slunovratem) a bez pomoci člověka, jinak nedostane nic. Obr souhlasil, za předpokladu, že mu může pomoci jeho hřebec Svadilfari.  Kameník tedy začal stavět, nashromáždil velké kameny a Svadilfari těžký náklad s lehkostí dopravil na místo. Když bohové uviděli, kolik práce stihl za jedinou noc, rozzlobili se, neboť bylo jasné, že kameník není obyčejný člověk, ale obr. Nemohli však nic dělat.  Jak se letní slunovrat blížil a zeď už byla téměř dokončená, začali se bohové obávat, že obr vše stihne do stanovené lhůty. Obořili se na Lokiho, který jim tak špatně poradil, a Loki slíbil, že se postará, aby obr svou odměnu nedostal.  Druhý večer se Loki v podobě překrásné klisny objevil před Svadilfarim. Hřebce přemohla touha a zapomněl na pána i jeho práci a zpřetrhal postroje. Pronásledoval klisnu celou noc a obr jej musel chytat. Hradby se mu nepodařilo dokončit. Rozzuřený obr se stále dožadoval své odměny, především krásné Freyi a tak jej bůh Thór jednou ranou svým kladivem Mjollni zabil.  O několik měsíců později se Lokimu narodilo osminohé hříbě jménem Sleipnir, které daroval Ódinovi.  Příběh o stavbě Ásgardské zdi a Svadilfarim lze najít v Mladší Eddě Snorriho Sturlusona v části \"Gylfaginning\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Svadilfari je kouzelný hřebec ze severské mytologie. Patřil obrovi neznámého jména (z kmene hrimthursar - tzv. \"obři z jinovatky\"; někdy se jako jeho jméno uvádí \"Blast\"), který se přestrojil za člověka - kameníka - a postavil hradby kolem Ásgardu.", "tgt_summary": "斯瓦迪尔法利(Svadilfari),北欧神话中的一匹神马,牠是不知名霜巨人的马,是巨人修建围墙时的帮手。斯瓦迪尔法利名字的意思少有提到,一说是「奴隶」(英语:slave),另一说是「行运不济的旅行者」。他的后代就是斯莱布尼尔(Sleipnir)。", "id": 967701}
{"src_title": "Pelmeně", "tgt_title": "俄國餃子", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Rusové tento pokrm převzali od Udmurtů, uralského národa, se kterým se „stýkali a potýkali“ již od konce 12. století. Ruský název je vlastně zkomoleninou udmurtského složeného výrazu \"peľnjaň\" (\"пельняань\"), což znamená „chléb ve tvaru ucha“. Udmurtští lovci si tyto „chlebové uši“ brávali s sebou na své výpravy do lesů.  Zejména po dobytí Kazaňského chanátu (1552) se ruské oblasti dostávaly do intenzivního kontaktu s kulturou (včetně kuchyně) uralských národů. Když pak byla roku 1730 otevřena hlavní spojnice mezi evropskou Rusí a Sibiří – tzv. Sibiřský trakt – jež vedla i přes zemi Udmurtů, seznámily se s pelmeněmi také masy ruských vystěhovalců a vyhnanců, kteří jejich znalost přenesli i na Sibiř (kam se také dostávaly z druhé strany, od Číny a Koreje). Pelmeně, místně zvané sibiřské pelmeně (\"сибирские пельмени\"), se v tamních klimatických podmínkách staly velmi oblíbenou, výživnou potravou, kterou lze skladovat zmrzlou venku po dobu až několika měsíců. Ze Sibiře se pak pochoutka rozšířila do celé ruské říše.", "section_level": 1}, {"title": "Složení a příprava.", "content": "Největší rozdíl mezi pelmeněmi a jinými druhy knedlíčků je v jejich tvaru a velikosti – typické pelmeně jsou měsíčkovitého („uchovitého“) tvaru a v průměru mají cca 2–3 cm, zatímco většina ostatních typů je většinou podlouhlá či kulatá a větší.  Pelmeně se připravují z těsta, podobného nudlovému – těsto musí být velmi tuhé, až nepoddajné. Někdy se do něj přidává i mléko nebo voda. Pro náplň lze použít vepřové, jehněčí, hovězí nebo jakékoli jiné maso; také smíchání několika druhů je velmi oblíbené. (Podle tradičního udmurtského receptu by náplň měla obsahovat 45 % hovězího, 35 % jehněčího a 20 % vepřového masa.) Navíc se do náplně přidávají rozličná koření jako černý pepř, česnek a zejména cibule.  Okrajem skleničky se z tence vyváleného těsta vykrojí placička, na kterou se nanese lžička masové náplně, placička se přeloží napůl a okraje se stisknou do vlnitého „švu“. Hotové šátečky lze i zmrazit; až bezprostředně před konzumací se vloží do vroucí osolené vody a vaří se, dokud nevyplavou a poté ještě 2–5 minut. Horké pelmeně se polijí/potřou máslem nebo kysanou smetanou, popř. hořčicí, smetanovým křenem či octem. Některé recepty doporučují ještě pelmeně po uvaření osmahnout dozlatova na pánvi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pelmeně (, \"pelmeni\") jsou národním jídlem Ruska, ale i sousedních zemí, spadajících pod vliv jeho kultury (země býv. SSSR). Jsou to vlastně masové knedlíčky, přesněji těstové taštičky plněné masem a uvařené ve vodě. Obvykle se dělají s náplní z mletého masa (ale existují i sladké varianty), která je zavinuta v tenkém těstě vyrobeném z mouky a vajec. Velmi podobné jídlo je též připravováno na Ukrajině, Litvě, v Itálii, kavkazských zemích, Mongolsku, Číně, himálajských zemích a Koreji.", "tgt_summary": "俄国饺子,又称西伯利亚饺子(,;复数:,)是一种起源于西伯利亚(一说乌拉尔山脉)的饺子,流行于俄国以及前苏联加盟共和国。", "id": 579815}
{"src_title": "Lev III.", "tgt_title": "良三世", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Lev III. se narodil v Římě jako syn římského občana \"Asupia\" a byl vychováván v papežském paláci, kde se stal se vestiáriem (správcem papežských rouch a klenotnice). Později byl jmenován kardinálem a 26. prosince 795 byl zvolen papežem a vysvěcen na biskupa. Volba se odehrála v den pohřbu jeho předchůdce Hadriána I. a svěcení o den později. Takový spěch nebyl obvyklý, ale o důvodech se historici neshodují. Možná to byla obava z vnějšího zásahu a ovlivnění volby.  Hned po svém uvedení do úřadu poslal Lev franckému králi Karlovi zdvořilý list, v němž mu oznamuje své zvolení. Karel odpověděl velmi uctivým listem, kde však přesto papeži připomíná jeho duchovní povinnosti, a doprovodil jej velkou částí kořisti, získané na výpravě proti Avarům. Toto bohatství Lvovi umožnilo velkorysou stavební činnost i podporu dobročinných institucí. Hlavně si však oba dali najevo, že se chtějí podporovat, možná také v důsledku krize byzantského císařství.  Na konci 8. století se stal obětí spiknutí vedeného jistým Paschalisem, synovcem předchozího papeže Hadriána I., který se ho pokusil zmrzačit, aby se papežského úřadu musel vzdát. Lev se zachránil v kostele sv. Silvestra a u vévody spoletského, odkud odešel ke dvoru Karla Velikého do Paderbornu. Zde ho zastihla obžaloba, kterou zaslali spiklenci králi Karlovi. Ten po vyšetření a vyslechnutí svědků poslal na podzim roku 799 papeže s doprovodem vojska zpět do Říma.  Karlovi legáti v Římě zahájili soud a konečný rozsudek o výši trestu ponechali Karlovi. Ten pak papeže zprostil všech obvinění, kdežto papež se veřejně očistil od všech žalob. Pro spiklence s Paschalisem odsouzené na smrt vyprosil Lev III. změnu trestu smrti ve vyhnanství do Frank. Za prokázané služby Lev III. korunoval na Vánoce roku 800 Karla Velikého jako Karla Augusta na císaře Římanů, čímž byla formálně obnovena Západořímská říše. Byzanc sice proti korunovaci protestovala, byla však v té době natolik oslabená, že jí nemohla zabránit. Karel bral navázání na slavnou tradici vážně a rozvinul hnutí tzv. karolínské renesance v umění, literatuře i v učenosti, charakteristicky spojené s péčí o soustavné vzdělávání, zpočátku hlavně kněžstva.  Roku 798 povýšil Lev Salcburské biskupství na arcibiskupství, roku 809 zprostředkoval spor dvou anglických vladařů a roku 810 odmítl zařadit do vyznání víry slovo \"filioque\". Po smrti Karla Velikého (814) propuklo proti němu opět povstání. které přemohl a vůdce dal popravit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Lev III. (okolo 750 Řím – 12. června 816 tamt.) byl papežem od 26. prosince 795 až do své smrti v roce 816.", "tgt_summary": "教宗圣良三世(;750年-816年-6月12日)于795年12月27日至816年6月12日出任教宗。", "id": 1710491}
{"src_title": "Diskžokej", "tgt_title": "唱片騎師", "src_document": [{"title": "Původ slova.", "content": "Poprvé se tento termín vyskytuje v souvislosti s rozhlasovým vysíláním, kdy komentátoři uváděli a přehrávali populární hudbu z gramofonových desek. Gramofonové desky se označují v angličtině i slovem disc. První diskjockejové byli ti, kdo „jezdili na gramofonových deskách“. Později byl výraz zkracován na DJ.  Za totality, kdy výraz diskžokej zněl kapitalisticky, byli nazýváni uvaděči diskotékových pořadů či pouštěči desek.  Dnes je význam označení DJ mnohem širší. DJ nejen že pouští připravenou hudbu, ale tuto hudbu i jistým způsobem „obrábí“. S použitím moderních technologií hudbu v okamžiku přehrávání upravují, mixují s jinými písničkami, přirozenými a umělými zvuky atd.", "section_level": 1}, {"title": "Klubový DJ.", "content": "Klubový DJ je DJ, který vybírá a hraje hudbu v klubech. Jeho scéna je od párty u sousedů nebo v malém klubu a disco až po velké akce na stadiónech. Hlavní zaměření klubového DJ je hudba, kterou hraje. Své sety stavějí na výběru různých skladeb, čímž kontrolují hladinu energie tančícího davu a používají techniku zvanou beatmatching pro jemný, nepostřehnutelný přechod mezi jednotlivými skladbami.", "section_level": 2}, {"title": "DJ na svatbu.", "content": "Slovním spojením DJ na svatbu lze označit v poslední době velice oblíbeného DJe, který hraje na svatebních večírcích. Hraní DJe na svatbě má svůj původ v USA, v ČR není příliš tradiční. Nicméně v posledních několika letech tento druh hraní narůstá na veliké oblibě a mít tak na svatební oslavě diskžokeje není nic neobvyklého. Takový DJ zpravidla plní i funkci moderátora večera a hudební mixy přizpůsobuje věkově různorodému publiku, jenž na svatbách bývá. Nejedná se tedy o klasickou diskotéku v pravém slova smyslu. Během hudební produkce by měly zaznít i zamilované skladby a chybět by neměl ani první novomanželský tanec. Výhoda DJe oproti kapele spočívá především v žánrově rozmanitějších skladbách, možnosti delší produkce a nižší ceně. Nižší jsou také nároky na potřebný prostor.", "section_level": 2}], "src_summary": "Diskjockey (diskžokej), někdy také DJ (dý džej), je osoba, která vybírá a pouští předem připravenou hudbu určenou pro veřejnou produkci.", "tgt_summary": "唱片骑师(英语:Disc Jockey,缩写为英语:DJ)是指选择并且播放事先录好的音乐(如流行歌),并在现场以电脑、CDJ、DJM混音,制造出不同于原曲的独特音乐,来为他人带来娱乐的人,工作地点可能是电视台或广播点唱节目,或者在其他一些聚会中表演,比如舞厅、舞会。", "id": 2192313}
{"src_title": "Banát", "tgt_title": "巴納特", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ve starověku byl Banát obýván Dáky, kteří byli od roku 106 pod římskou nadvládou.  V průběhu 6. století přišli do oblasti Slované, během 9. století byl Banát připojen k Bulharské říši. V 11. století se oblast dostala pod kontrolu Uherska.  V roce 1552 byl Banát dobyt Osmanskou říší, která ho ovládala až do roku 1716, kdy byli Turci poraženi Evženem Savojským. Během turecké nadvlády a v důsledku válek bylo území téměř vylidněno a bylo tvořeno pustými lesy a bažinami. Požarevackým mírem (1718) připadla země rakouskému soustátí. V roce 1720 byl guvernérem Banátu jmenován Claudius Mercy (1666–1734), který se zasloužil o částečné zregenerování oblasti, močály okolo Dunaje a Tisy byly vyčištěny, kanály a silnice za velkých nákladů obnoveny. Za vlády Marie Terezie začal být Banát dosidlován evropskými kolonisty. Jednalo se především o Němce ze Švábska, ale i z jiných částí svaté říše římské, Francouze z Lotrinska, Slováky atd. V té době bylo založeno mnoho vesnic a kromě zemědělství se začalo využívat i místního nerostného bohatství, protože příchozí obyvatelé byli nejen rolníci, ale i obchodníci a řemeslníci. Oblast byla pod vojenskou správou až do roku 1751, kdy Marie Terezie zavedla v Banátu správu civilní s výjimkou Banátské Krajiny na jihu, která zůstala součástí rakouské vojenské hranice až do jejího zrušení v r. 1871.  V roce 1779 byl Banát připojen k Uhersku. Po revoluci v roce 1848 se dostal pod přímou vládu rakouské koruny jako Srbská Vojvodina a Temešský Banát (něm. \"Woiwodschaft Serbien und Tamisch Banat\"), ale v roce 1860 byl znovu připojen k Uhersku a byl jeho součástí až do 31. října 1918, kdy zde vznikla krátkodobá Banátská republika (kterou uherská vláda uznala), jež však již 15. listopadu 1918 byla likvidována srbskými vojsky. Roku 1919 byl potom Banát rozdělen mezi Rumunsko (východní, větší část) a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (západní, menší část). Jen nepatrná část připadla Maďarsku. Tomu odpovídá i současná podoba hranic. Rozhraničení Banátu bylo v závěru první světové války předmětem vzájemných sporů mezi Rumunskem a vznikající Jugoslávií (královstvím SHS). Rumunsko apelovalo na to, že mu byl přislíbeno celé území Banátu ve smlouvě se západními spojenci v roce 1916. Západní mocnosti kontrovaly tím, že Rumunsko uzavřelo separátní mír. Výsledné kompromisní rozdělení území bylo problematické pro obě strany; rumunský premiér Take Ionescu byl označen za zrádce národa. Během druhé světové války se po porážce Jugoslávie stala její část Banátu předmětem sporů. O připojení této části Banátu usilovaly jak Rumunsko, tak Maďarsko. Na druhé straně zdejší německé obyvatelstvo usilovalo o zřízení německého státu v údolí Tisy a Dunaje, který by zahrnoval rovněž Bačku a Srem. Obě snahy zůstaly bez úspěchu a zbytek jugoslávského Banátu zůstal pod formální správou Srbska. Během bělehradské operace byl Banát osvobozen a obnoven stav před válkou.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Vývoj celkového počtu obyvatelstva udává tabulka níže. Je třeba přihlédnout k tomu, že údaje zde uvedené jsou ovlivněny změnou hranic statistických celků a především zde nejsou po r. 1919 zahrnuty údaje z maďarské části Banátu.", "section_level": 1}, {"title": "Národnostní složení.", "content": "V druhé polovině 17. století obývali rovinatou část Banátu Srbové, zatímco na východní, hornaté části žili Rumuni. V polovině 18. století byly tři východní okresy (Lugoj, Caransebeș a Orșova) obývány Rumuny, ve středu země (Timișoara, Lipova, Vršac, Nova Palanka, Ciacova a Cenad) žilo smíšené obyvatelstvo a tři západní okresy (Veliki Bečkerek, Pančevo and Velika Kikinda) obývali Srbové. Maďaři zde do této doby prakticky nežili, protože z obavy před odlidňováním sousedních oblastí bylo přesidlování odtud do Banátu povoleno teprve od r. 1789.  Údaje o národnostním složení, které jsou až do sčítání počátkem 20. století odhady, udávají podstatný nárůst německého a maďarského obyvatelstva v Banátu. Prvotními podklady pro určení skladby obyvatel jsou matriky, a proto jsou údaje ovlivněny především příslušnosti ke konfesi (např. Srbové a Řekové jsou uváděni dohromady). Národnostní složení koncem 19. století je zdokumentováno pouze v rumunské části Banátu. Později i zjišťované údaje vypovídají spíše o jazykových komunitách, protože vycházejí z \"obcovací řeči\", neboť se nepřihlíželo ani k příslušnosti k etnické skupině, ani k mateřskému jazyku.  Německá menšina byla v důsledku vývoje koncem druhé světové války a po ní v Banátu značně oslabena. V létě r. 1944 byli Němci především z rumunské části evakuováni, ale po válce bylo jim umožněno se do Rumunska vrátit. Naproti tomu do srbské části se navrátit nesměli a zbylé německé obyvatelstvo zde bylo soustředěno v tzv. vesnických táborech. Z Němců, kteří zůstali, bylo koncem roku 1944 několik tisíc (odhady kolísají mezi 12 000 až 30 000), převážně žen, odvezeno na nucené práce do Sovětského svazu, především na Donbas, a to jak z rumunské, tak jugoslávské části Banátu. Od r. 1948 bylo povolena hromadná emigrace do Francie těm, kdo se prohlásili za potomky lotrinských imigrantů. Později byla povolena i emigrace individuální. Zatímco v rumunské části zůstávala v oblasti po roce 1950 zhruba polovina z původního německého obyvatelstva, v jugoslávské části to bylo asi 16 % a německá menšina zde koncem padesátých let prakticky vymizela. Odliv Němců probíhal i v Rumunsku, ale nijak intenzivně. Emigrace se zrychlila po pádu železné opony, takže ročně se vystěhovalo okolo 15 tisíc Němců.  Níže uvedená tabulka udává přehled národnostního složení v Banátu. Je třeba přihlédnout k tomu, že údaje z jugoslávské, resp. srbské části a rumunské části byly získávány v rozdílných letech, dále k tomu, že Slováci jsou v rumunských zdrojích uváděni mezi ostatními, takže jejich celkový počet je vyšší, a nakonec k tomu, že se během let měnila metodika deklarování národnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Česká a německá menšina v Banátu.", "content": "Čeští a němečtí osadníci, kteří do rumunského Banátu přišli v polovině 19. století z českých zemí, se nazývají počeštělým rumunským výrazem Pémové.  V rumunském Banátu založili Češi vesnice Gerník, Rovensko, Svatá Helena, Bígr, Eibentál, Šumice, Svatá Alžběta. Šest vesnic včetně Svaté Alžběty, zaniklé roku 1847, leží v župě Caraș Severin, Eibentál v župě Mehedinți.  Čeští Němci založili severněji vesnice Wolfswiese, Weidenthal, Weidenheim a Lindenfeld.  V jižní části srbského Banátu založili Češi vesnici Češko Selo a osídlili Krušici a další.  V roce 2013 se v jedné z českých vesnic, Eibentálu, uskutečnil kulturní krajanský Festival Banát, na kterém se představují různá hudební a divadelní tělesa. Na jeho přípravě se podílel organizační štáb z Českolipska, z této vesnice a z organizace Člověk v tísni.. Festival se od té doby koná v Eibentálu každoročně. V roce 2017 nahradili organizátoři původní společnou autobusovou dopravu speciálně vypraveným vlakem z Prahy až do rumunské Oršovy, odkud se návštěvníci akce přesunuli dále loděmi po Dunaji. V roce 2018 se pak festival rozšiřuje do další české vesnice v Rumunsku, Gerníku. Zde vzniká páteční Gernická noc a v roce 2019 poprvé překračuje státní hranice do sousedního Srbska. Zde se dočkala výrazného restartu krajanská kulturní akce Paprikašijáda, což je ve skutečnosti festival ve vaření nejlepšího paprikového guláše podle místní receptury. Zde první rok vystoupilo sedm kapel a vypravili se sem vedle tradičního vlaku do Eibenthalu i dva autobusy fanoušků.", "section_level": 2}], "src_summary": "Banát (sr. Банат, \"Banat\", rum. \"Banat\", maď. \"Bánát\" či \"Bánság\", něm. \"Banat\", slov. \"Banát\") je oblast v jihovýchodní Evropě, rozdělená na tři části: východní se nachází v Rumunsku (Timiș, Caraș-Severin a částečně Arad a Mehedinți), západní v Srbsku (srbský Banát ve Vojvodině) a menší severní část v Maďarsku (Csongrád). Je součástí Panonské roviny, na jihu je ohraničen Dunajem, řekou Tisou na západě, na severu řekou Mureș a na východě jižními Karpaty.", "tgt_summary": "巴纳特 (罗马尼亚语:'、塞尔维亚语:'或'、匈牙利语:'或'、德语:'、斯洛伐克语:'、巴纳特保加利亚语:')是中欧的地理和历史地域,1941年由于匈牙利帝国与纳粹德国联合入侵赛尔维亚,因而使匈牙利帝国得拥有今赛尔维亚巴纳特一省。现时是三个国家的领土,其东部属于罗马尼亚(蒂米什县、卡拉什-塞维林县、阿拉德县和梅赫丁茨县),西部位于塞尔维亚 (大部分位于伏伊伏丁那,其余位于中塞尔维亚),北部少量土地属于匈牙利 (琼格拉德州)。", "id": 788669}
{"src_title": "Bačka", "tgt_title": "巴奇卡", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území nikdy nebylo součástí Římské říše, po jistou dobu tvořilo hraniční klín mezi Panonií a Dácií, obývaný kmeny Jazygů. V 6. století leželo na západním okraji říše Gepidů, v 7. století bylo součástí říše Avarů, koncem 9. století mohlo být okrajově pod vlivem Velkomoravské říše. Během 10. století území ovládli Maďaři a začlenili jej do své říše. Snad již v 11. století zde vzniklo správní rozdělení dnešní Bačky na jižní část se střediskem v Bači (tj. vlastní Bačka) a severní část Bodrog. Na severovýchod pak proměnlivě zasahoval tehdejší Čongrád nebo kmenová území Kumánů. Toto rozčlenění v zásadě přetrvalo až do turecké invaze v 16. století, kdy bylo Uhersko prakticky zničeno a celá Bačka stala součástí Budínského pašalíku. Pod mocí Turků zůstalo území až do roku 1699, kdy v rámci Karlovického míru připadlo habsburskému Rakousku. Během předcházející války přišlo na území Bačky mnoho Srbů, v rámci tzv. „Stěhování Srbů“. Tím se výrazně proměnila etnická struktura území, kde před tureckou okupací pravděpodobně žili převážně Maďaři.  Po připojení k Rakousku bylo nejprve obnoveno někdejší rozdělení na Bodrog a Bačku (Bács), s tím rozdílem že východní pás území se stal součástí Vojenské hranice. Koncem 18. století pak došlo ke sloučení Bodroga a Bačky v jedinou župu Bačsko-bodrožskou (Bács-Bodrog). Tento stav byl ponechán i po rakousko-uherském vyrovnání roku 1867 a zrušení Vojenské hranice, kdy se celé území stalo součástí Zalitavska, tj. uherské části Rakouska-Uherska. Župa patřila k největším, nejlidnatějším a nejbohatším v Uhersku, hlavním městem byl Sombor a dalšími velkými městy Nový Sad, Szabadka (Subotica), Baja a Bečej. Území mělo velice pestrou a složitou národnostní strukturu, žili zde promíšeně Maďaři, Němci, Srbové a menšiny Slováků, Rusínů, Chorvatů a dalších.  Po první světové válce bylo toto území spolu s částmi Banátu a Baranje odštěpeno od Uherského království, obsazeno jednotkami srbské armády a připojeno ke Království SHS (Jugoslávii). Dle Trianonské smlouvy z 4. června 1920 bylo pak toto území rozděleno mezi Maďarsko a Království SHS (Jugoslávii) – podle dodnes platných hranic, které byly stanoveny především podle principu většinového počtu srbo-chorvatsko-slovinského obyvatelstva, ale také principu strategického, přičemž podstatně více Maďarů z Bačky (zejména na severovýchodě) zůstalo mimo Maďarsko, než Jihoslovanů mimo Jugoslávii. V důsledků probíhajících nepokojů v tehdejším Maďarsku i tak vyvolalo takové rozhodnutí nespokojenost a dokonce vyhlášení nezávislosti severní části oblasti v rámci Srbsko-maďarské republiky Baranya-Baja. Po opuštění oblastí jugoslávskou armádou však maďarské jednotky rychle tuto republiku zlikvidovaly a severozápad Bačky (a Baranji) byl i fakticky připojen k Maďarsku.  Srbská část Bačky byla do roku 1922 součástí prozatímního kraje \"Banat, Bačka a Baranja\" a poté byla rozdělena na Bačskou oblast (která zahrnovala ještě celou srbskou část Baranji) a Bělehradskou oblast. Po roce 1929 se stala součásti Dunajské bánoviny. Během druhé světové války, v rámci tzv. Dubnové války roku 1941, bylo celé území Bačky obsazeno Maďarskem a župa Bács-Bodrog byla obnovena v plném rozsahu. Maďarská správa si vůči Srbům počínala velmi tvrdě, nicméně už během roku 1944 se Jugoslávii pod Titovým vedením podařilo dobýt území zpět.  Srbská část Bačky v původních hranicích pak opět patřila Jugoslávii, a to jako součást Socialistické autonomní oblasti Vojvodiny v rámci Socialistické republiky Srbsko. Toto přetrvalo i po rozpadu Jugoslávie, takže je nyní srbská část Bačky součástí Autonomní oblasti Vojvodina v Srbsku. V Bačce se nacházejí dvě její největší města, Nový Sad (hlavní město oblasti) a Subotica, kulturní středisko maďarského etnika v Srbsku.  V maďarské části Bačky je jediným větším městem Baja.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bačka (srbsky \"Бачка\" / \"Bačka\", maďarsky \"Bácska\", slovensky \"Báčka\", rusínsky \"Бачка\", německy \"Batschka\", rumunsky \"Bacica\") je historické území v Karpatské kotlině nad soutokem Dunaje a Tisy, rozdělené dnes mezi severosrbskou autonomní oblast Vojvodinu (naprostá většina) a maďarskou župu Bács-Kiskun (severozápadní okraj). Nazývá se podle městečka Bač, svého někdejšího střediska.", "tgt_summary": "巴奇卡 (塞尔维亚语: Бачка 或 \"Bačka\", 匈牙利语: \"Bácska\",克罗地亚语: \"Bačka\",斯洛伐克语: \"Báčka\")是位于潘诺尼亚平原的一个地区。其大部分属匈牙利和塞尔维亚,还有一小部分属克罗地亚(但自1991年起,属克罗地亚的一部分实际由塞尔维亚统治)。目前在塞尔维亚统治部分的巴奇卡内划有西巴奇卡州、南巴奇卡州和北巴奇卡州。在匈牙利一侧的巴奇卡则多被划入巴奇-基什孔州,还有一小部分被划入巴兰尼亚州。伏伊伏丁那首府诺维萨德位于巴奇卡地区。", "id": 1938846}
{"src_title": "Hroch obojživelný", "tgt_title": "河马", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "Ve většině světových jazyků (např. angličtina, řečtina, polština, bulharština, románské jazyky) se pro hrocha používá název odvozený od starořeckého jména \"hippopotamos\" (doslova \"říční kůň\") nebo doslovný překlad slovního spojení \"říční kůň\" (němčina, skandinávské jazyky, arabština) či nilský kůň (srbština, chorvatština, maďarština, turečtina, němčina). Pouze hebrejština, ruština a ukrajinština používají názvy, odvozené od jména biblického netvora \"Behemota\".  Český název hroch má ekvivalent pouze ve slovenštině, kam byl ale přejat z češtiny. Etymologie tohoto slova není zcela jasná, zřejmě souvisí se staročeským slovem \"hrochot\" ve významu rachot, rámus, řev. Slovo \"hroch\" je v češtině doloženo již ve 14. století jako vlastní jméno, které se zvířetem - hrochem nesouvisí, jde o starou českou variantu jména Roch (lat. Rochus, it. Rocco) a domácí variantu jména Hroznata. Dodnes se dochovalo v příjmeních (např. historik Miroslav Hroch) nebo v místních názvech (Hrochův Týnec), ve staré češtině se pro hrocha-zvíře používalo slovo behemot (doloženo např. v cestopise Kryštofa Haranta z Polžic).  Domorodá jména hrocha v afrických jazycích jsou velmi rozmanitá. V severovýchodní Africe je znám pod arabským jménem \"faras an-nahr\" (doslova \"říční kůň\"), v Etiopii se nazývá \"gumarre\", v Somálsku \"džir\", v západní Africe ho Bambarové nazývají \"mali\", ve východní Africe se používá svahilský název \"kiboko\", v nilotských jazycích se nazývá \"makawu\" či masajsky \"ol-makau\", v bantuských jazycích jižní a střední Afriky se nazývá nejčastěji \"kubu\", \"mwubu\", či \"mvuvu\".", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Hroch je nejtěžším recentním druhem sudokopytníka a třetím nejtěžším suchozemským živočichem. Dospělý samec měří až 360 cm, dosahuje výšky v kohoutku 165 cm a hmotnosti přes tři tuny, samice jsou zpravidla menší (až o třetinu). Hroší samci mají obvykle větší hlavu, delší ocas a vyšší končetiny než samice. Tělo hrocha má válcovitý tvar, je dlouhé, zakulacené, s objemným břichem. Končetiny jsou silné a nízké, mezi čtyřmi prsty, ukončenými tupými kopýtky, jsou plovací blány. Při chůzi došlapuje hroch na všechny čtyři prsty, přestože druhý a třetí prst jsou silnější než dva postranní. Kostra hrocha je velmi těžká, bez vzduchových dutin, což zvyšuje měrnou hmotnost hrošího těla. To hrochům usnadňuje potápění a umožňuje jim i chůzi po dně, kde si hledají část potravy. Ocas je krátký a opatřený tuhým střapcem chlupů.  Hroší hlava má širokou, zakulacenou obličejovou část, naproti tomu mozkovna je krátká a plochá. Oči, ušní boltce i nozdry jsou umístěny velmi vysoko na hlavě, což je adaptace pro život ve vodě. Nozdry a uši jsou rovněž opatřeny záklopkami a hroch je při ponoření zavírá. Velmi vyvinuté jsou zuby. Řezáky ve spodní čelisti jsou kolíkovité a míří šikmo dopředu, špičáky jsou přeměněny v kly, zejména u samců dosahují úctyhodných rozměrů. Z dásní vynikají na délku asi 35 cm a celkově mohou měřit až 70 cm. Slouží především jako zbraň ve vzájemných soubojích. Špičáky i řezáky v horní čelisti jsou mnohem menší a mají kolíkovitý tvar. Zatímco špičáky a řezáky hrochům rostou po celý život, stoličky se postupně vyměňují, obdobně jako u slonů. Při trhání potravy slouží hrochům tuhé, kožovité pysky, zuby používají jen při dobývání kořenů vodních rostlin. Síla čelistního stisku hrochů činí až 8100 newtonů.  Hroší kůže je lysá a velmi tlustá (na některých místech až 3 cm), chlupy rostou pouze na konci ocasu, uvnitř ušních boltců a na čenichu. Pod kůží se nachází asi pěticentimetrová vrstva tuku. Zbarvení hrocha kolísá od břidlicově šedé, šedohnědé až po téměř černou barvu, na břiše a končetinách je kůže vždy světlejší, až do růžova. Hroší kůže je navzdory své tloušťce velmi citlivá a v suchu snadno popraská. Rčení o hroší kůži jako symbolu necitelnosti tedy neplatí. Kůže je prostoupena potními a mazovými žlázami, které vylučují olejnatý sekret růžové barvy. Tento sekret hrocha na souši chrání před slunečním zářením, zatímco ve vodě snižuje odpor jeho těla, což mu pomáhá při plavání. Tyto výměšky mají růžovou barvu, což zavdalo příčinu pověrám, že hroši potí krev.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "V období kolem přelomu letopočtu se hroši vyskytovali na vhodných místech po celé Africe od delty Nilu až po Kapsko. V deltě Nilu byli hroši vyhubeni už ve starověku, z Kapska, Núbie a severního Súdánu zmizeli v průběhu 19. století. Ve velké části subsaharské Afriky od Etiopie, Senegalu a Čadského jezera až po jihoafrický Natal se hroši udrželi do současnosti. Celkový stav volně žijících hrochů se v roce 2002 odhadoval na 150 000 jedinců. Asi před 5-10 tisíci lety žili hroši i na Sahaře, jejíž klima bylo mnohem vlhčí než v současné době. Blízce příbuzné druhy obývaly v pleistocénu jižní Evropu a Indii, do historické doby rovněž Madagaskar, kde přinejmenším dva malé druhy hrochů vyhynuly až po příchodu lidí počátkem našeho letopočtu. V současnosti se hroši nacházejí také v Kolumbii, v bývalém ranči Pabla Escobara. Jejich počet čítá zhruba 80 jedinců.", "section_level": 1}, {"title": "Prostředí.", "content": "Hroši se vyskytují pouze v oblastech s dostatkem vody. Preferují stojaté nebo pomalu tekoucí vody, případně rozsáhlejší bažiny, porosty rákosu, šáchoru a další bahenní vegetace. V místech, kde nejsou loveni, jsou hroši poměrně málo plaší, objevují se dokonce i na řekách, protékajících většími městy, jako je Bujumbura, Entebbe či N'Djamena.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Hroši jsou společenská zvířata, žijí v různě velkých tlupách, které mohou mít až 150 zvířat, obvykle však čítají jen 10-20 jedinců. Menší tlupy tvoří většinou jeden samec s několika samicemi a mláďaty, ve větších bývá samců několik. I v takovém případě ale mezi hrochy vládne přísná hierarchie. Nejsilnější samec obhajuje teritoria tlupy v délce asi 250-500 m na jezerním a asi 100 m na říčním pobřeží a páří se s většinou samic. Teritorium si hroší samci označují trusem, který na souši i ve vodě rozmetávají pomocí ocasu. Na řekách bývají teritoria obvykle menší než na stojatých vodách.  V místech s hustší populací hrochů spolu samci často vzájemně bojují o samice či o teritorium. Časté je hlavně \"zívání\" hroších samců, což je projev imponování, pouze v zajetí takto hroši žebrají o potravu. Pokud se ani jeden ze samců nedá imponováním zastrašit, následuje souboj. Samci se při souboji koušou tesáky, boje mohou být velmi kruté, o čemž svědčí časté šrámy na kůži samců. Pokud je v souboji vůdčí samec poražen, vítěz ovládne tlupu a v některých případech usmrtí všechna sající mláďata, která zplodil jeho předchůdce (podobně jako u lvů). Výrazem podřízenosti je u hrochů tzv. submisivní kálení, při němž hroch vystrčí zadní část těla z vody a vykálí se před dominantním jedincem, často doslova na jeho čenich. Vůdčí samci tento projev často přímo vyžadují od podřízených samců v tlupě. Hroši jsou velmi hlučná zvířata, ozývají se ve vodě i na souši, a to dutým řvaním, bučením, funěním, chrochtáním a dalšími zvuky, mládě v nouzi přivolává matku kvičením.  Hroši výborně plavou, především pomocí zadních končetin. Díky své vysoké měrné hmotnosti dokáží i chodit po dně. Ponor na jedno nadechnutí trvá většinou 3-5 minut, v nouzi, např. při poranění, však vydrží hroch pod vodou daleko déle, rekordně až 25 minut. Přes svou zdánlivou těžkopádnost dokáží hroši obratně šplhat, což se projevuje především při vylézání z vody na strmý břeh. Na některých místech lze pozorovat hluboké blátivé brázdy, jakési koridory, které si hroši vyšlapali do říčního břehu. Na souši je hroch schopen běžet rychlostí až 30 km/h, k běhu se však odhodlá jen v nouzi.  Den tráví hroši ve vodě, případně se sluní na břehu, poblíž vody. Odpoledne jejich aktivita narůstá a po setmění vycházejí na pastvu, často i poměrně daleko od vody, rekordně až 10 km. Přitom navštěvují i pole nebo plantáže, kde mohou napáchat značné škody.  Mezi hrochem a některými dalšími živočichy existují mutualistické vztahy. Hrochy na souši i ve vodě často doprovází volavka rusohlavá, která je zbavuje parazitů nebo v jejich přítomnosti loví drobné živočichy. Volavky také mohou hrocha varovat před nebezpečím. Naproti tomu klubáci navštěvují hrocha vzácněji než jiné velké africké savce. Ve vodě hrochům odstraňuje parazity také želva pelomedusa (\"Pelomedusa subrufa\") a kaprovitá ryba labeo dlouhoploutvé (\"Labeo longipinnis\"), která se masitými pysky přisává na hroší kůži a čistí ji od pijavek i odumřelé pokožky. Labeo i některé další ryby se živí rovněž hroším trusem.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Hroch si získává část potravy ve vodě, pomocí zubů vyrývá ze dna oddenky a kořeny, např. lotosu. Spásá i plovoucí rostliny, jako je např. pistie, většinu potravy ale získává noční pastvou na souši. Hroší žaludek je trojdílný, mimořádně objemný a žije v něm mnoho druhů symbiotických prvoků. Díky nim je hroch schopen strávit i velmi hrubou a vláknitou potravu, jakou jiní býložravci nežerou, např. ostřici nebo šáchor, ale nepohrdne ani mršinou či menšími zvířaty. Pokud má možnost si vybírat, upřednostňuje chutnější druhy trávy, jako je vousatka, troskut či divoké proso. Hroch sežere denně 30–40 kg rostlinné potravy, což je v poměru k jeho velikosti relativně málo (v poměru k hmotnosti těla je to poloviční spotřeba potravy než u domácího skotu),", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Hroši se rozmnožují po celý rok. S většinou samic se páří vůdčí samec, který však často umožňuje páření s některými samicemi i ostatním samcům. Páření probíhá vždy ve vodě. Hrošice je březí 230-240 dní a rodí většinou jedno mládě, výjimečně dvojčata. Mládě se rodí ve vodě a ihned po narození vyplouvá k hladině, aby se poprvé nadechlo. Plavat umí mládě dříve než chodit a pod vodou bývá také kojeno. Mládě saje asi 8 měsíců a matka jej chrání až do dalšího porodu, což bývá zpravidla dva roky. Někdy samice vodí první mládě i po vrhu dalšího sourozence. Samice vodí mládě obvykle před sebou. Dokud jsou mláďata malá, matka je ve vodě vozí na hřbetě. Občas matce s péčí o mládě pomáhají i další samice, podobně jako u slonů. Mláďata hrochů jsou velmi zvědavá a hravá, dají se snadno ochočit. V přírodě mladým hrochům hrozí nebezpečí především od krokodýlů, ale také od dospělých hroších samců, před nimiž matka mládě zuřivě brání. Plné velikosti dosahují hroši až ve věku 5 let a do rozmnožování se samice zapojují nejdříve ve věku 7 let, samci však zpravidla až ve věku 12-15 let.  Hroch se může dožít až 55 let, v přírodě to však bývá méně, jen asi 40 let. Nejstarší hroch se dožil 61 let, šlo o samici v zoologické zahradě ve městě Evansville, v americkém státě Indiana.", "section_level": 1}, {"title": "Hroši a lidé.", "content": "Pro svou velikost a nápadný vzhled poutali hroši odedávna pozornost člověka. Hrochy lovili už prehistoričtí obyvatelé Afriky. Známými lovci hrochů byli staří Egypťané, jež při lovu používali harpuny s plováky. Stejným způsobem lovili hrochy domorodci v severovýchodní Africe ještě počátkem 20. století. Jinde byli hroši stříleni otrávenými šípy, chytáni do jam nebo chytacích ohrad. Od 19. stol. jsou většinou loveni odstřelem pomocí těžkých kulovnic.  Hroší maso je chutné a nepříliš tučné (tuk je uložen pod kůží), domorodci ho zpracovávají nejčastěji sušením. Využívá se také hroší kůže, z níž se vyráběly např. štíty či biče. Hroší zuby lze po odstranění tvrdé, žlutohnědé skloviny zpracovávat podobně jako slonovinu. Jsou sice menší, věkem však nežloutnou. Využívání hroších klů vzrostlo hlavně po roce 1989, kdy byl vyhlášen mezinárodní zákaz obchodu se slonovinou. V 19. stol. se z hroších zubů vyráběly klávesy klavírů nebo zubní protézy.  Staří Egypťané měli k hrochovi ambivalentní postoj. Na jedné straně uctívali bohyni plodnosti a ochránkyni žen Tveret s hroší hlavou, hroch však byl zároveň spojován s bohem Sutechem a silami zla. Amemait neboli Velká požíračka, příšera ze staroegyptského záhrobí, která polykala nesmrtelné duše provinilých lidí, měla hroší tělo, lví hřívu a krokodýlí tlamu. Hroch byl také oblíbenou lovnou zvěří Egypťanů. Dochovala se zobrazení egyptských faraonů při lovu hrocha, který je však na obraze nepoměrně malý (v poměru k faraonovi asi jako králík).  Ve Starém zákoně je zmiňován netvor Behemot, který bývá ztotožňován s hrochem. V knize Jób je Behemot popisován jako ohromný vodní býložravec s velkou tlamou. Jeho popis zhruba odpovídá hrochovi, na rozdíl od něj však má biblický netvor dlouhý ocas. Proto není jisté, zda se jedná o špatný popis hrocha, nějakého jiného tvora (slon, krokodýl), případně o zcela vymyšlené bájné zvíře. V některých jazycích, např. v ruštině, je název hrocha odvozen od slova Behemot. Hroch byl dobře znám i starým Řekům a Římanům. Psali o něm autoři jako Hérodotos, Aristotelés a Plinius starší, které upoutal svou silou a velikostí. Mezinárodně používaný název \"hippopotamus\" je řeckého původu a znamená \"říční kůň\". Starověcí Římané hrocha zneužívali ke krutým hrám v cirku.  Idžové z jižní Nigérie pokládají hrocha za svého předka a zhotovují nádherné hroší masky. Jihoafričtí Zuluové pokládají hrocha za symbol statečnosti. Sanové si vyprávějí legendu, vysvětlující hroší zvyk rozmetávat trus ocasem. Stvořitel prý nechtěl hrochovi dovolit, aby žil ve vodě, protože se bál, že svou obrovskou tlamou spolyká všechny ryby. Teprve když hroch slíbil, že bude navždy jíst jen rostliny, dovolil mu stvořitel žít ve vodě. Od té doby hroch vždy rozmetá svůj trus ocasem, aby stvořitel viděl, že v něm nejsou rybí kostičky. Lov hrochů měl pro některá africká etnika velký význam, například lidé skupiny Weyto od etiopského jezera Tana, byli v minulosti zcela závislí na lovu hrochů a krokodýlů.  Podle některých vědců je hroch perspektivním zvířetem pro domestikaci, protože dosahuje rychlých váhových přírůstků při relativně malé spotřebě potravy. Dokáže přitom využívat značně nekvalitní a hrubou potravu, poskytuje výtečné maso i dostatek tuku. Chovu hrochů brání jejich síla, neovladatelnost a agresivita. V roce 2007 bylo několik hrochů vysazeno v Kolumbii v povodí řeky Magdaleny, z důvodů produkce masa i boje proti invazi vodního hyacintu. Hodnoceno podle počtu zabití a zranění lidí jsou hroši nejnebezpečnější savci Afriky, usmrtí ročně mnohem více lidí než lvi, levharti, sloni či krokodýli.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Od poloviny 19. století, kdy byl do Londýna přivezen slavný Obaysch, je hroch oblíbeným chovancem mnoha zoologických zahrad. Při vhodné péči se v zajetí snadno rozmnožuje. V Česku hrochy chovají čtyři zoo:  Chov hrochů v rámci projektu Karibuni připravuje Zoo Zlín.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "První hroch přišel do Zoo Praha 10. dubna 1933, tedy rok a půl po otevření zoo. Jednalo se o hrocha Petra, který se narodil pravděpodobně o pět let dříve a do zoo přišel z cirkusu Kludský. Po úhynu Petra 13. 2. 1939 došlo k válečné přestávce chovu hrochů v pražské zoo. V roce 1944 přišla ze Zoo Berlin hrošice Zuzana, která žila až do roku 1977. Za zmínku stojí, že byla odkoupena v poměru jeden kilogram váhy – jedna koruna. Do roku 1971 byli chováni pouze samostatní jedinci. Toho roku se podařilo získat první pár do pavilonu velkých savců.  První odchov se povedl v roce 1978. Jednalo se o samce jménem Jožin. Do počátku roku 2019 se narodilo 27 mláďat. Odchovat se podařilo 11 mláďat, přičemž jedno z nich – samec Slávek (30. 10. 1984 – 6. 10. 2018) se stal zároveň mnohonásobným otcem z období po roce 2000. Šlo o jednu z největších zvířecích osobností pražské zoo. Před úhynem žil v roce 2018 společně se samicí Maruškou a jejich synem Fandou.  Mláďata hrochů (otcem Slávek) narodila např. v letech 1999, 2006 (Tomík), 2011 (Váleček) či 2016 (Fanda).  Roku 2006 přišel na svět samec Tomík (ze Zoo Praha odešel v roce 2010). Jednalo se o první úspěšně mládě samice Marušky.  V listopadu 2019 byl přivezen ze Zoo African safari v Plaisance du Touch ve Francii v té době tříletý hroch Tchéco.  Hroši dlouhou dobu obývali expozici v dolní části zoo. V roce 2012 se přestěhovali do pavilonu hrochů v horní části, který vznikl v rámci výstavby nového expozičně-chovatelského komplexu pro slony a hrochy. Pro veřejnost byl otevřen v roce 2013.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hroch obojživelný (\"Hippopotamus amphibius\") je velký sudokopytník z čeledi hrochovitých, adaptovaný k životu ve vodním prostředí. Vyskytuje se v Africe na jih od Sahary. Jeho nejbližším příbuzným je hrošík liberijský. Dříve byli hroši pokládání za příbuzné prasat, podle nedávných výzkumů však mají mnohem bližší příbuzenské vztahy k předkům kytovců.", "tgt_summary": "河马(学名:)是偶蹄目、河马科下的一种大型杂食性半水生哺乳动物,河马属现存的唯一物种,产自撒哈拉以南非洲,栖息于热带草原地区的河湖池沼。河马尽管外形似猪,但实际与鲸豚类的亲缘关系更近。在非海洋动物中,河马的平均体型仅次于3种大象、白犀和印度犀,也是除鲸类以外现存最大的偶蹄目。成年雄性体重平均约1.5吨,成年雌性体重平均约1.3吨。看似身躯笨重,但能以30km/h的速度进行冲刺。", "id": 453124}
{"src_title": "Airsoft", "tgt_title": "生存遊戲 (射擊運動)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kořeny airsoftu sahají do Východní Asie konce 80. let 20. století, obzvlášť pak do Japonska, kde bylo vzhledem k místním zákonům pořizování ostrých zbraní velmi obtížné. Japonci proto hledali jinou alternativu. Airsoft je v mnoha oblastech Asie dodnes velmi oblíbený (např. Japonsko, Čína, Hongkong, Tchaj-wan, Macao, Jižní Korea a také v některých částech Filipín a Indonésie). Většina airsoftových zbraní a příslušenství pochází právě z těchto zemí.  Na počátku se vyráběly jen reálně vypadající dekorační modely, později se začaly sériově vyrábět funkční modely. Nejdříve se vyráběly manuální zbraně, poté již i plynové semi-automatické a plně automatické. Průlom přinesla firma Tokyo Marui s vynálezem systému AEG (viz níže).  Airsoft do ČR postupně přišel v roce 1989, kdy se na naše území mohly začít dovážet výrobky z celého světa. Prvotní skupiny lidí, které začínaly působit na území ČR, se zaměřovaly hlavně na military reenacting. Hlavním dovozcem airsoftových zbraní, byla tehdy firma POSPA Models. Různými způsoby se však dovážely i zbraně z Itálie. Jednalo se hlavně o natahovací pušky a pistole nejen fy. MARUI, ale i ACADEMY. Elektrické zbraně byly z počátku velmi vzácné. Ty, které sem byly nejdříve dovezené, postrádaly hop-up systém. Postupem let, se však situace rapidně změnila. Začaly se dovážet převážně zbraně s hop-up systémem. Tehdy se však ještě nevyužíval upgrade zbraní. Hlavní nápor upgradu zbraní přišel až v novém tisíciletí, kdy se zvýšila poptávka po výkonnějších zbraních. Hlavním důvodem bylo zvýšení počtu víkendových bojovníků, kteří tento koníček považují pouze za sport, nikoli za životní styl a chtěli mít tak výkonnější zbraně než ostatní.  Skupiny, které se v 90. letech pohybovaly na území ČR, pocházely převážně z Prahy, Plzně, Českých Budějovic, České Třebové, Hradce Králové, Krásna a Brna. Komunita tehdy čítala cca 200 osob se spoluzakladatelem Adamem Šubrem. Pravidelných akcí se účastnilo cca 50 – 60 lidí. Velký počet příznivců se účastnil akcí v Plzni a Lázních Bělohrad.  Později se airsoft začal používat i v rámci výcviku ozbrojených sil (vojenských i policejních) v různých zemích světa.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "Hra je založena na čestném chování hráčů – pokud je hráč zasažen či jiným dovoleným způsobem „zabit“, musí se sám přiznat (zásah často ostatní hráči nemohou vyhodnotit) – hráč musí zřetelně nahlas ohlásit „mám“, „zásah“ nebo „jsem mrtvej“, zvednout obě ruce, označit se reflexní vestou (v případě absence reflexní vesty vytáhnout zásobník ze zbraně a držet ho nad hlavou) a nejkratší cestou odejít k tzv. „mrtvolišti“, (\"respawn\"), kde s ostatními vyřazenými hráči čeká do konce hry (přičemž nesmí nijak komunikovat s dosud „živými“ spoluhráči ani se jinak zapojit do probíhající hry), nebo čeká na „oživení“ např. každou patnáctou minutu (14:45, 15:00, 15:15 atd.) Na „mrtvoly“ je zakázáno střílet, živí hráči se za mrtvé nesmí vydávat.  Ve hře je zakázáno jakékoli tělesné napadání ostatních hráčů či jiné agresivní chování.  Cílem jedné hry je splnění předem stanoveného úkolu vycházejícího z typických vojenských scénářů, například eliminace soupeřova týmu, získání vlajky, záchranná mise, pozorovací mise, bránění objektu, obsazení objektu atd.", "section_level": 1}, {"title": "Způsoby vyřazení ze hry.", "content": "Hráče lze vyřadit ze hry následujícími způsoby: V každém případě však závisí na scénáři a domluvě před samotnou hrou.", "section_level": 2}, {"title": "Výbava.", "content": "Základní výbavou hráče jsou ochranné brýle, jejichž nošení je ve hře povinné (chrání zrak před zraněním kuličkou letící rychlostí 100 m/s a více), zbraň na bázi vzduchovky a zpravidla maskovací oblečení. Pokročilejší hráči pak používají imitace granátů (petarda zalitá v kusu sádry, popř. petarda obalená v hrachu a dalších materiálech, které nejsou nebezpečné) či min (jednoduché trhací provázky s malou rozbuškou či jinou slabou pyrotechnikou), plynové masky, vysílačky, nosné systémy, noční vidění, dýmovnice atd.", "section_level": 1}, {"title": "Zbraně.", "content": "Zbraně používají jako munici plastovo-keramické kuličky o průměru 6 nebo 8 mm a různých hmotnostech. Čím těžší je kulička, tím lepší má přesnost, avšak nižší dostřel. Například pro pistole se používají nejčastěji kuličky s hmotností 0,20 g, ale i 0,25 g nebo lehké 0,12 g. Pro pušky nebo samopaly jsou nejpoužívanější kuličky s hmotností okolo 0,25 g. Jelikož po bitvě vystřílená munice zůstává na hřišti (přičemž boj často probíhá ve volné přírodě), lze mluvit o neekologičnosti airsoftu; z toho důvodu se však vyrábějí i náboje s kratší dobou rozkladu. Dále se vyrábějí těžší kuličky až do váhy 0,43 g (těžší kuličky budou mít větší přesnost, ale mohou způsobit vážnější zranění kvůli vyšší kinetické energii, kterou mají). Tyto kuličky vás však přijdou dráž - např.: 4000 kusů 0,25 vás přijde na cca 200-250 Kč a za přibližně stejnou cenu pořídíte 500 kusů 0,43. Tyto kuličky se nejčastěji používají do manuálních odstřelovacích pušek s velikou úsťovou rychlostí \"sniper\" ale tyto pušky se ovšem používají na velké vzdálenosti.  Zbraně se dělí do tří skupin podle toho, čím jsou poháněny: manuální, plynové nebo elektrické. Dříve byly nejpopulárnější plynové zbraně, ve kterých se munice vystřelovala hnacím plynem doplňovaným z plynových lahví (tomuto stylu se v angličtině říká \"classic airsoft\"), dnes jsou ale nejpopulárnější zbraně elektrické, které mají vyšší spolehlivost a často i dostřel.  Airsoftové zbraně jsou většinou vyráběny jako modely skutečných zbraní v měřítku 1:1, takže jsou od skutečných zbraní obtížně rozeznatelné. Pokročilejší hráči si zbraně dovybavují rozličným vybavením (puškohledy či kolimátory, svítilny...) po vzoru jejich skutečných obdob.  V Česku jsou airsoftové zbraně podle zákona o zbraních obecně považovány za „zbraně kategorie D“, které (i s odpovídajícím střelivem) smí vlastnit, držet a nosit každá svéprávná osoba starší 18 let, aniž by musela mít zbrojní průkaz či jiné povolení. Na veřejnosti ji však nesmí nosit viditelně a nesmí s ní střílet na místě, kde by tím mohla ohrožovat ostatní osoby nebo poškozovat majetek. Tentýž zákon všeobecně označuje některé doplňky zbraní jako zakázané, ani airsoftové zbraně tedy není dovoleno doplňovat noktovizorními či laserovými zaměřovači.", "section_level": 2}, {"title": "Základní dělení zbraní.", "content": "Celkově se airsoftové zbraně dělí na pět druhů:", "section_level": 3}, {"title": "Střelivo.", "content": "U kuliček se udává rozměr bb6 mm dříve taky bb8 mm (+/- 0,005 mm) a hmotnostní číslo (0.20 až 0.45), které udává hmotnost kuličky v gramech.  Někteří výrobci kuličky leští a potahují vrstvou silikonu, jiní vyrábějí tzv. \"BIO\" střelivo, které se v přírodě snáze rozkládá (je však o něco dražší).  Mezi výrobce 6mm střeliva patří firmy Tokyo Marui, ICS, Guarder, Excel, MADBULL, Warrior, Super King, UHC, King,Shoot ONE atd. 8mm střelivo vyrábějí např. firmy Marushin či Maruzen.", "section_level": 3}, {"title": "Pojmy.", "content": "V airsoftovém světě se používá mnoho termínů a zkratek, objevuje se i převzatá vojenská nebo anglická terminologie. Ke speciálním termínům patří např.:", "section_level": 2}], "src_summary": "Airsoft je moderní druh sportu, ve kterém po sobě hráči střílejí malými lehkými plastovými kuličkami se stlačeným vzduchem poháněných zbraní, které svým vzhledem zpravidla napodobují zbraně reálné. Airsoft se hraje v mnoha pojetích od čistě sportovního (např. \"speedsoft\") po napodobování reálných policejních nebo vojenských jednotek při použití autentické výstroje a výcviku.", "tgt_summary": "生存游戏(英语:Airsoft,)是一种与漆弹相似的休闲/半竞技性现代射击运动,是使用软气枪射击他人淘汰对方出局来模拟军事冲突战斗的一种团体对抗活动。。", "id": 1376682}
{"src_title": "Novi Sad", "tgt_title": "诺维萨德", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Významné centrum srbského státu se začalo rozvíjet již v dobách existence uherského mocnářství a patřilo mezi četná mnohonárodnostní města. V moderní době sem byla přivedena železnice, vznikly přístavy na Dunaji a rafinerie. Počet obyvatel začal vzrůstat po vybudování nových sídlišť po druhé světové válce, umocnil se jihoslovanský prvek. V roce 1999 bylo město během bombardování NATO značně poškozeno, zejména infrastruktura.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Město Novi Sad je se svými 389 245 obyvateli druhým největším v zemi (po metropoli Bělehradu). Za svojí velikost vděčí především urbanizaci nejprve Jugoslávie a později Srbska po druhé světové válce. Od skončení konfliktu se počet obyvatel města neustále zvyšuje, a to především přistěhovalectvím, než přirozeným přírůstkem. Nejintenzivnějším obdobím růstu počtu obyvatel Nového Sadu byla 60. léta, kdy se počet obyvatel zvýšil o 37 %. Většina dosídlenců přišla do města z menších sídel Vojvodiny (56,2 %), dále pak z Bosny a Hercegoviny (15, 3 %) a centrálního Srbska (11, 7%).  Dle sčítání lidu z roku 2002 žilo na území Města Novi Sad (vč. Petrovaradína a Sremské Kamenice) 299 294 obyvatel. Průměrný věk obyvatele města byl 39,8 let (38,3 pro muže, 41,2 pro ženy). Samotný Novi Sad bez Petrovaradína, Sremské Kamenice a třinácti příměstských sídel měl tehdy 191 405 obyvatel. V rámci socialistické Jugoslávie byl šestým největším městem.  Přestože bylo historicky obyvatelstvo Nového Sadu národnostně smíšené, posílil se po druhé světové válce podíl Srbů na úkor ostatních národností. Původní německé obyvatelstvo bylo vysídleno hned po skončení konfliktu. Podíl a význam Maďarů, Slováků a Rusínů poklesl. Dominantní slovenské obyvatelstvo je pouze v místní části Kysáč severozápadně od centra Nového Sadu. Chorvatské obyvatelstvo žije částečně na území Petrovaradína. V roce 2002 byly národnostní skupiny zastoupeny v Novém Sadu následujícím podílem: Srbové (73,91 %), Maďaři (6,03 %), Jugoslávci (3,69 %), Černohorci (2,23 %), Chorvati (1,84 %) atd.", "section_level": 1}, {"title": "Samospráva.", "content": "Novi Sad má status města, které tvoří dvě opštiny: Městská opština Novi Sad (na levém břehu Dunaje) a Městská opština Petrovaradín (na pravém břehu Dunaje). Hranici mezi nimi tvoří řeka Dunaj. Samosprávu města Novi Sad tvoří Zastupitelstvo města Novi Sad (skupština), primátor města, Rada města, Magistrát města a nezávislé regulatorní orgány. Zastupitelstvo města sídlí v poválečné budově, která se nachází na \"Bulváru Mihajla Pupina\" v samotném centru města. Zastupitelstvo má 78 křesel a v roce 2017 v něm většinu měla Srbská pokroková strana.", "section_level": 1}, {"title": "Územní členění.", "content": "Jednotný celek města Nového Sadu tvoří kromě kompaktního města také i Petrovaradín a Sremska Kamenica. Ty se dělí dohromady na celkem 46 místních částí (srbsky \"Месне заједнице\"/\"Mesne zajednice\"). Každá z nich má vlastní radu se svým předsedou.  Mezi nejstarší části města patří kromě Starého města i Podbara. Do poloviny 19. století, kdy bylo město ještě součástí Rakousko-Uherska, vznikly ještě i dnešní místní části Rotkvarija, Salajka nebo Grbavica. V první polovině 20. století byly vybudovány místní části Banatić, Sajmište, Adamovićevo Naselje, Telep, Detelinara, Liman 1 (nejstarší část) města, Vidovdansko Naselje, Slana Bara, Mali Beograd, Stari Šangaj atd. Místní části Liman (2-4), Satelit, Novo Naselje, Nova Detelinara, Avijatičarsko Naselje a Adice vznikly v druhé polovině 20. století. Některé z nich jsou hustě osídlené, neboť zde (např. Liman) byla vybudována rozlehlá panelová sídliště. Některé městské části vznikly zcela bez územního plánování původně jako černé stavby (Adice, Šangaj).  Pod Městskou opštinu Novi Sad dále spadá 13 okolních obcí. V nich žije 86 842 obyvatel města (23,7 % celkového obyvatelstva Nového Sadu). Největší sídla tohoto typu jsou (dle sčítání lidu z roku 2002): Veternik (18 582 obyvatel), Futog (18 582 obyvatel), Kać (11 166 obyvatel). Futog, který se nachází západně od Limanu je spojen souvislou zástavbou z centrem Nového Sadu. Podobný proces probíhá vzhledem k dlouhodobému růstu obyvatel Nového Sadu i u dalších bývalých vesnic, jako např. Veternig, Ledinci, nebo Bukovac.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Novi Sad je ekonomické centrum Vojvodiny, nejúrodnější zemědělské oblasti v Srbsku. Město je jedním z největších ekonomických a kulturních center země a i v bývalé Jugoslávii mělo nezastupitelné postavení.  V souvislosti s modernizací města byl v 70. a 80. letech průmysl přesunut z jádra města do nově zřízených průmyslových zón, které se nacházejí na severním a západním okraji Nového Sadu, v blízkosti kanálu DTD.  Průmysl města v 90. letech 20. století těžce strádal ekonomickými sankcemi, kterými se západní svět pokoušel izolovat tehdejší politický režim. Sankce a hyperinflace vedly k dalšími poklesu životní úrovně, zastarávání podniků a snižování výkonnosti výroby. Někteří z velkých producentů museli své závody uzavřít a zbankrotovali. Mezi takové podniky patřil například Novkabel (výroba elektrických kabelů), Pobeda (zpracování kovů), Jugoalat, Albus a HINS (chemický průmysl). Jediným fungujícím podnikem zůstala pouze místní rafinerie, která se však stala cílem bombardování v roce 1999.  Po roce 2001 došlo k ekonomice k významném zvratu. Srbsko se otevřelo západnímu světu a začal ekonomický vzestup. Hospodářství se začalo, podobně jako v jiných zemích střední a východní Evropy, orientovat na terciární sektor, tedy služby. Fungující státní podniky byly privatizovány. V současné době tak dominují malé a střední podniky. Pro turistiku a ekonomickou spolupráci má také význam i Novosadské výstaviště, které se nachází v západní části města (Detelinara) a které bylo po roce 2000 kompletně zmodernizováno. Výstaviště slouží především pro výstavy v oblasti zemědělské techniky; v provozu je již od roku 1933.  Význam Nového Sadu jako finančního centra potvrzuje velký počet bank, mezi které patří například Vojvođanska banka, Kulska banka, Panonska banka a pobočky některých dalších mezinárodních finančních ústavů. Ve městě se nachází také i sídlo podniku Naftne industrije Srbije, tedy hlavní ropné společnosti Srbska.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Novi Sad je významnou zastávkou na mezinárodním dopravním tahu Budapešť – Bělehrad (prochází tudy také i dálnice) a vedou sem i některé dopravní tahy regionálního (srbského) významu. Novi Sad je spojen silnicí s následujícími městy: Bačka Palanka, Bački Petrovac, Subotica, Bečej, Zrenjanin, Perlez, Sremski Karlovci, Ruma, Beočin. Vzhledem k charakteru krajiny, do které je Novi Sad umístěn, není kolem města vybudován okruh (tak jako ho má např. Bělehrad, či Sarajevo. Roli hlavního průtahu městem hraje Bulvár osvobození, představující centrální osu moderní části města a několik dalších tříd, vystavěných po druhé světové válce v pravoúhlém topografickém plánu.  Novi Sad má síť městské dopravy, kterou tvoří převážně autobusy. Autobusová síť zajišťuje dopravu nejen ve městě, ale i v příměstských oblastech. V provozu je několik desítek linek. V letech 1911–1958 zde byly v provozu i tramvaje. V souvislosti s modernizací města a jeho rychlým rozvojem však byla nemoderní a historická síť zrušena. Diskuze o možné obnově tramvajové sítě v Novém Sadu se čas od času opětovně objevují.  Trasu dálnice kopíruje také i železnice. Hlavní trať, vedoucí ze Subotice do Bělehradu. Severně od města se poté větví do několika dalších tratí: směrem na východ (do Zrenjaninu), směrem na sever (do Bečeje) a směrem na západ (do města Sombor).  Novi Sad se nachází na evropském veletoku Dunaji. Proto nelze zpochybnit význam dopravy lodní, a to ať už osobní (zajištěno je spojení např. do Iloku), či nákladní. Přes Novi Sad proplouvají četné nákladní lodě. Na místě, kde kanál Dunaj–Tisa–Dunaj ústí do Dunaje, se nachází rozsáhlý přístav.  Severně od Nového Sadu se nachází malé letiště, které slouží pro sportovní účely a příležitostní nákladní dopravu. Většina obyvatel města nicméně využívá bělehradské letiště, která je vzdálené 80 km jihovýchodně a je dobře dostupné po dálnici.  Řeku Dunaj překonávají tři mosty; Most Svobody, vybudovaný v roce 1981, nejstarší Varadínský most a most Boška Peroševića, který slouží kombinovaně pro nákladní i silniční dopravu. Všechny novosadské mosty byly na jaře 1999 během bombardování Jugoslávie zničeny a v následujících letech zrekonstruovány (první z mostů otevřen 2005, druhý 2000, třetí jako provizorium má být zcela přebudován). Dokud nebyly tyto mosty vystavěny znova, sloužilo obyvatelům města pontonové provizorium.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Novi Sad je kulturním centrem autonomní oblasti Vojvodina a významné kulturní centrum i na úrovni Srbska celkem. Pro místní obyvatelstvo má význam i historický, neboť se zde v 18. a 19. století vytvářely první zárodky srbských kulturních institucí. V Novém Sadu například sídlí i Matice srbská. V roce 1861 zde bylo zřízeno srbské divadlo. Na počátku 20. století byl Novi Sad místem setkávání a tvorby celé generace srbských spisovatelů. Dnes je město z kulturního hlediska známé také díky letnímu festivalu EXIT, který se zde koná již od roku 2000 pravidelně na začátku léta.  Ve městě se nachází několik muzeí a značný počet soukromých, nebo veřejných galerií. Nejznámějším muzeem je Muzeum Vojvodiny, které bylo zřízeno již v roce 1847. V muzeu je umístěna stálá výstava historie města a Regionu. Muzeum Nového Sadu se nachází na Petrovaradínské pevnosti a věnuje se vzniku a vývoji tohoto původně rakouského opevnění. Největší galerií je potom Galerie Matice srbské (zřízena v roce 1958, která provozuje dvě instituce tohoto typu v centru města. Galerie výtvarného umění vystavuje rozsáhlou sbírku Rajka Mamuziće a Pavla Beljanského z první poloviny 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Po roce 2000 začal počet návštěvníků města Nového Sadu pravidelně růst v souvislosti s otevíráním Srbska Evropě. Hlavní událostí, která přiláká nejvíce návštěvníků, je hudební festival EXIT, který ročně navštíví okolo 150 tisíc lidí. Další akcí, která je populární rovněž v regionu je také Novosadský veletrh (\"Novosadski sajam\"), který se koná vždy v květnu. V roce 2017 počet návštěvníků veletrhu dosáhl 130 000 lidí.  Ve městě se nachází turistický přístav, který je umístěn na Dunaji u Varadínského mostu, kde zastavují výletní lodě.  Hlavním turisticky atraktivním objektem je nad městem se vypínající Petrovaradínská pevnost, kde se rovněž nachází i městské muzeum a ze kterého se nabízí pohled na historické centrum města. To je rovněž často navštěvovaným místem. 20 km jihozápadně od Nového Sadu se nachází rovněž Národní park Fruška Gora, do něhož řada návštěvníků cestuje právě z Nového Sadu.  Roku 2008 město navštívilo celkem 97 tisíc turistů, což představovalo okolo čtyř procent z celkového počtu návštěvníků země. V první polovině roku 2018 bylo v Novém Sadu zaznamenáno okolo dvou set tisíc přenocování.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Novi Sad byl v 19. století považován za tzv. „srbské Atény“, vzhledem ke skutečnosti, že se jednalo o největší město s významným podílem Srbů na území Uherska. V roce 1810, jen dva roky poté, co vznikla v Bělehradě první vysoká škola, bylo v Novém Sadu založeno gymnázium, které dnes nese název spisovatele Jovana Jovanoviće Zmaje z přelomu 19. a 20. století. Na tomto gymnáziu také působil i buditel Pavel Josef Šafařík Po druhé světové válce (v roce 1960) pak město získalo i vlastní univerzitu spolu s vlastním kampusem, který se nachází na březích řeky Dunaje. V současné době se v Novém Sadu nachází 37 základních škol, 4 gymnázia, 20 dalších středních škol a kromě státní Univerzity v Novém Sadu i několik soukromých vysokých škol.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V Novém Sadu sídlí sportovní týmy \"Vojvodina\", které hrají fotbal, basketbal, vybíjenou, házenou, vodní pólo, box, jduo, karate, stolní tenis, tenis a další sporty. Fotbalový tým FK Vojvodina působí v Novém Sadu již od roku 1914 a působí v první fotbalové lize Srbska. V místní části Detelinara sídlí fotbalový tým FK Novi Sad.  Na Mišeluku u Sremské Kamenice se až do roku 2009 konaly automobilové a motocyklové závody.  Ve městě se nachází několik tenisových klubů (TK 6. maj, TK Novi Sad, TK As, TK Vojvodina, TK Viner) V lokalitě Sajmište se nachází nekrytý bazén. V rámci obchodně-sportovního komplexu SPENS má Novi Sad k dispozici také i bazén krytý.  Díky blízkosti pohoří Fruška gora má město několik turistických klubů. Každý květen se v pohoří koná tzv. Fruškogorský maraton.", "section_level": 1}], "src_summary": "Novi Sad (,,,,, ) je město ležící na severu Srbska, zároveň je to hlavní město autonomní provincie Vojvodina. Městem protéká řeka Dunaj. V roce 2013 zde žilo okolo 389 245 obyvatel.", "tgt_summary": "诺维萨德(塞尔维亚语:Нови Сад,;,),又译诺威萨,是欧洲国家塞尔维亚共和国的第二大城市,临近首都贝尔格莱德。", "id": 1523255}
{"src_title": "Henryk Górecki", "tgt_title": "亨里克·戈雷茨基", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Henryk Górecki se narodil 6. prosince 1933 ve slezské obci Czernica na jihozápadě Polska. Rodina žila skromně, otec Roman byl úředníkem na místní železniční stanici, ale oba rodiče milovali hudbu a byli amatérskými hudebníky. Matka Ortylie zemřela když byly Henrykovi pouhé dva roky a řada jeho prvních skladeb je věnována její památce. O několik měsíců později, se otec znovu oženil a přestěhovali se do Rydułtowů. Henryk projevoval zájem o hudbu již v raném věku, ale otec a nová matka jej v tom nejprve nepodporovali, by naopak mu dokonce zakazovali hrát na matčino piano. V roce 1943 si však přece jen prosadil, že se mohl učit hrát na housle u místního amatérského hudebníka Pawla Hajdugy. Hajduga byl svéráznou postavou. Kromě hudby se zabýval výrobou nástrojů, malířstvím a sochařstvím, psal básně i filosofické traktáty.  V roce 1937 upadl při hře na sousedově dvoře a vykloubil si kyčel. Následný hnisavý zánět místní lékař nerozpoznal a dva roky bez adekvátní léčby vedly k nevratným změnám na kostech. Později musel strávit dvacet měsíců v nemocnici v Německu a podrobit se několika operacím. Následky tohoto zranění pak trpěl celý život.", "section_level": 2}, {"title": "Skladatelské začátky.", "content": "V letech 1951–1953 učil na základní škole na předměstí Rydułtowů a v roce 1952 byl přijat na pedagogické oddělení konzervatoře v Rybniku, kde studoval hru na klarinet, housle a klavír a hudební teorii. Čtyřleté studium se mu podařilo zvládnout za méně než tři roky. Z té doby pocházejí také jeho první skladby, převážně písně a drobné klavírní skladby. Příležitostně se pokoušel i o rozsáhlejší díla. V roce 1952 se zabýval zhudebněním balady Adama Mickiewicze \"Świtezianka\". Skladba však zůstala nedokončena. Ekonomická situace skladatele byla v té době velmi svízelná. Učitelé byli obecně špatně placeni a i notový papír byl v té době těžko dostupný a drahý.  Górecki pokračoval ve studiu hudby na \"Hudební akademii v Katovicích\" u Bolesława Szabelského, který byl žákem Karola Szymanowského. Stejně jako později Górecki i jeho učitel čerpal inspiraci z polského horského folklóru. Szabelski podporoval rostoucí sebedůvěru a nezávislost svého žáka a ponechával mu dostatečný prostor, aby mohl rozvíjet své vlastní myšlenky a projekty. Jeho první skladby se tak nesly v duchu neoklasicismu a osvojil si i techniku dvanáctitónové hudby. Akademii absolvoval v roce 1960 s vyznamenáním.  V roce 1959 se oženil s klavíristkou Jadwigou Rurańskou. Měli dvě děti, dceru Annu a syna Mikolaje.  Jeho 1. symfonie, kterou zkomponoval ještě v průběhu studia na Akademii, měla v roce 1961 velký úspěch na \"Bienále mládeže\" v Paříži. Na několik let pak do Paříže přesídlil a dále studoval. Velký vliv na něj měli zejména Olivier Messiaen, Roman Palester a Karlheinz Stockhausen.", "section_level": 2}, {"title": "Vrcholné období.", "content": "V roce 1975 byl Górecki jmenován profesorem skladby a později i rektorem na škole v Katowicích, kterou sám absolvoval. Mezi jeho studenty byli např. Eugeniusz Knapik, Andrzej Krzanowski, Rafał Augustyn a jeho syn Mikołaj. Nikdy se nestal členem Komunistické strany a jeho působení na škole bylo ve znamení neustálého zápasu o ochranu školy, jejích studentů a zaměstnanců před zásahy politických orgánů do její činnost. V roce 1979 na svůj post rezignoval na protest proti rozhodnutí vlády nepřipustit návštěvu papeže Jana Pavla II. v Katovicích. Založil zde také místní pobočku \"Klubu katolických intelektuálů\", která se přímo angažovala v boji proti komunistickému režimu. Politicky aktivní byl po celá sedmdesátá a osmdesátá léta. V roce 1991 pak zkomponoval \"Miserere pro velký sbor\" jako vzpomínku na policejní násilí.  Hudba Góreckého pokrývá celou škálu hudebních stylů, ale směřuje k relativní harmonické a rytmické jednoduchosti. Je považován za zakladatele tzv. Nové polské školy. Jeho rané práce z první poloviny padesátých let byly komponovány ve stylu Antona Weberna a dalších serialistů té doby. Jeho pověst v té době nezaostávala za jeho současníky a jeho postavení bylo potvrzeno v roce 1960, když skladba \"Monologhi pro soprán dvě harfy a bicí nástroje\" získala první cenu v Soutěži mladých polských skladatelů. Až do konce roku 1962 byl publikem festivalu soudobé hudby Varšavský podzim považován vedle Krzysztofa Pendereckiho za vůdce Polské moderní školy.  V polovině šedesátých let a na počátku let sedmdesátých se náhle odklonil od své počáteční kariéry radikálního modernisty a začal komponovat v mnohem tradičnějším a romantičtějším stylu. Tato změna stylu byla avantgardními hudebníky považována za zradu a i když nadále dostával hudební zakázky přestal být považován za nějak zvláště mimořádného skladatele.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "V posledních desetiletích svého života byl Górecki často nemocen. Premiéra jeho \"4. symfonie\", která se měla konat v roce 2010 v Londýně byla pro onemocnění skladatele zrušena. Zemřel 12. listopadu 2010 v Katovicích na komplikace provázející plicní infekci. Jen měsíc před smrtí obdržel nejvyšší polské vyznamenání Řád bílé orlice, který mu v nemocnici předala manželka polského prezidenta Anna Komorowska.  Pohřeb se konal 17. listopadu 2010 v katedrále Krista Krále v Katovicích. Urna s popelem skladatele byla uložena na Sienkiewiczově hřbitově v Katovicích.  V únoru roku 2013 bylo oznámeno, že světová premiéra 4. symfonie se bude konat v dubnu 2014 v Londýně, jak bylo původně oznámeno. Skladbu provede The London Philharmonic Orchestra v Royal Festival Hall.  13. září 2013 byla odhalena busta umělce na Grunwaldské třídě v Katovicích. Jeho jméno přijala Slezská filharmonie v Katovicích.  (bez opusového čísla) Tři tance ve starém slohu (1963) pro smyčcový orchestr (bez opusového čísla) Sygnały Wratislaviae gloria pro plechy a smyčce (bez opusového čísla) Dwa hejnały pro dechové nástroje (bez opusového čísla) Kostelní písně, 21 skladeb pro smíšený sbor a cappella (1986) (bez opusového čísla) Intermezzo (1990) pro klavír", "section_level": 2}], "src_summary": "Henryk Mikołaj Górecki (6. prosince 1933, Czernica – 12. listopadu 2010, Katovice) byl polský skladatel soudobé hudby, profesor a rektor \"Státní vysoké školy múzických umění\" v Katovicích, rytíř Řádu bílé orlice.", "tgt_summary": "亨里克·米科拉伊·戈雷茨基(,1933年-12月6日-2010年-11月12日),波兰作曲家。一般被认为是神圣简约主义的代表人物之一。他的音乐一开始受到韦伯恩的序列主义影响,但是后来更注重从传统的波兰圣咏、文艺复兴时期的复调音乐以及浪漫主义音乐那里得来的灵感。其《第三交响曲「悲愁之歌」》由于鲜明的有调性,以及优美低沈的感伤风格。而深受全世界听众的喜爱,是20世纪下半叶古典音乐中少有的现象。", "id": 2475325}
{"src_title": "Vajont (přehradní hráz)", "tgt_title": "瓦伊昂大坝", "src_document": [{"title": "Projekt.", "content": "Projektu na stavbu přehradní hráze v údolí řeky Vajont se ujala firma SADE (\"Società Adriatica di Elettricità\"), která byla koncem 19. a v první polovině 20. století aktivní na trhu s elektrickou energií na severovýchodě Itálie.  Cílem projektu bylo zadržení velké vodní rezervy v alpském předhůří k zajištění dostatečné výroby elektrické energie pro města Benátky, Milano, Torino a Modena v době sucha, jelikož řeka Piave se svými přítoky trpí během zimních a letních měsíců (tedy dvakrát do roka) nedostatkem vody.  Soutěsky říčky Vajont, která pramení v Karnských Alpách, protéká kolem hory Monte Toc a ústí do řeky Piave, se jevily jako vhodné právě k tomuto účelu. Podél říčního toku našli geolog Giorgio Dal Piaz a stavební inženýr Carlo Semenza u vesnic Erto a Casso zdánlivě vhodnou lokalitu pro stavbu tehdy nejvyšší klenuté hráze. Hráz držela světové prvenství nejvyšší hráze až do stavby přehrady Grande Dixence ve švýcarském kantonu Valais v roce 1965.  Původní projekt počítal s klenutou betonovou hrází vysokou 202 m a objemem nádrže 58,2 mil. m3. Plány ale byly později modifikovány tak, že hráz bude navýšena na celkových 261,60 m a objem nádrže téměř ztrojnásoben na 168,715 mil. m3. Množství zadržené vody tak mělo být mnohem větší, než u všech ostatních projektů v údolí Piave.  Projektu v této podobě bylo uděleno povolení příslušného ministerstva dne 17. července 1957.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před katastrofou.", "content": "Roku 1929 dělali Dal Piaz a Semenza první pochůzky v údolí. K prvním projekčním pracím došlo kolem roku 1940, přičemž záměr byl předložen příslušným úřadům roku 1943 pod názvem \"Grande Vajont\". Projekt prošel bez velkých překážek, jelikož většina členů komise byla ve válce, a tak nemohla být přítomna hlasování. Ke schválení došlo i přesto, že nebyl přítomen minimální předepsaný počet členů. Výsledek tohoto hlasování v budoucnu nebyl nikdy zpochybněn.  Po 2. světové válce začal projekt pod silným tlakem firmy SADE nabývat formu a konečně byl představen příslušným místům \"Genio Civile\". V roce 1949 byly provedeny důkladné geologické průzkumy. Současně došlo k protestům ze strany dotčených vesnic \"Erto \"a\" Casso\", kde mělo dojít k zaplavení značného počtu domů a zemědělské půdy.  Navzdory silným protestům a pochybnostem příslušných kontrolních úřadů došlo v polovině 50. let 20. století k prvním vyvlastňování a přípravné práce ke zřízení velkého staveniště byly hnány vpřed. Stavební práce byly zahájeny v roce 1956 bez souhlasu příslušného ministerstva.", "section_level": 2}, {"title": "Stavební práce.", "content": "Během stavebních prací byl projekt upravován, poněvadž došlo k neočekávaným drobným sesuvům skalního masívu na stěnách, do kterých měla být hráz vsazena. Z tohoto důvodu byla do masívu vtlačována cementová injektáž.  Po zahájení prací došlo k malému zemětřesení, takže SADE byla přinucena k zadání dalších geologických průzkumů, které odhalily na Monte Toc pozůstatky prastarého skalního sesuvu z doby paleolitu, které hrozily na úpatí bývalého sesuvu novým sesuvem do vodní nádrže v průběhu jejího napouštění. Tento nález SADE příslušným kontrolním úřadům nikdy nepředložila.  Stavební práce postupovaly a 2. února 1960 došlo k prvnímu částečnému napouštění nádrže na kótu 600 m n. m., později v tomto roce pak na 650 m n. m.. Dne 4. listopadu 1960 došlo k prvnímu sesuvu - 700.000 m3 skalního masívu se zřítilo do nádrže aniž způsobilo markantní škodu.  Po tomto prvním sesuvu byla pověřena fakulta hydrauliky a vodních staveb Vysoké školy technické v Padově sestavením simulace katastrofy v údolí Vajont. Na modelu byly pomocí písku simulovány následky sesuvu o objemu 40 mil. m3 zemní hmoty. Po této simulaci, která se v následujících letech ukázala jako neodpovídající skutečnosti, se dospělo k závěru, že hladinu nádrže po kótu 700 m n. m. lze považovat za bezpečnou a bez rizika vzniku jakýchkoliv škod. Simulace, které byly prováděny po katastrofě a vycházely ze skutečného objemu sesuvu za pomoci mezi sebou spojených betonových panelů, vedly k výsledkům s realitou srovnatelným. Tyto studie musely však být zadány v zahraničí, poněvadž žádná vysoká škola v Itálii nechtěla zpochybnit závěry první simulace a kompromitovat Vysokou školu v Padově.  V letech 1961 až 1963 byla nádrž několikrát naplněna a vypuštěna, aby se snížilo riziko sesuvu okolního terénu. Dne 4. září 1963 nastoupala hladina dokonce na kótu 710 m n. m.. Obyvatelé údolí si začali stěžovat na stále častější zemětřesení způsobené pohybem půdy a hlasité zvuky vycházející z kopce Monte Toc.", "section_level": 3}, {"title": "Protest obyvatel.", "content": "Již v době, kdy se firma SADE objevila u kopce Monte Toc, se obyvatelé údolí pokoušeli uplatnit svá vlastnická práva tím, že se bránili proti vyvlastňování a poukazovali na chyby v projektu. Byly sestaveny dvě komise, a to \"Comitato per la difesa del Comune di Erto\" a \"Consorzio Civile per la rinascita della Val Ertana\", ale k jejich připomínkám nebylo ze strany úřadů přihlédnuto. Tina Merlin, novinářka komunistických novin L’Unità publikovala více článků na toto téma, přičemž byla stíhaná pro pomluvu a rušení veřejného pořádku. Před soudem byla ale obžaloby zproštěna.", "section_level": 3}, {"title": "Katastrofa.", "content": "Dne 9. října 1963 ve 22:39 došlo ke katastrofálnímu sesuvu v délce 3 km, když 270 miliónů m3 skalnaté půdy (skoro dvojnásobek objemu nádrže) ze stěny kopce Monte Toc se rychlostí kolem 30 m/s (110 km/h) sesulo do nádrže, přičemž ji z velké části zaplnilo. V této chvíli bylo v nádrži 115 miliónů m3 vody. Voda vytlačená z nádrže vytvořila mohutnou vlnu, která minula vesnice \"Erto \"a\" Casso\" na protějším břehu jen o několik metrů. Casso však bylo i tak těžce poničeno smrští směsi kamení a vody, která se pohybovala mimo celistvou vlnu. Dále se šířila proti proudu, kde zničila několik drobných vsí. Přibližně 25 miliónů m3 vody (přibližně jedna šestina objemu nádrže) se převalilo přes hráz, kde dorazilo do městečka Longarone ležícího pod hrází na konci soutěsky. Longarone bylo včetně několika dalších vesnic kompletně zničeno. Asi dva tisíce obyvatel přišly o život hned (oficiální zdroje mluví o 1917 obětech, jiné o vyšším počtu, přesný počet nebyl nikdy zjištěn). Jen několik málo osob (převážně dětí) se podařilo zachránit. Samotná hráz zůstala nepoškozená. Soutěska těsně za hrází však byla zcela zasypaná až do výšky 400 m.", "section_level": 2}, {"title": "Po katastrofě.", "content": "\"Ministerstvo pro veřejné stavby\" () zahájilo šetření příčin katastrofy. Stavební inženýr Pancini, jeden z obviněných, spáchal krátce před soudním procesem sebevraždu. Proces začal v roce 1968 a skončil o rok později odsouzením všech přítomných k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 21 let pro způsobení katastrofy a opakovaného zabití z nedbalosti. Odvolací soud pak tresty některým odsouzeným snížil a některé osvobodil pro nedostatek důkazů. V roce 1997 byla firma Montedison, která mezitím koupila firmu SADE, odsouzena k náhradě škody postiženým obcím. Na pravém úbočí byla postavena malá pamětní kaple.  Většina obyvatel, která katastrofu přežila, byla přesídlena do státem nově postavené obce nazvané Vajont, vzdálené 50 km jihovýchodně od přehrady v údolí řeky Tagliamento. Obyvatelům, kteří se chtěli vrátit ke svému horskému životu v \"Erto \"a\" Casso\", byl jejich záměr intenzívně rozmlouván. Longarone a jiné vesnice v údolí řeky Piave byly znovu postaveny s moderními domy a továrnami.  Italská vláda využila katastrofy k podpoře industrializace v severovýchodní Itálii. Přeživším byly poskytovány startovní podnikatelské úvěry, veřejné subvence a desetileté daňové úlevy, s možností prodeje těchto výhod podnikům Benátska. Tyto koncese pak byly proměněny na milióny lir po celém kraji. K těm, co koncesí využili, patřily např. Zanussi (nyní vlastněna Electroluxem), Ceramica Dolomite (nyní vlastněna American Standard), Confezioni SanRemo a SAVIC (nyní ve vlastnictví Italcementi).  Kompenzační koncese nepříliš jasně rozlišovaly mezi oběťmi a těmi, co žili opodál, takže značný objem získali ti, kteří utrpěli škodu zanedbatelnou, což vytvořilo negativní společenský dojem.  U samotné nádrže byly postaveny čerpací stanice, které udržovaly hladinu na stálé úrovni. Přívodní kanál vedoucí z nádrže do elektrárny pod hrází byl prodloužen tak, aby voda mohla odtékat pod závalem do údolí Piave. Hráz je stále na místě a je stále udržovaná, ačkoliv žádné plány k jejímu využití zatím nejsou. Prázdná nádrž zčásti zasypaná sesutou zeminou byla otevřena návštěvníkům v roce 2002.  Pamětní kostel v Longarone je (přestože proti němu bylo silně protestováno ze strany přeživších kněží) pozdním mistrovským dílem architekta Giovanni Michelucciho.", "section_level": 2}, {"title": "Média.", "content": "Po celosvětovém zveřejnění v médiích byla katastrofa považována za negativní vedlejší efekt hospodářského růstu v 50. a 60. letech 20. století. Zájem byl obnoven v roce 1997 televizním pořadem \"Il racconto del Vajont\".  V roce 2001 byl vyroben film \"Vajont, La diga del disonore\" (v překladu \"Vajont – šílenství mužů\"), s Michelem Serraultem a Danielem Auteuilem v hlavních rolích.  Došlo též ke zpracování v roce 2008 v dokumentárních sériích \"Katastrofy století\" a \"Vteřiny před katastrofou\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Vajont () je přehrada vybudovaná na řece Vajont, která byla v době svého dokončení jednou z nejvyšších hrází na světě. Leží asi 100 km severně od Benátek při ústí říčky Vajont do Piavy pod horou Monte Toc. Se stavbou se začalo v roce 1956, dokončena byla v roce 1961.", "tgt_summary": "瓦伊昂大坝()是位于意大利威尼斯北部多克山中的一个已废弃的水坝。这座水坝1957年始建,完工于1959年,高,是世界上最高的大坝之一。", "id": 106759}
{"src_title": "Tunis", "tgt_title": "突尼斯 (城市)", "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Tunis leží na severozápadním pobřeží Tuniska poblíž jezera Le Lac. Ačkoliv nejvyšší bod města leží ve výšce 150 m n. m., jeho průměrná nadmořská výška se pohybuje okolo pouhých 3 m. Průměrná teplota se v lednu pohybuje okolo 10 °C, v červenci okolo 26 °C. V lednu spadne průměrně 70 mm, v červenci 0 mm srážek.", "section_level": 1}, {"title": "Historie města.", "content": "Tunis je jedním z nejstarších měst na Zemi. První osadu nazvanou Kartágo zde okolo roku 814 př. n. l. založili Féničané, ve 2. století př. n. l. zde vzniklo opevnění, které mělo město chránit. V roce 146 př. n. l. v rámci 3. punské války město dobyli a srovnali se zemí Římané. V 5. století se zde usadil germánský kmen Vandalů, v 6. století oblast ovládla tehdy mocná Byzantská říše. V 7. století byl Tunis založen jako arabské město. Ve 13. stoletím získal status hlavního města východomagribského státu Chavsidů. Jejich stát se nazýval, stejně jako je současný název země, Tunisko. V roce 1535 město dobyla vojska Karla V., krále Španělska. V roce 1574 se Tunis dostal pod nadvládu Osmanské říše a stal se hlavním městem její tuniské provincie. Od roku 1883 měl Tunis roli administrativního střediska francouzského protektorátu.  20. března 1956, kdy byla vyhlášena nezávislost země, se Tunis stal hlavním městem Tuniska. V roce 1960 zde byla založena univerzita.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavá místa.", "content": "Kolem kopce, na kterém stojí citadela Kasba s mešitou, se rozkládá staré město Arabů Medina, která je jedním z nejlépe zachovalých islámských středověkých měst. Jejím středem je velká mešita pocházející z 8. století, dnes v ní sídlí Muslimská univerzita. V bývalém paláci beje sídlí muzeum Bardo, kde je vystaveno mnoho památek ze starověkého Kartága i památek dalších (např. náhrobku prvního latinského a afrického papeže, jímž byl 14. papež římský sv. Viktor ), na ruinách Antoniových lázní je postaveno Národní muzeum. Celá Medina byla v roce 1979 zařazena na seznam UNESCO. Nedaleko města se nachází to, co zbylo z Kartága, toto místo je častým cílem turistů.", "section_level": 1}, {"title": "Dnešní město.", "content": "Tunis je jedním z velkoměst, které se nacházejí v oblasti severní Afriky. Výstavba nového města začala v 19. století. Hlavní třída města je pojmenována podle Habíba Burgiba, prvního prezidenta Tuniska. Lemují ji budovy, kde sídlí banky, obchodní firmy, vládní úřady a další instituce. Obytné čtvrti metropole se nacházejí hlavně v severní části, směřují k parku Belveder. Na zalesněných svazích parku stojí zoologická zahrada a muslimský pavilon. Ve městě stojí řada potravinářských, strojírenských, hutnických, cementárenských a chemických závodů. Nachází se zde i rafinerie ropy.", "section_level": 1}, {"title": "Název města.", "content": "Původ dnešního názvu Tunisu sahá pravděpodobně do starověku, do období před punskými válkami. Řecký historik a politik Polybios z Megalapole (asi 200 př. n. l. – 120 př. n. l.) jej uvádí jako Tínés. Arabové město nazývali buď Túnus nebo Túnis.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tunis (někdy také Túnis) je hlavním městem Tuniska. V roce 2010 zde podle sčítání lidu žilo 780 000 obyvatel a v celé aglomeraci to bylo 2 500 000 obyvatel.", "tgt_summary": "突尼斯(;)是北非国家突尼斯的首都,也是突尼斯省的省会。突尼斯是该国最大的城市,位于突尼斯北部的突尼斯湾(Gulf of Tunis,本身是地中海的一部分)内,市区本身被突尼斯湖与西边的潟湖包夹两侧,突尼斯运河贯穿市中心,在外港哈克阿瓦迪附近入海。", "id": 1657727}
{"src_title": "Santa Maria del Fiore", "tgt_title": "聖母百花聖殿", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Santa Reparata.", "content": "Na místě západní části lodi dnešní katedrály stával románský kostel Santa Reparata, poprvé postavený na přelomu 4. a 5. století, později za válek s Byzancí zničený a někdy během 7.–9. století znovu postavený. Při zahájení výstavby katedrály bylo pouze zbořeno průčelí starého kostela. Nová stavba postupně obklopila původní budovu, v níž se až do roku 1375 konaly běžně bohoslužby. Poté byla Santa Reparata zbourána.  Roku 1966 byly objeveny pozůstatky kostela v podzemí dómu, restaurovány a otevřeny pro veřejnost. Návštěvník zde může zhlédnout zachované fresky, náhrobní desky a také náhrobek stavitele kupole Filippa Brunelleschiho.", "section_level": 2}, {"title": "Nová katedrála.", "content": "Stavba florentské katedrály byla zahájena na zakázku Florentské republiky dne 8. září 1296 podle návrhů významného architekta Arnolfa di Cambio, a to na místě, kde stál původní kostel Santa Reparata. Po Arnolfově smrti v roce 1302 byly práce na 30 let přerušeny. Poté bylo pokračování díla svěřeno Giottovi di Bondone, který však pouze navrhl projekt vedle stojící zvonice (Giottova kampanila). Stavba se opět rozběhla až roku 1357 podle plánů Francesca Talentiho, který Cambiovy plány výrazně změnil. Jeho dílem jsou mohutné křížové žebrové klenby ve všech lodích i plán vytvořit nad křížením ohromnou kupoli o šířce všech tří lodí. Rozšíření se dočkal i chór. Podélný trakt byl dokončen roku 1378. Čtyři pole hlavní lodi mají rozměry 20 × 20 metrů a výšku 40 metrů. Interiér proto působí nesmírně pádným, monumentálním dojmem. V roce 1386 byly budovány základy chórového závěru a roku 1389 byly budovány pilíře křížení. V roce 1413 byl proveden tambur kupole a vynořila se otázka její technické realizace.  Na realizaci kupole byla počátkem 15. století vypsána architektonická soutěž, již vyhrál Filippo Brunelleschi. Dvouplášťová osmiboká kupole, kterou postavil v letech 1420–1434, byla a je dosud považována za zázrak stavební techniky. Byla postavena zvenčí dovnitř, z cihel kladených ve vzoru rybí kosti bez použití lešení. Její rozpětí činí 41,97 m. To znamená, že byla dlouho třetí největší stavbou svého druhu na světě (rozpětí kupole svatopetrské baziliky v Římě je o 60 cm širší, základna kupole Pantheonu pak činí 43,22 m – tyto rozměry byly překonány teprve v moderní době, při stavbě Haly století ve Vratislavi roku 1913).  25. března 1436 byla katedrála zasvěcena papežem Evženem IV. Panně Marii. Papež tehdy pobýval delší dobu ve Florencii. Poté v dómu zasedal v letech 1438–1439 basilejsko-ferrarsko-florentský koncil, který osobně navštívil byzantský císař Jan eVIII. a konstantinopolský patriarcha Josefos. V červnu 1439 tu byla uzavřena církevní unie.  Roku 1478 byl z podnětu rodiny Pazziů spáchán v bazilice atentát na Medicejské. Lorenzovi Nádhernému, se podařilo uniknout, ale jeho bratr Giuliano byl zabit. Roku 1587 bylo zbořeno nedokončené průčelí katedrály, které stavěl di Cambio. Poté byla vypsána řada konkursů na jeho dostavbu, ale teprve roku 1871 byl schválen návrh architekta Emilia de Fabris, jenž respektoval historický vzhled katedrály. Novogotická přední fasáda byla dokončena v roce 1887. Stejně jako pro ostatní stěny je také pro chrámové průčelí typické obložení třemi druhy mramoru: bílým z Carrary, zeleným z Prata a růžovým z Maremma, a navíc bohatá figurální výzdoba.", "section_level": 2}, {"title": "Interiér.", "content": "Prostorná katedrála je pátým největším chrámem na světě. Její délka činí 153 m, šířka 38 m, 90 m v příčné lodi, dóm pojme 25 tisíc návštěvníků.  Střízlivý, světle omítnutý interiér je typickým projevem italské gotiky. Také vnitřní prostor kupole měl podle Bruneleschiho plánů zůstat bez malířské výzdoby nebo dekorace. V letech 1572–1579 však provedli Giorgio Vasari a po jeho smrti Federico Zuccari freskovou výzdobu. V minulých dvou stoletích bylo proto často uvažováno o jejím odstranění.  Na pravé stěně dómu stojí za povšimnutí medailón s poprsím Bruneleschiho, vlevo Danteho portrét od Domenica di Michelino. Básník je na ní zobrazen na pozadí Florencie (panorama s chrámovou kopulí za jeho života ovšem neexistovalo) a s \"Božskou komedií\" v ruce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Santa Maria del Fiore (italsky \"(Dóm) Panny Marie Květné\") neboli florentský dóm (\"duomo di Firenze\") je katedrála římskokatolické florentské arcidiecéze započatá na konci 13. století architektem Arnolfem di Cambio a dokončená v roce 1436 monumentální renesanční kopulí od Filippa Brunelleschiho. Je dominantou Florencie a jednou z nejvýznamnějších architektonických památek světa, součástí Světového kulturního dědictví UNESCO. Ke katedrále patří volně stojící Giottova zvonice (Campanilla), nejdůležitější Giottovo architektonické dílo, a neméně slavná křestní kaple Baptisterium San Giovanni.", "tgt_summary": "圣母百花圣殿又称花之圣母主教座堂()或佛罗伦斯主教座堂,是位于意大利佛罗伦斯的一座主教座堂,属哥特式风格的主教座堂。始建于1296年,由建筑师阿尔诺夫·迪·卡姆比奥设计,并采用了精通罗马古建筑的工匠菲利波·布鲁内莱斯基著名的圆顶(穹顶)建造,1436年最终完工。", "id": 2972572}
{"src_title": "Louisiana", "tgt_title": "路易斯安那州", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Se svou rozlohou 135 382 km2 je Louisiana 31. největším státem USA, v počtu obyvatel (4,7 milionů) je 25. nejlidnatějším státem a s hodnotou hustoty zalidnění 41 obyvatel na km2 je na 24. místě. Hlavním městem je Baton Rouge s 230 tisíci obyvateli. Největšími městy jsou New Orleans s 390 tisíci obyvateli, dále Shreveport (200 tisíc obyv.), Lafayette (130 tisíc obyv.) a Lake Charles (80 tisíc obyv.). Louisianě patří 639 km pobřeží Mexického zálivu. Nejvyšším bodem státu je vrchol Driskill Mountain s nadmořskou výškou 163 m na severu státu. Největšími toky jsou řeky Mississippi, která tvoří část hranice se státem Mississippi, a Pearl, které se obě vlévají do Mexického zálivu, a Red.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Do oblasti dnešní Louisiany se první španělští průzkumníci dostali v roce 1528, žádné trvalé evropské osídlení zde však zřízeno nebylo. Od roku 1682 zabrali velkou část Severní Ameriky na západ od Mississippi Francouzi. Území tzv. Nové Francie tvořila kolonie Louisiana, která byla pojmenována na počest krále Ludvíka XIV. a jejíž nárokovaná oblast sahala až do Kanady. Postupně zakládané evropské osady se však koncentrovaly kolem delty Mississippi. Celý region získali na základě výsledku sedmileté války v roce 1762 Španělé, kteří jej začlenili do místokrálovství Nové Španělsko. Do francouzského vlastnictví se kolonie Louisiana vrátila roku 1800 a o tři roky později ji celou odkoupily Spojené státy. V oblasti delty Mississippi bylo v roce 1804 zřízeno orleanské teritorium, které v roce 1812 převzalo název po celé kolonii. Louisiana se 30. dubna 1812 stala 18. státem USA. Za americké občanské války byla Louisiana v letech 1861–1865 součástí Konfederace, k Unii byla opět připojena roku 1868.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 4 533 372 obyvatel.  Stát Louisiana je velice specifický původem svých obyvatel. Na počátku 18. století region kolonizovali Francouzi (zachoval se po nich i název největších měst New Orleans nebo Baton Rouge). Velkého hromadného osídlení se oblasti dostalo, když Britové v 18. století odsunovali francouzsky mluvící obyvatele z oblasti Akádie, dnešních kanadských provincií Nový Brunšvik, Ostrov prince Edwarda a Nové Skotsko na východě země. Tito francouzští Akáďané se usazovali v bažinaté deltě největší americké řeky Mississippi. Dodnes v mnoha okresech převažují francouzská příjmení, nebo se dokonce doma mluví francouzsky, nebo kreolským jazykem vycházejícím z francouzštiny, který se nazývá louisianská kreolština. Stát obývá také velké množství černochů, potomků afrických otroků na plantážích a původního britského obyvatelstva.  Největší město je New Orleans, to je známo převážně jazzem, recepty na pokrmy vyrobené z čerstvých mořských produktů a oslavami masopustu (anglicky Mardi Gras).  Velký zásah do života zdejších lidí znamenal katastrofální hurikán Katrina v roce 2005, který zpustošil pobřeží Alabamy, Mississippi a Louisiany a zaplavil město New Orleans, když se provalily ochranné hráze. Dnes se jih Louisiany opět probouzí k životu s mnoha investicemi plynoucími od federální vlády, jakož i soukromých firem a osob. Brad Pitt je jednou ze známých osobností, jehož nezisková organizace staví pro ty nejchudší obyvatele domy se solárními panely plné zvláštní architektury.", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 4,2 % populace.  Cajunové, potomci francouzských Akáďanů, si udrželi svou svéráznou kulturu.", "section_level": 2}, {"title": "Kriminalita.", "content": "Louisiana od roku 1989 stojí v čele žebříčku amerických států v počtu vražd na hlavu. Nebezpečná jsou zvláště větší města jako New Orleans a Baton Rouge, resp. jejich sociálně vyloučené čtvrti.  Proto soudní systém není k rušitelům zákona nijak milosrdný – s počtem 853 uvězněných na 100 000 obyvatel se řadí Louisiana na první příčku nejen v USA, ale i ve světě. Důvodem pro vysoké tresty je ale podle některých i pronikání soukromého kapitálu do vězeňského průmyslu a budování soukromých věznic (tzv. vězeňsko-průmyslový komplex), který konkrétně v Louisianě má objem 182 milionů dolarů. V rámci Reaganovy války s drogami byly od poloviny 80. let celonárodně novelizovány tresty za držení a užívání drog, směrem k vyšším dobám odnětí svobody. Zhruba polovina odsouzených si tresty odpykává za porušení protidrogových zákonů.  V roce 2013 bylo v Louisianě ve vazbě nebo vězení drženo 1,42 % dospělé populace. Tento podíl obyvatelstva je největší v USA a na světě (zhruba 13× větší než v Číně). Většina z těchto 50 100 jedinců je držena v soukromě vlastněných \"for-profit\" (ziskem motivovaných) věznicích, mezi jejichž vlastníky patří (typicky pro tento stát) šerifové odlehlých venkovských okrsků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Louisiana (anglická výslovnost nebo, oficiálně ) je stát nacházející se na jihu Spojených států amerických, v oblasti západních jižních států v jižním regionu USA. Louisiana hraničí na východě s Mississippi, na severu s Arkansasem a na západě s Texasem. Jižní ohraničení státu tvoří Mexický záliv.", "tgt_summary": "路易斯安娜州(; 英语:State of Louisiana),简称路州,是美国的一个州,位于墨西哥湾沿岸。此州以对比强烈的文化、地理景观著名。如嘉年华会的狂欢和荒野沼泽地中的寂静;并混合美国几乎所有的重要文化元素,如印地安、西班牙、法国、英国和非洲等文化。盛产石油。", "id": 2677136}
{"src_title": "Rotunda", "tgt_title": "巨筒", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Rotundy mají loď o kruhovém půdorysu doplněnou na východní straně o apsidu, což je půlkruhový nebo podkovovitý výklenek, v němž je umístěna oltářní mensa. Apsida je zaklenuta konchou, klenbou tvaru čtvrtiny koule. Rotundy mohou mít i více apsid, například dle současného poznání byla jednoapsidová rotunda svatého Víta na Pražském hradě dodatečně rozšířena o jižní a severní apsidu kvůli pohřbení ostatků sv. Václava a Vojtěcha. Příklady dvouapsidových rotund se nacházejí v Holubicích, kde byla jižní apsida také přistavena dodatečně, nebo v Mikulčicích, kde byly nalezeny zbytky velkomoravského tzv. VI. mikulčického kostela.  Rotunda bývá zaklenuta kupolí. Vnitřní prostor zpravidla osvětlují malá, polokruhově ukončená románská okénka a také válcový nástavec procházející střechou a opatřený (zpravidla) podvojnými románskými okénky, tzv. lucerna. Rotunda bývá opatřena románským vstupním portálem s archivoltami (profilovanými ústupky). Může k ní být též připojena věž – často zvonice (Říp, Přední Kopanina).", "section_level": 1}, {"title": "Rotundy v Česku.", "content": "Výzkumem těchto staveb v českém prostředí se intenzivně zabývali historici umění Josef Cibulka, Vojtěch Birnbaum, Václav Richter, Anežka Merhautová a archeolog Karel Guth. Ve starší literatuře se vyskytuje dnes již překonaná představa J. Cibulky o monumentální čtyřapsidové (tetrakonchální) rotundě sv. Víta z doby sv. Václava, která měla být vzorem pro další české rotundy.  Národní kulturní památkou (NKP) je rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě s unikátní malířskou výzdobou. K dalším významným rotundám, které jsou součástí NKP, patří rotunda svatého Petra a Pavla na Budči, nejstarší dochovaná stavba v Česku, rotunda sv. Petra a Pavla ve Starém Plzenci, sv. Jiří na Řípu nebo sv. Martina na Vyšehradě.  Historická metrologie ukazuje na geometrické a stavitelské podobnosti rotund.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rotunda (z lat. \"rotundus\", „kruhový“) je typ středové stavby na kruhovém půdorysu typický pro předrománský a románský sloh, tedy období raného středověku. V širším významu výraz označuje i jiné stavby na centrálním půdorysu, zejména stavby označované též jako rondel.", "tgt_summary": "巨筒(英语:rotunda]];)是一种有具有宽广筒状外壁的建筑物,有的还带圆顶(英语:dome]])。语源出自拉丁语\"rotundus\",词义特征为圆、弯,现已经进入英语世界。作为欧洲中世纪建筑遗迹,一般具有与城堡类似的防卫作用;作为现代建筑则指宽阔的圆形大厅,用于满足集会需要。", "id": 1533460}
{"src_title": "Krajta mřížkovaná", "tgt_title": "網紋蟒", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Krajta mřížkovaná obývá jihovýchodní Asii, Indonésii a Filipíny. Preferuje podmáčené a pobřežní lesní porosty, mokřady, močály a rýžová pole. Dobře šplhá po stromech a velice ráda se koupe, často vydrží ve vodě celé hodiny. Její kořistí jsou převážně drobní savci, ptáci, nebo plazi, poblíž lidských obydlí si nezřídka upytlačí slepici či menší selátko. Mohutní jedinci si dokonce troufnou na živočichy typu divokých prasat, telat buvolů, antilop, jelenů a dokonce i na lidi (jde však o velmi vzácné případy spíše „sebeobranného“ typu, obvykle se člověka bojí a vyhýbá se mu).", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Krajta druhu \"Python reticulatus\" je had dorůstající běžně délky 5-6 metrů, nejdelší změřený a řádně zdokumentovaný jedinec z Pittsburské zoo měl 8,7 metru. V posledních letech byl ovšem tento rekord zpochybňován a Guinnessova kniha rekordů uvádí jako nejdelšího jedince chovaného v zajetí hada jménem Medusa z Missouri o délce 7,67 m. Jako u jiných hadů, i zde jsou barevné diference. Často je svrchu žlutavá nebo hnědavá s velkými žlutými (přibližně kosočtverečnými) skvrnami s tmavým okrajem, které daly této krajtě druhové jméno.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "K páření dochází v říjnu až listopadu. Po 3–4 měsících gravidity snáší samice okolo 50 vajec, výjimečně jich může být ale až 100. Je starostlivou matkou, svoji snůšku obtáčí, zahřívá a chrání svým mohutným, svalnatým tělem. Inkubační doba je tak jako u většiny plazů závislá na teplotě a pohybuje se mezi 54–105 dny. Vylíhlá mláďata měří okolo 50 cm a ihned se o sebe dokáží postarat sama. Tito plazi potřebují 10 až 20 let na to, aby vyrostli do hmotnosti kolem 60 kilogramů. Jejich růst je tedy velmi pomalý.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Jediným nebezpečným nepřítelem pro dospělého hada je člověk. Krajty se stávají obětí poptávky po své krásně vzorované kůži a ve své domovině jsou nemilosrdně pronásledovány a loveny. Pro místní obyvatele představují také vítané zpestření jídelníčku a některé vnitřní orgány navíc využívá tradiční medicína.", "section_level": 1}, {"title": "Rekordy.", "content": "Přes nejednotnost zdrojů se krajtě mřížkované přisuzuje několik rekordů:  V dubnu 2016 byl v Malajsii odchycen jedinec o udávané délce okolo 8 metrů, záhy však uhynul a nebyl dosud oficiálně přeměřen.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zajetí.", "content": "Vzhledem ke své velikosti je krajta mřížkovaná nevhodná pro chov v bytových podmínkách, omluvitelný je snad ještě odchov mladých jedinců. Přerostlých a nezvladatelných hadů se pak ale člověk jen těžko zbavuje. Drobný chovatel si takového plaza nevezme, protože mu nedokáže připravit dostatečně velké terárium a není s ním schopen sám manipulovat, a ani každá zoologická zahrada či podobná instituce není k chovu tak obrovských hadů vybavena. Problémy znásobuje fakt, že krajty mřížkované jsou velmi silní, rychlí a často velice útoční hadi. Proto je při manipulaci s většími jedinci, nutná spolupráce alespoň dvou, nebo raději více osob. Jsou tak chovány pouze ve specializovaných zařízeních.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krajta mřížkovaná (\"Python reticulatus\") je had z čeledi krajty. Přestože se udává, že dosahuje délky až přes 12 metrů, nejdelší udávaný jedinec (zabitý roku 1912 na ostrově Celebes), jenž byl změřen, měl 9,76 m. Neexistuje ale dostatek zdrojů, které by tento rekord mohly doložit a potvrdit. Nejdelší doložený rekord náleží krajtě mřížkované chované v Pittsburghské zoologické zahradě, která byla změřena v listopadu 1956 a jež dosahovala délky 8,7 metru. Již několik ověřených volně žijících jedinců však přesáhlo hranici sedmi metrů a i díky tomu je krajta mřížkovaná považována za nejdelšího hada na světě. Je též považována za druhého nebo třetího \"nejtěžšího hada světa\", v hmotnosti ji předstihuje jen o málo kratší, ale zavalitější anakonda velká a snad i krajta tygrovitá. Nutno podotknout, že jde o maximální hodnoty, kterých hadi běžně nedosahují.", "tgt_summary": "网纹蟒(学名:),又称网目锦蛇,是脊索动物门爬虫纲有鳞目蛇亚目蟒科马来蟒属的生物,无毒,但生性凶猛,主要分布在印度、印尼、柬埔寨、新加坡、泰国、越南、菲律宾、马来西亚、缅甸、老挝等东南亚地区。网纹蟒为世上最长的蛇。", "id": 640392}
{"src_title": "Alexander Bach", "tgt_title": "亚历山大·冯·巴赫男爵", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a aktivity před rokem 1848.", "content": "Narodil se jako nejstarší ze čtyř synů právníka Michaela Bacha v dolnorakouském zámku Loosdorfu (asi 10 kilometrů od moravských hranic) v době, kdy tam byl otec vrchním úředníkem knížete Emanuela von Liechtensteina. Otec se později etabloval ve Vídni jako advokát a svým synům zakoupil činžovní dům v historickém centru Vídně. Jeho bratry byli August, politik Eduard Bach (*1814) a hudební skladatel Otto Bach (*1833).  Po maturitě na gymnáziu ve Vídni Alexander studoval na právnické fakultě vídeňské univerzity práva a tzv. \"kameralia\", vědu pro úředníky císařské komorní správy. Získal titul doktora práv a devět let pracoval ve státní správě, jako úředník císařské komorní prokuratury. Když roku 1843 jeho otec zemřel, převzal jeho zavedenou advokátní kancelář ve Vídni. Patřil ke 3. měšťanskému (neurozenému) stavu, ale stoupal v kariéře a byl velice vyhledávaným advokátem. Roku 1847 s bratrem Augustem vykonal velkou cestu po Orientu. Zapojil se i do veřejného života. Byl členem právnického čtenářského spolku, který založil jeho otec. Profiloval se jako odpůrce Metternichovy absolutistické vlády.", "section_level": 2}, {"title": "Liberálním politikem a ministrem spravedlnosti.", "content": "Jeho politickou kariéru odstartoval revoluční rok 1848. Už na veřejném shromáždění 13. března 1848 podpořil liberální požadavky vídeňského lidu.  Ve volbách roku 1848 byl zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Vídeň-předměstí v Dolních Rakousích. Uvádí se jako advokát, ministr vnitra. V seznamu poslanců k lednu 1849 ještě figuruje. Otto Urban ovšem uvádí, že se mandátu ve sněmu předčasně vzdal.  Od 18. července 1848 do 28. července 1849 vykonával funkci ministra spravedlnosti Rakouského císařství. Byl významnou postavou reformně a liberálně orientovaného kabinetu Doblhoff-Wessenberg. Tehdy náležel Bach jako \"muž března\" (březnové revoluce ve Vídni) mezi populární osobnosti liberálního tábora, jejichž účast ve vládě měla pomoci novému kabinetu. V této počáteční fázi svého vládního působení rovněž vstřícně vystupoval vůči českým politikům, ačkoliv ve Vídni byly po pražských svatodušních bouřích silné nálady protičeské.  Jako ministr se v srpnu 1848 zapojil do parlamentních debat o zrušení poddanství. Rozhodně se vyslovil pro odstranění patrimoniálního zřízení. Zároveň ale jménem vlády podpořil výplatu náhrad za zrušení poddanství. Byl to ovšem první okamžik, kdy rakouská vláda přímo zasáhla do jednání parlamentu, vyjádřila svůj postoj a snažila se zákonodárce ovlivnit. Dosud probíhala jednání sněmu bez přímého vlivu vlády. 2. září 1848 Bach na sněmu prohlásil, že kabinet respektuje práci parlamentu, ale že jeho rolí je primárně připravit ústavu státu, nikoliv schvalovat běžné zákony. Ty totiž podle něj sice mohly být přijímány, ale zpětně podléhaly schválení císaře. Chtěl tento přístup aplikovat právě na otázku odškodnění po zrušení poddanství. Bachův názor vyvolal kritiku parlamentní levice, která vznesla otázku důvěry vládě, zatímco čeští poslanci Bacha a vládu podpořili. V září také na sněmu obhajoval, proč by do parlamentu neměla být přípuštěna deputace povstaleckých Uher. I v tomto době ho sněmovní pravice včetně Čechů podpořila.", "section_level": 2}, {"title": "Příklon k neoabsolutismu, ministrem vnitra.", "content": "Od konce roku 1848, po říjnové revoluci ve Vídni, se v Rakousku formovala skupina usilující o zastavení a zvrácení revolučního dění. Bachova politická kariéra pokračovala i za vlády Felixe Schwarzenberga, která nastoupila v listopadu 1848. Armádní velitel a konzervativec Alfred Windischgrätz, jenž měl na sestavování nové vlády značný podíl, Bacha odmítal jako ministra spravedlnosti. Byl pro něj příliš spojen s revolučními a liberálními tendencemi. Schwarzenberg ale nechtěl o Bacha přijít a zajistil mu ve svém kabinetu udržení portfolia spravedlnosti.  Od počátku roku 1849 začala vláda chystat vlastní návrh ústavy, čímž by odstavila Říšský sněm. Na oktrojované (shora nařízené) ústavě pracoval ministr Franz Seraph von Stadion již od ledna 1849 a byla dohotovena 10. února. I proti Stadionově oktroji ale vystoupil ultrakonzervativní Windischgrätz. Windischgrätz zároveň doporučil předsedovi vlády Schwarzenbergovi, aby se zbavil \"ideologických\" ministrů, přičemž výslovně zmiňoval Stadiona a Bacha. Oba na schůzi vlády 20. února nabídli demisi. Schwarzenberg ji ale nepřijal a za Stadionův návrh se postavil. 3. března pak finální znění návrhu ústavy schválila ministerská rada a následujícího dne ho podepsal císař František Josef I. Stadion a Bach ihned odjeli do Vídně, kde začala návrh ústavy potají kopírovat státní tiskárna. 6. března 1849 pak ministr Stadion dorazil do Kroměříže, večer si nechal předvolat skupinu poslanců, aby jim sdělil, že sněm bude rozpuštěn a že vláda předloží vlastní ústavu. Bach mezitím pobýval v Olomouci. Stadion tam za ním ještě v noci vyrazil, aby prozkoumal kompromisní návrh předložený poslanci, aby sněm rozpuštěn nebyl a vláda mu svůj návrh ústavy předložila ke schválení. K takové dohodě ale nakonec nedošlo. Říšský sněm pak byl uzavřen. Otto Urban upozorňuje na historický paradox, kdy přední němečtí a čeští liberálové společně s předbřeznovým konzervativcem Franzem von Pillersdorfem společně protestovali proti politice Alexandera Bacha, jenž byl na jaře 1848 jedním z nejpopulárnějších vídeňských liberálů.  Jeho kariéra v následujících měsících dále gradovala. Od 17. května 1849 byl provizorně (po demisi ministra Stadiona ze zdravotních důvodů) a od 28. července 1849) definitivně až do 21. srpna 1859, tedy po celých deset let, ministrem vnitra Rakouského císařství.  Hned na počátku jeho působení ve funkci v květnu 1849 bylo rozkryto tzv. májové spiknutí v Praze. Následovalo zatýkání a represe, které fakticky potlačily liberální proud v české politice. Nebyl ale jasným kontrarevolučním konzervativcem. Otto Urban v této době vidí v kabientu Felixe Scharzenberga silné trio Alexander Bach, Anton von Schmerling a Karl Ludwig von Bruck, kteří se snažili omezeně realizovat reformní program v intencích ministra Stadiona. V nástupním oběžníku z 15. srpna 1849 Bach výslovně zmiňoval, že rekonstruovaná vláda má ústavní charakter. Nadále se počítalo se svoláním zemských sněmů na podzim 1850 a Říšského sněmu na jaro 1851. Do této doby spadají i četné modernizační kroky jako zrušení patrimoniální správy, zavedení obecní samosprávy a okresního a krajského zřízení. Také bylo prováděno finanční vypořádání po zrušení poddanství. Původně liberální Bach se ale posouval stále směrem ke konzervativnímu pojetí státu. V srpnu 1851 souhlasil se setrváním ve vládě i poté, co císař vydal tři výnosy, které dramaticky omezovaly poslední zbytky dělby moci v Rakouském císařství (Anton von Schmerling například podal rezignaci).  Měl velký podíl na deportaci předního českého žurnalisty Karla Havlíčka Borovského do jihotyrolského Brixenu, kterou na jeho doporučení nařídil císař František Josef I. Stalo se tak v prosinci roku 1851 bez jakéhokoli soudního řízení. Přesněji soud v Kutné Hoře Havlíčka osvobodil, ale Bach měl v té době již císařské povolení k zavedení praxe nuceného vystěhovávání politicky nebezpečných novinářů. Předtím přitom Karla Havlíčka Borovského toleroval až podporoval. V červnu 1849 prosadil zrušení zákazu vydávání \"Národních novin\" a zachovával si díky tomu v Čechách jistou popularitu. Později se Bach vyjadřoval kladně ke všem Havlíčkovým žádostem o povolení návratu do Čech a poskytoval v tomto směru i rady stran vhodného postupu jeho příbuzným. Nicméně v té době již nebyl v pozici, kdy by podobné rozhodnutí mohl sám udělat.  Silvestrovské patenty v prosinci 1851 oficiálně ukončily ústavní formu vlády v Rakousku. Bach pak na Nový rok 1852 obdržel Císařský rakouský řád Leopoldův, čímž získal nárok na povýšení do šlechtického stavu. Po Schwarzenbergově smrti byl 9. dubna 1852 prozatímně pověřen funkcí předsedy ministerské konference Rakouského císařství (tedy fakticky předsedy vlády). Úřad ale zastával jen pár dní. 11. dubna 1852 se předsedou ministerské konference stal Karl Ferdinand von Buol-Schauenstein. Vláda ovšem v této době přestala fungovat jako kolektivní orgán a změnila se v sbor jednotlivých ministrů, jimž fakticky předsedal císař.  V roce 1852 vydal jako ministr nový spolkový zákon, který znemožnil utváření politických spolků a podřídil spolkový život koncesní povinnosti předběžného souhlasu státu. Roku 1853 také společně s dalšími ministry dovedl do fáze realizace novou strukturu státní územní správy s okresy a kraji. Zároveň tlačil na zrušení výjimečného stavu v některých oblastech monarchie coby pozůstatku potlačování revoluce v letech 1848–1849, což již nyní podle něj nebylo nutné. V Praze a Vídni byl výjimečný stav zrušen k 1. září 1853. Období 50. let 19. století v rakouské politice bývá označováno jako Bachův absolutismus, ačkoliv formálně a ani neformálně nebyl hlavním strůjcem dění. Jak uvádí historik Otto Urban, byl ovšem Bach viditelnou fasádou režimu a zároveň efektivním vykonavatelem jeho instrukcí. Konzervativní i liberální odpůrci ministra Bacha tak z něj obzvláště na konci dekády, kdy se pevnost režimu začala hroutit, učinili hlavní postavu a hlavní terč kritiky. On sám se o své filozofii státu vyjádřil v roce 1852 následovně: „\"Zatím nemáme stát, teprve ho musíme vytvořit, abychom mohli vládnout jako jinde v Evropě. Všechnu vnější i vnitřní opozici potlačíme, všechno staré je prohnilé anebo zastaralo časem; musíme stavět znovu, ale nerušeně, a přitom nemůže nám veřejné mínění nijak pomáhat, protože to je české, maďarské, slovanské, italské a usiluje o rozklad celku. A protože nemáme žádný společný stát, žádné společné cítění, proto nechceme zatím žádné zastoupení\".“ Otto Urban tak odmítá podle něj zjednodušené odsudky označující Bacha za \"bezzásadového kariéristu a politického chameleóna\". Upozorňuje na vztah vzájemného spojenectví mezi Bachem a Schwarzenbergem. Konzervativní aristokrat Schwarzenberg si vážil Bachovy energie a kryl ho před odsudky jiných šlechticů. Neurozený původ zároveň Bacha trvale znevýhodňoval i v dobách jeho působení ve vysoké vládní funkci. Když se v roce 1851 konala v Olomouci schůzka císaře Františka Josefa a ruského cara Mikuláše I., car Bacha okázale ingnoroval a jako jediného vrcholného politika ho odmítl přijmout. Když po roce 1852 Bach ztratil svého zastánce Schwarzenberga, našel si hlavního spojence proti útokům vysoké šlechty v církevních hodnostářích. Právě až tehdy se začal skrz svůj bigotní katolicismus naprosto odcizovat svým původním liberálním stoupencům a obhájcům. Pravidelně se účastnil bohoslužeb. Vrcholem jeho proměny v loajálního vykonavatele neoabsolutistické, konzervativní politiky byl konkordát roku 1855 mezi katolickou církví a Rakouskem.  V polovině 50. let patřilo duo Bach a Buol-Schauenstein k hlavním stoupencům vojenské účasti Rakouska v krymské válce, což v řadách proruské rakouské aristokracie a generality naráželo nesouhlas. V této době se také začal rakouský stát potýkat s rostoucími rozpočtovými problémy.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr kariéry.", "content": "Po prohrané bitvě u Solferina, která otřásla postavením Rakouska, následoval i jeho konec v ministerské funkci, čímž se otevřel prostor pro postupnou obnovu ústavního systému vlády. 21. srpna 1859 byl Bach propuštěn z vlády.  Byl následně přesunut na post velvyslance u papežského stolce v Římě Zde působil do roku 1868. Podle jiného zdroje do roku 1867.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alexander svobodný pán von Bach, německy Alexander Freiherr von Bach (4. ledna 1813 Loosdorf – 13. září 1893 Unterwaltersdorf) byl rakouský politik, během revolučního roku 1848 nejprve představitel liberálů, později vykonavatel a strůjce politiky potlačení revoluce, ministr spravedlnosti (1848–1849) a ministr vnitra Rakouského císařství (1849–1859). Jeho působení na počátku vlády Františka Josefa I. je spojeno se (znovu) zavedením neústavní moci tzv. neoabsolutismu, též Bachův absolutismus.", "tgt_summary": "亚历山大·冯·巴赫男爵(德语: \"Alexander Freiherr von Bach\",1813年-1月4日-1893年-11月12日),奥地利政治家。他最显着的成就是帮助奥地利皇帝弗朗茨·约瑟夫一世在帝国内部建立起一套活力高效的中央集权统治。", "id": 1922852}
{"src_title": "Sofie", "tgt_title": "索菲亞", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Sofia má velmi dávnou historii, podle archeologických nálezů bylo místo osídleno už před osmi tisíci let. V 7. století př. n. l. zde vzniklo sídlo bojovných thráckých Serdů, podle nichž se nazývalo \"Serdica\". Roku 339 př. n. l. je dobyl Filip II. Makedonský a roku 29 př. n. l. zde založili Římané město \"Ulpia Serdica\", hlavní město vnitřní Dácie. Za císaře Trajána (98-117) město rozkvetlo, byla zde mincovna, fórum a řada veřejných budov. Koncem 2. století bylo město ohrazeno vysokou hradbou. Roku 342 sem svolali oba císařové koncil, který však neskončil úspěchem a nebyl uznán jako ekumenický. Roku 447 vyplenili Serdiku Hunové pod Attilou, později pak i Gótové.  Za císaře Justiniána I. bylo město obnoveno a opevněno, v letech 532-537 byl postaven kostel Sv. Sofie. Brzy nato dobyly Serdiku slovanské kmeny a název Serdika upadl v zapomenutí. Roku 809 ji dobyl bulharský chán Krum a město dostalo slovanský název \"Sreděc\". Za byzantské vlády v 11. a 12. století se nazývalo \"Triadica\", v době Druhé Bulharské říše bylo znovu opevněno a ve 14. století dostalo podle kostela název Sofia. Roku 1386 dobyli město po dlouhém obléhání osmanští Turci a drželi je po pět století. Město bylo sídlem rumelského beje a vznikla zde řada mešit a minaretů, vcelku ale chátralo a když je ruský generál Gurko roku 1878 dobyl, žilo zde asi 18 tisíc obyvatel v chatrných domech bez vody.  Když roku 1879 rozhodlo ústavodárné shromáždění ve Velkém Tarnovu, že hlavním městem nového Bulharska bude Sofia, nastal v městě pohyb, obyvatel rychle přibývalo a v letech 1904-1912 byla postavena katedrála sv. Alexandra Něvského. Roku 1925 zorganizovalo bulharští komunisté bombový atentát na kostel Sveta Nedelja, při němž zahynulo přes 120 lidí a 500 bylo zraněno. Za 2. světové války, kdy Bulharsko stálo na německé straně, utrpěla Sofie leteckými nálety a roku 1944 vyhlásil Stalin Bulharsku válku a celou zemi obsadil. 15. září 1946 zde Jiří Dimitrov vyhlásil lidovou republiku a ve městě pak vznikla řada veřejných budov, sídlišť a továren. 10. listopadu 1989 komunistický režim padl a vzniklo demokratické Bulharsko. Hospodářská přestavba byla v Bulharsku velmi obtížná, Sofie se však rychle vzpamatovala a je dnes velmi živým městem.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Město spadá do Oblasti Sofie, která se z hlediska státní správy dělí na 24 rajónů, přičemž některé z nich zahrnují kromě sofijských čtvrtí (kvartálů) také okolní vsi, nebo vůbec nezahrnují části vlastního města, které zabírá pouze na 15 % rozlohy oblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Významné stavby.", "content": "V Sofii se nachází 9 univerzit, sídlo metropolity Ortodoxní církve a římskokatolické diecéze. Mezi významné památky patří:", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Ve východní části města leží mezinárodní letiště, od roku 2006 s novým terminálem.  Díky strategické poloze Sofie je město důležitým centrem pro mezinárodní železniční a automobilové trasy. Městem procházejí evropské trasy E79 z Rumunska do řecké Soluně a E80 z Portugalska do Turecka. Ve městě jsou zastoupeny všechny hlavní druhy dopravy (kromě vodní dopravy). V Sofii je celkem 8 železničních stanic, z nichž největší je centrální nádraží. Vedle něj je nové autobusové nádraží, největší a nejmodernější svého druhu v zemi.  Od roku 1901 je v Sofii tramvajová doprava, dnes má 21 linek a celkem 84 km tratí. Devět trolejbusových linek měří 104 km a v Sofii jezdí téměř 600 městských autobusů. Od roku 1998 má Sofia funkční systém metra, v současnosti se 27 stanicemi, celkově se však do budoucna plánuje vybudovat další stanice. Metro se stavělo dlouhých dvacet let, jeho výstavba totiž byla několikrát zastavena kvůli archeologickým nálezům i kvůli nedostatku finančních prostředků. Jednotné jízdné činí 1 leva. Ve městě jsou také velmi oblíbené taxi služby, hlavně díky cenové dostupnosti oproti jiným evropským metropolím.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Město má velké metalurgické závody na výrobu kovů, dále je ve městě zastoupen strojní průmysl, textilní, chemický a potravinářský. Po skončení 2. světové války, došlo ve městě k rozsáhlé industrializaci a masové výstavbě bytových jednotek, které značně narušily estetický ráz města. Po pádu minulého režimu do Sofie zamířil zahraniční kapitál. Přední světové firmy zde otevřely své závody např. Toyota a Pepsi. Také řada bank zde zřídila své pobočky pro celou oblast Balkánu.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Sofie je spolu s Turínem jediné město, které hostilo hry letní (1961, 1977) i zimní (1983, 1989) univerziády. Sofie byla také kandidátským městem pro pořádání zimních olympijských her 2014, byla ale vyřazena v prvním kole volby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sofie () je hlavní město Bulharska; leží na úpatí pohoří Vitoša na západě státu, blízko srbských hranic. Východním okrajem města protéká řeka Iskăr. Město, kde žije asi 14% obyvatel Bulharska, je politickým, hospodářským i kulturním střediskem země. Sofie je také nejdůležitějším univerzitním městem v zemi, sídlí zde 9 univerzit.", "tgt_summary": "索菲亚(, )是东欧国家保加利亚的首都和最大城市,位于索非亚盆地南部,四周山地环绕,2006年人口1,246,791。俄土战争结束,保加利亚成为独立民族国家后,索非亚才成为该国的首都。", "id": 2729838}
{"src_title": "Šintoismus", "tgt_title": "神道", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V nejstarší japonské kultuře zvané Džómon (7 500 – 300 př. n. l.) byly podle archeologických nálezů uctívány ženské figurky se zvýrazněnými mateřskými atributy. V období Jajoi (300 př. n. l. – 300 n. l.) se objevuje raná forma šintó. Rozmach nastává v období Jamato (250 – 710 n. l.), kdy pozici kněží získali v období Jamato předáci vládnoucích rodů nazývaných \"udži\", kněz pak byl nazýván \"udži no kami\". Ten měl funkci prostředníka mezi rodem a jeho ochranným kami, \"udžigami\". Tito duchové nebyli historickými, ale mýtickými předky a byli uctíváni ve svatyni, kam měli přístup pouze členové udži. Udžigami císařského rodu byla Amaterasu Ómikami, ačkoliv nikdy tak nebyla přímo označována. Později vytvořená udži neměla jako ochranné duchy mýtické předky, ale volila si místo nich jiné kami.  Už od rané historie bylo šintó konfrontováno s buddhismem, který se do Japonska dostal v roce 552 (v úvahu připadají i roky 522 a 538) v období Jamato. Obě náboženství spolu koexistovala, kami byli chápáni například jako ochránci buddhistických klášterů. Na druhou stranu někteří mniši věřili, že kami potřebují duchovní ponaučení, a proto postavili na konci 7. století chrám poblíž nejsvatějšího šintoistického místa, svatyně Ise zasvěcené Amaterasu Ómikami. Šintoistické svatyně také byly dány do správy různým buddhistickým sektám. Od 10. století byla populární teorie hondži suidažku považující kami za manifestace buddhistických božstev, například Amaterasu Ómikami se už roku 752 ústy orákula prohlásila za totožnou s Buddhou Vairočanou. Vznikly také synkretické školy jako Rjóbu šintó („Dvojnásobné šintó“) či Sannó ičidžicu šintó. V 15. století zas vznikla opačná teorie propagovaná školou Juiicu šintó (Jediné šintó), jež považovala kami za pravzory buddhů a bódhisattvů. Podle ní je také šintó pramenem konfucianismu a taoismu. V období Jamato byl šintoismus použit k upevnění státu vládnoucí vrstvou. V období pozdního feudalismu a vznikající buržoazie se v Japonsku, když bylo vyhlášeno období Meidži, opět šintó stalo nástrojem k posílení státu. V letech 1872 až 1945 bylo státním náboženstvím a bylo použito prostřednictvím státních institucí, především škol, k rozvoji japonského nacionalismu. Dobový šintoismus směřoval k snížení vlivu buddhismu. Po prohře Japonska se náboženství odloučilo od státu a roku 1946 se císař vzdal nároku na božskou podstatu.", "section_level": 1}, {"title": "Kami a kegare.", "content": "Ústředním prvkem kultu jsou kami, nejčastěji překládané jako bohové. Síla těchto bohů nemá univerzální zdroj a jsou jí obdařeni jak klasičtí bohové, tak stromy, skály, prameny či nástroje jako nářadí či zbraně. Tato síla může být dána krásou, užitečností či pouze citem toho, jež kami uctívá. Některá kami mají pouze lokální význam, jiná jsou zas uctívána po celém Japonsku. V původním podání kami nemají žádnou podobu. Existuje také pojem náboženského tabu, kegare, jež odpuzuje kami. Toho znečištění se lze se zbavit očistou či dočasným opuštěním společnosti, protože se může přenést na druhé. V norito, modlitebních vyznáních z roku 927, se mezi kegare uvádějí věci jako výkaly, krev, smrt a také oběti přírodních katastrof či lidé, kteří spáchali zločin proti společnosti. V pozdějších dobách se kegare staly i zločiny jako loupež či žhářství. V sexuálním oblasti byl zapovězený jen incest a sodomie. Pojetí kegare připomíná i mýtus o Izanagim a Izanami, božských manželích, kteří stvořili japonské ostrovy. V čínské kronice Wej se píše: „Musejí-li jet na moře, přikáží někomu, aby se nečesal a nemyl, nejedl maso a neobcoval s ženou. To je půst. Skončí-li cesta dobře, bohatě ho odmění, ale potká-li je nemoc nebo neštěstí, domnívají se, že je to proto, že se nedostatečně postil, a zabijí ho.“ Účinným prostředkem na očištění od kegare byla především voda, dokonce se prováděl obřad velké očisty \"óharae,\" jenž prováděl císař každý rok jako pokání za provinění, \"cumi\". \"Cumi\" v moderní japonštině znamená hřích, ale je to pojem blízký kegare a kromě chtěných provinění jako vražda se do něj řadily i nemoci a přírodní katastrofy. Za nečistou bývá považována i žena, kvůli svému spojení s krví. Přesto v před Jamatské společnosti existoval kult šamanek, jenž se postupem času přetransformoval do šintoistických kněžek zvaných miko („chrámová dívka“).", "section_level": 1}, {"title": "Svatyně.", "content": "V nejstarších dobách se sídlo kami ohraničovalo provazem z rýžové slámy, zvaným \"šimenawa\", čímž se stalo rituálně čisté. Také býval stavěn plot, jenž zcela či částečně zabraňoval pohledu na posvátné místo. Posvátný okrsek také vymezuje v pozdější době brána \"torii\". Provaz \"šimenawa\" bývá i na torii, doplněný bílými pruhy papíru \"gohei\", jež se také vážou na větvičky stromů. První svatyně byly tvořeny v období Kofun, ale nejstarší zachované jsou z 11. a 12. století z důvodu zvyku chrámy přestavovat, aby se obnovila jejich rituální čistota. V dnešním Japonsku je několik miliónů šintoistických svatyň, jež se podle tradice po dvaceti letech vždy obnovují.  Zastřešené svatyně zvané \"mija\" či \"džinda\" mívají podobu běžných obydlí a bývá v nich uložen předmět považovaný za sídlo kami. Tyto svatyně také nebyly shromaždištěm věřících, tím zůstával venkovní prostor. Do chrámu smí vstoupit jen kněz zvaný kannuši.  Mezi posvátná místa patří především svatyně bohyně Amaterasu a boha rýže na Ise, svatyně Heian Džingú a hora Fudži. Další jsou například hora Takačiho, řeka Hi, svatyně Izumo zasvěcená Ókunimušimu, nížina Kantó a průliv Uraga.", "section_level": 1}, {"title": "Rituály.", "content": "Před vstupem do svatyně je tradicí rituální umytí rukou v bazénku \"čózuja\" a vypláchnutí úst bambusovou naběračkou \"hišaku\". Při větším znečištění kegare je nutná celková koupel ledovou vodou nebo delší půst. Před budovou svatyně také věřící dávají mince do dřevěné krabice \"saisen-bako\", dvakrát udeří na gong, dvakrát se ukloní, silně a slabě tlesknou, přednesou božstvu svou prosbu, opět se dvakrát ukloní a ustoupí stranou. Také kupují amulety zvané omamori s ochranou funkcí. Magický význam také mají obrázky ema a papírky s věštbou zvané omikudži.  V domácnostech bývá malý oltář kamidana („polička bohů“), kam mimo jiné nejstarší žena v rodině každé ráno pokládá trochu jídla.  Přesto, že existuje třída kněží a kněžek, nevytvořilo šintó nikdy pevnou církevní organizaci, místo nejvyššího kněze zaujímá císař. Odznakem tohoto postavení jsou kultovní předměty (zrcadlo, meč a náhrdelník), jež bývaly uložené v paláci a později ve svatyni Ise, kde jsou dodnes.  Svatyně taktéž pořádají festivaly, v japonštině \"macuri\" s různou tematikou, nejznámějšími jsou asi Džidai macuri (Festival věků) v Kjótu a Tokiu. Bývají pořádány pod širým nebem a obsahují zpěv, hudbu a tanec a mnoho z nich se týká proseb a díků za úrodu. Tehdy se také nosí po ulicích přenosné svatyně mikoši a provádí rituální zápasy mladíků.", "section_level": 1}, {"title": "Literární prameny.", "content": "Šintó nemá ucelenou teologii ani posvátnou knihu jako je křesťanská Bible, náboženské záznamy, většinou s historickým obsahem vznikly až po příchodu buddhismu. Zdrojem šintoistické mytologie je kompilace kronik Kodžiki (Zápisky o starých věcech) a Nihonšoki (Kronika Japonska) z 8. století, které měly upevnit císařskou moc zdůrazněním její božské podstaty. Kodžiki byla sestavena na příkaz císařovny Gemmei v letech 711–712 a zabývá se stvořením světa, zrozením bohů, jež jsou předci císařské rodiny, a končí smrtí císařovny Suiko v roce 641. Nihonšoki je kronika dokončená v roce 720 silně ovlivněná čínskými a korejskými historickými a mytologickými díly, je součástí kompilace Rikkokuši, šesti národních kronik Japonska. Obě díla jsou ovlivněna konfuciánstvím, jelikož vznikla v době velkého pronikání čínské kultury. Mezi další zdroje patří Kogóšui (Paběrky dávných příběhů) z roku 807, modlitby norito, zeměpisné záznamy fudoki a antologie japonské poesie Manjóšú (přibližně z roku 760). Pozdějším zdrojem je Jinnó Šótóki (Kroniky skutečných rodokmenů božských císařů) z 14. století.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní efekty.", "content": "Šintó a jeho důraz na harmonii s přírodou vedlo k vzniku typicky japonských uměleckých forem jako je ikebana, tradiční japonská architektura a japonské zahrady. Kultovní význam mají i zápasy sumó, před nimiž kněží zápasiště očišťují vodou a rozhazují sůl. Vliv šintó se odráží i v japonské pop kultuře, především v manga a anime jako je Cesta do fantazie, Amatsuki nebo InuYasha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šintó (: 神道; Šintó, v češtině označováno jako šintoismus) je původní náboženství Japonska založené na animismu a polyteismu. Jedná se o jediné náboženství vzniklé v Japonsku a dodnes se přes vliv buddhismu a konfucianismu jedná o živé náboženství. Na rozdíl od jiných mnohých náboženství šintó neobsahuje jasný výčet pravidel a dogmat. Šintó lze v současnosti rozdělit do čtyř základních skupin: císařský (neveřejné rituály císařské rodiny), Jinja (nejrozšířenější forma s nejdelší historií, do konce 2. světové války úzce spjato se Státním šintoismem (státní, válečná, nacionalistická forma)), sektářské (čítá 13 forem, vzniklých od počátku 19. století) a lidové šintó (forma rozšířená hlavně na venkově, nemá žádnou větší organizaci). V dnešní době má šintoismus asi 100 miliónů vyznavačů. Slovo šintó je složeno ze znaků „\"šin\"“ (神) ve významu něčeho, co člověka významně přesahuje svou kvalitou, často pouze nepřesně překládáno jako bůh či duch (stejný znak se dá číst i jako kami) a „\"tó\"“ (道) ve významu cesta (stejný znak se používá i pro čínské slovo tao). Proto se o šintó mluví také jako o „cestě bohů“. Samotné slovo pochází až z období Meidži, kdy se šintó stalo státním kultem.", "tgt_summary": "神道(;也称为「」、「」)是日本的原生传统宗教,为日本民族的民族宗教,奠基于日本自古以来的民间信仰与自然崇拜,属于泛灵多神信仰。其特色是将世间万物中令人敬畏及崇拜的均视为神,从山、海之类的自然界物体或现象、祖灵、传统神话中的神祇与英雄、乃至各种幽灵等皆是,数量之多可以「八十万神」或「八百万神」来形容。与其他民间信仰相似,神道没有统一的信仰组织,旗下分为数个流派。", "id": 1304534}
{"src_title": "Pedofilie", "tgt_title": "恋童", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Věk dětí.", "content": "V některých definicích je pedofilie zúžena jen na reaktivitu vůči osobám s dosud nevyvinutými druhotnými pohlavními znaky. Podle jiných definic a pojetí (například i v Krafftově-Ebingově definici) pedofilní reaktivita obvykle (typicky) zahrnuje kromě předpubertálních dětí i děti v rané pubertě a nezřídka i ty dospívající a mladé dospělé (postpubescentní adolescenty), jejichž vzhled či jiné projevy si zachovaly dětské rysy. Dospívající tak obvykle jsou velmi přitažliví jak pro pedofily, tak pro lidi s převažujícím zaměřením teleiofilním („na dospělé“).", "section_level": 2}, {"title": "Výlučnost nebo převaha.", "content": "Obvykle se za pedofilii označuje jen výhradní nebo převažující reaktivita vůči dětem. Obdobná schopnost zamilovat se do dítěte, být jím citově přitahován, popřípadě reagovat na ně genitálním vzrušením je však v jisté (nedominantní) míře vlastní značné části populace, pravděpodobně většině. Rovněž podíl populace, který při falografickém vyšetření vykazuje na „dětské“ podněty stejnou nebo výraznější reakci než na „dospělé“ podněty, udávají výsledky studií spíše v desítkách procent, zatímco podíl lidí považovaných z důvodu pedofilie za úchylné (deviantní, parafilní) bývá obvykle udáván spíše v jednotkách nebo desetinách procent.", "section_level": 2}, {"title": "Pravá pedofilie a náhražkové a situační chování.", "content": "Definice obsažené v nozologických klasifikacích „duševních poruch a poruch chování“ se omezují na konfliktní aspekty a projevy, které jsou obvykle považovány za příznačné pro pedofilii, tedy nutkavost tužby po zakázaných sexuálních aktivitách s dětmi nebo stres způsobený jejich nemožností. Nemusí pak být zřejmé, zda do definice spadá pouhé erotické zaměření na děti, pokud svému nositeli ani dětem nepůsobí žádné problémy. Naopak do těchto definic spadají i případy tzv. „nepravé pedofilie“, kdy se sexuálních kontaktů s osobami pod zákonnou věkovou hranicí dopouští někdo, kdo nemá převažující erotické zaměření na děti. Někteří kritici vytýkají zejména definici v americkém manuálu DSM nekoherentnost, protože slučuje do jedné diagnostické kategorie „pravou“ i „nepravou“ pedofilii a obsahuje sporná kritéria (minimální věkový rozdíl „partnerů“ nebo „objektu“ touhy 5 let, minimální věk diagnostikované osoby atd.).  Pravá \"pedofilie\" (ve významu, v jakém pojem \"pedofilie\" zavedl Krafft-Ebing) se nazývá též preferenční, strukturální nebo fixovaná. Jejím protikladem v rámci uvažovaných příčin sexuálních kontaktů s dětmi je takzvaná pedofilie nepravá, situační, příležitostná, náhražková, regresní nebo incestní, která není pedofilií ve smyslu Krafft-Ebingovy definice. Zvlášť bývají zmiňovány ještě sadistické příčiny sexuálního kontaktu, zneužití nebo násilí, které rovněž nemusejí být spojeny s pedofilií. K podobnému rozlišování se přiklonili mnozí autoři, například Kinsey, Howells 1981, Abel, Mittleman & Becker 1985, Knight et al. 1985, Brongersma 1990, McConaghy 1993, Ward et al. 1995, Hoffmann 1996, Seikowski 1999.  Patologizující sociálně-kontrolní definice pedofilie nelze považovat za vyčerpávající popis z hlediska psychologie osobnosti, sociální psychologie ani sexuologie. Ucelená teorie pedofilie dosud nebyla vytvořena, resp. není obecně užívána. Mnoho odborníků je si vědomo, že značná většina pedofilně disponovaných osob neprojevuje patologické ani kriminální příznaky, ale tato oblast zatím zůstává za okrajem zorného pole středního proudu vědy.  Někteří odborníci považují za problematické používat termín \"pedofil\" k označení pachatelů sexuálních přečinů vůči dětem, zvláště z lékařského hlediska, zvláště když většiny sexuálních přečinů vůči dětem se dopouštějí situační pachatelé, nikoliv lidé, kteří sexuálně preferují prepubertální děti.  Někteří výzkumníci, například Howard E. Barbaree, však naopak chtějí, aby uskutečnění činů bylo jediným kritériem pro diagnózu pedofilie a taxonomie tak byla zjednodušena, protože standardy Americké psychiatrické asociace považují rovněž za neuspokojivé.  Někteří odborníci,", "section_level": 2}, {"title": "Posunuté významy.", "content": "Zejména v masových a bulvárních médiích se stále častěji vyskytuje posunutý, neodborný význam slova pedofilie, a to pro označení sexuálních aktivit s dětmi nebo osobami pod věkovou hranicí stanovenou zákonem, případně pohlavního zneužívání dětí nebo nakládání s dětskou pornografií. Začátkem 21. století tento význam slova začal občasně pronikat i do méně kvalitních úředních dokumentů. V anglojazyčných zemích je již používání termínu v posunutém významu běžné i v oficiálních dokumentech a projevech. Může docházet ke směšování nebo zaměňování tohoto významu s původnějšími psychiatrickými nebo psychologickými významy.", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotní diagnostické a statistické manuály.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní klasifikace nemocí.", "content": "\"Mezinárodní klasifikace nemocí\" pod označením F65.4 definuje pedofilii jako sexuální preferenci dětí, obvykle prepubertálního nebo časného pubertálního věku, chlapců, dívek nebo obou pohlaví. Ojedinělý incident nepředstavuje trvalou a převládající tendenci, která se pro tuto diagnózu požaduje. Avšak mezi pedofily zařazuje i muže (u žen je podle MKN pedofilie zjištěna zřídka), kteří si sice zachovávají preferenci pro dospělé sexuální partnery, ale obracejí se na děti jako na náhradní objekty.", "section_level": 3}, {"title": "DSM-IV.", "content": "Diagnostický a statistický manuál duševních poruch (DSM) Americké psychiatrické asociace (APA), revize 4. vydání (DSM-IV-R), uvádí pedofilii pod kódem 302.2 s následujícími diagnostickými kritérii: Nezahrnují se pozdně adolescentní jedinci zapojení do trvajícího sexuálního vztahu s osobou věku 12 nebo 13 let.  Diagnostická kritéria DSM nevyžadují uskutečnění sexuálních aktivit s dítětem. Diagnóza tedy může být založena na přítomnosti pouhých fantazií nebo sexuálních tužeb, pokud subjekt splňuje ostatní kritéria.", "section_level": 3}, {"title": "DSM-5.", "content": "Příslušná pracovní skupina pro přípravu 5. vydání DSM zveřejnila k 14. říjnu 2010 návrh nových diagnostických kritérií, podle nějž měla být pod kódem 302.2 dosavadní porucha „pedofilie“ nahrazena diagnostickou jednotkou „pedohebefilní porucha“ (Pedohebephilic Disorder) a diagnostická kritéria měla být rozšířena i na přitažlivost nebo chování vůči dospívajícím dětem (t. j. kromě přitažlivosti k osobám v prvním vývojovém stadiu podle Tannerovy stupnice má zahrnout i druhé a třetí). Definice v MKN-10 přitažlivost k raně pubertálním dětem již zahrnuje. V listopadu 2010 byl zveřejněn další návrh, v němž pod kódem U 03 je uvedena „pedofilní porucha“, v podrobnější specifikaci rozlišená na klasický typ (zaměření na předpubertální děti, obecně pod 11 let věku), hebefilní typ (zaměření na pubertální děti, obecně věku od 11 do 14 let) a pedohebefilní typ, tedy zaměření na obě věkové kategorie. Dále je rozlišeno zaměření podle pohlaví, k němuž je dotyčný sexuálně přitahován. Pokud se v posledních letech v nekontrolovaném prostředí neobjevily příznaky poruchy (distres nebo „opakované chování“), má být klasifikována pedofilní porucha v remisi.  Diagnostická položka U 03 Pedophilic Disorder (pedofilní porucha) podle návrhu z druhé poloviny roku 2011 má mít tato kritéria:  Přejmenování diagnostické jednotky „pedofilie“ na „pedofilní poruchu“ a obdobná změna u ostatních parafilií je v návrhu zdůvodněna konsensem pracovní skupiny, že pouhá parafilie (kritérium A) není psychiatrickou poruchou a nevyžaduje psychiatrickou intervenci. Parafilní poruchou je až současné splnění kritéria B (a C). Ve vlastním nově navrhovaném textu však pojem pedofilie a jeho vztah k pojmu pedofilní poruchy není vůbec zmíněn.  Zahrnutí hebefilie (která je v americkém pojetí, na rozdíl od evropského, definována zaměřením jen na věk raného dospívání a bez ohledu na pohlaví) do klasifikace poruch prosazuje nejméně od roku 2008 především Ray Blanchard (předseda pracovní podskupiny DSM-5 pro parafilie) a další sexuologové z Torontské univerzity, mnozí jiní odborníci (např. Richard Green, editor DSM-IV Michael First, Karen Franklin či Charles Moser) se však k patologizaci reprodukčně funkčního chování za účelem podpory právních a společenských norem postavili kriticky, William O'Donohue naopak požadoval ještě širší kritéria.  Spor při přípravě DSM-5 vznikl ohledně těch pedofilů, kteří nesplňují kritéria pedofilie jako poruchy, protože nesplňují diagnostické kritérium B (uskutečnění parafilních tužeb nebo klinicky významný distres či vztahové obtíže). Zatímco Richard Green považuje za odpovídající řešení vypustit pedofilii z klasifikace poruch, William O'Donohue preferuje vypuštění kritéria B, tj. patologizaci i těch pedofilů, kteří nesplňují dosavadní obecná kritéria psychické poruchy. Ray Blanchard navrhl řešení aplikovatelné pro všechny parafilie, které spočívá v odlišení pojmu parafilie od pojmu parafilní poruchy, přičemž samotné zjištění parafilie ještě nemusí být důvodem k diagnóze parafilní poruchy a mírné a neškodné parafilie by nebyly patologizovány.  K dosavadní podmínce DSM-IV, která vyžadovala \"opakující se intenzivní\" fantazie, tužby nebo chování po dobu nejméně 6 měsíců, byla v návrhu z roku 2010 do nově navržených kritérií jako alternativa navržena i situace, kdy vzrušení vůči předpubertálním nebo pubertálním dětem je stejné nebo větší než vůči dospělým jedincům (a to i v případě, kdy není opakující se nebo intenzivní podle původní podmínky). Jde tedy o návrat relativního (preferenčního) kritéria podle DSM-III při současném zachování kritéria intenzity, jímž DSM-III-R preferenční kritérium nahradil. Návrh DSM-5 z roku 2011 se od této změny odvrátil a vrátil se v podstatě k formulaci z DSM-IV, podle níž by pedofilie by mohla být diagnostikována i u toho, u koho převažuje například zaměření na dospělé a naopak nemůže být diagnostikována u toho, u koho sexuální tužby nejsou intenzivní.  Zatímco DSM-IV v kritériu B vyžadovala, aby osoba pedofilní touhy buď uskutečnila anebo kvůli nim trpěla klinicky významný, v revidované verzi už jen zřetelný distres nebo meziosobní obtíže, podle návrhu DSM-5 z roku 2010 k diagnóze postačí i to, aby osoba takovou stimulaci od dětí vyhledávala („the person has sought sexual stimulation“), naopak samotné uskutečnění bez vyhledávání již není zahrnuto. Nově byla navržena také podmínka, že se toto vyhledávání (usilování) musí týkat dvou nebo více předpubertálních dětí nebo nejméně tří dětí, z nichž nejméně jedno je pubertální (pubescent). (Dlouhodobý sexuální vztah s jedním dítětem nebo přitažlivost k němu by tedy k naplnění diagnostických kritérií nestačily.) Návrh z roku 2011 se víceméně vrací ke znění DSM-IV, pouze děti v kritériu A jsou uvedeny jen v množném čísle a výraz „meziosobní obtíže“ v kritériu B je nahrazen spojením „zhoršení (postižení) v sociální, profesní nebo jiné důležité oblasti“. Zatímco DSM-IV v kritériu A obsahovala chování zahrnující sexuální aktivity s dítětem nebo s dětmi, návrh DSM-5 z roku 2011 hovoří o sexuálním vzrušení z dětí manifestovaném mimo jiné v chování (avšak není již specifikováno, o jaké chování by mělo jít) a mezi způsoby manifestace intenzivního sexuálního vzrušení je explicitně zmíněno intenzivní užívání pornografie zobrazující děti.  Podle návrhu DSM-5 z roku 2010 měly být nově do diagnózy pedohebefilní poruchy zahrnuty i případy, kdy osoba netrpí klinicky významným stresem ani nevyhledává a neuskutečňuje sexuální kontakty s dětmi, ale jen po dobu delší šesti měsíců opakovaně užívá pornografii zobrazující předpubertální nebo pubertální dětí a je jí silněji sexuálně vzrušena než pornografií zobrazující fyzicky dospělé osoby (podmínka opakovaného dlouhodobého užívání a podmínka vzrušivosti jsou v konjunkci. tj. k diagnóze nestačí splnění jedné z nich, ale musí být splněny obě). Návrh z roku 2011 se vrátil blíže k formulaci DSM-IV, přičemž rozsáhlé užívání pornografie je zařazeno do kritéria A, nikoliv do kritéria B (t. j. je příznakem pedofilie, ale pokud nepůsobí společenské problémy nebo distres, nepostačuje k diagnóze pedofilní poruchy).  Dále bylo v obou návrzích DSM-5 (2010 i 2011) navrženo zvýšení dosavadního věkového kritéria diagnostikované osoby ze 16 na 18 let. T. j. zatímco podle DSM-IV nebylo možno diagnostikovat pedofilii u osoby mladší 16 let, návrh DSM-5 to striktně vylučuje u všech osob mladších 18 let. Je navrženo zachování podmínky věkového rozdílu nejméně 5 let vůči přitažlivým osobám.  Navrženo je rozlišení na pedofilní typ, v návrhu z roku 2011 přejmenovaný na klasický typ (obecně do věku 11 let), hebefilní typ (obecně věk 11 až 14 let) a pedohebefilní typ (přitažlivost k oběma věkovým kategoriím), dále rozdělení podle přitažlivosti k mužskému, ženskému nebo obojímu pohlaví (termíny homosexuality nebo heterosexuality nejsou v tomto návrhu kritérií použity ani zmíněny). DSM-IV specifikuje věk dětí \"obecně 13 let nebo mladší\".  Preferenční kritérium je zahrnuto v odstupňování vážnosti poruchy. Stupněm 0 (none, žádná) je klasifikováno, když nejsou žádné známky parafilních tužeb, fantazií nebo chování, stupeň 1 (mild, mírná) je, když parafilní projevy jsou slabší než normofilní, stupeň 2 (moderate, přiměřená) označuje, když parafilní projevy jsou přibližně stejné jako normofilní, stupeň 3 (severe, vážná) značí, že parafilní projevy jsou silnější než normofilní a stupeň 4 (very severe, velmi těžká), když parafilní projevy zcela vytlačily normofilní.", "section_level": 3}, {"title": "Příbuzná zaměření, projevy a stavy.", "content": "Erotická reaktivita vůči dětem v kojeneckém věku (nepiofilie) nebo v předškolním věku (infantofilie) se někdy od pedofilie rozlišují, popřípadě se považují za specifické typy pedofilie. U žen zpravidla splývají s mateřským instinktem, který někteří odborníci považují za velmi příbuzný se schopností erotického přilnutí.  Erotická reaktivita vůči dospívajícím chlapcům někdy bývá označována jako efebofilie (\"efébos\" je řecky mladík). Některé diagnostické metodiky rozlišují zaměření jemněji, např. Kurt Freund rozlišoval dva typy efebofilie podle toho, zda se vztahují ke starším dospívajícím, nebo mladším dospívajícím.  Erotická reaktivita vůči dospívajícím dívkám bývá nazývána hebefilie nebo korofilie.  Většina speciálnějších označení není součástí obecně známé a užívané terminologie a zůstává svázána s konkrétními odborníky, vědeckou školou nebo teorií. V angličtině někdy bývají pojmy efebofilie a hebefilie považovány za synonymní a obě jsou užívána jak pro náklonnost k chlapcům, tak k dívkám. V některé literatuře (např. \"Úvod do sociologie\", Jan Jandourek, Portál 2003, str. 112) je pro náklonnost k chlapcům užíván tradiční starořecký výraz „pederastie“, zatímco slovo „pedofilie“ je považováno jen za označení náklonnosti k dívkám.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v populaci.", "content": "Definice pedofilie nemá ostrou hranici a není jednotná, proto nelze výskyt (prevalenci) pedofilie v populaci vyčíslit způsobem, který by měl obecnou vypovídací schopnost. Přesněji sledovat lze pouze četnost trestních případů, které s pedofilií souvisí jen nepřímo, případně četnost zdravotnických intervencí vykazovaných v souvislosti s diagnózou pedofilie. Většina pedofilně disponovaných osob však do těchto případů nespadá.  Některé studie došly k závěru, že nejméně čtvrtina dospělých mužů (lidí?) může pociťovat sexuální vzrušení ve vztahu k dětem. Kurt Freund a kol. (1972) se vyjádřil, že „u mužů s nedeviantní objektovou preferencí se nepochybně vyskytují pozitivní sexuální reakce vůči (nahým) 6–8letým dívkám.“  V roce 1989 Briere a Runtz provedli výzkum 193 vysokoškolských studentů-mužů ve vztahu k pedofilii. Z tohoto vzorku 21 % přiznalo sexuální přitažlivost k některým malým dětem; 9 % udávalo sexuální fantazie zahrnující děti; 5 % přiznalo masturbaci s těmito fantaziemi a 7 % připustilo možnost sexuálních aktivit s dítětem, pokud by se mohli vyhnout odhalení a potrestání. Tyto sexuální zájmy byly asociovány (korelovaly) s negativními ranými sexuálními zkušenostmi, masturbací s pornografií, respondentem udávanou možností znásilnění ženy, sexuální promiskuitou a názory podporujícími nadřazenost muže nad ženou. Autoři také poznamenali, že „vzhledem k předpokládané společenské nepřijatelnosti takových přiznání je možno předpokládat, že skutečné počty byly ještě vyšší“.  Hall a kol. z Kent State University ve své studii zjistili, že z jejich vzorku, 80 dospělých mužů – dobrovolníků, z nichž jen 20 % přiznávalo nějakou přitažlivost k předpubertálním dívkám, 32,5 % vykazovalo ve vztahu k heterosexuálním pedofilním podnětům stejné nebo větší sexuální vzrušení než vůči dospělým podnětům.  Citované výzkumy se většinou zaměřují úzce na genitální projevy pedofilie. Citové a vztahové projevy pedofilie (schopnost zamilovat se do dětí a citově k nim přilnout, pocit naplnění a štěstí ze vztahu s nimi) hrají sice v praxi často při stanovení diagnózy pedofilie rozhodující roli, avšak ve výzkumech je ze společenských i metodologických důvodů není možné odlišit od sociálně akceptovaných a oceňovaných citů a vztahů interpretovaných obvykle jinak než jako projev pedofilie. Důležitost proceptivních (negenitálních) projevů pedofilie pro diagnostiku zdůrazňuje například Aleš Kolářský a Jaroslav Madlafousek ve své teorii sexuálního motivačního systému (SMS).  Pedofilií žen se téměř žádné výzkumy nezabývají, mimo jiné i proto, že neorgasmické genitální erotické projevy jsou u žen méně zřetelné a příznačné. Citové a vztahové projevy vůči nejen vlastním, ale i cizím dětem jsou od žen očekávány a jsou mnohem snáze považovány za přirozené a normální i v případech, kdy by obdobný kontakt nebo vztah ze strany muže byl již považován za podezřelý nebo nepatřičný. Mezinárodní klasifikace nemocí se s tímto faktem vypořádává opatrnou formulací: \"Pedofilie je zřídka zjištěna u žen.\"  Přestože je v odborných textech (na rozdíl od laického povědomí) obvykle obecně uznáváno, že převážná většina pedofilně disponovaných osob nepatří mezi pachatele sexuálních deliktů, neproblémové a socializované projevy pedofilie a nekriminální pedofilové nejsou publikovanými studiemi významně reflektováni.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt mezi pachateli sexuálních deliktů vůči dětem.", "content": "Pachatel sexuálního zneužití dítěte je, navzdory všem lékařským definicím, obvykle považován a označován za pedofila. Příčinou však mohou být jiné motivace jako stres, manželské problémy, nemožnost nalezení dospělého partnera nebo příčinou násilí mohou být nesexuální důvody. Sexuální zneužití dítěte tak může a nemusí být příznakem, že pachatel je pedofilem, většina takových pachatelů ve skutečnosti nemá sexuální zájem primárně o děti.  Ti pachatelé sexuálních deliktů vůči dětem, kteří nesplňují běžná diagnostická kritéria pedofilie, bývají nazýváni jako situační, příležitostní nebo regresní pachatelé. Mnohé studie došly k závěrům, že pouze 2–10 % z pachatelů pohlavního zneužití dítěte splňuje běžná kritéria pedofilie. (Kinsey-Report, Lautmann, Brongersma, Groth). Dle českého sexuologa Petra Weisse tvoří pedofilové 10 % pachatelů pohlavního zneužívání dětí.  Některé zdroje však podíl lidí s pedofilií uvádějí podstatně vyšší, například psychiatr z New Yorku Gene Abel v knize \"Stop Child Molestation\" popisuje výsledky studie 2429 pachatelů sexuálního zneužití provedené klinikou Mayo Clinic, podle níž lidé s pedofilií obtěžovali 88 % z obětí pohlavního zneužívání a spáchali 95 % z jednotlivých případů pohlavního zneužívání. Některá z těchto čísel pak citují i některé další knihy zabývající se pohlavním zneužíváním. Hallovi však v těchto údajích počítali mezi pedofily i tzv. neexkluzivní pedofily, tedy osoby zaměřené zároveň na dospělé i na děti, tedy které děti nepreferují – takové osoby se podle některých definic za pedofily nepovažují. Za exkluzivní pedofily se podle Halla označilo pouze 7 % ze zkoumané skupiny pachatelů, což koresponduje s odhady jiných výzkumníků.  Abel, Mittleman, and Becker (1985) a Ward a kol. (1995) poznamenali, že jsou obvykle velké charakteristické rozdíly mezi těmito dvěma typy pachatelů. Situační pachatelé mají sklon se deliktu dopustit v době stresu. Mají méně obětí, často z okruhu rodiny, a obecně preferují dospělé partnery. Pedofilní pachatelé podle této studie často začínají se svým deliktem v ranějším věku, často mívají větší počet obětí, které častěji nepocházejí z okruhu rodiny. Mají ke svým činům silnější pohnutky a zastávají hodnoty a názory, které silně podporují „deliktní“ životní styl. Předpokládá se, že ve většině případů incestu mezi otcem a dcerou je otec situačním pachatelem, nikoliv pedofilem.", "section_level": 2}, {"title": "Pedofilie a společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Spojování pedofilie s nebezpečností a trestnou činností.", "content": "Právní předpisy a oficiální dokumenty československé, české i významných mezinárodních institucí donedávna zásadně nesměšovaly lékařsko-psychologický pojem pedofilie s trestnými činy nebo společensky problematickými jevy, zejména pohlavním zneužíváním dětí a dětskou pornografií. Tato záměna byla typická zejména pro některé novinářské styly nebo nepřesné překlady z jiných jazyků a pro laickou veřejnost. Například článek MF Dnes z 13. května 2004 nesl název \"Stát vyhlásil válku pedofilům\", ačkoliv referoval o krocích a záměrech, v nichž státní orgány pedofily ani pedofilii nezmiňovaly.  Přibližně po roce 2000 začalo spojování, případně zaměňování těchto fenoménů častěji pronikat i do některých oficiálnějších dokumentů.  Skupina poslanců PSP ČR zvolených za KSČM, v čele s Milanem Bičíkem, v důvodové zprávě ke svému návrhu novely trestního zákona ze 14. prosince 2006 uvedla: „Po internetu si osoby s pedofilními sklony vyměňují nebo prodávají fotografie a videonahrávky dětí, včetně dětských pornografických materiálů. Současně na svých chatových místnostech probírají své postoje, pocity a sexuální zážitky. Vzájemně se utvrzují v tom, že jejich sexuální orientace není nic špatného a že bude jednou společností akceptována a respektována tak, jako je v současnosti akceptována a respektována homosexualita. Tím dochází k nebezpečné relativizaci pedofilní orientace. (...) Tyto osoby rovněž prostřednictvím dětských chatových místností navazují kontakt s dětmi, který v mnoha případech může směřovat až k navazování kontaktů osobních.“", "section_level": 2}, {"title": "Akceptované projevy pedofilie.", "content": "Přestože lékařské pojetí se zabývá pedofilií především jako poruchou, i někteří sexuologové zmiňují, že pedofilní orientaci mělo také mnoho lidí, kteří byli dětem významně přínosní (právě v souvislosti s touto vlastností) a nebyli přitom kvůli tomuto založení považováni za nebezpečné. Například český sexuolog prof. Petr Weiss pro slovenské noviny Nový čas sdělil svůj názor, že pedofily byli Hans Christian Andersen, Lewis Carroll i Jaroslav Foglar. Sexuoložka a psychoterapeutka Hana Fifková v rozhovoru pro časopis \"Psychologie dnes\" v roce 2002 popsala, jak terapeuticky doprovázela klienta, který k ní ve svých 14 letech přišel s diagnózou homosexuální pedofilie a nyní úspěšně vede dětské oddíly, a vyjádřila názor, že „pedofilně orientovanému člověku by se v práci s dětmi bránit nemělo, tím spíše, je-li se svou sexualitou vyrovnán.“", "section_level": 2}, {"title": "Emancipační hnutí.", "content": "Zhruba od šedesátých let 20. století se profilují odborné diskursy i aktivistická hnutí, která si vesměs kladou za cíl destigmatizaci pedofilie, upozornit na rozdíl mezi pedofilií a zneužíváním dětí, méně negativní pohled na pedofilii a boj s protipedofilními postoji, případně pomoc osobám s pedofilním založením.  Na odborné úrovni se pedofilií z těchto pozic zabývali či zabývají například Frits Bernard, Theo Sandfort, Edward Brongersma, Frans Gieles.  V letech 1987–1995 vycházel odborný peer-reviewovaný časopis \"Paidika: The Journal of Paedophilia\", vydávaný nizozemskou neziskovou organizací \"Stichting Paidika Foundation\".  Z aktivistických hnutí jsou významnější například severoamerická NAMBLA (zal. 1978), nizozemský MARTIJN. (zal. 1982), Dánská asociace pedofilů (1985–2004), nizozemský JON  Problematice pedofilie nebo vztahů mezi dětmi a dospívajícími nebo dospělými se věnuje několik tematických portálů a on-line knihoven, například Ipce, z křesťanských pozic Philia.. V Česku a na Slovensku působí Československá pedofilní komunita Čepek, která je vedená samotnými pedofily a jejímž cílem je prevence zneužívání dětí, zejména formou vzájemné pomoci mezi pedofily a odstrašujícími příběhy zneužitých dětí a také osvěta společnosti na téma pedofilie.  Zhruba od roku 1997 začala být klasická forma organizování doplňována a nahrazována komunikací po internetu, která v omezené míře umožňuje jak komunikaci mezi pedofilně zaměřenými osobami s různými názory navzájem, tak účast v diskusích se širší veřejností včetně lidí v jiných životních situacích nebo zastánců různých příbuzných či naopak oponujících názorových směrů. V rámci svého sebeurčení aktivisté začali označovat vztahy, city nebo zaměření k chlapcům jako boylove, zkráceně BL, a vztahy, city nebo zaměření vůči dívkám jako girllove, zkráceně GL, pedofilové se označují jako boyloveři nebo girlloveři. Někteří jednotlivci a skupiny hlásící se k těmto pojmům akcentují vztahovou rovinu a odmítají explicitně sexuální kontakty s dětmi, popřípadě se distancují i od označení „pedofil“, jiní se snaží formulovat etické zásady, které připouštějí za určitých kritérií přijatelnost takových kontaktů.  Takzvaný Boylove manifest, který v roce 1997 napsal sedmnáctiletý boylover s přezdívkou \"jay_h\", byl po několik let v překladech do mnoha jazyků umístěn na mnoha internetových stránkách. Postupně jeho význam poklesl.  V roce 2014 byl natočen dokumentární film Danielův svět, v němž vystupuje homosexuální pedofil Daniel Kubec, člen Československé pedofilní komunity Čepek, který zde otevřeně pod svou identitou popisuje svůj život a zamilování do mladého chlapce, syna svého kamaráda.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba.", "content": "V mnoha zemích je obvyklé ukládat pachatelům sexuálních trestných činů souvisejících s dětmi soudně ústavní nebo ambulantní léčbu. V některých zemích, například v České republice, je tato léčba označována za léčbu pedofilie, ačkoliv ve skutečnosti cílem léčby není změna vlastní orientace, ale úprava chování nebo nespecifické tlumení sexuálního pudu.  Někteří pedofilové vyhledávají léčbu dobrovolně, i když jejich problémem nejsou kriminální sklony. V takovém případě jde zpravidla o léčbu či poradenství související s druhotnými následky situace pedofilů ve společnosti, tedy depresí, úzkostí, traumatických a posttraumatických stavů, konfliktů a frustrací, hledání smyslu života a životního stylu atd.  Léčba nezmění sexuální orientaci jedince, ale sníží jeho sexuální pud a poskytne mu náhled na jeho sexualitu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pedofilie je v odborném pojetí trvalá nebo dlouhodobá náklonnost či reaktivita s erotickým rozměrem převážně nebo výlučně vůči nedospělým osobám, chlapcům nebo dívkám. Pedofil je člověk, kterého sexuálně přitahují převážně nebo výlučně předpubertální děti nebo děti v rané pubertě a rovněž se do dětí je schopen zamilovat.", "tgt_summary": "恋童是一种精神障碍,16岁以上的青少年或者成年人患者会认为青春期前的儿童拥有主要的性吸引力,或只有儿童才有性吸引力。虽然在10-12岁(女孩:10-11岁;男孩:11岁-12岁)之间儿童会开始踏入青春期,但恋童的标准延长至13岁。被诊断患有恋童癖的人必须至少年满16岁,且比其认为拥有性吸引力的儿童大5岁。", "id": 438102}
{"src_title": "Kluzák", "tgt_title": "滑翔机", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kluzáky se lidé pravděpodobně snažili konstruovat již ve starověku. Čínské zdroje z 10. století uvádějí pokusy Lu-Bana (současníka Konfucia), který se kluzák pokoušel sestavit již v 5. století př. n. l.. Prvním úspěšným tak byl zřejmě arabský učenec Abbaás Íbn Firnás, který po předchozích pokusech v roce 875 úspěšně vyzkoušel kluzák vlastní konstrukce. Desetiminutový let neřiditelného stroje skončil nezdařeným přistáním a zraněním letce. Významný krok učinil benediktinský mnich Eilmer počátkem 11. století, který uletěl kluzákem 200 metrů.  Další doklady o úvahách o bezmotorovém letu pocházejí z období renesance. Mnohé skici létajících strojů Leonarda da Vinci pocházejí pravděpodobně z let 1485–1496.  Jedním z prvních průkopníků v novodobé konstrukci kluzáků byl sir George Cayely. Vědeckým přístupem popsal základní princip letu zařízení těžšího vzduchu a svůj první model schopný letu sestavil roku 1796. Jednalo se o helikoptéru s protiběžnými rotory. Jeho model jednoplošného kluzáku vzlétl roku 1804, o rok později vylepšil jeho nosné plochy o úhel vzepětí, který zvýšil stabilitu letu. Výhody zakřiveného profilu křídla objevil roku 1807. První kluzák v plné velikosti dokončil roku 1849, testovací let provedl desetiletý chlapec. Kluzák, schopný unést dospělého muže, vykonal první let roku 1853.  Významného pokroku ve vývoji kluzáků dosáhl Otto Lilienthal. Zatímco u předchozích vynálezců se jednalo převážně o příležitostné lety, Lilienthal létal na svých kluzácích pravidelně. První ze svých 2 000 klouzavých letů vykonal roku 1891. V následujících pěti letech postavil 18 různých modelů kluzáků, z nichž bylo 15 jednoplošníků a 3 dvouplošníky. Nejúspěšnějším byl model č. 11, kterého Lilienthal vyrobil nejméně 8 kusů, z nichž některé prodal. Jednalo se o jednoplošník s nosnou plochou 13 m. V Lichterfelde blízko Berlína zbudoval pro své starty umělý pahorek, jehož dutá špička sloužila jako hangár. Odtud prováděl lety, jejichž délka dosahovala kolem 400 m. Roku 1896 experimentoval s různými profily křídel, při jednom z letů však tragicky zahynul.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti jsou nejrozšířenější skupinou kluzáků sportovní větroně a sportovní závěsné kluzáky.  Větroně jsou dřevěné, celokovové nebo kompozitové konstrukce, případně smíšené. Kompozitních materiálů se používá zejména v poslední době za účelem dosažení co nejlepších aerodynamických tvarů. Další výhodou kompozitních materiálů (laminátů) je vysoká trvanlivost, snadnost údržby a oprav.  Ovládání řídících prvků je mechanické. Podvozek je nejčastěji jednokolový zatahovací se záďovou ostruhou. K běžnému vybavení pilotní kabiny patří rychloměr, výškoměr, variometr, kompas, zatáčkoměr, relativní příčný sklonoměr a radiostanice.  Charakteristická technická data větroňů jsou  Komplexním měřítkem výkonnosti větroňů je tzv. rychlostní polára v klouzání. Jde o závislost rychlosti klesání na rychlosti letu v ustálených režimech a klidném ovzduší bez proudů, turbulencí a v určité nadmořské výšce (kvůli fyzikálním vlastnostem vzduchu a možnému srovnání s polárami jiných typů větroňů). Rychlostní polára není lineární a stanovuje se teoretickým výpočtem nebo přepočtem z měření na zkušebním kusu konkrétního typu větroně, a to zpravidla pro nadmořskou výšku 0, 1 000 či 1 500 m MSA. Při srovnání dvou typů větroňů platí, že výkonnější je ten, který při stejných srovnávacích hodnotách rychlostí letu má menší rychlost klesání. Logicky: takový větroň má při stejných rychlostech letu vyšší klouzavost, tedy doletí dále a pilot nemusí tak často vyhledávat stoupavé proudy k opětovnému získávání výšky a může místo kroužení v nich více času trávit postupem vpřed po trati letu. Díky tomu vzroste průměrná rychlost na trati přeletu. Tvar rychlostní poláry je závislý na aerodynamickém řešení větroně.  Zatímco u větroňů sedí pilot v uzavřeném (výjimečně otevřeném) kokpitu v trupu letadla, u závěsných kluzáků, které nemají trup jako takový, je zavěšen pilot pod křídlem.  Konstrukce rogalla je tvořena křídlem z nosných profilů z lehkých slitin a potahem z polymerových materiálů. Křídlo lze snadno rozložit pro usnadnění převozu. Pilot leží zavěšen pod křídlem kluzáku. Let je řízen přenášením váhy do stran a přitahováním, respektive potlačováním řídící hrazdy.  Paraglidingové padákové kluzáky jsou čistotou leteckého profilu uzpůsobeny pro dopředný let. Mají několikánobně vyšší klouzavost než armádní výsadkové padáky nebo záchranné padáky pilotů letadel. Pilot však vždy startuje rozběhem s již rozloženým křídlem (z mírného kopce nebo vlekáním). Směr letu ovládá tahem za řidičky a nakláněním (přenášením váhy) v sedačce, čímž mění tvar vrchlíku z nepropustných tkanin. Tvar, čistotu a tuhost leteckého profilu napomáhají vytvářet diagonální žebra a výztuhy, čelní odpor také mohou snižovat tenké kevlarové šňůry, namísto běžně používaných REP šňůr.  V současnosti mohou být kluzáky vybavovány malými motory, které poskytují určitou nezávislost na vzdušných proudech. Hovoříme potom o motorových větroních, motorovém paraglidingu apod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kluzák (ne vždy zcela přesně v lidové mluvě označovaný též slovem větroň) je bezmotorové letadlo těžší vzduchu, s pevnými nosnými plochami. Kluzáky startují za pomoci tažného letounu, katapultováním ze země (např. prostřednictvím gumového lana), z terénní vyvýšeniny nebo vytažením do výšky pomocí dlouhého lana a navijáku (na principu letu draku). Letovou výšku získávají ve vzestupných vzdušných proudech, které se tvoří buď nad svahem proti kterému vane vítr, nad prohřátým zemským povrchem (tzv. termika), nebo v tzv. \"dlouhé vlně\". Polohu v termických stoupavých proudech udržuje pilot kluzáku kroužením – podobně, jako to dělají draví ptáci.", "tgt_summary": "滑翔机(英文:英语:Glider)是指不依靠动力装置飞行的重于空气的固定翼航空器,起飞后仅依靠空气作用于其升力面上的反作用力进行自由飞行。", "id": 2905704}
{"src_title": "Pneumatika", "tgt_title": "輪胎", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Patent na moderní vzduchem plněnou pneumatiku získal John Boyd Dunlop v roce 1888. Vynalezl ji o rok dříve, když ji vyrobil ze zahradní hadice, aby zlepšil jízdní vlastnosti tříkolky svého syna. Nebyl ale první. Už v roce 1845 získal podobný patent Robert William Thomson. Vzhledem k tomu, že v té době nebyla vhodná vozidla, pro něž by se pneumatika hodila, vynález zapadl. V době, kdy Dunlop pneumatiku vynalezl znovu, byla již ve velkém vyráběna jízdní kola, u nichž se vynález uplatnil.", "section_level": 1}, {"title": "Rozměry a značení pneumatik pro motorová a jejich přípojná vozidla.", "content": "Následující obrázek popisuje jednotlivá označení používaná výrobcem (číslice označují šířku, profil, průměr a zátěžový index pneumatiky). Standardní rozměry jsou teoretické hodnoty platné pro novou pneumatiku.  Popis jednotlivých údajů: Dále jsou na pneumatikách vyznačovány texty označující specifické vlastnosti:", "section_level": 1}, {"title": "Štítkování pneumatik v Evropské unii.", "content": "V červnu 2012 bylo nařízením Evropské komise č. 1222/2009 zavedeno povinné značení pneumatik, neboli štítkování. Jedná se o hodnocení podílu na spotřebě paliva, přilnavosti na mokré vozovce a vnější hlučnosti pneumatiky. Podle nařízení musí být pneumatiky pro osobní vozy a lehké užitkové vozy (C1, C2) vyrobené po 30. červnu 2012 a uvedené na trh v zemích Evropské unie od listopadu 2012 označeny na veškerých prodejních místech samolepkou nebo štítkem s označením jejich vlastností (avšak nesměly být takto označeny před 30. květnem 2012). Text upřesňuje, že tyto informace budou muset figurovat i na webových stránkách dodavatelů, na brožurách a cenících i fakturách, a to pro každý typ a každou velikost zvlášť.  Toto nařízení rozlišuje třídy pneumatik C1, C2 a C3 podle článku 8 Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 661/2009, tedy pneumatiky pro vozidla kategorií M1, N1, O1 a O2 jako C1, pro kategorie M2, M3, N, O3 a O4 s indexem nosnosti do 121 včetně jako C2 a nad 121 jako C3.", "section_level": 1}, {"title": "Třída palivové účinnosti.", "content": "Štítek „úspory paliva“ označuje navýšení spotřeby paliva v závislosti na valivém odporu pneumatiky. Základem je třída A, která představuje nejnižší koeficient valivého odporu \"RRC\" (nejnižší spotřeba paliva), a rozmezí koeficientů stoupá až ke třídě G, která představuje nejvyšší hodnoty koeficientu (nejvyšší spotřeba paliva), přičemž písmeno D je použito pouze u třídy pneumatik C3 a naopak u této není použito písmeno G. Údaj o navýšení spotřeby v následující tabulce je pouze orientační, platí pro ideální model osobního vozu se spotřebou 6,6 l benzínu na 100 km.", "section_level": 2}, {"title": "Třída přilnavosti za mokra.", "content": "Štítek přilnavosti za mokra lze chápat jako rozdíl v brzdné dráze na mokré vozovce. Třídy přilnavosti se stanoví pro třídu pneumatik C1 od A do G podle indexu přilnavosti za mokra \"G\", od nejvyššího (nejkratší brzdná dráha) po nejnižší (nejdelší brzdná dráha), přičemž ale D a G není použito. Brzdná dráha se stanovuje pro brždění z rychlosti 80 km/h.", "section_level": 2}, {"title": "Třída a naměřená hodnota vnějšího hluku při odvalování.", "content": "Štítek vnějšího hluku při odvalování uvádí přímo naměřenou hodnotu v decibelech a piktogram vyjadřující vztah této hodnoty k povoleným hodnotám. Tyto jsou stanoveny v části C přílohy II nařízení (ES) č. 661/2009 a závisí na třídě pneumatiky, jejích rozměrech, provedení a kategorii použití. Rozmezí je od 70 dB(A) pro úzké pneumatiky třídy C1A až po 78 dB(A) u pneumatik třídy C3 pro zvláštní užití současně s určením pro jízdu na sněhu.  Piktogram reproduktoru s jednou vlnou značí pneumatiku tišší o 3 a více dB než je požadováno. Piktogram se dvěma vlnami značí pneumatiku splňující normu nebo tišší o méně než 3 dB. Piktogram se třemi vlnami značí pneumatiku hlučnější, než je dovoleno.", "section_level": 2}, {"title": "Typy dezénů.", "content": "Rozlišujeme několik základních typů dezénů a to symetrický, asymetrický a směrový.  Dále se můžeme setkat např. s typem asymetrická směrová, která se používá na super sporty.", "section_level": 1}, {"title": "Dojezdové pneumatiky.", "content": "Speciální konstrukce na dojezdových (tzv. run-flat – doslova „jízda s prázdnou pneumatikou“) pneumatikách, spočívající v zesílené bočnici, umožní s těmito pneumatikami i jízdu s defektem. S takto poškozenou pneumatikou lze jet až do vzdálenosti 80 km a to rychlostí max. 80 km/h. Poškozenou run-flat pneumatiku je třeba vyměnit, její oprava není možná. Lze montovat pouze na vozy s kontrolou tlaku v pneumatikách, protože řidič nemusí poznat defekt. Existuje několik kódů pro označení run-flat pneumatik, podle výrobce:", "section_level": 1}], "src_summary": "Pneumatika, plášť neboli \"obruč\" je vzduchem plněná pružná součást kol dopravních prostředků. Má obvykle tvar toroidu a je nasazena na vnějším obvodu ráfku. Zajišťuje přenos sil mezi koly a vozovkou a působí také jako primární odpružení. Uvnitř pneumatiky bývá vzdušnice (lidově nazývaná \"duše\"), ale často se používají i bezdušové pneumatiky. U cyklistické pneumatiky se vnější díl nazývá plášť či galuska. Nejběžnějším materiálem pro výrobu pneumatik je vulkanizovaná pryž (plnivem jsou saze, dávající typickou barvu) na kostře z textilních a ocelových kordů. Podle provedení kostry se pneumatiky dělí na diagonální a dnes nejpoužívanější radiální.", "tgt_summary": "轮胎,通常由橡胶制成,是一种沿圆周覆盖金属或木头轮圈的元件。它是陆地上动力机械车辆最重要的一部分,用于搭载机械或汽车使之移动,并减少不规则路面造成的震荡。", "id": 2810775}
{"src_title": "T-54 a T-55", "tgt_title": "T-54/55系列主战坦克", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Tanky T-54/55 byly vyvinuty ve 40. letech jako náhrada za zastarávající T-34. Vývoj začal v Charkovské konstrukční kanceláři O. O. Morozova v roce 1943, kdy začaly práce na vylepšené verzi T-34m. Úsporou hmotnosti, lepším motorem a dalšími změnami mohli konstruktéři na nový podvozek instalovat silnější pancíř. Zůstalo uložení pojezdových kol na kyvných ramenech, ale šroubové pružiny podle Christieho pojetí byly nahrazeny torzními tyčemi uloženými nad podlahou tanku. Nový tank byl označen T-44. První tanky T-54 byly vyrobeny v roce 1945 a v roce 1947 nahradily ve výrobě nástupce tanků T-34, kterým byl typ T-44. Ten však stále používal věž tanku T-34/85, do které nebylo možné instalovat nový silnější kanón, který by podstatně překonával německý 88 mm kanón tanku Tiger nebo dlouhý 75 mm kanón tanku Panther. Série prototypů vedla k výrobě tanku T-54 se 100 mm kanónem D-10, stejným, jakým byla vyzbrojena samohybná děla SU-100.  V roce 1947 se začala sériová výroba v továrně Uralvagonzavod (UHT) v Nižním Tagilu. Od roku 1948 v Charkovském závodě na výrobu lokomotiv V. O. Malyševa. Od roku 1951 začala modernizace i tohoto nového typu. Byl instalován lepší optický zaměřovač, filtry paliva, oleje a vzduchu. V roce 1958 začala výroba typu T-55. Výroba skončila až v roce 1981. Vzniklo mnoho variant s různými modifikacemi. V SSSR bylo vyrobeno kolem 50 tisíc kusů a licenčně se tank vyráběl i v Československu, Polsku, v Číně jako typ 59. Mnoho strojů bylo exportováno do zahraničí.  V Československu probíhaly přestavby T-54A na T-54M, tedy na standardy T-55A, od roku 1968. V 80. letech byly tanky modernizovány a vybaveny mikroprocesorovým systémem řízení střelby „Kladivo“, který zvyšoval pravděpodobnost zásahu první ranou 3-4x. Modernizace dále obsahovala podstatné zesílení pancéřové ochrany na čele korby i věže, vykonější motor, detektor ozaření laserem a další řadu vylepšení, tank nesl označení T-55M2. Výroba probíhala od roku 85. I přes velice zdařilou modernizaci zcela zastaralého tanku, nebyl stroj vzhledem k nástupu tanku T-72 perspektivní. Vyrobeno proto bylo pouze něco málo přes 450 kusů.  Z tanku T-55 byl vyvinut model T-62 či BTR-T.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Tanky T-54/55 se zúčastnily mnoha konfliktů, hlavně v době studené války, např. v Maďarsku 1956, ČSSR 1968, ve válkách na Blízkém východě, ve Vietnamu, Afghánistánu, Jugoslávii aj. Dodnes slouží asi v 50 státech, většinou v zemích tzv. \"třetího světa\". Tisíce takových tanků jsou stále zakonzervovány a připraveny k opětovnému uvedení do provozu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sovětské tanky T-54 a T-55 byly vyvinuty během 40. let jako náhrada za T-34. Tanky T-54 a T-55 jsou si velmi podobné a na první pohled nerozeznatelné. Mnoho T-54 bylo přestavěno na verzi T-54M, z hlediska bojového nasazení ekvivalentní T-55. Tank má velmi nízkou siluetu, díky které je méně zranitelný, síla čelního pancíře je v rozmezí 120–200 mm. Bez přípravy se tank může brodit v hloubce 1,4 m (5,5 m s přípravou). Nevýhodou je omezený prostor pro posádku, dále řidič, střelec i velitel sedí v jedné řadě, případný zásah by tak vyřadil většinu posádky.", "tgt_summary": "T-54/55型坦克是由原苏联设计的中型坦克。其原型于二战结束前的1945年3月问世,量产则开始于1947年。其后,T-54/55型坦克迅速成为苏联及华约国家的装甲主力,并被输出到众多国家(主要是社会主义各国和第三世界国家)。因而,T-54/55型坦克参加了20世纪后半叶的几乎所有武装冲突。T-54/55系列坦克可说是有史以来产量最大的坦克,其总数据估计高达86,000-100,000辆。", "id": 1450101}
{"src_title": "Jižní Karolína", "tgt_title": "南卡罗来纳州", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Se svou rozlohou 82 931 km2 je Jižní Karolína 40. největším státem USA, v počtu obyvatel (4,96 milionu) je však 23. nejlidnatějším státem a s hodnotou hustoty zalidnění 64 obyvatel na km2 je na devatenáctém místě. Hlavním a největším městem je Columbia se 130 tisíci obyvateli. Dalšími největšími městy jsou Charleston (130 tisíc obyv.), North Charleston (110 tisíc obyv.), Mount Pleasant (80 tisíc obyv.) a Rock Hill (70 tisíc obyv.). Jižní Karolíně patří 301 km pobřeží Atlantského oceánu. Nejvyšším bodem státu je vrchol Sassafras Mountain s nadmořskou výškou 1085 m v pohoří Blue Ridge Mountains. Největšími toky jsou řeky Pee Dee, Santee, Edisto a Savannah, které se všechny vlévají do Atlantského oceánu. Savannah zároveň tvoří hranici s Georgií.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Na území pozdějších dvou unijních států vznikla ve 20. letech 17. století Provincie Karolína (Province of Carolina). Tato anglická kolonie se roku 1729 rozdělila na Province of North Carolina (severní část) a Province of South Carolina (jižní část).  Jižní Karolína byla roku 1776 jednou z původních třinácti kolonií, které založily Spojené státy americké (USA). Byla prvním státem (resp. anglickou provincií), který ratifikoval Články Konfederace a trvalé unie. Trvalou Ústavu Spojených států amerických ratifikovala Jižní Karolína jako osmý stát v pořadí, a to dne 23. května 1788. Byla však také prvním státem, který se před začátkem občanské války oddělil od Spojených států (Unie), a to 20. prosince 1860. O několik měsíců později začala v charlestonském Fort Sumteru americká občanská válka, během níž byla Jižní Karolína v letech 1861–1865 součástí Konfederovaných států amerických. Po porážce Konfederace v občanské válce byla roku 1868 opět připojena k Unii.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 4 625 364 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 5,1% populace.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Jižní Karolína, podobně jako ostatní jižní státy, je protestantská. Příznačné je nízké procento lidí bez vyznání. Církevní příslušnost obyvatel je následující:", "section_level": 2}], "src_summary": "Jižní Karolína ( ', oficiálně ') je stát nacházející se na východním pobřeží Spojených států amerických, v Jihoatlantské oblasti jižního regionu USA. Jižní Karolína hraničí na severu se Severní Karolínou a na jihozápadě s Georgií. Východní ohraničení státu tvoří Atlantský oceán.", "tgt_summary": "南卡罗来纳州(英语:State of South Carolina),简称南卡州,是美国东南方州份中的一州,曾是美国早期13州联盟里的南卡罗来纳省(Province of South Carolina),在反抗英制高税的美国独立革命时期是重要的成员之一。本州的名称来自于英国国王查理一世。美国2012年人口估算显示,该州人口约有472.4万人。", "id": 1378616}
{"src_title": "Apačové", "tgt_title": "阿帕契族", "src_document": [{"title": "Rozšíření a rozdělení.", "content": "Předkové Apačů a jejich nejbližších příbuzných Navahů zřejmě původně sídlili v oblasti západní Kanady, kde dosud žijí jejich nejbližší příbuzní, hovořící jazyky Na Dené, například: Čipevajané, Otročí indiáni (Slave), Nosiči (Carrier) nebo kmen Sarsí. Z této oblasti předkové Apačů i Navahů kvůli zhoršeným klimatickým podmínkám mezi lety 1200 a 1400 n. l. migrovali na jih. V době příchodu bělochů v 16.–18. stol. sídlili Apačové v Arizoně, v Novém Mexiku, jižním Coloradu, západním a středním Texasu, Oklahomě, Kansasu, jižní Nebrasce a severním Mexiku. V 19. století (předtím je situace značně nepřehledná) se Apačové dělili na pět kmenů, z nichž některé se dále dělily na teritoriální skupiny:  Z těchto kmenů byli kulturně nejodlišnější Apačové z plání, žijící asi od 15. stol. n. l. na prériích v dnešním Kansasu a Oklahomě, kde se smísili s kmenem Kiowů. Na rozdíl od ostatních apačských skupin se vůbec nevěnovali zemědělství, žili v týpí a lovili především bizony.  Všechny apačské kmeny se dělily do desítek teritoriálních skupin, v jejichž názvech, rozšíření i příslušnosti k hlavních kmenům existuje řada nejasností.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy s ostatními indiánskými kmeny.", "content": "Apačové byli značně bojovní. Na severu válčili s Jutey a Šošony, na jihu s Pajuty, Papagy, Pimy a Jakii. S nejbližšími sousedy Komanči a Navahy udržovali většinou přátelské vztahy, ale docházelo mezi nimi i k bojům, mnohdy podníceným bělochy. Vyskytovaly se i boje mezi jednotlivými skupinami Apačů, vyvolané soupeřením o zdroje, ale i rozeštváváním ze strany bělochů. Velmi dobré vztahy s Apači udržovali zejména Kiowové, Tonkawové a jumské kmeny, přestože hovořili zcela odlišnými jazyky. Mezi Apači a příslušníky těchto kmenů docházelo i k mísení.  Patrně nejsložitější vztah měli Apačové s Pueblany. Na jednu stranu od nich převzali zemědělství, výrobu keramiky, četné obřady i další kulturní prvky, velmi často ale usedlé Pueblany znepokojovali svými nájezdy, loupili jim úrodu, zajímali jejich ženy a děti. To se odráží i v jedné z možných etymologií slova Apač ze zunijského \"apaču\" (nepřítel, záškodník). V mýtech a pohádkách Hopiů, Zuniů či Keresů jsou Apači často prezentováni jako záškodníci, nadaní magickými vlastnosti a jejich nájezdy jako živelní pohroma.", "section_level": 1}, {"title": "Tradiční kultura.", "content": "Apačové byli především lovci, lovili zejména králíky, jelence, ovce tlustorohé, vidlorohy či jeleny wapiti, pouze Kioowa Apačové lovili také bizony. Medvědi byli pro Apače tabu, nelovili je a nejedli jejich maso. Menší význam měl sběr jedlých rostlin (např. medvědice, břestovec, jojoba, plody opuncií nebo juka) a pouze okrajově se věnovali rybolovu. Některé skupiny Apačů se zabývaly i pěstováním zemědělských plodin, zvláště kukuřice, fazolí, dýní a tabáku. Z domácích zvířat chovali Apačové psy, usedle žijící skupiny také krocany a od 16. stol. i koně. Společně s Jakii patří Apačové k prvním indiánským kmenům, u nichž je zaznamenán chov koní.  Oděv Apačů byl zhotoven z jelenice nebo z látky, tvořily ho nohavice, bederní zástěrka a košile, vlasy nosili dlouhé, ovinuté pestrým šátkem. Mokasíny Apačů byly vysoké a připomínaly měkké kožené holínky.  Tradiční obydlí byla rozmanitá, podle skupiny a způsobu života. Usedle žijící Tindeové žili v zemnicích, připomínající navažský \"hoghan\", kočovní Apači používali týpí nebo jednoduché chýše z trav a větví zvané \"vikiup\".  Apačové své děti vychovávali přísně, chlapci a dívky se museli cvičit ve střelbě lukem i prakem, v běhu a jízdě na koni. Své děti ale nikdy nebili. Uvádí se, že v jazyce Apačů neexistuje sloveso \"muset\" ani rozkazovací způsob sloves.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství a mytologie.", "content": "V náboženství Apačů vystupuje postava Velkého ducha, který stvořil svět; je silněji personifikován než u většiny ostatních indiánů a má jméno \"Ussen\". Významným božstvem byla též \"Měnící se žena\"; obřady na její počest, spojené s ceremoniálním během, byly součástí dívčí iniciace, již dívky prodělaly v době první menstruace. Důležitou roli hrají Horští lidé neboli \"Gahé\", jacísi elfové, žijící v horách, kteří ovládali mocná kouzla, ovlivňovali počasí a naučili lidi léčbě nemocí. Jsou v podstatě obdobou pueblanských \"kačinů\" a při obřadech je představovali maskovaní tanečníci. Apačové (podobně jako sousední Navahové a Pueblané) připisovali velký význam světovým stranám. Východu byla přiřazena černá barva, jihu modrá, západu žlutá a severu bílá. Tato symbolika barev se uplatnila v umění obřadních maleb z písku, jež Apačové převzali od Navahů a užívali hlavně při léčebných rituálech.", "section_level": 1}, {"title": "Kontakty s Evropany.", "content": "Apači se vyznačovali velkou bojovností. Chlapci i dívky se již od dětství cvičili v zacházení se zbraněmi, zvláště lukem, prakem a později s puškou. Zajaté nepřátele Apačové buďto umučili nebo adoptovali do svého kmene, aby nahradili padlé bojovníky. Neznali otroctví. Zabité nepřátele Apačové zpočátku neskalpovali, skalpování se mezi nimi rozšířilo až v polovině 19. století, kdy Mexičané i Američané vypláceli odměny za skalpy Apačů, dokonce i z jejich žen a dětí. V této době taky vzrostl význam mučení zajatců, které bylo předtím spíše výjimečné.  Později žili v neustálém nepřátelství s bělochy, kteří na jejich území pronikli na počátku 16. století. Již roku 1536 se s Apači (zřejmě s Lipany) setkal Álvar Núñez Cabeza de Vaca a o čtyři roky později Francisco Vásquez de Coronado, od jehož výpravy získali první koně. Již v 17. a 18. století se opakovaně střetávali se Španěly, útočícími na jejich území z Mexika a od počátku 19. stol. také s americkými osadníky. Podle údajů z mexického státu Durango z roku 1856 si nájezdy Apačů a Komančů v předchozích 20 letech vyžádaly životy 6000 obyvatel státu, dalších 748 lidí bylo uneseno a 358 osad bylo opuštěno.  Proslavili se houževnatostí i krutostí, s níž mučili válečné zajatce, takže se slovo Apač stalo mezi Mexičany i nadávkou. V této době se začaly vyplácet odměny za apačské skalpy, což vedlo k dalším zvěrstvům na obou stranách. V roce 1835 nabízel mexický stát Sonora 100 pesos za skalp dospělého apačského muže. Lovci skalpů vraždili i ženy a děti, na což bojovníci Apačů odpovídali přepady, vypalováním farem a masakry zajatců. Američané se od pol. 19. stol. snažili rozbít spojenectví mezi Apači a jinými indiánskými kmeny, např. Komanči a Navahy, a tyto spojence podněcovali k boji proti Apačům. Také se pokoušeli vzájemně rozeštvat jednotlivé apačské skupiny.  Od poloviny 19. století se dostávali do stále častějších střetů s americkou armádou, jíž byli po dlouhých a velmi krutých bojích nakonec zatlačeni do rezervací. Během vzájemných bojů americká armáda shledala, že Apačové jsou nelítostnými bojovníky a zkušenými stratégy. Proslulým apačským náčelníkem z kmene Čirikavů byl vytrvalý bojovník proti bělošské invazi Geronimo (1821-25–1909), který dlouho vzdoroval obrovské přesile americké armády, aby zabránil potupnému odchodu svého kmene do indiánské rezervace. Roku 1886 byl Geronimo přinucen ke kapitulaci a Čirikavové deportováni na Floridu a do Alabamy, sám Geronimo byl na Floridě uvržen do armádního vězení. Menší skupiny Apačů, např. Bělohorští Apačové, však vzdorovali bělochům i nadále. Poslední záznam o apačské samostatné vojenské akci je znám z roku 1935, a to z Mexika.  Apačové v současnosti žijí v Arizoně, Novém Mexiku a Oklahomě v počtu přibližně pěti až šesti tisíc osob. V roce 1982 potvrdil Nejvyšší soud USA práva Apačů na daň z produkce ropy a zemního plynu na jejich území.", "section_level": 1}], "src_summary": "Apačové (Apache) je společný název pro několik kulturně spřízněných národností původních indiánských obyvatel Severní Ameriky, kteří hovoří jihoathabaskými jazyky. Apačská skupina se člení na: Západní Apače, Navahy, Čirikávy, Meskalery, Jikarilly, Lipany a Apače z planin. Původní význam slova Apač je nejasný, ale předpokládá se, že může pocházet z javapajského slova \"epač\", což znamená \"lidé\", ze zunijského \"apaču\" ve významu \"nepřítel\" (což je ovšem společné zunijské označení pro Apače a Navahy), případně z blíže neurčeného kvečanského slova, které znamená \"bojující-muž\". Apačové si sami říkají \"N'de\", \"Dinë\", \"Tinde\", nebo \"Inde\", tj. \"Lidé\".", "tgt_summary": "阿帕契族(英语:Apache)是数个文化上有关连的美国原住民部族的一个总称,阿帕契族的语言是阿帕切语系。以现时的角度排除了有关的纳瓦约族,但纳瓦约族与其他阿帕契族在文化和语言上有关连,所以也被认为是阿帕契族。阿帕契人以前分散在亚利桑那州东部、墨西哥西北、新墨西哥、部分德克萨斯州及小部分在平原上。", "id": 665569}
{"src_title": "Orel bělohlavý", "tgt_title": "白頭海鵰", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dospělý jedinec má hnědé peří na těle a bílé na hlavě a ocasu. Ocas nemá příliš dlouhý a jeho tvar poněkud připomíná trojúhelník. Samci i samice jsou zbarveni stejně. Zobák, pařáty a duhovky má orel bělohlavý svítivě žluté. Na neopeřených pařátech má krátké silné prsty s velkými drápy. Drápem na zadním prstu probodává životně důležitá místa na těle oběti, zatímco předními prsty ji drží nehybnou. Má velký zobák hákovitého tvaru se žlutým ozobím.  Nedospělý jedinec má hnědé peří s bílými skvrnami až do svého pátého (výjimečně čtvrtého, vzácně i třetího) roku, kdy pohlavně dospívá. Od orla skalního (\"Aquila chrysaetos\") se nedospělý orel bělohlavý liší více vyčnívající hlavou, větším zobákem a rovnějšími a při mávání ztuhlejšími křídly. Také u něj peří kompletně nepokrývá pařáty. Orel bělohlavý je velký pták s délkou těla 70–102 centimetrů, rozpětím křídel 1,68–2,44 metru a hmotností 2,5–7 kilogramů. Samice je zhruba o čtvrtinu větší než samec, průměrná hmotnost u nich je 5,8 kg a u samců 4,1 kg. Rozměry těla se mění podle zeměpisné polohy – nejmenší jedinci žijí na Floridě, kde samec jen výjimečně přesahuje váhu 2,3 kg a rozpětí křídel 1,8 metrů, a naopak největší žijí na Aljašce, kde velká samice může přesáhnout i váhu 7,5 kg a rozpětí 2,4 metrů.  V přírodě se dožívá průměrně dvaceti let, ti nejstarší mohou žít až třicet let a v zajetí ještě déle. V jednom případě se jedinec chovaný v zajetí v New Yorku dožil 50 let. Stejně jako rozměry je i délka života ovlivněná místem výskytu.  Vydává slabé cvrlikavé zvuky, které jsou u mláděte pronikavější než u dospělého.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Orel bělohlavý náleží do rodu \"Haliaeetus\" (mořští orli). Jeho vědecké jméno \"Haliaeetus leucocephalus\" je odvozeno ze slov \"haliaeetus\", což v nové latině znamená „mořský orel“ (ze starořeckého slova \"haliaetos\"), a \"leucocephalus\", což je latinkou přepsaný řecký výraz znamenající „bílá hlava“ (λευκος, \"leukos\", „bílý“, a κεφαλη, \"kephale\", „hlava“).  Je jedním z mnoha druhů popsaných Carlem Linné v knize \"Systema Naturae\" z 18. století.  Existují dva poddruhy orla bělohlavého:  Orel bělohlavý je morfologicky velmi podobný eurasijskému orlu mořskému (\"Haliaeetus albicilla\"). Mají zhruba stejné rozměry, orel mořský má však poněkud bledší zbarvení. Tato dvojice se od ostatních mořských orlů oddělila nejpozději v pozdním miocénu (zhruba 10 Ma), ale možná již uprostřed oligocénu (28 Ma). Navzájem se tyto dva druhy pravděpodobně oddělily v Tichém oceánu – orel mořský se totiž vyskytuje na západě v Eurasii, zatímco orel bělohlavý na východě v Severní Americe.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Orel bělohlavý vyhledává místa u mořských pobřeží, řek, velkých jezer, oceánů a dalších rozsáhlých otevřených vod s dostatkem ryb. Výzkumy ukázaly preferenci vodních ploch s obvodem větším než 11 kilometrů. Jezera s rozlohou větší než 10 km jsou optimální pro chov mláďat.  Potřebuje velké jehličnany nebo krytosemenné dřeviny ke hřadování a hnízdění. Zvolené stromy musí být dobře viditelné a blízko potravy, ale výška nebo druh nejsou tak důležité jako hojnost poměrně vysokých stromů v okolí vody.  Je velmi citlivý na lidskou přítomnost a výzkumy ukázaly preferenci odlehlých stanovišť. Občas se vyskytne v ústí řek nebo v opuštěných částech měst, např. na řece Willamette v Portlandu. Navzdory této citlivosti se nedávno rodina orlů bělohlavých přesunula do Harlemu v Manhattanu (New York).  Vyskytuje se na většině území Severní Ameriky – na většině území Kanady, v celých kontinentálních Spojených státech amerických a v severním Mexiku. Je to jediný mořský orel (\"Haliaeetus\"), který je v Severní Americe endemitem. Obývá různorodá území, od vodních ploch v Louisianě až po pouště (např. poušť Sonora) a opadavé lesy v Québecu a Nové Anglii. Severní poddruh přes rok mění svá hnízdiště, kdežto jižní je usedlý. V 50. letech 20. století byla jeho populace velmi malá a vyskytoval se téměř výhradně na Aljašce, Aleutských ostrovech severně a východně od Kanady a na Floridě.  Celkem dvakrát byl zaznamenán také v Irsku; mladý jedinec byl zastřelen 11. ledna 1973 v Fermanaghu (Severní Irsko) a vyčerpané mládě bylo chyceno 15. listopadu 1987 v hrabství Kerry. Orel bělohlavý se také shromažďuje na několika místech v zimě. Od listopadu do února zimuje jeden až dva tisíce ptáků ve Squamishi (Britská Kolumbie). Shromažďuje se hlavně kolem řek Squamish a Cheakamus, které jsou bohaté na lososy.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Je to velmi dobrý letec, který se vznáší na tepelných vzdušných proudech. Normálně při vodorovném letu dosahuje rychlosti 56–70 kilometrů za hodinu a když nese rybu, tak 48 km/h. Při ponoření letí rychlostí 120–160 km/h, i když se zřídka kdy ponořuje vertikálně. Je částečně stěhovavý, to ale záleží na místě výskytu. Když má na svém území přístup k otevřené vodě, zůstává tam celý rok, ale když vodní plocha přes zimu zamrzá, migruje na jih nebo na pobřeží. Migruje především přes den, kdy slunce vytváří tepelné proudy, které orel bělohlavý využívá.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Většinou loví ryby, ale jinak je jeho strava různorodá. V severozápadním Pacifiku tvoří většinu jeho potravy pstruzi a lososi.  Může se živit i mršinami, a to hlavně v zimě – ty mohou dosahovat až velikosti velryb, ale orel bělohlavý upřednostňuje mršiny kopytníků a velkých ryb. Někdy přežívá na stravě kradené z tábořišť nebo smetišť. Ze savců loví hlavně králíky, zajíce, mývaly, ondatry, bobry a kolouchy jelenovitých, z ptáků pak potápky, alky, kachny, racky, lysky, volavky a husy. Většina živé lovené zvěře nedosahuje velikosti orla, ale byly zaznamenány útoky např. na volavku velkou nebo i na labutě. Normálně se živí i plazy, obojživelníky a korýši (hlavně kraby).  Ryby loví tak, že se snese nad hladinu a rybu chytí svými drápy. Při jedení si ji chytne jedním pařátem a druhým jí trhá tělo. Na prstech má speciální výběžky, které mu umožňují rybu uchopit. Stejné výběžky má i orlovec říční. Orel bělohlavý má velmi silné drápy; byl dokonce zaznamenán případ, kdy letěl s téměř sedmikilovým jelencem ušatým. Někdy, když je ryba příliš těžká, stáhne orla pod vodu. Ten se pak může zachránit, ale někteří se utopí nebo utonou v důsledku podchlazení. Při boji o potravu většinou zvítězí nad ostatními mrchožrouty nebo zvířaty pojídající ryby, např. kojoty, liškami, krkavci, racky, supy a dalšími dravci. Může ho pokořit jiný orel bělohlavý nebo orel skalní. Žádný z těchto druhů není dominantní, výsledek záleží na konkrétních jedincích. Orel bělohlavý někdy krade ryby a další potravu menším dravcům, např. orlovci říčnímu. Tomuto jevu se říká kleptoparazitismus. Zdravého dospělého jedince žádný jiný živočich za účelem potravy nenapadá, je na vrcholu potravního řetězce. V jednom případě dospělý orel bělohlavý utrpěl otřes mozku po nárazu sokola stěhovavého, jehož hnízdo prohledával, a několik dní poté zahynul.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Sexuálně dospívá ve čtyřech nebo pěti letech. Když už je schopen plodit potomky, často se vrací do míst, kde se vylíhl. Má se za to, že pár si zůstává věrný celý život. Když ale jeden z páru zemře nebo zmizí, druhý si najde jiného partnera. V případě, že se páru dlouhodobě nedaří úspěšně vyvést mláďata, může se rozpadnout a každý si najde nového partnera. Námluvy zahrnují komplikované křiky a speciální let, ve kterém pár létá střemhlav, honí se a ve velké výšce dělá přemety, při kterých se zachytí ocasem, padá volným pádem a těsně nad zemí se rozpojí. Jeho hnízdo je největší ze všech hnízd ptáků v Severní Americe, používá ho opakovaně po více let a každý rok přidává nový materiál. Může dosahovat hloubky až 4 metry, šířky 2,5 m a váhy 1 tuny. Jedno hnízdo na Floridě mělo hloubku 6,1 m, šířku 2,9 m a vážilo 2,7 tuny. Hnízdo staví z větví většinou na velkých stromech poblíž vody. Když okolo nejsou stromy, může se zahnízdit na zemi. Samice snáší jedno až tři vejce ročně, ale jen vzácně se stává, že přežijí všechna tři mláďata. Na vejcích střídavě sedí samec i samice, zatímco druhý partner hledá potravu nebo materiál na hnízdo. Vejce dosahují průměrné délky 73 mm a šířky 55 mm. Při ponoření letí rychlostí 120–160 km/h, i když se zřídka kdy ponořuje vertikálně.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah s lidmi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Úbytek a obnova populace.", "content": "V polovině 20. století populace dříve běžného orla bělohlavého rapidně poklesla. To bylo zapříčiněno několika skutečnostmi, mezi nimiž bylo také ztenčení skořápek vajíček vinou používání pesticidu DDT. DDT se dostal potravního řetězce tohoto orla stejně jako jiných dravců. Pro dospělého jedince nebyl smrtelný, ale narušoval metabolismus vápníku a ptáka sterilizoval nebo mu zabránil klást pevná vajíčka. Vajíčka byla proto příliš křehká a neudržela váhu inkubujícího jedince. Odhaduje se, že na začátku 18. století čítala populace orla bělohlavého 300 000–500 000 jedinců, ale v padesátých letech 20. století bylo v kontinentálních Spojených státech pouze 412 hnízdících párů.  Dalšími příčinami poklesu populace byl výrazný úbytek vhodného prostředí a nelegální odstřel, v \"Endangered Species Technical Bulletin\" z roku 1978 označen za „hlavní přímou příčinu úmrtí dospělých orlů bělohlavých i jejich mláďat“. V roce 1984 uvedla National Wildlife Federation lov, usmrcení proudem z elektrických vedení a srážky v letu jako hlavní příčiny úmrtí orlů. Jeho populace byla také negativně ovlivněna znečištěním ropou, olovem a rtutí.  Poprvé byl zákon na jeho ochranu vydán v roce 1918 v Dohodě o migrujících ptácích, která později platila na území celé Severní Ameriky. Zákon o ochraně orla bělohlavého (a orla skalního) z roku 1940 zakazoval chytání a zabíjení těchto ptáků za komerčním účelem na území USA. V roce 1967 byl v USA zahrnut na seznam ohrožených druhů a dodatek k zákonu z roku 1940 v letech 1962 až 1972 zakazoval další komerční využití a zvýšil postihy za porušení tohoto zákonu. V roce 1972 bylo také zakázáno používat ve Spojených státech DDT. DDT bylo zakázáno v roce 1989 i v Kanadě, i když už od sedmdesátých let bylo jeho používání omezeno. Po těchto regulacích a zákazech se jeho populace začala rozšiřovat. Na začátku osmdesátých let čítala 100 000 jedinců, v roce 1992 jich bylo už 110 000–115 000. Na Aljašce je orlů bělohlavých ze států USA nejvíce, tamní populace čítá 40 000–50 000 kusů, a v kanadské provincii Britská Kolumbie je druhá největší populace, 20 000–30 000 jedinců.  Ze seznamu ohrožených druhů USA byl odstraněn 12. července 1995, když byl reklasifikován pouze na mírně ohrožený druh. 28. června 2007 byl odstraněn i ze seznamu mírně ohrožených druhů a zároveň byl přesunut do kategorie málo dotčených seznamu IUCN.", "section_level": 2}, {"title": "Život v zajetí.", "content": "Ve Spojených státech je pro chov orla bělohlavého v zajetí potřeba licence. Ta je udělována zejména veřejně vzdělávacím institucím a pouze na jedince, který je nevyléčitelně zraněný a nemůže být proto vypuštěn zpět do volné přírody. Zařízení, ve kterých je držen, musí mít vhodné klece a pracovníky zkušené v péči o orly. V USA je také zakázán chov tohoto druhu v sokolnictví. Pro veřejná představení se příliš nehodí, protože je plachý, lehce vystresovaný a nepředvídatelný. Indiáni mohou také získat povolení chovat jedince pro náboženské účely, ale zase pouze permanentně zraněného. Využívají jeho vypelichané peří k náboženským a kulturním obřadům. Orel bělohlavý se může v zajetí dožít vysokého věku, ale ani v nejlepších podmínkách se mu příliš nedaří úspěšně vyvádět mláďata. V Kanadě je ho možné s licencí využívat k sokolnictví.", "section_level": 2}, {"title": "Národní pták Spojených států.", "content": "Je národním ptákem Spojených států amerických. Objevuje se ve většině jejich znacích, například ve znaku prezidenta Spojených států amerických. Kontinentální kongres zavedl 20. června 1782 dnešní podobu státního znaku USA, kde je orel bělohlavý s třinácti šípy a olivovou větvičkou se třinácti listy. Zakladatelé Spojených států rádi porovnávali svou novou republiku s Římskou republikou, kde hrálo zobrazení orla velkou roli. Zobrazen je na státních znacích i na zadní straně několika mincí (např. až do roku 1999 na čtvrťáku), kde má hlavu otočenou k olivové větvičce. Mezi lety 1916 a 1946 zobrazovala prezidentská vlajka orla s hlavou otočenou vlevo (vpravo z našeho pohledu), díky čemuž vznikla pověra, že orel má hlavu otočenou k větvi v období míru a k šípům v období války.  Vznikla také legenda, že Benjamin Franklin chtěl mít ve znaku Spojených států krocana divokého namísto orla bělohlavého. Tato legenda ale nemá žádnou podporu v důkazech. Původ jejího vzniku leží v dopise, který Franklin napsal své dceři v roce 1784 z Paříže. V něm ale kritizuje sdružení Cincinnati a ani jednou se nezmíní o volbě orla bělohlavého do státního znaku Spojených států amerických. Franklin byl proti vzniku sdružení, protože vnímal děděné členství jako vznešené vyznamenání, které se nehodí do nově vzniklé republiky. Odkaz na dva ptáky je sarkastickým srovnáním sdružení Cincinnati s Cincinnatem, po kterém je pojmenované. Franklin vnímal vznik sdružení jako opak Cincinnatových ideálů.", "section_level": 2}, {"title": "Význam v indiánské kultuře.", "content": "V některých severoamerických kulturách je posvátným ptákem a jeho peří, stejně jako peří orla skalního, se používá v mnoha náboženských a duchovních obřadech mezi Indiány. Orel je některými kulturami považován za duchovního posla mezi bohy a lidmi. Někteří indiánští tanečníci také využívají jeho drápy jako součást ozdob nošených na vějířích a maskách. Lakotové například dávají pero z orla člověku, který splnil nějaký úkol. V dnešní době se může udělovat při příležitostech jako je promoce. Pónýové považovali orla za symbol plodnosti, protože má hnízdo vysoko nad zemí a urputně brání svá mláďata. Čoktóové ho považovali za symbol míru, protože má přímý kontakt s vyšším světem.  Během tance slunce, který provádí mnoho kmenů Indiánů z amerických planin, je orel bělohlavý zobrazován několika způsoby. Hnízdo je představováno rozvětvením chýše, kde se tanec provádí. Během tance pískají na kosti z křídel orla a šaman může ukazovat svým vějířem, který je vyrobený z orlího peří, na lidi, kteří chtějí být uzdraveni. Šaman se dotkne vějířem tyče, která je uprostřed, a poté pacienta, aby se na něj síla z tyče přemístila. Poté vějířem namíří k nebi, aby orel mohl donést modlitbu (žádost o uzdravení) Stvořiteli.  Nynější zákon vyžaduje, že pouze osoby s doloženým indiánským původem v kmenu uznávaném vládou mohou žádat o pera orla bělohlavého nebo skalního k náboženským nebo duchovním účelům. Ústavnost tohoto zákonu je několika indiánskými skupinami zpochybňována, protože podle nich porušuje první dodatek k ústavě Spojených států amerických tím, že jim zabraňuje volně vyznávat své náboženství.", "section_level": 2}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "V Evropě je chován v takřka 150 zoo. V rámci Česka je k vidění v pěti zoo. Klasicky ve voliérách byli v roce 2017 k vidění ve třech zoo, o rok později ve dvou zoo:  Kromě těchto zoo je pak ještě v Zoo Jihlava a Zoo Plzeň k vidění v rámci sezónních letových ukázek.  Do roku 2018 chován v Zoo Liberec.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "Počátek chovu orlů bělohlavých v Zoo Praha se datuje do roku 1978, kdy byli dovezeni dva samci. Samice pak byly dovezeny v roce 1987, resp. 1993. První mládě přišlo na svět v roce 1995, avšak nepodařilo se jeje odchovat. Úspěšný odchov se podařil v roce 1996. Ke konci roku 2017 byl chován jeden pár. V průběhu roku 2018 uhynul samec, a tak byla na konci daného roku chována jen samice.  Expoziční voliéra tohoto druhu se nachází v rámci komplexu voliér dravců v dolní části zoo (mezi hlavním a dolním vstupem do zoo). Současná voliéra vznikla v roce 2004 poté, co byla předchozí zničena povodní v srpnu 2002.  Zajímavostí je, že v roce 2015 finančně podpořilo formou tzv. zvířecí adopce chov tohoto druhu v Zoo Praha americké velvyslanectví v Praze, ovšem ze soukromých zdrojů zaměstnanců.", "section_level": 2}], "src_summary": "Orel bělohlavý (\"Haliaeetus leucocephalus\") je velký dravý pták žijící v Severní Americe. Je to národní pták a státní symbol Spojených států amerických. Vyskytuje se na většině území Kanady a Aljašky, v celých kontinentálních Spojených státech a na severu Mexika, většinou poblíž velkých otevřených vod s bohatými zásobami potravy a starými stromy na hnízdění. Má dva poddruhy, jižní \"H. l. leucocephalus\" a severní \"H. l. washingtoniensis\", jejichž areály jsou vymezeny zhruba rovnoběžkou 38° severní šířky.", "tgt_summary": "白头海雕(学名:\"\";),成年海雕体长可达1米,翼展2米多长。是北美洲的一种猛禽。这种海雕有两个亚种,与白尾海雕是隐存种。牠们分布于加拿大、美国全境以及墨西哥的北部。牠们的活动区域通常在开放水域,因为有着很丰富的食物资源。牠们一般会在老树上筑巢。", "id": 1273305}
{"src_title": "Friedensreich Hundertwasser", "tgt_title": "佛登斯列·汉德瓦萨", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "F. Hundertwasser pocházel z německo židovské rodiny jakožto syn Ernsta Stowassera (1894 Vídeň – 1929 Vídeň) a Elsy rozené Scheuerové (1894 Vídeň – 1972 Neunkirchen, NÖ). Rodinné kořeny sahaly do Čech a na Moravu: Ernstův otec Wenzel Stowasser (1868 Sedlec /dnes místní část Karlových Var/ – 1948 Vídeň) byl malířem porcelánu a roku 1893 se ve Vídni oženil s Marií Kuczirkovou (1868 Gumpendorf /dnes část Vídně/ – 1965 Vídeň), dcerou původem moravského klempíře Františka Aloise Kučírka (1838 Horní Bobrová /dnes Bobrová/ – 1942 Vídeň). Elsin otec Isaias Scheuer (1851 Šafov – 1927 Vídeň) se narodil na moravsko rakouském pomezí u Znojma. Mylně byl Hundertwasser pokládán za blízkého příbuzného klasického filologa Josefa Marii Stowassera (1854 Opava – 1910 Vídeň). Rovněž mylný byl dohad, že původní příjmení rodiny znělo \"Stovoda\" a teprve ve vídeňském prostředí došlo k částečnému poněmčení na Stowasser.  Příbuzenstva z matčiny strany se hluboce dotkla válka, v roce 1943 byla jeho velká část deportována do koncentračního tábora, včetně babičky Jeanette († 1943 Terezín), u níž Friedrich s matkou přebývali po nuceném vystěhování z dosavadního bydliště. Jeho samotného patrně zachránil včasný křest (1935) a členství v Hitlerjugend, kam byl jako pokřtěný zařazen..  V roce 1948 nastoupil na Akademii krásných umění ve Vídni, ale vydržel zde jen tři měsíce.  Od roku 1949 se pomalu začíná prosazovat, protože situace v Rakousku byla špatná, začíná hodně cestovat. Roku 1952 měl první výstavu v galerii Art Club of Vienna a o dva roky později (1954) vystavuje v Paříži ve studiu Paula Facchettiho. Tyto výstavy měly značný ohlas, který vedl k řadě dalších světových výstav. Roku 1955 vystavoval v Miláně v galerii Carlo Cardazzo's Galleria del Naviglio. Roku 1957 publikoval \"Gramatiku vidění\" a o rok později vystoupil \"Plesnivým manifestem\" proti racionalistické architektuře. Roku 1959 založil spolu s Ernstem Fuchsem a Arnulfem Rainerem uměleckou akademii Pintorarium. Téhož roku se stal čestným profesorem na Akademii krásných umění v Hamburku, kde se studenty Bozonem Brockem a Schuldtem tvořil tzv. Hamburskou čáru. V roce 1961 odjel na svou výstavu v Japonsku, tehdejší Japonsko velmi ovlivnilo jeho pohled na svět, roku 1962 se zde oženil s Yuko Ikewada. Toto (již druhé) manželství skončilo rozvodem v r. 1966. Roku 1962 vystavoval na Benátském bienále.  Roku 1968 koupil loď jménem Regentag, se kterou kotvil v Benátkách. Po koupi této plachetnice úspěšně složil kapitánské zkoušky. Od roku 1971 tuto loď považoval za svůj domov, nejprve žil v Benátkách, roku 1979 uskutečnil plavbu do Karibského moře. Později žil na této lodi i na Novém Zélandu.  Roku 1969 poprvé vystavoval ve Spojených státech amerických. V roce 1975 byla zahájena jeho retrospektivní výstava, která probíhala až do roku 1992 v 15 zemích a 80 muzeích nebo galeriích. Roku 1979 byla v New Yorku zahájena další putovní výstava s novými díly. Od roku 1980 pořádal projevy o ekologii zaměřené proti atomové energii. Téhož roku vznikl v Berlíně, Vídni, Oslu a Washingtonu Hundertwasserův den. Roku 1983 založil komisi pro záchranu historické pošty v Kawakawě na Novém Zélandu. Od roku 1985 spolupracoval s architektem Peterem Pelikanem, z této spolupráce vznikl Hundertwasserhaus ve Vídni. O dva roky později (1987) byl přizván ke spolupráci na rekonstrukci kostela Svaté Barbary v Bärnbachu. Od roku 1990 se podílel na mnoha architektonických projektech, např. Kunst Haus, spalovna odpadu a obchodní dům ve Vídni, restaurace u dálnice v Bad Fischau, spalovna odpadu v Osace (1997). V roce 1993 se zapojil do kampaně proti vstupu Rakouska do Evropské unie. Roku 1998 byla v Osace a v Darmstadtu zahájena retrospektivní výstava Hundertwasserova díla a v roce 1999 pak putovní výstava po Japonsku. V roce 2000 zahájil spolupráci na katalogu svého kompletního díla.  Hundertwasser je pohřben na Novém Zélandu podle svého přání bez rakve, aby snáze splynul s přírodou, pod svůj oblíbený strom liliovník tulipánokvětý.", "section_level": 1}, {"title": "Jméno.", "content": "Hundertwasserovo původní jméno znělo Friedrich Stowasser. Příjmení se na Chebsku a Loketsku, odkud pocházel děd Wenzel Stowasser, vyskytovalo často, bylo totiž odvozeno od starších podob názvu dnes již zaniklé osady Stobitzhof u Milhostova (Stabossen, Stowasn). Ve dvaceti letech (v r. 1949) si umělec změnil příjmení na Hundertwasser, protože měl pocit, že to lépe zní („sto“ je v řadě slovanských jazyků včetně češtiny výraz pro číslovku, německý ekvivalent je „hundert“). Občas se také nazýval \"hyaku-sui\", což je japonský překlad jeho jména. Během pobytu v Japonsku si změnil křestní jméno na Friedenreich, důvodem údajně bylo, aby se Japoncům lépe vyslovovalo. Toto slovo znamená říše míru, protože věřil na numerologii a považoval číslo 13 za šťastné, rozhodl si do jména přidat ještě písmeno „s“ (Friedensreich), aby mělo právě třináct písmen („s“ přidal, protože se tím nenaruší význam slova).  V šedesátých letech si koupil plachetnici, na které několik let tvořil. Tuto plachetnici pojmenoval „Regentag“ (tj. deštivý den) a na její počest si toto jméno přidal i do svého jména. Během života na Novém Zélandu se rozhodl do jména přidat ještě slovo „dunkelbunt“ (temněpestrý), což podle něj symbolizuje přírodu při dešti, „kdy jsou barvy sice tmavší a pochmurnější, ale zato pestřejší, vysvitne-li slunce“.", "section_level": 1}, {"title": "Excentricita.", "content": "Hundertwasser byl, i na umělce, velmi excentrický člověk, lze říci, že jeho snahou bylo žít v symbióze s přírodou a nebýt závislý na běžné společnosti a jejich zvycích. To vedlo k celé řadě projevů extremismu, nejznámějším příkladem je patrně jeho veřejná demonstrace, při níž se snažil přesvědčit kolemjdoucí, že člověk nepotřebuje peníze, protože se dokáže uživit jen tím, co najde v přírodě. Tohoto boje musel později zanechat, protože dostal žaludeční vředy, což bylo přisouzeno jeho pravidelnému pití kopřivového vývaru. Velmi populární se stala jeho snaha zužitkovat veškerý odpad, který člověk vyprodukuje při tomto přírodním stylu života. Další zvláštností jeho osobnosti bylo oblečení, které si většinou vyráběl sám. Muselo být z přírodních materiálů a praktické, čímž záměrně vyvolával pozdvižení.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho tvorba je velmi rozsáhlá a zasahuje do řady oborů lidské činnosti; ne každá jeho činnost byla úspěšná a ne všechna jeho díla byla přijata s pochopením, nebo realizována. V souvislosti s prezentací jeho děl je často upozorňováno na jeho snahu ke skandálnímu projevu, která často měla sebepropagační charakter (např. při přednesu manifestu se svlékl do naha). Svá díla často prezentoval lidem na ulici. Vyjma přírody ho velice ovlivnilo jeho neúspěšné manželství, po rozvodu se téma nevydařené lásky odrazilo na spolupráci na jeho prvním filmu – \"Nešťastná láska\" (1966). Umělecky se výrazněji prosadil po své první velké výstavě v Paříži (1954), která zahájila řadu výstav, které postupně dělal prakticky po celém světě. Z ostatních filmů je velmi zajímavá jeho spolupráce s Peterem Schamonim na filmu \"Hundertwasser Regentag\".  Kromě umění se věnoval i navrhování praktických věcí, například hodinek, telefonních karet, nebo značek pro rakouské automobily. Roku 1978 navrhoval státní vlajku pro Palestinu.  Tato činnost staví jeho nonkonformismus do trochu jiné pozice. Při kritickém pohledu mu bývá vytýkáno, že jeho odmítání peněz nekoresponduje s touto komerční činností.  Kritikou byl také často kritizován za svůj způsob podepisování obrazů. Podepisoval je třemi způsoby, jako \"Hundertwasser\", jako \"Huwa\", nebo jako \"100\". Kritici o něm dlouho mluvili jako Stowasserovi. Většina jeho děl je podepsána pouze jménem Hundertwasser, a to na nečekaných místech, jakoby přebývající místo v obrazu ohraničil nepravidelnou linkou a vepsal do něj své jméno a datum dokončení obrazu.", "section_level": 1}, {"title": "Hundertwasserovy manifesty.", "content": "Většinovým cílem jeho manifestů je spojení člověka s přírodou a boj proti tomu, co nazýval diktátorský styl architektury.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "Friedensreich Hundertwasser vypracoval řadu studií na restaurování sídlišť, žádná z nich však nebyla realizována. Pro jeho styl je nejtypičtější odmítnutí rovných linií a snaha o co nejpevnější sepětí s přírodou.  Z realizovaných staveb se nejvíce proslavily:", "section_level": 2}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "Co se malířství týče, je velmi složité zařadit Hundertwassera do nějakého uměleckého stylu. Jeho díla jsou pestrobarevným spojením konkrétních a abstraktních prvků s ústředním motivem – spirálou.  Při pobytu v Japonsku si Hundertwasser oblíbil řezbářství, kterému se začal věnovat. Při studiu řezbářství požádal o spolupráci japonského mistra – řezbáře, díky čemuž vznikla série dřevořezů na motivy Hundertwasserových maleb (1973), a tím se Hundertwasser stal prvním evropským umělcem, jehož díla byla vyřezána japonským mistrem.  Grafiku Hundertwasser využíval k tištění stejného obrazu v různých, především barevných variantách. V jeho grafikách se neobjevují stejné verze. Této výhody využíval především při šíření tzv. ekologického plakátu. V sedmdesátých letech začal využívat výhod tisku při tisku poštovních známek; první poštovní známku vytvořil roku 1975 ve spolupráci s rytcem Wolfgangem Seidelem. Největším úspěchem v této oblasti bylo vytváření poštovní známky pro Organizaci spojených národů. Jeho dílo lze rozdělit na následující základní etapy, které se v mnoha dílech prolínají – v některých dílech se vrací k již opuštěnému stylu, proto toto dělení nelze brát nějak dogmaticky:", "section_level": 2}], "src_summary": "Friedensreich Regentag Dunkelbunt Hundertwasser, vlastním jménem Friedrich Stowasser (15. prosince 1928, Vídeň – 19. února 2000, paluba zaoceánského parníku Queen Elisabeth 2), byl rakouský mnohostranný umělec. Proslavil se především jako architekt, grafik a malíř. Do své architektury vložil i část ze svého malířského a sochařského umění.", "tgt_summary": "佛登斯列‧汉德瓦萨(英语:Friedensreich Hundertwasser,1928年-12月15日-2000年-2月19日),又译佛登斯列‧亨德华沙或百水先生,是一个奥地利画家、雕塑家。他几乎是奥地利20世纪末期最有名的艺术家,尽管有关他的话题总是充满争议。", "id": 525998}
{"src_title": "Domenico Ghirlandaio", "tgt_title": "多米尼哥·基蘭達奧", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Původním jménem Domenci di Tommaso Bigordi del Ghirladaio, příjmení Ghirladaio dostal podle ozdob do vlasů florentských dívek, jimž se říkalo girlandy, a které on jako první vyráběl. První umělecké školení dostal ve zlatnické dílně Alessia Baldovinettiho (1425–1499), kterého Domenico zvěčnil na jedné fresek v kostele Santa Maria Novella. Malbě se patrně učil na freskách od Masaccia v Kapli Brancacciů. Jeho stálými spolupracovníky byli jeho dva mladší bratři, Benedetto (1458–1497) a Davide (1452–1525), ten měl na starosti zejména vedené rodinné dílny, do níž roku 1484 nastoupil tehdy třináctiletý Michelangelo, a kterou před ukončením své učební smlouvy po třech letech opustil, aby se dále mohl důkladněji cvičit v sochařství.  Své první práce provedl Ghirlandaio v kapli Vespucciu v kostele Ognissanti ve Florencii (1473), kde zhotovil fresky \"Oplakávání Krista\" a \"Pannu Marii Milosrdnou\", téhož roku ještě fresku se sv. Jeronýmem a později v roce 1480 fresku \"Poslední večeře Páně\". Touto zakázkou se Ghirlandaio proslavil a následovaly další nabídky na výmalbu kostelů Santa Croce (příběh sv. Paulina), Santa Trinita (kaple Sassetti, výjevy sv. Františka z Assisi, 1483–1485), špitál Neviňátek (deskový obraz Klanění tří králů, 1488). Roku 1481 byl povolán Sixtem IV. do Říma, aby společně s malíři Cosimem Rossellim, Sandrem Botticellim a Pietrem Peruginem vymaloval Sixtinskou kapli. Podle smlouvy Ghirlandaion provedl fresku Povolání apoštolů a fresku Zmrtvýchvstání, která se bohužel nedochovala. Jeho vrcholným dílem jsou fresky líčící Život panny Marie a sv. Jana Křtitele v kostele Santa Maria della Novella ve Florencii (1485–1490). Ghirlandaio byl generačním druhem Sandra Botticelliho. Stejně jako Boticelli se stal významným umělcem, což mu zajistilo přátelství a ochranu příslušníků nejvýznamnějších florentských rodin. Roku 1491 zasedali v porotě, která měla hodnotit projekty na výstavbu průčelí florentského dómu Santa Maria del Fiore. Na rozdíl od Boticelliho stál však Ghirlandaio více stranou společenského života ve Florencii. Zanechal nám především cenné fresky v kaplích florentských kostelů.  Mezi jeho žáky kromě Michelangela patřili např. Bastiono Mainardi, Francesco Granacci (1469–1543) a Jacopo zv. Indaco (1477–1534), jemuž Vasari ve své 3. části životopisů věnoval krátký medailonek. Ghirlandaio podlehl morové nákaze 11. ledna 1494. Řadu jeho nedokončených děl za něj domalovali jeho dva bratři a další členové dílny. Ghirlandaio byl dvakrát ženatý, měl tři syny a tři dcery. Jeho syn Ridolfo (1483–1561) byl rovněž malířem, známým zejména pro své fresky v kapli sv. Zenobia ve Florencii. Zabýval se také portrétní tvorbou a byl dobrým přítelem Rafaela. Mnoho dalších Ghirlandaiů se zabývalo uměním, nicméně rodina vymřela v 17. století po tom, co její poslední členové vstoupili do kláštera a zemřeli bezdětní. Ghirlandaiovi věnoval Vasari samostatný životopis v jeho díle \"Životopisy nejvýznačnějších malířů\", sochařů a architektů (Díl I., Praha 1998). Jeho charakter Vasari popisuje v pozitivech, vyzdvihává jeho zálibu v práci a snahu každému vyhovět a proto jeho dílna často přijímala práce řemeslnického ražení.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Forma díla.", "content": "Ghirlandaio se svou zručností při práci s perspektivou dokázal přirozeně zasadit velké skupiny postav do prostoru, sakrální výjevy na jeho obrazech mají profánní ráz a vyvolávají pocit scény z vysoké společnosti plné figur v těch nejhonosnějších kostýmech. Byl vynikajícím portrétistou, do svých fresek vkládal podobizny významných osobností své doby. Tváře na jeho portrétech ukazují na silný vliv severského malířství, o čemž svědčí jeho sklon k přísnému pozorování detailů. Typickým příkladem je obraz \"Podobizna starce s vnukem\" (Louvre, Paříž), deformovaný nos starce je dokladem Ghirlandaiovy snahy o krajní realismus portrétního umění. Krajina za oknem je typicky italská a kontrast mezi výrazem starce a výrazem dítěte názorně vystihuje protiklad viděné zkušenosti a naivního idealismu. Ghirlandaio byl také mistrem šerosvitu, který rovněž dokázal používat lépe než jeho malířští kolegové. Nikdy nemaloval olejem, v čemž se lišil od svých současníků, kteří si tuto novou techniku brzy osvojili. Podle Vasariho byl Ghirlandaio jedním z prvních malířů, kteří přestali ve svých malbách používat zlacení.", "section_level": 2}, {"title": "Fresky v apsidě v kostele Santa Maria Novella ve Florencii (1485–1490).", "content": "Původními patrony kaple byla rodina Ricciů, ale ti si nemohli dovolit nechat obnovit malbu na své náklady a zároveň nechtěli přenechat výmalbu někomu jinému, aby nepřišli o své patronské právo a erb. Iniciativy se chopil Giovanni Tornabuoni, který majitelům slíbil, že výlohy ponese sám, vzdá se práva na patronát a umístí jejich erb na nejviditelnější místo. Po této domluvě výzdobu zadal Ghirlandaiovi a jeho bratrovi Davidemu, měla nahradit vybledlou malbu od Andreii Orcagny ze 14. století. Na klenbě kaple jsou vyobrazeni čtyři evangelisté, na přední straně s oknem je zachyceno Korunování Panny Marie, dále výjevy ze života sv. Dominika a sv. Petra, odchod sv. Jana Křtitele na poušť a Zvěstování. Na pravé straně chóru je zobrazeno sedm scén ze života sv. Jana Křtitele: Anděl zjevující se Zachariášovi, Navštívení Panny Marie, Narození sv. Jana křtitele, Pojmenování sv. Jana Křtitele Zachariášem, sv. Jan Křtitel káže zástupům, Křest Krista, Herodesova Hostina. Na levé straně jsou zachyceny scény ze života Panny Marie: Vyhnání sv. Jáchyma z chrámu, Narození Panny Marie, Návštěva chrámu, Svatba Panny Marie, Klanění tří králů, Vraždění neviňátek, poslední výjev zobrazuje dvě scény a to Smrt Panny Marie a její Nanebevzetí. V malířském podání se i zde projevuje Ghirlandaiova schopnost přetvořit sakrální motiv v dokonalé panoráma vysoké společnosti tehdejší doby. Svaté osoby jsou oděny do přepychových, bohatě zdobených obleků, umístěny jsou bohatě zdobených místností vybavených dobovým florentským nábytkem. Do mnohých výjevů jsou začleněny podobizny významných osobností a příslušníků rodiny Tornabuoni. V navštívení Panny Marie lze rozpoznat Giovannu Albizzi, manželku Lorenza Tornabuoni, nad dalším výjevu Narození Panny Marie je zachycena Lodovica Tornabuoni. Na rozsáhlém zobrazení Zjevujícího se anděla Zachariášivi lze spatřit významné osobnosti jako jsou např : Demetrios, Cristoforo Landino a Poliziano. Podle Vasariho se zadavatel zakázky G. Tornabuoni nechal slyšet, že pakliže bude s výzdobou chóru spokojený, zaplatí Ghirlandaiovi 200 dukátů navíc, malíř ale po dokončení peníze odmítl s tím, že je mu cennější spokojenost objednavatele. Ghirlandaio také rozpracoval hlavní oltář (náčrty vznikly mezi lety 1490-91), který však za něj dokončili jeho bratři v důsledku jeho smrti. Původní oltář byl později rozebrán a zčásti bohužel zničen.", "section_level": 2}, {"title": "Fresky v kapli Sassetti v kostele Santa Trinità (1483–1485).", "content": "Výzdobu zadal Francesco Sassetti. Na stěnách rodinné kaple Sassetiiů jsou vyobrazeny výjevy ze života sv. Františka z Assisi, na kterých je opět řada kryptoportrétů v kompozicích s profánním nádechem. Na prvních výjevu Františka, jež vzkřísil mrtvé dítě je zachycen most u Santa Trintà a palác Spini, v řadách řeholníků jsou zachyceni florentští občane jako např. Maso degli Albizzi, Agnolo Accaiuoli a Palla Strozzi. Další výjev zobrazuje sv. Františka zříkajícího se svého dědictví, následuje scéna sv. František zakládajícího řád františkánů, dále je zachycena Stigmatizace sv. Františka a poslední výjev líčí jeho smrt. Na klenbě kaple namaloval čtyři Sibyly a na vnější straně kaple vyzdobil čelní zeď nad obloukem výjevem líčícím, jak Sibyla Tiburtinská přiměla císaře Octaviána uctívat Krista. Celou výzdobu Ghirlandaio doplnil ještě deskovým obrazem \"Narození Páně\" (1485, dnes ve sbírkách florentské Akademie), jenž dnes patří k jeho nejvýznamnějším dílům. V řadách pastevců v elegantních oděvech, jak bylo u jeho tvorby zvykem, je zobrazena i jeho vlastní podobizna.  Jedním z nejvýznamnějších děl tohoto autora je freska \"Poslední večeře\", kterou vymaloval kolem roku 1480 v refektáři kláštera u kostela d'Ognissanti (Všech svatých) ve Florencii. K tomuto námětu ho prý inspiroval Leonardo da Vinci, který dokončené dílo zhlédl před svým odchodem z Florencie. Po několika letech vytvořil i on fresku na námět poslední večeře Páně v milánském klášteře Santa Maria delle Grazie. Ghirlandaiův obraz vyniká svěžími barvami a zajímavým pozadím. Podobnou fresku vytvořil také ve florentském klášteře San Marco.", "section_level": 2}], "src_summary": "Domenico Ghirlandaio (1449, Florencie – 11. ledna 1494, Florencie) byl renesanční malíř, řazený k třetí generaci florentské školy. Jedním z jeho žáků byl Michelangelo Buonarroti.", "tgt_summary": "多米尼哥·基兰达奥(Domenico Ghirlandaio ;1449年-1494年-1月11日),或译多梅尼科·基尔兰达约,是一位意大利文艺复兴时期的画家,也是佛罗伦萨在文艺复兴时期涌现的的第三代画家之一。他曾与其兄弟大卫·基兰达奥、贝内德托·基兰达奥及妹夫塞巴斯蒂亚诺·马依那尔迪等家族成员一起组建了一个大型画室,并担任其中的领导人物。后来他的儿子乌迪内·基兰达奥也加入了其中。在他的画室的众多学徒中,最著名的是米开朗基罗。", "id": 2668430}
{"src_title": "Tygr", "tgt_title": "虎", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Slovo \"tygr\" je odvozeno z latinského \"tigris\", což je zase odvozenina řeckého \"τίγρις\" (tígris). Prapůvod slova je však orientální, pravděpodobně íránský.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Evoluce.", "content": "Tygr patří mezi velké kočky. Kvůli nedostatku fosilních nálezů je však rekonstrukce evolučního vývoje tygra v rámci rodu \"Panthera\" relativně obtížná.  Rod \"Panthera\" má svůj původ pravděpodobně v Asii, co se však týče přesnějšího určení, vědci zatím tápou v temnotě. Morfologické a genetické výzkumy ukazují, že tygr je bazální sesterskou skupinou k ostatním žijícím druhům rodu \"Panthera\" (lev, jaguár, levhart, irbis). Nejstarší fosilní nálezy velké kočky podobné tygrovi pochází z Číny a byly popsány jako \"Panthera palaeosinensis\". Tato kočka žila na počátku pleistocénu (zhruba před 2 miliony let) a byla menší než dnešní tygr. První pravé tygří fosilie pochází z Jávy a jsou datované do doby zhruba před 1,6 až 1,8 miliony let. Z raného a středního pleistocénu jsou známy četné nálezy z Číny, Sumatry a Jávy. Do Indie, na Altaj, severních oblastí Ruska a dalších částí Asie tygr pronikl podle fosilních nálezů až v pozdním pleistocénu. Fosilními nálezy je doložen i výskyt tygra v Beringii, nikoli však až na území dnešní Severní Ameriky. Tygr se prokazatelně vyskytoval i na ostrově", "section_level": 2}, {"title": "Poddruhy.", "content": "V současnosti se rozlišuje 9 poddruhů, z toho tři již vyhynuly. Postavení tygra malajského (\"P. t. jacksoni\") z Malajského poloostrova je sporné. V následujícím přehledu je uveden jako samostatný poddruh. Genetické analýzy hovoří pro následující schéma rozdělení žijících divokých tygrů do šesti různých poddruhů. Přitom rozdíly mezi poddruhy obývajícími", "section_level": 2}, {"title": "Křížení.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Kříženci mezi tygry a jinými velkými kočkami.", "content": "V historii docházelo ve zvěřincích, zoologických zahradách i cirkusech opakovaně, někdy náhodně, někdy cíleně, ke zkřížení tygra s jinou velkou kočkou. Nejobvyklejší je zkřížení se lvem. Vzhled koťat z takového spojení závisí do značné míry na kombinaci rodičů. Kříženec samce lva s tygřicí se nazývá liger, je-li otcem tygr a matkou lvice, potomek se nazývá tigon. Velikost a zbarvení kříženců jsou velmi proměnlivé. Obvykle jsou zastoupeny základní znaky obou druhů.", "section_level": 3}, {"title": "Kříženci v rámci druhu.", "content": "V zajetí docházelo i ke křížení mezi tygry různých poddruhů. Podle studie v \"Current Biology\" z roku 2008 vykazovalo však 49 ze 105 testovaných tygrů z pěti různých poddruhů znaky DNA odpovídající přesně některému poddruhu, nešlo tedy o hybridy. Podle vědců je tedy dobrá šance na udržení čistých linií poddruhů alespoň v zajetí, kdyby se situace v přírodě, parcích a rezervacích, stala neudržitelnou.", "section_level": 3}, {"title": "Charakteristiky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Srst a její zbarvení.", "content": "Základní barva srsti na horní straně hlavy, hřbetě, bocích, ocase a vnější straně končetin se podle poddruhu liší, od zlatožluté k červenooranžové. Srst na břiše, hrudi, spodní části hlavy a vnitřní straně končetin je bílá či světle béžová. Vnější strana ucha je černá s nápadnou bílou skvrnou. Tmavé svislé pruhy se táhnou od hlavy přes celé tělo až ke špičce ocasu. Na končetinách jsou pruhy vodorovné. Nejsvětlejší pruhy najdeme u tygrů ussurijských. Světlejší pruhy má i tygr indický, především severněji žijící jedinci. Nejtmavší pruhy mají tygři z Indonésie a Malajského poloostrova. Někde mezi tím je tmavost pruhů tygra čínského a vyhynulého tygra kaspického. Na jihu žijící tygři mají velmi tmavé, poměrně široké pruhy, které se na koncích rozpadají do tmavých skvrn. U severních tygrů není tento jev obvyklý. Nos tygra je růžový, s přibývajícím stářím se však na něm mohou objevovat černé flíčky.  Ocas je u většiny poddruhů poměrně krátký, u tygra ussurijského díky chladnému klimatu více huňatý s", "section_level": 2}, {"title": "Velikost.", "content": "Největšími poddruhy jsou tygři ussurijští a indičtí. Velcí samci těchto subspecií dosahují délky těla přes 2 metry, k tomu je třeba připočítat ocas o délce přes 90 cm. Samice tygra indického je dlouhá s ocasem přes 250 cm, samice tygra ussurijského kolem 260 cm. Délka těla samice tygra ussurijského se pohybuje mezi 165 až 178 cm.  Nejmenším žijícím poddruhem je tygr sumaterský, jehož samci měří 240 až 250 cm, z čehož na tělo připadá 155 až 170 cm. Samice mají na délku 215 až 230", "section_level": 2}, {"title": "Lebka a chrup.", "content": "Podobně jako ostatní velké kočky má tygr kulatou zornici. Duhovka má obvykle žlutou barvu. Masivní lebka je podobně velká jako lví a od lví lebky se příliš neliší. Drobné rozdíly jsou ve stavbě nosní dutiny a ve stavbě dolní čelisti. Ta je u tygra ve spodní části spíše konkávní, zatímco u lva konvexní. U velkých tygřích samců se délka lebky pohybuje mezi 350 a 360 mm. Samičí lebka měří na délku 290 až 310 mm., Lebka tygra sumaterského ovšem měří pouze 295", "section_level": 2}, {"title": "Kostra a vnitřní orgány.", "content": "Kostra tygra je typicky kočičí a například od kostry lva se liší pouze minimálně. Pouze na humeru jsou patrné drobné rozdíly. Páteř má 55 až 56 obratlů (7 krčních, 13 hrudních, 7 bederních, 3 křížové", "section_level": 2}, {"title": "DNA.", "content": "Tygři, stejně jako ostatní kočky mají celkem", "section_level": 2}, {"title": "Chůze.", "content": "Krok tygra má délku kolem 70 cm u samců a kolem 60 cm u samic. Velikost stopy silně odvisí od povrchu ve kterém je zanechána. Dospělí tygří samci zanechávají v", "section_level": 2}, {"title": "Areál rozšíření.", "content": "Dnešní areál rozšíření tygra se táhne od Indie na východ přes Indočínu a východní Čínu přes Amur na východní Sibiř. Na jihu zasahuje až do Indonésie, kde tygři dnes ještě žijí na Sumatře. Na Jávě byl tygr vyhuben v 70. letech 20. století, na Bali ještě o několik desítek let dříve. Na Borneu byl fosilními nálezy prokázán výskyt tygra v pleistocénu a na počátku holocénu. Dříve se tygr hojně vyskytoval i v Přední Asii a Střední Asii, ovšem od 70. let 20. století je i v těchto oblastech považován za vyhubeného.", "section_level": 1}, {"title": "Historický areál.", "content": "Jednotliví tygři jsou schopní urazit dlouhou cestu, je proto nutné rozlišovat mezi oblastmi trvalého výskytu a oblastmi, kam nějaký tygr pouze příležitostně zabloudí. I v oblastech, kde člověk tygra vyhubil, se občas vyskytne putující jedinec.  Ještě ve středověku, v 10. a 11. století, se tygři běžně vyskytovali v Zakavkazsku a v podhůří Malého a Velkého Kavkazu. Existují dokonce zmínky o výskytu tygrů v oblastech severně od Kavkazu. Areál rozšíření tygra mohl zasahovat až k Donu či dokonce Dněpru. Z ruských zkazek známé „líté zvíře“ (лю́тый зверь) tak může být právě tygr. Podle jiných teorií ale může jít také o lva či levharta. S velkou pravděpodobností se však tygr vyskytoval alespoň v severním předhůří Kavkazu.  V pozdějších dobách se tygr vyskytoval na jižních svazích Kavkazu, především ve", "section_level": 2}, {"title": "Ztráty území a dnešní rozšíření.", "content": "S postupujícím osidlováním odlehlých území člověkem se stával intenzivnějším i lov, který decimoval stavy tygrů i jejich přirozené kořisti. Od konce 19. století se areál výskytu tygra drasticky zmenšil. První obětí byl tygr balijský, jehož poslední exemplář byl pozorován v roce 1937. Na sousední Jávě poslední tygr zahynul zřejmě v 70. letech 20. století.  Na jižním Kavkaze a v Zakavkazsku byli tygři na počátku 20. století ještě poměrně hojní, jejich stavy ale následně začaly prudce klesat a v polovině 20. století odtud tygři zcela vymizeli. Ojedinělé exempláře ještě v 60. letech 20. století přecházely z Íránu přes Talyšské hory do podhůří Kavkazu. Z většiny území bývalých sovětských republik tygr vymizel koncem 19. a začátkem 20. století. V roce 1936 ještě žila menší populace tygrů na dolním toku Ili. V povodí Syrdarji byl poslední tygr spatřen roku 1945, u Ili v roce 1948. Nejdéle se tygři udrželi u hranice s", "section_level": 2}, {"title": "Současný výskyt.", "content": "Stavy tygrů ve 20. století dramaticky poklesly. V roce 1920 žilo na světě přibližně 100 000 tygrů, v roce 1970 byla však světová populace tygrů odhadována již jen na pouhé 4 000 jedinců. Tygři jávští a tygři kaspičtí byli zcela vyhubeni v 70. letech, tygr balijský dokonce již ve 30. letech. V polovině 20. století se na pokraji vyhubení ocitl i tygr ussurijský, jeho populace v roce 1947 byla odhadována na pouhých 20 až 30 jedinců. Díky nejrůznějším záchranným projektům, jako např. \"Projekt Tygr\" organizace WWF se podařilo zvýšit stavy populací tygrů na Sibiři (tygr ussurijský) a v Indii (tygr indický) a tyto stavy se podařilo stabilizovat. V dalších oblastech však počty tygrů nadále klesají. Kolem roku 2000 byly divoké populace tygrů odhadovány ještě na zhruba 5000 až 7000 jedinců, od té doby však počty dále poklesly. Dnes se odhaduje, že na světě žije přibližně 3670 až 4390 divokých tygrů (oficiální zpráva IUCN z roku 2015 + výsledek sčítání v Rusku 2015). Snížené počty jdou však částečně na vrub také přesnějším metodám sčítání. Tygr je v seznamech IUCN veden jako ohrožený druh. Tygr je považován za vyhynulého v následujících státech – Afghánistán, Írán, Kazachstán, Kyrgyzstán, Severní Korea, Pákistán, Singapur, Tádžikistán, Turecko, Turkmenistán a Uzbekistán.  Následující tabulka uvádí údaje o výskytu tygrů v jednotlivých zemích areálu na základě zpráv z let 2009–2014. Vychází z přílohy k oficiální zprávě IUCN z roku 2015.", "section_level": 1}, {"title": "Tygr ussurijský (Rusko a Čína).", "content": "Census z roku 2015 potvrdil pozitivní trend v populaci tygra ussurijského na ruském dálném východě, když bylo napočítáno 480 až 540 jedinců, což je mírný nárůst proti číslům z roku", "section_level": 2}, {"title": "Tygr čínský.", "content": "Tygr čínský byl ve volné přírodě zřejmě zcela vyhuben. Je", "section_level": 2}, {"title": "Tygr indický (Indie, Nepál, Bhútán, Bangladéš).", "content": "Na indickém subkontinentu (Indie, Nepál, Bhútán, Bangladéš) žijí dnes tygři téměř výhradně v národních parcích a rezervacích. Největší populace jsou přitom na severu (Národní park Rajaji–Národní park Jima Corbetta, Národní park Dudhwa, Národní park Bardia, Národní park Čitvan, Buxa, Národní park Manas, Národní park Kaziranga) a v centrální Indii (např. Národní park Kanha, Národní park Pench, Národní park Satpura, Národní park Melghat, Národní park Bandhavgarh, Národní park Simlipal, Národní park Indravati, Nagarjunasagar). Na jihu je potom", "section_level": 2}, {"title": "Tygr indočínský (Čína, Myanmar, Thajsko, Laos, Vietnam, Kambodža).", "content": "Na nejzazším jihu Číny v provincii Jün-nan může přežívat podle oficiálních údajů zhruba 10 tygrů indočínských.  V jihovýchodní Asii se tygři vyskytují pouze v ostrůvkovitých zbytcích původního areálu. Zdejší populace jsou více ohrožené než populace na indickém subkontinentu. V Myanmaru (Barmě) žije ještě zhruba 100 tygrů. V Thajsku byl počet divokých tygrů na počátku 90. let 20. století odhadován na zhruba 250 jedinců. Největší populace žije v komplexu rezervací Thung Yai–Huai Kha Khaeng. Tamější populace je odhadována na zhruba 150 tygrů", "section_level": 2}, {"title": "Tygr malajský (Malajsie).", "content": "V Malajsii žijí podle všeho tři oddělené populace, žádná", "section_level": 2}, {"title": "Tygr sumaterský (Indonésie).", "content": "Počet tygrů na Sumatře se odhaduje na 400 až 500 jedinců (vládní odhad z roku 2007), možná i o něco více (terénní průzkumy). Tři nejvýznamnější oblasti výskytu jsou", "section_level": 2}, {"title": "Příčiny ohrožení.", "content": "Největší hrozbou pro tygra je ničení jeho životního prostředí. Jde především o kácení lesů a pralesů, rozšiřování zemědělských ploch a snižování stavů zvěře, která slouží tygrovi za kořist. Další velkou hrozbou je pytláctví. Hlavním důvodem pro ilegální lov je žádanost tygřích produktů na čínském trhu, pro účely tradiční čínské medicíny. Ceněný je především prášek z rozemletých tygřích kostí. Poté, co mezi 50. a 70. léty 20. století stavy čínských tygrů klesly na pouhé desítky jedinců v přísně střežených rezervacích, začal", "section_level": 2}, {"title": "Plány na znovuvysazení tygra v dřívějších oblastech výskytu.", "content": "Především v Číně existují projekty plánující znovuvysazení tygra v místech, kde během 20. století vyhynul. Organizace \"Save Chinas Tigers\" se zabývá chovem tygra čínského v soukromých rezervacích v Jižní Africe. Tygři se zde především učí loveckým dovednostem, aby si dokázali ve volné přírodě obstarat potravu. V budoucnosti je plánováno vypuštění těchto tygrů v původním areálu výskytu v Číně. K ambasadorům projektu patří známé osobnosti jako například herec Jackie Chan. Uvažuje se rovněž o podobném projektu,", "section_level": 2}, {"title": "Život.", "content": "Tygři jsou aktivní především za soumraku a v noci, občas ale loví i ve dne. Při hledání kořisti tygři často urazí velké vzdálenosti. Platí to především pro oblasti chudé na zvěř, jako je východní Sibiř. Tamní tygři urazí za den průměrně 20 až 25 km, ve výjimečných případech však dokonce 80 až 100 km. Kromě tohoto pravidelného obcházení revíru při hledání kořisti urazí tygr často značnou vzdálenost při hledání nového loviště (například mladý tygr odcházející od matky). Při tom se může vzdálit stovky kilometrů od původního revíru.  Tygři jsou výborní plavci a na rozdíl od většiny ostatních koček mají rádi vodu. Jsou schopni přeplavat řeky o šířce 6 až 8 km. Je zaznamenán případ tygra, který uplaval celých 29 km. Tygři šplhají špatně a neradi, v případě nutnosti ale dokážou vyšplhat i do koruny stromu, jak se ukázalo například roku 1969 při masivních záplavách v Sundarbans. Mnoho tygrů se zachránilo právě vyšplháním na strom. Jako úkryt slouží tygrům chráněná místa uvnitř revíru, například vyvrácené stromy, houštiny či jeskyně.", "section_level": 1}, {"title": "Biotop.", "content": "Tygří obývají poměrně širokou škálu různých biotopů, od tropického deštného lesa přes savany, močály a listnaté a smíšené lesy mírného pásma až po jehličnatý severský les - tajgu. V Přední Asii obýval tygr listnaté lesy, křovinaté porosty, říční údolí mezi pouštními a polopouštními oblastmi. V Číně obýval tygr rovněž subtropické horské lesy. Tygr obvykle nevystupuje do výšek přes 2 000 m. n. m., v Kazachstánu byla ale ulovena zvířata ve výšce 2 500 m. n. m., v Himálaji byl dokonce prokázán výskyt tygra v nadmořské výšce 4", "section_level": 2}, {"title": "Sociální chování.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Teritorialita a hustota populace.", "content": "Tygři jsou obvykle samotáři, dospělí samci a samice se stýkají pouze krátce v době páření. Jelikož mláďata zůstávají až do tří let s matkou, dospělé samice jsou většinou doprovázeny koťaty či dospívajícími jedinci. Jen výjimečně lze pozorovat úplnou rodinu, sestávající z obou dospělých a mláďat.  Rodinu zakládají většinou pouze tygři s vlastním revírem. Revír si tygři značkují močí. Jeho velikost závisí u samice na množství dostupné kořisti. Revír samce se překrývá s více revíry samic (2 až 7). V Národním parku Čitvan, kde biomasa dostupné kořisti je zhruba 2000 kg/km2, je průměrná velikost revíru tygřice 23 km2, velikost revíru tygřího samce pak 68 km2. V na kořist chudších oblastech ruského dálného východu, kde biomasa dostupné kořisti je zhruba 400 kg/km2, velikost revíru tygřice kolísá od 200 do 400 km2. I když se jednotlivé revíry mohou částečně překrývat, je průměrná velikost revíru přímo úměrná hustotě tygří populace v dané oblasti. V indickém Národním parku Kanha žije na ploše 320 km2 10 až 15 tygrů. V Národním parku Čitvan v Nepálu žije v", "section_level": 3}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Tygři v tropických oblastech nemají specifické roční období, kterému by dávali přednost při rozmnožování. Na Amuru se oproti tomu většina mláďat rodí na jaře. Je-li samice připravena se pářit, dává to najevo pachovými značkami. U tygřic v zajetí trvá období plodnosti zhruba pět dní. Ve volné přírodě jsou však páry pohromadě obvykle jen dva dny. V tomto čase dochází k hojnému páření, 17× až 52× za den. Samotný akt páření je však obvykle velmi krátký. Při aktu leží samice na zemi, zatímco samec stojí nad ní a svírá čelistmi její krk. Tygřice často bývají útočné, mručí a ohánějí se packami po partnerovi. Není-li páření úspěšné, je tygřice připravena k novému páření zhruba za měsíc. Po úspěšném páření porodí samice po zhruba 103 dnech březosti 2 až 5 mláďat. Vrhy s jedním nebo naopak až 7 mláďaty jsou výjimečné. Průměrná velikost vrhu je kolem 3 mláďat. Jako místo porodu tygřice", "section_level": 3}, {"title": "Hlasové projevy.", "content": "Tygři jsou obvykle tiší. Přesto disponují velkou škálou různých zvuků. Nejběžnější je daleko se nesoucí, hluboký řev, znící jako \"A-o-ung\", který je vícekrát po sobě opakován. Tento řev bývá spojován s namlouvacími rituály při páření. Při útoku tygr často vydává zvláštní druh řevu, který lze popsat jako krátké, prudké a velmi hlasité zakašlání. Podobný zvuk vydává tygří samec i při pářícím aktu.", "section_level": 3}, {"title": "Potrava.", "content": "Hlavní potravou tygra jsou velcí savci, které stopuje a po krátkém sprintu skolí. Jedná se především o divoká prasata a jelenovitou zvěř. Menší část potravy pak tvoří malí savci jako zajíci či králíci, ale také ptáci či plazi včetně velkých krokodýlů. Tygr je schopen sám skolit i tak mohutné zvíře jako je gaur, největší žijící tur.", "section_level": 2}, {"title": "Spektrum kořisti.", "content": "Nejdůležitější kořistí tygra v celém areálu jeho výskytu jsou divoká prasata a jelenovitá zvěř. V národních parcích na indickém subkontinentu, jako Národní park Čitvan v Nepálu, Narodní park Nagarhole či Národní park Kanha v Indii, tvoří velká jelenovitá zvěř (axis, sambar, barasinga) více než polovinu celkového objemu tygří kořisti. Zejména pak v Nagarhole tvoří velký podíl na tygří kosti také obrovský gaur. Mezi další významnou kořist patří v těchto oblastech také divoká prasata a menší jelínci (muntžak), zatímco dikobrazi, zajícovci a languři mají díky své malé velikosti na celkové kořisti jen velmi omezený podíl. V některých oblastech indického subkontinentu tvoří významnou součást kořisti také antilopy, především nilgau.  V thajské přírodní rezervaci Huai Kha Khaeng tvoří tygří potravu převážně sambarové, muntžaci, divoká prásata, dikobrazi a jezevci.  V přírodní rezervaci Sichote-Aliň na ruském Dálném východě se tygři živí téměř výhradně divokými prasaty a jeleny wapiti.  Lze říci, že výskyt tygra ve volné přírodě závisí na existenci dostatečného množství velké kořisti, jako jsou divoká prasata a jelenovitá zvěř. Například areál výskytu vymřelého tygra kaspického se víceméně shodoval s oblastmi výskytu jelena bucharského (\"Cervus elaphus bactrianus\"), srnčí zvěře a divokých prasat v říčních", "section_level": 3}, {"title": "Lovecké techniky.", "content": "Tygři se ke kořisti plíží nebo na ni číhají a vrhnou se na ní po několika skocích či krátkém sprintu. Oproti lvům tygři berou v úvahu směr větru a přibližují se k vyhlédnuté kořisti proti větru. Při tom se snaží co nejlépe krýt a přiblížit se na vzdálenost zhruba 10 – 35 m. Je-li vzdálenost příliš velká a mezi tygrem a kořistí není žádné krytí, tygr čeká, až se kořist sama přiblíží. První fází útoku je obvykle rychlý sprint za kořistí na krátkou vzdálenost. Pokud tygr kořist ihned nedostihne, žene se za ní maximálně 100 až 200 metrů. Pak pronásledování vzdá. Pokud kořist dostihne, velká zvířata se", "section_level": 3}, {"title": "Zacházení s ulovenou kořistí, krmení, potravní nároky.", "content": "Ulovenou kořist si obvykle tygr odtáhne do vyhlédnutého úkrytu, přičemž i několikasetkilové kusy dospělé zvěře mohou být odtaženy stovky metrů daleko. Tygři obvykle začínají požírat kořist od kyčlí, zatímco lvi nejprve otevřou břicho. Během požíraní kořisti nebo po něm tygr pije. Obvykle se zdržuje v blízkosti kořisti, dokud jí celou nezpracuje. Pokud se musí vzdálit od svého úkrytu, zakryje ho listím a větvemi. Z větší kořisti obvykle zůstane hlava a nohy. Tygr je schopen sežrat při jednom krmení 18 až 27 kg masa, v extrémních případech", "section_level": 3}, {"title": "Exkrementy.", "content": "Výkal tygra je podlouhlý a má 35 až 40 mm v průměru. Je obvykle hnědé až černé barvy", "section_level": 3}, {"title": "Lidožraví tygři.", "content": "Útoky tygra na člověka jsou poměrně časté v Sundarbans, v oblasti ganžské delty. V jiných oblastech Indie jsou vzácné, jinde pak zcela výjimečné. Ještě kolem roku 1980 bylo v Sundarbans roztrháno tygry průměrně 100 lidí za rok. Tygr se lidem obvykle vyhýbá, někdy se však tygr z neznámých důvodů stane \"lidožroutem\". Jedním z důvodů může být například zranění, které tygrovi nedovolí v dostatečné míře lovit jeho přirozenou kořist. Tygr se pak může zaměřit právě na lov člověka, který je pomalejší a méně bojovný, než většina zvířat, které tygr normálně loví. Tygr, na rozdíl od levharta, jen zcela výjimečně zavítá do lidských sídlišť, zabíjí lidi mimo vesnice, například dřevorubce či sběrače medu.", "section_level": 3}, {"title": "Přirození nepřátelé.", "content": "Tygr vzhledem ke své velikosti a síle nemá téměř žádné přirozené nepřátele. Smečka dhoulů je schopna tygra skolit, to se ovšem týká pouze mladých, či naopak starých a nemocných jedinců. Za skutečného protivníka nelze dhouly považovat. Vlci se tygrovi vyhýbají. Koťata a nedospělí tygři", "section_level": 2}, {"title": "Tygři v kultuře.", "content": "V evropském a africkém kulturním prostoru je \"králem zvířat\" lev. V asijských kulturách přebírá toto postavení tygr. Patří mu přívlastky jako \"pán džungle\", \"car tajgy\" či \"vládce zvířat\". V některých východních kulturách měl tygr dokonce božské postavení. V západních kulturách je tygr naproti tomu obvykle líčen jako krvelačné a nebezpečné zvíře. Dnes je tygr díky své vznešené kráse a eleganci jedním z nejznámějších a nejobdivovanějších divokých zvířat. Jakožto symbol divočiny má sympatie veřejnosti, což napomáhá jeho ochraně. Zájem médií pomáhá záchranným projektům získávat podporu i přijetí mezi lidmi. Z popularity tygrů pak mohou následně profitovat i další druhy, žijící v jejich biotopech.  Síla, mohutnost a lovecké schopnosti tygra udivovaly člověka od nepaměti. Nejstarší známá vyobrazení tygrů pocházejí ze sídel v údolí Indu z doby zhruba před 5 000 lety. Jsou tak výrazně mladší, než nejstarší zobrazení lvů, která jsou až 30 000 let stará. V hinduismu, který se na indickém subkontinentu rozšířil po příchodu árijských národů, má tygr zásadní význam. Například bohyně Durga jezdí na tygrovi, Šiva zase sedává na tygří kůži. I v buddhismu si tygr našel svojí úlohu a jeho zobrazení zdobí různé chrámy a svatyně.  Jak již bylo zmíněno, ve východních kulturách, především v oblastech Indie a Číny, má tygr podobné postavení jako lev na západě. Častým námětem protoindických maleb z doby zhruba 2 000 let před Kristem je hrdina bojující se dvěma tygry. Je zde jistá podobnost se sumerským Gilgamešem. Tygr je častým motivem i v umění skytských národů obývajících prostory střední Asie v době mezi roky 1000 a 500 př. n. l. V umění mezopotámských a maloasijských národů se naopak tygr neobjevuje. Ve staroíránském umění je tygr vyobrazován pouze vzácně, přestože se na tomto území prokazatelně vyskytoval. Pro starověké Řecko, a tím i Evropu, objevil tygra až Alexandr Veliký při svém tažení do Asie v letech 330-325 př. n. l. O něco později se dostal první tygr do Athén, jako dar vládce Seleuka I. V tomto období se na Balkáně ještě poměrně hojně vyskytovali lvi, což vysvětluje, proč jsou západní kultuře bližší než tygři.  Ve starověkém Římě byli tygři využíváni k boji v arénách. První tygr v Římě byl darem císaři Augustovi z Indie v roce 19 př. n. l. Na svatbě císaře Heliogabala bylo předvedeno a zabito celkem 51 tygrů. O tomto císaři se také uvádí, že když byl přestrojen za boha Bakcha, nechal svůj vůz táhnout tygry. V arénách se však tygři objevovali výrazně méně často než lvi.  I proto, že v Bibli jej nenajdeme, upadl v Evropě tygr v raném středověku v zapomnění. Znovu jej pro Evropany objevil až Marco Polo při své výpravě do Činy. Tygry spatřil na Kublajchánově dvoře. Popsal je však jako lvy, větší než babylonské, s černými, bílými a červenými pruhy. První tygr od dob starověkého Říma, který se dostal do Evropy, byl pravděpodobně tygr na dvoře vévodkyně Savojské v Turíně, kam byl dovezen roku 1478. Krátce poté se začali objevovat tygři i na dalších šlechtických dvorech Evropy.  Nejznámějšími tygry v literatuře jsou zřejmě \"Šér Chán\" z Knih džunglí anglického spisovatele Rudyarda Kiplinga a \"Tygr\" z Medvídka Pú amerického spisovatele A. A. Milneho. Muž v tygří kůži od Šoty Rustaveliho je národním eposem Gruzie. Báseň Williama Blaka \"Tygr\" je jednou z nejznámějších básní anglického romantismu. V roce 2002 získal Yann Martel za román Pí a jeho život, kde tygr hraje klíčovou roli, Bookerovu cenu. V Číně je tygr symbolem západu, podzimu a udatnosti. Je v pořadí třetím znamením čínského zvěrokruhu. Každý 12. rok je v čínské kultuře rokem tygra.  Již více než 1500 let má tygr jakožto symbol síly zásadní význam v tradiční čínské medicíně. Tygří orgány, obvykle zpracované do formy prášku, mají pomáhat proti neduhům jako revma či impotence. Poptávka po těchto produktech je stále vysoká a nabízené ceny jsou značné, což výrazně podporuje nelegální lov divokých tygrů. Právě pytláctví je jednou z hlavních příčin ohrožení těchto šelem. Jižní Korea zvolila tygra za symbol XXIV. letních olympijských her v Soulu v roce 1988. Tygr také zdobí několik státních znaků, například Malajsie. Silné, rychle rostoucí ekonomiky se označují přízviskem \"ekonomičtí tygři\".  Zatímco stavy divokých tygrů stále klesají, značné množství zvířat je chováno v zajetí. Počet těchto jedinců je odhadován až na 11 000. Z toho zhruba 1 000 připadá na různé zoologické zahrady, především v Evropě, USA a Japonsku. Velké množství zvířat je v držení různých soukromých subjektů, v USA může jít až o 5 000 jedinců, dalších 5 000 pak ve zbytku světa, především v Číně. Například v tygřím parku v čínském Charbinu je chováno kolem 800 tygrů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tygr (\"Panthera tigris\") je velká kočkovitá šelma žijící v Asii. Ze současných kočkovitých šelem je největší a díky charakteristickým tmavým pruhům na zlatožluté či rudohnědé srsti nezaměnitelný. Rozlišujeme osm až devět poddruhů. Z těch, které nebyly vyhubeny, je největší rozdíl mezi malým, velmi kontrastně zbarveným tygrem sumaterským a velkým, světleji zbarveným tygrem ussurijským. Tygr sumaterský má délku trupu od 140 cm, délku ocasu kolem 60 cm s váhou od 120 kg u samce a 90 kg u samice. Tygr ussurijský a indický naproti tomu běžně dosahují délky trupu přes 2 m, délka ocasu bývá až 90 cm a váha samců mnohdy více než 200 kg; samice jsou výrazně menší, dosahují váhy kolem 130 kg. Díky těmto parametrům je tygr po ledním a hnědém medvědovi třetím největším suchozemským predátorem. Jako běžné poddruhy stojící mezi oběma výše zmíněnými extrémy můžeme označit tygra čínského a tygra indočínského. Nejmenším poddruhem byl dnes již vyhubený tygr balijský.", "tgt_summary": "虎(学名:\"\"),俗称老虎、大虫,被人称为百兽之王,是现存体型最大的两种猫科动物之一(另一种是狮)。野外个体可长达、重(此为狩猎数据,实测数据的最大值为261kg)。虎是掠食性肉食动物,有敏锐的听力、夜视力,可自由伸缩的尖爪和粗壮的犬齿。同时,它们也是自然界生态中不可或缺的一环。除了庞大的体型与有力的肌肉之外 牠们最显著的特征,就是在白色到橘黄色的毛皮上有黑色垂直的条纹,这有助于其在捕猎时隐蔽自身。", "id": 450920}
{"src_title": "Jindřich VII. Lucemburský", "tgt_title": "亨利七世 (神圣罗马帝国)", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Samice tohoto druhu bývají větší než samci a vyskytují se v malých koloniích. Jejich potravu tvoří menší ryby a hlavonožci. Latimérie podivná je vejcoživorodá. Vajíčka se vyvíjí v těle samice a v průměru mají až 9 cm. Po 13 měsících březosti rodí až 25 mláďat.  Obchod s masem Latimérie je zakázán z důvodu nízké populace tohoto druhu (asi jen 500 kusů).", "section_level": 1}, {"title": "Objev.", "content": "Dne 22. prosince 1938 byla vylovena u břehů Afriky a objevena kurátorkou muzea v jihoafrickém East Londonu Marjorie Courtenay-Latimerovou, avšak podařilo se jí zachránit pouze některé její části. O svém objevu informovala ichtyologa Jamese Leonarda Brierleyho Smithe, který její nález systematicky zařadil do skupiny lalokoploutvých ryb, jež byla považována za vyhynulou již koncem druhohor, a na počest objevitelky nový druh pojmenoval vědeckým názvem \"Latimeria chalumnae\". Ostatní vědci ovšem objev prohlásili za falzifikát. Roku 1952 byla vylovena další latimérie u Komorských ostrovů, východně od afrického pobřeží. Ukázalo se, že latimérie se u Komorských ostrovů loví sice v malém počtu, ale pravidelně, a místní domorodci ji dobře znají.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "Malá populace začala nadměrným odlovem exemplářů pro muzejní sbírky trpět, a proto se objevily snahy její lov omezit (od roku 1989 se latimérie nachází pod ochranou CITES). Bylo zjištěno, že tato velká (až 180 cm dlouhá a 90 kg vážící) a dravá ryba žije nad rozeklaným skalnatým dnem v hloubkách kolem 200 m. Rozmnožuje se poměrně neobvykle - rodí velmi malý počet živých mláďat o hmotnosti kolem 0,5 kg. Zároveň bylo zjištěno, že populace latimérie v severní části Mosambického průlivu u Komorských ostrovů je skutečně malá a zahrnuje pravděpodobně jen několik set jedinců.  Je zajímavé, že v minulosti byly exempláře lalokoploutvých ryb uloveny i v jiných částech světa, o čemž kromě ústních svědectví svědčí i několik uměleckých předmětů z historických dob, na nichž je lalokoploutvá ryba nezaměnitelně zpodobněna. V roce 1998 se konečně tyto zprávy potvrdily. Dne 30. července 1998 byla v Celebeském moři severně od ostrova Sulawesi (Celebes) ulovena do sítě položené v hloubce 100 - 150 m další latimérie. Na rozdíl od modravé latimerie od Komorských ostrovů byl tento exemplář hnědý se zlatými skvrnkami. Jak bylo publikováno v září 1998 v časopise Nature, byla na základě testů DNA tato ryba popsána jako nový druh Latimérie celebeská \"(Latimeria menadoensis)\".  19. května 2007 vylovil indonéský rybář poblíž ostrova Sulawesi 51 kg vážící exemplář latimérie. Ryba poté žila v zajetí 17 hodin (běžně umírá do 2 hodin od výlovu); příčinou jejího úhynu byly nevyhovující podmínky umělého prostředí, neboť latimérie je zvyklá na chladnou vodu velkých hloubek. Rybu samotnou a příčiny jejího dlouhého přežívání po výlovu zkoumá tým vědců z místní univerzity.  U nevelké populace latimérii druhu \"Latimeria chalumnae\", objevené u pobřeží jižní Afriky v Sodwanském zálivu, byly zaznamenány drobné rozdíly v jejich chování při srovnání s populací žijící u Komorských ostrovů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřich VII. Lucemburský (, ; 1278/1279 Valenciennes – 24. srpna 1313 Buonconvento) byl lucemburský hrabě, hrabě v Laroche a markrabě z Arlonu, římskoněmecký král a císař Svaté říše římské z dynastie Lucemburků. Po smrti císaře Fridricha II. byl prvním římskoněmeckým králem, který získal císařskou korunu, a také prvním římským králem i císařem z rodu Lucemburků.", "tgt_summary": "海因里希七世(Heinrich VII,约1275年-1313年-8月24日)卢森堡王朝的第一位罗马人民的国王(1308年—1313年在位)和神圣罗马帝国皇帝(1312年加冕)。他也是德意志的卢森堡伯爵。", "id": 126957}
{"src_title": "Ludwig Mies van der Rohe", "tgt_title": "路德維希·密斯·凡德羅", "src_document": [{"title": "Raná tvorba.", "content": "Mies se narodil v německých Cáchách. Předtím, než se přestěhoval do Berlína, pracoval v kamenictví svého otce. V Berlíně pak nastoupil do ateliéru interiérového designéra Bruna Paula, 1908–1911 pracoval jako učeň u Petera Behrense, kde započal svou dráhu architekta a kde byl vystaven nejnovějším teoriím designu a moderní německé kultuře. U Behrense měl příležitost pracovat po boku Waltera Gropia a Le Corbusiera, kteří se později také podíleli na vývoji Bauhausu. Ještě jako spolupracovník Behrense působil Mies jako stavbyvedoucí německého velvyslanectví v Petrohradě.  Velmi rychle se poznalo, že je talentovaný, a tak Mies brzy začal přijímat samostatné zakázky, navzdory nedostatku patřičného vzdělání. Znám jako fyzicky impozantní a uvážlivý muž, který toho mnoho nenamluví, Ludwig Mies si brzy změnil jméno, aby tak dosáhl rychlé přeměny ze syna kameníka v architekta pracujícího s berlínskou smetánkou. Ke jménu Mies připojil „van der” a dívčí jméno své holandské matky „Rohe” – použil raději holandského „van der” než německého „von”, které se ze zákona vztahovalo pouze na členy pravé aristokracie.  Svou samostatnou kariéru architekta začal Mies navrhováním domů vyšší vrstvy. Usiloval o návrat k čistotě germánské tradice počátku 19. století. Obdivoval Karla Friedricha Schinkela, pruského klasicistního architekta počátku devatenáctého století. Oblíbil si velké rozměry, pravidelnost rytmických prvků, pozornost vztahu mezi uměním a přírodou a kompozici využívající jednoduché kubistické prvky, které byly pro Schinkela typické. Odmítnul eklektické a přeplácané tradiční styly přelomu 19. a 20. století jako pro moderní dobu bezvýznamné.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "V roce 1913 se Mies oženil s Adele Auguste (Adou) Bruhnovou (1885–1951), dcerou zámožného průmyslníka. V roce 1921 od ženy odchází, z manželství ale vzešly 3 dcery: Dorothea (1914–2008, herečka a tanečnice známá pod jménem Georgia), Marianne (1915–2003) a Waltraut (1917–1959, akademička a kurátorka Institutu umění v Chicagu). Během své vojenské služby v roce 1917 zplodil nemanželského syna. V roce 1925 započal vztah s designérkou Lilly Reichovou, který trval až do jeho odchodu do Spojených států v roce 1938. V roce 1940 se setkává s Lorou Marxovou, která se stala jeho partnerkou až do jeho smrti. Mies také udržoval milostný vztah se sochařkou a sběratelkou umění Mary Calleryovou, které navrhl ateliér v Huntingtonu v New Yorku. Údajně měl i krátký románek s Edith Farnsworthovou, pro kterou navrhl dům Farnsworth. Jeho vnuk Dirk Lohan (* 1938) byl jeho studentem a později pro něho i pracoval.", "section_level": 1}, {"title": "Od tradičních stylů k moderně.", "content": "Po první světové válce staví Mies i nadále v tradičním neoklasicistním stylu, současně však začíná experimentovat. Stejně jako jeho avantgardní kolegové se dlouhodobě pokoušel najít nový styl, který by odpovídal moderní průmyslové době. Už od poloviny 19. století byly tradiční styly terčem kritiky progresivních teoretiků – jejich nedostatek spatřovali především v rozporu mezi moderní stavební technologií a jejím zakrytím vnější fasádou s tradičními ornamenty.  Rostoucí kritika historizujících stylů získala po první světové válce značně na kulturní důvěryhodnosti. Válka byla obecně vnímána jako selhání starého světového řádu vedeného císařskou Evropou a tradiční aristokratické historizující styly upadly v nelibost právě proto, že představovaly onen zastaralý sociální systém, který ztratil důvěru a který byl považován za překonaný. Moderní myslitelé vyzývali k novému zpracovávání architektonického návrhu, který by upřednostnil racionální řešení problému a vnější vyjádření moderního materiálu a struktury před vnějším použitím tradičních fasád.  Vedle tradičních neoklasicistních projektů se zároveň začínají i objevovat utopistické projekty, které (i když většina zůstala nerealizovaná) z Miese udělaly proslulého architekta, který dokázal tvořit v souladu s duchem rodící se moderní společnosti. Mies se poprvé uvedl v roce 1921 se svým ohromujícím soutěžním návrhem fasetového proskleného mrakodrapu na berlínské Friedrichstrasse, čímž se odvážně oprostil od jakéhokoli ornamentu. O rok později následoval návrh nového mrakodrapu s názvem Glass Scyscraper, který byl ještě vyšší a zaoblený.  Mies s průkopnickými projekty pokračoval, jejich vrcholem se stala dvě jeho mistrovská díla v Evropě: stavba dočasného německého pavilonu pro Mezinárodní výstavu v Barceloně (často nazýván Pavilon Barcelona) z roku 1929 (na původním místě byl pavilon v roce 1986 znovuvybudován) a slavná vila Tugendhat v Brně dokončená v roce 1930.  Připojil se k německé avantgardě a stal se spoluzakladatelem moderního designového časopisu G (Gestaltung), jehož první číslo vyšlo v červenci 1923. Význačného postavení dosáhl jako ředitel Werkbundu, kde se podílel na organizaci vybudování sídliště Weissenhof ve Stuttgartu, které bylo vystavěno pro výstavu moderní architektury a které získalo široký ohlas. Také byl jedním ze zakladatelů architektonické skupiny Der Ring. Přijal pozici vedoucího katedry architektury na avantgardní škole umění a designu Bauhausu, jehož funkcionalistické používání jednoduchých geometrických tvarů při návrhu užitkových předmětů plně přijal a rozvíjel. Později se stal jeho posledním ředitelem.  Stejně jako jiní avantgardní architekti i Mies založil své architektonické poslání a zásady na chápání a výkladu myšlenek těch teoretiků a kritiků, kteří uvažovali o klesajícím významu tradičních stylů. Některé teoretické myšlenky přijal za vlastní, jako například estetické principy ruského konstruktivismu a jeho ideologii „účelné“ skulpturální montáže moderních průmyslových materiálů. Mies našel inspiraci u nizozemského uměleckého hnutí De Stijl a v jeho jednoduchých lineárních tvarech a plochách, přesných liniích, čistém využití barev a rozšíření prostoru kolem a vně vnitřních stěn. Miesovi se zejména zamlouvalo Rietveldovo vrstvení dílčích funkčních prostorů uvnitř celkového prostoru a zdůraznění částí.  Myšlenky Adolfa Loose našly u Miese odezvu, především myšlenka nahrazení složitých užitých uměleckých ornamentů přímým zobrazením vlastních vizuálních vlastností materiálu a tvarů. Loos navrhoval, že umění a řemesla by měla být na architektuře zcela nezávislá, že architekt by už neměl řídit ty ornamenty, jak diktovala pařížská École des Beaux-Arts. Mies také obdivoval jeho myšlenky, že i v anonymitě moderního života lze najít ušlechtilost.  Evropští architekti vzhlíželi ke smělým projektům amerických architektů. Stejně jako další architekti, kteří zhlédli výstavu Wrightových portfolií uspořádanou německým nakladatelem Wasmuthem, uchvátil Miese tzv. volně plynoucí prostor vzájemně propojených místností, které obklopují vnější prostředí, jak ukazují plány otevřeného prostoru Wrightových tzv. Prairie Houses.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Mies se celý život věnoval náročnému úkolu: vytvořit nový architektonický jazyk, který by mohl reprezentovat novou éru technologie a výroby. Cítil potřebu architektury, která by vyjadřovala a zároveň byla v souladu s dobou, stejně jako se například spiritualismus našel v gotické architektuře. Aby dosáhl svého duchovního cíle, aplikoval disciplinovaný proces návrhu s použitím racionálního myšlení. Věřil, že tvar a uspořádání každého konstrukčního prvku, především zahrnutí uzavřeného prostoru, přispívá k jednotnému výrazu stavby.  Mies byl samouk, který důkladně studoval slavné filozofy a myslitele, aby lépe pochopil povahu a základní vlastnosti technické doby, ve které žil. Z děl filozofů a myslitelů těžil mnohem více než jakýkoli jiný průkopník modernismu, načerpal tak nápady, které měly význam pro jeho architektonický cíl. Miesova architektura se řídila vysoce abstrakčními zásadami a jeho zobecněné popisy těchto zásad záměrně nechávají prostor pro interpretaci. Přesto jsou jeho stavby výtvorem krásy a řemeslné zručnosti, a když se na ně člověk dívá na vlastní oči, působí velmi bezprostředně a jednoduše.  Po všech stránkách potvrzují jeho stavby snahu o vyjádření moderní doby, a to od celkové koncepce až po nejmenší detaily. Hloubka významu nad rámec estetických kvalit, kterou jeho dílo vyjadřuje, budila pozornost mnoha současných filozofů a teoretiků natolik, aby pokračovali v poznávání jeho architektury a v úvahách nad ní.", "section_level": 1}, {"title": "Emigrace do Spojených států.", "content": "Třicátá léta se nesla ve znamení celosvětové ekonomické krize a úbytku zakázek. V roce 1930 se Mies na žádost svého kolegy Waltera Gropia stal posledním ředitelem živořícího Bauhausu. Když v roce 1932 byla státem podporovaná škola nacisty donucena opustit areál univerzity v Dessau, přesídlil ji Mies do opuštěné továrny na telefony v Berlíně. Už v roce 1933 byl provoz univerzity neudržitelný (v dubnu provedlo gestapo na škole razii), v červenci téhož roku Mies spolu s vedením fakulty tedy odhlasoval uzavření Bauhausu. V té době se zakázky příliš nehrnuly a Mies stavěl velmi málo (jednou z provedených zakázek byl byt architekta Philipa Johnsona v New Yorku) – nacisté Miesův styl odmítli a označili za „neněmecký“.  Protože byl znechucen poměry v Německu a cítil se nešťastný, opustil, ač neochotně, v roce 1937 svou vlast – viděl totiž, že vyhlídky na stavební zakázky jsou téměř nulové, a tak přijal zakázku ve Wyomingu, a později i nabídku stát se vedoucím oddělení architektury na nově založeném Illinois Institute of Technology (IIT) v Chicagu. Tam také představil nový způsob vzdělávání, později známý jako druhá chicagská škola, který ovlivnil Severní Ameriku a Evropu v následujících desetiletích.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra ve Spojených státech.", "content": "Mies se usadil v Chicagu, kde byl jmenován vedoucím oddělení architektury na Illinois Institute of Technology (zkráceně IIT). Jmenování do této funkce mu přineslo několik výhod, například mu byl zadán návrh nových budov a hlavní plán kampusu. Všechny budovy v areálu dodnes najdeme, patří mezi ně Alumni Hall, Kaple a jeho vrcholné dílo Crown Hall, navržené jako sídlo oddělení architektury. Crown Hall je obecně považován za Miesovo nejdokonalejší dílo, za formulaci miesovské architektury.  V roce 1944 získal americké občanství, čímž přetrhal jakékoli vazby s rodným Německem. Po zbylých 30 let života se jeho americká tvorba značí konstrukčním a čistým přístupem k dosažení nové architektury dvacátého století. Zaměřil se na to, jak uzavřít volné a upravitelné univerzální prostory jasně uspořádanou konstrukcí z průmyslové oceli vyplněné velkými tabulkovými skly.  Jeho rané projekty v areálu IIT a projekty pro stavebního investora Herba Greenwalda představily americké společnosti styl, který se zdál být přirozeným vývojem téměř zapomenutého stylu chicagské školy devatenáctého století. Pro mnohé americké kulturní a vzdělávací instituce, investory, veřejné úřady či velké společnosti se jeho architektura, s kořeny v německém Bauhausu a západoevropském internacionálním stylu, stala uznávanou.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo v Americe.", "content": "Mies pracoval ve svém ateliéru v centru Chicaga po celých 31 let. Mezi jeho významné projekty na území Spojených států patří: výškové obytné domy Lake Shore Drive Apartments v Chicagu, skleněný pavilon Farnsworth House, budova fakulty architektury Crown Hall a další budovy univerzitního areálu IIT nebo administrativní mrakodrap Seagram Building v New Yorku. Tyto stavby se staly modely pro jeho další projekty. Mimo jiné projektoval domy pro zámožné klienty.", "section_level": 1}, {"title": "Farnsworth House.", "content": "V letech 1946–1951 navrhl Mies Farnsworth House, víkendové sídlo nedaleko Chicaga, pro nezávislou a úspěšnou lékařku Edith Farnsworth. Skleněný pavilon stojí dva metry nad nivou řeky Fox River, obklopený zalesněným pozemkem.  Jednoduchý lineární vnitřní prostor je vymezen dokonalou bílou konstrukcí a prosklenými stěnami, které dovolují přírodě a světlu vnitřní prostor obklopit. Dřevěná stěna s krbem (kde je také zabudované mechanické zařízení, kuchyňská linka či toaleta) je umístěna uvnitř otevřeného prostoru, aby tak naznačila obytný prostor, jídelnu či ložnici, aniž by musel být prostor rozdělen zdí. Masivní vnější zdi jsou nahrazeny skleněnými stěnami – dlouhé závěsy po obvodu umožňují volnost a na přání poskytují částečné, nebo úplné soukromí. Dům byl označen za impozantní, za chrám vznášející se mezi zemí a nebem, za báseň, za umělecké dílo.  V roce 2004 byl dům a 60 akrů přilehlé zalesněné plochy zakoupen památkáři v aukci za 7,5 milionů dolarů, dnes jej vlastní a spravuje národní nadace National Trust for Historic Preservation jako veřejně přístupné muzeum. Stavba ovlivnila vznik stovek dalších modernistických skleněných domů, především Glass House Philipa Johnsona poblíž New Yorku, který je stejně tak ve vlastnictví nadace.  Dům je ztělesněním Miesových zralých představ o moderní architektuře v nové technické éře: jeden volný prostor s minimální konstrukcí „kosti a kůže“ a zřetelné uspořádání architektonických částí. Jeho představy jsou vyjádřeny srozumitelně a jednoduše, za použití materiálů, které jsou sestaveny tak, aby vyjádřily svůj charakter.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ludwig Mies van der Rohe narozen jako Maria Ludwig Michael Mies (27. března 1886, Cáchy – 17. srpna 1969, Chicago), byl německý architekt, žijící od roku 1938 v USA. Jeho tvorbu po první světové válce výrazně ovlivnily osobnosti jako Walter Gropius či funkcionalista Le Corbusier. V letech 1930–1933 působil jako poslední ředitel výtvarné školy Bauhaus, tuto funkci převzal od Hannese Meyera (1928–1930). Ještě před ním byl ředitelem Bauhausu Walter Gropius (1919–1928). Později se ujal vedení oddělení architektury na Illinois Institute of Technology (zkráceně IIT), technické vysoké škole v Chicagu, kde rozpracoval tzv. druhou chicagskou školu. Spolu s Le Corbusierem, Alvarem Aaltou nebo Frankem Lloydem Wrightem je všeobecně považován za jednoho z průkopníků moderní architektury.", "tgt_summary": "路德维希·密斯·凡德罗(Ludwig Mies van der Rohe,1886年-3月27日-1969年-8月17日)生于德国亚琛,过世于美国芝加哥,原名为玛丽亚·路德维希·密夏埃尔·密斯(Maria Ludwig Michael Mies),德国建筑师,亦是最著名的现代主义建筑大师之一,自1930年至1933年在德意志国德绍与柏林时期的包豪斯建筑学校为最后一任校长。", "id": 2118021}
{"src_title": "Regenerace", "tgt_title": "再生", "src_document": [{"title": "Druhy regenerace.", "content": "Je možné rozlišovat fyziologickou a reparativní regeneraci. První termín označuje běžnou obnovu tkání jejich dělením, druhý znamená nahrazení ztracených částí těla.", "section_level": 1}, {"title": "Fyziologická regenerace.", "content": "O regeneraci mluvíme za prvé všeobecně ve smyslu procesu obnovy těl organismů. Regenerace probíhá v našem těle v uzavřeném kruhu až do vypotřebování veškerých stavebních materiálů nebo do smrti. Jedná se o nahrazování odumřelých nebo opotřebovaných tkání novými.  Rychlost regenerace přímo závisí na zdraví jedince, dostupnosti potravy a nápojů, fyzické a psychické zdatnosti a možnosti odpočinku. Regenerace organismu po zranění nebo nemoci je rychlejší, pokud tělo dostává zvýšený počet vitamínů a živin pro obnovu všech tělesných funkcí. Je obvyklá zvýšená únava, malátnost a někdy i chudokrevnost či špatná regulace tělesné teploty.", "section_level": 2}, {"title": "Reparativní regenerace.", "content": "Kromě obecného označení hojivého procesu je tento výraz používán pro specifické metody hojení umožňující, aby znovu narostla ztracená končetina nebo se znovu propojila nervová vlákna, a podobně. Regenerace se vyskytuje u většiny, ne-li u všech obratlovců v embryonálním stádiu a u některých dospělých zvířat jako například mloků. Savci mají omezené regenerační schopnosti, ne tak působivé jako mloci. V typickém případě je tento typ regenerace nasazen po autotomii končetin.  Regenerace ztracené končetiny postupuje ve dvou krocích: nejprve se dospělé buňky dediferencují na kmenové buňky a poté se vyvinou v tkáně podobným způsobem jako při růstu embrya. Některá zvířata si v těle udržují skupiny nediferencovaných (kmenových) buněk, které se přesunují do míst potřebujících hojení.", "section_level": 2}, {"title": "Patologická regenerace.", "content": "Rostlina zaceluje rány způsobené odejmutím orgánů a poraněním tzv. patologickou regenerací, při níž se tvoří hojivé (závalové) pletivo neboli kalus.", "section_level": 2}, {"title": "Regenerace u člověka.", "content": "Lidská žebra se mohou regenerovat, pokud zůstala v pořádku perichondriální membrána, která je obaluje. Ve vědecké literatuře byl zaznamenán případ, kdy po odstranění části žebra během 1-2 měsíců dorostlo 8 cm kostní tkáně a 1 cm chrupavky. Proto se používají jako zdroj kostí v rekonstrukční chirurgii. Příkladem schopnosti regenerovat lidskou tkáň jsou také špičky prstů a ušní bubínek.", "section_level": 1}, {"title": "V literatuře.", "content": "Ve fantasy, sci-fi a horroru se často vyskytuje rozšířená regenerace lidí nebo lidem podobných tvorů. Tato regenerace často umožňuje úplné zahojení libovolných zranění (pokud je zraněný přežije) a bývá velmi rychlá, často probíhá přímo „před očima“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Regenerace označuje nejen proces opravy poškozených tkání, ale i nahrazení ztracených tkání, orgánů nebo končetin. U rostlin zprostředkovávají obnovu meristémy (dělivá pletiva), u živočichů buňky, které mají dělivou schopnost.", "tgt_summary": "在生物学中,再生是指由基因组、细胞、微生物和生态系统对在自然环境下所造成的自身损伤的一种重建、恢复和发育的过程。从细菌到人类,任何物种都有再生能力。再生可以是完全性再生,即损伤后由周围同种细胞来修复,或者是不完全性再生,即损伤后坏死组织由纤维结缔组织来修复。在再生开始阶段,再生是由DNA合成的分子过程介导的。生物学中的再生主要是指多细胞生物通过修复及保持他们的生理和形态的完整性的一种性状。再生从根本上说是由基因调节的无性细胞过程。再生不同于繁殖。举例来说,水螅通过出芽生殖的方式进行再生而不是繁殖。", "id": 1649098}
{"src_title": "Antoine Lavoisier", "tgt_title": "安托万-洛朗·德·拉瓦锡", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Paříži jako syn bohatého právníka. Již v devíti letech studoval na prestižní Collége Mazarin. Jeho zájem v učení upoutala především matematika, chemie a fyzika. Byl to mimořádně pilný, energický a ctižádostivý člověk. Tyto vlastnosti mu také dopomohly k tomu, aby se stal ředitelem Akademie věd. Jako jeden z prvních zavedl do chemické analýzy váhy, a tím vytvořil základy moderní chemie. Roku 1765 podal akademii práci \"O různých druzích sádry\", v níž jako prvý vysvětlil příčinu tvrdnutí pálené sádry s vodou. Za tuto práci obdržel zlatou medaili Akademie věd. Roku 1774 zformuloval zákon o zachování hmoty a definitivně vyvrátil teorii flogistonu. Roku 1787 vydal spis o chemickém názvosloví a v roce 1789 publikoval \"Pojednání o základech chemie\".  Roku 1771 se oženil se svou čtrnáctiletou asistentkou. Jejich manželství bylo šťastné i přesto, že bylo bezdětné. Za pomoci peněz z věna své ženy vybudoval výzkumný ústav, který ověřoval jednotlivé poznatky o chemii, aby tak umožnil systematizaci výuky chemie (a její logické uspořádání). Když vypukla Velká francouzská revoluce, Lavoisier byl zatčen a 8. května 1794 pod gilotinou popraven spolu se svým tchánem Jacquesem Paulzem kvůli angažmá v jejich soukromé firmě \"Ferme\", která vybírala pro krále daně.", "section_level": 1}, {"title": "Smyšlený experiment o gilotině.", "content": "Svou popravu Lavoisier údajně pojal jako experiment. Jeho asistent měl zjistit, jak dlouho člověk žije ještě poté, co mu gilotina setne hlavu. Byli domluveni tak, že Lavoisier bude rychle mrkat, a to až do té doby, než zemře. A bylo zjištěno, že jeho hlava mrkala ještě asi po dobu jedné minuty po setnutí.  Podle historika Jensena z University of Cincinnati není pravdivá historka (tzv. městská legenda, mýtus) o posledním pokusu Lavoisera, který požádal svého kolegu Lagrange, aby spočítal, kolikrát jeho hlava po setnutí jeho hlavy gilotinou ještě mrkne a určil tak, jak dlouho po setnutí ještě hlava žije. Lagrange stál opodál gilotiny s ostatními vědci a nemohl mrkání vidět a všichni odsouzení byli popraveni rychle za sebou. O historce se nezmiňuje ani jedna z uznávaných biografií Lavoisiera (např.: \"D. McKie, Antoine Lavoisier: Scientist, Economist, Social Reformer, Schulman: New York, NY, 1952; F. Szabadváry, Antoine Laurent Lavoisier, University of Cincinnati: Cincinnati, OH, 1977; A. Donovan, Antoine Lavoisier: Science, Administration, and Revolution, Blackwell: Oxford, 1993\"). Historka se objevila zřejmě kolem roku 2000 po odvysílání speciálu na Discovery Channel o gilotině.", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Je zakladatelem kalorimetrie, termochemie a často se označuje za otce moderní chemie. Vytvořil chemickou terminologii a nezávisle na Michailu Lomonosovovi zformuloval zákon zachování hmotnosti. Objasnil roli kyslíku při spalování, okysličování a dýchaní. Vyvrátil tak flogistonovou teorii hoření.  Je jedním ze 72 významných mužů, jejichž jméno je zapsáno na Eiffelově věži v Paříži.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antoine-Laurent de Lavoisier (26. srpna 1743, Paříž – 8. května 1794, Paříž) byl francouzský šlechtic, chemik, ekonom, právník a daňový úředník. Je pokládán za zakladatele moderní chemie.", "tgt_summary": "安托万-洛朗·德·拉瓦锡(,1743年-8月26日-1794年-5月8日),法国贵族,著名化学家、生物学家,被后世尊称为“近代化学之父”。他使化学从定性转为定量,给出了氧与氢的命名,并且预测了硅的存在。他帮助建立了公制。拉瓦锡提出了「元素」的定义,按照这定义,于1789年发表第一个现代化学元素列表,列出33种元素,其中包括光与热和一些当时被认为是元素的化合物。拉瓦锡的贡献促使18世纪的化学更加物理及数学化。他提出规范的化学命名法,撰写了第一部真正现代化学教科书《化学基本论述》()。他倡导并改进定量分析方法并用其验证了质量守恒定律。他创立氧化说以解释燃烧等实验现象,指出动物的呼吸实质上是缓慢氧化。这些划时代贡献使得他成为历史上最伟大的化学家之一。", "id": 252692}
{"src_title": "Dračí řád", "tgt_title": "龍騎士團", "src_document": [{"title": "Předchůdce řádu.", "content": "Během turecké expanze sultána Murada I. na Balkán založil srbský rytíř Miloš Obilić tajný Řád draka sv. Jiří. Jeho znakem bylo slunce s dvanácti paprsky, které znázorňovaly dvanáct rytířů, příslušníků řádu. Miloš Obilić byl zpodobňován v přilbě s drakem. Cílem řádu bylo usmrcení sultána Murada I.  15. června 1389 v bitvě na Kosově poli Miloš Obilić pronikl lstí jako domnělý přeběhlík do tureckého ležení. Tam ve stanu sultána Murada I. probodl. Po sultánově smrti byl na příkaz sultánova syna Bajezida I. spolu se všemi srbskými zajatci popraven.", "section_level": 1}, {"title": "Obnovení řádu.", "content": "Formálním účelem řádu, obnoveného králem Zikmundem, byla obrana křesťanské víry, resp. boj proti nevěřícím (zejména Turkům) a později i proti heretikům (husitům). Faktickým cílem však byla snaha o upevnění královské moci. Zikmund předpokládal, že členové řádu ho budou podporovat v jeho rozhodnutích. Členství v řádu přinášelo šlechticům zvláštní výsady. K privilegiím členů patřila skutečnost, že případný spor mezi členem řádu a králem byl řešen smírčím soudem řádu. Řádní členové měli právo zúčastnit se projednávání státních záležitostí. V případě smrti člena měl král povinnost chránit vdovu a sirotky.  Řád patřil ve své době k nejvýznamnějším světským rytířským řádům. Postupem času se změnil z uzavřeného společenství na reprezentativní a otevřený spolek evropského významu. Po Zikmundově smrti však řád rychle ztratit svůj vliv a prestiž.", "section_level": 1}, {"title": "Insignie.", "content": "Znakem řádu bylo stočené tělo draka s ocasem obtočeným okolo krku. Na zádech byl drak rozetnut červeným křížem sv. Jiří. Drak symbolizoval nepřátele křesťanství, kříž vítězství Krista nad silami zla. Později se červený kříž oddělil a figurka draka byla pod ním zavěšena.", "section_level": 1}, {"title": "Členové řádu.", "content": "Řád měl původně čtyřiadvacet řádných členů. Mezi ně patřili král, královna Barbora Cellská a dvaadvacet šlechticů. Král Zikmund přijímal do řádu především spojence a také příbuzné. V roce 1431 Zikmund významně rozšířil počet členů řádu.  Někteří členové řádu:", "section_level": 1}, {"title": "Řád v moderní době.", "content": "Po Zikmundově smrti se řád postupně propadá do obskurity a jeho novější historie není známa. Nejstarším známým historickým artefaktem je kopie ustavujícího ediktu z roku 1707, jež se nachází v bukurešťské universitě.  Na veřejnosti je znám tzv. „The Imperial and Royal Dragon Court and Order“ (Císařský a královský dračí řád). Tento spolek, jenž by dle svého tvrzení měl být registrován u budapešťského vrchního soudu, se prohlašuje za následovníka Dračího řádu. Jedním z jeho prominentních členů je Michel Lafosse, který se vydává za krále Anglie a Skotska. Jedná se ovšem o čistě samozvaný rytířský řád.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dračí řád (latinsky \"Societas Draconistarum\", maďarsky \"Sárkány lovagrend\", německy \"Der Drachenorden\", chorvatsky \"Zmajev red\", rumunsky \"Ordinul Dragonului\", srbsky Ред Змаја) či případně Rytířský Dračí řád (latinsky \"Ordo equestris Draconis Hungariae\") byl rytířský řád založený roku 1408 nebo 1409 uherským králem a pozdějším římským císařem Zikmundem, podle vzoru Řádu sv. Jiří.", "tgt_summary": "龙骑士团(拉丁语:Societas Draconistarum,匈牙利语:Sárkány Lovagrend,德语:der Drachenorden)是匈牙利国王西吉斯蒙德(后兼任神圣罗马帝国皇帝)在1408年创设的骑士团,守护匈牙利王室和十字架,和天主教之敌作战,特别是奥图曼土耳其。创始团员有匈牙利贵族和国外的名士等21人,之后扩张。1437年,西吉斯蒙德死后,龙骑士团没落。", "id": 226514}
{"src_title": "Prefektura Kjóto", "tgt_title": "京都府", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po většinu své historie bylo město Kjóto sídlem císaře, a tedy hlavním městem Japonska. Historie města sahá až do 6. století našeho letopočtu. Hlavním městem se stalo roku 794, kdy se sem císař přesunul z dřívějšího sídla ve městě Nagaoka-kjó; a zůstalo jím až do roku 1868, kdy se po pádu šógunátu Tokugawa a reformách Meidži císař přesunul do Tokia.  Přestože značná část Japonska utrpěla při americkém bombardování během druhé světové války značné škody, Kjóto a jeho jedinečné kulturní historické památky zůstaly ušetřeny. Díky tomu je dnes Kjóto jedním z nejzachovalejších japonských měst.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Kjóto se nachází téměř uprostřed Japonska. Prefektura má rozlohu 4 612,71 km2, což je 1,2 % z území Japonska; v pořadí podle velikosti zaujímá 31. pozici. Ze severu je omývána vodami Japonského moře, tamtéž sousedí s prefekturou Fukui. Na východě sousedí s prefekturami Mie a Šiga, na jihu s prefekturami Ósaka a Nara a konečně na západě s prefekturou Hjógo. Prefektura je uprostřed rozdělena pohořím Tanba (丹波高地 Tanba kóči), proto je na jihu a na severu prefektury rozdílné klima.", "section_level": 1}, {"title": "Města.", "content": "V prefektuře Kjóto leží 15 velkých měst (市, ši):", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Na území prefektury žije (podle sčítání lidu z roku 2005) 2 647 523 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Samotné město Kjóto je silně závislé na turistickém ruchu. Na severu prefektury (na poloostrově Tango - 丹後半島 Tango hantó) je dominantní rybolov a vodní doprava, na jihu je nosným odvětvím zemědělství a lesnictví.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Město Kjóto je jedním z nejpopulárnějších turistických cílů v Japonsku, protože právě v tomto regionu se nachází nejvíce kulturních a historických památek.  Pořádá se zde mnoho festivalů, z nejznámějších např. \"Aoi Macuri\" (葵祭), který má tradici již od roku 544. Téměř každý chrám pořádá nějakou slavnost, a mnoho z nich je přístupno i pro veřejnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prefektura Kjóto (: 京都府; \"Kjóto-fu\") je jednou ze 47 prefektur Japonska. Je součástí regionu Kansai na ostrově Honšú. Hlavním a zdaleka nejvýznamnějším městem prefektury je Kjóto.", "tgt_summary": "京都府()是日本近畿地方的都道府县之一。自794年迁都至此(平安京),京都就成为天皇的御所所在地。以令制国来说,京都府当山城国的全域、丹波国的大半与丹后国的全域。", "id": 2636463}
{"src_title": "Missouri (stát)", "tgt_title": "密蘇里州", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Se svou rozlohou 180 533 km2 je Missouri 21. největším státem USA, v počtu obyvatel (6,1 milionů) je osmnáctým nejlidnatějším státem a s hodnotou hustoty zalidnění 34 obyvatel na km2 je na 30. místě. Hlavním městem je Jefferson City se 45 tisíci obyvateli. Největšími městy jsou Kansas City se 480 tisíci obyvateli, dále St. Louis (320 tisíc obyv.), Springfield (170 tisíc obyv.), Columbia (120 tisíc obyv.) a Independence (120 tisíc obyv.). Nejvyšším bodem státu je vrchol Taum Sauk Mountain s nadmořskou výškou 540 m v pohoří St. Francois Mountains. Největšími toky jsou řeky Mississippi, která tvoří hranici s Illinois, Kentucky a Tennessee, a Missouri, která vytváří hranici s Nebraskou a částečně také s Kansasem.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První evropští průzkumníci se do oblasti Missouri dostali v poslední čtvrtině 17. století. Následně se region stal součástí Nové Francie. Byl pojmenován podle řeky Missouri, jež svoje jméno získala od domorodců mluvících miamsko-illinoiským jazykem, kteří místní indiánský kmen označovali jako \"ouemessourita\" (tj. „ti, kteří mají vydlabané kánoe“). Na základě výsledku sedmileté války se území Missouri v roce 1762 stalo součástí Nového Španělska a začaly zde pomalu vznikat první osady. Do francouzských rukou se region vrátil v roce 1800 a byl začleněn do Louisiany. Tu ovšem o tři roky později koupily Spojené státy. Úmezí Missouri bylo od roku 1805 částí louisianského distriktu, resp. louisianského teritoria, které bylo roku 1812 přejmenováno na missourské teritorium. Z jeho jihovýchodní části, která byla vyčleněna, se 10. srpna 1821 stalo Missouri, 24. stát USA.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 5 988 927 obyvatel. Z hlediska historie je podstatný soutok dvou největších amerických řek - Missouri, po níž je pojmenován stát, a Mississippi poblíž největšího města St. Louis. Nejjižnější část státu a okolo Mississippi patří do klimaticky subtropické oblasti a proto zde existovaly velké plantáže a dodnes na venkově žije nejvíce Afroameričanů. Ti jsou početní i v St. Louis a Kansas City. Ve střední části státu se hlavně v 19. století usazovali původem němečtí osadníci, kteří ovlivňovali zdejší kulturu. V pomyslném severním a jižním pásu převažují osadníci anglického a obecně britského původu, kteří si především v Ozark Mountains udržovali svébytnou kulturu, která se přelila nejen do hudebního stylu country, typického pro americký „Southern Upland“. Existují i ostrůvky obyvatel převážně francouzského původu, což je památka na trappery a původně francouzskou Louisianu, zabírající celou dnešní střední část USA, kterou federaci třinácti kolonií prodal císař Napoleon Bonaparte.", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 3,5 % populace.", "section_level": 2}, {"title": "Slavné osobnosti z Missouri.", "content": "V Missouri, konkrétně ve městě Lamar, se narodil 33. prezident Spojených států Harry S. Truman, jeden z nejvýznamnějších amerických prezidentů 20. století. Tento \"„malý muž z Missouri\"\", jak mu Američané přezdívali, si získal respekt nejen svým skromným vystupováním (pocházel z chudého farmářského prostředí a nikdy nestudoval na vysoké škole), ale i rozhodnou ekonomickou a zahraniční politikou, stejně jako např. neústupným prosazováním práv Afroameričanů.  Nejznámějšími osobnostmi v oblasti hudby, jež přišly na svět v Missouri, jsou kupř. zpěvačka Tina Turner, kytarista a propagátor rocku Chuck Berry, devítinásobná držitelka ceny Grammy Sheryl Crow či rapper Eminem.  V roce 1835 se ve městě Florida narodil jeden z největších amerických spisovatelů Mark Twain (vlastním jménem Samuel Langhorne Clemens), jenž dal světové literatuře díla jako \"Dobrodružství Toma Sawyera\" z roku 1876 nebo \"Dobrodružství Huckleberryho Finna\" z roku 1884. Obě díla se odehrávají ve městě Hannibal, nacházejícího se na severovýchodě Missouri. Ve městě St. Louis se narodil spisovatel T. S. Eliot či dramatik Tennessee Williams. Ve městě Affton se v roce 1952 narodil filmový herec John Goodman, který se objevil např. ve filmu \"Pomsta šprtů\" nebo ve snímku filmu bratrů Coenových \"Big Lebowski\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Missouri (anglická výslovnost, oficiálně ) je stát nacházející se v centrální části Spojených států amerických, v oblasti západních severních států ve středozápadním regionu USA. Missouri hraničí na severu s Iowou, na východě s Illinois, na jihovýchodě s Kentucky a Tennessee, na jihu s Arkansasem, na jihozápadě s Oklahomou, na západě s Kansasem a na severozápadě s Nebraskou.", "tgt_summary": "密苏里州(英语:State of Missouri)是美国第24个州,一般被划分在中西部地区之内。州鸟是东蓝鸲,州歌“密苏里华尔兹”,州花为山楂花。", "id": 73435}
{"src_title": "Házená", "tgt_title": "手球", "src_document": [{"title": "Pravidla.", "content": "Házená se hraje na hřišti o rozměrech 20×40 metrů. Čáry vymezující hrací plochu na delší straně se nazývají postranní čáry. Kratší strany hrací plochy ohraničují brankové čáry (mezi tyčemi branky) a vnější brankové čáry (po stranách branky). Okolo celé hrací plochy by měla být ochranná zóna, široká vedle postranních čar nejméně 1 metr a za brankovými i brankovými-autovými čarami nejméně 2 metry. Vlastnosti hrací plochy se nesmí během utkání měnit ve prospěch jednoho z družstev. Hřiště je rozdělené na dvě poloviny, z nichž v každé je vyznačené brankoviště, které je vzdálené od branky 6 metrů. V brankovišti se smí pohybovat pouze brankář, který hájí branku o rozměrech 2×3 metry. Každé družstvo se většinou skládá ze 14 hráčů, přičemž hry se v jednom okamžiku účastní pouze 7 hráčů (6 hráčů v poli a brankář, nebo nově 7 hráčů v poli). Cílem je dopravit míč do branky protivníka. Hraje se na dva poločasy po 30 minutách (u hráčů 12–14 let věku po 25 minutách a u hráčů 8–12 let věku po 20 minutách) oddělených desetiminutovou přestávkou.  Brankoviště má poloměr 6 m. Za zabránění v brankové příležitosti (hrubý faul) na hranici brankoviště se nařizuje trestný hod ze vzdálenosti 7 m (tzv. sedmička). Běžný faul a jiné porušení pravidel je trestáno 9m hodem (tzv. devítka). Hráči se střídají ve hře libovolným způsobem. Za hrubý faul následuje varování žlutou kartou, při opakovaném hrubém faulu vyloučení na dvě minuty. Rozhodčí také může hráče vyloučit i bez předchozího varování. Po třetím vyloučení je hráč současně diskvalifikován do konce zápasu – červená karta.  Pravidla zahrnují i velikost hracího míče. Každá kategorie má určitou velikost.", "section_level": 1}, {"title": "Házená v českých zemích.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Národní házená.", "content": "Výrazným českým příspěvkem na poli házené se stal zrod a vývoj tzv. národní házené (někdy také byla označována jako česká házená). Její vznik se datuje do roku 1905. Od „klasické“ házené se značně liší v několika zásadních pravidlech. Hlavním rozdílem je členění hřiště na části. Jednotliví hráči se pak mohou pohybovat pouze na určitém území – podle postu, na kterém se vyskytují (například obránce smí být pouze v obranné a střední třetině). Jinými rozdíly jsou odlišné rozměry hřiště a branek a mnoho dalších pravidel. Dříve měla národní házená svůj podíl na mezinárodním úspěchu ČSSR v klasické házené, protože mnoho vyspělých hráčů přecházelo právě z národní házené do oblasti klasické házené. Dnes se tento sport, který měl velkou členskou základnu a byl rozšířen i v zahraničí, omezuje pouze na české území a i zde pozbývá svého dřívějšího významu.", "section_level": 2}, {"title": "Házená v Československu.", "content": "Mezi největší československé úspěchy patří titul mistryň světa z roku 1957, vítězství na mistrovství světa ve Švédsku v roce 1967, stříbrné medaile na MS v letech 1958 a 1961 a bronzové medaile v letech 1954 a 1964.  V dosavadní historii české, respektive československé klubové mužské házené je nejúspěšnějším klubem HC Dukla Praha. Získala jednatřicetkrát titul mistra republiky, šestkrát Český pohár a především v letech 1957, 1963 a 1984 se Dukla stala vítězem Poháru mistrů evropských zemí.", "section_level": 2}, {"title": "Házená v Česku.", "content": "V České republice se v současné době nejvyšší mužská soutěž nazývá Strabag Rail Extraliga házené, avšak dříve se jmenovala Tipgames extraliga a před tím ZUBR extraliga. Ženy hrají společně se slovenskými družstvy MOL ligu, která v mužském provedení už zanikla.  Mezi největší úspěchy klasické házené v Česku patří vyhlášení Filipa Jíchy nejlepším světovým hráčem házené za rok 2010.  ČR se může pyšnit i úspěchy v řadách rozhodčích. Patří mezi ně především dvojice Václav Horáček a Jiří Novotný, rozhodčí IHF, kteří byli nominování na Olympiádu v Londýně (2012), kde rozhodovali mimo jiné utkání o třetí místo mužů. V roce 2014 se zúčastnili Mistrovství Evropy v Dánsku.  Hrají se dva druhy turnajů (zápasů): 4+1 – malá házená a 6+1 – velká házená.", "section_level": 2}, {"title": "Český pohár.", "content": "Český pohár je prestižní ocenění pro vítěze této soutěže. Dělí se na Český pohár mužů a Český pohár žen.  V mužské kategorii se hraje celkem 7 kol. V prvním kole jsou družstva pouze ze Společní regionální soutěže mužů a družstev z mužské 2. ligy. Hraje se pouze 1 utkání na hřišti celku z „papírově“ slabšího celku, většinou tedy na hřišti družstva z nižší ligy. Ve druhém kole se připojují družstva z 1. ligy mužů a zápasy jsou sehrány stejným způsobem jako v prvním kole. Ve třetím kole se už přidávají Extraligové družstva. Zápasy jsou sehrány stejným způsobem jako doposud. Ve čtvrtém kole (osmifinále) se už můžou mezi sebou potkat Extraligové celky a domácí celek je losován. Páté kolo (čtvrtfinále) je většinou odehráno už jen mezi extraligovými družstvy. Šesté kolo (semifinále) je předposlední kolo celé této soutěže. Jediné sedmé kolo (finále) se hraje na více zápasů. Finálová série se hraje na dva zápasy. Na hřišti každého družstva jedno. Tímto způsobem (dvě finálové utkání) se hraje Český pohár mužů až od sezóny v roce 2018–2019.  V ženské kategorii se hraje celkem 6 kol. V prvním kole jsou družstva pouze 2. ligy žen. Hraje se pouze 1 utkání a domácí celkem je předem losován. Ve druhém kole se připojují družstva z 1. ligy žen. Ve třetím kole (osmifinále) se přidávají české celky z MOL ligy žen. Čtvrté a páté kolo (čtvrtfinále a semifinále) probíhá stejným způsobem jako v mužské kategorii. Šesté kolo (finále) se hraje pouze na jeden zápas.", "section_level": 3}], "src_summary": "Házená je kolektivní míčový sport, ve kterém proti sobě nastupují dva sedmičlenné týmy. Její počátky mají prapůvod už v míčových sportech starého Řecka. Hry tehdy sloužily dospělým jako forma zábavy nebo obřadu a dětem jako příprava na dospělost. Staří Římané provozovali míčové hry dokonce jako léčebný prostředek. Házenou (tehdy pod názvem „“) vymyslel dánský učitel Holger Nielsen v roce 1898. První pravidla vyšla v roce 1906. V Německu se v roce 1911 objevila varianta hry, ve které proti sobě nastupují dva jedenáctičlenné týmy, tzv. velká házená. Ta byla v roce 1936 na programu olympijských her v Berlíně. V roce 1946 v Kodani vznikla Mezinárodní federace házené (IHF) a roku 1972 byla házená zařazena na program olympijských her.", "tgt_summary": "手球是手球运动或手球比赛的简称;也指手球比赛中的用球,但在这里它代表前者。标准的手球比赛由两队各派七名参与,包括6名普通球员及1名守门员,在长40米,宽20米的球场上互相对抗、互相进攻。比赛目的是尽量将手球射入对方的球门内,每射入一球就可以得到1分,当比赛完毕后,得分最多的一队则代表胜出。", "id": 460327}
{"src_title": "Tirpitz (1939)", "tgt_title": "提尔皮茨号战列舰", "src_document": [{"title": "Výzbroj a výstroj lodi.", "content": "Loď byla vyzbrojena osmi 380mm SK C/34 L/52 děly primární výzbroje, umístěnými po dvou dělech ve čtyřech dělových věžích, příďové A a B (pokřtěné posádkou na Anton a Bruno) a záďové C a D (označované jako Cézar a Dora).  Sekundární výzbroj lodi se skládala z dvanácti 152mm SK C/28 L/55 děl, šestnácti 105mm FlaK 38 L/65 dvojúčelových kanónů a šestnácti 37mm L/83 protiletadlových kanónů, doplněných zpočátku o 12 a později až o 58 20mm protiletadlových kanónů. V roce 1942 bylo na loď také namontováno osm 533mm torpédometů.  Hlavní pancéřový", "section_level": 1}, {"title": "Stavba a uvedení do služby.", "content": "\"Tirpitz\" byl objednán jako \"Ersatz Schleswig-Holstein\" – jako náhrada za starý predreadnought SMS Schleswig-Holstein, pod smluvním názvem „G“. Kontrakt na stavbu získaly loděnice Kriegsmarinewerft ve Wilhelmshavenu a k položení kýlu došlo 20. října 1936.  Na vodu byla loď spuštěna 1. dubna 1939 v loděnicích ve Wilhelmshavenu. Ceremoniál provedla vnučka velkoadmirála Tirpitze, paní von Hassel, žena tehdejšího německého", "section_level": 1}, {"title": "Služba lodi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Období zácviku.", "content": "Po provedení plavebních zkoušek byl \"Tirpitz\" umístěn v Kielu a v dalším období byl v oblasti Baltského moře prováděn intenzívní trénink.  Po dobu umístění v přístavu v Kielu došlo v červnu 1941 k napadení Sovětského Svazu německou armádou, což bylo v oblasti Baltu podpořeno vytvořením dočasné Baltské flotily, která měla zabránit případnému průniku sovětské flotily z Leningradu. \"Tirpitz\" byl krátce ustanoven", "section_level": 2}, {"title": "Přemístění do Norska.", "content": "Admirál Erich Raeder, velitel Kriegsmarine, navrhl 13. listopadu 1941 nasazení \"Tirpitze\" v Norsku. Toto umístění umožňovalo uskutečnění útoků na konvoje do Sovětského svazu, preventivně bránilo uskutečnění případného vylodění spojenců v Norsku a zároveň tak loď na sebe vázala značné spojenecké síly, které musely být v pohotovosti jen pro odvrácení této potenciální hrozby.  Hitler, který zakázal po ztrátě \"Bismarcku\" další vpády německých těžkých lodí do Atlantiku, souhlasil s tímto návrhem. Před nasazením bylo však ještě rozhodnuto o provedení modifikací, a tak se loď na čas uchýlila do doků, kde došlo k posílení její protiletadlové výzbroje a 105mm děla, nacházející se na nástavbách lodi hned za katapulty byla přesunuta více k boku lodi pro zvětšení jejich palebného rozsahu. Během této přestavby byl také instalován na každém", "section_level": 2}, {"title": "Operace Oiled.", "content": "Mezitím se ale letci RAF snažili splnit zadání britského ministerského předsedy a na \"Tirpitze\" co nejdříve zaútočit. Prvním pokusem o napadení \"Tirpitze\" prostřednictvím letounů startujících z pozemních základen RAF se tak stal útok v noci z 30. na 31. ledna. Útoku, vedeného ze", "section_level": 2}, {"title": "Operace Sportpalast.", "content": "První útočnou operací, kterou nově konstituované německé bitevní skupiny měly proti spojeneckým arktickým konvojům provést, byl útok na navracející se konvoj QP 8 a z Rejkjavíku na Islandu 1. března odplouvající konvoj PQ 12. Operace dostala název \"Sportpalast\" (Sportovní palác) a měla se jí zúčastnit pouze skupina torpédoborců vedených \"Tirpitzem\".  Dne 5. března objevil německý letecký průzkum konvoj PQ 12 poblíž ostrova Jan Mayen. Na základě tohoto zjištění skupina lodí, tvořená \"Tirpitzem\" a doprovodnými torpédoborci \"Friedrich Ihn\", \"Hermann Schoemann\" a \"Z25\" pod velením admirála Ciliaxe v 11:45 opustila kotviště a příštího dne dosáhla otevřeného moře a rychlostí 25 uzlů směřovala k ostrovu \"Jan Mayen\". Počasí bylo velmi špatné a proto kapitán Topp nařídil zpomalit rychlost na 23 uzlů, aby byly torpédoborce s to lépe držet s bitevní lodí krok. Na konvoj však nenarazila celá den až do 7.", "section_level": 2}, {"title": "Operace Chariot.", "content": "Operace Chariot v březnu 1942 nebyla útokem na německou bitevní loď přímo, ale na infrastrukturu, která ji mohla při jejím uvažovaném nasazení v Atlantiku podpořit – na obrovský suchý dok v St. Nazaire ve Francii. Tento suchý dok byl největší na světě, 420 m dlouhý a přes 50 m široký. Původně byl vybudován pro provádění oprav obrovského transatlantického parníku Normandie. Tam by bylo možno \"Tirpitze\" při jeho případném poškození opravit.  Britové v důsledku provedení odvážného", "section_level": 2}, {"title": "Letecké útoky se shozem min.", "content": "Ve snaze zvýšit efektivitu náletů vypracovali britští letečtí velitelé novou taktiku provádění náletů na \"Tirpitze\". Vzhledem tomu, že efektivita bombardování bombami byla doposud velmi nízká, navíc bomby nikdy nebyly s to prorazit vnitřní 20cm palubu kryjící nejdůležitější části lodi pod čarou ponoru a \"Tirpitz\" se navíc stále nacházel za několikanásobnou hradbou protiponorkových a protitorpédových sítí, rozhodli se pokusit se o zamoření vod kotviště Tirpitze lodními minami. Za tímto účelem došlo k upravení sférických min Mk XIX, aby mohly být shazovány z bombardérů z výšky cca 200 m. Nálet se pak měl skládat ze dvou fází – v první fázi vlna bombardérů (především Lancaster) provede nálet na infrastrukturu chránící \"Tirpitze\" (protiletecké baterie, zadýmovací zařízení, letiště Værnes, atp.), což umožní druhé vlně bombardérů", "section_level": 2}, {"title": "Operace Rösselsprung.", "content": "Akce \"Tirpitze\" a doprovodných torpédoborců v březnu 1942 spotřebovaly kolem 8230 tun paliva, což značně omezilo operace německých válečných lodí v Norsku. Němcům pak trvalo téměř 3 měsíce, než palivo doplnili do původní výše před operací \"Sportpalast\". Konvoj PQ 17, který vyplul z Islandu 27. června se stal dalším konvojem, na který se měl \"Tirpitz\" i zbytek německých lodí umístěných v Norsku zaměřit. Operace dostala jméno \"Rösselsprung\" (tah koněm). Měl jí velet admirál Carls a Němci, poučeni nezdarem operace \"Sportpalast\", se tentokrát rozhodli zajistit plnou součinnost hladinových uskupení, ponorek a letectva – odeslali kapesní bitevní lodi \"Admiral Scheer\" a \"Lützow\" z Trondheimu na sever do Narviku, do Bergenu přemístili 11. ponorkovou flotilu a na letiště \"Bardufoss\" mezi Narvikem a Tromsø a letiště \"Banak\" poblíž Severního mysu se přesunulo celkem 300 letadel 5. letecké flotily.  Vlastní operace proti konvoji pak měla probíhat tak, že zatímco \"Tirpitz\" a \"Admiral Hipper\" se šesti torpédoborci", "section_level": 2}, {"title": "Generální oprava lodi.", "content": "Po dokončení oprav z operace \"Rösselsprung\" Němci přesunuli \"Tirpitze\" pravděpodobně začátkem října do Ofotfjordu poblíž Narviku, odkud loď mohla efektivněji zasáhnout proti arktickým konvojům spojenců. K vyplutí lodi do boje však nedošlo nejen v září z Trondheimu ale ani v první polovině října z Bogenfjordu (Ofotfjordu). V té době již \"Tirpitz\" začal potřebovat generální opravu, ale protože Hitler nedovolil nebezpečný přesun lodi do domácích loděnic, bylo naplánováno opravy provést v Trondheimu. Dne 23. října proto loď", "section_level": 2}, {"title": "Operace Title.", "content": "Operace \"Title\" (česky \"Titul\") byla dalším pokusem Britů o potopení nebo alespoň poškození německé lodi. Při tomto pokusu měla být nasazena řiditelná torpéda \"Chariot\" – torpéda pilotována žabími muži, kteří se měli být schopni pod vodou prostříhat protiponorkovými sítěmi, obklopujícími \"Tirpitze\" v jeho kotvišti během oprav a připlout s torpédy až pod trup bitevní lodě. Zde měli potápěči hlavice torpéd (každá s více než 300 kg výbušniny) umístit a později časovacím zařízením odpálit. Charioty měl do Trondheimfjordu dopravit jeden z norských rybářských člunů, které každý den vyplouvaly na moře a jejichž pohyb Němci nebyli schopni uhlídat, a tak byly tyto lodě schopny převážet tam i zpět personál a materiál pro odbojovou činnost hnutí norského odporu. V určitých fázích války šlo o tak intenzivní činnost, že se jí začalo podle častého cíle takových lodí (souostroví Shetlandy) přezdívat Shetlandský autobus. Pro účel přepravení chariotů byl proto vybrán rybářský člun \"Arthur\" pod velením kapitána Leifa Larsena. Na", "section_level": 2}, {"title": "Operace Zitronella.", "content": "Dne 31. prosince 1942 došlo k bitvě v Barentsově moři, kde došlo k neslavnému střetnutí mezi německým svazem pod velením admirála Kummetze s ochranou konvoje JW 51B ve kterém Britové zahnali na útěk mnohem silnějšího nepřítele. Po tomto střetnutí, které vyvolalo konflikt mezi Hitlerem a velitelem Kriegsmarine velkoadmirálem Raederem dosavadní velitel německého námořnictva rezignoval a na jeho místo byl jmenován dosavadní velitel ponorkové zbraně admirál Dönitz. Ten rozhodl, že v severních vodách má být vytvořen silný akceschopný svaz schopný napadat nejen konvoje, ale pružně zasahovat všude, kde to budou německé zájmy na severu Evropy vyžadovat.  Mezitím \"Tirpitz\" po dokončení generální opravy a znovuuvedení do služby dostal i nového velitele – kapitán Topp byl 21. února povýšen na kontradmirála a na jeho pozici byl jmenován kapitán Hans Meyer; o 5 dní později bylo s konečnou platností rozhodnuto, že \"Tirpitze\" posílí bitevní křižník \"Scharnhorst\". Zároveň došlo k přesunu \"Tirpitze\" z Trondheimu na sever, kde bude blíže konvojovým", "section_level": 2}, {"title": "Operace Source.", "content": "Dalším pokusem Britů k neutralizování hrozby německé bitevní lodi byl útok miniponorkami, tzv. „čluny X“. První plavidlo se Britům podařilo postavit již začátkem roku 1942. Šlo o 15 m dlouhou zmenšeninu ponorek s posádkou 4 mužů bez torpéd a torpédometů, zato po každé straně trupu s náloží naplněnou 2 tunami výbušniny amatolu. Čluny X měly též přechodovou komoru, kterou mohl potápěč vystoupit do vody a v případě zachycení ponorky v protiponorkové či protitorpédové síti ponorku ze sítě jejím rozstříháním uvolnit. Plánovaný útok, operace \"Source\" (česky \"Pramen\"), měl kromě \"Tirpitze\" zahrnout i útok na bitevní křižník \"Scharnhorst\" a kapesní bitevní loď \"Lützow\". Ačkoliv miniponorky mohly celou cestu vykonat vlastními silami, bylo rozhodnuto je do blízkosti Altenfjordu odtáhnout velkými ponorkami aby měla posádka větší šance v konečném útoku uspět a v srpnu 1943 stanovil velitel britské ponorkové zbraně admirál C. B. Barry datum útoku na 20. září 1943. Na základnu Loch Cairnbawn ve Skotsku, kde výcvik posádek „člunů X“ probíhal, dorazilo šest ponorek britského loďstva, které byly určeny k", "section_level": 2}, {"title": "Operace Tungsten.", "content": "Britové si, po zjištění faktu, že \"Neumark\" v březnu opustil kotviště \"Tirpitze\", si byli vědomi, že se \"Tirpitz\" nachází v téměř bojeschopném stavu. Protože koncem března 1944 vyplul ze Skotska konvoj JW 58, rozhodl se velitel Home Fleet admirál Fraser spojit jeho ochranu s napadením německé lodi.  V rámce operace Tungsten (česky \"Wolfram\") tak vyplul k norským vodám s \"Victorious\" a další letadlovou lodí \"Furious\" – obě se 42 bombardéry typu Barracuda doprovázené eskortními letadlovými loděmi \"Emperor\", \"Fencer\", \"Pursuer\" a \"Searcher\". Útok byl původně", "section_level": 2}, {"title": "Operace Planet, Brawn, Tiger Claw, Mascot a Goodwood.", "content": "V dalších třech měsících od operace \"Tungsten\" plánovalo britské velení provedení dalších leteckých útoků opět z palub letadlových lodí, ale špatné počasí jejich provedení mařilo až do července 1944.  Opakování operace \"Tungsten\" s kódovým označením \"Planet\" (česky \"Planeta\") bylo plánováno na 24. dubna a byl to první z těchto odvolaných útoků.  Druhým odvolaným útokem byla operace \"Brawn\" (česky \"Síla\") která měla být provedena 27 bombardéry doprovázenými 36 stíhačkami z palub letadlových lodí \"Victorious\" a \"Furious\" a měla se uskutečnit 15. května.  Třetí odvolanou operací byla akce s označením \"Tiger Claw\" (česky \"Tygří dráp\") a měla se uskutečnit 28. května.  První operací po operaci \"Tungsten\" proti německé lodi, kterou nepřekazilo počasí, se stala operace \"Mascot\" (česky \"Talisman\"). Při ní se", "section_level": 2}, {"title": "Operace Paravane a Obviate.", "content": "Neefektivita většiny útoků vedených Fleet Air Arm z palub letadlových lodí v polovině roku 1944 vedla britské velení k převedení úkolu zničit \"Tirpitze\" na 5. bojovou skupinu RAF, jmenovitě nově vytvořenému útvaru, 617. peruti.  Tato peruť, specializující se na těžké a nebezpečné úkoly jako bombardování přehrad, elektráren, ponorkových základen apod. všude v Německem obsazené Evropě, byla vybavena bombardéry Lancaster, speciálně upravenými tak, aby každý mohl nést speciální 5,5 tuny těžkou a 6,5 metru dlouhou superbombu, zvanou \"Tallboy\" (česky \"Dlouhán\"). Britové na jejím vývoji pracovali již od roku 1939 a v březnu 1944 se uskutečnil úspěšný test prvních dvou prototypů připravených týmem hlavního konstruktéra superbomby, Barnese Wallise z koncernu Vickers (mimo jiné i konstruktéra bombardéru Vickers Wellington). Při použití této pumy by se mohlo Britům podařit", "section_level": 2}, {"title": "Operace Catechism.", "content": "Operace Catechism, závěrečný britský útok na \"Tirpitze\", se uskutečnil 12. listopadu 1944, letouny dorazily k jeho kotvišti cca kolem 9:35. Loď se opět snažila proti letadlům využít i speciální tříštivou munici z hlavních 380mm baterií a donutila bombardéry k rozpuštění formace, ale útok samotný nebyla s to zastavit. Celkem 32 Lancasterů 9. a 617. bombardovací perutě svrhlo na \"Tirpitze\" celkem 29 pum Tallboy, přičemž docílili 2 přímých zásahů a jednoho zásahu v těsné blízkosti. Několik bomb dopadlo dovnitř bariéry protitorpédových sítí a explodovalo na mořském dně, což způsobilo značné rozrušení pískové hradby pod kýlem a na bocích lodi, které měla zabránit potopení či převrácení lodi. První přímý", "section_level": 2}, {"title": "Reference ve věstníku \"Wehrmachtbericht\".", "content": "\"Tirpitz\" byl třikrát uveden v denní zprávě \"Wehrmachtbericht\", rádiovém informačním bulletinu", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas v kultuře.", "content": "Tirpitz se objevil v několika hrách, např. ve válečné PC hře Call of Duty, Hidden & Dangerous 2 nebo World of WarShips.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tirpitz byla druhá bitevní loď třídy \"Bismarck\" německé Kriegsmarine. Své jméno dostala podle německého admirála Alfreda von Tirpitze. V pozdějších fázích druhé světové války byl \"Tirpitz\" kotvící v norských fjordech přezdíván \"(Osamělá) královna Severu\".", "tgt_summary": "提尔皮茨号战列舰()又名提尔比茨号战列舰是纳粹德国战争海军于第二次世界大战期间所建造的两艘俾斯麦级战列舰的第二艘舰,它以原德意志帝国海军的缔造者、海军元帅阿尔弗雷德·冯·铁必制命名。该舰于1936年11月在威廉港的战争海军造船厂船厂进行,并于两年半后。全部工程是在1941年2月完成,并随即投入德国舰队服役。如同其姊妹舰俾斯麦号一样,提尔皮茨号的主炮装备有分布在四座双联装炮塔中的380毫米SK C/34型舰炮 。经过一系列的战时修改,提尔皮茨号比俾斯麦号还要重2000公吨,这使它成为了欧洲海军有史以来所建造的最重型战列舰。", "id": 2100239}
{"src_title": "Dětská pornografie", "tgt_title": "兒童色情", "src_document": [{"title": "Právní regulace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní rámec.", "content": "Restrikce nakládání s pornografickými díly zobrazujícími děti se většinou opírá o tyto mezinárodní smlouvy:  Rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie č. 2004/68/SVV ze dne 22. prosince 2003, o boji proti pohlavnímu vykořisťování dětí a dětské pornografii, v čl. 3 odst. 1 nařizuje členským státům přijmout opatření proti nakládání s dětskou pornografií, včetně jejího držení. Pro některé formy, při nichž nedošlo ke zneužití, však připouští výjimky.", "section_level": 2}, {"title": "Česká republika.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj a forma právní úpravy.", "content": "Restrikce nakládání s dětskou pornografií obsahuje zejména trestní zákon, 140/1961 Sb. Tlaky na rozšíření restrikcí i zvýšení trestních sazeb po roce 2000 zesilovaly. Návrh na zákaz držení či přechovávání některých druhů pornografických děl i zpřísnění trestních sazeb za činy související s nakládáním s nimi se objevil například ve vládním návrhu nového trestního zákona z 21. července 2004, zamítnutém v Poslanecké sněmovně PČR 21. března 2006, který byl dílem kolektivu pod vedením Pavla Šámala), i v další verzi téhož návrhu, který ministerstvo spravedlnosti předložilo k veřejné diskusi v roce 2007.  14. prosince 2006 předložila skupina poslanců za KSČM (Milan Bičík, Kateřina Konečná, Zdeněk Maršíček, Ivana Levá, Stanislav Grospič, Soňa Marková) návrh novely trestního zákona, jejímž obsahem bylo pouze zpřísnění restrikcí týkajících se pornografických děl v českém trestním řádu. Středopravá vláda 17. ledna 2007 vyjádřila s návrhem nesouhlas, zejména pro neúměrné a nevyvážené tretsní sazby a nedostatečné rozlišení skutkových podstat podle závažnosti. V prvním čtení 55 ze 155 přítomných poslanců hlasovalo pro vrácení zákona, zejména většina poslanců ODS a všichni poslanci za Stranu zelených. Ústavně-právní výbor sněmovny, jemuž byl návrh přikázán k projednání, navrhl přijmout zákon ve znění komplexního pozměňovacího návrhu, který z původního návrhu odstranil několik z nejspornějších ustanovení (například „osobu, která se jeví být dítětem“) a největších disproporcí. Jiné pozměňovací návrhy nebyly nikým podány. 13. června 2007 hlasovalo pro zákon 136 ze 150 přítomných poslanců a nikdo nebyl proti.  Senát 18. července 2007 návrh sněmovně vrátil s pozměňujícími návrhy. Senát navrhl vypustit z návrhu ustanovení o trestnosti přechovávání pornografických děl zobrazujících dítě i pro vlastní potřebu a navrhl vypustit i zpřísnění a změny formulací v ustanoveních o šíření a zpřístupňování pornografických děl. V novele navrhl ponechat pouze zavedení nového trestného činu zneužití dítěte k výrobě pornografie, přičemž mezi případy zvýšené trestní sazby navrhl (na podnět senátorky Jiřiny Rippelové) přidat i zneužití osoby svěřené dozoru pachatele, je-li zneužita její závislost. V senátní diskusi námitky proti zákonu přednášeli například Jiří Žák, Jaroslav Kubera, (Jaroslav Kubera: \"„Nebyli jsme vedeni vůbec tím, že bychom nechtěli trestat, a vůbec nás nezaujalo, kolika hlasy to bylo ve sněmovně schváleno, protože tyto zákony většinou bývají schváleny vysokým počtem hlasů, protože i poslanci mají své dny a bojí se toho, že ten kdo hlasuje proti, bude v některých bulvárních médiích označen za pedofila, což je u nás dobrým zvykem, aniž by to někdo relevantně zkoumal.“\") Pro tento pozměňovací návrh senátního ústavně-právního výboru hlasovalo 59 ze 66 přítomných senátorů, proti byl jeden (Martin Mejstřík).  Sněmovna však senátní pozměňující návrh nepřijala (pouze 14 poslanců hlasovalo pro pozměňující návrh senátu) a setrvala 26. září 2007 na původním znění (ze 177 přítomných hlasovalo 170 pro, nikdo proti). To bylo vyhlášeno jako zákon č. 271/2007 Sb. s účinností od 1. prosince 2007.  Trestní sazby vztahující se bez rozlišení i na díla virtuální, konsensuální, autobiografická nebo vytvořená samotnými dětmi pro vlastní potřebu tak dostihly i předstihly i trestní sazby za některé násilné trestné činy vůči dětem, například za týrání svěřené osoby nebo ublížení na zdraví.  Nový trestní zákoník v ustanoveních § 192 a § 193 prakticky převzal původní znění trestního zákona. Jednání je však nyní odstupňováno podle výše prospěchu a charakteru organizované skupiny.  Dne 10. května 2011 byl v Poslanecké sněmovně PČR v prvním čtení přikázán k projednání v ústavně právním výboru vládní návrh zákona (sněmovní tisk 297), který opět plánuje zavést i trestnost přechovávání pornografického díla, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě nebo osobu, jež se jeví být dítětem.", "section_level": 3}, {"title": "Definice pornografického díla.", "content": "Český trestní zákon neobsahuje žádné vymezení a žádnou definici, které by popisovaly, jaké objektivní znaky či okolnosti činí dílo pornografickým. V praxi tedy takové hodnocení záleží na libovůli znalců a orgánů činných v trestním řízení, přičemž v případě „dětské pornografie“ zákon nebrání ani aplikaci extrémních výkladů, kdy za pornografické dílo může být účelově prohlášeno jakékoliv dílo, které například zobrazuje dětskou nahotu, popisuje erotický či sexuální život dětí atd. Předmětem právní nejistoty a diametrálně rozdílných výkladů zákona pak mohou být jak díla s uměleckou či vzdělávací hodnotou, tak například díla osobní či rodinné povahy, díla pořízená v rámci odborné dokumentace či výzkumu, díla využívaná v sexuologické diagnostice (například díla prezentovaná pacientům v rámci falografického testování) atd. Zákon nespecifikuje, zda může pornografické dílo „vzniknout“ tím, že někdo použije k pornografickým účelům dílo vzniklé původně k jiným účelům, kdy pornografické znaky nebo pornografické využití jsou pouze jedním z více aspektů díla atd.  Přestože mnozí právníci i sexuologové na tuto vágnost zákona mnohokrát upozorňovali, v novele z roku 2007 ani v návrzích nového trestního zákona předkládaných od roku 2004 není zřejmá žádná snaha o zpřesnění.", "section_level": 3}, {"title": "Formy pornografických děl.", "content": "V zákoně jsou otevřeným výčtem vyjmenovány formy pornografických děl, na které se restrikce vztahují. Do roku 2007 formulace zahrnovala „pornografická díla písemná, nosiče zvuku nebo obrazu nebo zobrazení“, u vybraných druhů pornografických děl též „jiné předměty ohrožující mravnost“, přičemž z formulace nebylo zřejmé, zda se podmiňující přívlastek „ohrožující mravnost“ vztahuje jen k poslední položce výčtu („jiným předmětům“), nebo i k dílům vyjmenovaným v předchozí části věty. Novelizace účinná od 1. prosince 2007 vymezuje formu slovy „písemné, fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné takové dílo“. Z paragrafu o trestnosti přechovávání sice bylo výslovné vyjmenování písemné formy při parlamentním projednávání z výčtu vypuštěno, avšak i nadále zůstal výčet otevřený, takže písemné dílo i tak spadá do kategorie „jiného takového díla“.  „Jiné předměty ohrožující mravnost“ byly novelizací v roce 2007 z formulace zákona vypuštěny, ač původní návrh skupiny komunistických poslanců se jej naopak snažil přenést i do dalších ustanovení.", "section_level": 3}, {"title": "Znaky vybraných děl podléhajících přísnější restrikci.", "content": "Přísnější regulaci podléhají pornografická díla, která splňují některé z vyjmenovaných kritérií týkajících se obsahu děl, například pornografické dílo, které „zobrazuje nebo jinak zneužívá dítě“. Ve formulaci přitom nehraje roli, jak je dítě v takovém díle zobrazeno, takže i pornografické dílo, v němž je okrajově mimo hlavní děj zahrnuto zcela nepornografické zobrazení dítěte, spadá do této zpřísňující regulace.  Do stejné právní úpravy jsou zařazena i pornografická díla, v nichž se „zobrazuje násilí či neúcta k člověku“ (možný konsensuální způsob vzniku díla ani kontext zobrazení nejsou v restrikci brány přímo v potaz), nebo dílo, které „zobrazuje nebo jinak znázorňuje pohlavní styk se zvířetem“ (při doslovném výkladu by do této kategorie spadaly i přírodopisné filmy zobrazující kopulaci zvířat mezi sebou).  Pojem „dítě“ je pro účely trestního zákona a těchto formulací definován jako osoba mladší osmnácti let. V mezinárodních smlouvách a evropských předpisech se v tomto kontextu dítětem rozumí každá osoba mladší 18 let. Někteří publicisté nebo státní orgány však občas pod vlivem ustanovení o pohlavním zneužívání mají tendenci vycházet z výkladu, že i dětskou pornografii vymezuje věková hranice 15 let.  Vláda se rovněž svým návrhem nového trestního zákona na podnět Rámcového rozhodnutí EU pokusila rozšířit restrikci i na zobrazení osob, které již nejsou dětmi, pokud jako děti vypadají. Toto zpřísnění („...zobrazuje dítě nebo osobu, jež se jeví být dítětem“) bylo obsaženo i v novelizačním návrhu komunistických poslanců, ale při projednávání v parlamentu bylo z návrhu odstraněno.  Kritérium, zda nějaké konkrétní dítě nebo jiná osoba byly výrobou nebo šířením pornografického díla zneužity nebo zda utrpěly nějakou faktickou újmu, není a nebylo do formulací týkajících se šíření pornografických děl nijak zahrnuto. Díla virtuální, autobiografická nebo konsensuálně vzniklá tak nejsou v těchto formulacích nijak rozlišena od děl vzniklých zneužitím jiné osoby.", "section_level": 3}, {"title": "Trestné formy jednání.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Šíření a zpřístupňování.", "content": "Jako trestné jednání do listopadu 2007 trestní zákon v § 205 (tehdy s nadpisem ohrožování mravnosti) zařazoval, když někdo vymezené druhy pornografických děl „uvádí do oběhu, rozšiřuje, činí veřejně přístupnými, vyrábí, dováží, prováží nebo vyváží, anebo za tím účelem přechovává.“ Od 1. prosince 2007 byl § 205 přejmenován na šíření pornografie a postihuje toho, kdo vymezené druhy pornografických děl „vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, činí veřejně přístupným, u všech těchto děl trestné i „opatřování pro sebe“ a „přechovávání“, však byl při projednávání zákona sněmovnou odstraněn.  V případě ostatních druhů pornografických děl (tedy bez dětí, bez násilí a neúcty a bez zvířat) je jako trestné uvedeno pouze nabízení, přenechávání nebo zpřístupňování osobám mladším 18 let (novelizace v roce 2007 toto věkové vymezení nahradila nedefinovaným výrazem „dětem“, čímž pochybnou právní úpravu nahradila nejasnou úpravou). Trestní sazby za tyto činy (až dvě léta odnětí svobody) se v roce 2007 nezvýšily.  Trestní sazba za všechny vyjmenované formy jednání souvisejících se šířením či zpřístupňováním vybraných skupin pornografických děl (včetně těch, která „zobrazují nebo jinak využívají dítě“) byla s účinností od 1. prosince 2007 zvýšena z maximálně jednoho roku na šest měsíců až tři léta odnětí svobody, přičemž alternativou k trestu odnětí svobody zůstává i peněžitý trest nebo propadnutí věci. Do vyjmenovaných trestných činností bylo přidáno i kořistění z takového pornografického díla. Komunističtí poslanci původně navrhovali u pornografických děl zobrazujících dítě dvě léta až pět let, u děl zobrazujících násilí, neúctu nebo sexuální styk se zvířaty dosavadní trest odnětí svobody až na jeden rok.  Za spáchání kteréhokoliv z takových činů v organizované skupině nebo tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem byla dosavadní trestní sazba šest měsíců až tři léta zvýšena na dvě léta až šest let. (Skupina komunistických poslanců navrhovala v případě děl zobrazujících dítě zvýšit trest na pět až deset let, v případě děl zobrazujících násilí, neúctu nebo pohlavní styk se zvířaty však navrhovali ponechat původní horní sazbu 1 rok.) K této sazbě byly přiřazeny i případy, kdy pachatel jedná v úmyslu získat pro sebe nebo jiného značný (druhově nespecifikovaný) prospěch.  Je-li čin spáchán v organizované skupině působící ve více státech nebo v úmyslu získat značný prospěch, sazba je tři léta až osm let odnětí svobody (skupina komunistických poslanců navrhovala 8 až 12 let). Pokud si tedy například skupina několika osob působící třeba jen ve dvou státech bude organizovaně posílat po internetu pornografické kresby či smyšlené povídky, vztahuje se na ni horní trestní sazba 8 let (komunističtí poslanci navrhovali 12 let), zatímco například za týrání svěřené osoby běžně surovým způsobem na jedné osobě (§ 215) bez přitěžující kvalifikace je horní sazba 3 roky.", "section_level": 4}, {"title": "Přechovávání.", "content": "Zatímco do listopadu 2007 bylo přechovávání vybraných druhů pornografických děl (zobrazujících děti, neúctu, násilí nebo sexuální styk se zvířaty) trestné pouze za předpokladu, že účelem přechovávání bylo trestné jednání související se šířením, od roku 2004 zesílily tlaky, aby bylo trestné i držení pro vlastní potřebu, i nadále ovšem zcela bez ohledu na to, zda dílo vzniklo zneužíváním dítěte. Návrh na zákaz přechovávání se objevil například ve vládním návrhu nového trestního zákona z 21. července 2004, zamítnutém v Poslanecké sněmovně PČR 21. března 2006, který byl dílem kolektivu pod vedením Pavla Šámala) a v němž byl navrhován trest odnětí svobody za pouhé držení těchto děl až tři roky odnětí svobody, což podporovali například někteří představitelé nadace Naše dítě. Naopak například sexuolog a dlouholetý přednosta pražského Sexuologického ústavu Jaroslav Zvěřina byl vůči trestnosti pouhého držení pro vlastní potřebu kritický.  S účinností od 1. prosince 2007 byl do trestního zákona zařazen § 205a „Přechovávání dětské pornografie“, který za pouhé přechovávání pornografického díla, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě, stanoví trest odnětí svobody až na dva roky. (V tomto případě, na rozdíl od šíření, není zmíněna možnost peněžitého trestu ani trestu propadnutí věci). Účel přechovávání, způsob vytvoření ani získání díla, forma ani další okolnosti nejsou ve formulaci a maximální trestní sazbě přímo zohledněny. Původní návrh skupiny komunistických poslanců obsahoval trestní sazbu až tři roky.  Touž novelou byla zrušena dosavadní trestnost přechovávání pornografických děl zobrazujících neúctu, násilí nebo pohlavní styk se zvířaty, pokud šlo o přechovávání za účelem některé z forem šíření. Původní návrh komunistických poslanců chtěl i u tohoto jednání rozšířit věcný záběr skutkové podstaty i o opatřování a přechovávání pro vlastní potřebu, ale pozměňovacími návrhy nakonec došlo k vypouštění těchto formulací a tím dokonce ke zmírnění i oproti původnímu znění.", "section_level": 4}, {"title": "Výroba.", "content": "Zneužití dítěte k výrobě pornografie bylo do listopadu 2007 trestné na základě obecnějších ustanovení trestního zákona (pohlavní zneužití, ohrožování mravní výchovy mládeže, případně útisk, týrání svěřené osoby, násilí proti jednotlivci, omezování osobní svobody, poškozování cizích práv atd.), pokud byla aktérům v některém z těchto ohledů způsobena újma. Od 1. prosince 2007 byl do trestního zákona vložen nový § 205b „Zneužití dítěte k výrobě pornografie“, který zavádí novou speciální skutkovou podstatu. Podle něj „kdo přiměje, zjedná, najme, zláká, svede nebo zneužije dítě k výrobě pornografického díla nebo kořistí z účasti dítěte na takovém pornografickém díle, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“ Je-li čin spáchán v rámci organizované skupiny nebo v úmyslu získat značný prospěch, je trestní sazba dvě léta až šest let, v případě mezinárodní organizované skupiny nebo úmyslu získat prospěch velkého rozsahu tři léta až osm let. Tresty za faktické zneužívání dětí k výrobě pornografických děl jsou tedy velmi podobné trestům za nabízení či šíření takových forem pornografických děl, jejichž výrobou či užíváním není žádné dítě přímo poškozeno. Také faktická újma dětí, které byly zneužity k výrobě pornografie nebo se na ní některým z vyjmenovaných způsobů podílely, není ve formulaci a maximální trestní sazbě nijak zohledněna.  Tato skutková podstata se vztahuje i na případ, kdy se dítě bude některým z uvedených způsobů účastnit výroby pornografického díla, v němž vůbec není zobrazeno a nejde o dětskou pornografii. Naproti tomu výrobu pornografického díla, v níž dítě zobrazeno je, ale jeho výroby se neúčastní ani není k jeho výrobě zneužito, tato skutková podstata nepostihuje a trestné je pouze přechovávání nebo nabízení či šíření takového díla.  Původně skupina komunistických poslanců navrhovala trestní sazbu za výrobu pornografického díla zobrazujícího dítě nebo osobu, která se jeví být dítětem, tři léta až osm let, a to bez ohledu na to, zda se výroby takového díla nějaké dítě účastnilo nebo zda k ní bylo jinak použito či zneužito.", "section_level": 4}, {"title": "Jiné státy.", "content": "Jan Chmelík a kol. (2003) uvádí, že v anglosaském právu jsou před pornografickým zobrazováním obvykle chráněny děti mladší 18 let, přičemž za pornografické je považováno takové zobrazení nahého dítěte, které z hlediska postoje nebo úhlu záběru je možné hodnotit jako necudné, obscénní nebo jinak neslušné. Nizozemsko umožňuje dobrovolné sexuální kontakty od 12 let, zatímco v pornografických dílech mohou figurovat osoby starší 16 let. Švédská a norská definice za dětskou pornografii považuje znázorňování sexuálních úkonů na osobách, jejichž tělesný vývoj ještě není nebo se nezdá být ukončen.  Paradoxem právní regulace je, že na vzniku těch japonských manga stylů, které na Evropana působí dojmem dětské pornografie, se podílely rovněž zákonné restrikce. Japonský zákon z roku 1907 totiž zakazoval zobrazování primárních sexuálních znaků včetně pubického ochlupení, a proto byl tento zákaz obcházen kreslením nedospělých těl.", "section_level": 3}, {"title": "Sporné otázky restrikce.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Virtuální a fantazijní díla.", "content": "Základním důvodem restrikce dětské pornografie je, že v mnoha případech vzniká vykořisťováním nebo pohlavním zneužíváním dětí. K právním a politickým sporům dochází zejména ve vztahu k těm pornografickým dílům, která zneužíváním nevznikla, například literárním, kresleným nebo animovaným, včetně počítačové animace.  Například Nejvyšší soud USA 16. dubna 2002 (Ashcroft versus Free Speech Coalition) rozhodl, že omezování takovýchto děl je v rozporu se svobodou projevu zaručenou prvním dodatkem ústavy. Zrušil tak předchozí rozsudky podle \"Child Pornography Prevention Act\" (Zákona o prevenci dětské pornografie) z roku 1996.  V Japonsku jsou běžně dostupné, legálně šiřitelné a společensky tolerované i pornograficky (hentai) zaměřené komiksy a obrázky ve stylu manga zobrazující i děti (shotacon je označení pro mangy zobrazující chlapce, lolicon pro mangy zobrazující dívky).  Rámcové rozhodnutí Rady EU požaduje restrikce i vůči dílům zobrazujícím dospělou osobu „se vzhledem dítěte“ nebo „realistické zobrazení neexistujícího dítěte“. Zákony některých zemí virtuální pornografii od reálné vůbec nerozlišují.", "section_level": 2}, {"title": "Subjektivní hodnocení díla.", "content": "V praxi často dochází k tomu, že otázka, zda dílo je pornografické, není posuzována objektivně z povahy díla, ale ze způsobu jeho užívání nebo důvodů jeho držení. Někdy tedy bývá jako pornografické hodnoceno dílo, které je schopné u některých osob vyvolat pohlavní vzrušení, přestože například nebylo za tímto účelem vytvořeno nebo ani nemá formální rysy pornografického díla (může zobrazovat i nepornografickou nahotu nebo i zčásti oblečené děti). V praxi tak dochází k tomu, že osoba, která je pedofilně zaměřená nebo které je takové zaměření v rámci trestního řízení přiřknuto, může být trestána za takové jednání, které by u jiné osoby za trestné považováno nebylo, případně je de facto trestána nikoliv za své jednání ani za újmu způsobenou jiné osobě, ale za své vrozené zaměření.", "section_level": 2}, {"title": "Věk.", "content": "V některých evropských zemích je např. legální natáčet pornografické filmy, ve kterých se objevují 16letí, zatímco v jiných státech se totéž považuje za ilegální dětskou pornografii. Rámcové rozhodnutí Evropské unie se snaží udržet hranici chráněnosti na 18 letech, avšak přesto uvádí některé výjimky.  Paradoxem českého právního řádu je, že osoby starší 15 let se sice nedopouštějí trestného ani zakázaného jednání sexuálními aktivitami, ale dopustily by se trestného činu, pokud by se přitom vyfotografovaly nebo si zážitky zapsaly do deníčku.", "section_level": 2}, {"title": "Kdo je poškozená osoba?", "content": "Právní restrikce mají tu slabinu, že neberou ohled na skutečnou vůli osob, které mají chránit. Nepřiznávají osobám mladším 18 let právo rozhodovat o tom, zda chtějí být pornograficky zobrazeny, a dokonce ani právo, aby se samy zobrazily způsobem, který by mohl být označen za pornografický. Zajímavou otázkou je, zda dospělá osoba má právo povolit nebo umožnit pornografické využití díla, kde je sama zobrazena v dětském věku a které původně nebylo pořízeno jako pornografické.  Kromě ochrany dětí a mladých lidí před skutečným zneužíváním se tak v restrikcích uplatňují také ideologicky podmíněné zásadně podezíravé stanovisko vůči tělesnosti a sexualitě a představa dětské asexuálnosti a spory, které vyplývají z generačních, kulturních a sociálních rozdílů ve společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Efektivita a kontraproduktivita restrikcí.", "content": "Ze strany příznivců zpřísněných restrikcí bývá uplatňován argument, že trestností držení dětské pornografie bude omezeno komerční zneužívání dětí, protože výrobcům této pornografie se ztíží odbyt a zúží trh. Někdy se rovněž v argumentaci objevuje i představa, že pedofilie vzniká (šíří se) prohlížením dětské pornografie nebo že trestnost držení umožní odstranit ze společnosti a zneškodnit pedofilně orientované osoby ještě dříve, než někomu skutečně způsobí faktickou újmu.  Ze sociologického a ekonomického hlediska bývá namítáno, že restrikce může zvýšit tržní cenu zakázané pornografie a tak zvýšit zisky z její výroby, čímž může podpořit ty nejhorší formy komerčního zneužívání a vykořisťování a učinit tuto činnost atraktivní pro aktéry špičkového organizovaného zločinu mafiózního typu. Tolerance vůči držení a bezplatnému šíření již existujících děl nebo jejich nekomerční výrobě za konsensuálních podmínek naopak může ceny a poptávku po ilegálně a komerčně vyráběných pornografických dílech výrazně snížit.  Někteří sexuologové zastávají názor, že „používání“ dětské pornografie nejen že pedofilii nezpůsobuje, ale naopak může pozitivně ovlivnit socializaci a psychické zdraví pedofilně disponovaných lidí a tak snížit riziko, že sami sobě nebo nějakému dítěti ublíží. K podobným názorům se přiklání i liberálnější část veřejnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Záminka k mocenské kontrole.", "content": "Vzhledem k tomu, že zejména v anglickém a americkém prostředí je v obecném povědomí pojem pedofilie úzce spjat s pohlavním zneužíváním dětí, dětskou pornografií a podobnými jevy a boj proti skutečným či domnělým pedofilům či zneuživatelům dětí má širokou veřejnou podporu, často jsou politicky úspěšná represivní opatření, která by u mnohých i závažných zločinů jiného druhu nebylo možné uplatnit. Bojem proti dětské pornografii, podobně jako bojem proti terorismu, se často zaštiťuje snaha mocenských orgánů podrobit plné kontrole počítačovou síť a komunikaci na ní, telefonickou komunikaci, provádění domovních prohlídek a preventivní kriminalizace osob, které fakticky nikomu újmu nezpůsobily.  Zejména v USA, Kanadě, Velké Británii a části západní Evropy se objevují obavy, že uplatnění těchto mocenských principů a technologií do dalších oblastí života naruší úctu státní moci k základním právům a svobodám lidí. Řidčeji se objevuje námitka, že i současný stav slouží více honu na nekriminální pedofily a narušování jejich práv, nežli skutečné ochraně dětí, případně že boj proti dětské pornografii je pro některé mocenské subjekty a činitele pouhou záminkou k omezení svobod sloužícímu jiným účelům.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dětská pornografie je druh pornografie, v níž jsou zobrazeny dítě či děti jako sexuální aktéři nebo objekty.", "tgt_summary": "儿童色情()是指利用儿童来达到性愉悦的色情。 它有可能是在儿童直接参与或被性侵犯时制作的(也被称为儿童性虐待图像),或者可能是仿真儿童色情。在儿童色情制品中也会记录一些在性行为中对孩子的虐待,或猥亵地展示其生殖器及外阴部。 儿童色情会通过各种媒介进行传播, 这包括文章、、照片、雕塑、素描、绘画、动画、录音、电影、视频及电子游戏等。有些学者主张应给予著作权保护,不过一般仍然认为让儿少从事性行为来供人观赏被视为性虐待,而性虐待猥亵资讯通说与主流学说皆认为属于不予以保护的范围。", "id": 2817848}
{"src_title": "Kirovská oblast", "tgt_title": "基洛夫州", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Kirovská oblast je ve srovnání se svými sousedy relativně rozlehlá (překonávají ji ve velikosti pouze její severní sousedé, například Komiská autonomní republika a Archangelská oblast). Většinu jejího území vyplňují nížiny (nejvyšší hory dosahují výšky jen okolo 300 m), porostlé zejména jehličnatou tajgou a částečně také smíšenými lesy (zastoupení zde má např. jedle, bříza a borovice). Oblastí protékají řeky Čepca a Moloma, které se stékají nedaleko hlavního města do nejvýznamnější řeky Vjatky, tekoucí do Tatarstánu.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Klima je mírně kontinentální, zima je dlouhá a chladná, zatímco léto krátké a teplé. Průměrná teplota v lednu se pohybuje mezi 14-15 °C pod nulou, v červenci mezi 17-19 °C. Zaznamenané srážky jsou obvykle kolem 500 mm za rok.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní zdroje.", "content": "Území se vyznačuje bohatými zásobami železné rudy, břidlice, uhlí a fosfátů. Velmi významná je i těžba dřeva.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "K 1. lednu 2005 žilo v regionu 1 461 300 obyvatel, z čehož 1 058 600 ve městech a 402 700 na venkově.  Mezi hlavní etnika v oblasti se řadí Rusové (91.8 %); Marijci (2,6 %); Tataři (2,2 %) a Udmurti (1,4 %).", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Hlavní město Kirov je napojené na jednu z nejdůležitějších železničních tratí v zemi, spojující Moskvu (ve dvou větvích – přes Jaroslavl a přes Nižnij Novgorod) s Permem, Sibiří a Dálným východem. Důležitá trať vede také z Kirova na severozápad do Kotlasu, odkud lze pokračovat dále na sever do Vorkuty či Archangelsku.  Podstatnou dopravní tepnou je také řeka Vjatka a její přítoky, jejichž splavnost je delší než 2000 km.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kirovská oblast ( \"Kirovskaja oblasť\"), založená roku 1934, je jednou z oblastí v Rusku. Nachází se na severovýchodě evropské části země. Jejím hlavním a největším městem je Kirov (499 800 obyv.), mezi další větší města patří Kirovo-Čepeck, Vjackije Poljany, Kotelnič, Slobodskoj, Jaransk a Omutninsk. Celkem se v oblasti nachází 18 okresních měst.", "tgt_summary": "基洛夫州()位于东欧平原东部,属伏尔加联邦管区,是俄罗斯联邦主体之一,同时为「伏尔加-维亚特经济区」成员之一(参见:俄罗斯经济地区)。面积120,374平方公里,人口 1 310 636(2014年),其中75.25%为城镇人口(2013年)。", "id": 899028}
{"src_title": "Zpěvák", "tgt_title": "歌手", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Zpěváci v historii plnili nejen roli uměleckou, ale také (zejména) roli zábavní. O existenci a společenské úloze zpěváků – zvaných \"aiodos\" – informují již nejstarší literární prameny z doby antického Řecka (\"Ilias\" a \"Odysseia\"). V řecké mytologii byla jejich patronkou Múza Euterpé. Ve středověku byli šiřiteli kultury a zpráv. Např. v tzv. jarmarečních či kramářských písních vyprávěli skutečné příběhy a události. Jejich písně byly a jsou obrazem jazykové kultury společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Typologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nonartificiální zpěváci.", "content": "Zatímco členění hlasů v operním zpěvu je historicky ustálené a kodifikované, v oblasti nonartificiální hudby (neumělecké; popové, jazzové, rockové) je členění mnohem volnější. K označením hlasů používaným hudebními kritiky patří např. „rockový chraplák“, „hardrockový ječák“, „popová kantiléna“. Zařazení zpěváka se děje obvykle podle žánru ve snaze o nalezení společných rysů jinak individuálního pěveckého projevu. Zatímco v současné „vážné“ hudbě existuje snaha o minimální zásahy do autorova díla, v populární hudbě se skladby mnohem více přizpůsobují konkrétnímu projevu zpěváka pomocí aranže.", "section_level": 2}, {"title": "Popularita a soutěže zpěváků.", "content": "Obliba zpěváků a zpěvaček populární hudby se projevuje v jejich umístění v různých anketách. V Československu, resp. v Česku je známá od roku 1971 anketa Zlatý slavík., resp. Český slavík V těchto anketách fanoušci hodnotí jak písně, tak zpěváky a zpěvačky. Mnozí zpěváci se zúčastňují prestižních soutěží před odbornou porotou za účasti publika a často i televize. Příkladem byla Bratislavská lyra, v novodobé historii jsou to Česko zpívá či Česko Slovensko hledá SuperStar. Obdobné soutěže a ankety byly a jsou běžné v mnoha státech světa. Známá je soutěž Eurovision Song Contest.", "section_level": 1}, {"title": "Zastupování zpěváků.", "content": "Většina kvalitních zpěváků byla i je zastoupena některou z řady agentur, s nimiž uzavírají smlouvu. Ty jim sjednávají podmínky, za nichž vystupují na koncertech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zpěvák či pěvec je múzický umělec, který zpívá pomocí svého hlasu. Zpěvem se rozumí to, že hudebník hlasem interpretuje melodii a většinou i text. Širší význam slova má pojem vokalista. Takto označovaný hudebník může interpretovat i nemelodické zvuky.", "tgt_summary": "歌手是对于歌曲和其他声乐作品演唱者的称呼,也作为职业名使用。在中国大陆则被定义为演员类的歌唱演员。那些符合关注度和知名度的歌手又被称作「歌星」。达到一定艺术造诣和成就者则尊称为「歌唱家(歌唱艺术家)」或乐队的「声乐家(声乐艺术家)」。根据唱法,歌手又分为美声、民族、流行等四大演唱派系。", "id": 1797227}
{"src_title": "Charge-coupled device", "tgt_title": "感光耦合元件", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "CCD vynalezli pánové Willard Boyle a George E. Smith v Bellových laboratořích v roce 1969. Roku 2009 za tento vynález dostali Nobelovu cenu za fyziku. Vynález se váže k vývoji určitého typu paměťového registru, který v podstatě funguje jako CCD bez přístupu světla, respektive CCD není nic jiného než posuvný registr vystavený působení světla. Když v únoru 2006 získali Boyle a Smith za tento svůj převratný vynález ocenění Americké národní akademie ve výši $500 000 (po několika předchozích oceněních v rámci celého světa), Boyle vzpomněl, že práce na vynálezu CCD fakticky trvala zhruba pouhou hodinu, kdy nejprve se Smithem načrtli na tabuli několik obrázků, a pak prostě šli do laboratoře první jednoduché CCD zrealizovat.", "section_level": 1}, {"title": "Princip činnosti.", "content": "CCD využívá podobně jako všechny ostatní světlocitlivé součástky fyzikálního jevu známého jako fotoefekt. Tento jev spočívá v tom, že částice světla foton při nárazu do atomu dokáže převést některý z jeho elektronů ze základního do tzv. excitovaného stavu.  Odevzdá mu přitom energii E=ν·h,  kde ν je frekvence fotonu (u viditelného světla v řádu stovek THz) a h je tzv. Planckova konstanta.  V polovodiči se takto uvolněný elektron může podílet na elektrické vodivosti respektive je možno ho z polovodiče odvést pomocí přiložených elektrod, tak, jak se to děje například u běžné fotodiody. Ta proto po dopadu světla vyrábí elektrický proud. Stejně fungují i fotočlánky, které se používají jako zdroj elektrické energie.  U CCD je ovšem elektroda od polovodiče izolována tenoučkou vrstvičkou oxidu křemičitého SiO, který se chová jako dokonalý elektrický izolant, takže fotoefektem uvolněné elektrony nemohou být odvedeny pryč.  Činnost CCD se skládá ze tří fází:", "section_level": 1}, {"title": "Příprava CCD.", "content": "Během této fáze jsou z CCD bez přístupu světla odebrány všechny volné elektrony, čímž je z něj smazán jakýkoliv zbytek předchozího nasnímaného obrazu.", "section_level": 2}, {"title": "Expozice obrazu.", "content": "Na elektrody označené na obrázku číslem 1 se přivede kladné napětí a na CCD se nechá působit světlo (například v digitálním fotoaparátu se otevře závěrka). Dopadající fotony excitují v polovodiči elektrony, které jsou pak přitahovány ke kladně nabitým elektrodám. Po elektronech zbudou v polovodiči tzv. díry, které vůči svému okolí vykazují kladný náboj a ty jsou naopak přitahovány elektrodou na spodku CCD. Hranice pixelů jsou na obrázku znázorněny svislými tečkovanými čarami. Protože na pixel vlevo dopadlo více fotonů, je u jeho elektrody shromážděno více elektronů než u pixelu vpravo.", "section_level": 2}, {"title": "Snímání obrazu.", "content": "Animaci můžete zhlédnout ZDE  Po uzavření závěrky se začne na množiny elektrod 1, 2 a 3 přivádět trojfázový hodinový signál (existují i CCD se čtyřfázovým nebo naopak dvoufázovým čtením). To v praxi znamená, že na elektrodách 2 se začne pozvolna zvyšovat napětí, zatímco na elektrodách 1 se souběžně snižuje. Díky tomu jsou shluky elektronů přitahovány pod elektrody 2. Následně se celý děj opakuje mezi elektrodami 2 a 3, dále mezi 3 a 1 a tak stále dokola. Shluky elektronů z jednotlivých pixelů se tak posouvají přes sousední pixely směrem k výstupnímu zesilovači (na obrázcích vpravo). Tento zesilovač pak zesílí malý proud odpovídající počtu nachytaných elektronů v jednotlivých pixelech na napěťové úrovně vhodné pro další zpracování obrazu.", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukce CCD.", "content": "Od svého vynálezu prodělalo CCD mohutný technický vývoj a vlastnosti moderních CCD jsou samozřejmě oproti vlastnostem CCD, které poprvé drželi v ruce Boyle a Smith, výrazně lepší. CCD prvky dělíme do dvou základních kategorií, a to lineární a plošné CCD.", "section_level": 1}, {"title": "Lineární CCD.", "content": "Lineární CCD jsou vhodná všude tam, kde nám stačí snímat pouze jednorozměrný obraz nebo se snímání ve druhém rozměru zajišťuje nějakým jiným způsobem. Příkladem snímání jednorozměrného obrazu je třeba čtečka čárového kódu, která z čárového kódu sejme kteroukoliv řádku (nemusí být ani kolmá na čáry kódu) a na výstupu dá množinu pulzů odpovídající černým a bílým čarám v kódu. Ty se pak v počítači dále zpracují na odpovídající číslice.  Příkladem zařízení se snímáním dvourozměrného obrazu pomocí lineárního CCD je fax nebo scanner. U těchto zařízení je snímání druhého rozměru obrazu zajištěno buďto mikroposuvem snímaného obrazu nebo samotného snímače případně pomocné optiky.  Například lineární CCD ve faxu sejme jednu řádku papíru, papír se o zlomek milimetru posune, CCD sejme druhou řádku, papír se posune atd. V běžných scannerech je naopak papír s předlohou nehybný a pod sklem scanneru se pohybuje osvětlovací výbojka, optika a lineární snímač CCD.", "section_level": 2}, {"title": "Plošné CCD.", "content": "Ve většině zařízení (kamery, digitální fotoaparáty atd.) je ovšem třeba snímat dvojrozměrný obraz najednou.  Základní konstrukce dvojrozměrného CCD je pouhým spojením mnoha lineárních CCD na jediném čipu. Namísto toho, aby náboje na koncích řad vstupovaly do obrazových zesilovačů, vstupují ovšem do dalšího lineárního CCD, které je k řadám kolmé a tímto CCD teprve postupují k jedinému zesilovači na jeho konci.  Příklad takového uspořádání je na obrázku. Obraz se snímá tak, že se nejprve trojfázovým posuvem y vysune první pixel ze všech svislých CCD do spodního vodorovného. Z toho se pak opakovaným trojfázovým posuvem x celý řádek naposouvá k obrazovému zesilovači. Poté se dalším trojfázovým posuvem y posune druhý pixel ze všech sloupců do vodorovného CCD. Celý tento cyklus se opakuje dokud nejsou ze sloupců vyprázdněny všechny pixely.  Existuje ovšem celá řada daleko složitějších konstrukcí dvourozměrných CCD snímačů jejichž cílem je zlepšení užitných vlastností součástky (například zrychlení čtení).", "section_level": 2}, {"title": "Snímání barevného obrazu.", "content": "Až dosud byly popisovány černobílé CCD snímače. Barevný obraz se snímá pomocí CCD prvků v zásadě dvěma metodami. Buďto se použijí pro tři základní barvy R, G a B tři samostatné CCD snímače, před které se umístí barevné filtry, nebo se barevné filtry umístí v šachovnicovém vzoru přímo před jednotlivé pixely jediného CCD snímače.", "section_level": 1}, {"title": "Tříčipové uspořádání.", "content": "Toto uspořádání se používá zejména v profesionálních a poloprofesionálních TV kamerách, kde tolik nevadí větší velikost a hmotnost kamery.  Vzhledem k nutnosti přesného mechanického seřízení jemné optiky a přítomnosti tří CCD snímačů jsou tříčipové kamery výrazně dražší než jednočipové. Obraz v tomto uspořádání prochází od objektivu soustavou dvou polopropustných zrcadel s nanesenými barevnými filtry. Tato optická soustava ho rozdělí na obrazy pro tři CCD snímače.", "section_level": 2}, {"title": "Barevný CCD snímač (jednočipové snímání).", "content": "V digitálních fotoaparátech, menších amatérských videokamerách a řadě dalších zařízení se používá snímání barevného obrazu jediným CCD, na jehož jednotlivých pixelech jsou naneseny barevné filtry.  Nejčastějším je takzvané Bayerovo uspořádání těchto filtrů (nechal si ho v roce 1976 patentovat Bryce Bayer z firmy Eastman Kodak). Využívá toho, že lidské oko je nejcitlivější na žlutozelenou barvu a proto je informace o této barvě pro něj nejdůležitější. Proto také má Bayerův filtr dvojnásobný počet zelených buněk oproti buňkám červeným a modrým.  Obraz se z takovéhoto CCD načte běžným způsobem a teprve v dalších obvodech se plnohodnotné barvy jednotlivých pixelů interpolují z nejbližších pixelů jednotlivých barev RGB. Na obrázku žlutá kolečka představují plnobarevné pixely výsledného obrázku a šipky naznačují, ze kterých buněk Bayerova filtru byly interpolovány.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní CCD součástky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Buňky reálného CCD snímače jsou ve skutečnosti výrazně složitější než na výše uvedených nákresech. Základní polovodič musí mít v sobě pro správnou funkci vytvořeny oblasti dotované různými příměsemi, a buňky také musí být opatřeny dalšími pomocnými elektrodami. Některé slouží pro resetování CCD před vlastní expozicí, jiné mohou zajišťovat funkci elektronické závěrky. Tradiční mechanická závěrka je totiž výrobně velmi nákladná, proto většina spotřební elektroniky využívá u CCD pouze elektronickou závěrku.  Elektrody jsou na povrchu polovodiče většinou vytvořeny z napařeného hliníku, který se chová jako téměř dokonalé zrcadlo, a tedy většinu dopadajícího světla odráží. Tím se výrazně zmenšuje efektivní plocha buňky, protože na světlo citlivá jsou v polovodiči jen místa, nad nimiž nejsou elektrody. CCD tak má výrazně nižší citlivost než by umožňovala plocha křemíkového čipu, kdyby byla využita pro přeměnu světla na elektřinu celá. Z tohoto důvodu se v závěrečných fázích výroby přímo na čipu vytvářejí mikroskopické čočky (každá buňka má svojí), které alespoň trochu zvětšují efektivní plochu buněk.", "section_level": 2}, {"title": "Velikosti a rozlišení CCD prvků.", "content": "Existuje celá řada používaných velikostí CCD snímačů, které se většinou udávají v palcových mírách. Tato konvence byla odvozena od snímacích elektronek používaných v televizních kamerách před vynálezem CCD snímačů – tzv. vidikonů. U vidikonů udávala míra vnější průměr skleněného válečku elektronky. Diagonála použitelné citlivé vrstvy pro snímání obrazu činila pouze cca 2/3 tohoto průměru. Tato konvence byla zachována i u CCD snímačů.  Základním měřítkem v běžné fotografii se stala velikost políčka tzv. kinofilmu, která je 36×24 mm.  Obrázek na kinofilmu má poměr stran 3:2. Oproti tomu poměry stran televizních obrazovek nebo počítačových monitorů jsou 4:3 a 16:9. Televizní kamery a amatérské digitální fotoaparáty proto používají většinou poměr stran snímače 4:3 (novější kamery 16:9), zatímco profesionální digitální fotoaparáty používají převážně poměr stran 3:2. Některé fotoaparáty mají poměr stran přepínatelný.  Počet použitelných buněk CCD prvku je vždy o něco menší než je jejich faktický počet. Jednak u barevného snímače jsou buňky v krajních řadách nepoužitelné kvůli Bayerově interpolaci, a jednak výrobci digitální elektroniky často nechávají na okrajích snímačů z různých konstrukčních důvodů ochranná pásma. Tabulka a obrázek ukazují velikosti běžně používaných CCD snímačů.", "section_level": 2}, {"title": "Rozlišení snímače.", "content": "Rozlišení se udává v megapixelech (neboli milionech obrazových bodů). Běžné CCD snímače dnešních digitálních fotoaparátů a kamer mají rozlišení od 1 do 12 Mpx, ale existují i snímače s rozlišením výrazně nižším (používané například v optických myších) nebo i vyšším (snímače typu 645 nebo snímače v různých vědeckých přístrojích, například astronomických dalekohledech, na družicích atd.). CCD snímače mají ovšem i další vlastnosti (viz níže), a proto neplatí vžitý názor, že čím vyšší je rozlišení, tím je CCD prvek kvalitnější.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti a vady CCD snímačů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dynamický rozsah.", "content": "Dynamický rozsah udává rozsah odstínů od nejčernější černé k nejbělejší bílé, kterou je ještě CCD snímač schopen rozlišit. Dynamický rozsah je z jedné strany limitován kapacitou každé buňky CCD (kolik elektronů vzniklých interakcí fotonů je schopna pojmout) a z druhé strany hladinou vlastního šumu buňky.  Šum vzniká z mnoha různých příčin, ale tou základní je tepelný pohyb krystalové mřížky polovodiče. Při něm se občas uvolní elektron bez jakéhokoliv působení fotonu. Takový elektron je pochopitelně přitažen k expoziční elektrodě, a přičítá se tak k hodnotě světelné expozice dané buňky. Protože okamžitá hodnota šumu se liší buňku od buňky a expozici od expozice, je nemožné z obrázků tento šum stoprocentně odstranit. Dynamický rozsah běžných CCD snímačů odpovídá proto pouze 4–5 expozičním stupňům, zatímco kvalitní filmový materiál má tento rozsah okolo 6–7 expozičních stupňů. K dosažení velkého dynamického rozsahu při přijatelné šumové úrovni je potřeba aby buňky snímače byly co největší (dosáhne se tak velké kapacity buňky a tím i zvětšení odstupu signálu od šumu). Proto malé formáty snímačů a/nebo snímače s vysokým rozlišením mají vždy výrazně horší šumové vlastnosti než snímače větší a s nižším rozlišením. U vědeckých přístrojů se šum CCD snižuje chlazením prvku (obvykle tekutým dusíkem).  Mezi základní vlastnosti CCD snímače, které zajímají uživatele, patří mimo rozlišení také jeho základní citlivost. Udává se zpravidla jako tzv. ISO citlivost, což je veličina používaná v klasické fotografii pro citlivost filmového materiálu. Digitální fotoaparáty jsou většinou vybaveny přepínačem citlivosti, který funguje jako zesilovač obrazového signálu s přepínatelným zesílením. Vzhledem k tomu, že hladina šumu je u CCD prvku konstantní, zvýšením citlivosti zesílením se zvyšuje mimo užitečného obrazového signálu i šum (na obrázku modrou barvou).", "section_level": 2}, {"title": "Vinětace.", "content": "Protože jednotlivé buňky CCD jsou vybaveny čočkami, dopadá na ně maximum světla pouze ze směru kolmého k rovině snímače. Jakmile dopadají paprsky jen mírně šikmo, je jejich účinnost zmenšená. Bohužel u běžného objektivu dopadají paprsky kolmo jen v prostředku obrazu a směrem ke krajům obrázku se jejich úhel zvětšuje. To se projeví jako postupné ztmavování obrazu směrem k okrajům. Z tohoto důvodu jsou na optiku pro digitální fotoaparáty kladeny, co se kolmosti paprsků týká, nároky daleko vyšší než na optiku filmových aparátů.", "section_level": 2}, {"title": "Blooming.", "content": "K tomuto jevu dochází při použití elektronické závěrky, pokud na některé pixely dopadne tolik světla, že přeteče jejich kapacita. Přebytečné elektrony se pak roztečou do okolních pixelů v řadě, takže okolo silného světla vzniknou na fotografii rovnoběžné čárky nepravidelných délek.", "section_level": 2}], "src_summary": "CCD je elektronická součástka používaná pro snímání obrazové informace. Uplatnění má například ve videokamerách, digitálních fotoaparátech, faxech, scannerech, čtečkách čárových kódů, ale i řadě vědeckých přístrojů, jakými jsou například astronomické dalekohledy (včetně Hubbleova dalekohledu). Zkratka CCD pochází z anglického, což v překladu znamená zařízení s vázanými náboji.", "tgt_summary": "电荷耦合器件(英语:Charge-coupled Device,缩写:英语:CCD),是一种集成电路,上有许多排列整齐的电容,能感应光线,并将影像转变成数字信号。经由外部电路的控制,每个小电容能将其所带的电荷转给它相邻的电容。英语:CCD广泛应用在数码摄影、天文学,尤其是摄影测量学(英语:photometry)、光学与频谱望远镜,和高速摄影技术如幸运成像。", "id": 2063067}
{"src_title": "Vlajka Burkiny Faso", "tgt_title": "布基纳法索国旗", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První, tzv. mossijské, státy založily na území dnešní Burkiny Faso již v 11. století Mosijové. Státy Wagadugu, Jatenga nebo Dagomba byly schopny vzdorovat muslimům ze severu. V roce 1896 však Francouzi nejprve dobyli hlavní město Wagadugu (dnešní hl. město Ouagadougou), později celé území a následně vyhlásili protektorát \"Horní Volta\". Prvními vlajkami zde užívanými tak byly vlajky francouzské.  18. října 1904 bylo území Horní Volty začleněno do Francouzské Západní Afriky, nejprve v rámci kolonie Horní Senegal-Niger a od 1. března 1919 již jako Francouzská Horní Volta. K 1. lednu 1933 bylo území rozděleno mezi Francouzský Súdán (dnešní Mali), Pobřeží slonoviny a Niger. V letech 1938–1940 bylo území součástí \"kolonie Pobřeží slonoviny\". Po 2. světové válce byla obnovena Horní Volta v hranicích z roku 1919. Od 4. ledna 1947 byla Horní Volta francouzským zámořským územím v rámci Francouzské Západní Afriky. 11. prosince 1958 získala Horní Volta autonomii v rámci Francouzského společenství. Od roku 1896 až do roku 1959 se na území dnešní Burkiny Faso užívala pouze francouzská vlajka.  9. prosince 1959 byla v Horní Voltě zavedena vlastní státní vlajka. Vlajkou autonomní republiky se stal list o poměru 2:3 se třemi horizontálními pruhy: černým, bílým a červeným. Barvy symbolizovaly tři řeky, zdrojnice řeky Volty: Černá Volta, Bílá Volta a Červená Volta. 5. srpna 1960 získala \"Republika Horní Volta\" plnou nezávislost. Státní vlajkou se stala dosavadní černo-bílo-červená trikolóra.  4. srpna 1983 se po puči kapitána Thomase Sankary dostala k moci marxistická vláda, která přesně po roce změnila název státu na domorodé Burkina Faso (\"republika Země spravedlivých\") a zároveň zavedla novou vlajku, platnou po drobných změnách dodnes.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Burkiny Faso byla přijata 4. srpna 1984 na základě nařízení prezidenta číslo 84-043-CNR-PRES z 2. srpna 1984. Je tvořena listem o poměru 2:3 se dvěma horizontálními pruhy, červeným a zeleným, se zlatou (žlutou) pěticípou hvězdou uprostřed.", "tgt_summary": "布基纳法索的国旗,于1984年8月4日制定。国旗使用泛非洲色(红、黄、绿),红色代表1983年的“八月革命”,绿色代表农业与丰富的自然资源,黄色代表尚未发现的矿藏,星星则代表革命将国家带向光明的未来。", "id": 1481056}
{"src_title": "Ondřej II. Uherský", "tgt_title": "安德烈二世", "src_document": [{"title": "Před nástupem na trůn.", "content": "Narodil se okolo roku 1177 jako mladší syn uherského krále Bély III. a jeho první manželky Anežky, dcery Renauda ze Châtillonu. Ještě za otcova života se Ondřej stal haličským knížetem, byl však od místní šlechty – bojarů – vyhnán. Nespokojený mladík opakované revoltoval proti vládě staršího bratra, uherského krále Emericha a vyvolával nepokoje v celé zemi. Chtěl Emericha zbavit trůnu, nebo alespoň si vydobýt nějaká území, což se mu i podařilo.  Roku 1197 se stal pánem Dalmácie a Chorvatska, kde si počínal jako suverénní panovník. S bratrem se dostal ještě několikrát do svárů, které vždy skončily příměřím. Nedůvěra mezi bratry však přetrvávala. I proto je těžko pochopitelné, proč Emerich určil před smrtí za poručníka svého syna Ladislava právě Ondřeje. Napomenutí papeže Inocence III. svědčí o Ondřejově špatném zacházení s osiřelým následníkem trůnu, když však pětiletý Ladislav zemřel, nestálo Ondřejovi v cestě na uherský trůn již nic.", "section_level": 1}, {"title": "Uherský král.", "content": "Jako král patřil k nejneschopnějším arpádovským panovníkům. Přestože zorganizoval 14 vojenských výprav do Haliče, nedokázal přes občasné krátkodobé úspěchy zlomit odpor haličských bojarů a nepřipojil tak toto území k Uhrám. Roku 1211 požádal Ondřej II. Řád německých rytířů o pomoc proti pronikajícím Kumánům, za což jim přislíbil pozemky v Sedmihradsku. Když však řád v roce 1224 navrhl, aby byl podřízen přímo papeži a ne uherskému králi, musel roku 1225 Uhry opustit.  Ani křížová výprava, jíž byl Ondřej jedním z vůdců, neskončila úspěšně. Po pár měsících neustálých porážek se Ondřej musel bez slávy vrátit domů. Ve Svaté zemi se králi podařilo získat několik svatých ostatků, které přivezl při zpáteční cestě do Uher.  Nákladné vojenské výpravy, přepychový život královského dvora, rozdávaní úřadů a majetků cizincům, to všechno byly příčiny, pro které uherská šlechta svého krále nenáviděla. Vůči svévoli, která v zemi při nepřítomnosti Ondřeje panovala, se postavit nedokázal. Bohatí magnáti šli tak daleko, že v roce 1213 při jedné z výprav do Haliče zavraždili královnu Gertrudu. Vyústěním všech problémů, které se v zemi nahromadily, bylo vydání Zlaté buly v roce 1222. Král Ondřej v ní byl donucen přislíbit, že nebude svévolně rozdávat majetky cizincům, dodrží výsady střední šlechty, ba dokonce dal šlechtě možnost vystoupit proti němu samému se zbraní v ruce, pokud by nedodržoval přijaté závazky. Namísto uklidnění situace však tento dokument přinesl jen další spory. Ondřej dal totiž velmi rychle najevo, že se jím vůbec nemíní řídit.  Na konci života se musel vyrovnat se smrtí dcery Alžběty, druhé manželky Jolandy i syna Ondřeje. Stihl se potřetí oženit (květen 1234) s italskou šlechtičnou Beatrix, dcerou markraběte z Este. Zemřel v září následujícího roku a jeho syn z tohoto posledního manželství, Štěpán, se už narodil jako pohrobek. Spolu s matkou byl vyhnán z Uher a jeho práva v této zemi nikdy nebyla uznána, ale jeho syn z druhého manželství se jako Ondřej III. stal posledním králem z rodu Arpádovců.  Ondřej II. byl uložen k poslednímu odpočinku v cisterciáckém klášteře Igriș a jeho náhrobek stejně jako klášter nepřežil turecký vpád.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Zřejmě před rokem 1203 se Ondřej oženil s Gertrudou Meranskou, se kterou měl tyto děti:  V roce 1215 se ovdovělý Ondřej oženil s Jolandou z Courtenay, se kterou měl jednu dceru:  Jeho třetí manželkou byla Beatrix d'Este. S ní měl syna narozeného až po jeho smrti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Ondřej II. (maďarsky \"II. András\" nebo \"II. Endre\", 1177– 21. září 1235) byl v letech 1205 až 1235 uherský král z dynastie Arpádovců.", "tgt_summary": "安德烈二世 II. Endre(或称安德拉什二世 II. András;斯洛伐克语:Ondrej II)(1175年—1235年)匈牙利阿尔帕德王朝的国王(1205年—1235年在位)。匈牙利国王贝拉三世之次子。他在与长兄伊姆雷国王长期争斗并把伊姆雷之子和继承人拉斯洛三世(只是个幼儿)及其母阿拉贡的康斯坦丝赶出匈牙利之后成为国王。", "id": 1561804}
{"src_title": "Vosa obecná", "tgt_title": "普通黄胡蜂", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vosy dosahují velikosti 1,2–1,5 cm. Charakteristickým znakem je černo-žlutě pruhovaný zadeček, oddělený tenkou stopkou od rovněž konstrastně zbarvené hrudi. Královny a dělnice mají na rozdíl od vosy útočné na čelním štítku jednu velkou skvrnu.", "section_level": 1}, {"title": "Hnízdění a rozmnožování.", "content": "Vosy si staví své hnízdo obvykle v zemi, např. v lesích, podél břehů vod a cest, někdy také v tmavých dutinách nad zemí. Žije v něm celá vosí kolonie čítající až 2000 jedinců. Přezimující oplodněná královna se probouzí na počátku jara, vylétá a vybere si vhodné místo pro založení nové vosí kolonie. Začne se stavbou buněk, do nichž pak klade vajíčka. Z těchto vajíček se později vylíhnou první dělnice, které se samy obvykle nerozmnožují. Ty okamžitě přebírají veškerou péči o hnízdo, královna se dále věnuje jen kladení vajíček, ze kterých se líhnou další dělnice. Koncem léta se z vajíček vylíhnou trubci (s poloviční sadou chromozomů a bez žihadla) a budoucí královny. Jedině oplozené královny zimují, aby mohly příští jaro zase založit novou kolonii. Ostatní obyvatelé hnízda včetně staré královny umírají.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Vosa obecná se živí převážně nektarem, pochutná si však i na sladkém ovoci nebo limonádě. Důležitou složku jejich potravy tvoří i kapičky sladké šťávy, které vylučují larvy výměnou za donesenou kořist. Tato šťáva někdy obsahuje i trávící enzymy, které umožní trávení kořisti i dělnicím.  Larvy vosy obecné se živí živočišnou potravou, jsou ovšem plně závislé na dělnicích. Ty vyrážejí každý den na lov kořisti, nejčastěji much a různého malého hmyzu, které usmrcují kusadly (občas použijí i žihadlo). Přiživují se i na mršinách.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Původní areál rozšíření vosy obecné je na Eurasijském kontinentu. Díky člověku se však, podobně jako vosa útočná, rozšířila do nových biogeografických oblastí, na Nový Zéland, do Austrálie a nedávno i do Jižní Ameriky. V nových podmínkách již jejich role nemusí být tak blahodárná jako v původním areálu, protože původní druhy s nimi nemají evoluční zkušenost a mohou chybět i jejich přirození predátoři.  Na Novém Zélandu, kde není žádný původní druh společenských vos, tak vosa obecná dosahuje mimořádně velkých populačních hustot, zejména v pabukových lesích na Jižním ostrově, kde se živí medovicí červců sajících na stromech, a konkuruje tak původním druhům ptáků (zejména nestorům kaka) a rovněž zavlečeným včelám. Zmíněné včely vosy rovněž napadají a snižují tak významně nejen produkci medu, ale i množství opylených rostlin.  Právě kvůli působení na Novém Zélandu se vosa obecná dostala mezi stovku nejhorších invazních druhů podle Mezinárodní svazu pro ochranu přírody.", "section_level": 1}, {"title": "Složení jedu.", "content": "Vosí jed se skládá ze tří základních složek – biogenních aminů a aminokyselin, enzymů a polypeptidů.", "section_level": 1}, {"title": "Hubení.", "content": "Základním pravidlem při hubení vos je dobře si rozmyslet, jestli je opravdu nutné. Většinou postačí se v jejich přítomnosti chovat obezřetněji. Když už je k takovému řešení potřeba sáhnout, důležité je chránit se před pobodáním vhodným oděvem. Poté se aplikují různé dezinsekční prostředky (insekticidy). Pokud je hnízdo v zemi, likviduje se vykouřením sirným knotem, zalitím hnízda vroucí vodou, nebo použitím insekticidů. Likvidace vos se provádí brzo ráno, nebo pozdě večer, kdy už jsou všechny vosy zpět v kolonii a zvlášť po ránu mohou být ještě ztuhlé chladem a hrozba útoku je menší.Samotné hnízdo je vyrobeno z materiálu připomínajícího papír, je tedy silně hořlavé a může být zničeno spálením na bezpečném místě, poté, co jsou vosy zabity nebo aspoň utlumeny vhodným insekticidem nebo kouřem.  Pro ochranu lidí a zvířat je v nezbytných případech možné přivolat pomoc HZS.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vosa obecná (\"Vespula vulgaris\") je zástupce společenského blanokřídlého hmyzu z čeledi sršňovitých. Podobně jako včely jsou dělnice i královny vybaveny žihadlem napojeným na jedovou žlázu, na rozdíl od nich však své žihadlo mohou použít opakovaně, neboť není opatřeno zpětnými háčky. Jsou to významní predátoři ostatního hmyzu a dalších bezobratlých, a opylovači (živí se nektarem).", "tgt_summary": "普通黄胡蜂(学名:\"英语:Vespula vulgaris\"),主要分布在欧亚大陆,现已经引入到澳大利亚和新西兰。以前经常提及在北美也有发现,但是2010年研究认为是一种别的物种\"英语:Vespula alascensis\"。国际自然保护联盟物种存续委员会的入侵物种专家小组(ISSG)列为世界百大外来入侵种。", "id": 3028607}
{"src_title": "Rwandská genocida", "tgt_title": "卢旺达种族灭绝", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "Napětí mezi Hutuy a Tutsii nebylo v minulosti tak velké, protože blízké etnické skupiny bylo těžké rozlišit. Belgičtí kolonizátoři však roku 1933 zavedli identifikační průkazy s vyznačenou příslušností. Kolonisté navíc příslušnost k Tutsiům úředně zaváděli podle tělesných znaků a majetku. To dalo vzniku menšinových Tutsiů zastávajících vyšší posty. Vzájemná nevraživost ovšem vzrostla po roce 1959, kdy se po protikoloniálním převratu moci chopili Hutuové. Tutsiové byli od té doby diskriminování a odcházeli ve statisících do zahraničí, především do Burundi a Ugandy.  Přímou předehrou genocidy byl vpád jednotek Rwandské vlastenecké fronty ze sousední Ugandy v roce 1990. Rwandský prezident Juvenal Habyarimana se zřejmě již po této události rozhodl k radikálnímu řešení vleklých etnických sporů. Další podněty k plánování masových vražd tutsijského obyvatelstva mu dala politická jednání ze začátku 90. let, která zdůrazňovala nutnost demokratických reforem v zemi. Demokratické reformy žádala i řada rwandských Hutuů. Ve snaze odvrátit pozornost od své autoritářské vlády a hospodářských těžkostí země začal Habyarimana plánovat genocidu od roku 1992 v rámci skupiny \"Akazu\" („malý dům“), jejímiž členy byla jeho manželka a několik blízkých spolupracovníků.  Přípravy genocidy se vyznačovaly vysokou mírou koordinace a přesnosti, které později umožnily nebývalý rozsah vražd. Byla založena rozhlasová a televizní stanice \"Hutu Power\" a noviny \"Kangura\". Oba tyto sdělovacích prostředky, které měly za úkol šířit rasistické myšlenky a propagandu vládní strany, byly financovány ze strany \"Akazu\". V obou sdělovacích prostředcích se rovněž rozvíjel zvláštní slovník rwandské genocidy – Tutsiové byli přezdíváni jako „švábi“ (inyenzi), mluvilo se o „konečném řešení“ nazvaném též \"umuganda\" (výraz pro společné zemědělské práce – odplevelení).  Vlastní podnět k masovým vraždám dala smrt prezidentů Habyarimany a Cypriena Ntaryamiry 6. dubna 1994. Jejich letadlo bylo sestřeleno poblíž Kigali. Pár dní poté se rozhlasem po celé zemi začal ozývat povel „Podetněte vysoké stromy“. Povel totiž vyzýval milice etnické skupiny Hutu, aby začaly s likvidací menšinových Tutsiů.  V následujících měsících bylo zavražděno 800 000 až 1 000 000 Tutsiů a politicky umírněných Hutuů. Nezřídka docházelo k pobití uprchlíků shromážděných v budovách považovaných za bezpečné – školách či kostelech, někdy i za přímé účasti římskokatolických kněží. Dva kněží, obviňovaní z podílu na masakrech, se podle zpráv britského listu The Times s vědomím katolické hierarchie v Itálii opětovně zapojili do chodu a řízení církevních institucí. Jeden z nich byl později pro účast na vraždách odsouzen.  Symbolem genocidy se stalo rádio a mačeta. Dokonalé sladění příprav dokazuje i fakt, že značná část mačet byla zakoupena hromadně a dále distribuována zejména mezi jednotky \"Interahamwe\". Například v březnu 1994 tak bylo pořízeno 50 000 mačet v sousední Keni u britské firmy Chillington. V říjnu 1992 bylo zakoupeno 20 000 pušek a stejný počet ručních granátů. Zároveň bylo rozdáno značné množství starších zbraní civilistům.  Hlavními aktéry genocidy byly hutuské milice Interahamwe (v překladu: „Ti, kdo bojují spolu“) řízené Národním republikánským hnutím pro demokracii a rozvoj (vládní strana) a menší Impuzamugambi (v překladu: „Ti, kdo mají společný cíl“).  Nyní se skupiny nerozlišují a všichni se nazývají Rwanďané.", "section_level": 1}, {"title": "OSN a Rwandská genocida.", "content": "OSN se stala předmětem rozsáhlé kritiky pro svoji neschopnost zabránit masakrům. Mezinárodní jednotky přítomné v Pomocné misi OSN pro Rwandu (UNAMIR) pod vedením kanadského generálporučíka Roméa Dallaira byly početně slabé a špatně vybavené, a proto nebyly s to masakrům zabránit.  Především s ohledem na předchozí neúspěšnou mírovou misi v Somálsku totiž chyběla dostatečná politická vůle uvnitř OSN pro posílení mise a nezbytné rozšíření mandátu, o což Roméo Dallaire soustavně žádal již několik měsíců před zahájením masakrů, jejichž přípravu zaznamenal. Dokonce poskytl svým nadřízeným seznam podle něj největších skladů zbraní připravených pro masakry a navrhoval jejich zabavení a likvidaci, tyto akce mu však byly zakázány. Zajímavostí je, že ke genocidě možná vůbec nemuselo dojít, kdyby Spojené národy byly ochotné spolupracovat se žoldnéry, kteří nabízeli své služby.  Když propukly masakry, Dallaire byl rozhodnut jim bránit, co budou jeho omezené síly stačit, ale krátce poté přišel o veškeré naděje na efektivní odpor, protože poté, co bylo zabito deset belgických výsadkářů chránících předsedkyni vlády Agathu Uwilingiyimanu, Belgie stáhla z mise všechny své vojáky a Dallaire tak ztratil jedinou část svého kontingentu, kterou bylo možné považovat za efektivní bojovou sílu. OSN mu potom dokonce nařídila opustit Rwandu i se zbytkem jednotek, ale Dallaire odmítl tento rozkaz splnit a dál se pokoušel omezit vraždění.  Po intervenci a ukončení masakrů Dallaire opakovaně obviňoval OSN, že svou nečinností a aktivním bráněním v efektivních protiakcích je spoluvinna na této genocidě. On sám byl hrůzami, které ve Rwandě zažil, těžce poznamenán. Kladl si za vinu, že se dostatečně nevzpíral omezujícím rozkazům nadřízených a že nedokázal masakrům zabránit. Po návratu do Kanady se pokusil o sebevraždu. Je autorem \"Shake Hands with the Devil\", kde shrnul svůj pohled na to, co se ve Rwandě událo.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšetřování.", "content": "Pro vyšetřování genocidy byl zřízen Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu. V prosinci 2008 tribunál odsoudil k doživotnímu odnětí svobody plukovníka Theonesteho Bagosoru, někdejšího vysoce postaveného úředníka rwandského ministerstva obrany, a jeho spolupracovníky Anatole Nsegiyumvaho a Alloyse Ntabakuzeho.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako rwandská genocida je označováno masové vyvražďování etnické skupiny Tutsiů (většina obětí) a umírněných Hutů. Genocida probíhala od dubna do června v roce 1994 na území Rwandy. Hutuští radikálové během ní zavraždili až milion obyvatel Rwandy a 2,5 milionu lidí bylo vyhnáno ze svých domovů.", "tgt_summary": "卢旺达种族灭绝发生在位于东非的卢旺达,是胡图族人对图西族人进行的卢旺达大屠杀,从1994年4月6日至7月中旬的100天里,卢旺达700多万人口中约有50万100万人被杀。", "id": 130867}
{"src_title": "Ruční práce", "tgt_title": "手工艺", "src_document": [{"title": "Háčkování.", "content": "Háčkování má výhodu, že se nedá vykonat strojem, tedy ještě do nedávna nedalo. K háčkování stačí pouze jeden háček \"(krátké jehlice s malým háčkem na konci\") a klubíčko příze. Princip háčkování spočívá ve vytváření/provlékání smyček/ok pomocí háčku, kdy vzniká takzvaný řetízek a zároveň první řada, která většinou určuje i počáteční šířku úpletu. Potom tam, kde se skončilo, se háčkem otáčíme a první řadou smyček protahujeme smyčku po smyčce řadu druhou. \"(jednotlivým smyčkám se říká oko)\". V tuto chvíli se háčkování stává také náročnější, smyčkou už další jednoduchou smyčku jen neprotahujeme, ale smyčky první a druhé řady lze různě kombinovat, techniky splétání smyček mají své názvy. Mezi ty základní patří řetízkové oko, pevné oko, krátký a dlouhý sloupek. Z ozdobných technik třeba křížový sloupek, nahazovaný sloupek, pecičky, pikotky. Na vybraných místech každé řady lze tímto specifickým splétáním oček určovat šířku a vzorky úpletu. Lze uháčkovat různý tvar - kruh - dečka, límeček, rukavičky, bačkůrky, ozdoby. Háčkují se hračky- hlavně zvířátka. Háčkování je velmi zábavné a uklidňující.", "section_level": 1}, {"title": "Pletení.", "content": "Pletení je háčkování podobné a dá se předpokládat, že pletení a háčkování vznikalo současně. U pletení provlékáte oka pomocí dvou pletacích jehlic, řada ok se provléká z jedné na druhou jehlici. Tato technika je sice přesnější, ale také těžší než háčkování. Plést můžeme na dvou jehlicích, kdy pleteme tam a zpět, na 5 jehlicích do kruhu (rukavice, čepice, rukávy, ponožky), kdy 4 jehlice nesou oka a pátou jehlicí pleteme dokola, nebo na dvou (kruhové jehlice), což jsou dvě jehlice propojené silonovou nití. Tento způsob je hodně rozšířený v severských zemích (Norsko, Island...) kde pletou i muži.  Při strojové výrobě se postupuje odlišně. Velkou výhodou je vyšší rychlost vytváření úpletů. Za nevýhodu pletacích strojů se označuje jejich přesnost - jedno očko je jako druhé. Ale díky tomu zde je i velmi jednoduché řešení, aby bylo poznat, že jste například oděv pletli Vy a ne stroj. Stačí pouze jedno oko vynechat, či přidat. Jednoduše udělat malou chybu.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšívání.", "content": "Vyšívání má mnoho stylů, dělí se podle typů stehů, mezi základní stehy patří křížkový a jednoduchý. Pro vyšívání postačuje mít jehlu, bavlnku či barevnou nit a tkaninu nebo oděv na který budete vyšívat motiv podle vybrané předlohy.", "section_level": 1}, {"title": "Indické korálkování.", "content": "Poslední dobou čím dál víc stoupá na oblibě takzvané indické korálkování - vytváření barevných motivů nebo obrazců našíváním korálků. Je možné, že k oblibě této techniky přispívá její exotičnost - dostala se k nám z Indie. Indové mají velice rádi barevné a blýskavé věci, proto je tato technika v Indii tak často využívaná.  Když si zakoupíte např. bílou látku a sadu malých, barevných, skleněných korálků, můžete začít. Stejně jako u vyšívaní potřebujete také jehlu a nit. Indické korálkování má výhodu v tom, že stačí pouze jedna pevná nit bez dalších barevných odstínů. Nit stejně není příliš vidět - vhodný je i vlasec.  Když začínáme s Indickým korálkování může někdy vzniknout pár omylů:", "section_level": 1}, {"title": "Další techniky.", "content": "Toto je základ některých ručních prací s jehlou, jehlicí, nití a vlnou. Dále samozřejmě existuje široké spektrum dalších ručních prací jako například:", "section_level": 1}], "src_summary": "Vznik ručních prací bezpochyby souvisí s lidskou touhou zdobit sebe, svůj oděv i své příbytky. Zdobených oděvů se z dávné historie mnoho nezachovalo, ale potřebu zdobit dokládají různé spony, tlačítka, jehlice apod. Jedním z dokladů může být i zbytek háčkované síťky na vlasy nalezené při archeologickém hledání v hrobech z doby bronzové.", "tgt_summary": "手工艺,指的是手制的工艺,纯手工制作,用到简单的工具,通常跟艺术有关,其创作需要技巧、熟练度,以及一定程度的美感,媒材可能包括编织、陶艺、纸艺、绣缝、木作与其他。手工艺跟大批量生产的机械制造方式不同,通常通过一定的艺术构思,以手工作坊的方式加工制作。制作出来的产品通常叫作手工艺品。「手工艺品」一般承载着本民族的文化传统。当代艺术家在制作“手工艺品”的时候,往往加上现代的艺术元素。", "id": 156249}
{"src_title": "HMS Hood (1918)", "tgt_title": "胡德号战列巡洋舰", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Stavba lodi začala 1. září 1916 v loděnicích John Brown & Company. Po ztrátě tří bitevních křižníků v bitvě u Jutska byla konstrukce zesílena a bylo přidáno 5000 tun pancéřování. Hlavním cílem úprav bylo poskytnout lodi ochranu i proti dělům ráže 381 mm (15 palců), které měla sama ve výzbroji. V té době byla loď také někdy klasifikována jako rychlá bitevní loď, přestože Royal Navy nazývala každou bitevní loď, rychlejší než 24 uzlů, bitevním křižníkem bez ohledu na jeho pancéřování a koncepci vůbec. V době svého dokončení byl \"Hood\" největší bitevní lodí na světě, byl považován za chloubu celé Anglie. Rozdíl ve velikosti mezi ním a vůbec největší bitevní lodí v historii Royal Navy HMS \"Vanguard\", dokončenou ovšem až v roce 1946, byl minimální.  Vzhledem k tomu, že se se stavbou lodi spěchalo, měla i po přepracování četné vady. Přední sklady korditu byly přesunuty pod sklady nábojnic. Právě výbuch skladů korditu byl příčinu ztráty tří bitevních křižníků v bitvě u Jutska. Navíc řešení pancíře nechránilo loď proti granátům dopadajícím ze všech úhlů. Hlavní slabinou lodi byla ochrana proti palbě z větší vzdálenosti, kdy vrchem dopadající granáty mohly snadno prorazit tenké pancéřové paluby a vybuchnout hluboko uvnitř lodi (to se také \"Hoodu\" stalo osudným). Problémem také bylo, že konstrukce byla dodatečnými úpravami značně přetížena. Dokonce se před spuštěním lodi uvažovalo o jejím sešrotování, ale poválečná ekonomika by nedovedla zaplatit její náhradu.  Stavba sesterských lodí \"Anson\", \"Howe\" a \"Rodney\" byla zastavena v březnu 1917 a dokončen byl jen \"Hood\". Hlavní důvody byly dva. Za prvé, německé lodě, na které byla 'třída Admiral' odpovědí, nebyly nikdy dokončeny. Za druhé, bylo zřejmé, že jejich konstrukce má řadu nedostatků, které nemohla vyřešil pouhá modifikace projektu. V té době už také byly řešeny koncepce nových tříd bitevních lodí, jako byly projekty \"N3\" a \"G3\".  Loď byla spuštěna v roce 1918 a byla u toho vdova po admirálu Horaci Hoodovi, vzdáleném příbuzném admirála Hooda, který zahynul v bitvě u Jutska na palubě bitevního křižníku HMS \"Invincible\". Do služby loď vstoupila v roce 1920, jako vlajková loď eskadry bitevních křižníků britské atlantické floty. Jako první jí velel kapitán Wilfred Tomkinson. Stavba lodi stála celkem 6 025 000 liber. Díky své konstrukci byla považována za velmi elegantní loď.", "section_level": 1}, {"title": "Předválečná služba.", "content": "Ve své době byl \"Hood\" největší lodí a chloubou Royal Navy. Loď byla ve Velké Británii velice populární. Většinu času proto strávila na reprezentativních plavbách po světě. Od listopadu 1923 do září 1924 se \"Hood\", společně s bitevním křižníkem HMS \"Repulse\" a několika menšími plavidly, vydal na cestu kolem světa. Během této cesty si loď prohlédlo 750 000 lidí. Jako navigátor na lodi v roce 1920 začal sloužit budoucí První námořní lord John. H. D. Cunningham.  Od 17. května 1929 do 16. července 1930 prošla loď generální opravou a modernizaci. Další zásadní modernizace byla plánována na rok 1941 a loď po ní měla být srovnatelná s ostatními modernizovanými bitevními loďmi z první světové války (to se týkalo hlavně pancéřování muničních skladišť). Paradoxně, jelikož byla neustále na moři, byla loď koncem třicátých let poměrně dost opotřebovaná, ale s vypuknutím války nebylo možné ji stáhnout ze služby k opravám a proto se nakonec druhá modernizace nikdy neuskutečnila. Od roku 1936 byla součástí středomořské floty.", "section_level": 1}, {"title": "Válečná služba.", "content": "V červnu 1939 se \"Hood\" připojil k domácí flotě ve Scapa Flow. Po vypuknutí války byl nasazován především při ochraně konvojů a hlídkách proti německým křižníkům v oblasti Islandu a Faerských ostrovů. V září 1939 ho zasáhla letecká puma ráže 250 kg, ale nezpůsobila žádnou škodu. V červenci 1940 byl \"Hood\" vlajkovou lodí britského \"Svazu H\", který zničil francouzskou flotu, kotvící v Mers-el-Kebíru. Loď v bitvě vystřelila 56 granátů hlavní ráže. Pak opět patrolovala v Severním Atlantiku. Od ledna do března 1941 prošla loď údržbou v loděnicích v Rosythu. Přestože i tak byla ve špatném technickém stavu, do doby, než vstoupilo do služby více nových bitevních lodí třídy \"King George V\", nebylo možné ji vzít do suchého doku na větší opravy.  \"Hood\" byl jednou z lodí, které se zapojily do pátráni po německé bitevní lodi \"Bismarck\", která se v květnu 1941 pokusila proniknout do Atlantiku. Byl vlajkovou lodí viceadmirála Lancelota Hollanda a ve svazu ho ještě doplňovala úplně nová bitevní loď HMS \"Prince of Wales\". Svaz admirála Hollanda se s \"Bismarckem\" a jeho doprovodem v podobě těžkého křižníku \"Prinz Eugen\", střetl 24. května 1941 v úžině mezi Islandem a Grónskem (bitva v Dánském průlivu).  Jeho zadní muniční komora byla zasažena střelou z \"Bismarcku\" a \"Hood\" explodoval. Skončil stejně jako tři jeho předchůdci v bitvě u Jutska. Z 94 důstojníků a 1321 mužů posádky přežili pouze 3 námořníci (Tedd Briggs, Bob Tilburn a Bill Dundas), které o dvě hodiny později, ze studeného moře vylovil torpédoborec HMS \"Electra\".  Ztráta populární lodi byla pro mnoho Angličanů velkým šokem. Někteří lidé po válce vzpomínali, že zpráva o potopení \"Hoodu\" pro ně byla nejvíc šokující informací, kterou za války slyšeli. Royal Navy posléze soustředila veškeré síly na zničení \"Bismarcku\", ke kterému nakonec 27. května 1941 došlo.", "section_level": 1}, {"title": "Vrak.", "content": "Vrak lodi byl objeven v červenci 2001 v hloubce 3000 metrů. Objevila ho expedice, placená televizní stanicí Channel Four Television, vedená hledačem vraků Davidem Mearnsem. V roce 2002 byl vrak britskou vládou prohlášen za válečný hrob.  Trosky jsou soustředěny ve dvou hlavních oblastech. Východní pole se skládá především z menších úlomků, pocházejících z přídě. Zadní část trupu, která je největším pozůstatkem lodi, je jižněji a vytvořila při svém dopadu velký kráter. Na dalších místech se nacházejí pozůstatky věží a muničních skladišť, které byly rozmetány při výbuchu lodi. Zvlášť je také příď lodi, která se oddělila před věží A.  Lodní zvon byl vyzvednut 7. srpna 2015 Allenovou jachtou M/Y \"Octopus\".", "section_level": 1}, {"title": "Dochovaná děla.", "content": "Na ostrově Ascension se z \"Hoodu\" dodnes dochovala dvě děla ráže 140 mm, pravděpodobně sejmutá při opravách v roce 1940. Děla byla v roce 1941 použita k vyzbrojení pobřežní baterie. Střílelo se z nich pouze jednou a to 9. prosince 1941, kdy baterie pálila na vynořenou německou ponorku \"U-124\". Jsou dodnes ve výborném stavu. Jeden kus stejného děla se také zachoval na Faerských ostrovech. Kromě samotného vraku jsou to jediné velké dochované pozůstatky celé lodi.", "section_level": 1}], "src_summary": "HMS Hood byl bitevní křižník třídy \"Admiral\", sloužící v Royal Navy. Celkem měly být postaveny čtyři lodě této třídy (\"Anson\", \"Hood\", \"Howe\" a \"Rodney\"), ale v době realizace projektu došlo k bitvě u Jutska, ve které byly výbuchem muničních skladišť zničeny tři britské bitevní křižníky (HMS \"Indefatigable\", HMS \"Queen Mary\" a HMS \"Invincible\"). Po bitvě došlo k přehodnocení koncepce britských bitevních křižníků a z třídy \"Admiral\" tak byl po rozsáhlých úpravách projektu dokončen pouze \"Hood\". Ten se stal vůbec posledním postaveným britským bitevním křižníkem. Jména sesterských lodí byla po válce přidělena novým bitevním lodím třídy \"Nelson\" (HMS \"Rodney\") a třídy \"King George V\" (HMS \"Anson\" a HMS \"Howe\").", "tgt_summary": "胡德号(英语:HMS Hood,舷号:51),是英国建造的最后一艘战列巡洋舰,属于海军上将级战列巡洋舰;舰名典故为纪念18世纪英国皇家海军上将塞缪尔·胡德子爵,为历史上第4艘以“胡德”(Hood)命名的军舰。该级军舰在战争紧急应对法案(Emergency War Programme)之下的1916年下令建造,原先预定建造4艘,但是在日德兰海战显示英国军舰设计存在重大瑕疵;建造中的战舰实施大规模设计修正。然而英国人清楚设计先天弱点很难在后天追加改正中修复,所以海军上将级的后续舰在1917年取消建造,只有胡德号完工,也让胡德号成为英国皇家海军最后一艘战斗巡洋舰。", "id": 830211}
{"src_title": "KV-85", "tgt_title": "KV-85坦克", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Na počátku Velké vlastenecké války vznikl projekt těžkého tanku, který byl vyzbrojen kanónem ráže 85 mm. Projekt však byl odložen, protože neexistoval žádný německý tank, který by nešlo zničit stávajícími kanóny ráže 76 mm. Projekt byl oživen až poté, co se Sověti na podzim 1942 měli možnost setkat s novým tankem Tiger. Začátkem druhé poloviny roku 1943 byly zahájeny prototypové zkoušky, kterých se zúčastnily dva nadějné prototypy. Prvním byl prototyp tanku IS-1, druhým byl tank KV, u kterého byla použita stejná věž, jako na prototypu tanku IS. Základem tanku KV-85 se stala korba, převzatá z tanku KV-1S. Vyznačovala se konvenčními hranatými tvary, pancéřování čela bylo vhodně skloněno. Jednotlivé pancéřové pláty byly svařované. Vpředu korby uprostřed se nacházel prostor řidiče. Napravo od něj v čelním pancíři byl pevně uložen kulomet DT ráže 7,62 mm. K pohonu sloužil vznětový motor V-2K o výkonu 600 HP. Motor byl vybaven novou překonstruovanou převodovkou s vyšší spolehlivostí. Podvozek sestával na každé straně z napínacího kola vpředu, šesti odlehčených dvojitých pojezdových kol s vnitřním tlumením, hnacího kola vzadu a třech napínacích kladek. Pojezdová kola byla individuálně odpružena torzními tyčemi. Ve věži byl lafetován kanón D-5T ráže 85 mm spolu s koaxiálním kulometem DT ráže 7,62 mm. Druhý kulomet stejného typu byl lafetován ve střílně v zadní části věže. K zamíření kanónu sloužil teleskopický zaměřovač, ve věži byl instalován pozorovací periskop. Na obou stranách věže byly otvory, umožňující střelbu do stran z osobních zbraní posádky. Vezená zásoba munice činila 70 granátů. Stejně jako v případě IS-1, tak i výroba tanků KV-85 byla záhy zastavena ve prospěch tanků T-34/85 a IS-2. Celkem bylo vyrobeno 148 tanků typu KV-85.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové nasazení.", "content": "Většina tanků KV-85 byla nasazena jako součást těžkých tankových pluků či těžkých pluků samohybných děl, bojujících na jižní větvi 4. ukrajinského frontu. Tanky se většinou podílely na osvobození Krymu a později celé Ukrajiny. Jestliže při bojích na Krymu měly nad německými tanky převahu, pak na Ukrajině, kde se setkaly s tanky Tiger a Panther, převahu ztrácely a výsledek vzájemného setkání závisel zejména na zkušenosti posádek a způsobu nasazení vlastní formace.", "section_level": 1}], "src_summary": "KV-85 byl sovětský těžký tank používaný během druhé světové války postavený na bázi tanku KV-1. Bylo postaveno asi 130 kusů.", "tgt_summary": "KV-85坦克 ()是苏联在第二次世界大战中的主力重型坦克KV系列第三型,以苏联国防人民委员会委员—克里门特·伏罗希洛夫元帅命名。", "id": 1628861}
{"src_title": "Ateroskleróza", "tgt_title": "动脉粥样硬化", "src_document": [{"title": "Příčina.", "content": "Faktickou příčinou aterosklerózy je ukládání tukových látek, v první řadě cholesterolu, čímž dochází k přeměně cévní stěny a vzniku tzv. aterosklerotických plátů. Dále dochází k usazování polysacharidů a vápníku. V důsledku ukládaní těchto látek dochází k zúžení stěny tepny, snížení její pružnosti a může se omezit tok krve. Orgány nejsou zásobeny dostatečně kyslíkem a dochází k jejich poškození. Ateroskleróza vede k řadě onemocnění, např. infarkt myokardu, cévní mozková příhoda.", "section_level": 1}, {"title": "Rizikové faktory.", "content": "Existuje mnoho rizikových faktorů, který tento proces urychlují. Zásadní pro její rozvoj je nadměrný příjem potravy, nejen tedy příliš tučných jídel, jistou roli hraje i genetika. Dochází k poruše transportu tuků v krvi projevované změnou koncentrace lipoproteinů. Při poruše vnitřní výstelky cévy dochází (kouření, zvýšený tlak krve) k průniku lipoproteinů do stěny cévy a ke krystalizaci cholesterolu.  Tradiční rizikové faktory:  Nově objevené rizikové faktory:", "section_level": 2}, {"title": "Prevence.", "content": "Prevencí je zdravý životní styl, tj. omezení vysokoenergetických (tučných a sladkých) jídel, zvýšení množství vlákniny (ovoce, zeleniny) v potravě, používání rostlinných tuků místo živočišných apod. Rizikovými faktory jsou také nedostatek pohybu a kouření.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Léčí se příčiny tohoto onemocnění, kdy dochází ke vzniku aterosklerotických plátů (ateromů). V léčbě aterosklerózy dominuje léčba především vysoké hladiny cholesterolu (hypercholesterolemie), dále léčba hypertenze, obezity, cukrovky a odvykání kouření. Při léčbě jednotlivých příčin je důležitý výběr vhodného léku pro pacienta, při kterém se zohledňuje řada faktorů (např. doprovodná onemocnění, interakce s dalšími léky atd).", "section_level": 1}, {"title": "Léčba snižováním hladiny cholesterolu.", "content": "Prvním krokem je zdravý životní styl, při nadváze nebo obezitě je důležité snížení hmotnosti a stabilizace váhy. Lékař může nejprve navrhnout nefarmakologickou léčbu (dieta na snížení cholesterolu a dostatek pohybu), nebo farmakologickou léčbu. Nejvíce používanými léčivými přípravky na snížení cholesterolu jsou statiny, dále se využívají pryskyřice, ezetimib, fibráty a kyselina nikotinová. Pacient musí počítat s tím, že léčba je dlouhodobá, většinou po celý život.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba hypertenze.", "content": "Rozeznávají se 3 stupně vysokého krevního tlaku (TK), které se liší hodnotou systolického (STK) a diastolického (DTK) tlaku krve. Také existují 3 vývojová stádia: 1. stádium prostého zvýšení tlaku krve, 2. stádium, při kterém jsou patrné orgánové změny a poslední. 3. stádium, je hypertenze s těžšími orgánovými změnami, kdy dochází již k selhávání.", "section_level": 2}, {"title": "Nefarmakologická léčba.", "content": "Nefarmakologická léčba hypertenze je nutná u pacientů s hypertenzí i vysokým normálním tlakem krve (STK 130–139 mm Hg DTK 85–89 mm Hg).", "section_level": 2}, {"title": "Farmakologická léčba.", "content": "Léčivé látky se používají v monoterapii i v kombinaci s jinými léčivými látkami. Pro léčbu se využívají diuretika, ACE-1 inhibitory, AT1 inhibitory, blokátory kalciových kanálů a β-blokátory.  Preferované látky u následujících situací:  V posledních několika letech byly zveřejněny výsledky prací, které prokázaly možnost využití antihypertenziv ke snížení výskytu cukrovky, i když léky byly původně určeny pro léčbu vysokého tlaku. O ACE-1 inhibitorech a AT1 inhibitorech se již delší dobu předpokládalo, že zvyšují citlivost organismu na inzulín. Předpoklady se potvrdily v rozsáhlých studiích.", "section_level": 2}, {"title": "Komplikace aterosklerózy.", "content": "Aterosklerotický proces poškozuje funkci tepen. To může mít podle lokalizace specifické následky:  Obecně je ateromový plát poškozením stěny tepny a tak může vést k následujícím komplikacím:", "section_level": 2}], "src_summary": "Ateroskleróza (též \"arterioskleróza\") je kornatění tepen, vzniká v důsledku ukládání tukových látek do stěny tepny (tj. vznikem arterómů). Především ve vyspělých zemích představuje významný zdravotní problém.", "tgt_summary": "动脉粥样硬化(英语:Atherosclerosis)是一种是粥样斑块沉积在血管壁并造成动脉狭窄的疾病。动脉粥样硬化的早期通常没有症状,严重时视其影响的动脉所在,可能造成冠状动脉疾病、中风、周边动脉疾病以及肾功能衰竭。一般而言,动脉粥样硬化的相关症状在中年之后才会出现。 目前造成动脉粥样硬化的原因尚不明朗。相关的风险因子包括高胆固醇血症、高血压、糖尿病、吸烟、肥胖、动脉粥样硬化的家族史、以及不健康的饮食习惯。血管壁的斑块由脂肪、胆固醇、钙、血栓、结缔组织、以及其他血中物质组成。斑块使得血管变得狭窄,含氧血的运送也因此被干扰。动脉粥样硬化的诊断常包括理学检查、心电图、心脏压力测试等等 。 预防动脉粥样硬化的方式一般包括健康饮食、运动、戒烟、以及维持正常体重、用以降低血中胆固醇的他汀类药物、抗高血压药,或是阿斯匹灵与抗凝血剂都常用来治疗动脉粥状硬化。除了药物之外,经皮冠状动脉介入治疗、冠状动脉绕道手术、以及颈动脉内膜切除手术等手术也可以用来治疗动脉粥样硬化。 动脉粥样硬化这个疾病最早在1575年就有记载,但疾病本身的历史远久于此,在超过5000年前的考古证据中就已经有动脉粥样硬化的踪迹。动脉粥样硬化一般在年轻时便已经发生,然后随着年龄而恶化,大多数的老年人(65岁以上)都患有不同程度的动脉粥样硬化。动脉粥样硬化是已开发国家排名第一的致死与致残疾病。", "id": 829956}
{"src_title": "A/D převodník", "tgt_title": "類比數位轉換器", "src_document": [{"title": "Princip převodu.", "content": "Převod spojitého signálu na diskrétní se skládá ze dvou fází. Nejprve se provede vzorkování signálu, a potom následuje kvantování.", "section_level": 1}, {"title": "Vzorkování.", "content": "Úsek spojitého signálu se sice dá donekonečna zvětšovat a pozorovat tak jeho nekonečně malé detaily, ale protože počítače mají pouze konečnou kapacitu paměti a ani nejsou nekonečně rychlé, musíme se u reálného vzorkování při A/D převodu omezit pouze na nezbytně nutné množství vzorků, které budeme dále zpracovávat. Vzorkování se provede tím způsobem, že rozdělíme vodorovnou osu signálu (v našem příkladu je na této ose čas) na rovnoměrné úseky a z každého úseku odebereme jeden vzorek (na obrázku jsou tyto vzorky znázorněny červenými kolečky). Je přitom zřejmé, že tak z původního signálu ztratíme mnoho detailů, protože namísto spojité čáry, kterou lze donekonečna zvětšovat dostáváme pouze množinu diskrétních bodů s intervalem odpovídajícím použité vzorkovací frekvenci.", "section_level": 2}, {"title": "Aliasing.", "content": "Chyba vzorkování může ovšem být ještě daleko horší. Pokud se totiž v původním spojitém signálu vyskytuje frekvence vyšší než je polovina vzorkovací frekvence (nazývaná též Nyquistova frekvence), dojde, jak praví Shannonův teorém, k úplnému a nenávratnému zkreslení signálu díky jevu nazývajícímu se aliasing. Aliasingu se dá zabránit jedině takzvaným antialiasing filtrem, což je dolní propust zařazená před převodníkem. Ta nedovolí frekvencím vyšším než je Nyquistova frekvence vstoupit do převodníku.  Například u záznamu hudby na CD je použita vzorkovací frekvence 44,1 kHz, takže na CD mohou být zachyceny frekvence zhruba do 22 kHz. Vzhledem k tomu, že rozsah frekvencí slyšitelný lidským uchem se uvádí jako 20 Hz – 16 kHz, je tak na CD možno zaznamenat slyšitelné spektrum v celé šíři.  V telekomunikacích se používá vzorkování 8 kHz (standardní telefonní pásmo je od 0,3 do 3,4 kHz), takže nejvyšší přenesená frekvence je 4 kHz, a to je pro přenos hlasu dostačující.", "section_level": 3}, {"title": "Kvantování.", "content": "Vzhledem k tomu, že počítače a další zařízení dále zpracovávající digitální signál umí vyjádřit čísla pouze s omezenou přesností, je potřeba navzorkované hodnoty upravit i na svislé ose. Protože se hodnota vzorku dá vyjádřit pouze po určitých kvantech, nazýváme tuto fázi A/D převodu kvantování. Na obrázku může veličina na svislé ose například nabývat pouze celočíselných hodnot. Aby bylo možné určit, které hodnoty má po kvantování nabývat určitý vzorek, je třeba rozdělit prostor kolem jednotlivých hodnot na toleranční pásy (jeden takový pás je naznačen kolem hodnoty 0). Kterémukoliv vzorku, který padne do daného tolerančního pásu, je při kvantování přiřazena daná hodnota. Kvantované hodnoty jsou na obrázku naznačeny zelenými kolečky. Jak je vidět, kvantované hodnoty se ve většině případů liší od skutečných navzorkovaných hodnot. Velikost kvantizační chyby je vzdálenost mezi kvantovanými a původními navzorkovanými body, na obrázku ji vyjadřují délky pomyslných úseček mezi červenými a zelenými kolečky. Velikost této chyby se pohybuje v intervalu +1/2 až -1/2 kvantizační úrovně.", "section_level": 2}, {"title": "Počet kvantizačních úrovní.", "content": "Protože se digitální signál zpravidla zpracovává na zařízeních pracujících ve dvojkové číselné soustavě, bývají počty kvantizačních úrovní A/D převodníků zpravidla rovny N-té mocnině čísla 2, přičemž nakvantovaný signál pak lze vyjádřit v N bitech.", "section_level": 3}, {"title": "Kvantizační šum.", "content": "Pokud bychom vynesli velikosti chyb od jednotlivých vzorků do grafu, získali bychom náhodný signál, kterému se říká kvantizační šum. Velikost šumu je zvykem vyjadřovat jako poměrné číslo v decibelech, a sice jako poměr užitečného signálu ku šumu. Protože číslo ve jmenovateli zlomku – kvantizační chyba je u všech lineárních převodníků stejná (interval +1/2 až -1/2 kvantizační úrovně), závisí velikost kvantizačního šumu jen na čitateli zlomku, tedy na velikosti užitečného signálu, což je maximální počet kvantizačních úrovní daného převodníku.  Například u 16 bitového kvantování použitého u záznamu hudby na CD je odstup signálu od šumu 16. 6,02 = 96,32 dB  Díky diskretizaci původního spojitého signálu ve dvou osách nemůže ve většině případů signál zpětně převedený z digitální podoby do analogové přesně odpovídat původnímu signálu. Černá čára na obrázku znázorňuje zpětným D/A převodem zrekonstruovaný analogový signál, zatímco modrá čára je původní analogový signál, ze kterého byl A/D převodníkem získán signál digitální (zelená kolečka).", "section_level": 3}, {"title": "Druhy převodníků.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Komparační.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Paralelní A/D převodník.", "content": "Paralelní A/D převodník je nejrychlejším typem A/D převodníku, protože převod probíhá v jednom časovém okamžiku. Kvantování vstupního signálu se vyjadřuje v komparátorech, které porovnávají vstupní napětí s odstupňovaným referenčním napětím (vytváří se v odporové síti). Převodník s rozlišitelností n-bitů obsahuje 2-1 komparátorů. Vzorkování vstupního signálu se uskutečňuje zápisem stavu výstupů komparátorů do klopných obvodů (příchodem hodinového impulsu). Dekodér je kombinační obvod, který převádí informaci o výstupech komparátorů na určitý kód.", "section_level": 3}, {"title": "S postupnou komparací.", "content": "Snaha o obvodové zjednodušení paralelních převodníků při zachování relativně krátké doby převodu vedla k převodníku s postupnou komparací. První komparační převodník A/D-1 obsahující 15 komparátorů provádí převod vyšších čtyř bitů výstupního slova. Výstupní napětí A/D-1 se převede na analogový signál a odečte se od vstupního napětí v rozdílovém zesilovači. Zbytkové napětí, které je menší než 1/16 vstupního rozsahu, se zesílí (16x) a poté se digitalizuje druhým komparačním převodníkem. Výstup druhého převodníku je nižší část výstupního slova. Výhodou je, že obsahuje menší počet komparátorů při zachování vysoké četnosti převodu.", "section_level": 3}, {"title": "Kompenzační.", "content": "Jsou to v podstatě automatické kompenzátory napětí. Porovnávají vstupní napětí s hodnotou zpětnovazebního napětí, získaného pomocí D/A převodníku z výstupního číslicového slova. Tento výstup se mění tak dlouho, dokud není rozdíl obou napětí minimální, a poté se analogové číslicový převod ukončí. Podle toho, jakým způsobem se řídí změna výstupního slova, rozdělujeme kompenzační převodníky na čítací, sledovací a s postupnou aproximací. Kompenzační převodníky patří k nejpoužívanějším, protože jsou konstrukčně jednoduché a relativně rychlé.", "section_level": 2}, {"title": "Kompenzační čítací.", "content": "Na začátku cyklu se spuštěním signálu start vynuluje čítač. Na vstupu je připojeno napětí, na výstupu komparátoru je log1 a do čítače začnou přes hradlo AND procházet impulsy z generátoru, obsah čítače se s krokem LSB zvyšuje, z výstupu čítače jde také signál do zpětnovazební větve, ve které je zapojen číslicově analogový převodník. Napětí na výstupu D/A převodníku se postupně zvyšuje. Dosáhne-li toto napětí hodnoty vstupního napětí, překlopí se komparátor do stavu L, tím se uzavře hradlo, přeruší se impuls v generátoru, čítání se zastaví a do paměti se zapíše platné výstupní slovo. Další čítací impuls se provede signálem start.", "section_level": 3}, {"title": "Kompenzační sledovací.", "content": "Má stejný princip jako čítací, pouze je použit obousměrný čítač, který může čítat vpřed i vzad. Napěťový komparátor řídí směr čítání, takže číslicový výstup sleduje změny vstupního napětí. Patří mezi často používané převodníky. U čítacího a sledovacího převodníku se v každém taktu generátoru hodinových impulsů mění slova vždy o hodnotu LSB.", "section_level": 3}, {"title": "S postupnou aproximací.", "content": "Při použití postupné aproximace se zkusmo nastaví jednotlivé váhové bity. Začíná se bitem MSB a končí bitem LSB. Na začátku cyklu převodu se nastaví hodnota převodu výstupu aproximačního registru na 10000000, čemuž odpovídá výstup zpětnovazebního D/A převodníku UREF/2. Toto napětí se porovnává v komparátoru s vstupním napětím. Je-li UVST větší než UREF/2, ponechá se MSB nastaven na 1, v opačném případě se vrátí na 0. V druhém kroku se zkusmo nastaví na 1 další váhový bit. Na výstupu tedy bude 11000000 nebo 01000000, podle výsledku předchozího kroku. Opět se porovná zpětnovazební a vstupní napětí a aktuální bit se nastaví na 1 nebo se vrátí na 0, takto se postupuje až k LSB. U tohoto převodníku je doba převodu nižší než u čítacího převodníku a je nezávislá na vstupním napětí. Změna vstupního napětí během převodu způsobí chybu, a proto na rozdíl od čítacího převodníku musí být vstup opatřen vzorkovacím obvodem. Převodníky se vyrábí 8bitové a 16bitové.", "section_level": 3}, {"title": "Integrační převodník.", "content": "Základem těchto převodníků je integrátor, tzn. výstupem převodníku je číslo odpovídající průměrné hodnotě vstupního napětí za určitou dobu. Vliv průměrování vyžaduje zapojit na vstup vzorkovací obvod. Použití integrátoru také potlačuje šumová napětí vyšších frekvencí. Podle funkce rozlišujeme integrační A/D převodníky s mezipřevodem na frekvenci a s mezipřevodem na časový interval.", "section_level": 2}, {"title": "S dvojitou integrací.", "content": "Tento typ převodníku se často používá v multimetrech. Vlastní převod probíhá ve dvou taktech. Na začátku měřícího cyklu je integrační kondenzátor vybitý a čítač vynulovaný. V prvním taktu je na vstup integrátoru přivedeno vstupní napětí a čítač čítá impulsy krystalového generátoru. Absolutní hodnota napětí na integrátoru se zvyšuje se strmostí danou velikostí vstupního napětí. Tento děj probíhá tak dlouho, dokud nedojde k zaplnění čítače (přetečení). V okamžiku přetečení čítače (všechny výstupy jsou ve stavu L) je zahájen druhý takt, přepne se přepínač a na vstup integrátoru se připojí referenční napětí opačné polarity, než je vstupní napětí. Absolutní hodnota výstupního napětí integrátoru se zmenšuje. Jakmile dosáhne nulové hodnoty, překlopí komparátor a tím se ukončí převod. Výhodou převodníku s dvojitou integrací je, že je eliminován vliv časové nestability RC prvků integrátoru a kmitočtu oscilátoru. Důležitá je přesnost a stabilita referenčního napětí.", "section_level": 2}, {"title": "Sigma-delta převodníky.", "content": "Umožňují dosáhnout velmi vysoké linearity převodu při vysokém rozlišení, až 24 bitů. Rychlost převodu je ale nižší. Lze digitalizovat v pásmu do desítek kHz– nízkofrekvenční pásmo. Převodník se skládá ze sigma-delta modulátoru a číslicového filtru. Základními obvody modulátoru jsou dolní propust (integrátor), napěťový komparátor a klopný obvod typu D, překlápěný hodinovým signálem s frekvencí f0. Dále je zde zpětnovazební větev s jednobitovým D/A převodníkem, což je vlastně přepínač dvouhodnotového signálu UREF. Tento signál se odečítá od vstupního napětí v rozdílovém zesilovači. U převodníku vzniká kvantizační šum, který je rovnoměrně rozložen v pásmu spektra frekvencí od 0 do f0/2, jestliže u číslicového filtru vzorkujeme frekvencí f0/K, kde K se nazývá koeficient nevzorkování (bývá 10 – 10), sníží se efektivní výkon kvantizačního šumu a dojde ke zvýšení efektivního počtu převodníku. Sigma-delta převodníky se hodí pro měření stejnosměrných nebo pomalu se měnících napětí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Analogově digitální převodník (zkratky A/D, v angličtině i ADC) je elektronická součástka určená pro převod spojitého (neboli analogového) signálu na signál diskrétní (digitální). Důvodem tohoto převodu je umožnění zpracování původně analogového signálu na číslicových počítačích. Mezi nimi v současnosti převažují digitální signální procesory DSP, které jsou právě na zpracování takových signálů specializované. V digitální podobě se také dají signály daleko kvalitněji zaznamenávat a přenášet. Opačný převod z digitálního signálu na analogový zajišťuje D/A převodník.", "tgt_summary": "模拟数字转换器(英语:Analog-to-digital converter, ADC, A/D 或 A to D)是用于将模拟形式的连续信号转换为数字形式的离散信号的一类设备。一个模拟数字转换器可以提供信号用于测量。与之相对的设备成为数字模拟转换器。", "id": 2102041}
{"src_title": "Jeruzalémská synagoga", "tgt_title": "禧年会堂", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Pro synagogu se používají dva názvy, a to Jubilejní a Jeruzalémská. První a zároveň původní označení, Jubilejní synagoga císaře Františka Josefa I., budova získala na počest 50. výročí nástupu Františka Josefa I. na trůn. Druhý název, který se ujal více, vychází z názvu ulice, v níž se synagoga nachází. V minulosti se též používal název Velká synagoga.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Po rozhodnutí o asanaci židovského ghetta vznikl v roce 1896 \"Israelitischer Synagogenverein in Prag\" (Israelitský synagogální spolek v Praze), neboť bylo třeba postavit novou synagogu, jako náhradu ze Cikánovu, Velkodvorskou a Novou synagogu, které měly být zbourány. V roce 1899 zakoupil spolek starý dům v Jeruzalémské ulici na Novém Městě, jakožto pozemek pro novou stavbu. První projekt na stavbu v novorománském duchu byl předložen ještě tentýž rok architektem Aloisem Richterem, druhý návrh od stavitele Josefa Linharta, v novogotickém slohu, roku 1901 a konečně v roce 1903 předložil zkušený vídeňský architekt mnoha synagog v Rakousko-Uhersku, Wilhelm Stiassny, návrh v maurském slohu, který byl roku následujícího schválen a tak se mohlo započít se stavbou.  K jedné z nejkurióznějších překážek ve výstavbě synagogy patří námitka vznesená pražským obecním starším Václavem Březnovským na IX. schůzi sboru obecních starších královského hlavního města Prahy, konané 3. září 1900, že \"Zpěv z jednoho kostela bude rušiti zpěv v druhém chrámu“. Stavba byla na náklady spolku zbudována stavitelem Aloisem Richterem mezi 26. červnem 1905 a 16. zářím 1906, kdy byla na svátek Simchat Tóra slavnostně zasvěcena. O rok později přešla z majetku spolku, který oficiálně zanikl, na pražskou židovskou obec.  Do začátku druhé světové války sloužila Jeruzalémská k bohoslužbám neologického charakteru. V roce 1931 v ní proběhlo první synagogální kázání v češtině a převládajícím jazykem kongregantů se od té odby stala čeština. Ještě v dubnu 1941 se v synagoze pořádala poslední židovská svatba. Nařízením zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byla synagoga v září 1941 uzavřena pro bohoslužebné účely a následně sloužila jako skladiště konfiskovaného židovského majetku (díky tomu byla do značné míry uchráněna devastace). Původní synagogální nábytek byl ze synagogy vystěhován nejprve do Španělské synagogy a poté pravděpodobně zničen. Bezprostředně po válce byla její činnost obnovena. Bohoslužby se zde pravidelně konají dodnes.  V rámci nedávné rekonstrukce byla objevena a obnovena původní výzdoba, sestávající z bohatě malovaných ornamentů ve stylu vídeňské secese. Při průzkumu nástěnných maleb byl v lednu 2003 pod mramorovou deskou vlevo od svatostánku objeven ukrytý pergamenový svitek – „Závěrečná listina“ z roku 1906, který obsahuje vylíčení historie stavby, údaje o stavebnících a stavitelích a seznam firem a řemeslníků, kteří se na podíleli na stavbě a výzdobě.  Jeruzalémská synagoga je posledním místem na světě, kde se doposud dochovaly v rámci liturgie melodie od slavného vídeňského skladatele Salomona Sulzera, např. Lecha dodi. Jako jeden z posledních klasických předválečných synagogálních kantorů zde mezi lety 1963 - 1994 působil doktor Moše Blum.", "section_level": 1}, {"title": "Popis objektu.", "content": "Synagoga je příkladem secesní stylizace tzv. maurského slohu. Půdorys stavby tvoří trojlodí bazilikálního typu se dvěma příčnými křídly. Průčelí zdobí mohutný islámský oblouk s rosetovým oknem s Davidovou hvězdou a hebrejským nápisem okolo:, což znamená „Toto je brána Hospodinova, skrze ni vcházejí spravedliví“ (Žalm 118:20). Štít průčelí vrcholí mramorovými deskami Desatera a dvěma věžičkami. Střední arkádu vstupního portiku lemuje biblický verš v hebrejštině:, což je v češtině „Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh?“ (Malachiáš 2:10). Tentýž verš se původně nacházel na obou krajních arkádách portika v češtině a v němčině. Za nacistické okupace byl nejprve stržen německý nápis a český byl rozdělen tak, aby pokrýval pravou i levou arkádu. Od roku 1941 byl stržen i český nápis. Jak český, tak německý nápis byly během rekonstrukce v roce 2019 obnoveny.  Dlouhý vnitřní prostor synagogy je rozdělen dvěma řadami sedmi islámských oblouků, nesoucích ženskou galerii. Předprseň galerie je zdobena biblickými citáty v hebrejštině. Nalevo od vstupu v hlavní lodi je umístěna nápisová deska, která sem byla přenesena z Cikánovy synagogy. Přízemí hlavní lodi i galerie jsou osvětleny velkými okny s vitrážemi. Bylo otázkou cti věnovat Spolku finanční dar, proto i některá okna mají nápisy v němčině či češtině, že byla věnována tou či onou rodinou. Vysoký svatostánek (aron ha-kodeš) je ozdoben reliéfem vinného keře a deskami Desatera.  Na západní empoře jsou umístěny rozměrné varhany a interiér doplňují četné tepané lustry.  Ve vestibulu se nachází pamětní deska císaře Františka Josefa I. je to jeden z mála císařových památníků který se v Českých zemích zachoval i po vzniku republiky a nikdy nebyl zničen.  Kromě hlavního vchodu se do synagogy vchází bočním vchodem, který vede na schodiště k ženské galerii, která dnes slouží jako prostor pro stálou expozici „Židovské památky a jejich rekonstrukce po roce 1989“ a další výstavy. Tam se také nachází vstup do malé modlitebny, ve které se dnes konají bohoslužby. Dnes se v synagoze konají bohoslužby v ortodoxním ritu.  Hmotově, půdorysně i svým členěním vychází stavba z o něco starší synagogy Polnische Schul, jež Stiassny vystavěl roku 1893 ve Vídni. Ta však byla zničena roku 1938 během tzv. Křišťálové noci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jeruzalémská synagoga, též Jubilejní synagoga (císaře Františka Josefa I.), hebrejsky בית כנסת היובל בפראג), je největší a jedna z nejmladších synagog v Praze. Nachází se v Jeruzalémské ulici na Novém Městě a byla postavena v letech 1905 až 1906 v maurském a secesním slohu, jako náhrada za Cikánovu, Velkodvorskou a Novou synagogu, které byly zbořeny během asanace pražského židovského ghetta.", "tgt_summary": "禧年会堂(),是捷克首都布拉格的一座犹太会堂。由于地处耶路撒冷街,又名耶路撒冷会堂。它兴建于1906年,由威廉Stiassny设计,因奥地利皇帝弗朗茨·约瑟夫一世的银禧庆典而得名。这座犹太会堂建筑为摩尔复兴风格,装修为新艺术运动风格,特别是其内部。它最近进行了装修,仍然用于宗教用途。自从捷克从奥匈帝国独立后,它更多地被称为“耶路撒冷街会堂”。", "id": 2544446}
{"src_title": "Lope de Vega", "tgt_title": "洛佩·德·维加", "src_document": [{"title": "Životní osudy.", "content": "Studoval na jezuitské koleji v Madridu, ale ve dvanácti letech utekl z domova a vstoupil do služeb ávilského biskupa. Ve třinácti letech napsal svoji první divadelní hru. Po krátký čas studoval na univerzitě, prošel i armádou, v níž se účastnil invaze do Anglie, poté žil ve Valencii. Prožíval mnoho milostných vztahů (a to i v době, kdy se stal knězem). Byl dvakrát ženatý, ale k hlavní událostí v jeho životě došlo v roce 1634, kdy mu královský komorník unesl dceru. O rok později Lope de Vega zemřel. Za jeho rakví šel celý Madrid.", "section_level": 1}, {"title": "Díla.", "content": "Lopemu de Vegovi se připisuje až 2 000 prací, z nichž se dochovalo asi 470. Jeho autorství je však potvrzeno jen u 314 z nich. Psal mimo jiné náboženské hry (\"Narození Kristovo\", \"Stvoření světa\"), pastýřské hry (\"Zamilovaný Amor\"), národní komedie s náměty antické a jiné historie (\"Vypálený Řím\", \"Velikost Alexandrova\", \"Císařská koruna\", \"Koruna Otakarova\", \"Hvězda sevillská\", \"Ovčí pramen\", \"Velkovévoda moskevský\"), mravoličné komedie (\"Zahradníkův Pes\", \"Chytrá milenka\", \"Nevšímavost dělá divy\", \"Učitel tance\", \"Vzbouření v blázinci\"), komedie pláště a dýky (\"Rytíř Olmeda\"), pastýřské romány (\"Arcadia\", \"Betlemští pastýři\", \"La Dorotea\") a sonety (\"Sonet na sonet\").  Lope de Vega je považován za tvůrce tzv. \"komedie pláště a dýky\", která čerpá náměty ze šlechtické společnosti, přináší témata,jako jsou láska, čest, žárlivost. Nezajímá se o prostředí a okolnosti, ale plně se soustřeďuje na zápletku. Prostřednictvím těchto her autor kritizuje společenskou morálku, poukazuje na nerovné postavení jednotlivých vrstev. Jeden z příkladů této komedie je Rytíř z Olmeda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lope de Vega (též Félix Lope de Vega Carpio či Lope Félix de Vega Carpio; 25. listopadu 1562 Madrid – 27. srpna 1635 Madrid) byl španělský dramatik, básník a prozaik.", "tgt_summary": "菲利克斯·洛佩·德·维加·依·卡尔皮奥( 1562年-11月25日-1635年-8月27日),西班牙剧作家、诗人,西班牙黄金时代最重要的作家之一。他的作品之广度更使其跻身世界文学多产作家的行列。", "id": 2775482}
{"src_title": "King Crimson", "tgt_title": "King Crimson", "src_document": [{"title": "Historie skupiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik King Crimson a jejich první album (1968–1969).", "content": "King Crimson se transformovali na podzim 1968 ze skupiny Giles, Giles and Fripp, jejíž členové kytarista Robert Fripp, bubeník Michael Giles a saxofonista Ian McDonald přibrali baskytaristu a zpěváka Grega Lakea (nahradil Petera Gilese) a textaře Petera Sinfielda. Tímto krokem vznikla 30. listopadu 1968 skupina King Crimson, přičemž nový název vymyslel Sinfield jako synonymum pro Belzebuba. Podle jiných zdrojů však nejde o Belzebuba, vládce démonů. Podle Frippa se jedná o anglicizovanou formu arabského „B'il Sabab“, tedy o „muže s cílem“. Historicky a etymologicky byl „crimson king“ jakýkoliv vládce, za jehož působení vládl mezi lidmi nepokoj a krveprolití; první album debutovalo v době vrcholu všeobecné nespokojenosti proti americkému působení ve vietnamské válce. Fripp byl v té době ovlivněn skupinou 1-2-3, později známou jako Clouds, která se stala inspirací pro crimsonovskou zálibu v klasické hudbě a jazzové improvizaci.  Krátce poté si skupina pořídila mellotron a začala jej využívat pro vytvoření originálního orchestrálního rockového zvuku, který měl obrovský vliv na rodící se progresivní rock. V této době byl hlavním skladatelem King Crimson Ian McDonald, svým dílem ale přispívali i Lake a Fripp. Peter Sinfield nebyl pouze textařem, navrhl a obsluhoval také revoluční osvětlení jeviště, které kapela využívala. Svůj koncertní debut skupina absolvovala 9. dubna 1969, velkého úspěchu dosáhla na koncertě v Hyde Parku v červenci téhož roku, kde před více než 650 000 lidmi vystoupili s The Rolling Stones.  V říjnu 1969 vydali King Crimson svoje první album s názvem \"In the Court of the Crimson King\". Veřejně jej pochválil kytarista The Who Pete Townshend, který ho nazval „tajuplným mistrovským kouskem“. Styl této desky byl čerpán z nejrůznějších vlivů působících na všech pět členů skupiny včetně Jimiho Hendrixe, klasické i moderní vážné hudby, folku, jazzu, vojenské hudby, ambientní improvizace, viktoriánské hudby či britského popu. Všechny tyto byly skloubeny do díla, prvního takového v rockové hudbě, doplněného melodramatickými Sinfieldovými texty.  Na podzim roku 1969 se skupina vydala odehrát koncerty v USA, kde se představila po boku tehdy úspěšných a populárních hudebníků a skupin. Nicméně uvnitř King Crimson vzrůstalo tvůrčí napětí. S rychlým úspěchem a životem na cestách se těžko vyrovnávali Michael Giles a Ian McDonald. Navíc Robert Fripp, ač nebyl frontmanem a ani hlavním skladatelem, postupně směřoval skupinu směrem do temnějších hudebních oblastí, zatímco McDonald s Gilesem měli v oblibě jemnější a romantičtější styl hudby. Oba členové ohlásili odchod ze skupiny během turné v Kalifornii, poslední koncert v původní sestavě byl odehrán 16. prosince 1969 v San Franciscu. Nahrávky koncertů z roku 1969 byly vydány v roce 1996 jako album \"Epitaph\".  Ian McDonald a Michael Giles v roce 1970 společně nahráli společné album \"McDonald and Giles\". McDonald se později stal členem skupiny Foreigner, Giles působí jako studiový bubeník.", "section_level": 2}, {"title": "King Crimson na začátku 70. let a období „bezvládí“.", "content": "Počátkem roku 1970 odešel z King Crimson další hudebník, Greg Lake, který s Keithem Emersonem a Carlem Palmerem vytvořil skupinu Emerson, Lake & Palmer. Kytarista a příležitostný klávesista Robert Fripp se tak stal jediným zbylým muzikantem v kapele. Pro výpomoc při studiových nahrávkách se začal uplatňovat i zájem Petera Sinfielda v syntezátorech. Nicméně Lake souhlasil, že nazpívá chystané druhé album \"In the Wake of Poseidon\" (vyjma jedné písně), jeho hlas zní také na singlu „Cat Food“. Tou výjimkou se stala skladba „Cadence and Cascade“, kterou zpívá Frippův kamarád ze školy Gordon Haskell. Při rozhodování o zpěvákovi druhé desky zaznělo i jméno tehdy neznámého Eltona Johna, tato možnost ale byla kapelou zavržena.  Dalšími hudebníky na \"In the Wake of Poseidon\" se stali navrátivší se bubeník Michael Giles, jeho bratr, baskytarista Peter Giles, Mel Collins (saxofony, flétny) a jazzový pianista Keith Tippett. Ten se stal nedílnou součástí crimsonovského „soundu“ i na několika dalších nahrávkách a ačkoliv mu Fripp nabízel plnohodnotné členství ve skupině, působil vždy pouze jako studiový hudebník a s King Crimson vystoupil na koncertě pouze jednou. Album vydané v květnu 1970 bylo kritizováno kvůli velice podobnému zvuku i stylu, jako měl debut King Crimson, místy vypadajícímu až jako jeho imitace.  Po vydání desky zůstali Fripp, Collins a Sinfield osamoceni a ačkoliv měli materiál, nemohli s ním koncertovat. Proto Fripp oslovil Gordona Haskella, zdali by se nestal stálým členem jako zpěvák a baskytarista. Ten s nabídkou souhlasil. Do King Crimson také přišel bubeník Andy McCulloch (předtím např. Manfred Mann's Earth Band).  V této sestavě nahráli King Crimson své třetí album s názvem \"Lizard\" (vydáno v prosinci 1970), které se stalo výhradním dílem Frippa a Sinfielda. Jako hostující hudebníci zde působil i zpěvák Jon Anderson (v jedné skladbě) a také dechová sekce, neboť deska je avantgardním jazzem a klasickou hudbou ovlivněna více než předchozí alba. Právě styl hudby se příliš nezamlouval rhythm and bluesově orientovaným Haskellovi a McCullochovi. Gordon Haskell opustil skupinu ještě před vydáním \"Lizard\" a nedlouho po něm odešel i Andy McCulloch.", "section_level": 2}, {"title": "Obnovená skupina v letech 1971 a 1972.", "content": "Začátkem roku 1971 tedy došlo k dalšímu „náboru“ hudebníků. Novým bubeníkem se stal Ian Wallace, jako zpěvák přišel Boz Burrell. Jediným problémem byl post baskytaristy, byl osloven John Wetton, který ale přijal místo ve skupině Family, nicméně zůstal s Robertem Frippem v kontaktu. Dalším adeptem byl Rick Kemp, který si to ale na poslední chvíli rozmyslel. Nakonec se baskytaristou, ačkoliv na tento nástroj nikdy nehrál, stal Burrell, kterého to v nouzi naučil Fripp. King Crimson se tak mohli v první polovině roku 1971 vydat na turné, první od roku 1969. Rock and rollový životní styl a odlišné hudební sklony ale vedly k napětí mezi zbytkem kapely a více intelektuálně zaměřeným Robertem Frippem, nicméně skupina sérii koncertů dokončila.  Ve druhé polovině roku 1971 nahráli a vydali King Crimson album \"Islands\" silně ovlivněné Milesem Davisem a jeho orchestrální spoluprací s Gilem Evansem. Deska obsahuje jediný experiment skupiny se smyčcovou sekcí, skladbu „Prelude: Song of the Gulls“, či píseň „Ladies of the Road“ inspirovanou rhythm and blues, která je stylově nejblíže koncertním King Crimson té doby. Na konci roku 1971 odešel ze skupiny kvůli osobním problémům s Frippem a odlišným hudebním preferencím Peter Sinfield, který následně vydal sólové album a poté se stal hlavním textařem skupiny Emerson, Lake & Palmer.  Zbytek skupiny absolvoval během první poloviny roku 1972 další turné, jehož záznam byl ještě tentýž rok vydán jako živé album \"Earthbound\", kritizované pro svoji velmi špatnou kvalitu zvuku na úrovni bootlegů. Postupně se ale začalo vzrůstat napětí mezi Robertem Frippem a ostatními členy kapely. Tyto problémy vyústily ve Frippovo rozhodnutí zcela změnit styl King Crimson přibráním nových hudebníků. V polovině roku 1972 tedy Collins, Burrell a Wallace odešli a společně s bluesovým kytaristou Alexisem Kornerem vytvořili skupinu Snape.", "section_level": 2}, {"title": "Hard rockoví King Crimson (1972–1974).", "content": "Jako první přišel do skupiny, v níž zůstal pouze samotný Robert Fripp, perkusionista Jamie Muir známý svými improvizacemi. Klasickým bubeníkem King Crimson se stal Bill Bruford, který se rozhodl opustit komerčně úspěšné Yes. Na post baskytaristy a zpěváka získal Fripp již dříve osloveného Johna Wettona a jako poslední přišel houslista David Cross, hrající i na klávesy. Novým textařem se po Sinfieldově odchodu stal Wettonův kamarád Richard Palmer-James, který s kapelou nikdy na jevišti nevystoupil a své texty posílal ze svého domu v Hamburku.  Skupina začala ve druhé polovině roku 1972 zkoušet a na podzim se vydala koncertovat. Počátkem následujícího roku nahrála a v březnu 1973 vydala album \"Larks' Tongues in Aspic\", zcela odlišné od předchozích desek. Album s revolučním zvukem a údernou dynamikou bylo ovlivněnou např. Bélou Bartókem, Ralphem Vaughanem Williamsem či zárodky rodícího se heavy metalu.  Začátkem roku 1973 skupinu opustil Muir. Oficiálním důvodem bylo zranění, které utrpěl na pódiu při jedno z koncertů v londýnském klubu Marquee, kdy mu na nohu spadl gong. Ve skutečnosti se Jamie Muir rozhodl pro život podle přísných zásad buddhismu a proto chtěl vstoupit do skotského kláštera.  King Crimson nicméně koncertovali průběžně během celého roku 1973 a zbývající členové začali vytvářet materiál pro další album, které vyšlo v březnu 1974 pod názvem \"Starless and Bible Black\". Stylově navazuje na předchozí \"Larks' Tongues in Aspic\" s velkou mírou improvizace a metalovými riffy. Kromě tvrdých skladeb ale obsahuje také jemnou instrumentálku „Trio“, kde hrají pouze housle, baskytara a mellotron. Zajímavostí tohoto alba je skutečnost, že většina skladeb byla nahrána živě na koncertech na podzim 1973 a menšími studiovými úpravami (vymazání potlesků, apod.) byla přepracováno na klasickou studiovou desku. Koncerty z tohoto období byly jako klasická živá alba vydány v letech 1992 (\"The Great Deceiver\") a 1997 (\"The Night Watch\").  V první polovině roku 1974 začala vzrůstat frustrace Davida Crosse, jehož akustické housle byly většinou přehlušeny rytmickou sekcí Wetton – Bruford, což jej nutilo se více soustředit na klávesy. Po evropském a americkém turné proto ze skupiny odešel, poslední koncert odehrál 1. července 1974 v newyorském Central Parku, což shodou okolností také bylo poslední živé vystoupení King Crimson na následujících sedm let.  I přesto zbylá trojice (Fripp, Wetton, Bruford) v letních měsících nahrála další album \"Red\" opět stylově navazující na předchozí dvě. Jako hosté zde byli pozvaní bývalí členové King Crimson, saxofonisté Ian McDonald a Mel Collins, a také hobojista Robin Miller a kornetista Mark Charig, kteří se podíleli na albech \"Lizard\" a \"Islands\". Posledním hostujícím hudebníkem se stal David Cross, který skupinu nedlouho předtím opustil. Po nahrání desky začaly probíhat rozhovory mezi kapelou a Ianem McDonaldem o jeho návratu do King Crimson.  V té době byl Robert Fripp rozčarován z hudebního průmyslu, uzavřel se do sebe a zaměřil se na mystické spisy Georgije Gurdžijeva. Odmítl koncertovat, neboť pocítil, že „se blíží konec světa“, a tato jeho duševní krize začala postupně rozbíjet přátelské i pracovní vztahy uvnitř skupiny. Nakonec v září 1974 prohlásil, že King Crimson zanikají; oficiálně byla kapela rozpuštěna 25. září 1974. Později vyšlo najevo, že se Fripp ptal manažerů, zda mají zájem o King Crimson (Wetton, Bruford a McDonald) bez něj, což ale bylo odmítnuto.  Jakýmsi pohrobkem se tak stalo jak album \"Red\", které vyšlo v listopadu 1974, tak i živé album \"USA\", jež bylo vydáno v dubnu 1975 a které dokumentuje poslední turné skupiny v USA během jara 1974. Kvůli technickým potížím s originálními pásky musely být provedeny v některých skladbách studiové overduby houslí a kláves Davida Crosse, čehož se zmocnil Eddie Jobson z Roxy Music.", "section_level": 2}, {"title": "Mezidobí (1975–1980).", "content": "Po ukončení činnosti King Crimson se cesty hudebníků rozešly. Ian McDonald se vrátil do skupiny Foreigner, Bill Bruford si založil vlastní kapelu Bruford hrající jazz-fusion a také bubnoval na první post-gabrielovském turné Genesis. John Wetton spolupracoval s Roxy Music a Uriah Heep, později s Brufordem založil skupinu UK.  Robert Fripp si pohrával s myšlenkou stát se knězem, ale nakonec se rozhodl pokračovat dále v hudební kariéře. Přestěhoval se do New Yorku, kde následně spolupracoval s mnoha umělci včetně Briana Ena, Blondie, Talking Heads, The Roches nebo Daryla Halla. Sestrojil zde také speciální přístroj Frippertronics založený na smyčkách magnetofonových pásků. Podílel se na albech Davida Bowieho a Petera Gabriela a v roce 1979 vydal první sólové album \"Exposure\". U Gabriela se seznámil s baskytaristou Tonym Levinem, který odehrál některé party právě na \"Exposure\".  V roce 1980 vydal Fripp druhé album \"God Save the Queen/Under Heavy Manners\", přičemž v březnu tohoto roku založil skupinu The League of Gentlemen, jejíž existence trvala pouze do prosince 1980.", "section_level": 2}, {"title": "King Crimson v 80. letech (1981–1984).", "content": "Po rozpadu The League of Gentlemen oslovil Fripp začátkem roku 1981 Bruforda, jestli by nechtěl hrát v jeho nové skupině, přičemž bubeník s tímto nápadem souhlasil. Dalším hudebníkem se stal kytarista a zpěvák Adrian Belew, kterého Fripp znal ze skupiny Gaga, jež dělala předskokany The League of Gentlemen. Belew předtím spolupracoval např. s Davidem Bowiem, Frankem Zappou nebo Talking Heads. Jako baskytarista byl do skupiny přijat Tony Levin, který kromě klasické baskytary používal také Chapman Stick.  Kvarteto, které Fripp pojmenoval Discipline, odletělo do Anglie, kde začalo skládat a zkoušet. Jejich první koncert proběhl 30. dubna 1981, po němž se skupina vydala na anglické turné. Později se všichni čtyři hudebníci dohodli a změnili jméno skupiny na King Crimson.  Tato reinkarnace King Crimson byla ovlivněna novou vlnou, což mohlo být zapříčiněno Frippovou i Belewovou spoluprací s Davidem Bowiem a Talking Heads, a gamelanem. Co se týče nových nástrojů ve skupině, kromě zmíněného Chapman Sticku začali muzikanti používat kytarový syntezátor a elektronickou bicí soupravu.  V září 1981 vyšlo první album obnovených King Crimson s názvem \"Discipline\", které bezprostředně zaznamenalo nový zvuk skupiny s písněmi, na předchozí crimsonovská měřítka poměrně krátkými a lyrickými. Po \"Discipline\" následovalo v poměrně krátké době album \"Beat\" vydané v červnu 1982, jež se stalo první deskou King Crimson, kterou neprodukoval člen kapely, a také prvním albem s obsazením hudebníků stejným, jako tomu bylo u předchozí desky. \"Beat\" volně odkazuje na tvorbu beat generation a obsahuje skladby jako „Neal and Jack and Me“ (inspirována Nealem Cassadym a Jackem Kerouacem), „The Howler“ (sbírka \"Kvílení\", anglicky \"Howl\", od Allena Ginsberga) či „Sartori in Tangier“ inspirovanou Paulem Bowlesem.  Po studiové i koncertní přestávce v roce 1983 vydala skupina v březnu 1984 album \"Three of a Perfect Pair\", po kterém následováno turné. Odlišné hudební představy muzikantů byly zaznamenány právě na desce, kterou tvoří dvě strany: „the left side“, kde se nachází na poměry King Crimson více komerčnější, lyričtější a melodičtější písně, a „the right side“ s experimentálním materiálem a improvizacemi pokračujícími v tradici z první poloviny 70. let od dob \"Larks' Tongues in Aspic\". Poslední koncert turné \"Three of a Perfect Pair\" konaný 11. července 1984 v Montrealu byl zaznamenán a v roce 1998 vydán jako živé album s názvem \"\".  Krátce poté King Crimson ukončili činnost. Adrian Belew později prohlásil, že si skupina potřebovala vzít pauzu, která nakonec trvala 10 let.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé mezidobí (1985–1993).", "content": "V následujících devíti letech nefunkčnosti King Crimson se Levin vrátil zpět ke spolupráci s Peterem Gabrielem, zatímco Bruford vytvořil elektro-akustickou jazzovou skupinu Earthworks. Oba dva se setkali například při práci na albu \"Cloud About Mercury\" (1986) od Davida Torna, či na přelomu 80. a 90. let v krátce existující skupině Anderson Bruford Wakeman Howe.  Belew začal hrát jako studiový hudebník a rovněž rozvíjel svoji sólovou kariéru. Spolupracoval se skupinou The Bears a hrál na koncertech Davida Bowieho. V roce 1989 překvapil v MTV s hitovým singlem „Oh Daddy“.  V roce 1985 začal Robert Fripp vytvářet vlastní hudební školu nazvanou Guitar Craft. Jednalo se o skloubení hraní na akustickou kytaru, skládání, disciplíny a životního stylu ovlivněné filosofií Gurdžijeva a Bennetta. Tato akce vedla k převážně akustickým vystoupením skupiny nazvané The League of Crafty Guitarists.  Fripp v roce 1989 založil art rockovou skupinu Sunday All Over the World se zpěvačkou Toyah Willcoxovou, se kterou se v roce 1986 oženil. V kapele dále působil bubeník Paul Beavis a hráč na Chapman Stick, jeden ze studentů Guitar Craft, Trey Gunn, který předtím hrál také v The League of Crafty Guitarists. Skupina existovala pouze krátce, nicméně roku 1991 vydala album \"Kneeling at the Shrine\". S Gunnem Fripp dále spolupracoval například ve skupině Robert Fripp String Quintet, která existovala v letech 1992 a 1993.  Od roku 1985 příležitostně Fripp spolupracoval se zpěvákem Davidem Sylvianem. V roce 1991 jej pozval jako hlavního zpěváka do chystaného znovuvzkříšení King Crimson, nicméně Sylvian nabídku odmítl. Společně ale vytvořili projekt a roku 1993 vydali společně album \"The First Day\", na kterém tvořili rytmickou sekci Trey Gunn a bývalý bubeník Petera Gabriela Jerry Marotta. Pro následující koncerty ale převzal bicí Pat Mastelotto.  Kvůli sporům s manažery a nahrávací společností E.G. Records založil Fripp roku 1992 vlastní label Discipline Global Mobile (DGM), což mělo v následujících letech velký vliv pro obnovené King Crimson a další odvozené projekty. V roce 1998 totiž DGM začalo vydávat v rámci tzv. King Crimson Collector's Clubu živé koncertní nahrávky skupiny z celé její historie.", "section_level": 2}, {"title": "Dvojité trio v 90. letech a následná fraKtalizace.", "content": "Na začátku 90. let navštívil Adrian Belew Roberta Frippa v Anglii a sdělil mu svůj zájem hrát v King Crimson, které Fripp zamýšlel obnovit. Po ukončení turné s Davidem Sylvianem začal tedy Fripp vytvářet obnovenou skupinu zahrnující Belewa a Levina ze sestavy 80. let. Novými hudebníky se měli stát Trey Gunn na Chapman Stick a bubeník Jerry Marotta. Ještě v raných úvahách bylo Marottovo jméno změněno za Pata Mastelotta. Jako poslední přišel Bill Bruford jakožto druhý bubeník.  Vznikl tak neobvyklý sextet, se všemi nástroji zdvojenými – dva kytaristi, dva baskytaristi a hráči na Chapman Stick a dva bubeníci. Fripp jej vysvětloval tím, že měl vizi tzv. „dvojitého tria“ (anglicky \"double trio\"), které by objevovalo další rozličné typy crimsonovské hudby.  Skupina začala v roce 1994 zkoušet a ještě téhož roku vydala EP \"VROOOM\", které kombinovalo prvky zvuku synchronizovaných kytar z alba \"Discipline\", drsného rocku z desky \"Red\" a nejrůznějších ambientních elektronických zvuků a myšlenek industriální hudby. Novými hubeními prvky se ve skupině stalo MIDI a Warr guitar, kterou Gunn nahradil po \"VROOOM\" svůj Chapman Stick.  V září 1994 se King Crimson vydali na koncerty v Argentině, první vystoupení po 10 letech. Z tohoto turné bylo v následujícím roce vydáno živé album \"\". Kromě velkého množství nového materiálu zahrála skupina také některé skladby ze 70. let („Red“, „Larks' Tongues in Aspic Part 2“ a „The Talking Drum“) a šest písní z repertoáru 80. let, především z alba \"Discipline\".  Regulérní studiové album vydala skupina v dubnu 1995 a dostalo název \"THRAK\". Deska, která zčásti obsahuje upravené a rozvinuté skladby z EP \"VROOOM\", je popisována jako „jazzem vonící rockové struktury s charakteristickými řvavými, strohými a vynikajícími souhrami kytar“ a „siláckou, někdy invenční rytmickou sekcí“, která „ladí se zvukem alternativních rockových hudebníků poloviny 90. let“. Zajímavostí je taky návrat mellotronu, který skupina v 80. letech nepoužívala.  Po vydání alba se v květnu 1995 vydali King Crimson na turné, které s přestávkou v červenci až září skončilo v listopadu téhož roku. V následujícím roce naopak koncertovali od května do srpna, přičemž 17. června 1996 poprvé hráli v Praze. Z těchto koncertů bylo roku 1996 vydáno avantgardní živé album \"THRaKaTTaK\" sestávající pouze z navzájem spojených koncertních improvizací, které skupina odehrála během každého vystoupení. Běžné koncertní album vyšlo v roce 2001 pod názvem \"VROOOM VROOOM\".  Myšlenka dvojitého tria ale byla logisticky a skladatelsky poměrně těžkopádná. Po zkouškách v polovině roku 1997, kdy se skupina dostala do skladatelské slepé uličky, začalo vrůstat napětí mezi Frippem a Brufordem, který nakonec z King Crimson definitivně odešel. Nicméně byla vytvořena myšlenka takzvaných fraKtalizací (anglicky \"fraKctalisations\"), které Fripp pojmenoval jako ProjeKcts (česky \"ProjeKty\").  Jednalo se o rozdělení King Crimson v letech 1997 až 1999 do jakýchsi „subskupin“, které by působily do nezávisle na sobě, což by zjednodušilo logistiku, neboť by se nemuselo scházet všech šest hudebníků, a vytvořilo by se více hudebního materiálu. Tyto ProjeKcts hrály živě především ve Spojených státech, Japonsku a Spojeném království a vydaly několik (převážně živých) alb.  Obdobného charakteru byla skupina Bruford Levin Upper Extremities (B.L.U.E.), kde kromě Bruforda a Levina hráli kytarista David Torn a trumpetista Chris Botti.  V roce 2000, během nahrávání alba \"The ConstruKction of Light\", fungoval ještě ProjeKct X a v roce 2006 ProjeKct Six.", "section_level": 2}, {"title": "King Crimson po roce 2000.", "content": "Po ukončení ProjeKcts již nebyl ve skupině Bruford a navíc Tony Levin se začal soustředit na spolupráci s Peterem Gabrielem a Sealem. Fripp nicméně prohlásil, že Levina stále bere jako pátého člena kapely, byť neaktivního. Zbývající čtyři hudebníci (Fripp, Belew, Gunn a Mastelotto) obnovili práci King Crimson, přičemž tato sestava je někdy v návaznosti na sestavu z poloviny 90. let označována jako dvojité duo (anglicky \"double duo\"). Zkušenosti z ProjeKcts vedly k určitým změnám ve skupině. Trey Gunn začal kromě Warr guitar používat i barytonovou kytaru a baskytaru Ashbory a Mastelotto pracoval více s elektronickými nástroji.  V roce 2000 King Crimson vydali další studiové album s názvem \"The ConstruKction of Light\". Jeho nahrávání probíhalo v Belewově bytě a garáži poblíž Nashvillu. Styl desky je odlišný od předchozího alba, hudba je elektroničtější a mnohem tvrdší a má blízko k metalu. \"The ConstruKction of Light\" obsahuje například čtvrtou část „Larks' Tongues in Aspic“ či skladbu „FraKctured“, což je přepracovaná „Fracture“ z alba \"Starless and Bible Black\" z roku 1974.  V té době nahrávala skupina pod názvem ProjeKct X také album \"Heaven and Earth\", z něhož byla jedna skladba umístěna i na \"The ConstruKction of Light\" jako bonus. ProjeKct X vedli, na rozdíl od King Crimson, Pat Mastelotto a Trey Gunn.  V květnu 2000 se skupina vydala na turné (13. června hráli podruhé v Praze), které po letní přestávce pokračovalo i na podzim 2000 a rovněž i následující rok. Z těchto koncertů bylo ještě v roce 2000 vydáno živé trojalbum \"Heavy ConstruKction\".  Koncem roku 2001 vydali King Crimson v limitované edici živé EP \"Level Five\" (z koncertů v témže roce) a roku 2002 studiové EP \"Happy with What You Have to Be Happy With\" s 11 převážně novými skladbami.  Po dvou EP následovalo v roce 2003 zatím poslední studiové album \"The Power to Believe\", které Fripp popsal jako „vyvrcholení tří let crimsonovštění“. Obsahuje některé skladby z \"Happy With What You Have to Be Happy With\" v nové úpravě a v dalších písních odkazuje na předchozí díla King Crimson. Skladba „EleKtriK“ je jakousi syntézou crimsonovských stylů 70. a 80. let a počátku 21. století, takže na se albu mísí styly od metalu po ambient. Po vydání desky opět následovalo turné (17. června 2003 hrála skupina potřetí v Praze) a živé album \"\".  V listopadu 2003 ohlásil Trey Gunn svůj odchod z King Crimson. Pokračoval ale ve spolupráci s Mastelottem v projektech zvaných TU a KTU a také vedl svoji kapelu. Na místo baskytaristy se proto vrátil Tony Levin, nicméně tato sestava se pouze zúčastnila zkoušek začátkem roku 2004 a aktivita skupiny poté na čtyři roky ustala.  Během této přestávky pokračoval Fripp v rozvíjení labelu Discipline Global Mobile a rovněž absolvoval koncerty svého projektu nazvaného Soundscape. Levin hrál s vlastní skupinou Tony Levin Band a působil jako studiový hudebník. Belew pokračoval v sólové kariéře a založil Adrian Belew Power Trio. Mastelotto spolupracoval s Treyem Gunnem a dalšími.  Na konci roku 2007 byli King Crimson doplněni o pátého člena, bubeníka a perkusionistu Gavina Harrisona, známého jako člena Porcupine Tree. V srpnu 2008 odehrála tato pětičlenná skupina malé turné (čtyři města v USA a celkem 11 koncertů) v rámci příprav na 40. výročí King Crimson v roce 1969. Repertoár tvořily stávající skladby, nic nového kapela nepředstavila.  Další vystoupení byla chystána na rok 2009, byla ale zrušena kvůli vytíženosti hudebníků v jiných projektech a vzhledem k prioritám Roberta Frippa. Adrian Belew prohlásil, že činnost skupiny by mohla být podle Frippa obnovena zřejmě v roce 2010, k čemuž však nedošlo, kapela zůstala nadále neaktivní, navíc v interview z 3. srpna 2012 Fripp uvedl, že odchází z hudebního průmyslu.  Návrat King Crimson oznámil Robert Fripp v září 2013. Prvním počinem nového sedmičlenného obsazení byla série koncertů v USA v září a říjnu 2014, na což navázalo v lednu 2015 vydání koncertního alba z tohoto turné s názvem \"Live at the Orpheum\". V březnu 2016 Fripp oznámil, že Bill Rieflin, jeden ze tří bubeníků, si bere volno a že ho na plánovaných koncertech nahradí Jeremy Stacey. Na začátku roku 2017 se Rieflin vrátil a v novém osmičlenném obsazení, protože Stacey zůstal, hrál především na klávesy. Rieflin zemřel v březnu 2020 na rakovinu.", "section_level": 2}, {"title": "21st Century Schizoid Band a další projekty.", "content": "V roce 2002 vznikla skupina 21st Century Schizoid Band, kterou vytvořili bývalí členové z prvních alb King Crimson. Objevili se zde Ian McDonald, Mel Collins, Peter Giles a Michael Giles, přičemž frontmanem se stal kytarista a zpěvák Jakko Jakszyk. Michael Giles byl později nahrazen Ianem Wallacem. 21st Century Schizoid Band hraje skladby King Crimson 60. a 70. let.  V srpnu 2008 se na jednom ruském festivalu představil Crimson Project, který odehrál krátký set. Jeho členy byli Adrian Belew, Tony Levin, Pat Mastelotto, Eddie Jobson a Eric Slick (z Adrian Belew Power Trio).", "section_level": 1}, {"title": "Členové King Crimson.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bývalí členové.", "content": "Bill Rieflin se na podzim 2017 nemohl zúčastnit koncertů, dočasně jej v této době nahradil Chris Gibson.", "section_level": 2}], "src_summary": "King Crimson je britská rocková skupina založená v roce 1968 kytaristou Robertem Frippem a bubeníkem Michaelem Gilesem. Běžně bývá zařazována mezi zakládající skupiny progresivního rocku, v její tvorbě se mísí vlivy nejrůznějších hudebních stylů jako jsou jazz, vážná a experimentální hudba, psychedelický rock, heavy metal, nová vlna, hard rock, gamelan, folk, electronica a drum and bass. Původně britskou skupinu tvoří od roku 1981 mix hudebníků ze Spojeného království a Spojených států amerických.", "tgt_summary": "深红之王是一支来自英国伦敦的前衞摇滚乐队,成立于1968年。在其整个历史上已经经历了8大个成员阵容,其中有21个音乐人曾经或仍是当中成员;自2017年一月的成员为:Robert Fripp,Jakko Jakszyk,Tony Levin,Mel Collins,Pat Mastelotto,Gavin Harrison,Bill Rieflin,Jeremy Stacey。 Fripp是唯一一个从创团至今从未离队的成员,并被认为是乐队的领导和驱动力。", "id": 2427591}
{"src_title": "Variátor (převodovka)", "tgt_title": "無段自動變速器", "src_document": [{"title": "Konstrukce variátorů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Variátory s kuželovými satelity.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "CVT.", "content": "Jde o spojitě měnitelný převod s tuhými frikčními členy uspořádanými jako planetové soukolí. Jeho satelity mají tvar hladkých komolých kuželů, s nimiž v záběru je úzké centrální kolo a na obvodu úzký věnec. Centrální kolo i věnec se při změně převodového poměru posouvají v axiálním směru navzájem protisměrně, což je umožněno pohyblivostí os kuželů v radiálním směru. V zájmu neutralizace axiálních sil na ložiska se tento variátor realizuje jako symetricky zdvojený, viz obrázek vpravo.  Hladké neozubené satelity mají tvar dvojitých komolých kuželů. Hřídele těchto dvojkuželů 4 jsou do skříně 9 namontovány prostřednictvím kyvných ramen, aby mohly měnit svou vzdálenost od osy rotace. Zvnějška jsou dvojkužele 4 v kontaktu s dvojicí symetricky umístěných, axiálně posuvných věnců 3. spojených prostřednictvím bubnu 8 s výstupní hřídelí 2. Obdobně jsou zevnitř dvojkužele 4 v záběru s dvojicí hladkých centrálních kol 5 navzájem protisměrně posuvných na vstupní hřídeli 1. Disky centrálních kol i věnce musí být úzké, aby se příliš nelišily převodové poměry na jejich okrajích. Pro přenos většího točivého momentu je však žádoucí zvětšit styčnou plochu. Proto jsou obě centrální kola 5 složena ze tří kotoučů. Prostřední kotouč 7 je upevněn na náboj centrálního kola. Krajní kotouče 6 jsou navzájem propojeny ozubeným diferenciálem vyrovnávajícím odlišné převodové poměry kotoučů 6. Obdobně jsou řešeny věnce 3.  U této koncepce je axiální posuv věnců i centrálních kol ovládán hydraulicky. Regulační systém řídí přítlak frikčních členů podle přenášeného momentu a též kompenzuje vliv odstředivé síly na tlak v obvodových válečcích. V zájmu rovnoběžného posuvu věnců i při nestejných pasivních odporech jsou válečky individuálně plněny paralelními pístkovými čerpadly.", "section_level": 3}, {"title": "IVT.", "content": "Mechanické ovládání přítlaku i převodového poměru znázorňuje následující obrázek. Jde v tomto případě o systém s přepínatelnými režimy CVT (Continuously Variable Transmission – spojitě měnitelný převod s omezeným převodovým rozsahem) a IVT (Infinitely Variable Transmission), u nějž je rozsah převodových poměrů neomezený, ale má horší účinnost.  Funkce mechanismu pro změnu převodu: Když servomotor pootočí ozubeným kolem 1, odvalí se satelit 2 uvnitř korunového kola 3, takže pootočí centrálním kolem 4 vůči sousednímu centrálnímu kolu 5 spojenému se vstupní hřídelí, která je umístěna v nejvnitřnější z dutých hřídelí a spojena s centrálním kolem 4. Vzájemné natočení těchto hřídelí vede k pootočení kola 6 a s ním spojeného šroubu s pravým a levým závitem. To má za následek změnu vzájemné vzdálenosti centrálních třecích kol 7 a 8. Obdobně je nastavována vzájemná vzdálenost věnců 9 a 10.  Funkce mechanismu pro ovládání přítlaku: Zatímco při změně převodu je vzájemný axiální pohyb třecích centrálních kol opačný než u věnců (místo vzájemného přibližování jde o vzájemné oddalování a naopak), tak při změně přítlaku se věnec i jemu příslušné centrální kolo posouvají souhlasně (jde o mikropohyb). Ten je do systému vnesen diferenciálem, jehož unášeč 11 je poháněn přes šnekový převod příslušným servomotorem.  Mechanický systém regulace pomocí servomotorků je energeticky úspornější než systém hydraulický.  Variátor s kuželovými satelity díky velkému množství kontaktních třecích plošek nepotřebuje extrémně vysoké Hertzovy tlaky, což je výhodné z hlediska životnosti. Je prostorově i hmotnostně úsporný, snáší dobře vysoké otáčky, má příznivou účinnost a je schopen přenášet výrazně vyšší výkon než jiné spojitě měnitelné převody.", "section_level": 3}], "src_summary": "Variátor je typ převodovky se spojitě (plynule) proměnným převodovým poměrem, tedy s plynulou změnou převodového poměru mezi vstupní a výstupní hřídelí variátorové převodovky v obou směrech (nahoru i dolů).", "tgt_summary": "无段自排变速箱(英语:Continuously Variable Transmission,缩写:英语:CVT)是可以连续调节转速/扭矩转换比的自动变速器。", "id": 1123269}
{"src_title": "Nerva", "tgt_title": "涅尔瓦", "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "Budoucí císař byl synem významného právníka Marka Cocceia Nervy, pocházejícího z urozené italské (nikoli ovšem římské) rodiny. Jeho praděd byl přítelem Augustovým, dosáhl konzulátu a zúčastnil se řady důležitých politických jednání, další příslušník rodu měl zase velmi blízko k císaři Tiberiovi. To vše mladému Nervovi umožnilo zahájit za Nerona úřední kariéru v centru, jejímž vrcholem se stal – už za vlády prvního Flaviovce Vespasiana – řádný konzulát pro rok 71. Podle antických autorů udržoval Nerva dobré vztahy jak s Neronem, tak s Flaviovci, přesto však neunikl krátkému vyhnanství v Tarentu, kam ho z nejasných příčin poslal roku 93 císař Domitianus.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Na trůn Nerva nastoupil po Domitianově zavraždění 18. září 96, kdy mu bylo 65 let. Nerva vládl pouhých 16 měsíců Adoptováním Traiana založil tradici tzv. adoptivních císařů. Hornogermánský místodržitel Traianus byl velmi oblíbený u vojska a jeho faktické designování za nástupce upokojilo zejména pretoriánskou gardu, v níž Domitianovo odstranění vyvolávalo odpor, takže se z podnětu svého velitele Casperia Aeliana proti Nervovi vzbouřila a vynutila si potrestání některých viníků Domitianovy vraždy.  Jinak Nervova vláda patřila spíše ke klidným obdobím. On sám přijal řadu opatření, jimiž se snažil stabilizovat rozkolísanou říši – zrušil stíhání pro urážku císaře a tvrdě potrestal všechny udavače, nejchudším občanům zajistil příděly půdy v ceně šedesáti milionů sesterciů a jejím rozdělením pověřil senátní výbor. Kvůli nedostatku financí prodával majetek z císařského paláce a rušil některá představení a kultovní slavnosti. Svojí šetrností se mu podařilo sanovat státní finance.  Dokončil Domitianem započatou stavbu nového fora, které mělo propojit staré Forum Romanum s novými císařskými fory (Forum transitorium či Nervovo forum). Dne 1. ledna 98 utrpěl při soukromé audienci mrtvici a zemřel o tři týdny později. Byl posledním císařem, který byl pohřben v Augustově mauzoleu.", "section_level": 1}, {"title": "Citát.", "content": "Cassius Dio 68, 3, 1.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marcus Cocceius Nerva (8. listopadu 30 Narnia, Umbrie – 27. ledna 98 Řím) byl římský císař panující od 18. září 96 do 27. ledna 98, nejprve jako samovládce, od října 97 spolu s Markem Ulpiem Traianem, užívajícím titulu \"caesar\". Nerva je prvním z tzv. adoptivních císařů, za nichž římská říše dosáhla svého největšího rozmachu – v politickém, hospodářském i kulturním smyslu.", "tgt_summary": "玛尔库斯·寇克乌斯·涅尔瓦(Marcus Cocceius Nerva,30年11月8日-98年1月27日,又译内尔瓦、教会文献汉译尼法王)。他是古罗马帝国五贤帝时代的第一位君主(在位期96年-98年),也是最后一位在意大利半岛出生的罗马皇帝。", "id": 293296}
{"src_title": "Smlouva", "tgt_title": "契约", "src_document": [{"title": "České soukromé právo.", "content": "Smlouvy lze považovat za základní institucionální pilíř v českém soukromém právu, ale vyskytují se i v právu veřejném. Týkají se soukromoprávních závazků a upravuje je obecně občanský zákoník (původní občanský zákoník č. 40/1964 Sb. byl od 1. ledna 2014 nahrazen novým občanským zákoníkem, tj. zákonem č. 89/2012 Sb.). Zákoník práce pak upravuje veškeré smlouvy týkající se závislé práce. Smlouvy do konce roku 2013 upravoval také obchodní zákoník, který odlišně upravoval některá ustanovení v oblasti obchodněprávních vztahů a který byl také v oblasti smluv nahrazen novým občanským zákoníkem. V terminologii občanského zákoníku pak obecně platí, že zatímco \"smlouvou\" se závazek zřizuje, \"dohodou\" se už existující závazek mění či ruší.  Smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy. Smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah, přičemž v mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Zvláštní pravidla ve prospěch slabší strany nicméně platí pro spotřebitelské a tzv. adhezní smlouvy. Strany se mohou prostřednictvím smlouvy o smlouvě budoucí dohodnout i na tom, že teprve v budoucnu mezi sebou uzavřou určitou smlouvu.", "section_level": 1}, {"title": "Proces vzniku smlouvy.", "content": "Právní úprava občanského zákoníku z roku 1964 zásadně vycházela z podoby po tzv. velké novele z roku 1991, kde byl do textu zákona zapracován model z Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Dříve byla kontrakce vnímána z velké části jako kogentní a byla založena striktně na návaznosti dvou jednostranných jednáních v podobě nabídky a přijetí. Přijetí se muselo shodovat bez jakýchkoliv změn s nabídkou a obecně byly odmítány veřejné nabídky na uzavření smlouvy. Podle nového občanského zákoníku je smlouva uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah, tedy v okamžiku, kdy o tomto obsahu dojde mezi smluvními stranami ke konsensu. Obecně platí, že smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti. Neboť je nutné rozlišovat okamžiky, kdy účinnosti nabývá akceptace a kdy účinnosti nabývá celá smlouva. Zvláštními způsoby uzavření smlouvy jsou příklep v dražbě, přijetí nabídky ve veřejné soutěži a přijetí veřejné nabídky.", "section_level": 2}, {"title": "Návrh na uzavření smlouvy.", "content": "Uzavření smlouvy řídící se novým občanským zákoníkem zaznamenalo v úpravě pravidel oproti předchozímu „klasickému modelu“ kontraktačního procesu řadu změn. Pro platnost smlouvy platí podmínky, které obecně platí pro platnost právního jednání. K uzavření smlouvy dojde tehdy, kdy dostatečně určitý návrh (\"oferta\") je druhou stranou včasně přijat (\"akceptace\"). Z návrhu na uzavření smlouvy (dále jen „nabídka“) musí být zřejmé, že ten, kdo jej činí, má úmysl uzavřít určitou smlouvu s osobou, vůči níž nabídku činí. Právní jednání směřující k uzavření smlouvy je nabídkou, pokud obsahuje podstatné náležitosti smlouvy tak, aby smlouva mohla být uzavřena jeho jednoduchým a nepodmíněným přijetím, a pokud z něho plyne vůle navrhovatele být smlouvou vázán, bude-li nabídka přijata.", "section_level": 2}, {"title": "Podstatné náležitosti smlouvy.", "content": "Podstatnými náležitostmi jsou takové obsahové prvky, které musí být dohodnuty, aby smlouva vznikla. Charakterizují daný smluvní typ, tj. náležitosti, které u jednotlivých smluvních typů upravených občanským zákoníkem vyplývají ze základního vymezení smluvního typu. Například podstatnými náležitostmi smlouvy o dílo je vymezení díla, které se zhotovitel zavazuje pro objednatele zhotovit, jakož i určení ceny, kterou se objednatel zavazuje za dílo zaplatit. Občanský zákoník umožňuje uzavření i jiných smluv, než těch, které jsou upraveny jako smluvní typ; v takovém případě je potřeba, aby nabídka vymezila to, co má být obsahem zamýšleného právního vztahu, aby i taková nabídka mohla být přijata.  Smlouva je uzavřena i v případě, kdy ve smlouvě nebyly ujednány náležitosti, jež měly být ujednány; i přesto se hledí na projev jejich vůle jako na uzavřenou smlouvu a zvláště lze-li s přihlédnutím k jejich následnému chování, rozumně předpokládat, že by smlouvu uzavřely i bez ujednání této náležitosti. Dala-li však některá ze stran již při uzavírání smlouvy najevo, že dosažení shody o určité náležitosti je předpokladem uzavření smlouvy, má se za to, že smlouva uzavřena nebyla; tehdy ujednání o ostatních náležitostech strany nezavazuje, ani byl-li o nich vyhotoven zápis.", "section_level": 2}, {"title": "Nepodstatné náležitosti smlouvy.", "content": "Významnou změnou oproti dřívější právní úpravě je, že smlouva je uzavřena i tehdy, pokud přijetí není zcela bezvýhradné, ale k nabídce je něco dodáno nebo je v ní provedena změna, avšak za předpokladu, že jde o změnu pouze nepodstatnou. Určení tohoto je vždy závislé na konkrétních okolnostech případu. Důvodová zpráva občanskému zákoníku udává k tomuto jako příklad situace, kdy navrhovatel požaduje určité množství zboží a příjemce je potvrzuje a doplňuje údaje o balení jednotkových kusů zboží, nebo případ kdy je vyjádřen souhlas s cenou a doplněno, že bude placeno v hotovosti. Je vždy na navrhovateli, aby určil, zda trvá na bezvýhradném přijetí nabídky a toto je v nabídce uvedeno tak, aby to nevzbuzovalo pochybnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Přijetí nabídky.", "content": "Navrhovatel (\"oferent\") nabídkou vymezuje obsah smlouvy a ta je uzavřena vyjádřením souhlasu s tímto obsahem osobou, jíž je nabídka určena (\"oblát\"), tj. přijetím nabídky. Jak nabídka, tak přijetí jsou adresovaným právním jednáním, proto nabídka nemůže být přijata někým jiným. Adresát ji přijme, projeví-li s ní včas navrhovateli souhlas (stane se \"akceptantem\"). Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou. Přijetím nabídky tedy dochází ke shodě o obsahu smlouvy, k vyjádření souhlasné vůle stran zřídit mezi sebou závazek, a tím ke vzniku (uzavření) smlouvy. Nabídka učiněná ústně musí být přijata bezodkladně, ledaže něco jiného plyne z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž se stala. To platí i tehdy, byla-li přítomné osobě předložena nabídka učiněná v písemné formě.  Dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod. Strana, která jedná nepoctivě, nahradí v rámci tzv. předsmluvní odpovědnosti druhé straně škodu, nanejvýš však v tom rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech.", "section_level": 2}, {"title": "Obchodní podmínky.", "content": "Část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost. Odkáží-li strany v nabídce i v přijetí nabídky na obchodní podmínky, které si odporují, je smlouva přesto uzavřena s obsahem určeným v tom rozsahu, v jakém obchodní podmínky nejsou v rozporu; to platí i v případě, že to obchodní podmínky vylučují. Vyloučí-li to některá ze stran nejpozději bez zbytečného odkladu po výměně projevů vůle, smlouva uzavřena není.", "section_level": 2}, {"title": "Smluvní typy.", "content": "V důsledku historického vývoje se vytvořily typy smluv, které standardně a vyváženě upravují práva a povinnosti smluvních stran. Vzhledem k jejich typizovanému obsahu i označení se nazývají pojmenované smlouvy. Obsaženy jsou v občanském zákoníku a v dalších zvláštních zákonech (například v zákoníku práce). Přesto je díky smluvní svobodě možné uzavřít i smlouvu, která není v zákoně výslovně upravena a nepatří mezi standardní smluvní typy. Takováto smlouva se nazývá smlouva nepojmenovaná (\"inominátní\", atypická) a nesmí odporovat obsahu či účelu zákona. V praxi se lze nejčastěji setkat s těmito smluvními typy, které se v občanském zákoníku řadí do části čtvrté, relativních majetkových práv:  Mezi další smluvní typy upravené občanským zákoníkem patří např. tyto: Zákoník práce zvláště upravuje následující smluvní typy:", "section_level": 2}, {"title": "České veřejné právo.", "content": "Veřejnoprávní smlouvy upravuje správní řád, který na občanský zákoník odkazuje jako na subsidiární právní pramen. Definuje je jako dvoustranné nebo vícestranné právní jednání, které zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti v oblasti veřejného práva. Veřejnoprávní smlouvu uzavírá v souladu s veřejným zájmem správní orgán, který musí mít při jejím uzavírání za cíl plnění úkolů veřejné správy.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní právo.", "content": "O chodu dějin rozhodují již od počátků civilizace nejen konflikty, ale také – a to především – jednání, dohody, smlouvy. Smlouva tvoří důležité milníky historie, první zmínky o ní, jsou již od starověkého Egypta a antiky přes středověk až po současnost. Smlouva stanovuje pravidla a normy politického a společenského rozvoje. V novodobých dějinách jsou smlouvy a dohody nejdůležitějším nástrojem rozvoje mezinárodních vztahů.  Mezinárodní smlouva společně s mezinárodním obyčejem je řazena mezi základní prameny mezinárodního práva veřejného. Jedná se o ujednání dvou nebo více subjektů mezinárodního práva (nejčastěji státy nebo mezinárodní organizace), které má z jednání těchto subjektů mezinárodně právní účinky a řídí se mezinárodním právem. V případě některých mezinárodních smluv jsou dovozeny jejich přímé vnitrostátní účinky, tzn. že některá jejich ustanovení dopadají přímo na subjekty vnitrostátního práva a zakládají jejich práva a povinnosti. O přímém účinku ale vždy rozhoduje dotčené národní právo, nikoliv normy mezinárodního práva veřejného.  Seznam mezinárodních smluv, k jejichž ratifikaci dal Parlament ČR souhlas a kterými je vázána Česká republika nalezneme mimo jiné na stránkách Ministerstva zahraničních věcí ČR.", "section_level": 1}], "src_summary": "Smlouva (někdy též kontrakt, dohoda nebo konvence) je dvoustranné či vícestranné právní jednání spočívající ve vzájemných a obsahově shodných projevech vůle smluvních stran směřujících ke vzniku, změně či zániku práv a povinností, které právní předpisy s takovými projevy vůle spojují. Smlouvou tak mezi nimi vznikne závazek k určitému plnění. Smlouva je jeden ze základních pilířů soukromého práva, obzvláště práva civilního.", "tgt_summary": "契约(或合约,台湾称契约),是双方当事人基于意思表示合致而成立的法律行为,为私法自治的主要表现。一般而言,契约是指私法上的法律行为,可分为债权契约(例如买卖)、物权契约(例如所有权移转登记)及身份契约(例如结婚)等,不过在公法上也可能存在契约关系(例如 行政契约)。在民法上,狭义的契约(即债权契约)为债之发生的原因之一,而一般仅称契约时所指称者也多属债权契约。契约行为并不等于「契约书」,一份契约书中可能包含不只一个契约行为;契约行为也不以做成书面为必要,契约原则上为诺成且不要物的法律行为,只有在例外情形,基于特殊考量(例如公益)时法律会明文要求。", "id": 2209456}
{"src_title": "Jan Koller", "tgt_title": "扬·科勒", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "AC Sparta Praha.", "content": "Jan Koller měří 202 cm a byl jedním z nejvyšších profesionálních fotbalistů v Evropě. Také proto začínal v mládežnických klubech jako brankář. Z divizního klubu FC ZVVZ Milevsko si ho v roce 1994 vytáhla AC Sparta Praha, kde začal svou profesionální kariéru. Nastupoval na hrotu útoku často s dalším vysokým hráčem Vratislavem Lokvencem, s nímž se potkával i v české reprezentaci.  Sparta dostatečně neodhalila jeho potenciál, na Letné strávil 2 roky a přestoupil do týmu belgické ligy KSC Lokeren.", "section_level": 2}, {"title": "KSC Lokeren.", "content": "V Belgii nastal obrat a Janu Kollerovi se začalo dařit. Prožil zde jedno z nejlepších období své fotbalové kariéry, během tří sezón v 97 zápasech nastřílel celkem 43 gólů a stal se nejlepším střelcem belgické nejvyšší soutěže za sezónu 1998/1999 (vstřelil 24 branek). V týmu Lokerenu se potkal mj. s dalšími českými hráči Romanem Vonáškem, Janem Musilem a Václavem Budkou. Jeho gólová potence neunikla pozornosti špičkového belgického klubu RSC Anderlecht, který si českého hráče přivedl v roce 1999 do svých řad.", "section_level": 2}, {"title": "RSC Anderlecht.", "content": "V Anderlechtu strávil Koller 2 sezóny, v obou slavil s klubem ligový titul (sezóny 1999/00 a 2000/01). Mimo ligové tituly vyhrál dvakrát i belgický Superpohár. V roce 2000 obdržel ocenění „\"Zlatá kopačka\"“, které se v Belgii uděluje nejlepšímu hráči ligové sezóny. V Anderlechtu vytvořil útočnou dvojici s kanadským fotbalistou Tomaszem Radzinskim. Fotbalová hvězda Jana Kollera strmě stoupala a po pěti letech strávených v Belgii přišlo angažmá v prestižní německé Bundeslize, koupila jej Borussia Dortmund.", "section_level": 2}, {"title": "Borussia Dortmund.", "content": "V německém týmu se sešel s dalším českým reprezentantem Tomášem Rosickým. Hned v první sezóně 2001/02 získali čeští hráči s klubem bundesligový titul. O rok později se s Borussií probojovali až do finále Poháru UEFA, v němž však podlehli nizozemskému Feyenoordu 3:2 (Koller skóroval v 58. minutě).  Co si zapamatoval ze svého brankářského umění musel Jan Koller ukázat v zápase Bundesligy proti Bayernu Mnichov v sezóně 2002/03. Během vypjatého zápasu byl ve druhém poločase vyloučen brankář Borussie Dortmund Jens Lehmann a utkání musel dochytat hráč z pole. Do brány šel Jan Koller (za stavu 2:1 pro Bayern). Ten přes šance mnichovských hráčů po zbytek zápasu míč za svá záda nepustil a vysloužil si za to ocenění sportovního magazínu \"Kicker\", jenž jej zařadil do sestavy kola Bundesligy – na pozici brankáře.  Do roku 2006 odehrál Jan Koller za vestfálský klub celkem 137 zápasů a vstřelil 59 branek.", "section_level": 2}, {"title": "AS Monaco.", "content": "Z německé Bundesligy se hráč přesunul do francouzské Ligue 1, podepsal smlouvu s klubem AS Monaco. Zde odehrál dvě sezóny s bilancí 51 zápasů a 12 vstřelených branek. Hrál s dresem číslo 9.", "section_level": 2}, {"title": "1. FC Norimberk.", "content": "Po anabázi v monackém klubu zamířil Jan Koller zpátky do německé Bundesligy, nyní do klubu 1. FC Norimberk. Za klub odehrál v sezóně 2007/08 14 zápasů a dal 2 góly. V týmu byli i další Češi – Tomáš Galásek a Jaromír Blažek, ale legionářům se nepodařilo udržet klub v první lize. Norimberk doplatil na slabou sezónu, skončil na 16. příčce ligové tabulky, což znamenalo sestup do druhé německé Bundesligy a Jan Koller z Norimberku odešel do Samary.", "section_level": 2}, {"title": "Křídla Sovětů Samara.", "content": "23. června 2008 přestoupil Koller za 1 milion € do ruského klubu Křídla Sovětů Samara, který o něj měl velký zájem. Předem avizoval, že zde nezůstane dlouho, neboť se vrátí za rodinou. Mimo ruský klub měl o Jana Kollera zájem i anglický Birmingham City a pražská Sparta. Samara nabídla nejlepší podmínky, v klubu se navíc sešel s dalším českým reprezentantem Jiřím Jarošíkem.  27. září 2008 se dvakrát prosadil hlavou ve vypjatém utkání 23. kola ruské ligy proti Dynamu Moskva (domácí Samara dohrávala v 9 hráčích, Dynamo v deseti) a otočil stav utkání z 1:2 na 3:2. Samara přišla o body v závěru utkání, kdy Australan Wilkshire proměnil nařízený pokutový kop a srovnal na konečných 3:3.  Za Samaru odehrál 46 utkání, vstřelil 16 branek a po roce a půl se vrátil domů. S rodinou se přestěhoval do oblíbeného Monaka.", "section_level": 2}, {"title": "AS Cannes.", "content": "Na začátku roku 2010 se upsal třetiligovému francouzskému klubu AS Cannes do června 2011, ačkoli o něj byl zájem v Německu a Číně. Stál o něj mj. německý bundesligový klub Hamburk. Český hráč však z rodinných důvodů upřednostnil návrat do Monaka a měl zájem o angažmá v blízkých francouzských klubech OGC Nice nebo AS Cannes. V třetiligovém francouzském klubu dostal dres s číslem 23.  Mj. kvůli zdravotním problémům ukončil profesionální hráčskou kariéru v srpnu 2011. Fotbal však hrát nepřestal, pomáhá týmu Smetanovy Lhoty v okresním přeboru.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "U21.", "content": "Jan Koller odehrál za výběr České republiky do 21 let tři utkání (bilance 1 výhra a 2 prohry), v nichž vstřelil jeden gól.  Prosadil se střelecky hned ve svém prvním zápase, 5. září 1995 vstřelil na stadionu SK Dynama v Českých Budějovicích úvodní gól zápasu kvalifikace o Euro \"21\" 1996 proti Norsku, národní tým vedení neudržel a podlehl soupeři 1:2.  Další kvalifikační zápas odehrála česká „jedenadvacítka“ s Kollerem v sestavě rovněž doma (14. listopadu 1995), porazila Lucembursko 4:0. Posledním vystoupením Jana Kollera v dresu „lvíčat“ bylo přátelské utkání 23. ledna 1996 v Portugalsku, které soupeř z Pyrenejského poloostrova vyhrál 1:0.", "section_level": 2}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "Jan Koller byl dlouhou dobu výrazným útočným hrotem českého reprezentačního A-mužstva. Vzhledem k jeho schopnostem a také výšce byla často stanovena taktika národního týmu posílat na něj dlouhé míče, které si Jan Koller dokázal zpracovat tak, aby zakončil, případně je zpracoval pro druhého útočníka (např. Milana Baroše).  S reprezentací postoupil na Euro 2004, svými góly pomohl např. i k postupu na Mistrovství světa 2006. Drží rovněž současný rekord v počtu vstřelených branek za české reprezentační A-mužstvo. Konec své reprezentační kariéry naplánoval na rok 2008 po účasti na EURU 2008, kde dal v zápase proti Turecku (kde český tým ztratil před koncem utkání vedení 2:0 a nakonec prohrál 2:3 a byl vyřazen již v základní skupinové fázi) svůj poslední gól s pořadovým číslem 55. Po tomto šampionátu svou reprezentační kariéru ukončil, v dubnu 2009 však přiznal, že by o návratu do reprezentace uvažoval. K návratu došlo 5. září 2009 v utkání kvalifikace MS proti Slovensku (remíza na Tehelném poli v Bratislavě 2:2), po něm ale ohlásil definitivní konec reprezentační kariéry. Celkem odehrál v národním dresu A-mužstva České republiky 91 zápasů s bilancí 58 výher, 15 remíz a 18 proher. 55 vstřelených gólů v 91 utkáních činí průměr 0,6 gólu na zápas.  První zápas v seniorské reprezentaci odehrál 9. února 1999 v Bruselu s Belgií, ČR vyhrála 0:1. V tomto přátelském utkání také zaznamenal svou první branku v národním dresu A-mužstva, když v 73. minutě vstřelil jediný gól zápasu.  Střelecky nejvydařenější zápas v reprezentaci odehrál Jan Koller 8. června 2005, kdy na teplickém stadionu v kvalifikačním utkání na MS 2006 vsítil 4 góly Makedonii v rozmezí 41. a 52. minuty (utkání skončilo jasným vítězstvím českého týmu 6:1). V 73. minutě mohl přidat i pátý zásah, ale k nařízenému pokutovému kopu se postavil Tomáš Rosický a zvýšil na průběžných 5:1. Navíc zaznamenal dalších 10 zápasů, v nichž vstřelil 2 branky.  Účast Jana Kollera na šampionátech:", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační góly a zápasy.", "content": "Seznam gólů Jana Kollera v české fotbalové reprezentaci do 21 let Seznam všech 55 gólů Jana Kollera ve fotbalovém A-mužstvu České republiky", "section_level": 2}, {"title": "Plážová kopaná.", "content": "Po ukončení profesionální fotbalové kariéry rovněž avizoval, že má zájem reprezentovat Českou republiku v plážové kopané. Ve dnech 15. – 17. června 2012 se zúčastnil turnaje v plážovém fotbale Beach Soccer International, jenž proběhl ve francouzském městě Saint-Tropez.  V únoru 2013 se zúčastnil turnaje v plážové kopané v Praze, kde pomohl Bohemians 1905 osmi góly ve čtyřech zápasech k celkovému třetímu místu. Stal se druhým nejlepším střelcem turnaje za desetigólovým Tomášem Peteříkem a byl vyhlášen za nejlepšího hráče celého turnaje. Při své premiéře v národním týmu ČR v plážové kopané 21. července 2013 přispěl jedním gólem k vítězství 5:2 nad Slovenskem v přípravném zápase konaném v Písku. Skóroval tradičně hlavou.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "V létě 2014 se stal trenérem francouzského amatérského týmu AS Monaco C ze sedmé francouzské ligy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Koller (* 30. března 1973 Praha ) je bývalý český fotbalový útočník a reprezentant. Reprezentoval ČR také v plážové kopané. Od léta 2014 působil jako trenér AS Monaco C.", "tgt_summary": "扬·科勒(Jan Koller,1973年-3月30日)是一名已退役的捷克足球运动员,司职前锋。他以55个国家队入球成为捷克国家队的头号射手。", "id": 2584568}
{"src_title": "Ping smrti", "tgt_title": "死亡之Ping", "src_document": [{"title": "Technické vysvětlení.", "content": "RFC 791 definuje, že maximální velikost IP paketu je 65535 bajtů. Limit vychází z toho, že na popis velikosti paketu je určeno číslo o šířce 16 bitů (formula_1).  U ethernetu je maximální velikost přenášeného fragmentu 1500 bajtů (viz MTU). Proto jsou větší pakety děleny (fragmentovány), aby splnily daný limit. Příjemce tyto fragmenty spojí zpět do jednoho paketu a zpracuje ho.  Pokud dojde k fragmentaci, každý IP fragment musí obsahovat informaci, na jaké místo v kterém paketu patří. Tato informace se nachází v 13bitové části \"Fragment offset\" v IP hlavičce. Neobsahuje nic jiného než offset – posun tohoto fragmentu v původním IP paketu – v jednotkách 8 bajtů, čímž lze zapsat maximální offset 65 528 (formula_2). Znamená to, že IP fragment s maximálním offsetem by neměl obsahovat data větší než 7 bajtů, jinak by paket překročil povolenou velikost.  Útočník však může poslat IP fragment s maximálním offsetem a daty mnohem většími než 7 bajtů. Jakmile je příjemce spojí, dostane IP paket mnohem větší, než je povolená velikost 65535 bajtů. Dojde k přetečení paměťového prostoru, který byl vyhrazen pro paket. To může způsobit mnoho problémů.  Z popisu vyplývá, že se tento problém týká zpracování IP fragmentů a nikoliv ICMP. Proto se může vyskytnout i u jiných protokolů (TCP, UDP, IGMP atd.)  Řešením je kontrolovat spojování IP fragmentů. Musí platit, že součet polí \"Fragment Offset\" a \"Total Length\" v IP hlavičce každého fragmentu je menší než 65535 bajtů. Pokud je součet větší, paket je neplatný a IP fragment je zahozen. Tento součet poskytují například některé firewally. Je tu i možnost použít ke spojení IP fragmentů větší paměťový prostor např. 32bitový (dochází k porušení specifikací pro daný protokol, navíc je zde možná podpora paketů o velikosti skoro 1 MB).", "section_level": 1}], "src_summary": "Program ping se běžně používá pro ověření, zda vzdálený server pracuje. Mnoho počítačových systémů neumělo zpracovat ping větší než 65535 bajtů, což je maximální velikost paketu v protokolu IP. Tento abnormálně velký paket pak útočník pošle do určité sítě, kde může způsobit chyby (obvykle tzv. přetečení zásobníku) vedoucí k selhání systémů, které nejsou proti takovým chybným paketům odolné.", "tgt_summary": "死亡之Ping,(英文:ping of death, POD),是一种向目标电脑发送错误封包的或恶意的ping指令的攻击方式。通常,一次ping大小为32字节(若考虑IP标头则为84字节)。在当时,大部分电脑无法处理大于IPv4最大封包大小(65,535字节)的ping封包。因此发送这样大小的ping可以令目标电脑崩溃。", "id": 828240}
{"src_title": "Rubikova kostka", "tgt_title": "魔方", "src_document": [{"title": "Terminologie.", "content": "Kvádrové modely se označují primárně třemi přirozenými čísly oddělenými znakem „ד, kde každé z čísel vyjadřuje počet jednotlivých krychliček na jiné straně kostky; nejsou-li čísla stejná, obvyklejší je vzestupné řazení (kupř. „3×4×4“). Neortodoxní varianty nemají snadno předvídatelné značení; zpravidla má každá svůj obchodní název, jehož vazba na tvar kostky je pochybná, nebo vůbec žádná.  Pokud jde o stav kostky, české názvosloví je takové, že kostka v takovém uspořádání, že na každé stěně se nachází právě jedna barva, je \"složená\", zatímco kostku nevyhovující této podmínce označujeme přívlastkem \"rozházená\". Proces transformace tělesa z rozházeného do složeného stavu pak nazýváme \"skládáním, či řešením.\"", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika základní verze.", "content": "Nejběžnějším typem kostky je model 3×3×3. Tento má tři vrstvy, které dohromady tvoří 26 krychliček — 8 rohů (\"corners\"), 12 hran (\"edges\"), 6 středů (\"centres\") — a jádro. Každá z krychliček je nositelem jedné, dvou nebo tří jednobarevných nálepek, přičemž dohromady je na celém tělese zastoupeno tolik barev, kolik stěn má krychle, tedy šest. Počet barev na krychličce je dán jejím umístěním na tělese — na rohové krychličce se nachází tři nálepky, na hranové dvě a na středové jedna.  Celá soustava je propojena pohyblivým mechanismem, který umožňuje kteroukoli vrstvu pootočit o libovolný celočíselný násobek pravého úhlu. Středy jsou jako jediné z částí nepohyblivé, tzn. zaujímají vůči sobě stále stejnou polohu. Barva středu tím pádem určuje, jaká má být výsledná barva celé stěny tento střed obsahující.  Celkový počet kombinací (permutací) pro kostku 3×3×3 je 43 252 003 274 489 856 000.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty hlavolamu.", "content": "Princip verze 3×3×3 byl aplikován na větší i menší rozměry, načež se na trh dostaly typy 2×2×2, 4×4×4, 5×5×5, 6×6×6 a 7×7×7. Dále došlo k opuštění krychlového tělesa, což demonstrují např. hlavolamy Megaminx, Pyraminx nebo Square-1. Konečně existují také tzv. \"siamské kostky\", jež vznikly spojením více jiných kostek — původních i odvozených.  Českým patentem je kostka Square One, alternativně, zejména v České republice, označovaná Square 21.", "section_level": 1}, {"title": "Řešení.", "content": "Rubikovu kostku lze řešit mnoha způsoby. Existuje mnoho systematických metod, díky kterým kostku vyřeší i laik. Postupy se liší především průměrným počtem tahů potřebných na složení, principem a množstvím různých algoritmů, které je potřeba si zapamatovat.  Nejznámější metoda spočívá ve skládání jedné vrstvy po druhé (\"Beginner layer by layer\"). Další známé a používané metody jsou např. tzv. CFOP (\"Jessica Fridrich's method)\", \"Lars Petrus method\", \"Zborovski-Bruchem method\" či \"corners first\"; jejich společným jmenovatelem je to, že byly vyvinuty pro rychlé skládání kostky, tzv. speedcubing, popř. skládání kostky na co nejmenší počet tahů.  V červenci 2010 bylo hrubou výpočetní silou (s různými optimalizacemi) dokázáno, že jakoukoliv kombinaci lze vyřešit do 20 tahů.", "section_level": 1}, {"title": "Speedcubing.", "content": "Pojem speedcubing označuje systém soutěžení ve skládání Rubikovy kostky a příbuzných hlavolamů. Jak název napovídá, jde především o soutěže v co nejrychlejším složení, ve druhé řadě potom o složení v co nejmenším počtu tahů, nicméně populární je též zápolení ve skládání poslepu, kde se závodí i ve složení co největšího počtu kostek, a zřídka se na soutěžích objevuje také skládání jen jednou rukou či nohama. Co se týče soutěžích instrumentů, nejčastěji se soutěží s kostkami 2×2×2, 3×3×3, 4×4×4 a 5×5×5.  Hraje-li se na rychlost, praxe bývá taková, že každý soutěžící úkol splní pětkrát a jako jeho výsledek se započítá aritmetický průměr tří jeho průměrných časů (nejlepší a nejhorší čas se ignorují). Běžné časy ve variantě 3×3×3 klesají pod 20 s, což disciplínu činí divácky atraktivní, nicméně rozšířením kostky na 4×4×4 počet nutných tahů dramaticky stoupá, a s ním pochopitelně i časy.  Disciplíny, v nichž v průběhu sledování účastník soutěže kostku nemůže pozorovat, mívají to pravidlo, že čas se spouští v momentě, kdy si soutěžící kostku začne prohlížet, přičemž normální soutěže se vyznačují tím, že čas přidělený na prohlédnutí kostky před zahájením skládání je konstantní, a sice 15 s.  Oficiální světové rekordy ve složení jedné kostky ke dni 12. listopadu 2019", "section_level": 1}, {"title": "Metody skládání ve speedcubingu.", "content": "Nejznámější klasické metody skládání kostky nejsou pro speedcubing příliš vhodné, protože na složení je potřeba poměrně vysoký počet tahů. Byly proto vynalezeny jiné metody, které počet tahů redukují, a tím složení zrychlují. Dalším důležitým faktorem je, aby potřebné tahy byly na kostce rychle vidět, a snížil se tak čas potřebný na promyšlení dalšího kroku.  Nejpoužívanější metody:  K tak rychlému složení, od jakého je možné slibovat si úspěch v soutěžích, je vedle velké dávky motorického nadání pro provádění správných kroků ve vysoké rychlosti nezbytné se naučit velké množství různých algoritmů, zejména pro složení poslední vrstvy. V případě metody Fridrich, která je mezi speedcubery nejvíce oblíbená a uznávaná, se jedná o 78, metoda Roux v tomto ohledu znamená počet 42. Průměrný počet tahů napříč těmito algoritmy je cca 10.  Všech algoritmů potřebných pro složení poslední vrstvy v jednom kroku je 1 211, což je vzhledem k možnostem lidské paměti příliš velké číslo, a tak se na špičkové úrovni v metodách, kde už jsou hrany horní vrstvy správně natočeny z kroků předtím jen jedním krokem, poslední vrstva řeší ve dvou krocích.  Pro rychlé skládání poslepu se používají úplně jiné metody, ve kterých se používají algoritmy přemísťující jen několik málo kostek na správná místa. Důležitým prvkem pro rychlé skládání poslepu je především schopnost rychle si zapamatovat počáteční rozložení kostky.", "section_level": 2}, {"title": "V populární kultuře.", "content": "Rubikova kostka se objevila v mnoha filmech:  Kostka sehrála roli rovněž v několika seriálech:  Ve filmech a seriálech se kostka typicky vyskytuje v kontextu spojujícím inteligenci určité postavy s její schopností kostku rychle složit, resp. frustrací z neschopnosti ji složit (And The Band Played On, Being John Malkovich, Hellboy, The Wedding Singer, UHF). U nás na stejné téma - frustrace z nesložení kostky, nazpíval písničku Rubikova kostka interpret Karel Zich.  Existuje i tzv. „Rubikův kubismus“, spočívající ve skládání velkého obrazu z rastru Rubikových kostek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rubikova kostka je mechanický hlavolam, ve své původní podobě tvořený krychlí složenou z dílčích barevných krychliček, jehož úkolem je rotacemi přeuspořádat jednotlivé dílčí části tak, aby každá strana celého tělesa byla obarvena jen jednou barvou. V atypických variantách se jedná o hranoly, které nejsou krychlemi, jehlany, mnohostěny a další tělesa.", "tgt_summary": "魔方,在台湾称为魔术方块,在香港和澳门称为扭计骰,为由匈牙利建筑学教授暨雕塑家鲁比克·艾尔内于1974年发明的机械益智玩具,最初的名称叫Magic Cube,1980年Ideal Toys公司于贩售此玩具,并将名称改为Rubik's Cube。", "id": 1239693}
{"src_title": "Politický vězeň", "tgt_title": "政治犯", "src_document": [{"title": "Definice (limity a možnosti).", "content": "Politický vězeň může být ale i ten, kdo je či byl formálně odsouzen na základě zfalšovaných důkazů či vynucených přiznání za smyšlené zločiny nepolitického charakteru, ve skutečnosti však z politických důvodů. Například komunistický režim v Československu se snažil všemožně bránit nezávislým umělecký projevům, proto v roce 1976 uvěznil členy hudební skupiny The Plastic People of the Universe, pod záminkou toho, že zpívají vulgárně, čímž budí veřejné pohoršení.  Režim často následně trestá celé rodiny (například vystěhováním, ztrátou zaměstnání). V historii je nejznámější zavírání odpůrců režimu komunismu či nacismu do koncentračních táborů. V dnešní době je problém politických vězňů vlastní řadě států, ale největší kritika se snáší na země jako jsou Bělorusko, Čína, Kuba, Severní Korea apod., ale lidé jsou za své politické názory či politickou činnost stíháni či vězněni i v demokratických státech. V České republice je například trestné \"Založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka\", anebo \"Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia\" (nejčastěji zpochybňování holocaustu).  V českých zemích souvisí pojem politický vězeň s označením „MUKL“, jimž jsou myšleni političtí vězni (v komunistickém Československu přes čtvrt miliónu lidí), nebo případně (v užším významu) – obzvláště postihovaní vězni, které čekala ta nejtěžší vězení a koncentrační tábory a počítalo se u nich s jejich likvidací (v Československu to byly řádově desetitisíce lidí). Většina z československých politických vězňů byla odsouzena na základě zákona č. 231/1948 sbírky (zákon na ochranu lidově demokratické republiky). Po tomto zákonu byl též pojmenován klub sdružující politické vězně komunismu – K 231, na nějž navázala Konfederace politických vězňů České republiky.  Český právní řád pak zná dva druhy politických vězňů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Politický vězeň je termín používaný pro označení osoby, která je nebo byla vězněna pro svou politickou činnost, příslušnost nebo politické přesvědčení v době, kdy je nebo byla takováto činnost státem pronásledovaná. Někdy jsou šířeji za politické vězně považování i lidé věznění pro svůj rasový původ nebo náboženské přesvědčení.", "tgt_summary": "政治犯(英语:political prisoner),是指以一些人对犯罪时有政治目的,或者以政治目的被认罪的人的称呼,其历史可以上溯到古代。但由于政治犯本身通常不涉及暴力行为,因此也属于良心犯或被称作持不同政见者。由于这个称呼是主观性的,对于一个犯人是否为政治犯通常争议很大,被一国政府认定是不法人士或恐怖主义者的犯人可能自另一国看来是政治犯。因此,关于政治犯的国际争执通常很激烈,一些政府甚至否认政治犯的存在。", "id": 842199}
{"src_title": "Burza cenných papírů Praha", "tgt_title": "布拉格證券交易所", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První burza vznikla v Praze v roce 1861. Roku 1871 byla založena pražská burza pro zboží a cenné papíry. V dobách Rakousko-Uherska zaznamenala velký úspěch při obchodování s cukrem, po první světové válce z ní obchod se zbožím téměř vymizel a nahradily ho již pouze cenné papíry. K jejímu zavření došlo před druhou světovou válkou, roku 1938.  Za dob komunistické vlády nebyla organizace typu burzy potřebná, současná BCPP tak mohla vzniknout až po sametové revoluci. Existuje až od roku 1993 a sídlo má v Burzovním paláci, její vytvoření však bylo připravováno již od roku 1991.  V prosinci 2008 se majoritním akcionářem Burzy cenných papírů Praha stala Wiener Börse AG a následně se BCPP stala součástí skupiny CEE Stock Exchange Group (CEESEG), jejíž členy jsou také další tři středoevropské burzy cenných papírů, a to Burza cenných papírů Vídeň (Wiener Börse), Burza cenných papírů Budapešť (Budapesti Értéktőzsde) a Burza cenných papírů Lublaň (Ljubljanska borza).  V roce 2018 vzniknul trh START pro malé a střední podniky od velikosti 1 mil. EUR. Během prvního START day 15. května 2018 na trh vstoupily firmy Prabos plus a Fillamentum, později své akcie upsaly také firmy také UDI CEE a Primoco.", "section_level": 1}, {"title": "Orgány BCPP.", "content": "Nejvyšším orgánem burzy je valná hromada, která odvolává a volí členy burzovní komory a dozorčí rady, kontrolním orgánem je dozorčí rada. Činnost burzy řídí burzovní komora, je statutárním orgánem a jedná jménem burzy. Ta si může také zřídit tzv. burzovní výbory, které se zabývají konkrétními činnostmi a volí generálního ředitele.", "section_level": 1}], "src_summary": "Burza cenných papírů Praha a. s. (BCPP) je nejvýznamnější burza v České republice, provozuje hlavní trh s akciemi v zemi, sídlí v centru Prahy. Burzovní index pro BCPP má název \"PX\".", "tgt_summary": "布拉格证券交易所(Prague Stock Exchange,PSE)是捷克共和国规模最大和历史最久的证券交易所。在经过二战和共产主义政权时期50年的中断之后,布拉格证券交易所在1993年重新开业。最初的布拉格证券交易所创建于1871年。布拉格证券交易所是CEE证券交易所集团的成员之一。", "id": 1752518}
{"src_title": "Ontologický důkaz existence Boha", "tgt_title": "本体论证明", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Autorem této myšlenky je arcibiskup Anselm z Canterbury, který ji ve svém díle \"Proslogion\" (\"Proslogium seu Alloquium de Dei existentia\") vyjádřil (jako oslovení Boha) takto:", "section_level": 1}, {"title": "Další diskuse.", "content": "Anselmův spis je psán jako oslovení Boha a určen „bratřím“, patrně v klášteře, aby podpořil jejich víru. Není tedy původně míněn jako nepochybný a definitivní důkaz. Proto jej středověcí teologové, například Tomáš Akvinský většinou nepřijali a uvažovali o jiných „cestách“, tj. postupech. Tomáš jich nabízí pět:  Postupy, podobné Anselmovu, hojně rozvíjela novověká metafyzika. Obdobný postup, založený na pravdivosti Boží, užívá Descartes, v jiné podobě Leibniz a další metafyzikové, a to už jako důkazy.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Prvním logickým kritikem Anselmova postupu byl jeho současník, mnich Gaunilo z Marmoutiers, který poukázal na nemožnost dokázat existenci „největšího ostrova“ (pokud si představíme největší myslitelný ostrov, neznamená to ještě, že tento ostrov existuje).  Nedostatečnost Anselmova důkazu vyzdvihl z jiné stránky Blaise Pascal, podle něhož víra v křesťanském slova smyslu není jen teoretickým přesvědčením o existenci Boha:  Zásadní kritiku ontologického důkazu provedl Kant, který odmítl zamlčený předpoklad tohoto postupu, totiž že skutečné bytí či „věc sama“ by mohla být jen atributem, který lze k myšlené věci přidat. Anselmův postup totiž předpokládá, že „to, nad co nic většího nelze myslet,“ už nějak je („v nahlédnutí“) a skutečné bytí je vůči tomu jen něco navíc. Právě tento předpoklad pak umožňuje vyhrotit myšlenku jako spor.  Z čistě logického hlediska lze Anselmův postup kritizovat také proto, že předpokládá, že množina „všeho, co lze myslet“ je přísně uspořádaná a má tedy „nejvyšší“ prvek. Ani tento předpoklad nelze přijmout jako samozřejmý, například v matematické teorii množin. Naopak modálně logickou verzi toho argumentu vyvinul Kurt Gödel.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Přesto měl Anselmův pokus nesmírný význam pro vývoj evropského (západního) myšlení. Anselm byl patrně první křesťanský myslitel, který rehabilitoval pojem „teolog“ a „teologie“ ve smyslu racionální vědy a odvážil se o Bohu tímto způsobem přemýšlet a argumentovat. Ontologický argument se sice dnes převážně odmítá jako důkaz, jako velmi zajímavý myšlenkový postup je však i dnes předmětem odborné diskuse, která probíhá i na internetu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ontologický důkaz existence Boha nebo přesněji ontologický argument je myšlenkový postup, který chce filosoficky zdůvodnit víru v Boha tím, že dokáže jeho existenci.", "tgt_summary": "本体论证明(英语:Ontological argument)是证明上帝存在的一种理论,属于先验性的证明方式。该理论最早由中世纪哲学家伊本·西那和安瑟伦提出。后世的哲学家,包括谢哈布丁·苏哈拉瓦迪(Shahab al-Din Suhrawardi)、勒内·笛卡儿、戈特弗里德·莱布尼茨、诺曼·马尔康姆(Norman Malcolm)、阿尔文·普兰丁格等都从不同角度发展了本体论证明。而数学家库尔特·哥德尔还通过模态逻辑给出了本体论证明的数学表达式。", "id": 2524567}
{"src_title": "Titus", "tgt_title": "提圖斯", "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "Titus se narodil dva roky před smrtí Caliguly jako příslušník poměrně nevýznamné rodiny Flaviů. Během svého dětství prošel stejnou výchovou a vzděláním jako Britannicus, syn císaře Claudia. Údajně byli natolik blízkými přáteli, že se napil ze stejného poháru, kterým byl Britannicus otráven. Když se později stal císařem, nechal v paláci vystavět jeho sochu ze zlata.  Po prvních politických zkušenostech v nižších úřadech sloužil Titus od roku 61 jako vojenský tribun v Horní Germánii a v Británii. V těchto provinciích velel jeho otec jako legát římským jednotkám. V roce 64 se Titus vrátil z Británie do Říma, kde pracoval jako advokát a zastával obvyklé úřady mladého senátora. Ve stejném roce se oženil se svojí první ženou Arrecinou Tertullou, jejíž původ není znám. Tertulla zemřela krátce po svatbě, pravděpodobně při porodu dcery Julie. Jeho druhou ženou byla Marcia Furnilla, která pocházela z rodiny bývalého prokonsula Afriky. Z tohoto spojení nezískala rodina Flaviovců žádné výhody, protože Marciina rodina upadla u císaře Nerona v nemilost a manželství bylo krátce nato rozvedeno.", "section_level": 1}, {"title": "Židovská válka.", "content": "V provincii Judea vypukla v roce 66 revolta židovského obyvatelstva proti Římu. Jejími důvody byla vysoká daňová zátěž a svévole římských místodržitelů, neúcta k židovskému náboženství a řada dalších faktorů objektivní i subjektivní povahy. K potlačení nepokojů vtáhla do oblasti vojska pod vedením Gaia Cestia Galla, ta však musela za velkých ztrát ustoupit a z lokální záležitosti na předpolí Asie se stala věc celoříšského významu. Už jen z hlediska prestiže bylo nemyslitelné, aby císařské úřady nechaly vývoj situace bez odpovědi.  Úkolem porazit židovské vzbouřence pověřil císař Nero ještě v roce 66 osvědčeného velitele Vespasiana, který pro něj vzhledem ke svému prostému původu nepředstavoval velké ohrožení. Vespasianus dostal k dispozici tři legie a četné pomocné sbory, celkem asi 60 000 mužů ve zbrani. S sebou vzal i tehdy šestadvacetiletého Tita, který byl pověřen velením XV. legie. Titus sice neměl pro tak vysokou funkci potřebný věk a prakticky žádné zkušenosti, rychle se však osvědčil a již roku 67 se mu podařilo dobýt město Jaffa. Zúčastnil se pak vojenských akcí u Guš Chalav, Tiberiady, Tarichey i Gamaly.", "section_level": 2}, {"title": "Rok čtyř císařů.", "content": "Krátce po vypuknutí židovské války zažila římská říše dosud největší krizi od vzniku principátu. Svržení císaře Nerona v červnu 68, způsobené zejména špatným stavem financí, přivedlo na trůn prvního císaře z jiného než julsko-klaudijského rodu – Servia Sulpicia Galbu – avšak jeho vláda měla jen epizodický ráz; již v lednu 69 přišel také on o moc. Následná občanská válka mezi novými pretendenty trůnu, Othonem a Vitelliem, v níž nakonec zvítězil Vitellius, otřásla celým impériem a zpustošila sever Itálie. V mezidobí stále probíhal krvavý konflikt s Židy na východě.  Vespasianus a Titus se k nečekanému vývoji situace postavili svorně – po Neronově smrti se Titus ihned vypravil za Galbou, aby mu oznámil loajalitu vojsk bojujících v Judeji. Později oba Flaviovci zaujali vyčkávací pozici, dokud nebylo zřejmé, jak vratké Vitelliovo postavení je. V červenci 69 provolaly legie v Sýrii, Egyptě a Judeji Vespasiana císařem a ten nejpozději v srpnu téhož roku udělil Titovi titul \"caesar\". Občanská válka s Vitelliem měla poté rychlý průběh – v prosinci ovládli Flaviovci Řím, zatímco Vitellius zahynul. Na římský trůn nastoupila nová dynastie.", "section_level": 2}, {"title": "Císařským princem.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obléhání Jeruzaléma.", "content": "Po vítězství se Vespasianus odebral do Říma, aby se pokusil odstranit následky občanské války, a jeho roli na východě převzal Titus. Bylo mu nařízeno, aby židovskou válku dovedl do konce (\"ad reliqua Iudaici belli perpetranda\"), což konkrétně znamenalo především dobytí Jeruzaléma, který až dosud odolával všem výpadům římských vojsk. Zda bylo plánováno i úplné zničení města, nelze na základě dochovaných pramenů rozhodnout, pravděpodobně však Římané žádné jasné plány neměli. Na jaře roku 70 zahájil Titus se čtyřmi legiemi obléhání pevnosti, v níž se tehdy shromáždila skoro třetina obyvatel Judeje, aby oslavila nejdůležitější židovský svátek, pesach. Titus prý dal před očima obléhaných mučit a ukřižovat velké množství Židů, podle Flavia Iosepha jich bylo až 500 denně. Zlomit odpor obránců však přesto nebylo snadné.  V průběhu června a července zdolali Římané všechny obtíže, které jim bránily v postupu. Po dobytí a rozboření druhého pásma hradeb přikázal Titus zbudovat kolem celého města zeď, aby obléhaným vzal naději na jakoukoli možnost úniku. Touto cestou mělo být více než 600 000 Židů během několika týdnů vyhladověno. Střed města spolu s chrámem se udržel až do počátku srpna, poté Titovi vojáci podpálili chrámový okrsek a usmrtili všechny, kteří dosud nezemřeli hladem či nespáchali sebevraždu. Během obléhání prý zahynulo 1 100 000 lidí, o něco menší počet přežil. Jeruzalémský chrám byl zcela zničen.  S podrobeným obyvatelstvem se nakládalo mimořádně krutě – velká část byla prodána do otroctví nebo zabita při hrách v cirku, příjmy ze země si přisvojil císařský fiskus, dávky určené na vydržování jeruzalémského chrámu přešly na zabezpečení chrámu Jova Kapitolského v Římě. V červnu 71 oslavil Titus spolu s Vespasianem nad Židy triumf.", "section_level": 2}, {"title": "Politická role za Vespasiana.", "content": "Po skončení židovské války začal Vespasianus systematicky připravovat půdu pro Titův nástup na trůn. Oba spolu sdíleli skoro každý rok konzulát – častěji než většina jejich předchůdců i nástupců. V roce 71 se stal Titus prefektem pretoriánů a v roce 73 spolu s otcem i censorem. Čtrnáctkrát ho vojsko provolalo za \"imperátora\".  Z titulu různých funkcí se Titus angažoval v soudnictví, kde mnohdy vystupoval tak nemilosrdně, že si vysloužil pověst \"řezníka\". Podle Suetonia procesy nejen osobně řídil, ale často je nechával rozhodovat lidem v divadle. Pro údajnou velezradu dal popravit několik senátorů, celkově se však projevil jako schopný administrátor, přístupný radám druhých. Pravidelně ho bylo možno vidět na zasedání senátu, kde dokázal vyjít s různými zájmovými skupinami; mnozí v něm viděli faktického Vespasianova spoluvládce.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda.", "content": "Vespasianova smrt 23. června 79 vynesla Tita automaticky do čela říše – on sám počátek své vlády počítal od 24. června téhož roku (\"dies imperii\"). Zesnulý císař byl slavnostně pohřben a prohlášen za boha (\"consecratio\"), přičemž jeho syn a nástupce si připojil ke jménu přídomek \"divi Vespasiani filius\" (syn božského Vespasiana). Současně mu byly uděleny všechny tituly a pocty, které si přisvojili jeho předchůdci v 1. století, od čestného jména Augustus až po hodnost nejvyššího velekněze.  Titova vláda stála ve znamení všeobecného míru a jediným projevem neklidu bylo vystoupení jakéhosi Terentia Maxima v Malé Asii, který svým zjevem připomínal Nerona – to mu umožnilo vydávat se za císaře a získat si jisté množství straníků. Nakonec Terentius uprchl za Eufrat k parthskému králi Artabanovi III., u něhož našel dočasně azyl; později ho Parthové usmrtili.", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní politika.", "content": "Zkušenosti s Titem ve funkci \"caesara\" a prefekta pretoriánů vzbuzovaly zpočátku obavy, zda se z něj nestane \"druhý Nero\", Titus však všechnu nedůvěru rozptýlil mírností a velkorysostí. Stejně jako otec udržoval dobrý vztah se senátem a zcela nečekaně slíbil, že nikdy nenechá popravit žádného senátora – tím si získal na svou stranu aristokracii. Tato politika se odlišovala od politiky většiny panovníků v 1. století a Titovi získala takovou proslulost, že jej současníci obratem zařadili mezi \"dobré císaře\".  V administrativní a vojenské oblasti pokračoval Titus v dosavadním kurzu, což kromě ofenzívy v Británii znamenalo především opevňování hranic, zvláště v Podunají a na Eufratu. Jeho zákonodárná činnost se týkala tak odlišných sfér, jako bylo pozemkové vlastnictví, otázky manželské a právo svobodně odkazovat majetek. Obklopil se schopnými rádci a na veřejnosti vystupoval jako uvážlivý vládce, pečující o blaho všech vrstev společnosti. Po celé říši se rozšiřovala síť komunikací, zlepšovala se infrastruktura. Z řady opatření profitovali vojáci, provinciálové a chudší skupiny Římanů.", "section_level": 2}, {"title": "Živelní pohromy.", "content": "Vážným problémem, se kterým se Titus musel vypořádat, byl nečekaný výbuch Vesuvu 23. srpna 79. Vyžádal si četné oběti na životech (zahynul i známý polyhistor Plinius Starší) a sopečný popel zasypal města Pompeje, Herculaneum a Stabie. Titus se ujal odstraňování následků katastrofy osobně a vysloužil si za to uznání veřejnosti – problémy tím však neskončily. Během jeho pobytu v Kampánii zachvátil Řím mohutný požár, při němž byla zničena řada budov (včetně Pompeiova divadla a chrámu Jova Kapitolského). Také v tomto případě bylo nutné zajistit postiženým pomoc.", "section_level": 2}, {"title": "Stavební činnost.", "content": "V roce 80 se Titovi podařilo dokončit Flaviovský amfiteátr (Koloseum), s jehož stavbou započal už Vespasianus. K jeho zasvěcení byly uspořádány velmi nákladné, sto dnů trvající hry, jejichž součástí se stala kromě bojů zvířat a gladiátorů i námořní bitva (\"naumachie\"). Stavbu amfiteátru hradili Římané z válečné kořisti získané za židovské války, jak o tom svědčí nově interpretovaný nápis z 1. století. Kromě toho pečoval Titus o rozvoj akvaduktů v hlavním městě (\"Aqua Marcia\", \"Curtia\" a \"Caerulea\") a vydal příkaz, aby se část Neronova \"Zlatého domu\" (\"Domus aurea\") přestavěla na lázně. O jeho velkorysosti vůči obětem katastrof (obnova Kampánie a Říma) již byla řeč.", "section_level": 2}, {"title": "Panovnická stylizace.", "content": "Podobně jako Vespasianus byl Titus nucen zabývat se i otázkami legitimity a panovnické stylizace. Flaviovci se nemohli pochlubit obrazy slavných předků jako jiné rody a museli v tomto směru poukazovat na vlastní úspěchy a schopnosti – k tomu jim posloužilo vítězství v židovské válce. Na Titových mincích se objevily legendy \"IVDAEA CAPTA\" či \"IVDEA DEVICTA\" (\"Judea podrobena, poražena\"), vyjadřující zásluhy nové dynastie o stát. Titus nicméně odmítl připojit ke svému jménu vítězné příjmení \"Iudaicus\", protože nechtěl být spojován s židovským náboženstvím a zvyky. V případě Judeje navíc ani nešlo o dobytí nového území, ale jen o \"bellum iustum\", spravedlivou válku proti vzbouřencům.  Legitimitu flaviovského rodu se Titus pokoušel upevnit navázáním na julsko-klaudijské dědictví. Dal razit pamětní mince svých zbožštěných předchůdců na trůně, Augusta a Claudia. Stejně jako Augustus dbal o kult vlastního rodu a zahájil stavbu chrámu božského Vespasiana – ten byl však dokončen až po jeho smrti.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Titus zemřel roku 81 na stejném místě jako jeho otec Vespasianus. Jeho předčasná smrt sice vyvolala domněnky, že byl otráven svým bratrem Domitianem, avšak má se za to, že zemřel přirozenou smrtí. Podle některých zpráv prý navzdory radám lékařů navštívil lázně, a to jeho nemoc vážně zhoršilo.", "section_level": 2}, {"title": "Citát.", "content": "Titova reakce na to, že jednou neudělal za celý den nic dobrého.  Suetonius, \"Titus\" 8, 1.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Prameny  Bibliografie", "section_level": 1}], "src_summary": "Titus Flavius Vespasianus, jako císař \"Imperator Titus Caesar divi Vespasiani filius Vespasianus Augustus\" (30. prosince 39 Řím – 13. září 81 Aquae Cutiliae), byl římský císař z flaviovské dynastie panující od 24. června 79 do 13. září 81. Byl starším synem vojevůdce a pozdějšího císaře Tita Flavia Vespasiana a bratrem Flavia Domitiana, posledního flaviovského vladaře. Jako první císař nastoupil na trůn po svém vlastním otci.", "tgt_summary": "提图斯·弗拉维乌斯·维斯帕西亚努斯(Titus Flavius Vespasianus,与父亲维斯帕先同名),史学家通称为提图斯,教会中文作提多王,41年(一说为39年)12月30日—81年9月13日。罗马帝国弗拉维王朝的第二任皇帝,79年—81年在位。提图斯以主将的身份,在70年攻破耶路撒冷,大体上终结了犹太战役。他经历了三件严重灾害:79年的维苏威火山爆发、80年的罗马大火与瘟疫。他是一个在当时普遍受到人民爱戴的皇帝。", "id": 2245400}
{"src_title": "Boris Jelcin", "tgt_title": "鲍里斯·尼古拉耶维奇·叶利钦", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se 1. února 1931 ve Sverdlovské oblasti. Jeho otec Nikola Jelcin byl odsouzen za protisovětskou agitaci k nuceným pracím v gulagu; jeho matka byla švadlena. Jelcin vystudoval Puškinovu střední školu v Bereznikách. I přes problémy s učiteli a otcem nakonec toto desetileté vzdělání dokončil. Jelcin přišel o dva prsty, když s se s kamarády pokoušel rozebrat granát, který ukradl ve skladech Rudé armády.  Vyšší vzdělání získal až na Uralské technické univerzitě ve Sverdlovsku, oboru stavitelství. Téma jeho diplomové práce bylo „Televizní věž“.  Od prací různých stavbyvedoucích a inženýrů se postupně propracoval až k vyšším funkcím v Komunistické straně Sovětského Svazu.", "section_level": 1}, {"title": "Člen KSSS.", "content": "Členem Komunistické strany Sovětského Svazu byl od roku 1961 do roku 1990. V roce 1968 začal pracovat v komunistické státní správě. V roce 1977 se stal lídrem KSSS ve Sverdlovsku, v témže roce nechal zbořit Ipaťjevův dům, ve kterém byl v roce 1918 popraven car Mikuláš II. Alexandrovič se svou rodinou.  Od 24. 12. 1985 zastával funkci předsedy KSSS v Moskvě, kterou získal díky Michailu Gorbačovovi a Jegoru Ligačevovi. Tvářil se jako velký reformátor a populista (např. jezdil do práce trolejbusem), čímž si získal popularitu u obyvatel Moskvy. Kvůli sporům s Gorbačovem a Ligačevem byl v roce 1987 sesazen ze všech vysokých funkcí. Po odebrání funkce předsedy KSSS v Moskvě (11. 11. téhož roku) se dokonce pokusil spáchat sebevraždu. Díky kritice Politbyra (vrcholného aparátu KSSS) a Gorbačova si vysloužil antikampaň; ta mu však jen přidala na popularitě.", "section_level": 1}, {"title": "Prezident Ruské sovětské federativní socialistické republiky.", "content": "V březnu 1989 se Jelcin dostal na volební kandidátku tzv. Kongresu lidových zástupců v Moskvě, když v poslední chvíli odstoupil jeden ze dvou předem vybraných kandidátů KSSS, kosmonaut Georgy Grechko. Jelcin zvítězil nad druhým kandidátem poměrem 89:7 a byl zvolen jako delegát za oblast Moskvy. Spolu s dalšími pro-demokratickými poslanci (Sacharov, Afanasjev, Starovojtova, Murašev, Sobčak, Popov, ad.) byl členem menšinového tzv. Meziregionálního sdružení poslanců Kongresu, které svou morální a intelektuální autoritou zcela změnilo dosavadní systém.  V květnu roku 1990 byl vybrán za předsedu Prezídia Nejvyššího Sovětu Ruské sovětské federativní socialistické republiky. Jelcin byl podporován jak demokraty, tak konzervativci. V červenci 1990 vystoupil z KSSS.  12. června 1991 zvítězil s podílem 57 % hlasů v demokratických prezidentských volbách Ruské republiky. Ve své kampani kritizoval zejména diktátorství, avšak vůbec nenavrhl, jak nastartovat tržní hospodářství v Rusku.  Komunisté vedení Vladimirem Krjučkovem provedli 18. 8. 1991 puč proti Michailu Gorbačovovi; ten byl uvězněn na Krymu. Jelcin tento převrat úspěšně potlačil a u ruského Bílého domu na něj reagoval projevem z dělové věže tanku. Ten zapříčinil ještě větší nárůst jeho popularity.  Přestože byla Gorbačovova pozice zachována, ztratil téměř veškerou moc. Ruská vláda převzala veškerou kontrolu nad Sovětským svazem.  V listopadu 1991 zakázal Komunistickou stranu v celé Ruské sovětské federativní socialistické republice. Na začátku prosince roku 1991 Ukrajina odhlasovala nezávislost na SSSR. O týden později, 8. prosince 1991, se setkal s ukrajinským prezidentem Leonidem Kravčukem a vůdcem Běloruska Stanislavem Šuškevičem. Společně dohodli rozpad Sovětského svazu, jenž byl nahrazen Společenstvím nezávislých států. Podle Gorbačova byly celou dobu tyto plány uchovány v tajnosti a mělo se jednat o puč proti němu.  24. prosince Ruská federace převzala sovětské křeslo v OSN. Den poté prezident Gorbačov abdikoval a Sovětský svaz přestal existovat.", "section_level": 1}, {"title": "Prezident Ruské federace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomické reformy.", "content": "Po rozpadu Sovětského svazu se stalo jeho hlavní prioritou urychlení ekonomické restrukturalizace a masivní privatizace státního podnikání. Konkrétní provedení této změny se ale ukázalo být nesmírně nešťastným a ruská ekonomika po celá devadesátá léta stagnovala.  Za vinu to lze klást  Jeho reformní program začal působit v lednu 1992. Protože prudce vzrostly ceny, vládní výdaje byly přísně omezeny a byly zavedeny tvrdé daně. Muselo být odstaveno mnoho průmyslu a nastala inflace a hospodářská krize. Zbohatli jen lidé kolem Jelcina.  Někteří politici se okamžitě od jeho programu distancovali. Vláda se rozdělila na dva tábory, na jeho přívržence a opozici, které se navzájem začaly obviňovat z korupce. Alexandr Ruckoj, který vedl protikorupční komisi, obvinil Jelcinovy blízké spolupracovníky. 45 z 51 oznámených obvinění se ukázala být pravdivými. On sám pak reagoval sesazením Ruckoje z jeho funkce.  V roce 1992 opozice proti jeho reformám ještě zesílila. Ruský viceprezident Alexandr Ruckoj označil Jelcinův program za „ekonomickou genocidu“. Některé republiky začaly volat po úplné samostatnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Politická krize.", "content": "V tomto roce také zápasil s Nejvyšším Sovětem a Shromážděním lidových zástupců. V prosinci 1992 vetovalo 7. Shromáždění lidových zástupců kandidaturu Jegora Gajdara na předsedu vlády, která byla iniciována právě Jelcinem.  Tento konflikt se obnovil 20. března 1993, kdy v televizním projevu k národu oznámil, že hodlá převzít vyšší pravomoci, aby mohl realizovat svůj reformní program. Narychlo svolané 9. Shromáždění lidových zástupců se pokusilo pomocí obžaloby z 26. března 1993 svrhnout Jelcina z funkce prezidenta. Nicméně 25. května 1993 uspěl Jelcin v parlamentním referendu o důvěru v něj a jeho reformní program.  21. září 1993 Jelcin rozpustil dekretem Nejvyšší Sovět a Shromáždění lidových zástupců. Tento dekret, který odporoval ruské ústavě z roku 1978, zajistil přechodové období do voleb do nového parlamentu, Státní dumy, a referenda o nové ústavě.  Odpovědí bylo, že předseda Nejvyššího sovětu (Čečenec) Ruslan Chasbulatov označil prezidentův krok za státní převrat a vyzval občany, policii a armádu, aby se proti Jelcinovi postavila. Alexandr Ruckoj oznámil, že přebírá prezidentovy pravomoce, a parlament to v nočních hodinách schválil. Premiér Viktor Černomyrdin, předsednictvo vlády, ministři obrany, vnitra a bezpečnosti se však postavili na Jelcinovu stranu.  Události v Moskvě nasvědčovaly, že se schyluje k občanské válce. 2. října propukly protijelcinovské nepokoje ve středu Moskvy a 3. října vyhlásil Boris Jelcin v hlavním městě výjimečný stav jako odpověď na útok stoupenců ruského viceprezidenta Alexandra Ruckoje na televizní studio v Ostankinu. Několik tisíc lidí proniklo do televizní budovy a vyřadilo z provozu první program ruské televize, přičemž jich desítky přišly o život. Cestu do budovy si totiž útočníci prorazili nákladními auty, stříleli přitom z ručních zbraní a házeli granáty. Útok na televizní studio v Ostankinu vedl generál Albert Makašov. Mrtví byli i při útoku na moskevskou radnici, kdy vzbouřenci obsadili její dolní patra.  Předseda parlamentu Ruslan Chasbulatov vyzval své stoupence, aby obsadili Kreml. Okolo poledne 4. října zaútočila armáda na sídlo parlamentu, když předtím vyzvala obránce, aby složili zbraně. Budovu parlamentu nejdříve opustily ženy a děti a po nich vyšlo s rukama nad hlavou několik desítek poslanců. Po 13. hodině pronikla vládní vojska do budovy parlamentu, kde narazila na silný odpor. V prostorách parlamentu začaly boje, při nichž přišly o život desítky lidí. Část budovy zachvátil požár. V podvečer už byla celá budova obsazena a hlavní vůdcové vzpoury - předseda parlamentu Ruslan Chasbulatov a viceprezident Alexandr Ruckoj - zatčeni. Druhý den zatýkání pokračovalo. Celá akce stála na 190 mrtvých a 440 zraněných.  Nové volby do Státní dumy se konaly 12. prosince 1993. Pravice i komunisté prokázali velice dobré výsledky, na rozdíl od „Ruské volby“ podporované Jelcinem. Referendum pořádané v tu samou dobu přineslo novou ústavu, která znatelně posílila moc prezidenta. Ten získal právo jmenovat členy vlády, odvolat předsedu vlády a v některých případech dokonce i rozpustit Dumu.", "section_level": 2}, {"title": "Privatizace.", "content": "Významnou událostí se stala privatizace v roce 1993. Oficiálně měla být privatizace rozdělením státního majetku mezi občany. Každý si mohl koupit za malý poplatek privatizační poukázky, které mohl použít v privatizačních aukcích. Nominální cena poukázky byla 10.000 rublů, v průběhu kupónové privatizace klesla na 4000 rublů a následně se vrátila k deseti tisícům rublů. Průměrná měsíční mzda v tu dobu kvůli inflaci rostla: v roce 1992 byla 6.000 rublů, v roce 1993 58.700. Podniky byly v kupónové privatizaci prodány za poměrně nízké ceny.  Když získal absolutní moc v Rusku, porušoval zákony například dosazováním svých příbuzných na vysoké vládní posty. Prezidentovým poradcem se v roce 1996 stala jeho dcera Taťána Djačenková.  Jeho zvláštní chování už bylo známé. V srpnu roku 1994 se pokusil Jelcin dirigovat orchestr při návštěvě Německa. V září stejného roku zase nedorazil na schůzku s irským předsedou vlády. Jako oficiální důvod bylo uvedeno, že prý zaspal.", "section_level": 2}, {"title": "Čečensko.", "content": "V prosinci 1994 nařídil invazi do Čečenska, aby upevnil moskevskou moc nad touto republikou. Vojenské síly odvolal až v roce 1996 mírovou dohodou. Ta zajistila Čečensku větší autonomnost, ale ne úplnou nezávislost.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé období.", "content": "V červenci 1996 byl znovu zvolen prezidentem; avšak s pomocí oligarchů, kteří získali bohatství díky napojení na jeho vládu. Svého komunistického protivníka porazil už v prvním kole, i když získal jen 35 % hlasů.  Rok po volbách podstoupil operaci srdce a musel zůstat v nemocnici několik měsíců.  Po dobu své vlády získal 40 miliard USD z fondů Mezinárodního měnového fondu a dalších organizací, které podporovaly ruskou ekonomiku a jeho samotného. Bohužel, většina z těchto peněz byla rozkradena Jelcinovými blízkými spolupracovníky.  V roce 1998 nastala ekonomická krize vyvolaná krizí trhů v Asii, prudkým poklesem ceny ropy a vnitroekonomickými problémy Ruska, která vedla k prudkému zhoršení schopnosti Ruska splácet dluh. Způsobila paniku na finančních trzích a kolaps ruské měny, Rublu.  15. května 1999 Jelcin ustál další pokus o obvinění, tentokrát demokratickou a komunistickou opozicí ve Státní Dumě. Byl spojen s několika protiústavními aktivitami z nichž nejvýznamnější byly dohoda o rozpadu Sovětského svazu v prosinci 1991, puč v roce 1993 a invaze do Čečenska. Avšak žádné z těchto obvinění nezískalo potřebnou dvou třetinovou podporu ve Státní Dumě.  9. srpna 1999 sesadil Jelcin z funkce předsedu vlády Sergeje Stepašina a už počtvrté odvolal celou vládu. Za Stepašina dosadil na místo předsedy vlády Vladimira Putina, který nebyl v té době příliš známý. Jelcin oznámil, že Putina by rád viděl jako svého nástupce.  V průběhu kosovské války v roce 1999 Jelcin silně kritizoval NATO a jeho vojenskou kampaň proti Jugoslávii. Varoval před možným zákrokem, pokud by NATO vysadilo vojáky v Kosovu.", "section_level": 2}, {"title": "Abdikace.", "content": "Jelcin pokračoval jako prezident Ruska až do 31. prosince 1999. V posledních měsících jeho vlády s ním souhlasilo už jen 5 % občanů. Přemluven svou dcerou Taťánou Djačenkovou 31. prosince 1999 rezignoval. Podle ruské ústavy se stal novým prezidentem stávající předseda vlády, Vladimir Putin. Další volby byly naplánovány až na 26. března 2000. 23. dubna 2007 exprezident Ruské federace Boris Jelcin zemřel na zástavu srdce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Boris Nikolajevič Jelcin (:, 1. února 1931 – 23. dubna 2007 Moskva) byl první prezident Ruské federace, který tuto funkci zastával v letech 1991 až 1999. V roce 1991 byl zvolen prvním a zároveň i též posledním prezidentem RSFSR; jeho úřad měl tvořit určitou protiváhu prezidentovi Sovětského svazu.", "tgt_summary": "鲍里斯·尼古拉耶维奇·叶利钦(,1931年-2月1日-2007年-4月23日),苏联和俄罗斯政治家,俄罗斯联邦首任总统,任期为1991年至1999年。曾历任苏联共产党中央政治局候补委员、苏共莫斯科市委第一书记、苏联俄罗斯联邦最高苏维埃主席。", "id": 216305}
{"src_title": "Displej", "tgt_title": "显示器", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První dálkově či automaticky ovládané displeje byly tvořeny otočnými listy, přičemž na jednotlivých listech mohly být jak jednotlivé znaky (číslice, písmena), tak i celá slova či víceslovné informace. Například v České republice byly na tomto principu založeny informační tabule odjezdů či příjezdů vlaků na nádražích, dodávané podnikem Pragotron. Princip byl využíván i například na různých hodinách (například v pražském metru, ale leckdy i na pouličních či nástěnných hodinách či na budících), jako signalizace obsazenosti parkoviště, na čelních displejích původní verze tramvají Tatra KT8D5 atd. V angličtině bývá označován jako split-flap display, v češtině byl nejčastěji označován podle názvu výrobce jako pragotron, oficiální název výrobku v nabídce výrobce byl „listové překlápěcí jednotky“. Výhodou je dobrá čitelnost textu (který býval přisvícen zpravidla zářivkou) a možnost využití libovolných barevných kombinací i grafických prvků, nevýhodou omezený počet zobrazitelných údajů a nutnost mechanického zásahu pro zařazení nové možnosti (např. nové cílové stanice). Novější generace elektromechanických displejů je založena na bodech tvořených otočnými dvoupolohovými disky, které jsou ovládány elektromagneticky nebo servomotorky a v některých verzích navíc osvíceny LED diodami. Systém je označován například jako DOT (či LED-DOT) displej, v angličtině jako flip-disc nebo flip-dot display. V České republice byl tento systém známý zejména z autobusů Karosa dodávaných s vnějšími ukazateli směru DOT-LED od firmy BUSE Blansko, ale také na nejstarších typech dálkově ovládaných silničních informačních tabulích. Ve druhé polovině prvního desetiletí začal být vytlačován LED a LCD displeji, avšak Dopravní podnik hlavního města Prahy jej ještě v letech 2010 a 2011 začal používat pro on-line zobrazování odjezdů na tramvajových zastávkách, přičemž jedním z hlavních důvodů pro volbu tohoto systému byla nízká spotřeba elektrické energie, kterou displej spotřebovává pouze pro změnu údajů, zatímco za dne ji nepotřebuje k samotnému zobrazení údajů. Poměrně často závadou je nefunkčnost některých bodových disků či zpoždění při jejich otáčení. V souvislosti s pražskými zastávkami byl tento displej označován termínem lístečkový systém. V USA a v Kanadě se používaly také tzv. vane displays, které zobrazovaly číslice sedmisegmentovým systémem obvyklým u LED a LCD displejů, avšak jednotlivé segmenty jsou tvořeny otočnými listy. Tyto displeje se používaly například k zobrazení času, sportovního skóre, cen apod.  První elektronické displeje bez mechanické části byly velmi jednoduché, text nebo číslice byly sestaveny z několika výbojek (na principu doutnavky). Pro každé číslo byla k dispozici příslušně tvarovaná výbojka a všechny byly umístěny za sebou v jednom průhledném pouzdru. Podle potřeby se jednotlivé výbojky rozsvěcovaly a vytvářely tak svítící čísla (podle toho nesou název digitron). Jejich nevýhodou byla relativně vysoká spotřeba (řádově miliampéry, což znamenalo velmi krátkou životnost baterií v kalkulačce), potřeba vysokého napětí (100–200 voltů) a fakt, že jednotlivé číslice byly v nestejné vzdálenosti od pozorovatele.  Digitrony byly nahrazeny znakovými LED displeji, které využívají segmenty sestavené ze světlo emitujících diod (stále s poměrně velkou spotřebou proudu). Po LED displejích se začaly používat displeje z tekutých krystalů (LCD), které měly výrazně nižší spotřebu proudu. Monochromatické LCD displeje při rozumném vnějším osvětlení nevyžadovaly ani podsvícení (využívaly za displej umístěnou světlo odrazivou plochu, která využívá přirozené přední osvětlení). Nejjednodušší LCD displeje zobrazují monochromaticky několik předem připravených segmentů (segment buď světlo propouští, nebo je-li aktivní pohlcuje, případně někdy opačně), ze kterých jsou složeny zobrazované symboly. Pokročilejší LCD displeje využívají matici bodů (pixelů, tzv. rastrová grafika). Především díky velmi nízkému příkonu se používají dodnes v digitálních hodinách a kalkulačkách.  Barevný LCD displej má vyšší potřebu světla a také sám o sobě nesvítí. Proto vyžaduje podsvícení dodatečným zdrojem světla ze zadní strany. Barevné LCD displeje se využívají pro televize a počítače, kde nahradily vakuové CRT obrazovky. První barevné LCD displeje byly typu DSTN, dnes se používá téměř výhradně technologie TFT a plazmový displej.  Nejnovější barevné displeje používají technologii OLED, kde je displej složen ze svítivých diod. Někdy se u LCD displejů používá LED-podsvícení a tyto se někdy nesprávně považují za OLED.", "section_level": 1}], "src_summary": "Displej () je zařízení pro zobrazování informací jako je text nebo obraz v různé podobě. V elektronických přístrojích slouží k zobrazování různých údajů. V informatice se displeje používají pro konstrukci terminálů.", "tgt_summary": "显示器(英语:display device)是一种输出装置,用于显示影像及色彩。常见的显示器是电脑及电视的萤幕。", "id": 1666126}
{"src_title": "Albumin", "tgt_title": "白蛋白", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "Albumin je globulární protein elipsoidního tvaru, tvořený jediným polypeptidovým řetězcem o 585 aminokyselinách. Obsahuje 17 disulfidových můstků a působením proteáz se štěpí na tři domény s rozdílnými funkcemi. Molekulová hmotnost albuminu je 67 kDa.  Albumin na rozdíl od ostatních plazmatických proteinů není glykoproteinem.", "section_level": 1}, {"title": "Syntéza a výskyt v organismu.", "content": "Albumin je, podobně jako většina proteinů krevní plazmy, syntetizován v játrech. Ty produkují za den asi 12 g albuminu, což je 50% proteinů vylučovaných játry a čtvrtina celkových proteinů v játrech tvořených. Proto se jakákoliv porucha schopnosti jater syntetizovat proteiny projeví sníženým množstvím albuminu.  Zhruba 42% celkového tělního albuminu se nachází v plazmě, zbytek je ve tkáních, hlavně v podkoží a ve svalech. Nepatrné množství (120 – 300 mg/l) proniká přes hematoencefalickou bariéru do mozkomíšního moku. Směnitelný pool albuminu (= tzn. množství ihned dostupného albuminu v organismu) je asi 3,5 – 5,0 g/kg.  Biologický poločas albuminu je asi 20 dní, poté je odbouráván, hlavně endoteliemi (buňkami tvořící výstelku) krevních kapilár. Malé množství albuminu proniká do moči, ztrácí se také difúzí do trávicí trubice.", "section_level": 1}, {"title": "Hypoalbuminemie.", "content": "Hypoalbuminemie, tedy snížená koncentrace albuminu, může být způsobena poklesem syntézy v játrech, třeba při proteinové podvýživě nebo při onemocněních jater, jako je jaterní cirhóza. Množství albuminu klesá také při zvýšené ztrátě proteinů (močí při nefritidách, přes trávicí trakt při exsudativních enteropatiích, jako jsou záněty střev nebo celiakie).  Pokles koncentrace albuminu může být příznakem zánětů, akutních stavů nebo nádorů – je totiž negativním reaktantem akutní fáze, ale vzhledem k dlouhému biologickému poločasu se snížení syntézy projeví až později. Zánět nebo nádor mohou vést také ke zvýšenému katabolismu albuminu.  Vzácně se vyskytuje analbuminemie, defekt syntézy albuminu. Pacienti mají v plazmě jen velmi malé množství (až 2 g/l, max. 10 % normálních hodnot). Kupodivu jsou pacienti většinou klinicky zdraví.", "section_level": 2}, {"title": "Hyperalbuminemie.", "content": "Opačný stav – hyperalbuminemie, kdy je koncentrace albuminu naopak vyšší, je většinou způsoben dehydratací, kdy dojde ke snížení objemu vody v plazmě a albuminu je pak relativně více.", "section_level": 2}, {"title": "Funkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Koloidní osmotický tlak = onkotický tlak.", "content": "Protože albumin je relativně malý protein a je v krevní plazmě ve velké koncentraci (35 – 53 g/l) představuje 75 – 80% onkotického tlaku lidské plazmy. To je důležité v arteriální části krevního oběhu, kdy je hydrostatický tlak uvnitř cév větší než hydrostatický tlak ve tkáních. Koloidní osmotický tlak generovaný albuminem a dalšími plazmatickými proteiny zabraňuje nadměrnému průniku tekutiny do tkání. Při nedostatečné syntéze proteinů se objevují otoky.", "section_level": 2}, {"title": "Transport volných mastných kyselin.", "content": "Volné mastné kyseliny jsou, navzdory svému jménu, v plazmě přenášené navázané na albumin. Albumin má pro mastné kyseliny několik vazebných míst o různé afinitě, pevnost závisí na délce acylového řetězce.", "section_level": 2}, {"title": "Transport bilirubinu.", "content": "Protože bilirubin je špatně rozpustný v krevní plazmě, přenáší se navázaný na albumin. Albumin má dvě vazebná místa pro bilirubin, jedno s vysokou a druhé s nízkou afinitou. Ve 100 ml plazmy může být asi 25 mg bilirubinu vázáno v místech s vysokou afinitou, ostatní bilirubin je vázán snadno, může se uvolňovat a difundovat do tkání.", "section_level": 2}, {"title": "Transport mědi.", "content": "Přestože albumin přenáší asi jenom 10 % celkového množství mědi obsažené v krevní plazmě, zdá se, že je při transportu mědi důležitější než ceruloplazmin, protein specializovaný k přenosu mědi. Ten totiž váže měď velmi pevně, na rozdíl od albuminu, který tak snáze předává měď tkáním.", "section_level": 2}, {"title": "Transport léků a xenobiotik.", "content": "Na albumin se váže mnoho léků, antibiotika, sulfonamidy, aspirin nebo dikumarol. Některé soutěží s bilirubinem o vazebné místo s vyšší afinitou.", "section_level": 2}, {"title": "Transport hormonů.", "content": "Hormony štítné žlázy, trijodthyronin a thyroxin, a steroidní hormony jsou transportovány pomocí albuminu.", "section_level": 2}, {"title": "Využití v medicíně.", "content": "Albumin se používá jako koloidní roztok při léčbě hypovolémie při ztrátách krevního objemu nebo při popáleninách a šokových stavech.  V biochemii je používá jako rozpouštědlo při ELISA testech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Albumin je jeden z proteinů krevní plazmy, tvoří 60 % všech plazmatických bílkovin. Kromě krve se vyskytuje také v dalších tělních tekutinách, jako je tkáňový a mozkomíšní mok. Je důležitý hlavně při transportu různých látek krví (mastné kyseliny, minerály, léky) a pomáhá udržet stálé vnitřní prostředí organismu.", "tgt_summary": "白蛋白(英语:Albumin)又称清蛋白,旧称胉,是属于球状蛋白的一种蛋白质,但并不是球蛋白。在人体内它最重要的作用是维持胶体渗透压。在奶和蛋里也有白蛋白。人体内白蛋白的正常值为:新生儿28～44g/L,14岁后38～54g/L,成人35～52g/L,60岁后为34～48g/L。身体缺少白蛋白会导致浮肿。肝硬化病人的血浆白蛋白含量比正常人低。尿中白蛋白的含量的变化能反映肾脏的某些病变。", "id": 87124}
{"src_title": "Sith", "tgt_title": "西斯 (星際大戰)", "src_document": [{"title": "Vývoj konceptu Sithů.", "content": "Řád Sithů byl poprvé představen Georgem Lucasem v roce 1977 ve scénáři a v románu, jenž vyšel souběžně s filmem. Slovo Sith si vypůjčil ze série \"John Carter of Mars\" od E. R. Burroughse, kde představovali obří jedovatý hmyz, který šlo jen obtížně zabít. Ve filmové sérii však slovo Sith zaznělo až s příchodem. Do té doby bylo použito jen ve výše zmíněném románovém přepisu nebo v dílech z Expanded Universe.  Sith měl být podle původních představ Lucase pouze název titulu pro Dartha Vadera, v plném znění Temný Pán ze Sithu. V dalších dílech bylo postupně prozrazeno, že tento řád netvořil pouze Vader a Imperátor, ale několik generací Sithů. V dalších tvorbách pro svět Star Wars ve formě knih, počítačových her a jiných médií byla postupně odhalována úplná historie tohoto řádu.", "section_level": 1}, {"title": "Sithský kodex.", "content": "Všichni Sithové využívají jen a pouze temnou stranu Síly. Ta jim dává sílu a schopnosti někdy považované za nemožné. Byli hnáni dopředu spalující vášní, touhou po moci (většinou s cílem ovládnout galaxii) a samozřejmě toužili pomstít se Jediům. Své učení shrnovali do jednoduchého kodexu, který tvořil protiváhu Jediů.  Sithové věří ve stálý konflikt, jenž posiluje jak jednotlivce, tak celé civilizace, které nutí ke změnám a vývoji. Konflikt zajišťuje, aby přežili jen ti silní k dosažení dokonalosti. Slabí jedinci měli být eliminováni. Jedijské učení o míru bylo Sithy zcela odmítnuto, protože mír vede pouze ke stagnaci a zahálení. Každý Sith neváhal využít jakoukoliv příležitost zlepšení svých dovedností.  Základní hnací síla Sithů je jejich vášeň. Jediové tvrdí, že strach a hněv jsou negativní emoce a je nutné s nimi bojovat. Naproti tomu Sithové věří, že tyto emoce jsou vlastní každému tvoru, a proto je chyba se od nich oprostit. Emoce jsou hlavní složkou ke správnému pochopení a ovládnutí Síly. Jediové zakázali i lásku, protože může vést k žárlivosti a chtíči. Sithové ji zakázali také, ale z toho důvodu, že vede ke slitování a může vést k zavržení sithské touhy po velké moci.  Mnoho Sithských pánů si nechávalo tetovat symbol jejich příslušnosti k řádu. Tvořily je většinou ornamenty z červeno-černých sithských holokronů. Tetování je nesmírně bolestivé, jelikož pokrývá zpravidla celé tělo. Tetování měli např. Darth Maul, Darth Talon, Darth Ruin a většina Sithů z Nového sithského řádu. Kód sithů:  Mír je lež, je jen vášeň.  Prostřednictvím vášně získávám sílu. (power, nikoli Force)  Prostřednictvím síly získávám moc.  Prostřednictvím moci získám vítězství.  Prostřednictvím vítězství jsou řetězy zlomeny.  Síla mě osvobodí.", "section_level": 1}, {"title": "Sithské světelné meče.", "content": "Sithové používají světelné meče, tedy stejný symbol jako rytíři Jedi. Na rozdíl od nich však vkládají do vnitřku meče syntetické krystaly k zaostření a zesílení čepele, které nabízí kvůli moci temné strany při zpracování pouze rudou barvu, jež koresponduje s větší agresivitou, vášní a neklidem. Má tedy přesně ty vlastnosti, kterých si Sithové nejvíce cení. Používají se také proto, že přírodní krystal je pro Sithy v mnoha případech nedostupný.  Zatímco Jediové si konstruují vlastní světelný meč jako součást skládání padawanských zkoušek, Sithové světelný meč buď dostanou „za odměnu“, nebo používají nadále ten, jenž si přenesli na temnou stranu ze světlé, nebo používají světelné meče svých zabitých nepřátel.", "section_level": 1}, {"title": "Historie Sithů.", "content": "Rasa Sithů, která žila v symbióze s temnou stranou Síly, se vyvinula na odlehlé planetě Korriban. Postupně vznikla civilizace, jež byla sjednocena v mocnou a vyspělou říši, jejímž vrcholem bylo tzv. „První Impérium“ pod vládou legendárního krále (sith'ari) Adase, jenž vládl kolem roku 28 000 BBY. Ten vedl Sithy k vítězství nad dobyvačnou rakatskou civilizací, jež také ovládala temnou stranu Síly a chtěla Sithy zotročit. Od nich se Sithové naučili stavět vesmírné lodě a tvořit sithské holokrony, které jim pomohly s vyhnáním vetřelců z Korribanu. Postupně dobyli i soustavy okolo Korribanu. Nejdůležitější sithské kolonie byly v té době Ziost, Tund a Malachor V. V rozhodující bitvě však Adas padl a Impérium se rozpadlo. Jelikož se nenašel žádný další schopný vůdce, utopil se Korriban a okolní světy v tisíciletých občanských válkách.", "section_level": 1}, {"title": "Staré sithské impérium.", "content": "Až teprve v roce 7 000 BBY dochází k výraznému průlomu. Skupina odpadlých Jediů chtěla zkoumat temnou stranu a mutace, jež způsobuje, takže zahájili Druhé velké schizma a válku známou jako Stoletá temnota. Dotyční byli po této válce vypovězeni z Republiky a narazili na planetu Korriban, kde nalezli věčnými konflikty zdegenerovanou, kdysi mocnou rasu Sithů. Ti svou domovinu už předtím přesunuli na Ziost a Korriban pro ně byl po vybombardování všech měst už jen pohřební planetou pro nejmocnější sithské krále. Temní Jediové se pod vedením Ajunty Palla spojili se sithskou frakcí známou jako \"Stínová ruka\", aby svrhli slabého současného krále a ovládli Korriban. Poté přijali od primitivních sithských obyvatel nový titul Temný pán ze Sithu, zrušili království a založili Staré sithské impérium vycházející ze sithské kastovní tradice, na jejímž vrcholu byl Temný pán ze Sithu namísto Sith'ariho. Příchozí temní Jediové se pak za pomocí pradávné sithské alchymie křížili se Sithy a během následujícího milénia Impérium expandovalo a zahrnulo mnoho dalších planet v okolí Korribanu, přičemž jednotliví sithští lordi soupeřili mezi sebou.  Bohatství Impéria vedlo k jeho zlatému věku za vlády Marky Ragnose. Po jeho smrti se ujal vlády ambiciózní Temný pán ze Sithu Naga Sadow, jenž toužil ovládnout galaxii, když se dozvěděl od dvou zbloudilých republikových prospektorů o existenci dosud bájné Republiky. Zahájil tedy Velkou hyperprostorovou válku, v níž byl poražen. Celé Impérium se následkem války, zrady jeho učedníka Gava Daragona a konfliktu s konzervativně založeným Ludo Kresshem během deseti let rozpadlo. Sithové tehdy poprvé narazili na Jedie, kteří pak vedli do Impéria na rozkaz Nejvyššího kancléře Republiky trestnou výpravu, jež vedla k Sithskému holocaustu. Jak byla Republikou a Jedii celá sithská civilizace ničena, zmizel Naga Sadow společně se svou armádu Massassiů na Yavin IV. Jeden ze sithských lordů Vitiate uprchl se svou malou jednotkou na planetu Dromund Kaas v neprobádaném regionu, kde pomalu obnovoval Impérium, a přísahal Jediům i Republice krutou pomstu.", "section_level": 2}, {"title": "Říše Freedona Nadda na Onderonu.", "content": "Naga Sadow na Yavinu IV přežil ve stázi, než byl kolem roku 4 400 BBY probuzen padlým rytířem Jedi Freedonem Naddem. Sadow Nadda vycvičil v umění temné strany a umírá jeho rukou. Ten se však netradičně rozhodl namísto usilování o nadvládu nad galaxií pro vládu nad jediným světem, proto se ustanovil králem Onderonu. Jeho potomci královna Amanoa a král Omin poté vedli o tři až čtyři století později kult Naddistů proti svým nepřátelům a proti Jediům ve Zvířecích válkách, kdy povstal duch Freedona Nadda.", "section_level": 2}, {"title": "Staré Sithské války.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Bratrstvo Sithů.", "content": "S koncem povstání ducha Freedona Nadda začala nová válka, jež vlastně vypukla na dvou frontách. Členové císařského rodu ze soustavy Císařovny Tety Satal a Aleema Keto totiž byli Naddovi tajní učedníci, založili sektu známou jako Krath a celý systém uzavřeli před zbytkem galaxie, aby naplánovali válku na její dobytí. \"Bratrstvo Sithů\" byla druhá skupina, vedená padlým Jediem Exarem Kunem, který studoval sithské znalosti a v roce 3 997 BBY nadobro zničil ducha Nadda. Tím Exar Kun převzal titul Temného pána ze Sithu a na Ossusu naverboval mnoho Jediů, kteří byli nespokojeni s poměry v Republice a řádu samotném.  V soustavě Císařovny Tety mu však vyrostla nežádoucí konkurence, kterou ztělesňoval další padlý Jedi, Ulic Qel-Droma, a Kun se ho vydal zabít, ovšem díky zásahu ducha Marky Ragnose spolu přestali bojovat a spojili své řády do jediné armády s cílem obnovit Sithské impérium. Jediové i přes velké ztráty dokázali Kuna a jeho Bratrstvo porazit v bitvě o Yavin IV, ovšem tento konflikt otřásl řádem Jedi v základech, čehož bylo využito později.", "section_level": 3}, {"title": "Revanovo sithské impérium.", "content": "Ještě dříve, než se galaxie vzpamatovala z poslední války, nastala další: Mandalorianské války. Jediové se rozhodli nezasahovat, ale někteří přesto neuposlechli radu a bojovali za Republiku. Tyto Jedie vedl Revan, jenž během války objevil ztracenou Trayuskou akademii na Malachoru V a dozvěděl se tam znepokojivé informace o „Pravých Sithech“. Při pátrání po jejich Impériu podlehl temné straně Síly, přijal titul Temný pán ze Sithu a zformoval z armády veteránů Mandalorianských válek a loajálních Jediů vlastní impérium s armádou doplňovanou ze Star Forge. Galaxii dovedl do Jedijské občanské války, v níž praktikoval hromadné obracení členů řádu Jedi na temnou a svou stranu, v mnohem větší míře, než praktikoval Kun.  Revan byl po zradě svého učedníka Darth Malaka považován za mrtvého, avšak objevil se zpět na světlé straně, vedl Republiku k porážce Malaka, zničení Star Forge a vlastního impéria. Po této válce se dávání si titulu Darth před jméno stalo tradicí.", "section_level": 3}, {"title": "Sithský triumvirát.", "content": "\"Sithský Triumvirát\" byl malý, avšak smrtonosný řád Sithů založený bývalou mistryní Jedi, nyní známou jako Darth Traya. Vzala si za učedníky dva Sithy neznámého původu a trénovala je v Trayuské akademii na Malachoru V. Po jejím vypovězení z Triumvirátu nasměrovali dva zbylí sithští pánové Darth Nihilus a Darth Sion svoji pozornost na Jedie a začali je lovit ve velkém, až způsobili tzv. první jedijské vyhlazení. Triumvirát byla vlastně aliance frakcí a zbytků bývalého Revanova impéria a založena byla nedlouho po bitvě o Rakata Prime, která ukončila Jedijskou občanskou válku. Pod nadvládou triumvirátu byly stovky sithských učedníků, sithských mistrů, a co je nejdůležitější, byli zde i sithští vrazi, kteří vykonávali poslušně Sionovy příkazy lovit Jedie. Triumvirát se rozpadl a zanikl, jakmile se Traya, Sion a Nihilus začali zrazovat navzájem. Všichni tři byli nakonec jeden po druhém poraženi Vypovězenou. Spolu s Trayou zanikl i Malachor V a Trayuská akademie.", "section_level": 3}, {"title": "Praví Sithové.", "content": "\"\"Praví Sithové\"\" byli příslušníci tajné frakce Sithů, která přežila Velkou hyperprostorovou válku. Tento řád existoval v dobách Revana více než tisíc let a tiše čekal v Neznámých regionech galaxie na vhodnou dobu k úderu. Ta měla nastat během Jedijské občanské války, ale Revan svými kontroverzními činy Imperátorovy plány překazil a pozdržel. Nicméně to byla právě tato sekta, jež prostřednictvím svých agentů vyvolala Mandalorianské války.  V 37. století BBY se však tito Sithové nakonec vrátili do Republiky a po téměř třicet let ji postupně dobývali, než ji nabídli podmínky nevýhodné mírové smlouvy na jednáních na Alderaanu, jež odstartovala dvanáctiletou Studenou válku. Po jejím skončení konflikt znovu vypukl, ale tentokrát bylo Impérium pravých Sithů poraženo.", "section_level": 3}, {"title": "Nové sithské impérium.", "content": "\"Nové Sithské Impérium\" bylo založeno Darth Ruinem po Čtvrtém velkém schizmatu v roce roce 2 000 BBY a ovládlo značnou část galaxie. Hlavní planetou byl svět Roon. Toto Impérium bylo ze všech předcházejících nejmocnější, bylo mnohem rozlehlejší než Staré i Revanovo sithské impérium a po bitvě o Mizru ovládlo většinu galaxie. Jenže v letech 2 000 až 1 000 BBY trpěl sithský řád stálými potyčkami jejho členů mezi sebou a ničil se sám zevnitř.", "section_level": 2}, {"title": "Bratrstvo temnoty.", "content": "Proto kolem roku 1 100 BBY Lord Kaan zreorganizoval Sithy do \"Bratrstva temnoty\" a dal titul Temný pán ze Sithu stovkám až tisícům členů řádu. Bratrstvo temnoty mělo v jednu dobu k dispozici armádu o více než 20 000 Temných pánů a jejich učedníků. Tím však nastolil anarchii, jež ještě více oslabila sithský řád neustálými vnitřními konflikty a sami Sithové začali být celkově hloupější. Toho využily zbytky Republiky a Jediů, jež představovaly pouze planetu Coruscant a blízké okolí, k činům. Roku 1000 BBY proběhla památná Sedmá Bitva o Ruusan, v níž měli být Sithové navždy vyhlazeni.", "section_level": 3}, {"title": "Řád sithských pánů.", "content": "Jenže jeden ze Sithů z Bratrstva temnoty přežil a nebyl jím nikdo jiný než Darth Bane, který se nemalou měrou zasloužil o to, aby bylo Bratrstvo zničeno. Sám založil \"Řád sithských pánů\" na základě znalostí z Revanova holokronu, z čehož Bane vytvořil Pravidlo dvou. Bane a jeho následovníci využívali od té doby místo přímé konfrontace s Republikou a Jedii jen maskování, zradu a důmyslnou a zákeřnou taktiku k dosažení vítězství. Byl to právě tento řád, který nakonec triumfoval nad Jedii a Republikou o téměř tisíc let později, protože se Baneův následovník Darth Sidious úspěšně infiltroval do nejvyšších struktur Republiky, vyvolal umělý konflikt známý jako Klonové války a nakonec dosáhl sithské pomsty v roce 19 BBY, když Jedie téměř vyhladil.  Díky své prohnanosti se stal neomezeným vládcem galaxie, císařem Impéria, ale nakonec byl poražen při bitvě o Endor v roce 4 ABY.", "section_level": 2}, {"title": "Učedníci Ragnose.", "content": "\"Učedníci Marka Ragnose\" byl Sithský kult pod vedením Taviony Axmisy, který se snažil vzkřísit Marku Ragnose díky Sithské magii a převzít kontrolu nad galaxií. Kult byl úzce spjat se znovuzrozeným Impériem, jehož byla Tavion součástí. Kult byl nakonec zničen Jadenem Korrem a Novým jedijským řádem.", "section_level": 2}, {"title": "Lumiyini Sithové.", "content": "\"Lumiyini Sithové\" byla skupina jedinců spojených s Lumiyiou, samozvanou Temnou Paní ze Sithu po poslední smrti Darth Sidiouse. I přes Palpatinovu smrt tedy Sithové přežili. Byla tajně vycvičena ještě Darth Vaderem a přivlastnila si titul Temná Paní ze Sithu. Trénovala dva učedníky: Flinta, jehož obrátil na světlou stranu Luke Skywalker, a Carnora Jaxe, jenž byl zabit Palpatinovým loajalistou Kirem Kanosem. Nedlouho potom se jí podařilo přesvědčit Vaderova vnuka Jacena Sola, aby se přidal k temné straně. Tak se zrodil Darth Caedus, jenž si později vzal za učednici Tahiru Veilu.", "section_level": 2}, {"title": "Nový sithský řád.", "content": "V roce 130 ABY povstal nový řád, aby nahradil dosavadní Baneův Řád sithských pánů a předešlé malé řády. Byl založen Darth Kraytem na Korribanu už v roce 30 ABY. Tento řád byl duchy starých Temných pánů považován za kacíře, takže musel Darth Krayt strávil celé století přípravami na opětovné sjednocení galaxie pod vládu Sithů. On a jeho řád se poprvé ukázal až v době 127-130 ABY kdy vyvolali Sithsko-imperiální válku a zahájil útok na Jedie na Ossusu, což vedlo k nahrazeni Galaktické aliance Druhým impériem a opětovnému, téměř úplnému vyhlazení Jediů.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnosti.", "content": "Sithové měli ve své historii jasně definovanou hierarchii, která oddělovala silné od slabých. Protože existovali v mnoha inkarnacích, nezachoval se žádný jednotný systém. Po šest tisíc let zůstala hierarchie víceméně stejná, ale v době Lorda Kaana došlo v systému k chaosu, díky kterému měli všichni vyšší Sithové v řádu titul Temný Pán ze Sithu. Sithové proto zažili velkou reformu po Sedmé bitvě o Ruusan, z níž vzešel řád, kde pouze dva Sithové existují, Mistr a učedník. Oba vlastní titul Temný Pán ze Sithu, jež se stal synonymem titulu Sithský pán.  Toto byly hodnosti v Sithském impériu před zformováním Baneova Pravidla dvou v roce 1000 BBY:", "section_level": 1}, {"title": "Temný Pán ze Sithu.", "content": "Temní Páni ze Sithu byli zpravidla ti největší a nejmocnější Sithští páni dané generace. Do doby Kaana byl tento titul udělován jen vůdci celého řádu, ale na konci Nových sithských válek byl vlastněn mnoha Sithy. Od počátku řádu Sithů jich bylo známo mnoho. Někteří z nich byli pohřbeni s veškerými poctami na sithské domovské planetě Korriban v Údolí Temných Pánů.  V době Starého sithského impéria, kdy se stal tento titul tradicí, byl Temný pán ze Sithu volen dvanáctičlennou radou Sithských pánů na Ziostu. Pokud se objevil Sith s odvahou a mocí dostatečnou na to postavit se dosavadnímu Temnému pánovi, měl možnost v souboji na život a na smrt titul uzmout. Mrtvý Temný pán pak byl s největšími poctami pochovám v Údolí Temných Pánů na Korribanu, stejně tak jako zesnulí Temní páni přirozenou smrtí.  Protože tento titul mohl mít vždy jen ten nejmocnější ze Sithů, existoval vždy jen jeden Temný pán a po smrti byl vždy vystřídán jiným. Až v době tisíc let před pádem Republiky, vytvořil Temný Pán Lord Kaan Bratrstvo Temnoty a stanovil, že všichni Sithští pánové jsou si rovni a všichni budou vlastnit titul Temný Pán ze Sithu. Po zničení Bratrstva v Sedmé bitvě o Ruusan zavedl jediný přeživší Sith Darth Bane nový Řád sithských pánů, jinak známý jako Pravidlo Dvou. V tomto řádu existovali jen dva Sithové, mistr a učedník. Nehledě na rozdíly ve schopnostech a zkušenostech, oba vlastnili titul Temný Pán ze Sithu. V době 130 let ABY pozměnil Darth Krayt toto pravidlo na Pravidlo jednoho a sám vládl jako Temný Pán mnoha věrným Sithům.", "section_level": 2}, {"title": "Sithský Pán.", "content": "Sithský pán byl titul, jenž vlastnil velmi mocný mistr. Někdy byl synonymem pro jiné tituly jako Temný Pán ze Sithu, Sithský mistr nebo jako hodnost rovnocenná Jedijskému titulu Mistr Jedi. Několik Sithských pánů rovněž vlastnilo titul Darth. Titul Sithský Pán je stejný pro obě pohlaví, avšak existovali i takoví, jako například Lumiya, která titul změnila na Sithskou Paní. Původně tento titul vlastnili i zástupci rasy původních Sithů, jako například Adas a Dathka Graush.  Sithský Pán patří mezi nejvyšší hodnosti v řádu Sithů, vyšší už je jen Temný Pán ze Sithu. Pouze výjimečně se jim postavil někdo jiný než Jedi. V původním Starém sithském impériu měl každý Sithský Pán svůj vlastní symbol, vytetovaný na čele, a každý měl vlastní říši. Tito Pánové se shromažďovali v tzv. Sithské radě, jež byla obdobou Rady jedijské. V době Starého impéria zasedala na planetě Ziost a členové rozhodovali o důležitých záležitostech a v případě nutnosti volili mezi sebou nového Temného Pána ze Sithu.", "section_level": 2}, {"title": "Pravidlo Dvou.", "content": "Aby zajistil přežití Sithů, byl Darth Bane nucen přivést je na pokraj vyhynutí. Založil Pravidlo dvou a titul Temný Pán ze Sithu vlastnili oba Sithové. Pravidlo dvou určovalo, že mistr trénuje učedníka. Jakmile je učedník dostatečně silný, zabije svého mistra a sám získává titul mistra. Zároveň je nucen si najít vlastního učedníka a proces opakovat.", "section_level": 2}, {"title": "Sithský mistr.", "content": "Sithský mistr byl starodávný titul, který vlastnil Sith, pokud měl učedníka. V době Jedijské občanské války byl například Darth Malak označován jako Sithský mistr, protože byl Temný Pán ze Sithu a měl zároveň učedníka Darth Bandona. Představení Sithské akademie na Korribanu tento titul také vlastnili. V Baneově řádu vlastnili titul Sithský mistr jen ten výše postavený, učedník ne. V Kraytově řádu, je Pravidlo dvou odmítnuto ale tradice mistra a učedníka je zachována.", "section_level": 3}, {"title": "Sithský učedník.", "content": "Sithský učedník byl titul Sitha, pokud on nebo ona byl učedík nějakého Mistra. V Darth Baneově Pravidle dvou vlastnili sithský učedník i Sithský mistr titul Temný Pán ze Sithu souběžně, na rozdíl od předešlé tradice jediného Temného Pána. Jakmile učedník zavraždil svého mistra, stal se sám mistrem a hledal si nového učedníka. Učedníky byli například Darth Maul, Darth Tyranus i Darth Vader, jejichž mistrem byl Darth Sidious. Darth Vader byl navíc vůbec první postavou ve Star Wars identifikovanou jako Temný Pán ze Sithu.  Učedníkům sloužili adepti Temné strany, kteří nebyli, technicky vzato, vůbec Sithové. Tito na Sílu citliví jedinci byli vybíráni Sithským učedníkem pro případ, že by se z učedníka stal mistr a potřebovali místo učedníka někým obsadit. Příkladem může být Asajj Ventress, která byla učednicí hraběte Dooku. Podobný seznam adeptů si vedl i mistr, pokud byl jeho stávající učedník zabit. Mistr měl vždy někoho v záloze, jako např. Darth Sidious Anakina Skywalkera.", "section_level": 3}, {"title": "Adepti a další hodnosti za Palpatinovy éry.", "content": "Když Palpatine ustanovil sám sebe císařem Galaktického impéria, Sithové ovládli známou galaxii a přišla i potřeba loajálních funkcionářů a služebníků znalých temné strany Síly. I když tito jedinci nebyli Sithové, protože řád dovoloval existenci jen dvou, byli tito přisluhovači známí jako Adepti temné strany. Ti podporovali císaře a sloužili mu. Pracovali jako agenti, rozvědka, vojenští důstojníci a na jiných důležitých postech, kde prosazovali císařův vliv. Adepti temné strany byli velmi důležití zvláště při návratu Palpatina do svých klonových těl šest let po jeho smrti.", "section_level": 3}, {"title": "Hodnosti Nového sithského řádu.", "content": "V roce 130 ABY povstal Nový sithský řád, jenž nahradil ten Baneův. V tomto kultu mělo mnoho členů červeno-černé tetování a dostávali následující tituly.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sith (výslovnost \"sit\", v množném čísle Sithové: \"sitové\") je fiktivní řád ze světa Star Wars. Jednalo se o společenství bytostí ovládající mystickou Sílu, jež propůjčovala nejrůznější Psionické schopnosti, ale užívají pouze její temnou stranu. Ve Star Wars představovali záporné osoby, které touží po neomezené moci. Usilují o zničení svých nepřátel, rytířů Jedi, kteří ochraňují Republiku, nositelku svobody a demokracie v galaxii. Sithové však původně tvořili rasu humanoidů z planety Korriban, kterou v minulosti ovládli Temní Jediové vyhnaní z Republiky. Ti si Sithy podmanili a přivlastnili si nejen jejich znalosti o temné straně Síly, ale i způsoby a jméno.", "tgt_summary": "西斯(Sith)是《星球大战》系列中的黑暗自由战士。", "id": 2086346}
{"src_title": "Metrický tenzor", "tgt_title": "度量张量", "src_document": [{"title": "Metrická forma.", "content": "Dále využíváme souřadnicový zápis vektorů. Kvadrát vzdálenosti dvou bodů je metrickým tenzorem formula_1 dán v závislosti na souřadnicích v diferenciálním tvaru předpisem: kde využíváme Einsteinovu sumační konvenci, tedy sčítání přes všechny hodnoty stejných indexů v jednom členu, které mají opačnou polohu. Tento výraz bývá označován jako základní (nebo metrická) forma daného metrického prostoru.  Předpokládejme, že formula_3 představují kartézské souřadnice v formula_4-rozměrném eukleidovském prostoru. V takovém případě lze s použitím Einsteinova sumačního pravidla psát Použijeme-li v tomto prostoru křivočaré souřadnice formula_6, tzn. formula_7, lze metrickou formu přepsat na tvar  Vyjádříme-li metrický tenzor jako pak lze metrickou formu v křivočarých souřadnicích vyjádřit jako  Např. délku křivky spočteme jako: kde formula_12 je parametr křivky. Takto se délka křivky zpravidla definuje pouze pokud je člen pod odmocninou podél celé křivky kladný.  Kovariantní tenzor formula_1 bývá také vyjadřován jako kde formula_15 představují bázi.  Podobně lze pro kontravariantní složky metrického tenzoru psát a pro smíšené složky kde formula_18 je Kroneckerovo delta a formula_19 jsou prvky sdružených bází.", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet velikostí vektorů, úhlů a vzdáleností.", "content": "Velikost vektoru je tedy dána vztahem  Úhel dvou vektorů je zpravidla definován pomocí kosinové věty (jelikož kosinus úhlu sevřeného dvěma vektory je podílem skalárního součinu těchto vektorů a součinu velikostí těchto vektorů) přepisem jsou-li výrazy pod odmocninou kladné.", "section_level": 1}, {"title": "Zvedání a snižování indexů metrickým tenzorem.", "content": "Metrický tenzor zajišťuje rovněž přechod mezi tečným prostorem a kotečným prostorem variety. (Často se lze setkat s jiným popisem, totiž že metrický tenzor umožňuje transformovat vektorové a tenzorové veličiny mezi kovariantní a kontravariantní bází daného prostoru. Kovariantní a kontravariantní komponenty tenzorů jsou odlišeny polohou indexů značících složky tenzoru. Odtud zvedání a snižování indexů.) To mj. znamená, že se prostřednictvím metrického tenzoru \"zvedají a snižují indexy\" vektorů a tenzorů, a to následujícím způsobem:  Definujeme kontravariantní vyjádření metrického tenzoru vztahy kde formula_23 je kroneckerovo delta. Složky formula_1 známe, kdežto složky formula_25 jsou touto soustavou jednoznačně určeny. Potom indexy tenzoru (\"m\"+\"n\")-tého řádu formula_26 \"zvyšujeme\" či \"snižujeme\" následujícím způsobem:", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Metrický tenzor je symetrický, tzn.", "section_level": 1}], "src_summary": "V matematice je metrický tenzor zpravidla tenzorové pole druhého řádu na hladké varietě, které dává do souvislosti souřadnice a vzdálenost. Jinými slovy, zvolíme na tečném bandlu hladké variety tenzorové pole druhého řádu. V daném bodě variety přiřadí toto pole dvěma vektorům z tečného prostoru reálné číslo.", "tgt_summary": "在黎曼几何里面,度量张量(英语:Metric tensor)又叫黎曼度量,物理学译为度规张量,是指一用来衡量度量空间中距离,面积及角度的二阶张量。", "id": 280545}
{"src_title": "Ozbrojené síly Spojených států amerických", "tgt_title": "美军", "src_document": [{"title": "Složky ozbrojených sil USA.", "content": "Americké ozbrojené síly jsou řízeny Ministerstvem obrany Spojených států z Pentagonu. Vrchním velitelem je prezident Spojených států.", "section_level": 1}, {"title": "Armáda Spojených států.", "content": "Armáda Spojených států (ang. \"United States Army\") má zodpovědnost za pozemní vojenské operace ozbrojených sil Spojených států. Vznikl v roce 1775.", "section_level": 2}, {"title": "Letectvo Spojených států.", "content": "Letectvo Spojených států (ang. \"United States Air Force\") je zodpovědné za vzdušné vojenské operace. Během druhé světové války bylo letectvo součástí Armády Spojených států, od které se oddělilo až v roce 1947.", "section_level": 2}, {"title": "Námořnictvo Spojených států.", "content": "Námořnictvo Spojených států (ang. \"United States Navy\") je největší na světě. Vzniklo v roce 1775.", "section_level": 2}, {"title": "Námořní pěchota Spojených států.", "content": "Námořní pěchota Spojených států (ang. \"United States Marine Corps\") vznikla v roce 1775.", "section_level": 2}, {"title": "Pobřežní stráž Spojených států.", "content": "Pobřežní stráž Spojených států (ang. \"United States Coast Guard\") vznikla v roce 1915.", "section_level": 2}, {"title": "Vesmírné síly Spojených států.", "content": "Vesmírné síly Spojených států (ang. \"United States Space Force\") vznikly v roce 2019.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Ozbrojené síly Spojených států amerických se zapojily do velké části hlavních konfliktů 20. století. Americká armáda pomohla porazit císařské a později i nacistické Německo v obou světových válkách a také společně s námořní pěchotou v závěru druhé sv. války i císařské Japonsko, za použití atomových bomb v Hirošimě a Nagasaki. Po druhé světové válce bojovala americká armáda také v Koreji v letech 1950–1953 a ve Vietnamu, z kterého se americká armáda stáhla po podepsání mírové smlouvy v r. 1973. Americká armáda se také zúčastnila úderů leteckých sil Severoatlantické aliance v zemích bývalé Jugoslávie, a dalších – viz přehled válek v další části.  V současné době mají USA nejlépe vybavenou a nejsilnější armádu na světě. Tento fakt je způsoben vysokými výdaji na obranu (pro rok 2007 – 716 mld dolarů), a v jejich rámci podporovaným rozvojem moderních technologií, jakými jsou například technologie stealth nebo mikrovlnné, sonické a ULF (Ultra-Low Frequency) zbraně, které úspěšně vyvíjejí přední americké korporace. Americká armáda má vysokou bojeschopnost díky dlouholetým zkušenostem (od počátku 20. století, účastnila se přibližně stovky ozbrojených konfliktů nebo intervencí. V poslední době operuje například ve válce v Iráku a v Afghánistánu (v rámci operace Operace Trvalá svoboda a obecnějšího konceptu boje proti terorismu).", "section_level": 1}, {"title": "Základny.", "content": "Armáda Spojených států má kolem 800 známých vojenských základen mimo území USA, v roce 2016 jejich správa stála 150 miliard z rozpočtu o výši 580,3 mld. USD za tento rok. Z mezinárodních vojenských aliancí patří USA k NATO, jejímž jsou vedoucím a nejsilnějším členem.", "section_level": 2}, {"title": "Ozbrojené složky USA a životní prostředí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Užití defoliantů a kontaminace dioxiny.", "content": "Mezi lety 1961–1971 používalo americké letectvo ve vietnamské válce na území Vietnamu, Kambodže a Laosu chemické zbraně jako Agent Orange, defolianty a další herbicidy, včetně těch, které obsahují dioxiny. To způsobilo závažná postižení nově narozených dětí v těchto oblastech. Kontaminace dioxiny je i v současnosti na úrovni 300-400 % bezpečných limitů.", "section_level": 2}, {"title": "Spotřeba pohonných hmot.", "content": "Podle článku \"The Energy Bulletin\" z roku 2007 jsou americké ozbrojené složky institucí s největší spotřebou ropy na světě. \"Energy Bulletin\" dále uvedl, že ozbrojené síly Spojených států amerických (k tomuto datu) provozuje 285 bojových a podpůrných lodí, kolem 4000 letadel a přibližně stejný nebo o trochu větší počet bojových vrtulníků, 28 000 obrněných vozidel, 140 000 vysoce mobilních víceúčelových kolových vozidel (High-Mobility Multipurpose Wheeled Vehicles), několik stovek dalších letadel a 187 493 jiných dopravních prostředků. Kromě 80 nukleárních ponorek všechna tato vozidla, plavidla a letadla spotřebovávají ropu – přesněji z ropy vyráběné pohonné hmoty.  Udržování armádního vybavení a angažování v současných vojenských operací stojí jednotlivé složky amerických ozbrojených sil (a potažmo americké daňové poplatníky) nejen obrovské množství peněz (samotná válka v Iráku přibližně miliardu dolarů za každých 5 dní), ale i pohonných hmot. Podle údajů CIA World Factbook z roku 2006 má větší spotřebu ropy než americké ozbrojené síly pouze 35 zemí světa. Spotřeba „per capita“ (15 galonů denně) je ještě markantnější – ta je např. 30× větší než v afrických zemích nebo 10× větší než v Číně. Tato spotřeba se sice oproti 80. letům 20. století asi o 1/5 snížila, ovšem v porovnání s dobou 2. světové války je ovšem stále zhruba 15násobná. O distribuci pohonných hmot armádním strojům se stará okolo 40 tisíc vojáků.  Více než polovinu z dodaných pohonných hmot představuje letecké palivo (JP-8), čtvrtina jsou ostatní frakční složky, a méně než desetinu tvoří zemní plyn. Motorový benzín představuje jen nepatrný podíl. Největší spotřebu má tedy letectvo. V roce 2006 spotřebovala americká letadla tolik leteckého paliva (letecký petrolej a letecký benzín) jako za celou 2. světovou válku. Například KC-135 Statotanker (který byl navržen na doplňování paliva za letu) má vlastní spotřebu 2650 galonů paliva za hodinu, tanky Abrams na jeden galon ujedou pouhé 0,6 míle (~ 1 km). Velkou spotřebu mají nejen pásová vozidla ale i jeepy a tzv. (Hummer) humvees s 4 mílemi na galon. Ze zbývající necelé poloviny všech dodávaných pohonných hmot (bez letectva) téměř 3/4 spotřebují doprovodná vozidla.  Oficiální údaje hovoří o spotřebě 320 000 barelů ropy denně, ale toto číslo nezahrnuje spotřebu smluvních partnerů („kontraktorů“), kteří též používají ropu resp. její deriváty z prostředků ozbrojených sil a jejichž počet zejména po roce 2003 vzrostl na několik tisícovek.", "section_level": 2}, {"title": "Emise CO.", "content": "Ředitel Oil Change International, Steve Kretzmann, uvedl data o emisích CO v důsledku posledních válečných konfliktů, do kterých jsou armáda a další složky ozbrojených sil Spojených států zapojeny, a konstatoval, že konkrétně válka v Iráku má na svědomí emise CO ekvivalentní produkci 60 % všech zemí. Dodal: „Tyto informace nejsou běžně dostupné [...] protože vojenské emise v zahraničí jsou vyňaty z vyžadovaných národních zpráv podle amerického práva a rámcového sněmu Spojených národů o změnách klimatu.“ (K tomuto výňatku došlo při vyjednávání Kjótského protokolu, na kterém Spojené státy trvaly jménem tehdejšího ministra obrany Williama Cohena a na návrh dr. Jeffreyho Salmona z roku 1997.)", "section_level": 2}, {"title": "Znečištění.", "content": "Server EcoWatch ve své analýze z roku 2017 konstatoval, že Armáda Spojených států je největším znečišťovatelem na světě – ať už se jedná o znečištění vody, vzduchu, půdy (při kontaminace benzínu, olova, ochuzeného uranu, pesticidů, defoliantů) nebo vystavení nebezpečné nukleární radiace. Na území USA se armáda potýká s 39 tisíci kontaminovaných území o rozloze 19 milionů akrů, ke znečištění životního prostředí dochází také na vojenských základnách, kterých je kolem osmi set téměř po celém světě.  Co se týká nukleární radiace, Spojené státy, v prvním období Studené války, v letech 1946-1958, provedly více než 60 testů nukleárních zbraní (výbuchů atomových bomb), převážně na tichomořských Marshallových ostrovech a Guamu.", "section_level": 2}, {"title": "Ochuzený uran.", "content": "Jiný druh dopadu na životní prostředí pramení z používání zbraní a munice z ochuzeného uranu. Konkrétně v Iráku bylo při první válce v zálivu použito kolem 320 tun tohoto materiálu, data o množství ochuzeného uranu ze současného válečného konfliktu nejsou známa, podle pozorovatelů se však mnohem více než v předchozím konfliktu dostal do obydlených oblastí i center hustě obydlených měst. V mnoha oblastech Iráku (nejčastěji je jmenována Fallúdža) byl zaznamenán rekordní nárůst případů rakoviny a rození znetvořených dětí, ohroženi jsou samozřejmě i vojáci, kteří se v postižených oblastí pohybovali.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ozbrojené síly Spojených států amerických () se skládají ze šesti složek: armády, letectva, námořnictva, námořní pěchoty, vesmírných sil a pobřežní stráže. V aktivní službě je kolem 1 400 000 lidí, s rezervisty pak 3 miliony lidí. Ozbrojené síly Spojených států operují s největším rozpočtem na světě – Spojené státy vynakládají na obranu okolo 50 % veškerých světových nákladů vojenství, spolu se státy NATO je to pak 70 %. Procento HDP amerických výdajů na zbrojení je však jen o něco vyšší než u států západní Evropy. Ozbrojené síly USA jsou v současnosti daleko nejsilnější a technologicky nejpokročilejší bojovou silou, což odpovídá postavení USA coby supervelmoci.", "tgt_summary": "合众国武装力量(英语:United States Armed Forces),中文通称美军,是美国的联邦武装部队,为目前世界整体军事实力最强的军队,其规模和装备均位于世界第一。美军分为六大军种,即陆军、海军、空军,太空军,海军陆战队,以及海岸警卫队,由总统统帅全军。美国拥有世界上最庞大的核武器库,同时是世界唯一在实战中使用过核武器的国家(二战时曾于日本广岛及长崎实战应用)。美国在世界多个国家和地区部署海外驻军,总计超过23万人。目前,美国是世界上军费最多的国家,共7380亿美元(2020年)。", "id": 2356708}
{"src_title": "Valentinianus I.", "tgt_title": "瓦伦提尼安一世", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a vojenská kariéra.", "content": "Valentinianus se narodil v roce 321 v panonském městě Cibalae (dnešní Vinkovci). Jeho otec Gratianus sloužil v armádě, v níž se vypracoval až k nejvyšším hodnostem. Valentinianus vyrůstal společně s mladším bratrem Valentem na rodinném statku, kde se mu dostalo jistého vzdělání, ačkoli disponoval jen omezenými znalostmi řečtiny. Později následoval svého otce, jmenovaného do funkce \"comes Africae\", a pod jeho dohledem získal patřičnou průpravu k vojenskému povolání. Gratianus starší odešel dočasně z armády poté, co upadl v podezření ze zpronevěry. Posléze působil ještě jako \"comes Britanniarum\". Po definitivním propuštění z vojska Constantius II. zkonfiskoval jeho majetek, neboť mu vytýkal, že stranil jeho protivníkovi, uzurpátorovi Magnentiovi.  Třebaže jeho otec upadl v nemilost, Valentinianovu počínající vojenskou kariéru tato skutečnost nijak nepoznamenala a ve druhé polovině padesátých let sloužil v Galii jako tribun jezdectva. Intriky nadřízených ho však připravily o velitelskou hodnost a proto se odebral zpět do rodné Panonie. Jeho první manželka Marina Severa mu zde v roce 359 porodila prvorozeného syna Gratiana. Constantiův nástupce Julianus, prosazující návrat k pohanství, svěřil Valentinianovi kvůli jeho křesťanské víře pouze bezvýznamný post v egyptských Thébách. V roce 363 ho Julianus povolal k připravovanému tažení proti perské říši. Výprava do Persie, jež skončila pro Římany pohromou, přivodila ve Valentinianově životě zásadní zvrat. Julianus v průběhu kampaně padl, načež se novým císařem stal Jovianus. Ten vyslal na západ říše svého tchána Lucilliana, aby mu zajistil věrnost tamějšího vojska. Nicméně Lucillianus přišel při nepokojích v Galii o život a Valentinianus, jenž ho doprovázel, jen stěží unikl smrti. Po Valentinianově návratu ho císař povýšil na tribuna oddílu tělesné stráže. Nedlouho nato Jovianus během cesty do Konstantinopole v maloasijském městě Dadastana 17. února 364 náhle zemřel.", "section_level": 2}, {"title": "Nabytí vlády a rozdělení říše.", "content": "Jen pár měsíců po Julianově smrti se Římané ocitli znovu bez císaře. Nejvyšší civilní a vojenští představitelé říše se tudíž sešli v Nikaji, aby rozhodli o Jovianově nástupci. Pohanští přívrženci Juliana a jeho rodiny se při tom stavěli proti křesťanství nakloněným stoupencům Constantia II. Shromáždění hodnostáři zvažovali jako možné uchazeče trůnu Equitia, jehož odmítli pro jeho neotesanost, a jednoho Jovianova příbuzného, ale jejich volba nakonec padla na Valentiniana jako kompromisního kandidáta. Přestože nepatřil k nejvyšším velitelům armády, hovořila pro něho mimo jiné znamenitá pověst, jíž se těšil jeho otec Gratianus starší. Valentinianus se tehdy zdržoval se svými muži v Ankyře (Ankara), odkud ho povolali do Nikaje. Tam vyčkal, než skončí přestupný den, a 26. února 364 ho legie provolaly za augusta. Pečlivě zaranžovanou ceremonii narušil hluk mezi vojáky, dožadujícími se okamžitého ustavení druhého císaře, avšak Valentinianus zvládl kritickou situaci a svojí rázností a příslibem jmenování kolegy uklidnil vojsko.  Jakmile ho potvrdili v císařské hodnosti, Valentinianus se s důstojníky radil o vhodném spolucísaři. Pokrevní příbuzenství, zaručující svornost mezi panovníky, doporučovalo jeho bratra Valenta. Mezi veliteli vyvstávaly jisté pochybnosti, jež směle vyjádřil generál jezdectva (\"magister equitum\") Dagalaifus, vybízející císaře, aby zvolil někoho mimo svoji rodinu. Valentinianus nedbal jeho názoru a povýšil Valenta na představeného císařských stájí. Vojsko zanedlouho dorazilo do Konstantinopole a nedaleko odtud 28. března 364 Valentinianus formálně prohlásil Valenta císařem. Ammianus Marcellinus se v souvislosti s tím zminil o Valentově zjevné podřízenosti. Bratři se pak vydali na západ a v červnu se zastavili ve městě Naissus (Niš), kde si rozdělili říši a vojenské sbory. Valentinianovi připadly prefektury Galie a Itálie s Afrikou a Illyrikem, ohrožované útoky barbarů, zatímco Valentovi prefektura Orient. V červenci se císařové rozešli v Sirmiu a zamířili do svých rezidencí: Valentinianus do Mediolana (Milán), Valens do Konstantinopole. Podobně jako při předchozích děleních říše ani v tomto případě nešlo o rozdělení státu, nýbrž o vymezení správy jeho jednotlivých částí. Veškerá oficiální akta nadále nesla jména obou císařů a rovněž zákonodárství, měna, počítání let podle konzulů či latina jako úřední jazyk zůstaly pro celé impérium shodné.", "section_level": 2}, {"title": "Obrana Galie.", "content": "Na počátku roku 365 se císařové společně ujali konzulátu. Valentinianus se až do léta zdržoval v Mediolanu, odkud se vypravil do Galie. Tamější provincie ohrožovali germánští Alamani, jejichž bojovnost pozvedla zpráva o Julianově smrti v Persii. Agresivita těchto barbarů ještě vzrostla poté, co se jejich vyslancům nedostalo u císařského dvora takových darů, jakých se dožadovali. Za pobytu v Parisiích (Paříž) se Valentinianus na podzim 365 dozvěděl o útoku Alamanů a o povstání Procopia, posledního mužského příslušníka konstantinovské dynastie, proti Valentovi. Císař se chystal pomoci bratrovi a podniknout tažení na východ proti uzurpátorovi. Od tohoto záměru ho odrazovali jeho důvěrníci, naléhající na něho, aby chránil Galii před Alamany. Valentinianus tedy ponechal potlačení Procopiovy uzurpace plně na Valentových bedrech. Římský senátor Quintus Aurelius Symmachus Eusebius po zdolání Procopiovy vzpoury vyzdvihl jeho rozhodnutí setrvat v Galii, když označil Alamany za nepřátele celé říše, kdežto Procopia pouze za soukromého nepřítele.  Proti Alamanům vyslal nejprve dva pohraniční velitele, kteří barbarům podlehli a přišli ve střetu s nimi o život. O nic lépe se s nimi nevypořádal ani Dagalaifus. V roce 366 ho nahradil \"magister equitum\" Jovinus, jemuž se podařilo uštědřit Alamanům dvě citelné porážky, třebaže i jeho muži utrpěli nemalé ztráty. Díky těmto vítězstvím mohli Římané osvobodit tisíce provinciálů, zajatých a zotročených barbary. Valentinianus pokračoval v odrážení útočníků až do léta 367, kdy ho schvátilo těžké onemocnění. Jeho zdravotní stav se ukázal natolik vážný, že velitelé galského vojska začali uvažovat o určení jeho nástupce. Veškeré spekulace ukončilo teprve císařovo zdárné uzdravení. Aby předešel možným budoucím komplikacím v otázce následnictví, 24. srpna 367 ustavil v Ambianu (Amiens) svého nedospělého syna Gratiana augustem.  Alamanský náčelník Rando mezitím využil probíhajícího křesťanského svátku k přepadení Mogontiaka (Mohuč), hlavního města provincie Germania Prima, a odvlekl odtud velký počet obyvatel. Valentinianus pak zosnoval vraždu jiného z alamanských náčelníků jménem Vithicabius, zatvrzelého protivníka Římanů. Celou následující zimu Římané shromažďovali vojenské sbory k připravovanému vpádu na alamanské území, přičemž povolali i italské a ilyrské legie. Na jaře 368 Valentinianus společně s Gratianem překročil v čele vojska Rýn a pustošil nepřátelskou krajinu. Při jednom barbarském přepadu bezmála přišel o život, avšak v nastalé bitvě u Solicinia se mu podařilo nad Alamany zvítězit. Po tomto úspěchu Římané odtáhli zpět za řeku, načež se císař odebral do Trever (Trevír), v nichž strávil převážnou část svého pobytu v Galii.  Vedle válečných tažení se s neztenčenou energií věnoval i posílení fortifikací chránících rýnskou hranici impéria od Raetií až k Severnímu moři. Obranný systém Galie zdokonaloval renovací a zvětšováním stávajících kastelů, strážních postů, valů a věží a budováním nových. Zároveň zřizoval i opevněná předmostí na barbarském teritoriu jako třeba u řeky Neckar, ovšem tím popouzel blízké Alamany. Při jedné příležitosti barbaři dokonce vyslali delegaci protestující proti římským stavebním aktivitám. Když byly jejich výtky odmítnuty, Alamani překvapivým úderem zničili jednu dosud nehotovou pevnost a pobili tamější posádku.  V roce 370 napadli Toxandrii na severu Galie Sasové, jejichž náporu Římané nebyli schopni zpočátku odolat. Později proti nim zakročil generál pěchoty (\"magister peditum\") Severus, jenž zastrašil barbary a pod příslibem volného návratu je přiměl k uzavření příměří a odevzdání rekrutů. Římané ale nedodrželi dohodu a stahující se Sasy zrádně přepadli a zmasakrovali. Zhruba v téže době se Valentinianus chystal k výpravě proti mocnému alamanskému náčelníkovi Macrianovi. Za tímto účelem podněcoval k válce s Alamany jejich germánské nepřátele Burgundy, s jejichž přispěním hodlal Alamany sevřít ze dvou stran. Spojenectví s Burgundy se rozpadlo z důvodu císařova odmítnutí připojit se k plánovanému společnému tažení. Blízkost burgundských válečníků přesto poutala pozornost Alamanů, čehož magister equitum Flavius Theodosius využil k tomu, aby jim přes Raetii vpadl do zad. Přitom usmrtil mnoho barbarů a získal četné zajatce, kteří byli usazeni jako \"laeti\" v okolí řeky Pád.  Valentinianus usiloval několik dalších let o zdolání Macriana. V roce 372 se ho rozhodl zajmout a provedením tohoto záměru pověřil Theodosia. Macrianus jen stěží unikl římským pronásledovatelům, kteří vydrancovali široký pás alamanského území. Snaha nahradit Macriana jedním z alamanských šlechticů nakloněným Římu se rovněž nesetkala s úspěchem. Císař pokračoval v pustošení barbarské země ještě dva roky, než ho zhoršující se poměry na Dunaji donutily sjednat s Macrianem roku 374 mír.", "section_level": 2}, {"title": "Neklid v Británii.", "content": "Podobně jako Galie trpěla nájezdy a loupežením barbarů také Británie. Tu ničily svými pravidelnými vpády kmeny Piktů, Skotů a Attakotů z dnešního Skotska a Irska. Současně Sasové a Frankové podnikali námořní útoky, při nichž plenili západní a jižní pobřeží ostrova. Zvláště aktivity Sasů byly tíživě pociťovány, neboť narušovali dovoz obilí z Británie do oblastí na dolním Rýně. Povážlivá situace v Británii se notně zhoršila v létě 367, kdy Sasům padli za oběť dva z nejvyšších římských velitelů, \"comes litoris Saxonici\" Nectaridus a \"dux Britanniarum\" Fullofaudes. Jakmile se Valentinianus dozvěděl o těchto neblahých událostech, vyslal na ostrov Severa, jehož ale brzy odvolal. Lépe se nedařilo ani Jovinovi, jenž se vzápětí vrátil do Galie, aby požádal o nezbytné posily.  V roce 368 se z císařova pověření vylodil v Británii Flavius Theodosius. Po přistání v Rutupiích (Richborough) se s vybranými legiemi vydal do Londinia (Londýn). V krátké době zbavil jižní Británii nájezdníků, shromáždil rozptýlené místní vojáky a obnovil lokální správu. Se sebraným vojskem vytáhl v následujícím roce na sever od Londinia a vyčistil tamější kraje od barbarů. Při tom napravoval napáchané škody a obnovoval města a pevnosti. Někdy v témže čase Theodosius zabránil hrozícímu povstání panonského vyhnance jménem Valentinus, zneužívajícího dosud trvající nestability. Poté pokračoval v rekonstrukci poničených opevnění, do nichž vložil posádky, a dokonce získal zpět provincii, již na počest císaře přejmenoval na Valentia. Vděčný císař povýšil Theodosia po jeho příchodu do Galie na velitele jezdectva na místo Jovina.", "section_level": 2}, {"title": "Firmovo povstání v Africe.", "content": "V severní Africe se už za Jovianova panování dal do pohybu pouštní kmen kočovných Austorianů, plenících úrodnou provincii Tripolitanii a okolí města Leptis Magna. Tamější občané se obrátili se žádostí o pomoc na nejvyššího římského velitele v oblasti, jímž byl \"comes Africae\" Romanus. Ten však jakoukoli akci proti útočníkům podmínil opatřením značného množství potravin a tisíců velbloudů, což obyvatelé Lepty nedokázali zajistit. Poslali tudíž delegaci k Valentinianovi, aby ho informovali o Romanově netečnosti. Romanus měl na císařském dvoře vlivného přímluvce v osobě představeného císařských kanceláří (\"magister officiorum\") Remigia, jehož prostřednictvím znemožnil vyslancům přednést jejich sdělení. Jelikož útoky Austorianů neustávaly, císař přikázal svému hodnostáři Palladiovi, aby vyšetřil věc na místě. Austoriani mezitím Leptu několik dní obléhali, načež zoufalí měšťané vyslali k císaři další poselstvo. Když Palladius, uplacený Romanem, ujistil Valentiniana, že se jejich stížnosti nezakládají na pravdě, císař nechal některé z předních občanů Lepty a správce provincie popravit.  Romanus si vysloužil nelibost pronásledováním schizmatických donatistů, majících v severní Africe četné stoupence. Počátkem sedmdesátých let vypukly dynastické spory uvnitř romanizovaných kmenů v Mauretánii, během nichž se nejmocnějším z maurských náčelníků stal Romanův osobní nepřítel Firmus. Romanus proti němu vznesl u císařského dvora řadu obvinění, jimiž podnítil Firma, obávajícího se o svůj život, k odpadnutí od Říma a k přijetí císařského titulu. Proti odbojníkovi byl v roce 373 vyslán Theodosius s nevelkým počtem zkušených galských vojáků. Vojevůdce uvrhl nedlouho po svém příchodu Romana do vězení a pokusil se konflikt s Firmem vyřešit mírovou cestou. Vzbouřený Maur nejprve jevil ochotu podrobit se, posléze ovšem obnovil boj, nabývající podoby gerilové války. V té ho podporovali i místní donatisté, zakoušející dříve útrapy perzekucí ze strany Romana. Ačkoli Firmus měl nad Theodosiem výraznou převahu, jeho barbarské zástupy nepředstavovaly pro římské vojáky rovnocenného soupeře. Po dvou letech obtížného válčení ve vyprahlé zemi Theodosius nahlodal soudržnost maurských kmenů, v důsledku čehož Firmus upadl zrádně do zajetí. Nicméně dříve, než mohl být vydán Theodosiovi, spáchal sebevraždu.", "section_level": 2}, {"title": "Vnitřní politika.", "content": "Valentinianus se na rozdíl od svého bratra nezapletl do náboženských kontroverzí a po celé své panování zastával v otázce víry na dobu pozdní antiky pozoruhodně tolerantní postoj, čímž se výrazně odklonil od vyhraněné politiky Constantia II. a Juliana. Již krátce po získání vlády vydal edikt, jímž všem svým poddaným zaručil náboženskou svobodu, protože každému dovolil mít vyznání dle své volby. Jeho nestrannost vyzdvihuje i Ammianus Marcellinus, jenž se o něm jinak vyslovuje poměrně kriticky. Valentinianus nijak nezakročil proti vzrůstajícímu vlivu ariánství na východě a propustil delegaci nicejských biskupů vyzývajících ho, aby v této věci intervenoval u Valenta, podporujícího ariány. Zasáhl pouze proti manichejcům zákonem z roku 372, jímž nařídil přísně trestat účastníky jejich shromáždění. Valentinianově umírněnosti nahrávala i skutečnost, že konfesijní spory na západě říše nedosahovaly takové intenzity jako ve východních provinciích. Jediný vážnější incident nastal v roce 366 v Římě, kde se strhly pouliční násilnosti mezi stoupenci dvou uchazečů o uprázdněný biskupský stolec. Městský prefekt (\"praefectus urbi\") Viventius se zdržel jakýchkoli akcí, dokud rozbroje neutichly. Poté se postavil celou vahou své autority za vítězného kandidáta, jímž byl Damasus. V jedné z římských bazilik bylo nalezeno více než sto obětí těchto nepokojů.  Valentinianus nastoupil na trůn, aniž by disponoval okruhem lidí, na něž by se mohl plně spolehnout při řízení státu. Záhy proto pozvedl do vysokých vojenských a civilních hodností ty jedince, jejichž přispěním se domohl vlády, a z těchto mužů, pocházejících převážně z Panonie a Galie, chtěl vytvořit oporu svého rodícího se režimu. Jelikož leckteří z nich vykonávali své funkce řadu let, vznikla poměrně neměnná a nepříliš početná skupina hodnostářů, jimž náležely klíčové pozice na císařském dvoře, v provinciích a v armádě. Poctěni císařovou důvěrou dosáhli moci, již leckdy zneužívali k osobnímu prospěchu. Valentinianus vystupoval proti korupci a přehmatům ve správě, nebyl ale schopen prohlédnout či potrestat chyby těch, jež sám povýšil. Současně narážel na neproniknutelnou bariéru byrokratických struktur, následkem čehož se ocitl v naprosté závislosti na úřednících a dvořanech, určujících komu se u císaře dostane slyšení.  Císař usiloval o posílení prestiže a významu armády, přičemž zvýšil sociální status velitelů vojska (\"magistri militum\"), a co do vážnosti je postavil na roveň pretoriánským prefektům. Sedm generálů, včetně čtyř barbarů, navíc obdařil konzulátem. Naproti tomu ze zástupců tradiční aristokracie pověřil výkonem tohoto úřadu pouze dva senátory. Valentinianus sice prokazoval římskému senátu formální respekt, ovšem jeho vztahy s ním se vyznačovaly zjevným napětím. Do úřadu městského prefekta, vyhrazeného v minulosti členům staré italské nobility, neváhal jmenovat provinciály, jejichž prostřednictvím řídil ze vzdálené Galie záležitosti ve městě. Osobně Řím za dobu své vlády ani jednou nenavštívil a se senátem udržoval jen písemný styk. V roce 369 vypukl vážný skandál, když byli při vyšetřování jistého případu travičství obviněni četní římští aristokraté z užívání magie, cizoložství a korupce. Císař dokonce nařídil, aby podezřelí z těchto zločinů byli podrobeni mučení, ačkoli senátoři nesměli být vystavováni této formě vyšetřování. Během soudních procesů padlo mnoho rozsudků smrti, vyhnanství nebo konfiskace majetku nad příslušníky senátorského stavu.  Větším sympatiím se císař těšil mezi širšími vrstvami provinciálního obyvatelstva, přestože ve druhé polovině svého panování provedl výrazné navýšení daňových odvodů, které ospravedlňoval nezbytností financování rostoucích vojenských výdajů. Snažil se rovněž zajistit spravedlivější rozvržení daňové zátěže, takže rušil výjimky zvýhodňující bohatší osoby na úkor prostých lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt na Dunaji.", "content": "Valentinianus neposiloval hranice říše jenom na Rýně, nýbrž dal stavět pevnosti také na území barbarů nalézajícím se za Dunajem. Toto počínání Římanů notně pobouřilo zvláště germánské Kvády, kteří se po d vedením Gabinia dožadovali vyjednávání a zrušení výstavby pevnosti na jejich území. V roce 374 jim bylo přislíbeno vyjednávání a tak se dostavili k pohraničnímu veliteli v panonském Bregetiu. Po skončení hostiny byl kvádský náčelník Gabinius na příkaz Ammiana Marceellina úkladně zavražděn, což jeho soukmenovce a jejich sarmatské spojence podnítilo k překročení Dunaje a ke zpustošení Panonie a Moesie. Barbaři sice nedokázali ztéci hradby opevněných sídel, nicméně svými nájezdy zdevastovali špatně chráněnou venkovskou krajinu a odvlekli zástupy zajatců. Do jejich zajetí téměř padla i dcera Constantia II. Constantia, cestující tehdy na západ kvůli svatbě s mladým Gratianem. \"Magister militum per Illyricum\" Equitius vyslal proti nepřátelům dvě legie, jež nedokázaly zkoordinovat svůj postup a podlehly Sarmatům.  O nepříznivém vývoji na středním Dunaji se císař doslechl nedaleko nynější Basileje, načež přezimoval v Treverách a na jaře 375 se vydal do Panonie. Doprovázela ho jeho druhá manželka Justina, s níž se oženil kolem roku 370 po rozvodu se Severou, a jeho mladší syn Valentinianus. Zprávy o jeho příchodu přiměly Sarmaty, aby vyslali poselstvo žádající o prominutí předchozích akcí. Císař potom dorazil do města Carnuntum, kde se chystal na nadcházející tažení. Jeho přítomnosti využili lokální představitelé ke vznesení stížností proti daňovému útisku, v důsledku něhož mnozí přední šlechtici uprchli, spáchali sebevraždu anebo zemřeli na popravišti. Jakmile císař dokončil potřebné přípravy, podnikl trestnou expedici proti Kvádům. Část svých sil poslal plenit jejich teritorium, zatímco v čele jiných sborů vytáhl do Aquinca (Budapešť). Tam zřídil z lodí most přes Dunaj a zaútočil na Kvády od jihovýchodu. Na podzim 375 se vrátil zpět za řeku a zbudoval zimní tábor v Brigetiu (poblíž Komárom).  Dne 17. listopadu 375 se dostavili vyslanci Kvádů, kteří prosili o mír a výměnou za něj nabízeli rekruty pro římské vojsko. Vyslancům bylo dovoleno předstoupit před císaře, avšak svými tvrzeními, jimiž omlouvali své útoky, ho značně rozlítili. Rozzuřeného Valentiniana vzápětí stihl prudký záchvat mrtvice a ještě týž den zemřel. Tělo mrtvého císaře bylo po nezbytných smutečních ceremoniích dopraveno do Konstantinopole a pohřbeno. Ve shromážděném vojsku se rozhostila nervozita, neboť Gratianus pobýval v Galii, a proto hrozilo nebezpečí uzurpace. Za této napjaté situace civilní hodnostáři povolali generála pěchoty Merobauda. Během následné porady bylo z Merobaudova podnětu rozhodnuto o jmenování čtyřletého syna zesnulého, Valentiniana II., za Gratianova a Valentova spolucísaře.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Ammianus Marcellinus, jehož dílo představuje důležitý pramen doby Valentinianovy vlády, zaujímá k tomuto císaři poměrně vyvážené stanovisko. Na jedné straně mu vytýká jeho nevraživost vůči vzdělanějším a urozenějším jedincům, jeho tvrdost a touhu po penězích. Zároveň oceňuje panovníkovu zdrženlivost v náboženských otázkách a uznává jeho zásluhu na uhájení hranic říše. Církevní prameny se o něm vyslovují převážně pozitivně a zdůrazňují jeho oddanost křesťanské víře za Juliana. Moderní badatelé ponejvíce kritizují jeho neschopnost vymanit se z nadměrné závislosti na lidech, již ho dosadili na trůn. Zásadní význam je přisuzován jeho rozhodnutí přenechat východ impéria bratru Valentovi, protože od tohoto momentu je patrná pozvolná tendence k vytváření oddělených a veskrze samostatných správních struktur v obou polovinách říše. Valentinianův největší úspěch je spatřován v úspěšné obraně celistvosti a integrity západních provincií. I přes opakované vnitřní krize, odehrávající se nedlouho po jeho smrti, výsledky jeho vojenských tažení a opatření ke zpevnění rýnské hranice zabezpečily této části impéria stabilitu v několika dalších desetiletích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flavius Valentinianus známý jako Valentinianus I. (321 Cibalae – 17. listopadu 375 Brigetio) byl římský císař vládnoucí od roku 364 až do své smrti a zakladatel valentiniánské dynastie. Krátce po získání trůnu učinil svým spolucísařem vlastního bratra Valenta, jemuž svěřil do správy východní provincie, zatímco sám si podržel kontrolu nad západní polovinou římské říše.", "tgt_summary": "弗拉维斯·瓦伦提尼安努斯(大帝)(Flavius Valentinianus,321年-375年-11月17日),通称瓦伦提尼安一世(Valentinian I),罗马帝国西部皇帝(364年——375年在位),也称作「瓦伦提尼安大帝」。", "id": 1423049}
{"src_title": "Pan-čchiao (přehradní nádrž)", "tgt_title": "板桥水库", "src_document": [{"title": "Stavba přehrady.", "content": "Přehrada Pan-čchiao byla postavena na řece Žu na počátku padesátých let v rámci protipovodňových opatření. Byla vysoká 118 metrů a měla kapacitu 492 milionů m a zásobní prostor pro dalších 375 milionů m pro případ povodně. Po dokončení se na hrázi i stavidlech objevily trhliny, které byly opraveny s pomocí sovětských techniků. Pro tento nový typ přehrady se vžil název „Železná přehrada“ a přehrady tohoto typu byly považovány za nezničitelné.", "section_level": 1}, {"title": "Povodně roku 1975.", "content": "Přehrada byla projektována na tisíciletou vodu (306 mm srážek denně), nicméně v srpnu 1975 přišla voda dvoutisíciletá jako důsledek několikadenních bouřek a rekordních srážek (189,5 mm srážek za hodinu, 1062 mm za den, průměrné roční srážky byly okolo 800 mm), které nebyly předpovězeny. Zprávy poslané vedení přehrady zůstaly z větší části nedoručeny z důvodu poškození budov bouřkami a poruchami telegrafního spojení. Žádost na otevření přehrady byla nejdříve z důvodu záplav v níže položených oblastech řeky zamítnuta, o den později, 7. srpna, byla přijata, ale kvůli poruchám ve spojení nedorazila až k přehradě.  Stavidla nebyla schopna zvládnout obrovské množství vody, částečně z důvodu nánosů. První varování, že se přehrada může protrhnout, bylo telegrafováno jednotkou 34450 Čínské lidové armády, která byla nasazena na přehradu, 7. srpna v 19.30. 8. srpna ve 12.30 zkolabovala menší přehrada Š'-man-tchan, která byla konstruována na 500letou vodu a nevydržela nápor vodní masy, jež dvakrát převyšovala její kapacitu. Stalo se to 10 minut poté, co jednotka 34450 zaslala telegrafem návrh na zničení přehrady Pan-čchiao leteckým úderem. O půl hodiny později, ve 13.00, se voda přelila přes hráz přehrady Pan-čchiao a ta se rovněž protrhla, což způsobilo rychlé selhání dalších 60 přehrad. Přítok do přehrady byl tehdy 13 000 m vody, odtok 78 800 m, a v časovém úseku 6 hodin se vytvořila masa vody o váze 701 milionů tun, na horní přehradě Š'-man-tchan to bylo za 5 a půl hodiny 1 670 milionů tun, na všech přehradách celkem 15,738 miliard tun vody (viz ; údaje ohledně množství vody se u různých zdrojů liší).  Vzniklá záplavová vlna byla 10 km široká, 3-7 metrů vysoká a pohybovala se rychlostí téměř 50 km/hod. Totálně zničila oblast 55 km dlouhou a 15 km širokou a vytvořila jezera o rozloze 12 000 km. Bylo zaplaveno sedm okresních měst, množství vesnic a oblast o rozloze tisíců kilometrů čtverečních. Příkazy k evakuaci nebyly z důvodu špatného počasí a nedostatečné komunikaci doručeny. Nefungovaly např. telegrafy, nebyly správně pochopeny signální světlice vystřelené jednotkou 34450, telefonní přístroje byly vzácnost a lidé, kteří měli předat zprávu, nestihli záplavě uniknout. Nikdo také nečekal, že by se mohly „železné přehrady“ protrhnout. Další desetitisíce lidí zemřely na následky epidemií a nedostatku jídla v zatopených oblastech.  Po povodních byl uspořádán summit v Čeng-cou, kde byly zrevidovány postupy při stavbě a kontrole přehrad. Mnohé z přehrad byly obnoveny, např. Pan-čchiao r. 1993 a Š'-man-tchan 1996. Jedním z výsledků této revize je i kontroverzní stavba přehrady Tři soutěsky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pan-čchiao (), Š'-man-tchan () a dalších 60 přehrad v prefektuře Ču-ma-tien čínské provincie Che-nan katastrofálně selhalo při povodních, které následovaly po tajfunu Nina v r. 1975. Podle zprávy Hydrologického oddělení provincie Che-nan zemřelo přibližně 26 000 lidí přímo na následky záplav, a dalších 145 000 na různé epidemie a hladomor. Povodní bylo celkově postiženo 11 milionů obyvatel a zničeno 5 960 000 budov.", "tgt_summary": "板桥水库是一座位于河南省驻马店市驿城区板桥镇、淮河支流汝河上游,以防洪为主,兼顾灌溉、供水、发电、水产等综合利用的丘陵区水库,控制流域面积768平方公里。", "id": 352258}
{"src_title": "AVL-strom", "tgt_title": "AVL树", "src_document": [{"title": "Vlastnosti AVL stromu.", "content": "Hlavní vlastností AVL stromu je, že definice nedovoluje, aby strom zdegeneroval, tj. zajišťuje vyváženost stromu. Pokud označíme \"i\" výšku stromu reprezentujícího množinu o velikosti n, platí následující:  formula_1,  kde formula_2 je i-té Fibonacciho číslo. Z toho plyne, že výška stromu je úměrná logaritmu velikosti reprezentované množiny.", "section_level": 1}, {"title": "Operace.", "content": "Na AVL stromech je možno v čase formula_3 provádět následující operace:", "section_level": 1}, {"title": "Vyhledání uzlu v AVL stromu.", "content": "Vyhledávání uzlu v AVL stromu se realizuje stejně jako u binárního vyhledávacího stromu. Tato operace neklade žádné speciální požadavky a nemění strukturu stromu.", "section_level": 2}, {"title": "Vkládání do AVL stromu.", "content": "Přidáváme-li nebo rušíme-li vrchol ve vyváženém stromu, může se tento strom stát nevyváženým.  Koeficient vyváženosti \"i\"-tého uzlu \"B = | v - v |\", kde \"v\" je výška levého podstromu \"i\"-tého uzlu a \"v\" je výška pravého podstromu \"i\"-tého uzlu. Strom s kořenem \"i\" je vyvážený, jestliže \"B ≤ 1\". Předpokládejme, že přidáme uzel do levého podstromu. Pokud si označíme \"K\" kořen, \"L\" levý, \"P\" pravý podstrom a \"v\", \"v\" jejich výšky, pak před přidáním bude platit jedna z následujících možností:  Před vložením hodnoty nejprve zjistíme, zda se daný uzel ve stromu již nenachází. Pokud takový uzel neexistuje, pak přidáme nový stejně jako u binárního vyhledávacího stromu a určíme pro něj koeficient vyváženosti. Potom následuje zkontrolování koeficientu vyváženosti pro každý uzel na cestě směrem ke kořeni stromu. Není-li splněno kritérium vyváženosti, musíme provést vyvažování stromu pomocí cyklické záměny ukazatelů (rotace stromu). Jakmile provedeme první vyvážení stromu, není už nutné pokračovat v procházení stromu až do kořene, protože strom je již vyvážený a koeficienty vyváženosti jsou správně nastaveny.  Při operaci vkládání a rušení je zapotřebí uchovávat o každém uzlu jeho koeficient vyváženosti. Proto je vhodné tento koeficient ukládat do každého vrcholu.", "section_level": 2}, {"title": "Rušení uzlů z AVL stromu.", "content": "Rušení uzlů se vykonává stejně jako u binárního vyhledávacího stromu s tím, že pokud dojde k porušení vyváženosti, provede se znovuvyvážení pomocí příslušných jednoduchých či dvojitých rotací. Na rozdíl od vyvažování při vkládání uzlů, při odebírání uzlů se musí projít celá cesta až do kořene stromu a opravit koeficienty vyvážení a případně provést rotace.", "section_level": 2}, {"title": "Vyvažování AVL stromu.", "content": "Operace potřebné pro vyvažování jsou realizovány cyklickými záměnami ukazatelů. Můžeme provádět jednoduché RR-rotace (pravá rotace), LL-rotace (levá rotace) nebo dvojité LR-rotace (nejprve levá a potom pravá), RL-rotace (nejprve pravá a potom levá). Při rotaci je nutné aktualizovat koeficient vyváženosti každého rotovaného uzlu.  Na první ukázce je po přidání uzlu do podstromu T3 porušena vyváženost stromu, protože u uzlu X nabývá koeficient vyváženosti hodnoty 2. Jednoduchou LL-rotací získáme opět vyvážený strom. V druhé ukázce je po vložení uzlu do podstromu T1 porušena vyváženost, která je odstraněná RR-rotací.  Přidáním uzlu do podstromu T2 se naruší kritérium vyváženosti kořene X (kritérium se změní na −2). Opětovného vyvážení dosáhneme složitější LR-rotací. Na poslední ukázce vyvažování AVL stromu je kritérium vyváženosti vrcholu X rovno dvěma, a proto je realizovaná dvojitá RL-rotace okolo uzlu X.", "section_level": 2}], "src_summary": "AVL strom je datová struktura pro uchovávání údajů a jejich vyhledávání. Pracuje v logaritmicky omezeném čase. Jedná se o samovyvažující se binární vyhledávací strom.", "tgt_summary": "在计算机科学中,AVL树是最早被发明的自平衡二叉查找树。在AVL树中,任一节点对应的两棵子树的最大高度差为1,因此它也被称为高度平衡树。查找、插入和删除在平均和最坏情况下的时间复杂度都是formula_1。增加和删除元素的操作则可能需要借由一次或多次树旋转,以实现树的重新平衡。AVL树得名于它的发明者G. M. Adelson-Velsky和Evgenii Landis,他们在1962年的论文《An algorithm for the organization of information》中公开了这一数据结构。", "id": 1113077}
{"src_title": "Budyšín", "tgt_title": "包岑", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Město leží v Sasku na horním toku Sprévy uprostřed historického území Horní Lužice, respektive v její německé části. Nejbližšími velkými městy jsou Drážďany (přibližně 50 kilometrů na západ), Chotěbuz (asi 60 kilometrů na sever) a Zhořelec (Görlitz), kolem 40 kilometrů na východ. Nejbližší české město Šluknov je asi 20 kilometrů na jih. V severní části Budyšína se nachází údolní Budyšínská vodní nádrž vybudovaná v roce 1974. Na jejím místě dříve stály vesnice Malsitz (hornolužickosrbsky: ) a Nimschütz (). Asi osm kilometrů jižně od města vytéká Spréva", "section_level": 2}, {"title": "Reliéf, geologie, půdy.", "content": "Území Budyšína leží na jižním okraji zvlněné Hornolužické desky, který je na jihu utvářen Hornolužickou pahorkatinou. Nejvyšší vyvýšeninou z celé dnešní rozlohy města je vrch Chorberg (268 m n. m.) v městské části Salzenforst (). Dále horské pásmo podél ulice Alte Straße jižně od dálnice A4 (260,4 m n. m.), vrch Hennersberg (249,8 m n. m.) a Windmühlenberg (248 m n. m.) stejně jako Himberg u obce Boblitz (244,4 m n. m.) a horské pásmo ležící jižně od Boblitz (245,4 m n. m.). Naopak nejníže položeným místem je hladina Budyšínské vodní nádrže se 156,4 m n. m., luh Albrechtského potoka (\"Albrechtsbach\") u obce Basankwitz se 160 m n. m. a luh potoka Bolbritzer Wasser se 170 m n. m. Území města má nepatrně až mírně zvlněný reliéf s průměrnou výškou 180–200 m n. m. Pouze Spréva zde vykrajuje strmé údolí, jehož srázy dosahují výšky 40 m.  Základem podloží Hornolužické nivy je lužický granodiorit, který se blíží k povrchu v oblasti vrchů a kopců, v údolí Sprévy se pak objevuje ve formě otevřených skalních útvarů. V období pleistocenního", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Nejvýznamnějším vodním tokem v prostoru Budyšína je řeka Spréva, která městskou oblastí protéká z jihozápadu na severovýchod v částečně hluboce vykrojeném a úzkém údolí. Protilehlé svahy se zde k sobě přibližují na vzdálenost 50 m a mají sklon téměř 70 °. Průměrná výška svahu je kolem 30 m. Původní průběh Spévy je dnes regulován 6 zábranami. Řekou proteče v průměru 3,25 m vody za sekundu. Severně od centra města je Spréva zadržována v Budyšínské vodní nádrži, která může pojmout až 49 milionů m. Tato přehrada slouží jako rekreační areál a zároveň poskytuje útočiště mnoha druhům ptactva. Vedle přehrady se nachází v Budyšíně a jeho okolí v okruhu 25 km 111 vodních ploch a toků. Povodí Sprévy tvoří několik menších potoků, ke kterým", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "V oblasti města Budyšína převažuje kontinentální vnitrozemské podnebí s maritimními vlivy. Jsou pro ně typická chladná vlhká jara a léta, dlouhý teplý podzim a zima s velmi častými, ale spíše krátkými sněhovými obdobími (přibližně 54 sněžných dní). Průměrná roční teplota naměřená v letech 1960–2017 je 8,4 °C. V nejteplejším měsíci červenci dosahuje průměrná teplota 17,7 °C. Nejchladněji je v lednu s průměrnými teplotami kolem −1.5 °C. Rozdíl mezi těmito dvěma měsíci je tedy 19,2 °C. S průměrným ročním úhrnem srážek 603 mm má Budyšín středně suché klima. Území města leží v nejteplejších oblastech ve východní části Saska. V údolí Sprévy převládají především v zimě často silné jižní větry, vanoucí z Čech a", "section_level": 2}, {"title": "Flora a fauna.", "content": "Na jihovýchodě města se nachází „Přírodní park Budyšín“ (\"Naturpark Bautzen\"), jehož majitelem se město stalo po roce 1989. V letech 2003/04 byl park obnoven. Územím, které je podle vyhlášky Krajského ředitelství v Drážďanech hodno zvláštního obecního zájmu je „Oblast Sprévy nad Budyšínem“ (\"Spreegebiet oberhalb Bautzen\"), v níž žijí volně rostoucí rostliny a divoká zvířata, na které se vztahuje Směrnice o stanovištích. Dalšími chráněnými územími v blízkém okolí jsou přírodní rezervace „Wollschank und Zschark“ u 20 km vzdálené obce Commerau (), a 11 km", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana životního prostředí.", "content": "Do území Budyšína zasahují celkem tři chráněné krajinné oblasti. Jsou to „Hornolužická pahorkatina“ jihovýchodně od městské části Oberkaina, „Údolí Sprévy“ na jihozápadě od města a „Sprévská nížina“. Zde jsou chráněny některé biotopy a ve Sprévské nížině u městské části Malschitz také zdejší ptactvo. V roce 2006 byl ve městě naměřen roční průměr koncentrace imisí: PM dosahovaly hodnoty 27 μg/m3, oxid dusičitý 27 μg/m3, což je podle Směrnice Evropské unie", "section_level": 2}, {"title": "Charakter osídlení.", "content": "Budyšínské staré město se rozprostírá na skalní plošině nad Sprévou, jehož vrcholem je hrad Ortenburg. Původně bylo ohraničeno městskými hradbami. Později vystavěné nové čtvrti na východě města se přimykají k někdejším hradbám, po jejichž odstranění se město rozšířilo východním i západním směrem. V sedmdesátých letech 20. století byly na východě vybudovány nové čtvrti Gesundbrunnen a Allende­viertel. Od roku 1990 bylo", "section_level": 2}, {"title": "Městské části.", "content": "Budyšín se dělí na 25 městských částí (v závorce jsou stejně jako dále v", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Název města.", "content": "Poprvé byl název města zmíněn v roce 1002 jako \"civitas Budusin\". Původ tohoto jména je nejasný: někteří odborníci se kloní k názoru, že vychází z praslovanského základu „bud“, „bod“ nebo „budeč“, tedy „místo na hranici“, jinou rozšířenou variantou je to, že sídliště bylo pojmenováno podle slovanských knížat jména \"Budissentius\" (popř. \"Budestaus\"), resp. \"Budislav\" či \"Budimír\". Mohlo být však odvozeno také z ženského jména „Budiša“ nebo „Budy“ (sídliště z chatrčí). Jedna budyšínská pověst potom praví, že v místě, kde dnes leží Budyšín, se během cesty zastavila těhotná česká kněžna", "section_level": 2}, {"title": "Pravěk a raný středověk.", "content": "Okolí města patří k nejdéle osídleným oblastem Horní Lužice, v údolí Sprévy a tedy v městské části Burk (\"Bórk\") na severovýchodu a poblíž vsi Niedergurig () jsou doložena lidská sídla již v období mladšího paleolitu, ale také v neolitu, době bronzové a železné. Ve 3. století našeho letopočtu v krajině pobývaly východogermánské kmeny. Od 7. století se v oblasti začal usazovat slovanský kmen Milčanů. Bavorský geograf působící v 9. století informuje o 30 hradních okrscích (\"civitates\") Milčanů, mezi nimiž měl Budyšín bezpochyby vedoucí úlohu. Se zavražděním míšeňského markraběte Ekkeharda v", "section_level": 2}, {"title": "Léno českých panovníků.", "content": "V souvislosti s bojem o investituru daroval císař Jindřich IV. v roce 1075 Budyšínsko loajálnímu českému knížeti Vratislavu II., jenž je zase předal jako věno Wiprechtu z Grojče, který se oženil s jeho dcerou Juditou. Když v roce 1135 Wiprechtův syn Jindřich z Grojče zemřel bezdětný, připadl tento kraj zpět českému knížeti. V letech 1144–1157 jej ovšem římský král Konrád III. přenechal míšeňskému markraběti Konrádovi. Teprve po té, v roce 1158, bylo území Horní Lužice jakožto říšské léno císařem Fridrichem I. Barbarossou", "section_level": 2}, {"title": "Budyšín pod českou vládou.", "content": "Když v roce 1319 vymřela braniborská linie Askánců, připadla Horní Lužice českému králi Janu Lucemburskému. Ten 31. srpna téhož roku udělil městu privilegium, které upravovalo půlmílové právo, jež mělo chránit podnikání měšťanů a zároveň do města začleňovat usedlosti v jeho okolí. 22. května 1329 Jan dodatečně rozhodl, že v okolí jedné míle od města Budyšína nesmí nikdo provozovat hostince, ani řemesla. Toto mílové privilegium bylo potvrzeno Karlem IV. v letech 1372 a 1374. Dalším opatřením bylo osvobození od zeměpanského solného monopolu, které bylo vydáno Janem Lucemburským už v roce 1335. Svědectví o právech a povinnostech měšťanů poskytuje tzv. srbská měšťanská přísaha („Burger Eydt Wendisch“) z počátku 16. století – nejstarší písemné svědectví o hornolužické srbštině. V roce 1346 rozhodla městská rada Budyšína spolu s dalšími pěti svobodnými či královskými městy", "section_level": 2}, {"title": "Budyšín pod saskou vládou.", "content": "V následujících letech probíhala stavební obnova města poškozeného požárem a válečnými událostmi. V roce 1666 zřídil kurfiřt Jan Jiří II. (1556–1680) mincovnu v dnešní ulici Hohengasse. Roku 1672 byl jmenován zemským fojtem Horní Lužice korunní princ Jan Jiří, pozdější kurfiřt Jan Jiří III. (1680–1691). Jelikož městská rada věřila, že si Budyšín vyvolí za svou rezidenci, nechala v Chrámu svatého Petra zřídit Patronátní lóži. Roku 1676 bylo město opět postiženo těžkým požárem, který zničil 415 domů. V roce 1678 byl v rámci markrabství Horní Lužice ve městě zřízen kurfiřtský vrchní poštovní úřad. Bylo to zřetelné uznání Budyšína", "section_level": 2}, {"title": "Léta 1918–1949.", "content": "V přechodném období po první světové válce, kdy existovala tzv. Saská republika rad, abdikoval poslední král z rodu Wettinů Fridrich August III., načež v roce 1919 vznikl Svobodný stát Sasko coby spolkový stát Výmarské republiky. Nový budyšínský primátor Hermann Niedner se v roce 1920 snažil neúspěšně zabránit zrušení zvláštních práv Horní Lužice, které se připravovalo v souvislosti s obnovením saské ústavy. Ta vešla v platnost 1. listopadu 1920. V roce 1921 bylo papežem Benediktem XV. obnoveno míšeňské biskupství se sídlem v Budyšíně. Ve dvacátých letech prosazoval primátor Niedner z důvodu poválečné inflace politiku úspor. 1. července 1931 bylo Budyšínské okresní hejtmanství sloučeno s okresním hejtmanstvím v Drážďanech, čímž došlo k faktickému", "section_level": 2}, {"title": "Období NDR.", "content": "Již od konce 40. let i po vyhlášení Německé demokratické republiky (NDR) pokračovala v městském zastupitelstvu výrazná dominance Sjednocené socialistické strany Německa (SED) spojená s ideologizací celého státního aparátu. Všichni starostové až do roku 1990 byli členy této strany. Budyšín, který v roce 1946 znovu získal status zemského okresního města, se potýkal s dopravními problémy, nedařilo se např. prosadit výstavbu již kdysi plánované dálnice do Zhořelce. Kvůli nedostatku stavebních hmot bylo zanedbáváno historické centrum, jehož", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1989.", "content": "Panující společenské i politické poměry a rostoucí nespokojenost obyvatelstva vedly na konci 80. let ke stále častějším demonstracím, které vyvrcholily politickým převratem na podzim roku 1989. Dne 7. listopadu bylo také v Budyšíně na bázi demokratického dialogu založeno Nové fórum a nejrůznější diskuse probíhaly i v srbských organizacích, církevních obcích a v divadle. Starosta Heinz Wagner (SED) odstoupil v lednu 1990. Od roku 1990 byl obnoven titul primátora a zároveň se změnila struktura městské správy. V roce 1990 byla zrušena Důstojnická vysoká škola Otty Lilienthala, která zde sídlila od osmdesátých let. Ve spolupráci", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Budyšín byl v raném středověku jedním z největších měst Středního Německa. Přibližně od 15. století však vývoj obyvatelstva stagnoval. Relativně pozdní industrializace přinesla nové impulzy a také za časů NDR město zaznamenalo přírůstek obyvatelstva. Od politické změny v roce 1990 se populace snížila z 52 000 (1989) na přibližně 39 000 kvůli obyvatelům, kteří se vystěhovali, a nízké porodnosti. Od roku 2000 se však tento klesající trend výrazně zpomalil. V roce 2017 byl Budyšín podle populace osmým největším městem Saska. Od historických dob zde žijí Lužičtí Srbové, potomci slovanských", "section_level": 1}, {"title": "Náboženský život.", "content": "Mezi věřícími občany města převažují protestanté, třetina obyvatelstva je ovšem bez konfese. Ve městě je největší protestantská komunita v Sasku: církevní obec sv. Petra, která má asi 5800 členů. Z ní vzešla komunita", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Primátor a městská rada.", "content": "Od srpna 2015 je primátorem města Alexander Ahrens (SPD). Ten vystřídal Christiana Schramma (CDU), který byl starostou od roku 1990, od roku 1995 pak působil jako primátor. Ahrens, který byl tehdy ještě bez stranické příslušnosti, porazil ve volbách v roce 2015 jako společný kandidát SPD, Die Linke a Bürger Bündnis", "section_level": 2}, {"title": "Znak.", "content": "Městský znak patrně vychází z korouhve Wiprechta z Grojče z 11. století (kolem roku 1080), ačkoliv jeho původ není zcela objasněn. Nejstarší známé vyobrazení tohoto znaku se objevuje na dvou pečetích prince Václava IV., jemuž chtěl císař Karel IV. zajistit následnictví trůnu. První pečeť tehdy dvouletého prince je z roku 1363. Její součástí je nápis: \"Wenceslaus quartus dei gracia Boemie rex, Brandenburgensis et Lusacie marchio, Luczenburgensis et Slesie dux.\" Druhá pečeť je o deset let mladší (1373) a její nápis je nepatrně obměněn: \"Wenceslaus, dei gracia Boemie rex, Brandenburgensis marchio, Luczenburgensis, Slezie et Lusacie dux.\" Nejstarší zpráva o používání znaku k reprezentaci města pochází z Augsburské kroniky, podle níž byl tento znak zástupci Budyšína", "section_level": 2}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Od roku 1994 tvoří Budyšín společně s městy Zhořelec (Görlitz) a Hoyerswerda městský svaz regionálních center Saska, tzv. „“ (OZSV). Toto společenství vzniklo v rámci státního rozvojového plánu a zabývá se rozvojem infrastruktury, ekonomickou stabilizací regionu a regionálním marketingem.  Z celkem sedmi kostelů v historickém centru města se pro bohoslužby", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Profánní stavby.", "content": "Na hlavním náměstí středověkého centra je nejvýznamnější barokní soubor v Budyšíně zachovaných měšťanských domů. Domy na západní straně ulice Lauenstraße mezi Lauskou věží a radnicí jsou ve stylu saského „vysokého“ baroka, které bylo typické pro předválečné Drážďany. U stavby na Lauenstraße 6 (fasáda se čtyřmi alegorickými postavami) je doložen vliv Permoserova stylu. Na hlavním tržišti se nachází také Soukenický či kupecký dům (\"Gewandhaus/\"), z původního objektu je však zachován jen pozdně gotický sklep,", "section_level": 2}, {"title": "Parky.", "content": "Podél bývalých hradeb, které oddělovaly centrum města od východních a jižních městských částí, se rozkládá rozsáhlý hradební park s dřevinami z různých částí světa. Pět kilometrů od historického centra města leží Kleinwelka s největším německým bludištěm, zahrnujícím dobrodružný a", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Německo-srbské lidové divadlo.", "content": "Německo-srbské lidové divadlo (\"Deutsch-Sorbisches Volkstheater/\") sídlí na hradě Ortenburgu. Od roku 2003 má jeden sál pro loutkové divadlo a divadlo malých forem, druhý pro vlastní městské divadlo (\"Burgtheater/\"). Je v majetku Zemského okresu Budyšín a částečně ho financuje „Nadace pro srbský lid“. Jedná se o jediné profesionální dvojjazyčné divadlo v Německu. Předchůdcem této instituce je původní budyšínské městské divadlo, které bylo otevřeno v roce 1796 poblíž Lauského příkopu (\"Lauengrabe\"), jenž byl součástí někdejšího opevnění. Tato historická budova však byla zbořena roku 1968 v rámci plánovaného rozšíření Budyšína na moderní socialistické město.", "section_level": 2}, {"title": "Lužickosrbské instituce.", "content": "Budyšín je sídlem", "section_level": 2}, {"title": "Steinhaus.", "content": "Steinhaus je kulturní centrum na ulici Steinstraße s koncertním sálem, kavárnou, divadelním jevištěm, kinem, ateliérem a galerií, které provozuje spolek Steinhaus e. V. Dodnes největší sociokulturní centrum ve východním", "section_level": 2}, {"title": "Pravidelné události.", "content": "Na jaře se pravidelně konají pouliční oslavy „Bautzener Frühling“. Nadregionální význam má také tradiční postrkování velikonočních vajec na Protschenbergu v západním okraji města. Jedná se o největší dětský festival v regionu. Budyšín je jedním z výchozích bodů pro tzv. „Velikonoční jízdy“ (), což je starý velikonoční zvyk,", "section_level": 2}, {"title": "Kulinářské speciality.", "content": "Řada restaurací nabízí typickou hornolužickou kuchyni a také srbskou gastronomii. Známá je zvláště budyšínská hořčice, která existuje v různých sortách a recepturách, a podává se v dochucených pokrmech", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "V městě sídlí fotbalový klub FSV Budissa Bautzen, který hraje v regionální lize. Lokálně významným klubem, který se soustředí zejména na práci s mládeží, je SV Bautzen. V době NDR byl Budyšín střediskem bowlingu s", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika a infrastruktura.", "content": "V žebříčku každoročně zveřejňované studie Saské zemské kanceláře zaměřené na hospodářskou sílu saských měst obsazoval Budyšín po dobu několika let první místo. Různé ekonomické charakteristiky, jako jsou daňové příjmy a počet pracovních míst podléhajících odvodu pojistného na sociální zabezpečení se při tom porovnávají s počtem obyvatel. Obrat na jednu firmu sídlící v tomto městě dosahoval v roce 2016 výše 1,180 milionu eur, což v rámci Saska řadí Budyšín na druhé místo po Saské Kamenici. Město vděčí za svou relativní hospodářskou sílu především tradičně velmi smíšené odvětvové struktuře místní ekonomiky. Tato strukturální rozmanitost způsobuje poměrně nízkou náchylnost k hospodářských krizím mimo jiné proto, že je založena na společnostech, které zde již z velké části mají dlouhou tradici. Dalším podstatným bodem je skutečnost, že Budyšín je tradičním správním městem, a proto se vyznačuje vyšším zastoupením veřejných činitelů (justiční správy, soudů, vězeňské služby), jakož i velkým počtem advokátů a notářů. S 26 556 zaměstnanci, na něž se vztahuje sociální pojištění, bylo město například v roce 2016, v dostatečném předstihu před lidnatějším Görlitz s 21 921 zaměstnanci. Pracuje zde 69,6 % zaměstnanců, kteří sem dojíždějí za prací z celého regionu a dokonce z Drážďan. Vzhledem k značnému přebytku těchto dojíždějících je míra zaměstnanosti dosti vysoká, činí 666 zaměstnanců podléhajících příspěvkům na sociální zabezpečení na 1000 obyvatel – což je nejvyšší hodnota v Sasku. Naopak 45 % obyvatel s trvalým bydlištěm v Budyšíně za prací dojíždí do jiných míst v regionu.  K rozvoji podnikání pozitivně přispívá blízkost letiště v Drážďanech. Ve městě jsou dále zastoupena média: V létě 1990 byl založen reklamní list \"Bautzener Bote\", dále je zde redakce srbského deníku \"\", které vydává vydavatelství Domowina. O místních událostech informují saské noviny, např. \"WochenKurier\" a \"Oberlausitzer Kurier\".", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Budyšín má spojení se spolkovou dálnicí A4 Drážďany-Zhořelec (přes vjezdy Bautzen-Ost a Bautzen-West a Salzenforst). Po té, co byla v roce 2013 otevřena západní tečna, obchází spolková silnice 6 ve směru od Görlitz centrum města a Mírový most (\"Friedensbrücke\"), kde zejména v odpoledních hodinách doprava vázla. Silnice B 96 z Žitavy do Berlína také vede od jihu města přes západní tečnu k západním předměstím předtím, než opustí městskou oblast na severozápadě. Silnice B 156 z Weißwasseru obchází městskou oblast na nově vybudované trati z roku 2003. Dálniční přístup pro severní okruh a Hoyerswerdu je od roku 2006 optimalizován také dálničním přivaděčem. Železniční stanice Bautzen byla otevřena v roce 1846. Je zastávkou pro tratě železničních společností Die Länderbahn GmbH („Trilex“) a Ostdeutsche Eisenbahn GmbH (ODEG). Na železniční trati Drážďany-Zhořelec, částečně i dále do Vratislavi, jsou přímá vlaková spojení. Přímé spoje do Berlína a Chotěbuzi (přes Hoyerswerdu), Žitavu a Bad Schandau byly v posledních dvou desetiletích zrušeny; město tak", "section_level": 2}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "Při hodnocení turistického potenciálu města Budyšína je třeba brát v potaz nejen historickou architekturu a jedinečnou okolnost soužití dvou kultur se širokým spektrem nabídky místních specifik (velikonoční jízdy, Německo-srbské lidové divadlo, Srbský lidový soubor, obranné věže apod.), ale také atraktivní přírodní okolí a místní podnikání. Rozvoj individuálního profilu cestovního ruchu spojený s vytvářením zvláštní turistické značky je však podle analýzy městem pověřené poradenské firmy BBE Retail Experts z roku 2009 méně dynamický, než je tomu ve srovnání s konkurencí Zhořelce (Görlitz). Zatímco totiž Zhořelec dosáhl zvýšení turistické", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Budyšín má šest základních škol, čtyři střední školy, pět gymnázií (Schiller-Gymnasium, Philipp-Melanchthon-Gymnasium, Srbské gymnázium a dvě odborná gymnázia) a dvě speciální školy. Více než 500 studentů studuje na Berufsakademie Sachsen – Staatliche Studienakademie Bautzen, která nabízí tříleté vzdělání zakončené bakalářským titulem ve studijních oblastech finančního řízení, veřejného managementu, podnikové informatiky, elektrotechniky, lékařství a průmyslového inženýrství. Od roku 2018 škola disponuje novou laboratorní budovou za 8,7 milionů eur. Příležitosti na trhu práce pro absolventy „Berufsakademie“ jsou dobré: v posledních letech získalo po ukončení studia zaměstnání 85 až 90 % absolventů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Budyšín (,,, ; do roku 1868 oficiálně \"Budissin\") je velké okresní město v německé spolkové zemi Sasko, které leží na horním toku řeky Sprévy v Zemském okresu Budyšín. S počtem obyvatel je druhým největším městem historického území Horní Lužice a zároveň jeho neformální metropolí. Sídlí zde významné kulturní a spolkové instituce Lužických Srbů, k nimž se dnes hlásí asi 5–10 % obyvatel města. V historickém centru se nacházejí význačné památky (hrad Ortenburg a část hradeb, obranné věže, kostely a dominanta města: tzv. simultaneum – konkatedrála sv. Petra, kterou využívá katolická i evangelická církev). Pro město obklopené Oblastí hornolužických rybníků a vřesovišť na severu a Hornolužickou vrchovinou na jihu je charakteristická z dálky patrná malebná silueta.", "tgt_summary": "包岑(德语:Bautzen,:,1868年之前官方名称:\"Budissin\";上索布语:Budyšin,发音:;下索布语:\"Budyšyn\",发音:),是德国萨克森州东部的一个市镇,包岑区的首府。它座落于施普雷河岸边。总面积66.62平方公里,总人口40457人,其中男性19409人,女性21048人(2011年12月31日),人口密度607人/平方公里。小行星11580号以该市的名字命名。", "id": 1181269}
{"src_title": "Teorie her", "tgt_title": "博弈论", "src_document": [{"title": "Zápis her.", "content": "V teorii her jsou hry formálně definovanými pojmy. Hra obsahuje \"hráče\", jejich možné \"tahy\" (nebo \"akce\" nebo \"strategie\") a funkci udávající zisk každého hráče v závislosti na provedených tazích. V literatuře se hry zapisují jedním ze dvou následujících způsobů.", "section_level": 1}, {"title": "Normální forma.", "content": "Normální forma hry je většinou reprezentována maticí, která zobrazuje hráče, jejich možné strategie a možné zisky (viz tabulka vpravo). Obecněji může být reprezentována funkcí, která přiřazuje zisk každému hráči na základě dané kombinace tahů. V příkladě vpravo jsou dva hráči. Úkolem prvního hráče je vybrat řádek, úkolem druhého je vybrat sloupec. Každý hráč má dvě možnosti. Zisky jsou zapsány uvnitř matice, první číslo určuje zisk pro hráče 1, druhé určuje zisk pro hráče 2. Pokud tedy první hráč vybere \"A\" a druhý \"X\", zisk prvního hráče je 4 a zisk druhého hráče je 3.  U her v normální formě se předpokládá, že hráči vybírají tahy zároveň, nebo alespoň nevědí, který tah vybral protihráč. Pokud hráči mohou znát tahy protihráče, uvádí se hra většinou v extenzivní formě.", "section_level": 2}, {"title": "Extenzivní forma.", "content": "Extenzivní forma hry bývá používána k formalizaci her, ve kterých hraje roli pořadí tahů. Hry jsou prezentovány jako stromy (viz obrázek vlevo). Každý uzel zde reprezentuje místo, ve kterém některý z hráčů vybírá tah. Hráč, který vybírá tah, je určen číslem napsaným u uzlu. Hrany reprezentují možné tahy hráče. Zisk pro jednotlivé hráče je specifikován v listu stromu.  Ve hře na obrázku jsou dva hráči. \"Hráč 1\" vybírá první a má na výběr buď \"F\", nebo \"U\". \"Hráč 2\" vidí tah hráče 1 a poté vybere buď \"A\", nebo \"R\". Předpokládejme, že hráč 1 vybere \"U\" a hráč 2 vybere \"A\". Potom zisk prvního hráče je 8 a zisk druhého hráče je 2.  Extenzivní forma může zobrazit i situaci, kdy hráči vybírají tahy zároveň a také hry s neúplnou informací. Pokud hráč neví, ve kterém z několika stavů je, zakreslí se okolo těchto stavů kružnice.", "section_level": 2}, {"title": "Typy her.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hry s nulovým součtem a hry s nenulovým součtem.", "content": "V případě her s nulovým součtem je celkový užitek pro všechny zúčastněné hráče a pro každou kombinaci strategií roven nule. Jinak řečeno, vítězný hráč získává na úkor ostatních. Příkladem takové hry je například go, šachy nebo poker.  V reálném světě se většinou vyskytují hry s nenulovým součtem (v podnikání, politice, příkladem může být vězňovo dilema), kdy některé výsledky přinášejí celkový čistý užitek větší nebo menší nule.", "section_level": 2}, {"title": "Hry s úplnými informacemi a hry s neúplnými informacemi.", "content": "Ve hrách s úplnými informacemi má každý hráč k dispozici stejné informace týkající se hry jako všichni ostatní hráči. Příkladem můžou být šachy. Naopak hrou s neúplnými informacemi je poker nebo vězňovo dilema (viz též bayesovské hry). Hry s úplnými informacemi se v běžném životě vyskytují zřídka.", "section_level": 2}, {"title": "Spolupráce nebo nespolupráce.", "content": "Hra je kooperativní (spolupracující) pouze tehdy, pokud hráči dokáží dodržet závazky. Příkladem je oblast práva, kdy všichni musí splnit své sliby. V nespolupracujících hrách toto není možné a často se předpokládá, že komunikace mezi hráči je povolena pouze v kooperativních hrách. Nicméně tato klasifikace na dvou binárních kritériích byla zpochybňována, a někdy odmítnuta (J. Harsányi (1974)).  Z těchto dvou typů her je nespolupracující hra přesnější a propracovaná do nejjemnějších detailů, zatímco kooperativní hra je zaměřena na spolupráci a propojení dvou přístupů. Nashův program stanovuje mnoho výsledků spolupráce jako ekvilibrium nespolupráce.  Hybridní hra obsahuje jak spolupráci, tak nespolupráci. Příkladem je, když hráči tvoří koalici – jsou ve spolupráci, ale zároveň hrají mezi sebou nespolupracující hru.", "section_level": 2}, {"title": "Symetrické a asymetrické.", "content": "Symetrická hra je hra, ve které výsledky dané strategie závisí na hraných strategiích ostatních hráčů, a ne na tom, kdo je hraje. Pokud se můžou hráči vyměnit, aniž by se změnila výsledná čísla, pak je hra symetrická. Většinou pro symetrii byly studované hry 2x2 a byly symetrické. Příklady symetrických her jsou vězňovo dilema, začátek lovu a hra na kuře. Většina studovaných her pro asymetrii byly s rozdílnými strategiemi. Například hra diktátora má rozdílné strategie pro každého hráče. Nicméně je možné mít strategie stejné pro oba hráče, a přesto bude hra asymetrická.", "section_level": 2}, {"title": "Současné a sekvenční.", "content": "Současné hry jsou ty hry, v nichž se oba hráči pohybují současně, a když ne, tak hráč který se pohybuje později, nemá žádné informace o předchozím tahu soupeře. Sekvenční (nebo dynamické) hry jsou takové, ve kterých hráči znají něco o předchozím tahu soupeře (ale nemusí mít dokonalé znalosti). Třeba to, kolik udělal soupeř tahů. Často normální forma hry je používaná pro současné hry a extenzivní forma pro hry sekvenční.", "section_level": 2}, {"title": "Diskrétní a pokračující.", "content": "Kontinuální hry umožňují hráčům zvolit strategii z nepřetržité sady strategií. Příkladem je Cournot soutěž obvykle modelovaná pomocí strategií hráčů na jakékoli nezáporné množství, včetně množství zlomků.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jako teorie her nebo též teorie strategických her se označuje disciplína aplikované matematiky, která analyzuje široké spektrum konfliktních rozhodovacích situací, které mohou nastat kdekoliv, kde dochází ke střetu zájmů. Herně-teoretické modely se pak snaží tyto konfliktní situace nejen analyzovat, ale sestavením matematického modelu daného konfliktu a pomocí výpočtů se snaží nalézt co nejlepší strategie pro konkrétní účastníky takových konfliktů. Teorie her se uplatňuje v mnoha oblastech lidské činnosti od politologie a válečnictví přes ekonomii a sociologii až po biologii a psychologii.", "tgt_summary": "博弈论(英语:Game Theory),又译为对策论或赛局理论,是经济学的一个分支,1944年冯·诺伊曼与奥斯卡·摩根斯特恩合著《博弈论与经济行为》,标志着现代系统博弈理论的的初步形成,因此他被称为「博弈论之父」。博弈论被认为是20世纪经济学最伟大的成果之一。目前在生物学、经济学、国际关系、计算机科学、政治学、军事战略和其他很多学科都有广泛的应用。主要研究公式化了的激励结构(游戏或者博弈)间的相互作用。是研究具有斗争或竞争性质现象的数学理论和方法。也是运筹学的一个重要学科。", "id": 518231}
{"src_title": "Zápas", "tgt_title": "摔跤", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zápas je jedním z nejstarších sportovních odvětví vůbec. Dokládá to například bronzová soška nalezená v sumerském chrámu pocházející z let 2700 až 2600 př. n. l. O zápase se rovněž zmiňuje Epos o Gilgamešovi. Ve starověku se ovšem zápasu nejvíce dařilo v Řecku. Součástí starověkých Olympiád byl zápas od 18. Olympiády tj. od roku 708 př. n. l.  Ve středověku se zápas stal rovněž součástí vojenského výcviku a byl velmi oblíben zejména mezi šlechtou.  Současnou podobu dostal zápas ve Francii koncem 19. století. V roce 1893 vytvořili Francouzi Doublier, Christol a Rigal první ucelená pravidla a zápas nazvali s odkazem na zápas provozovaný v antickém Řecku a Římě mylně zápasem řecko-římským. Mylně proto, že zápas ve starověkém Řecku používal chvaty na celé tělo, což odpovídá dnešnímu volnému stylu. Zápas byl do programu novodobých Olympijských her zařazen již na první Olympiádě v roce 1896. Tehdy šlo o řecko-římský styl a zápasilo se pouze v jedné váhové kategorii. Volný styl přibyl do programu v roce 1904 na Olympiádě v Sant Louis ve Spojených státech. V letech 1912 a 1916 na Olympiádě chyběl a znovu byl zařazen v roce 1920, tentokrát již na trvalo. Ženy mohou zápasit na Olympijských hrách od roku 2004.", "section_level": 1}, {"title": "Historie zápasu v Česku.", "content": "Za prvního novodobého průkopníka zápasu v českých zemích lze považovat Adolfa Hájka. Ten se o zápase zmiňuje ve svém deníku, který se zachoval do dnešních časů, a to záznamem z 23. ledna 1847. Z Hájkových zápisků lze usuzovat, že zápas byl v Čechách pěstován již v první polovině 19. století. V té době ještě zejména jako součást cirkusových představení.  Také dr. Miroslav Tyrš se zápasu hojně věnoval – považoval ho za vůbec nejvšestrannější sport, protože se v něm spojují všechny prvky tělesné zdatnosti (síla, obratnost, vytrvalost) na všech částech těla zároveň. Podrobně jej proto popisuje ve své stěžejní knize \"Základové tělocviku (1869)\", kde uvádí i příklady chvatů a základní techniky. V jiné publikaci \"Tělocvičné názvosloví (1862)\" uvedl první ucelené názvosloví týkající se zápasu. Existují rovněž záznamy o Tyršově utkání s Janem Grossem a důkazem popularity zápasu v rámci Sokola jsou i četné dobové ilustrace. Zápas měl být také zařazen do programu I. Sokolského sletu, ten byl ale zakázán.  Později se ale zápas ocitl u Sokolů v nemilosti a od 90. let 19. století se vyvíjel izolovaně. Za zrod organizovaného zápasu v Čechách je všeobecně považován rok 1895, kdy byl založen Fridolínem Hoyerem a Josefem Balejem \"Klub atletů Žižkov\". Klub však zanikl o dva roky později kvůli nevydařené organizaci mezinárodního turnaje v Schumannově cirkusu Na Smetance v Praze na Vinohradech. Ovšem jeho organizátoři se nevzdali a ještě ve stejném roce založili dva nové kluby \"K.A. Žižka Praha\" a \"K.A. Bivoj Žižkov\".  Na počátku 20. století došlo k rehabilitaci zápasu v rámci Sokola a objevila se další střediska zápasu jako Plzeň, Brno, Pardubice a další. Odpovědní lidé začali také usilovat o spojení oddílů do vyšších celků. V roce 1920 byl založen \"Československý svaz těžké atletiky (Čs. STA.)\" Vrcholem jeho činnosti bylo v roce 1931 uspořádání Mistrovství Evropy. V roce 1957 se zápas začal organizovat v rámci ČSTV a v roce 1993 byl vytvořen samostatný \"Svaz zápasu České republiky\".", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní disciplíny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Amatérská pankrace.", "content": "Amatérská pankrace je jediným bojovým sportem, který byl na olympijských hrách mezi lety 647 př.n.l a 393 n.l. Pankration (ř. παγκρά̆τιον, dosl. \"zápas 'vší silou'\", tedy s nejširšími prostředky boje ) je bojové umění s dlouhou historií. Je to forma bojového umění MME. V Amatérské pankraci se používají lovné úchopy a nápadité techniky.", "section_level": 2}, {"title": "Plážový wrestling.", "content": "Finální forma plážového wrestlingu byla sestavena v roce 2015. Při souboji stojí dva zápasníci proti sobě v kruhu naplněným pískem o průměru 7 metrů. Zápasníci mohou nosit plavky, ale i zápasové uniformy, šortky či spandex. Body se přičítají za různé chvaty, za dostání soupeře na záda i za vytlačení soupeře z plochy určené pro zápas.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zápas je individuální úpolový sport, který ať už v rituálních, či bojových formách provází lidstvo od počátku civilizace a se kterým se můžeme setkat ve světě v mnoha podobách.", "tgt_summary": "摔跤是重竞技运动项目之一。是一古老的竞技项目,两人徒手相搏,按一定的规则,以各种技术、技巧和方法摔倒对手。", "id": 1965057}
{"src_title": "Devan Nair", "tgt_title": "蒂凡那", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v Malacce v tehdejším Malajsku. Když bylo chlapci deset let, rodina odešla do Singapuru. Nair se učil nejprve na základní \"Rangoon Road Primary School\" a potom na střední \"Victoria School\", kde složil roku 1940 závěrečné zkoušky.  Po skončení 2. světové války začal nejprve učit jako řadový učitel v \"St. Joseph' s Institution\" a později v \"St. Andrew's School\". Brzy se zapojil do odborového hnutí a roku 1949 se stal generálním tajemníkem singapurských učitelských odborů. Roku 1951 byl jako aktivista protikoloniálního hnutí zadržen britskými úřady a vězněn až do dubna 1953. Po svém propuštění pokračoval v odborářských aktivitách jako sekretář továrních a dílenských odborů.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky politické kariéry.", "content": "Zpočátku byl členem komunisticky zaměřené Antibritské ligy (Anti-British League), která se r. 1954 spojila s Lidovou akční stranou (People's Action Party, PAP) předsedy Lee Kuan Yewa, a stal se členem jejího vedení. V letech 1956 - 1959 byl opět zadržován Brity ve vazební věznici. Když se strana PAP dostala r. 1959 k moci, byl jmenován politickým tajemníkem ministerstva školství. Po roce rezignoval a začal znovu učit. Téhož roku zřídil Výbor pro vzdělávání dospělých, jehož ředitelem byl v letech 1960 - 1964. Roku 1961 spoluzakládá odborovou organizaci NTUC (National Trade Union Congress) a je zvolen jejím prvním generálním tajemníkem.", "section_level": 1}, {"title": "Na vrcholu kariéry.", "content": "Poté, co se stal Singapur členem Malajsijské Federace, byl jediným zástupcem strany PAP v parlamentu po všeobecných malajsijských volbách 1964, když zvítězil v obvodě Bungsar poblíž Kuala Lumpuru. Poslancem zůstal po celé pětileté období, třebaže se mezitím Singapur od federace oddělil. V Malajsii formoval Demokratickou akční stranu (Democratic Action Party) a stal se jejím generálním tajemníkem.  Po skončení svého volebního mandátu se vrátil do Singapuru, aby vedl odborové hnutí. Organizaci NTUC se snaží přeměnit v silné a pokrokové hnutí, založené na spojení zájmů zaměstnanců, managementu a státu. Inicioval rovněž zakládání zaměstnaneckých pojišťoven a supermarketů. Ve volbách 1979 získal křeslo v parlamentě za volební obvod Anson, o rok později byl zvolen znovu. Rezignoval, když byl 23. října 1981 zvolen prezidentem Singapuru.", "section_level": 1}, {"title": "Rezignace.", "content": "28. října 1985 Nair za nejasných okolností na svůj úřad rezignoval. Ministerský předseda Lee Kuan Yew v parlamentu prohlásil, že Devan Nair odstoupil, aby se léčil z alkoholismu, což exprezident rozhořčeně odmítl. Podle svých slov abdikoval pod nátlakem, když se jeho názory dostaly do konfliktu s premiérem Lee, který vyhrožoval, že uvede v parlamentu do pohybu proces jeho odstranění. Nair a Lee se pak léta navzájem obviňovali a poté, co kanadský časopis \"Globe and Mail\" roku 1999 otiskl rozhovor s Nairem, Lee Kuan Yew ho dokonce žaloval pro urážku na cti.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední léta.", "content": "Roku 1995 se s manželkou odstěhoval do Hamiltonu v kanadském Ontariu. Jeho žena Avadai Dhanamová zemřela 18. dubna 2005. Sám zemřel v Kanadě o půl roku později.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění zásluh a dílo.", "content": "Za zásluhy a úspěchy byl v odborovém hnutí poctěn roku 1963 řádem \"Public Service Star\" a roku 1976 ho vedení Singapurské univerzity (nyní Národní univerzita v Singapuru) jmenovalo doktorem h.c.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chengara Veetil Devan Nair, známý také jako C. V. Devan Nair (5. srpna 1923 v Malacce, Singapur – 6. prosince 2005 v Hamiltonu, Ontario, Kanada) byl třetím prezidentem Singapuru. Parlament jej zvolil do funkce 23. října 1981. Rezignoval 28. října 1985.", "tgt_summary": "蒂凡那(Devan Nair,1923年-8月5日-2005年-12月6日),第三任新加坡总统。新加坡国父之一。", "id": 2035512}
{"src_title": "Tetrachlormethan", "tgt_title": "四氯化碳", "src_document": [{"title": "Příprava.", "content": "Tetrachlormethan se dá připravit přímou chlorací methanu působením chloru za zvýšené teploty nebo lépe za působení ultrafialového záření podle souhrnné rovnice  Tato reakce probíhá řetězově a ve čtyřech stupních, přičemž spouštěcím stupněm je tepelná disociace nebo fotodisociace molekulárního chloru Cl na dva chloridové radikály  vzniklý vysoce reaktivní atomární chlor vytrhne z molekuly methanu vodík, se kterým vytvoří molekulu chlorovodíku a zanechá methylový radikál  Methylový radikál atakuje další molekulu chloru za vzniku monochlormethanu a dalšího chloridového radikálu  Řetězová reakce pak probíhá postupně dále  Řetězová reakce může být ukončena tím, že se náhodně setkají a sloučí dva stejné nebo různé radikály, např.  ale také např.  takže i když se chloruje čistý methan, mohou vznikat v reakční směsi také stopy chlorovaných vyšších uhlovodíků. Proto se touto reakcí získává pouze jako vedlejší produkt při výrobě dichlormethanu a trichlormethanu (chloroformu).  Průmyslově se tetrachlormethan vyrábí většinou ze sirouhlíku a chloru", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Vzhledem k vysoké tetraedrické symetrii molekuly tetrachlormethanu (bodová grupa symetrie \"T\") nemá dipólový moment (je nepolární), přestože jednotlivé vazby C—Cl jsou značně polární. V důsledku toho je tetrachlormethan nerozpustný ve vodě, ale velice dobře naopak rozpouští jiné nepolární nebo málo polární látky, především tuky, oleje, pryskyřice atp. Chemicky je vcelku málo reaktivní, s kyslíkem prakticky nereaguje, je proto nehořlavý. Za vysokých teplot však s kyslíkem reaguje za vzniku fosgenu a chloru  S některými anorganickými bromidy a jodidy, zejména hlinitými, reaguje tak, že v jeho molekule dojde k výměně chloru za těžší halogenidy, např.  resp.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Používá se jako rozpouštědlo v chemické laboratoři. Slouží také k přípravě alkylchloridů Apellovou reakcí z příslušných alkoholů za přítomnosti trifenylfosfanu.  V minulosti se používal jako chladicí médium v chladicích systémech, při chemickém čištění látek a oděvů, k průmyslovému odmašťování předmětů, jako ředidlo v nátěrových hmotách, jako součást hnací látky v aerosolových bombičkách (zejména s nátěrovými hmotami) a také jako náplň hasicích přístrojů (tzv. \"tetrachlorové hasicí přístroje\"). Krátkou dobu se užíval i jako insekticidní prostředek proti škůdcům napadajícím zrní (obiloviny). V souvislosti s jeho zdraví škodlivými vlivy se jeho užití omezuje, v některých zemích (např. v USA) je jeho používání ve spotřebním zboží zakázáno.  Dalším důvodem pro útlum jeho výroby a používání je stejný vliv na ozónovou vrstvu jako mají freony.", "section_level": 1}, {"title": "Účinky na zdraví.", "content": "Nadýchání par tetrachlomethanu ovlivňuje zejména centrální nervový systém člověka. Způsobuje bolesti hlavy, halucinace, ospalost, žaludeční nevolnost a ve větším množství může způsobit i zvracení. Při vysokých koncentracích může způsobit i smrt. Dlouhodobé působení může způsobit chronické poruchy jater a ledvin. Škodlivé účinky se zvyšují při současném požití alkoholu. Do těla se může vstřebávat i pokožkou. Při zasažení očí způsobuje jejich podráždění.  U laboratorních zvířat (potkanů) byla prokázána jeho karcinogenicita, tzn. že může vyvolat rakovinné bujení, a proto je IARC řazena do skupiny 2B.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tetrachlormethan neboli chlorid uhličitý, v technické hantýrce někdy označovaný tetrachlór, je bezbarvá kapalina sladkého éterického zápachu, prakticky nemísitelná s vodou, zato dobře mísitelná s řadou organických rozpouštědel jako je methanol, ethanol, aceton, benzen, benzin(y) aj.", "tgt_summary": "四氯化碳(化学式:CCl),也称四氯甲烷或氯烷,常态下为无色液体。过去常用作灭火器中的灭火无机物质,也曾经是常用的冷却剂。", "id": 546660}
{"src_title": "Scorpions", "tgt_title": "蝎子乐队", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky (1965–1976).", "content": "Skupinu založil roku 1965 v Hannoveru Rudolf Schenker. Původně plnila funkci „školní“ kapely, ale v roce 1969 se Scorpions stali skupinou profesionální. V těchto prvních čtyřech letech hrál Rudolf na kytaru, ale i zpíval. Na přelomu let 1969/1970 do kapely přišel Rudolfův bratr Michael Schenker a zpěvák Klaus Meine ze skupiny Copernicus. Již o dva roky později, tedy v roce 1972, vychází debutové album skupiny pod názvem Lonesome Crow s Lotharem Heimbergem na baskytaru a s Wolgangem Dzionym za bicími. Krátce po vydání alba hráli Scorpions jako předkapela britské skupině UFO. Po jednom z koncertů Michael Schenker Scorpions opustil (odešel právě do UFO) a na jeho místo přichází kytarista Uli Jon Roth.  O dva roky později kapela nahrála své druhé album, Fly to the Rainbow (1974). Před začátkem nahrávání se však změnil post bubeníka a baskytaristy. Za bicí si sedl Jürgen Rosenthal a novým basákem se stal Francis Buchholz (se skupinou hrál až do roku 1993). Po tomto albu bubeník Jürgen Rosenthal kapelu opustil a na jeho místo přišel Rudy Lenners. S ním skupina nahrála další album s názvem In Trance (1975), což pro kapelu znamenalo další posun vpřed – tah na bránu slávy a úspěchu byl již znát.  V této sestavě Scorpions nahráli také album Virgin Killer (1976). Album je velmi vydařené, ale jeho obal neunikne oku cenzora – není divu, byla na něm fotografie jedenáctileté nahé dívky. Scorpions nakonec obal alba změnili. Sám zpěvák Meine řekl, že byl velmi překvapený, když obal poprvé viděl, byl ale tlačen nahrávací společností k podniknutí nějakého kontroverzního kroku, aby na sebe kapela více upozornila. Dnes je tedy možné získat album s dvěma rozdílnými obaly (na alternativním obalu je fotografie všech členů skupiny).", "section_level": 2}, {"title": "Počátky největší slávy (1977–1979).", "content": "Po Virgin Killer Scorpions opustil Rudy Lenners a na jeho místo si skupina vybrala Hermana Rarebella (bubeníkem skupiny byl až do roku 1996). S ním nahrávají další album Taken by Force (1977), jež se neslo v podobném duchu jako album předchozí. Během turné k tomuto albu zavítali poprvé i do Japonska, které tehdy prahlo po hardrocku a heavy metalu.  Z koncertu v Tokiu vzniklo jejich první live album pod názvem Tokyo Tapes, vydané v roce 1978, které se v Německu dokonce dostává v žebříčku prodejnosti na 35. místo. Kritiky je album hodnoceno jako jeden z nejlepších „živáků“ v rockové historii. Tokyo Tapes je posledním albem Scorpions s Uli Rothem. Ten ze skupiny odešel a na jeho místo se vrátil Michael Schenker. S ním skupina nahrála album Lovedrive (1979), ale po třech nahraných písních (\"Lovedrive\", \"Another Piece Of Meat\" a instrumentálce \"Coast To Coast\") opět odešel (na vině byly problémy s alkoholem). Z celkových 140 zájemců na post sólového kytaristy nakonec Scorpions vybrali Matthiase Jabbse. Stal se tak novým sólovým kytaristou kapely a kapela s ním dokončila nahrávání alba Lovedrive. Toto album bylo velmi úspěšné (některými kritiky hodnocené jako nejlepší počin skupiny). Dokonce se dostává i do Top 100 v USA (55. pozice), ve Velké Británii (36. příčka) i v zemi původu kapely, v Německu (dokonce 11. příčka). Matthias Jabs perfektně zapadl do skupiny a to nejen jako kytarista, ale také jako skladatel. Jeho příchodem začala pro Scorpions nová éra.", "section_level": 2}, {"title": "Celosvětová popularita (1980–1993).", "content": "Po Lovedrive Scorpions nahráli album Animal Magnetism (1980), které svým úspěchem navazuje na Taken by Force, Tokyo Tapes a Lovedrive. Rychle se stalo platinovým, a to dokonce v USA. Scorpions získávají celosvětovou popularitu. Koncertují již i v Americe, Kanadě, Skotsku či Švédsku. Stávají se novou německou senzací a získávají si pověst jako největší a nejlepší německá skupina.  Kapele se však záhy do cesty postavil nepříjemný problém – Klaus Meine po nahrávání alba Animal Magnetism ztratil hlas. Byl již připraven z kapely odejít, ale kvůli svému příteli Rudolfovi nemohl. Prodělal množství operací a prakticky se znovu učil zpívat, přičemž ho podporovala celá skupina. Nakonec se do kapely vrátil, s hlasem opět v pořádku. V roce 1982 vydávají Scorpions další album – Blackout. Ve Francii se toto album dokonce dostalo na první místo v žebříčku prodejnosti a v zemích jako USA, Británie, Německo, či Švédsko už není pouze v Top 100, ale rovnou v Top 20. Z turné se skupina vrací s množstvím platinových ocenění. Album obsahuje mnoho známých skladeb, např. \"Blackout\", \"China White\", baladu \"When The Smoke Is Going Down\", či snad nejznámější skladbu z alba – \"No One Like You\".  Přelomovým albem se ale Blackout nestává. Na to si Scorpions počkali do roku 1984, do vydání (opět) platinového Love At First Sting, alba s bezkonkurenčně největším počtem hitů. Obsahuje množství vynikajících skladeb, jako \"Coming Home\", \"Bad Boys Running Wild\", \"Big City Nights\", \"I'm Leaving You\", jednu z jejich nejznámějších skladeb \"Rock You Like a Hurricane\", či jejich nejznámější power baladu \"Still Loving You\" (Singlů Still Loving You se prodalo po celém světe několik miliónů). Většinu těchto písní můžeme objevit v setlistech koncertů.  Skupina si dává na chvíli pauzu a studiové album nenahrává, za to koncertů má víc než dost. Během turné navštívili mnoho zemí, ve kterých nikdy předtím nehráli (Itálie, Španělsko, či dokonce Maďarsko!), získávají také množství ocenění (v USA získává Love At First Sting 3 platinová). Z tohoto turné byl vydán zvukový záznam – vzniklo živé album World Wide Live (1985). World Wide Live se stalo nejprodávanějším live albem skupiny a taktéž získává několik ocenění. V roce 1985 Scorpions vystupovali na legendárním rockovém festivalu Rock in Rio a hráli zde pro své historicky největší publikum – 350 000 fanoušků.  Pro Scorpions bylo koncem 80. let těžké se výrazně prosadit, protože hardrockové scéně tou dobou kralovalo mnoho jiných kapel – proto se vydání nového alba opozdilo. V roce 1988 ale vychází silné rockové album s názvem Savage Amusement. Doprovázejí ho tři singly – \"Believe In Love\", \"Passion Rules The Game\" a \"Rhythm Of Love\". V různých žebříčcích se Savage Amusement umísťuje taktéž na vysokých pozicích. Savage Amusement bylo ale posledním album, jehož producentem byl Dieter Dierks (který byl producentem kapely již od alba In Trance).  V roce 1989 byli Scorpions přijati u prezidenta SSSR – Michaila Gorbačova a v té době vystupovali i na Moskevském Hudebním Mírovém Festivalu spolu s dalšími rockovými velikány jako Mötley Crüe, Ozzy Osbourne nebo například Bon Jovi.  Album Crazy World – to je další studiové album skupiny Scorpions, vydané v roce 1990. Obsahuje skladbu Wind of Change, složenou Klausem Meinem (k jejímu složení se inspiroval právě na festivalu v Moskvě). Skladba se stala jakousi hymnou změn ve východním bloku a také komerčně nejúspěšnějším hitem skupiny. Určitě i díky ní získalo toto album obrovský úspěch a například v USA i v Německu získalo po dvou platinách. V různých žebříčcích se vyšplhalo i na ta nejvyšší místa. Situace po vydání alba byla pro Scorpions vynikající. Skalní fanoušci byli potěšeni, většina těch, kteří skupinu předtím neuznávali uznali, že album Crazy World bylo začátkem 90. let trefou do černého.  Na přelomu let 1992/1993 byl ze skupiny vyhozen baskytarista Francis Buchholz. Na jeho místo přišel Ralph Rieckermann a s ním se Scorpions pustili do nahrávání dalšího alba. To vyšlo v roce 1993 a neslo název Face the Heat. Bylo to další album, ze kterého bylo cítit mírné změny stylu – skupina kráčela s dobou. I přesto se album dobře prodávalo a ve Francii získalo zlaté ocenění.", "section_level": 2}, {"title": "Pád a vzestup (1994–2009).", "content": "V roce 1995 vychází další live album pod názvem Live Bites. Šlo o záznam z koncertů z Ruska, USA, Mexika a Německa. V porovnání s World Wide Live to byl komerčně neúspěšný živák, který ani nezískal žádné ocenění. Před nahráváním dalšího studiového alba skupinu opustil dlouholetý bubeník Herman Rarebell. Album Pure Instinct (1996) skupina nahrála s Curtem Cressem, který hned po nahrání alba ze skupiny odešel. Turné absolvovali s bubeníkem Jamesem Kottakem, který hned do skupiny zapadl hlavně pro jeho výborné bubenické umění a show, kterou publikum častoval během koncertů. Pure Instinct se ale oproti Face the Heat u fanoušků příliš neujalo. Po hudební stránce dosti zasahovalo do pop music a pravděpodobně proto poklesl i prodej. Pure Instinct ale obsahoval i několik rockových skladeb (i když v dosti jiném stylu než bylo od Scorpions očekáváno).  Dalším albem, které kapela nahrála, bylo Eye II Eye (či Eye To Eye), vydané v roce 1999. Bylo to album velmi experimentální. Skupina se velice přiblížila k popu a k technu. Byl to obrovský pokles nejen v prodejnosti, ale i v počtu ocenění (album se dobře prodávalo jen v Německu). Některé písně byly považovány za podařené, i ty však byly na poměry Scorpions příliš popové (snad jen \"Du Bist So Schmutzig\", což je první píseň, kterou Scorpions zpívali německy, má typické rysy rockové skladby).  Pro nevelký úspěch proto Scorpions počkali s nahráváním nového studiového alba a vydali CD Moment of Glory (2000), na kterém se objevilo 10 písní nahraných spolu s Berlínskou filharmonií. Pod stejným názvem vydávají i DVD. Byl to projekt, který je částečně vrátil zpět na výsluní (v Německu byl oceněný zlatem), ale i přesto to pro kapelu nebyla až tak velká výhra. Znovu vydávají živé album, tentokrát opět není obyčejné. Jmenuje se Acoustica (2001) a už sám název napovídá, je to několik skladeb v akustickém aranžmá (tzv. „unplugged“ album). Stejně jako v případě Moment Of Glory, i toto album vyšlo spolu s videonahrávkou na DVD nosiči.  Zpět ke slávě se dostali albem Unbreakable z roku 2004, které nahráli s novým baskytaristou Pawlem Maciwodou (Ralph Rieckermann odešel věnovat se čistě hudbě pro filmy). Unbreakable je silné rockové album, na kterém se Scorpions vrací ke své tradiční tvorbě. Písně jako \"Love’em or Leave’em\" či \"Deep And Dark\" jsou oblíbenými koncertními kousky. Unbreakable se zalíbilo i starým fanouškům a zaujalo množství dalších, proto si díky němu Scorpions vrátili „zašlou“ slávu (navíc se i dobře prodával). Hned po vydání Unbreakable vydávají i DVD pod názvem \"Unbreakable : One Night In Vienna\". Jde o záznam koncertu z Vídně spolu s dokumentem o Scorpions.  Nyní již bylo jisté, že Scorpions ještě nekončí. V roce 2006 se spojili s producenty Jamesem Michaelem a Desmondem Childem (producent mnohých alb Kiss, Bon Joviho či Aerosmith) a začali skládat nové písně. Strávili 4 měsíce v Los Angeles a v květnu 2007 vyšlo album s názvem Humanity Hour 1. Album se po hudební stránce příliš nehlásí ke klasické tvorbě Scorpions – jak Klaus Meine řekl, je to album „tady a teď, album z roku 2007“. Během turné k novému albu skupina zavítala do mnoha zemí, kde v minulosti nehrála.,", "section_level": 2}, {"title": "\"Sting in the Tail\", tour a comeblack (2010–2014).", "content": "V roce 2010 skupina oznámila, že album \"Sting in the Tail\" bude jejich poslední, jakožto i světové turné Get Your Sting and Blackout World Tour, které odstartovali v Praze 15. března 2010. Nicméně zpěvák Klaus Meine v červenci 2011 během rozhovoru o budoucnosti Scorpions na otázku, zda se kapela chystá natočit další album, řekl, že nejnovější projekt kapely, něco jako Scorpions 3D, vyjde během několika měsíců.  Navzdory pokračujícím zvěstem o přestávce či \"odchodu do důchodu\" kytarista Matthias Jabs 12. června 2012 pro plátek \"Arizona Republic\" řekl, že se Scorpions rozcházet nebudou. O měsíc později Jabs pro časopis \"Billboard\" řekl, že skupina pracuje na desce, která bude obsahovat nevydané skladby pro alba \"Blackout\", \"Love at First Sting\", \"Savage Amusement\" a \"Crazy World\" a mělo by vyjít v roce 2014. V dubnu Scorpions na říjen 2013 oznámili vystoupení s orchestrem v Rusku a Bělorusku. Dne 11., 12., a 14. září 2013 Scorpions zahráli tři MTV Unplugged koncerty na hoře Lycabettus v Athénách. 6. listopadu 2013 byly oznámeny další 4 koncerty MTV Unplugged v Německu na rok 2014. V prosinci 2013 v interview pro řeckou rock show v rádiu Klaus Meine řekl, že není jisté, že album, které bude obsahovat skladby zamýšlené pro alba \"Blackout\", \"Love at First Sting\", \"Savage Amusement\" a \"Crazy World\" bude vydáno v roce 2014 či později.  Na rok 2014 byli Scorpions nominováni na dvě ocenění \"Echo\" (\"Euro Grammy\") za jejich 'MTV' Unplugged.  16. srpna Scorpions oznámili, že nové album bude připraveno k vydání v roce 2015.", "section_level": 2}, {"title": "50. výročí a \"Return to Forever\" (2015–).", "content": "23. října 2014 zpěvák Klaus Meine mluvil s francouzským fan-clubem \"Crazyscorps\" a oznámil, že nová nahrávka bude zveřejněna v únoru nebo v březnu 2015 a bude se krýt s 50. výročím skupiny. Oproti tomu, co padlo v roce 2013, bude nová deska obsahovat nejen nově nahrané verze nikdy nepublikovaných písní, ale také nový materiál z let 2011 a 2014.  Album se nahrávalo ve Švédsku s producenty Martinem Hansenem a Mikaelem Nordem Anderssonem. Bubeník James Kottak, který skupinu v květnu 2014 kvůli rehabilitaci opustil, bude na nové nahrávce hrát. Nové album \"Return to Forever\" bylo nakonec vydáno 20. února 2015.", "section_level": 2}], "src_summary": "Scorpions jsou německá heavymetalová/hardrocková skupina založená roku 1965 v Hannoveru Rudolfem Schenkerem. Jsou jednou z nejznámějších a nejdéle hrajících rockových skupin. Skupina se stala synonymem pro melodický heavy metal, včetně mocných rockových balad. Sestava z let 1978–1992 byla zřejmě nejúspěšnější, tehdy v ní hrál Rudolf Schenker (kytara), Klaus Meine (zpěv), Matthias Jabs (sólová kytara), Francis Buchholz (baskytara) a Herman Rarebell (bicí).", "tgt_summary": "蝎子乐队, 天蝎乐团(英语:Scorpions),是来自德国工业重镇汉诺威的硬摇滚乐队,以主唱髙亢的嗓音,及旋律化的歌曲而闻名世界。", "id": 222163}
{"src_title": "Severní Karolína", "tgt_title": "北卡罗来纳州", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původní obyvatelé a osídlení Angličany.", "content": "Osídlení indiánskou populací v Severní Karolíně sahá až do paleoindiánského období v 10. tisíciletí před naším letopočtem. Lovci a sběrači žili nejprve v Piedmontu. Z archaické doby, asi 7500 až 1000 před naším letopočtem se dochovaly hroty šípů, které jsou pojmenovány podle naleziště v Uwharrie Mountains, \"Hardaway\". Jedná se o nejdůležitější naleziště na východním pobřeží Ameriky, protože bylo osídleno nepřetržitě po tisíce let a archeologické naleziště se dochovalo neporušené. Tundru z doby ledové nahradily husté lesy, lidé změnili způsob života v tom smyslu, že již nenásledovali stáda jelenů karibu, ale zdržovali se spíš na přiměřeně velkém území. Ořechy, zelenina a ryby představovaly důležitou část stravy, počet obyvatel narůstal. Kamenné nádoby a dřevěné nástroje se staly předmětem obchodu, obrovské množství ryolitu bylo těženo v Morrow Mountains a obchodováno na území 75 000 km2, a nakonec se vytvořil jakýsi druh zahradnictví, ve kterém hrály ústřední roli dýně, dále žaludy a ořechy z ořechovce. Mezi lety 6000 až 3000 před naším letopočtem bylo velice teplé období, které", "section_level": 2}, {"title": "Severní Karolína za americké války za nezávislost.", "content": "V pozdních šedesátých letech 18. století vzniklo napětí mezi zemědělci pocházejícími z nižší společenské třídy z Piedmontu a plantážníky z pobřežní oblasti. Zjevné plýtvání veřejnými prostředky guvernérem Williamem Tryonem při budování nového sídla vlády, Tryon Palace v New Bernu, přinesl výbuch nespokojenosti zemědělců a přerostl v otevřené povstání. Tryon vyhrál 17. května 1771 bitvu u Alamance, a tím ukončil na sedm let trvající konflikt. Někteří historici vidí v tomto povstání predispoziční faktory pro vypuknutí – nebo již první vojenský akt Americké války za nezávislost.  V Charlotte obyvatelé okresu Mecklenburg County dne 20. května 1775 údajně vydali první prohlášení o nezávislosti během americké revoluce, ale nedochoval se žádný důkaz o této události. Datum Mecklenburg Declaration of Independence je ale na pečeti a vlajce státu Severní Karolína. Dne 12.", "section_level": 2}, {"title": "Mezi válkami (1783-1861).", "content": "V roce 1787 předložený návrh Ústavy USA byl přijat v Severní Karolíně velmi rozdílně. Teprve o rok později se delegáti shodli na její podpoře v Fayetteville a Severní Karolína ústavu jako dvanáctý a poslední stát ratifikovala. V roce 1790 Severní Karolína předala západní část země vládě. Oblast byla v letech 1790 až 1796 označena jako Tennessee Territory. V roce 1796 na jeho území nakonec vzniklo Tennessee, 16. spolkový stát Unie.  Prosperita a hospodářský růst v silně zemědělsky založeného státu závisely na otrocké práci., v prvních letech po založení zejména na pěstování tabáku. Po", "section_level": 2}, {"title": "Americká občanská válka a znovusjednocení.", "content": "V roce 1860 již v Severní Karolíně existovala dlouholetá tradice otroctví. Přesto se z počátku nechtěla připojit ke Konfederaci, teprve výzva prezidenta Abrahama Lincolna ke vstupu do sousedního státu Jižní Karolína, byla impulsem ke vstupu do konfederace. I po vstupu do ní někteří zemědělci odmítali podporovat konfederaci, především ti, kteří nevlastnili otroky. ] Přesto byli muži ze všech částí Severní Karolíny v rámci Armády severní Virginie jednou z nejdůležitějších složek armády konfederace a zúčastnili se nejdůležitějších bitev války.  Největší bitva", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj Severní Karolíny po občanské válce.", "content": "Na konci 19. století se v Piedmontu rozvinul bavlnářský a textilní průmysl a rozvoj textilního průmyslu poskytl alternativu k současnému převládajícímu zemědělství. Dne 17. prosince 1903 bratři Wrightové uskutečnili první úspěšný let v historii letadlem těžším než vzduch, poháněným motorem v Kitty Hawk v Severní Karolíně.  V reakci na rasové rozdělení, zbavení občanských práv a problémy v zemědělství,", "section_level": 2}, {"title": "Severní Karolína po New Dealu.", "content": "New Deal, program na oživení domácí americké ekonomiky prezidenta Franklina D. Roosevelta, měl velký vliv na pokrok v Severní Karolíně v oblasti vzdělávání a v průmyslu. Během druhé světové války dodávala Severní Karolína ozbrojeným silám řadu místních výrobků. V Severní Karolíně byl také kladen důraz na výzkum a univerzity.  V roce 1931 byla v Raleighu založena \"Voters League Negro\", která vedla kampaň pro registraci voličů z afroamerické komunity. Práce v oblasti desegregace a obnovení občanských práv pro afroamerickou populaci pokračovala na celém území Severní Karolíny. Afroameričtí studenti North Carolina Agricultural and Technical", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Severní Karolína se nachází na jihovýchodním pobřeží Spojených států, hraničí s Jižní Karolínou a Georgií na jihu, na západě s Tennessee a Virginií na severu. Na východě se nachází pobřeží Atlantského oceánu. Severní hranici státu tvoří 34. rovnoběžka, západní hranice státu vede na hřebenu Apalačského pohoří. Nejjižnější bod státu se nachází na 33°50' severní šířky, ve směru ze severu na jih měří stát 240 kilometrů, z východu na západ mezi 75° 30' a 84° 15' západní délky měří přibližně 800 km. Stát má rozlohu 139 390 km2 což je o něco málo více než rozloha bývalého Československa.", "section_level": 1}, {"title": "Regiony.", "content": "Geograficky a geologicky se Severní Karolína od východu na západ dělí na tří hlavní oblasti: pobřežní nížiny při pobřeží Atlantiku, plošinu Piedmont ve vnitrozemí a horské oblasti Appalačského pohoří.  Přibližně dvě třetiny státu tvoří pobřežní nížina při pobřeží Atlantského oceánu. Půdní pokryv je zde slabý, půdy jsou písčité a jsou pokryty hustými borovými lesy s příměsí jiných stálezelených dřevin. Půdy jsou vhodné především pro pěstování tabáku, sójových bobů, melounů a bavlny. Tento region, který zahrnuje Inner Bank, tvoří venkovskou Severní Karolínu. Nachází se zde jen několik větších měst. Před pobřežím se nachází Outer Banks, řetěz malých ostrovů a pohyblivých dun, které tvoří bariéru mezi Atlantským oceánem a vnitrozemskými vodami. Outer Banks obklopují dvě největší", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Říční systémy v Severní Karolíně lze rozdělit do dvou hlavních skupin. Východní hlavní rozvodí Severní Ameriky vede na hřebenu Appalačského pohoří. Pouze řeky v nejzápadnější části státu jsou odvodňované Mississippi do Mexického zálivu. Řeky, které pramení na východním úbočí hor tečou do Atlantského oceánu. Dále jsou rozděleny podle místa jejich ústí, která se nachází buď na území Severní nebo Jižní Karolíny. Rozdělení říčních systémů, které ústí do Atlantiku, je způsobeno tím, že výběžky pohoří Blue Ridge se vyskytují až u přístavního města Wilmington podél hranice s Virginií.  Catawba River a Yadkin River se svými přítoky protékají 30 okresy Severní Karolíny. Tečou jako vějíř přes celou Severní Karolínu a odvodňují její velkou část, než jejich tok překročí hranice do Jižní Karolíny a ústí do Atlantiku. Řeky Chowan, Roanoke, Tar, Neuse a Cape Fear River ústí do moře v Severní Karolíně", "section_level": 2}, {"title": "Klima.", "content": "V největší části Severní Karolíny převažuje teplé mírné deštné podnebí, s výjimkou vyšších oblastí Appalačských hor, které mají vlhké boreální klima. Hory slouží jako štít regionu, zachycují nízké teploty a bouřky z oblasti jihozápadu. Průměrná denní teplota ve většině oblastí Severní Karolíny je v červenci 32 °C. V lednu jsou průměrné teploty kolem 10 °C.  Pobřežní nížina je ovlivňována Atlantským oceánem, zimy jsou zde mírné a v létě jsou mírně vyšší teploty. Denní maximální teploty v létě na pobřeží jsou 31 °C, zatímco zimní teploty zřídka klesnou pod 4 °C. Průměrné denní maximální teploty v zimních měsících v pobřežní nížině jsou kolem 15 °C, teploty pod bodem mrazu jsou vzácné. V pobřežní nížině napadne ročně kolem dvou centimetrů sněhu, mnohé zimy jsou zcela bez sněhu a ledu. V Piedmontu jsou léta teplejší a zimy chladnější než v pobřežní oblasti. Průměrné denní maximální teploty jsou v létě kolem 32 °C, ale jen zřídka jsou vyšší než 37 °C. V zimě jsou v průměru okolo 10 °C v noci a často padají pod bod mrazu. Celkové roční množství sněhu je zde", "section_level": 2}, {"title": "Flóra a fauna.", "content": "Fauna a flóra Severní Karolíny je vzhledem ke své zeměpisné poloze velice pestrá, od skromné a mělce kořenící vegetace na východě, kde se vyskytují aligátoři, až po borové lesy v Appalačském pohoří, kde žije jelenec běloocasý a medvědi. V nížinách se vyskytují typické rostliny a živočichové amerického jihovýchodu, zatímco ve vyšších nadmořských výškách se vyskytují běžné severské druhy zvířat a rostlin. Celkem zde bylo nalezeno 300 druhů a poddruhů dřevin a asi 3000 druhů krytosemenných rostlin. Mnoho rostlinných a živočišných druhů je v Severní Karolíně považováno za ohrožené, ale jsou zde také celostátně ohrožené druhy, např. při pobřeží různé druhy velryb, z rostlin se zde vyskytuje např. vzácný zlatobýl (\"Solidago spithamaea\") a mnohé další.  V pobřežní oblasti se vyskytují slaniska a močály, v nichž rostou zejména bahenní traviny \"Spartina patens\" a \"Distichlis spicata\", na pobřežních dunách rostou vysoké trávy druhu \"Uniola paniculata\" (tzv. „mořský oves“). Ze stromů zde roste např. jalovec viržinský (\"Juniperus", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hustota zalidnění.", "content": "Hustota obyvatel Severní Karolíny je 63,8 obyvatel na kilometr čtvereční. Velká města v Severní Karolíně se nacházejí téměř výhradně ve třech metropolitních oblastech, kde žije více", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 v Severní Karolíně žilo 9 535 483 obyvatel. Počet obyvatel Severní Karolíny se trvale zvyšuje již po desítky let, v letech 1990 až 2000 se zvýšil počet obyvatel z 6,6 milionů na 8 milionů obyvatel. Podle amerického U.S. Census Bureau žilo k 1. červenci 2009 v Severní Karolíně 9 380 884 obyvatel, to je nárůst o 16,7 procent za desetiletí a o 1 340 334 obyvatel od roku 2000.", "section_level": 2}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 8,4 % populace.", "section_level": 2}, {"title": "Afroameričané.", "content": "Něco přes pětinu obyvatel Severní Karolíny je afroamerického původu, a od roku 1970 stoupá jejich podíl na střední třídě z důvodu zlepšeného přístupu ke vzdělání. Afroamerická populace žije hlavně v pobřežní nížině ve východní polovině státu a v některých částech Piedmontu, v historickém regionu, kde měli práci v zemědělství, a kde je stále vytvořeno nejvíce pracovních míst. Afrikoamerické komunity existují ve stovkách venkovských okresů centrálního jihu a na severozápadně státu, černošské čtvrti jsou ve městech Charlotte, Raleigh, Durham, Greensboro, Fayetteville, Wilmington a", "section_level": 3}, {"title": "Američané asijského původu.", "content": "Nejstarším záznamem o asijské imigraci je nábor z Číny pocházejících pracovníků pro práci v zemědělství v polovině 18. století. Slavná čínsko-malajsijská siamská dvojčata Chang a Eng Bunkerovi se v roce 1839 usadila ve Wilkesboro. Japonci, Filipínci a korejští Američané se", "section_level": 3}, {"title": "Evropané.", "content": "Jako první byl evropskými přistěhovalci osídlen pobřežní region, jednalo se především o osoby anglického původu, kteří byli smluvně zavázanými dělníky přestěhovanými do kolonií, a potomky přistěhovalců do Virginie. Byli mezi nimi také protestantští imigranti z kontinentální Evropy, zejména Hugenoti a němečtí a švýcarští přistěhovalci, kteří se usadili v New Bernu. Velšští přistěhovalci se usadili v 18. století, spolu s dalšími skupinami z britských ostrovů, východně od současného města Fayetteville.", "section_level": 3}, {"title": "Latinoameričané a hispánci.", "content": "Od roku 1990 se počet obyvatel hispánského a latinoamerického původu v Severní Karolíně rychle zvyšuje. Původně to byli migrující pracovníci zaměstnaní jako nekvalifikovaní dělníci v zemědělství. Jejich přístup do USA byl zjednodušen a proto se stále více Hispánců usazuje v Severní Karolíně. Nejvíce přicházejí z Mexika, ze střední Ameriky a", "section_level": 3}, {"title": "Původní obyvatelé.", "content": "Pouze v pěti státech USA, jmenovitě v Kalifornii, Arizoně, Oklahomě, Novém Mexiku a Texasu žije více původních obyvatel Ameriky než v Severní Karolíně. Celkem 2 824 751 obyvatel je v USA indiánského či eskymáckého původu, tj. 0,95 procent z celkového počtu obyvatel. V Severní Karolíně v roce žilo 2007 111 853 původních obyvatel, Indiánů. Stát uznává v rámci svých hranic osm kmenů původních obyvatel.  Zvláštním případem jsou Lumbee v jihovýchodní části státu v okolí města Pembroke. Jsou Severní Karolínou uznáni jako indiánský kmen, ale nikoliv federální vládou. Výzkumní pracovníci identifikovali Lumbee jako \"tri-racial isolate\", izolovanou populaci, která je potomkem tří etnických skupin, bílých jak černých Američanů a Indiánů. S více než 50 000 členy jsou Lumbee osmým největším kmenem v USA a největším v Severní Karolíně.", "section_level": 3}, {"title": "Náboženství.", "content": "Severní Karolína je součástí tzn. biblického pásu (), ve kterém je tradičně drtivá většina věřících protestanty a kde na konci 19. století převládali jižní baptisté. S přílivem občanů ze severních států Unie a imigrantů z Latinské Ameriky se zvyšuje podíl katolíků a Židů. V roce 2007 byl podíl katolíků 7 procent, Židů 1 procento. Početní převaha baptistů začíná klesat. Tato změna je zvláště viditelná v městských oblastech státu,", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Stejně jako v jiných státech USA stanoví ústava Severní Karolíny dělbu moci mezi zákonodárnou, výkonnou a soudní moc.  Legislativní moc je svěřena dvoukomorovému Valnému shromáždění (\"North Carolina General Assembly\"). To se skládá ze Sněmovny reprezentantů mající 120 poslanců a ze Senátu s 50 členy. Poslanci i senátoři jsou voleni na období dvou let. Viceguvernér Severní Karolíny je z titulu funkce předsedou Senátu. Z řad senátorů je volen zastupující předseda Senátu (\"President pro tempore of the North Carolina Senate\"), od roku 1992 je v tomto úřadě Marc Basnight, člen Demokratické strany. V čele Sněmovny reprezentantů stoji její mluvčí (\"Speaker of the North Carolina House of Representatives\"), nyní Joe Hackney, taktéž člen Demokratické strany. V čele výkonné moci stojí guvernér, volený na dobu čtyř let. Pro období 2009 až 2013 je guvernérem členka Demokratické strany, Beverly Perdue. Výkonná moc je rozdělena mezi Státní radu (\"Council of State\"), tvořenou guvernérem, viceguvernérem a osmi dalšími členy, a vládu (\"cabinet\") složenou z guvernéra a deseti ministrů. Zatímco všichni členové Státní rady jsou přímo voleni občany, ministry kabinetu jmenuje guvernér. Guvernér předsedá jak Státní radě, tak i kabinetu.  V čele soudní moci stojí Nejvyšší soud (\"Supreme Court\") Severní Karolíny, se sídlem v hlavním městě, Raleighu. Je nejvyšším odvolacím soudem ve státě, má sedm členů. Po Nejvyšší soudu je jediným dalším odvolacím soudem Apelační soud Severní Karolíny (\"North Carolina Court of Appeals\"). Je tvořen 15 soudci, kteří vykonávají právo rotačním systémem, rozhodují v pěti tříčlenných senátech. Tyto dva soudy tvoří odvolací soudní systém státu. Spory jsou vedeny před vrchními soudy (\"Superior Court\") a jim podřízenými obvodními soudy (\"District Court\"). Všechny hrdelní zločiny, občanskoprávní spory nad 10 000 dolarů a odvolání od obvodních soudů jsou projednávány vrchními soudy, přičemž trestní věci se projednávají před dvanáctičlennou porotou. Občanskoprávní věci, například rozvod, opatrovnictví a rozhodnutí o výživném rozhodují obvodní soudy, které také soudí méně závažné trestní případy, tyto vždy projednávají bez poroty. Obvodní soudy rozhodují i věci týkající se mladistvých do 16 let; a do 18 let, jsou-li obětí zanedbávání či zneužívání. Smírčí soudci řeší menší dopravní přestupky, vydávají prohlášení o vyloučení odpovědnosti, rozhodují civilní spory do 4000 dolarů a mohou nařídit vystěhování. Smírčí soudci také uzavírají civilní sňatky.", "section_level": 1}, {"title": "Zastoupení v Kongresu Spojených států.", "content": "Severní Karolínu v současné době ve Washingtonu zastupuje ve Sněmovně reprezentantů Spojených států amerických 13 poslanců a v Senátu Spojených států amerických", "section_level": 2}, {"title": "Politický vývoj.", "content": "V Severní Karolíně měla, stejně jako všude na jihu Spojených států, převahu Demokratická strana. V roce 1968 se převaha přesunula ve prospěch republikánů. Dnes probíhá v Severní Karolíně změna ze zemědělské země ke převážně poskytování služeb a průmyslu, demokraté mají stále převahu ve venkovských oblastech s převážně černošskou populací. Poprvé od vítězství Jimmyho Cartera v prezidentských", "section_level": 2}, {"title": "Regionální správa.", "content": "Severní Karolína je od roku 1911 rozdělena do 100 okresů. V průměru má okres rozlohu 1393,91 km2, nejmenším okresem s rozlohou 350 km2> je Clay County, největším okresem rozlohou je Dare County o rozloze", "section_level": 2}, {"title": "Státní symboly.", "content": "Kromě vlajky a pečeti má Severní Karolína řadu dalších oficiálních státních symbolů, které slouží jako symboly státu. Státními barvami jsou červená a modrá. Symbolem státu je také borovice bahenní, která roste v močálech Severní Karolíny a je státním stromem Severní Karolíny, dřín květnatý je státní květinou, kardinál červený", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Muzea a výstavy.", "content": "Zásadní význam pro Severní Karolínu má \"North Carolina Museum of Art\" v Raleighu, které je budované od roku 1947, a je jediným muzeem Severní Karolíny, které je financované veřejnými prostředky a má největší sbírku umění v Severní Karolíně. Na rozdíl od většiny ostatních muzeí umění ve státě, se také zabývá neamerickým uměním a dějinami umění. Na mnoha místech mají \"Arts Council\", občanské spolky umění, která se zabývají podporou regionálních umělců a organizací výstav.  Většina muzeí Severní Karolíny se zabývá především historií, přírodou a umělci Severní Karolíny, jsou v soukromém vlastnictví a většinou na místech historického nebo vojenského", "section_level": 2}, {"title": "Divadlo a hudba.", "content": "Severní Karolína má řadu profesionálních divadel, včetně roku založeného 1952 Státního divadla v Flat Rock, Flat Rock Playhouse, ve kterém se hrají muzikály a hry. V \"North Carolina Theatre\" v Raleighu se hrají zejména v muzikály a hry z divadel na Broadway, zatímco \"North Carolina Shakespeare Festival\" v High Pointu se od roku 1977 zaměřuje na díla Williama Shakespeara. Zvláštní pozornost v Severní Karolíně zasluhují divadla pod širým nebem, ve kterých se uvádí historické události. Od roku 1937 v Waterside Theatre v Fort Raleighu se uvádí nejstarší \"Outdoor Drama\", drama „The Lost Colony“, které je považováno za první a nejstarší venkovní drama ve Spojených státech. Od roku 1948 uvádí \"Mountainside", "section_level": 2}, {"title": "Stavby a architektura.", "content": "V Severní Karolíně je více než 2600 historických budov, čtvrtí a míst uvedeno v National Register of Historic Places a je památkové chráněno. V Severní Karolíně se nevyvinul díky poloze mezi Severem a Jihem a řadě různých přistěhovalců žádný architektonický styl, vyskytuje se zde široké spektrum architektonických stylů na východním pobřeží. Jsou zde novoklasicistické stavby z období antebellum v federálním a georgiánském stylu, například James Iredell House z 1759 a John Wright Stanly House z roku 1779. V ostatních jižanských státech rovněž rozšířená architektura z revolučního období je", "section_level": 2}, {"title": "Národní parky.", "content": "Severní Karolína má řadu chráněných oblastí, využívaných turisty, které mají různé stupně ochrany a financování, a to jak na ochranu přírody, tak na zachování historických památek a jejich zpřístupnění pro návštěvníky. V Apalačských horách částečně v Tennessee je National Park Service (NPS) spravovaný Great Smoky Mountains National Park. Je nejnavštěvovanějším národní park ve Spojených státech, ročně jej navštíví více 9 milionů lidí. Byl vyhlášen roce 1934 a od roku 1983 patří ke světovému dědictví UNESCO. Kromě jedné z největších souvislých lesních ploch ve východní části Spojených států, poskytuje více než 90 historických míst a budov v rámci parku důležitou připomínku kolonizace horské oblasti. V parku jsou také National Park Service udržované cesty, Blue Ridge Parkway, 755 km", "section_level": 2}, {"title": "Média.", "content": "V Severní Karolíně existuje větší počet malých televizních stanic, regionálních studií a tematických televizních kanálů, které nabízí zábavu, sport a regionální programy. Většinu televizních stanic vlastní nebo spolupracují s hlavními národními provozovateli televizního vysílání, jako je CBS Corporation nebo American Broadcasting Company. Televizní stanice jsou většinou provozovány v metropolitních oblastech. Rozhlasové stanice pokrývají širokou škálu zábavy", "section_level": 2}, {"title": "Kuchyně.", "content": "Jižanská kuchyně je tradiční kuchyní státu, z nichž nejdůležitějším společenským událostem patří barbecue, způsob grilování. Při něm se v Severní Karolíně je používá téměř výhradně vepřové maso, obvykle ve kusů v východě, na západě v celku. Otázka omáček ke grilování se rozděluje země na příznivce \"Eastern Style\", založené na octu a hořčici a \"Lexington Style\", založené na omáčce z octa a pepře,", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "Na veřejné instituce základního a středního vzdělávání, od základní školy až po high school, dohlíží v Severní Karolíně \"North Carolina Department of Public Instruction\" a jeho nadřízený, \"North Carolina Superintendent of Public Instruction\". \"Superindendant\" je také tajemníkem \"North Carolina State Board of Education\", ve kterém se rozhoduje veřejném vzdělávání. Veřejný školský systému státu je rozdělen na 115 místních jednotek, z nichž každou sleduje místní školní rada, \"School Board\". Celkem existuje v Severní Karolíně 2338 veřejných škol.  V roce byla v 1795 Severní Karolíně otevřena první státní univerzita ve Spojených státech, Severokarolínská univerzita v Chapel Hill (\"University of North Carolina at Chapel Hill\"), která dnes patří k nejlepším veřejným vysokým školám v zemi, patří ke prestižní skupině vysokých škol Public Ivy. Více", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vysokoškolský a profesionální sport.", "content": "Obyvatelé Severní Karolíny ve sportu tradičně preferují univerzitní sport, stejně jako automobilové závody Stock-Car, čím se vysvětluje dřívější nezájem o profesionální sportu. I když v Severní Karolíně žije více než 10 miliónů lidí a metropolitní oblasti mají odpovídající finanční prostředky, nebyl profesionální sport v Severní Karolíně na dlouhou dobu tématem. První profesionální liga byla zahájena v Severní Karolíně", "section_level": 2}, {"title": "Profesionální sport.", "content": "První tým Major League, který se usadil v Severní Karolíně v roce 1974, byl New York Stars, tým amerického fotbalu, člen \"World Football League\" (International Federation of American Football). National Football League je zastoupena týmem Carolina Panthers, kteří hrají své domácí zápasy v Charlotte. Jediný profesionální basketbalový tým v Severní Karolíně jsou Charlotte Hornets, kteří hrají v National Basketball Association. Nejúspěšnější klub Major League v Severní Karolíně, Carolina Hurricanes je týmem ledního hokeje, který hraje National Hockey League a 19. června 2006 vyhrál Stanley Cup. To z něj dělá první profesionální sportovní klub Severní Karolíně, který vyhrál nejvyšší soutěž ve svém sportu.  V Severní Karolíně mají sídlo profesionální fotbalové týmy. Ve druhé nejvyšší americké profesionální lize, USSF D2 Pro League, hrají Carolina Railhawks z Cary. \"Charlotte Eagles\" hrají v USL Second Division. V amatérské lize,", "section_level": 2}, {"title": "Vysokoškolský sport.", "content": "Severní Karolína je vysokoškolský velmi populární organizovaný v \"National Collegiate Athletic Association\". Sportovní týmy z univerzit soutěží ve 20 různých druzích sportu, z nichž nejdůležitější je liga amerického fotbalu, pořádaná univerzitami. Každá univerzita má sportovní tým, jehož jméno je stejné pro všechny druhy sportu, například, se nazývá sportovní tým \"Appalachian State University\", \"Mountaineers\" ve všech sportech. Týmy na Duke, Wake Forest, North Carolina at Chapel Hill a NCSU jsou součástí \"Atlantic Coast Conference\", Appalachian State je součástí \"Southern", "section_level": 2}, {"title": "Motoristický sport.", "content": "Severní Karolína je centrem amerického motoristického sportu, více než 80 procent závodních týmů NASCAR a příbuzných odvětví má své sídlo v regionu Piemont. Automobilové závody vozů stock car mají původ v pašovaní podomácku pálené whisky za prohibice, takzvané \"Moonshine\" nadupanými auty", "section_level": 2}, {"title": "Rekreační sport.", "content": "Sportovní nabídka státu pro volný čas pokrývá znační množství sportů. Jednou z priorit je kladena na outdoorové sporty, jako je pěší turistika, horolezectví, jízda na horském kole, plavání, golf a lyžování, ale také lov a rybolov zde mají dlouhou tradici. Sport", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářský vývoj.", "content": "Severní Karolína byla ve velké části své historie zemědělský zaměřeným státem, na plantážích se pěstovala rýže, bavlna a tabák. Lesnictví bylo významné výrobou dehtu a terpentýnu. Stejně jako ve většině jižních států začala po občanské válce jen velmi pomalu restrukturalizace směrem k průmyslové společnosti, důležitým odvětvím ekonomiky je stále zemědělství a zpracování", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Pěstování tabáku je poprvé doloženo v roce 1633. Písčité, suché půdy v pobřežní oblasti jsou obzvláště vhodné pro pěstování tabáku. V současné době je Severní Karolíně největší tabáková výroba a výrobní kapacity pro zpracování tabáku v USA. V roce 2005 bylo 15,5 procent z celkové zemědělské půdy oseto tabákem, obrat za", "section_level": 2}, {"title": "Technologie a výzkum.", "content": "Vytvořením vhodných podmínek pro výzkumné a technologické společnosti se podařilo Severní Karolíně v letech po roce 2000, zejména ve vysoce technologicky náročných odvětvích, jako jsou biotechnologie a informační technologie, dosáhnout vysokého, až 15 procentního tempa růstu. V roce 2009", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "Hlavní průmyslovými odvětvími státu je výroba nábytku a textilu, tradiční odvětví v Severní Karolíny. Nábytek se vyrábí převážně v \"Piedmont Triad\", kde je zaměstnáno v nábytkářském průmyslu více než 60 procent v nábytkářském průmyslu zaměstnaných osob v Severní Karolíně. V obou odvětvích", "section_level": 2}, {"title": "Finance a banky.", "content": "Finanční a bankovní sektor se značnou měrou podílel na ekonomickém růstu v Severní Karolíny v poslední dekádě 20. století a v prvních letech 21. století. Od roku 1997 rostl nepřetržitě rostl o 9 procent ročně a po roce 2002 byly zaznamenány přírůstky vyšší než 25 procent ročně. V roce", "section_level": 2}, {"title": "Armáda.", "content": "Armáda je důležitým hospodářským faktorem ve státě. V Severní Karolíně mají vojenské základny dlouhou tradici, země slouží jako dodavatel zbrojního průmyslu, armády a jejích zařízení, a armáda je vnímána velmi pozitivně. V zemi jsou největší a nejrozsáhlejší vojenské základny ve Spojených státech, ve Fort Braggu kde je rovněž vrchní velitelství U.S. XVIII Corps, 82. výsadkové divize Spojených států amerických a United States Special Operations Command, které se nachází nedaleko pobřežního města Fayetteville. Nedaleko města se nachází Pope Air Force Base, která slouží jako letiště pro Fort Bragg. Letectvo Spojených států amerických udržuje 4th Fighter Wing", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Dopravní infrastruktura Severní Karolíny je navržena jako na většině území Spojených států k provozu motorových vozidel. K dispozici je dobře rozvinutá vnitrostátní silniční síť, která je velmi dobře napojena na celoamerickou silniční síť. Státem vede několik interstates, včetně 26, 74, 85 a 95 a také několik celoamerických dálnic. Mezi nimi", "section_level": 2}, {"title": "Železnice.", "content": "První železnice byla uvedena do provozu v roce 1833, o rok později byla založena \"Wilmington and Raleigh Railroad\" jako první železniční společnost v Severní Karolíně. V roce 1848 byla založena státem vlastněná \"North Carolina Railroad Charlotte\" s Atlantikem a měla velký vliv na hospodářský rozvoj země. V roce 2006 měla železniční síť délku 5200 km, je provozováno 23 nákladních železničních tratí, včetně \"CSX Transportation\" a \"Norfolk Southern\". Vzhledem k poloze v Severní Karolíny, se železniční tratě používají především k tranzitní dopravě;", "section_level": 2}, {"title": "Veřejná doprava.", "content": "Ve větších městech zejména v metropolitních regionech získává získává stále větší podporu veřejná doprava, města se stále častěji zakládají veřejná dopravní sdružení, které nabízejí dopravní služby a veřejnou dopravu. Patří mezi ně městské dopravní systémy, jako například \"Charlotte Area Transit\" System (CATS), který provozuje i tramvaje a", "section_level": 2}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Mezinárodní letecké spojení do Severní Karolíny provozuje \"Charlotte Douglas International Airport\" v Charlotte, které slouží americkým leteckým společnostem jako přestupní letiště a nabízí přibližně 580 letů denně a má nepřetržitý provoz. \"Raleigh-Durham International Airport\" v Raleighu a Durhamu s 400 lety denně je mezinárodním letištěm, nabízí i lety do Kanady a", "section_level": 2}, {"title": "Osobnosti.", "content": "V Severní Karolíně se narodilo mnoho lidí, jejichž význam přesáhl hranice státu. Richard Dobbs Spaight (1758-1802) byl jedním ze signatářů americké ústavy, James K. Polk (1797-1849) byl 11. prezidentem Spojených států amerických, v roce 1936 narozená Elizabeth Dole byla senátorkou a ministryní dopravy za vlády Ronalda Reagana. Ze Severní Karolíny je v roce narozený 1937 ekonom Daniel McFadden získal v roce 2000 Nobelovu cenu za ekonomii, a dvojnásobný nositel Pulitzerovy ceny a vydavatel listu The Wall Street Journal, Vermont C. Royster (1914-1996). Herečka Ava Gardner (1922-1990), stejně jako její kolega a zpěvák gospelové hudby Andy Griffith (1926-2012) se též narodili v Severní Karolíně, též hip hopový producent 9th Wonder (1975), zpěvačka Tori Amos (1963) a jazzový hudebník John Coltrane (1926-1967). Spisovatel Charles Frazier (1950), který se zabývá svojí vlastí ve svých dílech, a kazatel Billy Graham (1918-2018) jsou rodáci ze Severní Karolíny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Severní Karolína ( ', oficiálně ') je stát nacházející se na východním pobřeží Spojených států amerických, v Jihoatlantské oblasti jižního regionu USA. Severní Karolína hraničí na severu s Virginií, na západě s Tennessee, na jihozápadě s Georgií a na jihu s Jižní Karolínou. Východní ohraničení státu tvoří Atlantský oceán.", "tgt_summary": "北卡罗来纳州(英语:State of North Carolina),简称北卡州,是位于美国南部区域大西洋海岸的一州。别称「柏油脚跟州」或「旧北州」。下辖100郡。州府为罗利,最大的城市为夏洛特。", "id": 1402484}
{"src_title": "Tok Pisin", "tgt_title": "巴布亚皮钦语", "src_document": [{"title": "Oficiální používání.", "content": "Tok pisin se v určitém rozsahu používá v médiích i vládě, ale angličtina má stále přednost. V některých školách se první tři ročníky učí v jazyce tok pisin.", "section_level": 1}, {"title": "Regionální varianty jazyka.", "content": "V různých oblastech Papuy Nové Guiney se používá výrazně odlišný slovník i gramatika, a to s různými dialekty v oblastech Novoguinejské vysočiny, severního pobřeží Papuy Nové Guiney a Ostrovů Nové Guiney.", "section_level": 1}, {"title": "Gramatika.", "content": "Slovesa mají jednu příponu, \"-im\" (z anglického \"him\" = jej) k rozpoznání přechodnosti (tranzitivity) (\"luk\" - dívat se; \"lukim\" - vidět něco). Avšak některá slova, jako např. \"kaikai\" (jíst), mohou být přechodná i bez přípony \"im\". Čas je označen samostatnými slovy \"bai\" (z angl. \"by and by\"; budoucnost) a \"bin\" (angl. \"been\"; minulost). Průběhový čas je označen slovem \"stap\" - např. „získávat“ se překládá jako \"kisi stap\".  Podstatná jména nerozlišují číslo, tak jako zájmena.  Přídavná jména obvykle přibírají příponu \"-pela\" (angl. \"fellow\"), když upravují podstatná jména. Výjimkou je \"liklik\" (malý), které se používá jako v tomto příkladu: \"liklik gut boi\", „malý hodný chlapec“.  Zájmena ukazují osobu, číslo a dokonavost. Vzory se liší závisejíce na místních jazycích; duál je obvyklý, triál už méně. Největší seznam zájmen tok pisin je níže.  Zdvojení jsou v tok pisin velmi obvyklá. Někdy jsou použita jako metoda odvozování, někdy jsou slova zdvojená, protože dvě podobně znějící slova přejatá z jiných jazyků nešla pro tok pisin jinak přizpůsobit. Příklad: \"sip\" (loď, angl. \"ship\"), sipsip (ovce, angl. \"sheep\")  Jsou známy jen dvě správné předložky: \"bilong\" (angl. \"belong\"), což znamená „z“ nebo „pro“, a \"long\", což znamená všechno ostatní. Někdy jsou užívána jako předložky celá slova, jako např. \"antap long\", „navrch“.", "section_level": 1}, {"title": "Slovník.", "content": "V jazyce tok pisin můžeme najít spoustu výrazů podobných nebo přímo přejatých (s gramatickou úpravou) z angličtiny (s vlivem Austrálie), portugalštiny domorodých melanéských jazyků a němčiny. Němčina získala velký vliv na vývoji jazyka tok pisin během německé nadvlády.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tok pisin (\"tok\" znamená „slovo“ nebo „řeč“ a \"pisin\" je zkomolenina „pidžin“) je kreolský jazyk, který vznikl a je používán v Papui Nové Guineji, kde je nejvíce používaným jazykem. Asi 2 miliony lidí ho používá jako druhý jazyk. Kromě tok pisin se jazyku říká také (melanéská) pidžin angličtina nebo neo-melanéština.", "tgt_summary": "巴布亚皮钦语(Tok pisin),又叫皮钦语、新美拉尼西亚语、托克皮辛语等,是一种基于英语的克里奥尔语,是巴布亚新几内亚的官方语言之一。", "id": 241163}
{"src_title": "Hrací automat", "tgt_title": "角子機", "src_document": [{"title": "Druhy výherních automatů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mechanické VHP.", "content": "Nejdůležitější částí mechanického VHP jsou kotouče (dle typu tři až pět), které se po stisknutí tlačítka otáčejí a po určitém časovém úseku se kotouče \"zaseknou\". Pokud je zaznamenána kombinace symbolů (tři stejné symboly v řadě vodorovně nebo dle úhlopříčky) je hráči připsána výhra podle hodnoty symbolů. S násobením vsázek se násobí výhra. U nejrozšířenějších mechanických automatů je minimální sázka 2 Kč (u nejstarších 1 Kč), maximální sázka 5+95. Otáčení kotoučů vyvolává u hráče dojem rulety, ale jejich zastavení v určité pozici je řízeno softwarem automatu a hráčem je jen iniciováno. Software automatu je nastaveno podle všeobecných podmínek (zákonů a vyhlášek) tak, že pro výhry musí být vyčleněno určité procento ze sázek.", "section_level": 2}, {"title": "„Digitální“ (s dotykovou LCD obrazovkou).", "content": "Princip LCD automatů je stejný, jen je v nabídce více her a automat je uživatelsky přívětivější.", "section_level": 2}, {"title": "Výherní loterijní terminály (VLT).", "content": "Výherní loterijní terminál je propojen do širší sítě hracích automatů, která se dohromady skládá na jackpot. Z každé sázky na každém z těchto automatů je určitá část vyhrazena a odvedena právě na výhru v jackpotu. Tento typ automatu vytlačuje starší mechanický model VHP, protože nabízí větší množství her, které se nepravidelně při aktualizacích software mění, ale i širší rozpětí sázek na jednu hru. Tyto sázky typicky sahají od jedné koruny a mohou maximálně dosáhnout 1 000 Kč za jednu hru. Výhra v podobě jackpotu je podle loterijního zákona limitována na maximálních 500 000 Kč na jednu hru.", "section_level": 2}, {"title": "Regulace.", "content": "Nastavení výhernosti hracích automatů (VHP+VLT) je schvalováno ministerstvem a nelze do něho zasahovat. Dlouhodobá teoretická výhernost dosahuje podle typu automatu a hry až 100 %, ovšem dle zákona nesmí tuto hranici přesáhnout. Minimální výhernost nesmí dle zákona klesnout pod 75%. Každý automat má svůj herní plán, který je k nahlédnutí u obsluhy a v případě online automatů v pravidlech kasina. V herním plánu musí být mimo jiné přesně uvedena výhernost daného automatu, respektive každé jednotlivé hry.", "section_level": 1}, {"title": "Zpoplatnění automatů.", "content": "Každý automat musí mít vylepenou svoji registrační známku, která se za poplatek 5.000,- Kč vydává na 3 měsíce.  Za každý automat (místo) se platí poplatek ve výši 55,- Kč a den.  Z čistého zisku se odvádí 30% státu a zbytek zisku podléhá běžnému zdanění příjmů. Pokud hernu neprovozuje společnost přímo vlastnící automaty, rozdělení zisku je zhruba 1/3 stát, 1/3 vlastník automatů, 1/3 provozovatel herny.", "section_level": 2}, {"title": "Online výherní automaty.", "content": "Hraní na automatech je možno se věnovat i na internetu, a to pouze v online kasinech, které mají licenci vydávanou Ministerstvem financí ČR.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení dle způsobu vyplácení.", "content": "House Edge je u automatů proměnlivá, většinou se pohybuje kolem hodnoty 15 % v kamenných kasinech. V online kasinech bývá výše house edge nižší a zpravidla se pohybuje kolem 5 %.", "section_level": 2}, {"title": "Alternativní hrací automaty (videohry).", "content": "Alternativou jsou hrací automaty neurčené k peněžní výhře, ve kterých je za peníze možné hrát videohru. S postupným rozšířením osobních počítačů a herních konzolí se tento typ omezuje na herní centra typu Laser Game a zábavní parky.", "section_level": 2}, {"title": "Gambling.", "content": "Český zákon nedovoluje hru na výherních automatech osobám mladším osmnácti let, do heren s automaty jim pak úplně zakazuje vstup.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrací automat je zpravidla elektronické zařízení, na kterém lze za peníze provozovat hry; nejčastěji jsou umístěny ve stojící skříni s displejem a ovládacími prvky na čelní stěně. Nejobvyklejší jsou tzv. \"výherní hrací automaty\" umožňující peněžité výhry. Automaty patří v současné době mezi nejoblíbenější kasinové hry. Je to hlavně díky jejich nenáročnosti hraní.Vynálezce automatů byl \"Charles Fay\", který první automat sestrojil a základní pravidla hry se od té doby nezměnily. Hráč si vsadí a roztočí sadu válců se symboly. Každý z těchto točících se válců se pak zastaví. Hráč vyhraje, pokud válce po zastavení vytvoří řadu stejných symbolů. Platí, že čím jsou výherní symboly ojedinělejší, tím je vyhraný obnos vyšší.", "tgt_summary": "角子机是一种赌博机器,经常可在赌场或者专设角子机的娱乐场所见到。玩法是将「角子」(吴语词,意为硬币)投入机器,接着机器萤幕上会随机滚动出现不同图案,停定时如出现符合相同或特定相同图案连线者,即依其赔率胜出。因赌注中奖率低,如入虎口有去无回,亦称吃角子老虎机或老虎机。由于早期的机台侧面有一条拉杆,所以也被称作拉霸。在台湾它与柏青哥弹珠机常在一起俗称柏青嫂。因是机上常有水果图案,所以也有人称它水果机。加上Slot这字翻译过来有投币口、狭长型凹槽的意思,网络上很多英文直翻的文章也用「插槽」这字眼来称呼。", "id": 2324761}
{"src_title": "Lepidlo", "tgt_title": "黏合剂", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První lepidla byla vyrobena z přírodní gumy a pryskyřice. Lepidlo staré 10 tisíc let bylo nalezeno v Nachal Chemar. První prokázané použití lepidla pochází z doby 4000 př. n. l. Archeologové studováním pohřebních míst prehistorických kmenů našli rozbitou keramiku, která byla opravená lepkavými pryskyřicemi ze stromové šťávy. Nalezené sochy z babylonských chrámů měly oči ze slonoviny klížené do očních důlků. Tento tér jako lepidlo držel téměř 6000 let. První zmínky o lepidle a umění používat jej pocházejí přibližně z roku 2000 př. n. l. Popisují jednoduché způsoby výroby a použití živočišného lepidla.  V období 1500–1000 př. n. l. se lepidlo stalo metodou montáže. Obrazy a nástěnné malby ukazují detaily lepení dřeva. Urna z hrobky \"Krále Tuta\" ukazuje použití lepidla při stavbě. Česká muzea dnes obsahují četné umělecké objekty z hrobek egyptských faraonů, které jsou spojené nebo laminované nějakým typem živočišného lepidla.  V období prvních 500 let našeho letopočtu Římané a Řekové vyvinuli umění dýhování a intarzie, která spočívají v lepení vrstev dřeva. Z výroby živočišného a rybího lepidla byly vyvinuty další druhy lepidel, jako lepidlo z vaječných bílků používané k úpravě pergamenů se zlatými listy. Kromě vaječných bílků, používali lidé další přírodní přísady jako krev, kosti, kůži, mléko, sýr, zeleninu a zrna. Římané byli jedni z prvních, kteří použili tér a včelí vosk k utěsnění lodí.  Tajemstvím houslí, které vyrobil Antonio Stradivari, byl zvláštní proces lepení ušlechtilého dřeva. Jeho princip byl zapomenut a nebylo jej možné zjistit dokonce ani dnešními sofistikovanými metodami.  Kolem roku 1700, díky rozšíření používání lepidel nastaly rychlé změny v jeho výrobě. První komerční továrna na lepidla byla otevřena v Holandsku. Lepidlo (klih) se zde vyrábělo ze zvířecí kůže.  Asi v roce 1750, byl vydán Británii první patent na výrobu rybího lepidla. Patenty poté byly rychle vydány i pro lepidla vyráběná z přírodního kaučuku, zvířecích kostí, ryb, škrobu, mléčné bílkoviny (kasein). Do roku 1900 vyrostlo mnoho továren vyrábějící lepidlo z uvedených materiálů  Průmyslová revoluce způsobila explozi v zásadních technických objevech, díky nimž mohly být pro výrobu lepidla použity nové materiály. První syntetizovaný polymer byl nitrocelulóza, termoplastický materiál odvozený z celulózy dřeva. Jeho první použití bylo při výrobě kulečníkových koulí, které byly do té doby vyráběny ze slonoviny.  Éra plastů začala objevem bakelitu v roce 1910. Během jednoho roku se lepidla používající fenolové pryskyřice dostala na trh. Ve 20., 30. a 40. letech byly syntetizovány spousty nových plastů a pryží, mnoho dalších pak během druhé světové války. Ačkoli lepidla jsou známá asi 6000 let, většina technologií pro jejich výrobu byla vyvinuta během posledních 100 let.", "section_level": 1}, {"title": "Výběr lepidla.", "content": "Při výběru lepidel je třeba zvážit vhodnost jeho použití na aplikaci a to vzhledem k několika faktorům. Jsou to zejména, materiály lepených ploch, požadovaná pevnost spoje a mechanické namáhání všeobecně, rychlost fixace, těsnost spoje, vzhled spoje, tepelné nebo chemické namáhání spoje, elektrické vlastnosti a obecně vlastnosti po vytvrzení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lepidlo je látka, která umožňuje přilnutí (\"adhezi\") povrchů pevných předmětů a tím jejich pevné spojení. Lepidlo mohou tvořit přírodní směsi nebo syntetické materiály. Využívá se v různých dílnách, kancelářích, průmyslu. Speciální velmi kvalitní lepidlové směsi pak využívají konstruktéři a modeláři.", "tgt_summary": "黏着剂也称胶黏剂、黏合剂、胶水,在1942年被哈利·库弗发明。指将两个物体黏附在一起的材料,根据所要黏合材料的特性(主要是表面特性,如粗糙度),使用不同的黏着剂。黏合剂其实是稀释的树脂,而树脂本身就具有黏性。但有的胶水成分是:聚乙烯醇、水、防腐剂。", "id": 1747626}
{"src_title": "Armáda Spojených států amerických", "tgt_title": "美国陆军", "src_document": [{"title": "Struktura Armády Spojených států.", "content": "Americká armáda se skládá z těchto celků (od největších po nejmenší):  V minulosti se v armádě USA používal celek pluk (ang. \"Regiment\"), který byl mezistupněm mezi praporem a brigádou. Prapor byl spíše považován jako složka pluku. Po roce 1957 se celek pluk přestal primárně používat a v současnosti je jen několik specifických jednotek mající toto označení a strukturu (např. 75th Ranger Regiment). Pluku velí plukovník (\"Colonel\" – COL).", "section_level": 1}, {"title": "Součásti U.S. Army.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Divize.", "content": "Zde jsou uvedeny současné divize americké armády, a jejich velitelství. Dnes je řada těchto jednotek rozmístěna v Iráku v rámci Operace Iraqi Freedom, a také v Afghánistánu v operaci Trvalá svoboda a v Mezinárodních bezpečnostních podpůrných silách.  V současnosti prochází americká armáda transformací, např. brigády budou v budoucnu hlavní bojová uskupení, namísto divizí. Tři typy bojových brigádních týmů (BCT) jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Uniformy.", "content": "Americký armáda používá od roku 2007 novou uniformu s digitální univerzální kamufláží vhodnou do všech prostředí zvanou Army Combat Uniform (ACU). Tato uniforma nahradila starší BDU uniformy \"woodland\" a \"desert camouflage uniform\".", "section_level": 1}, {"title": "Armáda USA v populární kultuře a ve filmu.", "content": "Armáda Spojených států amerických, její mužstvo, v podobě celkové či přes jednotlivce resp. jejich postavy, byla mnohokrát zobrazena v populární kultuře, ať už v podobě knižní, divadelní a především televizní a filmové. Ve Spojených státech existuje i několik televizních kanálů přímo na toto téma (U.S. Military Television Network, The Military Channel, The Military Channel Live TV, American Heroes Channel).  Armáda umožňuje zapůjčit své muže, zbraně, dopravní prostředky a ostatní vybavení pro velkorozpočtové hollywoodské filmy a to zadarmo – pod podmínkou, že scénář projde jejím úřadem pro veřejné záležitosti (Public Affairs), pobočkou pro zábavní média, kde jej příslušní pracovníci přečtou, analyzují a navrhnou úpravy, na které producenti musejí přistoupit – týkají se mezi jinými toho, aby armáda Spojených států byla zobrazena v dobrém světle. Produkci jsou pak přiděleni armádní konzultanti, kteří dohlížejí při natáčení, fungují jako odborníci v této oblasti a dohlížejí na průběh celé akce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Armáda Spojených států amerických (ang. \"United States Army\") je jednou ze šesti složek Ozbrojených sil Spojených států amerických. Má zodpovědnost za pozemní operace. V roce 2005 měla 486 000 vojáků v aktivní službě (včetně 69 638 žen) a 591 000 vojáků v záloze: 325 000 v národní gardě armády (ang. \"Army National Guard\") a 246 000 v armádních rezervách (ang. \"United States Army Reserve\").", "tgt_summary": "美国陆军(英语:United States Army),是美军的军种,美国联邦八个制服部队之一。美国陆军的前身是大陆军,组建于1775年6月14日,参与独立战争。战争结束后,大陆会议在1784年6月3日成立了美国陆军。美国陆军由陆军部管辖,由文职的陆军部长及军职的陆军参谋长领导,而陆军参谋长也是参谋长联席会议的成员。2017年,正规军兵力约为476,000人;陆军国民警卫队约有343,000人,而美国陆军预备役约有199,000人,美国陆军的总兵力估计为1,018,000。", "id": 1142628}
{"src_title": "Muhammad Ali", "tgt_title": "穆罕默德·阿里", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátek kariéry.", "content": "Muhammad měřil 6 stop a 3 palce (1,91 m) a na boxera těžké váhy měl velice neobvyklý styl. Ruce držel na úrovni boků mnohem častěji než ostatní boxeři, kteří je drželi vysoko, aby si bránili obličej. Místo toho spoléhal na své mimořádné reflexy a práci nohou, čímž si udržoval odstup od soupeřových úderů.  Dne 29. října 1960 v Louisville Cassius Clay zvítězil ve svém prvním profesionálním utkání. Vyhrál v šestém kole nad Tunnem Hunakerem, který byl policejním velitelem Fayetteville a Západní Virginie. V letech 1960–1963 získal rekordních 19 vítězství bez porážky s 15 knockouty. Porazil takové boxery, jakými byli: Tony Esperti, Jim Robinson, Donnie Fleeman, Alonzo Johnson, George Logan, Willi Besmanoff nebo Lamar Clark (který do té doby zvítězil čtyřicetkrát v řadě stylem KO). Mezi jeho velmi působivé výhry patřila i ta proti Sonny Banksonovi, kterého knockoutoval první vlnou ran. Nebo když porazil Archie Mooreho, který měl do té doby na kontě 200 vítězství. Clay vyhrál i nad Dougem Jonesem v desetikolovém zápase rozhodnutím rozhodčích. Zápas byl nazván „Zápasem roku pro rok 1963”. Clayův další zápas byl proti Henry Cooperovi, který Claye knock downoval levým hákem na konci čtvrtého kola. Ovšem poté byl zápas přerušen v pátém kole kvůli tržné ráně na Cooperově tváři.  Cassius se stal uchazečem číslo jedna o titul, který do té doby držel Sonny Liston. Liston byl obávaným soupeřem a dnes je k němu přirovnáván jen Mike Tyson. Téměř nikdo nedával Clayovi šanci na vítězství. Datum zápasu bylo stanoveno na 25. února 1964 a měl se odehrát v Miami na Floridě. Během předzápasového vážení boxerů rozvášněný Ali vykřikoval, že bude „létat jako motýl a bodat jako včela“ a aby stručně vyjádřil svou obranu, pronesl „nemůžete zasáhnout, co nevidíte“.", "section_level": 2}, {"title": "První titulový zápas.", "content": "Clay měl plán. Špatně pochopené Clayovo bujaré chování vyvolávalo v ostatních nervozitu. Liston si byl přespříliš jistý svou výhrou a přípravu na utkání podcenil. V úvodních kolech byla především nevídaná Clayova rychlost hlavní obranou proti Listonovým mocným úderům vedeným na hlavu. Ve třetím kole byl Clay jasně lepší a Liston do přestávky odcházel s tržnou ranou pod okem. Ve čtvrtém kole Liston znovu získal půdu pod nohama a po několika sekundách v ringu byl Clay oslepen neznámou látkou. Dodnes se neví, zda to byla mast, co pomohla Listonovi zastavit krvácení a Clayovi se nešťastnou náhodou dostala do očí, nebo se jednalo o úmysl Listonova týmu a záměrně látku aplikovali na Listonovy rukavice. Napolo vidoucí Clay se ztuha vyhýbal Listonovým úderům. Přesto byl schopen se udržovat v dostatečné vzdálenosti od Listona, dokud mu pot látku z oka nevyplavil. Ihned se vzpamatoval a ke konci pátého kola posílal na Listona jeden úder za druhým. V šestém kole byla jeho převaha nad Listonem jasně zřetelná. Konec přišel ještě před počátkem kola sedmého. Liston sípal v rohu na stoličce a odmítal nastoupit do ringu. Později tvrdil, že pokračovat mu neumožnilo vykloubené rameno. Vítěz s výkřiky „Jsem král světa“ radostně skákal kolem ringu a na nedůvěřivé novináře volal “Kdo že je nejlepší? Sežerte si ty svoje kecy!“", "section_level": 2}, {"title": "Změna jména.", "content": "Následovalo jeho jmenování šampionem. Proslavil se však i z jiných důvodů: prozradil, že je členem \"Nation of Islam\" (Islámský národ) a změnil si jméno na Cassius X. Odhodil tak příjmení, které dostali jeho předci v dobách, kdy byli otroky. Učinil tak podobně jako např. Malcolm X. Brzy však převzal jméno Muhammad Ali po vůdci Národa Elijah Muhammad a prohlásil ho za své „pravé jméno“. Avšak pouze několik málo novinářů bralo tuto změnu na vědomí. Osvojení nového jména mělo také symbolizovat jeho novou identitu muslima.", "section_level": 2}, {"title": "Obhajoba titulu.", "content": "Ali potvrdil svoje schopnosti, když 25. května v Lewistonu znovu porazil Listona a knockoutoval ho hned v prvním kole. Znalci boxu dobře věděli, že Liston byl sponzorován zločineckými organizacemi, a šeptalo se, že měl za úkol zápas prohrát. Avšak videoanalýza a svědectví očitých svědků podalo vysvětlení, že Ali Listonovi zasadil několik tvrdých ran zprava tak rychle, že předešlé pochybnosti byly vyvráceny. Nejdříve i Ali sám Listona podezříval z toho, že po jeho útoku mohl vstát, ale neudělal to. Právě tato scéna je zachycena na slavném snímku, kdy Ali stojí nad ležícím Listonem a křičí na něj, aby vstal a bojoval. Je však možné, že Liston byl pro tenhle zápas bez formy a navíc si nevěřil, že by se proti Aliho stylu mohl prosadit víc, než kdysi v Miami. Když ho Ali srazil k zemi, jednoduše zůstal ležet, protože neměl žádnou vůli pokračovat. Nicméně se zdálo, že se Liston chystá zvednout na rozechvělé nohy (rozhodčí Jersey Joe Walcott Aliho napomenul kvůli urážkám a pohrdavým poznámkám a počítání zopakoval, protože zprvu opravdu nebylo zřetelné, zda chce Liston pokračovat), ale očividně se už bránit nechtěl. Walcott po několika sekundách zápas skutečně ukončil.  V listopadu téhož roku se Ali střetl a také porazil dřívějšího šampiona Floyda Pattersona. Patterson byl jeho dětským hrdinou a pro Aliho bylo velmi bolestivé zjištění, že odmítá uznat jeho nové jméno. Tehdy se Ali rozhodl, že s Pattersonem bude bojovat a zničí ho. A Patterson opravdu v ringu moc šancí nedostal. Pattersonův debakl rozhodčí ukončil ve 12. kole.", "section_level": 2}, {"title": "Comeback.", "content": "Kvůli odmítnutí vojenské služby ve válce ve Vietnamu mu byla v květnu 1967 odňata boxerská licence a byl odsouzen k pěti letům vězení. Ali prohlásil: „\"nemám nic proti Viet Congu, protože nikdo z nich mě nenazval negrem\"“. Případ se vlekl několik let a především díky svým právníkům byl u Nejvyššího soudu zproštěn obžaloby.  V roce 1970 Ali získal zpět boxerskou licenci. Jeho prvním soupeřem po nucené pauze byl Jerry Quarry, kterého 26. listopadu 1970 porazil hladce ve třetím kole. Krátce po tomto zápasu soud uznal, že Alimu byla licence odebrána neprávem. Potom ho čekal zápas v New Yorku s Oscarem Bonavenou v Madison Square Garden. Ali zvítězil v patnáctém kole, a připravil si tak cestu k souboji o titul s Joem Frazierem.", "section_level": 2}, {"title": "Zápas století – Ali vs. Frazier.", "content": "Zápas se odehrál v Madison Square Garden 8. března 1971. Utkání je známé jako „Zápas století“. Stal se jedním z nejslavnějších a nejočekávanějších zápasů všech dob. Oba boxeři měli mnoho zkušeností a doposud neokusili chuť porážky. Souboj provázela vypjatá atmosféra a také ho pozvedla obrovská reklama. Ali nepovažoval Fraziera za právoplatného šampiona, nechyběly ani urážky na jeho adresu, přestože právě po Frazierově přímluvě v roce 1970 byla Alimu navrácena licence.  Zápas byl vyrovnaný až do 11. kola, kdy začal mít Ali problémy. Na začátku 15. kola byl Ali uzemněn tvrdým levým hákem, a ačkoliv vstal, byla Frazierova převaha naprosto zjevná. Vítězem se na body stal Joe Frazier. Jako fotograf se zápasu účastnil i Frank Sinatra, který pořizoval snímky pro Life Magazine. O famózní zážitek posluchačů u radiopřijímačů se postarali legendární hlasatel boxu Don Dunphy s hercem a sportovním nadšencem Burtem Lancasterem.  V roce 1973 po řetězu vítězství nad špičkovými soupeři v těžké váze, rozdělil Ali kampaň, která měla přinutit Fraziera k odvetě, do dvou utkání s Kenem Nortonem (v zápase, který Ali s Nortonem prohrál, utrpěl Ali zlomeninu čelisti). Utkáním s Frazierem (který ztratil titul v zápase s Georgem Foremanem) vyhrál na body a připravil si tak cestu k dalšímu titulovému zápasu.", "section_level": 2}, {"title": "Rachot v džungli (\"The Rumble in the Jungle\") – Ali vs. Foreman.", "content": "Ali se stal znovu držitelem titulu 30. října 1974 po pokoření šampióna George Foremana. Zápas proběhl v Zairu s podtitulem \"The Rumble in the jungle\". Utkání jako jeden z prvních propagoval Don King, showman, který zápas v Africe ocejchoval sloganem „Z otroctví k vítězství“ (\"From Slaveship to Championship\"). Téměř nikdo, dokonce ani dlouholetý Aliho fanoušek Howard Cosell nedával Alimu šanci na úspěch. Komentátor před zápasem poukazoval na to, že Ali svedl po dvou bitvách s Joem Frazierem a Kenem Nortonem a s každým jen jednou a velmi obtížně zvítězil, zatímco Foreman oba smetl ve druhém kole. Foreman měl do té doby na kontě ze 40 vítězství 37 způsobem KO. A většina z nich netrvala déle než tři kola. Navíc posledních osm zápasů Foreman ukončil v druhém kole.  Ali se chystal boxovat na větší vzdálenost a nepustit si Foremana k tělu, protože jeho rychlost a práce nohou byla na mnohem lepší úrovni, ale během druhého kola byl Ali zatlačen až k provazům, kde ojediněle Foremanovi údery vracel a zároveň se mladému borci vysmíval. Brzy byl zřejmý Aliho úmysl. Snažil se Foremana rozzuřit a donutit ho k nejtvrdším úderům, aby ho unavil jak mentálně, tak fyzicky. Šampión posílal na Aliho stovky úderů, ale v průběhu sedmi kol byly stále méně efektivní. Na konci osmého kola byl Foreman tak unavený, že Aliho vítězem už tipoval každý. Nakonec Ali rychlou kombinací úderů vyčerpaného a vrávorajícího Foremana poslal k zemi. Ali se tak po strhujícím zápase, kde soupeř psychicky neunesl jeho posměšky a zcela se unavil neefektivním bušením do jeho krytu, stal znovu šampionem.", "section_level": 2}, {"title": "Rocky.", "content": "Dne 24. března 1975 Ali bojoval s Chuckem Wepnerem v Clevelandu. Právě tento zápas inspiroval společnost Academy Award k natočení filmu \"Rocky\". Paradoxně to však byl Aliho soupeř, který se stal předlohou pro smyšleného boxera. Wepner byl boxerem z ulice a živil se jako prodavač lihovin. Jeho přezdívka byla \"The Bayonne Bleeder\" (Ubožák) a neznámý novinář o něm napsal: „Jestliže on je kandidát na titul číslo osm, pak boxovací pytel musí být číslo sedm“. Wepner však tvrdě trénoval dva měsíce a se skóre 2:41 se mu podařilo vydržet až do patnáctého kola. Sylvester Stallone viděl utkání v televizi a navrhl postavu Rocky Balboa.", "section_level": 2}, {"title": "Masakr v Manile (\"The Thrilla in Manila\") – Ali vs. Frazier III (1975).", "content": "V roce 1975 byl Alimu znovu navržen boj proti Joe Frazierovi. Očekávání bylo obrovské, byl to finální souboj mezi těmito dvěma velkými boxery Těžké váhy. Aliho časté urážky, nadávky a básně zvýšily očekávání a vzrušení z boje. Po 14 vyčerpávajících kolech odmítl Frazierův trenér Eddie Futch dovolit Joeovi, aby pokračoval. Frazier se cítil zrazen a nikdy už s Futchem nepromluvil. Novináři po zápase citovali Aliho výrok: „Nikdy jsem nebyl tak blízko smrti!“ Ring Magazine nazval zápas Zápasem roku a byl nazván také největším zápasem všech dob. Ali vyhrával na začátku několika kol, ale Frazier vždy dokázal udělat uprostřed kola comeback. Nicméně v pozdějších kolech měl Ali zápas již pod kontrolou a ve 14. kole byl zápas zastaven Frazierovým trenérem kvůli Joeovým oteklým očím, již téměř neviděl.  Po tomto zápase již žádný Aliho protivník nebyl jako Joe. Frazier po dalších dvou zápasech odešel navždy do boxerského důchodu a Ali, ačkoliv již se sestupnou kvalitou, odboxoval ještě mnoho zápasů, ovšem jeho vítězství byla sporná. V roce 1976 Ali knockoutoval dva prakticky neznámé protivníky, „Belgického kameníka“ (\"Belgian stonecutter\") Jean-Pierre Coopmana a Angličana Richarda Dunna. Dne 30. dubna 1976 stál Ali proti Jimmy Youngovi v Ladnover v Marylandu. Ali vážil v té době 230 liber (104 kg), nejvíc v kariéře. Rozhodčí, vybraní Donem Kingem, označili po 15 kolech Aliho vítězem. Široká veřejnost však věřila, že Young Aliho přebodoval a mnoho lidí nazvalo toto hodnocení jako nejhorší v historii boxu. V září téhož roku se proti Alimu postavil do ringu v Yankee Stadium Ken Norton v jejich třetím zápase. V dalším velice sporném rozhodnutí rozhodčí deklarovali Aliho vítězem.  V roce 1977 Aliho lékař Ferdie Pacheco opustil doprovodný tým. Soudil, že Ali se ničí tím, že pokračuje v boxu příliš dlouho, a nepřál si nést za to zodpovědnost. Pacheco doporučil Alimu jít na odpočinek hned, když zaznamenal, že jeho reflexy se zpomalují. Ali však držel svůj titul do roku 1978, kdy ho ztratil s olympijským vítězem z roku 1976, Leonem Spinksem. Ali se tak stal prvním šampionem v těžké váze v historii boxu, který ztratil titul s nováčkem, co měl za sebou pouhých sedm profesionálních zápasů. V zářijové odvetě v New Orleans v Superdome Spinksův rohovník odešel pryč po šestém kole, což později komentoval tím, že se mu zápas nezdál příliš na úrovni. Ali vyhrál na body po 15 kolech nad zmateným Spinksem. Dne 27. června 1979 oznámil Ali odchod do důchodu a uvolnil titul.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední comeback a odchod.", "content": "Nicméně již 2. října 1980 vyzval Larryho Holmese na zápas o titul WBC v těžké váze. S vidinou dalšího rekordu, kdy by jako první boxer získal titul již čtyřikrát, prohrál Ali technickým KO v 11. kole, když ho Dundee nenechal nastoupit do dalšího kola. Na zápas s Holmesem, podporovaným jako „Poslední hurá!“, se mnozí fanoušci i experti dívali s pohrdáním, protože to byla ukázka, jak se Ali zhoršil. Holmes byl dříve Aliho sparring partner a tak ho někteří viděli jako „novou vycházející hvězdu“. Holmes později připustil, že ačkoliv zápasu vládl on, zadržoval některé údery z úcty ke svému idolu a bývalému zaměstnavateli. Po zápase vyšlo najevo, že byl Ali vyšetřován na klinice Mayo. Přiznal brnění v rukách a komolení řeči. Zkouška odhalila, že má díru v membráně oddělující mozek a lebeční kost. Nicméně, Don King zatajil tuto zprávu a dovolil, aby pokračoval v zápasech.  Navzdory zřejmému konci kariéry po prohře s Holmesem a navzdory svému zdravotnímu stavu Ali boxoval ještě jeden zápas. Dne 11. prosince 1981 nastoupil proti vycházející hvězdě a budoucímu mistru světa Trevoru Berbickovi v zápase nazvaném „Drama na Bahamách“ (\"The Drama in the Bahamas\"). Protože byl Ali již zatracován, málo amerických míst vyjádřilo zájem o hostování zápasu a málo fanoušků projevilo zájem ho sledovat. Ve srovnání s dřívějšími souboji se utkání konalo v málo známém městě Nassau. Ačkoliv Ali předvedl okrajově lepší výkon proti Berbickovi než proti Holmesovi o 14 měsíců dříve, nestačilo to a zápas po 10 kolech prohrál jednomyslným rozhodnutím. Berbickovi bylo tehdy 27 let, byl tudíž o 12 let mladší. Po této prohře Ali již definitivně v roce 1981 ukončil kariéru s profesionálním záznamem 56 vítězství (37 KO) a 5 proher. Stal se třikrát světovým šampionem v těžké váze.", "section_level": 1}, {"title": "Aliho odkaz.", "content": "Muhammad Ali porazil téměř každou špičkovou těžkou váhu své doby, která bývá nazývána Zlatým věkem těžké váhy. Byl mj. jmenován časopisem Ring Magazine \"Boxerem roku\" častěji, než jakýkoliv jiný boxer a jeho zápasy byly prohlášeny „Zápasem roku“ víckrát, než u jiných boxerů. V Internacional Hall of Fame je sedminásobným vítězem ankety o nejlepšího boxera a je také jedním ze tří boxerů, kteří byli prohlášeni sportovním časopisem „Sportovcem roku“. Je považován za jednoho z nejlepších boxerů napříč vahami v historii. Jeho psychologické taktiky před, během a po zápasech byly velmi účinné. Byla to jeho největší přednost, kterou si mohl dovolit také díky poměru své výšky a váhy. V roce 1978, tři roky před Aliovým stálým důchodem, výbor starších v jeho rodném městě Louisville v Kentucky rozhodl o přejmenování Walnut Street na Muhammad Ali Boulevard. Za týden, kdy instalovali 70 nových ukazatelů směru, bylo 12 z nich ukradeno. O rok dříve výbor státní školy v Jefferson County zvažoval přejmenování Central High School k jeho poctě, ale nebylo to schváleno. V každém případě pojmenování Ali Boulevard, stejně jako tehdy Ali samotný, bylo v jeho rodném městě dobře přijato.", "section_level": 1}, {"title": "Na odpočinku.", "content": "Alimu byla počátkem roku 1980 diagnostikována Parkinsonova choroba s následným zpomalováním motorických funkcí. Aliho lékaři se však neshodli na tom, zda jeho symptomy byly způsobené boxem a zda byl jeho stav degenerativní. Koncem roku 2005 se Aliho kondice znatelně zhoršila. Podle dokumentárního filmu \"When We Were Kings\", kde Ali byl dotazován na to, zda kvůli své nemoci nelituje boxování, odpověděl, že kdyby neboxoval, byl by malířem v Louisville v Kentucky. Byl zvolen do Forbes Celebrity 100 jako třináctý za Donaldem Trumpem.  V roce 1985 se účastnil jako hostující rozhodčí v úvodní WrestleMania event. Poté se Ali v roce 1988 plavil na výročním plavidle Tournament of Roses Parade, při jejím spuštění na počest 200. výročí Ústavy USA.  V roce 1991 Ali publikoval svůj životopis. Dostal též cenu Spirit of America Award jako nejznámější americká tvář na světě. V roce 1996 byl poctěn tím, že zapálil olympijský oheň na letní olympiádě v Atlantě. Objevil se i na finále Australské fotbalové ligy v roce 1998, kam ho Anthony Pratt pozval, aby sledoval hru a rovněž vítal běžce na každoroční akci Los Angeles Marathon. V roce 1999 dostal od televize BBC jednorázové ocenění jako „Sportovní osobnost století“.  Jeho dcera Laila Ali se v roce 1999 také stala boxerkou, navzdory otcovým komentářům proti ženskému boxu, podle kterých nejsou ženy na box stavěné.  V roce 2001 byl natočen životopisný film nazvaný \"Ali\" s Willem Smithem v hlavní roli. Film získal smíšené kritiky, s pozitivním výsledkem k hereckému umění Willa Smitha a vedlejšího herce Jona Voighta a získal nominaci na cenu Filmové akademie. Při přípravě Aliho filmu Smith ustavičně odmítal roli Aliho do té doby, než Muhammad Ali osobně požádal, že roli přijme on sám. Podle Smitha první věc, kterou o tom Ali řekl Smithovi, byla: „Nejsi dost pěkný, abys mne hrál“.  Ali dostal prezidentskou medaili svobody při obřadu v Bílém domě 9. listopadu 2005. Dne 19. listopadu 2005 (Aliho 19. svatební výročí) se otevřelo 60 milionové neziskové Centrum Muhammada Aliho v centru Louisville v Kentucky. Mimo zobrazování jeho boxerských pamětí se centrum soustředí na tematiku míru, sociální odpovědnosti, respektu a osobního růstu. Podle webu Centra Muhammada Aliho: „Od té doby, co odešel z boxu, se sám věnoval humanitárnímu úsilí po celém světě. Je oddaný sunnitským muslimům, cestuje po celém světě a propůjčuje své jméno v zemích, kde se vyskytuje hladomor a chudoba, podporuje vzdělávací úsilí všeho druhu, propaguje adopci a povzbuzuje lidi k respektu a lepšímu vzájemnému porozumění. Odhaduje se, že pomáhal poskytnout více než 22 milionů jídel pro hladové.“  Ve FedEx Orange Bowl 2. ledna 2007 byl Ali čestným kapitánem pro Louisville Cardinals a nosil jejich bílý dres číslo 19. Ali byl doprovázen golfovou legendou Arnoldem Palmerem, který byl čestným kapitánem pro Wake Forest Demon Deacons, a hvězdou Miami Heat, Dwyanem Wadem.  Mládežnický klub v Aliově rodném městě a druh růží (Rosin Ali) byly také pojmenovány po něm. Ali žil ve Scottsdale v Arizoně se svou čtvrtou manželkou Yolandou 'Lonnie' Ali. Vlastní dům v Berrien Springs v Michiganu, který byl na prodej a 9. ledna 2007 koupili dům ve východním Jefferson County za 1 875 000 dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Muhammad Ali se čtyřikrát oženil a měl sedm dcer a dva syny. Svou první manželku, servírku v koktejlovém baru Sonju Roi, potkal asi měsíc předtím, než se vzali (14. srpna 1964). Námitky Sonji k jistým muslimským zvykům, pokud jde o oblečení ženy, přispěly k rozpadu jejich manželství. Rozvedli se 10. ledna 1966.  Dne 17. srpna 1967 si Ali vzal sedmnáctiletou Belindu Boyd. Po svatbě změnila jméno na Khalilah Ali, následujíc muslimskou tradici. Měli čtyři děti: nejstarší dcera Maryum se narodila v roce 1968, dvojčata Jamilla a Rasheeda v roce 1970. Jediný biologický syn Muhammada Aliho, Muhammad Ali Jr., se narodil v roce 1972.  V roce 1974 začal Aliho vztah s Veronicou Porsche. Byla to jedna ze čtyř plakátových děvčat, která podporovala akci Rumble in the Jungle, boj v Zairu s Georgem Foremanem. V létě 1977 Aliho druhé manželství skončilo a oženil se s Veronicou. Než se stali manžely, měli dceru Hanu a Veronica byla v jiném stavu s druhým dítětem. Druhá dcera, Laila Ali, se narodila v prosinci téhož roku. Roku 1986 se Ali a Veronica rozvedli.  Dne 19. listopadu 1986 si Ali vzal svoji čtvrtou manželku Yolandu 'Lonnie' Ali, se kterou se znali od dětství v Louisville. Muhammad Ali byl opatrovníkem jejích dětí. Měli jednoho adoptovaného syna, Asaada. Ali měl ještě dvě další dcery, Miyu a Khaliah, z nemanželských vztahů. Zemřel ve věku 74 let na Parkinsonovu nemoc.", "section_level": 1}], "src_summary": "Muhammad Ali, vlastním jménem Cassius Marcellus Clay Jr. (17. ledna 1942, Louisville, Kentucky – 3. června 2016, Phoenix, Arizona) byl americký boxer. Dostal jméno po svém otci, Cassius Marcellus Clay, který byl pojmenován po abolicionistovi a politikovi Cassiu Clayovi, který žil v 19. století.", "tgt_summary": "穆罕默德·阿里(阿拉伯语:,,1942年-1月17日-2016年-6月3日),原名小卡修斯·马塞勒斯·克莱(英语:Cassius Marcellus Clay Jr.),美国男子拳击手。阿里以他的伟大拳击职业生涯和激进的政治主张而名满全球。1999年,他被体育画报杂志评为世纪最佳运动员。", "id": 885549}
{"src_title": "Dvoukolejná trať", "tgt_title": "复线铁路", "src_document": [{"title": "Osová vzdálenost.", "content": "Důležitým parametrem dvou a vícekolejných tratí je osová vzdálenost kolejí. Nejmenší poloměr oblouku na tratích s rozchodem 1 435 mm musí být:  Na zejména starších tramvajových tratích v některých místech, zejména obloucích, malá osová vzdálenost nezaručuje bezkolizní míjení protijedoucích tramvají, protože moderní normy pro tratě i vozy počítají s větším vybočením čel tramvají. V takových místech se pak vyznačuje traťovými značkami přednost pro jeden ze směrů, přičemž tzv. zákaz potkávání se může vztahovat buď na všechny typy tramvají, nebo jen na vyznačené typy. Obdobnými značkami může být označena i kolejová splítka nebo jednokolejná trať, kde se provoz řídí rozhledem.", "section_level": 1}, {"title": "Zabezpečení jízd vlaků na železnici.", "content": "Z hlediska zabezpečení provozu mohou být dvoukolejné tratě s jednosměrným zabezpečovacím zařízením nebo s obousměrným zabezpečovacím zařízením. V případě, že je trať vybavena obousměrným zabezpečovacím zařízením, je označována jako banalizovaná trať. Na banalizované trati mohou jezdit vlaky bez zvláštních opatření po obou kolejích v libovolném směru. Jede-li po banalizované koleji vlak proti obvyklému směru, nazývá se taková jízda „jízdou proti správnému směru“. Na trati, které banalizovaná není se tato jízda nazývá „jízdou po nesprávné koleji“ a je zpravidla zabezpečena pouze telefonickým dorozumíváním a je využívána pouze ve výjimečných případech (např. výluka).", "section_level": 1}, {"title": "Pravostranný a levostranný provoz.", "content": "V Česku je na dvoukolejných železničních tratích už pouze pravostranný provoz (tj. podobně jako na silnici), výjimkou až do roku 2012 byla trať státní hranice s Rakouskem - Břeclav - Přerov - Bohumín, kde byl provoz levostranný. 9. prosince také tato trať přešla na pravostranný provoz.", "section_level": 1}, {"title": "Tramvajové tratě.", "content": "Tramvajové tratě se v Česku budují zásadně jako dvojkolejné s pravostranným provozem. Posledními dvěma z historických důvodů jednokolejnými tratěmi jsou tramvajová trať Liberec – Jablonec a tramvajová trať Ostrava-Poruba – Kyjovice-Budišovice. V dobách koněspřežné tramvaje bývaly tratě většinou jednokolejné s výhybnami, avšak s počátkem elektrického provozu se již začínaly stavět tramvajové tratě často jako dvojkolejné, zejména v centrech měst, pokud to umožňovaly prostorové podmínky. Zvláštností byla tramvajová trať od libereckého nádraží k centru Liberce, kde byl na dvojkolejném úseku již od počátku, tedy roku 1897, zaveden pravostranný provoz, ač silniční provoz byl až do roku 1939 levostranný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dvoukolejná trať (možno psát též dvojkolejná) se skládá ze dvou zpravidla rovnoběžných kolejí, kde každá z nich může být pojížděna jedním nebo oběma směry. Hlavní předností oproti jednokolejné trati je vyšší kapacita (propustná výkonnost) a s tím související zjednodušení organizace provozu (není nutné křižování ve stanicích), a dále možnost zachování jednokolejného provozu při výluce jedné z kolejí.", "tgt_summary": "复线铁路,或双线铁路,是指在同一时间,两个相对的通行方向的列车互不干扰的铁路。有别于单线铁路,单线铁路通常每隔一段距离就设置一个会车时使用的车站,称为“会让站”,用于相对行驶的列车停车避让。", "id": 2872990}
{"src_title": "Greenpeace", "tgt_title": "绿色和平", "src_document": [{"title": "Historie Greenpeace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Na konci 60. let 20. století přišly USA s plány na podpovrchový test jaderné zbraně na tektonicky nestabilním ostrově Amčitka na Aljašce. Kvůli zemětřesení, ke kterému na Aljašce došlo v roce 1964, vznikly obavy, že uskutečnění těchto plánů a provedení jaderného testu by mohlo spustit další zemětřesení a vyvolat tsunami. V roce 1969 zablokovala demonstrace 7 000 lidí hlavní hraniční přechod mezi USA a Kanadou v Britské Kolumbii pod heslem “Nedělejte vlny\". Protesty však Spojeným státům v odpálení bomby nezabránily.  I když jaderný test nevyvolal zemětřesení ani tsunami, odpor vzrostl poté, co USA oznámily svůj plán na odpálení bomby pětkrát silnější, než byla její předchůdkyně. Mezi odpůrci byli Jim Bohlen, veterán, který sloužil u amerického námořnictva, Irving Stowe a Dorothy Stowe, kteří se nedávno předtím stali kvakery. Jako členové Sierra Club Canada byli frustrovaní nedostatkem zájmu své mateřské environmentální organizace. Od Irvinga Stowa se Jim Bohlen naučil metody pasivní rezistence neboli “přinášení svědectví”, kdy je protestováno proti nežádoucí", "section_level": 2}, {"title": "Zakladatelé a začátky Greenpeace.", "content": "Environmentální historik Frank Zelko datuje vznik spolku \"Don't Make a Wave Committee\" do roku 1969, další zmiňují pozdější data. Greenpeace samo považuje za začátek protestní plavbu v roce 1971. Podle Patricka Moorea, jednoho z prvních členů, který se později od Greenpeace distancoval, a Rexe Weylera se název \"Don't Make a Wave Committee\" změnil oficiálně na Greenpeace Foundation až v roce 1972.  Vanessa Timmer mluví o prvních členech jako o “nepravděpodobné skupině volně organizovaných protestujících”. Frank Zelko řekl, že “na rozdíl od Přátel Země, kupříkladu, kteří začali plně zformovaní pod vedením Davida Browera, Greenpeace se vyvíjelo postupněji. Nebyl tam žádný jediný zakladatel”. Greenpeace samo na svých webových stránkách uvádí, že “existuje vtip o tom, že ať si sednete ve Vancouveru v Kanadě do jakéhokoliv baru, sednete si vedle někoho, kdo bude tvrdit, že založil Greenpeace. Ve skutečnosti však nebyl žádný jednotlivý zakladatel: jméno, nápad, podstata a taktika”. Patrick Moore řekl, že “je pravda, že Greenpeace bylo vždy dílo", "section_level": 2}, {"title": "Po Amčitce.", "content": "Když jaderné testy na Amčitce skončily, Greenpeace přesunulo svou pozornost na atmosférické testování jaderných zbraní Francie u atolu Moruroa ve Francouzské Polynésii. Mladá organizace potřebovala se svými protesty pomoci, proto se s ní spojil David McTaggart, bývalý obchodník žijící na Novém Zélandu. V roce 1972 byla jachta \"Vega\", 12,5 metru dlouhé plavidlo Davida McTaggarta, přejmenována na \"Greenpeace III\", načež vyplula na protest do zakázané zóny u atolu Mururoa, aby se pokusila zabránit francouzským jaderným testům. Tato plavba byla sponzorována a organizována novozélandskou pobočkou kampaně", "section_level": 2}, {"title": "Rozvoj organizace.", "content": "Greenpeace se vyvinulo z malé skupiny kanadských a amerických protestujících ve skupinu environmentalistů navázaných na alternativní a hippies hnutí mladých lidí v 60. a 70. letech 20. století. Sociální a kulturní pozadí, z něhož Greenpeace vzniklo, zahájilo novou dobu oprošťování se od starosvětských kořenů a snahy o vytvoření nových vzorců společenského, environmentálního a politického chování.  Během 70. let se nezávislé skupiny používající jméno Greenpeace začaly rozšiřovat po celém světě. V roce 1977 ve světě existovalo 15-20 skupin Greenpeace. V tu samou dobu byla kanadská kancelář Greenpeace ve", "section_level": 2}, {"title": "Organizační struktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vedení.", "content": "Greenpeace se skládá z mezinárodní pobočky \"Greenpeace International\" (oficiálně Stichting Greenpeace Council) se sídlem v Amsterdamu v Nizozemí a z 26 regionálních kanceláří působících v 55 zemích. Regionální kanceláře pracují do velké míry nezávisle pod dohledem Greenpeace International. Výkonný ředitel Greenpeace je pak volen členy představenstva Greenpeace International. Současnými", "section_level": 2}, {"title": "Financování.", "content": "Greenpeace získává své finance od jednotlivých podporovatelů a nadací. Greenpeace prověřuje všechny velké darované částky, aby se ujistilo, že nedostává nechtěné dary. Organizace nepřijímá peníze od vlád, mezivládních organizací, politických stran ani korporací, aby byla zachována nestrannost. Greenpeace však přijímá finance od National Postcode Lottery, největší vládou sponzorované loterie v Nizozemí. Dary od nadací finančně podporovaných politickými stranami nebo od nadací, které získávají většinu svých peněz od vlád či mezivládních organizací, jsou odmítány. Dary od nadací jsou rovněž odmítnuty v případě, že tyto nadace připojí nepřiměřené podmínky, omezení či překážky pro aktivity Greenpeace, nebo pokud by jejich dar zpochybnil nezávislost a cíle Greenpeace. Jelikož se od 90. let začal počet podporovatelů snižovat, Greenpeace zavedlo tzv. direct dialogue fundraising, kdy fundraiseři aktivně hledají nové podporovatele na veřejných místech, informují je o aktuálních kampaních Greenpeace a žádají je o pravidelné měsíční příspěvky pomocí inkasa. V roce 2008 byla většina z částky 202,5 milionu euro, kterou organizace získala, darována asi 2,6 miliony pravidelných podporovatelů, především z Evropy. V roce 2014 byl roční zisk Greenpeace vyčíslen na 300 milionů EUR.", "section_level": 2}, {"title": "Audity v USA.", "content": "V září 2003 podala organizace Public Interest Watch (PIW) stížnost k americkému finančnímu úřadu (IRS), že daňová přiznání Greenpeace USA byla nepřesná a porušovala zákon. IRS provedla rozsáhlé šetření a v prosinci 2005 šetření uzavřela s tím, že Greenpeace USA má i nadále právo být osvobozeno od daní. V březnu roku 2006 deník \"The Wall Street Journal\" zveřejnil informaci, že “federální daňová evidence ukazuje, že organizace PIW v období od srpna 2003 do července 2004 přijala z celkových 124 095 dolarů darovaných této skupině během daného období, 120 000 dolarů od společnosti Exxon Mobil.\" V roce 2013, poté, co IRS provedlo další audit, který byl opět v pořádku, a na základě tvrzení politicky motivovaných auditů prováděných IRS u hnutí Tea Party, se výkonný ředitel Greenpeace USA Phil Radford dožadoval kongresového vyšetřování všech politicky motivovaných auditů – včetně těch, které měly údajně cílit na hnutí Tea Party, NAACP a Greenpeace.", "section_level": 3}, {"title": "Kampaně.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Priority.", "content": "Na své webové stránce Greenpeace definuje své poslání takto:  Greenpeace je nezávislá globální organizace,", "section_level": 2}, {"title": "Klima a energetika.", "content": "Greenpeace bylo jednou z prvních skupin, které formulovaly scénář udržitelného rozvoje pro boj se změnou klimatu, a to v roce 1993. Podle sociologů Marca Mormonta a Christine Dasnoy sehrálo Greenpeace v 90. letech významnou roli ve zvyšování veřejného povědomí o globálním oteplování. Organizace se rovněž zaměřila na Chlor-fluorované uhlovodíky, známé jako freony – kvůli jejich vlivu na globální oteplování i na ozónovou vrstvu. Greenpeace bylo jedním z klíčových účastníků obhajujících Montrealský protokol a co nejrychlejší vyřazení výroby látek poškozujících ozónovou vrstvu. Na začátku 90. let Greenpeace společně s výrobci chladniček vyvinulo technologii chladniček bez CFC – tzv. \"Greenfreeze\" – pro masovou výrobu. V roce 1997 ocenil Program OSN pro životní prostředí Greenpeace za “mimořádný přínos k ochraně ozónové vrstvy Země”. V roce 2011 byly dvě pětiny celkové světové produkce chladniček založeny na technologii Greenfreeze a více než 600 milionů jich bylo v provozu.", "section_level": 2}, {"title": "Fosilní paliva.", "content": "V současné době Greenpeace považuje změnu klimatu za největší ekologický problém, kterému Země čelí. Greenpeace proto v minulosti představila plán, podle něhož mají globální emise skleníkových plynů dosáhnout svého vrcholu v roce 2015 a k roku 2050 již klesají co nejvíce k nule. Aby toho bylo dosaženo, Greenpeace usiluje o to, aby rozvinuté průmyslové země snížily do roku 2020 své emise nejméně o 40 % (oproti jejich množství v roce 1990) a poskytly dostatečné finance rozvojovým zemím, aby mohly získávat energii udržitelným způsobem, přizpůsobit se nevyhnutelným důsledkům globálního oteplování a do roku 2020 zastavit odlesňování. Společně s Evropskou radou pro obnovitelné zdroje Greenpeace vytvořilo globální energetický plán, tzv. \"Energetickou [R]evoluci\", podle kterého má být do roku 2050 80 % světové energie získáváno z obnovitelných zdrojů a emise z energetického sektoru mají být sníženy o více než 80 % oproti úrovni z roku 1990.  Fro přímé akce Greenpeace mnohokrát protestovalo proti uhlí obsazením uhelných elektráren a blokováním jeho přepravy a těžby, například na Novém Zélandu, Špicberkách, v Austrálii, České republice a Velké Británii. Greenpeace také kritizuje těžbu ropy z dehtových písků a v minulosti blokovalo těžbu dehtových písků v Athabasce v Kanadě.", "section_level": 3}, {"title": "Ozónová vrstva a Greenfreeze.", "content": "Ozónová vrstva obklopující Zemi pohlcuje významné množství ultrafialového záření. Zpráva z roku 1976 vytvořená Akademií věd USA podpořila “hypotézu vyčerpání” ozónu. V roce 1985 byly hlášeny její obrovské úbytky zapříčiněné chlorovanými a dusíkatými sloučeninami. Na základě dřívějších studií některé země uzákonily zákaz používání sprejů s aerosoly, což v roce 1985 vedlo k podepsání Vídeňské úmluvy na ochranu ozónové vrstvy. Montrealský protokol byl podepsán v roce 1987 a vešel v platnost o dva roky později. Používání chlór-fluorovaných uhlovodíků", "section_level": 3}, {"title": "Jaderná energie.", "content": "Greenpeace považuje jadernou energii za relativně malé průmyslové odvětví spojené s velkými problémy, jako je poškozování životního prostředí a rizika těžby uranu, rozšíření jaderných zbraní a nevyřešené otázky ohledně jaderného odpadu. Podle organizace je potenciál jaderné energie zmírňovat globální oteplování jen okrajový, což dokazuje energetický scénář Mezinárodní energetické agentury (IEA), podle kterého by vzrůst světové jaderné kapacity z 2608 TWh v roce 2007 na 9857 TWh do roku 2050 snížil emise skleníkových plynů o méně než 5 % a vyžadoval by výstavbu 32 jaderných reaktorů o výkonu 1000 MW ročně do roku 2050. Podle Greenpeace pomalé stavební lhůty, zpoždění ve výstavbě a skryté náklady vylučují schopnost jaderné energetiky zmírnit změnu klimatu. Kvůli tomu je scénář IEA technicky i finančně nereálný. Organizace rovněž argumentuje tím, že závazné masivní investice do jaderné energie by odklonily finance od efektivnějších řešení. Za příklad problémů spojených s novými jadernými elektrárnami považuje Greenpeace například výstavbu jaderných elektráren Hinkley Point C ve Velké Británii či Olkiluoto 3 ve Finsku.  V roce 1994 Greenpeace zveřejnilo v novinách proti-jadernou reklamu, která obsahovala tvrzení, že závody na zpracování jaderného paliva v Sellafieldu během příštích 10 let zabijí", "section_level": 3}, {"title": "Obnovitelné zdroje v digitálním světě.", "content": "Kromě jiných projektů na podporu obnovitelných zdrojů energie začalo Greenpeace v květnu roku 2009 hodnotit IT společnosti skrze žebříček Cool IT Leaderboard. Centrální role, kterou tyto společnosti mají, vytváří příležitost ke změnám v energetickém sektoru a k významnému snížení skleníkových plynů, které způsobují klimatickou změnu. Žebříček hodnotí, jak vůdčí IT společnosti dokáží využít svůj vliv k pohánění těchto změn.  V šestém vydání sektor vykazuje pomalá, ale stabilní zlepšení v nabízení nových řešení, která mohou znamenat důležitý pokrok. Některé společnosti jsou ochotné učinit velké investice k rozvoji čisté energie a počet společností, které zvětšují své závazky a sázejí na obnovitelné energie, rovněž stoupá.  Velké společnosti jako Google, Wipro, Sprint a Softbank dávají přednost změně zákonů a politik, které řídí energetický systém a pohánějí investice do pokročilých energeticky účinných technologií a obnovitelných zdrojů energie, jež budou mít v mnoha zemích rozhodující vliv na stanovení smysluplného zlomového bodu energetické politiky. V žebříčku lze nalézt jedno hlavní hodnocení s celkovým skóre a tři další žebříčky pro každou z hodnocených oblastí.", "section_level": 3}, {"title": "Kampaň na ochranu lesů a pralesů.", "content": "Greenpeace usiluje o ochranu nedotčených primárních lesů před kácením a degradací s cílem dosáhnout nulového odlesňování do roku 2020. Komoditami, proti jejichž neudržitelnému čerpání a dopadu na světové lesy a pralesy Greenpeace vede kampaně, jsou především palmový olej, sója, dobytek, papír a ilegálně vykácené dřevo. Například v Brazílii se podílela na prosazení tzv. sojového moratoria. Velká část světových značek v čele s největšími korporacemi, jako jsou například Unilever, Nike, KFC, KitKat, Mars a McDonald's, se v důsledku tlaku ze strany Greenpeace i široké veřejnosti zavázala k dodržování tzv. “Politiky nulového odlesňování”, v rámci níž by měly být komodity čerpány udržitelným způsobem, bez kácení lesů.  Greenpeace také společně s dalšími ekologickými nevládními organizacemi vedlo 10 let kampaň za to, aby EU zakázala dovoz ilegálně vytěženého dřeva. To se", "section_level": 2}, {"title": "Oceány.", "content": "Již od první plavby Greenpeace na Amčitku se organizace věnuje oceánům a jejich ochraně. V průběhu let vedla organizace kampaně proti destruktivním formám rybolovu, proti ilegálnímu rybolovu či za proměnu světového rybářství v udržitelné a sociálně spravedlivé průmyslové", "section_level": 2}, {"title": "Geneticky modifikované organismy (GMO).", "content": "Greenpeace nesouhlasí s tím, že genetické inženýrství umožňuje vědcům vyvíjet rostliny a živočichy pomocí úpravy genů způsobem, který se v přírodě nevyskytuje. GMO se mohou v přírodě šířit pylem z pole na pole a křížit se s přirozeně žijícími organismy, kvůli čemuž je nemožné kontrolovat, jak se GMO plodiny šíří, a tím pádem není možné jejich šíření zastavit. Podle Greenpeace je nezbytné chránit biologickou rozmanitost a respektovat naše společné světové dědictví. Vlády se snaží reagovat na nebezpečí geneticky modifikovaných plodin pomocí mezinárodních regulací, jako je například Cartagenský protokol o biologické bezpečnosti.  Greenpeace vyžaduje, aby GMO nebyly distribuovány, dokud nebude adekvátně zhodnocen jejich dopad na životní prostředí a lidské zdraví. Prosazuje opatření jako jasné značení GMO složek a oddělení geneticky upravených plodin a semen od těch konvenčních. Greenpeace je také proti všem patentům na rostliny, zvířata a lidi, a stejně tak i proti patentům na jejich geny - odmítá biologii jako průmyslovou komoditu. Podle organizace by lidstvo nemělo násilím přetvářet životní formy a světové potravní zdroje k obrazu svých ekonomických modelů.", "section_level": 2}, {"title": "Greenpeace o zlaté rýži.", "content": "Greenpeace je proti plánům na využívání zlaté rýže, variace rostliny \"Oryza sativa\" upravené pomocí genetického inženýrství tak, že v jedlých částech biosyntetizuje beta-karoten, prekurzor pro-vitamínu A. Přídavek beta-karotenu do rýže má preventivně zabraňovat ztrátě zraku v chudých zemích, kde se má zlatá rýže distribuovat. Podle Greenpeace zlatá rýže s podvýživou za 20 let vývoje, během kterých již alternativní metody podvýživu řeší, neudělala nic. Alternativou Greenpeace je přejít od pěstování monokulturních plodin k diverzifikovanému zemědělství a zvýšit produkci plodin bohatých na živiny (obsahujících další živiny kromě beta-karotenu, které se ve zlaté", "section_level": 3}, {"title": "Toxické odpady.", "content": "V červenci roku 2011 Greenpeace zveřejnilo svou zprávu Špinavé prádlo (Dirty Laundry) obviňující některé z největších světových značek módy a sportovního oblečení z vypouštění toxického odpadu do čínských řek. Zpráva popisuje problém vodního znečištění v důsledku vypouštění toxických chemikálií spojených s oděvním průmyslem v této zemi. Vyšetřování se zaměřovala na vypouštění odpadní vody ze dvou továren v Číně; jedna patří společnosti Youngor Group a je umístěná v deltě řeky Jang-c ́-ťiang, druhá je vlastněná společností Well Dyeing Factory Ltd. a je umístěná na přítoku delty Perlové řeky. Vědecké analýzy vzorků z obou továren odhalily přítomnost nebezpečných a odolných chemikálií typu endokrinních disruptorů, včetně alkylfenolů, perfluorovaných částic a PFOS. Zpráva dále tvrdí, že Youngor Group a Well Dyeing Factory Ltd. mají obchodní vazby na velké oděvní značky, jako jsou Abercrombie & Fitch, Adidas, Bauer Hockey, Calvin Klein, Converse, Cortefiel, H&M, Lacoste, Li Ning, Metersbonwe Group, Nike, Phillips-Van Heusen a Puma AG.  V roce 2013 Greenpeace spustilo kampaň Detox, pod kterou se podepsaly některé oděvní značky ve snaze zastavit vypouštění toxických chemikálií vzniklých při výrobě jejich oblečení do řek.", "section_level": 2}, {"title": "Průvodce zelenější elektronikou.", "content": "V současnosti je jedním ze značných problémů skutečnost, že každý se čím dál více spoléhá na elektronické vymoženosti, které mají udělat život produktivnějším a zábavnějším, ale rychlost, jakou tyto výrobky nakupujeme a vyhazujeme, má velký dopad na naši planetu. V srpnu roku 2006 Greenpeace zveřejnilo první vydání svého Průvodce zelenější elektronikou, příručku, v níž jsou společnosti seřazeny podle své šetrnosti k životnímu prostředí, a to především na základě spotřeby toxických materiálů v jejich výrobcích a na základě množství elektronického odpadu.  První vydání příručky v srpnu 2006 srovnávalo přední výrobce mobilních telefonů a PC. Použitá kritéria odrážela požadavky kampaně proti toxickým technologiím, která po společnostech vyrábějících elektroniku vyžadovala, aby své výrobky vyráběly bez toxických látek a aby je přijímaly zpět a recyklovaly, jakmile již nebudou používány. Jelikož se průmysl od roku 2006 posunul kupředu, v listopadu 2011 byla kritéria aktualizována s cílem donutit firmy, aby si stanovily ambiciózní cíle k redukci", "section_level": 3}, {"title": "Zachraňme Arktidu.", "content": "V návaznosti na úspěšnou kampaň k dosažení Protokolu o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě byly v roce 2012 a 2013 zahájena kampaň “Save the Arctic” (Zachraňme Arktidu) požadující, aby byla zastavena těžba ropy a plynu, průmyslový rybolov a vojenské operace v oblastech za polárním kruhem. Greenpeace vyžadovalo od světových lídrů na Valném shromáždění OSN vytvoření “globální chráněné rezervace v mezinárodních arktických vodách”, která by chránila zranitelné živočichy a celý ekosystém.", "section_level": 2}, {"title": "Arktická třicítka.", "content": "30 aktivistů na lodi \"Arctic Sunrise\" bylo 19. září 2013 zatčeno v Pečorském moři ruskou pobřežní stráží, když protestovali proti právě probíhající těžbě ropy na plošině Prirazlomnaya společnosti Gazprom. Členové Greenpeace byli nejprve obviněni z pirátství, později se", "section_level": 3}, {"title": "Kampaň proti Shellu.", "content": "Plány společnosti Royal Dutch Shell na těžbu ropy v Arktidě vedly k protestům ekologických skupin, především Greenpeace. Analytici z oblasti energetiky i souvisejících průmyslových odvětví navíc rovněž vyjádřili pochybnosti kvůli tomu, že těžba v tomto regionu je “příliš nebezpečná vzhledem k drsným podmínkám a vzdáleným oblastem”.  16. března 2012 se 52 aktivistů Greenpeace z pěti různých států dostalo na paluby lodí \"Fennica\" a \"Nordica\", víceúčelových ledoborců vypravených podpořit ropné vrty Shellu poblíž Aljašky.  V červenci roku 2012 uzavřeli aktivisté Greenpeace 53 čerpacích stanic Shell v Edinburku a Londýně při protestu proti plánům společnosti na těžbu ropy v Arktidě.  Poté, co v prosinci 2012", "section_level": 3}, {"title": "Aktivity v Norsku.", "content": "Mezi norskou vládou a Greenpeace panují spory kvůli ropným vrtům v Severním ledovém oceánu. V roce 2013 se tři aktivisté Greenpeace dostali na ropnou plošinu společnosti Statoil (dnes Equinor) oblečeni v medvědím kostýmu. Podle mluvčího Greenpeace Rusko zůstali na plošině asi tři hodiny. Poté byli aktivisté v medvědích oblecích “eskortováni” na břeh. Statoil proti nim prý neplánoval podat žalobu.  Greenpeace argumentovalo, že těžební plány Statoilu představovaly hrozbu pro Medvědí ostrov, neobydlenou přírodní rezervaci obývanou různými živočichy včetně ledních medvědů, protože případné úniky ropy by kvůli drsným podmínkám v Arktidě bylo téměř nemožné vyčistit. Greenpeace považuje ropné aktivity Statoilu za “ilegální”. Statoil výrok Greenpeace odmítá. Podle časopisu The Maritime Executive (2014) Statoil tvrdí, že \"Statoil respektuje právo lidí na legální protest a podle nás je důležité vést o ropném průmyslu demokratickou debatu. Kvůli operaci jsme vytvořili robustní plány, o kterých jsme si jistí, že mohou být provedeny bezpečně a bez nehod.”  27. května 2014 loď Greenpeace Esperanza zabrala ropnou plošinu společnosti Statoil Transocean Spitsbergen v Barentsově moři, v důsledku čehož nebyla schopná provozu. Poté manažer Greenpeace Norsko Truls Gulowsen poskytl telefonický rozhovor, v němž uvedl, že “pět aktivistů opustilo vrtnou plošinu minulou noc helikoptérou a tři se vrátili na nedalekou loď Greenpeace\". Na plošině bylo", "section_level": 3}, {"title": "Lodě.", "content": "Od založení Greenpeace hrály lodě na mořích v kampaních této organizace zcela klíčovou roli.  Greenpeace vlastní v současné době tři velké zaoceánské lodě", "section_level": 2}, {"title": "V provozu.", "content": "Krom toho některé kanceláře Greenpeace mají k dispozici vlastní námořní", "section_level": 2}, {"title": "Bývalé lodě.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "První Rainbow Warrior.", "content": "V roce 1978 Greenpeace uvedlo do provozu původní \"Rainbow Warrior\", 40 metrů dlouhou bývalou rybářskou loď pojmenovanou podle knihy \"Warriors of the Rainbow\", která inspirovala jednoho z prvních aktivistů Roberta Huntera během první plavby na Amčitku. Greenpeace koupilo \"Rainbow Warrior,\" která původně vyplula jako \"Sir William Hardy\" v roce 1955, za cenu 40 000 liber. Dobrovolníci ji opravili během čtyř měsíců. Poprvé se jako loď Greenpeace vypravila přerušit lov islandské velrybářské flotily a rychle se stala pilířem kampaní Greenpeace. Mezi lety 1978 a 1985 se členové posádky zapojili do přímé akce proti znečišťování oceánů toxickými a radioaktivními odpady, lovu tuleňů kuželozubých na Orknejích a jadernému testování v Pacifiku. V květnu 1985 loď pomáhala při “Operaci Exodus”, evakuaci asi 300 obyvatel atolu Rongelap, jejichž domov byl zamořen jaderným spadem z jaderného testu USA, který byl proveden o dvacet let", "section_level": 3}, {"title": "Rainbow Warrior II.", "content": "V roce 1989 Greenpeace přistoupilo k nahrazení lodi \"Rainbow Warrior\" novou lodí, někdy označovanou také jako \"Rainbow Warrior II\". V roce 2005 \"Rainbow Warrior II\" narazila na mělčinu útesu Tubbataha na Filipínách a poškodila ho, když útes zkoumala kvůli blednutí korálů, načež Greenpeace dostalo za poškození korálů pokutu 7 000 amerických dolarů. S jejím zaplacením organizace souhlasila, protože se cítila za poškození odpovědná, i když uvedla, že jí filipínská vláda poskytla zastaralé mapy. Manažer parku Tubbataha ocenil rychlé kroky Greenpeace při zhodnocování poškození útesu. Mimo provoz byl Rainbow Warrior II uveden 16. srpna 2011 a byl nahrazena lodí třetí generace.", "section_level": 3}, {"title": "Greenpeace v Českoslovesku.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Před rokem 1989.", "content": "Ačkoli česká pobočka byla oficiálně založena až v roce 1991, mezinárodní organizace provedla na území tehdejšího Československa dvě přímé akce již v době, kdy byla u moci komunistická strana. V obou případech byli aktivisté Greenpeace zatčeni a vyhoštěni.  V dubnu", "section_level": 2}, {"title": "Porevoluční aktivity.", "content": "Už v listopadu 1989 přijíždí do Prahy na Václavské náměstí duhový autobus Greenpeace Rakousko. Na náměstí ho navštěvují davy zvědavých Čechů a podepisují se pod petici proti jaderné energetice. Během krátké doby nasbírají aktivisté přes 80 tisíc podpisů. Na jaře 1990 se autobus vydává na cesty. Pojízdná laboratoř, která je", "section_level": 2}, {"title": "Greenpeace v Česku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Během rozdělení Československa se rozdělila i kancelář na českou a slovenskou část. Zatímco slovenská pobočka se později spojila s dalšími státy střední a východní Evropy do Greenpeace CEE, česká kancelář zůstává zatím samostatná.  Prvním ředitelem Greenpeace v Československu se stal Ivo Šilhavý - jeden ze zakladatelů Dětí Země. Druhou ředitelkou byla Hana Pernicová (později Nadace VIA a HCWH) a třetím Jiří Tutter (1999–2010), který odešel do Správy Národního parku České Švýcarsko. Od roku 2010 vedl pobočku Čestmír Hrdinka, bývalý odborný pracovník ministerstva životního prostředí a bývalý ředitel evropské pobočky mezinárodní nevládní organizace Health Care Without Harm. Od roku 2013 vede Greenpeace v České republice David Murphy, který", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti se Greenpeace v Česku věnuje zejména klimatické kampaní, jejíž součástí je úsilí o zachování územních limitů těžby hnědého uhlí v severních Čechách a o odepsání zásob uhlí pod městem Horní Jiřetín a obcí Černice. Pro školu v Horním Jiřetíně vybrala organizace Greenpeace v roce", "section_level": 2}, {"title": "Financování.", "content": "Greenpeace zveřejňuje každoročně výroční zprávy o své činnosti a podrobuje své účetnictví auditu. Podle Výroční zprávy 2005 činil roční rozpočet české pobočky Greenpeace asi", "section_level": 2}, {"title": "Reakce a odpovědi na aktivity Greenpeace.", "content": "Proti Greenpeace bylo podáno množství žalob kvůli ušlým ziskům, poškození pověsti a neoprávněnému vstupu na cizí plavidlo. V roce 2004 vyšlo najevo, že australská vláda nabídla dotaci společnosti Southern Pacific Petroleum pod podmínkou, že započne právní kroky proti", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze a kritika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Patrick Moore.", "content": "Kanadský ekolog Patrick Moore, jeden z prvních členů Greenpeace, opustil organizaci v roce 1986 poté, co se podle Moora rozhodla podpořit univerzální zákaz používání chlóru v pitné vodě. Moore argumentoval tím, že Greenpeace je dnes motivováno spíše politikou než vědou a že žádný z jeho “kolegů ředitelů nemá žádné formální vědecké vzdělání”. Bruce Cox, ředitel Greenpeace Kanada, odpověděl, že Greenpeace univerzální zákaz chlóru nikdy nepožadovalo a není proti používání chlóru v pitné vodě nebo pro farmaceutické použití, a dodal, že “Pan Moore je ve svém rozjímání nad bojem proti chlóru a/nebo využití vědy jako svého důvodu pro odchod z Greenpeace sám”.  Paul Watson, jeden z prvních členů Greenpeace, řekl, že Moore “využívá svůj status tzv. zakladatele Greenpeace k tomu, aby mohl dodávat", "section_level": 2}, {"title": "Tanker Brent Spar.", "content": "Výzkum zveřejněný v přírodovědeckém časopise \"Nature\" obvinil Greenpeace z toho, že nedbalo fakt, když kritizovalo likvidaci tankeru Brent Spar, a obvinil skupinu z nadhodnocování objemu ropy uložené v tankeru. Greenpeace tvrdilo, že tanker obsahoval 5 500 tun surové ropy, zatímco společnost Shell objem odhadla na pouhých 50 tun. Během protestního obléhání paluby byla však na nátlak provedena měření, protože Shell odmítl poskytnout povolení. Na Greenpeace bylo zaútočeno vodními děly. BBC se poté Greenpeace omluvilo za své tvrzení, že tato nevládní organizace lhala.  Britský Shell si nechal tři roky na zhodnocení možnosti likvidace tankeru a nakonec došel ke", "section_level": 2}, {"title": "Tokyo Two.", "content": "V roce 2008 ukradli dva aktivisté usilující o konec lovu velryb, Junichi Sato a Toru Suzuki, dodávku velrybího masa ze skladiště v prefektuře Aomori v Japonsku. Jejich záměrem bylo odhalit veřejnosti to, co považovali za zpronevěru masa získaného", "section_level": 2}, {"title": "Létání Pascala Hustinga.", "content": "V roce 2013 se objevily zprávy, že Pascal Husting, programový ředitel Greenpeace International, několikrát letěl pracovně 400 km letadlem, a to navzdory kampani Greenpeace za omezování cest", "section_level": 2}, {"title": "Obrazce v Nazce.", "content": "V prosinci roku 2014 aktivisté Greenpeace poškodili skálu, která je součástí obrazců na planině Nazca v Peru, když mezi liniemi jednoho ze slavných obrazců napínali transparent. Vznikly také obavy, že poškození by mohlo být nevratné. Aktivisté poškodili místo kolem obrazce kolibříka tím, že blízko něho kráčeli bez správné obuvi. Přístup na lokalitu okolo obrazců je zakázán a je povinné nosit speciální obuv, aby se předešlo poškození tohoto místa, zapsaného", "section_level": 2}, {"title": "Protivelrybářská kampaň v 90. letech v Norsku.", "content": "Během devadesátých let Greenpeace podniklo mnoho výprav proti lovu velryb do Norska. Proti organizaci se zvedla kritika, podle níž Greenpeace vedlo tyto kampaně jen proto, aby získalo finanční podporu od amerických přispěvatelů, a že jejich motivace nemá moc společného se záchranou přírody. Podle kritiků byl v té době lov žraloků v USA mnohem větší problém pro", "section_level": 2}, {"title": "Otevřený dopis laureátů Nobelovy ceny.", "content": "V červnu 2016 podepsalo 107 laureátů Nobelovy ceny otevřený dopis vyzývající Greenpeace, aby ukončilo svou opozici vůči geneticky modifikovaným organismům (GMO). V dopise bylo uvedeno: “Vyzýváme Greenpeace a jeho příznivce, aby přehodnotili zkušenosti farmářů a spotřebitelů po celém světě s úrodou a potravinami upravenými pomocí biotechnologie, vzali v úvahu zjištění předních vědců a regulačních úřadů a upustili od kampaně proti GMO jako takovým, a konkrétně proti zlaté rýži. Vědecké a regulační instituce po celém světě opakovaně hodnotí plodiny a potraviny vylepšené pomocí biotechnologií jako stejně bezpečné, ne-li bezpečnější než plodiny a potraviny získané jakoukoliv jinou metodou produkce. Nikdy nebyl potvrzen ani jeden případ negativních dopadů konzumace GMO na zdraví lidí nebo zvířat. Jejich environmentální dopady jsou opakovaně zhodnocovány jako méně škodlivé pro", "section_level": 2}], "src_summary": "Greenpeace je nevládní environmentální organizace s kancelářemi ve více než 50 zemích světa a mezinárodním sídlem v Amsterdamu v Nizozemsku, založena kanadskými a americkými environmentálními aktivisty v roce 1971. Greenpeace považuje za svůj cíl “zajištění schopnosti Země udržovat život ve vší jeho rozmanitosti” a své kampaně zaměřuje na celosvětové problémy, jako jsou například změna klimatu, odlesňování, nadměrný rybolov, komerční Lov velryb, šíření geneticky modifikovaných organismů či jaderné hrozby. K dosažení svých cílů využívá metody přímé akce, lobbování, vědeckých výzkumů a aktů občanské neposlušnosti. Tato globální organizace nepřijímá finanční podporu od vlád, korporací ani politických stran, nýbrž spoléhá na 2,9 milionů jednotlivých podporovatelů a nadační granty. Greenpeace má poradní status u Ekonomické a sociální rady OSN a je zakládajícím členem platformy International Non-Governmental Organisations Accountability Charter, která se snaží podporovat odpovědnost a transparentnost v neziskovém sektoru.", "tgt_summary": "绿色和平(英语:Greenpeace)是一个在超过40个国家设有分部的非政府环保组织,总部设立在荷兰的阿姆斯特丹。 1971年由美国与加拿大裔环保主义者成立,组织的宗旨为“保护地球孕育全部多样性生物的能力”,他们的活动聚焦于气候变化、森林采伐、过度捕捞、商业捕鲸、基因工程以及反核议题。该组织采用直接行动、游说、研究以及达成目的。该组织不接受国家、企业、政治党派的捐助,只依赖于个人与独立基金的捐款。该组织在联合国经济及社会理事会拥有一般咨询地位,并且是国际非政府组织责任宪章组织的创始者之一,后者是一个旨在推进其他非政府组织透明化与承担责任的非政府组织。", "id": 1954652}
{"src_title": "Lanová dráha na Petřín", "tgt_title": "佩特任缆车", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Stavba lanovky byla zahájena v roce 1891. Provoz byl v celém jejím dosavadním vývoji dvakrát přerušen a dráha prošla dvojí velkou rekonstrukcí. Historie této vyhledávané pražské atrakce by se tedy dala rozdělit na tři samostatná období.", "section_level": 1}, {"title": "I. období, 1891–1921.", "content": "V prvním období lanovku navrhlo, postavilo a provozovalo Družstvo rozhledny na Petříně, společnost s ručením omezeným, které vzniklo především z iniciativy Vratislava Pasovského, který byl zvolen i prvním předsedou správní rady družstva, a Viléma Kurze. Ti se roku 1889 zúčastnili výpravy 363 českých turistů do Paříže. Účastníci této výpravy byli natolik uchváceni Eiffelovou věží, že se rozhodli postavit na Petříně rozhlednu podobného typu. Za tímto účelem vložili část výtěžku z této výpravy do fondu pro zbudování rozhledny. Krátce po vyhotovení návrhu rozpočtu a umístění rozhledny na Petříně uveřejnil v lednu 1890 Dr. Kurz v listě Politika fejeton, kde popisoval Prahu v době Jubilejní výstavy. V tomto fejetonu se již cestovalo k rozhledně lanovou dráhou.  Stavba lanovky začala v únoru 1891 na základě návrhu z roku 1890. Lanovka měla zajistit k rozhledně vhodné dopravní spojení. Rozhledna i lanovka byly budovány u příležitosti Jubilejní zemské výstavy, současně byla budována i nová pozemní lanovka na Letnou.  Dva vozy, vyrobené firmou Ringhoffer, byly na hotovou trať dopraveny postupně 6. července a 10. července (podle jiných zdrojů 7. a 9. července) roku 1891 a 13. července byla vykonána první zkušební jízda. Úřední komise vykonala technicko-policejní zkoušku 25. července téhož roku a již ve tři hodiny odpoledne téhož dne byla zahájena pravidelná doprava cestujících.  V době svého vzniku měla lanovka jinou podobu než dnes. Horní stanice byla umístěna poblíž zahrady Nebozízek, mezistanice neexistovala. Dolní stanice se nacházela v jiné poloze. Vagony byly taženy systémem vodní převahy. Nádrž vagonu, který byl právě v horní stanici, byla naplněna vodou a díky tomu bylo vozidlo těžší než vozidlo v dolní stanici, které bylo tímto vozidlem vytaženo.  Jízda po trati dlouhé 396,5 m trvala 6 minut. Za cestu nahoru zaplatili cestující v roce 1891 12 krejcarů, za jízdu dolů 6 kr. a za zpáteční jízdenku 15 kr. Během následujících let se ceny měnily. Lanovka jezdila po celý rok, v zimních měsících v polovině 90. let jen o víkendech a během zimy 1895/1896 vůbec, protože velké mrazy způsobovaly problémy s vodou. Provoz lanovky probíhal beze změny až do první světové války, vyskytly se ale návrhy na její elektrifikaci, neboť provoz na vodní převahu byl drahý a několikrát byl kvůli nedostatku vody přerušen. Provoz lanovky byl zřejmě zastaven v roce 1914. Po ukončení války byla zřejmě v provozu v letech 1919 a 1920, konec její existence pravděpodobně způsobil nedostatek vody v roce 1921 a výpověď smlouvy s vodárnami. Dráha postupně zarůstala travou a vozy stály nehnutě v obou stanicích několik let a postupně chátraly.", "section_level": 2}, {"title": "Technický popis.", "content": "Trať byla dlouhá 396,5 m, její průměrný sklon činil 267 ‰ (maximální 295 ‰) a překonávala výškový rozdíl 102,2 m. Ve své době šlo o nejdelší dráhu tohoto typu v Rakousku-Uhersku. Tvořily jí tři kolejnice o rozchodu 1000 mm, uprostřed dráhy se nacházela výhybna o délce 68 m. Jako jeden z bezpečnostních prvků byla použita Abtova ozubnice. Ocelové lano sestávalo ze 16 pramenů po sedmi drátech na konopné duši. Mělo v průměru 34 mm. Hlavní kladka, která byla po obvodu vyložena dřevem, aby lano netrpělo třením, měla v průměru 2,8 m.  Vozy o čtyřech oddílech, vyrobené firmou Ringhoffer, měly maximální obsaditelnost 50 osob. Vozy byly 6 m dlouhé a 2 m široké. V jejich spodní části byla umístěna nádrž na vodu.", "section_level": 3}, {"title": "II. období, 1932–1965.", "content": "Dne 2. března 1931 byla dosud nefunkční lanová dráha převedena do majetku Elektrických podniků hlavního města Prahy. Z důvodu chystaného všesokolského sletu na rok 1932 musela být lanovka pro plnění vážnější přepravní funkce elektrifikována, na obou koncích prodloužena (na Petříně až za Hladovou zeď) a v dolní části též částečně přeložena.  Projektovou dokumentaci nabídly dvě firmy. Akciová společnost dř. Škodovy závody v Plzni ve spolupráci s Ing. H. H. Peterem z Curychu a Českomoravská-Kolben-Daněk s firmou Pohlig ze Švýcarska. Projekty si byly dost podobné v traťovém vedení. Škodovka ale např. chtěla pro dolní stanici stávající barokní dům (č. p. III–412) zbourat a postavit novou budovu, ČKD ji naopak chtěla využít jako dolní stanici. Nakonec byl dne 30. října 1931 schválen návrh ČKD.  Stavba nové lanovky, na níž se podíleli výhradně pražští dělníci, začala 4. listopadu 1931. Byly zbořeny obě původní stanice dráhy, demontovány kolejnice a rozebrány vozy. Dva nové vozy, opět vyrobené společností Ringhoffer, byly na dráhu usazeny 3. a 10. května 1932. Na přelomu května a června probíhaly zkušební jízdy, po nich úspěšná technicko-policejní zkouška a 5. června 1932 byl zahájen pravidelný provoz. Mezilehlá zastávka Nebozízek byla zprovozněna přibližně o měsíc později, 9. července. Lanovka jezdila celoročně, jízda trvala asi 4,5 minuty bez zastavení na Nebozízku. Provoz dráhy byl dočasně zastaven jak za mobilizace na podzim 1938 (cca jeden měsíc), tak i na konci války v roce 1945 (cca čtyři měsíce). Po válce probíhaly opravy tratě, budov a výměny tažného lana většinou před spartakiádami, kdy se očekával nápor cestujících.  Dne 7. června roku 1965 došlo na Petříně vlivem dlouhotrvajících dešťů k sesuvu půdy a následkem toho bylo narušeno těleso lanovky (první varovnou zprávu o špatném stavu opěrných zdí vydalo oddělení stavební a elektrotechnické údržby Dopravního podniku hl. m. Prahy již v roce 1961). Provoz byl okamžitě zastaven a 11. června 1965 byl vydán příkaz k zabezpečovacím pracím. Dopravní podnik počítal s tím, že díky havarijnímu stavu trati dojde k velké rekonstrukci petřínské lanovky a dodávce nových vozů. Proto již na podzim 1965 zůstaly v obou stanicích jen podvozky obou vozů (které měly být použity pro nové vozy) a vozové skříně byly zlikvidovány. O dva roky později došlo na svahu k velkému sesuvu půdy a k poškození tělesa lanovky. Z bezpečnostních důvodů musela být z vozů odpojena brzdná lana i tažné lano. Lanová dráha tak upadla v zapomnění a bylo jisté, že obnova nebude snadnou záležitostí. Dobrovolníci však dlouhá léta v naději, že bude lanovka jednou obnovena, udržovali podvozky, strojní a elektrické vybavení v bezvadném technickém stavu.", "section_level": 2}, {"title": "Technický popis.", "content": "Trať byla dlouhá 511 m a překonávala výškový rozdíl 130,45 m při maximálním sklonu 298 ‰. Rozchod kolejí byl nově 1435 mm, trať byla dvoukolejnicová (jednokolejná, na rozdíl od předchozí tříkolejnicové konstrukce) s výhybnou s Abtovými výhybkami uprostřed. Zvláštností tratě bylo použití brzdicích lan systému Pohlig (první na světě), takže namísto obvyklých dvojic kladek jsou použity čtveřice. Zatímco tažné lano prochází strojovnou a na jeho koncích jsou zavěšeny vozy, brzdicí lana jsou ve strojovně zakončena na bubnech s brzdou a za normálních okolností leží na kladkách v celé délce trati. Projíždějící vůz je na spodku opatřen systémem kladek, který brzdicí lano přizvedává a vede mezi kleštinami nouzové brzdy. V případě utržení vozu z tažného lana se vůz zachytí brzdicího lana a brzda v horní strojovně jej zabrzdí. Tento systém byl použit pravděpodobně z důvodu velkého sklonu trati a následných obav z nedostatečného účinku klasické nouzové brzdy, která se zachytává kolejnic.  Vozy byly 12000 mm dlouhé, 2468 mm široké a 3400 mm vysoké. Kola na jedné straně vozů měla oboustranné okolky, na druhé měla podobu hladkých válců z důvodu použití Abtových výhybek. Vozy měly čtyři oddělení a dvě uzavřené plošiny, kam se dohromady vešlo 35 sedících a 70 stojících cestujících. Na střeše měly tři dvojité sběrače proudu pro osvětlení, topení, pohon kompresoru a automatické řízení. Rychlost byla 4 m/s.  Strojovna poháněla oba vozy spojené mezi sebou lanem na elektrický pohon, řízený automaticky pomocí Ward Leonardova soustrojí. Elektromotor o napětí 3000 V byl třífázový a poháněl napájecí dynamo pro pohon motoru lanovky o napětí 500 V, výkonu 150 kW a otáčkách 750/min. Hnací motor poháněl pomocí ozubených převodů dvoudrážkový kotouč, kolem něhož a protikotouče bylo omotáno dvakrát tažné lano. Kromě toho obsahovala strojovna i zařízení nouzové brzdy.  Provoz byl plně automatický. Jen obsluhy v obou vozech musely současně stisknout spouštěcí tlačítka. Lanovka se dala také řídit ručně z velínu strojovny. Pro zastavování byly určeny tři brzdy.", "section_level": 3}, {"title": "III. období, od roku 1985.", "content": "V roce 1981 bylo po rozsáhlých sanacích petřínského svahu (mimo jiné se tehdy jednalo také o obnovu starých odvodňovacích štol pod Petřínem, které odvádějí přebytečnou vodu do Vltavy a zabraňují nežádoucím sesuvům půdy) městskými orgány rozhodnuto o obnovení lanové dráhy. Stavba byla zahájena v lednu 1983. Charakter lanovky zůstal nezměněn v celém jejím rozsahu, změnily se jen vozy. Kolejový svršek byl úplně obnoven, střední sesutá část původního tělesa byla překlenuta monolitickou mostní konstrukcí. Ta byla uložena na podpěrách založených na mikropilotách, jež dosahovaly až na úroveň nezvětralé horniny svahu. Pečlivě bylo zkontrolováno původní technické zařízení, hnací soustrojí a zabezpečovací zařízení. Oba nové vozy byly do Prahy dovezeny 7. února 1985 a druhý den nakolejeny na trať. 17. dubna byly zahájeny zkoušky a 9. května 1985 byl zahájen zkušební provoz bez cestujících v plném provozním rozsahu. Slavnostní zahájení pravidelného provozu se uskutečnilo 15. června 1985. 19. července téhož roku byla zprovozněna mezilehlá zastávka Nebozízek. Lanovka jezdí celoročně, jízda trvá 3 minuty (se zastavením na Nebozízku). Dráha v tomto provedení funguje dodnes.  Na zastávkách Petřín a Újezd je stejně jako v pražském metru použito písmo metron pro označení zastávek za kolejištěm.", "section_level": 2}, {"title": "Technický popis.", "content": "Trať a pohonný a brzdicí systém zůstaly stejné jako na lanovce z roku 1932, změnily se pouze oba vozy, dodané národním podnikem Vagónka Studénka ve spolupráci s vagónkami v Popradu a České Lípě a pražského Výzkumného ústavu kolejových vozidel. Jsou 12 100 mm dlouhé, 2 400 mm široké a mají 25 míst k sezení a 75 ke stání. V čelních kabinách je stanoviště obsluhy. Motor pohonu je napájen přes transformátor a polovodičový měnič, původní Ward-Leonardovo soustrojí je zachováno jako záložní zdroj. Na podzim 2018 byl instalován nový řídící systém, díky kterému vozy dojíždějí do stanic rychleji a plynuleji.  Délka lanové dráhy je 510,4 m, převýšení 130,45 m a maximální sklon 295,7 ‰. Rozchod kolejí činí 1435 mm, maximální rychlost 4 m/s, na výhybkách 3 m/s.", "section_level": 3}, {"title": "Další opravy.", "content": "V červnu 1994 byl při kontrole mostní konstrukce u zastávky Nebozízek zjištěn velmi špatný stav izolací, což mělo za následek zatékání do samotné konstrukce mostu a zrezivění jeho dilatačních ložisek a znemožnění pohybu polí. Následkem toho došlo k roztržení pilířů podepírajících most i zastávku. Kvůli tomu musel být 1. dubna 1996 zastaven provoz. Během opravy byly zjištěny i další závady způsobené nekvalitní prací. Po všech zjištěných závadách a jejich následných opravách byla lanovka dána do provozu 4. srpna téhož roku.  Od 5. června do 2. září 2006 byl provoz přerušen z důvodu oprav opěrných zdí, rekonstrukce mostku u dolní stanice a dalších oprav.", "section_level": 2}, {"title": "Rozsah provozu.", "content": "Lanová dráha jezdí denně od 9 hodin do přibližně 23:30 hodin, interval se podle denního a ročního období mění od 10 do 20 minut. Každý rok, obvykle v dubnu a v září, bývá na několik týdnů provoz přerušen z důvodu pravidelných revizí.  Od 1. července 2010 byla zkušebně povolena přeprava jízdních kol, která je od 2. ledna 2011 trvale zakotvena ve Smluvních přepravních podmínkách PID.", "section_level": 1}, {"title": "Jízdné.", "content": "Na lanovce platí tarif běžných krátkodobých i časových jízdenek Pražské integrované dopravy. Základní jízdné je tedy 32 Kč a pro děti 6 až 15 let a důchodce 16 Kč, avšak na tutéž jízdenku lze pokračovat dalšími prostředky městské hromadné dopravy, popřípadě lze na lanové dráze cestovat na základě jízdenky použité předtím například v tramvaji, pokud neuplynula její časová platnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lanová dráha na Petřín je pozemní lanová dráha zajišťující přepravu osob na vrch Petřín v Praze; převážná část lanovky spadá do území Malé Strany, horní stanice patří do hradčanské části Strahova. Provoz je zajišťován po kolejích systémem tažných lan. Dráha je dlouhá 510,4 m. Vlastníkem a provozovatelem lanovky je Dopravní podnik hl. m. Prahy a. s. (správu i provoz zajišťuje organizační jednotka „Provoz Tramvaje“). Lanovka je součástí systému městské hromadné dopravy a Pražské integrované dopravy. Oficiálně nebyla označena číslem linky, v interním kódování i v některých seznamech linkového vedení je vedena od roku 2017 vedena jako linka č. 49 (od obnovení provozu v roce 1985 byla značena jako linka 40, cca v letech 1987–1996 jako linka 49, a poté od roku 1996 jako linka 99). V roce 2014 lanová dráha přepravila téměř 2 mil. cestujících.", "tgt_summary": "佩特任缆车是捷克首都布拉格的一条缆索铁路,连接布拉格小城区和佩特任山山顶。这条缆索铁路共设3个站:Újezd (山脚下)、Nebozízek(中途站)和佩特任山(山顶)。根据捷克传说,中间站的名称来源于查理四世的故事,他在点食物时不能正确发出捷克词汇“nebo řízek”(炸小牛肉片)– 而发成了“Nebozízek”(一种螺旋钻)。", "id": 1033613}
{"src_title": "Josip Broz Tito", "tgt_title": "约瑟普·布罗兹·铁托", "src_document": [{"title": "Raná léta (1892–1913).", "content": "Josip Broz se narodil 7. května 1892 v Kumrovci (nyní Chorvatsko, na hranici se Slovinskem), náležejícím v té době Rakousko-Uhersku, v kraji zvaném Zagorje (Záhoří). Datum Titova narození se v různých dokumentech uvádí různě. V jednom z dokumentů z doby, kdy sloužil v rakousko-uherské armádě, se uvádí datum narození 25. května 1892. Již za druhé světové války bylo toto datum označeno jako významný den Titových narozenin. Dokonce Hitler na tento den v roce 1944 přikázal zaútočit na Drvar. Po válce byl kromě státní oslavy narozenin Josipa Broze tento den označen jako svátek „Den mládí“.  Josip byl sedmým z patnácti dětí manželů Franja a Marie Brozových. Jeho otec, Franjo Broz, byl Chorvat, zatímco matka Marija (rozená Javeršeková) byla Slovinka. Podstatnou část svého dětství strávil s dědečkem z maminčiny strany v nedaleké slovinské Podsredě, v roce 1901 začal chodit do základní školy v Kumrovci a tuto čtyřletku ukončil v roce 1905. Následující dva roky pracoval jako rolník u strýce v Podsredě.  V roce 1907 se z venkovského prostředí přestěhoval do vzdálenějšího Sisaku a chtěl se učit číšníkem. Brzy se však tohoto záměru vzdal a", "section_level": 1}, {"title": "Armáda, válka, revoluce (1913–1920).", "content": "V květnu 1913 dosáhl Josip jedenadvaceti let a byl povolán k povinné dvouleté službě do rakousko-uherské armády. Povolávací rozkaz obdržel v Kumrovci, nastoupit měl v Záhřebu. Po počátečních značných obtížích se v armádě osvědčil, během šesti měsíců byl povýšen (Vánoce 1913) do hodnosti seržanta a stal se nejmladším seržantem celé rakousko-uherské armády. V květnu roku 1914 v Budapešti získal stříbrnou medaili na soutěži rakousko-uherské armády v šermu. Byl také vynikajícím lyžařem.  Když vypukla válka proti Srbsku, bojoval na srbském bojišti od srpna do prosince roku 1914. V lednu 1915 byl jeho pluk převelen do Karpat bojovat proti Rusům. (Za jednu z vyhraných bitev měl být řádně vyznamenán, avšak nemohl se ceremoniálu zúčastnit, neboť tou dobou byl zajat. Později, při návštěvě Vídně v roce 1967, odmítl Tito dodatečné udělení medaile.)  O velikonoční neděli 4. dubna 1915 (22. 3. podle ruského kalendáře) byl těžce raněn kopím a dostal se do ruského zajetí. Celých 13 měsíců ležel v nemocnici ve Svijažsku, malém městě blízko Kazaně, dva a půl tisíce kilometrů za linií fronty. Byl na pokraji smrti, neboť kopí se dvěma hroty těsně minulo srdce, k tomu dostal těžký zápal plic a tyfus. Přežil, čas rekonvalescence strávil studiem ruštiny a čtením ruských klasiků, Tolstého, Turgeněva, a dalších. Po uzdravení byl poslán o tisíc kilometrů dál na východ, do Kunguru, kde byl tábor německých, rakouských a", "section_level": 1}, {"title": "Dělník, odborář (1920–1928).", "content": "Po návratu do svého rodiště se Broz opět potýkal s nezaměstnaností. Země stejně jako celá poválečná Evropa prožívala hospodářský úpadek. V zemi stoupala obliba sociální demokracie, ta se však rozpadla na dvě frakce. Jedna z nich vstoupila do Kominterny, začala si říkat Komunistická strana Jugoslávie. Broz do ní vstoupil a už na podzim 1920, tj. ihned po návratu, se v Záhřebu zapojil do agitace a distribuce předvolebních materiálů. Komunisté dosáhli v celém království skvělých výsledků jak v komunálních volbách, tak ve volbách do Ústavodárného shromáždění. Stali se třetí nejsilnější stranou. Královský režim se ovšem z obav před vypuknutím podobného puče, k jakému došlo v Rusku, rozhodl komunistickou stranu zakázat. 31. prosince 1920 se v Záhřebu na výraz odporu proti tomuto rozhodnutí konaly rozsáhlé stávky a demonstrace, které byly tvrdě potlačeny. V srpnu 1921 byly mandáty všech komunistických poslanců úplně zrušeny. Komunistická propaganda byla pod trestem smrti zakázána. Broz přešel do ilegality.  Počátkem roku 1921 přijal zaměstnání mimo obor (stárek ve mlýně) a rodina se na čtyři roky přestěhovala do obce Veliko Trojstvo u Bjelovaru. V březnu 1923 Broz a skupina jeho přátel z Velikého Trojstva navázali užší kontakt s komunistickou organizací v Bjelovaru, Broz se účastnil protistátních stranických schůzí a projevoval se jako výborný řečník. (Byl velmi populární, ale vyskytli se lidé, kteří ho měli za policejního agenta - provokatéra. Viz Riplay, s. 64.) Policie ho", "section_level": 1}, {"title": "Rebel, odpůrce, odsouzenec (1928–1934).", "content": "V roce 1928 se po zavraždění chorvatského politika Stjepana Radiće prohloubila politická krize. Jugoslávská komunistická strana reagovala na atentát výzvami k masovým demonstracím. Byly distribuovány letáky, podepsané samotným Josipem Brozem. Broz se pohyboval v ilegalitě, především v Záhřebu, z módních kaváren velmi úspěšně řídil komunistické akce. Byl hledanou osobou, ale zázračně se mu dařilo unikat. Nepřespával víc než dvě tři noci na jednom místě, ale nakonec byl před vchodem do jednoho z tajných bytů zatčen: 4. srpna 1928. Stalo se tak na základě udání člověka, s nímž se měl v bytě setkat. V bytě bylo údajně nalezeno několik bomb (Broz to interpretoval jako policejní provokaci), soudnímu procesu, který se konal od 6. do 16. listopadu 1928, se proto říká “bombový proces”. Tři měsíce byl Broz držen", "section_level": 1}, {"title": "Profesionální revolucionář (1934–1941).", "content": "16. března 1934 Broz opustil věznici v Ogulinu. Bylo mu nařízeno odebrat se do rodného Kumrovce, neopouštět ves a každý den se hlásit na policejní stanici. V obci byl přijat velmi vřele, jediný, kdo proti němu v kázáních brojil a nazýval ho antikristem, byl místní kněz Marcel Novak (ani jednomu z nich to ale nebránilo hrát spolu po večerech poker). V domácím vězení nezůstal Broz dlouho. S falešnými dokumenty a změněnou identitou se vrátil k politické práci „profesionálního revolucionáře“. Působil hlavně v Záhřebu, ve stranických kruzích používal již v té době jméno \"Tito\" (jak sám tvrdil, je to často se vyskytující přezdívka u mužů v okolí Kumrovce v chorvatském Záhoří a nemá žádný význam – Jasper Ridley, Tito, s. 94). Později, při práci v Kominterně, byl znám jako \"Walter\".  Byl zvolen za člena Oblastního svazu KSJ pro Chorvatsko. Strana, v předchozích letech zdecimovaná, se postupně vzchopila a kolem roku 1934 začala opět vzkvétat. Ústřední výbor KSJ od roku 1929 sídlil ve Vídni, kam se Broz v červenci 1934 vydal. Zde byl také ustanoven za člena politbyra Ústředního výboru komunistické strany.  V Lublani se 25. prosince 1934 konala IV. stranická konference pro celou Jugoslávii. I když se ji účastnilo jen 11 delegátů, byl zvolen nový Ústřední výbor, ve kterém delegáti prosadili právě Broze. V lednu 1935 odjel Tito do Moskvy. Tam se stal členem balkánského sekretariátu Kominterny (BSK) a referentem pro Jugoslávii. Zde se také seznámil s Edvardem Kardeljem, který byl až do konce svého života Titovým nejbližším přítelem a spolupracovníkem.  V červenci a srpnu 1935 se v Moskvě konal VII. sjezd Kominterny, na němž byl Broz delegáty prosazen za člena politbyra. Koncem roku 1936 se vrátil do Jugoslávie, kde se mezitím odehrálo ohromné masové zatýkání komunistů. Mezi několika málo nezatčenými byl i Milovan Djilas, jeden z blízkých Titových spolupracovníků (pozdější jugoslávský disident a odpůrce Titova režimu). V Bělehradě zůstali na svobodě také Aleksandar Ranković a Ivo Lola Ribar, který se brzy seznámil s Brozem.  V roce 1937 Broz připravoval půdu pro vznik Komunistické strany Chorvatska, jež byla založena poblíž Samoboru 1.–2. srpna 1937. Ze strany Kominterny šlo o úlitbu rostoucímu chorvatskému separatismu. V letech 1936–1940 Tito často cestoval do Moskvy, Vídně a Paříže. V tomto období se stával stále více známým pod přezdívkou Tito, a v kruhu nejbližších spolupracovníků, většinou o 15–20 let mladších, se mu říkalo „Stari“. Během roku 1937 Broz několikrát navštívil Paříž, kde se podílel na přemisťování dobrovolníků do Španělska.  Roku 1937 byl generální", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka (1941–1945).", "content": "Dne 6. dubna 1941 vojska Německa, Itálie a Maďarska zaútočila na Jugoslávii. Německá Luftwaffe bombardovala hlavní město Bělehrad spolu s ostatními městy. Po tomto napadení založil Tito v Záhřebu 10. dubna 1941 vojenské sdružení, které mělo čelit nátlaku proti státům Osy. Dne 17. dubna, poté, co král Petr II. Karađorđević a ostatní členové vlády uprchli ze země do exilu, se zbývající představitelé jugoslávské vlády a představitelé armády sešli s Němci v Bělehradě. Bylo dohodnuto a podepsáno příměří s Německem. To však vydrželo pouhých 11 dní, neboť následně ho německá strana vypověděla. Některá jugoslávská území byla přičleněna k Německu (převážně části Slovinska), ostatní území se ocitla pod vlivem německých spojenců.  Formování prvního poinvazního odboje komunistických partyzánů v Jugoslávii se datuje dnem 28. dubna 1941, a to ve slovinské Lublani. Ostatní skupiny následovaly, až se nakonec Tito stal velitelem komunistických partyzánů.  Od dubna 1941 Tito a jeho komunističtí partyzáni čelili konkurenci, a to většinové srbské \"Jugoslávské armádě ve vlasti\", jejíž příslušníci byli známi spíše jako Četnici. Toto protikomunistické a zpočátku i protifašistické hnutí odporu bylo pod vedením generála Draži Mihailoviće a jeho příslušníci nebyli příliš organizováni. Po dlouhou dobu byla vojska četníků podporována západními Spojenci. Avšak jugoslávskou královskou vládou v exilu a králem Petrem II. Karađorđevićem nebyli nikdy oficiálně uznáni za hnutí odporu.  Tito původně nereagoval na vpád německých vojsk do Jugoslávie, neboť jako exponent sověty vedené Kominterny musel respektovat pakt o neútočení, podepsaný Molotovem a Ribbentropem v Moskvě.  Dne 22. června 1941 Německo zaútočilo na Sovětský svaz, začala operace Barbarossa. Sovětské vedení vyslalo všem spřáteleným komunistickým stranám instrukce zaútočit na Němce a usnadnit tak Rudé armádě obranu vlasti. Titovi toto sdělení přeposlal bulharský komunista Georgi Dimitrov. Jugoslávští komunisté proto vyzývali k ozbrojenému odporu. Po celé zemi byly šířeny letáky a bylo provedeno i několik sabotáží. Následně po celé Jugoslávii vznikly ozbrojené skupiny partyzánů, bojujících proti nacistům.  Komunističtí partyzáni brzy začali s obsáhlým", "section_level": 1}, {"title": "Poválečná Jugoslávie (1945–1953).", "content": "Koncem roku 1944 byla na ostrově Vis podepsána dohoda se záměrem sjednotit Titovu komunistickou vládu s exilovou vládou krále Petra II. Karađorđeviće. Tato dohoda je také známa jako Dohoda Tito–Šubašić. Z Titovy strany se jednalo o značný kompromis. Sám Josip Broz chtěl odstranit exilovou vládu a donutit západní spojence, aby přiznali NKOJ jako jediný výkonný orgán pro Jugoslávii. Velká Británie se však obávala nárůstu vlivu komunistů, a něco takového nechtěla vůbec připustit. Tito při jednání s Brity apeloval na to, že by návrat krále na trůn znamenal návrat monolitické předválečné Jugoslávie, která by vedla k nestabilitě a opakování problémů, které balkánské království trápily v 20. a 30. letech 20. století. Protože vznik společné vlády Tito nechtěl, odkládal její vznik co nejdéle to šlo.  Nakonec byla dne 7. března 1945 ustanovena v Bělehradě provizorní vláda Demokratické Federální Jugoslávie (DFJ). Tato vláda byla sestavena jako komunistická, s Titem v čele, bez možnosti zásahu z exilové vlády Petra II. Karađorđeviće. Po volbách v listopadu 1945 byl Tito jmenován ministerským předsedou a ministrem zahraničních věcí SFRJ. Jako politik se musel začít orientovat v celé řadě dosud mu nepříliš dobře známých oblastí, jakými byla například zahraniční politika. Ani krátce po válce ovšem nezpochybňoval vůdčí roli SSSR a Stalina v rodícím se \"komunistickém táboře\". Jugoslávie se po SSSR a Mongolsku stala třetí zemí na světě, kde se k moci dostala komunistická strana a inspirace sovětskými praktikami byla proto logickým vyústěním. Do země přicestovala celá řada sovětských poradců.  V listopadu 1945 Tito dal vzniknout novému silnému vojenskému sdružení, jugoslávské lidové armádě (Jugoslovenska narodna armija, nebo také \"JNA\"). Po určitou dobu byla tato armáda pátou nejsilnější armádou v Evropě. Tito také inicioval vznik tajné policie (Uprava državne bezbednosti/sigurnosti/varnosti, nebo také UDBA). Obě organizace, UDBA a bezpečnostní agentura OZNA (Organ Zaštite Naroda Armije) byly pověřeny, kromě jiného, aby vyhledávaly a odsuzovaly nacistické kolaboranty. Následovalo období masakrů.  Dne 29. listopadu 1945 byla vyhlášena republika", "section_level": 1}, {"title": "Tito jako státník (1953–1974).", "content": "Po Stalinově smrti Tito odmítl pozvání Sovětského svazu k urovnání vztahů a smíru mezi oběma zeměmi. K tomu došlo až o dva roky později. Nikita Chruščov a Nikolaj Bulganin navštívili Tita v Bělehradě v roce 1955, aby se omluvili za příkoří, ke kterým došlo za vlády Stalina. Byla podepsána tzv. Bělehradská deklarace, ve které SSSR uznal právo Jugoslávie na vlastní cestu k socialismu. Jugoslávský tisk tuto návštěvu vykreslil jako triumf jugoslávské diplomacie. Tito posléze navštívil SSSR v roce 1956, což signalizovalo celému světu, že zášť mezi Jugoslávii a SSSR postupně opadává.  V roce 1956 Tito nakonec podpořil Sovětský svaz v postoji v maďarské krizi. Považoval ho za „menší zlo“, než kterým byla domácí reakce.  Titova angažovanost v zahraniční politice se sice nerealizovala na Balkáně, jak to vypadalo v druhé polovině 40. let, ale v celosvětovém měřítku. Pod jeho vedením se Jugoslávie stala zakládajícím členem Hnutí nezúčastněných zemí. V roce 1961 Tito v Bělehradě zorganizoval summit s představiteli několika lidnatých, avšak ekonomicky nepříliš silných zemí (za Egypt Gamál Abdul Násir, za Indii Džaváhlí Nehrú a za Indonésii Sukarno), ve kterém byly nastíněny základní myšlenky hnutí. Zároveň tak navázal úzké vztahy se zeměmi třetího světa. Tento krok upevnil jugoslávskou diplomatickou pozici, která se snažila oficiálně vymezit vůči jak východním, tak i západním zemím a zároveň umožnila zemi získat potřebné suroviny pro domácí hospodářství a také nová odbytiště.  Jugoslávie se 1. ledna 1967 stala první socialistickou zemí, která otevřela svoje hranice cizincům, a zrušila vízovou povinnost pro příslušníky všech zemí světa. Ve stejném roce Tito otevřeně podpořil mírovou rezoluci arabsko-izraelského konfliktu.  V roce 1967 navštívil Tito také poprvé Kosovo, kde po Brionském plénu došlo k liberalizaci poměrů (tj. uvolnění tlaku státního aparátu a bezpečnostních složek), což následně vedlo k odkrytí mezietnického napětí a nespokojenosti s životní úrovní většiny obyvatel, která byla ve srovnání se zbytkem země žalostně nízká. Tito navštívil Zvečan a Peć a během svých vystoupení k lidem apeloval na zachování Bratrství a jednoty.  Vztahy se SSSR se v druhé polovině 60. let opět zkomplikovaly. Ačkoliv Dubček zachoval věrnost Varšavské smlouvě, z několika komunistických hlavních měst se ozývaly ustarané hlasy – o pražské kontrarevoluci. Brežněv si znovu vzpomněl na Titovu podporu, a proto ho koncem dubna roku 1968 pozval do Moskvy. Avšak setkání proběhlo úplně jinak, než očekával. Tito, v rozporu s postojem k maďarské krizi v roce 1956, tentokrát se sovětským vedením vyslovil značný nesouhlas. Tvrzení, že se v Praze dostaly k moci buržoazní a prozápadní živly, odmítl.  Tito se domníval, že Dubček má dostatečně silnou armádu, a komunistickou stranu, aby se mohl ubránit sám. Tato odpověď u přítomných sovětských novinářů vzbudila vlnu nevole a vedla k výtkám typu „podobné projevy se také dají pozorovat u vás, také k vám proniká kapitalismus. Máte obrovské dluhy na západě, a velkou nezaměstnanost, z čehož nás", "section_level": 1}, {"title": "Závěrečná léta (1974–1980).", "content": "Již v roce 1970 Tito apeloval, aby byl zřízen kolektivní orgán, který by postupně převzal v zemi moc. Přestože byl sám Josip Broz prezidentem \"bez omezení trvání mandátu\", což byl snad jediný požadavek Chorvatského jara, který vláda v Bělehradě realizovala, jeho zdravotní stav mu přirozeně znemožňoval vykonávat náročnou funkci řízení státu.  Na konci 70. let existovala dle slov řady tehdejších politiků „čtyřčlenná komise“, která měla za cíl „zbavit Tita těch nejtěžších povinností“. Tento fakt se dostal na veřejnost až v roce 1989 v době pádu obrazu Tita a celého komunistického režimu a vyvolal ostrou debatu ve společnosti, zdali ke konci svého života byl Josip Broz skutečným politikem, či jen", "section_level": 1}, {"title": "Titův odkaz za jeho života i po smrti.", "content": "Okolo jugoslávského vůdce začal vznikat, či byl systematicky budován, rozsáhlý kult osobnosti, a to již po druhém zasedání AVNOJe. Po osvobození země dosáhl ohromných rozměrů; zprvu se podobal kultu typickému pro východoevropské státy, po odklonu Jugoslávie od SSSR a Východního bloku se však změnil; důraz byl kladen spíše na lidskou stránku maršála, skutečnost, že se neřídí dogmatickými poučkami a hledá nová řešení pro svoji zemi. Pod jeho jménem se konala celá řada akci; Den mládeže se konal v den jeho narozenin a Štafeta mládeže se dříve jmenovala Titovou štafetou.  Po Titovi bylo pojmenováno i několik měst – mezi lety 1946 a 1992 nesla Podgorica v Černé Hoře název Titograd, Užice v Srbsku název Titovo Užice, Velenje ve Slovinsku název Titovo Velenje, Kosovska Mitrovica nesla název Titova Mitrovica, Veles v Makedonii přejmenován na Titov Veles (zrušeno po rozpadu Jugoslávie), obec v Chorvatsku poblíž Plitvických jezer se jmenovala Titova Korenica. Hlavní třída v Sarajevu dodnes nese název Maršala Tita. Druhý nejvyšší vrchol Severní Makedonie dodnes nese název Titov Vrh. Téměř každé město, či obec v Jugoslávii pojmenovalo nějakou z ulic po jugoslávském", "section_level": 1}, {"title": "Návštěvy v Československu po roce 1945.", "content": "21. března 1946 navštívil Tito jako předseda vlády Československo. Doprovázel jej Milovan Djilas a Vladimir Velebit. Přijel zvláštním vlakem z Polska, na Pražském hradě jej přijal prezident Edvard Beneš, spolu s Benešem zhlédli operu Prodaná nevěsta v Národním divadle. Druhý den jej na Pražském hradě znovu přijal Edvard Beneš za přítomnosti československé vlády a jejího předsedy Zdeňka Fierlingera a udělil mu Řád Bílého lva za vítězství a Válečný kříž.  Po návštěvě československého prezidenta Antonína Novotného v Bělehradě a v Titově letní rezidenci na Brijuni v roce 1964, přiletěl Tito do Prahy 2. června 1965 společně s vládní delegací a manželkou Jovankou Broz a setkal se s prezidentem Antonínem Novotným. Navštívil Národní památník na Vítkově a Antonín Novotný jej přijal na Pražském hradě. Jovanka Broz se také setkala s prezidentovou manželkou Boženou Novotnou a navštívila Národní galerii. 3. června si Tito s manželkou prohlédli Pražský hrad, Míčovnu, obrazárnu hradu, Svatováclavskou kapli, Zlatou uličku, Dům československých dětí, Příkopy, Václavské", "section_level": 1}, {"title": "Vyznamenání.", "content": "Josif Broz Tito během svého života získal celkem 119 vyznamenání ze 60 zemí světa (včetně Jugoslávie). Jugoslávských vyznamenání získal 21, z nichž Řád národního hrdiny mu byl udělen třikrát. Mezi jeho nejvýznamnější řády patří francouzský Řád čestné legie, britský Řád lázně, japonský Řád chryzantémy či italský Řád zásluh o Italskou republiku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josip Broz Tito (cyrilicí: Јосип Броз Тито; vlastním jménem Josip Broz; 7. května 1892, Kumrovec – 4. května 1980, Lublaň) byl prezident Socialistické federativní republiky Jugoslávie, předseda Svazu komunistů Jugoslávie, maršál Jugoslávie a vrchní velitel ozbrojených sil SFRJ a vůdce jugoslávského protinacistického odboje za druhé světové války. Po válce patřil mezi zakládající členy kominformy, po roztržce se Sovětským svazem stál při zrodu Hnutí nezúčastněných zemí, jehož hlavním představitelem byl až do své smrti.", "tgt_summary": "约瑟普·布罗兹·铁托(塞尔维亚-克罗地亚语西里尔字母:,拉丁字母:;1892年-5月7日-1980年-5月4日),本名约瑟普·布罗兹,南斯拉夫革命家、政治家,南斯拉夫共产主义者联盟总书记、主席团主席,南斯拉夫社会主义联邦共和国执政35年的总统、总理,南斯拉夫元帅。尽管执政时期被人批评为威权统治,但他的个人形象通常被视为南斯拉夫联邦内各民族统一的象征。他还是不结盟运动发起人之一,与印度总理尼赫鲁、埃及总统纳赛尔共事。他提出的政治思想被称作铁托主义。", "id": 1929707}
{"src_title": "Meziprocesová komunikace", "tgt_title": "行程間通訊", "src_document": [{"title": "Implementace.", "content": "Různé metody meziprocesové komunikace mohou být implementovány buď přímo jádrem operačního systému nebo pomocí knihovních funkcí, které navenek používají jinou metodu, než je použita pro vlastní implementaci (pro vlastní implementaci je typicky používána sdílená paměť).  Programátor používá při programování API (aplikační rozhraní), které může být standardizováno (např. POSIX, Single UNIX Specification), může být určeno příslušnou platformou (Windows API, D-Bus), ale může mít i zcela volné či jednoúčelové rozhraní.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady využití.", "content": "Ve výpočetně náročných úlohách je vhodné využít všechna jádra a mikroprocesory počítače, někdy umístěné dokonce ve více počítačích (viz počítačový cluster). Proto je vhodné využít multitasking (multiprogramování), kdy výpočet řeší najednou více procesů či vláken (threadů). Je nevýhodné, aby práce byla rozdělena hned na začátku výpočtu, protože není zřejmé, kolik dat bude jednotlivými výpočty nakonec zpracováno. Proto je pomocí meziprocesové komunikace zajišťována komunikace mezi mateřským procesem, který práci rozděluje a podřízenými procesy, které obstarávají vlastní výpočty. Jakmile podřízený proces zpracuje přidělená data, může požádat o přidělení dalších dat ke zpracování.  Apache HTTP Server obsluhuje typicky mnoho požadavků webových prohlížečů najednou. Naprogramován je jako víceprocesová aplikace, kdy rodičovský proces naslouchá na síťovém portu a při příchodu požadavku odštěpí potomka, který převezme obsluhu webového klienta a vyřízení jeho požadavku. Tento model významně zjednodušuje programování, protože programátor nemusí řešit obsluhu více různě rychlých klientů zároveň. Zároveň však není vhodné, aby rodičovský proces vytvářel potomka až ve chvíli, kdy přijde požadavek, protože vytvoření potomka je časově a výpočetně poměrně náročná úloha (viz fork (systémové volání)). Proto jsou potomci vytvořeni ve vhodném množství (anglicky Thread Pool) ihned při startu rodičovského procesu a ten jim pomocí meziprocesové komunikace průběžně přiděluje úkoly.", "section_level": 2}], "src_summary": "Meziprocesová komunikace (, IPC) je v informatice sada technik pro výměnu dat mezi dvěma nebo více procesy nebo thready. Komunikace může probíhat i mezi různými počítači propojenými počítačovou sítí. IPC může být též označována jako mezithreadová komunikace () a meziaplikační komunikace ().", "tgt_summary": "进程间通信(IPC,\"Inter-Process Communication\"),指至少两个进程或线程间传送数据或信号的一些技术或方法。", "id": 1468534}
{"src_title": "Pionýrská organizace", "tgt_title": "社会主义青年联盟先锋组织", "src_document": [{"title": "Vývoj pionýrské organizace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Období do roku 1949.", "content": "Československý Komsomol (Komunistický svaz mládeže Československa, sekce KIM), inspirovaný založením sovětského Komsomolu na 1. všeruském svazu mládeže dne 28. října 1918, byl založen na ilegálním komunistickém sjezdu v Praze 20. února 1921. Podle sovětského vzoru vznikaly také «Mladí průkopníci», které lze považovat za předchůdce PO ČSM. Zásady boje za jednotu mládežnického hnutí prosadili komunisté do Košického vládního programu a první poválečné pokusy o socialistické organizování mládeže probíhaly již v letech 1945 až únor 1948. Dne 12. května 1945 byl pod politickým vlivem komunistů založen Svaz české mládeže (SČM), který vedlo jádro mladých komunistů.", "section_level": 2}, {"title": "Období v letech 1949–1969.", "content": "V letech 1948–1955 se KSČ snažila o sjednocení organizací československé mládeže, tak aby nová organizace plně odpovídala sovětskému vzoru a jejím snahám o budování socialismu. V roce 1949 vznikla násilným sloučením národních mládežnických organizací proletářská verze skautingu v podobě Československého svazu mládeže (ČSM) a Pionýrské organizace Československého svazu mládeže, přičemž pro KSČ stoupl význam těchto mládežnických organizací zejména během prvních let tzv. výstavby československého socialismu (1955–1962). V roce 1955 dostala PO ČSM za úkol důkladnější rozvoj zájmové činnost ve skupinách i oddílech, přičemž důraz měl být kladen zejména na mladé techniky a přírodovědce. Další změny v Pionýrské organizaci ČSM probíhaly po XII. sjezdu KSČ v letech 1962–1970. Výchovná činnost v 60. létech se zaměřovala na kulturní akce (majálesy, festivaly), turistické akce a sport.  Důležitým mezníkem v celé historii pionýrské organizace byl rok 1968. Progresivní pionýrští pracovníci usilovali o nové pojetí této dětské organizace. V období let 1968 a 1969 se původní struktura jednotného ČSM a navazující Pionýrské organizace ČSM rozpadla. Vzniklo či bylo obnoveno 18 mládežnických organizací včetně Junáka, místo PO ČSM vznikl „Pionýr”, ve kterém bylo členství oproti předchozím obdobím dobrovolné. Demokratizační proces byl v srpnu 1968 narušen vpádem vojsk Varšavské smlouvy.", "section_level": 2}, {"title": "Období v letech 1970–1990.", "content": "Po XIV. a XV. sjezdu KSČ, dosáhla KSČ po vedením Gustáva Husáka ustavení „Federální rady dětských a mládežnických organizací ČSSR” (založená 27. listopadu 1969) a nastolení procesu vedoucího k obnově struktury jednotné organizace pod jejím vlivem. Během roku 1970 byly na mnoha místech republiky ustaveny svazácké organizace. Ve dnech 9.-11. listopadu 1970 se v Praze konala celostátní ustavující konference SSM a PO SSM, na které byla přijata programová prohlášení a stanovy obou organizací (zaregistrován jako nová organizace 5. 3. 1971). Vzorem pro československou organizaci PO SSM zůstával sovětský Komsomol s Všesvazovou pionýrskou organizací V. I. Lenina. Byly ustaveny republikové (Československo se federalizovalo), krajské i okresní rady PO SSM, Ústřední rada PO SSM. Už v roce 1971 vykazovala PO SSM 511 000 pionýrů.", "section_level": 2}, {"title": "Výchovný systém.", "content": "Výchova v PO SSM probíhala v duchu marxismu-leninismu. Pionýři byli vychováváni k socialistickému vlastenectví a k vzhlížení k Sovětskému svazu. V období normalizace byl ve výchovném systému kladen důraz na rozvoj dětí a mládeže prostřednictvím her a soutěží, které byly ideově a politicky motivovány.", "section_level": 1}, {"title": "Pionýrské plameny a cesty.", "content": "Základem výchovného systému PO SSM pro jiskry a pionýry bylo od roku 1973 zaváděné plnění „Pionýrských plamenů a cest”: «Zvířátka a Tři plamínky» pro jiskry, «Plameny» pro mladší pionýry (plamen bystrosti 8-10 let, plamen vytrvalosti 10-11 let a plamen samostatnosti 11-12 let) a «Cesty» pro starší pionýry (cesta objevů 12-13 let, cesta samostatnosti 13-14 let a cesta správného rozhodnutí 14-15 let). Pro přehled splněných důkazů sloužily zápisníky (Zápisník plamenů, Zápisník cest) a po splnění plamene nebo cesty obdržel pionýr odznak, např. plamen bystrosti měl podklad bílý, plamen vytrvalosti podklad modrý a plamen samostatnosti podklad zlatý. Plněním pionýrských plamenů podávali pionýři důkazy pionýrské připravenosti, znalostí a dovedností, tvořivosti, tělesné a sportovní zdatnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Zájmová odborná činnost.", "content": "Výběrovou část výchovného systému tvořily „zájmové odznaky” pro pionýrské oddíly, které kromě jednoho byly rozděleny na dva stupně pro mladší a starší (zaměřené na techniku, přírodovědu, kulturu, turistiku, atd.) Jednotlivci se mohli rozhodnout pro plnění „odznaků odbornosti“ (např. odznak odbornosti požárník, elektrotechnik, hudebník, atlet, vodák, astronom, knihovník, botanik, rybář, loutkář, kosmonaut, spojař, zdravotník, organizátor, myslivec, tanečník, lodní modelář, železniční modelář, geolog, znalec světové socialistické soustavy, atd.) v pěti kategoriích (politickovýchovná 7, technická 9, přírodovědná 12, kulturně umělecká 10, sportovní a turisticko-branná 15). Celkem se jednalo o 53 odbornosti. Táborové plameny a cesty se staly východiskem pro organizování celostátních táborových etapových her.", "section_level": 2}, {"title": "Pionýrské hry a soutěže.", "content": "Ústřední výbor SSM a Ústřední rada PO SSM vyhlašovaly celostátní pionýrské expedice, hry a soutěže, provázané s oslavami politických výročí komunistické strany, Sovětského svazu nebo dělnického hnutí. Už první číslo časopisu Pionýrská stezka (přeměněný časopis Junák) otevíral úvodník Společně za rudou hvězdou, startující ve školním roce 1970/71 celostátní pionýrskou hru Cesta za rudou hvězdou, pořádanou na počest 50. výročí založení KSČ. V ideové části pionýři plnili 5 úkolů (jako 5 cípů rudé hvězdy) ‒ cestu mladých průkopníků, cestu rudého praporu, cestu boje, cestu vítězství a cestu budování. V říjnu 1970 schválil ÚV SSM hru k 50. výročí založení KSČ a Čs. Komsomolu s názvem Signál 50.  Ve školním roce 1971/72 Ústřední štáb vyhlásil celostátní expedici Za prvními pionýry, která byla „\"věnována sovětské Všesvazové pionýrské organizaci V. I. Lenina a těm, kteří stáli před 50 lety při zrodu pionýrského hnutí\"”. Expedice měla tři části: Školní rok 1972/73 byl zaměřen na 25. výročí února 1948 – po všech okresech pionýři plnili Signál P – 25.  Rok 1974 provázela celostátní hra К budování a obraně socialistické vlasti buď připraven! (P 25) k 25. výročí vzniku PO SSM byla zaměřena na seznamování pionýrů „\"s revolučními tradicemi dělnické třídy a KSČ i na socialistickou výstavbu Československa\"” a rok 1975 turisticko-branná soutěž Expedice 30 (vyhlášená v březnu 1974) k 30. výročí SNP, Pražského povstání a osvobození Československa Sovětskou armádou.  Na počest 15. sjezdu KSČ a 55. výročí vzniku KSČ probíhala soutěž pionýrů pod názvem Signál – P 15. Soutěž měla tři kola: Signál Přátelství, Signál Lidové milice, Signál Rudý šátek. Soutěž vrcholila celookresním pionýrským aktivem. Ve školním roce 1976/1977 probíhala k 60. výročí VŘSR celostátní branná hra Vždy připraven. V rámci hry se pionýři seznamovali s oslavami čtyř dnů: Den mladého obránce vlasti (slaven v rámci oslav VŘSR), Den lidových milicí (v den oslav Února 1948), Den čs. pionýrů (pořádaný v rámci oslav založení PO SSM) a Den pionýrské skupiny (připomínán během Mezinárodního dne dětí). V roce 1980/81 dominovala celostátní hra Pochod za rudým praporem P — 60 k 60. výročí založení KSČ, sestávající ze tří etap.  Ke 35. výročí PO SSM v roce 1984 byla vyhlášena celostátní pionýrská hra P – 35. Ve školních letech 1983/84 a 1984/85 se konala celostátní pionýrská hra Cestou ke svobodě a míru, uspořádaná k 40. výročí «\"vyvrcholení národně osvobozeneckého boje československého lidu a osvobození Československa Sovětskou armádou\"». Byla součástí mezinárodní štafety „Paměť” (mezinárodní mládežnické štafety vlasteneckých a internacionálních činů) a sestávala z pěti etap. Každá etapa obsahovala jeden úkol pro oddíly jisker, tři úkoly pro oddíly pionýrů a jeden společný aktivizující úkol. Například aktivizující úkol první etapy představoval nasbírat v týdnu od 8. do 14. října 1983 co nejvyšší množství druhotných surovin a výsledek ohlásit do 15. října 1983 do 16 hodin svému okresnímu štábu.  První etapa nesla název „Dukla - brána ke svobodě”. Druhá etapa pionýrské hry od 24. listopadu 1984 do 25. ledna 1985 pod názvem „Hovoří Moskva” byla zaměřená na Československé rozhlasové vysílání ze Sovětského svazu v letech 1939–1945. Třetí etapa pod názvem „Po stopách osvobozeneckých bojů” na ní navazovala 26. ledna a končila 23. února 1985. Čtvrtá etapa, nazvaná „Ostravská operace”, probíhala v termínu od 23. března do 3. května 1985. Pátá etapa „Vítězství” byla zahájena manifestačně 4. května 1985 v Praze před Národním památníkem na Vítkově. Jako základní vodítko pro pátrání v historii měla pionýrů sloužit kniha armádního generála Ludvíka Svobody „Z Buzuluku do Prahy”.", "section_level": 2}, {"title": "Pionýrské tábory.", "content": "Pionýrské tábory (PT) pořádaly Domy pionýrů a mládeže (DPM), které byly v 50. letech 20. století zakládány jako příspěvkové organizace pro zabezpečování zájmové mimoškolní činnosti, dále PT organizovaly také základní školy ve spolupráci s pionýrskou skupinou (zejména v období normalizace), různé organizace Národní fronty (NF) a Československá lidová armáda (ČSLA). V největší míře se jednalo o PT Revolučního odborového hnutí (ROH) státních podniků a institucí. K tomu významně napomohla:  Z fondu kulturních a sociálních potřeb (FKSP) Revolučního odborového hnutí bylo možné poskytnout pracovníkovi a jeho rodinným příslušníkům příspěvky na výběrovou rekreaci ROH, na podnikovou rekreaci v tuzemsku (jíž se rozuměly i veškeré zájezdy v tuzemsku pořádané ROH), na podnikovou zahraniční rekreaci a na pionýrské tábory.", "section_level": 2}, {"title": "Československý pionýrský tábor Seč.", "content": "Podle vzoru sovětského Všesvazového pionýrského tábora V. I. Lenina – «Artěk» vznikala obdobná zařízení také v NDR, Maďarsku, Bulharsku a Rumunsku. V roce 1953 byl z iniciativy PO ČSM a ministerstva školství vybudován u Sečské přehrady v budově střední školy Československý pionýrský tábor Seč. Mimo pionýrských táborů se zde pořádaly tzv. směny pionýrských aktivů, v letních měsících Mezinárodní tábory míru (MTM), konaly se zde přípravy pionýrů na reprezentaci v zahraničních táborech. Od roku 1960 se toto zařízení stalo metodickým střediskem pro přípravu vedoucích MTM.", "section_level": 2}, {"title": "Organizační struktura, pionýrské symboly a členství.", "content": "Vrcholným orgánem pionýrské organizace byla Ústřední rada PO SSM v čele s předsedou, který byl zároveň volen do funkce tajemníka Ústředního výboru SSM. Nejvyšším orgánem SSM byl Ústřední výbor SSM.  Základní složkou PO SSM byla pionýrská skupina, jednotlivé pionýrské skupiny ve školách a dětských domovech na okrese vytvářely okresní PO SSM a okresní organizace na území kraje krajskou PO SSM. Pionýrská skupina sestávala z pionýrských oddílů, které se zakládaly podle školních tříd, v podstatě pionýrský oddíl se rovnal školní třídě. Oddíl se pak dělil na družiny. Organizace měla vytvořeny tři věkové kategorie pro děti: jiskry ve věku 6–8 let, mladší pionýry ve věku 8–12 let a starší pionýry ve věku 12 až 15 let. Čtvrtou byla kategorie pionýrských pracovníků (vedoucí nad 18 let, instruktoři 15–17 let).", "section_level": 1}, {"title": "Pionýrský oddíl.", "content": "Pionýrský oddíl (15-20 členů) tvořil základní jednotku pionýrské skupiny. V jeho čele stál oddílový vedoucí starší 18 let, který se ze své činnosti zodpovídal skupinovému vedoucímu. Odvolat jej mohla Okresní rada PO SSM nebo vedení skupiny. Pomáhat mu mohli pionýrští instruktoři. Vedoucí vypracovával plán práce, který měl sloužit mimo výchovné části také prohlubování zálib a zájmů, k utužování přátelství. Oddílové shromáždění se konalo jednou do roka a při něm se většinou konalo i skládání slibu. Někdy sliby pionýrů probíhaly hromadně v rámci různých politických výročí. Na oddílovém shromáždění byla volena oddílová rada: předseda, praporečník, kronikář, pokladník, vedoucí družiny, hospodář, nástěnkář, zdravotník, dopisovatel a zástupce do skupinové rady.", "section_level": 2}, {"title": "Pionýrští pracovníci.", "content": "Jednotliví pionýrští pracovníci PO SSM vykonávali různé funkce: instruktor, vedoucí oddílu, zástupci vedoucích oddílu, vedoucí pionýrských skupin, členové vedení pionýrských skupin, členové rad PO SSM, aktivisté rad PO SSM, pracovníci aparátu a zařízení SSM pro PO SSM, odborní pedagogičtí pracovníci, vedoucí zájmových útvarů a lektoři. Obecnými požadavky na pionýrského pracovníka byly kladný vztah k dětem, bezúhonnost, občanství ČSSR, dobrý zdravotní stav, organizační schopnosti, důslednost, svědomitost a čestnost. Pokud zájemce o pionýrského pracovníka splnil obecné požadavky, musel následně projít odpovídajícím školením. Na každou funkci se skládaly zkoušky.", "section_level": 2}, {"title": "Ústřední politická škola Socialistického svazu mládeže Seč.", "content": "V roce 1982 byla v Seči zřízena „Ústřední politická škola Socialistického svazu mládeže Seč” (ÚPŠ SSM Seč, 1953–1973 Československý pionýrský tábor Seč, 1973–1982 Institut PO SSM). Zařízení se stalo celostátním centrem přípravy kádrů SSM a PO SSM, k němuž bylo začleněno vzdělávací zařízení v Praze-Písnici a Slovenská politická ústřední škola SSM v Bratislavě. V roce 1985 byly realizovány tři formy přípravy: příprava pionýrského aktivu, příprava pionýrských pracovníků a příprava funkcionářů SSM. Příprava pionýrského aktivu probíhala během tzv. směn pionýrského aktivu, kdy byli žáci 6. tříd základních škol proškolováni ve vědomostech pro funkci v PO SSM. Směny se konaly 4krát ročně a každé se zúčastnilo 126 žáků z celé ČSSR.  Jádrem přípravy Ústřední politické škola bylo vzdělávání „kádrů SSM a PO SSM”. Hlavní výchovně-vzdělávací přípravou kádrů byl roční všeobecně politický kurz, probíhající paralelně v Seči a v Bratislavě. Vedle marxismu-leninismu se účastníci vzdělávali v teorii a praxi SSM a PO SSM, v metodice politicko-organizátorských a zájmových činností, v pedagogice, psychologii a sociologii. Specifickou formou byl přípravný vzdělávací kurz pro zpravidla roční studium na „Vysoké komsomolské škole Ústředního výboru VLKSM” v Moskvě, jehož součástí bylo studium ruského jazyka (absolvoval např. Vasil Mohorita). Do funkce ředitele ÚPŠ SSM byl r. 1983 jmenován RSDr. Jiří Matějka CSc., člen ÚV SSM; zástupcem ředitele PhDr. Miloš Hudec, po něm jmenována zástupkyní ředitele Marta Budišová, CSc., která byla na IV. sjezdu SSM potvrzena členkou ÚV SSM. Od roku 1988 zastával místo ředitele Ing. Milan Bukač.", "section_level": 2}, {"title": "Pionýrské symboly.", "content": "Prostřednictvím pionýrských symbolů měly být pionýrům přiblíženy cíle a poslání pionýrské organizace. Symbolický byl proto i název slova „jiskra“ a „pionýr“. K symbolů každého pionýra patřil pionýrský průkaz a pionýrský kovový odznak tvořený státní vlajkou, otevřenou knihou a rudým ohněm se třemi rudými plameny. Kniha symbolizovala život, státní vlajka jednotu a tři plameny značily společné úsilí komunistů, mládeže a dětí. Rudý trojcípý šátek, uvázaný na krku, symbolizoval svazek 3 generací – pionýrů, svazáků a komunistů.  Dalšími pionýrskými symboly byl rudý pionýrský prapor PO SSM a praporky krajských i okresních rad, pionýrských skupin, jejichž barva představovala revoluční boj dělnické třídy proti vykořisťovatelům. Rudý prapor PO SSM, věnovaný v roce 1971 pionýrské organizaci k jejímu 25. výročí. Byl uložen v \"Domě československých dětí\" na Pražském hradě, v budově Starého purkrabství.  Pionýrský pozdrav vyjadřoval zájmy pracujícího lidu, které byly kladeny výše než zájmy osobní. Za poslední pionýrský symbol bylo považováno pionýrské heslo: výzva z úst vedoucího „K budování a obraně vlasti buď připraven!” a odpověď pionýra „Vždy připraven!”. Heslo bylo užíváno v nezměněné podobě v organizaci PO ČSM, v letech 1968–1970 i v organizace PO SSM.", "section_level": 2}, {"title": "Členství.", "content": "Vstup do Pionýrské organizace SSM byl považován za samozřejmou povinnost, odmítnutí členství (popřípadě zrušení členství) postihovalo pouze děti z tzv. \"nejzávadnějších\" rodin. Členem organizace se stávalo dítě ve věku 6 až 15 let, žák základní školy, občan ČSSR, po složení pionýrského slibu prostřednictvím některého pionýrského oddílu. Členství zaniklo rozhodnutím dítěte, po ukončení školní docházky, výjimečně vyškrtnutím pionýrskou skupinou. Poté, co jiskra odevzdala přihlášku do PO SSM a pionýrským slibem se zavázala k plnění pionýrských zásad, složila pionýrský slib, se stala pionýrem. Přechod z jedné věkové kategorie do druhé byl kontinuální a předem naplánovaný (jiskra, pionýr, vedoucí skupiny a oddaný člen KSČ).", "section_level": 2}, {"title": "Pionýrský slib.", "content": "\"Slibuji před svými druhy, že budu pracovat, učit se a žít podle pionýrských zákonů, abych byl dobrým občanem své milované vlasti, Československé socialistické republiky, a svým jednáním chránit čest pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže.\"", "section_level": 3}, {"title": "Pionýrský kroj.", "content": "Od roku 1970 se začalo pracovat na novém pionýrském kroji, který byl postupně uváděn do praxe. Se zavedením pionýrského kroje vyšla v roce 1978 Pionýrská encyklopedie s „krojovým předpisem“. Nový pionýrský kroj nahradil dosavadní bílé košile a modré sukně či kalhoty. Pionýrský šátek se na krk vázal předepsaným tzv. ambulantním uzlem (plochá spojka). Nosit pionýrský šátek na civilním obleku bylo závažným prohřeškem proti krojovému předpisu. Jiskry-dívky oblékaly bleděmodré propínací šaty s kovovým odznakem jisker, jiskry-hoši bleděmodrou bundu s odznakem jisker. Kalhoty chlapců nebyly v předpise stanoveny.  Slavnostní pionýrský kroj sestával z bleděmodré košile s pionýrským šátkem, u chlapců z modrošedých kalhot, u dívek z modrošedé sukně. Kalhoty i sukně měly textilní pásek s uzavíráním na kovovou sponu, na níž byl vytlačen pionýrský znak. Košile musela splňovat i další náležitosti. Na levém rameni měli pionýři našitou domovenku v barvě košile s tmavomodrým (předtištěným) lemováním, na které byl tmavě modře vyšit název sídla pionýrské skupiny (město, obec). Pod domovenkou (na levém rukávě, přibližně v polovině nadloktí) se našíval funkční štít v barvě košile, modře lemovaný a ve tvaru husitské pavézy. Na ten se případně podle funkčního zařazení připínaly jedna až tři rubínové hvězdičky (v oddíle, ve skupině nebo v okresním pionýrském štábu). Ve středu levé falešné kapsy košile se nosil kovový pionýrský odznak, který se podkládal předepsaným filcovým podkladovým kolečkem (mladší pionýři kolečko žluté, starší modré).  Na pravou klopu si pionýři dobrovolně připínali kovový odznak splněné etapy výchovného systému (Plameny, Cesty). V horní části pravého rukávu se dobrovolně nažehlovali odznaky získaných odborností v rámci výchovného systému. Po složení slibu, jisker či pionýrského, obdrželi noví členové od skupinového vedoucího poukázky k zakoupení pionýrského kroje, který ale nebyl zrovna levný (pionýrská košile stála např. 110 Kčs).  Pracovní pionýrský kroj (pro činnost v přírodě, soutěže, tábory, atp.) sestával z košile v barvě khaki s červeným šátkem, kalhoty předepsány nebyly. Košile měla dvě našité kapsy s klopami, na ramenou nárameníkové pásky. Na pracovní košili se našívala domovenka v barvě košile se zeleným orámováním, funkční štít a připínal odznak s podkladovým kolečkem.  Profesionální pionýrští pracovníci nosili (dobrovolně) modrošedý kostým či oblek, do něhož oblékali bleděmodrou pionýrskou košili a šátek (na svazácké akce mohli šátek zaměnit vázankou SSM). Sako muselo být opatřeno domovenkou, funkčním štítem s rubínovými hvězdičkami a rubínovou páskou, odznakem s podkladovým kolečkem. Pracovní kroj sestával taktéž ze zelené košile s předepsanými náležitostmi.  Řadoví pionýrští vedoucí neměli kroj povinný (měli právo nosit kroj) a také jej moc nenosili. Mohli volit mezi bleděmodrou svazáckou košilí bez klop s našitým textilním znakem SSM a pionýrským šátkem nebo bleděmodrou pionýrskou košilí (domovenka, funkční štít s rubínovou páskou, rubínovými funkčními hvězdičkami) s kovovým odznakem na červeném podkladovém kolečku, dobrovolně na levé straně hrudi odznak získaného stupně kvalifikace.", "section_level": 3}, {"title": "Zánik organizace.", "content": "O „\"definitivním rozchodu s bývalými strukturami SSM\"” na celostátní konferenci v Brně informovalo 22. ledna 1990 Rudé právo. Konference schválila Prozatímní programové zásady a statut „Pionýra”, který začal působit jako samostatná společenská organizace. Ta postupně přešla v ideologicky nezávislé a demokratické sdružení Pionýr. Tím PO SSM formálně zanikla.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pionýrská organizace (od vzniku do roku 1968 oficiálně Pionýrská organizace Československého svazu mládeže, zkratkou PO ČSM, poté do roku 1970 Pionýr, poté do roku 1990 Pionýrská organizace Socialistického svazu mládeže, zkratkou PO SSM) byla masová volnočasová organizace pro děti a mládež ve věku od 6 do 15 let řízená vládnoucí Komunistickou stranou Československa. Vznikla 24. dubna 1949, byla součástí světového pionýrského hnutí a její výchovný systém vycházel z jednotné výchovy dětí a mládeže v duchu marxismu-leninismu. Pionýrská organizace byla po krátkém období 1968-69 opětovně založena v roce 1970 na celostátní ustavující konferenci SSM a PO SSM, na které byla přijata programová prohlášení a stanovy obou organizací. V období normalizace byl komunistickou stranou kladen důraz na větší provázání se školou. Pionýři byli vychováváni „\"k budování a obraně socialistické vlasti, k lásce a podpoře Sovětského svazu a celého socialistického společenství\"”. V roce 1985 měla PO SSM 1 589 728 členů (80% dětí ČSSR). Po sametové revoluci PO SSM v lednu roku 1990 zanikla a nahradila ji na komunistické straně již nezávislá organizace Pionýr.", "tgt_summary": "社会主义青年联盟先锋组织(,缩写:PO SSM)是捷克斯洛伐克的少年先锋队组织,由捷克斯洛伐克共产党领导成立于1970年1月,以取代童军运动。受社会主义青年联盟领导,1990年1月后,该组织停止存在。", "id": 2145831}
{"src_title": "Asfalt", "tgt_title": "柏油", "src_document": [{"title": "Složení.", "content": "Asfalt je látka živičnatá (bituminosní), složená z uhlíku, vodíku a kyslíku a někdy i dusíku, jež se rozpouští v diethyletheru, sirouhlíku, terpentinovém oleji a dehtových olejích, a dělí se na asfalt přirozený a umělý. \"Asfalt přirozený\" či smůla skalní (Erdpech, Erdharz) se řadí mezi nerosty (pryskyřice zemní), má buď pevné skupenství o tvrdosti soli kamenné (2), anebo kapalné (franc. malthe), černý nebo černohnědý, mastný lesk a hustoty 1,1 až 1,2 g/cm3. Zapáchá po živici (bitumenu), taje asi při 100 °C., snadně se zapálí a hoří svítivým a silně čmoudícím plamenem.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt přírodního asfaltu.", "content": "Největší ložiska přírodního asfaltu jsou v provincii Alberta v Kanadě.  Po kusech se vyskytuje v Mrtvém moři a Asfaltovém jezeře (Pitch lake) na ostrově Trinidadu.  Jako napustivo pronikl třetihorním pískovcem (molassem) u Clermont-Ferrandu, břidlicí v Tyrolsku u Seefelda, ve Francii u Autuna, u Buxièr, ale i v jiných místech, jurským vápencem například ve Francii u Seyssela na Rhôně či v Elsasku u Lobsanna v Hannoversku.  S jemným pískem je smíšen u Chamalièry a s pískem křemenitým ve Španělsku u Maesta.  V nepatrné míře se vyskytuje v Čechách u Malé Chuchle, Ústí nad Labem a Semil, na Moravě u Chlebovic, Letovic, Místku a Mikulova, ve Slezsku u Bílska, Skočova a Těšína. Jiná naleziště jsou u Dubrovníka, Neapole, Chieta, na ostrově Brazze, na Kubě a v Jižní Americe.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "\"Asfalt\" (přirozený) se cenil již ve starověku, a samo jeho řecké jméno ( = asfaltos, od = upevňuji) svědčí o výtečných vlastnostech. Sloužil ve stavitelství za maltu, jak dokazují babylónské a memfidské zříceniny, a přispěl k zachování mumifikovaných mrtvol starých Egypťanů až do dnešní doby. Podivuhodné je to, že poté užívání asfaltu upadlo v zapomenutí. Teprve po několika tisíciletích, v 19. století, upozornili inženýři na jeho výborné vlastnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Asfalt umělý.", "content": "Asfalt se získává hlavně frakční destilací z ropy vroucí při 525° C.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Asfalt se hojně používá ve stavebnictví, nejčastěji v dopravním stavitelství jako pojivo v asfaltovém betonu, dále k výrobě střešních krytin a izolací.", "section_level": 1}], "src_summary": "Asfalt je jedna z živic, které se vyskytují v přírodě buď společně s jinými, nebo samostatně v různém geologickém prostředí, hlavně v sedimentech formací, které jsou známy jako naftonosné. Získává se také z ropy jako zbytek po vakuové destilaci. Je to ta nejhustší složka ropy s nejvyšším bodem varu. Nejčastěji se využívá pro výrobu asfaltového betonu pro stavbu silnic, ale jeho využití je rozmanitější, už jen díky tomu, že taje při pouhých 70 až 100 °C.", "tgt_summary": "柏油(英语:Asphalt, Bitumen),即沥青,石油精炼过程中的产物。", "id": 1998470}
{"src_title": "Metro v Bruselu", "tgt_title": "布鲁塞尔地铁", "src_document": [{"title": "Historický vývoj.", "content": "Vůbec první návrh na výstavbu metra v Bruselu pochází z roku 1892. Na začátku 20. století vzniklo mnoho dalších projektů, např. roku 1925 přišla francouzská společnost \"Dyle et Bacalan\" s návrhem na vybudování tří linek metra. Žádný z těchto plánů však nebyl realizován. První tunel bruselské podzemky byl vybudován roku 1957. Jednalo se o podzemní tramvajovou zastávku \"Gare du Midi / Zuidstation\".  Dne 21. listopadu 2015 byla síť bruselského metra uzavřena v souvislosti s čtvrtým, tj. nejvyšším stupněm protiteroristického poplachu v Belgii. 22. března 2016 došlo k teroristickým útokům na Brusel. Kromě letiště Zaventem byla zasažena i stanice metra Maalbeek. K výbuchu došlo ve vlaku vyjíždějícím ze stanice směrem na stanici Schuman. Exploze si vyžádala dvě desítky obětí. V metru byly nalezeny i další nevybuchlé nálože. Kvůli útokům byl přerušen provoz veškeré hromadné dopravy včetně metra, až večer se podařilo uvést do provozu dvě ze čtyř linek.", "section_level": 1}, {"title": "Linka 1.", "content": "17. prosince 1969 byl zahájen provoz podzemní tramvaje v tunelu mezi stanicemi \"Schuman\" a \"De Brouckère\".  Podzemní dráha vstoupila do života dnem 20. září 1976, kdy byl na této trase zaveden provoz klasického metra a došlo k dalšímu rozšíření tunelu ke stanicím \"Beaulieu\" (linka 1A) a \"Tomberg\" (linka 1B). Trasa byla postupně dál rozšiřována – jednotlivé úseky byly otevírány v letech 1977, 1981, 1982, 1985, 1988, 1992, 1998 a 2003. V roce 1981 měla podzemní dráha jednu linku dlouhou 11 km orientovanou ve směru východ-západ, na kterou se napojovaly tři linky premetra orientované severojižně.  Nejnovější částí linky 1 byl úsek mezi stanicemi \"Bizet\" a \"Erasme / Erasmus\", otevřený roku 2003.", "section_level": 2}, {"title": "Linka 2.", "content": "První úsek této linky mezi stanicemi \"Porte de Namur / Naamsepoort\" a \"Madou\" byl dokončen roku 1970. Zpočátku sloužil pouze k tramvajové dopravě a provoz klasického metra na něm byl zaveden roku 1988. V té době již trasa existovala mezi stanicemi \"Simonis\" a \"Gare du Midi / Zuidstation\". Roku 1993 byla otevřena stanice \"Clemenceau\" a od září 2006 je v provozu stanice \"Delacroix\".", "section_level": 2}, {"title": "Linky a stanice.", "content": "Od roku 2008 jsou v provozu čtyři linky metra s 59 stanicemi (bez premetra). Většina stanic je podzemních, ale na linkách 5 a 6 jsou některé stanice nadzemní. 4. dubna 2009 spojení ve stanici \"Gare de l'Ouest/Weststation\" umožnilo, aby se linka 2 stala okružní. V důsledku toho byl systém metra podstatným způsobem reorganizován. S tím byly spojeny i změny v autobusové a tramvajové síti města.  Od 4. dubna 2009 jsou v provozu následující 4 linky:", "section_level": 1}, {"title": "Premetro.", "content": "Linka 3 a linka 4 jsou tramvajové linky, které používají tunel přes centrum města ze stanice \"Bruxelles-Nord/Brussel-Noord\" na severu do stanic \"Bruxelles-Midi/Brussel-Zuid\" a \"Albert\" na jihu. Trasa linky 3 vede ze stanice \"Churchill\" na jihu do stanice \"Esplanade\" na severu. Linka 4 vede z vlakového nádraží \"Bruxelles-Nord/Brussel-Noord\" do stanice \"Stalle\" na jihu. Linka 7 je hlavní trasou velkého okruhu, od 14. března 2011 nahradila dřívější tramvajové linky 23 a 24. Obsluhuje stanici metra \"Heysel/Heizel\", vede pod parkem Laeken a přes velký okruh do konečné stanice linky 3 a končí na další stanici \"Vanderkindere\". Tato linka slouží k propojení tramvajových linek 3, 4 a 92.", "section_level": 2}], "src_summary": "Metro v Bruselu (francouzsky \"Métro de Bruxelles\", nizozemsky \"Brusselse metro\") tvoří důležitou součást městské dopravy belgické metropole Bruselu. Skládá se ze čtyř linek (1, 2, 5 a 6) s některými společným úseky. Linky 1 a 5 mají společné úseky v délce asi 6 km, linky 2 a 6 v délce asi 10,4 km. Síť metra zahrnuje 59 stanic a její celková délka je přibližně 39,9 km, z toho podzemní část tvoří 37,5 km.", "tgt_summary": "布鲁塞尔地铁 (,)是一个服务于比利时布鲁塞尔的地铁系统,有四条线(有一部分共线)共计49.9km,59个站。", "id": 1459489}
{"src_title": "Blade Runner", "tgt_title": "银翼杀手", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Příběh, odehrávající se v Los Angeles v roce 2019, se točí kolem osamělého detektiva Ricka Deckarda (Harrison Ford), který dostane od svého bývalého velitele poručíka Bryanta úkol pátrat po replikantech – androidech, kteří pronikli na Zemi z pracovních kolonií na jiných planetách.  Své pátrání začíná návštěvou společnosti Tyrell, která replikanty vyrábí. Setká se s šéfem koncernu a s mladou ženou Rachael (Sean Young). Na ní provede zkušebně test, který má odhalit, zda je testovaná osoba replikant nebo člověk. Ke svému překvapení Deckard zjišťuje, že Rachael je pouze pokročilý model replikanta a nikoli živá žena.  Malá skupina replikantů vedená Royem Battym (Rutger Hauer) se mezitím snaží odhalit způsob, jakým překonat základní omezení své existence – čtyřletý život. Snaží se proniknout do společnosti Tyrell, aby se mohli setkat přímo se svým tvůrcem, dr. Tyrellem.  Deckard se replikantům dostává na stopu, ale zároveň se zamilovává do Rachael, což ještě mnohem víc komplikuje jeho vztah k replikantům. Ti se zdají být mnohdy více lidskými než sami lidé. Deckard pochybuje o tom, zda sám není replikantem (viz polemika níže).  Příběh graduje, Roy Batty proniká k dr. Tyrellovi a zabije ho. Deckard odhalí místo, kde se schovávají poslední dva zbylí replikanti Pris a Roy. Pris umírá a Deckard s Royem svádí dlouhý souboj v rozpadajícím se starém domě. Nakonec zachrání Roy Deckardovi život, vede krátký monolog o pomíjivosti života a nakonec umírá. Deckard s Rachael společně utíkají.", "section_level": 1}, {"title": "Vlivy a motivy.", "content": "Předlohou pro film je kniha spisovatele Philipa K. Dicka \"\" Příběh knihy je ale (přirozeně) podrobnější a od filmu se v mnohém liší.  \"Blade Runner\" je považován některými kritiky za jeden z nejlepších filmů svého žánru, jiní jej označili jako propadák. Exceluje svou výpravou, kamerou a svícením, způsobem snímání i použitou hudbou (a jejím skloubením s obrazovou stránkou filmu), nebo třeba i vypilovanými dialogy. Futuristické Los Angeles je komplexně vykreslené jako temné město, v kterém se mísí různé národnosti a kultury, v kterém prakticky neustále z temného nebe padá déšť. Odkazy k filmu noir, ať už právě výpravou nebo samotnou stavbou příběhu (osamělý detektiv, krásná žena), jsou velmi výrazné. Za konkrétní zdroje inspirace lze považovat třeba filmy \"Metropolis\" nebo \"Alphaville\".", "section_level": 1}, {"title": "Leitmotiv filmu.", "content": "Za ústřední téma filmu lze považovat, co je podstatou lidskosti, o kterou zde bojují jak replikanti, tak samotný Deckard, který v průběhu filmu projde změnou svého vztahu k nim – od nahlížení na ně jako na věci (při prvním setkání s Rachael řekne „Replikanti jsou jako jiné stroje. Mohou být prospěšní nebo nebezpeční. Pokud jsou prospěšní, netýká se mě to.“) až po lásku k jednomu z nich. Co znamená být člověkem ve chvíli, kdy replikanti jsou (slovy dr. Tyrella) „lidštější než člověk sám“, to je osou filmu.  Již od prvního uvedení filmu do kin se mezi fanoušky rozhořela debata, zda je Rick Deckard replikant nebo člověk. Samotný režisér Ridley Scott se k tomuto tématu nevyjádřil 20 let až do roku 2002, kdy v interview prohlásil, že Deckard je replikant. Tomuto tvrzení oponují jak scenárista Hampton Fancher, tak představitel hlavní role Harrison Ford, kteří tvrdí, že Deckard je člověk. Mezi fanoušky převládá názor, že v původní verzi s happy-endem je Deckard pravděpodobně člověk, zatímco v Director’s Cut verzi z roku 1992 je replikant. Tato možnost je podpořena především snovou sekvencí s jednorožcem a scénou na konci filmu s origami jednorožce, které Gaff zanechal před Deckardovým bytem, jako by tím naznačoval, že Deckardovy vzpomínky a sny byly implantovány.", "section_level": 1}, {"title": "Odlišné verze filmu.", "content": "Existuje asi šest různých verzí Blade Runnera, které byly od doby, kdy film vznikl, představeny veřejnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Verze pro kina.", "content": "Verze z roku 1982 určená pro evropská a americká kina, která je výsledkem zásahů studia Warner Bros. Obsahuje jednak Deckardův vysvětlující voiceover a také happy end, ve kterém Deckard a Rachael odjíždí autem pryč z Los Angeles. Pro tento happy end byly použity nepoužité záběry z filmu Stanley Kubricka \"Osvícení\". Důvodem pro zásahy do filmu byly špatné výsledky testovacích projekcí, při kterých diváci filmu málo rozuměli. Ani Ridley Scott ani Harrison Ford s použitím voiceoveru nesouhlasili.", "section_level": 2}, {"title": "Director's Cut.", "content": "V roce 1990 Warner Brothers krátce umožnili promítání dvou 70mm kopií pracovní verze filmu, které označili jako Director's Cut. Ridley Scott veřejně odmítl, že by se jednalo o režisérský sestřih, zejména s ohledem na to, že šlo o hrubý sestřih, který neobsahoval Vangelisovu hudbu. Warner Brothers se proto rozhodli uvést v roce 1992 režisérský sestřih, který vznikl pod Scottovým vedením.  Warner Brothers najali filmového restaurátora Michaela Arick, který objevil pracovní verze Blade Runnera a který už konzultoval možné úpravy se Scottem. Začal tím, že strávil několik měsíců v Londýně s Lesem Healym, který dělal Scottovi asistenta střihu, a společně se pokusili sestavit seznam změn, které chtěl Scott ve filmu udělat. Dostal také několik podnětů a příkazů přímo od režiséra. Arick provedl několik změn, většinou se jednalo o drobné úpravy ve střihu, například vložení scény, kdy Deckard najde v závěru filmu origami jednorožce. Tři změny ovšem byly zásadní: odstranění Deckardova voice-overu, vložení snové sekvence s jednorožcem a odstranění happy-endu.  Ridley Scott si v průběhu let stěžoval, že vzhledem k časovým i finančním obtížím a také vzhledem k práci, kterou v té době dělal na filmu Thelma a Louisa, nemohl film nabýt přesně té podoby, s kterou by byl zcela spokojený. Tedy přestože je se současným Director's Cut spokojenější než před rokem 1992, nikdy se s ním nespokojil jako se svým vlastním definitivním režisérským střihem.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Blade Runner získal v roce 1982 Cenu Hugo za nejlepší dramatickou prezentaci. Film získal také v prvním ročníku Českého lva (1993) cenu za nejlepší zahraniční film.", "section_level": 1}, {"title": "Inspirace Blade Runnerem.", "content": "Film sám v mnohém inspiroval například filmy \"Johnny Mnemonic\", \"Kókaku Kidótai/Ghost in the Shell\", \"Pátý element\" a jiné. Devátá série \"Červeného trpaslíka\", nazvaná \"Zpátky na Zemi\" byla od začátku koncipovaná tak, aby tomuto filmu vzdala hold. Jedno z míst, které Roy zmiňuje jako bojiště, z kterého s ostatními androidy utekl, je \"Tannhäuser Gate\" (které je krátce zmíněno i v pokračování filmu). Konkrétně v souvislosti s tímto fiktivním místem vzniklo od demoscénní skupiny \"Cubicle\" stejnojmenné demo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blade Runner (v české verzi též jako Ostré komando) je kultovní dystopický sci-fi film režiséra Ridleyho Scotta z roku 1982, natočený na námět knihy Philipa K. Dicka.", "tgt_summary": "是一部1982年上映的美国新黑色反乌托邦科幻电影,为雷利·史考特执导,哈里逊·福特、鲁格·豪尔、西恩·杨和爱德华·詹姆斯·奥莫斯等人主演。电影的剧本由汉普敦·芬奇与大卫·毕波斯撰写,改编自菲利普·K·迪克所著的1968年小说《仿生人会梦想拥有电动羊吗?》(英语:\"Do Androids Dream of Electric Sheep?\")。", "id": 1908085}
{"src_title": "Necyklopedie", "tgt_title": "偽基百科", "src_document": [{"title": "Česká Necyklopedie.", "content": "V lednu 2005 byl na anglické verzi (Uncyclopedia) založen první článek v češtině, věnovaný Rossovi Hedvíčkovi.  Od srpna 2005 běží česká Necyklopedie. Česká verze byla založena v lednu 2005, v září 2005 v ní bylo přibližně 14 000 hesel, na začátku září 2006 18 000 hesel, v srpnu 2007 přes 23 000, v roce 2015 měla přes 30 000 článků, což ji činilo druhou největší po verzi portugalské.  V dubnu 2016 má Necyklopedie 3 374 hesel, prakticky bez pahýlů; případné pahýly totiž tamější správci likvidují.  Do 25. května 2018 Necyklopedie měla i obdobný vzhled jako Wikipedie, používala stejný software MediaWiki, běžela na webhostingu pro internetové encyklopedie Wikia, s Wikipedií však organizačně spojena nebyla. Na Necyklopedii je uplatňován podobný systém jako na Wikipedii, fungují tam správci a edituje se tam velmi podobně jako na Wikipedii. Mnoho článků a zmínek je inspirovaných i osobními či věcnými spory na Wikipedii jelikož mnozí editoři Necyklopedie editovali či editují též na Wikipedii.  Ke dni 25. května 2018 hostitelský portál FANDOM (Wikia) s odvoláním na směrnici GDPR zrušil stránkami typu Uncyclopedia dosud užívaný \"wikipedický\" vzhled (\"skin\") Monobook, a nahradila jej svým implicitním \"skinem\" Oasis. Výrazně se tím změnil celkový vzhled všech tímto rozhodnutím postižených ***pedií, tedy i Necyclopedie. Ohlas tímto rozhodnutím postižených byl převážně negativní, viz: Postižena tak byla i na webhostingu FANDOM/wikia provozovaná anglofonní Uncyclopedia, zatímco samostatná, na wikia nezávislá Uncyclopedia si svůj \"wikipedický\" vzhled zachovala.  Dne 26. 2. 2019 oznámil FANDOM, že k 31. 3. 2019 ukončí provoz projektů z rodiny Uncyclopedia. Těm pak nezbylo, než se přesunout na jiné hostingy, což různé jazykové komunity řešily různým způsobem, přičemž však propojení mezi nimi zůstalo.  31. 3. 2019 byla Necyklopedie přesunuta na adresu http://necyklopedie.org (hosting uncyclomedia.co). Od dubna 2019 tak i česká Necyklopedie běží na novém hostingu.  2. 4. 2019 byla Necyklopedie ze stránek FANDOM odstraněna. Nadále tedy už zůstává dostupná pouze na hostingu uncyclopedia.co.  Česká Necyklopedie se relativně hodně věnuje známým antipatiím mezi Prahou a Brnem či Maďary a Slováky a konspiračním teoriím. Několik desítek českých politiků či evropských států má též své články. Nachází se v ní také mnoho méně kontroverzních pojednání o zajímavých živočiších, vynálezech, otázkách filosofických historických osobnostech, aktuálním dění atd.  Necyklopedie má také své podprojekty, jako např. Výkladový slovník, Necitáty, Necyklokrám nebo Necykloverzitu.  Také názvy odkazů jsou jiné než na Wikipedii, např.: příspěvky = spraseno, editovat = zvandalizuj!, pod lípou = pod parou, diskuze = flamewar, odhlásit se = čus bus.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "V roce 2011 byla česká Necyklopedie vyloučena ze soutěže Křišťálová Lupa z kategorie \"Zájmové weby\" kvůli rasismu a homofobii u některých článků, konkrétně \"Romové\", \"Homosexualita\", \"Gay\" a \"Stát Izrael\". Podle organizátorů soutěže nelze některé formulace obhájit ani vysokou mírou nadsázky a překročily hranici, kterou jsou organizátoři ochotni akceptovat a zaštiťovat.", "section_level": 2}], "src_summary": "Necyklopedie, v anglickém originále Uncyclopedia, je satirická „encyklopedie“ parodující Wikipedii (i když sama tvrdí opak). Uncyclopedia vznikla jako anglofonní projekt, postupně však vzniklo několik jejích jazykových mutací.", "tgt_summary": "伪基百科(英语:Uncyclopedia)是一个功能、操作方式与维基百科大致有相似之处,但主要以恶搞为目的而创建的网站群。虽然号称是百科全书,但实际是一个以百科全书形式「恶搞」的网站。图标使用戏仿的维基百科标志。条目数最多的语言版本是葡萄牙语,英语次之。伪基百科于2008年11月有超过50种语言版本。第一个被成立的是英语版,于2005年1月5日由(Jonathan Huang)创立。接口程序为MediaWiki,与维基百科相同,而且同样开放大众自由编辑,许多条目以搞笑,讽刺维基百科和时事为主。伪基百科约半数版本架设于Wikia网站上。2019年2月,Fandom计划移除所有旗下之伪基百科站点。", "id": 2276619}
{"src_title": "Slitiny s tvarovou pamětí", "tgt_title": "形状记忆合金", "src_document": [{"title": "Struktura materiálů s tvarovou pamětí – austenit, martensit.", "content": "Vysvětlení doposud popsaných jevů jako tvarová paměť a superelasticita je martenzitická transformace. Martenzitická transformace je bezdifuzní fázová transformace, tento jev se vyskytuje v pevných látkách a je podobný feromagnetismu. Průběh martenzitické transformace je silně závislý na okolních podmínkách jako teplota, vnější síly a u některých slitin i magnetismus (např. NiMnGa). Při transformaci v látce dochází k posunu atomů na vzdálenost kratší než jsou meziatomární. Přestože posunutí atomů není nijak velké, projeví se tento přesun jako změna celkového tvaru slitiny.  Krystalická struktura, kterou látka zaujímá za nižších teplot, se nazývá martenzit. Struktura, která vznikne zvýšením teploty nad A, se nazývá austenit. Austenit mívá strukturu s vysoce symetrickou kubickou mřížkou. Naopak martensit má symetrii nižší, mřížka je ortorombická, tetragonální, monoklinická a podobně. Přechod z austenitu do martenzitu, vypadá jako když se pokusíte původní krychli složit z kosých kvádrů, různě orientovaných k původní krychli. Pokud na slitinu při transformaci nepůsobí žádné vnější síly, tak si výsledná „krychle“ zachová přibližně tvar i objem který měla austenitu. Jednotlivé vrstvy jsou mezi sebou odděleny zlomy zvanými dvojčatění. Tlakem nebo tahem na takto vzniklý martenzit se všechny vrstvy zorientují jedním směrem. Tímto způsobem může vzniknout z jednoho austenitu až 24 různých variant martenzitu (záleží na symetrii martenzitu), ale při zpětné transformaci martenzitu do austenitu může vzniknout pouze jedna varianta austenitu. Teploty tohoto přechodu se měří různými způsoby jako elektrický odpor, neutronovou difrakcí, kalorimetricky (přechod spotřebuje určitou energii) nebo ultrazvukem (slitina při přechodu vydá charakteristické „zaskřípání“). Značí se takto:  Efekt tvarové paměti má dva základní projevy", "section_level": 1}, {"title": "Základní experimenty – vlastnosti ovlivněné fázovou transformací..", "content": "Změna teploty, vnější síly Jak bylo napsáno v předchozí části textu, se změnou krystalické struktury se mění i fyzikální vlastnosti látek s tvarovou pamětí. Důležitá poznámka k SMA je silné hysterezní chování při přechodu z jedné fáze do druhé. Znamená to, že vlastnosti stejného materiálu během transformace za stejné teploty jsou různé, podle toho jestli materiál přechází z austenitu do martenzitu nebo naopak. Šířka teplotní hystereze se rovná M - A. Šířka může být v rozmezí 1 °C až 60 °C a závisí zejména na složení a typu slitiny. Na obrázku vpravo vidíte relativní podíl martenzitu v celé slitině. Hysterezní chování se projevuje i při působení síly. Důsledkem toho je síla nutná pro stlačení či natažení SMA součástky vyšší než síla, kterou látka působí na své okolí po odtížení. Proto by byly z SMA slitin velmi špatné pružiny, ale na druhou stranu existují spousty využití tohoto efektu hlavně pro tlumení vibrací a podobně.  Superelasticita  Superelasticita se vyskytuje pokud je součástka namáhána při teplotě vyšší než A. V tom případě je už součástka v austenitu a tlakem či tahem se přetransformuje do martenzitu, po odtížení se součástka okamžitě vrací do austenitu. Pružná (vratná) deformace může v tomto případě dosáhnout až zmíněných 15%. Znovu v tomto případě existuje hystereze, proto síla potřebná pro změnu tvaru je vyšší než síla vydávána součástkou při navracení do původní polohy. Množství technických aplikací využívá další zajímavou vlastnost superelasticitkých součástek a tou je téměř konstantní úroveň napětí, kterou působí na své okolí. Síla, jíž součástka působí je stejná ať je prodloužení 1% nebo 10% oproti běžným kovům, kde se síla zvedá lineárně.  Pseudoplasticita  Vlastnost podobná superelasticitě, ale za nižších teplot, je pseudoplasticita. Pokud se, při teplotě nižší než M, působí na SMA součástku silou, martenzit se snadno přetransformuje v rozmezí ±10% a přesune se při daném zatížení do martenzitu, který nejlépe odpovídá podmínkám (nejkratší, nejdelší,...) a to se nazývá pseudoplasticita. Přestože to vypadá hodně podobně jako u běžných kovů, nedochází u SMA k pohybu skluzových dislokací, způsobujících nezvratné změny, ale pouze k pohybu fázových a vnitřních rozhraní typu dvojčat. Po zahřátí se SMA vrátí z jakéhokoli martenzitu zpět do jediné varianty austenitu a tím opět vzniká jev tvarové paměti.  Zjištění fáze SMA  Změnou fáze se mění některé fyzikální veličiny, toho se dá využít pro snadné zjištění, v jaké fázi se slitina právě nachází. Nejčastěji se pro to využívá měření elektrického odporu, který jde změřit velmi přesně a rychle. Na obrázku vpravo vidíte graf odporu v závislosti na teplotě. Křivka odporu je silně nelineární. Po snížení teploty pod M se SMA transformuje a pokud by se cyklus zopakoval, tak by odpor v teplotě R začal klesat. Jako jinde i zde se vyskytuje hystereze v hodnotách odporu podle toho, ze které fáze SMA přechází. Odpor u SMA se mění zároveň se změnou fáze, a protože fáze se dá změnit jak teplotou, tak silou, mění se i odpor v závislosti na napětí. Navíc změny v odporu je řádově vyšší než u běžných kovů, u kterých se odpor s teplotou mění jen slabě a při změně napětí se nemění téměř vůbec. Z toho vyplývá další velké množství aplikací pro SMA součástky, u kterých lze pouhým změřením odporu určit, jaká síla na ně působí.  Feromagnetické SMA  Další zajímavostí u některých SMA je schopnost reagovat na magnetické pole. Citlivost není sice nijak vysoká a fázová transformace vyvolaná tímto efektem má vratnou deformaci pouze pár procent, ale hlavní výhoda oproti běžným SMA je rychlost reakce. Zatímco u běžných SMA je frekvence, se kterou dokážou přecházet z jedné fáze do druhé, omezena rychlostí ohřevu a nedosahuje ani jednoho Hz (snížení reakční doby lze dosáhnou miniaturizací SMA součástek, tímto způsobem lze teoreticky dosáhnout až 100Hz), SMA citlivé na magnetické pole mohou měnit fázi až s frekvencí 1kHz. Jako v jiných odvětvích i zde probíhá intenzivní vývoj a počítá se, že časem bude stačit slabší magnetické pole a také maximální deformace u paměťového efektu se podaří zvýšit. Hlavní využití je u aktuátorů, které mohou pracovat na frekvencích až 1 kHz (finská firma Adaptamat).  Změna barvy  S přechodem z jedné struktury do druhé se může měnit také barva slitiny. Obecně se změnou krystalové mřížky, tedy i optické konstanty se mění barva. Nejpatrnější je to u slitin mědi CuAlNi, kdy austenit je měděně načervenalý, martenzit je nažloutlý (tohle žádné praktické využití zatím nemá).  Korozivzdornost  Další tentokrát spíše chemická vlastnost je dobrá odolnost proti korozi (jako u všech intermetalik). Zejména nejpoužívanější slitina Nitinol je dobře odolná proti kyselinám a zásadám. Z toho důvodu se běžně používá v lékařství, přestože nikl patří mezi karcinogeny a alergeny. Aby se dosáhlo ještě vyšší odolnosti a životnosti, tak se Nitinol pokrývá vrstvou TiO. Že je to bezpečné, se dokazuje tím, že za 20 let používání bylo zaznamenána velmi malá, pokud vůbec nějaká, reakce lidského těla. Další fyzikální vlastnosti Nitinolu:", "section_level": 1}, {"title": "Příklady použití.", "content": "Využití jevu tvarové paměti je velmi široké a aplikace lze najít prakticky ve všech odvětvích. Například v lékařství se využívají superelastické stenty, které se lépe přizpůsobují lidským tkáním než klasické ocelové stenty. V letectví se SMA materiály používají například jako velmi odolné spojky potrubí v F-14. V domácnostech je lze najít například ve směšovačích vodovodních baterií, míchají teplou a studenou vodu tak, aby byla dosažena požadovaná teplota vody. Aplikace jsou i v textilním průmyslu například košile, která se sama vlivem lidského tepla vyžehlí. Existují i klimatizace, které ke své regulaci používají dvoucestnou tvarovou paměť nebo kávovary, které regulují pomocí tvarové paměti teplotu mnohem přesněji než bimetalem a na druhou stranu levněji než elektronikou. Schopnost materiálů působit při různém prodloužení prakticky stejnou silou se využívá například v rovnátkách, která jsou pak mnohonásobně účinnější než klasická. SMA materiály se už dostaly i do vesmíru pro jejich jednoduché a prakticky bezporuchové aplikace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tvarová paměť je efekt pozorovatelný především u kovových slitin, ale podobný efekt byl nalezen u některých plastů a keramik. Poprvé byl objeven v roce 1951 u slitiny zlato – kadmium, AuCd. Vědci se o tento obor začali více zajímat teprve v roce 1963, kdy byl tento jev pozorován na slitině NiTi (NiTinol). Paměťový efekt byl později objeven i v dalších slitinách: 3 Cu. Al, 3 Cu. Zn (běžná mosaz, tvarová paměť se objevuje až v nízkých teplotách), Cu-Al-Ni, Cu-Al-Mn, Ni-Ti-Cu, Ni-Ti-Hf a mnoho dalších. Existuje celá řada dalších kovů, u kterých se tento jev vyskytuje, ale ty nejsou moc využívány, protože mají jen slabý efekt nebo jsou nestabilní. Všechny tyto slitiny patří do skupiny intermetalik, což jsou sloučeniny dvou a více kovů, které mají uspořádanou krystalickou strukturu. Zvláštní jevy, jako například tvarová paměť, odolnost proti kyselinám či nízká tepelná vodivost, se u nich většinou vyskytují jen v úzkých hodnotách poměrů kovů a to nejčastěji pokud jsou poměry atomů kovů ve slitině malé celočíselné hodnoty. Proto se také požívá pro značení jednotlivých slitin chemické značení jako CuSn nebo NiMnGa, ale tohle značení je z chemického hlediska špatné. Kovy s tvarovou pamětí se nazývají SMA, tzn..", "tgt_summary": "形状记忆合金(Shape Memory Alloys, SMA),简称记形合金,是一种在加热升温后能完全消除其在较低的温度下发生的变形,恢复其变形前原始形状的合金材料。除上述形状记忆效应外,这种合金的另一个独特性质是在高温(奥氏体状态)下发生的“伪弹性”(又称“超弹性”,英文 pseudoelasticity)行为,表现为这种合金能承载比一般金属大几倍甚至几十倍的可恢复应变。形状记忆合金的这些独特性质源于其内部发生的一种独特的固态相变——热弹性马氏体相变。", "id": 1144407}
{"src_title": "Leia Organa", "tgt_title": "莉亞·歐嘉納", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Epizoda III. – Pomsta Sithů.", "content": "Po svém narození byla ukryta na planetě Alderaan, aby ji nebylo ublíženo ze strany Impéria. Adoptoval ji Bail Organa, senátor Republiky a přítel rytířů Jedi, a díky němu získala Leia titul Princezna. Stejně jako její bratr Luke Skywalker má schopnosti ovládat vesmírnou Sílu, ačkoliv ve filmu svou schopnosti příliš nevyužívá. Právě pro tyto schopnosti jsou pro Impérium nebezpečím (ale ani sám císař Palpatine dlouho nevěděl, že má Luke sestru).", "section_level": 2}, {"title": "Epizoda IV. – Nová naděje.", "content": "Protože se přidala k Povstalecké Alianci, v Epizodě IV. se dostala do zajetí na superzbrani jménem Hvězda smrti, od které Aliance předtím ukradla plány a Leia sama je poslala pryč uložené v astromechanickém droidovi R2-D2. Darth Vader ji chtěl přinutit, aby prozradila umístění základny Aliance na Yavinu 4 a plány vrátila. Mučil ji a když i přesto odmítla, zničil pro výstrahu Alderaan výstřelem ze superlaseru Hvězdy smrti.  Nakonec ji zachránil Luke s pomocí Bena (Obi-Wana) Kenobiho a Hana Sola. Princezna z vězení unikla odpadovou šachtou, ale při útěku ztratila skupinu Bena Kenobiho, který se pustil do souboje s Darth Vaderem, aby jim dal čas k útěku. Při souboji se Obi-Wan dobrovolně nechal zabít. Leia, Luke Han a Chewbacca se poté ukryjí na měsíci planety Yavin, odkud Luke vede útok na Hvězdu smrti. Luke s pomocí Hana Sola zničí Hvězdu smrti, což zasadí Impériu silný úder. Po boji Leia Luka a Hana vyznamená řádem.", "section_level": 2}, {"title": "Epizoda V. – Impérium vrací úder.", "content": "Impérium napadlo základnu na Hothu a Leia ji narychlo opustila v lodi Hana Sola a jeho parťáka, wookieho Chewbaccy. Han a Leia se do sebe zamilují, přičemž ji Han políbí. Společně se schovají v pásu asteroidů. Odtud letí na planetu Bespin, kde se setkají s Hanovým dlouholetým přítelem Landem Calrissianem. Vader donutí Landa k nahlášení Hana Sola. Darth Vader zmrazí Hana Sola v karbonitu a utká se s Lukem, usekne mu ruku, prozradí, že je jeho otcem. Vystrašený a šokovaný Luke skočí do šachty a na poslední chvíli se zachytí okraje a pomocí síly zavolá Leiu. Ta mu v lodi přiletí na pomoc, čímž mu zachrámí život. Pak ho odveze na základnu, kde Luke dostane novou robotickou ruku a společně se pak vydají najít a zachránit Hana.", "section_level": 2}, {"title": "Epizoda VI. – Návrat Jediho.", "content": "Luke, Leia, Lando, Chewbacca a droidi se vydali zachránit Hana Sola. V přestrojení proniknou do paláce Jabby Hutta, který Hana vězní. Hana skutečně naleznou a rozmrazí ho, Jabba jim na to ale přijde. Z Leii udělá svou otrokyni, z C-3po udělá svého tlumočníka, z R2d2 udělá číšnika a Luka, Hana a Chewbaccu dá předhodit Sarlaccovi, což je žravá příšera, co žije v dírách v zemi. Luke vytasí svůj světelný meč a pobije Jabbovy vojáky a strážce, čímž sobě a svým přátelům zachrání život. Leia uškrtí Jabbu řetězem, kterým ji držel, a pak společně odlétají na Endor. Luke odletí za mistrem Yodou na planetu Dagobah, aby u něj dokončil výcvik na Jedie. Yoda na Dagobahu umírá stářím, těsně před tím ale Lukovi řekne, že výcvik ukončil a stal se Jediem. Luke se vrátí na Endor, kde společně bojují proti impériu. Prozradí Leie, že jsou sourozenci a že je Vader jejich otec. Tam se jim podaří vypnout štíty Hvězdy smrti. Luke odletí na Hvězdu smrti, kde se utká s Darth Vaderem. Ten zemře, ale těsně před svou smrtí se vrátí na světlou stranu. Luke Hvězdu smrti opustí těsně před tím, než vybuchne. Luke se vrátí na Endor. Po pohřbu Vadera se konají oslavy porážky Impéria. Krátce na to začne žít Leia s Hanem Solem.", "section_level": 2}, {"title": "Mezi VI. a VII. epizodou.", "content": "Leie a Hanovi se narodil syn Ben. Stejně jako jeho matka, strýc i děda byl Ben citlivý na Sílu, a proto ho rodiče přihlásili do Jedijské akademie, kterou založil Leiin bratr Luke pro obnovu Jedijského řádu. Ben se však (stejně jako jeho děda Anakin) obrátí na temnou stranu a povraždí všechny další žáky akademie. Po těchto tragických událostech se Leia s Hanem rozejde a už spolu nežijí.", "section_level": 2}, {"title": "Epizoda VII. – Síla se probouzí.", "content": "Sedmá epizoda se odehrává asi třicet let po té šesté. Leia teď působí jako generálka \"Odboje\", již dlouho nežije s Hanem Solem, se kterým se rozešli po zdrcující ztrátě syna Bena. Po letech se znovu setkávají a znovu řeší ztrátu syna (který přešel k Temné straně pod jménem Kylo Ren). Následně řídí útok na planetu Hvězdovrah – zbraň Prvního řádu, při kterém Kylo Ren zabije Hana. Leia nese ztrátu těžce.", "section_level": 2}, {"title": "Epizoda VIII – Posledí z Jediu.", "content": "Leia velí evakuaci odboje z planety před tím než jejich základnu zničí první řád. Poté uniknou prvnímu řadu skokem do Hyperprostoru. První řád je ale vystopuje skrz neviditelnou strunu, kterou na ní navážou. Je málem zabita poté, co piloti TIE FIGHTER zničí řídicí centrum hlavního křižníku odboje. Lei se jako jediné podaří přežít díky síle, kterou ovládá stejně jako její bratr Luke Skywalker. Zůstává ale v bezvědomí, (po dobu, co je Leia v bezvědomí, velí odboji Admirálka Holdo). Poté, co se probere, odchází se zbytkem odboje na planetu Crait do bývalé povstalecké základny, aby poslali signál spojencům do galaxie. Tam se shledá se svým bratrem Lukem Skywalkerem (Luke se přišel postavit Kylo Renovi a celému prvnímu řádu, aby je zdržel před tím, než zničí novou základnu odboje). Nakonec se shledá i s Rey poté, co uniknou prvnímu řádu. Skrz sílu vycítí smrt Luka Skywalkera.", "section_level": 2}, {"title": "Epizoda IX – Vzestup Skywalkera.", "content": "Leia pokračuje tam, kde její bratr Luke přestal, a to v tréningu mladé Rey, ale současně velí odboji. Po zjištění informace, že se bývalý císař galaxie Palpatine chystá vrátit, posílá Rey a její přátelé (Finna, Poe, Chewbaccu a droidy: BB - 8 a C3po) na misi. Mají najít cestu k Palpatinovi do neznámých oblastí galaxie. Po několika hodinách Leia vycítí souboj Rey a jejího syna Kylo Rena (Bena Sola), kterého skrz sílu konfrontuje. To jí stojí všechny její síly a nakonec umírá. Její oběť napomohla k tomu, aby se její syn vrátil k světlé straně síly. Po smrti se skrze Ducha síly zjeví Rey na Tatooine společně s Lukem Skywalkerem a Benem Solem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Leia Organa (po svatbě pak Leia Skywalker Organa Solo) je postava z filmové série Star Wars. Leia je dcerou Padmé Amidaly a Anakina Skywalkera. Je také sestrou – dvojčetem Luka Skywalkera. Leie udělil titul princezna její adoptivní otec Bail Organa. Ve filmu ji ztvárňuje herečka Carrie Fisher. Stejně jako její bratr je citlivá k Síle.", "tgt_summary": "奥德兰的莉亚·欧嘉纳公主(英语:Princess Leia Organa of Alderaan)后称作莉亚·欧嘉纳·索罗(英语:Leia Organa Solo)和莉亚·欧嘉纳将军(英语:General Leia Organa),而出生名为莉亚·艾米达拉·天行者(英语:Leia Amidala Skywalker),是乔治·卢卡斯导演的著名科幻电影《星球大战》主传三部曲中的主要人物,由嘉莉·费雪饰演。该角为本传三部曲中的三大主角之一,与韩·索罗为恋人,同时也是路克·天行者的双胞胎妹妹,达斯·维达(安纳金·天行者)和前纳布女王兼众议员佩咪·艾米达拉的女儿。基于卢卡斯影业被迪士尼公司收购, 2017年,因莉亚公主饰演者嘉莉·费雪于2016年末的逝世,有网友号召连署让莉亚公主成为「迪士尼公主」成员。", "id": 642049}
{"src_title": "Oděsa", "tgt_title": "敖德薩", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oděsa byla založena roku 1794 za vlády carevny Kateřiny II. Veliké. Zpočátku neslo město jméno \"Chadžibej\", ale v roce 1795 se objevil jeho dnešní název „Oděsa“. Původ tohoto jména není zcela jasný. Předpokládá se, že pochází z názvu řecké kolonie \"Odessos\", která se kdysi nacházela někde na pobřeží Černého moře (dnešní předpoklad je, že někde poblíž dnešní Varny). Město se hned po svém vzniku začalo dynamicky rozrůstat. Na vzniku města se podílela řada významných architektů a umělců. Obyvatelstvo tvořili především Rusové a Ukrajinci, později však ve městě žily i velké komunity Turků, Řeků, Židů, Bulharů či Albánců.  Na přelomu 18. a 19. století došlo k rozvoji přístavu, který se díky své strategické poloze stal velkým překladištěm nákladů. V roce 1850 mělo město 100 000 obyvatel a bylo tak třetím největším městem Ruska. Oděsa byla jedním z obchodních a průmyslových center země. Roku 1865 v ní byla otevřena \"Novoruská univerzita\", která od roku 1945 nese název po ruském vědci a nositeli Nobelovy ceny za medicínu Ilji Mečnikovovi. V roce 1899 bylo založeno \"Muzeum krásného umění\". Během občanské války se ve městě vystřídalo hned několik vlád, až na počátku roku 1920 Oděsu definitivně získala pod svou kontrolu Rudá armáda. Tři roky bojů město poškodily.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Za 2. světové války byla Oděsa nejprve bombardována a i přes její obranu byla 16. října 1941, po ústupu sovětských vojsk na Krym, obsazena německou armádou. Následně byla do roku 1944 okupována Rumunskem a přičleněna ke gouvernementu Zadněstří; v okolí se nacházely koncentrační tábory, v nichž zahynula velká část rumunských a oděských Židů; další Židé byli zavražděni během Oděských masakrů. Partyzánský odboj se v té době soustředil především do oděských katakomb. Rudá armáda pod vedením oděského rodáka Rodiona Malinovského město získala nazpět plně 10. dubna 1944. Roku 1945 získala Oděsa čestný titul Město-hrdina.  Po válce město zaznamenalo výrazný územní rozvoj.", "section_level": 2}, {"title": "Ukrajinská krize 2014.", "content": "Po protestech na Euromajdanu do února 2014, ke kterým se převážně ruskojazyčná Oděsa jen částečně připojila a následném prudkém zhoršení vzájemných vztahů Ukrajiny s Ruskem, způsobených politickými změnami v zemi, vyhlásili neznámí aktivisté na internetu dne 16. dubna 2014 tzv. Oděskou lidovou republiku nezávislou na Ukrajině. Dne 2. května 2014 vypukly po relativním klidu ve městě nepokoje, při kterých zahynulo nejméně 46 lidí. Nejprve napadla skupina proruských ozbrojenců vyzbrojených střelnými zbraněmi, zápalnými lahvemi a holemi demonstraci za jednotnou Ukrajinu, které se zúčastnili fotbaloví fanoušci týmů Černomorec Oděsa a SK Metalist Charkov, jejichž zápas se toho dne konal. Po tomto střetu byli zjištěni 4 mrtví a desítky zraněných. Policie nezasáhla a podstatně větší proukrajinský dav čítající několik stovek lidí se pustil do odvety. Zapálili stany proruských aktivistů a zahnali je do Domu odborů, jehož okolí ovládali. Při následné střelbě a házení molotovových koktejlů bylo založeno několik požárů v domě a některé skupiny proruských aktivistů byly nešťastně odříznuty ohněm bez možnosti úniku. Nepomohla ani následná pomoc některých proukrajinských demonstrantů a ani několikanásobné volání hasičům, kteří přijeli až po hodině od nahlášení. Jiní proukrainští aktivisté údajně nečinně přihlíželi či dokonce jásali, když se vrhali lidé z oken, aby unikli plamenům. Konečná bilance incidentu byla 4 mrtví a desítky zraněných z prvotního napadení proukrajinské demonstrace proruskými ozbrojenci a 42 mrtvých a asi 130 zraněných proruských aktivistů na následky požáru anebo skoku z hořící budovy. Celková bilance těchto vážných nepokojů je asi 46 mrtvých a více než 200 zraněných na obou stranách. Mezi oběťmi bylo údajně 15 občanů Ruské federace a 5 občanů Podněsterské republiky ale tato lež byla nakonec vyvrácena, tentokrát ovšem média zůstala v tichosti. Jak mramorová fasáda Domu odborů tak jeho vnitřní vybavení byly požárem velmi značně poškozeny.  Po této tragédii město Oděsa vyhlásilo třídenní smutek. Prozatímní ukrajinský prezident Oleksandr Turčynov při této příležitosti znovu odsoudil ruskou agresi, rozdmýchávání situace a usilování o legitimizaci ruské invaze na východ Ukrajiny. Rusko naproti tomu vyzvalo Ukrajinu k přerušení protiteroristických operací vedených podle něho nacionalistickými radikály a prohlásilo ukrajinskou vládu za organizátora teroru.  Koncem května 2015 sesadil ukrajinský prezident Petro Porošenko dosavadního guvernéra Oděské oblasti z jeho funkce a nahradil jej Michailem Saakašvilim, bývalým prezidentem Gruzie, nyní občanem Ukrajiny. Saakašvili měl mít za úkol mj. boj proti korupci. Začátkem listopadu 2016 však z funkce guvernéra odstoupil, přičemž obvinil prezidenta Porošenka z korupce.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Národnostní složení.", "content": "Podle sčítání lidu v roce 2001 žilo ve městě 1 029 049 obyvatel a bylo tak čtvrtým největším ukrajinským městem po Kyjevě, Charkově a Dnipru. Z desítek různých národností jsou nejvíce zastoupeni Ukrajinci (61,6 %), Rusové (29 %), Bulhaři (1,3 %), Moldavané (0,7 %) a Bělorusové (0,6 %). Dále jsou zde zastoupeni Řekové, Albánci, Němci, Arméni, Gruzíni, Tataři, Gagauzové, Arabové nebo Turci. Celkově je evidováno přes 130 národností. Jako mateřský jazyk uvedlo 65 % obyvatel ruštinu Nezávislé studie uvedly, že ruštinu jako dorozumívací jazyk používá ještě více lidí. Podle údajů kyjevského institutu Analitik z roku 2005 v Oděské oblasti používá v denním životě 85 % obyvatel převážně ruštinu. V samotném městě používá ruštinu v domácím prostředí 93 % obyvatel.  Národnostní složení obyvatel se značně proměnilo v 19. století vlivem migrace do průmyslového centra a proměňovalo se i v souvislosti se stalinským terorem, sovětskou národnostní politikou a okupací během 2. světové války. Rusové a Židé bývali nejpočetnějšími skupinami obyvatel. V roce 1897 ve městě žilo 30,5 % Židů. 4,3 % hovořilo polsky, 2,5 % německy a 1,3 % řecky. Od 2. poloviny 20. století žije ve městě nejvíce Ukrajinců. Za 2. světové války bylo rumunskou správou během oděských masakrů v říjnu 1941 povražděno za městem kolem 25 000 Židů a přes 35 000 jich bylo deportováno. Po roce 1970 se mnoho Židů vystěhovalo do Izraele.  Obyvatelé města sami sebe nazývají \"Oděsité\". Většina se jich hlásí k pravoslaví. Zastoupena je i Německá evangelická luteránská církev a v roce 2002 se Oděsa stala sídlem římskokatolické oděsko-simferopolské diecéze.  Podle některých zdrojů bylo v roce 2008 asi 10 % obyvatel HIV pozitivních, což by bylo nejvyšší procento v Evropě.", "section_level": 2}, {"title": "Česká komunita.", "content": "Ve městě od roku 2000 působí krajanský spolek \"Česká rodina\". V Oděse žil 43 let hudební skladatel Josef Přibík a v roce 1874 zde pobýval Svatopluk Čech. Oba zde mají pamětní desky.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město Oděsa má dva významné přístavy. Jeden z nich, zvaný jako \"Oděský přístav\", je přímo ve městě a slouží kromě přepravy zboží také pro osobní dopravu po Černém moři, mj. jako terminál pro velké výletní lodě. Druhý je přístav \"Južne\" na okraji města, který má význam pro nákladní dopravu, zvláště také pro dovoz nafty na Ukrajinu. Dalším významným přístavem v blízkosti Oděsy je Čornomorsk (dříve \"Illičivsk\"), nacházející se na jihozápad od města.  Dějiny železnic v této části Ukrajiny jsou spojeny s podnikatelem a politikem Sergejem Wittem. Hlavní nádraží funguje od roku 1865, v roce 1884 byla postavena výpravní budova, která se stala jednou z dominant města. Jezdí odtud přímé spoje do všech oblastí Ukrajiny, mezinárodní spojení existovalo v roce 2018 s Moskvou, Minskem, Kišiněvem a Přemyšlem.  7 km jihozápadně od centra města funguje od roku 1961 mezinárodní letiště Oděsa. V roce 2009 odbavilo 651 000 cestujících, v roce 2017 už to bylo 1 228 000 pasažérů.", "section_level": 2}, {"title": "Městská doprava.", "content": "Město má letitou a rozsáhlou tramvajovou síť (197 km), na níž vzhledem k neexistenci metra spočívá značná část přepravních výkonů. V provozu jsou dosud hlavně tramvaje Tatra T3. Páteřní tramvajová trať má být postupně přebudována na tramvajovou rychlodráhu.  V roce 1941 byla vybudována první trolejbusová trať v Oděse a zakoupeny vozy, ale vzhledem k vypuknutí 2. světové války byl provoz zahájen až 5. listopadu 1945. Provoz na 15 linkách zajišťuje 220 vozidel, převážně typu ZiU-9.", "section_level": 2}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "Vzhledem k atraktivitě města je Oděsa důležitým střediskem cestovního ruchu na Ukrajině.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Potěmkinovy schody.", "content": "Schody vystavěl v letech 1837–1841 italský architekt Francesco Boffo. Dříve byly nazývány také Přímořské, Bulvárové nebo Gigantické. Původně se nazývaly Schody vévody de Richelieu a byly pojmenovány po Armandu-Emmanuelovi du Plessis de Richelieu (narozen 25. září 1766, zemřel 17. května 1822), kterého ruský car Alexandr I. Pavlovič jmenoval guvernérem Oděsy a Nového Ruska a který tuto funkci zastával v letech 1803–1814. Poté v letech následujících po restauraci Bourbonů ve Francii až do své smrti byl francouzským státníkem. Jeho pomník je hornímu konci schodiště. Schodiště dlouhé 142 metrů překonává výškový rozdíl 27 metrů, má celkem 192 stupňů (původně 200). Perspektiva schodiště je navržena tak, že vytváří iluzi mnohem delší stavby. První spodní schod je široký 21,7 metrů a poslední horní 12,5 metrů. Další optická iluze spočívá v tom, že pokud se pozorovatel dívá shora, vidí pouze podesty, pozorovatel stojící pod schodištěm vidí pouze stupně. Podél schodiště vede pozemní lanová dráha. Poblíž je osobní přístav s hotelem Oděsa z 90. let 20. století. Schodiště vede k náměstí, v jehož středu je socha věnovaná francouzskému státníkovi Richelieuovi.  Schody jsou známé především z Ejzenštejnova filmu \"Křižník Potěmkin\". Klíčová scéna filmu (ujíždějící kočárek po schodech během masakru) byla točena v roce 1925 na těchto schodech. Film popisoval zdejší události revoluce z roku 1905, ovšem skutečný masakr se odehrál v ulicích opodál. V roce 1955 při 50. výročí vzpoury byly schody přejmenovány na Potěmkinovy.", "section_level": 2}, {"title": "Katakomby.", "content": "V bývalých vápencových dolech vznikl třípatrový, několikakilometrový labyrint katakomb. Zpočátku byly používán například ke skladování vína nebo jako skrýš pašeráků. Za druhé světové války sloužily jako tajný úkryt odbojových protiněmeckých skupin. Část katakomb je nyní součástí Muzea partyzánské slávy.", "section_level": 2}, {"title": "Preobraženská katedrála.", "content": "Preobraženská katedrála (\"Chrám Proměnění Páně\") je největší pravoslavný chrám v Oděse. Pojme několik tisíc věřících. Stavba původního chrámu v klasicistním stylu byla zahájena v roce 1794 a dostavěna včetně zvonice až v roce 1837. V roce 1919 byla katedrála vypleněna, 1932 uzavřena a 1936 na příkaz Stalina přes noc zničena. Během rumunské okupace za 2. světové války bylo uvažováno o její obnově, ale ta byla zahájena až v roce 1999 a 21. července 2010 moskevským patriarchou Kirillem vysvěcena. Elektronicky ovládané zvony hrají 99 melodií. Katedrála sloužila také jako vzor pro stavbu několika kostelů v regionu, např. Katedrály Kristova narození v Kišiněvě (1830).", "section_level": 2}, {"title": "Národní divadlo opery a baletu.", "content": "Původní budova divadla byla otevřena v roce 1809, ta ovšem 2. ledna 1873 vyhořela. V letech 1883–1887 byla na jejím místě postavena druhá budova ve stylu vídeňského baroka. Navrhli ji rakouští architekti Ferdinand Fellner a Hermann Helmer, mimo jiné autoři městského divadla v Karlových Varech a dnešního Mahenova divadla v Brně. Inspirací pro vznik nové budovy byla Semperova opera (\"Semperoper\") v Drážďanech. Nad vchodem je sousoší múzy tragédie Melpomené. Vpravo dole je socha múzy tance Terpsichoré, vlevo dole Orfeus a Kentaur. Přímo po stranách vchodu jsou sochy komedie a tragédie. Uvnitř je strop s bohatým dvoutunovým lustrem a čtyřmi malbami na motivy děl Williama Shakespeara (Hamlet, Sen noci svatojánské, Jak se vám líbí a Zimní pohádka). Budova opery byla první stavba v Oděse, která dostala osvětlení elektrický světlem. Je známá také vynikající akustikou.  V roce 1925 došlo v budově k požáru, ale poškozené části byly brzy opraveny. V roce 1960 proběhla rekonstrukce divadla. Kvůli narušené statice bylo divadlo několik let uzavřeno a zprovozněno opět v roce 2007.", "section_level": 2}], "src_summary": "Oděsa (; [aděssa]) je město na jižní Ukrajině, hlavní město Oděské oblasti se dvěma největšími ukrajinskými přístavy na pobřeží Černého moře, 440 km jižně od Kyjeva a 45 km východně od moldavských hranic. V roce 2017 zde žilo 1 010 000 obyvatel. Oděsa byla založená imperátorským dekretem carevny Kateřiny Veliké v roce 1784.", "tgt_summary": "敖德萨(;),位于黑海西北岸的港湾都市,是乌克兰重要的各种物资集散地及重要贸易港口,被誉为“黑海明珠”,也是敖德萨州首府,人口超过100万,大多以俄语为母语。", "id": 829523}
{"src_title": "Salvador Allende", "tgt_title": "萨尔瓦多·阿连德", "src_document": [{"title": "Prezidentské období.", "content": "Salvador Allende se roku 1970 rozhodl počtvrté kandidovat na prezidenta a byl podporován většinou levicových stran v Chile. Do volební kampaně se zapojily i ostatní státy USA i SSSR. Spojené státy podporovaly pravicového kandidáta Allesandriho, ale CIA přecenila jeho naději na vítězství. Prezident Richard Nixon mimo jiné prohlásil, že „\"v případě vítězství Allendeho zastaví veškerou hospodářskou pomoc\"“. Allende těsně vyhrál, hlavně díky podpoře chudých vrstev.  Po svém zvolení zahájil sociální politiku. Znárodnil zahraniční koncerny (doly, banky), započal reformu zdravotnictví a školství. Těmito kroky si za krátkou chvíli naklonil chudé vrstvy, ale znepřátelil nejprve velké vlastníky půdy a církev (měla výhrady k sekularizaci školství) a později i střední třídu. Politicky směřoval ke spolupráci s Kubou (diplomatické vztahy navázány v roce 1971) a Sovětským svazem, který skrze kontakty KGB financoval chilskou levici, jeho prezidentskou kampaň a následně finančně podporoval i jeho vládu. Allende mimo to spolupráci s KGB potvrdil (trvala od roku 1961 pod přezdívkou \"Leader)\" a podle archivu člena KGB Vasilije Mitrochina byl veden jako spolupracovník a byl na jejich výplatní listině. Podle přepisu mailu profesora historie a politických věd z univerzity v Arizoně a jeho kolegů by však měly být informace uvedené Vasilijem Mitrochinem přijaty s určitou skepsí.  Důsledkem socialistické politiky byl kolaps ekonomiky, vzrůst nezaměstnanosti, nedostatek zboží i potravin, zavedení přídělového systému, občanské nepokoje a růst násilí v zemi. V roce 1973 Allende vyhlásil výjimečný stav. Inflace v roce 1972 dosáhla 140 %, situace se rychle zhoršovala, meziroční inflace v srpnu 1973 přesáhla 300 %, v říjnu dosahovala 1000 %. V zemi se schylovalo k občanské válce.  V bezvýchodné situaci, která nastala při obléhaní prezidentského paláce „La Moneda“ vojenskou juntou a leteckém útoku armády 11. září 1973, spáchal sebevraždu. Po skončení Pinochetovy diktatury mu byl uspořádán státní pohřeb.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled Allendeho výsledků v prezidentských volbách.", "content": "podrobnější přehled", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Spisovatelka Isabel Allende (*1942) je Allendeho neteř.", "section_level": 1}], "src_summary": "Salvador Guillermo Allende Gossens, (26. června 1908 Santiago de Chile – 11. září 1973 Santiago de Chile) byl chilský lékař, marxistický politik a prezident Chile mezi lety 1970 a 1973. Roku 1933 spoluzaložil Socialistickou stranu Chile. Roku 1937 byl zvolen do kongresu, od roku 1945 do roku 1970 působil v senátu.", "tgt_summary": "萨尔瓦多·吉列尔莫·阿连德·戈森斯(;1908年-6月26日-1973年-9月11日)是智利政治人物、医师,作为拉美第一位通过直接选举上任总统的马克思主义者和社会主义者而闻名。阿连德于1970年就任,于1973年军事政变中被杀,此后智利陷入长达17年的军事强人统治。", "id": 1718356}
{"src_title": "Jan Tserclaes Tilly", "tgt_title": "约翰·塞尔克拉斯", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v únoru roku 1559 na zámku Tilly ve vallonském Brabantsku (v té době součást Španělského Nizozemí, nyní na území Belgie). V patnácti letech, poté, co získal vzdělání v jezuitské škole v Kolíně nad Rýnem, vstoupil do španělské armády a ve vojsku parmského vévody Alessandra Farnese se účastnil tažení proti nizozemským protestantským povstalcům za osmdesátileté války. V roce 1585 se podílel na úspěšném obléhání Antverp. O patnáct let později bojoval jako žoldnéř a později polní maršál na straně Svaté říše římské proti Otomanským Turkům v Uhrách a Transylvánii.", "section_level": 1}, {"title": "České tažení.", "content": "V roce 1610 se stal vojevůdcem Katolické ligy ve službách bavorského kurfiřta Maxmiliána I. Své vojáky cvičil ve španělském tercio-systému (též nazývaném „španělský čtverec“ – jednalo se o tři smíšené kompanie pikenýrů a mušketýrů, seřazených do čtverhranného útvaru). O deset let později vedl v rámci třicetileté války tažení proti českým protestantským povstalcům. Spolu s Karlem Bonaventurou Buquoyem porazil 8. listopadu 1620 české stavovské vojsko (vedené Kristiánem I. Anhaltským) v bitvě na Bílé hoře.", "section_level": 1}, {"title": "Německé tažení.", "content": "27. dubna 1622 byl poražen v bitvě u Mingolsheimu, ale poté, co se spojil se španělským vévodou Gonzalem de Cordoba, zvítězil v bitvě u Wimpfenu (6. května 1622) nad Georgem Friedrichem, markrabětem baden-durlašským. K vítězství v této bitvě přispěl fakt, že nepřátelské zásoby munice byly zničeny dělostřeleckou palbou. Mezi 20. a 22. červnem téhož roku dosáhl úspěchu v bitvě u Höchstu, vedené proti brunšvickému vévodovi Kristiánovi mladšímu, a byl jmenován hrabětem. Po jedenáctitýdenním obléhání dobyl 19. září město Heidelberg. Kristian Brunšvický se mu 6. srpna 1623 znovu postavil v bitvě u Stadtlohnu, avšak byl drtivě poražen. V roce 1625 se do třicetileté války zapojil dánský král Kristián IV., ale po prohrané bitvě s hrabětem Tillym u Lutteru (26.-27. srpna 1626) a po několika dalších porážkách od Albrechta z Valdštejna byli Dánové nuceni podepsat Lübeckou mírovou smlouvu. O pět let později, v roce 1630, se v Mecklenburgu vylodila vojska švédského krále Gustava II. Adolfa. Tento severský panovník, který proslul jako zakladatel moderního válečnictví, založil svou taktiku na pohyblivé artilerii a kvalitní pěchotě. 20. března 1631 obklíčil hrabě Tilly Magdeburg a svěřil jeho obléhání pappenheimskému hraběti Gottfriedu Heinrichovi. Po dvou měsících (20. května 1631) bylo město dobyto, avšak velitelé ztratili kontrolu nad svými vojáky a došlo k rabování, během něhož byla většina obyvatel Magdeburgu povražděna. Tato událost bývá považována za nejkontroverznější akci Tillyho vojenské kariéry. 17. září téhož roku byl hrabě Tilly poražen Gustavem Adolfem v bitvě u Breitenfeldu poblíž Lipska. Při ústupu se snažil zabránit Švédům v proniknutí do Bavorska, a tak svedl bitvu u Rainu nad Lechem (15. dubna 1632), v níž byl poražen a smrtelně raněn. O patnáct dní později zemřel Jan Tserclaes Tilly v Ingolstadtu na tetanus.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Tserclaes Tilly nebo Johann t'Serclaes von Tilly (únor 1559, Tilly – 30. duben 1632, Ingolstadt) byl původem vlámský generál a polní maršál. Jako vojevůdce Katolické ligy bojoval za třicetileté války proti českým, německým, dánským a švédským protestantům. V roce 1623 získal titul hraběte. Spolu s Albrechtem z Valdštejna patřil k vrchním velitelům armád Svaté říše římské národa německého.", "tgt_summary": "约翰·塞尔克拉斯,蒂利伯爵(,;1559年-2月15日-1632年-4月30日),三十年战争中天主教联军的重要指挥官,在1620年至1631年间为帝国方面赢得多场重要胜利,先后将波希米亚的新教贵族、普法尔茨、丹麦等势力击退,但在1631年的第一次布莱腾菲尔德战役中败给瑞典的古斯塔夫二世。蒂利与华伦斯坦被视为三十年战争前期,天主教联军中最优秀的指挥官。", "id": 169615}
{"src_title": "Zadní vrátka", "tgt_title": "軟體後門", "src_document": [{"title": "Příklady.", "content": "Například u novějších procesorů Intel běží uvnitř neznámý firmware Management Engine (OS MINIX), který může taková vrátka obsahovat. Součástí procesorů AMD je zase tajný Secure Processor. UEFI také může obsahovat zadní vrátka (univerzální klíč). Obcházení hesel vkládá i Apple do Mac OS. Zadní vrátka mohou obsahovat i mobilní telefony např. systém Android v telefonech Samsung. Stačí například pouze otevřít obrázek. Údajně jej obsahují i zařízení Huawei a ZTE.", "section_level": 1}, {"title": "Důvěra v software.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Zadní vrátka obchází standardní autentizační mechanismy, takže poskytují (typicky skrytou) metodu vstupu do programu nebo počítačového systému.  Pro svůj vnik do operačního systému mohou backdoors obejít firewall například tím, že se vydávají za webový prohlížeč.  Tento kód může mít formu samostatně instalovaného programu nebo se jedná o modifikaci stávajícího systému. Samotný vstup do systému pak mívá formu zadání fiktivního uživatelského jména a hesla, které napadený systém bez kontroly přijme a přidělí uživateli administrátorská práva.  Některé druhy malware, např. červi Sobig nebo Mydoom instalují zadní vrátka na nechráněné systémy. Napadené počítače poté mohou sloužit útočníkům k další činnosti např. k rozesílání spamu nebo k útoku DoS.  Zadní vrátka mohou být také v programu úmyslně zanechané programátorem nebo se může jednat o pomůcku pro ladění programu, která byla omylem ponechána i v ostré verzi.  Většinu cheatů lze považovat za druh zadních vrátek relativně neškodného druhu.  Základní požadavky na backdoor:", "section_level": 2}, {"title": "Důvěra v kompilátory.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Úvahy o důvěře kompilátoru.", "content": "Ken Thompson byl první, kdo v tištěné formě popsal otázky problémů se zadními vrátky. Zdůrazňuje, že důvěra je pojem pouze „relativní“. Zjistil, že lidé jsou důvěřiví (nebo spíše neznalí zkompilovaných kódů). Běžní uživatelé vidí pouze texty, které přečtou na různých webových stránkách či programovací kódy, nikoliv však dále již zkompilované kódy, které kompiluje kompilátor, Uživatelé musí věřit, že se kompilátor chová tak, jak chtějí a že to není žádný škodlivý program, který se za kompilátor jen vydává. V případě nakažení jednoduše přeloží požadovaný kód, který si modifikuje, aby obstaral např. heslo.  Takto provedený útok byl naposledy objeven (srpen 2009) Sophos Labs: Virus W32/Induc-A, nakažený kompilátor pro vývojové prostředí Delphi, konkrétně jazyk Pascal. Jakmile je systém napaden tímto škodlivým kódem či trojanem, špatně se získává kontrola nad systémem. Jedinou možnou obranou je použití vlastního kompilátoru, což je pro většinu uživatelů (neprogramátorů) naprosto nesmyslné.", "section_level": 2}, {"title": "Reflections on Trusting Trust.", "content": "Bylo vytvořeno schéma „důvěřivé důvěry“ (Trusting Trust), které má za cíl motivovat uživatelé, aby kontrolovali kompilátory, které používají. Schéma pojednává i o používání vlastních disassemblerů, které dokáží převést strojový kód do symbolického kódu v jazyce assembler, což umožňuje zkoumat kód tak, aby nedošlo k napadání systému. Zde je ovšem problém, že běžní uživatelé tomuto kódu nerozumí a i jazyk assembler se jim může zdát jako škodlivý. Dalším způsobem jak se takovýmto útokům bránit je studování HEX souborů, které vytvoří kompilátor, kde je detailně napsané, jak se program bude chovat, kam se jaké adresy kopírují a co se odkud maže. Existují i programy, které z tohoto HEX souboru dokáží vytvořit zpětně soubor v programovacím jazyce, ovšem je zde opět problém, že kompilátor na takovýto převod musí být opět neinfikovaný.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdílné dvojité kompilace.", "content": "Princip dvojí kompilací podle David A. Wheeler spočívá v tom, že se zkompiluje zdrojový kód do strojového kódu a poté vlastním kompilátorem nazpět. Výsledný soubor a soubor původní musí být shodné.", "section_level": 2}, {"title": "Důvěra v hardware.", "content": "Důvěru v hardware může částečně řešit open-source hardware.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zadní vrátka () je v informatice název metody, která umožňuje obejít běžnou autentizaci, která za běžných okolností brání uživateli v neoprávněném využívání počítačového systému. Pokud jsou zadní vrátka v softwaru či hardwaru zabudována, mohou být využívána k seriózním účelům (např. pro univerzální heslo pro servisní přístup), avšak často jsou zneužívána (crackerem jako exploit) či vládními organizacemi (např. NSA například přes RSA BSAFE či do produktů Cisco Systems), takže jsou klasifikována jako bezpečnostní riziko, resp. zranitelnost. Nemohou totiž být bezpečná, ale vlády přesto o jejich implementaci usilují. Stejné riziko představují i univerzální klíče pro zámky (jako například TSA zámky).", "tgt_summary": "软件后门指绕过软件的安全性控制,从比较隐秘的通道获取对程序或系统访问权的黑客方法。在软件开发时,设置后门可以方便修改和测试程序中的缺陷。但如果后门被其他人知道(可以是泄密或者被探测到后门),或是在发布软件之前没有去除后门,那么它就对计算机系统安全造成了威胁。", "id": 1689891}
{"src_title": "Mistr a Markétka", "tgt_title": "大师与玛格丽特", "src_document": [{"title": "Faktografie.", "content": "Michail Bulgakov začal na knize pracovat v roce 1928. První verze nesly názvy \"Černý mág\" (\"Черный маг\"), \"Inženýrovo kopyto\" (\"Копыто инженера\"), \"Žonglér s kopytem\" (\"Жонглер с копытом\") či \"Veliarův syn\" (\"Сын Велиара\"). Rukopis byl připravován pro vydavatelství \"Nědra\" a jeho první verze byla (po zákazu hry \"Kabala pobožnůstkářů\" – \"Кабала святош\") autorem spálena 18. března 1930. Dochoval se autorův dopis, datovaný 28. dubna 1930 a adresovaný vládě, v němž autor doslovně píše \"“... osobně, vlastníma rukama jsem v kamnech spálil všechny koncepty románu o ďáblovi.“\" (Motiv pálení díla se objevuje i v knize samotné.)  Práci nad románem autor obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevují postavy \"Markéty\" a \"Mistra\" a román získává definitivní název \"Mistr a Markétka\" (\"Мастер и Маргарита\"). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul \"Fantastický román\". Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti – poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redakci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (\"Mistr\" je např. v \"Kapitole třinácté\" hladce oholen, zato v \"Kapitole čtyřiadvacáté\" – dějově následující za několik hodin – má dlouhou bradku).  Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise \"Moskva\" (\"ročník 1966, č. 11\" a \"ročník 1967, č. 1\"). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství \"Chudožestvenaja Litěratura\" (\"Художественая Литература\") vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky \"Lydie Janovské\" vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.", "section_level": 1}, {"title": "Překlady do češtiny.", "content": "V češtině existují dva profesionální překlady tohoto díla, první a dosud patrně nejrozšířenější pořídila Alena Morávková (překlad vydal poprvé Odeon, 1969), která také přeložila mnoho dalších Bulgakovových děl. Překlad Morávkové byl vůbec prvním překladem, využívajícím necenzurované znění, a stal se podkladem několika rozhlasových i divadelních inscenací. Autorem druhého překladu je Libor Dvořák, poprvé byl vydán v roce 2005 v Odeonu. Dvořák přeložil rovněž podklady pro dabing ruského seriálu. Oba překlady se v podstatných detailech, např. ve jménech postav, výrazně odlišují (básník Bezdomnij, rusky Бездомный - u Morávkové Bezprizorný, u Dvořáka Bezdomovec).", "section_level": 2}, {"title": "Dějiště románu.", "content": "Román se odehrává v Moskvě v období NEPu. Některé scény se odehrávají v bytu č. 50 v domě 302b v Sadové ulici. Bulgakov bydlel v letech 1921-1924 v bytu č. 50 na Velké sadové ulici 10 (ул. Большая Садовая, дом 10,6-й подъезд, 4-й этаж, квартира 50) a dům a jeho obyvatelé se stali předobrazem románu. Dnes je v bytu č. 50 muzeum Michaila Bulgakova.", "section_level": 2}, {"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jednající osoby.", "content": "Mnoho postav má symbolická jména – některá vychází z významu příslušných jmen v ruštině (Lichodějov, Bezprizorný, Korovjev), jiná mají dávný mytologický původ (Azazelius). Mnoho vedlejších postav je také pojmenováno podle hudebních skladatelů.", "section_level": 2}, {"title": "Zjednodušený děj.", "content": "Kniha je vyprávěna v er-formě, i když si vypravěč neodpouští subjektivní poznámky. Vše je psáno čtivým stylem, který je vyprávěn ne úplně striktně dodržovanou spisovnou řečí, takže vše působí přirozeně. Kniha je též proložena zábavnými dialogy a postavami, což také přidává na čitelnosti. Velice často se zde také vyskytuje vyprávění jiného příběhu. Za všechno lze uvést příběh o Pilátovi Pontském, který provází čtenáře celou knihou. V něm autor vypráví příběh biblické postavy dle své fantazie, čímž vlastně vytváří jakýsi apokryf. Většina popisů v knize je vedena tak, že čtenář má mnoho příležitostí zapojit svou fantazii a představit si tak popisované jevy podle svého gusta. Podání ďáblových pomocníků je tu taktéž velice zajímavé. Vyprávěním o Ďáblu jako o postavě, která nepáchá pouze zlo, ale chová se docela lidsky, vytváří Bulgakov parafrázi na Fausta. Vložený příběh o Pilátovi, čtivost, popisy poskytující dobrý prostor pro fantazii a humor činí z románu knihu pro velmi široký okruh čtenářů.", "section_level": 2}, {"title": "Adaptace.", "content": "V ČR vyšla též komiksová adaptace Andrzeje Klimowského (2009, BB art), jejíž textové části přeložil podle anglické verze a s použitím Dvořákova překladu Viktor Janiš.  V roce 1972 vznikl italsko-jugoslávský film Mistr a Markétka, režíroval ho Aleksandar Petrović a měl délku 95 minut.  Polská verze Mistrz i Małgorzata pochází z roku 1988 a byla natočena jako televizní miniseriál.  Úspěšná ruská adaptace z roku 2005 byl desetidílný seriál natočený s rozpočtem 5 milionů dolarů, Českou televizí byl v premiéře uveden v březnu–dubnu 2010 na programu ČT2.  V letech 2005–2007 uvádělo jevištní adaptaci Dodo Gombára, s použitím překladu Aleny Morávkové, Městské divadlo Zlín.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mistr a Markétka je román ruského spisovatele Michaila Bulgakova. Byl napsán v letech 1928 až 1940. Obsahuje dvě části, třicet dvě kapitoly a epilog.", "tgt_summary": "《大师与玛格丽特》(),又译作《大师与玛加丽塔》 、《撒旦起舞》、《莫斯科鬼影》。是苏联作家米哈伊尔·布尔加科夫的一部著名小说。很多人认为《大师与玛格丽特》是二十世纪最好的俄语小说。有些说法认为《大师与玛格丽特》是魔幻现实主义的开山之作。布尔加科夫从1928年开始写这部小说,但在1930年三月,当他得知自己的作品被禁时,将《大师与玛格丽特》的手稿销毁(据布尔加科夫本人回忆,是在火炉中烧毁)。1931年,他又重新开始写《大师与玛格丽特》,至1936年基本写完。三稿完成于1937年。在他的妻子的帮助下,他继续修改作品,直到死前四周。他的妻子在1940到1941年间完成了修改。", "id": 2580785}
{"src_title": "Viadukt Millau", "tgt_title": "米約高架橋", "src_document": [{"title": "Popis stavby.", "content": "Viadukt Millau je zavěšený most se sedmi betonovými pilíři a osmi mostními poli; vlastní mostovka je ocelová a váží 36 000 tun. Délka mostu činí 2 460 m. Mostní pole nemají všechna stejnou délku; šest centrálních měří 342 m a dvě okrajová pak 204 m. Mostovka samotná pak také od severu k jihu klesá o tři procenta. Celá stavba se navíc nachází v oblouku s poloměrem 20 km. V každém směru se nacházejí dva jízdní pruhy.  Pilíře mají velmi rozdílnou výšku; ta se pohybuje od 77 m až k 246 m (měřeno až k výšce vozovky). Nejvyšší pilíř převyšuje spolu s věží nad vozovkou svojí výškou i Eiffelovu věž. Jsou betonové a mají specifický tvar; směrem nahoru se zužují a dělí na dva menší.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavba.", "content": "Nutnost vybudovat most přes údolí a tím i přes řeku Tarn u města Millau, a dokončit tak dálnici A 75 spojující metropoli Paříž s jižní částí Francie donutila vládu už roku 1989 ke schválení projektu výstavby mostu. Během 90. let se postupně upřesňovaly plány do dnešní podoby mostu zavěšeného. Nakonec bylo rozhodnuto, že jej postaví soukromá společnost a jeho výstavba bude splacena ve formě mýtného.  16. října 2001 se začalo stavět. Nejprve vznikly pilíře a jakmile byly dokončeny do výšky vozovky, začala být vysouvána ocelová mostovka. Kromě sedmi definitivních pilířů však také vznikly další podpůrné provizorní ocelové. Mostovka se musela rozdělit na dvě části, každá z nich byla vysouvána rychlostí 600 mm za 4 minuty samostatně. Po několika měsících práce se podařilo obě části spojit, odchylka mezi nimi činila jen 1 cm. Poté byly zdviženy pylony a zavěšena lana, následně byla položena asfaltová vozovka. Po zatěžovacích zkouškách, které most bez obtíží vydržel (prohnutí činilo 26 cm a bylo v normě) mohl být v prosinci roku 2004 a po 38 měsících stavby slavnostně otevřen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Viadukt Millau ( Viaduc de Millau) je dálniční most v jižní Francii, k roku 2014 nejvyšší v Evropě a druhý nejvyšší na světě (v roce 2012 první pozice obsazena mostem Puente Baluarte v Mexiku). Tvůrci stavby jsou francouzský projektant Michel Virlogeux a britský architekt Norman Foster. Slavnostně byl za přítomnosti francouzského prezidenta Jacquesa Chiraca otevřen 14. prosince 2004, o dva dny později již začal sloužit i veřejnosti.", "tgt_summary": "米约高架桥(,)是一座位于法国南部米约(Millau)附近的公路桥,最高桥塔顶点高于基座,是全世界结构高度最高的桥梁。其桥面高度,排世界第十二。米约高架桥是巴黎到蒙彼利埃(Montpellier)的A75-A71路轴的一部分,其建造共花去了约4亿欧元,用时3年多,2004年12月14日正式揭幕,同月16日通车。该桥梁也在2006年时,获国际桥梁与结构工程协会(IABSE)颁发「杰出结构奖」(Outstanding Structure Award)奖项。", "id": 182161}
{"src_title": "Žaluzie", "tgt_title": "百葉簾", "src_document": [{"title": "Druhy žaluzií.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Venkovní žaluzie.", "content": "Předokenní neboli venkovní žaluzie je typ stínění (sunblock) jedná se o účinnou ochranu domu před sluncem a hlavně teplem, který se využívá u nízkoenergetických a pasivních domů. Na rozdíl od interiérových žaluzií i když je lamela vyrobena ze stejného materiálu (hliník) nedochází k při zahřátí lamel k průniku tepla do místnosti. Při zavřeném okně v létě můžete naklopením lamel venkovní žaluzie odrazit sluneční paprsky a přitom vpustíte denní světlo do interiéru. Naopak v zimě se využívá slunečních paprsků na jižních fasádách k prohřátí místností. Standardem dnešní doby je napojení venkovních žaluzií na elektrické pohony, kde lze naprogramovat jejich funkce v jednotlivých měsících s ohledem na solární čidla.", "section_level": 2}, {"title": "Plissé žaluzie.", "content": "Plissé žaluzie je v podstatě interiérová žaluzie, která má místo hliníkových lamel plisovanou látku. Toto řešení umožňuje velkou variabilitu tvarů a pozic, které dokáže plisse tvořit, množství látek a pestrost barev navíc dotváří vzhled interiéru místnosti. Plissé je moderní alternativa k zastínění především okenních otvorů a k dekoraci interiérů obytných místností.  Každá plissé žaluzie se skládá minimálně ze dvou hliníkových profilů, mezi kterými je natažena plisovaná látka. Největší rozdíl oproti klasickým žaluziím s hliníkovými lamelami je v použití plissované látky, kterou lze natahovat a také stáhnutím krajních profilů seskládat do minimálního balíčku. Krajní hliníkové profily mají na svých koncích vodící šňůry, které vymezují pohyb profilů, zároveň je šňůra v boku profilu provlečena speciálním mechanismem, v podstatě brzdou, která se aktivuje, jakmile dojde po montáži plissé k napnutí šňůr v okenním otvoru. Toto je základní princip fungování plisse, hliníkové profily se mohou libovolně přesouvat posunutím do jakékoliv polohy a tvořit stínící pásy na oknu.  Existují látky plissé, které propouští jen rozptýlené světlo a jiné, které zatemní dokonale paprsky světla – takzvané zatemňující látky. Funkce fyzikálních vlastností takto umístěné plissé látky je patrná na obrázku fyzikální vlastnosti. A dále existují látky s venkovní pokovenou stranou – napařená vrstva hliníku – která odráží až 80 % slunečního záření, a tím snižuje tepelné zatížení prostor.", "section_level": 2}, {"title": "Fasádní žaluzie.", "content": "Fasádní žaluzie jsou nejrozšířenější skupinou rolet, které lze využít na zastínění oken proti ostrému slunci i nepříznivým povětrnostním podmínkám. Instalují se na plastová okna nových staveb nebo po dokončení revitalizace objektů. Montáž se provádí na rám okna nebo také na přední stranu rámu. Rám by měl ideálně splňovat klasické provedení tedy 45 stupňů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Žaluzie je jedna ze soustavy horizontálních nebo vertikálních lamel, stínících nějaký otvor. Žaluzie jsou vyráběny z mnoha materiálů, například z látky — nejčastěji vertikální žaluzie, kovu — obvykle z lakovaného hliníku, dřeva — větší váha žaluzie, bambusu atd.", "tgt_summary": "百叶帘是窗帘的一种,由一条一条貌似叶片的细长条状素材所构成。", "id": 2141861}
{"src_title": "Kinshasa", "tgt_title": "金夏沙", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Kinshasa byla, pod jménem Léopoldville (podle belgického krále Leopolda II.), založena v roce 1898, když byla dostavěna železnice z Matadi k Malebo - rozsáhlé vodní ploše na řece Kongo. Na místě dnešní Kinshasy byla již od roku 1881 belgická osada. Do role hlavního města Belgického Konga byla povýšena až v roce 1923. Na rozdíl od mnoha dalších koloniálních hlavních měst nebyla položena na pobřeží ale 350 km ve vnitrozemí – je tomu tak kvůli nesplavnosti Konga mezi ústím a výše zmíněným Malebem. Léopoldville byl tedy zbudován jako říční přístav umožňující plavbu dále do vnitrozemí.  V roce 1940 mělo město pouze 50 000 obyvatel. Koloniální správa původně uplatňovala zákaz trvalého pobytu domorodých obyvatel. Toto pravidlo bylo postupně zrušeno a do města přišla řada žen (ještě v roce 1933 byl poměr počtu žen a mužů ve městě 1:2), které se zasloužily o výrazný nárůst porodnosti. V roce 1960 mělo město již 400 000 obyvatel. V polovině 90. let se počet obyvatel pohyboval kolem 4,5 milionu.  K nárůstu plochy města došlo ihned po osamostatnění země. Následovala však pětiletá občanská válka, která zničila i plánovací kapacity místní samosprávy. Kinshasa tudíž dále rostla bez náležitého plánování. Přes rozlehlost města nedosahuje hustota zalidnění hodnot známých ze západní Afriky.  Klíčovými pro rozvoj Kinshasy bylo období po druhé světové válce, kdy do země přišly vysoké investice, dále pak občanská válka letech 1960 až 1965, kvůli které přišlo do hlavního města mnoho obyvatel z venkova (kteří byli válkou nejvíce postiženi) a konečně \"Zairianizace\" prezidenta Mobutua (převedení podniků se zahraničními vlastníky do rukou občanů Zairu), která vedla k zániku mnoha podniků, zejména na venkově. Zároveň se však zvýšily reinvestice zisků v hlavním městě (noví vlastníci podniků pocházeli hlavně z Kinshasy).  Kinshasa byla za Mobutuova režimu značně protežována. Mezi léty 1969 a 1976 bylo 36 % národních investic schválených tzv. \"Investiční komisí\" umístěno v Kinshase a jejím okolí (World Trade Centre, Cité de la Voix du Zaïre, mimoúrovňová křižovatka Limete, vodní elektrárny na Kongu, slévárny v Maluku, cementárna, průmyslová zóna Inga) zatímco provincie Shaba jich získala jen 14 %.  Díky vodním elektrárnám na řece Kongu (Inga I a Inga II) má Kinshasa dostatečné dodávky elektřiny.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Velkou potíží města i celého státu je rozvrácená státní správa. To se promítá například na trhu s pozemky v hlavním městě. Ten je mimořádně nepřehledný – důležitou roli v něm již od osamostatnění země hrají oblastní náčelníci. Zaměstnanci katastrálních úřadů často zcizili katastrální mapy a nabízejí služby zprostředkování všem, kteří chtějí koupit pozemek nebo zamezit jeho odebrání někým jiným.  Kinshasa je jedním z příkladů dopadů městského způsobu života na šíření AIDS. Čtvrť Matonge, kde je soustředěna místní prostituce, prosperovala i v obdobích hospodářského poklesu. Existenci AIDS navíc sami místní občané dlouho popírali. Z francouzské zkratky AIDS - \"SIDA\" si ironicky vytvořili sousloví \"Syndrome Imaginaire pour Décourager les Amoureux\" (\"Smyšlený syndrom k zastrašení milenců\")", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město má nedostatečný systém veřejné dopravy.  Významné je mezinárodní letiště N'Djili, říční přístav a železniční spojení do Matadi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kinshasa je hlavním městem Demokratické republiky Kongo a je po Káhiře a Lagosu třetím největším městem Afriky. Leží na břehu řeky Kongo. Aktuální počet obyvatel za rok 2008 - 9,5 mil. S městem Brazzaville na druhém břehu řeky tvoří konurbaci čítající 12 mil. obyvatel.", "tgt_summary": "金沙萨(),也译金沙萨,原名利奥波德维尔或利奥波德城(,),是刚果民主共和国的首都和最大城市,位于刚果河畔。曾为渔村的金沙萨现为一个人口超过9百万人的大都市,在漠南非洲的城市排名里,它与南非的约翰内斯堡一直在抢夺亚军的排行,仅次于居冠的拉各斯。但庞大的人口数量再加上运作效率不佳的政府管理也衍生严重的社会问题,金沙萨治安极差,是非洲最不安全的城市之一。其抢劫、强奸、绑架率常年居高不下。", "id": 406870}
{"src_title": "Vespasianus", "tgt_title": "韦斯巴芗", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Desetiletí občanských válek v 1. století př. n. l. značně přispěla k zániku starobylé římské aristokracie, v úvodu 1. století postupně nahrazené vzmáhající se italskou nobilitou. Mezi ni patřil rovněž rod Flaviovců, jehož členové shromáždili v období julsko-klaudijské dynastie bohatství a obdrželi patřičné společenské postavení, díky čemuž se za pouhé tři generace pozvedli z relativní nedůležitosti až k nejvyšším pozicím. Titus Flavius Petro, Vespasianův děd z otcovy strany, se účastnil občanských válek jako centurio v Pompeiově vojsku. Ačkoli na bitevním poli Petro nedosáhl slávy, podařilo se mu zlepšit svůj sociální status svatbou s mimořádně bohatou Tertullou, jejíž jmění zaručilo jejich synovi Titu Flaviu Sabinovi, Vespasianovu otci, vstup do vyšších vrstev. Sabinus dále zvětšil zděděný majetek a domohl se zařazení mezi jezdce, když působil ve funkci výběrčího daní v provincii Asii a později půjčoval peníze na úrok ve městě Aventicum, v němž Vespasianus strávil část svého mládí. Sňatkem s Vespasií Pollou, jejíž bratr byl senátorem, se Sabinus spojil s prestižnějším rodem Vespasiů, což jejich potomkům umožnilo pokračovat ve společenském postupu. Z manželství vzešli synové Titus Flavius Sabinus a Vespasianus, jenž se narodil 17. listopadu roku 9 ve Falacrinae v sabinském kraji poblíž města Reate (dnešní Rieti). Jelikož jeho otec i matka příslušeli k jezdeckému stavu, byl Vespasianus prvním císařem nepocházejícím z řad senátorské aristokracie. Teprve v průběhu svého života se Vespasianus, stejně jako jeho starší bratr Sabinus, domohl vřazení mezi senátory.", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra, invaze do Británie.", "content": "Podle Suetonia se Vespasianus na naléhání své matky rozhodl následovat svého bratra a zapojit se do veřejné činnosti. Za Tiberia sloužil v roce 36 jako vojenský tribun v Thrákii. V dalším roce byl ustaven quaestorem v provincii \"Creta et Cyrene\". V roce 39 byl na druhý pokus zvolen aedilem a nedlouho nato získal praeturu, čehož využil k vlichocení se do přízně Caliguly. Patrně v roce 38 se Vespasianus oženil s Flavií Domitillou, dcerou písaře, jež byla dříve metresou jistého jezdce. Vespasianova volba manželky byla o to více překvapivá, že Domitilla původně postrádala plnoprávné občanství a obzvláště sociální postavení a příbuzenské styky, bývající důvodem k uzavírání sňatků u politicky ambiciózních Římanů. Z tohoto svazku vzešly celkem tři děti: synové Titus a Domitianus a dcera Domitilla mladší. Vespasianova choť zemřela ještě před tím, než se její manžel chopil vlády. Po Domitillině brzké smrti žil Vespasianus v konkubinátu se svou někdejší milenkou Antonií Caenis, propuštěnkyní Antonie mladší. Caenis požívala jako důvěrnice Claudiovy matky určitého vlivu na císařském dvoře, umožňující jí příznivým způsobem usměrňovat politický vzestup svého partnera. Když se Vespasianus stal císařem, vystupovala na veřejnosti jako jeho zákonitá manželka.  Poté, co byl Caligula v roce 41 zavražděn a vláda přešla na Claudia, byl Vespasianus ustaven legátem \"legio II Augusta\", dislokované v Germánii, čemuž vděčil přímluvě císařova mocného propuštěnce Narcissa. V roce 43 se Římané pod velením Aula Plautia vylodili v Británii. Vespasianus se podílel na této výpravě a v čele své legie se účastnil úvodních a zároveň rozhodujících bitev u řek Medway a Temže. Nato byl vyslán zpacifikovat jihozápadní část ostrova, přičemž pronikl z nynějšího Hampshiru do Cornwallu. Tímto tažením zabezpečil Římanům kontrolu nad jižním pobřežím a zmocnil se místních cínových a stříbrných dolů. Podmanil si nepřátelské kmeny Durotrigů (\"Durotriges\") a Dumnoniů (\"Dumnonii\"), s nimiž se utkal ve třiceti střetnutích, dobyl dvacet oppid, obsadil ostrov Vectis (Wight) a nakonec vztyčil vojenský tábor v Isca Dumnoniorum (Exeter). Za tyto své zásluhy při potlačování Britanů byl po návratu do Říma odměněn triumfálními odznaky (\"ornamenta triumphalia\") a dvěma kněžskými úřady.  V posledních dvou měsících roku 51 vykonával Vespasianus konzulát (\"consul suffectus\") a pak se z blíže neznámých důvodů vytratil do ústraní. Do veřejného života se opět zapojil až v roce 63, kdy byl vybrán za prokonzul Afriky. Při správě této provincie vystupoval velice přísně a šetrně, čímž si sice zjednal pověst pečlivého úředníka, avšak byl značně nepopulární. Řízení určité provincie bylo někdejšími konzuly považováno za příležitost k nabytí velkého majetku, jímž si kompenzovali výdaje vynaložené na svoji předchozí politickou kariéru. Korupce byla naprosto běžná a považovalo se za naprosto obvyklé, že si místodržitel přišel ve své funkci na slušné jmění. Nicméně Vespasianus se zachoval moudře a svého pobytu v Africe nevyužil k obohacení, nýbrž k získávání přátel, což se v pozdějších letech mělo ukázat jako velmi prozíravý krok. Vzniklé osobní finanční problémy ho přiměly k odevzdání vlastních statků do zástavy svému bratrovi. Vespasianus si následně musel po nějakou dobu opatřovat prostředky obchodováním s mezky, takže si vysloužil přezdívku \"mulio\" („mezkař“).", "section_level": 2}, {"title": "Židovské povstání.", "content": "V roce 66 učinil Nero Vespasiana oficiálním členem družiny, doprovázející ho na jeho cestě po Řecku. Vespasianus se ocitl ve velkém nebezpečí, neboť upadl v nemilost potom, co usnul při vystoupení Nerona hrajícího na lyru. Záhy byl ale znovu zahrnut přízní, protože Nero potřeboval schopného a loajálního vojevůdce, jemuž by mohl svěřit velení armády na Východě a který by odvrátil hrozbu vojenské vzpoury proti Neronově stále neoblíbenější vládě. Vespasianus byl proto vyslán do Judeje s cílem potlačit tamější, nedávno vypuklé židovské povstání. Na počátku roku 67 se vypravil s vojskem, sestávajícím ze tří legií doplněných o silné pomocné sbory, celkově čítajícím kolem 60 000 mužů, do Galileje. Ve Vespasianově štábu sloužil i jeho starší syn Titus.  Postup Římanů byl rychlý a rozhodný a již v říjnu byla celá Galilea zpacifikována, načež byly zahájeny přípravy k odříznutí Jeruzaléma. Dříve, než však mohl Vespasianus válku vítězně završit, došlo na západě ke vzpourám Gaia Julia Vindika, místodržitele Gallie Lugdunensis, a Servia Sulpicia Galby, správce Hispanie Tarraconensis, jež přispěly ke zhroucení Neronovy moci. Vzhledem ke vzrůstající opozici v senátu a armádě spáchal Nero v červnu 68 sebevraždu a vzápětí se říše ponořila do osmnáct měsíců trvajícího chaosu občanských válek. Konflikt se Židy se protáhl na několik dalších let a až v době, kdy Vespasianus pevně třímal vládu nad Římem, dokázal Titus povstání definitivně rozdrtit. Průběh bojů popsal ve svém díle \"Bellum Iudaicum\" židovský dějepisec Flavius Josephus.", "section_level": 2}, {"title": "Rok čtyř císařů.", "content": "Zvěsti o Neronově smrti se k Vespasianovi donesly během chystaného obléhání Jeruzaléma. V témže čase prohlásil senát Galbu římským císařem. Vespasianus se za této neklidné situace rozhodl přerušit tažení a vyčkat možného vývoje. Titus byl vyslán do Říma pozdravit nového císaře, ovšem předtím, než stanul na italské půdě, seznal, že Galba byl zavražděn a nahrazen Markem Salviem Othonem, místodržitelem Lusitánie. Takřka ve stejném momentě se vzbouřily armády na hranicích Germánie, jejichž velitel Aulus Vitellius se v jejich čele vypravil na Řím s úmyslem Othona svrhnout. Titus proto upustil od cesty do Říma a připojil se ke svému otci v Judeji. Otho i Vitellius si uvědomovali potenciální hrozbu představovanou Vespasianem, jemuž byly podřízeny početné vojenské síly. Jelikož se nacházel v Judeji, měl snadný přístup k životně důležitému Egyptu, hlavnímu zdroji zásobování Říma obilím. Jeho bratr Titus Flavius Sabinus navíc velel jako městský prefekt vojenské posádce hlavního města. Třebaže Vespasianus lpěl na disciplíně a ukázněnosti, těšil se značné oddanosti svých vojáků, mezi nimiž neustále stoupala nervozita z probíhajících událostí. Dokud však byli Galba a Otho u moci, odmítal se Vespasianus jakkoli chápat iniciativy. Teprve po Vitelliově převzetí vlády na jaře 69 se Vespasianus setkal na hranicích Judeje a Sýrie s Gaiem Liciniem Mucianem, syrským místodržitelem, aby se s ním poradil o případném postupu. Mucianus byl společně se svými legiemi ochoten podporovat Vespasiana, pokud by se ten rozhodl ucházet o trůn. Podle Suetonia se východními provinciemi šířilo proroctví, podle něhož budoucí vládce světa vzejde z Judeje. Vespasianus posléze uvěřil, že tato předpověď se vztahuje k němu, a údajně seznal řadu znamení, věšteb a předzvěstí, které v něm tuto víru utvrdily. Zatímco prodléval v Caesareji, prohlásilo ho vojsko v egyptské Alexandrii, vedené prefektem Tiberiem Juliem Alexandrem, 1. července 69 císařem. O několik dní později učinily totéž Vespasianovy legie v Judeji. Do konce srpna se na jeho stranu postavily také vojenské sbory rozložené v podunajských provinciích.  Vitellius, tehdejší pán Říma, disponoval vojskem tvořeným zkušenými galskými a germánskými legiemi. Vespasianus tudíž odeslal Muciana s 20 000 muži do Itálie, přičemž sám se vypravil do Egypta a získal tak kontrolu nad zásobováním Říma. Nicméně dunajské legie, neochotné vyčkávat Mucianova příchodu, zřejmě z iniciativy Marka Antonia Prima vpadly ze severovýchodu do Itálie. Vitelliovo vojsko, trpící nedostatkem kázně a nezvyklé místnímu podnebí, bylo pak těmito silami koncem října 69 poraženo ve druhé bitvě u Bedriaka. Vespasianovi vojáci následně vydrancovali Cremonu a v polovině prosince dosáhli města Carsulae, asi sto kilometrů severně od Říma, kde se vzdaly zbytky Vitelliovců, pozbývající veškerou naději na přísun posil. 20. prosince vstoupily vítězné Primovy legie do Říma, v němž proběhl lítý boj mezi stoupenci Vespasiana a Vitellia. Vespasianův bratr Sabinus byl při tomto běsnění zabit na Kapitolu rozvášněným davem. Samotný Vitellius vyhledal po kapitulaci svého vojska úkryt, byl ovšem vypátrán a nakonec usmrcen. Dva dny nato přiznal senát Vespasianovi, pobývajícímu tehdy v Egyptě, všechny pocty a pravomoci obvykle udělované císařům.", "section_level": 2}, {"title": "Císařem.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Počátek vlády.", "content": "Po obdržení zpráv o porážce a smrti svého rivala Vespasianus neprodleně odeslal dosud zadržované dodávky obilí do Itálie. Zatímco se nový vládce říše zdržoval v Alexandrii, přicestoval do Říma Mucianus, jenž obvinil Prima ze svévolného jednání a z páchání ukrutností. Primus se poté vypravil za Vespasianem na Východ, aby se očistil. Císař si sice vysoce vážil jeho rozhodnosti, za níž ho dekoroval, přesto Prima propustil z vojenské služby. Kontrolu nad Římem vykonával za něho Mucianus, snažící se daňovou reformou napravit Neronovou nestřídmostí rozkolísané státní finance. Vládu s ním sdílel Vespasianův mladší syn Domitianus, který se před příchodem dunajských legií skrýval ve městě a jen stěží ušel smrti, když byl zabit jeho strýc. Mucianus a Domitianus společně jmenovali na základě svého uvážení konzuly, úředníky a správce provincií. Nechali také popravit Vitelliova syna a jeho kdysi mocného propuštěnce Asiatica. I po Vespasianově návratu do Říma si Mucianus zachoval jako císařův spojenec velkou vážnost a vliv na chod státu. Vespasianus v téže době konsolidoval poměry v Egyptě, odkud současně dohlížel na průběh konfliktu se Židy. Kvůli nově zavedené daňové politice vypukly na počátku roku 70 v Alexandrii nepokoje, znemožňující zásobování Říma, s nimiž se však Vespasianus rychle vypořádal.  Vedle povstání v Egyptě byla neklidem a občanskou válkou zasažena i leckterá jiná území impéria. V Judeji pokračoval Titus ve zdolávání místního odboje a v září 70 byl Jeruzalém po dlouhém a namáhavém obléhání dobyt, přičemž byl zničen jeruzalémský Chrám. Pád Jeruzaléma byl oslaven vyražením mincí s nápisem \"Iudaea Capta\". Židovská válka tím byla fakticky završena, přestože Římanům nadále kladla odpor některá drobná ohniska, včetně horské pevnosti Masada, bránící se až do roku 73. Mezi četnými lokálními rebeliemi, jež se přidružily k občanské válce, se jevilo zvláště nebezpečným povstání Batavů v Dolní Germánii, ohrožující rýnskou hranici. Místní batavské pomocné sbory, vedené Gaiem Juliem Civilem, se v létě 69 vzbouřily a obdržely podporu části kmene Treverů. Povstalci byli potřeni ve druhé polovině roku 70, poté, co velení v boji s nimi převzal zkušený Quintus Petillius Cerialis. Tentýž vojevůdce se podílel taktéž na urovnání situace v Británii, když tam proti Římanům pozvedly zbraně kmeny Brigantů, Silurů a Ordoviků. Po odstranění těchto hrozeb stabilitě říše se zbývající léta Vespasianovy vlády nesla převážně v mírovém duchu. V říjnu 70 Vespasianus konečně dorazil do Říma, načež zde v červnu dalšího roku oslavil společně s Titem pompézní triumf za vítězství na Východě.", "section_level": 3}, {"title": "Armáda.", "content": "Po skončení občanské války se Vespasianus potýkal s obdobným problémem, jemuž musel čelit už Augustus, protože disponoval vyšším počtem legií, než kolik jich bylo třeba k ochraně státu. Tudíž se stejně jako Augustus rozhodl přebytečné síly a ty, které nemohl považovat za spolehlivé, pozvolna rozpustit. To mu ale nebránilo v sestavení tří nových legií, takže mu v závěru jeho panování podléhalo celkem 29 legií. Při tom prokázal značnou obratnost a cit, neboť se vůči vojákům zachoval velkoryse, na druhou stranu nepřipustil, aby nadměrné náklady na armádu zbytečně zatěžovaly hospodářské zdroje říše. Veteráni byli usazeni v koloniích, především na Balkáně a v Africe, čímž byl usnadněn proces romanizace těchto zemí.  Vespasianus obnovil disciplínu potrestáním nebo propuštěním mužů bojujících v předchozím konfliktu za Vitellia. Kromě snížení stavu vojska došlo dále k reorganizaci rozložení armády. Rýnské legie byly zbaveny svého dosavadního výsadního postavení zrušením velkých vojenských táborů. Vojáci byli následně rozmístěni do menších pevností při hranicích, kvůli čemuž byly obnoveny tábory v Mogontiacu (Mohuč), Bonnu a Neussu. Tímto opatřením si císař zajistil loajalitu legií, jelikož zmenšil riziko přílišné koncentrace moci v rukou jejich velitelů. Vespasianus usiloval také o to, aby složení vojenských jednotek bylo co nejméně homogenní a z tohoto důvodu do nich začleňoval příslušníky různých národů a kmenů. Pomocné sbory byly navíc odesílány z míst svého původu do cizích zemí. Na rozdíl od Vitellia pokládal Vespasianus za okamžik počátku své vlády (\"dies imperii\") den, kdy byl pozdraven jako císař vojskem, a snižoval tak důležitost svého uznání senátem.  V zájmu zkrácení severní hranice bylo podrobeno území mezi Rýnem a Dunajem, nazývané „desátková pole“ (\"Agri Decumates\"). Hranice říše byly zaokrouhleny rovněž v Orientu. Po porážce židovského povstání bylo v roce 72 anektováno království Kommagene, rozkládající se na horním toku Eufratu. Poté bylo přeskupeno římské vojsko v Malé Asii: dvě legie byly umístěny posádkou ve městech Samosata a Melitene (Malatya). Vespasianus byl z vlastní zkušenosti dobře obeznámen s poměry na Východě a proto pravděpodobně předpokládal vznik konfliktu s parthskou říší, východním sousedem Římanů, pročež učinil odpovídající přípravy pro případné střetnutí. Zabezpečení východního okraje říše se v budoucnu ukázalo Římanům ku prospěchu, za což náležely zásluhy zvláště Flaviovcům, kteří nechali zdokonalit tamní infrastrukturu budováním a zkvalitňováním silnic.  Aktivně si Vespasianus počínal také v Británii. V roce 78 byl do této provincie vyslán Gnaeus Julius Agricola, jenž měl za úkol upevnit a rozšířit římskou moc na ostrově. Během svých tažení pronikl tento římský velitel až na území dnešního Skotska. Historik Tacitus podává podrobný popis Agricolových výbojů a římské politiky vůči Britanům ve svém díle \"Život Iulia Agricoly\".", "section_level": 3}, {"title": "Finance.", "content": "Mucianus neztratil po Vespasianově návratu v roce 70 svoji privilegovanou pozici, jíž využíval především k prosazení co nejvyššího možného výběru daní. Císař tedy obnovil dřívější daně a zavedl nové, čímž zvýšil příjmy z provincií. Protože stát tížily z doby Neronova panování vysoké dluhy, ocitl se na počátku Vespasianova období takřka na pokraji bankrotu. Vespasianus tudíž bedlivě sledoval záležitosti státní pokladny, přičemž proslul svojí vynalézavostí ve snaze o zvyšování jejích výnosů. Za účelem ozdravení veřejných financí zbavil řecká města osvobození od daní, poskytnutá jim Neronem. Dal zřídit tři speciální pokladny nazvané \"fiscus Iudaicus\", \"fiscus Alexandrinus\" a \"fiscus Asiaticus\". K uhrazení dluhů použil i kořist nabytou v židovské válce, přesto byl nucen nalézt nové zdroje příjmů v Itálii. Nejprve se snažil vymoci všechny daňové nedoplatky, posléze byl však nucen přistoupit ke zvýšení daňové zátěže. Ze stejného důvodu přikročil k prodeji veřejných úřadů těm zájemcům, kteří za ně nabídli nejvyšší cenu.  Na některé doposud nezdaňované komodity a služby byla uvalena daň, takže císař byl obviňován z lakomství. Vespasianus neváhal zdanit dokonce i využívání veřejných záchodků. Když s tím Titus projevil nesouhlas, podal mu Vespasianus jednu minci, jež představovala součást výtěžku této daně. Titus musel přisvědčit, že nevydává žádný nelibý zápach, ačkoli Vespasianus namítl: \"„a přece je z moči.“\" Na základě této příhody vzniklo přísloví \"„Pecunia non olet“\" („peníze nesmrdí“). V moderní italštině se zřejmě v odkazu na císařovu daňovou reformu termínem \"vespasiano\" označuje veřejný záchodek. Navzdory tomu se Vespasianovo úsilí setkalo s přesvědčivým úspěchem, neboť po sobě zanechal státní pokladnu zcela očištěnou od dluhů. O jeho finanční politice se pochvalně vyslovovali i Suetonius a Tacitus.", "section_level": 3}, {"title": "Politické reformy.", "content": "Vespasianus vystupoval na veřejnosti jako pokračovatel Augustovy politiky vlády císaře v souladu se senátem, ve skutečnosti ale navazoval na centralistické tendence Claudia a prohluboval autokratický charakter řízení státu. Jelikož se svojí urozeností a původem nevyrovnal mnohým ze senátorů, zastával téměř každoročně konzulát. Podobně jako Claudius se nechal ustavit do úřadu cenzora, jehož prostřednictvím ovlivňoval složení senátu. Zároveň si chtěl jeho členy naklonit pravidelnou účastí na jeho zasedáních, aniž by ovšem této instituci přiznal vyšší podíl na rozhodování. Své protivníky nechával vzdalovat ze senátu, do jehož řad byl povyšován větší počet příslušníků italské nobility a zástupců provinciálů. Vědom si pochybné legitimity své vlády provozoval Vespasianus obratnou propagandu, v rámci níž stavěl do kontrastu neuspokojivý stav impéria za Nerona s novým počátkem spadajícím do období po Vespasianově uchopení moci. Velké množství mincí, vyražených za Vespasiana, obsahuje tematiku vojenského vítězství a oslavy míru. Vespasianus byl rovněž líčen jako ochránce svobody římského lidu.  Proces prohlubující se romanizace říše, jak už bylo naznačeno výše, zaznamenal za Vespasiana znatelné pokroky. Obyvatelé Hispánie byli obdařeni latinským právem (\"ius Latii\"), jakýmsi předstupněm římského občanství. Ve správě říše přenechával Vespasianus postupem let stále více povinností na bedrech Tita, jehož systematicky připravoval k nástupnictví. Vyvolal tím jistou nelibost mezi senátory nepřivyklými dědičnému principu předávání císařské hodnosti. Titus byl jmenován pretoriánským prefektem a spolu se svým otcem působil jako cenzor. Vespasianus si tak využitím rodinných vazeb zajistil svoji mocenskou pozici a nemusel se obávat, že bude svržen nějakým ambiciózním pretoriánským prefektem. Titus setrval loajálně při svém otci a po jeho smrti se sám stal císařem. Pouze Domitianus, Titův mladší bratr, se zdál být poněkud upozaděn, třebaže i on byl svému otci bezvýhradně oddán.  Vespasianus postupoval velice svědomitě a pilně ve vládních záležitostech, díky čemuž dosáhl určité popularity u lidu. Na kritiku nereagoval s obvyklou paranoiou patrnou u jeho předchůdců, nýbrž ji v zásadě toleroval. Opozice byla reprezentována hlavně filozoficko-intelektuální kruhy, v jejichž řadách existoval poměrně silný odpor především proti císařovým zřetelným centralizujícím snahám. Na tyto filozofy pohlížel Vespasianus s nedůvěrou, pramenící z jejich ustavičného glorifikování ideálu zaniklé republiky. Vespasiana jejich počínání natolik popuzovalo, že znovu zavedl kdysi zrušené trestní předpisy sankcionující činnost filozofů, z nichž mnozí byli pak vypovězeni z Říma. Občasné politické obtíže mu působil Helvidius Priscus, obhájce nezávislosti senátu, který svého času otevřeně napadal Vitellia a původně byl dokonce Vespasianovým příznivcem. Nicméně postupem doby změnil své smýšlení a svým vystupováním v senátu císaře opětovně velmi důmyslným způsobem potupoval. Vespasianus se jeho výpady pokoušel ignorovat, později ale poslal Prisca do vyhnanství a nakonec ho nechal popravit. Závažnějšími se však jevily konspirace, s nimiž se podle Suetonia musel Vespasianus neustále vypořádávat, přestože bližší údaje jsou známy pouze o jediné. Nejspíše v roce 79 bylo odhaleno spiknutí senátorů Epria Marcella a Caeciny Aliena, kteří příslušeli k okruhu Vespasianových nejbližších přátel a poradců.", "section_level": 3}, {"title": "Stavební činnost.", "content": "Velkou část úsporným programem utržených finančních prostředků Vespasianus vynaložil na rekonstrukci Říma, poničeného velkým požárem a nedávnými konflikty. Enormními stavebními investicemi zároveň povzbudil otřesené hospodářství státu. Projevil se tak jako vládce starostlivě se věnující soustavné obnově hlavního města i celé rozlehlé říše. V samotném Římě podnítil rozsáhlou přestavbu, zahrnující vyplnění uprázdněných prostor, rekonstrukci Kapitolu, vypáleného v závěru občanské války, a zahájení prací na četných nových budovách. Vespasianus dal nejprve dokončit chrám božského Claudia na pahorku Caeliu, jehož základy byly položeny za Nerona. Vespasianus se chtěl tímto projektem pro sebe domoci legitimity jako Claudiův nástupce, současně se jím distancoval od Nerona. Jako doklad počátku nové éry byl zřízen chrám Míru, jenž Plinius starší řadil pro jeho velkolepost k divům světa. V roce 75 bylo završeno budování obrovské Apollónovy sochy, mající původně zpodobňovat Nerona. Dále byla započato budování mohutného Flaviovského amfiteátru, známého spíše jako Koloseum. Tato na svoji dobu nebývale rozměrná a dodnes obdivovaná stavba byla symbolicky umístěna do soukromých zahrad Neronova Zlatého domu. Čilá stavební činnost se rozvíjela také v provinciích, v nichž byly postaveny nové silnice a mosty.", "section_level": 3}, {"title": "Smrt.", "content": "Vespasianus se dočkal klidného konce svého života, čímž se odlišoval od svých bezprostředních předchůdců. V roce 79 během cesty po Kampánii vážně onemocněl, načež se dal dopravit do lázní ve městě Aquae Cutiliae, nacházejícím se nedaleko jeho rodiště. Když na sobě zpozoroval první příznaky choroby, měl prý zvolat \"„Vae, puto deus fio“\" („běda, zdá se mi, že se stávám bohem“). Tím si tropil posměch z představ Římanů o posmrtném zbožštění zemřelých císařů. Navzdory nemoci se Vespasianus do poslední chvíle věnoval státním záležitostem a přijímal poselstva. 23. června 79 po jednom těžkém záchvatu průjmu skonal. Ještě předtím se pokusil napřímit, neboť jak tvrdil: \"„císař by měl zemřít vstoje.“\" Poté, co ho senát bez otálení prohlásil bohem, byly jeho ostatky uloženy do Augustova mauzolea, v němž byli pohřbeni císařové julsko-klaudijské dynastie. Vespasianův syn Titus byl okamžitě uznán novým císařem, aniž by musel překonávat jakékoli překážky.", "section_level": 2}, {"title": "Osobnost a hodnocení.", "content": "Vespasianus byl mužem strohé vojenské disciplíny a prostých způsobů, známý svým důvtipem a přátelským chováním, třebaže jeho žertování někdy přecházelo až v cynismus. Vedle toho však požíval respekt jako zdatný a zkušený vojevůdce. Se svými politickými oponenty zacházel s mírností. Podle Suetonia snášel všechny projevy svých přátel, výtky protivníků a nestoudnost filozofů s největší trpělivostí. Mucianus, člověk všeobecně známý svou arogancí a nepoctivostí, se vzhledem ke svým zásluhám odvažoval s Vespasianem jednat méně uctivě, než jak by bylo vhodné, přesto ho císař nikdy nekritizoval veřejně, nýbrž pouze v soukromí. Velkoryse obdarovával ty senátory, jejichž majetek neodpovídal jejich postavení. Obdobně se zachoval k městům poškozeným přírodními pohromami. Štědrost projevoval i vůči učitelům řecké a latinské rétoriky, z nichž mnohým udělil vysoké finanční příspěvky. Vespasianus dále poskytl značné prostředky na podporu soudobých spisovatelů. Antičtí historikové, žijící přibližně v tomto období, jako byl Plinius starší, Flavius Josephus, Tacitus či Suetonius vyjadřovali o Vespasianovi podezřele příznivá mínění, zatímco pro dřívější císaře nacházeli veskrze slova odsouzení.  Vespasianus se každopádně osvědčil jako jeden z nejschopnějších římských císařů, jenž v sobě spojoval smysl pro povinnost s tolerancí. Ačkoli nepocházel z tradičních patricijských rodů a Říma se zmocnil vojenskou silou, dokázal přesvědčit senátory, aby byli nápomocni při realizaci jeho politiky, takže vládl víceméně ve shodě s nimi. Jelikož se na počátku své kariéry osobně obeznámil s leckterými částmi římské říše, disponoval přehledem o poměrech v jednotlivých provinciích. Díky těmto zkušenostem, později zúročeným ve svých politických rozhodnutích, mohl svým nástupcům zanechat stabilní říši s uspořádanými státními financemi a fungujícím hospodářstvím.", "section_level": 1}], "src_summary": "Titus Flavius Vespasianus (17. listopadu 9, Falacrinae – 23. června 79, Aquae Cutiliae) běžně známý jako Vespasianus (česky Vespasián), byl římský císař od roku 69 až do své smrti. Stal se zakladatelem flaviovské dynastie, která vládla římské říši od okamžiku jeho nástupu na trůn až do roku 96. Po jeho úmrtí převzal moc ve státě jeho syn Titus a po něm Vespasianův druhorozený syn Domitianus.", "tgt_summary": "提图斯·弗拉维乌斯·维斯帕西亚努斯(,9年-11月17日-79年-6月23日),英语化作维斯帕先(英语:Vespasian),罗马帝国弗拉维王朝的第一位皇帝。他是四帝之年(69年)的最后一位皇帝,结束了自尼禄皇帝死后,帝国18个月以来的战乱纷争情势。在他10年的统治期间,积极与罗马元老院合作,改革内政,重建经济秩序。后世普遍对这位皇帝有正面评价。", "id": 1134208}
{"src_title": "Amenhotep III.", "tgt_title": "阿蒙霍特普三世", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Je považován za jednoho z nejvýznamnějších faraonů 18. dynastie. Jeho 39letá vláda byla pro Egyptsou říši obdobím míru, i když se uskutečnilo několik menších vojenských výprav, většinou do okrajových oblastí říše, k upevnění bezpečnosti na hranicích ale také zabezpečení odvádění tributů od vazalských území. Od upevnění sjednoceného Egypta a expanze, zejména za vlády jeho děda Thutmose III., uplynulo přibližně 180 let stability říše a došlo také k značnému růstu ekonomického bohatství. Bylo to také období, kdy se podstatně rozšířily votivní stavby uznávaným bohů Amona jeho manželky nebeské Mut, Ptaha a dalších. Stabilitu říše udržovala i politická spojenecká dohoda s královstvím Mitanni, utvrzená vícečetnými sňatky s Amenhotepem III.(který byl synem Mutenwia dcery krále Atartama I.) s mitanskými princeznami, jeho pozdějšími dalšími manželkami byly, dcera krále Šuttarny \"Giluchepa\" a \"Taduchepa\" dcera krále Tušraty.<br> Za vlády Amenhotepa dosáhli moci a vlivu na vládu kněží Amonova kultu díky velkému pozemkovému vlastnictví tak, že to až ohrožovalo suverenitu faraona. Odezvou bylo posilování vlivu slunečního boha Aton a monoteistické pojetí státního náboženství. V tomto trendu pokračoval i jeho následník Amenhotep IV., který přijal jména \"Achn-aton\" a v duchu \"Slunečního kultu\" vybudoval nové hlavní město Achetaton v údolí Tel el-Amarna.<br> Amenhotep sám se ještě za svého života jmenoval bohem, patrně právem, protože době jeho panování se říkalo \"„vláda Slunce“\". Byl jedním z nejbohatších faraonů starého Egypta..", "section_level": 1}, {"title": "Monumenty.", "content": "Faraon Amenhotep III. byl především velký stavitel. Jeho jedinečný a nikdy nepřekonaný zádušní chrám v západních Thébách byl mistrovským dílem své doby. Dnes z něho ale zbyly už jen dvě sochy sedícího Amenhotepa, tzv. Memnonovy kolosy, které podle pověsti ve starověku „zpívaly“ (při silném pouštním větru). Rozsáhlou stavební činnost vyvíjel hlavně v Karnaku, kde založil posvátné jezero. Nechal vybudovat velkolepé chrámy nejen v Egyptě, ale i v Núbii. Jako příklad můžeme uvést Elefantinu, Wádí es-Sebúu, Aníbu, Kavu nebo Sesebi. Na severu zkrášlil města Tell el-Bastu a Tell Atríb. V egyptské Héliopoli nechal postavit chrám zasvěcený Horovi, v Sakkáře zahájil práce na Serapeu, v Thébách nechal vystavět Amon-Reův \"„jižní harém“\" (takto se ve starověku nazýval chrámový komplex v Luxoru), kde umístil 600 soch bohyně Sachmety. Na druhém břehu Nilu si nechal postavit nádherný rezidenční palác a obrovský zádušní chrám.Významnou soukromou osobou jeho doby byl vezír Amenhotep, syn Hapuův, dohlížitel všech královských prací, který pro Amenhotepa III. vybudoval řadu monumentů.", "section_level": 1}, {"title": "Amenhotepovy nemoci.", "content": "Amenhotep se celý život potýkal s nemocí, jejíž příznaky jsou vidět i na obrazech z konce jeho života. Měl bolavé zuby, hnisající vředy a trpěl dnou. Amenhotep věnoval zvláštní úctu bohyni Sachmetě, lví bohyni války, která také vládla nemocem když se jí prokazovala zvláštní úcta, před nemocemi i chránila. Mitannský král Tušratta mu z Babylonu poslal sochu bohyně zdraví Ishtar, aby demonstroval přátelské vztahy.. <br> V rámci komplexního výzkumu dědičných znaků analýzou DNA, antropologických a endkrinálních charakteristik mumíí členů 18. dynastie, byla prozkoumána i mumie Amenhotepa III. otce Achnatona a děda Tutanchámona. Dědičné posloupnosti rodu byly potvrzeny. Endokrinologická analýzy prokázala dědičný defekt patologického přebytku a manifestace syndromu \"nadbytku aromatázy\" s průvodními znaky gynekomastie a androgénního těla (podobné jak při terapii anabolickými steroidy).Zmíněný syndrom se projevil jak u Amenhotepa III. a zejména pak jeho syna Achnatona. Patrné to je v jeho zobrazování a zachovalých sochách, včetně doložených synergických projevů náboženských vizí.", "section_level": 1}, {"title": "Hrobka.", "content": "Prvotně byla hrobka, označená KV22 objevena v 1799 při Napoleonově tažení do Egypta (1798–1801). Vyčištěna byla až Theodorem Davisem V roce 1915 se věnoval výzkumu KV 22 H.Carter. Poslední výzkumy realizovala japonská expedice vykopávkami v jižním křídle paláce. Objevila zde několik předmětů. Předpokládané původní bohaté pohřební poklady byly již ve starověky vykradeny. Mumie faraona byla v 21.dynastii přemístěny do hrobky KV35.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amenhotep III. (jméno znamená \"Amon je spokojen\") byl egyptský faraon 18. dynastie vládnoucí v letech 1390–1353 př.Kr. Jeho otcem byl faraon Thutmose IV., matkou Mutenwiya, dcera krále Artatama I.. Amenhotepovo trůnní jméno znělo N\"eb-maat-re\" (\"Pán pravdy je Re\").", "tgt_summary": "阿蒙霍特普三世(Amenhotep III),也被称为“华丽的阿蒙霍特普”,为古埃及第十八王朝的第九任法老。在他父亲图特摩斯四世死后,他继承了王位。根据不同的著作,他的统治期是在公元前1386年6月-公元前1349年或公元前1388年6月-公元前1351/1350年12月。阿蒙霍特普三世是图特摩斯四世与其小妾姆特姆维亚所生。", "id": 935678}
{"src_title": "Stoicismus", "tgt_title": "斯多葛主義", "src_document": [{"title": "Dějinné okolnosti.", "content": "Z filosofických škol, které vznikly či působily v době helénistické, má tato škola nejdelší životnost. Její zvláštní ráz je dán právě dobou, v níž působí. Působí totiž v době, kdy Řekové už ztratili svou samostatnost, kdy na místo drobných městských států (polis) nastoupily větší státní celky, monarchie. Tehdy se občan už nemohl účastnit veřejného života jako dříve. Nemožnost uplatnit se v politickém životě vedla k tomu, že člověk se zaměřoval více na sebe samého, a v důsledku toho se místo etiky sociální stále více hlásila ke slovu etika individuální.  Dalším význačným znakem stoicismu je jeho systematičnost. Stoičtí myslitelé usilují o vytvoření jednotlivé myšlenkové soustavy, kde by vše do sebe navzájem zapadalo. Tento rys se uplatnil také v pevné organizovanosti školy, která kladla velký důraz i na udržování své filosofické tradice. Šíře mohla stoa ve světě působit rovněž proto, že zmizela uzavřenost malých městských obcí. Člověk se začíná cítit součástí větších celků, ba celého lidstva. Na místo polis nastupuje představa jakési kosmopolis. I šíří se sklon ke kosmopolitismu. Světoobčan se cítí příslušníkem celého lidstva, jež vlastně tvoří jednotu. Rodí se tak i humanismus, neboť všichni lidé jsou tu spřízněni. Proto se ke stoi mohou brzy hlásit i cizinci. Hlavní myšlenkou, jíž ve stoickém systému všechno slouží, je samo pojetí filosofie jako návodu k dosažení blaženého života. Ideálem je mudrc. Jen moudrostí lze dosáhnout blaženosti.", "section_level": 1}, {"title": "Původ slova a základní postuláty.", "content": "Název vychází ze zdobeného sloupořadí - stoa poikilé (stoa-sloup, poikilos-barevný) - znamená zdobené sloupořadí lemující antická náměstí, na těchto místech debatovali antičtí učenci a filosofové. Těžiště stoické filosofie je v její etice. Stoici srovnávali vzájemný poměr jednotlivých částí filosofie takto: Logika je skořápka, fyzika je bílek a morálka žloutek, nejdůležitější část vajíčka. Mravnost chápali v žití v souladu s přírodou. Tak je chápána i blaženost. Nejdůležitější ctností je žít v souladu s rozumem a přírodou. To je označováno jako blaženost.", "section_level": 1}, {"title": "Vývojové etapy a představitelé.", "content": "Stoa prošla třemi vývojovými etapami. Mluvíme proto o stoi starší, střední a mladší. (tato poslední se projevuje v době tzv. císařské, již počítáme od vlády císaře Augusta). Založení původní stoy, jejíž působení spadá do 3. a 2. století př.n.l., můžeme datovat přibližně rokem 300 př.n.l. Své jméno dostala tato škola podle místa, kde působila. Byla to athénská stoá poikilé, sloupová síň vyzdobená obrazy Polygnótovými. Zakladatelem stoické školy byl Zénon z Kitia na Kypru (asi 335-263), ale systematikem jejího učení se stal Chrýsippos ze Soloi v Kilikii (280-207). Už ve starověku se pro jeho velký význam říkalo, že nebýt Chrýsippa, nebylo by ani stoy. Starší a střední stoa položily všechny důležité základy stoicismu. Přínos mladší stoy ke stoickému učení je méně výrazný, zasloužila se však o jeho další popularizaci. Z děl starších a středních stoiků se dochovaly pouze zlomky, nejstarší známé celistvé stoické texty pocházejí od autorů mladší stoy.  Představitelé:", "section_level": 1}, {"title": "Myšlenková východiska.", "content": "V logice navazují stoikové na aristotelskou elementární logiku a na kynický senzualismus. Soudy v zásadě rozdělují na kladné, záporné a nerozhodné (zdržení soudu, tzv. \"epoché\"). Namísto 10 Aristotelových kategorií mluví stoici o čtyřech - podstata (či substrát), podstatná vlastnost či jakost (jaké, nějaké), stav (spíše nahodilý) a vztah (poměr jedné věci k druhé). Přitom každá další kategorie je zároveň bližším určením předešlé (např. jakost podstaty, stav jakosti podstaty).  Co se týče velmi propracované stoické etiky, vše se „točí“ kolem jediného imperativu - žij ctnostně! To považují stoici za jediné dobro. A jaké jsou hlavní atributy tak zvaného ctnostného života? Je to rozumnost, uměřenost, spravedlnost a statečnost. Žít ctnostně znamená žít v souladu s přírodou a rozumem (či přírodním rozumem). Vše ostatní je lhostejné (\"adiaforon\"), čímž je myšleno např. bohatství, postavení, sláva, ale také zdraví. Tyto skutečnosti nemůže člověk ovlivnit, musí se nad ně povznést, smířit se s nimi. Cílem života člověka je tedy podle stoiků vyrovnání se se skutečností, dosáhnutí duševního klidu a neochvějnosti (\"ataraxia\"), zbavení se všech životních vášní a tím dosažení \"apatheia\" (nenáruživosti). Tento stav je podle stoického učení ideální pro mudrce, jenž stojí na vrcholu dosažitelné dokonalosti pro běžného smrtelníka. Ač dokonalý stoik jest přísně morální (zásadní vliv na formování křesťanství), stává se též nejsvobodnějším, jelikož se řídí pouze rozumem a je nezávislý na věcech vnějších.  Stoici byli pantheisté. Bůh byl u nich cosi jako světová substance, světlo, pneuma pronikající vším; je to jakýsi tvůrčí oheň, původce všeho dění. Proto život v souladu s přírodou a rozumem je život v souladu s Bohem. Žít takto je povinnost uložená moudrým. Život v souladu s rozumem a přírodou byl chápán jako jediná cesta ke svobodě. Stoici byli deterministé - vše je spojeno s nejvyšším; všechno vnější se děje nutně, příčinně. Srovnávali člověka se psem, který je zapřažen k vozíku a připadá si svobodný, dokud běží jak má, ale je nucen jít proti své vůli nebo je dokonce vlečen, když se nechce přizpůsobit pohybu svého vozu. Seneca toto zachytil ve svém citátu: \"„Volentem fata ducunt, nolentem trahunt“ - „Chtějícího osud vede, nechtějícího vleče.“\"  Blaženost rozhodně není blaženost vášnivá, například sexuální. Od vášní se má člověk naopak odpoutat. Podle stoiků nezávisí hodnota života na věcech, jako jsou např. bohatství a chudoba, zdraví a nemoc, úspěch a neúspěch v životě, svoboda a otroctví nebo život a smrt. Stoikové hlásají, že existují dva druhy lidí - stoici a blázni. Stoik je podle nich blažený za všech okolností právě proto, že stoická ctnost je totožná s blažeností. Čili je svoboden i člověk, který je otrokem, bohatý je i žebrák, vladař je i ten, jehož nikdo neposlouchá, atp. Všichni ostatní jsou chudáci, žebráci a šílenci, a jsou to právě ti, kdo hledají blaženost ve vnějškovostech - tj. ve věcech požitkových jako vášeň apod.  Specifickým znakem celého řeckého stoicismu, tedy staré i střední stoy, je - a to proti všem ostatním směrům řecké filosofie - daleko větší míra jeho přizpůsobivosti v otázce poměru k helénistické státní formě. Tito stoikové, řecky sice píšící a učící, nebyli původem většinou Řeky a ani nebyli nijak úzce spjati s Athénami a ostatním Řeckem. Tím si lze vysvětlit, že proto tedy nebyli tolik ovlivněni již přežilou ideologií řeckého městského státu. Stoicismus a sami stoikové se lépe než kterýkoliv jiný tehdejší filosofický směr a jeho představitelé dokázali přizpůsobit nejen širším světovým podmínkám helénistických říší, ale zejména podmínkám Římského impéria.  Po pravdě řečeno je římský stoicismus jediným římským filosofickým směrem, který můžeme v jistém smyslu nazývat „školou“, aniž tím nazýváme neoprávněně prostě tu skutečnost, že i v Římě najdeme různé typy světonázorového myšlení.  Z této školy vzešly nauky, jež měly veliký vliv na socialismus. Stoici byli první, kdo hlásali, že všichni lidé jsou děti společného boha, podléhají stejným zákonům, a jsou proto rovní občané. Z lidského společenství podle nich nelze vylučovat ani barbary či nepřátele.", "section_level": 1}, {"title": "Významné výroky a citáty stoiků.", "content": "Epiktétos Seneca Marcus Aurelius", "section_level": 1}], "src_summary": "Stoicismus je filosofický směr, založený oficiálně Zénonem z Kitia počátkem 3. st. př. n. l. Šlo o nejdůležitější a nejvlivnější směr helénistické filosofie, hlásilo se k němu velké množství vzdělaných mužů z Řecka i Říma. Období stoicismu trvalo až do roku 529 n. l., kdy císař Justinián I. nechal zavřít všechny filosofické školy.", "tgt_summary": "斯多葛主义(英语:Stoicism),斯多葛又译斯多噶或斯多亚,古希腊和罗马帝国思想流派,哲学家芝诺于公元前3世纪早期创立,在雅典时他常「在门廊」(希腊语发音为斯多噶)讲学,传人有克雷安德与克吕西普;在罗马帝国,代表思想家有塞内卡、爱比克泰德与马尔库斯·奥列里乌斯。斯多噶派学说以伦理学为重心,秉持泛神物质一元论,强调神、自然与人为一体,「神」是宇宙灵魂和智慧,其理性渗透整个宇宙。个体小「我」必须依照自然而生活,爱人如己,融合于与整个大自然。斯多葛学派认为每个人与宇宙一样,只不过人是宇宙缩影。", "id": 271520}
{"src_title": "Mamografie", "tgt_title": "乳房攝影術", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Mamografické vyšetření prsu je doporučováno ženám ve věku od 45 let věku, ačkoliv se údaje o tom, kdy je nejlepší se vyšetření nejdříve podrobit, velice různí. Tato metoda je úspěšná, protože zvyšuje pravděpodobnost nalezení a úplného vyléčení nádoru. U mladých žen pod 40 let však má výrazně menší rozlišovací schopnost a ozáření naopak zvýší celoživotní riziko rakoviny.  Vyšetření mamografem avšak nedokáže zcela spolehlivě lékaři říci, zdali se jedná v jeho daném případě „o zhoubný nádor, tukovou bulku nebo benigní zhuštění tkáně, a také selhává u mladších žen s pevnými prsy a těch, které mají pro rentgenové záření hůře prostupnou tkáň.“", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt nádoru prsu v České republice.", "content": "Dle iDnes.cz je „v České republice ročně odhaleno 7 000 až 7 500 nových nádorů prsu, drtivá většina se díky screeningu zjistí v počátečních dvou stadiích, kdy je lze zcela vyléčit. Pokročilých nádorů rozšířených do těla je 400 až 500 ročně.“", "section_level": 2}, {"title": "Přínosy a rizika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přínosy.", "content": "Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny (IARC) červnu 2015 zveřejnila ve vědeckém časopise New England Journal of Medicine názor odborného panelu, podle kterého existují dostatečné důkazy pro efektivnost mamografického vyšetření u žen mezi 50 a 69 lety, u žen ve věku 40 až 49 let existují pouze omezené důkazy a za nedostačující označil důkazy u žen mladších 40 let a starších 69 let.", "section_level": 2}, {"title": "Rizika.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Radiace.", "content": "Tzv. kumulativní riziko úmrtí na rakovinu prsu vyvolané radiací z mamografického vyšetření pohybuje mezi 1 až 10 případy na 100 tisíc vyšetřených žen, podle věku ženy, frekvence a trvání vyšetření.", "section_level": 3}, {"title": "Falešná diagnóza.", "content": "Několik studií upozorňuje na riziko falešné diagnózy nebo přediagnostikování („overdiagnosis“), kdy je ženám diagnostikován nádor prsu, ačkoli nejde o zhoubný tumor.", "section_level": 3}], "src_summary": "Mamografie (či mamografické vyšetření) je rentgenové vyšetření prsu za účelem odhalení počátku rakovinného bujení u žen, provádějící se vestoje na speciálním přístroji, zvaném mamograf.", "tgt_summary": "乳房摄影术(英语:Mammography)是利用低剂量(约为 0.7毫西弗)的X光检查人类(主要是女性)的乳房,它能侦测各种乳房肿瘤、囊肿等病灶,有助于早期发现乳癌,并降低其死亡率。除了影像检查之外,自我检查和医师触诊都是日常乳房保养的重要一环。有一些国家提倡年长(一般为45周岁以上)的女性定期(间隔从一年到五年不等)乳房摄影,以筛检出早期的乳癌。因为这种检查的X射线辐射致癌的可能性是很多年以后才出现,如果45-50岁以后再筛查,因接受这种辐射而致癌对人的期望寿命影响极为有限。但对于有BRCA1/BRCA2突变的人,则要格外注意,因为低剂量辐射对基因突变者影响仍然很大。", "id": 2615821}
{"src_title": "Eleaté", "tgt_title": "伊利亚学派", "src_document": [{"title": "Xenofanés z Kolofónu (asi 565 – 470 př. n. l.).", "content": "Je označován za předchůdce nebo spíše inspirátora Elejské školy. Svou myšlenkou neproměnlivého jsoucna se mezi Eleaty rozhodně řadí, ale do Eleje přišel z Iónie ještě před vznikem školy. Je znám především kritikou antropomorfních představ lidí o bozích, nelíbilo se mu tedy přisuzování lidských vlastností, zlozvyků, ctností, způsobů a podob bohům. Bůh je podle něj jednotný, nepodobný smrtelníkům podobou ani myslí a je odlišný od všeho, co si dokážeme představit, nehmotný nemateriální a nejdokonalejší, jednotný stejně jako svět, a bůh i svět jsou totéž, je nehybný a vše ovládá myšlenkou.  Mimo jiné to byl umělec-básník a bytostný kritik řeckého poetismu, přičemž se dostal k několika ontologiím.", "section_level": 1}, {"title": "Parmenidés (540 – 470 př. n. l.).", "content": "Je zakladatel Elejské školy a narodil se přímo v Eleji. Nesouhlasí s herakleitovým názorem na bytí (vše vzniká a zaniká, v jednu chvíli je a v druhou není). Tvrdí, že \"bytí je stálé a vyplňuje vždy a vše, nebytí není a nemůže být ani myšleno. Bytí je věčné, stálé, neměnné, souvislé, homogenní, nepřerušené, nedělitelné a nemá vzniku ani zániku.\"  Jeho gnoseologie je jasná: Jediné správné poznání je rozumem a myslit a být je totéž. Smyslové poznání je zavádějící a jeho výsledkem je pouhé zdání a domněnky. Poznat jevy lze jedině zastavením smyslů, což je možné jen v pojmu (ideji, potažmo myšlence).  Je považován za otce racionalismu a ontologie jako takových.", "section_level": 1}, {"title": "Zenón z Eleje (490 – 430 př. n. l.).", "content": "Podporoval Parmenidovy názory tvorbou Aporií, které dokazovaly, že na smyslovém poznání je něco špatně, čímž výrazně inspiroval rozvoj logiky. Později je pak ještě rozvedla dál Megarská škola.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eleaté neboli Elejská škola patří do předsókratovské filosofie. Filosofický směr i jeho škola vznikly někdy v šestém až pátém století před naším letopočtem. Jako první antický filosofický směr se zabýval řešením otázek naprosto obecně: (metafyzika). Prvním autorem myšlenky \"neproměnlivého jsoucna\" byl Xenofanés z Kolofónu. Za zakladatele je považován Parmenidés.", "tgt_summary": "伊利亚学派是前苏格拉底哲学学派,由巴门尼德在公元前5世纪在古城韦利亚创办。学派成员包括芝诺和麦里梭。色诺芬尼有时也被认为是该学派的一员,但也有人不同意这一看法。伊利亚今天的名字是韦利亚,曾是古希腊殖民地位于如今意大利南部的坎帕尼亚。", "id": 641815}
{"src_title": "Arthur Wellesley, 1. vévoda z Wellingtonu", "tgt_title": "第一代威靈頓公爵阿瑟·韋爾斯利", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Arthur Wellesley (původně Wesley, ale sám si roku 1789 pravopis svého příjmení změnil na Wellesley, šlo o návrat k původnímu jménu rodiny, které bylo používáno do 17. století, změna mu byla úředně povolena) se narodil jako čtvrtý syn Garreta Wesleye, 1. hraběte z Morningtonu, a jeho ženy Anny. Je pravděpodobné, že se narodil v Dublinu. Jako datum narození se uvádí buď 29. duben, nebo 1. květen 1769, ale jeho životopisci pokládají za pravděpodobnější datum 1. května.  Studoval na škole v Dangamu, později na Whyteho akademii v Dublinu a nakonec na Brownově škole v Chelsea. Poté přestoupil na Eton College, kde studoval v letech 1781 až 1784. Malé úspěchy na této škole a nedostatek financí po smrti jeho otce vedly roku 1785 k přestěhování Arthura a jeho matky do Bruselu.  O rok později nastoupil do francouzské královské akademie jezdectví v Angers, kde se naučil skvěle jezdit na koni a zdokonalil se ve francouzštině. Ke konci roku 1786 se vrátil do Anglie.", "section_level": 1}, {"title": "Počáteční kariéra.", "content": "S ohledem na finanční potíže rodiny mu jeho bratr Richard zajistil v březnu 1787 přijetí do armády, kde sloužil jako podporučík. V říjnu téhož roku byl na přímluvu svého bratra zařazen do funkce pobočníka nového správce Irska a v prosinci byl povýšen na poručíka. V době služby v Dublinu měly jeho povinnosti společenský charakter – návštěva plesů, doprovázení hostů a poskytování rad svému veliteli. O dva roky později se zapojil do politiky a byl zvolen poslancem dolní komory irského parlamentu. Roku 1791 byl povýšen do hodnosti kapitána. V té době se zahleděl do Kitty Pakenhamové, dcery hraběte z Longfordu. Jeho nabídka k sňatku byla ale jejím bratrem odmítnuta, protože byl považován za mladého, zadluženého a s malou perspektivou. Aby zvýšil své renomé, koupil si vyšší šarži (v té době to byl běžný postup v anglické armádě). Roku 1793 se stal majorem a v září si za peníze půjčené od svého bratra koupil hodnost podplukovníka.", "section_level": 1}, {"title": "Nizozemsko.", "content": "Roku 1793 byl vévoda z Yorku vyslán do Vlámska jako velitel vojsk, které měly připravit invazi do Francie. Roku 1794 se k nim připojil i pluk, ve kterém sloužil Wellesley. V době tohoto vojenského tažení dosáhl funkce velitele brigády. Jeho vojsko zajišťovalo linie u řeky Waal. Tažení skončilo neúspěchem a Yorkova armáda se vrátila roku 1795 zpět. Jemu tato akce přinesla první užitečné vojenské zkušenosti. Uvědomil si důležitost přípravy vojenských akcí velením, naučil se používat opakovanou střelbu proti postupujícím liniím nepřítele a uvědomil si důležitost podpory z moře.  Po návratu byl znovu zvolen poslancem Irského parlamentu. Doufal, že by se mohl stát ministrem války v irské vládě, ale nový správce Irska mu nabídl pouze méně významnou pozici, kterou odmítl a vrátil se zpět ke svému pluku v Southamptonu. Jeho oddíl byl vyslán do Indie a do Kalkaty dorazil v únoru 1797.", "section_level": 1}, {"title": "Indie.", "content": "Po několika měsících byl vyslán na krátkou expedici na Filipíny. Poté, co se vrátil do Indie, se dověděl, že jeho starší bratr Richard se stal guvernérem Indie. Součástí rozšíření teritoria spravovaného Východoindickou společností bylo vyslání vojenských sil pro dobytí Seringapatamu. Asi 24.000 vojáků pod velením generála Harrise bylo vysláno do Madrasu a v srpnu se k nim připojil i Wellesley se svým plukem.  Po rozsáhlých a pečlivých logistických přípravách (jejich hlavním organizátorem byl on sám) vyrazilo jádro armády na 400 km pochod džunglí z Madrasu do Mysore. První střet se sultánovým vojskem se odehrál v mírném údolí. Nařídil pravidelnou střelbu do řad nepřátel a sám se účastnil bitvy v přední linii. Britské vojsko přinutilo nepřátelské síly ustoupit.  Bezprostředně poté, co dorazili k Seringapatamu, zahájili Britové bitvu o Seringapatam. Obdržel rozkaz zaútočit na sousední vesnici, aby tak připravil cestu pro dělostřelectvo. Nepřítel byl dobře připraven, Britové útočili v neznámém terénu ve tmě, a tak operace skončila neúspěchem. Po několika týdnech ostřelování se podařilo narušit obranné hradby a Britové opevnění dobyli.  Po bitvě se hlavní vojenské síly pod velením generála Harrise vrátily zpět a on se ve svých 30 letech stal novým guvernérem Seringapatamu a Mysore. Reformoval zde daňový a soudní systém, aby zajistil pořádek a zabránil úplatkářství. V dubnu 1802 byl povýšen do hodnosti generálmajora. V listopadu byl určen, aby vedl druhou anglo-morátskou válku.", "section_level": 1}, {"title": "Návrat domů.", "content": "Po mnoha letech strávených v Indii požádal v červnu 1804 o návrat do Velké Británie. Za jeho zásluhy mu byl udělen Řád lázně. Poté, co jeho bratrovi skončilo v březnu 1805 funkční období guvernéra, vrátili se oba bratři domů. S ohledem na jeho funkci dostal svolení ke sňatku s Kitty Pakenhamovou.  Roku 1806 byl za Torye zvolen do parlamentu a dva roky zastával funkci správce Irska. Roku 1807 se stal členem tajné rady. Jeho politickou kariéru přerušila výprava do Evropy, kde se měl připojit k akcím proti francouzskému vojsku na Pyrenejském poloostrovu.", "section_level": 1}, {"title": "Španělská válka za nezávislost.", "content": "Napoleon Bonaparte ovládal Evropu a roku 1807 nařídil vpád do Portugalska a Španělska. Wellesley se připravoval na výpravu do Venezuely, ale poté, co vzpoura proti okupaci Francouzi v Madridu zahájila Španělskou válku za nezávislost, byl se svým vojskem vyslán do Portugalska. Roku 1808 porazil Francouze v bitvách u Rica a Vimeria, ale byl nucen odstoupit z velitelské funkce po druhé bitvě. Generál Dalrymple poté podepsal kontroverzní dohodu ze Sintry, která určovala, že britské královské námořnictvo dopravilo francouzské vojáky z Lisabonu.  Mezitím Napoleon dorazil do Španělska se svou armádou, aby potlačil španělskou vzpouru a nový velitel britských sil John Moore padl v bitvě u Coruñe. I když se válka s Francií nevyvíjela pro Británii dobře, bylo Portugalsko místem, kde Britové se svými spojenci vzdorovali Francii. Proto poslal vládě memorandum, ve kterém obhajoval Lisabon jako hlavní základnu, protože královské námořnictvo mohlo posílit jeho ochranu. Vláda souhlasila s tímto názorem a on byl jmenován hlavním velitelem posílených vojenských sil v Portugalsku.  V dubnu 1809 zahájil ofenzívu. V bitvě u Porta překročil řeku Douro a napadl francouzské vojsko v Portu. Poté se spojil se španělskou armádou a chtěli zaútočit na Madrid. V bitvě u Talavera porazili vojsko vedené maršálem Victorem. Za toto vítězství byl povýšen do šlechtického stavu jako vikomt z Wellingtonu.  Roku 1810 napadla francouzská armáda vedená maršálem Andre Massenou Portugalsko. Nálady v britském táboře nebyly příznivé a převládal názor o nutnosti evakuace z Portugalska. On ale nejdříve zpomalil postup Francouzů u Buçaca a zabránil obsazení lisabonského poloostrova vybudováním mohutných náspů. Bezradné a unavené francouzské vojsko bylo nuceno ustoupit. Wellington je pronásledoval, v bitvě u Sabugalu je porazil a donutil odejít z Portugalska. V pozdějším tažení do Španělska porazil Francouze v bitvě u Salamanca a tím osvobodil Madrid. Za odměnu byl jmenován hrabětem a později markýzem z Wellingtonu a bylo mu svěřeno velení spojeneckého vojska ve Španělsku.  Roku 1813 zahájil novou ofenzívu proti Francouzům. Zaútočil na dopravní cestu, kterou byli Francouzi zásobováni, a přinutil je tak opustit Madrid a Burgos. Osobně se účastnil Bitvy u Vitorie, kde vedl oddíl vojáků proti francouzskému centru. Po několika dalších bitvách vpadla britská armáda do jižní Francie. Krátce po dobytí Tolouse dorazila zpráva o Napoleonově porážce a jeho abdikaci. Byl oslavován jako vítěz a jmenován vévodou z Wellingtonu.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva u Waterloo.", "content": "Dne 26. února 1815 Napoleon unikl z Elby, vrátil se do Francie a v květnu obnovil svou vládu v zemi. Wellesley proto odjel z Vídně a dorazil do Belgie, kde převzal velení nad britsko-německou armádou a spojeneckým vojskem nizozemsko-belgickým, které byly podporovány pruskými silami vedenými Gebhardem von Blücherem. Francouzi vtrhli do Belgie, porazili pruské vojsko u Ligny a vybojovali nerozhodnou bitvu s Wellingtonovým vojskem. Spojenecké vojsko bylo nuceno ustoupit, aby nabralo nové síly.  O dva dny později, 18. června, došlo u Waterloo k rozhodující bitvě, která znamenala konečnou porážku Napoleona. Dne 22. června Napoleon abdikoval a byl dopraven na ostrov Svatá Helena. Bitva u Waterloo znamenala konec napoleonských válek a je označována jako jedna z nejdůležitějších bitev historie.", "section_level": 1}, {"title": "Premiér.", "content": "Do politiky vstoupil roku 1819, kdy se stal členem vlády Toryů a nedlouho poté byl jmenován vrchním velitelem britské armády. Roku 1828 byl jmenován britským premiérem.  Byl konzervativním premiérem a obával se, že by se anarchie iniciovaná francouzskou revolucí mohla rozšířit i do Británie. Jeho hlavním tématem prvního období jako předsedy vlády byla emancipace katolíků. Tato snaha narazila na velký odpor především ve Sněmovně lordů, kde ji Wellington obhajoval v jednom ze svých nejlepších projevů. Zákon završující emancipaci katolíků (\"Catholic Relief Act 1829\") byl přijat přes odpor mnoha Toryů a Wellington se musel spolehnout na pomoc Whigů.  Jeho vláda padla roku 1830. V druhé polovině roku vypukly nepokoje. Whigové, kteří nesestavovali vládu od 70. let, viděli svou šanci v realizaci politických reforem. Wellington prosazoval politiku Toryů založenou na setrvání současného politického systému a výsledkem bylo vyslovení nedůvěry vládě v listopadu 1830. Jeho nástupcem se stal Charles Grey.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní období.", "content": "Whigové navrhli první reformní zákon, který byl dolní komorou parlamentu přijat, byl ale odmítnut ve Sněmovně lordů. Následovaly volby, které s převahou vyhráli Whigové. Navrhli druhý reformní zákon, který dopadl stejně jako první. Vláda sestavená Whigy odstoupila roku 1832 a Wellington nebyl schopen sestavit vládu, která by měla podporu v Dolní sněmovně. To přinutilo Jiřího IV. pověřit sestavením vlády opět Charlese Greye. Nakonec horní komora parlamentu reformní zákon přijala poté, co jí král pohrozil jmenováním nových peerů v dostatečném množství pro odsouhlasení zákona.  Ve vedení Toryů, kteří se postupně transformovali na konzervativce, byl nahrazen Robertem Peelem. Když se Toryové dostali roku 1834 znovu k moci, postoupil šanci stát se premiérem ve prospěch Peela. V té době ale Peel pobýval v Itálii a tak po tři týdny zastával funkci premiéra místo něho. V první Peelově vládě zastával funkci ministra zahraničí a ve druhé ministra bez portfeje a předsedy dolní komory parlamentu.  Z politického života se stáhl roku 1846, i když byl stále vrchním velitelem britské armády. Konzervativní strana se mezitím roku 1846 rozdělila v názoru na dodatečné clo na dovoz obilí. Nadále podporoval Peela, zatímco většina poslanců byla jeho odpůrci.  Zemřel roku 1852. Jako pocta za jeho zásluhy mu byl vystrojen státní pohřeb. Byl pohřben v katedrále svatého Pavla vedle Horatia Nelsona.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Od roku 1806 byla jeho manželkou Catherine Pakenham (1772–1831) z irského šlechtického rodu hrabat z Longfordu a sestra generála Edwarda Pakenhama (1778–1815). Z jejich manželství se narodil jediný syn Arthur Richard Wellesley, 2. vévoda z Wellingtonu (1807–1884), který díky otci dosáhl vysokých hodností v armádě a funkcí u dvora.  Z Arthurových sourozenců byl nejstarší bratr Richard Wellesley, 1. markýz Wellesley (1760–1842), který byl generálním guvernérem v Indii (1798–1805), britským ministrem zahraničí (1809–1812) a irským místokrálem (1821–1828). Další bratr William Wellesley, 3. hrabě z Morningtonu (1763–1845) díky starším bratrům dosáhl také vysokého postavení v politice. Nejmladší z bratrů Henry Wellesley, 1. baron Cowley (1773–1847) byl dlouholetým velvyslancem ve Španělsku, Francii a Rakousku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arthur Wellesley, 1. vévoda z Wellingtonu (pravděpodobně 1. května 1769 – 14. září 1852) byl britský vojevůdce a státník. Narodil se v Irsku a od roku 1787 sloužil v britské armádě jako \"Ensign\" (přibližně podporučík). V Irsku později sloužil jako pobočník dvou správců Irska a byl zvolen poslancem Irského parlamentu. Jako plukovník bojoval v Nizozemsku a Indii a byl jmenován guvernérem Seringapatamu a Mysore.", "tgt_summary": "第一代威灵顿公爵阿瑟·韦尔斯利,KG,GCB,GCH,PC,FRS(Arthur Wellesley,1st Duke of Wellington,1769年-5月1日-1852年-9月14日),英国军事家、政治家、贵族。他是历代威灵顿公爵之始祖,所以日常提及「威灵顿公爵」一般都指他。", "id": 1197349}
{"src_title": "Caravaggio", "tgt_title": "卡拉瓦乔", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Dříve se předpokládalo, že se narodil v obci Caravaggio v Lombardii nedaleko Milána, kde pracoval jeho otec. V roce 2007 však byl nalezen matriční zápis potvrzující jeho narození přímo v Miláně. Jeho otcem byl stavitel Fermo Merisi, který pracoval v Caravaggiu pro místního markýze, matka Lucia Aratori pocházela z místní zámožné rodiny. Dětství prožíval Caravaggio v Miláně. Když v roce 1576 vypukla epidemie moru, vrátila se rodina zpět do Caravaggia. Otec budoucího malíře i jeho strýc však nemoci podlehli.  V roce 1584 nastoupil Caravaggio do učení v milánské dílně malíře Simona Peterzana, kde strávil čtyři nebo pět let. Peterzano, Tizianův žák, byl umělec, který se odvracel od tehdy módního manýrismu a přitahoval ho realismus a naturalismus. Jeho vliv na rané Caravaggiovy práce je nesporný. Dalších několik let strávil pravděpodobně ještě v Miláně a možná i v Benátkách. V roce 1591 nebo 1592 se objevil v Římě. Zde zprvu pracoval v dílně Giuseppa Cesariho, který později získal titul rytíře a byl nazýván Cavaliere D'Arpino. Michelangelo Merisi, který se podle obce, kde strávil dětství, začal zvát Caravaggio, dosáhl v Cesariho dílně prvních tvůrčích úspěchů svými obrazy zátiší a kytic. Jeho obrazy si postupně získaly pozornost římských znalců umění. Prvním jeho mecenášem se stal bratr jednoho z kardinálů, kněz Pandolfo Pucci. Za to, že Caravaggio bude kopírovat náboženské obrazy, mu poskytl stravu a přístřeší. Po čase však od Pucciho odešel – údajně pro jeho lakomství – a odstěhoval se ke svému příteli, malíři Grammaticovi. Ten patřil spolu s dalšími umělci, Francouzem Valentinem de Boulogne a Italem Lionellem Spadou, mezi Caravaggiovy nejbližší přátele po dobu jeho římského pobytu. Zejména de Boulogne mu pomáhal s odbytem obrazů a některé od něj sám kupoval. Valentin de Boulogne Caravaggia také v roce 1595 přiměl k namalování obrazu \"Extáze svatého Františka\", mistrovského díla, které mu otevřelo cestu do domu kardinála Francesca Maria del Monte. Ten ho ubytoval ve svém Palazzo Madama a stal se jeho nejvýznamnějším mecenášem.  Zabití Tommasoniho mělo pro Caravaggia ten důsledek, že musel opět z Říma uprchnout. Byl odsouzen k smrti a dán do klatby. Do Říma se už nikdy nevrátil. Rozhodl se odejít do Neapole. Zde obdržel několik zakázek, mj. namaloval \"Růžencovou Madonu\".  V červnu 1607 přesídlil Caravaggio na ostrov Maltu. Doufal, že se mu podaří stát se čestným členem Řádu maltézských rytířů, což by bývalo mohlo pomoci ke kladnému vyřízení jeho žádosti o milost, kterou podal papežské kurii. V červenci následujícího roku byl mezi maltézské rytíře skutečně přijat. Z uměleckého hlediska představuje Caravaggiovo maltské období vrchol jeho tvorby. Během pěti měsíců namaloval obrazy s náboženskou a světskou tematikou, lišící se od všeho, co vytvořil do té doby. Brzy nato se ale nepohodl s jedním řádovým spolubratrem, jejich hádka skončila šarvátkou a Caravaggio byl v říjnu 1608 opět uvězněn. Z vězení utekl, aniž by vyčkal soudního procesu. Posléze se mu podařilo z Malty odplout na Sicilii, kde se usadil nejprve v Syrakusách a pak v Messině. I zde maloval. Koncem roku 1609 odjel do Palerma a odtud pokračoval opět do Neapole. Doufal, že bude omilostněn a že se bude moci vrátit do Říma.  Příčina Caravaggiova úmrtí ani jeho přesné datum nejsou známy. Pravděpodobně 18. července 1610 bylo jeho mrtvé tělo nalezeno na pláži pod místní citadelou. Písemné prameny jsou natolik rozporuplné, že se nepodařilo objasnit, zda zemřel násilnou smrtí, otravou jedem nebo na neznámou horečku, jak napsaly soudobé římské noviny. Pohřben byl v kryptě místního kostela. Nedávné zkoumání za pomoci DNA potvrdilo, že předpokládané Caravaggiovy ostatky patří z 85 % skutečně tomuto malíři.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Caravaggio byl vášnivý člověk a stejně tak plné emocí jsou jeho obrazy. Dějiště náboženských událostí vrátil z nebe na zemi. Nelze ho jednoznačně přiřadit mezi manýristické nebo barokní malíře – maloval oběma způsoby. Jeho obraz \"Extáze sv. Františka\" z poloviny 90. let považují někteří historikové umění za začátek barokního malířství. Proslavil se kompozicí a realismem svých děl. Toho dosáhl díky geniální práci se světlem – stíny (proslulé \"chiaroscuro\") jeho dílům dodávaly zajímavou živost a napětí. Dalo by se říci, že tím předběhl svou dobu. Protože se jeho obrazy lišily od běžných děl té doby, byl Caravaggiův styl často považován za vulgární, zejména proto, že si za modely často volil různé lidi z ulice. Jeho obraz \"Smrt Panny Marie\" vyvolal (především ze strany katolické církve) menší skandál, protože jako model pro Pannu Marii mu seděla známá prostitutka.  Caravaggiovy obrazy jsou nejsilnější v zobrazování emocí a výrazu jejich aktérů. Mistrně dokázal vystihnout psychologickou povahu zobrazovaného děje. Dokázal se soustředit i na relativně podružné detaily svých obrazů. Problém mu ale dělalo zachycení pohybu. Některé jeho postavy jsou podivně strnulé. Také volba pozadí obrazů pro něj nebyla jednoduchá: ve většině případů to je nediferencovaná tmavá plocha.  Po příchodu do Říma získal Caravaggio zaměstnání v dílně Giuseppe Cesariho. Na jeho obrazy, dnes většinou ztracené, maloval detaily jako ovoce a květiny. Zde se rodil začátek jeho realistického stylu. Tematicky v jeho samostatných raných pracích převažovala žánrová malba, vznikající většinou na objednávku mecenášů. Do tohoto okruhu patří např. obrazy \"Hudebníci\" (1591/1592) nebo \"Věštkyně\" (1596/1597).  Za svého prvního neapolského pobytu vytvořil Caravaggio v roce 1607 obraz \"Bičování Krista\", který se stal zásadním pro vývoj naturalistického neapolského malířství. Poslední svá velká díla, plná dramatismu a napětí, namaloval na Sicílii a v Neapoli. Vůbec poslední obraz, \"Umučení svaté Uršuly\", dokončil krátce před odjezdem z Neapole.  Ačkoliv byly šerosvit a realistické zobrazování postav v severní Itálii známé už v 16. století, Caravaggio do těchto aspektů malby přinesl nové podněty a bezprostřednost. V Římě tím pomohl k přechodu od antiklasického manýrismu k ranému baroku. I když Caravaggio tvrdil, že jeho jedinou učitelkou byla příroda, evidentně nalezl poučení v pozdně renesanční italské malbě, zejména v Michelangelovi. Caravaggiův vliv na malířství 17. století byl značný. Ačkoliv odmítal mít žáky, naturalistický způsob malby založený na studiu jeho obrazů byl rozšířený nejen v Itálii.  Kladení do hrobu jeden z monumentálních Caravaggiových obrazů. Dílo pochází z kostela Chiesa Nuova v Římě, dnes Pinakotéka Vaticano. Skupina osob ukládajících Krista na kámen je přísně symetricky uspořádaná, kamenná deska úhlopříčně vyčnívá z hloubky obrazu. Ústředním motivem není samotné pomazání Krista a jeho pokládání do hrobu, ale žal Panny Marie, která oplakává mrtvého. Caravaggio se na tomto obraze vzdává klasického ideálu vznešeného, krásného a heroického obrazu člověka, jak byl zobrazován v umění renesance. Jeho postavy nevystupují jako sebevědomí hrdinové. Jsou skloněné, skrčené, ponížené. Na tomto díle můžeme obdivovat skvělé malířovo zachycení světla.  V říjnu 1969 vnikli dva zloději do kaple Svatého Vavřince v Palermu na Sicílii a vyjmuli malbu \"Narození Ježíše Krista\" z rámu. Obraz nebyl nikdy nalezen. V roce 2015 byl nahrazen kopií.", "section_level": 1}, {"title": "Caravaggio a Čechy.", "content": "Pravděpodobně ne více než dva Caravaggiovy obrazy se v minulosti ocitly na území Čech. Jedno malířovo dílo uvádí inventář Kunstkomory (sbírky) Rudolfa II. Když Habsburkové po třicetileté válce budovali na Pražském hradě novou obrazárnu, byl do ní zařazen i jeden Caravaggiův obraz. Jednalo se o starší verzi díla \"David s hlavou Goliášovou\" z let 1606–1607, která je dnes ve sbírkách Uměleckohistorického muzea ve Vídni.  Českým malířem, na kterého měl Caravaggio největší vliv, byl Karel Škréta. Během svých pobytů v Římě ve 30. letech 17. století měl možnost některé jeho obrazy poznat z vlastní zkušenosti. Poučení z Caravaggiovy tvorby do sebe Škréta vstřebal, ale bezprostřední vliv na něj měli spíše Caravaggiovi následovníci jako Simon Vouet nebo Guercino. Ale i některé další české nebo v Čechách působící Škrétovy současníky – nebo alespoň část jejich díla – lze zařadit do proudu nazývaného caravaggismus, pro který je charakteristické prudké střídání temnoty a světla. Jedním z nich je Jan Kašpar Hofstetter (1635–1691), činný na Malé Straně. V této souvislosti lze jmenovat i o generaci mladšího Rakušana Michaela Václava Halbaxe, působícího v letech 1685–1708 v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Caravaggio ve filmu.", "content": "Caravaggiovi bylo věnováno několik dokumentárních filmů a několik filmů hraných. V roce 1967 byl v Itálii natočen třídílný televizní seriál s Gianem Maria Volontèm v hlavní roli. Angličan Derek Jarman obsadil roku 1986 do titulní role svého životopisného filmu o Caravaggiovi Nigela Terryho. Televizní film s názvem Caravaggio v roce 2007 natočil Ital Angelo Longoni. Hlavní roli hrál Alessio Boni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Caravaggio (29. září 1571 Milán – 18. července 1610 Porto Ercole; vl. jménem Michelangelo Merisi) byl italský malíř působící v Římě, Neapoli, na Maltě a na Sicílii. Začal tvořit v duchu manýrismu, později měl velký vliv na formování barokního stylu. Caravaggio je jedním z hlavních představitelů tenebrismu a naturalismu v malířství 17. století. Jeho přínos spočíval ve větší realističnosti zobrazovaných mytologických a biblických postav, jejichž předobrazem byli prostí lidé jeho doby.", "tgt_summary": "米开朗基罗·梅里西·达·卡拉瓦乔(,1571年-9月29日-1610年-7月18日),意大利画家,1593年到1610年间活跃于罗马、那不勒斯、马耳他和西西里。他通常被认为属于巴洛克画派,对巴洛克画派的形成有重要影响。", "id": 2539282}
{"src_title": "Nitrox", "tgt_title": "高氧气体", "src_document": [{"title": "Princip fungování směsi.", "content": "Při potápění do hloubek vzrůstá okolní tlak vody, a zároveň s ním parciální tlak vdechovaného plynu. Nitrox snižuje nasycení potápěčova těla dusíkem. Zvýšení parciálního tlaku dusíku je pak menší, tj. potápěč může zůstat v určité hloubce déle než se vzduchem, aniž by musel absolvovat dekompresní zastávky.  Zvýšení parciálních tlaků se týká všech plynů v dýchací směsi, tj. i kyslíku. Kyslík ale při určitém parciálním tlaku začíná být pro člověka toxický. Čím více kyslíku je v dýchací směsi obsaženo, tím dříve je směs toxická. Maximální parciální tlak kyslíku používaný při rekreačním potápění je 160 kPa (1,6 bar). Na základě toho se stanovuje maximální operační hloubka.Pro potápění s Nitroxem je zapotřebí speciální kurz, který potápěči rozšiřuje jeho stávající kvalifikaci.", "section_level": 1}, {"title": "Označení Nitroxu.", "content": "Nitrox se až na malé výjimky označuje jako EANx. EAN je anglická zkratka pro vzduch obohacený o kyslík (Enriched Air Nitrox) a za x se dosazuje procentuální zastoupení kyslíku. Tedy například EAN50 je nitrox s 50% kyslíku a 50%dusíku. Výcviková společnost ANDI (American Nitrox Divers International) používá pro Nitrox označení \"SafeAir\", toto označení nitroxu však přísluší pouze směsím připraveným podle vysokých standardů ANDI a ve schváleném středisku ANDI (ANDI facility).", "section_level": 1}, {"title": "Standardizované směsi.", "content": "Pro běžné potápění se nejčastěji používají tyto plyny:  Pro akcelerovanou dekompresi se standardně používá EAN50. V případě náročnější dekomprese se doplňuje čistým kyslíkem.", "section_level": 1}, {"title": "Rizika používání Nitroxových směsí.", "content": "Zvýšené množství kyslíku má kromě výše zmíněné kyslíkové toxicity ještě jednu podstatnou nevýhodu. Tou je vysoká reaktivnost kyslíku s organickými tuky jež vyvolává prudké hoření až výbuch. Potápěčská výstroj přicházející do styku s nitroxovými směsmi o větším obsahu kyslíku než 40% (lahve, plicní automatika) tedy musí být kyslíkově kompatibilní a dokonale odmaštěna. Lahve plněné parciální metodou musejí být kyslíkově čisté i v případě, že výsledná směs obsahuje méně než 40% kyslíku.  Taková výstroj musí být nezaměnitelně označena, aby nedošlo k její kontaminaci např. silikonovými tuky, které se běžně používají k lubrikaci ostatní potápěčské techniky. Standardně se nitroxová výstroj označuje kombinací žluté a zelené barvy s nápisem NITROX a popisem směsi u hrdla lahve.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nitrox je jakákoliv směs plynů kyslíku a dusíku, včetně vzduchu (78% dusík, 21% kyslík, 1% zbytkové plyny). Při potápění se nicméně za Nitrox považuje směs, ve které obsah kyslíku přesahuje 21%, a to na úkor dusíku.", "tgt_summary": "高氧(Nitrox,亦称Enriched Air),是指以空气为基础、氧浓度高于21%的潜水用呼吸气体。借由把气瓶中的氧浓度增加、氮浓度减少,潜水员会减少吸入体内的氮气,从而在同样的潜水深度时可以延长其免减压极限。", "id": 449906}
{"src_title": "Nová Kaledonie", "tgt_title": "新喀里多尼亞", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Novou Kaledonii tvoří skupina ostrovů v jihovýchodní Melanésii. S rozlohou 18 576 km2 je 4,2× menší než Česká republika. Hlavní ostrov Nová Kaledonie, nazývaný také \"Grande Terre\", zaujímá 90 % rozlohy země a leží 1 270 km severovýchodně od pobřeží Austrálie. Mezi další ostrovy a souostroví patří:", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí je tropické s ročním úhrnem srážek cca 2 000 mm v nižších polohách, na horách 2 000 až 4 000 mm. Hojnější srážky jsou od prosince do dubna. Průměrné teploty se pohybují mezi 18 a 23 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Původní obyvatelstvo ostrovů tvořili Melanésané. Ostrov Nová Kaledonie objevil v roce 1774 při své druhé plavbě James Cook. Ostrov pojmenoval podle starého latinského označení severní části Velké Británie, tj. Kaledonie. V roce 1853 ostrov na přímý rozkaz císaře Napoleona III anektovala francouzská armáda a rok později bylo založeno pozdější hlavní město Port-de-France (dnešní Nouméa). Francouzi začali využívat území jako trestaneckou kolonii a do roku 1897 sem bylo posláno na 22 000 trestanců. Mnozí z nich byli bývalí komunardi, kteří byli zatčeni po porážce Pařížské komuny (mezi nejznámější vězně patřili Victor Henri Rochefort či Louise Michelová). V roce 1864 byl na ostrově objeven nikl a to zapříčinilo příliv pracovní síly z okolních francouzských kolonií. Přistěhovalci přinesli s sebou i nemoci jako spalničky či neštovice, které zapříčinily úmrtí téměř poloviny původního obyvatelstva ostrova.  Po porážce Francie nacistickým Německem v roce 1940 se místní úřady přihlásily ke Svobodné Francii a od roku 1942 sloužil ostrov jako významná základna Spojenců. Od roku 1946 se stala Nová Kaledonie francouzským zámořským územím a v roce 1953 bylo všem místním obyvatelům nehledě na původ přiděleno francouzské občanství. Rostoucí produkce niklu lákala na ostrov stále více Evropanů a Polynésanů, takže se původní Melanésané stali menšinou.  V září 1987 proběhlo na ostrově referendum o případné nezávislosti Nové Kaledonie, na referendum byl ale odmítnut přístup pozorovatelům OSN. Hlavní politické strany bojující za nezávislost proto referendum bojkotovaly, a tak skončilo výsledkem 98,3 % pro setrvání pod francouzskou správou. V dubnu 1988 napětí kumulovalo únosem 34 místních francouzských policistů a vojáků. Únosci požadovali dialog s francouzskou vládou o nezávislosti ostrova. Francie označila únosce za teroristy a poslala speciální jednotky osvobodit unesené. Výsledkem bylo 19 mrtvých únosců a 2 mrtví na straně zásahových jednotek.  Situace se uklidnila až po podepsání Matignonské smlouvy v červnu 1988, která byla kompromisem mezi francouzskými loajalisty a separatisty a odložila otázku nezávislosti na přesně 10 let. Ostrov získal značnou autonomii. V roce 1998 byla oběma stranami podepsána Nouméaská smlouva, která určila přechodné období vedoucí k nezávislosti na 20 let. Smlouva byla schválena místním obyvatelstvem v referendu téhož roku (71,9 % oprávněných voličů volilo pro schválení smlouvy). V dalším referendu o nezávislosti 4. listopadu 2018 se voliči vyslovili pro zachování dosavadního stavu.  Vláda Nové Kaledonie v roce 2010 schválila tzv. kanackou vlajku jako oficiální vlajku země. Ostrov je tak jedním z mála území na světě, které má dvě oficiální vlajky.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V r. 2012 původní melanéští Kanakové tvořili 45 % (a na podzim 2018 pouze 39 % obyvatel), Francouzi necelých 35 % (novokaledonští Francouzi mluví většinou vedle francouzštiny též jazykem \"bichelamar\", tj. francouzským pidginem, metropolitní – ti z Francie – francouzsky). Polynésané z Wallisu a Futuny 12 %, Tahiťané a další Polynésané z Francouzské Polynésie 4,5 %, dále Vietnamci a též Indonésané (hlavně Jávánci) – tvořící muslimskou minoritu (muslimové celkem 4,5-5 %). Většina : 59 % obyvatel jsou římští katolíci, 17 % protestanti a dále ostatní křesťané. Mezi domorodými Kanaky okrajově přežívají zbytky původních domorodých kultů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nová Kaledonie (francouzsky: \"Nouvelle-Calédonie\") je francouzské zámořské území v Tichém oceánu. Má rozlohu 18 576 km2 a v roce 2014 zde žilo přes 268 000 obyvatel. Správní středisko je Nouméa. Oficiálním jazykem je francouzština, ale široce se využívá melanéština a některá polynéská nářečí. Na ostrovech probíhá těžba niklu.", "tgt_summary": "新喀里多尼亚(),位于南回归线附近,是法国在大洋洲西南部的一个特殊地位海外集体。该地区整体主要由新喀里多尼亚岛和洛亚蒂群岛组成。作为法国的海外属地之一,除官方语言法语以外,美拉尼西亚语和波利尼西亚语亦通用于此。", "id": 509070}
{"src_title": "Pepi II.", "tgt_title": "佩皮二世", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "V období nezletilého faraona se ujala vlády jeho matka jako regentka, která asi 10-15 let formoval a řídila vládu říše a do jisté míry i významně ovlivnila následující dlouhou vládu dospělého faraona. Zformovala se pevná struktura úřednické vrstvy vezírů, guvernérů jednotlivých nomů a vrstvy chrámových kněží. Doba byla značně neklidná a zejména na hranicích říše. V počátku vlády proběhly války mezi Egyptem a Núbijci, kteří sídlili jižně od egyptských hranic, a Libyjci, kteří sídlili na západě. Král neměl téměř žádnou autoritu. Vojevůdci si v podstatě dělali, co chtěli. Správci jednotlivých krajů (nomů), ze kterých byl Egypt složen, nomarchové, vystupovali čím dál tím více samostatněji. Nicméně pokračovaly obchodní vazby na tradiční země Byblos (v dnešním Libanonu), a Sýrii na sinajském poloostrově, upevněné jeho předchůdci k využívání těžby nerostů (tyrkys, měděná ruda a jiné), a to zejména na sinajském poloostrově. V pozdním období vlády Pepiho II. se vnitřní zdroje říše vyčerpávaly jednak četnými vojenskými expedice do Nubie, výběr daní z nomů byl nomarchy do centra opomíjen, král uděloval četné výsady velkým chrámům v Koptu a Abydu. Jsou též indicie, že v té době často klesala intenzita nilských záplav s důsledkem na nízké výnosy pěstovaných plodin a celkové zdroje ze zemědělství poklesly, ekonomika zeslábla a země postupně zchudla. Když Pepi II. ve věku asi ~71 let zemřel, zanechal po sobě zemi v naprostém rozkladu, jeho nástupcům se nepovedlo udržet celou zemi pohromadě. Skončilo období rozvoje a blahobytu nazývané Stará říše a nastalo první přechodné období.. Nástupci Pepiho Merenreovi II. se kolaps společnosti nepodařilo zbrzdit.", "section_level": 1}, {"title": "Významní hodnostáři Pepiho II..", "content": "Khuy byl nomarchou a otcem sester Ankhnesmery-Ré I. a II., které se staly ženami Pepiho I.. Jeho syn Džau byl poradcem jak Pepiho I. tak i Pepiho II. <br> Sabni princ a vezír v provincii Asuán s titulem \"“dozorce jižních zemí”\" byl též dědičným prince Elefantiny a se svým otcem princem Mehuorganizaci výroby a transport dvou obelisků do Heliopolisu. Sebni společně s Heqaibem - Pepinakhtem, nomarchou 1. nomu Horního Egypta, organizovali trestnou výpravu do Nubie (dnešní Súdán). Sebniho otec Mehu (vezír již v 5.dynastii) během výpravy zemřel. Oba pak byli pohřbeni v lokalitě Qubbet el-Hawwa v nekropoli na západním břehu Nilu poblíž Asuánu.", "section_level": 1}, {"title": "Královy manželky.", "content": "Pepi II. měl celkem pět manželek. Pyramidy tří z nich stály poblíž hrobky samotného faraona. Největší z nich měla rozměry základny 45×45 metrů, patří hlavní královně, která se jmenovala Neit. Zbylé pyramidy patří Vedžepten (Udjebtun) a Iput II.. Královna Anchesenpepi IV. (Anchesenpjopeji) byla pohřbena v obyčejné hrobce pro vysoké hodnostáře.", "section_level": 1}, {"title": "Králova hrobka.", "content": "Pepi II. si nechal postavit pyramidu v blízkosti hrobky Šepseskafa, posledního faraona 4.dynastie. Základna jeho pyramidy měla rozměry 78,6×78,6 m a byla vysoká 52,1 m. Sklon stěn byl 53°13'. Byla vybudována z kamenných kvádrů a obložena bílými bloky z vápence. Vchod do hrobky se nacházel na severní straně, jak bylo obvyklé. Strop vnitřních prostor se honosil motivy hvězd podobně jak v hrobkách faraonů 5. dynastie Tetiho a zejména Venise. Stěny podzemních komor byly vyzdobeny hieroglyfickými texty. Jsou v nich zapsány různé zaříkávaní formule a modlitby, které měly mrtvému zabezpečit cestu k bohům a věčnému životu na onom světě. Nápisy v podzemní komoře této pyramidy se shodují s Texty pyramid, ale jsou ze všech nejdelší a v nejvybranějším stylu. Za jeho vlády se Texty pyramid poprvé objevují také v pyramidových komplexech královen, například u Neity a Anchesenpepi II., zatímco předtím byly vyhrazeny pouze faraonům. Dochoval se panovníkův prázdný sarkofág, hrobka byla vykradena již ve starověku. Nicméně ve srovnání s předchozími, zejména Venise je Pepiho hrobka skromněji vybavená dekoracemi, takže se uvažuje o poklesu peosperity a vzrůstající chudobě říše. Pyramida Pepiho II. je jedinou ze 6. dynastie, u níž se zachovaly zbytky zádušního chrámu, který stál na východ od pyramidy, byl tvořen dvěma částmi, jedna byla určena kněžím, druhá veřejnosti. Jejich stěny byly původně bohatě vyzdobeny malovanými reliéfy s náboženskými, válečnými a loveckými motivy. Údolní chrám taktéž tvořily dvě části a dvě přístavní rampy. Chrámy spojovala zastřešená sluneční cesta. Severozápadně a jihovýchodně od celého komplexu se nacházely hrobky faraonových manželek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pepi II., též Pjopije II., byl egyptským faraonem 6. dynastie, vládl přibližně v letech 2216–2153 př.Kr. Byl synem faraona Pepiho I., jeho matkou byla Anchesenmerire II.. Po náhlém úmrtí svého nevlastního bratra Merenrea I. nastoupil na trůn ve věku asi šest let. Vlády se proto ujala jeho matka jako regentka spolu se svým bratrem nomarchou Džauem z Abydu. Vláda Pepiho II. trvala rekordních ~64 let.", "tgt_summary": "佩皮二世(Pepy II)(前2284年-前2184年),埃及第六王朝法老(公元前2278年—公元前2184年在位),据记载其在位长达94年,是世界历史上在位时间最长的君主。", "id": 467216}
{"src_title": "James Hetfield", "tgt_title": "詹姆斯·海特菲尔德", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se 3. srpna 1963 v losangeleském Downey v Kalifornii. Jeho matkou byla operní pěvkyně Cynthia Bassett (rozená Nourse) a otcem řidič kamionu Virgil Lee Hetfield. Rozvedli se v roce 1976. Má dva starší nevlastní bratry z matčina prvního manželství a mladší sestru. Jeho rodiče byli stoupenci nauky o léčení nemocí křesťanskou vírou. Cynthia zemřela na rakovinu, když bylo Hetfieldovi 16 let. James se učil hrát na klavír, poté vyzkoušel bubny svého bratra Davida. Ve čtrnácti letech přešel na kytaru.<ref name=\"Rock & Pop 08/18\"></ref>", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Před Metallicou hrál v kapelách Obsession, Phantom Lord a Leather Charm. V poslední jmenované napsal píseň „Hit The Lights“, která se objevila na kompilaci \"Metal Massacre\" z roku 1982 od vydavatelství Metal Blade Records. Na tomto albu již byla pod autorstvím Metallicy. Na střední škole se seznámil s Ronem McGovneym, který se pak stal prvním baskytaristou Metallicy. Později se James seznámil s bubeníkem Larsem Ulrichem skrze inzerát v novinách \"The Recycler\". V této sestavě založili Metallicu.  Hetfield je hlavní textař kapely, je podepsán na každé písni, všechny texty psal on (vyjma mluveného slova v „To Live Is To Die“, na které se podílel Cliff Burton). Na prvních pěti albech hrál James jenom doprovodné kytary, Kirk Hammett nahrával sóla. Ale od alba \"Load\" začali nahrávat doprovodné kytary oba; Hetfield má levý kanál, Hammet pravý.  Na \"Černém albu\" se objevila píseň „Nothing Else Matters“, kterou složil Hetfield pro svoji manželku a nechtěl tuto píseň dát kapele k dispozici. Prý je moc osobní. Zlom přišel, když tuto píseň poprvé slyšel Lars Ulrich, který Jamesovi vymluvil úmysl držet píseň v soukromí, aniž by ji kdokoliv znal.  Metallica se 17. července 1992 vydala na turné s Guns N' Roses. Při koncertě v Montrealu 8. srpna ohňostroj vybuchl v nepravou chvíli a silně popálil Hetfielda na tváři, rukách i nohách. Metallica tak zrušila několik vystoupení a po zbytek turné Hetfield jenom zpíval; znovu za něj zaskočil John Marshall, tak jako dříve, když měl Hetfield několikrát zlomenou ruku.  Během nahrávání alba \"St. Anger\" v letech 2002–2003 Hetfield podstoupil sedmiměsíční protialkoholní léčbu. Což zachycuje i dokument \"Some Kind of Monster\".<ref name=\"Spark 12/16\"></ref>", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Hetfield v mládí rád jezdil na skateboardu, kvůli čemuž měl mnohokrát zlomenou ruku a nemohl hrát na kytaru, proto ho na koncertech zastupovali jiní kytaristé. Později mu management zakázal jezdit na skateboardu během turné. Má taky mnoho tetování: čtyři hrací karty – eso, devítka, šestka a trojka (1963), plameny, které připomínají událost z 8. srpna 1992, kde byl Hetfield popálen vinou chybného výbuchu ohňostroje, latinské heslo Carpe Diem Baby (chytni den dítě, píseň z alba \"ReLoad\"), jména svých dětí a symbol kříže na jejich ochranu, na rukou písmeno F (Francesca), M převzaté z loga Metallicy a noty k písni „Orion“, která zazněla na Burtonově pohřbu. Od roku 1997 je ženatý s Francescou Tomasi, se kterou má tři děti: dceru Cali Tee (* 11. 7. 1998), syna Castora Virgila (* 18. 5. 2000) a zatím nejmladší dceru Marcellu Francescu (* 17. 1. 2002).  Hetfield je vášnivým sběratelem amerických automobilů, vlastní například Ford T Bucket z roku 1927, Auburn Speedster z roku 1936, Lincoln-Zephyr „Voodoo Priest“ 1937, Oldsmobile 88 z roku 1952, Packard „Aquarius“ 1948, Buick Skylark „Skyscraper“ 1953, Ford F100 z roku 1956 nebo Tesla Model S.  V roce 2013 s Robertem Trujillem napsali scénář ke krátkému animovanému filmu \"'tallica Parking Lot\", ve kterém se objevili spoluhráči z Metallicy, Lemmy nebo tvůrci Městečka South Park Trey Parker a Matt Stone. Společně s Larsem Ulrichem namluvil draky v disneyovce \"Dave the Barbarian\" (díl „Here There Be Dragons“) a jako celá kapela se objevili v \"Simpsonech\" (díl „Žabař, kuchař, manželka a její Homer“). Svým hlasem taky přispěl kresleným seriálům \"Metalocalypse\" a \"Skylanders Academy\" (postava Wolfganga). Postava Jamese Hetfielda se vyskytuje i ve hře \"Tony Hawk's Pro Skater HD\".", "section_level": 1}], "src_summary": "James Alan Hetfield (* 3. srpna 1963 Downey, Kalifornie) je americký kytarista, zpěvák a jeden ze zakládajících členů thrashmetalové kapely Metallica. Hetfield uvádí, že největší vliv na něho měly kapely jako Aerosmith, Black Sabbath, Led Zeppelin, Queen, AC/DC, Judas Priest nebo Deep Purple. Několikrát se léčil kvůli problémům s alkoholem.", "tgt_summary": "詹姆斯·阿兰·海特菲尔德(英语:James Alan Hetfield,1963年8月3日-),是美国重金属乐队金属乐队的主音歌手、节奏吉他手和创立者之一。", "id": 3017420}
{"src_title": "Šápúr II.", "tgt_title": "沙普尔二世", "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "Po smrti Šápúrova otce Hormizda II. došlo v perské říši ke zmatkům. Velmoži nejprve svrhli a zavraždili nejstaršího Hormizdova syna Ádhar Narséa (vládl krátce roku 309), dalšího ze synů oslepili a třetího, Hormizda, uvrhli do vězení (tomu se po třinácti letech podařilo uprchnout k Římanům). Trůn byl vyhrazen pro ještě nenarozené dítě jedné z manželek Hormizda II., židovky Ifry Hormizd. Podle tradice připevnili dvořané korunu na břicho těhotné matky a ihned po narození se Šápúr stal automaticky perským králem – asi jediným panovníkem v dějinách, jenž byl „korunován“ již před svým zrodem. Vládní záležitosti vedla zpočátku královna-matka a její druhý muž Bahrám Kušánský spolu s perskými velmoži. V šestnácti letech byl pak Šápúr – zřejmě u příležitosti stoletého trvání sásánovské monarchie – slavnostně nastolen na trůn; o jeho dětství jinak chybí jakékoli doklady.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženská politika.", "content": "Za Šápúrovy vlády se stal zarathuštrismus de facto státním náboženstvím a byla dokončena kodifikace Avesty, sbírky zarathuštrovských liturgických a posvátných textů. V reakci na christianizaci římské říše za Konstantina Velikého zahájil král koncem třicátých let perzekuci křesťanů, v níž pokračoval ještě jeho nástupce Ardašír II. Na křesťany se pohlíželo jako na exponenty římské politiky, neboť římští panovníci se sami chápali jako hlavy všech svých souvěrců. Při pronásledování zahynuly četné prominentní osobnosti, včetně hlavy perských křesťanů, seleukijského biskupa Šimona bar Sabbá’é. Že tato opatření byla motivována čistě politicky, ukazuje i fakt, že židé nijak diskriminováni nebyli.", "section_level": 1}, {"title": "Šápúrovy války.", "content": "Šápúr II. si získal první vojenské ostruhy při výpravách proti Arabům, kteří ve třicátých letech ohrožovali mezopotámské pohraničí říše. Už tehdy se projevilo nejen jeho mimořádné velitelské nadání, ale i jeho nemilosrdnost – poraženým nájezdníkům dával prý provrtávat lopatky, což mu vyneslo v arabské tradici přídomek \"Dhu-’l-aktáf\", Pán plecí. Renomé úspěšného vojevůdce si však Šápúr vysloužil až jinými vojenskými akcemi – válkami s římskou říší.  Od uzavření míru mezi císařem Diocletianem a králem Narsé (297/298) vládl na římsko-perské hranici klid – Sásánovci i Římané byli příliš zaměstnáni svými vnitřními problémy, než aby mysleli na vojenské akce. Protože však ustanovení mírové smlouvy byla značně nevýhodná pro perskou stranu (důsledek Narséovy porážky), bylo jen otázkou času, kdy se Peršané pokusí o odvetu. Králové Hormizd II. a Ádhar Narsé panovali příliš krátce, aby na ni mohli pomýšlet, a za Šápúra II. dlouho řídili stát poručníci – teprve ve třicátých letech bylo proto možné zahájit ofenzivní politiku vůči Římu. Roku 337 porušil Šápúr jednostranně mír a zahájil konflikt trvající 26 let (337–363). O těchto bojích je k dispozici relativně dost zpráv, především z pera římského historika Ammiana Marcellina, který se válek přímo zúčastnil jako důstojník, ale i z kroniky Zosimovy a Sozomenovy či z pramenů východních (arabských a perských).  Šápúrovi se po smrti Konstantina Velikého podařilo nejprve anektovat Arménii, ztracenou pro Peršany asi již v dobách Bahráma II. Brzy nato se král se střídavým štěstím pokoušel dobýt strategicky významné římské opěrné body v Mezopotámii – Singaru, Nisibis (toto město třikrát marně obléhal) a Amidu (zde utrpěl kolem roku 344 porážku).  Ačkoli Constantius II., prostřední syn Konstantina Velikého a od roku 337 vládce východní části impéria, musel strpět řadu porážek, nedosáhl Šápúr II. větších územních zisků. Jeho vojenská síla zjevně nedostačovala k tomu, aby dobyté kraje natrvalo udržel ve své moci. Boje byly přerušeny roku 350, kdy do východních krajů sásánovské říše vpadly nomádské kmeny, z nichž jmenovitě známe Chionity. Teprve když bylo toto nebezpečí zažehnáno, mohl se Šápúr opět zabývat situací na západní hranici. Chionitský král Grumbatés se stal mezitím jeho spojencem.  Constantius a Šápúr spolu zpočátku vyjednávali o míru, rozhovory však uvázly na mrtvém bodě a brzy nato byly obnoveny bojové operace. Roku 359 přitáhl perský král k pevnosti Amida, o níž se zápasilo již ve čtyřicátých letech, a po třiasedmdesátidenním obléhání se mu ji podařilo dobýt. Následně padla Singara a další římské kastely na pomezí, avšak Constantius se chytře vyhýbal rozhodnému střetnutí – to nakonec Šápúra přimělo ofenzivu zastavit (zřejmě jej ovlivnily i nepříznivé věštby).  V roce 363 vpadl Constantiův nástupce Julianus Apostata se silným vojskem do Mezopotámie a pronikl až k hradbám sásánovského hlavního města Ktésifóntu, ležícího jižně od dnešního Bagdádu. Tentokrát se rozhodnému střetnutí vyhýbal Šápúr a Římané tak udeřili do prázdna. Julianus musel brzy nastoupit zpáteční pochod, v jehož průběhu byl v bezvýznamné šarvátce zabit. Jeho nástupce Jovianus neviděl jinou možnost než s Peršany uzavřít mír, jinak hrozilo, že se zaplete do pozičních bojů na cizím území. Mírová smlouva byla pro Šápúra velmi výhodná – Římané mu museli odstoupit všechny državy, jež kdysi dobyl Diocletianus, a zavázat se, že nebudou podporovat Arménii. Porážka krále Narséa byla v perských očích odčiněna.", "section_level": 1}, {"title": "Arménské záležitosti.", "content": "Arménii, od počátku 4. století christianizovanou, obsadil Šápúr II. již roku 338 a později uvěznil krále Aršaka II. v Chúzistánu. Jeho snaha zavést v zemi zarathuštrismus ztroskotala na odporu arménských velmožů, tajně podporovaných z Říma, kteří na trůn dosadili Aršakova syna Pápa. Tváří v tvář hrozícímu konfliktu však Jovianův nástupce na Východě, císař Valens, přestal Arménům poskytovat pomoc a dal Pápa, který uprchl na římské území, roku 374 zavraždit. V roce 377 došlo k faktickému rozdělení Arménie na menší římskou a větší perskou část.", "section_level": 1}, {"title": "Zlatý věk.", "content": "Vládu Šápúra II. považují Íránci za zlatý věk. Na konci panování tohoto krále se perská říše rozkládala od hranic Číny až po pohoří Kavkaz. Šápúr obnovil starobylé město Susy a několik dalších měst, mezi nimi i Níšápúr, založil. Jeho stát získal ve 4. století takovou vážnost, že z ní Peršané těžili ještě ve století následujícím.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šápúr II. (309 – 379, Bíšápúr, Írán) byl perský velkokrál z rodu Sásánovců vládnoucí v letech 309–379. Jeho otcem byl král Hormizd II. (vládl 302–309), matkou jedna z královských konkubín. Doba Šápúrova panování se vyznačovala řadou úspěchů ve válkách s římskou říší a etniky na východě, ale také vnitřním neklidem, vyvolaným téměř čtyřicetiletým pronásledováním křesťanů.", "tgt_summary": "沙普尔二世 Shapur II(309年—379年)伊朗萨珊王朝国王(309年—379年在位)。他是那个时代最杰出的政治家和军事家之一,与、库斯老一世并列为萨珊最伟大的三位贤君,但总体略逊于库斯老的文治武功。", "id": 2196643}
{"src_title": "Podnikatel", "tgt_title": "企业家", "src_document": [{"title": "Podnikatel podle českého práva.", "content": "Podnikatel je v České republice definován v § 420 a 421 občanského zákoníku. Obecné materiální vymezení vychází z jeho podnikatelské činnosti – za podnikatele se považuje fyzická nebo právnická osoba, tuzemská i zahraniční, která na svůj vlastní účet a odpovědnost samostatně vykonává výdělečnou činnost živnostenským nebo podobným způsobem, a to se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Při styku se spotřebiteli se pro účely jejich ochrany navíc za podnikatele pokládá každý, kdo se spotřebitelem uzavře smlouvu vztahující se k jeho obchodní, výrobní nebo podobné činnosti či při samostatném výkonu svého povolání (tzv. svobodná povolání), nebo také ten, kdo pouze jedná jménem či na účet vlastního podnikatele.  Bez ohledu na charakter činnosti je ale ze zákona podnikatelem každý, kdo je zapsán v obchodním rejstříku (jde o tzv. formální vymezení podnikatele). Jestliže v obchodním rejstříku určitá osoba zapsána není, nicméně má k podnikání živnostenské nebo jiné podobné oprávnění, nastupuje vyvratitelná právní domněnka, že je také podnikatelem.  Podnikatelé zapsaní v obchodním rejstříku jednají pod svou obchodní firmou, ostatní pod svým vlastním jménem, ke kterému mohou připojit odlišující dodatky. Na všech obchodních listinách musí každý podnikatel kromě údaje o zápisu v obchodním či jiném rejstříku uvádět své jméno a také sídlo, jenž vyplývá z veřejného rejstříku, resp. je dáno jeho hlavním obchodním závodem či bydlištěm ().  Nejedná-li podnikatel, který je fyzickou osobou sám, může za sebe nechat jednat svého zástupce. Naproti tomu právnická osoba nikdy nejedná sama, vždy je zastoupena, přímo ze zákona především svým statutárním orgánem. Dalšími zákonnými zástupci podnikatele jsou např. jeho zaměstnanci v rozsahu svých oprávnění, příp. ti, kteří byli při vedení obchodního závodu pověřeni určitou činností. Mimo to se může podnikatel nechat zastoupit smluvně, např. na základě udělené prokury. Překročí-li ale kterýkoli z jeho zástupců své zástupčí oprávnění, je podnikatel obvykle jakožto obchodní profesionál jeho jednáním zavázán, ledaže třetí osoba o tomto překročení věděla nebo alespoň musela vědět ().", "section_level": 1}], "src_summary": "Podnikatel je fyzická nebo právnická osoba, která se věnuje podnikání, tedy soustavné a samostatné činnosti prováděné za účelem zisku. Nezáleží přitom na objemu podnikatelských aktivit, může tedy jít jak o velikou akciovou společnost, tak i malého živnostníka.", "tgt_summary": "企业家(法语、英语 Entrepreneur,德语 Unternehmer)是自己创立并运营企业的人。", "id": 3045999}
{"src_title": "Staroměstská mostecká věž", "tgt_title": "老城桥塔", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Věž byla dostavěna pravděpodobně v 70. – 80. letech 14. století. Za ideového tvůrce ikonografického a heraldického programu výzdoby je shodně považován sám císař Karel IV. Za autora veškeré sochařské a kamenické výzdoby věže literatura považuje architekta a stavitele mostu Petra Parléře a jeho huť.  Značné škody výzdoba utrpěla na konci třicetileté války při obléhání Prahy v roce 1648, kdy její západní část ostřelovalo švédské vojsko, které se neúspěšně pokoušelo probít z Pražského hradu do Starého Města. K této fázi poškození však neexistuje žádná dokumentace. Povšechný pohled poskytuje rytina na tzv. Sadelerově prospektu Prahy. Věž byla poškozena i později, během revolučních bouří roku 1848, a tak musela především v 60. letech 19. století, ale i v letech 1874 až 1878 projít velkou rekonstrukcí pod vedením českého architekta Josefa Mockera.  V roce 1972 bylo šest velkých gotických pískovcových soch (Karel IV., Václav IV., sv. Vít, Vojtěch a Zikmund, lev) a 2 menší (znakové štíty s korunou) ze Staroměstské mostecké věže pro špatný stav sneseno a nahrazeno betonovými kopiemi z dílny kolektivu restaurátora Joži Antka. Originály byly umístěny v expozici Národní galerie v Jiřském klášteře, odkud se po její úpravě roku 1978 přestěhovaly do lapidária Národního muzea. Na věži sloužily betonové repliky až do podzimu roku 2006, kdy je nahradily pískovcové kopie, tesané přesně podle originálů kolektivem restaurátorů pod vedením Tomáše Rafla. Originální Parléřovy sochy sv. Zikmunda a sv. Vojtěcha reprezentovaly české gotické umění na velkých reprezentativních výstavách v Metropolitním muzeu umění v New Yorku roku 2005 a v Obrazárně Pražského hradu roku 2006.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Věž nad prvním mostním pilířem Karlova mostu má tvar třípatrového hranolu s cimbuřím a vysokou stanovou střechou pokrytou břidlicí. Na jižní straně se nachází hranolovitý přístavek se schodištěm a vlastní střechou, kudy vede vstup do vyšších pater věže.  Na ochoz věže se dostaneme po 138 schodech. Výška věže činí 47 metrů nad rovinou mostu, nad hladinou Vltavy je to 57 metrů. Nárožní věžičky se nacházejí ve výšce 64 metrů.  Samotná věž je postavená z pískovcových kvádrů a její střecha je pokryta břidlicovými pláty. Věž je prolomena typickým gotickým lomeným obloukem brány, kterou bylo možné v minulosti uzavírat. Průjezd věže je zaklenut unikátní parléřovskou klenbou s trojpaprsky a korunou namísto svorníku.", "section_level": 1}, {"title": "Výzdoba.", "content": "Sochařská výzdoba se dochovala zejména na východní stěně do Křižovnického náměstí. Drobné plastiky se dochovaly i na západní stěně, jejíž původní výzdoba byla zničena švédským kanónem při dobývání Starého Města roku 1648, což připomíná zlacená pamětní deska se znakem Starého Města a textem Jaroslava Schallera.  Plastická výzdoba východní stěny věže je rozčleněna do tří pater. V nejnižší části se kolem oblouku brány dochovaly drobné konzolové plastiky. Nad nimi se nachází znaky historických zemí, kterým vládli panovníci lucemburské dynastie v době postavení věže a také původní městský znak Starého Města pražského. Prvnímu patru nad průjezdem dominuje trojice gotických soch znázorňujících zleva císaře Karla IV., svatého Víta na plastice mostu a římského krále Václava IV. Nad touto trojicí je erb se svatováclavskou orlicí. Druhé patro zdobí sochy sv. Zikmunda a sv. Vojtěcha, pod jejichž nohama shlíží z věže velká plastika lva. Střecha, jež je v současné době břidlicová, byla původně celá pokryta leštěným zlatým plechem, stejně jako byly zlatem pokryty části soch postav, zejména jejich pláště, účelem bylo vyvolat dojem již na dálku, což bylo pro pražskou politiku Karla IV. typické, nechal podobně zlatým plechem pokrýt střechu katedrály.  Interiéry schodiště prodělaly v průběhu staletí časté změny. Jejich současná podoba je výsledkem rekonstrukce, provedené v 19. století Josefem Mockerem. Z té doby pocházejí novogotické trámové stropy z prvního i druhého patra. V horním poschodí je tento strop ještě doplněn znaky Zemí koruny české a pražských měst.  Na vrcholu schodiště na ochozu věže je umístěna jedna z nejzáhadnějších gotických soch v Praze, lidově nazývaná „\"Klíčník\"“ nebo „\"Věžník\"“, kterou nechal postavit Václav IV.  V letech 1877 a 1878 zrestauroval a domaloval v průjezdu brány původní gotické malby malíř Petr Maixner.  V 50. letech 20. století byla na východní straně věže osazena vitrážová okna s motivem svatováclavského ledňáčka dle návrhu malíře Jiřího Binka.", "section_level": 2}, {"title": "Symbolika.", "content": "Symboliku sochařské a kamenické výzdoby Staroměstské mostecké věže lze, podobně jako u dalších gotických staveb, interpretovat z několika různých pohledů, které se vzájemně prolínají. Impozantní stavba a její bohaté zdobení nepochybně sloužila k manifestaci panovnické moci a plnila roli triumfálního oblouku císaře Karla IV. a jeho následníka Václava IV. Plastiky, počty a umístění jednotlivých zdobných prvků fasády věže ovšem mají také jistý kosmologický a astrologický význam odpovídající době jejich vzniku.  Důkladné propojení místa stavby s plánem a polohou celého města dokládá i známé „\"slunovratové mysterium\". Každoročně o letním slunovratu v poledne vrhá plastika lva po velmi krátkou dobu stín na erb se svatováclavskou orlicí. K tomuto jevu přitom dochází v jediný den v roce. Stejný den, na který ve středověku připadal svátek svatého Víta, večer zapadá Slunce při pohledu od paty věže nad místem, kde jsou ve svatovítské katedrále uloženy ostatky tohoto světce.", "section_level": 2}, {"title": "Expozice.", "content": "V současné době je zde stálá expozice, zajišťovaná Pražskou informační službou (PIS). Zpřístupněno je první a druhé poschodí a ochoz na střeše. Návštěvníci zde mohou zhlédnout film o Karlově mostě nazvaný „\"Karlův most – paprsek staletími\"“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Staroměstská mostecká věž je považována za jednu z nejkrásnějších gotických staveb v Evropě. Nachází se v Praze 1 na Starém Městě na Křižovnickém náměstí při pravobřežním vstupu na Karlův most na královské cestě.", "tgt_summary": "老城桥塔(Staroměstská mostecká věž)是位于布拉格老城区,在查理大桥东端进入十字军广场处的一座哥特式塔楼,被视为欧洲最美丽的哥特式建筑之一。。", "id": 1295714}
{"src_title": "Detroit", "tgt_title": "底特律", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Název města pochází od řeky Detroit. Francouzsky \"détroit\" znamená \"úžina, soutěska\". V roce 1701 založil francouzský důstojník Antoine de la Mothe Cadillac osadu známou jako \"Fort Détroit\". Později, 29. listopadu roku 1760 byla pevnost předána Britům. Ti zkrátili název osady na \"Detroit\". Ke Spojeným státům se Detroit přidal v roce 1796. Roku 1815 byl Detroit oficiálně prohlášen za město a zároveň za hlavní město státu Michigan. V roce 1967 v Detroitu vypukly rasové nepokoje, při nichž bylo 43 lidí zabito a 467 zraněno. K potlačení nepokojů musel prezident Johnson poslat do města americkou armádu. V dnešní době se město potýká s ekonomickou krizí. V roce 2013 město jmenovalo krizového manažera, aby ho zachránil před krachem. Dluh města se vyšplhal na 18 miliard dolarů a v červenci 2013 Detroit požádal o bankrotovou ochranu před věřiteli. Je to doposud největší městský bankrot v historii Spojených států.", "section_level": 1}, {"title": "Finanční potíže.", "content": "Bankrot města byl vyhlášen 18. července 2013. \"Je to těžký krok, ale jediná schůdná cesta, jak vyřešit problém, který nás trápil šedesát let,\" konstatoval guvernér Michiganu Rick Snyder, přičemž předpokládaný dluh města je 18,5 miliardy dolarů. Důvodem krachu je skutečnost, že šest let po sobě překračovaly výdaje města jeho příjmy. Na konci roku 2012 byl schodek rozpočtu 326,6 milionu dolarů a předpokládalo se, že beze změn by byl v roce 2017 astronomických 1,3 miliardy dolarů. Projevy hospodářských potíží města jsou např.:", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Většinu obyvatelstva tvoří černoši (81,6 %), dále běloši (10,5 %), Hispánci (5,0 %) a Asiaté (1,3 %). Běloši a Asiaté žijí hlavně na předměstí ve „slušnějších“ čtvrtích. Obyvatel města výrazně ubývá, zatímco v roce 2000 tu žilo 951 270 a v roce 2007 920 056, pro rok 2013 je to pouhých 681 090 obyvatel. Je to dáno tím, že se lidé stěhují do bezpečnějších městeček na předměstí. V centru Detroitu se nachází mnoho opuštěných čtvrtí a stále jich přibývá. Mnoho domů lze koupit už od 1$, nikdo o ně ale nemá kvůli všudypřítomnému zločinu zájem.", "section_level": 1}, {"title": "Změna demografického složení města.", "content": "V roce 1930 bylo obyvatelstvo Detroitu z 92% bílé. V roce 2010 již běloši tvořili jen 10,6%. V Detroitu se pravděpodobně významně projevil fenomén známý jako bílý útěk - čím více černochů do města přicházelo, tím více se bílé obyvatelstvo stahovalo pryč (celkový počet obyvatelstva v letech 1950 - 2010 klesl o více než 60%: z 1 849 568 na 713 777).", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky demografické změny.", "content": "Mezi lety 1950 a 2000:  V rozmezí let 1930 až 2000 se počet loupežných přepadení ve městě (v přepočtu na počet obyvatel) zvýšil osminásobně; počet vražd (v přepočtu na počet obyvatel) vzrostl devítinásobně. Podle průzkumu provedeného Národním ústavem pro gramotnost (National Institute for Literacy) je 47% obyvatel Detroitu funkčně negramotných.", "section_level": 3}, {"title": "Klima.", "content": "Klima, které bývá ovlivňováno pěti velkými jezery (The Great Lakes) je typické pro tuto severozápadní oblast. Zimy jsou studené, a naopak léta velmi horká a dusná. Nejvyšší teploty v červenci dosahují teplot kolem 30 °C a v lednu se průměrná teplota pohybuje kolem 1 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Média.", "content": "Hlavními denními novinami jsou The Detroit Free Press a The Detroit News, Dalšími publikacemi, které vychází mají název Metro Times a týdeník Michigan Chronicle. Televizní síť v Detroitu je jedenáctá a rozhlasová síť devátá největší v USA.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Všechny čtyři hlavní profesionální sporty USA mají místo v Detroitu. Basketbalová NBA – Pistons (hrají v předměstském Auburn Hills), hokejová NHL – Detroit Red Wings, baseballová MLB – Tigers, americký fotbal – Detroit Lions. V Detroitu hráli známí hokejisté Yzerman, Shanahan, Fjodorov, Lidström, Konstantinov, Larkin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Detroit je největší město amerického státu Michigan, osmnácté nejlidnatější v USA. Populace zde byla v roce 2017 odhadována na cca 673 tisíc obyvatel, v celé metropolitní oblasti, známé jako Metro Detroit, žilo v téže době asi 4,3 milionu. V jednom z nejprůmyslovějších měst je zastoupen hlavně automobilový průmysl, kde působí hned tři výrobci aut - Ford, Chrysler a General Motors (odtud také jeho přezdívka Motown, po níž je pojmenována i zdejší gramofonová společnost Tamla Motown). I přesto ale má Detroit poměrně vysokou míru nezaměstnanosti - 13,8% a téměř jedna třetina obyvatel žije pod hranicí chudoby. Přes mírné zlepšení v posledních letech je zločinnost stále jedna z nejvyšších v USA.", "tgt_summary": "底特律(英语:Detroit,),位于美国东北中部的五大湖区,底特律河沿岸,隶属于五大湖区城市群,是美国密歇根州最大的城市,也是韦恩县的县治所在。城市得名于连接圣克莱尔湖和伊利湖的底特律河,它源自法语“”,意为“海峡之河(英语:River of the Strait)”。", "id": 506007}
{"src_title": "Daň z příjmů", "tgt_title": "所得稅", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Koncept daně z příjmu je moderní inovací. Předpokládá alespoň základní znalosti ekonomiky, výdajů a profitů a také řádné a spolehlivé chování společnosti.  Po velkou část historie lidské civilizace tyto podmínky neexistovaly. Daně byly založeny na jiných faktorech, jako bylo bohatství, pozice ve společnosti nebo výrobní prostředky. Praktikovalo se třeba odvádění desátků nebo obětování prvního ovoce. Tyto metody existovaly od starověku a můžeme je označit za předchůdce dané, ačkoliv postrádali preciznost a přesnost.", "section_level": 1}, {"title": "První daně.", "content": "První daň z příjmu se datuje z dob starověkého Egypta. V raných letech Římské republiky se daně odváděly podle majetku a vlastnictví. Sazba daně za normálních podmínek byla 1%, jen někdy se dostala až na 3%, například v dobách války. Tyto mírné daně byly odváděny v podobě pozemků, otroků, zvířat a jiného osobního vlastnictví. Čím více člověk vlastnil, tím větší daně platil.  V roce 10 našeho letopočtu, císař Wang Mang z Dynastie Sin zavedl bezprecedentní daň z příjmu, která činila 10% profitu a platila pro profesionální dělníky. Císař byl sesazen o 13 let později, v roce 23 našeho letopočtu, a předchozí politika byla obnovena během dynastie Chan, která následovala.  Jednou z prvních zaznamenaných daní z příjmu byl Saladinův desátek, zavedený Jiřím II. v roce 1188 ve snaze získat peníze pro Třetí křížovou výpravu. Desátek vyžadoval, aby každý laik v Anglii a ve Walesu odváděl jednu desetinu svého příjmu a movitého majetku.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní éra.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Spojené království.", "content": "Počátek zavedení moderní daně z příjmu se standardně datuje na rok 1799, na návrh Henryho Beeka, budoucího bristolského děkana. Tato daň z příjmu byla zavedena ve Velké Británii ministrem Williamem Pittem mladším v rozpočtu na měsíc prosinec 1798. Popudem byla snaha zaplatit zbraně a vybavení pro vojáky bojující za velké francouzské revoluce. Pittova daň z příjmu začínala na 2 starých pencích u příjmů nad £60 (ekvivalent k dnešním £6 200 pro rok 2018) a zvyšovala se maximálně na 2 šilinky u příjmů nad £200. Pitt doufal, že díky nové dani by se mohlo vybrat £10 milionů za rok, ve skutečnosti se v roce 1799 vybralo jen něco málo přes £6 milionů.  Pittova daň z příjmů byla odváděna od roku 1799 do roku 1802, kdy byla zrušena Henrym Addingtonem v době Amienského míru. Addington se stal premiérem v roce 1801 po Pittově rezignaci. Addington daň z příjmů znovuzavedl v roce 1803, kdy znovu začaly spory s Francií, ale znovu ji zrušil v roce 1826 po bitvě u Waterloo.  Ve Spojeném království Velké Británie a Irska byla daň z příjmů znovuzavedena Sirem Robertem Peelem, který v roce 1842 přišel s tzv. \"Income Tax Act\". Peel, jakožto konzervativec, se ve volbách roku 1841 zavedení daně z příjmů bránil, ale stále se zvyšující výdaje ho donutili ji zavést. Daň se týkala příjmů nad £150 (ekvivalent k £13 870 v roce 2018, ).", "section_level": 3}, {"title": "Spojené státy.", "content": "Federální vláda Spojených států amerických zavedla první daň z příjmů 5. srpna 1831, kdy potřebovala zaplatit válečné náklady z americké občanské války. Tato daň byla zrušena a nahrazenou jinou daní z příjmů v roce 1862.  První daň v období míru byla v důsledku \"Wilson-Gormanova sazebníku\". Daň se skládala z 2% u příjmů nad $4 000 (ekvivalent $116 000 dolarů v roce 2018), což znamenalo, že méně než 10% domácností daně odvádělo. Účelem této daně bylo vyrovnat se se ztrátou příjmů, způsobenou snížením cel.  V roce 1913 se stala daň z příjmů trvalou, a to díky Šestnáctému dodatku ústavy Spojených států o dani z příjmu. Během fiskálního roku 1918, roční vnitřní příjmy poprvé překročily hranici miliardy dolarů, v roce 1920 stouply na 5,4 miliardy dolarů. Výška daní z příjmů se během let dramaticky odlišovala. Na začátku existence Spojených států amerických tvořily necelé 1%, v průběhu druhé světové války to bylo až 90% příjmu.", "section_level": 3}, {"title": "Společné rysy.", "content": "Byť se daňová pravidla velice liší, existují určité základní rysy společné pro většinu systémů daně z příjmu. Pro daňové systémy v Kanadě, Číně, Německu, Singapuru, Spojeném království a Spojených státech, platí většina níže uvedených principů.", "section_level": 2}, {"title": "Daňoví poplatníci a jejich sazby.", "content": "Fyzické osoby jsou často zdaňováni odlišnými sazbami než podniky. Daňové systémy v jiných zemích než v USA považují účetní jednotku za korporaci, pouze pokud je právně organizována jako korporace. Na majetek a svěřenecké fondy se obvykle vztahují zvláštní daňová ustanovení. Ostatní zdanitelné subjekty se obecně považují za partnerství. V USA se mnoho druhů subjektů může rozhodnout, že bude považováno za korporaci nebo partnerství. K partnerům se přistupuje tak, jako by se jejich příjmy, odpočty a kredity rovnaly jejich podílu na těchto položkách partnerství.  Od každého daňového poplatníka, který splňuje určitá minimální kritéria, se vyměřují samostatné daně. Mnoho systémů umožňuje ženatým osobám požádat o společný výměr daně, a také společný výměr pro skupiny podniků vlastněné místně organizovanou korporací, tedy nebude každému podniku vyměřena zvlášť, ale budou považovány za jeden subjekt.  Sazby daně se velmi liší. Některé systémy ukládají vyšší sazby na vyšší částky příjmu.", "section_level": 2}, {"title": "Rezidenti a nerezidenti.", "content": "Daně rezidentů se většinou liší od daní nerezidentů. Jen malé množství jurisdikcí nutí platit daně jiné nerezidenty, než ty se specifickými příjmy v rámci jurisdikce. U rezidentů ale obecně platí, že jejich veškeré příjmy, ať už byly vytvořeny kdekoli na světě, podléhají zdanění. Za rezidenta se u fyzických osob považuje ta osoba, která na území dané země pobývá déle než 183 dní.", "section_level": 2}, {"title": "Definování příjmu.", "content": "Většina systémů pro rezidenty definuje širokou škálu příjmů podléhající zdanění, ale u nerezidentů zdaňuje jen určité druhy příjmů. Druhy příjmů fyzických a právnických osob se od sebe mohou v různí míře lišit. Načasování uznání příjmů se může lišit typem daňového poplatníka nebo velikostí příjmu.  Příjem zahrnuje všechny druhy příjmů, které zajišťují příliv peněžních prostředků pro daňového poplatníka, to zahrnuje náhradu za služby, zisk z prodeje zboží, nabytí z nemovitosti, úroky, dividendy, nájemné, licenční poplatky, důchody a všechny ostatních položky. Mnoho systémů vylučuje z příjmů část nebo celou částku penzijního připojištění nebo jiné platby národního důchodového plánu.", "section_level": 2}, {"title": "Povolené odpočty.", "content": "Většina systémů daně z příjmu umožňuje rezidentům snížit hrubý příjem dle druhu podnikání a pomocí dalších typů odpočtů. Naopak, obecně řečeno, nerezidenti platí daň z většiny druhů hrubých příjmů společně s čistým příjem z podnikání vytvořeným v dané jurisdikci.  Výdaje vzniklé z podnikání, pronájmu, nebo jakékoli jiné příjmy vytvářející činnosti, se obvykle dají odečíst z daní, nicméně mohou zde existovat omezení na určité druhy výdajů nebo činností. Podnikatelské výdaje zahrnují širokou škálu nákladů vzniklých z dané podnikatelské činnosti. Daňová sleva (buďto formou kapitálového příspěvku, nebo odpisu) je většinou povolena při náhradě nákladů na pořízení majetku využitého pro podnikání. Pravidla pro přiznání kapitálového příspěvku se velice liší a často umožňují rychlejší náhradu nákladů než postupně během doby životnosti daného majetku.  Většina systémů umožňuje fyzickým osobám určité pomyslné odpočty nebo částku podléhající nulovému zdanění. Mnoho systémů navíc umožňuje odpočet některých druhů osobních výdajů, jako úrok z hypotéky nebo zdravotní výdaje.", "section_level": 2}, {"title": "Podnikatelské zisky.", "content": "Zdanitelný je pouze čistý příjem z podnikatelské činnosti, ať už je provozována fyzickými nebo právnickými osobami. Mnoho zemí vyžaduje po podnicích vyhotovení účetních závěrek, které poté musí být kontrolovány. Daňové systémy těchto zemí často definují zdanitelný příjem, jako příjem uvedený v těchto prohlášeních, a pokud možno, tak jen s malou možností úpravy. Některé jurisdikce počítají čistý příjem u některých druhů podnikání, jako danou procentuální část hrubých výnosů. Týká se to především poboček nerezidentů.", "section_level": 2}, {"title": "„Kredity“.", "content": "Většina systémů umožňuje rezidentům tzv. „kredity“ pro daně z příjmu placené v jiných jurisdikcích stejného druhu. To znamená, že kredity jsou povoleny na národní úrovni pro daně placené v jiných zemích. Mnoho systémů daní z příjmu umožňují další kredity rozdílných druhů, a takové kredity jsou často specifické pro danou jurisdikci.", "section_level": 2}, {"title": "Alternativní daně.", "content": "Některé jurisdikce, obzvláště pak Spojené státy, včetně mnoha jejich jednotlivých států a Švýcarsko, ukládají vyšší z běžných daní z příjmu nebo alternativní daň. Obecně se dá říct, že Švýcarsko a Spojené státy takovou daň ukládají jen korporacím a je založena na kapitálu nebo na podobném měřítku.", "section_level": 2}, {"title": "Správa na úseku daní.", "content": "Daň z příjmu se běžně vybírá dvěma způsoby: buďto srážkou daně přímo u zdroje příjmu, anebo prostřednictvím plateb od daňových poplatníků. Skoro všechny jurisdikce vyžadují od zaměstnavatelů, aby daň z příjmu z takovýchto plateb srazili. Objem, který má být sražen, je fixní procentuální část, kde sama daň je pevně daná. Případně může být objem, který má být sražen, stanoven daňovou správou, nebo samotným plátcem pomocí vzorců opět stanovených daňovou správou. Příjemci daní jsou obvykle povinni poskytnou plátci nebo daňové správě informace potřebné pro jeho určení. Sražení daně u zaměstnanců se často označuje jako „pay as you earn“, tedy „plaťte tak jak vyděláváte“.  Daně z příjmů zaměstnanců jsou často vybírány zaměstnavateli pomocí srážení daně. Takové výběry nezbytně nepředstavují konečný objem daně, jelikož po zaměstnanci může být žádáno, aby sloučil plat/mzdu s dalšími příjmy či odpočty, pro určení skutečné daně. Výpočet daně, která má být sražena, může být proveden buď daňovou správou, nebo zaměstnavatelem.  Většina systémů vyžaduje od těch, jejichž skutečná daň nemůže být plně určena pomocí daňové srážky, aby daň sami určili a zaplatili ji před, nebo až při jejím konečném určení. Určení samotným poplatníkem znamená, že daň musí sám spočítat a podat ji daňové správě. Některé státy poskytují daňovým poplatníkům předem vypočítané odhady, které pak mohou podle potřeby upravit.  Ta část plátců daní, která daně platí v plné výši, včas a dobrovolně (tedy bez toho, aniž by byli pokutováni, nebo vyzváni k doplacení daní), se anglicky nazývá tzv. „voluntary compliance rate“ – tedy volně přeloženo do češtiny „míra dobrovolného placení daní“. Tato míra je vyšší v USA než například v zemích jako Německo nebo Itálie. V zemích, kde je vysoce rozvinutý systém černého trhu, je tato míra mizivá a často ji nejde správně vypočítat.", "section_level": 2}, {"title": "Státní, provinční a místní daně.", "content": "V několika zemích s federálním státním zřízením jsou výběry daně z příjmu v gesci jednotlivých federálních subjektů. Mezi tyto země patří například Kanada, Německo, Švýcarsko a Spojené státy, kde provincie, kantony nebo státy určují daně odděleně. V úzké skupině zemí mohou i města určovat daň z příjmu. Takový systém může být sloučen, jako například v Německu, s výběrem daní na federální úrovni. V Quebecu a ve Spojených státech jsou federální a státní systémy výběru daní spravovány nezávisle a existují mezi nimi rozdíly v určení zdanitelného příjmu.", "section_level": 2}, {"title": "Daně založené na mzdě.", "content": "Daně vztahující se k důchodu, jako sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, jsou také druhem daně z příjmu, byť tak obvykle nebývají označeny. V USA jsou tyto daně většinou stanovené v pevném poměru vůči mzdám nebo výdělkům ze samostatné výdělečné činnosti do určité maximální částky za rok. Tato daňová povinnost může být uložena zaměstnavateli, zaměstnanci, nebo oběma, ve stejném nebo rozdílném poměru.  Některé jurisdikce také ukládají daň vybíranou od zaměstnavatelů, na financování pojištění v nezaměstnanosti, zdravotní péče, nebo na podobné vládní programy.", "section_level": 2}, {"title": "Daň z příjmů ve světě.", "content": "Daň z příjmu se používá ve většině zemích světa. Daňové systémy se velmi liší a mohou být progresivní, proporcionální nebo regresivní, v závislosti na druhu daně. Porovnání daňových sazeb po celém světě je velmi obtížné. Daňové zákony jsou ve většině zemí velice složité a daňové zatížení se liší podle skupiny obyvatelstva.  Země, které zdaňují příjem většinou používají jeden ze dvou systémů, a to teritoriální nebo rezidenční. Teritoriální systém daní pouze místní příjmy. V rezidenčním systému jsou rezidenti zdaněni z celosvětového (místního i zahraničního) příjmu. Kromě toho velmi malé množství zemí, zejména Spojené státy, také zdaňují své nerezidentní občany z celosvětového příjmu.  Země s rezidenčním daňovým systémem obvykle umožňují úlevy na daních. Mnoho zemí také podepisuje smlouvy o zdanění s cílem vyloučit nebo snížit dvojí zdanění.  Země nemusí nutně používat stejný systém zdanění pro jednotlivce i korporace. Například Francie používá rezidenční systém pro jednotlivce, ale teritoriální systém pro korporace, zatímco Singapur naopak, a Brunej zdaňuje korporační, ale nikoli osobní příjem.", "section_level": 1}, {"title": "Daň z příjmů v Česku.", "content": "V Česku tuto daň upravuje zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Obecně dodavatel ze svého zisku z obchodu odvede státu část, kterou nazýváme daní z příjmu. Daň z příjmu se dělí na", "section_level": 1}, {"title": "Daň z příjmů fyzických osob.", "content": "Předmětem daně jsou tyto kategorie příjmů: příjmy ze závislé činnosti, příjmy ze samostatné činnosti, příjmy z kapitálového majetku, příjmy z nájmu, ostatní příjmy.  Příjmem se zde rozumí příjem jak peněžní, tak nepeněžní. Pokud se jedná o příjem nepeněžní, musí být nejprve oceněn, neboli musí být stanovena jeho finanční hodnota. Jedním ze způsobů, jak lze ocenit nepeněžitý příjem je využití právního předpisu, který upravuje oceňování majetku.  Od daně z příjmů jsou osvobozeny příjmy uvedené v § 4 ZDP. Do těchto příjmů zahrnujeme například daňový bonus, kurzový zisk, příjmy z prodeje rodinného domu, pokud v něm prodávající bydlel nejméně 2 roky před prodejem, příplatek nebo příspěvek k důchodu, ocenění v oblasti kultury a další.  Předmětem daně z příjmů dle ZDP nejsou příjmy získané nabytím akcií nebo podílových listů, příjem plynoucí z titulu spravedlivého zadostiučinění přiznaného Evropským soudem pro lidská práva, majetkovou restitucí, darováním nemovitosti, movité věci nebo majetkového práva, příjmy z rozšíření nebo vypořádání společného jmění manželů a další uvedené v § 3 odst. 4 ZDP.", "section_level": 2}, {"title": "Daň z příjmů právnických osob.", "content": "Daň z příjmů právnických osob se týká všech právnických osob, snižuje jejich čistý zisk. Platí se na základě přiznání k dani z příjmu právnických osob nebo je vybírána srážkou.", "section_level": 2}, {"title": "Změna daně z příjmů 2010.", "content": "Od 1. 1. 2010 došlo u daně z příjmů k několika změnám:", "section_level": 2}, {"title": "Registrace k dani z příjmů.", "content": "Každý subjekt má povinnost registrovat se k platbám daně z příjmů. Registraci je nutné provést do 30 dnů od zapsání do veřejného rejstříku u místně příslušného finančního úřadu. U podnikající fyzické osoby dle jejího trvalého bydliště, u právnické osoby podle sídla. Subjekt je následně povinen za uplynulý kalendářní rok podat daňové přiznání, pokud jeho příjmy byly vyšší než 15000 Kč (s výjimkou osvobozených příjmů a příjmů daněných daní srážkovou). Ale podává se vždy v případě daňové ztráty kvůli jejímu započtení.  Jestliže fyzická osoba nepodepsala prohlášení k dani a měla za uplynulý rok příjmy ze závislé činnosti dle § 6 alespoň ve výši 6000 Kč, opět musí podat daňové přiznání.  Daňové přiznání k dani z příjmu FO je v ČR obecně povinen podat ten poplatník, jehož zdanitelné roční příjmy převyšují částku 15 000 Kč. Daňové přiznání není mimo jiné povinen podat poplatník, který nemá jiné příjmy než příjmy ze závislé činnosti vykonávané v zahraničí, které jsou vyjmuty ze zdanění dle § 38f ZDP.", "section_level": 2}, {"title": "Daň z příjmů v USA.", "content": "Federální daň z příjmu byla v USA umožněna změnou americké ústavy prostřednictvím 16. dodatku (Kongresem schváleného 2. července 1909). Tzv. \"tax protesters\" považují 16. dodatek za neústavní nebo z jiného důvodu neplatný. Ústavnost federální daně z příjmu je jedním z témat filmu \"\", který v roce 2006 natočil americký režisér Aaron Russo.  Daň z příjmů a řada dalších daní by mohla být nahrazena jednotnou federální daní uvalenou na maloobchodní prodeje tzv. Fair Tax, která existuje ve formě návrhu zákona od roku 1999 projednávaného pouze ve výborech. Od roku 1994 existuje nevládní organizace Americans For Fair Taxation, která podporuje daňovou reformu založenou na Fair Tax. Publicitu získal návrh v průběhu prezidentské kampaně v roce 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Daň z příjmů ve Velké Británii.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Daň z příjmů fyzických osob.", "content": "Daň z příjmů fyzických osob je daní, která se platí z příjmů dosažených v daném roce. Mezi tyto příjmy patří: příjmy z pracovního poměru, příjmy ze samostatné výdělečné činnosti, některé státní dávky, státní, firemní i osobní penze, úroky z úspor, dividendy, příjmy z nájmu a příjmy z fondů.  Dani z příjmu fyzických osob podléhají fyzické osoby. Povinnost zdaňovat své příjmy mají rezidenti, ale i nerezidenti, jež zdaňují pouze příjmy, které mají zdroj na území Spojeného království. Za rezidenta se zde považuje poplatník, který má na území Spojeného království trvalé bydliště, nebo se na jeho území zdržuje minimálně po 183 dní v roce, anebo pokud jeho návštěvy za poslední 4 roky přesáhly v průměru 91 dní v roce (rezidentem se v tomto případě stává v pátém roce).  Sazba daně se určuje podle výše příjmů z výdělečné činnosti, očištěných o odčitatelné položky a položky od daně osvobozené.  Sazba 0% se nazývá počáteční míra úspor a je použita, pokud má poplatník nižší příjem než £5 000 za daňový rok. V tomto případě se příjmy berou jako osvobozené. Pokud je však příjem po odečtení osobních příspěvků vyšší než £5 000, sazba 0% být použita nemůže. Sazbu 20% použijeme pro příjmy do £31 785, 40% pak pro příjmy v kategorii £31 786 až £150 000 a sazbu 45% pro příjmy přesahující £ 150 000.", "section_level": 2}, {"title": "Daň z příjmů právnických osob.", "content": "Tato daň je ve Velké Británii upravena zákonem Corporation Tax Act.  Dani z příjmů právnických osob podléhají společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti, družstevní nebo jiné občanské sdružení, charitativní organizace, veřejně prospěšné společnosti, nebo také nerezidentní společnosti mající pobočku ve Velké Británii. Daň z příjmů právnických osob se vypočítává ze zdanitelného zisku zahrnujícího- zisky ze zdanitelného příjmu (investiční či obchodní zisk); kapitálové zisky (zpravidla vznikají prodejem, výměnou, převodem nebo - pozemků, akcií, cenných papírů, obchodních pozemků).", "section_level": 2}], "src_summary": "Daň z příjmů je daň uložená fyzickým nebo právnickým osobám, která se liší v závislosti na příslušném příjmu nebo zisku (zdanitelný příjem). Daň z příjmu se obecně počítá jako součin daňové sazby a zdanitelného příjmu. V USA se sazby daně mohou lišit podle typu nebo vlastností daňového poplatníka. Sazba daně se může zvyšovat se zvyšováním zdanitelného příjmu (dále jen odstupňované nebo progresivní sazby). Daň uvalená na společnosti se nazývá daň z příjmu právnických osob a vybírá se paušální sazbou. Fyzické osoby jsou však zdaněni různými sazbami v závislosti na pásmu, do kterého spadají. Partnerské firmy jsou dále zdaňovány paušálně. Většina jurisdikcí osvobozuje místní charitativní organizace od daně. Kapitálové zisky mohou být zdaněny odlišnými sazbami než ostatní příjmy. Mohou být povoleny úvěry různých druhů, které snižují daň. Některé jurisdikce ukládají vyšší daň z příjmu nebo daň z alternativního základu nebo míry příjmu.", "tgt_summary": "所得税(英语:Income Tax,香港称「入息税」,日本、韩国和台湾称「所得税」),是税种之一类,按自然人、公司或者法人为扣税单位。世界各地有不同的课税率系统,例如有累进税率(progressive tax)也有单一平税率多种。", "id": 1014172}
{"src_title": "Severní Mariany", "tgt_title": "北马里亚纳群岛", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První lidé začali Severní Mariány osídlovat mezi 4. a 2. stoletím př. n. l. Po setkání se Španěly se domorodcům začalo říkat Čamorové. Prvním Evropanem, který spatřil ostrovy, byl Fernão de Magalhães na své cestě kolem světa 6. března 1521. V roce 1667 Španělsko prohlásilo souostroví za svou kolonii (spolu s Filipínami a Karolínami), která se jmenovala Španělská Východní Indie. Název dostaly ostrovy podle španělské královny Marie Anny Habsburské.  Během 19. století byla demografie souostroví výrazně proměněna imigrací austronésanů ze souostroví Karolíny především ostrovů Chuuk a Yap.  Španělská nadvláda trvala až do Španělsko-americké války (1898). Po porážce Španělska anektovaly USA ostrov Guam, Severní Mariany byly prodány Německu, které je začlenilo do své kolonie Německá Nová Guinea. Po 1. světové válce přešla správa Severních Marian pod správu Japonska, po 2. světové válce pod Poručenské území Tichomořské ostrovy.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Severní Mariány jsou spolu s ostrovem Guam součástí souostroví Mariany. Jižní ostrovy jsou tvořeny vápencovými terasami lemovanými korálovým útesy. Severní ostrovy jsou vulkanické s aktivními sopkami na včetně Anatahanu, Agriganu a Paganu. Sopka Agrigan dosahuje 965 m a je tak nejvyšší horou souostroví.", "section_level": 1}, {"title": "Ostrovy Severních Marian.", "content": "Ostrovy jsou seřazeny od severu k jihu. Počet obyvatel je ze sčítání z roku 2010. V minulosti byly dnes neobývané ostrovy (Agrihan, Pagan a Anatahan) opuštěny z důvodu erupce vulkánů.", "section_level": 2}, {"title": "Klima.", "content": "Severní Mariany mají přímořské tropické klima ovlivňované sezónními severovýchodními pasáty s malými teplotními výkyvy v průběhu roku. Období sucha trvá od prosince do června. Období dešťů trvá od července do listopadu a může zahrnovat tajfuny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Severní Mariany (, chamorro: \"Sankattan Siha Na Islas Mariånas\", karolínsky: \"Commonwealth Téél Falúw kka Efáng llól Marianas\") jsou nezačleněným územím a Společenstvím Spojených států tvořeným patnácti ostrovy v souostroví Mariany ležící v západní části Tichého oceánu. Nejjižnějším ostrovem v souostroví Mariany je ostrov Guam, který je sám o sobě dalším ostrovním územím USA.", "tgt_summary": "北马里亚纳群岛自由邦(;英语:Commonwealth of the Northern Mariana Islands,缩写为CNMI)是美国的一个自治邦,位于西太平洋上的战略要地。它包括了15个岛屿,总长685哩,位于夏威夷到菲律宾约四分之三的距离上。北马里亚纳群岛在2010年的正式人口普查里有5万9221人。北马里亚纳群岛总面积为463.63平方公里(179.01平方哩)。群岛包括了塞班岛、罗塔岛和天宁岛等。北马里亚纳群岛属热带海洋性气候,终年如夏。", "id": 2938166}
{"src_title": "Radnice", "tgt_title": "地方政府大樓", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Evropa.", "content": "Původ evropských radnic sahá do antické kultury klasického období Řecka; v městských státech se scházela městská rada s názvem \"bouleuterion\" v budově zvané \"prytaneion\". Souvislá tradice radnic v Evropě se datuje od středověku do 20. století. Nejstarší jsou italské radnice, jako florentská signorie, stavba v jádře ze 12. století, a také radnice francouzské. Ve 20. století přestávaly dosavadní historické budovy městům stačit, stavějí se nové budovy, které již ztrácejí stavební specifika, stejně jako radnice mimoevropské. Současné využití historických budov bývalých radnic je různé, od informačních center, kulturních domů, knihoven a galerií až po obchodní domy. Například radnice na Rudém náměstí v Moskvě dlouhodobě sloužila jako muzeum V. I. Lenina.", "section_level": 2}, {"title": "Česko.", "content": "V českých městech byly první radnice zřizovány kolem poloviny 14. století, často postupnou proměnou domu významného měšťana na hlavním tržišti (náměstí). Členové městské rady se nazývali \"konšelé\" slovem odvozeným z latinského termínu \"consules\" (tj. rádci), starosta se nazýval \"purkmistr\" odvozením z německého \"der Bürgermeister\" (mistr či vedoucí měšťanů). Se zavedením městského práva se do radnice přesunula také soudní moc. Rozsudky vynesené na radnici se vyhlašovaly a vykonávaly před radnicí, kde stával pranýř a kde se příležitostně stavěla i šibenice. Ve sklepení radnice bývala městská věznice, zvaná \"šatlava\". Radnice mívala ještě další zvláštní prostory: kapli, pokladnici, v níž byl uložen radniční poklad (souprava stříbrných pohárů ke slavnostnímu zasedání městské rady, liturgické stříbro pro kapli), také svoji zbrojnici, v níž byla uložena zbroj městské posádky. U vchodu do radnice stávala někdy kamenná socha rytíře Rolanda, strážce městských práv. Kromě městské správy v radnici často zasedali představení profesních sdružení cechů.  V období vlády komunistické strany v bývalém Československu funkci radnice plnily městské či místní národní výbory.", "section_level": 2}, {"title": "Stavby.", "content": "Budova radnice patřila k nejstarším a nejhonosnějším profánním stavbám ve městě, během doby gotické a renesanční se vytvořil její vlastní stavební typ. Ten se opakoval i v novostavbách z období historismu v 19. století. Jindy městská správa starou radnici opustila a vybudovala si novou radnici. Radnice bývá kamenná vícepatrová budova. Mívá víceosé průčelí řešené podle svislé osy, s portálem hlavního vchodu uprostřed, nebo s vnějším dvojramenným schodištěm, které vede přímo do zasedací síně. Celá budova mohla mít v 1. patře ochoz, nebo zasedací síň mívala balkón, z něhož se pronášela usnesení a projevy. Nad vchodem nebo po jeho stranách bývaly tesané znaky města, země, cechů nebo také významných radních. Na střeše bývala věž s hodinami a zvonem. Často byla věž samostatnou stavbou, nejvyšší ve městě, a její ochoz sloužil městským strážným a trubači. Pokud měla radnice podloubí, často prostory v přízemí sloužily krámům řemeslníků vybraných řemesel (nejčastěji soukeníků, zlatníků či řezníků).", "section_level": 1}], "src_summary": "Radnice je hlavní sídlo a reprezentační budova městské správy. Na radnici se řídí správa města. K tomu účelu v ní zasedají \"radní\" a v jejich čele \"starosta\". Slovo \"radní\" je odvozeno od slovesa \"radit se\". V přeneseném významu slova radnice označuje nejen budovu, ale i skupinu lidí, kteří mají na starosti správu příslušného města či obce.", "tgt_summary": "地方政府的办公厅舍,通常依其政府体制而被称为「市政厅」(英语:City Hall)或「镇政厅」(英语:Town Hall),是市政府或镇政府的行政总部驻地,偶尔也是市议会或镇议会的所在地。", "id": 1559976}
{"src_title": "Gilbert Keith Chesterton", "tgt_title": "G·K·卻斯特頓", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel ze zámožné londýnské rodiny (po matce byl francouzského původu). Studoval malířství na Sladově akademii, studium nedokončil, od r. 1895 se živil jako novinář. Po vážné duševní krizi kolem roku 1893 se stal anglikánem, jeho postoje se však postupně přibližovaly stanoviskům katolické církve, do které formálně vstoupil (byl pokřtěn) až roku 1922. Roku 1901 se oženil s Frances Blogg, jejich manželství zůstalo bezdětné. Během búrské války se Chesterton postavil na stranu Búrů, tehdy se také spřátelil s Hilairem Bellocem, tento přítel ho pak výrazně ovlivňoval až do konce života. Společně často polemizovali s G. B. Shawem a H. G. Wellsem, od Shawa dostali přezdívku „Chesterbelloc“. R. 1912 vypukla tzv. Marconiho aféra, při které se kromě jiných také Chestertonův bratr Cecil snažil odhalit korupci na nejvyšších vládních místech. Aféra hluboce otřásla Chestertonovým míněním o anglických státních institucích, které od té doby stále častěji prohlašoval za prohnilé a ovládané plutokracií. Od roku 1925 do smrti Chesterton vydával týdeník \"G. K. ́s Weekly\", na jehož stránkách společně s Bellocem šířil především své politické názory. S Bellocem prosazovali program tzv. distributivismu, jeho cílem byla rovnoměrnější distribuce výrobních prostředků. Jeho bratrancem byl politik A. K. Chesterton.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Chesterton napsal přibližně osmdesát knih, několik set básní, kolem dvou set povídek, čtyři tisíce esejů a několik her. Působil jako sloupkař pro noviny Daily News, Illustrated London News a vlastní G.K.’s Weekly. Psal i články pro Encyklopedii Britannica, pro 14. vydání (vyšlo r. 1929) například vytvořil heslo Charles Dickens a část hesla Humor. Jeho nejznámější literární postavou je kněz z detektivních povídek Otec Brown. Z jeho románů je pravděpodobně nejvíce známý Anarchista Čtvrtek. Ještě před svým vstupem do katolické církve byl Chesterton zapřisáhlým křesťanem, křesťanská témata a symbolika se objevují ve většině jeho děl. Ve Spojených státech jsou známá jeho díla týkající se distributivismu, protože je popularizoval časopis American Review (vydávaný v New Yorku Sewardem Collinsem).  Ve svých dílech obhajuje tradiční hodnoty. Ve vážných komentářích o světě, vládě, politice, ekonomice, filozofii, teologii a o mnoha dalších tématech často využíval formu paradoxu. Výrazným znakem Chestertonova díla je vtip a smysl pro humor. Když noviny The Times požádaly několik význačných osobností, aby napsaly esej na téma „Co je na světě špatného“, Chesterton si pro svůj příspěvek zvolil formu dopisu:  \"Vážení pánové, to já.\" \"S úctou G. K. Chesterton\" Velká část Chestertonova díla včetně detektivních povídek o Otci Brownovi se stále vydává.", "section_level": 1}, {"title": "Poezie.", "content": "Ačkoli Chestertonova poezie věrně odráží jeho přesvědčení a postoje, většina jí není příliš známa. Chesterton debutoval r. 1900 dvěma sbírkami básní. Další básně pak publikoval v samostatných sbírkách, nebo je často vkládal do svých prozaických děl. Česky jich několik bylo publikováno v rámci \"Archů\" Josefa Floriana, v Akordu a Arše, jako soukromý tisk vyšlo \"Gloria in profundis\" r. 1929. První výbor vyšel r. 2004 pod názvem \"Souzvuk barev\", sestavil jej a přeložil Josef Hrdlička.  Chestertonovou literárně nejkvalitnější básní je pravděpodobně balada \"Lepanto\", nejznámější je pak \"The Rolling English Road\" a nejčastěji citovanou je patrně \"The Secret People\" (\"„we are the people of England; and we have not spoken yet”\"). Mezi další hojně obdivované básně patří \"A Ballade of Suicide\" a \"The Ballad of the White Horse\".", "section_level": 2}, {"title": "Literární kritiky.", "content": "Chesterton vytvořil řadu studií o anglické literatuře, např. \"Robert Browning\" (1903), \"Charles Dickens\" (1906) a \"Bernard Shaw\" (1910, česky 1926).", "section_level": 2}, {"title": "Povídky otce Browna.", "content": "Nejznámější z Chestertonova díla jsou detektivní povídky, v nichž hraje hlavní roli kněz Brown.", "section_level": 2}], "src_summary": "Gilbert Keith Chesterton (29. května 1874 – 14. června 1936) byl anglický spisovatel. Jednalo se o autora románů a detektivek, literárního a společenského kritika a diskutéra, novináře, esejistu, básníka, historika, dramatika, křesťanského myslitele a zastánce katolicismu.", "tgt_summary": "吉尔伯特·基思·却斯特顿(英语:Gilbert Keith Chesterton,1874年-5月29日-1936年-6月14日),英国作家、文学评论者以及神学家。热爱推理小说,不但致力于推广,更亲自下海撰写推理小说,所创造最著名的角色是「布朗神父」,首开以犯罪心理学方式推理案情之先河,与福尔摩斯注重物证推理的派别分庭抗礼。", "id": 3064438}
{"src_title": "Litevština", "tgt_title": "立陶宛语", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Východobaltské jazyky se od západobaltských jazyků (hypoteticky nazývaných protobaltské jazyky) oddělily mezi roky 400 – 600. Diferenciace mezi litevským a lotyšským jazykem začala kolem roku 800. V 13. – 14. století měli velký vliv na vývoj lotyšského a litevského jazyka Livonci, kteří v tomto období obsadili území okolo řeky Daugavy. Toto území se téměř překrývalo s územím dnešní Lotyšské republiky.  Nejstarší písemná památka pochází z počátku 14. století. První tištěnou knihou je Katechismus Martynase Mažvydase, vydaný v Královci.", "section_level": 1}, {"title": "Hlásky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Samohlásky.", "content": "Litevština používá 12 psaných samohlásek, které jsou podobné latinským, obrácený \"háček\" (litevsky \"nosinė\", polsky \"ogonek\") značila dříve ~dlouhou samohlásku, původně však označoval ~nosovou samohlásku. V litevštině \"ė\" neoznačuje délku, ale jinou kvalitu. Zde by lépe odpovídala (přibližně) záměna \"ė\" na \"ě\". Délku hlásek/slabik v litevštině určuje přízvuk, který se v běžném písemném projevu diakritikou neoznačuje (přízvuk – zejména vlnivý (označovaný ~) – může nést i \"slabikotvorná\" souhláska, např. \"l, r\"). Češi litevský vlnivý přízvuk vnímají spíše jako dlouhou hlásku/slabiku. Délka se v psaném projevu ~diakritikou rozlišuje pouze u dvojic i/y a \"u/ū\" (nepřehlédněte, že \"y\" neoznačuje tvrdost jako v češtině či jinou kvalitu jako v některých jiných jazycích, ale \"délku\" Tvrdost/měkkost v \"tomto\" případě Litevci nerozlišují). \"Ą, ę, į\" a \"ų\" původně částečně s délkou souvisely (an > ą, en > ę, in > į, un > ų), ale nyní je již tato funkce prakticky zcela setřena, o délce i zde rozhoduje (graficky běžně neoznačovaný) přízvuk. V litevštině se graficky přízvuky označují pouze ve speciálních případech, jako jsou učebnice litevské gramatiky, některé stati v encyklopediích, v lingvistické literatuře a podobně. V litevštině \"i\", následující těsně za souhláskou (a následované ještě další(mi) samohláskou/samohláskami), u které Litevci mohou rozlišit měkkost/tvrdost označuje měkkost, nikoli dvojhlásu ia, ią, ie, io, iu, ių. K takovým souhláskám patří zejména š, ž, č, s, z, l, r, dále také n, t, d, k, g, částečně i c, v, m. Z toho důvodu, že ve skutečnosti dosti obtížně (stejně jako Češi) rozlišují měkkou/tvrdou výslovnost \"b\" a \"p\", došlo i ke změnám gramatiky – srovnej starší \"piautuvas, piauti\" s nynějším \"pjautuvas, pjauti\" (srp, řezat). (I Litevci při nedbalé výslovnosti někdy toto \"i\" vyslovují jako \"j\"). Litevština má také několik dvojhlásek: ai, ie, uo, au, ei, iu.", "section_level": 2}, {"title": "Souhlásky.", "content": "V litevštině existuje na 20 souhlásek, které jsou psány latinkou. Navíc se zde stejně jako v češtině vyskytuje spřežka CH.", "section_level": 2}, {"title": "Mluvnice.", "content": "Litevština je syntetický jazyk. Z lingvistického hlediska je zajímavá pro četné archaické rysy, které jazykovědcům pomáhají při studiu vývoje indoevropských jazyků.  V litevštině se rozlišují dva jmenné rody – mužský (vyriškoji giminė) a ženský (moteriškoji giminė), slova bez rodu (nikoliv „střední rod“!) se používají jen zbytkově v případě přídavných jmen a zájmen. Má 5 vzorů podstatných jmen a 3 vzory u přídavných jmen. Všechna slovesa mají přítomný, minulý, budoucí a zvláštní minulý opakovaný čas; oznamovací, podmiňovací a rozkazovací způsob (u dvou poslední způsobů se nevyjadřují časy). Litevština má a používá nejvíce druhů přechodníků ze všech indoevropských jazyků, přechodníky zde existují ve všech časech a rodech. Pro časování zvratných sloves bez předpony existují speciální paradigmata.  Jména se skloňují sedmi pády: nominativem (litev. vardininkas), genitivem (kilmininkas), dativem (naudininkas), akuzativem (galininkas), instrumentálem (įnagininkas), lokálem (vietininkas), a vokativem (šauksmininkas). Ve staré litevštině se používaly další tři pády: illativ (používá se i dnes v hovorové litevštině), adessiv a allativ. Pozůstatky těchto pádů můžeme najít i v ustálených rčeních. Litevština má genitiv záporový a bezpředložkový lokál, tj. neexistuje zde předložka „v“ (př. \"lovoje\" = \"v posteli\").", "section_level": 1}, {"title": "Slovesa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Časování sloves.", "content": "Přítomný čas  Minulý čas  Budoucí čas - infinitiv bez koncovky -ti + s + koncovka.  Frekventativ (opakovaný děj v minulosti) - infinitiv bez koncovky -ti + dav + koncovka.", "section_level": 2}, {"title": "Kondicionál.", "content": "Podmiňovací způsob", "section_level": 3}, {"title": "Imperativ.", "content": "Rozkazovací způsob", "section_level": 3}, {"title": "Příjmení žen v Litvě.", "content": "V litevštině se rozlišují příjmení nevdaných žen od příjmení vdaných žen. Tato příjmení jsou již v litevštině přechýlená, liší se od odpovídajících mužských příjmení. V některých velmi výjimečných případech žena, která si nepřeje, aby z jejího příjmení bylo zřejmé, zda je provdaná či nikoliv, používá (se svolením úřadů) přechýlené ženské příjmení, ve tvaru neutrálním. Případně používá příjmení ve tvaru mužského příjmení – nejčastěji pro usnadnění operací s osobními dokumenty v zahraničí.", "section_level": 2}, {"title": "Příklady.", "content": "Poznámka: u příjmení v mužském tvaru zakončených na -us se u příjmení provdaných žen vsouvá vsuvka -uv-. Toto pravidlo se někdy neuplatňuje, jeho neuplatňování je nejčastější v Žemaitsku/Žemaitii. Poslední dva příklady jsou případy, kdy tvar mužského příjmení je ve tvaru rodu pseudoženského, podobně jako výraz předseda (nebo soudce).", "section_level": 2}], "src_summary": "Litevština (litevsky \"lietuvių kalba\") patří do východní větve skupiny baltských jazyků. Je to úřední jazyk Litvy, kde jím mluví přibližně 2,9 miliónu mluvčích, v sousedních státech a ve světě je to pak přibližně 1,1 mil. mluvčích.", "tgt_summary": "立陶宛语(),中文也称立陶宛文,是立陶宛的官方语言以及欧盟的官方语言之一。在立陶宛大约有290万人以其为母语,而在海外约有二十万。立陶宛语是现存的两种波罗的语族之一(另一种是拉脱维亚语,与立陶宛语能部分相互理解)。波罗的语族隶属于印欧语系。立陶宛语常被认为是现存的印欧语言中最为保守的一种,保留了原始印欧语中很多在现今印欧语言中已经流失的特征。", "id": 146433}
{"src_title": "Vozhřivka", "tgt_title": "馬鼻疽", "src_document": [{"title": "Původce.", "content": "Jde o infekční chorobu lichokopytníků, výjimečně masožravců (velké kočkovité šelmy), zřídkakdy u ovcí, koz a krav. Při jejím výskytu je nutné okamžité nahlášení. V Evropě byla potlačena, vyskytuje se v oblasti jižní a přední Asie. Onemocnění probíhá akutně nebo chronicky s tvorbou uzlíků a vředů na sliznicích, kůži a vnitřních orgánech. Původcem onemocnění je \"Burkholderia mallei\" (dříve \"Pseudomonas mallei\"). Jedná se o gramnegativní, nepohyblivou, pleomorfní tyčinku. Na jednoduchých živých půdách roste aerobně a pomalu, takže kolonie se objevují až po 48 hodinách. Kolonie jsou nejdříve průhledně šedé, poté se stávají neprůhlednými s jemně granulovaným povrchem a nakonec se zbarvují žlutě.", "section_level": 1}, {"title": "Přenos a symptomy.", "content": "K nákaze dochází kontaktem s nakaženými koňmi, kteří vylučují původce výtokem z nosu, slinami, hnisem, tekutinou z vředů a zřídka močí a výkaly. Nákazu můžeme zavléct i kontaminovanými přístroji – postroje, čištění, nebo napáječkami ve stáji. Původce se dostane do organismu většinou perorálně, poté postupuje sliznicí hltanu dál do organismu, zřídka sliznicí střeva a v příslušných lymfatických uzlinách se rozmnožuje. Jestliže se proces nezastaví, bakterie se dále rozšiřují hematogenně a vzniká nosní, plicní nebo kožní malleus. Inkubační doba je mezi 2–5 dny. Průběh infekce je akutní až chronický.", "section_level": 1}, {"title": "Akutní vozhřivka.", "content": "Vyskytuje se především u oslů a mul, u koní se vyskytuje spíše chronická forma. Projevuje se vysokými horečkami a vývinem vředů a uzlíků v nosní dutině a v oblasti hltanu a hrtanu vzniká jednostranný hlenovitě-hnisavý výtok a poté oboustranný výtok z nosu. Sekundárně může vzniknou akutní kožní vozhřivka s uzlíky, vředy, zhrubnutím lymfatických cév, zvětšením lymfatických uzlin a flegmonozními otoky. K smrti dojde většinou v průběhu druhého až třetího týdne nemoci.", "section_level": 2}, {"title": "Chronická vozhřivka.", "content": "Klinické příznaky jsou rekurentní horečka, chronická bronchitida se suchým kašlem, kachexie, hnisavý až krvavý výtok z nosu, tvorba uzlíků, a následných vředů především v dutině nosní, kožní vozhřivka ve formě lymfangitídy s uzlíky uspořádanými do tvaru šňůry perel na krku, po stranách hrudi, podbřiší a končetinách, z kterých vznikají vředy a vozhřivková flegmóna na končetinách. Průběh může trvat celé měsíce až roky a může přejít do akutní fáze.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vozhřivka (latinsky \"malleus\") je bakteriální onemocnění způsobované gramnegativní bakterií \"Burkholderia mallei\". Jedná se o vysoce nakažlivé onemocnění lichokopytníků, které je také přenosné na člověka. Inkubační doba je několik týdnů až měsíců. K infekci dochází perorální cestou, někdy též aerogenní nebo kutánní cestou. Postihuje většinou nejprve plíce, v pozdějším stadiu pak sliznice nosu a kůži. Vyskytuje se jako akutní infekce u osla a muly nebo chronická u koní. Chronická vozhřivka má 3 formy: nosní, kožní a plicní. Příznaky jsou horečky, krvácení z nosu, vykašlávání krvavého hnisavého sekretu a tvorba hnisavých vředů.", "tgt_summary": "马鼻疽(英语:Glanders),一种由细菌鼻疽伯克霍尔德氏菌引起的传染病,通过饮水与受感染的食物,在马、骡及驴子之中传播。感染这种细菌的马,在肺及其他器官中会出现溃疡性结节性病。在上呼吸道中也会出现溃疡性病变,经常造成死亡。除了马、驴之外,其他动物也可能因接触而传染,例如狗、猫及山羊。", "id": 2556912}
{"src_title": "Lotyština", "tgt_title": "拉脱维亚语", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Baltské jazyky jsou pro lingvisty velmi zajímavé, protože se v nich zachovalo mnoho archaických tvarů pocházejících z rané indoevropštiny. To je důkaz o odštěpení balto-slovanské větve od ostatních jazyků. Baltská a slovanská větev se od sebe oddělily přibližně v 10. století př. n. l. Zatímco výskyt archaických tvarů slov je nezpochybnitelný, přesný způsob, jakým se baltské jazyky vyvíjely z indoevropštiny, není znám. Východobaltské jazyky se oddělily od západobaltských (podle teorie o prabaltském jazyce) někdy mezi lety 400 a 600 n. l. Rozdílnost mezi lotyštinou a litevštinou začala být patrná v 9. stol., dlouhé období neexistoval jeden jazyk, ale mnoho různých nářečí. Tato přechodná nářečí existovala do 15. a možná až do 17. století. Lotyština se jako samostatný jazyk objevila v 16. století, vyvinula se z ní latgalština a asimilovala s kuronštinou, zemgalštinou a sélštinou. Nejstarší známé nálezy psané lotyštiny jsou překlady množství kostelních písní z roku 1530 Nicholase Ramma, německého pastora z Rigy.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Lotyština je jeden ze dvou posledních živých baltských jazyků (druhým je litevština), patřících k indoevropské jazykové rodině. Lotyšský a litevský jazyk si udržely mnoho rysů prajazyka, ačkoli ve věcech hláskosloví a tvarosloví vykazují mnoho zdokonalení (u lotyštiny mnohem větší než u litevštiny). Baltským jazykům jsou nejvíce příbuzné jazyky slovanské a germánské.", "section_level": 1}, {"title": "Nářečí.", "content": "Lotyština má tři nářečí: livonské, latgalské a střední nářečí. Livonské nářečí je rozděleno na vidzemské a kuronské (také tāmnieku nebo ventiņu). Střední nářečí, předchůdce dnešní lotyštiny, se dělí na vidzemské, kuronské a zemgalské nářečí. (Poznámka: Lotyšská nářečí by neměla být zaměňována s jazyky livonštinou, kuronštinou, zemgalštinou ani sélštinou)", "section_level": 1}, {"title": "Livonské nářečí.", "content": "Livonské nářečí je více ovlivněno livonštinou než lotyštinou v jiných částech Lotyšska. V livonském nářečí existují dvě melodie řeči. V nářečí kuronském krátké samohlásky na koncích slov zanikají a dlouhé samohlásky jsou zkráceny. Osobní jména v obou rodech jsou zakončena na \"-els\" a \"-ans\". Předpona \"ie-\" se mění na \"e-\".", "section_level": 2}, {"title": "Střední nářečí.", "content": "Vidzemské a zemgalské nářečí si jsou navzájem podobné, kuronské nářečí je archaičtější. Ve středním nářečí jsou tři melodie řeči. V zemgalském nářečí je navíc použit znak \"ŗ\".", "section_level": 2}, {"title": "Mluvnice.", "content": "Lotyština je flektivní jazyk, jehož skladba je ovlivněna němčinou. Slovní přízvuk je až na výjimky na první slabice.", "section_level": 1}, {"title": "Jména obecně, podstatná jména.", "content": "V lotyštině se rozlišují dva jmenné rody – mužský a ženský. Jména se skloňují šesti pády: nominativem, genitivem, dativem, akuzativem, lokálem a vokativem. Starší gramatiky za akuzativ vkládaly instrumentál, za který považovaly použití předložky \"ar\", odpovídající českému \"s\", s příslušným pádem (viz dále). V gramatikách se upřednostňuje slovní označení pádů, tím se předchází záměnám obou uvedených pojetí.  Jména se skloňují podle šesti vzorů (deklinací), dosti pravidelně ve srovnání s češtinou. První tři jsou převážně mužské, poslední tři převážně ženské.  Některé výrazné rysy užívání jmen:", "section_level": 2}, {"title": "Přídavná jména.", "content": "Přídavná jména se ohýbají podobně jako v češtině, rod se rozlišuje i v přísudku. Je zachován jev, který ve slovanských jazycích zanikl: Základní tvar přídavného jména ve shodném přívlastku vyjadřuje neurčitost, podobně jako neurčitý člen v jazycích, které používají členy. Delším tvarem, tzv. determinativním (příponou vloženou před koncovku, která někdy s koncovkou splývá), se vyjadřuje určitost.  Lotyština nezná přivlastňovací a mnohá jiná přídavná jména odvozená od substantiv. Místo toho hojně užívá substantiva, příp. zájmena, v neshodném přívlastku (genitiv v poloze před jménem, dativ za jménem). Příklady:", "section_level": 2}, {"title": "Slovesa.", "content": "Slovesa se dělí do tří tříd podle způsobu časování. Tvary běžného minulého i budoucího času jsou jednoduché. Při časování často dochází ke změnám ve kmeni. Ve třetí osobě je shodný tvar jednotného i množného čísla. Infinitiv má stejně jako v češtině koncovku -t.", "section_level": 2}, {"title": "Předložky.", "content": "Předložky se v jednotném čísle pojí s příslušnými pády: genitivem, akuzativem nebo dativem. Zvláštností je, že v množném čísle se pojí skoro všechny předložky s dativem.  Jako instrumentál se někdy označuje použití \"ar\" s akuzativem v jednotném čísle a s dativem v množném; to je ovšem pravidelné použití té předložky i v jiném významu než instrumentálním, proto část gramatik již instrumentál jako pád nevymezuje.", "section_level": 2}, {"title": "Hláskosloví.", "content": "Lotyština se zapisuje latinkou. Dlouho byl používán pravopisný systém založený na německých pravopisných principech. Teprve na počátku 20. století byl nahrazen fonetičtějším, používajícím ve větší míře diakritiku, upravenou podle několika různých zdrojů. Dnes se lotyšská abeceda skládá ze 33 písmen: Do reformy z roku 1946 bylo užíváno také písmeno Ŗ, měkké R, které se již ve většinové výslovnosti neodlišovalo. Emigrantská komunita tuto sovětskou reformu nepřijímá a jí vydávané texty obsahují toto písmeno dodnes.  Téměř všechna písmena označují podobné hlásky jako v češtině či slovenštině a s jejich čtením by mluvčí češtiny neměli mít problémy. Písmena s makronem (vodorovnou čárkou) označují dlouhé samohlásky.  Odlišnosti u souhlásek jsou víceméně jen grafické:  Podstatnější rozdíly jsou ve výslovnosti samohlásek:", "section_level": 1}, {"title": "Problémy v moderní lotyštině.", "content": "Dva široce uznávané problémy v lotyštině jsou lingvistický purismus a takzvaný \"\".", "section_level": 1}, {"title": "Gimalajiešu lāči.", "content": "Termín je nesprávné pojmenovaní asijského černého medvěda a pravděpodobně není nejlepším termínem k popisu těchto dějů. V podstatě jde o vliv jiných jazyků, který způsobí (často docela zábavné) jazykové omyly. Tyto omyly jsou gramatické a stylistické; zřejmě sem patří i překlepy a chybné překlady. Každý rok probíhá boj, který jim chce předejít. Organizátoři prohlašují, že nejvíce těchto omylů pochází z oblastí hustě zalidněných Rusy a od litevských obchodních řetězců. Chybné překlady nejsou gramaticky špatné, u nich pouze vadí styl a volba slov, tj. doslovně přeložená anglická slova do lotyštiny by vypadala podivně exaltovaná oproti lotyšským.", "section_level": 2}, {"title": "Lingvistický purismus.", "content": "Purismus se projevuje tvořením nových slov, obvykle bez souhlasu nebo přičinění široké společnosti. Ačkoli puristé ponechávají některá slova eufonická, jejich neologismy zní spíše jako cizí než lotyšská slova. Mnoho výrazů je zbytečných a jiné jsou doslovné překlady. Lotyština má například dva výrazy pro telefon:'(doslovný překlad ') a ', tři slova pro počítač:'nebo'(obě jsou převzatá) a'(lotyšský výraz).", "section_level": 2}, {"title": "Jazyk a politika.", "content": "Lotyšsko mělo bouřlivý vztah s Německem, Švédskem, Ruskem a Polskem po celou svou historii, a vždy bylo mnohonárodnostní zemí. Během let, kdy bylo připojeno k Sovětskému svazu (1940–1941 a 1945–1991), politická rusifikace velmi ovlivnila lotyšský jazyk. V těchto obdobích bylo asi 340 000 (?) Lotyšů (přibližně jedna třetina populace) vyhoštěno a jinak perzekvováno. Následovala masová imigrace obyvatel ze sovětských republik Ruska, Ukrajiny, Běloruska a dalších, podíl etnicky lotyšské populace byl redukován z 80 % v roce 1935 na 52 % v roce 1989. Nejvíce přistěhovalců se usadilo na venkově bez jakékoli snahy učit se lotyšsky a sžít se se zdejšími tradicemi. Dnes je lotyština mateřskou řečí jen pro více než 60 % populace země.  Po opětovném získání samostatnosti v roce 1991 byla představena nová jazyková politika. Hlavním cílem bylo začlenění všech obyvatel na pozadí oficiálního státního jazyka a chránit jazyky menšin v Lotyšsku (přitom ruština nebyla označena jako menšinová). Mnozí učenci se domnívají, že tyto věci mohou přispět k celkovému úpadku lotyštiny.  Opravdové dvojjazyčné vzdělání na vládní náklady (základní škola) je dostupné pro několik menšin. Patří sem Rusové, Židé, Poláci, Litevci, Ukrajinci, Bělorusové, Estonci a Romové. V těchto školách je lotyština vyučována jako druhý jazyk, aby odstranila překážky v dorozumívání a pomohla každému obyvateli začlenit se do společenského života. Od roku 1990 vláda platí studium na veřejných univerzitách pod podmínkou zvládnutí lotyštiny. Od roku 2004 je v lotyštině vyučováno na veřejných středních školách (forma 10-12) 60 % předmětů (předtím zde existoval široký systém vyučování v ruštině).", "section_level": 1}], "src_summary": "Lotyština (lotyšsky \"latviešu valoda\") patří do skupiny baltských jazyků. Je to úřední jazyk Lotyšska, kde jím mluví přibližně 2 milióny lidí.", "tgt_summary": "拉脱维亚语(),中文也称拉脱维亚文,是拉脱维亚的官方语言。拉脱维亚语在英语中曾被称为Lettish,而在大部分日耳曼语族的语言中仍然是这样称呼。在拉脱维亚有大约130万人以其为母语,而在海外有约10万。总共有200万,也即80%的拉脱维亚人口使用拉脱维亚语。而在其中有116万,也即约56%的人在国内将其当作主要语言。在日常生活中使用拉脱维亚语的比例在多个地区均有上升趋势。", "id": 1153692}
{"src_title": "Civilizace", "tgt_title": "文明", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Anglický antropolog 19. století E.B. Tylor definoval civilizaci jako život ve městech, organizovaný vládou a usnadněný písmem. Zakoupený či odcizený nadbytek zdrojů umožňuje specializaci, neboli tzv. dělbu práce.  Současný americký antropolog John H. Bodley píše, že hlavní funkcí civilizace je organizace sítí ideologické, politické, ekonomické a vojenské moci, které pak rozdílně pomáhají privilegovaným domácnostem. Jinak řečeno, v civilizaci instituce jako církve, korporace a armády existují proto, aby přesouvaly zdroje a moc vládnoucím elitám.  Émile Durkheim definoval civilizaci jakožto \"typ morálního prostředí, jež obsahuje jistý počet národů, jejichž jednotlivé národní kultury jsou pouze zvláštní formou kultury obecné\".  Sociolog Norbert Elias civilizaci definoval jako proces racionalizace a humanizace společnosti, provázený stále vyšším stupněm sebeovládání jedinců i komunit, přičemž Elias ovšem nevylučoval, že v tomto procesu jsou zvraty a \"kroky zpět\", které ovšem považoval za nevyhnutelně dočasné.  Richard Thurnwald definoval civilizaci technologiemi a jejich postupnou kumulací.  Historik Arnold Joseph Toynbee zdůraznil, že jádrem každé civilizace je určitý světový názor, ať už náboženský, nebo filozoficko-politický. Z něho vyplývá sdílený mravní kodex, struktura institucí, orientace kulturní tvorby, společný životní styl a společné symboly. S korozí ústředního světového názoru se rozpadá i kodex, instituce, upadá tvorba, soudí Toynbee (rozlišoval civilizace hlavní, upadající a nezralé). Civilizace pak zanikne, anebo se přemění v civilizaci jinou, buď po určitém přeryvu (jaký lze vysledovat mezi civilizací antickou a křesťanskou), anebo dojde k dekonstrukci starého světového názoru a převzetí vlády nového takřka kontinuálním vývojem, jako při přechodu od civilizace křesťanské k moderní, založené více na filozoficko-politických konstruktech než náboženských. Proti tomu ovšem někteří teoretici soudí, že jádrem civilizace je koneckonců vždy náboženství (např. \"Střet civilizací\" Samuela Huntingtona). Toynbee rovněž zdůrazňoval, že civilizace je definovatelná její integrační schopností, civilizace je pro něj \"to, co zahrnuje, aniž by bylo zahrnováno\".  Fernand Braudel upozornil, že jistým světonázorovým konstruktem, kterým civilizace formuje sama sebe, je právě i definice civilizace a civilizovanosti (jakkoli pojem pochází až z 18. století a v minulosti se užívali jiné, například Řekové hovořili o oikúmené - ekumeně). Podle Braudela po většinu historie tento pojem odděloval od nějakého typu barbarů, tedy nějaké jinakosti za hranicemi, a sloužil k pěstování pocitu výlučnosti a nadřazenosti, a také ospravedlňoval násilí vůči vnějšku, které bylo chápáno obvykle jako jeho civilizování. Pro zamezení replikace této ideologie nadřazenosti badatelé obvykle užívají pojmu civilizace jen v plurálu a zdůrazňují rovnost různých civilizací.  Právě dotyk a střet jednotlivých civilizací je v 21. století nejen předmětem zájmu badatelů, ale slouží často i k samotné definici civilizace. Například teoretik mezinárodních vztahů Immanuel Wallerstein definoval civilizaci jako \"specifické zřetězení světového názoru, zvyků, struktur a kultury (a to jak materiální, tak vysoké), které vytváří jistý druh historického celku, a jež koexistuje s jinými variantami tohoto fenoménu\". Právě tato koexistence je přitom často klíčová, neboť dává civilizaci základní charakter (dobyvačnost, nasávání vlivů, přizpůsobivost atp.).  Značným předmětem zájmu badatelů byly v minulosti také zákonité a univerzální fáze vývoje každé civilizace. V současnosti převládá názor, že takové fáze určit nelze, ale například historik Carroll Quigley rozlišoval sedm takových stádií vývoje civilizace: míšení, těhotenství, expanze, éra konfliktů, stadium univerzální civilizace, úpadek a zničení invazí. Zároveň těmito fázemi civilizaci i definoval a určil, že v lidských dějinách existovalo šestnáct takových civilizací, plus přidal osm \"kandidátů\" na tento pojem. Ostatní badatelé se většinou shodli na nižším počtu historických civilizací, Matthew F. Melko ve své knize \"The Nature of Civilizations\" z roku 1969 jich nachází dvanáct, sedm zaniklých (mezopotámská, egyptská, krétská, antická, byzantská, mayská, incká) a pět dosud existujících (čínská, japonská, indická, západní a islámská). Samuel Huntington upozornil na možnost přidat civilizaci ruskou, africkou a latinoamerickou.", "section_level": 1}, {"title": "Kritický postoj k civilizaci.", "content": "Kritici civilizace existují už od pradávna. Různí poustevníci, asketi a mniši, a na východě taoisté, se snažili vytvořit život s odstupem od civilizace. Později, američtí transcendentalisté, ámišové, někteří mennonité a hutterité, a v dnešní době ochránci přírody a příznivci tzv. ekologické udržitelnosti se snaží najít cestu, jak civilizaci usměrnit jinam. Ještě radikálnější hlasy se vynořují mezi primitivisty, zelenými anarchisty, a anticivilizacionisty. Existuje i konzervativní kritika civilizace, například Oswald Spengler považoval civilizaci za jednu z fází cyklického vývoje kultury, a to fázi finální, \"nejumělejší\", zkostnatělou a úpadkovou.", "section_level": 1}, {"title": "Zánik civilizace.", "content": "Často se traduje, že civilizaci zničila přírodní katastrofa, ale většinou je důvodem jiná civilizace. Například Mínojská civilizace nezanikla po katastrofické události na ostrově Santorini, ale později ji zničila Mykénská civilizace. Civilizace také rozvracely tzv. mořské národy a důsledkem tak mohlo být temné období. Civilizace také rozvrátily tzv. necivilizované národy (barbaři), a způsobily tak například pád Západořímské říše. Mayskou civilizaci zničila evropská civilizace, ze které vznikla západní civilizace.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativní a hypotetické civilizace.", "content": "V dílech některých filozofů a autorů vědecko-fantastické literatury se objevují myšlenky o hypotetických civilizacích jinde ve vesmíru nebo v jiné geologické době na planetě Zemi. Takovou civilizací je například hypotetická civilizace inteligentních dinosaurů (dinosauroidů), o které někteří paleontologové (například Dale Russell) spekulují (i když jen v podobě myšlenkového experimentu) již od přelomu 70. a 80. let 20. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Civilizace (z latinského civis) je pojem označující vysokou úroveň duchovního a materiálního pokroku lidstva.", "tgt_summary": "文明,英文中的文明(英语:civilization)一词源于拉丁文“civilis”,有“城市化”和“公民化”的含义,引申为“分工”“合作”,即人们和睦地生活于“社会集团”中的状态,也就是一种先进的社会和文化发展状态,以及到达这一状态的过程。其涉及的领域广泛,包括民族意识、技术水准、礼仪规范、宗教思想、风俗习惯以及科学知识的发展等等。文明拥有更密集的人口聚集地,并且已经开始划分社会阶级,一般有一个统治精英阶层和被统治的城市和农村人口。这些被统治的人群依据分工集中从事农业,采矿,小规模制造以及贸易的行业。文明集中权力,并且将人类对自然的控制力作极大的延伸。", "id": 1561336}
{"src_title": "Lalibela", "tgt_title": "拉利貝拉", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Lalibela, původně známá pod jménem Roha, byla ve 12. století královským městem dynastie Zagwe. Kostely v současné podobě byly vybudovány ve 12. a 13. století, pravděpodobně primárně z popudu krále Lalibely.", "section_level": 1}, {"title": "Kostely.", "content": "Kamenných kostelů je v Lalibele celkem 11 a všechny se nacházejí blízko sebe. Vizuálně nejzajímavější je kostel svatého Jiří. Cesta vede po vrcholu skály, ze které je kostel vytesán, a tak je z vrchu vidět jeho křížový tvar. Ostatní kostely mají méně impozantní a ilustrativní přístup, protože cesta vede přímo k jejich vchodům. V současné době jsou všechny kostely kromě kostela sv. Jiří zastřešeny.  Největší z kostelů je kostel Medhane Alem (Spasitel světa), jehož loď má rozměry 33×23 metrů. Uvnitř jsou vytesány i sloupy podpírající kamennou střechu. Tento kostel překvapivě připomíná spíše řecké, než etiopské, kostely.Interiéry všech lalibelských kostelů zdobí svaté obrazy, v některých jsou také bohatě zdobené schránky připomínající oltáře. Ty uvnitř obsahují dřevěný nebo kamenný symbol představující Mojžíšovy desky s desaterem. (Podle pověstí vlastní Etiopská ortodoxní církev pravé Mojžíšovy desky s desaterem (tzv. tabot)) Kromě vysekaných reliéfů jsou kostely uvnitř strohé a bez výzdoby. Výjimkou je kostel Meskel s bohatě malovaným stropem. V kostele Golgotha je pochován samotný král Lalibela a budova patří mezi nejsvatější místa v Lalibele, přístup do kostela Golgotha je povolen pouze mužům.", "section_level": 1}, {"title": "Proces stavby kostelů.", "content": "Stavebníci si nejdříve museli vyznačit, kde kostel vznikne, poté postupně na všech čtyřech stranách vysekat ve skalách příkopy, čímž vznikl skalní monolit představující budovu kostela zvnějšku. Následně museli do monolitu prorazit dveře a poté vysekat celý vnitřní prostor, včetně oken a nejrůznějších reliéfních ozdob. Kostely byly tesány do relativně měkkého červeného sopečného kamene, tufu, což jejich výstavbu ulehčovalo. Kdo přesně kostely stavěl není známo. Historici odhadují, že na stavbu takových objektů bylo potřeba až 40 000 dělníků. Z architektonické rozdílnosti mezi kostely vyplývá, že musely vzniknout ve větším časovém rozpětí, než bylo období vlády krále Lalibely.", "section_level": 2}, {"title": "Legenda o vzniku kostelů.", "content": "Místní legenda říká, že král Lalibela část svého života pobýval v Jeruzalémě. Ten ho prý ovlivnil natolik, že po návratu do Etiopie zde chtěl také postavit svaté město. Tak rozhodl o vybudování kostelů ve svém královském městě Roha (po jeho smrti přejmenovaném na Lalibela). Názvy místních kostelů, jako Řeka Jordán, Adamův hrob či Boží muka tuto legendu podporují.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lalibela je město v horách na severu Etiopii, asi 350 kilometrů od hlavního města Addis Abeba. V roce 2005 Lalibelu obývalo asi 14 668 osob. Město je známé především unikátními kostely, labyrinty tunelů, chodeb a dalších budov vytesaných do skal, přičemž 11 kostelů je od roku 1978 zapsáno na seznamu UNESCO.", "tgt_summary": "拉利贝拉(Lalibela)是在埃塞俄比亚北部的一个城镇,是埃塞俄比亚东方正统教会的一个圣城。据2005年的人口普查,拉利贝拉有居民14,668,全都为东方正统教会教徒。拉利贝拉有不少用岩石凿出来的教堂,为奇景之一。", "id": 2198694}
{"src_title": "Láhevníkovité", "tgt_title": "番荔枝科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci čeledi láhevníkovité jsou nejčastěji keře a malé až středně velké stromy. Pouze některé druhy dosahují korunního patra pralesa. Řidčeji jsou to polokeře nebo dřevnaté liány. Borka je podobně jako u čeledi hrnečníkovité vláknitá a sloupnutelná v dlouhých pruzích, při narušení často aromatická. Listy jsou jednoduché, střídavé, ve většině případů dvouřadě rozložené, bez palistů. Čepel listů je celokrajná, často poněkud tužší až kožovitá, se zpeřenou žilnatinou. Odění je většinou složeno z jednoduchých chlupů, výjimečně jsou chlupy hvězdovité nebo šupinovité. Květy jsou obvykle oboupohlavné, pravidelné, jednotlivé nebo ve svazečcích či odvozených vrcholičnatých květenstvích. Někdy květy vyrůstají přímo z kmene (kauliflorie). Okvětí je rozlišené na kalich a korunu. Kališní lístky jsou 3, volné až srostlé, kalich je někdy miskovitý. Koruna je nejčastěji bílá, krémová nebo žlutá, řidčeji červená či purpurová, obvykle složená ze 6 lístků ve 2 kruzích, korunní lístky jsou často tlusté. Tyčinek je většinou velké množství a jsou uspořádané ve spirále. Gyneceum je složené z mnoha volných pestíků (u několika zástupců redukované jen na 1 plodolist) s jedním až mnoha vajíčky a většinou s přisedlou bliznou. Plody jsou dužnaté a nepukavé bobule nebo řidčeji pukavé nebo suché, uspořádané v souplodí, volné nebo srůstající. Semena obsahují rozbrázděný olejnatý endosperm a perisperm pronikající lištami do endospermu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Láhevníkovité jsou největší čeledí řádu šácholanotvaré (\"Magnoliales\"), zahrnující asi 2300 druhů ve 128 rodech. Největší rody jsou \"Guatteria\" (asi 250 druhů), xylopie (\"Xylopia\", 150 druhů), uvárie (\"Uvaria\", 110) a láhevník (\"Annona\", 110 druhů). Je to převážně tropická čeleď s pantropickým rozšířením, jen malé množství druhů zasahuje do subtropů nebo dokonce do teplejších oblastí mírného pásu (\"Asimina\" a \"Deeringothamnus\" v Severní Americe). Největší diverzity čeleď dosahuje ve vlhkých nížinách tropů, někteří zástupci však rostou i na jiných typech stanovišť, např. jako součást suchomilné keřové vegetace. Zhruba 900 druhů pochází z tropů Nového světa, 450 druhů je afrických a zbytek je původem z Asie. Největší areál rozšíření má rod xylopie, který se vyskytuje v tropické Americe, v Africe a na Madagaskaru, v Australasii a Tichomoří. Rody láhevník a \"Duguetia\" mají disjunktní areál v tropické Americe a Africe, rod \"Anaxagorea\" v tropické Americe a Asii. Jediný druh čeledi, který je rozšířen přirozeně na dvou kontinentech, je mangrovový druh láhevníku \"Annona glabra\".", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy láhevníkovitých jsou v závislosti na jejich velikosti opylovány nejčastěji brouky, mouchami či třásněnkami. Velké vonné květy láhevníků a rodu \"Duguetia\" produkují do dutiny květu teplo a lákají velké brouky, kteří zde zpravidla přečkávají chladnou noc a často se i živí tkáněmi květu. Semena láhevníkovitých jsou většinou šířena ptáky, savci a rybami. Tvrdá a tlustá stěna plodů některých druhů ze suchých savan slouží jako ochrana ke klíčení semen, neboť v chladnější době akumulují vlhkost. Samoopylení bývá zabráněno protogynií. U láhevníků jsou v paždí žilek na rubu listů přítomna domatia v nichž žijí symbiotičtí roztoči. Polokeřovité druhy jihoamerických savan mají často pod povrchem země křivolaký kmen.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Mezi charakteristické obsahové látky patří benzylisochinolinové alkaloidy a třísloviny.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Korunní lístky středoamerického druhu \"Sapranthus violaceus\" dosahují délky až přes 18 cm. Naproti tomu korunní lístky u rodů \"Oxandra\" či \"Bocageopsis\" měří jen několik milimetrů.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Některé druhy jsou pěstovány pro kvalitní tropické ovoce, zejména různé láhevníky a rolinie. Další druhy mají spíše místní význam, v Americe \"Fusaea\" a \"Porcelia\", v Africe \"Hexalobus\", v Asii \"Uvaria\". Jedlé jsou i plody severoamerického muďoulu trojlaločného. Z pevné kůry láhevníkovitých se zhotovují provazy a popruhy k nošení břemen. Dřevo je využíváno jako palivo, také jako konstrukční dřevo, na kánoe a podobně. Komerčně je těžen např. karibský druh \"Oxandra lanceolata\". Láhevníkovité obsahují v kůře a listech sloučeniny, zejména alkaloidy a acetogeniny, které jsou zkoumány z hlediska fungicidních, bakteriostatických a cytostatických účinků. Kananga vonná poskytuje éterický olej známý jako ylang-ylang a používaný v potravinářství a pro výrobu parfémů. Plody \"Monodora myristica\" slouží jako náhrada muškátového oříšku. Plody africké xylopie \"Xylopia aethiopica\" mají štiplavě peprnou chuť, místní obyvatelstvo je používá ke kořenění jídel a byly dováženy i do Evropy. Některé druhy rodů láhevník, kananga a \"Polyalthia\" se v tropech pěstují jako okrasné rostliny. Kůra, listy a kořeny některých druhů mají své místo v lidovém léčitelství. Kepel, \"Stelechocarpus burahol\", je stálezelený až 25 m vysoký strom pocházející z Jávy. Dužnina zralých plodů se jí syrová jako ovoce. Pěstuje se v jihovýchodní Asii a jako rarita i na Floridě a ve Střední Americe. Plody vyvolávají u žen dočasnou sterilitu.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Afroguatteria\", \"Alphonsea\", \"Ambavia\", \"Anaxagorea\", \"Annickia\", \"Annona\", \"Anomianthus\", \"Anonidium\", \"Artabotrys\", \"Asimina\", \"Asteranthe\", \"Balonga\", \"Bocagea\", \"Bocageopsis\", \"Boutiquea\", \"Cananga\", \"Cardiopetalum\", \"Cleistochlamys\", \"Cleistopholis\", \"Craibella\", \"Cremastosperma\", \"Cyathocalyx\", \"Cyathostemma\", \"Cymbopetalum\", \"Dasoclema\", \"Dasymaschalon\", \"Deeringothamnus\", \"Dendrokingstonia\", \"Dennettia\", \"Desmopsis\", \"Desmos\", \"Diclinanona\", \"Dielsiothamnus\", \"Disepalum\", \"Duckeanthus\", \"Duguetia\", \"Ellipeia\", \"Ellipeiopsis\", \"Enicosanthum\", \"Ephedranthus\", \"Exellia\", \"Fissistigma\", \"Fitzalania\", \"Friesodielsia\", \"Froesiodendron\", \"Fusaea\", \"Gilbertiella\", \"Goniothalamus\", \"Greenwayodendron\", \"Guamia\", \"Guatteria\", \"Guatteriella\", \"Guatteriopsis\", \"Haplostichanthus\", \"Heteropetalum\", \"Hexalobus\", \"Hornschuchia\", \"Isolona\", \"Letestudoxa\", \"Lettowianthus\", \"Malmea\", \"Marsypopetalum\", \"Meiocarpidium\", \"Meiogyne\", \"Melodorum\", \"Mezzettia\", \"Mezzettiopsis\", \"Miliusa\", \"Mischogyne\", \"Mitrella\", \"Mitrephora\", \"Mkilua\", \"Monanthotaxis\", \"Monocarpia\", \"Monocyclanthus\", \"Monodora\", \"Neostenanthera\", \"Neo-uvaria\", \"Onychopetalum\", \"Ophrypetalum\", \"Oreomitra\", \"Orophea\", \"Oxandra\", \"Pachypodanthium\", \"Papualthia\", \"Petalolophus\", \"Phaeanthus\", \"Phoenicanthus\", \"Piptostigma\", \"Platymitra\", \"Polyalthia\", \"Polyceratocarpus\", \"Popowia\", \"Porcelia\", \"Pseudartabotrys\", \"Pseudephedranthus\", \"Pseudoxandra\", \"Pseuduvaria\", \"Pyramidanthe\", \"Raimondia\", \"Reedrollinsia\", \"Richella\", \"Rollinia\", \"Ruizodendron\", \"Sageraea\", \"Sanrafaelia\", \"Sapranthus\", \"Schefferomitra\", \"Sphaerocoryne\", \"Stelechocarpus\", \"Stenanona\", \"Tetrameranthus\", \"Toussaintia\", \"Tridimeris\", \"Trigynaea\", \"Trivalvaria\", \"Unonopsis\", \"Uvaria\", \"Uvariastrum\", \"Uvariodendron\", \"Uvariopsis\", \"Woodiellantha\", \"Xylopia\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Láhevníkovité (\"Annonaceae\") je rozsáhlá čeleď nižších dvouděložnýchrostlin z řádu šácholanotvaré (\"Magnoliales\"). Jsou to dřeviny s jednoduchýmu, střídavými, většinou dvouřadě rozloženými listy a pravidelnými, často masitými květy. Čeleď zahrnuje asi 2300 druhů ve 128 rodech. Je rozšířena v tropech celého světa, místy zasahuje i do subtropů a výjimečně i do mírného pásu. Některé druhy poskytují tropické ovoce, zejména láhevníky a rolinie, jiné se pěstují v tropech jako okrasné dřeviny či mají využití v potravinářství, parfumerii nebo lékařství.", "tgt_summary": "番荔枝科(学名:)在生物分类学上是被子植物木兰目下的一科。约有129属,2120种,是木兰目中最大的科。有的果实可食,有的可材用,有些为观赏植物。大多分布在热带地区,少数分布在温带地区。约有900种分布在新热带,约有450种分布在非洲,其余的种类分布在亚洲。", "id": 184236}
{"src_title": "Metro v Nižném Novgorodu", "tgt_title": "下諾夫哥羅德地鐵", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město, s tehdejším názvem \"Gorkij\", mělo v 70. letech 20. století již kolem milionu obyvatel. To samozřejmě kladlo i příliš velké nároky na dopravní síť, a tak se zástupci města rozhodli situaci řešit. Mezi rychlodrážní tramvají a podzemní dráhou nakonec metro zvítězilo, stavět se začalo roku 1976.  Výstavba prvního úseku linky Avtozavodskaja trvala 8 let; ten samotný měřil 7,8 km a měl šest stanic (koncové byly Moskovskaja v centru města a Proletarskaja v jeho jižní části, nedaleko od ní vzniklo i depo. Slavnostní otevření se konalo 20. listopadu 1985, byl to již desátý systém podzemní dráhy zprovozněný v tehdejším SSSR. Přesto však otevření neproběhlo hladce; původně bylo načasováno na výročí Říjnové revoluce, vzhledem ke komplikacím se však celá akce o dva týdny opozdila.  První linka byla dvakrát prodloužena, poprvé roku 1987 do stanice Komsomolskaja a podruhé v roce 1989 do Parku Kultury. Vzhledem k pádu SSSR na počátku 90. let minulého století se město, stejně jako ostatní v bývalém sovětském impériu, dostalo do velmi problematické ekonomické situace; termíny otevírání dalších úseků metra se tak neustále zpožďovaly. Ke konci roku 1993 dopravní podnik úspěšně otevřel ještě první tři stanice dlouhý úsek zcela nové linky metra Sormovskaja, která se s první \"Avtozavodskou\" ve stanici Moskovskaja kříží. Roku 2002 k Sormovské lince ještě přibyla stanice Burevěstnik, v současné době se pokračuje na stavbě dalších stanic této linky.  Do budoucna existují plány na rozšíření sítě až na 60 km; obě linky se mají prodloužit a na druhé straně řeky Oka má vzniknout linka třetí. Po výstabě metromostu v letech 2002 až 2012 byla linka č. 1 prodloužena na druhou stranu řeky Oky.  V souvislosti s pořádáním Mistrovství světa ve fotbale 2018 a výstavbou nového stadionu Nižnij Novgorod byla linka č. 2 v roce 2018 prodloužena ke stanici Strelka nedaleko stadionu.", "section_level": 1}, {"title": "Vozový park.", "content": "Vozový park metra v Nižném Novgorodu tvoří vlaky série 81-717/714, produkované Mytiščinským závodem u Moskvy. Jsou provozované ve čtyřvozových soupravách. Napájení je zajištěno třetí přívodní kolejnicí s napětím 825 V.", "section_level": 1}], "src_summary": "Metro v Nižném Novgorodu je síť dvou linek podzemní dráhy, vedoucí pod čtvrtým největším městem Ruska, Nižným Novgorodem. Na síti o délce 21,6 km s celkem patnácti stanicemi se denně přepraví okolo 150 tisíc lidí.", "tgt_summary": "下诺夫哥罗德地铁()是位于俄罗斯下诺夫哥罗德的一个地铁系统,于1977年12月17日开始施工,于1985年11月20日开放营运,有15个车站,共长。", "id": 1115311}
{"src_title": "Selma Lagerlöfová", "tgt_title": "塞尔玛·拉格洛夫", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v rodině důstojníka a statkáře. Proti vůli rodičů vystudovala učitelský ústav a v letech 1885 až 1896 působila jako učitelka v Landskroně, ale posléze se zcela věnovala literatuře. Roku 1897 se přestěhovala do Falunu a později žila v Sunne. Roku 1908 koupila po otcově bankrotu zpět rodinný majetek v Mårbacku a usadila se tam.  Jejím prvním úspěšným dílem byl dvoudílný román \"Gösta Berling\" (1891), který je dodnes jedním z nejromantičtějších děl švédské literatury. Po něm následovaly sbírky povídek a další romány, z nichž \"Jeruzalém\" (1901-1902) připomíná staroislandské ságy. Na objednávku pro potřeby švédských škol napsala pohádkovou knihu \"Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem\" (1906-1907), \"Nils Holgersson underbara resa genom Sverige)\", která je vlastně svérázným cestopisem po Švédsku a která dlouho sloužila jako učebnice švédské vlastivědy. Napsala také několik děl z rodného kraje založených na vlastních vzpomínkách.  Za její dílo se jí dostalo celé řady uznání. V roce 1907 získala čestný doktorát na Uppsalské univerzitě a v roce 1909 obdržela jako první žena Nobelovou cenu za literaturu \"„... za ušlechtilý idealismus, bohatství fantazie, oduševnělost a krásu formy“\" (citace z odůvodnění Švédské akademie, jejíž členkou se také jako první žena stala roku 1914).  Na začátku 2. světové války poslala svoji Nobelovu medaili finské vládě, aby jí pomohla shromáždit peníze na boj proti Sovětskému svazu. Finské vládě se však podařilo potřebné prostředky opatřit jiným způsobem a medaili jí vrátila.  Patří k vrcholným představitelům švédského a světového novoromantismu. Její dílo navazuje na tradice lidového vyprávění plného záhad, dobrodružství, s mlhavou hranicí mezi skutečností a fantazií, s dramaticky napínavým dějem, prvky nadpřirozena i mysticismu. Je prostoupeno humanistickou vírou v člověka a vyniká skvělým stylem a nadčasovou moudrostí.  Dne 16. března 1940 zemřela ve svém domě na následky cévní mozkové příhody.", "section_level": 1}], "src_summary": "Selma Ottilia Lovisa Lagerlöfová (20. listopadu 1858, Mårbacka – 16. března 1940, tamtéž) byla švédská spisovatelka, představitelka švédského novoromantismu, nositelka Nobelovy ceny za literaturu za rok 1909.", "tgt_summary": "塞尔玛·奥蒂莉亚·洛维萨·拉格洛夫(,,1858年-11月20日-1940年-3月16日),瑞典作家与教师。1909年诺贝尔文学奖获得者,她是瑞典第一位得到这一荣誉的作家,也是世界上第一位获得这一文学奖的女性。代表作为童话小说《骑鹅旅行记》。", "id": 1197592}
{"src_title": "Řada (matematika)", "tgt_title": "级数", "src_document": [{"title": "Součet řady.", "content": "Z posloupnosti formula_2 lze vytvořit novou posloupnost formula_15, jejíž členy jsou určeny jako formula_16, tedy (konečný) součet prvních \"n\" prvků posloupnosti formula_17. Posloupnost formula_15 označujeme jako \"posloupnost částečných součtů\" nebo sumaci řady formula_19. Člen formula_20 této posloupnosti se nazývá \"formula_21-tým částečným součtem nekonečné řady\".  \"Součet nekonečné řady\" je definován prostřednictvím limity posloupnosti částečných součtů jako Termín „řada“ bývá v některých případech ztotožňován s tímto součtem.", "section_level": 1}, {"title": "Konvergence řady.", "content": "Má-li posloupnost částečných součtů konečnou limitu, tzn. pak říkáme, že řada je konvergentní (např. formula_24), popř. bodově konvergentní v případě funkční řady. Pokud uvedená limita neexistuje (např. formula_25 - posloupnost částečných součtů je oscilující) nebo je nevlastní, tzn. formula_26 (např. formula_27), pak říkáme, že řada je divergentní.  Pro číselné řady je součtem řady číslo. Pro funkční řady je součtem řady funkce formula_28.  Řada formula_29 komplexních čísel formula_30, kde formula_31 jsou reálná čísla pro formula_32, je konvergentní tehdy a jen tehdy, konvergují-li obě řady formula_33 a formula_34.  Pokud formula_35 a formula_36, pak  Konverguje-li řada formula_19, pak konverguje také řada formula_39. Jestliže konverguje řada formula_19, pak konverguje také řada, kterou z této řady získáme přidáním nebo odebráním konečného počtu členů. Pokud řada formula_19 diverguje, pak bude divergentní také řada, která vznikne z této řady přidáním nebo odebráním konečného počtu členů.  U funkčních řad formula_42 označujeme množinu formula_43 všech formula_44, pro která je daná řada konvergentní, jako obor konvergence dané řady.", "section_level": 1}, {"title": "Absolutní konvergence.", "content": "Pokud konverguje řada formula_1, ale nekonverguje řada formula_46, říkáme, že řada formula_1 \"konverguje neabsolutně\".  Pokud konverguje řada formula_46 i řada formula_1, pak říkáme, že řada formula_1 \"konverguje absolutně\".  Pro absolutně konvergentní řady platí komutativní, asociativní a distributivní zákony. Přesouváním členů absolutně konvergentní řady se nezmění konvergence ani součet řady.  Máme-li dvě absolutně konvergentní řady formula_51 se součty formula_52, pak platí kde formula_55.", "section_level": 2}, {"title": "Stejnoměrná konvergence.", "content": "Řadu funkcí formula_56 označíme jako \"stejnoměrně konvergentní\", pokud v uzavřené oblasti formula_57 komplexní roviny formula_58 existuje takové číslo formula_59 a k němu číslo formula_60, že pro libovolné formula_61 a formula_62 platí formula_63. Je-li formula_58 reálné, pak oblast formula_65 představuje interval.", "section_level": 2}, {"title": "Podmínky konvergence.", "content": "U konvergentních řad lze zavést tzv. zbytek řady po formula_21-tém součtu jako  Podmínku konvergence řady lze vyjádřit také tak, že nekonečná řada konverguje právě tehdy, pokud k libovolnému kladnému číslu formula_68 existuje takové formula_60, že pro libovolné formula_61 platí nerovnost  Nutnou podmínkou konvergence řady formula_19 je  Pokud součet řady formula_19 vyjádříme ve tvaru formula_75, kde formula_20 je formula_4-tý částečný součet a formula_78 je zbytek řady po formula_4-tém částečném součtu, pak nutnou a postačující podmínku konvergence této řady lze vyjádřit vztahem  Nutná a postačující podmínka konvergence bývá také vyjadřována ve formě tzv. \"Bolzanova-Cauchyova kritéria\". Podle něj je nekonečná řada konvergentní právě tehdy, existuje-li k libovolnému formula_59 takové číslo formula_60, že pro libovolná formula_83 platí", "section_level": 2}, {"title": "Přerovnání řady.", "content": "Operace sčítání v formula_85 je komutativní. Proto při sčítání konečného počtu čísel nezáleží na pořadí, v jakém jsou sčítány. Při nekonečně mnoha sčítancích tomu tak být nemusí.  Přerovnáním řady formula_19 podle formula_87 se nazývá řada formula_88, kde formula_87 je bijekce formula_90.  Pokud je řada formula_19 absolutně konvergentní, pak její každé přerovnání je také absolutně konvergentní řada a má stejný součet.", "section_level": 1}, {"title": "Riemannova věta.", "content": "Je-li řada formula_19 neabsolutně konvergentní reálná řada, pak ke každému formula_93 existuje přerovnání formula_88, jež má součet formula_95. Rovněž existuje oscilující přerovnání formula_96.  Důkaz: Označme \"K\" rozšířené reálné číslo rovné součtu kladných členů řady (je-li jich nekonečně mnoho, pak jej lze definovat jako součet řady s vynecháním nekladných členů nebo ekvivalentně jako supremum součtů konečných množin kladných členů). Podobně buď \"Z\" součet záporných členů řady.  Pak jsou jen tři možnosti: a) \"K\" i \"Z\" jsou konečné, pak řada v každém přerovnání konverguje k číslu \"K+Z\". b) přesně jedno z nich je konečné, pak řada v každém přerovnání diverguje k tomu z nich, které je nekonečné c) Obě jsou nekonečná. Potom přerovnání konvergující k číslu \"s\" sestrojíme tak, že nejprve budeme nejdříve vkládat kladné čeny (počínaje největšími), dokud posloupnost částečných součtů (známe-li prvních \"n\" prvků vytvářeného přerovnání, známe i prvních \"n\" částečných součtů) nepřesáhne \"s\". Poté budeme vkládat záporné členy (počínaje těmi, které jsou v absolutní hodnotě největší), dokud posloupnost částečných součtů neklesne pod \"s\". Tento postup opakujeme donekonečna. Pokud řada obsahuje nulové členy, pak při každé \"změně směru\" vložíme jeden, dokud všechny nevyčerpáme. Tento postup lze formalizovat pomocí věty o definici rekurzí.  Jelikož \"K\" i \"Z\" jsou nekonečné, neexistuje žádný index formula_97, za nímž by již nedošlo ke změně směru. Z toho též plyne, že všechny členy původní řady budou vyčerpány, jedná se tedy skutečně o přerovnání.  Zbývá ukázat, že posloupnost částečných součtů konverguje k \"s\". Pro libovolné ε>0 z definice konvergence existuje index formula_98 takový, že všechny členy původní řady, které jsou v absolutní hodnotě větší, než ε, jsou v novém přerovnání vyčerpány před formula_98. Označme formula_100 nejbližší další index, kde došlo ke změně směru. Od tohoto indexu leží všechny částečné součty v intervalu \"(s-ε, s+ε)\", neboť jakmile je hodnota \"s\" překročena, dojde ihned ke změně směru. Přerovnaná řada tedy konverguje k \"s\".  Oscilující řady lze zkonstruovat podobně, přičemž přesáhne-li částečný součet číslo 1, přidáváme záporné členy, dokud částečný součet neklesne pod -1, pak přidáváme kladné.", "section_level": 2}, {"title": "Násobení řad.", "content": "Pro absolutně konvergentní řady formula_1 a formula_102 platí:", "section_level": 1}, {"title": "Césarovské součty.", "content": "Částečné součty: formula_104  Označme: formula_105  Řekneme, že řada je Césarovsky sumovatelná, pokud existuje formula_106  Řadu označíme symbolem formula_107 pokud formula_108  Obecně lze říci, že geometrická řada formula_110 konverguje právě tehdy, je-li formula_111. Ačkoli je splněna nutná podmínka pro konvergenci řady, tj. formula_73, je součet této řady roven nekonečnu, tedy řada diverguje. Nazývá se harmonická, protože každý člen, kromě prvního, je harmonickým průměrem sousedních členů. formula_117", "section_level": 1}], "src_summary": "Řada (také \"nekonečná řada\") je matematický výraz ve tvaru formula_1, kde formula_2 je nějaká posloupnost.", "tgt_summary": "在数学中,一个有穷或无穷的序列formula_1的和formula_2称为级数。如果序列是有穷序列,其和称为有穷级数;反之,称为无穷级数(一般简称为级数)。序列formula_3中的项称作级数的通项(或一般项)。级数的通项可以是实数、矩阵或向量等常量,也可以是关于其他变量的函数,不一定是一个数。一般的,如果级数的通项是常量,则称之为常数项级数,如果级数的通项是函数,则称之为函数项级数。常见的简单有穷数列的级数包括等差数列和等比数列的级数。", "id": 950705}
{"src_title": "Sluneční hodiny", "tgt_title": "日晷", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší historie.", "content": "Jako prvotní ukazatel slunečních hodin sloužil velice pravděpodobně dřevěný kolík zaražený kolmo do země. Ten byl následně nahrazen opracovaným kamenem – gnómonem. Nejstarší sluneční hodiny jsou známy z archeologických vykopávek v Knowthu (Irsko, středo-východ). Pocházejí přibližně z roku 5000 př. n. l. Kolem roku 3500 př. n. l. se už používaly v Egyptě, Babylonii, Indii a Číně obelisky, sloužící jako gnómon. V letech 2000–1500 př. n. l. je prokázáno používání Egyptských stínových hodin (pravděpodobně první přenosný typ). Počátek jejich historie je možné nalézt v Egyptě druhého tisíciletí př. n. l., kdy vznikaly dřevěné, kovové i kamenné hodiny. V podstatě se jednalo o vodorovná pravítka s hodinovými ryskami a kolmo nasazenými vodorovnými ukazateli na jednom konci. Později, v helénistické době byly opatřovány ryskami pro různé roční doby. Jako přenosné byly používány i menší varianty skafé.", "section_level": 2}, {"title": "Starověké Řecko.", "content": "Předpokládá se, že staré Řeky seznámil s konstrukcí slunečních hodin Anaximandros z Milétu kolem roku 560 př. n. l. Podle Herodota staří Řekové získali znalost slunečních hodin od Babylóňanů, a celou vědu týkající se konstrukce a znalosti slunečních hodin dále rozvíjeli. Umožňovaly jim to pokročilé znalosti matematiky a geometrie, a speciálně znalosti kónického řezu jako je hyperbola, parabola a elipsa, což jsou křivky vykreslované nodem. Theodosius z Bithynie (160–100 př. n. l.) matematik a astronom, představil řeckému světu sluneční hodiny které mohou být použity na kterémkoliv místě na Zemi. Dále bylo časté použití hodin vertikálních, s vodorovným ukazatelem – stylusem, a číselníkem temporálních hodin. Příklad můžeme vidět na athénské Věži větrů, postavené v letech 50 až 41 př. n. l.", "section_level": 2}, {"title": "Starověký Řím.", "content": "Roku 25 př. n. l. římský autor Vitruvius sepsal všechny známé typy slunečních hodin v VIII knize jeho svazku \"Deset knih o architektuře\" (De architectura libri decem) a uvedl je spolu s jejich řeckými vynálezci. Všechny z nich pravděpodobně používaly nodus a lišily se pouze v povrchu na který dopadal stín.  Deset knih o architektuře obsahovalo:  Římané si osvojili konstrukci a využití slunečních hodin od Řeků natolik, že si Plautus v jedné ze svých her stěžuje, že jeho den je rozsekán na kousky těmi všudypřítomnými slunečními hodinami. Největší sluneční hodiny antického světa tzv. „Solarium Augusti“ postavili Římané v Římě kolem roku 10 př. n. l. Jednalo se velkou plochu s 30metrovým obeliskem z červené žuly uprostřed, mramorovými chodníky a pozlacenými bronzovými linkami uvnitř plochy určujícími jednotlivé časové údaje. Z roku 38 n. l. pochází známý římský obelisk umístěný na náměstí svatého Petra vysoký 35,5 m, který sem nechal dopravit z Héliopole (nedaleko dnešní Káhiry) císař Caligula. Taktéž archeologické práce prováděné na římském náměstí del Popolo, kde se nachází obelisk egyptského původu ze 12. století př. n. l. o výšce 36 m, odhalily rozsáhlý, urbanisticky pojatý číselník.", "section_level": 2}, {"title": "Evropa prvního tisíciletí.", "content": "Objev polosu (ukazatele paralelního s osou otáčení země) bývá datován do 1. století n. l. Po několika stech letech však upadl v zapomnění. Kolem roku 605 nařídil papež Sabinianus instalování slunečních hodin na kostelech. Následně se začínají na zdech křesťanských kostelů a klášterů objevovat sluneční hodiny opět s horizontálním ukazatelem a dělením dne na 4, 8 nebo 10 částí. Nejstarší hodiny tohoto typu na území Německa, nacházející se na zdi kostele sv. Michala ve Fuldě, nechal zhotovit roku 822 opat Hrabanus Maurus. Do roku 800 n. l. se datují nejstarší sluneční hodiny v Anglii (pomineme-li ty v Knowthu), za něž je považován tzv. „Bewcastle Cross“, v Cumbrii na severozápadě Anglie. Ciferník je rozdělen na 4 části pracovního dne, které ovlivňovaly vikingy a jejich námořní kulturu.", "section_level": 2}, {"title": "Sluneční hodiny a islámský svět.", "content": "Řecké ciferníky byly dále převzaty a zdokonalovány Islámskou kulturou a v Evropě v období post-renesance. Řecké hodiny využívaly nodu a přímých hodinových přímek, tudíž zobrazovaly nepřesný čas. Říká se mu „Temporární čas“. Tzn. čas, který se mění podle ročního období. Každý den byl rozdělen do 12 stejných úseků, a tudíž hodina ukazovaná takovými hodinami byla v zimě časově kratší než skutečná délka hodiny. Naopak hodina zobrazená v létě byla časově delší. Takovéto hodiny měřily přesně tedy jen a pouze při dnech rovnodennosti. Aby se odstranil tento problém, tak roku 1371 n. l. Abu'l-Hasan Ibn al-Shatir zdokonalil hodiny tím způsobem, že směr gnómonu změnil ze směru „kolmého na povrch umístěni“ na „směr daný osou rotace země“, tudíž směřující k Polárce. Toto významné vylepšení bylo dáno také tím, že al-Shatir využil velkého pokroku v trigonometrii učiněném Muhammadem ibn Jabir al-Harrani al-Battani (Albategni). Ibn al-Shatir si uvědomil, že použití gnómonu, který je paralelní na osu rotace země, umožní vytvořit sluneční hodiny, které budou zobrazovat stejně dlouhé úseky hodiny během jakéhokoliv dne v roce. Jeho hodiny jsou nejstaršími polárními hodinami, které se dochovaly. Tento koncept se později začal objevovat u slunečních hodin na západě, nejméně od roku 1446.", "section_level": 2}, {"title": "Evropa renesanční.", "content": "Francouzský astronom Oronce Finé roku 1524 n. l. zkonstruoval sluneční hodiny ze slonoviny. V roce 1525 Albrecht Dürer v Norimberku vydal pojednání \"Underweysung der Messung mit dem Zirckel und Richtscheyt\". Zde názorně popisuje konstrukci ciferníku horizontálních i vertikálních slunečních hodin za použití pravítka a kružidla. Kniha obsahuje i jeho vlastní návrh slunečních hodin na desetistěnu. V Evropě se začaly šířit v 16. století různé typy přenosných a kapesních hodin po rozšíření kompasu v polovině 16. století. Oblíbené byly např. cestovní rovníkové z mosazi, též cestovní diptychové (neboli destičkové) ze slonoviny, případně levnější varianty ze dřeva, dále stolní horizontální z mosazi či ušlechtilejších druhů kamene. Roku 1570 n. l. italský astronom Giovanni Padovani publikoval traktát, kde zpracoval postup výroby a následné umístění, jak horizontálních tak vertikálních slunečních hodin. Dále roku 1620 n. l. Giuseppe Biancani napsal \"Constructio instrumenti ad horologia solaria\", kde popsal, jak vytvořit sluneční hodiny i s připojenými ilustracemi.", "section_level": 2}, {"title": "Soumrak praktického používání slunečních hodin.", "content": "Rozvoj průmyslu, manufaktur, cestování a jiných oborů lidské společnosti vyžadoval stále větší nutnost využívání přesnějších způsobů měření času a také kladl větší nároky na jeho mobilitu. Potřebnost slunečních hodin postupně klesala v souvislosti se zdokonalováním mechanických kolečkových hodin, avšak ještě dlouho byly využívány například k seřizování věžních hodin. Skutečný soumrak praktického používání slunečních hodin však znamenala dohoda o zavedení pásmového času na konferenci ve Washingtonu v roce 1884. (Na českém území byl pásmový čas zaveden od 1. 1. 1912). Dnes mají sluneční hodiny spíše funkci dekorativní než užitnou, měří totiž tzv. pravý sluneční čas, který se od středního slunečního času může lišit až o +16 minut nebo −12 minut (viz časovou rovnici).", "section_level": 2}, {"title": "Princip slunečních hodin.", "content": "Planeta Země provádí dva důležité pohyby, rotaci kolem své osy a oběh kolem Slunce. Otáčí-li se Země kolem své osy, způsobuje tím zdánlivý oběh Slunce od východu k západu. Během roku si můžeme všimnout, že zdánlivá dráha Slunce po obloze se během roku mění. Toto je způsobeno eliptickou oběžnou dráhou Země kolem Slunce, kdy Slunce je v jednom jejím ohnisku. Vzdálenost Země od Slunce se tedy během roku mění, nejmenší je v periheliu, největší v afeliu. V důsledku 2. Keplerova zákona se Země pohybuje nejrychleji v periheliu a naopak nejpomaleji v afeliu. Navíc zemská osa není k rovině zemské dráhy kolmá, ale je od kolmice odkloněna přibližně o 23,5°. Z obou těchto příčin vyplývá, že délka hodiny na slunečních hodinách se během roku mění. Sluneční hodiny udávají zpravidla pravý sluneční čas místního poledníku. Hodinky ukazují středoevropský čas, tzn. čas 15. poledníku, procházejícího například městy (Český Dub či Jindřichův Hradec, a to jen v zimě a přibližně. Jsme-li tedy od 15. poledníku o jeden stupeň na východě (třeba Holice, Velké Meziříčí), musíme si od času slunečních hodin 4 minuty odečíst, na západě (např. Nižbor, Příbram) pak přičíst. Otáčí-li se Země kolem své osy asi jednou za 24 hodin, můžeme světovou sféru rozdělit na 24 dílů hodinovými kružnicemi, které budou procházet póly. Protože plnému úhlu 360° sluneční dráhy během dne odpovídá 24 hodin, připadá na 1 hodinu úhel 15°.", "section_level": 1}, {"title": "Zdánlivý pohyb slunce.", "content": "Pochopení principu slunečních hodin je nejsnazší a nejjednodušší na středověkém modelu pohybu Slunce. Bylo vědou prokázáno, že Země rotuje kolem své osy a otáčí se na eliptické dráze kolem Slunce. Nicméně k získání těchto detailních znalostí bylo třeba astronomického pozorování a fyzikálních experimentů. Pro navigaci a účely návrhu slunečních hodin je výborným zjednodušením a ulehčením předpokládat, že se Slunce otáčí kolem statické Země uvnitř Celestiální sféry (koule), která rotuje každých 23 hodin a 53 minut kolem její celestiální osy (přímka vytyčena mezi celestiálními póly). Pokud celestiálnní osa je shodná s osou Země, pak její úhel s lokální rovinou se rovná lokální geografické zeměpisné šířce. Zatímco hvězdy jsou v této celestialní sféře statické a neměnící svou pozici, slunce se pohybuje po celestiánské sféře, mající v létě pozitivní sklon (deklinaci), v zimě negativní sklon (inklinaci), a mající přesně nulový sklon v den rovnodennosti (tzn. Slunce je na celestiánském rovníku). Trasa Slunce po celestiánské sféře je známá jako ekliptika a prochází všemi 12 znameními zvěrokruhu během jednoho roku. Takovýto model slunečního pohybu pomůže lépe pochopit princip slunečních hodin. Jestliže stín-vrhající ukazatel je shodný s celestiánskými póly, pak jeho stín se otáčí stejnou rychlostí a tato rotace se nebude měnit díky ročním období. Výše popsaný princip je ten nejznámější design a v takových případech i stejné množství hodinových čar je používáno během celého roku. Hodinové čáry jsou rozděleny pravidelně, pokud povrch na který dopadá stín, je buď kolmý (stejně jako rovníkové sluneční hodiny), nebo kruhově symetrický kolem ukazatele (stejně jako v armilární sféře, kdy výraz „armilla“ je název pro „model celestiální sfery“). V ostatních případech nejsou mezery mezi dílky stupnice rozloženy pravidelně, dokonce i když stín rotuje rovnoměrně, a tudíž stupnice číselníku musí být upraveny odpovídajícím způsobem. Paprsky světla které dopadají na vrchol ukazatele, nebo procházející úzkou štěrbinou, vykreslují kužel který je souosý s póly celestiánské sféry. Odpovídající bod světla nebo vrcholek stínu který dopadne na plochý povrch, znázorní kuželovitý úsek podobný hyperbole, elipse, nebo (na severním nebo jižním pólu) kruhu. Tato kuželovitá část je výsledkem protnutí kužele paprsků světla s plochým povrchem. Tento kužel a jeho kuželovitá část se mění podle sezóny tzn. dle toho jak se mění sklon (deklinace/inklinace) Slunce. Tudíž sluneční hodiny které využívají tohoto pohybu světelného bodu nebo vrcholku stínu, mají často rozdílné číselníky pro různé roční období (jako např. Sluneční hodiny v podobě Pastýřské Hole, Sluneční hodiny jako prsten a vertikální gnómon jako obelisk).", "section_level": 1}, {"title": "Rovnoměrný čas vs. pravý sluneční čas a jeho korekce.", "content": "Sluneční hodiny ukazují lokální sluneční čas (pokud nejsou jakkoliv upraveny). K získání rovnoměrně plynoucího standardního času je třeba na nich provést tři základní korekce.  Velké rozměry slunečních hodin mohou usnadnit odečítání podrobných údajů, bez provedených všech tří korekcí ale rovnoměrně plynoucí čas neukazují přesněji než ty menší.", "section_level": 1}, {"title": "Rozčlenění typů (Kategorizace).", "content": "Kategorizace slunečních hodin může být vytvořena mnoha způsoby.", "section_level": 1}, {"title": "1) Způsob zobrazení.", "content": "Některé sluneční hodiny využívají jako ukazatele času světelný bod nebo světelnou linku, zatímco jiné používají hranu stínu nebo jeho špičku. V prvním případě bod světla ukazující čas může být formován slunečními paprsky jdoucími skrze malý otvor, nebo odrážející se od kulatého zrcátka. Podobně světelná linka může být formována pokud necháme sluneční paprsky procházet tenkým řezem v materiálu nebo je necháme procházet cylindrickými čočkami, které průchozí světlo formují do úzkého pruhu (oproti čočkám sférickým které světlo formují do bodu). V dalším případě, objekt vrhající stín může být nejčastěji proveden jako tenká tyč, nebo jako jakýkoliv objekt s ostrou špičkou nebo rovnou hranou.", "section_level": 2}, {"title": "2) Typy ukazatelů.", "content": "Ukazatel může být umístěn napevno, nebo může být pohyblivý v závislosti na ročním období. Může být orientován vertikálně, horizontálně, zarovnaný na osu země, nebo také orientován ve všech možných směrech matematicky odvozených.", "section_level": 2}, {"title": "3) Povrch pro zobrazení údajů.", "content": "Sluneční hodiny používají mnoho typů povrchu pro zobrazení světelného bodu nebo čáry, nebo vrcholku stínu nebo hrany stínu. Rovný povrch je nejběžnější základnou. Ovšem využívají se i neúplné koule, cylindry nebo kužele. Pro zpřesnění odečtu nebo čistě jen pro výraznější estetické ztvárnění jsou využívány i mnohem komplikovanější tvary.", "section_level": 2}, {"title": "4) Přenositelnost.", "content": "Sluneční hodiny se liší v jejich přenositelnosti, a jejich nutnosti orientace. Umístění mnoha slunečních hodin vyžaduje znalost lokální zeměpisné šířky, přesný vertikální směr (určený vodováhou nebo olovnicí), a směr pravého severu. Znalost těchto všech věcí neplatí v případě „samo-zaměřujících se slunečních hodin” To mohou být například dva ciferníky pracující každý na jiném principu. (Horizontální a analeptické sluneční hodiny, které mohou být připevněny na jednom podkladě a jejich čas je pak shodný pouze v případě že jsou nastaveny a umístěny správně.)", "section_level": 2}, {"title": "Sluneční hodiny v České republice.", "content": "V České republice je v současné době více než 3700 slunečních hodin různých druhů, typů a stáří.  Nejstarší dochované sluneční hodiny lze nalézt na chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně. Na vystouplém kameni, otesaném ideálně k jihu, se dochovalo torzo hodin z přelomu čtrnáctého a patnáctého století. Dvoje hodiny byly vytesány o několik desetiletí později (snad kolem roku 1500) do opěrných pilířů kostela sv. Jakuba v Telči. Ze stejného období pochází další dvojice slunečních hodin umístěná na opěrných pilířích kostela sv. Ducha ve Slavonicích. Zajímavé hodiny jsou dnes umístěny na nádvoří moravskotřebovského zámku. Jedná se o šest ciferníků (pět svislých, jeden rovníkový) umístěných na kamenném sloupku z roku 1558. Ve větším počtu jsou z období renesance dochovány hodiny se svislým číselníkem umístěným na stěnách budov. Oproti gotickým jsou výtvarně bohatší a mnohdy kombinují několik různých číselníků. Ukazují například hodiny od východu i do západu slunce. Příkladem mohou být hodiny z roku 1600 umístěné na dnešním hotelu Růže v Českém Krumlově. Baroko na renesanci navázalo jak ve výtvarné výzdobě hodin, tak i v technické náročnosti kombinací několika číselníků do jedné plochy. Takové hodiny, z roku 1795, zdobí jižní stěnu druhého nádvoří třeboňského zámku.  V několika případech je možné setkat se v jednom objektu (např. zámku, klášteře) s několika různými typy a provedeními slunečních hodin, vytvořených v rozsahu několika desetiletí, či staletí. Příkladem může být pražské Klementinum, kde se lze setkat se šestnácti slunečními hodinami. Dvoje nejstarší jsou od roku 1658 na Studentském nádvoří. O desetiletí mladší pak na Révové nádvoří. Nezajímavější ze slunečních hodin jsou štěrbinové v Astronomické věži. V jižní stěně věže je štěrbina, jíž dovnitř, do Kvadrantové síně, dopadá sluneční paprsek na kovové vlákno. V pravé poledne je sluneční kotouček vláknem předělen na polovinu. V minulosti v ten okamžik praporečník na věži dával signál dělostřelcům, kteří z prostoru dnešní Kramářovy vily výstřelem z děla oznamovali pražanům čas poledne. V devatenáctém století postupně do pozadí ustupovala funkce slunečních hodin coby časoměrných přístrojů a stále více (zvláště po zavedení pásmového času na konferenci ve Washingtonu v roce 1884) do popředí vystupovaly jako estetický, výtvarný prvek doplňující architekturu.", "section_level": 1}, {"title": "Sluneční hodiny v Čechách v 21. století.", "content": "Od začátku jednadvacátého století bylo v České republice realizováno mnoho slunečních hodin různých provedení a principů. Mezi nejproduktivnější sluneční hodináře v Čechách patří jeden ze zakladatelů pracovní skupiny \"Sluneční hodiny\" v rámci Astronomické společnosti v Hradci Králové a tvůrce katalogu Slunečních hodiny ve střední Evropě - Miloš Nosek. Ve zmíněném katalogu je udivováno devadesát jím navržených slunečních hodin. Mezi ně patří například analematické sluneční hodiny v Raděticích na Táborsku, či dvojice slunečních hodin na někdejší trafostanici v Zbožíčku na Nymbursku z roku 2012. Byl v roce 2011 spoluautorem zajímavých hodin na budově pobočky Českého hydrometeorologického ústavu v Ústí nad Labem. Tyto hodiny díky laserovému paprsku ukazují hodiny i za dnů, kdy nesvítí slunce, či v noci. M. Nosek se také podílel na obnově několika historických slunečních hodin. V roce 2011 to bylo při restaurování hodin zdobících od roku 1797 starou radnici ve Dvoře králové. V tom samém roce hodiny na štítě někdejšího zámku v Barchově.  Autorem více jak desítky slunečních hodin je další ze zakladatelů pracovní skupiny \"Sluneční hodiny\" Miroslav Brož. Je také spoluautorem neopomenutelný válcových výškových hodin na Malém náměstí v Hradci Králové z roku 2007. Na mnoha místech jižních Čech se lze setkat se slunečními hodinami navrženými Janem Zemanem. Působivé jsou především hodiny pojmenovávané Strážce času na náměstí Tomáše Bati v Sezimově Ústí jež vytyčil v roce 2005. Je také autorem prvních zemních analematických hodin v Čechách. Hodiny, u nichž je stojící člověk ukazatelem času, realizoval v roce 2002 na prostranství před obecním úřadem v jihočeských Zahrádkách.  Hned dvoje slunečních hodin na jednom místě dostal příležitost navrhnout další sluneční hodinář Pavel Marek (nejméně 16 realizovaných slunečních hodin). V roce 2004 byly v centru Kladna, na Floriánském náměstí, postaveny dvoje vodorovné sluneční hodiny. Jedny malé na kamenné sloupku. Druhé představující dominantu náměstí s kovovým ukazatelem dlouhým 7,77 metrů a číselníkem o rozměru 30 x 20 metrů ukazují čas i v noci a to díky malým reflektorům umístěným v dlažbě u jednotlivých hodin.  Realizace slunečních hodin přesahující běžný rámec svislých slunečních hodin jsou dílem Jindřicha Traugotta. Příkladem jsou sluneční hodiny vytvořené v roce 2011 na Gymnáziu Nový Porg v Praze 4. Noudus v podobě pozlacené laminátové koule o průměru 125 mm ukazuje po celý rok přesně 8:40 - tedy okamžik začátku školního vyučování. Konstrukčně složitější jsou kombinované hodiny stojící od roku 2011 na nádvoří obecního úřadu v Dolních Břežanech. Jsou součásti kašny a ukazují o slunných dnech hodiny stínem polosu. Když slunce nesvítí, či v noci, odměřuje čas laserový paprsek.", "section_level": 2}, {"title": "Spolek příznivců slunečních hodin.", "content": "Tak jako jiné země světa, i Česká republika má spolek sdružující příznivce slunečních hodin - pracovní skupinu \"Sluneční hodiny\" v rámci Astronomické společnosti v Hradci Králové. Necelá dvacítka členů se snaží o popularizaci slunečních hodin. Členové skupiny pomáhají jak při údržbě a restaurování historických hodin, tak i pří vzniku nových a to soukromým majitelům hodin, i institucím. Popularizují sluneční hodiny prostřednictvím přednášek, výstav a příspěvků do sdělovacích prostředků. Jsou v kontaktu se spolky přátel slunečních hodin v zahraničí. Dokumentují a katalogizují sluneční hodiny nejen v České republice, ale v celé střední Evropě prostřednictvím katalogu \"Slunečních hodiny ve střední Evropě\". Nedílnou součástí existence spolku jsou každoroční výpravy za slunečními hodinami. Od roku 2006 vždy na jaře a na podzim se vydávají do jiné části České republiky aby zde po dva dny putovali po stanovištích slunečních hodin, setkávali se s dalšími příznivci slunečních hodin a mnohdy i o hodinách přednášeli pro veřejnost.", "section_level": 2}, {"title": "Katalogizace slunečních hodin v České republice.", "content": "Prvopočátek snahy o zdokumentování stavu a evidenci slunečních hodin v tehdejším Československu lze nalézt v 80. letech dvacátého století na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Mravenčí pílí studentů pod vedením RNDr. Ludvíka Muchy byla tato práce dovršena v roce 1990, nebyla však nikdy publikována. Celkový počet tehdy zdokumentovaných slunečních hodin činil 1202.  Elektronická podoba katalogu slunečních hodin vznikla v devadesátých letech dvacátého století díky iniciativě několika málo milovníků slunečních hodin a od roku 2007 je spravována členy pracovní skupiny \"Sluneční hodiny\" v rámci Astronomické společnosti v Hradci Králové. Sluneční hodiny dokumentují a katalog doplňují jak členové pracovní skupiny, tak mnoho dalších milovníků slunečních hodin. Základem databáze pojmenované \"Sluneční hodiny ve střední Evropě\" jsou fotografie doplněné o informace a popisy jednotlivých stanovišť.  Výstupem z katalogu se v roce 2004 stala kniha nazvaná \"Sluneční hodiny na pevných stanovištích - Čechy, Morava, Slezsko a Slovensko\" obsahující záznamy o 2048 slunečních hodinách.", "section_level": 2}, {"title": "Výstavy.", "content": "2002 (říjen) - výstava fotografií Sluneční hodiny z jižních Čech, Hvězdárna a planetárium České Budějovice  2005 (květen až září) - výstava s názvem Kouzlo slunečních hodin, Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové  2011 (září až listopad) - výstava s názvem Sluneční hodiny, Oblastní muzeum v Lounech", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti a rekordy.", "content": "Největší sluneční hodiny zvané Samrat Yantra jsou součástí královské astronomické observatoře Džantar mantar v indickém Džajpuru. Byly postaveny v roce 1728. Jejich ukazatelem je kamenná trojúhelníkovitá stavba vysoká přes 27 m, po jeho stranách jsou symetricky postaveny dva obloukovité číselníky (pro zobrazení dopoledního a odpoledního času), na které dopadá hrana stínu od ukazatele. Měřítko číselníku udává čas s relativní přesností 2 s. Kalendářní údaje je možné odečítat (namísto stínu nodu na číselníku) podle místa, ze kterého z hrany ukazatele (opatřené též měřítkem) dopadá stín právě na hranu číselníku.  Jako největší české sluneční hodiny byly Agenturou Dobrý den ověřeny hodiny v Bezvěrově. Nevznikly však jako jednotná stavba - jedná se pouze o stylos redukovaný na 5 ukazatelů značících dosažení celé hodiny (od desáté dopolední do druhé odpolední hodiny) vybavených 3 metry vysokými římskými číslicemi; jako gnómon využívá jinou stavbu - krašovský vysílač. Ten se tak se svými bezmála 350 metry stal nejvyšším gnómonem na světě. Vzdálenost ukazatelů hodin od vysílače se pohybuje od 200 do 260 metrů. Přesnost určení času je však (s výjimkou času dosažení celých hodin) vzhledem k nedokonalému ukazateli srovnatelná s malými slunečními hodinami, kalendářní údaje z délky stínu gnómonu nejsou vůbec schopny poskytnout.  Největší sluneční hodiny v České republice a jedny z největších (ne-li největší) v Evropě, vybudované přitom jako jednotná stavba, vznikly v Třešti v roce 2003. Na náměstí T. G. Masaryka zabírají plochu o velikosti 663 m a jejich ukazatel má výšku 8,21 metru. Při změně času dochází k výměně číslic u hodinových čar.  Nejvýše položené sluneční hodiny v České republice lze nalézt ve výšce 1038 metrů nad mořem na Kleti, nejvyšším vrcholu Blanského lesa. Zde, nedaleko hvězdárny, stojí od roku 1974.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sluneční hodiny jsou zařízení pro určování času v závislosti na zdánlivém pohybu Slunce. Sluncem ozařovaný předmět vrhá stín a podle aktuální pozice stínu lze určit čas. Určování času je matematicky odvozeno z kombinace dvou základních pohybů Země a Slunce. Z pravidelné rotace Země kolem své osy (čas v rozmezí dne) a z rotace země kolem slunce (rozmezí roku). Představují pravděpodobně nejstarší a zároveň i nejvíce rozšířené hodiny z elementárních (tedy přírodních živlů využívajících) časoměrných přístrojů, k nimž dále řadíme hodiny přesýpací, vodní, olejové i jiné. Většina typů slunečních hodin má číselník od 6:00 až po 18:00. Čísla jsou většinou římská. První sluneční hodiny byly sestaveny pravděpodobně již před sedmi tisíci lety.", "tgt_summary": "日是一种由视太阳位置告知每天时间的装置。狭义而言,它包含一个平面(盘面)和将影子投影在平面上以指示时间的晷影器(gnomon)组成。当太阳移动着划过天际,阴影边缘会与不同的时间线对齐,显示出当时的时刻。\"晷针\"(style)就是在晷影器上指示时间的边缘线;经由晷针上的\"节点\"(如果有),还可以提示日期。晷影器可以产生明显的阴影,以让晷针可以显示时间。晷影器可以是一根棍棒、金属线、或精心装饰的雕饰。晷针必须平行于地球的自转轴,才能整年都提供正确的时间。晷针与地平面的夹角就是其所在位置的地理纬度。", "id": 2177655}
{"src_title": "Vodováha", "tgt_title": "水準管", "src_document": [{"title": "Bublinková vodováha.", "content": "Základem běžného druhu bublinkové vodováhy je prohnutá trubička s kapalinou, v níž je bublina. Trubička je pevně a přesně uložena v dřevěném nebo kovovém hranolu. Bublina má snahu vyplavat na nejvyšší místo trubičky. Poloha bubliny, při níž je hranol ve vodorovné poloze, je na trubičce vyznačena ryskami. U stavební vodováhy bývá kolmo k ní umístěna druhá podobná trubička, umožňující nastavení svislice.  U přesnějších vodovah, například pro použití ve strojírenství, není trubička prohnutá, ale zevnitř vybroušená do mírně soudkovitého tvaru. Vodováha mívá také rektifikační šroub pro přesné justování. Strojírenské vodováhy na ustavování strojů a zařízení mívají vespod vybroušenou trojúhelnou drážku, aby se daly použít i k nastavování hřídelů a válcovitých součástí. Jiné mají tvar čtvercového rámu, takže dovolují i nastavení do svislé polohy.  Zatímco trubicová vodováha indikuje polohu jen v jednom směru, kruhová či krabičková vodováha má svrchní sklíčko mírně vypuklé, takže ukazuje odchylku od vodorovné roviny ve všech směrech. Vodorovnou polohu, případně malé odchylky, vyznačují soustředné kružnice na sklíčku. Toto řešení se používá zejména u přístrojů, vyžadujících ustavení do vodorovné polohy (teodolity, přesné váhy apod.) či u stativů.  Trubicovou vodováhu vynalezl Melchisedech Thévenot, pozdější knihovník krále Ludvíka XIV., kolem roku 1660 a roku 1661 o ní psal Ch. Huygensovi. Rozšířila se však až koncem 18. století.", "section_level": 1}, {"title": "Hadicová vodováha.", "content": "Hadicová vodováha se používá především ve stavebnictví a na větší vzdálenosti je přesnější než bublinková vodováha. Skládá se ze dvou průhledných trubic se stupnicí, spojených hadicí. Hadice je naplněna vodou a porovnáním hladin v trubicích lze určit shodnou výšku u míst, vzdálených až do délky hadice. Dá se vyrobit z PET lahví a půlcoulové zahradní hadice. PET láhev se musí na dně provrtat.", "section_level": 1}, {"title": "Laserová vodováha.", "content": "Některé vodováhy (bublinkové nebo elektrické) jsou vybaveny optikou s laserovou diodou a umožňují promítat měřenou rovinu pomocí tenkého laserového paprsku na zeď či jiný podklad. Mohou být upevněny na stativ, umístěny do volného prostoru a využity k vyměřování po obvodu místnosti, například vágrysu. Používají se i kompaktní laserové vodováhy, někdy kombinované s funkcí laserového dálkoměru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vodováha nebo také libela (z franc.) je jednoduchý přístroj, sloužící k určování vodorovného (a odvozeně i svislého) směru. Pracuje buď na principu Archimédova zákona (bublinková vodováha), spojených nádob (hadicová vodováha) nebo dalších fyzikálních principech (elektronická vodováha). Hadicová vodováha je v běžné praxi na větší vzdálenosti přesnější než bublinková vodováha.", "tgt_summary": "水准管,又称管水准器、水平仪、水平尺或平水尺,是一种量度水平及铅直的测量工具,形状就像尺一样。", "id": 578020}
{"src_title": "Hodnoty", "tgt_title": "價值觀", "src_document": [{"title": "Hodnoty ve filosofii.", "content": "Hodnoty jako metaforu zavedl do filosofie německý myslitel Rudolf Hermann Lotze v polovině 19. století, aby naopak vyjádřil to, čím se naše hodnocení řídí nebo orientuje. Na rozdíl od starších pojmů dobra a zla nebo ctnosti a neřesti, které mají absolutní povahu (buď – anebo, ano nebo ne), počítá pojem hodnot s tím, že i naše hodnocení bývají odstupňovaná (více - méně, lepší – horší) a často vycházejí z porovnávání.  V běžném životě musí člověk neustále hodnotit a vybírat, a i když neví, co je dokonale dobré (levné, kvalitní, spolehlivé, úsporné, zdravé, etické atd.), obvykle se dokáže zorientovat v tom, co je lepší a co horší. Dává jedné věci přednost před jinou a dovede to i zdůvodnit nebo aspoň vysvětlit; proto se někdy hovoří o preferencích. Asi tak, jako horolezec nemusí mít před očima vrchol, který chce zlézt, ale vystačí si s průběžnou orientací směru, například „vzhůru – dolů“. Hodnotami pak Lotze rozumí jakési úběžníky, myšlené vrcholky či krajnosti žádoucího, tedy toho, za čím jdeme („kladné hodnoty“), anebo naopak nežádoucího, toho, čemu se vyhýbáme („záporné hodnoty“).", "section_level": 1}, {"title": "Sociologie hodnot.", "content": "Jak upozornil Jan Patočka, je však důležité mít na paměti, že se jedná o myšlené, ideální úběžníky, ne o věci, které „někde existují“ samy o sobě. „Hodnoty se projevují jen v hodnocení a tvoří se v jeho průběhu, za chodu, v závislosti na celé axiologické zkušenosti“. Podle Clyde Kluckhohna a T. Parsonse hodnoty nelze chápat jako „chtěné věci“, nýbrž jako „představy o žádoucím (\"desirable\")“.  Hodnoty tedy nelze chápat úplně odděleně, nýbrž vždy tvoří uspořádané soustavy, hierarchie hodnot. Tak se také nejčastěji zkoumají v sociologii: v dotazníku se od respondentů žádá, aby připravený seznam obecných hodnot zhodnotili, to jest uspořádali. Na základě takových výzkumů se pak hovoří o hodnotové orientaci (např. na úspěch, moc, rodinu a podobně).  Jakožto výsledek (něčího) hodnocení je hodnota v tomto smyslu vždy hodnotou pro někoho, a má tedy subjektivní ráz. Zkušenost nicméně ukazuje, že hodnocení různých lidí se často podobají nebo dokonce shodují, zejména pokud tito lidé patří do téže společnosti, k téže kultuře nebo mají společné zkušenosti. Výchova a obecná kultura, v níž člověk vyrostl a žije, má tedy na jeho hodnocení značný vliv a soustava hodnot je naopak charakteristikou určité kultury. Společenské a kulturní hodnoty se někdy vyjadřují ve společenských a kulturních normách a společnost pak může více či méně důrazným způsobem vymáhat jejich dodržování.", "section_level": 1}, {"title": "Univerzální hodnoty.", "content": "Lze-li mluvit o hodnotách určité skupiny a kultury, vzniká otázka, zda jsou nějaké hodnoty společné všem lidem čili univerzální. Některá emotivní „hodnocení“ – například odpor k hadům a pavoukům – jsou patrně vrozená a máme je společná i s některými primáty. Jsou to ovšem spíš instinktivní obranné reflexy, součást „pudu sebezáchovy“ než skutečná, to jest racionální a uvážená hodnocení. Ovšem už sociologické výzkumy hodnotových orientací nutně předpokládají, že lze sestavit seznam více méně obecných hodnot, jež mají u různých lidí jen rozdílné váhy či platnost.  Na druhé straně také víme, že příslušníci různých kultur se často liší právě ve svých hodnoceních. Tak se v současných západních společnostech dává přednost jednotlivci před skupinou (např. rodinou jako celkem), kdežto v tradičních společnostech a v soudobém islámu tomu bývá naopak. Podobné rozdíly lze najít i v hodnocení majetku, cti, věrnosti a podobně.  Diskuse o hodnotách dostává v posledních letech velmi praktický ráz, zejména ze dvou důvodů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Hodnoty jsou výsledky, případně měřítka hodnocení. V přírodních vědách se hodnotou obvykle míní číselný výsledek měření, údaj měřicího přístroje. Podobně v ekonomii se hodnotou míní to, co lze vyjádřit cenou (směnná hodnota). V běžné řeči a ve filosofii znamenají to, čeho si jednotlivci nebo skupiny váží, cení, za co jsou ochotni něco obětovat, případně zaplatit.", "tgt_summary": "价值观(Values)是一种处理事情判断对错、做选择时取舍的标准。有益的事物才有正价值。对有益或有害的事物评判的标准就是一个人的价值观。", "id": 1633213}
{"src_title": "Anastasios I.", "tgt_title": "阿纳斯塔修斯一世", "src_document": [{"title": "Zahraniční politika.", "content": "Během Anastasiovy vlády přetrvávaly konflikty s Ostrogóty, neboť císař si nadále dělal nárok na ztracená západní území. Anastasios sice jmenoval ostrogótského krále Theodoricha Velikého, který v roce 493 dosáhl vlády nad Itálií, konzulem pro západ (konzulové jmenovaní v Ravenně a v Konstantinopoli byli vzájemně uznáváni, což může být hodnoceno jako symbol trvání říšské jednoty), avšak to nebránilo Theodorichovi v tom, aby si od roku 504 činil nárok na římské území (konkrétně na město Sirmium, které náleželo východořímské říši od roku 437). V letech 505–510 došlo k vojenským střetům, přičemž Theodorich nepokrytě podporoval Anastasiova soupeře, uzurpátora Vitaliana. Ten byl původně velitelem vojska v Thrákii, avšak v roce 511 se vzbouřil proti císaři – což mělo souvislost také s Anastasiovou náboženskou politikou. V roce 510 byl mezi Theodorichem a císařem nakonec sjednán mír.  Obecně však lze říci, že západní germánská království v zásadě respektovala nadřazenost císaře, třebaže jejich králové vládli zcela suverénně. Tak se například Chlodvík I. z dynastie Merovejců snažil, aby císař uznal jeho postavení. V roce 508 mu byla propůjčena hodnost čestného konzula a rovněž mu byl z Konstantinopole poslán diadém.  Na Balkáně podnikali Bulhaři loupeživé výpravy do Thrákie, proto nechal Anastasios vybudovat západně od Konstantinopole opevnění, nazývané dlouhá zeď.  Anastasios musel vést válku také s perskými Sásánovci. Po dlouhém období míru (od roku 441) vzrostlo mezi oběma říšemi napětí, což vedlo v roce 502 ke konfliktu s králem Kavádem I. Po počátečních úspěších Peršanů se podařilo římské armádě stabilizovat situaci. V roce 503 vyslal Anastasios na východní hranici vojsko, které bylo na tehdejší poměry značně veliké (čítalo na 40 až 50 tisíc mužů). Někdy na přelomu let 506/507 mohla být uzavřena mírová smlouva na dobu sedmi let. Napětí ve vzájemných vztazích však nadále přetrvávalo (jak měly ukázat války za Justina I. a především za Justiniána I.), neboť Anastasios smlouvu porušil a nechal v Daře přímo u perských hranic postavit silnou pevnost, díky níž se cítili Peršané ohroženi a jejíž zboření opakovaně vyžadovali. Přesto zůstala římská východní hranice od roku 506 po zhruba dvacet následujících let klidná.", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní a náboženská politika.", "content": "Anastasios se i přes pokročilé stáří ukázal jako jeden z nejvíce energických císařů. Odstranil své eventuální soupeře (především zlomil moc Isaurů, kteří se za jeho předchůdců domohli nebezpečně velkého vlivu) a zkonsolidoval státní finance: byl zřízen úřad comes patrimonium (státní sekretář financí), byl zefektivněn výběr daní, také byla reformována měděná měna (zlatá měna zůstala stabilní). Hospodářství zažilo za Anastasia rozkvět díky odstranění tíživé obchodní daně (chrysargon). Anastasios měl prý svému nástupci Justinovi zanechat ohromné bohatství, čímž jeho vláda připravovala prostor pro poslední vzestup pozdně antické římské říše. Nicméně během jeho vlády došlo také k některým těžkým vnitropolitickým krizím, které se však podařilo překonat. Anastasios patrně jevil určité sympatie k monofyzitismu, a i když nikdy otevřeně nevystoupil proti chalkedonskému vyznání, přesto došlo ke značnému napětí, když v roce 511 nechal sesadit konstantinopolského patriarchu Makedonia. Jeho nástupcem jmenoval Anastasios monofyzitského patriarchu z Antiochie. Na to vypuklo povstání výše zmíněného Vitaliana. V samotné Konstantinopoli byl ustaven vzdorocísař, který byl však rychle odstraněn.  Vitalian ohrožoval několikrát hlavní město, než byl v roce 515 konečně poražen, načež se utopil na útěku.  Náboženská politika císaře Anastasia, který byl ochotný ke kompromisu s monofyzity, vedla k prohloubení tzv. akakiánského schizmatu (484–519), které bylo ukončeno teprve za Justina I.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt a následnictví.", "content": "Anastasios zemřel 10. července 518, údajně během strašlivé noční bouře. Vedl úspěšnou finanční politiku, v zahraniční politice ale musel strpět několik porážek (především na Balkáně). Přesto se zdá být velmi schopným císařem. Největší problém představovalo následnictví, neboť nezanechal žádného legitimního syna (císařská hodnost tehdy beztak nebyla ještě dědičná). Jeho tři synovci se nedokázali prosadit (jeden z nich byl prohlášen vzdorocísařem za vlády Justiniána I. o čtrnáct let později), takže povýšení do císařské hodnosti nakonec dosáhl velitel císařské gardy, Justin I. Zřejmě i za účasti svého synovce, pozdějšího císaře Justiniána I.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anastasios I. (Anastasius I.) (kolem 430 Dyrrhachium – 9./10. července 518 Konstantinopol) byl východořímským císařem v letech 491–518.", "tgt_summary": "阿纳斯塔修斯一世(希腊语:',约430年-518年),东罗马帝国皇帝(491年-518年在位)。", "id": 1801930}
{"src_title": "Charlie Watts", "tgt_title": "查理·沃茨", "src_document": [{"title": "První hudební krůčky.", "content": "Charlie Watts se narodil do rodiny řidiče náklaďáku. Jako kluk byl skromný, soustředěný a pracovitý, mírně hýčkaný svými rodiči. Když mu bylo jedenáct uslyšel v rádiu skladbu \"Walkin’ Shoes\" Gerryho Mulligana, ve které bubnoval Chick Hamilton. To v něm probudilo bubeníka, a tak začal hrát na hrnce a pánve. Svůj první nástroj – bendžo – si ve čtrnácti koupil sám. Rozebral ho, z těla bendža si udělal bubínek a k němu si z merkuru postavil stojan. V roce 1955 mu rodiče koupili první bicí. Stále ho zajímal jazz, takže začal cvičit s jazzovými deskami, které sbíral.  Po tom, co dokončil střední školu, šel studovat uměleckou školu, kterou dokončil v roce 1960. Po škole pak pracoval jako grafik u reklamní agentury. Během práce už ale hrál s místními skupinami v kavárnách a menších klubech. V roce 1961 poprvé potkal Alexise Kornera, který mu nabídl post bubeníka ve své kapele – Blues Incorporated. Chvilku pak pracoval jako grafik v Dánsku, ale po tom, co přijal Kornerovu nabídku, se vrátil zpět do Londýna.  O rok později se Charlie setkal s Brianem Jonesem, Ianem \"Stu\" Stewartem, Mick Jaggerem a Keithem Richardsem, kteří chtěli společně hrát rhythm and blues a příložitostně vystupovali v různých londýnských klubech. A tak Charlie dostal nabídku hrát s mladou začínající kapelou Rollin’ Stones. Charlie se nechal přesvědčovat skoro celý rok, nakonec jim přikývnul až v lednu 1963. Keith Richards k tomu ve své biografii dokonce píše: „Hladověli jsme, jen abychom ho zaplatili! Doslova. Omezovali jsme si příděly, jak strašně jsme ho chtěli.“", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mimo Rolling Stones.", "content": "Kromě hraní s Rolling Stones má ale Charlie Watts spoustu dalších zájmů. V roce 1964 například vydal komixovou poctu jazzovému saxofonistovi Charliemu Parkerovi nazvanou \"Ode to a High Flying Bird\". Přestože se proslavil jako rockový bubeník, jeho osobnímu vkusu je blíže jazz. Na konci sedmdesátých let se připojil k Ianu \"Stu\" Stewartovi ve skupině Rocket 88, která se vracela ke kořenům boogie-woogie. V kapele si tehdy zahrála spousta předních britských jazzových, rockových a R&B hudebníků. Patřili mezi ně například free-jazzový saxofonista Evan Parker, jazzoví dechař Courtney Pine nebo zakládající člen skupiny Cream Jack Bruce. V roce 1991 dal Charlie dohromady jazzový kvintet, šlo o další poctu Charlie Parkerovi. Po úspěšném hostování Jima Keltnera na albu \"Bridges to Babylon\", které vydali Rolling Stones, nahráli společně Charlie Watts a Jim Keltner čistě bubenické album nazvané prostě \"Charlie Watts/Jim Keltner Project\". Skladby se jmenují po slavných jazzových bubenických ikonách jako Elvin Jones, Max Roach nebo Roy Haynes. Není zde kopírován styl těchto bubeníků, spíše jde o zachycení pocitů z jejich hry. \"Watts At Scott's\" je zase živá nahrávka ansámblu The Charlie Watts Tentet ze slavného londýnského jazzového klubu Ronnie Scott's. V dubnu 2009 koncertoval Charlie Watts s projektem The ABC&D of Boogie Woogie. Jeden koncert se uskutečnil i v Praze, ale setkal se s nepochopením zdejší kritiky.", "section_level": 2}, {"title": "Společně s Rolling Stones.", "content": "Charlie Watts se také podílel na grafice prvních desek Rolling Stones. Navrhl například celý sleevenote k desce \"Between the Buttons.\" Mezi jeho nápady také patří orinální upoutávka na koncertní turné v roce 1975. Skupina tehdy překvapila čekající novináře tím, že odehrála skladbu \"Brown Sugar\" na přívěsu kamionu, který jel po Manhattanu. Tento nápad okopírovali ve stejném roce AC/DC, Status Quo v roce 1984 v klipu \"The Wanderer\" a U2 v klipu \"All Because of You\" z roku 2004. Charlieho si prý vzpomněl na to, jak tehdy běžně propagovaly své koncerty jazzové ansámbly v New Orleans.  Společně s Mickem Jaggerem také navrhoval scénu pro koncertní šňůry Steel Wheels/Urban Jungle (1989–1990), Bridges to Babylon Tour (1997), Licks Tour (2002–2003) a A Bigger Bang Tour (2005–2007).  Dá se dohledat mnoho rozhovorů, kde se Jagger a Richards zmiňují Charlieho Wattse jako zásadního člena Rolling Stones. Například pro časopis \"Guitar Player\" řekl Keith Richards, že bez Charlieho by Stones nemuseli vůbec existovat, nebo by dále nepokračovali pod hlavičkou Rolling Stones. Jakou váhu má Charlie ve Stones ukazuje i situace, která nastala po odchodu Billa Wymana z kapely v roce 1993. Tehdy před několika baskytaristy Keith a Mick Charlieho požádali, aby nového basáka vybral on. Charlie se rozhodl pro Darryla Jonese – respektovaného muzikanta, který hrával například s Milesem Davisem nebo se Stingem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Charlie Watts (* 2. června 1941) je britský rockový bubeník, který je více než padesát let členem kapely The Rolling Stones. Watts je také leader jazzového ansámblu, pod svým jménem vydal několik jazzových desek. Mimoto se také podílel na produkci některých desek Rolling Stones a navrhoval některá pódia, která si sebou Stones na svých turné vozili. Mezi jeho koníčky patří chov koní.", "tgt_summary": "查理斯·罗伯特·沃茨(英语:Charles Robert Watts,1941年-7月2日),滚石乐队鼓手。其年轻时接受过专业的爵士鼓训练,并且常常于伦敦的节奏布鲁斯俱乐部演奏,在那里他遇到了滚石乐队的其他三名成员。1963年作为一名鼓手正式加入了滚石乐队,同时兼任乐队唱片封面和舞台设计。他有时也会和他的个人乐队“查理沃茨五重奏”在“”演出。", "id": 578105}
{"src_title": "Paintball", "tgt_title": "漆彈", "src_document": [{"title": "Popis sportu.", "content": "Jedná se o bezkontaktní adrenalinový sport, při němž je k vyřazení protihráčů používáno zbraní, které střílejí želatinové kuličky ráže 0,68 palce (1,73 cm). Tyto kuličky jsou ze zbraně vypuzovány expandujícím stlačeným vzduchem nebo CO. Kulička je tvořena pevnou skořápkou na bázi celuloidu, který se používá při výrobě potahovaných pilulek. Uvnitř obsahuje kulička netoxické vodou rozpustné barvivo rozličných barev. Při zásahu cíle skořápka kuličky praská a okolí zásahu je potřísněné barvivem. Tímto způsobem je zasažený (označený) hráč vyřazen ze hry a odchází mimo hřiště do předem určeného prostoru. Zbraně mohou v závislosti na typu zasahovat cíle až na 50 i 80 metrů. Standardní rychlost kuličky v momentu, kdy opouští hlaveň (úsťová rychlost), je 300 fps (stopy za sekundu). Zbraně mohou být upravovány i na rychlost vyšší. Paintball se hraje na hřištích, která se nacházejí dle typu hry ve volné přírodě (military paintball) nebo na vyhrazené ploše (sportovní paintball).  Pro srovnání:  Dle zkušeností i ze zásahu na větší vzdálenosti mohou vznikat modřiny, hráče ale většinou motivují k lepšímu sledování herní situace v příští hře a málokoho odradí.  Jedná se o kolektivní sport, kde je důležitá spolupráce jednotlivých hráčů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Tento sport vznikl podle jednoho příběhu mezi rančery v Austrálii, kteří při počítání velkých stád dobytka k jeho značkování používali primitivních paintballových zbraní. Časem začali střílet jeden po druhém a vznikla akční adrenalinová zábava. Druhý příběh o vzniku paintballu nachází jeho pravzor v tréninku soubojů se střelnou zbraní - krátkou předovkou, která ale střílela voskové projektily. Účastníci cvičného souboje byli tehdy oblečeni do těžkých kabátců a helmy ne nepodobné těm, které se dnes používají na dnešních paintballových hřištích. Konečně třetí příběh o vzniku paintballu hovoří o předchůdcích paintballových zbraní jako o lesnických značkovačích stromů určených k poražení.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Bezpečnost při paintballu je založena na důsledném dodržování limitu úsťové rychlosti a kvalitním bezpečnostním vybavení.  Povinným vybavením jsou:  Dalším nepovinným vybavením mohou být paintballové rukavice, chránič krku (u některých hráčů nahrazený šátkem) a další ochranné prvky.", "section_level": 1}, {"title": "Zbraně.", "content": "Zbrani se v paintballu říká marker, čili značkovač. Existují značkovače v ceně mírně nad jeden tisíc korun, stejně tak se na trhu objevují kousky v relacích okolo třiceti tisíc Kč. Abychom zbraně roztřídili, budeme se řídit způsobem funkce mechanismu.", "section_level": 1}, {"title": "Základní varianty paintballu.", "content": "Dnes existují dvě hlavní linie paintballu a lze je definovat podle vztahu k armádě/boji.", "section_level": 1}, {"title": "Herní scénáře.", "content": "Zejména v rekreačním paintballu se můžeme setkat s různými scénáři a typy her. Mezi nejznámější patří hry na vlajku (\"capture the flag\" nebo \"center flag\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Paintball je sport či zábava, při které je cílem vyřadit protivníka zasažením kuličkou s barvou vystřelenou z paintballové zbraně (značkovače).", "tgt_summary": "漆弹(英语:paintball)是一种以漆弹枪射出漆弹,击中目标后产生标记以供计分的运动。", "id": 2815201}
{"src_title": "Passacaglia", "tgt_title": "帕薩卡利亞舞曲", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Výraz “passacaglia” (španělsky \"pasacalle\", francouzsky \"passacaille\", italsky: \"passacaglia\", \"passacaglio\", \"passagallo\", \"passacagli\", či \"passacaglie\") má svůj původ ve španělských slovech \"pasar\" (jít, procházet) a \"calle\" (ulice). Tato forma vznikla ve Španělsku na počátku 17. století jako jednoduchá kytarová mezihra mezi tanci či písněmi. I přes španělský původ této formy (doložený zmínkami v dobové španělské literatuře) pocházejí první zapsané příklady passacaglií z italského zdroje kolem roku 1606. Tyto skladby, podobně jako další z italských zdrojů z počátku století, jsou prosté, krátké sekvence akordů harmonicky sledující běžné kadence.  Na konci 20. let 17. století passacagliu jako formu redefinoval italský skladatel Girolamo Frescobaldi, který ji přetvořil do sledu variací na basové téma (které se též může obměňovat). Pozdější skladatelé tento model převzali a v 19. století již výraz představoval sérii variací na ostinátní téma, obvykle vážnějšího charakteru. Frescobaldi rozvinul také velmi podobnou formu, ciacconu. Obě formy jsou vzájemně úzce spjaty, ale jelikož \"skladatelé často užívali výrazů \"chaconne\" a \"passacaglia\" nahodile[...] moderní pokusy o přesné rozlišení obou pojmů jsou nepřesné a historicky nepodložené\". V počátcích hudební vědy proběhly pokusy o formální rozlišení mezi historickými útvary ciacconou a passacaglií, ale badatelé často došli k protichůdným výsledkům. Například Percy Goetschius došel k názoru, že ciaccona je obvykle založena na harmonické sekvenci s opakováním sopránové melodie, a passacaglia se tvoří nad základním basovým tématem, zatímco Clarence Lucas obě formy definoval přesně opačně. Nicméně později došlo k pokroku v rozlišování obou forem v dílech ze 17. a počátku 18. století, kdy je někteří skladatelé (zejména Frescobaldi a François Couperin) záměrně mísili někdy i v jedné skladbě.", "section_level": 1}, {"title": "Skladatelé.", "content": "Jedním z nejznámějších příkladů passacaglie v západní klasické hudbě je Passacaglia a fuga c moll pro varhany od Johanna Sebastiana Bacha. Francouzští cembalisté, zejména Louis Couperin a jeho synovec François Couperin, byli známi svým užitím formy \"passecaille\", ačkoli se často odchylovali od formy passacaglie - v jejich pojetí se jedná spíše o opakující se pasáže na způsob ronda.  Také Biberova \"Passacaglia\", poslední část z jeho věhlasných \"Růžencových sonát\", je jednou z nejranějších známých skladeb pro sólové housle.  Další příklady varhanních passacaglií pocházejí od Dietericha Buxtehudeho, Johanna Pachelbela, Sigfrida Karg-Elerta, Johanna Kaspara Kerlla, Daniela Gregory Masona, Georga Muffata, Gottlieba Muffata, Johanna Kuhnaua, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Juana Bautisty Cabanillese, Bernarda Pasquiniho, Maxe Regera, Ralpha Vaughana Williamse (\"Passacaglia on B–G–C\", 1933), či Lea Sowerbyho.  Ústřední motiv Monteverdiho madrigalu \"Lamento della Ninfa\" je passacaglia na sestupném tetrachordu. Úvodní dvě věty 4. sonáty od Johanna Heinricha Schmelzera \"Sonatæ unarum fidium\" jsou passacaglie na sestupném tetrachordu, ovšem v neobvyklé durové tónině.  Čtvrtá věta Boccheriniho Quintettino č. 6, Op. 30, (známá také jako \"Musica notturna delle strade di Madrid\") nese titul \"Passacalle\".  Existují rovněž sborové skladby jako např. \"passacaille\" \"Les plaisirs ont choisi\" z Lullyho opery \"Armida\" (1686) a Didin nářek, \"When I am Laid in Earth\" z Purcellovy \"Dido a Aeneas\", a další, jako např. árie \"Piango, gemo, sospiro\" Antonia Vivaldiho, či \"Usurpator tiranno\" a \"Stabat Mater\" Giovanniho Felice Sancese, ad.  Příklady 19. století zahrnují např. \"passacaglii c-moll pro varhany\" Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, nebo finále Rheinbergerovy osmé varhanní sonáty. Pozoruhodné passacaglie nalezneme např. také v poslední větě 4. symfonie Johannese Brahmse, stejně jako v jeho Variacích na Haydnovo téma, v nichž bas po celou skladbu opakuje táž harmonická témata. Poslední věta Händelovy cembalové suity g-moll (HWV 432) je passacaglia, známá jako \"duo pro housle a violu\", upravená norským houslistou Johanem Halvorsenem. První věta Huberova klavírního koncertu č. 3, op. 113 (1899) je passacaglia.  Passacaglie pro loutnu komponovali například Alessandro Piccinini, Johann Hieronymus Kapsberger, Sylvius Leopold Weiss, Robert de Visée, Jacques Bittner, Denis Gaultier.  Ve 20. století passacaglie skádali například Benjamin Britten, Dmitrij Šostakovič nebo Paul Hindemith, zajímavé příklady této formy se nacházejí také v dílech představitelů tzv. druhé vídeňské školy (Arnold Schoenberg, Anton Webern, Alban Berg).", "section_level": 1}], "src_summary": "Passacaglia (čti \"passakalja\") je hudební forma vzniklá v barokním období původně ve Španělsku.", "tgt_summary": "帕萨卡利亚舞曲(;),或译作帕萨卡亚舞曲,是巴洛克时期晚期的一种曲式,起源于17世纪早期的西班牙,该字有‘过道’的意思。", "id": 1545846}
{"src_title": "Míšeň", "tgt_title": "迈森", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zdejší hrad byl založen okolo roku 929 králem Jindřichem I. Ptáčníkem a nesl jméno \"Misnia\". Pod jeho hradbami se nacházela původně slovanská vesnice \"Meisa\" (pojmenovaná dle stejnojmenného potoka), jež byla germanizována a postupně rozšiřována, až se z ní stalo na konci 12. století sídlo městského charakteru (městská práva jsou písemně doložena k roku 1332). Kvůli rezidenci zdejších biskupů (zal. 968) mělo město pro kulturní rozvoj Saska zásadní význam. Míšeň byla do roku 1423 centrem míšeňského markrabství.  V roce 1539 byla ve městě provedena reformace. Tři zdejší katolické kláštery byly rozpuštěny a v areálu františkánského kláštera byla zřízena škola. Hospodářský vývoj města byl dlouhou dobu určován tkalcovským řemeslem, jež bylo ale za třicetileté války v první polovině 17. století téměř ochromeno. Novým hospodářským impulzem bylo až zřízení porcelánové manufaktury saským kurfiřtem a polským králem Augustem II. Silným (1710).  Dominantou města jsou od středověku hrad Albrechtsburg a Míšeňská katedrála, které se nalézají na levém břehu Labe. S výstavbou katedrály, jejíž markatní věže byly dokončeny až roku 1909, bylo započato okolo roku 1250. Zámek Albrechtsburg byl vystavěn po roce 1470 pod vedením Arnolda von Westfalen. Z architektonického hlediska se jedná o první zámek v Německu. Albrechtsburg měl být původně užíván jako knížecí rezidence. Tento účel plnil ale jen velmi krátce. Za třicetileté války byl zámek těžce poškozen a od roku 1710 do poloviny 19. století sloužil jako sídlo porcelánové manufaktury. Na konci 19. století byl zpřístupněn veřejnosti.  Za druhé světové války město neutrpělo téměř žádné škody. Míšeň měla být v posledních dnech války prohlášena za pevnost a k její obraně měly být použity všechny dostupné prostředky. Rychlý postup Rudé armády a osvobození města 7. května 1945 tomuto plánu nicméně zamezily.  V době Německé demokratické republiky docházelo vzhledem ke zvyšujícímu se počtu obyvatel k rozsáhlé výstavbě, která probíhala především v okrajových částech města. Historické jádro tak zůstalo ušetřeno. Jeho péči se ale nikdo nevěnoval a mnoho historických domů postupem času zchátralo. Po znovusjednocení Německa roku 1990 bylo Staré město rozsáhle zrestaurováno.  Roku 2002 byla Míšeň postižena katastrofální povodní. Vodní hladina dosahovala ve Starém městě místy až 3 metrů. Pod vodou se tak ocitlo kino i divadlo. Výše položené Tržní náměstí s radnicí postiženy nebyly. Za povodní roku 2013 bylo Staré město opět zaplaveno, jelikož voda protipovodňovou stěnu na břehu Labe přetekla.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Hradní návrší: Staré město – podhradí: Předměstí:", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Ve městě se nachází následující školy:", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Nejznámějším místním podnikem je Státní porcelánová manufaktura s.r.o. (Staatliche Porzellan-Manufaktur Meissen Gmbh), která vyrábí tradiční míšeňský porcelán, jenž je považován na trhu za luxus. V oblasti Míšně je produkován také med (Bienenwirtschaft Meissen), prodávaný po celém Německu. Velmi známým je i tradiční vinařský podnik \"Weingut Vincenz Richter\". Ve městě se kromě toho nalézá pivovar (Meißner Schwerter Privatbrauerei).", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Míšeň je konečnou stanicí linky S-Bahnu S 1, která jezdí přes Drážďany do Schöny v Saském Švýcarsku. Městem prochází spolková silnice 6 (B 6), jež dovede řidiče labským údolím až do centra saské metropole.", "section_level": 1}], "src_summary": "Míšeň (německy Meißen [majsn], hornolužicky Mišno) je velké okresní město v německé spolkové zemi Sasko, rozkládající se na Labi, 25 km severozápadně od centra Drážďan. Je správním centrem stejnojmenného zemského okresu. Město je proslulé míšeňským porcelánem, který se zde začal vyrábět v manufaktuře roku 1710 jako první porcelán v Evropě. Míšeň má obyvatel, spadá do metropolitní oblasti Drážďan, v níž žije na 750 000 obyvatel a jež je hospodářsky nejsilnějším regionem na území východního Německa.", "tgt_summary": "迈森(德语:)是德国萨克森州迈森县的县治,位于易北河畔,距离州首府德累斯顿约25公里。迈森约有30,000人口,是迈森瓷器、阿尔布莱希特城堡、哥特式建筑迈森大教堂和迈森圣母教堂的故乡。", "id": 2419972}
{"src_title": "Brian Jones", "tgt_title": "布萊恩·瓊斯", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se 28. února 1942 v Cheltenhamu v hrabství Gloucestershire. Vyrůstal v hudebně založené rodině – jeho matka Louisa byla učitelkou hry na klavír a jeho otec Lewis Jones (povoláním letecký inženýr) hrál na klavír, varhany a vedl pěvecký sbor v místním kostele. Sám hrál na klarinet a ve čtrnácti letech se stal prvním klarinetistou školního orchestru.  Navštěvoval místní školy – od září 1949 do června 1953 základní školu Dean Close School a následně cheltenhamské chlapecké gymnázium.  V roce 1957 uslyšel hudbu Cannonballa Adderleyho, což podnítilo jeho zájem o jazz. Přiměl rodiče, aby mu koupili saxofon, a o dva roky později dostal od rodičů k sedmnáctým narozeninám první akustickou kytaru.  Na jaře roku 1959 Jonesova čtrnáctiletá přítelkyně, cheltenhamská školačka Valerie Corbettová, otěhotněla a on opustil školu a odešel z domova. S jinými ženami zplodil další tři děti.", "section_level": 2}, {"title": "Založení Rolling Stones.", "content": "Poté, co odešel z Cheltenhamu do Londýna, spřátelil se s Alexisem Kornerem, budoucím zpěvákem skupiny Manfred Mann Paulem Jonesem, budoucím basistou skupiny Cream Jackem Brucem a dalšími hudebníky, kteří tvořili londýnskou rythmandbluesovou scénu, jíž měli Rolling Stones zakrátko začít dominovat. Stal se bluesovým muzikantem, krátce si říkal Elmo Lewis a hrál na slide guitar. V té době stál také u zrodu kapely \"The Roosters\", kterou založil s Paulem Jonesem. V lednu 1963, kdy už oba tuto kapelu opustili, přijal uvolněné místo kytaristy po Brianovi Eric Clapton.  V květnu 1962 si Brian Jones dal inzerát do \"Jazz News\", což byl informační bulletin programu klubů v Soho, kde zval muzikanty na zkoušku nově zakládané R&B kapely. První, kdo na tento inzerát zareagoval, byl pianista Ian Stewart řečený „Stu“. Později se k této vznikající kapele přidal také zpěvák Mick Jagger. Mick a jeho spolužák Keith Richards se s Brianem setkali už dříve, a to když ho viděli na koncertě v Ealing Clubu, kde tehdy spolu s Paulem Jonesem hrál v kapele, kterou vedl Alexis Korner. Mick Jagger pak jednou vzal s sebou na zkoušku kytaristu Keitha Richardse. Brian ani Stu neměli nic proti tomu, když se Keith snažil do repertoáru prosazovat songy Chucka Berryho. S tím však zásadně nesouhlasili ortodoxní bluesoví puritáni Geoff Brandford a Brian Knight, kteří později kapelu opustili.  Jméno The Rollin’ Stones (později psáno s g) si kapela vybrala po tom, co jim zavolal majitel jednoho z londýnských klubů. Ten se samozřejmě ptal na název kapely. Na podlaze tehdy ležela výběrová deska od Muddyho Waterse, první píseň se jmenovala \"Rollin’ Stone Blues\". The Rollin' Stones si odehráli první koncert 12. července 1962 v londýnském klubu \"Marquee\". Složení tehdy bylo Jagger, Richards, Jones, Stewart, na basu hrál Dick Taylor (později skončil u The Pretty Things) a bubeníkem byl Tony Chapman.  Mezi zářím 1962 a zářím 1963 bydleli Jones, Jagger a Richards společně v jednom bytě v Chelsea. Jejich spolubydlícím byl ještě James Phelge. Jeho jméno se objevuje u fiktivní autorské dvojice „Nanker–Phelge“ – této dvojici připisovali raní Rolling Stones autorství svých písniček. Jones a Richards tu trávili celé dny trénováním kytarových partů, které odposlouchali ze svých oblíbených bluesových desek. Mezi oblíbence patřili především Jimmy Reed, Muddy Waters, Willie Dixon a Howlin' Wolf. V této době také Brian Jones naučil hrát Micka Jaggera na foukací harmoniku.  Kapela pořád ještě hledala stálého basáka a bubeníka. Jako nejvhodnější baskytarista se nakonec jevil Bill Wyman, protože vlastnil zesilovač VOX AC30 a měl stále u sebe cigarety. Navíc hrál na basu, kterou si sám vyrobil. Na postu bubeníka kapela vystřídala v rychlém sledu Micka Avoryho, Tonyno Chapmana a Carla Littleho, než konečně v lednu 1963 za bicí usedl jazzový bubeník Charlie Watts. Tou dobou byl všeobecně uznáván jako jeden z nejlepších bubeníků v Londýně. Předtím hrál (mimo jiné) s kapelou Alexise Konrnera Blues Incorporated.  Stones tehdy hrávali v místních bluesových a jazzových klubech. V této době byl Brian Jones leaderem kapely – sháněl kluby, kde by mohli koncertovat, a vyjednával honoráře s majiteli klubů. Brian v těchto prvopočátcích kapely hrál na kytaru a harmoniku. Jako leader kapely si v té době nechával Brian o pět liber vyšší honorář, což v kapele vyvolávalo rozepře.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební přínos Rolling Stones.", "content": "Příklady slide kytary, kterou nahrál Brian Jones na deskách Rolling Stones: \"I Wanna Be Your Man\" (1963), \"I'm a King Bee\" (1964, na albu The Rolling Stones), \"Little Red Rooster\" (1964), \"I Can't Be Satisfied\" (1965, na albu Rolling Stones No. 2), \"I'm Movin' On\" (1965, on EP \"Got Live If You Want It!\"), \"Doncha Bother Me\" (1966, na albu Aftermath) a \"No Expectations\" (1968, na albu \"Beggars Banquet\"). Brian Jones také hrál doprovodnou kytaru ve stylu Bo Diddleyho \"I Need You Baby (Mona)\", užíval kytarový riff v \"The Last Time\"; hrál na sitár v \"Street Fighting Man\" a \"Paint It, Black\"; na varhany v \"Let's Spend the Night Together\", \"Complicated\"\" a \"2000 Man\"; na marimbu v \"Under My Thumb\", \"Out Of Time\" a \"Yesterday's Papers\"; na zobcovou flétnu v \"Ruby Tuesday\" a \"All Sold Out\"; na trumpetu v \"Child of the Moon\"; na dulcimer v \"I Am Waiting\" a \"Lady Jane\"; na cembalo v \"Lady Jane\"; na akordeon v \"Backstreet Girl\"; na saxofon a hoboj v \"Dandelion\"; na mellotron v \"She's a Rainbow\", \"We Love You\", \"Stray Cat Blues\" a \"2000 Light Years from Home\"; a v poslední nahrávací session s Rolling Stones na autoharfu v singlu \"You Got the Silver\".  Brian Jones si také zahrál na harmoniku v mnoha písničkách raných Rolling Stones. Pár příkladů: \"Stoned\" (1963), \"Not Fade Away\" (1964), \"I Just Want to Make Love to You\", \"Now I've Got A Witness\" (1964) (z alba The Rolling Stones), \"Good Times, Bad Times\" (1964), \"2120 South Michigan Avenue\" (1964) (z EP \"Five By Five\"), \"The Under Assistant West Coast Promotion Man\", \"One More Try\" (1965) (z \"Out Of Our Heads\"), \"High and Dry\" a \"Goin' Home\" (1966) (z alba Aftermath), \"Who's Driving Your Plane?\" (1966), \"Cool Calm and Collected\", \"Who's Been Sleeping Here\" (1967) (z alba Between The Buttons), a \"Dear Doctor\" a \"Prodigal Son\" (1968) (z Beggars Banquet).  V dřevních dobách Rolling Stones zpíval Brian jeden z vokálů. Opět jen pár příkladů: \"Come On\", \"I Wanna Be Your Man\", \"I Just Wanna Make Love to You\", \"Walking the Dog\", \"Money (That's What I Want)\", \"I'm Alright\", \"You Better Move On\" a \"It's All Over Now\". Má také na svědomí pískání ve skladbě \"Walking the Dog\". Brian spolu s Keithem Richardsem naposlouchávali desky Jimmyho Reeda a jak sami říkali: „Snažíme se hrát dvě kytary tak, aby to znělo, jako když hrají čtyři nebo pět.” Kytary Jonese a Richardse byly poznávacím znamením zvuku Rolling Stones, přičemž oba hráli jak sólovou, tak doprovodnou kytaru bez jasně vymezených hranic.", "section_level": 2}, {"title": "Odcizení se spoluhráčům.", "content": "S příchodem managera Andrewa Oldhama začala role Briana Jonese v kapele slábnout. Z pozice lídra kapely ho také postupně začali vytlačovat Mick Jagger a Keith Richards, kteří mezitím vytvořili fungující autorskou dvojici ve stylu Lennon-McCartney. Navíc sám Oldham prosazoval spíše Jaggera, ze kterého podle něho vyzařovalo charisma, a byl to právě Jagger, který na sebe dokázal strhnout nejvíce pozornosti na pódiu. Brian si také přál, aby kapela hrála více blues, ale manažer Oldham měl jiný názor: chtěl, aby ze Stones byla spíš R&B kapela, kterých v Londýně zatím moc nebylo. Navíc styl kapely většinou určovalo autorské duo Jagger-Richards.  Jak uvádí Oldham ve své knize \"Stoned\", Brian Jones se vyděloval již od počátku. Už při prvním turné v roce 1963 cestoval odděleně od kapely, ubytovával se v jiných hotelech a žádal pro sebe stále vyšší honoráře. Oldham také tvrdí, že Jones byl velmi citlivý a jako málo produktivní autor cítil, že se kapele odcizuje. Navíc byl zcela zbaven role manažera. Stále byl však závislý na životním stylu kapely, z čehož byl den ze dne otrávenější. Nikdo z jeho spoluhráčů ovšem nečekal, že to s ním dojde až tak daleko.  Čím více kapela bohatla a stávala se slavnou, tím více upadal Brian do závislosti na alkoholu a ostatních drogách. Brian bral často LSD, různé pilulky, kouřil marihuanu a soustavně to přeháněl s alkoholem. To se také podepsalo na jeho dušením zdraví. Navíc se Brian začal později vůči všem chovat nepřátelsky. Kvůli svým zdravotním problémům si také často pobyl v nemocnici.  Nedaly na sebe dlouho čekat ani problémy se soudy. Brian Jones byl za držení drog uvězněn v květnu 1967, krátce po policejním zátahu v Redlands – doma u Keitha Richardse. Policie také našla u Jonese doma marihuanu, kokain a pervitin. Brian se tehdy přiznal ke kouření marihuany, ale zapřel jakékoli užívání tvrdých drog. S ohledem na podobné případy jeho spoluhráčů, davy protestujících před soudní budovou, které žádaly jeho propuštění, nebyl nakonec Brian uvězněn. Vyvázl pouze s podmínkou, pokutou a povinností vyhledat odbornou pomoc.  V červnu 1967 navštívil Monterey Pop Festival spolu se zpěvačkou Nico, se kterou měl krátký vztah. Tady se také potkal s Frankem Zappou a Dennisem Hopperem. Na pódiu také ohlašoval v té době ve Spojených státech ještě neznámou skupinu Jimi Hendrix Experience. Některé recenze festivalu mluvily o Jonesovi jako o „neoficiálním králi festivalu“.  Rostoucí nepřátelství mezi Jonesem a Richardsem umenšovalo Jonesovu roli v kapele. Brianovy nálady se často měnily – chvilku byl starostlivý a laskavý a následující minutu dokázal propuknout v hněv vůči komukoli a čemukoli. Jak tvrdí Bill Wyman ve své knize \"Stone Alone\": „Znali jsme dva Briany... jeden byl introvertní, stydlivý, citlivý a hluboce zamyšlený. Druhý byl náfuka, který ovšem uměl hrát, na co sáhl, a který neustále vyžadoval uznání okolí... Každé přátelství dokázal dotlačit až na samou hranici únosnosti, kterou pak velmi často překročil.“  Postupem času také ubývalo Brianových hudebních příspěvků kapele. Role kytaristy ho postupně začínala nudit, a tak si vybíral exotické nástroje. Proto také často chyběl na nahrávacích sessions. V té době se Brian přátelil s mnoha jinými umělci, mezi které patřili například: Bob Dylan, George Harrison, Paul McCartney, John Lennon, Jimi Hendrix, Noel Redding, Steve Winwood, Eric Burdon a Steve Marriott.  V březnu 1967 ho opustila Anita Pallenberg, se kterou měl vztah dva roky. Když byl v nemocnici během cesty do Maroka, utekla od něho ke Keithu Richardsovi. Vztah mezi Richardsem a Jonesem se tak propadl na samé dno.  Začínalo být čím dál jasnější, že Jonesovo setrvání v kapele visí na vlásku. Zatímco dřív hrál ve spoustě skladeb na množství nástrojů, nyní hrál okrajovou roli jen v pár skladbách. Jonesovo poslední formální vystoupení bylo v prosinci 1968 v The Rolling Stones Rock and Roll Circus. To byla série koncertů proložená cirkusovými čísly, kterou tehdy Rolling Stones zorganizovali. Film čekal na vydání dlouhých 25 let. Mick Jagger tehdy nebyl spokojený s výkonem kapely. Nebylo se co divit, ve srovnání s jinými kapelami (zahráli si tu Jethro Tull, The Who a Taj Mahal) zněli Stones skutečně „unaveně“. Na DVD není Brian Jones téměř vůbec slyšet, kromě skladeb \"Jumpin' Jack Flash\", \"Sympathy For The Devil\" a \"No Expectations\".", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "V noci z 2. na 3. července Brian utonul na dně svého bazénu. Skupina se o Brianově smrti dozvěděla při práci ve studiu s producentem Jimmy Millerem. Spousta dalších hudebních kolegů se o smrti dozvěděla a vyjádřila lítost, např. zpěvák Jim Morrison napsal pro Briana báseň. John Lennon prohlásil, že se Rolling Stones nad Brianovým mrtvým tělem rozpadnou, přitom se spíše jeho domovská kapela The Beatles blížila k jistému konci. Po smrti byl začleněn do klubu 27 Club.", "section_level": 2}, {"title": "Pitva a vyšetřování.", "content": "Výsledek pitvy ukázal, že Brian měl v těle několik nelegálních látek a alkohol, to však nevysvětlovalo, jestli se jednalo o sebevraždu, nebo vraždu. Vyšetřování jeho smrti probíhalo s výslechy jeho přítelkyně Anny Wohlin a Franka Thorogooda, architekta, který měl Brianovi navrhnout rekonstrukci jeho domu na farmě Cotchford v obci Hartfield. Spekulace hovořily o vraždě a sama přítelkyně Wohlinová tvrzení několik let věřila. Protože nebyl případ zcela uzavřen, vyšetřování se několik let opakovalo a často označovaným vrahem byl právě architekt Thorogood, který s Brianem trávil poslední čas. Ten údajně na smrtelné posteli přiznal manažerovi Stones Tomu Keylockovi vinu na Brianově úmrtí. Přesně po třiceti letech detektiv Terry Rawlings vyšetřování opět otevřel a prohlásil nové tvrzení: \"„Brian Jones byl zavražděn, a to bez jakýchkoliv pochybností. Nasvědčuje tomu množství důkazů, podle nichž je jasné, že čin byl pak velice pečlivě zahlazený.“\" Důvodem mohl být finanční konflikt.", "section_level": 2}, {"title": "Pohřeb.", "content": "Pohřeb se konal 10. července 1969 v Cheltenhamu, v místě, kde se Brian narodil. Zúčastnili se ho jeho rodiče, přítelkyně Wohlinová, architekt Thorogood. Ze skupiny Rolling Stones se přišli rozloučit pouze dva členové: baskytarista Bill Wyman a bubeník Charlie Watts. Mick Jagger se svojí přítelkyní Marianne Faithfullovou zaslali květiny, protože byli v Austrálii, kde Jagger natáčel hlavní roli kriminálníka \"Neda Kellyho.\" Keith Richards se vyjádřil jako \"„člověk nemilující pohřby“\", a proto se pohřbu neúčastnil.", "section_level": 2}, {"title": "Hold.", "content": "5. července 1969 skupina vzdala Brianovi hold v londýnském Hyde Parku. Vstup byl zdarma a park zaplnilo asi 500 000 diváků. Se skupinou poprvé vystoupil nový kytarista Mick Taylor. Skupina zahrála písně z raných let a také poprvé některé nové skladby z tehdy chystaného alba \"Let It Bleed\", jehož nahrávání se Brian účastnil minimálně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Brian Jones, vlastním jménem Lewis Brian Hopkins Jones (28. února 1942 – 3. července 1969), byl zakladatel a původní vedoucí kapely The Rolling Stones. Hrál hlavně na kytaru a foukací harmoniku, ale uměl hrát na celou řadu nástrojů. Kvůli změně výsledného zvuku desek Rolling Stones neváhal použít po svém marimbu či sitár. Původně byl lídrem skupiny, později ho ale zastínili Mick Jagger a Keith Richards, ze kterých se časem stala velmi úspěšná autorská dvojice. Jeho pozice v kapele také postupně slábla kvůli drogovým a sexuálním skandálům. V červnu 1969 kapelu opustil. Ani ne měsíc na to se za ne zcela objasněných okolností utopil v bazénu ve vlastním domě. V kapele jej nahradil Mick Taylor.", "tgt_summary": "布莱恩·琼斯(英语:Brian Jones,1942年-2月28日-1969年-7月3日),全名路易斯·布莱恩·霍普金斯·琼斯,英国音乐家,滚石合唱团创始团员。他所演奏的乐器不胜枚举,但以吉他和口琴为主。他独领乐坛、创先融入西塔琴、马林巴等传统或民族乐器,是滚石乐团曲风转变的重要功臣。琼斯原本是滚石乐团的领导人,但很快地在米克·杰格和凯斯·理查兹成为默契十足的创作搭挡后,锋芒转黯。由于长期沉溺于酒精和毒品中,他在团内的重要性更日趋渺小。1969年6月,琼斯离开滚石乐团,为米克·泰勒所取代。翌月,他在自家游泳池溺毙身亡。", "id": 531162}
{"src_title": "Hydroxid draselný", "tgt_title": "氢氧化钾", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Hydroxid draselný je bílá krystalická látka, silně hygroskopická, velmi dobře rozpustná ve vodě a nižších alkoholech (např. methanol, ethanol, butanol). Je rozpustný také v ostatních polárních rozpouštědlech. Rozpouštění ve vodě je silně exotermní reakce, při níž se teplota roztoku může zvýšit i o více než 100 °C. Koncentrovaný vodný roztok se nazývá draselný louh a je silně zásaditý. Hydroxid draselný vytváří pevné hydráty a sice monohydrát KOH·HO, dihydrát KOH·2HO a tetrahydrát KOH·4HO, který je používán jako velmi silné sušidlo pro chemickou syntézu. Protože je KOH silná zásada, má silně korozivní účinky na velké množství organických látek včetně živých tkání.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Hydroxid draselný byl dříve vyráběn starou metodou vaření roztoku uhličitanu draselného s hydroxidem vápenatým (hašeným vápnem). Reakce probíhá podle následující rovnice:  sražený uhličitan vápenatý je poté odfiltrován a následný hydroxid draselný vyvařen z roztoku. Tento způsob, užívající KCO (potaš, extrahovaný z dřevěného popele) a hašené vápno, byl znám pravděpodobně již v antických dobách a byl velmi důležitou metodou výroby hydroxidu draselného až do konce 19. století. Poté byl do převážné míry nahrazen moderní metodou elektrolýzy roztoku chloridu draselného:  současně probíhá anodová oxidace chloru:  při níž jako vedlejší produkt vzniká chlór.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Je to důležitá chemikálie pro průmysl, používaná k výrobě řady průmyslového zboží a produktů; např. se používá při výrobě čokolády a kakaa, slazených nápojů a při barvení textilu. Roztok hydroxidu draselného se používá jako elektrolyt do různých druhů baterií – galvanických článků. Jeho korozivní vlastnosti jsou někdy používány při čištění a dezinfekci odolných vrstev na materiálech. Texturace povrchu fotovoltaických článků (monokrystalický (1,0,0) Si) leptáním v KOH snižuje odrazivost povrchu – zvýšení účinnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hydroxid draselný (KOH) je také známý jako louh draselný či draselný hydrát. Je to silně zásaditá sloučenina podobně jako hydroxid sodný, hydroxid lithný nebo hydroxid vápenatý.", "tgt_summary": "氢氧化钾(化学式:KOH),俗称苛性钾,白色固体,溶于水、醇,但不溶于醚。在空气中极易吸湿而潮解。可与二氧化碳反应生成碳酸钾。所以它会被用作吸收二氧化碳之用。", "id": 529948}
{"src_title": "Kyselina listová", "tgt_title": "叶酸", "src_document": [{"title": "Kyselina listová v potravě.", "content": "Kyselina listová je obsažena především v listové zelenině. Dobrými zdroji jsou i kvasnice a z živočišných produktů játra. Vařením se jí však zničí až 95 %. Odborníci proto doporučují užívat kyselinu listovou ve vitamínových doplňcích, kde je vstřebatelnost do organizmu až 100 %. Vstřebatelnost kyseliny listové přijímané v potravinách je zhruba 50 %.  Významné zdroje kyseliny listové:  \"Údaje z Recommended Dietary Allowances, 10th Edition. Food and Nutrition Board, National Research Ccouncil–National Academy of Sciences, 1989\"  Dá se říci, že ani při vysokém příjmu není tento vitamín toxický a toto nadbytečné množství se snadno vylučuje močí.  Výjimečně se však mohou objevit např. žaludeční potíže (nadýmání) a příznaky podráždění centrálního nervového systému (podrážděnost, poruchy spánku, atd.). Pokud se však kyselina listová přestane užívat, nejpozději do 3 týdnů dochází k vymizení těchto negativních příznaků.", "section_level": 1}, {"title": "Role v organismu.", "content": "Aktivní forma kyseliny listové, tetrahydrofolát, je koenzym transferaz, které přenášejí jednouhlíkaté zbytky. Tato reakce je součástí syntézy nukleotidů, proto kyselina listová umožňuje vznik nukleových kyselin (což jsou látky, které tvoří genetický materiál – tedy DNA a RNA). Další metabolické cesty, ke kterým je nutný tento vitamín, zahrnují řadu reakcí metabolismu aminokyselin, konkrétně v metabolismu glycinu, serinu, threoninu, tryptofanu, histidinu, methioninu. Při syntéze methioninu z homocysteinu je zapotřebí ještě druhý kofaktor s podobným účinkem: kobalamin, tedy vitamín B.", "section_level": 1}, {"title": "Kyselina listová a těhotenství.", "content": "Kyselina listová se doporučuje ve zvýšeném množství užívat během těhotenství, nejlépe však již tři měsíce před samotným otěhotněním. Mícha a mozek dítěte se vytváří již v prvních týdnech těhotenství, a proto pozdější podávání již nemá takový efekt.  Kyselina listová napomáhá dělení buněk, podporuje růst plodu a diferenciaci tkání, zvláště nervové soustavy. Je prokázáno, že podávání folacinu během těhotenství snižuje výskyt vrozených vad nervového systému i jiných. Podle časopisu The Lancet (350, 513, 1997) se ale ukazuje, že nižší počet postižených dětí je způsoben tím, že kyselina listová vyvolává časné potraty takto poškozených plodů.", "section_level": 2}, {"title": "Projevy nedostatku.", "content": "Nedostatek kyseliny listové způsobuje megaloblastickou anémii. Červené krvinky jsou zvětšené, zdeformované a jejich schopnost přenášet kyslík je omezená. Také se mohou vyskytnout poruchy růstu i neplodnost. Hrozí odtržení placenty a tím i zvýšené riziko potratu. Nízký příjem kyseliny listové také zvyšuje riziko depresí.", "section_level": 2}, {"title": "Projevy nadbytku.", "content": "Mohou se objevit žaludeční potíže (hořká pachuť v ústech, nadýmání, nevolnost) nebo příznaky podráždění centrálního nervového systému (zvýšená aktivita, podrážděnost, poruchy spánku).", "section_level": 2}], "src_summary": "Kyselina listová je ve vodě rozpustný vitamín ze skupiny B-komplexu. Je nezbytný pro syntézu nukleových kyselin, při krvetvorbě a zvláštní význam má pro normální růst a vývoj plodu.", "tgt_summary": "叶酸(Folate、folic acid)也称为维生素B、维生素M、维生素B,属于维生素B。叶酸可用于治疗由叶酸缺乏症引起的贫血。叶酸也是孕妇的营养补充品。在新生儿的神经管缺损病例中,有超过一半认为是因为怀孕初期叶酸不足所造成。有超过50个国家利用加入叶酸的营养强化食品来减少神经管缺损的比例。长期补充叶酸和中风及心血管疾病风险的小幅下降有关。叶酸可以口服,也可以用注射的方式补充。 正常剂量下的叶酸不会造成副作用,还不确定长期的高剂量摄取是否有需要关注的问题。不过已知的是高剂量的叶酸摄取会让维生素B12缺乏症的问题较不易检查到。人体在制造DNA、RNA,以及制造细胞分裂需要的氨基酸代谢时,都必须要用到叶酸。因为人体无法自行制造叶酸,因此叶酸属于人体必需的维生素。 叶酸摄取不足会造成叶酸缺乏症,会导致巨母红血球性贫血,症状包括疲劳、心悸、呼吸困难、舌头上的疮,以及皮肤或发色的变化,儿童若膳食摄入不足,一个月后会出现叶酸缺乏症。成人体内正常的叶酸总量在10,000–30,000μg,而血液中的浓度则为7 nmol/L(3 ng/mL)。 叶酸是在1931年至1943年之间所发现的,由米切尔(H.K.Mitchell,1941)及其同事首次从菠菜叶中提取纯化出来,命名为叶酸。叶酸列在世界卫生组织基本药物标准清单中,是基础公卫体系中所需,最有效及安全的药物。2014年在开发中国家,每一剂的叶酸膳食补充品价格在0.001至0.005美金之间。叶酸的英文folic源自拉丁文的folium,意思就是叶子。在许多的食物中都含有叶酸,特别是深绿色的叶菜类以及肝。", "id": 1647873}
{"src_title": "Pražská ofenzíva", "tgt_title": "布拉格攻勢", "src_document": [{"title": "Příprava.", "content": "Pražská operace byla plánována postupně již od února 1945. Vzhledem k situaci, kdy se na území Čech a Moravy nacházela silná armáda o počtu zhruba 900 tisíc mužů, bylo zřejmé, že postup přes hraniční hory bude obtížný a že ještě dojde k náročným bojům. Pražská operace se měla uskutečnit útokem ze tří stran směrem na Prahu, přičemž mělo dojít k osvobození podstatné části Čech. Ze Saska měla útočit vojska 1. ukrajinského frontu maršála I. S. Koněva, z jižní Moravy měla útočit vojska 2. ukrajinského frontu pod velením maršála Rodiona Malinovského a ze severní Moravy a Slezska měl postupovat 4. ukrajinský front generála Andreje Jeremenka. Počátkem května 1945 došlo k podstatné změně situace, kdy Rudá armáda dobyla Berlín a německá vojska přestala prakticky klást odpor západním spojencům. Dne 5. května vypuklo Pražské povstání a povstalci žádali o pomoc.", "section_level": 1}, {"title": "Poměr sil.", "content": "Do boje vstupovala sovětská vojska s impozantní silou. Německé armády měly zhruba 900 000 vojáků seskupených ve dvou armádních skupinách Střed - Mitte a Východní Marka - Ostmark. Část tohoto vojska však postupovala na Linec a tak se objevuje údaj, že německé armády Ostmark na jihovýchodní Moravě čítaly okolo 150 000 vojáků. Podle hlášení OKW měla armáda Mitte a podřízená armáda Ostmark v květnu 600–650 000 vojáků, podle výpovědi Schörnera jeho armáda měla 500 000.  Proti této stále impozantní síle stál 1.ukrajinský front Koněva čítající 980 000 příslušníků (včetně 69 522 vojáků 2. polské armády, 5.pěších divizí a tankový sbor, Dále 2. ukrajinský front Malinovského 710 000 příslušníků (včetně 139 432 vojáků 1. a 4. rumunské armády) a 4. ukrajinský front 410 000 příslušníků (včetně 48 400 vojáků 1. československého armádního sboru). Vojska Rudé armády tvořilo 1 770 637 vojáků, 151 divizí, 14 tankových a mechanizovaných sborů, 18 brigád. Nesovětské spojenecká vojska tvořily dohromady 257 354 vojáků. Dohromady tvořilo seskupení tří frontů a všech armád teoreticky 2 027 991 vojáků.  Převaha spojenců měla výhodu v poměru sil u děl a minometů 3 : 1 (29 496 : cca 9 000), v bojových letounech 3 :1 ( 3 014 : cca 1000 ) a v tancích a samohybných dělech měla také převahu 1 808 obrněnců proti 876 německým..  Němci se však mohli spoléhat na dobře členěnou obranu i přírodní bariéru nejen pohraničních pohoří, ale také o Oderské vrchy, Drahany, Zábřežskou vrchovinu a Českomoravskou Vysočinu. K zákopovým a opevňovacím pracím bylo v závěru války i pod hrozbou trestu smrti nuceno české civilní obyvatelstvo. Na druhou stranu morálka většiny německých a zejména maďarských vojsk v této době již byla nízká a o válečné porážce již nebylo žádných pochyb a hlavním cílem vojáků bylo dostat se do amerického zajetí.", "section_level": 1}, {"title": "6. květen.", "content": "Hlavní útok za Prahu začal po poledni dne 6. května, kdy se vojska 1.Ukrajinského frontu u Riesy poblíž Drážďan dala do pohybu. Rychlé tankové úderné skupiny 3. a 4. gardové tankové armády obešly Drážďany a postupovaly směrem ke Krušným horám na Mostecko, Lounsko a Kladensko. Německá armáda v tomto prostoru kladla jen slabý odpor a tak jednotky postupovaly poměrně rychle, a to i vzhledem k deštivému počasí.", "section_level": 1}, {"title": "7. květen.", "content": "Dne 7. května začaly z oblasti Moravy na západ i útoky 2.Ukrajinského frontu pod velením maršála Rodiona Malinovského, který zakončoval Bratislavsko-brněnskou operaci a 4. Ukrajinského frontu generála Andreje Jeremenka, které se krátce před tím účastnily Ostravsko-opavské operace. Další sovětské jednotky útočily přes severní Rakousko směrem k Českým Budějovicím. Fašisté soustředění ve startegickém trojúhelníku Prostějova, Přerova a Olomouce, ale neustávali v boji až do 8.května, kdy byly města osvobozena společně s Jihlavou.  Velmi těžké boje v posledních válečných dnech probíhaly okolí Tovačova, obcí Skalka, Klenovice na Hané, Čelčice, Pivín, Ivaň a Klopotovice. Těžké boje s nasazením tanků představovala největší tanková bitva květnových dnů u Tovačova. Například obec Pivín musely osvobodit sovětské jednotky hned dvakrát. Boje zde probíhaly od 1.května.", "section_level": 1}, {"title": "Kapitulační akt Jodla.", "content": "Dne 7. května Německo v zastoupení náčelníka štábu OKW ozbrojených sil generálplukovníka Alfréda Jodla podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci v sídle Vrchního velení spojeneckých expedičních sil v Remeši. Platnost složení zbraní byla stanovena od 8.května 23:01. Kapitulaci podepsal vrchní velitel spojeneckých vojsk generál Dwight Eisenhower.a za sovětskou stranu generál Ivan Susloparov. O celé záležitosti byl informován Stalin, avšak unáhlil se a těsně po podpisu telefonicky vetoval dohodu a tak trval na podpisu nového kapitulačního dokumentu v Berlíně. Tento právní dokument totiž nebyl ratifikován vrchním velitelem sovětských ozbrojených sil maršálem Žukovem a vrchním velitelem německých vojsk Wilhelmem Keitelem a prezidentem Třetí říše admirálem Dönitzem.  V noci ze 7. na 8. května překročily úderné skupiny Rudé armády v prostoru hraničních přechodů Cínovec, Moldava a Mníšek předmnichovské hranice a pokračovaly v útoku směrem na Teplice a Duchcov. Do všeobecného útoku se pustila ze severu a severozápadu 3. gardová tanková armáda generálplukovníka Pavla Rybalka z čáry Sasko – Lužice– Slezsko, kde byla rozmístěna s jednotkami spojenecké 1.Polské armády. Tato vojenská síla se dala do pohybu směrem k severním československým hranicím.", "section_level": 2}, {"title": "8. květen 1945.", "content": "Na Moravě jednotky 4.Ukrajinského frontu dosáhly 8. května německý obranný výběžek u Prostějova, Přerova a Olomouce a jeho vojskům se v součinnosti s  jednotkami 1. čs. armádního sboru podařilo proniknout na čáru Jeseník – Šumperk –Litovel - Olomouc - Prostějov. Tento den byla osvobozena také Jihlava a Němci do večera vyklidili Svitavy.  Německé armády v Praze kapitulovaly odpoledne 8. května do rukou České národní rady. Německé jednotky odcházely z města po silnici na Beroun a Plzeň od 23.00 do rána 9.00 následujícího dne 9. května.  V severních Čechách pokračovala v útoku 4. tanková armáda gen. Dmitrije Leljušenka a 1.gardová armáda Andreje Grečka směrem na Louny a na Terezín., U Žatce zajaly jednotky ustupující kolonu se štábem polního maršála Ferdinanda Schörnera. který prchal z lázní Velichovek u Jaroměře. Poslední německý Feldmarschall, však předtím celou svoji armádu hanebně opustil, přestože trestem smrti trestal všechny dezerce, nebo vojáky nalezené v civilním oděvu a také vysoké důstojníky za poraženectví. Odletěl letadlem do Rakouska do amerického zajetí, kde byl v Salzburgu rozpoznán v pracovním oděvu.  Večer 8. května dělostřelecká baterie Waffen-SS provedla před ústupem palebný přepad Karlova. Ze svých pozic na Pankrácké pláni se Kampfgruppe SS začala stahovat na jih kolem půlnoci. Němci ovšem před stažením z Pankráce zapálili ve 21.20 na Zelené Lišce sklad dělostřelecké munice. Detonace nábojů z tohoto skladu pak tvořila zvukovou kulisu v noci z 8. na 9. květen a vytvořila iluzi pokračujícího dělostřeleckého ostřelování.  Večer 8. května dostal plk. Emil Strankmüller v Londýně od Oddělení pro zvláštní operace (SOE) zprávu o tom, že pokud Němci budou pokračovat v bojových operacích i po nulté hodině 9. května mohou v Praze Američané zasáhnout. Do půlnoci z 8. na 9. května, kdy měl vstoupit v platnost kapitulační akt z Remeše, úderné mechanizované skupiny 1. ukrajinského frontu postoupily až do Loun. Ostatní oddíly tohoto frontu postoupily do těsné blízkosti západních a severních hranic předmnichovského Československa.", "section_level": 1}, {"title": "9.květen.", "content": "Dne 8. května ve 23:01 hod středoevropského času (01:01 hodin východoevropského a moskevského času), byl podepsán Akt bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa, jenž se uskutečnil v Berlíně., Ratifikoval ji vrchní velitel německých ozbrojených sil polní maršál Wilhelm Keitel a za sovětskou stranu, vrchní velitel sovětských ozbrojených sil maršál Georgij Žukov. Účastnili se jí také zástupci spojeneckých vojsk USA, Velké Británie a Francie.  O půlnoci z 8. na 9. května vydal velitel Vojenského velitelství Velké Prahy generál Karel Kutlvašr rozkaz, kterým doplnil nařízení vydané rozhlasem o německé kapitulaci. Povstaleckým jednotkám nařídil, aby jako součást spojeneckých sil zůstaly vázány klidem zbraní do půlnoci 9. května. Zakázal jakoukoliv útočnou bojovou činnost a palbu, s výjimkou sebeobrany. Navzdory 2. článku kapitulační listiny však nadále docházelo na celé čáře fronty k ničení nepotřebné německé techniky a materiálu a k ústupu německých sil, které se většinou bezvýsledně pokoušely dostat do amerického zajetí. Během rána v Hájích u Bílého Beránka odevzdali Němci část své těžké výzbroje čs. armádě.  V časných ranních hodinách přijel do Prahy na Klárov první střední ruský tank T34/85 s číslem I-24.  Bojové akce Rudé armády a spojenců 9. května prakticky spočívaly v pronásledování německých jednotek, přičemž místně docházelo ještě k drobným vojenským střetům. 4. ukrajinský front postupoval od Svitav na Litomyšl - Pardubice - Kolín - Praha. 2.ukrajinský front postupoval ve třech hlavních směrech na Pelhřimov - Vlašim - Benešov u Prahy. Druhý hlavní směr směřoval na Jindřichův Hradec a jižní Čechy - Veselí nad Lužnicí - Tábor a levé křídlo postupovalo z Rakouska na Gmünd - České Velenice a České Budějovice.  9. května v časných ranních hodinách pronikla vojska 1. ukrajinského frontu ze směru od Slaného a Veltrus a jako první dorazily do Prahy Rybalkovy tanky. Do středních Čech a do Prahy postupovala téhož dne sovětská vojska prakticky ze všech směrů.", "section_level": 1}, {"title": "10. – 11. květen.", "content": "10. května brzy ráno dorazily do Prahy prvosledové vojska Malinovského 2. ukrajinského frontu a Pardubice osvobodil 4. ukrajinský front. 1. československá tanková brigáda, které poslední boje svedla u Litovle 8.5. a pokračovala na Svitavy a Kutnou Horu přijela do Prahy krátce po půlnoci 10. 5. Do 11. května docházelo k likvidaci posledních ohnisek německého odporu. I poté však ještě sovětské jednotky i spojenečtí vojáci československé, rumunské a polské armády čistili lesy od zběhlých a skrývajících se německých vojáků. Odminovávali cesty, infrastrukturu a mosty. Sovětská vojska zůstala na osvobozeném území do listopadu 1945, kdy (stejně jako americké jednotky) Československo opustila.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pražská operace nebo též Pražská ofenzíva 6. května – 11. května 1945 () byla poslední větší ofenzíva na východní frontě druhé světové války. Ofenzíva výrazně napomohla a uspíšila osvobození Československa v roce 1945.", "tgt_summary": "布拉格攻势()是苏联红军在第二次世界大战欧洲战场的最后一次攻势行动,该攻势和进攻布拉格的战役在1945年5月6日至5月11日进行,该战役特别值得记载是因为它是在纳粹德国于5月8日投降后才结束的,而战役进行时亦出现布拉格起义。", "id": 2381727}
{"src_title": "Šavu'ot", "tgt_title": "七七節", "src_document": [{"title": "Souvislost se sklizní.", "content": "Kromě významnosti, coby svátek připomínající darování Tóry na hoře Sinaj, se s tímto svátkem v Izraeli pojí období sklizně obilí. V biblických dobách trvala sklizeň obilí sedm týdnů a byla obdobím radosti a veselí. Začínala během Pesachu sklizní ječmene a končila o Šavu'ot sklizní pšenice. Šavu'ot je tedy závěrečný svátek sklizně obilí, obdobně jako je osmý den svátku Sukot závěrečný svátek sklizně ovoce. Během existence jeruzalémského Chrámu se o Šavu'ot přinášela oběť dvou bochníků kynutého chleba.", "section_level": 1}, {"title": "Obřad bikurim.", "content": "Šavu'ot byl rovněž prvním dnem, kdy mohli jednotlivci přinést \"bikurim\" (první ovoce) do jeruzalémského Chrámu. Jako bikurim bylo přineseno sedm druhů, kterými podle Tóry oplývá země izraelská, a to: pšenice, ječmen, vinná réva, fíky, granátová jablka, olivy a datle. V převážně rolnické společnosti starověkého Izraele židovští sedláci uvazovali na svých polích stéblo rákosu kolem prvního zrajícího plodu zmíněných sedmi druhů. V době sklizně pak plody označené rákosem byly utrženy a uloženy koše pleteného ze zlata a stříbra. Koše pak byly naloženy na voly, jejichž rohy byly pozlaceny a ozdobeny girlandami z květů a kteří byli vedeni ve velkém procesí do Jeruzaléma. Když sedláci během procesí procházeli městy a vesnicemi, byli doprovázeni hudbou a průvody.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "V hebrejštině znamená slovo „Šavu'ot“ „týdny“ a označuje sedm týdnů, během kterých Židé putovali z Egypta až pod horu Sinaj. Pokud Pesach symbolizuje vysvobození fyzické, z otroctví samovládce, pak Šavu'ot symbolizuje vysvobození duchovní, zpod jha modloslužby. Právě přijetím Tóry na Sinaji bylo dovršeno vykoupení Izraele z Egypta a Izrael se stal vyvoleným národem jediného Boha. Darování Tóry není pouze milníkem v židovské historii, učenci je přirovnáváno ke svatbě mezi Izraelem a Bohem a tento svazek trvá dodnes. Na Šavu'ot si znovu a znovu Židé připomínají povinnosti, které z takového vztahu vyplývají.  Tóra má dvě části - psanou a ústně tradovanou. Psaný zákon obsahuje Tóru, Proroky (\"Nevi'im\") a Spisy (\"Ktuvim\"). Spolu s psanou Tórou byl Mojžíšovi na Sinaji darován i ústní zákon, který doplňuje a vysvětluje psaný zákon. Tato část zákona byla předávána ústně z generace na generaci až do doby tanaitů, kdy zachované tradice byly sepsány v Mišně. Ani tehdy však ústní výklad tradice nezanikl a dále pokračoval a pokračuje až do dnešních dnů.  Židovští učenci tvrdí, že: „Bůh se dívá do Tóry a tvoří svět.“ Je také psáno, že: „Pro Tóru byl stvořen svět.“ Učíme-li se Tóru a plníme její příkazy, dáváme světu smysl, protože plníme záměr Stvoření.  Když se Bůh zjevil na Sinaji, slyšel židovský národ Desatero přímo z Božích úst:  Podle jednoho výkladu nabízel Bůh Tóru i jiným národům. Ezau ji nepřijal, protože se odmítl vzdát zabíjení. Lotovi potomci ji nepřijali kvůli tomu, že se odmítli vzdát smilstva. Pouze Mojžíš ji bez výhrady přijal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Datum konání svátku se přímo odvíjí od svátku Pesach a následuje bezprostředně po konci počítání omeru.. Tóra ukládá počítat sedm týdnů od oběti \"omer\" (, doslova „odříznuté klasy, snop, snopek“) přinášené na druhý den svátku Pesach a v padesátý den (7 týdnů a 1 den) slavit tento svátek. Toto počítání dnů a týdnů se chápe jako vyjádření přání a očekávání darování Tóry. O Pesachu byl židovský národ osvobozen od svého zotročení faraonem a o Šavu'ot mu byla darována Tóra a stal se národem zavázaným k službě Hospodinu.", "tgt_summary": "七七节,又名沙夫幼特节、周日节、收获节、新果实节(基督教叫五旬节),是犹太教三大朝圣节日之一,因在逾越节的七周之后举行,故名“七七”。具体日期是在犹太历3月希万月(即西历大约5到6月左右)第6同7日两日,而犹太教改革派只过其中一日。", "id": 973667}
{"src_title": "Mezuza", "tgt_title": "门框经文盒", "src_document": [{"title": "Svitek.", "content": "Svitek, nejdůležitější součást mezuzy a esence samotné micvy, je podroben obdobným předpisům, jako svitek Tóry nebo svitky uložené v Tfilin. Pergamen musí být vyroben z kůže košer zvířete zabitého košer způsobem. Text je napsán kvalifikovaným písařem (\"soferem\") v kvadrátním hebrejském písmu, brkem a inkoustem vyrobeným z nesyntetických látek, tradičně ve dvaceti dvou řadách (podle počtu písmen hebrejské abecedy).", "section_level": 1}, {"title": "Připevnění mezuzy.", "content": "Připevnění mezuzy na dveřní rámy podléhá halachickým pravidlům. Mezuza by měla být připevněná na pravé straně dveří (z pohledu člověka, který stojí venku před dveřmi), ve spodní části horní třetiny dveří (v případě vysokých dveří, zhruba v úrovni ramen). Podrobně pravidla popisuje Šulchan Aruch. Vzhledem k tomu, že všechny židovské domácnosti mají mezuzu na dveřích, jedná se o jeden z tradičních poznávacích znaků v judaismu. V aškenázském prostředí je zvykem naklánět mezuzu horním koncem směrem do bytu. Schránku je možné upevnit hřebíky, šroubky, lepidlem nebo oboustrannou lepicí páskou. Je třeba dbát, aby nedošlo k porušení svitku pergamenu uvnitř schránky a tím k jeho zneplatnění.  Před vlastním připevněním se recituje požehnání, jehož překlad zní:  Po tom, co je pronesena modlitba, se mezuza připevní. Pokud se instaluje více mezuz, modlitba se pronáší pouze jednou.  Ortodoxní Židé připevňují mezuzy na všechny dveře svých domů s výjimkou malých prostor a místností, kde by umístění mezuzy bylo považováno za neuctivé (koupelny, toalety). V Izraeli jsou mezuzy připevňovány i na veřejné budovy a na brány. Velké mezuzy je možné najít např. na branách do Starého města Jeruzaléma. Současné mezuzy byly na brány upevněny až poté, co nad Starým městem získal během šestidenní války v roce 1967 kontrolu Izrael. V letech 1948–1967 totiž byly mezuzy, stejně jako další symboly židovské přítomnosti ve Starém městě zničeny.", "section_level": 1}, {"title": "Původ mezuzy.", "content": "Nejstarší důkaz plnění tohoto přikázání nacházíme v období Druhého Chrámu. Pergamen mezuzy s pasážemi z a o rozměrech 6,5×16 cm byl nalezen v Kumránu. Samaritáni dělali mezuzot z kamenů, které připevňovali do překladů dveří, na které ryli desatero. Podobnou praxi přejaly i některé skupiny karaitů, kteří rovněž nepřipevňují mezuzu ale pouze dvě prázdné desky ve tvaru desek Desatera.  Ve středověku se vlivem kabaly stále více objevovaly tendence k textu mezuzy přidávat různé symboly jako např. Davidovu hvězdu. Tato praxe se setkala s velkým nesouhlasem u Maimonida, který píše, že „tito blázni, kteří nezískají podíl na budoucím světě, změnili plnění Božího přikázání na amulet“. Maimonidův názor se ujal a tyto přídavky byly z mezuz odstraněny. Přesto máme důkazy již z talmudického období, že mezuza byla brána někdy jako amulet. Jako amulet s údajnou nadpřirozenou mocí ji chápali i někteří křesťanští panovníci, kteří nechávali na brány měst přitloukat mezuzy, neboť věřili v jejich zázračnou moc proti zlým silám.  Díky Maimonidovi tak mezuza dodnes obsahuje pouze dvě výše zmíněné biblické pasáže. Přesné zákony ohledně mezuzy ještě upřesnili v průběhu 13. a 14. století Ašer ben Jechiel (Roš), jeho syn Ja'akov ben Ašer v díle Arba'a turim a nakonec Josef Karo v Šulchan aruchu.", "section_level": 1}, {"title": "Text svitku.", "content": "Text obsažený ve svitku mezuzy zní v českém ekumenickém překladu takto:", "section_level": 1}, {"title": "Kontrola svitku.", "content": "Starší svitek je velmi křehký a snadno se poškodí, písmena se mohou snadno smazat, porušit nebo zničit. Svitek s porušeným nebo chybějícím písmenem není platný. Halacha říká, že každý svitek musí být dvakrát za sedm let zkontrolován \"soferem\", který se ujistí, zda svitek není poškozen, případně zjedná nápravu.", "section_level": 1}, {"title": "Zvyky.", "content": "Když Židé procházejí dveřmi s mezuzou, dotknou se jí konečky prstů a ty poté políbí, stejně jako je tomu v případě Tóry nebo Tfilin. Tento zvyk má údajně původ v příběhu, který je popsán v Talmudu:", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezuza (, „rám dveří, veřej, zárubeň“, v množném čísle \"mezuzot\") je malá schránka obsahující svinutý pergamen s dvěma pasážemi z Tóry – a. Umísťuje se na rám dveří v židovských domech, bytech a obchodech vlastněných židy za účelem naplnění jednoho z 613 přikázání Tóry v judaismu.", "tgt_summary": "门框经文盒(;mezuzah)是一块羊皮纸(通常放在一个装饰盒内),上刻有指定的希伯来圣经经文 (和)。这些经文包括犹太人祈祷,用这句话开头:“以色列啊,你要听!耶和华我们神是独一的主”。", "id": 110533}
{"src_title": "Reading FC", "tgt_title": "雷丁足球俱乐部", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1871–1998.", "content": "Dne 25. prosince 1871 Joseph Edward Sydenham založil Reading FC  V roce 1913 cestovali po Itálii a porazili Genoa CFC 4:0, AC Milan 5:0, těsně prohráli s Casale 1:2, poté porazili italské mistry Pro Vercelli 6:0 a celý Italská fotbalová reprezentace 2:0, což si vyžádalo, aby o Reading napsali tamní sportovní noviny Corriera della Sera „\"bez pochyb je Reading nejlepším zahraničním fotbalovým klubem, který kdy byl v Itálii.\"“  Reading byl zvolen do třetí divize v roce 1920, od této doby strávili většinu času na třetí a čtvrté úrovni ligy, s občasným koketováním s druhou úrovní.  Poté, co byla liga po druhé světové válce obnovena, byl Reading pravidelně v první polovině třetí divize. V roce 1986 postoupili do druhé divize, bohužel jen na krátkou dobu dvou let. V roce 1988 se vrátili zpět do třetí divize.  Osud se změnil pod vedením Marka McGhee, který je provázel celou cestu až do první divize, do které postoupili v roce 1994. Nicméně po několika úspěšných sezónách a play-off v roce 1998 sestoupil opět do druhé divize.", "section_level": 2}, {"title": "Vzestupy a pády (1998–2008).", "content": "V roce 1998 se Reading přestěhoval na nový Madejski Stadium s kapacitou 24 200 míst, stadion byl pojmenován po předsedovi Siru Johnu Madejskim. V roce 2001 se Reading stal prvním fotbalovým klubem registrující svoje fanoušky jako oficiální členy týmu. Dostali dres s číslem 13 jako fanoušci Reading. V sezóně 2002/03 se Reading vrátil do první divize, poté co vyhrál divizi druhou.  S ligovým rekordem 106 bodů, 99 vstřelenými góly a pouze dvěma prohrami, vyhrál v sezóně 2005/06 Reading soutěž The Championship pod vedením Steve Coppella. Poprvé ve své historii tak Reading postoupil do nejvyšší anglické fotbalové ligy. Útočník Dave Kitson se stal prvním hráčem, který skóroval za Reading v Premier League, po výhře 3:2 s Middlesbrough FC. The Royals se vzepřeli předsezónní předpovědi o jejich sestupu a skončili na osmém místě s 55 body. Nejlepším klubovým střelcem v lize byl Kevin Doyle se 13 góly.  Druhá sezóna v Premier League již nebyla tolik úspěšná a tak Reading opět sestoupil do Championship na základě ztráty formy v druhé polovině sezóny. A to i přesto že vyhráli 4:0 nad Derby County F.C. v posledním kole sezóny.", "section_level": 2}, {"title": "Nedávná doba (2008– ).", "content": "7. ledna 2008 Reading oznámil, že podepsal tří a půl roční smlouvu s Markem Matějovským z FK Mladá Boleslav a to v nezveřejněné výši, přibližně však okolo 1.42 milionu liber. V této době byl Matějovský spojován s významnými evropskými kluby jako například Liverpool FC, Hamburger SV a Steaua Bukurešť.  Reading zahájil sezónu 2008/09 s 15 výhrami, prohrál až se Southamptonem. V druhé polovině sezóny znovu usilovali o získání formy, nakonec skončili čtvrtí a kvalifikovali se do play-off, kde nakonec prohráli s Burnley FC v semifinále. Reading nakonec skončil na 5. místě v Championship a kvalifikoval se do play-off divize. Po výhře nad Cardiff City FC v semifinále prohráli ve finále 2:4 se Swansea City AFC na Wembley Stadium.  Sezónu 2011/12 začal Reading prodejem kapitána Matta Millse a hráče sezóny Shane Longa. Zprvu se to zdálo jako špatný tah, po šesti hrách byl klub druhý od konce. Nicméně dobrá forma, do které se dostali v druhé polovině sezóny, v kombinaci s příchodem nových hráčů Adama Le Fondre, Kaspara Gorkšse a Jasona Robertse zajistili Readingu postup do Premier League a to 17. dubna 2012 po výhře 1:0 nad Nottingham Forest FC. V dalším zápase 21. dubna 2012 si Reading zajistil vítězství v Championship remízou 2:2 s Crystal Palace FC.  Dne 21. ledna 2012 bylo oznámeno, že Madejski plánuje prodat 51% klubu Thames Sport Investments v čele s Antonem Zingarevichem.", "section_level": 2}, {"title": "Rivalita.", "content": "Reading má větší rivalitu s Oxford United a Swindon Town, kteří sousedí s Readingem. V době kdy všechny tyto tři týmy hrály ve stejné divizi, bylo jejich soupeření přezdíváno „Didcot Triangle“.  Jejich hlavním rivalem však byl Aldershot, do doby než v roce 1992 zanikl. Není známo zda rivalita s novým Aldershot Town je stejně velká.", "section_level": 1}, {"title": "Stadiony.", "content": "Až do roku 1878 hrál club na hřišti v Reading, poté se přestěhoval na kriketové hřiště v Reading, kde hráli v letech 1878–1882, dále pak Coley Park (1882–1889) a Cavershamské kriketové hřiště (1889–1896). Madejski Stadium, kde hrají dnes, nahradil stávající stadion Elm Park. I ragbyový klub London Irish zde hraje své domácí zápasy, ačkoliv Londýn je vzdálený přibližně 40 mil východně a Irsko asi 240 západně. Stadion je taktéž využíván při Readingskěm půlmaratonu.  Madejski Stadium má v současné době kapacitu 24 161 míst, ale již má stavební povolení a chtějí zvýšit kapacitu na 36 900 míst a to v roce 2012.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "Reading FC (celým názvem: Reading Football Club) je anglický fotbalový klub, který sídlí ve městě Reading v nemetropolitním hrabství Berkshire. Je jedním z nejstarších týmů v Anglii, byl založen v roce 1871, ale i přesto se připojil k Football League až v roce 1920 a taktéž nikdy nehrál v horní úrovni anglického ligového systému až do sezony 2006/07. Od sezóny 2013/14 působí v EFL Championship (2. nejvyšší soutěž).", "tgt_summary": "雷丁足球俱乐部(英语:Reading F.C.,),英国英格兰东南部区域伯克郡雷丁的职业足球队,2011/12年球季再夺英格兰冠军联赛冠军重返英格兰超级联赛作赛。", "id": 102368}
{"src_title": "Polonéza", "tgt_title": "波蘭舞曲", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Podoba samotného tance je odvozena z \"taniec polski\" (Polský tanec) 18. století – tato forma byla postupně odvozena z tance \"chodzony\" (chozený), populárního v 17. století, kde byl znám především jako \"pieszy\" (\"pěšák\", \"pro pěší\") nebo i \"taniec chmielowy\" (\"poskočný\"). Pozdější forma měla také své kořeny ve folklórních svatebních tancích, ze kterých se následně vyčlenila a vstoupila do tanečního repertoáru šlechty. Polské jméno tance, \"polonez\", vychází zřejmě z francouzského termínu \"polonaise\", který se objevil v 17. století, rovněž přijatého v Anglii. Polský termín tak nahradil dřívější jméno taniec polski v 18. století. Nejstarší polský původní hudební pramen je pravděpodobně sbírka rukopisů 62 polonéz Josepha Sychry z roku 1772.  Před koncem 16. století byly polské folklórní tance, předchůdci polonézy, “adoptovány” nižšími vrstvami vyšší společenské třídy (venkovskou šlechtou a méně významnou aristokracií). Zpočátku si udržovaly pouze zpívaný doprovod, ale jak se tyto tance stávaly populárnějšími mezi lidmi s “vyšším” statutem, hudba byla postupně přenesena i hudebníkům doprovázejícím dvorské taneční zábavy. Dvorská polonéza byla tak posléze hrána hudebníky na galeriích rozlehlých uvítacích sálů, zatímco slavnostně oblečené shromáždění pod nimi tančilo v procesních figurách. V této formě byl tanec přenesen do nanejvýš urozeného projevu polského národního ducha a stal se postupem času nejreprezentativnějším polským tancem v Evropě.  Nejranější melodie polských folklórních tanců, z kterých byla polonéza odvozena, byly shromážděny Oskarem Kolbergem (* 1814, † 1890) v polovině 19. století. Skládají se zde z krátkých frází v třídobém metru bez zdvihové doby, často charakterizovanými dvoutaktovým úsekem zopakovaným uprostřed.  Jak polonéza přestávala být tanec s výhradně zpívaným doprovodem a stávala se převážně instrumentální záležitostí, došla záhy stylistických i formálních změn. Především melodie se stávaly širšího rozsahu a více ornamentální. Polonézy začaly být také někdy prováděny s kontrastním středním dílem – triem (“vypůjčeným” z formální stavby dvorského menuetu; takové trio se poprvé objevilo v polonézách Michała Kleofase Ogińskeho), nebo též sledující rozvrh ronda s vracejícím se refrénem a kontrastními epizodami. Existují v zásadě dva charakteristické rytmy, dle kterých lze polonézu lehce rozeznat: osmina následovaná dvěma šestnáctinami a poté čtyři osminky v 3⁄4 taktu na začátku tance (vrchní obrázek), nebo kadenční formule čtyř šestnáctek a dvou čtvrťových not (obrázek dole).  Abychom získali představu o všech charakteristikách klasické polonaise v ne-polské umělecké hudbě (mírné tempo, třídobé metrum, jednotlivé fráze bez zdvihů, opakovaná rytmická figura a závěrečná formule), lze mezi prvními příklady najít některá díla Johanna Sebastiana Bacha (Francouzská suita č. 6, Orchestrální suita č. 2). Němečtí skladatelé, pro které polonéza představovala “polský vkus a polský styl”, často uváděli polonézu jako jednu část svých rozsáhlejších kompozic – tanečních suit nebo sonát (např. Georg Philipp Telemann, Wilhelm Friedemann Bach, Johann Philipp Kirnberger, Johann Schobert, ale i W. A. Mozart). Po roce 1800 začala být instrumentální podoba polonézy v Polsku kultivována skladateli jako Michał Kleofas Ogiński (20 polonéz), Wojciech Żywny, Józef Elsner, Józef Kozłowski, nebo Karol Kurpiński. Popularita některých polonéz těchto skladatelů značně přispěla k rozšíření tohoto žánru napříč Evropou, zejména v jejich salonní podobě (za všechno lze jmenovat např. polonézy klavírní virtuozky Clary Schumannové). Obecně je za největšího skladatele polonéz v klasické hudbě považován právě Fryderyk Chopin, jehož skladby pro klavír učinily z tohoto tance hudební symbol Polska.  Polonézy se také objevily v oblasti hudby komorní, v koncertech i operách, často s titulem Polacca. Je možná zajímavé zmínit se o tom, že během historických úseků, kdy Rusko okupovalo až jednu třetinu Polského území, byli někteří ruští skladatelé „lákáni“ hudební formou polonézy, jež nabývala významu „vznešenosti“ či „královské důstojnosti“ a byla často spojena s postavou cara, nebo obecně vládnoucích postav. V ruských operách se také objevila jako symbol polské aristokracie (např. Musorgského Boris Godunov, Čajkovského Evžen Oněgin), nebo např. nostalgické polonézy M. K. Ogińského (zejména v jeho Sbohem vlasti) se staly v Rusku velmi populární a byly i aranžovány a transkribovány pro množství instrumentálních obsazení.  Dlouhý a bohatý vývoj této hudební formy lze v dnešní době posuzovat jako velmi přínosný a obohacující pro celý hudební svět, kdy primární vnímání je stále v rovině polské noblesy a odkazu polské aristokracie. Proto se často hraje na velmi významných událostech, či například v tanečních kurzech na poslední lekci tzv. věnečku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Polonéza je svým původem vznešený polský procesní tanec, tančený páry dokola v tanečním sále, hudba je v trojdobém metru a mírném tempu.", "tgt_summary": "波兰舞曲(英语:polonaise;波兰语:polonez,chodzony;意大利语:polacca),又被译为波洛奈兹或波洛内兹,是一种3/4拍子,重音通常落在每小节第2拍上,中等或偏慢速度的舞曲,源于波兰。", "id": 2159265}
{"src_title": "Abraham Maslow", "tgt_title": "亚伯拉罕·马斯洛", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Abraham se narodil jako nejstarší ze sedmi dětí. Jeho rodiče byli chudí židé z tehdejšího Ruského impéria, kteří emigrovali do USA, aby unikli carským perzekucím na počátku 20. století. Sami nebyli intelektuálně orientovaní, ale vzdělání přikládali význam. Maslow jako dítě zažíval v newyorském Brooklynu těžké časy, stal se terčem antisemitismu některých učitelů i dětí z okolí. Prožíval také komplikovaný vztah ke své matce, který přerostl do silného odporu. Kromě svého bratrance Willa měl málo přátel, a tak trávil mnoho času čtením.  Absolvoval City College a poté studoval psychologii na University of Wisconsin. V roce 1928 se oženil se svou sestřenicí Berthou, která v té době ještě studovala střední školu. Narodily se jim dvě děti. V letech 1951 až 1969 byl profesorem na Brandeis University v Massachusetts. Roku 1967 prodělal silný infarkt. O tři roky později, ve věku 62 let, dostal při běhání další infarkt, který se stal příčinou jeho smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Maslowova pyramida lidských potřeb.", "content": "K nejvýznamnějším příspěvkům Abrahama Maslowa v psychologii patří hierarchie lidských potřeb, kterou obvykle zobrazoval jako pyramidu:  Nejzákladnější potřeby (fyziologická, bezpečí, sounáležitost a úcta) Maslow označuje jako \"potřeby nedostatkové\" (potřeby deficience), pátou kategorii (seberealizace) pak jako \"potřeby růstové\". Obecně platí, že níže položené potřeby jsou významnější a jejich alespoň částečné uspokojení je podmínkou pro vznik méně naléhavých a vývojově vyšších potřeb. Toto však nelze říci zcela bezvýhradně a je doloženo, že uspokojování vyšších potřeb (estetických, duchovních) může napomoci v mezních situacích lidského života, ve kterých je možnost uspokojování nižších potřeb omezena (např. v prostředí koncentračních táborů, o čemž referovali mj. Viktor Frankl nebo Konrad Lorenz). Za nejvyšší považuje Maslow potřebu seberealizace, jíž označuje lidskou snahu naplnit své schopnosti a záměry.  Na konci svého života Maslow změnil své známé schéma hierarchie potřeb a na vrchol pyramidy namísto potřeby seberealizace umístil potřebu dosažení životního štěstí, uspokojení a přispění následující generaci, již nazval potřebou sebetranscendence.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abraham Harold Maslow (1. dubna 1908 Brooklyn, New York, USA – 8. června 1970 Menlo Park, Kalifornie, USA) byl americký psycholog, jeden ze zakladatelů humanistického proudu v psychologii, 10. nejcitovanější psycholog ve 20. století. Nejčastěji bývá uváděn jako autor Maslowovy pyramidy lidských potřeb.", "tgt_summary": "亚伯拉罕·哈罗德·马斯洛(英语:Abraham Harold Maslow,1908年-4月1日-1970年-6月8日),美国心理学家,以需求层次理论最为著名,为一种心理健康的理论,认为首先要满足人类天生的需求,最终达成自我实现。马斯洛曾于布兰戴斯大学、布鲁克林学院、新学院与哥伦比亚大学担任心理学教授。他强调心理学的关注重点在人的正面特质,而不是把人当作是「一袋症状」。", "id": 2319428}
{"src_title": "Konstantin Dmitrijevič Ušinskij", "tgt_title": "康斯坦丁·乌申斯基", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Konstantin Dmitrijevič Ušinskij vystudoval práva v Moskvě. Pedagogickými otázkami se začal zabývat jako profesor Děmidovského lycea v Jaroslavli. Během působení na tomto ústavu též napsal svou první významnou knihu, kterou pojmenoval \"O kamerálním vzdělání\". Pro politickou nespolehlivost byl Ušinskij propuštěn a pět let pracoval jako úředník v petrohradkém departmentu.  Jako učitel byl znovu zaměstnán v roce 1854 v Gatčinu, kde se stal na nějaký čas i ředitelem. V roce 1859 se stal inspektorem v petrohradském Smolném ústavu pro výchovu dívek a redaktorem pedagogického časopisu. Od tohoto roku také rozvíjí svou literární činnost. Pro své názory a výchovné metody se dostal do sporu s ředitelem ústavu i jinými vysoce postavenými činiteli a byl i na čas nucen opustit Rusko. Během svých zahraničních cest se hlouběji seznámil s myšlenkami západoevropských pedagogů, které jej v mnohém inspirovali.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlenky a dílo.", "content": "Ve svých pedagogických článcích (př. odborný článek \"Rodné slovo\") a knihách kladl Ušinskij před výuku cizích jazyků na první místo výuku jazyka mateřského a zastával též názor, že by výchova měla mít národní ráz. Cílem výchovy byl pro něj člověk, který žije pro zájmy společnosti, je mravný a miluje svou práci. Byl zastáncem názoru, že vztah učitele k dítěti by měl být humánním. Ve své dvoudílné pedagogicko-psychologické knize \"Člověk jako předmět výchovy\" se Ušinskij snažil zjistit zákonitosti rozvoje lidské osobnosti a z nich odvozovat cíle a metody výchovy. Jako jeden z prvních pedagogů v Rusku se zabýval předškolní výchovou. Za svůj život napsal mnoho učebnic, které byly používány ještě řadu let po jeho smrti. Např. \"Dětský svět\", čítanka pro nejmenší děti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konstantin Dmitrijevič Ušinskij, \"rusky Константин Дмитриевич Ушинский\", (2. března 1824 Tula – 3. ledna 1871 Oděsa) byl ruský učitel a pedagogický teoretik ukrajinského původu. Je považován za zakladatele ruské pedagogiky a ruské národní školy.", "tgt_summary": "康斯坦丁·乌申斯基(,-)是一位俄国教育家,俄国科学教育学的创建者.", "id": 829225}
{"src_title": "Pohlavní zneužívání", "tgt_title": "性虐待", "src_document": [{"title": "Trestněprávní stav v České republice.", "content": "Pohlavní zneužívání svéprávných osob nebo pohlavní zneužívání menší intenzity v současné době v České republice nespadá pod trestný čin pohlavního zneužívání, ale může spadat pod kvalifikaci jiného trestného činu (útisk, ohrožování výchovy mládeže) nebo přestupku. V tomto významu není \"pohlavní zneužívání\" právnickým, ale psychologickým, sociologickým nebo etickým termínem, do nějž naopak nemusejí spadat některé konsensuální případy trestného činu pohlavního zneužívání. V odborné literatuře bývá například opakovaně citována část definice pohlavního zneužívání, která údajně byla obsažena v blíže neurčeném dokumentu zdravotní komise Rady Evropy z roku 1992.  Podle platného českého trestního zákoníku (§ 187 tr. z.) se trestného činu pohlavního zneužívání dopustí ten, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije. Dle již neplatného trestního zákona se takové činu dopustil i ten, kdo zneužívaje závislosti osoby mladší než osmnáct let nebo osoby svěřené jeho dozoru, přiměje ji k mimomanželské souloži, nebo kdo takové osoby, zneužívaje její závislosti, jiným způsobem pohlavně zneužije.  Za pohlavní zneužití hrozí jeden rok až osm let odnětí svobody, v případě že je čin spáchán na dítěti patnácti let svěřeném dozoru pachatele, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu, hrozí trest odnětí svobody na dvě léta až deset let. Má-li čin za následek těžkou újmu na zdraví, což znamená dlouhodobé poškození zdraví, ale také hluboké psychické problémy, je trestem odnětí svobody na pět až dvanáct let. Je-li pohlavním zneužitím způsobena neúmyslně smrt, je trestem odnětí svobody na 10 až 18, avšak takový případ se v poslední době neodehrál.  Každý je povinen trestný čin pohlavního zneužívání překazit (§ 167 tr. z.), nevztahuje se na něj však všeobecná oznamovací povinnost (t. j. obecně není trestné neoznámení již dokonaného činu). Zákon o sociálně-právní ochraně dětí (359/1999 Sb.) však v § 10 stanoví, že obce, státní orgány, pověřené osoby, školy, školská zařízení a zdravotnická zařízení, popřípadě další zařízení určená pro děti jsou povinny mimo jiné oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností skutečnosti, které nasvědčují podezření, že dítě je ohroženo trestným činem, násilím, živí se prostitucí atd.  S trestným činem pohlavního zneužívání úzce souvisí trestný čin svádění k pohlavnímu styku (§ 202 tr. z.), kterého se dopouští ten, kdo nabídne, slíbí nebo poskytne dítěti nebo jinému za pohlavní styk s dítětem, pohlavní sebeukájení dítěte, jeho obnažování nebo jiné srovnatelné chování za účelem pohlavního uspokojení úplatu, výhodu nebo prospěch, přičemž dítětem se myslí osoba mladší osmnácti let.  Trestný čin pohlavního zneužívání nesl dříve název trestný čin pohlavního zneužití (1950–1961) či zločin zprznění (do r. 1950).", "section_level": 1}, {"title": "Judikatura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historická.", "content": "Bývalý Nejvyšší soud Republiky československé judikoval, že ke skutkové podstatě zločinu zprznění stačí po stránce objektivní již pouhý dotek těla (nahého) (R 3417), jakož i sahání pod sukně nedospělého děvčete (R 4151), nikoli však pouhé vyzvednutí sukně a obnažení těla (R 1622); dále rozhodl, že zneužíváním jest nejen dotýkání se pohlavních údů, nýbrž i jiných částí těla dítěte, pakli směřovalo k ukojení chlípných chtíčů pachatelových (R 1230), v jiném rozhodnutí pak specifikoval, že se může jednat například o ohmatávání na prsou neb jiných (byť i oděvem zakrytých) částech těla nedospělců za účelem ukojení chlípných chtíčů (R 1192), přičemž ukojením chtíčů jest již podráždění nebo stupňování smyslnosti (R 316).", "section_level": 2}, {"title": "Známé kauzy.", "content": "Zejména v Evropě a Severní Americe na přelomu 20. a 21. století byly případy obvinění z pohlavního zneužívání dětí nebo mladistvých mohutně a často i soustavně po dobu několika let medializovány. Nejznámější je vlna obvinění katolických duchovních v USA a proces se zpěvákem Michaelem Jacksonem, který byl na konci dramatického soudního procesu zproštěn viny. V České republice vzbuzoval velký mediální zájem případ sochaře Pavla Opočenského, katarského prince Sáního nebo sbormistra Bohumila Kulínského. Mimořádnému zájmu médií se však často dostává i obviněním a odsouzením lidí, kteří nejsou obecně známí. Výsledek trestního stíhání bývá v případech známých osobností velmi špatně odhadnutelný, protože definice skutkové podstaty je velmi vágní (nejde-li přímo o soulož), a přímé objektivní dokazování skutkového děje většinou není možné. Často tak bývá výsledek soudního řízení dáván do spojitosti především s kvalitami advokáta nebo státního zástupce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pohlavní zneužívání je v terminologii trestního práva trestný čin, jehož skutková podstata spočívá ve vykonání soulože s osobou ve věku pod stanovenou hranicí nebo v jiném způsobu pohlavního zneužití takové osoby. V některých státech a některých obdobích je či byl shodný pojem používán i pro sexuální kontakt s jinými osobami v závislém postavení nebo s omezenou způsobilostí.", "tgt_summary": "性虐待(英语:Sexual abuse)是针对非自愿的人士进行与性有关的虐待。与虐恋不同的是,虐恋是双方都同意的性行为,性虐待的受方则非自愿,即一方在对方未经同意的情况下对其进行性侵犯和虐待等暴力行为,在大多数国家都属违法。在某些情况下被归为家庭暴力的一种。", "id": 1128176}
{"src_title": "Ramones", "tgt_title": "雷蒙斯", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a první vystoupení (1974–1975).", "content": "Původní čtyři členové Ramones pocházeli ze čtvrti Forrest Hills v Queens a chodili do stejné střední školy. John Cummings a Thomas Erdelyi spolu na střední škole v letech hráli v garážové skupině známé jako Tangerine Puppets. Johnny a Thomas se zkamarádili s Douglasem Colvinem, který se zrovna přistěhoval z Německa, a Jeffrym Hymanem, který byl původním zpěvákem glam rockové skupiny Sniper, založené v roce 1972.  Základy Ramones byly položeny, když Cummings a Colvin pozvali Hymana do jejich nové skupiny. V původní sestavě figuroval Colvin jako hlavní zpěvák a doprovodný kytarista, Cummings jako hlavní kytarista a Hyman hrál na bicí. Colvin, který brzy přešel od doprovodné kytary k baskytaře, byl první, kdo přijal jméno „Ramone“, když si začal říkat Dee Dee Ramone. Inspirací mu byl Paul McCartney, který užíval pseudonym Paul Ramone během éry Silver Beatles. Dee Dee přesvědčil ostatní členy, aby také přijali toto příjmení a přišel také s nápadem, aby se skupina jmenovala Ramones. Hyman se stal Joeym Ramonem a Cummings Johnnym Ramonem.  Přítel skupiny Monte A. Melnick (jejich pozdější tour manager) jim pomohl sehnat zkušebnu v Manhattan's Performance Studios, kde v té době pracoval. Johnnyho bývalý spoluhráč Erdelyi byl ustanoven jejich manažerem. Brzy po vzniku kapely si Dee Dee uvědomil, že nedokáže hrát na baskytaru a zpívat zároveň. Proto se na Erdelyiho doporučení stal hlavním zpěvákem Joey. Dee Dee ovšem dál zpíval vedlejší vokály a také začínal každou píseň, pro Ramones typickým, odpočítáním Brzy se ukázalo, že Joey zase se zpěvem nezvládá hrát na bicí. Ramones se snažili sehnat nového bubeníka, aby nakonec zjistili, že ideální náhradu už dávno znají – Thomas Erdelyi se stal Tommym Ramonem.  První vystoupení se odehrálo 30. května 1974 v Performance Studios. Písně, které hráli, byly velmi rychlé a krátké, většinou pod dvě minuty. V této době se v New Yorku začala vytvářet nová hudební scéna kolem dvou klubů na Manhattanu – kolem Max's Kansas City a především kolem CBGB. Ramones hráli v CBGB poprvé 16. srpna 1974. Legs McNeil, který o rok později založil časopis \"Punk\", později popsal dojem z představení takto: „Všichni byli oblečení do černých křiváků. Odpočítali písničku... a přišla hluková hradba... Vypadali pozoruhodně. Nebyli hippies. Bylo to něco úplně nového.“  Skupina se brzy stala v CBGB „domácí“ kapelou, ještě do konce roku zde hráli celkem dvaasedmdesátkrát. Poté, co přitáhli pozornost svými vystoupeními, která trvala v průměru kolem sedmnácti minut, podepsali ke konci roku 1975 nahrávací smlouvu se Seymourem Steinem ze Sire Records. Steinova manželka, Linda Steinová, byla později spolu s Dannym Fieldsem manažerkou kapely. Ramones byli v té době považování za vůdčí skupinu scény, která stále častěji dostávala přívlastek „punková“. Velký podíl na tom měl frontman kapely Joey. Jak Dee Dee později vysvětloval: „Všichni ostatní zpěváci (v New Yorku) kopírovali Davida Johansena (z New York Dolls), který zase kopíroval Micka Jaggera... Ale Joey byl jedinečný, naprosto jedinečný.“", "section_level": 2}, {"title": "V čele punku (1976–1977).", "content": "Ramones nahráli své debutové album, pojmenované jednoduše \"Ramones\", v únoru 1976. Z čtrnácti písní na albu, jejichž většinu napsal Dee Dee Ramone, je nejdelší „I Don't Wanna Go Down to the Basement“, která jen o málo přesahuje dvě a půl minuty. Album bylo produkováno Craigem Leonem ze Sire Records a Tommym Ramonem jako pomocným producentem a mělo extrémně malý rozpočet, jen okolo 6 400 USD. Bylo vydáno v dubnu 1976. Kultovní fotografie z obalu alba byla vyfocena Robertou Bayleyovou, fotografkou pro časopis \"Punk\", který byl výrazně zodpovědný za rozšíření pojmu „punk“ pro scénu kolem CBGB. \"Punk\" také vydal ve svém třetím čísle (které vyšlo stejně jako album v dubnu) velký článek o Ramones.  Debutovému albu se od kritiků dostalo pozitivních recenzí. V časopise \"Rolling Stone\" o něm Paul Nelson napsal, že „je postavené v podstatě ze samých rytmických písní se vzrušující intenzitou, kterou rock & roll nepoznal od prvních let po svém vzniku“, a poznamenal, že „je čas, aby i populární hudba následovala jiné druhy umění a začala uctívat svoje základy.“ Wayne Robbins z magazínu \"Newsday\" Ramones označil za „nejlepší mladou rock & rollovou skupinu ve známém vesmíru.“  Album \"Ramones\" se navzdory velkým očekáváním Sire Records komerčním úspěchem nestalo – dosáhlo jen na 111. příčku žebříčku Billboard 200. Dva vybrané singly, „Blitzkrieg Bop“ a „I Wanna Be Your Boyfriend“, se do žebříčku nedostaly vůbec. Pokleslou náladu kapele nezlepšilo ani jejich první větší vystoupení mimo New York, které odehráli v červnu 1976 v Youngstownu ve státě Ohio a na které přišlo asi jen deset lidí. Satisfakce přišla v podobě krátkého turné po Anglii, na kterém Ramones odehráli dva koncerty v londýnských klubech The Roundhouse (4. července 1976) a Dingwalls (5. července 1976). Koncert v The Roundhouse, kde předskakovali americké rockové kapele Flamin' Groovies, měl obrovký úspěch a spolu s koncertem v Dingwalls, na kterém se Ramones setkali se členy Sex Pistols a The Clash, pomohl nastartovat britskou punkovou revoluci. Koncert s Flamin' Groovies si zopakovali o měsíc později v Roxy v Los Angeles, kde rovněž pomohli vzniknout tamní punkové scéně, podobně jako jejich zářijové vystoupení v Torontu dodalo energii kanadskému punkovému hnutí.  Následující dvě alba, \"Leave Home\" a \"Rocket to Russia\", byla vydána v průběhu roku 1977. Obě byla produkována Tommym a Tonym Bongiovim, příbuzným slavného Jona Bon Joviho. \"Leave Home\" se dočkalo ještě menšího komerčního úspěchu než \"Ramones\", a to i přesto, že obsahovalo například píseň „Pinhead“, která se se svým refrénem „Gabba gabba hey!“ stala jedním z poznávacích znamení kapely. \"Rocket to Russia\" si vedlo lépe než předchozí dvě alba a dosáhlo v Billboard 200 na 49. příčku. Kritik Dave Marsh z \"Rolling Stone\" označil desku za „nejlepší americký rock & roll roku“. Album také obsahuje první singl, který se zapsal do žebříčku \"Billboard\" – píseň „Sheena Is a Punk Rocker“ se umístila na 81. místě. Následující singl „Rockaway Beach“ se umístil dokonce na 66. pozici a lepšího výsledku už v USA žádný pozdější singl od Ramones nedosáhl. 31. prosince 1977 nahráli Ramones v londýnském Rainbow Theatre koncertní dvojalbum \"It's Alive\", které ovšem vyšlo až v dubnu 1979. Název alba odkazuje na stejnojmenný horror z roku 1974.", "section_level": 2}, {"title": "Popovější nahrávky (1978–1983).", "content": "Na začátku roku 1978 z kapely odešel Tommy, protože věčné cestování ho už příliš unavovalo. S Ramones dále spolupracoval pod svým vlastním jménem (Erdelyi) jako producent. Na pozici bubeníka ho vystřídal Marc Bell, bývalý člen skupin Dust, Wayne County and the Backstreet Boys, nebo Richard Hell & The Voidoids. Bell přijal jméno Marky Ramone.  První album s Markym a celkově čtvrté LP \"Road to Ruin\" vyšlo v září 1978 a bylo produkováno Tommym a Edem Stasiem. Objevily se na něm některé nové prvky, například party zahrané na akustickou kytaru, několik balad a také první dvě skladby od Ramones, jejichž stopáž je delší než tři minuty. Album se neprobojovalo do Billboard Hot 100. Píseň \"I Wanna Be Sedated\", která vyšla zároveň i jako singl, se ovšem stala jedním z největších hitů kapely. Obal alba vytvořil spoluzakladatel magazínu \"Punk\" John Holmstrom.  Po hereckém debutu ve filmu Rogera Cormana \"Rock 'n' Roll High School\" z roku 1979 se o kapelu začal zajímat renomovaný producent Phil Spector. Jeho spolupráce s Ramones na jejich další studiové desce \"End of the Century\" (1980) ovšem nebyla bezproblémová – během nahrávání v Los Angeles například Spector nutil s pistolí v ruce Dee Deeho k dokonalosti opakovat nahrávaný riff. Přestože se jednalo o vůbec nejlépe prodávané album v celé historii kapely, které vystoupalo v prodejnosti na 44. příčku v USA a na 14. pozici ve Velké Británii, ne všichni byli s výsledkem spokojeni. Johnny se nijak netajil tím, že jsou mu bližší agresivnější, punkovější skladby: „\"End of the Century\" bylo jen slabým odvarem z Ramones. Nebyli to ti praví Ramones.“ Tento svůj postoj také později vyjádřil při vybírání skladeb pro kompilaci \"\". I přes mnohé výhrady ke Spectorově práci, Johnny uznal některá pozitiva spolupráce s proslulým producentem: „Fungovalo to, když pracoval na pomalejších skladbách, jako je třeba ‚Danny Says‘ – tam byla produkce perfektní. ‚Rock 'N' Roll Radio‘ je také velmi dobré. Na tvrdších věcech ale jeho postupy nefungovaly.“ Neramoneovsky sladký cover od The Ronettes „Baby, I Love You“, vydaný jako singl, se stal největším hitem skupiny ve Velké Británii, když vystoupal v žebříčcích na 8. příčku.  Šesté album skupiny \"Pleasant Dreams\" vyšlo roku 1981 a pokračovalo v trendu nastaveném albem \"End of the Century\" a ještě více skupinu vzdálilo syrovému punkovému zvuku prvních nahrávek. Johnny později prohlásil, že šlo především o tah nahrávací společnosti, která se marně snažila dostat Ramones do amerických rádií. \"Pleasant Dreams\" dosáhlo na 58. místo americké hitparády, ale singly z tohoto alba se do žebříčku nedostaly vůbec.  Deska \"Subterranean Jungle\", produkovaná Ritchiem Cordellem a Glenem Kolotkinem, byla vydaná v únoru 1983. Album vystoupalo na 83. příčku amerických žebříčků a stalo se posledním albem Ramones, které se kdy dostalo do první stovky nejprodávanějších desek. Bicí k druhému singlu, coveru „Time Has Come Today“ od The Chambers Brothers, nahrál Billy Rogers, bubeník Johnny Thunders and The Heartbreakers.", "section_level": 2}, {"title": "Změny v sestavě (1983–1989).", "content": "Po vydání \"Subterranean Jungle\" byl Marky vyhozen z kapely kvůli jeho problémům s alkoholem. Byl nahrazen Richardem Reinhardtem, ze kterého se stal Richie Ramone. První album, které s ním nahráli, je \"Too Tough to Die\" z roku 1984, na kterém se Tommy Erdelyi a Ed Stasium vrátili na pozice producentů. Deska znamenala návrat k původnímu zvuku kapely – podle Stephena Thomase Erlewina ze serveru Allmusic je zpět „rytmus rychlosti sbíječky a písně jsou krátké, hutné výpovědi.“  Hlavní počin kapely pro rok 1985 bylo vydání britského singlu „Bonzo Goes to Bitburg“, který byl velmi hraný americkými vysokoškolskými rádii a to i přesto, že singl nebyl v USA běžně k dostání. Píseň, na které měl největší podíl Joey, byla protestem proti návštěvě Ronalda Reagana na německém vojenském hřbitově, kde byli pohřbeni i příslušníci SS. Píseň se pod jménem „My Brain Is Hanging Upside Down (Bonzo Goes to Bitburg)“ objevila na devátém studiovém albu \"Animal Boy\" (1986), produkovaném Jeanem Beauvoirem z Plasmatics. \"Rolling Stone\" album charakterizoval jako „nekončící původní fuzz pop“ a vyhlásil jej albem týdne. Kritik Jon Pareles z \"New York Times\" o Ramones prohlásil, že „mluví za vyděděnce a podivíny“.  Následující rok nahráli LP \"Halfway to Sanity\" – první album které produkoval Daniel Rey a poslední na kterém hrál Richie Ramone. Richie měl rozepře s ostatními členy, protože mu ani po čtyřech letech společného hraní nechtěli přiznat podíl na zisku z prodeje triček, a nakonec kapelu opustil v květnu 1987. Náhradou se stal Clem Burke z kapely Blondie, která byla zrovna v tu chvíli rozpadlá. Podle Johnnyho byly koncerty s Burkem (který přijal jméno Elvis Ramone) úplnou katastrofou. Z kapely byl vyhozen po dvou koncertech, protože nedokázal udržet tempo se zbytkem kapely. Situaci vyřešil návrat Markyho, který se mezitím zbavil své závislosti na alkoholu.  Dee Dee opustil Ramones v roce 1989 po nahrání jejich jedenáctého alba \"Brain Drain\", které produkovali Beauvoir, Rey, a Bill Laswell. Byl nahrazen Christopherem Josephem Wardem, který pod jménem C.J. Ramone hrál s kapelou až do jejího rozpadu. Dee Dee se pokusil o rapovou kariéru pod jménem Dee Dee King, ale brzy se vrátil zpět k punk rocku a zformoval několik kapel podobného stylu, jako byli Ramones. Pro Ramones také dál skládal.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední roky (1990–1996).", "content": "Po více než patnácti letech u Sire Records přešli Ramones k vydavatelství Radioactive Records. Prvním počinem pro nový label bylo album \"Mondo Bizarro\" z roku 1992, na kterém znovu spojili síly s producentem Edem Stasiem. Rok nato přišlo album \"Acid Eaters\", skládající se výhradně z coververzí. Ramones také pronikli do populárního seriálu Simpsonovi, když se objevili v epizodě Medvídek z roku 1993. 13.10.1994 se uskutečnil jediný koncert Ramones v České republice, na kterém kapela vystoupila ve vyprodané Lucerně.  V roce 1995 Ramones vydali \"¡Adios Amigos!\" a oznámili, že pokud neuspěje, tak ukončí činnost. Prodeje alba byly slabé – deska se na chvostu žebříčku \"Billboard\" udržela pouhé dva týdny. Ramones tak vyjeli na rozlučkové turné a na konec kariéry ještě přijali nabídku prodloužit turné o známý putovní festival Lollapalooza. Poslední koncert odehráli 6. srpna 1996 v klubu Palace v Los Angeles. Záznam z tohoto koncertu byl později vydán na CD pod názvem \"We're Outta Here!\". Během tohoto koncertu se na scéně objevil zakládající člen Dee Dee a mnoho dalších hostů, například Lemmy z Motörhead, Eddie Vedder z Pearl Jam, Chris Cornell z Soundgarden nebo Tim Armstrong s Larsem Frederiksenem ze skupiny Rancid.", "section_level": 2}, {"title": "Po rozpadu.", "content": "Dne 20. července 1999 se Dee Dee, Johnny, Joey, Tommy, Marky a C. J. sešli na autogramiádě ve Virgin Megastore v New Yorku. Bylo to naposled, co se původní čtyři členové sešli. Joeymu byla v roce 1995 diagnostikována rakovina lymfatických žláz a této nemoci 15. dubna 2001 v New Yorku podlehl.  V roce 2002 byli Ramones uvedeni do Rock and Rollové síně slávy – jmenovitě byli přijati Dee Dee, Johnny, Joey, Tommy a Marky. Tommy Ramone na přijímací ceremonii řekl, že kapela je velmi poctěna, a že by toto ocenění jistě pro Joeyho mnoho znamenalo. Johnny poděkoval fanouškům a podpořil prezidenta George W. Bushe. Dee Dee se svým specifickým smyslem pro humor poděkoval a pogratuloval sám sobě, zatímco Marky poděkoval Tommymu za to, že ovlivnil jeho styl bubnování. Green Day na ceremonii zahráli „Teenage Lobotomy“ a „Blitzkrieg Bop“ a ukázali tak, že Ramones mají vliv i na novou generaci punk rocku. Bylo to také poslední veřejné vystoupení Dee Deeho Ramonea – jen o dva měsíce později, 5. června 2002, zemřel ve svém domě v Hollywoodu na předávkování heroinem.  Dne 30. listopadu byla část East 2nd Street v New Yorku přejmenována na Joey Ramone Place. Zpěvák totiž na East 2nd Street určitou dobu bydlel a také je to nedaleko od klubu CBGB, který byl v té době ovšem už zrušený. V roce 2004 vyšel dokument \"\". Johnny Ramone, který bojoval s rakovinou prostaty, zemřel krátce na to – 15. září 2004 v Los Angeles. Shodou okolností bylo v den Johnnyho smrti otevřeno museum Ramones v Berlíně.  Ramones byli v roce 2007 uvedeni do Long Island Music Hall of Fame. Sada DVD s koncertními záznamy \"It's Alive\", která obsahuje 118 písní ze 33 vystoupení během celé jejich kariéry, byla vydána v říjnu 2007. V únoru 2011 byla kapele udělena cena Grammy za celoživotní přínos. Na ceremoniál předání se dostavili bubeníci Tommy, Marky a Richie. Marky uvedl: „Je to úžasné. Nikdy jsem nemyslel, že bych někdy dostal takovéto ocenění, a řekl bych, že ani Johnny, Joey, nebo Dee Dee nic takového nečekali.“ Richie poznamenal, že je to poprvé, co jsou všichni tři bubeníci pohromadě pod jednou střechou, a řekl, že nemůže nepomyslet na Joeyho, jak se na ně „právě teď dívá s malým úsměvem za jeho narůžovělými brýlemi.“", "section_level": 2}, {"title": "Konflikty mezi členy.", "content": "Nejvýznamnějším konfliktem v Ramones bylo napětí mezi Joeym a Johnnym, kteří se neshodli v mnoha směrech. Významným zdrojem hádek byly jejich odlišné politické názory, protože Joey byl liberál, zatímco Johnny konzervativec. Také jejich osobnosti byly ve výrazném rozporu – Johnny, který strávil dva roky ve vojenské škole, žil podle pravidel tvrdé sebedisciplíny, naopak chování Joeyho bylo ovlivněno obsedantně kompulzivní poruchou. Johnny také údajně několikrát nadával Joeymu za jeho židovský původ. Na začátku 80. let Johnny Joeymu přebral jeho dívku Lindu, se kterou se později oženil. Kvůli těmto sporům spolu od 80. let nemluvili, a to i přesto, že spolu ještě mnoho let hráli. Johnny ani nezavolal Joeymu do nemocnice, když v ní v roce 2001 neúspěšně bojoval s rakovinou, ale v dokumentu \"End of the Century\" uvedl, že po jeho smrti byl celý týden v depresi.  Problémy také přinášela Dee Deeho bipolární afektivní porucha a jeho opakované pády do drogové závislosti. Tommy z kapely odešel také proto, že byl „psychicky šikanován Johnnym, opovrhován Dee Deem a ignorován Joeym“. S novými členy přišly hádky o rozdělení příjmů a také o vzhledu členů kapely. V roce 1997 se v rozhlasovém pořadu Howarda Sterna Marky s Joeym vzájemně obvinili, že jejich problémy s alkoholem poškodily kapelu.", "section_level": 1}, {"title": "Styl.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hudební vlivy a hudební styl.", "content": "Jednoduchý, rychlý a hlasitý styl Ramones byl ovlivněn populární hudbou 50. a 60. let, na které členové skupiny vyrostli. Velmi je ovlivnili The Beach Boys, The Beatles, The Kinks a The Rolling Stones, dále bubblegumeové kapely, jako byli 1910 Fruitgum Company nebo Ohio Express, a také dívčí skupiny, například The Ronettes a The Shangri-Las. Popové vlivy smíchali s tvrdým rockovým zvukem protopunkových The Stooges a New York Dolls. Styl Ramones byl z velké části reakcí na složitě aranžovanou, až překombinovanou, hudbu, jež opanovala žebříčky v 70. letech. „Rozhodli jsme založit vlastní skupinu, protože jsme byli znudění ze všeho, co jsme slyšeli,“ vysvětloval později Joey. „V roce 1974 znělo všechno jako desátá kopie Led Zeppelin, desátá kopie Eltona Johna, překombinovaně, nebo to prostě nestálo za nic. Samé dlouhé jamy, dlouhá kytarová sóla...“ Ira Robbins a Scott Isler z \"Trouser Press\" popsali výsledek takto:  Ramones jsou, jakožto vůdčí skupina newyorské punk rockové scény 70. let, nejčastěji škatulkováni jako punk rock, ačkoliv se lze setkat i s označením pop punk nebo power pop. V 80. letech kapela několikrát zabrousila i do vod hardcore punku, zejména na LP \"Too Tough to Die\".", "section_level": 2}, {"title": "Vizuální styl.", "content": "Členové Ramones přijali jednotný vzhled, sestávající z dlouhých vlasů, kožené bundy (tzv. křiváku), roztrhaných džínů a tenisek. Jednoduchost jejich oblékání tak dobře pasovala k minimalismu hudby. „Byli jsme ovlivněni komiksy, filmy, scénou kolem Andyho Warhola a avantgardními filmy. Osobně jsem velkým fandou časopisu \"Mad Magazine\",“ řekl o jejich hudebním i vizuálním stylu později Tommy Ramone.  Logo kapely vytvořil newyorský umělec Arturo Vega, který byl dlouholetým přítelem skupiny (Dee Dee Ramone u něj dokonce čas bydlel). Vega měl na starosti také výrobu ramoneovských triček, která byla pro kapelu velkým zdrojem příjmů. Nápad na logo dostal brzy po návratu z výletu do Washingtonu:  Ramones jsem vnímal jako opravdu americkou kapelu. Představovali pro mě pravý americký charakter, tedy až dětsky nevinnou agresivitu... Řekl jsem si, že Velká pečeť prezidenta Spojených států s orlem držícím šípy – které symbolizují sílu a agresivitu, jež by byla použita proti útočníkům – a s olivovou ratolestí, která je nabídnuta přátelům, by byla pro Ramones perfektní. Ale rozhodli jsme se jí trochu pozměnit. Olivovou ratolest jsme nahradili větvičkou z jabloně, protože Ramones byli přesně tak američtí jako jablečný koláč. A protože Johnny byl fanatik do baseballu, tak jsme šípy v orlových pařátech vyměnili za baseballovou pálku.  Text na svitku v orlově zobáku byl změněn na „Hey ho let's go“, tedy ústřední motiv prvního singlu kapely „Blitzkrieg Bop“. Po okraji, kde originální prezidentská pečeť říká „Seal of the President of the United States“, Vega rozmístil pseudonymy členů skupiny, tedy jména Johnny, Joey, Dee Dee, a Tommy. Při výměně člena kapely se změnilo i jméno v logu skupiny.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv.", "content": "Ramones měli na vývoj populární hudby velký vliv, který je i dnes, mnoho let po rozpadu skupiny, stále patrný. Hudební historik Jon Savage o jejich debutovém albu napsal, že „jde o jednu z mála nahrávek, jež změnila tvář populární hudby navždy.“ Podle kritika Stephena Thomase Erlewinea (\"Allmusic\") „první čtyři alba ukázala cestu punku, zejména americkému punku a hardcoreu, na další dvě dekády.“ V magazínu \"Slate\" popsal Douglas Wolk Ramones jako „jednoduše nejvlivnější kapelu posledních třiceti let.“  Zejména první desce se dnes přisuzuje mnohem větší význam, než jaký by se dal odhadnout z jejích tehdejších průměrných prodejů. „Každý, kdo si poslechl debutové LP Ramones, musel začít hrát třikrát rychleji. Punk rock, celý tenhle princip superrychlých písniček, mají na svědomí Ramones. Do té doby všichni hráli v rytmu MC5,“ říká Tony James, člen mnoha klíčových britských punkových skupin, zejména Generation X. Dva koncerty v Británii v červenci 1976 jsou považovány za zásadní impulz pro britskou punkovou revoluci. Jejich koncert navštívili například členové Sex Pistols, The Damned nebo The Clash. Manažer Ramones Danny Fileds si vybavil konverzaci mezi Johnnym Ramonem a baskytaristou Clash Simononem: „Johnny se ho zeptal:,Co děláš? Hraješ v nějaký kapele?‘ a Paul mu odpověděl:,No, jenom zkoušíme. Říkáme si Clash, ale nejsme nic moc,‘ na což mu Johnny odpověděl:,Počkej, až uvidíš nás – vypadáme divně, nestojíme za nic, neumíme hrát. Prostě vylezte ze zkušebny a hrajte.‘ “ Nejdůležitější fanzin rozvíjející se britské punkové scény \"Sniffin' Glue\" byl pojmenován podle písně Ramones „Now I Wanna Sniff Some Glue“ z prvního alba.  Koncerty i nahrávky Ramones zásadně ovlivnily vývoj punku v Kalifornii, ve které je od té doby vysoká koncentrace úspěšných punk rockových skupin – za svůj vzor je označili například Greg Ginn z Black Flag, Jello Biafra z Dead Kennedys, Mike Ness ze Social Distortion, Brett Gurewitz z Bad Religion, nebo Descendents. První tři důležité kanadské punkové scény v Torontu, Victorii a Vancouveru byly rovněž hluboce ovlivněny Ramones. Na konci 70. let hráli v ramoneovském stylu angličtí The Lurkers, irští The Undertones, Teenage Head z Kanady, nebo američtí The Zeros a The Dickies. Zásadní hardcoreová kapela Bad Brains si vzala své jméno z písničky od Ramones. Frontman Green Day Billie Joe Armstrong pojmenoval svého syna Joey na počest Joeyho Ramonea a bubeník Tré Cool pojmenoval svou dceru Ramona.  Ramones inspirovali i muzikanty, kteří jinak spojovaní s punkem nejsou. Kytarista Kirk Hammett ze skupiny Metallica uvedl, že Johnnyho extrémně rychlá hra na kytaru měla vliv na jeho hudební vývoj. Zpěvák Motörhead Lemmy, který se s Ramones přátelil od konce 70. let, pro skupinu mixoval v roce 1985 písničku „Go Home Ann“. Členové Motörhead také později složili píseň „R.A.M.O.N.E.S.“ a Lemmy účinkoval jako host na posledním koncertě Ramones v roce 1996. Píseň „53rd and 3rd“ dala název britskému indie popovému vydavatelství, které založil Stephen Pastel ze skotské kapely The Pastels.  Evan Dando z The Lemonheads, Dave Grohl z Nirvany a Foo Fighters, Eddie Vedder z Pearl Jam nebo The Strokes jsou další z mnoha muzikantů, jež uvedli Ramones jako svou inspiraci.  Vliv mají Ramones i na české a slovenské skupiny – jako své vzory je uvádí například pražská kapela The Fialky, která na počest Ramones složila píseň „Good Bye Ramones“, nebo slovenská Zóna A.", "section_level": 1}, {"title": "Tribute alba.", "content": "V dubnu 2009 redaktor časopisu \"Spin\" Mark Prindle spočítal, že Ramones do té doby „inspirovali celkem neuvěřitelných 48 (minimálně!) dlouhohrajících tribute desek.“ První takovým albem, na kterém se představili různí umělci, bylo \"Gabba Gabba Hey: A Tribute to the Ramones\" z roku 1991, na kterém se objevili třeba The Flesh Eaters, L7, Mojo Nixon nebo Bad Religion. V roce 2001 několik kapel přehrálo pod názvem \"Ramones Maniacs\" celou kompilaci \"Ramones Mania\", přičemž na jedné písni spolupracoval i Dee Dee. Kompilace \"The Song Ramones the Same\", jež vyšla následující rok, obsahuje nahrávky od The Dictators, kteří byli součástí newyorské punkové scény půlky 70. let, nebo Waynea Kramera, kytaristy protopunkových MC5. Na kompilačním tribute albu \"We're a Happy Family: A Tribute to Ramones\" z roku 2003 se podíleli Green Day, Metallica, Kiss, The Offspring, Red Hot Chili Peppers, U2 nebo Rob Zombie, který přispěl i obalem desky. V roce 2009 vyšla také kompilace od českých skupin \"CZ Ramones Tribute\", na které se představili například The Fialky, Degradace, E!E nebo N. V. Ú.  Punkové kapely Screeching Weasel, The Vindictives, The Queers, The Mr. T Experience, Boris the Sprinkler, Beatnik Termites, Tip Toppers, Jon Cougar Concentration Camp, Shonen Knife a McRackins nahráli coververze celých ramoneovských alb. The Huntingtons na albu \"File Under Ramones\" vydali coververze napříč kariérou Ramones.", "section_level": 2}, {"title": "Ramones ve filmu.", "content": "Písně od Ramones byly použity v mnoha filmech a seriálech, jako například:  Ramones hráli ve filmu Rock 'n' Roll High School z roku 1979 a objevili se i v seriálu Simpsonovi v epizodě 5x04 Medvídek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ramones byla americká punk rocková skupina založená v roce 1974 v New Yorku. Je považována za vůbec první punkovou kapelu. Ačkoliv Ramones dosáhli jen omezeného komerčního úspěchu, stali se hlavní inspirací pro punkové hnutí v USA i Velké Británii.", "tgt_summary": "雷蒙斯(Ramones)组团于1974年,为成立于美国纽约皇后区的摇滚乐队,由四名成员组成,主要风格是庞克,并成为首位卖座叫好的庞克乐团,更被视为纽约庞克曲风的代表者。持续至1990年代中期,该团仍活跃于流行音乐界。", "id": 2186663}
{"src_title": "Ramesse I.", "tgt_title": "拉美西斯一世", "src_document": [{"title": "Nástup na trůn.", "content": "Byl synem důstojníka (Seti) v armádě, dlouhodobě působil ve velení armády vedle Haremheba, nejen jako velitel ale také ve funkci Vezíra a nejvyššího kněze boha Amona. Věkově asi byli vrstevníci. Po smrti Haremheba, a zřejmě i jeho vlivem, se stal jeho následníkem na trůnu.. Po korunovaci vládl jen 16 měsíců. Na stele v Buhen (Wadi Halfa), kterou objevil v roce 1829 Champollion, jsou texty popisující jeho posmrtné obětiny pro chrám Min-Amona a jeho služebníky.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Ramesse I. na trůn nastoupil již ve vyšším věku, při korunovaci přijal jméno \"Menpehtire\". Hned na počátku své vlády přijal svého syna Sethiho jako spolukrále. Pokračoval hlavně v reformách, které zahájil jeho předchůdce Haremheb. Plánoval a také zahájil stavbu sloupové kolonády v Karnaku. Ta byla dokončena až za života jeho syna, následníka Setiho. V Abydu nechal zbudovat kapli a chrám.", "section_level": 1}, {"title": "Hrobka.", "content": "Hrobka Ramesse I., značená KV16, se nachází v Údolí králů. Byla zbudována ještě v době jeho působení v armádě. Objevena byla Belzonim v roce 1816. Má hlubokou vstupní chodbu, v její pohřební komoře je sarkofág vyrobený z růžové žuly. Na zdech hrobky se zachovala mnohá vyobrazení, na kterých jsou zachyceny nejrůznější scény z posmrtného života. Na jedné z nich se Ramesse I. je s Atumem-Reem-Cheprerem. Toto je jeden z prvních známých důkazů, že byly dohromady sloučeny tři formy boha slunce. Mumie byla ukradena a prodána do Kanady, kde byla později nalezena v zachovalém stavu a vrácena do Egyptského muzea. I když její pravá identita je sporná, přesto je považována za mumii Ramesse I.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ramesse I., původním jménem Pa-ra.mes-su, byl egyptským faraonem 19. dynastie. Vládl jen asi 16 měsíců. Na trůn nastoupil po svém bývalém veliteli a Haremhebovi, když nějakou dobu působil jako jeho spoluvládce. Jeho plná titulatura se zachovala na stéle v Nubii, jižně od Abu Simbel. Pocházel z města Avaris, původního sídelního města Hyxosů (14.-15. dynastie) ve východní deltě Nilu.", "tgt_summary": "拉美西斯一世又名门帕提拉,原名普拉美斯,生于埃及东北三角洲的阿发里斯城。( Ramesses I,或Ramsses I,?-公元前1294年6月),古埃及第十九王朝创建者(约公元前1295年—约公元前1294在位)。他不是王族,而是第十八王朝末代法老霍朗赫布的庭臣。他一直跟随国王霍朗赫布参加战斗,得到霍朗赫布的信赖,他是一名出色的指挥官,也是尼罗河口的管理人,得到了埃及首席大祭司和阿蒙高僧的头衔,最后在大约公元前1295年霍朗赫布去世时,任命了普拉美斯登上王位,成为了拉美西斯,他在位时改组军队,招募外族雇佣兵,续建底比斯的卡纳克神庙。拉美西斯一世加冕后仅仅一年零四个月就去世了,被葬于帝王谷,赫列姆赫布墓的附近。拉美西斯一世在位的时间虽然较短,却标志着统治埃及的法老由稳定埃及发展的霍朗赫布转移至如塞提一世及拉美西斯二世等强权的法老——这两位法老将埃及的国势推至顶峰。", "id": 2271819}
{"src_title": "Administrativní dělení Anglie", "tgt_title": "英格兰行政区划", "src_document": [{"title": "Regiony.", "content": "Nejvyšší stupeň správních jednotek představují v Anglii regiony, jichž je celkem devět. Výrazně se mezi sebou liší v rozloze i počtu obyvatel. Každý region zahrnuje jeden nebo více celků na úrovni hrabství. Regiony vznikly roku 1994 a od roku 1996 jsou zároveň volebními obvody pro volby do Evropského parlamentu. Přestože mají všechny stejné postavení, je Londýn jediným regionem, který má volenou samosprávu.", "section_level": 1}, {"title": "Hrabství.", "content": "Pro administrativní účely se území Anglie člení na dvoustupňové a jednoúrovňové správní celky. Nejvyšším stupněm ve dvouúrovňové struktuře jsou hrabství. Z hlediska správního členění existují dva typy hrabství metropolitní hrabství a nemetropolitní hrabství. Tyto celky však nepokrývají celé území Anglie, neboť na zbytku jejího území existují správní jednotky obecně označované jako unitary authority (viz níže).  Ačkoli metropolitní hrabství stále formálně existují, větší část jejich pravomocí byla postupně přesunuta na metropolitní distrikty, na něž se člení. Nyní však tyto distrikty představují v podstatě samostatné správní celky, zatímco správní orgány metropolitních hrabství již neexistují.  Pro jiné než administrativní účely je Anglie rozdělena na ceremoniální hrabství a poštovní hrabství. Podrobněji viz článek anglická hrabství.", "section_level": 1}, {"title": "Distrikty.", "content": "Nejnižší úrovní samosprávy ve dvoustupňovém uspořádání jsou distrikty. Jsou podřízené hrabstvím a dělí se na metropolitní distrikty a nemetropolitní distrikty.  Metropolitní distrikty fakticky tvoří samostatné správní celky, protože vliv metropolitních hrabství je minimální. Londýnské městské obvody a City jsou také ve skutečnosti samostatnými správními celky, i když správní orgán Velkého Londýna Greater London Authority si zachoval určitou část pravomocí.", "section_level": 1}, {"title": "Unitary authority.", "content": "Některé oblasti, převážně v okolí velkých měst, nejsou součástí dvouúrovňového systému samosprávy (hrabství: distrikt), ale spadají pod pravomoc jednoho správního orgánu. Používá se pro ně neoficiální termín \"unitary authority\". Vznikla od roku 1995 především z distriktů, které byly vyčleněny z hrabství. Zvláštností je Isle of Wight, který byl vytvořen z rady hrabství, jehož distrikty byly zrušeny.  Všechny distrikty hrabství Berkshire jsou nyní unitary authority celky, ačkoli Berkshire jako hrabství stále existuje, přestože rada tohoto hrabství byla zrušena. Na ostrovech Isles of Scilly působí místní sui generis správní orgán, Rada Isles of Scilly, která je obdobou orgánů Unitary authority celků v ostatních částech Anglie. Metropolitní distrikty a City jsou ve skutečnosti unitary authority celky ve smyslu samostatných správních celků, ačkoli jsou zařazeny ve dvouúrovňové samosprávní struktuře.", "section_level": 1}, {"title": "Obce.", "content": "V Anglii se pro obce používá oficiální termín \"civilní farnost\" \"(civil parish)\", odvozený z historické podstaty těchto územně správních jednotek jako původně církevních celků Anglikánské církve, jimiž jsou farnosti. V Anglii obce tvoří nejnižší úroveň místní samosprávy. Londýn není rozdělen na jednotlivé obce, ale z hlediska samosprávy se skládá z městských obvodů. Ne všechny části Anglie jsou na nejnižší úrovni rozděleny na úrovni správy na obce, i když počet obcí s vlastní samosprávou stoupá.", "section_level": 1}], "src_summary": "V Anglii existuje v současnosti různorodý systém členění správních celků (viz rámeček na konci tohoto článku). V některých částech země se uplatňuje čtyřstupňový systém správního členění, ale například Velký Londýn je ze správního hlediska jak regionem, tak i samostatným správním obvodem.", "tgt_summary": "英国英格兰的行政区划共划分为四个层级,而实际上只有「郡级」和「区级」两个层级设有政府机构,其它则为一般民间法人机构代为运作的虚级化层级。", "id": 2384257}
{"src_title": "Náměstí Svobody (Brno)", "tgt_title": "自由广场 (布尔诺)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Náměstí Svobody je pomyslný střed a centrum celého města. První zmínky o něm pocházejí ze 13. století, kdy neslo název \"Forum Inferius\", což se brzy přeložilo do češtiny jako \"Dolní trh\". V dobách středověku si zde bohatí měšťané a šlechtici budovali domy, díky čemuž význam náměstí rostl. Roku 1679 byl vystavěn morový sloup, který se brzy stal dominantou náměstí. V roce 1869 byl zbořen kostel sv. Mikuláše, jeho poslední zbytky zanikly po náletu v roce 1945. Na přelomu 19. a 20. století bylo náměstí rozsáhle přebudováno, mnoho domů bylo zbořeno a přestavěno v novorenesančním slohu. V roce 1929 vyrostla na západní straně náměstí podle projektu architekta Bohuslava Fuchse velká funkcionalistická budova Moravské banky s pasáží Beta.  V roce 1901 náměstí proťala v severojižním směru tramvajová trať od hlavního nádraží na Moravské náměstí, ke které se během několika dalších let přidaly i tratě ze Šilingrova náměstí (ze západu po Zámečnické ulici) a z Kobližné ulice (od východu). Do současnosti se dochovala pouze první z tratí vedená severojižním směrem.  Zatím poslední rekonstrukce náměstí proběhla v roce 2006, kdy bylo náměstí kompletně předlážděno, osazena bronzová kašna s verši Jana Skácela, opraven morový sloup, vyznačena poloha někdejšího kostela sv. Mikuláše a nově vysazeno několik stromů. Ještě před zahájením rekonstrukce byly v podzemí vybudovány kolektory. V roce 2010 byl na náměstí umístěn orloj, ve skutečnosti ovšem nejde o orloj v pravém smyslu slova, ale o zvláštní hodiny vyrobené z africké žuly ve tvaru náboje, jež tak mají upomínat na obléhání Brna Švédy v roce 1645.", "section_level": 1}, {"title": "Rekonstrukce.", "content": "V roce 2006 byla ukončena několikaletá rekonstrukce za 180 milionů korun. Opraven byl i mariánský morový sloup a na náměstí nově přibyla bronzová kruhová kašna o průměru 15 metrů zdobená roštem s verši Jana Skácela. Básníka Jana Skácela připomíná v Brně nejen stejnojmenná ulice v Králově Poli a pamětní deska v Kotlářské ulici, kde žil. Od roku 2006 má i svou kašnu na náměstí Svobody.  Odlití jeho veršů do bronzových roštů se však neobešlo bez problémů. O tom, že okolí kruhové kašny ozdobí úryvky několika Skácelových básní o vodě, tehdy rozhodlo vedení Brna. Ovšem bez vědomí dědičky autorských práv, Skácelovy manželky Boženy. Té se nelíbilo, že magistrát začal problém řešit až těsně před dokončením kašny. „Investor se na ni obrátil zpětně a nakonec se vše vyřešilo dohodou,“ popsal situaci starou tři roky mluvčí magistrátu Pavel Žára. Právnička Skácelové původně požadovala za autorská práva tři miliony korun. Nakonec Brno zaplatilo 450 tisíc korun.  Celková podoba náměstí „nemá autora“; soutěž na návrh nové podoby náměstí vyhráli architekti Petr Kocourek a Juraj Sonlajtner, ale podle zákona město nemohlo práci zadat přímo vítězi architektonické soutěže. Muselo proto uskutečnit výběrové řízení na projektanta. Mladí architekti na výzvu k účasti v něm nereflektovali, magistrát se s nimi neshodl v názorech a požadavcích. poté se autoři rozhodli s magistrátem soudit. Výběrové řízení na projektanta poté vyhrála společnost Vlastimila Nováka. Ten si jako hlavní projektant vzal na pomoc architekty Tomáše Rusína a Ivana Wahlu, kteří se podíleli na výběru mobiliáře, výsledné podoby osvětlení, způsobu kladení dlažby atd.  Autory kašny jsou Ladislav Kuba a Tomáš Pilař, na jejichž vítězství se porota shodla, a kteří akceptovali požadavky zadavatele (magistrátu), podle nichž změnili použitý materiál a další prvky. „Tato zvláštní kombinace rozhodování úředníků, památkářů, architektů a projektantů přinesla výsledek, který téměř nikoho nenadchl“, konstatoval Jan Chmelíček v deníku Právo.", "section_level": 1}, {"title": "Skácelovy verše okolo kašny.", "content": "Na obručí jsou kolem kašny vepsány následující verše:  \"\"Studánka vyschla. Tam, kde chodili jsme pít za horkých letních dnů, teď ani krůpěj neroní zem, tajemná, vlhká.\"\"  \"\"Nadarmo stojí otlučený hrnek na kameni. Jak dlouho potrvá, jak dlouho trvat bude, než na kraj spadne hustý déšť?...\"\"  \"\"U břehu po kolena stojí rákosí a šeptá, šeptá větru po vůli. Vlny narážejí na kůly, hladina je plná modrých zrcátek.\"\"  \"\"Když pláče slon je slza velká jak malý rybník na něm plave docela smutná vodní slípka a potáplice naříkavé.\"\"  \"\"A padal déšť a byl tak těžký a byl tak sám a beze jména a každá kapka byla hřebík ukovaný za studena.\"\"  \"\"Kdyby tak pršelo celou noc a celý den, a potom ještě, jednu noc, pramínek, třebas prstu tenči, jistě by vytryskl.\"\"  \"\"A když jsme vyšli ven, už trošku popršelo. Stromy však nadál dychtily, v lupení frkal vraný déšť.\"\"  \"\"Sám bez ničeho naposled a marně kdo za nás od včerejška celou pravdu má trápí mne žízeň a jsem vyčerpaný jak studna na návsi když hoří stodola.\"\"  \"\"Déšť padá na růže prší a je to nekonečné zdá se že bude padat věčně do zahrad kolmý zlatý déšť.\"\"  \"\"A znovu přelétají ptáci jak ve snu lidé přes most jdou který tu zbyl jak zbytek křídla a modrý úžas nad vodou\"\"  \"\"Je slyšet rány. Na malých sáňkách slunce se svezlo po sekyře a spadlo do vody.\"\"  \"\"Vždyť v nitru země, jako v každém z nás, hladina stoupá, hladina čisté spodní vody.\"\"  \"\"Nejprve přinášeli v dlani jedinou studánku, dávali hvězdám pít. Až kdosi vzal tu dlaň a učinil ji čirou pro všechny žíznivé, co platí krutou daň, a vložil do ní růži.\"\"  \"\"Je lilie a nelilie, déšť, který padá a jenž lije a život bývá rovněž těžký, koníčci chodí radši pěšky.\"\"  \"\"Aby tvá mince zněla v čase, tak neskonale tak jak zní únava ve fontáně a římské číslo vročení\"\"  \"\"Prší a kapky tančí na asfalt prší do skřivánčí to bude sýkorek mokrých prší jak pršelo by do rukou jak do tvých.\"\"  \"\"O mnoho nejde deštěm kamenným nechat si rozbít tvář a duši neporanit od narození po smrt pršívá žulové deště máčejí nás na nit.\"\"  \"\"Studánku dej mi blízko u lesa a nehlubokou jenom na dlaň vody a do ní žabku která vodu čistí na podzim povybírám napadané listí v zimě se budu starat aby nezamrzla a v srpnu zavedu tam lidi žíznivé.\"\"  \"\"Prší. Kapky vody na skle jsou vysvlečené perly a tráva vstává. (na druhé straně okna, perla, celá mokrá, utíká se schovat za špinavý rám)\"\"  \"\"Ta němá slova vypůjčím si od ryb budu je říkat vroucně pod vodou a ani trochu nebude mi líto jestli se utopí a na břeh nedojdou.\"\"  \"\"Pod okny koupají se kosi, hned po ránu a kapka rosy váží tak málo a skoro nic, ta neváha nás zavažuje a sklání k zvláštní pokoře, v kaluži pluje černé peří a zpěv se nese po dvoře.\"\"  Malá kašna  Na náměstí se nachází i menší kašna, rovněž s verši od Jana Skácela.  Poslední žízeň  Jak je to dávno co jsme odešli  a kolik žízně/ kolik krásné žízně  jsme zanechali doma/ Je tomu dávno  a kolik od té doby uplynulo let  Je to k nevíře  A přece dodnes po křemeni chutná po síře  ta žízeň navždy žízeň naposled.", "section_level": 2}], "src_summary": "Náměstí Svobody (lidově \"Svoboďák\"; v minulosti označováno jako Dolní trh či německy \"Grosser Platz\", čili Velké náměstí) je hlavní náměstí v Brně v centru historického jádra města (katastrální území Město Brno). Vzniklo ve 13. století na místě křížení tří obchodních cest a získalo tak zhruba trojúhelníkový tvar. V současnosti do něj ústí 7 ulic. Masarykova ulice od jihu spojuje náměstí s hlavním nádražím a Zámečnická na západě se sousedním Dominikánským náměstím. Na severozápadě ústí ulice Středova a také Česká ulice, která vede na sever k Ústavnímu soudu a krajskému úřadu na Žerotínově náměstí. Na sever vede Rašínova ulice ke kostelům svatého Jakuba a svatého Tomáše na Moravském náměstí. Severním směrem vede i Běhounská ulice. Na východ jako jediná ulice směřuje Kobližná na Malinovského náměstí.", "tgt_summary": "自由广场(\"Náměstí Svobody\")旧名下市场(\"Dolní trh\")、大广场(\"Grosser Platz\",\"Velké náměstí\"),是布尔诺最重要的广场。坐落在布尔诺旧城的中心,大致呈三角形。", "id": 971749}
{"src_title": "Olympiastadion Berlín", "tgt_title": "柏林奧林匹克體育場", "src_document": [{"title": "Dějiny stadionu.", "content": "Dnešní olympijský stadion se nachází na místě \"Německého stadionu\", postaveného v roce 1913 pro letní olympijské hry 1916, které se vzhledem k první světové válce nekonaly. Rozhodnutí postavit zde pro letní olympijské hry 1936 nový stadion se připisuje tehdejšímu říšskému kancléři Adolfu Hitlerovi, který chtěl využít jak her samotných, tak i monumentálního stadionu k propagačním účelům.  Nový stadion byl podle návrhů architekta Wernera Marche postaven v letech 1934 až 1936, tenkrát pro 100 000 diváků. Svými jasnými geometrickými formami připomíná stará antická sportovní zařízení. Stadion je podúrovňový, to znamená, že pouze horní část okruhu s tribunami se zvedá nad úroveň okolí. Toto se stalo i předmětem kritiky Adolfa Hitlera, který pak převzetí původního jména \"Deutsches Stadion\" (\"Německý stadion\") zamítl. „Hitlerův architekt“ Albert Speer nechal stěny stadionu vyložit dlaždicemi z lasturového vápna. Stadion byl otevřen v den zahájení olympijských her 1. srpna 1936.  Po skončení druhé světové války se dlouhou dobu hovořilo o těžkých bojích poblíž stadionu s několika tisíci padlých, zejména mnoha členů seskupení Hitlerjugend, kteří byli obětováni. Dnes se tyto údaje považují za nepodložené spekulace.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní doba.", "content": "Pro mistrovství světa ve fotbale 1974 došlo k první větší modernizaci, během níž byl stadion částečně zastřešen. K další velké modernizaci došlo pak v rámci příprav mistrovství světa ve fotbale 2006, která byla provedena v letech 2000 až 2004. Přestavba byla ztížena tím, že stadion se nachází pod dozorem památkové péče.  Plán na přestavbu dodalo úřad architektů Gerkan, Marg a partneři z Hamburku (kteří projektovali i nové hlavní nádraží v Berlíně). Přestavba se konala bez přerušení sportovního provozu (zejména tedy zápasů první Bundesligy). Stadion byl prohlouben a hrací plocha tím snížena. Kamenné kvádry byly očištěny – kolem 70 % původní substance bylo zachováno. Nové je i zastřešení, které nyní kryje všechny tribuny. Nová atletická dráha je pokrytá modrým tartanem (namísto původní červené tratě).  Přestavba byla oslavena sérií koncertů a jiných událostí 31. července a 1. srpna 2004; UEFA stadionu propůjčila status pětihvězdičkového stadionu. Malé změny byly provedeny ještě na jaře 2006 (zejména přestavby pro bezpečnost návštěvníků).", "section_level": 2}, {"title": "Sportovní a jiné události.", "content": "Olympijský stadion je pravidelně užíván mužstvem Hertha BSC Berlín pro domácí zápasy první fotbalové ligy, pravidelně ročně (od roku 1985) se zde koná též finále německého fotbalového poháru mužů a žen. Stadion používá i mužstvo Berlin Thunder k zápasům amerického fotbalu. Mimo to se zde koná i mnoho soutěží lehké atletiky, k nimž patří především každoroční a tradiční ISTAF (\"Internationales Stadionsfest\"), pořádaná od roku 1937, od roku 1955 pak v Berlíně. V srpnu 2009 se zde konalo Mistrovství světa v atletice 2009.  Ke sportovnímu areálu patří mimo jiné plavecký stadion, hokejový stadion, zařízení sportovního fóra, jezdecký stadion a další.  Využití stadionu leží i v jiných oblastech, jmenovat je možné události jako Ekumenický církevní sjezd nebo koncerty známých skupin a zpěváků.", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství světa ve fotbale 2006.", "content": "Berlínský olympijský stadion patří k těm 12 stadionům v Německu, kde se konalo mistrovství světa ve fotbale 2006. Pro otevření mistrovství byla plánována velká akce 7. června 2006, kterou navrhl a komponoval rakouský umělec André Heller a která měla stát 25 milionů euro. V lednu 2006 však došlo k dosti kontroverznímu rozhodnutí výboru FIFA, který celou oslavu zrušil vzhledem k údajným problémům s trávníkem stadionu; později byly z jiných pramenů jmenovány problémy s organizací prodeje vstupenek, zejména těch dražších.  V Berlíně se během mistrovství světa odehrálo několik zajímavých střetnutí. Jednalo se celkem o šest zápasů, mj. i finále mistrovství 9. července:", "section_level": 2}], "src_summary": "Berlínský olympijský stadion (\"Olympiastadion Berlin\") z roku 1936 je stavba zřízená pro letní olympijské hry 1936 v Berlíně a za účelem prestiže tehdejšího nacistického režimu, který se chtěl světu prezentovat v patřičném světle.", "tgt_summary": "柏林奥林匹克体育场()是一座位于德国柏林的大型体育场地,建于为举办1936年夏季奥林匹克运动会而建的德意志体育场原址,该场馆与现有建筑物均由玛赫家族设计,前者由奥托·玛赫设计,后者则由其子维纳·玛赫设计。", "id": 2530402}
{"src_title": "Gama záblesk", "tgt_title": "伽玛射线暴", "src_document": [{"title": "Objev gama záblesků.", "content": "Na počátku objevu gama záblesků stála studená válka. Spojené státy americké vyslaly v letech 1963–1965 do kosmického prostoru 3 dvojice družic Vela za účelem kontroly, zda Sovětský svaz neprovádí zakázané zkoušky jaderných zbraní v kosmickém prostoru nebo na Měsíci.  Družice na konci 60. let, brzy po svém vypuštění, opravdu detekovaly výbuchy o obrovských energiích. Američané vyloučili, že by se mohlo jednat o sovětské jaderné zbraně. Záhy se ukázalo že jde o ryze přírodní kosmické jevy. V roce 1973 předala armáda výsledky astronomům, kteří o těchto jevech do této doby neměli ani tušení. Pozemské přístroje v té době nebyly (a v principu ani dnes nejsou) schopny detekovat tyto vesmírné jevy, protože gama záření je účinně odstíněno atmosférou. Astronomové zjistili, že gama záblesk má mnohonásobně větší energii, než je svítivost celé galaxie Mléčné dráhy, kde je přibližně 10 hvězd.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie vzniku gama záblesku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Supernova.", "content": "Pokud některé z větších hvězd (limit je několik hmotností Slunce) pomalu dochází vodík, ale stále má dostatek vodíku pro termonukleární reakci, mění se v tzv. červeného veleobra. Po čase pak exploduje jako supernova. Po hvězdě zůstávají jen těžké prvky a proces končí. Naše Slunce ale čeká jiný konec. Hvězdy tohoto typu končí svůj život jako bílý trpaslík.", "section_level": 2}, {"title": "Srážka neutronových hvězd.", "content": "Mějme dvě neutronové hvězdy, které okolo sebe krouží. Tento jev nazýváme koalescence, tedy srážka dvou neutronových hvězd. Hvězdy se po čase mohou srazit - vzniká výbuch s vysokou energií – a následně gama záblesk.", "section_level": 2}, {"title": "Jiné teorie vzniku.", "content": "Dále je možné, že jednou složkou při koalescenci může být černá díra a druhou neutronová hvězda, případně se mohou srazit dvě černé díry.  Další zajímavá teorie předpokládá namotávání velmi silného elektromagnetického pole neutronové hvězdy zvané magnetar. Jedná se o jev, který vzniká u rychle rotující magneticky aktivní neutronové hvězdy, kdy hmota na siločárách nestačí sledovat pohyb magnetického pole, protože rychlost rotace se blíží rychlosti světla. Tím dochází k namotávání magnetického pole.", "section_level": 2}, {"title": "Gama záření.", "content": "Gama záření výbuchu klasické supernovy se podle současných představ šíří rovnoměrně všemi směry. U gama záblesku tomu tak ale není. Zde se gama záření (gama emise) šíří jen ve velmi malém úhlu, tzv. výtrysku neboli jetu. Díky tomu je možné pozorovat jen malé množství zdrojů gama záblesků, které jsou ve vesmíru. Existují ale projekty hledání tzv. sirotků gama záblesků, kterými se zabývají i lidé v České republice. Sirotek gama záblesku je krátký záblesk ve viditelné oblasti, který ale není však doprovázen gama zářením, protože úhel výtrysku optického záření je větší, než úhel výtrysku záření gama.  Gama záblesk trvá řádově od zlomku sekundy po přibližně 100 sekund, přičemž dosvit může být vidět až několik dní. Úspěšnost pozorování samozřejmě záleží na vlastnostech dalekohledu. V Ondřejově (Astronomický ústav AV) jsou montáže, které při zjištění gama záblesku najíždějí do 30 sekund.  Gama záblesky jsou pro astronomy velice zajímavé, neboť z jednoho paprsku gama záblesku, který doputuje k Zemi, mohou zjistit cenné informace. Světlo můžeme rozložit na spektrum a zjistit například teplotu zdroje, složení prachu v místě gama záblesku. Z rudého posuvu je možné odhadnout i vzdálenost zdroje. Záření gama záblesku dokáže perfektně prozkoumat i prostředí mezi Zemí a jeho zdrojem. Jeho rozborem lze pak určit vlastnosti prostředí, kterým světlo proletělo.", "section_level": 1}, {"title": "Projekty.", "content": "Astronomický ústav AV je zapojen do projektu Integral Evropské kosmické agentury, hlavní náplní je analýza zdrojů gama záblesků a kontrola družice INTEGRAL, která byla vyslána na oběžnou dráhu s cílem zjišťovat zvláště velké gama záblesky, družice detekuje asi 1 gama záblesk za měsíc.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gama záblesk (někdy ve zkratce GRB z anglického ) je označení pro astronomický jev, při kterém se uvolní nesmírné množství energie ve formě gama záření, což na Zemi pozorujeme jako záblesk v gama oboru spektra. Jde o co do svítivosti nejvýraznější doposud známý fyzikální jev ve vesmíru. Trvá řádově od zlomku sekundy do 100 sekund a bývá doprovázen následným několikadenním dosvitem rentgenového či ultrafialového záření nebo i viditelného světla.", "tgt_summary": "伽玛射线暴(英语:Gamma Ray Burst,缩写英语:GRB),又称伽玛暴,是来自天空中某一方向的伽玛射线强度在短时间内突然增强,随后又迅速减弱的现象,持续时间在0.01-1000秒,辐射主要集中在0.1-100 MeV的能段。伽玛暴发现于1967年,数十年来,人们对其本质了解得还不很清楚,但基本可以确定是发生在宇宙学尺度上的恒星级天体中的爆发过程。伽玛暴是目前天文学中最活跃的研究领域之一,曾在1997年和1999年两度被美国《科学》杂志评为年度十大科技进展之列。", "id": 2220024}
{"src_title": "Tomáš Galásek", "tgt_title": "托马什·加拉塞克", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Profesionální kariéru začal v roce 1991 v Baníku Ostrava, odkud v roce 1997 přestoupil do nizozemského klubu Willem II Tilburg a v roce 2000 do Ajaxu Amsterdam. S Ajaxem se dvakrát stal mistrem ligy, dvakrát vyhrál národní pohár a odehrál 26 utkání v Lize mistrů. V roce 2006 podepsal dvouletou smlouvu s německým bundesligovým klubem 1. FC Norimberk. Dne 14. srpna 2008 podepsal roční smlouvu s Baníkem Ostrava, čímž se vrátil do klubu, z něhož vzešel. Už v zimě ale odešel do Borussie Mönchengladbach, kde odehrál pouze 15 zápasů, aniž by vstřelil gól.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V letech 1994–1996 nastupoval Tomáš Galásek za českou reprezentaci do 21 let. Celkem odehrál 15 zápasů a vstřelil 6 gólů.  První zápas v A-mužstvu české reprezentace odehrál Tomáš Galásek 8.3. 1995, v němž domácí český tým porazil Finsko 4:1, Galásek vystřídal na hřišti v 83. minutě Karla Poborského.  Za české A-mužstvo odehrál celkem 69 zápasů (47 výher, 12 remíz, 10 proher) a vstřelil 1 gól – v domácím utkání 4.6. 2005 proti Andoře během kvalifikace na MS 2006. Galásek zvyšoval z pokutového kopu v 52. minutě na průběžných 4:1, zápas skončil jasným vítězstvím české reprezentace 8:1.  Zúčastnil se tří vrcholových šampionátů:", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační góly a zápasy.", "content": "Gól Tomáše Galáska za reprezentační A-mužstvo České republiky", "section_level": 2}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Od srpna 2012 přijal nabídku manažera českého reprezentačního A-týmu Vladimíra Šmicera a stal se asistentem trenéra Michala Bílka u českého národního týmu. V této pozici vydržel do listopadu 2013, kdy poté obsadil pozici hlavního trenéra reprezentace Pavel Vrba.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tomáš Galásek (* 15. ledna 1973, Frýdek-Místek) je bývalý český fotbalista a reprezentant. Hrával na pozici defenzivního záložníka, silný byl i ve středu obrany. Na klubové úrovni působil jako hráč v České republice, Nizozemsku a Německu.", "tgt_summary": "托马什·加拉塞克(捷克语:,1973年-1月15日),捷克足球运动员,司职中场,已退出职业球员生涯,退出前效力于德甲俱乐部慕逊加柏。", "id": 1673867}
{"src_title": "Behaviorismus", "tgt_title": "行为主义", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Behaviorismus je myšlenkový směr, v jehož centru zájmu stojí chování, jeho pozorování a analýza. Psychologie je podle pojetí behaviorismu čistě objektivní, experimentální přírodní věda. Jejím cílem je předvídání a ovládání chování.  Zakladatelem behaviorální psychologie je J. B. Watson, kritizující introspekci (člověk který pozoruje sám sebe je subjektivní), oproti tomu se stavěl na stranu extrospekce. Ta říká, že vnější pozorování je objektivní, dá se tedy změřit. Prováděl pokusy na zvířatech i lidech a zkoumal jejich metody učení. Chování vysvětloval vzorcem  codice_1  popřípadě  codice_2  V druhém případě přistupoval k organismu agnosticky – je to jakási černá skříňka a my nejsme schopni postihnout, co se v ní děje. Tento model byl dále rozšiřován dalšími behavioristy a neobehavioristy mezi něž patřil i E. L. Thorndike či B. F. Skinner. Za přispěvatele do těchto teorií lze považovat i ruskou školu I. P. Pavlova.  Díky tomuto předpokladu behavioristé odmítali zkoumat svobodnou vůli a považovali ji za pouhý epifenomén jiných přírodních a psychických procesů. Podle nich má být veškeré chování živočicha plně determinované (určené) vnějšími podněty a vnitřními (byť třeba nepoznatelnými) předpoklady, např. genetickými, ontogentickými a podobně. To vedlo například ke sloučení termínů smyslová žádostivost a racionální vůle do jednoho termínu motivace, kde se tyto složky nerozlišují a nestaví do opozice. Přestaly se používat starší termíny jako například entelechie – životní síla. Eliminovaly se z vědeckého hlediska nic neříkající termíny jako přirozenost (Když známe psa a kočku, pak můžeme říci: Proč štěká pes? Protože je to jeho přirozenost. Proč neštěká kočka? Protože to není její přirozenost. Kdybychom ale neznali hada, nemohli bychom z termínu přirozenost vysvětlit, zda bude štěkat či ne.). Behaviorismus se tak zasloužil o pročištění a zjednodušení psychologické terminologie na principu Ockhamovy břitvy – předpoklady nechť nejsou zmnožovány nad nezbytnou míru. Tento přístup stále umožňuje držet mimo vědeckou psychologii takové přístupy, jako jsou například Kahudovy mentiony.", "section_level": 1}, {"title": "Názory předchůdců behaviorismu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hugo Münsterberg (1863-1916).", "content": "Byl nazýván „otec průmyslové psychologie“. Studoval možnosti aplikací behaviorálních věd ve výrobním prostředí a spojení laboratorní psychologie s empirickým výzkumem výkonnosti lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Vilfredo Pareto (1848 - 1923).", "content": "Tvrdil, že společnost je sociální systém s mnoha subsystémy a že sociální systémy mají tendenci usilovat o dosažení rovnováhy mezi rušivými vnějšími a vnitřními vlivy.", "section_level": 2}, {"title": "Zákon přirozeného učení (E. L. Thorndike).", "content": "Nejčastěji byla pro tyto pokusy využívána hlavolamová skříňka (puzzle-box, 2, 1897) či labyrint, v němž mělo umístěné zvíře za úkol uvést do chodu příslušný mechanismus k tomu, aby se z něj dostalo ven, popř. získalo potravu, a byla tak navozena pozitivní reakce. Měřilo se, za jak dlouho toho živočich docílí při jednotlivých opakováních a kdy si činnost osvojí za zcela samozřejmou. Pro posílení negativní reakce byl využíván slabý elektrický proud či obdobný trest. Výzkumy byly prováděny i s ochucováním stravy, či později, při některých pokusech jiných autorů, i odebíráním jednotlivých částí mozku zkoumaným živočichům a opakování daných úkonů se zvyšujícím se postižením. Obvykle byly používány kočky, kuřata a krysy právě kvůli svému vývoji a dospívání.  Zvířata se nic nenaučila porozuměním, pouze nacházela spojitosti. Nic nevyvodila od dalších testovaných živočichů v téže místnosti, když došli k úspěchu nebo když jim Thorndike pomáhal. Dva po sobě jdoucí úkony v rámci hlavolamu si již polovina koček osvojit nedokázala, tři byly takřka nesplnitelné. Později se ukázalo, že různé druhy zvířat mají také rozdílné dispozice k jednotlivým činnostem a že jsou úkony, které si ani přes veškerou snahu nikdy neosvojí (např. aby holub začal mávat křídly).", "section_level": 1}, {"title": "Zákon podmiňování (I. P. Pavlov).", "content": "Na tuto zákonitost se přišlo prakticky náhodou při dlouholetém výzkumu zažívacího ústrojí a procesu trávení zvířat, kdy si kolem roku 1900 ruský fyziolog Pavlov a jeho asistenti všimli tzv. fenoménu slinícího psa. Celá druhá část jeho kariéry pak byla zasvěcena právě studiu jevů nazvaných podmíněné reflexy. Nejčastěji se jednalo o stimulaci zrakových a sluchových vjemů např. pomocí blikání metronomu, promítání kruhu na zdi či zvuku sirény. Zvířata na podnět reagovala sliněním v očekávání potravy, opět docházelo k posilování a následnému vyhasínání mozkových reflexů. Do Spojených států se tato koncepce dostala až relativně pozdě, přesto byla řadou odborníků pozitivně přijata. Jednotlivé zákonitosti pak byly upřesněny a přepracovány.", "section_level": 1}, {"title": "Symbolický interakcionismus (G. H. Mead).", "content": "Tato nová perspektiva George Herberta Meada (1863-1931), filosofa a sociálního psychologa, vychází z významu, který přiřazuje slovu a symbolu. Mead tvrdí, že díky jazyku jsme schopni si uvědomit sami sebe a vlastní individualitu, a zároveň na sebe nahlížet tak, jak nás vnímá naše okolí. Důsledkem této skutečnosti se naše \"já\" vytváří na základě interakcí s ostatními lidmi a je vnímáno jako sociální entita, nikoli jako „svébytný karteziánský subjekt“.  Druhou zásadní složkou jeho učení je pojetí symbolu v teorii komunikace. Symbol vzniká, splňuje-li gesto dvě podmínky. Původce gesta musí přijímat roli adresáta a zároveň musí gesto u obou vyprovokovat stejnou reakci. Symbol může být přenášený verbální i neverbální formou komunikace.  Pojem \"já\" Mead dále dělí na \"já objektové\" a \"já subjektové\" (\"me,\" resp. \"I\"). Právě se schopností rozlišit je přichází podle Meada i okamžik sebeuvědomění. Dokud je jedinec malým dítětem, je schopen hry (play), s uvědoměním si sebe sama a rozvíjením svého \"subjektivního já\" stává se schopným nahlížet na sebe zvnějšku a přijímat komplexní sociální role, tzv. hraní (game).", "section_level": 1}, {"title": "Terapeutické a učební techniky.", "content": "Behavioristické metody jsou účinné na určité poruchy, například fobie, obsese, poruchy příjmu potravy a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Metoda mentálního stopu.", "content": "Přistihne-li se člověk, že mu hlavou běží nežádoucí myšlenkový proud, tak jej má přerušit razantním pronešením: „STOP! Toto nechci dělat!“ Například řidič se v autě zlobí na jiného řidiče a přistihne sám sebe, že sní o tom, že by jej rád vytlačil ze silnice do svodidel. Tento nežádoucí proud představ by podle behavioristů měl přerušit právě technikou mentálního stopu.", "section_level": 2}, {"title": "Metody kontroly stimulu.", "content": "Řada technik vycházejících z převrácení vzorce S→R: není stimul, není reakce. Například lidé trpící nočním přejídáním mají na večer na lednici dát časový zámek, který ji odemkne až ráno. Není jídlo, není ani přejídání.", "section_level": 2}, {"title": "Systematická desensibilizace.", "content": "Jedná se o behaviorální techniku účinnou zejména u fobií či prokrastinace. Nejprve si člověk představuje strach nahánějící situaci v relaxované poloze. Například v posteli si představuje most či výtah, kterého se bojí. Když vyhasne podmiňovaná reakce na výtah v představách, přiblíží se k výtahu na dohled a jen si ho z dálky prohlíží tak dlouho, až opět vyhasne fobická reakce. Pak si sáhne na výtahové dveře a stojí u nich tak dlouho, až opět vyhasne reakce na ně. Takto se postupnými kroky postupuje, až je člověk schopen jezdit výtahem sám.", "section_level": 2}, {"title": "Programové učebnice.", "content": "Behaviorismus přišel též s programovými učebnicemi. To byly přesně strukturované učebnice, kde žák postupoval po krocích, které se na konci každého oddílu ověřily testem. Pokud test zjistil žákovu slabinu, tak jej odkázal na příslušnou stránku, kde si mohl mezeru ve znalostech doplnit. Takto je programově psaná například učebnice \"Dioda, transistor, tyristor názorně.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Behaviorismus (z anglického \"behavior\" – chování) je přístup v psychologii vycházející z předpokladu, že chování lze vědecky zkoumat bez znalosti vnitřních duševních stavů organismu. Snaží se zkoumat proces adaptace živočicha na prostředí. Oproti funkcionalismu behaviorismus studuje chování objektivně – používá laboratorní výzkum chování.", "tgt_summary": "行为主义(英语:Behaviorism)又称作行为论,是20世纪初起源于美国的心理学流派,主张心理学应该研究可以被观察和直接测量的行为,反对研究没有科学根据的意识。其主要特色为以系统方法理解人类和动物行为,并假设所有行为的产生皆是由环境中的刺激所产生的反应,或是个体的生命史中所形塑而成的结果;特别个体在环境及生命史中所受到的惩罚、激励、刺激与行为结果所造成的强化。 因此,虽然行为主义者通常接受遗传因子是决定行为的重要因素,但他们主要仍较重视环境因素所带来的影响。许多行为主义者认为自由意志只是一种幻觉,并认为人类所有的行为都是由先天与后天环境所决定,也就是先天基因加上后天环境所产生的结果,由人类所经历过的联想或者增强所造成。", "id": 677643}
{"src_title": "Trianonská smlouva", "tgt_title": "特里亞農條約", "src_document": [{"title": "Signatáři.", "content": "Signatáři ze strany vítězných mocností byly Spojené státy americké, Spojené království, Francie a Itálie a jejich spojenci: Rumunsko, pozdější Jugoslávie a Československo. Hranice Maďarska už byly vymezeny usnesením Nejvyšší rady spojenců z 12. června 1919, Trianonská smlouva proto byla jen deklaratorní povahy. Za Československo podepsal Trianonskou smlouvu ministr zahraničí Edvard Beneš a velvyslanec v Londýně Štefan Osuský.", "section_level": 1}, {"title": "Význam smlouvy pro Československo.", "content": "Maďarsko jako nástupce poraženého Rakouska-Uherska uznalo úplnou nezávislost Československa včetně Podkarpatské Rusi, zavázalo se uhradit Československu válečné reparace a vzdalo se dalších územních nároků. Naproti tomu Československo se zřeklo výstavby vojenských objektů na pravém břehu Dunaje (na území dnešní Petržalky). To prakticky dodržováno nebylo; Maďarsko v okamžiku, kdy vycítilo svoji příležitost získat alespoň část ztracených jihoslovenských území tuto možnost využilo a československá vláda v Petržalce opevnění vybudovala.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky pro Maďarsko.", "content": "Smlouva byla spojena s velkými územními ztrátami předválečného Uherska. Uhersko ztratilo celých 71,5 % svého území. To bylo rozděleno mezi státy sousedící s tehdejším Maďarským královstvím:  Podpisem smlouvy se Maďarské království také zavázalo k platbě válečných reparací, k zachování vlastní suverenity (nesmělo se již nikdy spojit s Rakouskem) a velikosti armády nepřekračující počet 35 000 mužů.  Ztráta území a obyvatel, (každý čtvrtý Maďar se ocitl na území cizího státu) vedla ke zhoršení hospodářské situace. Maďarské království přišlo o všechny solné doly, o všechny doly těžící drahé kovy a o 90 % veškerých lesů v bývalých Uhrách.  Maďaři považovali smlouvu za nespravedlivou a snažili se o její revizi. Tento faktor značně určoval zahraniční politiku Maďarska po celé meziválečné období; snaha najít spojence, kteří by dokázali prosadit maďarský pohled na věc a postavit se za něj na evropském politickém poli. Kromě toho se však také obávali, že pokusí-li se o obnovení Uherska, či byť jen naznačí kurz, vedoucí k němu, vyvolají ozbrojený střet se zeměmi Malé Dohody, který by země nemusela vyhrát. Silný pocit nespravedlnosti a ztráty historicky uherských zemí je nakonec vehnaly do náruče fašistické Itálie a Německa; jakmile bylo zřejmé, že se politická situace ve střední Evropě změnila a Německo se rozhodně postavilo proti uspořádání po první světové válce, měli Maďaři jasného spojence. Na počátku 2. světové války (v letech 1938 a 1940) tak Maďarské království získalo významnou část svého dřívějšího území přechodně zpět.", "section_level": 1}], "src_summary": "Trianonská mírová smlouva, Trianonská smlouva (též „Trianonský mír“) je jedna z pařížských mírových smluv a byla podepsána 4. června 1920 v paláci Velký Trianon v zámku Versailles poblíž Paříže. Smlouva stanovila hranice maďarského státu jakožto nástupce Uherska po skončené první světové válce.", "tgt_summary": "《特里亚农条约》是1920年一项制定匈牙利边界的条约。第一次世界大战结束前,奥匈帝国灭亡,奥地利帝国的伙伴匈牙利王国宣布独立。由于奥匈帝国包含数个不同种族,故此需要重新划定匈牙利、奥地利及其他刚刚独立之新国家的边界。条约在6月4日于法国凡尔赛的大特里亚农宫由数个国家签署,分别是战胜国美国、英国、法国与意大利,以及刚独立的罗马尼亚、塞尔维亚人、克罗地亚人和斯洛文尼亚人王国与捷克斯洛伐克;战败国就是代表奥匈帝国的匈牙利。", "id": 2259146}
{"src_title": "Radioastronomie", "tgt_title": "射电天文学", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1931 zkoumal americký radioinženýr českého původu Karl Jansky jako zástupce Bellových telefonních laboratoří rádiové záření. Jeho úkolem bylo identifikovat zdroje rádiového šumu. Kromě nejvýraznějších zdrojů, kterými byly lokální a též i vzdálené blesky, odhalil Jansky záření z oblohy. Zjistil, že musí pocházet z oblasti mimo sluneční soustavu, neboť jeho poloha se měnila s periodou otáčení Země vůči hvězdné obloze, nikoli Slunci. Ukázalo se, že zdrojem záření je centrum naši galaxie.  Jansky se tomuto jevu už dále nevěnoval. Radioastronomie tak musela na svůj zrod čekat do doby postavení prvního opravdového rádiového dalekohledu.", "section_level": 1}, {"title": "Radioteleskop.", "content": "Označení „rádiový dalekohled“ (doslovný překlad slova radioteleskop) je poněkud zavádějící, neboť se jedná o přístroj spíše charakteru antény – nelze se jím dívat a ani neposkytuje viditelný obraz. Signál z radioteleskopu zpracovává počítač, teprve po tomto zpracování lze u některých typů pozorování získat obraz sledovaného objektu.", "section_level": 1}, {"title": "Rádiové záření ve vesmíru.", "content": "Slunce je také zdrojem rádiového záření, stejně jako Jupiter. Meziplanetární sondy zachytily rádiové záření od všech velkých planet. Ovšem většina zdrojů tohoto záření leží daleko za hranicemi sluneční soustavy. Vydatnými rádiovými zdroji jsou zbytky po výbuších supernov, typickým dokladem toho je Krabí mlhovina. Některé typy galaxií také vydávají velmi silné rádiové záření.  Pulsary, o nichž dnes již víme, že jsou to rotující neutronové hvězdy, objevila v roce 1967 Jocelyn Bell-Burnellová na základě jejich pravidelného vysílání rádiových vln.", "section_level": 1}, {"title": "Největší radioteleskopy.", "content": "Rádiové dalekohledy pracující v současné době nám poskytují zajímavá řešení některých problémů. Stavějí se celé sítě radioteleskopů, jako Merlin ve Velké Británii a australský dalekohled na jižní polokouli. Největší jednoanténní radioteleskop na světě je v Arecibu na Portoriku. Jeho anténa má průměr 305 m a je umístěna v kráteru vyhaslé sopky. Reflektor antény není pohyblivý, ale plošina s přístroji v jeho ohnisku je zavěšena na třech betonových sloupech ve výši 150 m a přístroje na ní se mohou zaměřit až asi 20° od zenitu. Díky každodenní rotaci Země umožňuje teleskop pozorování v pásu oblohy až 40° širokém. V Novém Mexiku v USA stojí radioteleskop Very Large Array (\"VLA\"), který tvoří 27 spojených antén s reflektory o průměru 25 m, jež se mohou naklánět, pohybovat po kolejích a pojíždět po dráze ve tvaru písmene Y. Optické mohutnosti VLA by odpovídala jediná anténa o průměru 36 km.", "section_level": 1}], "src_summary": "Radioastronomie je odvětví astronomie zabývající se studiem nebeských těles prostřednictvím rádiových vln, emitovaných fyzikálními procesy ve vesmíru. Rádiové vlny jsou delší než světelné, proto je k zachycení dobrého signálu nutno použít velmi velké antény nebo soustavy antén pracujících společně. Většina radioteleskopů používá parabolickou anténu na odraz vln do přijímače, který detekuje a zesiluje signál na použitelná data. To umožňuje radioastronomům vidět oblohu v rádiové části spektra.", "tgt_summary": "无线电天文学(英语:Radio astronomy),是天文学的一个分支,通过电磁波频谱以无线电频率研究天体。无线电天文学的技术与光学相似,但是无线电望远镜因为观察的波长较长,所以更为巨大。这个领域的起源肇因于发现多数的天体不仅辐射出可见光,也发射出无线电波。", "id": 144224}
{"src_title": "Titán obrovský", "tgt_title": "泰坦大天牛", "src_document": [{"title": "Stádia vývoje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Larvy.", "content": "Larvální stádium tohoto druhu dosud není známo, předpokládá se, že žijí ve tlejícím dřevě pařezů. Larvy nebyly nikdy nalezeny, ale předpokládá se, že se vyživují dřevem tropických stromů a že trvá několik let, než dosáhnou plné velikosti a zakuklí se. Vrty, které jsou připisovány larvám, by odpovídaly larvě asi 5 cm široké a až 30 cm (stopu) dlouhé.", "section_level": 2}, {"title": "Dospělci.", "content": "Dospělý brouk dobře létá a je aktivní hlavně v noci. Samečci se dají dobře lovit světlem, protože jsou, na rozdíl od samiček, přitahováni světlem. Samičky jsou proto vidět obzvláště zřídka. Výskyt je omezen na počátek období dešťů. Dospělci varují syčením a mají silná kusadla. Vzhledem k vysoké tělesné hmotnosti jsou omezeny možnosti jejich letu, pravděpodobně mohou jen plachtit směrem dolů. Aby se dostali do vyšších výšek, musejí tam vylézt.", "section_level": 2}, {"title": "Historie poznání druhu.", "content": "Druh poprvé popsal v roce 1771 Carl Linné, který však neměl k disposici živý exemplář, ale pouze kresby z d’Aubentonova díla z roku 1765, kde byl brouk pojmenován „\"Le Thuste de Cayenne\"“. Jeho pozůstatky se ztratily a brouk napůl upadl v zapomnění, napůl se stal legendou.  V roce 1910 objevil v rybím žaludku pozůstatek dalšího jedince německý lovec orchidejí Wörner. Velký brouk jej zaujal a hodlal si jej odvézt domů, ovšem většinu z něj mu sežrali mravenci, takže do Evropy nakonec přivezl jen několik malých zbytků (zejména hlavu a krovky). Nechal si je určit u odborníka a v tu chvíli se stal slavným. Kontaktovaly ho desítky sběratelů, kteří nabízeli obrovské částky, pokud by jim sehnal kompletního brouka. Wörner se poté vrátil do Jižní Ameriky a sháněl další jedince tak, že pročesával vody Rio Negro u Manausu a sbíral utopené jedince (později dokonce zorganizoval celoroční výlov). Ty pak dopravoval na evropskou entomologickou burzu. Ty nejlepší kusy tam však většinou nedorazily, protože si je zabrali nejbohatší a nejvášnivější sběratelé, kteří čekali na Wörnerovu loď už před přístavem.  První živý jedinec se do rukou entomologů dostal údajně až v roce 1958.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Mareš Jaroslav, Lapáček Vlastimil: Nejkrásnější brouci tropů, Academia Praha 1980", "section_level": 1}], "src_summary": "Titán obrovský (\"Titanus giganteus\", alternativní české názvy jsou titan obrovský a tesařík největší) je brouk, často udávaný jako jediný zástupce rodu \"Titanus\". Titán obrovský je největší známý brouk a zástupce recentního hmyzu vůbec. Jeho největší doložitelný exemplář má délku těla 16,7 cm (21-22 cm se započtením tykadel) a hmotnost 65 g. Obývá deštné pralesy Jižní Ameriky.", "tgt_summary": "泰坦大天牛(学名:' 英文名:Titan beetle),或称泰坦甲虫\"',是泰坦天牛属仅有天牛种群,栖息在新热带。体型庞大,长度与长牙大天牛(\"Macrodontia cervicornis\")相当,两者排名都算世界第二长的甲虫,仅次于长戟大兜虫,也是世界上最大的甲虫之一。", "id": 2418987}
{"src_title": "Enoch Powell", "tgt_title": "以諾·鮑威爾", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Enoch Powell se narodil a vyrostl v Birminghamu jako syn v učitelské rodině. Již v mládí vynikal svou vysokou inteligencí a stal se vynikajícím studentem latiny a staré řečtiny. Své vysokoškolské vzdělání získal na University of Cambridge, kde byl silně ovlivněn Alfredem Edwardem Housmanem. Ve věku 25 byl jmenován profesorem řečtiny na Sydney University. Mezi jeho žáky patřil i budoucí ministerský předseda Austrálie Gough Whitlam. Během svého pobytu v Austrálii s velkým znepokojením sledoval britskou politiku appeasementu a také s ní veřejně vyjadřoval svůj nesouhlas. Po vypuknutí druhé světové války se vrátil Powell do Velké Británie. Již v této době předpovídal velký význam, který bude v druhé světové válce Sovětský svaz.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Během druhé světové války sloužil Powell v Královském Warwickshirské regimentu. Jelikož by jej většina rekrutovacích středisek nevzala, byl v armádě oficiálně zapsán jako Australan. Během svého působení v severní Africe začal považovat za pro Británii nebezpečné nejen Německo a Japonsko, ale i americkou politiku, které podle něj směřovala k rozkladu britského impéria. Na konci války byl Powell nejmladším brigádním generálem v britské armádě.", "section_level": 1}, {"title": "Členství v Konzervativní straně.", "content": "V roce 1949 se někdejší ateista Powell stal členem anglikánské církve a v roce 1950 vstoupil do Konzervativní strany, za níž byl ve volbách v témže roce ve volebním obvodu \"Wolverhampton jihozápad\" zvolen poslancem Dolní sněmovny. Jako člen parlamentního výboru, který měl na starosti Suezský kanál, nesouhlasil se stažením britských vojsk od něj, protože to považoval za projev slabosti, který dá záminku k úvahám, že Británie není již schopna tuto část světa kontrolovat. V roce 1954 se však britská vojska stáhla a již v roce 1956 byl kanál znárodněn Egyptem. Powell se stavěl kriticky k pokusům o jeho znovudobytí, protože byl přesvědčen, že Británie již nemá prostředky být světovou velmocí.  Poté pracoval jako finanční sekretář pokladnice, ale v roce 1958 spolu Peter Thorneycroft a Nigelem Birchem na protest proti zvyšujícím se výdajům z vlády odstoupil. Od 27. července 1960 do 20. října 1963 byl ministrem zdravotnictví. Vládu opustil společně s Iainem Macleodem, když byl jmenován ministerským předsedou Alec Douglas-Home. V roce 1965 kandidoval ve vnitrostranických volbách, ale skončil až třetí za Edwardem Heathem, který jej ve svém stínovém kabinetu obsadil na post ministra obrany.  Powell byl známý svými rétorickými dovednostmi a často přednášel různé veřejné projevy. V sobotu 20. dubna 1968 měl v Birminghamu svůj nejznámější kontroverzní proslov, ve kterém varoval publikum před pokračující imigrací ze zemí Commonwealthu do Británie. Jelikož ve svém projevu Powell použil v jednom přirovnání narážku na část Aeneis od Vergilia \"(Et Thybrim multo spumantem sanguine cerno...)\" dostalo se projevu ze strany novinářů pojmenování „řeky krve“, které se pro tento projev později zažilo.  Projev samotný nebyl o imigraci, ale o tehdy labouristickou vládou navrhované antidiskriminační legislativě, která kriminalizovala rasové předsudky v určitých oblastech života. Powell označil tuto legislativu za urážející a nemorální. Řeč byla shodou okolností pronesena v den výročí Hitlerových narozenin, čehož se někteří jeho odpůrci chytli a využili to proti němu.  Ačkoliv si svým projevem získal velkou řadu příznivců, byl den po svém proslovu vyloučen ze stínové vlády. Okolo jeho projevu se vedla řada polemik, ve kterých vystupovali jak jeho zastánci, tak jeho odpůrci.  Powellova popularita přispěla k překvapivému vítězství Konzervativní strany ve volbách v roce 1970. Daily Express označil v roce 1972 Powella za nejpopulárnějšího britského politika na venkově. Powell učinil pokus stát se vůdcem strany, ale procento hlasů v jeho prospěch dosáhlo sotva dvoumístných cifer. V té době již vystupoval výrazně proti evropské integraci.", "section_level": 1}, {"title": "Členství v Ulsterské unionistické straně.", "content": "V roce 1974 opustil Powell Konzervativní stranu a ještě téhož roku byl zvolen do parlamentu za Ulsterskou unionistickou stranu, která působí v Severním Irsku. Na jednu stranu odmítal radikalismus Oranžského řádu, ale na druhou stranu požadoval, aby se Severním Irskem zacházeno jako s kteroukoliv jinou částí země a tím nebyla Irské republikánské armádě dávána naděje na změnu stavu. Kritizoval opět Spojené státy americké, které podezříval z toho, že podporují plány na spojení Severního Irska s Irskem. V mnoha názorech, zejména na ekonomickou politiku, se shodoval s Margaret Thatcherovou, měl s ní však i několik sporů.  Enoch Powell zemřel v roce 1998 ve věku 85 let na Parkinsonovu chorobu.", "section_level": 1}, {"title": "Powellova osobnost.", "content": "Ačkoliv Powell po svém odchodu z Konzervativní strany již nikdy nezastával vysokou státní funkci, měl vliv na britské veřejné mínění. Mnozí jeho odpůrci jej pejorativně zvali rasistou, ultrapravičákem či protofašistou. Tento obraz však narušuje jeho vcelku smířlivý postoj k homosexuálům, odmítání trestu smrti či hlasování pro volnější podmínky rozvodu. Pro své zastánce byl Powell člověkem, který dokázal pojmenovat věci pravým jménem a předpověděl problémy s imigranty neevropského původu, které v současnosti Velkou Británii tíží.  Powell byl karikován ve skečích skupiny Monty Python. Z umělců mu vyjádřili svého času podporu Manfred Mann či v roce 1976 na koncertě v Powellově rodném Birminghamu Eric Clapton.", "section_level": 1}], "src_summary": "Enoch Powell, MBE (16. června 1912 Birmingham – 8. února 1998 Londýn) byl britský konzervativní politik, v letech 1950 až 1974 člen britské Konzervativní strany a v letech 1974 až 1987 Ulsterské unionistické strany, známý svou kritikou imigrace a členství Velké Británie v Evropské unii.", "tgt_summary": "约翰·以诺·鲍威尔(英语:John Enoch Powell,1912年-6月16日-1998年-2月8日)是英国政治家、古典学者、作家和军人。他在1950年至1974年出任保守党国会议员,1960年至1963年出任卫生大臣。他在1968年发表争议性的「血河」演说,反对来自其他英联邦国家的移民,并因此被爱德华·希思开除出影子内阁的国防大臣(1965至1968年)职务。", "id": 2324815}
{"src_title": "Modulární aritmetika", "tgt_title": "模算數", "src_document": [{"title": "Zbytková třída.", "content": "Zbytkovou třídou modulo n rozumíme množinu všech celých čísel, které při dělení přirozeným číslem n dávají stejný zbytek. Tuto množinu pak můžeme chápat jako jeden celek a celá čísla, která obsahuje, již dál nerozlišovat. Například jedna ze zbytkových tříd modulo 10 je tvořena množinou formula_2, jiná zbytková třída (rovněž) modulo 10 obsahuje např. prvky formula_3.", "section_level": 1}, {"title": "Číselné kongruence modulo n.", "content": "Pro libovolné formula_4 definujme relaci formula_5 takto: formula_6. Čísla formula_7 se nazývají kongruentní modulo n a relace formula_5 se nazývá \"číselná kongruence modulo n.\" Značíme formula_9. Relace formula_5 je reflexivní, symetrická a transitivní, je tedy relací ekvivalence. Znaménko formula_11 tedy můžeme používat podobně jako znaménko =. Rovnosti v modulární aritmetice se obvykle zapisují jako kongruence a značí se trojčárkou: \"a + b ≡ b + a (mod n)\"  Obecně vzato, rozklad, který kongruence formula_5 na formula_13 vytváří má n tříd, pro které platí: formula_14", "section_level": 1}, {"title": "Množina zbytkových tříd.", "content": "Množinu všech zbytkových tříd pro dané formula_1 značíme formula_16,kde formula_17. Pro jednoduchost píšeme jen formula_18.", "section_level": 1}, {"title": "Základní vlastnosti modulární aritmetiky.", "content": "Zavedená ekvivalence mezi prvky tvoří na okruhu (Z,+,·,0,1) kongruenci, tedy ∀a,b,n∈Z Proto je možné při výpočtech vzájemně zaměňovat prvky ve stejných třídách. Pro zjednodušení se nejčastěji používá vždy nejmenší nezáporné číslo.  formula_22 a formula_23 tvoří komutativní grupy pro kladné celé \"n\" a pro prvočíselné \"p\". Například pro formula_24 mají Cayleyovy tabulky tvar:", "section_level": 1}, {"title": "Další operace.", "content": "Na Z lze přirozeně dodefinovat i další operace:  Pokud je formula_1 prvočíslo, pak Z tvoří těleso, protože pro každý nenulový prvek existuje inverzní prvek (vzhledem k násobení). Dělení se pak definuje jako násobení inverzním prvkem.  Operace dělení a diskrétní logaritmus v modulární matematice se nechovají stejně jako v klasické aritmetice a tedy není možné jejich výsledky přímo převést do Z jako u sčítání a násobení.", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace.", "content": "Lidem je přirozenější klasická aritmetika, avšak modulární aritmetika má řadu výhod. Díky tomu, že je zde množina čísel konečná, jsou běžné operace jednodušší, rychlejší a potřebují konstantní množství paměti. Toho se využívá v počítačích, kde bývá typ \"celých čísel\" obvykle implementován v modulární aritmetice (nejčastěji formula_26).  Na druhou stranu pro některé funkce není znám efektivní algoritmus (diskrétní logaritmus, faktorizace), čehož se často využívá v kryptografii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Na rozdíl od běžné aritmetiky je modulární aritmetika definována na nějaké konečné množině Z. Tato množina vznikne ze Z tak, že jsou všechna čísla se stejným zbytkem po dělení číslem formula_1 (zbytková třída) brána jako kongruentní a ztotožněna s jediným reprezentantem. Taková množina se pak nazývá množina zbytkových tříd.", "tgt_summary": "模算数(modular arithmetic)是一个整数的算术系统,其中数字超过一定值后(称为模)后会「卷回」到较小的数值,模算数最早是出现在卡尔·弗里德里希·高斯在1801年出版的《算术研究》一书中。", "id": 1340734}
{"src_title": "Jastrzębie-Zdrój", "tgt_title": "亞斯琴別-茲德魯伊", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Město Jastrzębie-Zdrój v současné podobě vzniklo až ve druhé polovině 20. století. Jeho základem je dávná vesnice Jastrzębie Dolne (\"Nieder Jastrzemb\"), poprvé zmiňovaná v roce 1376, která patřila zpočátku ratibořskému knížectví a pak mezi lety 1502 až 1809 vladislavskému stavovskému panství.  Roku 1859 zde byly při hledání uhlí objeveny prameny léčivé jodobromové solanky. O dva roky později koupil vesnici hrabě Felix von Königsdorff, který začal s výstavbou prvních lázeňských objektů. Jastrzębie, přejmenované na \"Bad Königsdorff-Jastrzemb\", se stalo ve druhé polovině 19. století jedním z hlavních lázeňských míst ve Slezsku. Další rozvoj obce souvisel se jménem Mikołaje Witczaka, majitele lázní v letech 1896–1918, a později jeho synů, Mikołaje a Józefa. V roce 1922 se Jastrzębie spolu s celým východním Horním Slezskem stalo součástí polského státu.  Novou kapitolu v dějinách otevírají 50. léta 20. století a objevení v okolí obce rozsáhlých ložisek černého uhlí. Výstavba prvního dolu – \"Jastrzębie\" – začala v roce 1956 a trvala pět let. V roce 1963]získalo Jastrzębie-Zdrój (oficiální název zavedený po roce 1945) městská práva. Východně od lázeňské čtvrti vznikl komplex panelových sídlišť podle návrhu architekta Zygmunta Winnického z roku 1961. Šlo o nové modelové socialistické město prohlášené dobovou propagandou za \"město mládí, práce a míru\". Původní projekt nebyl však nikdy plně realizován, nebyla kromě jiného postavena futuristická centrální čtvrť s mrakodrapy a talířovitou budovou kulturního centra.  V roce 1972 došlo k připojení obce Jastrzębie Górne a následně v roce 1975 obcí Bzie, Borynia, Szeroka, Moszczenica a Ruptawa, čímž město získalo dnešní podobu. Počet obyvatel dosáhl na konci 70. let sto tisíc (nejvíce v roce 1991 – 104 594).  Důl \"Zofiówka\" (tehdy \"Manifest Lipcowy\") se zapsal do dějin jako jedno z dějišť dělnických protestů v letech 1980 a 1981. 3. září 1980 byla podepsána dohoda mezi komunistickou vládou a místní Solidaritou známá pod názvem \"jastrzębská dohoda\". Stávka o rok později, během válečného stavu, skončila násilnou pacifikací.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Rozvoj hornictví způsobil zánik solankových pramenů. Oficiální lázeňský status byl Jastrzębi odebrán v říjnu 2007 a zašlou slávu Bad Königsdorffu připomínají už jen architektonické památky dávné lázeňské čtvrti a slovo \"Zdrój\" \"(Lázně)\" v názvu města.  V současnosti hraje hlavní úlohu průmysl. Na území města se nacházejí tři fungující černouhelné doly – \"Jas-Mos\" (původní důl \"Jastrzębie\", zprovozněný 1962), \"Borynia\" (1971) a \"Zofiówka\" (1969) – organizačně spojené v roce 2013 jako \"Důl Borynia-Zofiówka-Jastrzębie\", a také část důlních polí dolu Pniówek (1974). Všechny patří společnosti Jastrzębska Spółka Węglowa (Jastrzębská uhelná společnost), jednomu ze tří největších (vedle Kompanie Węglowé a Katovického uhelného holdingu) uhelných podniků v Polsku. Ve městě byly také vytvořeny subzóny Katovické speciální ekonomické zóny. Míra nezaměstnanosti činila v červnu 2016 6,5 %.  Jastrzębie-Zdrój tvoří jako součást Rybníckého uhelného okruhu konurbaci s městy Rybníky (Rybnik), Vladislav (Wodzisław Śląski) a Žáry (Żory). Pokračováním této konurbace na české straně je ostravská aglomerace.  Západně od města probíhá dálnice A1 Sever–Jih, na niž navazuje česká dálnice D1. V roce 1997 byl zastaven provoz na železničních tratích do Vladislavi a Žibřidovic, o čtyři roky později pak na trati do Slezských Pavlovic – v současnosti je Jastrzębie největším městem ve střední Evropě bez železničního spojení.  Přestože se město nachází na pruské straně někdejší prusko-rakouské hranice, tedy mimo historické Těšínsko, patří k Euroregionu Těšínské Slezsko. Partnerskými městy Jastrzębie jsou mj. Havířov a Karviná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jastrzębie-Zdrój (slezská výslovnost: \"Jaščymbě-Zdrůj\", \"Bad Königsdorff-Jastrzemb\") je město (městský okres) v jižním Polsku ve Slezském vojvodství. Leží přímo u českých hranic na historickém území Horního Slezska a je druhým největším městem Rybníckého uhelného okruhu. V červnu 2015 zde žilo 90 549 obyvatel.", "tgt_summary": "亚斯琴别-兹德鲁伊(Jastrzębie-Zdrój,)是位于波兰南部的一个城市,有人口92,462人(2010年12月31日)。城市的名称来自于波兰语单词\"jastrząb\"(鹰)和\"zdrój\"(温泉或春天)。直到20世纪为止,亚斯琴别-兹德鲁伊是上西里西亚的温泉疗养村。亚斯琴别-兹德鲁伊在1963年获得城市地位。亚斯琴别-兹德鲁伊在1999年之后属西里西亚省,1975-1998年期间属卡托维兹省。在1980年代初期,亚斯琴别-兹德鲁伊发生过数次工人的抗议行动,使得这座城市是团结工会运动的中心城市之一。亚斯琴别-兹德鲁伊最早出现于文献记载可追溯到1270年。亚斯琴别-兹德鲁伊是波兰人口第36多都市。市内设有15个区。", "id": 1713060}
{"src_title": "Krokodýli", "tgt_title": "鳄目", "src_document": [{"title": "Význam a základní popis.", "content": "Vedle ptáků jde o jedinou žijící skupinu z nadřádu archosauria (archosauři), do které patřili i druhohorní neptačí dinosauři. Ptáci jsou zároveň jejich nejbližší žijící příbuzní. Krokodýli jsou masožravci, kteří se živí lovem ryb a dalších vodních živočichů, avšak větší druhy dokážou ulovit i velké suchozemské savce. Největší druh, krokodýl mořský, dosahuje délky více než 6 metrů a hmotnosti nad 1000 kg – představuje tak největšího dnes žijícího plaza. Oproti tomu nejmenší druh krokodýl čelnatý je obvykle dlouhý kolem 1,5 metru a váží maximálně okolo 45 kg. Za nejagresivnějšího, respektive nejútočnějšího krokodýla je považován krokodýl nilský. Útoky na lidi jsou často fatální (z více než 60 % případů). Na druhou stranu existují i relativně krotcí krokodýli, jako třeba krokodýl západoafrický, vedle kterého se domorodí obyvatelé vcelku bez problémů mohou i koupat (\"National Geographic News\", 2002).", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Slovo \"crocodilia\" je latinizovaný tvar řeckého κροκόδειλος (\"crocodeilos),\" které označovalo jak ještěry obecně, tak krokodýla nilského (jiný druh starověcí Řekové neznali). Dříve se používal i latinský tvar \"Crocodylia\".", "section_level": 1}, {"title": "Evoluce.", "content": "Krokodýli patří do skupiny archosauria, do které se zařazují také dinosauři (včetně ptáků), pterosauři, méně známé triasové skupiny jako rauisuchia, phytosauria a další. Krokodýli patří do skupiny pseudosuchia, což je jedna ze dvou skupin archosaurů. V době před asi 230 miliony lety existovalo množství terestrických forem krokodýlů. Většina zástupců skupiny pseudosuchia vymřela na konci triasu, přežila jen skupina Crocodylomorpha, což byli blízcí příbuzní krokodýlů. Některé druhy byly dokonce primárně bipední (chodili pouze po zadních končetinách). V průběhu jury a křídy žilo mnoho druhů blízce příbuzných krokodýlům, které však pravými krokodýly nebyly. První skuteční „moderní“ krokodýli se objevili asi před 83,5 milionu let. Čeleď aligátorovití vznikla již ve svrchní křídě, zatímco nejstarší krokodýlovití a gaviálovití jsou známi až z eocénu.  Dnes jsou krokodýli poměrně velkými predátory (délka těla obvykle od 3 do 7 metrů, i když menší druhy, například krokodýl čelnatý, existují), v některých obdobích pravěku však měli mnohem větší velikostní variabilitu. Nejmenší druhy nepřesahovaly délku zhruba 1,2 metru, naopak největší přesahovaly délku 10, nebo dokonce až 12 metrů. Největším krokodýlem všech dob mohl být rod \"Deinosuchus\" ze svrchní křídy Severní Ameriky, který dosahoval délky kolem 10 metrů a hmotnosti do asi osmi tun. Zřejmě lovil dinosaury a jiné velké obratlovce. Podobně velcí byli také zástupci druhů \"Sarcosuchus imperator\" ze spodní křídy Afriky a \"Purussaurus brasiliensis\" z miocénu Jižní Ameriky.  Celkem je dnes známo asi 69 rodů vyhynulých krokodýlů. Nejbližší žijící příbuzní krokodýlů jsou ptáci.", "section_level": 1}, {"title": "Kladogram.", "content": "Zobrazuje příbuznost mezi jednotlivými druhy krokodýlů. Příbuznost mezi jednotlivými krokodýly je stále předmětem sporů a výzkumů dle DNA.", "section_level": 2}, {"title": "Klasifikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Tato tabulka zobrazuje dělení řádu krokodýli. K roku 2019 je známo 27 recentních druhů krokodýlů. Ukazuje se ale, že mnohé druhy mohou být kryptické a celková biodiverzita této skupiny může být ještě podstatně větší. Čeleď Gaviálovití (Gavialidae) – úzký, dlouhý čenich  Podčeleď Gaviálové (Gavialinae)  rod Gaviál (\"Gavialis\")  Podčeleď Tomistomy (Tomistominae) – dlouhé a úzké čelisti, samci je mají v dospělosti výrazně širší než samice  rod \"Tomistoma\" (\"Tomistoma\")  Čeleď Aligátorovití (Alligatoridae) – zub dole není vidět, zapadá do jamky  rod Aligátor (\"Alligator)\"  rod Kajman (\"Paleosuchus\")  rod Kajman (\"Caiman\")  rod Kajman (\"Melanosuchus\")  Čeleď Krokodýlovití (Crocodylidae) – čtvrtý zub dolní čelisti projíždí rýhou v horní čelisti (při zavřené tlamě)  rod Krokodýl (\"Crocodylus\")  rod \"Mecistops\"  rod \"Osteolaemus\"", "section_level": 2}, {"title": "Reptilia vs. Sauropsida.", "content": "V současnosti přetrvává dvojí taxonomické umístění krokodýlů, které vychází z tradiční srovnávací taxonomie, potažmo z fylogenetického uspořádání. V prvním případě tvoří spolu s řády želv, šupinatých a hatérií třídu plazi (Reptilia), která ovšem nevychází ze skutečného příbuzenství těchto skupin. V druhém případě, kdy se třídění odvozuje od vývojové příbuznosti, náleží do skupiny Archosauria spolu s ptáky (Aves) a tato skupina pak teprve s tradičními řády plazů tvoří třídu plazi (Sauropsida).", "section_level": 2}, {"title": "Anatomie.", "content": "Krokodýli jsou mohutní plazi s dlouhým silným ocasem. Lebka je diapsidní, mohutná, ale částečně pneumatizovaná (= kosti jsou částečně duté). V různé míře je vyvinuto sekundární patro. Tělo krokodýlů je kryto rohovitými štíty, pod kterými leží kostěné desky. Krokodýli plavou pomocí silného, ze stran zploštělého ocasu, končetiny mají při plavání přitisknuté k tělu. Svaly jsou nejvíce rozvinuté v oblasti krku a na končetinách. Končetiny mají poměrně krátké. Na každé noze mají pět prstů. Mají osm párů žeber a 14 obratlů. Kostěné ornamenty na osteodermech krokodýlů mohou mít biomechanickou funkci.", "section_level": 1}, {"title": "Čelisti.", "content": "Široké čelisti mají zejména aligátoři a kajmani, zatímco gaviálové mají čelisti extrémně protáhlé a úzké. Mají neobyčejně silný stisk čelistí, u 5,5 metru dlouhých krokodýlů nilských byla síla stisku změřena na 22 000 newtonů. Aligátoři jsou schopni stisknout silou 10 000 newtonů. Největší druhy krokodýlů obecně mají nejsilnější stisk ze všech žijících živočichů. Síla stisku čelistí svrchnokřídového deinosucha je odhadována v případě délky 11–12 metrů na 100 000 newtonů, což je silnější než u tyrannosaura. Svaly otevírající čelisti jsou však poměrně slabé a zabránit rozevření tlamy dokáže u menšího krokodýla i gumová páska omotaná kolem čenichu nebo člověk pouhým stlačením rukou. Oproti tomu rozevřít tlamu krokodýla je už o poznání složitější, jelikož svaly, které ji uzavírají, jsou mohutnější a silnější než svaly, které tlamu rozevírají. Mají kolem 80 ostrých, homodontních a polyfyodontních zubů. Disponují chrupem složeným ze zubů stejného typu a v průběhu života je až padesátkrát nahrazují. S věkem se náhrada zubů zpomaluje a ve stáří se zastaví. Všichni krokodýli mají zadní část tlamy uzavíratelnou kožovitou membránou, jež zabraňuje průtoku vody do krku, jícnu a průdušnice. Bez problému tak mohou otevírat čelist, i když se nacházejí pod vodou.", "section_level": 2}, {"title": "Pohyb.", "content": "Krokodýli jsou dobře přizpůsobeni pohybu ve vodě, ocas pohání celé tělo vpřed a údy drží u těla. Dokážou plavat rychlostí až 30 km/h, vzácněji i mírně rychleji. Podobným způsobem plavali také někteří druhohorní dinosauři, jako byl například severoafrický druh \"Spinosaurus aegyptiacus\".  K pohybu po souši jsou přizpůsobeni méně. Krokodýli se neradi přesouvají po zemi, ale mohou být donuceni okolnostmi (např. když vyschne koryto). Většina druhů má proto tendenci si vybírat taková stanoviště, kde je hluboká a stálá voda. Přesto na krátkou vzdálenost zvládnou běžet rychlostí údajně až 35 km/h, častěji však pomaleji rychlostí mezi 12–18 km/h. Tímto způsobem dokážou přeskakovat i skály nebo spadlé klády. Nejvyšší ověřená rychlost krokodýla na pevné zemi však činí 4,35 m/s (15,7 km/h). Při chůzi mají nohy více u těla než ostatní plazi a dosahují rychlosti 2–4 km/h. Jejich pohyb po zemi se spíše podobá pohybu savců než ostatních plazů.", "section_level": 2}, {"title": "Kůže.", "content": "Kůže je značně tvrdá, pevná a zrohovatělá, tvořená osteodermy, které po celém těle vytvářejí „pancíř“. Nejvíce jich je na zádech a krku.", "section_level": 2}, {"title": "Dýchací soustava.", "content": "Dříve se myslelo, že krokodýli dýchají jako savci. Studie z let 2010 a 2013 však ukázaly, že dýchají jako ptáci. Při nadechnutí vzduch proudí do průdušnice a průdušek, poté se rozdělí do vícero menších dýchacích cest.  Charakteristickým fyziologickým znakem krokodýlů je, že namáhavou činnost provádějí anaerobně, proto krátce nato odpočívají, čímž naberou ztracený kyslík. Rychle se vyčerpají obzvláště při zuřivých soubojích, neboť se jim hromadí kyselina mléčná v krvi. Ačkoli dokážou odolávat poměrně vysoké hladině kyselosti (mnohem více, než dokážou jiní živočichové), můžou za to zaplatit i životem. Nebezpečí hrozí obzvláště u větších druhů krokodýlů, například brání-li se při odchytu a trvá-li to příliš dlouho. Krokodýli, hnáni pudem sebezáchovy, bojují do úplného konce svých sil, a to i navzdory tomu, že obětují poslední dávku kyslíku.  Na jedno nadechnutí vydrží pod vodou obvykle 15 minut, ale některé druhy (zejména větší zástupci) zvládnou zadržet dech až na dvě hodiny. Není přesně známo, do jaké hloubky jsou schopni se potopit, ale jisté je, že minimálně do 20 metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Trávicí soustava.", "content": "Jejich potravou jsou různí savci, ptáci a ryby a také jiní plazi, které loví, nebo se živí na jejich mršinách. Krokodýlovití nemohou posouvat čelisti na stranu, proto kořist polykají vcelku, v případě nevyhovující velikosti ji trhají prudkými pohyby hlavy na menší části, případně prudkým otáčením kolem vlastní osy. Jazyk mají přirostlý ke spodní čelisti a na jeho začátku je jícnová záklopka, která brání vodě vniknout do jícnu při lovu pod vodou. Potrava putuje hltanem do žaludku, kde probíhá trávení. Krokodýlovití mají nejsilnější trávení ze všech živočichů. Stráví krunýře želv, kosti, kopyta i jiné. Také mají schopnost vyvrhovat (vyzvracet). Dále jde potrava do střev, ve kterých proběhne vstřebávání, a odtud je kloakou vylučována z těla ven. Krokodýlí trus je velmi podobný trusu savců.  V žaludcích krokodýlů biologové nacházejí taktéž kameny (tzv. gastrolity), a ti je zdá se polykají záměrně. O skutečném významu tohoto chování se ale vedou spory. V břiše zvířete obvykle končí kameny s celkovou hmotností kolem 2 % jeho váhy, což se může zdát málo, ale váží-li druh 500 kg (např. krokodýl nilský), odpovídá to 10 kilogramům zátěže. Polykají je ovšem po menších „porcích“. Podle některých teorií napomáhají k snazšímu rozmělňování potravy, podle jiných jsou pro krokodýla zdrojem minerálů. Dle dalších hypotéz mohou také napomáhat vyprázdnění žaludku a posouvat natrávenou potravu ve střevech, nebo s jejich pomocí odstraňují z trávicího traktu parazity (podobně, jako třeba tučňáci). Jiní odborníci s oblibou tvrdí, že kameny v žaludku slouží jako zátěž usnadňující krokodýlům pohyb pod vodou, což se podařilo víceméně potvrdit; výzkumníci z University of Utah přišli na to, že mladí aligátoři severoameričtí, kteří spolykají kameny v množství odpovídajícímu asi 2,5 % jejich hmotnosti těla, vydrží pod vodní hladinou téměř o 90 % déle, než ti jedinci, kterým byla tato zátěž odepřena. Nelze ale vyloučit, že je polykají třeba jen z hladu, nebo je zhltnou omylem. Jihoafrický kmen Vendů věří, že když pozřou takový gastrolit, obohatí se krokodýlí sílou. Samozřejmě se musí jednat o takový oblázek, který se ještě nachází v krokodýlím žaludku. Tuto neotřelou tradici musí vykonat každý nový náčelník, který se „uchází o funkci“. Za magické je mají taktéž příslušníci kmene Yao, žijící na březích jezera Malawi, jejichž ženy, které se marně snaží otěhotnět, nosívají tyto kameny v ústech a věří, že se zbaví neplodnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Termoregulace.", "content": "Krokodýli jsou studenokrevní plazi a jejich tělesná teplota závisí na okolním prostředí, obvykle se pohybuje mezi 25–35 °C, nejčastěji pak mezi 30–33 °C. Určitou dobu se musí vyhřívat na souši, ovšem když je velmi teplo, mohou se přehřát, a proto se odeberou k vodě, kde se zchladí. Když slunce svítí nejsilněji, jsou většinou schováni ve stínu nebo ve vodě. Ochlazují se také otevíráním úst. Druhotnou adaptaci (exaptaci) pro ektotermii může představovat také lebka a dermální štítky krokodýlů, podílející se na transferu tepla při vyhřívání se na slunci.", "section_level": 2}, {"title": "Oběhová soustava.", "content": "Krokodýlí srdce je čtyřkomorové, značně podobné ptačímu a výrazně odlišné od ostatních plazů. Mezi srdečními komorami se vyskytuje přepážka, která téměř odděluje pravou a levou část srdce. Mají chlopně jako pouze ptáci a savci. Srdce mají nejdokonalejší ze všech dnešních plazů. Při ponoření do vody se tepová frekvence sníží na jeden až dva tepy za minutu a je zpomalen i průtok krve. Tep i průtok krve se opět zrychlí při nadechnutí či vylezení z vody.", "section_level": 2}, {"title": "Nervová soustava.", "content": "Mozek krokodýlů je poměrně malý, avšak vyvinutější a celkově větší než u ostatních plazů. Jelikož mají vyvinutý také koncový mozek, jsou díky tomu relativně chytřejší. Inteligence krokodýlovitých plazů je poměrně vysoká, jak ukázalo pozorování v přírodě i testy jedinců, chovaných v zajetí. Údajné pozorování použití předmětů (větve) jako návnady na ptačí kořist však zatím zůstává nepotvrzeno a není doloženo žádným kontrolovaným experimentem. Zřejmě postrádají tzv. šišinku, přesto se vykazují reakcemi na denní cyklus, ovlivněni hladinou melatoninu. Krokodýli jsou známi tím, že se vrhnou po všem, co se jen pohne. Člověk je považuje za nebezpečné predátory.  Oči, uši i nosní otvory jsou v horní části hlavy umístěny tak, aby krokodýli mohli mít takřka celé tělo pod vodou a vnímat, co se děje venku. Díky tomu jsou ve vodě schopni dostat se nepozorovaně ke kořisti, která je právě na souši u břehu.  Mají poměrně dobrý zrak. Oči se nacházejí na svrchní straně hlavy v jedné rovině s ušima a nozdrami. Jsou umístěny těsně vedle sebe a orientovány dopředu, umožňují jim tedy binokulární vidění. Zrak jim napomáhá přesně odhadnout pozici objektu, především pak vzdálenost mezi nimi a kořistí. Výborně vidí za šera i v noci, ale patrně to není jejich nejsilnější smysl. Přes oko se jim ze strany táhne jemné průhledné víčko, kterému se říká mžurka. Když se krokodýl potopí, mžurka se přes oko zatáhne. Pod vodou však příliš dobře nevidí.  Krokodýli mají poměrně dobře vyvinut také sluch. Namísto ušních boltců mají otvory (bubínek), které jsou pokryty rovnými lamelami. Otázka týkající se sluchových schopností krokodýlů včetně toho, do jaké míry jsou schopni lokalizovat kořist za pomoci zvuku, stále není uspokojivě vyřešena.  Čich mají také dobře vyvinutý. Pomocí trojklaného nervu dokážou detekovat vibrace ve vodě, způsobené třeba potenciální kořistí. Krokodýli mají na mnoha místech těla (na kůži) smyslové jamky, díky nimž dovedou reagovat na sebemenší změnu tlaku. Při studii krokodýlů nilských bylo zjištěno, že pro citlivější detekci těkavých pachů rozpohybují spodní část hltanu, díky čemuž identifikují i ty nejjemnější vibrace ve vodě.", "section_level": 2}, {"title": "Velikost.", "content": "Největším žijícím druhem krokodýla (a plaza vůbec) je krokodýl mořský (\"C. porosus\"). Největší dobře zdokumentovaný jedinec dosahoval délky asi 6,3 metru a hmotnosti přes 1200 kg. Existují však neověřené zprávy o jedincích dlouhých až kolem 9 metrů s hmotností přes 2 tuny. Jen o trochu menší je africký druh krokodýl nilský (\"C. niloticus\"). Naopak nejmenší je krokodýl čelnatý, který dosahuje délky kolem 1,5 metru. V geologické minulosti však existovaly ještě mnohem větší druhy krokodýlovitých plazů, jako byly rody \"Sarcosuchus\", \"Deinosuchus\" nebo \"Purussaurus\".  Výzkum evolučních trendů ukázal, že relativně velké druhy současných krokodýlů vděčí za své výrazné rozměry ochlazení klimatu v průběhu kenozoika. Větší druhy zůstaly omezeny svým výskytem na tropické oblasti a mnoho menších druhů postupně vyhynulo.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prostředí.", "content": "Životním prostředím krokodýlů je voda, přirozeně vyhledávají pomalé říční toky a jezera. Některé druhy, např. krokodýl mořský, žijí ve vodách při pobřeží, ale v mořích trvale nežijí. Nejčastěji je můžeme vidět v Africe v povodí Nilu, v jižní části Severní Ameriky (oblast Mississippi), ve východní části Asie a na severu Austrálie. Dospělí krokodýli jsou většinou samotářští, ale některé druhy zejména v období sucha žijí ve skupinách. Vyskytují se převážně v tropech, jen dva druhy aligátorů i v teplejších částech mírného pásma, například v Číně. Krokodýl západoafrický je přizpůsoben extrémně suchému prostředí na Sahaře, období sucha tráví letním spánkem v jeskyních nebo zahrabán ve vyschlých korytech řek. Když prší, tak se krokodýli shromáždí v Gueltě. Některé druhy jsou schopny lézt po stromech. Pokusy ukázaly, že mnozí krokodýli dokážou do určité míry měnit barevný odstín své kůže, když se dostanou do jiného prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Jsou schopni vydržet několik měsíců bez potravy, zdatní jedinci patrně až dva roky. Velcí krokodýli jsou schopni ulovit i větší savce, jako například zebru a výjimečně i mladého či nemocného hrocha, zatímco menší druhy se živí především rybami. Pozemní zvířata loví ze zálohy schovaní ve vodě, zvíře stáhnou pod vodu a utopí. Častým jevem je kroucení se zakousnutou kořistí, kdy ponořený krokodýl stahuje zvíře pod vodu a kroutivými pohyby, kdy se otáčí kolem vlastní osy, vytrhává kusy masa. Tento způsob usmrcování kořisti je vlastní zástupcům mnoha různých vývojových linií krokodýlovitých plazů a je předpokládán i u mnoha fosilních druhů. Mláďata se živí hmyzem, měkkýši a obojživelníky. Krokodýli nejsou schopni žvýkat, proto menší kořist polykají a větší trhají na kusy. Občas se živí také mršinami a velmi zřídka konzumují i ovoce, čímž rozšiřují semena. Kajman klínohlavý je schopen lovit i na souši. Krokodýli nilští při lovu občas spolupracují, zejména při trhání kořisti. Bylo zaznamenáno dokonce i užívání nástrojů, což je u predátorů velmi neobvyklé.  Ačkoli jsou dnešní krokodýli masožravci a aktivními predátory, v geologické minulosti je známo mnoho druhů krokodýlovitých plazů, kteří byli přednostně býložraví. Býložravost se v průběhu jejich evoluce opakovala.", "section_level": 2}, {"title": "Reprodukce.", "content": "Oplození je vnitřní. Krokodýli jsou obvykle polygamní a samci se snaží spářit se s co nejvíce samicemi. U aligátorů severoamerických však byly zaznamenány i monogamní páry. U některých druhů probíhají složité námluvy. K páření dochází ve vodě a trvá přibližně 15 minut. Zhruba jeden měsíc od páření začne samice stavět hnízdo. Vejce jsou velmi pevná a skořápka je tvořena uhličitanem vápenatým. Teplota určuje pohlaví mláďat. Pokud je v hnízdě konstantně nad 32 °C, líhne se víc samečků, pokud pod 31 °C, líhne se více samiček. Samice se po nakladení vajec nezdržuje příliš daleko a bedlivě je střeží. Vejci se často živí mnoho živočichů, a tak se mnohokrát stane, že matka nepřiplave rychle a predátoři natropí mnoho škod. Z 10–15 nakladených vajec přežije cca pouhých 6–7 jedinců. Mláďata se líhnou za jednu noc. Matka mláďatům pomáhá vylézt z hnízda a přenáší je v tlamě do vody. Některé samice opatrně nakousnou skořápku vajec, čímž pomohou těm mláďatům, kterým se nepodařilo vylézt. Od narození umějí mláďata plavat a sama se i živí, zdržují se však poblíž matky, dokud jim nebude asi jeden rok. U kajmanů brýlových ve Venezuele se mláďata sdružují do tzv. školek, kde je chrání jedna ze samic. Doba odstavení může být různá, například mláďata aligátorů severoamerických jsou na dospělých závislá až dva roky.  Schopnost péče o vajíčka a potomstvo vznikla u krokodýlů pravděpodobně již v období druhohor (asi před 100 miliony let) a je stále udržována a zachovávána. K tomuto chování patří obrana vajíček a mláďat, stavba a ochrana hnízda, transport mláďat do vodního prostředí a další návyky a chování, které se u krokodýlů biologicky předává po tisíce generací.", "section_level": 2}, {"title": "Komunikace.", "content": "Krokodýli spolu začínají komunikovat ještě před tím, než se vylíhnou. Po vylíhnutí hned volají matku a jejich volání rozpoznají i ostatní dospělí. Dospělí jedinci vydávají konkrétní zvuky, aby upozornili mladé jedince na nebezpečí či přítomnost potravy. Nejhlučnější jsou američtí aligátoři, vrčením a syčením také zastrašují nepřátele i potenciální predátory vajec či mláďat. K zastrašování užívají také vibrace. Ke komunikaci používají i ocas, kterým máchají a plácají.", "section_level": 2}, {"title": "Růst.", "content": "Krokodýli se dožívají až 80 let. Rostou po celý život a největší jedinci bývají nejstarší. Věk lze určit na základě letokruhů v jejich kostech. Růst mláďat záleží na příjmu potravy a dosažení pohlavní zralosti souvisí spíše s velikostí než s věkem. Samice krokodýlů mořských dosahují pohlavní dospělosti při délce 2,2–2,5 metru a samci při velikosti tří metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Mortalita.", "content": "U krokodýlů je poměrně vysoká ztrátovost vajec a úmrtnost mláďat, v Severní Americe plení hnízda mýval a medvěd baribal, v Africe promyky, medojed, vydry, hyeny, prasata bradavičnatá a štětkouni. V Asii cibetky, krysy, medvědi pyskatí, šakali a psi. Mláďata také loví hadi či draví ptáci. U mláďat je i přes ochranu matky obecně vysoká úmrtnost, například dospělosti se dožije jen asi 25 % krokodýlů mořských. U dospívajících a dospělých je však úmrtnost způsobená predátory velmi nízká. Predátoři loví dospělé krokodýly poměrně zřídka, ale zejména velké kočky jsou schopny ulovit i dospělého krokodýla. Kajmany příležitostně loví anakondy velké, vydry obrovské a jaguáři, pro žádného živočicha však nepředstavují dospělí krokodýli běžnou a snadnou kořist. Také sloni a hroši mohou krokodýly vážně zranit, či dokonce zabít při obraně.  Kanibalismus není běžný. Zejména jsou známy případy, kdy dospělý samec zabil mladšího samce, aby snížil konkurenci.", "section_level": 2}, {"title": "Symbióza.", "content": "Traduje se, přičemž první zmínka přichází už od Hérodota z období antiky, že krokodýli si vybudovali neobvyklý vztah s kulíkovitými. Údajně jim dovolují nahlédnout do jejich čelistí a nechávají si očistit zuby a dásně od zbytků potravy, aniž by svou hrozivou tlamu sevřeli. Na oplátku se ptáci dostávají k celkem snadné potravě. Řada odborníků (např. biolog Thomas Howell – autor knihy \"Breeding Biology of the Egyptian Plover, Pluvianus Aegyptius\") však toto soužití zpochybňuje a pravděpodobně ani neexistuje oficiální průkazný materiál (doložené fotografie či jiné dokumentace se pokládají za smyšlené a uměle vytvořené).", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožení a ochrana.", "content": "Krokodýly ohrožuje hlavně lidská činnost. Nejen lov, ale také ničení životního prostředí. Loveni jsou pro maso, kůži i orgány. Kriticky je ohroženo 6 druhů, a to gaviál indický, aligátor čínský, krokodýl orinocký, krokodýl filipínský, krokodýl kubánský a krokodýl siamský. Například populace gaviálů poklesla mezi lety 1946 až 2006 o 96–98 %, od roku 2013 se populace mírně zvyšuje. V mnoha zemích je obchod s částmi těla některých druhů krokodýlů zakázán. Aligátor čínský dříve žil po celém toku řeky Jang-c’-ťiang, dnes žije pouze v provincii Anhui, zejména kvůli ničení biotopů, přestože je přísně chráněn. Zřejmě v nejvážnější situaci je krokodýl filipínský. V roce 2009 žilo ve volné přírodě kolem 100 jedinců, načež jich bylo do volné přírody vypuštěno dalších 50.", "section_level": 1}, {"title": "Interakce s lidmi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Útoky na člověka.", "content": "Útoky na člověka nejsou výjimkou zejména ze strany krokodýlů nilských, kteří jsou pro člověka nejnebezpečnější ze všech druhů krokodýlů. Krokodýli se útoky snaží bránit území, hnízdo, mláďata nebo potravu. Dospělému člověku je životu nebezpečných šest druhů krokodýlů, ale i menší druhy jsou schopny způsobit člověku bolestivá zranění. Až 63 % krokodýlích útoků na člověka je fatálních.", "section_level": 2}, {"title": "Chov.", "content": "Krokodýli jsou chováni jak v zoologických zahradách, které se také podílejí na jejich ochraně, tak na farmách. V Česku je Krokodýlí zoo Protivín, kde je chováno 22 z 23 druhů krokodýlů, což z ní dělá jedno z mála míst na světě, kde je chováno tolik druhů krokodýlů. Novější je krokodýlí zoo v Praze-Holešovicích. Na farmách jsou chováni především pro kůži, ze které se vyrábějí zejména kabelky, a také na maso. V Asii je rozšířena pověra, že krokodýlím masem lze léčit rakovinu, proto se používá v tradiční čínské medicíně. Příkladem krokodýlí farmy v Česku je kontroverzní podnik ve Velkém Karlově, nedaleko Znojma.", "section_level": 2}, {"title": "Mytologie.", "content": "Mnoho kultur ztvárňovalo krokodýla různými způsoby. Starověká egyptská příšera Amemait, spojená s podsvětím, měla krokodýlí hlavu. Krokodýlí hlavu měl také bůh Sobek, spojovaný s úrodou a plodností. Egypťané krokodýly dokonce mumifikovali. Také symbolizovali mnoho západoafrických vodních božstev. V říši Benin byli uctíváni jako „policisté vod“ a tradovalo se, že trestají provinilce. Aztécký bůh Cipactli, který chránil plodiny, byl zpodobňován jako krokodýl.", "section_level": 2}], "src_summary": "Krokodýli (Crocodilia) jsou velmi starý řád plazů, mezi které patří krokodýli, aligátoři (včetně kajmanů) a gaviálové. K roku 2019 rozlišujeme celkem 27 recentních druhů v 9 rodech, ale díky moderní molekulární biologii bude počet druhů pravděpodobně ještě stoupat.", "tgt_summary": "鳄目(学名:)通称为鳄鱼,属于脊索动物门蜥形纲。分布于热带到亚热带的河川、湖泊、海岸中,现存24种。", "id": 584895}
{"src_title": "Buckinghamský palác", "tgt_title": "白金汉宫", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná historie.", "content": "Prvním domem na tomto místě, o němž existují záznamy, byl \"Goring House\", postavený pro lorda Goringa asi v roce 1633. Nicméně dům, který tvoří centrum současného paláce, byl postaven v roce 1703 pro vévodu z Buckinghamu a Normanby. Buckingham si ho nechal postavit Williamem Windem. Dům obsahoval velký třípatrový centrální blok se dvěma menšími bočními křídly. Buckinghamův dům byl nakonec roku 1762 prodán jeho potomkem, sirem Charlesem Sheffieldem, králi Jiřímu III. Dům měl původně sloužit spíše pro soukromé účely královské rodiny, zvláště královy manželky Charlotte, než pro oficiální příležitosti. Oficiálním sídlem nadále zůstal St James's Palace.", "section_level": 2}, {"title": "Proměna domu na palác.", "content": "Syn Jiřího III. Jiří IV. se rozhodl Buckinghamský dům rozšířit a používat ho dále spolu s St. James's Palace podobně jako jeho otec. Ale roku 1826 se rozhodl rekonstruovat tento dům na plně vybavený královský palác a pověřil tím architekta Johna Nashe. Vznikl tak palác tvořený třemi křídly s původním Buckinghamským domem v centru. Na stavbu byl použit kámen z okolí Bath a byla vyzdobena ve stylu francouzského klasicismu.  Tato rekonstrukce vytvořila základ vzhledu, který má palác dodnes s výjimkou východního křídla směrem k Mall. Na tomto místě byl v té době postaven triumfální Mramorový oblouk. Náklady na stavbu tohoto oblouku činily 34 450 £ a byl používán jako královský vstup. Jiří IV. měl v úmyslu postavit na jeho vrcholu svoji bronzovou jezdeckou sochu ale protože zemřel před jejím dokončením rozhodl parlament o jejím umístění na Trafalgarské náměstí.  Na výzdobu interiéru, jejímž autorem se stal Charles Long, bylo použito jasně zbarvené imitace kamene a růžových kaménků spolu s vlysovanými panely na stropech. Jiří IV. zemřel v roce 1830 a barvité a silně pozlacené státní i soukromé komnaty byly dokončeny až v době vlády Viléma IV.  Po smrti Jiřího IV. se narůstající náklady na dostavbu paláce setkaly s výraznou kritikou britského parlamentu i tisku. Vilém IV. ukončil spolupráci s Johnem Nashem a pověřil dalšími pracemi Eduarda Blora, který více vyhovoval umírněnému vkusu nového krále. Tento méně idealistický architekt s větším smyslem pro finance ponechal to co již Nash dokončil ale další dostavbě dal více solidní a méně pitoreskní ráz. Ačkoli nový král a královna pořádali státní a královské akce v tomto paláci, nikdy zde nebydleli, preferujíce Clarence House, který si nechali postavit před nástupem na trůn. Celkové náklady na rekonstrukci Buckinghamského paláce činily 719 000 £. Zajímavostí je, že po požáru Westminsterského paláce roku 1834 nabídl Vilém IV. Buckinghamský palác jako nové sídlo parlamentu ale tato nabídka byla odmítnuta a Westminsterský palác byl rekonstruován.", "section_level": 2}, {"title": "Královna Viktorie.", "content": "Buckinghamský palác se stal hlavním královským sídlem roku 1837 s nástupem královny Viktorie. Zatímco státní komnaty hýřily zlatem a barvami, služební místnosti neoplývaly přílišným luxusem. Uvádí se, že komíny kouřily tak, že ohně v krbech musely být uhašeny a v paláci bylo chladno. Ventilace byla tak chatrná, že interiér zapáchal. Také personál byl nedbalý a líný. Po svatbě Viktorie s princem Albertem v roce 1840 se její manžel soustředil na reorganizaci chodu paláce a odstranění jeho nedostatků. Stavební práce s tím související byly dokončeny na sklonku roku 1840.  Rozsáhlé křídlo směrem na Mall bylo postaveno po sňatku Viktorie s princem Albertem. V roce 1847 manželé zjistili, že palác je příliš malý pro dvorní život a jejich rozrůstající se rodinu. Rozhodli se ke stavbě nového křídla podle návrhu Eduarda Blora. Tato část uzavřela vnitřní dvoranu domu.  Součástí této dostavby je i balkón, z něhož zdravili členové královské rodiny veřejnost při význačných příležitostech. V té době byl také postaven \"taneční sál\" a doplněny některé státní komnaty podle návrhu Nashova žáka Jamese Pennethorna.  Před předčasnou smrtí prince Alberta královna Viktorie ráda pořádala společenské taneční a hudební akce a v Buckinghamském paláci hráli významní hudebníci té doby. Například zde třikrát koncertoval Felix Mendelsson Bartholdy a Johann Strauss mladší se svým orchestrem. Straussova Polka pro Alici zde byla poprvé předvedena na poctu královniny dcery princezny Alice. Během této doby se zde konaly časté maškarní bály i běžné královské ceremonie.  Královna Viktorie nechala přemístit Mramorový oblouk na místo, kde se nachází dodnes do Hyde Parku. Po smrti prince Alberta roku 1861 se královna stáhla z veřejného života a k pobytu používala Windsorský hrad, Balmoralský hrad a \"Osborne House\". Po mnoho let tak byl Buckinghamský palác používán jen zřídkakdy. Poté co byla královna po nátlaku veřejnosti nucena vrátit se do Londýna vyhýbala se dále Buckinghamskému paláci a dvorní záležitosti se odehrávaly na Windsorském zámku.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "V roce 1901 po nástupu Eduarda VII. se palác začal znovu používat jako královské sídlo. Nový král a královna nechali vyzdobit \"taneční sál\", \"velké schodiště\", \"velkou vstupní halu\", \"mramorovou síň\", vestibul a galerie ve stylu \"Belle epoque\" s převažujícími barvami smetanově žlutou a zlatou, vzhled který je uchován dodnes.  Poslední významné stavební úpravy byly prováděny za krále Jiřího V., kdy roku 1913 sir Aston Webb upravil původní Blorovu fasádu z roku 1850 do podoby, která připomínala Lyme Park v Cheshire. Tato fasáda byla upravena tak, aby vytvářela vhodné pozadí k památníku královny Viktorie. Za vlády Jiřího V., který měl serióznější povahu než jeho otec, byl Buckinghamský palác spíše místem oficiálních aktivit než plesů a jiných radovánek. Jeho manželka královna Marie byla znalkyní umění a zajímala se o královské sbírky nábytku a umění a starala se o to aby byly udržované a doplňované. Postarala se také o výzdobu \"modrého salónu\". V této místnosti, dlouhé 21 m dříve známé jako \"jižní salón\", se nachází jedna z nejkrásnějších Nashových kazetových výzdob stropů, podle historika Olwena Hedleye ještě nádhernější než v \"trůnním sále\". Uvádí se, že v roce 1999 měl Buckinghamský palác 19 státních komnat, 52 ložnic, 188 ložnic pro personál, 92 kanceláří a 78 koupelen. Ačkoli se to zdá jako velký počet ve srovnání s některými jinými královskými sídly například \"Carskoje selo\", papežovu paláci v Římě nebo královským palácem v Madridu je relativně malý.", "section_level": 2}, {"title": "Světové války.", "content": "První světovou válku přečkal palác, v té době domov krále Jiřího a královny Marie, bez úhony. Cennější exponáty byly přestěhovány do Windsorského zámku ale královská rodina dále bydlela v paláci.  V době druhé světové války se stal palác sedmkrát terčem náletů. Jedna z leteckých pum dopadla do vnitřního čtvercového nádvoří v době kdy král Jiří VI. a královna Alžběta byli v paláci a ačkoli bylo rozbito mnoho oken, další velké škody nebyly zaznamenány. Největším poškozením paláce bylo zničení palácové kaple roku 1940.  Dne 8. května 1945 byl Buckinghamský palác centrem britských oslav konce druhé světové války a král, královna, princezna Alžběta na pozadí se začerněnými okny zdravili z balkónu shromáždění na Mallu.", "section_level": 2}, {"title": "Interiér.", "content": "Hlavní místnosti paláce se nacházejí na prvním poschodí (\"piano nobile\") v západním křídle obráceném k zahradám přilehlým k paláci. Centrem souboru vyzdobených státních komnat je \"hudební salón\", jehož výrazný oblouk tvoří dominantu fasády. V sousedství této komnaty se nachází \"modrý salón\" a \"bílý salón\". Spojnici této skupiny místností vytváří \"obrazová galerie\", dlouhá 50 m. V galerii jsou umístěny obrazy význačných malířů například Rembrandta, van Dycka, Rubense, Vermeera a dalších. Další místnosti přístupné z galerie jsou \"trůnní sál\" a \"zelený salón\". \"Zelený salón\" slouží jako obrovský předpokoj \"trůnního sálu\" a je součástí ceremoniální trasy ze \"strážní komnaty\" nad \"hlavním schodištěm\". Ve \"strážní komnatě\" stojí bílá mramorová socha prince Alberta v římském oděvu. Tyto významné místnosti jsou používány pouze pro oficiální a ceremoniální příležitosti.  Přímo pod státními komnatami je několik trochu menších místností označovaných jako \"polostátní\" komnaty. Tyto místnosti jsou používány pro méně oficiální příležitosti – obědy a soukromé audience. Některé z nich jsou vyzdobeny a pojmenovány po jednotlivých hostech, například \"komnata 1844\", která byla vyzdobena u příležitosti návštěvy ruského cara Mikuláše I. V centru této skupiny místností se nachází \"obloukový salón\", kterým prochází tisíce hostů na zahradní slavnosti pořádané královnou. Královna používá pro své soukromé účely malou část místností v severním křídle. V období let 1847 až 1850, kdy Blore budoval nové východní křídlo bylo použito pro jeho orientální výzdobu zařízení Brightonského pavilónu. \"Červená jídelna\" a \"čínská jídelna\" jsou vybaveny nábytkem z jídelny a hudebního salónu Brightonského pavilónu. \"Žlutý salón\" je vyzdoben tapetami z počátku 19. století, které byly vyrobeny roku 1817 pro Brightonský pavilón, a obložení krbu doplněné okřídlenými draky podle evropské představy o čínském stylu. V středu tohoto křídla se nachází známý balkón za skleněnými dveřmi \"centrální komnaty\". Tento salón byl ve 20. letech 20. století vyzdoben na přání královny Marie v čínském stylu i když lakované dveře byly přeneseny z Brightonu již v roce 1873. Dále se ve východním křídle nachází obrovská galerie, skromně nazývaná \"hlavní chodba\". Je vybavena zrcadlovými dveřmi a skříňkami s čínskými porcelánovými pagodami a jiným orientálním nábytkem z Brightonu.  Návštěvy hlav států bývají ubytovány v části komnat označovaných jako \"belgické komnaty\", které se nacházejí v přízemí severního křídla. Tyto komnaty vybavené kupolovými světlíky, byly vyzdobeny u příležitosti návštěvy Albertova strýce Leopolda, prvního belgického krále. V těchto místnostech bydlel král Eduard VII. po dobu svého krátkého panování.", "section_level": 1}, {"title": "Dvorní ceremonie.", "content": "Uvádění do úřadu, které zahrnuje povýšení do rytířského stavu, a jiné významné ceremonie se odehrávají ve viktoriánském \"tanečním sále\", vybudovaném roku 1854. S rozměry 37 m na 20 m je to největší místnost paláce. Nahradil \"trůnní sál\" v jeho významu a použití. Během ceremoniálu královna nesedí na trůnu, ale stojí na vyvýšeném místě u trůnu pod obrovským sametovým baldachýnem.  Státní recepce se také konají v \"tanečním sále\". Tyto formální večeře se konají první den návštěvy hlavy státu. Počet pozvaných osob bývá okolo 150 a večeře se podává na zlatém nádobí. Největší a velmi formální večeře je pořádána v Buckinghamském paláci pokaždé v listopadu, kdy královna hostí zahraniční diplomaty, kteří sídlí v Londýně. Při této příležitosti jsou zpřístupněny a používány všechny státní komnaty.  Společenské akce menšího významu, jako jsou přijetí nových velvyslanců, menší recepce a setkání s královskou radou jsou pořádány v \"komnatě 1844\". Pokud je na podobnou akci pozván větší počet hostů bývá také využit \"hudební salón\" nebo \"státní jídelna\". U všech akcí tvoří stráž příslušníci královské stráže (\"Yeomen Warder\") ve svých starobylých uniformách.  Největší akcí pořádanou v paláci je zahradní slavnost na níž bývá pozváno až 9 000 osob. Poté, co se hosté shromáždí, zahraje vojenská kapela národní hymnu, královna vyjde z \"obloukového salónu\" a pomalu prochází zahradou a pozve do svého soukromého stanu ty, kteří byli předem vybráni.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup pro veřejnost.", "content": "Buckinghamský palác je ve všední dny sídlem královny a vévody z Edinburghu a je zde zaměstnáno asi 450 osob. Každý rok je na zahradní slavnosti, audience a recepce pozváno asi 50 000 osob. Palác je také místem střídání stráží, události, která se těší velkému zajmu turistů. V červnu 2003, u příležitosti 50 výročí panování současné královny se v zahradě konaly koncerty populární a vážné hudby. To bylo poprvé kdy obyčejní lidé, pokud měli štěstí v losování o vstupenky, byli pozváni do Buckinghamského paláce aniž by předtím v něčem vynikli.  Zpřístupnění Buckinghamského paláce v létě pro návštěvníky v 90. letech 20. století bylo významnou změnou tradice. Prostředky ze vstupného jsou používány na rekonstrukci státních komnat Windsorského zámku zničených požárem. Každé léto v období srpen až září je pro veřejnost přístupné západní křídlo paláce. V době prohlídek tvoří průvodcovskou službu asi 200 osob, převážně z řad studentů. Přibližně 50.000 návštěvníků navštíví Buckinghamský palác každý rok na pozvání královny. Během letních měsíců, kdy je palác otevřen pro veřejnost, navštíví hrad ročně cca 360.000 lidí (2005 – 354.568, 2006 – 358.941, 2007 – 364.273 lidí).  Na rozdíl od běžného názoru, palác nepatří královně. Buckinghamský palác, Windsorský hrad a jejich umělecké sbírky jsou státním majetkem.  Za palácem se rozkládají zahrady ve stylu parku – největší soukromé zahrady v Londýně. Autorem původního vzhledu zahrad byl Capability Brown, ale zahrady prošly úpravami Williama Townsenda Ailtona a Johna Nashe v době rekonstrukce paláce. Umělé jezero bylo vytvořeno roku 1828 a je napájeno ze Serpentinového jezera v Hyde Parku. Podobně jako palác je i zahrada plná uměleckých děl. Jedním z nejvzácnějších exponátů je váza Waterloo, obrovská urna vyrobená z jednoho kusu kararského mramoru. Urnu nechal vytesat Napoleon Bonaparte ale zůstala jen hrubě otesána a po jeho porážce ji nechal dokončit princ regent, později král Jiří IV.  V sousedství paláce se nacházejí královské garáže a stáje, navržené rovněž architektem Johnem Nashem. Nyní je zde umístěn i zlatý královsky kočár. Tento rokokový kočár s malovanými panely od G. B. Ciprianiho navrhl sir William Chambers roku 1760. Poprvé byl použit králem Jiřím IV. při zahájení parlamentu roku 1762 a je panovníky používán pouze při korunovaci nebo při oslavě výročí korunovace. V těchto stájích jsou také ustájeni koně používaní pro tažení kočárů při slavnostních příležitostech.", "section_level": 1}, {"title": "Vlajky nad Buckinghamským palácem.", "content": "Důstojník královské vlajky je zodpovědný za všechny vlajky, které se vyvěšují v paláci. Do roku 1997 byla jedinou vlajkou vyvěšovanou v Buckinghamském paláci královská standarta – oficiální vlajka vládnoucího panovníka, a to v době kdy byl panovník přítomen v paláci. Ani v době smutku nebyla tato vlajka vyvěšen na půl žerdi. Jediným případem byla doba po smrti předchozího panovníka, kdy byla vyvěšena vlajka nejstaršího příslušníka královského rodu.  Tato tradice byla upravena po smrti Diany, princezny z Walesu, kdy veřejnost přijala s nelibostí, že nad palácem není vyvěšena vlajka na půl žerdi. Královna byla v té době v Balmoralském zámku, takže nad palácem nevlála žádná vlajka. Královna se rozhodla porušit protokol a nechala vyvěsit v den pohřbu státní vlajku (\"Union Jack\") na půl žerdi. Od té doby je vyvěšována státní vlajka v době, kdy královna není v paláci, a vyvěšena na půl žerdi, pokud zemře člen královské rodiny nebo v době státního smutku.  Dopravní spojení – metro – Green Park, St James's Park", "section_level": 1}], "src_summary": "Buckinghamský palác je oficiální londýnské sídlo britského panovníka a největší královská pracovna na světě. Výraz \"Buckinghamský palác\" nebo jen \"palác\" je pojem používaný pro označení vyjádření pocházející od členů královské rodiny. Buckinghamský palác má funkci londýnské rezidence královny Alžběty II., ale je i místem konání akcí státního významu, akcí pořádaných dvorem, místem oficiálních uvítání hlav států a velkou turistickou atrakcí. Je také místem, kde se Britové shromažďují v dobách národního veselí a krizí.", "tgt_summary": "白金汉宫(英语:Buckingham Palace)是英国君主位于伦敦的主要寝宫及办公处。宫殿坐落在大伦敦西敏市,是国家庆典和王室欢迎礼举行场地之一,也是一处重要的旅游景点。在英国历史上的欢庆或危机时刻,白金汉宫也是一处重要的集会场所。", "id": 1102180}
{"src_title": "Royal Albert Hall", "tgt_title": "皇家阿爾伯特音樂廳", "src_document": [{"title": "Základní informace.", "content": "Od svého otevření 29. března 1871 Royal Albert Hall hostila různé významné osobnosti a rozmanité akce. Koná se zde pravidelně festival klasické hudby \"Proms\", různé rockové koncerty, konference, bály, vzdělávací akce, baletní, operní a cirkusová představení. Je i místem různých sportovních utkání v boxu, tenisu a zápasu (včetně prvního turnaje v sumó, konaného mimo Japonsko).  Hala má oválný tvar o rozměrech 90 na 80 m a kapacitu 8000 návštěvníků, i když současné bezpečnostní předpisy dovolují maximální počet 7000. Obrovská skleněná střecha v kovovém rámu se vypíná do výšky 45 m. Na obvodu haly je terakotový vlys zobrazující \"triumf vědy a umění\" odkazující na účel, pro který byla hala postavena.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Roku 1851 byla v Hyde Parku pořádána Světová výstava, pro niž byl postaven Crystal Palace. Úspěch výstavy vedl prince Alberta k návrhu na výstavbu série specializovaných staveb určených ke konání akcí pro pobavení veřejnosti. Postup prací na tomto záměru byl pomalý a roku 1861 princ Albert zemřel. Přesto byla navržena výstavba památníku věnovaného jeho památce s obrovskou halou poblíž. Z výtěžku výstavy byly zakoupeny pozemky v Hyde Parku. V dubnu 1867 po navýšení zbylých prostředků z výstavy královna Viktorie vydala královský dekret a 20. dubna byl položen základní kámen.  Autoři návrhu, Francis Fowke a Henry Young Darracott Scott, byli výrazně ovlivněni starověkými amfiteátry. Materiálem na stavbu haly byly farehamské červené cihly s terakotovou výzdobou. Tato výzdoba pochází ze známé dílny \"Gibbs And Canning Limited\" z Tamworthu. Střecha je tvořena kovovou konstrukcí, která je vyplněna skleněnými tabulemi. Konstrukce střechy byla smontována v Manchesteru, poté byla rozdělena na jednotlivé menší díly a koňskými povozy dopravena na místo určení. Odstraňování podpěrné konstrukce zpod smontované střechy se zúčastnili pouze dobrovolníci, protože panovaly obavy, zda konstrukce střechy vydrží. Po odstranění podpěrné konstrukce však střecha poklesla pouze o pět osmin palce (cca 1,5 cm). Původně měla být hala dostavěna 25. prosince 1870.  Royal Albert Hall byla slavnostně otevřena 29. března 1871. Po úvodním proslovu prince Edwarda se konal slavnostní koncert, při kterém se projevily problémy s akustikou sálu. Tyto problémy byly eliminovány až roku 1969 montáží řady velkých sklolaminátových rozptylových disků (označovaných jako \"houby\" nebo \"létající misky\") pod střechu sálu pro odstranění typické ozvěny. Uvádí se, že hala je jediné místo, kde si může být britský skladatel jistý, že své dílo uslyší dvakrát.  Původně byla hala osvětlena plynovým osvětlením. Elektrické osvětlení bylo instalováno roku 1897. Hala prošla v nedávné době v letech 1996–2004 rekonstrukcí. Tyto úpravy zahrnovaly modernizaci varhan prováděnou společností \"Manders of London\" a dostavbu jižního vestibulu ve stylu shodném s existujícími vestibuly.  Dopravní spojení - Metro - Gloucester Road, South Kensington.", "section_level": 1}], "src_summary": "Royal Albert Hall of Arts and Sciences (\"Královská Albertova hala umění a vědy\") je hala pro pořádání koncertů a jiných uměleckých aktivit věnovaná manželu královny Viktorie, princi Albertovi. Nachází se v jižním Kensingtonu v Londýnském obvodu Kensington a Chelsea. Tvoří část národního památníku prince Alberta, jehož dekorativní částí je Albertův památník na sever od Royal Albert Hall v Kensingtonských zahradách. V této hale jsou umístěny druhé největší varhany Velké Británie a je místem konání festivalu \"Proms\".", "tgt_summary": "皇家阿尔伯特音乐厅(Royal Albert Hall)是一个位于英国伦敦西敏市区骑士桥的艺术地标,该音乐厅最众所周知的活动是自1941年以来一年一度的夏季逍遥音乐会。", "id": 250670}
{"src_title": "Westminsterský palác", "tgt_title": "威斯敏斯特宫", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Westminsterský palác měl strategický význam především ve středověku, především pro svou polohu na nábřeží řeky Temže. Místo, na kterém stojí současný palác, ve středověku nazývané Thorney Island, bylo poprvé použito jako panovnické sídlo za vlády Knuta I. Velikého (vládl v letech 1016 až 1035). Předposlední saský král Eduard III. Vyznavač nechal postavit královské sídlo na \"Thorney Islandu\" ve stejné době jako Westminsterské opatství (v letech 1045 až 1050). \"Thorney Island\" a jeho okolí se brzy začalo označovat jako Westminster (zkratka slov \"West Monastery\" – západní klášter). První normanský král Vilém I. Dobyvatel zpočátku, i z obav o svou bezpečnost, bydlel v Toweru, ale později se přestěhoval do Westminsteru. Nejstarší dochované části paláce (\"Westminster Hall\" a \"Great Hall\") pocházejí z doby Vilémova následníka Viléma II.  Palác byl hlavní královskou rezidencí v době pozdního středověku. S tím, jak se vyvíjela vládní struktura, usídlily se v jeho okolí mnohé vládní instituce. Například předchůdce parlamentu, královská rada (\"Curia Regis\"), se scházela ve Westminster Hall (ale následovala krále, pokud se přesunul na jiné místo). Modelový parlament (termín používaný pro parlament Eduarda I., předchůdce regulérního Parlamentu Velké Británie z roku 1295) se v paláci sešel roku 1295. Od té doby se téměř veškerá jednání parlamentu konala ve Westminsterském paláci.  Westminsterský palác byl královskou rezidencí až do doby, kdy jeho část v roce 1529 zničil požár. Roku 1530 získal Jindřich VIII. Tudor \"York Palace\" od kardinála Thomase Wolseyho, vlivného ministra, který ztratil královu přízeň. Král ho přejmenoval na Whitehallský palác a používal ho jako své hlavní sídlo. Ačkoli byl Westminsterský palác stále královským palácem, byl využíván pro zasedání obou komor parlamentu a soudního dvora. Vzhledem k tomu, že byl postaven jako královská rezidence, neměl palác žádné speciální místnosti pro jednání sněmoven parlamentu. Důležité státní ceremoniály, včetně zahájení zasedání parlamentu, byly pořádány v \"malovaném sále\". Sněmovna lordů většinou zasedala v \"bílém sále\". Dolní sněmovna neměla vlastní jednací místnost, takže občas zasedala v kapitule Westminsterského opatství. Tato komora parlamentu měla k dispozici za vlády Jindřichova následníka Eduarda VI. kapli svatého Štěpána, bývalou královskou kapli.  16. října 1834 byla většina paláce zničena požárem. Požár nezničil pouze Westminster Hall, Jewel Tower a kryptu a křížovou chodbu v kapli svatého Štěpána. Král jmenoval komisi pro rekonstrukci paláce. Tato komise rozhodla, že palác má být znovu postaven na původním místě. Komise roku 1836 vybrala v architektonické soutěži ze 97 návrhů Barryho plán na palác v neogotickém stylu. Základní kámen byl položen roku 1840; sál pro Sněmovnu lordů byl dokončen roku 1847 a sál pro Dolní sněmovnu roku 1852 (u této příležitosti obdržel Barry rytířský titul). Většina stavebních prací byla dokončena do roku 1860.  Westminsterský palác fungoval až do roku 1941, kdy byl sál Dolní sněmovny poškozen při bombardování. Rekonstrukcí byl pověřen Giles Gilbert Scott, který zachoval charakter Barryho rekonstrukce. Oprava byla dokončena roku 1950.", "section_level": 1}, {"title": "Exteriér.", "content": "Barryho návrh na rekonstrukci paláce předpokládal stavbu v perpendikulárním gotickém stylu, který byl populární především v 15. století a stal se módním v období neogotiky v 19. století. Barry byl klasický architekt, ale spolupracoval s Augustem Puginem, specialistou na gotický styl. Westminster Hall, která byla postavena v 11. století a přečkala požár z roku 1834 bez poškození, byla zakomponována do Barryho návrhu.", "section_level": 1}, {"title": "Materiál stavby.", "content": "Materiál původně použitý na stavbu byl červený vápenec z oblasti u vesnice \"Anstone\" v jižním Yorkshire. Kámen však vlivem znečištění začal chátrat. Ačkoli poškození kamenného zdiva bylo patrné už kolem roku 1849, práce na jeho opravě byly zahájeny až počátkem 20. století. Roku 1928 byly zahájeny práce na výměně některých částí zdiva. Byl použit medově zbarvený vápenec z oblasti \"Rutland\". Obnova začala v 30. letech ale byla přerušena druhou světovou válkou a dokončena byla v 50. letech. V 60. letech se objevily další známky poškození zdiva a tak byla roku 1981 zahájena další oprava, která byla ukončena roku 1994.", "section_level": 1}, {"title": "Věže.", "content": "Barryho návrh rekonstrukce obsahoval výstavbu několika věží. Nejvyšší je \"Victoria Tower\", vysoká 98 m. Jedná se o čtvercovou věž na jihozápadní straně paláce. Věž byla pojmenována po panovnici, která vládla v době rekonstrukce paláce – královně Viktorii. Ve věži sídlí archiv Sněmovny lordů, který navzdory svému názvu zajišťuje archivaci pro obě sněmovny. Na vrcholu věže se nachází kovová vlajková žerď, na níž vlaje královská standarta nebo státní vlajka Velké Británie – \"Union Jack\". U paty věže je vchod pro panovníka do Westminsterského paláce. Tudy vstupuje král nebo královna do paláce při zahájení činnosti parlamentu nebo při jiných oficiálních příležitostech.  Nad střední částí paláce se vypíná \"Central Tower\". Tato věž je s výškou 91 m nejnižší ze tří hlavních věží paláce. Na rozdíl od ostatních věží je zakončena špičkou. Nachází se nad \"Central Lobby\" a má osmiboký tvar.  Malá věž, nazývaná věž svatého Štěpána, se nachází nad vstupem do paláce, mezi \"Westminster Hall\" a \"Old Palace Yard\". U paty této věže je hlavní vstup do Dolní sněmovny, známý jako \"St. Stephen's entrance\". Je jednou z mála původních středověkých částí paláce zakomponovaných do nové budovy a nyní v ní mají kanceláře někteří poslanci.  Nad severozápadní částí paláce se tyčí nejznámější věž paláce, 96 m vysoká \"Elizabeth Tower\". V této věži se nachází obrovské hodiny známé jako \"Great Clock of Westminster\". Je v ní také pět zvonů. Největším z nich a nejznámějším je Big Ben (oficiální pojmenování zní \"Great Bell of Westminster\"), který odbíjí celou hodinu a je s hmotností 13,8 tun třetím nejtěžším zvonem Anglie. Ačkoli se termín \"Big Ben\" vztahuje k nejtěžšímu zvonu, vžil se jako pojmenování celé věže.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí paláce.", "content": "V okolí Westminsterského paláce se nachází mnoho zahrad:", "section_level": 1}, {"title": "Interiér.", "content": "Palác obsahuje asi 1100 místností, 100 schodišť a 3 km chodeb. Budova paláce je čtyřpatrová. V přízemí se nacházejí kanceláře, jídelny a bary. V prvním poschodí se nacházejí hlavní místnosti paláce – jednací sály sněmoven, lobby a knihovny. Oblékárna, královská galerie, princův salón, Sněmovna lordů, aristokratická lobby, hlavní lobby, členská lobby a Dolní sněmovna leží v jedné linii od jihu na sever ve zmíněném pořadí. Dvě horní poschodí obsahují jednací sály a kanceláře.  Původně byl palác řízen lordem nejvyšším kancléřem, protože byl (a formálně stále je) královským sídlem. Roku 1965 bylo rozhodnuto, že každá sněmovna má mít kontrolu nad svými místnostmi. Mluvčí a lord kancléř tak kontrolují objekty patřící jednotlivým sněmovnám. Pod správu lorda nejvyššího kancléře tak spadají pouze některé ceremoniální sály.", "section_level": 1}, {"title": "Sněmovna lordů.", "content": "Jednací sál Sněmovny lordů se nachází v jižní části paláce. Bohatě vyzdobený sál má rozměry 14 na 24 m. Lavice i ostatní nábytek ve Sněmovně lordů má červenou barvu. Horní část místnosti je zdobená barevnými skleněnými okny a šesti alegorickými freskami zobrazujícími náboženství, rytířství a právo. Horní část a vyhlídková galerie je zakryta malou záclonou. Tato byla instalována v 20. letech 20. století aby zakryla kotníky a dolní části nohou přihlížejících žen.  Na konci sněmovny se nachází zlatem zdobený baldachýn a trůn. Ačkoli se panovník může zúčastnit kteréhokoli jednání Sněmovny lordů, ve skutečnosti je přítomen pouze zahájení jednání parlamentu. Pro ostatní členy královské rodiny, kteří se účastní zahájení jednání parlamentu, jsou k dispozici státní křesla v blízkosti trůnu. Před trůnem se nachází předsednické křeslo (\"woolsack\"), s polštářem vyplněným vlnou, což reprezentuje důležitost obchodu s vlnou. Toto křeslo využívá předsedající sněmovny lordů (lord kancléř nebo jeho zástupce). Žezlo, které reprezentuje královskou autoritu, je umístěno na zadní straně křesla. Před předsednickým křeslem se nacházejí křesla soudců (velká červená křesla, na nichž sedí lordi právníci při zahájení parlamentu) a sněmovní stůl, u něhož sedí úředníci.  Členové sněmovny sedí na červených lavicích po třech stranách sněmovny. Členové sněmovny reprezentující vládní stranu sedí po pravé straně, opoziční strany po levé straně a členové, kteří nezastupují žádnou stranu, sedí na straně naproti předsednickému křeslu.  Sněmovna lordů je místem, kde se odehrávají různé důležité ceremonie, z nichž nejdůležitější je státní zahájení parlamentu (\"State Opening of Parliament\"), které se odehrává na začátku parlamentního roku. Panovník sedí na trůnu a přednáší projev, v němž určuje hlavní úkoly legislativní agendy vlády pro nadcházející období. Členové Dolní sněmovny nevstupují do Sněmovny lordů, ale sledují projev z vyhrazeného prostoru. Podobnou událostí je ukončení jednání parlamentu na závěr parlamentní sezóny. Na ní je panovník většinou zastupován skupinou lordů komisařů.", "section_level": 2}, {"title": "Dolní sněmovna.", "content": "Sál Dolní sněmovny se nachází na severním konci Westminsterského paláce. Rozloha sálu je 14 na 21 m. Jeho výzdoba je mnohem skromnější než sál Sněmovny lordů. Lavice a ostatní nábytek v Dolní sněmovně má barvu zelenou. Ostatní parlamenty Commonwealthu převzaly barevné schéma britského parlamentu tak, že dolní komora parlamentu má zelenou barvu nábytku a horní komora červenou.  Na jednom konci sálu se nachází křeslo mluvčího, dar věnovaný parlamentu Austrálií. Před ním je sněmovní stůl, u něhož sedí úředníci a na němž leží sněmovní žezlo. Sněmovní lavice jsou umístěny po stranách sálu. Členové vládní strany sedí po pravé straně mluvčího, zatímco členové opozice na levé straně. Sál je relativně malý, dokáže pojmout pouze 427 z 646 členů parlamentu. poslanci, kteří nemají místo v lavici, v době interpelace předsedy vlády (\"Prime Minister's Questions\") a důležitých jednání ve sněmovně stojí.  Dvě červené čáry na zemi sněmovny jsou od sebe vzdálené na délku dvou mečů a jedné stopy. Protokol zakazuje poslancům tyto čáry překročit.  Podle tradice nevstupuje britský panovník do Dolní sněmovny. Poslední král, který tuto tradici porušil, byl Karel I. (roku 1642) při pokusu o zatčení pěti poslanců za vlastizradu.", "section_level": 2}, {"title": "Westminster Hall.", "content": "Westminster Hall, nejstarší dochovaná část paláce, byla postavena roku 1097. Strop byl původně podepřen sloupy, ale za vlády Richarda II. byl nahrazen kleštinovým krovem navrženým královským tesařem Hughem Herlandem. Westminster Hall je s rozměry 21 na 73 m jedním z největších sálů se samonosnou střechou.  V historii plnila Westminster Hall různé funkce. Původně byla používána pro soudní účely. Zasedaly v ní tři nejdůležitější soudní instance – \"Court of King's Bench\", \"Court of Common Pleas\" a \"Court of Chancery\". Roku 1873 byly tyto soudy sloučeny do Vysokého soudního dvora (\"High Court of Justice\"), který jednal ve Westminster Hall do doby než přesídlil roku 1882 do budovy Královského soudního dvora. Mimo běžná soudní jednání se zde projednávaly významné soudní případy státního významu například soudní přelíčení s Karlem I. na konci Anglické občanské války.  Ve Westminster Hall se odehrávaly i významné ceremoniální obřady. Od 12. do 19. století se zde pořádaly korunovační recepce na oslavu nového panovníka. Poslední takováto recepce se zde konala po korunovaci Jiřího IV. roku 1821. Jeho následovník Vilém IV. tento úmysl zavrhl protože ho považoval za příliš nákladný. Westminster Hall byla i místem rozloučení veřejnosti a stáních pohřebních obřadů velmi významných osob. Tato čest je běžně prokazována panovníkům a jejich manželům nebo manželkám. Pouze dvěma významným osobnostem mimo královskou rodinu bylo dopřáno této cti. Byl to Frederick Sleigh Roberts, první hrabě Roberts roku 1914 a sir Winston Churchill roku 1965.  Po reformách provedených roku 1999 využívá Dolní sněmovna speciálně upravený sál v sousedství Westminster Hall jako další jednací místnost.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní místnosti.", "content": "V prvním patře Westminsterského paláce se nachází několik dalších významných místností. Na jižním okraji paláce to je oblékárna (\"Robing Room\"), v níž se panovník připravuje na zahájení parlamentu – obléká si slavnostní roucho a nasazuje slavnostní korunu. Obrazy Williama Dyceho v této místnosti zobrazují výjevy z legend o králi Artušovi. Bezprostředně vedle této místnosti se nachází královská galerie (\"Royal Gallery\"), kterou občas používají zahraniční hosté, kteří vystupují před oběma komorami parlamentu. Stěny této galerie jsou vyzdobeny dvěma obrovskými malbami Daniela Maclise – \"Smrt lorda Nelsona\" – zobrazující skon admirála Nelsona v bitvě u Trafalgaru a \"Setkání Wellingtona a Blüchera\" – setkání vojevůdců v bitvě u Waterloo.  Na jih od sálu Sněmovny lordů se nachází princův salón (\"Prince's Chamber\") – malý předpokoj používaný členy Sněmovny lordů. Tato místnost je vyzdobena podobiznami panovníků Tudorovské dynastie. Na sever od Sněmovny lordů se nachází aristokratická lobby (\"Peers' Lobby\"), kde členové této komory neformálně diskutují problematiku projednávanou na zasedání.  V centru paláce se nachází osmiboká hlavní lobby (\"Central Lobby\"), která sousedí s aristokratickou lobby. Tato místnost je vyzdobena sochami významných státníků a mozaikou zobrazující patrony národů Velké Británie – svatého Jiří pro Anglii, svatého Ondřeje pro Skotsko, svatého Davida pro Wales a svatého Patrika pro Severní Irsko. Voliči se zde mohou setkávat se svými poslanci. Za hlavní lobby se nachází členská lobby (\"Members' Lobby\"), kde členové Dolní sněmovny diskutují problematiku projednávanou na zasedání. V této místnosti jsou umístěny sochy některých významných předsedů vlády například Davida Lloyda George, sira Winstona Churchilla a Clementa Attleeho.  V paláci se dále, na straně blíže k řece, nachází dvě skupiny knihoven pro Sněmovnu lordů a Dolní sněmovnu.  Ve Westminsterském paláce se také nacházejí místnosti pro předsedající funkcionáře obou částí parlamentu. Oficiální rezidence mluvčího Dolní sněmovny se nachází na severním konci paláce, zatímco pokoje lorda kancléře jsou umístěny na jižní straně. Každý den se oba tito funkcionáři účastní formálního průvodu ze svých pokojů do příslušné sněmovny.", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Bezpečnost Sněmovny lordů má na starosti \"Gentleman Usher of the Black Rod\" a pro Dolní sněmovnu je to \"Serjeant-at-Arms\". Role obou těchto funkcionářů je hlavně ceremoniální. Hlavní roli ochrany bezpečnosti zajišťuje speciální oddělení – \"Palace of Westminster Division\" – metropolitní policie.  Asi nejznámějším pokusem narušení bezpečnosti paláce byl \"Gunpowder Plot\" roku 1605, pokus katolických extremistů odpálit nálož střelného prachu při slavnostním zahájení jednání parlamentu. Spiknutí bylo odhaleno poté co jeden z katolických šlechticů obdržel anonymní varování, aby se nezúčastňoval slavnostního zahájení parlamentu. Správa paláce zahájila prohlídku paláce a objevila nálože i jednoho ze spiklenců Guye Fawkese. Účastnící konspirace byli souzeni ve Westminster Hall a odsouzeni k smrti. Od roku 1605 příslušníci ochrany panovníka (\"Yeomen of the Guard\"), provádějí ceremoniální prohlídku paláce před slavnostním zahájením parlamentu.  Původní palác byl roku 1812 dějištěm atentátu na ministerského předsedu Spencera Percevala. Když premiér vycházel z členské lobby Dolní sněmovny byl napaden a zastřelen Johnem Bellinghamem. Perceval je jediným britským předsedou vlády, který zemřel na následky atentátu.  17. června 1974 vybuchla ve Westminster Hall 9 kg bomba, nastražená IRA. Roku 1979 byl zabit výbuchem bomby nastražené v automobilu prominentní konzervativní politik Airey Neave. Se stoupajícím nebezpečím možného útoku nákladním autem naloženým výbušninami, byly před palác umístěny betonové bloky.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup do paláce.", "content": "Přístup do Westminsterského paláce je pro veřejnost výrazně omezen na tyto možnosti:  Od 1. srpna 2005 je zakázáno pořádat demonstrace bez předchozího povolení metropolitní policie ve vzdálenosti do jednoho kilometru od paláce.  Dopravní spojení – metro – Westminster.", "section_level": 1}], "src_summary": "Westminsterský palác (\"Palace of Westminster\") označovaný také \"Houses of Parliament\" je sídlo Parlamentu Spojeného království – Sněmovny lordů (\"House of Lords\") a Dolní sněmovny (\"House of Commons\"). Palác se nachází na severním nábřeží řeky Temže v Londýnském obvodu Westminster v sousedství dalších vládních budov na Whitehallu.", "tgt_summary": "西敏宫(英语:Palace of Westminster),又称国会大厦(Houses of Parliament),位于英国伦敦西敏市,是英国国会(包括上议院和下议院)的所在地。西敏宫坐落在泰晤士河西岸,接近白厅范围内的其他政府建筑物。西敏宫是哥德复兴式建筑的代表作之一,1987年被列为世界文化遗产。西北角的钟楼就是著名的大本钟所在地。", "id": 901327}
{"src_title": "Západní Nová Guinea", "tgt_title": "西巴布亚", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Od 1828/1848 součást Nizozemské východní Indie. Roku 1945 získala nizozemská kolonie Indonésie samostatnost s výjimkou Západní Papuy, která zůstála v nizozemských rukou. V roce 1952 uznalo Nizozemsko právo Papuánců na sebeurčení a připravilo Západní Papuu na nezávislost. V květnu 1961 byla zvolena Rada Nové Guineje, první papuánský parlament, který měl za úkol zajistit úplnou nezávislost do roku 1971. Indonésie však hodlala získat Západní Papuu diplomatickou i vojenskou cestou. Dne 18. prosince 1961 byli indonéští parašutisté vysazeni v Západní Papui. Spojené státy americké, ze strachu že se Indonésie stane komunistickou zemí, přiměli Nizozemsko k tomu, aby vydalo Západní Papuu Indonésii.  Dne 21. září 1962 ratifikovala OSN dohodu mezi Nizozemskem a Indonésií (New York Agreement), ve které bylo mimo jiné dohodnuto:  1969 Indonésie zorganizovala „Akt svobodné volby“ (Parapura Act, Act of free choice) ve kterém asi 1054 obyvatel Západní Papuy (po zastrašování či úplatcích) volilo pro existenci Západní Papuy v rámci Indonésie. Počet obětí genocidy organizované Indonéskou vládou na Papuánském obyvatelstvu (asi 1.3 milionu obyvatel) se odhaduje na 100.000 - 150.000. V rámci Indonéského přesídlovacího programu (a taky ilegálně) bylo do Západní Papuy přestěhováno zhruba 1.2 milionu většinou muslimských obyvatel Jávy a Sumatry. Původní obyvatelstvo (většinou animistické a křesťanské) je marginalizováno. Jakarta anektovala Papuu po sporném a zřejmě zmanipulovaném referendu v roce 1969. Od té doby tam udržuje silné vojenské a policejní síly, které snadno potlačují slabě vyzbrojené separatisty. Situace tam připomíná Východní Timor. Zakázaný symbol separatistů, tzv. Papuánská ranní hvězda.  V roce 2000 Papua získala zákonem „Speciální autonomii“. Tento pokus o řešení situace však selhal. Zákon nebyl dostatečně implementován ve prospěch domorodého obyvatelstva.  V roce 2003 byla přes protesty domorodého obyvatelstva a přes „Zákon o speciální autonomii“ provincie Západní Papua rozdělena na dvě části.", "section_level": 1}], "src_summary": "Západní Nová Guinea (dříve \"Irian Jaya\" či \"Západní Irian\") je západní část ostrova Nová Guinea spravovaná Indonésií.", "tgt_summary": "西巴布亚为新几内亚岛(或称伊里安岛)的西部,分为印度尼西亚的巴布亚省和西巴布亚省。", "id": 469295}
{"src_title": "Arni", "tgt_title": "河水牛", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Arni patří k nejmohutnějším turům. V dospělosti dorůstá kohoutkové výšky 180 až 190 cm, délky těla 280-320 cm a hmotnosti 850-1200 kg. Pohlaví se od sebe velikostí neliší. Hlava arniho je ozdobena mohutnými dozadu stočenými rohy, které dorůstají více než 170 cm délky. Byl zaznamenán i exemplář s rohy 194 cm dlouhými. Končetiny jsou poměrně krátké, opatřené širokými kopyty, tělo pokrývá jen řídká, štětinovitá srst, která může mít šedé až žlutohnědé zbarvení. Nejhustší srst mají buvoli na konci ocasu, ušních boltcích a někdy i na čele, mezi rohy. Ve zbarvení arniho převažuje lysá, šedá kůže. Mláďata mají hustší srst než dospělá zvířata.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a poddruhy.", "content": "Arni obývá roztroušeně oblast jižní a jihovýchodní Asie od Indie až po ostrov Borneo. V přední i zadní Indii se vyskytuje největší a dosud nejhojnější poddruh arni indický (\"Bubalus arnee arnee\"), který se vyznačuje tmavě šedým zbarvením. Na Srí Lance žije drobnější, velmi vzácný arni cejlonský (\"Bubalus arnee migona\"). Hornaté oblasti Ásámu a Barmy obývá kriticky ohrožený arni ásámský (\"Bubalus arnee fulvus\"), vyznačující se hnědým až rezavým zbarvením a poměrně hustou srstí. Na severu Bornea se rovněž již vzácně vyskytuje menší, světle šedý arni bornejský (\"Bubalus arnee hosei\"). Jako poddruh arniho byl dříve klasifikován také drobný, kriticky ohrožený buvol tamarau (\"Bubalus mindorensis\") z filipínského ostrova Mindoro. V současnosti je ale většinou pokládán za samostatný druh.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Arni preferuje bažinaté oblasti, rákosiny, vlhké louky či náhorní planiny, ale nevyhýbá se ani pralesům. Je pro něj nezbytný dostatek vody, v níž se rád válí, odpočívá či přežvykuje. Dokáže výborně plavat a dokonce se i potápět. Živí se zejména vodními a bahenními rostlinami, včetně rákosu a ostřice, ale také travou a listy. Buvoli žijí v rodinných tlupách, tvořených vedoucím býkem, několika kravami a jejich mláďaty, tvoří je zpravidla 10-30 zvířat. Mladí býci tvoří samostatné \"mládenecké tlupy\". Přestárlí, zranění nebo nemocní býci žijí samotářsky a mohou být značně agresívní. Často se zdržují ve společnosti jelenů, nosorožců a dalších býložravců. Stálými společníky buvolů arni jsou volavky rusolavé, které je zbavují parazitů a rovněž varují před nebezpečím. Přirozeným predátorem arniho je pouze tygr.  Buvoli arni se mnohdy pasou společně s domácími buvoly nebo se druží s buvoly zdivočelými, s nimiž se i kříží. Soužití divokých buvolů s domácími je však problematické, protože při něm dochází k narušováni genofondu arniů a rovněž k šíření chorob, jako je mor skotu, slintavka a kulhavka, které decimují populaci ohrožených arniů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Říje buvolů arni probíhá v podstatě po celý rok, především v průběhu monzunového období. Kráva je březí 310-320 dní a rodí pouze jedno tele, dosahující po narození hmotnosti kolem 30 kg. Mládě se drží matky 18 měsíců a vodící krávy bývají velmi agresívní, mohou smrtelně zranit neopatrné lidi a útočí dokonce i na pracovní slony. Buvoli pohlavně dospívají ve třetím roce života a mohou se dožít 25-30 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arni (\"Bubalus arnee\") neboli divoký buvol indický je mohutný asijský tur, z něhož byl domestikací vyšlechtěn buvol domácí (\"Bubalus arnee\" f. \"bubalis\").", "tgt_summary": "河水牛(学名:\"\")是分布在印度、尼泊尔、巴基斯坦、不丹及泰国的濒危物种。牠们是大型的有蹄类,且是家养水牛的祖先。", "id": 2032148}
{"src_title": "Elektronová konfigurace", "tgt_title": "电子排布", "src_document": [{"title": "Elektronová konfigurace v atomu.", "content": "Stav elektronu v atomu je popsán pomocí čtyř kvantových čísel. První tři čísla jsou celočíselná a popisují vlastnosti příslušného atomového orbitalu.  V atomu nejsou přítomny dva elektrony, které by měly všechna čtyři kvantová čísla stejná (Pauliho vylučovací princip).", "section_level": 1}, {"title": "Slupky a podslupky.", "content": "Elektronové slupky a podslupky (někdy také nazývané energiové hladiny a podhladiny) jsou určeny kvantovými čísly, a nikoliv vzdáleností od jádra. U velkých atomů se slupky mohou překrývat.  Elektrony se stejným \"n\" leží ve stejné elektronové slupce.  Elektrony se stejným \"n\" i \"l\" leží ve stejné elektronové podslupce.  Elektrony, které mají stejné \"n\", \"l\" i \"m\" leží ve stejném orbitalu.  Protože existují pouze dvě hodnoty spinu elektronu, mohou být v každém orbitalu pouze dva elektrony. Podslupka tedy může obsahovat maximálně formula_1 elektrony a slupka maximálně formula_2 elektronů.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Tuto tabulku lze jednoduše zapsat takto: 5s 5p 5d 5f 5g.  Označení podslupek s, p, d, f má původ v označení odpovídajících čar ve spektrech „sharp“ (ostrá), „principal“ (hlavní), „diffuse“ (difuzní), „fundamental“ (základní). Další orbitaly se již označují po sobě jdoucími písmeny abecedy (g, h,...).", "section_level": 2}, {"title": "Notace.", "content": "Ve fyzice a chemii se nejčastěji používá notace ve stylu n\"x\", kde n je číslo slupky, \"x\" je číslo podslupky a e je počet elektronů v podslupce. Jednotlivé orbitaly se zapisují v pořadí vzrůstající energie. Např. základní stav atomu fosforu zapíšeme takto: 1\"s\" 2\"s\" 2\"p\" 3\"s\" 3\"p\".  Zápis konfigurace atomu s velkým počtem elektronů by byl velmi dlouhý, proto existuje i zkrácená notace, kdy na začátku zápisu uvedeme nejbližší vzácný plyn s nižším protonovým číslem a poté zapíšeme elektrony, které má prvek navíc. Zápis elektronové konfigurace fosforu bude vypadat takto: [Ne] 3\"s\" 3\"p\".", "section_level": 2}, {"title": "Výstavbový princip.", "content": "Výstavbový princip (tzv. Aufbau princip) říká, že orbitaly s nižší energií se zaplňují elektrony dříve než orbitaly s energií vyšší.  V základním stavu atomu tedy elektrony obsazují jednotlivé slupky a podslupky tak, aby měly co nejnižší energii.  Elektronový pár se stejnou orientací spinů obou elektronů má mírně menší energii, než elektronový pár s opačnou orientací spinů. Protože v jednom orbitalu mohou být pouze elektrony s opačným spinem, dochází nejprve k obsazení identických orbitalů (se stejným \"n\" a \"l\") jedním elektronem, všechny nespárované elektrony mají stejný spin, a poté teprve dochází k párování elektronů.  Pro obsazování orbitalů elektrony je tedy rozhodující součet hlavního kvantového čísla \"n\" a vedlejšího kvantového čísla \"l\" a pak teprve velikost hlavního kvantového čísla \"n\". Platí tzv. Madelungovo pravidlo:  Orbitaly se tedy zaplňují v následujícím pořadí: 1s, 2s, 2p, 3s, 3p, 4s, 3d, 4p, 5s, 4d, 5p, 6s, 4f, 5d, 6p, 7s, 5f, 6d, 7p, (8s, 5g, 6f, 7d, 8p, a 9s)  V závorce jsou uvedeny orbitaly, které nejsou obsazeny elektrony v žádném známém prvku.", "section_level": 2}, {"title": "Výjimky.", "content": "Energie \"d\" orbitalu, který je zcela nebo z poloviny zaplněný, je nižší než energie nejbližšího \"s\" orbitalu. Proto v případě \"d\" a \"d\" prvků dochází k přeskoku jednoho elektronu z \"s\" orbitalu do orbitalu \"d\". Např. elektronová konfigurace chromu je: [Ar] 3\"d\" 4\"s\", nikoliv [Ar] 3\"d\" 4\"s\".", "section_level": 3}], "src_summary": "Elektronová konfigurace popisuje uspořádání elektronů uvnitř elektronového obalu. Předpokládá se, že se elektrony převážně vyskytují v prostoru, který se nazývá atomový nebo molekulový orbital.", "tgt_summary": "电子组态,或称电子排序、电子构型,指电子在原子、分子或其他物理结构中的每一层电子层上的排序及排列形态。", "id": 2617709}
{"src_title": "Border kolie", "tgt_title": "边境牧羊犬", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Plemeno bylo vyšlechtěné na konci 19. století na pomezí (hranici = border) Anglie a Skotska. Tato oblast se nazývá Border Counties. Původně bylo plemeno určeno hlavně pro shánění ovcí do stád a vedení stád nehostinnou krajinou podle povelů pastevce. Jako jednou z prvních border kolií je označován pes Old Hemp, který je současně i předkem vůbec prvních border kolií novodobého vzhledu. Název plemene byl stanoven v roce 1910. Nejstarší (od roku 1906) organizací zabývající se registrací border kolií je International Sheep Dog Society (ISDS) se sídlem ve Velké Británii. Tato organizace se nezabývá chovem (není chovatelský klub,) umožňuje registraci pracovních border kolií (splněním určitých podmínek). ISDS má v ČR „asociovaného člena“ KPOP ČR (Klub pracovních ovčáckých psů České republiky, z.s.).", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Border kolie se řadí k nejinteligentnějším plemenům, je to učenlivý a pracovitý pes. Je to velmi živé, pozorné a obratné plemeno. Je velmi aktivní, proto potřebuje dostatek prostoru a pohybu. Kolie se dá chovat i celoročně venku v kotci. Kolie celkem snadno vychází s ostatními zvířaty, ale je lepší, když je k tomu vedena již od štěněte. K lidem je také velice přátelská, ke svému pánovi dokáže silně přilnout a plně se mu oddat. Při pečlivém vychování je z ní příjemný společník toužící splnit každé pánovo přání. Je to pes fyzicky zdatný, odolný nepřízni počasí a hravý. Nesnáší hrubost, psychický nátlak, zklamání a fyzické či psychické tresty. Border kolie je schopná naučit se stovky „kousků“, ale nemá ráda dril a výhrůžky trestem. Border kolie je neagresivní plemeno. Border kolie jsou velmi citliví psi a potřebují jemné vedení, často jsou schopni předvídat povely předem. Pokud je border kolie správně socializovaná a dostatečně zaměstnaná, je z ní nenahraditelný společník. Nejvíce se hodí k aktivním lidem, kteří jsou ochotni jí dát dostatek pohybu (procházky, sporty) – nemusí plnit svůj původní účel – pasení – existují dokonce jedinci tohoto plemene, kteří se na pasení nehodí.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Border kolie je pes středního vzrůstu, není těžkopádná ani příliš lehká. Psi dorůstají až 54 cm, feny jsou o něco menší. Samci jsou i těžší a dosahují hmotnosti 14–22 kg, feny 12–19 kg. Srst je dlouhá, středně dlouhá nebo krátká. U tohoto plemene se nejvíce cení pohyb, který je volný, plynulý, plíživý a rychlý.  Je mnoho barevných variant srsti, nejčastější je černá s bílými znaky (mezi klasické bílé znaky patří límec, ponožky, bílá špička ocasu, bílé břicho, bílá lysina). Mezi další patří např. hnědobílá, blue merle, red merle, tricolor atd. (je povolené jakékoli zbarvení, ale nikdy by neměla převládat bílá). V chovu registrovaném FCI se nepřipouštějí jedinci, u kterých převládá bílá, a není povoleno připouštět mezi sebou dva jedince merle zbarvení. V pracovních chovech, registrovaných ISDS a jinými organizacemi zaměřenými na práci, se na barvu psa nebere žádný ohled – zde je výběr jedinců závislý pouze na tom, jak daný jedinec pracuje (u zvířat).  Oči mohou být v celé škále hnědé. Také jsou povoleny modré, ale pouze v případě merle jedinců, jinak je to vada (FCI). U pracovních psů mohou být modré oči žádoucí, zvláště při práci s hovězím dobytkem – zvířata se modrých očí bojí.", "section_level": 1}, {"title": "Potřeby k získání průkazu původu (PP) a uchovnění psa.", "content": "Průkaz původu je něco jako rodný list psa, ve kterém je doložen rodokmen psa. Aby mohla štěňata získat průkaz původu, musí mimo jiné být oba rodiče tzv. uchovněni.  K uchovnění psa je potřeba splnit podmínky daného chovatelského spolku, pod kterým budete psa či fenu uchovňovat. Podmínkami obvykle bývá vyšetření na dědičné oční choroby, vyšetření kyčlí (DKK) a absolvování bonitace. Některé spolky mohou vyžadovat další dodatečné zkoušky, vyšetření nebo výstavy. Například Border Collie Club Czech Republic, pod kterým je odchována většina FCI border kolií v ČR, vyžaduje v zájmu zachování zdraví psů také vyšetření loktů (DLK) a ramen (OCD).  Pořízením štěněte s průkazem původu podporujete zodpovědný chov štěňat, se sledovaným zdravím, bez příbuzenského křížení a se vzhledem a povahou vyhovující danému standardu plemene.", "section_level": 1}, {"title": "Výkony.", "content": "Jelikož je Border kolie hodnocená jako jedno z nejinteligentnějších psích plemen, objevuje se často na prvních příčkách různých tabulek cílených na měření psí inteligence. V manipulaci s větším či menším stádem ovcí i jiných hospodářských zvířat nemá konkurenci, stejně tak výborná je v různých kynologických sportech, jako jsou třeba agility, obedience, dogfrisbee, flyball aj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Border kolie () je vytrvalý ovčácký pes dobrých proporcí, který byl původně určený především k práci u stáda. Jeho půvab a ladné rysy jsou v harmonii s vynikající tělesnou stavbou.", "tgt_summary": "边境牧羊犬(英语:Border Collie)是一种原产自苏格兰的牧羊犬,主要协助农场放牧,懂得用眼神控制羊群,是最普遍的苏格兰牧羊犬犬种。边境牧羊犬以精力旺盛,体格精实且容易学习杂技运动而闻名,可是有时候太过兴奋会产生一些神经质。他们被学界认为是最聪明的犬种。智商大约等同六、七岁小孩的智商,所以在犬类竞技与牧羊犬竞赛中往往表现亮眼,占有优势。", "id": 2234872}
{"src_title": "Velký strahovský stadion", "tgt_title": "斯特拉霍夫体育场", "src_document": [{"title": "Historický vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První republika.", "content": "Výstavba prvního stadionu, který byl dřevěný s částečně nasypanými nekrytými hliněnými tribunami, avšak již na dnešním půdoryse, zde začala již roku 1926 pro VIII. Všesokolský slet. Autorem projektu byl Alois Dryák. Při Svatováclavském miléniu v roce 1929 se zde konala veřejná vystoupení orelských jednot, za nebývalé účasti cvičenců ve dnech 5. a 6. července 1929. Další, IX. Všesokolský slet se konal v roce 1932. Těchto akcí se jako hlava státu účastnil prezident T. G. Masaryk, na oba slety přijel na koni Hektorovi. Stadion byl pro druhý slet modernizován. V úpravách se pokračovalo i v dalších letech (1933, 1936, 1937, 1947), na kterých se podílela autorská dvojice Balcárek-Kopp, architekti specializující se na sportovní stavby.  V roce 1937, při Zborovských oslavách (dvacátého výročí Bitvy u Zborova 2. července 1917), se tam Masaryk veřejně naposledy rozloučil s přítomnými Pražany a legionáři, když stadion několikrát objel 4. července v otevřeném automobilu Praga, mávaje červenobílým šátkem v levé ruce. Největší návštěvnost zaznamenal areál v červnu a červenci roku 1938 již jako \"Masarykův státní stadion\", u příležitosti jubilejního „světového“ protiválečného X. Všesokolského sletu.  Kromě vlastní plochy stadionu stojí za zmínku, že se na komunikaci obkružující stadion konaly i motocyklové a automobilové závody, které mohli diváci sledovat právě z jeho vnějších ochozů.", "section_level": 2}, {"title": "Po druhé světové válce.", "content": "Po druhé světové válce se stavělo dále, a to v letech 1947 (30. výročí bitvy u Zborova za účasti prezidenta Edvarda Beneše), kdy plochu stadionu zaplnila legionářská jízda podporovaná letectvem ve vzduchu jako v roce 1937, ale vzápětí lehká i těžká bojová vozidla. XI. všesokolský slet 1948 Sokol využil jako protest proti nastupujícímu komunismu. Brzy poté došlo k rozpuštění Sokola a následovaly spartakiády.  První celostátní spartakiáda se na strahovském stadionu uskutečnila v roce 1955. Před Československou spartakiádou 1975 vznikla současná podoba stadionu. Právě v druhé polovině 20. století se zde konaly celostátní a později Československé spartakiády, a to v pětiletých odstupech (celostátní 1955, 1960, 1965 a Československá 1975, 1980, 1985). V té době nesl stadion jméno Československé armády. V roce 1970 se Spartakiáda nekonala z důvodu vpádu sovětských vojsk v roce 1968 (při obnovování Sokola v roce 1968 se tam předpokládal v červenci 1970 XII. všesokolský slet). V 60. letech se tu nacházela dokonce jeden čas i závodní dráha a později i kryté lehkoatletické a běžecké dráhy v tribunách. Na podzim 1973 tu byla slavnostně zahájena III. letní spartakiáda spřátelených armád (4. až 6. září 1973), což byla první velká akce po roce 1968. Mimo defilé sportovců zúčastněných zemí na nákladních automobilech Praga V3S bylo v sobotu 2. září 1973 součástí programu vystoupení akrobatické skupiny Delta na letounech L-39 Albatros, závod v motokrosu, seskok parašutistů atp. Poslední spartakiáda se konala roku 1985, k další plánované v roce 1990 již nedošlo (konaly se jen tzv. tělovýchovné slavnosti na malém stadionu).", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1989.", "content": "18. srpna roku 1990 se tu konal jeden z největších rockových koncertů Rolling Stones, který navštívilo cca 100 000 lidí, a to včetně tehdejšího prezidenta republiky Václava Havla. Po pádu komunismu však megalomanská stavba neměla využití, a tak chátrala, na hřišti o rozloze 63 000 m2 rostl plevel a malé stromky, ochozy se dostaly do havarijního stavu. V 90. letech byla plocha využívána i k výstavním akcím, konalo se zde mimo jiné také několik veletrhů ForArch. Na počátku 90. let zde byl také ukázkově předváděn kolektivní jezdecký sport pólo.  Obnovený XII. Všesokolský slet se zde za účasti prezidenta Václava Havla konal v roce 1994 opět na tomto velkém stadionu. Další Všesokolské slety se konaly již na Rošického stadionu v šestiletých intervalech – 2000, 2006 (jubilejní XV. Všesokolský slet se v roce 2012 konal 5. a 6. července na stadionu v Edenu, avšak většina cvičících Sokolů byla ubytována právě na Strahově ve studentských kolejích, podobně tomu bylo při XVI. Všesokolském sletu v roce 2018).  Na začátku 21. století se objevovaly tendence stadion zbourat, nakonec ale padlo rozhodnutí, že bude zachován. V roce 2003 část stadionu za finanční podpory hlavního města Prahy rekonstruovala AC Sparta Praha, vzniklo zde na 7 fotbalových hřišť normálních rozměrů, z nich jedno s umělým trávníkem, a jedno hřiště na minifotbal, také s umělým povrchem. V roce 2014 se vyřešily složité majetkové vztahy a Stadion připadl městu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Velký strahovský stadion či Stadion Strahov, Stadion Masarykův nebo také Strahovský stadion je stadion s největší rozlohou na světě. Jeho kapacita činí 250 000 míst, z toho 56 000 k sezení. Od 6. 3. 2003 jsou betonové tribuny zapsány na seznamu kulturních památek České republiky.", "tgt_summary": "斯特拉霍夫体育场 () 是位于捷克首都布拉格斯特拉霍夫地区的一个大型露天体育场。它能容纳22万名观众,是世界上最大的体育场,也是世界上第二大的体育竞赛场地,仅次于美国的印第安纳波利斯赛车场。", "id": 3019197}
{"src_title": "Jak se vám líbí", "tgt_title": "皆大歡喜 (話劇)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Orlando, syn zesnulého Rowlanda de Boys, si stěžuje Adamovi, starému sluhovi, že jeho nejstarší bratr Oliver mu nedává peníze na studium, tak jako jeho bratru Jaquesovi. Charles, zápasník vévody Fredericka, sděluje Oliverovi, že jeho bratr Orlando ho vyzval na souboj. Oliver však svého bratra z duše nenávidí a přeje mu při souboji jen to nejhorší.  Rosalinda, dcera vyhnaného vévody, s Célií, dcerou Fredericka, jsou nejen sestřenice, ale i nejlepší přítelkyně. Rozmlouvají o Štěstěně spolu s šaškem Prubířem. Dozvídají se o zápase, Frederick je žádá, aby jeho neuvážené úmysly mladému hochovi rozmluvily. Bohužel se jim to nepodaří, protože Orlando je životem znechucen. Souboj překvapivě vyhraje Orlando. Frederick ovšem zjišťuje, že se jedná o syna přítele jeho bratra, Rowlada de Boys. Jeho další pobyt ve Frederickově vévodství tedy nepřichází v úvahu.  Rosalinda se do Orlanda zamiluje. Jako důkaz lásky mu věnuje svůj šperk. Frederick si uvědomí, že lid má raději Rosalindu a vyžene ji. Célie uprchne spolu s Rosalindou a šaškem Prubířem do Ardenského lesa, kde přebývá vyhnaný vévoda. Kvůli strachu před lupiči se Rosalinda vydává za chlapce Ganyméda a Célie za dívku Alienu. Koupí si ovčinec od starého pastýře Korina, přítele Silvia, který je nešťastně zamilován do pastýřky Fébé. Ta se však zamiluje do Ganyméda, Rosalindy v mužském převleku, který k ní není tak přívětivý jako Silvius, ale naopak jí tvrdě vytýká její pohrdání zamilovanými muži.  Orlando se od Adama dozvídá, že jeho bratr ho chce zabít. Spolu se starým sluhou a jeho penězi se vydává do Ardenského lesa. Zcela vyhládlý Orlando zde potkává vyhnaného vévodu. Spolu s Adamem je panstvo vlídně uvítá a pohostí, jak nejlépe umí. Orlando po stromech vyvěšuje dopisy Rosalindě. Rosalinda si toho samozřejmě všimne a začne se před ním vydávat za chlapce, jenž dokáže vyléčit nešťastnou lásku. Orlando za ní dochází, oslovuje ji jménem své milé a Ganyméd (čili Rosalinda) mu předvádí všechny ženské nešvary.  Oliver je Frederickem poslán do vyhnanství a jeho majetek zabaven. Měl totiž přivést zpět svého bratra Orlanda, což se mu nepodařilo. Při jeho útěku z vévodství byl však napaden hadem a lvicí. K tomuto krutému souboji se připletl i Orlando, který svého bratra, i přes veškerou nenávist k němu, zachránil. Jejich bratrská láska zvítězila nad všemi sváry. Lvice však Orlandovi vyrvala kus masa z paže. Tuto zprávu přichází sdělit Rosalindě, stále ještě v mužském přestrojení, sám Oliver.  Oliver se zamiluje do Célie. Šašek Prubíř zas do pastýřky koz Audrey, které věrně dokáže svou lásku tím, že palbou slov odpálkuje jejího druhého nápadníka, hloupého venkovana Williama. Rosalinda, stále v mužském obleku, slibuje všem, že se zítra ožení s těmi, které mají rádi. Orlandovi také přislíbí, že jeho milovaná, bude jeho ženou. Fébé si Ganyméd (čili Rosalinda) však vezme pouze tehdy, když ho ona bude chtít. Pokud ho však zavrhne bude si muset vzít nešťastně zamilovaného Silvia.  V den konání svatby zavítá do Ardenského lesa další host. Tím je Jaques, prostřední syn Rowlanda de Boys, který přináší zprávu, že Frederick po zjištění, že mu jeho nejlepší dvořané utíkají k vyhnanému vévodovi, chtěl ho s velikým vojskem zabít. Na okraji lesa se ovšem setkal s poustevníkem a po rozhovoru s ním se rozhodl, že korunu vrátí svému vyhnanému bratrovi a půdu všem, kdo s ním odešli do vyhnanství. Célie a Rosalinda se zbavují svých převleků. Orlando poznává svoji Rosalindu a bere si ji. Fébé zas musí dodržet slib, protože Rosalinda muž vskutku není. Jejím chotěm se stává Silvius. Oliver se ožení s Célií a Audrey se vdá za šaška Prubíře. Závěrem hry pronáší Rosalinda epilog, ve kterém říká: \"„Prosím vás, ve jménu lásky, aby se vám tahle hra líbila tak, jak se vám líbí.“\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Jak se vám líbí (v originále As You Like It) je komedie Williama Shakespeara napsaná pravděpodobně v roce 1599 nebo na začátku roku 1600. Do češtiny hru přeložil Martin Hilský i Jiří Josek. Ze starších překladů stojí za zmínění ten od Erika Adolfa Saudka.", "tgt_summary": "皆大欢喜(As You Like It)是英国剧作家威廉·莎士比亚于1599年创作的一套喜剧。话剧背景是一个森林,而男女主角最后有一个皆大欢喜的结局。", "id": 2019411}
{"src_title": "Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete", "tgt_title": "第十二夜", "src_document": [{"title": "Nástin děje.", "content": "Hlavními postavami jsou dvojčata Viola a Sebastian. Loď, kterou cestují, se potopí. Viola se spasí na záchranném člunu. Sebastiana považuje za mrtvého, přestrojí se tedy za muže a chce vstoupit do Orsinových služeb, vydává se za eunucha Cesaria. Kníže Cesaria (Violu) přijme a posílá ho s milostným dopisem k hraběnce Olívii. Ta Orsinovo dvoření odmítá, protože ještě nepřekonala smrt svého bratra, Cesario (Viola) si přesto vymůže audienci u hraběnky. Hraběnka odmítá Orsinovy návrhy, ale zamiluje se do Cesaria (Violy). Strýc Tobiáš by ji chtěl provdat za rytíře Chrudoše Choděru, kterého ale také odmítá. Na hraběnčině panství bydlí další postavy; strýc Tobiáš, důvěrnice Marie, správce Malvolio a šašek Masopust. Orsino jí posílá další dopisy, aby si hraběnku získal. Sebastian ztroskotání lodě taktéž přežil, svou sestru Violu však považuje za mrtvou, stejně jako ona jeho.  Mezitím Tobiáš a Chrudoš Choděra, rytíři na Olíviině dvoře, společně se sluhou Fabiánem, Masopustem a Marií, chystají léčku na namyšleného správce hraběnčina dvoru Malvolia. Napíšou falešný milostný dopis, v němž vyznává hraběnka Malvoliovi svou lásku. Malvolio falešnému dopisu uvěří.  Cesario (Viola) přichází opět s dopisem za Olívií a prosí ji, aby knížeti Orsinovi opětovala jeho lásku. Olívie odmítá a vyznává lásku Cesariovi, spatří je rytíř Chrudoš, milovník krčem, jenž je do Olívie beznadějně zamilován.  Mezitím Antoniovi (Sebastianovu příteli) hrozí zatčení kvůli dřívějšímu konfliktu. Olívíi se dvoří Malvolio, povzbuzen falešným dopisem. Olivie se obává, že je posednut Ďáblem, a tak ho zavře do vězení, což velmi rozradostní aktéry žertíku.  Chrudoš velmi žárlí na Cesaria, proto jej vyzve na souboj, do souboje ale zasáhne Antonio, protože si Violu v mužských šatech popletl se Sebastianem, kterého chtěl zachránit. Antonio je zatčen, hlídka se Cesaria (Violy) ptá, zda Antonia zná, dívka pravdivě odpoví, že nikoliv, což si Antonio vykládá jako Sebastianovu zradu. Viola se tedy dozví, že její bratr žije.  Zanedlouho potká Chrudoš Sebastiana a vyzve ho na souboj, jelikož si ho popletl s Cesariem. Souboj přeruší Olívie a pozve Sebastiana, kterého považuje za Cesaria, k sobě domů. Sebastian se do ní zamiluje. Orsino přichází k Olívii spolu s Cesariem (Viola). Olívie odmítá Orsina, protože je zasnoubena se Sebastianem. Orsino i Viola jsou dokonale zmateni. Přiběhnou rytíři Tobiáš a Chrudoš a tvrdí, že je Cesario napadl. Objeví se také Sebastian, vzniklá situace je už pro postavy zcela nepochopitelná. Cesario tedy odhalí svou pravou dívčí tvář. Viola se radostně setkává s bratrem, ten se shledává s přítelem Antoniem, Malvolio je také propuštěn, protože aktéři žertu se doznají. Orsino je ohromen a propouští Violu (Cesaria) ze svých služeb a požádá ji o ruku. Viola souhlasí, jelikož je do Orsina zamilována od prvního okamžiku.  Hra končí přípravou na dvojnásobnou svatbu, a sice svatbu Violy s Orsinem a Olivie se Sebastianem", "section_level": 1}, {"title": "Děj podrobně.", "content": "I.1 Vévoda Orsino je nešťastně zamilován do Olivie, nic ho nebaví, sluhové nejsou přijímáni k Olivii, neví si s Vévodou rady.  I.2. Přímoří. Viola přežila ztroskotání lodi, domnívá se, že její bratr Sebastiano utonul, přesvědčí kapitána, aby jí pomohl vydávat se za chlapce – kleštěnce, aby byla přijata do služeb vévody, o kterém slyšela od otce (který zemřel, když jí bylo třináct)  I.3 Říhal, strýc Olivie je věčně opilý. Marie, Oliviina společnice ho kárá, nechce, aby Olivii v opilosti dohazoval nápadníky jako je rytíř Ondřej Třasořitka. Přichází Třasořitka, je to hlupák, Marii nazývá Slečna Marie Dejsedoní, potom co ho Říhal pobídne „Dej se do ní.“ Říhal si zřejmě z Třasořitky utahuje, chválí mu jeho tanec a nechá ho skákat co nejvýš.  I.4 Valentino, Orsinův sluha se diví, jak rychle si Cesario-Viola získala vévodovu náklonnost. Vévoda zadává Cesariovy úkol, aby mu šel namlouvat Olivii a nevracel se dřív, než ho Olivie vyslyší.  I.5 Šašek zkouší svůj vtip na Marii. Přichází Olivie, nemá na šaška náladu, ten svým vtipem dokáže, že s ním mluví, nechá si dokazovat, proč je ona sama bláznem – protože truchlí pro smrt bratra, který je v nebi. „Je jistě v pekle, milá madono.“ „Vím, že je v nebi, milý šašku.“ „Tím větší blázen vy, madono, že truchlíte, když duše vašeho bratra je v nebi. – Vyhoďte blázna, pánové“. Šašek svým vtipem vyhrává i nad Malvoliem. Olivie nechce přijmout Cesaria, ten se nedá odbýt – přijímá ho. Zamiluje se do něj. Vévodu nechce. Když Cesario odejde, posílá za ním Olivie po Malvoliovi prsten, se vzkazem, že ho „vrací“ a že o vévodu nemá zájem a on ať se staví, jestli chce slyšet důvody.  II.1 Antonio a Sebastian, Violin bratr. Sebastian také přežil, myslí si, že Viola je mrtvá, Antonio se mu snaží pomoci, Sebastian mu nakonec řekne kdo opravdu je, chce být sám.  II.2 Malvolio předává Cesariovi prsten a vzkaz od Olivie.  II.3 Říhal se opíjí s Třasořitkou, tahá z něho peníze a dělá mu naděje na jeho neteř, přichází šašek, zpívá, pijí. Přichází Malvolio, vzkazuje od Olivie, že pokud bude strýček chlastat, nechce ho v domě, také vynadá Marii, že drží s nimi – chce na ni žalovat. Marie, rozhodnutá se mu pomstít, se rozhodne napsat mu milostný dopis od Olivie.  II.4 Viola (Cesario) je od prvního okamžiku do Orsina zamilovaná. Vévoda Orsino tahá z Cesaria do koho se zamiloval – vypadá trochu jako on. Nechají si zazpívat od šaška. Vévoda chce, aby Cesario znovu šel za Olivií. Cesario se mu snaží vysvětlit, že ho Olivie nemiluje – marně. Vévoda jí posílá šperk.  II.5 Říhal,Třasořitka, Fabiano a Marie čekají, až se Malvolio chytne na špek. Malvolio nejdřív v samomluvě sní o tom, že by získal urozenost, pak nachází dopis a nahlas ho čte. Dopis ho navádí k tomu, aby nosil žluté punčochy, podvazky křížem, neustále se na Olivii usmíval a Tobiáše Říhala urážel. Říhal s ostatními chválí Marii za její humor, oblíbili si ji.  III.1 Cesario (Viola) mluví s šaškem – bubínek není jeho oporou, nýbrž kostel – opíra se o něj jeho chata. \"Cesario: O nic se nestaráš. Šašek:... o vás se nestarám. Jestliže to znamená nestarat se o nic, měl byste se vlastně rozplynout.\" Cesario si nechává zavolat Olivii. Cesario mluví s Říhalem – Olivie ho očekává. Olivie vyznává Cesariovi svou lásku, ten ji lituje. Cesario: \"Naposledy jsem předplakával svého pána bědy.\" Olivie: \"Přijď zas!\"  III.2 Říhal a Fabiano přesvědčují Třasořitku, že to, že se Olivie nechala před ním vidět s Cesariem, ji jen usvědčuje z její lásky k Třasořitkovi. Říhal mu radí, aby vyzval Cesaria na souboj. Přichází Marie a zve na další švandu s Malvoliem.  III.3 Sebastiano a Antonio se domluví, že se večer sejdou, Sebastiano se jde podívat po městě. Antonio nemůže, protože za války byl proti vévodovi a nezaplatil pokutu po prohře – chytli by ho.  III.4 Marie říká Olivii, že Malvolio je nějaký divný, přichází Malvolio ve žlutých punčochách a směje se. Olive ho nechá odvést – má úžeh. Olivie odchází za Cesariem, který za ní přišel. Malvolio povýšeně mluví s Říhalem. Říhal s ním jedná jako s bláznem, Malvolio odejde. Marie je nabádá, aby šli za ním. Třasořitka přináší svou písemnou výzvu na souboj na kontrolu ostatním – je samá urážka. Po tom, co Třasořitka odchází, Říhal říká Fabianovi, že Cesariovi radši nažene strach slovně – po přečtení by totiž poznal, že Třasořitka je pitomec.  Cesario znovu škemrá na Olivii lásku pro vévodu, s tím, že vévoda se cítí tak špatně, jako ona z nešťastné lásky k němu.  Říhal nahání Cesariovi hrůzu, ten nechce bojovat. Mezitím Třasořitka už taky nechce bojovat, nabízí koně na usmířenou. Nakonec se Říhalovi s Fabianem podaří docílit toho, že Cesario s Třasořitkou tasí. Přichází Antonio – tasí a chce zachránit Sebastiana, za kterého zamění Sebastianovu sestru Violu v Cesariově převleku. Biřici ho zatknou, Antonio žádá zpět své peníze, které Sebastianovi zapůjčil na cestu městem – Cesario o ničem neví – Antonio ho považuje za zrádce, Říhal a Fabiano také, nabádají Třasořitku, aby ho přece jen zbil, že Cesario zdaleka není tak odvážný, jak se zdál. IV.1 Šašek poslaný pro Cesaria potkává Sebastiana a nevěří mu, že o ničem neví. Přichází Třasořitka a chce Sebastiana zmlátit, Říhal taky. Přichází Olivie, usmíří je, zve Sebastiana k sobě.  IV.2 Malvolio je zamčený ve tmě, Říhal, Marie a Fabian přemluví šaška – převlékne se za kněze. Malvolio chce prokázat, že se nezbláznil, šašek ho zkouší filosofickou otázkou (Pythagoras tvrdí, že duše naší prababičky snad přebývá v okřídlenci – Malvolio je zaskočen, nechápe a nesouhlasí). Šašek: nemohu uznat, že máš zdravý rozum, dokud se neobrátíš na víru Pythagorovu. Říhal chce, aby se legrace s Malvoliem už dokončila, Šašek jedná s Malvoliem jako šašek i kněz najednou, potom sám za sebe a Malvolio ho prosí, aby ho nechal napsat dopis a doručil jej Olivii.  IV.3 Sebastian je do Olivie zamilován. Olivie se omlouvá za spěch a žádá Sebastiana (tedy domnělého Cesaria), aby si ji vzal – Sebastian souhlasí.  IV.4 Na scéně je Šašek s Fabian – mluví o Mariině dopisu, přichází vévoda Orsino s družinou. Objeví se Antonio s biřici, Cesario žádá po vévodovy jeho záchranu – zachránil jej přece v boji, vysvětluje se, že Cesario nemůže být Antoniův známý – slouží u vévody už tři měsíce, nemohl být s ním. Přichází Olivie, nárokuje si Cesaria, ten popírá, že si ji vzal, vévoda už málem uvěří. Přichází Třasořitka a Říhal – zranění, tvrdí, že jim to udělal Cesario, ten to popírá. Přichází Sebastiano, má se k Olivii – vévoda vidí, že jsou dva, Sebastiano se setkává s Antoniem – zná ho. Sebastian mluví s Violou (Cesariem) a zdlouhavě přichází na to, že jsou ze stejného města a mají stejného otce, Cesario se přizná, že je žena, vévoda ji chce – tolikrát mu řekla, že nikdy by nemohla jako jeho mít ženu rád. Potřebují Violiny ženské šaty, ty má kapitán, ten uvězněn Malvoliem, Šašek vyndavá dopis od Malvolia – není blázen, první dopis psala Marie – Olivii je to již jasné, lituje Malvolia. Olivie nabízí dvojí svatbu u sebe, vévoda přijímá, odchází, vévoda chce, aby Cesario ještě chvíli hrál Cesaria, dokud nebude mít šaty. Šašek zpívá na konec píseň o svém osudu - životě: „pršelo a vítr fičel... teď abyste nám jen tleskali a každý zas brzy přišel.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete (někdy také Večer tříkrálový, aneb Cokoli chcete), nebo jen Večer tříkrálový (anglicky \"Twelfth Night, or What You Will\", zkráceně často jen \"Twelfth Night\") je veselohra Williama Shakespearea. V překladu Antonína Přidala název zní \"Večer tříkrálový aneb Co kdo chce\", v překladu Josefa Václava Sládka \"Večer tříkrálový neb Cokoli chcete\". V překladu Aloise Bejblíka z roku 1978 název zní \"Komedie masopustu čili ať si to každý přebere jak chce\". V překladu Martina Hilského: \"Večer tříkrálový, aneb, Cokoli chcete\". Předpokládá se, že hra byla napsána mezi roky 1599 – 1601. Známe ji z foliového svazku z roku 1623. Jedna z největších Shakespearových komedií, je plná lásky, převleků a zvláštní hudebnosti a přeludovosti. Postavy vytvářejí veselicový svět plný neustálých proměn i pomíjivosti času.", "tgt_summary": "《第十二夜》(英语:Twelfth Night, or What You Will),英国剧作家威廉·莎士比亚的浪漫喜剧,与莎士比亚许多其他剧作不同的是,它是唯一一个有另外一个名字的作者作品,又名《随心所欲》(英语:What you will)。故事的主角隐藏了自己的身份,而引出许多笑话。这出喜剧被认为是莎士比亚最优秀的喜剧之一。", "id": 972064}
{"src_title": "Lockheed F-117 Nighthawk", "tgt_title": "F-117夜鷹戰鬥攻擊機", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Původně na vývoji nezachytitelného letadla pracovalo několik firem General Dynamics, Northrop, McDonnell Douglas, Grumman a Boeing. V roce 1973 v Lockheed Corporation ve zvláštním oddělení Skunk Works začaly práce na letadle, které by bylo obtížné zachytit radarem. Prototyp Have Blue vzlétl v roce 1977. Během vývoje konstruktéři použili hranaté tvary z důvodů tehdejších omezení výpočetní techniky, letoun byl navržen a konstruován klasicky na výkrese a na počítači byla jen ověřována velikost RCS. V nových strojích byly použity jak zcela nově navržené komponenty, tak z důvodů úspory existující součástky z jiných letadel. V letounu byly z úsporných důvodů použity následující součásti z jiných strojů:  Kromě samotného designu celého letounu se na vlastnostech stealth podílí také protiradarový nátěr, který pohlcuje radarové vlny. Stroj neemituje ani příliš silné tepelné záření, neboť plyny z jeho motorových trysek jsou efektivně ochlazovány proudy nasávaného vzduchu a zvláštními křemíkovými destičkami.  Demonstrátor konceptu Have Blue vzlétl v roce 1977 a první prototyp FSD-1 (později přeznačený na YF-117A) 18. června 1981. Po následujících čtyřech prototypech byl 20. dubna 1982 zalétán první sériový stroj. Ten však byl kvůli špatnému zapojení ocasních ploch zničen již při prvním letu. Roku 1983 byly první stroje zařazeny do výzbroje amerického letectva. Původně mělo být letadlo označené F-19. Označení F-117A bylo pravděpodobně použito pouze kvůli svému zvláštnímu postavení a zmatení, které u zvědavců mohlo vyvolat. Původně mělo být postaveno 100 těchto strojů, ale jejich vysoká cena nakonec vyústila k výrobě pouze 57 ks a dvou náhradních kusů za dva stroje zničené při haváriích. Obě se staly při výcviku letců. K první došlo 11. června 1986, zahynul při ní pilot Ross Mulhare. Druhá nehoda se stala 10. října 1987 a zahynul při ní pilot Michael Stuart. Americké letectvo až do 10. listopadu 1988 popíralo jakoukoli existenci tohoto stroje. Teprve 21. dubna 1990 byl na základně Nellis představen veřejnosti.  K výcviku letců na tomto typu byli vybíráni pouze piloti s 1000 a více odlétanými hodinami. Pilotáž těchto strojů je totiž poměrně obtížná, zejména kvůli nestabilitě. Pro výcvik byly používány hlavně letecké trenažéry, stroje A-7D Corsair II a až v poslední fázi i samotné F-117. Existence dvoumístné verze totiž dodnes nebyla potvrzena.", "section_level": 1}, {"title": "Schopnosti stealth.", "content": "Letoun F-117 se od následujících letounů USAF využívajících technologii Stealth, např. B-2 a F-22, vizuálně odlišuje především ostrými lomenými tvary. Při zrodu letounu v 70. letech nebylo technicky možné vytvořit model letounu oblejších tvarů vzhledem k nedostatku výpočetního výkonu počítačů a s tím související omezení programů, jež měli tehdy projektanti k dispozici.  Přesto se tvar letounu, spolu s technologiemi snižujícími radarové, tepelné (infračervené) a zvukové vyzařování na minimální zjistitelnou úroveň, významným způsobem podílí na celkových schopnostech stealth tohoto letounu.  Mezi prvky těchto technologií patří: a některé další.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "První jednotkou vyzbrojenou těmito stroji byla 4450. taktická skupina, která byla později přejmenována na 37. taktické stíhací křídlo. Jednotka spadala pod působnost 554. operačného podpůrného křídla a oficiálně sídlila na letišti AFB Nellis v Nevadě, ale reálně se nacházela na letišti Tonopah, které bylo zvlášť vystavěno pro tuto jednotku, aby byly stroje chráněny před pozorováním špionážními satelity.  Poprvé byly stroje nasazeny během americké invaze do Panamy v roce 1989. Zde však šlo pouze o jeden nálet uskutečněný dvěma stroji. Později se stroje F-117 zúčastnily války v Zálivu, kde odlétaly 1 300 bojových misí často v silné protiletecké obraně nepřítele. Jejich prvním cílem bylo 17. ledna 1991 telekomunikační centrum v Bagdádu. Stroje byly nasazovány výhradně v noci a v boji letadla neutrpěla žádné ztráty. Velmi důležité byly nálety na odpalovací stanoviště raket Scud- B. Později byly stroje použity během války v Kosovu v roce 1999. 27. března 1999 se během této operace podařilo Srbské protivzdušné obraně letoun sestřelit. Letoun byl krátce zachycen radarem řízení střelby jugoslávské varianty protiletadlového systému S-125 Něva, podle velitele Zoltána Daniho pravděpodobně při otevírání dveří pumovnice (v této situaci se zvětšuje radarový profil letounu). Jedna ze dvou raket SA-3 vystřelených v těsném sledu explodovala v blízkosti cíle. K zásahu výrazně přispěla schopnost plk. Daniho uchránit svou jednotku před likvidací - své radary chránil před zaměřením častými přesuny a omezením radiolokační aktivity na krátké nepravidelné intervaly. Srbská rozvědka navíc dané noci předala informace naznačující pravděpodobnou činnost bombardérů v oblasti. Bombardéry byly nasazeny v operaci Spojenecká síla od 24. března do 10. června, ale k dalšímu sestřelu nedošlo. Jaké radarové zařízení bylo použito není zcela jisté. Podle některých zdrojů mohli Srbové použít české radiolokační zařízení Tamara. Podle zpráv velitele NATO Wesleyho Clarka však Srbové použili standardní radary, které však pracovaly na velmi dlouhé frekvenci a na určitou dobu mohly \"nezachytitelné\" stroje lokalizovat. Sestřelený pilot přežil a byl později zachráněn jednotkami NATO. O sestřelení letounu vznikla satirická píseň El kondor pada. F-117 byly později použity i při operaci Iraqi Freedom v roce 2003 v Iráku.", "section_level": 1}, {"title": "Vyřazení.", "content": "V roce 2006 bylo rozhodnuto o postupném vyřazování tohoto letadla z výzbroje v následujících letech. Ke konci tohoto roku byly rozpuštěny letky určené k výcviku a k určení operačního nasazení F-117. 12. března 2007 bylo přelétnuto prvních 6 kusů na základnu Tonopah ve státě Nevada k dlouhodobému uskladnění. Letouny F-117 neprošly klasickým procesem likvidace z důvodu utajení některých konstrukčních částí a použitých technologií. Proces ukončení provozu F-117 byl dokončen podle plánu v říjnu roku 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace (F-117 Nighthawk).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Dvě vnitřní pumovnice s jedním úchytným bodem (celkem tedy 2 zbraně). F-117 může nést tyto zbraně:", "section_level": 2}], "src_summary": "Lockheed F-117 Nighthawk je americký jednomístný, dvoumotorový útočný letoun. Jde o první letoun, který je zkonstruován s využitím technologie stealth. Byl vytvořen pouze pro americké letectvo na základě poznatků a zkušeností z projektu Have Blue. Bylo vyrobeno celkem 64 strojů F-117, z toho 5 bylo prototypů a 59 sériových.", "tgt_summary": "F-117“夜鹰”(英语:F-117 Nighthawk)是美国空军的一种隐身战斗攻击机,也是世界上第一款完全以隐形技术设计的飞机。F-117由洛克希德公司设计生产,它的原型技术直接来源于拥蓝(Have Blue)计划。", "id": 1082590}
{"src_title": "Dijkstrův algoritmus", "tgt_title": "戴克斯特拉算法", "src_document": [{"title": "Popis algoritmu.", "content": "Mějme graf formula_1, v němž hledáme nejkratší cestu. Řekněme, že formula_2 je množina všech vrcholů grafu formula_1 a množina formula_4 obsahuje všechny hrany grafu formula_1. Algoritmus pracuje tak, že si pro každý vrchol formula_6 z formula_2 pamatuje délku nejkratší cesty, kterou se k němu dá dostat. Označme tuto hodnotu jako formula_8. Na začátku mají všechny vrcholy formula_6 hodnotu formula_10, kromě počátečního vrcholu formula_11, který má formula_12. Nekonečno symbolizuje, že neznáme cestu k vrcholu.  Dále si algoritmus udržuje množiny formula_13 a formula_14, kde formula_13 obsahuje už navštívené vrcholy a formula_14 dosud nenavštívené. Algoritmus pracuje v cyklu tak dlouho, dokud formula_14 není prázdná. V každém průchodu cyklu se přidá jeden vrchol formula_18 z formula_14 do formula_13, a to takový, který má nejmenší hodnotu formula_8 ze všech vrcholů formula_6 z formula_14.  Pro každý vrchol formula_24, do kterého vede hrana (označme její délku jako formula_25) z formula_18, se provede následující operace: pokud formula_27, pak do formula_28 přiřaď hodnotu formula_29, jinak neprováděj nic.  Když algoritmus skončí, pro každý vrchol formula_6 z formula_2 je délka jeho nejkratší cesty od počátečního vrcholu formula_11 uložena v formula_8.", "section_level": 1}, {"title": "Pseudokód – Pascal.", "content": "1 function Dijkstra(\"E\", \"V\", \"s\"):  V případě, že nás zajímá pouze nejkratší cesta mezi zdrojovým a cílovým vrcholem, můžeme ukončit hledání na řádce 9 if u = target. Cestu ze zdroje do cíle pak zjistíme cyklem:  Obecnější problém je nalezení nejkratších cest mezi zdrojovým vrcholem a všemi ostatními (případně nějakou jejich podmnožinou). V tomto případě je nutné v poli p[] ukládat všechny vrcholy splňující \"relaxační\" podmínku.", "section_level": 1}, {"title": "Efektivita algoritmu.", "content": "Nejjednodušší implementace Dijkstrova algoritmu používá pro uložení prioritní fronty pole a operace Extract-Min(formula_34) je lineární prohledávání všech vrcholů v formula_34. V tomto případě je asymptotická časová složitost formula_36, kde formula_37 je počet vrcholů a formula_38 počet hran.  Pro řídké grafy (grafy s počtem hran mnohem menším než formula_39) může být Dijkstrův algoritmus implementován mnohem efektivněji tím, že se graf ukládá pomocí seznamu sousedů a funkce Extract-Min se implementuje pomocí binární nebo Fibonacciho haldy. Poté algoritmus běží v čase formula_40, Fibonacciho halda čas zlepší na formula_41.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dijkstrův algoritmus je algoritmus sloužící k nalezení nejkratší cesty v grafu. Je konečný (pro jakýkoliv konečný vstup algoritmus skončí), protože v každém průchodu cyklu se do množiny navštívených uzlů přidá právě jeden uzel, průchodů cyklem je tedy nejvýše tolik, kolik má graf vrcholů. Funguje nad hranově kladně ohodnoceným grafem (neohodnocený graf lze však na ohodnocený snadno převést). Pro grafy s hranami se záporným ohodnocením se obvykle používá pomalejší Bellmanův–Fordův algoritmus.", "tgt_summary": "戴克斯特拉算法(英语:Dijkstra's algorithm),又译迪杰斯特拉算法,亦可不音译而称为Dijkstra算法,是由荷兰计算机科学家艾兹赫尔·戴克斯特拉在1956年发现的算法,并于3年后在期刊上发表。戴克斯特拉算法使用类似广度优先搜索的方法解决赋权图的单源最短路径问题。", "id": 1480412}
{"src_title": "Arcibiskupský zámek Kroměříž", "tgt_title": "克罗梅日什总主教宫", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Arcibiskupský zámek v Kroměříži patří mezi přední kulturně historické památky na Moravě, byl majetkem olomouckých biskupů a arcibiskupů, kterým sloužil jako reprezentační sídlo. Roku 1110 koupil trhovou osadu Kroměříž olomoucký biskup Jan II. (1104 – 1126), od té doby byla majetkem biskupství (arcibiskupství) olomouckého, v polovině 13. století biskup Bruno ze Schauenburgu (1245 - 1281) povýšil Kroměříž na město (1261) a na místě dnešního zámku nechal postavit gotický hrad, zavedl manský správní systém a do Kroměříže situoval veškerou administrativní správu biskupství. Hrad byl za episkopátu Stanislava I. Thurza (1496 – 1554) přestavěn na renesanční zámek.  Pohromou pro město i zámek se stala Třicetiletá válka, roku 1643 byla Kroměříž dobyta a zničena švédskými vojsky generála Lennarta Torstensona. S obnovou Kroměříže a zámku započal biskup Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu (1665 – 1694), na základě projektů císařských dvorních architektů F. Luccheseho a G. P. Tencally byl zámek vystavěn zhruba do dnešní podoby. Roku 1752 vypukl ve městě požár, který zničil desítky domů a značně poškodil 2. poschodí a interiéry zámku. Stavební obnova trvala dvacet let a byla dokončena za biskupa Hamiltona. V letech 1848-1849 se Arcibiskupský zámek stal dějištěm zasedání Ústavodárného říšského sněmu rakouských národů. Ze stavebních úprav 20. století byla nejvýznamnější rekonstrukce zámecké věže (věž zapálila ustupující německá vojska v posledních dnech druhé světové války).  Zámek je dnes nejen unikátním historickým objektem, ale také živým badatelským centrem ukrývajícím bohaté sbírky obrazů, knih či hudby, které mají kořeny v osvícené činnosti sběratelů několika století.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Barokní zámek je příkladem mimořádné architektury. K zámku přiléhá romantická Podzámecká zahrada, nedaleko se nachází barokní geometricky koncipovaná Květná zahrada, vybudovaná olomouckým biskupem Karlem II. z Lichtenštejna-Kastelkornu.  Jednotlivé části zámku byly v minulosti hierarchizovány – přízemí bylo věnováno hospodářským a provozním prostorám, v druhém podlaží byly soustředěny reprezentativní prostory, třetí podlaží kladlo důraz na biskupovu světskou a úřední moc. Obě patra, věž a sala terrena jsou přístupné veřejnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Věž.", "content": "Dominantu zámku i celé Kroměříže představuje 84 metrů vysoká věž, jejíž součástí je čtyřboká hranolová obranná věž – pozůstatek biskupského hradu. Roku 1643 a 1752 padla věž za oběť požáru, v roce 1768 byla definitivně opravena a nově pokryta mědí. Na konci druhé světové války věž zapálili němečtí vojáci, avšak obětavostí Kroměřížanů byl požár uhašen a věž byla v letech 1947–1948 zrekonstruována do dnešní podoby.", "section_level": 2}, {"title": "Interiéry.", "content": "Seznam vnitřních prostor zámku:", "section_level": 1}, {"title": "Sněmovní sál.", "content": "Sněmovní sál kroměřížského zámku je jeden z nejkrásnějších rokokových interiérů ve střední Evropě. Zajímavostí sálu je nástropní malba, která je ve skutečnosti provedena na plátně. Sál byl místem konání Ústavodárného říšského sněmu (Kroměřížský sněm) rakouských národů z roku 1848. Tento sněm začal původně 22. července 1848 ve Vídni, ale 7. října 1848 byl kvůli eskalaci událostí revoluce v Rakouském císařství přerušen a přesunut do Kroměříže.  Sněmovní sál neboli Velká jídelna je jedním z nejkrásnějších a největších sálů na zámku. Impozantní sál značných rozměrů (d30xš14xv16 m), vyzdobený nástropními olejomalbami a 22 lustry. Tři velké nástropní obrazy jsou dílem Franze Adolpha z Freenthalu, prostřední z nich je apoteózou biskupa Hamiltona. Původně sloužil jako hlavní slavnostní sál a jídelna, avšak v letech 1848 - 49 proslul jako dějiště konání Ústavodárného říšského sněmu (Kroměřížský sněm) – proto bylo v sále po dobu sněmu zbudováno dřevěné stupňovité podium pro jednání poslanců. V roce 1900 byl sál elektrifikován podle návrhu Františka Křižíka.  Jeho interiér patří k nejkrásnějším rokokovým interiérům ve střední Evropě a často je využíván při filmovém natáčení.", "section_level": 2}, {"title": "Malá jídelna.", "content": "Sloužila k slavnostním jídlům v menší společnosti. Stoly, komody i sedací nábytek, jimiž je vybavena, vznikly v druhé polovině 18. století. Stěny pokrývá paneláž 111 obrazů se zvířecímí, biblickými i mytologickými náměty.", "section_level": 2}, {"title": "Trůnní sál.", "content": "V tomto sále s ornamentální štukovou výzdobou stropů a obrazovou paneláží na stěnách přijímali olomoučtí arcibiskupové vzácnější a významnější návštěvy. Do 60. let 20. století zde byl umístěn originál obrazu \"Apollo a Marsyas\" italského renesančního malíře Tiziana, jedno z nejcennějších děl na území České republiky, v současné době vystavené v zámecké obrazárně.", "section_level": 2}, {"title": "Poradní sál.", "content": "Název připomíná události roku 1848, kdy na zámku zasedal Ústavodárný říšský sněm. Během zasedání sněmu se v tomto pokoji scházel klub slovanských poslanců k poradám. Sál s nábytkem v novobarokním stylu je zároveň portrétní galerií nejvýznamnějších olomouckých biskupů a arcibiskupů.", "section_level": 2}, {"title": "Carský pokoj.", "content": "Sál byl zařízen jako památka na setkání Cara Alexandra III. a rakouského císaře Františka Josefa I. v roce 1885.", "section_level": 2}, {"title": "Manský sál.", "content": "Sloužil k reprezentaci světské moci olomouckých biskupů a byl místem pro konání manských sněmů a soudů, což připomínají tři manské truhlice v interiéru. Výzdoba sálu patří k z uměleckého hlediska nejhodnotnějším. Stěny jsou obloženy umělým mramorem se zlacenými rokokovými řezbami. Fresková výzdoba z roku 1759 je dílem Franze Antona Maulbertscha, figurální a ornamentální štukovou výzdobu provedl sochař František Ondřej Hirnle.", "section_level": 2}, {"title": "Stará knihovna.", "content": "Současný vzhled knihovny pochází z druhé poloviny 18. století. Autorem výmalby velkého sálu, oslavující zakladatele knihovny biskupa Lichtensteina a jejího obnovitele biskupa Egkha, je brněnský malíř Josef Stern. Mobiliář doplňují čtyři velké glóby s hvězdnou a zemskou mapou ze 17. století.", "section_level": 2}, {"title": "Kaple sv. Šebestiána.", "content": "Soukromá kaple ve druhém patře zámku byla vysvěcena v r. 1766. Sochy, štuky a oltáře zhotovil kroměřížský sochař František Ondřej Hirnle, autorem malířské výzdoby je Josef Stern. Oltářní obraz sv. Šebestiána pochází zřejmě z Vídně.", "section_level": 2}, {"title": "Sala terrena.", "content": "Nachází se v přízemí zahradního křídla zámku, zajišťovala přechod ze zámku do Podzámecké zahrady a sloužila k pořádání hudebních a divadelních produkcí. Zatímco vyšší patra zámku prošla různými stavebními úpravami, sala terrena si uchovala původní podobu z konce 17. století. Skládá se ze tří velkých sálů upravených podle projektů Giovanniho Pietra Tencally se sochařskou a štukovou výzdobou Jeana Baptista Dusarta, freskami na stropech od významného italského malíře Paola Antonia Paganiho, a dvěma umělými jeskyněmi po stranách (tzv. grotty). Nechybí umělé krápníky, ornamenty z mušlí a lastur a fontánka uprostřed.", "section_level": 2}, {"title": "Sbírky.", "content": "Seznam významných zámeckých sbírek:", "section_level": 1}, {"title": "Obrazárna.", "content": "Obrazárna zámku Kroměříž je po Národní galerii druhou nejvýznamnější sbírkou obrazů v České republice. Část obrazů je vystavena v historických sálech zámku a zbytek tvoří samostatný prohlídkový okruh zámku. Jádro jedinečné obrazové sbírky tvoří kolekce obrazů zakoupená biskupem Karlem Liechtensteinem Kastelkornem v 2. polovině 17. století. Na konci 90. let byla provedena rozsáhlá reinstalace arcibiskupské obrazárny v duchu nejnovějších zásad a trendů galerijní praxe. Nově instalovanou obrazárnu doprovodil dosud nejucelenější katalog z roku 1998. Celkový počet obrazů na zámku je 538.", "section_level": 2}, {"title": "Mezi nejvýznamnější díla patří.", "content": "Tizian Vecellio – \"Apollon a Marsyas\", gotický cyklus Mistra kroměřížského mariánského oltáře, Lucas Cranach st. – \"Stětí sv. Kateřiny\" a Stětí sv. Jana Křtitele, Paolo Veronese – \"Jedenáct apoštolů\", Jan I Brueghel – \"Selská rvačka\", Annibale Carracci – Latona proměňuje sedláky v žáby, Luca Giordano – \"Tři Marie u Kristova hrobu\", Anthonis van Dyck – \"Portrét anglického krále Karla I. a jeho manželky Henrietty Marie\" a \"Portrét muže s rukavicemi\" ad.  V roce 2011 byl z podnětu prof. Ivo Hlobila na půdě zámku znovuobjeven velkoformátový obraz Zavraždění svatého Václava vídeňského malíře Antona Pettera namalovaný v roce 1844, který zachycuje moment zavraždění knížete Václava jeho bratrem Boleslavem. Se svými rozměry 8,5 na 5,1 metru se řadí k největším obrazům v České republice. Obraz byl po restaurování dlouhodobě zapůjčen do Opavy, kde je vystaven v gotickém kostele sv. Václava.  Součástí zámecké obrazárny je kabinet kresby a grafiky, který byl zřízen v r. 2016. Jsou zde vystaveny faksimilie nejcennějších starých kreseb ze 16. století.", "section_level": 3}, {"title": "Hudební archiv.", "content": "Hudební archiv Kroměřížského zámku je rozsáhlá a svým významem ojedinělá sbírka hudebnin. Obsahuje díla P. J. Vejvanovského, A. M. z Otradovic, H. I. F. Bibera, J. H. Schmelzera, A. Pogliettiho, J. Haydna, W. A. Mozarta, Ludwiga van Beethovena a dalších. V roce 2018 byl ve 2. patře zámku otevřen Kabinet hudby, představující výběr dokumentů a hudebnin.", "section_level": 2}, {"title": "Zámecká knihovna.", "content": "Zámecká knihovna patří k významným světovým historickým knižním fondům. V knihovně je i uložena jedna z nejstarších liturgických knih dochovaných v českých zemích. Nejstarší památkou je Kroměřížský sakramentář (\"Sacramentarium Cremsiriense\") – Kodex Sacramentale z 2. pol. 9. století, Francouzsko-burgundská bible z 13. století, Kutnohorská bible Martina z Tišnova z konce 15. století, korány ze 16. století atd. Unikátní sbírka, založená biskupem Karlem z Lichtensteinu-Kastelkornu čítá téměř 90 000 svazků, více než 400 rukopisů a téměř 200 prvotisků.", "section_level": 2}, {"title": "Sbírka mincí a medailí.", "content": "Sbírka je nejvýznamnější numismatickým souborem na našem území a zároveň přední sbírka církevních ražeb na světě (svým rozsahem, výběrem a uměleckou hodnotou). Byla postupně budována od 2. poloviny 17. století, počínajíc biskupem Karlem II. z Liechtenštejna - Kastelkornu, který odkázal svou kolekci biskupství. V darech dále pokračovali i další biskupové a arcibiskupové. V polovině 19. století olomoucký arcibiskup Bedřich z Fürstenberka vyčlenil dostatečné finanční prostředky na nákup vybraných mincí a medailí a také stanovil jasnou akviziční politiku, čímž zásadně povýšil její význam a hodnotu. Sbírka je považována za jednu z největších svého druhu v celé Evropě. Její celkový stav čítá 10 167 mincí a medailí. Po radikální rekonstrukci biskupské mincovny umístěné na sladovnickém předměstí za Mlýnskou branou využívá správa Arcibiskupského zámku pro stálou expozici mincovnictví olomouckých arcibiskupů přízemí této budovy. Část sbírky zaměřená na ražby porýnských arcibiskupů a kurfiřtů je vystavena v prostorách trezorové knihovny v zámku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Arcibiskupský zámek postavený ve slohu raného baroka a k němu přiléhající Podzámecká zahrada a Květná zahrada jsou nejvýznamnějšími památkami Kroměříže a patří ke klenotům Moravy. V roce 1995 byl celý komplex zařazen mezi národní kulturní památky. V roce 1998 byl slavnostně zapsán na Listinu světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Na zámku sídlí Národní památkový ústav, územní správa památkových objektů v Kroměříži. Zámek i sbírky jsou v majetku Arcibiskupství olomouckého, odborným správcem sbírek je Arcidiecézní muzeum Olomouc.", "tgt_summary": "克罗梅日什总主教宫(, 或\"Arcibiskupský zámek\")位于捷克共和国克罗梅日什, 曾经是奥洛穆茨主教和总主教(自1777年起)的主要驻地。", "id": 420360}
{"src_title": "Marek Heinz", "tgt_title": "马雷克·海因茨", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Marka Heinze přivedla k fotbalu jeho maminka, začínal s ním v Holici (1. HFK Olomouc). Poté působil v letech 1991–2000 v Sigmě Olomouc (v ročníku 1996/97 odehrál několik zápasů za AFK Lázně Bohdaneč). Po úspěšném vystoupení české reprezentace U21 na Mistrovství Evropy hráčů do 21 let 2000 na Slovensku přestoupil ze Sigmy Olomouc do německého klubu Hamburger SV.  Na profesionální úrovni působil v různých klubech v různých zemích, např. v Baníku Ostrava, Zbrojovce Brno, Hamburger SV, Galatasarayi Istanbul, FC Nantes, AS Saint-Étienne, Kapfenberger SV, Ferencvárosi a dalších.  V sezóně 2003/04 byl společně s Miroslavem Matušovičem klíčovým hráčem Baníku Ostrava při zisku ligového titulu.  V roce 2011 se vrátil do Sigmy Olomouc, kde podepsal smlouvu do 30. června 2013. Zde však postupně ztrácel místo v sestavě, trenér Roman Pivarník preferoval jiné hráče.", "section_level": 1}, {"title": "1. SC Znojmo.", "content": "Před jarní částí sezony 2012/13 odešel na půl roční hostování do Znojma. Ve svém prvním utkání začátkem března vstřelil hattrick proti Karviné, zařídil tak vítězství svého celku 3:0. První gól vstřelil v 10. minutě z cca 20 metrů přesně k pravé tyči, druhý gól padl v 17. minutě, Heinz obloučkem přeloboval vybíhajícího brankáře. Třetí zásah si připsal ve 49. minutě, když prostřelil brankáře mezi nohama. 23. března se podílel jedním gólem na výhře 2:0 nad Bohemians Praha 1905, Znojmo se s 37 body posunulo do čela druhé ligy právě před svého pražského soupeře. Znojmu pomohl k účasti v Gambrinus lize, na konci ročníku tým skončil na prvním místě Fotbalové národní ligy 2012/13. Před sezonou 2013/14 do mužstva přestoupil. 17. srpna 2013 vstřelil dva góly v utkání s domácím Jabloncem, zápas skončil divokou remízou 5:5. 24. září 2013 po prohře 0:2 se Zbrojovkou Brno jej trenér Leoš Kalvoda hodlal posadit mezi náhradníky. Hráč se ale dohodl s klubem na předčasném ukončení smlouvy.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr kariéry – nižší fotbalové ligy.", "content": "Poté se v říjnu roku 2013 domluvil na angažmá v 1. HFK Olomouc.  V létě 2014 odešel z HFK do Rakouska do týmu SC Melk z nižší soutěže 2. Landesliga West. Působil zde rok.  V létě 2015 se vrátil do 1. HFK Olomouc, kde působil do léta 2016. Poté začal nastupovat za Tatran Všechovice (okres Přerov) v B-skupině olomoucké 1.A třídy. S Tatranem slavil v červnu roku 2017 titul.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládežnické výběry.", "content": "Marek Heinz prošel několika mládežnickými reprezentacemi České republiky, hrál za národní tým do 20 let (4 zápasy, 1 výhra, 1 remíza, 2 prohry, 0 vstřelených gólů) a do 21 let (20 zápasů, 12 výher, 4 remízy, 4 prohry, 6 vstřelených gólů). Zúčastnil se Mistrovství Evropy hráčů do 21 let 2000 na Slovensku, kde česká jedenadvacítka podlehla ve finále Itálii 1:2.  Nastoupil i v českém olympijském výběru do 23 let na Letních olympijských hrách v Sydney v roce 2000. 13. září 2000 odehrál plný počet minut v utkání se Spojenými státy americkými, v 82. minutě dostal žlutou kartu, zápas skončil remízou 2:2. 16. září 2000 v Brisbane podlehl český tým Kuvajtu 2:3, Marek Heinz nastoupil opět v základu a i tentokrát dostal žlutou kartu v závěru zápasu, v 85. minutě. Ve 2. minutě se prezentoval fotbalověji, když vstřelil úvodní gól utkání. V posledním zápase českého týmu v základní skupině s Kamerunem se Heinz neobjevil, český národní tým remizoval 1:1 a se 2 body obsadil poslední příčku v tabulce skupiny C.", "section_level": 2}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "Heinz debutoval v A-mužstvu ČR 16. srpna 2000 na Bazalech v Ostravě v přátelském utkání proti Slovinsku, když nastoupil v základní sestavě a hrál až do 53. minuty, kdy byl vystřídán. Utkání skončilo prohrou českého týmu 0:1.  Účast Marka Heinze na vrcholových turnajích:  Celkem odehrál za A-mužstvo České republiky 30 zápasů s bilancí 17 výher, 5 remíz a 8 proher, vstřelil 5 gólů.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2004.", "content": "Na evropském šampionátu 2004 v Portugalsku byl český tým nalosován do relativně těžké skupiny s Německem, Nizozemskem a Lotyšskem. V prvním utkání 15. června 2004 proti Lotyšsku prohrávalo české mužstvo po gólu Mārise Verpakovskise 0:1, když se v 73. minutě u postranní čáry uvolnil Karel Poborský, přelstil dva lotyšské hráče a nasměroval do pokutového území centr, který lotyšský brankář Aleksandrs Koļinko vyboxoval pouze k Milanu Barošovi, jenž ho po zpracování napálil do sítě. Marek Heinz se dostal na hřiště v 56. minutě, když vystřídal Zdeňka Grygeru. V 85. minutě pak gólem zajistil pro české barvy vítězství 2:1.  Druhý zápas nastoupila česká reprezentace 19. června 2004 na stadionu v Aveiru proti Nizozemsku. V památném utkání prohrávala v 19. minutě 0:2, ale dokázala otočit na 3:2 a jako jediná si zajistit postup do čtvrtfinále již ve druhém kole (napomohly tomu remízové zápasy ostatních soupeřů ve skupině), navíc z prvního místa. Heinz nastoupil do utkání v 62. minutě za střídajícího Tomáše Galáska.  V posledním vystoupení českého celku v základní skupině si trenér Karel Brückner mohl dovolit 9 změn v sestavě, Marek Heinz nastoupil v základní sestavě a v 30. minutě se prezentoval precizně provedeným trestným kopem, jenž skončil v růžku brány německého brankáře Olivera Kahna. Tímto gólem srovnal český tým skóre na 1:1, poté ještě přidal jeden gól střídající Milan Baroš a český celek porazil Německo 2:1, vyhrál tak základní skupinu s plným počtem bodů (9).  Ve čtvrtfinále 27. června 2004 narazilo národní mužstvo na Dánsko, celek vyznávající rovněž ofenzivní hru. Heinz šel na hřiště v 71. minutě za dvojgólového střelce Baroše. České mužstvo zvítězilo nad skandinávským soupeřem přesvědčivě 3:0.  V semifinále se favorizovaný český tým utkal s překvapením turnaje a pozdějším vítězem Řeckem a podlehl mu 0:1 po prodloužení, rozhodl stříbrný gól Traianose Dellase. Marek Heinz v tomto zápase nenastoupil. Své vystoupení na turnaji podtrhl 2 vstřelenými brankami.", "section_level": 3}, {"title": "Mistrovství světa 2006.", "content": "Na MS 2006 v Německu se střetla česká reprezentace v základní skupině E postupně s USA, Ghanou a Itálií. Do prvních dvou zápasů (12. června 2006 proti USA, výhra ČR 3:0 a 17. června 2006 prohra 0:2 s Ghanou) Heinz nezasáhl.  Objevil se na hřišti až v závěrečném zápase základní skupiny 22. června proti Itálii a byl svědkem prohry 0:2, která znamenala obsazení nepostupového třetího místa se 3 body za Itálií a Ghanou. Marek Heinz střídal na hřišti v 78. minutě za stavu 0:1 pro soupeře Radoslava Kováče.", "section_level": 3}, {"title": "Reprezentační góly a zápasy.", "content": "Góly Marka Heinze v české reprezentaci do 23 let (Olympijské hry) Góly Marka Heinze za A-mužstvo České republiky", "section_level": 2}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "V sezóně 2015/16 působil jako hrající asistent trenéra Oldřicha Machaly v týmu 1. HFK Olomouc.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marek Heinz (* 4. srpna 1977, Olomouc, Československo) je bývalý český fotbalový útočník a reprezentant. Technický typ fotbalisty, jeho hra je založena na kličkách a finesách. Jeho vzory byli italští fotbalisté Gianluca Vialli a Roberto Baggio. S FC Baník Ostrava získal v sezóně 2003/04 český ligový titul, zároveň se stal s 19 vstřelenými góly nejlepším kanonýrem české nejvyšší ligy. S Galatasaray SK získal v ročníku 2005/06 turecký titul. Se Sigmou Olomouc vyhrál v sezóně 2011/12 český fotbalový pohár. Je také členem týmu Real TOP Praha, v jehož dresu se zúčastňuje charitativních zápasů a akcí.", "tgt_summary": "马雷克·海因茨(Marek Heinz,1977年-8月4日),捷克足球运动员,担任前锋,现效力法国足球队南特。马雷克·海因茨是捷克国家足球队的成员,曾参加2004年欧洲国家杯和2006年世界杯。", "id": 2301080}
{"src_title": "Lov", "tgt_title": "狩獵", "src_document": [{"title": "Lov a člověk.", "content": "V lidské praxi je lov (v myslivosti také hon či honba) činností, při které je pronásledováno zvíře za účelem:  U sportovních nebo rekreačních lovů se může objevovat fenomén sabotáže lovů, kdy jednotliví „sabotéři“ zvířata záměrně plaší a ženou od lovců.  V moderní době bývá lov pro trofeje často zakazován. Ovšem úplný zákaz trojfejního lovení zvířat snižuje biodiverzitu.", "section_level": 1}, {"title": "Lov a zákony.", "content": "V současnosti tento termín označuje legální lov zvěře, který je v souladu se zákony, v opačném případě jde o pytláctví. Lovená zvířata se označují podle výčtu v Zákoně o myslivosti jako zvěř.", "section_level": 1}, {"title": "Historie lidského lovu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lov v pravěku.", "content": "Počátky lovu lze hledat v dobách paleolitu, kdy ještě znamenal pro člověka hlavní druh obživy. Vedle lovu zvěře se paralelně rozvíjel lov ryb - rybolov a lov drobných ptáků - čižba. Pochopitelně pro pravěké lovce byla atraktivní hlavně velká zvířata jako mamuti, zubr, los, pratur, sob, jelen, pižmoň apod. V neolitu přestává být lov hlavním zdrojem potravy díky rozvoji pěstování zemědělských plodin a počátkům rolnictví. Z odchytu zvířat se postupně vyvíjí pastevectví. V této době je domestikován kůň a pes. Jako lovecké zbraně se používaly zpočátku patrně hlavně kyje, pěstní klíny, oštěpy a vrhací hole. Později vývoj dospěl k dokonalejším zbraním jako luk se šípy, harpuna, prak, bumerang, nůž, sekera nebo vrhač oštěpů. Zbraně byly opatřovány různě opracovanými hroty z pazourků kostí nebo parohů. Časté bylo využití různě konstruovaných pastí (vrše, smyčky, oka, sítě, stupky, tlučky...). V dnešních primitivních loveckých kulturách je běžné i použití otrávených šípových hrotů, foukaček s otrávenými šipkami, omamných (jedovatých) návnad nebo lepu. Analogicky lze předpokládat jejich použití i na konci paleolitu a zejména v mezolitu a neolitu.", "section_level": 2}, {"title": "Lov v mysliveckém pojetí a tradici.", "content": "Lov probíhá na území, které je označováno jako honitba. Předmětem mysliveckého hospodaření - plánování, chovu spjatého s péčí o zvěř a konečně lovu - jsou druhy ptáků a savců vymezené zákonnými předpisy označované jako zvěř. Po celou historii myslivosti se paralelně vyvíjela také čižba, která se ovšem zaměřovala na lov drobných ptáků (většinou neřazených mezi zvěř). Česká myslivost užívá velké množství krásných slangových výrazů tzv. \"mysliveckou mluvu\". Mnohé myslivecké zvyky a obyčeje jsou vyjádřením úcty k ulovené zvěři. Lov v moderním pojetí slouží převážně k redukci stavů zvěře (zbavené v našich podmínkách do značné míry přirozených nepřátel). Společné lovy, zejména drobné zvěře, jsou také společenskou záležitostí. Aktivní lov při němž dochází k vyhánění nebo štvaní zvěře bývá označován také jako hon (dříve se používalo slovo honba či, zejména při použití koní a psů, také štvanice). V rámci myslivosti se lov zvěře dělí podle počtu lovců na lov osamělý nebo lov společný nebo podle cíle (lov odchytem, lov odstřelem). Zvláštními druhy lovu jsou sokolnictví, norování a fretkování využívající spolupráci lovce a speciálně vycvičeného zvířete (psa, fretky, dravého ptáka.) Mezi osamělé způsoby lovu spárkaté zvěře odstřelem patří čekaná, šoulačka a vábení. Společný lov spárkaté zvěře odstřelem lze rozdělit na nátlačku, naháňku a nadháňku s množstvím variací dle terénu, počtu lovců a druhu lovené zvěře. Drobná zvěř se loví nejčastěji ploužením, kruhovou lečí a naháňkou. Většinou se loví postupně na v různých částech honitby označovaných jako leče.", "section_level": 1}, {"title": "Lov jako potravová strategie jiných zvířat.", "content": "Jako lov se též dá nazvat způsob získávání potravy (potravová strategie) jiných živočichů než člověka, typicky šelem a dravců, ale i jiných taxonomických tříd (ryby, hmyz a další).  Jejich metody k úspěšnému lovu jsou různé; zahrnují mimo jiné:  Vztah mezi lovícím a loveným živočichem je většinou ve velmi citlivé negativní zpětné vazbě, kdy nadměrná převaha jedné z těchto dvou stran vyvolá nepříznivé podmínky pro pokračování v tomto trendu a stabilizaci stavů „dravce a kořisti“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lov v biologii a etologii je chování predátora. Lovem živočich usmrcením jiného živočicha získává potravu k zachování vlastního života. (Přežití jednoho živého organismu je závislé na usmrcení jiného živého organismu.) Lovený živočich je označován jako kořist.", "tgt_summary": "狩猎,又称捕猎、打猎,是指人类捕杀动物,以作食物、娱乐或取得其身上有用部分的用途。虽然是古人及不少民族的主要经济活动,但在现代许多社会的狩猎活动已受法律限制,甚至某些地方全面禁制。而尚存狩猎合法的地方,也要在许多审查、道德约束与环境保护规范的要求为前提进行。", "id": 2990123}
{"src_title": "Byblis", "tgt_title": "腺毛草屬", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Byblisy jsou krátkověké nebo vytrvalé byliny a polokeře se střídavými čárkovitými listy bez palistů. Listy se rozvíjejí ve spirále podobně jako listy rosnolistu lusitánského. Rostliny jsou pokryty žlaznatými chlupy zakončenými kapičkou lepu, na rozdíl od podobných rosnatek jsou však zcela nepohyblivé. Květy jsou jednotlivé, úžlabní, pětičetné, zbarvené růžovofialově až bělavé. Kališní i korunní lístky jsou krátce bazálně srostlé. Korunní lístky jsou na vrcholu celokrajné nebo třásnité. Květy jsou téměř pravidelné s výjimkou čnělky a tyčinek, které jsou prohnuté. Tyčinek je 5, jsou volné, přirostlé na bázi koruny nebo volné. Semeník je svrchní, srostlý ze 2 plodolistů, dvoupouzdrý, s jednou čnělkou nesoucí hlavatou bliznu. Placentace je axilární. Vajíček je 10 až mnoho v každém z pouzder. Plodem je lokulicidní tobolka.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce a hmyzožravost.", "content": "Listy byblisů jsou podobně jako např. u rosnatek či rosnolistu opatřené drobnými žlázkami vylučujícími lepkavou tekutinu, na něž se zachycuje různý drobný hmyz, který je následně tráven prostřednictvím enzymů. Žlázky jsou stopkaté (žláznaté trichomy) i přisedlé a nacházejí se nejen na listech, ale i na stonku, květních stopkách a dokonce i na kališních lístcích. Trávení kořisti je poměrně rychlé a trvá asi 4 až 6 hodin.  V roce 2008 byla zjištěna pozoruhodná věc, a sice že byblis v průběhu kvetení pohybuje listy. Tento pohyb zajišťuje ztlustlá tkáň na bázi řapíku, nazývaná pulvinus. Když se otevírá nový květ, list pod ním se velmi pomalu skloní aby neohrozil přilétající opylovače. Po odkvětu se naopak sklání dlouhá stopka nesoucí květ, aby se vypadávající semena nepřilepila na lepkavé listy.  Květy byblisů jsou opylovány zejména včelami.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod zahrnuje celkem 7 druhů. Je rozšířen v severní a západní Austrálii a je udáván i z Papuy Nové Guiney. Byblisy rostou na různých stanovištích, obecně na sezónně vlhkých stanovištích a na březích a v korytech vodních toků, pobřežních mokřinách a podobně.  \"Byblis gigantea\" roste na sezónně vlhkých, písčito-rašelinných půdách v nízkých keřových společenstvech s dominancí různých druhů rodu balmín z čeledi myrtovité a různých zástupců čeledi lanovcovité (\"Restionaceae\"). Byblis lnokvětá se vyskytuje na písčitých, jílovitých i skeletovitých půdách na pískovcovém podloží. \"Byblis guehoi\" se vyskytuje ve stromové savaně s dominancí akácie \"Acacia tumida\", blahovičníků a korymbie \"Corymbia bella\". Vegetační pokryv je tvořen nízkými polštářovitými trávami v mozaice s otevřenou písčitou půdou. \"Byblis aquatica\" je druh periodicky zaplavovaných terénních depresí a břehů sladkovodních lagun, kde roste na písčitojílovitých půdách. \"Byblis filifolia\" roste na písčitých půdách na stromových savanách, březích vodních toků a na písčitých a skeletovitých půdách na pískovcovém podloží. \"Byblis rorida\" roste na červených píscích v akáciové stromové savaně, na žlutých píscích podél vodních toků i na kamenitých, lateritických a jílovitopísčitých, někdy i periodicky zaplavovaných půdách.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V minulosti byla čeleď byblidovité řazena do řádu růžotvaré (\"Rosales\", Cronquist) nebo do blízkosti čeledí slizoplodovité (\"Pittosporaceae\") a aralkovité (\"Araliaceae\"). Dahlgren) ji řadil do řádu slizoplodotvaré (\"Pittosporales\"), (Tachtadžjan) do samostatného řádu byblidotvaré (\"Byblidales\") v rámci nadřádu \"Aralianae\". Nejblíže příbuznou skupinou je podle dnešní taxonomie čeleď puštičkovité (\"Linderniaceae\").  V minulosti byly rozlišovány pouze 2, respektive 3 druhy rodu byblis: \"Byblis liniflora\", typový druh popsaný v roce 1808, a \"Byblis gigantea\", popsaná v roce 1839. Druh \"Byblis filifolia\" byl popsán v roce 1848, někteří taxonomové jej však jako samostatný druh neuznávali a byl veden jako poddruh byblis lnokvěté, \"Byblis liniflora\" subsp. \"occidentalis\". Taxonomická revize severoaustralských druhů \"Byblis\" vyšla v roce 1998 a byly v ní uvedeny celkem 4 druhy včetně nově popsaných druhů \"Byblis aquatica\" a \"Byblis rorida\". V roce 2002 pak vyšla taxonomická revize druhů z australského jihozápadu, kde jsou uvedeny 2 druhy: \"Byblis gigantea\" a nově popsaný druh \"Byblis lamellata\". Další druh byl popsán v roce 2008 ze západní Austrálie (\"Byblis guehoi\").", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Některé druhy jsou pěstovány ve sbírkách masožravých rostlin a v botanických zahradách. Nejčastěji pěstovaným druhem je byblis lnokvětá.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Byblis lnokvětá se pěstuje každoročně ze semen jako letnička. Semena se vysévají v lednu až únoru. Klíčí ochotně. Druh \"Byblis gigantea\" je vytrvalý, v zimním období omezuje růst a nezdřevnatělé části lodyhy odumírají. Na jaře je vhodné rostliny seříznout. Na rozdíl od předchozího druhu klíčí semena velmi neochotně a je třeba je stimulovat např. přelitím vroucí vodou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Byblis (\"Byblis\"), česky též byblida, je rod hmyzožravých rostlin a jediný rod čeledi byblidovité (\"Byblidaceae\") vyšších dvouděložných rostlin. Byblisy mají čárkovité listy pokryté lepkavými chlupy podobně jako např. rosnatky či rosnolist. Květy jsou pětičetné, jednotlivé a pravidelné, plodem je tobolka. Rod zahrnuje 7 druhů a je rozšířen v Austrálii a na Nové Guineji. Byblisy jsou pěstovány zejména pěstiteli masožravých rostlin.", "tgt_summary": "腺毛草(拉丁语:\"Byblis\"),为腺毛草科的腺毛草属(单一科属)的食肉植物。分布在澳大利亚西北部和新几内亚岛南部,也被翻译成紫珠柴科或二型腺毛科,由于叶面覆盖黏液,在阳光下反射色彩,一般称为彩虹草,被世界各地引种为盆栽观赏植物。", "id": 1137887}
{"src_title": "Korejská válka", "tgt_title": "朝鲜战争", "src_document": [{"title": "Před válkou (1945 – 1950).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Korea po 2. světové válce.", "content": "5. dubna 1945 Sovětský svaz vypověděl Pakt o neútočení s Japonskem a 8. srpna v souladu s ujednáním uzavřeným s USA vyhlásil Japonsku válku. Sovětská armáda vstoupila do Koreje, jež byla od roku 1910 kolonií japonského císařství, po souši od severu a americká armáda provedla invazi na Korejský poloostrov z jihu. 10. srpna 1945 v souvislosti s japonskou kapitulací se USA a SSSR dohodly na rozdělení podle 38. rovnoběžky s předpokladem, že japonská vojska severně od této demarkační čáry se vzdají Rudé armádě a kapitulaci jižních formací přijme velení americké. Prostor Korejského poloostrova tak byl dočasně rozdělen na dvě okupační zóny – na Severní Koreu s okupační správou Rudé armády a Jižní Koreu s okupační správou Armády Spojených států.  V prosinci 1945 okupační mocnosti podepsaly smlouvu o dočasné správě země. V obou částech byly ustaveny vlády. Na jihu poloostrova Spojené státy s podporou OSN provedly volby ovšem bojkotované levicí. Byla zvolena vláda, jejímž premiérem se stal Li Syn-man. Na severu sovětská armáda předala moc přímo komunistické vládě vedené Kimem Ir-senem. Státy antihitlerovské koalice předpokládaly, že po nějaké době by se měla Korea sjednotit, jenže při propukávající studené válce se nedokázaly dohodnout na podrobnostech sjednocení.  Proto v roce 1947 Organizace spojených národů na návrh amerického prezidenta Trumana bez podložení jakýmkoliv referendem nebo plebiscitem převzala zodpovědnost za budoucnost Koreje. V roce 1948 pak byla na základě rozhodnutí orgánů OSN vyhlášena Korejská republika na základě správy Armády Spojených států s dohledem OSN. Zanedlouho byla ustavena i Korejská lidově demokratická republika s komunistickým režimem podle sovětského vzoru, která však byla nelegitimním útvarem z hlediska OSN, protože Korejcům nebylo umožněno zvolit si svou reprezentaci. S počátkem studené války se Korea stala vedle Německa (a zvláště Berlína) jedním z center velmocenského soupeření. Rozhodující roli sehrály ambice a iluze jak korejských komunistů, tak vlády Korejské republiky.  Jihokorejský prezident Li Syn-man i generální tajemník severokorejské Strany práce Kim Ir-sen neskrývali své záměry sjednocení poloostrova pod vlastním vedením. Ústavy obou států, přijaté v roce 1948 jednoznačně prohlašovaly za cíl rozšíření své moci na celém území země. Příznačné je, že i severokorejská ústava prohlašovala za hlavní město Soul a Pchjong-jang byl formálně přechodným sídlem nejvyšších orgánů KLDR do „osvobození“ Soulu. Přitom v roce 1949 jak sovětská, tak americká vojska odešla z korejského území.  Vedení ČLR sledovalo s obavou zostřující se vztahy v Koreji. Mao Ce-tung byl přesvědčený, že americká intervence v Asii destabilizuje vztahy v oblasti a nepříznivě ovlivní jeho plány na rozbití sil Kuomintangu vedeného Čankajškem, usazující se na Tchaj-wanu.  12. ledna 1950 ministr zahraničí Spojených států Dean G. Acheson oznámil, že americký obranný perimetr v Tichomoří zahrnuje Aleutské ostrovy, japonské souostroví Rjúkjú a Filipíny. To znamenalo, že Korea nepatří do sféry nejvyšších státních zájmů USA. Tato skutečnost posílila odhodlání severokorejského vedení rozpoutat ozbrojený konflikt a pomohla přesvědčit Stalina o tom, že vojenské zapojení USA do korejského konfliktu je nepravděpodobné.", "section_level": 2}, {"title": "Přípravy vpádu na Jih.", "content": "Podle tvrzení bývalého náčelníka operativy generálního štábu Korejské lidové armády Ju Son-čchola příprava k napadení Jižní Koreje započala již na podzim roku 1948 a závěrečné rozhodnutí padlo po setkání Kima Ir-sena a Stalina na jaře 1950. Od začátku roku 1949 se Kim Ir-sen začal obracet na sovětské vedení s prosbami o pomoc s plným přepadením Jižní Koreje. Zdůrazňoval, že vláda Li Syn-mana nedisponuje podporou obyvatelstva a tvrdil, že příchod severokorejského vojska povede k masovému povstání během něhož obyvatelé Jižní Koreje v součinnosti se severokorejskými jednotkami sami svrhnou tamní režim. Již v dubnu 1948 došlo k povstání na ostrově Čedžu, které jihokorejské jednotky potlačily za cenu desítek tisíc obětí.  Stalin s odkazem na nedostatečnou připravenost severokorejské armády a na možnost zásahu americké armády do konfliktu a rozpoutání totální války za použití jaderných zbraní raději těmto žádostem nevyhověl. Nejpravděpodobněji Stalin počítal s tím, že situace v Koreji může vést k nové světové válce. Nehledě na to SSSR dále poskytoval Severní Koreji velkou vojenskou pomoc a KLDR dále posilovala svou vojenskou sílu, organizovala armádu po sovětském vzoru a pod vedením sovětských vojenských poradců. Velkou roli hráli také etničtí Korejci z Číny, veteráni Lidové osvobozenecké armády Číny, kteří se souhlasem Pekingu přešli do služby v severokorejských ozbrojených silách. Takto počátkem roku 1950 severokorejské vojenské síly převyšovaly jihokorejské ve všech rozhodujících prvcích.  Nakonec po nemalém váhání a úporných ujišťováních od Kima Stalin vydal souhlas s provedením vojenské operace. Podrobnosti si odsouhlasili během návštěvy Kima Ir-sena v Moskvě v březnu a dubnu 1950. Na rozpracování plánu vpádu do Jižní Koreje se účastnil hlavní vojenský poradce v KLDR generálporučík Nikolaj Vasiljev. 27. května sovětský velvyslanec v KLDR Terentij Štykov oznámil Stalinovi telegramem, že je všeobecný plán útoku dokončen a potvrzen Kimem Ir-senem.", "section_level": 2}, {"title": "Válka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Severokorejská invaze (25. června – 14. září 1950).", "content": "Před rozbřeskem pod dělostřeleckým krytím překročila severokorejská vojska hranici s jižním sousedem s cílem silou opětovně sjednotit obě země pod vedením Strany práce. Pozemní uskupení vojsk podle sovětských vojenských poradců sestávala ze 175 tisíc lidí  se 150 tanky Т-34/85 a 172 vojenskými letadly. Na straně Jižní Koreje bylo pozemní vojsko vycvičené americkými specialisty a vyzbrojené americkými zbraněmi čítající na začátku války 93 tisíc osob prakticky bez obrněné techniky a disponovala sotva tuctem lehkých výcvikovo-bojových letounů. Vláda KLDR oznámila, že „zaprodanec“ Li Syn-man věrolomně vpadl na území Severní Koreje. Tažení severokorejské armády bylo v prvních dnech vesměs úspěšné. Již 28. června, po pouhých třech dnech, Severokorejci obsadili jihokorejské hlavní město Soul. Hlavní směry útoku zahrnovaly také Kesong, Čchungčchong, Inčchon a Kjonggi. Soulské letiště Kimpcho bylo zcela zničeno, přesto však nebyl splněn hlavní cíl – blesková válka se nekonala a Li Sun-manovi a významné části jihokorejské reprezentace se podařilo zachránit a opustit město. Všeobecné povstání, na které spoléhalo severokorejské vedení, také nenastalo. Nicméně v půli srpna bylo 90 % území Jižní Koreje obsazeno armádou KLDR.", "section_level": 2}, {"title": "Reakce USA a OSN.", "content": "Zahájení války v Koreji bylo pro USA a západní země překvapení: doslova týden před ní, 20. června ministr zahraničí Acheson ve své zprávě pro Kongres USA oznámil, že válka je málo pravděpodobná. Truman se dozvěděl o začátku války po několika hodinách, protože odjel na dovolenou domů do Missouri а ministr zahraničí Acheson do Marylandu.  Nehledě na poválečnou demobilizaci americké armády, která podstatně oslabila její sílu v oblasti (s výjimkou Námořní pěchoty USA), Spojené státy stále ještě disponovaly velkým vojenským kontingentem pod velením generála Douglase McArthura v Japonsku. S výjimkou britského Společenství národů neměla v oblasti žádná země takovou vojenskou sílu. Zpočátku Truman přikázal McArthurovi zásobit výzbrojí jihokorejskou armádu a pod leteckým krytím evakuovat občany USA. Truman nepřijal rady svých spolupracovníků rozpoutat vzdušnou válku proti KLDR, ale dal rozkaz 7. loďstvu zajistit obranu Tchaj-wanu a tím skončil s politikou nevměšování do bojů čínských komunistů a Čankajškových jednotek. Vláda usazující se na Tchaj-wanu žádala o pomoc, ale vedení USA odmítlo.  OSN se rozhodla zakročit a komunistického útočníka vypudit z okupovaného území. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN byla přijata díky absenci zástupce SSSR. Sovětský svaz přitom jednání rady bojkotoval kvůli požadavku na nahrazení reprezentanta Čínské republiky zástupcem komunistické Číny, která byla vyhlášena v říjnu 1949 pod názvem Čínská lidová republika. Na apel OSN vznikla koalice států v čele s USA, která měla proti Severní Koreji vést protiútok. Hlavním velitelem sil v Koreji byl jmenován generál MacArthur. První americké jednotky dorazily do Jižní Koreje již 1. července. Armáda Severní Koreje se poprvé s vojsky USA (a Jižní Koreje) střetla v bojích u Osanu 5. července. Američané se pak museli stáhnout.  Koncem léta vojska OSN zahájila nekoordinovaný ústup k jihokorejskému přístavu Pusan, kde se měla znovu zformovat pro následující útok. Pod vedením generála Waltona Walkera, velitele pozemních vojsk, zde byl zřízen obranný perimetr, který měřil od Pusanu na sever přes 150 kilometrů. Severokorejská armáda dostala za úkol tento perimetr dobýt do začátku září.  Malé koaliční jednotky nestačily na to, aby bránily celou linii perimetru, ale díky zpravodajské službě, která včas upozorňovala na místa hlavních útoků severokorejských jednotek, situaci zvládly. Do perimetru postupně přicházely nové posily, včetně prvních britských vojáků. Severokorejské zásobovací linie byly navíc napadány ze vzduchu, takže se jejich útok začínal hroutit. V září již mělo koaliční vedení jistotu, že perimetr bude uhájen, a mohlo tak začít pomýšlet na ofenzivu.", "section_level": 2}, {"title": "Protiútok OSN a USA (15. září – 24. října 1950).", "content": "Americké jednotky pod vedením generála Douglase MacArthura uskutečnily 15. září vylodění u přímořského města Inčchon, vzdáleného přes 300 kilometrů od Pusanského perimetru. Operaci provedl 10. sbor námořní pěchoty pod velením generála Edwarda Almonda. I když se jednalo o riskantní akci, koaliční jednotky ji za cenu menších ztrát zvládly. Odtud pokračovaly na sever k Soulu. Při postupu přerušily severokorejské zásobovací a komunikační trasy. Na jihu ve stejné době prorazily jednotky z Pusanského perimetru nepřátelskými liniemi a mířily taktéž na sever. Následné dobývání Soulu 10. sborem si vyžádalo velké ztráty. I když koaliční vojska měla před nepřátelskými jednotkami značnou převahu, Severokorejci fanaticky bojovali až do totálního zničení svých jednotek. 26. září si sem konečně probojovala cestu i vojska z Pusanského perimetru. Soul padl téhož dne. Do začátku října byly všechny zbývající Severokorejské jednotky vytlačeny z Jižní Koreje.  1. října žádala OSN Severní Koreu o okamžitou kapitulaci, Kim Ir-sen ji odmítl. Generál MacArthur 7. října dostal (po výhradách socialistických zemí) od OSN povolení k útoku na Severní Koreu. Vojska OSN začala postupovat nepřátelským územím na sever k hranicím Severní Koreje s ČLR, přestože ČLR pohrozila, že takový postup by ji přiměl vstoupit do války. Pro tuto obavu americký prezident Harry S. Truman nařídil MacArthurovi, aby se jeho vojska raději nepřibližovala k řece Amnokkang (v čínštině Ja-Lu), která tvoří právě hranici mezi KLDR a Čínou. 16. října došlo k vylodění ve Wonsanu, 19. října jednotky OSN obsadily Pchjongjang (metropoli Severní Koreje), z něhož se podařilo Kim Ir-Senovi jen uniknout. Amerických vojsk se zmocňoval optimismus. Zbytky severokorejských jednotek se stáhly do hor na severu země u hranic s ČLR.", "section_level": 2}, {"title": "Čína vstupuje do války (25. října 1950 – 24. ledna 1951).", "content": "Komunistická Čína vnímala postup jednotek OSN na sever velmi blízko ke svým hranicím jako vážné ohrožení vlastní bezpečnosti. V říjnu sem bylo dopraveno přibližně 500 000 dobrovolníků Čínské lidové osvobozenecké armády. 25. října se koaliční jednotky dostaly k hraniční řece Ja-lu. Ten den začaly přicházet první nejasné zprávy o potyčkách s čínskými vojáky. Američané s čínskými útoky vůbec nepočítali, a tak v jejich řadách zavládl zmatek. Teprve po dvou týdnech na nátlak OSN podala Čína prohlášení. Podle čínské strany se prý jednalo o dobrovolné vojáky, za něž Čína nemá zodpovědnost, ale v osvobozeneckém boji jim bránit nebude. To bylo klamné gesto, ve skutečnosti se jednalo o vojáky z řad čínské lidové armády a dokonce i vojáky SSSR ve funkcích poradců.  Generál MacArthur nakonec vydal 24. listopadu rozkaz k útoku na řeku Ja-lu. Domníval se, že tím zasadí ČLA konečný úder a ukončí tím válku. V následujících dvou dnech na jednotky OSN zaútočila celá početná čínská armáda ukrytá v horách a naprosto je zdecimovala. 28. listopadu vydal MacArthur rozkaz k ústupu. Mezitím se ale jednotky OSN dostaly do obklíčení a za cenu těžkých ztrát si musely probojovat cestu zpět. Téměř stejné ztráty jako nepřátelé jim způsobil i mráz. Námořní pěchota si probojovala cestu k přístavu Chungnam a odtud byla po moři evakuována.  Koncem prosince se po velmi nelítostných bojích uprostřed zimy jednotky OSN stáhly pod 38. rovnoběžku. Generál MacArthur se nemohl smířit s blížící se porážkou a navrhoval použití atomových zbraní proti ČLR, nebo mohutně bombardovat ČLR. Všechny jeho návrhy však byly zamítnuty a značně přispěly k jeho pozdějšímu odvolání.  Na nový rok naplánovala ČLR obnovit ofenzivu a dobýt celý Korejský poloostrov. Za tímto účelem byly do Severní Koreje poslány další početné jednotky. Na silvestra roku 1950 podnikly jednotky Severní Koreje a ČLR – o síle téměř miliónu mužů – druhý útok na Jižní Koreu. Mezitím zahynul velitel koaličních pozemních vojsk Walton Walker a jeho nástupcem se stal Matthew Ridgway. Čínským jednotkám se podařilo proniknout hluboko za 38. rovnoběžku a 4. ledna dobýt Soul. Situace se pro vojska USA začala stávat kritickou. Hovořilo se o stažení koaličních vojsk z Koreje. Číně a KLDR bylo nabídnuto příměří, ale bylo odmítnuto.", "section_level": 2}, {"title": "4. příměří (25. ledna 1951 – 27. července 1953).", "content": "25. ledna 1951 se vše znovu obrátilo. Do boje nyní významně zasáhl generál Ridgway. Zřídil linii vojsk od pobřeží k pobřeží a za leteckého a dělostřeleckého bombardování začal pomalu postupovat k severu. Později byla tato taktika nazvaná „Ridgwayův mlýnek na maso“. Proti početným, ale slabě vyzbrojeným čínským jednotkám se tato taktika ukázala jako účinná. 15. března byl Američany znovu dobyt Soul a za týden byla čínská vojska zatlačena za 38. rovnoběžku.  MacArthur prosazoval pokračování ve válce, vytlačení komunistů ze Severní Koreje a rozšíření války do Číny. Poté, co se pustil do kritiky tehdejšího amerického prezidenta Harryho Trumana, který s ním nesouhlasil a nabádal ke zdrženlivosti, byl odvolán. Vedením války byl pověřen právě Ridgway. V květnu se ještě Číňané pokusili jarní ofenzivou prorazit americkou linii, ale bez úspěchu. V létě se válka změnila na zákopovou a strnula v patovém stavu na 38. rovnoběžce. Po delším vyjednávání byla 8. června 1953 uzavřena v Kesonu Dohoda o výměně válečných zajatců. Dohoda předpokládala vytvoření repatriační komise složené ze zástupců delegovaných Polskem, Československem, Švédskem, Švýcarskem a Indií.  10. července 1951 byla zahájena jednání o příměří, ale protáhla se ještě na dva dlouhé roky, během níž se stále bojovalo s velkými ztrátami na životech, ale fronta se téměř neposunula dále. V mírových jednáních se odrážela studená válka. Každou chvíli se jednání ocitala na mrtvých bodech, obě strany se vzájemně obviňovaly. Mezitím se v Indočíně rozpoutala Indočínská válka, Harryho Trumana na postě prezidenta Spojených státu vystřídal Dwight Eisenhower a zemřel sovětský diktátor J. V. Stalin. 20. července byla konečně stanovena demarkační linie pár kilometrů severně od 38. rovnoběžky a kolem ní demilitarizované pásmo. 27. července 1953 v 10:00 dopoledne podepsala OSN s představiteli Severní Koreje a Číny „Dohodu o příměří“. Ta nicméně nabývala platnosti až v 22:00 téhož dne. Posledních 12 hodin tedy obě strany využily k maximálnímu útoku. Na poslední chvíli se tak nepatrně změnilo zabrané území. Ve 22:00 bylo konečně dosaženo klidu zbraní.", "section_level": 2}, {"title": "Zločiny proti civilnímu obyvatelstvu.", "content": "V červenci roku 1950 provedla jihokorejská vojenská policie hromadné popravy politických vězňů, které podezřívala ze sympatií ke komunistům. 3000–7000 politických vězňů bylo popraveno u města Tedžon a nejméně 1800 nedaleko Soulu. Celkem se odhaduje, že přibližně 100 000 politických vězňů bylo většinou bez soudu popraveno v polovině roku 1950.  Vojenská policie a pravicové paramilitární jednotky popravily tisíce levicových politických vězňů a rolníků v roce 1950. Američané o těchto zločinech věděli, avšak neintervenovali. Generál MacArthur se snažil omezit masové zabíjení a předal informaci do Pentagonu a na americký konzulát v Jižní Koreji. Pentagon informace zatajil na více než půl století. Americký velvyslanec v Jižní Koreji John J. Muccio později napsal, že nutil jihokorejské úřady, aby popravy probíhaly humánně a podle zákona.  Diplomat za Spojené státy, Gregory Henderson, se dostal po válce k záznamům vypovídajících o hromadných masakrech více jak 100 000 proseverních politických vězňů.  Síly vyslané do Koreje z USA používaly nějaký čas taktiku „Nejdřív střílej, pak se ptej“ proti každému civilnímu uprchlíkovi blížícímu se k americkým bojovým pozicím. Tato „taktika“ vedla 26. července 1950 k masakru ve vesnici No Gun Ri, kde americké síly povraždily podle odhadů 200–400 civilistů v podezření, že se mezi nimi ukrývají nepřátelští partyzáni.  Severokorejské jednotky se také dopouštěly hromadných masakrů, a to jak civilistů podezřelých ze sympatií k Jižní Koreji, tak zajatých či zraněných vojáků. Například po obsazení Soulu Severokorejci 28. června 1950 bylo v univerzitní nemocnici postříleno či ubodáno bajonety na 150 zraněných jihokorejských vojáků.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledek války.", "content": "Ve válce bylo zabito, zraněno nebo pohřešováno 2,5 milionu Korejců, zemřelo přes 33 000 Američanů a 3 000 příslušníků vojsk OSN. Zabito nebo zraněno bylo také kolem 900 000 Číňanů. Po třech letech války zůstala dělicí čára mezi Korejemi skoro tam, kde byla na začátku – trochu severněji od 38. rovnoběžky.  Válka způsobila nepopularitu prezidenta Trumana u americké veřejnosti a z dalších prezidentských voleb odstoupil již po prohraných primárkách v New Hampshiru.", "section_level": 1}, {"title": "Korejská válka v kultuře.", "content": "Společnost na Korejskou válku na dlouhá léta zapomněla. V 70. letech ji připomněl komediální seriál M*A*S*H.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečný vývoj.", "content": "Vojenské akce byly roku 1953 ukončeny jen na základě smlouvy o příměří a mírová smlouva nebyla uzavřena dodnes, takže formálně jsou oba státy stále ve válečném stavu.  Mezi Korejemi bylo vybudováno demilitarizované pásmo, které bylo obehnáno ploty z ostnatého drátu. Kolem tohoto pásma drží neustálou hlídku vojska Severní i Jižní Koreje. Toto demilitarizované pásmo je často označováno jako nejhlídanější hranice na světě.  Občas stále dochází k menším ozbrojeným incidentům – zejména na moři, protože smlouva o příměří definuje hranici mezi Korejemi v pobřežních vodách dosti nejasně. 27. května 2009 Severní Korea oznámila, že se příměřím již necítí vázána a neručí za bezpečnost cizích lodí v Severní Koreou nárokované části Žlutého moře. Značnou mezinárodní pozornost vzbudilo potopení jihokorejské korvety 26. března 2010, které bylo podle závěru mezinárodní vyšetřovací komise způsobeno severokorejským torpédem. Severní Korea podíl na potopení lodi popírá.  Dalším zdrojem napětí je severokorejský vývoj jaderných zbraní.  Všechny dohody o vzájemném neútočení byly Severní Koreou jednostranně vypovězeny dne 8. března 2013 poté, co Rada bezpečnosti OSN uvalila na Severní Koreu další sankce kvůli jejímu třetímu jadernému testu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Korejská válka byl válečný konflikt, který probíhal od 25. června 1950 do 27. července 1953 mezi Jižní Koreou podporovanou OSN a Korejskou lidově demokratickou republikou neformálně podporovanou Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou. Byla primárně důsledkem politického rozdělení Koreje podle dohody vítězných Spojenců v závěru tichomořské části druhé světové války. Od roku 1910 do konce druhé světové války v roce 1945 byl korejský poloostrov okupován Japonským císařstvím. Po porážce Japonska byl poloostrov pod sovětsko-americkým dohledem rozdělen podle 38. rovnoběžky na jižní část okupovanou Američany a severní část okupovanou Sověty.", "tgt_summary": "朝鲜战争,是朝鲜半岛上的朝鲜民主主义人民共和国政权与大韩民国政权之间,从1950年6月25日开战至1953年7月27日双方执行朝鲜停战协定的一场战争。", "id": 339179}
{"src_title": "Genlisea", "tgt_title": "螺旋狸藻屬", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Genliseje jsou jednoleté nebo vytrvalé, drobné, pozemní byliny s krátkým, vzpřímeným oddenkem. Kořeny podobně jako u bublinatek chybějí a jsou nahrazeny modifikovanými listy. Nadzemní listy jsou obvejčité nebo čárkovitě kopinaté, celokrajné, tupé, uspořádané v přízemní růžici, lysé. Podzemní listy (rhizofily) připomínají kořeny, jsou nezelené a nahloučené ve spodní části oddenku. Sestávají z krátké stopky a úzké trubice rozdělující se do dvou šroubovicovitě stočených ramen. Květy jsou oboupohlavné, uspořádané ve vzpřímených, jednoduchých nebo řídce větvených hroznovitých květenstvích. Kalich je téměř až k bázi členěný do 5 vejčitě kopinatých laloků. Koruna je fialová, modrá, žlutá, růžová nebo purpurová, dvoupyská. Horní pysk je vejčitě podlouhlý, spodní je trojlaločný a vybíhá v ostruhu. Tyčinky jsou dvě. Semeník je kulovitý a nese krátkou čnělku zakončenou jednolaločnou bliznou. Plodem je kulovitá tobolka, pukající póry nebo podélnými štěrbinami. Obsahuje mnoho drobounkých semen.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod genlisea zahrnuje 28 druhů. Je rozšířen v Latinské Americe a subsaharské Africe. Centru,m druhové diverzity je ve vysočinách jihovýchodní Brazílie, dále v oblasti Guyanské vysočiny a oblasti řeky Zambezi v Africe. V Americe sahá areál rodu od jižního Mexika po Bolívii a Paraguay. Největší areál má druh \"Genlisea filiformis\", který se jako jediný zástupce rodu vyskytuje v Mexiku, Střední Americe a na Kubě. V Brazílii roste celkem 18 druhů, z toho 10 endemických. Ve Venezuele se vyskytuje 10 druhů. V Africe sahá areál rodu od západní rovníkové Afriky na východ po Keňu a na jih po Jihoafrickou republiku. Druh \"Genlisea margaretae\" zasahuje jako jediný i na Madagaskar. Nejrozsáhlejší areál mají v Africe druhy \"Genlisea africana\", \"G. hispidula\", \"G. stapfii\" a \"G. subglabra\".  Genliseje rostou na živinami chudých, vlhkých stanovištích. V Latinské Americe se vyskytují zejména na savanách a otevřené krajině se skalními výchozy (brazilské \"campos rupestres\"). Některé druhy rostou i přímo v mělké proudící nebo stojaté vodě (např. \"G. guianensis\"). V Guyanské vysočině se genliseje vyskytují i na vrcholech stolových hor (tepuis). V přírodě patří spíše ke vzácným rostlinám. V Africe často osídlují masivní žulové nebo rulové skalní výchozy (tzv. \"inselbergs\") a výchozy sedimentárních hornin inkrustovaných oxidy železa (tzv. \"ferricrites\"), kde rostou ve společnosti jiných drobných sezónních vlhkomilných bylin, jako jsou bublinatky, rosnatky a zástupci čeledí vlnohlávkovité (\"Eriocaulaceae\"), mečovkovité (\"Xyridaceae\") a olachanovité (\"Burmanniaceae\").", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Druhy \"Genlisea margaretae\" a \"G. aurea\" mají nejmenší známý genom ze všech rostlin.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy genlisejí jsou opylovány hmyzem, bližších údajů o opylovačích je však dosud jen poskrovnu. V roce 2017 byla publikována studie brazilského druhu \"Genlisea violacea\", rostoucího v biotopu známém jako \"cerrado\". Květy této rostliny navštěvují zejména včely (např. z rodů \"Lasioglossum\" a \"Ceratina\") a mouchy (např. pestřenky). Včela přistane na spodním pysku květu a zadečkem jej stlačí dolů, čímž se květ otevře a včela může vysát nektar z ostruhy. Přitom přichází zádová část její hrudi do kontaktu s prašníky a je poprášena pylem. V malém množství navštěvují květy i motýli z čeledi soumračníkovití, kteří vysávají nektar dlouhým sosákem. Na tělech motýlů však nebyl pyl této rostliny nalezen a na účinném opylování se tak nejspíš motýli nepodílejí.  Zajímavým druhem je \"Genlisea glabra\", rostoucí na vrcholech jihoamerických stolových hor (tepuis). Její květy nápadně připomínají květy bublinatky \"Utricularia amethystina\", která roste ve stejné oblasti a na stejných stanovištích. Protože je na vrcholech tepuis jen málo druhů hmyzu, který může květy opylovat, má se za to, že oba druhy sdílejí stejného opylovače.", "section_level": 1}, {"title": "Masožravost.", "content": "Genliseje jsou jedny z nejméně prozkoumaných masožravých rostlin, což souvisí s jejich vzácností a nedostatkem studijního materiálu. Jejich pasti poprvé popsal dánský přírodovědec Eugenius Warming v roce 1984 u brazilského druhu \"Genlisea aurea\" (syn. \"G. ornata\"). Ten si také povšiml, že se uvnitř podzemních orgánů nachází organický materiál. Mezi masožravé rostliny je poprvé zařadil Charles Darwin ve svém díle \"Insectivorous plants\" z roku 1875. V roce 1975 byl prokázán trávicí enzym v pastech \"Genlisea violacea\". Lapání a trávení kořisti však bylo definitivně potvrzeno v roce 1998. Rovněž byla prokázána přítomnost enzymů (fosfatázy, esterázy), nutných k trávení polapené kořisti, a vstřebávání živin z kořisti rostlinou. Orgány, jimiž genliseje loví kořist, jsou v rámci rostlinné říše zcela jedinečné. Sestávají ze dvou šroubovitě stočených, dutých ramen, která se spojují v trubicovitý orgán zakončený měchýřkem. Organismy vstupují do pasti drobnými póry ve šroubovicovitých ramenech nebo větším otvorem v místě, kde se obě ramena setkávají. K trávicímu měchýřku je směřují brvy, které znesnadňují jejich pohyb opačným směrem. V pastech byla zjištěna poměrně pestrá paleta organismů, zahrnující bakterie, prvoky, hlístice, vířníky, kroužkovce, želvušky, korýše a roztoče. Složení kořisti je v přímé souvstažnosti se složením okolní půdní mikrofauny, rostliny se tedy nespecializují na určitý typ kořisti. Mechanismus, kterým rostlina tyto organismy láká do pastí, není dosud zcela vyjasněn. Na vnitřním povrchu pastí se nacházejí žlázky vylučující sliz, podle všeho však tento sliz pouze usnadňuje organismům pohyb pastí a neslouží jako lákadlo. Byla vyslovena hypotéza, že pasti vytvářejí jakýsi falešný půdní meziprostor vyplněný vzduchem, čímž organismy v prostředí s nedostatkem kyslíku přitahují. V pastech a na jejich povrchu byly zjištěny také různé řasy, mezi jinými rozsivky, krásnoočka, \"Chlamydomonas\" a sinice, které zde patrně žijí jako komenzálové.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie a fytogeografie.", "content": "Rod \"Genlisea\" je v rámci řádu \"Lamiales\" součástí monofyletické skupiny tří masožravých rodů, které dohromady tvoří čeleď \"Lentibulariaceae\". Sesterskou větví tohoto rodu je rod \"Utricularia\", zatímco bazální větví čeledi je rod \"Pinguicula\". Rod \"Genlisea\" je rozdělován do dvou podrodů, subgen. \"Genlisea\" a subgen. \"Tayloria\". Toto rozdělení je v souladu s výsledky fylogenetických studií, neboť tyto 2 skupiny reprezentují dva hlavní klady rodu. Dobře koresponduje i s morfologií, zejména se způsobem otevírání tobolek (podélnými štěrbinami či póry). Rod \"Genlisea\" se vyvinul podobně jako příbuzný rod bublinatka v neotropické oblasti, a to pravděpodobně ve vysočinách jihovýchodní Brazílie, kde se nachází i současné centrum druhové diverzity. Zde se vyskytují všechny známé druhy podrodu \"Tayloria\". Podrod \"Genlisea\" se vyvinul v Africe. Skládá ze tří kladů, odpovídajících jednotlivým sekcím, z nichž dvě jsou africké (sect. \"Africanae\" a sect. \"Recurvatae\") a jedna striktně americká (sect. \"Genlisea\"). Nápadně disjunktní, transatlantický areál rodu je vysvětlován dvojitým dálkovým přenosem, při němž se rod dostal nejdříve z Jižní Ameriky do tropické Afriky a následně došlo k opětovnému přenosu opačným směrem. V roce 2011 bylo popsáno 5 nových endemických druhů z Brazílie. Další druh (\"Genlisea tuberosa\") byl popsán o dva roky později. Tento druh je zajímavý tím, že jako jediný na podzemních orgánech vytváří hlízky.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování a množení.", "content": "Pěstování genlisejí je v hrubých rysech obdobné jako pěstování terestrických bublinatek. Vyžadují světlé stanoviště a vysokou vlhkost. Pěstují se většinou ve směsi písku a rašeliny, některé druhy i v živém rašeliníku. Teploty by se měly u většiny druhů pohybovat mezi 18 až 35 °C, u druhů z vrcholů tepuis mohou být nižší. Mezi snadněji pěstovatelné druhy náleží \"G. hispidula\", \"G. violacea\", \"G. filiformis\" a \"G. margaretae\". Většina druhů je vytrvalá. Mezi nemnohé jednoleté genliseje náležejí africké druhy \"G. africana\", \"G. angolensis\", \"G. barthlottii\", \"G. stapfii\" a \"G. subglabra\". Genliseje se množí výsevem semen nebo listovými řízky, které je třeba odebírat i s bělavou bazální částí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Genlisea (\"Genlisea\"), česky též genlisej, je rod rostlin z čeledi bublinatkovité (\"Lentibulariaceae\"). Jsou to nevelké, pozemní, vlhkomilné byliny s přízemní růžicí listů a dvoupyskými květy s ostruhou, uspořádanými v hroznovitých květenstvích. Plodem je tobolka s mnoha drobnými semeny. Rod zahrnuje 28 druhů a je rozšířen v Latinské Americe, Africe a na Madagaskaru. Největší počet druhů roste v Brazílii. V Evropě se nevyskytují. Genliseje jsou masožravé rostliny, které do svých podzemních pastí chytají prvoky a různé jiné drobné půdní organismy. Některé druhy jsou celkem zřídka pěstovány ve specializovaných sbírkách masožravých rostlin.", "tgt_summary": "螺旋狸藻 (学名:Genlisea)是食虫植物的一个属,英语中也被称为开瓶器植物(corkscrew plants)。 约30种螺旋狸藻生长在横跨非洲、中美和南美的潮湿陆生与半水生环境中。 本属植物使用高度特化的地下叶,来吸引、捕捉以及消化原生动物在内的的小型动物。虽然一个世纪前达尔文就已经暗示本属植物有食虫功能,但直到1998年才被证实食虫性。", "id": 389782}
{"src_title": "Bublinatka", "tgt_title": "狸藻屬", "src_document": [{"title": "Synonyma.", "content": "\"Tetralobus\"A. DC.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v ČR.", "content": "V ČR se přirozeně vyskytují tyto bublinatky, všechny jsou vodní rostliny.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jsou to vodní, bažinaté či terestrické rostliny, mimo území České republiky i epifytické rostliny. byliny, Vytrvalé nebo jednoleté byliny.", "section_level": 1}, {"title": "Stonek a kořeny.", "content": "Prýty plovoucí při povrchu vodní hladiny (u vodních druhů), jsou bez kořenů nebo vytvářejí jen rhizoidy. K uchycení v půdním prostředí mají některé druhy speciální nezelené prýty s lapacími měchýřky, pronikající do bahnitého substrátu. Prýty jsou většinou větvené. Na koncích větví se u druhů mírného pásu na zimu vytvářejí kulovité, 1 - 20 mm dlouhé zimní pupeny (turiony), které se oddělují se od umírajícího prýtu a přezimují u dna.  V případě nedostatku kyslíku a oxidu uhličitého v přehřáté vodě se vytvářejí tzv. „dýchací prýty“ - vynořené, tenké, 2 - 20 cm dlouhé k hladině stočené útvary s 5 - 16 podlouhle vejčitými, 1 - 2.5 mm dlouhými šupinovitými listy.", "section_level": 2}, {"title": "Listy.", "content": "Listy jsou střídavé, řapíkaté i přisedlé, členité až celokrajné (druhy rostoucí v ČR mají listy členité pouze v čárkovité až nitkovité úkrojky), někdy štítnaté, opatřené +,- přisedlými, vakovitými, v ústí brvitými lapacími měchýřky.", "section_level": 2}, {"title": "Lapací měchýřky.", "content": "Každá past tvaru měchýřku je velká 0,5 - 4,0 mm v průměru. Vznikla přeměnou listů. V lapacím měchýřku je vakuum a každý z měchýřků má víčko opatřené titěrnými chloupky. Víčko bývá obvykle zavřené, ale když se nějaký drobný živočich (prvok, roztoč, korýš, drobný hmyz, nebo jeho larva) dotkne chloupků, víčko se prudce otevře a podtlak vsákne kapku vody i s živočichem do měchýřku. Víčko se opět přiklopí, a proto oběť nemůže uniknout. Tento proces trvá pouze zlomek sekundy. Botanik Větvička v rozhlasovém pořadu použil příměr, že otevření a uzavření víčka je rychlejší než uzávěrka fotoaparátu (rychlost uzávěru pasti bublinatky je 1/160s, běžná spoušť fotoaparátu 1/150s). Průměrný exemplář může mít až 7000 lapacích měchýřků.  Někteří autoři uvádějí, že se měchýřky vyvinuly v obydlí pro mikroorganismy, které v nich žijí a pomáhají trávit kořist. Jiní říkají že si bublinatka vytváří vlastní trávící žlázky, na vnitřních stranách lapacích měchýřků a těmi tráví kořist.", "section_level": 2}, {"title": "Květy.", "content": "Jsou primárně pěti četné, nápadité, většinou ve volných, hroznovitých květenstvích, vyrůstajících nad hladinu vody či substrátu. Mohou být i jednotlivé, různé velikosti a barvy. Stopka květenství mívá většinou několik šupinovitých listenů. Květní stopky vyrůstají v úžlabí listenu se dvěma listenci nebo bez nich.  Kalich je vytrvávající, dvoupyský (podrod \"Utricularia\"), nebo čtyřpyský (podrod \"Polypompholix\" se třemi druhy v Austrálii), téměř až k bázi členěný, horní pysk je srostlý ze dvou lístků, dolní ze tří lístků.  Koruna je dvoupyská, ostrouhatá. Horní pysk je srostlý ze dvou lístků, je vzpřímený, většinou celistvý nebo měkce na špičce vykrojený. Dolní pysk je srostlý ze tří lístků, je zřetelně větší než horní. Bývá dvou až tří laločnatý nebo celistvý, většinou se zřetelně vyklenutým, někdy dvojdílným patrem, uzavírajícím ústí koruny.  Tyčinky má dvě, nitky jsou tlusté a krátké, přirůstající k bázi koruny mezi květní stopkou a ostruhou s krátkými obloukovitými, sekundárně sloučenými jednopouzdrovitými prašníky.  Blizna je téměř přisedlá nestejně dvoulaločná, dolní lalok je větší a delší než sotva patrný horní lalok.", "section_level": 2}, {"title": "Plod.", "content": "Plodem je tobolka se dvěma chlopněmi. Semena jsou četná, malá, často křídlatá, nebo s chlupy.", "section_level": 2}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Vyhledávají mělké břehy, laguny jezer a vodních toků, stále vlhké mělké písčiny, kmeny stromů, mechovité skály a růžice broméliovitých rostlin. Rostou v plytké vodě, bažinách a v kyselém písčitém substrátu s různým podílem organického humusu. Někdy přečkávají období sucha podzemními stonky nebo hlízami či pomocí semen.", "section_level": 1}, {"title": "Vhodné podmínky.", "content": "Druhy mírného pásma 7 °C - 28 °C, tropické druhy 10 °C - 35 °C, hlíznaté druhy 4 °C - 38 °C, severoamerické druhy 1 °C - 32 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Třináct druhů bublinatek je zapsáno v Červeném seznamu ohrožených druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Akvaristika.", "content": "U našich akvaristů a ve sbírkách tropických vodních a bažinatých rostlin se můžeme setkat s bublinatkou vedenou pod jménem \"Utricularia exoleta\". Ve skutečnosti jde o \"Utricularia gibba\", nejrozšířenější druh rodu, rozpadající se na dva poddruhy \"Utricularia gibba var. gibba\", který ma květy 8 - 20 mm a ostruhu kratší nebo nepatrně delší než dolní pysk a \"Utricularia gibba var. exoleta\", který má květy 4 - 8 mm a ostruhu zřetelně delší (až o 1/3) než dolní pysk koruny. Oba poddruhy rostou a kvetou při dobrém oslunění v mělké vodě nebo ve spleti plovoucích vodních rostlin, nebo jako bahenní rostliny. V našich vodách v přírodě obvykle nepřezimují, vyskytují však v termálních vodách na Slovensku (Bojnice) a v Maďarsku (Hévíz).", "section_level": 2}, {"title": "Léčitelství.", "content": "Dříve byly bublinatky v lidovém léčitelství používány na rány a otoky pod jménem \"Herba lentibulariae'. Také je uváděna jako diuretikum.", "section_level": 2}, {"title": "Milovníci masožravých rostlin.", "content": "Preferují pro pěstování barevně kvetoucí druhy. Lehce se pěstují a množí. Hodí se k osazování pokojových vitrín, ale i jako doplněk k ostatním masožravým rostlinám.", "section_level": 2}, {"title": "Škodlivost.", "content": "V rybníkářství se dosud traduje, že bublinatky (obecná a jižní) jsou škůdci rybího plůdku. Tato podezření jsou však prokazatelně nesprávná, neboť ústí pastí je příliš úzké k nasátí plůdku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bublinatka (\"Utricularia\") je nejhojněji zastoupený rod masožravých rostlin, čítá 214 druhů a je rozšířen ve všech klimatických pásmech od Antarktidy po tropy s výjimkou nejsušších oblastí a mnoha ostrovů. Většina druhů se vyskytuje v Jižní Americe. Jméno tohoto velmi přizpůsobivého rodu je odvozeno od malých patiček (o průměru 0.2 - 12 mm), které vyrůstají podél stonků a listů. Zastoupení rodu ve volné přírodě, zejména v bažinatých oblastech, klesá v důsledku znečištění a ztráty původního prostředí.", "tgt_summary": "狸藻属(学名:)是食虫植物中最庞大的一属,由233种植物所组成,除了南极洲,狸藻横越了所有大陆洲,存在于鲜活的水域以及潮湿的泥土。培育狸藻的主要目的是为了观赏它们的花,常与金鱼草和兰花作对比。", "id": 1064020}
{"src_title": "Hrabě Monte Cristo", "tgt_title": "基度山恩仇記", "src_document": [{"title": "Děj románu.", "content": "Děj románu se odehrává na pozadí společenských poměrů ve Francii v bouřlivém období od pádu císaře Napoleona a návratu Bourbonů na francouzský trůn v roce 1815 až do červencové revoluce v roce 1830. Jeho ústředním námětem je příběh Edmonda Dantèse, lodního důstojníka na obchodní lodi Faraón. Kapitán Faraóna během plavby zemřel a Dantès mu slíbil, že navštíví ostrov Elba. Na ostrově se setkal s Napoleonem a dostal od něj dopis pro Noirtiera. O dopisu se nesměl nikomu zmínit. Edmond Dantès měl před svatbou s dívkou Mercedes a měl se stát kapitánem na lodi Faraón. Stal se tak terčem závisti lodního účetního jménem Danglars. Ten se spojil s mladým Kataláncem Fernandem Mondegem, kterému se zase líbila Mercedes, a společně napsali udavačský dopis, ve kterém označili Dantèse za bonapartistu. Edmond byl v den svých zásnub zatčen a vyslýchán návladním Villefortem. Ten byl zprvu vstřícný, ale jakmile uslyšel jméno Noirtier, nechal Edmonda odvést do pevnosti If. Pan Noirtier byl totiž Villefortův otec, a dopis by mohl zhoršit Villefortovo profesionální postavení.  Edmond Dantès strávil ve vězení bez soudu čtrnáct let. Ze začátku věznění ho sžírala samota a pokoušel se o sebevraždu, ale později se k němu ze sousední vězeňské cely prokopal Abbé Faria. Doufal, že jím vykopaná chodba povede k moři, ale zmýlil se. Edmond v něm našel přítele a učitele. Faria mu pomohl odhalit zradu, které se na něm dopustili jeho proradní přátelé. Kopali další chodbu, která jim měla přinést svobodu, ale abbé trpěl dědičnou chorobou a pomalu umíral. Naučil Edmonda jazyky, ekonomii, právo a jiné. Než abbé zemřel, svěřil Edmondovi tajemství o ztraceném pokladu kardinála Spady. Když Abbé zemřel, Edmond jeho tělo ukryl ve své cele a sám se ukryl do jeho pohřebního rubáše, v němž chtěli strážní abbého pohřbít (tak jako každého zemřelého vězně) a nechal se vhodit do moře. Ve vodě se z pohřebního pytle za pomoci nože vysvobodil a uplaval. Jako trosečníkovi mu pomohla posádka pašerácké lodi a na své přání byl vysazen na malém ostrově Montecristo, kde posléze opravdu našel obrovský poklad.  Po nějaké době se Edmond vrátil (pod jménem lord Wilmore) do Marseille. Zjistil, že jeho otec zemřel hladem, protože ze smutku, že ztratil syna, odmítal jíst. Od přítele Caderousse, jehož navštívil jako abbé Busoni a který nyní vlastnil hostinec U Gardského mostu, se dozvěděl, co se stalo s ostatními. Fernando se stal hrabětem Morcefem a oženil se s Mercedes, manželé spolu měli syna Alberta. Danglars se stal baronem a vlastnil banku. Morrelově společnosti hrozil bankrot. Edmond daroval Caderoussovi za tyto informace diamant. Caderousse se ho pokusil prodat, přičemž zavraždil klenotníka, získal tak peníze a diamant mu zůstal. Svědkem této události se stal podvodník Bertuccio, který byl za tuto vraždu zatčen. Zachránil ho abbé Busoni a později jej najal do svých služeb, tentokrát již Edmond vystupoval jako hrabě Monte Cristo. Obratně se odměnil příteli Morrelovi a začal spřádat plány své pomsty.  Prvním na řadě byl Danglars, kterého Dantès chtěl s pomocí lupiče Luigiho Vampy utýrat hladem, ale nakonec jej jen obratnou manipulací přivedl k bankrotu. Pak se postaral o zveřejnění Villefortova tajemství, kterým bylo odložení jeho nemanželského syna, z něhož vyrostl bezskrupulózní zloděj a vrah. Poslední zaplatil Mondego, když Dantès odhalil jeho hanebný zločin vojenské zrady. Dantès také odhalil pravou identitu hraběte Morcefa, a tak Fernando po odsouzení veřejností i vlastní rodinou spáchal sebevraždu. Dantès se smiloval jen nad Mondegovým synem Albertem, protože jej o jeho život přišla požádat sama Mercedes. Jejich láska byla však již navždy ztracena a Dantès odplul začít nový život s mladou otrokyní Haydée.  Z vedlejších postav jsou důležití Morrelův syn Maxmilián a Villefortova dcera Valentina, kteří se do sebe zamilují. Právě u Valentiny Dantès pozná, že jeho pomsta má své hranice, za které nemůže jít, protože by ublížil těm, které chtěl naopak odměnit. Valentině navíc hrozí o život u druhé Villefortovy manželky, která ji chce zabít, aby zajistila dědictví pro svého syna. Dantès proto Valentinu její fingovanou smrtí dostane ven z rodiny, aby se mohla vdát za Morrela. Při mnoha adaptacích je tato vedlejší dějová linie opomíjena.", "section_level": 1}, {"title": "Hrabě Monte Cristo jako inspirace.", "content": "Hrabě Monte Cristo se řadí k nejproslulejším románům 19. století a jako takový se stal inspirací pro mnoho dalších autorů. Dočkal se nesčetných filmových, divadelních a muzikálových adaptací a inspiroval řadu dalších spisovatelů.  Již roku 1853 napsal Portugalec Alfredo Possolo Hogan (1830–1865) román \"A Mão do Finado\" přímo navazující na Hraběte Monte Crista. Román okamžitě vyšel (a to dříve než v originálním znění) pod Dumasovým jménem ve francouzském překladu pod názvem \"La main du défunt (Ruka zemřelého)\".  Jiné pokračování, také ještě za Dumasova života, vytvořil roku 1856 německý spisovatel dobrodružných románů Adolf Mützelburg (1831–1882) pod názvem \"Herr der Welt (Pán světa)\".  K velmi známým Dumasovým epigonům pak patří především Francouz Jules Lermina (1831–1882), autor románů \"Le Fils de Monte-Cristo\" (1881, \"Syn hraběte Monte Crista\") a \"Le Trésor de Monte-Cristo\" (1881, \"Poklad hraběte Monte Crista\").  Silná inspirace románem je patrná i v díle Julese Verna \"Matyáš Sandorf (Nový hrabě Monte Cristo)\" z roku 1885.  Francouz Paul Mahalin (1838–1899) napsal román \"Mademoiselle Monte Cristo\" (1896, \"Slečna Monte Cristo\").  Mimo jiné byl román zpracován také jako japonský animovaný seriál \"Gankutsuou\".", "section_level": 1}, {"title": "Filmové adaptace.", "content": "Román \"Hrabě Monte Cristo\" byl mnohokrát zfilmován. První tři adaptace pocházejí z roku 1908.", "section_level": 1}, {"title": "Česká vydání.", "content": "Uvedena jsou pouze první vydání překladů, mnohé se dočkaly dalších reedic.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrabě Monte Cristo (v češtině psaný i Christo, ve francouzském originále \"Le comte de Monte-Cristo\") je po \"Třech mušketýrech\" druhý nejznámější historicko-dobrodružný román francouzského spisovatele Alexandra Dumase staršího. Poprvé byl vydán v letech 1844 až 1845. I tento román napsal Dumas (stejně jako většinu svých nejznámějších děl) ve spolupráci s profesorem historie Augustem Maquetem.", "tgt_summary": "《基督山伯爵》(,又译《基度山恩仇记》)是法国大文豪大仲马的经典冒险小说,也被公认为大仲马最好的作品,在所有时期,它经常名列最佳小说榜。本书于1844年完成,全书分十八次出版。", "id": 2244836}
{"src_title": "Operační zesilovač", "tgt_title": "运算放大器", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Operační zesilovače byly původně vyvinuty pro realizaci matematických operací (odtud pak jejich název) v éře analogových počítačů.  První operační zesilovače byly konstruovány z elektronek a později se přešlo na diskrétní polovodičové součástky. Dnešní operační zesilovače jsou téměř výhradně konstruovány jako integrované obvody, přičemž často jeden takový obvod sdružuje několik OZ.  První integrované operační zesilovače pocházejí z konce 60. let 20. století. Vůbec první byl obvod Fairchild μA709, ale ten byl brzy vytlačen obvodem μA741, který je naprostou klasikou ve světě operačních zesilovačů a vyrábí jej mnoho firem v mnoha provedeních dodnes. Oba dva uvedené typy jakož i řada dalších OZ jsou konstruovány pouze z bipolárních tranzistorů. Teprve v 70. letech se začaly v OZ používat unipolární tranzistory FET a v 80. letech tranzistory MOSFET. Tyto součástky výrazně zlepšují parametry OZ, takže se téměř blíží ideálnímu OZ. Konstrukce mnohých OZ vybavených unipolárními tranzistory ovšem stále vychází z klasického obvodu 741, u něhož je pouze několik bipolárních tranzistorů zaměněno za unipolární.  Během třicetiletého vývoje operačních zesilovačů se těžiště jejich aplikací přeneslo z výzkumných laboratoří i do průmyslového využití.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "Operační zesilovač funguje jako diferenční napěťový zesilovač s vysokým ziskem, se stejnosměrnou vnitřní vazbou (modulární stavbou), diferenčními vstupy (invertujícím označovaným − a neinvertujícím označovaným +) a obvykle jednoduchým výstupem.  Vývody frekvenční korekce se používají k potlačení zákmitů operačního zesilovače, není-li vybaven vnitřní korekcí. Je-li invertující vstup U uzemněn a signál přiveden na neinvertující vstup, pak signál na výstupu je ve fázi se vstupním signálem. Je-li neinvertující vstup U uzemněn a signál přiveden na invertující vstup, pak signál na výstupu je fázově posunut o 180° vzhledem ke vstupnímu signálu.  Některé speciální operační zesilovače ale bývají vybaveny diferenčním výstupem. Vzhledem k vysokému zisku jsou obvody konstruované s operačními zesilovači většinou vybavené zápornou zpětnou vazbou, která téměř výhradně určuje jejich chování.", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní zapojení.", "content": "Vnitřní struktura operačního zesilovače je většinou tvořena třemi zesilovacími stupni. Vstupní zesilovací stupeň je tvořen diferenčním zesilovačem s velkým zesílením rozdílu vstupních signálů U+ – U− (zesílení rozdílového signálu Ad) a nízkým zesílením souhlasných signálů, přivedených současně na oba vstupy (zesílení souhlasného signálu Ag). Diferenční vstupní zesilovač má velký vstupní odpor. Za vstupním zesilovacím stupněm následuje jeden nebo několik středních zesilovacích stupňů, které zajišťují napěťové i proudové zesílení. Postupné napěťové zesílení je nutné pro zabezpečení velkého zesílení operačního zesilovače, proudové zesílení je potřebné pro činnost jeho koncového stupně, který má malý výstupní odpor.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti operačních zesilovačů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zesílení rozdílového signálu.", "content": "Zesílení rozdílového signálu A může být vyjádřeno jako  formula_1  U reálných operačních zesilovačů leží v intervalu 80 -100 dB, nazývá se vlastním zesílením (zesílení bez zpětné vazby).  V intervalu formula_7 výstupní napětí U závisí na U téměř lineárně, tato oblast se nazývá oblastí zesílení. V oblasti (formula_8 nebo formula_9) změna U nevyvolá změnu výstupního napětí. OZ je v saturaci.  Zesilovací charakteristika ideálního operačního zesilovače prochází počátkem (plná křivka na obrázku). Zesilovací charakteristika reálného operačního zesilovače (čárkovaná křivka na obrázku) je posunuta na ose U o veličinu U. Posun zesilovací charakteristiky U může být u většiny operačních zesilovačů zanedbán nebo vykompenzován. V praxi se tento posun zanedbává.", "section_level": 2}, {"title": "Zesílení souhlasného signálu A.", "content": "Je-li na invertující i neinvertující vstup přivedeno současně shodné napětí U, rozdíl vstupních napětí U se nemění a v souladu se vztahem pro zesílení rozdílového signálu se výstupní napětí U také nemění. Ve skutečnosti u reálných operačních zesilovačů toto neplatí a zesílení souhlasného signálu definováno vztahem  formula_10  není rovno nule. Zesílení As je u reálných operačních zesilovačů přibližně rovno jedné. Neideálnost operačních zesilovačů je často charakterizováno tzv. činitelem potlačení souhlasného rušení CMRR (Common Mode Rejection Ratio-poměr)[bezrozměrné číslo] nebo jen CMR-[dB], které je definováno jako formula_11  a je přibližně rovno 70-75 dB (u kvalitnějších OZ 110 – 140 dB)", "section_level": 2}, {"title": "Vstupní odpor.", "content": "Reálné operační zesilovače mají konečný vstupní odpor. Rozlišujeme vstupní odpor vůči rozdílovému signálu R a vstupní odpor vůči souhlasnému signálu R. V operačních zesilovačích s bipolárními tranzistory vstupní odpor vůči rozdílovému signálu R nabývá hodnot miliónů Ohmů (megaohm) a vstupní odpor vůči souhlasnému signálu může být až o tři řády větší a je vyjádřen v miliardách ohmů (gigaohm).", "section_level": 2}, {"title": "Kmitočtová charakteristika.", "content": "Kmitočtová charakteristika univerzálního operačního zesilovače je totožná s kmitočtovou charakteristikou dolnofrekvenční propusti. Při kmitočtech signálu větších než f (f – mezní kmitočet, na kterém modul zesílení |A| klesne o 3 dB) je |A| nepřímo úměrné kmitočtu. Zesílení klesá o 6 dB na oktávu. Na kmitočtu f modul zesílení |Ad| = 1.", "section_level": 2}, {"title": "Ideální operační zesilovač.", "content": "Výstupní napětí operačního zesilovače se vypočítá jako:  kde  Ideální operační zesilovač má následující vlastnosti:  V praxi žádná z výše uvedených vlastností neplatí, avšak v mnohých aplikacích se k nim můžeme přiblížit s dostatečnou přesností. Například, je-li zesílení omezeno prostřednictvím zpětné vazby na hodnotu 20 dB, můžeme zesílení vlastního zesilovače o hodnotě 80 dB s dostatečnou přesností považovat za nekonečné", "section_level": 1}, {"title": "Reálný operační zesilovač.", "content": "Ve skutečnosti neexistují ideální operační zesilovače. Reálné operační zesilovače se charakterizují řadou parametrů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Operační zesilovač (zkratka OZ) je univerzální stejnosměrný zesilovací analogový elektronický obvod, jenž je základním prvkem analogových elektronických systémů. Operační zesilovač je často v praxi pro výpočty nahrazován ideálním operačním zesilovačem.", "tgt_summary": "运算放大器(英语:Operational Amplifier,简称OP、OPA、op-amp、运放)是一种直流耦合,差模(差动模式)输入、通常为单端输出(Differential-in, single-ended output)的高增益(gain)电压放大器。在这种配置下,运算放大器能产生一个比输入端电势差大数十万倍的输出电势(对地而言)。因为刚开始主要用于加法,减法等类比运算电路中,因而得名。", "id": 215805}
{"src_title": "Troll (severská mytologie)", "tgt_title": "洞穴巨人", "src_document": [{"title": "Etymologický původ slova.", "content": "Staroseverské podstatné jméno \"troll\" či \"tröll\" (znamenající \"zlý duch, démon, vlkodlak nebo jötnar\") a ze střední horní němčiny podstatná jména \"troll\" a \"trolle\" \"zlý duch\" (podle filologa Vladimira Orela byla tato slova převzata ze staré severštiny) vychází z pragermánského podstatného jména rodu středního *\"trullan\". Původ tohoto slova je neznámý. Kromě toho staroseverská slovesa \"trylla\" \"očarovat, proměnit v trolla\" a ze střední horní němčiny \"trüllen\" \"třepotat, mávat\" mají základ v pragermánském slovese *\"trulljanan\" a jeho odvozené formy *\"trullan\".", "section_level": 1}, {"title": "Severská mytologie.", "content": "Ve skandinávské mytologii jsou výrazy \"troll\" a \"thurs\" používané pro Jötnar. Zmínky o nich lze hojně naleznout v celé řadě staroseverských písemnostech. Podle starých severských pramenů se praví, že trollové přebývají v odloučených lokalitách hor, skal a jeskyní. Někdy žijí společně s dalšími trolly, obvykle s nějakým rodinným příslušníkem (otec s dcerou nebo matka se syny). Zřídka bývají popisováni jako přátelští nebo ochotní pomoci lidem. V knize Prozaická Edda oddíl Jazyk básnický (Skáldskaparmál) popisuje setkání neznámé trollí ženy se skaldem (skald je označení pro dvorního básníka z doby vikingské) Bragiem Boddasonem. Podle tohoto oddílu jel Bragi jednoho večera skrze \"jeden les\". Když tu náhle se jej trollí žena zeptá, kdo je a to během toho, co popisovala sama sebe:  Bragi je nyní na řadě a začne ji vyprávět o sobě a o tom, jaký je nadaný skald. Poté scéna končí.  Mnohokrát jsou zde použity staroseverské výrazy \"jötunn\", \"troll\", þurs a \"risi.\" Ty se v knize mnohokrát významově překrývají, čímž mohou zmást čtenáře, ač sami jsou výrazem pro jiné nadpřirozené bytosti. Lotte Motz měl teorii, že tato stvoření původně označovala 4 různá odvětví bytí: vládce přírody (jötunn), mýtické čaroděje (troll), nepřátelské nestvůry (\"þurs)\" a hrdinské a zdvořilé bytosti (risi), přičemž toto poslední odvětví bylo přidáno jako poslední. Na druhou stranu Ármann Jakobson kritizuje Motzovy myšlenky a nazývá jeho teorii jako \"nepodpořenou jakýmkoliv potvrzujícím důkazem\". Ármann tvrdí, že se tento výraz dříve používal pro označení bytostí, jako jsou například jötunn nebo obyvatelé hor, čarodějnice, nadpřirozeně silní, obří nebo oškliví lidé, zlí duchové, zjevení, \"blámaðr,\" kouzelní divočáci, pohanští polobohové, démoni, brunnmigi nebo berserkeři.", "section_level": 1}, {"title": "Troll ve skandinávském folklóru.", "content": "Později se ve skandinávském folklóru začala představa trollů pozvolna měnit na podobu prapodivných bytostí. Trollové bývají v mnohých příbězích často zaznamenáni jako extrémně stará stvoření, velmi silná, avšak pomalá a postrádající důvtip. Čas od času i jako pojídači lidí, jenž se po kontaktu se slunečními paprsky slunce promění v kámen. Avšak v některých příbězích bývají popisováni i jako stvoření lidské podoby, nemající obvyklé a význačně ošklivé vzezření. Tedy jediné, v čem se liší od lidí, je to, že žijí daleko od lidských obydlí. Obvykle také mají jakýsi druh \"společenského uspořádáni \", tím se tedy liší od rå and näck, kteří jsou spíše samotářská stvoření. Podle Johna Lindowa jsou trollové vytlačováni kvůli tomu, že nejsou křesťané, a pokud se s nimi někdo setká, tak netuší, kdo jsou. Proto se z trollů nakonec stala nebezpečná stvoření a bezohledná k tomu, jak by mohli vycházet s křesťanskou komunitou. Také jsou o nich vykládány zvyky jako například \"bergtagning\" (' unášení'; doslova \"horské brání\") nebo zabírání statků či pozemků.  Lindow prohlašuje, že původ slova \"troll\" zůstává nejasný, ačkoliv podle pozdějšího švédského folklóru definuje trolly jako \"přírodní bytosti\" a jako \"všesmyslné bytosti z jiných světů, které si jsou rovné například s vílami v anglo-keltských tradicích\". Dále \"Proto tedy vystupují v různých kolujících legendách, kde jsou ony přírodní bytosti povolány. Lindow též poznamenává, že v lidových záznamech bývají trollové někdy zaměňováni za kočky a \"malé lidi\".  Obyvatelé Skandinávie věří, že blesky odstrašují trolly a podle mnohých lidových pověstí zjevují jötnar. Je možné, že je to pozdní odraz Thorovy úlohy v boji s těmito bytostmi. Absence trollů a jötnar v dnešní době ve Skandinávii je někdy vysvětlována jako výsledek \"přesnosti a efektivnosti úderů blesků\". Ve skandinávském folklóru je jako příčina nepřítomnosti trollů v dnešním světě vysvětlována \"neustálým bitím kostelních zvonů\". Zvonění kostelních zvonů prý trolly donutilo odejít do vzdálenějších krajin, avšak nikoli poklidně; mnoho tradic pojednává o tom, jak trollové ničili rozestavěné kostely nebo vrhali obří balvany na již dostavěné kostely. Původ obřích kamenů, v jejichž blízkosti lidé žijí, je obvykle popisován jako pozůstatek po trollích hodech kamenem. Dále se původ různorodě podivných a neobvyklých krajinných úkazů přičítá právě trollům, kteří zřejmě po kontaktu se slunečními paprsky zkameněli.  Lindow porovnává trolly společně se švédskými Grendely, nadpřirozenými nájezdníky medovinových sálů ze staroanglické básně Beowulf, a povšimne si toho, že \"báseň Beowulf vyzdvihuje nikoli Grendelovo pustošení, ale očištění síně Beowulfa, čili moderní příběhy zdůrazňují dobu, kdy jsou trollové vyhnáváni.  Skandinávská lidová tradice svědčí o tom, že menší trollové žijí v pohřebních mohylách a v horách. V Dánsku jsou tyto stvoření zaznamenána jako \"troldfolk\" (\"trollí lid\"), \"bjergtrolde\" (\"horští trollové\"), \"bjergfolk\" (\"horský lid\") a v Norsku též jako \"troldfolk\" (\"trollí lid\") a \"tusser\". Trollové mohou být popsáni jako malé, ale i velké, lidem podobné bytosti. Jejich popis je dán místním původem vzniku příběhu o trollech.  V norské slovesnosti se mohou vyprávět podobné příběhy o větších trollech a o \"Huldrefolk\" (\"skrytý lid\"), a přesto jsou mezi oběma znatelné rozdíly. V Orkney a v Shetlandu se slovo \"trow\" používá pro označení bytostí, které jsou velmi podobné norským \"Huldrefolk\". Můžeme tedy tvrdit, že tyto výrazy vznikly ze stejného základu. Slovo \"troll\" mohlo být tedy používáno ještě pohanskými osadníky jako společné označení pro nadpřirozené bytosti, které by se měli raději ctít a vyhýbat se jim, než je uctívat. Trollové se mohli časem přetvořit na popis větších, nebezpečnějších tvorů na způsob Jötunn, zatímco výraz \"Huldrefolk\" se mohl později vyvinout v označení menších trollů.  John Arnott MacCulloch předpokládal spojitost mezi staroseverskými vættir a trolly, přičemž naznačoval, že obě představy mohou vycházet z duše mrtvých.  Po trollech je též pojmenována výzkumná stanice v Antarktidě, které nese své jméno díky okolním rozeklaným skalám připomínající samotné trolly. Zahrnuje to pozemní základnu, jež sleduje satelity na polární dráze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Troll je nadpřirozená bytost mající základ v severské mytologii a skandinávské lidové slovesnosti. V pramenech staré severštiny jsou trollové popisováni jako stvoření přebývající v odlehlých horách, skalách nebo v jeskyních, kde společně žijí v malých rodinných společenstvích. Trollové bývají zřídkakdy nápomocní lidem.", "tgt_summary": "巨怪(Troll)或译作山怪、巨魔、洞穴巨人,是一个北欧神话中一种智力低下的食人巨人。", "id": 2997356}
{"src_title": "Mount St. Helens", "tgt_title": "圣海伦火山", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "V angličtině je hora pojmenována podle britského diplomata barona St. Helense, intuitivně se nabízející překlad „hora sv. Heleny“, s nímž se v češtině setkáváme, je proto nepřesný a zavádějící. V indiánský jazycích má hora více jmen, z nichž mnohé odkazují k její sopečné povaze.", "section_level": 1}, {"title": "Erupce v roce 1980.", "content": "Dne 18. května 1980 došlo na symetrickém kuželu sopky k nejlépe dokumentované erupci v historii lidstva. Během jediného výbuchu bylo zničeno 400 metrů sopky. Horní část kužele se zhroutila z důvodu nadměrné akumulace magmatu pod severním svahem sopky, což vedlo k jeho postupnému vyklenutí až následnému sesuvu. Tím se obnažila přívodní žíla s magmatem, ve které byly nahromaděné sopečné plyny. Jakmile na tyto plyny přestal působit omezující litostatický tlak okolních hornin, plyny začaly významně expandovat a trhat magma. Výsledným efektem byla explozivní erupce, která po sobě zanechala kalderu podkovovitého tvaru.  Lavina bahna, kamení a sutě se řítila rychlostí až 75 m/s a překonala vzdálenost více než 25 km. Nashromážděné úlomky vyplnily údolí do výše 195 m. Směs horkých plynů a lávy v čele laviny zničila přibližně 10 miliónů stromů na ploše odpovídající cca 600 km. Rozpad sopečné základny měl za následek i vznik pyroklastických proudů o teplotě až 700 °C. Během výbuchu, kromě škod na okolních porostech, uhynulo přibližně 2 000 kusů jelení zvěře. Erupce byla příčinou i tragické smrti vulkanologa Davida A. Johnstona, prof. Antonína Svobody a fotografa Reida Blackburna. Během erupce zemřel Harry R. Truman, který odmítl evakuaci.  Podle údajů americké geologické služby a pracoviště \"David A. Johnston Cascades Volcano Observatory\" během jediného výbuchu bylo z tělesa sopky rozmetáno 2,8 miliardy m horniny. Za jediný den se do atmosféry dostalo 520 miliónů tun popílku a množství sopečných plynů. Odhaduje se, že z plynů vzniklo okolo 0,3 megatun aerosolu kyseliny sírové.  Následná ekologická katastrofa znamenala pro vědecký svět i určitý přínos. Zničená krajina kolem sopky se stala studijním prostorem přirozené obnovy zničeného ekosystému. Bylo takto zjištěno, že obnova porostu a návrat živočichů probíhá mnohem rychleji, než vědci předpokládali.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mount St. Helens (, v jazyce původních obyvatel z kmene Kauliců \"Lawetlat'la\") je stratovulkán nacházející se v severní části Kaskádového pohoří, ve státě Washington, ve Spojených státech amerických. Je tvořena směsí lávy a sopečného prachu. Byla pojmenována po britském diplomatovi, lordu St Helensovi. Sopka je jedním ze 160 aktivních vulkánů z tzv. skupiny Pacifického kruhu ohně. Poslední známá erupce proběhla mezi lety 2004 až 2006. Hora St. Helens se nachází přibližně 55 km západně od sopky Mount Adams coby nejvýchodnější oblasti Kaskádového pohoří a 80 km od Mount Rainier – největšího vulkánu oblasti. St. Helens vznikla přibližně před 40 000 lety a je v porovnání s ostatními vulkány v oblasti nejmladší. Díky své symetrii a vrcholku pokrytém sněhem a ledem byla někdy označována jako „Fudžisan Ameriky“. Erupce z roku 1980 však výrazně změnila její podobu. Hlavní kužel vytvořený během 2 200 let aktivity byl zničen explozí tzv. Pliniovského typu 18. května 1980. Sopka je mezi ostatními vulkány oblasti nejaktivnější za posledních 10 000 let.", "tgt_summary": "圣海伦火山()是一座活火山,位于美国太平洋西北区华盛顿州的斯卡梅尼亚县,西雅图市以南154公里,波特兰市东北85公里处,是喀斯喀特山脉的一部分。山的名称来自英国外交官圣海伦勋爵,他是18世纪对此地进行勘测的探险家乔治·温哥华的朋友。圣海伦火山是包含160多个活火山的环太平洋火山带的一部分,因火山灰喷发和火山碎屑流而闻名。", "id": 2805853}
{"src_title": "Lindsay Lohan", "tgt_title": "琳賽·蘿涵", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se 2. července 1986 v New York City a vyrostla v Merricku a Cold Spring Harboru na Long Islandu v New Yorku. Je dcerou Diny Lohan a Michaela Lohana. Má 3 mladší sourozence, bratry Michaela (* 16. prosince 1987) a Codyho (* 16. června 1996) a sestru Alianu (* 22. prosince 1993).  Navštěvovala Cold Spring Harbor High School a Sanford H. Calhoun High School, od 12 let byla učena doma.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1989–2002: Začátek kariéry a \"Past na rodiče\".", "content": "Svojí kariéru zahájila ve třech letech, kdy se stala dětskou modelkou Ford Models. Objevila se v přes 60 televizních reklamách a předváděla oblečení pro Calvina Kleina a Abercrombie. V deseti letech získala roli Alexandry \"Ali\" Fowler v telenovele \"Another World\". V roce 1998 debutovala ve filmu Walta Disneye \"Past na rodiče\", kde ztvárnila roli obou dvojčat, které byly rozdělené při porodu a znovu se shledaly na dětském táboru. Ve filmu si zahrála po boku Dennise Quaida a Natashy Richardson. Film vydělal přes 92 milionů dolarů po celém světě a získal pozitivní kritiky. Za roli získala cenu Young Artist Award. Objevila se také v dalších dvou televizních filmech stanice Disney \"Živá panenka\" a \"Najděte stopu\".", "section_level": 2}, {"title": "2003–2004: Průlom, \"Protivný sprostý holky\" a debutové album \"Speak\".", "content": "V roce 2003 přišla role v remaku filmu \"Mezi námi děvčaty\", kde si zahrála po boku Jamie Lee Curtis, kde si zahrála její dceru. Za roli získal cenu MTV Movie Award v kategorii Průlomové vystoupení. O rok později přišly další dvě hlavní role. První v Disneyovské komedii \"Zpověď královny střední školy\" a druhá v komedii \"Protivný sprostý holky\". První film se setkal s negativní kritikou, zatímco druhý film sklízel pozitivní reakce. Vydělal přes 129 milionů dolarů po celém světě. V roce 2004 získala čtyři ceny Teen Choice Award a dvě ceny MTV Movie Award. Po filmu \"Protivný sprostý holky\" přilákala zájem médií o její profesionální, ale i soukromý život, včetně jejího nočního života a problémů v manželství jejích rodičů.  V roce 2004 podepsala smlouvu s nahrávací společností Casablanca Records a vydala své debutové album \"Speak\", které se umístilo na čtvrtém místě amerického žebříčku Billboard 200 a získalo platinové ocenění na začátku roku 2005.", "section_level": 2}, {"title": "2005–2009: Nové album, nezávislé filmy.", "content": "V roce 2005 se vrátila znovu k Disneyovským komediím a to s filmem \"Můj auťák Brouk\". Společnost Mattel vydala panenku, vypadají jako Lindsay a tak se stala první celebritou, které měla svojí vlastní My Scene panenku.  Druhé studiové album \"A Little More Personal (Raw)\" bylo vydáno v prosinci roku 2005. Umístilo se na 20. místě žebříčku Billboard 200 a získalo zlatý certifikát.  V květnu 2006 měla premiéru romantická komedie \"Jen trochu štěstí\". Film získal negativní kritiku a Lindsay získala svojí první nominaci na cenu Zlatá malina. Následovala role v nezávislém filmu \"Zítra nehrajeme!\", po boku Meryl Streep. Ve filmu \"Bobby\" si zahrála po boku Sharon Stone a jako část obsazení byla nominovaná na cenu Screen Actors Guild Award. Fanynku Johna Lennona si zahrála ve filmu \"Zavraždění Johna Lennona\". V květnu roku 2007 byl vydán film \"Vlastní pravidla\".", "section_level": 2}, {"title": "2009–současnost: Návrat.", "content": "Po sérií odvykacích kúr, kvůli závislosti na alkoholu, drogách a problémům se zákonem se k herectví vrátila v roce 2009. Zahrála si hlavní roli v komediálním filmu \"Šéfe, jsem v tom!\", který měl být původně vydán do kin, ale nakonec měl premiéru na stanici ABC Family. Stala se porotcem v šesté sérii americké show \"Project Runway\". V roce 2010 se objevila ve filmu Roberta Rodrigueze \"Machete\".  V květnu roku 2012 si zahrála v seriálu stanice FOX \"Glee\" a v televizním filmu \"Liz & Dick\". V roce 2013 přišla role ve filmu \"Scary Movie 5\", po boku Charlieho Sheena. Mezi květnem a červencem 2013 strávila 90 dní v odvykacím centru.  V srpnu 2013, den poté co opustila odvykací centrum, byl vydán film \"The Canyons\".  Osmiepizodový dokumentární seriál nazvaný \"Lindsay\" byl vysílán mezi březnem a dubnem roku 2014 na kabelové stanici OWN. Ten samý rok si zahrála v epizodě seriálu \"2 Socky\".  V říjnu roku 2014 si poprvé zahrála na divadelních prknech v Londýnské produkci \"Speed-the-Plow\", kde si zahrála roli Karen, kterou původně hrála Madonna.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lindsay Dee Lohan, známá pod uměleckým jménem Lindsay Morgan Lohan (* 2. července 1986 New York City, New York), je americká herečka, popová zpěvačka a bývalá modelka. V show businessu začala jako dětská modelka v reklamách v časopisech a televizi. V deseti letech přišla první herecká role s telenovelou \"Another World\". V jedenácti letech si zahrála ve filmu\" Past na rodiče\", který získal ohlas u diváků a kritiků. Další větší role přišla s filmem \"Mezi námi děvčaty\" v roce 2003 a \"Protivný sprostý holky\" v roce 2004.", "tgt_summary": "林赛·摩根·罗韩(英语:Lindsay Morgan Lohan,,生名:英语:Lindsay Dee Lohan,1986年-7月2日)是一位美国女演员、模特和录音艺术家。她3岁时作为儿童时尚模特开始了自己的职业生涯,并于10岁时在肥皂剧《另一个世界》中出演了一年。11岁时,林赛在迪士尼获得评论和商业成功的重制《天生一对》(1998)中首次出演了电影角色。她的下一部电影,迪士尼重制《辣妈辣妹》(2003),也获得了票房及评论成功。在又一部获得评论和商业成功的电影《贱女孩》(2004)发行后,林赛成为了一个家喻户晓的名字,并成为了狗仔队和花边小报的焦点。两部电影为她赢得了数项MTV电影大奖和青少年选择奖。", "id": 282283}
{"src_title": "Vercingetorix", "tgt_title": "维钦托利", "src_document": [{"title": "Povstání proti Římanům.", "content": "Vercingetorix zahájil budování svého vojska v zimě roku 52 př. n. l., zatímco Caesar pobýval v Předalpské Galii. Nejprve se musel vypořádat s opozicí arvernské šlechty, včetně svého strýce Gobanita. Poté co přemohl své oponenty a pozvedl vojsko, byl prohlášen za vládce. Vytvořil spojenectví s ostatními kmeny, načež mu bylo svěřeno velení Galů. Loajalitu opozice si zajistil tvrdou disciplínou a prostřednictvím rukojmích, které mu museli odevzdat. Jeho strategie byla založena na obraně silných pevností. Zároveň uplatňoval taktiku spálené země, v rámci čehož nechal vyklidit a spálit všechny vesnice, pole a města v okolí pochodujících římských legií tak, aby římským legiím ztížil zásobování potravinami a dalšími prostředky, čímž jim branil v rychlém postupu.  Caesar a jeho velitel Titus Labienus sice nejprve dočasně ztratili iniciativu, avšak brzy dobyli Avaricum (dnešní Bourges) a povraždili veškeré jeho obyvatelstvo (40 000 lidí). Další velká bitva u Gergovie (poblíž dnešního Clermont-Ferrand v departementu Auvergne), hlavního města Arvernů, skončila Vercingetorigovým vítězstvím, neboť Caesar zvolil útok, místo obléhání, jež bylo standardní římskou metodou u dobře opevněných měst. Vercingetorix se domníval, že Caesar chce odtáhnout, což neměl v úmyslu, protože neúspěch v Galii by zřejmě ukončil jeho kariéru. Když Caesara opustili galští spojenci Haeduové, napadl Vercingetorix Římany znovu, ale protože opustil svoji rozvážnou strategii byl jeho útok odražen. Se ztrátami se stáhl do pevnosti Alesie, kde byl později římskými legiemi oblehán.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva u Alesie.", "content": "V bitvě u Alesie Caesar nezaútočil, ale zvolil tradiční taktiku obléhání. Celé oppidum nechal obklopit souvislou linií příkopů, palisád a opevnění. Když Vercingetorigovi dorazily posily vedené Commiem a Eporedorigem, nechal Caesar vybudovat další, vnější linii opevnění proti očekávanému náporu těchto galských posil, čímž se ocitli mezi dvěma hradbami v obklíčeni. Galové přišli v obrovském počtu (odhaduje se asi 100 000 vojáků, ačkoli Caesar tvrdil, že jich bylo až 250 000). Galové podnikli několik útoků z vnější i vnitřní strany opevnění, ale byli neúspěšní. Během galských útoků se podařilo Galům odhalit slabé místo římského opevnění, kde se snažili koordinovat hlavní úder zevnitř i zvenčí. Když Julius Caesar vstoupil osobně do bitvy, vyburcoval ostatní legionáře k urputnému boji, tak byli Galové poraženi. Vercingetorix poznal svou beznadějnou situaci a vzdal se.", "section_level": 1}, {"title": "Kapitulace a smrt.", "content": "Vzhledem k vysokým ztrátám způsobeným římským obléháním a nedostatkem potravin, radil Vercingetorix svým vojákům, aby ho živého nebo mrtvého vydali vítězům a zajistili si tak lepší podmínky pro vyjednávání o kapitulaci. Podle legendy se Vercingetorix vzdal velkolepým způsobem. Údajně vyjel na koni z Alesie a objel římský tábor předtím, než složil zbraně k Caesarovým nohám. Přitom se měl svléknout a vkleče mávat na Caesara. Caesar ve svých Zápiscích o válce galské však v rozporu s touto legendou popisuje samotný akt Vercingetorigovy kapitulace mnohem střídměji. Vercingetorix byl poté pět let vězněn v Tullianu v Římě. V roce 46 př. n. l. byl veden v Caesarově triumfu v Římě a krátce poté byl popraven patrně zardoušením.  V roce 48 př. n. l. dal Lucius Hostilius Saserna vyrazit denár na oslavu Caesarových činů v Galii. Portrét barbara na denáru je podle všeho pravděpodobným portrétem Vercingetoriga. O Vercingetorigově datu narození panují značné pochybnosti. Některé údaje připouštějí skutečnost, že v době sjednocení Galů k boji proti Římanům mu bylo pouhých 17 roků.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "V roce 2001 režisér Jacques Dorfmann natočil francouzský film \"Vercingétorix: la légende du druide roi\" (v Česku pod názvem „Král Galů“). Hlavní roli Vercingetoriga hrál Christopher Lambert. Vercingetorix se mihnul i v několika dílech seriálu \"Řím\" (2005-2007).", "section_level": 1}], "src_summary": "Vercingetorix (asi 82 př. n. l. – 46 př. n. l. Řím) byl vůdcem a válečníkem galského kmene Arvernů. V roce 52 př. n. l. sjednotil obyvatelstvo Galie k poslednímu velkému pokusu vybojovat si svobodu a nezávislost na římské republice, proti prokonzulovi a pozdějšímu diktátorovi Juliu Caesarovi. Dodnes je považován za prvního francouzského hrdinu.", "tgt_summary": "维钦托利(,约前82年-前46年),又译韦辛格托里克斯,是高卢阿维尔尼人的部落首领,曾领导高卢人对罗马统治的最后反抗。", "id": 2374279}
{"src_title": "Epitelová tkáň", "tgt_title": "上皮組織", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "Epitelová tkáň se skládá hlavně z buněk, mezibuněčná hmota je zjistitelná jen pod elektronovým mikroskopem. Buňky jednotlivých druhů epitelů se mohou výrazně lišit co do tvaru a velikosti, všechny ale obsahují hodně cytoplasmy, jádro svým tvarem odpovídá tvaru celé buňky.  Část buňky ústící do volného prostoru se nazývá \"distální (apikální)\" část, na opačné straně buňky se nalézá část proximální (bazální). Apikální část vykazuje značnou různorodost vzhledem k funkci epitelu. Bazální částí buňky epitelu nasedají na bazální membránu, která jim poskytuje oporu a zprostředkovává výživu.  Epitelová tkáň nemá vlastní cévní zásobení (výjimku tvoří epitel stria vascularis vnitřního ucha), buňky jsou vyživované difúzí. Obecně mají velmi dobrou regenerační schopnost a dobře se hojí.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení epitelů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dělení podle uspořádání buněk.", "content": "V plošném epitelu jsou buňky uspořádány v jedné nebo více vrstvách. Je to nejčastější a nejznámější typ epitelu, všechny krycí, respirační i smyslové epitely jsou tohoto typu. Trámčitý epitel tvoří trojrozměrné buněčné trámce. Je to typická struktura endokrinních žláz - adenohypofýzy, kůry nadledvin, Langerhansových ostrůvků slinivky a také jater. Retikulární epitel je pak řídce se vyskytující typ, tvořený rozvětvenými, navzájem spojenými buňkami, mezi kterými je tkáňový mok. Největším orgánem, který tvoří, je brzlík.", "section_level": 2}, {"title": "Dělení podle funkce.", "content": "Jeden epitel může najednou patřit do více kategorií, například výstelka střeva je pokrytá jednovrstevným cylindrickým epitelem s mikroklky, který má funkci krycí a zároveň resorbční.", "section_level": 2}, {"title": "Krycí epitel.", "content": "Krycí epitel je specializovaná tkáň, sloužící ke krytí povrchů a vystýlání dutin. Pro tuto funkci je dobře vybavena: buňky mnoha typů krycích epitelů se neustále obnovují z tzv. germinativní vrstvy buněk při basální membráně, v cytoplasmě jsou specializovaná intermediární filamenta, tzv. tonofilamenta, které zvyšují mechanickou odolnost buňky. Hlavní složkou tonofilament je cytokeratin. Buňky jsou navzájem pevně spojeny soustavou mezibuněčných spojů, které tvoří spojovací komplex.  Apikální povrchy buněk mohou být hladké, nebo, pokud epitel vykonává ještě další funkce, buňka může být opatřena mikroklky, pohyblivými i nepohyblivými řasinkami.  Podle počtu vrstev, ze kterých je krycí epitel složený se krycí epitely dále dělí na:", "section_level": 3}, {"title": "Žlázový epitel.", "content": "Je to epitel se sekreční funkcí. Žlázy mohou vylučovat sekret buď do krve, potom jsou to tzv. endokrinnní žlázy, nebo na povrch epitelu, do lumina dutého orgánu nebo na povrch těla, potom se označují jako žlázy exokrinní. Jednotlivé typy žláz se liší počtem buněk (jednobuněčné a mnohobuněčné žlázy), tvarem i způsobem sekrece.", "section_level": 3}, {"title": "Resorpční epitel.", "content": "Má schopnost resorbovat látky z vnějšího prostředí. Pro resorbční epitely jsou typické mikroklky na apikální straně, které slouží ke zvětšení povrchu pro příjem látek. Protože transport látek přes membránu vyžaduje hodně energie, mají hodně mitochondrií, které jsou někdy uložené v záhybech cytoplasmy na basální straně a tvoří tzv. basální labyrint.  Typickým resorbčním epitelem je epitel tenkého střeva a výstelka proximálního tubulu ledvinového nefronu.", "section_level": 3}, {"title": "Respirační epitel.", "content": "Tvoří výstelku plicních alveolů a umožňuje výměnu plynů mezi krví a vzduchem. Je velmi plochý, tvořený dvěma typy buněk, granulovanými a membranózními pneumocyty.", "section_level": 3}, {"title": "Smyslový epitel.", "content": "Specializovaný typ výstelky, smyslový epitel, dokáže přijímat podněty z vnějšího prostředí a ve formě podráždění je předávat CNS. Je tvořen smyslovými a podpůrnými buňkami. Na rozdíl od jiných typů epitelů má smyslový epitel velmi malou regenerační schopnost.  Smyslové buňky mohou být buď modifikované neurony, pak se označují jako primární smyslové buňky, nebo jsou to změněné buňky krycího epitelu, na kterých se zakončují dendrity neuronů. Pak se nazývají sekundární smyslové buňky. Tyčinky, čípky a smyslové buňky čichového epitelu jsou primárními smyslovými buňkami, naproti tomu vláskové buňky vnitřního ucha a chuťové buňky chuťových pohárků jsou sekundární.", "section_level": 3}, {"title": "Zárodečný epitel.", "content": "U samců vystýlá semenotvorné kanálky varlete a zajišťuje spermatogenezi, tedy vznik a vývoj spermií, samčích pohlavních buněk. U samic pokrývá zárodečný epitel povrch vaječníku a po narození už má jen krycí funkci.", "section_level": 3}, {"title": "Pigmentový epitel.", "content": "Je tvořen buňkami, které obsahují v cytoplazmě pigmenty. Jeho funkce je hlavně ochranná. Tvoří pigmentovou vrstvu sítnice.", "section_level": 3}, {"title": "Řasinkový epitel.", "content": "Řasinkový epitel je složen z buněk, které jsou pokryté výběžky buněk, jež konají kmitavý pohyb. Funkcí řasinek je zachytávání prachových částic a vylučování hlenu, který je obaluje, podobně stavěný epitel však je i ve statocystách.", "section_level": 3}, {"title": "Epitely mezodermálního původu.", "content": "Většina epitelů má původ z ektodermu nebo endodermu, jen některé pocházejí ze třetího zárodečného listu, z mezodermu.", "section_level": 2}, {"title": "Nepravý epitel.", "content": "Jako nepravý epitel se označuje výstelka kloubních dutin. Není tvořen epitelovými buňkami, ale fibroblasty, buňkami vaziva.", "section_level": 1}, {"title": "Epiteloidní výstelka.", "content": "Tak se označuje uspořádání buněk, která připomíná epitel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Epitelová tkáň (epitel, krycí tkáň) je tkáň tvořená buňkami, které na sebe těsně naléhají, a minimem mezibuněčné hmoty. Tyto tzv. epiteliální buňky jsou spolu často pevně spojeny. Epitel kryje vnější nebo vnitřní povrchy organismu, má žlázovou funkci (většina žláz v těle, včetně jater, slinivky, štítné žlázy a adenohypofýzy je tvořena epitelovou tkání), specializované epitely mají smyslovou funkci (neuroepitel) nebo podpůrnou (epitelové retikulum brzlíku). Epitelová tkáň je fylogeneticky nejstarším typem tkáně. V průběhu embryonálního vývoje vzniká ze všech tří zárodečných listů.", "tgt_summary": "上皮组织,简称上皮(英语:Epithelium),包括被复上皮、腺上皮和感觉上皮三类。被复上皮是被覆于各结构界面处的上皮组织,由规则密集排列的上皮细胞和少量细胞间质组成。在胚胎的发育过程中,被复上皮可衍化成腺上皮和感觉上皮。一般所说的上皮指的是被复上皮。", "id": 2623085}
{"src_title": "Yanni", "tgt_title": "雅尼", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Yanni je pianista samouk. Začal svoji hudební kariéru tím, že hrál recitály pro členy své rodiny, přestože neměl žádné formální hudební vzdělání a neuměl číst noty. Byl řeckým závodním plavcem, který vytvořil národní rekord v soutěži na 50 metrů volným stylem. V 18 letech navštěvoval Minnesotskou univerzitu. V době kdy zde studoval, se Yanni připojil k místní nově vznikající a nadějné skupině, která si říkala Chameleon. V této skupině se poprvé se setkal s bubeníkem Charlesem Adamsem. Chameleon měl pár menších úspěchů díky turné na středozápadě, zvláště pak ve státech USA: Minnesota, Iowa, Wisconsin, Illinois a Severní Dakota. Poté, co Yanni získal titul B.A. z psychologie, se začal soustředit na hudbu. Přestěhoval se do Kalifornie, kde začal dělat hudbu pro film. V roce 1987 dal dohromady malou hudební skupinu, ve které byl John Tesh a Charlie Adamas a začali cestovat, aby propagovali Yanniho raná instrumentální alba: Keyes to Imagination, Out of Silence a Chameleon Days.", "section_level": 2}, {"title": "90. léta.", "content": "Album Dare to Dream vyšlo v roce 1992. Bylo to první Yanniho album, které bylo nominováno na cenu Grammy. Na albu poprvé zazněla skladba \"Aria\", která je inspirována písní The Flower Duet. Druhé album nominované na cenu Grammy, In My Time, vyšlo v roce 1993. Yanniho hudba byla často použita v televizi a při televizních přenosech sportovních událostí jako například: Super Bowl, Wide World of Sports, U.S. Open, Tour de France, World Figure Skating Championships, Olympiada a ABC News.  Velkým komerčním průlomem pro Yanniho bylo v roce 1994 vydání alba a současně i videa Yanni Live at the Acropolis, natočeném 23. října 1993 ve 2000 let starém Herod Actticus divadle v Athénách, Řecko. Bylo to první Yanniho živé album upravené pro celý orchestr pod vedením Íránského dirigenta, Shahrdad Rohani za podpory Yanniho hudební skupiny. Následně byl koncert vysílán veřejnoprávními televizními společnostmi v USA. Díky tomu se koncert stal nejvíce populárním programem. Byl viděn v 65 zemích USA přes půl miliardou lidí. Téměř nepřetržitě držel nejvyšší místa v žebříčcích až do doby, kdy byl koncert vydán na VHS. Jde o druhé nejprodávanější hudební video všech dob. Bylo prodáno přes 7 milionů kopií po celém světě. Kompozice pro album, \"Acroyali/Standing in Motion\", byla předurčena mít tzv. Mozartův efekt (podle \"Journal of the Royal Society of Medicine\"), protože je podobná jako Mozart K 448. Má podobné tempo, strukturu, melodii, harmonickou konsonanci a předvídatelnost. Objevil se v mnohých PBS Pledge TV Speciálech jako \"A Decade Of Excellence\". Součástí byly i ukázky z \"Live at the Acropolis\", \"Tribute\", a \"Live at Royal Albert Hall\" v Londýně.  V březnu 1997, se Yanni stal jedním z pár západních umělců, kteří dostali svolení koncertovat a nahrávat v Taj Mahal v Indii. Později tentýž rok účinkoval v Zakázaném městě v Číně. Z těchto dvou vystoupení udělal další živé video album \"Tribute\", které vyšlo v roce 1997. Armen Anassian, dirigent, připustil, že měl určité pochybnosti o Yanniho plánu hrát v indickém Taj Mahal a čínském Zakázaném městě: \"Abych byl upřímný, pár let před tím, když o tom (Yanni) mluvil, mi přišla ta myšlenka úžasná. Byl jsem velmi skeptický, pochopitelně. Ale pravda je, že se to stalo. My jsme to dokázali.\" Anassian popisuje Yanniho jako \"velmi optimistického\" a též vypozoroval, že ho \"nic nevyvede z míry\". Tento nadhled se přenáší přirozeně i do jeho hudby. \"Nemyslím, si že je v tom cílený záměr. On je velmi upřímný ve svých pocitech. Jeho hudba skutečně přichází z jeho srdce. Hudbu píše s lehkostí, hudba z něj vychází relativně snadno. Ten kus dobrého pocitu z hudby je vedlejší produkt. Shoduje se to s tím, co lidé rádi slyší.\"  Světelní designeři Lee Rose a David \"Gurn\" Kaniski získali nominaci na Emmy za \"Výjimečný osobitý výkon ve světelné režii pro dramatická, varietní, malé nebo speciální scény\" za osvětlení na Live at the Acropolis a Tribute.", "section_level": 2}, {"title": "Od roku 2000.", "content": "V roce 2000, po dvouleté přestávce, Yanni vydal první studiové album za 7 let: \"If I Could Tell You\". Yanni měl též turné v letech 2003 až 2004 s debutujícím albem \"Ethnicity\", které navazovalo na jeho filozofii \"Jeden svět, jedno lidstvo\". Podle hodnocení časopisu Billboard Magazine odstartovalo toto album čtvrté největší koncertní turné roku.  6. května 2004 udělila univerzita v Minnesotě Yannimu čestný titul Doctor of Humman Letters (D.H.L.). V období mezi rokem 2004 až 2005 odstartoval své turné \"Yanni Live!\" v Mandalay Bay v Las Vegas v Nevadě a jeho živě nahrané album a současně i video záznam Yanni Live! The Concert Event bylo zveřejněno v roce 2006. Ve spolupráci s producentem Ricem Wakem v roce 2008 představil na koncertě Yanni Voices své skladby interpretované vokálními zpěváky. 24. března 2009, Disney Pearl Imprint vydal \"Yanni Voices\", což je Yanniho první studiové album po šesti letech. Současně od dubna 2009 divize Buena Vista Concerts produkuje stejnojmenné turné.<ref name=\"Billboard/Disney\"> </ref>", "section_level": 2}, {"title": "Od roku 2010.", "content": "\"Truth Of Touch\" - 16. studiové album v pořadí, bylo Yanniho první studiové album od roku 2003, kdy natočil \"Ethnicity\". Yanni jej nazval \"návratem k jeho instrumentálním kořenům.\" V kontrastu s vokálně-centrickým \"Yanni Voices\" (2009), je Truth Of Touch z velké části instrumentální album a představuje \"návrat k formě\" Yanniho hudebnímu stylu 90. let, aby album zahrnovalo filmové prvky, s hladkým jazzem a domorodými prvky.", "section_level": 2}, {"title": "Autobiografie.", "content": "Yanniho autobiografie, \"Yanni in Words\" (Yanni ve Slovech), sepsaná ve spolupráci s Davidem Rensinem, vyšla v únoru 2003. Jde o biografii, která zahrnuje vzpomínky na útlé dětství v Řecku, jeho studia na universitě v Minnesotě a jeho úspěch jako mezinárodního hudebního umělce včetně nahlédnutí do jeho tvořivého procesu komponování hudby. Též se v knize píše o jeho 9letém vztahu s herečkou Lindou Evans. Kniha vyšla ve stejný okamžik jako jeho třinácté album Etnicity a stala se podle New York Times bestsellerem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Yanni (vlastním jménem Yannis Hrysomallis (čte se Chrysomallis);, přepis Giannis Chrysomallis; * 14. listopadu 1954 Kalamata, Řecko) je pianista samouk, klávesista a skladatel. Poté, co získal titul B.A. z psychologie, chtěl raději zasvětit život hudbě, přestože nemá formální vzdělání a neumí číst noty.", "tgt_summary": "雅尼·赫里索马利斯(,艺名:英语:Yanni,英语:\"Yiannis Chrysomallis\",1954年-11月14日),生于希腊卡拉马塔,成年后在美国生活,全球闻名的作曲家和演奏家,两度被格莱美奖提名。", "id": 801623}
{"src_title": "FK Crvena zvezda", "tgt_title": "贝尔格莱德红星足球俱乐部", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po osvobození země v roce 1944 byly všechny dosavadní srbské fotbalové kluby zrušeny, protože se za okupace pokoušely zorganizovat ligu, a tak byly označeny za kolaboranty. Crvena zvezda (což znamená \"červená hvězda\") byla založena v roce 1945 jako následovník SK Jugoslavija. Zdědila po něm stadion, hráče, barvy (červená a bílá) a také znak, do kterého byla přidána červená hvězda. Do týmu přišli i hráči bývalého BSK Bělehrad.  V sezoně 1945/46 se ještě nehrála společná liga celé Jugoslávie, ale jednotlivých republik, Crvena zvezda vyhrála srbskou ligu.  Od sezony 1946/47 už se hrála jugoslávská liga a CZ Bělehrad ji poprvé vyhrál v roce 1951.  V roce 1957 se Crvena zvezda dostala do semifinále PMEZ, kde vypadla s Fiorentinou. V roce 1958 vypadla ve čtvrtfinále PMEZ s Manchesterem United. Na zpáteční cestě z odvety v Bělehradě havarovalo letadlo Manchesteru při mezipřistání v Mnichově, zemřelo 8 hráčů.  V roce 1971 se Crvena zvezda dostala do semifinále PMEZ, kde vypadla s Panathinaikosem.  V roce 1979 se Crvena zvezda dostala do finále Poháru UEFA. Doma remizovala s Mönchengladbachem 1:1, v odvetě hrané v Düsseldorfu prohrála 0:1 gólem z penalty.  V ročníku 1990/91 se Crvena zvezda dostala přes Grasshopper, Glasgow Rangers, Dynamo Drážďany a Bayern Mnichov do finále PMEZ. To se hrálo v Bari, kam přijelo mnoho fanoušků CZ Bělehrad. Soupeřem byl Olympique Marseille. Utkání skončilo 0:0 i po prodloužení a Crvena zvezda získala pohár na penalty.  Následně vyhraje jako vítěz PMEZ v Tokiu Interkontinentální pohár nad chilským Colo-Colo 3:0.  Triumfální rok se odrazil i v anketě Zlatý míč za rok 1991. Hráči CZ Bělehrad Pančev a Savićević se spolu s Matthäusem dělili o 2. místo, navíc Prosinečki (ten v létě přestoupil do Realu Madrid) byl za nimi na 5. místě a Belodedici na 8. místě.  V ročníku 1991/92 se PMEZ hrál už novým systémem, kdy posledních 8 týmů nehrálo čtvrtfinále (a následně 4 týmy semifinále), ale hrály ve dvou skupinách a jejich vítězové finále. Jednalo se o takzvaný \"nultý\" ročník Ligy mistrů, jak se soutěž od příštího ročníku jmenovala. Obhájce trofeje Crvena zvezda nesměla kvůli bezpečnostní situaci v zemi hrát ve své zemi, takže hrála v Szegedu, Budapešti a Sofii. Ve skupině skončila druhá za Sampdorií a před Anderlechtem a Panathinaikosem. V sezóně 1991/92 vyhrála Crvena zvezda potřetí za sebou ligu, ale v tomto ročníku už v jugoslávské lize nehrály kluby z Chorvatska a Slovinska a kluby z Bosny a Hercegoviny ji nedohrály. Od ročníku 1992/93 už v jugoslávské lize nejsou ani kluby z Bosny a Hercegoviny a Makedonie.  Opory týmu odešly do zahraničí (a také např. Binić do Slavie Praha) a navíc byly jugoslávské (tj. srbské) kluby 3 roky vyloučeny z evropských pohárů. Vrátily se do nich zpět v sezoně 1995/96. Crvena zvezda ale vypadla už v předkole Poháru UEFA a ani nikdy později už nezažila velký úspěch.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Domácí.", "content": "Mistr ligy - celkem 30x  Vítěz poháru - celkem 24x", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska.", "content": "K 1. 7. 2017", "section_level": 1}], "src_summary": "Fudbalski klub Crvena zvezda (srbskou cyrilicí Фудбалски клуб Црвена звезда), česky známý jako Crvena zvezda Bělehrad či zkráceně CZ Bělehrad je srbský fotbalový klub sídlící v Bělehradě. Založen byl v roce 1945. Klubové barvy jsou červená a bílá. V roce 1991 vyhrál PMEZ.", "tgt_summary": "贝尔格莱德红星足球俱乐部()位于塞尔维亚首都贝尔格莱德,是塞尔维亚最大和最成功的足球俱乐部之一。在南斯拉夫时代已赢过 18 届联赛冠军,南斯拉夫解体后则赢得 6 次冠军,是塞尔维亚获得最多联赛冠军的俱乐部。", "id": 135668}
{"src_title": "Chu-pej", "tgt_title": "湖北省", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Hraničí s pěti provinciemi (Šen-si na severozápadě, Che-nan na severu, An-chuej na východě, Ťiang-si na jihovýchodě, Chu-nan na jihu) a centrálně spravovaným městem na úrovni provincie Čchung-čching na západě.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Většinu území tvoří rovina okolo řek Jang-c’-ťiang a Chan-ťiang, posetá četnými jezery, pouze na západní hranici provincie se nachází pohoří Ta-pa-šan, dosahující nadmořské výšky přes tři tisíce metrů. V místě, kde těmito horami protéká Jang-c’-ťiang, leží největší hydroelektrárna na světě, známá jako Tři soutěsky. Podnebí Chu-peje je subtropické a vlhké, významně ovlivňované sezónními monzuny. Provincie patří k největším čínským producentům rýže, pěstuje se také pšenice, bavlník a čajovník, významný je rybolov. Horské oblasti jsou pokryté lesy a bývají využívány k turistice: v zimě se zde dá lyžovat, v létě nejsou sužovány vedry. Těží se borax, apatit, tyrkys, měď a železná ruda. Významnými průmyslovými centry jsou metropole Wu-chan a Š’-jen, sídlo největší čínské automobilky Tung-feng. Důležitým dopravním uzlem s velkými loděnicemi a rozvinutou energetikou je I-čchang. Centrem vzdělanosti je Wuchanská univerzita založená roku 1893.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Oblast byla už v neolitu jedním z center rozvoje čínské civilizace. V prvním tisíciletí zde existovalo království Čchu, od dob dynastie Čchin je součástí Číny. Provincie existuje v současných hranicích od roku 1664, do té doby byla součástí provincie Chu-kuang. Na podzim roku 1911 zde proběhlo Wu-čchangské povstání, jehož úspěch vedl k zániku čínského císařství. V létě 1954 postihly kraj okolo Dlouhé řeky katastrofální záplavy, které si vyžádaly přes třicet tisíc životů.  Převážnou většinu obyvatel tvoří Chanové, pouze v horách na západě existuje autonomní obvod Šen-nung-ťia, kde žijí Tchuťiaové a Hmongové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chu-pej (čínsky: 湖北; pinyin: Húběi) je provincie v Čínské lidové republice s hlavním městem Wu-chan. Její název znamená doslova „severně od jezera“: míněno je jezero Tung-tching-chu.", "tgt_summary": "湖北省,简称“鄂”,别称楚、荆楚,中华人民共和国一级行政区,省会为武汉市。湖北省位于中国中部(华中地区)、长江中游、洞庭湖以北,介于北纬29°05′至33°20′,东经108°21′至116°07′;东连安徽省,东南和南邻江西、湖南两省,西靠重庆市,西北与陕西省,北接河南省为邻。东西长约740公里,南北宽约470公里,面积18.59万平方公里,占全国总面积的1.94%,居全国第14位。截止2015年底,全省常住人口5851万,户籍人口6138万。", "id": 1624481}
{"src_title": "Rusové", "tgt_title": "俄羅斯人", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Do češtiny se běžně překladají dvě slova jako „Rusové“. Jedním z nich je „русские“ (russkije) - „etničtí Rusové“. Dalším je „россияне“ (rossijaně), což znamená „občané Ruska“. První slovo se týká etnických Rusů, bez ohledu na to, ve které zemi žijí nebo zda mají ruské občanství. Za určitých okolností se může nebo nemusí vztahovat na členy jiných rusky mluvících etnických skupin z Ruska nebo zemí bývalého Sovětského svazu. Druhé slovo se vztahuje na všechny lidi, kteří mají ruské občanství bez ohledu na jejich národnost a nezahrnuje etnické Rusy žijící mimo Rusko. Překlady do jiných jazyků tyto dvě skupiny často nerozlišují.  Název národa Rusů pochází z názvu středověkých předků Rusů, Ukrajinců a Bělorusů, tedy \"Rusů\" (s největší pravděpodobností Varjagů), podle tvrzení autora \"Pověsti dávných let\", viz \"normanská teorie\". Podle nejrozšířenější teorie je jméno \"Rus\", stejně jako finské jméno pro Švédsko (\"Ruotsi\"), odvozeno ze staroseverského termínu pro „muže, kteří veslují“, protože veslování bylo hlavním zpusobem plavby na východoevropských řekách. Mohlo by být spojeno se švédskou pobřežní oblastí Roslagen nebo Roden, jak byla známa v dřívějších dobách. Jméno Rus by mělo mít stejný původ jako finské a estonské jméno pro Švédsko: \"Ruotsi\" a \"Rootsi\". Ačkoli ruskou historii a kulturu formovali také Germáni jako Vikingové, existují i teorie, že \"Rus\" je negermánského původu. Podle historičky Lydie Grothové byl Roslagen v 9. - 12. století pro život nevhodný, protože byl 6–7 metrů pod vodou. Jméno Roslagen bylo poprvé dokumentováno až v roce 1493. Podle jiných teorií je jméno \"Rus\" odvozeno od protoslovanského * rud-s-ь (z * rъd - / * rud -/* rуd-kořen), spojené s rudou barvou (vlasů) nebo z indoíránského (\"rux\" / \"rox\" - „světlý“, „jasný“).  Až do revoluce v roce 1917 ruské úřady nikdy výslovně nenazývaly obyvatele jako „Rusy“, ale místo nich je označovali jako „Velkorusy“, součást „Rusů“ (všech východních Slovanů).", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Etnogeneze Rusů je spojena především s dvěma skupinami východoslovanských kmenů: severní a jižní. Mezi ně patřili Kriviči, Ilmenští Slované, Radimiči, Vjatiči a Severjané. Genetické studie ukazují, že moderní Rusové se výrazně neliší od Bělorusů a Ukrajinců. Někteří etnografové, jako je Dmitrij Konstantinovič Zelenin, prohlašují, že Rusové jako takoví jsou více podobní Bělorusům a Ukrajincům než jižní Rusové severním Rusům mezi sebou. Rusové ze severu evropské části Ruska sdílejí mírné genetické podobnosti s finskými národy, které žili na území dnešní centrální části na severu evropské části Ruska a byli Slovany částečně asimilovány, když Slované migrovali na severovýchod. Mezi tyto finské národy patřili Merjové a Muromové.  Území Ruska bylo osídleno od 2. tisíciletí před naším letopočtem indoevropskými, uralo-altajskými a různými dalšími národy; nicméně není o nich mnoho známo. Slované pochází ze západní části Ruska. Mimo archeologické pozůstatky je obecně o předcích Rusů před rokem 859 n. l., kdy začíná Pověst dávných let své záznamy, málo známo. Předpokláda se, že zhruba v roce 600 n. l. se Slované lingvisticky rozdělili na jižní, západní a východní větev.  Východní větev se usadila mezi řekami jižní Bug a Dněpr na území dnešní Ukrajiny; od 1. století našeho letopočtu až téměř po přelom tisíciletí se rozprostřeli na sever do oblasti Baltského moře a vytvořili slovanské kmeny Dregovičů, Radimičů a Vjatičů na baltském substrátu. Vyvinuli si některé změněné jazykové funkce, jako je například samohlásková redukce. Později se z této etnolingvistické skupiny nebo rodiny vynořili Bělorusové a Jižní Rusové. První zmínky o Rusech pocházejí z \"Pověsti dávných let\" napsané v 12. století na základě původního letopisu z 11. století. V její úvodní části se hovoří o slovanských kmenech, které se vážou k Rusům.  Od 6. století se další skupina Slovanů přesunula z Pomořanska na severovýchod Baltského moře, kde se setkala s Varjagy z (zřejmě) Ruského chanátu a založila důležité centrum Novgorod. Stejná slovanská etnická populace osídlila také dnešní tverskou oblast a region v okolí Belozersku. S uralským substrátem utvořili kmeny Krivičů a Ilmenských Slovanů.  Vývoj Rusů byl nadále spojen s Moskevskou Rusí. Na etnogenezi Rusů se podílely i neslovanské složky, (nejprve zejména ugrofinské a baltské po masivní územní expanzi Ruského impéria též další, jako mongoloidní a turkické), které byly Rusy asimilovány.", "section_level": 2}, {"title": "13.–20. století.", "content": "Ve 13. století se v důsledku smíšení východoslovanských kmenových svazů vytvořil staroruský národ. Jeho konsolidaci zabránil rozpad Kyjevské Rusi na feudální knížectví. Sjednocením knížectví do několika států (Moskevské velkoknížectví, Litevské velkoknížectví, Republika obou národů) byl založen základ jeho dalšího rozpadu na tři současné národy - Rusy, Ukrajince a Bělorusy. Hlavní roli při formování ruského národa měli potomci kmenů severovýchodní Rusi - Ilmeňští Slované, Kriviči, Vjatiči a jiní. V důsledku slabě rozvinutých migračních procesů ve středověku ostatní kmeny Staré Rusi zůstaly do značné míry nerozvinuté.  V 15. století začali Rusové osídlovat stepi v oblasti Povolží a severního Kavkazu a v 16. století Sibiř (kozáci). Během procesu osidlování těchto oblastí byly asmilovány ugrofinské kmeny žijící na území Východoevropské nížiny. Na základě tohoto faktu (asimilace), někteří polští historici (např. Franciszek Henryk Duchiński) usuzovali, že Rusové vůbec nepatří k Slovanům. Tato teorie má však od samého počátku politické a ne vědecké základy. Přesto má následovníky. Souvislost mezi jednotlivými etniky Staré Rusi a vliv samotného národa Rusů, Ukrajinců a Bělorusů na tuto teorii je diskutabilní a v současnosti zpolitizovaný.  Ještě na přelomu 19.-20. století Rusové znali trojí rozdělení etnografických skupin (Velkorusové, Malorusové, Bělorusové). Jako čtvrtá skupina byli někdy uváděni Rusíni. Již v této době však historici rozeznávali dostatečné odlišnosti mezi těmito třemi etnografickými skupinami na to, aby je mohli označit za zvláštní národy. V důsledku dalšího prohlubování rozdílů a národního obrození Ukrajinců a Bělorusů se tyto dva národy přestaly označovat pojmem \"\"Rusové\"\" (). Od té doby se pojem se používal pouze ve spojitosti s Rusy.  V současnosti je obyčejně termínem \"\"Velkorusové\"\" označováno obyvatelstvo \"předrevolučního Ruska\" (do roku 1917).", "section_level": 2}, {"title": "Moderní doba.", "content": "Ve 20. století ruský národ prožíval jedno z nejtěžších období své historie. V důsledku vypuknutí Ruské občanské války (1918-1922) a následném nastolení vlády komunistické strany těsně po skončení první světové války Rusko opustilo mnoho obyvatel. První světová válka a následná občanská válka, protibolševické rebelie jako tambovské povstání, a hladomor v Povolží si vyžádaly miliony obětí. Do roku 1956 všechny národy SSSR trpěly v důsledku pronásledování ideologických odpůrců sovětského režimu. Miliony Rusů zahynuly během stalinského teroru, při hladomoru v letech 1932-33 (např. část rodiny Michaila Gorbačova) nebo v táborech nucených prací systému gulag. Rusové, ale i další národy evropské části SSSR, byli v tomto období velmi často používáni jako mobilní pracovní síla a vysílání do všech koutů země, jelikož byli podstatně ochotnější pracovat i mimo své svazové republiky.  Mnoho Rusů zahynulo v období druhé světové války během bojů na východní frontě v letech 1941-1945, kde zahynulo přes 5 756 000 vojáků ruské národnosti. Kromě civilistů v oblastech bojů, např. při 872 dní dlouhém obležení Leningradu, velké množství etnických Rusů zahynulo i v okupovaných oblastech, kde německé okupační síly zacházely s civilním obyvatelstvem obzvlášť krutě. Celkem zahynulo až 9 milionů ruských civilistů. Nacistický Generalplan Ost počítal po vítězné válce se Sovětským svazem s genocidou Rusů a dalších slovanských národů.  V 90. letech 20. století bylo ruské obyvatelstvo často diskriminováno, a to nejen na území bývalých republik SSSR (Pobaltí, Ázerbájdžán, Uzbekistán, Kazachstán), ale také v samotném Rusku (Čečensko, Adygejsko, Jakutsko). Podle historika Luďka Navary Rusové konec studené války vnímali tak, že ji neprohráli, ale že je zradili politici.", "section_level": 2}, {"title": "Osobnosti.", "content": "K nejslavnějším Rusům patří první muž ve vesmíru Jurij Gagarin a raketový konstruktér Sergej Koroljov. První ženou ve vesmíru byla rovněž Ruska, Valentina Těreškovová. Proslulými leteckými konstruktéry byli Andrej Nikolajevič Tupolev, Sergej Iljušin a Oleg Antonov. Jako konstruktér pěchotních zbraní se celosvětově proslavil Michail Kalašnikov.  Ke klasikům světové literatury bezpochyby patří Lev Nikolajevič Tolstoj, Alexandr Sergejevič Puškin, Fjodor Michajlovič Dostojevskij a dramatik Anton Pavlovič Čechov. Spisovatelé Josif Brodskij, Michail Alexandrovič Šolochov, Alexandr Solženicyn, Ivan Alexejevič Bunin a Boris Leonidovič Pasternak získali Nobelovu cenu za literaturu. K národním klasikům patří také Vladimir Nabokov, Maxim Gorkij, Ivan Sergejevič Turgeněv, Anna Andrejevna Achmatovová, Michail Jurjevič Lermontov, Michail Bulgakov, Sergej Alexandrovič Jesenin, Vladimir Vladimirovič Majakovskij, Marina Cvětajevová, Ivan Alexandrovič Gončarov či bajkař Ivan Andrejevič Krylov. Hranice své země překročil také věhlas autorů jako je Alexandr Alexandrovič Blok, Fjodor Ivanovič Ťutčev, Osip Mandelštam, Alexandr Kuprin, Vasilij Andrejevič Žukovskij, Alexandr Nikolajevič Ostrovskij, Nikolaj Alexejevič Někrasov, Andrej Andrejevič Vozněsenskij či Andrej Bělyj. V Petrohradu se narodila americká spisovatelka Ayn Randová. Klasiky sci-fi jsou Alexej Nikolajevič Tolstoj, Jevgenij Zamjatin či Arkadij a Boris Strugačtí.  Nejslavnějšími hudebními skladateli jsou Petr Iljič Čajkovskij, Igor Fjodorovič Stravinskij, Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov, Dmitrij Šostakovič, Modest Petrovič Musorgskij a Sergej Rachmaninov. Vývoj ruské hudby významně ovlivnili též Alexandr Nikolajevič Skrjabin, Milij Alexejevič Balakirev, Alexander Glazunov či Dmitrij Kabalevskij. Legendárními písničkáři byli Vladimir Vysockij a Bulat Okudžava. Mezi interprety vynikli violoncellista Mstislav Rostropovič či operní pěvci Fjodor Ivanovič Šaljapin, Dmitrij Hvorostovskij a Anna Netrebko. Představiteli ruského popu jsou Valerij Leontijev, Alla Pugačova, Viktor Coj či duo Tatu (Lena Katinová, Julia Volkovová).  Zakladatelem proslulé skupiny Ruský balet byl Sergej Ďagilev. Jeho dvorním scénografem byl Léon Bakst. Anna Pavlovová a Maja Plisecká jsou legendárními baletními tanečnicemi. Divadelní pedagogiku zásadně ovlivnil Konstantin Sergejevič Stanislavskij.  Nejslavnějšími ruskými malíři jsou Vasilij Kandinskij, Ilja Repin, Kazimir Malevič, Ivan Ajvazovskij, Andrej Rublev, Ivan Ivanovič Šiškin, Viktor Michajlovič Vasněcov, Ivan Nikolajevič Kramskoj, Vasilij Perov, Nikolaj Konstantinovič Rerich, El Lisickij a Isaak Iljič Levitan.  Nejslavnějšími filmovými režiséry jsou Sergej Michajlovič Ejzenštejn, Andrej Tarkovskij a Nikita Michalkov. Klasikem dokumentárního filmu je Dziga Vertov.  K nejdůležitějším politickým postavám carského Ruska patřili Ivan IV., Petr I. Veliký, Kateřina II. Veliká, Alexandr II. Nikolajevič, Alexandr Něvský a premiér Pjotr Stolypin. Zakladatelem narodnického hnutí byl Alexandr Ivanovič Gercen. Klíčovými představiteli anarchismu 19. století byli Michail Alexandrovič Bakunin a Petr Kropotkin. Zakladatelem Sovětského svazu byl Vladimir Iljič Lenin a jeho posledním vůdcem Michail Gorbačov. Klíčovou politickou postavou postsovětského Ruska je Vladimir Putin. Disident Andrej Dmitrijevič Sacharov je nositelem Nobelovy ceny za mír. Nejslavnějším ruským vojevůdcem druhé světové války byl Georgij Konstantinovič Žukov, v 18. století se vojenským hrdinou stal Alexandr Vasiljevič Suvorov. V Moskvě se narodil i zakladatel Googlu Sergej Brin. Proslulým zlatníkem a autorem „vajec“ pro carskou rodinu byl Carl Fabergé.  Pilíři ruské vědy jsou Dmitrij Ivanovič Mendělejev, Ivan Petrovič Pavlov, Michail Lomonosov a Konstantin Eduardovič Ciolkovskij. Pavlov získal i Nobelovu cenu, stejně jako Pjotr Leonidovič Kapica, Andre Geim, Konstantin Novoselov, Alexej Alexejevič Abrikosov, Vitalij Lazarevič Ginzburg, Ilja Prigogine, Nikolaj Gennadijevič Basov, Alexandr Prochorov, Pavel Alexejevič Čerenkov, Igor Jevgeněvič Tamm, Ilja Frank, Nikolaj Nikolajevič Semjonov a Ilja Iljič Mečnikov. K dalším významným osobnostem exaktních a přírodních věd patří Andrej Nikolajevič Kolmogorov, Nikolaj Ivanovič Lobačevskij, Grigorij Perelman, Sofia Kovalevská, Igor Kurčatov, Alexandr Ivanovič Oparin, Andrej Markov, Sergej Prokudin-Gorskij, Pafnutij Lvovič Čebyšev, Alexandr Fridman, Alexandr Stěpanovič Popov, Vladimir Zvorykin, Nikolaj Vavilov, Vladimir Ivanovič Vernadskij nebo Wladimir Köppen.  V oblasti humanitních a sociálních věd vynikli literární vědci Michail Bachtin a Vissarion Grigorjevič Bělinskij, lingvisté Roman Jakobson a Vladimir Jakovlevič Propp, průkopník moderní pedagogiky Anton Semjonovič Makarenko, sociolog a antropolog Andrej Korotajev, teoretik kultury Anatolij Lunačarskij či historik Nikolaj Michajlovič Karamzin. Nejznámějšími filozofy jsou Nikolaj Berďajev či Vladimir Solovjov. Klíčovými představiteli ruské psychologie a psychiatrie byli Vladimir Michajlovič Bechtěrev, Lev Vygotskij a Alexandr Romanovič Lurija. Leonid Kantorovič a Leonid Hurwicz získali Nobelovu cenu za ekonomii.  Maria Šarapovová byla světovou jedničkou i vítězkou všech grandslamových turnajů, mezi muži byl na první příčce žebříčku ATP Marat Safin. Dvě zlaté ze dvou olympiád má tyčkařka Jelena Isinbajevová, tři zlaté má zápasník Alexandr Karelin. Proslulá je ruská šachová škola, k legendám patří Garri Kasparov, Anatolij Karpov, Vladimir Kramnik, Alexandr Alexandrovič Aljechin, Michail Botvinnik, Michail Tal nebo Boris Spasskij. Nejslavnějším ruským fotbalistou a držitelem Zlatého míče byl brankář Lev Jašin. Mimořádných úspěchů dosáhli Rusové v hokeji. Z velké části za nimi stál náročný trenér Viktor Tichonov. Slavnou pětku snů čili tzv. „green line“ tvořili Igor Larionov, Sergej Makarov, Vladimir Krutov, Vjačeslav Fetisov a Alexej Kasatonov. Nejslavnějším brankářem byl Vladislav Treťjak.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rusové (, \"russkije\"), zastarale též Velkorusové (v kontrastu s příbuznými Malorusy/Ukrajinci a Bělorusy), jsou východoslovanská etnická skupina a národ původem z evropské části Ruska a ostatních částí Východní Evropy (některých území bývalého carského Ruska, resp. Ruské říše); jsou nejpočetnější etnickou skupinou v Evropě. Většina etnických Rusů žije v Ruské federaci, ale významné menšiny žijí i v bývalých sovětských republikách jako Bělorusko, Kazachstán, Moldavsko, Ukrajina a pobaltí. Velká ruská diaspora (často včetně rusofonů, tj. rusky mluvících neRusů) se rozlezla po celém světě s významnými počty ve Spojených státech, Německu, Brazílii a Kanadě. Kultura etnických Rusů má dlouhou tradici a je základem moderní kultury celého Ruska. Původním jazykem etnických Rusů je ruština a historicky jsou pravoslavnými křesťany.", "tgt_summary": "俄罗斯人()是东斯拉夫人的一个族群,主要生活在俄罗斯及其邻国。俄罗斯人也可以不论其民族泛指所有俄罗斯国民。根据2002年人口普查俄罗斯民族占俄罗斯总人口80%。", "id": 2957818}
{"src_title": "Moodle", "tgt_title": "Moodle", "src_document": [{"title": "Etymologie názvu.", "content": "Slovo \"Moodle\" bylo původně akronymem pro Modular Object-Oriented Dynamic Learning Environment (Modulární objektově orientované dynamické prostředí pro výuku). V angličtině jej lze také považovat za sloveso, které popisuje proces líného bloumání od jednoho k druhému, dělání věcí podle svého, hravost, která často vede k pochopení problému a podporuje tvořivost. V tomto smyslu se vztahuje jak k samotnému zrodu Moodlu, tak k přístupu studenta či učitele k výuce v on-line kurzech. V češtině se slovo Moodle považuje za vlastní jméno s charakterem neživotného podstatného jména mužského rodu a skloňuje se podle vzoru \"hrad\" (Moodle, bez Moodlu,...; s náležitou výslovností).", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Původním autorem programu Moodle je Martin Dougiamas, který koordinuje jeho vývoj dodnes. První prototypy byly napsány v jazyce Python nad aplikačním serverem Zope. Poté byl přepsán do jazyka PHP a první verze byla zveřejněna 20. srpna 2002. Na české lokalizaci se pracuje od 10. ledna 2003. Moodle podporuje řadu typů databází, především PostgreSQL a MySQL.  Komunitu vývojářů Moodlu zastřešuje společnost Moodle Pty Ltd. se sídlem v australském městě Perth. Poskytováním komerční podpory a dalších souvisejících služeb se zabývá řada institucí a firem z celého světa; některé z nich jsou nositelem certifikátu Moodle Partner a mohou tak používat značku MoodleTM. V České republice jsou dva oficiální Moodle Partneři:", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristické rysy (features).", "content": "Tvůrci kurzu v prostředí Moodle mají k dispozici řadu modulů, z nichž sestavují jeho obsah. Nastavení modulů i jejich jednotlivých instancí lze dále přizpůsobovat a využívat je tak v různých pedagogických situacích. Kromě modulů dodávaných přímo v distribuci je k dispozici řada rozšiřujících modulů.  Pomocí standardně dodávaných modulů lze do on-line kurzu vkládat např.:  Moodle umožňuje evidenci studijních výsledků. Činnost uživatelů je zaznamenávána v podrobných protokolech a souhrnných statistikách. Je možno jej napojit na další systémy, např. autentizační (Active Directory, LDAP, Shibboleth), komunikační (Jabber), sociální (Mahara) nebo pro správu webového obsahu (Postnuke).", "section_level": 1}], "src_summary": "Moodle [ˈmuːdəl] je softwarový balíček pro tvorbu výukových systémů a elektronických kurzů na internetu. Moodle je poskytován zdarma jako otevřený software spadající pod obecnou veřejnou licenci GNU.", "tgt_summary": "Moodle是开源及自由的电子学习软件平台,亦称为课程管理系统、学习管理系统或虚拟学习环境。其用户群体很有分量:根据其2010年1月的统计,现时有45,721个已注册及查核的网站,为3200万位用户提供约300万个课程。", "id": 2001525}
{"src_title": "Kajak", "tgt_title": "皮艇", "src_document": [{"title": "Typy kajaků.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mořský kajak.", "content": "Mořský kajak je obvykle dlouhý přibližně 5 metrů, úzký a rychlý. Je stabilní a snadno projíždí vlnami. U uzavřených typů se používá šprajda. Často umožňuje uložení zavazadel ve vodotěsných komorách. Na rozdíl od kajaků na divokou vodu se používá i verze pro 2–3 osoby.", "section_level": 2}, {"title": "Kajaky na divokou vodu.", "content": "Kajaky na divokou vodu se obvykle vyrábějí z plastu, který odolává prasknutí i oděru. Jsou vždy uzavřené. Kajaky jsou kratší, od 2 do 3 metrů délky. Dno je ploché, nebo oblé. Výtlak mají 100 až 300 litrů. Vnější tvar umožňuje velmi dobrou manévrovatelnost, snadno se eskymuje. Nedosahují velkých rychlostí.", "section_level": 2}, {"title": "Creek kajak.", "content": "Kajak „creekovka“ je kajak určený pro sjíždění toků s velkým spádem, často i s vodopády. Je pevnější, má velký výtlak, oblé špičky, podélný profil ve tvaru širokého U. Důležitá je bezpečnost.", "section_level": 3}, {"title": "Rodeo kajak.", "content": "Rodeo kajak (freestyle kajak) je kajak určený pro ježdění na jednom místě, vlně nebo válci. Umožňuje dělat akrobatické figury, je velmi obratný, má ploché dno, je velmi krátký (i 2 metry), výtlak je soustředěn kolem límce, není pohodlný – má velmi málo místa pro nohy.", "section_level": 3}, {"title": "Playboat kajak.", "content": "Playboat spojuje vlastnosti creek kajaku a rodeo kajaku. Je určen pro bezpečné sjíždění divokých řek, zachovává si hravost.", "section_level": 3}, {"title": "Slalomový kajak.", "content": "Je určen pro slalom na divoké vodě. Kajaky jsou velmi ploché, obratné a rychlé.", "section_level": 3}, {"title": "Sjezdový kajak.", "content": "Sjezdový kajak je určen rychlý sjezd divoké vody. Kajaky jsou lehké, dlouhé, rychlé a méně obratné.", "section_level": 2}, {"title": "Rychlostní kajak.", "content": "Používá se na klidné vodě nebo mírně tekoucí. Rychlostní kajak je sportovní náčiní používané v olympijském sportu nazývaném rychlostní kanoistika. Kajaky jsou jednomístné, dvojmístné a čtyřmístné. Jsou velmi vratké a je obtížné se na nich udržet, primárně jsou určeny na dosažení maximální rychlosti na klidné vodě pomocí pádla a vlastní síly.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kajak je malé obvykle pádlem poháněné plavidlo původem ze severských oblastí. Eskymáci je používali k lovu a dopravě. K pohánění kajaku se používá oboustranné kajakářské pádlo – tzv. dvojpádlo, na rozdíl od jednostranného pádla u kanoe. V kajaku se sedí. Uzavřený kajak se používá i k sjíždění obtížně splavných toků a v některých sportovních disciplínách.", "tgt_summary": "皮艇(英语:kayak)是一种类似独木舟的水上载具,有单人和双人两种。皮艇的外型源自传统爱斯基摩伊努伊特人的兽皮艇,所以比较木制的独木舟轻巧得多。Kayak是用一支长的船桨于艇的左右两边分别划水,划艇者的座位周围有防水的皮或橡胶膜与划艇者的上衣相连,以防止艇内进水,艇内有脚踏,可让划艇者双腿伸直休息和借力。一般在艇的前后都有水密空间作贮存用。", "id": 2377650}
{"src_title": "Motorová nafta", "tgt_title": "柴油", "src_document": [{"title": "Základní vlastnosti.", "content": "Motorová nafta slouží (mimo jiné) jako palivo pro vznětové motory. O aditivaci motorové nafty pojednává článek \"Aditiva do paliv\".  Pozor si musejí dávat řidiči především v zimě. Nafta může na rozdíl od benzínu zatuhnout. Benzín obsahuje uhlovodíky aromatického charakteru a rozvětvené uhlovodíky, které mají velmi vysoká oktanová čísla a současně mají i velmi dobré nízkoteplotní vlastnosti, takže u benzínu zamrzání nehrozí. U motorové nafty je to naopak, protože aby byla kvalitní, tak musí obsahovat právě delší řetězce nerozvětvených uhlovodíků, mezi které patří parafinické uhlovodíky, které trpí tím problémem, že při nízkých teplotách vytvářejí krystaly, a tím tak způsobují \"zamrzávání\" – ve většině vratný proces parafinace nafty.  V letním období stačí vyrábět naftu, která může mít horší nízkoteplotní vlastnosti. V období od poloviny listopadu až do konce února je pak vyráběna klasická zimní motorová nafta, která musí splňovat daná kritéria, aby se nevytěsňovaly už dříve zmíněné parafinické látky. Pokud tedy prodejce nakoupí ve správný okamžik správnou naftu, rafinérie jsou na to připraveny už s předstihem, tak by k žádnému problému nemělo dojít.  Provozovatel čerpací stanice by měl před zimním obdobím nádrž dobře odkalit. To samé se týká i motoristy, aby neměl vodu v nádrži. Na zimu se může připravit tím, že si na čerpacích stanicích koupí určité chemické prostředky, které se přidávají do paliva, a které způsobí, že se voda v palivu lépe rozpustí, a tak nezpůsobuje problémy ve formě ledových krystalků. Ledové krystalky totiž mohou, stejně jako parafín, ucpat palivový filtr a auto se nerozjede. V případě ledu pomůže filtr ohřát, u parafínu to 100% úspěch znamenat nemusí a filtr je lépe vyměnit.  Předepsanou kvalitu motorové nafty určuje norma ČSN EN 590. Ta udává mj. destilační křivku, bod vzplanutí, obsah síry (aktuálně od 1.1.2009 do 10 ppm), povinný obsah bio složky FAME / MEŘO (aktuálně na základě 98/70/EG do 7%), vody, nečistot a cetanové číslo (aktuálně min. 51). Armádní označení NATO F-54, S50 s do 50 ppm síry a do 5% FAME. Americký ekvivalent norma ASTM D975 – ULSD (Ultra Low Sulphur Diesel) povoluje obsah FAME také do 5%. Ve světě je možné se setkat pro ULSD s označením City Diesel = palivo se sníženým obsahem síry, aromatických uhlovodíků a zvláštní technologií rafinace, popř. chemickými přísadami, které v konečném důsledku mají přinést nižší emise motoru pro zlepšení ovzduší zvláště ve městech.  Směsná motorová nafta (řidčeji SMN, SMN 30 nebo Eko diesel) je motorové palivo, které je vyráběno z klasické fosilní motorové nafty (69 %) a biosložky MEŘO (31 %) dle normy ČSN 656508. SMN je volně mísitelná se standardní motorovou naftou. Díky daňovému zvýhodnění, které souvisí s celoevropskou podporou paliv z obnovitelných zdrojů, je SMN o cca 2,50–3,00 Kč/l levnější než klasická motorová nafta.  Mísitelnost se standardní motorovou naftou. SMN je volně mísitelná se standardní motorovou naftou, tudíž při tankování není nutné brát ohled na to, zdali je v nádrži motorová nafta či nafta s příměsí biosložky. Pozor, někteří výrobci motorů klasifikují použití biopaliva jako porušení záručních podmínek.  Přechod na provoz s SMN SMN má čisticí vlastnosti v palivové soustavě i ve vlastním motoru. V praxi to znamená, že rozpouští usazeniny vzniklé provozem na standardní motorovou naftu. To je ve výsledku pozitivní jev, nicméně je nutné věnovat větší pozornost stavu palivového filtru, kde se tyto nečistoty usazují a dále olejovému filtru, neboť při rozpouštění úsad v motoru část takto uvolněných úsad kontaminuje motorový olej a část úsad se vypustí ve výfukových plynech. Proto se doporučuje důslednější kontrola v obou systémech.  Požadavky na skladování SMN obsahuje biosložku, která je hygroskopická. Pokud dojde v průběhu nevhodného nebo dlouhodobého (více než 3 měsíce) skladování k zvýšení obsahu vody, může dojít k znehodnocení paliva.  Provozní testování SMN Směsná motorová nafta (výrobce: PARAMO, a.s) byla dlouhodobě testována. Výsledky dlouhodobého provozního ověření je možné získat na webu České asociace petrolejářského průmyslu a obchodu (http://www.cappo.cz/ftp/05_prezentace_preol_sgs_agrotec.pdf).  Dělení směsné motorové nafty podle použitelnosti v závislosti na klimatických podmínkách a její distribuce:", "section_level": 1}, {"title": "Nafta v České republice.", "content": "Česká republika má jako člen EU povinnost skladovat zásoby energetických surovin na 90 dní. Skladování je řízeno centrálně prostřednictvím úřadu Správa státních hmotných rezerv (SSHR). Pro skladování se využívá služeb několik společností, většina státních rezerv je skladována společností ČEPRO.", "section_level": 1}], "src_summary": "Motorová nafta (zjednodušeně pouze nafta, hovorově též diesel) je směs kapalných uhlovodíků. Získává se destilací a rafinací z ropy, obvykle při teplotách 150–370 °C. Kvalita motorové nafty se udává cetanovým číslem, které vyjadřuje její vznětovou charakteristiku.", "tgt_summary": "柴油(Diesel)是石油提炼后的一种液态油质燃料的产物。它由不同的碳氢化合物混合组成,主要成分是含9到18个碳原子的链烷、环烷或芳烃。它的化学和物理特性位于汽油和重油之间,轻柴油沸点在170°C至390°C间,重柴油沸点范围约350～410°C,密度为0.82~0.845kg/dm。", "id": 2587543}
{"src_title": "Analgetikum", "tgt_title": "镇痛药", "src_document": [{"title": "Paracetamol a NSAID.", "content": "Přesný mechanismus účinku paracetamolu je nejistý, ale ukazuje se, že účinkuje centrálně. Kyselina acetylsalicylová a NSAID inhibují cyklooxygenázu, což vede ke snížení produkce prostaglandinů. To mírní bolest a rovněž zánět (oproti paracetamolu a opioidům). Paracetamol má jen málo vedlejších účinků, při vyšším dávkování je však hepatoxický (poškozuje játra). NSAID mohou způsobit náchylnost k peptickým vředům, selhání ledvin, alergickým reakcím a ztrátě sluchu. Mohou rovněž zvýšit krvácivost ovlivněním funkce krevních destiček. Použití kyseliny acetylsalicylové u dětí pod 16 let trpících virovým onemocněním může přispět k Reyově syndromu.  NSAID působí analgeticky již v nižších dávkách, ve kterých se ještě neprojevuje jejich protizánětlivý (antiflogistický) účinek. Často se předepisují místo analgetik, což však odborníci na léčbu bolesti považují za nesprávný postup (z důvodu nežádoucích účinků).", "section_level": 1}, {"title": "Opioidy a deriváty morfinu (analgetika anodyna).", "content": "Morfin, typický opioid, a mnohé další substance (jako pethidin, oxykodon, hydrokodon, diamorfin) všechny mají podobný vliv na cerebrální systém opioidových receptorů.  Předpokládá se, že tramadol a buprenorfin jsou částečnými agonisty opioidových receptorů. Dávkování všech opioidů by mělo být limitováno kvůli jejich toxicitě (zmatení, třes, zúžení zornic), ale neexistuje horní hranice pro pacienty, kteří mají na opioidy vytvořenu toleranci.  Opioidy, i přes své velmi efektivní analgetické účinky, mají několik nepříjemných vedlejších účinků. Jeden ze tří pacientů, kteří začínají s léčbou opioidy, mohou zakoušet nevolnost, nutkání zvracet (zpravidla odstraněné podáním antiemetik). Pruritus (svědění) může vyžádat změnu opioidů. Zácpa se objevuje u téměř všech pacientů na opioidech. Většinou se zároveň s nimi předepisují i laxativa (laktulóza, makrogol). Při správném užívání jsou opioidy a podobná narkotická analgetika bezpečná a účinná a nesou relativně nízké riziko vytvoření závislosti. Občas je požadováno postupné snižování dávky pro vyhnutí se odvykacímu syndromu. Kvůli riziku vzniku závislosti se mnozí lékaři zdráhají opiody pacientům podávat. Tam, kde jejich podání přináší pacientům nespornou úlevu a zlepšení kvality života (např. u onkologických pacientů), je však chybou tyto léky odpírat (srov. paliativní medicína).", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní látky.", "content": "Pro pacienty s chronickou nebo neuropatickou bolestí mohou mít rozdílné další látky analgetické vlastnosti. Tricyklická antidepresiva, speciálně amitriptylin, se ukazují pro zlepšení bolesti, jež se zdá být způsobená centrálně. Přesný mechanismus účinku karbamazepinu, gabapentinu a pregabalinu je nejistý, ale tato antikonvulziva se používají k léčení neuropatických bolestí s poměrně slušným úspěchem.", "section_level": 1}, {"title": "Formy a použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kombinace.", "content": "Analgetika jsou často užívána v kombinaci s jinými typy léků, jako např.:", "section_level": 2}, {"title": "Místní analgezie.", "content": "Místní analgezie je obecně doporučena k omezení systémových vedlejších efektů. Bolestivé klouby (povrchově uložené jako např. kolena nebo prsty rukou, nikoliv např. kyčle) mohou být například ošetřeny NSAID (např. ibuprofenem, ketoprofenem nebo diklofenakem) v gelu, rovněž kapsaicin se užívá místně. Lidokain a steroidy mohou být aplikovány injekčně přímo do bolestivých kloubů pro déle trvající úlevu od bolesti. Lidokain se rovněž používá při bolestivých vředech úst a pro otupění při dentálních a menších zákrocích.", "section_level": 2}, {"title": "Psychotropní látky.", "content": "Tetrahydrokanabinol a ostatní kanabinoidy, ať z konopí setého, nebo syntetické, mají též analgetické vlastnosti, ačkoliv jejich použití je v mnoha zemích ilegální. Další analgetika jsou ketamin (antagonista NMDA receptoru), klonidin a ostatní agonisté adrenergních receptorů.", "section_level": 2}, {"title": "Nadměrné používání analgetik.", "content": "Z hlediska podstaty a funkce fyzické bolesti coby indikátoru a formy zpětné vazby lidského těla na určitou dysfunkci jeho fungování se dá na nadměrné používání analgetik nahlížet jako na potlačení této zpětné vazby a odmítnutí řešit příčiny bolesti, což může vést k mnohem závažnějším zdravotním problémům v budoucnu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jako analgetikum se označuje jakákoli látka z rozmanité skupiny léčiv používaných k úlevě od bolesti a k dosažení analgesie (tj. stav bez bolesti). Pojmenování je odvozeno od řeckého \"an-\" (bez, beze) a \"algia\" (bolest). Analgetika účinkují rozdílnými způsoby na periferní a centrální nervový systém. Řadíme mezi ně paracetamol, nesteroidní antiflogistika (NSAID) jako salicyláty, narkotika jako morfin, syntetická léčiva s narkotickým účinkem jako tramadol a různé jiné.", "tgt_summary": "镇痛药(Analgesic)是指能缓解痛的一类药物。该词起源于希腊语中的\"an\"(意即「没有」)和\"algos\"(意即「痛」)。镇痛药通过不同的机理作用于中枢和周围神经系统,对痛觉中枢有选择性抑制作用,但对其他感觉中枢很少影响。", "id": 2616279}
{"src_title": "Vnitřní Mongolsko", "tgt_title": "内蒙古自治区", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "V čínštině, ruštině, angličtině i dalších jazycích je území známé jako „Vnitřní Mongolsko“, kdy název vnitřní/vnější je odvozen z mandžuského \"dorgi/tulergi.\" Název Vnitřní Mongolsko vznikl z popudu vlády Čínské republiky k odlišení od Vnějšího Mongolska, které dnes tvoří samostatný stát Mongolsko a republiku Tuva v dnešním Rusku.  V mongolštině je region známý jako \"öbür mongγol\", kde \"öbör/öbür\" znamená „jižní“. Proto se můžeme v literatuře setkat i s názvem \"Jižní Mongolsko.\"", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Vnitřní Mongolsko sousedí od východu na západ s provinciemi Chej-lung-ťiang, Ťi-lin, Liao-ning, Che-pej, Šan-si, Šen-si, autonomní oblastí Ning-sia a provincií Kan-su. Dále má oblast na severovýchodě společnou hranici s Čitskou oblastí Ruska a šesti ajmagy Státu Mongolsko (od východu na západ Východní, Süchbátarský, Východogobijský, Jihogobijský, Bajanchongorský a Gobialtajský).", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Několik ajmagů se v průběhu posledních desetiletí reorganizovalo v městské prefektury.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Po celou dobu existence byla centrální a západní část Vnitřního Mongolska pod nadvládou buď Číňanů, kteří se zde chtěli věnovat převážně zemědělství, nebo mongolských nájezdníků, kteří pronikali do oblasti ze severu. Východní část Vnitřního Mongolska byla pod silným vlivem Mandžuska, což ji ochránilo před nepřetržitými boji mezi Mongoly a Číňany.  V období Válčících států se chopil moci král Wu Ling (340–295 př. n. l.) a začal s expanzivní politikou na území Vnitřního Mongolska. Wu Lingova armáda porazila místní mongolské kmeny a na jeho příkaz začali trestanci a zajatci budovat obranné zdi proti nájezdům mongolských nájezdníků ze severu. Následně ji písař Čchin Š'-chuang-ti, zakladatel dynastie Čchin propojil s ostatními už stojícími zdmi a vytvořil tak dnes známou Velkou čínskou zeď. Další historie oblasti se vyznačuje neustálými střety mezi mongolskými nájezdníky a armádou jednotlivých čínských dynastií, kdy úspěchů dosahovaly střídavě obě strany.  V roce 1206 sjednotil Čingischán mongolské kmeny a vytvořil Mongolskou říši, která při největším rozmachu zabírala 22% celé světové souše. Oblast Mongolska byla prvním místem, která se dostala pod jeho vládu. Po rozpadu Mongolské říše se v roce 1368 dostala k moci dynastie Ming. Za její vlády byla přebudována Velká čínská zeď, která zhruba určila jižní hranici Vnitřního Mongolska. Od poloviny 15. století do oblasti opět začínají pronikat mongolské kmeny, které ovládaly Vnitřní Mongolsko do roku 1635.  Moc nad územím přešla od roku 1636 na poslední a nejznámější čínskou dynastii Čching. Od tohoto roku se Vnitřní Mongolsko stalo součástí Čínského císařství až do jeho zrušení v roce 1912. V devatenáctém století začalo masivní osidlování Mandžuska, Vnitřního a Vnějšího Mongolska Číňany. Účelem bylo zvýšení čínské populace na území, na které si začalo dělat nárok Rusko. Byla vybudována železnice, která ještě zvýšila proud osadníků mířících do oblasti.  1. ledna 1912 byla v Nankingu slavnostně vyhlášena Čínská republika. Jejím prvním prezidentem se stal Sunjatsen z hnutí Kuomintang. Vnější i Vnitřní Mongolsko využilo této situace a vyhlásilo na Čínské republice nezávislost. Ale pouze Vnější Mongolsko si ji dokázalo s vydatnou pomocí Ruska udržet. Vnitřní Mongolsko bylo obsazeno čínskou armádou. V roce 1919 čínská armáda zaútočila na zbytek dosud nezávislého Mongolska a zabrala je. Obnovení nezávislosti došlo až roku 1921, kdy přišlo na pomoc Mongolsku sovětské Rusko. Celá oblast Mongolska byla od té doby rozdělena na vnější část, kde vznikla roku 1924 komunistická Mongolská lidová republika pod vlivem SSSR a vnitřní část, která zůstala pod vládou Číny.  Nestabilní Čínská republika oslabovaná občanskou válkou mezi komunisty a Kuomintangem se v roce 1931 stala terčem Japonska, které zabralo Mandžusko. Japonci na jeho území vytvořili loutkový stát Mančukuo. Mančukuo spravovalo i oblasti Vnitřního Mongolska, a to do roku 1945. Velká část Vnitřního Mongolska se pak následně roku 1937 stala nezávislým státem Mengkukuo. Vůdcem tohoto japonského loutkového státu se stal mongolský princ Demčigdonrov. Existenci Mengkukua ukončila v roce 1945 sovětská invaze do Mandžuska.  Po válce v roce 1947 byla vytvořena na území Vnitřního Mongolska Autonomní mongolská oblast. Po vítězství komunistů na pevninské Číně a založení Čínské lidové republiky v roce 1949 byly k území Vnitřního Mongolska připojeny některé oblasti na západě a postupem doby se přidávaly další oblasti s mongolským osídlením. Vznikl tak nynější protáhlý tvar této autonomní oblasti táhnoucí se skoro po celé délce hranic s nezávislým Mongolskem. První hlavou místní vlády se stal komunista Ulanhu.  Během Kulturní revoluce byla místní vláda odstraněna a obyvatelstvo bylo zasaženo vlnou represí. Velká část území Vnitřního Mongolska byla připojena k okolním provinciím. Autonomní oblast byla opět obnovena v roce 1979.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Většinu z 23 miliónů obyvatel tvoří Chanové (většinové etnikum v Číně), kteří začali do oblasti proudit v průběhu 18. století a jejich příchod se nezastavil ani ve 20. století. Chanové žijí většinou ve střední a východní části oblasti. Druhou nejpočetnější skupinu obyvatel, kolem 17 %, tvoří Mongolové. Během násilné kolektivizace v průběhu Maoistické éry musely mongolské kmeny upustit od svého kočovného života a usadit se ve stálých sídlech. Tento akt výrazně narušil jejich kulturu a zcela změnil jejich způsob života.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Náboženské složení v Vnitřním Mongolsku je velice různorodé. Každé jednotlivé etnikum má své vlastní vyznání. K buddhismu se hlásí jak Chanové, tak Mongolové. Existují však i mongolské kmeny, které vyznávají křesťanství, islám či šamanismus. Menšina Chuejů se hlásí k islámu a Daurové jsou naopak z většiny příznivci šamanismu.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda a politika.", "content": "Podle ústavy Čínské lidové republiky mají autonomní oblasti určitou vlastní suverenitu jak hospodářskou, tak se svojí vlastní vládou. Teoreticky to znamená, že by místní vláda měla být nezávislá na vládě v Pekingu a rozhodovat o směřování Vnitřního Mongolska v rámci Číny sama. V praxi ale premiér, který musí být podle zákonů z dané národnostní menšiny (v případě Vnitřního Mongolska etnický Mongol) musí být zcela pod vlivem tajemníka komunistické strany pro danou oblast, který je vždy z jiné části Číny a většinou Chan.  Co se týče ekonomické nezávislosti, tak Vnitřní Mongolsko je příkladem zvýšené snahy Číňanů federalizovat svůj stát. Vnitřní Mongolsko je mnohem více nezávislé na vládě v Pekingu a tvoří svůj vlastní ekonomický plán.", "section_level": 2}, {"title": "Vědecký výzkum.", "content": "Tato oblast je celosvětově známá zejména pro objevy velmi dobře zachovaných fosilií druhohorních dinosaurů, které jsou zde objevovány v sedimentech geologických souvrství Iren Dabasu a mnoha dalších.", "section_level": 1}], "src_summary": "Autonomní oblast Vnitřní Mongolsko (mongolsky, \"Өвөр Монголын Өөртөө Засах Орон,\" \"Övör Mongolyn Öörtöö Zasach Oron,\" čínsky 内蒙古自治区 pchin-jin \"Nèi Mongol Zìzhìqū, Nèi Měnggǔ Zìzhìqū,\" český přepis \"Nej-meng-ku c'-č'-čchü)\" je autonomní oblast na úrovni provincie na severu Čínské lidové republiky.", "tgt_summary": "内蒙古自治区(),简称内蒙古(),是中华人民共和国北部的一个自治区,首府呼和浩特。", "id": 553397}
{"src_title": "Alkalické kovy", "tgt_title": "碱金属", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Alkalické kovy jsou měkké, lehké a stříbrolesklé kovy (cesium je nazlátlé), které lze krájet nožem. V Mohsově stupnici tvrdosti mají hodnoty menší než 1 (jsou tedy měkčí než mastek). Nejtvrdší ze všech alkalických kovů je lithium. Všechny dobře vedou elektrický proud i teplo, lithium, sodík a draslík jsou lehčí než voda a plovou na ní, ale rubidium, cesium a francium jsou těžší a klesají tedy ke dnu. V parách alkalických kovů se kromě jednoatomových částic můžeme setkat i s dvouatomovými molekulami, které mají barvu. V kapalném amoniaku se rozpouští za vzniku temně modrého roztoku. Kationty alkalických kovů barví plamen různými barvami (Li - karmínová/červená; Na - světlá oranžová/žlutá; K - fialová). Elementární kovy lze dlouhodobě uchovávat pod vrstvou alifatických uhlovodíků jako petrolej nebo nafta, s nimiž nereaguje.  Alkalické kovy mají také velmi nízkou teplotu tání, u lithia je asi 180 °C, u ostatních dokonce pod 100 °C:", "section_level": 1}, {"title": "Reaktivita.", "content": "Alkalické kovy jsou velmi reaktivní. Mají nejnižší ionizační potenciál v příslušné periodě, ale hodnota jejich druhého ionizačního potenciálu je velmi vysoká. Ve valenční slupce elektronového obalu mají jeden elektron, takže snadno tvoří kationty s jedním kladným nábojem. Reaktivita alkalických kovů stoupá s protonovým číslem prvku - lithium je nejméně reaktivní a francium je nejreaktivnější. Reagují přímo s halogeny za vzniku iontových solí a s vodou za vzniku silných hydroxidů.  Alkalické kovy jsou známé bouřlivou reakcí s vodou, tato reaktivita se zvyšuje se stoupajícím protonovým číslem prvku. Při reakci vzniká hydroxid, uvolňuje se plynný vodík a velké množství tepla.  V kapalném amoniaku se alkalické kovy rozpouštějí za vzniku tmavě modrých, paramagnetických roztoků. Vzniklé solvatované elektrony jsou velmi dobrým redukčním činidlem.  Kromě těchto dvou základních reakcí reagují alkalické kovy také s kyslíkem za vzniku oxidů, peroxidů nebo hyperoxidů, za mírného zahřátí s vodíkem a dusíkem. I když je lithium nejméně reaktivní, tak jako jediné reaguje s dusíkem za normální teploty a při zahřátí také dokonce s uhlíkem a křemíkem.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v přírodě.", "content": "Díky vysoké reaktivitě se alkalické kovy volně v přírodě nevyskytují. Velmi hojně se však vyskytují ve formě svých sloučenin. Sodík a draslík dokonce patří mezi deset nejhojněji se vyskytujících prvků na zemi. Velké množství alkalických kovů se nachází v mořské vodě, v podobě svých iontových sloučenin - solí (nejvíce je zastoupena sůl NaCl neboli chlorid sodný a sylvín KCl neboli chlorid draselný). Odtud se také získávají. Tyto rozpuštěné minerály se také nacházejí v oblastech, kde dříve bylo moře, ale při vrásnění se postupně moře vysušilo a minerály zkrystalizovaly. Proto se zejména ve střední Evropě (v okolí Solnohradu - Salzburgu) vyskytují velká podzemní naleziště kamenné soli. V poměrně velkém množství se také vyskytují ledky, zejména na chilském pobřeží, které vznikly mineralizací rostlinných zbytků.", "section_level": 1}, {"title": "Získávání a výroba.", "content": "Všechny alkalické kovy se získávají především z mořské vody. Pouze lithium se ve větším množství získává ze svých minerálů. U ostatních alkalických kovů se nejdříve odpaří mořská voda a nechají se zkrystalizovat minerály rozpuštěné ve vodě. Jednotlivé sloučeniny alkalických kovů se od sebe odseparují a poté se získávají elektrolýzou jejich taveniny nebo se rovnou elektrolyzují a jednotlivé kovy se odseparují na základě různých teplot tání a varu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Alkalické kovy se dají použít především jako dobrá redukovadla v organické chemii nebo analytické chemii, ale vzhledem k jejich vysoké reaktivitě se na tyto reakce ve velkém nepoužívají. Z čistých kovů má největší využití lithium, které je nejstálejší na vzduchu a nejméně reaktivní. U ostatních alkalických kovů jsou významné především jejich sloučeniny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alkalické kovy jsou členy 1. skupiny periodické tabulky. Mezi alkalické kovy patří lithium, sodík, draslík, rubidium, cesium a francium. Tyto prvky jsou velmi reaktivní a v přírodě se nacházejí pouze ve sloučeninách. Musí být skladovány pod vrstvou nereaktivní, bezvodé kapaliny (např. petroleje).", "tgt_summary": "! colspan=2 style=\"text-align:left;\" | ↓! 2! 3! 4! 5! 6! 7 碱金属是指在元素周期表中同属第1族(旧称IA族)的六个金属元素:锂(Li)、钠(Na)、钾(K)、铷(Rb)、铯(Cs)、钫(Fr),其中钫具有强烈的放射性。", "id": 2188854}
{"src_title": "Prefektura Akita", "tgt_title": "秋田县", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Říká se, že se zde narodila známá básnířka z období Heian Ono no Komači, ale její skutečné rodiště není známo.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Prefektura se nachází na západním pobřeží v severní části ostrova Honšú. Je omývána vodami Japonského moře. Na severu hraničí s prefekturou Aomori, na východě s prefekturou Iwate, na jihovýchodě s prefekturou Mijagi a na jihu s prefekturou Jamagata.  Území prefektury má přibližně obdélníkový tvar o délce 181 a šířce 111 kilometrů. Svou rozlohou 11 612,11 km2 zaujímá přibližně 1/32 celkové plochy Japonska.  Prefektura je velmi hornatá. Podél východní hranice prefektury se vypíná pohoří Óu, paralelně s ním se středem prefektury vine pohoří Dewa. Zhruba uprostřed západního pobřeží z pevniny vybíhá poloostrov Oga.  Obdobně jako v celém severním Japonsku i zde jsou velmi studené zimy, obzvláště mimo pobřeží.", "section_level": 1}, {"title": "Města a místa.", "content": "V prefektuře se nachází 13 měst (市, -ši): Prefektura se dále člení na následující distrikty (okresy): (郡, -gun; městečka: 町, -mači/čó; vsi: 村, -mura)", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2003 žije na území prefektury 1 174 905 obyvatel, z toho 335 455 v hlavním městě \"(tento údaj je z roku 2005).\"", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Podobně jako v celém regionu Tóhoku, ekonomice této prefektury dominují tradiční odvětví: zemědělství, rybářství a lesnictví. Z tohoto důvodu množství zejména mladých lidí odchází za prací do Tokia.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "V okolí jezera Tazawa se nacházejí horké prameny, které mají věhlas po celé zemi. Kromě nich se zde konají četné festivaly, které dají návštěvníkům nahlédnout do historie této venkovské krajiny.  Město Kakunodate je obzvlášť zachovalé staré město s mnoha samurajskými domy. Dům Aojagi je místem, kde dříve pobýval Odano Naotake, muž, který ilustroval první japonskou publikaci o moderní lidské anatomii. Z jeho domu je nyní muzeum a galerie lékařských ilustrací a tradičních řemesel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prefektura Akita (: 秋田県; \"Akita-ken\") je jednou ze 47 prefektur Japonska. Nachází se na západním pobřeží ostrova Honšú, v regionu Tóhoku na severu země. Hlavním městem je Akita.", "tgt_summary": "秋田县()位处日本东北地方。首府为秋田市。农业生产,特别是稻米种植非常发达,。因有“秋田美酒”而称为酒之国度;森林资源丰富,秋田杉树被称为“日本三大美杉”,用秋田杉树制作的涂漆家具销往日本各地,。", "id": 1131710}
{"src_title": "Bokmål", "tgt_title": "書面挪威語", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Specifická jazyková situace v Norsku je důsledkem historického vývoje. Od roku 1397, kdy přešlo Norsko pod dánskou nadvládu, se hlavním jazykem Norska stala příbuzná dánština, která postupně vytlačila norštinu ze všech oblastí úředního jednání. Ve městech vznikala nářečí, v nichž převažovala dánská slovní zásoba a morfologie a zároveň norská fonetika a syntax. Na venkově se však mluvilo nářečími, která byla výsledkem vývoje staré norštiny.  Dánština se používala až do krátkého osamostatnění a připojení Norska ke Švédsku roku 1814. V té době vznikly dva hlavní myšlenkové proudy, jejichž cílem bylo vytvoření spisovného norského jazyka. Jeden z těchto směrů vycházel z nářečí venkovského obyvatelstva, z nichž byl později vytvořen landsmål – dnešní nová norština. Druhý směr rozvíjel jazyk dánsko-norský, který byl používán jako úřední (landsmål byl prohlášen za druhý úřední jazyk roku 1885). Spisovatel Henrik Wergeland (1808–1845) a jeho kolegové seskupení kolem časopisu \"Statsborgeren\" začali obměňovat jeho slovní zásobu a pravopis. Wergeland v roce 1835 navrhoval, aby byla sjednocena výslovnost v divadlech podle dialektu používaného v Kristiánii (dnešní Oslo), což se stalo, i když ne zcela podle tohoto konceptu, až roku 1852. Od roku 1890 je dánsko-norský jazyk nazýván riksmål (dosl. říšský jazyk; tehdejším pravopisem rigsmaal). V průběhu 20. století byl několikrát reformován s cílem sblížení s hovorovým jazykem obyvatelstva a novou norštinou. Tato opatření se však mnohdy nesetkala s kladným přijetím mezi uživateli.", "section_level": 1}, {"title": "Reforma 1907.", "content": "Reforma zavedla psaní \"p, t, k\" podle výslovnosti namísto původního \"b, d, g\", např. \"bok\" (kniha) místo \"bog\". Aby se předešlo záměnám, začaly se v podobných případech používat zdvojené souhlásky (např. ve slově \"bukk\", podstavec). V mnoha případech byly nahrazeny dánské koncovky norskými, např. v množném čísle (\"hester\" místo \"heste\", koně) či préteritu (\"kastet\" místo \"kastede\", házel).  Reforma z roku 1907 následovala po získání nezávislosti Norska na Švédsku (1905). Odpovídala jazykové praxi vedoucích společenských vrstev.", "section_level": 2}, {"title": "Reforma 1917.", "content": "V roce 1917 došlo k dalším změnám pravopisu. V mnoha slovech se podle výslovnosti začalo psát \"ll\" a \"nn\" místo \"ld\" a \"nd\" (např. \"fjell\" místo \"fjeld\", pohoří, \"mann\" místo \"mand\", muž). Písmeno \"æ\" bylo v mnoha slovech nahrazeno písmenem \"e\" (např. \"lese\" místo \"læse\", číst). Bylo zavedeno písmeno \"å\" (vysl. ), které nahradilo v písmu dřívější skupinu \"aa\". Při ohýbání byly volitelně zavedeny některé tvary používané v nářečích a v nové norštině, např. určitý člen ženského rodu \"-a\" (ženský rod již nebyl podle dánštiny v riksmålu používán, splynul s rodem mužským), tvary préterita na \"-a\" (např. \"kasta\" vedle \"kastet\") aj. Zavedeny byly rovněž některé nářeční formy slov vedle tradičních (např. \"bein\" vedle \"ben\", noha, dolní končetina).  Povinné změny se ujaly v praxi poměrně rychle, zatímco volitelné tvary nebyly všeobecně snadno přijímány.", "section_level": 2}, {"title": "Reforma 1938.", "content": "V roce 1929 došlo k přejmenování obou spisovných jazyků, riksmål se od té doby nazývá \"bokmål\" (knižní řeč). Pod názvem riksmål se v současnosti rozumí konzervativní forma bokmålu, prostá radikálních změn zavedených v roce 1938. Tato reforma zavedla používání tzv. radikálních tvarů podle nářečí a nové norštiny vedle tvarů tradičních. Rozdělila tvary slov na hlavní a vedlejší, uváděné ve slovnících v závorkách. Ve školních učebnicích a v úředním styku směly být používány pouze tvary označené jako hlavní.  Reforma vedená snahou o přiblížení spisovného jazyka hovorovému (nová norština je bližší běžně mluvenému jazyku) se u většiny uživatelů bokmålu nesetkala s pochopením. Mnozí dosud považují radikální tvary za vulgární a dávají přednost tvarům tradičním, proto je riksmål stále používán jako neoficiální psaný standard. Cílem reformy bylo vytvoření jednotného spisovného jazyka, obecné norštiny (\"samnorsk\"). Proti tomuto úsilí však v 50. letech byla pořádána silná kampaň, kterou vedl \"Riksmålsforbundet\", spolek založený v roce 1907 na ochranu riksmålu proti sílícímu vlivu nové norštiny.", "section_level": 2}, {"title": "Reforma 1959.", "content": "V roce 1951 ustanovil parlament (\"Storting\") Norskou jazykovou komisi (\"Norsk språknemnd\"), která začala pracovat na nové pravopisné normě. Cílem bylo především omezit počet dubletních tvarů. Výsledkem byla tzv. učebnicová norma (\"Læreboknormalen\") z roku 1959. Reforma omezila počet hlavních formem, mnoho z nich bylo nadále označeno za formy vedlejší. Přesto nedošlo k redukci počtu volitelných forem. Za zmínku stojí, že za hlavní byly označeny mnohé radikální tvary.", "section_level": 2}, {"title": "Reforma 1981.", "content": "V roce 1972 byla myšlenka obecné norštiny opuštěna. Byla vytvořena Norská jazyková rada (\"Norsk språkråd\"), která nahradila Norskou jazykovou komisi. V radě získali místo i zástupci spolku Riksmålsforbundet. Rada pak vypracovala návrh nové reformy, kterou v roce 1981 jednomyslně schválil parlament. Mnohé slovní formy byly zrovnoprávněny s hlavními formami danými reformou z roku 1959. Bylo například povoleno používat tvary mužského rodu (\"-en\") u feminin (vedle zakončení \"-a\") s výjimkou školních učebnic.", "section_level": 2}, {"title": "Reforma 2005.", "content": "Reforma z roku 2005 navázala na předchozí. Zrušila zcela rozdíly mezi hlavními a vedlejšími formami.", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní rysy.", "content": "Následující tabulka srovnává v hlavní rysech tradiční a radikální tvary bokmålu s tvary dánskými na straně jedné a nářečními tvary používanými v hlavním městě Oslo na straně druhé. Z porovnání vyplývá ovlivnění tradičních tvarů dánštinou a radikálních tvarů osloským nářečím.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bokmål (výslovnost \"búkmól\"; doslova \"knižní řeč\") je spolu s novou norštinou jedna ze dvou oficiálních spisovných variant norštiny.", "tgt_summary": "书面挪威语(Bokmål),又称挪威博克莫尔语、挪威博克马尔语或巴克摩挪威语,是两种官方认可的挪威语之一,在挪威有约85%人士使用。", "id": 2142355}
{"src_title": "Metadon", "tgt_title": "美沙酮", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Metadon poprvé syntetizovali roku 1937 němečtí vědci Max Bockmühl a Gustav Ehrhart v \"IG Farben\" (Hoechst-Am-Main), když se snažili nalézt analgetikum, které by bylo snadněji použitelné během operací a bylo by méně návykové. 11. září 1937 vyplnili Bockmühl a Ehrhart žádost o patent na syntetickou substanci, kterou nazvali \"Hoechst 10820\" nebo polamidon, jejíž struktura nebyla podobná morfinu nebo opioidovým alkaloidům (Bockmühl a Ehrhart, 1949).  Na trh Spojených států byl metadon uveden v roce 1947 společností \"Eli Lilly and Company\" jako analgetikum (pod obchodním názvem Dolophine). Od té doby je znám především pro své použití při léčbě závislosti na narkotikách. Používá se rovněž při chronických bolestech díky svému dlouhodobému působení v organizmu a nízké ceně. Koncem roku 2004 stála měsíční léčba metadonem 20 $, v porovnání se 120 $ za obdobné analgetikum demerol. Staré označení Dolophine pochází z německého \"Dolophium\", jména odvozeného z latinského \"dolor\" – bolest a \"phine\" – konec. Ve Spojených státech se rozšířila legenda, že jméno \"dolphine\" bylo vytvořeno německými objeviteli k poctě Adolfa Hitlera a že původně se lék jmenoval \"adolphine\". Je to prezentováno jako fakt v literatuře scientologické církve a bylo to zopakováno hercem a scientologem Tomem Cruisem v roce 2005 v interview časopisu \"Entertainment Weekly\". Avšak jak se ukázalo, není to pravda. Jméno \"dolphine\" bylo ve skutečnosti vytvořeno po válce společností Eli Lilly a jméno \"Adolphine\" (jež nikdy nebylo oficiálním pojmenováním léku) bylo stvořeno ve Spojených státech počátkem 70. let.", "section_level": 1}, {"title": "Účinky.", "content": "Ačkoliv se metadon chemicky nepodobá morfinu nebo heroinu, působí na stejné opioidní receptory a tím vytváří i stejné účinky – vyvolává příjemný stav spojený s klidnou otupělostí. Metadon je metabolizován pomalu a je velmi dobře rozpustný v tucích, díky tomu účinkuje v organizmu déle než morfinové drogy. Metadon má typický poločas rozpadu 24–48 hodin, umožňuje tedy podávání pouze jednou za den při detoxikaci heroinu a při odvykacích programech. Vyvolává po čase poměrně silnou závislost.  Podobně jako jiné opioidy, i metadon způsobuje zácpu, působí proti kašli a ztěžuje dýchání. Je-li brán v nesprávných dávkách, může zapříčinit i úmrtí. Velmi dramatické riziko plyne s užíváním metadonu ve spojení s alkoholem či s jinými drogami nebo léky, vzniklé vedlejší účinky jsou smrtelně nebezpečné.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Odvykací programy.", "content": "Metadon se podává lidem, kteří se snaží odvyknout ze své závislosti na opiátech, jako je heroin či morfium. Snižuje totiž touhu po těchto drogách a ulevuje abstinenčním příznakům. Přitom to není tak tělu škodlivá látka a může se tedy závislým podávat denně po delší časové období.  Nejběžněji se na klinikách metadon podává orálně v roztoku. Při orální aplikaci je téměř stejně efektivní jako při injekčním podání. Stejně jako u heroinu, tolerance a závislost se obvykle vytváří při opakovaných dávkách.", "section_level": 2}, {"title": "Analgetikum.", "content": "Metadon je také v některých zemích předepisován jako lék proti bolesti v případech velmi silné, dlouhodobé bolesti, jaká se vyskytuje např. u některých pacientů trpících rakovinou, chronickými bolestmi zad či osteoartrózou. Tím významně zvyšuje kvalitu života. Je velmi účinný, ale dosažení maximálního účinku může trvat i týden. Na místě je maximální opatrnost pacienta, je nutné hlídat si spánkový režim, řídit jen v plně bdělém stavu a po ukončení léčby metadon pomalu vysazovat, aby nevznikly abstinenční příznaky.", "section_level": 2}, {"title": "Zneužití.", "content": "Balení metadonu se mohou dostat do nepovolaných rukou narkomanů a pak jsou zneužívány jako omamné látky, působící podobně jako morfin či heroin. Studie však ukazují, že nejčastěji je metadon i v drogové komunitě chápán jako prostředek zamezující abstinenčnímu syndromu v době, kdy nemají k dispozici jiný opiát.", "section_level": 2}], "src_summary": "Metadon (methadon) je syntetický opioid v lékařství užívaný jako analgetikum a pro léčbu závislosti na narkotikách. Po chemické stránce je metadon nejjednodušším opioidem.", "tgt_summary": "美沙酮(拉丁语:Methadone,或翻译为美沙冬)商用名包括多罗芬(拉丁语:Dolophine),是一种鸦片类药物。适用于缓解疼痛以及维持治疗,或用于帮助戒毒人士摆脱鸦片依赖 。戒毒治疗可在不到一个月的时间内迅速完成,亦可在不到六个月的时间内逐渐完成。 美沙酮单次剂量使用后作用迅速,但需持续使用五天才可达其最大效果。 单次剂量使用后药效可持续约六小时,长期使用时单次剂量使用效果可持续一天半左右。 美沙酮一般可通过口服、肌肉注射或静脉注射使用。 美沙酮的副作用和其他类鸦片麻醉药相似, 常见的包括有晕眩、嗜睡、呕吐与盗汗。 较严重的副作用则像是鸦片类药物滥用及呼吸困难。 其他如心律不整包括长QT症等症状都有可能发生 。2011年美国国内统计由于麻醉药使用过量而造成的死亡人数当中有26%,大约是4,418人死于鸦片类药物中毒,使用剂量越高则有越高的几率会有副作用产生的风险 。美沙酮是经由化学合成且其机转是借着结合类鸦片受体以达到止痛效用。 美沙酮大约在1937年至1939年间由古斯塔夫·爱哈特和麦克斯·勃克穆尔两人在德国合成并问世,于1947年被美国认可且在国内使用 。美沙酮是名列世界卫生组织基本药物标准清单内的药物,同时更为基础医疗系统内的重要必须药品 。2013年,全球共生产美沙酮约41,400公斤,它的使用规范和一般麻醉药物相同 。在美国当地,美沙酮并不是十分昂贵的药品。", "id": 1991527}
{"src_title": "Emmanuel Adebayor", "tgt_title": "埃曼纽尔·阿德巴约", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Má nigerijské kořeny, ale pochází z Toga, kde také s fotbalem začínal v místním Sporting Club de Lomé. V jeho patnácti si ho vyhlédlo francouzské FC Méty, odkud se v roce 2003 stěhoval do AS Monako. Po třech letech strávených ve Ligue 1 přestoupil do Arsenalu, kde prožil báječnou první sezonu, kterou nakonec nezakončil titulem z ligy mistrů, Arsenal prohrál s Barcelonou 1:2. Na MS 2006 Adebayor moc nezazářil a Togo nepostoupilo ze základní skupiny. Následující sezona 2007/2008 byla pro Adebayora nejvydařenější, za Arsenal dokázal nastřílet 30 gólů a byl vyhlášen i nejlepším fotbalistou Afriky za rok 2008. V Arsenalu strávil celkem 3,5 roku, ale po neshodách s fanoušky odešel v červenci 2009 do milionářského klubu Manchester City za částku kolem 25 milionů liber. V lednu 2011 ho kvůli nedostatku útočníků angažoval na hostování Real Madrid. Jeho hostování se však po sezóně nezměnilo v přestup, a tak se vrátil do Manchesteru City, odkud posléze putoval na hostování to klubu Tottenham Hotspur. V sezóně 2011/12 se mu v dresu Tottenhamu daří, již třikrát dal v jednom zápase dva góly.  Hostování se v roce 2012 změnilo v přestup. V odvetě osmifinále Evropské ligy 2012/13 14. března byl účastníkem divokého zápasu v Miláně, který málem stál Tottenham postup. Inter Milán dokázal smazat třígólové manko z prvního utkání (3:0 pro Tottenham), nakonec o postupu anglického klubu do čtvrtfinále rozhodl v prodloužení svým gólem právě Emmanuel Adebayor. Tottenhamu k němu nezvykle stačila prohra 1:4. Obdobně ofenzivně laděný byl i první zápas čtvrtfinále proti švýcarskému celku FC Basilej. Švýcaři vedli v Londýně již 2:0, ale Adebayor a po něm Sigurdsson dokázali pro anglické mužstvo zachránit alespoň remízu 2:2. V odvetném zápase 11. dubna se neprosadil, zápas dospěl do penaltového rozstřelu, v němž byla úspěšnější Basilej v poměru 4:1. Tottenham ze soutěže vypadl.  V únoru 2020 jako volný hráč zamířil do paraguayského celku Olimpia Asunción.", "section_level": 1}], "src_summary": "Emmanuel Adebayor (* 26. února 1984, Lomé) je tožský fotbalový útočník a reprezentant, od ledna 2017 hráč klubu Olimpia Asunción.", "tgt_summary": "伊曼纽尔·艾迪巴约(,1984年-2月26日)是一位多哥足球运动员,司职前锋,现时效力巴拉圭足球甲级联赛球会奥林匹亚俱乐部。他是2008年非洲足球先生得主。艾迪巴约本身是尼日利亚人,但在多哥出生,因此他选择代表多哥作赛。", "id": 1731179}
{"src_title": "Paula Abdulová", "tgt_title": "寶拉·阿巴杜", "src_document": [{"title": "Začátky.", "content": "Paula Abdul se narodila v Kalifornii ve městě San Fernando do syrsko-židovské rodiny. Její matka \"Lorraine Rykiss\" je bývalá kanadská koncertní pianistka, která se narodila ve francouzsky mluvící části Kanady Winnipegu. Její otec byl \"Harry Abdul\" syrsko-brazilský sirotek, který vyrůstal u obchodníka se štěrkem v Kalifornii. Když bylo Paule Abdul sedm, její rodiče se rozvedli. Ona a její sestra Wendy žily pak s matkou v San Fernandu Valley.  Už jako malé dítě si budovala kariéru, vystupovala v muzikálu \"Singin ́ in the rain\" po boku Gene Kelly nebo Debbie Allen. Od malička poslouchala Arethu Franklin nebo Stevieho Wondera.  S tancem Abdul začala, když jí bylo osm a vědělo se o ní, že je talent od přírody. Navštěvovala \"Van Nuys\" střední školu, kde působila jako roztleskávačka a hrála i ve skupině na flétnu, patřila mezi nejlepší studenty.  V patnácti získala stipendium na pobyt v tanečním letním táboře, kde ji učitelé naučili větší pružnosti a zdravé stravě. Později se dostala Abdul na státní univerzitu v Nothridge, kde začala studovat televizní hlasatelství. Jako studentka prvního ročníku byla přijata k roztleskávačkám \"Los Angeles Lakers\", kde byla vybrána z více než sedmi set adeptek. Po třech týdnech se stala hlavní choreografkou a po půl roce opustila díky roztleskávačkám studia.", "section_level": 1}, {"title": "Tanec a Choreografie.", "content": "Velká energie Pauly Abdul jí vynesly dobré renomé mezi hvězdami, které si jí najímaly pro tvorbu choreografie do jejich videoklipů a na turné. Po roce 1980 začala působit jako hlavní choreografka Janet Jackson, pracovala také pro Prince nebo skupinu Duran Duran. Pracovala i pro film například pro film \"Americká krása\" nebo \"Jerry Maguire\" a pro pár televizních reklam.  V roce 1989 získala dvě prestižní ocenění za choreografii pro Tracey Ullman. V prosince 2005 vydala Abdulová DVD, ve kterém učí náctileté i malé děti tanečním krokům.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "V roce 1987 poslala pár svých demo nahrávek do vydavatelských společností, a ačkoli byl její hlas relativně netrénovaný, její výborný tanec přesvědčil vydavatele k nasazení její písně do hitparád. V roce 1988 vydala své debutové album nazvané \"Forever Young Girl\" a její album se dostalo do vedení albového žebříčku po 62 týdnech od vydání, čímž se stalo albem, které dosáhly čísla jedna po nejdelší době od vydání. Žebříček vedlo deset týdnů.  Album se posléze stalo platinovým a zaznamenalo celkem pět hitů, které se umístily na čísle jedna v prestižní hitparádě Billboard Hot 100. Druhé album vydala Abdul v roce 1991, jmenovalo se \"Spellbound\" a opět se stalo velmi úspěšné, celkem se jej prodalo více než 8 milionů kopií. Na albu byl i song \"The Track U\", který nazpívala společně s Princem.  Po vydání \"Spellbound\", začaly spekulace ohledně její vychrtlosti, které vyvrcholily po vystoupení na \"MTV Music Awards\". Abdul zprávy o své anorexii dementovala tím, že pouze přes televizní obrazovky se mohla zdát moc hubená, čímž se stala na pár měsíců terčem posměšků a komiksů.  Veřejně o svém problému přijímání potravy promluvila až v roce 1995, kdy přiznala, že trpěla těmito problémy, které jsou už snad pryč. V témže roce vydala i své třetí album nazvané \"Head Over Heels\". V roce 2000 vydala své vzpomínkové album s největšími hity. Album nemělo mnoho komerčních úspěchů. Na tomto albu se měl objevit i song \"Spinning Around\", který nakonec nepoužila a tak jej natočila pro své album Kylie Minogue.", "section_level": 1}, {"title": "American Idol.", "content": "V roce 2002 se stala Abdulová jedním ze tří porotců v pěvecké soutěži \"American Idol\", kde vystupuje po boku Simona Cowella a Randyho Jacksona, aby hodnotili talenty mladých a neznámých lidí. Abdulová byla zvolena jako nejsympatičtější porotce, je oblíbená pro svou mírnost a soucit a to, že sympatizuje s neúspěšnými zpěváky. V roce 2006 podepsala smlouvu na další tři roky působení v \"American Idol\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Paula Julie Abdul (*19. června 1962 San Fernando, Kalifornie) je americká zpěvačka, tanečnice, choreografka a porotkyně.", "tgt_summary": "宝拉·阿巴杜(Paula Julie Abdul,1962年-6月19日) 是一名美国创作歌手、编舞、舞者、演员和电视通告艺人。宝拉·阿巴杜在1988年发行首张专辑后,旋即成为全美家喻户晓的大明星,声势一度直逼玛丹娜。只可惜1991年在成功推出第2张专辑后,宝拉·阿巴杜的演艺事业开始走下坡,还曾一度在圈内消失了身影。所幸在进入千禧年后,宝拉·阿巴杜复出并转型成为电视通告艺人,凭借着电视真人秀节目《美国偶像》成功的东山再起,她在该真人秀中担任了八年的评委工作。随后她参与到哥伦比亚广播公司的真人秀节目《天生舞者》(英语:Live To Dance),该节目在2011年1月首播,目前已停播。目前宝拉·阿巴杜与她在《美国偶像》中另一位评委西蒙·高维尔一起合作了另一档真人秀节目,美国版《X音素》。宝拉·阿巴杜以当代流行舞曲见称,其代表作有〈Straight Up〉、〈Forever Your Girl〉、〈Cold Hearted〉和〈Rush Rush〉等等,她在3年内就缔造了6首全美冠军单曲。", "id": 1584048}
{"src_title": "Troja (zámek)", "tgt_title": "特洛伊宫堡", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zámek nechal postavit v letech 1679–1685 hrabě Václav Vojtěch ze Šternberka jako své letní sídlo a pobýval zde se svou chotí Klárou a dcerou. Autory projektu byli Giovanni Domenico Orsi a později Jean-Baptiste Mathey, stavitelem byl Silvestro Carlone (viz také sekce Architektura a výzdoba).  V roce 1685 byla založena přilehlá zahrada a roku 1697 byla postavena terasa a hospodářské budovy v okolí zámku. Od Šternberků v roce 1763 zakoupila zámek pro Ústav šlechtičen Marie Terezie a sama tu také několikrát pobývala. Roku 1776 koupil zámek Jan Václav Alsterle z Astfeldu a Vydří, roku 1832 byl odkázán klášterům alžbětinek a milosrdných bratří. Roku 1842 zámek koupil Alfred kníže Windischgrätz, který tu založil vinice. Jeho potomci pak zámek prodali roku 1873 rodině Židlických. Poslední soukromý majitel, velkostatkář Alois Svoboda, 7. října 1922 věnoval rozsáhlé pozemky a nemovitosti v Praze-Troji včetně zámku u příležitosti 70. narozenin T. G. Masaryka, k památce vzniku Československa a uctění 250. výročí úmrtí J. A. Komenského československému státu, a to s podmínkou, že zde budovu vybudována osvětová a sociálně-humanitní zařízení ve prospěch mládeže původem i rasou československé v Komenského duchu. Počítalo se především s vybudováním rozsáhlého pavilónového komplexu škol a internátních zařízení všech stupňů, dětských domovů atd. Ministerská rada poté na přelomu let 1923 a 1924 ustanovila Kuratorium trojských nemovitostí, které mělo rozhodovat o přidělení pozemků. Část těchto pozemků byla využita k vybudování pražské zoologické a botanické zahrady, ačkoliv proti předání pozemků zoologické zahradě se ostře stavěl například Stanislav Růžička. V prosinci 1926 začalo Ministerstvo školství a národní osvěty jednat o využití pozemků s pražskou městskou radou, ministerstvem sociální péče a ministerstvem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, ale žádná z oslovených institucí na nabídku nereflektovala. Projekty výchovné osady od Stanislava Růžičky a Eduarda Štorcha byly zamítnuty.  V letech 1977–1989 prošel zámek rozsáhlou rekonstrukcí. Při povodni v roce 2002 byl zaplaven sklep a přilehlá zahrada, během velké povodně v roce 2013 byla opět poničena dolní část zahrady.", "section_level": 1}, {"title": "Příprava sloučení.", "content": "V roce 2008 se objevily zprávy, že již několik let (podle mluvčí PBZ již 10 let) se uvažuje o sloučení Pražské zoologické zahrady a přilehlé Botanické zahrady hlavního města Prahy. Rada hlavního města Prahy měla návrh projednat 22. září 2009. V budoucnu měl sloučenému subjektu přibýt do správy i Trojský zámek. Nyní je možné do všech 3 sousedících objektů zakoupit společnou vstupenku, tzv. Trojskou kartu.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura a výzdoba.", "content": "Při vypracování projektu se burgundský architekt Jean Baptiste Mathey nechal inspirovat typem římské příměstské vily, s nímž se seznámil za svého italského pobytu. Původní koncepci změnil na pravidelnou dispozici s ústředním sálem, zabírajícím dvě poschodí, jako dominantou celé hmoty stavby. Ze sálu vede do dvou stran chodba s přilehlými salonky. Z hlavního sálu v úrovni prvního patra ústí monumentální vnější dvojramenné schodiště vyzdobené plastikami Georga a Paula Heermannových z Drážďan (po 1685). Sochařská výzdoba schodiště zpodobňuje boj titánů s antickými bohy a alegorie denních i ročních období a světadílů. Antické výjevy patrně ovlivnily i název „Troja“, který se pak rozšířil na celou oblast, původně zvanou \"Zadní Ovenec\".  Autory malířské výzdoby zámku byli Carpoforo Tencalla, Francesco Marchetti a jeho syn Giovanni. Výzdobu hlavního sálu vytvořili vlámští malíři Abraham a Isaac Godynové v letech 1688-92. Námětem nástropních a nástěnných fresek v hlavním sále je vítězství nad Turky u Vídně a oslava rodu Habsburků. Tři místnosti v severovýchodním traktu prvního patra zámku, tzv. čínské komnaty, jsou vyzdobeny nástěnnými malbami s orientálními motivy. Malby jsou dílem neznámého umělce a pocházejí patrně ze druhé poloviny 18. století.", "section_level": 1}, {"title": "Zahrada.", "content": "K zámku přiléhá zahrada v původním barokním stylu s kašnami a zdmi zdobenými terakotovými vázami. Před hlavním průčelím s reprezentativním schodištěm je obdélná zahrada s terasou a dvojicí oranžérií. Východní lichoběžníková část zahrady je komponovaná okolo centrálního labyrintu. K zámku patřila i vinice s kaplí svaté Kláry a část zahrady, která byla později určena na vybudování botanické zahrady.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek Troja (Trojský zámek) je barokní stavba v pražské městské části Troja v bezprostřední blízkosti Pražské zoologické zahrady (západním směrem). Nachází se na pravém břehu řeky Vltavy, v jeho areálu se nalézá také několik hospodářských stavení, včetně konírny. K zámku patřila i vinice a kaplička svaté Kláry (severním směrem), která je dnes součástí Botanické zahrady. Objekt zámku je obklopen rozsáhlou zámeckou zahradou s mnoha okrasnými i ovocnými stromy a malým přírodním bludištěm, již zdobí fontány, terakotové vázy, štukové prospekty a oranžérie s bustami imperátorů. Zámek (v majetku hl. m. Prahy) je včetně zahrady otevřen pro veřejnost. Galerie hlavního města Prahy zde každoročně od dubna do října pořádá sezónní výstavy. V zámeckém interiéru můžeme spatřit unikátní freskovou výzdobu sálů.", "tgt_summary": "特洛伊宫堡 (trojský zámek)是捷克首都布拉格的一座城堡,位于该市西北部的特洛伊区(Troja),由斯特恩伯格伯爵兴建于1679年到1691年,19世纪归属布拉格市所有,举办市立美术馆的19世纪捷克美术展览。", "id": 1709026}
{"src_title": "Janet Jackson", "tgt_title": "珍妮·杰克逊", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Janet je nejmladší z devíti dětí, narodila se v Gary v Indianě rodičům Josephovi a Katherine Jacksonovým. Otec Joseph byl svědkem Jehovovým a pracoval jako operátor jeřábu v ocelárně. Její matka Katherine byla katolička a pracovala jako účetní. Před Janetiným narozením se otec rozhodl pracovat v hudebním průmyslu.  Když byla batole, její bratři Jackie, Tito, Jermaine, Marlon a Michael začali vystupovat po nočních podnicích jako kapela nazvaná The Jackson 5. V roce 1969 už vydali své první album a dostali se i na první místo v prestižní americké hitparádě Billboard Hot 100. Po tomto úspěchu se celá rodina přestěhovala do honosnějšího domu v Kalifornii.  Janet neměla v dětství zájem pracovat pro zábavný průmysl, věnovala se hlavně koním a jejím snem bylo stát se profesionální jezdkyní. Nicméně po pár letech začala sláva Jackson 5 upadat, a tak se otec Joseph pro záchranu kapely rozhodl před světla reflektorů postavit zbytek svých dětí včetně Janet.  V dubnu 1974 si Janet odbyla své debutové vystoupení na jevišti v Las Vegas, kde vystoupili téměř všichni členové Jacksonovy rodiny. Janet se rychle stala velmi oblíbenou hlavně tím, že uměla napodobovat hvězdy jako byly Cher nebo Marie Osmond.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební začátky (1982–1985).", "content": "Ačkoli vystupovala v televizi od svých devíti let, nikdy neaspirovala na post zpěvačky. Nicméně souhlasila s pomocí rodině při vystoupeních. Její první píseň byla duet s bratrem Randym, vyšla v roce 1978 a jmenovala se \"Love Songs for Kids\". Dále ji vyšly další „rodinné“ nahrávky se sestrou La Toyou a bratrem Michaelem.  V roce 1981 se se svými dvěma staršími sestrami La Toyou a Rebbie rozhodly pro nahrávaní vlastní společné desky, ale neshody mezi oběma staršími sestrami vedly k nezdaru tohoto plánu. Její otec nechtěl Janet dovolit nahrávání vlastní sólové desky, protože nebyla tak hlasově talentovaná jako Michael nebo Rebbie. Nicméně když jí bylo šestnáct (1982), vydala svou debutovou desku nazvanou jednoduše \"Janet Jackson\".  Album bylo úspěšné a v TOP 50 prodejnosti desek americké hitparády strávilo čtyřicet pět týdnů. Z alba vyšly tři singly nazvané \"Young Love\", \"Say You Do\" a \"Come Give Your Love to Me\". Celkem se alba prodalo více než 250 tisíc kusů. V roce 1984 vydala své druhé album nazvané \"Dream Street\". Album je hodně odlišné od prvního, vychází ze stylu funky. Albu se v žebříčcích moc nevedlo, svůj vrchol mělo na čísle devadesát. Kritici začali spekulovat, zda je Janet Jackson schopna stát se úspěšnou zpěvačkou.  V tom samém čase se zamilovala a utekla s Jamesem DeBargem. Jejich manželství ale bylo anulováno v březnu 1985, protože DeBarge začal brát drogy.", "section_level": 2}, {"title": "Nová image a popularita (1986–1991).", "content": "Po skromných úspěších prvních dvou alb se rozhodla hudební povolání znovu oživit, když jí bylo devatenáct. Nahrávání třetího alba tentokrát svolil i otec Joseph.  Album \"Control\" vydala v roce 1986 a stalo se ihned obrovským hitem. Velmi úspěšnou písni byla \"When I Think Of You\". Choreografii k videoklipu této písně vytvořila Paula Abdul. Koncem roku 1986 se album \"Control\" dostalo do vedení prodejnosti desek. Do konce roku se jej stihlo prodat více než 5 milionů kopií. Album bylo oceněno nominací na cenu Grammy. V témže roce se rozhodla Janet pro svou nezávislost a přestala využívat manažerské služby svého otce. V roce 1989 začala Janet nahrávat své čtvrté album nazvané \"Janet Jackson's Rhythm Nation 1814\" (číslo 1814 má symbolizovat vznik americké hymny). Vyšlo v září téhož roku a hned v týdnu vydání se umístilo na čele v prodejnosti desek v USA. Alba se prodalo více než 6 milionů kopií. V roce 1990 za něj dostala svou první cenu Grammy.  Ve snaze změnit pohled lidi na sebe se Janet rozhodla natočit sexy video k písni \"Love Will Never Do (Without You)\", kterým dala najevo veřejnosti svou proměnu z dívčí zpěvačky v dospělou ženu. V roce 1991 se tajně vdala za dlouholetého přítele Reného Elizonda ml. Jejich manželství bylo tajemstvím téměř deset let.", "section_level": 2}, {"title": "Posun v kariéře (1992–1995).", "content": "Před vydáním alba \"Janet Jackson's Rhythm Nation 1814\" se rozhodla opustit svou nahrávací společnost A&M Records a odešla k Virgin Records. Tento přechod byl velkou mediální událostí, jelikož její smlouva byla podepsána na 40 milionů dolarů. Album vydané u nové společnosti se rozhodla nazvat jednoduše \"janet.\", tím také chtěla dát najevo, aby jí neustále média nespojovala s kariérou Jacksonovy rodiny.  V červenci 1993 měla svůj debut Janet i před televizní kamerou, kde pro jeden film natočila svou nejúspěšnější baladu \"Again\". Za ni také obdržela nominaci na Zlatý glóbus za nejlepší filmovou píseň. Album \"janet.\" opět debutovalo v prodejnosti desek na čísle jedna, což platilo kromě USA i v sedmnácti dalších zemích, a tak se stalo nejprodávanější deskou roku 1994.  V září 1993 se Janet objevila téměř nahá na titulní stránce časopisu \"Rolling Stone\". Tato titulní strana se stala jednou z nejslavnějších fotografií a byla zvolena v roce 2000 nejslavnější titulní stranou všech dob. Na fotografii je Janet nahá do pasu a prsa jí zakrývají mužské ruce. Později Janet řekla, že jsou to ruce jejího manžela.  Po mnoha letech se Janet rozhodla pro spolupráci se svým bratrem Michaelem, v roce 1995 natočili společnou píseň nazvanou \"Scream\".  V říjnu 1995 vydala album svých největších hitů nazvané \"Design Decade 1986/1996\".", "section_level": 2}, {"title": "Velká kritika a osobní neúspěchy (1996–1999).", "content": "V roce 1996 znovu podepsala smlouvu s Virgin Records, tentokrát na 80 milionů dolarů a tím se stala nejvíce vydělávající ženou-interpretkou všech dob. V témže roce se pustila do nahrávání dalšího alba. Na hudební scénu se vrátila s novou image s tetováním a s piercingem.  Fanoušci byli zaraženi obsahem písní na novém albu \"The Velvet Rope\". Zpěvaččiny texty se týkaly depresí, domácího zneužívání a nízké sebedůvěry. Žena, o které si všichni mysleli, že má všechno najednou, procházela těžkým životním obdobím. Média se začala zabývat jejím vztahem s Elizondem. Vztah se postupně rozpadal. Do roku 1999 tajili své manželství, po rozvodu zpěvačka přiznala, že čím více bylo slávy, tím si byli vzdálenější a na jejich vztah to mělo negativní účinek.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do popředí (2000–2003).", "content": "V roce 2000 se vrátila k filmu, zahrála si v pokračování snímku \"\" po boku Eddieho Murphyho. Krátce nato vydala své sedmé studiové album, kde byl i veleúspěšný singl \"All For You\". Za toto album obdržela další cenu Grammy. V roce 2002 začal její vztah s hip hopovým producentem Jermainem Duprim.", "section_level": 2}, {"title": "Skandál na finále Super Bowlu a Damita Jo (2004–2005).", "content": "Během poločasu finále Super Bowlu, které se odehrálo 1. února 2004, Justin Timberlake před více než 100 milionem lidí strhl Janet kus oděvu a tím odhalil její ňadro s piercingem ve tvaru slunce. Některé televizní stanice ihned přerušily vysílání z důvodu pohoršování mládeže, celý incident byl velmi medializován a vyšetřován. Zpočátku Janet Jackson tvrdila, že šlo o selhání šatů, ale později přiznala, že šlo o předem naplánovanou věc. Následkem tohoto skandálu se musela Janet veřejně omluvit v přímém přenosu předávání cen Grammy. Při této omluvě se přítel Janet Jackson Jermaine Dupri vzdal členství v akademii Grammy. Televizní společnost CBS, která zápas i vystoupení vysílala, dostala v roce 2004 od Federální komise pro spoje (FCC) pokutu 550 000 dolarů, ale odvolací soud 21. července 2008 udělenou pokutu zrušil.  V témže roce vydala Janet své osmé album nazvané \"Damita Jo\". V prvním týdnu prodeje se alba prodalo více než 400 tisíc kopií, což Janet zaručilo okamžité vedení prodejnosti desek v USA. Zpěvačka řekla, že toto album je všechno, co se honí v její hlavě. Třebaže album \"Damita Jo\" bylo považováno za zklamání oproti minulým albům, prodalo se jej na 3 miliony kopií a Jackson za něj získala opět ocenění Grammy.", "section_level": 2}, {"title": "Rekapitulace dvaceti let (po roce 2006).", "content": "Janet natočila své deváté album, které vyšlo 26. září 2006. Sama zpěvačka přiznala, že to je malá rekapitulace stylů za dvacet let její kariéry. Album dostalo název \"20 Years Y.O.\"  \"Discipline\" je desáté album (třinácté celkově) Janet Jackson, které od 22. února 2008 začalo publikovat hudební vydavatelství Island Records.  Koncem srpna roku 2015 Janet rozjede světové turné s názvem \"Unbreakable\" ke svému stejnojmennému jedenáctému studiovému albu v rámci kterého odehraje 66 koncertů v USA.", "section_level": 2}], "src_summary": "Janet Damita Jo Jackson, přechýleně Janet Jacksonová (* 16. května 1966 Gary, Indiana) je americká zpěvačka, skladatelka, producentka, tanečnice a herečka.", "tgt_summary": "珍妮·达米塔·乔·杰克逊(英语:Janet Damita Jo Jackson,1966年-5月16日),是美国著名唱片歌手与女演员。以发行一系列前卫音乐风格、社会广泛争议题材以及强烈性暗示的唱片,以及出色的现场舞台表演效果而闻名于世。 除了歌唱事业之外她也跨足电视以及电影表演领域,这也使得她在25年以来一直都是流行文化中的指标性人物。根据《福布斯》杂志的统计,她是演艺圈中最富有的女性之一,个人资产达到1.5亿美元。她是演艺圈传奇家族杰克逊家族中最小的孩子(排行第九),并与她的兄长迈克尔·杰克逊一起成为20世纪80年代至今以来,流行音乐界的重要符号之一。1976年,她在描写自己家族的电视真人影辑《杰克逊一家》(The Jacksons)中出道,随后又在70年代末至80年代初出演了多部电视剧,包括:《美好时光》(Good Times)以及《名扬四海》(Fame)。", "id": 2429689}
{"src_title": "Skotský náhorní skot", "tgt_title": "高地牛", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Highland je původním plemenem skotu. I v moderní době je udržováno v nezměněné podobě a nedošlo ani ke křížení s jinými plemeny, takže je v současnosti významnou genovou rezervou. Ve Velké Británii byl chovatelský svaz náhorního skotu založen už v roce 1884 a v následujícím roce byla první zvířata zapsána v plemenné knize. V současnosti jsou největší populace skotského náhorního skotu chovány ve Spojených státech a Kanadě, v Austrálii a v Evropě je toto plemeno nejvíce chované v Německu, dále v Rakousku, Francii a ve Švýcarsku. Skotský náhorní skot byl dovezen též do České republiky, a to po roce 1991.", "section_level": 1}, {"title": "Exteriér.", "content": "Skotský náhorní skot má tělo malého tělesného rámce. Kohoutková výška by se měla pohybovat mezi 115-120 cm u krav, u býků 125-130 cm. Dospělé krávy dosahují hmotnosti mezi 420-520 kg, býci mívají 650-750 kg. Porážkové váhy 350-400 kg dosahují zvířata ve dvou letech. Základní zbarvení je hnědočervené, mohou se však vyskytovat i různé barevné rázy od plavé až po černou. Celé tělo je pokryto dlouhou, hustou srstí. Hlava je relativně malá, široká s dlouhými rohy, krk má být krátký a silný, končetiny krátké, pevné se širokými paznehty. Plec, zadní kýta a hřbet musí být dobře osvalené, pánev je široká a méně osvalená.", "section_level": 1}, {"title": "Užitkovost.", "content": "Skotský náhorní skot je plemeno s masnou užitkovostí. Nevyznačují velkou růstovou schopností - průměrný denní přírůstek se běžně pohybuje je okolo jednoho kilogramu (v zimním období vlivem sníženého metabolismu 0,2-0,4 kg), proto nejsou vhodní do intenzivního výkrmu. Toto plemeno je charakteristické zejména kvalitou masa s nízkým obsahem tuku a cholesterolu. Maso je jemné, šťavnaté, podobné divočině a je žádané hlavně na steaky. Skotský náhorní skot je pozdní plemeno (první otelení krávy je až kolem 4. roku), ale také dlouhověké (mohou se dožívat až 18 let). Samice se vyznačují snadnými porody a dobrou mateřskou péčí, proto se skotský náhorní skot používá ke křížení s masnými a kombinovanými plemeny, zejména s herefordským a českým strakatým skotem.", "section_level": 1}, {"title": "Chov.", "content": "Skotský náhorní skot je velmi nenáročné plemeno. Hodí se zejména do horských a podhorských oblastí, kde se chová celoročně na pastvě. Pokud je pastva přiměřeně zatížena, nemusí se zvířata ani dokrmovat. Je ovšem nutné zajistit neustálý přístup k vodě. Vzhledem k jejich dlouhé srsti je potřeba highlandům zejména v letních měsících umožnit schovat se do stínu. K rozmnožování se používá nejčastěji kvalitní býk k přirozené plemenitbě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Skotský náhorní skot neboli highland cattle je velmi tvrdé a odolné plemeno skotu. Již z jeho názvu je patrné, že pochází ze Skotska, původní oblast chovu zahrnuje západní a střední Skotsko a Hebridy. Archeologické nálezy prokázaly jeho existenci již v 6. století.", "tgt_summary": "高地牛(英语:Highland cattle或英语:kyloe,)是一种原产于苏格兰高地的家牛品种,以长毛和长角为特征。有红、黑、黄、暗褐、杂色等颜色。", "id": 946562}
{"src_title": "Alexandr Vasiljevič Kolčak", "tgt_title": "亞歷山大·瓦西里耶維奇·高爾察克", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Kolčak se narodil v Petrohradě v roce 1874. Rodiče pocházeli z Oděsy, mezi jeho předky byli záporožští kozáci. Jeho otec byl voják, který bojoval při obležení Sevastopolu v letech 1854–1855 během Krymské války, kde získal Kříž sv. Jiří za statečnost v boji. Po odchodu do výslužby pracoval jako zbrojní inženýr. Mladý Kolčak se rozhodl pro vojenskou kariéru v námořnictvu. Vystudoval vojenskou akademii a pak nastoupil k sedmému námořnímu praporu v Petrohradě. Brzo však byl poslán na Ruský Dálný východ, kde sloužil čtyři roky v přístavu Vladivostok. V roce 1899 se vrátil do Evropy a sloužil na námořní základně v Kronštadtu. V té době se Kolčak připojil k polární výpravě vědce Eduarda Gustava von Tolla jako hydrolog. Vrátil se po velkých útrapách v roce 1902. Výzkumné cesty na sever podnikl Kolčak ještě několikrát. Za svou výzkumnou činnost dostal od Ruské akademie věd vysoké ocenění.  V roce 1904 vypukla rusko-japonská válka. Kolčak byl poslán do přístavu Port Arthur, kde se pak odehrály nejdůležitější boje celé války. Kolčakovi se dařilo působit Japoncům velké ztráty, ale nakonec byl raněn a padl do zajetí. Byl uvězněn v japonském městě Nagasaki. Pro své chatrné zdraví byl ale nakonec propuštěn a poslán zpět do vlasti. Do Evropy se vrátil v roce 1905. Začal pracovat pro Ruskou akademii věd a zpracovával materiály, které nasbíral v průběhu svých polárních výprav. Za jeho výzkumy se mu přezdívalo \"Kolčak Polárník\". Kolčak se aktivně zapojil do přebudování ruského námořnictva, které bylo ve válce s Japonskem skoro zničeno. Velel Baltské flotile do vypuknutí první světové války v roce 1914.", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "Válka zastihla Kolčakovo námořnictvo dobře připravené. Začal organizovat své loďstvo v Rižském zálivu. Podnikal nebezpečné akce, které se odehrávaly dokonce nedaleko německých přístavů Kiel a Gdaňsk. V roce 1916 byl povýšen na viceadmirála a převelen k černomořské flotile. I zde byl úspěšný, když odvrátil hrozbu turecké námořní nadvlády nad Černým mořem. Dokonce začal útočit na turecké pobřeží a vrcholem bylo obsazení tureckého města Trabzon (dnes ve východním Turecku).", "section_level": 1}, {"title": "Únorová a říjnová revoluce.", "content": "Po únorové revoluci v roce 1917 zavládl v černomořské flotile chaos. Kolčak se vypravil ihned do Petrohradu, kde se setkal s ruskou Prozatímní vládou. Podal zprávu o rozpadající se a demoralizované armádě předním politikům. Požadoval obnovu disciplíny, zákaz revoluční agitace, zrušení vojenských sovětů a zpřísnění trestů v armádě. Noviny začaly mluvit o Kolčakovi jako o budoucím vůdci či diktátorovi v Rusku. Několik extrémistických skupin dokonce chtělo Kolčaka za svého vůdce. Poté, co se stal ministrem námořnictva Alexandr Fjodorovič Kerenskij, byl Kolčak požádán, aby odjel do USA. Kolčak zde měl Američanům podat informace o tureckém průlivu Dardanely. Cesta však byla zcela zbytečná, protože americká armáda se mezitím myšlenky útoku na Dardanely vzdala. Kolčak aspoň navštívil americké námořní základny a rozhodl se přes Japonsko vrátit do vlasti.  Říjnová revoluce zastihla Kolčaka v Japonsku. Po obeznámení se situací v Rusku sám nabídl své zkušenosti Britům, v boji proti Německu. Zpočátku byli Britové jeho nabídce kladně nakloněni a chtěli ho poslat bojovat do Mezopotámie. Avšak nakonec se rozhodli, že Kolčak bude prospěšnější v Rusku, když bude bojovat proti bolševikům a přivede Rusko zpátky do války na straně Dohody, protože bolševici krátce po převzetí moci podepsali v březnu 1918 separátní brestlitevský mír s Německem. Kolčak neochotně souhlasil s rozhodnutím Britů a vrátil se do Ruska. V Omsku se stal ministrem v Ruské vládě – Direktoriu, ve které měla většinu Strana socialistů-revolucionářů (eserů). V listopadu 1918 vládu svrhl pučem a prohlásil se vrchním vladařem Ruska. Nechal poté popravit na 500 eserů, kteří se pokusili o jeho svržení.", "section_level": 1}, {"title": "Občanská válka.", "content": "Kolčak se ukázal jako velice nezkušený politik a idealista. Jeho vláda byla velice zkorumpovaná a nekontrolovatelná. Jeho jménem se konala mnohá zvěrstva. Na druhou stranu dosáhl několika významných vítězství. Dopomohli mu k tomu Britové, kteří mu dodávali zbraně, munici, uniformy a další potřebné vybavení. Britové vynaložili na podporu bělogvardějců přes 239 milionů dolarů. Kolčakova armáda dobyla Ufu a měla přístup k Samaře. Území ovládané Kolčakem mělo přes 300 000 km2 a žilo na něm 7 miliónů lidí. Pokud započítáme útok dalšího bělogvardějského generála Děnikina, který z Ukrajiny postupoval na Moskvu, byla situace bolševiků velice špatná. Kolčakova armáda ale byla daleko od zásobovacích tras a byla velice vyčerpaná. Kolčak si také znepřátelil potenciální spojence, jako byly například Československé legie. Legie zastavily boje v říjnu 1918, ale stále zůstávaly na území Ruska. Kolčak nemohl ani počítat s pomocí Japonska, které se bálo, že Kolčak zpochybní jeho nárok na území východní Sibiře, které japonské jednotky v průběhu války obsadily. Američané viděli v Kolčakovi diktátora (zejména kvůli formě, kterou zlikvidoval pětičlenné Direktorium prozatímní vlády) a obávali se jeho monarchistických a autokratických názorů. Na protest proti zločinům některých Kolčakových velitelů odešel v červnu 1919 z jeho služeb čs. vojenský velitel Radola Gajda. V roce 1919 začala bolševická protiofenzíva, ve které šla armáda bílých od porážky k porážce. Kolčak začal ztrácet půdu pod nohama. Rudá armáda obsadila Ufu a bez boje vstoupila do Omsku. Kolčak utekl z Omsku po Transsibiřské magistrále, kterou v té době měly pod kontrolou československé legie, na východ. V Irkutsku, kde chtěl umístit své velitelství, proběhl puč a moci se chopili členové strany eserů. První, co nová vláda udělala, bylo zbavení Kolčaka veškeré moci.  Kolčak rezignoval a veškerou moc předal Děnikinovi, který se úporně bránil Rudé armádě na Ukrajině. Velitelem zbylých povolžských sil Kolčakovy armády byl v listopadu 1919 jmenován ruský generál švédského původu Vladimir Kappel, který se na ústupu před Rudou armádou vydal se svými vojáky a jejich rodinami na více než 3000 kilometrů dlouhý pochod přes Sibiř do Zabajkalska. V lednu 1920 předal smrtelně nemocný Kappel velení Sergeji Vojcechovskému, který později jako protibolševický bílý emigrant odešel do Československa, kde se stal generálem československé armády. Velitelem Kolčakových jednotek v Zabajkalsku byl jmenován kozácký ataman Semjonov.  Podle vyšetřování Politické komise složené z bolševiků, eserů a menševiků nechal Kolčak vykonat tresty smrti nad více než 110 000 lidmi údajně sympatizujícími s komunisty. Podle dalšího šetření a vypovědí Kolčakových důstojníků měly být celé vesnice vyvražděny a vypáleny, pokud jejich obyvatelé „spolupracovali s bandity“ (rudými partyzány), rudá protistrana však činila totéž a vedla vlastní kampaň rudého teroru. V některých vesnicích byl zastřelen každý desátý muž, jiné byly kompletně srovnány se zemí. Soud a Politická komise Kolčaka odsoudily k smrti. Před popravou si vyžádal pivo. Zastřelen byl 7. února 1920.", "section_level": 1}, {"title": "Kolčak a československé legie.", "content": "Ačkoli byl Kolčakovi slíben bezpečný odchod s legiemi z Ruska, Čechoslováci ho museli vydat levicové vládě v Irkutsku, aby jim povolila průjezd. Tento krok byl bílým hnutím považován za zradu. Této vládě se souhlasem spojenců (zejména Američanů) hodlali též předat od Kolčakovy armády převzatý poněkud zmenšený ruský zlatý poklad, s nímž se setkali již v srpnu 1918 při dobytí Kazaně.", "section_level": 2}, {"title": "V kultuře.", "content": "Jeho život od roku 1914 do jeho smrti v roce 1920 je ztvárněn ve filmu \"Admirál\" z roku 2008 režiséra Andreje Kravčuka. Postavu admirála Kolčaka ztvárnil populární ruský herec Konstantin Chabenskij. Ve filmu je však postava Kolčaka poněkud zidealizována. Píseň k filmu s názvem nazpíval ruský zpěvák Valerij Meladze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak (;, Petrohrad – 7. února 1920, Irkutsk) byl ruský admirál (od roku 1917) a jeden z vůdců bílých v ruské občanské válce.", "tgt_summary": "亚历山大·瓦西里耶维奇·高尔察克(,1874年-11月16日-1920年-2月7日),是俄罗斯帝国海军统帅、极地探险家,曾参加过日俄战争和第一次世界大战。", "id": 88325}
{"src_title": "Tigris", "tgt_title": "底格里斯河", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení v pohoří Güneydoğu Toroslar, tedy \"Jihovýchodní Taury,\" konkrétně v části Maden Dağları pod Hazarbaba Dağı. Vytéká z východního konce jezera Hazar Gölü (1 244 m) v provincii Elâziğ a teče k jihovýchodu. Zpočátku nese název \"Bahru Deresi,\" resp. \"Behremaz Deresi\" \"(deresi\" znamená turecky \"řeka).\" Ve výšce asi 770 m napájí nádrž Kralkızı Barajı a přibírá vody několika přítoků, zejména Berkilin Çayı. Odsud dál už nese jméno \"Dicle.\"  V Turecku Tigris protéká provinciemi Elâziğ, Diyarbakır, Batman, Siirt, Mardin a Şirnak; nejdůležitějším městem na řece je Diyarbakır. Pod Cizre se \"Tigris\" stává nakrátko hraniční řekou mezi \"Tureckem\" a \"Sýrií\", pak mezi \"Sýrií\" a \"Irákem\" a nakonec pokračuje do iráckého vnitrozemí. Celková délka tureckého toku je 523 km.  V Iráku protéká (nebo tvoří hranici) provinciemi Nīnawā, At-Tamīm, Salāhuddīn, Diyāla, Baghdād, Wāsitt, Maysān a Bassrah. Nejdůležitějšími městy na trase jsou Mosul, Bagdád a Basra, na jejímž začátku už se ale \"Tigris\" spojuje s Eufratem a vzniká Šatt al-Arab.", "section_level": 1}, {"title": "Přítoky.", "content": "Hlavní přítoky jsou Velký a Malý Zab, Dijála, Kerche, všechny zleva.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdroj vody je sněhový a dešťový s nejvyšší vodností na jaře (duben). Při současném dopadu srážek do \"Tigridu\" i jeho velkých levých přítoků vznikají katastrofické povodně. Na ochranu před nimi je velká část koryta řeky obehnána hrázemi. Část povodňových vod je odváděna kanálem do propadliny jezera Tartar, které leží severozápadně od Bagdádu mezi \"Eufratem\" a \"Tigridem\". Při zaplnění propadliny může být povodní ohrožen i samotný Bagdád. V souvislosti s tím byl vybudovaný kanál Tartar-Eufrat (délka 37 km, maximální propustnost 1 100 m3/s), kterým odtékají přebytky vody z propadliny. Nejvyššího průtoku dosahuje \"Tigris\" na středním toku u \"Bagdádu\" průměrně 1 240 m3/s a maximálně 13 000 m3/s. Na dolním toku se vodnost snižuje v důsledku spotřeby vody na zavlažování a také se část vody ztrácí v bažinách. Podél řeky se na středním a dolním toku táhnou oázy.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Řeka je splavná pro lodě s ponorem do 1,2 m do Bagdádu a při velké vodě až do Mosulu. Turecký tok je spoután několika přehradními hrázemi; nejnovější z nich, Ilısu, je značně kontroverzní projekt, protože vzniklá přehradní nádrž má zatopit i město Hasankeyf s tisíciletou historií. Také v \"Iráku\" bylo vybudováno několik přehradních hrází (Zummar, Samarra, El Kut). Protéká městy Diyarbakır (Turecko), Mosul, Bagdád, El Kut, Amara (Irák). Území mezi řekami \"Tigris\" a Eufrat bylo osídleno nejstaršími známými civilizacemi (Babylonie, Asýrie).", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie názvu.", "content": "Původní sumerský název byl \"Idigna\" nebo \"Idigina\", což by mohlo znamenat „hbitá řeka“ a ve srovnání s mnohem pomaleji tekoucím Eufratem by to i dávalo smysl.  V pahlaví znamená \"tigr\" „šíp“ (ve staré perštině \"tigra\", v moderní \"têz\" znamená „ostrý“). Předpokládá se nicméně, že perský název řeky (stejně jako semitské názvy) byly pouhou zkomoleninou původního sumerského názvu. Tvar Tigris převzala z perštiny řečtina \"(Τίγρης)\" a přes ní většina ostatních jazyků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tigris (,, ) je řeka v Turecku a Iráku a také částečně tvoří jejich hranici se Sýrií. V minulosti z východu ohraničovala starověké území Mezopotámie (na západě Eufrat – název „Mezopotámie“ pochází z řeckého slova znamenajícího \"země mezi řekami).\" Je 1 750 km dlouhá, z čehož 523 km připadá na Turecko včetně hraničních úseků. Povodí má rozlohu 258 000 km2. Pramení ve Východní Anatolii, protéká přes planinu Džezire a značnou částí Mezopotamské nížiny. V Iráku se stéká s \"Eufratem\" a vytváří s ním řeku Šatt al-Arab, která se nedlouho poté vlévá do Perského zálivu.", "tgt_summary": "底格里斯河(;)是中东名河,与位于其西面的幼发拉底河共同界定美索不达米亚,源自土耳其安纳托利亚的山区,流经伊拉克,最后与幼发拉底河合流成为阿拉伯河注入波斯湾。", "id": 901370}
{"src_title": "Soane Museum", "tgt_title": "約翰·索恩爵士博物館", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Soane nechal zbořit a přestavět tři domy, které předtím koupil, na Lincoln's Inn Fields. Začal s domem číslo 12 (v letech 1792 až 1794), který byl z vnějšku jednoduchým nenápadným domem typickým pro dobu svého vzniku. Poté co se stal roku 1806 profesorem architektury na \"Royal Academy\", koupil sousední dům číslo 13. V období let 1808 až 1809 si nechal postavit svou pracovnu a \"muzeum\". Roku 1812 nechal upravit průčelí domu od úrovně přízemí až do prvního patra. Poté co se přestěhoval do čísla 13 nechal přestavět i interiér budovy. Roku 1823 kdy mu bylo 70 let koupil i dům číslo 14, který nechal v letech 1823 až 1824 přestavět. To mu umožnilo vytvořit obrazovou galerii.  Muzeum bylo ustaveno ještě za doby Soaneho života, zákonem schváleným parlamentem roku 1833, který nabyl účinnosti po Soaneho smrti roku 1837. Domy číslo 12 a 13 tak byly s veškerými sbírkami \"věnovány národu\" (s klauzulí, že budou zachovány v co nejméně pozměněné podobě tak, jak je John Soane zanechal v době své smrti). Na konci 19. století byl vytvořen průchod mezi domy číslo 12 a 13 aby byly místnosti domu číslo 12 zpřístupněny pro muzeum a od roku 1969 se dům číslo 12 stal součástí muzea a nachází se v něm vědecká knihovna, kanceláře a od roku 1995 \"Soaneho galerie\" vyhrazená pro specializované výstavní akce. Od roku 1947 je muzeum podporováno vládními granty. Soaneho muzeum je v současnosti národním centrem pro studium architektury. Roku 1997 správní rada z prostředků loterijního fondu zakoupila pro muzeum i dům číslo 14. Potože během let došlo k mnoha změnám v rozvržení muzea, od roku 2011 toto prochází třífázovou rekonstrukcí, která by měla být ukončena v létě 2016 a vrátit dům o kousek blíže jeho původní podobě (především rekonstrukcí a znovuotevřením Soanových soukromých pokojů) a zároveň vytvořit bezbariérový přístup do muzea.", "section_level": 1}, {"title": "Sbírky.", "content": "Sbírky muzea obsahují asi 30 000 architektonických návrhů od knih návrhů domů z alžbětinské doby od Johna Thorpeho až po nejrozsáhlejší sbírku originálů návrhů Roberta Adama. Kolekce obsahuje také architektonické modely. Sbírka neoklasicistních skulptur zahrnuje sádrová i terakotová díla Johna Flaxmana.  Se sbírek obrazů jsou nejznámější díla Williama Hogartha a tři významné obrazy Canaletta.  V přízemí muzea je vystaven Alabastrový sarkofág Setiho I. ze 13. století př. n. l., nejcennější kousek který kdy Soane zakoupil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir John Soane's Museum (často uváděno jen jako \"Soane Museum\") je muzeum architektury, nacházející se v původním domě architekta sira Johna Soaneho. V jeho sbírkách se nachází mnoho návrhů a modelů projektů na nichž se podílel a obrazy, návrhy a starožitnosti, které nashromáždil. Muzeum se nachází na Lincoln's Inn Fields v Londýnském obvodu Camden.", "tgt_summary": "约翰·索恩爵士博物馆 (Sir John Soane's Museum)是位于英国伦敦霍本地区的一座美术馆。索恩博物馆曾是新古典主义建筑家约翰·索恩的住宅兼工作室,收藏有索恩绘画制作的素描、模型以及索恩收藏的绘画和古董。索恩博物馆也是伦敦规模最小的国立美术馆。索恩博物馆建筑被划为英国一级登录建筑,每次同时参观人数限制在15人左右。", "id": 3061799}
{"src_title": "Somerset House", "tgt_title": "萨默塞特府", "src_document": [{"title": "Historie původního domu.", "content": "Název Somerset House pochází ze jména Edwarda Seymoura, vévody ze Somersetu, strýce (z mačiny strany) a rádce nedospělého krále Eduarda VI. Seymour roku 1547 si postavil na nábřeží Temže velkou rezidenci, jeden ze šlechtických domů stojících podél ulice Strand. Dům byl postaven z kamene pocházejícího z oltáře a kláštera katedrály svatého Pavla, které byly zbořeny Somersetem a jinými vedoucími představiteli protestantů jako součást zrušení klášterů.  Poté co Somerset upadl roku 1551 v nemilost (a následně byl roku 1552 popraven), připadl dům pod státní správu. Za panování Marie Tudorovny zde žila její nevlastní setra, princeznou Alžběta, předtím než byla roku 1558 korunována; v 17. století pak manželky králů Jakuba I., Karla I. a Karla II.  V době vlády Jakuba I., kdy byl dům rezidencí jeho ženy Anny Dánské, byl přejmenován na \"Denmark House\". Anna nechala provést rekonstrukci a rozšíření stavby Inigo Jonesem. Přístavba probíhala i za vlády Karla I., včetně kontroverzní dostavby katolické kaple (rovněž navržené Inigo Jonesem), již nechala postavit manželka Karla I. Henrietta Marie.  Za anglické občanské války nabídl parlament nedostavěnou budovu Somerset House k prodeji, ale neúspěšně. Po restauraci se dům opět stal královskou rezidencí a roku 1685 byl upraven Christopherem Wrenem. V 18. století se vztah královského dvora k domu vytratil, a budova byla využita jako skladiště, pro ubytování méně významných návštěv a jako kasárna. Roku 1775 byl dům zbořen.", "section_level": 1}, {"title": "Současná budova.", "content": "Nový dům na tomto místě začal na sklonku svého života od roku 1775 stavět sir William Chambers. Ve stavbě budovy pokračoval jeho syn Thomas Hardwick a dům byl dokončen po smrti Chamberse Jamesem Wyattem.  Dům byl určen jako sídlo pro vzdělávací instituce, včetně Royal Academy of Arts, kterou Chambers zakládal. V budově sídlily i vládní úřady a pro jejich potřeby byla ve 30. letech 19. století přistavěna dvě křídla.  Spolu s Royal Academy of Arts později v Somerset House sídlily i \"Royal Society\" a \"Society of Antiquaries\". Dvě posledně zmíněné společnosti a \" Geological Society\" se v 19. století přestěhovaly do \"Burlington House\" na Piccadilly.  Ve 20. století se do budova znovu stala významným centrem uměleckých institucí. První z nich byla Courtauld Institute of Art, zahrnující \"Courtauld Gallery\", jejíž sbírky jsou zaměřeny na díla starých mistrů. Na konci 90. let 20. století bylo centrální nádvoří stalo parkovištěm a terasy s výhledem na řeku byly rekonstruovány a zpřístupněny veřejnosti. Do Somerset House byla také přemístěna Gilbert Collection, sbírka dekorativního umění a \"Hermitage Rooms\" – specializovaná výstava obrazů zapůjčených z galerie Ermitáž. Východní křídlo využívá převážně King's College London.  V zimě je centrální nádvoří využíváno jako přírodní kluziště.", "section_level": 1}], "src_summary": "Somerset House je rozsáhlá budova nacházející se na jižní straně ulice Strand v Londýnském obvodu Westminster na nábřeží Temže poblíž Waterloo Bridge. Centrální, neoklasicistní část budovy pochází z období let 1776 až 1796 a jejím autorem byl sir William Chambers. Později byla na severu a jihu přistavěna viktoriánská křídla. Dům stejného jména stál na tomto místě již před dvěma sty lety.", "tgt_summary": "萨默塞特府(Somerset House),是英国伦敦市中心的一幢大型建筑,位于河岸街的南侧,俯瞰泰晤士河,西邻滑铁卢桥。建筑主体于1776年到1796年间完成,采用了建筑师威廉·钱伯斯爵士的新古典主义设计。在南北两侧,后来又增建了典型维多利亚式翼楼。这里最初是一幢始建于16世纪的同名建筑。", "id": 25200}
{"src_title": "Victoria and Albert Museum", "tgt_title": "维多利亚和阿尔伯特博物馆", "src_document": [{"title": "Fotografie.", "content": "Sbírka obsahuje více než 500 000 snímků z rané doby fotografie, nejstarší obraz je z roku 1839. Galerie exponáty a výstavy různě obměňuje.  Sbírka zahrnuje práce mnoho fotografů z historie, jako například: Fox Talbot, Julia Margaret Cameron, Clementina Hawarden, Gustave Le Gray, Benjamin Brecknell Turner, Frederick Hollyer, Samuel Bourne, Roger Fenton, Man Ray, Henri Cartier-Bresson, Ilse Bing, Bill Brandt, Cecil Beaton (muzeum vlastní přes 8000 jeho negativů), Don McCullin, David Bailey, Jim Lee nebo Helen Chadwick; až po umělecká fotografická díla 21. století.  Jednu z výjimečných sbírek tvoří 781 desek Eadwearda Muybridge z cyklu \"Animal Locomotion\" z roku 1887. Tyto sekvence fotografií pořízených ve zlomcích sekundy od sebe zachycují obrazy různých zvířat a lidí při různých akcích.  Sbírka obsahuje sedm snímků ze série londýnského pouličního života \"Street Life in London\" Johna Thomsona z roku 1876. Muzeum také vlastní portréty Jamese Lafayetta, tato kolekce obsahuje více než 3 500 skleněných desek a celuloidových negativů z konce 19. a počátku 20. století a zobrazuje širokou škálu lidí společnosti toho období, včetně biskupů, generálů, dam ve společenském oblečení, Indické maháradžy, etiopské vládce a další zahraniční vůdce, herečky, lidé v automobilech a řadu fotografií hostů na známém maškarním plese konaném v Devonshire House v roce 1897 na oslavu diamantového jubilea královny Viktorie.  V roce 2003 a 2007 Penelope Smail a Kathleen Moffat velkoryse darovali muzeu rozsáhlý archiv Curtise Moffata. Moffat tvořil dynamické abstraktní fotografie, inovativní barevná zátiší, glamour společenské portréty z období 20. a 30. let 20. století. Je považován také za významnou postavu modernismu. V Paříži během dvacátých let spolupracoval s Man Rayem, se kterým tvořil portréty a abstraktní fotogramy neboli 'rayogramy'.", "section_level": 1}], "src_summary": "Victoria and Albert Museum (často zkracováno na \"V&A\") je muzeum specializované na aplikované a dekorativní umění. Nachází se na rohu \"Cromwell Gardens\" a Exhibition Road v londýnském obvodu Kensington a Chelsea.", "tgt_summary": "维多利亚和阿尔伯特博物馆(英语:Victoria and Albert Museum, V&A),是位于英国伦敦的工艺美术、装置及应用艺术的博物馆,成立于1852年。1899年,维多利亚女王为博物馆的侧厅举行奠基礼时,将博物馆正式更名为V&A,以纪念她的丈夫艾伯特王夫。馆藏以欧洲展品居多,但也有中国、日本、印度和伊斯兰艺术和设计的收藏,展品大部分陈列在南肯辛顿的主楼或伦敦东区的童年博物馆(Museum of Childhood)中。", "id": 1967821}
{"src_title": "50 Cent", "tgt_title": "50 Cent", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Narodil se v roce 1975 v newyorské čtvrti South Jamaica, Queens. Jeho matka (Sabrina Jackson) byla drogovou dealerkou, zavraždili ji, když mu bylo osm let. Se svým otcem se nikdy nesetkal a ani neví, kdo jím je. Po smrti své matky vyrůstal ve sklepě bez oken, v domě svých prarodičů. Od jedenácti let začal boxovat a zhruba od dvanácti prodávat crack, pod přezdívkou „Boo Boo”. V boxu byl tak úspěšný, že se v druhé polovině 80. let 20. století účastnil juniorských olympijských her. Ovšem stejných úspěchů se nedočkal na střední škole. Navštěvoval „Andrew Jackson High School”, z které byl ovšem brzy vyloučen za držení cracku a zbraně, za což byl i uvězněn. V roce 1994 byl dvakrát zatčen a poslán na sedm měsíců do ústavu pro mladistvé delikventy. Po těchto zkušenostech začal používat přezdívku 50 Cent, jako symbol svého přerodu. Tuto přezdívku si zvolil podle brooklynského zloděje Kelvina „50 Cent” Martina.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky (1998–2001).", "content": "50 Cent se poprvé hudební scéně představil v roce 1998, a to díky, tehdy již legendárnímu, Jam Master Jayovi, ze skupiny Run-D.M.C., který ho upsal na svůj label a naučil ho vše okolo psaní textů. Poprvé se objevil na písni skupiny Onyx – „React\". O rok později opustil label po nabídce od profesionálního dua producentů \"Trackmasters\", kteří ho uvedli ke Columbia Records. Při nahrávání alba zvládl vytvořit třicet šest písní během dvou týdnů. Ty nejlepší byly sestaveny na album Power of the Dollar, které mělo vyjít během roku 2000. Ovšem po útoku z dubna 2000, při kterém byl devětkrát postřelen, Columbia Records rozvázala kontrakt a album nikdy nevyšlo. Album obsahovalo singl „How to Rob” (ft. The Madd Rapper), což byl disstrack na padesát osobností tehdejší hudební scény. Druhým singlem byla píseň „Thug Love” (ft. Destiny's Child). Údajným podnětem k útoku na 50 Centa byla kontroverzní píseň „Ghetto Qu’ran”.", "section_level": 2}, {"title": "Get Rich or Die Tryin‘ (2002–2004).", "content": "Po dubnovém útoku se uchýlil do exilu v Kanadě, kde do roku 2002 nahrál okolo 30 písní, které byly určeny pro různé DJ a jejich mixtapy. Jeho manažer a producent Sha Money XL se však rozhodl vydat nejlepší z nich na jednom mixtapu, a tím vznikl \"50 Cent Is the Future\", první hip-hopový mixtape svého druhu. Poté nahrál kompilační mixtape \"Guess Who’s Back\", který si v té době poslechl i rapper a producent Eminem. Ten tuto nahrávku přehrál šéfu labelu Aftermath Entertainment Dr. Dremu, který se nakonec rozhodl 50 Centa upsat.  Poté, se záštitou labelů Shady Records, Aftermath Ent. a Interscope Rec. nahrál své nové debutové album. Ještě před vydáním alba se zpropagoval na Eminemově soundtracku k filmu 8. míle a na propagačním LP „24 Shots“. Také vydal dva mixtapy se svou skupinou G-Unit, kterou tím představil svým posluchačům. Jeho studiové debutové album \"Get Rich Or Die Tryin'\" se stalo obrovským úspěchem. Alba se prodalo 872 000 kopií jen v prvním týdnu v USA, celosvětově se ho nakonec prodalo přes dvanáct milionů. Jen v USA bylo 8x platinové. Vedoucími singly jsou písně „In Da Club“ (1. příčka v žebříčku Billboard Hot 100), „Wanksta“ (13. příčka), „21 Questions“ (ft. Nate Dogg) (1. příčka) a „P.I.M.P.“ (3. příčka). Dalším singlem byla píseň „If I Can't“ (76. příčka).  Během roku 2003 ještě vydal společné album skupiny G-Unit, kterou upsal pod svůj label G-Unit Records, který založil pod Interscope Records. Album neslo název \"Beg for Mercy\" a prodalo se ho přes 3 miliony kusů.", "section_level": 2}, {"title": "The Massacre a soundtracky (2005–2006).", "content": "Roku 2005 vydal své druhé album \"The Massacre\", kterého se celosvětově prodalo přes 9 milionů kusů. Alba se v USA prodalo přes milion kusů během prvního týdne, čím se stalo jedním z nejrychleji se prodávaných alb hudební historie. Produkci zajistili Dr. Dre, Eminem, ale i další producenti. Úvodními singly jsou písně „Disco Inferno“ (3. příčka), „Candy Shop“ (ft. Olivia; 1. příčka) a „Just a Lil’ Bit“ (3. příčka). Dalším singlem poté byla bonusová píseň z deluxe verze alba „Outta Control (Remix)“ (ft. Mobb Deep), která se umístila na 6. příčce amerického žebříčku.  Ke konci roku vydal společně s G-Unit a dalšími členy \"G-Unit Records\" soundtrack ke svému prvnímu filmu \"Get Rich or Die Tryin\"'. Alba Get Rich or Die Tryin' OST se celosvětově prodalo okolo dvou milionů. Singly z alba jsou písně „Hustler’s Ambitions“ (65. příčka), „Window Shopper“ (20. příčka) a „Best Friend“ (ft. Olivia) (35. příčka). Společně s ním vydal i soundtrack ke své první konzolové hře nazvané \"Bulletproof\". Tento stejnojmenný soundtrack ovšem příliš komerčních úspěchů nezaznamenal.", "section_level": 2}, {"title": "Curtis (2007–2008).", "content": "V září 2007 vydal své třetí studiové album nazvané \"Curtis\". Kvůli problémům s datem vydání (album se odkládalo více jak půl roku), obvinil label Interscope ze sabotáže. Navíc rozpoutal sázku s Kanye Westem o to, kdo prodá za první týden více alb. Vyhrál Kanyeho \"Graduation\". Album \"Curtis\" představily singly „Straight to the Bank“ (32. příčka), „I Get Money“ (20. příčka), „Ayo Technology“ (ft. Justin Timberlake a Timbaland) (5. příčka) a „I’ll Still Kill“ (ft. Akon) (95. příčka). Album debutovalo na druhé příčce žebříčku prodeje alb v USA, když se ho v první týden prodalo 695 000 kusů. Celkem se ho prodalo okolo tří milionů kopií celosvětově.", "section_level": 2}, {"title": "Before I Self Destruct (2009–2011).", "content": "Album s názvem \"Before I Self Destruct\" mělo být vydáno ještě před \"Curtisem\", ale 50 Cent dal přednost konceptu alba, který splňoval spíše \"Curtis\". A tak album, kvůli dalším odkladům vyšlo až v listopadu 2009, i když mělo původně vyjít v prosinci 2008. \"Before I Self Destruct\" je atmosférou prequelem alba \"Get Rich Or Die Tryin'\". Ta se liší od minulých alb svou temnou podobou. Alba se prodalo okolo půl milionu. Ústředními singly jsou písně „Ok, You’re Right“, „Baby By Me“ (ft. Ne-Yo) (28. příčka) a „Do You Think About Me“ (ft. Governor). Celosvětově se ho prodalo okolo milionu kusů.  Na začátku roku 2010 získal prestižní cenu Grammy za spolupráci na Eminemově písni „Crack a Bottle“. V roce 2010 oznámil, že začíná pracovat na novém albu nazvaném \"Black Magic\", album mělo být v klubovém hudebním stylu Eurodance. Dříve ovšem oznámil, že vydání tohoto alba odkládá a začíná pracovat na hip-hopovém albu s pracovním názvem \"The Return of the Heartless Monster\".  Také chtěl, po splnění smlouvy u Interscope Records, vydat album \"Before I Self Destruct II\". Jako promo píseň byla vydána skladba „Outlaw“, která se umístila na 87. příčce žebříčku Billboard Hot 100, ačkoliv nejde o singl.", "section_level": 2}, {"title": "Street King Immortal a Animal Ambition (2012-dodnes).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Street King Immortal (I. část).", "content": "Pro nové album přislíbil beaty od Dr. Dreho. Původně mělo být album vydáno v listopadu 2011, poté v prosinci, poté byl termín vydání stanoven na 2. července 2012. V červnu 2012 bylo oznámeno, že album ponese název \"5 (Murder by Numbers)\" a bude vydáno 3. července 2012, a to údajně i bez reklamní podpory labelu Interscope Records. Nakonec však album \"5 (Murder by Numbers)\" dal zdarma ke stažení, a tím nešlo o běžné album. Ve stejný den oznámil, že oficiální páté studiové album ponese název \"Street King Immortal\". původní datum vydání bylo 13. listopadu 2012.  První promo singl z alba nesl název „New Day“ (ft. Dr. Dre a Alicia Keys), produkci původně zajistil Swizz Beatz pro Aliciu Keys, ale konečný beat dotvořili Dr. Dre a Eminem, a byl zveřejněn 28. července 2012. Singl debutoval na 79. příčce US žebříčku Billboard Hot 100. Druhý singl byl píseň „My Life“ (ft. Eminem a Adam Levine), který debutoval na 27. příčce. Album poté mělo být vydáno 26. února 2013, ale nakonec bylo odloženo na neurčitý termín na jaře roku 2013. Ale ani ten nebyl dodržen. Z alba dále byly zveřejněny písně „Major Distribution“ (ft. Snoop Dogg a Young Jeezy) a „We Up“ (ft. Kendrick Lamar). V současnosti je vydání alba plánováno na konec roku 2014.", "section_level": 3}, {"title": "Animal Ambition.", "content": "V prosinci 2013 oznámil, že pracuje na novém hudebním projektu s názvem \"Animal Ambition\", v té době se mluvilo pouze o mixtape či o street albu. Avšak nakonci února 2014 oznámil, že se vykoupil ze smlouvy se společnostmi Shady / Aftermath / Interscope, se kterými měl kontrakt ještě na jedno album. Současně podepsal novou spolupráci s vydavateli Caroline Records, Capitol Records a Universal Music Group. Téhož dne oznámil, že jeho novým albem bude právě \"Animal Ambition\", s plánovaným datem vydání 3. června 2014. Jedná se o konceptuální album s tématem prosperity. Od 18. 3. 2014 byla každý týden z alba zveřejněna nová píseň. Prvním singlem byla zvolena píseň „Don't Worry Bout It“ (ft. Yo Gotti). Žádný z celkově deseti singlů se nedostal do hitparády Billboard Hot 100. Album bylo skutečně vydáno 3. června 2014 pod vydavatelstvími G-Unit Records, Caroline Records a Capitol Records. V USA se umístilo na 4. příčce v žebříčku Billboard 200 s 46 728 prodanými kusy v první týden prodeje.", "section_level": 3}, {"title": "Street King Immortal (II. část).", "content": "Po vydání alba \"Animal Ambition\" v červnu 2014 se chystal vydat na turné, a poté chtěl ke konci roku 2014 vydat i dlouho připravované album \"Street King Immortal\", o kterém prohlásil, že půjde o více osobní album. V červnu 2014 však dal zpět dohromady svou skupinu G-Unit a začal nahrávat písně s ní. Také původně plánoval společné album, které mělo být vydáno na podzim 2014.  V červnu také ohlásil, že jeho další sólové album \"Street King Immortal\", které mělo být původně vydáno již v roce 2012, bude vydáno 16. září 2014. Plánované společné album G-Unit nakonec bylo rozděleno do dvou EP. V srpnu 2014 se skupinou G-Unit vydali nezávislé EP s názvem \"The Beauty of Independence\". EP obsahovalo šest nových písní. Druhá část, EP s názvem \"The Beast is G-Unit\", měla být původně vydána v říjnu 2014, poté v listopadu a v prosinci, ale nakonec bylo zvoleno až datum 3. března 2015.  Na začátku září oznámil, že odkládá vydání alba \"Street King Immortal\", důvodem mělo být soustředění se na tvorbu s G-Unit. Nový termín vydání tak je až pro rok 2015. V květnu vydal singl „Get Low“ (ft. 2 Chainz a Jeremih), píseň se v hitparádách neumístila. V červnu 2015 oznámil, že album \"Street King Immortal\" vydá v září 2015. Avšak ani toto datum nedodržel a místo toho v listopadu vydal mixtape \"The Kanan Tape\".", "section_level": 3}, {"title": "Filmová kariéra.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Herectví.", "content": "I když se poprvé začal objevovat na televizních obrazovkách v různých dokumentech, svou skutečnou hereckou kariéru započal roku 2005. Pro začátek namluvil sám sebe v populárním seriálu Simpsonovi. Poté debutoval v celovečerním snímku Johna Sheridana nazvaném \"Get Rich or Die Tryin’\" (\"Zbohatni nebo chcípni\"), který vypráví o jeho vlastním životě. O rok později přijal roli v poválečném dramatu Home of the Brave (\"Země zatracených\"), ve kterém hraje vojáka, který se vrátil z války v Iráku a nedokáže se vyrovnat s tím, co zažil. Roku 2008 přijal vedlejší roli v thrilleru \"Righteous Kill\" (\"Oprávněná vražda\"), kde si zahrál majitele hudebního klubu s kriminální minulostí.  Roku 2009 spoluzaložil filmovou produkční společnost Cheetah Vision Films, pod kterou od roku 2010 natáčel okolo pěti filmů ročně. Hrál v jednom díle seriálu \"Entourage\" (\"Vincentův svět\"), ve filmu \"Streets of Blood\" (\"Krvavé ulice\"), který byl o policejní práci v New Orleans po hurikánu Katrina, a také ve filmu britské produkce \"Dead Man Running\". Jeho největší filmovou zkušeností roku 2009 ovšem byl jeho režisérský a scenáristický debut ve filmu \"Before I Self Destruct\", ve kterém i hrál. Film vyšel jako bonus ke stejnojmennému CD.  V roce 2010 přišly do kin nebo rovnou vyšly na DVD filmy \"Morning Glory\", \"Twelve\" a \"Caught in the Crossfire\". S vlastní produkční společností natočil snímek \"The Gun\". Roku 2012 hrál ve filmech \"All Things Fall Apart\", \"Freelancers\" a \"Fire with Fire\". Jeho častým hereckým kolegou je Val Kilmer. V roce 2013 hrál ve snímcích \"Plán útěku\", \"Zmrzlá zem\" a \"Frajeři ve Vegas\". V roce 2015 ve filmech \"Špión\" a \"Bojovník\". V roce 2018 hrál ve filmech \"Dokonalá loupež\" a \"Plán útěku 2\". V roce 2019 si zopakoval roli hackera Hushe ve snímku \"Plán útěku 3\".  Mezi lety 2014 a 2018 hrál v úspěšném seriálu stanice Starz s názvem \"Power\". Seriál, který na obrazovkách vydržel šest sérií, také produkoval skrze svou společnost G-Unit Films and Television Inc. V roce 2017 mu stanice BET odvysílala vlastní talk show \"50 Central\". Měla jen jednu řadu. V roce 2018 produkoval nový seriál \"The Oath\". Ten byl obnoven i pro druhou sérii. V roce 2020 měla premiéru první řada seriálu \"For Life\", u kterého 50 Cent figuroval jako výkonný producent.  V lednu 2020 obdržel svou vlastní hvězdu na hollywoodském chodníku slávy.", "section_level": 2}, {"title": "Režie.", "content": "Po svém debutu s filmem \"Before I Self Destruct\" se začal věnovat i režii videoklipů. Nejdříve představil dva „minifilmy“ k písním z alba \"Before I Self Destruct\". V roce 2010 režíroval hudební klipy k mixtapovým písním členů G-Unit – Tony Yaya a Lloyda Bankse. Další videoklip natočil v roce 2014.", "section_level": 2}, {"title": "Scenárista.", "content": "Scenáristický debut si odbyl v roce 2009 scénářem k filmu \"Before I Self Destruct\". Roku 2010 napsal příběh k filmu \"The Gun\" a scénář k filmu \"Things Fall Apart\".", "section_level": 2}, {"title": "Spory (Beef).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky („How to Rob“, Ja Rule a Murder Inc.).", "content": "V roce 1999, vydal píseň „How to Rob“, ve které dissoval na padesát osobností, např.: rappery, zpěváky a umělce jako jsou: Jay-Z, Busta Rhymes, Timbaland, Will Smith, Bobby Brown, Whitney Houston, Mariah Carey, Puff Daddy, Missy Elliott, DMX, R. Kelly, Mike Tyson nebo Wu-tang Clan.  Nejstarším sporem je rozepře s rapperem, který si říká Ja Rule. Spor se táhne již z dob, kdy 50 Cent nebyl příliš známý. Ja Rule obvinil 50 Centa z krádeže šperků, to vyústilo v pobodání 50 Centa. Již na albu Power of the Dollar je disstrack „Life’s on the Line“. Na soundtracku „8. Mile“ i albu Get Rich Or Die Tryin' jsou poté disstracky „Wanksta“ a „Back Down“. Album The Massacre obsahuje diss „Piggy Bank“ a album Get Rich or Die Tryin' OST zase diss „Window Shopper“.  O trochu kratším je spor s hudební společností Murder Inc.. Společnost vede Irv Gotti, u kterého se prokázaly spojitosti s podsvětím. Na labelu byl upsán i Ja Rule. 50 Cent měl ovšem problém s přítelem Irva Gottiho – Kennethem „Supreme“ McGriffem, drogovým bossem. Toho si podal v písni „Ghetto Qu’ran“ a podle mnohých právě tato píseň vedla k postřelení 50 Centa v roce 2000. V roce 2011 Ja Rule potvrdil, že byl beef urovnán a tím ukončen.", "section_level": 2}, {"title": "Newyorský beef (Fat Joe, Nas, Diddy, D-Block a Dipset).", "content": "Fat Joe si vysloužil nenávist 50 Centa účastí na písni Ja Rula „New York“. Proto ho zahrnul do svého dissu „Piggy Bank“. V roce 2008 50 Cent spolu s G-Unit vydal mixtape plný disstracků nazvaný „Elephant In the Sand“. Spor byl urovnán v říjnu 2012, kdy společně vystoupili pro uctění vzpomínky, jejich předčasně zemřelého společného promotéra Chrise Lightyho.  V roce 2005 vedl spor i s rappery Nasem a Diddym. Ovšem tyto spory brzy vyprchaly. Nas se 50 Centovi znelíbil kvůli jeho sympatiím k vyhozenému Gameovi a Diddy kvůli nejasnostem v kontraktu rappera Mase, který se začal spojovat s G-Unit Records. Na každého 50 vydal jen jeden diss. Nase zahrnul do dissu „Piggy Bank“ a Diddyho pomluvil v dissu „Hip Hop“.  Jadakisse a jeho skupinu D-Block 50 Cent zavrhl ve svém newyorském dissu „Piggy Bank“. Jadakiss pobouřil 50 Centa, když přijal, stejně jako Fat Joe, spolupráci na tracku Ja Rula „New York“. Jadakiss a D-Block prakticky fungovali jako protiváha k 50 Centovi a G-Unit. Nesmyslný spor byl v roce 2009 ukončen, kdy se stali 50 Cent s Jadakissem přáteli a společně vystupovali na prvním ročníku festivalu ThisIs50.  V roce 2007 vypukl spor se zakladatelem skupiny The Diplomats – Cam'ronem. 50 Cent vydal disstrack „Funeral Music“ a dále ho dissoval na písni rappera Young Bucka „Hold On“. Ještě během roku 2007 ukončil beef se zbývajícími členy The Diplomats. V roce 2009 ukončil spor i s Cam'ronem. Členové skupiny The Diplomats Jim Jones a Juelz Santana také vystoupili na festivalu ThisIs50.", "section_level": 2}, {"title": "Jižanský beef (Lil Wayne, DJ Khaled, Rick Ross a Triple C's).", "content": "Rok 2007 přinesl také spor s rapperem Lil Waynem, kterému 50 věnoval píseň „Part Time Lover”. O rok později Wayne odpověděl v písni „Louisianimal“. Po dalším roce 50 vydal disstrack „Play This on the Radio“. Také Wayne zmínil v písni „Officer Ricky Go Ahead (Try Me)“. Tento diss obsahoval řádky i na DJ Khaleda. Na Khaleda natočil i kontroverzní video „A Psychic Told Me“, které ovšem brzy vymazal z internetu. Nepřímo v něm vyhrožoval zabitím Khaledovy matky.  Rapper Rick Ross nahrál na 50 Centa diss „Mafia Music“ za to, že se na něj křivě podíval. 50 odpověděl dissem „Officer Ricky Go Ahead (Try Me)“, v kterém odhalil Rossovu minulost u policie. Následoval diss „Tia Told Me“, v kterém se svěřuje, co mu prozradila jedna z matek Rossových dětí Tia Kemp. Na ThisIs50.com zveřejňuje posměšnou sérii videí „Saturday Cartoon“, v které si dělá legraci z Ricky Rosse, dále sérii „Pimpin' Curly“, která zesměšňuje dvojici Pimpin Ken a Foxy Brown, která kritizovala 50 Centa kvůli písni „Officer Ricky“. S G-Unit nahrává diss „I’ll be the Shooter“, na který natočí i klip. Ross odpoví dissy „Valley of the Death“, „In Cold Blood“, „Push 'Em Over The Edge“, „Don't Count The Boss Out“ a „Mafia Music“ (remix) (ft. Game, Ja Rule a Fat Joe). Poté, co 50 Cent zesměšní prodeje Rossovi skupiny Triple C’s (12 000 kusů v prvním týdnu), ho začínají dissovat i nepříliš známí členové této skupina, na ně 50 Cent doposud nezareagoval.  K beefu s Rossem se vyjádřil i 50ho bratranec Two Five, který na Rosse nahrál disstrack „The Hustle“, dále Lloyd Banks s dissem „Officer Down“, Tony Yayo s písní „Somebody Snitch“, Mazzaradi Fox s písní „Deep Cover“, Game, který Rossovi jasně vzkázal, že pokud se neobrátí s žádostí o pomoc na něj tak ho 50 Cent bezmilosti zničí a rapper Maino, který prohlásil, že se mu na Rossovi nelíbí že všem lhal. Nejnověji se do beefu přimotal i pornoherec Brian Pumper, který narapoval diss právě na Rick Rosse.", "section_level": 2}, {"title": "Beef s bývalými členy G-Unit (Game a Young Buck).", "content": "Roku 2005 byl Game vyhozen z Unit. 50 Cent ho ještě téhož roku stihl zesměšnit na konci klipu k dissu „Piggy Bank”. Také v Deluxe vydání alba \"The Massacre\" nahradil remix Gameovi písně „Hate it or Love it“ remixem k písni „Outta Control“ (ft. Mobb Deep). Game sice započal s kampaní nazvanou G-Unot, ale 50 Cent brzy odkoupil práva na tuto „značku“ a tak ji dále Game nemohl používat. Naopak G-Unit začala používat slogan „Game Over“. Spor s Gamem je nejplodnější na disstracky. Nejnovějším je „So Disrespectful“ na albu Before I Self Destruct. V roce 2009 Game oficiálně ukončil beef s 50 Centem, doposud se však 50 Cent k tomuto vývoji nevyjádřil.  Ve smutnou situaci vyústil spor s dlouholetým členem G-Unit, Young Buckem, 50 Cent zveřejnil roku 2008 záznam hovoru, ve kterém se Buck omlouvá 50 Centovi a prosí ho, aby ho vzal zpět do Unit. Young Buck okamžitě reaguje zraňujícím disstrackem „Taped Conversation“ a později „Terminate on Sight“, „Laugh Now Cry Later“ „My Whole Life“ a „I'm Out Here“, 50 Cent prohlásil, že Buck může zůstat u G-Unit Rec., ale to Buck rezolutně odmítl a začal se spojovat s Gamem. Jenže 50 Cent tvrdí, že Buck je stále oficiálně upsán. I jemu patřil diss na albu \"Before I Self Destruct\" „So Disrespectful“.  Roku 2014 Young Buck spolu s ostatními členy vydali nové nahrávky jako celek G-Unit, tím je beef uzavřen.", "section_level": 2}, {"title": "Diskografie.", "content": "\"Vlastní článek:\" Diskografie 50 Centa", "section_level": 1}, {"title": "Hudební videa.", "content": "\"Vlastní článek:\" Seznam hudebních klipů 50 Centa", "section_level": 1}, {"title": "Filmografie.", "content": "\"Vlastní článek:\" Filmografie 50 Centa", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "50 Cent vyhrál již 60 cen a byl 83x nominován.  Vlastní článek: Seznam 50 Centových ocenění", "section_level": 1}], "src_summary": "Curtis James Jackson (* 6. července 1975, Queens, New York), známý spíše pod pseudonymem 50 Cent, je americký gangsta rapper, který se proslavil alby \"Get Rich Or Die Tryin'\" a \"The Massacre\". Celosvětově prodal dohromady 21 milionů nosičů jen těchto multiplatinových alb a celkem přes 30 milionů svých nahrávek, čím se řadí mezi nejúspěšnější rappery všech dob. Roku 2010 získal svou první cenu Grammy. Jako první umělec vydal samostatný mixtape, a to \"50 Cent Is the Future\" (2002). Také jako první vydal bonusové DVD s hudebními videoklipy ke všem písním z alba (\"The Massacre\", 2005).", "tgt_summary": "英语:50 Cent(1975年-7月6日),本名柯蒂斯·詹姆斯·杰克逊三世(英语:Curtis James Jackson III),美国说唱歌手。他借由2003年专辑《Get Rich or Die Tryin'》(至死求富)和2005年专辑《The Massacre》(大屠杀)而扬名。两张专辑都获得了双白金销售认证,总计售出超过2100万份拷贝。", "id": 1252707}
{"src_title": "Stabat Mater", "tgt_title": "聖母悼歌", "src_document": [{"title": "Literární dílo.", "content": "Sekvence pochází ze 13. století a bývala připisována papeži Inocenci III., který zemřel v roce 1216. Pravděpodobně ji však napsal Jacopone da Todi (1230–1306), nejprve právník, básník a posléze mnich řádu sv. Františka. I tento názor však bývá v literatuře zpochybňován s tím, že ne zcela průkaznou informaci o Todiho autorství měl jako první přinést teprve irský františkán Lukáš Wadding v díle \"Scriptores Ordinis Minorum\" z roku 1650 a starší pisatelé prý autora skladby neznali. Byla vyslovena též možnost, že autorem hymnu by mohl být Svatý Bonaventura.  V roce 1727 byla katolickou církví báseň oficiálně zařazena jako sekvence při mši na svátek Panny Marie sedmibolestné (15. září).  Jímavá slova vyjadřující bolest matky nad ztrátou syna se stala inspirací pro umělecké vyjádření všech žánrů v celém průběhu historie od 13. století do současné doby.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební zpracování textu.", "content": "Hans van der Velden, který se dlouhodobě zabýval historií sekvence, nashromáždil do roku 2007 sbírku 216 nahrávek hudebního zpracování této básně od různých autorů. Skladatelů, kteří zhudebnili tento text, je do dneška (2007) více než 600. Mezi nejznámější patří Orlando di Lasso (1532–1594), Palestrina (1526–1594), Giovanni Battista Pergolesi (1710–1736), Joseph Haydn (1732–1809), Gioachino Rossini (1792–1868), Franz Schubert (1797–1828), Giuseppe Verdi (1813–1901), Antonín Dvořák (1841–1904) a ze současných autorů např. Krzysztof Penderecki (*1933) nebo Karl Jenkins (skladba z roku 2008).  Jakub Jan Ryba (1765–1815), autor České mše vánoční, zhudebnil tuto sekvenci jednou na latinský text a dokonce dvakrát na český text. Druhá česká verze vznikla v roce 1790, je jedním z prvních větších Rybových děl a uvádí se pod názvem Stabat Mater aneb Stála Matka litující.  Pendantem k této básni je hymnus, patrně téhož autora, Stabat Mater speciosa (Stála matka radostná) vyjadřující radost matky nad narozením syna. I tato báseň byla mnohokrát zhudebněna, i když podstatně méně často.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stabat Mater, či Stabat Mater dolorosa (latinsky \"Stála Matka bolestná\") je první verš ze středověkého církevního hymnu \"Stabat Mater\", líčícího bolest Panny Marie pod Kristovým křížem. Některými křesťany je považována za jednu ze sedmi největších latinských hudebních sekvencí všech dob. Je založena na proroctví Simeona, podle kterého meč probodne Srdce Matky Ježíše Krista (Lk 2:35).", "tgt_summary": "《圣母悼歌》(拉丁文:Stabat Mater Dolorosa,或简写为 Stabat Mater),是13世纪天主教会称颂马利亚 (耶稣的母亲)的一首歌,其作者有几种不同说法,包括圣法兰西斯教团的雅各布内·达·托迪及教宗依诺增爵三世。该歌内容与痛苦圣母有关。", "id": 2770588}
{"src_title": "Howlandův ostrov", "tgt_title": "豪蘭島", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Sporé zbytky stezek a další nálezy napovídají, že ostrov znali a navštěvovali Polynésané. V době, kdy o něm přinesly zprávy první velrybářské lodě, byl však neobydlený.  Nejstarší doloženou zmínku o ostrově přinesl v roce 1822 kapitán velrybářské lodi \"Oeno\", George B. Worth, po němž se ostrov někdy pojmenovával. Později zde zastavovaly další lodě, některé tu také ztroskotaly. Naposledy byl ostrov „objeven“ 9. září 1842 lodí \"Isabella\" z New Bedfordu, jejíž kapitán George E. Netcher prý dal ostrovu jméno po svém plavčíkovi, který ho první spatřil: Howlandův.  Spojené státy se přihlásily k vlastnictví ostrova v roce 1857 na základě Guano Islands Actu přijatého 1856. Jeho zásoby guana dolovaly americké a britské firmy ve druhé polovině 19. století. V roce 1935 došlo ke krátkému pokusu o kolonizaci Howlandova ostrova. Začal rotující posádkou čtyř studentů a absolventů Chlapecké školy Kamehameha, vojenské školy v havajském Honolulu. Přestože zájemci se hlásili na vědeckou expedici a předpokládali, že stráví tříměsíční práci sbíráním biologických vzorků, jakmile byli na moři, bylo jim řečeno, že „Vaše jména vstoupí do historie.„ a že z ostrovů se stanou „známé letecké základny na trase spojující Austrálii s Kalifornií.“ Nedaleko západní pláže byla založena osada Itascatown, sestávající z půl tuctu malých dřevěných staveb a stanů, pojmenovaná po lodi americké pobřežní stráže, která osadníky přivezla a posléze jim poskytovala spojení se světem. Nezkušení kolonisté dostali velké zásoby konzervovaných potravin, vody a dalšího materiálu včetně benzínové ledničky, vysílačky, zdravotnického materiálu a (typické pro tuto dobu) značného množství cigaret. Jídelníček si zpestřovali rybařením. Většinu jejich práce představovalo pravidelné pozorování počasí a postupné vytváření základní infrastruktury na ostrově, včetně čištění přistávací plochy pro letadla. Podobné projekty běžely i na nedalekém Bakerově ostrově, Jarvisově ostrově a dvou dalších ostrovech.  V souladu s jeho předpokládanou rolí letecké základny měl být Howlandův ostrov zastávkou na doplnění paliva pro americkou pilotku Amelii Earhart a jejího navigátora Freda Noonana na jejich letu kolem světa v roce 1937. Letadlo se vydalo na cestu z Lae na Nové Guineji a jeho rádiové vysílání bylo zachyceno na Howlandově ostrově, když se k němu letadlo přiblížilo, nicméně ho už nikdo nikdy nespatřil.  Po americkém vstupu do druhé světové války zaútočilo 8. ledna 1941 na ostrov 14 japonských bombardérů. Útok nepřežili dva z kamehamežských osadníků (Richard „Dicky“ Kanani Whaley and Joseph Kealoha Keli'hananui). O dva dny později japonská ponorka srovnala se zemí to, co z osady zbylo. Dva přeživší osadníci byli evakuováni 31. ledna 1942 americkým torpédoborcem. Koncem roku 1943 ostrov obsadil prapor amerického námořnictva.  Po válce zůstal ostrov neobydlený. Přemnožily se na něm divoké kočky, potomci zvířat přivezených osadníky. Kočky byly postupně odstraněny v 80. letech 20. století a z ostrova s okolím se stala přírodní rezervace. Vstup na něj je dovolen jen na zvláštní povolení amerického úřadu pro ryby a zvěř, které se obvykle vydává jen vědcům a výzkumníkům, občas ale také majitelům amatérských radiostanic. Narůstajícím problémem jsou však nepovolené návštěvy komerčních rybářských lodí a vrtulníků.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Ostrov leží v severním Pacifiku, má plochu pouhých 1,84 km2 (455 akrů) a 6,4 km pobřeží. Tvar ostrova je protažený v severojižním směru. Podnebí je rovníkové, s málo srážkami a pálícím sluncem. Teploty jsou trochu zmírňovány konstantním východním větrem. Povrch je nízký a písečný: korálový ostrov obklopený úzkým zřaseným útesem s mírně zvednutou centrální částí. Nejvyšší bod leží asi 6 metrů nad hladinou moře.  Nejsou zde přírodní zdroje pitné vody. Přírodu ostrova tvoří roztroušené trávy a plazivé keře. V roce 1942 očití svědkové popisovali „nízký háj uschlých a trouchnivějících stromů kou“ na malém návrší uprostřed ostrova, ale o 58 let později (2000) člen vědecké výpravy hlásil „pustou pláň korálového písku, bez jediného stromu“ a několik stop po troskách budov. Howland je především hnízdiště pro ptáky a mořské živočišstvo.  Spojené státy si nárokují exkluzivní ekonomickou zónu 200 námořních mil (370 km) a teritoriální vody 12 námořních mil (22 km).", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Ostrov nemá přístavy. Lodě musí kotvit před korálovými útesy, na břeh se lze dopravit pomocí člunů, které mohou přistávat uprostřed západní pláže.  Plánované letiště na ostrově se jmenovalo \"Kamakaiwi Field\" po Jamesi Kamakaiwim, mladém Havajci, který sem přijel s první čtyřčlennou skupinou osadníků, posléze se stal vedoucím skupiny a strávil zde celkem 3 roky. Letiště sestávalo ze tří nezpevněných přistávacích drah postavených v roce 1937 kvůli modernímu letadlu Lockheed Amelie Earhart. Letiště nebylo nikdy použito, během války bylo několikrát poškozeno a nakonec zcela zmizelo. Ironií osudu tak na ostrově, jehož kolonizace byla motivována vybudováním důležité letecké základny, nakonec nepřistálo jediné letadlo a navíc je ostrov široké veřejnosti znám především díky letadlu, jehož cesta na ostrov skončila tragédií.  Na ostrově je také denní maják, pojmenovaný \"Earhart Light\" po zmizelé pilotce. Denní maják je stavba ve tvaru majáku, pomalovaná bílými pruhy, která sice nesvítí jako maják, ale má být alespoň za dne vidět ze vzdálenosti několika mil. Nachází se v místě bývalého Itascatownu. Za války byl poničen, později byl opraven, ale v roce 2000 se údajně nacházel v rozkladu a nebyl nově natřen už celá desetiletí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Howlandův ostrov (anglicky \"Howland Island\") je neobydlený atol nedaleko rovníku uprostřed Tichého oceánu, asi 3100 km jihozápadně od Honolulu. Leží na zhruba v polovině cesty z Austrálie na Havaj. Jeho nejbližším sousedem je Bakerův ostrov, který leží asi 70 km na jih. Relativně nedaleko (několik set kilometrů na jihovýchod, jih a jihozápad) se také nachází souostroví Kiribati.", "tgt_summary": "豪兰岛(英语:Howland Island,)是一个无人居住的珊瑚礁,位于赤道之上(准确位置:北纬0°48′,西经176°38′)的中太平洋区域,大约距离美国夏威夷檀香山市3,100公里(1,675海里),刚刚好位于夏威夷与澳大利亚之间。", "id": 3057664}
{"src_title": "IPod", "tgt_title": "IPod", "src_document": [{"title": "Rodina iPod.", "content": "První verze iPodu byla na trh uvedena 23. října 2001 s pevným diskem o kapacitě 5 GB. Od té doby se přehrávače z rodiny iPod staly nejlépe prodávanými MP3 přehrávači s tržním podílem 63 % (v USA). V období říjen 2001 až duben 2007 se prodalo celkem 100 milionů přehrávačů iPod.  V roce 2008 tvoří paletu produktů iPod Classic s pevným diskem, iPod Touch s dotykovým displejem, iPod nano schopný přehrávat i videa a iPod shuffle, který nemá displej. Někdejší modely iPod Mini a iPod Photo byly znovu integrovány do řady iPod Classic. Model iPod Classic ukládá média na interní pevný disk, zatímco všechny ostatní modely mají flash paměť kvůli menším rozměrům. Stejně jako mnoho dalších přehrávačů mohou být i iPody (kromě iPod Touch) užity jako externí paměťová média.  Fascinujícím efektem velké popularity iPodů je tzv. „ekosystém iPod“ – v současné době se výrobou doplňků pro iPod zabývají stovky společností a nabízejí nepřeberné množství příslušenství, jak veskrze praktického, tak mírně až zcela nesmyslného (například držák toaletního papíru s dokovací stanicí pro iPod).", "section_level": 1}, {"title": "iTunes.", "content": "Obsah iPodu nelze kopírovat klasickým systémem složek a mp3 souborů, místo toho je jeho obsah spravován programem iTunes, který hudbu řadí pouze na základě ID3 tagů.  V roce 2003 byl navíc spuštěn iTunes Music Store, dnes iTunes Store, který je v současné době nejúspěšnější systém pro on-line prodej hudby. Skrze něj bylo již prodáno více než 2 miliardy písniček. Obchod je dostupný v USA, většině zemí EU a řadě dalších (celkem 21 v září 2006). Prodej hudby byl také rozšířen o video - seriály, videoklipy, krátké filmy apod. V září 2006 přibyly hry a celovečerní filmy. ITunes v ČR je spuštěno od roku 2011. Jednotlivé písničky stojí nejvíce 0,99 USD, na celá alba jsou slevy.", "section_level": 2}, {"title": "Podcasting.", "content": "iPod obohatil internet o tzv. podcasting - zkombinování klasického rádia, MP3 a RSS, kdy se v pravidelných intervalech stahují MP3 soubory, které si člověk může nahrát na iPod a v libovolném pořadí přehrávat.", "section_level": 2}, {"title": "Současná nabídka.", "content": "Současná nabídka rodiny iPod (k prosinci 2013) zahrnuje:", "section_level": 2}], "src_summary": "iPod je multimediální přehrávač firmy Apple. Tento název se užívá pro celou rodinu přenosných MP3 přehrávačů od Apple. Zkráceně se tak také velmi často označuje nejvyspělejší klasický přehrávač, iPod Classic (\"iPod 6G\"). iPody mají jednoduché uživatelské rozhraní, které se ovládá pomocí dotykového kolečka (tzv. \"click wheel\"). Výjimkou je model iPod Touch a poslední dvě generace iPod Nano, které se ovládají pomocí dotykového displeje.", "tgt_summary": "英语:iPod是一款苹果公司设计和销售的便携式多功能数码多媒体播放器。iPod系列中的产品都提供设计简单易用的用户界面,除iPod touch与第六、七代iPod nano、iPod shuffle外皆由一个环形滚轮—iPod Click Wheel操作。在早期,大多数iPod产品使用内置的硬盘储存媒介,而iPod nano、iPod shuffle及iPod touch则早已采用闪存。iPod也可以作为电脑的外置数据储存设备使用。", "id": 271363}
{"src_title": "Atlético Madrid", "tgt_title": "马德里竞技俱乐部", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Athletic Club de Madrid.", "content": "Tým původně založili 26. dubna 1903 jako Athletic Club de Madrid tři baskičtí studenti žijící v Madridu. Viděli v něm jakousi větev týmu Athletic Bilbao. V roce 1904 se připojili k odpadlým hráčům z týmu Real Madrid. Začali hrát v barvách jako Athletic Bilbao, tedy v modré a bílé, ale od roku 1911 hrají ve svých současných barvách. Důvod této změny není znám s naprostou jistotou. V roce 1919 společnost Compañía Urbanizadora Metropolitana, která budovala podzemní komunikační systém v Madridu, získala půdu poblíž univerzity. Jako součást projektu zde byl vybudován sportovní stadión pojmenovaný Estadio Metropolitano de Madrid s kapacitou 35 800 diváků. Od roku 1923 jej měl pronajmutý právě klub Atlético de Madrid (tehdy ještě Athletic Club de Madrid) až do roku 1966, kdy se tým přestěhoval do svého současného působiště, tehdy nově vybudovaného stadiónu Estadio Vicente Calderón. Po přestěhování týmu byl Estadio Metropolitano de Madrid zdemolován a nahrazen budovami, které patří univerzitě.  Roku 1921 se Athletic Madrid stal nezávislým na Athleticu Bilbao a od roku 1923 se usadil na svém prvním stadiónu. Ve 20. letech zvítězil třikrát v soutěži \"Campeonato del Centro\", v letech 1921 a 1926 skončil na druhém místě v poháru Copa del Rey. Na základě těchto výsledků došlo roku 1928 k pozvání klubu do soutěže \"Primera División\" La Ligy. Během první sezóny byl manažerem týmu Angličan Fred Pentland, avšak v roce 1930 klub sestoupil do nižší soutěže \"Segunda División\". V roce 1934 se pod vedením Pentlanda opět vrátil zpátky do nejvyšší soutěže. O dva roky později tým znovu sestoupil poté, co jej v polovině sezóny převzal Josep Samitier. V témž roce však došlo k začátku španělské občanské války v jejímž důsledku byla klubu „udělena milost“ a jeho sestup společně s La Ligou byl pozastaven.", "section_level": 2}, {"title": "Athletic Aviación de Madrid.", "content": "V roce 1939, kdy se La Liga opět rozběhla, se Athletic Madrid sloučil s týmem Aviación Nacional ze Zaragozy, tím vznikl tým Athletic Aviación de Madrid. Aviación Nacional byl původně založen roku 1937 členy španělského letectva. Bylo jim slíbeno účastnické místo v Primera División v sezóně 1939-40, ale španělská fotbalová federace toto zamítla. Klub se tedy sloučil s Athleticem, které během občanské války ztratilo 8 mužů sestavy. Tento celek se nakonec tohoto ročníku nejvyšší soutěže zúčastnil, avšak jen díky tomu, že půda, na níž hrál tým Real Oviedo, byla během konfliktu poškozena. S manažerem Ricardem Zamorou se tým následně stal v roce 1940 poprvé v historii mistrem Španělska, tj. vítězem La Ligy, následujícího roku jej obhájil.  V roce 1941 diktátor Francisco Franco zakázal týmům používat ve svých názvech cizojazyčná slova a jména. Tým se tedy přejmenoval na Atlético Aviación de Madrid. V roce 1947 se tým rozhodl ze svého jména odstranit vojenskou příslušnost a přejmenoval se na svůj současný název Club Atlético de Madrid. V témž roce se mu podařilo zvítězit na stadionu Metropolitano nad Realem Madrid 5:0, což je dosud nejvyšší vítězství týmu nad svým městským rivalem.", "section_level": 2}, {"title": "Zlatá éra.", "content": "V letech 1950 a 1951 pod vedením manažera Helenia Herrery a s pomocí Larbi Benbareka, marockého fotbalisty a jedné z prvních afrických hvězd, získal Atlético Madrid další dva tituly mistra Španělska. S odchodem Herrery v roce 1953 však tým začal sklouzávat za Real Madrid a FC Barcelonu, po zbytek 50. let naň zbyly bitvy o třetí tým země s Atléticem Bilbao. V závěru 50. a během 60. a 70. let Atlético de Madrid bojoval s Barcelonou o pozici druhého nejlepšího týmu země. V sezóně 1957/58 obsadil post manažera čechoslovák Ferdinand Daučík (též Fernando Daucik) a dovedl tým až na druhé místo La Ligy. Tímto výsledkem se kvalifikoval do příštího ročníku PMEZ. Veden brazilskými útočníky Vavou a Enrique Collarem dosáhl klub semifinále poté, co porazil týmy Drumcondra FC, CSKA Sofia a FC Schalke 04. V semifinále však narazil na svého úhlavního rivala – Real Madrid. V prvním utkání zvítězil Real 2:1 na domácím hřišti, v druhém však na stadionu Metropolitano zvítězil Atlético 1:0. Rozhodující třetí duel se hrál na neutrální půdě v Zaragoze, vítězství a postup nakonec slavil konkurenční Real, který zde vyhrál 2:1.  Atlético nakonec Realu připravilo pomstu, pod vedením manažera José Villalongy, bývalého kouče městského rivala, porazili bílý balet ve dvou po sobě následujících finálích španělského poháru Copa del Rey v letech 1960 a 1961. Roku 1962 zvítězil v Poháru vítězů pohárů, když porazil v opakovaném finále Fiorentinu 3:0. O rok později došel opět do finále této soutěže, tentokrát však podlehl Tottenhamu Hotspur 5:1. Atlético táhl v této době Enrique Collar, který se stal vlivným hráčem, společně se záložníky Miguelem Jonesem a Adelardem. Toto nejlepší období v historii klubu se však shoduje s obdobím, kdy v letech 1961–1980 kraloval La Lize právě jiný madridský tým – Real Madrid.", "section_level": 2}, {"title": "Finále PMEZ.", "content": "Významní a důležití hráči hrávali za Atlético v této éře. Jednalo se zejména o veterána Adelarda a pravdielné skorující Luise Aragonése, Javiera Iruretu a José Eulogio Gárateho. Poslední jmenovaný získal třikrát za sebou v letech 1969–1971 Trofeo Pichichi. Tým mimo jiné angažoval také několik známých argentinských hráčů – Rubéna Ayalu, Panadera Díaze a Ramóna \"Cacha\" Herediu, mimo to také trenéra Juana Carlose Lorenza, taktéž Argentince. Lorenzo věřil v disciplínu, obezřetnost a narušení soupeřovy hry. I přes jistou kontroverznost jeho metody slavily úspěch a po vítězství v La Lize roku 1973, o rok později došel do finále Poháru mistrů evropských zemí (PMEZ). Na cestě do něj vyřadil Galatasaray Istanbul, Dinamo Bukurešť, Crvenou zvezdu Bělehrad a Celtic Glasgow. Ve finále však narazil na silný Bayern Mnichov. Finálový duel skončil remízou 1:1, v odvetě však již kraloval německý velkoklub a zvítězil 4:0.", "section_level": 2}, {"title": "Éra Luise Aragonése.", "content": "Krátce po porážce ve finále PMEZ angažovalo Atlético jako trenéra svoji bývalou hvězdu Luise Aragonése. Ten vedl tým v několika obdobích, konkrétně v letech 1974−1980, 1982−1987, 1991−1993 a 2002−2003. Jeho první úspěch přišel velmi brzy. Bayern Mnichov jako vítěz PMEZ odmítl účast na Interkontinentálním poháru, a tak jej jako druhý tým nahradilo právě Atlético. V tomto poháru porazilo celkově ve dvou zápasech (první 0:1, druhý 2:0) argentinský tým CA Independiente. Aragonés také tým dovedl k vítězství v Copa del Rey v roce 1976 a v La Lize v roce 1977.  Během jeho druhého období trénování dovedl tým na druhé místo v La Lize a vítězství v Copa del Rey. Velmi mu k tomu pomohl mexický kanonýr Hugo Sánchez, který nastřílel v lize 19 branek a obdržel Trofeo Pichichi. Ten stejný také skóroval dvakrát ve finále španělského poháru, ve kterém Atlético porazilo Athletic Bilbao 2:1. Sánchez v týmu strávil jedinou sezónu, poté se odebral přes město do Realu Madrid. I přes tuto ztrátu dovedl Aragonés tým k vítězství ve španělském superpoháru v roce 1985. O rok později dokormidloval tým do finále Poháru vítězů pohárů, kde však podlehl 3:0 Dynamu Kyjev.", "section_level": 2}, {"title": "Éra Jesúse Gila.", "content": "Jesús Gil se stal prezidentem týmu v roce 1987. Atlético tehdy již deset let neslavilo titul La Ligy a zoufale se snažilo o nějaký úspěch. Gil přivedl několik velice drahých hráčů, např. Paula Futreho. Avšak titul zůstáuval stále nedotknutelný. Gil v následujících letech najal a propustil hodně manažerů, např. Césara Luise Menottiho, Rona Atkinsona, Javiera Clementa a vracejícího se Luise Aragonése v honbě za úspěchem. Až v roce 1996, kdy byl manažerem Radomir Antić, se sestavou obsahující jména jako José Luis Caminero, Luboslav Penev, Diego Simeone, Milinko Pantić, Juan Manuel Lopéz a Kiko, ten vytoužený úspěch přišel. Atlético tehdy vyhrálo jak ligu, tak národní pohár. Ale ani tento výsledek nijak nezměnil Gilovu taktiku, Antić se u týmu udržel ještě následující tři sezóny, poté byl v roce 1998 nahrazen Arrigem Sacchim. Následující rok se nakrátko Antić vrátil, avšak již záhy jej vystřídal Claudio Ranieri. Sezóna 1999/00 však skončila pro tým katastrofou. Ranieri byl vyhozen a třetí příchod Antiće selhal zabránění nevyhnutelného. I přes úspěch v Copa del Rey, kde tým dokráčel až do finále, došlo k sestupu do Segunda División, druhé nejvyšší španělské fotbalové ligy. Zde Atlético strávilo dvě sezóny. V roce 2001 se neumístilo na postupových pozicích, o rok později se stalo celkovým vítězem.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Před smrtí Jesúse Gila v roce 2004 se stal novým prezidentem klubu Enrique Cerezo. Nové tisíciletí ukázalo, že v tabulce by se Atlético mělo pohybovat okolo středu. V roce 2006 se k týmu přidalo několik velice zdatných fotbalistů – Fernando Torres, jeden z největších talentů nedávné minulosti španělského fotbalu, portugalští reprezentanti a internacionálové Costinha a Maniche a Argentinec Sergio Agüero. Přestože tým vynakládá nemalé finanční částky na platy svých kvalitních hráčů, dobré výsledky prosazuje jen s velkým úsilím. V červnu 2007 klub opustil Torres, který se upsal anglickému Liverpoolu, opačným směrem putoval jiný Španěl – Luis García. Z Villarrealu přišel reprezentant Uruguaye Diego Forlán.  V sezónách 2008/09 a 2009/10 klub hrál Ligu mistrů. V prvním případě vypadl v osmifinále s Portem a druhém se loučil se soutěží už po základních skupinách. Následně se ale dokázal v Evropské lize 2009/10 probojovat až k vítězství, když Atlético postupně vyřadilo Galatasaray, Sporting CP, Valencii a Liverpool, následně si ve finálovém zápase poradili s anglickým klubem z Londýna Fulhamem 2:1 po prodloužení. Tým pod vedením trenéra Quique Sáncheze Florese táhli hráči jako Sergio Agüero, Diego Forlán, Simão, José Manuel Jurado, José Antonio Reyes, Antonio López, Álvaro Domínguez nebo devatenáctiletý brankář David de Gea.  Triumf v Evropské lize si Atlético zopakovalo v sezóně 2011/12, když porazilo ve finále další španělský tým Athletic Bilbao 3:0. V základní skupině B Evropské ligy 2012/13 bylo Atlético Madrid (obhájce trofeje) přilosováno k týmům Académica de Coimbra (Portugalsko), Hapoel Tel Aviv (Izrael) a FC Viktoria Plzeň (Česká republika). Ve skupině obsadilo Atlético druhé místo za první Plzní (bilance 4 výhry, 0 remíz a 2 prohry, 12 bodů). V šestnáctifinále bylo vyřazeno ruským klubem FC Rubin Kazaň poměrem 1:2 z dvojzápasu (domácí prohra 0:2 a venkovní výhra 1:0). Ve finále Copa del Rey 17. května 2013 porazilo Atlético 2:1 Real Madrid, skórovali Diego da Silva Costa a João Miranda. Byl to jubilejní desátý triumf klubu v této soutěži.  V sezoně 2013/14 vyhrálo Atlético titul v La Lize, když udrželo za zády Real i Barcelonu. Ve finále Ligy mistrů UEFA 2013/14 proti Realu Madrid mělo na dosah celkový triumf, ale nakonec prohrálo s městským rivalem 1:4, když v nastaveném čase vedlo 1:0, ovšem chvíli před koncem vyrovnal Sergio Ramos na 1:1 a mužstvo se poté v prodloužení úplně zhroutilo.  Na začátku sezony 2014/15 získalo španělský Superpohár (Supercopa de España), když porazilo Real. Byla to druhá trofej klubu v této soutěži.  S koncem sezóny 2016/17 přišlo i rozloučení se stadionem Vicente Calderóna. V nové sezóně se klub přestěhuje do supermoderního fotbalového stánku Wanda Metropolitano. Někdy se označuje rovněž jako La Peineta. Původně se jednalo o městský stadión, jehož přestavba byla zamýšlena pro možné budoucí využití při olympiádě v Madridu. Nicméně město nikdy nevyhrálo volbu zaručující konání tohoto sportovního svátku v roce 2012. Proto v roce 2007 byla podepsána dohoda mezi radnicí, klubem a titulárním sponzorem pivovarem Mahou o rekonstrukci stadiónu na nový moderní fotbalový stánek pro Atlético Madrid. Kontroverze ovšem budí čínský sponzor Wanda Group. Ta se stala titulárním sponzorem \"Metropolitano\", to rozlítilo některé fanoušky Colchoneros, kteří považují jméno čínského konglomerátu v názvu stadionu za výsměch historii klubu. Kapacita činí 68 000 míst.  S novou sezónou 2017/18 přichází i modernizace klubového loga. Jedná se spíše o evoluci, která měla za úkol přiblížit logo nové éře Atlética. Vyznačuje se jednoduchostí, lehkostí, redukcí zdobných prvků a celkově zaoblenějšího tvaru.", "section_level": 2}, {"title": "Historické názvy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska.", "content": "\"Aktuální k datu: 2. září 2019\"", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Účast v evropských pohárech.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "Atlético de Madrid (celým názvem: Club Atlético de Madrid) je španělský fotbalový klub, který sídlí v Madridu. Od sezóny 2002/03 působí v Primera División, španělské nejvyšší fotbalové soutěži. Klubové barvy jsou modrá, bílá a červená. Založen byl dne 26. dubna 1903 jako Athletic Club de Madrid, který založili tři baskičtí studenti žijící v Madridu. V roce 1921 se stalo Atlético kompletně nezávislým na Athleticu Bilbao (a Basků), přičemž madridský celek hrál v tomto partnerství jakousi baskickou enklávu mimo Bilbao. V letech 1939–1947 byl klub součástí frankistických vzdušných sil po fúzí s Aviación Nacional ze Zaragozy. Na počátku roku 1941 pak vymizel z názvu anglický Athletic, který byl nahrazen španělským názvem Atlético (čímž bylo také vymazáno poslední pouto na baskický Athletic). Stalo se tak z důvodu pečlivého frankistického potírání všech anglicismů v zemi. V této době se stal také fotbalovou jedničkou v Madridu, kdy poprvé a také naposled nahradil Real Madrid z pozice toho silnějšího klubu ve městě. Opětovná změna nastala až v padesátých letech, kdy se stal z Realu hegemon nejen ve Španělsku, ale i na evropské půdě. Po těchto změnách nebylo Atlético v konečném součtu následujících padesáti let příliš dominantní oproti městskému rivalovi a nebo katalánské Barceloně (jediné tituly \"\"Rojiblancos\"\" v této éře pochází ze sezón 1965/66, 1969/70, 1972/73, 1976/77 a 1995/96), přičemž dokonce na počátku nového milénia přišel teprve druhý sestup z nejvyšší soutěže. Po návratu do La Ligy začala postupná změna k lepšímu a po nástupu Diega Simeoneho v roce 2011 došlo k načatí další zlaté éry klubu (započaté titulem v sezóně 2013/14 a následovaných dvěma finálovými účasti v LM – 2013/14, 2015/16).", "tgt_summary": "马德里竞技()简称马竞,是一家位于西班牙马德里的足球俱乐部,成立于1903年4月26日,目前于西班牙足球甲级联赛比赛。", "id": 755847}
{"src_title": "Hrochovití", "tgt_title": "河马科", "src_document": [{"title": "Anatomie.", "content": "Hrochovití se vyznačují mohutným tělem s poměrně malýma nohama. Kůže může být místy až 4 cm tlustá a obsahuje mnoho mazových žláz, které ji udržují vlhkou, a také velké množství tuku, který hrochům pomáhá vznášet se ve vodě. Oči jsou vysoko posazené, stejně tak i uzavíratelné nozdry a uši. Na nohou mají zachované čtyři prsty, které jsou spojené plovacími blánami. Hrochovití mají úplný chrup. Špičáky a řezáky neustále dorůstají a stoličky se vyměňují stejně jako u slonů. U hrochů mohou být dolní špičáky až 30 cm dlouhé. Krátký, ale silný ocas slouží k rozmetávání trusu a moči, a tím si značkují svá teritoria. Dospělý samec hrocha obojživelného může vážit až 4 tuny a je dlouhý i přes 3 metry. Hrošík liberijský je mnohem menší, samci váží kolem 200 kg. Od hrochů se také liší menší hlavou a tmavší kůží. Hrochovití mají jeden žaludek, ale rozdělený na tři komory, což jim umožňuje trávit celulózu.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Hroši obojživelní tráví většinu času ve vodě. Tvoří stáda vedená vůdčím samcem. Jsou to velmi teritoriální zvířata. Hrošíci žijí v hustých lesích většinou samotářsky nebo v malých skupinkách. Hrochovití jsou býložravci, krmí se hlavně v noci, kdy se chodí pást. Mimo trávy se také živí vodními rostlinami a hrošíci i spadlým ovocem. Samice hrocha rodí po dvouletých intervalech většinou jedno mládě rovnou do vody. Mláďata hrošíků se rodí na souši. Samice jsou březí 200-240 dní. Hroši se v zajetí mohou dožít až 50 let, v přírodě žijí kolem 30 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Do čeledi hrochovitých (Hippopotamidae) patři jen dva žijící druhy – hroch obojživelný a hrošík liberijský. Oba druhy žijí v Africe. \"Hippopotamus\" znamená v překladu „říční kůň“. Hroši velmi dobře plavou a chodí pod vodou. Hrošíci liberijští nejsou tolik vázáni na vodu a tráví mnohem více času na souši. Podle nových průzkumů se zdá, že hrochovití jsou pravděpodobně geneticky bližší kytovcům než ostatním sudokopytníkům. Hroch je místy běžný druh, ale hrošík liberijský je ohrožen ničením jeho přirozeného prostředí a lovem.", "tgt_summary": "河马科(学名:)是偶蹄目–凹齿下目的一个演化支,与鲸类互为姊妹群,现仅存 2 属 2 种,即河马与倭河马,都产于撒哈拉以南非洲。", "id": 236185}
{"src_title": "AS Saint-Étienne", "tgt_title": "聖伊天體育會", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení a rané začátky.", "content": "Saint-Étienne je městem s průmyslovou minulostí, byli to tedy dělníci, kdo v roce 1919 založili zdejší fotbalový klub. Podobně jako automobilka Peugeot ve městě Sochaux, i zdejší potravinový maloobchod Groupe Casino založený Geoffroym Guichardem podporoval fotbal. Protože byla firma s klubem spojená a mnozí zaměstnanci zde hráli fotbal, promítl se firemní název v názvu klubu – \"L’Amicale des employés de la Société des magasins Casino\" (ASC). Fotbalová asociace později zakázala uvádět firmy v názvu, klub se tedy přejmenoval na \"Amicale Sporting Club\", aby byla zkratka ASC zachována. V roce 1927 došlo ke spojení s jiným klubem jménem \"Stade Forezien Universitaire\". Konečně tak vznikl Association Sportive de Saint-Etienne, jehož činnost už však podnik Groupe Casino déle nepodporoval. Oblíbená zelená barva podnikatele Geoffroyho Guicharda již týmu zůstala.  Guichard podpořil výstavbu stadionu věnováním potřebných pozemků. Samotná stavba v roce 1930 a skončila ten další. Už jako profesionální celek se Saint-Étienne připojilo k druholigové soutěži v sezóně 1933/34. Zde tým strávil pět let než dokázal postoupit do té nejvyšší. V závěru sezóny 1937/38 potřeboval vyhrát proti týmu Tourcoing z města Tourcoing. Po prvním poločase se hrálo 2:2, během druhé půle se Saint-Etienne vzmohlo a konečný stav činil 7:2. To zakončilo premiérový prvoligový ročník 1938/39 čtvrté, ale dalšímu pokroku bránilo vypuknutí 2. světové války.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná éra.", "content": "Po válce Saint-Étienne převzal jeho někdejší hráč Jean Snella, který v roce 1955 získal první klubovou trofej v podobě poháru Coupe Charles Drago, ve kterém se utkaly týmy vyřazené před čtvrtfinále Coupe de France. O dva roky později klub vyhrál francouzskou ligu a zároveň se poprvé mohl utkat s týmy pohárové Evropy. Ve dvojutkání PMEZ (předchůdce Ligy mistrů) proti skotským Glasgow Rangers ale neuspěli. Roku 1962 se vyhrál domácí pohár a ačkoli klub spadl do druhé ligy, vzápětí se vrátil a svou úvodní sezónu získal mistrovský titul.  Nejúspěšnějším obdobím klubu byla 60. a 70. léta, kdy v rozmezí let 1964 až 1976 vyhrál 8 ze 12 titulů mistra. Mezi roky 1962 až 1977 navíc šestkrát ovládl Coupe de France. Bývalý úspěšný kouč Remeše Albert Batteux získal s týmem v roce 1968 první double. Ovládnout ligu čtyřikrát po sobě jako Saint-Étienne v letech 1967 až 1970 se předtím žádnému francouzskému klubu nepodařilo.  Největší úspěchy v PMEZ zaznamenal v letech 1974 až 1976. V ročníku 1974/75 Saint-Étienne porazilo chorvatský Hajduk Split a polský Ruch Chorzów, v semifinále ale narazilo na Bayern Mnichov, který jako obhájce zvítězil i v tomto ročníku, pro francouzský klub to tedy byla konečná. V dalším ročníku 1975/76 došel tým až do finále hraném na skotském stadionu Hampden Park, znovu ale padl se silným Bayernem. Ačkoli Bayern poslal na hřiště hvězdy jako byli Beckenbauer, Rummenigge nebo Gerd Müller, byli to Francouzi, kdo v prvním poločase dvakrát trefili brankovou konstrukci, poprvé hlavou Jacques Santini a posléze Dominique Batheney. Ačkoli skotské publikum fandilo Saint-Étienne, byl to bavorský celek kdo rozhodl jediným gólem Franze Rotha v 57. minutě. Mezi příznivci Saint-Étienne se následně diskutovalo, zdali tvar spojnice břevna a tyče nezabránil jejich fotbalistům ve skórování. Spojnice skotských branek totiž byly hranatého profilu a nikoliv zaoblené. Přesto byl tým po příjezdu do Paříže přivítán nejen desítkami tisíc fotbalových příznivců, ale i prezidentem Valérym Giscardem d'Estaingem.  Roku 1979 dorazil Michel Platini a přispěl k zisku dosud posledního titulu v roce 1981. Další ročník 1981/82 unikl týmu titul o pouhopouhý bod na Monaco, přičemž Étienne nastřílelo nejvíc gólů ze všech – 74 – na nichž se podílel také sám Platini, který jich vstřelil 22.  Průběhem 80. let však došlo k úpadku a klub se pohyboval mezi první a druhou ligou. Stejně tomu bylo v 90. letech. Poslední návrat do nejvyšší ligy proběhl v roce 2004.", "section_level": 2}, {"title": "Zpět v první lize.", "content": "V první sezóně mezi elitou skončil tým v zelených dresech na 6. místě. Další sezonu spadl na 13. místo. Pod trenérem Ivanem Haškem získal v sezoně Ligue 1 2006/07 11. místo. Pátá pozice v konečné tabulce Ligue 1 2007/08 umožnila Saint-Étienne start v Poháru UEFA, kde se tým probojoval do osmifinále. Nepřekonanou překážkou se stal německý SV Werder Bremen, později poražený finalista.  Na trofej si příznivci museli počkat přes 30 let, na jaře 2013 se však zásluhou trenéra Christophe Galtiera dočkali triumfu v ligovém poháru – Coupe de la Ligue. O výhře 1:0 nad Stade Rennes jedinou trefou rozhodl útočník a muž zápasu Brandão. Ligový ročník 2012/13 dokončilo mužstvo na pátém místě. Ofenzívu táhl gabonský forvard Pierre-Emerick Aubameyang, který s 19 góly dal vzpomenout na éru Platiniho. Jeho výkony ale zaujali Dortmund, v létě tak odešel.  V ročníku Ligue 1 2014/15 tým zopakoval páté místo z ročníků 2007/08 a 2012/13. Vypjaté derby du Rhône na svoji stranu strhli domácí, Lyon tak na Stade Geoffroy-Guichard nebodoval po dvaceti letech. O vítězství 3:0 svými góly rozhodli Sall, van Wolfswinkel a Cohade. Saint-Étienne neprohrálo ani jarní zápas na hřišti Lyonu, kde uhrálo remízu 2:2. Trenér Galtier vedl mužstvo rovněž do bojů Evropské ligy. V cestě k postupu do skupin stál turecký klub Karabükspor, přes který se mužstvo v zeleném dostalo až na penalty. Ve skupině ale Saint-Étienne uhrálo 5 remíz a 1 prohru, skončilo tedy poslední.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska.", "content": "[C]", "section_level": 1}, {"title": "Česká stopa.", "content": "V sezóně 2006/2007 byl trenérem klubu Ivan Hašek, který do něj přivedl českého útočníka Marka Heinze.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Oficiální stránka klubu", "section_level": 1}], "src_summary": "Association Sportive de Saint-Étienne Loire (známé taky jako AS Saint-Etienne či A.S.S.E.) je profesionální francouzský fotbalový klub sídlící ve městě Saint-Étienne. Momentálně působí v nejvyšší francouzské fotbalové soutěži Ligue 1. V této soutěži drží klub historický titul, když mistrovský titul získal již 10×. Dalšími velkými úspěchy klubu je šest vítězství ve Francouzském poháru, 5× vyhrál Trophée des champions (Francouzský Superpohár). Ziskem jednadvaceti domácími trofejemi se řadí mezi nejúspěšnější francouzské kluby historie. Na mezinárodním poli na velkou trofej stále čeká. Nejblíže byl klub v sezoně 1975/76, kdy došel až do finále Poháru mistrů evropských zemí. V něm podlehl 0-1 německému FC Bayern München.", "tgt_summary": "圣伊天体育会(,,简称A.S. Saint-Étienne 或首字母缩略字ASSE)是法国的一家体育会,位处法国中东部卢瓦尔省首府的圣德田市。圣伊天乃法国一家最具历史兼最成功的体育会,曾10夺法国甲组联赛冠军。", "id": 882405}
{"src_title": "Bangweulu", "tgt_title": "班韋烏盧湖", "src_document": [{"title": "Pobřeží.", "content": "Jezero Bangweulu leží ve sníženině náhorní plošiny, která nese označení Bangweulská pánev, kterou vyplňuje jezero a přilehlý rozsáhlý mokřad. Jezero a mokřad jsou chráněny Ramsarskou úmluvou jako lokalita mezinárodního významu.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "V období dešťů voda pokrývá rozsáhlé plochy mokřadů, které mají zřídka hloubku větší než 1 m. Jezero zadržuje asi 5 km3 vody. Plochu jezera pokrývá velké množství ostrovů z nichž největší je Mbabala s plochou 80 km2. Jezero náleží do povodí řeky Konga. Celá rozsáhlá přilehlá oblast má plochu 190 000 km2 a sbírá vodu ze 17 řek. Do jezera přivádí vodu především řeka Chambeshi. Jižním směrem z něj vytéká jediná řeka Luapula se stálým průtokem 440 km3/s která ústí do řeky Kongo. Období dešťů, tj. doba srážek, záplav a vysoké vodní hladiny, přichází mezi listopadem a březnem a spadne zde cca 1200 mm srážek. Roční úhrn je však značně proměnlivý a činí 1100 – 1500 mm. Srážky spadlé v Bangweulské pánvi se v jezeře a přilehlém mokřadu odpaří tzv. evapotranspirací, tj. kombinaci výparu působením slunce a vypařováním vody z fyziologických procesů rostlin během fotosyntézy a dýcháním. Udává se, že se zde vypaří 2100 mm vodního sloupce.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "Vegetace Bangweulské pánve je mozaikou mnoha typů vegetace, které jsou podmíněny půdními podmínkami a záplavovým režimem.  Nedílnou součástí této vegetační mozaiky je též otevřená hladina jezera. Pestré střídání vegetačních typů způsobuje vysokou druhovou pestrost rostlin i živočichů. V době dešťů se zde daří nejen komárům, ale k jezeru přilétá množství ptáků – pelikáni, jeřábi, čápi, kolpíci, ibisové, člunozobci, volavky, plameňáci, husy, kachny, vlhy a mnoho dalších. Celkem zde žije 400 druhů ptáků. Takový „ptačí ráj“ je často vyhledáván přírodovědci. Zajímavostí jezera je poddruh antilopy voduška červená (\"Kobus lechwe smithemani\"), která žije pouze zde a často se sdružuje do 10 000 hlavých stád. Z dalších antilop uveďme antilopa sitatunga (\"Tragelaphus spekei\") a pakoně. Z predátorů jsou zde zastoupeny hyeny a leopardi. Žijí zde též sloni, hroši, krokodýli a mnoho dalších druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelé.", "content": "Lidé na břehu jezera žijí po celé stovky let. V okolí jezera žije až 170 000 lidí. První známí lidé, kteří zde žili, se označovali jako Ba-twa - „divocí lidé“. Obývali jezerní ostrovy. Dnes obývají krajinu jiné etnické skupiny národa Bemba, národa Kabende, obývající jižní část Bangweulské pánve a oblast mokřadu, národa Unga žijí v mokřadu a Ng ́umbo v severní části jezera a ostrovech.  Jezero je hlavní zdroj obživy tamních obyvatel. Vyloví z něj každý rok 57 000 tun ryb, což řadí Bangweulu mezi nejproduktivnější rybolovnou oblast Zambie. Metody lovu jsou primitivní, přesto nelze pozorovat vážný pokles úlovků. Jezero obývají především ryby z čeledi Vrubozubcovití (cichlidy). Hlavní rybářská sezóna je od června do srpna. Lidé se vydávají do centrálních částí mokřadu a budují si zde jednoduchá dočasná sídla, která leží na březích jezera či jeho ostrovech. Výška příbytků koresponduje s maximální výškou lidí. Základ tvoří dřevěná kostra z mladých větví, která je pokryta trávou. Stavby mají vejčitou základnu a kopulovitý tvar. Většinou v nich žije 1 až 3 osoby. Vchod je uprostřed delší strany. Stavba slouží svému účelu pouhé tři měsíce. Poskytuje ochranu pouze proti chladu a větru. V období rybolovu zde neprší. Největším městem u jezera je Samfya. Byla založena v roce 1900 jako rybářská osada.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Ačkoliv jezero bylo objeveno portugalským cestovatelem jménem Francisco de Lacerda v roce 1798, proslavil ho především David Livingstone, který k jezeru dorazil v roce 1868. Po šesti letech zde také nalezl smrt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bangweulu () je jezero v rovníkové Africe v severovýchodní Zambii mezi 29° 30’ a 30° 40’ východní délky a 10° 45’ a 12° 40’ jižní šířky v nadmořské výšce 1158 m. Jezero má značně proměnlivou rozlohu od 4000 do 15 000 km2. Je 80 km dlouhé a 41 km široké. Průměrná hloubka činí 4 m a maximální hloubka dosahuje přes 10 m.", "tgt_summary": "班韦乌卢湖(Lake Bangweulu)跟班韦乌卢沼地和班韦乌卢平原组成其中一个全球最大的湿地系统,位于赞比亚卢阿普拉省的刚果河上游流域,总面积与美国康涅狄格州相若,海拔1,140米,是重要的生态系统。班韦乌卢湖的面积约3,000平方公里,在5月雨季结束时因沼地和平原被淹没而面积增加至15,000平方公里,平均深度只有4米左右。", "id": 1820554}
{"src_title": "Felix Mendelssohn-Bartholdy", "tgt_title": "费利克斯·门德尔松·巴托尔迪", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Mendelssohn se narodil v Hamburku jako syn židovského bankéře Abrahama Mendelssohna a Ley Salomonové z rodiny Itzigů. Jeho dědečkem byl významný judaistický filozof Moses Mendelssohn. Abraham se ale židovské víry chtěl vzdát, jeho děti nejdříve vůbec nebyly vychovávány v náboženském duchu, nakonec byly v roce 1816 pokřtěny jako luteráni (Abraham a Lea se nechali pokřtít až v roce 1822). Jméno Bartholdy přijal Felix Mendelssohn po svém strýci Jakobovi, který ho zakoupil a sám ho užíval.  V roce 1812 se rodina přestěhovala do Berlína, rodiče se snažili svým čtyřem dětem (Felix, Paul, Fanny a Rebecka) dát co nejlepší vzdělání. Nejstarší sestra Fanny Mendelssohnová, později provdaná Fanny Henselová (1805-1847), se stala známou klavíristkou a sama také komponovala. Otec Abraham si původně myslel, že právě ona má z jeho dětí největší hudební nadání. V té době se ale nepovažovalo za vhodné, aby žena nastoupila kariéru profesionálního hudebníka, proto zůstala sice jen amatérskou, avšak významnou hudebnicí.  Mendelssohn, podobně jako Mozart, byl ve své době označován za zázračné dítě. První klavírní lekce mu dávala jeho matka, od sedmi let ho začala učit Marie Bigotová v Paříži. Od svých osmi let začal v Berlíně studoval skladbu u Carla Friedricha Zeltera. Své první významnější hudební dílo – klavírní kvartet, složil ve třinácti letech. Felix později začal studovat skladbu u skladatele a klavírního virtuóza Ignaze Moschelesa, který se ve svém deníku svěřil, že ho prakticky již neměl čemu naučit. Moscheles a Mendelssohn se později stali kolegy a blízkými přáteli.  Skladby mladého Mendelssohna byly nejprve přednášeny soukromým orchestrem pro zámožné přátele jeho rodičů. Své první symfonie napsal již v období mezi 12. a 14. rokem života, tato díla byla ale dlouhou dobu prakticky ignorována, i dnes se na koncertech hrají jen zřídka. První dobře přijatou Symfonii op. 11 C dur napsal v patnácti letech. O rok později zkomponoval Smyčcový oktet Es dur, první dílo, v němž se již naplno projevil jeho hudební génius. Tento oktet spolu s overturou k Shakespearově hře Sen noci svatojánské, kterou napsal o rok později, jsou jeho nejznámější raná díla. Další hudbu pro tuto hru složil 16 let poté, včetně známého Svatebního pochodu. V roce 1827 měla premiéru jeho pátá opera \"Die Hochzeit des Camacho\", toto představení bylo zároveň posledním za jeho života. Tento neúspěch ho odradil od komponování dalších oper (později ale ještě napsal tři), později plánoval napsat operu na motivy Shakespearovy hry Bouře, ale tento plán zavrhl.", "section_level": 2}, {"title": "Dospělost.", "content": "Mezi lety 1826 a 1829 studoval Mendelssohn v Berlíně estetiku, právě v této době se rozhodl, že se v životě bude živit hudbou.  Roku 1829 Mendelssohn odcestoval do Velké Británie, kde ho Ignaz Moscheles představil vlivným hudebním kruhům. Mendelssohn tam zažíval veliké úspěchy, dirigoval a hrál na mnoha veřejných i soukromých koncertech. Při následujících návštěvách Británie se setkal s královnou Viktorií a jejím hudbymilovným manželem princem Albertem, oba se záhy stali jeho obdivovateli. V průběhu svého života navštívil Británii celkem desetkrát, na základně inspirace z cest po této zemi napsal dvě významná díla: Fingal’s Cave (známější pod názvem \"Hebridy\") a \"Skotskou symfonii\" (Symfonii č. 3).  Po smrti Zeltera se Mendelssohn neúspěšně ucházel o místo dirigenta Sing-Akademie zu Berlin; v roce 1835 byl vybrán jako dirigent Gewandhausorchesteru v Lipsku. Mendelssohn zůstal po zbytek života v Lipsku, kde založil Lipskou konzervatoř a přemluvil Ignaze Moschelese a Roberta Schumanna, aby se spolu s ním stali profesory.  V posledních letech života měl Mendelssohn značně podlomené zdraví, které se ještě zhoršilo důsledkem přepracování a nervových stresů – hluboce jím otřásla smrt jeho sestry Fanny v květnu 1847. Mendelssohn zemřel v listopadu téhož roku poté, co prodělal sérii srdečních infarktů. Jeho smrtí byli zarmouceni lidé po celém Německu i v dalších zemích, zejména ve Velké Británii, kde byl dlouhou dobu velice populární. Je pohřben na berlínském hřbitově Dreifaltigkeitsfriedhof I (Berlín-Kreuzberg).", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Mendelssohnův život probíhal bez větších osobních zvratů. Manželství s Cécile Jeanrenaud (svatba se konala v březnu 1837) bylo velmi šťastné a z jejich svazku vzešlo pět dětí: Carl, Marie, Paul, Felix a Lilli. Mendelssohn byl velice dobrý malíř, své dopisy někdy doplňoval humornými ilustracemi.  Kromě hudby byl Mendelssohn vzdělaný také v umění, literatuře, jazycích a filozofii. Hovořil anglicky, italsky a latinsky a zajímal se o klasickou literaturu.", "section_level": 2}, {"title": "Znovuobjevení Bacha, zájem o Schuberta.", "content": "Mendelssohn byl hluboce ovlivněn hudbou J. S. Bacha. Jeho prateta Sarah Levy, rozená Itzigová, byla žákyně Bachova syna Wilhelma Friedemanna Bacha a podporovala vdovu po jeho dalším synovi, Carlu Philippu Emanuelu Bachovi. Za svůj život nashromáždila mnoho Bachových rukopisů. Jeho hudbu, která na přelomu 18. a 19. století upadla do relativního zapomnění, velice obdivoval Mendelssohnův učitel Zelter. V roce 1829 v Berlíně Mendelssohn za Zelterova přispění nazkoušel a dirigoval Bachovy Matoušovy pašije. Mimořádný úspěch tohoto provedení (prvního od Bachovy smrti v roce 1750) byl důležitým krokem ke vzkříšení Bachovy hudby v Německu i v celé Evropě.  Mendelssohn se také zajímal o hudbu Franze Schuberta. 21. března 1839, více než deset let po autorově smrti, dirigoval v Lipsku premiéru jeho osmé symfonie.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení Mendelssohna.", "content": "V průběhu 19. století se objevily pokusy redukovat Mendelssohnův přínos evropské hudbě. Tři roky po jeho smrti vydal Richard Wagner pamflet \"Das Judenthum in der Musik\", kde kritizoval židovské skladatele včetně Mendelssohna (v německé veřejnosti tehdy sklidil jen minimální ohlas, později byl využit za nacistického režimu – tehdy byl často zdůrazňován Mendelssohnův židovský původ, hraní jeho skladeb bylo zakazováno a jeho sochy bořeny).  Mimo Německo dosáhl Mendelssohn obrovské popularity zvláště ve Velké Británii; dodnes zůstává oblíbeným autorem klasické hudby, velice často se hraje zejména jeho \"houslový koncert e moll\", \"Italská symfonie\" nebo již zmíněný \"Svatební pochod\".", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Na nekomerčním projektu Musopen postupně přibývají volně šiřitelné (pod public domain licencí) Mendelssohnovy skladby, které nahráli a zpracovali přední světoví hudebníci.  Mendelssohn složil celkem 121 děl, za jeho života jich bylo vytištěno 72.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jakob Ludwig Felix Mendelssohn Bartholdy (3. února 1809, Hamburk – 4. listopadu 1847, Lipsko) byl jeden z nejvýznamnějších německých romantických hudebních skladatelů.", "tgt_summary": "雅各·路德维希·费利克斯·门德尔松·巴托尔迪(,1809年-2月3日-1847年-11月4日),通称费利克斯·门德尔松,又译孟德尔颂。德国犹太裔作曲家,生于德国汉堡的富裕家庭,逝于莱比锡。门德尔松是德国浪漫乐派最具代表性的人物之一,", "id": 727614}
{"src_title": "Urzon kanadský", "tgt_title": "北美豪豬", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Žije v Severní Americe od Aljašky na západě po poloostrov Newfoundland na východě. Na jih zasahuje až do Tennessee a na severozápad Mexika. V minulosti se urzoni v letním období vyskytovali i na severu a západě Velkých plání v USA.  Žijí především v jehličnatých i listnatých lesích. Jsou ale velmi přizpůsobiví a lze je nalézt i v otevřené tundře nebo na pastvinách.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Urzon kanadský je jediný zástupce rodu urzon (\"Erethizon\"). Urzoni patří spolu s rody \"Coendou\", \"Echinoprocta\" a \"Sphiggurus\" (kuandové) do podčeledi Erethizontinae, která spolu s podčeledí tvoří čeleď Erethizontidae – urzonovití.  čeleď Erethizontidae – urzonovití  Přes podobný vzhled jsou urzoni jen málo příbuzní s dikobrazy.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Urzoni mají robustní postavu. Tělo měří 645–680 mm, ocas je 145–300 mm dlouhý. Váží obvykle 3,5 – 7 kg, ale velcí samci mohou údajně dosáhnout váhy až 18 kg. Svrchní část těla pokrývají duté ostré ostny asi 2 mm silné a až 75 mm dlouhé (tedy výrazně kratší než u dikobrazů). Je jich pŕibližně 30 000. Kolem nich rostou delší tuhé chlupy, někdy bíle zakončené.  Horní část těla je obvykle tmavě hnědá až do černa, jednotlivé ostny mají žlutavý základ a černou špičku. Na spodní části těla rostou tmavé tuhé chlupy bez ostnů. Krátký tlustý ocas ze svrchní strany kryjí ostny. Na předních nohách mají čtyři prsty, na zadních a pět. Ty jsou opatřené mohutnými zahnutými drápy, díky nimž - a také díky dlouhým silným palcům - šplhají po stromech. Chodidla jsou silná a holá.  Mají malou hlavu, menší uši a stejně jako ostatní příslušníci této čeledi celkem 20 zubů – jejich zubní vzorec je formula_1. Silné, ven směrované hlodáky jsou oranžově zbarvené. Samice mají dva páry mléčných žláz.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Urzoni nejsou výhradně stromoví savci. V listnatých lesích se zdržují převážně ve větvích, oproti tomu v jehličnatých lesích více na zemi (především na jaře a v létě). V obou případech často šplhají do větví až 18 m vysoko, zde lezou pomalu, ale velmi jistě. Neskáčou z větve na větev. Skrýše si budují v pařezech, v dutých stromech (až 6 m nad zemí), v jeskyních, v půdních rozsedlinách nebo si je vyhrabávají v zemi nebo ve sněhu. Často používají i další dočasné úkryty. V doupěti bývá obvykle jen jedno zvíře, ale v zimě někdy sdílí vhodný úkryt více jedinců.  Říká se, že mají špatný zrak, ale dobře slyší a mají také výborný čich. Jsou převážně noční zvířata, ale občas se živí i ve dne. V zimě neupadají do zimního spánku, ale denně vylézají hledat potravu; jen ve velkých mrazech zůstávají v doupěti. V zimě se vzdalují od doupěte v průměru jen 8 m (podle jiné studie 130 m), v létě 150 m (podle jiné 1200 m). Během sledování v Catskill Mountains ve státě New York bylo zjištěno průměrné potravní teritorium jednoho jedince 64,9 ha v létě a 7,4 ha v zimě. Obvykle používají stále stejné cesty od doupat k místům, kde se krmí.", "section_level": 1}, {"title": "Ostny jako obrana.", "content": "Ursoni se pohybují pomalu a působí neohrabaně. Při nebezpečí utíkají nebo lezou na stromy, ale jsou-li zahnáni do úzkých, otočí se k útočníkovi zády, vztyčí ocasní ostny a začnou couvat. Pokud varování nezabere, zasáhnou útočníka ocasem. Ostny opatřené zpětnými háčky se snadno uvolní a zůstanou vězet v ráně. Díky zpětným háčkům se dostávají hlouběji do kůže útočníka, což může způsobit těžké hnisavé záněty. Většina šelem, jako rysové či vlci, si je tohoto nebezpečí vědoma, a proto se urzonovi raději vyhýbá. Přesto ho některá zvířata loví: rys červený, rosomák a kuna rybářská jsou schopni urzona převrátit na záda a zaútočit na jeho nechráněné břicho.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Na jaře se tito živočichové živí výhonky, pupeny a květy, později listím, bobulemi, ořechy a nejrůznějšími plody. Zimní potrava se skládá z jehličí, lýka a jemné kůry stromů. Občas drží potravu v předních packách. Lížou také sůl a ohryzávají kosti, aby si zajistili dostatek minerálů.  Denně zkonzumují asi 450 g potravy. Jediný urzon dovede za týden zničit celý strom.  Podle některých badatelů dokáží urzoni zdevastovat přírodu tím, že během zimy okoušou kůru na všech stromech nad sněžnou čarou; jiní přírodovědci však toto zpochybňují. Ohryzávají také dřevěné nástroje používané lidmi, protože z nich získávají potřebnou sůl.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "K páření dochází na podzim a na začátku zimy. Partneři si nejprve navzájem otírají čumáčky o sebe, pak si samec označkuje samici tak, že se postaví na zadní a pomočí ji. Doba březosti je 205–217 dní. Od dubna do června rodí samice jedno mládě; dvojčata jsou vzácná.  Mláďata jsou dobře vyvinutá, váží 340–640 g, kůži mají pokrytou dlouhými černými chlupy a krátkými měkkými krátkými ostny, které do několika hodin ztvrdnou. Ihned po narození vidí a umí chodit. Ve věku dvou dnů už je mladý urzon schopen lézt po stromech. V zajetí jsou kojena několik měsíců, ale v přírodě jsou zřejmě odstavována dříve. Dospělá jsou podle různých pozorovatelů po 1,5 – 2,5 letech. Nejvyšší věk zaznamenaný v přírodě je 18 let.", "section_level": 2}, {"title": "Stupeň ohrožení.", "content": "Urzon kanadský není podle posouzení Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) ohrožen a v červeném seznamu druhů je vyhodnocen jako málo dotčený druh.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Od dávných dob používaly indiánské ženy urzoní ostny jako materiál na zdobení oděvů a dalších předmětů, zejména na výšivky. Po namočení je zplošťovaly a pak barvily. Této dekorační technice se říká quillování.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Tento druh je chován přibližně v 45 evropských zoo (stav červen 2019). Největší zastoupení má přitom v Německu, kde je k vidění takřka ve 20 zařízeních. V rámci Česka se pak jedná o čtyři zoo:  Historicky byl chován také v Zoo Hluboká, Zoo Jihlava a Zoo Plzeň. Na Slovensku je urzon kanadský chován v Zoo Košice.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "Urzon kanadský byl do Zoo Praha prvně dovezen v roce 1958. První úspěšný odchov byl zaznamenán již o rok později, tedy v roce 1959. Chov pokračoval až do roku 1993. Poté následovala pauza. K obnovení chovu tohoto druhu došlo v roce 2003. Ke konci roku 2018 byl chován pár. 13. června 2019 se narodilo mládě.  Urzoni sezónně obývají expozici naproti vstupu do pavilonu Indonéská džungle. Zajímavostí je, že historicky tato expozice sloužila pro chov lachtanů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Urzon kanadský (\"Erethizon dorsatum\") je severoamerický hlodavec. Vzhledem připomíná dikobraza, s nímž bývá laiky zaměňován. Na rozdíl od něj má kratší a měkčí ostny a dovede šplhat po stromech.", "tgt_summary": "北美豪猪(\"Erethizon dorsatum\")是美洲豪猪科下的一种豪猪。美洲河狸是在北美洲唯一较北美豪猪大的啮齿目动物。北美豪猪是属于豚鼠小目,其祖先于3000万年前由非洲横渡大西洋到达巴西,并于300万年前南北美洲生物大迁徙后进入北美洲。", "id": 2851342}
{"src_title": "Revolver", "tgt_title": "左轮手枪", "src_document": [{"title": "Nabíjení a vybíjení.", "content": "První revolvery vznikly už v době předovek. Komory válců nebyly provrtané skrz a nabíjely se zepředu. Nejdřív se nasypal prach a potom se vložila sférická olověná střela obalená textilní ucpávkou, z druhé strany vedl původně k prachové náplni kanálek – zátravka, jímž prošlehl plamen od pánvičky křesadlového zámku. Před každým výstřelem bylo třeba ručně pootočit válec a na pánvičku nasypat prach. Byly to zbraně, které měly do spolehlivosti a hlavně komfortu ještě hodně daleko. Pokroku bylo dosaženo až s vynálezem třaskavin pro kapsle a vzniku perkusních zámků, pak rázem představovaly revolvery významný pokrok, zejména při obraně před přesilou. Pod hlavní byla většinou uložena nabíjecí páka, která pomáhala střelci natlačit střely do komory, bylo-li to však možné, válec se vyjímal ven a nabíjel se v klidu na stole. První prakticky použitelné revolvery se objevily až s nástupem perkusního zámku, tj. ve 30. letech 19. století. Ještě ranější revolvery, které vznikly v době křesadlových zámků, už za třicetileté války, byly pouze technickou kuriozitou a neměly zautomatizované otáčení válce ani praktický význam.  V 50. letech 19. století se objevují první revolvery na jednotné kovové, nejprve tzv. \"kolíčkové náboje\" systému Lefaucheux. Nabíjení těchto zbraní prošlo určitým vývojem. Zpočátku bylo nutné vyjmout válec ze zbraně, nabít a vložit zpět. Pozdější modely, již na okrajové náboje se středovým zápalem, používaly nabíjecí klapku vzadu u válce, který se ze zbraně již nevyjímal. Nejznámějším příkladem je Colt Single Action Army. Po odklopení klapky bylo možné vyhodit z jedné komory prázdnou nábojnici a vložit nový náboj. Potom se pootočil válec a bylo možné nabít další komoru. Nabíjení tímto způsobem je sice pomalé, ale toto řešení je stále používáno u loveckých zbraní ve výkonných rážích, protože válec je pevně usazen v rámu a lépe tak snáší rázy při výstřelu.  Dalším stupněm vývoje byly tzv. zlamovací revolvery. Rám byl otočný kolem čepu, který byl umístěn před válcem. Při stisku uzamykacího tlačítka a vyklopení hlavně nahoru, později dolů se revolver „zlomil“ a odhalila se zadní část válce. Nyní bylo snadné vyjmout prázdné nábojnice z válce (u pozdějších verzí pomocí centrálního vyhazovače) a nabít nové náboje, buď po jednom nebo za použití moderního přípravku (rychlonabíječ nebo měsíčkový klip). Zlamovací revolvery se nyní již téměř nepoužívají, protože konstrukce zlamovacího rámu je považována za příliš slabou pro moderní výkonné náboje.  Poslední a nejpoužívanější metodou je výklopný válec. Po stisku tlačítka se válec vyklopí, nejčastěji doleva. Prodloužená osa válce slouží zároveň jako centrální vyhazovač, zatlačením na osu zepředu dojde k vyhození všech nábojnic z válce. Po nabití nových nábojů stačí válec zaklopit zpět do rámu a zbraň je připravena ke střelbě.", "section_level": 1}, {"title": "Jednočinné (SA) revolvery.", "content": "U jednočinných (single action) revolverů je třeba před každým výstřelem ručně natáhnout kohout. Při napnutí kohoutu dochází zároveň k pootočení válce a před hlaveň je vystavena další komora. Při stisku spouště je uvolněn kohout, který následně odpálí náboj. Pro další výstřel je nutné opět natáhnout kohout. Tento systém je nazýván jednočinný (single action) právě proto, že spoušť provádí jen jednu činnost – uvolnění kohoutu. Chod jednočinné spouště je lehký a krátký, a proto je střelba v tomto režimu přesná. Pro obranu nejsou jednočinné revolvery příliš vhodné, protože natahování kohoutu výrazně snižuje rychlost palby. Zrychlit palbu je možné pomocí tzv. fofrování (fanning), kdy střelec drží spoušť stále stisknutou a malíkovou hranou druhé ruky napíná kohout. Tato technika je použitelná jen pro střelbu na krátkou vzdálenost.", "section_level": 1}, {"title": "Dvojčinné (DA) revolvery.", "content": "U dvojčinných (double action) revolverů je možné střílet promáčknutím spouště bez ručního napínání kohoutu. Stiskem spouště se napíná kohout a zároveň se otáčí válec. Když kohout dosáhne své zadní polohy, tak se uvolní a odpálí náboj. Chod spouště v tomto režimu je mnohem delší a tvrdší než v jednočinném. To má negativní vliv na přesnost střelby, protože dlouhá a tvrdá spoušť zvyšuje pravděpodobnost strhnutí. Rychlost palby je ovšem větší, což je pro obranu výhodné, protože většina obranné střelby se odehrává na vzdálenost několika metrů. Většina DA revolverů umožňuje palbu také v SA režimu. Některé revolvery jsou ovšem výhradně dvojčinné (double action only – DAO). Kohout je zcela skryt v rámu zbraně a není možné ho ručně natáhnout. Skrytý kohout minimalizuje riziko, že se při tasení zachytí o oděv a také umožňuje střelbu z kapsy.", "section_level": 1}, {"title": "Použití tlumičů hluku.", "content": "Až na výjimky nebylo u starších konstrukcí možné použít u revolverů tlumič, protože mezi hlavní a válcem byla z konstrukčních důvodů mezera až 1 mm, kterou při výstřelu unikla značná část plynů a to vyvolalo značný neodfiltrovatelný hluk. Moderní revolvery však mají mezeru zúženuou běžně na 0,1 mm, špičkové, ručně dopasované modely až 0,02 mm (Colt Python, některé modely Cassul), takže již nedochází k úniku spalin, jež by výrazněji ovlivnily hluk utlumeného výstřelu (únik je dokonce menší, než u samočinné zbraně!). Vždy však je nutno použít střelivo, udělující střele jen podzvukovou rychlost (označené SS – SubSonic), protože nejpodstatnější složkou hluku výstřelu je sonický třesk střely, letící nadzvukovou rychlostí.  Přesto existovalo již dříve několik málo konstrukcí, kde má použití tlumiče smysl. Nejznámější je Nagant M1895, vyráběný a rozšířený hlavně v Rusku v období od roku 1895 až do konce 2. světové války. Vyráběl se v několika verzích, některé (důstojnické z období 1.sv.války) měly pro zvýšení účinnosti a dostřelu nezvyklou konstrukci: Při výstřelu se válec přitlačí na hlaveň a v kombinaci se zvláštními náboji (střela je zcela zapuštěna v nábojnici, která přesahuje cca 5 mm z válce) je ústí nábojnice zatlačeno až do hlavně a tak mezera mezi válcem a hlavní je zcela eliminována. Takový revolver je však velmi konstrukčně složitý a drahý, tato konstrukce byla záhy opuštěna a již dlouho se nic podobného nevyrábí.", "section_level": 1}, {"title": "Automatické revolvery.", "content": "Dvojčinné revolvery sice umožňují poměrnou rychlou palbu, ale za cenu dlouhého a tvrdého chodu spouště. Proto byly zkonstruovány automatické revolvery, které se snažily zkombinovat rychlost palby DA režimu s lehkou spouští SA režimu.  Webley-Fosbery Automatic Revolver byl první takovou konstrukcí uvedenou v roce 1901. Pracoval na principu zpětného rázu, při výstřelu se válec a hlaveň pohybovaly dozadu, napnuly kohout a otočily válcem. V té době existovalo jen několik modelů samonabíjecích pistolí, které byly navíc větší, méně spolehlivé a dražší. Automatický revolver byl poměrně populární, když se poprvé objevil, ale byl záhy překonán rychlým vývojem samonabíjecích pistolí.  V roce 1997 firma Mateba sestrojila nový typ automatického revolveru s názvem Mateba Autorevolver, který používá energii zpětného rázu k otočení válce. Firma sestrojila několik verzí s různě dlouhými hlavněmi v rážích.357 Magnum,.44 Magnum a.454 Casull. Kromě \"frajerských\" výkonných nábojů je v revolverech Mateba použita další neobvyklá \"vychytávka\" – pro zmenšení výšky mezi rukou, držící zbraň a odpalovaným nábojem, která při zpětném rázu při výstřelu zvedá ústí zbraně jsou u revolverů Mateba náboje odpalovány ze spodní komory válce!  Automatické revolvery představují slepou vývojovou větev. Jsou příliš komplikované, těžké a drahé. Nepřinášejí žádnou výhodu proti samonabíjecím pistolím a ruší největší výhody klasických revolverů – jednoduchost obsluhy a spolehlivost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Revolver je víceranná, obvykle ruční palná zbraň, v níž jsou náboje umístěny v otočném válci.", "tgt_summary": "转轮手枪(英语:revolver,也称英语:wheel gun)是一种属手枪类的小型单管枪械,拥有转轮式的弹巢(cylinder),通常一般有6个膛室、也有少至4个、多达12个膛室的设计。外摆式弹巢的转轮手枪为了配合多数人使用右手的习惯,多为向左90度转出弹巢以装填弹药,因此中文常称为左轮手枪,其实原名称为转轮手枪,与左右无任何关联。", "id": 1630490}
{"src_title": "Dobrodružná literatura", "tgt_title": "旅遊文學", "src_document": [{"title": "Nejstarší žánry.", "content": "Dobrodružství je průvodním jevem dějin (vzniká zejména v obdobích, kdy dochází k silnému napětí mezi osobností a společností a ke konfliktu mezi sociálními silami), a tak i jeho ztvárnění uměleckými prostředky je součástí vývoje a dějin světové literatury. Dobrodružnost je tak charakteristickým rysem mnoha historických literárních žánrů, jako jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Osmnácté století.", "content": "V 18. století se začala zásadně měnit kompozice dobrodružného literárního díla. Podle kompozice můžeme totiž v dobrodružné literatuře rozlišit dva základní typy literárních děl:  Sílící vliv měšťanstva v období průmyslové revoluce přinesl s sebou mimo jiné také potřebu poutavé a zábavné literární tvorby určené již ne jen šlechtickým kruhům, ale širší veřejnosti. Již roku 1719 napsal anglický spisovatel Daniel Defoe dobrodružný román \"Robinson Crusoe (The Life and Strange Surprising Adventures of Robinson Crusoe of York)\" líčící život trosečníka na pustém ostrově. Defoe tímto svým dílem inicioval vznik subžánru dobrodružné literatury, označovaný jako robinzonáda. Ta přetrvala až do dnes, setkáváme se s ní i ve vědeckofantastických románech. Další román Daniela Defoa \"Dobrodružný život kapitána Singletona (1720, The Life, Adventures and Piracies of the Famous Captain Singleton)\" se dá považovat za jedno z prvních děl s pirátskou tematikou.  Žánr fantastických cestopisů a podivuhodných cest vyvrcholil jednak v satirickém spise Jonathana Swifta \"Gulliverovy cesty (1726, Travels of Lemuel Gulliver\"), jednak v knize německého spisovatele Gottfrieda Augusta Bürgera \"Baron Prášil (1786, Wunderbare Reisen zu Wasser und zu Lande, Feldzüge und lustige Abenteuer des Freiherrn von Münchhausen)\", který v ní ovšem rozvíjí i pohádkové motivy.", "section_level": 1}, {"title": "Devatenácté století.", "content": "19. století začalo nástupem romantismu, což se v dobrodružné literatuře projevilo následujícím skutečnostmi:  Rozvoj americké literatury přinesl s sebou nové náměty. V období romantismu vedla potřeba vyjádřit se k ostrým společenským problémům (boj proti kolonizaci, otrokářství, boj farmářů proti násilné kapitalizaci, nesouhlas s utlačováním původního indiánského obyvatelstva) k tomu, že mnozí američtí spisovatelé začali hledat svůj ideál mimo městské a podnikatelské prostředí v exotických krajinách, v nedotčené americké přírodě, v prériích. Díky Jamesu Fenimorovi Cooperovi a jeho pentalogii \"Příběhy Kožené punčochy (1826-1841, Leatherstocking Tales)\" tak vznikl jeden z nejoblíbenějších subžánrů dobrodružné literatury western, resp. indiánka, který dále rozvinul především německý spisovatel Karel May. Cooper rovněž inicializoval svým románem \"Vyzvědač (1821, The Spy)\" vznik špionážního románu. Další americký spisovatel Edgar Allan Poe uváděl ve svých dílech člověka za hranice reálného světa a psal i podivuhodné příběhy odehrávající se v tajemných i neexistujících prostředích, např. \"Příběhy Arthura Gordona Pyma (1838, The Narrative of Arthur Gordon Pym)\". Jiní autoři zobrazili pomocí drsných, až surově realistických příběhů život zlatokopů, např. Francis Bret Harte nebo Jack London. Poslední ze jmenovaných proslul rovněž jako autor děl odehrávajících se v exotických jižních mořích. Díla Marka Twaina \"Dobrodružství Toma Sawyera (1876, The Adventures of Tom Sawyer)\" a zejména \"Dobrodružství Huckleberryho Finna (1884, Adventures of Huckleberry Finn)\" zase rozvíjejí téma úniku ze stísňujících provinciálních poměrů. V oblasti hororu navázal na Edgara Allana Poea Ambrose Bierce, mistr černého humoru a demaskér válečné slávy stíhající cynismus a sadismus.  Rozvoj techniky v druhé polovině 19. století vedl ke vzniku vědeckofantastické literatury neboli science-fiction. Za její zakladatele jsou považování francouzský spisovatel Jules Verne (pokud jde o technickou science-fiction) a Angličan Herbert George Wells, který se věnoval spíše vlivu technologií na člověka a ve svém díle nastolil témata, z nichž vychází science-fiction dodnes (například kontakt s mimozemskými civilizacemi, cesty časem, biotechnologie atp.). Paralelně se rozvíjel další žánr fantastické literatury známý jako fantasy, jež vychází z pohádek a mytologie a částečně se překrývá se science-fiction a hororem.", "section_level": 1}, {"title": "Dvacáté století a současnost.", "content": "Dobrodružná literatura 20. století již pokračovala jen v rozvíjení tradičních dobrodružných žánrů (za jediný nový žánr lze považovat pouze komiks):", "section_level": 1}, {"title": "Česká dobrodružná literatura.", "content": "Česká dobrodružná literatura se rozvíjela v podstatě ve stejné žánrové bohatosti, jako dobrodružná literatura světová. Její prvky můžeme najít již v staročeském rytířském románu \"Alexandreis\" z konce 13. století nebo v cestopise Václava Šaška z Bířkova z druhé poloviny 15. století. Od 16. století a zejména pak v době českého národního obrození koncem 18. a na počátku 19. století byly vydávány tzv. \"Knížky lidového čtení\" jako nenáročná četba širokých vrstev měst i venkova. Ve většině případů šlo o dobrodružně fantastická vyprávění cizího původu, často velmi stará, společná s jinými evropskými literaturami, jejichž české zpracování pevně vrostlo do naší literární tradice. Objevovaly se také triviální lupičské romány, jako byl např. \"Lips Tulian\". V druhé polovině 19. století se začal rozvíjet historický román, jehož hlavní úlohou ovšem bylo poukázat na slavnou českou minulost a podpořit tak obrozenecké hnutí (Winter, Jirásek), přesto se také objevili spisovatelé, kteří dějiny využívali k napsání napínavých příběhů (především Josef Svátek). Počátky science-fiction v české literatuře můžeme v té době najít v některých romanetech Jakuba Arbesa a ve \"Výletech pana Broučka\" (1888) od Svatopluka Čecha. Na ně navázal v první polovině 20. století Karel Čapek, který poprvé ve své divadelní hře R.U.R. z roku 1920 použil slovo robot (slovo vymyslel jeho bratr Josef, když se ho Karel ptal, jak má umělou bytost pojmenovat). Kromě této hry napsal Karel Čapek napsal i další díla, která lez zařadit do oblasti science-fiction, např. román \"Krakatit\" z roku 1922, všechna však svým závažným obsahem překračují její rámec. Na tradice napínavé dobrodružné četby navázali v druhé polovině 20. století například Radovan Šimáček (např. historická detektivka \"Zločin na Zlenicích hradě L. P. 1318\" z roku 1941) a Vladimír Neff svou trilogií \"Královny nemají nohy\" (1973), \"Prsten Borgiů\" (1975) a \"Krásná čarodějka\" (1980) odehrávající se v době třicetileté války.  K nejznámějším spisovatelům české dobrodružné literatury 20. století patří (v chronologickém řazení):", "section_level": 1}], "src_summary": "Dobrodružná literatura je souhrnné označení pro epický literární žánr vyznačující se poutavým a napínavým dějem odehrávajícím se často v exotických krajinách a sloužící převážně pro zábavu čtenáře. Mnohdy je tento žánr právem označován za konzumní literaturu, protože snaha o zajímavost a poutavost vedla často ke komercializaci a k vytváření děl za hranicemi umění (kýč a brak).", "tgt_summary": "旅游文学指内容与旅游相关的创作。当人们去旅游时,以文字形式来记录旅游,就成了「旅游文学」。凡是兼具旅游与文学之成品,如游记、诗等等,都是「旅游文学」。", "id": 985849}
{"src_title": "Alfred Russel Wallace", "tgt_title": "阿尔弗雷德·拉塞尔·华莱士", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se ve vesnici Llanbadoc poblíž Usku v jihovýchodním Walesu jako sedmý z devíti dětí Thomase Vereho Wallace a Mary Anne Greenellové. Když mu bylo pět let, odstěhoval se s rodinou do Hertfordu severně od Londýna. Tam několik let navštěvoval místní gymnázium, ale kvůli finančním potížím rodičů musel studium v roce 1836 přerušit. Poté se přestěhoval do Londýna, kde pracoval se svým devatenáctiletým bratrem Johnem na stavbě. Během krátké doby, kterou tam strávil, navštěvoval Londýnský mechanický institut, kde se setkal s radikálními politickými názory Roberta Owena a Thomase Paina. V roce 1837 opustil Londýn a šest let působil jako učeň u svého nejstaršího bratra Williama, který pracoval jako zeměměřič. Koncem roku 1843 začal mít William problémy se sháněním další práce a v lednu příštího roku, ve svých dvaceti letech, u něj Alfred přestal pracovat.  Po krátkém období bez zaměstnání byl přijat na školu v Leicesteru jako učitel malování, tvorby map a zeměměřictví. Tam přečetl \"Esej o principu populace\" od Thomase Malthuse a potkal entomologa Henryho Batese. Tomu bylo pouhých devatenáct let, ale již publikoval článek o broucích v časopise \"Zoologist\". Wallace se s ním spřátelil a začali spolu sbírat hmyz. V březnu 1845 zemřel William a Alfred opustil své zaměstnání, aby převzal firmu svého bratra v Neathu v jižním Walesu, ale se svým bratrem Johnem ji nebyl schopen udržet v chodu. Po několika měsících začal pracovat jako stavební inženýr pro nedalekou firmu, která chtěla postavit novou železnici. V rámci své práce trávil Wallace hodně času v přírodě, kde měl příležitost věnovat se svému novému koníčku, sbírání hmyzu. Přemluvil Johna, aby spolu založili novou architektonickou a stavební firmu. Jedním z jejích projektů byl návrh budovy Mechanického institutu v Neathu, jehož zakladatel William Jevons Wallaceovi nabídl, aby na institutu přednášel o vědě a inženýrství. V roce 1846, když Alfredovi bylo 23 let, spolu s Johnem koupili domek poblíž Neathu a žili v něm společně s jejich matkou a sestrou Fanny (otec jim zemřel v roce 1843). Během této doby si Wallace dopisoval s Batesem mimo jiné o zápiscích z druhé plavby Charlese Darwina a o \"Principech geologie\" Charlese Lyella.", "section_level": 1}, {"title": "Průzkum a studium přírody.", "content": "Inspirovaly ho zápisky z cest raných přírodovědců jako byli Alexander von Humboldt, Charles Darwin nebo William Henry Edwards a rozhodl se, že se také na nějakou průzkumnou cestu vydá. V roce 1848 odcestoval spolu s Henrym Batesem na lodi \"Mischief\" do Brazílie s cílem sbírat hmyz a jiné živočichy v Amazonském pralese a posílat je sběratelům do Spojeného království. Většinu prvního roku strávili poblíž města Belém, poté se odděleně věnovali výzkumu ve vnitrozemí a občas se scházeli, aby prodiskutovali své nálezy. V roce 1849 s", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Spojeného království, manželství a děti.", "content": "V roce 1862 se vrátil do Spojeného království, kde se přestěhoval ke své sestře Fanny Simsové a jejímu manželu Thomasovi. Zotavoval se ze své výpravy, uspořádával své sbírky a několikrát přednášel o svých zážitcích a objevech vědeckým společnostem, např. Londýnské zoologické společnosti. Později toho roku navštívil Darwina v jeho sídle Down House a spřátelil se s Charlesem Lyellem a Herbertem Spencerem. Během 60. let 19. století vydal několik článků a měl několik přednášek,", "section_level": 2}, {"title": "Finanční potíže.", "content": "Ke konci 60. a na začátku 70. let začal mít Wallace potíže s finančním zabezpečováním své rodiny. Dokud byl na Malajském souostroví, prodejem exemplářů ze své sbírky živočichů si vydělával slušné peníze, které jeho agent pečlivě investoval. Po návratu do Spojeného království ale několikrát špatně investoval do železnic a dolů a většinu svých peněz ztratil. Stal se plně závislým na výtěžcích z prodeje „Malajského souostroví“ a", "section_level": 2}, {"title": "Společenský aktivismus.", "content": "V „Malajském souostroví“ měl Wallace několik poznámek kritizujících anglickou společnost. Do roku 1879, kdy mu bylo 56 let, napsal jen několik článků o politických a společenských tématech, ale poté se začal aktivně účastnit debat o obchodní politice a pozemkové reformě. Věřil, že zemědělská půda by měla být ve vlastnictví státu, který by ji dále pronajímal. To by dle něho bylo pro společnost mnohem prospěšnější než vlastnictví půdy bohatými vlastníky, kteří často svou moc zneužívají. V roce 1881 se stal prvním prezidentem Land Nationalisation Society („Společnost pro znárodnění půdy“) a téhož roku vydal knihu \"Land Nationalisation; Its Necessity and Its Aims\" („Znárodnění půdy; jeho potřeba a cíle“). Kritizoval britskou politiku volného obchodu kvůli jejímu negativnímu dopadu na dělnickou třídu. V roce 1889 si přečetl knihu \"Looking Backward\" („Pohled zpět“) od Edwarda Bellamyho a prohlásil se za socialistu. Odmítal sociální darwinismus a eugeniku, které v 19. století zastávalo mnoho evolučních myslitelů, protože tvrdil, že společnost", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "7. listopadu 1913 zemřel ve věku 90 let ve svém domě v Broadstoneu v Dorsetu, který postavil o deset", "section_level": 2}, {"title": "Evoluční teorie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rané názory na evoluci.", "content": "Na rozdíl od Darwina už na počátku své přírodovědecké dráhy věřil v transmutaci druhů. Tuto představu prosazovali mimo jiné Jean Baptiste Lamarck, Étienne Geoffroy Saint-Hilaire, Erasmus Darwin a Robert Edmond Grant. Ve vědeckých kruzích se o ní hodně diskutovalo, ale mezi předními přírodovědci nebyla všeobecně přijata. Napadali ji přední anatomové a geologové jako Georges Cuvier, Richard Owen, Adam Sedgwick a Charles Lyell. Je možné, že Wallace myšlenku přijal zčásti kvůli své náchylnosti k radikálním myšlenkám v politice, náboženství a vědě a také protože byl neobvykle otevřený k okrajovým vědeckým názorům.  Byl také silně ovlivněn knihou \"Vestiges of the Natural History of Creation\" („Stopy přírodních dějin stvoření“) Roberta Chamberse. Tato populárně-vědecká kniha vydaná anonymně v roce 1844 vyvolala velkou kontroverzi a prosazovala myšlenku evolučního původu sluneční soustavy, Země a živých bytostí. Wallace v roce 1845 napsal Hanrymu Batesovi, že závěry podané v knize dle něho podporuje několik faktů, ale k jejich potvrzení bude potřeba dalších důkazů. Dále se zmínil, že přírodovědci by měli Chabersovu hypotézu neustále testovat a že tak může sloužit jako opěrný bod jejich výzkumu.  Wallace záměrně naplánoval část svého výzkumu v terénu tak, aby mohl vyzkoušet hypotézu, že blízce příbuzné", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní výběr a Darwin.", "content": "V únoru 1858 byl už Wallace na základě svého biogeografického výzkumu pevně přesvědčen o existenci evoluce. Jak později napsal ve své autobiografii, musel se zabývat nejen otázkou, proč a jak se druhy vůbec vyvíjejí, ale i proč a jak se vyvíjejí v nové a lehce rozlišitelné druhy a jak se přesně adaptují na různé způsoby života.  Podle své autobiografie na myšlenku přírodního výběru přišel, když ležel v posteli s horečkou a přemýšlel nad Malthusovou myšlenkou pozitivního řešení přemnožení lidstva. V autobiografii také píše, že v té době byl na ostrově Ternate, ale je možné, že ve skutečnosti byl na ostrově Halmahera. V letech 1858–1861 si totiž pronajímal dům na Ternatu, odkud se vydával na expedice na jiné ostrovy, mezi nimiž byl i Halmahera.  Wallace svůj objev popisuje následovně:  Tehdy mi došlo, že tyto nebo jim podobné příčiny neustále fungují i u živočichů; a protože živočichové se většinou rozmnožují mnohem rychleji než lidé, míra úmrtnosti z těchto příčin musí být obrovská, aby dokázala udržet populaci každého druhu na stabilní úrovni. Jejich počty se očividně pravidelně nezvyšují, jinak by svět byl už dávno přeplněn těmi druhy, které se množí nejrychleji. Když jsem takto přemýšlel o tak vysoké a pravidelné úmrtnosti, napadlo mě zabývat se otázkou, proč někteří jedinci zemřou a jiní přežijí. A odpověď se sama nabízela, totiž že přežijí ti nejschopnější... a když jsem vzal v úvahu množství jednotlivých odchylek, které jsem za svůj život objevil, vyplývalo z toho, že ve výsledku v populaci dochází ke všem změnám, jimiž se živočich přizpůsobuje měnícím se podmínkám... Tímto způsobem by se podle potřeby vyvinuly všechny části uspořádání živočicha a během tohoto procesu by vymřeli jedinci, kteří se nepřizpůsobili. Tím by se vysvětlovala izolovanost a přesná definovatelnost druhů.  Jednou se krátce setkal s Darwinem a postřehy z jeho dopisů Darwin využíval na podporu svých teorií. Jeho první dopisy Darwinovi se ztratily, ale Wallace si obdržené dopisy pečlivě schoval. V prvním dopise z 1. května 1857 Darwin napsal, že Wallaceův dopis z 10. října a jeho článek „O zákoně, který řídí zrod nového druhu“ z roku 1855 ukazují, že smýšlejí obdobně a docházejí do jisté míry k podobným závěrům. Dále mu sdělil,", "section_level": 2}, {"title": "Aplikace teorie na člověka a role teleologie v evoluci.", "content": "V roce 1864 vydal článek \"The Origin of Human Races and the Antiquity of Man Deduced from the Theory of ‚Natural Selection‘\" („Původ lidských ras a starobylost člověka tak, jak vyplývá z teorie ‚přírodního výběru‘“), kde aplikoval teorii na lidstvo. Darwin se v té době ještě tímto tématem veřejně nezabýval, na rozdíl od Thomase Huxleyho, který napsal knihu \"Man's Place in Nature\" („Místo člověka v přírodě“).  Krátce na to se Wallace stal spiritualistou: začal tvrdit, že přírodním výběrem nelze vysvětlit matematické, umělecké nebo hudební nadání a stejně tak ani metafyzické uvažování nebo vtipnost. Nakonec došel k závěru, že něco v „neviditelném světě Ducha“ minimálně třikrát zasáhlo do našeho světa. Poprvé to bylo stvoření života z neživé hmoty, podruhé přiřazení vědomí vyšším živočichům a potřetí vytvoření vyšších myšlenkových procesů u", "section_level": 2}, {"title": "Vyhodnocení Wallaceovy role v dějinách evolučního myšlení.", "content": "V mnoha popisech vývoje evoluční teorie je Wallace zmiňován pouze okrajově jako ten, kdo podnítil Darwina, aby svou teorii publikoval. Ve skutečnosti si vyvinul své vlastní názory, které se od Darwinových lišily, a mnoha lidmi (včetně Darwina) byl považován za předního evolučního myslitele své doby, jehož názory by neměly být ignorovány. Shermer poznamenal, že Darwin a Wallace si skrze dopisy a", "section_level": 2}, {"title": "Biogeografie a ekologie.", "content": "V roce 1872 se na popud několika svých přátel, mezi kterými byli Darwin, Philip Sclater a Alfred Newton, začal zabývat obecným problémem geografického rozšíření živočichů. Zpočátku postupoval pomalu, zčásti proto, že klasifikační systémy několika skupin živočichů se v té době neustále měnily. K práci se pořádně navrátil v roce 1874, když už vyšlo několik nových děl o klasifikaci. Ornitolog Sclater již dříve rozdělil svět na šest geografických regionů podle rozšíření druhů ptáků. Tím, že Wallace tento systém rozšířil na savce, plazy a hmyz, vytvořil základy zoogeografických regionů, které se používají dodnes. Probral všechny faktory, o kterých se tehdy vědělo, že ovlivnily současné i historické geografické rozšíření živočichů. Mezi nimi byl např. vliv objevování a mizení pevninských mostů nebo vliv období zvýšeného zalednění. Vytvořil mapy s faktory ovlivňujícími rozšíření živočichů, např. s výškou hor, hloubkou oceánů a charakterem místní vegetace. Také shrnul všechny známé čeledi a rody vyšších živočichů, včetně jejich geografického rozšíření. Text uspořádal tak, aby pro cestovatele bylo jednoduché zjistit, kteří živočichové žijí v určité oblasti. Výsledná dvoudílná práce „Geografické rozšíření živočichů“ byla vydána v roce 1876 a dalších 80 let sloužila jako ústřední dílo zoogeografie.  V roce 1880 vydal jako pokračování „Geografického rozšíření živočichů“ knihu „Život na ostrovech“, kde se zabýval rozšířením jak zvířat, tak rostlin na ostrovech. Ty rozdělil do tří skupin:", "section_level": 1}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "Díky důkladnému výzkumu na poli biogeografie si uvědomil vliv lidské aktivity na přírodu. V knize „Příroda v tropech a další eseje“ (1878) varoval před hrozbami deforestace a eroze půdy, zvláště pak v", "section_level": 2}, {"title": "Spiritualismus.", "content": "V dopise svému nevlastnímu bratrovi v roce 1861 napsal, že nevěří většině náboženských dogmat, ale na náboženstvích toho dokáže hodně ocenit a jejich existenci považuje za nutnost. Také obhajoval své zkoumání přírody a hledání pravdy, které podle něho nemohlo být v rozporu se záměry jakékoli božské bytosti, pokud nějaká existuje.  Byl vášnivým frenologem. Na počátku své kariéry experimentoval s mesmerismem, který kombinoval zásady frenologie s hypnózou. K výzkumu využíval některé své studenty z Leicesteru. Mesmerismus byl velmi kontroverzním tématem a experimentátoři v této oblasti byli lékařským a vědeckým establishmentem tvrdě kritizováni. Tehdy si Wallace usmyslel, že nebude přijímat jakkoli silnou kritiku významných vědců, pokud proti nim budou stát důkazy ve formě opakovaných pozorování nějakého jevu.  Spiritualismem se začal zabývat v létě 1865, možná na popud své starší sestry Fanny Simsové, která s ním už nějakou dobu měla co do činění. Když si o tématu přečetl několik knih a účastnil se několika seancí, uvěřil, že alespoň některé z jevů objevujících se při seancích jsou opravdové, a to i přes množství důkazů o podvodech, které nasbírali skeptici. Historikové a biografové se neshodují v", "section_level": 1}, {"title": "Další kontroverze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sázka týkající se ploché Země.", "content": "V roce 1870 nabídl obhájce teorie ploché Země John Hampden částku £500 komukoli, kdo na řece, kanálu nebo jezeře předvede zakřivení Země. Wallace, kterého nabídka zaujala a který v té době trpěl nedostatkem peněz, umístil na hladinu kanálu do vzdálenosti deset kilometrů od sebe dva stejně vysoké předměty a", "section_level": 2}, {"title": "Kampaň proti očkování.", "content": "Na začátku 80. let 19. století se zapojil do debat o povinném očkování proti pravým neštovicím. Původně záležitost považoval za otázku osobní volby, ale po pročtení některých statistik poskytnutých antivakcinačními aktivisty začal účinnost očkování zpochybňovat. V té době nebyla mikrobiální teorie vzniku nemocí ještě všeobecně přijímána a navíc nikdo neměl dostatek informací o imunitním systému na to, aby pochopil, jak očkování funguje. Wallace odhalil několik případů, kdy obhájci očkování využívali pochybné statistiky. Došel k názoru, že snížení výskytu případů neštovic, které bylo připisováno očkování, bylo ve skutečnosti důsledkem lepší hygieny. Také podezříval lékaře, že mají na podpoře očkování osobní zájem. Navíc věřil, že kvůli působení přírodního výběru jsou organismy se svým okolím v", "section_level": 2}, {"title": "Kanály na Marsu.", "content": "V roce 1907 napsal krátkou knihu s názvem \"Is Mars Habitable?\" („Je Mars obyvatelný?“), ve které kritizoval tvrzení Percivala Lowella, že existují kanály na Marsu vybudované inteligentními bytostmi. Wallace několik měsíců prováděl výzkum, hovořil s různými odborníky a sám provedl analýzu marsovského", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz a historické vnímání.", "content": "Díky svému úsilí byl v době své smrti již několik let známým vědcem a společenským aktivistou. Často byl vyhledáván novináři, kteří ho žádali o komentáře k různým tématům. Získal několik čestných doktorátů, byl zvolen do Královské společnosti a obdržel Královskou medaili (1868), Darwinovu medaili (1890), Zlatou medaili Linného společnosti (1892), Copleyho medaili (1908), Řád za zásluhy (1908) a Darwinovu–Wallaceovu medaili. Byl jedním z nejvýznamnějších přírodopisných badatelů 19. století a dobré", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Wallace byl plodný autor. V roce 2002 vyšla kvantitativní analýza Wallaceových publikací, z níž vyplývá, že vydal 22 knih a 747 kratších děl, z nichž 508 bylo vědeckých článků (191 z nich bylo publikováno v \"Nature\"). 29 % ze 747 kratších děl bylo o biogeografii a přírodopise, 27 % o evoluční teorii, 25 % byly společenské komentáře, 12 % bylo o antropologii a 7 % o spiritualismu a frenologii. Online bibliografie jeho děl obsahuje více než 750 záznamů.", "section_level": 1}, {"title": "Vybrané články.", "content": "Seznam Wallaceových", "section_level": 2}], "src_summary": "Alfred Russel Wallace (8. ledna 1823 – 7. listopadu 1913) byl britský přírodopisec, badatel, geograf, antropolog a biolog. Pravděpodobně nezávisle na Patrickovi Matthewovi či Charlesi Darwinovi přišel s myšlenkou, že evoluce probíhá přírodním výběrem, což Darwina přimělo svou teorii publikovat. Je po něm pojmenován kráter Wallace na přivrácené straně Měsíce a kráter Wallace na Marsu.", "tgt_summary": "亚尔佛德·罗素·华莱士 (,1823年-1月8日-1913年-11月7日),英国博物学者、探险家、地理学家、人类学家和生物学家,以「天择」独立构想进化论而闻名。他以此为主题的论文在1858年与查尔斯·达尔文的一些著作共同出版,这促使达尔文在《物种起源》中发表自己的想法。华莱士1848年在亚马逊盆地进行博物学调查,1854在马来群岛做了8年的广泛的田野调查,并在马来群岛确定了现在生物地理学中区分东洋区和澳大拉西亚区的分界线(华莱士线)。", "id": 1553849}
{"src_title": "Knoflík", "tgt_title": "鈕扣", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínky o knoflících pocházejí z roku 2800–2600 př. n. l. z oblasti řeky Indus a doby bronzové v Číně (2000–1500 př. n. l) a také z oblasti starověkého Říma. Knoflíky využívané pro odívání se objevují v 13. a 14. století v Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Označování velikosti.", "content": "Velikost knoflíků se často označuje v tzv. anglických liniích. Jedna anglická linie je 1/40 anglického palce 0,635 mm.  Obvyklé velikosti: 16, 18, 20, 22, 24, 26, 28, 30, 32, 36, 40, 44, 48, 52, 54, 60 64", "section_level": 1}, {"title": "Výroba knoflíků.", "content": "Knoflíky se vyrábí lisováním na lisech, třískovým obráběním, litím do forem či vstřikováním. Pro perleťové knoflíky je surovinou perleť z lastury a ulit mlžů tropických moří i říčních škeblí. Přírodní perleť tvoří uhličitan vápenatý, vzhled perleti je nepravidelný (vlnkovitý) knoflík má nerovný povrch. Důležité je, že knoflík nesmí nikde dřít šitý materiál, nesmí porušovat nit (musí být zajištěna hladkost ouška, dírek). Z perleti se vyráběly téměř výhradně knoflíky. Pouze někteří jednotlivci se zabývali zhotovováním ozdobných předmětů, jako například spon, kalamářů, kazet, odznaků a podobně. Při výrobě knoflíků se perleť nejdříve vrtala, potom brousila, točila (knoflíkům se dával tvar či fazóna). Nato se dírkovaly, opalovaly, leštily a konečně našívaly na karty, to je na stříbrný nebo modře lakovaný papír po tuctech (dvanácti kusech) nebo veletuctech (144 kusech). Našité knoflíky pro svoji bělostnost a perleťový lesk byly velmi pěkné. Velikost knoflíků se udává sudými čísly. Od nejmenších 8 (osmiček) postupně do 60. Obyčejné košilové knoflíky jsou 18 (osmnáctky) a mají v průměru asi 11 mm. Tvar knoflíků, čili fazon se značí jmény – parizky, ostré, misky, talířky, vulsty, khesle a záleží na vyhloubení středu i podoby okraje. Podle jakosti se knoflíky třídí na 7 druhů. Práce perleťářů bývala těžká, namáhavá, poněvadž se většinou vykonávala na soustruzích poháněných šlapáním.  Pouze málo dílen si později zařídilo pohon strojů motory naftovými nebo i elektrickými. Dírkování se provádělo na strojích podobných šicím strojům po dvou nebo čtyřech dírkách. Tuto práci a našívání knoflíků na kartony obstarávaly ženy. V Předíně byli též dovední barvíři, kteří knoflíky barvením přizpůsobili kůži a látkám, na něž se našívaly.  Nitěné knoflíky jsou používané jako prádlové knoflíky, jsou vyráběny navíjením příze na hladké zinkové kroužky. Podle provázání příze se dělí na loukoťové a věnečkové.  Patentní zapínací knoflíky jsou vyráběné jako snímatelné nebo nesnímatelné. Mají různé povrchové úpravy. Použití: sportovní oděvy, džínové oblečení.  Nýtovací knoflíky se skládají ze 4 dílů (2 pro vrchní díl a 2 pro spodní díl textilie). Použitím nýtovacích knoflíků dosáhneme nerozebíratelného spojení. Nýtovací knoflíky jsou různé pro jemné a pro silné textilie. Stiskací knoflíky mají 2 protikusy, které se musí na textilii přišívat. Klasické stiskací knoflíky KIN jsou vyrobeny z mosazi nebo niklu, popř. také z plastu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Knoflík je zařízení sloužící ke spojení dvou částí oděvu pomocí provléknutí tělesa knoflíku skrz knoflíkovou dírku. Knoflík je převážně malé deskovité tělísko, které se většinou využívá v textilním průmyslu jako součást oděvu pro otevírání a zavírání, či jako módní doplněk.", "tgt_summary": "钮扣,也写成纽扣或钮扣,又称扣子、纽或扣。是服装或其他衣着(如鞋子)上所附有的一个配件,通常是圆形。钮扣通常可用来将两个分离的部分接合,也有一些纯粹只有装饰用途。装饰用途的钮扣,可能会出现在服装以外的物件,例如门帘。", "id": 1439442}
{"src_title": "Osho", "tgt_title": "奧修", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Podle svých slov ze dne 21. března 1953 dosáhl po celoživotním snažení osvícení. Kvůli tehdejším společenským podmínkám to však dlouho tajil, až o mnoho let později se k tomu vyjádřil: \"\"Mnoho životů jsem na sobě pracoval a snažil se všemožnými způsoby dosáhnout osvícení. Ta snaha byla důvodem, proč se mi nedařilo. Není možné nalézt pro toho, kdo nehledá. Nakonec však musíme od hledání upustit... V ten den bylo hledání u konce a všechno se začalo dít samo od sebe...\"\"  Coby profesor filozofie cestoval v 60. letech po Indii jako veřejný řečník. Pro neskrývanou kritiku tradičních náboženství, společnosti a otevřenost svých promluv se stal velmi kontroverzním. Prosazoval mimo jiné i otevřenost a detabuizaci sexu, což mu v indických a později mezinárodních médiích vyneslo přezdívku „sexuální guru“. Jednou ze základních Oshových pouček bylo, že nejlepší cestou jak se zbavit svých choutek a tužeb, je přesytit se jimi. V roce 1970 se na čas usadil v Bombaji, kde začal přijímat první žáky, tzv. sannjásiny, a stal se duchovním učitelem. V roce 1974 se přesunul do Puny, kde založil ášram, který zanedlouho přilákal mnoho lidí ze Západu. Na konci 70. let dvacátého století se Osho svým provokativním řečněním dostal do sporů s indickou vládou, kvůli čemuž se v roce 1981 přestěhoval i s mnoha svými následovníky do USA.", "section_level": 1}, {"title": "Působení v USA.", "content": "Ve státě Oregon založil se svými učedníky mezinárodní komunitu známou jako Radžníšpuram (ang. Rajneeshpuram). Během pouhého roku se však vedení komunity dostalo do konfliktů o půdu s místním obyvatelstvem. Pozornost přitahovala také Oshova velká sbírka 93 rolls-royců a život v přepychu. Komunita ukončila své fungování již v roce 1985, kdy se Osho ve zlém rozešel se svou družkou a nejbližší spolupracovnicí Sheelou a s vedením komunity, které označil jako \"gang fašistů\". Nechal pak demonstrativně spálit všechna roucha Sheely. Vedení komunity bylo následně obviněno z několika zločinů včetně bioteroristického útoku (salmonelou) na obyvatele obce The Dalles v Oregonu. Nenašly se však důkazy, že by se sám Osho podílel na konspiraci, porušování imigračních zákonů či útoku samém. V říjnu 1985 se Osho pokusil uprchnout z USA, aby se vyhnul trestnímu stíhání, ale byl zatčen na palubě letadla. Po soudní dohodě na základě tzv. Alfordovy klauzuly (kdy obviněný nepřizná vinu, ale připustí, že je dostatek důkazů k tomu, aby byl usvědčen) byl odsouzen na deset let podmíněně a k pokutě 400 000 $. Souhlasil, že opustí USA a v souladu s dohodou o vině a trestu byl z USA deportován. Následně hledal útočiště v jiných zemích, ale když byl odmítnut v dalších 21 zemích, odjel zpět do Indie. Tam podrobil USA zdrcující kritice a označil tuto zemi za \"monstrum\", které \"musí být umlčeno dříve, než přivede svět k zániku\".  Oshův zdravotní stav se od té doby začal zhoršovat (častá nevolnost, pocit vyčerpání, nízká odolnost proti infekcím) a v prosinci 1987 vyjádřil přesvědčení, že byl otráven americkými úřady během tehdejšího pobytu ve vězení. Podle jiných pramenů byly jeho symptomy způsobeny virem HIV, cukrovkou a chronickým stresem. V lednu 1990 Osho zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Učení.", "content": "Oshovo učení stojí na skutečném osobním prožitku, který stojí za veškerými jeho slovy a je dosažitelný pouze pomocí bdělé pozornosti (=meditace). Ve svých promluvách to Osho nespočetněkrát zmínil.  Osho své učení nepředával akademickou cestou, nýbrž ve velmi osobních promluvách ke svým následovníkům. Nikdy se nestal autorem žádného psaného textu, veškeré dodnes vycházející knihy vznikly přepisem audio záznamů na popud jeho žáků. Jeho promluvy byly naplněny humorem a častými žerty, přičemž se mnohdy cíleně vyjadřoval v paradoxech a vzájemných rozporech, aby znemožnil své učení jakkoliv sumarizovat či vytvořit obecný, stručný závěr. Díky tomu také nikdy nevznikla žádná Oshova sekta.  Hovořil na nespočetné množství témat často přímo či nepřímo dotýkajících se náboženství (včetně džinismu, hinduismu, chasidismu, buddhismu, tantry a dalších), kritizoval společenské konvence, konformismus a přehnaný materialismus. Prohlašoval, že \"nový člověk\" bude kombinací moudrosti Západu i Východu, tzv. \"Zorba Buddha\". Mínil tím, že si člověk, podobně jako Řek Zorba z románu Nikose Kazantzakise bude bohémsky užívat pozemských radostí a zároveň bude po vzoru Gautámy Buddhy pátrat po duchovní hloubce a prozření. Jedno bez druhého podle Osha nemůže být.  Osho prosazoval opuštění minulosti i budoucnosti, čímž se má člověk plně soustředit na přítomnost.", "section_level": 1}, {"title": "Dynamická meditace.", "content": "Dynamická Oshova meditace je fyzické cvičení vedoucí k vnitřní koncentraci. Cvičení trvá hodinu a je rozděleno do pěti fází.  Pro cvičení je velmi nápomocná hudba (Osho Dynamic Meditation) dostupná na běžných nosičích. Jednak určuje trvání jednotlivých fází, jednak pomáhá dostat se do potřebného naladění.  Je výhodou, je-li možno cvičit ve skupině, případně pod vedením lektora, pomáhá to dostat se hlouběji do sebe, uvolnit se a vydat se plně z energie.  Cvičení vyžaduje jistou míru akustického soukromí. Aby si ho účastníci mohli dopřát, musí mít možnost hlasitého verbálního projevu. Fáze skákání „Hu hu“ zase vyžaduje pevnou podlahu, aby nedocházelo k rušení jiných osob.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Česky vyšly následující tituly (červen 2013):", "section_level": 1}], "src_summary": "Osho, narozen jako Rajneesh Chandra Mohan Jain, (11. prosince 1931, Kuchweda (Madhjapradéš) Britská Indie – 19. ledna 1990, Puné, Indie), později znám spíše jako áčarja Rajneesh (60. léta) a bhagaván Rajneesh (70. a 80. léta), byl duchovní učitel, mystik a guru pocházející z Indie.", "tgt_summary": "香卓拉·穆罕·简(,英语:Chandra Mohan Jain;1931年-12月11日-1990年-1月19日),1960年代前又称阿阇黎·罗杰尼希(Acharya Rajneesh),1970年代到1980年代自称巴关·希瑞·罗杰尼希(Bhagwan Shree Rajneesh,这三个字在印地语中分别是「神」、「伟大」、「王」的意思),1989年改名奥修(英语:Osho),寓意 (Ocean) 大海的意思。奥修曾经旅居美国,启蒙奥修运动,该运动着重在灵性与哲学层面,颇受争议。", "id": 2122549}
{"src_title": "Velociraptor", "tgt_title": "伶盜龍屬", "src_document": [{"title": "Areál a doba rozšíření.", "content": "Tento malý teropod žil v období svrchní křídy (geol. stupeň pozdní kampán až raný maastricht), asi před 75 až 71 miliony let, na území dnešního Mongolska. Jeho fosilní pozůstatky formálně popsal známý americký paleontolog Henry Fairfield Osborn v roce 1924.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "\"Velociraptor\" byl jen asi 1,5 až 2,1 metru dlouhý a zaživa vážil kolem 20 až 25 kilogramů. Výškou hřbetu nepřesáhl zhruba 80 cm a dosahoval tedy velikosti statného psa. Byl každopádně podstatně menší, než jak je zpodobňován například ve filmu \"Jurský park\" (tam velikostně odpovídal spíše rodu \"Deinonychus\"). Měl drobné ostré zuby a \"srpovitý\" dráp na noze o délce kolem 6,5 centimetru. Alespoň na části těla byl nepochybně opeřený (paže). \"Velociraptor\" pravděpodobně žil a lovil v menších smečkách, zabíjel malé a středně velké obratlovce a mláďata jiných dinosaurů, např. tehdy hojného rohatého dinosaura druhu \"Protoceratops andrewsi\". Mnohem větším příbuzným velociraptora byl například \"Utahraptor\" objevený v USA. Je pravděpodobné, že by v dnešní době mohl být nebezpečný i člověku. V roce 2007 byla odhadnuta maximální rychlost běhu velociraptora (u jedince s hmotností 20 kg) na 10,8 m/s (38,9 km/h).", "section_level": 1}, {"title": "V populární kultuře.", "content": "Tento dinosaurus je známý především díky své záporné „roli“ dravého zabijáka ve velkofilmu \"Jurský park\" z roku 1993 (i jeho třech pokračování a také ve filmu Jurský svět). V tomto filmu byl velociraptor ve svých charakteristikách prezentován dosti přehnaně (dvakrát větší než ve skutečnosti, neuvěřitelně inteligentní, bleskově rychlý, s nekonečným apetitem). Důvodem je prostá skutečnost, že filmový velociraptor byl vytvořen podle svého severoamerického příbuzného, mohutnějšího rodu \"Deinonychus\" (v době natáčení filmu panovala mezi některými vědci domněnka, že se jedná o stejný rod). Objevuje se také například v pseudo-dokumentárním cyklu \"Dinosaur Planet\" z roku 2003, v díle seriálu a kameo hraje také v, kde na začátku pronásleduje hlavního hrdinu. Mládě \"Velociraptora\" se objevuje také ve čtvrté epizodě třetí řady britského sci-fi seriálu Pravěk útočí.", "section_level": 1}, {"title": "Unikátní objev.", "content": "V roce 1971 objevila skupina polsko-mongolských paleontologů dvě do sebe zaklesnuté kostry dinosaurů - právě velociraptora a býložravého protoceratopse. Jde o unikátní nález dinosaurů, zachovaných a pohřbených v momentě vzájemného souboje. Jde o doklad predátorského chování velociraptorů i jiných dromeosauridů. Podobný nález byl oznámen roku 2010 a sestává z fragmentárních pozůstatků protoceratopse s jasně patrnými rýhami po zubech velociraptora. Dravec zde zřejmě hodoval na mršině protoceratopse a ztratil při tom dva své zuby, rovněž dochované jako zkameněliny.", "section_level": 1}, {"title": "Opeření.", "content": "V roce 2007 byla publikována vědecká studie, která dokazuje přítomnost pernatého pokryvu těla u tohoto dinosaura. Na základě ulnárních papil na kostech je jisté, že tito dinosauři byli alespoň na končetinách vybaveni pernatým integumentem. Ze studie loketní kosti vyplývá, že mohl mít 14 loketních letek. Je to potvrzení toho, co se již dlouhou dobu předpokládalo.", "section_level": 1}, {"title": "Nový druh.", "content": "Dlouho byl znám pouze jeden druh velociraptora (\"V. mongoliensis\"). V roce 1999 bylo však belgicko-čínskou expedicí získáno množství lebečního materiálu, patřícího zjevně jinému druhu rodu \"Velociraptor\". V roce 2008 byl na základě tohoto nálezu popsán nový druh velociraptora, \"Velociraptor osmolskae\" z oblasti Vnitřního Mongolska (souvrství Bayan Mandahu, Čína).", "section_level": 1}], "src_summary": "Velociraptor byl rod poměrně malého teropodního dinosaura, patřícího mezi dravé dromeosauridy. Byl zástupcem skupiny velociraptorinů, menších \"srpodrápých\" teropodů, obývajících severní kontinenty v období pozdní křídy. Blízcí příbuzní tohoto rodu žili na území východní Asie i Severní Ameriky.", "tgt_summary": "伶盗龙属(属名:,拉丁文中意为「敏捷的盗贼」)或盗伶龙属,或在中文圈被错误翻译为“迅猛龙”,是蜥臀目兽脚亚目驰龙科恐龙的一属,大约生活于7,500万至7,100万年前的白垩纪中晚期,并且伶盗龙和现代鸟类、猛禽之类的关系非常接近。伶盗龙的模式种为蒙古伶盗龙(\"V. mongoliensis\"),化石最常发现于蒙古国及中国的内蒙古附近的地区;第二个种为奥氏伶盗龙(\"V. osmolskae\"),是在2008年被命名,化石是一个发现于中国内蒙古的头骨。过去曾经有其他的种,但现多已不被承认。", "id": 309790}
{"src_title": "Orlando di Lasso", "tgt_title": "奥兰多·德·拉絮斯", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Orlando di Lasso se narodil jako Roland de Latre roku 1532 ve městě Mons v nizozemské provincii Hainaut (dnešní jižní Belgie). Později byl znám i pod jmény Orlandus Lassus či Roland de Lassus. Jako malý chlapec udivoval krásným hlasem a byl proto dokonce třikrát unesen.  Ve dvanácti letech byl přijat na dvůr generála Ferrante Gonzagy, který pocházel z mantovského vévodského rodu a byl místokrálem na Sicilii. V jeho službách putoval přes Francii a Itálii až do Palerma. Od r. 1545 působil v Miláně, Neapoli a Římě, kde se roku 1553 stal kapelníkem chrámu San Giovanni in Laterano. V r. 1555 se vrátil do Antverp.  Jen o rok později byl pozván do Mnichova ke dvoru bavorského vévody Albrechta V. Nejprve se jako tenorista stal členem vévodské kapely, roku 1560 se oženil a od roku 1563 až do konce svého života působil jako kapelník jednoho z nejvýznamnějších hudebních těles tehdejší Evropy.  Místo kapelníka na mnichovském dvoře bylo velmi prestižní, ale obnášelo pro dnešního člověka nepředstavitelné množství povinností. Lasso zastával úlohu dnešního dramaturga, uměleckého vedoucího, dirigenta, pedagoga chlapeckého sboru i archiváře. Kromě toho vedl vévodskou knihovnu, sbíral pro ni tisky a dělal společníka vévodovi. Kapela se aktivně účastnila veškerého života na dvoře, což znamenalo každodenní bohoslužby, bankety, lovecké večírky a veškeré další společenské události.  Za své zásluhy byl císařem Maxmiliánem II. v r. 1570 povýšen do šlechtického stavu a papež Řehoř XIII. mu udělil Řád zlaté ostruhy. Na sklonku života předal část svých kapelnických povinností synu Ferdinandovi a roku 1585 vykonal kající pouť do italského poutního místa Loreto. Lasso zemřel v Mnichově.  Orlando di Lasso je považován za jednoho z nejvýznamnějších skladatelů 16. století, který výrazně ovlivnil další skladatelskou generaci. Mezi jeho významné žáky patřil např. Leonhard Lechner. Zanechal po sobě obrovské dílo, více než 2000 skladeb všech tehdejších žánrů: 70 mší, 110 motet, francouzské šansony, italské madrigaly, německé písně, liturgickou hudbu ve stylu nizozemské vokální polyfonie a ve výčtu jeho skladeb nechybí ani duchovní skladby pro potřeby německých protestantů. Byl to skutečný kosmopolita, umělec hodný své doby – pozdní renesance.  Na rozdíl od přísného mystického stylu svého současníka Palestriny je hudba Orlanda di Lassa vždy vřelá, vášnivá a upřímně lidská. Spíše než na liturgické přesnosti záleží Lassovi na hlubokém prožitku a dramatické formě a struktuře.  Zatímco Lasso spolu s Palestrinou tvořili výhradně v přísně polyfonním duchu, jejich mladší současníci se vedle polyfonie stále více uchylovali k novému stylu, v němž se, na rozdíl od horizontálně chápaného vícehlasu se samostatně vedenými hlasy, stává hlavním skladebným prvkem vertikální harmonie s hlasy podřízenými přísné hierarchii.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Kritickým vydáním úplného díla Orlanda di Lassa se zabývá Královská belgická akademie (Académie Royale de Belgique) ve spolupráci s Bavorskou akademií věd (Bayerische Akademie der Wissenschaften).  Stojí za pozornost, že tvorbou Orlanda di Lassa se zabýval i Alfred Einstein, německo-americký hudební vědec a bratranec fyzika Alberta Einsteina, ve své práci „The Italian Madrigal“ (1949).", "section_level": 1}], "src_summary": "Orlando di Lasso (Roland de Lassus) (? 1532 Mons – 14. června 1594 Mnichov) byl vlámský hudebník a jeden z nejvýznamnějších skladatelů 16. století. Spolu s Palestrinou je považován za vrcholného skladatele polyfonní hudby své doby.", "tgt_summary": "奥兰多·德·拉絮斯(,1532年-1594年-6月14日),又称拉索(Orlando di Lasso),弗莱芒作曲家。幼年为唱诗班歌童,因嗓音优美,曾被附近其他合唱团诱拐三次。先后在意大利和法国工作,1556年到慕尼黑任职直到逝世。他是文艺复兴晚期最重要的作曲家之一,一生中共发表超过两千首作品,其中包括意大利风格的牧歌、法兰西式的香颂,和庄重肃穆的宗教乐歌。音乐史家亨利朗〔P.Henry Lang〕认为音乐史上仅莫札特的音乐成就能与之并驾齐驱。", "id": 2291112}
{"src_title": "Kráterové jezero (Oregon)", "tgt_title": "火山口湖 (美國)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kráterové jezero vzniklo před asi 7 700 lety v důsledku kolapsu kaldery sopky Mount Mazama. Bylo objeveno 12. června 1853 zlatokopem Hilmannem a jeho družinou, která v okolí hledala zlato. Jezero se stalo díky vytrvalosti Kanaďana W.G. Stella součástí Národního parku Crater Lake. Důkladný geologický průzkum byl proveden v roce 1938.", "section_level": 1}, {"title": "Pobřeží.", "content": "Příkré břehy jsou pestrobarevné a místy vysoké až 650 m. Tvoří je popel a utuhlá láva. V příhodnějších oblastech rostou stromy. Po okraji kráteru ve výšce kolem 2000 metrů vede silnice, z které lze sejít po cestě k jezeru.", "section_level": 1}, {"title": "Ostrovy.", "content": "Při doznívání sopečné činnosti unikaly z kráterových trhlin plyny a vznikl nový kráter, který se dnes jako ostrov zvedá z modrého jezera. Podle legendy byl nazván Wizard Island (\"Ostrov čarodějů\"). Na jezeře se nalézá ještě jeden menší ostrůvek, Phantom ship (\"Přízračná loď\"), který je pozůstatkem magmatické žíly, jež v minulosti ztuhla v trhlině na boku sopky.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdroj vody je dešťový a sněhový. Nemá žádný přítok ani odtok.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti vody.", "content": "Voda jezera je proslulá svou čistotou a jasně modrou barvou.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení pobřeží.", "content": "Jezero láká mnohé turisty svou výjimečností a malebností. Oblast jezera je součástí národního parku.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Na svazích Kráterového jezera se každoročně objevuje sněhová pokrývka tak velká, že zde zůstává ležet od října do konce května. Potom přichází krátké, teplé léto.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "V lesích, jež porůstá sopečné úbočí, žijí jelenci, losi američtí a černí medvědi baribalové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kráterové jezero () je jezero ve státě Oregon v USA. Nachází se v jižní části Kaskádového pohoří v kráteru vyhaslé sopky \"Mazama\". Má rozlohu 53 km2. Dosahuje maximální hloubky 594 m a to jej činí nejhlubším jezerem USA. Leží v nadmořské výšce 1 880 m. Je součástí národního parku Crater Lake National Park. V jezeře už více než sto let pluje kmen stromu ve vzpřímené poloze zvaný \"Old Man of the Lake\", který může za krátký čas uplavat značné vzdálenosti.", "tgt_summary": "火山口湖(Crater Lake),中文又译魁特湖,是位于美国俄勒冈州的一个火山湖。属火山口湖国家公园管区范围内。火山口湖以其深蓝色的湖水和很高的透明度而闻名。火山口湖最深的部分达655米(2,148英尺),火山口约是在7,700年(±150年)前马札马火山喷发时形成。", "id": 521429}
{"src_title": "Metro v Bukurešti", "tgt_title": "布加勒斯特地铁", "src_document": [{"title": "Charakter podzemní dráhy.", "content": "Bukurešťské metro je většinou konstruované jako podzemní, s raženými (někde hloubenými) tunely. Stanice jsou založené v malé hloubce, jsou tedy budované v otevřené jámě z povrchu. Nástupiště mají délku celkem 126 m, což umožňuje provoz až šestivozových vlaků. Celková délka sítě činí 62,4 km s 59 stanicemi. Rozchod koleje činí neobvyklých 1432 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Přestože metrem se jezdí až od roku 1979, první projekty se objevily již v 30. letech 20. století. Byly součástí rozsáhlého plánu na moderní přestavbu metropole. V roce 1938 byla dokonce ustanovena společnost \"S.A. Metropolitanul\", která měla metro budovat, a to od března roku 1941. Realizaci však odsunula pokračující druhá světová válka. Po ukončení bojů se k moci dostala komunistická strana, která již záměry měla svoje, a staré projekty tak upadly v zapomnění.  K metru se však nakonec Bukurešťané vrátili. V 70. letech již povrchová dopravní síť, přestože byla čtvrtá nejrozsáhlejší v Evropě, přestala zvládat dopravní nápor, a proto se rozhodlo o budování podzemní dráhy. Na rozdíl od ostatních zemí východní Evropy, kde byly obdobné provozy budované podle moskevského vzoru, v Bukurešti se metro podobá spíše těm známým ze západní Evropy.  I vozy byly použity jiné, místo obvyklých 81-71 sovětského původu byly nasazeny domácí dvouvozové jednotky (spojené po třech do soupravy), vyráběné v závodu ASTRA Arad až do roku 1993.  První úsek linky M1 se cestujícím představil 16. listopadu roku 1979. Dlouhý byl přes 8 km a měl šest stanic. Krátce po jeho otevření se cestující v intervalech zhruba tří čtyř let dočkávali dalších nových úseků. Skutečný rozvoj však nastal až ke konci 80. let; to přibyla největší část současné podoby metra. Vzhledem k úsporným opatřením v energetice ale nové stanice nebyly příliš dobře osvětlené, musely být proto později rekonstruovány.  Útlum nastal až po roce 1990, pád socialismu změnil priority země; nyní tak bylo peněz méně a byly více potřebné. Znovu se s výstavbou nových, avšak mnohem kratších tratí, začalo až na přelomu století, zprovoznila se nová linka M4. Podle plánu má vzniknout ve finální fázi celkem šest linek.", "section_level": 1}, {"title": "Linkové vedení.", "content": "Síť se skládá z těchto čtyř linek. Zvláštností je, že M1 a M3 jsou vedeny částečně v jedné trase, linka M1 pak ve stanici Dristor kříží sama sebe.", "section_level": 1}, {"title": "Vozový park.", "content": "Vozový park tvoří dva typy souprav; starší rumunské výroby a modernější původem od firmy Bombardier. Ty jsou dodávané od roku 2002 a jsou vybaveny klimatizací.", "section_level": 1}], "src_summary": "Metro v Bukurešti, Bukurešťské metro () tvoří čtyři linky podzemní dráhy pod hlavním městem Rumunska Bukureští. Jedná se o jediný systém podzemní dráhy v zemi.", "tgt_summary": "布加勒斯特地铁()是一个服务于罗马尼亚首都布加勒斯特的城市轨道交通系统,由Metrorex运营,是布加勒斯特公共运输的重要组成部分,在2011年客运量达1亿7050万人次(日均467,000人次)。地铁现有69.25公里长的线路和51个站。", "id": 1156958}
{"src_title": "Německý spolkový sněm", "tgt_title": "德国联邦议院", "src_document": [{"title": "Vedení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "19. Spolkový sněm.", "content": "Dne 24. října 2017 byl zvolen novým předsedou Německého spolkového sněmu Wolfgang Schäuble (CDU).", "section_level": 2}, {"title": "18. Spolkový sněm.", "content": "V jeho čele stojí předseda Spolkového sněmu (), který je volen poslanci. V 18. Spolkovém sněmu jím byl Norbert Lammert (CDU). Viceprezidenty a zástupci prezidenta byli Peter Hintze (CDU), Johannes Singhammer (CSU), Edelgard Bulmahn (SPD), Ulla Schmidt (SPD), Petra Pau (Linkspartei (Strana levice)) a Claudia Roth (Bündnis 90/Die Grünen (Spojenectví 90/Zelení)).", "section_level": 2}, {"title": "17. Spolkový sněm.", "content": "V 17. Spolkovém sněmu prezidentem byl Norbert Lammert (CDU), viceprezidenty a zástupci prezidenta byli Wolfgang Thierse (SPD), Eduard Oswald (CSU), Hermann Otto Solms (FDP), Katrin Göring-Eckardt (Bündnis 90/Die Grünen) a Petra Pau (Linkspartei).", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Jako ústavní orgán má Spolkový sněm řadu funkcí: \"zákonodárnou funkci\" (vytváří spolkové právo a mění ústavu). Dále schvaluje mezinárodní smlouvy se státy i organizacemi a přijímá spolkový rozpočet. V rámci své \"kreativní funkce\" jmenuje spolkového kancléře a podílí se na volbě spolkového prezidenta, spolkových soudců a členů dalších spolkových orgánů. Vykonává parlamentní kontrolu vlády a spolkové exekutivy a kontroluje nasazení Bundeswehru a tajných služeb. Politicky je dále významná \"veřejnoprávní funkce\", dle níž má Spolkový sněm za úkol vyjadřovat přání obyvatelstva a též informovat obyvatelstvo.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předchůdci dnešního Spolkového sněmu.", "content": "První demokraticky zvolený parlament, byl Frankfurtský sněm, který měl reprezentovat celé Německo. Zasedal ve frankfurtské Pauluskirche (18. května 1848–31. května 1849) a měl celkem 809 poslanců. Ti sestavili provizorní vládu, vydali první říšské zákony a vypracovali Frankfurtskou ústavu. Chyběla mu však legitimita: Volby oficiálně nesvolal Německý spolek, pruský král Fridrich Vilém IV. odmítl nabízenou korunu a hlavní evropské mocnosti jej neuznali. Dalším zásadním problémem byl spor o územní rozsah Německa, tedy spor mezi velkoněmeckou a maloněmeckou koncepcí.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj od roku 1867.", "content": "Po rozpuštění Německého spolku (1866) byl vytvořen Severoněmecký spolek, v němž hlavní roli hrálo Prusko. Po vzoru říšského volebního zákona z roku 1849 byl zvolen ustavující Říšský sněm (únor až duben 1867), který po dohodě s vládami jendotlivých německých států formuloval ústavu. V říjnu téhož roku byl zvolen parlament nového spolkového státu, který se pojmenoval Říšský sněm (Reichstag). Odkazoval tak nejen na starý Říšský sněm, ale i na frankfurtskou Říšskou ústavu z roku 1849.  V době Severoněmeckého spolku vznikl systém pěti stran, který přetrval až do doby Výmarské republiky. Říšský sněm zde tvořil jednokomorový parlament, který vzešel z jednokolových všeobecných voleb. Kromě přijímání zákonů měl tento Říšský sněm i zákonnou iniciativu. Hlavou vlády byl říšský kancléř, kterého jmenoval císař. Důvěru sněmu musel získávat až od od vydání Říjnových reforem (1918). Se vstupem jihoněmeckých států (1870/1871) se Severoněmecký spolek přejmenoval na Německou říši (Deutsches Reich), její politický systém však zůstal beze změny.  Po Listopadové revoluci v roce 1918 vypracovalo Výmarské národní shromáždění ústavu, které, když vstoupila v platnost, začalo fungovat jako parlament. Ten byl 6. června 1920 nahrazen nově zvoleným Říšským sněmem.", "section_level": 3}, {"title": "1933-1945.", "content": "V průběhu Výmarské republiky byla moc Říšského sněmu opakovaně omezena, a to jak tzv. „zmocňovacími“ zákony vlády, tak i nótami říšského prezidenta. Zmocňovací zákon z 24. března 1933 dal vládě Adolfa Hitlera v podstatě neomezenou moc vydávat zákony a měnit ústavu bez toho, aniž by je Říšský sněm musel schvalovat.", "section_level": 3}, {"title": "První Spolkový sněm (Bundestag) 1949–1953.", "content": "Předchůdcem dnešního Bundestagu byla Parlamentní rada (Der Parlamentarische Rat), která 1. září 1948 zasedla v Bonnu. Jejím úkolem bylo vytvořit provizorní ústavu tzv. Grundgesetz (Základní zákon) pro Západní Německo, ta vstoupila v platnost 23. května 1949.  První Spolkový sněm byl zvolen 14. srpna 1949, k prvnímu jednání se sešel 7. září 1949 v Bonnu. Ještě před ním se sešla Spolková rada (Bundesrat), ve kteréj byli zástupci jednotlivých spolkových zemí. Tím byly ustaveny oba legislativní orgány. Prvním prezidentem Spolkového sněmu byl 12. září 1949 zvolen Theodor Heuss a prvním kancléřem se stal 15. září 1949 Konrad Adenauer.", "section_level": 2}, {"title": "Online služby a televize.", "content": "Spolkový sněm nabízí veřejnosti širokou škálu informací. Celkem provozuje tři webové stránky zaměřené na různé cílové skupiny. Na hlavní stránce jsou k nalezení veškeré informace o provozu parlamentu a poslancích včetně jejich vedlejších činností. Na děti a mladistvé cílí stránky mitmischen.de a kuppelkucker.de. Spolkový sněm o své činnosti informuje také přes bezplatnou aplikaci pro iOS a Android.  Parlamentní televize je televizní kanál Spolkového sněmu, kde jsou živě a nezkráceně přenášeny všechny plenární debaty a veřejná zasedání výborů. Jejich záznamy jsou též k dispozici v mediatéce. Debaty jsou přístupné nejen přes kabelovou televizi, satelit, live-stream a na oficiálních webových stránkách, ale také prostřednictvím telefonního čísla 030/22720018.", "section_level": 1}], "src_summary": "Německý spolkový sněm (německy, zkratka: DBT) je fakticky komora parlamentu Spolkové republiky Německo se sídlem v Berlíně; formálně jde o samostatný zákonodárný sbor. Druhým ústavním orgánem, podílejícím se na legislativním procesu je Spolková rada. Sněm je volen přímou volbou a v politickém systému Německa se jedná o jediný spolkový ústavní orgán s bezprostřední demokratickou legitimací.", "tgt_summary": "德国联邦议院(),设于柏林,与德国联邦参议院共同作为德国最高立法机关。作为议会内阁制的国家,德国内阁需由联邦议院议员组成,故联邦议院亦为国家政治权力的中枢。", "id": 860899}
{"src_title": "Pavouci", "tgt_title": "蜘蛛", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stavba těla.", "content": "Pavouci jsou klepítkatci a tudíž členovci. Jako všichni členovci mají článkovité tělo s párovými končetinami, pokryté kutikulou z chitinu a bílkovin; a hlavu složenou z několika částí, které splývají v průběhu embryonálního vývoje. Jakožto klepítkatci mají tělo složené ze dvou tagmat neboli souborů článků, které mají podobnou funkci: přední část se nazývá hlavohruď neboli cephalothorax a skládá se z článků, které u hmyzu vytvářejí dvě různá tagmata, hlavu a hruď; zadní část se nazývá zadeček neboli abdomen. U pavouků jsou hlavohruď a zadeček spojeny malou válcovitou stopkou, pedicelem. Průběh splývání částí, z kterých vzniká hlava klepítkatců, je mezi členovci jedinečný: část, která obvykle vytváří nejpřednější část hlavy, u nich zaniká v brzkém stádiu vývoje, takže ve výsledku nemají tykadla, která", "section_level": 2}, {"title": "Oběhová a dýchací soustava.", "content": "Stejně jako ostatní členovci mají coelom (pravou tělní dutinu), který se u nich vyskytuje pouze v malých oblastech v okolí rozmnožovací a vylučovací soustavy. Jeho místo zabírá převážně dutina probíhající téměř celým tělem (tzv. mixocoel), kterou proudí krvomíza - hemolymfa. Srdce je tvořeno trubicí v horní části těla a několika polopropustnými chlopněmi, které umožňují vstup hemolymfy z mixocoelu do srdce. U pavouků ale zaujímá pouze horní část zadečku a hemolymfa je vylučována do mixocoelu jednou tepnou, která ústí do zadní části zadečku, a dalšími rozvětvujícími se tepnami, které procházejí stopkou a ústí do několika částí hlavohrudi. Proto mají pavouci otevřenou oběhovou soustavu. Hemolymfa mnoha pavouků s plicními vaky obsahuje respirační pigment", "section_level": 2}, {"title": "Trávicí a vylučovací soustava.", "content": "Na rozdíl od ostatních klepítkatců jsou poslední články pavoučích chelicer přetvořeny v drápky, jež velká většina pavouků používá ke vstřikování jedu do své kořisti. Jed je vytvářen jedovými žlázami v kořenech chelicer. Pavouci z čeledi pakřižákovití (Uloboridae) a zástupci rodu \"Holarchaea\" o jedové žlázy přišli a svou kořist usmrcují pevným zabalením a agresivními trávicími enzymy. Stejně jako většina pavoukovců mají pavouci úzká střeva, která jsou schopna přijímat pouze potravu v tekutém stavu. K filtrování pevné stravy slouží dvě sady filtrů. Pavouci používají dva různé druhy externího trávení. Někteří z nich napouštějí svou kořist trávicími enzymy a poté vysávají její rozpuštěné tkáně, až z ní zůstane pouze prázdná slupka. Jiné druhy drtí svou kořist na kaši pomocí chelicer", "section_level": 2}, {"title": "Centrální nervový systém.", "content": "V základní podobě se centrální nervová soustava členovců skládá z páru nervových trubic podbíhajících pod střevem a párových ganglií, která slouží jako místní řídící centra ve všech článcích; a mozku, který vznikl splynutím ganglií hlavových", "section_level": 2}, {"title": "Smyslové orgány.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Oči.", "content": "Většina pavouků má vepředu nahoře na hlavohrudi čtyři páry očí, jejichž rozmístění se liší čeleď od čeledi. Čelní pár je tvořen z takového druhu jednoduchých očí (očí s pouze jednou čočkou), které jsou u většiny členovců schopny rozeznávat pouze směr, z něhož na ně dopadává světlo. U pavouků jsou tyto oči ale schopny vytvářet obrazy. U ostatních očí se předpokládá, že se vyvinuly ze složených očí klepítkatců, ale už se neskládají z jednotlivých oddělených oček, která jsou pro", "section_level": 3}, {"title": "Ostatní smysly.", "content": "Stejně jako u ostatních členovců by pavoučí kutikula normálně bránila průniku informací z okolního světa. Pavouci a jiní členovci ji ale mají prostoupenou důmyslnou sadou senzorů. Různá dotyková čidla, například štětiny, reagují na síly různých velikostí od silného dotyku po slabé závany větru. Chemická čidla poskytují ekvivalent chuti a čichu, často skrze štětiny. Pavouci mají také v kloubech končetin speciální orgány, které reagují na vibrace. U pavouků, kteří vytvářejí pavučiny, jsou tyto mechanické a chemické senzory důležitější než oči, které jsou naopak nejdůležitějším smyslovým orgánem pro aktivně lovící pavouky.  Pavouci, stejně jako většina členovců, nemají čidla pro vnímání stability a zrychlení, a to, kde je nahoře a kde dole, rozpoznávají očima. Proprioreceptory členovců, které vnímají napětí svalů a ohyb kloubů, jsou důkladně prozkoumány. Na druhou stranu se toho příliš neví o tom, jaké další vnitřní smyslové orgány pavouci a členovci obecně mají.", "section_level": 3}, {"title": "Pohyb.", "content": "Každá z osmi nohou sestává ze sedmi částí. Část nejblíže k tělu se nazývá kyčel (\"coxa\"); další částí je příkyčlí (\"trochanter\"), které funguje jako pant pro další část, stehno (\"femur\"); následuje koleno (\"patella\"), které slouží jako pant pro holeň (\"tibia\"); další je nárt (\"metatarsus\"), který spojuje holeň s chodidlem (\"tarsus\"); chodidlo je v závislosti na čeledi zakončeno dvěma nebo třemi drápky. Všichni členovci ohýbají své končetiny pomocí svalů připevněných na vnitřní stranu vnější kostry; k jejich natahování využívají pavouci a několik dalších skupin hydraulický tlak, což je způsob zděděný po předcích členovců. Jediné extenzory (natahovače) v tělech pavouků jsou umístěny ve", "section_level": 2}, {"title": "Vytváření pavučinových vláken.", "content": "Zadeček nemá žádné končetiny kromě těch, z kterých se vyvinuly krátké pohyblivé snovací bradavky produkující pavučinová vlákna. Bývá jich jeden až čtyři páry, přičemž nejčastěji jsou to tři páry. Každá snovací bradavka má několik vývodů (spigotů), z nichž každý je propojen s jednou žlázou. Existuje alespoň šest druhů snovacích žláz, z nichž každá vytváří jiný druh vláken. Sklípkani mají snovací žlázy také v nohou.  Pavučinové vlákno je složeno převážně z bílkoviny podobné té, která se nachází v hmyzích hedvábných vláknech. Původně se jedná o kapalinu, která tvrdne ne kvůli kontaktu se vzduchem,", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování a životní cyklus.", "content": "Pavouci se rozmnožují pohlavně a oplodnění probíhá vnitřně, ale nepřímo, což znamená, že samec nevnáší sperma do samičího těla svým pohlavním ústrojím. Na rozdíl od mnoha suchozemských členovců samci pavouků nevytvářejí spermatofory, ale vytvářejí malé pavučiny, do kterých ejakulují, a poté sperma přenesou do objektů podobných injekční stříkačce na konci makadel. Když samec ve svém okolí zaznamená přítomnost samice, zjistí, zda se jedná o samici stejného druhu a zda je připravena na páření; například u druhů, které vytvářejí pavučiny či „záchranné provazy“,", "section_level": 2}, {"title": "Velikost.", "content": "Pavouci dorůstají různorodých velikostí. Délka těla těch nejmenších, mezi které patří například \"Patu digua\"", "section_level": 2}, {"title": "Chování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lov kořisti.", "content": "Nejznámější metodou lovu kořisti je její chycení do lepkavé pavučiny. Různá umístění pavučiny umožňují různým druhům pavouků v jedné oblasti chytat odlišné druhy hmyzu, například horizontálně umístěné sítě zachycují hmyz, který vzlétá z rostlin pod nimi, zatímco vertikálně umístěné sítě zachycují hmyz v horizontálním letu. Pavouci, kteří budují pavučiny, mají špatný zrak, ale jsou velmi citliví na vibrace.  Samičky vodního pavouka vodoucha stříbřitého (\"Argyroneta aquatica\") stavějí pod vodou „zvon“ z pavučin, který plní vzduchem a využívají ho k trávení potravy, svlékání, páření a kladení vajíček. Pavouci tohoto druhu tráví ve zvonech téměř celý svůj život a vylézají jenom za účelem chycení kořisti, která se zvonu", "section_level": 2}, {"title": "Jiné způsoby opatřování potravy.", "content": "Pavouci jsou většinou draví živočichové, ale \"Bagheera kiplingi\" z čeledi skákavkovití přijímá více než 90 % své potravy ve formě rostlinného materiálu, který produkují akácie v rámci vzájemně prospěšného vztahu s mravenci.  Mláďata některých druhů z čeledí šplhavkovití (Anyphaenidae), hlavounovití (Corinnidae), zápředníkovití (Clubionidae), běžníkovití (Thomisidae) a skákavkovití (Salticidae) se živí rostlinným nektarem. I v laboratorních pokusech dávají tito pavouci přednost sladkým roztokům před vodou,", "section_level": 2}, {"title": "Nepřátelé.", "content": "Pavouci mají rozličné predátory, pro mnohé z nich představují důležitý či dokonce jediný zdroj potravy. Mnohé druhy ptáků intenzivně loví pavouky, kteří mohou tvořit i tři čtvrtiny celkového objemu jejich kořisti. Rejsci, žáby, ještěrky, někteří hadi a jiní menší obratlovci rovněž zařazují pavouky do svého jídelníčku. Důležitými", "section_level": 2}, {"title": "Obrana.", "content": "Existují silné důkazy podporující myšlenku, že zbarvení pavouků slouží jako maskování, které je chrání před hlavními predátory v podobě ptáků a parazitoidních vos (kutilek, hrabalek), kteří mají dobré barevné vidění. Mnoho druhů pavouků je zbarveno tak, aby zapadlo do okolí, a někteří mají rušivé zbarvení, které predátorům znemožňuje rozeznat jejich obrysy. U několika málo druhů, mezi které patří například \"Theridion grallator\", se vyskytuje mnoho různých typů zbarvení, což má za účel zmást predátory, kteří tak mohou mít problémy tyto", "section_level": 2}, {"title": "Sociální pavouci.", "content": "Několik druhů, které vytvářejí pavučiny, žije spolu ve velkých koloniích a vykazuje sociální chování, i když ne tak důsledné jako u sociálního hmyzu. Například \"Anelosimus eximius\" z čeledi snovačkovití (Theridiidae) vytváří kolonie čítající až 50 000 jedinců. V rodu \"Anelosimus\" se vyskytuje několik sociálních druhů: všechny druhy žijící v Americe jsou sociální a druhy na Madagaskaru jsou alespoň částečně sociální. U různých druhů patřících do stejné čeledi se sociální chování může vyvinout nezávisle", "section_level": 2}, {"title": "Druhy pavučin.", "content": "Neexistuje žádný pevný vztah mezi klasifikací pavouků a typem pavučin, které vytvářejí: druhy ve stejném rodu mohou vytvářet velmi podobné či výrazně odlišné pavučiny. Totéž platí o chemickém složení pavoučích vláken. Vzájemně podobné techniky vytváření pavučin nejčastěji vznikají konvergencí. Většina pavouků snová nekruhové pavučiny, přičemž se předpokládá, že kruhové pavučiny jsou evolučně starší.", "section_level": 1}, {"title": "Kruhové pavučiny.", "content": "Zhruba polovina potenciální kořisti, která se zachytí do kruhové pavučiny, unikne. Pavučina má tři funkce: zachycení kořisti; pohlcení její hybnosti, aniž by se roztrhla; a zadržení kořisti. Neexistuje ideální struktura pavučiny. Větší mezery mezi vlákny například zvětšují plochu pavučiny a tím pádem zvyšují šanci na zachycení kořisti, na druhou stranu ale snižují šanci na její zadržení; menší mezery, větší lepkavé kapky a silnější vlákna zase kořist lépe zadrží, ale ta si tím spíše pavučiny všimne a vyhne se jí. Neexistují žádné pevné rozdíly mezi kruhovými pavučinami používanými přes den a těmi používanými přes noc.  Místo, kde pavouci číhají, se většinou nachází přímo nad středem pavučiny, protože pavouci se dolů pohybují rychleji než nahoru. Pokud existuje nějaký směr, kterým pavouk může uniknout do bezpečí před svými predátory, většinou je", "section_level": 2}, {"title": "Pavučinový vak.", "content": "Pavouci z čeledi snovačkovití snovají nepravidelné, propletené trojrozměrné pavučiny, kterým se také říká pavučinové vaky. Zdá se, že existuje evoluční trend", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní druhy pavučin.", "content": "Plachetnatkovití (Linyphiidae) vytvářejí horizontální hrbolaté „plachetky“, nad kterými jsou smotaná zastavovací vlákna. Když", "section_level": 2}, {"title": "Evoluce.", "content": "I když je fosilní záznam pavouků považován za slabý, bylo z fosilií popsáno téměř 1000 druhů. Protože těla pavouků jsou křehká, většina z fosilizovaných pavouků byla zachována v jantaru. Nejstarší známá fosilie členovce v jantaru pochází z rané křídy z doby před 130 miliony lety. Fosilie neslouží pouze ke zkoumání anatomie pavouků, ale v jantaru byli zachyceni také pavouci při páření, lovení zvěře, snování vláken a možná i při péči o mláďata. Zachovaly se i zkameněliny kokonů s vajíčky a pavučin se zachycenou kořistí; nejstarší známý fosilní záznam pavučiny je starý 100 milionů let.  Nejstarší známý pavoukovec je \"Palaeotarbus jerami\" z období siluru z doby asi před 420 miliony lety. Měl trojúhelníkovou hlavohruď, členitý zadeček, osm nohou a makadla. \"Attercopus fimbriunguis\" z devonu z doby asi před 386 miliony lety má nejstarší známé spigoty vytvářející pavučinová vlákna", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Pavouci jsou rozděleni do dvou podřádů, sklípkoši a Opisthothelae, přičemž Opisthothelae zahrnuje dva infrařády: sklípkani a dvouplicní. Je známo přes 40 000 žijících druhů pavouků, které arachnologové rozřazují do zhruba 110 čeledí a zhruba 3700 rodů.", "section_level": 1}, {"title": "Sklípkoši.", "content": "Jediní žijící zástupci z podřádu sklípkoši jsou z čeledi sklípkošovití a vyskytují se pouze v jihovýchodní Asii, Čínské lidové republice a Japonsku. Většina sklípkošů si vytváří doupata s poklopem lemovaná pavoučími vlákny, i když někteří zástupci rodu \"Liphistius\"", "section_level": 2}, {"title": "Sklípkani.", "content": "Sklípkani, kteří se poprvé objevili v triasu, jsou většinou mohutní a chlupatí a mají velké silné chelicery a drápky. Většina z nich tráví většinu života v doupatech, ale", "section_level": 2}, {"title": "Dvouplicní.", "content": "Dvouplicní zahrnují asi 90 % pavoučích druhů a patří mezi ně například křižákovití, slíďákovití a skákavkovití,", "section_level": 2}, {"title": "Pavouci a lidé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pavoučí kousnutí.", "content": "Většina pavouků napadá lidi jen při sebeobraně a jen málo kousnutí způsobuje horší následky než bodnutí komára či včely. Většina těch se silnějším jedem, jako jsou například snovačky (mezi které patří", "section_level": 2}, {"title": "Užitek pro lidi.", "content": "Vaření sklípkani představují pro Kambodžany a pro indiány kmene Piaroa z jižní Venezuely pochoutku.  Pavoučí jedy by mohly být šetrnější variantou k běžným pesticidům, protože jsou smrtelné pro hmyz, ale většina z nich je neškodná pro obratlovce. Vhodným zdrojem by mohli být australští sklípkanci jedovatí, protože většina hmyzích druhů na jejich jed nemá vybudovanou imunitu a sklípkancům jedovatým se daří v zajetí a", "section_level": 2}, {"title": "Arachnofobie.", "content": "Arachnofobie je specifická fobie – abnormální strach z pavouků nebo čehokoliv připomínajícího pavouky, jako jsou například pavučiny a pavoučí tvary. Je jednou z nejběžnějších specifických fobií", "section_level": 2}, {"title": "Pavouci v kultuře.", "content": "Pavouci byli předmětem zájmu příběhů a mytologií různých kultur. Kvůli své technice lovu spočívající ve vytváření sítí a čekání na kořist symbolizují trpělivost, na druhou stranu", "section_level": 2}], "src_summary": "Pavouci (Araneae) jsou členovci se čtyřmi páry nohou a chelicerami (klepítky), do kterých ústí vývod jedových žláz. Jsou největším řádem pavoukovců s vysokou druhovou rozmanitostí. Pavouci se vyskytují na každém kontinentu kromě Antarktidy a téměř v každém prostředí kromě vzduchu a moře. K březnu 2019 bylo zaznamenáno 48 127 druhů a 109 čeledí pavouků; nicméně ve vědecké komunitě panují nejasnosti v tom, jak tyto čeledi klasifikovat, což dokazuje počet více než 20 různých klasifikací, které byly navrženy od roku 1900. V České republice bylo zaznamenáno 879 druhů, z toho 27 je považováno za v ČR již vyhynulé a dalších 483 se dle třetího vydání Červeného seznamu pavouků ČR nachází v různém stupni ohrožení.", "tgt_summary": "蜘蛛是螯肢亚门节肢动物,有两个体段,八条腿,但没有咀嚼器官。古代北燕、朝鲜之间谓之蝳蜍(音同「毒余」),四川重庆部分地区叫蟴。截至2014年,共有114科3,935属44,906种。蜘蛛目是蛛形纲中数量最多的一个目。研究蜘蛛的学科称作蜘蛛学。", "id": 2494797}
{"src_title": "Jáchymov", "tgt_title": "亞希莫夫", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Německy, v letech 1938–1939 \"Sankt Joachimsthal\", v letech 1939–1945 \"Radiumbad Sankt Joachimsthal\". Při počátku osídlení \"Thal (Údolí), Ioachimsthal, Iochinstal, Iochom, Iochemstal, Jochimystal, Ioachimithal, Iochomsdal, Iochimstal, Iacomsdal\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky města.", "content": "Město Jáchymov, nesoucí jméno svatého Jáchyma, vzniklo na počátku 16. století jako středisko těžby stříbra. První písemná zmínka o obci však pochází již z roku 1300 v souvislosti s kolonizační činností kláštera premonstrátů v Teplé, kdy byly založeny osady \"Werlesgrün\", \"Hanau (Hagenau)\" a právě \"Conradsgrün\" s železným hamrem a nevýznamnou těžbou stříbra. Osada byla nazvána podle Konráda Wohlsbugského, správce Východofranské marky sídlícího v Chebu.", "section_level": 2}, {"title": "16. století.", "content": "Město Jáchymov bylo založeno v roce 1516 na troskách zaniklého \"Conradsgrünu\" poté, co zde bylo objeveno velké naleziště stříbra. Téhož roku zažilo město obrovský vzestup, kdy Šlikové rozběhli těžbu stříbra. V souvislosti s tím bylo město v roce 1517 podobně jako nedaleké saské horní město Sankt Annaberg (\"Hora svaté Anny\") přejmenováno na „Údolí svatého Jáchyma / Sankt Joachimsthal“. V roce 1520 získal hraběcí rod Šliků, jejichž zástavním panstvím Jáchymov byl, mincovní právo a Jáchymov byl králem Ludvíkem Jagellonským povýšen na svobodné horní město. Nad městem vyrostl Šlikovský hrádek (něm. Freudenstein), jehož úkolem bylo chránit město. Jáchymovský tolar (\"Joachimstaler\") byl poprvé vyražen zřejmě již v roce 1519, tedy jako druhý v pořadí po tolaru, raženém od roku 1486 v Hallu v Tyrolsku, ten dal jméno tolaru (\"Taler\") a následně také dolaru.  Obrovský výtěžek stříbrných dolů udělal z hraběcího rodu Šliků jeden z nejbohatších v Českém království. Od roku 1517 měl hrabě Štěpán Šlik se svými bratry svrchovanost nad celým „údolím“. Po bitvě u Moháče roku 1526 až do roku 1528 nemělo město majitele. Po prohlášení Štěpána Šlika za mrtvého, dosáhl nový český král Ferdinand I. vrácení uděleného mincovního privilegia pod výhradní správu Koruny. Šlikové poté razili mince ještě jako zmocněnci jménem krále, a po roce 1528 byla ražba šlikovského tolaru ukončena. V roce 1535 v Jáchymově stálo kolem 1200 domů a žilo kolem 18 000 obyvatel. Jednalo se tak o druhé nejlidnatější město Českého království. Roku 1547 byla Šlikům odebrána veškerá práva na Jáchymov.", "section_level": 2}, {"title": "17. století.", "content": "Později po vyčerpání hlavních zásob stříbra došlo k úpadku města, takže roku 1601 v Jáchymově nestálo ani 500 domů (zanikla především provizorní hornická obydlí) a počet obyvatel klesl asi na 2000. Po neúspěchu v bitvě na Bílé hoře byl Jáchym Ondřej Šlik popraven na Staroměstském náměstí v Praze v roce 1621. V témže roce také začala rekatolizace města, kvůli čemuž množství protestantských obyvatel a horníků odešlo do nedalekého Saska. V roce 1636 vyhořel hrad Freudenstein.", "section_level": 2}, {"title": "19. století.", "content": "V 19. století bylo město sídlem okresní správy, okresního soudu a horní a hutní správy. V té době byla těžba ještě stále poměrně významná, vykonávaly ji částečně státní a částečně soukromé společnosti. Vedle stříbra (1885: 227 malých centů), také nikl, bismut a uranová ruda. Ve městě byla také c. k. tabáková továrna, která zaměstnávala asi 1000 žen. Kromě toho také výroba rukavic, korkovna s výrobou zátek a také bylo paličkování. 31. března 1873 město téměř zcela vyhořelo.  Na konci 19. století objevila Marie Curie-Skłodowská v jáchymovské uranové rudě prvek radium, za což později získala Nobelovu cenu.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "V blízkosti Jáchymova i v samotném městě jsou bývalé doly na uranovou rudu (obsahující uraninit – Svornost, Rovnost, Bratrství, Mariánská, Eduard,...), těžba v nich probíhala vletech 1939 až 1962 (na jaderné projekty nacistů i komunistů) a během té doby se vytěžilo přibližně 8000 tun uranu. Za dob socialismu byly při těchto dolech zřizovány koncentrační a pracovní tábory, v nichž držení vězni (zejména političtí) sloužili v dolech jako levná pracovní síla. Přes rozvoj těžby v té době zažíval městský urbanismus spíše úpadek. V roce 1930 stálo v Jáchymově 926 domů a žilo 5954 obyvatel, v roce 1991 už to bylo jen 622 domů a 2456 obyvatel. Řada památkově hodnotných objektů v té době zanikla, jiné se dostaly do havarijního stavu. V roce 1957 Jáchymov přišel i o železniční trať z nedalekého Ostrova vybudovanou v roce 1896. Od roku 1963 v Jáchymově končila zkušební trolejbusová trať, na které byly zkoušeny trolejbusy vyráběné podnikem Škoda v Ostrově. Po ukončení výroby v ostrovském závodě v roce 2004 byla tato trať zrušena. Od 3. května 2005 má Jáchymov jednu linku městské autobusové dopravy.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Jáchymov leží na strmém jižním svahu Krušných hor, na silnici I/25 z Božího Daru do Karlových Varů. Vjezd do města od severu leží v nadmořské výšce 776 metrů, léčebné středisko na jižní straně Jáchymova je ve výšce 600 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Členění města.", "content": "Jáchymov se člení na pět částí, které leží na dvou katastrálních územích (\"Jáchymov\" a \"Popov u Jáchymova\"):  Na území města se také dříve nacházely již zaniklé vesnice Popov a Zálesí.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lázeňství.", "content": "V Jáchymově se nacházejí jedny z nejunikátnějších lázní v ČR, ale i ve světě. Pohybový aparát se zde léčí radonovou vodou a přímým ozařováním. Tato léčba je indikována při chorobách cévních (Raynauldova choroba, arterioskleroza velkých cév, cévní křeče). Dále při chorobách nervových (poruchy periferních nervů), revmatických chorobách, či zánětech nervů. Nejvýznamnějším využitím je léčba chorob pohybového aparátu (dna, ostruha (zkostnatění Achillovy šlachy), záněty a degenerativní změny kloubů, Bechtěrevova choroba.  Lázně byly založeny v roce 1906 na základě práce ing. Josefa Štěpa a dr. Leopolda Gottlieba. Zpočátku byla voda využívána k pitným kúrám (voda z dolu Werner). Později se začaly používat koupele. První koupelová vana stála v ordinaci doktora Gottlieba v domě pekaře Kuhna na dnešním náměstí Republiky. Později byly zřízeny koupelové kabiny v továrně na uranové barvy. V roce 1911 byla otevřena první lázeňská budova – dnešní Aquacentrum Agricola. Téhož roku také vzniká Akciová společnost pro radiové lázně Jáchymov.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Železniční trať Ostrov nad Ohří – Jáchymov byla postavena při příležitosti výstavby železnice z Chomutova do Chebu.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sakrální památky.", "content": "Nedaleko města se na úpatí Plešivce také nacházel kapucínský klášter v Mariánské, který byl v šedesátých letech 20. století zbořen.", "section_level": 2}, {"title": "Nápravně pracovní tábory.", "content": "Seznam táborů na Jáchymovsku. Písmeno za názvem značí krycí znak.", "section_level": 2}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Za nejvýznamnější renesanční osobnost, která kdy navštívila Jáchymov, je považován učenec Georgius Agricola, jenž mimo jiné přispěl do Jáchymovské latinské knihovny velmi významným spisem De re Metallica Libri XII. (Dvanáct knih o hornictví a hutnictví). Agricola ve městě působil již dříve pod svým jménem – Johann Bauer – jako městský lékař. Za další významnou osobnost je považován luterský pastor, žák a přítel Martina Luthera Johannes Mathesius. Ten svým spisem Sarepta oder Bergpostill popsal postavení horníků k víře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jáchymov (německy \"Sankt Joachimsthal\") je lázeňské město v okrese Karlovy Vary, nedaleko hranic s Německem, 7 km od hraničního přechodu Boží Dar. Žije v něm obyvatel.", "tgt_summary": "亚希莫夫(捷克语:Jáchymov;德语:Sankt Joachimsthal 或 Joachimsthal)是捷克的城镇,位于该国西北部,距离博日达尔7公里,由卡罗维发利州负责管辖,面积51.11平方公里,海拔高度672米,2006年人口3,481。", "id": 1485422}
{"src_title": "Upanišady", "tgt_title": "奥义书", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Význam sanskrtského slova \"upanišad\" není zcela jednoznačný. Někteří etymologové je vysvětlují jako přiřa­ze­ní, ale pravděpodobnější se zdá být tradiční odvození od sanskrtského slovního kořenu \"sad\" (sedět) s předponami \"upa\" a \"ni\", naznačují­cími akci směrem k někomu či k něčemu a dolů. Jde tedy o jakési přisednutí žáka k nohám učitele, aby mohl z jeho úst vyslechnout ponaučení, cosi jako důvěrné sdělení. Nezřídka se jako synony­ma pro tento termín používá i slova \"rahasja\" (tajemství). Už to naznačuje, že obsah upanišad nebyl určen širší veřejnosti, nýbrž jen zasvěcencům.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Upanišady rozvíjejí tematiku a pojmy véd, zejména otázky kosmologické a koncepci brahma a átma. Látku véd uspořádávají v ucelený systém, avšak na rozdíl od véd přesouvají důraz z vnějších na vnitřní aspekty jevů. Místo vnějších obřadů se soustřeďují na vnitřní spojení cestou poznání. Některé se zabývají filosofickými problémy původu a podstaty člověka, jeho životní cestou a smyslem existence. Jiné se zabývají morálkou, metodami osvobození od závislosti na vnějších věcech a identifikace átma s okolním světem. Podle upanišad má vše konečné pouze hodnotu jako součást a odraz nekonečné a věčné reality - ztotožnění átma a brahma.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Upanišady sehrály ve vývoji indického myšlení obrovskou roli a staly se zdrojem idejí nejstarších indických nábožensko-filosofických škol. V Evropě je nejznámější Bhagavadgíta (\"Píseň Vznešeného\"), která učení upanišad podává ve srozumitelné formě. Upanišady jsou zdroj a podstata indických filosofických škol védánta a sánkhja a jsou úzce spjaty i se školami jógy a zčásti i s mímánsou. Také buddhismus sdílí s upanišadami učení o karmě a vztahu bytí a nebytí. Vlivy upanišad lze sledovat i v učení Gándhího a v evropské filosofii zejména u Schopenhauera a Deussena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Upanišady (v dévanágarí उपनिषद् ) jsou staroindická literární díla nábožensko-filosofického charakteru a představují součást hinduistické kulturní tradice. Představují vrchol védské filosofie. Moderní učenci je datují do let 800 až 400 př. n. l. Z původních 1130 upanišad se do současnosti dochovalo přes 220, z nichž 108 uvádí Muktikópanišad a všeobecně je do různých jazyků, včetně češtiny přeloženo ze sanskrtu 13 nejznámějších: Brhadáranjakópanišad, Čhándógjópanišad, Aita­ré­jópanišad, Taittiríjópanišad, Kaušítakjupanišad, Išópanišad, Kathópanišad, Kénópanišad, Mundakópanišad, Prašnópanišad, Mándúkjópanišad, Švétášvatarópanišad, Maitrájaníjópanišad.", "tgt_summary": "奥义书(,引申为“秘密传授”)古印度一类哲学文献的总称,是广义的吠陀文献之一。", "id": 2112865}
{"src_title": "Vilém I. Dobyvatel", "tgt_title": "威廉一世 (英格兰)", "src_document": [{"title": "Boj o anglický trůn.", "content": "Na jaře roku 1051 obdržel Vilém důležité poselství od anglického krále Eduarda Vyznavače. Bezdětný Eduard určil za svého nástupce na anglickém trůně právě svého normanského příbuzného Viléma. Král Eduard tak učinil navzdory velké nelibosti rodu Godwinsonů, kteří si rovněž činili nárok na trůn. Po Eduardově smrti v lednu 1066 vznesl tedy Vilém nárok na anglickou korunu. Spolu s ním však vznesl nárok i norský král Harald III. Hardrada. Na trůn ale nakonec usedl Eduardův švagr Harold II. Godwinson.  V září 1066 se Vilém, ještě jako normandský vévoda, pokusil pouze s několika tisíci muži překročit kanál La Manche, aby se stal vládcem Anglie. Anglický trůn získal 25. prosince 1066 poté, co 14. října porazil v bitvě u Hastingsu vojsko posledního anglosaského krále Anglie Harolda II., který v této bitvě padl.  Dobytí Anglie Normany mělo v jejích dějinách zásadní vliv. Došlo tak k nahrazení původně anglosaské kultury za normanskou. Dalším aspektem bylo zavedení francouzského způsobu feudalismu a francouzštiny coby jazyka aristokracie, a v neposlední řadě tak byl položen základ britské říše, která později ovlivňovala prostřednictvím svých kolonií značnou část světa.", "section_level": 1}, {"title": "Vilém Dobyvatel jako král Anglie.", "content": "Po dobytí Anglie musel Vilém čelit mnoha rebeliím proti normanské nadvládě. Do jejich čela se postavili anglosaští šlechtici, jejichž majetky byly po jejich porážce vždy přiděleny Vilémovým normanským druhům a věrným šlechticům. Vilém nejprve odebral majetek všem, kteří bojovali po boku Harolda II., a potom vzbouřencům. Jednotkami majetku byly tzv. rytířské lány (knight ́s fee), které v době války musely dodat jednoho plně ozbrojeného rytíře. Po této exekuci majetku si Vilém ponechal 1422 manství, jeho nevlastní bratr Robert z Mortrain 795 a druhý bratr biskup Odo z Bayeux 439. Asi pět tisíc normanských rytířů se stalo zároveň vojáky i statkáři. Normané v Anglii žili jako okupační armáda, stavěli hrady na svou obranu proti poddaným. Anglosaských obyvatel bylo asi 1,5 milionů, Normanů jen deset tisíc. Mnohem více než místní odpor ohrožovala Vilémovu moc dánská invaze roku 1069. Dánský král Sven si totiž rovněž činil nárok na anglický trůn, jelikož byl synovcem anglického krále Knuta Velikého. Dánové nakonec uzavřeli s Vilémem mír.  Roku 1070 Vilém sesadil některé anglické biskupy a žádní angličtí biskupové už nebyli jmenováni. Do roku 1086 zanikla stará anglosaská šlechta a do popředí se dostávala normanská aristokracie mluvící odlišnou řečí. Dějiny Anglie byly spojené až do roku 1204 s dějinami Normandie. Starý anglosaský jazyk se začal mísit s francouzštinou (peace-paix, court-cour).  Roku 1086 nechal Vilém sepsat první kompletní anglickou pozemkovou knihu \"Domesday Book\", do níž byli zapsáni všichni držitelé půdy. Podle této knihy bylo v Anglii 9 300 držitelů půdy ze strany šlechty a duchovenstva, 85 tisíc svobodníků, 108 tisíc poddaných a 25 tisíc otroků, ze kterých se v příštím století stali nevolníci.  Ve Francii se objevovala snaha Vilémovu moc omezit. V čele stál francouzský král Filip a hrabě Fulko z Anjou. Do rebelie proti otci se zapletl i nejstarší syn Robert, a to hlavně proto, že nemohl využívat peníze ani moc, které mu plynuly z toho, že byl dědicem. Bojištěm se stal Vexin, sporné území na břehu Seiny mezi Rouenem a Paříží. Do Normandie vpadla posádka pevnosti Nantes a Vilém se vydal v červenci 1087 na odvetu, při tažení však byl těžce zraněn a převezen do kláštera sv. Gervase v Rouenu. Navzdory všem neshodám určil za příštího vévodu Normandie svého syna Roberta. Synu Vilémovi svěřil správu Anglie a syn Jindřich obdržel značný obnos peněz. Vilém Dobyvatel zemřel 9. září 1087 a jeho pozůstatky byly převezeny do opatství sv. Štěpána v Caen, kde byl pochován. Ve druhé polovině 16. století během náboženských válek byl králův mramorový náhrobek i hrob zničen a většina králových kosterních pozůstatků ztracena; současný náhrobek je až z 19. století.  Po pohřbu začal ihned spor mezi jeho syny. Boje probíhaly v Anglii a Normandii, nakonec z nich vyšel jako vítěz Jindřich.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilém I. Dobyvatel (cca 1028 – 9. září 1087) byl jako Vilém II. Normanský v letech 1035 – 1087 normandský vévoda a v letech 1066 – 1087 navíc anglický král. Z anglosaských kronik před \"Normanským záborem\" je znám jako Vilém Bastard.", "tgt_summary": "威廉一世(古诺曼语: Williame I;英语:William I;法语:Guillaume I;1028年|11月8日|1087年|9月9日|catIdx=W}}),通常被称为征服者威廉(英语:William the Conqueror),有时被称为私生子威廉(英语:William the Bastard),是第一位诺曼英格兰国王,他从1066年开始统治英格兰,直到1087年去世为止。他是维京掠夺者罗洛的后裔,从1035年起成为诺曼底公爵威廉二世(英语:William II)。威廉经过长期的努力而确立自己的权力,到了1060年,他稳固在诺曼底的统治,1066年,诺曼征服英格兰。他的余生则是巩固在英格兰的统治,以及解决其长子罗贝尔二世给他带来的麻烦。", "id": 1974159}
{"src_title": "Ahmet Zogu", "tgt_title": "索古一世", "src_document": [{"title": "Mládí a politické začátky.", "content": "Zog I. se narodil jako Ahmet Muhtar Bey Zogolli, později si vypuštěním turecké koncovky \"„-olli“\" (znamenající \"syn\") změnil příjmení na Zogu (albánsky „pták“).  Ahmet Zogolli se narodil v albánské pevnosti Burgajet v horském okrese Mat, jako třetí syn Džemala Paši Zogolliho a Sadijé Toptani do tradičně muslimské rodiny. Jeho otec, pocházející z místní aristokratické rodiny odvozující svůj původ od Skanderbega, byl místní feudál \"(Bajraktar)\", ovládající přilehlou oblast; jeho matka, která byla Xhemalovou druhou manželkou, zase pocházela z vážené rodiny. Vystudoval v Istanbulu na Galatasarayské univerzitě.  Po otcově smrti roku 1911 se Ahmet Zogolli stal ve věku 16 let guvernérem Matu, namísto svého staršího bratra Dželala Beje Zogu, který byl shledán mentálně neschopným.  Na počátku 20. let Zogu na albánské politické scéně soupeřil s mnohem vzdělanějším a zprvu úspěšnějším, episkopem Fanem S. Nolim, nakonec se však Zogu chopil moci definitivně a udržel se až do druhé světové války.  V 20. letech se stal nejprve prezidentem Albánie a po obnově monarchistického státního zřízení v roce 1928 také králem. Zahraničněpolitickou orientaci země změnil z Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Jugoslávie) na Itálii, což v Bělehradě vyvolalo znepokojení až zděšení. Zogu se pomocí své politiky snažil i nadále koncentrovat moc, zároveň však musel neustále postupovat některé pravomoci Italům, kteří získávali prostřednictvím svého kapitálu v Albánii a mezinárodních dohod stále větší podíl na rozhodování v zemi.  Doma budoval Zogu postupně režim stojící na kultu osobnosti. Po vzoru Itálie zřizoval také množství různých organizací, jako např. uniformovaný Národní svaz albánské mládeže. Politickou moc držel pevně ve svých rukou a jeho cílem bylo zajistit, aby žádné větší rozhodnutí nebylo přijato bez jeho osobní účasti.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "27. dubna 1938 se oženil s katoličkou Geraldine Apponyiovou ze slovenského šlechtického rodu Apponyiů. O rok později se královskému páru narodil syn, následník trůnu, Leka I. Zogu. O dva dny později Albánii obsadila italská vojska a země se stala italským protektorátem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zog I. také Ahmet Zogu či Ahmed Zogu (8. října 1895 – 9. dubna 1961) byl v letech 1922–1924 albánským předsedou vlády, poté letech 1925–1928 prezident, a nakonec od roku 1928 až do okupace země Itálií v dubnu 1939 král Albánců. Ve třicátých letech se orientoval na těsnou spolupráci s Itálii. Od roku 1939 žil jako exilový král ve Spojeném království.", "tgt_summary": "艾哈迈德·索古(Zog I, Skanderbeg III of the Albanians,,1895年-10月8日-1961年-4月9日)原名艾哈迈德·穆赫塔尔·贝吉·佐戈利(Ahmet Muhtar Bej Zogolli)是阿尔巴尼亚共和国的总统(1925年-1928年期间就职)。后成为阿尔巴尼亚王国的国王(1928年-1939年期间在位),称索古一世(或译佐格一世)、斯坎德培三世。", "id": 2763161}
{"src_title": "Svoboda projevu", "tgt_title": "言論自由", "src_document": [{"title": "Právo na svobodu projevu a vyjadřování.", "content": "Svoboda projevu či svoboda vyjadřování jsou zakotveny v mezinárodních a regionálních úmluvách o lidských právech. Toto právo je deklarováno v Článku 19 Mezinárodním paktu o občanských a politických právech, Článku 10 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Článku 13 Americké úmluvy o lidských právech a Článku 9 Africké charty lidských práv a práv národů.  Svobodu projevu lze najít již v časných dokumentech týkajících se lidských práv, jako je například britská Magna charta libertatum (1215) nebo Deklarace práv člověka a občana, klíčový dokument Velké francouzské revoluce. Na základě argumentů Johna Stuarta Milla je dnes svoboda projevu chápána jako právo zahrnující několik aspektů, tedy nikoli pouze právo na vyjadřování informací a myšlenek, ale také další tři aspekty:  Mezinárodní, regionální a státní právní normy též zakotvují svobodu projevu jako svobodu vyjadřování prostřednictvím jakéhokoli prostředku, ať již ústně, písemně, tiskem, přes Internet nebo formou umělecké tvorby. To znamená, že ochrana svobody projevu jakožto práva nezahrnuje pouze obsah, ale také způsob vyjadřování.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k ostatním právům.", "content": "Právo na svobodu projevu je těsně spjato s dalšími právy a může být omezeno, je-li v ostatními právy v konfliktu (viz Omezení svobody projevu). Právo na svobodu projevu je zvláště důležité pro sdělovací prostředky, kde hraje roli jako nositel obecného práva na svobodu vyjadřování pro všechny (viz článek svoboda tisku).", "section_level": 2}, {"title": "Svoboda projevu v České republice.", "content": "V rámci českého právního řádu je svoboda projevu (spolu s dalšími svobodami) zaručena Článkem 17 Listiny základních práv a svobod. Článek zaručuje svobodu projevu a právo na informace, nepřípustnost cenzury, právo vyjadřovat názory libovolným způsobem a svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Podle tohoto článku jsou též orgány veřejné správy povinny přiměřeně informovat o své činnosti.  Listina v tomto článku připouští možnost zákonného omezení svobody projevu a práva vyhledávat a šířit informace, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Právo přijímat informace však nijak omezit nelze.  Mezi právní normy, které provádějí konkrétní omezení svobody projevu a dalších souvisejících práv, patří trestní zákon, dnes nahrazený trestním zákoníkem. Mezi paragrafy trestního zákoníku omezující svobodu projevu patří např.: Mezi další zákony omezující svobodu projevu patří např.:", "section_level": 2}, {"title": "Počátky svobody projevu, akademická svoboda.", "content": "Svoboda projevu a vyjadřování má dlouhou historii, mnohem starší, než jsou moderní mezinárodní instrumenty lidských práv. Starověcí Athéňané věřili, že síla přesvědčování je nejtrvalejší silou v lidské kultuře, a jako taková nemůže a nesmí být potlačována. Udává se, že se demokratická ideologie svobody projevu ve starověkých Athénách objevila koncem šestého nebo počátkem sedmého století před naším letopočtem. V islámské etice byla svoboda projevu poprvé deklarována v době volených chalífů, a to konkrétně Umarem v 7. století. V době Abbásovců deklaroval svobodu projevu al-Hašími (bratranec chalífy al-Ma'muna) v dopisu jednomu z náboženských oponentů, kterého se pokoušel konvertovat skrze rozum. George Makdisi a Hugh Goddard tvrdí, že „myšlenka akademické svobody“ na univerzitách byla „vytvořena podle islámských zvyklostí“, jak byly praktikovány ve středověkém madraském systému od 9. století. Vliv Islámu byl „zcela zřejmý při založení první vědomě plánované univerzity“ v Evropě, Università degli Studi di Napoli Federico II založené Fridrichem II. Štaufským v roce 1224.", "section_level": 1}, {"title": "Svoboda projevu a pravda.", "content": "Jednou z nejstarších západních obhajob svobody vyjadřování je \"Areopagitica\" (1644), kterou napsal anglický básník a politický autor John Milton. Milton ji napsal v reakci na pokus anglického republikánského parlamentu zabránit vzniku „pobuřujících, nevěrohodných a neoprávněných pamfletů“. Milton představil na obranu svobody projevu řadu argumentů: jednotu národa tvoří směs odlišností mezi lidmi, nikoli vnucení homogenity shora; schopnost objevovat maximální škálu myšlenek na dané téma je zásadní pro jakýkoli proces učení a k pravdě se nelze dobrat, pokud nejprve nezvážíme všechny názory na věc; uvážíme-li svobodu myšlení, cenzura poškozuje věcný pokrok.  Milton též argumentoval, že pokud se fakta zcela odkryjí, pravda se ubrání lži v otevřené soutěži, nemůže o ní však rozhodovat jediná osoba. Podle Miltona je na každém člověku, aby si odhalil svoji vlastní pravdu; nikdo však není dost chytrý na to, aby působil jako cenzor pro všechny ostatní lidi.  Noam Chomsky říká, že: „Věříte-li ve svobodu projevu, věříte ve svobodu projevu pro názory, které nechcete. Například Stalin a Hitler byli diktátoři podporující svobodu projevu pouze pro názory, které chtěli. Podporujete-li svobodu projevu, znamená to, že podporujete svobodu projevu přesně pro ty názory, kterými opovrhujete.“  Evelyn Beatrice Hall, zabývající se psaním životopisů, uvedla: „Neschvaluji, co říkáte, ale až na smrt budu bránit vaše právo to říkat.“ Často se to cituje jako popis principu svobody projevu (a zhusta se výrok nesprávně připisuje Voltairovi, jako ilustrace Voltairovy víry v biografii, kterou o něm Beatrice Hall napsala.", "section_level": 1}, {"title": "Svoboda projevu a tolerance.", "content": "Profesor Lee Bollinger tvrdí, že „princip svobody projevu zahrnuje zvláštní akt vydobývání si jedné oblasti sociální interakce pro výjimečnou sebekázeň, jejímž účelem je vyvíjet a demonstrovat společenskou kapacitu ovládat pocity evokované spoustou společenských střetů.“ Bollinger argumentuje, že tolerance je žádoucí hodnota, ne však zásadní. Kritici ovšem tvrdí, že společnost by se měla obávat těch, kdo přímo odmítají nebo obhajují například genocidu (viz Omezení svobody projevu).", "section_level": 1}, {"title": "Demokracie.", "content": "Jedním z nejvýznamnějších zastánců vazby mezi svobodou projevu a demokracií je Alexander Meiklejohn. Tvrdí, že konceptem demokracie je, že si lidé vládnou sami. Aby takový systém fungoval, je potřeba informované voličstvo. Pro náležitou informovanost nesmí být kladeny žádné zábrany volnému toku informací a myšlenek. Podle Meiklejohna nebude demokracie věrna svým základním ideálům, pokud ti, kteří jsou u moci, mají možnost manipulovat voličstvem zadržováním informací a potlačováním kritiky. Meiklejohn souhlasí s tím, že rozhodnutí manipulovat s názory může mít původ v motivaci dosáhnout přínosů pro společnost. Argumentuje však, že volba cesty manipulace v podstatě popírá demokratické ideály. Eric Barendt nazval obranu svobody projevu na základě demokracie jako „pravděpodobně nejatraktivnější a určitě nejmódnější teorii svobody projevu v moderních západních demokraciích“.  Thomas I. Emerson rozšířil tuto obhajobu, když tvrdil že svoboda projevu pomáhá dosáhnout rovnováhy mezi stabilitou a změnou. Svoboda projevu podle něj působí jako „bezpečnostní ventil“, který vypouští páru v situacích, kdy by lidé jinak tíhli k revoluci. Tvrdí, že „princip otevřené diskuse je metodou, jak dosáhnout morálně adaptabilní a současně stabilnější komunity, udržením vratké rovnováhy mezi zdravým rozporem a nutným konsensem.“ Emerson navíc podporuje názor, že „opozice plní živou společenskou funkci v kompenzaci a ozdravování normálního procesu byrokratického úpadku.“  Výzkum prováděný Světovou bankou v rámci projektu Worldwide Governance Indicators ukazuje, že svoboda projevu a proces odpovědnosti, který ji následuje, mají významné dopady na kvalitu vládnutí ve státě. „Hlas a odpovědnost“ v zemi, definovány jako „míra, do které jsou lidé v zemi schopni se účastnit výběru své vlády, stejně jako svoboda vyjadřování, svoboda sdružování a svobodná média“, jsou jednou z šesti dimenzí vládnutí, zkoumaných ve více než 200 zemích v rámci projektu Worldwide Governance Indicators.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální interakce a komunita.", "content": "Richard Moon vyvinul argument, že hodnota svobody projevu a svobody vyjadřování spočívá ve společenských interakcích. Moon píše, že „komunikací tvoří jednotlivec vztahy a společenství s jinými – s rodinou, přáteli, spolupracovníky, církevní kongregací, krajany. Vstupem do diskuse s jinými se jednotlivec účastní budování znalostí a směřování komunity.“", "section_level": 1}, {"title": "Omezení svobody projevu.", "content": "Svoboda projevu je v některých případech omezena (postihována) i v demokratických zemích – mezi postihované projevy patří projevy rasismu, podporování terorismu, hrozba smrti nebo násilí vůči konkrétní osobě nebo organizaci, nebo třeba šíření poplašné zprávy (např. volání „hoří“ v přeplněném divadle).  Podle Freedom Forum Organization se v právních systémech a ve společnosti jako celku ustanovují omezení svobody projevu, zvláště je-li svoboda projevu v konfliktu s jinými hodnotami nebo právy. Omezení svobody projevu může vycházet z „principu ublížení“ nebo z „principu přečinu“, například v případě pornografie nebo projevu nenávisti. Omezení svobody projevu může mít formu právních sankcí a/nebo společenského nesouhlasu. V díle O svobodě (1859) tvrdí John Stuart Mill, že „by měla existovat nejúplnější svoboda vyznání a diskutování, jakožto základ etického přesvědčení, jakékoli doktríny, jakkoli by mohla být považována za nemorální“. Mill říká, že tato nejúplnější svoboda je nezbytná ke stlačení argumentů do jejich logických limitů, namísto limitů společenských překážek. Mill však také zavádí to, co je známo jako „princip ublížení“, ve smyslu následujícího omezení svobodného vyjadřování: „jediným účelem, kvůli kterému lze právoplatně použít moc proti kterémukoli členovi civilizované komunity, proti jeho vůli, je ochrana jiných před ublížením“.  V roce 1985 zavedl Joel Feinberg jiný takový princip, známý jako „princip přečinu“. Argumentoval, že Millův princip ublížení neposkytuje dostatečnou ochranu proti špatnému chování jiných. Feinberg napsal: „Je vždy dobrým důvodem pro podporu navrženého kriminálního zákazu, že by byl pravděpodobně účinnou cestou, jak předejít vážným proviněním (oproti zranění či ublížení) vůči osobám jiným, než je pachatel, a že je to pravděpodobně nutným prostředkem k takovému cíli.“ Feinberg proto tvrdí, že princip ublížení nastavuje laťku příliš vysoko a že některé formy vyjadřování mohou být legitimně zakázány zákonem, protože jsou velmi útočné. Avšak protože něčí urážka je méně závažná než skutečné ublížení, uplatňované sankce musí být vyšší při ublížení. Naproti tomu Mill nepodporuje právní sankce, nejsou-li založeny na principu ublížení. Protože stupeň, do kterého mohou lidé urážet, se liší, nebo může být výsledkem neoprávněného předsudku, Feinberg navrhuje, že by se měla při aplikaci principu brát v úvahu řada faktorů, například rozsah, délka trvání, společenská hodnota projevu, snadnost, se kterou se mu lze vyhnout, motivy řečníka, počet postižených lidí, intenzita urážky a obecný zájem komunity jako celku.  Cenzuru a omezování jim nepohodlných názorů často provádějí zastánci politické korektnosti. Základní formou politicky korektní cenzury je autocenzura, proto si díky monopolu v masmédiích západního světa vynucuje pocit morální nadřazenosti. Nástrojem politické korektnosti je nedat prostor jiným než politicky korektním prohlášením a odlišné názory označit jako homofobní, rasistické, fašistické či sexistické a jejich nositele veřejně hanobit, vyhodit z práce či dokonce za jejich názory zavřít do vězení.", "section_level": 1}, {"title": "Internet.", "content": "Mezinárodní, národní a regionální standardy zakotvují svobodu projevu jako jednu z forem svobody vyjadřování, bez ohledu na použité prostředky, včetně Internetu.", "section_level": 1}, {"title": "Svoboda informací.", "content": "Jo Glanville, editor časopisu Index on Censorship, tvrdí, že „Internet je revolucí pro cenzuru, stejně jako pro svobodu projevu.“ Svoboda informací je rozšířením svobody projevu, kdy médiem pro vyjadřování je Internet. Svoboda informací může v kontextu Internetu a informačních technologií zahrnovat i právo na soukromí. Stejně jako u práva na svobodu vyjadřování lze právo na soukromí chápat jako lidské právo a svoboda informací je rozšířením tohoto práva. Svoboda informací se může v technologickém kontextu týkat i cenzury (např. z hlediska možnosti přístupu webového obsahu bez cenzury a restrikcí).  Světový summit o informační společnosti (WSIS) přijal v roce 2003 Deklaraci principů zdůrazňující demokracii a univerzalitu, nedělitelnost a vzájemnou provázanost všech lidských práv a základních svobod. Deklarace také specificky odkazuje na důležitost práva na svobodu vyjadřování pro informační společnost:  „Zdůrazňujeme, jako základ informační společnosti a jak je řečeno v Článku 19 Všeobecné deklarace lidských práv, že každý má právo na svobodu názoru a vyjadřování, a že toto právo zahrnuje i svobodu bez překážet setrvávat na svých názorech a vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice států. Komunikace je základním společenským procesem, základní lidskou potřebou a základem veškeré společenské organizace. Je středobodem informační společnosti. Každý by měl mít kdekoli možnost se informační společnosti účastnit a nikdo by neměl být vyloučen z přínosů, které informační společnost nabízí.“ Internet otevírá nové možnosti pro uplatňování svobody projevu. Pseudonymita Internetu umožňuje lidem komunikovat. „Datové přístavy“ (např. Freenet) a „stěžovatelské weby“ umožňují svobodu projevu zárukou, že materiál nemůže být odstraněn (cenzurován).", "section_level": 2}, {"title": "Cenzura Internetu.", "content": "Koncept svobody informací vyplynul z odpovědi na státem podporovanou cenzuru, monitorování a sledování Internetu. Cenzura Internetu zahrnuje řízení nebo potlačování publikace nebo přístupu k informacím na Internetu. Electronic Frontier Foundation (EFF) je organizace, jejímž cílem je ochrana svobody projevu na Internetu. Open Net Initiative (ONI) je společný projekt Citizen Lab na Munk Centre for International Studies, University of Toronto, Berkman Center for Internet & Society na Harvard Law School, Advanced Network Research Group na Cambridge Security Programme (University of Cambridge) a Oxford Internet Institute na Oxford University. Zaměřuje se na pátrání, odhalování a analýzu filtračních a sledovacích praktik na Internetu, a to důvěryhodným a nepartyzánským způsobem. Skupiny jako Global Internet Freedom Consortium obhajují svobodu informací pro to, čemu říkají „uzavřené společnosti“.  Podle organizace Reportéři bez hranic (RSF) jsou na „seznamu nepřátel Internetu“ následující státy s všudypřítomnou cenzurou Internetu: Čína, Kuba, Írán, Myanmar/Barma, Severní Korea, Sýrie, Tunisko, Uzbekistán a Vietnam.  Obecně známým příkladem je „Velký čínský firewall“ (s odkazem jak na roli síťového firewallu, tak na starověkou Velkou čínskou zeď). Systém blokuje obsah vyloučením IP adres ze směrování skrz firewall a sestává ze standardního firewallu a z proxy serverů na bránách. Systém též selektivně provádí DNS poisoning při požadavku na určité webové stránky. Nevypadá to, že by vláda systematicky zkoumala obsah Internetu, ukazuje se to být technicky nepraktické. Cenzura Internetu v Čínské lidové republice je prováděna pod celou škálou zákonů a administrativních regulací. Podle těchto zákonů provádí vláda více než 60 regulací Internetu, cenzorské systémy jsou důsledně implementovány u provinčních odnoží státních poskytovatelů Internetu, obchodních společností a organizací.", "section_level": 2}], "src_summary": "Svoboda projevu (též svoboda slova) je svoboda vyjadřovat se bez cenzury a bez omezení. Synonymní termín svoboda vyjadřování bývá někdy používán pro indikaci, že nejde jen o svobodu projevu, ale také o svobodu informace a myšlenky přijímat, vyhledávat a rozšiřovat jakýmkoli způsobem, bez ohledu na použité prostředky. Tyto svobody jsou úzce spjaty s konceptem svobody myšlení. V praxi není svoboda projevu v žádném státě absolutní a běžně podléhá omezením, například v případě „projevu nenávisti“ či „vyhrožování“.", "tgt_summary": "言论自由(英语:Freedom of speech),一种基本人权,指公民可以按照个人意愿的表达意见和想法的法定政治权利,这些意见表达不用受任何人「事前」的审查及限制,也无需担心受到政府或他人报复。有时也被称为意涵更广泛的表达自由。它通常被理解为充分表达意见的自由,当中包括以任何方式寻找、接收及发放传递资讯或者思想的行为。言论自由的权利在任何国家通常都会受到不同程度的限制,例如发表诽谤中伤、猥亵、威胁伤人、煽动仇恨或者侵犯版权和隐私等言论或者资讯的一系列涉嫌侵犯他人人权的行为都被禁止,而表达意见时也需要注意时间、地点和礼仪。 一些可能存在违法行为的国家政权对言论自由的限制程度甚至逾越了人权法案的红线。", "id": 3052757}
{"src_title": "Záření beta", "tgt_title": "Β粒子", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Beta záření vzniká při beta přeměnách radioaktivních jader. Při těchto přeměnách zůstává počet nukleonů v jádře stejný, pouze se neutron změní na proton (beta mínus přeměna) nebo proton na neutron (přeměny beta plus a elektronový záchyt). Tyto přeměny jsou doprovázeny emisí elektronu a antineutrina nebo pozitronu a neutrina.", "section_level": 1}, {"title": "Přeměna beta minus.", "content": "Je emitován elektron a antineutrino.  Obecný předpis  Příklad:  Účast elektronu (pozitronu) při jaderných přeměnách poukazuje na skutečnost, že nukleony nejsou fundamentální částicemi. Při přeměně beta mínus se totiž uvnitř jádra mění neutron takto:  Podmínka přeměny:", "section_level": 2}, {"title": "Přeměna beta plus.", "content": "Dochází k emisi pozitronu (antičástice k elektronu) a neutrina.  Obecný předpis  Příklad:  Přeměna beta plus spočívá v transformaci protonu na neutron", "section_level": 2}, {"title": "Záchyt elektronu jádrem.", "content": "Tato přeměna se rovněž nazývá K záchyt (záchyt elektronu ze slupky K - první atomový orbital). Nastává u jader s přebytkem protonů jako alternativa beta plus přeměny. Proton v jádře pohltí jeden z elektronů z vnitřní slupky elektronového obalu a změní se na neutron za současné emise neutrina.  Podle obecné rovnice reakce probíhá takto:  a jádro podléhá přeměně, kterou lze obecně vyjádřit rovnicí:  Elektronový obal je po tomto ději v excitovaném (vzbuzeném) stavu; uvolněné místo po zachyceném elektronu je zaplněno elektronem z některého z vyšších atomových orbitalů. Přitom dojde k vyzáření přebytečné energie v podobě kvanta elektromagnetického záření, tj. fotonu. Energie fotonu odpovídá rozdílu vazebných energií elektronu mezi vyšším a nižším orbitalem.  Podmínka přeměny:", "section_level": 2}], "src_summary": "Záření beta jsou elektrony (β) nebo pozitrony (β), které vznikají při radioaktivním rozpadu.", "tgt_summary": "β粒子(英语:Beta particle),又译贝塔粒子或贝他粒子,指的是当放射性物质发生β衰变,所释出的高能量电子或正电子。β衰变有两种:β衰变与β 衰变。β衰变会产生电子,而β 衰变会产生正电子。", "id": 958127}
{"src_title": "Sterilizace (mikrobiologie)", "tgt_title": "殺菌", "src_document": [{"title": "Rozdělení.", "content": "Buňky se usmrcují buďto suchým teplem (vzduchem), nebo vlhkým teplem za použití Kochova hrnce či autoklávu. Zvláštním případem použití vlhkého tepla je frakcionovaná sterilace. Usmrcování buněk mikroorganizmů může též probíhat při použití záření (např. UV, ionizující) či mikrobicidními plyny.  Jiné rozdělení spočívá ve fyzikálních (horký vzduch, přehřátá pára, ionizační záření) a chemických metodách (chemické roztoky, mikrobicidní plyny).  Speciálním druhem sterilizace je kontinuální sterilizace, která probíhá nepřetržitě.  Var není plně účinná metoda sterilace.", "section_level": 1}, {"title": "Sterilizace vlhkým vzduchem.", "content": "Sterilizace vlhkým vzduchem je nejčastějším a nejspolehlivějším typem sterilace nástrojů a laboratorních materiálů. V průběhu této sterilizace dochází ke karamelizaci cukrů, denaturaci bílkovin (při vyšším obsahu bílkovin v materiálu je nutno sterilaci prodloužit), inaktivaci vitamínů, Maillardově reakci sacharidů s aminokyselinami, polymeraci a hydrolytickému poškození sloučenin. Provádí se buďto za použití Kochova hrnce (vodní pára do 100 °C) nebo autoklávu (vodní pára o teplotě 121 °C při tlaku 101,5 kPa a době okolo 23 min.). Zvláštním případem sterilace vlhkým teplem je pak použití frakcionované sterilace.", "section_level": 2}, {"title": "Sterilizace suchým vzduchem.", "content": "Jedná se o méně častý sterilizaceční postup, který je také méně účinný. Využívá se nejčastěji ke sterilizaci skleněných a kovových předmětů, v plameni o 160 °C a výše. Teplota musí působit delší čas.", "section_level": 2}, {"title": "Sterilizace UV zářením.", "content": "Používá se často v laboratořích a zdravotnických zařízeních k likvidaci buněk na objektech a nástrojích používaných k úkonům vyžadujícím aseptické prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Sterilizace mikrobicidními plyny.", "content": "Tento typ usmrcování buněk se používá k ošetření předmětů či povrchů v laboratořích. Jeho velkou nevýhodou je však možná reakce plynu s komponenty, nespolehlivé působení a nebezpečí výbuchu. Typickým představitelem plynu pro sterilizaci je Ethylenoxid.", "section_level": 2}, {"title": "Sterilizace filtrací.", "content": "Při sterilizaci tekutých materiálů (např. vakcíny, séra) v biotechnologických laboratořích a ve zdravotnictví se používá filtrace přes speciální filtr (např. nitrocelulózový) o velikosti pórů 0,1-0,2 μm.", "section_level": 2}, {"title": "Sterilizace odstraněním.", "content": "Při sterilizaci není nutné patogeny zabít, ale lze je pouze odstranit. Například při mytí látky není třeba použít vysoké teploty k zabíjení patogenů, ale stačí stejně efektivně pečlivě vymýt látku při nízkých teplotách.", "section_level": 2}, {"title": "Faktory ovlivňující průběh sterilizace.", "content": "Samotný proces sterilizace je ovlivňován řadou činitelů. Sterilizace v otevřeném prostředí je ovlivňována chemickými a fyzikálními vlastnostmi. Velkou roli hraje teplota. V případě sterilizace chemických sloučenin hraje roli pH a obsah bílkovin. Dalším významným faktorem je též počáteční kontaminace, tedy počáteční množství buněk.", "section_level": 1}, {"title": "Měření účinnosti sterilizace.", "content": "K určení účinnosti sterilizace se používá řada matematických výpočtů. Jedním z nich je výpočet cílové kontaminace, kdy cílová kontaminace je rovna počtu kontaminačních řádů (rozdíl počáteční a koncové kontaminace, měřený v řádech) kráte čas potřebný na snížení o jeden řád; při určité teplotě. Indikátorem sterilizace je pak mikrob \"Bacillus stearothermophylus\", který vydrží 121 °C 8 -12 s. Jeho čas pro snížení úrovně kontaminace o jeden řád je pak 1,5 – 4 sekundy.", "section_level": 1}, {"title": "Kosmický výzkum.", "content": "Cca 15 procent nákladů při přípravě kosmických sond stojí sterilizace. Sondy jsou připravovány ve filtrovaném, extrémně čistém prostředí. Dekontaminaci sondy od pozemského života nelze provést z principiálních důvodů absolutně, ale lze minimalizovat pravděpodobnost biologické kontaminace cílové planety: při pravděpodobnosti 1:1000 (10) se předpokládá, že jen v jednom případě z tisíce by mohlo k lokální kontaminaci dojít.  Horká pára při teplotě 120 až 135 °C působící desítky minut běžné užívaná v chirurgii nebo mikrobiologii (autokláv) způsobuje korozi a nedostane se pod povrch.  Pro kosmické účely je zapotřebí hloubková sterilizace všech jednotlivých prvků, optimálně i kompletní sondy. Použitelné je „vypékání“ při teplotách nad 110 °C za extrémně malé vlhkosti po dobu mnoha desítek hodin, což je však na hranici maximální zátěže elektroniky. Další variantou je záření gama paprsky při dávkách kolem 2,5 Mrad (vysoce nad letálním účinkem), problém je ovšem opět trvanlivost elektroniky a optiky. V současnosti je běžná kombinace různých metod povrchové i hloubkové sterilace v maximálně čistém až aseptickém prostředí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sterilizace (nebo také sterilace) je soubor činností směrujících k odstranění nebo usmrcení buněk v daném prostředí. Metody používané pro sterilaci mají dlouhou historii. Louis Pasteur poprvé použil tepla pro uchování vína (1864) a již předtím bez plného chápání procesu bylo tepla používáno v konzervačním průmyslu (cca 1700). Další sterilační techniky jako filtrace byly užity v 19. století.", "tgt_summary": "杀菌(英语:Sterilization),又称作灭菌,与消毒(disinfection)近似,但更追求移除或消灭物体表面、液体、药物、培养介质上的任何形式微生物及传播性病原体(如真菌、细菌、病毒、芽孢等)。适当地使用高温、化学品、放射线、高压及过滤程序可以有效达到杀菌效果。", "id": 248638}
{"src_title": "Purin", "tgt_title": "嘌呤", "src_document": [{"title": "Puriny v buňkách.", "content": "Adenin a guanin tvoří vodíkové můstky s pyrimidinovými bázemi thyminem a cytosinem a tvoří páry bází, které kódují genetickou informaci v DNA. Kromě adeninu a guaninu se v informačních mRNA savců nacházejí ještě další, minoritní purinové báze, jako je \"N\"-methyladenin, \"N\",\"N\"-dimethyladenin nebo \"N\"-methylguanin. Další deriváty se nacházejí v transferových RNA (tRNA).  Volně v buňkách se nacházejí puriny, které jsou produkty metabolismu purinových bází. Je to zejména xanthin, hypoxanthin a kyselina močová, konečný produkt katabolismu purinů. Je vylučována močí. Některé rostliny tvoří methylované xanthiny, alkaloidy, které mají účinek na centrální nervovou soustavu. Nejvýznamnější je kofein, obsažený v kávě, theofylin, obsažený v čaji, a theobromin, z kakaa a čokolády.", "section_level": 1}, {"title": "Složitější deriváty.", "content": "Puriny adenin a guanin jsou zpravidla vázány do komplexnějších sloučenin, zejména nukleosidů a nukleotidů.", "section_level": 1}, {"title": "Nukleosidy.", "content": "Většina purinů se v buňkách nevyskytuje volně, báze jsou navázané nejčastěji na pětiuhlíkatý cukr, ribózu nebo deoxyribózu jako tzv. nukleosidy. Sacharid tvoří kovalentní N-glykosidovou vazbu s N atomem purinového kruhu (tzn. s devátým atomem kruhu, kterým je dusík, viz obrázek číslování). Nukleosid obsahující adenin nebo guanin a ribosu se nazývají adenosin, guanosin, je-li v nukleosidu obsažena deoxyribóza, pak je vzniklým nukleosidem deoxyadenosin, resp. deoxyguanosin.", "section_level": 2}, {"title": "Nukleotidy.", "content": "Dojde-li k fosforylaci (tedy navázání zbytku kyseliny fosforečné) hydroxylové skupiny sacharidu, který tvoří nukleosid, dojde ke vzniku nukleotidu. Nukleotidy jsou stavebními kameny nukleových kyselin a mají nezastupitelnou úlohu při fosfotransferázových reakcích, při kterých jsou štěpeny makroergní vazby. Umožňují tak průběh jinak endergonických reakcí, jako jsou různé biologické syntézy. Příkladem takových přenašečů energie je ATP, adenosintrifosfát nebo GTP, guanosintrifosfát. Cyklický adenosinmonofosfát a guanosinmonofosfát jsou \"druzí poslové\", kteří zprostředkovávají signál z buněčných receptorů.", "section_level": 2}, {"title": "Metabolismus.", "content": "Organismus je schopen využívat puriny, které přijímá v potravě, stejně tak si je dokáže syntetizovat sám \"de novo\". Hlavním místem syntézy u savců jsou játra. Substrátem k syntéze je cukr ribosa a aminokyseliny glycin, glutamin a aspartát. Jako koenzym reakcí slouží kyselina listová (folát). Proto je kyselina listová důležitá pro dělení buněk, protože umožňuje syntézu purinových basí k syntéze nukleových kyselin.  Přebytečné puriny jsou v několika krocích oxidovány na kyselinu močovou. Ta je vylučována močí. Je však ve vodě špatně rozpustná, při její vysoké koncentraci v moči, nebo při nízkém pH moči, může krystalizovat a tvořit tak močové kameny. Při dně, metabolické poruše katabolismu purinů, dochází k nadprodukci kyseliny močové a k hyperurikemii, stavu, kdy je v séru vysoká koncentrace močové kyseliny. Pak se mohou krystaly kyseliny ukládat v měkkých tkáních nebo kloubech, což způsobuje zánětlivou reakci. Je známo více metabolických poruch purinového katabolismu: Lesch-Nyhanův syndrom, který se projevuje močovými kameny a psychickými poruchami nebo deficit enzymu purinnukleosidfosfotylasy, který způsobuje těžkou imunodeficienci.", "section_level": 1}, {"title": "Puriny v lékařství.", "content": "Uměle připravené analogy purinů, jejich nukleotidů a nukleosidů se uplatňují v lékařství jako součást chemoterapie pro léčbu nádorů. Když se látka analogická přirozeně se vyskytujícím purinům vestaví do buněčné struktury, například do nově vznikající DNA, je toxická. Analogy bází tak zasahují všechny dělící se buňky, tedy i buňky, které se množí nekontrolovaně. Často používaný analog purinových bází je 6-thioguanin nebo 6-merkaptopurin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Purin je dusíkatá heterocyklická sloučenina tvořená kondenzovaným pyrimidinovým a imidazolovým kruhem. V čistém stavu je to krystalická, zásaditá látka. Jeho deriváty, zvané puriny, jsou biologicky významné látky, součásti nukleových kyselin i jiných látek klíčových pro život. V nukleových kyselinách jsou hlavními purinovými bázemi adenin a guanin.", "tgt_summary": "'(',英语:Purine),又译普林,是新陈代谢过程中的一种代谢物。它是一种带有四个氮原子的杂环芳香有机化合物,嘌呤和嘧啶是核酸中最重要的组成部分。", "id": 2563595}
{"src_title": "Děti kapitána Granta", "tgt_title": "格兰特船长的儿女", "src_document": [{"title": "Obsah románu.", "content": "Příběh začíná 26. července roku 1864, kdy posádka jachty Duncan ulovila v Severním průlivu mezi Irskem a Skotskem žraloka kladivouna a v jeho útrobách objevila tři neúplné listiny. Byly napsány francouzsky, anglicky a německy a obsahovaly zprávu o ztroskotání lodi Britannia s kapitánem Grantem a posádkou na 37° 11 ́ jižní šířky (údaje o zeměpisné délce byly bohužel nečitelné). Majitel jachty lord Glenarvan neváhal ani okamžik a vydal se společně se svou manželkou, kapitánem Johnem Manglesem, majorem Mac Nabbsem, roztržitým zeměpiscem Jacquesem Paganelem a s Mary a Robertem Grantovými, dětmi ztraceného skotského kapitána, na dobrodružnou záchrannou výpravu, která v podstatě znamenala cestu kolem světa po 37. rovnoběžce.  Výprava začala pátráním v Jižní Americe, kde však ani pochod přes Andy nepřinesl žádaný výsledek, poté naši přátelé zamířili k břehům Austrálie. Zde se setkali s lodníkem Britannie Ayrtonem. Ten je provázel po Austrálii, vyklubal se z něj však podvodník a vůdce trestanců, kteří chtěli získat jejich majetek. Nakonec se cestovatelé přes velké útrapy dostali na pobřeží, ale jejich jachta tam na ně nečekala, omylem před jejich příchodem odplula. Na malé lodi dopluli Skotové na Nový Zéland. Zde však padli do rukou lidojedů. Naštěstí je zachránil Robert, který uprchl. Díky Paganelovi se dostali k moři a zde je čekalo velké překvapení. Vody zde křižoval Duncan s v podpalubí uvězněným Ayrtonem. Náhoda přivedla jachtu k malému ostrůvku Tabor, kde měl být lodník vysazen. Jaké však bylo překvapení, když zjistili, že ostrov je obydlen třemi trosečníky, kapitánem Grantem a dvěma námořníky. Román končí ponecháním Ayrtona na ostrově a šťastným návratem domů.  Tento román se stal jednou z nejčtenějších Vernových knih. Verne vložil do tohoto prostého, ale napínavého příběhu mnoho zeměpisných, přírodovědných i národopisných poznatků o Jižní Americe, Austrálii a Tichomoří, a jako dobrý znalec lidských povah vykreslil v dětech kapitána Granta opravdové hrdiny, kteří jsou i dnes vzorem statečnosti a odvahy.", "section_level": 1}, {"title": "Ilustrace.", "content": "Knihu \"Děti kapitána Granta\" ilustroval Édouard Riou.", "section_level": 1}, {"title": "Filmové adaptace.", "content": "Román byl několikrát zfilmován. Již roku 1913 byl podle scénáře Vernova syna Michela natočen francouzský němý film \"Les Enfants du capitaine Grant\" v délce dvaceti tří minut. K dalším známým filmovým adaptacím patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Děti kapitána Granta \"(1867-1868, Les enfants du capitaine Grant)\" je jeden z nejznámějších románů francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu \"Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires)\". Tento dobrodružný román tvoří první díl autorovy volné trilogie, do které ještě patří \"Dvacet tisíc mil pod mořem (Vingt mille lieues sous les mers)\" a \"Tajuplný ostrov (1875, L'île mystérieuse)\". Mezi jednotlivými díly Vernovy trilogie však panuje časový nesoulad (viz Časový nesoulad mezi jednotlivými díly trilogie).", "tgt_summary": "《格兰特船长的儿女》()是法国作家儒勒·凡尔纳的作品,1867–1868年间出版。最初的版本是由皮埃尔-儒勒·赫泽尔(Pierre-Jules Hetzel)出版,Édouard Riou插图。在1876年,乔治·罗德里奇父子公司再版,分三部,名为《环游世界航行》。", "id": 1462364}
{"src_title": "Gaza", "tgt_title": "加薩", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "České přídavné jméno od názvu Gaza je \"gazský\", občas se však používají i adjektiva \"gázský\", \"gazanský\" nebo \"gazejský\". Obyvatel Gazy se nazývá \"Gazan\".  Od města Gaza, centra tkalcovství, je též odvozen \"gáz\" (lehká průsvitná bavlněná tkanina v plátnové nebo perlinkové vazbě) a \"gáza\" (jemný řídký obvazový materiál), neboť gáza byla tradiční tkanina v Palestině.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Gaza je velmi staré město, obývané nejméně 5000 let. První zmínku o něm máme z korespondence faraona Thutmose III. (El-amarnské dopisy) z 15. století př. n. l. Gaza zůstala v egyptské moci po 350 let, než byla dobyta Pelištejci, mořským národem známými z Bible jako Filištíni, a stala se součástí jejich pětiměstí. Následně byla Gaza dobyta Izraelity, Asyřany, Egypťany a pod Perskou říší dosáhla značné prosperity. Poté se však vzepřela Alexandru Velikému, který ji obléhal po pět měsíců a nakonec obyvatele pozabíjel nebo prodal do otroctví. Alexandr město osídlil místními beduíny a přeměnil ho na polis, která se posléze stala centrem helénistické učenosti a filozofie. Gaza pak byla součástí Seleukovské říše, Hasmoneovského království, Římské říše, Východořímské říše, až byla roku 635 dobyta muslimskými vojsky.  Roku 1100 Gazu dobyli křižáci zpod vlády Fátimovců. Balduin III. ve městě postavil hrad, ovšem roku 1187 již město dobyla Saladinova vojska a zničila jeho hradby. Richard Lví srdce město znovu opevnil, ale roku 1193 ho předal Saladinovi v rámci smlouvy z Ramly. Roku 1260 město vyplenili Mongolové pod vedením chána Hülegüho, bylo to nejjižnější Mongoly dobyté území. Posléze se stalo částí Mamlúckého sultanátu. Roku 1348 na město udeřil mor, roku 1352 ho postihly ničivé záplavy způsobené silnými dešti. V roce 1516 se stala Gaza součástí Osmanské říše. V 19. století ji postihl úpadek.  Britové získali kontrolu nad městem v roce 1917, posléze bylo začleněno do britského Mandátu Palestina. Ve 30. a 40. letech procházelo město obdobím růstu. Podle Plánu OSN na rozdělení Palestiny měla Gaza patřit do arabské části, ale došlo k válečnému konfliktu a po první arabsko-izraelské válce v letech 1948–1949 přešlo město a celé Pásmo Gazy pod egyptskou vojenskou správu. Město bylo ovládáno Egyptem až do roku 1967. Jedinou výjimkou bylo období suezské krize (1956–1957), kdy bylo město okupováno Izraelem. Roku 1967 bylo město během šestidenní války opět dobyto Izraelem.  Po podpisu smlouvy mezi Izraelem a Organizací pro osvobození Palestiny v roce 1993 došlo k odchodu izraelské armády z celého Pásma Gazy a vyhlášení palestinské samosprávy. Od roku 2000 začala druhá intifáda a do současnosti město i pásmo kolem něj se stalo jak jedním z ohnisek palestinského teroru (např. vystřelováním raket na okolní izraelská sídla) tak terčem mnoha izraelských odvetných útoků s nasazením jak pozemního vojska, tak těžké vojenské techniky a bílého fosforu, který je někdy klasifikován jako chemická zbraň hromadného ničení. Od roku 2007 Izrael na Gazu a přilehlé pásmo uvalil blokádu. Omezen je pohyb osob, materiálu pro obnovu infrastruktury, investic, zboží i věcí jako potraviny; omezení se vztahuje i na Izraelem neschválenou humanitární pomoc; proti pokusům o narušení blokády Izrael opakovaně zasáhl. Podle zprávy Konference OSN o obchodu a rozvoji, výboru pro obchod a rozvoj, „by se Gaza v důsledku současného nepříznivého vývoje mohla do roku 2020 stát neobyvatelnou.“", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Gaza měla v roce 2012 asi 515 000 obyvatel, což představovalo nárůst z 32 250 obyvatel v roce 1945. Všichni obyvatelé jsou Arabové a většina jich jsou palestinští uprchlíci nebo jejich potomci. Téměř všichni obyvatelé jsou muslimové, ale existuje tu velmi malá křesťanská menšina.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Podle PCBS, v roce 1997, byla populace Gazy nad 10 let z 90% vzdělána. Ve školách bylo zapsáno 140 848 lidí (39,8% v základních školách, 33,8, ve středních školách a 26,4% na vysokých školách. Přibližně 11 134 lidí získalo bakalářské tituly nebo i vyšší diplomy. V roce 2006, bylo v Gaze 210 škol; 151 bylo zřízeno palestinským ministerstvem školství, 46 jich zřídilo OSN a zbylé školy byly soukromé. Ve školství bylo zaměstnáno 5 877 učitelů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gaza (česky zastarale \"Gáza\", nebo Ghaza, arabsky Ġazzah; hebrejsky Aza) je největší město v Pásmu Gazy i ve Státu Palestina. Město má přibližně 500 000 obyvatel.", "tgt_summary": "加沙(,拉丁化转写:Ghazzah;,拉丁化转写:Aza)是加沙地带以及巴勒斯坦人地区的最大城市,同时也是巴勒斯坦国加沙省的首府。面积74平方公里,人口449,221人(2009年资料),周边人口约160万。", "id": 1894848}
{"src_title": "Manhattan", "tgt_title": "曼哈頓", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Základem Manhattanu jsou slída a břidlice. Jedná se o silné a pevné horniny, které jsou vhodným základem pro výškové budovy. Nejvíce mrakodrapů je situováno v Downtownu a Midtownu. Manhattan se obvykle dělí na Downtown (Dolní Manhattan, jižní Manhattan), Midtown a Uptown (Horní Manhattan, severní Manhattan), 5th Avenue zase rozděluje západní a východní stranu Manhattanu. Na západě je Manhattan ohraničen řekou Hudson, na východě řekou East River. Na severu řeka Harlem odděluje Manhattan a Bronx, další část města New York. K Manhattanu patří také několik ostrovů jako např. Roosevelt Island, Liberty Island a další. Manhattan má pevninskou rozlohu 59 km a 87.5 km včetně vodstva. Na délku měří 21,6 km, na šířku 3,7 km (v nejširším místě).  Při budování původního World Trade Center bylo vyhloubeno obrovské množství hlíny, které bylo později použito pro rozšíření manhattanského pobřeží prostřednictvím Battery Park City. Výsledkem bylo více než 92 akrů pobřeží a přes 30 akrů parků. Manhattan má také dálniční spojení se sousedním státem New Jersey prostřednictvím mostu George Washington Bridge a dvou tunelů - Lincoln Tunnel a Holland Tunnel.  Tři hlavní části Manhattanu - Downtown, Midtown a Uptown - se dále dělí na následujících 22 menších částí: Financial District, Tribeca, Chinatown, Lower East Side, Little Italy, Soho, Greenwich Village, East Village, Stuyvesant Town, Gramercy, Chelsea, Murray Hill, Garment District, Times Square, Midtown West, Midtown East, Upper West Side, Upper East Side, Central Park, East Harlem, Harlem a Morningside Heights.  Orientace na Manhattanu je relativně jednoduchá. Podél ostrova se svisle táhnou \"Avenues\", dlouhé ulice, kterých je celkem 12 a jsou značeny čísly (od východu 1st - 12th Avenue). Některé Avenues mají také svůj název (Madison Avenue ad.), ale obecně se lze vždy jednoduše orientovat podle čísel. Vodorovně jsou po celém Manhattanu rozmístěny \"Streets\", které jsou (až na pár výjimek především v dolním Manhattanu) značeny také čísly a rozděleny na West (západní) a East (východní). Obvyklá orientace na Manhattanu tedy spočívá v tom, že prakticky každé místo na ostrově lze lokalizovat na roh mezi některou Avenue a některou Street, a proto, i přes zdánlivý zmatek mezi vysokými budovami a tisíci lidmi, je snadné se na Manhattanu zorientovat. Poslední, nejsevernější ulicí, je 220th Street. Jedinou výjimku z rutinní mřížkové struktury Manhattanu tvoří ulice Broadway, která se táhne úhlopříčně od Bowling Green v Downtownu přes celý Manhattan až do sousedního Bronxu.", "section_level": 1}, {"title": "Původ čtvrtí.", "content": "Některé názvy čtvrtí jsou odvozeny od zeměpisného postavení (např. Upper East Side), jiné podle etnických hledisek (Little Italy). Několik čtvrtí jsou zkratkami, např. SoHo (South of Houston) nebo Nomad (North Madison Park). Název Harlem je odvozen od nizozemského města z koloniální éry Haarlem. Každá čtvrť má svou specifickou historii, SoHo je známá především jako obchodní čtvrť, Greenwich Village zase jako rodiště beatnické generace, Chelsea je čtvrť umění a nočního života, Chinatown zase žije čínskou kulturou.  Ostrov Manhattan sousedí s Brooklynem a Queensem na západě, s Bronxem na severu a se státem New Jersey na východě. Jižně se dále nachází poslední nejmenovaná newyorská čtvrť, Staten Island.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Manhattan se nachází v přechodné klimatické zóně mezi vlhkým subtropickým podnebím a vlhkým kontinentálním podnebím, proto si Manhattan i v zimě udržuje relativně vyšší teploty, než je tomu ve vnitrozemských státech. Jaro a podzim jsou na Manhattanu mírnější, léta jsou teplejší s teplotami přes 32 °C. Horní hranice teplotního rekordu dosáhla 41 °C (9. červenec 1936), nejnižší teplota -26 °C (9. únor 1934). Množství sněhu dosahuje průměru 63,5 cm, rekordním v tomto ohledu byl rok 1992, kdy napadlo až 150 cm sněhu.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Na Manhattanu žije přibližně 1 619 090 obyvatel, hustota zalidnění dosahuje cca 27 000 obyvatel/km. Podle sčítání lidu v roce 2012 je přibližně 65 % obyvatel bělochů, 18 % černochů, 12 % asiatů, 1 % indiánů. Zhruba 26 % obyvatel Manhattanu je hispánského nebo latinského původu.  Manhattan je jedním z nejvýše příjmových měst v USA s počtem obyvatel vyšším než 1 milión. V roce 2004 byla průměrná daňová povinnost cca 25 000 dolarů. Manhattan má nejvyšší příjem na obyvatele v zemi. Např. na Upper East Side, kde je nejvyšší koncentrace bohatých lidí, je průměrný příjem 90 000 dolarů ročně.  Manhattan také v poslední době zažívá tzv. baby boom. Od roku 2000 se počet dětí do 5 let žijících na Manhattanu zvýšil o 32 %.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Manhattan je nábožensky velmi různorodý. Je to dáno především vysokou koncentrací různých kultur v této části New Yorku. Největším náboženstvím je římskokatolická církev, která zahrnuje asi 36 % populace. Následují židé s 20 %, dále protestanti (9 %) a muslimové (2,5 %).", "section_level": 2}, {"title": "Jazyky.", "content": "Zhruba 60 % obyvatel Manhattanu mluví anglicky jako rodným jazykem, 23 % španělsky, 5 % čínsky, 2 % francouzsky, 1 % japonsky, 1 % korejsky. Další jazyky nedosahují výše 1 % populace, ale je jich několik desítek. Celkem 40 % obyvatel Manhattanu mluví jiným rodným jazykem, než angličtinou, což z Manhattanu dělá jedno z jazykově a kulturně nejrozmanitějších měst světa.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura a památky.", "content": "Manhattan je znám především velkou koncentrací vysokých mrakodrapů, ale i dalších památek a atrakcí, které jsou různorodé v aplikované architektuře. Většina města stojí na architektonickém stylu art deco, nejznámějšími a zároveň největšími budovami v tomto stylu jsou Empire State Building a Chrysler Building. Výškové mrakodrapy jsou nejen poznávacím znamením Manhattanu, ale také výsadou této čtvrti. Mezi lety 1890 - 1973 se na pozici nejvyšší budovy světa vystřídalo celkem 9 budov stojících právě na Manhattanu.", "section_level": 1}, {"title": "Stavby.", "content": "První nejvyšší stavbou byla New York World Building v roce 1890 s 91 m, následovaly Park Row Building (119 m, 1899), Singer Building (187 m, 1908), Woolworth Building (241 m, 1913), 40 Wall Street (282 m, 1930), Chrysler Building (319 m, 1929), Empire State Building (381 m, 1931) a World Trade Center (417 m, 1973). Aktuálně je nejvyšší budovou Manhattanu One World Trade Center, která je zároveň 3. nejvyšší budovou světa (541 m, 2013).  K dalším pozoruhodným stavbám náleží: Flatiron Building, Seagram Building, 8 Spruce Street (New York by Gehry), Rockefeller Center, Grand Central Terminal, 1 Wall Street, American International Building (70 Pine Street), The New York Times Building, Equitable Building, Old Merchant's House, Bayard–Condict Building, One Chase Manhattan Plaza, New York Stock Exchange, General Electric Building, New York City Hall, Bridge Cafe, 4 World Trade Center, 500 Fifth Avenue, 270 Park Avenue, United Nations Headquarters, Chanin Building, 20 Exchange Place, Chamber of Commerce Building, MetLife Building, 731 Lexington Avenue, R. H. Macy and Company Store, Trump World Tower, Daily News Building, Mercantile Building, The Dakota, One Dag Hammarskjold Plaza, Hotel Plaza, Surrogate's Courthouse, Citigroup Center, Time Warner Center, Condé Nast Building.", "section_level": 2}, {"title": "Kostely a chrámy.", "content": "Trinity Church, katedrála Saint John the Divine, katedrála sv. Patrika, Central Synagogue, St. Paul's Chapel, Grace Church, Church of the Ascension, Eldridge Street Synagogue, St. George's Episcopal Church.", "section_level": 2}, {"title": "Náměstí a ulice.", "content": "K nejznámějším a hlavním náměstím a ulicím na Manhattanu náleží: Times Square, 5th Avenue, Broadway, Madison Square, Wall Street, Union Square.", "section_level": 2}, {"title": "Umělecké galerie, muzea a univerzity.", "content": "New York Metropolitan Museum, American Museum of Natural History, Guggenheim Museum, Carnegie Hall, Lincoln Center, Radio City Music Hall, New York Public Library, Columbia University, New York University.", "section_level": 2}, {"title": "Mosty.", "content": "Brooklyn Bridge, Manhattan Bridge, Queensboro Bridge, Williamsburg Bridge.", "section_level": 2}, {"title": "Parky.", "content": "Central Park. Battery Park, Washington Square Park.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Na Manhattanu jasně vedou už léta demokraté nad republikány. Po 2. světové válce začínali s těsným náskokem 52 % a postupem času svou pozici upevňovali až dodnes, kdy jejich nadvláda činí přibližně 84 %. Politicky je Manhattan rozdělen na čtyři okrsky, z nichž všechny vedou demokraté (Charles B. Rangel, Jerrold Nadler, Carolyn B. Maloney, Nydia Velázquez). Od roku 1924 žádný republikán nevyhrál prezidentské volby na Manhattanu.", "section_level": 1}, {"title": "Zločin.", "content": "V 19. století byla oblast rájem nelegálního hazardu a prostituce a byla známa jako velmi nebezpečné místo. Na přelomu 19. a 20. století se začal v New Yorku rozvíjet organizovaný zločin, který gradoval přistěhovalectvím mnoha Italů včetně známého gangstera Al Capona. Na východní pobřeží USA se začala šířit sicilská mafie známá jako Cosa Nostra, která využila prohibice z roku 1920 jako příležitosti k nelegálnímu obchodu s alkoholem. Všechny tyto události znamenaly neustálý nárůst kriminality, který pokračoval až do 90. let 20. století. V roce 1960 bylo v New Yorku zaznamenáno 390 vražd, přičemž o 10 let později už 1117 a v roce 1990 rekordních 2262. Od 90. let začala kriminalita klesat trendem, který trvá dodnes.  Na základě údajů z roku 2005 je New York mezi deseti městy USA s nejnižší kriminalitou. Na Manhattanu bylo v roce 1990 zaznamenáno 503 případů vraždy, přičemž v roce 2008 bylo vražd zaznamenáno pouze 62, což značí pokles přibližně o 88 %. U vloupání byl pokles asi o 80 %, u krádeží aut až o 93 %. Nemálo přispěli k rozvoji města a potírání kriminálních případů i starostové Rudy Giuliani a Michael Bloomberg, kteří se zasadili o zvýšení vlivu policie ve městě, zpřísnění trestů a přísnějšímu přístupu ke zločinu obecně.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Na Manhattanu je situováno obrovské množství nejcennějších nemovitostí světa a oblast má pověst jedné z nejdražších oblastí v USA. Podle dostupných údajů přibližně dvě třetiny všech zaměstnaneckých poměrů v New Yorku spočívají právě na Manhattanu. Nejdůležitějším hospodářským sektorem na Manhattanu je finanční průmysl, ve kterém pracuje necelých 280 tisíc zaměstnanců a jejich příjmy tvoří více než polovinu všech vyplacených mezd v celé čtvrti. Průměrný měsíční plat ve finančním sektoru na Manhattanu je 8.300 dolarů, v ostatních oborech zhruba 2.500 dolarů. Více než polovina finančního průmyslu je situována na Wall Street, která je světovým centrem burzy.  Na Manhattanu je asi 48 mil. m kancelářských prostor, což z něj dělá největší kancelářskou čtvrť ve Spojených státech. Na Manhattanu sídlí velké množství významných firem, včetně těch, jejichž akcie se obchodují na burze. V Downtownu sídlí např. New York Stock Exchange, American Stock Exchange, New York Board of Trade, NASDAQ a další. Sedm z osmi největších reklamních agentur na světě sídlí na Manhattanu. Za centrum reklamy je obvykle považována Madison Avenue.", "section_level": 1}, {"title": "Média.", "content": "New York a především pak Manhattan jsou světovým centrem televize, filmu, reklamy a hudby. Významným odvětvím jsou také novinová nakladatelství. Manhattan je největším mediálním trhem v USA. Mezi nejvýznamnější mediální skupiny patří News Corporation, Time Warner, Hearst Corporation a Viacom. Tři ze čtyř největších hudebních labelů sídlí na Manhattanu, stejně tak 7 z 10 největších reklamních agentur. V New Yorku se také točí třetina všech amerických nezávislých filmů, Manhattan je zároveň po Hollywoodu nejčastější lokalitou objevující se ve filmech. Své sídlo má ve městě také 200 novin a 350 časopisů, knižní nakladatelství zaměstnávají přes 25 tisíc lidí.  Mezi nejvýznamnější deníky patří New York Times, New York Daily News, Wall Street Journal nebo New York Post. New York je také centrem televizní tvorby - sídlí zde HBO, MTV, ABC, NBC, CBS, FOX News nebo Comedy Central.  Mezi známé filmy a seriály odehrávající se na Manhattanu lze zmínit Taxikář, Já legenda, Na sever severozápadní linkou, Wall Street, Přátelé, Kravaťáci, Jak jsem poznal vaši matku, Sex ve městě.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Manhattan byl dějištěm mnoha významných kulturních hnutí. V roce 1920 zde bylo založeno hnutí Harlem Renaissance, od 50. do 70. let zde bylo aktivní hnutí pop art, které je spojeno především se slavným Andym Warholem.  Kulturně velmi významnou čtvrtí je Chelsea, která je známá pro řadu muzeí, galerií a kulturních akcí. Patrně nejznámějším kulturním místem na Manhattanu a možná i na světě je ulice Broadway, která je známá jako dějiště mnoha nejvýznamnějších divadelních představení. Většina z 39 největších divadel je situována okolo Times Square, kousek od tohoto náměstí sídlí také Lincoln Center s Metropolitan Opera, New York Philharmonic, New York City Ballet a dalšími.  Manhattan je také domovem světově známých muzeí a výstav jako MoMA, Whitney Museum of American Art, Guggenheim Museum, Metropolitan Museum of Art. Dalšími významnými kulturními místy jsou Carnegie Hall nebo Radio City Music Hall.", "section_level": 1}, {"title": "Turistický ruch.", "content": "Turistika je významným zdrojem příjmů, protože New York navštíví přibližně 40 milionů turistů ročně. Newyorská gastronomie je velmi ovlivněna imigranty. Židé a Italové proslavili pečivo, tvarohové koláče a newyorskou pizzu. Mnoho pouličních prodejců prodává falafel a kebab, obvykle původem ze středního východu, nejpopulárnějšími jsou však hot dogy a preclíky. Na Manhattanu se nachází také řada významných amerických restaurací.  Na Manhattanu se nachází velké množství parků i pláží, které jsou hojně navštěvované. Nejoblíbenějším parkem je Central Park, který ročně navštíví desítky milionů turistů.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Manhattan je domovem týmů New York Knicks (NBA), New York Rangers (NHL) nebo New York Liberty (WNBA), kteří hrají své domácí zápasy v Madison Square Garden. Manhattan je jedinou čtvrtí New Yorku, která nemá svůj domácí baseballový tým.  Na Manhattanu se nachází velké množství sportovních hal a hřišť různých typů. Jen v Central Parku je desítky tenisových kurtů, několik golfových hřišť, fotbalová hřiště a další. Sportovní využití na Manhattanu je velmi rozmanité.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Manhattan poskytuje obrovské množství veřejných i soukromých institucí. Mezi nejznámější veřejné střední školy patří Beacon High School, Stuyvesant High School, High School of Fashion Industries nebo Bard High School. Manhattan má také jedinou oficiální italskou školu v USA, La Scuola d'Italia. Dále jsou na Manhattanu situovány i soukromé školy jako Brearley School, Dalton School, St. David School nebo Loyola School. Mezi nejznámější vysoké školy a univerzity umístěné na Manhattanu patří především Columbia University, Fordham College, Cooper Union, New York University, Berkeley College a další.  Zhruba 52% obyvatel Manhattanu nad 25 let má minimálně bakalářský titul, což je pátá nejlepší statistika v celých USA. Jedná se tedy o jeden z nejvzdělanějších krajů v Americe.  Manhattan je významným světovým centrem v lékařském vzdělávání a přírodních vědách. Manhattan přijímá druhou nejvyšší částku z fondu National Institutes of Health na podporu výzkumu a vzdělávání.  Manhattan se může chlubit také největším knihovnickým systémem v zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Po dopravní stránce je Manhattan na velmi vysoké úrovni, má komplexní propracované systémy, od silniční infrastruktury až po metro, které je největším podzemním dopravním komplexem na světě. Zdaleka nejoblíbenějším způsobem přepravy po Manhattanu je právě metro, zejména proto, že silnice jsou prakticky permanentně zacpané, a tak je podzemní dráha tou nejrychlejší možností, jak se někam po Manhattanu dopravit. Dopravu metrem zajišťuje téměř 500 stanic rozdělených do 12 tras. Možností, jak se dostat na Manhattan či z Manhattanu, je také vlak. Nachází se zde slavný vlakový terminál Grand Central, který je jedním z nejvytíženějších vlakových terminálů na světě. Letištní dopravu zajišťují letiště v okolních čtvrtích, přímo na Manhattanu lze najít několik malých letišť, která však nejsou mezinárodní.  Samozřejmě i na Manhattanu je možnost přepravovat se autobusy, avšak vzhledem ke zmíněné vytíženosti místních silnic není tento způsob příliš oblíbeným a rozsáhlým. Hlavním autobusovým terminálem je Port Authority Bus Terminal a Penn Station, která je zároveň i nejvytíženější stanicí metra na světě. Z Manhattanu vede také několik trajektových tras, tunelů a mostů, které spojují Manhattan s okolními čtvrtěmi a především státem New Jersey.  Velmi oblíbeným způsobem dopravy je na Manhattanu také taxi, kterých zde fungují tisíce a v každý okamžik lze chytit volný taxi vůz, který je schopen přepravit zákazníky po celém New Yorku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Manhattan je jeden z pěti newyorských městských obvodů (anglicky: \"boroughs\", společně s Brooklynem, Bronxem, Queensem a Staten Islandem). Zároveň je územně shodný s okresem New York (anglicky \"New York County\") amerického spolkového státu New York.", "tgt_summary": "曼哈顿(英语:Manhattan)是美国纽约市五个行政区之中人口最稠密的一个区,范围与纽约县(New York County)相同。这个行政区主要由曼哈顿岛组成,并被东河、哈德逊河以及哈林河包围,并同时包括邻近的一些小岛屿和唯一在北美本土大陆上的飞地大理石山。曼哈顿被形容为整个美国的经济和文化中心,也是联合国总部大楼的所在地。下曼哈顿的华尔街是世上其中一个最重要的金融中心,有高达1.2万亿的本地生产总值,并拥有纽约证券交易所与纳斯达克这两个证券交易所。它的房地产市场也是全世界最昂贵之一,此外有许多跨国企业在此设立总部。", "id": 1789664}
{"src_title": "Bob Marley", "tgt_title": "巴布·馬利", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bob Marley se narodil 6. února 1945 na farmě dědečka z matčiny strany v Nine Mile v Saint Ann Parish na Jamajce Norvalu Sinclairu Marleyemu (1885–1955) a Cedelle Booker (1926–2008). Norval Marley byl bílý Jamajčan původně ze Sussexu v Anglii, jehož rodina prohlašovala syrský židovský původ. Norval měl sloužit jako kapinán námořní složky Royal Marines; v době svého manželství s Cedellou Booker - Afro-Jamajčanky, tehdy 18leté, byl zaměstnán jako dozorce na plantáži. Plné jméno Boba Marleyho je Robert Nesta Marley, ačkoli některé zdroje dokládají jeho rodné jméno jako Nesta Robert Marley s vysvětlením, že když byl Marley ještě chlapec, tak jamajský pasový úředník prohodil jeho první a střední jméno, protože Nesta znělo jako dívčí jméno. Norval poskytoval manželce a dítěti finanční podporu, ale zřídkakdy je viděl, protože byl často pryč. Bob Marley navštěvoval Stepney Primary a Junior High School, která slouží pro zátoku Saint Ann. V roce 1955, kdy bylo Bobu Marleymu 10 let, zemřel na infarkt ve věku 70 let jeho otec. Marleyho matka se pak vdala za Edwarda Bookera, amerického státního úředníka, a tak měl Bob Marley od té doby dva americké bratry - Richarda a Anthonyho.  Marley a Neville Livingston (později známý jako Bunny Wailer) byli v Nine Mile kamarádi už od dětství. Začali společně vystupovat na Stepney Primary a Junior High School. Marley se svou matkou domov v Nine Mile opustil když mu bylo 12 let a přestěhoval se do Trenchtown v Kingstonu. Cedella Booker a Thadeus Livingston (otec Bunny Wailera) měli společně dceru, která se jmenovala Claudette Pearlová a byla mladší sestrou jak Boba, tak Bunnyho. Nyní, když Marleyovi a Livingstonovi žili společně ve stejném domě v Trenchtownu, se jejich hudební zájmy prohlubovali a poslouchali nejnovější R&B z amerických rozhlasových stanic, jejichž vysílání na Jamajku dosáhlo a nové hudby - ska. Přesun do Trenchtownu se ukázal jako osudový a Marley se brzy ocitl ve vokální skupině s Bunny Wailerem, Peterem Toshem, Beverley Kelsoem a Junior Braithwaitem. Joe Higgs, který byl součástí úspěšného vokálního aktu Higgs a Wilson, sídlil na 3. St. a jeho zpěvák Roy Wilson byl vychován babičkou Juniora Braithwaita. Higgs a Wilson zkoušeli v zadní části domu mezi 2. a 3. ulicí a nedlouho předtím, než se Marley (nyní bydlící ve 2. ulici), Junior Braithwaite a ostatní shromáždili kolem tohoto úspěšného dua. Marley ani ostatní tou dobou nehráli na žádné nástroje a měli větší zájem být vokální součástí souboru. Higgs byl rád, že jim pomohl rozvíjet jejich vokály, ačkoli důležitější je, že začal Marleyho učit hrát na kytaru - a tak vytvořil základ, který později Marleymu umožnil složit některé z největších reggae hitů v historii žánru.", "section_level": 1}, {"title": "1962-72: Rané období.", "content": "V únoru 1962 nahrál Marley čtyři skladby, \"Judge Not\", \"One Cup of Coffee\", \"Do You Still Love Me?\" a \"Terror\", ve Federal Studios pro místního producenta Leslie Konga. Tři ze skladeb byly vydány na Beverley's s \"One Cup of Coffee\" pod pseudonymem Bobby Martell..  Roku 1963 se Bob Marley, Bunny Wailer, Peter Tosh, Junior Braithwaite, Beverley Kelso, a Cherry Smith nazývali The Teenagers. Později název změnili na Wailing Rudeboys, poté na Wailing Wailers - v ten moment je objevil producent Coxsone Dodd a konečně pak na Wailers. Jejich singl \"Simmer Down\" pro Coxsonovův label se stal v únoru 1964 jamajským #1 nejprodávanějším singlem s odhadem 70 000 prodaných kopií. The Wailers nyní začali pravidelně nahrávat pro Studio One a pracovali se zajetými jamajskými hudebníky jako Ernest Ranglin (aranžér \"It Hurts To Be Alone\"), klávesista Jackie Mittoo a saxofonista Roland Alphonso. Okolo roku 1966 the Wailers opustili Braithwaite, Kelso a Smith, čímž zůstalo jádro - trio Bob Marley, Bunny Wailer a Peter Tosh.  V roce 1966 se Marley se oženil s Ritou Andersonovou a společně nakrátko odjeli do USA poblíž bydliště jeho matky do Wilmingtonu v Delaware. Zde pracoval jako asistent v laboratoři pro DuPont a na montážní lince pro Chrysler pod jménem Donald Marley.  Ačkoli Marley vyrůstal jako katolík, tak se v šedesátých letech, kdy byl mimo vliv své matky, začal zajímat rastafariánství. Po návratu na Jamajku formálně na rastafariánství konvertoval nechal si narůst dready.  Po finančním nesouladu s Doddem se Marley a jeho skupina spojila s Lee \"Scratch\" Perrym a jeho studiovou kapelou The Upsetters. Přestože spolupráce trvala méně než rok, nahráli to, co mnozí považují za nejlepší práci Wailers. Marley a Perry se rozešli po sporu ohledně přiřazení nahrávacích práv, ale zůstali přáteli a za čas opět spolupracovali  Rok 1969 přinesl další změnu v jamajské populární hudbě, ve které byl rytmus ještě více zpomalen. Nový beat měl pomalý, ustálený a tikající rytmus, který bylo možné poprvé slyšet v písni \"Do The Reggay\" od The Maytals. Marley se ještě více přiblížil k producentovi Leslie Kongovi, který byl považován za jednoho z hlavních tvůrců reggae. K nahrávkám Kong spojil Wailers s jeho studiovými hudebníky nazvanými Beverley's All-Stars, mezi které patřili basisté Lloyd Parks a Jackie Jackson, bubeník Paul Douglas (Paul Douglas) hráči na klávesy Gladstone Anderson a Winston Wright a kytaristé Rad Bryan, Lynn Taitt a Hux Brown. Jak píše David Moskowitz: \"Skladby nahrané v tomto složení ilustrovaly nejranější úsilí Wailers v novém stylu reggae. Zmizely trubky a saxofony dřívějších písní ve stylu ska a nyní se zde hrály instrumentální breaky na elektrickou kytaru. Nahrané skladby byly později vydány na desce \"The Best of The Wailers\", včetně písní \"Soul Shakedown Party,\" \"Stop That Train,\" \"Caution,\" \"Go Tell It on the Mountain,\" \"Soon Come,\" \"Can’t You See,\" \"Soul Captives,\" \"Cheer Up,\" \"Back Out,\" a \"Do It Twice\".  Mezi roky 1968 a 1972 Bob a Rita Marley, Peter Tosh a Bunny Wailer přestříhali některé starší skladby pod JAD Records v Kingstonu a Londýně ve snaze zkomerčnit zvuk Wailers. Bunny později tvrdil, že tyto skladby \"nikdy neměly být vydány na album...byly to jen ukázky nahrávek pro nahrávací společnosti\". V roce 1968 Bob a Rita navštívili skladatele Jimmyho Normana v jeho bytě v Bronxu. Norman napsal nějaké texty pro \"Time Is on My Side\" od Kai Windinga (kryté Rolling Stones) a také psal pro Johnnyho Nashe a Jimi Hendrixe. Třídenní jam session s Normanem a dalšími, včetně Normanova spoluautora Ala Pyfroma, přineslo 24-minutou stopu s Marleyho a Norman-Pyfromovými kompozicemi. Tato stopa je podle Reggae archiváře Rogera Steffense vzácná v tom, že byla ovlivněná spíše popem než reggae v rámci snahy dostat Marleyho do amerických žebříčků. Podle článku v \"The New York Times\" Marley na stopě experimentoval s různými zvuky, přijal styl \"doo-wop\" v písni \"Stay With Me\" a \"pomalý love song ve stylu umělců let šedesátých\" ve skladbě \"Splish for My Splash\". Umělec, který se ještě rodil mimo svou rodnou Jamajku - Marley - žil v roce 1972 v Ridgmount Gardens v Bloomsbury.", "section_level": 2}, {"title": "1972–74: Přechod k Island Records.", "content": "Rok 1974 se stal rokem, kdy z kapely odešel Peter Tosh i Bunny Livingstone a on byl donucen postavit nové Wailers (nyní přejmenované na Bob Marley & Wailers) včetně ženského pěveckého tria s Ritou v čele. Díky úspěchu s albem \"Natty dread\" se z něj stala hvězda celosvětového formátu.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Když se v roce 1978 zranil při fotbalu, lékaři u něj zjistili zhoubné rakovinné bujení (patrně po otci zdědil predispozice k rakovině kůže, která je jinak u lidí černé pleti velice výjimečná). Byla mu nabídnuta operace, kterou odmítl, protože rastafariánská víra neuznávala „zásahy do lidského těla“. Bez ohledu na horšící se zdravotní stav stále koncertoval. V New Yorku vyprodal obrovskou Madison Square Garden. Na oslavu koncertního tažení vydal dvojalbum \"Babylon by bus\", jež je některými recenzemi označováno za jednu z nejlepších živých reggae nahrávek.  Poslední vystoupení se odehrálo 23. září 1980 v Pittsburghu v rámci Uprising tour. Poslední píseň dozpíval s vypětím sil. Když se konečně rozhodl s nemocí bojovat a podstoupil radikální chemoterapii, při níž přišel o osm let nestříhané dredy, bylo už příliš pozdě. Při kondičním běhu v newyorském Central Parku v roce 1980 zkolaboval. Rakovina se rozšířila do jeho mozku, jater i plic.  Zemřel 11. května roku 1981 v nemocnici v Miami na Floridě, jeho poslední slova patřila jeho synovi Ziggymu \"Za peníze život nekoupíš\". 22. května po slavnostních obřadech v Kingstonu jsou jeho ostatky převezeny do rodného městečka, kde jsou do dnešních dnů uloženy v kopci Nine Miles. Byl pochován spolu se svou kytarou Gibson Les Paul, fotbalovým míčem, marihuanovým pukem, prstenem, který mu dal etiopský princ Asfa Wossen a biblí.", "section_level": 2}, {"title": "Potomci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Děti.", "content": "Se svou manželkou Ritou, kterou si vzal v roce 1966, měl 3 společné děti a 2 adoptované.  Bob měl dalších 6 dětí s jinými ženami.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bob Marley, celým jménem Robert Nesta Marley (6. února 1945, Saint Ann Parish, Jamajka – 11. května 1981, Miami, Florida, USA), byl jamajský zpěvák, skladatel a kytarista, který se stal mezinárodní hudební a kulturní ikonou, který ve svých skladbách mísil převážně reggae, ska a rocksteady. Začal v roce 1963 se skupinou The Wailers. Posléze vytvořil výrazný autorský a vokální styl, který později rezonoval s diváky po celém světě. Wailers vydali některé ze svých prvních reggae nahrávek s producentem Lee \"Scratch\" Perrym.", "tgt_summary": "罗伯特·内斯塔·“鲍勃”·马利(英语:Robert Nesta \"Bob\" Marley,1945年-2月6日-1981年-5月11日),牙买加唱作歌手,雷鬼乐鼻祖。他成功将牙买加雷鬼乐(Reggae)带入了欧美流行音乐及摇滚乐的领域,使牙买加雷鬼乐传入西方,对西方流行音乐产生了巨大影响,后世尊称他为“雷鬼乐之父”。他以充满激情、力量、斗志的灵魂之声,获誉「首位第三世界的流行巨星」,实践了音乐无国界的理念。而作为反种族主义的音乐斗士,他长期致力于牙买加社会运动,他的音乐包含宽容、博爱及信仰,至今仍被国民视为牙买加的民族英雄。", "id": 1751283}
{"src_title": "Dvacet tisíc mil pod mořem", "tgt_title": "海底两万里", "src_document": [{"title": "Děj románu.", "content": "Příběh začíná roku 1866, kdy se v anglických listech objevila zmínka o jakémsi mořském netvoru ohromných rozměrů, který napadá lodě. Tímto úkazem se zabývali i vědci. Jedni říkali, že je to ponorka a druzí tvrdili, že se jedná o dosud neznámého tvora. Nakonec Američané vyslali na moře fregatu \"Abraham Lincoln\", která měla za úkol záhadu vyjasnit. Výpravy se zúčastnil také francouzský přírodovědec profesor Aronnax se svým sluhou Conseilem, kteří se na lodi seznámili s harpunářem Nedem Landem. Výprava byla dlouho neúspěšná, až jednou večer spatřila posádka světelnou záři vycházející kousek od lodi. Fregata se pokusila tvora pronásledovat a harpunovat. Najednou se však obluda otočila a plula ohromnou rychlostí směrem k lodi, se kterou se vzápětí srazila. Profesor Arronax, jeho sluha Conseil a harpunář Ned Land spadli do širého moře. Zachránili se na hřbetě obludy, o které však brzy zjistili, že to opravdu není ryba, ale ponorka. Z té vylezli čtyři muži, vtáhli je dovnitř a uvěznili v tmavé komoře. Příští den je tam navštívil jakýsi muž, který se představil jako kapitán Nemo, a oznámil jim, že se nacházejí v ponorce \"Nautilus\", kterou nikdy nesmějí opustit, aby nevyzradili její tajemství. Jako nedobrovolní cestující prožili při podmořské plavbě neuvěřitelné příhody, poznali netušené krásy mořského dna a poučili se o přírodních zvláštnostech oceánů.  Přes tyto zážitky se zejména harpunář Ned Land nesmířil s tím, že by měl v ponorce strávit zbytek života. Vhodná chvíle k útěku nastala až nedaleko norských břehů. Ned přemluvil k útěku i profesora, který byl na Nema velice rozzloben, protože Nemo krátce předtím potopil válečnou loď \"„pozemských tyranů“\" (tj. koloniální mocnosti, které kapitán Nemo vyhlásil válku). Všichni tři zajatci uprchli z ponorky na člunu a zachránili je místní rybáři.", "section_level": 1}, {"title": "Popis ponorky Nautilus.", "content": "Zatímco o původu a dřívějším životě tajemného kapitána Nema se v knize již nic víc nedovíme (podrobnosti jsou uvedeny až v třetím díle trilogie Tajuplný ostrov), Nautilus je popsán poměrně detailně. Autorova fantazie se ale v knize drží v mezích technické pravděpodobnosti a proto román působí i dnes velmi přesvědčivě. Ponorka byla dlouhá sedmdesát metrů a v nejsilnějším místě široká osm metrů. Měla dvojitý plášť z ocelových plátů a její základní váha činila tisíc pět set tun. Systém nádrží (tj. jejich naplňování a vyprazdňování) umožňoval ponorce libovolně pod vodou stoupat nebo klesat, a to až do hloubky přes deset tisíc metrů. Ponorka byla řízena směrovým a hloubkovým kormidlem, která ovládal kormidelník z kabiny částečně vyčnívající nad palubu a vybavené dvěma čočkovitými okny zasklenými křišťálovým sklem. Za kabinou byl umístěn velmi silný reflektor.  Pohon lodi i četná další zařízení byla na elektřinu získávanou ze sodíkových článků (sodík byl doplňován na tajné základně na blíže neurčeném ostrově, kde byl též dobýván z mořské vody v blíže nepopsaném zařízení poháněném tepelnou energií, získávanou z uhlí z podmořského dolu). Elektrické ovládání bylo využito i pro dálkové ovládání strojovny z kormidelní kabiny. K ochraně vstupu do ponorky využíval kapitán Nemo možnost nabít elektrickým proudem zábradlí vstupních schodů. Napětí šlo zvyšovat libovolně do té míry, že mohlo způsobit smrt.  Šroub ponorky byl poháněn obrovskými elektromagnety. Měl v průměru šest metrů, délku závitu sedm a půl metru a otáčel se až stodvacetkrát za sekundu. Díky němu mohla loď dosáhnout rychlosti až devadesát kilometrů za hodinu. Loď sice měla zařízení na výrobu kyslíku elektrolýzou vody, neměla však žádné zařízení, které by vzduch zbavovalo oxidu uhličitého, a proto bylo nutno ponorku větrat. Delší pobyt pod hladinou mohl tedy být pro posádku osudný (kritická situace nastávala po dvou dnech). Ponorka nesloužila jen k vědeckovýzkumým účelům, ale též jako hrozná zbraň. Kapitán Nemo zásadně útočil na protivníka obrněnou přídí ponorky, kterou dokázal prorazit boky válečných lodí a tak je potopit.", "section_level": 1}, {"title": "Ilustrace.", "content": "Knihu \"Dvacet tisíc mil po mořem\" ilustrovali Alphonse de Neuville a Édouard Riou.", "section_level": 1}, {"title": "Filmové adaptace.", "content": "Román byl několikrát zfilmován.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dvacet tisíc mil pod mořem \"(1869–1870, Vingt mille lieues sous les mers)\" je jeden z nejznámějších románů francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu \"Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires)\". Tento vědeckofantastický román tvoří druhý díl autorovy volné trilogie, do které ještě patří \"Děti kapitána Granta (1867–1868, Les enfants du capitaine Grant)\" a \"Tajuplný ostrov (1875, L'île mystérieuse)\". Mezi jednotlivými díly Vernovy trilogie však panuje časový nesoulad (viz Časový nesoulad mezi jednotlivými díly trilogie). Česky román vyšel poprvé roku 1877.", "tgt_summary": "《海底两万哩》(),或译为《海底历险记》、《海底六万里》,法国科幻小说家儒勒·凡尔纳的代表作之一,是一部出色的科幻小说。小说从1866年海面上“怪兽”出没,频频袭击各国海轮,使市民人心惶惶开始,到鹦鹉螺号被大西洋旋涡吞没为止,整部小说悬念迭出,环环相扣。", "id": 503593}
{"src_title": "Adventisté sedmého dne", "tgt_title": "基督復臨安息日會", "src_document": [{"title": "Organizace.", "content": "Vrcholným orgánem církve je Generální konference. Generální konference spravuje dvanáct světových divizí, které sestávají z unií. Jednou z unií v rámci euro-africké divize je i československá se sídlem v Praze.  Unie spravují sdružení. Praha je sídlem Českého sdružení, Moravskoslezské sdružení má své ústředí v Ostravě.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny adventismu ve světě.", "content": "William Miller předpovědět na základě veršů z Daniela 8: 14-16 a principu \"jeden rok = jeden den\", že se Ježíš Kristus vrátí na Zem v období mezi jarem roku 1843 a jarem roku 1844. Poté v létě roku 1844, Millerité upřesnili výpočet Ježíšova návratu na 22. října 1844. Když se to nestalo (událost známá jako \"velké zklamání\"), většina z jeho následovníků se rozpustila a vrátila do svých původních církví.  Někteří Millerité přišli s přesvědčením, že Millerovy výpočty byly správné, ale že jeho výklad veršů z Daniela byl špatný, když předpokládal, že to bude Země, “která měla být očištěna\".Tito adventisté došli k přesvědčení, že verše z Daniela předpovídaly vstup Krista do Nebeské svatyně, nikoli jeho druhý příchod na Zem. Toto nové učení o Svatyni v nebi se stalo důležitou součástí jejich víry. Během několika příštích desetiletí se toto učení vyvinulo do doktríny Vyšetřovacího soudu.  Tento vyšetřovací soud byl zahájen v roce 1844 v Nebeské svatyni, a křesťané v něm budou souzeni zdali jsou způsobilí pro spasení a současně při tomto soudu bude potvrzena Boží spravedlnost před celým vesmírem. Tato skupina adventistů stále věří, že Kristův druhý příchodu je velmi blízko. Další termín Kristova příchodu již nestanovili s odkazem na verš ze Zjevení Janova 10:6 “že lhůta je u konce”.  Jako počátek této církve se ovšem obyčejně udává až rok 1863.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny adventismu v Českých zemích.", "content": "Do českých zemí se adventismus sedmého dne dostal na počátku 90. let 19. století, když se do vlasti vrátil Antonín Šimon (pokřtěný adventisty roku 1892), který se s tímto vyznáním setkal v Německu. Ten se pokusil tuto víru šířit dále, především pomocí překládání adventistických spisů do češtiny. První adventistická díla jsou tak vydána již v roce 1893. V roce 1902 byl založen první adventistický sbor v Praze. V roce následujícím vyšlo první číslo adventistického časopisu \"Hlasatel pravdy\", který však pravidelně vychází až od roku 1906. Roku 1907 vznikla na základě spolkového zákona Společnost většího světla, která sbory sdružovala. Rozvoj adventistické misie je spojen se založením \"Spolku křesťanských mužů a žen\" v roce 1908 a k rozšíření adventismu dochází především na Slezsku, o což se postaral především Julius Peter z Bílska, jenž se podobně jako Šimon setkal s adventismem v Německu. V době první světové války byl spolek zastřešující adventisty zakázán, i přesto však počet adventistů v českých zemích přibýval a v době vzniku Československa žilo na jeho území přes 1000 adventistů sedmého dne.  V roce 1919 vzniká nové správní uskupení Československá unie Církve adventistů sedmého dne, s pěti podřízenými správními celky (misijní pole a sdružení). V meziválečném Československu tito křesťané vystupovali jako Misijní společnost adventistů sedmého dne a později v roce 1922 se podaří zaregistrovat nový spolek s názvem \"Československá jednota adventistů sedmého dne,\" jenž církev právně zastupuje, o tři roky později je založen \"Misijní ústav\" v Loděnici. Koncem dvacátých let se pod vlivem německých adventistů začíná s dobročinnou aktivitou, snažící se zmírnit dopady začínající hospodářské krize.  Za druhé světové války je uzavřeno gestapem církevní nakladatelství a v koncentračních táborech zahynuli tři čeští adventisté. S výjimkou sborů na Těšínsku a několika dalších však církev mohla po celou dobu války konat bohoslužby. Poválečné vyhnání sudetských Němců, s nímž odešlo z Československa okolo 1000 adventistů německé národnosti, snížilo velmi dramaticky počet členů církve v Československu, následné poválečné misijní úspěchy však tuto ztrátu zacelily. V roce 1946 byla v Praze-Krči založena \"Škola biblických nauk.\"  Početní růst členů církve byl zastaven komunistickým převratem v roce 1948 a následnými restrikcemi ze strany komunistického režimu. V roce 1950 je uzavřena Škola biblických nauk, v následujícím roce je propuštěno 80% kazatelů. Tlak státní správy na adventisty, aby se vzdali svého zvyku nepracovat v sobotu a stejně tak neposílat své děti v tento den do školy, vyvrcholil v roce 1952, kdy byla tato církev administrativním zákrokem (tedy ne právním) zakázána a veškerý movitý i nemovitý majetek státními orgány zabaven. I přes následnou perzekuci se adventisté i nadále tajně scházeli k bohoslužbám. Od roku 1954 jsou adventističtí kazatelé trestně stíháni a tato perzekuce vyvrcholila v létě 1955 procesem proti 7 slovenským kazatelům odsouzeným k trestům odnětí svobody od 2 do 7 let. Tlak na členy byl vyvíjen především vyhrůžkou postihu jejich dětí za jejich sobotní absence ve škole. Minimálně 6 dětí adventistů bylo z náboženských důvodů nařízením soudu odebráno rodičům a umístěno do ústavní péče. Nekontrolovatelná činnost této církve se pro komunistický režim stala postupně větším zlem a tak se strana rozhodla od svého rozhodnutí ustoupit a ÚV KSČ povolil v říjnu 1955 obnovení církve. Po obnovení činnosti církve v roce 1956 zůstal státu zabavený majetek a vedoucí představitelé církve museli slíbit, že děti adventistů začnou chodit v sobotu do školy. Adventismus v Československu i nadále početně sílil, i když už jen pozvolna.  V roce 1968 se církvi podaří využít demokratizace politického života. Jsou obnovena sdružení zakázaná v roce 1950, začíná opět vycházet církevní časopis a je založen bohoslovecký seminář. Přestože některé z těchto výhod byly po okupaci Československa v srpnu 1968 odvolány, stav církevního života se před rok 1968 již nevrátil. I nadále se jednotlivě objevují případy perzekuce adventistů ve výkonu vojenské služby, působení kazatelů, při organizování akcí pro děti a mládež, veřejném působení či v možnosti dosažení středního a vyššího vzdělání, oficiálně je ale církev tolerována. Na nejvyšší úrovni panuje mezi státní správou a představiteli církve míra shody, kterou jen stěží nalezneme u ostatních církví. Průvodním jevem tohoto stavu byla také skutečnost, že část kazatelů a téměř všichni administrátoři církve (předsedové, tajemníci) se nacházeli na seznamech spolupracovníků StB. Oldřich Sládek, který byl předsedou církve od roku 1963 do roku 1989 obdržel za příkladnou spolupráci se státem čestný doktorát teologie a prezidentem republiky mu byla také propůjčena dvě vysoká státní vyznamenání. Po převratu v letech 1989 a 1990 církev postupně v nových svobodných podmínkách rozvíjí svou službu a zapojuje se do veřejného dění především humanitární činností své organizace ADRA, biblickými přednáškami a kurzy pro veřejnost, osvětou na téma zdraví a životní styl nebo nabídkou zdravého využití volného času pro děti a mládež v Klubu Pathfinder. V devadesátých letech zažívá církev výrazný příliv nových členů, vznik řady nových sborů a vymaňuje se ze společenské izolace. V současnosti je církev v ČR respektovanou křesťanskou denominací, její duchovní slouží ve školách, sociálních zařízeních, jako kaplani v nemocnicích, armádě a věznicích, vystupují ve sdělovacích prostředcích a pomáhají rozvíjet veřejný život a občanskou společnost v regionech. Církev má své internetové rádio AWR, internetovou televizi HopeTV, vydavatelství knih a časopisů Advent-Orion, kolportéry zdravotní a duchovní literatury, Vyšší odbornou školu Teologický seminář Sázava, Mateřskou a základní školu Elijáš v Praze a řadu partnerů z řad občanských iniciativ.", "section_level": 1}, {"title": "Statistika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Svět.", "content": "Celosvětový počet členů Církve adventistů sedmého dne. <graph>{ }</graph>", "section_level": 2}, {"title": "Česká republika.", "content": "\"Údaje o Církvi adventistů sedmého dne v České republice (z 31.3.2008):\"", "section_level": 2}, {"title": "Věrouka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Věrouka o Bohu (věroučný článek 1-5).", "content": "Adventisté učí, že Bible, Starý a Nový zákon, je psané Boží slovo, inspirované Duchem svatým, obsahující znalosti potřebné pro záchranu, neomylné zjevení Boží vůle. V souladu s povahou vykazuje věroučný základ a důvěryhodný popis Božích skutků v historii. Přijímá učení o Trojici: Otec, Syn a Duch svatý, je trojjediná věčná osoba. Bůh je nesmrtelný, laskavý, prostý, vševědoucí, všemocný, nekonečný, nepochopitelný a hodný uctívání. Ježíš je plně Bohem a plně člověkem.", "section_level": 2}, {"title": "Věrouka o člověku (věroučný článek 6-7).", "content": "Adventisté učí, že Bůh je Stvořitelem všech věcí, on vytvořil lidi z lásky a dává jim svobodu volby. Stvoření popsané v První knize Mojžíšově v šesti dnech je považováno za pravdivý příběh. Sobota je památník tohoto stvoření. První lidé, muž a žena, byli stvořeni k obrazu Božímu; ač svobodné bytosti, jsou závislé na Bohu za dech života. Mají povinnost pečovat o zem. Ale kvůli své neposlušnosti, se veškeré lidstvo stalo smrtelným.", "section_level": 2}, {"title": "Věrouka o spasení (věroučný článek 8-11).", "content": "Adventisté učí, že lidstvo je zapojeno do \"velkého sporu\", do konfliktu mezi Kristem a satanem, v němž jde o Boží charakter, o Boží právo a jeho vládu nad vesmírem. Jeden anděl se stal Satanem, který chce sedět na trůnu Boha, obvinil jej z nespravedlnosti a tyranství. Vedl anděly a lidstvo ve své vzpouře proti němu. Naše dobré skutky nás nemohou zachránit, ale svou smrtí na kříži Ježíš osvobodil kající se hříšníky ze smrti a Bůh jim dal milost a odpuštění. Spasení je dar od Boha. Ten, kdo jej přijme, uvěří v Boha a bude se kát, se znovu narodí a bude znovuzrozen Duchem svatým.", "section_level": 2}, {"title": "Věrouka o církvi (věroučný článek 12-18).", "content": "Adventisté učí, že církev je univerzální společenství věřících všech lidí a národů, sjednocená a rovná před Kristem, kteří ho uznali jako Pána a Spasitele. Scházejí se k uctívání, k vzájemnému společenství, k učení se Božího slova, ke službě lidstvu a k šíření evangelia. Křest ponořením je znamením obrácení, veřejný akt oddanosti Bohu, vstup do církve a symbolem ukončení hříšného života a vzkříšení k novému životu v Kristu. Křest je dobrovolný z vlastního přesvědčení.  Adventisté učí, že na konci doby je stanoven \"ostatek\", který bude dodržovat všechny Boží přikázání a Ježíšovu víru. Bude hlásat, že rozsudek v nebi začal a bude odhalovat krásu Božího charakteru a bude milovat Boha. Dar proroctví je jedním z jejích vlastností. Bůh vybavuje věřící duchovními dary aby sloužily a posílili církev.", "section_level": 2}, {"title": "Věrouka o křesťanském životě (věroučný článek 19-23).", "content": "Adventisté učí, že univerzální a věčné zásady Božího zákona jsou vyjádřeny v Desateru a ilustrovány v životě Ježíše Krista. Spasení je z milosti a ne ze skutků, ale výsledkem láskyplného vztahu k Bohu je poslušnost jeho přikázání. Sobota (podle čtvrtého přikázání) byla dána od Boha celému lidstvu, aby si připomínalo a slavilo jeho stvoření. Vyzývají k dodržování sedmého dne (soboty) jako dne odpočinku a dne uctívání Ježíše, pána soboty. Křesťané dělají Bohu čest svým hospodařením, svým využíváním času, svým talentem i svým tělem. Ctí a respektují manželství v láskyplném vztahu.", "section_level": 2}, {"title": "Věrouka o posledních událostech (věroučný článek 24-28).", "content": "Adventisté sedmého dne se označují jako prorocké hnutí a oznamují Kristův návrat, \"radostnou zprávu\" křesťanství. Vidí důkazy jeho blízkého příchodu. Studují proroctví Bible, dějiny spásy a dobu konce. Učí, že Ježíš Kristus je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Ježíš se přimlouvá za lidi v nebeské svatyni od jeho nanebevzetí. V roce 1844 začal vyšetřující soud ve Svatyni. Tento soud skončí těsně před návratem Krista.  Adventisté učí, že duše není nesmrtelná. Součástí smrti je \"spánek\" v tom smyslu, že \"první smrt\" je stav bezvědomí, ale není definitivní. Všechny lidské bytosti budou vzkříšeny, a to buď pro život věčný, nebo proto, aby čelily poslednímu soudu. Po návratu Krista, živí a zmrtvýchvstalí, kteří budou ospravedlněni, půjdou do nebe, ale ostatní zahynou. Po tisíc let budou zachránění zkoumat knihy života, které dokumentují život ztracených. Adventisté říkají, že se Bůh nikdy neplete, ale že nesmí zůstat ani stín pochybností nad jeho rozhodnutím a nad jeho spravedlností. Toto zkoumání potvrdí rozhodnutí vyšetřujícího soudu. Po tisíci letech ztratí naději na vzkříšení. Budou seznámeni s rozsudkem a zemřou \"druhou smrtí\" konečnou a věčnou. Zničení Satana a zla tak bude konečné. Země bude obnovena do svého původního stavu dokonalosti.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Církev adventistů sedmého dne je mimo jiné často kritizována za svůj pocit výjimečnosti, za skrytou misii a za Ellen G. Whiteovou.", "section_level": 1}, {"title": "Výjimečnost.", "content": "Církev adventistů si od počátku podržuje vědomí své jedinečnosti mezi ostatními církvemi, které – podle názoru adventistů – nejsou poslušny Boha v příkaze dodržovat sobotu jako den odpočinku.  Oproti skutečnému chápání, jak jej popisuje Vojtíšek, je zde teologický pohled na výjimečnost, tedy že plnost svátosti a požehnání je v církvi adventistů, ale uznává Boží působení i v jiných církvích.", "section_level": 2}, {"title": "Misie.", "content": "Podobně, jako svědkové Jehovovi a mormoni, získávají adventisté členy také misijní službou dům od domu. Nabízejí knihy o zdravé výživě a zvou na přednášky o zdravém životním stylu. Teprve poté navazují na Bibli a na adventistické učení. Již touto taktikou se CASD i u nás dostává do podezření ze sektářství, protože při navazování kontaktu adventisté často nedávají najevo, že za jejich aktivitou je příslušnost k náboženskému směru. Čím více se však nový zájemce dozvídá o adventismu, tím více se jídelní doporučení mění v náboženské příkazy, založené na adventistickém výkladu Starého zákona.  V misijní a charitativní činnosti adventisty motivuje vědomí blízkého Ježíšova příchodu a očekávání soudu nad světem.", "section_level": 2}, {"title": "Ellen G. White.", "content": "Různí adventisté přikládají roli Ellen G. White různou důležitost. Jedním pólem je její uznání za plnohodnotnou prorokyni, druhým pólem je její odmítání. Ve svých dílech se dopustila mnohých plagiátorství.  Alois Adlof popisuje chápání Ellen G. Whiteové ve 30. letech 19. století takto: Její spisy pokládají adventisté za stejně inspirované jako Bibli. Byl-li o něco spor, rozhodován býval jejím hlasem právoplatně. Protivit se jí, bylo protivit se Duchu sv. A přec tato žena, ač velice nadaná, byla tak omylná jako kdo jiný. Ale to jí nepřekáželo, aby o svých vlastních výpovědích tvrdila: » Toto je Bůh, který mluvil a ne mýlící se smrtelník.« K tomu znamenitě ilustruje její inspiraci ta okolnost, že často, když napsala svá svědectví, napsané pozměnila, anebo jinak napsala. Celé stránky, věty, řádky vymazala a něco jinak sestavila. Předčítala rukopis svému muži, který jí navrhoval mnohou změnu, kterou také ochotně přijala. Kromě toho dopustila se mnohých plagiátů, sestavujíc své knihy z jiných, aniž by to vyznala a přiznala.  Zdeněk Vojtíšek k roli Ellen G. White tvrdí: Učení nové církve je formováno stovkami zjevení, desítkami knih a tisíci článků, traktátů a jiných materiálů své prorokyně a zakladatelky. Skutečně autoritativní výklad Bible a lidských dějin však náleží Ellen Whiteové. Je považována za prorokyni a její odkaz je mezi deseti miliony adventisty stále živý.  K historické úloze Ellen G. Whiteové tvrdí Alois Adlof toto: Dříve majetné rodiny byly nyní (po nenaplněném očekávání Kristova příchodu roku 1844) ožebračeny. Mnozí museli být uklizeni a pod stráž postaveni, aby jejich rodiny se na nich nemstily. Jejím přičiněním se stalo, že po hrozném fiasku roku 1844 celé hnutí nezaniklo. Když však zmocnili se hnutí Whiteovi a vtiskli mu nynější ráz adventisticko-sabotářský, Miller marně proti tomu pozdvihl hlasu. Whiteová napsala o něm, že na konec William Miller pozdvihl svého hlasu proti nebeskému světlu.  Ellen G. Whiteová trpěla epilepsií v důsledku úrazu hlavy v dětství a její záchvaty byly pokládány za proroctví. Alois Adlof popisuje její zdravotní stav takto: Pomatená žena je jejich prorokyní. Její vidění pokládají za zjevení nebeská. Dr. Williem Russel, který byl dlouhá léta adventistou a prvním lékařem v jejich sanatoriu v Battle Creek, napsal už roku 1869: » Vidění paní Whiteové vyplývají z chorobné soustavy, aneb z chorobnosti mozku a nervové soustavy.« Dr. Fairfieh, rovněž adventista a dlouhá léta lékař v témž sanatoriu, psal roku 1887, že nemá žádné pochybnosti o tom, že její vidění jsou čistě hysterické záchvaty. Stáří pak ji téměř vyléčilo.", "section_level": 2}, {"title": "Přidružené organizace.", "content": "\"Adventistická agentura pro pomoc a rozvoj\" (ADRA) je humanitární organizace s celosvětovou působností. Hlavní činností Adry je bezprostřední a dlouhodobá pomoc při humanitárních katastrofách v zahraničí. Církev Adventistů sedmého dne je také zapojena do kaplanské služby v ozbrojených silách, věznicích, nemocnicích a u policie.  Život a zdraví je občanské sdružení, které se zaměřuje na osvětovou činnost formou přednášek, besed, kurzů, seminářů, sympozií, táborů, výstav a výchovných zdravotních programů na základě zásad zdravé výživy, preventivní medicíny a zdravého životního stylu.  Klub Pathfinder je občanské sdružení dětí, které připravuje rozmanité zájmové aktivity zaměřené na smysluplné využívání volného času dětí a mládeže. Skautským způsobem vychovává adventistickou mládež.  Středisko korespondenčních kurzů (SKK) je středisko zaměřené nejen na vzdělávání, nýbrž zejména na rozvoj jednotlivce i celé široké veřejnosti ve všech oblastech života (tělesná, duševní, sociální a duchovní) – v jejich neoddělitelné celistvosti. V této době nabízí 7 korespondenčních a internetových kurzů pro dospělé: \"Harmonická rodina\", \"Zvládej svůj život\", \"Vezmi zdraví do svých rukou\", \"Impulzy života\", \"Globální problémy\", \"Objevy v Bibli\" a \"Utopie\". Na webu SKK najdete také kurzy pro děti ve věku 8 – 11 let s názvem \"Hledej, pátrej s pathfindery\" a pro náctileté (12 – 17 let) s názvem \"Hledání odpovědí\". Korespondenční kurzy \"Hledání odpovědí\" a \"Hledej, pátrej s pathfindery\" mají sice na webu SKK odkaz, spravuje je však výše uvedené občanské sdružení Klub Pathfinder. České SKK má společně se slovenským SKK profil na sociální síti Facebook. Tento facebookový profil má název \"Korespondenční kurzy\".  Teologický seminář Církve adventistů na Sázavě zajišťuje vzdělávání duchovních pracovníků.  Advent Orion je vydavatelství Církve adventistů sedmého dne. Vydává čtvrtletník Znamení doby, měsičník Advent a časopisy pro děti a mládež. Vydává také ostatní církevní literaturu.  Country life – vegetariánské restaurace ve volném spojení s Církví adventisitů.  Newstart – projekt zdravého životního stylu ve volném spojení s Církví adventistů sedmého dne.  Hope TV – adventistická internetová televize.  AWR rádio – adventistické internetové rádio.", "section_level": 1}, {"title": "Ekumenická rada církví.", "content": "Církev adventistů sedmého dne má status pozorovatele Ekumenické rady církví. Výlučný postoj však znemožňuje účast v tomto hnutí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Církev Adventistů sedmého dne je protestantská denominace, která vznikla v rámci eschatologického hnutí protestantských církví známého jako Druhé velké probuzení ve Spojených státech v 19. století. V Česku, kde patří mezi misijně nejaktivnější církve, má zhruba stovku kazatelů a 7551 členů k roku 2014 a na konci roku 2015 celosvětově počet členů církve přesáhl 19 milionovou hranici. Církev Adventistů sedmého dne patří mezi nejrychleji rostoucí církve na světě.", "tgt_summary": "基督复临安息日会(英语:Seventh-day Adventist)。基督复临安息日会是一个世界性的宣教教会,在全世界二百三十六国中的二百零八个国家作工,并且还在不断扩展。教导并传扬圣经启示录14章6至14节中耶稣的三项重大信息。遵守星期六为安息日,盼望耶稣快来。以耶稣为中心,以《圣经》为信仰的基础,强调耶稣在十字架上的赎罪牺牲,在天上圣所中的服务,不久将回来接他的子民。这个教会的特点是守真正的安息日即星期六,以圣经为基石认定星期天是伪安息日,一切以圣经为依据,并在全世界开展布道活动。他们遵守上帝的诫命。", "id": 1674653}
{"src_title": "Triton (měsíc)", "tgt_title": "海卫一", "src_document": [{"title": "Objevení a pojmenování.", "content": "Triton objevil ve své observatoři poblíž Liverpoolu britský astronom William Lassell 10. října 1846, pouhých 17 dní po objevení samotného Neptunu německými astronomy Johannem Gottfriedem Gallem a Heinrichem Louisem d'Arrestem, kteří získali souřadnice planety z výpočtů francouzského astronoma a matematika Urbaina Le Verriera.  Lassell, povoláním sládek, začal stavět svůj amatérský dalekohled v roce 1820. Když se John Herschel dověděl o objevu Neptunu, napsal Lassellovi, aby zkusil najít jeho potenciální měsíce. Lassell objevil Triton pouhých osm dní poté. Lassell také tvrdil, že objevil Neptunovy prstence. Ale i když byla existence těchto prstenů později opravdu prokázána, jsou tak slabé a temné, že se o tomto Lassellově objevu pochybuje.  Triton je pojmenován po řeckém bohu moří Tritonovi (Τρίτων), synu Poseidóna (což je ekvivalent římského boha Neptuna). Toto jméno poprvé navrhl v roce 1880 Camille Flammarion ve své knize \"Populární astronomie\", ale oficiálně byl tak Triton pojmenován až o několik desetiletí později. Až do objevu druhého měsíce Neptunu Nereidy v roce 1949 se Tritonu říkalo „Neptunův satelit“. Lassell svůj objev nepojmenoval, i když o pár let později navrhl název osmého měsíce Saturnu (Hyperion), svého dalšího objevu. Třetí a čtvrtý měsíc Uranu (Ariel a Umbriel), které Lassell objevil v roce 1851, pojmenoval John Herschel.", "section_level": 1}, {"title": "Oběžná dráha a rotace.", "content": "Triton je výjimečný mezi velkými měsíci Sluneční soustavy svou retrográdní dráhou okolo své planety (obíhá ve směru opačném k rotaci planety). Většina vnějších nepravidelných měsíců Jupiteru a Saturnu a některé vnější měsíce Uranu mají také retrográdní dráhu, ale ty jsou mnohem vzdálenější od svých planet a také menší; průměr největšího z nich, Phoebe, dosahuje jen 8 % průměru (a 0,03 % hmotnosti) Tritonu.  Triton kolem Neptunu obíhá vázaně, což znamená, že k planetě je stále přivrácená jedna strana měsíce. Kvůli nezvyklému sklonu dráhy je Tritonova osa rotace nakloněna o 157° vůči ose rotace Neptunu, která je nakloněna o 30° vůči rovině Neptunova oběhu. Důsledkem těchto dvou sklonů os je, že Tritonova osa rotace leží blízko rovině Neptunova oběhu, a tak na Tritonu během Neptunova roku střídavě svítí slunce na jednu z polárních oblastí. To má pravděpodobně za následek výrazné sezónní výkyvy klimatu.  Dráha oběhu Tritonu kolem Neptunu má tvar téměř dokonalé kružnice s téměř nulovou excentricitou. Působením slapových sil se zmenšuje průměrná vzdálenost Tritonu od Neptunu a předpokládá se, že asi za 3,6 miliard let Triton překročí Rocheovu mez Neptunu. Triton se potom buď srazí s atmosférou Neptunu a nebo se rozpadne a vytvoří prstenec podobný tomu okolo Saturnu.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a vývoj.", "content": "Měsíce s retrográdní dráhou nemohly vzniknout ve stejné oblasti sluneční mlhoviny jako planety, které obíhají. Předpokládá se, že Triton má původ v Kuiperově pásu, odkud ho Neptun zachytil. Kuiperův pás je prstenec složený převážně z malých zmrzlých těles rozkládající se od oběžné dráhy Neptunu až do vzdálenosti přibližně 55 AU od Slunce. Nachází se v něm ale i několik trpasličích planet, například Pluto. Triton je jen o málo větší než Pluto a má téměř stejné chemické složení, takže obě tělesa pravděpodobně vznikla ve stejné oblasti Sluneční soustavy.  Navrhovaná myšlenka zachycení Tritonu by mohla vysvětlit několik vlastností Neptunova systému, jako například neobvykle velikou excentricitu měsíce Nereidy a malý počet měsíců v porovnání s ostatními plynnými obry. Tritonova původní excentrická dráha by se křížila s drahami nepravidelných měsíců a přerušila by dráhy menších přirozených satelitů gravitačními silami.  Excentrická dráha po zachycení Tritonu by také měla za následek oteplování vnitřku měsíce. Kvůli tomu by vnitřek Tritonu zůstal několik miliard let v tekutém stavu, což podporují současná zjištění. Tento vnitřní zdroj tepla zmizel se zakulacením dráhy.  Zachycení Tritonu mohlo proběhnout dvěma způsoby. Aby mohlo být těleso gravitačně zachyceno planetou, musí ztratit energii a tím se zpomalit natolik, aby nemohlo uniknout z gravitačního pole planety. Jedna teorie zní, že Triton byl zpomalen kolizí s jiným tělesem, a to buď s takovým, které okolo Neptunu procházelo (což je nepravděpodobné), a nebo přímo s jiným měsícem Neptunu (což je pravděpodobnější). Další teorie navrhuje možnost, že Triton před zachycením tvořil s jiným objektem binární systém (jako například Charon s Plutem). Když se tento binární systém přiblížil k Neptunu, orbitální energie se přesunula z Tritonu na druhý objekt, který se z gravitačního pole Neptunu odpoutal. Tuto teorii podporují některá zjištění, například že mezi objekty Kuiperova pásu jsou binární systémy velmi běžné. Takovéto události mohly být při vzniku Neptunu nebo během jeho migračního období běžné.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální charakteristika.", "content": "Triton je sedmý největší měsíc a šestnácté největší těleso Sluneční soustavy; je větší než trpasličí planety Pluto a Eris. Zabírá více než 99,5 % hmotnosti objektů obíhajících okolo Neptunu včetně jeho prstenců a dvanácti dalších měsíců Jeho hmotnost je větší než celková hmotnost všech známých měsíců ve Sluneční soustavě menších než on sám. Velikostí poloměru, hustotou, teplotou a chemickým složením je podobný Plutu.  Stejně jako u Pluta je 55 % Tritonova povrchu pokryto zmrzlým dusíkem, 15–35 % vodním ledem a zbylých 10–30 % suchým ledem (zmrzlý oxid uhličitý). V malém množství se tam vyskytuje také methan (0,1 %) a oxid uhelnatý (0,05 %). Na povrchu je možná i amoniak v důsledku výskytu dihydrátu amoniaku v litosféře. Hustota Tritonu naznačuje, že zhruba 30–45 % tvoří vodní led a zbytek hornina. Jeho povrch zabírá plochu 23 milionů km2, což je 4,5 % povrchu Země. Triton má poměrně vysoké albedo, odráží 60–95 % slunečních paprsků. Země odráží pouze 11 %.  Předpokládá se, že Triton je diferenciovaný stejně jako Země, tedy že má pevné jádro, plášť a kůru. Plášť, kterým je obaleno jádro tvořené kovy a horninami, se skládá z ledu. Pod povrchem Tritonu je dostatek hornin na to, aby radioaktivní rozpad podporoval proudění tepla v plášti. Toto teplo může stačit k tomu, aby dalo vznik podpovrchovému oceánu (podobnému, jako má možná Europa). Potencionální vrstva tekuté vody by mohla dát vznik primitivním formám života.", "section_level": 1}, {"title": "Atmosféra.", "content": "Tritonova atmosféra je tvořena především dusíkem se stopami oxidu uhelnatého a blízko povrchu i se stopami metanu. Vznikla nejspíše vypařováním dusíku z povrchu měsíce, stejně jako je to u Pluta. Povrchová teplota dosahuje minimálně, protože dusíkatý led má krystalickou hexagonální strukturu a přechod mezi touto teplejší strukturou a krychlovou strukturou nastává právě při této teplotě. Maximální teplota je něco málo nad 40 K. Tento rozsah teploty je menší než na Plutu, kde je průměrná teplota. Tlak na povrchu měsíce je pouze pascalů millibarů).  Turbulence na povrchu měsíce vytváří troposféru, která sahá do výšky 8 km. Triton má místo běžné stratosféry rovnou termosféru ve výšce od 8 do 950 km a nad ní ještě exosféru. Ve vrchních vrstvách atmosféry teplota dosahuje hodnoty 95 ± 5 K, což je více než na povrchu, a to kvůli teplu získanému z vesmíru. Ve většině částech troposféry se nacházejí mlhy složené nejspíše z uhlovodíků a nitrilů, které vznikají působením slunečního záření na methan. Dusík na Tritonu vytváří mračna sahající 1 až 3 km nad jeho povrch.  Pozorování ze Země v devadesátých letech 20. století naznačila, že měsíc má hustější atmosféru, než se předtím myslelo z dat sondy Voyager 2. Dalšími pozorováními bylo zjištěno, že se teplota na Tritonu mezi lety 1989 a 1998 zvedla o 5 %. Tato pozorování ukazují, že měsíc se blíží k neobvykle teplému období, které nastává jednou za několik stovek let. Jednou z možných příčin je snížení albeda, které by umožnilo vstřebat více tepla.", "section_level": 2}, {"title": "Povrch.", "content": "Všechny znalosti o povrchu měsíce byly zjištěny sondou Voyager 2 v roce 1989. Na 40 % povrchu, které Voyager zmapoval, se vyskytovaly kaňony, skály a ledové plochy, nejčastěji ze zmrzlého methanu. Jeho povrch je poměrně plochý a jeho výškové převýšení mezi dvěma body nepřesahuje výškový kilometr. Na měsíci je celkem málo impaktních kráterů. Z analýzy hustoty a rozmístění kráterů vyplynulo, že Tritonův povrch je v geologickém smyslu velmi mladý, v různých oblastech se jeho stáří odhaduje mezi 6 miliony a 50 miliony let.", "section_level": 2}, {"title": "Kryovulkanismus.", "content": "Triton je geologicky aktivní; jeho povrch je mladý a nevyskytuje se na něm mnoho impaktních kráterů. I když je složen ze zmrzlých složek, podpovrchové procesy jsou podobné jako ty, které na Zemi vytvářejí sopky a riftová údolí, ale namísto roztavených hornin vyvrhují amoniak a led. Povrch pokrývají údolí a hřebeny, což je nejspíše důsledek tektoniky a ledového vulkanismu. Většina povrchových útvarů je endogenního původu, konkrétně spíše vulkanického než tektonického.  Když Voyager 2 zkoumal Triton, astronomové zaznamenali několik gejzírům podobných erupcí špatně viditelného dusíku doprovázeného prachovými částicemi, které stoupaly až do výšky 8 km nad povrch měsíce. Spolu se Zemí, měsíci Io a Enceladem je tak Triton jedním z mála známých objektů Sluneční soustavy, na kterém byla pozorována aktivní vulkanická činnost. (Venuše, Mars, Europa, Titan a Dione jsou možná také vulkanicky aktivní.)  Všechny pozorované gejzíry se nacházely mezi 50° a 57° jižní šířky, což je oblast blízká subsolárnímu bodu. To naznačuje, že potřebné teplo je dodávané Sluncem. Předpokládá se, že povrch Tritonu tvoří průsvitná vrstva zmrzlého dusíku, pod kterou se nachází vrstva tmavšího materiálu, což způsobuje podobný jev jako skleníkový efekt na Zemi. Zvýšení teploty o pouhé 4 K oproti okolní teplotě 37 K by mohlo způsobit erupci pozorovaných rozměrů. Tyto výtrysky jsou odlišné od kryovulkanických procesů na jiných objektech Sluneční soustavy, kde hraje důležitou roli vnitřní teplo tělesa. Předpokládá se, že podobné procesy jako u Tritonu, ale s oxidem uhličitým, probíhají i na jižní polární čepičce Marsu během každého jara.  Erupce gejzíru může trvat až jeden rok. Snímky sondy Voyger 2 ukázaly množství oblastí s tmavým materiálem v oblastí gejzírů na jižní polokouli měsíce. Mezi lety 1977 a 1989, kdy okolo měsíce proletěl Voyager 2, výrazně ztratil Triton svou původní načervenalou barvu a zbledl, což naznačuje, že během těchto dvanácti let světlejší zamrzlý dusík pokryl vrstvu červeného materiálu.", "section_level": 3}, {"title": "Polární čepička, hřbety a roviny.", "content": "Jižní polární oblast měsíce je tvořena čepičkou zmrzlého dusíku a metanu posetou impaktními krátery a gejzíry. O severním pólu se toho ví velmi málo, protože při průletu sondy Voyager 2 byl na noční straně. Předpokládá se ale, že Triton severní polární čepičku má.  Vyvýšené roviny na východní polokouli Tritonu překrývají starší útvary, takže je téměř jisté, že jsou výsledkem vulkanických procesů. Roviny jsou prosety prohlubněmi, z kterých pravděpodobně láva unikala. Složení lávy není s určitostí známo, ale nejspíše to bude směs amoniaku a vody.  Na Tritonu se nacházejí čtyři roviny zhruba kruhového tvaru. Jsou to zatím nejplošší objevená místa na měsíci, maximální rozdíl nadmořské výšky v rámci těchto rovin je 200 m. Vznikly nejspíše erupcí ledové lávy.  Na povrchu se také nacházejí spletité struktury tvořené hřbety a údolími, které vznikly pravděpodobně kvůli střídajícím se obdobím ochlazování a oteplování. Mnoho z nich je také možná tektonického původu a mohlo vzniknout horizontálním zlomem nebo riftem. Některé z nich vypadají jako hřbety na Europě a mohou tak mít stejný původ. V rovníkové oblasti dlouhé zlomy se souběžnými pohořími vytvářejí rýhy.", "section_level": 3}, {"title": "Vrásčitý povrch.", "content": "Západní polokoule Tritonu je pokryta zvláštní směsicí útvarů, které v celku připomínají povrch melounu kantalupu. Předpokládá se, že tato část je nejstarší částí povrchu měsíce. Pravděpodobně pokrývá většinu západní polokoule Tritonu.  Takovýto vrásčitý povrch, který se z většiny skládá ze znečištěného ledu, se ze zatím objevených objektů objevuje jen na Tritonu. Prolákliny, které obsahuje, mají 30–40 km v průměru. Pravděpodobně nejsou výsledkem dopadu kráterů, protože mají podobnou velikost. Vznikly pravděpodobně působením diapirismu, kdy méně hustý materiál vystupuje na povrch skrze hustší materiál. Mezi další teorie jejich vzniku patří působení kryovulkanismu.", "section_level": 3}, {"title": "Impaktní krátery.", "content": "Kvůli neustálým geologickým aktivitám je výskyt impaktních kráterů na povrchu Tritonu celkem výjimečný. Když Voyager 2 zkoumal krátery na tomto měsíci, nalezl pouze 179 takových, které jsou nesporně impaktní. Např. na Uranově měsíci Mirandě, jejíž povrch je velký pouze 3 % povrchu Tritonu, bylo nalezeno 835 impaktních kráterů. Největší nám známý impaktní kráter na Tritonu má poloměr 27 km. Byly nalezeny i větší krátery, ale ty nejspíše nejsou impaktního původu, nýbrž vulkanického.  Většina impaktních kráterů je soustředěna na straně, která je ve směru oběhu měsíce, okolo rovníku mezi 30° a 70° zeměpisné délky, a má původ v oběžné dráze Neptunu. Vzhledem k tomu, že jedna strana je stále natočena k Neptunu, se astronomové domnívají, že na zadní straně (vzhledem k oběhu) je méně impaktních kráterů, ale protože Voyager prozkoumal jen 40 % povrchu, ale tento závěr zatím není potvrzen.", "section_level": 3}, {"title": "Pozorování a průzkum.", "content": "Vlastnosti oběžné dráhy Tritonu byly určeny s velkou přesností v 19. století. Bylo objeveno, že má retrográdní dráhu s velkým úhlem inklinace k rovině Neptunova oběhu. První detailní pozorování samotného měsíce proběhlo v roce 1930. Celkově o něm bylo známo velmi málo do doby, než byl koncem 20. století pozorován Voyagerem 2.  Před Voyagerem 2 si astronomové mysleli, že na Tritonu mohou být moře s tekutým dusíkem a atmosféra z dusíku a methanu s hustotou až 30 % hustoty atmosféry Země. Tyto odhady se ale ukázaly býti silně přeceněné. Hustou atmosféru měl měsíc nejspíše krátce po svém vzniku.  První pokus o změření průměru měsíce provedl Gerard Kuiper v roce 1954. Naměřil hodnotu 3800 km. Další měření dávala hodnoty mezi 2500 a 6000 km, neboli od velikostí trochu menších než průměr Měsíce po téměř polovinu průměru Země. Data z Voyageru 2 z 25. října 1989 vedla k mnohem přesnějšímu odhadu na 2706 km.  V devadesátých letech 20. století byla provedena pozorování, která naznačují vyšší hustotu atmosféry, než naměřil Voyager 2.  Nové návrhy na mise k Neptunovu systému, které měly být uskutečněny v druhém desetiletí 21. století, předkládali vědci NASA v několika posledních desetiletích. Všechny počítaly s Tritonem jako s hlavním cílem a několik z nich navrhovalo možnost povrchové sondy (obdobně jako Huygens na Titanu). NASA se ale v současnosti zaměřuje na systémy Jupiteru a Saturnu a na žádné z těchto návrhů se nepodařilo získat finance.", "section_level": 2}], "src_summary": "Triton (nebo také Neptun I) je největší z měsíců planety Neptun. Byl objeven 10. října 1846 britským astronomem Williamem Lassellem. Je to jediný známý velký měsíc ve Sluneční soustavě s retrográdním pohybem, což znamená, že obíhá v protisměru rotace své planety. S 2700 km v průměru se řadí na pozici sedmého největšího měsíce ve Sluneční soustavě. Kvůli retrográdní dráze a složení podobnému Plutu se předpokládá, že pochází z Kuiperova pásu. Zhruba 15–35 % Tritonu tvoří led. Jeho povrch se skládá ze zmrzlého dusíku a vrstvy ledu, která zřejmě skrývá pevné jádro z hornin a kovů. Jádro tvoří až dvě třetiny jeho celkové hmotnosti. Průměrná hustota Tritonu je 2,061 g/cm.", "tgt_summary": "海卫一是环绕海王星运行的卫星中最大的一颗,它也是太阳系中最冷的天体之一,具有复杂的地质历史和一个相对来说比较年轻的表面。1846年10月10日威廉·拉塞尔(William Lassell)发现了海卫一(这是海王星被发现后第17天)。拉塞尔以为他还发现了海王星的一个环。虽然后来发现海王星的确有一个环,但是拉塞尔的发现还是值得怀疑,因为实际上海王星的环太暗了,不可能被拉塞尔用他的仪器发现。", "id": 866604}
{"src_title": "Kandidát věd", "tgt_title": "副博士学位", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vědecká hodnost kandidáta věd byla v Československu zavedena roku 1953 podle sovětského vzoru (Кандидат наук) vládním nařízením č. 60/1953 Sb., později ji upravovaly zákonné opatření předsednictva Národního shromáždění č. 64/1959 Sb. a zákon č. 53/1964 Sb. Vědecká výchova vedoucí k udělení této vědecké hodnosti pokračovala i v České republice, zastavena byla až v roce 1998 s tím, že již zahájené mělo být ukončeno nejpozději do 31. prosince 2001 (i když pak už jen v AV ČR, aby doběhly zahájené vědecké/umělecké aspirantury).  Po vzoru anglosaského světa byla nahrazena doktorským titulem ve zkratce Ph.D. (tedy doktor), ale udílí se dodnes v Rusku, kde titul kandidát věd odpovídá českému, resp. mezinárodnímu či anglosaskému, titulu Ph.D. „Tituly se v Rusku na rozdíl od nás [Čechů] před jmény ani za jmény běžně neuvádějí a oslovování titulovaných lidí se děje stejně jako v běžné společnosti pomocí křestního jména a jména po otci.“  Po revoluci v období mezi lety 1990–1998, tedy ještě před Boloňským procesem, předcházel ještě zavedení titulu „doktor“ ve zkratce Ph.D. stejný titul, tedy „doktor“, ovšem oficiálně ve zkratce Dr., pro absolventy tohoto postgraduálního studia. Po roce 1998 a zavedení Ph.D., jakožto standardního titulu označujícího vědce, již nastala přeměna „postgraduálního studia“ v doktorský studijní program (8 v ISCED), všechny tři uvedené jsou tedy de facto ekvivalenty. („Vysokoškolské studium“ se následně též přeměnilo na magisterský studijní program a „(obsahově) ucelená část vysokoškolského studia“ se změnila na bakalářský studijní program.)  Vyšší vědecká hodnost doktora věd (DrSc.) pak byla z právního řádu České republiky, resp. vysokoškolského zákona, zcela odstraněna a později AV ČR zavedla určitou náhradu udílenou dle vlastních stanov (ve zkratce DSc.).", "section_level": 1}], "src_summary": "Kandidát věd (lat. \"candidatus scientiarum\"), ve zkratce CSc. umisťované za jménem a oddělené od něj čárkou, byla vědecká hodnost nižšího stupně, která byla udělována v některých zemích světa (zejména v zemích bývalého tzv. Východního bloku). Udělovaly ji jak vysoké školy, tak akademie věd. Vyšším stupněm je pak vědecká hodnost doktora věd (ve zkratce DrSc. či DSc.). V Česku v současnosti tituly ve zkratce CSc. a DrSc. udělovány nejsou. Udělují se např. v Ruské federaci a zemích bývalého SSSR. Titul doktora věd (ve zkratce DrSc.) se uděluje též na Slovensku. Doktorát věd (ve zkratce DSc.) se uděluje též v Česku – uděluje jej Akademie věd České republiky jako \"vědecký titul\" dle svých vnitřních stanov, nikoliv dle vysokoškolského zákona.", "tgt_summary": "副博士学位(),前苏联、现在的俄罗斯、乌克兰、白俄罗斯、哈萨克斯坦、朝鲜等流行俄式学制的欧亚国家的一种颁授给研究生的学位,级别高于硕士学位,低于俄式学制的全博士学位。在取得副博士学位后,研究生才能够修读全博士。", "id": 1780593}
{"src_title": "Mechy", "tgt_title": "藓类植物门", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Mechy jsou zelené vyšší, ale necévnaté rostliny malého vzrůstu, s výraznou schopností zadržovat vodu. Většinou preferují vlhká a stinná stanoviště. Také to jsou pionýrské rostliny.  V životním cyklu výrazně převládá haploidní gametofyt. Gametofyt, mechová rostlinka, je schopná fotosyntézy a má poměrně složitou stavbu. Stélka je rozlišena na kořínky, příchytná vlákna (rhizoidy), lodyžku (kauloid) a lístky (fyloidy). Mnohobuněčné rhizoidy fixují mechovou rostlinku k podkladu. Lodyžka má již diferencovaná pletiva, nalezneme i jednoduchá vodivá pletiva. Stěna lodyžky je rovnoměrně ztlustlá, pokožka může být pigmentovaná. Je olistěná, lístky jsou zelené a probíhá v nich fotosyntéza.  Gametangia, tedy pohlavní orgány, vyrůstají na vrcholu lodyžky. Mechové rostlinky mají oddělená pohlaví. Samčí pohlavní orgány, pelatky (antheridia) produkují dvoubičíkaté spermatozoidy, které se ve vlhkém prostředí aktivně pohybují. Samičí zárodečníky (archegonia) obsahují velkou nepohyblivou vaječnou buňku. Po oplození vzniká na gemetofytu sporofyt.  Sporofyt je tvořen nohou, štětem a sporangiem - tobolkou, která produkuje haploidní výtrusy. U rašeliníků a štěrbovek štět chybí. Tobolka má dvoubuněčné průduchy, je vyztužena středním sloupkem (columela), kolem kterého je výtrusorodé pletivo (archesporum). V něm buňky prodělávají meiózu a tvoří se výtrusy. Sporangium je kryté víčkem a čepičkou (kalyptra). Výtrusy dozrávají najednou, ale vypadávají postupně díky obústí, věnci hydroskopických zubů. Obústí je také důležitý systematický znak.  Oplození může proběhnout jen v dostatečně vlhkém prostředí (za deště), kdy se spermatozoidy mohou dostat k vaječným buňkám. Po oplození vznikne diploidní zygota, která se vyvíjí ve sporofyt. Ten vyrůstá z vrcholu mateřského gametofytu a je na něm plně závislý.", "section_level": 1}, {"title": "Mechy a voda.", "content": "Mechy nemají cévní svazky, jejich schopnost rozvádět vodu je tak omezená a to je příčinou jejich malého vzrůstu. Vodu přijímají celým povrchem stélky a rozvádějí ji vodivými pletivy (specializované buňky hydroidy, kapilární prostory uvnitř stélky) nebo po snadno smáčivém povrchu rostlin. Je-li vyvinuta voskovitá kutikula, může sloužit k usměrnění toku vody do určitých částí mechové rostlinky. Způsob, jakým mechy hospodaří s vodou, jim umožňuje využít i velmi malých a horizontálních srážek (např. rosa apod.) Velký povrch a snadná prostupnost stélky také znamená, že mechy jsou citlivé na kvalitu ovzduší i srážek. Slouží tak jako bioindikátory znečištění.  Mechy se vyznačují také velkou substrátovou specifitou (pH půdy, charakter substrátu apod.), protože rhizoidy neumožňují tak dobré využití živin ze substrátu jako u cévnatých rostlin.", "section_level": 1}, {"title": "Růstové a životní formy mechů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Růstové formy.", "content": "Jednotlivé mechové rostlinky jsou přizpůsobené podmínkám stanoviště svým tvarem a způsobem růstu - to je růstová forma mechu. Existují dvě základní růstové formy:", "section_level": 2}, {"title": "Životní formy.", "content": "Jen málo mechů žije jednotlivě. Interakcí jednotlivých mechových rostlinek a prostředí vznikají životní formy mechů. Jeden druh mechu může vytvářet i více životních forem. U jednotlivě rostoucích mechů se životní forma rovná formě růstové.", "section_level": 2}, {"title": "Systém.", "content": "Systém je samozřejmě proměnlivý, jednotlivé třídy se postupně přidávaly se zvyšující se úrovní vědeckého poznání. Do tříd \"Takakiopsida\", \"Andreaeopsida\", případně ještě \"Tetraphidopsida\", patří obvykle jen několik zástupců.  třída: \"Sphagnopsida\" - rašeliníky třída: \"Takakiopsida třída: \"Andreaeopsida\" - štěrbovky třída: \"Briopsida\" - pravé mechy  Současné (2019) představy o příbuznosti jednotlivých skupin zobrazuje následující fylogenetický strom:", "section_level": 1}], "src_summary": "Mechy (\"Bryopsida\" (\"sensu lato\"), \"Bryophyta\" (\"sensu stricto)\", ale také \"Musci\" či \"Muscophyta\") jsou výtrusné rostliny, u kterých nejsou plně vyvinuté cévní svazky a gametofyt výrazně převládá nad sporofytem. Podle tradičního systému se společně s hlevíky a játrovkami řadily do oddělení mechorosty, v novém pojetí jsou vlastním oddělením. Je známo asi 10 000 druhů v 700 rodech; jedná se o druhé nejpočetnější oddělení vyšších rostlin po krytosemenných.", "tgt_summary": "藓类植物门(学名:)是植物界的一门,是一类一般在1到10公分高左右的微小且柔软的有胚植物,但也有些物种会比较高大。只要有潮湿的环境与阳光照射就能轻易生长,没有花朵或种子,有附盖住细韧茎部的叶子。在一些时间里,藓类植物会产生孢子囊,长在茎部的上端,如鸟喙一般。", "id": 3006298}
{"src_title": "Anti-Flag", "tgt_title": "Anti-Flag", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky, 1988-1997.", "content": "Anti-Flag původně vznikli v Pittsburghu v Pensylvánii roku 1988.", "section_level": 2}, {"title": "První dvě alba, 1997-1999.", "content": "Roku 1996 skupina vydala své první album - Die For The Government u New Red Achieves. Andy Flag opustil kapelu v létě roku 1996 kvůli svým neshodám s Justinem. V roce 1997 vychází druhé album Their System Doesn't Work for You. Krátce po Andyho odchodu jej nahradil Sean Whelan z pittsburské kapely Bag Genes. V té době Sean hrával v jiné skupině (57 Defective) s kytaristou Chrisem Headem, kterého představil Anti-Flag. Začátkem roku 1997 Chris začal hrát v A-F na basovou kytaru. Koncem roku jeho místo převzala Jamie Cock a Chris Head přešel na pozici druhého kytaristy. Současná sestava skončila v roce 1999, když Chris Barker, známý také jako Chris #2 nahradil Jamie Cock. Roku 1999 Anti-Flag vydali album A New Kind of Army u Go-Kart Records/A-F Records (A-F Records je vlastní nezávislý label Anti-Flag). Album ukazuje široký rozsah témat, jako třeba korupci v politice, rasismus, fašismus, problémovou mládež, policejní brutalitu a jednotu americké mládeže. Obal alba se dal rozložit jako plakát zobrazující výrok \"Too smart to fight. Too smart to Die. Join now. A new kind of army.\" (Příliš chytrý, aby bojoval. Příliš chytrý, aby zemřel. Přidej se teď. Nový druh armády.)", "section_level": 2}, {"title": "Fat Wreck Chords, 2000–2004.", "content": "V roce 2000 byli Anti-Flag pozváni jako účastníci Vans Warped Tour. V té době se členové se seznámili s Fat Mikem z NOFX, majitelem labelu Fat Wreck Chords. Toto setkání se vyvinulo v přátelství, které Anti-Flag přivedlo k vydání dalších dvou alb na tomto labelu. V roce 2001 se Anti-Flag spřáhli s legendárním punkovým producentem Massem Giorginim a nahráli album Underground Network, vydané u Fat Wreck Chords. Vydání tohoto alba je pravděpodobně průlomem ze tmy hardcorde undergroundu do světla mainstreamových reflektorů. Album pokračuje v ukazování problémů fašismu (obzvlášť neonacistického infiltrování \"hardcorové scény\") a zahraniční politiky USA. Toto album jako první obsahuje dnes už běžný booklet s eseji historiků a politických znalců. Za zmínku stojí profesor Howard Zinn. V únoru roku 2002 vydali Anti-Flag album Mobilize u A-F Records. Na albu se objevily jak nové songy, tak osm live songů z jiných alb. Po teroristických útocích z jedenáctého září Anti-Flag promluvili proti válce. V té době většina obchodů s hudbou stáhla nahrávky Anti-Flag z pultů, protože jejich hudba byla označena jako anti-americká. V roce 2003 Anti-Flag vydali album The Terror State u Fat Wreck Chords. Album se primárně zaměřovalo na kritiku Bushových administrativních manipulací při válce proti terorismu. Album opět přineslo booklet plný esejů od členů kapely a politických expertů.  8. října 2004 americký poslanec Jim McDermott při svém proslovu v parlamentu pochválil Anti-Flag za jejich povzbuzení mladých lidí při registraci a volbách.", "section_level": 2}, {"title": "RCA, 2005-současnost.", "content": "V roce 2005 Anti-Flag podepsali smlouvu na dvě alba s labelem RCA. První z těchto dvou alb, For Blood and Empire, vydali 21. března 2006. Kapela se na albu zaměřuje na kritiku na nesprávné vedení války proti terorismu vládou USA. Song 'This Is The End (For You My Friend)' se objevil v počítačových hrách Madden NFL 2007 a NHL 07. A-F v dubnu dokončili svoje velké turné \"War Sucks, Let's Party\" po USA a začali pracovat na vedlejších projektech, jako třeba African Well Funa a Star to Finish MS. 25. listopadu na svých stránkách Anti-Flag oznámili, že název jejich nového albu bude The Bright Lights of America. Album vydali 1. dubna 2008, ale singl \"The Bright Lights of America\" vydali exkluzivně na iTunes už 12. února 2008. Klip k singlu se objevil o pár týdnů později. V roce 2008, na turné s kanadskou skupinou Billy Talent po Evropě, Justin Sane a Chris #2 z Anti-Flag spolu se zpěvákem Benem Kowalewiczem a kytaristou Ianem D'Saem z Billy Talent nahráli nový song \"Turn Your Back\" pro nadcházející album.", "section_level": 2}], "src_summary": "Anti-Flag je americká politická punk rocková skupina z Pittsburghu v Pensylvánii.", "tgt_summary": "Anti-Flag在1988年由Justin Sane和Pat Thetic在他们的家乡宾夕法尼亚州匹兹堡组成。", "id": 2345661}
{"src_title": "Předpona", "tgt_title": "前綴", "src_document": [{"title": "Předpony v češtině.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tvar předpon.", "content": "Podle původu se předpony dělí na předložkové (\"bez-, do-, mimo-, s-\" atd.) a pravé (\"nej-, pa-, roz-, ni-\" atd.); užívají se také předpony cizího původu (\"ultra-, para-, dis-, kvazi-\" atd.). Předpony cizího původu se obvykle spojují se slovy cizího původu, ale někdy toto pravidlo neplatí (\"infračervený, expřítel\"), vzniklá slova však mají obvykle hovorový nebo nespisovný charakter (\"extravelký, supervýkon\"). Tvoření slov pomocí předpon (včetně předložkových) je třeba odlišovat od slovotvorby skládáním: \"dokončit × dokonce\".  Tvar předpon se může obměňovat v závislosti na základovém slově i jazykových zvyklostech. Těmito obměnami jsou kvantifikace a vokalizace.  Specifická je situace u slovesa \"dát\", u nějž dochází k rozšíření o spojovací \"-n-\", zejména pokud jde o původní (fyzický) význam tohoto slovesa (\"dát někam po uchopení\"): \"nandat\", \"přendat\", \"sundat\" (vložené \"-un-\"), \"vyndat\", \"zandat\". Standardně (zejména s přeneseným významem) se tvoří ostatní tvary: \"dodat, oddat, podat, poddat, předat, rozdat, vzdát, zadat\" aj.", "section_level": 2}, {"title": "Užití předpon.", "content": "Předpony se v největší míře užívají u sloves, méně často u jmen (\"pravěk, nadporučík, přetěžký\") a příslovcí (\"nehezky\", \"předčasně\"), u jiných slovních druhů jen výjimečně (\"nadjá\", \"nesvůj\"). U českých sloves jsou hlavním slovotvorným prvkem. Je pro ně typická vysoká kompatibilita - s jednotlivými slovesy lze spojovat celou řadu přípon, přičemž nově vytvořená slovesa zůstávají běžnému uživateli jazyka srozumitelná: \"předřezat\", \"zainvestovat\".  Jedno slovo může rozšiřovat i více předpon najednou. Tyto předpony přitom mohou být homonymní (\"popostoupit, dodobírat, prapraděd, seshora, zezdola\"), synonymní (\"douvařit, pousmát\") nebo různé. Jejich počet teoreticky není omezen, ale přílišná kumulace předpon znejasňuje význam slova a má nízkou využitelnost: \"nedopopovyskočit\".", "section_level": 2}, {"title": "Funkce předpon.", "content": "Předpony mají v češtině především funkci sémantickou (významovou), v menší míře také morfologickou (tvaroslovnou). Při jejich užití nedochází ke změně slovního druhu ani ohýbacího typu: \"ještěr - veleještěr, letět - přeletět\". Ze sémantického hlediska mají specifické postavení předpony \"ne-\" a \"ni-\", jimiž se vytváří zápor. Morfologicky mají předpony následující význam:", "section_level": 2}], "src_summary": "Předpona (též prefix) v lingvistice označuje jednotlivý morfém, který se vkládá před kořen základového slova. Předpony patří mezi základní prostředky slovotvorby, kdy se přidáním předpony odvozuje nové slovo od původního výrazu (prefixální derivace). Používají se i kumulativně, kdy se vkládá více předpon k jednomu základu společně.", "tgt_summary": "在语言学里,前缀(英语:Prefix)又称字首或词头,属于一种前置于其他词素的词缀,由于其无法以单字的方式独立存在,故亦为一种\"附着词素\";此外在欧洲语言里,前缀也几乎都属于\"衍生语素\"(屈折变化则多以后缀表达)。", "id": 1363203}
{"src_title": "Ischia", "tgt_title": "伊斯基亚岛", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Jde o osmý největší ostrov v Itálii a největší ostrov v Neapolském zálivu. Ostrov má téměř kruhový tvar, od východu k západu je široký asi 10 kilometrů, od severu k jihu 7 kilometrů. Leží na severním okraji zálivu, od neapolského přístavu je vzdálen asi 33 kilometrů. Na severovýchodě s Ischií sousedí ostrovy Procida a Vivara, na jihu zálivu se nachází jiný známý ostrov – Capri.  Ostrov je vulkanického původu tzv. Flegrejských polí, kam patří i Neapol, Vesuv, Pozzuoli a Solfatara. Povrch ostrova je převážně hornatý, nejvyšší hora ostrova je Epomeo s výškou 789 m n. m. Ostrov je v zemských hlubinách propojen s 35 kilometrů vzdáleným Vesuvem a dodnes se sopečná činnost na ostrově v různých formách výrazně projevuje. Na ostrově se nachází celá řada pozůstatků různých vulkánů. Poslední sopečná erupce na ostrově nastala v roce 1302, 28. července 1883 usmrtilo zemětřesení v Casamicciole více než 2 tisíce lidí. Pod povrchem ostrova se dodnes nachází žhavé magma a nedá se vyloučit obnovení plné sopečné aktivity i v budoucnu.  21. srpna 2017 došlo v centru ostrova k otřesu o síle 4,2. Při otřesu zahynuli 2 lidé a více než 50 utrpělo zranění.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zdokumentovaná přítomnost člověka na ostrově se datuje do roku 3500 před naším letopočtem. Během 7. století př. n. l. osídlili ostrov Řekové z ostrova Euboia. Zde se usadili pod mysem \"Monto Vico\" (dnes Lacco Ameno) a založili osadu nazývanou \"Phitakusae\". Odtud také podnikali dobyvačné výpravy na italskou pevninu. Byli to právě Řekové, kteří založili na italské pevnině města Kýmé a Neapol poté, co je v 6. století př. n. l. donutila erupce sopky Monte Rotaro usídlit se na protějším pobřeží italské Kampánie.  V 5. století př. n. l. dobyli ostrov Syrakusané a od roku 82 př. n. l. ovládali ostrov Římané. To už se ostrov nazýval Aenearia. Římané začali využívat bohaté termální prameny k léčebným účelům. V roce 29 př. n. l. vyměnil císař Augustus s neapolskými ostrov Ischia za nedaleký ostrov Capri. V následujících staletích se ostrov stával opakovaně cílem nájezdů Gótů, Langobardů, Vandalů a Normanů.  V roce 813 byl ostrov v dopise Karla Velikého papeži Lvu III. ostrov prvně zmíněn jako „ostrov“ (insula). Toto latinské slovo se postupně měnilo na \"Insula\", \"Ischla\", \"Iscia\" až na konečný současný název Ischia.  V roce 1263 připadla Ischia i Neapol francouzskému rodu Anjou a od roku 1441 tuto dynastii vystřídal španělský král Alfonso I. Aragonský. V 15. století nechal Alfonso vybudovat na ostrůvku u pobřeží Ischia Ponte aragonský hrad a spojil ostrůvek mostem s pevninou. Za španělské nadvlády sužovaly ostrov až do 16. století nestálé nájezdy pirátů. Na pobřeží bylo postaveno velké množství obranných věží. V 17. století se mnoho obyvatel ostrova stalo obětí morové epidemie.  Za napoleonských válek získali Neapolské království i Ischii francouzští Bourboni. Ti zřídili na Ischii svou královskou rezidenci a vybudovali přístav Ischia Ponte. V roce 1806 způsobili ostrovu velké škody Britové, kteří se ho neúspěšně pokoušeli obsadit. Bourboni vládli na ostrově až do roku 1860, kdy se ostrov stal součástí Italského království.", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Na ostrově je typické středomořské podnebí. Průměrná zimní teplota činí 10 °C, v létě 23 °C. Nejteplejší měsíc je srpen, kdy průměrná teplota dosahuje 29 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Termální lázně.", "content": "Sopečný původ se na ostrově projevuje v mnoha různých formách. Jsou to především termální prameny, fumaroly – přírodní vývěry horké páry, přírodní sauny a horké písky.  Na ostrově se nachází mnohé termální lázně, které se věnují aplikaci různých produktů především v oblasti revmatologie, gynekologie, traumatologie, dermatologie a výrobě kosmetických přípravků.  Další možností aplikace termálních vod jsou inhalace a aerosoly.", "section_level": 1}, {"title": "Termální parky.", "content": "Pro ostrov jsou charakteristické termální lázně. Obvykle se jedná o kombinaci tzv. římské sauny, různých bazénů s termální vodou a bazénů s mořskou vodou nebo písečných pláží, bohaté subtropické zeleně a zajímavé architektury. Zahrady jsou otevřené od dubna do října.", "section_level": 2}, {"title": "Důležitá centra na ostrově.", "content": "Hlavním průmyslovým odvětvím na ostrově je turismus. Turisté využívají mořské pláže, termální parky, ostatní projevy vulkanické aktivity ostrova a bohatou a úrodnou sopečnou půdu.  Ostrov je rozdělen mezi 6 obcí, jsou to: Ischia, Casamicciola Terme, Lacco Ameno, Forio, Serrara Fontana a Barano d'Ischia.", "section_level": 1}, {"title": "Ischia.", "content": "Má 16 000 obyvatel a jde o hlavní město ostrova. Je rozděleno do dvou částí Ischia Porto a Ischia Ponte. Ischia Porto je především největší přístav na ostrově, obchodní, společenské a administrativní centrum ostrova. Přístav byl původně zaplaveným sopečným kráterem. V roce 1854 byl kanálem propojen s mořem.  Ischia Ponte je původní rybářská vesnice, která se do jisté míry zachovává svůj původní charakter. Nachází se zde starší historická část s aragonským hradem, katedrálou, mořským muzeem aj.", "section_level": 2}, {"title": "Casamicciola Terme.", "content": "Pravděpodobně na tomto místě stály nejstarší lázně na ostrově. Zdejší vulkanické radioaktivní alkalicko-bikarbonátové prameny se používají k léčebným účelům i dnes. Město bylo zcela zničeno při zemětřesení v roce 1883. Dnes je vyhledáváním místem dovolené významných hudebníků a spisovatelů. Ve městě je v provozu přístav, který spojuje ostrov trajektovou dopravu s Neapolí.", "section_level": 2}, {"title": "Lacco Ameno.", "content": "Na tomto místě, na úpatí hory Monte Vico založili Řekové svou první osadu na ostrově. Symbolem je skála zvaná Fungo (houba). Původní lávová vyvřelina byla opracována mořským příbojem a větrem do tvaru houby.", "section_level": 2}, {"title": "Forio.", "content": "Obec s asi 8 000 obyvateli na západním pobřeží ostrova. V okolí se nalézají velké písčité pláže. 80 % vína vyrobeného na ostrově pochází odtud. V tomto městě se nachází nejvíce kostelů z celého ostrova. V kostele Sant Maria del Soccorso se natáčela část filmu \"Nebožtíci přejí lásce\", který se téměř celý odehrává na tomto ostrově. Je ze také botanická zahrada La Mortella.", "section_level": 2}, {"title": "Serrana Fontana.", "content": "Jde o nejvýše položenou obec na ostrově. Leží na úpatí hory Monte Epomeo ve výšce 452 m n. m. Nedaleko se nachází nejjižnější výběžek ostrova – Sant'Angelo na kterém se nachází malý přístav. Výběžek Punta Sant'Angelo, který je s ostrovem spojen 100 m dlouhou písčitou pláží patří ke známým dominantám ostrova. Na vrcholu výběžku se nalézají trosky věže, která byla zničena v roce 1809 při obléhání ostrova angličany.", "section_level": 2}, {"title": "Sdružení a dobrovolnické aktivity.", "content": "Dobrovolnické aktivity jsou zde velmi rozmanité. Výbory a pracovní sdružení se podílejí na podpoře turistické oblasti a poskytují služby a aktivity pro rezidenty. Mezi nimi stojí za zmínku:", "section_level": 1}, {"title": "Doprava na ostrově.", "content": "Ostrov není velký. Obvod měří asi 39 kilometrů a všechna hlavní centra ostrova spojuje jediná silnice. Dvě hlavní linky se pohybují po této silnici buď ve směru, nebo proti směru hodinových ručiček. Doprava je pravidelná, velmi častá a většina zastávek i autobusů je vybavena informačním systémem – monitorem, který informuje cestující o poloze autobusu, zastávkách a čase, kdy přijede další spoj.  S pevninou je ostrov spojen trajektovou dopravou. Trajekty nejčastěji odjíždějí z přístavu v Ischia Porto a končí v neapolském přístavu nebo přístavu Pozzuoli. Z ostrova je také přímé spojení na nedaleký ostrov Capri.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ischia je italský ostrov v Neapolském zálivu, součást Kampánského souostroví (\"Arcipelago Campano\"). Původem sopečný ostrov má rozlohu téměř 47 km2 a žije zde asi 60 000 obyvatel.", "tgt_summary": "伊斯基亚岛()是第勒尼安海中的一个火山岛,距离意大利南部城市那不勒斯约为30公里。岛屿的形状大致呈梯形,东西长约10公里,南北约7公里,海岸线总长约34公里,面积46.3平方公里。该岛几乎全部为山地,最高点为Epomeo火山,海拔788米,在古代曾经活跃。该岛人口约有6万。", "id": 2511606}
{"src_title": "Hora křížů", "tgt_title": "十字架山", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V místě stál podle archeologických nálezů z počátku 90. let 20. století v blízkosti dnešního pahorku ve 14. století hrad livonských rytířů. První kříže byly na místě vztyčeny v první polovině 19. století na památku obětí polského listopadového povstání z roku 1831, které tam byly pohřbeny. Jako další byly na tomto místě pohřbeny oběti dalšího polského povstání, povstání lednového z roku 1863.  Na počátku 20. století bylo na místě přibližně 100 křížů a jejich počet díky domácím i zahraničním poutníkům neustále rostl. V době, kdy byla Litva součástí Sovětského svazu, se vládnoucí režim pokusil místo jako nežádoucí náboženský a národní symbol několikrát zlikvidovat. Kříže byly několikrát zničeny buldozery, poprvé v roce 1961, ale místní obyvatelé je vždy opět vztyčili. V době uvolnění politických poměrů po roce 1985 Sovětský svaz snahu o zničení tohoto místa vzdal.  V roce 1993 navštívil Horu křížů (Kryžių kalnas) papež Jan Pavel II., který místu věnoval dřevěnou sochu Krista. Dnes je Hora křížů cílem řady turistů i poutníků z celého světa, kteří na ni přinášejí stále nové kříže. Většina z křížů je ze dřeva, některé jsou z kovu, plastu či kamene.", "section_level": 1}, {"title": "Klášter Řádu menších bratří u Hory křížů.", "content": "Po roce od návštěvy papeže Jana Pavla II., přijeli k Hoře křížů italští františkáni od svaté hory La Verna u příležitosti ceremonie postavení kříže, věnovaného Janem Pavlem II. Této slavnosti se zúčastnil také Zástupce Otce Svatého apoštolský nuncius arcibiskup Justo Mullor Garcia a ten vybídl italské františkány, aby pomohli litevským františkánům vedle Hory křížů postavit klášter. Dne 13. června 1997 za účasti litevských a toskánských františkánů papež Jan Pavel II. posvětil projekt, maketu a základní kámen vylomený z alvernské hory, do kterého byla uložena kapsule se zakládajícími listinami kláštera, a který byl položen na místě budoucího kláštera 9. května 1998. Podle dekretu z 22. dubna 2000 generálního ministra františkánů Giacomo Bini byl Klášter Řádu menších bratří Litevské provincie Svatého Kazimíra u Hory křížů dne 8. července 2000 slavnostně vysvěcen. Autorem projektu byl františkánský architekt Angelo Polesello. Stavbu realizoval architekt-restaurátor Kláštera hory v La Verně Leandro Rimmaudo Nunzio. Vnitřní vybavení je dílo sochaře Rimanta Sakalauska. Autor vitráží je profesor Algis Dovydėnas. V klášteře jsou ikony „Stigmata Sv. Františka” a „Na trůně Mariině”, jejichž autorem je Carlo Bertagnin. Na nádvoří kláštera je bronzová socha „Sv. František v extázi” od sochaře Fabrizia Gianniniho. V klášteře je kromě cel a reprezentační místnosti také modlitebna, bohoslužby se konají denně od 11 hodin, v neděli také od 17 hodin. Vedle kláštera je patrový altán (vyhlídka).", "section_level": 1}], "src_summary": "Hora Křížů, Hora křížů, někdy také Křížový vrch, \"(litevsky Kryžių kalnas,\" nebo též \"Domantų piliakalnis)\" (105 m n. m.) je umělý pahorek, který se nachází 11 km na severoseverovýchod od centra krajského města Šiauliai na severu Litvy, mezi vesnicemi Domantai a Jurgaičiai, mezi říčkou Kulpė a viaduktem dálnice A12 Šiauliai – Joniškis s železniční tratí Šiauliai – Joniškis. Jsou na něm postaveny tisíce křížů.", "tgt_summary": "十字架山()是立陶宛北部城市希奥利艾以北12公里处的一个朝圣地。其确切的起源无人知晓,不过据认为第一批十字架是1831年11月立陶宛人反俄起义后,放置在从前的一个军事掩体处。 几个世纪中,前来朝圣的天主教徒在这里安置了许多十字架,以及巨大的苦像、立陶宛爱国者的雕塑、圣母雕像以及数以千计的小型雕像和玫瑰经。据估计,2006年时十字架的数量大约有100,000个。", "id": 197105}
{"src_title": "Philipp Lahm", "tgt_title": "菲利普·拉姆", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Lahm se narodil v Mnichově, kde začala i jeho profesionální fotbalová kariéra. Nastupoval za mnichovské mládežnické kluby Bayernu i FT Gern Mnichov. Od sezóny 2003/04 až do července 2005 byl Bayernem puštěn na hostování do VfB Stuttgart.  Těsně před svým návratem do Mnichova se zranil. Přetrhl si křížové vazy a návrat do Bayernu slavil až v prosinci 2005.  V sezóně 2012/13 slavil s klubem zisk ligového titulu již 6 kol před koncem soutěže, ve 28. kole německé Bundesligy. V prvním zápase semifinále Ligy mistrů 2012/13 23. dubna 2013 byl u výhry 4:0 nad Barcelonou, která byla dosud poměrně suverénní. Lahm odehrál stejně jako jeho spoluhráči velmi dobré utkání, Bayern si zajistil výbornou pozici do odvety. Nastoupil i v odvetě 1. května, Bayern zvítězil na Camp Nou 3:0 a suverénním způsobem postoupil do finále. Ve finále 25. května ve Wembley proti Borussii Dortmund nastoupil v základní sestavě, Bayern zvítězil 2:1 a získal nejprestižnější pohár v evropském fotbale. Ve finále DFB-Pokalu 1. června 2013 porazil Bayern s Philippem Lahmem v základní sestavě VfB Stuttgart 3:2 a získal tak treble (tzn. vyhrál dvě hlavní domácí soutěže plus titul v Lize mistrů resp. PMEZ) jako sedmý evropský klub v historii.  S Bayernem vyhrál v prosinci 2013 i Mistrovství světa klubů v Maroku, kde Bayern porazil ve finále domácí tým Raja Casablanca 2:0, a v březnu 2014 s předstihem (7 kol před koncem) další bundesligový titul. Další trofej v sezoně 2013/14 přineslo vítězství v DFB-Pokalu nad Borussií Dortmund v poměru 2:0. V Lize mistrů 2013/14 skončila pouť Bayernu v semifinále proti Realu Madrid.  V únoru 2017 oznámil, že na konci sezóny 2016/17 ukončí profesionální kariéru, což se stalo.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Lahm hrál za německé reprezentační výběr od kategorie do 17 let.  První zápas v německém reprezentačním A-týmu odehrál 18. února 2004 ve Splitu proti Chorvatsku. odehrál celý přátelský zápas, Německo vyhrálo 2:1. Dostal se do All-Stars týmu mistrovství Evropy 2008. V srpnu 2008 byl ustanoven kapitánem německé reprezentace. Reprezentační kariéru ukončil v červenci 2014 po úspěšném mistrovství světa v Brazílii, kde se stal s německým týmem světovým šampionem. Celkem odehrál v národním týmu 113 zápasů a pětkrát skóroval.  Účast Philippa Lahma na vrcholových turnajích:", "section_level": 1}, {"title": "EURO 2004.", "content": "Na Mistrovství Evropy 2004 v Portugalsku odehrál všechny tři zápasy základní skupiny. Německo po remízách 1:1 s Nizozemskem, 0:0 s Lotyšskem a prohře 1:2 s Českou republikou skončilo se 2 body na nepostupovém třetím místě skupiny.", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství světa 2006.", "content": "Na MS 2006 vstřelil úvodní gól celého turnaje, trefil se v 6. minutě do sítě Kostariky. Tato branka byla i po skončení mistrovství považována za jednu z nejhezčích. Na Mistrovství Evropy ve fotbale 2008 patřil k oporám německého týmu, který postoupil až do finále. Lahm dal vítěznou branku v semifinále Turecku na 3:2 v 90. minutě. Po skončení mistrovství Evropy byl vybrán do All-Star týmu.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2008.", "content": "Na Mistrovství Evropy 2008 konaném v Rakousku a Švýcarsku vybojoval s národním týmem stříbrné medaile (porážka ve finále se Španělskem 0:1).", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství světa 2010.", "content": "Na MS 2010 v Jihoafrické republice si dokráčel s mužstvem pro bronzové medaile (v souboji o 3. místo porazili Němci Uruguay). Na turnaji nechyběl ani minutu.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2012.", "content": "Na Mistrovství Evropy 2012 konaném v Polsku a na Ukrajině skončil s týmem Německa na děleném třetím místě, v semifinále Němce zastavili Italové.", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství světa 2014.", "content": "Trenér Joachim Löw jej vzal na Mistrovství světa 2014 v Brazílii. Němci postoupili ze základní skupiny G se 7 body z prvního místa po výhře 4:0 s Portugalskem, remíze 2:2 s Ghanou a výhrou 1:0 s USA. V osmifinále Němci vyřadili Alžírsko po výsledku 2:1 po prodloužení a ve čtvrtfinále Francii 1:0. V průběhu šampionátu vystřídal různé herní posty (ze zálohy se přesunul na místo pravého obránce). S týmem nakonec získal zlaté medaile po finálové výhře 1:0 proti Argentině.", "section_level": 2}], "src_summary": "Philipp Lahm (* 11. listopadu 1983, Mnichov, Západní Německo) je bývalý německý fotbalový obránce, profesionální kariéru ukončil po sezóně 2016/17 v klubu Bayern Mnichov. Přes svou poměrně malou postavu byl považován za jednoho z nejlepších obránců na světě. V Bayernu nosil kapitánskou pásku. Je mistrem světa z roku 2014.", "tgt_summary": "菲腊·拿姆(,1983年-11月11日),德国足球运动员,可担任左后卫、右后卫及防守中场,乃是前拜仁慕尼黑第一队长,也是前德国国家足球队队长。是当今足坛上优秀的边后卫之一,近年被改造成可司职防守中场,现已退役。", "id": 2997955}
{"src_title": "Rudolf Christoph Eucken", "tgt_title": "倭铿", "src_document": [{"title": "Život a filozofické názory.", "content": "Rudolf Christoph Eucken studoval na univerzitách v Berlíně a Göttingenu klasickou filologii, historii a filozofii a hluboce se zabýval Aristotelovými postupy a výrazovými prostředky. V letech 1871 až 1874 působil jako univerzitní profesor filozofie v Basileji a od roku 1874 až do roku 1920 v Jeně.  V 80.letech 19. století vystoupil jako vedoucí činitel hnutí kritizující převládající naturalisticko-pozitivistický světový názor. Ve svém díle se snažil na základě tradic německého klasického idealismu vytvořit vlastní koncepci metafyziky ducha, spojující filozofický aktivismus s křesťanským náboženstvím a s některými prvky pozdější filozofie života. Východiskem jeho prací, ve kterých usiloval o obnovu idealistického myšlení a tvořivých sil lidstva, bylo pojetí duchovního světa jako autonomního, věčného, majícího absolutní smysl a hodnotu. Jako zastánce neoidealismu požadoval a zdůvodňoval sjednocení tvorby a života do mravně-duchovního činu, který by překonal úpadek moderní civilizace spočívající v tom, že se kulturní práce stala neosobní, čímž by se opětovně vytvořil opravdový duchovní život. Svůj myšlenkový postup Eucken označoval jako noologickou metodu, která spočívala v tom, že duchovní svět nechápal jen psychologicky, ale také jako objektivní hodnotu. Smysl bytí pak spatřoval v aktivním naplňování duchovních hodnot.  Euckenovy spisy se vyznačují obrovským kazatelským patosem působícím zejména proti odlidštění lidské kultury. Zejména proto byla roku 1908 Euckenovi udělena Nobelova cena za literaturu \"„... za závažné hledání pravdy, pronikavou sílu myšlení a široký rozhled, za vřelost a mohutnost stylistického ztvárnění, s nimiž v četných pracích hájil a rozvíjel idealistickou životní filosofii“\" (citace ze zdůvodnění Švédské akademie). Bylo to podruhé, co nešlo o cenu za krásnou literaturu, ale za jiné spisy, které svou formou a pojetím mají literární hodnotu, jak to stojí v příslušných stanovách k Nobelově ceně (prvním takovýmto nositelem byl roku 1902 německý historik Theodor Mommsen).", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudolf Christoph Eucken (5. ledna 1846, Aurich, Východní Frísko – 15. září 1926, Jena) byl německý filozof a univerzitní profesor, představitel hnutí za obnovu idealistické metafyziky, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1908.", "tgt_summary": "倭铿(德语:,又译鲁道夫·克里斯托夫·奥伊肯,1846年-1月5日-1926年-9月15日),德国唯心主义哲学家,1908年诺贝尔文学奖获得者。", "id": 1287896}
{"src_title": "Švýcarská němčina", "tgt_title": "瑞士德语", "src_document": [{"title": "Dělení.", "content": "Do švýcarské němčiny se řadí mj. tyto dialekty alemanštiny: Toto dělení je ale jen velmi přibližné, většina mluvících označuje dialekt, kterým hovoří, podle jména příslušného kantonu, byť i v rámci těch se často – zejména ve vnitřních Alpách – vyskytují zřetelné rozdíly.", "section_level": 1}, {"title": "Švýcarská němčina.", "content": "Švýcarská němčina je pro 4,3 miliony Švýcarů univerzálním prostředkem každodenní mluvené komunikace s výjimkou zvykem nebo dohodou stanovených situací, kdy se při mluveném projevu použije spisovná němčina (často např. při školní výuce, jednáních parlamentu, v médiích). Použití dialektu není vyhrazeno určité sociální vrstvě, je naopak určitým projevem, kterým se německy mluvící Švýcaři vzájemně ujišťují ve své národní sounáležitosti bez třídních rozdílů.  Regionální formy švýcarštiny jsou pestré, neexistuje jednotná forma \"Schwyzerdüütsch\". I proto se příliš nerozšířila psaná podoba dialektu. Místo psaného dialektu se německy mluvící Švýcarsko v 19. století dohodlo na používání spisovné němčiny; spatřuje se v tom i lepší možnost udržet si přímý kontakt s bohatou německou kulturou včetně obchodních styků. Někteří lidé ale i dnes píší neoficiální texty v dialektu, obzvlášť mezi školní mládeží je tento styl oblíbený. Jsou také lidoví spisovatelé a dramatici, kteří píší ve švýcarské němčině. Rovněž v lidové hudbě a pop-music německého Švýcarska – pokud se v pop-music nezpívá anglicky – je dialekt pravidlem.  Mnozí Švýcaři mají silný pocit osobní identifikace s variantou dialektu, kterou používají. Přistěhovalí cizinci zase v jeho užívání často spatřují možnost prokázat dobrou integraci, což je tak také většinou \"domácími\" vnímáno. Na druhou stranu ovšem jsou někteří cizinci na jeho používání odkázáni, protože jim jejich životní situace neumožnila naučit se spisovnou němčinu, dialekt si osvojili v běžném životě odposlechem.", "section_level": 1}, {"title": "Spisovný jazyk.", "content": "Pro spisovnou němčinu jsou ve Švýcarsku charakteristické některé regionální odchylky. Je zde větší vliv francouzštiny a italštiny na slovní zásobu i výslovnost, rozdíly jsou v tvoření slov. Znak \"ostrého s (ß)\" se při psaní nepoužívá, je důsledně nahrazováno \"ss\". V mluvené podobě je pro švýcarské mluvčí typická „melodičnost“ a vliv dialektální výslovnosti na spisovnou němčinu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Před druhou světovou válkou byl kladen důraz na přesné užívání spisovné němčiny (zvláště v politickém prostředí). S nástupem nacismu v Německu a uprostřed spekulací o nestrannosti Švýcarska po válce byl zaznamenán hromadný odklon od spisovné němčiny v ústním styku; začalo se naopak dbát na udržování čistoty dialektu. Dnes je \"Schwyzerdüütsch\" (v jakémkoli z nářečí) ve švýcarském Federálním shromáždění běžně ke slyšení spolu s francouzštinou, spisovnou němčinou, italštinou a rétorománštinou. V televizi i v rádiích je \"Schwyzerdüütsch\" rovněž zcela běžným jazykem, zvláště v médiích regionálního rozsahu. Ve spisovné němčině se zásadně přednášejí zprávy, ale již následující předpověď počasí bývá v dialektu. V diskuzích se političtí zástupci (hlavně na komunální úrovni) nemnohdy předbíhají v lepším a typičtějším užití jednotlivých nářečí \"Schwyzerdüütsch\". Výjimkou však nejsou ani politici užívající při oficiálních příležitostech spíše spisovnou němčinu (zvláště členové tzv. Federální rady/vlády – při zasedáních tohoto 7–členného grémia je formální styl, vč. vykání a užívání spisovného jazyka předpis).", "section_level": 1}], "src_summary": "Výraz švýcarská němčina (příp. švýcarština, orig. \"Schwyzerdüütsch\", \"Schwizerdütsch\" nebo \"Schwiizertüütsch\") označuje všechny dialekty alemanštiny (především horní alemanštiny a nejvyšší alemanštiny), kterými se mluví ve Švýcarsku. (Různými dialekty alemanštiny mluví kromě asi 60 % obyvatel Švýcarska i většina obyvatel Lichtenštejnska a část obyvatel Německa (ve spolkových zemích Bádensko-Würtembersko a Bavorsko) a Rakouska (ve Voralbersku) jako mateřským jazykem.) Je však třeba mezi tyto dialekty nezahrnovat švýcarskou variantu spisovné němčiny, jež se od té používané v Německu liší pouze v detailech.", "tgt_summary": "瑞士德语是瑞士和北意大利阿尔卑斯山区各种阿勒曼尼方言的统称。", "id": 2665443}
{"src_title": "Anch", "tgt_title": "生命之符", "src_document": [{"title": "Starověký Egypt.", "content": "Anch je původně hieroglyf pro život, též narození, znovuzrození a oživení nebo nesmrtelnost. Velmi často se objevuje na egyptských malbách a reliéfech. Často byl tesán uvnitř pyramid, na sarkofágy zemřelých, na hole kněží či byl v kresbách kladen do rukou bohů. Z pozůstatků rozeznáme amulety a prsteny s jeho vyobrazením. Velmi často bývá vyobrazován v souvislosti s bohyní Eset (Isis), která patřila k nejuctívanějším bohům starého Egypta a jako manželka boha Usira a matka boha Hora představovala patronku života. V hrobu královny Nefertiti je bohyně zobrazena jak předává královně život symbolizovaný anchem.  Podle některých autorů vyjadřuje znak spojení symbolů aktivity a pasivity a má tak podobný význam, jaký bývá připisován všem křížům ve starověku. Jiní předpokládají, že symbol představuje magickou smyčku s kouzelnou mocí, svazující zvláštní kombinaci elementů.  Podle dalších horní kružnice značí Slunce na horizontu, vyjádřeném vodorovnou čarou. Svislá čára v tomto případě znázorňuje spojení vesmíru se zemí. V symbolu lze též spatřovat prosícího člověka s rozpaženýma rukama, či symbol ukřižování. Tvar symbolu lze odvodit z tvaru obětní lžíce. Podle nejobecnější interpretace vyjadřuje symbol kombinaci pozitivního a negativního jako např. Světlo a tma, muž a žena či život a smrt. Jinde představuje živly jako je voda a vzduch, také je v některých spisech zmiňován jako klíč k podsvětí.", "section_level": 1}, {"title": "V křesťanství.", "content": "Vzhledem podobností symboliky křesťanského kříže s staroegyptským závěsným křížem byl anch používán prvními křesťany v Egyptě, Kopty, jako ochranný symbol. Koptští křesťané zobrazovali anch v původní podobě, ale také v mnoha variantách. Později byla k zobrazení přidávána také řecká písmena alfa a omega, podobně jako na Kristově monogramu.", "section_level": 1}, {"title": "V antice.", "content": "Anchu je podobný antický symbol „ ♀ “, který je znám jako symbol Venuše, symbol ženského pohlaví a ženství a symbol nositelky života.", "section_level": 1}, {"title": "V západním esoterismu.", "content": "V esoterních či okultních kruzích bývá Anch používán k léčení nemocí či hubení jejich původců. Protože jeho skutečný přínos a obliba v Egyptě je diskutabilní, je často připodobňován jako konvertor sil. Kříž má dvě strany, každá s jiným silovým působením. Tvar kříže pak funguje jako „čistič“ energie, kdy jednou stranou je nasávána negativní síla, ta po průchodu křížem je změněna na pozitivní a následně šířena ven.  Dnešní použití je různé.", "section_level": 1}, {"title": "V populární kultuře.", "content": "Anch se stal od šedesátých let populární v mnoha hnutích (gotické hnutí, hippies) a byl zpopularizován také ve filmu, literatuře (Sandman) nebo mezi hudebními skupinami (Kiss, Elvis Presley, The 69 Eyes). V současné době je jedním z nejpoužívanějších egyptských amuletů.  Je populární mezi příznivci novopohanských a esoterních či okultních skupin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anch (, ankh, crux ansata, závěsný nebo též nilský kříž) je egyptský hieroglyf znamenající „život“. Kříž znamenal jak život pozemský, tak život věčný. Egyptští bohové jsou často vyobrazováni s křížem v ruce. V době šíření křesťanství převzali symbol koptští křesťané v Egyptě. Jeho tvar zdánlivě připomíná lidské tělo s rozpaženýma rukama a smyčka v horní části kříže představuje hlavu. Dnes se anch používá jako amulet.", "tgt_summary": "生命之符(英语:Ankh;符号:U+2625 ),又称安卡、安可,是埃及象形文字(又称圣书体)的字母,代表词语\"ʿnḫ\",解作生命。部分古埃及的神祇手持生命之符的圈,或两手各执生命之符,交叉双手放于胸前。拉丁文称此符作\"crux ansata\",「有柄的十字」之意。", "id": 1080107}
{"src_title": "Řemeslo", "tgt_title": "工艺", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Řemesla vznikla souběžně s postupující specializací lidských činností - některé práce, vyžadující vysokou odbornost a/nebo zručnost postupně začali vykonávat jedinci, touto odborností či zručností vynikající. Rozvoj (daného) řemesla byl nejprve zajišťován po dědické linii – předáváním zkušeností potomkům. Od raného středověku se v Evropě ustálil proces řemeslnické kvalifikace, v němž si mistři řemeslníci kromě členů svých rodin vybírali cizí učedníky, které za finanční odměnu vyškolili, a dále absolventy bez praxe, tzv. tovaryše, kteří zvyšovali produktivitu jejich práce. Zkušený mistr se věnoval činnostem, vyžadujícím nejvyšší kvalifikaci, zatímco učňové připravovali materiály a základní výrobní technologie. Tovaryši vykonávali rutinní a snazší práce, a tak získávali potřebné znalosti, zpravidla 3-4 roky praxe mimo místo, v němž se vyučili. S rozvojem měst začaly ve 12.-13.století vznikat první profesní organizace řemeslníků, sdružující představitele daného řemesla ve městě či regionu – řemeslné cechy. Ty na sebe převzaly část úřední agendy, dosud zatěžující členy svých sdružení – cenovou politiku, kontrolní funkci, organizačně technické a sociální zabezpečení. Cechy zavedly jednotné pracovní normy - cechovní pravidla (pořádky), závazné pro výkon práce (například mistrovské kusy, tovaryšské zkoušky) a do značné míry i garantovaly minimální kvalitativní úroveň výkonu řemesla v daném místě. nejstarší cechovní sdružení jsou známa ze severní Itálie (Florenice, Milano, Pisa) a z Francie (Paříž). V zemích české koruny cechy vznikaly od 1.poloviny 14.století, například v Praze (1319 řezníci, 1324 zlatníci, následovali nožíři, kováři, zbrojíři, krejčí, tkalci a soukeníci, ševci, vyšívači, malíři a štítaři, hrnčíři, pasíři a další). S rozvojem průmyslové výroby a dalším rozvojem společnosti od počátku 19.století cechy byly spíše na překážku, snažily se zakazovat strojní výrobu a svobodné podnikání, proto byly postupně formou zákonů zrušeny, v Čechách roku 1852. Kolem poloviny 19.století evropská řemeslná výroba začala upadat, na její podporu koncem 19. století vzniklo například obrodné hnutí Arts and Crafts, dále ji začal organizovat stát. Cechy proměněné spíše v profesní spolky a často označované termínem \"grémium\" se dnes věnují jen samotnému řemeslu.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Současné platné zákonodárství České republiky rozlišuje následující řemeslné živnosti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Řemeslo je určitý druh manuální dovednosti, provozovaný za účelem obživy, resp. vytváření zisku. Pro řemeslné práce je charakteristický vysoký podíl ruční práce, spojený s používáním specializovaných nástrojů a pomůcek. Řemeslné práce se staly základem pro průmyslovou výrobu. V přeneseném významu slova se v nejširším smyslu slova jedná ale i o intelektuální dovednosti a osobní schopnosti doplněné (nikoliv nutně, ale velice často manuální) příslušnou zručností, odbornou erudicí a zkušeností resp. praxí daného jedince (např. umělecké řemeslo nemůže vykonávat každý, vyžaduje i tvůrčí schopnosti, které nejsou každému dány, třeba vymyslet a předložit vlastní originální umělecký návrh apod.). S dalším rozvojem a pokrokem stále více stoupají nároky na intelektuální úroveň řemeslníků a přibývá řemesel, kde je středoškolské či vysokoškolské vzdělání samozřejmostí.", "tgt_summary": "工艺(Craft)是劳动者利用生产工具对各种原材料、半成品进行增值加工或处理,最终使之成为制成品的方法与过程。", "id": 2546086}
{"src_title": "Paul Heyse", "tgt_title": "保罗·海泽", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Předpoklady pro svou rozsáhlou uměleckou činnost získal Heyse od svých rodičů (otec byl lingvista univerzitní profesor, matka pocházela z hudebního prostředí). Vystudoval klasickou filologii v Berlíně a pak v Bonně filologii románskou se zvláštním zaměřením na provensálštinu (roku 1852 napsal dizertační práci týkající se trubadúrské poezie).  Již jeho první práce, tragédie \"Francesca da Rimini\" (1850, \"Franzeska von Rimini\") a výpravné básně \"Urica\" (1851) a \"Bratři\" (1852, \"Die Brüder\") byly přijaty s neobyčejnou přízní, která ještě vzrostla v souvislosti s vydáváním jeho novel. Roku 1854 ho bavorský král Maximilián II. povolal do Mnichova, poskytl mu velkorysou penzi (které se Heyse roku 1867 vzdal) a ustanovil ho svým dvorním básníkem. Heyse pak prokázal úžasnou tvůrčí činnost, která zahrnovala skoro všechny hlavní literární žánry: lyriku, epickou poezii, novely, romány i divadelní hry. Se svým přítelem, básníkem Emanuelem Geibelem, stál v čele skupiny spisovatelů, kteří oponovali rostoucím tendencím přiklánět se k realismu.  Heysovo rozsáhlé dílo oslavuje harmonickou krásu a odmítá jakékoliv prvky ošklivosti. Proslavil se zejména svými novelami. Dále je autorem několika románů a mnoha dramatických děl (tragedie, komedie i jednoaktovky). Překládal především Williama Shakespeara a díla italské a španělské literatury. V roce 1910 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu \"„... jako vysoké uznání za dokonalé a idealismem prodchnuté umění, které uplatnil během dlouhé a významné činnosti jako lyrik, dramatik, autor románů a světově proslulých novel“\" (citace z odůvodnění Švédské akademie).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Novely.", "content": "Heyse napsal téměř sto novel, které vyšly ve vice než dvaceti sbírkách. Většina z nich jsou díla formálně neobyčejně dokonalá, jemně fabulovaná, harmonická a slunná s pečlivou psychologií postav. Nejdůležitější sbírky jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Romány a další prózy.", "content": "Heyse se snažil ve svých románech řešit některé moderní společenské a mravní problémy a zdůvodnit svůj idealistický světový názor. Proto v nich vystupuje často polemicky (například proti naturalismu).", "section_level": 2}, {"title": "Básně.", "content": "Z epické tvory lze například jmenovat:  Z lyrických básnických sbírek jsou nejznámější", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Paul Johann Ludwig von Heyse (15. března 1830, Berlín – 2. dubna 1914, Mnichov) byl německý básník, prozaik, dramatik a překladatel, pokračovatel klasicistních tradic v německé literatuře, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1910.", "tgt_summary": "保罗·约翰·路德维希·冯·海泽(德语:,1830年-3月15日-1914年-4月2日),德国小说家、诗人、剧作家,1910年诺贝尔文学奖获得者。", "id": 1650823}
{"src_title": "Karagandská oblast", "tgt_title": "卡拉干達州", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Oblast hraničí se devíti oblastmi \"Kazachstánu\" (Akťubinskou na západě, Kostanajskou na severozápadě, Akmolskou na severu, Pavlodarskou na severovýchodě, Východokazašskou na východě, Almatinskou na jihovýchodě, Žambylskou a Jihokazašskou na jihu a Kyzylordskou na jihozápadě).  Oblast leží severozápadně od jezera Balchaš. Převážnou část zabírá Kazašská pahorkatina (nadmořská výška 300 až 1 000 m). Z ní se zvedají horské masívy Kyzylraj (do 1 566 m) na východě, Karkaralinské hory (do 1 366 m) na severovýchodě a Ulutau (do 1 133 m) na západě. Na jihu přechází pahorkatina v hlinitou poušť Hladovou step (300 až 400 m) a na západě v Turanskou nížinu s písky (Přiaralské Karakumy).", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Klima je ryze kontinentální, velmi suché. Léto je velmi horké a suché. Vyskytují se pylové bouře a teplota prudce kolísá během 24 hodin. Zima je chladná, dlouhá, s malým množstvím sněhu a se silným větrem a chumelenicemi. Průměrná teplota v červenci 20,1 °С na severu a 25,1 °C na jihu a v lednu -16,7 °С na severu a –13 °C na jihu. Množství srážek za rok je na severu 260 až 280 mm (v horách až 300 mm) a na jihu jenom 100 až 125 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní zdroje.", "content": "Největší řeky jsou Nura a Sarysu. Všechny řeky s výjimkou horního toku Išimu na samém severu patří k bezodtokému povodí \"Balchašského jezera\" a dalších nevelkých jezer. V řekách je obecně málo vody a v létě jí ještě ubývá a rozpadají se na oddělené tůně, stávají se slanými nebo zcela vysychají. Za účelem zavlažování byly postaveny přehrady. Největší vodní nádrže jsou Samarkandská a Šerubaj-Nurinská u Karagandy a Kengirská u Džezkazganu. Dále byl postaven kanál Irtyš-Karaganda (délka 495 km). V oblasti je mnoho jezer, především slaných (Karasor na severu a Karakoin na jihu), z nichž mnohé se naplňují vodou jen na jaře. Na jihovýchodě je jezero Balchaš. Hodně se využívají sladké podzemní vody.", "section_level": 1}, {"title": "Půdy a flóra.", "content": "Severní část oblasti je tvořena travnato-pelyňkovou stepí na tmavě kaštanových a kaštanových půdách. Jižněji se vyskytuje řídká polopouštní a pouštní s pelyňkovo slaniskovým porostem na částečně slaných světle kaštanových půdách a na samém jihu pak na šedých a hnědých půdách, které se střídají se slanisky a písky. Na písečných masívech roste tráva, pelyněk a křoviska. Na vyšších místech pahorkatiny se rozkládá step malými lesíky (borovice, břízy, osiky, vrby) na silně štěrkových kaštanových a horských černozemních půdách.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "V polopouštích a pouštích žije mnoho hlodavců (sysli, frčci, pískomilové) a šelem (vlci, korsaci), dále sudokopytníci (sajga tatarská, gazela perská, ovce a na pahorkatině také srny) a ptáci (drop). Na březích jezer a řek je mnoho vodního ptactva, v porostech rákosu pak divočáci a aklimatizovaná ondatra. V jezeře \"Balchaš\" je mnoho ryb (kapři, candáti, marinky).", "section_level": 1}], "src_summary": "Karagandská oblast (, ) je oblast v centrální části Kazachstánu. Byla založena 10. března 1932 v rámci Kazašské ASSR. Má rozlohu 428 000 km2. Žije zde 1 375 000 obyvatel. Oblast je rozdělena na 9 administrativních okresů a 7 samosprávných měst. Hlavním městem je Karaganda.", "tgt_summary": "卡拉干达州()是哈萨克斯坦斯坦的一个州份。田吉兹湖和巴尔喀什湖分别位于州的西北角和东南角。面积428,000平方公里。人口1,341,800人。首府卡拉干达。这里也有术赤汗的陵寑。", "id": 681124}
{"src_title": "Wine", "tgt_title": "Wine", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Wine je svobodný software uvolněný pod licencí GNU LGPL. Projekt byl původně distribuován pod licencí MIT, ale kvůli obavám z komerčních verzí, které by svá vylepšení neposkytovaly zpět do Wine, byla od března 2002 licence změněna na GNU LGPL.  Název Wine je akronym pro Wine Is Not an Emulator, což v češtině znamená \"Wine není emulátor\". Akronym upozorňuje na to, že Wine je pouze soustava API.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "První betaverze Wine (verze 0.9) byla uvolněna 25. října 2005 po 12 letech vývoje. Verze 1.0 byla vydána 17. června 2008 po 15 letech vývoje. Vývojový cyklus se ustálil na mnoha menších verzích, které byly vydávány průběžně, zatímco „milníková vydání“ () vycházejí většinou s delším odstupem. Vývojové verze, které jsou určeny pro testery, zkušenější uživatele nebo pro ty, jimž v poslední stabilní verzi například nejde nějaký program určený pro MS Windows pod Wine spustit. Tato vývojová vydání jsou zveřejňována přibližně jednou za 14 dní. Více než 99 % programů určených pro Windows v Linuxu pod WINE funguje, nebo jsou pro ně adekvátní alternativy.  Existují také komerční verze Wine:", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelské rozhraní.", "content": "Wine používá ke spouštění her, programů, a veškerých výstupů zobrazovací jádro Gecko. Ve vývojové verzi Wine 1.7.51 je verze Gecko 2.40, kterou užívá i verze 40.0 prohlížeče Firefox nebo operační systém Firefox OS.", "section_level": 1}, {"title": "Zavedení vývojového modelu Linuxu.", "content": "Vývojáři Wine zavádějí – po vzoru Linuxu – model „staging tree“, spočívající v dřívějším zařazování některých novinek k testování. Přiblíží se tak více modelu „tržiště“ z díla Katedrála a tržiště.", "section_level": 1}, {"title": "Statistiky počtu uživatelů.", "content": "Údaje o tržním podílu tohoto softwaru dostupného zdarma je složité získat. Skeptičtější odhady naznačují kolem 3 milionů aktvních uživatelů, přičemž skutečný počet se může pohybovat kolem 60 milionů, nebo i více. Další nesnází při snaze o určení statistiky uživatelské báze je stáří výzkumů, které byly naposledy odhadovány před 5–10 lety. Pokud by navíc platil předpoklad, že většina uživatelů Linuxu (nebo uživatelů operačních systémů desktopových, mobilních, serverových, jež jsou na linuxu postavené) má Wine nainstalovaný, mohl by podíl být v řádech stovek milionů unikátních instalací.", "section_level": 1}, {"title": "Podobný software.", "content": "Mezi programy s podobným určením, totiž emulace, virtuální stroj, spouštění programů či her určených pro jiný operační systém, nebo k testování softwaru na jiných platformách patří například: Valve Proton, PlayOnLinux, Lutris, CrossOver, Cedega, SteamOS, VirtualBox, VMware Workstation, QEMU, DOSBox a další.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wine (výslovnost ; ) je software vytvářející aplikační rozhraní, které umožňuje chod aplikací pro Microsoft Windows pod jinými (převážně unixovými) operačními systémy. Použitelnost se liší v závislosti na povaze software, nejlepší výsledky lze očekávat u aplikací psaných pro Windows 95 a novější. Tedy 98, 2000, XP, Vista, Windows 7, Windows 8/8.1 a Windows 10. Wine vytvořili v roce 1993 Bob Amstadt a Eric Youngdale.", "tgt_summary": "Wine是在x86、x86-64容许类Unix操作系统在X Window System运行Microsoft Windows程序的软件。另外,Wine也提供程序运行库(Winelib)来帮助计算机程序设计师将Windows程序移植到类Unix系统;也有不少软件经过Wine测试后发布,比如Picasa、uTorrent、MediaCoder。", "id": 2517416}
{"src_title": "Patrik Berger", "tgt_title": "派崔克·貝加", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Jde o odchovance Sparty Praha, ale ještě v dorosteneckém věku přestoupil do konkurenční Slavie Praha, kde také poprvé v srpnu 1991 okusil první ligu a stal se členem juniorské reprezentace. Netrvalo dlouho a začal nastupovat v reprezentaci seniorské. Za Slavii odehrál 90 zápasů a vstřelil 24 gólů. Synovce bývalého československého reprezentanta Jana Bergera si brzy všimli v Německu a Patrik přestoupil do Borussie Dortmund, kde nastoupil k 27 zápasům a dal 4 góly a stal se vítězem ligy v roce 1996. Po skvělých výkonech na Euru 96 přestoupil do anglického velkoklubu FC Liverpool, kde prožíval skvělá období, ale i časy kdy vysedával na lavičce náhradníků. Za Liverpool odehrál v sedmi sezonách 107 ligových utkání a vstřelil 28 gólů. V roce 2001 se s ním stal vítězem Anglického poháru a Poháru UEFA a v letech 2001 a 2003 Anglického ligového poháru. V roce 2003 přestoupil do Portsmouth FC. Strávil zde dvě sezony ve kterých odehrál 51 utkání a vstřelil 8 branek. Poté okusil ještě angažmá v Aston Ville, kde odehrál 27 zápasů a dal 2 branky.  29. května 2008 byl na tiskové konferenci představen jako nová posila Sparty Praha.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "S československým mládežnickým reprezentačním týmem do 16 let se stal mistrem Evropy v roce 1990 v německém Erfurtu, kde ve finálovém souboji výběr Československa porazil tehdejší Jugoslávii 3:2 po prodloužení. Berger vstřelil ve finále jeden gól.  Za seniorskou reprezentaci ČR nastoupil na Euru 1996 a ve finále vstřelil gól, nicméně na vítězství to nestačilo, český tým nakonec podlehl Německu 1:2 a získal stříbrné medaile. Poté byl ještě účastníkem na Euru 2000, kde ovšem ČR nepostoupila ze základní skupiny. Celkem odehrál za reprezentaci 44 zápasů (dva za československou a čtyřicet dva za českou), ve kterých dal 18 gólů (všechny za českou).", "section_level": 1}], "src_summary": "Patrik Berger (* 10. listopadu 1973 Praha) je bývalý český fotbalový záložník, který byl vyhlášen nejlepším fotbalistou České republiky v letech 1996 a 1999. Dne 6. ledna 2010 ukončil kariéru. V roce 1996 společně s Karlem Poborským zvítězil v anketě Fotbalista roku ČR, je také vítězem ankety Zlatý míč ČR v roce 1999 a členem All Stars týmu ME 1996 v Anglii.", "tgt_summary": "派崔克·贝加(,1973年-11月10日),出生在布拉格,是一名捷克足球员,最后效力布拉格斯巴达。贝加曾经在捷甲、德甲和英超作赛,其中在英超效力了长达12年。他最为人熟悉的是他长达7年在利物浦的岁月,其后他加盟了朴茨茅斯和在2005年6月1日转投阿士东维拉直到2008年5月。他能够出任中场和前锋的位置,有力的攻击、猛冲和强大的左脚都令贝加变得著名。他的足球生涯一直受到伤患所困扰,而需要美国的专家施以治疗。2010年1月6日,他因为膝伤而宣布退役。", "id": 1465483}
{"src_title": "Komplexní sloučenina", "tgt_title": "配合物", "src_document": [{"title": "Koordinační číslo.", "content": "Pro určení struktury koordinační sloučeniny je důležitá znalost koordinačního čísla, což je počet vazeb σ mezi centrálním atomem a ligandy. Toto číslo odpovídá počtu ligandů pouze v případě jednovazných (\"monodentátních\") ligandů. Hodnota koordinačního čísla běžných komplexů se pohybuje mezi dvěma a devíti, ale například u lanthanoidů lze pozorovat i vyšší koordinační čísla. Maximální koordinační číslo je dáno elektronovou konfigurací centrálního atomu, poměrem velikostí ligandu a centrálního atomu, vlivem náboje centrálního atomu a počtem volných vazebných orbitalů centrálního atomu.  Díky elektronovým efektům jako je Jahnův–Tellerův efekt jsou některá geometrická uspořádání stabilnější než jejich alternativy, například pro některé sloučeniny je trigonální prisma výhodnější než oktaedrická struktura.  \"Struktura základních koordinačních čísel je popsána níže, rozsáhlejší článek pojednávající o tomto tématu je koordinační číslo. Některé ligandy mají vžité zkratky, které se ve vzorcích používají, jejich význam je uveden na stránce o názvosloví koordinačních sloučenin.\"", "section_level": 1}, {"title": "Koordinační číslo 2.", "content": "Toto číslo je známo pouze u komplexů Cu, Ag, Au a Hg, které mají plně zaplněné d-orbitaly. Struktura těchto komplexů je lineární. Typickým příkladem je kation diamminostříbrný [Ag(NH)], který je znázorněn na obrázku.", "section_level": 2}, {"title": "Koordinační číslo 3.", "content": "Toto koordinační číslo je velmi vzácné. Je známé jen u některých komplexů s objemnými ligandy jako je například [Cu{SC(NH)}]. Z komplexů s jednoduššími ligandy je toto koordinační číslo známo pouze u trijodidortuťnatého aniontu [HgI] v kombinaci s vhodným kationtem (na obrázku). Tvar komplexu je rovnostranný trojúhelník. U některých komplexů je toto koordinační číslo pouze zdánlivé - například [CuCl] má ve skutečnosti polymerní koordinační číslo 4.", "section_level": 2}, {"title": "Koordinační číslo 4.", "content": "Toto koordinační číslo je druhé nejběžnější a odpovídá mu tetraedrické a čtvercové uspořádání koordinační sféry. Výběr mezi oběma geometriemi závisí do určité míry na elektronové konfiguraci centrálního atomu.  Jestliže jde o atom se sféricky symetrickou elektronovou konfigurací (elektrony jsou pravidelně uspořádány kolem jádra), pak se budou ligandy snažit uspořádat tak, aby byly co nejdále od sebe. Tomu odpovídá tetraedrické uspořádání. Tato situace nastává u komplexů s a p-prvků (např. [BF]) a u těch d-prvků, které buď dosáhly skupinového oxidačního čísla (všechny orbitaly prázdné, například Mn - MnO), nebo mají konfiguraci d příp. d (symetrické konfigurace, např. Fe, Cu - [Cu(py)], Ni - [Ni(CO)]).  Centrální atomy s jinou konfigurací budou upřednostňovat čtvercové uspořádání komplexů. Platí to především pro konfiguraci d (Pd, Pt), která ve většině případů vede ke čtvercovému uspořádání (výjimku tvoří Ni, který tvoří běžně také tetraedrické komplexy). Čtvercové uspořádání ovšem vyžaduje alespoň jeden volný d orbital pro hybridizaci dsp.  Jsou-li rozdíly v energii mezi čtvercovým a tetraedrickým uspořádáním malé (jako u některých komplexů Ni nebo Cu), mohou existovat komplexy v obou geometriích nebo může mezi oběma docházet k vzájemné přeměně - (NH)[CuCl] je čtvercový a Cs[CuBr] je přibližně tetraedrický. Čtverec a tetraedr jsou pak spíše extrémními možnostmi uspořádání ligandů a skutečný tvar leží někde mezi nimi. Tento jev se nazývá konformační izomerie a je o něm pojednáno níže.", "section_level": 2}, {"title": "Koordinační číslo 5.", "content": "Koordinační číslo 5 bylo dříve považováno za vzácné. Dnes jsou známy komplexy s tímto koordinačním číslem od všech centrálních atomů s konfigurací od d do d. Tomuto koordinačnímu číslu odpovídají dvě mezní struktury – čtvercová pyramida ([VO(acac)]) a trigonální bipyramida. Jelikož energie přeměny jedné limitní struktury v druhou je často malá, má většina komplexů strukturu odpovídající přechodu mezi oběma geometriemi. Mnohé sloučeniny s pětivazným centrálním atomem se chovají způsobem označovaným jako fluxionální, to znamená, že existují ve dvou nebo více chemicky ekvivalentních strukturách, které přecházejí jedna v druhou takovou rychlostí, že je nelze vzájemně rozlišit fyzikálním měřením.  Určitou výjimkou u tohoto koordinačního čísla jsou komplexy (především Ni a Co) s „tripodovými“ ligandy, například P(CHCHPR), které si svou strukturou vynucují jednoznačně tvar trigonální bipyramidy.", "section_level": 2}, {"title": "Koordinační číslo 6.", "content": "Toto koordinační číslo je nejběžnější a odpovídá mu oktaedrické a trigonálně prizmatické uspořádání koordinační sféry. Komplexy jsou výhradně oktaedrické. Právě na těchto komplexech Alfred Werner obhajoval svou teorii o koordinačních sloučeninách. Podařilo se připravit pouze několik trigonálně prizmatických komplexů - jako jsou [Re(SCPh)].  V reálných komplexech je oktaedr vždy nějakým způsobem deformován. I pokud se jedná o komplex s homogenní koordinační sférou (například šest stejných ligandů), dochází k deformacím vlivem Jahnova–Tellerova efektu. Ten je způsoben nerovnoměrným rozložením elektronů centrálního atomu.  Existují v podstatě tři typy deformací pravidelného oktaedru: protažení nebo stlačení ve směru dvou protilehlých vrcholů, protažení nebo stlačení ve směru dvou protilehlých stěn a vzájemná rotace dvou protilehlých stěn. Poslední deformace vede v krajním případě až k tvaru trigonálního prizmatu.", "section_level": 2}, {"title": "Koordinační číslo 7.", "content": "Tomuto koordinačnímu číslu odpovídají tři základní prostorová uspořádání : pentagonální bipyramida ([ZrF] a [HfF]) a očepičkované trigonální prizma ([NbF] a [TaF]) a očepičkovaný oktaedr ([NbFO]) (sedmý ligand je umístěn nad některou ze stěn trigonálního prizmatu a oktaedru).  Podobně jako u všech dalších vyšších koordinačních čísel je rozdíl energií mezi těmito uspořádáními velmi malý a o konkrétním tvaru rozhodují především sterické požadavky ligandů.", "section_level": 2}, {"title": "Koordinační číslo 8.", "content": "Nejpravidelnějším uspořádáním pro koordinační číslo 8 je krychle, přesto se tento tvar u komplexů prakticky nevyskytuje. Díky vzájemnému odpuzování ligandů dochází k deformacím, které vedou na tvar dodekaedru ([ZrF] a [Mo(CN)] nebo čtvercového antiprizmatu ([TaF] a [ReF]) (krychle s horní stěnou pootočenou o 45°). Rozdíl energií mezi těmito uspořádáními je velmi malý a o konkrétním tvaru rozhodují především sterické požadavky ligandů.", "section_level": 2}, {"title": "Koordinační číslo 9.", "content": "Většina komplexů s tímto koordinačním číslem má tvar trojbokého hranolu, kde nad každou ze tří svislých stěn je umístěn další ligand (na obrázku) ([ReH]) (jde v podstatě o trigonální prizma, které má nad každou ze svých stěn ještě jeden ligand). Existují i jiná uspořádání, ale mnohá z nich jsou velmi nepravidelná.", "section_level": 2}, {"title": "Koordinační čísla větší než 9.", "content": "Tato koordinační čísla nejsou běžná a vyskytují se především u lehčích lanthanoidů a aktinoidů. Tedy u atomů s dostatečně velkým atomovým poloměrem. Navíc je nutné soudit, že k dosažení takto vysokých koordinačních čísel jsou nutné orbitaly f. Pro koordinační číslo 10 existuje komplex [La(HO)edta], pro koordinační číslo 11 [La(dapbah)(NO)], pro koordinační číslo 12 [Ce(NO)]. Vyšší koordinační čísla již nejsou ani mezi lanthanoidy a aktinoidy častá, ale vyskytují až do koordinačního čísla 16.", "section_level": 2}, {"title": "Izomerie koordinačních sloučenin.", "content": "U komplexních sloučenin je izomerie velmi častým jevem. Jsou to sloučeniny se stejným chemickým složením, ale rozdílnou strukturou. Můžeme rozlišit několik základních typů tohoto jevu: Konformační izomerie přichází v úvahu pro každé koordinační číslo vyšší než 3 a jakoukoliv jemu odpovídající geometrii. Izomery se navzájem liší pouze svou stereochemií. Např. existuje [NiBr(PEtPh)], který byl připraven jako zelený tetraedrický i jako žlutý čtvercový komplex. Konformační izomery musí mít srovnatelnou stabilitu a aby je bylo možné od sebe oddělit, musí existovat dostatečně vysoká energetická bariéra pro jejich vzájemnou přeměnu.  Geometrická izomerie vzniká u komplexů, jejichž koordinační číslo je větší než 3. S geometrickou izomerií se nejčastěji setkáváme u čtvercových a oktaedrických komplexů. V těch mohou ligandy (resp. jejich donorové atomy) obsadit sousední (cis) nebo protilehlé vrcholy (trans). U oktaedrických komplexů typu [Mab] mohou navíc existovat dvě geometrické formy lišící se polohou trojice donorových atomů. Ty mohou obsadit buď vrcholy jedné stěny oktaedru (faciální uspořádání), nebo tři polohy na „obvodu“ oktaedru (meridionální uspořádání). Čtvercové komplexy se čtyřmi různými ligandy pak mohou existovat ve třech geometricky izomerních formách. Optická izomerie vzniká u opticky aktivních látek. Optické izomery (tzv. enantiomery nebo antipody) můžeme očekávat u takových látek, v jejichž struktuře není žádný prvek symetrie kromě identity (nemají osu, rovinu ani střed symetrie). Takové látky, které nazýváme chirální nebo asymetrické, se mohou vyskytovat ve dvou formách, které se k sobě mají jako předmět a jeho obraz v zrcadle (nebo jako levá a pravá ruka). Takové dva izomery vypadají na první pohled zcela stejně, ovšem nelze je žádným otáčením a posunováním ztotožnit.  Významnou vlastností chirálních látek je jejich schopnost otáčet rovinu polarizovaného světla– jsou tzv. opticky aktivní. Enantiomery mají téměř všechny fyzikální a chemické vlastnosti stejné. Liší se pouze tím, že otáčejí rovinu polarizovaného světla (světlo, jehož vlny „kmitají“ jen v jednom směru) každý na jinou stranu. Podle toho se označují jako levotočivé (dříve označované l nebo -) a pravotočivé (d nebo +). Obě formy se také mírně liší v indexu lomu a schopností absorbovat záření. Směs obou enantiomerů v molárním poměru 1 : 1 neotáčí rovinu polarizovaného světla a nazývá se racemická směs (racemát). Absolutní konfiguraci lze určit jedině kompletní rentgenostrukturní analýzou.  Optické izomery existují u čtvercových, tetraedrických a oktaedrických komplexů. U čtvercových komplexů je optická izomerie vzácná a může nastat pouze v případě vhodně nesymetrických ligandů. U tetraedrických komplexů by bylo možné očekávat větší rozšíření optické izomerie, protože každý tetraedrický komplex se čtyřmi různými ligandy musí být opticky aktivní. Takovéto komplexy je však obtížné připravit a tak i v tomto případě byly připraveny opticky aktivní látky pouze s vhodnými bidentátními ligandy. Nejčastěji se ovšem optická aktivita projevuje u oktaedrických komplexů. V podstatě každý oktaedrický komplex typu [M(aa)] nebo cis-[M(aa)L] (kde aa je bidentátní ligand) může existovat ve dvou zrcadlově převrácených formách.  Pokud je ligand v takovém komplexu sám o sobě opticky aktivní (např. 1,2-propandiamin), pak se počet možných optických izomerů samozřejmě zvyšuje. Izomerům se v takovém případě říká diastereoizomery. Ty už se mohou lišit i jinými vlastnostmi, např. rozpustností, stabilitou,... Ionizační izomerie vzniká, jestliže izomery poskytují v roztoku různé ionty. Příkladem dvojice ionizačních izomerů jsou [Pt(NH)Cl]Br a [Pt(NH)Br]Cl nebo [Co(NH)(SO)]Br a [Co(NH)Br]SO.  Hydrátová izomerie vzniká při rozdílné přítomnosti vody vázané uvnitř a mimo koordinační sféru. Typickým příkladem je CrCl.6HO, který existuje ve třech formách: [Cr(HO)]Cl (fialový), [Cr(HO)Cl]Cl.HO (světle zelený) a [Cr(HO)Cl]Cl.2 HO (temně zelený).  Vazebná izomerie vzniká, když se v komplexu váže ligand s větším počtem donorových atomů, které přitom nemůže použít současně (ambidentátní ligandy). Při tom může teoreticky nastat situace, že se váže v jinak stejných sloučeninách jiným donorovým atomem. Případy, kdy jsou takové izomery izolovatelné, jsou řídké a omezují se v podstatě na komplexy NO a SCN. Příklady vazebných izomerů jsou dvojice [Co(en)(NO)], [Co(en)(ONO)] a [Pd(PPh)(NCS)], [Pd(PPh)(SCN)]. Abychom odlišili způsob vazby ligandů, uvádí se koordinovaný donorový atom ve vzorci jako první. Odlišují je též od sebe odlišným názvem nebo vyznačením donorového atomu. NO nazývá se nitro, ONO nitrito, NCS N-thiokyanato a SCN S-thiokyanato.  Koordinační izomerie vzniká ve sloučeninách složených z komplexního kationtu i aniontu, který se může měnit rozdělením ligandů mezi oběma ionty, např. [Co(en)][Cr(CN)] a [Cr(en)][Co(CN)] nebo [Pt(NH)][PtCl] a [Pt(NH)Cl][PtCl]. Izomery se v tomto případě liší fyzikálně-chemickými vlastnostmi.  Polymerační izomerie není izomerií v pravém slova smyslu. Některé komplexy existují ve formách jednoduchých (monomerních) a také jako dimery nebo trimery. Takové látky mají stejný sumární vzorec, ale liší se molekulovou hmotností. Např. látka sumárního vzorce [Pt(NH)Cl] existuje ve dvou monomerních formách (cis a trans), ale také jako dimer [Pt(NH)][PtCl] a trimer [Pt(NH)Cl][PtCl].", "section_level": 1}, {"title": "Barevnost komplexů.", "content": "Látka je obecně barevná, pokud je schopna své vnitřní energetické přechody, vyžadující jisté množství energie dodané v podobě kvanta viditelného světla, vyzářit v podobě viditelného světla. Energie světelného kvanta E je dána rovnicí :  kde h je Planckova konstanta a ν frekvence. Pokud je látka schopna absorbovat určitou oblast vlnových délek viditelného světla (určitou „barvu“), pak se na bílém světle jeví zbarvena tzv. doplňkovou (komplementární) barvou, v jejímž spektru absorbované vlnové délky chybí. Doplňková barva se určuje pomocí diagramu chromaticity (na obrázku), doplňková barva (námi viditelná) je naproti barvě absorbované. Barevné komplexní sloučeniny tedy musí absorbovat vlnové délky viditelného světla, tedy v rozsahu asi 380 – 770 nm. Energie tohoto záření ovšem nepostačuje na přechod elektronu do orbitalu s vyšším kvantovým číslem (např. 3d→ 4p), proto je nutné předpokládat méně energeticky náročné elektronové přechody. Ukázalo se (zjednodušeně řečeno), že takovými vhodnými přechody mohou být tzv. d-d přechody elektronů mezi různými energetickými hladinami rozštěpených d-orbitalů, které zavedla teorie krystalového pole. Existuje relativně jednoduchá souvislost mezi vlnovou délkou nebo energií absorbovaného záření a silou ligandového pole komplexů – tedy energetickým rozdílem mezi rozštěpenými d-orbitaly. Čím vyšší síla ligandového pole, tím vyšší energii vyžaduje přeskok elektronu a tím kratší vlnovou délku světla komplex absorbuje. Změna zbarvení komplexu vlivem různých ligandů je základem dříve zmíněné spektrochemické řady, kde jsou ligandy seřazeny v podstatě podle klesající vlnové délky světla absorbovaného příslušnými komplexy. Závěrem je třeba zmínit, že barva komplexu není dána pouze absorbováním záření při d-d přechodech elektronů centrálního atomu. Energii viditelného záření mohou odpovídat i přechody elektronů centrálního atomu do prázdných orbitalů ligandu nebo naopak (absorpční pásy přenosu náboje, tzv. CT-přechody „charge transfer).", "section_level": 1}, {"title": "Stabilita komplexních sloučenin.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Konstanta stability (komplexity).", "content": "Stabilitou komplexních sloučenin se rozumí jejich odolnost vůči rozpadu na volný centrální atom a ligandy. Lze ji také chápat jako snadnost vzniku komplexu z centrálního atomu ligandu (platí zcela obecně, že stabilnější sloučeniny snadněji vznikají). Stabilita komplexních sloučenin se nejčastěji studuje a posuzuje v jejich vodných roztocích. V tomto případě ale při vzniku komplexu jde spíše o náhradu molekul vody komplexního aquaiontu za jiný ligand. Rozpad komplexu je naopak náhrada ligandu molekulou vody.  Tuto skutečnost je dobré mít na paměti i když se voda v běžném zápisu konstanty stability vypouští. Tato rovnice se v běžném zjednodušeném tvaru uvádí :  Číselně lze celkovou stabilitu komplexu vyjádřit jako převrácenou hodnotu rovnovážné konstanty disociační reakce. Komplexy ve skutečnosti nedisociují najednou stejně jako najednou nevznikají. Mohou odštěpovat (nebo vázat) ligandy postupně po jednom a vzniklé „meziprodukty“ mohou být také stabilní. Pro jednotlivé stupně odštěpování ligandů lze samozřejmě také vyjádřit konstanty stability. Jako příklad výpočtu konstanty stability (viz obrázek) použijeme postupnou koordinaci chloridových aniontů na železitý kationt. Celková konstanta stability se poté spočítá jako součin jednotlivých dílčích (konsekutivních) konstant (hranaté závorky ve výrazu znamenají rovnovážné koncentrace).:  Pro jeden konkrétní komplex vždy platí, že konsekutivní konstanty stability postupně klesají s množstvím ligandů, tedy K > K >...> K Tento pokles je celkem snadno pochopitelný. Konsekutivní konstanty stability se týkají vždy odštěpení pouze jednoho ligandu z komplexu. Čím více ligandů bude vázáno na centrální atom (čím větší bude n), tím snadněji se jeden z nich může odštěpit. Vysvětlení lze podat i tak, že čím je více ligandů k odštěpení, tím roste pravděpodobnost, že se jeden z nich skutečně odštěpí a tím je tedy menší příslušná konsekutivní konstanta stability.", "section_level": 2}, {"title": "Faktory ovlivňující stabilitu komplexů.", "content": "Hodnoty konstant stability komplexů jsou ovlivňovány řadou faktorů, které lze zhruba shrnout do tří následujících skupin.", "section_level": 2}], "src_summary": "Komplexní sloučenina (nebo také \"koordinační sloučenina\") je chemická sloučenina, která obsahuje alespoň jednu koordinačně-kovalentní vazbu. Často se jedná o sloučeniny přechodných kovů s Lewisovými bázemi. Obor chemie, který se zabývá těmito sloučeninami, se nazývá koordinační chemie.", "tgt_summary": "配位化合物(英语:coordination complex),简称配合物,又称为络合物、络盐、复合物,包含由中心原子或离子与几个配体分子或离子以配位键相结合而形成的复杂分子或离子,通常称为「配位单元」。凡是含有配位单元的化合物都称做配位化合物。研究配合物的化学分支称为配位化学。", "id": 2434327}
{"src_title": "Neandertálec", "tgt_title": "尼安德特人", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Dlouhodobým problémem bylo, kam neandertálce ve vývojovém stromu člověka řadit. V současnosti panuje přesvědčení, že jejich původ je úzce spjat s evolučním skokem v dějinách rodu \"Homo\", ke kterému došlo zhruba před 800 000 lety v Africe. Po dlouhém období stagnace se náhle na africkém kontinentu vynořují progresivnější formy hominidů s vyšším objemem mozkovny a vyšší postavou než u jejich předchůdce \"Homo ergaster\" a příbuzného druhu \"Homo erectus\". Jedna skupina těchto pokročilých pralidí už minimálně před 800 000 lety osídlila Evropu. Vědci jim přidělili název Homo antecessor (doslova „člověk-průkopník“). Před cca 600 000 lety se \"Homo antecessor\" vyvinul v nový druh, „člověka z Heidelbergu“ (\"Homo heidelbergensis\"), jenž je považován za předka pozdějších neandertálců (v Evropě jako protoneandrtálec) i \"Homo sapiens\" (v Africe). Potvrzují to i výzkumy neandertálské DNA extrahované z koster, které indikují, že poslední společný předek neandertálců a moderních lidí žil před 700 000 lety a k definitivnímu rozštěpení obou druhů došlo zhruba před 370 000 lety. (Mohlo to ale být už před 800 000 lety.) Do té doby také spadá doložené využívání ohně neandrtálci. \"Homo heidelbergensis\" byl v Evropě záhy konfrontován s prudkými klimatickými výkyvy charakterizujícími nástup dob ledových. Stáří společného ženského předka všech neandertálců (asi 250 000 let) odpovídá vrcholu tzv. mindelského (elsterského) glaciálu, kdy se v Evropě objevují první hominidé se zárodečnými neandertálskými rysy. Ve své typické podobě se neandertálci vynořují na konci dalšího (risského/saalského) glaciálu před 130 000 lety.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Jak ukazují poslední genetické výzkumy, v průběhu teplého eemského interglaciálu před 114 až 131 000 lety pronikli evropští neandertálci až do střední Asie. Za nejvýchodněji položené naleziště neandertálců byla dosud považována jeskyně Tešik-Taš v Uzbekistánu, kde byly ve 30. letech objeveny pozůstatky neandertálského dítěte staré asi 70 000 let. Analýza DNA z přibližně 30-38 000 let staré kostry v Okladnikově jeskyni v Altajském pohoří však ukázala, že nenáleží moderním lidem, nýbrž neandertálcům. Do tohoto obrázku zapadá nález archeologické lokality s rysy mousterienu na horním toku Jeniseje, která byla datovaná na stáří 125 000 let. Znamená to, že neandertálci obývali i region jižní Sibiře a teoreticky není vyloučeno, že se mohli dostat až na Dálný Východ. Před cca 70 000 lety, kdy došlo k dramatickému ochlazení, okupují i Přední Východ, který v průběhu předchozího teplého interglaciálu drželi v rukou první sapientní migranti z Afriky.  Na českém území dokládá přítomnost neandrtálců zejména archeologický objev z jeskyně Šipka v severomoravském Štramberku – tzv. Šipecká čelist.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Charakteristickým rysem provázejícím neandertálce je „mousterská kultura“ (mousterien). Ta se vyznačuje tzv. levalloiskou technikou výroby nástrojů, jež se v Evropě objevuje před zhruba 250 tisíci lety a dokázala už sofistikovaně opracovávat i drobné úštěpy od kamenného jádra, které byly v předešlém období pouze výrobním odpadem. Neandrtálci totiž byli podobně zruční jako moderní lidé té doby. Neandertálci používali pěstní klíny a další druhy kamenné industrie (škrabadla, nožíky, rydla), dále pak dřevěné a kostěné nástroje. Typickými zbraněmi (které nebyly primitivnější než u Homo sapiens) neandertálců byly oštěpy/kopí s kamennými hroty, primitivní sekery a palice. Vyráběli vlastní smolné lepidlo, aby hroty připevnili. Proces mohl být ale relativně jednoduchý. K výrobě nástrojů používali i oheň. Vytvářeli si i provázky. Na území Česka je moustérien reprezentován svou regionální variantou nazývanou micoquien, jehož nejvýznamnější nálezy pocházejí z jeskyně Kůlna v Moravském krasu. Na konci středního paleolitu se v souvislosti s neandertálci setkáváme i s prvními pohřby, z nichž nejvíce proslul ten údajně „květinový“ z iráckého Šanídáru, který obsahoval kostru člověka stiženého mnoha zraněními a dokonce s amputovanou rukou. Dětské hroby byly vyzdobenější, což svědčí o silných citových vazbách. Ovšem tyto interpretace nejsou jednoznačně přijímány. U neandertálce lze ovšem také doložit kanibalismus.  Umělecké sklony lze doložit již před 130 tisíci lety. Před 176 tisíci lety pravděpodobně opracovávali i stalagmity. Později lze doložit i jeskynní malířství.  Neandertálci používali při komunikaci jazyk, jehož podoba je ale nedoložena. Pro existenci řeči svědčí několik nepřímých důkazů včetně života v komplexních sociálních skupinách a používání rozvinutých loveckých technik. Nalezena byla také podobná jazylka, která souvisí se schopností mluvit. Navíc extrakcí kostí byla zjištěna přítomnost genu FOXP2, který u moderních lidí zodpovídá za řeč. Inteligence neandrtálců byla stejná jako u tehdejších lidí moderního typu.  K bydlení neandrtálci využívali jeskyně nebo si stavěli jednoduché přístřešky především z mamutích kostí a klů, případně ze dřeva. Jejich styl života nebyl tolik založen na migraci jako u kromaňonců. Nalezená skupina stop ukazuje, že se jednalo o skupinu více než 10 jedinců s menším zastoupením dospělých.  Porod neandertálců byl komplikovaný stejně jako u dnešního člověka a proto rodičkám musel někdo pomáhat („porodní bába“). Děti měli starší matky a mladší otce oproti lidem.  Některé nálezy napovídají, že neandertálci si čistili zuby. Ale tyčky na čištění zubů používají lidé (jejich předci) už pravděpodobně přes milión let.  Některé objevy na sídlištích neandrtálců dokládají, že využívali mnohé přírodniny jako ozdoby, talismany a amulety. Mezi časté objekty tohoto druhu v době před 120 až 40 tisíci lety patří například peří, zuby šelem nebo spáry dravců.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzický vzhled.", "content": "Původní lidské populace, obývající tropickou Afriku, se vyznačovaly štíhlou lineární konstitucí a relativně dlouhými končetinami s dlouhými distálními segmenty (předloktí, lýtka). Tato tělesná stavba relativně zvětšovala povrch těla v poměru k tělesné hmotnosti a tak umožňovala rychleji se zbavovat přebytečného tepla a vyhnout se riziku přehřátí (tzv. Allenovo ekologické pravidlo). V extrémní podobě se s ní dnes setkáváme u obyvatel afrických savan a u australských domorodců. Předkové neandertálců se však museli vyrovnat s diametrálně odlišným klimatem, které naopak vyžadovalo maximální udržení tělesného tepla a tudíž i relativní zmenšení tělesného povrchu. To vedlo k evoluční selekci podsaditých tělesných typů s krátkými končetinami a zejména s velmi krátkými distálními segmenty (předloktí, lýtka) (tzv. Bergmannovo pravidlo). Po překonání dvou krutých dob ledových se neandertálci vynořují jako značně muskulární, zhruba 165 cm vysocí hominidi s mohutným trupem a robustními kostmi, které musely vydržet riskantní lovecký styl, při němž docházelo často k přímému kontaktu s tehdejší evropskou megafaunou. Jejich postava však byla vzpřímená podobně jako u člověka moderního typu.  Současného člověka by na neandertálcích asi nejvíce upoutal výrazný pronikavý nos, nízké, téměř ploché čelo s nadočnicovými oblouky, dlouhá, plochá lebka a neexistence brady. Rozhodně nebyli hloupí; objem jejich mozkovny se v průměru pohyboval na nejhořejší úrovni rozpětí u současných lidských populací (téměř 1500 cm). Podle studia neandertálské DNA měli tito hominidi světlou pleť a měli se mezi nimi vyskytovat i jedinci s ryšavými vlasy. Novější studie to však spíš popírá.  Rozdíly ve tvaru lebky od moderního člověka korelují s polohou „neandrtálskosti“ odvozenou z DNA testů moderních lidí podle jejich podílu neandrtálské DNA.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Potrava neandertálců obsahovala hlavně maso velkých zvířat (velcí býložravci), ale také mořské živočichy jako jsou měkkýši, tuleni, delfíni, ryby, mořští ptáci a želvy. Nejnovější studie naznačují, že jídelníček si obohacovali vařenou rostlinnou stravou. Rostlinná strava místy tvořila podstatnou část jídelníčku. Objevuje se také kanibalismus.", "section_level": 1}, {"title": "Vymření neandertálců.", "content": "Ve střední a středozápadní Evropě mizí neandertálci poměrně záhy po nástupu klasického aurignacienu před 36 500 lety. Poslední stopy mousteriénu a neandertálských koster nacházíme porůznu ve Španělsku a ve východní Evropě (Vindija v Donja Voća) před 28 000–30 000 lety (ale spíše před 32 až 34 tisíci lety). Vůbec poslední neandertálci přežívali v jeskynním systému kolem Gibraltaru (Gorhamova jeskyně) možná ještě před 24 000 lety (v poslední době je však toto datování zpochybňováno, neboť důkazy jsou pouze nepřímé, a uvádí se doba přibližně před 40 000 lety). Tou dobou se zvyšovala populace \"Homo sapiens\" a pouhé mísení tedy mohlo vést k potlačení neandrtálských znaků. Člověk mohl také získat převahu spoluprací při lovu s vlky, respektive z nich domestikovanými psy (jedná se nicméně o kontroverzní myšlenku, která posouvá vznik domestikace o mnoho tisíc let zpět, než je všeobecně uznáváno). Schopnost domestikace, která mohla rozšířit populaci \"Homo sapiens\", je také patrná na samotném člověku, ale nikoli na neandrtálcích. Další teorií je, že k vymření neandrtálce mohly napomoci nemoci, na které byl člověk moderního typu adaptován a přinesl je do Evropy. Ten byl v dané době na populačním vrcholu. Další možností je genetická výhoda člověka vůči produktům spalování. K vymření však nemusel být žádný zásadní důvod a mohlo jít jen o statistickou nevyhnutelnost danou malou ale neustávající migrací moderního člověka do Evropy. Mísení a demografické rozdíly mohly být dostatečným důvodem vymření. Četnost zranění neandrtálců byla podobná té u moderních lidí. Výzkum z roku 2018 opět vyzdvihuje přispění klimatických změn (silného ochlazení a sucha) pro celkové oslabení populací a nakonec i vyhynutí neandrtálců. Teorie by ale měla vysvětlovat, že v podobnou dobu vymřeli i denisované a homo floresiensis, který žil ve stabilnějším rovníkovém klimatu. Mnohaoborový výzkum z roku 2020 ukázal, že klima za vymřením neandrtálců nestálo.", "section_level": 1}, {"title": "Mísení s moderními lidmi.", "content": "Podle antropologů je taková možnost velmi pravděpodobná, protože na kostrách nejstarších evropských sapientů nacházíme ve zvýšené míře určité typické neandertálské nebo jiné archaické znaky, které už u tehdejších afrických \"Homo sapiens\" vymizely. Známý je také příklad 24 500 let starého „hybridního“ dítěte z portugalského Abrigo de Lagar Velho, jehož kostra vykazuje sapientní i neandertálské rysy. To by naznačovalo, že moderní lidé museli při svém putování do Evropy či přímo v Evropě absorbovat určitou příměs lokálních hominidů. Ovšem k mísení prokazatelně docházelo již před 100 000 lety. Velmi zajímavé výsledky přinesla vědecká studie publikovaná v květnu roku 2010. Podle ní obsahuje DNA moderního člověka zřetelné stopy (cca 2 % v jednom člověku, ale nejméně 20 % genomu neandrtálce přežívá v celé populaci lidstva) neandrtálského genomu (DNA shodná se současným člověkem na 99,7 %). To se týká původem evropské a asijské populace, nikoli však negroidů. To jen potvrzuje teorii, že moderní lidé (\"Homo sapiens sapiens\") pocházeli z Afriky, přičemž neandrtálci se ve své klasické podobě vyvinuli v Evropě a na Blízkém východě. Nicméně pozůstatky neandrtálské DNA lze nalézt i u lovců a sběračů v Africe. Působila zde i zpětná migrace do Afriky. Tyto dvě skupiny lidí se definitivně rozešly zhruba před 400 000 lety, nicméně později se opět smísily (technicky jde tedy podle nejčastější definice druhu o tentýž druh, a tedy o „geografickou rasu“), neboť moderní lidé migrovali do Evropy a do Asie a minimálně 10 000 let s neandrtálci koexistovali. Zajímavé je, že Ötzi (z doby před 5300 lety) obsahuje neandrtálského genomu téměř 5 %. Fosilní DNA stará zhruba 40 000 let a nalezená v Peștera cu Oase dosahuje až 9 % neandrtálského genomu, přičemž dvanáctý chromozom obsahuje 50 %. Podle mtDNA je rozdíl člověka a neandrtálce ve 202 bázích ze zhruba 16 500 mitochondriální DNA (denisované v 385 a šimpanzi v 1462). Pro HVR1 oblast jsou dokonce rozdíly mezi některými lidmi větší než mezi některým člověkem a jemu nejbližším neandrtálcem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Neandertálec je předvěká forma člověka řazená buď do druhu \"Homo neanderthalensis\", nebo poddruhu \"Homo sapiens neanderthalensis\". Jeho ostatky byly vůbec prvními prozkoumanými fosíliemi pravěkého člověka se zveřejněnými výsledky.", "tgt_summary": "尼安德特人(学名:',简称尼人)是一群生存于旧石器时代的史前人类,1856 年,其遗迹首先在德国尼安德河谷被发现。目前按照国际科学分类二名法归类为人科人属,至于是否为独立物种还是智人的亚种则一直不确定,随着2010年的研究发现部分现代人是其混血后代后,也可能被归类于智人下的一个亚种。", "id": 1664355}
{"src_title": "Zlaté rouno", "tgt_title": "金羊毛", "src_document": [{"title": "Děj legendy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Frixos a zlatý beran.", "content": "V Orchomenu v Bojótii vládl král Athamás, který měl se svou manželkou Nefelé, bohyní oblaků, dvě děti: Frixa a Hellé. Když později Athamás zapudil Nefelé a oženil se s Ínó, dcerou thébského krále Kadma, nastaly dětem krušné časy. Macecha je nenáviděla a nastrojila úklady tak, že Athamás nakonec souhlasil s tím, aby obě děti byly obětovány a země tak uchráněna před hrozbami neúrody a hladu, který hrozil vypuknout. V poslední chvíli před obětním obřadem se objevil zlatý beran, poslaný matkou Nefelé, posadil si děti na hřbet a odletěl s nimi do daleké Kolchidy (země na východním černomořském pobřeží). Cestou však Hellé spadla do moře a utonula.  Aiétés, kolchidský král, Frixa přijal vlídně a přátelsky. Frixos obětoval zlatého berana bohům za ochranu uprchlíků a zlatou kůži berana věnoval králi. Ten ji dal zlatými hřeby přibít na rozložitý vysoký dub v Areově háji. Dal ji hlídat strašnému draku, který nikdy neusnul, na stráži byli ještě dva býci s kovovými rohy a ohnivými nozdrami. Věštec Aiétovi řekl, že bude žít a kralovat tak dlouho, pokud bude vlastnit zlaté rouno.  Frixos v dospělosti dostal za ženu královskou dceru Chalkiopé, měli čtyři syny. Po Frixově smrti se však k nim jejich děd Aiétés choval natolik zle, že se odhodlali k útěku, chtěli se navrátit do Orchomenu, rodiště svého otce.", "section_level": 2}, {"title": "V Iólku.", "content": "Po mnoha letech se téma zlatého rouna objevilo ve městě Iólku v Thessálii, které založil Krétheus, po něm měl převzít vládu Aisón, ale vlády se zmocnil jeho nevlastní bratr Peliás, úskočný i krutý. Aisón i proto ochránil svého syna Iásona hned po narození, dal ho na vychování kentauru Cheirónovi. Když Iásón dospěl, vrátil se do Iólku a žádal od krále Pelia vrácení moci. Peliás ho neodmítl, ale stanovil si jako podmínku hrdinský čin, nejraději získání zlatého rouna. Iásón tento téměř nesplnitelný úkol přijal. Nechal postavit velkou pevnou loď \"Argó\", získal skvělou posádku složenou z hrdinů, siláků a slavných mužů, bylo jich padesát, pro výpravu Argonautů do Kolchidy pro zlaté rouno.", "section_level": 2}, {"title": "Do Kolchidy.", "content": "Cesta byla dlouhá, nebezpečná, plná nástrah. Nikdo dosud do Kolchidy neplul, takže zkušenost posádky, ale také ochrana a podpora bohů, byly nutné. Všechny příběhy jsou vylíčeny v rozsáhlé báji o Argonautech.  Posádka překonala všechna nebezpečenství a po dlouhé době skutečně doplula do Kolchidy. Cestou do její posádky dokonce přibyli čtyři synové Frixa, kteří byli právě na útěku z Kolchidy. Král Aiétés statečné mořeplavce přijal, vyslechl Iásónovo přání, ale protože neměl v úmyslu zlaté rouno vydat, stanovil si nesplnitelnou podmínku: Iásón musí s býky s kovovýma rohama a plamennými nozdrami zorat pole, zasít dračí zuby a až ze zubů vyrostou vojáci, musí je pobít, to vše v jednom dni. Když úkol splní, zlaté rouno dostane. Jestli ne, plánoval král záhubu všech Řeků. Iásón úkol přijal. Byl odhodlán usilovat o zlaté rouno nejprve po dobrém, nepůjde-li to, byl rozhodnut použít i násilí.  Sám by ho ovšem nesplnil, od začátku měl pomoc bohů, zejména Héry a Athény a hned poté královské dcery Médeii, mocné kouzelnice. Tu zasáhl do srdce šíp boha Eróta a Médeia se z lásky stala Iásonovou největší pomocnicí. Dala mu kouzelnou mast, která způsobila jeho jednodenní nezranitelnost a poradila, jak zdolat válečníky z dračích zubů. Tak se Iásonovi podařilo splnit úkol.  Aiétés však pojal ihned podezření, a to přímo k některé ze svých dcer. Médeia měla silné výčitky svědomí, že zrazuje svého otce, avšak její láska k Iásonovi byla větší a toužila stát se jeho ženou a odjet s ním do Řecka. Proto se připravili oba k útěku, v posvátném háji pomocí kouzel omámila draka, Iásón sebral rouno, doběhli k lodi a rychle odplouvali. Král Aiétés je marně pronásledoval i se svým synem Apsyrtem, který zradou Médei zahynul mečem Iásonovým.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Iólku.", "content": "Po návratu král Peliás proradně odmítl předat vládu Iásonovi, za to zaplatil životem. Médeia mu slíbila vrátit mládí, místo toho přiměla jeho dcery, aby mu otevřely žíly a pak nechala Pelia zemřít. Za tuto vraždu Iásón a Médeia byli z Iólku vyhnáni.  O ústředním bodu tohoto příběhu, zlatém rounu, není dále žádné zmínky.", "section_level": 2}, {"title": "Původ legendy.", "content": "Původ legendy o zlatém rounu souvisí pravděpodobně s technikou rýžování zlata, využívající pro odplavení nežádoucích příměsí proud vody. V rýžovacích splavech se pro zachytávání zlatých zrnek upevňují na dno příčky a ovčí kožešiny, nebo jiné překážky na zpomalení pohybu těžkých částic a sedimentaci zrnek zlata. Kožešina se po rýžování vyjmula i se zachyceným zlatem. Odtud „zlaté rouno“. Podle jiných názorů se mohlo jednat o zlatavě zbarvenou kožešinu asijského kopytníka takina čínského.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zlaté rouno (, \"chrysómallon déras\") byla kůže s vlnou ze zlatého berana, která se stala symbolem královské moci a později důvodem velké výpravy Argonautů do země Kolchidy. Příběh o rounu a následné výpravě pro něj náleží k nejznámějším řeckým mýtům, jenž se rozšířil po celém antickém světě.", "tgt_summary": "在希腊神话中,金羊毛是一只会飞、会说话的名叫克律索马罗斯的公羊的毛。荷米斯将克律索马罗斯送给色萨利的涅斐勒,让她用这只公羊来运送她的两个孩子赫勒和佛里克索斯,来让逃离伊诺的毒手。克律索马罗斯背着两个孩子向东飞,后来赫勒落入海中,而佛里克索斯则安全地到达了科尔喀斯(相当于今天的格鲁吉亚)。佛里克索斯将克律索马罗斯牺牲给宙斯(Zeus),把它的羊毛送给了科尔喀斯的国王埃厄忒斯。", "id": 2608702}
{"src_title": "Afroasijské jazyky", "tgt_title": "亚非语系", "src_document": [{"title": "Rozdělení.", "content": "Afroasijské jazyky zahrnují tyto jazykové skupiny: Mnoho lidí považuje ongotský jazyk za omotský, ale jeho příslušnost k jazykové rodině zůstává kontroverzní, částečně pro nedostatek údajů. Herold Fleming navrhuje tento jazyk pokládat za nezávislou větev.", "section_level": 1}, {"title": "Berberské jazyky.", "content": "Skupina jazyků při severním pobřeží Afriky, většinou koexistujících s arabštinou. Patří k nim tamašek (tuaregština), riff (tarafit), kabyle a také již vymřelý jazyk Kanárských ostrovů guančtina.", "section_level": 2}, {"title": "Čadské jazyky.", "content": "Skupina jazyků přiřazovaných obvykle k hamitské skupině. Nejvýznamnějším čadským jazykem je hauština, jako mateřský jazyk zvláště v Nigeru a Nigérii, rozsáhle jako lingua franca v západní Africe.", "section_level": 2}, {"title": "Egyptština.", "content": "Tento jazyk již zanikl. Dochoval se nám v řadě hieroglyfických, hieratických a demotických nápisů a známe několik vývojových stadií. Nejmladším je koptština, která se dnes používá v liturgii koptské křesťanské církve.", "section_level": 2}, {"title": "Kušitské jazyky.", "content": "Skupina zahrnující asi 30 jazyků na území severního Súdánu, Džibutska, Somálska, Etiopie, Keni a severní Tanzanie. Nejdůležitějšími kušitskými jazyky jsou oromo (galla) v Etiopii a severní Keni a somálí, oficiální národní jazyk Somálska, rozšířený jako lingua franca.", "section_level": 2}, {"title": "Omotské jazyky.", "content": "Asi 20 jazyků v západní Etiopii a severní Keni, které jsou buď přiřazovány k jazykům kušitským, nebo se pokládají za zvláštní skupinu. Nejrozšířenějším jazykem je walamo (ometo, též wolaytta aj. názvy).", "section_level": 2}, {"title": "Semitské jazyky.", "content": "Patří mezi ně jazyky přední Asie a Afriky, doložené od 3. tis. př. n. l., jedna z prvních (vedle indoevropské) definovaných jazykových rodin, zařazená jako skupina do jazyků afroasijských (semitohamitských). Dělí se geograficky na:", "section_level": 2}, {"title": "Původ afroasijských jazyků.", "content": "V tom, kde žili pra-mluvčí afroasijských jazyků neexistuje shodný názor, přestože se obecně tvrdí, že pravděpodobně mají původ v severovýchodní Africe. Někteří vědci (např. Igor Diakonoff a Lionel Bender) navrhovali Etiopii, protože zahrnuje velmi rozmanité skupiny v uzavřené geografické blízkosti a je často považovaná za původní oblast lingvistického a geografického původu. Další badatelé (např. Christopher Ehret) navrhují pobřeží Rudého moře a Saharu. Menšina vědců (např. Alexander Militarev) navrhují jako původní místo Levantu (Militarev výslovně ztotožňuje afroasijské jazyky s natufijskou kulturou).  Semitské jazyky tvoří větev afroasijských jazyků mimo Afriku. Někteří vědci věří, že v minulosti mluvčí semitských jazyků přešli z jižní Arábie zpět do Etiopie a Eritrey, zatímco ostatní (např. A. Murtonen), popírají tuto tezi a tvrdí, že semitská větev možná pochází z Etiopie. Třetí pohled, opírající se o podobnosti mezi semitskou skupinou a starověkou egyptštinou, je takový, že tyto jazyky se vyvinuly z obecného původního jazyku, kterým se mluvilo v oblasti podél řeky Nilu, v obdobích sucha od 6000 – 5800 př. n. l., a na konci mladší doby kamenné v Levantě. Lovci a sběrači mezolitické kultury el-Harif, ze Sinaje a Severního Egyptu, přijímající domestikaci zvířat, ale nikoliv zemědělství, mohli potom vytvořit to, co Juris Yarins pojmenovává jako syrsko-arabský celek nomádského pastevectví, rozšířený jižně podél pobřeží Rudého moře a severní východně kolem hranic tzv. úrodného půlměsíce. V Levantě se tento rozvoj objevil jako Minhata a později jarmucká kultura, které přišly ze stejné polovyprahlé oblasti, jako později Ghassulian a semitské amoritské kultury.  Tónové jazyky se objevily v omotské, čadské a kušitské skupině (podle Ehret 1996). Semitská a berberská skupina a egyptština nepoužívají fonematické tóny. Diverzita, která existuje u afroasijských jazyků a nedostatek společných slov pro zemědělské předměty nasvědčuje tomu, že jazyky se rozptýlily před obdobím neolitu. Nálezy společných slov pro hrnčířské nádoby však nasvědčují tomu, že tato technika již byla známa.  Ehert tvrdí, že rané afroasijské jazyky byly používány v domestikaci potravinových plodin v Etiopii, ale to je popíráno jinými vědci, kteří tvrdí, že tato slova byla nalezena pouze v kušitské a možná také v omotské skupině. Jestliže bylo objeveno, že hrnčířství bylo v Sahaře v době 8000 let př. n. l. a že neolitický zemědělská technologie zde existovala 5000 let př. n. l., toto ukazuje možnou souvislost pro praafroasijské rozptýlení. Jak je známo, tak se etiopští rolníci přesunuli do horských oblastí z nubijského Súdánu a pokusili se přeložit meroitické písmo, které bylo nalezeno v této oblasti, ukazující podstatné afroasijské charakteristiky. Lingvista Lionel Bender tvrdí, že kromě této oblasti to byla také oblast jižního Nilu, kde nastalo šíření afroasijských jazyků. Doba hrnčířství a zemědělství nastavila přibližně dříve nebo později dobu pro jazykový rozptyl. Co se týče podnebí, byla to doba „mokré Sahary“ s velkými řekami a jezery. Rozšíření afroasijských jazyků možná tak bylo odezvou na poslední činnost „Saharské pumpy“.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj klasifikace.", "content": "Středověcí badatelé někdy spojovali dvě až tři skupiny afroasijských jazyků dohromady. Již v 9. stol. si hebrejský filolog Juda ibn Kurajš z Tiaretu v dnešním Alžírsku všiml vztahu mezi berberskou a semitskou skupinou (zahrnující jazyk arabský, hebrejský a aramejský). V průběhu 19. století Evropané také začali naznačovat takovéto příbuznosti. Tak jako v roce 1844 Th. Benfey navrhl jazykovou rodinu zahrnující semitské, berberské a kušitské (pojmenované později jako etiopské) jazyky, v tom samém roce T. N. Newman naznačil vztah mezi semitskými jazyky a hauštinou, což ale dlouho zůstalo tématem rozepří a neurčitosti. Friedrich Müller pojmenoval tradiční semitohamitskou rodinu v roce 1876 v knize Grundriss der Sprachwissenschaft a definoval ji jako souhrn jazyků semitských plus hamitskou skupinu, která zahrnovala jazyky berberské, kušitské a egyptštinu. Müller vyjmul čadskou skupinu. Tato klasifikace nespočívala na lingvistických, ale antropologických a rasových podkladech.  Leo Reinisch (1909) navrhoval spojit kušitskou a čadskou skupinu, zatímco zdůrazňoval vzdálenější příbuznost egyptštiny a semitské skupiny. Marcel Cohen (1924) odmítl myšlenku oddělit samostatnou hamitskou podskupinu a zahrnul jazyk hausa (čadský jazyk) do svého komparativního semitohamitského slovníku. Joseph Greenberg (1950) potvrdil Cohenovo odmítnutí „hamitské“ skupiny, přidal čadské jazyky a navrhl nové jméno pro semitohamitskou rodinu; tuto klasifikaci akceptuje většina vědců. V roce 1969 Harold Flewing navrhl zařadit omotskou skupinu jako pátou větev, spíše než podskupinu kušitskou a setkal se s obecným přijetím. Několik vědců (např. Harold Fleming a Robert Hertzon) od té doby mělo pochyby o tradičním zařazení jazyka beja v kušitské skupině, ale tento pohled zatím nezískal všeobecné přijetí.  Určitá jednota existuje v subklasifikaci v pěti nebo šesti zmíněných větví. Avšak všichni, Christopher Ehret (1979), Harold Fleming (1981) a Joseph Greenberg (1981), souhlasí s tím, že omotská větev se odštěpila od ostatních. Také ovšem:", "section_level": 1}], "src_summary": "Afroasijské jazyky nebo také semito-hamitská jazyková rodina zahrnuje až 375 jazyků a má více než 340 milionů mluvčích (z toho 235 mil. arabština), a to na území severní a východní Afriky a v jihozápadní Asii, včetně Arabského poloostrova.", "tgt_summary": "亚非语系,又称非亚语系、非洲-亚洲语系或阿非罗-亚细亚语系,旧称闪含语系或闪米特-含米特语系,是现今世界的主要语系之一,包含300种语言,主要分布在亚洲西部的阿拉伯半岛、非洲北部和非洲之角。全球有5亿人母语为亚非语系语言,使之成为世界上母语人口第4多的语系,位在印欧语系、汉藏语系和尼日尔尔-刚果语系之后。亚非语系包括六个不同的语族:柏柏尔语族、乍得语族、闪米特语族、库希特语族、奥摩语族和已灭绝的埃及语族。亚非语系中使用人数最多的语言是现代标准阿拉伯语,而如果包括所有阿拉伯语变体的母语人口在内,亚非语系的“阿拉伯语”共有3.1亿人作为母语,广泛分布在西亚、北非和东非地区。其他广泛使用的亚非语系语言还包括豪萨语、奥罗莫语、阿姆哈拉语、索马里语、希伯来语、提格里尼亚语、卡拜尔语、亚拉姆语和中阿特拉斯柏柏尔语。除上述的现存主要语言之外,许多具有极大历史价值的已灭绝语言也属于亚非语系,如埃及语、阿卡德语、圣经希伯来语和古亚拉姆语等。", "id": 1674867}
{"src_title": "Člověče, nezlob se!", "tgt_title": "德國十字戲", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hra má svůj původ v prastaré indické hře \"Pačísí\", známé již v 7. století. Do Evropy se nejprve dostala přes Srí Lanku, Persii a Palestinu do Španělska, kde byla známá jako Parchis, ale většího rozšíření nedosáhla.  Podruhé přivezli hru do Evropy na konci 19. století Angličané a to přímo z Indie, která tehdy byla jejich koloniálním panstvím. Patentována a na trh uvedena pak byla pod názvem Ludo (z latinského ludus: hra) v roce 1896 a to v podobě a s pravidly, která jsou velmi podobná s dnešními.  Trvalý úspěch a rozšíření nejen v Evropě, ale též ve Spojených státech amerických přinesl hře až německý obchodník Josef Friedrich Schmidt, který dnešní hru vynalezl v zimě 1907/1908 a vydal roku 1914 pod názvem \"Mensch, ärgere dich nicht\" (Člověče, nezlob se). Známá je ale i pod názvem Eile mit Weile (Spěchej pomalu).  Pod českým názvem «Člověče, nezlob se!» se Pačísí prodávala v knihkupectvích Čech a Moravy již v 19. stol. (r. 1882) a to jako „\"rozmarná hra pro veselé kruhy dam a pánů \"” za 40 korun. Svůj skutečný boom zažívala na československém trhu až ve 30. a 40. letech 20. století. Společenská stolní hra se stala za první republiky velmi oblíbeným a populárním dárkem. Prodávala se ve třech velikostech.  V Česku se v roce 1997 podnikatel Přemysl Chmelař pokusil o registraci \"Člověče, nezlob se!\" jako chráněné značky. Úřad průmyslového vlastnictví po třech letech žádost odmítl a jeho rozhodnutí postupně potvrdily všechny soudy včetně Vrchního soudu. Nyní je hra vyráběna vícero společnostmi, například českou firmou Dino Toys.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "Všechny figurky jsou před začátkem hry umístěny ve startovním domečku, který je barevně vyznačen stejnou barvou, jakou jsou označeny 4 figurky hráče.  Cílem hry je dovést své figurky jedné barvy ze startovního pole do cílového domečku. To lze pouze tak, že figurka musí projít postupně všemi poli na obvodu hracího plánu. Každý hráč posune při svém tahu figurku o tolik bodů, kolik padlo při jeho hodu kostkou. Skončí-li s figurkou na políčku obsazeném cizí figurkou, je tato odstraněna ze hry a vrácena zpět do startovního domečku. Na políčko obsazené figurkou stejné barvy vstoupit nelze.  K nasazení figurky na startovní pole je potřeba hodit šestku. Nemá-li hráč nasazenou žádnou figurku, hází kostkou do té doby, dokud nepadne šestka, maximálně však třikrát. Pokud ani po třetím hodu nepadne šestka, pokračuje ve hře další hráč. Na začátku hry se první figurka umisťuje na startovní pole okamžitě.  Během hry po hozené šestce hází hráč kostkou ještě jednou a posune jednu zvolenou figurku o součet bodů při obou hodech.  Vyhrává ten hráč, který první oběhne hrací plán všemi svými figurkami a umístí je do cílového domečku. Ostatní hráči poté obvykle pokračují ve hře a hrají tak o další pořadí.  Existuje více variant hracího plánu hry. Nejznámější hrací plán je ve tvaru kříže a je určen pro maximálně 4 hráče, větší hra má tvar šestiúhelníku a je určena až pro 6 hráčů. Také existuje plán ve tvaru osmiúhelníku a je určen pro 8 hráčů. Hra Člověče, nezlob se! je určena hráčům od tří let.", "section_level": 1}, {"title": "Modifikace hry.", "content": "Zvláštní alternativou je tzv. „Matfyzácké člověče, nezlob se!“, vhodné především pro 4 hráče. V tomto případě každý hráč začíná se čtyřmi figurkami různých barev (všichni hráči disponují stejnou sadou) a snaží se do chlívečku dostat opět 4 figurky různých barev, přičemž po hracím plánu může pohybovat kteroukoli figurkou barvy, kterou nemá ani v domečku ani ve chlívečku.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V roce 1938 vyšel breviář Jiřího Solara „Půjde to!”, obsahující motivační texty k rozvoji sebevědomí. Jeden z textů nesl název Člověče, nezlob se:  Hra Člověče, nezlob se objevila také ve filmové komedii Příklady táhnou (1939), režiséra Miroslava Cikána, kde ji hrála vnučka Jarmila (Stella Májová) se zahradnickým synkem Emanem (Vladimír Salač).", "section_level": 1}], "src_summary": "Člověče, nezlob se! je dětská desková hra pro dva a více hráčů, hrát ji mohou ale i dospělí. Jde o jednu z nejrozšířenějších stolních her na světě.", "tgt_summary": "德国十字戏(Mensch ärgere Dich nicht),为德国人Josef Friedrich Schmidt约1907年或1908年推出的十字戏类游戏。 1907年冬天,Josef Friedrich Schmidt用这套自己改造的游戏成功的平息了自己三个小孩的抱怨。后来就连邻居家小孩也对这游戏着迷,这让他倍受鼓舞,并在1914年推出商业产品。但第一次世界大战爆发让他的生意一蹶不振。部分出于同情,部分出于销售战略,他产生了一个绝妙的想法。他生产了3000套德国十字戏,无偿赠送给野战医院里的伤兵。战争结束后,该游戏迅速热销:因为那些从战场返回出租车兵,由于脱离社会、自我封闭,或是处于康复阶段,都需要一种打发时间的办法,到了1920年,此游戏的销量已经突破100万套。", "id": 1802935}
{"src_title": "Curtiss F9C Sparrowhawk", "tgt_title": "F9C戰鬥機", "src_document": [{"title": "Historie typu.", "content": "Prototyp XF9C-1 (výrobní číslo 8731) vznikl na základě specifikace US Navy na malý palubní stíhací letoun z 10. května 1930. Jeho soupeři v soutěži o nový palubní stíhač byli General Aviation XFA-1 a Berliner-Joyce XFJ-1. Jednalo se o jednomístný samonosný dvouplošník. Devítiválcový hvězdicový motor Wright R-975C Whirlwind poháněl dvoulistou vrtuli. Trup byl kovový, stejně jako kostra křídel, která byla potažena plátnem. Stavba prototypu byla objednána 30. června 1930 a první let se konal v březnu 1931. Záhy se ale ukázalo, že koncepce malého palubního stíhače je nevyhovující a námořnictvo se rozhodlo vydat jinou cestou. Proto se XF9C-1, i když ze soutěže vyšel jako nejlepší, sériové výroby nedočkal.  Shodou okolností se ale v té době hledal vhodný kandidát na parazitní stíhačku pro právě US Navy přebíranou novou vzducholoď \"USS Akron (ZSR-4)\". Hlavním požadavkem byly malé rozměry, kvůli velikosti hangáru \"Akronu\" a dobrý výhled vzhůru (kvůli přistávacímu manévru) a dolů (pro průzkumné účely). To XF9C-1 splňoval a tak byl v \"Naval Aircraft Factory\" upraven pro nasazení z mateřských vzducholodí a přesunut do Lakehurstu v New Jersey. Úprava spočívala zejména v montáži záchytného háku s vodící lištou nad horní křídlo před kabinou pilota, kterým se měl letoun zavěsit na speciální hrazdu pod vzducholodí. První zachycení pod vzducholodí USS Los Angeles (ZR-3) (ex LZ 126) proběhlo 17. října 1931.  Firma Curtiss se rozhodla v roce 1931 postavit na vlastní náklady ještě druhý prototyp XF9C-2 (v.č. 9264), který byl poháněn motorem Wright R-975E-3. Vlivem úspěchů prvního prototypu pak námořnictvo tento druhý prototyp v roce 1932 odkoupilo a zároveň objednalo dodávku šesti sériových F9C-2 (sériová čísla 9056 až 9061) založených právě na druhém prototypu. Na první pohled se od prototypu XF9C-1 lišily podvozkem s \"bačkorama\". Později byl i XF9C-2 přeznačen na F9C-2. První sériový F9C-2 vzlétl 14. dubna 1932, první přistání F9C-2 na \"USS Akron\" se uskutečnilo 29. června 1932 a všech šest stíhaček převzalo námořnictvo do září 1932. Všechny F9C-2 i prototyp XF9C-1 byly přiřazeny na \"USS Akron\" s domovskou základnou v Lakehurstu. Vzducholoď měla teoreticky (stejně jako později její sesterská vzducholoď \"USS Macon\") nést čtyři stíhačky v hangáru, zavěšené na kolejnicích na stropě hangáru a pátou zavěšenou na výsuvné startovací/přistávací hrazdě. Hangár na \"USS Akron\" se ale ukázal být moc malý a tak vzducholoď nesla zpravidla jenom tři stíhačky zavěšené v hangáru. Na \"USS Macon\" byl hangár zvětšen, takže z \"Maconu\" operovaly většinou čtyři stíhačky. Možnost zavěsit pátou na výsuvnou hrazdu se moc nevyužívala, neboť v případě poruchy motoru by ostatní stíhačky zůstaly zablokovány v hangáru. Po katastrofě \"Akronu\" 3. dubna 1933 byly všechny stíhačky přiděleny na \"USS Macon\". Pro operace z \"Maconu\" byly některé stíhačky zbaveny podvozku (nebyl potřeba — startovalo se i přistávalo se ve vzduchu) a pod trup byla umístěna přídavná palivová nádrž. Vypuštění letounu probíhalo tak, že letoun byl zavěšen na výsuvnou hrazdu, hrazda byla vysunuta z hangáru pod vzducholoď a letoun se s nastartovaným motorem odpojil. Po startu následoval krátký propad, než letadlo nabralo potřebnou rychlost. Při přistávání byla opět vysunuta hrazda a pilot se snažil zaklesnout hák stíhačky do hrazdy. Kvůli proudění vzduchu kolem trupu vzducholodi a vznikajícím turbulencím se jako nejlepší metoda přistání ukázalo přiblížení zezadu zespodu, kdy ve stoupavém letu stíhačka ztratila rychlost a bylo snazší se poté zaklesnout hákem na hrazdu. Stíhačka pak byla vtažena zpátky do hangáru a umístěna na parkovací místo. Časem se povedlo celý přistávací manévr secvičit tak, že trval pouhých 15 minut — od otevření vrat hangáru po jejich opětovné zavření.  Při katastrofě \"USS Macon\" 12. února 1935 byly ztraceny všechny čtyři nesené stíhačky (sériová čísla 9058-9061). O osudu zbývajících strojů (9056, 9057 a oba prototypy) se prameny rozcházejí. Po katastrofě již pro ně nebylo využití a tak jsou postupně vyřazovány a sešrotovávány (během let 1936, 1937 a 1940). Do dnešní doby se dochoval pouze jeden exemplář v \"Národním muzeu námořního letectva\" (National Museum of Naval Aviation), NAS Miramar na Floridě s výrobním číslem 9056. Je ale možné, že se ve skutečnosti jedná o prototyp XF9C-2 v markingu prvního sériového stroje F9C-2, a nebo o stroj, sestavený z několika strojů (tomu by nakonec i odpovídaly nejasnosti v pramenech, který že ze strojů to nakonec skončil v muzeu)...", "section_level": 1}], "src_summary": "Curtiss F9C „Sparrowhawk“ (\"Krahujec\") byl jednomístný stíhací dvouplošník, operující jakožto parazitní letoun ze vzducholodí amerického námořnictva USS Akron (ZSR-4) a USS Macon (ZSR-5).", "tgt_summary": "F9C雀鹰战斗机是世界上唯一专司飞船安全的寄生式飞机双翼战斗机,该机当时任务是保护隶属美国海军的两艘飞船艾克隆(USS Akron)及麦康(USS Macon)。", "id": 878385}
{"src_title": "Yukar", "tgt_title": "英雄敘事詩", "src_document": [{"title": "Snahy o záchranu yukar.", "content": "Mezi nejvýznamnější osobnosti, kterým se podařilo zachránit pro západní svět tyto jedinečné příběhy, patřil např. Basil Hall Chamberlain, který mezi Ainuy strávil několik let. V současné době probíhá intenzivní výzkum celé ainuské kultury na Tokijské univerzitě. Velký přínos vnějšímu světu, myšleno z pohledu Ainuů, uskutečnil Dr. Kjósuke Kindaiči (金田一 京助), japonský lingvista, který pečlivě přepisoval mnoho \"yukar\" do japonštiny.  V současné době dostal výzkum kultury Ainuů tvrdý zásah, neboť projekt překladu zápisníku Macu Kannariové (Kan-nari Macu Nóto - 金成マツノート) podporovaný Šigeru Kajanem (萱野 茂), byl po jeho náhlé smrti v květnu roku 2006 zastaven. Do té doby se podařilo přeložit 92 \"yukar\", 10 dalších však bylo nenávratně ztraceno a 49 zůstalo nepřeloženo. Tyto yukar původně sepsala Macu Kannariová, přičemž zaplnily 15 tisíc stránek ve více než 70 poznámkových blocích.  Yukar představuje jeden ze dvou hlavních směrů ústního předávání tradic mezi Ainuy. Druhým způsobem je zpěv písní, zvaných \"upopo\". Jak \"yukar\", tak \"upopo\" většinou popisují vztahy mezi světem lidí (\"Ainu Mosir\") a Bohů (\"Kamui Mosir\") nebo lidské předky Bohů (\"Onja Mosir\").", "section_level": 1}, {"title": "Ukázky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Krysa a sýček.", "content": "Sýček si nechal na další den kousíček dobroty, kterou jedl. Krysa mu jej ale ukradla, kvůli čemuž zůstal sýček o hladu. Rozhodl se tedy vydat se za krysou domů a zabít ji. Krysa se mu ale omluvila s těmito slovy: „Dám ti tenhle trn a řeknu ti, jak pomocí něj získat daleko větší uspokojení, než z jídla, které jsem ti tak drze snědla. Podívej! Musíš vrazit trn ostrým koncem nahoru sem do kořene tohoto stromu. Pak vyleť na vrchol toho stromu a sklouzni se po kmeni dolů.“  Po těch slovech krysa odběhla pryč a sýček udělal vše tak, jak mu řekla. Když však sklouzl dolů k ostrému trnu, napíchl se na něj, což mu způsobilo velkou bolest. Se smutkem a hněvem se znovu rozeběhl za krysou, že ji zabije. Krysa jej ale opět přivítala omluvou a na důkaz usmíření mu věnovala úzkou čepičku na hlavu.  Tato příhoda odůvodňuje, proč dodnes sýček nosí čepičku ze zdviženého chmýří a proč existuje nevraživost mezi sýčkem a krysou.", "section_level": 2}, {"title": "Láska bouřkových bohů.", "content": "Dva mladí bouřkoví bohové, synové hlavního boha bouřek, se těžce zamilovali do té samé ženy Ainu. Jeden z nich povídá žertovně druhému: „Stanu se blechou, abych jí mohl skočit do klína“. Druhý na to: „Stanu se vší, abych v jejím klíně zůstal napořád.“  „Jsou to skutečně vaše přání?“ plakal jejich otec, hlavní bouřkový bůh. „Vezmu vás tedy za slovo“, řekl a proměnil toho, který si přál být blechou v blechu a toho, který si přál být vší ve veš. Proto všechny blechy a vši existují až do současnosti.  Z toho vyplývá, že ať je kdekoliv bouřka, blechy vyskakují i z míst, kde je nikdo předtím nespatřil.", "section_level": 2}], "src_summary": "Yukar (ainusky: \"Jukar\"; : ユーカラ, \"Júkara\"; na Sachalinu: \"Hawki / Tujta\") je název pro příběhy, legendy, předávané ústní formou. Jedná se o specifický název, který používá národ Ainu, jehož příslušníci dnes žijí v nejsevernějších oblastech Japonska (na ostrově Hokkaidó a v oblasti Tóhoku).", "tgt_summary": "英雄叙事诗(,英语:yukar),又称为「英雄诗曲」,利用拍子棒在炉边敲击节奏唱道少年英雄的冒险故事,有些地区称之为「Hawki」或「Sakorope」,最长的故事可持续唱三天三夜。", "id": 780250}
{"src_title": "Regent Street", "tgt_title": "摄政街", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Ulice byla postavena podle plánů architekta Johna Nashe z roku 1811 jako součást ceremoniální trasy směřující od rezidence prince Regenta v Charlton House do nově vybudovaného Regent's Parku. Ulice je součástí Crown Estate, který náleží do vlastnictví královské rodiny a monarchie.  Koncem 19. století se začaly ozývat první hlasy požadující přestavbu stávajících Nashových domů. Nashové domy nebyly nejkvalitnější a s přibývajícími přístavbami a přestavbami začala trpět jejich celková statika. Třetím důvodem pro přestavbu byla jejich nedostatečná velikost. S ústupem zakázkového krejčovství se nároky na obchodní prostory změnily a stávající prostory již nestačily.  Nash zamýšlel ulici jako široký bulvár s obloukem. Ve snaze o optimální využití půdy Crown Estate znamenalo, že na new New Street (jak byla v té době Regent Street známá) se nachází několik výrazných zakřivení. První při vstupu na Piccadilly Circus a druhé při křižovatce Portland Place a Langham Place. Ulici dokončily v roce 1825.  Jde o vůbec jeden z prvních příkladů městského plánování v Londýně, neboť do té doby se Londýn rozšiřoval poměrně náhodně. New Street se měla stát jasnou hranicí mezi Soho, které v té době bylo považováno za pochybnou čtvrť, a módními ulicemi a náměstími ve čtvrti Mayfair.  V současné době jsou všechny domy na Regent Street památkově chráněny a tvoří tzv. Regent Street Conservation Area.  Regent Street je příkladem architektonického stylu Beaux Arts, který představuje směs různých stylů a prvků, které jsou kombinovány ve snaze dosáhnout monumentální efekt. Každá z budov byla navrhovaná samostatně, avšak v rámci přísných pravidel. Každý z bloků musel mít směrem do ulice jednolitou fasádu bez ohledu na prostorové rozdělení za ní. Také budovy musely být pokryty Portlandský kamenem.  Jako první byl přestavěn Regent House, jižně od Oxford Circus. Autorem návrhů rekonstrukce byl architekt Sir Reginald Blomfield. Přesto, že motivace zvětšit obyčejné obchody na obchodní domy byla silná; práci na výstavbě zpomalila první světová válka a rekonstrukce byla dokončena až v roce 1927. Ulici otevřel král Jiří V. s manželkou.  V ulici je soustředěno velké množství obchodů různých společností a zaměření:  Tam kde se setkává Regent Street s Oxford Circus se nachází vstup do stanice metra Oxford Circus – nejrušnější stanice londýnského metra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Regent Street je významná obchodní ulice a dopravní tepna ve West Endu v londýnském obvodu Westminster. Vede od \"Charles II Street\", kolem Piccadilly Circus a Oxford Circus až k \"Mortimer Street\".", "tgt_summary": "摄政街(英语:Regent Street)是英国伦敦西区一条著名的购物街,以圣诞灯饰著称。它得名于摄政王(后来的乔治四世),通常与建筑师约翰·纳什相联系,不过他最初设计的建筑,除了朗豪坊诸灵堂以外,都已经被改建。", "id": 146273}
{"src_title": "Smrtijed", "tgt_title": "食死徒", "src_document": [{"title": "Znamení zla.", "content": "Smrtijedi jsou na levém předloktí označeni znamením zla (v originále dark mark), což je tetování lebky s otevřenými ústy, z nichž leze kroutící se had. Voldemort může smrtijedy pomocí znamení zla kdykoliv svolat, a to tak, že se dotkne znamení jednoho z nich a všechny ostatní smrtijedy začnou jejich znamení pálit. Platí to i naopak – smrtijed může přivolat svého pána tím, že se dotkne svého znamení. Od smrtijedů se očekává absolutní loajalita a poslušnost, v případě selhání následují tvrdé tresty, včetně zabití.", "section_level": 1}, {"title": "Známí smrtijedi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Regulus Black.", "content": "Regulus Arcturus Black (1961-1979) je mladším synem Oriona a Waburgy Blackových, tzn. také mladším bratrem Siriuse Blacka a zároveň bratrancem Belatrix Lestrangeové, Andromedy Tonksové a Narcisy Malfoyové. Studoval v bradavické zmijozelské koleji, jejímž ředitelem byl v té době Horácio Křiklan.  Regulus se držel rodinného hesla rodu Blacků \"Toujours pur\" (navždy čistý). Byl pyšný na to, že pochází z čistokrevného kouzelnického rodu. Začal proto sympatizovat s myšlenkami na záchranu čistokrevných rodin a učením lorda Voldemorta. V šestnácti letech se proto stal jeho stoupencem, smrtijedem. Když ale zjistil, o co Voldemortovi skutečně jde, chtěl jej opustit. To ale nebylo možné, a tak se snažil alespoň najít ukryté viteály, o jejichž existenci se dozvěděl, protože když Voldemort jeden tvořil a ukrýval, potřeboval k tomu domácího skřítka a Regulus mu nabídl Kráturu. Krátura pak všechno pověděl svému pánovi a spolu s Regulusem se vydali do jeskyně viteál zničit. Zatímco s Voldemortem musel vypít Krátura lektvar, po kterém dostal obrovskou žízeň a prožíval muka, protože se mu vybavovaly ty nejhorší vzpomínky, Regulus vypil lektvar sám a po Kráturovi chtěl, aby zničil medailon. Po jeho vypití dostal Regulus také obrovskou žízeň a chtěl se napít z jezera, ale neživí, očarovaní Voldemortem, jej stáhli pod vodu a Regulus zahynul. Krátura měl svého pána odjakživa ve velké úctě. Pán se vždy k domácímu skřítkovi choval hezky. Sirius svým bratrem pohrdal, protože si Regulus vážil svého čistokrevného původu a společenského postavení. Rodiče Reguluse před Siriusem upřednostňovali a byli na něj pyšní. Regulus se nikdy neoženil, ani neměl potomky.", "section_level": 2}, {"title": "Amycus a Alecta Carrowovi.", "content": "Alecta a Amycus Carrowovi jsou sourozenci, oba se poprvé objevili v šestém díle, kde byli přítomni na astronomické věži u smrti Brumbála.  V sedmém díle se oba stanou učiteli v Bradavicích. Alecta se stane profesorkou studia mudlů, které se stalo povinným předmětem pro všechny. Alecta žákům vnucuje názory o tom, že jsou mudlové podřazenou rasou apod. Amycus se stane profesorem obrany proti černé magii, která byla přejmenována na černou magii. Žáci zde mají za úkol například testovat si kletbu Cruciatus na studentech, kterým byl udělen školní trest.  Před závěrečnou bitvou o Bradavice čekala Alecta v havraspárské věži na příkaz Voldemorta na Harryho, který pátral po posledním viteálu. Když Harryho objeví, zavolá Pána zla, ale Lenka Láskorádová na ni uvrhne kletbu. Když Amycus vidí, co se stalo, snaží se to za přítomnosti Minervy McGonagallové nastražit tak, aby to vypadalo, že havraspárští přinutili Alectu Voldemorta zavolat, aby ji potrestal, že ho zbytečně obtěžuje. Takové zacházení se studenty ale McGonagallová nestrpí a protestuje proti tomu. Amycus tvrdí, že na jejím názoru nezáleží, plivne jí do obličeje. To vyburcuje Harryho, který proti němu použije kletbu Cruciatus s takovou silou, že Amycus omdlí. Když se začne probírat, McGonagallová na něj použije kletbu Imperius a oba Carrowovy sváže. Ti tak nemají možnost účastnit se bitvy o Bradavice, jejíž přípravy krátce na to začínají.", "section_level": 2}, {"title": "Antonin Dolohov.", "content": "Antonin Dolohov má dlouhý bledý obličej. V šestém díle je zmíněno, že Dolohov je jedním z nejstarších smrtijedů, protože čekal na Voldemorta u Prasečí hlavy, když se šel ucházet k Brumbálovi o místo učitele obrany proti černé magii, tzn. že je mu asi 60 let. Dolohov je jedním z pěti smrtijedů, kteří se podíleli na vraždě Gideona a Fabiana Prewettových, bratrů Molly Weasleyové. Také byl jedním ze smrtijedů, kteří utekli spolu s Belatrix Lestrangeovou při masovém útěku z Azkabanu v roce 1996. Účastnil se bitvy na ministerstvu kouzel na konci pátého dílu. Byl znovu uvězněn v Azkabanu, ale v sedmém díle opět utekl. Spolu s Rowlem napadl Harryho, Rona a Hermionu na Tottenham Court Road. Hermiona mu změnila paměť a poté byl potrestán od Voldemorta. V závěrečné bitvě o Bradavice zabije Lupina a nakonec je poražen profesorem Kratiknotem.", "section_level": 2}, {"title": "Igor Karkarov.", "content": "Igor Karkarov je bývalý smrtijed, který se poprvé objevil ve čtvrtém díle, kdy přijel jako Velmistr Kruvalu do Bradavic na turnaj tří kouzelnických škol. Jako ředitel jedné ze škol seděl také v porotě turnaje, ve které silně stranil svému šampionovi – Viktoru Krumovi. O tom, že byl smrtijed, se dozvídáme od Siriuse Blacka. Karkarova chytil Pošuk Moody po šestiměsíčním pronásledování (ještě jako bystrozor). V myslánce Harry viděl Karkarovův soud, kde jmenoval další smrtijedy, aby se zachránil. Kvůli tomu se znelíbil ostatním smrtijedům. Celý rok, co byl v Bradavicích, se snažil setkat se Snapem, také bývalým smrtijedem. Chtěl s ním mluvit o sílícím znamení zla na levém předloktí. Po turnaji tří kouzelnických škol utekl, protože se bál, že ho lord Voldemort zabije nebo umučí za to, že prozradil spoustu smrtijedů, aby se vyhnul vězení. Nakonec byl skutečně zabit někde v chatrči na severu.", "section_level": 2}, {"title": "Bellatrix Lestrangeová.", "content": "Bellatrix Lestrangeová (roz. Blacková, 1951-1998; přezdívka Bella) byla nejstarší dcerou Cygnuse Blacka a Druely Rosierové. Měla také dvě sestry, mladší Andromedu, kterou rodina vyloučila ze svého středu, protože si vzala původem mudlu Teda Tonkse, a nejmladší Narcissu, jež si vzala za muže čistokrevného kouzelníka Luciuse Malfoye. Jejími bratranci jsou Sirius a Regulus Blackovi. Studovala v Bradavické škole čar a kouzel ve Zmijozelu.  Ihned po dokončení školy, nebo možná ještě na škole, se stala stoupenkyní lorda Voldemorta a provdala se za čistokrevného kouzelníka a smrtijeda Rodolfuse Lestrangea. Nemají spolu žádné děti.  Jako smrtijed proslula svou věrností Voldemortovi a také svojí krutostí. Aby zjistila, kde se ukrývá její Mistr, použila společně se svým manželem Rodolfusem, jeho bratrem Rabastanem a Bartym Skrkem ml. na rodiče Nevilla Longbottoma, Franka a Alici, mučicí kletbu Cruciatus. Ta na Longbottomových zanechala trvalé následky; museli být doživotně léčeni v nemocnici svatého Munga. Bellatrix se společníky byli dopadeni a souzeni kouzelnickým soudem, před kterým Bellatrix vyslovila přesvědčení, že Pán zla povstane a vyznamená je za jejich věrnost. Poté byla uvězněna v kouzelnickém vězení Azkabanu. Tento soud viděl Harry v Brumbálově myslánce.  Po celou dobu zůstala věrnou služebnicí Pána zla a trpělivě na něj čekala. Dočkala se po Voldemortově znovuzrození, kdy se strážci Azkabanu, tzv. mozkomorové, vrátili na stranu Pána zla. Při hromadném útěku z Azkabanu zorganizovaném Voldemortem na záchranu věrných smrtijedů se spolu s manželem a švagrem připojila k Voldemortově armádě. Potvrdila se také její slova, že Voldemort ji, jejího muže a jejího švagra vyznamená za věrnost. Několik měsíců poté, při boji některých smrtijedů, členů Fénixova řádu a studentů Bradavic na Odboru záhad na Ministerstvu kouzel, seslala na svého bratrance Siriuse Blacka smrtící kletbu Avada kedavra. Bojovala také proti své neteři Nymfadoře Tonksové, kterou těžce zranila a ona musela nějaký čas pobýt v nemocnici svatého Munga, i Kingsleymu Pastorkovi, kterého zasáhla kletbou Cruciatus. Harry proti ní použil kletbu Cruciatus, ale ta neměla dostatečnou sílu, protože Harry svou kletbu nemyslel vážně, nechtěl jí ublížit. Jak mu sama Bellatrix řekla, jen spravedlivý hněv nestačí. Potom se Harrymu svěřila, že černé magii ji učil sám Voldemort. V bitvě mezi Brumbálem a Voldemortem proti ní Brumbál vyšle očarovanou sochu, které se Bellatrix nedokáže zbavit. Nakonec jí zachrání Voldemort (přemístí se).  Na začátku šestého dílu doprovázela svou sestru Narcissu k Severusi Snapeovi. Varuje svou sestru, aby mu nevěřila. Jinak necitelná Bellatrix měla pravděpodobně alespoň trochu svou sestru ráda, protože se stala svědkem neporušitelného slibu, podle kterého bude Snape Narcissina syna Draca ochraňovat a pomáhat mu v úkolu, jenž mu byl svěřen Voldemortem. Z rozhovoru mezi Snapem a Bellatrix, která ho zpovídala kvůli Snapeově věrnosti k Pánu zla, také vyplynulo, že Voldemort je na Bellatrix a Luciuse Malfoye rozzlobený kvůli rozbité věštbě na Odboru záhad. Bellatrix někdy svého synovce Draca naučila také nitrobranu. Ten tak později úspěšně odolával Snapeovi, který se pomocí nitrozpytu snažil v šesté knize zjistit, co má Draco za lubem, když došlo k několika zraněním u studentů Nebelvíru.  Na začátku poslední knihy je Voldemort na Bellatrix stále rozzlobený, což vyplývá ze situace, kdy si dělá legraci, že si neteř Narcissy a Bellatrix vzala vlkodlaka Remuse Lupina. Voldemort jí dá ale šanci \"očistit\" svůj rod během přesunu Harryho Pottera od Dursleyových. Během toho se Bellatrix pokusí Tonksovou neúspěšné zabít. V tomto díle také vyjde najevo, že Bellatrix byla ochránkyní jednoho viteálu – šálku Helgy z Mrzimoru, který ukryla v trezoru u Gringottových, po němž Voldemort pravděpodobně vždycky toužil. Když jsou Harry, Ron a Hermiona chyceni a přivedeni do sídla Malfoyových, Bellatrix krutě mučí Hermionu, která jí ale prozradí falešné informace. Když je přijde zachránit domácí skřítek Dobby, tak po něm Bellatrix během přemísťování hodí dýku, ale všem se podaří utéct. Dobby zanedlouho umírá. Harry, Ron a Hermiona pomocí mnoholičného lektvaru, díky kterému se Hermiona přemění na Bellatrix, odnesou z jejího trezoru viteál. Za to je Bellatrix pak náležitě potrestána. I tak ale bojovala na straně Pána zla v závěrečné bitvě o Bradavice, při které konečně zabila dceru své sestry bystrozorku Nymfadoru Tonksovou. Pak bojuje s Hermionou, Ginny Weasleyovou a Lenkou Láskorádovou dohromady. Když její vraždící kletba jen těsně mine Ginny, rozčílí to Molly Weasleyovou, která pak v duelu Bellatrix zabije. V tomto díle se také ukáže, proč nemá se svým mužem děti. Bellatrix miluje Voldemorta (v sequelu Harry Potter a Prokleté dítě vystupuje jako hlavní záporná postava Delphi, dcera Voldemorta a Bellatrix).  Jméno Bellatrix pochází z latiny a znamená „bojovnice“, zároveň jde o jméno jedné z hvězd souhvězdí Orionu (celá rodina Blacků má jména hvězd na obloze).  Ve filmovém zpracování Bellatrix hraje Helena Bonham Carter.", "section_level": 2}, {"title": "Walden Macnair.", "content": "Walden Macnair po pádu lorda Voldemorta pracoval pro ministerstvo jako kat nebezpečných kouzelných tvorů. Měl mj. popravit také Hagridova hipogryfa Klofana. Po znovuzrození svého pána se k němu vrátil a stal se jeho věrným služebníkem. Bojoval také na odboru záhad v roce 1996, po bitvě byl uvězněn. Na začátku sedmého dílu byl ale osvobozen. Účastní se závěrečné bitvy o Bradavice, kde s ním Hagrid mrští přes celou místnost a Macnair se už nezvedne.", "section_level": 2}, {"title": "Lucius Malfoy.", "content": "Lucius Malfoy je jedním z nejvlivnějších smrtijedů. Je otcem Draca Malfoye a manželem Narcisy Malfoyové. Pochází z bohaté rodiny Malfoyových a bydlí v panství této rodiny, veřejně známém jako Malfoy Manor.  Podle všeho se narodil roku 1954. Jeho otec se jmenoval Abraxas a zemřel na dračí spalničky ve vysokém věku. Je smrtijedem hrdým na svou čistou krev, tzn., že žádný jeho předek nebyl mudla, nesnáší mudly a „mudlovské šmejdy“. Studoval v Bradavické škole čar a kouzel ve Zmijozelu, kde byl také prefektem. Za dob studií poznal o pět let mladšího Severuse Snapea, kterého zřejmě seznámil s učením lorda Voldemorta. Po jeho pádu byl obviněn, že je jedním ze smrtijedů, on ale tvrdil, že byl pod kletbou Imperius a byl zproštěn viny. Postupně získal velkou moc na ministerstvu kouzel a nad ministrem Korneliem Popletalem.  Poprvé se objevil ve druhém díle před začátkem školního roku, kdy podstrčil Ginny Weasleyové deník Toma Raddlea. O tomto deníku jsme se v šestém díle dověděli, že byl viteálem, kterým byla otevřena tajemná komnata. V komnatě byl ukryt bazilišek, který vraždil studenty z mudlovských rodin. Malfoy chtěl zdiskreditovat Ginnyina otce Arthura Weasleyho. Plány mu ale zhatil jeho domácí skřítek Dobby a Harry Potter, ale až po tom, co několik studentů zkamenělo. Lucius jako člen školské rady útoků také využil k ovlivnění ostatních členů rady a ti pak odvolali Albuse Brumbála z funkce ředitele školy. Lucius Brumbála nesnášel za to, že se zastával mudlovských studentů. Brumbál se ale po odhalení činu do školy vrátil.  Znovu se objeví až ve čtvrtém díle před začátkem finálového zápasu mistrovství světa ve famfrpálu, kde mu ministr kouzel Kornelius Popletal děkuje za jeho dary nemocnici svatého Munga. Na konci knihy se pak objeví poté, co Voldemort znovu získá své tělo. Lucius mu tvrdí, že udělal vše, co mohl, aby ho našel, ale Voldemort věděl, že lže.  V pátém díle Malfoy vedl smrtijedy, kteří bojovali proti Harrymu, Hermioně, Ronovi, Lence, Ginny a Nevillovi na odboru záhad. Malfoy se několikrát pokouší Harrymu vzít věštbu. Když Belatrix Lestrangeová mučí Nevilla, aby Harry Malfoyovi věštbu dal, Harry už natahuje ruku, ale v tom do místnosti vpadne Fénixův řád a věštba je zničena. Malfoy je pak chycen a uvězněn v Azkabanu.  V posledním díle Voldemort Malfoye osvobodí, ale chová se k němu špatně. Jeho dům začne využívat jako ústředí pro smrtijedy a nutí Draca mučit své oběti. Luciusovi vezme hůlku poté, co mu Olivander prozradil o stejném jádru, které má Voldemortova a Harryho hůlka. Později Lucius a Belatrix nechtěně umožní Harrymu a jeho přátelům utéct z Malfoy Manor. Voldemort jim za to udělí domácí vězení. V závěrečné bitvě o Bradavice Lucius zjistí, že jeho láska k rodině je větší než touha po vítězství ve válce a chce najít svého syna. Na konci knihy se rodina dá opět dohromady a nikdo z nich není poslán do Azkabanu díky tomu, že Narcisa předtím Harrymu pomohla v Zapovězeném lese.", "section_level": 2}, {"title": "Peter Pettigrew.", "content": "Peter Pettigrew je smrtijed, který Voldemortovi odhalil tajemství úkrytu Potterových.  V Bradavicích začal studovat ve stejném roce jako James Potter, Sirius Black a Remus Lupin, s nimiž utvořil partu kamarádů, kteří si říkali Pobertové. Kvůli tomu, že byl Remus vlkodlak, se z ostatních stali neregistrovaní zvěromágové. Pettigrew se měnil v krysu a kvůli své malé velikosti dostal přezdívku Červíček. Po tom, co opustil Bradavice, se stal smrtijedem, pro které špehoval Fénixův řád, jehož byl také členem. Je jediným známým smrtijedem, který během studia v Bradavicích navštěvoval Nebelvír a ne Zmijozel.  Když se Potterovi rozhodli ochránit pomocí Fideliova zaklínadla, rozhodli se nečekaně z Pettigrewa udělat svého strážce tajemství. Původně měl být strážcem Sirius Black, ale ten jim řekl, že bude lepší udělat strážce z Pettigrewa, protože lord Voldemort nečeká, že si vyberou toho slabšího. Pettigrew tajemství ale prozradil Pánovi zla, manželé Potterovi byli zabiti a Voldemort padl, když se snažil zabít Harryho Pottera. Po smrti Potterových se Sirius rozhodl, že ho musí najít. Tak se skutečně stalo, ale Pettigrew nechtěl být dopaden, a tak způsobil výbuch, při kterém zemřelo dvanáct mudlů, a sám si uříznul prst a proměnil se v krysu. Ministerstvo kouzel z tohoto činu obvinilo Blacka podle svědectví mudlů a Albuse Brumbála, který vypověděl, že byl Sirius strážcem tajemství Potterových. Pettigrew byl in memoriam oceněn Merlinovým řádem první třídy a jeho matce byl zaslán prst – jediné, co po něm mělo zbýt. Pettigrew, proměněný v krysu, se dostal do rodiny Weasleyových, kde sloužil jako domácí mazlíček Prašivka nejdříve Percymu a pak Ronovi.  Pettigrew se tedy objevil jako Prašivka jak v prvním, tak ve druhém díle, ale jeho identita tam nebyla odhalena. Ta byla odkryta až ve třetím díle. Když se Weasleyovi objevili v Denním věštci, Sirius Black viděl na fotografii Prašivku, v niž poznal Pettigrewa a potom si pořád opakoval \"Je v Bradavicích\" a všichni si mysleli, že mluví o Harrym. Protože chtěl ochránit svého kmotřence Harryho Pottera, utekl z Azkabanu. Když se o tom dozvěděl Pettigrew, lekl se a onemocněl. Vypadal jako nemocná krysa a Ron o něj měl strach.  Na konci školního roku před popravou hipogryfa Klofana najdou Harry, Ron a Hermiona uprchnuvší krysu u Hagrida. Ta jim při návratu do školy znovu uteče, protože se tam objeví Sirius proměněný ve psa, který nechtěně pokouše Rona, původně chtěl zabít krysu. Postupně se všichni dostanou tajnou chodbou pod vrbou mlátičkou do Chroptící chýše v Prasinkách. Tam pak přijde i Lupin, který postupně pochopí, že \"vše bylo naopak\" a společně i před hlavní trojicí odhalí pravou identitu Prašivky. Sirius a Lupin chtěli Pettigrewa zabít, ale Harry rozhodl, že ho vydají mozkomorům a ministerstvu kouzel. Když se ale dostanou ven z tajné chodby, zjistí, že je úplněk a Lupin si zapomněl vzít lektvar, který by z něj udělal jenom neškodného vlka. V tomto zmatku Pettigrew uteče a pak se vrátí, jak předpověděla ve věštbě profesorka Trelawneyová ke svému pánovi – lordu Voldemortovi.  Ve čtvrtém díle Pettigrew pomůže získat Voldemortovi zpět tělo a zabije Cedrica Diggoryho. Do náročného lektvaru Voldemortovi poskytne \"maso služebníka, darované dobrovolně\". Ten mu za odměnu pak vykouzlí novou ruku, která sehraje ještě roli později.  V šestém díle slouží Pettigrew Severusi Snapeovi jako služebník. V sedmém díle je pověřen dohledem nad vězni v sídle Malfoyových. Pettigrew po počátečním krátkém boji začne Harryho škrtit, ale když mu Harry připomene, že on jemu také jednou zachránil život, zaváhá, v tom momentě se Pettigrewova vyčarovaná ruka od Voldemorta otočí a začne škrtit Pettigrewa, ten zemře.  Pettigrew je popisován jako nejzbabělejší služebník lorda Voldemorta. Vždycky si prý hledal silnější přátele, kteří by ho ochránili. V posledních dílech je spíše nazýván pod svou přezdívkou Červíček. Ačkoli je popisovaný jako ne moc dobrý kouzelník, prokáže sílu, když se stane zvěromágem, zabije 12 lidí najednou, bezproblémovým užíváním kletby Avada kedavra apod.  Ve filmu ho hraje Timothy Spall.", "section_level": 2}, {"title": "Bartemius Skrk mladší.", "content": "Bartemius Skrk mladší (1964 – 1995) je podle svých i Voldemortových slov jedním z nejvěrnějších služebníků lorda Voldemorta. Podílel se spolu s Lestrangeovými na mučení Franka a Alice Longbottomových. V roce 1981 byl zatčen a vězněn v Azkabanu, odkud ho jeho otec Bartemius Skrk starší na žádost své manželky propašoval. Jeho otec ho držel pod kletbou Imperius, ale té se brzy začal mladý Barty vzpírat. Způsobil poprask na mistrovství světa ve famfrpálu, kdy vyčaroval hůlkou Harryho Pottera na obloze znamení zla. Pak získal pod kletbu Imperius pro změnu svého otce. Role se tak obrátily. Poté zajal bývalého bystrozora Alastora Modyho a pomocí mnoholičného lektvaru se v něj proměnil a učil v Bradavicích, kde toho roku zabil vlastního otce, který ho chtěl prozradit, protože i on se začal vzpírat kletbě Imperius. Právě on proměnil Pohár tří kouzelnických škol v přenášedlo, které Harryho a Cedrica přeneslo k Voldemortovi. Když se Harry vrátí ze hřbitova, kde povstal Voldemort, je odhalen, pomocí Snapeova veritaséra se ke všemu přizná a je políben mozkomorem, takže ztratil duši, tím pádem i všechny vzpomínky nebo pocit sama sebe.", "section_level": 2}, {"title": "Fenrir Šedohřbet.", "content": "Fenrir Šedohřbet je vlkodlak, kterým všichni kouzelníci opovrhují. Rád napadá již malé děti, aby je tak zavčas dostal od rodičů a vychovával je v nenávisti vůči kouzelníkům. Jeho snem je vytvořit armádu vlkodlaků, která by se postavila kouzelníkům a mudlům. Pokousal také Remuse Lupina a Billa Weasleyho. Nenapadá lidi pouze ve vlkodlačí podobě, ale už i v normální podobě. V sedmém díle chytí hlavní trojici a dovede ji do sídla Malfoyových, odkud pak utečou. Účastní se závěrečné bitvy o Bradavice, kde zabije Levanduli Brownovou a možná i někoho dalšího. Potom je nejdříve zneškodněn profesorkou Trelawneyovou, která po něm hodí svou křišťálovou kouli, a pak Ronem Weasleym a Nevillem.", "section_level": 2}, {"title": "Arnold Yaxley.", "content": "Arnold Yaxley je jedním z nejvlivnějších smrtijedů. V sedmém díle se na poradě smrtijedů v Malfoy Manor nejdříve hádá se Snapem o tom, které datum Harryho přesunu od Dursleyových je to pravé. Později pracuje jako vlivný zaměstnanec ministerstva. Dostal pod kletbu imperius Pia Břichnáče, ředitele oddělení pro uplatňování kouzelnických zákonů, který se později stal ministrem kouzel. Tím pádem byl Yaxley de facto ministrem. Yaxley sám drží Břichnáčovo bývalé místo a když se Harry, Ron a Hermiona dostanou na ministerstvo, pomáhá Dolores Umbridgeové v komisi pro registraci čarodějů z mudlovských rodin. Při útěku z ministerstva Yaxley trojici pronásleduje a nakonec chytí Hermionu a dostane se tak na Grimmauldovo náměstí 12, které se tím stává nepoužitelné k dalšímu úkrytu trojice. Při závěrečné bitvě o Bradavice nejdřív bojuje s profesorem Kratiknotem, nakonec je poražen Georgem Weasleym a Leem Jordanem.", "section_level": 2}, {"title": "Travers.", "content": "Travers byl poprvé zmíněn ve vzpomínce, když Igor Karkarov svědčil před Starostolcem. Karkarov prozradil, že Travers se zúčastnil vraždy McKinnových. Traverse však už chytili a jeho jméno bylo tedy bezcenné. V pátém díle uprchl z Azkabanu spolu s dalšími smrtijedy. V sedmém dílu pracuje na ministerstvu, když se o něm zmíní Umbriedgová. Spolu se Selwynem napadnou Xenofilia Láskoráda, kde je v tu dobu i Harry. S Harrym se potká, když Harry chce vykrást Gringottovy a Harry proti němu použije kletbu Imperius.", "section_level": 2}], "src_summary": "Smrtijed (v originále \"Death Eater\") je v sérii knih o Harry Potterovi stoupenec Lorda Voldemorta. Smrtijedi tvoří Voldemortův nejužší kruh. Někteří ho sice zradili, ale rozhodl se jim znovu poskytnout svou důvěru. Pomáhají Voldemortovi ovládnout kouzelnický svět. Smrtijedi bojují proti Ministerstvu kouzel a proti Fénixově řádu. Své protivníky zastrašují především kletbami, které se nepromíjejí, což jsou kletby Imperius, kdy postižený nemá vlastní vůli a zcela se podřizuje vůli postižitele, Cruciatus, kdy postižený trpí nevýslovnou mučivou bolestí a kletba Avada kedavra, kterou smrtijedi vyvražďují celé kouzelnické rodiny a odpůrce. Ani smrtijedi to však nemají lehké. Když například nesplní rozkazy či jinak naštvou svého pána, skončí to tím, že je Voldemort zabije nebo mučí kletbou Cruciatus. Smrtijedi se musí účastnit takzvaných smrtijedských schůzek, na které se musí dostavit ihned. Že je schůzka poznají tím, že je rozpálí znamení zla.", "tgt_summary": "食死人(英语:Death Eater),是系列奇幻小说《哈利·波特》中,佛地魔的党羽起初自称的称号,他们都是黑魔王佛地魔的支持者和信徒(第一代的食死人大都是佛地魔的同学),也有一部分是被威迫。他们精通黑魔法(部分由佛地魔传授),且左臂皆烙刻有黑魔标记。", "id": 1097037}
{"src_title": "Chámovod", "tgt_title": "输精管", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Chámovody jsou párové, trubicovité orgány s tuhou stěnou, která je tvořena hlavně vrstvami hladké svaloviny. Plynule navazuje na kanálek ocasu nadvarlete (ductus epididymis), vystupuje z nadvarlete a podél jeho těla pokračuje společně s cévami v semenném provazci k tříselnému kanálu, kterým probíhá do pánevní dutiny. Při svém průběhu šourkem je hmatný.  V pánevní dutině se odkloní od cév a pokračuje samostatně až na zadní plochu močového měchýře, nad ním se rozšiřuje v ampulu chámovodu, pak se oboustranné chámovody přiblíží k sobě a nakonec se spojí v posledním úseku, ejakulačním vývodu. Ten pak společně s přídatnými pohlavními žlázami, semennými váčky, ústí na semenném hrbolku v prostatické části močové trubice. U člověka je chámovod 35–40 cm dlouhý a zhruba 3–4 mm široký.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce při rozmnožování.", "content": "Při ejakulaci dojde pod vlivem sympatiku ke kontrakci chámovodu a k vypuzení spermatu do močové trubice, odkud je pak dalšími rytmickými kontrakcemi svaloviny vystříknuto ven.  Kromě toho je stěna ampuly chámovodu vystlaná sekrečním epitelem a sekret těchto žlázek je součástí spermatu. Ampula se proto také řadí mezi přídatné pohlavní žlázy, jejíchž výměšek se tvoří společně se spermiemi vlastní sperma a zvyšuje životaschopnost spermií a jejich šanci na úspěšné oplození vajíčka.  Podvázání chámovodů, tedy vasektomie, je metoda mužské sterilizace. Jedná se o malý, ambulantně prováděný zákrok, při kterém se chámovody při svém průběhu šourkem přetnou a konce se podváží. Důsledkem je trvalá neplodnost muže (spermie se nestávají součástí ejakulátu) bez snížení libida nebo schopnosti mít pohlavní styk. Neplodnost je ve většině případů nevratná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chámovod (: \"ductus deferens\", také zřídka semenovod) je tlustostěnný kanálek, který u samců savců spojuje vývod nadvarlete a močovou trubici. Při ejakulaci slouží k transportu spermií.", "tgt_summary": "输精管是人和动物体内输送精子的生殖管道。", "id": 915948}
{"src_title": "Werckmeisterovo ladění", "tgt_title": "威克麦斯特音律", "src_document": [{"title": "Werckmeister III.", "content": "V tomto ladění se pythagorejské koma rozdělí mezi kvinty C – G, G – D, D – A a H – F#. Všechny ostatní kvinty zůstávají čisté.  Od tohoto kvintového kruhu lze odvodit všechny tóny dvanáctitónové stupnice. Mocniny čísla 2 ve výpočtu relativní frekvence nemají žádný hlubší vnitřní řád, slouží jen jako oktávové transpozice k poskládání tónů do rozmezí jedné oktávy tak, aby relativní frekvence vycházely v rozmezí \"1\" až \"2\".  V tomto ladění se nevyskytuje žádná čistá velká tercie, nejbližší jsou jí tercie C – E a F – A (390,225 centů). Tercie F# – Bb, C# – F a G# – C jsou pythagorejské velké tercie s poměrem frekvencí 81:64 (407,820 centů).", "section_level": 1}, {"title": "Werckmeister III - modifikovaná forma.", "content": "Toto ladění není obsahem výše uvedeného teoretického spisku Andrease Werckmeistera, ale spíše důsledkem toho, jak bylo toto ladění aplikováno ve varhanářské praxi. Jak bylo zmíněno výše, prakticky nejširšího uplatnění nalezlo právě Werckmeisterovo ladění číslo III, avšak nikoli jeho původní teoretický postup, ale jeho modifikovaná forma. Prakticky bylo totiž dosti obtížné dosáhnout naladění kvinty snížené o čtvrtinu pythagorejského komma (v době baroka – bez tabulek, logaritmického pravítka či počítače).  Varhanáři ovšem v té době byli již po několik generací zvyklí ladit středotónově a proto na místě Werckmeisterových kvint (užších o 1/4 pythagorejského komma) užili - možná nevědomky - kvint středotónových (užších o 1/4 syntonického komma). Velkého odchýlení se přitom nedopustili; uvědomíme-li si, že pythagorejské komma obnáší přibližně 23,5 centu, zatímco syntonické komma pouze 21,5 centu, pak rozdíl mezi oběma komaty činí pouhé 2 centy, což rozděleno na čtvrtiny obnáší půl centu – čili odchylka lidským uchem prakticky nepostižitelná.  Tato zřejmě nevědomá záměna pythagorejského kommatu za syntonické měla ovšem významný důsledek pro ladičskou praxi. Není těžké si představit, že přivést teoretické ladění Werckmeisterovo do praxe bylo prakticky velmi obtížné: znamenalo by to ladit v kvintovém kruhu a přitom střídat čisté kvinty s Werckmeisterovými a po dvanácti tónech se „trefit“ do výchozího tónu. Naproti tomu při použití středotónových kvint na místě Werckmeisterových umožnilo použít již nacvičené postupy ladění středotónového. Přitom se postupovalo přibližně následovně:  Podobně jako při středotónovém ladění se naladila nejdříve čistě velká tercie F-A. Tato tercie se potom obvyklým způsobem rozdělila na čtyři středotónové kvinty F-C, C-G, G-D a D-A. A nyní - pozor - se středotónová kvinta F-C zpětně přeladila na čistou kvintu F-C, jak to požadoval Werckmeister. Další spodní kvinty B-F, D#-B, G#-D#,G#-C# a F#-C# se již jednoduše ladily čistě. Rovněž tak se čistě naladily horní kvinty A-E a E-H. Po tomto postupu, byl-li proveden správně, na konci zbyla kvinta H-F#, která byla ještě o něco (teoreticky o rozdíl pythagorejského a syntonického kommatu, tedy o cca 2 centy) užší než původní Werckmeisterova kvinta, tedy byla ještě o něco více rozladěná na rozdíl od čisté (cca o 6 centů), ale v žádném případě se nejednalo o vlčí interval.", "section_level": 1}, {"title": "Werckmeister IV.", "content": "V tomto ladění se kvinty C – G, D – A, E – H, F# – C# a Bb – F \"sníží\" o třetinu pythagorejského komatu, kvinty G# – Eb a Eb – Bb se naopak \"zvýší\" o třetinu pythagorejského komatu. Zbylé kvinty zůstávají čisté.  Od tohoto kvintového kruhu lze odvodit všechny tóny dvanáctitónové stupnice. Mocniny čísla 2 ve výpočtu relativní frekvence nemají žádný hlubší vnitřní řád, slouží jen jako oktávové transpozice k poskládání tónů do rozmezí jedné oktávy tak, aby relativní frekvence vycházely v rozmezí \"1\" až \"2\".  V tomto ladění se nevyskytuje žádná čistá velká tercie, nejbližší jsou jí tercie C – E, G – H, D – A, E – G#, Bb – D a F – A (392,18 centů). V tomto ladění se sice objevuje jen jedna velká pythagorejská tercie H – Eb (407,82 centů), ale také ještě disonantnější velké tercie F# – Bb, C# – F a Ab – C (415,64 centů).", "section_level": 1}, {"title": "Werckmeister V.", "content": "V tomto ladění se kvinty D – A, A – E, F# – C#, C# – G# a F – C \"sníží\" o čtvrtinu pythagorejského komatu, kvinta Ab – Eb se naopak \"zvýší\" o čtvrtinu pythagorejského komatu. Ostatní kvinty zůstávají čisté.  Od tohoto kvintového kruhu lze odvodit všechny tóny dvanáctitónové stupnice. Mocniny čísla 2 ve výpočtu relativní frekvence nemají žádný hlubší vnitřní řád, slouží jen jako oktávové transpozice k poskládání tónů do rozmezí jedné oktávy tak, aby relativní frekvence vycházely v rozmezí \"1\" až \"2\".  V tomto ladění se nevyskytuje žádná čistá velká tercie, nejbližší jsou jí tercie C – E, G – H, D – F#, A – C#, E – G# a F – A (396,09 centů), tercie H – Eb, F# – Bb, Eb – G a Bb – D mají 401,955 centů, tercie C# – F a Ab – C jsou pythagorejské velké tercie (407,820 centů).", "section_level": 1}, {"title": "Werckmeister VI.", "content": "V tomto ladění se kvinty C – G, H – F# a Bb – F sníží o 1/7 pythagorejského komatu, kvinta G – D se sníží o 4/7 pythagorejského komatu a kvinta F# – C# se sníží o 2/7 pythagorejského komatu. Kvinty D – A a Ab – Eb se zvýší o 1/7 pythagorejského komatu, ostatní kvinty zůstávají čisté.  Od tohoto kvintového kruhu lze odvodit všechny tóny dvanáctitónové stupnice. Mocniny čísla 2 ve výpočtu relativní frekvence nemají žádný hlubší vnitřní řád, slouží jen jako oktávové transpozice k poskládání tónů do rozmezí jedné oktávy tak, aby relativní frekvence vycházely v rozmezí \"1\" až \"2\".  Nejblíže čistým velkým terciím jsou v tomto ladění tercie C – E a F – A (394,414 centů), nejširší jsou pythagorejské velké tercie C# – F, Ab – C a D – F# (407,820 centů). Hodnoty ostatních velkých tercií se pohybují mezi těmito dvěma hodnotami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Werckmeister je nerovnoměrně temperované ladění, které na konci 17. století vytvořil německý hudební teoretik Andreas Werckmeister. Toto ladění bylo ve své době občas používáno jako náhrada tehdy převládajícího středotónového ladění. Na rozdíl od něj je ve Werckmeister ladění kvintový kruh uzavřen, nevyskytují se zde proto žádné vlčí intervaly a tím je umožněna hra i ve vzdálených tóninách od základního tónu. Na rozdíl od středotónového ladění, které temperuje syntonické koma, Werckmeister temperuje pythagorejské koma (stejně jako dnes používané rovnoměrně temperované ladění).", "tgt_summary": "威克麦斯特音律(英:Werckmeister temperament)是德国管风琴演奏家兼音乐理论家Andreas Werckmeister(1645~1706)在1691年出版的《音乐的音律论(Musikalische Temperatur)》上发表的。此种音律巧妙地混合五度相生律的五度和略小于四分之一音差中全律的五度。虽然大三度比纯律略大,但在听觉上完全能接受。", "id": 840596}
{"src_title": "Bezdrátová komunikace", "tgt_title": "無線通訊", "src_document": [{"title": "Elektromagnetické spektrum.", "content": "Světlo, barvy, AM a FM rádio a elektronická zařízení využívají elektromagnetické spektrum. Frekvence rádiového spektra, které jsou k dispozici pro komunikaci, jsou považovány za veřejný zdroj a jsou regulovány národními organizacemi, jako je Federální komise pro komunikaci v USA, nebo Ofcom ve Británii nebo \"mezinárodní jako ITU-R\" nebo evropský jako ETSI. To určuje, které kmitočtové rozsahy mohou být použity za jakým účelem a kým. Při neexistenci takové kontroly nebo alternativních opatření, jako je privatizované elektromagnetické spektrum, by mohlo dojít k chaosu, například pokud by letecké společnosti neměly specifické pracovní frekvence, mohl by jakýkoli radiový amatér zasahovat do schopnosti pilotů přistát s letadlem. Bezdrátová komunikace pokrývá spektrum od 9 kHz do 300 GHz.", "section_level": 1}, {"title": "Režimy.", "content": "Bezdrátová komunikace může probíhat prostřednictvím:", "section_level": 1}, {"title": "Rádiový a mikrovlnný.", "content": "radiová komunikace, mikrovlnná komunikace, například přímočarý dohled přes vysoce orientované antény nebo komunikaci krátkého dosahu.", "section_level": 2}, {"title": "Bezdrátová optická komunikace.", "content": "Bezdrátová optická komunikace (FSO) je optická komunikační technologie, která využívá světla šířícího se ve volném prostoru pro bezdrátové přenosy dat pro telekomunikace nebo počítačové sítě. \"Bezdrát\" znamená, že světelné paprsky procházejí vzduchem nebo kosmickým prostorem. To je v kontrastu s jinými komunikačními technologiemi, které používají paprskové světlomety, které procházejí přenosovými linkami, jako jsou optické vlákno nebo dielektrické \"světelné trubky\".  Tato technologie je užitečná tam, kde jsou fyzické propojení nepraktické kvůli vysokým nákladům nebo jiným důvodům. Například, optický bezdrát se používá ve městech mezi kancelářskými budovami, které nejsou propojeny do sítě, kde by náklady na vedení kabelů přes budovu a pod zemí byly příliš vysoké. Dalším široce používaným příkladem jsou spotřebitelské IR zařízení, jako jsou dálkové ovládání a IrDA (Infrared Data Association) síťování, které se používá jako alternativa k síti WiFi umožňující výměnu dat mezi notebooky, PDA, tiskárnami a digitálními kamerami.", "section_level": 2}, {"title": "Zvukový.", "content": "Zvuková, zejména ultrazvuková komunikace krátkého dosahu zahrnuje přenos a příjem zvuku.", "section_level": 2}, {"title": "Elektromagnetická indukce.", "content": "Elektromagnetická indukce má komunikaci a výkon krátkého dosahu. To bylo používáno v medicíně, například kardiostimulátory, stejně jako u značek Rfid s krátkým dosahem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bezdrátová komunikace spočívá ve spojení dvou subjektů jiným způsobem, než mechanicky (kabelem). Podle typu nosného média můžeme rozlišovat mezi komunikací optickou (světlo), rádiovou a sonickou (zvuk). Vzdálenost mezi komunikujícími body může být od několika metrů (infračervený ovladač televize) do miliónů kilometrů (komunikace družic v kosmickém prostoru). Bezdrátovou komunikaci vnímáme jako jeden z oborů v telekomunikacích.", "tgt_summary": "无线通讯(英语:Wireless communication)是指多个节点间不经由导体或缆线传播进行的远距离传输通讯, 利用收音机、无线电等都可以进行无线通讯。相对概念为有线通讯。", "id": 2166702}
{"src_title": "Jasan", "tgt_title": "梣树", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jasany jsou jednodomé nebo dvoudomé, opadavé nebo výjimečně stálezelené (\"Fraxinus griffithii\", \"F. uhdei\") stromy, řidčeji keře. Větévky bývají zploštělé. Listy jsou lichozpeřené nebo řidčeji jednolisté (např. \"F. anomala\" a některé kultivary jasanu ztepilého), vstřícné nebo i v trojčetných přeslenech, někdy nahloučené na koncích větví. Řapík listu i řapíčky jednotlivých lístků jsou často na bázi ztlustlé. Květy jsou drobné, jednopohlavné, oboupohlavné nebo polygamní, uspořádané v latovitých nebo hroznovitých květenstvích. Květenství jsou buď vrcholová nebo vyrůstají v úžlabí při koncích větví či na loňských letorostech. Kalich je srostlý, na vrcholu zakončený 4 zuby nebo nepravidelnými laloky. U části zástupců chybí. Koruna je buď bílá až nažloutlá, čtyřčetná a dělená až k bázi, nebo chybí. Tyčinky jsou dvě nebo výjimečně čtyři. Semeník je svrchní, se dvěma komůrkami, v nichž je po dvou vajíčkách. Čnělka je krátká a nese dvouklanou bliznu. Plodem je samara (křídlatá nažka) s jedním vrcholovým, protáhlým křídlem. Obsahuje zpravidla jediné vejčitě podlouhlé semeno.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod jasan zahrnuje asi 48 druhů. Je rozšířen v Eurasii, Severní a Střední Americe a severní Africe. Centrum druhové diverzity je v Číně (celkem 22 druhů) a v Severní Americe (12 druhů). V Evropě rostou celkem 4 druhy jasanů, z toho se dva vyskytují přirozeně i v České republice. Jasan ztepilý je rozšířen téměř v celé Evropě, na východ zasahuje až na Kavkaz a do Íránu. Jasan úzkolistý je rozšířen v teplejších oblastech Evropy a vyskytuje se i na jižní Moravě. Jasan zimnář má v rámci Evropy podobný areál, v České republice se ale vyskytuje jen druhotně. Přirozeně zasahuje na jižní Slovensko. Jasan balkánský (\"Fraxinus pallisae\") roste v jihovýchodní Evropě a na Kavkaze. V Severní Americe se vyskytuje celkem 12 druhů, z nichž šest zasahuje i do Kanady. Největší areál má jasan pensylvánský a jasan americký. Na jih zasahují jasany v Americe přes Mexiko po Honduras a Kubu. V severní Africe se vyskytují dva druhy, omezené výskytem na západní část dané oblasti (Maroko, Alžírsko, Tunisko). V Asii sahá areál rodu od jihozápadní Asie přes Střední a Jižní Asii a Čínu po Ruský Dálný východ a Japonsko a přes Indočínu po Malé Sundy a Filipíny.  Jasany rostou na poměrně pestré škále stanovišť od oblastí mírného pásu po subtropy a tropy, od polopouští po vlhké poříční biotopy a od nížin do subalpínského stupně. Středoamerické druhy rostou nejčastěji podél vodních toků v nadmořských výškách do 2000 metrů. Na podobných stanovištích rostou i tropické druhy z jihovýchodní Asie.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Přibližně třetina všech druhů jasanu má bílé, vonné květy v koncových latách, které jsou opylovány převážně hmyzem. Květy zbývajících 34 druhů jsou bezkorunné, nevonné, obvykle jednopohlavné, nahloučené v úžlabních květenstvích a opylované větrem. Za původnější způsob opylování je považována entomogamie, zatímco opylování větrem se u jasanů vyvinulo druhotně v několika vývojových liniích a je doprovázeno přechodem k dvoudomosti. Křídlaté plody jsou uzpůsobeny šíření větrem. Jasany jsou živnými rostlinami housenek široké škály denních i nočních motýlů. Z druhů rozšířených i v České republice je to např. babočka osiková, hnědásek osikový, nesytka sršňová, přástevník americký, lišaj šeříkový a různé můry. Ve větvích vrtají housenky drvopleně obecného a drvopleně hrušňového. V Severní Americe se listy jasanů živí různé druhy martináčů a lišajů, otakárci \"Papilio glaucus\" a \"Papilio multicaudatus\" a babočka \"Euphydryas phaeton\". Žijí na nich také bizarní housenky můry \"Phobetron pithecium\" z čeledi slimákovcovití. V Asii se listy jasanů živí např. housenky babočky \"Athyma ranga\".", "section_level": 1}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Jasan ztepilý a některé další druhy (jasan úzkolistý, někdy i jasan americký) jsou napadány a decimovány onemocněním známým jako nekróza jasanu nebo také chřadnutí jasanů. Onemocnění je způsobováno houbou \"Chalara fraxinea\", prorůstající do dřeva i cévních svazků hostitele. Napadení se projevuje odumíráním letorostů i kosterních větví a prosycháním stromů. Bělavé plodničky této houby jsou známy pod názvem voskovička jasanová (\"Hymenoscyphus fraxineus\", syn. \"H. pseudalbidus\") a běžně se vyskytují na opadaných řapících jasanových listů. V České republice se první projevy choroby objevily v 90. letech, k masovému šíření dochází přibližně od roku 2004. Další houbou napadající jasany je padlí jasanové (\"Phyllactinia fraxini\"). V Severní Americe i v evropské části Ruska a na Ukrajině se šíří další závažný škůdce jasanů, polník jasanový. Brouk pochází z východní Asie. Napadá různé druhy jasanu i některé další listnaté stromy. Larvy vrtají pod kůrou, dřevina zpravidla do 3 let od napadení odumírá. V České republice nebyl výskyt tohoto brouka dosud zjištěn.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Charakteristickými látkami obsaženými v jasanech jsou zejména kumariny, sekoiridoidy a fenyletanoidy, přítomny bývají i lignany, flavonoidy a jednoduché fenolické sloučeniny. Přítomnost kumarinů je v rámci čeledi olivovníkovité jedinečná. Bylo jich zjištěno celkem 23, nejběžnější je eskulin a fraxin. Kumariny mohou být buď volné, nebo vázené ve formě glukosidů. Z některých druhů jasanu jsou průmyslově získávány. Sekoiridoidů bylo zjištěno asi 50. Vyskytují převážně vázané v glukosidické formě. Patří mezi ně mimo jiné oleosid, oleuropein, uhdenosid, framosid a četné další. Z fenyletanoidních glykosidů je to zejména verbaskosid, který je obsažen i v evropských druzích jasanu (jasan ztepilý, jasan zimnář). Dále jsou obsaženy fenylpropanoidní glukosidy (syringin, koniferin).  Jasany nejsou jedovaté rostliny, dřevo ale může při opacovávání způsobit podráždění kůže.", "section_level": 1}, {"title": "Prehistorie a vývoj.", "content": "Rod \"Fraxinus\" se podle výsledků fylogeografických studií vyvinul v oblasti Severní Ameriky v období eocénu před 34 až 56 milióny let. O tomto původu rodu svědčí i severoamerický výskyt bazálních sekcí rodu (sekce \"Dipetalae\", \"Melioides\", \"Pauciflorae\"). Nejstarší známé fosílie připisované rodu \"Fraxinus\" byly nalezeny na jihovýchodě Severní Ameriky. Odtud se rod rozšířil do Asie a později i do Evropy, došlo ale i k několika případům zpětných přenosů z Eurasie do Severní Ameriky (např. \"Fraxinus nigra\"). Fosílie jasanů ranně miocénního stáří jsou známy i ze severočeských hnědouhelných pánví. Konkrétně se jedná o druhy \"Fraxinus bilinica\" a \"Fraxinus macroptera\". Prokřemenělé dřevo se strukturou velmi podobnou jasanu, pocházející z paleogénu, bylo popsáno jako rod \"Ornoxylon\".", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Fraxinus\" je v rámci čeledi \"Oleaceae\" řazen do podčeledi \"Oleoideae\", tribu \"Oleeae\" a samostatného podtribu \"Fraxininae\". Podle výsledků fylogenetických studií je monofyletický. Od nejblíže příbuzných rodů se mj. odlišuje typem plodů (samara). V minulosti byl do daného tribu řazen i rod \"Fontanesia\", který má plody podobného typu. Později bylo zjištěno, že tento rod není s rodem \"Fraxinus\" bezprostředně příbuzný a podobnost plodů je důsledkem konvergentního vývoje podobně jako rod \"Abeliophyllum\".  V revizi z roku 2013 je v rámci rodu \"Fraxinus\" rozlišováno 48 druhů. Rod je členěn do 6 sekcí, zařazení několika druhů je dosud nevyjasněné.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jasan ztepilý je v České republice významnou složkou lesních ekosystémů a 6. nejrozšířenější dřevinou. Jeho porosty pokrývají asi 3,5 % celkové lesní plochy.Jeho doménou jsou zejména lužní a suťové lesy. V minulosti byl vysazován do lesních porostů i jasan pensylvánský. Jasany jsou pěstovány jako okrasné a parkové dřeviny. Jsou to rychle rostoucí stromy, které na jaře pozdě raší a na podzim poměrně brzy opadávají. Listy většiny druhů se v podzimním období barví do žluta. Hodí se do parků a větších sadovnických úprav. Nejčastěji se pěstují různé kultivary jasanu ztepilého, mezi nimiž lze nalézt i převisavé nebo jednolisté formy, a nápadně kvetoucí jasan zimnář. Většině druhů vyhovuje slunné stanoviště a hlubší, vlhké a výživné půdy. Jasan zimnář je vápnomilný a snese i sušší půdy. Jasan americký naopak snáší i přemokření. Botanické druhy lze rozmnožovat výsevem semen. Okrasné kultivary se množí roubováním nebo očkováním. Ve sbírkách botanických zahrad a arboret se lze setkat s celou řadou méně běžných druhů. V teplejších oblastech světa je vysazován i nápadně kvetoucí druh \"Fraxinus paxiana\" a \"Fraxinus floribunda\".  Jasany poskytují kvalitní a dobře opracovatelné dřevo. Dřevo jasanu ztepilého je světle hnědé až hnědé, s dekorativní texturou a zřetelnými letokruhy, podobně jako u dubového. Je pružné a houževnaté, avšak málo odolné vůči dřevokaznému hmyzu a povětrnostním vlivům. Používá se zejména na podlahy, nábytek, bedny, držadla aj. soustružené výrobky. Obdobné využití má i dřevo jiných druhů jasanu. Ze severoamerických je významný zejména jasan americký, který má dřevo světlé, dále jasan pensylvánský, jasan černý, jasan čtyřhranný, jasan oregonský a jasan plstnatý, z asijských druhů zejména jasan mandžuský. V Americe se z jasanového dřeva také vyrábějí profesionální baseballové pálky.  Šťáva jasanu zimnáře je sladká, neboť obsahuje cukr mannitol. Ve Středomoří byla získávána z naříznuté kůry a poté sušena. Druh byl za tímto účelem i pěstován, a to zejména na Sicílii. Z vnitřní kůry jasanu čtyřhranného připravovali v Americe první osadníci modré barvivo. Extraktem z kůry a listů \"Fraxinus griffithii\" je na černém trhu v některých částech Indonésie falšováno opium.  Jasany jsou v různých částech světa využívány v lidovém lékařství zejména pro své diuretické a mírně projímavé účinky, také při léčení revmatických bolestí, artritidy, otoků a zánětu močového měchýře. Jasan ztepilý je v Evropě používán jako diuretikum a k léčení revmatitidy již od dob Hippokrata. Nálev z listů je v bylinném lékařství podáván zejména při infekčních a horečnatých stavech, revmatismu a dně, zevně k omývání nehojících se ran, bércových vředů aj. Podobné tradiční využití má i \"Fraxinus japonica\" (syn. \"F. chinensis\" subsp. \"rhynchophylla\") v Japonsku a jasan americký v Severní Americe. V čínské medicíně je používán zejména jasan Bungeův a \"Fraxinus malacophylla\". Listy a kůra jasanů jsou na Ruském Dálném východě a v Číně využívány ve formě čajů také k podpoře krevního oběhu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jasan (\"Fraxinus\") je rod rostlin z čeledi olivovníkovité. Jsou to většinou opadavé stromy se vstřícnými lichozpeřenými listy a nevelkými, někdy i bezobalnými květy v latovitých nebo hroznovitých květenstvích. Jsou opylovány hmyzem nebo větrem. Plodem je křídlatá nažka. Rod zahrnuje asi 48 druhů a je rozšířen v mírném pásu severní polokoule s přesahy do tropů a subtropů. Nejvíce druhů se vyskytuje v Číně a Severní Americe. V Evropě rostou celkem 4 druhy, jasan ztepilý a jasan úzkolistý se přirozeně vyskytují i v České republice.", "tgt_summary": "梣树(学名:)是木犀科梣属落叶乔木的通称,约有60个物种。产于温带和亚热带地区,在中国有近30种,北方、南方和中部都有种植。", "id": 2775402}
{"src_title": "Norimberk", "tgt_title": "纽伦堡", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky města.", "content": "Přesné okolnosti založení města nejsou známy, ale předpokládá se, že proběhlo v letech 1000 až 1040 v průběhu opevňování pohraničního území mezi Saskem, Bavorskem, Východními Franky a Čechami v místě průsečíku důležitých strategických cest. Norimberk se brzy spolu s Augsburgem stal jedním ze dvou největších obchodních center na cestě mezi Itálií a severní Evropou. V nedávné době však bylo v jižním okolí hradu objeveno několik osad. Mezi tato centra patří dva pravděpodobně královské dvory v okolí St. Egidien a St. Jakob a také prostor mezi kostelem sv. Sebalda a hradem. Osada však v každém případě měla již od počátku tržní práva. Císařský hrad se poprvé zmiňuje roku 1050 jako \"nuorenberc\" v „Listině o Sigenovi“ císaře Jindřicha III. Od roku 1050 do roku 1571 se město díky své výhodné poloze rychle rozrůstalo. Císařský Norimberský hrad (\"Kaiserburg\") se brzy stal neoficiálním hlavním městem říše, protože se zde scházely říšské sněmy a soudy. Roku 1065 vybudoval císař Jindřich IV. z říšského majetku Norimberk a okolí samostatný správní a soudní obvod. Konrád III. nově zřízené purkrabství s vlastním soudem a vládou propůjčil svobodným pánům z Raabs nad Dyjí, na přelomu let 1190/91 titul převzal Jindřich z Zollernu.  Vydáním \"Velké listiny svobod\" (\"Großer Freiheitsbrief\") roku 1219 povýšil císař Fridrich II. Norimberk na svobodné říšské město, dal mu právo razit mince a vybírat clo. Vliv purkrabí se však brzy omezil na purkrabský hrad a úplně skončil, když roku 1427 poslední purkrabí Fridrich VI. prodal hrad radnici města Norimberka, přičemž nositeli titulu „purkrabí norimberský“ byli Hohenzollernové až do roku 1918. Odtud pak přešel na Království bavorské, které vložilo politické záležitosti do rukou městským radním.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní středověk a raný novověk.", "content": "Řada římskoněmeckých císařů si zvolila Norimberk za svou rezidenci. Významné je období vlády císaře Karla IV., který Norimberk často navštěvoval a také zde nechal postavit některé důležité stavby, například kostel Panny Marie. Karel IV. zde na říšském sněmu roku 1356 uveřejnil prvních 23 článků své Zlaté buly a roku 1361 mu zde porodila jeho žena Anna Svídnická syna, pozdějšího krále Václava IV.  Roku 1423 předal císař Zikmund říšské klenoty městu, kde byly do počátku 19. století uchovávány a vystavovány. Doba mezi roky 1470 a 1530 je považována za dobu největšího rozkvětu města – i přes stále se opakující spory a konflikty s rytíři jako byl Götz von Berlichingen a Conz Schott ze Schottensteinu. Bohatství města a jeho výhodná poloha jako „tržiště střední Evropy“ umožnilo vznik vynikajících děl umělecké a řemeslné výroby. V té době Norimberk patřil, společně s Kolínem nad Rýnem a Prahou, mezi tři největší města Svaté říše římské.", "section_level": 2}, {"title": "Raný novověk.", "content": "Kulturní rozkvět města v 15. a 16. století vedl k tomu, že se Norimberk stal centrem německé renesance. Na přelomu 15. a 16. století zde působil slavný místní rodák, malíř Albrecht Dürer, kterému je ve městě věnováno muzeum, blízko něj je i slavná socha králíka podle známé Dürerovy kresby.  Za třicetileté války bylo okolí Norimberka dějištěm mnoho let trvající poziční války. Město samotné sice nebylo dobyto, ale zpustošení okolí je na dlouho hospodářsky oslabilo. Po válce roku 1649 se v Norimberku konala „mírová hostina“, na níž obě do té doby bojující strany několik dnů oslavovaly mír.  13. října 1792 byl založen Norimberský umělecký spolek, první umělecký spolek v Německu.", "section_level": 2}, {"title": "19. a počátek 20. století.", "content": "Významné události se odehrály v letech 1796 až 1806. Po nátlaku pruské vlády v sousedním Ansbachu se Norimberk nakonec podřídil Prusku. Úmluva však nebyla naplněna, jelikož Prusko se zaleklo výše norimberských dluhů. Současně se mezi norimberským obyvatelstvem zvedla vlna nevole proti rostoucí korupci měšťanstva. Tyto události otřásly říšskou stavovskou ústavou v samých základech a přivedly město na pokraj povstání.  Podle Usnesení mimořádné říšské deputace z 25. února 1803 zůstal Norimberk nezávislým, až do podpisu Listiny Rýnského spolku (Rheinbundakte) na konci existence Svaté římské říše, kdy francouzské oddíly obsadily Norimberk. 15. září 1806 předalo francouzské velení město Bavorskému království, které krátce nato ustanovilo civilní vládu a město administrativně začlenilo do království. Bavorské království převzalo v roce 1806 astronomické dluhy říšského města Norimberka jako součást celobavorského státního dluhu a tak se postaralo o jejich konsolidaci a vyrovnání. Bavorským zákonodárstvím byli katolíci, až dosud ve městě pouze tolerováni, zrovnoprávněni s protestanty.  V 19. století se Norimberk rozvíjel jako jedno z průmyslových center Bavorska. Právě zde byla roku 1835 zprovozněna první železniční trať pro přepravu osob v Německu, kterou na trase z Norimberka do Fürthu zajišťovala lokomotiva Adler.", "section_level": 2}, {"title": "Doba nacismu a druhá světová válka.", "content": "Již ve 20. letech 20. století se v Norimberku konaly první říšské stranické sjezdy nacistů. V samotném Norimberku však NSDAP volby nikdy nevyhrála. Město bylo spravováno převážně liberály z DDP, jako průmyslové město byl Norimberk centrem bavorské sociální demokracie. Za nacismu hrál Norimberk jako „město říšských stranických sjezdů (Stadt der Reichsparteitage)“ důležitou roli v nacistické propagandě. Norimberské zákony, též Norimberské rasové zákony, byly jednohlasně přijaty 15. září 1935 \"Reichstagem\" na 7. říšském sjezdu NSDAP („Říšském stranickém sjezdu svobody / \"Reichsparteitag der Freiheit\"“) v Norimberku. Tímto aktem dali nacisté své antisemitské ideologii právní formu.  Ve druhé světové válce byl Norimberk jedním z předních cílů spojeneckých leteckých náletů, které 2. ledna 1945 staré město téměř zcela srovnaly se zemí a město jako celek těžce poškodily. Rovněž v pětidenní bitvě o Norimberk v dubnu 1945 byly základy mnoha historických budov zničeny. Krátce zaznívaly i názory, že by bylo lepší ruiny opustit a město vystavět znova na jiném místě, většinu staveb se ale podařilo zrekonstruovat do původní podoby. Po válce zde probíhal Norimberský proces.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná doba, rekonstrukce a německý hospodářský zázrak.", "content": "Po skončení druhé světové války, vedly vítězné mocnosti v Justičním paláci od listopadu 1945 Norimberský proces proti hlavním válečným zločincům nacionálně socialistické diktatury. Obnova pod vedením stavitele Heinze Schmeißnera se snažila zachovat původní rysy a strukturu města, takže středověké a raně novověké části města zachovávají obrysy originální zástavby, i když většina budov pochází až z doby poválečné. Brzy se však projevil také odvěký podnikatelský duch Norimberka, a podniky jako Siemens AG, Schöller, MAN, AEG, Grundig nebo Triumph-Adler mají významný podíl na německém hospodářském zázraku. Obzvláštního významu nabyl Norimberk díky každoročnímu veletrhu hraček, který se zde koná od roku 1950, a od roku 1973 v novém veletržním středisku v Langwasseru. Hlavní důraz byl po válce kladen zejména na vybudování páteřní infrastruktury, což mimo jiné přineslo zprovoznění letiště (1955), v roce 1967 počátek výstavby metra a roku 1972 k dokončení přístavu na průplavu Rýn-Mohan-Dunaj.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Letiště Norimberk (kód NUE) leží asi 5 km severně od města a má přímá spojení do asi 50 destinací v Německu a v Evropě. Odbaví ročně asi 3,3 milionu cestujících. Na průplavu Dunaj - Mohan – Rýn je moderní nákladní přístav.", "section_level": 1}, {"title": "Železnice.", "content": "Hlavní nádraží na jihovýchodním okraji historického města je významný železniční uzel, který denně využívá asi 180 tisíc osob a kde zastavuje asi 450 vlaků dálkové i příměstské dopravy. Od roku 2006 je spojeno s Mnichovem vysokorychlostní tratí, která cestu urychlila na málo přes hodinu. V blízkosti nádraží je významné železniční muzeum německých drah. Denně sem jezdí 5 vlaků z Chebu do Norimberku a zpět.", "section_level": 2}, {"title": "Městská doprava.", "content": "Síť metra, budovaná od roku 1972, má tři linky se 46 stanicemi o celkové délce 35 km. Linky U2 a U3 jsou od roku 2008 plně automatizované. Tramvajová sít, která zahájila provoz roku 1881, měla v roce 2008 šest linek v celkové délce 36 km a dopravila téměř 40 milionů cestujících. Příměstská doprava má čtyři linky, S1 až S4.", "section_level": 2}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Kolem Norimberku prochází několik dálnic: A3 (Frankfurt – Vídeň) severovýchodně od města, A6 (Saarbrücken – Praha) jižně a A9 (Mnichov – Berlín) východně od města. Dálnice A73 spojuje Norimberk s Fürthem a Bamberkem.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Historické město má na severu císařský hrad, jižněji mezi ním a řekou je čtvrť \"St. Sebald\" a mezi řekou a nádražím čtvrť \"St. Lorenz\". Celé město bylo zničeno nálety v roce 1945. Při obnově byla zachována historická síť ulic a velmi pečlivě obnoveny hlavní památky, původní hrázděné a historické domy však nahradily moderní stavby.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě sídlí fotbalový klub 1. FC Norimberk a hokejový klub Norimberk Ice Tigers.", "section_level": 1}], "src_summary": "Norimberk (německy Nürnberg) je německé město ve Francích, asi 170 km severně od Mnichova. Patří do administrativní oblasti Středních Frank (\"Mittelfranken\") v Bavorsku. Historicky, kulturně i hospodářsky významné univerzitní město leží na obou březích řeky Pegnitz, na sever od města leží krasová oblast Franské Švýcarsko. Se sousedními městy Fürth, Erlangen a Schwabach srůstá do sídelní oblasti s více než 1,2 miliony obyvatel.", "tgt_summary": "纽伦堡(,英语:Nuremberg)是德国巴伐利亚州中弗兰肯行政区的中心城市,巴伐利亚州的第二大城市,仅次于首府慕尼黑,是世界著名大企业集团西门子公司的诞生地。纽伦堡与它的两座姊妹城市菲尔特和埃尔朗根相邻极近,城区相连,常被称作“大纽伦堡地区”。第二次世界大战结束之后曾在此举行针对纳粹德国战犯的纽伦堡审判。", "id": 2000216}
{"src_title": "Francouzská jižní a antarktická území", "tgt_title": "法属南部和南极领地", "src_document": [{"title": "Správní členění.", "content": "Území se skládá z pěti distriktů, z nichž čtyři jsou tvořeny skupinami ostrovů Ostrovy Svatý Pavel a Amsterdam, Crozetovy ostrovy, Kerguelenovy ostrovy a Roztroušené ostrovy a jedním zaledněným územím v Antarktidě Adélinou zemí. Zámořské teritorium vzniklo 6. dubna 1955, Roztroušené ostrovy byly do něho zařazeny až v únoru 2007. Francouzská jižní a antarktická území spravuje prefekt, sídlící v Saint-Pierre na ostrově Réunion, který podléhá francouzskému Ministru pro zámoří (fr. Le Ministre de l’Outre-Mer). Protože území není trvale obydleno, není zde volená samospráva.  V roce 1961 vstoupila v platnost tzv. washingtonská Smlouva o Antarktidě (v ČR zákon č. 276/2003 Sb. o Antarktidě...), ve které se mj. zúčastněné země zavázaly po dobu platností smlouvy zakonzervovat rozdělení Antarktidy mezi jednotlivé země podle stavu z roku 1959, ale zároveň tato vlastnická práva neuplatňovat. Francie, signatář smlouvy, shodně s ostatními zeměmi na svých pozastavených právech trvá, ale v duchu přijaté smlouvy v praxi je neuplatňuje. Adélina země je proto součásti TAAF ryze formálně.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Francouzská jižní a antarktická území se rozkládají na poměrně rozsáhlém území, severněji položené ostrovy jsou v pásmu subtropickém, jižní v subantarktickém a nejjižnější Adélina země přímo v antarktickém. Ostrovy Svatý Pavel a Amsterdam, Crozetovy ostrovy a Kerguelenovy ostrovy se nacházejí v nejopuštěnější jižní části Indického oceánu, mimo oblasti pravidelných lodních cest a daleko od pevniny, některé mají nejblíže do Antarktidy, jiné do Austrálie. Právě pro svoji odlehlost a zachovalou biodiverzitu okolních moří byly tyto tři skupiny ostrovů zapsány v roce 2019 mezi světové přírodní dědictví UNESCO. Roztroušené ostrovy leží v Mosambickém průlivu poblíž ostrovů Madagaskar a Réunion, z nich je nejblíže do Afriky. Většinou to jsou všechno ostrovy dávno objevené a pak na mnoho let lidmi zapomenuty, navštěvovány byly jen lovci tuleňů a velryb.  Nejvýchodnějším ostrovem je Amsterdam z Ostrovů Svatý Pavel a Amsterdam na 77° 30' východní zeměpisné délky a nejzápadnějším je drobný ostrůvek Île Bassas-da-India z Roztroušených ostrovů na 39° 41′ východní zeměpisné délky. Nejjižnějším místem je skupinka skalnatých ostrůvků Îles de Boynes z Kerguelenových ostrovů ležící na 50° 01' jižní zeměpisné šířky a nejsevernějším ostrůvek Glorieuses opět z Roztroušených ostrovů na 11° 33' jižní zeměpisné šířky. Adélina země se rozkládá v Antarktidě zhruba od mořského pobřeží k jižnímu pólu mezi 136. a 142. poledníkem, je od mateřské Francie nejvzdálenější, je z ní nejblíže na Tasmánii v Austrálii.  Jedná se o ostrovy převážně vulkanického původu, jejichž největším bohatstvím je příroda. Protože na ostrovech před příchodem lidí nežili suchozemští savci, byly po mnohá staletí rozlehlými hnízdišti pro mořské ptáky např. albatrosy, kormorány, buřňáky i nelétavé tučňáky a místy kde vyváděli svá mláďata ploutvonožci tuleni a lachtani. Jedná se o zvířata vzácná, která se nyní již neloví. S příchodem lidí se mnohdy ráz původní krajiny narušil, byli dovezeni nepůvodní savci a rostliny, ale část ostrovů je vyhlášena za přírodní rezervaci se zákazem vstupu. Dělá se náprava k odstranění křivdy na přírodě, správa ostrovů se snaží o obnovení biologické rovnováhy.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní světové dědictví UNESCO.", "content": "V červenci 2019 byla mezi památky světového přírodního dědictví UNESCO zařazena plocha 6 729 km2 mořské hladiny a pevniny ostrovů Ostrovy Svatý Pavel a Amsterdam, Crozetovy ostrovy, Kerguelenovy ostrovy. Tyto oázy v jižní části Indického oceánu jsou domovem mnoha mořských ptáků a savců. Žije zde největší populace tučňáka patagonského a albatrose Carterova. Odlehlost těchto ostrovů od center lidské činnosti z nich činí velmi dobře zachované vitríny biologické evoluce a jedinečné lokality pro vědecký výzkum.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Vlastní ostrovy žádnými přírodními ekonomickými zdroji neoplývají, zato oceánské vody u některých ostrovů oplývají rybami a korýši, které jsou jediným finančním zdrojem zdejších území. Francouzské námořnictvo proto hlídkuje v teritoriálních vodách, které jsou mnohdy až 200 mílové, před pytlačícími loděmi. Z obav před vydrancováním lovných pásem se licence k lovu cizozemským společnostem nedávají.  Na některých ostrovech, včetně Adéliny země, jsou od padesátých let minulého století budovány původně jen meteorologické stanice, které se rozrostly v nákladné základny se všestranným zaměřením na studium ovzduší, oceánografii, seismologie, ionosféry, globálních změn klimatu a výzkum suchozemské i mořské flory a fauny. Na základnách pobývá 25 až 120 odborníků, nejsou na nich letiště a jediné fyzické spojení se světem zajišťují speciální lodě Marion Dufresne 2 a ledoborec L'Astrolabe přivážející několikrát ročně vše potřebné, od potravin přes techniku i naftu a také nové posádky dobrovolníků. Unikátní loď, nákladní, vědecká, tanker a zároveň i osobní, Marion Dufresne, při svých zásobovacích cestách také vozí okolo 20 platících turistů, kteří mohou z lodě pozorovat vzácnou zvířenu ostrovů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Francouzská jižní a antarktická území (fr. \"Terres australes et antarctiques françaises\", zkratka \"TAAF\") je úřední název pro francouzské zámořské teritorium, které je přidruženým územím Evropské unie.", "tgt_summary": "法属南部和南极领地(),简称法属南部领地(TAAF),是法国仅存的一个海外领土。它包含以下地区:", "id": 1136576}
{"src_title": "Klaas-Jan Huntelaar", "tgt_title": "克拉斯-扬·亨特拉尔", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "AFC Ajax.", "content": "V roce 2006 přestoupil z Heerenveenu do Ajaxu za devět milionů liber. A připojil se tak k dalším vycházejícím hvězdám fotbalu Sneijderovi nebo Heitingovi, kterým se také předpovídala velká fotbalová budoucnost.  Výborné období zažil, když nastoupil v sezóně 2005/06 do semifinále nizozemského fotbalového poháru proti Rodě Kerkrade a vstřelil rozhodující gól k postupu. Ve finále proti PSV jeho dva góly pomohly k celkovému vítězství 2:1, zařídil tak zisk v pořadí šestnácté trofeje v této soutěži pro Ajax. V sezóně 2005/06 nastřílel v holandské Eredivisii 33 gólů a stal se tak nejlepším střelcem nizozemské nejvyšší soutěže. Stejný úspěch se stejným počtem gólů si zopakoval v sezóně 2007/08. Huntelaar se stal také prvním hráčem, který skóroval na nově postaveném stadionu Arsenalu Emirates Stadionu. Gól vstřelil v rozlučkovém zápase Dennise Bergkampa 22. července 2006.  Novou sezónu 2006/07 začal fantasticky. 23. prosince 2006 získal ocenění pro nejlepšího nizozemského hráče za rok 2006. Huntelaar byl zařazen i mezi nejlepších jedenáctku hráčů za rok 2006 působících v nizozemské lize. Anketu každoročně pořádá nizozemský časopis \"Voetbal International\".", "section_level": 2}, {"title": "FC Schalke 04.", "content": "S 5 vstřelenými brankami ze tří zápasů se stal druhým nejlepším střelcem DFB-Pokalu ročníku 2011/12 (za vítězným Robertem Lewandowským z Borussie Dortmund). Ve stejném ročníku se stal s 29 góly nejlepším střelcem německé Bundesligy.", "section_level": 2}, {"title": "Ajax (návrat).", "content": "Po sezóně 2016/17 se vrátil do Nizozemska a jako volný hráč se upsal Ajaxu. Podepsal jednoroční kontrakt.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládežnické reprezentace.", "content": "Huntelaar nebyl vybrán do užší nominace trenéra nizozemské reprezentace Marca van Bastena pro Mistrovství světa 2006, ačkoli jeho výsledky byly vynikající. Van Basten to opodstatnil tím, že Huntelaar nebyl zkušeným hráčem, a že by se lépe uplatnil na blížícím se Mistrovství Evropy hráčů do 21 let 2006 v Portugalsku. Tam také Klaas Jan dokázal pomoci nizozemskému juniorskému týmu ke zlatým medailím. Trefil se v základní skupině proti Dánsku (remíza 1:1), v semifinále dal gól Francii, čímž přispěl k vítězství 3:2 po prodloužení. Ve finále vstřelil dva góly Ukrajině, Nizozemsko zvítězilo 3:0 a získalo svůj první titul v této věkové kategorii. Huntelaar byl se čtyřmi góly nejlepším nizozemským střelcem na turnaji a zároveň nejlepším kanonýrem celého šampionátu.", "section_level": 2}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "Svůj reprezentační debut v nizozemském A-mužstvu absolvoval 16. srpna 2006 proti domácímu Irsku, kde vstřelil dva góly a Nizozemsko vyhrálo 4:0.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2012.", "content": "Mistrovství Evropy 2012 v Polsku a na Ukrajině se Nizozemsku vůbec nezdařilo. Ačkoli bylo po suvérénní kvalifikaci považováno za jednoho z největších favoritů, prohrálo v základní skupině B všechny tři zápasy (v tzv. „skupině smrti“ postupně 0:1 s Dánskem, 1:2 s Německem a 1:2 s Portugalskem) a skončilo na posledním místě. Huntelaar odehrál všechny tři zápasy, proti Dánsku a Německu nastoupil jako střídající hráč do druhého poločasu, střetnutí s Portugalskem odehrál celé.", "section_level": 3}, {"title": "Mistrovství světa 2014.", "content": "Trenér Louis van Gaal jej vzal na Mistrovství světa 2014 v Brazílii. V základní skupině B, z níž vyšli Nizozemci z prvního místa s plným počtem bodů, nehrál. Nastoupil až v osmifinále proti Mexiku, střídal na hřišti Robina van Persie. V zápase proměnil důležitý pokutový kop v nastaveném čase, který znamenal konečné vítězství 2:1. Nizozemci se dostali do boje o třetí místo proti Brazílii, vyhráli 3:0 a získali bronzové medaile. Na turnaji plnil většinou roli náhradníka.", "section_level": 3}, {"title": "Rodina.", "content": "Dne 9. dubna 2009 se stal Klaas poprvé otcem. Jeho manželka Maddy mu porodila syna, který se jmenuje Seb. 20. července 2011 se mu narodil druhý syn Alex.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dirk Jan Klaas Huntelaar (*12. srpna 1983 Drempt, Nizozemsko) je nizozemský fotbalový útočník a bývalý reprezentant působící od roku 2017 v nizozemském klubu AFC Ajax.", "tgt_summary": "克拉斯-扬·亨特拉尔(,1983年-8月12日)是一位荷兰足球运动员,司职前锋,现时效力荷甲球会阿贾克斯。", "id": 2066212}
{"src_title": "Cunehisa Amago", "tgt_title": "尼子經久", "src_document": [{"title": "Klan Amago.", "content": "Zmínky o klanu Amago v období před válkou Ónin lze vystopovat až k roku 1392. Během nepokojů se zvlášť neprojevoval a jeho představitel Cunehisa se zasadil o kontrolu pouze jedné provincie, Izumo. Tam měl také své ústředí. Centrum tvořil hrad Gassan-Toda.  Cunehisa se narodil v březnu roku 1458 jako nejstarší syn Kijosady Amaga. Pod Cunehisovým vedením se klan Amago stal vůdčí silou v provincii Izumo a často se dostával do konfliktu s okolními pány, hlavně s klanem Óuči. Proti nim také Cunehisa podnikl dvě tažení. První roku 1518 a druhé v roce 1522. Později ještě vytáhl do provincie Aki a udělal z Motonariho Móri svého vazala. Cunehisa se pokoušel dobýt hrad Kanajama, ale neuspěl a roku 1524 se musel stáhnout. Roku 1527 se klany Amago a Óuči utkaly o nadvládu nad provincií Bingo.", "section_level": 1}, {"title": "Východní plány.", "content": "Když v roce 1528 zemřel Cunehisův hlavní soupeř Jošioki Óuči, snažil se Cunehisa o výboje východním směrem, do provincie Iwami. Rozšíření jeho vlivu na toto území totiž mohlo znamenat kontrolu nad bohatými stříbrnými nalezišti. Jeho ambice však zchladila vzpoura jeho syna Okihisy (? - 1534), který se roku 1532 dožadoval svých dědických práv. Protože ale ve své vzpouře nedopadl úspěšně, byl nucen roku 1534 spáchat seppuku. V té době byl klan Amago poněkud oslaben. Cunehisa musel určit svého nástupce. Tím se stal jeho vnuk Akihisa (Haruhisa). I když se Cunehisa oficiálně stáhl z čela klanu, stále ještě podnikal důležitá rozhodnutí.  V budoucnu byl tento uznávaný stratég a schopný vládce zastíněn pozdějšími pány, jejichž bojové akce ovlivňovaly daleko markantněji vývoj Japonska. Cunehisa zanechal jako svůj odkaz Velkou svatyni Kicugi, kterou nechal zbudovat ve třicátých letech 16. století v Izumi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cunehisa Amago (尼子 経久; \"Amago Cunehisa\") (25. prosince 1458 - 30. listopadu 1541) byl velmi silným daimjóem s téměř absolutní vládou nad regionem Čúgoku. Vyzvedl klan Amago do role vůdčího klanu v oblasti a způsoboval velké obtíže Motonarimu Móri.", "tgt_summary": "尼子经久(1458年-12月25日-1541年-11月30日),日本战国时期出云国大名。尼子清定嫡子,幼名又四郎,1478年尼子清定隐退后继任尼子氏家督,成为出云守护代。1484年曾被短暂逐出居城,但在1486年重新夺回月山富田城,随后平定出云国并向周边地区扩展势力。强盛时期的尼子经久的势力曾影响到出云、隐岐、伯耆、因幡、石见、安艺、备前、备中、备后、美作、播磨11个令制国,尼子经久也被后世称为山阴、山阳十一国太守。", "id": 2764168}
{"src_title": "Strojová instrukce", "tgt_title": "指令", "src_document": [{"title": "Zápis strojové instrukce.", "content": "Funkce strojové instrukce se pojmenovává tzv. \"mnemonikou\". Za mnemonikou mohou (ale nemusí) následovat \"operandy\", neboli parametry dané strojové instrukce.", "section_level": 1}, {"title": "Mnemonika.", "content": "Mnemoniky se většinou skládají z několika písmen zkratkovitě v angličtině naznačujících funkci dané strojové instrukce. Například mnemonika SUB (z anglického SUBtract - odečti) se může použít pro operaci odečítání, mnemonika CMP (CoMPare) může být použita pro označení strojové instrukce pro porovnání dvou čísel. Pro zápis ani pro implementaci instrukcí neexistují jednotná pravidla, každá rodina procesorů (nebo také architektura) má vlastní instrukční sadu s vlastními mnemonikami, kterou vytváří výrobce procesoru.", "section_level": 2}, {"title": "Operand.", "content": "Jestliže mnemonika označuje \"co\" daná strojová instrukce dělá, její operandy určují s \"čím\". Jinými slovy, operand určuje zdrojová nebo cílová data, nad kterými daná strojová instrukce pracuje. Operand bývá buď konstantou, nebo adresou v některém z paměťových prostorů počítače. Typicky jsou to adresový prostor registrů a operační paměti.  Adresa může být určena buď přímo (tzv. přímé adresování) - jako konstanta určující index buňky v operační paměti počítače. Druhou základní možností je nepřímé adresování, kdy je operandem registr jehož obsah je interpretován jako index buňky v operační paměti počítače.", "section_level": 2}, {"title": "Příklady instrukcí.", "content": "Následující jsou uvedeny v instrukčním kódu procesoru Siemens SAB 80C166. Z hlediska výkladu je vhodný, protože jde o jednoduchý 16 bitový procesor s poměrně čistou, nijak extrémní architekturou.  Strojové instrukce se dělí podle svého určení na přesunové, aritmeticko-logické a řídící instrukce. Výrobci většinou používají mnohem jemnější rozdělení (např. přesuny, aritmetické, logické, rotace, násobení a dělení, skoky, zásobníkové, systémové instrukce).  U některých architektur není situace tak jasná. Například přesunová strojová instrukce, která změní hodnotu v systémovém registru procesoru de-facto přebírá funkci systémové instrukce.", "section_level": 2}, {"title": "Přesunové instrukce.", "content": "Přesunové slouží ke kopírování dat v paměti. Tyto instrukce mají typicky mnemoniku MOV (z angl. move - přesun), případně LD nebo ST (load, store). Prakticky vždy mají dva operandy - zdrojový a cílový, kdy hodnota uložená ve zdrojovém operandu je uložena do cílového operandu.", "section_level": 1}, {"title": "Aritmeticko-logické instrukce.", "content": "Aritmeticko-logické instrukce slouží k vykonávání aritmetických nebo logických operací. V podstatě jde o to, že se zdrojovými operandy se provede určitá matematická operace, jejíž výsledek je uložen do cílového operandu. Velmi častý je případ, kdy jeden ze zdrojových operandů slouží současně jako cílový. To znamená, že např. instrukce add r0, r1 nejprve sečte hodnoty registrů r0 a r1, přičemž výsledek uloží do registru r0.  Typickými funkcemi aritmeticko-logických instrukcí jsou sčítání (ADD), odečítání (SUB), porovnávání (CMP), bitové logické součty (OR) a logické součiny (AND), bitové posuny a rotace.  Aritmetické nebo logické nemusí být vždy dvouoperandové, instrukce realizující např. absolutní hodnotu, násobení mínus jedničkou, nebo dvojkový doplněk mají pouze jeden operand.  Podle možností daného procesoru se liší šířka operandů (8/16/32 bitů) a jejich typ. Některé procesory (např. PIC) mají pouze instrukce pro jednoduché operace s malými celými čísly (viz byte), jiné mohou přímo pracovat s čísly v plovoucí řádové čárce (např. dle standardu IEEE 754).", "section_level": 1}, {"title": "Instrukce a příznakové registry.", "content": "Záměrným vedlejším efektem provedení instrukce obvykle bývá určité nastavení příznakových bitů v procesoru, který za tímto účelem obsahuje takzvaný registr příznaků. Registr příznaků využívají především podmíněné skoky a instrukce pro přičítání nebo odečítání s přenosem. Způsob nastavování příznaků bývá obvykle pro určitou skupinu instrukcí stejný. Zvláštní funkci z tohoto hlediska zastávají instrukce pro porovnávání, protože nemění hodnotu svých operandů, ale pouze nastavují příznakové bity (anglicky flags).  Téměř vždy jsou přítomny příznakové bity  Probírat přesný význam příznakových bitů je nad rámec tohoto článku, navíc co se týče \"CY\" existují dvě možnosti implementace při odčítání a porovnávání. Různé procesory mohou implementovat více, ale jen výjimečně méně příznakových bitů (např. Intel 8080 neimplementoval příznak přetečení).", "section_level": 1}, {"title": "Řídící instrukce.", "content": "Tyto instrukce mění buď tok programu, nebo způsob, jakým procesor funguje. Základní řídící instrukcí je instrukce skoku (typicky má \"mnemoniku\" JMP), která říká, že vykonávání programu nepokračuje následující instrukcí, ale instrukcí která je uložena na adrese definované operandem instrukce JMP.  Podobnou funkci má instrukce podmíněného skoku, která se používá v kombinaci s instrukcemi nastavujícími příznakové bity k větvení programu. Ke skoku dojde pouze za předpokladu, že jsou určitým způsobem nastaveny příznakové bity procesoru. Následující instrukce podmíněného skoku (např. JMPR CC_NZ, 1234h - skoč, když není nastaven příznak Z - zero) může například \"přehodit výhybku programu\", pokud výsledkem kontrolního součtu nebyla nula.  Opakovaně využívané sekvence kódu je možné vyvolat pomocí instrukce volání podprogramu (typicky \"CALL\"), konec podprogramu označuje instrukce návratu z podprogramu (typicky \"RET\" nebo \"RETURN\").  Kromě toho mohou některé instrukce měnit způsob chodu procesoru, extrémním případem může být procesor ARM, který může být přepínán mezi dvěma různými soubory instrukcí - mezi \"ARM\" módem a \"thumb\" módem. Přičemž instrukční soubor ARM je optimalizovaný na rychlost, zatímco instrukční soubor \"thumb\" je optimalizovaný na velikost kódu.", "section_level": 1}, {"title": "Kódování instrukcí.", "content": "Aby mohly být instrukce vykonávány procesorem, je nutno je uložit do polovodičové paměti, jako sekvence několikaciferných dvojkových čísel. Tato sekvence se nazývá strojový kód. Výrobce procesoru proto pro každou instrukci definuje, jakým způsobem má být zakódována do paměti počítače.  Abychom si to ozřejmili, výrobce procesoru může například stanovit, že každá instrukce je zakódována pomocí 16 bitů (neboli dvojkových cifer). Přitom do prvních šesti bitů se zakóduje mnemonika instrukce (šestibitové číslo nám dovolí implementovat 64 typů instrukcí - \"mnemonik\"), do druhých pěti bitů zakódujeme první operand, do posledních pěti bitů druhý operand. Ve skutečnosti bývá kódování instrukcí mnohem složitější, avšak princip je stejný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Strojová instrukce je v informatice označení kódovaného příkazu pro provedení elementární operace procesoru, kterou je procesor schopen přímo vykonat (procesor je základní součástí počítače). Posloupnost strojových instrukcí je označována jako strojový kód. Různé procesory mají různé sady strojových instrukcí. Některé procesory podporují více sad strojových instrukcí (např. současné procesory pro počítače IBM PC kompatibilní podporují sadu x86-16, IA-32 a x86-64, které se celkově označují jako x86).", "tgt_summary": "在计算机技术中,指令是由指令集架构定义的单个的CPU操作。在更广泛的意义上,“指令”可以是任何可执行程序的元素的表述,例如字节码。", "id": 1791490}
{"src_title": "Poslední spojenectví elfů a lidí", "tgt_title": "精靈及人類最後同盟", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Přibližně v 16. století druhého věku se Morgothovu bývalému pobočníku Sauronovi v přestrojení za vyslance Valar podařilo svést Eregionské Noldor. Pod Sauronovým vlivem ukovali eregionští kováři v čele s Fëanorovým vnukem Celebrimborem Prsteny moci. Sauron se elfy pokusil podvést a sám si v ohni hory Orodruiny ukoval Jeden prsten ovládající ostatní prsteny. Elfové však jeho záměry prokoukli a mezi nimi a Temným pánem se rozhořela krvavá válka. Sauronova vojska byla odražena a Temný pán byl donucen stáhnout se do Mordoru.  V roce 3261 D. v. přistál se svou armádou ve Středozemi král Númenoru Ar-Pharazôn. Následujícího roku se lstivý Sauron před Ar-Pharazônem pokořil a nechal se králem jako jeho zajatec odvést na ostrov Númenor. Zde se Sauronovi podařilo zkazit srdce většiny místních lidí a pyšného krále Ar-Pharazôna přiměl k útoku na Valinor, čímž způsobil Pád Númenoru. Věrným Númenorejcům pod vedením Elendila se ze zkázy podařilo uniknout do Středozemě. Zde Dúnadani založili své \"Říše ve vyhnanství\" Arnor a Gondor. Ze zkázy Númenoru však unikl také Sauron. Když se Temný pán vrátil do své opevněné země Mordor a zjistil rozmach moci Dúnadanů, rozhodl se obě království rychle zničit. V roce 3429 napadnul se svými vojsky Gondor a dobyl sídlo Elendilova syna Isildura, Minas Ithil. Isildurovi s rodinou se podařilo uniknout a odplout po Anduině do Arnoru. V Gondoru zanechal bratra Anáriona, který bránil před mordorským náporem Minas Anor a hlavní město Osgiliath.", "section_level": 1}, {"title": "Založení aliance.", "content": "Velké ohrožení Gondoru sjednotilo proti Temnému pánovi svobodná království. Velekrál Dúnadanů Elendil spolu s Velekrálem Noldor Gil-galadem svolali roku 3430 radu, na níž byla téhož roku vytvořena aliance známá jako Poslední spojenectví elfů a lidí. K alianci se přidali také elfští králové Oropher a Amdír a rovněž trpaslíci Durinova liduz Khazad-dûm.", "section_level": 1}, {"title": "Válka Posledního spojenectví.", "content": "Gil-galad a Círdan v čele noldorského vojska vyrazili z Lindonu na východ v roce 3431. V této chvíli již Elendil shromáždil arnorskou armádu a u věže Amon Sûl čekal své spojence. Poté se spojené armády nějaký čas zdržely v Imladris, odkud skrz průsmyky překročili Mlžné hory. Spojenci poté postupovali podél Anduiny na jih.  Sauronova vojska pravděpodobně čelila armádám spojenců při přechodu přes Anduinu, přibližně v oblasti Nehlubin. Mordorské síly však byly přečísleny a donuceny ustoupit. Patrně při Sauronově pokusu o zpomalení postupu spojenců došlo ke zničení starodávné bašty entů nacházející se severně od Emyn Muil (později ve třetím věku byla oblast známa jako Hnědé země). Tehdy rovněž zmizely entky, které byly pravděpodobně zničeny spolu se svými zahradami.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva na Dagorladu.", "content": "K jedné z rozhodujících bitev celého tažení došlo v roce 3434 na bitevní pláni Dagorlad, nacházející se severně od černé brány Morannon. V průběhu bitvy utrpěli obrovské ztráty především hůře vyzbrojení lesní elfové z Lórienu a Temného hvozdu. Oropher, který příliš brzy vyrazil do útoku byl usmrcen spolu s téměř dvěma třetinami svých mužů. Amdír byl se svým vojskem odříznut od hlavního voje spojenců a vehnán do Mrtvých močálů, kde padnul on a s ním i více než polovina jeho válečníků. Vojskům aliance se přesto podařilo získat převahu a zlomit síly nepřítele. Po vítězství na pláni se spojenci vedení Elendilem a Gil-galadem probojovali skrz Morannon do nitra Mordoru a začali s obléháním Sauronovi pevnosti Barad-dûr. Pro případ, že by se Temný pán pokusil probít z obklíčení, vyslal Isildur své syny Aratana s Ciryonem, aby obsadili pevnost Minas Ithil.", "section_level": 2}, {"title": "Obléhání Barad-dûr.", "content": "Před Sauronovou pevností, jejíž bolestné obléhání trvalo sedm let, se k vojskům Elendila a Gil-galada připojil také Elendilův mladší syn Anárion s gondorskými vojsky. Šestý rok krvavého obléhání byl Anárion zabit kamenem vrženým z věže. Sedmý rok obležení vyšel v tísni ze své věže sám Sauron a postavil se nepříteli. V souboji nakonec porazil a usmrtil Elendila i Gil-galada. Elendilův syn Isildur však vzal otcův zlomený meč Narsil, s nímž uťal Sauronovi z ruky jeho prsten. Tak byl Sauron poražen, ztratil svou podobu a jeho duch zmizel ze Středozemě.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky války a rozpad aliance.", "content": "Poslední spojenectví dosáhlo odejmutím Sauronova prstenu rozhodujícího vítězství. Cena za něj však byla vysoká. Kromě mnoha padlých zahynuli ve válce i elfští králové Oropher s Amdírem, Elendilův mladší syn Anárion a v souboji se Sauronem dokonce padli i oba velekrálové a zakladatelé aliance. Smrtí Gil-galada a Elendila došlo k rozpadu Posledního spojenectví a obě zpřátelené rasy se na dlouhou dobu odcizily.  Elendilův dědic a nový velekrál Dúnadanů Isildur proti radám Círdana s Elrondem nevyužil po porážce Temného pána jedinečnou příležitost na zničení Jednoho prstenu a duch Temného pána tak mohl v budoucnu opět povstat. Porážka Saurona ve válce posledního spojenectví bývá považována za přelom druhého a třetího věku.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "Finální část války posledního spojenectví se objevuje v úvodní scéně filmu režiséra Petera Jacksona. Snímek zobrazuje bitvu nedaleko Hory osudu, v níž je Sauronem usmrcen král Elendil. Boje se skřety se účastní také Elrond, avšak Temného pána přemůže teprve Elendilův syn Isildur, kterému se podaří Sauronovi utnout Vládnoucí prsten z ruky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Poslední spojenectví elfů a lidí je koalice elfů a Dúnadanů z fiktivního světa J. R. R. Tolkiena. Armády spojenců se na konci druhého věku střetly s vojsky Temného pána Saurona v tzv. Válce Posledního spojenectví. Vrchními veliteli Posledního spojenectví byli velekrálové Gil-galad a Elendil. Oba však padli v souboji se Sauronem, kterého přemohl až Elendilův syn Isildur. Po porážce Temného pána a smrti obou velekrálů se Poslední spojenectví elfů a lidí rozpadlo.", "tgt_summary": "精灵及人类最后同盟(英语:Last Alliance of Elves and Men),是英国作家约翰·罗纳德·瑞尔·托尔金的史诗式奇幻小说《魔戒》中的虚构组织。第二纪元3430年,以吉尔加拉德为首的精灵及以伊兰迪尔为首的人类在索伦的威胁下组成同盟。", "id": 2401864}
{"src_title": "Program Gemini", "tgt_title": "双子座计划", "src_document": [{"title": "Kosmická loď.", "content": "Kosmická loď Gemini měla podobně jako loď Mercury tvar komolého kužele, byla však celkově větší, neboť musela poskytnout dostatek prostoru pro usazení dvou astronautů a umístění dodatečného vybavení pro uskutečnění dlouhodobého orbitálního letu.  Loď o celkové délce 5,67 m byla rozdělena na 2 základní části, na návratovou kabinu o délce 3,35 m a maximálním průměru 2,32 m a adaptér o maximálním průměru 3,05 m a délce 2,32 m. Návratová kabina byla vyrobena stejnou technologií a ze stejných materiálů jako kabina lodi Mercury. Měla dvojité stěny mezi nimiž byla umístěna většina přístrojového vybavení jako jsou navigační a komunikační zařízení, počítač, zařízení pro zajištění životních podmínek apod. Díky tomu mohl být vlastní interiér kabiny velice přehledně zařízen. Přesto však v kabině bylo jen 1,6 m volného prostoru, tedy prostoru srovnatelného s přední částí osobního automobilu.  Adaptér se dělil na dva hlavní bloky. Jednak blok se 4 návratovými raketami na tuhé palivo (délka 92 cm), zabezpečujícími snížení oběžné rychlosti pro zahájení návratu na Zemi a dále na blok nesoucí zásoby pohonných látek a raketové trysky pro orbitální manévry (délka 140 cm). V adaptéru byl rovněž umístěn hlavní energetický zdroj lodi. Pro krátkodobé lety se jednalo o stříbrozinkové články. Pro dlouhodobé lety pak o dvojici kyslíko-vodíkových palivových článků. Průměrná elektrická spotřeba činila 2,16 kW při celkové kapacitě energetického systému 151 kWh.  Na špici návratové kabiny byl dále umístěn radiolokátor a aktivní spojovací uzel, využívaný pro připojování lodi k pasivnímu spojovacímu tělesu Agena.  Při startu, přistání a většině orbitálních činností měli astronauté oblečeny skafandry. V těch byla, podobně jako v návratové kabině, čistě kyslíková atmosféra o tlaku 0,35 atmosféry a teplotě 18 °C. Ve skafandrech bylo možné vystoupit z kabiny přímo do kosmického prostoru. K tomuto účelu byla kabina vybavena dvojicí širokých vstupních dveří. Ty byly hlavním a jediným vstupem do kabiny a v případě havárie nosné rakety by sloužily jako otvor pro katapultáž astronautů s využitím katapultovacích křesel. U lodi Gemini totiž nebylo využito záchranného raketového systému, jaký byl u lodí Mercury a Apollo.  Na Zemi se vracela pouze kabina s kosmonauty. Ta byla na svém tupém dně chráněna tepelným štítem z fenolové pryskyřice a během sestupu atmosférou využívala aerodynamického vztlaku. Bylo tak možné v určitých mezích ovlivňovat místo přistání. Počítalo se pouze s měkkým přistáním na vodu. To zabezpečoval přistávací padákový systém složený ze stabilizačního padáku o průměru 5,5 m a z hlavního padáku o průměru 25,6 m. Maximální rychlost přistání mohla být až 9 m/s.", "section_level": 1}, {"title": "Mise programu Gemini.", "content": "V rámci programu Gemini bylo vykonáno celkem 12 misí. První dvě byly nepilotovanými lety sloužícími k ověření technologií a vlastností lodi, následujících 10 pilotovaných bylo zaměřeno na plnění základních bodů programu. Všechny lodě vynesla nosná raketa Titan 2 GLV z Mysu Canaveral na Floridě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Program Gemini byl druhý americký pilotovaný kosmický projekt organizace NASA. Probíhal v letech 1962 až 1966, byl tedy zasazen mezi programy Mercury a Apollo. Protože kosmická loď byla určena pro lety dvou astronautů, byl název programu i lodi odvozen z třetího znamení zvěrokruhu – Blíženci (lat. Gemini).", "tgt_summary": "双子座计划是美国的第二个载人航天计划,计划实施于水星计划和阿波罗计划之间,在1965年至1966年间共有10次载人飞行。计划的目标是为更先进的太空旅行积累技术,尤其是其后的阿波罗登月计划,双子座计划中任务时长足够前往月球并返回。任务还包括太空行走和轨道机动。所有的载人发射都使用大力神二号GLV作为运载火箭。整个计划耗资54亿美元。", "id": 1754238}
{"src_title": "Kansai", "tgt_title": "近畿地方", "src_document": [{"title": "Vymezení.", "content": "Znak \"ki\" (畿) ve slově Kinki se japonsky také čte \"mijako\" a znamená „hlavní město“. To pramení z faktu, že až do konce období Edo leželo hlavní město Japonska právě v této oblasti.  Do regionu Kansai patří prefektury Nara, Wakajama, Mie, Kjóto, Ósaka, Hjógo a Šiga. Region Kansai je často srovnáván (a stavěn do kontrastu) s regionem Kantó, který leží směrem na východ a tvoří ho město Tokio a okolí.  Pokud je region Kantó v Japonsku symbolicky spojován se standardizací (od vlády přes ekonomiku po jazyk), pak region Kansai je charakteristický svými mnoha odlišnostmi a „specialitami“ např. kulturou Kjóta, obchodním duchem Ósaky, dějinami Nary, internacionalitou Kóbe a výrazným dialektem (Kansai-ben) všech sedmi prefektur.  Oblast Kansai tvoří základ kontrakultury vůči oblasti Kantó (Tokio a Jokohama) a dá se říct, že určuje charakter západního Japonska.", "section_level": 1}, {"title": "Různé názvy.", "content": "Kinai (畿内) je historický region Japonska. Jeho název doslova znamená „uvnitř hlavního města“. Skládal se z následujících pěti starých provincií: Jamato, Jamaširo, Kawači, Seccu a Izumi.  Kjóto, Ósaka a Kóbe také náležely ke Kinai, dnes oblast Ósaka-Kóbe-Kjóto (Keihanšin) tvoří střed regionu Kansai.  Kinki (近畿) doslova znamená „blízko hlavního města“.  Kansai (関西) doslova znamená „na západ od hraničních kontrol“, které se ale v průběhu historie neustále posouvaly směrem na východ. Různé definice území spadající do regionů Kinki a Kansai jsou způsobeny nejednoznačností toho, co je „blízko“ hlavního města a častým přesouváním hraničních kontrol.", "section_level": 1}, {"title": "Dialekt.", "content": "Dialekty japonštiny, kterými mluví lidé z oblasti Kansai, mají své vlastní varianty výslovnosti, slovní zásobu a gramatiku. Kansai-ben je termín označující skupinu dialektů z oblasti Kansai. Obzvláště silné dialekty je možné slyšet ve městech Ósaka, Kjóto a Ócu. Skupina dialektů Kansai-ben se ještě dále dělí na lokální varianty jako jsou Ósaka-ben a Kjóto-ben.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kansai (japonsky: 関西地方; \"Kansai-čihó\") je japonský region, také známý jako region Kinki (近畿地方, \"Kinki-čihó\"), který se rozkládá na jihu centrální části ostrova Honšú.", "tgt_summary": "近畿地方(),又称为关西地方(),是日本本州中西部的一个地理区域,由京都府、大阪府、滋贺县、兵库县、奈良县、和歌山县、三重县等二府五县构成,有时亦会加入福井县或德岛县。「近畿」一词指近邻都城的地区,即日本古代实施令制国所划分的「畿内」区域,与「京畿」一词相通。", "id": 1409413}
{"src_title": "Manehto", "tgt_title": "曼涅托", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z dolnoegyptského města Cebneceret (dříve přepisováno Cebnút, řecky Σεβέννυτος – Sebennytos) v nilské deltě, snad působil i ve starobylém náboženském centru v Iunu (řecky ́Ηλίουπόλις – Héliopolis). Pro Ptolemaia I. nebo (a to pravděpodobněji) Ptolemaia II. sepsal řecky třísvazkové \"Egyptské pamětihodnosti\" – Αιγυπτιακά ́υπομνήματα, v nichž Řekům vylíčil dějiny své země (např. Zbyněk Žába ovšem připouští méně pravděpodobnou možnost, že dílo mohlo být původně napsáno v egyptštině a poté do řečtiny přeloženo.) Byl také autorem přinejmenším jednoho náboženského spisu a spolupodílel se na vytvoření kultu řecko-egyptského boha Serapida, což bývá dovozováno ze sochy Ptolemaia I. v Serapidově chrámu v Kartágu, na níž je zaznamenáno Manehtovo jméno.", "section_level": 1}, {"title": "Manehtovy dynastie.", "content": "Manehto je původcem dodnes užívaného rozdělení egyptských panovníků na 30 dynastií od počátků egyptských dějin až po Alexandra Makedonského, které ve svých \"Egyptských pamětihodnostech\" podal. Podle jakých kritérií toto rozčlenění provedl, nelze přesně říci. Rozhodně jím nebyla výhradně příbuznost jednotlivých králů; dalším prokazatelným kritériem bylo shodné sídelní město po sobě následujících panovníků. Je nepochybné, že způsobem provedené systematiky královské posloupnosti Manehto navazuje na mnohem starší staroegyptskou tradici, před ním ale není žádný takový model přímo doložen. Podle shodného mínění badatelů pracoval s už v jeho době velmi starými královskými seznamy, v nichž jsou podobné postupy naznačeny např. součty let vlády určité skupiny králů. S nimi také sdílí chybný předpoklad nepřetržité kontinuity spočívající v domněnce, že celému Egyptu v určitém časovém okamžiku vždy vládl jen jeden král.", "section_level": 1}, {"title": "Aigyptiaka.", "content": "Metodou zpracování tématu se Manehtovo dílo snad nejvíce blížilo kronice a nepochybně bylo inspirováno řeckými historiky (Egypťané historiografii v západním smyslu slova neznali a vzhledem ke svému pojetí dějin ji patrně ani nepovažovali za podstatnou). Znal Hérodota, o němž se na jednom místě zmiňuje; zdá se ovšem, že jeho zprávy o Egyptě pokládal za nedůvěryhodné. Text pojal podle vkusu řeckých čtenářů, takže často uvádí údaje spíše anekdotické než historické povahy.  Manehtův spis nebyl doposud nalezen, znám je pouze ve výpiscích pozdějších historiků, zejména církevních otců. Především jejich podání ale nelze pokládat za přesné: zajímali se převážně jen o otázky chronologické, protože hledali oporu pro data udávaná v bibli. V případě potřeby Manehtovými údaji manipulovali tak, aby je přizpůsobili biblické chronologii; například Meniho postavili na roveň s Adamem. Výtahy, které se v podrobnostech často liší, ve svých dílech použili v 1. století Flavius Iosephus, v 1. třetině 3. století křesťanský chronograf Sextus Julius Africanus, který je pokládán za nejpřesnějšího, kolem roku 320 Eusebios z Kaisareie a v prvním desetiletí 9. století byzantský kronikář Syncellus.  Vzhledem k těmto okolnostem je největší otázkou spolehlivost Manehtova podání. Badatelé poukazují na skutečnost, že není znám ani původní text ani jeho prameny; někteří navíc upozorňují, že při svém zpracování se možná opíral především o prameny dolnoegyptské provenience, což by samo dávalo o skutečných dějinách (zejména v obdobích úpadku centrální vlády) přinejlepším neúplný obrázek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Manehto (asi 305 – 241 př. n. l.; v překladu nejspíše „Pasák koní“, řecký přepis jména je Μανήθω(ν) – Manéthó nebo Manéthón byl egyptský kněz a historik žijící ve 3. století př. n. l. za vlády Ptolemaiovců. (Původní egyptskou dlouho neznámou verzi jména objevil a vyložil egyptolog Jaroslav Černý.)", "tgt_summary": "曼涅托(;拉丁化:Manetho,或Manethon,活动时期公元前四世纪末—公元前三世纪初),亦称曼内托。古埃及祭司和历史学家,用希腊文写成《埃及史》一书,该书有片段为教会历史学家保存下来,成为今人研究古埃及历史的重要史料。曼涅托把埃及历史划分为30个王朝和古王国、中王国、新王国三个时期,这种分期法有一定的准确性,至今仍为学术界所沿用。", "id": 233496}
{"src_title": "Podněstří", "tgt_title": "德涅斯特河沿岸", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Kromě Náhorního Karabachu, Jižní Osetie a Abcházie nezávislost Podněstří dosud neuznal žádný jiný stát či mezinárodní organizace. V roce 1992 proběhla krátká válka mezi moldavskou armádou a podněsterskými ozbrojenými silami, podpořenými 14. ruskou armádou, umístěnou v Podněstří. Válka skončila na mrtvém bodě, protože moldavská armáda nebyla dost silná na to, aby přemohla podněsterské ozbrojené síly. Podněstersko zabírá asi jednu osminu území Moldavska, žije zde přes 500 000 obyvatel. Moldavská vláda v Kišiněvě nad tímto územím nemá žádnou pravomoc.  V hlavním městě Podněstří Tiraspolu de facto existuje nezávislý útvar, disponující všemi znaky státu, s vlastní zákonodárnou, soudní a výkonnou mocí. Podněstří má vlastní měnu i armádu, která se snaží být zárukou nedoktnutelnosti podněsterského území. V podněsterské vládě se objevily osoby podezřelé ze spojení s organizovaným zločinem, např. ministr pro státní bezpečnost Vladimir Jurjevič Anťufejev byl obviněn ze zločinů spáchaných v Rize počátkem 90. let.  Úřední řečí v Podněstří je rumunština (moldavština), psaná ale na rozdíl od Moldavska cyrilicí. Roku 2004 byly v Podněstersku zavřeny školy, které předtím vyučovaly rumunštinu latinkou.  Podněstersko je významným destabilizačním faktorem v regionu. Soustřeďuje se v něm obchod se zbraněmi (mj. ruská 14. armáda zanechala v zemi skoro 40 000 tun munice), které se v této oblasti i vyrábějí a často proudí přes Oděsu do Abcházie a Jižní Osetie. Kromě obchodu se zbraněmi profituje tiraspolská vláda také z pašování ropy, alkoholu a tabáku z a do okolních zemí. Ochrannou ruku nad Podněstřím drží Rusko, které tak tuto oblast pod záminkou ochrany etnických Rusů, kteří zde žijí, dlouhodobě destabilizuje. Region tak zůstává oblastí ruského vlivu v bezprostřední blízkosti hranic EU.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Historicky byla severní část dnešního Podněstří pod vlivem polsko-litevské unie, jejíž bylo součástí přes čtyři století (1365–1793). Pravobřežní část Podněstří náležela do roku 1792 k Moldavskému knížectví, následně byla připojena k Rusku. Jižní cíp Podněstří byl od dob Zlaté hordy pod tatarským vlivem, po jejím rozpadu náležel ke Krymskému chanátu, který byl roku 1783 dobyt Ruskem. Koncem 18. století tak došlo k připojení celého Podněstří k ruskému impériu.  Téměř celé dnešní Podněstří leží na zbytku území, které v období 1920–1940 náleželo Sovětskému svazu a nazývalo se Moldavská autonomní sovětská socialistická republika (s autonomií v rámci Ukrajinské SSR). Ta byla formálně ustavena roku 1924. Zbytek území Podněstří, ležící na pravém břehu Dněstru, náležel jako součást Besarábie v letech 1918–1940 k Rumunsku. Po připojení Besarábie k Sovětskému svazu (1940) byla levobřežní část Podněstří spojena s většinou Besarábie do nově ustavené Moldavské SSR, už oddělené od Ukrajinské SSR. Po fašistickém vpádu do SSSR (22. června 1941) bylo celé Moldavsko i Podněstří připojeno k Rumunsku. Po porážce Rumunska v roce 1944 byl obnoven stav z let 1940–1941.  Během éry komunismu prošla Moldavská SSR, stejně jako mnoho jiných sovětských republik, obdobím rusifikace, během které se v Moldavsku usídlilo asi 300 000 etnických Rusů. Kolem 20 000 Moldavanů bylo posláno do pracovních táborů, hlavně do Kazašské SSR a na Sibiř. V tomto období se Podněstří stalo poměrně rusifikovaným územím a zároveň ekonomickým centrem země, stavěla se tu většina průmyslových či energetických závodů.  Konflikt mezi vládními úřady v Kišiněvě a úřady Podněstří začal v letech 1989–1990 a týkal se snah částí moldavských politiků, kteří chtěli připojit Moldavsko k Rumunsku a zavést jako státní jazyk rumunštinu (psanou latinkou). Proti tomu se ostře postavili občané Podněstří, hovořící většinou rusky, kteří používají cyrilici, ale i Gagauzové z jižního Moldavska.  Rozpory vyvrcholily 2. září 1990, kdy v Tiraspolu \"zvláštní sjezd zastupitelů\" z Podněstří vyhlásil \"Podněsterskou moldavskou SSR\" jako svazovou republiku Sovětského svazu nezávislou na Moldavsku. 27. srpna 1991 vyhlásilo Moldavsko nezávislost na Sovětském svazu, ale již o dva dny dříve Nejvyšší sovět PMSSR vydal Deklaraci o nezávislosti Podněsterské moldavské sovětské socialistické republiky (5. listopadu byla z názvu vypuštěna slova \"sovětská socialistická\"). Prezidentem země byl zvolen Igor Smirnov.  Zatímco akt nezávislosti Moldavska na SSSR byl mezinárodním společenstvím uznán, stejný akt ze strany Podněsterska na Moldavsku nikoli.  Dnes je oficiálním státním jazykem Moldavské republiky moldavština (psaná latinkou); jazykem Podněsterské moldavské republiky moldavština (psaná cyrilicí), ruština a ukrajinština.  17. září 2006 se uskutečnilo referendum o dalším směřování země (účast dosáhla 306 tisíc ze 389 tisíc oprávněných voličů, neboli 79%). V něm se pro \"udržení politiky snahy o mezinárodní uznání nezávislosti země a její budoucí připojení k Rusku\" hlasovala drtivá většina obyvatel, zatímco pro \"připojení Podněstří k Moldavsku\" hlasovalo pouze 3,4% voličů.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Celé Podněstří se nachází v nížinatých oblastech v okolí řeky Dněstr, která je jeho jedinou velkou řekou. Pouze na severu do Podněstří zasahuje Volyňsko-podolská vyvýšenina, kde se nachází i nejvyšší bod Podněstří. Nachází se v Rybnickém rajonu u obce Ploť, asi 350 metrů od hranice s Ukrajinou (souřadnice: ). Jde o malou vyvýšeninu uprostřed polí, dosahující výšky 273 m n. m. Vrchol je snadno dostupný, od silnice se nachází jen 140 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Zatímco v roce 2004 měla Podněsterská republika 555 tisíc obyvatel, o deset let později to bylo o 50 tisíc méně.  V roce 2013 se narodilo 4 825 dětí, zemřelo 6 867 osob (přirozený úbytek činil -2 042 lidí) a saldo migrace činilo dalších -2 225 lidí. Zhruba stejný vývoj lze sledovat bez větších změn v celém posledním desetiletí. Úbytek pracovních sil v produktivním věku a stárnutí obyvatelstva je jedním z největších problémů současného Podněstří. Důležitou podmínkou dalšího rozvoje společnosti v Podněstří je podpora aktivizace občanské společnosti - zde existují vazby na Českou republiku, neboť organizace Člověk v tísni v oblasti již od roku 2006 působí a snaží se podílet na projektech, které směřují ke zvýšení a rozšíření pocitu občanství, zodpovědnosti při prosazování celospolečenských témat.  Národnostní skladba  Národnostní skladba území je poměrně pestrá. Kromě tří hlavních národností jsou nejpočetnější menšinou Bulhaři, tvořící 2,5% obyvatel. Dalšími v pořadí jsou Gagauzové, Bělorusové, Němci, Poláci, Židé a Romové.  Největší města (podle údajů z let 2010–2011, v tisících obyvatel)", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Podněstří je jednou z nejchudších oblastí Evropy. HDP v roce 2012 činil 1,057 miliardy $ (2 075 $ na hlavu). Zahraniční dluh země by již dávno způsobil její bankrot, nebýt ruských subvencí. Jen dluh za dodávky zemního plynu vůči Rusku přesahuje 3 miliardy $.  Z významných podniků jsou zde zastoupeny především hutě, dále několik vodních elektráren, textilní průmysl a výroba vín a destilátů.  V oblasti služeb a sdělovacích prostředků má téměř monopolní postavení holding ŠERIF, založený podnikateli Viktorem Gušanem a Iljou Kazmalym. Ten ovládá řetězec supermarketů, čerpacích stanic, hotelů, televizi, vydavatelství novin, mobilního operátora, fotbalový klub a řadu dalších firem. Šerif dlouho významně ovlivňoval i podněsterskou politiku, s ním spjaté hnutí Obnova získalo roku 2005 většinu 23 křesel ve 43členném parlamentu a bylo úzce provázáno s tehdejším prezidentem Smirnovem, v důsledku bezskrupulózních mocenských bojů a nástupu prezidenta Ševčuka v prosinci 2011 však o toto postavení přišlo.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Jednou z mála oblastí, kde se navenek udržuje sounáležitost Podněstří a Moldavska, je fotbal. Tři podněsterské oddíly v sezóně 2013/2014 hrají moldavskou ligu a elitní klub Šeriff Tiraspol je jejím dvanáctinásobným vítězem a reprezentuje Moldavsko v evropských pohárech.  Naopak ve futsale dosáhlo Podněstří roku 2013 uznání, bylo přijato do Evropského svazu futsalu a jeho reprezentace hraje mezistátní utkání pod podněsterskou vlajkou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Podněsterská moldavská republika (Podněstří, také Podněstersko, nebo Zadněstersko; moldavsky \"Нистрене\", rumunsky \"Transnistria\", rusky \"Приднестровье\", ukrajinsky \"Придністров'я\", \"Наддністрянщина\"), je \"de facto\" nezávislý stát ve východní Evropě podporovaný Ruskem, který se odtrhl od Moldavska. Mezinárodně stát uznaly jen Náhorní Karabach, Jižní Osetie a Abcházie, přičemž postavení těchto území je taktéž sporné. \"De iure\" je stále integrální součástí Moldavska. Jde o úzký pruh území podél řeky Dněstr, které se s výjimkou dvou malých předmostí nachází celé na jeho levém břehu. Moldavské úřady proto o tomto území mluví jako o „Levém břehu Dněstru“ \"(Stînga Nistrului)\". Pro změnu se uvnitř území Podněstří nacházejí enklávy, které kontroluje Moldavsko. Po světě je často známé pod rumunským názvem \"Transnistria\" (tedy „Zadněstersko“, „Zadněstří“), podněsterské úřady sídlící v hlavním městě Tiraspolu však tento termín odmítají s odůvodněním, že jde o termín rumunských fašistů, který za druhé světové války označoval mnohem větší území dnešní Ukrajiny (Podolí), kam byli odsouváni rumunští Židé.", "tgt_summary": "德涅斯特河沿岸摩尔达维亚共和国(;;),简称德涅斯特河沿岸共和国,英语世界中通称外涅斯特里亚(Transnistria)。", "id": 379154}
{"src_title": "Ázád Kašmír", "tgt_title": "自由克什米爾", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Po rozdělení Indie na Indii a Pákistán v roce 1947 a po indo-pákistánské válce došlo k dohodě o příměří, na jejímž základě Pákistán získal kontrolu nad částí státu Džammú a Kašmír. V další válce v roce 1971 byla část Ázád Kašmíru dočasně dobyta indickými jednotkami, ale o rok později byla na základě dohody o příměří opět vrácena.  Pákistán rozdělil svou část Kašmíru na dvě části:  Ani jedna z těchto částí nemá status a práva normální pákistánské provincie.", "section_level": 1}, {"title": "Správní členění.", "content": "Ázád Kašmír se dělí na 10 okresů (urdsky ضلع \"zila'a,\" množné číslo اضلاع \"azilā'a,\" anglicky \"district,\" množné číslo \"districts).\" Základ správního členění pochází ještě z dob Britské Indie, okres Púnčh byl přetnut linií příměří a stejnojmenný okres dnes existuje i v indické části Kašmíru.  Vláda AJK v srpnu 2009 zavedla dva nové okresy Haveli (Havélí) a Hattian Bala (Hatján Bálá), ale ani na svých stránkách zatím neuvádí jejich rozlohu a počet obyvatel. Nejsou k dispozici ani mapy, na kterých by nové okresy byly zakresleny. Okres Havélí byl zřejmě vyčleněn z Bághu (východní část), jeho správním centrem je město Kahúta (کہوٹہ). Okres Hatján Bálá byl snad vyčleněn z Muzaffarábádu – obec toho jména se na mapách objevuje v horách na jihovýchod od Muzaffarábádu, na trase autobusové linky, která jednou týdně překračuje linii kontroly do Šrínagaru v indickém Kašmíru. Určité pochybnosti však přináší další stránka vlády AJK, která tvrdí, že \"„A new districts of Havaile(Kahuta) and Hattian(Athmuqam) have also been declared in the north.\"\" („Nové okresy Havaile (Kahuta) a Hattian (Athmuqam) byly také vyhlášeny na severu.\") Město Athmuqam je totiž podle dosavadních map správním centrem okresu Neelum (Nílam).", "section_level": 1}], "src_summary": "Ázád Kašmír (urdsky آزاد کشمیر, \"Āzād Kašmīr,\" anglicky \"Azad Kashmir,\" plným názvem Ázád Džammú a Kašmír, urdsky آزاد جموں و کشمیر, \"Āzād Jamūñ va Kašmīr,\" anglicky \"Azad Jammu and Kashmir\" (AJK)) je jedna z Pákistánem ovládaných částí Kašmíru, resp. původního indického státu Džammú a Kašmír (druhou takovou částí je Gilgit - Baltistán). \"Ázád\" v urdštině znamená \"svobodný\", úřední název se však do většiny jazyků nepřekládá, protože sama vláda Azád Kašmíru dává v anglických textech přednost termínu \"Azad Kashmir\" před \"Free Kashmir\".", "tgt_summary": "自由克什米尔()),全称自由查谟和克什米尔(),是巴基斯坦控制的克什米尔地区的一部分。面积13,297平方公里,人口3,965,999(2006年)。首府穆扎法拉巴德。主要语言有克什米尔语、乌尔都语、Hindko语、米尔布尔语、帕哈里语、Gojri语、普什图语等。2005年克什米尔大地震的震央在这里。", "id": 2765336}
{"src_title": "Parti socialiste (Francie)", "tgt_title": "社会党 (法国)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1880–1969.", "content": "\"viz\" Section Française de l'Internationale Ouvrière  Francouzská dělnická strana (\"Parti Ouvrier Français\") byla založena roku 1880 Paulem Lafarguem (zeť K.Marxe). Stranu však provázely neshody a už v roce 1882 se rozdělila na dvě téměř znepřátelené tábory: proti sobě se postavili ortodoxní marxisté a revizionistická skupina \"Mírných\". Obě skupiny si držely velký vliv v odborech. V roce 1899 vytvořili marxisté Socialistickou stranu Francie (\"Parti Socialiste de Francie\") a revizionisté Francouzskou socialistickou stranu (\"Parti Socialiste Français\"). Nicméně v roce 1905 se obě strany pod vedením Jeana Jaurése opět sloučily do Sjednocené socialistické strany (\"Parti Socialiste Unifié\"), která častěji vystupovala jako Francouzská sekce druhé Internacionály (\"Section Française de l'Internationale Ouvrière \", SFIO).  Strana silně vyznávala pacifismus, na začátku 1. světové války byla rozdělena mezi ty, kteří zůstali pacifismu věrní, a ty, kteří podporovali vstup Francie do konfliktu. Strana nakonec přistoupila na válečný rozpočet. Po skončení války stranu rozdělovala otázka, zda podporovat proletářskou revoluci nebo zůstat na reformistických pozicích. V roce 1920 stranu opustili příznivci Třetí internacionály (\"bolševická\" a \"centristická\" frakce), což vyústilo v založení Komunistické strany Francie. Faktickým vůdcem oslabených socialistů se stal Léon Blum. Socialisté se poté spojili s radikály a vytvořili ve volbách tzv. \"Cartel des gauches\". V roce 1934, kdy došlo k zesílení krajní pravice ve Francii, změnili komunisté do té doby negativistickou politiku vůči SFIO a přijali společnou volební koalici levicových a středových stran a odborů (Lidová fronta, \"Front populaire\"). Ta v parlamentních volbách 1936 po silně protifašistické kampani zvítězila a socialisté se stali nejsilnější stranou v Národním shromáždění. Předsedou vlády se stal Léon Blum. Socialistickou stranu poté rozdělovala otázka, zda vstoupit či nevstoupit do konfliktu španělské občanské války, přičemž vedení to odmítalo. Tato i další otázky rozdělovaly vládu, která se nakonec roku 1938 rozpadla. Po německé okupaci (1940) byla strana rozpuštěna.  V poválečných letech (1945–1947) spolupracovala na vládní úrovni s komunisty a křesťanskými demokraty, v roce 1956 kandidovala v rámci Republikánské fronty. V roce 1958 podporovala vznik Páté republiky. Pro prezidentské volby v roce 1965 se zapojila do bloku Federace demokratické levice a socialistů (\"Fédération de la gauche démocrate et socialiste\"), která podporovala Françoise Mitterranda (člen středových republikánů). Výsledek v prezidentských volbách 1969, kdy kandidát stany Gaston Defferre obdržel pouze 5% hlasů, se stal signálem pro reorganizaci a reformu strany i francouzské levice vůbec.", "section_level": 2}, {"title": "1969–2007.", "content": "Socialistická strana vznikla jako nástupce SFIO, přičemž na prvním sjezdu v roce 1969 se s ní spojili i kluby a formace různých levicových ideologií. V roce 1971 se na kongresu v Epinay spojil s PS i republikánský klub, François Mitterrand byl zvolen jako první tajemník. O rok později byl socialisty, komunisty a radikály podepsán tzv. \"Programme commun\", který si dával za cíl snížení nezaměstnanost, zkrácení pracovní doby a mírové zaměření francouzské zahraniční politiky. V roce 1974 Mitterrand jako kandidát jednotné levice vyhrál první kolo prezidentských voleb (43,25%), ve druhém kole však těsně neuspěl (49,2%). Na kongresu v Metz 1979 dostal opět důvěru strany a byl navržen do prezidentských voleb v roce 1981. V těch byl zvolen jako první socialistický prezident Francie (v prvním kole 26%, v druhém 52%). PS navíc drtivě vyhrála legislativní volby a složila levicovou vládu pod vedením Pierra Mauroye s účastí čtyř komunistických ministrů. Vládu však provázely komplikace a v roce 1986 podlehla ve volbám pravicovým stranám, i když socialisté zůstávali nejsilnější stranou v Národním shromáždění. Kohabitace však trvala pouze dva roky, v předčasných volbách roku 1988 opět zvítězila levice pod vedením Socialistické strany. Mitterrand obhájil post prezidenta s 34%, respektive 54% hlasů. V roce 1993 se ocitla levice v krizi a v legislativních volbách dokázala získat pouze 91 křesel (z toho 53 socialistických poslanců).  V roce 1995 se do čela PS postavil Lionel Jospin, který po smrti Mitterranda sjednotil levici pod hlavičkou Plurální levice (\"Gauche plurielle\"). Ta zvítězila v parlamentních volbách v roce 1997, čímž vznikla třetí kohabitace, tentokrát levicové vlády s pravicovým prezidentem Jacquesem Chiracem (ten porazil Jospina v prezidentských volbách). V roce 2002 přišel šok, když prezidentský kandidát socialistů, kterým byl opět Jospin, obdržel 16,18% a nepostoupil z prvního kola (předběhl ho kandidát krajní pravice Jean-Marie Le Pen). To se podepsalo i na výsledku parlamentních voleb, kdy socialisté získali 140 mandátů oproti 357 mandátům „prezidentské většiny“. Dalším neúspěchem pro stranu bylo odmítnutí euroústavy kterou PS podporovala.  Před prezidentskými volbami 2007 se o post kandidáta ucházelo více kandidátů, z nichž byla stranou vybrána v průzkumech populární Ségolène Royalová. Krátce před volbami se socialisté obávali opakování situace z roku 2002, když průzkumy ukázaly nárůst podpory pro centristického kandidáta François Bayroua. Obavy se sice nevyplnili, Royalová však postupovala až z druhého místa (zhruba 26% hlasů). Pro druhé kolo se jí dostalo podpory většiny levice, nedokázala však uspět: zisk kandidátky činil 46,94%, prezidentem byl zvolen Nicolas Sarkozy. V Socialistické straně nastala krize, když část (bývalých) členů přešla k Nicolasovi Sarkozymu. To opět silně poznamenalo výsledek PS v následujících parlamentních volbách. V prvním kole strana získala 24,7% a pouze 1 mandát oproti 98 zvoleným pravicovým kandidátům. V druhém kole se jí podařilo odvrátit debakl, celkově má ale jen 186 křesel z 577 a nadále zůstává v opozici.", "section_level": 2}, {"title": "2008–2012.", "content": "Na jaře 2008 se François Hollande kvůli neúspěchu socialistické kandidátky v prezidentských volbách 2007 rozhodl nekandidovat pro další funkční období na pozici prvního tajemníka strany. Na stranickém kongresu v Remeši byla první tajemnicí zvolena Martine Aubryová, která těsně porazila Ségolène Royalovou.  Pro výběr kandidáta do prezidentských voleb 2012 uspořádala strana v říjnu 2011 otevřené primárky (zúčastnit se mohl každý registrovaný volič po zaplacení poplatku 1 euro a podpisu charty vyjadřující levicové hodnoty). Druhé kolo primárek, do kterého postoupili Hollande a Aubryová, vyhrál Hollande (1 607 268 hlasů-56,6%).  První kolo prezidentských voleb konané 22. dubna 2012 i druhé konané 6. května vyhrál Hollande před tehdejším prezidentem Sarkozym.  V prvním kole parlamentních voleb 10. června 2012 zvítězila socialistická strana s 29,35% hlasů a bylo zvoleno 22 jejích poslanců. Strana zvítězila i ve druhém kole 17. června, když obdržela 40,91% hlasů. Celkem bylo za socialistickou stranu zvoleno 280 členů Národního shromáždění. Po volbách byla vytvořena koaliční vláda socialistické strany, zelených a menších levicových stran s většinou 331 z 577 poslanců. Premiérem se stal Jean-Marc Ayrault.", "section_level": 2}], "src_summary": "Parti socialiste, \"PS\", \"(Socialistická strana)\" je francouzská sociálně demokratická strana a dřívější hegemon francouzské levice (k tradičním spojencům PS patří environmentalistická strana Zelení, levicoví republikáni MRC a sociálně liberální PRG). Vznikla v roce 1969 jako nástupce Francouzské sekce dělnické internacionály (\"Section Française de l'Internationale Ouvrière\"). V období let 1981–1986, 1988–1993, 1997–2002 a 2012–2017 vedla francouzskou vládu. Po nástupu liberální En Marche! prezidenta Macrona však výrazně ztratila.", "tgt_summary": "社会党(,缩写为PS)是法国的一个社会民主主义政党,也是法国最大的中左翼政党,社会党国际、欧洲社会党成员。该党自称社会主义政党,与右翼的共和党为法国当代的两大主要政党。前身为成立于1905年4月23日的工人国际法国支部。现任第一书记是奥利维耶·福尔(Olivier Faure)。", "id": 1593356}
{"src_title": "Seattle", "tgt_title": "西雅圖", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik města.", "content": "Archeologické nálezy nasvědčují tomu, že okolí dnešního Seattlu bylo indiány obývané již před 4 tisíci lety. Před příchodem prvních Evropanů, vedených Georgem Vancouverem, obývali původní obyvatelé, Duwamišové, velké plochy v okolí Elliottova zálivu.  Město bylo založeno v listopadu 1851 členy výpravy, kterou vedl americký pionýr Arthur A. Denny. Pojmenovali jej \"New York\", po svém rodném státě, ale již v dubnu 1853 bylo přejmenováno na \"New York Alki\". V současnosti je původní oblast města známá jako Alki Point.  Jméno Seattle se poprvé objevilo v oficiálních dokumentech teritoria Washington 23. května 1853, při prvním rozparcelování města. Stalo se tak na počest náčelníka Sealtha, který stál v čele kmene Duwamišů, původních obyvatel celé oblasti. Seattle je anglická zkomolenina jeho jména. 14. ledna 1865 byla teritoriem Washington vydána charta o oficiálním vzniku města. Byly vymezeny jeho hranice a vytvořena pětičlenná městská rada. Po dvou letech ale vznikl návrh radu rozpustit, kvůli jejímu špatnému fungování, což se následně stalo 18. ledna 1867. Samospráva města tak na krátkou dobu přešla do rukou okresu King, než byl v druhé polovině roku 1869 občany podán nový návrh, požadující obnovení městské rady. Nová rada ustavená 2. prosince 1869 byla tvořena sedmi členy a starostou, kterým byl zvolen republikán Henry A. Atkins.", "section_level": 2}, {"title": "Rozvoj města a první světová válka.", "content": "Za prvotní rozvoj město vděčí dřevařskému průmyslu, jehož rozkvět byl zapříčiněn vysokou poptávkou po stavebním materiálu od ostatních měst na západním pobřeží, zejména San Franciscem. V polovině 50. let 19. století tak v okolí Pugetova zálivu existovaly již desítky větších či menších pil z velké části vybudovaných právě sanfranciskými investory. Nabídka práce však do Seattlu přivedla i mnoho čínských imigrantů, proti nimž se v letech 1885–1886 rozhořely rozsáhlé nepokoje, které utišilo až prezidentem vyhlášené stanné právo 9. února 1886. V roce 1889 postihl město rozsáhlý požár. Způsobené škody byly odhadnuty na 20 milionů dolarů.  K dalšímu rozvoji města přispěla zlatá horečka probíhající v letech 1896 až 1899. 17. července 1897 připlul do Seattlu první parník z Aljašky s 68 zlatokopy na palubě a „tunou ryzího zlata“ natěženého na březích řeky Klondike. Během několika měsíců se stal Seattle hlavním dopravním uzlem mezi Yukonem a Spojenými státy.  V roce 1909 se na kampusu Washingtonské univerzity konala světová výstava. Navštívily ji zhruba 4 miliony lidí včetně tehdejšího prezidenta Williama Howarda Tafta.  Během první světové války zažil Seattle rychlý růst loďařského průmyslu a město se díky tomu opět stalo významným průmyslovým střediskem. Krátce po válce na sebe město strhlo národní pozornost kvůli snaze o snížení mezd loďařům. To vyústilo 2. února 1919 v první americkou generální stávku, které se zúčastnilo více než 65 tisíc odborářů. Kvůli vojenskému nátlaku ze strany vlády však byla po pěti dnech ukončena.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka a poválečné období.", "content": "Počátkem 20. století se zde začal rozvíjet letecký průmysl, byla zde založena společnost Boeing. Ta během druhé světové války zvýšila počet svých zaměstnanců o téměř 1200 % a její tržby vzrostly z 10 na 600 milionů dolarů ročně. Konec války s sebou nicméně přinesl ekonomický propad do celé oblasti, který přetrval až do konce 50. let 20. století.  V roce 1962 se v Seattlu konala již druhá světová výstava, během níž byl postaven např. monorail nebo dominanta města – věž Space Needle. Po dobu 6 měsíců, kdy výstava trvala, ji navštívilo bezmála 10 milionů lidí.  Počátkem 80. let bylo město šokováno masakrem ve Wah Mee, během kterého tři ozbrojení útočníci zavraždili celkem 13 lidí. Jedná se o nejtragičtější zločin, který byl kdy v Seattlu spáchán. Z tohoto období také pochází hudební styl grunge, známý díky kapelám jako Nirvana nebo Green River.  Ke konci listopadu 1999 se v Seattlu konalo zasedání Světové obchodní organizace, na němž se projednávaly věci jako globalizace bezpečnosti práce, pracovních podmínek a jiné. Proti jednání a politice této organizace přijelo do města demonstrovat více než 40 tisíc odborářů, politických, environmentálních a lidskoprávních aktivistů. I přes několik střetů s policií se jim podařilo jednání efektivně zablokovat. Nepokoje na krátkou dobu vyvolaly další demonstrace na podporu aktivistů v ulicích Seattlu a v několika ostatních zemích po celém světě.  V roce 2001 zasáhlo Seattle zemětřesení o síle 6,8 Richterovy stupnice. Způsobené škody v celé oblasti Pugetova zálivu byly odhadnuty na 1 miliardu dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Seattle se rozprostírá na pevninské šíji mezi Pugetovým zálivem a Washingtonovým jezerem, asi 175 km jižně od hranic s Kanadou. Jezero i záliv jsou propojeny uměle vybudovaným lodním kanálem z první poloviny 19. století. Na západě od města se nachází Kitsapův poloostrov a Olympijský národní park, který byl v roce 1981 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Celou východní hranici města tvoří Sammamišské jezero a Kaskádové pohoří chrání Seattle před kontinentálními větry.  Terén města je poměrně kopcovitý, rozdíl mezi nejníže a nejvýše položeným bodem činí 158 m. O Seattlu, stejně jako o Římě, se říká, že se rozkládá na „sedmi pahorcích“. Jejich seznamy se často liší, ale většinou zahrnují Capitol Hill, First Hill, Renton Hill, Beacon Hill, Queen Anne Hill, Yesler Hill a bývalý Denny Hill. Kvůli jeho poloze v Ohnivém kruhu hrozí Seattlu, jako dalším městům na západním pobřeží, velké riziko zemětřesení.  Podle údajů z amerického sčítání lidu 2010 činí rozloha města 369,2 km2. Z toho 152 km2, tedy 41 %, tvoří vodní plochy.", "section_level": 1}, {"title": "Městské čtvrtě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Downtown.", "content": "Centrum Seattlu se nachází ve čtvrti Downtown, na 1st Ave, na náměstí \"Pioneer Square\". Oblast je charakteristická historickou zástavbou z konce 19. století z červených cihel a vzrostlými stromy. V přízemí domů jsou převážně restaurace, bary, obchody, galerie a rockové kluby. V centru náměstí Pioneer Square stojí totem. Další čtyři totemy, s vyřezanými mýtickými postavami ze života severoamerických Indiánů, se nachází o něco jižněji v \"Occidental Parku\". Dva bloky východním směrem od Pioneer Square stojí nejstarší mrakodrap ve městě, \"Smith Tower\". Stavba z bílých terakotových cihel byla dokončena roku 1914. Opačným směrem, na západ, se pak nachází hlavní městský terminál trajektů.", "section_level": 2}, {"title": "Pike Place Market.", "content": "Jedním z nejpopulárnějších míst v Seattlu je nejstarší fungující trh ve Spojených státech, Pike Place Market. Nachází se severozápadně od čtvrti Downtown, ve stejnojmenné ulici Pike Place. Trh zde působí od roku 1907. V 60. letech 20. století byla snaha tržiště zbourat, po velkých protestech místních obyvatel však bylo od záměru upuštěno. Trh byl zrenovován a pokračuje ve své činnosti. Je zde možné zakoupit čerstvé ryby, ovoce, zeleninu, květiny, také ale ručně vyrobené šperky či dřevoryty. Po schodišti lze z Pike Place sejít na nábřeží, kde se na \"Pier 59\" nachází \"Seattleské akvárium\" a ruské kolo.", "section_level": 2}, {"title": "Belltown.", "content": "Severozápadně od čtvrtí Downtown a Pike Place Market leží čtvrť Belltown, známá jako sídlo společnosti Sub Pop Records. Její severozápadní část směrem k nábřeží tvoří především nová čtyř až sedmipodlažní zástavba s restauracemi, bary a obchody. Centrum Belltownu s kavárnami, bary a hudebními antikvariáty tvoří přibližně pět bloků na 2nd Ave mezi ulicemi Stewart a Battery.", "section_level": 2}, {"title": "Lower Queen Anne a Seattle Center.", "content": "Severně od Belltownu leží čtvrť Lower Queen Anne, v jejíž jihovýchodní části se nachází komplex Seattle Center. Oblast tvoří park s řadou jednotlivých staveb. Komplex byl vystavěn v roce 1962 pro světovou výstavu. Dnes je centrem kulturního dění, pořádají se zde koncerty, festivaly, kulturní i sportovní akce. Nejznámější stavbou, která zároveň dominuje panoramatu celého města, je 184 m vysoká věž Space Needle. Dále se zde nachází \"Pacifické centrum vědy\", \"Seattleská opera\", několik divadel a hudební muzeum Experience Music Project.", "section_level": 2}, {"title": "First Hill.", "content": "Východně od Downtownu leží čtvrť First Hill s nejvyššími výškovými budovami ve městě. Čtvrť je především administrativního typu s řadou hotelů. Nejvyšší budovou v Seattlu, a zároveň celém státě Washington, je Columbia Center. Stavba má 76 podlaží a výšku 285 m, byla postavena v letech 1982 až 1985. Extravagantní budovou nedaleko Columbia Center je stavba \"Seattleské ústřední knihovny\" z roku 2004.", "section_level": 2}, {"title": "Capitol Hill, University District a Fremont.", "content": "Severně od First Hill leží Capitol Hill. Čtvrť byla velmi populární v 60. a 70. letech, kdy se tu usazovala řada lidí sympatizujících s hippies a různými alternativními směry. Dnes je čtvrť proslulá pestrým nočním životem. Severně přes zátoku Union pak leží Univerzitní čtvrť (University District), kde se nachází Washingtonská univerzita a mnoho kaváren, kin a obchodů. Západně od University District se nachází čtvrť Fremont, známá jako umělecké centrum celé oblasti. Místním lákadlem je zdejší troll nebo kontroverzní socha Vladimira Iljiče Lenina, největší svého druhu ve Spojených státech.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Seattle má teplé středozemní klima (Köppenova klasifikace podnebí – Csb) s teplými suchými léty a vlhkými chladnými zimami. Olympijské pohoří chrání Seattle před prudkými větry od Tichého oceánu a Kaskádové pohoří na východě zase od kontinentálních větrů. Seattle se dlouhodobě řadí mezi nejdeštivější města ve Spojených státech, uvádí se, že zatažená obloha je zde průměrně až 220 dní v roce a z toho 150 dní proprší. V zimě se teplota pohybuje mezi 2–4 °C, v létě pak mezi 20–23 °C. Nejnižší naměřená teplota v Seattlu byla −17,8 °C a nejvyšší 39,5 °C. Každoročně zde spadne až 965 mm srážek.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Seattle je 20. nejlidnatější město ve Spojených státech, s odhadovaným počtem 686 800 obyvatel. Celá aglomerace města pak čítá zhruba 3 671 478 obyvatel, což z ní činí 15. největší v USA. Hustota zalidnění města je 1 860 obyv./km2.  Nejrychleji rostoucí etnickou skupinou v Seattlu jsou Asiaté a Hispánci, kteří představují asi 20 % ze všech obyvatel. Tyto dvě skupiny jsou všeobecně nejrychleji rostoucími etnickými skupinami ve Spojených státech. Mezi další rychle rozrůstající se etnické skupiny patří Somálci a Vietnamci. Nejpočetnější rasovou skupinu tvoří běloši, asi 69,5 %. Až 22,6 % obyvatel města mluví doma jiným jazykem než angličtinou.  V Seattlu je registrováno více než 313 tisíc bytových jednotek, z toho asi 8 % není obydlených. Až 90 tisíc lidí zde žije pod hranicí chudoby a 3 tisíce lidí bez domova. V září 2005 přijal okres King plán s názvem „Ten-Year Plan to End Homelessness“, který má za cíl zlepšit životní úroveň bezdomovců.  Seattle je také sídlem velké LGBT komunity. Podle studií Kalifornské univerzity z roku 2006 se až 12,9 % dotázaných označilo za gaye, lesbu nebo bisexuála, což je hned druhý nejvyšší počet ve Spojených státech po San Franciscu. Metropolitní oblast Seattle byla také umístěna na druhém místě mezi hlavními americkými metropolitními oblastmi s 6,5% populací označující se za lesbu, gaye nebo bisexuála. Podle odhadů ze sčítání lidu byla v roce 2012 v Seattlu největší koncentrace homosexuálních párů žijících v jedné domácnosti ze všech amerických měst. Seattle tak s 2,6 % překonal San Francisco, které je všeobecně považováno za město nejvíce nakloněné LGBT komunitě.  Seattle má z hlediska náboženského složení jeden z největších podílů nevěřících v celých Spojených státech. Nejrozšířenějším náboženstvím je zde křesťanství, to vyznává asi 52 % obyvatel. Nepatrné procento lidí pak vyznává buddhismus, hinduismus a judaismus (viz graf).", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Vědci z univerzity \"Central Connecticut State University\" (CCSU) označili v roce 2009 Seattle za město s nejvzdělanějšími obyvateli v celých Spojených státech. Podle údajů ze sčítání lidu má 93 % obyvatel starších 25 let středoškolské vzdělání a až 58 % bakalářské nebo vyšší.  Všechny státní školy v Seattlu spadají do školního obvodu \"Seattle Public Schools\", který je největším obvodem ve státě Washington. V roce 2015 zde studovalo více než 52 tisíc studentů na celkem 97 školách. 45,6 % z nich tvořili běloši, 16,4 % Afroameričané, 15,8 % Asiaté, 12,4 % Hispánci a zbylých 9,8 % ostatní rasy.  V Seattlu sídlí prestižní Washingtonská univerzita. V roce 2016 byla na Šanghajském žebříčku vyhodnocena jako 15. nejlepší univerzita na světě a 13. v USA. S přibližně 44 tisíci studenty je rovněž největší školou celého amerického severozápadu. Univerzita provozuje systém knihoven, který je 19. největší v USA, s obsahem více než 7,2 miliony knih. Asi jedna čtvrtina všech knih se nachází v Suzzallově knihovně na kampusu univerzity.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Seattle vzkvétá díky službám, obchodu a počítačovému hi-tech průmyslu. Odhadovaný hrubý domácí produkt v seattleské metropolitní oblasti dosáhl v roce 2014 300,8 miliard dolarů, což z ní činilo 11. největší ekonomiku v USA. Seattleský přístav, který také provozuje mezinárodní letiště Sea-Tac, je hlavní vstupní branou pro obchod s Asií a plavby na Aljašku. V roce 2014 byl třetím nejrušnějším přístavem v Severní Americe, co se týče objemu kontejnerové dopravy. I přes následky ekonomické krize si Seattle udržel celkem silnou ekonomiku a zůstává ohniskem pro začínající podnikatele, zejména v oblasti ekostavitelství a čisté technologie; je označován jako americké „nejchytřejší město“ na základě své vládní politiky a zelené ekonomiky. 17. června 2013 přijalo vedení města rezoluci 31447, podle níž by se měl Seattle v roce 2050 stát prvním „klimaticky neutrálním“ městem v Severní Americe s nulovým množstvím emisí skleníkových plynů na jednoho obyvatele.  V roce 2016 zde sídlilo pět společností zapsaných na prestižním žebříčku Fortune 500, který každý rok uvádí 500 největších amerických soukromých a veřejných korporací podle jejich hrubého obratu. Byly jimi internetový obchod Amazon.com (#18), řetězec kaváren Starbucks (#146), řetězec obchodních domů Nordstrom (#197), přepravní společnost Expeditors International of Washington (#390) a letecká holdingová společnost Alaska Air Group (#459). V regionu Pugetova zálivu se však nachází mnoho dalších firem se Seattlem výrazně spjatých: maloobchodní řetězec Costco (#15), výrobce softwarů a technologií Microsoft (#25) sídlící v nedalekém Redmondu, výrobce těžkých nákladních vozidel Paccar (#147) se sídlem v Bellevue, dřevozpracující a papírenská společnost Weyerhaeuser (#373) a cestovní agentura \"Expedia\" (#385). Své sídlo zde měl i výrobce letecké techniky Boeing (#27), než jej v roce 2001 přemístil do Chicaga ve státě Illinois. Do té doby byl největší společností sídlící v Seattlu, avšak i po svém odchodu stále provozuje továrny v Everettu a Rentonu.", "section_level": 1}, {"title": "Samospráva a politika.", "content": "Zákonodárnou moc v Seattlu představuje městská rada tvořená devíti členy volenými vždy na čtyři roky. Rada zodpovídá za městský rozpočet, veřejné školství, nápravná zařízení, knihovny, veřejnou bezpečnost, odpočinková zařízení, hygienická zařízení, dodávku vody a sociální služby. Všechny městské úřady jsou technicky nestranické.  V Seattlu má velmi silnou podporu demokratická strana, čemuž nasvědčuje fakt, že prezidentské volby zde demokratičtí kandidáti vyhrávají nepřetržitě již od roku 1988. Seattle byl prvním americkým městem s ženskou starostkou, jíž byla v letech 1926 až 1928 Bertha Knight Landesová.  Seattle je všeobecně považován za jedno z nejliberálnějších měst v celých Spojených státech. Podpora pro otázky jako například práva homosexuálů jsou v místní politice do značné míry považovány za samozřejmost. V roce 2012 hlasovala drtivá většina obyvatel Seattlu pro schválení referenda 74, a tím povolení stejnopohlavního manželství ve státě Washington. Ve stejném roce proběhlo i hlasování, známé jako iniciativa 502, v němž se rovněž valná většina obyvatel vyslovila pro legalizaci marihuany k rekreačním účelům.  V červenci 2012 byla schválena vyhláška zakazující prodej igelitových nákupních tašek v obchodech. V červnu 2014 odsouhlasila městská rada postupné zvyšování minimální mzdy mezi roky 2015 a 2021 na 15 dolarů za hodinu. Při jejím plném zavedení by se tak Seattle stal jedním z měst s nejvyšší minimální mzdou v celých Spojených státech. Od 28. června 2013 se v Seattlu nachází honorární konzulát České republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Historie profesionálního sportu v Seattlu se začala psát na počátku 20. století v PCHA, kdy v roce 1917 vyhráli Seattle Metropolitans jako první americký tým Stanley Cup. Další úspěch přišel v roce 1979 s vítězstvím Seattle SuperSonics ve finále NBA. V roce 1990 hostilo město II. hry dobré vůle.  Reprezentanty města v Národní fotbalové lize (NFL) jsou Seattle Seahawks. Své domovské zápasy hrají na stadionu CenturyLink Field s kapacitou 69 tisíc míst. V sezóně 2013 se jim podařilo vyhrát svůj první titul – Super Bowl XLVIII.  V Major League Baseball (MLB) město reprezentují Seattle Mariners. Za svou historii klub třikrát vyhrál západní divizi AL, ale nikdy nepostoupil do Světové série. Jejich domovským stadionem je Safeco Field.  Město je domovem Seattle Sounders FC hrajících profesionální fotbal v Major League Soccer (MLS). Tým čtyřikrát vyhrál US Open Cup, nejstarší fotbalovou soutěž v USA, a to v letech 2010, 2011, 2012 a 2014. V roce 2016 se týmu podařilo vyhrát MLS Cup. Své domovské zápasy hrají, stejně jako Seattle Seahawks, na stadionu CenturyLink Field. Profesionální fotbal v Národní ženské fotbalové lize (NWSL) hraje rovněž ženský tým Seattle Reign FC.  V ženské basketbalové lize WNBA město reprezentují Seattle Storm. Jejich domovským stadionem je KeyArena s kapacitou 17 072 míst pro basketbalové zápasy. V letech 2004 a 2010 se jim podařilo vyhrát finále WNBA.  V Seattlu se také nachází mnoho univerzitních týmů. Mezi nejznámější patří Seattle Redhawks, Seattle Pacific Falcons a Washington Huskies. V roce 1936 reprezentovali Huskies Spojené státy ve veslování na letních olympijských hrách v Berlíně, odkud si přivezli zlatou medaili.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přezdívky.", "content": "Od roku 1869 do roku 1982 se Seattlu říkalo \"Královské město\". Dnes se mu však i oficiálně přezdívá \"Smaragdové město\". Toto přízvisko vzniklo na počátku 80. let při soutěži vyhlášené místním občanským sdružením. Smaragdové proto, že město i celá oblast jsou charakteristické svou zelení. Neformálně se Seattlu také říká \"Brána na Aljašku\", neboť je nejbližším velkoměstem na trase mezi Aljaškou a zbylými kontinentálními státy Unie, \"Deštivé město\" kvůli jeho oblačnému a deštivému počasí nebo \"Město letadel\" díky bývalému dlouhodobému působení společnosti Boeing. Seattle má také dvě oficiální motta: \"Město květin\", čímž chce podpořit výsadbu květin ke zkrášlení města a \"Město dobré vůle\", poukazující na ve městě dříve pořádané hry dobré vůle. Obyvatelé Seattlu jsou známí jako \"Seattleites\".", "section_level": 2}, {"title": "Hudba a umění.", "content": "Seattle je po mnoho let regionálním centrem kultury a umění. \"Seattleský symfonický orchestr\" patří k nejuznávanějším v celé Severní Americe. Od svého vzniku získal nespočet cen, těmi nejvýraznějšími jsou např. dvě Ceny Grammy nebo dvě Ceny Emmy. Mezi další celostátně uznávaná uskupení patří \"Seattleská opera\", \"Pacific Northwest Ballet\" nebo \"Seattle Youth Symphony Orchestras\". Každoročně se zde také konají letní a zimní festivaly komorní hudby pořádané \"Seattleským sdružením pro komorní hudbu\". Další velmi navštěvovanou událostí je rovněž mezinárodní filmový festival, který je v Seattlu tradičně pořádán od konce května po začátek června.  Seattle je považován za rodiště hudebního a životního stylu grunge. Svou popularitu si získal především v polovině 80. let, kdy zde rovněž vznikly kapely jako Nirvana, Alice in Chains, Pearl Jam, Soundgarden nebo Mudhoney. Dodnes se v Seattlu, především v okolí Downtownu, nachází mnoho hudebních klubů. V roce 2000 bylo na 5th Ave otevřeno hudební muzeum Experience Music Project. Je v něm vystavena celosvětově největší sbírka různých artefaktů, ručně psaných textů, osobních nástrojů a originálních fotografií kapely Nirvana a zpěváka Jimiho Hendrixe. Mezi další významná muzea patří Seattleské umělecké muzeum, Fryeovo muzeum umění, Seattleské muzeum asijského umění, \"Muzeum historie a průmyslu\" nebo \"Muzeum letectví\", ve kterém se mimo jiné nachází i stíhačka MiG-21PFM vyrobená v České republice. Město každoročně přispívá 1 % ze svého rozpočtu na pouliční umění a místní umělce.", "section_level": 2}, {"title": "Média.", "content": "Nejvýznamnějším denně vycházejícím periodikem v Seattlu jsou \"The Seattle Times\". V minulosti to byl i \"Seattle Post-Intelligencer\", který vycházel od roku 1863 do 17. března 2009, kdy přešel k čistě elektronické podobě. Dalšími významnými deníky jsou \"Seattle Daily Journal of Commerce\", zaměřený na obchod a podnikání, a \"The Daily\", který je publikován studenty z Washingtonské univerzity, ale primárně se orientuje na celosvětové dění. Mezi nejznámější týdeníky patří \"Seattle Weekly\" a \"The Stranger\", informující o místních událostech, \"Seattle Gay News\", zaměřen na LGBT komunitu, a \"Real Change\", který je prodáván převážně bezdomovci jako alternativa k žebrání. Nachází se tu také řada periodik určených pro příslušníky různých etnik, jako například \"The Facts\", \"Northwest Asian Weekly\" nebo \"International Examiner\".  Kromě všech velkých amerických televizních stanic je v Seattlu dostupných ještě nejméně pět anglických a dvě španělské. Diváci kabelové televize v Seattlu mohou na svých televizích přijímat vysílání CBUT 2 (CBS) z kanadského Vancouveru.", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotnictví.", "content": "Tři z největších nemocnic v Seattlu se nachází ve čtvrti First Hill. Jsou jimi Zdravotní středisko Harborview, jediné traumacentrum úrovně I v regionu, který zahrnuje stát Washington, Aljašku, Montanu a Idaho, Zdravotní středisko Virginie Masonové a Švédské zdravotní středisko. Díky husté koncentraci lékařských zařízení je tato oblast často přezdívaná „Pill Hill“. University Discrit je sídlem Zdravotního střediska Washingtonské univerzity, které je spolu s Harborview provozováno Washingtonskou univerzitou. Mezi další významná lékařská zařízení v Seattlu patří Středisko Freda Hutchinsona pro výzkum rakoviny nebo dětská nemocnice Seattle Children's.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "V Seattlu se nenachází metro, proto je zde hojně využívaná tramvajová, železniční a autobusová doprava. Síť rychlodrážních tramvají v celé oblasti provozuje od roku 1996 společnost Sound Transit. K roku 2016 byly v provozu dvě tramvajové linky, a to Tacoma Link se třemi tramvajemi značky Škoda a Central Link s 35 tramvajemi značky Kinki Sharyo. 19. března 2016 byla otevřena linka University Link, která prodlužuje již stávající Central Link. Vede z Downtownu přes čtvrť Capitol Hill k Washingtonské univerzitě. V plánu je i několik dalších podobných prodlužujících linek, jako např. \"East Link\", vedoucí ze Seattlu do 22,5 km vzdáleného Redmondu.  Seattlem prochází tři celostátně významné železniční tratě společnosti Amtrak. Coast Starlight, vedoucí ze Seattlu do Los Angeles přes Sacramento a Oakland; Amtrak Cascades, spojující Vancouver, Seattle, Portland a Eugene; a Empire Builder, vedoucí z Chicaga do Spokane, kde se následně dělí na dvě linky do Seattlu a Portlandu. Příměstskou vlakovou dopravu zde zajišťují vlaky Sounder provozované společností BNSF Railway. V provozu jsou dvě linky, Severní a Jižní. Alternativou pro městské cestování může být 1,54 km dlouhý monorail, spojující stanici v Seattle Center se stanicí u Westlake Center. Každá cesta trvá přibližně 10 minut a ročně tento způsob dopravy využijí více než 2 miliony lidí.  V přibližně 20 km vzdáleném SeaTacu se nachází mezinárodní letiště Sea-Tac. Vzlétávají z něj letadla do ostatních letišť po celé Asii, Evropě, Severní Americe a Blízkém východě. V roce 2015 zde bylo odbaveno přibližně 42 milionů pasažérů. Sídlí zde aerolinky Alaska Airlines a její dceřiná společnost Horizon Air, svou základu zde mají i Delta Air Lines. V blízkosti Seattlu se nachází i dvouranvejové Boeingovo letiště, využívané především pro obecné letectví a nákladní lety.  V Seattlu je rovněž populární pěší chůze, čemuž nasvědčuje fakt, že se město v roce 2016 umístilo na 8. pozici mezi všemi americkými velkoměsty v rozsahu pěší infrastruktury. Společnost Walk Score, která průzkum prováděla, označila za nejdostupnější místa čtvrtě Downtown, Pioneer Square a Belltown. Podle sčítání lidu z roku 2010 stráví obyvatel Seattlu v průměru 26 minut cestou do práce.", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Seznam partnerských měst Seattlu:", "section_level": 1}], "src_summary": "Seattle (česky vyslovováno [], anglicky ) je město ve Spojených státech amerických a sídlo okresu King. S více než 686 tisíci obyvateli z roku 2015 je nejlidnatějším městem státu Washington a celého amerického severozápadu. Seattle je jedním z nejrychleji rozvíjejících se velkoměst ve Spojených státech, v květnu 2015 vykazoval růst jeho ekonomiky 2,1 %, k červenci 2016 pak dokonce 3,1 %. Město se rozprostírá na pevninské šíji mezi Pugetovým zálivem a Washingtonovým jezerem, asi 175 km jižně od hranic s Kanadou.", "tgt_summary": "西雅图(英语:Seattle),华文早期译作舍路,是美国华盛顿州的一座港口城市。西雅图位于华盛顿州金郡,普吉特海湾和华盛顿湖之间,距离美加边境约174千米,是该州最大的城市,也是美国太平洋西北区最大的城市。全市人口634,535人,都会区人口400万左右,为美国第15大都会区。西雅图也是金郡的郡政府所在地。", "id": 1585938}
{"src_title": "Nová Anglie", "tgt_title": "新英格蘭", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tuto oblast osídlenou Indiány Algonkiny objevili Britové, ale obchod bobřími kožešinami, kovy a oděvy zde provozovali již od roku 1600 i Francouzi a Holanďané. Zde Britové založili své první anglické kolonie. Tradice prvních anglických poutníků osídlujících v roce 1620 novou plymouthskou kolonii připomíná Den díkůvzdání. Po 10 letech se puritáni usídlili severně od Plymouthské kolonii v Bostonu a zformovali kolonii Massachusettského zálivu („Massachusetts Bay Colony“). Po následujících 126 let Nová Anglie bojovala ve čtyřech francouzsko-indiánských válkách dokud Britové a jejich Irokézská konfederace neporazili Francouze s jejich Algonkinskými spojenci.  V 70. letech 18. století novoanglické kolonie zahájily odboj proti snahám britského parlamentu o nové daně bez souhlasu kolonistů. Bostonský čajový dýchánek 16. prosince 1773 byl právě tím protestem, na který Británie reagovala sankčními zákony postihujícími Massachusetts za samostatné jednání, které byly přijaty kolonisty jako „nepřípustné akty“. Střet vedl k válce roku 1775, k vypuzení britských úřadů z Nové Anglie na jaře 1776 a k deklaraci nezávislosti USA v červenci 1776.", "section_level": 1}, {"title": "Charakter.", "content": "Všechny zdejší státy se vyznačují vysokým procentem bělošského obyvatelstva, s výjimkou státu Connecticut sousedícího s městem New York s větší různorodostí obyvatelstva. Tato oblast se hodně podobá Evropě, obzvlášť Velké Británii. Ačkoliv je většina obyvatel britského původu z dob 17. století, převládá zde do dnešních dnů velká nesympatie vůči Velké Británii z dob Americké války za nezávislost. Oblast se vyznačuje malými farmami, roztroušenými uprostřed nízko se svažujících pahorků, zejména v oblasti Massachusetts. Divoké a rozmanité pobřeží státu Maine a šťavnaté louky rozkládající se ve státě New Hampshire, kde se pasou velká stáda skotu a ovcí, láká mnoho turistů. Turisty také láká místní historie vzpoury proti Británii, ale i město Salem, proslulé honbou na údajné čarodějnice.  Jako označení Novoangličanů také vznikl pojem Yankee, později rozšířený na Američany vůbec.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nová Anglie ( New England) je oblast mezi New Yorkem a Kanadou, severovýchodní cíp USA s největším městem Bostonem, který tvoří šest států, původních britských kolonií: Spolu se Středoatlantskou oblastí tvoří severovýchod Spojených států, což je jeden ze 4 hlavních regionů Spojených států.", "tgt_summary": "新英格兰(英语:New England),是位于美国大陆东北角、濒临大西洋、毗邻加拿大的区域。新英格兰地区包括美国的六个州,由北至南分别为:缅因州、新罕布什尔州、佛蒙特州、马萨诸塞州、罗德岛州、康涅狄格州。马萨诸塞州首府波士顿是该地区的最大城市以及经济与文化中心。", "id": 1905157}
{"src_title": "Svatá Cecilie", "tgt_title": "聖則濟利亞", "src_document": [{"title": "Legenda.", "content": "Podle legendy pocházela ze starého římského rodu Ceciliů. Již v mládí se stala horlivou křesťankou. Nosila sice šaty odpovídající vznešenému stavu, ale pod ně si oblékala žíněnou košili. Nepotrpěla si na zábavy, ale učila se hudbě a zpěvu, aby takto mohla chválit Boha. Zavázala se slibem věčného panenství.  O její ruku požádal Valerianus, pohanský mladík s nejlepší pověstí. Cecilie prosila anděly o přímluvu, aby si uchovala panenství i přesto že vstoupí do stavu manželského. Po svatbě oznámila manželovi, že jejím vyvoleným chotěm je Ježíš Kristus a ten jí dal za strážce anděla, který střeží její tělo. Pokud by snad chtěl její panenství porušit, bude andělem zahuben. Valerius byl pohan a nechtěl Cecilii uvěřit, když žádného anděla neviděl. Cecilie mu vysvětlila, že i on anděla uvidí, když uvěří v Boha, Ježíše Krista a dá se pokřtít. Poslala ho za svatým kmetem Urbanem. Stařec ho skutečně získal pro křesťanskou víru. Jakmile se Valeriánus vrátil domů nalezl Cecilii pohrouženou v modlitbě a vedle ní zářícího anděla se dvěma kyticemi růží a lilií. Anděl pravil: „\"Přináším tyto květy z ráje nebeského. Květy nepozbudou krásy ani vůně, budete-li je chovati s čistým srdcem a neposkvrněným tělem.\"“  Podobně s pomocí svatého Urbana získali pro křesťanskou víru i Valeriánova bratra Tiburcia. Všichni pak zahynuli mučednickou smrtí při pronásledování křesťanů. Oba bratři byli jako šlechtici sťati mečem. Svým odhodláním a pevnou vírou zapůsobili na velitele stráže Maxima. On také přijal víru a byl utlučen kyjem. Cecilie ještě stačila veškerý svůj majetek uchránit před konfiskací tím, že ho všechen rozdala chudým. Podle rozsudku měla podstoupit trest smrti ve vlastní lázni udušena vedrem a horkou parou. Když však zůstala i ve žhavé komoře živa, dali ji také stíti. Kat jí zasadil tři rány mečem do šíje a domníval se, že je mrtva. Cecilie však ještě tři dny žila.  Podle legendy byla Cecilie umučena v roce 230 za panování císaře Alexandra Severa, ale podle novějšího bádání se tak muselo stát ještě za panování císaře Marka Aurelia, tedy kolem roku 170.  Papež Urban I. dal pochovat její tělo v Kallixtových katakombách (catacombe di S. Callisto) v Římě hned vedle hrobů biskupů. Dům mučednice posvětil jako kostel a o sto let později zde vyrostl skutečný chrám. Když v roce 822 byly v katakombách ostatky světice znovu nalezeny, nechal je papež Paschal I. přenést do kostela sv. Cecílie a tam pochovat. Při otevření rakve roku 1595 bylo prý její tělo nalezeno tak, jak bylo kdysi pohřbeno. Tento výjev vtesal sochař Stefano Maderna do nádherné mramorové skulptury umístěné v chrámu sv. Cecilie v Trastevere (Itálie). Cecíliiny ostatky jsou kromě Říma uchovávány také v Hildesheimu a v Albi.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas v umění.", "content": "Legenda o svaté Cecilii hudbou velebící Boha, se stala inspirací pro řadu umělců od starověku do dnešní doby.  Je připomínána na obrazech Raffaela Santiho, Petra Paula Rubense, Guida Reniho, povídkách a básních G. Chaucera a Johna Drydena, hudbě G. F. Händela, Henry Purcella, Alessandra Scarlattiho, čii skladateli současnosti Benjamina Brittena či Jiřího Stivína.", "section_level": 1}, {"title": "Svátky.", "content": "Cecílie patří dodnes ke zvláště oblíbeným světicím. Jméno Cecílie bylo v dřívějších dobách jedním z nejčastějších dívčích jmen. Sv. Cecilie je patronkou hudby a slepců, má svátek 22. listopadu. Svátek svatých Valeriana a Tiburcia je 14. dubna. (českou obdobou jména Tiburcius je Ctibor.) Jinou svatou téhož jména je sv. Cecilie, abatyše Lotrinská, která zemřela roku 670. Podle církevního kalendáře má svátek 12. srpna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatá Cecilie (cca 200 Řím – 22. listopadu 230 Řím) byla římská mučednice a svatá katolické i pravoslavné církve, patronka duchovní hudby, muzikantů (varhaníků), zpěváků, básníků, řemeslníků zhotovujících hudební nástroje a slepců. Atributy: růže, hudební nástroje (varhany, housle).", "tgt_summary": "圣则济利亚()是天主教(含东仪天主教会)、圣公宗、东正教等敬奉的基督教圣人,被视为音乐家和基督教圣乐的主保圣人。她的庆日在11月22日。", "id": 1250909}
{"src_title": "Ptakopánví", "tgt_title": "鳥臀目", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "V roce 1887 rozdělil britský paleontolog Harry Govier Seeley dinosaury podle stavby pánve na dva řády: ptakopánvé a plazopánvé. Pánev ptakopánvých skutečně připomíná pánev ptáků, podobně jako oni má i pánev ptakopánvých dva dopředu směřující výběžky stydké kosti. Jedná se o znak konvergentní evoluce, protože ptáci jsou ve skutečnosti potomky plazopánvých. Dnes se však přikládáme k jinému rozdělení dinosaurů, než dle morfologie pánve (viz níže v odstavci \"\"Zařazení\"\")  Takto utvářená pánev poskytovala oporu břišní stěně a objemným střevům v břišní dutině. Všichni ptakopánví byli býložravci a dlouhá střeva potřebovali k trávení těžko stravitelné rostlinné potravy.  Dalším znakem ptakopánvých je zobák krytý rohovinou. Část spodní čelisti, která podkládá zobák je tvořena kostí (os predentale) která se nevyskytuje u žádné jiné skupiny živočichů. Jen ti nejprimitivnější ptakopánví mají zuby i v přední části tlamy.  Zuby v zadní části tlamy byly malé, rychle rostoucí a zakončené ploškami, které sloužily k rozmělňování rostlinného materiálu. K zamezení vypadávání potravy se vyvinuly lícní torby. Ptakopánví byli jedinými býložravými dinosaury, kteří dokázali potravu zpracovávat už v ústní dutině.  Ptakopánví se často pohybovali po čtyřech, a to i bipední formy. Obvykle ani zdaleka nedosahovali velikosti sauropodů (s výjimkou obřích rodů, jako byl čínský hadrosaurid \"Shantungosaurus\"), proti dravcům se často bránili pomocí tělesných pancířů nebo rohů. Nejmenší zástupci této skupiny dosahovali velmi malých rozměrů, například dosud nepopsaný argentinský heterodontosaurid byl dlouhý jen asi 43 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Zařazení.", "content": "V současné době je nejspíš taxon třeba chápat jako součást vyšší skupiny dinosaurů s názvem Ornithoscelida, která jej sdružuje s teropody. Tato myšlenka byla poprvé nastíněna roku 2017 a popírá tradiční rozdělení dinosaurů na ptakopánvé a plazopánvé. Dnes proto na evoluční vývojové vztahy dinosaurů nahlížíme takto:  Dinosauria – dinosauři", "section_level": 1}], "src_summary": "Ptakopánví (Ornithischia) byli obvykle býložraví dinosauři, tradičně chápaní jako jedna ze dvou velkých vývojových skupin dinosaurů, dnes však řazeni po boku teropodů do taxonu Ornithoscelida. Byli úspěšnou skupinou býložravých živočichů a během rané i pozdní křídy byli nejpočetnější skupinou dinosaurů.", "tgt_summary": "鸟臀目(目名Ornithischia或Predentata)也称为鸟盘目。是一类有喙(外观类似鸟喙)的植食性恐龙。\"ornithischia\"之名源自希腊文中表示「鸟的」的\"ορνιθειος\"(\"ornitheos\")与表示「髋关节」的\"ισχιον\"(\"ischion\"),意思是「如鸟类般的臀部」。之所以有这种名字,是因为牠们拥有与鸟类相似的骨盆结构。然而,一般认为鸟类实际上是蜥臀目兽脚亚目的后代。鸟臀目恐龙的腹部、胃部都非常的宽大,因为臀部骨骼的原因,在同样长度、体积的情况下,牠们的胃部容量远远大于蜥臀目的所有恐龙,鸟臀目的尾部粗度也是蜥臀目的1.5倍到2倍宽。", "id": 238885}
{"src_title": "Mordor", "tgt_title": "魔多", "src_document": [{"title": "Pojmenování a symboly.", "content": "Mordor v překladu znamenající \"Černá země\" (\"Mor\" - \"Černý/Temný\", \"Dor\" - \"Země\") byl v odkazu na Temného pána Saurona označován též jako Země stínu či Země Nepřítele. Sauronovým symbolem a zároveň znakem Mordoru bylo zlé rudé oko bez víčka na černém poli.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Mordor byl nehostinnou zemí ze tří stran ohraničenou vysokými horami. Na severu ji pohoří Ered Lithui dělilo od Bitevní pláně Dagorlad a zbytku Rhovanionu. Pohoří Ephel Dúath tvořilo přirozenou západní a jižní hranici země. Na západ od Mordoru leželo sousední království Gondor a jižněji se rozprostíraly země Haradu. Nejpřístupnější byl Mordor z východu, kde sousedil s Rhûnem a Chandem.  V severovýchodní části Mordoru se tyčila ohnivá Hora osudu, kolem níž se rozprostírala nehostinná a pustá pláň Gorgoroth. Severně od Gorgorothu, na jednom z ostrohů Popelavých hor, ležela Sauronova Temná věž Barad-dûr. Jižní část Mordoru zabírala nížinná pláň Nurn rozkládající se okolo jezera Núrnen.  Do opevněného Mordoru vedly přes hraniční hory dva hlavní průchody. Významnější, vedoucí průsmykem Cirith Gorgor a dolinou Udûn na severozápadě země, kde se sbíhaly Popelavé hory a Hory stínu, bránila před proniknutím nepřítele Černá brána. Druhý průchod se nacházel přibližně uprostřed západní části Hor stínu a procházel skrz Morgulské údolí nedaleko věže Minas Morgul. Přes hory vedly i další průsmyky, nebyly však téměř využívány. V nejznámějším z nich, Cirith Ungolu, sídlila obří pavoučice Odula. Tímto průsmykem byl hobitem Frodo Pytlíkem na cestě k Hoře osudu pronesen Jeden prsten.", "section_level": 1}, {"title": "Regiony.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Gorgoroth.", "content": "Pláň Gorgoroth se rozprostírala v severozápadní části Mordoru. Uprostřed této sopečné pustiny sevřené horami Ephel Dúath a Ered Lithui se tyčila Hora osudu. Při cestě k Orodruině museli Gorgoroth překročit také hobiti Frodo a Sam.", "section_level": 2}, {"title": "Nurn.", "content": "\"Nurn\" byla oblast v jihovýchodní části Mordoru rozprostírající se okolo velkého jezera Núrnen. Nurn byl ze západu a jihu ohraničen pohořím Ephel Dúath. Na severu hraničil s pláněmi Gorgorothu, na západ od něj ležel Jižní Ithilien a jižněji se nacházel Blízký Harad a Chand. Tato země sloužila Temnému pánu jako potravinová základna pro jeho vojska. Po porážce Saurona udělil král Elessar oblast Nurnu zdejším osvobozeným otrokům.", "section_level": 2}, {"title": "Udûn.", "content": "\"Udûn\" čili „Peklo“ byla dolina v nejseverozápadnější části Mordoru. Udûnem sevřeným mezi Ered Lithui a Ephel Dúath se táhl Strašidelný průsmyk - severní průchod do Mordoru. Celý Udûn, pojmenovaný po první z Morgothových pevností, byl provrtán tunely a podzemními zbrojnicemi. Severní vstup do Udûnu zabezpečovala Černá brána Morannon. Na jihu pak průsmyk Cirith Gorgor uzavírala soutěska Carach Angren neboli \"Železná tlama\". Zde byl navršen hliněný val a vykopán hluboký příkop překročitelný jen po jediném mostě. Před bitvou u Morannonu zde Temný pán shromáždil většinu svých vojsk.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní objekty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cirith Gorgor.", "content": "\"Cirith Gorgor\" čili „Strašidelný průsmyk“ byl jednou z cest vedoucích do Sauronovy opevněné země Mordor. Nacházel se mezi svahy pohoří Ephel Dúath a Ered Lithui. Na severozápadě od Cirith Gorgoru se rozkládala Bitevní pláň Dagorlad a Mrtvé močály, dál na jihovýchodě pak ležel Udûn. Po Sauronově svržení zbudovali muži z Gondoru ve vstupu do Strašidelného průsmyku mocné věže, které měly bránit jeho návratu. Po zeslábnutí Jižního království a zchátrání opevnění se však Temný pán přesto vrátil do Mordoru a pevnost v Cirith Gorgoru nechal opravit. Tato nedobytná brána, u níž se na konci třetího věku odehrála velká bitva, byla známa jako Morannon.", "section_level": 2}, {"title": "Cirith Ungol.", "content": "\"Cirith Ungol\" tedy „Pavoučí průsmyk“ překračoval hřebeny Ephel Dúath nedaleko Morgulského údolí. Své jméno dostal tento průsmyk po potomcích dávné pavoučice Ungoliant. Její strašlivé potomstvo toto místo obývalo od nepaměti. Nejznámější a poslední z Ungoliantiných potomků byla Odula, s kterou se na své cestě přes Cirith Ungol utkali i hobiti Frodo Pytlík a Samvěd Křepelka, které sem zákeřně přivedl jejich průvodce Glum.  Na východní straně průsmyku stávala od počátku třetího věku silná věž vystavěná Gondorskými na obranu proti Sauronově návratu. Podobně jako další z Dúnadanských pevností v hraničních horách byla opuštěna a záhy obsazena služebníky Temného pána. Skřeti z věže v Cirith Ungolu v čele se svým kapitánem Šagratem objevili nedaleko pavoučího tunelu paralyzovaného Froda, kterého odnesli do své věže. Zde došlo kvůli hobitovým cennostem ke krvavému souboji se skřety z Minas Morgul a Samovi se díky tomu podařilo svého pána osvobodit.", "section_level": 2}, {"title": "Morgai.", "content": "\"Morgai\" neboli „Černý plot“ byl vnitřní hřeben, ležící východně od Ephel Dúath. Táhl se rovnoběžně s mnohem vyššími Horami stínu a mezi nimi zelo hluboké koryto. Pohoří Morgai sloužilo jako druhý či vnitřní obranný kruh Mordoru. Při své cestě k Hoře osudu se podél štítu Morgai přesouvali hobiti Frodo Pytlík a Samvěd Křepelka.", "section_level": 2}, {"title": "Morgulské údolí.", "content": "Morgulské údolí známé jako \"Imlad Morgul\" bylo jedním z hlavních průchodů do Mordoru. Ze západu na východ protínalo hřebeny Ephel Dúath a spojovalo zemi Mordor se západněji položeným Ithilienem. Morgulským údolím protékala řeka Morgulduina a na jeho západním okraji se nacházela čarodějnická pevnost Minas Morgul, kolem níž prakticky nebylo možné do Mordoru proklouznout.", "section_level": 2}, {"title": "Núrnen.", "content": "Jezero Núrnen, v překladu znamenající „Smutná voda“, bylo vnitrozemské moře nacházejícím se uprostřed jižní části Mordoru, v oblasti známé jako Nurn. V okolí Núrnenu pracovali Sauronovi otroci produkující potraviny pro jeho obrovská vojska. Po porážce Saurona udělil král Elessar oblasti okolo Núrnenu osvobozeným Sauronovým otrokům.", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny.", "content": "V Mordoru se na konci prvního tisíciletí druhého věku opevnil nejvyšší z Morgothových pobočníků, Sauron. Učinil tak nepochybně pro přírodní charakter této země, která byla obklopená horami a v budoucnu tak sloužila jako velká pevnost a zároveň skrývala Sauronovy plány. Po vykování Prstenů moci a dokončení věže Barad-dûr, začal nový Temný pán obsazovat okolní země osídlené lidmi a z Mordoru zahájil válku s elfy. Mordorská vojska však byla poražena díky vojenské pomoci Númenorejců a Sauron se raději nechal lstivě zajmout a odvést na Númenor. Zde zkazil srdce většiny tamních obyvatel a přispěl ke zničení celého ostrova. Poté se opět vrátil do Mordoru a rozpoutal válku s přeživšími Dúnadany, kteří v jeho nepřítomnosti založili ve Středozemi království Arnor a Gondor.  V roce 3434 druhého věku dojednali králové elfů a lidí Gil-galad a Elendil Poslední spojenectví. Spojené armády porazily Sauronova mordorská vojska, zbořily Černou bránu, pronikly do Mordoru a oblehly Barad-dûr. Sauron byl tehdy dík Elendilovu synovi Isildurovi poražen, uprchl a také všichni jeho přeživší služebníci z Mordoru unikli. Počátkem třetího věku, který následoval po Sauronově porážce, byl Mordor neobývaný a na jeho hranicích hlídali Gondorští. Ti v hraničních horách zbudovali mnoho pohraničních pevností jako byla věž v Cirith Ungolu či hrad Durthang, které měly zabránit Sauronovi v návratu. Po velkém moru však pohraniční pevnosti zpustly a byly opuštěny, načež je obsadili vracející se skřeti. Sám Sauron svůj návrat dlouho připravoval a nakonec se jeho duch s pomocí nazgûlů do Mordoru roku 2942 třetího věku skutečně vrátil. Následovala válka o Prsten, v níž se Temný pán pokusil obsadit svobodné národy Středozemě a během níž jeho služebníci pátrali po Vládnoucím prstenu. Jeho zkázu způsobilo zničení Jednoho prstenu v Hoře osudu. Sauronův duch, podobně jako všechny zlé bytosti jež svou vůlí ovládal, byl z Mordoru nadobro vyhnán. V království Gondor usednul na trůn král Elessar, který osvobodil otroky Temného pána pracující v Nurnu na zásobování jeho armád a planina Nurn jim byla odevzdána do užívání pod svrchovaností Gondorského království.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Severozápadní oblast Mordoru byla nehostinná pustina obydlená jen velmi řídce. Před příchodem Saurona ani po jeho pádu tyto oblasti lidé neobývali a Gondorští se spokojili pouze s opevněním hraničních pohoří, kde vybudovali množství hradů. Na konci třetího věku se vojska Temného pána shromažďovaná k válce o Prsten nacházela především v pevnostech Barad-dûr, Minas Morgul, v Udunu či na západě pláně Gorgoroth. Většinu Mordoru obývali skřeti, avšak žili zde též lidé dobrovolně či nedobrovolně sloužící Sauronovi. Množství Sauronových otroků živících jeho armády se nacházelo v okolí jezera Núrnen. Z plání Gorgorothu pocházeli velcí horští obři s rohovinovatou kůží a černou krví. Jejich náčelníka se podařilo usmrtit hobitu Pipinovi v bitvě před Černou bránou.  Jazykem Sauronových služebníků byla Černá řeč, avšak mnozí z nich se při komunikaci uchylovali k užívání Obecné řeči.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "V Jacksonově filmové trilogii byl Mordor podobně jako ostatní místa Středozemě natáčen na Novém Zélandu. Jako předloha pro Horu Osudu posloužila sopka Ngauruhoe a pozadí úvodní bitvy, pláně Gorgorothu či další mordorské scény byly točeny na svazích vulkánu Ruapehu.  Na námět Tolkienovy předlohy je dostupná počítačová RPG hra \"\".  Po černé zemi je pojmenovaná i tmavá oblast v okolí severního pólu měsíce Charona.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mordor je země ve fiktivním světě anglického spisovatele J. R. R. Tolkiena. Mordor čili \"Černá země\" se nachází na severovýchodě Středozemě. Tento pustý kraj je znám především jako panství Temného pána Saurona.", "tgt_summary": "魔多(Mordor)在托尔金魔幻小说中的中土世界中是黑暗魔君索伦的领地,位于中土世界的东南部、安都因河(Anduin)以东。佛罗多和山姆·詹吉要前往魔多摧毁魔戒。魔多的地形非常独特,有三个巨大延绵的山脉从南、西、北包围着魔多。这些山脉可以防止人们从这些方向入侵,也可以阻止魔多内的人逃出。", "id": 1047355}
{"src_title": "Estrapáda", "tgt_title": "吊刑", "src_document": [{"title": "Metody.", "content": "Používaly se různé varianty tohoto mučení. Odsouzenec byl vytažen provazem za ruce svázané za zády tak vysoko, že se jeho chodidla přestala dotýkat země a takto ponechán libovolně dlouhou dobu. Nebo byl s rukama svázanýma za zády vytažen provazem na vrchol stožáru nebo šibenice a následně volným pádem spuštěn dolů, ale ne až na zem. Vlastní vahou těla při napnutí provazu pak došlo k vykloubení rukou. Nebo byly nohy odsouzence připoutány k podložce či zatíženy závažím a pak byl za svázané ruce tažen vzhůru tak dlouho, až došlo k vykloubení rukou.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a rozšíření.", "content": "Estrapádu patrně vynalezli v Itálii. Používala se hlavně na Sicílii, na Sardinii, ve Francii, v Rusku, v Číně a v některých německých státech. Dnes se touto metodou oficiálně již nepopravuje; tuto techniku však nadále využívá řada režimů k mučení zajatců. Podle dochovaných svědectví ji používali nacisté při výsleších a trestání vězňů v koncentračních táborech i severovietnamští vojáci při výslechu zajatých Američanů nebo izraelští vojáci při výslechu Palestinců podezřelých z terorismu (odtud výraz \"Palestinské věšení\", \"Palestinian hanging\" v angličtině).  Také v moderní době je zdokumentováno používáni estrapády. Například v roce 1996 Evropský soud pro lidská práva uznal Turecko, respektive tureckou policii vinou z mučení vězňů tímto způsobem. Používání estrapády bylo zmiňováno rovněž v kauze mučení iráckých zajatců americkými vojáky v Abú Ghrajb, konkrétně jako příčina smrti Manadela al-Džamadiho v roce 2003. Jeden z nejnovějších případů, mučení bojovníků IS zajatých iráckou armádou v bitvě o Mosul technikou estrapády, zveřejnila ruská televize RT v červnu 2017.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V Paříži je ulice \"Rue de l'Estrapade\" a na jejím konci náměstí \"Place de l'Estrapade\" pojmenované podle zařízení k provádění estrapády, které se na tomto místě provozovala až do konce 17. století především k popravám protestantů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Estrapáda je způsob popravy či mučení. Jeho podstatou je tažení rukou svázaných za zády mučené osoby směrem vzhůru a od těla, což vede k intenzivní bolesti a často k vykloubení rukou s následkem trvalého poškození šlach, svalstva, nervů a ramenních kloubů. V minulosti mnoho lidí na následky způsobených zranění zemřelo.", "tgt_summary": "吊刑,是一种酷刑,也称之为悬挂。在进行吊刑时,行刑者先将犯人的手腕用绳子捆住,吊到一定高度再使其下落。在下落的冲力下,犯人的双臂会被拉得脱臼,犯人可能会因此死亡。吊刑也是刑讯逼供的一种辅助手段。", "id": 2780879}
{"src_title": "Centrum grupy", "tgt_title": "中心 (群论)", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "\"Centrem\" grupy formula_1 myslíme množinu formula_2 Tedy množinu všech prvků z formula_3, které s každým prvkem z formula_3 vyhovují komutativnímu zákonu. Ve zbytku článku jej budeme značit formula_5.", "section_level": 1}, {"title": "Lemma.", "content": "Nechť formula_1 je grupa. Pak formula_7 (centrum grupy G je její normální podgrupa).", "section_level": 1}, {"title": "Důkaz.", "content": "Rozmyslete si, že formula_5 je uzavřené na formula_9 (tj. pokud formula_10, pak i formula_11) a formula_12 (připomeňme, že prvek formula_13 jednotkový prvek grupy formula_3, pokud formula_15).  Pokud je formula_16, pak formula_17. Tím jsme ukázali, že formula_18.  Zatím jsme dokázali, že formula_5 je grupa, víme, že se skládá jen z prvků formula_3, takže je to podgrupa formula_21 Pro dokončení důkazu ještě potřebujeme, aby byla normální.  Vezměme si libovolné formula_16 a jakékoli formula_23 Pak formula_24. Tedy formula_25 a proto je formula_5 normální podgrupa formula_21", "section_level": 2}, {"title": "Poznámka.", "content": "Nosič formula_3 každé grupy formula_1 může být zapsán takto: formula_30, kde formula_31 je orbita prvku formula_32 vzhledem k vnitřnímu automorfismu a formula_33 je množina representantů alespoň dvouprvkových orbit grupy formula_3.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledek.", "content": "Je-li formula_1 konečná grupa, pak formula_36, kde formula_33 je množina representantů alespoň dvouprvkových orbit grupy formula_3 a formula_39 je index stabilisátoru prvku formula_40.", "section_level": 1}, {"title": "Další Důsledek.", "content": "Nechť formula_1 je grupa řádu formula_42, kde formula_43 je prvočíslo a formula_44. Pak formula_45.", "section_level": 1}, {"title": "Věta.", "content": "Ať formula_46 je grupa řádu formula_47, kde formula_43 je prvočíslo. Pak formula_46 je komutativní a buď formula_50 nebo formula_51", "section_level": 1}, {"title": "Důkaz.", "content": "Využívá pojmu centrum grupy a proto sem byla tato věta zařazena (jako pozvánka ke studiu algebry). Jinak je delší a zvídavý čtenář si jej může vyhledat v literatuře uvedené na konci článku.", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "L.Procházka a kolektiv: Algebra, Academia, Praha 1990", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Skripta prof.Trlifaje z MFF UK (formát pdf)", "section_level": 1}], "src_summary": "Centrum grupy je pojem užívaný v abstraktní algebře. Jde o podgrupu, jejíž každý člen komutuje s libovolným členem grupy. To odpovídá prvkům grupy, které mají v působení na sobě pomocí vnitřních automorfismů jednoprvkovou orbitu.", "tgt_summary": "在抽象代数中,群formula_1的中心formula_2是所有在formula_1中和formula_1的所有元素可交换的元素的集合,也就是:", "id": 1278695}
{"src_title": "Kur domácí", "tgt_title": "鸡", "src_document": [{"title": "Biologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Kohouti jsou zbarvenější než slepice. Kurové mají různé barvy opeření, které záleží na plemeni. Mají krátký zobák uzpůsobený k zobání potravy.", "section_level": 2}, {"title": "Hlava.", "content": "Vzrostlí jedinci mají na hlavě kožní výrůstky, které mohou mít v závislosti na plemeni různé barvy a tvary a které představují důležitý rozpoznávací znak jednotlivých plemen. Volně visící záhyby kůže na krku zvířete se nazývají krčními laloky, masitý kožní výrůstek na hlavě je hřeben. Hřebeny se dělí na jednoduchý (leghornky), růžicový (vyandotky), růžkový (francouzské laflešky), ořechový (malajky), hráškový (brahmánky, trojřadý), listový (francouzské hudánky), pohárkový (sicilské slepice) a další.  Jestliže má slepice na vrchu hlavy výlučně vzpřímená pera, má slepice chocholku. Malé kožní záhyby vedle uší se nazývají ušními závěsy. Obvykle neopeřená nebo jen málo opeřená část hlavy vymezená kořenem zobáku, očima, ušními závěsy a krčními laloky se nazývá obličej. Na obličeji některých slepic vytvářejí stvoly per tzv. kotletový vous. Pokud vous vyrůstá na hrdle, nazývá se krční vous. Vousatá plemena mají jen velmi malé nebo žádné laloky.", "section_level": 3}, {"title": "Nohy.", "content": "Spodní část dolních končetin mezi patním kloubem a prsty se nazývají běháky. Obvykle jsou neopeřené a útlejší, jejich barva se liší v závislosti na plemeni. Opeřená část dolních končetin se nazývá stehno. Je to spíše spodní stehno; horní stehno není u drůbeže viditelné. Především kohouti mají na vnitřní straně každého běháku ostruhu, což je rohovitý neprokrvený výběžek, který kohouti používají v boji. Většina plemen slepic má čtyři prsty: tři směřují dopředu a jsou doširoka rozevřené, jeden směřuje šikmo dozadu a zajišťuje zvířeti jistotu během stání. Některá plemena slepic, například dorkinky, hudánky či faverolky, mají prstů pět.", "section_level": 3}, {"title": "Životní nároky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Kurník a výběh.", "content": "Slepice potřebují kurník jako ochranu proti nepřátelům, nepříznivému počasí a větru. Protože slepice špatně snášejí teplo, je třeba, aby se do kurníku dostalo výlučně ranní slunce. Kurník je možné postavit dřevěný nebo zděný. Pokud je to jen trochu možné, je vhodné stěny kurníku izolovat, tzn. použít dvě vrstvy dřeva, mezi nimiž se nachází izolační materiál. Toto opatření zabrání průniku velké zimy a extrémního horka. Vnitřní stěny kurníku by měly být natřeny barvou na beton. Čím hladší budou stěny a podlaha, tím lépe. Spáry a dírky jsou živnou půdou pro bakterie a cizopasníky a nikdy není možné je pořádně vyčistit. Prodyšnost je také velmi důležitá, zatuchlý a vlhký kurník může způsobit onemocnění. Čerstvý vzduch je naopak pro slepice důležitý. Větrání lze zajistit různými způsoby. Nejjednodušší větrání u malého kurníku je pomocí několika šoupátek pod hřebenem střechy, umístěných nejlépe proti sobě, aby vzduch mohl volně proudit. Je to potřeba udělat tak, aby otvory byly vysoko nad hřady, protože průvan může být slepicím nepříjemný. Jinou možností ventilace je jedno nebo více okének s jemným pletivem (proti hmyzu), otevřených po celých 24 hodin. Za mrazu je třeba taková okénka zavřít. Střecha kurníku by měla mít dostatečný sklon, popř. i okap. Na dně kurníku by měla být vrstva ostrého písku nebo nařezané slámy. Není vhodné používat neřezané seno nebo slámu, protože by se mohly slepicím omotat kolem běháků.  Výběh pro slepice je vhodný na zahradě s minimální plochou 10 m na jedince. Ideální vhodná plocha pro kvalitní život slepic je prostor okolo 20 m a více – nejlepší možná rozloha odpovídá 100 m na 4 slepice. Čím větší prostor, tím si lépe slepice obstarají pestřejší stravu a budou spokojenější. Trávník je poté i méně rozhrabaný, když je dostatečný prostor, na němž se slepice mohou pohybovat, výkaly jsou také více rozprostřené.", "section_level": 3}, {"title": "Potrava.", "content": "Slepice je všežravec. Živí se \"zrním\" (směs pšenice, ovsa, kukuřice a ječmene, někdy doplněná semínky slunečnice), zeleným krmením (bobuloviny, např. ostružiny nebo maliny; zelenina, např. salát, brokolice, mrkev, nať cibule nebo česneku, jetel, vojtěška, mladé kopřivy, tráva, pampelišky; nebo ovoce, např. jablka či hrušky), což je především bráno jako přilepšení, ale díky výskytu přírodních barviv mají příznivý vliv na zbarvení a kvalitu žloutku. Slepice si ve volném výběhu hledají také žížaly, ponravy, červy a různý hmyz. Pro dobrou snášku je důležité, aby krmení obsahovalo dostatek bílkovin, bez kterých slepice nemůže tvořit vejce, jako mezi zdroje patří například sója, mleté kosti, sušená krev popř. odpad z mléčné výroby, jako například syrovátka.  V obchodech je k dostání grit (vypálené a pomleté skořápky ústřic, které obsahují vápník nutný k tvorbě skořápky) a kamínky na trávení, které slepici v žaludku pomáhají rozmělňovat potravu. Místo gritu lze použít např. i vysušené roztlučené vaječné skořápky. Základ krmení v chovech bývá kompletní krmivo, které je obvykle ve formě sypké směsi nebo granulí. Problémem může být, že v dnešní době jsou do granulí přidávána antibiotika. Denně by slepice měly dostávat 30–100 g této potravy, v závislosti na výdeji energie a druhu plemene. Důležité je zajistit, aby měly slepice přístup k čerstvé studené vodě, jelikož slepice spotřebují dvakrát více vody než krmiva. Pokud jsou slepice žíznivé, nesnáší vejce.", "section_level": 3}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Kohouti bývají plodní od zhruba 7 měsíců a slepice může snášet vajíčka od 4–6 měsíců věku, nicméně kvočnou, tj. slepicí natolik duševně vyzrálou, aby vyseděla vejce a postarala se o kuřata, se však stává až později (kolem 12 měsíce), a záleží také především na plemenu, jelikož některá mají kvůli nepřerušované snášce kvokavost eliminovanou, její výskyt se však ojediněle u nich může objevit, ovšem nelze na ni ve většině případů spoléhat. Před nástupem umělých líhní byly velice oblíbené krůty jako náhradní kvočny, jelikož se daly přimět snadno ke kvokání. Páření probíhá tzv. naskočením kohouta a nazývá se pojímání. Zatímco se kohout na slepici přidržuje zobákem, dojde k spojení kloak obou zvířat a přenosu spermií, které si slepice uloží do semenných schránek a opakovaně je využívá. Proto může slepice ještě 14 dní po spáření snést oplodněná vejce. K dostatečné oplozenosti vajec je zapotřebí optimální počet obou pohlaví určený temperamentem plemene, u lehkých plemen zvládne jeden kohout až 20 slepic, u středně těžkých až těžkých je to o 5–10 slepic méně. Slepice však nesnášejí vejce pouze po páření, v reprodukčním období v nějaké úžeji vymezené části roku jako je tomu u většiny ostatních ptáků. Tato vlastnost byla šlechtěním potlačena, takže snášejí i vejce neoplozená a to obvykle po celý rok.  Při znatelném oteplením vlivem prvních jarních měsíců začíná období kvokání, kdy některé slepice přestanou snášet, neústupně sedí na vejcích a nechce je opustit; chceme-li ji vejce odebrat, reaguje zlostně. Kvočna taky přijímá málo krmiva a často vydává kvokavé nebo naříkavé zvuky, může působit jako by byla nemocná. Na břiše slepice vzniká hnízdní nažina, tj. místo bez peří, díky kterému se zlepší přenos tepla ze slepice na vejce. Sezení na vejcích (kvokavost) trvá asi 21 dní, při kterých je třeba slepici z hnízda alespoň obden odstranit, jelikož zadržuje trus, u větších vajec o 1–2 dny déle, z menších vajec se líhnou kuřátka dřív. Jejich pípání, kterým se kontaktují s matkou, lze slyšet už den před vyklubáním. Líhnutí trvá několik hodin a probíhá pod tělem kvočny. Po vyklubání kuřat kvočna mladé po asi 6–7 týdnů vodí sem a tam, aby jim ukázala jejich životní prostor. Kuřata se od ní učí nápodobou správnému chování. Při hrozícím nebezpečí, chladu či dešti je kvočna schovává pod sebe do teplého peří. Kvokavost byla u mnohých plemen šlechtěním potlačena. Plemena pověstná kvokavostí s jistým odchovem potomstva jsou např. brahmanky, wyandotky nebo zakrslé rousné. Plemena, která kvokají zřídka nebo nikdy jsou např. fréské slepice, barneveldky, leghornky a hlavně všichni užitkoví kříženci. Jejich kuřata se proto musí nechat vylíhnout pod kvočnou jiného plemene nebo v umělé líhni.  Počet vajec, které slepice za život snese, je dán počtem jejích vaječných buněk, který zůstává od narození slepice fixní. Výkonné nosnice tuto zásobu spotřebují během několika let, méně výkonné nosnice můžou snést vejce i ve velmi vysokém věku (ojediněle např. i v 10 letech). Obvykle však po dosažení 5–6 let slepice již téměř vejce nesnáší nebo snáší málo a nepravidelně, v této době také přestává být plodný i kohout. Slepice snesou nejvíce vajec v prvním snáškovém období (cyklu), které je ukončeno pelicháním, což je periodicky se opakující období přirozeného fyziologického klidu, kdy u slepice dochází k výměně peří a slepice nenese; trvá asi 1–2 měsíce, také snáška v zimních měsících ustává ovšem z většiny kvůli zkrácení světelného dne. Ve druhém snáškovém cyklu snáší slepice méně vajec, která jsou však větší než vejce z prvního cyklu, takže výsledná hmotnost všech vajec z prvního a druhého cyklu je prakticky stejná.", "section_level": 3}, {"title": "Soužití s jinými zvířaty.", "content": "Kočky někdy útočí na kuřátka nebo malá plemena slepic; psi, pokud nemají příliš rozvinutý lovecký instinkt, slepicím neubližují. Není vhodné chovat slepice spolu s drobnými zvířaty (morčata, malí králíci, malé kachny, křepelky, menší druhy bažantů, želvy), protože do nich slepice rády ze zvědavosti klovou. Je-li dostatek prostoru, soužití s kachnami, klidnými husami, krůtami, koňmi, prasaty, ovcemi nebo kozami bývá poklidné.", "section_level": 3}, {"title": "Uchopení slepice.", "content": "Popsaným způsobem lze slepici držet a nést, aniž by propadla panice. Rozhodně by se neměla zvedat za křídla nebo za běháky vzhůru nohama, což je pro zvíře velmi nepříjemné. Nejlepší čas k chytání je večer za šera, když slepice hřadují a jsou klidnější a nestresují se.", "section_level": 3}, {"title": "Chovy slepic.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Pro maso.", "content": "Slepice chované pro produkci masa se označují jako brojleři, resp. kvůli nízkému věku při porážce (cca 30–50 dní) jako brojlerová kuřata. Odhaduje se, že na světě je chováno 20 miliard brojlerů; z toho 24 % v USA, 18,5 % v Číně, 14 % v EU (na zbytek světa pak připadá 43,5 %).", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Brojleři byli vyšlechtěni k rychlému nabírání svalové hmoty při co nejmenší spotřebě krmiva. Dospělec kura bankivského váží obvykle pod 1 kg, což je váha, které dosáhnou brojleři během pár týdnů. Účinnost přeměny krmiva na svalovou hmotu vyjadřuje konverze krmiva, což je množství krmiva potřebné na získání jednotky hmotnosti. Zatímco v roce 1976 bylo k dosažení hmotnosti 2 kg potřeba 5 kg krmiva, v roce 1997 to bylo již jen 3,3 kg.  Mezi brojlery a nosnicemi jsou některé rozdíly v chování. Brojleři stráví sezením nebo odpočíváním více než 75 % času, zatímco nosnice (srovnatelného věku) méně než 30 %. Brojleři vykazují také velmi málo tendencí k popelení nebo protahování křídel (u nosnic je např. tendence k popelení tak silná, že i když nemají kde se popelit, pokouší se popelit „ve vzduchu“ na drátěné mřížce v kleci).", "section_level": 3}, {"title": "Chov a problémy.", "content": "Brojleři nejsou chováni v klecích, jsou chováni v halových systémech na podestýlce z např. hoblin, slámy nebo rašeliny. Jejich problémy plynou především z enormně rychlého nárůstu svalové hmoty, který značně předbíhá vývoj ostatních orgánů a systémů. Jejich nohy jsou slabé, přetěžované, často zdeformované, což jim znesnadňuje pohyb. Těžký prsní sval jim přemisťuje těžiště směrem před tělo. Různé studie udávají procento kuřat, která před porážkou mají zjevné potíže při pohybu nebo dokonce chodit nemohou (místo toho se plazí podpírajíce se křídly), nejčastěji mezi 10 % až 30 %. Kuřata dále trpí problémy vzniklými přetěžováním oběhového systému, který se nedokáže vypořádat s tak rychlými přírůstky. Dochází např. k nedostatečnému zásobování kyslíkem a městnání tekutiny ve vnitřních orgánech.", "section_level": 3}, {"title": "Pro vejce.", "content": "Slepice chované za účelem produkce vajec se nazývají nosnice. Dnešní průmyslově chované nosnice vznikly cíleným šlechtitelským procesem křížením různých linií. Nazývají se nosní hybridi a nepočítají se k žádnému určitému plemeni. Dokážou dobře zhodnocovat krmivo a snesou v prvním snáškovém cyklu téměř každý den jedno vejce. Ten začíná ve 20–30 týdnu věku. Nosnice tohoto stáří se označují jako kuřice.", "section_level": 2}, {"title": "Chovy klecové.", "content": "V EU jsou v klecích chovány dvě třetiny slepic, v ČR přes 90 % slepic. Tento způsob chovu je nejlevnější, ale pro slepice zcela neuspokojivý. Vejce z těchto chovů bývají označena jako „vejce nosnic v klecích“. Rozlišují se klecové systémy neobohacené a obohacené.", "section_level": 3}, {"title": "Chovy neklecové (alternativní).", "content": "Nevýhody alternativních chovů", "section_level": 3}, {"title": "Plemena slepic.", "content": "Následující výčet je neúplný. Ne všechny svazy chovatelů uznávají všechna plemena. V průmyslu (např. Dominant CZ) se chovají speciálně vyšlechtění hybridi, kteří výkonností předčí i nejlepší z dále uvedených plemen – nutno však dodat že jejich užitkovost se testuje v podmínkách halového chovu za stálých tepelných a světelných podmínek, které díky své proměnlivosti v drobném chovu mohou znamenat že se s nejlepšími plemeny mohou snáškově vyrovnat. Jde vždy o finální hybridy, jejíž potomci již nedosahují užitkovosti rodičů a jejich další chov je možný pouze dokupováním nikoliv obnovou chovu z vlastních zvířat.U některých chovatelů se různí názory na tento typ nosnic v drobném chovu, zejména v ohledu na to že při šlechtění se dává přednost snášce před nejednotným zevnějškem a povahou, což způsobuje např. lámavost a jistou neestetičnost opeření, slabší konstituci, větší sklony k zlozvykům a agresivitě, v pozdním věku jsou častěji pozorované onemocnění snáškových orgánů svědčící o jejich opotřebení.Je také pravdou že hybridní typy nosnic vytlačují lépe adaptovaná čistokrevná plemena která byla šlechtěna do podmínek málochovů kde se dnes již zapomíná na jejich odolnost a zachované přirozené pudy nýbrž se dnes vyžaduje maximální užitkovost, například je známo že kvůli lepší možnosti nákupu kuřic před snáškou z velkochovu než koupí čistokrevných kuřat od drobného chovatele pro kterého není ekonomicky výhodné je nabízet starší se počty čistokrevných plemen snižují. Uvedená plemena lidé chovají obvykle primárně pro pěstitelské potěšení a okrasu, mnohdy jejich existence balancuje na počtech nepříbuzných chovných jedinců. Plemena se liší charakterem i využitím – nosná, tedy lehká jsou temperamentní, raná a mají špatnou masnou užitkovost, středně těžká též nazývaná kombinovaná plemena bývají vyrovnané povahy a dobrého obojího užitku, masná tedy těžká bývají větší a klidnější, avšak déle rostou. Bojová plemena, jsou velice dobře zmasilá a přispěla k šlechtění užitkových typů ale špatně nesou, většinu bojových plemen není vhodné chovat v hejnu nebo s jinými zvířaty, neboť se často napadají, nicméně k chovateli jsou důvěřivé a dají se snadno ochočit. K většině plemen existují i jejich zdrobnělé varianty a pak samostatná původní zakrslá plemena.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kur domácí (\"Gallus gallus\" f. \"domestica\") (hovorově označován jako slepice nebo slípka, slípečka, moravskoslovenským nářečím \"slépka\", obecně moravsky \"slepica\", oblastně též kura, kůra, koura) je domestikovaný pták. Všechna plemena kura domácího pocházejí pravděpodobně z kura bankivského, lesního kurovitého ptáka žijícího v jihovýchodní Asii. Domestikace proběhla před několika tisíci lety – kolem roku 3 200 př. n. l. byl kur bankivský chován v Asii, především v Indii. Kolem 1 400 př. n. l. chovali kury Číňané a Egypťané a v 7. stol. př. n. l. již byly domestikované slepice chovány v Evropě pro vejce a maso. První domestikovaní kurové se však pravděpodobně chovali hlavně pro kohoutí zápasy. Ve středověku slepice volně pobíhaly na dvorku statků, šlechta je chovala v parcích jako okrasnou zvěř.", "tgt_summary": "鸡(学名:\"\"),是原鸡属原鸡中被人类驯化后而成的亚种,家鸡最初被驯化成为家禽的目的是提供廉价优质的动物蛋白质食品,是家畜及家禽中数量最多,分布也最广的。据统计,鸡的总数于2011年超过190亿只,高于世界上其他鸟类的总和。", "id": 1557396}
{"src_title": "Seznam králů Gondoru", "tgt_title": "剛鐸國王列表", "src_document": [{"title": "Králové Gondoru.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Elendil.", "content": "Elendil, syn Amandilův, zvaný \"Vysoký\" (vláda 3320 – 3441 druhého věku) vyvedl svůj lid ze zkázy Númenoru a v roce 3320 založil na severozápadě Středozemě Severní království Arnor. Jeho synové Isildur a Anárion téhož roku založili jižněji položený Gondor. Elendil užíval titul Velekrál a vládl v Severní i Jižní říši, kde však za něj zemi spravovali jeho synové. Elendil vedl Dúnadany do války posledního spojenectví, v níž nejprve padl jeho mladší syn Anárion a v roce 3441 při obléhání Sauronovi pevnosti Barad-dûr také on. V souboji muže proti muži jej zahubil sám Temný pán. Vládu nad Severním i Jižním královstvím převzal po Elendilově smrti jeho syn Isildur.", "section_level": 2}, {"title": "Anárion.", "content": "Anárion (3219 Druhého věku – 3440 D. v.) byl dúnadanský král Gondoru. Jeho jméno je odvozeno od \"Anar\", quenijsky „slunce“. Byl druhým synem Elendila a bratrem Isildura, založil Minas Anor (později přejmenována na Minas Tirith) a byl spoluvládcem Gondoru. Zahynul v Mordoru při obléhání Barad-dûr. Po něm nakrátko vládl Isildur. S Gil-galadem utvořili Poslední spojenectví elfů a lidí v boji proti Sauronovi. Anárionovci byli vládnoucí větví Elendilova rodu v Gondoru. Po smrti posledního gondorského krále z Anárionova rodu nastoupil Aragorn jako Elendilův dědic.", "section_level": 2}, {"title": "Isildur.", "content": "Isildur (vláda 3441 D. v. – 2 T. v.) se narodil na Númenoru v roce 3209 jako nejstarší syn Elendila, syna Amandilova pána z přístavu Andúnië. Společně s otcem Elendilem a bratrem Anárionem se se svým lidem zachránil před zkázou Númenoru a uprchnul do Středozemě. Isilidur s Anárionem přistáli v ústí řeky Anduiny, kde založili Jižní království. Ačkoliv byl hlavou Severní i Jižní říše jeho otec, spravoval Isildur se svým bratrem Gondor. Isildur zbudoval věž Minas Ithil \"Věž měsíce\" a Anárion Minas Anor \"Věž Slunce\". Společný trůn pak zřídili ve městě Osgiliathu. V roce 3429 napadnul Sauron, který rovněž vyváznul ze zkázy Númenoru, Dúnadany a obsadil Minas Ithil. Isildur i s rodinou uprchl na sever ke svému otci a Anárion mezitím bránil Gondor před výpady nepřátel. Elendil rozhodl spojit síly Dúnadanů s elfy a tak došlo k zformování Posledního spojenectví. Sauron byl ve válce elfy a Dúnadany přemožen a díky Isildurovi se Temnému pánu podařilo odebrat jeho prsten. V boji však padli oba Velekrálové Gil-galad a Elendil i Isildurův bratr Anárion. Isildur se rozhodl ponechat si Sauronův prsten. Ustanovil svým zástupcem na jihu svého synovce Meneldila, načež ve druhém roce třetího věku vyrazil v čele své družiny na sever do Imladris. Po cestě však padl společně s většinou svých mužů v bitvě na Kosatcových polích. Vládnoucí prsten se tehdy ztratil v bahně řeky Anduiny. Smrtí druhého Velekrále Dúnadanů došlo k rozdělení Arnoru a Gondoru, přičemž v Severním království vládli potomci Isildurova nejmladšího syna Valandila a v Gondoru si vládu ponechal Isildurův synovec Meneldil a jeho potomci.", "section_level": 2}, {"title": "Meneldil.", "content": "Meneldil (vláda 2 – 158 T. v.) byl synem Anáriona a Gondoru vládl jako třetí král po smrti svého strýce Isildura v roce 2 třetího věku. Meneldil se stal posledním mužem, který se narodil ještě na ostrově Númenoru. Jeho narození je datováno do roku 3318 druhého věku, tedy rok před potopením tohoto ostrova. Meneldil byl čtvrtým Anárionovým dítětem. Králem Jižního království jej ustanovil právě Isildur. Stalo se to krátce předtím, než druhý Velekrál všech Dúnadanů ve vyhnanství vyrazil i se svou družinou na sever a zahynul v bitvě na Kosatcových polích. Meneldil, který se z Isildurova odjezdu skrytě těšil, po jeho smrti vyvázal Gondor ze závislosti na Arnoru a obě království byla na sobě nadále nezávislá. Je proto prvním králem, který Gondoru vládl jako samostatnému království. Tolkien jej popisuje jako člověka zdvořilého, avšak prozíravého, který nezjevoval své myšlenky. V roce 159 T. v. nahradil zemřelého Meneldila na trůně jeho syn Cemendur.", "section_level": 2}, {"title": "Cemendur.", "content": "Cemendur (vláda 158–238 T. v.), syn Meneldilův, který se jako poslední gondorský panovník narodil ještě ve druhém věku, byl čtvrtým králem Gondoru. Narodil se v roce 3399 D. v. a na trůn nastoupil po smrti svého otce Meneldila v roce 158 T. v. Za jeho osmdesátileté vlády prožívalo Jižní království období klidu. Po Camendurově smrti v roce 238 jej na trůně vystřídal jeho syn Eärendil. Jeho jméno znamená \"Služebník země\".", "section_level": 2}, {"title": "Eärendil.", "content": "Eärendil (vláda 238–324 T. v.) byl pátým králem Gondoru, který se narodil v roce 48 T. v. Byl tedy prvním gondorským panovníkem, který přišel na svět až ve třetím věku. Vládl po smrti svého otce Camendura v roce 238. Byl jmenovcem slavného Eärendila půlelfa z prvního věku. Po jeho smrti v roce 324 jej na trůně nahradil jeho syn Anardil.", "section_level": 2}, {"title": "Anardil.", "content": "Anardil (vláda 324–411 T. v.) byl šestým králem Gondoru. Narodil se roku 136 T. v. a vládl od roku 324, kdy zemřel jeho otec Eärendil. Byl posledním gondorským králem, který výlučně sídlil v hlavním městě Osgiliathu. Po jeho smrti v roce 411 jej na trůně vystřídal jeho syn Ostoher. Jeho jméno v překladu znamená \"Přítel Slunce\".", "section_level": 2}, {"title": "Ostoher.", "content": "Ostoher (vláda 411–492 T. v.) byl sedmým králem Gondoru. Narodil se roku 222 T. v. a vládl od roku 411, kdy zemřel jeho otec Anardil. V roce 420 nechal Ostoher přestavit věž Minas Anor, kterou užíval jako své letní sídlo. Na sklonku Ostoherovi vlády v roce 490 došlo k prvnímu mohutnému útoku Východňanů na Gondor. Král Ostoher zemřel krátce po tomto vpádu v roce 492 a na trůn nastoupil jeho syn Tarostar.", "section_level": 2}, {"title": "Rómendacil I..", "content": "Rómendacil I. (vláda 492–541 T. v.) byl osmým gondorským králem. Narodil se pod jménem Tarostar v roce 310 T. v. Jako korunní princ vedl gondorská vojska v roce 490, kdy do země poprvé v historii vpadli Východňani. Vetřelce porazil, načež přijal své královské jméno Rómendacil čili \"Vítěz nad Východem\". Kvůli hrozbě dalších útoků nechal Rómendacil zapsat Isildurovu tradici a moudrosti do té doby předávané mezi odcházejícím a novým králem pouze ústně na zapečetěný svitek a navíc zřídil úřad správce – králova služebníka. Při novém vpádu Východňanů zahynul král Rómendacil v roce 541 v bitvě a na trůn nastoupil jeho syn Turambar.", "section_level": 2}, {"title": "Turambar.", "content": "Turambar (vláda 541–667 T. v.) byl devátým králem Gondoru. Narodil se v roce 397 a na trůn nastoupil v roce 541 po smrti svého otce Rómendacila, který byl zabit v bitvě s Východňany. Turambar svého otce pomstil, Východňany porazil a navíc na nich vydobyl rozsáhlá území na východě okolo jezera Rhûn. Turambar zemřel v roce 667 a jeho 126 let trvající vláda byla jednou z nejdelších v gondorské historii. Po smrti nastoupil na jeho místo jeho syn Atanatar.", "section_level": 2}, {"title": "Atanatar I..", "content": "Atanatar I. (vláda 667–748 T. v.) byl desátým králem Gondoru. Narodil se v roce 480 T. v. a na trůn nastoupil v roce 667 po smrti svého otce Turambara. Vládl osmdesát jedna let a po jeho smrti v roce 748 jej na trůně nahradil jeho syn Siriondil.", "section_level": 2}, {"title": "Siriondil.", "content": "Siriondil (vláda 748–830 T. v.) byl jedenáctým gondorským králem. Narodil se v roce 570 T. v. a na trůn nastoupil v roce 748 po smrti svého otce Atanatara. Měl tři děti. Dceru, která byla provdána za šlechtice z Belfalastu, a syny Tarannora a Tarciryana. Siriondil vládl osmdesát dva let a po jeho smrti v roce 840 jej na trůně nahradil jeho syn Tarannon.", "section_level": 2}, {"title": "Tarannon Falastur.", "content": "Tarannon zvaný \"Falastur\" (vláda 830–913 T. v.) byl dvanáctým gondorským králem. Narodil se v roce 654 T. v. a na trůn nastoupil v roce 830 po smrti svého otce Siriondila. Byl to právě on, kdo začal budovat gondorské loďstvo a s jeho pomocí následně rozšiřoval vliv a území Jižního království na pobřežích nacházejících se západně a jižně od ústí řeky Anduiny. Stal se tak zakladatelem řady tzv. Lodních králů a proto také přijal přízvisko Falastur čili \"Pán pobřeží\". Jeho manželkou byla samotářská a bezcitná královna Berúthiel, která byla známá jako chovatelka koček. Mezi manžely nebyla láska a Tarannon se tak stal prvním králem, který nezplodil legitimního potomka. Svou ženu Berúthiel i s jejím kočkami nechal nalodit a královna byla naposledy spatřena na moři nedaleko Umbaru. Po Tarannonově smrti v roce 913 proto nastoupil na trůn jeho synovec Eärnil.", "section_level": 2}, {"title": "Eärnil I..", "content": "Eärnil I. (vláda 913–936 T. v.) byl třináctým králem Gondoru. Narodil se Tarciryanovi, druhému synu krále Siriondila v roce 736 T. v. Na trůn nastoupil v roce 913, když zemřel jeho bezdětný strýc, král Tarannon. Eärnil pokračoval ve výbojích, které započal jeho předchůdce Tarannon. Opravil opevněný přístav Pelargir a vystavěl velice silné loďstvo, s jehož pomocí brzy ovládl celé pobřeží přiléhající k ústí Anduiny. Následně oblehl z moře i s pevniny přístavní pevnost Umbar, kterého se v roce 933 zmocnil. Vyhnal odtud Černé Númenorejce, kteří zde sídlili od pádu Númenoru. Král Eärnil však záhy po svém triumfu zahynul spolu s velkou částí své flotily v ohromné bouři nedaleko Umbaru. Na gondorský trůn po Eärnilově smrti usedl jeho syn Ciryandil.", "section_level": 2}, {"title": "Ciryandil.", "content": "Ciryandil (vláda 936–1015 T. v.) byl čtrnáctým gondorským králem. Narodil se v roce 820 T. v. a na trůn nastoupil předčasně již v roce 936, když jeho otec Eärnil zahynul v bouři na moři nedaleko nedávno dobytého Umbaru. Ciryandil nechal znovu vybudovat z části zničenou gondorskou flotilu a připravoval se na útok Černých Númenorejců, kteří nepřijali ztrátu Umbaru a své síly na pomstu shromažďovali v Haradu. V roce 1015 se haradské vojsko vedené umarskými šlechtici vypravilo obléhat Umbar, při jehož obraně padl v bitvě u Haradwaithu i král Ciryandil. Po Ciryandilově smrti nastoupil na trůn jeho syn Ciryaher.", "section_level": 2}, {"title": "Hyarmendacil I..", "content": "Hyarmendacil I. (vláda 1015–1149 T. v.) byl patnáctým gondorským králem. Narodil se pod jménem Ciryaher v roce 899 a na gondorský trůn nastoupil v roce 1015, když v bitvě u Haradwaithu padnul při obraně Umbaru jeho otec Ciryandil. Za Ciryaherovi vlády se nepřátelé Gondoru mnohokrát pokusili obsadit obležený Umbar, což se jim však díky námořní síle Jižního království nepodařilo. Ciryandil vyčkával a v roce 1050 útokem po moři i po souši naprosto rozdrtil armády Haradských. Jejich vládci byli nuceni uznat nadvládu Gondoru a Ciryaher přijal jméno Hyarmendacil I. tedy \"Vítěz nad Jihem\". Za dlouhé Hyarmendacilovi vlády se ovládnutí nepřátelé nepokusili povstat proti jeho autoritě a Gondor se za jeho panování ocitnul na vrcholu své moci. Jižní království na severu hraničilo s okrajem Temného hvozdu a poli Celebrantu, na západě hranici tvořila řeka Gwathló, na východě Gondor sahal až k jezeru Rhûn a na jihu ovládal území po řeku Harnen a dál po pobřeží až k Umbaru. Hyarmendacilovu autoritu navíc respektovali také lidé z údolí Anduiny a haradští králové, jejichž synové byli drženi na královském dvoře v Gondoru. Opuštěnou zemi Mordor tehdy strážilo mnoho pevností vybudovaných v Ephel Dúath a Ered Lithui. Hyarmendacil zemřel po 134 letech vlády v roce 1149 a na jeho místo nastoupil jeho syn Atanatar.", "section_level": 2}, {"title": "Atanatar II. Alcarin.", "content": "Atanatar II. zvaný \"Alcarin\" – \"Skvělý\" (vláda 1149–1226 T. v.) byl šestnáctým králem Jižního království, které se tehdy nacházelo na vrcholu své moci. Na trůn Atanatar usednul po smrti svého otce Hyarmendacila v roce 1149. On i jeho dvůr žil ve velké okázalosti a přepychu, díky čemuž obdržel král své přízvisko. Atanatar zanedbával jakoukoliv obranu své říše, což zbystřilo jeho nepřátele, kteří však kvůli síle Gondoru jen dál vyčkávali. Král Atanatar II. zemřel v roce 1226 a na gondorský trůn po něm nastoupil jeho syn Narmacil.", "section_level": 2}, {"title": "Narmacil I..", "content": "Narmacil I. (vláda 1226–1294 T. v.) byl sedmnáctým králem Gondoru. Narodil se v roce 1049 T. v. a na trůn nastoupil v roce 1226 po smrti svého otce Atanatara II. Byl podobné povahy jako jeho otec, před vládou dával přednost přepychu a v roce 1240 ustanovil svým regentem svém synovce Minalcara, který za Narmacila Jižní království spravoval. Za Narmacilova panování se Východňané opět odvážili ohrožovat východní část říše. Regent Minalcar je však v roce 1248 v čele gondorské armády porazil mezi Rhovanionem a jezerem Rhûn. Bezdětný král Narmacil zemřel v roce 1294 a na trůně jej vystřídal jeho mladší bratr Calmacil.", "section_level": 2}, {"title": "Calmacil.", "content": "Calmacil (vláda 1294–1304 T. v.) byl osmnáctý král Gondoru. Narodil se v roce 1058 a na trůn nastoupil v roce 1294 po smrti svého bezdětného bratra Narmacila. Také za něj vykonával veškerou vládu nad Gondorem regent, jímž byl jeho schopný syn Minalcar, zatímco Calmacil podobný svému otci i staršímu bratru se oddával přepychu a pohodlí. Jeho druhým synem byl Calimehtar. Na gondorském trůně setrval Calmacil pouhých deset let a po jeho smrti v roce 1304 byl králem korunován jeho syn a královský regent Minalcar.", "section_level": 2}, {"title": "Rómendacil II..", "content": "Rómendacil II. (vláda 1304–1366 T. v.) byl devatenáctým králem Gondoru. Narodil se jako Minalcar v roce 1126 a od roku 1240 spravoval jako regent Jižní království za svého pohodlného strýce Narmacila a po něm i za svého otce a Narmacilova nástupce Calmacila. Jako královský regent se potýkal s novým náporem Východňanů, které porazil, načež přijal jméno Rómendacil \"Vítěz nad Východem\". Po návratu z tohoto tažení nechal opevnit severní hranici království a zapověděl cizincím plavbu po Anduině za Emyn Muil. Byl to právě on, kdo nechal vybudovat pilíře Argonath. Za dnů Rómendacilova regentství zesílily přátelské vztahy mezi Gondorem a Seveřany žijícími v jižní části Temného hvozdu. Kvůli stále problematičtějšímu nedostatku bojeschopných mužů, přijal Rómendacil mnoho ze Seveřanů do svých služeb a ke dvoru nejmocnějšího ze seveřanských panovníků Vidugavii dokonce poslal jako vyslance svého syna Valacara. Jako král vládl Rómendacil II. 62 let a na trůn po jeho smrti v roce 1366 nastoupil jeho syn Valacar.", "section_level": 2}, {"title": "Valacar.", "content": "Valacar (vláda 1366–1432 T. v.) byl dvacátý král Gondoru. Narodil se jako syn krále Rómendacila v roce 1194. Ještě jako syn královského regenta byl svým otcem odeslán jako vyslanec k nejmocnějšímu ze seveřanských králů Vidugaviovi. Na královském dvoře se Valacar zamiloval do královy dcery Vidumavi, kterou si vzal za manželku. Valacarovi a Vidumavi se narodil syn, který dostal v jazyce Seveřanů jméno Vinitharya. Valacar se i se svou rodinou po nějakém čase vrátil do Gondoru a po smrti svého otce Rómendacila v roce 1366 se stal králem Jižního království. Mnozí z Gondorských se však ještě za Valacarova života začali bouřit proti sňatku krále se Seveřankou, která neměla urozenou dúnadanskou krev. Velká část obyvatel z jižních provincií říše reptala proti králově ženě, jeho synovi a množství Seveřanů, kteří v Gondoru ve větším počtu pobývali již od dob krále Rómendacila. Nespokojenci se především obávali, že sňatky mezi Dúnadany a \"nižšími\" lidmi uspíší pád království. Valacar zemřel v roce 1432 a jako dědice zanechal svého syna Vinitharyu v Gondoru známého jako Eldacar.", "section_level": 2}, {"title": "Eldacar.", "content": "Eldacar (vláda 1432–1437 a 1447–1490 T. v.), jednadvacátý gondorský král, se narodil synovi královského regenta Valacara a Seveřance Vidumavi, dceři seveřanského krále Vidugavii v roce 1255 T. v.. Po narození v Rhovanionu obdržel v jazyce Seveřanů jméno Vinitharya. Po nějakém čase společně s otcem a matkou přesídlil do Gondoru, kde se jeho otec Valacar po smrti Eldacarova děda Rómendacila stal králem. Ještě za života jeho otce velká část z Gondorských začala reptat proti rostoucímu vlivu Seveřanů v zemi a hlavně pak proti královně Vidumavi a jejímu synovi. Když pak Eldacar po smrti svého otce v roce 1432 nastoupil na trůn, jižní provincie proti jeho vládě povstaly. V čele vzbouřenců stál kapitán gondorského loďstva a Eldacarův vlastník Castamir. Ten v čele armády oblehnul hlavní město Osgiliath a donutil krále Eldacara k útěku. Eldacarovi se z hořícího Osgiliathu podařilo uprchnout a skrýt se v Rhovanionu u svých příbuzných. Castamir na deset let ovládl gondorský trůn, avšak pro jeho krutou vládu se proti němu brzy postavila většina země. V roce 1447 Eldacar využil příležitost a v čele oddílů severních provincií podpořených Seveřany vyhnal Castamira z Osgiliathu. Castamir padnul v krvavé bitvě na brodech Erui, avšak jeho synům se podařilo uprchnout do Umbaru a opevnit se tam. Od té doby byli Castamirovi potomci a jejich služebníci známí jako umbarští korzáři a stali se věčnými nepřáteli Jižního království. Gondor tak v občanské válce za Eldacarových dnů ztratil Umbar a většinu jižních provincií. Eldacar, který se dožil 235 let, zemřel v roce 1490 a na jeho místo nastoupil jeho syn Aldamir.", "section_level": 2}, {"title": "Castamir.", "content": "Castamir zvaný \"Uchvatitel\" (vláda 1437–1447 T. v.) byl vnukem Calimehtara, mladšího bratra krále Rómendacila II. Stal se kapitánem gondorského loďstva a měl velkou oblibu v jižních provincích říše, především pak v mocných přístavech Pelargir a Umbar. Po nástupu Eldacara, jehož matkou byla Seveřanka Vinitharya, vedl Castamir rebelii jižních provincií, které povstaly proti novému králi. Se svými podporovateli vtrhnul do hlavního města Osgiliathu, z něhož před ním na sever uprchnul král Eldacar. Hlavní město bylo armádou oblehatelů po dobytí vypleněno a na Castamirův příkaz byl usmrcen také Eldacarův syn Ornendil. Castamir se tak v roce 1437 chopil vlády. Brzy však proti sobě svou krutou vládou a snahou přesunout královský trůn z Osgiliathu do Pelargiru popudil většinu země a severní provincie Anórien, Calenardhon a Ithilien se přiklonily na stranu vyhnaného krále Eldacara a Castamir tak byl brzy znám jako král Uchvatitel. Eldacar v roce 1447 využil Castamirovu neoblíbenost mezi poddanými a v čele Seveřanů a oddílů ze severu porazil Castamira v bratrovražedné bitvě na brodech řeky Erui. V této bitvě sám Eldacar Castamira usmrtil, jeho synům se však z bitvy podařilo uprchnout a opevnit se v Pelargiru a později v Umbaru. Tam vytvořili nezávislé útočiště pro královy nepřátele a po zbytek třetího věku jejich potomci se svou mocnou flotilou ohrožovali pobřežní oblasti Gondoru. V jižním království byli Castamirovi potomci známí jako umbarští korzáři.", "section_level": 2}, {"title": "Aldamir.", "content": "Aldamir (vláda 1490–1540 T. v.) byl třiadvacátý králem Gondoru. Narodil se v roce 1330 T. v. jako druhý syn prince Eldacara. Po nástupu jeho otce Eldacara na trůn se v Gondoru rozhořela občanská válka a Castamir Uchvatitel ovládl většinu země. Při dobytí Osgiliathu zemřel také Aldamirův starší bratr Ornendil. Aldamirovi se však společně se svým otcem podařilo uprchnout na sever a skrýt se u příbuzných Eldacarovy matky. Po bitvě a vyhnání Castamirových synů do Umbaru se Gondor znovu částečně stabilizoval pod vládou Aldamirova otce. Po jeho smrti v roce 1490 pak Aldamir nastoupil na gondorský trůn. Za své vlády se musel potýkat s neustálými útoky umbarských korzárů podporovaných Haradskými. Při jednou z těchto útoků byl v roce 1540 v bitvě zabit. Jeho následovníkem se stal jeho syn Vinyarion.", "section_level": 2}, {"title": "Hyarmendacil II..", "content": "Hyarmendacil II. (vláda 1540–1621 T. v.) byl čtyřiadvacátým králem Gondoru. Narodil se jako Vinyarion otci Aldamirovi v roce 1391 T. v. Na trůn nastoupil v roce 1540 poté, co byl jeho otec usmrcen v bitvě s umbarskými korzáry a Haradskými. Pomsty se Vinyarion dočkal v roce 1551, kdy Haradské porazil, načež na připomínku přijal jméno svého slavného předka. Po zbytek Hyarmendacilovi vlády se Gondor těšil relativnímu klidu. Po jeho smrti v roce 1621 na jeho místo nastoupil jeho syn Minardil.", "section_level": 2}, {"title": "Minardil.", "content": "Minardil (vláda 1621–1634 T. v.) byl dvacátým pátým gondorským králem. Narodil se v roce 1454 a na trůn nastoupil po smrti svého otce Hyarmendacila II. v roce 1621. Za správce si Minardil zvolil Húrina z Emyn Arnenu, který stál u zrodu pozdější linie vládnoucích správců. Krátkou Minardilovu vládu ukončil vpád Umbarských korzárů. Korzáři v roce 1634 přepadnuli přístav Pelargir, kde král právě pobýval, a v boji se jim Minardila podařilo usmrtit. Na Minardilovo místo tak musel usednout jeho syn Telemnar.", "section_level": 2}, {"title": "Telemnar.", "content": "Telemnar (vláda 1634–1636 T. v.) byl dvacátým šestým králem Jižního království. Narodil se v roce 1516 a na trůn usednul po smrti svého otce Minardila, který zahynul v roce 1634 při vyplenění Pelargiru umbarskými korzáry. Král Telemnar však záhy čelil ještě těžší ráně než jeho otec, neboť do Gondoru v roce 1636 přišel z východu Velký mor. Při epidemii zahynul král Telemnar i všechny jeho děti, uschnul Bílý strom v Minas Anor a zemřela velká část gondorského obyvatelstva. Po Telemnarovi nastoupil na trůn jeho synovec Tarondor.", "section_level": 2}, {"title": "Tarondor.", "content": "Tarondor (vláda 1636–1798 T. v.) byl dvacátým sedmým králem Gondoru. Narodil se v roce 1577 jako nejstarší syn Minastana, mladšího bratra krále Telemnara. Na trůn musel nečekaně usednout v roce 1636 již v nízkém věku 59 let, neboť při Velkém moru, který se v roce 1636 přehnal zemí zemřel jak Tarondorův strýc, král Telemnar, tak také všichni jeho potomci. Mladý Tarondor se musel potýkat s nebývalým oslabením gondorské říše. Se svým dvorem opustil vylidněný a rozpadávající se Osgiliath a přesunul své sídlo do Minas Anor, kde zasadil nový semenáček Bílého stromu. Tarondor se stal nejdéle vládnoucím králem Gondoru. V Jižním království panoval 162 let. Po jeho smrti v roce 1798 jej na trůně nahradil jeho syn Telumehtar.", "section_level": 2}, {"title": "Telumehtar Umbardacil.", "content": "Telumehtar (vláda 1798–1850 T. v.) byl dvacátým osmým králem Gondoru. Narodil se v roce 1632 jako syn krále Tarondora, kterého na trůně vystřídal v roce 1798, kdy jeho otec zemřel. Telumehtar podobně jako jeho předci čelil neustálým vpádům korzárů z Umbaru, kteří plenili gondorské pobřeží až k mysu Anfalas. Telumehtar proto v roce 1810 sebral gondorské vojsko a v jeho čele nečekaně Umbar napadl a dobyl. Při obsazení města byli pobyti poslední z Castamirových potomků a král Telumehtar po tomto vítězství připojil ke svému jménu titul \"Umbardacil\" čili \"Vítěz nad Umbarem\". Svému království vládl Telumehtar až do své smrti v roce 1850. Poté jej na trůně vystřídal jeho nejstarší syn Narmacil.", "section_level": 2}, {"title": "Narmacil II..", "content": "Narmacil II. (vláda 1850–1856 T. v.) byl dvacátým devátým králem Jižního království. Narodil se v roce 1684 jako nejstarší syn krále Telumehtara, kterého na trůně vystřídal po otcově smrti v roce 1850. Král Narmacil musel za své vlády čelit po občanské válce a moru třetí z velkých pohrom, které ochromili Gondor. V roce 1856 vtrhnul do země z východu národ Vozatajů, který své označení získal díky válečným vozům, kterých tito velice dobře vyzbrojení nájezdníci při svých výbojích užívali. Těmto Východňanům se velice rychle podařilo obsadit východní provincie a zatlačit Gondorské až k Anduině a Emyn Muilu. V bitvě za Anduinou byl král Narmacil Vozataji usmrcen a na jeho místo usednul jeho syn Calimehtar.", "section_level": 2}, {"title": "Calimehtar.", "content": "Calimehtar (vláda 1856–1936 T. v.) byl třicátým králem Gondoru. Narodil se v roce 1736 králi Narmacilovi II., kterého na trůně vystřídal již v roce 1856, neboť jeho otec byl usmrcen v bitvě s Vozataji, kteří krátce předtím vpadli do jihovýchodního Rhovanionu a zatlačili Gondorská vojska až k Anduině. Mladý Calimehtar této hrozbě nakonec úspěšně čelil a díky vzpouře v Rhovanionu porazil v roce 1899 vojska Vozataju v bitvě na pláni Dagorlad. Tak se mu podařilo na čas odvrátit přímé ohrožení své země. Vládl do roku 1936, kdy jej po jeho smrti vystřídal jeho syn Ondoher.", "section_level": 2}, {"title": "Ondoher.", "content": "Ondoher (vláda 1936–1944 T. v.) byl třicátým prvním králem gondorského království. Narodil se v roce 1787 jako nejstarší syn krále Calimehtara, kterého na trůně vystřídal v roce 1936. Za své vlády zesílil komunikaci se Severním královstvím Arnor. Jeho dcera Fíriel si za manžela vzala arnorského krále Arveduiho. Dúnadané na severu i na jihu však již záhy museli čelit novému náporu svých nepřátel, jejichž útoky koordinoval vzmáhající se Sauronův duch. Na Gondor se valila další vlna ničivých útoků. Krátce po nástupu krále Ondohera na trůn se část Vozatajů východně od Mordoru spojila s obyvateli Chandu a Blízkého Haradu a následně tito nájezdníci z jihu i východu napadli oslabený Gondor. Tehdy hrozila úplná zkáza Jižního království neboť král Ondoher i oba jeho synové Artamir a Faramir padli v bitvě na pláni Dagorlad. Po smrti Ondohera i jeho synů zavládlo v Gondoru bezvládí a hledání vhodného kandidáta na uprázdněný trůn. Nakonec byl jako Ondoherův nástupce vybrán generál jižní armády Eärnil.", "section_level": 2}, {"title": "Eärnil II..", "content": "Eärnil II. (vláda 1945–2043 T. v.), syn Sirionův a pravnuk Arciryase, mladšího bratra krále Narmacila II., byl třicátým druhým králem Gondoru. Narodil se v roce 1883 a za vlády krále Ondohera se stal generálem a velitelem gondorské armády. V roce 1944, kdy Vozatajové a divocí lidé z Chandu a Haradu sevřeli Gondor z jihu i východu, velel Eärnil jižní části gondorských vojsk. Král Ondoher i jeho synové padli v bitvě u Morannonu, avšak Eärnilovi se s jižním vojskem podařilo Haradské a Vozataje, kteří překročili hraniční řeku Poros, porazit v jižním Ithilienu. Následně Eärnil shromáždil zbytky severního vojska a napadl vojsko Vozatajů, které ve svém táboře již slavilo vítězství. Zaskočení Vozatajové byli Eärnilem zcela rozprášeni a většina z nich zahynula na útěku v Mrtvých močálech. Po zažehnání zkázy Jižního království se gondorská rada v čele se správcem Pelendurem zabývala otázkou nástupnictví po králi Ondoherovi. Proti požadavku arnorského krále Arveduiho, který svůj nárok kromě Isildurovi krve odůvodňoval také svým sňatkem Ondoherovou dcerou Fíriel, byl novým králem zvolen právě generál Eärnil, který pocházel z vedlejší Anárionovy linie. Jako král se Eärnil zaměřil na uklidnění vztahů s arnorským královstvím. To se v této době potýkalo se svou finální krizí a Eärnil proto na sever vyslal arnorským Dúnadanům na pomoc v čele velké flotily svého syna Eärnura. Přestože se Eärnurovi společně s Lindonskými elfy podařilo porazit Černokněžného krále a vyvrátit jeho říši Angmar, bylo Severní království definitivně zpustošeno a poslední arnorský král Arvedui zahynul na při útěku na mrazivém severu. Zhruba v polovině vlády krále Eärnila se v Mordoru tajně shromáždili prstenové přízraky, do jejichž čela se postavil Černokněžný král z Angmaru. V roce 2000 pak nazgûlové sestoupili průsmykem Cirith Ungol a oblehli věž Minas Ithil. Ta padla v roce 2002 a nazgûlové z ní zakrátko vytvořili prokleté a nebezpečné místo a věž byla Gondorskými přejmenována na Minas Morgul. Eärnil II. vládl oslabenému a ohroženému království až do své smrti v roce 2043. Po jeho smrti nastoupil na trůn jeho syn Eärnur.", "section_level": 2}, {"title": "Eärnur.", "content": "Eärnur (vláda 2043–2050 T. v.), syn Eärnila II., byl třicátým třetím a na téměř tisíc let posledním králem Jižního království. Narodil se v roce 1928 T. v. ve vedlejší královské linii. Jeho otec se nečekaně stal králem po smrti krále Ondohera a jeho synů v roce 1945. Eärnur byl stejně jako jeho otec vynikající bojovník a vynikal mezi všemi svou udatností, avšak byl velmi prudký a nezdědil otcovu moudrost. Stejně jako jeho Eärnil před ním velel gondorské armáda. Pro svou zálibu v boji se neoženil a neměl děti. V roce 1973, když Gondorští obdrželi zprávy, že Černokněžný král se chystá dobýt Fornost a vyhubit poslední Dúnadany na severu, poslal král Eärnil část své flotily na pomoc Arnoru. Velitelem gondorského vojska byl právě mladý princ Eärnur. Pod jeho vedením se armáda Jižního království přeplavila do Lindonu, kde se k ní přidali Círdanovi elfové a přeživší Dúnadani. Tehdy se Eärnur dozvěděl, že Fornost padl, Černokněžný král zničil zbytky Severního království a že král Arvedui uprchl na sever. Eärnur přesto vyzval angmarskou armádu k bitvě a drtivě zlé lidi a skřety sloužící Pánovi nazgûlů u Soumračných vrchů porazil. V bitvě stanul proti samotnému Černokněžnému králi, avšak tomu se podařilo na svém černém koni uprchnout a princi Eärnurovi se vysmát. Glorfindel tehdy pronesl věštbu o tom, že Černokněžného krále neusmrtí ruka muže. V roce 2000 se prstenové přízraky vyplížily z Mordoru a po dvouletém obléhání obsadili věž Minas Ithil, kterou přetvořili na prokleté místo známé od té doby jako Minas Morgul. V roce 2043 zemřel Eärnurův otec Eärnil II. a Eärnur se jako poslední z Anárionovi linie chopil vlády. Ihned po nástupu na trůn vyzval krále na souboj vůdce prstenových přízraků sídlící nyní v Minas Morgul. Prudkého Eärnura tenkrát zadržel od neuváženého činu správce Mardil, avšak po sedmi letech jeho vlády Černokněžný král svou výzvu opakoval. Tehdy král Eärnur v čele malého doprovodu vyrazil vstříc pevnosti svých nepřátel. Do Gondoru už o něm nedorazily žádné zprávy, avšak proslýchalo se, že byl Černokněžným králem zrazen, zajat a umučen v Minas Morgul. Po smrti Eärnura se v Gondoru nenašel nikdo s oprávněným nárokem na trůn a tak se vlády chopil Eärnurův správce Mardil z Húrinova domu. Ten založil linii vládnoucích správců, která Gondor ve jménu krále spravovala až do nástupu krále Elessara na počátku čtvrtého věku.", "section_level": 2}, {"title": "Elessar.", "content": "Elessar (1 – 120 Č. v.) vlastním jménem Aragorn, syn Arathornův, se narodil v roce 2931 T. v. v domě náčelníka severních Dúnadanů. Proslavil se v dobách války o Prsten a byl to on, kdo svými skutky přispěl ke konečnému pádu Temného pána Saurona. Po Sauronově porážce se Aragorn po dědickém právu chopil vlády v Gondoru, čímž se po tisíci letech znovu obnovila královská linie. Aragorn byl korunován jako Elessar v prvním roce nového věku a za manželku pojal Elrondovu dceru Arwen. Narodil se jim syn Eldarion, který svého otce na trůně Obnoveného království vystřídal po Elessarově smrti v roce 120 Č. v.", "section_level": 2}, {"title": "Eldarion.", "content": "Eldarion (120–? Č. v.) syn prvního krále Obnoveného království Elessara se narodil ve Čtvrtém věku a říši vládl po smrti svého otce v roce 120.", "section_level": 2}], "src_summary": "Toto je chronologický seznam králů Gondoru \"Jižního království\" nacházejícím se ve fiktivním světě J. R. R. Tolkiena. Zakladateli Gondoru byli Elendilovi synové Isildur a Anárion. Po smrti Anáriona a Isildura vládl v Jižním království Anárionův syn Meneldil a jeho dědici. Tato linie vymřela smrtí krále Eärnura v roce 2050 třetího věku. Od té doby vládli v Gondoru téměř tisíc let správci. Po porážce Saurona obnovil královskou linii v Gondoru Isildurův dědic Aragorn.", "tgt_summary": "刚铎国王 Kings of Gondor,是英国作家约翰·罗纳德·瑞尔·托尔金的史诗式奇幻小说《魔戒》中的刚铎地区的统治者。", "id": 2295278}
{"src_title": "Ross Geller", "tgt_title": "羅斯·蓋勒", "src_document": [{"title": "Osobnost.", "content": "Ross je nejvzdělanější z party, je doktorem paleontologie, pracoval v muzeu a přednáší na univerzitě. Příliš často se rozvádí a má smůlu na ženy. Má dvě děti a několik bývalých manželek. Stejně jako herec David Schwimmer je i Ross Žid.", "section_level": 1}, {"title": "Partnerky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Carol.", "content": "Se svou první manželkou Carol se Ross rozvedl po osmi letech, protože se ukázalo, že je ve skutečnosti lesba, která ještě před tím ovšem stačila otěhotnět. Po rozvodu spolu vychází dobře a sdílí péči o jejich syna Bena.", "section_level": 2}, {"title": "Emily.", "content": "Ross se s Angličankou Emily seznámil úplnou náhodou, když ho Rachel přemluvila, aby vzal neteř jejího šéfa na operu místo ní, protože ona si na stejný večer domluvila rande. Nakonec odjeli do Vermontu, kde se spolu vyspali. Ross požádal Emily o ruku, protože chtěl, aby se za ním nastěhovala do New Yorku. Rachel původně nechtěla jít na svatbu, ale uvědomila si, že Rosse stále miluje a odjela mu to říct. Ross potom u oltáře místo \"Beru si tě, Emily\" řekl \"Beru si tě, Rachel.\" I po tomto incidentu chtěla Emily pokračovat ve vztahu, avšak jen pokud jí slíbí, že už se nikdy neuvidí s Rachel. Brzy jim oběma dojde, že pokud si navzájem nevěří, manželství nemůže fungovat, a tak se Ross rozvede podruhé.", "section_level": 2}, {"title": "Rachel.", "content": "Ross je do Rachel zamilovaný už od střední školy, Rachel byla spolužačka a nejlepší kamarádka Moniky. První polibek si dali ještě v první sérii v prádelně, na konci první sérii Ross odjel do Číny a Rachel si uvědomila, že ho také miluje. Ross se vrátil s přítelkyní Julií, se kterou se ale nakonec kvůli Rachel rozešel. Jejich vztah se začal rozpadat, protože Ross žárlil na kolegu Rachel Marka. Po několika hádkách se Rachel rozhodla dát si pauzu, což Ross špatně pochopil a vyspal se s \"dívkou od kopírky\" Chloe. Později se vzali v Las Vegas, o čemž ale kvůli množství vypitého alkoholu pomalu ani nevěděli a brzy se rozvedli. Jednou spolu opět strávili noc, ale Rachel poté otěhotněla a na konci osmé série se jim narodila holčička Emma. V posledním díle se dali znovu dohromady.", "section_level": 2}, {"title": "Děti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ben.", "content": "Ben je manželský syn Rosse a jeho první exmanželky Carol. Na to, že je těhotná, se přišlo až tehdy, kdy se rozváděli a Carol již chodila se Susan.", "section_level": 2}, {"title": "Emma.", "content": "Emma je nemanželská dcera Rosse a Rachel. Rachel otěhotněla, při jednom z jejich milostných vzplanutí a rozhodli se s Rossem vychovávat Emmu sami, ač nebudou ani pár ani manželé. Emmě je v poslední epizodě jeden rok. Emma má z otcové strany nevlastního bratra Bena Gellera.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ross Geller je postava amerického televizního seriálu \"Přátelé\". Hraje ho David Schwimmer. Jeho sestrou je Monica, jeho spolubydlícím z koleje je Chandler, jeho láskou a pár dní i manželkou je Rachel. Jeho rodiči jsou Jack Geller a Judy Gellerová. První manželkou byla Carol, druhou manželkou Emily Walthamová a třetí manželkou byla Rachel Greenová.", "tgt_summary": "罗斯·盖勒(英语:Ross Geller),美国情景喜剧《六人行》中的主角之一,由演员大卫·史威默扮演。", "id": 1511583}
{"src_title": "Praní špinavých peněz", "tgt_title": "洗錢", "src_document": [{"title": "Vymezení.", "content": "Legalizací výnosů se rozumí jednání, které sleduje zakrytí nezákonného původu výnosu s cílem vzbudit zdání, že se jedná o příjem nabytý v souladu se zákonem. Uvedené jednání spočívá zejména:", "section_level": 1}, {"title": "Identifikace účastníků obchodu.", "content": "Jestliže finanční instituce uzavírá obchod v hodnotě přesahující částku 15 000 EUR, je povinna identifikovat účastníky obchodu. Není-li v době uzavření obchodu nebo v kterémkoliv pozdějším okamžiku přesná výše celého plnění známa, vzniká uvedená povinnost v době, kdy je zřejmé, že stanovené hranice bude dosaženo; je-li obchod uskutečněn formou opakujícího se plnění, je rozhodující součet dílčích plnění za dvanáct po sobě jdoucích měsíců.", "section_level": 1}, {"title": "Identifikace podezřelého obchodu.", "content": "Podezřelé obchody mohou být identifikovány např. pomocí:  Protože je úspěšná identifikace podezřelého obchodu primárně závislá na znalosti zákazníka, ovlivňují ji další faktory, např. individuální zkušenosti přepážkového pracovníka, privátního pracovníka finanční instituce jednajícího přímo se zákazníkem, kvalita informačního systému finanční instituce, dostupnost informací o zákazníkovi a možnost jejich ověření", "section_level": 1}, {"title": "Etapy praní špinavých peněz.", "content": "Systém praní špinavých peněz se rozděluje do tří etap:", "section_level": 1}, {"title": "Namáčení.", "content": "Tato etapa zahrnuje shromáždění a rozmístění finančních prostředků. Jedná se především o vložení bankovek (ve větším množství a s menší nominální hodnotou) do banky. V dnešní době rozvinutých bezhotovostních plateb, ať vnitrostátních nebo zahraničních, je tato přeměna nezbytně důležitá. S vkladem už se dá dále nakládat podle zásad bezhotovostního platebního styku. Vklad větší sumy ve velkém množství bankovek je ale podezřelý, proto se v 80. letech minulého století začal využívat tzv. „smurfing“ – členění transakcí pod 10 tisíc dolarů (bance tak nevznikala tehdy uzákoněná oznamovací povinnost). Metody namáčení a celý cyklus praní se průběžně zdokonalovaly a postupně byly vytvářeny specializované organizace a společnosti pro velmi sofistikované postupy. Nově používané metody zahrnují dokonalé studium právních řádů jednotlivých států, využívají se země s volnějším právním režimem.", "section_level": 2}, {"title": "Namydlení.", "content": "Namydlením se rozumí především zastření původu peněžních prostředků. Je to fáze, kdy se výnosy z trestné činnosti oddělují od jejich nezákonného zdroje. Tato etapa může být prováděna pomocí hotovostních a bezhotovostních peněžních operací na bankovních účtech, nákupem a prodejem cenných papírů, zlata a drahých kovů, nemovitostí, starožitností, uměleckých děl, vytvářením společností s fiktivními aktivitami a finančními transakcemi mezi nimi (např. nákup žetonů nebo jiných hracích instrumentů a předstírání výhry v kasinu apod.). Tato etapa je charakteristická svou složitostí a nepřehledností operací. Zároveň je klíčová, protože se v ní mění špinavý kapitál na očištěný, důkladně se zametají stopy a přerušují se možnosti sledování toku peněz.", "section_level": 2}, {"title": "Ždímání.", "content": "Závěrečnou fází celého pracího procesu je tzv. ždímání (integrace). Vyprané peníze, které prošly oběma předchozími etapami a zastřely tak svůj původ, se vracejí ve formě nezávadného, legálního a často zdanitelného příjmu původnímu majiteli.", "section_level": 2}, {"title": "Z pohledu bank.", "content": "Pro zamezení praní špinavých peněz byla v 90. letech vypracována direktiva EU 91/308/EHS (o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz). Ta zakládá následující principy:", "section_level": 1}, {"title": "Propírači špinavých peněz.", "content": "Peníze neperou pouze zločinecké organizace. Dělají to z různých příčin i osoby jinak bezúhonné. Cílem může být vyhnout se daním, snížit dividendy akcionářům, obejít devizové překážky nebo uplácením získat přednostní zakázku. Peníze perou i vlády, buď s cílem zničit cizí teroristy, nebo vyzbrojit opozici režimu, který je k nim nepřátelský. Tyrani všech druhů se jistí pro případ ukončení své vlády tím, že přesouvají peníze z bank ve své zemi do méně nepřátelského prostředí. Využívají k tomu nejrůznější cesty se záměrem přerušit stopy, aby jejich nástupci u moci nikdy nezjistili, kam se peněžní prostředky poděly. Obdobně se předpokládá, že komunističtí předáci bývalých zemí východního bloku uložili své peníze do zahraničních bank, a dodnes se neví, kam.  Italské úřady vyšetřují vatikánskou banku pro podezření z praní špinavých peněz. K praní špinavých peněz se přiznala největší evropská banka HSBC. Peníze prala také americká vláda, když v aféře Írán-Contras prodávala ilegálně zbraně Íránu, který válčil proti Iráku v irácko-íránské válce, a z výtěžku financovala protivládní povstalce Contras v Nikaragui.  Ve zločineckém světě se na praní špinavých peněz specializují celé gangy. Mezi nejvíce známé patří nigerijské podsvětí v Lagosu, japonská Jakuza, čínské gangy v oblasti Laosu, Barmy a Thajska (tzv. Zlatý trojúhelník) a ruská mafie. Podezřelá z praní špinavých peněz jsou i sdružení vedoucí politický boj, např. Irská republikánská armáda, baskická ETA či Organizace pro osvobození Palestiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Praní špinavých peněz (anglicky money laundering) neboli legalizace výnosů z trestné činnosti je jednání, které se snaží zastřít nezákonný původ peněz a vzbudit dojem, že se jedná o peníze nabyté legálně.", "tgt_summary": "洗黑钱(Money laundering),亦称清洗黑钱,或正其名资金洗净,指将通过犯罪或其他非法手段所获得的金钱、伪钞,经过合法金融作业流程之类的方法,以「洗净」为看似合法的资金。洗钱常与经济犯罪、毒品交易、恐怖活动及黑道等重大犯罪有所关连,也常以跨国方式进行。 除了掩盖犯罪所得,洗钱一字往往在使用时定义较广,通常包含资助恐怖活动,全称为「洗钱与资助恐怖活动」(Money Laundering and Financing of Terrorism),意在把资助恐怖活动从一般犯罪独立出来另外定义。洗黑钱有共通特征,例如高额、不明来历,在组织及账户中间流动,主要目的是清洗或含糊资金的来源地,不计成本。通过不同国家相关法令及程序,及创造虚假及实质经济活动以使其资金在相关地区合法。", "id": 1547376}
{"src_title": "Aconcagua", "tgt_title": "阿空加瓜山", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V jazyce Inků se nazývala \"Anco-cahuac\". Tento název v kečuánštině znamená \"Bílá stráž\". To, že Inkové vystoupili na vrchol jako první, dokázáno není, ale nesporně se dostali do velké výšky. Na jiných vrcholech And byly nalezeny jejich stopy a to i ve výškách přes 6000 m.  Prvním Evropanem, jenž prozkoumal okolí Aconcaguy byl generál José de San Martín se svou obrovskou armádou o 53 000 vojácích, 10 600 mulách a 1600 koních. V r. 1817 se dostal přes masiv And právě v této oblasti. Charles Darwin uviděl Acocaguu v roce 1832. Jako první Evropan se pokusil vylézt na vrchol Paul Gussfeldt, (jeden z nejznámějších horolezců Německa tehdejší doby) který se v roce 1883 dostal do výšky 6560 m. První kdo dosáhl samotného vrcholu hory byl horský vůdce ze Švýcarska Mathias Zurbriggen v roce 1897. Další dva členové expedice vystoupili na vrchol několik dní poté.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Aconcagua leží v Argentině v pohoří Andy poblíž hranic s Chile a je ohraničena údolími \"de las Vacas\" a \"de los Horcones Inferior\". Hora se nachází v Andesově horském pásmu, v argentinské provincii Mendoza. Vrchol leží asi 5 km od provincie San Juan a 15 km od státní hranice s Chile. Město Mendoza leží 112 km jihovýchodně od Aconcaguy. Je jednou z hor tzv. skupiny Seven Summits (Sedm vrcholů). Zeměpisné souřadnice vrcholu jsou −32.653276,−70.010812.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Hora byla vytvořená podsunutím (subdukcí) desky Nazca pod jihoamerickou desku během geologicky nedávné Andeanské orogeneze. Aconcagua není vulkán.", "section_level": 1}, {"title": "Výstup na vrchol.", "content": "K výstupu na horu je třeba mít povolení, jehož cena je v současné době 700 USD. Vrcholu se ročně pokouší dosáhnout kolem 3500 lidí. Normální trasa – Velká část výstupu vede sutěmi. Na cestě obvykle nejsou žádná sněhová pole, ale v nějakých úsecích je nutností vybavení na ledovec (mačky, cepín), kvůli umrzlému terénu apod. Normálka prochází dolinou Horcones na Plaza de Mulas (4200 m), výstup vede po severozápadním hřebeni a míjí výškové tábory Nido des Condores (4877 m), Berlin (5950 m) a Independencia (6546 m, bývalá nejvýše položená chata na světě, dnes v ruinách). Aconcagua je při výstupu ze severu po \"Normální cestě\" technicky poměrně snadnou horou. Není třeba nějakého skutečně náročného lezení, obtíží je nízký atmosférický tlak ve velké nadmořské výšce, hodnoty tlaku vzduchu jsou přibližně o 40 % nižší oproti tlaku na hladině moře. Polská cesta – vede údolím Vacas do tábora Plaza Argentina umístěném východně od hory. Další postup je stoupání Polským ledovcem z východní strany až na severní žebro nacházející se pod táborem Independencia. Další pokračování Polské cesty je stejné jako u „normálky“. Náročnější výstup než normální trasa, přesto je schůdná i zdatnými a zkušenými vysokohorskými turisty. Jižní stěna – Jižní stěnou vede několik horolezeckých tras. Všechny varianty jsou náročným lezením ve skále či velmi strmém ledu. Prvovýstup jižní stěnou uskutečnili v r. 1954 Francouzi (Paragot, Poulet, Dagory, Berandini, Lesseur a Denis).", "section_level": 1}, {"title": "Rekord.", "content": "Nejrychlejší výstup po Normal route byl učiněn v roce 1991 a trval 5 hodin a 45 minut. Většina lezců využívá při výstupu tři výškové tábory a výstup jim trvá více dní.", "section_level": 2}, {"title": "Klima.", "content": "Všeobecně je udáváno, že se Aconcagua klimaticky vyrovnává nižším osmitisícovkám v Himálaji. Mimořádné objektivní nebezpečí představuje velmi silný studený vítr, dosahující někdy rychlosti až 200 km/h (takzvaný Viento Blanco). Z bezvětří a relativního klidu se může počasí otočit během několika hodin.  Viento Blanco je úkaz známý právě z Aconcaguy. V Tichém oceánu se vypařuje velká vodní masa a sráží se nad Aconcaguou s horkým vzduchem z pamp, z druhé strany masivu And. Jedná se o podobný princip jako u tornáda, kterému se Viento Blanco podobá. Mračna se hromadí kolem vrcholu a začnou rotovat obrovskou rychlostí (až 200 km/h) a dále na sebe natahují další oblačnost. Tento větrný vír, ve kterém zároveň prudce klesá teplota, může trvat hodiny ale i dny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aconcagua (nadmořská výška 6959 m n. m.) je hora nalézající se v západní části Argentiny a jedná se o nejvyšší horu Ameriky. Zároveň je také nejvyšší horou západní a jižní polokoule a nejvyšší horou mimo Asii. Aconcagua převyšuje okolní štíty až o 1000 m. Hora a její okolí je součástí \"Přírodního parku Aconcagua\". Na úbočích hory se nachází několik ledovců, nejvýznamnějšími jsou Polský ledovec na severovýchodě a Anglický ledovec na východě. U hory pramení řeka Aconcagua, která odtéká západním směrem a ústí do Tichého oceánu poblíž města Valparaíso v Chile.", "tgt_summary": "阿空加瓜山(,、),为南美洲最高峰,海拔6,961米,也是亚洲之外最高的山峰,亦为西、南半球最高峰。属于南美洲西边的安地斯山脉,座落在阿根廷门多萨省,距离该省省会门多萨西北112公里,距离智利边境15公里,为冰川山系。由安地斯山脉的造山运动形成,命名为阿空加瓜是因颜色Arauca(又称Aconca,在克丘亚语中写为Ackon Cahuak)。", "id": 2823477}
{"src_title": "Lipnice (rod rostlin)", "tgt_title": "早熟禾属", "src_document": [{"title": "Druhy rostoucí v České republice.", "content": "V České republice roste 16 druhů z rodu lipnice. Významným druhem rostoucím na loukách je lipnice luční (\"Poa pratensis\"). Druh lipnice úzkolistá (\"Poa angustifolia\") je blízce příbuzná lipnici luční a někteří autoři pochybují o taxonomické hodnotě druhu. Obsazuje sušší stanoviště a má na rozdíl od lipnice luční štětinovitě svinuté listy. Dalším blízce příbuzným druhem je lipnice namodralá (\"Poa humilis\", syn. \"Poa sucaerulea\"), kterou nejdeme spíše ve vyšších polohách. Běžným druhem spíše vlhčích a stinnějších míst je lipnice obecná (\"Poa trivialis\"). Druh je nápadný svým dlouhým jazýčkem. Vlhká místa obsazuje (alespoň většinou, tedy s výjimkou subsp. \"xerotica\") druh lipnice bahenní (\"Poa palustris\"). Jednoletým druhem je lipnice roční (\"Poa annua\"), velmi hojný druh v krátkostébelných trávnících a na zatravněných cestách. Velmi podobná lipnice nízká (\"Poa supina\") roste na lesních cestách spíše ve vyšších polohách a častěji v západních částech České republiky než na V. Moravě. Velmi hojným druhem světlých lesů nižších poloh je lipnice hajní (\"Poa nemoralis\"). Lipnice smáčknutá (\"Poa compressa\"), je spíše suchomilný druh ze skal, zdí nebo lomů. Jev zvaný živorodost (viviparie) se často vyskytuje u lipnice cibulkaté (\"Poa bulbosa\"), která obsazuje také suchá stanoviště, někdy i světlé lesy. Naopak horským druhem je lipnice širolistá (\"Poa chaixii\"), která je nápadná svými širokými listy a celkovou robustností. Podobným druhem je lipnice oddálená (\"Poa remota\") která roste ve vlhkých lesích spíše vyšších poloh. Lipnice bádenská (\"Poa badensis\") roste na vápencových skalách a patří do kategorie C2-silně ohrožené druhy. Kriticky ohroženým druhem (C1) je lipnice alpská (\"Poa alpina\"), která roste ve Velké kotlině v Jeseníkách a kdysi též na Šumavě. Silně ohroženým druhem (C2) je lipnice plihá (\"Poa laxa\"), která roste v ČR pouze v Krkonoších. Lipnice jesenická (\"Poa riphaea\") je kriticky ohroženým druhem (C1). Jedná se o endemit Jeseníků, jeho jediné stanoviště jsou Petrovy kameny.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Květena ČR: 8 díl", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Lipnice (\"Poa\") je rod trav, tedy z čeledi lipnicovitých (\"Poaceae\"). Jedná se o jednoleté i vytrvalé byliny. Jsou hustě nebo i volně trsnaté, vytváří výběžky. Listy ploché nebo štětinovitě svinuté, na vnější straně listu se při bázi nachází jazýček. Květy jsou v kláscích, které tvoří latu. Klásky jsou zboku smáčklé, zpravidla vícekvěté (nejčastěji 2–10 květů). Na bázi klásku jsou 2 plevy, pluchy jsou zpravidla bez osin. Na hřbetě pluchy bývá při bázi chomáček vlnatých měkkých chlupů. Plušky jsou suchomázdřité. Plodem je obilka, která je elipsoidní a okoralá. Na světě se vyskytuje asi 500 druhů, hlavně v mírném pásu obou polokoulí.", "tgt_summary": "早熟禾属(学名:\"\")有大约500余种,都是草本植物,广泛生长在全球温带地区,有一年生也有多年生的,绝大部分为雌雄同株的,但也有少数品种为雌雄异株的。其学名和禾本科的学名一样来自希腊语“πόα”(Poa),意思是“饲料”。", "id": 2378821}
{"src_title": "Dálkově ovládané zabezpečovací zařízení", "tgt_title": "调度集中系统", "src_document": [{"title": "Výhody a nevýhody DOZ.", "content": "Mezi hlavní výhody DOZ patří úspora pracovních sil, kdy jeden dispečer DOZ dokáže nahradit několik výpravčích, a zvýšení kvality řízení provozu vlaků. Dispečer DOZ má totiž mnohem výrazně lepší přehled o provozní situaci na řízené trati než je tomu u výpravčích ovládajících izolované stanice. Dispečer DOZ tak dokáže s větším předstihem odhalit možné kolizní situace a přizpůsobit tomu řízení provozu.  Hlavní nevýhodou DOZ je výrazně nižší počet provozních zaměstnanců přímo ve stanicích, což může přinášet problémy při poruchách samotného DOZ, staničního a traťového zabezpečovacího zařízení i dalších zařízení nesouvisejících přímo s řízením provozu. Z tohoto důvodu musí být u DOZ kladen velký důraz na minimalizaci počtu poruch a zároveň musí být přijata taková opatření, aby v případě, že už k takovým poruchám dojde, byl jejich vliv na plynulost provozu minimalizován.", "section_level": 1}, {"title": "Historie DOZ v Česku.", "content": "První tratí na území dnešního Česka ovládanou DOZ se 6. července 1967 v 11:15 stala trať Plzeň - Cheb. Jedná se o dálkové ovládání typu ČDC-M ze Sovětského svazu. Ovládací pracoviště je umístěno v Plzni v budově v Purkyňově ulici. Na tomto pracovišti je světelná deska se schématem celé trati a dvěma ovládacími stanovišti, odkud probíhá stavění jízdních cest pomocí cestové volby. Všechny stanice na trati je možné ovládat také místně z ovládacích stolů náhradní obsluhy, umístěných v každé stanici. Bez větších změn tento systém funguje dodnes (bohužel už jenom na traťovém úseku Svojšín - Ošelín - Pavlovice, ostatní traťové úseky jsou již osazeny novým zabezpečovacím zařízením typu ESA 11 s JOP), v souvislosti s modernizací trati Plzeň - Cheb, bude během modernizace současné dálkové ovládání ČDC-M sneseno a nahrazeno elektronickým stavědlem ESA 11 s JOP. Všechny stanice na trati budou postupně při rekonstrukci do tohoto elektronického stavědla zapojovány, současně modernizací projde i současné ovládací pracoviště DOZ v Plzni, kde bude také namontována nová technologie (ESA 11 s JOP), po dokončení rekonstrukce celého úseku z Plzně do Chebu, v květnu 2011,budou opět všechny stanice na trati řízeny (ovládány) dispečerem z Jednotného obslužného pracoviště v Plzni. Bohužel montáž nového zabezpečovacího zařízení ESA 11 s JOP sebou přináší i zrušení veškerého personálu v jednotlivých stanicích. Po dokončení optimalizace, která byla ukončena v květnu 2011 jsou již všechny stanice dálkově obsluhovány dispečerem DOZ Plzeň, a všechny stanice (kromě stanic Pňovany, Planá u Mar. Lázní, a Mariánské Lázně) zůstaly již bez místní obsluhy, než jak tomu bylo doposud, protože ruské zařízení ČDC-M, neumožňovalo vlakovému dispečerovi v Plzni nouzově obsluhovat přejezdy, na vjezdových a odjezdových návěstidlech obsluhovat přivolávací návěst a dále neumožňovalo dispečerovi dálkově řídit posun v jednotlivých stanicích - vždy při posunu se muselo převzít pomocné stavědlo na místní obsluhu, teprve potom mohl být zahájen posun. Současné zařízení ESA 11 s JOP již umožní dispečerovi plnou obsluhu stanice se vším všudy. Proto již ve stanicích není potřeba zaměstnávat pohotovostí výpravčí a výhybkáře. Pouze v Žst. Pňovany, Planá u Mar.Lázní a Mariánských Lázní bude i na dále nepřetržitě sloužit pohotovostní výpravčí (jako záloha pro případ mimořádné události).  Později byly vybudovány podobné, ovšem modernější, systémy na těchto tratích:  Na pracovišti DOZ Praha-Holešovice bylo původní ovládání číslicovou volbou v roce 1994 nahrazeno ovládáním s využitím počítače (tehdy se jednalo o řídící počítač PC 80486/66 MHz), kdy reliéf kolejiště byl zobrazen na monitoru počítače a stavění jízdních cest probíhalo prostřednictvím myši.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní DOZ v Česku.", "content": "Současná DOZ se vnějškově vyznačují především tím, že je ovládají dispečeři pomocí rozhraní, která na tratích Správy železnic splňují tzv. základní technické podmínky pro Jednotné obslužné pracoviště (JOP). Pomocí rozhraní JOP jsou ovládána jednotlivá, zpravidla elektronická, případně hybridní, stavědla v jednotlivých dopravnách.  Zárodkem těchto moderních řídících pracovišť bylo pracoviště DOZ Praha-Holešovice (viz výše), odkud však byla dálkově ovládána ještě reléová stavědla. Masivní rozšíření elektronických stavědel přinesla až výstavba tzv. 1. koridoru, kde však nebylo přijato rozhodnutí o řízení jednotlivých stanic prostřednictvím DOZ.  O uplatnění DOZ bylo rozhodnuto až při stavbě 2. koridoru Břeclav - Petrovice u Karviné, ale byl zvolen takový způsob řízení, kdy je z jednoho řídícího centra řízeno vždy jen několik nepříliš vzdálených stanic (tj. řízená stanice + jedna až tři další). Vůbec prvním úsekem na 2. koridoru řízeným pomocí DOZ se stal úsek Moravský Písek - Hodonín (mimo). V tomto úseku byly z řídící stanice Moravský Písek dálkově ovládány stanice Bzenec přívoz a Rohatec. Postupně byla takováto ostrovní DOZ zřízena v podstatě na celém 2. koridoru. V roce 2006 pak proběhlo postupné přepnutí celého 100 km dlouhého úseku Břeclav (mimo) - Přerov (mimo) na dálkové řízení z řídícího centra DOZ Přerov. V roce 2010 pak došlo k výstavbě druhého sálu, ze kterého je řízen severní úsek 2.koridoru Přerov (mimo) - Ostrava Svinov.  Dalším ucelenou tratí, kde je v činnosti moderní DOZ je trať České Budějovice - Horní Dvořiště (57 km).  Vedle hlavních tratí se DOZ postupně prosazuje i na méně důležitých celostátních tratích i na tratích regionálních. Systém Remote 98 vyvinutý společnosti AK signal byl prvním systém, který byl - vedle diagnostických úloh - použit pro dálkové ovládání méně důležitých tratí. Vůbec poprvé byl nasazen na trati Karlovy Vary dolní n. - Mariánské Lázně, kde je z dispečerského pracoviště Bečov nad Teplou ovládáno celkem pět dopraven vybavených samovratnými výhybkami. Podobné aplikace byly později zprovozněny např. v úsecích Blatno u Jesenice - Kryry, Kravaře ve Slezsku - Hlučín, Frýdlant nad Ostravicí - Ostravice a Senice na Hané - Kostelec na Hané.  V úseku Blatno u Jesenice - Kryry však byl systém Remote 98 nahrazen jiným zařízením od firmy AŽD Praha v rámci modernizace zabezpečovacího zařízení na celé trati Plzeň seřaďovací nádraží - Žatec západ. V celé 103 km dlouhé trati byla instalována celkem tři elektronická stavědla ESA 11, fyzicky umístěná ve stanicích Kaznějov, Blatno u Jesenice a Podbořany. Z těchto stavědel jsou pak ovládány kromě uvedených stanic i další stanice v okolí, takže celkem je do tohoto systému DOZ zapojeno 13 stanic, řízených dálkově dispečerem z Blatna u Jesenice. Celý systém byl spuštěn 1. června 2006.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dálkově ovládané zabezpečovací zařízení (zpravidla se používá zkratka DOZ) je řídicí systém, kterým se dálkově ovládá zabezpečovací zařízení v několika železničních stanicích současně. Tyto stanice zpravidla leží na jedné trati, nebo jsou součástí jednoho železničního uzlu. Zvláštním typem dálkového ovládání je ovládání staničního zabezpečovacího zařízené jedné stanice ze sousední stanice, toto však zpravidla nebývá označováno za DOZ.", "tgt_summary": "调度集中系统(英语:Centralized traffic control,缩写CTC,台湾铁路局称中央控制行车)是运用远动技术,结合铁路运输而构成的遥控、遥信系统。", "id": 2706794}
{"src_title": "Veřejné osvětlení", "tgt_title": "街燈", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pochodně, plynové a jiné plamenové lampy.", "content": "Veřejné osvětlení měla již mnohá antická města. Po jejich vzoru převzala tento výdobytek i velká města islámského středověku a později též některá evropská města. Osvětlení zprvu zajišťovaly hořící pochodně, pravidelně rozžíhané ohně v železných klecích a na pánvích nebo olejové lampy, jejichž pozdější zdokonalenou podobou byly argandské lampy.  V době rozvoje moderních měst v 19. století bylo zaváděno plynové osvětlení, zpravidla na sloupech. Například v Brně byla postavena plynárna a zřízeno plynové veřejné osvětlení v roce 1846.  Plynové lampy se obvykle spouštěly (rozsvěcely) a zhášely zásahem lampáře s dlouhou tyčí, který večer i ráno obcházel město. Postava lampáře patří nejen ke staré Praze, ale je zobrazena i v Exupéryho knize Malý princ.  Ani v době, kdy již byly do ulic zaváděny obloukové lampy, se plynárenská lobby nevzdávala. V roce 1882 plynárna v Hannoveru při příležitosti sjezdu plynárenských a vodárenských odborníků instalovala nové Siemensovy regenerativní hořáky v Palmgarten. V jiné části města již bylo instalováno osm Křižíkových obloukovek. Podle soudobého tisku dopadlo srovnání pro obloukové lampy dobře.  Používaly se také lihové lampy, například v západočeském městě Plasy byla roku 1906 zahájena výstavba veřejného osvětlení lihovými lampami. Po roce 1920 bylo postupně nahrazováno elektrickým.  Ve 21. století se z důvodu posílení historické a romantické atmosféry obnovuje nebo udržuje plynové osvětlení v historických částech Londýna, Strassbourgu, Dublinu i Prahy. Renovované plynové lampy se již rozsvěcejí samočinně bez zásahu lampáře.", "section_level": 2}, {"title": "Obloukové lampy.", "content": "Poté, co Pavel Nikolajevič Jabločkov vynalezl a František Křižík zdokonalil obloukovou lampu, elektrické osvětlení rychle vytlačovalo plynové. Takzvaná Jabločkovova neboli ruská svíčka měla udělen patent roku 1876, v roce 1878 ji Jabločkov předvedl na Světové výstavě v Paříži. Křižík si svou první inovaci nechal patentovat roku 1878.  V Paříži byla založena zvláštní společnost \"Societé génerale d ́Electricité, Procédes Jablochkoff\" k zužitkování vynálezu Jabločkova a elektrickým osvětlením osvětlila pařížskou \"avenue de l'Opera\", zatímco rovnoběžná \"Rue du 4. Septembre\" byla pro srovnání osvětlena plynem. Vyhodnocení ekonomie provozu ukázalo, že elektrické osvětlení bylo asi 6× dražší než osvětlení plynové. Když chtěl Jabločkov získat obloukové lampy pro osvětlování v Rusku, musel celou společnost odkoupit zpět za jeden milion franků.  V roce 1882 dostal Křižík na Mezinárodní elektrotechnické výstavě v Paříži za obloukovou lampu zlatou medaili. Téhož roku osvětlil obloukovkami Hybernskou ulici v Praze.  V roce 1887 zakoupilo město Písek 24 kusů obloukovek a 61 žárovek, které byly napájeny z elektrárny v Podskalském mlýně. Dne 23. června 1887 bylo v Písku uvedeno do provozu první české veřejné elektrické osvětlení celoměstského významu.  Pro Zemskou jubilejní výstavu království českého v roce 1891 použil Křižík 226 obloukovek a více než 1400 žárovek. Do té doby už jeho závody vyrobily asi 29 000 žárovek a přes 1400 obloukovek. Ty byly také podle jeho patentů vyráběny v řadě zemí – mimo jiné v USA, v Anglii, Německu, Španělsku, Francii, Rusku i jinde.  V Turnově bylo zřízeno veřejné elektrické osvětlení roku 1905.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní veřejné osvětlení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozmístění a použití.", "content": "Veřejné osvětlení se obvykle používá k souvislému osvětlení všech ulic a průjezdních úseků silnic v obci, někdy jsou osvětleny i parky a podobná místa. Vodítko pro určení vzdálenosti svítidel a intenzity osvětlení poskytují technické normy.  Začátkem 21. století se z důvodu zvýšení bezpečnosti silničního provozu začínají umisťovat speciální výrazná přídavná světla odlišné barvy (např. bílé světlo) nad přechody pro chodce.  Slavnostní osvětlení se užívá k osvětlení významných objektů: kostelů, hradů, historických budov a podobně.", "section_level": 2}, {"title": "Světelné zdroje.", "content": "V minulosti oblíbeným světelným zdrojem byla rtuťová výbojka, která se však již pro nové osvětlovací soustavy nepoužívá a pouze dožívá ve starších svítidlech. Oproti sodíkové výbojce má nižší světelnou účinnost (40–60 lm/W), nižší životnost, o málo lepší podání barev a typické modrozelené světlo.  Nejrozšířenějším světelným zdrojem pro veřejné osvětlení v ČR je vysokotlaká sodíková výbojka. Hlavním důvodem je její vysoká světelná účinnost (70-130lm/W), poměrně přijatelná cena, vysoká životnost (16000h) a malé rozměry, což usnadňuje konstrukci svítidla. Hlavní nevýhodou je pak typická žlutooranžová barva světla a špatné podání barev. Dalším v současnosti používaným zdrojem je halogenidová výbojka, jejichž největší výhodou je kvalitní bílé světlo, které ospravedlňuje její nižší světelnou účinnost(80-90 lm/W), kratší životnost a vyšší cenu oproti sodíkovým výbojkám.  Ostatní světelné zdroje se v ČR vyskytují poměrně málo, jde hlavně o sodíkové nízkotlaké výbojky a kompaktní zářivky.  Velkou budoucnost potom mají LED, u nichž zatím většímu rozšíření brání jejich cena, která se však s technologickým vývojem postupně snižuje.", "section_level": 2}, {"title": "Ovládání.", "content": "Osvětlení se obvykle rozsvěcí na podnět naprogramovaného světelného čidla. Příkon se při zapínání zvyšuje pozvolna a dílčí oblasti se z jednotlivých zapínacích bodů zapínají postupně, aby nedošlo k okamžitému přetížení elektrické sítě.  Dálkové sledování provozních stavů osvětlení (zpětná signalizace poruch ze zapínacích míst) nebo dálkové odečty stavu elektroměrů pomocí radiových modemů, pevných telefonních linek, systému GSM atd. se zatím v České republice využívá jen v nepatrném podílu soustav VO.  Někdy jsou instalovány i regulátory příkonu a tím intenzity osvětlení (stmívače), ale kvůli úsporám jsou obvykle nastaveny na nižší hodnoty stále a nastavení není přizpůsobováno intenzitě dopravy.", "section_level": 2}, {"title": "Upevnění svítidel, stožáry.", "content": "Stožár je tvořen dříkem a obvykle mívá výložník nebo nástavec, některé sloupy jsou i dvojramenné nebo víceramenné. V dolní části mívá patici, v níž jsou umístěny elektrické rozvody a pojistky. Litinové kryty patic z druhé poloviny 20. století se, podobně jako mříže kanálových vpustí, stávaly oblíbeným artiklem zlodějů, kteří z nich vytvářeli druhotné suroviny. Proto byly patice koncem 20. století nahrazovány plastovými. Podle novějších bezpečnostních norem se již patice s elektrickými rozvody neumisťuje u země, ale obvykle bývají rozvody (přístup k elektrické výzbroji) umístěny v otevírací dutině stožáru v určité výšce nad zemí, například město Brno požaduje výšku dolního okraje otvoru 0,6–0,7 metru nad zemí. Dříky stožárů nemusí mít kruhový průřez, ale mohou být mnohoúhelníkové (hraněné stožáry).  Na stožáry veřejného osvětlení se často umisťují dopravní značky, reklamní panely a plakáty, držáky na prapory nebo jiná výzdoba, odpadkové koše, směrovky městského orientačního systému, označníky zastávek a jízdní řády veřejné dopravy, turistické směrovky a turistické značky. Svítidla se naopak často upevňují na sloupy trolejového vedení nebo rozvodné sítě nn.  Obvyklé je také upevňování svítidel na převěsy nad komunikací nebo upevňování výložníků na budovy. Elektrická výzbroj světelného místa pak bývá umístěna v připojovací skříni na přilehlé budově.", "section_level": 2}, {"title": "Napájecí rozvody.", "content": "Rozvaděč zapínacího místa je dálkově nebo místně ovládaný rozváděč s vlastním přívodem elektrické energie a samostatným měřením spotřeby. Napájení svítidel je obvykle řešeno pomocí kabelů zakopaných v zemi, pouze v menších obcích se používá k napájení svítidel umístěných na sloupech sítě nn holých vodičů nebo závěsných kabelů.  Prostřednictvím napájecí sítě veřejného osvětlení bývají někdy připojeny i světelné dopravní značky, osvětlení označníků zastávek, světelné výstražné majáčky na dopravních ostrůvcích, osvětlení zastávkových přístřešků, reklamní zařízení, prodejní automaty, veřejné hodiny a podobně.", "section_level": 2}, {"title": "Situace v Česku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Právní rámec.", "content": "Před rokem 1990 příslušelo veřejné osvětlení do kompetence Ministerstva vnitra. Dnes se k této problematice žádné ministerstvo nehlásí a jeho zřizování a provozování je dobrovolnou aktivitou obcí. Český Zákon o obcích povinnost zajistit veřejné osvětlení explicitně neobsahuje.  Zákon o pozemních komunikacích vymezuje veřejné osvětlení obecně jako příslušenství pozemní komunikace, a to konkrétně dálnice, silnice nebo místní komunikace, s výjimkou tzv. průjezdního úseku dálnice a silnice, tedy úseku, kde dálnice nebo sinice prochází zastaveným nebo zastavitelným územím obce, což by mělo být zřejmé z územněplánovací dokumentace. § 25 prováděcí vyhlášky k zákonu o pozemních komunikacích stanoví: „Dálnice a silnice se vždy osvětlují v zastavěném území obcí“. Tato povinnost náleží vlastníku komunikace (státu, kraji), který však v těchto úsecích nemusí být zároveň vlastníkem osvětlení, což může vést k názoru, že by obec (či jiný vlastník osvětlení) mohla od kraje (jako vlastníka komunikace) žádat náhradu nákladů. Je však na volbě a odpovědnosti vlastníka komunikace, jakým způsobem osvětlení komunikace zajistí – může to být též například zřízením vlastního osvětlení nebo odkoupením či pronájmem obecního osvětlení nebo dohodou o spolupráci s možnou úhradou nákladů.  Provozování veřejného osvětlení není povinností obce, protože žádný platný právní předpis obcím neukládá povinnost zavést a provozovat na jejich území veřejné osvětlení. Provozování veřejného osvětlení spadá do výkonu samostatné působnosti obce podle § 35 zákona o obcích. Některé obce v rámci úspory energie provozují osvětlení jen ve večerních a ranních hodinách a na část noci ho vypínají, v některých obcích nebo částech obce není vůbec zřízeno. Zákon neumožňuje uložit veřejnosti (občanům, průchozím) za zřízení či konzumaci této služby žádný poplatek.  Hypotetická povinnost obcí zřídit veřejné osvětlení, popřípadě již zřízené osvětlení provozovat, bývá pouze nepřímo a nepřesvědčivě odvozována například ze zásady, že vlastnictví zavazuje (povinnost ze stavebního zákona přikazující o stavbu řádně pečovat), z obecné prevenční povinnosti podle občanského zákoníku (podle níž je každý povinen si počínat tak, aby nevznikaly škody na životě, zdraví osob, majetku a životním prostředí), ze zákonné objektivní odpovědnosti obce za škodu vzniklou následkem závady ve schůdnosti průjezdního úseku silnice, která spočívá v jejích nepředvídatelných změnách (§ 26 odst. 6 a 7 zákona o pozemních komunikacích). Obdobně i v případě účelových komunikacích lze povinnosti vlastníka odvozovat pouze z obecné odpovědnosti, popřípadě z kolaudačních podmínek a povinnosti udržovat stavby a zařízení po celou dobu jejich existence v řádném stavu atd.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Do roku 1989 se o veřejné osvětlení v Československu staraly většinou městské nebo okresní rozpočtové nebo příspěvkové Technické služby. Podle průzkumu provedeného pracovištěm \"Výzkumu veřejného osvětlení\" podniku Tesla Holešovice v letech 1986 a 1987 byla většina osvětlovacích soustav vybudovaných před rokem 1990 asi 2,5násobně předimenzovaná. To bylo ovšem kompenzováno tím, že údržba mnohde velmi zaostávala, takže značný podíl vybudovaných lamp vůbec nesvítil, v některých odlehlejších oblastech, parcích a podobně jich byla nefunkční třeba i převážná většina. Mimoto v letech 1976 a 1981 byl centrálními úřady omezen příděl elektrické energie na veřejné osvětlení o 50 %, limity byly usnesením vlády stanoveny na léta 1984 až 1990. Monopolním výrobcem svítidel byl Elektrosvit Nové Zámky a monopolním výrobcem světelných zdrojů Tesla Holešovice.  V současné době má většina obcí své veřejné osvětlení, ve městech většinou souvislé. Silnice a dálnice mimo zastavěnou část obce se v České republice obvykle neosvěcují.", "section_level": 2}, {"title": "Technické provedení.", "content": "Sloupy, výložníky či převěsy veřejného osvětlení jsou tradičními prvky městského mobiliáře, ale sloupy jsou také překážkami zužujícími chodníky. Často slouží též jako nosiče dopravního, turistického či jiného informačního značení, reklam, uliční výzdoby atd. Přestože se přes několik pokusů nepodařilo přijmout legislativní ochranu proti světelnému znečištění, podařilo se v převážné většině obcí prosadit svítidla, která míří především dolů. Kulová svítidla, mající budit slavnostní, zdobný dojem, jsou od 80. let 20. století umístěna například v centru Prahy (Na příkopě, Národní, Smetanovo nábřeží apod.). Ornamentální zdobnost litinových sloupů byla typická pro období před první světovou válkou, ve 20. století převážily prosté užitkové konstrukce.", "section_level": 2}, {"title": "Spotřeba a ceny za elektrickou energii.", "content": "Veřejné osvětlení v letech 1989–2000 představovalo 1,16–1,49 % celkové spotřeby elektrické energie ve státě. Celková roční cena za elektrickou energii odebranou pro VO se během tohoto desetiletí zvýšila z 230 miliónů Kč na více než 1 miliardu Kč v roce 1999, roční množství odebrané energie kolísalo mezi 544 a 661 GWh.  Cena elektrické energie pro VO v letech 1989–1990 činila 0,40 Kč/kWh, 1991–1992 1,26 Kč/kWh, 1993–1997 1,32 Kč/kWh, 1998–1999 1,53 Kč/kWh, 2000 1,64 Kč/kWh.  Od 1. července 2001 byla pro spotřebu ve VO zavedena dvousložková sazba C 62:", "section_level": 2}, {"title": "Správa a evidence.", "content": "Mnoho měst a obcí si zajišťuje správu veřejného osvětlení prostřednictvím městských organizací technických služeb nebo místních dodavatelů. Z dodavatelů s celostátní působností je významná zejména skupina Eltodo.  Ve větších městech již mívají správci k dispozici pasport v elektronické podobě s tabulkovými i grafickými mapovými výstupy.  Někteří vlastníci či správci veřejného osvětlení poskytli integrovanému záchrannému systému k dispozici databázi sloupů veřejného osvětlení (resp. světelných míst) s jejich identifikačními kódy, které tak mohou posloužit ke geografické identifikaci místa zejména tam, kde se v blízkosti nenacházejí číslované budovy. Skupina Eltodo používá v rámci obcí, kde spravuje osvětlení, plechové štítky s vyraženým unikátním kódem, který v Praze tvoří šesticiferné číslo, v jiných obcích zpravidla šestice znaků, kde první dvě písmena vycházejí z názvu obce a dalších pět znaků je pořadové číslo.", "section_level": 2}, {"title": "Anketa Strategy One.", "content": "5. ledna 2015 rozeslala pražská společnost Strategy One a.s. všem obcím v České republice s počtem nad 2000 obyvatel žádost o informaci podle zákona o svobodném přístupu k informacím, kterou tvořil dotazník zahrnující otázky na rozsah světelného osvětlení (počet světelných bodů, procentuální pokrytí zastavěného území a počet chybějících světelných bodů), průměrné stáří sloupů i svítidel, počty a druhy světelných zdrojů, doba uplynulá od poslední generální opravy, použití inteligentních regulačních systémů, investiční plány pro nejbližších 5 let, podíl pasportizace veřejného osvětlení, instalovaný příkon, roční spotřebu a roční náklady na energii, roční dobu provozu v hodinách, způsob zajištění správy VO a náklady na správu, totéž pro údržbu, a výše ročních investic do VO. Na základě zákonné povinnosti mnoho požádaných obcí poskytnutou informaci zároveň zveřejnilo na internetu, čímž došlo k nebývalému celoplošnému a systematickému zveřejnění informací o veřejném osvětlení v Česku.  Dotyčnou společnost Strategy One a.s. si založil v roce 2014 Tomáš Chalupa, bývalý novinář, starosta Prahy 6, poslanec a ministr životního prostředí za ODS, napůl s advokátem Jiřím Linkem, bývalým Chalupovým ministerským poradcem, v jehož advokátní kanceláři firma sídlí, jako konzultační firmu poskytující výhradně privátním klientům své služby v oblasti například energetické politiky, úspor energie, nových technologií nebo politik životního prostředí Česka i EU či podpory českých investic v zahraničí. Statutárním ředitelem Strategy One je Alois Novák, který dříve působil ve vedení firmy SNEO, která spravovala majetek městské části Praha 6 za Chalupova starostování.", "section_level": 2}, {"title": "Souhrnné údaje.", "content": "Podle odhadu předsedy Společnosti pro rozvoj veřejného osvětlení Jiřího Skály z roku 2016 vlastní města a obce v Česku 1,4 milionu svítidel veřejného osvětlení a hodnota celého systému osvětlení v zemi se odhaduje na 70 miliard korun. Systém podle něj ročně potřebuje investice jednu a tři čtvrtě miliardy, ve skutečnosti jsou roční investice jen v hodnotě 600 milionů.", "section_level": 2}, {"title": "Brno.", "content": "Od roku 1743 Brno vyjednávalo s Prahou a Vídní o osvětlení brněnských ulic a náměstí. 1. listopadu 1781 bylo v Brně zřízeno 277 lojových svítidel.  V roce 1841 byly nahrazeny olejovými.  V roce 1843 byla založena \"Společnost pro osvětlování plynem\", plynové lampy začaly svítit 1. ledna 1849. Brněnská předměstí dostala plynové osvětlení v roce 1860, předtím se v nich svítilo olejovými lampami nebo byly bez osvětlení. 30. prosince 1896 město plynárnu i veřejné osvětlení převzalo. Při převzetí veřejného osvětlení bylo na ulicích 1870 plynových svítilen a 13 petrolejových. Od roku 1897 se začaly používat Auerovy hořáky, které zvýšily svítivost a snížily spotřebu.  Od roku 1899 byly dvě obloukové lampy před městským divadlem, v roce 1901 bylo na Velkém náměstí postaveno šest elektrických svítilen, v roce 1902 další dvě na Nádražním náměstí. V Brně bylo v roce 1902 na veřejných místech 12 obloukovek, 2148 plynových a 44 petrolejových svítilen. V následujících letech elektrických a plynových svítilen přibývalo.  Za první světové války poklesla výroba plynu, takže dvě třetiny svítilen tak byly vyřazeny z provozu. Nouzové elektrické osvětlení bylo provedeno pouze tam, kde je bylo možno připojit na soukromou přípojku, město energii připojiteli hradilo. V roce 1921 bylo nouzové elektrické osvětlení opět zrušeno a nahrazeno plynovými svítidly. V letech 1921–1930 bylo v Brně včetně částí připojených roku 1919 vybudováno řádné elektrické osvětlení.  Správu veřejného i slavnostního osvětlení v Brně nyní zajišťují Technické sítě Brno, a. s. 31. prosince 2004 provozovaly 37 218 světelných míst, z toho 35 112 vlastních a 2106 obstaravatelsky. Roční provozní doba je 4100 hodin, roční spotřeba cca 15GWh a průměrný příkon 94 W na světelné místo. V rámci osmiletého plánu obnovy je investováno 50–60 milionů korun ročně.  TS Brno provozují také 500 světelných míst slavnostního osvětlení, které má například kostel sv. Petra a Pavla, kostel sv. Tomáše, kostel sv. Jakuba, Červený kostel, Husovický kostel, bazilika Nanebevzetí panny Marie na Mendlově náměstí, kostel na Kapucínském náměstí a hrad Špilberk.  Město Brno má pro veřejné osvětlení stanoveny městské standardy.", "section_level": 2}, {"title": "Skupina Eltodo.", "content": "Správci osvětlení jsou nejčastěji samy obce nebo městské organizace technických služeb. Prakticky jedinou společností nadregionálního významu, která se zabývá správou a údržbou veřejného osvětlení, je skupina Eltodo.  Skupina je průkopníkem na poli systematického označování stožárů VO a jiných světelných míst unikátními evidenčními čísly, která umisťuje na profilovaných kovových štítcích. V Praze jsou evidenční čísla šesticiferná, přičemž první číslice u běžných lamp znamená číslo městského obvodu (samostatné řady čísel nezávisle na obvodu mají světla pro přisvětlení přechodů a slavnostní osvětlení).  Skupina Eltodo si barevnými značkami na spodních či bočních částech svítidel označuje použité světelné zdroje. Tvar (obdélník, kruh, trojúhelník, čtverec, půlkruh) označuje příkonovou řadu a barva (červená, zelená, šedá, černá) značí světelně technické parametry. Aby byly značky viditelné z úrovně terénu i na vysokých stožárech, mají základní rozměr 70 mm.  Mediálně významnější problémy měla v Liberci, kde město roku 2012 od patnáctileté smlouvy na léta 2006–2021, týkající se veřejného osvětlení a dopravní signalizace, odstoupilo kvůli údajnému neplnění spočívajícím v dodání méně kvalitní ústředny dopravní signalizace, ale soud předběžným opatřením rozhodl, aby správu vykonávala firma Eltodo dále. Eltodo považovalo odstoupení od smlouvy za účelové a neplatné. Na čas byla správa osvětlení od května 2013 předána firmě ELMOS LIBEREC s.r.o., ale s počátkem srpna 2015 město na základě uzavřeného smíru, jímž byl uzavřen dosud trvající spor o platnost smlouvy, předalo servis a údržbu zpět společnosti Eltodo-Citelum, zatímco správu a rozvoj si ponechalo samo město.  V Praze patnáctiletá smlouva s firmou Eltodo-Citelum vyvolala kontroverze tím, že do firmy jako manažer nastoupil bývalý primátor Jan Koukal, za jehož vedení město smlouvu uzavřelo. Smlouva končila s rokem 2013 a poté byla třikrát o rok prodloužena. Skupina se pokusila ve výběrovém řízení prosadit prostřednictvím společnosti Eltodo Osvetlenie. Ta byla nejprve vyloučena kvůli příliš nízké ceně, poté zásahem ÚOHS do soutěže vrácena, byla vyhodnocena jako vítěz a následně bylo výběrové řízení zrušeno a město svěřilo správu osvětlení od roku 2017 vlastní městské společnosti (podrobně v článku Veřejné osvětlení v Praze).  V Ústí nad Labem bylo ke konci roku 2014 celkem 11 695 světelných bodů VO, 182 zapínacích míst, 276 svítidel slavnostního osvětlení, 168 svítidel přisvětlení přechodu, troje veřejné hodiny, 170 svítidel speciálního osvětlení a jedno energetické zařízení. Pokrytí zastavěného území odhadují na 99 %, chybělo přibližně 123 světelných bodů. 11 453 svítidel jsou sodíkové výbojky, 268 ks metal-halogenidové výbojky, 413 zářivky, 103 LED a 72 žárovky, celkový instalovaný příkon je 1,339 944 MW, roční spotřeba 5483 MWh za cca 16,328 milionu Kč včetně DPH. Na investice je vyčleněno stabilně 7 milionů Kč ročně, přičemž v roce 2014 bylo vynaloženo 3 miliony Kč na obnovu VO a 1,6 milionu na zřízení nového VO. Na správu, údržbu obnovu bylo za roku 2014 vynaloženo necelých 25,9 milionu Kč. Správu vykonává Eltodo-Citelum s.r.o. na základě smlouvy na dobu určitou do konce roku 2020.  V závorce uveden přibližný počet světelných míst v obci podle stavu prezentovaného na webu skupiny v roce 2006, není-li uveden novější zdroj. Světelné místo je stavební prvek v osvětlovací soustavě (stožár, osvětlovací výložník, převěs) vybavený jedním nebo více svítidly.  ELTODO-CITELUM, s. r. o. spravovala veřejné osvětlení  ELTODO Louny, s. r. o. spravovala veřejné osvětlení v oblasti na sever od Prahy v obcích Louny (2300), Dobroměřice (200), Libčeves (240), Chožov (120), Slavětín (140), Černčice (270), Smolnice (140), Ročov (240), Brázdim (98) a Mšeno (190).  Osvětlení Týnec, k. s. spravovala veřejné osvětlení v oblasti na jih od Prahy, zvláště v dolním Posázaví, v obcích Čerčany (250), Kunice (130), Řehenice (83), Bukovany (61), Lštění (100), Poříčí nad Sázavou (150), Týnec nad Sázavou (800), Lešany (130), Chlístov (50), Olbramovice (77), Krhanice (140), Čtyřkoly (90), Pyšely (210), Slapy (135), Líšnice (94), Chrášťany (84) a Drahelčice (81).  CITELUM, a. s., společnost skupiny Eltodo, spravovala veřejné osvětlení  ELSYMO, s. r. o., společnost skupiny Eltodo, spravovala veřejné osvětlení v oblasti Jižní Moravy v obcích Rajhrad (313), Vojkovice (160), Pasohlávky (116), Šlapanice (737), Moutnice (100), Židlochovice (400), Vracov (375), Ostrožská Nová Ves (241), Uherský Ostroh (500) a Bzenec (850).  Podle informace vystavené na webu skupiny v lednu 2017 správu a evidenci osvětlení vykonávají společnosti ELTODO-CITELUM, s.r.o. a ELTODO OSVETLENIE, s.r.o. Kompletní seznam zakázek či referencí však již skupina na webu nemá. Pouze v nabídkovém letáku pro službu správy veřejného osvětlení je nepodrobná mapka republiky, v níž je uvedeno, že Eltodo vykonává přenesenou správu veřejného osvětlení ve více než 350 lokalitách. Barevné body se poněkud slévají a popsány jsou jen významnější obce, k barevnému rozlišení jednotlivých společností či provozů nejsou uvedeny vysvětlivky, z mapy je však zřejmé, že například v Plzeňském a Karlovarském kraji skupina nemá žádné zakázky. Z mapy lze vyčíst tato místa:", "section_level": 2}, {"title": "ČEZ.", "content": "Podle článku z roku 2016 se o rekonstrukce i provozování systémů veřejného osvětlení zajímají energetické společnosti. Společnost ČEZ nabízí i možnost, že systém osvětlení v obci odkoupí a bude ho provozovat, takto modernizovala osvětlení na 80 místech a spravuje nebo vlastní 18 tisíc svítidel, převážně v obcích a menších městech. Podle mluvčího ČEZu lze modernizací osvětlení dosáhnout úspor až 60 %. Článek z roku 2012 uváděl, že ČEZ na poli veřejného osvětlení působí již 11 let a veřejné osvětlení ve správě ČEZ je ve více než 180 městech a obcích ČR, v roce 2011 se počet světelných bodů rozrostl na 18 723 a skupina ČEZ se tak stala jedním z největších poskytovatelů těchto služeb v ČR. Podle mapy referencí tuto činnost soustřeďuje zejména do Plzeňského kraje, několik míst je v Karlovarském a Středočeském kraji, po jednom místě v Ústeckém, Libereckém, Hradeckém a Vysočině, více míst v Olomouckém a Moravskoslezském kraji. Jako nejvýznamnější reference z oblasti provozování veřejné osvětlení uvádí město Fulnek (od roku 2013, 940 světelných bodů a 20 zapínacích míst) a obec Bolatice (2013, 554 světelných bodů) v Moravskoslezském kraji. V Moravskoslezském kraji dále provozovala podle článku z roku 2012 osvětlení v obcích Jindřichov, Markvartovice, Dobratice, Kozmice, Mokré Lazce a Sedlnice, v Olomouckém kraji v obcích Mohelnice, Velká Bystřice, Potštát, Dřevohostice, Opatovice, Prosenicích, Soběchlebech, či Rakov. Činnost má rozdělenu do třech regionů: Západ, Střed a Východ.", "section_level": 2}, {"title": "Další správci veřejného osvětlení.", "content": "Ve většině ostatních měst spravují osvětlení městské příspěvkové organizace nebo městské obchodní společnosti.  Krajská města (řazena dle počtu obyvatel): Okresní města:  Další města:", "section_level": 2}, {"title": "Světelné znečištění.", "content": "V poslední době je věnována pozornost světelnému znečištění. Dle Nařízení Komise (ES) č. 245/2009 se světelným znečištěním \"\"rozumí souhrn všech nepříznivých dopadů umělého světla na životní prostředí, včetně vlivu rušivého světla\"\"  Hlavním uváděným důvodem ochrany bývá umožnit astronomická pozorování, noční osvětlení odrážející se od oblačnosti také narušuje denní režim a orientaci některých druhů živočichů. Podle RNDr. Jana Hollana ze Sekce pro temné nebe České astronomické společnosti \"„světelné znečištění ohrožuje bezpečnost řidičů a chodců, ruší spánek obyvatel, okrádá všechny (zvláště děti) o krásu nočního nebe, zabíjí hmyz a ptáky, decimuje živočichy aktivní v noci. Současně je projevem největšího plýtvání elektřinou, se kterým se lze běžně setkat“\"  Nařízení Komise (ES) č. 245/2009 stanovuje v Tabulce 25 \"\"orientační hodnoty maximálního podílu světelného toku, který je vyzařován nad vodorovnou rovinu (ULOR), u jednotlivých silničních tříd svítidel určených pro veřejné osvětlení\"\" s tím, že \"\"v oblastech, kde hrozí světelné znečištění, není maximální podíl světla dosahujícího nad horizont u všech silničních tříd a světelných výkonů vyšší než 1 %\"\".  Některé oblasti s nízkým světelným znečištěním, oblasti tmavé oblohy, jsou před ním chráněny jako tzv. rezervace tmy. V Česku byla roku 2009 vyhlášena přeshraniční Jizerská oblast tmavé oblohy (osada Jizerka proto nemá veřejné osvětlení), v roce 2013 přeshraniční Beskydská oblast tmavé oblohy a v roce 2014 Manětínská oblast tmavé oblohy.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní doporučení.", "content": "Směrnice a doporučení Mezinárodní komise pro osvětlování (CIE).", "section_level": 2}], "src_summary": "Veřejné osvětlení (někdy označované zkratkou VO) je osvětlení ulic, silnic, chodníků nebo jiných veřejných prostranství. Veřejné osvětlení je veřejně prospěšnou službou. V Česku je zařízení veřejného osvětlení podle zákona o pozemních komunikacích příslušenstvím pozemních komunikací. Proto je zpravidla vlastní obec (v případě místních komunikací nebo průjezdních úseků silnic) nebo jiný vlastník komunikace. Mimo pozemní komunikace, například v uzavřených areálech (nemocnice, školy, závody), v budovách nebo na železničních stanicích, zřizuje a vlastní osvětlení obvykle vlastník nebo provozovatel pozemku nebo objektu, totéž se zpravidla týká i veřejně přístupných účelových komunikací, zejména pokud je nevlastní obec.", "tgt_summary": "街灯,又称为路灯,是道路、街道及公众广场上的发光照明系统。 通常在入夜或者天黑时分启动发亮,在黎明之后熄灭。 街灯的基本功能是照明,其附加作用可以是艺术作品、地标、路标、电话亭、留言板、信箱、集合地点、广告灯箱、智慧灯柱等。", "id": 2480954}
{"src_title": "London Bridge", "tgt_title": "伦敦桥", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Most se nachází na současném místě nebo poblíž více než 2000 let. První most přes Temži v oblasti Londýna postavili Římané asi v roce 46 našeho letopočtu a byl dřevěný. Místo bylo vybráno tak, aby bylo možno překlenout řeku, ale ještě v místě, kde byla řeka dostatečně hluboká pro plavbu lodí z moře. Poté co Římané opustili Anglii, byl most pravděpodobně několikrát opravován. Roku 1013 byl most spálen na příkaz krále Ethelreda II., který tak chtěl rozdělit útočící dánské vojsko Sveina Haraldsona. Obnovený most byl zničen bouří v roce 1091 a roku 1136 požárem.  Dne 3. června 2017 se zde odehrál první ze série dvou teroristických útoků, při nichž zemřelo 7 lidí (stav z 4. června 2017).", "section_level": 1}, {"title": "Starý most.", "content": "Peter de Colechurch, správce mostu, slíbil po jeho zničení požárem roku 1136 nahradit původní dřevěný most mostem kamenným. Pro jeho výstavbu byla vypsána speciální nová daň. Stavba byla zahájena roku 1176 za vlády Jindřicha II. pod vedením Colechurche. Stavba trvala 33 let a byla dokončena roku 1209, čtyři roky po Colechurchově smrti, za vlády Jana Bezzemka.  Král Jan povolil na mostu postavit domy a tak se zde objevily obytné domy, obchody a ve středu mostu dokonce i kaple. Na obrazech z té doby je možno vidět most přeplněný až sedmipatrovými stavbami. Počet obyvatel na mostu byl tak velký, že až do 18. století náleželi do zvláštní čtvrti City.  Konstrukce středověkého mostu byla tvořena 19 malými oblouky a padacím mostem s bránou na každém konci. Malý prostor v obloucích působil jako přehrada na Temži a zadržoval asi 80 % průtoku, což zvyšovalo pravděpodobnost zamrzání řeky v zimním období. Navíc ve dvou severních obloucích byla instalována vodní kola pro pohon vodních pump a pod dvěma jižními pro pohon obilních mlýnů.  Severní brána mostu byla v roce 1577 nahrazena stavbou \"Nonesuch House\". Na jižní bráně bylo možno vidět hlavy popravených vězňů napíchnutých na kopí. Tuto tradici ukončil až roku 1660 král Karel II.  Budovy na mostě zvyšovaly riziko požáru a zátěž mostních pilířů. V letech 1212 a 1213 požáry zničily stavby na obou koncích mostu a způsobily smrt asi 3 000 lidí. Další velký požár roku 1633 zničil asi jednu třetinu severní části mostu, i když tato událost možná uchránila budovy na mostu před Velkým požárem Londýna. Okolo roku 1722 byl provoz na mostu tak velký, že starosta City vydal nařízení tohoto znění - \"Veškeré povozy, kočáry a jiná vozidla vyjíždějící ze Southwarku do City musí jet po západní straně mostu a vozidla vyjíždějící z City musí jet po východní straně mostu\". Toto nařízení je pravděpodobně základem levostranného provozu ve Velké Británii. V období let 1758 až 1762 byly domy z mostu i dva střední oblouky zbořeny. Dva střední oblouky byly nahrazeny jedním širším, aby byly vylepšeny podmínky pro lodní dopravu.", "section_level": 1}, {"title": "Nový most.", "content": "Na konci 18. století bylo zřejmé, že 600 let starý most musí být nahrazen novým. Původní most byl úzký, vetchý a nebezpečný pro říční dopravu. Roku 1799 se konalo výběrové řízení, ve kterém vzbudil velkou pozornost návrh Thomase Telforda – návrh na stavbu mostu s jedním, asi 180 m dlouhým obloukem. Revolučnost návrhu upoutala pozornost, ale pro nejistotu o proveditelnosti stavby a velkém nároku na odkup potřebných pozemků tento plán nebyl realizován.  Most byl nahrazen elegantní stavbou s pěti kamennými oblouky, navrženou Johnem Renniem. Nový most byl postaven 30 m na západ od původního stanoviště a náklady na jeho výstavbu dosáhly 2 miliónů liber. Stavba byla zahájena roku 1824 a dokončena roku 1831. Starý most byl v době výstavby nového mostu dále používán.  Materiálem použitým na stavbu byl dartmoorský kámen, délka mostu byla 283 m a jeho šířka 15 m. Slavnostní otevření mostu se konalo 1. srpna 1831 za účasti krále Viléma IV. a jeho manželky Adelaide.  V letech 1902 až 1904 byl z důvodu nárůstu dopravy most rozšířen z původních 15 m na 20 m. Ukázalo se ale, že zvýšenou zátěž nejsou schopny unést základy mostních pilířů. Bylo zjištěno, že se most každých 8 let zaboří asi o 2,5 centimetrů. V roce 1924 byla východní strana mostu asi o 8 cm níže, než jeho západní strana. Bylo zřejmé, že most musí být nahrazen novou konstrukcí.  18. dubna 1968 byl most prodán Američanovi Robertu P. McCullochovi za téměř 2,5 miliónů dolarů. Most byl rozebrán a znovu postaven u \"Lake Havasu City\" v Arizoně. Na jeho stavbu byla použita jen část kamenů z London Bridge. Zbylá část byla odvezena do lomu v Dartmooru.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní most.", "content": "Současný most byl postaven Johnem Mowlemem v letech 1967 až 1972 a slavnostně otevřen královnou Alžbětou II. 17. března 1973. Jedná se o nevýraznou stavbu dlouhou 283 m tvořenou třemi oblouky z předpjatého betonu, jež byly částečně financovány z prodeje předchozího mostu. Celkové náklady na výstavbu dosáhly 4 milióny liber a byly hrazeny \"Bridge House Estates\". Současná konstrukce byla postavena na stejném místě, kde stál původní Rennieho most.  Roku 1984 narazila do London Bridge válečná loď \"HMS Jupiter\". Výsledkem bylo vážné poškození lodi i mostu.  Na oslavu Dne válečných vysloužilců roku 2004 byly londýnské mosty, jako součást večerního přeletu válečných letadel nad Temží, vyzdobeny červenými světly. Vzhledem k tomu, že toto osvětlení oživilo jinak nevýrazný vzhled London Bridge, byla světla na mostě, na rozdíl od ostatních mostů, ponechána pro jeho noční osvětlení.", "section_level": 1}], "src_summary": "London Bridge je most přes řeku Temži v Londýně mezi Cannon Street Railway Bridge a Tower Bridge, spojující City a Southwark. Do roku 1750, kdy byl otevřen Westminster Bridge, byl jediným spojením břehů Temže v Londýně.", "tgt_summary": "伦敦桥(London Bridge)是一座横跨英国泰晤士河的箱形梁桥,主要连结伦敦都会区内的伦敦市和南华克两个行政区。坎农街铁路桥位于它的西侧;著名的伦敦塔桥位于它的东面。桥南岸是伦敦地铁伦敦桥站和南华克座堂。这座举世知名的桥在1750年威斯敏斯特桥通车前,是越过泰晤士河的唯一桥梁,亦是伦敦所建历史最悠久的一座桥。", "id": 39723}
{"src_title": "Hlavní histokompatibilní komplex", "tgt_title": "主要组织相容性复合体", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Původní název „major histocompatibility complex“ upomíná na vlastnost, jíž si povšimli první vědci zabývající se MHC. Zjišťovali, že se jedná o soubor genů, jejichž produkty jsou silné transplantační antigeny. To znamená, že při transplantacích tkání MHC způsobuje problémy s příjmem cizorodé tkáně, tedy jinými slovy omezuje histokompatibilitu mezi tkáněmi různých jedinců.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Pokud je buňka například napadena virem, vznikají v rámci jeho činnosti uvnitř buňky určité chemické látky, které jsou vylučovány na povrch buňky a připevňují se ke komplexům MHC, kde jsou prezentovány buňkám imunitního systému. V současné době je známo 5 druhů MHC komplexů, z čehož první dva jsou nejprobádanější. K MHC I se vážou peptidy o délce 8–9 aminokyselin. Tyto peptidy na MHC I jsou endogenního původu, jsou vybrané z bílkovin přítomných v buňce. Naopak u MHC II, které prezentují peptidy o délce 11 a více aminokyselin, mají tyto peptidy exogenní původ; pocházejí z materiálu stráveného (fagocytovaného) touto buňkou.  Když T-lymfocyt detekuje tyto látky na povrchu, danou buňku zabije, nebo zprostředkuje imunologický poplach (podle typu MHC).", "section_level": 1}, {"title": "Genetické kódování.", "content": "Geny pro MHC se nachází u člověka na chromozomu 6 a u myši na chromozomu 17. U člověka se tyto geny značí velmi často zkratkou „HLA“, u kuřete „B“, u psa „DLA“, u myši „H–2“, u morčete GPLA a u krysy Rt–1. Celkem je v lidském shluku genů pro MHC (tzv. „6p21-31“) na chromozomu 6 přítomno 128 genů a 96 pseudogenů, které dohromady zabírají 3,6 milionů bází. Celá oblast je rozdělena na tři části, a to geny pro MHC I, geny pro MHC II (ty mají nízký obsah GC) a MHC III (ty mají obsah GC vyšší).  Ke genům pro MHC I komplex patří u člověka HLA–A, HLA–B a HLA–C. Každá lidská diploidní buňka exprimuje samozřejmě od každého typu dvě alely; jednu od otce a jednu od matky. Jsou velmi proměnlivé, čímž ztěžují život patogenním organizmům jež by se jinak k MHC komplexům snadno adaptovaly. Jako HLA–D se někdy označují MHC II geny, ale ty jsou kódované v lokusech DP, DQ a DR.  Exprese (míra syntézy) může být velmi proměnlivá. Zatímco zvýšené množství MHC znamená lepší ochranu před patogeny, za jistých podmínek dochází i k snížení. Například buňky v mozku snižují množství MHC na jejich povrchu, aby bylo zamezeno prudkému zánětu v citlivé části těla. Jindy se podaří snížit množství MHC samotným patogenním organizmům – například \"Cytomegalovirus\" je tímto způsobem schopen zajistit si bezpečnější přežití v napadené buňce.", "section_level": 1}, {"title": "Třídy MHC.", "content": "Rozlišuje se několik tříd MHC komplexů, z nichž je však nejčastěji zmiňována jen první a druhá.", "section_level": 1}, {"title": "MHC I.", "content": "MHC I jsou komplexy nacházející se na povrchu téměř všech savčích buněk, u člověka snad jedině s výjimkou buněk trofoblastu a spermií. Látky transportované MHC I rozeznávají takzvané cytotoxické T-lymfocyty (T), které mají na svém povrchu k tomu určený receptor CD8.", "section_level": 2}, {"title": "MHC II.", "content": "MHC II není zdaleka přítomen na povrchu všech buněk; mají je především B-lymfocyty, dendritické buňky, makrofágy a od nich odvozené imunitní buňky a několik málo dalších buněčných typů. Souhrnně se tyto buňky někdy označují jako antigen prezentující buňky (ačkoliv i jiné buňky prezentují antigeny, ale pouze na MHC I).  Na látky transportované MHC II reagují zejména takzvané pomocné T-lymfocyty (T). Tyto lymfocyty buňku nezabíjejí, ale zprostředkují imunologický poplach (vytváří jisté látky, tzv. lymfokiny, řazené mezi cytokiny) upozorněním B lymfocytů, které začnou vyrábět protilátky. Úskalím tohoto systému je nedostatek pomocných T-lymfocytů. Ty jsou likvidovány například virem HIV. To pak vede k oslabené imunitě daného pacienta.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hlavní histokompatibilní komplex (MHC, z angl. major histocompatibility complex) je označení pro několik typů glykoproteinových komplexů nacházejících se na vnějších stranách cytoplazmatické membrány buněk obratlovců. Mají významnou funkci v imunitním systému, konkrétně se podílejí na rozeznávání cizorodých struktur (například virových bílkovin, jež značí infekci). MHC totiž slouží jako jakési „podstavce“, na něž se upevňují náhodně vybrané peptidy pocházející zevnitř buňky a vystavují se ke kontrole buňkám imunitního systému.", "tgt_summary": "主要组织相容性复合体(major histocompatibility complex,MHC),又称主要组织相容性复合基因,是存在于大部分脊椎动物基因组中的一个基因家族,与免疫系统密切相关,其中人类的MHC糖蛋白,又称为人类白血球抗原(英语:human leukocyte antigen,简称HLA)。其中有两类,第一类MHC处理细胞内部被分解后的蛋白质(例如病毒的)、第二类当外部入侵者经过胞吞并利用溶酶体处理后形成碎片,MHC再跟这些碎片结合,并呈现在细胞表面上供T细胞所辨识。调控的DNA位于6号染色体上(6p21.31),包括一系列紧密连锁的基因座,它们与人类的免疫系统功能密切相关。其中部分基因编码细胞表面抗原,成为每个人的细胞不可混淆的「特征」,是免疫系统区分本身和异体物质的基础。", "id": 453975}
{"src_title": "The Final Cut", "tgt_title": "The Final Cut", "src_document": [{"title": "Popis alba a jeho historie.", "content": "Původně bylo album \"The Final Cut\" chystáno částečně jako soundtrack k filmu \"\", k čemuž ale nedošlo. Jedná se o protiválečné koncepční album silně ovlivněné válkou o Falklandy mezi Velkou Británií a Argentinou, která probíhala v době nahrávání alba.  \"The Final Cut\" je posledním albem Pink Floyd, na kterém vystupuje baskytarista, zpěvák a do té doby hlavní skladatel skupiny Roger Waters, který na albu zhudebnil svoje pocity. Během nahrávání se vztahy mezi ním a kytaristou Davidem Gilmourem silně zhoršily, což vedlo Waterse dva roky po vydání \"The Final Cut\" k odchodu ze skupiny. Autorsky je celé album dílem Rogera Waterse, který zde působí i jako téměř jediný zpěvák – Gilmour zde zpívá v jediné písni „Not Now John“. Na zadní straně přebalu je tato skutečnost zdůrazněna:  (česky „The Final Cut od Rogera Waterse, nahráno Pink Floyd“). Je to jediná deska skupiny, na níž se nepodílel klávesista Rick Wright, jenž byl z kapely vyhozen po nahrávání alba \"The Wall\" a který se později vrátil při nahrávání \"A Momentary Lapse of Reason\". Hudebně \"The Final Cut\" částečně navazuje na \"The Wall\", vytratil se z něj typický „floydovský zvuk“, nejsou tu žádné delší instrumentální pasáže, minimum syntezátorů, naopak se tu vyskytuje symfonický orchestr. Hlavní důraz je kladen na text, hudbu (často s použitím akustické kytary) Waters chápal spíš jako podružnou.  Koncertní turné k tomuto albu se nikdy nekonalo a ani jednotlivé skladby z \"The Final Cut\" nebyly skupinou Pink Floyd nikdy hrány živě. Roger Waters však některé z nich hrál na svých sólových koncertech.  Některé ze skladeb na \"The Final Cut\" byly původně připravené pro třetí disk alba \"The Wall\", jedná se o „Your Possible Pasts“, „One of the Few“, „The Hero's Return“ a „The Final Cut“.  V roce 1983 vyšlo na VHS 19minutové videoalbum \"The Final Cut\".", "section_level": 1}, {"title": "Vydávání alba a jeho umístění.", "content": "Deska \"The Final Cut\" vyšla ve Spojeném království 21. března 1983 a stala se třetím albem Pink Floyd, které se v tamním žebříčku dostalo na první místo. V USA vyšlo 2. dubna téhož roku a umístilo se na šesté pozici.  Na CD vyšlo poprvé v roce 1986, v digitálně remasterované podobě v roce 1994. V roce 2004 vyšla reedice s novým remasteringem. Toto vydání se odlišuje mírnými změnami v délkách skladeb a především přidáním písně „When the Tigers Broke Free“, která pochází z filmu \"\" a která byla vydána v roce 1982 jako singl.", "section_level": 1}], "src_summary": "The Final Cut je dvanácté studiové album anglické skupiny Pink Floyd. Vydáno bylo v březnu 1983 (viz 1983 v hudbě) a v britském žebříčku prodejnosti hudebních alb se dostalo až na první příčku. Celé album je dílem baskytaristy a zpěváka skupiny Rogera Waterse, který tak potvrdil svoji dominanci v kapele.", "tgt_summary": "《英语:The Final Cut》(“最终乐章”)是英国前卫摇滚乐队平克·弗洛伊德的第十二张音乐专辑,由Harvest Records于1983年3月21日在英国发行、哥伦比亚唱片于同年4月2日在美国发行。它是平克·弗洛伊德创始人、吉他手、作曲人罗杰·沃特斯随乐队制作的最后一张专辑,也是唯一一张完全由他独立编曲的专辑。此外,它也是乐队唯一一张没有键盘手理乍得·赖特参与制作的专辑。沃特斯一开始想要将《英语:The Final Cut》用作1982年电影《Pink Floyd – The Wall》的音轨专辑。当时马岛战争战火激烈,他便将其改写为概念专辑,想要“背叛”他那在二战期间身亡的父亲。沃特斯演唱了大部分歌曲,主音吉他手大卫·吉尔摩只在一首歌曲中担任了主唱。此外,专辑的封装也是由沃特斯设计,反映出了专辑的战争主题。", "id": 477143}
{"src_title": "Ludvík IV. Bavor", "tgt_title": "路易四世 (神圣罗马帝国)", "src_document": [{"title": "Římský císař.", "content": "Když byl po smrti císaře Jindřicha VII. roku 1314 zvolen římským králem jeden z jeho nepřátel Fridrich Sličný z rodu Habsburků, zvolili si v říjnu téhož roku čtyři ze sedmi kurfiřtů Ludvíka Bavora za protikrále, který byl následně v Bonnu (na rozdíl od tradičních Cách) korunován arcibiskupem kolínským. Na straně Bavora stál i český král Jan Lucemburský, který přispěl k jeho vítězství nad Fridrichem v rozhodující bitvě u Mühldorfu 28. září 1322, ve které byl Fridrich zajat. Po tříletém věznění pak oba sokové uzavřeli smlouvu, na jejímž základě byl Ludvík uznán panovníkem a Fridrich propuštěn.  Jako jediný římský král se Ludvík dostal do sporu s papežem Janem XXII. Ten začal roku 1323 sporem o Milán. Papež poté uvalil na Ludvíka klatbu, vyhlásil nad jeho územím interdikt a nakonec jej odvolal z trůnu. Tato opatření nebyla ale účinná a vyprovokovala Ludvíkovu odvetu. Roku 1327 zaútočil na Itálii a o rok později přijal císařskou korunu z rukou římského hejtmana Sciarra Colonny, čímž demonstroval nezávislost císařství na papeži. Ještě roku 1328 pak s pomocí shromáždění římských občanů nechal papeže sesadit a zvolit vzdoropapežem Mikuláše V.  V Říši se Ludvík soustředil především na posílení své rodové moci. Získal braniborské kurfiřtství pro svého mladšího syna. Toho následně oženil s Markétou Pyskatou, dědičkou tyrolského hrabství a první manželkou Jana Jindřicha Lucemburského, pozdějšího markraběte moravského (jejich sňatek přitom nechal prohlásit za neplatný kvůli údajné impotenci manželově, čímž si znepřátelil celý lucemburský rod).  V blízkosti Ludvíka Bavora se soustřeďovali odpůrci papežské hegemonie a zasahování církve do státních záležitostí jako Marsilius z Padovy a William Occam. Nový papež Klement VI. proto hledal protikandidáta na římský stolec a roku 1346 dopomohl ke zvolení českého kralevice Karla římským králem. Ludvík Bavor zemřel roku 1347 při lovu medvědů ještě dříve, než mohlo dojít k rozhodujícímu střetu s Lucemburky a s Karlem.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "V roce 1308 se Ludvík oženil s Beatrix Svídnicko-Javorskou. Jejich potomky byli:  V roce 1324 se Ludvík oženil podruhé s Markétou Holandskou. Jejich potomky byli:", "section_level": 1}], "src_summary": "Ludvík IV. Bavor ( \"Ludwig IV. / Ludwig der Bayer\", 1282/7 Heidelberg – 11. října 1347 Puch u Fürstenfeldbrucku) byl bavorský vévoda, falckrabě rýnský, od roku 1314 římský král a od roku 1328 také sporný císař Svaté říše římské. Znám je také jako Ludvík Bavor, ale toto označení mělo původně hanlivý nádech. Ludvíka IV. Bavorského nazval Ludvíkem Bavorem jeho odpůrce papež Jan XXII. ve slavném Sachsenhausenském odvolání z roku 1324. Ludvík Bavor totiž znělo v latině podobně jako \"Ludvík Barbar\" (\"Ludovicus Bavarus – Ludovicus Barbarus\").", "tgt_summary": "(巴伐利亚的)路易四世(,1282年-4月1日-1347年-10月11日),上巴伐利亚公爵(1302年起),罗马人民的国王(1314年当选),神圣罗马帝国皇帝(1328年加冕)。上巴伐利亚公爵路易二世之子。他是统治巴伐利亚公国的维特尔斯巴赫家族成员,这个家族统治巴伐利亚至1918年。", "id": 2685360}
{"src_title": "Bešamelová omáčka", "tgt_title": "白汁", "src_document": [{"title": "Příprava.", "content": "Příprava omáčky je velice rychlá a jednoduchá. Tmavou máslovou jíšku zalijeme mlékem. Rozšleháme, provaříme a dochutíme muškátovým květem a cibulí.  Podávat se může k masu, těstovinám nebo ji lze použít k přípravě dalších omáček, například s houbami, nebo bílým vínem.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Balsamell nebo Besciamella je italský ekvivalent francouzského Béchamelu: velmi jednoduchá bílá omáčka z mouky, másla a mléka. Omáčka byla původně z renesančního Toskánska a byla známá jako „Salsa Colla nebo Colletta“ („lepkavá omáčka“) kvůli lepkavé konzistenci omáčky a do Francie ji v roce 1533 přivezli šéfkuchaři Catheriny de 'Medici.V italských receptech z doby renesance byla známa jako „salsa colla“. Přejmenována byla mnohem později ve slavné francouzské kuchařce \"Le Cuisinier François\" z roku 1651, napsané Françoisem Pierre La Varennem. Byla pojmenovaná na počest markýze Louise de Béchameila, finančníka a správce Bretaně, který je místy nesprávně označován za autora receptu.  Omáčka byla původně telecí velouté s velkým množstvím smetany.  Recept vydaný v roce 1749 uváděl moderní a tradiční verzi bešamelu. Podle tradičního receptu se na pánvi rozpustilo máslo, na kterém se osmahla nakrájená šalotka, kořenová zelenina, zelená cibulka a petrželka; pak se přidala smetana, sůl, na hrubo umletý černý pepř a muškátový oříšek. Omáčka se povařila, pak se přecedila a před podáváním se do ní přidal kousek másla. Podle modernější verze se povařená omáčka neprolisovala a před podáváním se přidala čerstvá petrželka.  Za směrodatný je však dnes považován především recept Louise Saulniera z roku 1914, uveřejněný v knize \"Le Répertoire de la Cuisine\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Bešamelová omáčka, krátce bešamel nebo béchamel je světlá základní omáčka. Jde o tradiční specialitu především francouzské kuchyně. Od sedmnáctého století je považováno za jednu z \"\"mateřských\"\" omáček francouzské kuchyně. Tvoří základ mnoha dalších omáček – např. omáčky Mornay, nebo hořčičné omáčky.", "tgt_summary": "白汁(;;或),亦作白酱或音译作贝夏媚酱,是一种基本酱汁。", "id": 232124}
{"src_title": "Kola (poloostrov)", "tgt_title": "科拉半岛", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Poloostrov má rozlohu přibližně 100 000 km2. Severní břeh je vysoký a srázný, zatímco jižní břeh je nízký a mírný. V západní části poloostrova se rozkládají dvě pohoří Chibiny a Lovozerské tundry (nadmořská výška do 1 120 m) a ve střední části se podél osy poloostrova táhne vysočina Kejvy (do 397 m), tvořící hlavní místní rozvodí.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "\"Kolský poloostrov\" představuje severovýchodní okraj Baltského štítu a je tvořen převážně krystalickými horninami předkambria a starších prvohor. Dá se rozdělit na čtyři části.  Na poloostrově jsou velká ložiska apatitových rud (Chibiny), hlínozemitých surovin (Kejvy), niklu (Pečenga, Mončetundra), železných rud (Olenegorskoe, imeni Kirova), slídy, keramických surovin (Ena, Rikolatva, Strelňa), titanomagnetitu, floropitu a vermikulitu (Kovdor). Byly zde nalezeny rudné indicie drahých kovů a barevných kovů a kovů vzácných zemin. Nachází se zde nejhlubší vrt na světě Kolský superhluboký vrt.", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Klima je nehledě na severní polohu přijatelně mírné vzhledem k vlivu teplého Golfského proudu. Průměrná teplota v lednu je od -8 °C (na severním břehu) do -13 °C uprostřed poloostrova a v červnu je od 8 °C (na severním břehu) do 14 °C uprostřed poloostrova.  Na poloostrově je mnoho prudkých řek s množstvím peřejí, které disponují velkou zásobou vodní energie. Nejvýznamnější jsou Ponoj, Varzuga, Umba (úmoří Bílého moře) a Teriberka, Voroňja, Jokanga (úmoří Barentsova moře). Z jezer jsou největší Imandra, Umbozero, Lovozero, Jenozero, Kolvické jezero, Vjalozero a Čudzjavr. Na severu je tundrové rostlinstvo, jižněji pak lesotundra a tajga (hlavně borovice a smrky). Největší město a nezamrzající přístav je Murmansk.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kola nebo Kolský poloostrov (, ) je poloostrov na samém severozápadě Ruska: Leží na něm celá Murmanská oblast. Na severu ho omývá Barentsovo moře, na východě a jihu Bílé moře. Západní hranicí poloostrova u Finska je poledníková sníženina, která se táhne od Kolského zálivu údolím řeky Kola přes jezero Imandra a údolím řeky Nivy do Kandalakšského zálivu.", "tgt_summary": "科拉半岛(萨米语:Guoládat,意为“多鱼之地”;俄语:)位于俄罗斯欧洲部分西北端,属于俄罗斯摩尔曼斯克州。北临巴伦支海,东、南面是白海。近邻芬兰,岛上有俄国少数的不冻港摩尔曼斯克。半岛西面从科拉湾沿着子午线通过伊曼德拉湖、科拉湖及尼瓦河至坎达拉克沙湾。", "id": 1920801}
{"src_title": "Poetická Edda", "tgt_title": "詩體埃達", "src_document": [{"title": "Původ slova \"Edda\".", "content": "Samotné slovo edda poprvé použil Snorri Sturluson pro název své knihy (Prozaická Edda). Edda znamená islandsky prababička a toto slovo mohlo být použito s významem prazáklad skaldské poezie. Další význam slova edda může být ve zkomolenině jména Oddi, dvorce, kde Snorri vyrůstal a získal vzdělání či óðr (básnictví) nebo od latinského edo (píši, publikuji).", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a datace.", "content": "Původní rukopis se nedochoval, ale zachovaly se tři opisy, z nichž Codex Regius byl podle starší předlohy opsán okolo roku 1270, posléze byl ztracen a zapomenut a znovu objeven až roku 1645 biskupem na Skálholtu Brynjólfurem Sveissonem. Ten text považoval za starší dílo, z něhož Snorri Sturluson čerpal při sestavování své Eddy, a její autorství (nesprávně) připsal islandskému učenci a historiografovi Saemundovi Moudrému (1056–1133) (odtud Saemundova Edda). Nalezený text opsal a roku 1662 poslal dánskému králi Frederikovi III., jenž ji uložil do své knihovny, a kniha tak dostala název Codex regius.  Není známo, kdy a kde eddické písně vznikly, a to proto, že tyto pohanské písně se na Islandu díky jeho izolovanosti a specifické situaci šířily ústně až do 13. století a na pergamen byly zapsány až díky křesťanské písemné kultuře. Některé písně byly sice pravděpodobně zapsány již ve 12. století, ale nejstarším zápisem, o němž víme s jistotou, jsou citace ve Snorriho Eddě z dvacátých let 13. století.  Je však možné říci, že jádro eddických písní vznikalo ve Skandinávii v 9. a 10. století a že Islanďané si toto jádro přivezli z Norska ve velké emigrační vlně po vítězství Haralda Krásnovlasého u Havrsfjordu a dál je pěstovali a rozšiřovali.  Většina islandských ság se však odehrává mezi lety 930 - 1030, takže je dnes toto století nazýváno v islandské historii söguöld (Doba ság). Ságy o králích a biskupech jsou pochopitelně zařazovány do období života dotyčné osobnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Literární styl.", "content": "Eddická poesie se vyznačuje zejména aliterací několika metrických typů, heiti (užíváním básnických synonym) a používáním kenningů (složených básnických opisů). Zvláštním básnickým prostředkem je tmeze, což je rozdělení jednoho slova do dvou - např. každé slabiky do jednoho půlverše.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "V eddických písních můžeme nalézt velké množství různorodých námětů, nejčastější jsou mytologické, ale také hrdinské, milostné a čistě historické, až životopisné (např. píseň Hyndluljóð)  Mytologické písně Jejich cena spočívá v tom, že se u jiných germánských národů vůbec nevyskytují, a nejsou ani doklady, že existovaly.  Hrdinské písně Jejich námět až do doby stěhování národů (postava Attily, gótských králů)", "section_level": 1}], "src_summary": "Poetická Edda (též \"Starší\" nebo \"Saemundova Edda\") – sbírka eddických islandských epických mytologických a hrdinských písní, která vznikala pravděpodobně kolem 10. století ve Skandinávii a díky níž byla zachována velká část informací o severské literatuře, mytologii i historii této doby.", "tgt_summary": "《老埃达》(The Elder Edda)是冰岛主教贝恩祖法·史云申(Brynjólfur Sveinsson)于1643年发现的手抄本,内容是关于北欧传说及神话的诗,因此又被称之为「诗体埃达」(The Poetic Edda)。另外,也有些有学者误认为《老埃达》是由冰岛历史学家塞蒙恩德·弗鲁德(1056—1133)收集整理,故又有「塞蒙恩德埃达」(Sæmundar Edda)之称。一般学者认为,《老埃达》被编写的时间应该比《新埃达》要晚约50年,但其内容和诗的格式则大约创作于维京时期。", "id": 2955025}
{"src_title": "Mamba černá", "tgt_title": "黑曼巴蛇", "src_document": [{"title": "Nomenklatura.", "content": "Druh roku 1864 popsal německo-britský zoolog Albert Günther. Rodové jméno „\"Dendroaspis\"“ lze doslovně přeložit jako „stromový had“, neboť umí po stromech velmi obratně šplhat. Druhové jméno „\"polylepis\"“ pochází z řečtiny a znamená „mnohošupinatý“. Navzdory svému šedavému zbarvení těla, které navíc mívá různé další odstíny, nese v mnoha jazycích (včetně češtiny) označení „černá“ (např. angl. \"black mamba\", něm. \"schwarze mamba\"), a sice podle tmavě zbarvené sliznice uvnitř tlamy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Žije jižně od Sahary, k vidění je téměř po celé jižní a střední Africe, kromě pralesních oblastí střední Afriky. Oblast výskytu zahrnuje území Burkiny Faso, Kamerunu, Středoafrické republiky, Demokratické republiky Kongo, Jižního Súdánu, Etiopie, Eritreje, Somálska, Keni, Ugandy, Tanzanie, Burundi, Rwandy, Mosambiku, Svazijska, Malawi, Zambie, Zimbabwe, Bostwany, Namibie a Angoly. Na těchto místech obývá otevřené lokality – savany, polopouště, řídké lesy a křoviny – v nadmořské výšce 0–1800 metrů (nad 1000 metrů nicméně vzácně). V západní Africe je výskyt těchto hadů podstatně menší a donedávna byl považován za nejistý. Výzkum publikovaný v roce 2005 jejich přítomnost nicméně potvrdil (Senegal, Guinea, případně Pobřeží slonoviny).", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Dříve byla mamba černá dělena do dvou poddruhů (\"Dendroaspis polylepis polylepis\" a \"Dendroaspis polylepis antinori\")\",\" ale dnes je tento had považován za monotypický druh, blízce příbuzný ostatním mambám.", "section_level": 2}, {"title": "Fyzické vlastnosti.", "content": "Mamba černá je dlouhý a štíhlý had. Tvar hlavy, respektive její rozevřená „temně černá“ čelist připomíná rakev (vcelku výstižně u jednoho z nejobávanějších hadů Afriky). Přední část tlamy má opatřenou jedovými zuby, jedná se tedy o takzvaný proteroglyfní druh. Silně rýhované zuby jsou relativně krátké, obvykle 2–3 mm dlouhé (výjimečně až 6,5 mm, přičemž jiní jedovatí hadi, jako např. zmije gabunské, mají zuby dlouhé i 50 mm), jsou pevně spojené s čelistí a mají částečně otevřený kanálek. Výrazné je rovněž jeho obočí a taktéž poměrně velké šedě-černé oči. Dospělý had roste do průměrné délky 2–3 metru, ojediněle až 4,5 metru. Po kobře královské (\"Ophiophagus hannah\") je tak druhým nejdelším jedovatým hadem na světě. Ocas je poměrně dlouhý a úzký, tvoří 17–25% celé délky těla. Dosahuje hmotnosti až 2,4 kg, průměrně však okolo 1–1,5 kg.  Zbarvení jednotlivých jedinců se liší – od žlutozelené přes olivově hnědou po bronzově šedou (nejčastěji šedou v různých odstínech) – přičemž svrchní část těla mají tmavší, spodní světlejší. Mláďata jsou oproti dospělým světleji zbarvena po celém těle.", "section_level": 1}, {"title": "Jed a četnost útoků.", "content": "Jed mamby černé je vysoce toxický a je velmi nebezpečný i člověku. Skládá se z více složek – převládají neurotoxiny, které působí na mozková a míšní centra nervového systému, dalšími složkami jsou hemolyzíny, které rozkládají červené krvinky, antikoaguliny zpomalující srážení krve aj. Poloviční smrtná dávka testovaná na laboratorních myších neboli LD50 jedu je asi 0,68 mg/kg (jiný zdroj uvádí 0,26 mg/kg), což představuje slabší jed, než jaký má evropská zmije obecná (cca 0,41 mg/kg). Mamba nicméně disponuje velkou zásobou jedu (400 mg; zmije obecná jen 18 mg). Smrtelná dávka pro člověka je 10 až 15 mg, údajně stačí pouhé dvě kapky jedu, přičemž jedním kousnutím vyloučí do těla 100 až 120 mg jedu (někdy dokonce až 400 mg, tedy asi 15 kapek jedu). Proto je pro člověka kousnutí mambou prakticky vždy smrtelné (nedostane-li protijed). Protože jed působí velmi rychle, je nutné aplikovat specifické antisérum okamžitě po uštknutí. Zkolabovat může člověk do půl hodiny (též se uvádí do 45 minut) a smrt může nastat údajně již do dvou hodin (možná i dříve), obvykle však během 7–15 hodin po uštknutí (jistě záleží též na zdravotním stavu nebo ročníku postiženého). Antisérum je vzácné, nákladné a celkem složitě skladné (v důsledku nevhodného skladování dokonce nemusí být účinné), a obvykle ho mají při sobě pouze lidé, kteří předpokládají možnost setkat se s mambou.  V Africe, v rámci celého kontinentu, je ročně zaznamenáno až tisíce hadích uštknutí, ale jak se zdá, mamba černá se v pomyslném žebříčku aktérů nachází až na samotném chvostu a navzdory své pověsti (coby zákeřný a agresivní had) zaútočí na člověka jen zřídka; případy zaznamenané v Jihoafrické republice z let 1957 až 1979 dokazují, že z celkových 2553 hadích útoků spadá na mambu černou pouze 75 uštknutí. Obzvláště nebezpečná je ovšem v období rozmnožování, které probíhá během září až února. Častými oběťmi jsou převážně hadí nadšenci, kteří se s tímto druhem účelně střetávají.  Mladé mamby jsou jedovaté od narození a mohou se již pár minut po vylíhnutí aktivně bránit. Mají plně vyvinuté jedové žlázy, jež obsahují 1–2 ml jedu, což je množství, které stačí k usmrcení dospělého člověka.", "section_level": 2}, {"title": "Biologie a ekologie.", "content": "Mamba černá je mrštný a rychlý plaz. Je jedním z nejrychlejších hadů na světě a údajně se může plazit rychlost blížíce se hranici 20 km/h (na krátkou vzdálenost). Údaje jsou však často přeceňované, s větší pravděpodobností nedosáhne rychlosti vyšší než 16 km/h. Většinu času tráví na zemi a ačkoli je velmi obratným lezcem, na stromech se objevuje jen příležitostně (chce-li se třeba nakrmit vylíhlými mláďaty v ptačím hnízdě). Když se plazí, zejména neznámým terénem, zvedá přední část těla, aby se rozhlédla. Mamba černá je denní živočich a jako jiné druhy hadů se ráda vyhřívá na slunci, v Jižní Africe pak nejčastěji v 7–10 hodin ráno a v 14–16 hodin odpoledne (setrvávat může i na větvích). Skrytě odpočívat ji pak můžeme vidět v dutinách stromů, ve skalních štěrbinách nebo v opuštěných termitištích.  Mamba černá je teritoriální had, který běžně před nebezpečím ustupuje. Když se však cítí ohrožena, může zaútočit, zvláště tehdy, když se hrozba nachází mezi mambou a jejím doupětem, nebo je zahnána do kouta. V ohrožení zastrašuje, vztyčí přední polovinu těla téměř do výše jednoho metru, zaoblí záda, což jí pomáhá udržovat rovnováhu, roztáhne žebra na krku a široce rozevře tlamu, přičemž syčí a pohybuje hlavou ze strany na stranu. Jakýkoliv pohyb protivníka hada ještě více vydráždí a pokud nebezpečí nepomine, prudce a rychle zaútočí (často kousne do obličeje nebo do hrudi).  Přesvědčení, že mamba černá cíleně útočí na lidi, je nedorozumění, protože mamba obvykle využije své rychlosti k tomu, aby unikla do bezpečí. Člověk totiž představuje největší nebezpečí, nikoli kořist. Mamba se obvykle snaží kontaktu s lidmi vyhnout a neklidná je už v případě, přiblíží-li se člověk na méně něž 40 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava, způsob lovu, trávení.", "content": "Její hlavní potravou jsou obratlovci (drobní savci, plazi a ptáci), převážně jejich mláďata, které vyhledává čichem. Běžně se vyskytuje poblíž lidských příbytků, kde loví hlodavce živící se odpadky. Obecně upřednostňuje teplokrevní živočichy, ale ulovit může i zástupce svého druhu. Jindy se zase odváží na větší kořist, jakou je třeba daman skalní (\"Procavia capensis\"). Jako i jiní hadi má totiž pružnou čelist, díky které může pozřít živočicha až čtyřikrát většího, než je její hlava.  Loví-li malá zvířata, postačí jediné uštknutí, po kterém se mamba stáhne a vyčkává, než začne působit neurotoxický jed. Ten způsobí absolutní ochromení oběti. Jestliže je obětí pták, mamba se nestahuje, ale zůstává do něho zakousnuta. Znemožňuje mu tak, aby odletěl a uhynul na místě, kde by jej nenašla. Pokud se brání před nebezpečím, uštkne soupeře opakovaně.  Usmrcenou kořist pohltí a stráví ji zhruba za 8 až 10 hodin, tedy poměrně brzy, díky své výkonné trávící soustavě.", "section_level": 2}, {"title": "Přirození nepřátelé.", "content": "Hadi: mehelie kapská (\"Limaformosa capensis\"); je imunní vůči jedu mamby a stejně jako spoustu jiných hadů ji běžně loví.  Ptáci: orlík tmavoprsý (\"Circaetus pectoralis\"), orlík hnědý (\"Circaetus cinereus\"); hady, včetně mamb, loví všichni orlíci, přičemž výrazný podíl jídelníčku tvoří hadi u těchto dvou druhů.  Savci: promyka červená (\"Galerella sanguinea\"), mangusta liščí (\"Cynictis penicillata\"); největším nepřítelem mamb mezi savci jsou drobné šelmy z čeledi promykovití, které vykazují částečnou imunitu vůči jejich jedu.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Chovná sezóna u mamb černých probíhá mezi zářím a únorem, příhodně v období, kdy poklesne povrchová teplota. Samci vyhledávají samice tak, že sledují jejich pachovou stopu. Poté samci mezi sebou bojují o přízeň partnerky. Jedná se však spíše o rituální klání, v kterém se zpravidla ani neporaní. Pouze do sebe zaplétají těla a snaží se jeden druhého přitlačit k zemi. Někteří pozorovatelé se dříve chybně domnívali, že má toto chování co do činění s námluvami. Vítěz z onoho klání se následně páří se samicí. Klouže po jejím hřbetě a vyplazeným jazykem přejede téměř přes celé její tělo. Samice zvedne ocas a nehnutě vyčkává, čímž dává najevo, že je připravena. Do hnízda v podzemí naklade samice asi 6–17 vajec oválného tvaru s měkkou kožovitou skořápkou. Mláďata se líhnou po 2–3 měsících, skořápku prorazí za pomoci vaječného zubu a jsou zcela soběstačná. Měří okolo 40–60 cm. Mají rovněž plně vyvinuté jedové žlázy a jsou tedy nebezpečná už pouhých několik minut poté, co spatří svět. Poměrně rychle rostou, po prvním roce dosahují délky zhruba dvou metrů. Mamby černé se dožívají asi deseti a více let, ovšem bližší informace nejsou známy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mamba černá (\"Dendroaspis polylepis\") je nejdelším jedovatým hadem na území Afriky, a po kobře královské druhým nejdelším jedovatým hadem na světě. Obvykle dorůstá délky kolem 2,5 metru, může však dosáhnout i délky 4,5 metru. Pro člověka je její jed smrtelný už při nízké dávce 10–15 mg, údajně stačí pouhé dvě kapky jedu, avšak jediným kousnutím vpraví jedu mnohonásobně více. Životu nebezpeční jsou i mladí jedinci, kteří mají k dispozici jen 1–2 ml jedu. Mamba černá je v rozporu s historkami nahánějící hrůzu a pověstmi o útočnosti a zákeřnosti relativně plachý had, který se při setkání s člověkem snaží ukrýt.", "tgt_summary": "黑曼巴蛇 (学名:\"\") 是分布于非洲撒哈拉以南的一种大型毒蛇,体色为灰或褐,幼体偏浅,色泽随年龄增长而逐渐变深。成年个体体长介乎至不等,平均约为,是当地体型最长的毒蛇。", "id": 638256}
{"src_title": "Mistrovství světa v basketbalu žen 2006", "tgt_title": "2006年世界女子籃球錦標賽", "src_document": [{"title": "Základní skupiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Španělsko – Jižní Korea 87:57 (25:13, 46:22, 65:31)  12. září 2006 (13:00) – Ibirapuera  12. září 2006 (15:15) – Ibirapuera  13. září 2006 (13:00) – Ibirapuera  13. září 2006 (15:15) – Ibirapuera  14. září 2006 (13:00) – Ibirapuera  14. září 2006 (15:15) – Ibirapuera", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Austrálie – Litva 2:0kontumačně  12. září 2006 (17:30) – Ibirapuera  12. září 2006 (19:45) – Ibirapuera  13. září 2006 (17:30) – Ibirapuera  13. září 2006 (19:45) – Ibirapuera  14. září 2006 (17:30) – Ibirapuera  14. září 2006 (19:45) – Ibirapuera", "section_level": 2}, {"title": "Skupina C.", "content": "Rusko – Nigérie 84:59 (15:14, 37:29, 65:39)  12. září 2006 (15:15)- Barueri  12. září 2006 (19:45) – Barueri  13. září 2006 (15:15) – Barueri  13. září 2006 (19:45) – Barueri  14. září 2006 (17:30) – Barueri  14. září 2006 (19:45) – Barueri", "section_level": 2}, {"title": "Skupina D.", "content": "Francie – Česko 62:58 (17:18, 29:30, 44:47)  12. září 2006 (13:00) – Barueri  12. září 2006 (17:30) – Barueri  13. září 2006 (13:00) – Barueri  13. září 2006 (17:30) – Barueri  14. září 2006 (13:00) – Barueri  14. září 2006 (15:15) – Barueri", "section_level": 2}, {"title": "Osmifinále.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina A.", "content": "Brazílie – Litva 84:67 (16:15, 33:27, 58:41)  16. září 2006 (9:30) – Ibirapuera  16. září 2006 (11:45) – Ibirapuera  16. září 2006 (14:00) – Ibirapuera  17. září 2006 (9:30) – Ibirapuera  17. září 2006 (11:45) – Ibirapuera  17. září 2006 (14:00) – Ibirapuera  18. září 2006 (13:00) – Ibirapuera  18. září 2006 (15:15) – Ibirapuera  18. září 2006 (17:30) – Ibirapuera", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B.", "content": "Francie – Rusko 74:64 (18:18, 41:27, 55:47)  16. září 2006 (11:45) – Barueri  16. září 2006 (14:00) – Barueri  16. září 2006 (16:15) – Barueri  17. září 2006 (11:45) – Barueri  17. září 2006 (14:00) – Barueri  17. září 2006 (16:15) – Barueri  18. září 2006 (15:15) – Barueri  18. září 2006 (17:30) – Barueri  18. září 2006 (19:45) – Barueri", "section_level": 3}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "Rusko – Španělsko 60:56 (11:21, 31:27, 41:46)  20. září 2006 (13:00) – Ibirapuera  20. září 2006 (15:15) – Ibirapuera  20. září 2006 (17:30) – Ibirapuera  20. září 2006 (19:45) – Ibirapuera", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "Austrálie – Brazílie 88:76 (21:21, 39:40, 57:64)  21. září 2006 (15:15) – Ibirapuera  21. září 2006 (19:45) – Ibirapuera", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Austrálie – Rusko 91:74 (19:15, 43:35, 69:55)  23. září 2006 (14:00) – Ibirapuera", "section_level": 2}, {"title": "O 3. místo.", "content": "USA – Brazílie 99:59 (31:21, 49:34, 83:55)  23. září 2006 (9:30) – Ibirapuera", "section_level": 2}, {"title": "O 5. - 8. místo.", "content": "Francie – Česko 79:78pp (17:20, 28:35, 51:50 – 69:69)  21. září 2006 (13:00) – Ibirapuera  21. září 2006 (17:30) – Ibirapuera", "section_level": 2}, {"title": "O 5. místo.", "content": "Francie – Litva 79:73 (23:16, 41:34, 59:46)  22. září 2006 (17:30) – Ibirapuera", "section_level": 2}, {"title": "O 7. místo.", "content": "Česko – Španělsko 57:49 (15:15, 21:25, 37:34)  22. září 2006 (15:15) – Ibirapuera", "section_level": 2}, {"title": "O 9. - 12. místo.", "content": "Argentina – Kuba 76:73 (21:20, 40:36, 51:49)  20. září 2006 (17:30) – Ibirapuera  20. září 2006 (19:45) – Ibirapuera", "section_level": 2}, {"title": "O 9. místo.", "content": "Argentina – Kanada 74:57 (19:15, 31:30, 53:44)  21. září 2006 (17:30) – Barueri", "section_level": 2}, {"title": "O 11. místo.", "content": "Kuba – Čína 71:68 (25:21, 35:34, 48:53)  21. září 2006 (19:45) – Barueri", "section_level": 2}, {"title": "O 13. - 16. místo.", "content": "Jižní Korea – Senegal 75:69 (18:13, 41:36, 61:53)  16. září 2006 (16:15) – Ibirapuera  16. září 2006 (9:30) – Barueri", "section_level": 2}, {"title": "O 13. místo.", "content": "Jižní Korea – Tchaj-wan 73:52 (21:14, 37:28, 52:42)  17. září 2006 (16:15) – Barueri", "section_level": 2}, {"title": "O 15. místo.", "content": "Senegal – Nigérie 66:64 (9:14, 25:23, 49:47)  17. září 2006 (9:30) – Ibirapuera", "section_level": 2}], "src_summary": "15. Mistrovství světa v basketbalu žen 2006 probíhalo od 12. do 23. září 2006 v Brazílii. Závěrečného turnaje se zúčastnilo 16 reprezentačních týmů včetně českých basketbalistek, mistryň Evropy. Zvítězilo družstvo z Austrálie před Ruskami a Američankami. Český tým obsadil sedmé místo, když ve čtvrtfinále prohrál s Brazílií.", "tgt_summary": "2006世界女子篮球锦标赛于2006年9月12日至9月23日在巴西举行,是次世界女子篮球锦标赛是由国际篮球联合会 (FIBA)与巴西篮球协会合办。", "id": 687046}
{"src_title": "Javořice", "tgt_title": "亞伏日采山", "src_document": [{"title": "Přístup.", "content": "Přístup k vrcholu je možný od Světlé (2 km), po žluté a následně zelené turistické značce od Studené (7 km), nebo po červené značce od Telče (12 km). Hustá síť cyklostezek vede rovněž až na vrchol. Automobilem je možno přijet k Velkému pařezitému rybníku (poblíž leží autokemp Řásná), odkud vede k vrcholu zelená značka (3 km).  Nejbližší železniční stanice je Jihlávka na trati Jihlava – Veselí nad Lužnicí, vzdálená 6 km. Vzhledem k nízké vytíženosti rozhodl Kraj Vysočina o zrušení osobních vlaků vedených přes toto nádraží. Od 15. prosince 2019 mají trať obsloužit rychlíky zastavující ve stanicích Počátky-Žirovnice, Horní Cerekev a Batelov, které jsou od Javořice vzdálené 10–12 km.", "section_level": 1}, {"title": "Turistické cíle.", "content": "Asi 500 m pod vrcholem je na severním svahu odpočinkové místo s pramenem známým jako Studánka Páně. Severovýchodně, na zelené turistické značce, po které lze dojít až ke hradu Roštejn, se nachází skalní útvar Míchova skála. U Velkého Pařezitého rybníka je arboretum a autokemp. Od Telče prochází javořickými lesy Naučná stezka Otokara Březiny. Zřícenina hradu Štamberk se nachází poblíž Řásné, památník příchodu Cyrila a Metoděje severovýchodně nad obcí Světlá. V rámci Geoparku Vysočina byla plánována stezka v korunách stromů v Roštejnské oboře, spojená s přírodovědně-výukovým centrem. Nyní je však tento plán zřejmě pozastaven či dále upravován, přičemž je zvažována i stavba samotné rozhledny.", "section_level": 1}, {"title": "Javořice v literatuře a tisku.", "content": "Javořice je zmiňována např. v povídce v knize \"Příšerné příběhy\" od Egona Bondyho, v básních Zdeňka Šeříka (sbírky \"Rybničná země\", \"Nedokončená\"), v povídkách Vlasty Javořické (sbírky \"Pod horou Javořicí\", \"Obrázky z Vysočiny\") a v různém periodickém tisku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Javořice (837 m n. m.) (německy: \"Jaborschützberg\") je nejvyšším vrcholem Jihlavských vrchů a současně nejvyšším vrcholem celé Českomoravské vrchoviny, Kraje Vysočina a okresu Jihlava. Leží 9 kilometrů severozápadně od Telče a 5 kilometrů severovýchodně od Studené. Vrchol spadá do katastrálního území Mrákotín u Telče, jihozápadní úbočí do k. ú. Světlá pod Javořicí (obec Studená) a severozápadní úbočí do k. ú. Klatovec.", "tgt_summary": "亚伏日采山坐落于捷克共和国泰尔奇古城西北约9公里处。峰顶建有高达166米的巨型电视塔。", "id": 1271500}
{"src_title": "Cihla", "tgt_title": "磚", "src_document": [{"title": "Tradiční plná pálená cihla.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Nejprve se pomocí scraperů natěží cihlářská hlína, která se dále dopravuje buďto úzkokolejnými vozíky nebo nákladními automobily, případně lanovými dráhami do zásobníku (tzv. hliník neboli hliniště), v němž se natěžená zemina drtí a současně se přidávají pomocné látky, které zlepšují vlastnosti cihel (např. nižší objemová hmotnost, lepší tepelně izolační vlastnosti, nižší vypalovací teplota, apod.). Poté se celá směs mele, drtí a mísí a směřuje do lisu, který protlačováním vytváří souvislý pás hmoty. Ten se rozřezává pomocí řezacích drátů a vznikají první cihly. Ty dále směřují do sušáren, kde jsou vysoušeny na obsah vlhkosti maximálně 2%. Po 2–3 dnech v sušárně směřují do vypalovací pece, kde se vypalují při teplotě 700 až 1000 °C jeden až dva dny. Nakonec následuje roztřídění dle přesnosti rozměrů, skladování (většinou na paletách, 250–300 cihel/paleta) a expedice. Některé cihlářské výrobky se ještě povrchově upravují, impregnují nebo opatřují nepropustnou glazurou.", "section_level": 2}, {"title": "Technické údaje.", "content": "Rozměry novodobých pálených cihel:  Rozměr cihel vychází z jedné stopy, což je 12 palců - 12\" × 6\" × 3\". Rozdělením cihly získáme části nazývané:  NF - Normalformat - mezinárodně standardizovaná jednotka pro děrované cihly; 1 NF = cihla o rozměrech 250 x 120 x 65 mm. Děrované cihly se využívají ve stavebnictví zejména v zemích střední a východní Evropy (např. v České republice, na Slovensku, v Polsku, v Německu, v Rakousku, v Maďarsku aj.).  c. j. - Cihelná jednotka - Český statistický úřad (ČSÚ) používá (mimo dalších) označení Cihelná jednotka (c. j.) - jde taktéž o cihlu o rozměrech 25 x 12 x 6,5 cm (1000 c. j. = 1,95 m3).", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Cihly se pro vytváření zdiva sestavují do vhodných skladeb tak, aby překrývaly svoje spáry a spojují se maltou:", "section_level": 2}, {"title": "Další druhy cihel.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lícovka.", "content": "Lícovka je lícová cihla s průměrnými technickými vlastnostmi. Její využití je především estetické u staveb „ostrovního“ typu. Je asi o 1/4 menší než klasická cihla plná pálená.  WF - Waalformat - mezinárodně standardizovaná jednotka pro lícové cihly; 1 WF = cihla o rozměrech 210 x 100 x 50 mm. Lícové cihly se využívají ve stavebnictví zejména v zemích západní a severní Evropy a v USA (např. v Nizozemsku, v Belgii, ve Velké Británii aj.), v menší míře také v zemích střední a východní Evropy.  Lícové cihly ražené  Pálená cihla označovaná jako lícová cihla ražená se vyrábí ražením hlíny do speciálních forem. Díky tomu má lícová cihla ražená rustikální charakter a často bývá označována jako ostařelá cihla nebo lícovka. Všechny 4 strany cihly jsou pohledové. Pálená cihla je přírodní materiál vynikajících funkčních i technických vlastností s nasákavostí do 18%. Lícové cihly ražené je možné použít v interiéru i exteriéru, k řešení fasády rodinného domu či velkých objektů i jako povrchovou úpravu při zateplení fasády. Z lícovek můžete rovněž realizovat ploty a oplocení, komíny, krby atd.  Cihly klinker  Pálená cihla KLINKER bývá díky zvuku, který vydává při poklepu, označována někdy také jako zvonivka. Jedná se o lícovou cihlu vysoké kvality s nasákavostí do 6%. Cihla je vyráběna strojově. Tím je dáno, že má 3 strany pohledové a 1 technologickou na rozdíl od lícové cihly ražené, která má všechny 4 strany pohledové. Pálená cihla KLINKER je přírodní materiál vynikajících funkčních i technických vlastností. Cihly KLINKER je možné použít v interiéru i exteriéru, k řešení fasády rodinného domu či velkých objektů i jako povrchovou úpravu při zateplení fasády. Z cihel KLINKER můžete rovněž realizovat ploty a oplocení, komíny, krby atd.", "section_level": 2}, {"title": "Věncovka.", "content": "Věncovka je moderní cihla nahrazující bednění klasickými prkny při zakončení zdi tzv. věncem. Na okraj zdi se shora postaví z těchto tenkých cihel pás, zabraňující vytékání betonu.", "section_level": 2}, {"title": "Dutá cihla.", "content": "Duté cihly se používají na stavbu příček a jiných konstrukci (současný název je příčkovka), kde je požadována lehkost. Je to v podstatě cihla běžných rozměrů, ve které jsou ve směru nejdelšího rozměru vytvořeny typicky dvě dutiny čtvercového průřezu, takže má cihla asi 1 cm silné stěny s jednou příčkou uprostřed. Existuje několik dalších cihelných výrobků, které mají dutiny, například CDM blok, hurdiska (\"podlažní\" cihla) a pod.", "section_level": 2}, {"title": "Příčkovka.", "content": "Je v současnosti jiný název pro dutou cihlu z odstavce výše. Dříve se tímto názvem označovaly také cihly asi poloviční tloušťky se čtyřmi podélnými dutinami, které se používaly na zdění velmi tenkých a lehkých příček. S příchodem \"přesných tvárnic\" z porobetonu se vyrábět přestaly. Měly ale na rozdíl od nich jednu výhodu, dutinami se (podobně jako u současných příčkovek) snadno protahovaly kabely elektrické instalace.", "section_level": 2}, {"title": "Cihly z jiných materiálů.", "content": "Krom pálených cihel existují ještě další zdící (či konstrukční) prvky, kterým se běžně říká cihla, ačkoliv nemají s pálenou hlínou nic společného. Jsou to zejména cihly šamotové a vápenopískové nebo cementové. První z nich se využívají tam, kde je potřeba odolnost proti žáru, u druhé z nich se cení jednak odolnost proti vlhku a přesné rozměry. Velmi těžké magnezitové cihly, které vydrží vysoký žár (udává se 1800 °C), byly součásti konstrukce akumulačních kamen. V nich nebyly spojeny maltou ale jen složeny uvnitř (obvykle kovové) konstrukce. Dnešní využití starých magnezitových cihel je rovněž pro konstrukci topidel - zejména krbů.", "section_level": 2}, {"title": "Cihelné tvárnice.", "content": "Cihelné tvárnice se vyráběly již v ČSSR v cihelně v Číčenicích a mnoha dalších obcích (např. Týn nad Vltavou, Kostelec nad Orlicí, Lety u Písku, Novosedly na Moravě, Hostomice nad Bílinou, Řepov u Mladé Boleslavi, Holice v Čechách, Tuněchody u Chrudimi, Osík u Litomyšle, Přeštice u Plzně, Jivno, Mladá Vožice, Kunín, Hrachovec, Štíty, Dolní Bukovsko, Hevlín, Mískolesy u Náchoda, Krčín u Náchoda a další). V roce 1989 se v Československu nacházelo asi 117 cihelen. Dnes existuje více výrobců s ucelenými zdícími systémy. Jedná se o poměrně přesné výrobky z pálené hlíny, které se skládají z velkého množství vzduchových komůrek, případně ještě vyplněné dalšími izolačními materiály (minerální vata, polystyrenové kuličky). Umožňují rychlou stavbu a existují v různých rozměrech pro obvodové, nosné a příčkové zdivo, pro překlady a stropní konstrukce. Lepí se obvykle speciální maltou, nebo pomocí pěnového polyuretanu. Mezi sebou se v jedné vodorovné řadě někdy skládají jen k sobě (na pero-drážku) bez malty. Zdivo z tohoto materiálu má dobrou izolační schopnost při částečném zachování tepelné akumulace, která je ovšem znatelně nižší než u cihel plných. Součástí zdících systémů jsou krom uvedeného i jiné výrobky jako jsou kovové kotvící prvky, kterými se zpevňují T spoje (například mezi příčkou a na ni kolmou obvodovou zdí), nebo různé hydroizolační pásy.", "section_level": 2}, {"title": "Zvonivka.", "content": "Samostatnou skupinou jsou tzv. zvonivky též známé pod názvem klinkery nebo také ostře pálené či dvakrát pálené cihly. Jedná se o cihly vypálené na vysokou teplotu, případně pálené dvakrát, čímž získají na trvanlivosti. Udává se také, že byly při výrobě lisovány pod velkým tlakem. Jsou odolné proti vlhkosti, jsou mrazuvzdorné i žáruvzdorné (ne ale tak jako cihly šamotové). Též mají výrazně vyšší mechanickou odolnost. Používají se buď tam, kde je potřeba odolnost proti povětrnostním podmínkám (komíny, ploty, venkovní dlažba), nebo tam, kde se využije jejich vzhledu – stavby bez omítky, nebo jako prvek v interiéru – například krb.  Jejich většímu využití brání jejich vyšší cena, která je oproti běžné cihle několikanásobná. Vyrábějí se i v podobě obkladových pásů, které se na objekt lepí podobně jako dlaždice. V této podobě existují i rohové prvky, takže iluze cihelného zdiva je zcela dokonalá a také existují v řadě vzorů. Při práci s pravými zvonivkami je ale nutné dodržet určité technologické postupy, které běžný zedník nemusí ovládat a i složení malty má svoje specifika. Současní výrobci obvykle dodávají speciální maltu k těmto cihlám hotovou. Pokud se tyto postupy dodrží, má objekt z nich postavený velmi dlouhou trvanlivost. Ukázkou je například čistírna odpadních vod v Praze-Bubenči.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní cihelné výrobky.", "content": "V této kategorii jsou cihly pro zvláštní způsoby využití:", "section_level": 2}, {"title": "Nejznámější výrobci cihel.", "content": "Wienerberger – největší světová skupina výrobců cihel a jiných stavebních materiálů. V České republice působí pod názvem Wienerberger s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích. Součástí skupiny Wienerberger Česká republika se stala rovněž společnost TONDACH Česká republika s.r.o. produkující keramické střešní tašky, přičemž společnost TONDACH Česká republika zanikla fúzí se společností Wienerberger v roce 2019, avšak produktová značka střešní krytiny TONDACH je používána nadále. Cihelna Kinský, spol. s r. o., se sídlem v Kostelci nad Orlicí (patří rovněž do skupiny společností Wienerberger). Druhým nejvýznamnějším výrobcem cihel v České republice je společnost HELUZ cihlářský průmysl v.o.s. se sídlem v Dolním Bukovsku. Společnost HELUZ má cihelny v Dolním Bukovsku, v Hevlíně a v Libochovicích.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jiné významy slova.", "content": "Slovo se někdy používá pro označování předmětů tvarem či barvou připomínající klasickou cihlu (kvádr), např.:", "section_level": 2}], "src_summary": "Cihla je stavební prvek, lidmi vytvořený umělý „kámen“, vyrobený formováním hlíny do pravidelných útvarů (nejčastěji kvádrů s poměrem stran 4 : 2 : 1, existují ale i složitější moderní tvary). Cihly jsou velmi starým stavebním prvkem. Nejstarší formou jsou cihly sušené (vepřovice), známé nejméně 10 tisíc let. Pálené cihly a střešní tašky, zprvu vyráběné hrnčířským způsobem, jsou také známé už od starověku a výslovně je připomíná starobabylonský \"Epos o Gilgamešovi\" (3. tisíciletí př. n. l.) Cihly se vyrábějí v cihelnách. Řemeslo, které se zabývá výrobou cihel, se nazývá cihlářství.", "tgt_summary": "砖是一种建筑材料,外观呈长方体小块状,为构成墙体主要材料。由于砖的制作过程需要消耗耕地和大量的能量,目前正在逐步淘汰,代之以混凝土砌块。", "id": 129484}
{"src_title": "Peloponés", "tgt_title": "伯罗奔尼撒", "src_document": [{"title": "Administrativní členění.", "content": "Poloostrov Peloponés je rozdělen do tří krajů a osmi regionálních jednotek. Největší část zabírá kraj Peloponés s pěti regionálními jednotkami, menší část kraj Západní Řecko se dvěma regionálními jednotkami a nejmenší kraj Attika s jednou regionální jednotkou.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Nejjižnější část řecké pevniny na jih od Korintského zálivu byla ve starověku pokládána za poloostrov Pelopův. Podle pověsti Pelops v závodě koňských vozíků o ruku krásné Hippodamie přemohl lstí jejího otce, krále Oinomaa, který při tom zahynul. Pelops se pak ujal vlády. Proslavil se pak i založením her v Olympii, kde byl nakonec i pohřben. Jeho potomci potom panovali v Mykénách a ve Spartě ve stínu Pelopova zločinu, což mělo být osudovou příčinou všech tamních krveprolití. Proto se asi Peloponés stal jedním z předních bojišť antické i novodobé historie. Toto území je považováno za kolébku moderního řeckého státu.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Peloponés je poloostrov, který se rozkládá na ploše 21 550 km a tvoří nejjižnější část pevninského Řecka. S pevninou je spojen pevninskou šíjí (geografický termín – Isthm nebo Isthmos), která byla prokopaná Korintským průplavem roku 1893. Technicky tedy může být považována za ostrov, protože je od pevniny oddělený. Rozlehlý poloostrov je velmi rozmanitý, objevují se zde přímořské roviny, náhorní plošiny i vysoké hory. Převažují však horská pásma a nejvyšším masivem je Taygetos poblíž Sparty, nejvyšší hora měří 2407 m. Velmi členité je i mořské pobřeží. Na jih směřují čtyři poloostrovy: Messenian, Mani, Cape Malea (také známý jako Epidaurus Limera), a Argolid.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Tento hornatý poloostrov vzkvétal již v 16. – 12. století př. n. l. za mykénské kultury. Mykénská civilizace zanikla v letech 1200 př. n. l. a slavná města z této doby, jako Mykény, ztratila později svůj význam. Nastalo období temných staletí a velkých etnických a sociálních proměn. Ostrov byl pak osídlen Dóry. Na jihovýchodě v Lakónii byla hlavní obcí Sparta, kde se rozvíjel rušný politický život. Sparťané uvrhli stávající obyvatele v údolí Eurótu do tuhé poroby. Později v 8. – 7. století př. n. l. ovládli Sparťané také jihozápadní Messénii. Na severovýchodě leželo město Argos v kraji Argolidě. Na pevninské šíji Isthm ležel Korint/Korinthos, který vzkvétal obchodem. Uprostřed Peloponésu v horské krajině v Arkádii žili prostí pastýři velmi dlouho v kmenovém zřízení a byl to území klidu. Kraj na severních svazích arkádských hor se jmenoval Achaia a 12 obcí tu velmi dlouho zůstávalo stranou politického života.  V roce 776 př. n. l. se podle pověsti pořádaly první všeřecké olympijské hry na severozápadě ostrova v Elidě v osadě Olympia. Olympijské hry se konaly vždy po čtyřech letech ve svatyni Dia Olympského. Byly to velké slavnosti provázené sportovními a kulturními soutěžemi. Při jejich pořádání musely mlčet zbraně. Datum vzniku olympijských her (rok 776 př. n. l.) se za helénismu stalo počátkem řeckého letopočtu.  V letech 431 – 404 př. n. l. vypukla tzv. Peloponéská válka mezi dvěma předními městy – Athénami a Spartou. Sotva obě města společným úsilím odvrátila smrtelné perské nebezpečí, pustila se do dlouhotrvajícího zápasu o přední místo (hegemonii) v Řecku. Vítězná Sparta porobila Athény a stanula v čele Řecka, ale zaplatila za to těžkou daň. Obě mocnosti se totiž vzájemně tak oslabily, že se staly snadnou kořistí mocných Makedoňanů.  Roku 197 př. n. l. byli Makedoňané poraženi Římany a Řecko se ocitlo pod římským vlivem. Bylo prohlášeno za svobodné, ale definitivní konec snu o svobodě přineslo vydrancování Korintu v roce 146 př. n. l. Řecko se tak stalo Římskou provincii.  V polovině 1. století n. l. se v životě obyvatel objevil nový fenomém – křesťanství. K jeho prvním šiřitelům patřil sám apoštol Pavel, který v Řecku pobýval v letech 49 – 54 našeho letopočtu. Císař Theodosius I. prohlásil v roce 390 n. l. za jediné povolené náboženství křesťanství a zakázal olympijské hry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Peloponés (řecky: \"Πελοπόννησος\", Peloponnesos) je velký poloostrov v jižním Řecku tvořící část země na jih od Korintského zálivu. S pevninou je spojen pomocí šíje, prokopané Korintským průplavem roku 1893, a mostem Rio-Antirio, který byl dokončen v roce 2004. Povrch je velmi rozmanitý, objevují se zde přímořské roviny, náhorní plošiny i vysoké hory. Členité je i mořské pobřeží. Název pochází od mytického vládce Pelopa.", "tgt_summary": "伯罗奔尼撒()是希腊南部的一个半岛。行政区划而言,半岛东南部是伯罗奔尼撒大区,西北部是西希腊大区。面积15491平方公里,人口1,155,019人(2011年)。", "id": 504655}
{"src_title": "Skotská vysočina", "tgt_title": "蘇格蘭高地", "src_document": [{"title": "Vymezení oblasti.", "content": "V tradiční skotské geografii označuje termín Highlands část Skotska severozápadně od linie spojující města Dumbarton a Stonehaven, včetně Vnitřních a Vnějších Hebrid, ale bez Orknejí a Shetland. Tato oblast je odlišná od Scottish Lowlands jazykem a zvyky, které zde po staletí přežily navzdory anglikanizaci. Již od 14. století rostlo u obyvatel uvědomění si kulturních odlišností mezi Highlands a Lowlands. Město Inverness je obvykle považováno za hlavní město Vysočiny, ačkoliv existuje více definic hranic mezi Highlands a Lowlands, které působí nejasnosti v této záležitosti. Celek Vysočiny je rozdělen údolím Great Glen na jižní Grampianské pohoří a severní Kaledonské hory. Pojem Highlands se také může vztahovat k administrativním regionům \"Highland council area\" nebo \"Highlands and Islands\", jejichž geografické vymezení je mírně odlišné.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Z kulturního hlediska je oblast velmi odlišná od sousední nížinaté oblasti Scottish Lowlands. Na většině území Vysočiny byla po staletí převládajícím jazykem skotská gaelština. Můžeme pozorovat určité podobnosti mezi kulturou Vysočiny a Irska - např. gaelský jazyk, sport hurling (druh pozemního hokeje) a keltskou hudbu. Hudba Vysočiny, která je podobná tradiční irské hudbě, často vyjadřuje historický odpor k Angličanům, jenž je méně častý mezi Skoty z Lowlands.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Skotská reformace, která začala v Lowlands, dosáhla v gaelsky hovořících oblastech Vysočiny jen částečného úspěchu. Římsko-katolická církev zůstala silná především ve střední části, a je doplňována Irskými františkánskými mnichy, kteří sem pravidelně přijíždějí, aby sloužili mše (ve společné gaelštině).", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Skotská vysočina leží severně a západně od hraničního zlomu, který jde z Arran do Stonehaven. Tato část Skotska je tvořena především starými horninami z období kambria a prekambria, které byly později vyzvednuty na povrch. Malé útvary ruly na severozápadě jsou až 3 miliardy let staré a patří mezi nejstarší nálezy na Zemi vůbec. Tyto formace jsou smíšeny s mnoha novějšími vyvřelými příměsemi. Celá oblast byla v pleistocénních ledových obdobích kryta ledovcem. Současný povrch je typický především ledovcem vyhloubenými údolími a nepravidelně rozmístěnými horami. Jejich vrcholy mají přibližně stejnou nadmořskou výškou, ale jejich výška od úpatí se značně liší, v závislosti na různém množství usazenin v okolí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Skotská vysočina (: \"Highlands\", skotsky \"Hielands\"; ve skotské gaelštině \"A' Ghàidhealtachd\") je hornatý historický region na severu Velké Británie, resp. Skotska, který zahrnuje rovněž přilehlé ostrovy. Na tomto území se vyskytuje mnoho jezer (\"lochs\") a horských údolí (\"glens\"). V minulosti se v celé této oblasti mluvilo gaelštinou a oblast byla politicky rozdělená do mnoha rodinných klanů. V současné době je oblast velmi řídce osídlená a její krajina je považována za jednu z nejmalebnějších v Británii. Nejvyšší horou Skotské vysočiny (a zároveň i nejvyšší horou Spojeného království) je Ben Nevis s výškou 1344 m nad mořem. Největším městem je Inverness.", "tgt_summary": "苏格兰高地(英语:Scottish Highlands;;)是苏格兰高地边界断层以西和以北的山地的称呼。许多人将苏格兰高地称为是欧洲风景最优美的地区。与之相对的是苏格兰低地。", "id": 2453213}
{"src_title": "Ločidlo čertovo lejno", "tgt_title": "阿魏", "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Monokarpická rostlina, které v prvých létech na jaře vyrůstá z tlustého kořene pouze růžice velkých listů. Teprve v pátém roce (řidčeji i později), až kořen nastřádá dostatek živin, vyroste vysoká květonosná lodyha, která se vyvíjí poměrně rychle. Asi za šest týdnů od vyrašení lodyhy jsou již zralá semena a lodyha, stejně jako celá rostlina, umírá.  Bylina není na kvalitu půdy příliš náročná, potřebuje jen dobře odvodněné a plně osluněné stanoviště, původně roste ve výše položených místech ve stepích a na okrajích polopouští. Nejlépe se ji daří na místech s hlubokou a výživnou půdou, tam dorůstá do větší velikosti a při dostatku živin i dřív vykvétá. Starší rostliny snáší při přezimování krátkodobý pokles teplot až na -5 °C.  Pro získáni drogy se rostlinám pěstovaným na plantážích ještě před rozkvětem částečně odkope kořen a jeho vrchol i s lodyhou se odříznou. Kořen roní na řezu mléčnou šťávu, která na vzduchu tuhne a tmavne. S odstupem několika dnů se vyteklá pryskyřice vždy seškrabává, a pokud již nevytéká, odřezávají se z vrcholu kořene další plátky. Místo odběru se po celou dobu stíní před sluncem. Sběr pryskyřice a krájení kořene se opakuje, dokud se výtok nezastaví, trvá až dva měsíce po prvém řezu. Získaná pryskyřice obsahuje četné silice, kyseliny i sacharidy.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Ze silného, řepovitě ztloustlého kořene vyrůstá přízemní růžice tři až čtyřikrát zpeřených listů s kopinatými úkrojky. Obvykle v pátém roce, kdy kořen dosáhne průměru 12 až 15 cm a délky 30 až 40 cm, roste z růžice květonosná lodyha. Bývá vysoká 1 až 2 m a tlustá jako lidská paže; je pevná, přímá a v horní části silně větvená. Vespod je střídavě porostlá listy podobnými přízemním, jež se ale směrem vzhůru zmenšují, až jsou zredukované na pouhé pochvy. Listy, lodyha i kořen při poranění odporně páchnou.  Na koncích rozvětvené lodyhy vyrůstají v bohatých, kompaktních složených okolících drobné, pětičetné květy, z nichž je většina oboupohlavných. Kališní lístky jsou sotva patrné, volné korunní lístky jsou žlutě zbarvené, prašníky nese pět tyčinek a dvouplodolistový spodní semeník má dvě čnělky. Samosprašné květy jsou opylovány hmyzem.  Plod je dvounažka rozpadající se ve zralosti ve dvě žebrovaná merikarpia (semena) asi 1 cm dlouhá. Semena jsou hnědě zbarvená, chutnají hořce a zapáchají po česneku.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Rostliny se rozmnožují semeny. Na plantážích se vysévají do jamek 1,5 cm hlubokých ve sponu 1 m × 1 m. V chladnějším klimatu lze nové rostliny předpěstovat ve skleníku, ale do volné přírody je nutno vysadit co nejdříve, dokud jsou kořeny ještě malé. V prvém roce jsou semenáče choulostivé na mráz, v zimě se doporučuje mulčování.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Význam této rostliny spočívá v léčivých účincích klejopryskyřice (obsahující mj. četné silice a kyseliny) získávané ze sekrečních kanálků kořene. Je starobylou látkou používanou ve staročínské i staroindické medicíně. Používá se proti bolestem hlavy, zmírňuje příznaky hysterie a dalších nervových poruch, vegetativní neurózy a neurastenie. Používá se k léčbě popálenin a různých nehojících se ran, zvyšuje odolnost proti nachlazení a posiluje celkovou imunitu.  Pryskyřice je používána také jako koření k ochucení pokrmů z ryb a mnohde chuťově nahrazuje česnek a cibuli. Je pravidelnou součásti vegetariánských jídel, kde napomáhá k jejich stravitelnosti a zamezuje nadýmání. Přestože surová pryskyřice nepříjemně páchne, po tepelné úpravě je i pro Evropany přijatelná. Je jednou ze základních součástí Worcesterové omáčky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ločidlo čertovo lejno (\"Ferula assa-foetida\") je západoasijská, vytrvalá rostlina, vysoká průměrně 1,5 metru, kvetoucí mnoha drobnými, nažloutlými kvítky sestavenými do okolíků. Vzhledově vypadá jako klasická miříkovitá rostlina (fenykl, mrkev, petržel) obřích parametrů. Neobvyklé druhové jméno \"čertovo lejno\" získala po pryskyřici ( \"gummi-resina asa foetida\") vytékající z poraněného kořene prosáklého mléčnou tekutinou, která na vzduchu tuhne v hnědou, nepříjemně zapáchající i silně nechutnou hmotu, jež má v tradičních asijských medicínách léčivé účinky.", "tgt_summary": "阿魏(学名:')是一种印度香料,又名阿虞、兴渠、薰渠、哈昔尼、芸台、油菜等。这种香草在西域有出产,但在台湾/中国不常见,是一种叶子近似芫荽的植物。", "id": 1756952}
{"src_title": "Otrava oxidem uhelnatým", "tgt_title": "一氧化碳中毒", "src_document": [{"title": "Problematika diagnostiky a léčby otravy oxidem uhelnatým.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Epidemiologie a zdroje otravy.", "content": "Otrava oxidem uhelnatým je významným zdravotním, sociálním a ekonomickým problémem ve většině vyspělých zemí světa. K otravě dochází inhalací vzduchu obsahujícího toxickou koncentraci CO. Otravy oxidem uhelnatým mohou být jak náhodné (v Evropě ve většině případů), tak sebevražedné (zpravidla zplodinami spalovacích motorů v garážích- převažují v USA). V Evropě mezi nejčastější zdroje otravy oxidem uhelnatým patří:  Běžná plynová maska před účinky oxidu uhelnatého nechrání. Proto se používala maska s takzvanou hopkalitovou vložkou. Hopkalit je historický název pro směs oxidů manganičitého, měďnatého, kobaltnatého a stříbrného a působí zde jako katalyzátor oxidace oxidu uhelnatého na oxid uhličitý. V současnosti hasičský záchranný sbor a pracovníci v rizikových provozech používají spíše dýchací přístroje.", "section_level": 2}, {"title": "Incidence.", "content": "Zaujímá první místo mezi náhodnými otravami v Evropě i Severní Americe. Jen v USA je každoročně 30 000–56 000 osob ošetřeno, 600–1000 osob zemře na náhodnou a 3000–6000 na úmyslnou otravu. Ve Velké Británii je ročně ošetřeno 25 000 osob, ve Francii 5000–8000 osob, v Polsku je hospitalizováno závratných 46 500 osob. Náhodné otravy jsou častější ve studených měsících (říjen-březen) a v místech se studenějším klimatem. V mnoha epidemiologických studiích bylo prokázáno, že minimálně 30% případů není během prvního vyšetření správně diagnostikováno. Nejčastěji je mylně hodnocena jako chřipkové onemocnění, deprese, otrava jídlem, gastroenteritida, mozková příhoda, únavový syndrom, migréna nebo intoxikace alkoholem. Ve Spojených státech amerických nejsou výjimečné hromadné otravy epidemického typu při sněhových bouřích nebo hurikánech s desítkami až stovkami postižených, kupříkladu v roce 2005 v souvislosti s hurikánem Katrina bylo 51 osob postiženo otravou, z toho 5 smrtelně. Důvodem je obvykle výpadek elektřiny a hromadné užívání dieselových agregátů, grilů na dřevěné uhlí k ohřevu uvnitř obytných prostor. Taktéž byly popsány hromadné otravy osob v hotelech a motelech různých typů. Ani v České republice nejsou hromadné otravy výjimkou, existují zkušenosti s ošetřením více osob či celých rodin otrávených současně. Výjimkou nejsou ani hromadná úmrtí několika osob bydlících dokonce v různých bytových jednotkách při poruše odtahu spalin mrtvým ptákem zapadlým do průduchu komína (5 usmrcených osob, Ostrava, 1996). V České republice obecně incidence po prudkém poklesu v 80. a 90. letech (přestal se používat svítiplyn) v poslední době opět mírně stoupá, podle dostupných statistických údajů postihuje v ČR každoročně několik tisíc občanů. Jako příčina úmrtí je otrava CO stanovena asi u 150 osob ročně, patří mezi ně i oběti požárů. V ČR je informovanost o tomto nebezpečí velmi nízká. V povědomí veřejnosti je pevně zafixována nepřesná informace, že při hoření zemního plynu nehrozí žádné nebezpečí, vyjma rizika vzniku požáru.", "section_level": 2}, {"title": "Patofyziologie.", "content": "Vdechnutý CO přestupuje v plicích přes alveolo-kapilární membránu do krve plicní mikrocirkulace a rozpouští se v plazmě. Velmi silně se však váže na tzv. hemoproteiny a blokuje jejich fyziologickou funkci. Jedná se o hemoglobin v krvi, myoglobin ve skeletálním i srdečním svalu a cytochromy dýchacích řetězců v mitochondriích, čímž je blokována činnost mitochondriálních a dalších intracelulárních enzymů a dochází k inhibici procesu oxidativní fosforylace. Těmito mechanismy se rozvíjí tkáňová hypoxie kombinovaného původu – hypoxémická a histotoxická. U těžkých otrav po zahájení léčby kyslíkem a obnovení jeho dodávky do tkání dochází k rozvoji ischemicko-reperfuzního poranění a spuštění mnoha patofyziologických kaskád, aktivaci neutrofilů s adhezí k endotelu kapilár, lipidové peroxidaci a endoteliálnímu poškození. Může dojít k spuštění neuronální apoptózy, poruše rovnováhy excitačních neurotransmiterů a poškození myelinového bazického proteinu v neuronech s autoreaktivní proliferativní imunitní odpovědí.", "section_level": 2}, {"title": "Klinický obraz.", "content": "Klinický obraz otravy je velmi nespecifický a souvisí s koncentrací CO ve vdechované směsi, délkou expozice, alveolární ventilací, tělesnou aktivitou a individuální vnímavostí. Obvyklé jsou mírnější příznaky jako nevolnost, zvracení, bolesti hlavy nebo na hrudi, závratě, palpitace, slabost, psychické příznaky. Při závažnějším stupni přistupují neurologické příznaky a dochází k poruše vědomí různého stupně až ke smrti.  Anamnesticky je nutno pátrat, zda zdravotním problémům nepředcházely problémy se spotřebičem, karmou, kotlem, krbem. Podezření by měla vzbudit neodborná oprava spotřebiče či kouřovodu, neobvyklý zápach, narudlé zbarvení plamene, popřípadě práce s přístrojem na benzínový pohon v uzavřeném a nevětraném prostoru. Pokud je postižena více než jedna osoba s podobnými příznaky nebo je nalezena více než jedna mrtvola v obytném prostoru, je vždy nutno vyloučit hypotézu otravy CO.  V literatuře tradovaná třešňová barva pleti je vídána u zemřelých, nikoliv u dosud žijících osob. Není vhodné ji uvádět jako diagnostické vodítko, protože je popisována v méně než v 1 ze 100 případů otravy. Gorman, DF, Clayton, D, Gilligan, JE, and Webb, RK. A longitudinal study of 100 consecutive admissions for carbon monoxide poisoning to the Royal Adelaide Hospital. Anaesth Intens Care. 1992; 20: 311–316. Kysličník uhelnatý vytváří červenou barvu tkáně po delší expozici, což je zneužíváno/používáno v masném průmyslu.", "section_level": 2}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Klasifikace intoxikace a stanovení tíže onemocnění podle naměřené koncentrace COHb v krvi není přesné, protože hodnota COHb nemusí odrážet klinickou závažnost intoxikace. Pro následnou léčbu i prognózu má klinický obraz a hodnocení jednotlivých orgánových systémů daleko větší význam. Z praktického hlediska je tedy daleko vhodnější tzv. „Ostravská klasifikace“ (obrázek), ve které jsou hodnoceny stav vědomí, neurologické příznaky, vegetativní, respirační a kardiovaskulární systém.", "section_level": 2}, {"title": "Diagnostika.", "content": "Stanovení diagnózy je někdy obtížné, zejména v případech, kdy se na možnost otravy CO nepomýšlí. Jedním z pilířů stanovení diagnózy je stanovení hladiny karbonylhemoglobinu. Obvykle se provádí analýzou krevního vzorku spektrofotometricky (co-oxymetrem) nebo stejnou metodou, z čidla speciálního přístroje (neinvazívně, obdoba pulsní oxymetrie). Jedná se o metodu rychlou, kontinuální a přitom dostatečně přesnou a nyní i cenově dostupnou. Levnou, avšak málo používanou metodou je určování množství CO ve výdechu, udává se v jednotkách ppm - 50 ppm odpovídá 6% COHb, 80 ppm hladině 10% COHb.  Další možností je stanovení ze vzorku krve metodou plynové chromatografie, což je metoda přesná a cenná především z forensního hlediska. Z hlediska klinického provozu je však méně významná.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba.", "content": "S lehčím stupněm otravy se pacienti obvykle dostavují k praktickému lékaři či na interní ambulanci. K těžším případům s rychlým rozvojem příznaků jsou zpravidla voláni záchranáři. Postižení pacienti jsou systémem záchranných služeb převezeni zpravidla na interní ambulanci či urgentní příjem nemocnice. Zde jsou postižení ošetřeni dle aktuálního stavu, důležitou součástí je podání kyslíku ať za normálního tlaku, nebo podáním kyslíku za podmínek zvýšeného tlaku ve specializovaném léčebném centru. Tato metoda se nazývá hyperbarická oxygenoterapie neboli hyperbarická kyslíková terapie.", "section_level": 2}, {"title": "Preventivní opatření (detektory CO).", "content": "Společným cílem preventivních opatření by mělo být zesílení aktivity v této oblasti a navázání spolupráce mezi lékařskými obory, záchrannými, požárními sbory a legislativci(5). Velmi účinné jsou celonárodní kampaně v médiích, tisku, televizi, které upozorňují obyvatelstvo na nebezpečí této otravy.  Největší význam pro prevenci má instalace hlásičů přítomnosti oxidu uhelnatého v obytných prostorách. Nebezpečná koncentrace oxidu uhelnatého začne být při překročení 100ppm (parts per million). Většina hlásičů oxidu uhelnatého spouští poplach již při 70-80 ppm. Hladina překračující 150-220 ppm je již života nebezpečná. Oxid uhelnatý je plyn mírně lehčí (1,234 kg.m ) než vzduch (1,258 kg.m - podle ); v návodech hlásičů oxidu uhelnatého se doporučuje montovat je ke stropu nebo do horní části místnosti (pramen uvádí, že taková praxe nemá opodstatnění, protože v důsledku druhé termodynamické věty a blízkých hodnot hustoty se oba plyny mísí rychle).", "section_level": 2}, {"title": "Závěr.", "content": "Otrava oxidem uhelnatým je významným zdravotním, sociálním a ekonomickým problémem ve většině vyspělých zemí světa. Přes velké pokroky ve vývoji medicínských věd není patofyziologie intoxikace CO vůči CNS zcela jasně objasněna. Kromě tkáňové hypoxie se na vývoji míry výsledného neurologického poškození podílí také imunitní mechanismy a nepochybnou roli hraje také genetická predispozice. Klinický obraz otravy oxidem uhelnatým je nespecifický, těžké otravy jsou charakterizovány poruchou vědomí a mohou vést k usmrcení či těžkému trvalému neurologickému deficitu. Je dobré, že v oblasti surveillance se v poslední době k odborné společnosti hyperbarické a letecké medicíny (6) přidávají i některé další odbornosti, které mají zájem na řešení situace v této oblasti, např. urgentní medicíny a medicíny katastrof, intenzívní medicíny, projevující se organizováním sekcí na odborných konferencích, publikováním léčebných doporučení apod. Velké množství práce však v budoucnu bude nutné vykonat především v oblasti diagnosticko-léčebné a zejména v oblasti prevence, legislativy (zavedení povinné instalace detektorů oxidu uhelnatého v obytných prostorech), mediálních kampaní apod.", "section_level": 2}], "src_summary": "Otrava oxidem uhelnatým nastává po vdechnutí většího množství oxidu uhelnatého. Oxid uhelnatý (CO) je bezbarvý, nedráždivý plyn bez zápachu, mírně lehčí než vzduch. Se vzduchem se volně mísí, takže distribuce v uzavřených prostorech je závislá spíše na proudění v místnosti. Vůči lidskému organismu je vysoce toxický. Vzniká jako vedlejší produkt parciální oxidace uhlíku během nedokonalého spalování látek, které ve své molekule obsahují výše uvedený prvek. Je obsažen ve všech spalinách v malém množství. Ve větším množství vzniká pokud je teplota spalování příliš nízká, čas hoření je příliš krátký, nebo není k dispozici dostatek kyslíku. Přírodní zdroje se ze 40 % podílí na jeho celkové produkci zejména vulkanickou činností, větší měrou se na jeho produkci podílí antropogenní činnost (60 %). Nejvýraznější podíl na antropogenní produkci CO v současné době způsobuje vypalování deštných pralesů (rozvojové země) a spalování fosilních paliv, především ve spalovacích motorech dopravních prostředků (vyspělé země), a to i přes výrazné snížení emisí v posledních dvaceti letech díky zavedení katalyzátorů. V běžném prostředí je CO obsažen v koncentraci nižší než 0,001% (neboli 10 ppm-parts per million). V městských aglomeracích je jeho koncentrace vyšší než ve venkovských oblastech. V centru Mexico City se hodnoty běžně pohybují kolem 100-200 ppm. Pro srovnání, kouřový plyn v ústí komínů obsahuje cca 5000 ppm.", "tgt_summary": "一氧化碳中毒由吸入过量一氧化碳()所导致。 其症状与流感有相似之处,包括头痛、头晕、虚弱、呕吐、胸痛、迷糊等。大量吸入可导致失去意识、心律不齐、癫痫,以致死亡。长期的并发症包括疲惫、失忆和行动问题。在吸入烟雾后,也应该同时考虑氰化物中毒的可能性。", "id": 1790097}
{"src_title": "Yavanna", "tgt_title": "雅凡娜", "src_document": [{"title": "Činy.", "content": "Nejproslulejším ze všeho, co Yavanna vytvořila, jsou Dva valinorské stromy. Poté, co byla zbudována sídla Valar ve Valinoru, posvětila Yavanna zelený pahorek Ezellohar a dlouho nad ním zpívala píseň o všem, co roste na zemi; Nienna přemýšlela mlčky a zalévala pahorek slzami. Ze země nejprve vyrašily dva štíhlé proutky, při Yavannině písni však rostly do velikosti a do krásy. Později byly Dva stromy pojmenovány jako Laurelin a Telperion, svou září osvětlovaly Valinor a kolem jejich osudu jsou utkány všechny příběhy Starých časů.  Také enti, Pastýři stromů, vznikli přičiněním Yavanny. Zalekla se totiž toho, že Ilúvatarovy děti a Auleho trpaslíci dostanou moc nad jejími díly, a svěřila se Manwëmu. Ilúvatar pak Manwëmu zjevil, že až procitnou Děti, povolá z dáli také duchy, z nichž někteří se usídlí mezi \"kelvar\" a \"olvar\". Budou ctěni a jejich spravedlivý hněv bude obáván, ovšem pouze načas: dokud budou u moci Prvorození a Druhorození budou mladí.  Aby měli Eldar co jíst na svém putování od jezera Cuiviénen do Valinoru, vypěstovala pro ně Yavanna na polích Amanu zvláštní druh obilí. Z něj se vyráběl výživný chléb nazývaný lembas. Eldar jej pěstovali v srdci svých chráněných na slunných mýtinách a málokdy jej poskytovali jiným národům. Při zpracování od klasu až po hotovou oplatku se jej směly dotknout pouze ruce elfích žen, jež byly nazývány Yavannildi (v sindarštině Ivonwin), tedy Yavanniny dívky.", "section_level": 1}, {"title": "Pojmenování.", "content": "Jméno Yavanna znamená v quenijštině \"Dárkyně plodů\". Přízvisko Kementári má význam \"Královna Země\". Zejména ve starších textech bývá nazývána také Palúrien (\"Paní širé země\", dříve též \"Lůno Země\"). V sindarštině zní její jméno \"Ivann\".  V raných Tolkienových textech se pro Yavannu vyskytují též jména \"Belaurin\", \"Belawryn\" či \"Bladorwen\", ekvivalenty slova \"Palúrien\" v gnómštině.  V části překladu dokumentu \"Quenta Noldorinwa\" do staroangličtiny, kterou Tolkien připsal fiktivnímu návštěvníkovi ostrova Tol Eressëa, námořníku Ælfwinovi, se vyskytuje výraz \"eorþan scéat\". Yavannino jméno bývá ve staroanglických textech přepisováno různě: \"Iauanna\", \"Geauanna\" a podobně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Yavanna Kementári (\"Dárkyně plodů\") je postava ve fantasy světě stvořeném J. R. R. Tolkienem. Patři mezi božské bytosti nazývané Valar; přesněji mezi Valier, valarské královny a patří také mezi Aratar. Hned po Vardě se mezi nimi těší největší úctě. Miluje vše, co roste a kvete na zemi, a sama je tvůrkyní všech nesčetných podob \"kelvar\" (fauny) a \"olvar\" (flóry). Sídlí ve Valinoru a je chotí Aulëho, kováře Valar.", "tgt_summary": "雅凡娜·齐门泰芮 \"Yavanna Kementári\",是英国作家约翰·罗纳德·鲁埃尔·托尔金的史诗式奇幻小说《精灵宝钻》中的人物。奥力之妻,雅凡娜意思是「果实的赏赐者」 \"Giver of fruits\",齐门泰芮意思是「大地之后」 \"Queen of the Earth\",她又称佩露亚 \"Palúrien\",维拉之一,维丽之一,雅睿塔尔之一,植物女神,树人之创造者。", "id": 133440}
{"src_title": "B (programovací jazyk)", "tgt_title": "B語言", "src_document": [{"title": "Popis jazyka.", "content": "Jazyk B byl vytvořen hlavně pro systémové programování. Programovalo se v něm jednodušeji než v Jazyce symbolických adres, ale kód byl skoro stejně efektivní. Ken Thompson odstranil některé prvky z BCPL, které mu připadaly zbytečné.  B má pouze jeden datový typ: slovo. Většina operátorů jako s ním pracují jako s celým číslem, ale některé ho interpretují jako adresu v paměti počítače. Jazyk B nepodporuje desetinná čísla. Komentáře začínají codice_1 a končí codice_2.", "section_level": 1}, {"title": "R-hodnoty a l-hodnoty.", "content": "R-hodnota je konstantní hodnota, která nemůže stát na levé straně přiřazení. Je to například volání funkce nebo číselná konstanta. L-hodnota je hodnota, která se smí měnit, může tedy stát na levé i pravé straně přiřazení (může r-hodnotu kdykoli nahradit). Je to proměnná, nebo výsledek operátoru codice_3. Operátoru codice_3 předáváme r-hodnotu, kterou interpretuje jako adresu v paměti a vrátí l-hodnotu: proměnnou na té adrese. Operátoru codice_5 naopak předáme l-hodnotu a on vrátí r-hodnotu: adresu té l-hodnoty.", "section_level": 2}, {"title": "Příkazy.", "content": "Blok: codice_6 příkazy oddělené středníky codice_7.  Podmínka: codice_8r-hodnota(podmínka)codice_9 příkaz/blok codice_10 příkaz/blok. Větev codice_10 je nepovinná.  Příkaz goto: codice_12 r-hodnota(očekává se návěstí).  Příkaz switch: switch(r-hodnota) Cyklus while: codice_13r-hodnota(podmínka)codice_9 příkaz/blok.  Příkaz break: codice_15. Slouží k vyskočení z cyklu while.  Příkaz return: codice_16 r-hodnota(nepovinné). Ukončí funkci. Pokud se mu předá r-hodnota, bude to návratová hodnota té funkce.  R-hodnota ukončená středníkem je příkaz.  Pokud před středník nic nenapíšeme, je to prázdný příkaz. Nemá žádný efekt.", "section_level": 2}, {"title": "Deklarace proměnných.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Paměťové třídy.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Externí.", "content": "Proměnná je alokována před spuštěním programu a je dostupná ve všech funkcích. Deklaruje se: codice_17.", "section_level": 4}, {"title": "Automatická.", "content": "Proměnná je alokována v nějaké funkci a je dostupná jen v té funkci (než ta funkce skončí). Deklaruje se: codice_18.", "section_level": 4}, {"title": "Vektor.", "content": "Podobný poli z C a jiných jazyků. Deklaruje se: codice_19. Velikost vektoru bude codice_20.", "section_level": 5}, {"title": "Interní.", "content": "Proměnná je alokována před spuštěním programu a je dostupná jen v jedné funkci. Deklaruje se tak, že se použije ve funkci proměnná, která ještě nebyla deklarována jako externí nebo automatická. Interní proměnné se používají hlavně pro návěstí.", "section_level": 4}, {"title": "Definice externí proměnné.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Jednoduchá.", "content": "Syntaxe: codice_21, nebo codice_22. První způsob proměnnou inicializuje na nulu, druhý proměnnou inicializuje na hodnotu codice_23.", "section_level": 4}, {"title": "Vektorová.", "content": "Syntaxe: codice_24. Inicializuje proměnnou na l-hodnotu: začátek externího vektoru. Vektor bude mít velikost jako vyšší z: codice_20 a velikost v inicializačního seznamu(codice_26). Pokud není zadána konstanta, je to totéž, jako když se zadá nula. Pokud má inicializační seznam menší velikost než codice_20, budou některé prvky vektoru neinicializované (budou mít nedefinovanou hodnotu).", "section_level": 4}, {"title": "Definice funkce.", "content": "Syntaxe: codice_28.  Příklad: min(a, b) /*Funkce vrátí menší číslo*/", "section_level": 3}, {"title": "Znaky.", "content": "Jsou uzavřeny v jednoduchých uvozovkách. V jedné proměnné lze uchovávat až 4 znaky.  Příklad: auto a; a='Ahoj';", "section_level": 2}, {"title": "Textové řetězce.", "content": "Jsou uzavřeny v uvozovkách. Textový řetězec je základ vektoru znaků (v jednom prvku vektoru jsou 4). Jsou ukončeny znakem s escape sekvencí codice_29.  Escape sekvence:", "section_level": 2}, {"title": "Vstup a výstup.", "content": "Funkce codice_30 načte vrátí jeden načtený znak. Funkce codice_31 vypíše znak, který je jí předán a vrátí ho. Funkce codice_32 načte do řetězce, který je jí předán celý řádek a vrátí ho. Funkce codice_33 vypíše řetězec, který jí předán.  Funkce codice_34 přebírá 1 až 11 parametrů. První parametr je formátovací řetězec. Formátovací řetězec se vypíše, ale některé dvojice znaků se nahradí dalšími parametry funkce.", "section_level": 2}, {"title": "Ukázka kódu.", "content": "Hello world: main() a 'hell'; /*Definice externích proměnných*/ b 'o, w'; c 'orld'; Jednoduché počítání: main() /*Tento program vypíše součet a+b*/", "section_level": 1}], "src_summary": "B je programovací jazyk odvozený od jazyka BCPL. Autory jsou Ken Thompson a Dennis Ritchie. Jazyk B je předchůdcem velmi populárního jazyka C.", "tgt_summary": "B语言是一种通用的程序设计语言。自从被C语言取代之后,它几乎已遭弃置。", "id": 2899615}
{"src_title": "Kvantita", "tgt_title": "量 (物理)", "src_document": [{"title": "Kvantita ve vědě.", "content": "Počítáním podobných předmětů (událostí atd.) vznikají kvantity diskrétní, celočíselné, kdežto měřením velikosti kvantity spojité. Ve středověku proniká pojem kvantity do přírodních věd (Roger Bacon, Nicolas d ́Oresme) a Mikuláš Kusánský kolem roku 1435 poprvé navrhuje, aby se věda věnovala především systematickému měření, zejména vážení různých látek. Z porovnávání vah se může podle něho dozvědět víc a hlavně spolehlivěji než zkoumáním smyslově poznatelných kvalit.  Tento program soustavného měření, který pak zahájili vědci 16. a 17. století, jim umožnil formulovat i fyzikální otázky a hypotézy matematicky. René Descartes odlišil smyslovou skutečnost tím, že jí přisoudil rozlehlost, tedy měřitelnou kvantitu, na rozdíl od „myslící věci“, která rozlehlá není. Velké úspěchy této „nové vědy“ (Galileo Galilei), která kvality tíže a síly nahradila měřitelnou vahou, vedly ke snaze převádět i další kvality na měřitelné čili kvantitativní veličiny. Postupně se tak podařilo měřit a tedy kvantifikovat např. čas, teplotu, tlak, výšku tónu, barvu, tvrdost a další, až se během 19. století přírodní vědy začaly „kvalitám“ úplně vyhýbat a věnovat se pouze tomu, co se dá měřit. Zároveň se rychle rozvíjely i nejrůznější měřicí metody, standardizace jednotek a metod, statistické metody zpracování měření a podobně. Od začátku 20. století pronikají kvantitativní metody do dalších a dalších věd, například sociologie, psychologie, jazykovědy, politologie. Jejich kvantity vznikají obvykle statistickým zpracováním hromadných dat a od poloviny 20. století také z modelů.  Hlavní předností kvantitativního zkoumání je reprodukovatelnost a tedy také ověřitelnost (případně vyvratitelnost) číselných výsledků. Pokud se z nich podaří vhodnou hypotézou odvodit nějakou zákonitost, může pak sloužit i k předvídání budoucích událostí a k cílevědomému ovládání „přírodních sil“, jak si to představoval už Francis Bacon nebo René Descartes. Kvantitativní zkoumání ovšem potřebuje také hypotézy, které určují, co a jak měřit, a potom řídí interpretaci výsledků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kvantita či množství je údaj, odpověď na otázku „kolik?“ (?), „jak mnoho?“ – podobně jako kvalita odpovídá na otázku „jaký?“ (?) V jazyce se vyjadřuje příslovcem, číslovkou (sedm, tři a půl, několik, mnoho...), případně symbolem čísla (např. 17; 16,99; 7/8; 2π; XVI atd.).", "tgt_summary": "量,是作为幅度和重复次数出现的一种属性。它和品质、实质、变化、关系一样是事物的一种基本类别。数量的概念始于份额,也就是可以带有数量的实体。作为一个基本的词汇,数量被用于指代事物的任何量化的属性或特征。有些量由其本质决定(譬如,数),而另外一些是作为对状态的描述(属性,尺寸,特征),譬如重和轻,长和短,宽和窄,大和小,多和少。", "id": 2776769}
{"src_title": "Bhagavadgíta", "tgt_title": "薄伽梵歌", "src_document": [{"title": "Původní podoba.", "content": "Rudolf Otto usiloval především o zjištění těch částí, které byly součástí původní podoby Bhagavadgíty (tzv. \"Urgíta\"). Podle jeho názoru patří k Urgítě pouze ty pasáže, které mají souvislost se samotným dějem Mahábháraty. Ostatní části byly dodány později. Urgíta by se tedy skládala z těchto částí: I. zpěv; II. zpěv 1–13, 20, 22, 29–37; X. zpěv 1–8; XI. zpěv 1–51; XVIII. zpěv 58-61, 66, 72-73.  Ostatní, naukové části rozdělil Otto do dvou částí po čtyřech traktátech. Podle Otta začíná druhou polovinou Bhagavadgíty. První část obsahuje častá opakování a to podle Otta znamená, že je dílem mnoha autorů, protože jeden by se tak často neopakoval.  Do všech těchto traktátů jsou podle Otta vložené různé krátké glosy od pozdějších autorů.", "section_level": 1}, {"title": "Rodokmen Kuruů.", "content": "Hlavními účastníky bitvy je sto synů slepého krále Dhrtaráštry (kuruovci) a pětice synů jeho bratra Pándua (pánduovci). Bhíšma je velitelem kuruovců a Dhrštadjumna, syn Drupady, je velitelem pánduovců. Dróna je učitelem, který zasvětil do válečnictví jak kuruovce, tak i pánduovce. Ardžuna je nejlepším bojovníkem pánduovců. Jeho nejstarší bratr Judhišthira je podle Bhagavadgíty vládcem světa. Kurukšétram neboli pole kuruovců se prostírá u Hastinápuru poblíž dnešního Dillí. Na tomto poli se odehrál bratrovražedný boj mezi kuruovci a pánduovci. Slepý král Dhrtaráštra stále formálně vládne, ale veškerou moc má jeho syn Durjódhana. Pánduovci před mnoha lety dostali pustou polovinu království, ale s Kršnovou pomocí tam vybudovali skvostnou říši a stali se prakticky vládci světa. Jejich bohatství a slávu jim Durjódhana záviděl a nakonec je lstivě o toto království obehrál v kostkách. Pánduovci následně strávili třináct let ve vyhnanství a nakonec žádají své království zpět. Durjódhana odmítl a nyní se pánduovci domáhají práva na své království na bitevním poli. Kršna, bratranec Ardžuny, patřící k rodu jaduovců, jemuž vládne jeho starší bratr Balaráma, se marně pokoušel oba spřízněné rody usmířit. Připojil se tedy na stra­nu pánduovců a stal se Ardžunovým vozatajem a poradcem. Pět synů Pánduových jsou: Judhišthira, Bhíma, Ardžuna, Nakula a Sahadéva. Saňdžaja je tajemníkem slepého krále Dhrtaráštry. Sourozenci Purudžit a Kuntibhódža chrání zadní kola Ardžunova bojového vozu. Subhadrá je Ardžunovou manželkou. Bhíšma byl vychovatelem Dhrtaráštrovým i Pánduovým. Karna, jeden z nejlepších bojovníků, je synem Kuntí a Súrji a nevlastním bratrem pánduovců, ale bojuje na straně kuruovců. Krpa je švagr Drónův. Sómadatta je synem krále Sómadatty a Ašvattháman je synem Drónovým. Jujudhána je Ardžunův žák, patří k rodu jaduovců a je jedním z nejmocnějších bojovníků.", "section_level": 1}, {"title": "Komentáře.", "content": "Dva základní filosofické přístupy komentářů jsou ty, které následují tradici bhakti neboli devocionálního monoteismu a ty, které vycházejí z advaita-védánty neboli filosofie jedné reality.  Nejstarší a nejvlivnější komentář se přisuzuje zakladateli advaita-védantské indické filosofické školy, Ádi Šankarovi, který žil v letech 788 až 820 n. l., a je také znám jako Šankaráčárja. Šankara komentoval většinu 700 veršů Bhagavadgíty (začíná od verše 2.10) a jeho komentáře byly přijaty všemi pozdějšími komentátory. Předním komentátorem školy višišta-advaita je Rámanudža, který žil v 11. století n. l. Rámánudžův komentář všeobecně ukazuje, že cesta k osvobození je oddaností k Bohu (bhakti jóga). Madhvův (také Madhváčárja) (1199 až 1276 n. l.) komentář, je založený na principech dvaita-védánty. Podle této školy je \"pět rozdílů\" (\"paňča bhéda\"): 1. mezi pánem, íšvarou (universální duší), a džívou (individuální duší), 2. mezi džívami vzájemně, 3. mezi íšvarou a hmotou (prakrti), 4. mezi džívou a hmotou, 5. mezi hmotou a hmotou Jedním z poměrně nových, ale velice populárních komentářů je od A. C. Bhaktivédánty Svámího Prabhupády, zakladatele ISKCONu (hnutí Haré Kršna), který shrnuje i komentáře Rámánudži, Višvanátha Čakravartího, Baladéva Vidjábhúšana a Bhaktivinóda Thákura.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Bhagavadgíta začíná ve chvíli, kdy slepý král Dhrtaráštra žádá mou­drého Saňdžaju, aby mu vyprávěl, co se děje na bitevním poli Kurukšétra. Saňdžaja (žák Vjásy) je jasnovidný a jeho vyprávění prolíná celou Bhagavad­­gítu.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní téma.", "content": "Hlavním téma­tem je rozhovor mezi Ardžunou a Kršnou uprostřed bitevního po­le (\"Kurukšetra\"). \"Ardžuna\", přední bojovník pánduovců, zjišťuje, že v nepřátelské armádě je mnoho příbuzných a svěřuje se svému vozataji Kršnovi:  Kršnova odpověď na Ardžunovy pochybnosti je hlavní náplní celé Bhagavadgíty.", "section_level": 2}, {"title": "Odpověď.", "content": "Mahariši Maheš Jógí doslova říká: „Ať každý člověk využije praktickou moudrost, kterou poskytuje verš 45, druhé kapitoly a tím vylepší všechny aspekty svého života a získá věčnou svobodu v božském vědomí“.", "section_level": 2}, {"title": "Shrnutí zpěvů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ardžunovy pochybnosti.", "content": "Ardžuna žádá Kršnu, aby zajel s bitevním vozem mezi oba znepřátelené rody. Když vidí své příbuzenstvo, začne pochybovat a říká: „Je možné spáchat tak velký zlo­čin a zničit své vlastní příbuzenstvo v touze po moci a slávě? Není pro mě lepší vzdát se bez boje a dát se zabít neozbro­je­ný, než zabíjet příbuzné se zbraní v ruce?“", "section_level": 2}, {"title": "Jóga a vědění.", "content": "Ardžuna se svěřuje Kršnovi se svými pochybnostmi. Kršna vysvětluje: „Jednej v souladu se svou vlastní dharmou a nepochybuj, protože pro váleč­níka není nic lepšího, než aby vedl spravedlivý boj. Vytrvej v józe, ó Ardžuno, konej svou povinnost, zůstaň ale neo­vlivněn úspěchem či neúspěchem.“", "section_level": 2}, {"title": "Činnost bez lpění.", "content": "Ardžuna chce vědět, proč musí bojovat. Kršna vysvětluje: „Konej vždy svou přidě­lenou povinnost bez touhy po odměně. Mu­síš jednat s ohledem a ku pro­spěchu všech. Proto, nejlepší z potomků králů, zvládni nejprve své smysly a vyhlaď tužby, tyto zlovolné hubitele pozná­ní a rozlišení.“", "section_level": 2}, {"title": "Tradice vědění.", "content": "Ardžuna se ptá: „V jaké tradici se toto vědění uchovalo?“ Kršna vysvětluje: „Toto prastaré vědění o józe, které bylo velmi dobře utajeno, nyní já sdě­­luji tobě, neboť jsi se mi oddal a jsi můj pří­tel. Proto, když jsi rozetnul ostřím poznání po­chy­by, zrozené z nevědomosti, jež sídlí v tvém srdci, najdi útočiště v józe, po­vstaň ó Bhárato.“", "section_level": 2}, {"title": "Činnost v oddanosti.", "content": "Ardžuna se ptá: „Co je lepší, zřeknutí se činnosti nebo být činný?“ Kršna vysvětluje: „Není rozumné mluvit o sánkhje a o józe ja­ko o odlišných (cestách). Jenom jógín jedná tělem, myslí, intelektem a smysly bez pout a pro očistu sama sebe. Jenom ten pro kterého je osví­cení nejvyšším cílem je navždy osvobo­zen.“", "section_level": 2}, {"title": "Jóga a meditace.", "content": "„Jógín zastaví změny mysli poznáním její neprojevené podstaty. Dlouhodobě a v samotě ztiší mysl tím, že nic neočekává a nic nevlastní. Na čistém, chráněném místě si upraví pe­vné místo, ani vysoko, ani nízko a pokryje je kuša trávou, kůží a látkou jedno přes druhé. Na toto místo usedne a začne provádět jógu osvěcující mysl.“", "section_level": 2}, {"title": "Vědění a moudrost.", "content": "Kršna vysvětluje: „Je osm vnějších projevů mé podstaty: země, voda, oheň, vzduch, éter, mysl, intelekt a jáství. Věz, že nejsem v ničem, ale všechno je ve mně. Věz, že jiná je má vyšší podstata – jívabhútám, která tvoří a udr­žuje svět. Ve mně je obsaženo to největší i to nej­menší.“", "section_level": 2}, {"title": "Nepomíjivost brahma.", "content": "Ardžuna se ptá: „Co je brahma?“ Kršna vysvětluje: „Brahma je svrchovaný, nepomíjivý vesmírný princip a to, čemu se říká vnitřní pod­stata všeho. Karmy jsou důsledky (visargah) vzni­klé vývojem bytostí. Adhibhúta je pomíjivá příroda, adhidaiva je nepomíjivý věčný duch a adhijadžňa je osobní obětní jáství, ó nejlepší z vtě­lených.“", "section_level": 2}, {"title": "Důvěrné vědění.", "content": "Kršna vysvětluje: „Všechny projevy tohoto světa existují ve mně v neprojevené podobě. Všechny by­tosti jsou mou součástí, ale já nejsem sou­částí nikoho. I když nejsem součástí nikoho, přesto obsahují všechny bytosti mojí božskou jógu a všechny bytosti sídlí ve mně.“", "section_level": 2}, {"title": "Vyjevení vnějších projevů.", "content": "Ardžuna říká: „Jsi nejvyšší brahma, věč­ný příbytek nejvyššího věčného pu­ruša. Vyjev mi tedy celou svou božskou pod­statu, jíž jsi naplnil tento svět. Všichni svatí věštci to o tobě říkají; Nára­da, Asita, Dévala a také Vjása. Dokon­ce i ty sám to říkáš o sobě. Vím, ó Kršno, že všechno, co jsi řekl, je pra­vda.“", "section_level": 2}, {"title": "Zjevení kosmické podoby.", "content": "Kršna vysvětluje: „Nuže tedy, ó Pártho, pohleď na moji božskou podobu tisíce druhů, přerozličných barev a různých tvarů. Pohleď na áditje, vásy, rudry, ašviny a márutse; pohleď také na věci a divy nevídané, ó mocný králi. V mém těle je obsažen celý kosmos.“", "section_level": 2}, {"title": "Jóga a oddanost.", "content": "Ardžuna se ptá: „Kdo je pokročilejší ve vědění jógy? Ti oddaní, kteří tě neustále uctívají, nebo ti, kteří tě vidí jako nepro­jeveného a nehynoucího boha.“ Kršna odpověděl: „Ti, kdo neustále následují tuto nesmrtel­nou dharmu, jsou obdařeni vírou ve mě a vidí ve mně nejvyšší cíl – tito od­da­ní jsou mi nejmilejší.“", "section_level": 2}, {"title": "Rozlišení těla a ducha.", "content": "Kršna vysvětluje: „Někteří dosáhnou (osvícení) meditací a zážitkem sama sebe, sama sebou (), jiní cestou poznání (sánkhja) a jiní cestou (dobrých) skutků (karma). Ale i jiní, kteří sami nepoznali (jógu), ale slyšeli o oddanosti jiných, i oni přemohou smrt oddaností tomu, co slyšeli.“", "section_level": 2}, {"title": "Tři kvality hmotné přírody.", "content": "Kršna vysvětluje: „Vyjevím ti teď vědění, které je nejvyšší ze všech a jehož poznáním mnozí světci dosáhli na tomto světě nejvyšší dokonalosti. Tím, že dosáhli tohoto vědění a splynuli se mnou, nebudou zrozeni v době stvoření ani zničeni v době úpadku. Ve mně sídlí velké brahma; zárodek přinášející zrod všech živých bytostí, ó Bhárato.“", "section_level": 2}, {"title": "Nejvyšší podstata bytí.", "content": "Kršna vysvětluje: „O stromu ašvattha se říká, že je nezhubitelný, protože má kořeny nahoře i dole a jeho listy jsou chvalozpěvy vědění. Ten, kdo to chápe, je znalcem véd. Je rozvětvený nahoře i dole a je vyživován gunami. Objekty smyslů jsou jeho pupeny a dole rozvětvené kořeny dávají vzniknout koloběhu příčin a následků lidského života.“", "section_level": 2}, {"title": "Božská a démonická podstata.", "content": "Kršna vysvětluje: „Jsou tři temné brány, které ničí átma; smyslnost, zloba a také chamtivost. Těmto se musíme vyhnout. Člověk, jenž je osvobozen od těchto tří temných bran, dělá to, co je dobré pro átma a tím dosáhne nejvyššího stavu (bytí), ó synu Kuntí.“", "section_level": 2}, {"title": "Trojí podstata života.", "content": "Kršna vysvětluje: „V souladu s podstatou každé (bytosti), ó Bhárato, záleží na životním přesvědčení, neboť každý člověk je to, v co věří. Sattvický člověk zbožňuje bohy, radžasický člověk uctívá polobohy a démony a tamasický člověk se klaní duchům a strašidlům.“", "section_level": 2}, {"title": "Jóga a sebeobětování.", "content": "Kršna vysvětluje: „Opravdovým sebeobětováním – sannjása, rozumí světci činnost bez lpění na plodech a moudří tím rozumí ovládnutí tužeb.“ Saňdžaja praví: „Z Vjásovy milosti jsem vyslechl toto důvěrné tajemství o nejvyšší józe, jak ji osobně vyjevil Kršna, nejvyšší pán jógy.“", "section_level": 2}], "src_summary": "Bhagavadgíta (v dévanágarí: भगवद् गीता), v českém překladu \"Píseň Vznešeného\", je jednou z nejvýznamnějších posvátných knih hinduismu. Její autoritu přijímají všechny hlavní hinduistické filosofické školy, nazývané také daršany. Je součástí rozsáhlého staroindického eposu Mahábhárata (kapitoly 25-42 knihy \"Bhíšmaparvan\").", "tgt_summary": "《薄伽梵歌》(,字面意思是“至尊神的颂谭、颂赞、赞歌”),又称为薄伽梵颂、薄伽梵卡、薄伽梵谭、博伽梵歌,是印度教的重要经典,叙述了印度两大史诗之一《摩诃婆罗多》中的一段对话(位于《毗湿摩篇》的23–40),也简称为神之歌()。学术界认为它成书于公元前五世纪到公元前二世纪。《摩诃婆罗多》中叙述的事件导致了现在争斗时的到来,在这个年代的开始(大约五千年前),黑天向他的朋友兼奉献者阿周那讲述了《薄伽梵歌》。它是唯一一本记录神而不是神的代言人或者先知的言论的经典。", "id": 2776442}
{"src_title": "Nástupní ostrůvek", "tgt_title": "安全島", "src_document": [{"title": "Zabezpečení.", "content": "V čele nástupního ostrůvku je obvykle umístěn zastávkový sloupek.  Ve vzdálenosti 0,5 m od konce ostrůvku (nebo nástupiště na zvýšeném tramvajovém pásu) a 0,5 m od jeho vnější hrany (přivrácené k vozovce) má být umístěn výstražný majáček (obvykle za snížené viditelnosti prosvětlovaný stálým nebo blikajícím světlem svítivosti nejméně 40 cd) nebo reflexní výstražná deska. Výstražný majáček byl donedávna jmenován mezi dopravními zařízeními podle pravidel silničního provozu (používá se též na jiných typech dopravních ostrůvků a na začátcích dělicích pásů), ve vyhlášce č. 30/2001 Sb. však již nebyl uveden. Novější typy světelných výstražných majáčků mívají podobu světelné směrovací desky s dopravní značkou „Přikázaný směr objíždění“. „Výstražná deska“ se tvarem, velikostí a provedením podobá dopravnímu zařízení s názvem „Směrovací deska“ a podobně jako ona byla zavedena začátkem 70. let 20. století, avšak podle platných právních a technických předpisů není dopravní značkou, dopravním zařízením, drážním návěstidlem ani součástí označení zastávky.  Pokud je přechod umístěn u konce ostrůvku (před ostrůvkem ve směru jízdy), bývá někdy vyčkávací prostor přechodu chráněn samostatným ochranným ostrůvkem. Zatímco tramvajový nástupní ostrůvek je z právně-technického hlediska součástí tramvajové dráhy, navazující ochranný ostrůvek je součástí pozemní komunikace. U začátku nebo konce ostrůvku někdy navazuje podélný dělicí práh oddělující vozovkou od tramvajového pásu.  V počátcích tramvajové dopravy nebyl přístup a odchod cestujících nijak zvlášť zabezpečován. Postupně se zvyšovaly nároky na oddělení nástupiště od vozovky zábradlím, návaznost přechodů pro chodce, případně podchodů, případně dořešení přístupových cest podél tramvajové dráhy včetně dostatečné průchozí šířky kolem zastávkového sloupku a koncového výstražného zařízení, bezbariérového přístupu osobám se sníženou pohyblivostí a navigačních prvků pro nevidomé.  U některých nástupních ostrůvků, například úzkých nebo mimořádně vytížených, je v době příjezdu tramvaje do zastávky a jejího pobytu v ní zastaven provozu na vozovce mezi nástupním ostrůvkem a chodníkem pomocí světelné signalizace – tomuto opatření se říká časový ostrůvek. V Praze je toto řešení použito například v tramvajových zastávkách Pražská tržnice a Lihovar.  Řidiči motorových a nemotorových vozidel jsou povinni kolem nástupního ostrůvku jezdit zprava, pokud jim není dovolena jízda po kolejích nebo pokud nejde o jinou výjimku uvedenou v zákoně.", "section_level": 1}, {"title": "Technické předpisy.", "content": "Technické požadavky na nástupiště a nástupní ostrůvky jsou obsaženy v \"ČSN 73 6425 Autobusové, tramvajové a trolejbusové zastávky\". Nejmenší šířka nástupiště by měla být 2,0 m, výjimečně 1,7 m. Obvyklá délka nástupního ostrůvku pro dvě tramvajové soupravy je 65 m.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nástupní ostrůvek neboli refýž (z francouzského \"refuge\" = útočiště) je nástupiště zpravidla tramvajové, někdy i autobusové nebo trolejbusové zastávky, tvořené zpravidla zvýšeným dopravním ostrůvkem mezi vozovkou a nezvýšeným tramvajovým pásem nebo na ploše autobusového nádraží, autobusového stanoviště na ploše uvnitř obratiště apod. Neodborně se jako nástupní ostrůvky nebo refýže označují i nástupiště na průběžném nebo rozšířeném zvýšeném tramvajovém pásu, průběžném nebo rozšířeném chodníku nebo samostatná nástupiště, například na tramvajových zastávkách mimo pozemní komunikaci.", "tgt_summary": "安全岛,又称交通岛、划分岛、分隔岛、分界堤,是一种道路分隔带,位于马路的中央或快车道与慢车道之间,分隔双向车道或快慢车道,亦可供行人暂避车辆。而一些安全岛会设有两个安全岛标柱(英语称为Bollard),分别在安全岛的两端,提醒司机闪避,以确保岛上行人的安全,在台湾则使用靠右(左) 行驶标志,用以告示车辆驾驶人必需靠分向设施之右(左) 侧行驶,视需要设于分向设施之起点。部分安全岛上,还配合交通号志或斑马线使用,以控制道路的交通流量,增加过路行人的安全,有些道路分隔岛设有行人避车湾与公共汽车站台。 安全岛使用明度对比、边缘对比、色调对比。", "id": 1953167}
{"src_title": "Paměťová karta", "tgt_title": "記憶卡", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvním pokusem bylo zavedení PCMCIA paměťové karty pro notebooky v 90. letech minulého století. Zvětšení kapacit paměťových flash modulů a snížení jejich cen vedlo k masivnímu rozšíření karet. Tak jako v jiných oborech, i zde začal boj o standardy, což vedlo k vytvoření velkého počtu různých typů karet od různých výrobců. Snaha vytvořit standard se neshledala s úspěchem a výsledkem byly desítky typů paměťových karet se stejnými nebo podobnými kapacitami a výkony.  V roce 2001 obsadila malá karta Smart media (SM) více než polovinu trhu s paměťovými kartami a paměť CompactFlash zase ovládla trh s kartami pro fotoaparáty. S rozvojem doplňkových funkcí v mobilních telefonech přišly i nové generace paměťových karet s menšími rozměry a se sníženým napájením na 3,3 V. Velcí výrobci elektroniky přišli s vlastními formami karet (a jejich výrobky podporují výhradně vlastní karty). Tím se trh roztříštil. (Sony - Memory Stick (MS), Olympus - XD (XD Picture Card)).", "section_level": 1}, {"title": "Dnes.", "content": "V současnosti (2010-17) jsou základem trhu čtyři typy karet: SD (Secure Digital), MMC (Multimedia Card), CF (Compact flash) a díky rozšíření výrobků Sony také Sony MS (Memory Stick). Některé karty se staly populárnějšími, a tak je dnes neoficiálním standardem karta SD (Secure Digital) s modifikacemi pro téměř všechna elektronická zařízení využívající tyto technologie.", "section_level": 1}, {"title": "Trendy.", "content": "Dnešním trendem je miniaturizace. Mnohé karty dodávají výrobci v modifikacích s malými rozměry. Elektronická podstata karet zůstává stejná, mění se pouze pouzdro. (Např. SD - miniSD - microSD). Hlavním důvodem je rozvoj mobilních telefonů, které se z původního zařízení na telefonování přeměnily v krátkém čase na hybrid, který umožňuje také fotografování, filmování, přehrávání hudby, rádia, přístup na internet, hraní her, přenášení údajů s možností vytvoření lokálních sítí (bluetooth, wifi...) To vyžaduje přenosné paměťové médium, kterým je právě paměťová karta. Spousta telefonů má mimo zabudované vnitřní paměti také sloty pro paměťové karty typu „mini“ a „mikro“ SD.  Dalším trendem je exponenciálně se zvyšující kapacita karet. Ještě donedávna byly karty dodávány řádově v MB, dnes je jejich nejmenší kapacita 1 GB a dají se koupit karty až do 256 GB. Souvisí to s komerční úspěšností karet jako záznamového média, a tím s jejich implementací do dalších a dalších elektronických zařízení. Snaha je, aby bylo možné používat karty pro záznam obrazu (i v HD kvalitě), čímž vytlačí všechna ostatní k tomuto účelu používaná záznamová média z trhu. Je reálná možnost, že při dalším poklesu cen zaútočí i na CD a DVD média a hudba a filmy se budou distribuovat na kartách. v dnešní době se prodávají i s označením class/třída/. Toto označení znamená přenosovou rychlost. Např.class 12 má přenosovou rychlost 12 MB/s a to je dnešní maximum.. Samozřejmě čím větší class-tím větší rychlost přenosu a samotného zařízení, znamená to však i vyšší cenu karty.  Hlavně v USA se rozmáhá omezování možností přehrávání obsahu karty jen pro vlastníky licencí na přehrávaní DRM (Digital Rights management). Do některých typů karet je implementována tato ochrana, která má zabránit přehrávání nepovoleného (nelicencovaného) obsahu. Proti DRM se ale zvedá jak odpor organizací v Evropě a ve světě, tak i odpor veřejnosti. V následující tabulce jsou uvedeny některé karty, které tuto technologii používají, resp. používaly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paměťová karta je elektronické zařízení, sloužící k ukládání dat. Používá se v digitálních fotoaparátech, PDA, laptopech, mobilních telefonech, přehrávačích, video hrách a jiných elektronických zařízeních. Obvykle je založena na paměti typu flash EEPROM. Je to malé, kompaktní zařízení s relativně vysokou kapacitou, je odolné vůči magnetickým a elektrickým polím. Paměťové karty byly navržené jako náhrada pevného disku pro zařízení, ve kterých se disky nemohly použít (např. kvůli rozměrům nebo vibracím).", "tgt_summary": "存储卡(memory card), 或称快闪存储卡、闪卡,是一种固态电子快闪存储器数据存储设备,多为卡片或者方块状。它一般是使用Flash(快闪存储器)芯片作为储存介质。主要用于数码相机、PDA和笔记本电脑、音乐播放器、掌上游戏机和其他电子设备。它能提供可重复读写,无需外部电源的存储形式。也有非固态的存储卡。", "id": 1158001}
{"src_title": "Tyrtaios ze Sparty", "tgt_title": "提尔泰奥斯", "src_document": [{"title": "Dílo.", "content": "Skládal válečné písně a pochody, které se uplatnily ve spartském vojsku za 2. messénské války. Též zbásnil kodex vojenských a občanských povinností spartských občanů, který pozdější spisovatelé označovali jako \"Eunomiá\" (Řád) nebo \"Políteiá\" (Ústava). Další část díla tvoří moralizující elegie. Patří mezi elegické básníky.  Do dnešních časů se zachovaly fragmenty jedenácti elegií. Byly napsány ve starém stylu střídavě za použití daktylského hexametru a pentametru. Délka zachovaných fragmentů se značně liší. První z těchto elegií se nám jako jediná zachovala přímo uchována na papyru. Ostatní texty se dochovaly pomocí přepisů.  Tyrtaios, podobně jako Homér, píše o radosti vítězů a neštěstí poražených. Oslavuje hrdinskou smrt mladých válečníků v boji. Tuto čest však, na rozdíl od Homéra, nedopřává pouze několika válečníkům - šlechticům, a zdůrazňuje, že může být dopřána každému. Udatní jsou všichni občané Sparty, nikoli pouze někteří hrdinové - být Sparťanem znamená již patřit k elitě. Ve své slavné 9. elegii jde Tyrtaios ještě dál, když píše, že muž nemá být hodnocen podle dosažených vítězství v zápase či běhu, ani podle fyzického vzhledu a síly, literárního talentu, nebo společenského postavení, byť by byl králem. Podle Tyrtaia toto vše není ničím a muž má být hodnocen pouze podle zásluh v boji.  <poem class=\"odsad\" style=\"font-style: italic\"> „Zemřít v prvních řadách je krásné, padne-li v boji chrabrý, statečný muž, bojuje za svou vlast. Rodnou však opustit obec a žírné domovské lány, žebrotou hledat si chléb nejhorší ze všech běd...“ </poem>  V tomto se ukazuje vývoj od ideálu bojovníka - hrdiny v tradičním podání Homéra, k ideálu více civilnímu - k ideálu občana bojujícího bok po boku s ostatními občany ve slavné řecké falanx, k ideálu sevřené občanské společnosti řecké polis. V tomto ohledu tedy Tyrtaios není jen mluvčím Sparty, ale všech řeckých městských států.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tyrtaios ze Sparty \"(řec. Τυρταιος)\" byl antický řecký básník archaického období. Působil na konci 7. století př. n. l. Ve starověku mu byl přisuzován původ spartský, mílétský i athénský. Dórismy v jeho jazyce však nasvědčují tomu, že pocházel ze Sparty. Ve Spartě se stal jakýmsi „oficiálním básníkem“.", "tgt_summary": "提尔泰奥斯(英语:Tyrtaeus),约活动于公元前7世纪前后。古希腊挽歌体诗人之一。在第二次美塞尼亚战争期间,他住在斯巴达,用战争歌曲鼓励斯巴达人,用哀歌体诗句激励迈塞内。他的诗歌被收集在五卷本的诗集中。他为斯巴达的上层写作,是斯巴达战争诗歌的建立者。", "id": 2440680}
{"src_title": "Slow-scan television", "tgt_title": "慢扫描电视", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "V roce 1958 se radioamatér Copthorne Macdonald zabývat výzkumem SSTV. Myšlenkou SSTV bylo snížit šířku pásma televizních signálů tak, aby mohly být vysílány také na krátkých vlnách. Typické televizní ČB signály vysílané v šířce pásma 3 MHz se musí snížit na asi 3 kHz (redukce 1000:1). K dosažení takové redukce je snížena snímací rychlost ve vertikální i horizontální rovině. Rychlost jednoho řádku je 66 ms a každý snímek má 120 řádků. Takto je tedy vytvořen původní 8 sekundový černobílý mód SSTV. Vzhled snímku je 1:1, horizontální snímání jde zleva doprava a vertikální odshora dolů. Horizontální synchronizační puls trvá 5 ms a vertikální synchronizace 30 ms. Kmitočet rozkladu je 15 Hz. Jako nosný kmitočet je pro vertikální a horizontální synchronizaci použit tón 1200 Hz a pro barvy je 1500 Hz pro černou a 2300 Hz pro bílou. To požaduje pásmo od 1,0 do 2,3 kHz, takže se dá vysílat provozem SSB.  Původní SSTV monitory byly dlouhodosvitové obrazovky. V začátcích se pro snímání obrázků používala vzorkovací kamera nebo FSS (Flying Spot Scanner). FSS je zařízení, které z otáčejícího se válečku s obrázkem snímá obraz řádek po řádku. Obrázky se v té době zaznamenávaly na magnetofon. Nevýhodou je, že obraz je viděn nejjasněji v místě momentálního příjmu a poté jeho jas slábne.  SSTV nahrazuje nejstarší přenos obrazu pomocí faksimile, kde přenos jednoho obrazu trvá podle počtu řádků až 15 minut (obraz se zobrazuje na elektrocitlivý papír), faksimile je používáno při přenosu obrazů s velkým řádkovým rozlišením (až 1800 bodů) především meteorologickými stanicemi na krátkých vlnách. SSTV je mnohem rychlejší, než kdyby se obraz vysílal při stejných podmínkách digitální formou. Další pokroky ve vývoji byly v digitálním konvertoru, který převedl a zobrazil SSTV obrázek na normální televizní obrazovce. Tento konvertor převedl SSTV signál na číslicová data (původně 128 bodů na řádek) a uložil si je v paměti. Konvertor převedl digitální data zpět na analogový signál vhodný pro zobrazení v televizi. Konvertor uměl také sejmout obrázek kamerou, uložit si jej do paměti a převést jej na signál pro vysílání SSTV. Barevné SSTV obrázky byly poprvé dosaženy konvertorem se třemi paměťovými bankami, když kamera nasnímala červený pak zelený a modrý obrázek, který, vysílaný po částech, vytvořil při překrytí vrstev barevný obraz. Tento systém byl posléze převeden do systému RGB řádků, kdy se jeden řádek vysílal třikrát v jednotlivých barevných sekvencích. Tento systém byl uveden v roce 1980 jako Robot Color System.  Podobný systém, také zvaný SSTV, použila NASA při letu vesmírné lodi Mercury-Atlas 9 a při prvních misích programu Apollo. Kamera na Mercury-Atlas 9 vysílala jeden obrázek za dvě sekundy. SSTV použité pro přenos obrázků z lodí Apollo 7, Apollo 8, a Apollo 9 a z měsíční procházky Apolla 11 přenášelo 10 snímků za sekundu s rozlišením 320 řádků.", "section_level": 1}, {"title": "SSTV zařízení a režimy pro přenos obrazu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Robot 1200C.", "content": "Tento konvertor, uvedený firmou Robot Research Corporation v roce 1985, se stal rychle standardem. Původní Robot 1200C (dále jen 1200C) pracuje s jednodílným barevným obrázkem nebo ČB obrázkem. Umožňuje čtyři rozdílné rychlosti (černobílé 8, 12, 24, 36 sekundové; barevné 12, 24, 36, 72 sekundové) pro barevné nebo černobílé módy a může uložit ve své paměti jeden více rozlišující barevný, dva nízko rozlišené barevné nebo šest ČB obrázků. Formát s vyšším rozlišením je 256 bodů široký, má 240 řádků a zobrazuje až 262000 barev. Konvertor všude využívá vertikální počáteční signalizaci (VIS), která umožňuje aby se 1200C automaticky přepnul do příjmu správného módu a rychlosti. Na konci vysílání obrázku se 1200C přepne zpátky do módu STAND-BY, kdy čeká na další snímek.  Módy Robot nepoužívají systém RGB řádků, ale YCrCb. Nejdříve se vyšle černobílý jasový obraz luminance a ten se pak vybarví pomocí chrominance. Tím je zajištěna kompatibilita s černobílými módy. Nevýhodou je, že obrázek musí být přijímán pouze v celku od počáteční vertikální synchronizace – VIS.  Srdcem 1200C je mikroprocesor Intel 8031. Robot je vybaven interfacem pro komunikaci s počítačem. Počítač může číst a zapisovat digitální formou do paměti 1200C, který obrázky odvysílá. Obrázek lze uložit na disku PC. 1200C lze vybavit dalšími pamětmi a ovl. EPROMkou, která je naprogramovaná pro příjem jiných SSTV módů. Obrazový výstup může být prohlížen na monitoru nebo TV. Obrázky se zobrazují v reálném čase. Mohou být sejmuty použitím ČB nebo barevné kamery.  Robot 1200C se přestal vyrábět v roce 1992. Později se vyráběl anglický SUPER SCAN 2001 a japonské konvertory Tasco, ty je dnes možno zakoupit např. na eBay.", "section_level": 2}, {"title": "SCOTTIE.", "content": "\"Scottie\" mód byl vyvinut E. T. J. Murphym GM3SBC. Původní EPROM 1200C byla nahrazena Scottie EPROMkou s novými parametry. Scottie mód je RGB řádkový s poměrem stran 4:3. Je to synchronní systém (obrázek lze při správném nastavení konvertoru nebo modemu přijímat i bez nutnosti počáteční detekce VIS, takže od jakéhokoli řádku, synchronní systém spojuje výhody provozů SSTV a FAX) a je to mnohem rušení odolnější systém než Robot. Má celkem pět typů S1, S2, S3, S4, DX.", "section_level": 2}, {"title": "Wraase SC-1 a SC-2.", "content": "Tyto komerčně vyráběné Německé konvertory navrhl Volker Wraase DL2RZ. SC-1 obsahuje barevný mód, dále módy „Wraase“ nebo „SC-1“. SC-1 umožňuje pracovat v celkem osmi módech - 4 černobílé rychlosti (8, 16, 24, 32 sekund) a 4 barevné (24, 48 (120 řádků), 48 (240 řádků), 96 sekund). SC-2 je rozšířen o 30, 60, 120 a 180 sekundové barevné módy. SC-1 používají obrazový poměr stran 1:1 a SC-2 4:3", "section_level": 2}, {"title": "MARTIN.", "content": "„Martin“ mód byl vytvořen Martinem Emersonem G3OQD. Martin mód byl vyvinutý k překonání problémů starších řádkových systémů, jako je SC-1. Martin je RGB řádkový systém, obraz je v poměru 4:3 a je to synchronní systém. Martin M1 a M2 jsou v Evropě nejpoužívanější módy pro SSTV přenos. Další typy M1, M2, M3, M4.", "section_level": 2}, {"title": "AVT.", "content": "Počítač Amiga se svými na tehdejší dobu rozsáhlými grafickými možnostmi mohl být používán také jako počítačově založený SSTV systém. Software a interfejs vyvinul Ben B. Williams AA7AS. Amiga dovolí emulovat 1200C a také poskytuje nový mód: Amiga Video Transceiver (AVT). AVT vysílá po VIS kódu asi 5 sekund digitální hlavičku, potom vlastní snímek, nevysílá žádné synchronizační pulsy a pro obraz využívá užší šířku pásma než obvyklých 1500--2300 Hz. AVT mód dovoluje použít větší rozlišení (až 320 x 400) a používá 262000 barev.", "section_level": 2}, {"title": "Módy s vysokým rozlišením.", "content": "Pro počítačovou SSTV byly vytvořeny nové módy s velkým rozlišením až 640 bodů na 480 řádků Pasokon TV. Pasokon představil 3 nové módy P3, P5 a P7, jsou to RGB, synchronní módy s dobou přenosu 3, 5 nebo 7 minut. Módy Pasokon podporuje program EZ SSTV 3 i v sharewarové verzi.  Pasokon vyvinul vysokorozlišující módy jako první, ale vzápětí přišly nové jako GVA a Accorn PD, oba v programu WinPixPro. Accorn PD jsou synchronní módy, ale pro zkrácení doby přenosu používají barevný systém YC. Módy PD mají 5 modifikací, nejrychlejší je 90 sekundový mód; ten však má rozlišení 320 x 240, ostatní typy 120, 160, 180, 240 už mají 640 x 480. Kvalita obrazu je srovnatelná s módy Pasokon.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pomaloběžná televize, Televize s pomalým řádkovým rozkladem (anglicky: \"Slow-scan television\" SSTV) je druh komunikace používaný hlavně v radioamatérství pro přenos obrazové informace na rádiových vlnách. Pomocí SSTV lze přenést statické obrazové informace na krátkých vlnách na velkou vzdálenost, všude tam, kde nelze využít normální televizi a neklade se důraz na rychlost přenosu.", "tgt_summary": "慢扫描电视(英语:Slow-scan television 简称SSTV)是业余无线电爱好者的一种主要图片传输方法,慢扫描电视通过无线电传输和接收单色或彩色静态图片。", "id": 2176963}
{"src_title": "Messier 73", "tgt_title": "M73 (星群)", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M73 leží v západní části souhvězdí přibližně 4° jihovýchodně od hvězdy čtvrté magnitudy Albali (ε Aquarii), 1,5° východně od kulové hvězdokupy Messier 72. 2° severovýchodně leží planetární mlhovina NGC 7009. Pokud je M73 středně vysoko nad obzorem, je možné ji při průzračně tmavé obloze vyhledat i triedrem 10x50, ve kterém vypadá jako malá skupinka čtyř nebo pěti hvězd. I malý dalekohled dokáže rozeznat pravou podstatu objektu, která spočívá právě ve čtveřici hvězd viditelných i triedrem.  M73 je možno jednoduše pozorovat ze všech obydlených oblastí Země, protože má dostatečně nízkou jižní deklinaci. Přesto je tento objekt těžko pozorovatelný v severní Evropě a Kanadě, tedy za polárním kruhem, ale ve střední Evropě vychází dostatečně vysoko nad obzor. Na jižní polokouli je dobře viditelný vysoko na obloze během jižních zimních nocí a v jižní části tropického pásu je možno jej vidět přímo v zenitu. Nejvhodnější období pro jeho pozorování na večerní obloze je od července do listopadu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Hvězdokupu objevil Charles Messier 4. října 1780 a popsal ji takto: \"\"Skupina tří nebo čtyř hvězd, které mohou na první pohled vypadat jako mlhovina, protože jsou obklopeny slabou mlhou. Tento objekt leží na stejné rovnoběžce jako předchozí objekt (M72) a jeho poloha byla určena pomocí téže hvězdy (ν Aquarii).\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "M73 bývá občas považována za možnou velmi řídkou otevřenou hvězdokupu, která by tedy byla tvořena hvězdami navzájem blízkými nejen na obloze, ale i ve skutečnosti. Otázka, zda tyto hvězdy tvoří asterismus nebo otevřenou hvězdokupu, způsobila nevýznamnou ale zajímavou rozpravu.  Skupina vědců kolem L. P. Bassina v roce 2000 zveřejnila rozbor barevného indexu a svítivosti hvězd v okolí M73. Na základě tohoto rozboru usoudili, že čtyři hvězdy uprostřed objektu a několik dalších okolních hvězd mají podobný vztah mezi barevným indexem a svítivostí, jaký mívají hvězdy v otevřené hvězdokupě (to se dá poznat z Hertzsprungova-Russellova diagramu). Podle těchto vědců je tedy M73 starou otevřenou hvězdokupou s úhlovým rozměrem 9'.  Ve stejném roce však zveřejnil práci získanou podobným rozborem i G. Carraro, který dospěl k výsledku, že hvězdy v této oblasti nemají žádný vztah mezi barevným indexem a svítivostí. Podle něj je tedy M73 pouze asterismem.  K oživení debaty přispěl také brazilský vědec E. Bica se svými spolupracovníky, kteří se shodli na tom, že takové seřazení hvězd, jaké pozorujeme u M73, je velmi nepravděpodobné a skupinu hvězd tedy považují za otevřenou hvězdokupu.  Tento spor nakonec vyřešili M. Odenkirchen a C. Soubiran v roce 2002, když zveřejnili rozbor šesti nejjasnějších hvězd předpokládané otevřené hvězdokupy, kterým dokázali, že se tyto hvězdy nacházejí ve velmi rozdílných vzdálenostech od Země a pohybují se různými směry. Potvrdili tak, že tyto hvězdy spolu tvoří pouze asterismus.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 73 (také M73 nebo NGC 6994) je velmi těsné uskupení čtyř slabých hvězd 10. až 12. hvězdné velikosti, nacházející se asi 1,5° jihozápadně od známé mlhoviny Saturn (NGC 7009) v souhvězdí Vodnáře. Někdy toto uskupení bývá považováno za málo početnou otevřenou hvězdokupu, ale ve skutečnosti jde pouze o náhodné uskupení hvězd – asterismus.", "tgt_summary": "梅西尔73(也称为M73或NGC 6994)是位于宝瓶座内,以四颗恒星为主体的星群。所谓星群,只是从地球上看天空中聚在一起,但彼此完全没有关联的恒星。M73是天空中最著名,并且曾被仔细的研究过的星群之一。", "id": 2102759}
{"src_title": "Messier 62", "tgt_title": "M62 (球狀星團)", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Nalezení hvězdokupy je poměrně snadné, stačí vyhledat hvězdu Antares a poté zamířit o 8° směrem na jihovýchod. Je možné ji pozorovat obyčejným středně velkým triedrem 10x50, ve kterém se ukáže jako světlý mlhavý kotouček. Dalekohled o průměru 80 až 120 mm nedokáže rozlišit jednotlivé hvězdy a hvězdokupa zůstává nezřetelná. Dalekohledy o průměru 200 mm již dokáží rozlišit několik hvězd 14. a 15. magnitudy, z nichž některé se zdánlivě spojují v řetězce.  Poblíž M62 je možné vyhledat mnoho dalších kulových hvězdokup, z těch jasnějších jsou to například 4° severně Messier 19 a 9° severozápadně Messier 4.  M62 je možno jednoduše pozorovat z většiny obydlených oblastí Země, i když v severní části severního mírného podnebného pásu nevychází vysoko nad obzor, protože má středně velkou jižní deklinaci. Proto není pozorovatelná v některých částech severní Evropy a Kanady, tedy blízko polárního kruhu. Na jižní polokouli je hvězdokupa dobře viditelná vysoko na obloze během jižních zimních nocí. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od května do srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Hvězdokupu objevil Charles Messier 7. června 1771. Do jeho katalogu se však dostala až po znovuobjevení v roce 1779, protože v roce 1771 nezměřil přesně její pozici, a v katalogu tak bývalo uvedeno toto pozdější datum. Kvůli tomu má tento objekt katalogové číslo 62, jinak by se zařadil mezi objekty M49 a M50. Jednotlivé hvězdy v ní poprvé rozeznal William Herschel, který ji popsal jako \"zmenšenou M3.\" John Herschel ji pozoroval v roce 1833 na mysu Dobré naděje, v jehož zeměpisné šířce je hvězdokupa vidět téměř v zenitu, a rozeznal v ní desetitisíce hvězd do patnácté magnitudy. Admirál Smyth ji popsal jako \"mlhovinu snadno rozložitelnou na velký počet hvězd.\"", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "M62 leží ve vzdálenosti 22 200 světelných let od Země a její skutečný průměr je 100 světelných let.  Patří mezi výrazně nesouměrné kulové hvězdokupy, což je pravděpodobně způsobeno její blízkostí ke galaktickému jádru, protože je od něj vzdálena pouze 5 500 ly. Slapová síla galaktického jádra způsobuje, že jihovýchodní část hvězdokupy je proti jejím ostatním částem výrazně zhuštěnější.  Výzkum provedený po roce 1970 zjistil, že M62 obsahuje přinejmenším 89 proměnných hvězd, z nichž mnoho je typu RR Lyrae. Hvězdokupa také hostí velké množství rentgenových dvojhvězd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 62 (také M62 nebo NGC 6266) je kulová hvězdokupa na jižním okraji souhvězdí Hadonoše s magnitudou 6,5. Od Země je vzdálena 22 200 ly. Objevil ji Charles Messier 7. června 1771.", "tgt_summary": "M62(NGC 6266)是一个明亮,外形相当圆的球状星团,位于恒星紧密的天区,星等为+6.6,位于蛇夫座。", "id": 701453}
{"src_title": "Fikční svět", "tgt_title": "虛構世界", "src_document": [{"title": "Příklady herních světů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Konkrétní světy.", "content": "Putovat se dá i velice konkrétním a zajímavým světem vytvořeným k jiným účelům. Jedná se převážně o příběhy ve světě vytvořeném ve fantazii autorů prózy. Může se jednat o jakéhokoli autora píšícího v žánru ve kterém chceme hrát. Takových světů existuje mnoho a dá se jmenovat několik nejznámějších knížek ze kterých se nejčastěji vychází:", "section_level": 2}, {"title": "Snové či jiné světy.", "content": "Když je ale herní svět nezajímavý, nebo nechceme zabíhat do podrobností a důležité je spíše dobrodružství, může být scénář jednorázový. Také může být hra návštěvou snového světa či jiné nějak pokroucené dimenze, kde se vše neustále mění. V takovém případě stačí jen velmi jednoduché stanovení základních pravidel a mechanismů. Příkladem může být hra na hrdiny jménem My life with master, ve které je svět pokaždé jiný a zároveň je to většinou jediné konkrétní místo.", "section_level": 2}, {"title": "Nedefinované světy.", "content": "Může se stát, že herní svět není vůbec definovaný. Vytváří jej hráči během hry, nezávisle na čemkoli a může se kdykoli změnit. Jediným zdrojem je fantazie a nápady jednotlivých hráčů. Příkladem může být hra Stíny. V ní je jediným definovaným rámcem to, že jsou postavy malé děti a místo toho, aby v noci spaly, tak je probouzí podivné zvuky. Ony se jen vydávají ukojit svou zvědavost. Vůbec nezáleží na tom co je mimo dům a to důležité je jen okamžitá scéna, která se může kdykoli úplně změnit.", "section_level": 2}, {"title": "Poznámka.", "content": "Kromě výběru herního světa by se hráči před začátkem hry měli ještě dohodnout na tom jaký je cíl hry (jaký druh zábavy jim vyhovuje) a podle jakých pravidel budou hrát.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fikční svět je fiktivní universum, ve kterém se odehrává děj uměleckého díla (románu, filmu apod.) anebo hry. Například hra na hrdiny někdy má pozadí jen mlhavé a těžko definovatelné, ovšem jindy může být herní svět velmi konkrétní a dobře popsaný. Téměř vždy je však nutné mít alespoň nějaké prostředí. Herní svět může být velmi konkrétní, může se jednat o svět vytvořený zvláště k tomuto účelu, ať už komerční jako je Dark sun, Dragonlance, Shadowrun, Svět temnoty, česká Tarie a nebo amatérsky vytvořený.", "tgt_summary": "虚构世界,或称架空世界(fictional universe;fictional world),是指本身具有一致性的虚构设定,含有与现实世界不同的元素。虚构世界可以与现实世界几乎没有区别,除了是虚构的人物和事件。在另一极端,它与现实世界只有很少或根本没有相似之处,例如含有虚构的空间和时间原则。", "id": 1831369}
{"src_title": "Struktura", "tgt_title": "结构", "src_document": [{"title": "Jazyk jako struktura.", "content": "Pojem struktury zavedl počátkem 20. století do vědy švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure, zakladatel strukturální lingvistiky. Saussure především rozhodně odmítl běžný způsob studia jazyka, který se jej snažil rozložit na jednoduché prvky a ty pak odděleně zkoumat – podobně jako to dělají přírodní vědy. Jazyk je podle něho naopak velmi složitě uspořádaný systém čili struktura, kde hlavní roli hrají vztahy a rozdíly mezi jeho prvky. Tak si z nesmírného množství možných zvuků každý jazyk vybírá velmi omezenou množinu fonémů, které v tomto jazyce ponesou význam. Například spojitou škálu „samohlásek“ \"aeiouy\" rozdělí na šest diskrétních fonémů, kde pak záleží jen na tom, aby se nepletly a nezaměňovaly. Zvukové rozdíly, které si daný jazyk nevybral, nejsou pro význam relevantní: tak např. japonština nerozlišuje mezi hláskami „r“ a „l“ a Japonci tento rozdíl často ani „neslyší“, tj. nepřikládají mu význam. V češtině „neslyšíme“, tj. ignorujeme fakt, že např. slovo „holub“ vyslovujeme jako „holup“, kdežto slovo „holupa“ nedává smysl.  Obecně pro jazykové systémy platí, že význam nese postavení jednotlivých znaků v tomto celku a vzájemné rozdíly mezi znaky. Jazyk je tak soustava diskrétních znaků a vztahů mezi nimi, řízená pravidly na několika úrovních (fonetické, lexikální, gramatické, stylové atd.). Úkolem jazykovědy je potom zkoumat jejich struktury. Saussure také rozlišil mezi jazykem (franc. \"langue\") jako strukturou a řečí či promluvou (\"parole\") jako jejich aktuálním použitím. Americký lingvista Noam Chomsky používá v podobném významu pojmy kompetence a promluva: na člověku není vidět, zda umí anglicky (kompetence), dokud nepromluví. Na druhé straně se ovšem jazyková kompetence získává právě slyšením a mluvením.", "section_level": 1}, {"title": "Strukturalismus.", "content": "V průběhu 20. století se pak ukázalo, že oba tyto důležité objevy mají veliký význam nejen ve studiu jazyka, ale také struktur lidských společností (např. příbuzenských struktur, Claude Lévi-Strauss), politických, právních a hospodářských systémů, v hlubinné psychologii (Jacques Lacan), v literární vědě a v celé řadě dalších věd, včetně přírodních. Široké myšlenkové hnutí, které tyto myšlenky aplikovalo ve filosofii i v různých oborech vědění, se nazývá strukturalismus. Významnou úlohu ve vývoji strukturalismu sehrál v předválečných letech Pražský lingvistický kroužek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Struktura (z latinského \"\", skládat, sestavovat, budovat, pořádat) označuje způsob složení, vnitřního uspořádání nějakého objektu, zejména pokud vykazuje nějaké pravidelnosti a zákonitosti. Je to souhrn \"vztahů mezi prvky\" nějakého seskupení. Mnohdy se chápe také jako \"účelné uspořádání\" prvků, částí nebo složek nějakého celku podle jednotícího principu či plánu.", "tgt_summary": "结构是指在一个系统或者材料之中,互相关联的元素的排列、组织。材料结构包括了诸如建筑物、机器在内的人造物体,以及生物、矿物和化学物质在内的天然物质。抽象的结构则包括计算机科学和音乐形式的数据结构等。结构按类别可分为等级结构(有层次地排列,由上至下,一对多)、网络结构(多对多)、晶格结构(临近的个体互相连接)等。", "id": 1346508}
{"src_title": "Avari", "tgt_title": "亞維瑞", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Pojmenování \"Avari\" znamenající v quenijštině \"Neochotní\" nebo \"Odmítající\" si vysloužili při prvním dělení elfů, kdy odmítli Oromëho pozvání do Valinoru a zůstali ve Středozemi. Jako \"Moriquendi\" nebo také \"Temní elfové\" bývají souhrnně označováni všichni elfové, kteří nespatřili světlo Dvou valinorských stromů, tedy jak všichni Avari, tak také ti Eldar, kteří do Amanu nedorazili (Úmanyar).", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Avari, kteří nikdy nepohlédli na světlo valinorských stromů nedosahovali takové spanilosti a úrovně zručnosti jako Eldar. I přesto se v prvním věku stali učiteli Otců lidí na jejich obtížné pouti do Beleriandu.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení Avari.", "content": "V jazycích Avari bývají rozlišovány tři velké jazykové skupiny. Severní, východní a západní skupina, která je nejvíce podobná jazykům Eldar. Samotní Avari se dělili do nesčetného množství kmenů, jimž vládli kmenoví náčelníci. Je známo šest kmenů, které sami sebe označovaly jako Kindi, Cuind, Hwenti, Windan, Kinn-lai a Penni, tedy zkomolením původního slova Quendi - elfové.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Po svém procitnutí žili nějaký čas všichni elfové v okolí jezera Cuiviénen. Po první porážce Melkora v bitvě mocností vzal Vala Oromë po poradě s ostatními Valar tři zástupce ze tří klanů Quendi do Valinoru a ukázal jim záři Dvou stromů. Po svém návratu k Jezeru probuzení pak tito vyslanci Ingwë, Finwë a Elwë přesvědčili většinu svých příbuzných k cestě za světlem na západě. Neochotní (část druhého a třetího klanu), kteří výzvu Valar odmítnuli a raději zůstali ve Středozemi ozářené hvězdami, byli pojmenováni Avari. Po odchodu Eldar se rozptýlili na obrovské ploše Středozemě a nadále žili v roztroušených kmenech. Na mnoha místech se smísili s Nandor a jako Lesní elfové obývali mimo jiné Temný hvozd a Lothlórien. Pro lidi, kteří procitnuli v prvním slunečním věku, byli Avari prvními mluvícími bytostmi, se kterými se setkali. Právě Avari se stali prvními učiteli lidí, kteří od nich získali mnoho poznání.  Když se Sindar poprvé setkali se skřety, mysleli si, že se jedná o Avari, kteří v divočině zpustli a obrátili se ke zlu. Jediným známým Temným elfem, který vstoupil do příběhů Eldar, se stal Eöl, který unesl a vzal si za ženu Fingolfinovu dceru Aredhel.  Ve čtvrtém věku Avari podobně jako ostatní elfové, kteří zůstali ve Středozemi, postupně vyblednuli a uvolnili místo pro panování lidí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Avari nebo též Temní elfové jsou jedna ze skupin elfů objevujících se ve fiktivním světě britského spisovatele J. R. R. Tolkiena. Dějiny Avari, podobně jako raná historie ostatních elfských národů, jsou popsány v Tolkienově knize \"Silmarillion\".", "tgt_summary": "在托尔金(J. R. R. Tolkien)的作品里,亚维瑞族(Avari)是精灵(Elves)的一个分支。", "id": 1475472}
{"src_title": "Valinor", "tgt_title": "維林諾", "src_document": [{"title": "Obyvatelé.", "content": "Každý z Valar s výjimkou Ulma má ve Valinoru svou vlastní zemi, kde bydlí. Yavanna, Valie přírody, přebývá na Yavanniných pastvinách na jihu ostrova. Oromë, Vala lovu, bydlí v lesích na severovýchod od pastvin, jež se po něm jmenují Oromëho lesy. Tyto lesy jsou domovem mnohých stvoření, které může stopovat a lovit. Nienna, osamělá Valie zármutku a truchlení, bydlí na samém západě ostrova v Neinniných síních, kde pláče nad pokaženou Ardou. Její bratr Mandos přebývá v Mandosových síních na sever od pastvin a na jihovýchod od síní Nienny. Do těchto síní jdou všichni elfové, kteří zemřeli (ačkoliv elfové nemůžou zemřít věkem, dají se zabít). S Mandosem žije jeho manželka Vairë, Tkadlena, která tká sítě příběhů.  Na východ od síní Mandosu na ostrůvku uprostřed jezera Lórellin žije Estë. Její manžel Irmo (Vala snů známý též jako Lórien) bydlí poblíž v zahradách Lórienu (nesmí být zaměňováno s Lothlórienem ve Středozemi, který byl vytvořen stejným Valou, Lórienem). Na sever od nich má svůj dům Aulë, kovář Valar, který je manželem Yavanny. Na severovýchodě na hoře Taniquetilu, nejvyšší v celé Ardě, leží sídlo Manwëho a Vardy, dvou nejmocnějších, kteří jsou zároveň manželé. Na západ od Taniquetilu dříve stály na pahorku Ezellohar Dva stromy Valinoru, Telperion a Laurelin.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Celý ostrov je obklopen ze tří stran (včetně severní, jež je chráněna i ledovými krami) obrovským pásmem hor Pelóri. Na samém severovýchodě byla před pádem Númenoru úžina Helcaraxë, pokrytá rozlehlou ledovou pokrývkou, jediným spojením mezi Valinorem a Středozemí mimo moře. Touto úžinou prošla velká část Noldor na své pouti do Středozemě a nebylo jim po mnoho let umožněno vrátit se zpět. Na západní straně ostrova se nachází Ekkaia, Okružní moře, jež obklopuje jak Aman, tak i Středozem.  Podél východního pobřeží se táhl před zkázou Númenoru dlouhý řetěz Začarovaných ostrovů. Do Beleageru (moře, které odděluje Valinor a Středozem) je umístili v prvním věku Valar, aby zabránili každému smrtelnému i nesmrtelnému dostat se do zemí neumírajících.  Po Pádu Númenoru byly země neumírajících vyňaty z Arda a jen elfové se mohli na lodích dostat Přímou cestou do Valinoru. Výjimkou byli pouze hobiti Frodo a Bilbo Pytlík a možná trpaslík Gimli, kterým bylo uděleno zvláštní povolení Valar.", "section_level": 1}], "src_summary": "Valinor (v překladu \"země Valar\") je země Valar v Amanu v Tolkienově světě. Hlavním městem je Valimar, kde přebývají Vanyar spolu s Valar, další dvě města jsou Tirion, kde bydlí Noldor, a přístav Alqualondë, kde přebývají Teleri. Poblíž východního pobřeží je ostrov pojmenovaný Tol Eressëa. Valinor se také nazývá \"Země neumírajících\", protože pouze nesmrtelným osobám je zde povoleno zůstat až na vzácné výjimky u hobitích nositelů Jednoho prstenu a možná trpaslíka Gimliho, který doprovázel svého přítele Legolase.", "tgt_summary": "在J·R·R·托尔金的小说里,维林诺(英语:\"Valinor\"),是阿门洲的别称,意思是维拉之地,维拉在阿门洲之领土。自从奥玛伦岛被米尔寇毁灭后,维拉由奥玛伦岛西迁至阿门洲(由始至终唯一不住在奥玛伦岛及阿门洲的维拉是大海之神乌欧牟)。维林诺的主要城市是维利玛(英语:\"Valimar\")。", "id": 27283}
{"src_title": "Matematický koprocesor", "tgt_title": "浮点运算器", "src_document": [{"title": "Koprocesory Intel 8087.", "content": "Koprocesor Intel 8087 byl přídavný matematický koprocesor dodávaný pro procesory Intel 8086, doplňující jejich funkčnost o podporu práce s reálnými čísly (přesněji s čísly s pohyblivou řádovou čárkou). Byl poměrně drahý, dal se však softwarově emulovat (což bylo asi desetkrát pomalejší).  Z matematického koprocesoru Intel 8087 vycházely i koprocesory pro novější procesory Intel: koprocesory 80287 (pro procesor 80286), 80387 (pro procesor 80386). Také procesor 80486 již obsahoval koprocesor na jednom čipu s CPU. Existovala sice verze 80486 SX, ale ta obsahovala koprocesor, který byl deaktivovaný. Procesory Pentium měly již matematický koprocesor vždy v sobě integrovaný a aktivní – v těchto případech již pojem \"matematický koprocesor\" v podstatě ztrácí smysl a je lepší používat pojem FPU.", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní struktura FPU.", "content": "FPU je jednotka pro práci s čísly s pohyblivou řádovou čárkou (jak je patrno již jejího názvu – Floating Point Unit). Z pohledu programátora obsahuje následující registry:  Jednotka FPU pracuje se třemi formáty čísel s pohyblivou řádovou čárkou:  Tyto formáty se v podstatě liší jen datovou velikostí – samotné číslo je v nich ukládáno stejným způsobem: \"znaménko\" (1 bit) – \"exponent\" – \"mantisa\" Nejlevější bit slouží jako znaménkový a je v něm uložena informace, zda je číslo kladné nebo záporné. Nula značí plus, jednička mínus Exponent je ukládán na osmi bitech (u single precision) nebo na 11 bitech (u double precision). Je ukládán v kódu transformované nuly (též aditivní kód – viz Dvojková soustava). Mantisa je ukládána na „zbytku“ bitů, tj. na 23 (single precision) resp. 52 (double precision) bitech. Její tvar závisí na typu uloženého čísla (viz dále).", "section_level": 2}, {"title": "Typy čísel uložitelných v STx registrech.", "content": "V STx registrech lze ukládat čísla jak IEEE formátech (single a double precision), tak čísla v 80bitovém formátu Intel.  Ve všech těchto třech formátech lze ukládat následující typy čísel:  Tabulka uložitelných hodnot pro single precision (pro ostatní formáty bude tabulka obdobná)", "section_level": 2}], "src_summary": "Matematický koprocesor případně numerický koprocesor, někdy zkráceně jen koprocesor (angl. \"numeric coprocessor\", \"math coprocessor\" zkráceně \"MCP\" nebo \"floating-point unit\" zkráceně FPU) je koprocesor určený na vykonávání operací s čísly s pohyblivou řádovou čárkou. Některé typy matematických koprocesorů jsou schopné vykonávání i složitějších matematických operací. Matematický koprocesor může být implementovaný jako samostatná jednotka nebo může být součástí CPU. V minulosti procesory neobsahovaly žádný zabudovaný mechanizmus na zpracování čísel s plovoucí desetinnou čárkou. Zpracování těchto čísel bylo realizované externím matematickým koprocesorem případně bylo emulované mikroprogramem v aritmeticko-logické jednotce procesoru. Vykonávání operací s čísly s pohyblivou desetinnou čárkou emulací v ALJ je však mnohem pomalejší a navíc zatěžuje hlavní procesor. Přestože je možné softwarovou emulací matematického koprocesoru ušetřit výrobní náklady, v současných procesorech pro osobní počítače je matematický koprocesor integrovaný v mikroprocesoru. To bylo umožněno prudkým poklesem výrobních nákladů v posledních letech.", "tgt_summary": "浮点运算器(floating point unit,缩写FPU)是执行浮点运算的结构。一般是用电路来实现,应用在计算机芯片中。是整数运算器之后的一大发展,因为在浮点运算器发明之前,计算机中的浮点运算是都是用整数运算来模拟的,效率十分不良。浮点运算器一定会有误差,但科学及工程计算仍大量的依靠浮点运算器——只是在程序设计时就必需考虑精确度问题。", "id": 45756}
{"src_title": "Dalajláma", "tgt_title": "达赖喇嘛", "src_document": [{"title": "Titul dalajláma.", "content": "Titul „dalajláma“ byl poprvé udělen mongolským vládcem Altanem-chánem, který jím v roce 1578 obdaroval Sönam Gjamccha. Sönam Gjamccho byl vysoce postavený láma, představený klášterů Sera a Däpung. Byl považován za převtělence (tibetsky tulku) Gendün Gjamccha (1475–1541), což byl převtělenec Gendünduba (1391–1474). Altan-chán pozval Sönam Gjamccha v 70. letech 16. století k mongolskému dvoru. Když až na druhé pozvání Sönam Gjamccho nabídku přijal, vydal se roku 1577 do Mongolska. Na dvoře Altan-chána začal s výukou buddhistické nauky a i sám Altan-chán brzy buddhismus přijal za svůj. Když byla učitelská činnost Sönam Gjamccha v Mongolsku u konce, Altan-chán se rozhodl, že na oplátku Sönam Gjamcchovi udělí titul, který zněl \"dalajláma\".  Titul pak byl zpětně přiznán také Sönam Gjamcchovým dvěma předchůdcům, takže za prvního dalajlámu je dnes považován Gendündub. Když se v roce 1642 stal Ngawang Lozang Gjamccho oficiálně pátým dalajlámou, stal se jako první dalajláma i světským vládcem Tibetu. Už jeho předchůdci zastávali vysoké postavení ve správě státu, avšak až 5. dalajláma se svými činy (reforma státní správy, navázání diplomatických styků s cizími zeměmi atd.) dokázal stát suverénním tibetským vládcem. Za Ngawang Lozang Gjamccha se poprvé naplno rozvinula myšlenka o „božském“ původu dalajlámů. Pátý dalajláma totiž prohlásil sebe, své předchůdce i své nástupce za vtělení bódhisattvy Avalókitéšvary.", "section_level": 1}, {"title": "Jméno.", "content": "Samotné slovo dalajláma se skládá ze dvou slov: z mongolského \"dalaj\", což znamená „oceán“, a \"láma\" či \"lama\", což je tibetský ekvivalent sanskrtského slova guru. Slovní spojení dalajláma tak doslova znamená „oceánský láma“, čili láma, jehož moudrost a ctnost jsou hluboké jako oceán. V přeneseném slova smyslu bývá výraz dalajláma překládán jako „oceán moudrosti“. Tibeťané používají k oslovení dalajlámy výrazy jako \"jižin norbu\", \"gjälwa rinpočhe\", \"kundün\", \"gongsa čhenpo\" či \"kjabgön\".", "section_level": 1}, {"title": "Rozpoznání dalajlámů.", "content": "Dalajláma je tedy považován za převtělence neboli tulkua. V Tibetu bývá zvykem, že když tulku zemře, hledá se jeho příští zrození. (Jen pro představu, v Tibetu jsou takových tulkuů stovky.) Logicky to je vždy osoba, která se narodila po smrti svého duchovního předchůdce (většinou okolo roku, ale může se jednat i o menší či mnohem větší časový odstup).  Poté, co dalajláma zemře, tak v příhodné době, kterou určí zodpovědný tulku nebo regenti této linie, se zvláště ustanovená komise z mnichů pustí do vyhledávání dalajlámova nového zrození. Místo, kde mají mniši hledat, může dalajláma za svého života ještě blíže určit sám. Může se tak stát formou „zvláštních znamení“. Jakmile mniši najdou dítě, které považují za vtělení zesnulého dalajlámy, je podrobeno zvláštním zkouškám. Jestliže je úspěšně složí, je slavnostně prohlášeno za nového dalajlámu, vzato od rodiny a vychováváno v klášteře, kde se mu dostane vzdělání a dalších náležitostí potřebných pro vykonávání funkce dalajlámy. Poté, co dalajláma svá studia završí, je do své funkce slavnostně intronizován. V době studií za dalajlámu vládne regent.", "section_level": 1}, {"title": "Současná situace.", "content": "Současný 14. dalajláma Tändzin Gjamccho (*1935) je nucen od roku 1959 žít v exilu, a to v Dharamsale v indickém státě Himáčalpradéš. Vlivem velmi nejisté situace v Tibetu, kdy se čínská strana snaží kontrolovat veškeré významné převtělence a zasahovat do vnitřních záležitostí tibetských buddhistů (jako se jí to podařilo např. v případě pančhenlámy) se v poslední době 14. dalajláma nechává slyšet, že jeho příští zrození nemusí být v Tibetu, jako tomu bylo u jeho předchůdců. Také připustil možnost, že se už v příštích letech zrodit více nemusí (čili že bude posledním tulkuem v linii a odejde dočasně do jiných světů) nebo může jeho příští zrozením být žena. Je také možné, že nástupce současného dalajlámy bude vybrán demokratickými cestami, tzn. volbou podle schopností. V takovém případě by se však již nejednalo o tulkua předchozích dalajlámů, ale čistě o představitele tibetského národa.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam dalajlámů.", "content": "Následující tabulka zachycuje seznam osob, které byly kdy rozpoznány jako převtělenci dalajlámů, byť někteří z nich se faktické vlády nedočkali: (*) Titul „dalajláma“ byl udělen prvnímu a druhému dalajlámovi posmrtně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dalajláma či dalajlama, tibetsky ཏཱ་ལའི་བླ་མ་ (Wylie: \"taa la'i bla ma\", český přepis: \"talai lama\") je považován za duchovního vůdce Tibeťanů (dříve i za politického vůdce, tohoto titulu se 14. dalajláma vzdal ve čtvrtek 10. března 2011 v severoindické Dharamsale s tímto odůvodněním: „Už v 60. letech jsem opakovaně upozorňoval, že Tibeťané potřebují vůdce zvoleného svobodně tibetským lidem, kterému budu moci předat moc,“... „Nadešla chvíle tento záměr realizovat.“) Je hlavním světským představitelem školy gelugpa (duchovním je gandänthipa) a jeho tradiční sídlo je ve Lhase, v paláci Potála a Norbulingce.", "tgt_summary": "达赖喇嘛()是藏传佛教中格鲁派(黄教)转世传承的领袖。除第一世达赖喇嘛之外,历代达赖喇嘛的名字都是“嘉措”(),藏文意为“海洋”,译为蒙古语后,即为“达赖”();“喇嘛”是藏语对上师的称呼,也隐含着「智慧」之意。“达赖喇嘛”通常指“智慧深似海”,即是蒙古土默特部首领俺答汗给予第三世达赖喇嘛索南嘉措的尊号。达赖喇嘛与同属西藏的班禅额尔德尼、外蒙古的哲布尊丹巴呼图克图和内蒙古的章嘉呼图克图并称为藏传佛教格鲁派的四大活佛。根敦朱巴为格鲁派创始人宗喀巴的弟子,被追认为第一世达赖喇嘛。第四世达赖喇嘛云丹嘉措是俺答汗的孙子,也是历史上唯一一名蒙古人出任达赖喇嘛。目前的达赖喇嘛是第十四世丹增嘉措。", "id": 1693777}
{"src_title": "Matematický důkaz", "tgt_title": "數學證明", "src_document": [{"title": "Princip matematického důkazu.", "content": "Lze tvrdit, že pojem rigorózního matematického důkazu je tím, čím se matematika výrazně vyděluje ze spektra ostatních vědeckých disciplín. Matematický důkaz je totiž na rozdíl od důkazů v jiných oblastech lidského konání (např. v právu, přírodních vědách atd.) alespoň principiálně nezpochybnitelný. Není vyloučeno, že se podaří matematicky prokázat tvrzení, které ve skutečnosti neplatí. Důkaz takového tvrzení pak ale musí být nutně chybný a tato chyba musí být (po dostatečně důkladném prozkoumání) nalezitelná. Zdrojem omylů při matematickém dokazování tedy není samotný pojem důkazu, ale vždy a pouze jen chybující lidé.", "section_level": 1}, {"title": "Induktivní vs. deduktivní dokazování.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Induktivní dokazování.", "content": "Ve všech vědeckých disciplínách s výjimkou matematiky jsou teorie posuzovány podle míry souladu s reálným světem a podle toho, nakolik přesně dokážou vysvětlovat a předpovídat reálné jevy. Nové teorie jsou budovány tak, aby odpovídaly experimentálně zjištěným datům. Jsou-li s těmito daty v souladu, jsou prohlášeny za správné. Je-li za nějaký čas vyslovena hypotéza, o jejíž platnosti současná teorie není schopna rozhodnout, provede se experiment, podle jehož výsledku se tato hypotéza buďto odvrhne, nebo zabuduje do uznávané teorie. Pokud se později objeví experimentální data, která jsou ve sporu se stávající teorií, je tato teorie odvržena a nahrazena teorií novou. Tento způsob ověřování hypotéz a budování teorií se nazývá induktivní.  Příkladem induktivního důkazu může být způsob zdůvodnění tvrzení \"„Zítra ráno vyjde slunce.“\" Ze zkušenosti naší i našich předků víme, že slunce vyšlo již mnohotisíckrát. Naproti tomu nemáme žádné zprávy o tom,", "section_level": 3}, {"title": "Deduktivní dokazování.", "content": "Naproti tomu deduktivní důkaz je takový, v němž je dané tvrzení dokázáno ze stanovených předpokladů pouze na základě logických úvah. Navíc tyto logické úvahy jsou rozděleny do konečně mnoha kroků, z nichž v každém je odvozeno pouze jediné tvrzení bezprostředně vyplývající z dříve odvozených. Z těchto důvodů je deduktivně dokázané tvrzení pravdivé, jsou-li pravdivé předpoklady, z nichž bylo odvozeno. Tato pravdivost je navíc zcela nezpochybnitelná, neboť důkaz lze rozdělit do konečně mnoha kroků, z nichž každý je pouhým bezprostředním logickým důsledkem dříve dokázaných tvrzení a jako takový tedy nezpochybnitelný.  Všechny druhy matematických důkazů od samotných historických počátků tohoto pojmu ve starověkém Řecku až po současnost, přes celou šíři nejrůznějších důkazových metod, jsou důkazy deduktivními.", "section_level": 3}, {"title": "Příklady induktivních a deduktivních důkazů matematických tvrzení.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Součin dvou lichých čísel je lichý.", "content": "Uvažujme tvrzení: „Součin každých dvou lichých přirozených čísel je liché přirozené číslo.“  Vyzkoušíme-li několik nízkých přirozených čísel, zjistíme, že pro ně tvrzení platí: 1 · 1 = 1, 1 · 3 = 3, 3 · 1 = 3, 3 · 3 = 9, 3 · 5 = 15,.... Podobně bychom například s použitím počítače mohli ověřit, že tvrzení platí pro všechna čísla menší než 1 000 000, pokud by nám to nestačilo, mohli bychom tuto hranici zvýšit libovolně vysoko, například na 10 (číslo začínající jedničkou za níž následuje 1 000 000 nul), a vždy bychom zjistili, že tvrzení platí. Po určité době takovýchto zvyšování hranice bychom již mohli uznat, že jsme vyzkoušeli dost příkladů na to, abychom si byli téměř stoprocentně jistí správností našeho tvrzení. Tím jsme", "section_level": 3}, {"title": "Hypotéza prvočíselných dvojic.", "content": "Hypotéza prvočíselných dvojic je dosud (červenec 2011) nedokázané tvrzení z oblasti teorie čísel, podle kterého existuje nekonečně mnoho prvočísel \"p\" takových, že i \"p\" + 2 je prvočíslo. Dvojice takových čísel (\"p\", \"p\" + 2) se nazývá prvočíselná dvojice.  Největší dosud známá prvočíselná dvojice je (65 516 468 355· 2 − 1; 65 516 468 355· 2 + 1), obě čísla této dvojice mají (v desítkové soustavě) 100 355 cifer. Přestože jsou známy takto veliké příklady prvočíselných dvojic, není možné považovat hypotézu za deduktivně (matematicky) prokázanou, neboť je možné, že žádná další větší prvočíselná dvojice již nikdy nalezena nebude – jednoduše proto, že neexistuje. Nicméně předpokládá se (a nutno dodat, že nejen kvůli zde naznačenému induktivnímu důkazu), že tvrzení platí. Jeho důkaz tak zůstává jedním z nejvyzývavějších problémů současné teorie čísel.", "section_level": 3}, {"title": "Gödelovy věty a hranice deduktivních metod.", "content": "Podle Gödelových vět o neúplnosti existují v každé dostatečně složité (natolik, aby v ní šlo hovořit o přirozených číslech) matematické teorii, jejíž axiomy lze efektivně vypsat, tvrzení, která v této teorii nelze ani dokázat,", "section_level": 2}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Egypt a Babylónie.", "content": "Od starých Egypťanů a Babylóňanů nejsou dochovány žádné matematické důkazy v dnešním slova smyslu. Dochovalo se mnoho záznamů zachycujících řešení různých konkrétních problémů", "section_level": 3}, {"title": "Čína.", "content": "V Číně 5. až 3. století př. n. l. se kromě praktické matematiky rozvíjela také logika. Té se věnovala zejména škola následníků filosofa Mo Tiho, jejíž příslušníci se zabývali teorií poznání a svá tvrzení", "section_level": 3}, {"title": "Řecko.", "content": "Pojem deduktivního matematického důkazu má svůj původ ve starověkém Řecku. Stejně jako celá tehdejší matematika byl i matematický důkaz velmi úzce spjat s geometrií. Nejstarší matematické důkazy pocházejí právě z této doby – dochovaly se ve třináctidílném Euklidově spisu Základy.", "section_level": 3}, {"title": "Řím.", "content": "Římská matematika obecně nebyla nikdy rozvinutá a v podstatě jen přešlapovala na té úrovni znalostí, na níž jí zanechali Řekové. Pragmatická římská společnost uznávala pouze tu část matematiky, která se hodila pro aplikace ve stavitelství a vojenství. Zájem o čistou matematiku včetně pojmu matematického důkazu byl v podstatě nulový.", "section_level": 3}, {"title": "Středověk.", "content": "Matematika jako celek zejména v raném středověku prožívala období temna. Řecké pojetí matematiky a důkazu bylo dále provozováno pouze v Byzantské říši. Odtud se od 8. století s tímto pojetím seznamovali Arabové (značný vliv na arabskou", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Konstruktivní předbolzanovské pojetí.", "content": "Pro pojetí matematického důkazu v Evropě v období od 16. do první poloviny 19. století je podstatný pojem oboru, na němž byla tehdejší matematika založena. Obor je vymezení jisté třídy uskutečnitelných objektů takové, že o každém objektu lze rozhodnout (alespoň teoreticky), zda do tohoto oboru patří či nikoli. Příklady oborů mohou být obory přirozených čísel, derivovatelných reálných funkcí, ale i takové, u nichž není známo jak přesně vypadají, či zda nejsou dokonce prázdné, jako například obor všech prvočíselných dvojic větších než 10.  V této době byl v matematice stále výrazně patrný Aristotelův vliv – matematické objekty neměly trvalé bytí jako platónské ideje, bylo je možné pouze si představit nebo je myslet (uskutečnit je v představě resp. v myšlení). V uskutečnění získávaly tyto objekty své bytí, po ochabnutí pozornosti přestávaly opět existovat. Obor tedy nebyl považován za nějaký soubor trvale existujících objektů, nýbrž za jisté", "section_level": 3}, {"title": "Bolzanův vliv a nekonstruktivní důkaz.", "content": "Význam českého filosofa a matematika Bernarda Bolzana pro vývoj nejen pojetí matematického důkazu, ale celé matematiky spočívá v nahrazení oborů trvale existujícími seskupeními objektů. Z těchto seskupení se později vyvinul pojem množiny, který se stal ústředním pojmem matematiky 20. století. Poznamenejme na okraj, že při nahrazování nekonečných oborů seskupeními se Bolzano musel vypořádat s problémem aktuálního nekonečna (tj. problémem, zda reálně existuje nekonečné množství nějakých objektů). Tento problém dokázal vyřešit pouze použitím teologie, když zdůvodnil, že aktuálně nekonečné množství se nachází v mysli křesťanského Boha.  Pokud jsou dána trvale existující seskupení objektů, má již (na rozdíl od případu oborů) věta \"„Existuje objekt z daného seskupení, že platí...“\" trvalý charakter a je tedy tvrzením. Toto tvrzení", "section_level": 3}, {"title": "Vznik formálního důkazu.", "content": "V důsledku Bolzanovy práce se do oblasti zkoumání matematiky dostaly i takové objekty, jejichž existence je sice dokazatelná, ale není je možné nijak zkonstruovat. Příkladem takového objektu je například spojitá funkce, která nemá v žádném svém bodě derivaci (tečnu ke grafu), objevená nezávisle nejprve Bolzanem a později Weierstrassem. Poněkud vágně řečeno, graf takové funkce je možné nakreslit jedním tahem, ale v každém bodě tohoto grafu je zlom, tj. nikoli „hladký oblouček“, ale „špička“. Ještě podivnějším příkladem může být Peanova křivka, což", "section_level": 3}, {"title": "Počítačové dokazování.", "content": "Historický vývoj dovedl matematický důkaz do takového stádia přesnosti, že jeho správnost může být ověřena pouhým počítačem. V současné době dokonce existují tzv. systémy automatického dokazování vět, což jsou počítačové programy schopné konstruovat důkazy matematických tvrzení. Tyto programy jsou sice mnohdy schopny dokazovat i ne zcela triviální věty, přesto však jsou stále daleko od stádia, kdy by je bylo možné v praxi použít. Mezi odbornou matematickou veřejností neexistuje jednoznačný názor na to, zda je možné vyvinout program, který by mohl v matematickém dokazování konkurovat člověku.  Dalším způsobem zapojení počítačů do oblasti dokazování vět jsou důkazy řízené člověkem, v nichž je však počítač použit jako pomocník v těch místech důkazu, kde není potřeba invence ani abstraktní myšlení. Nejznámějším takovým použitím počítače je důkaz věty o čtyřech barvách (viz níže).  Poznamenejme, že lze dokázat matematické věty, podle kterých nemůže existovat žádný počítačový program, který by dovedl o každém tvrzení rozhodnout, zda je či není dokazatelné (viz rozhodnutelnost).", "section_level": 3}, {"title": "Druhy matematických důkazů.", "content": "Matematický důkaz bývá obvykle prováděn (formulován) v přirozeném jazyce, v tomto případě též zvaném metajazyk (například čeština je z tohoto hlediska metajazykem). Toto užívání přirozeného jazyka, který je mnohdy mnohoznačný, však vede (zvláště při nezkušenosti jeho uživatele) k nepřesnostem a chybám. Užívání přirozeného jazyka vede také k mnoha paradoxům (viz Russellův paradox, paradox lháře či paradox sta slov). Důkaz prováděný v přirozeném jazyce se nazývá neformální důkaz. Snaha po odstranění nepřesností daných užíváním přirozeného jazyka vedla na konci 19. a začátku 20. století ke vzniku matematické logiky a k vytvoření pojmu formálního důkazu, v němž je používání přirozeného jazyka zcela odstraněno (je nahrazen jazykem formálním). Kvůli náročnosti (zejména časové) sestavování formálních důkazů však i v současné matematice jednoznačně dominuje důkaz neformální, jehož nedostatky obvykle u zkušeného uživatele (matematika) nejsou zdrojem chyb.", "section_level": 2}, {"title": "Neformální důkaz.", "content": "Neformální důkaz je důkaz v přirozeném jazyce vycházející z daných předpokladů a pravidel rozumu. Z historických důvodů se rozlišuje několik základních druhů (neformálních) důkazů.", "section_level": 2}, {"title": "Přímý důkaz.", "content": "Přímý důkaz je postup, při kterém je dokazované tvrzení odvozeno přímou", "section_level": 3}, {"title": "Nepřímý důkaz.", "content": "Nepřímý důkaz je metoda sloužící k prokazování tvrzení typu „jestliže A, pak B“, při které se", "section_level": 3}, {"title": "Důkaz sporem.", "content": "Důkaz sporem (lat. \"reductio ad absurdum\") se zakládá na použití chybného předpokladu, který je posléze doveden ke sporu (je z něj odvozeno", "section_level": 3}, {"title": "Důkaz indukcí.", "content": "Důkaz indukcí spočívá v prokázání nějakého tvrzení typu „pro všechny objekty jisté třídy platí...“ způsobem, při němž", "section_level": 3}, {"title": "Důkaz myšlenou konstrukcí.", "content": "Důkaz myšlenou konstrukcí je metodou dokazování existenčních tvrzení „existuje X takové, že...“, při", "section_level": 3}, {"title": "Důkaz rozborem případů.", "content": "Při důkazu rozborem případů dochází k rozdělení zkoumané situace na konečně mnoho případů a prokázání požadovaného tvrzení pro každý z těchto případů zvlášť. Typickým", "section_level": 3}, {"title": "Nekonstruktivní (existenční) důkaz.", "content": "Nekonstruktivní důkaz nějakého existenčního tvrzení „existuje X takové, že...“ je takový důkaz, který sice prokáže existenci takového X, ale nelze z něj žádným způsobem obdržet ani jediný příklad objektu, který by za X mohl být zvolen. Tento druh důkazu je dnes již většinou uznáván za správný, ale v", "section_level": 3}, {"title": "Geometrický důkaz.", "content": "Geometrický důkaz je takový důkaz, který využívá metod geometrie. Jeho názornost je značnou měrou dána možností geometrické představy,", "section_level": 3}, {"title": "Důkaz výpočtem.", "content": "Důkaz výpočtem slouží k prokázání tvrzení, která jsou tvaru rovnosti, nerovnosti či nějaké soustavy předchozích dvou. K požadovanému výsledku se dospívá z předpokladů výpočtem, tj. opakovanou aplikací základních aritmetických a algebraických pravidel a různých odhadů. První důkazy výpočtem se objevily při řešení algebraických rovnic v díle perského matematika Al-Chorezmího. V současné době se důkaz výpočtem nejvíce uplatňuje v matematické analýze, lineární algebře, teorii pravděpodobnosti, numerické matematice a příbuzných oborech, kde tento postup tvoří hlavní část důkazů mnoha tvrzení. Je však v menší míře užíván snad ve všech matematických disciplínách s výjimkou geometrie.", "section_level": 3}, {"title": "Formální důkaz.", "content": "Formální důkaz je takový důkaz, který není prováděn v přirozeném jazyce, ale v jazyce symbolickém – formálním. Kvůli minimalizaci míry nepřesnosti, která bývá u neformálního důkazu vysoká, jsou pro účely formálního důkazu chápána všechna tvrzení jako konečné posloupnosti znaků (tzv. formule, případně segmenty) a je zaveden systém pravidel stanovující, jak lze s těmito posloupnostmi zacházet. Tento systém pravidel se nazývá logický kalkulus. Dva nejpoužívanější kalkuly jsou hilbertovský a gentzenovský. Každý z těchto kalkulů sestává z logických axiomů, které vyjadřují základní vlastnosti logických spojek a kvantifikátorů, a z odvozovacích pravidel, která stanovují, jakým způsobem lze z předpokladů odvozovat jejich důsledky.", "section_level": 2}, {"title": "Hilbertovský kalkulus.", "content": "Formální důkaz v hilbertovském kalkulu je definován jako konečná posloupnost", "section_level": 3}, {"title": "Gentzenovský kalkulus.", "content": "Gentzenovský kalkulus se od hilbertovského liší tím, že nejsou dokazovány formule, ale tzv. sekventy, což jsou symboly tvaru formula_1, kde formula_2, formula_3 jsou konečné množiny formulí. Symbol formula_1 má význam „Platí-li všechny formule z \"A\", pak platí alespoň jedna formule z \"B\"“. Za důkaz formule formula_5 se tedy považuje důkaz sekventu formula_6.", "section_level": 3}, {"title": "Slavné důkazy historie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Velká Fermatova věta.", "content": "Velká Fermatova věta je následující tvrzení:  Toto tvrzení je jednou z nejslavnějších vět v celých dějinách matematiky. Historie důkazu této věty sahá od středověkých arabských matematiků až po samotný konec 20. století a lze bez nadsázky říci, že pokusy o její důkaz pravidelně a výrazně ovlivňovaly rozvoj celé matematické vědy, zejména algebry a algebraické teorie čísel.", "section_level": 2}, {"title": "Důkazy nejrůznějších speciálních případů.", "content": "Pravděpodobně již středověcí arabští matematikové věděli o platnosti velké Fermatovy věty pro případ \"n\" = 3, jejich důkazy se však nedochovaly. Nejstarší dochovaný důkaz pro tento případ pochází od Leonharda Eulera.  Samotný Pierre de Fermat dokázal případ \"n\" = 4 tak, že ke", "section_level": 3}, {"title": "Wilesův obecný důkaz.", "content": "Obecný případ velké Fermatovy věty dokázal v roce 1995 Andrew Wiles poté, co byla v jeho domnělém důkazu z roku 1993 nalezena chyba. Důkaz velké Fermatovy věty je výjimečný v mnoha ohledech. Jeho délka je více než 100 stran tištěného textu, vznikl soustavnou devítiletou prací jediného matematika, hlavně však v sobě propojuje mnoho různých někdy i dosti od sebe vzdálených oblastí matematiky – teorii diofantických rovnic, modulární formy, algebraickou geometrii, Galoisovu teorii a další. Díky tomu bývá považován za významný krok směrem k naplnění tzv. Langlandsova programu propojení teorie čísel a teorie reprezentací. Je zároveň vynikající ukázkou toho, jak obtížný může být důkaz jednoduše formulovaného tvrzení.", "section_level": 3}, {"title": "Věta o čtyřech barvách.", "content": "Věta o čtyřech barvách říká, že každou mapu v rovině lze obarvit nejméně čtyřmi barvami tak, aby každá dvě sousední území měla odlišnou barvu. Domněnku, že tomu tak je, vyslovil již v roce 1852 mladý matematik Francis Guthrie. V roce 1878 vešla tato domněnka ve všeobecnou známost, když Arthur Cayley požádal všechny účastníky setkání Londýnské matematické společnosti, aby se ji pokusili dokázat. Domněnka však odolávala všem snahám o důkaz ještě dalších téměř sto let. Až v roce 1976 oznámili Kenneth Appel a Wolfgang Haken, že důkaz nalezli.", "section_level": 2}, {"title": "Appelův a Hakenův důkaz.", "content": "Appelovi a Hakenovi se podařilo redukovat celý problém čtyř barev na pouhých konečně mnoho případů, které bylo nutno vyřešit. Těchto případů však bylo tolik (přesně 1936), že jejich ručním prověřováním by jeden člověk mohl strávit celý svůj život, aniž by je všechny vyřešil. Proto bylo prověření těchto případů zadáno počítači, který nad nimi strávil více než 1200 hodin strojového času. Toto použití počítače pro důkaz matematické věty vyvolalo ve své době živou polemiku. Žádný člověk totiž nemohl již nikdy ověřit správnost důkazu – bylo", "section_level": 3}, {"title": "Klasifikace jednoduchých konečných grup.", "content": "Věta o klasifikaci konečných jednoduchých grup říká, že každá konečná jednoduchá grupa spadá buďto do jedné z 18 nekonečných skupin grup nebo je jednou z 26 takzvaných sporadických grup. Tím tedy tato věta plně charakterizuje všechny konečné jednoduché grupy. Kvůli ohromné náročnosti jejího důkazu bývá v angličtině také nazývána „\"\"“.", "section_level": 2}, {"title": "Důkaz.", "content": "Důkaz této věty nebyl nikdy uveřejněn v celku. Sestává z více než 500 článků od přibližně 100 autorů uveřejněných v nejrůznějších matematických časopisech převážně mezi lety 1955 a 1983. Odhaduje se, že celková délka důkazu je 10 000–15 000 stran tištěného textu. Taková rozsáhlost může vyvolat (podobně jako u věty o čtyřech barvách) pochybnosti o správnosti důkazu. Žádný matematik totiž pravděpodobně nepřečetl tento důkaz celý, a tedy nikdo na světě nemůže sám o sobě tvrdit, že v něm není chyba. Každá jednotlivá", "section_level": 3}], "src_summary": "V matematice je důkaz demonstrace nutné pravdivosti nějakého tvrzení za určitých předpokladů (axiomů). Matematický důkaz musí být založen výhradně na nezpochybnitelných pravidlech rozumu (ta jsou vyjádřena v matematické logice ve formě logických axiomů), nepřipouští žádný postup založený na názoru, experimentu, intuici či zkušenosti. Tato skutečnost dělá z matematického důkazu nejjistější známý způsob ověření pravdivosti nějakého tvrzení. Tvrzení, ke kterému je znám matematický důkaz, se nazývá matematická věta.", "tgt_summary": "在数学上,证明是在一个特定的公理系统中,根据一定的规则或标准,由公理和定理推导出某些命题的过程。比起证据,数学证明一般依靠演绎推理,而不是依靠自然归纳和经验性的理据。这样推导出来的命题也叫做该系统中的定理。", "id": 80017}
{"src_title": "Ptakoještěři", "tgt_title": "翼龍目", "src_document": [{"title": "Zařazení a rozšíření.", "content": "Ptakoještěři bývají někdy veřejností mylně zahrnováni mezi dinosaury, ve skutečnosti jsou společně s krokodýly pouze jejich sesterskou vývojovou skupinou. Přesto bývají laickou veřejností stále často považováni za létající druhohorní dinosaury. První objevený ptakoještěr byl popsán již roku 1784 (některé nekompletní kostry však byly známy již kolem roku 1757) a od té doby bylo dodnes objeveno přes 120 platných rodů těchto létajících pravěkých obratlovců.  Ptakoještěři byli geograficky výrazně rozšířenou skupinou, jejich fosilie známe prakticky ze všech současných kontinentů. Nejvíce jejich druhů bylo dosud popsáno z území Německa, Číny a Brazílie. V říjnu roku 2019 byl oznámen objev fosilií prvních antarktických ptakoještěrů, získaných v letech 2006 až 2007 a 2016 až 2019 brazilskými výpravami do Antarktidy. Jedná se přinejmenším o tři exempláře různých druhů, z nichž jeden měřil v rozpětí křídel 3 až 4 metry.", "section_level": 1}, {"title": "Rozměry.", "content": "Někteří pterosauři představovali bezpochyby největší létající živočichy všech dob. Druh \"Quetzalcoatlus northropi\" z období svrchní křídy žijící na území dnešního Texasu mohl dosáhnout rozpětí křídel 12–15 metrů (v extrémním případě snad dokonce 18 metrů), což odpovídá středně velkému turistickému letadlu. Přesto jeho hmotnost činila zřejmě jen kolem 130–250 kilogramů. Podobných rozměrů dosahovali i někteří jiní pterosauři (\"Hatzegopteryx\", \"Arambourgiania\"). Největší ptakoještěři se zřejmě přiblížili biomechanickému limitu pro jakéhokoliv létajícího tvora. Obří ptakoještěr s rozpětím křídel kolem 12 metrů a odhadovanou hmotností přes 500 kilogramů byl objeven v Rumunsku. Dostal přezdívku \"Drákula\" (Dracula) a poprvé o něm bylo v odborné literatuře referováno již v roce 2010 a následně 2013.  Také zuby některých ptakoještěrů byly obrovské, jak ukazuje například objev téměř 8 cm dlouhých zubů dosud nepopsaného spodnokřídového pterosaura z Tuniska.  Mnozí jiní pterosauři byli naopak velmi drobní, neboť jejich rozpětí křídel nepřesahovalo zhruba 25 cm (například čínský rod \"Nemicolopterus\").", "section_level": 1}, {"title": "Paleobiologie.", "content": "Stejně jako dinosauři byli i pterosauři téměř s jistotou teplokrevní. U některých (např. druh \"Sordes pilosus\" z Kazachstánu) byla objevena i primitivní srst (tzv. pyknovlákna). U jednoho exempláře nalezeného v Texasu byly dokonce objeveny náznaky jakéhosi proto-peří. To bylo potvrzeno i výzkumem skvěle zachovaných exemplářů z Číny. Předpokládá se, že koncem křídy již byli ptakoještěři vytlačováni konkurenčními létajícími obratlovci – ptáky. Studie z roku 2018 dokazuje, že vývoj nových lebečních znaků (spodní čelisti a lebečního hřebene) významně ovlivňoval především pohlavní výběr. Ve svých začátcích je také výzkum paleoneurologie ptakoještěrů, umožněný teprve využitím nejmodernějších zobrazovacích technik. Stejně jako někteří dinosauři, i ptakoještěři měli dutiny ve svých obratlech, vyplněné vzdušnými vaky.  Největší ptakoještěři dosahovali rozpětí křídel přes 10 metrů a mohli zřejmě vykonávat vzdušné poutě na vzdálenosti tisíců kilometrů. Ve vzduchu zřejmě dosahovali rychlostí i přes 120 km/h. Do vzduchu se zřejmě dostávali rychlým výskokem za použití všech čtyř končetin. I přes ohromné rozměry byli tito pterosauři zřejmě schopni aktivního letu, byť s jistými omezeními. Některé fosilní nálezy dokládají, že i velcí ptakoještěři se mohli stávat kořistí pravěkých žraloků a dravých ryb.  Objevy některých druhohorních parazitů podobných blechám ukazují, že jurský a křídový hmyz se evolučně přizpůsobil k sání krve teplokrevných dinosaurů i ptakoještěrů (například rody \"Pseudopulex\", \"Tarwinia\" a \"Saurophthirus\"). Některé studie ukazují, že mnohé druhy ptakoještěrů byly zřejmě potravními oportunisty, kteří se nespecializovali na jediný zdroj potravy. O potravních návycích většiny druhů však stále mnoho informací nemáme.  Koprolity (fosilní trus) pozdně jurských ptakoještěrů z Polska (lokalita Wierzbica Quarry) ukázal, že se pravděpodobně jednalo o filtrátory, živící se podobně jako dnešní plameňáci.  Ptakoještěři dokázali aktivně chodit i po zemi, jak dokládají zejména početné fosilní otisky stop, objevované na mnoha místech světa. Na souši byli tito letci spíše neohrabaní, přesto ale nebyli vyloženě špatnými chodci.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "O rozmnožování ptakoještěrů dlouho chyběly jakékoliv hmatatelné doklady. Objev hnízdní kolonie čínského druhu \"Hamipterus tianshanensis\" ukazuje, že embrya byla méně vyvinutá a po vylíhnutí potřebovala mláďata intenzivnější rodičovskou péči, než se dříve soudilo. Také je zřejmé, že pterosauří matky se vracely do hnízdišť opakovaně, podobně jako mnohé druhy současných mořských ptáků. Mláďata ptakoještěrů pravděpodobně rostla a vyvíjela se velmi rychle, protože po vylíhnutí ještě nedokázala chodit s dostatečnou efektivitou po zemi. Podle novějších poznatků na základě detailního výzkumu fosilních embryí pterosaurů z Číny a Argentiny byla mláďata mnoha druhů ptakoještěrů schopna létat hned po vylíhnutí a starat se tak o sebe do značné míry sama.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší objevy ptakoještěrů pocházejí již z druhé poloviny 18. století. Zřejmě vůbec prvním objeveným ptakoještěrem je tzv. \"Pester Exemplar\", dnes řazený do rodu \"Aurorazhdarcho\". Tento svrchnojurský pterosaur malých rozměrů byl objeven v bavorském litografickém vápenci někdy mezi lety 1757 a 1779 a patřil do sbírky arcivévodkyně Marie Anny Habsbursko-Lotrinské (dcery panovnice Marie Terezie). Prvním formálně popsaným pterosaurem pak byl \"Pterodactylus antiquus\", vědecky popsaný roku 1784 Cosimou A. Collinim.  V průběhu doby byli ptakoještěři objektem mnoha mýtů a mylných domněnek (například, že žili ve vodě, byli podobní vačnatcům apod.), které byly odbourány a napraveny teprve s dalším podrobným výzkumem jejich fosilií.", "section_level": 1}, {"title": "Český nález.", "content": "Z území Česka je znám jediný druh ptakoještěra – \"Cretornis hlavaci\", objevený v roce 1880 u Chocně. Jednalo se zřejmě o mládě azdarchidního pterosaura, žijícího přibližně před 92 miliony let. Pravděpodobně šlo o mládě, které dosahovalo v rozpětí křídel asi 1,5–1,6 metru. V dospělosti mohl mít tento létající plaz rozpětí křídel až několik metrů, nepatřil ale k největším zástupcům své čeledi. Drobné zuby možných rybožravých ptakoještěrů byly odkryty také v cenomanských a turonských vrstvách (raná svrchní křída) v lomu v Úpohlavech na severovýchodě Čech.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhynutí.", "content": "Stejně jako dinosauři a mnohé další skupiny živočichů vyhynuli ptakoještěři na konci křídové periody při velkém hromadném vymírání K-Pg (před 66 miliony let). Dlouho se předpokládalo, že ptakoještěři vymírali již dlouho před koncem křídy, a že toto vymírání souviselo s ekologickou kompeticí s ptáky. Objevují se však údaje o tom, že pokles druhové rozmanitosti ptakoještěrů s nástupem ptáků ve skutečnosti nesouvisel. Biodiverzita pterosaurů na samotném konci křídy již byla menší a v podstatě existovaly spíše jen obří specializované druhy azdarchoidů, ačkoliv některé objevy naznačují, že v této době stále existovaly i menší druhy. Navíc se ukazuje, že ptakoještěři a druhohorní ptáci si zřejmě přímo ekologicky nekonkurovali, alespoň zpočátku nikoliv. Objev velkého množství fosilií ptakoještěrů z úplného konce křídy v Maroku ukazuje, že ve skutečnosti mohla být jejich biodiverzita až do posledních chvil mnohem vyšší.", "section_level": 1}, {"title": "V populární kultuře.", "content": "Ptakoještěři patří k nejpopulárnějším pravěkým tvorům, spolu s dinosaury, mamuty, trilobity apod. Obdivována je zejména jejich schopnost aktivního letu, kterou předstihli ptáky o desítky milionů let. Zkoumají se také různé možnosti využití jejich anatomie v současném leteckém inženýrství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ptakoještěři či pterosauři (Pterosauria, z řečtiny okřídlení ještěři) jsou vyhynulí druhohorní plazi, první obratlovci v historii Země, kteří byli schopni aktivního letu. Žili stejně jako jim fylogeneticky příbuzní dinosauři od svrchního triasu (zhruba před 220 miliony let) až do konce křídy před 66 miliony let. Jejich křídla byla tvořena kožovitou blánou, napjatou mezi tělem a prodlouženým čtvrtým prstem.", "tgt_summary": "翼龙目(学名:),希腊文意思为“有翼的蜥蜴”,是一个飞行爬行动物的演化支。翼龙类生存于三叠纪晚期到白垩纪末期,约2亿1,600万年前到6,600万年前。翼龙类是第一群能采主动飞行的脊椎动物。牠们的双翼是由皮肤、肌肉、与其他软组织构成的翼膜,翼膜从身体两侧延展到极长的第四手指上。较早物种的颌部布满长牙齿,具有长尾巴;较晚物种有大幅缩短的尾巴,而某些晚期物种缺乏牙齿。目前已在某些标本的身体、部分双翼发现丝状结构痕迹,显示翼龙类可能已演化出毛发。翼龙类的体型有非常大的差距,从小如鸟类的森林翼龙,到地球上曾出现的最大型飞行动物,例如风神翼龙与哈特兹哥翼龙。", "id": 2616166}
{"src_title": "Basilej", "tgt_title": "巴塞尔", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město založili Římané roku 44 př. n. l. (Basilea z řeckého βασιλεία jako odvozeniny od kořene βασιλιάς neboli „král“). Poté byla okupována kmeny Franků a Alamanů.  V 7. století zde bylo založeno biskupství a v roce 917 bylo město zničeno Maďary. Poté byla Basilej opevněna.  Od roku 1032 se stala Basilej říšským městem.  V roce 1356 bylo město zničeno silným zemětřesením.  V letech 1431–1449 bylo město místem konání koncilu.  V roce 1501 se Basilej připojila ke Švýcarské konfederaci.  V roce 1833 se po sporech oddělily venkovské oblasti dosavadního kantonu Basilej a utvořily polokanton Basilej-venkov.  V roce 1897 se ve městě konal První sionistický kongres uspořádaný zakladatelem moderního sionismu Theodorem Herzlem.", "section_level": 1}, {"title": "Topografie.", "content": "Basilej má celkovou rozlohu 23,91 km2. Z této plochy se k zemědělským účelům využívá pouze 0,95 km2, zatímco 0,88 km2 je zalesněno. Zbytky půdy jsou využity silnicemi a budovami. Ze zastavěné plochy to jsou průmyslové stavby, které tvoří 10,2 %, zatímco bydlení a budovy tvoří 40,7 %, dopravní sektor činí 24 %. Energie a vodní infrastruktura, jakož i další speciálně rozvinuté oblasti představují 2,7 %. Parky, zelené pásy a sportoviště zabírají 8,9 %. V zalesněných plochách převládají převážně jehličnaté, husté lesy. Ze zemědělské půdy se používá 2,5 % pro pěstování plodin a 1,3 % jsou pastviny.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Basilej se nachází v mírném podnebném pásmu. Ročně má 121 deštivých nebo sněhových dní, v průměru spadne 842 mm srážek. Léta bývají poměrně teplá s občasnými dešti, díky nimž se udržují krásně zelené pastviny. Průměrné teploty se v létě pohybují okolo 20 stupňů. Dále je charakteristické pro tuto oblast prudký suchý vítr, který způsobuje stoupání teplot. Objevit se může kdykoliv během roku. Zimy v nížinách přinášejí déšť a mlhu, zatímco v horách se střídá slunečné počasí se sněžením. Za nejvlhčejší měsíc se považuje červen, za nejsušší pak únor. Na jaře a na podzim se průměrná teplota pohybuje okolo 10 stupňů. Pro turistiku je nejvhodnější jaro nebo podzim.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Populace je převážně německy mluvící. Protestantismus je převládajícím náboženstvím. Mezi lety 1959 a 1970 byla populace kantonu Basilej-venkov nejrychleji rostoucí ve Švýcarsku. Populace se zdvojnásobila ze 108 000 na 205 000.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelé.", "content": "V roce 2014 žilo v Basileji 190 600 obyvatel, což představovalo 2.321 % z celkového obyvatelstva Švýcarska. V roce 2010 žilo v Basileji 34,1 % cizinců. Němčina byla hlavním jazykem pro 77,8 % obyvatel, dalšími jazyky byla italština (5,4 %) a francouzština (2,6 %). Protestantská a katolická víra jsou mezi obyvatelstvem v zásadě v rovnováze, necelá třetina je bez vyznání.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Město Basilej je hlavním městem kantonu Basilej-město (Basel-Stadt), ačkoli několik jeho předměstí se nachází v kantonu Basilej-venkov (Basel-Landschaft) nebo kantonu Aargau. Kanton Basilej-město se skládá ze tří obcí: Riehen, Bettingen a samotného města Basileje.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Výkonný orgán Basileje zasedá v radnici na hlavním náměstí (budova je z roku 1514).", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Z hlediska náboženského složení představují 44 % katolíci, 37 % protestanti a 8 % jiná náboženství a lidé bez vyznání. Katolíci mají nejpočetnější komunitu i díky přistěhovalcům, kteří jsou z 60 % této víry. Morální základy vycházející z víry, jsou silně zakořeněny v chování lidí, kteří se jimi řídí po celý život a jsou jejich běžnou denní součástí. I když podle výzkumů v posledních letech roste počet ateistů - asi 9 % obyvatelstva. Žije zde i velký počet lidí židovského původu. Z historického pohledu jsou zajímavé zachovalé synagogy.", "section_level": 2}, {"title": "Sídla.", "content": "Strategická poloha uprostřed západní Evropy, spolu s politickou stabilitou, učinily ze Švýcarska světové finanční středisko. Tato země nemá nerostné zdroje, přesto její průmysl s vysoce kvalifikovanou pracovní silou patří k nejvyspělejším státům ve světě, ať už se jedná o výrobu obráběcích strojů, energetického zařízení, přesné mechaniky, optiky či chemikálií (zejména léků).  V Basileji je mnoho institucí od bank až po pojišťovny. Vše tvoří finanční centrum Švýcarska. Sídlo zde mají také různé realitní společnosti, jako jsou Pax-Anlage AG, Warteck Invest a další. V roce 1996 vznikla sloučením dvou firem (Ciba-Geigy a Sandoz) farmaceutická firma Novartis. Významný podíl na výrobě léků má společnost Roche, která je čtvrtou nejproduktivnější farmaceutickou firmou na celém světě. Nemalé finanční prostředky vynakládá na výzkum nových léčiv, hlavně v oblasti onkologické léčby. Firma Syngenta, která rovněž sídlí v Basileji, patří k předním světovým výrobcům agrochemikálií. Švýcarská letecká společnost Swiss a Jet Aviation zde má rovněž sídlo. Maloobchodní řetězce společnosti Coop, Aldi a Denner jsou umístěny po celém Švýcarsku. Nesmíme zapomenout na módní řetězce Tally Weill, cestovní kancelář Dufry a v neposlední řadě i výroba zubních implantátů Straumann.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Basilej je i významnou dopravní křižovatkou leteckou, železniční a plavební. Protéká jí řeka Rýn. Je největším přístavním městem Švýcarska. Dále zde vedou evropské trasy dálniční dopravy. Z basilejského nádraží vyjíždějí vlaky přímo do Francie, Německa a samozřejmě do celého Švýcarska. Jak již bylo uvedeno, je zde mezinárodní letiště, kam létají spoje z celého světa. Velkou výhodou je, že se z letiště lze dostat autobusem na centrální vlakové nádraží za velmi krátkou dobu. Tato vyspělá země si chrání životní prostředí i tím, že nejvíce využívá pro přepravu zboží vodní a železniční dopravu. Tramvajová síť je v Basileji poměrně rozsáhlá - čítá přes 80 km a v provozu je 13 linek, které se pohybují v 19 čtvrtích města.", "section_level": 1}, {"title": "Železnice.", "content": "Na území města se nachází tři nádraží dálkové dopravy:", "section_level": 2}, {"title": "Veřejná doprava.", "content": "Basilej má velmi rozsáhlou veřejnou dopravní síť. Zeleno-barevné místní tramvaje a autobusy jsou provozovány firmou Basler Verkehrs-Betriebe (BVB). Žluto barevné autobusy a tramvaje jsou provozovány Baselland dopravu (BLT). Autobusové linky BVB si rozdělují cestující ve spolupráci s dopravními úřady v sousedním Alsasku (oblast Francie) a Baden (oblast v Německu). Basilejská Regionální S-Bahn je železniční síť připojená k předměstím v okolí města. Je společně provozována společnostmi SBB, SNCF a DB.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Město se nachází v samém srdci tří pohraničních oblastí (nazýváno Dreiländereck). Je jedním z nejdynamičtějších hospodářských oblastí Švýcarska. Jak již bylo zmíněno, je centrem chemického průmyslu, kterému zdatně sekunduje průmysl farmaceutický. Basilej je považována za typické švýcarské město, kde převládají klasické dovednosti, jako je například výroba kvalitních hodinek a čokolády. Polohou je město z hospodářského hlediska velmi důležitým exportérem, díky kterému již několik desetiletí vzrůstá životní úroveň. Jako snad každé větší město ve Švýcarsku je i Basilej zaměřena na cestovní ruch, který přináší nemalé finanční přínosy do pokladny města. A stejně jako většina měst Švýcarska má zde své nezastupitelné místo bankovnictví, které hraje důležitou úlohu v ekonomice města", "section_level": 1}, {"title": "Bankovnictví.", "content": "Banky a finanční instituty v této zemi hrají velmi důležitou roli nejen pro samotné Švýcarsko, ale i pro ostatní země světa. Banka pro mezinárodní platby (BIS) se nachází přímo v Basileji a je bankéři považována za centrální institut, kde se scházejí všichni zástupci světových centrálních bank. Banka byla založena 17. května 1930.  Pro volbu Švýcarska, jako sídla mezinárodní banky, sehrála roli jeho nezávislost a neutralita. Byl to kompromis zemí, které založily BIS: Belgie, Francie, Německa, Itálie, Japonska, Velké Británie a Spojených států. BIS také podporuje měnovou a finanční spolupráci světových bank a dalších institucí, představuje centrum výzkumu a významnou diskusní platformu pro orgány, odpovědné za podporu finanční stability. Také proto patří švýcarský frank mezi nejstabilnější měny světa.  V současnosti se banka zaměřuje na rozvoj spolupráce mezi centrálními bankami členských zemí, na vytváření příznivých podmínek pro mezinárodní finanční operace, s cílem zajištění měnové a finanční jistoty.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Basilej je velmi bohatým kulturním střediskem. V této oblasti dokonce patří mezi nejvýznamnější centra v rámci Evropy. V roce 1460 zde byla založena nejstarší švýcarská univerzita, což určitě přispělo ke vzdělanosti a kulturnosti celého Švýcarska. Mezi významné události se řadí červnový Art Basel - veletrh současného umění, který nemá obdoby nikde v Evropě. Kromě historických památek přitahuje zahraniční návštěvníky také proslulý symfonický a komorní orchestr, stejně jako Hudební divadlo.  Ve městě se počínaje pondělím následujícím po popeleční středě každoročně koná 72 hodin trvající Fasnacht. Od roku 1901 je pořadatelem tohoto karnevalu, jehož kořeny sahají až do roku 1529, Fasnachts-Comité.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Nepřehlédnutelným středobodem města je katedrála Münster, postavená v románsko-gotickém stylu. Byla vysvěcena v roce 1019, avšak než dosáhla své dnešní podoby, trvalo ještě dlouhých pět set let. Uvnitř naleznete mramorovou hrobku Erasma Rotterdamského, který tu byl v roce 1536 pochován. Centrálním náměstím Basileje je Marktplatz, kde se pravidelně každou neděli konají zeleninové a květinové trhy. Náměstí dominuje nádherná stará radnice Basler Rathaus z 16. století, dnešní sídlo vlády celého kantonu  Jednou z nejoblíbenějších atrakcí města však zůstává Tingueliho fontána, stojící v místech, kde dříve bývalo městské divadlo. Rozsáhlý bazén zdobí řada pohyblivých soch, vytvořených Jeanem Tinguelim. Pokud vás toto zcela originální dílo zaujalo, můžete navštívit nedaleké muzeum, které je věnováno životu a tvorbě umělce, jenž údajně uměl probudit železné sochy k životu.  Za symbol města je považována vstupní brána Spalentor, která je spolu s dalšími dvěma branami (St. Johanns-Tor a St. Albantor) pozůstatkem z dob, kdy byla Basilej obehnána ochrannou zdí. Její fasádu zdobí tři postavy- Madona v doprovodu dvou proroků. Jen kousek odtud se rozkládá univerzitní botanická zahrada", "section_level": 2}, {"title": "Muzeum.", "content": "Přítomností čtyřiceti muzeí se řadí Basilej na místo s největším počtem v celé zemi. Vybrat si můžete z moderního umění, historie, etnografie přes přírodní historii, hudební nástroje až po film a farmaceutické pomůcky. Nechybí ani Švýcarské muzeum architektury, Muzeum panenek a jiné. Po dvou letech oprav bylo v centru Basileje znovuotevřeno muzeum kultur. Nejznámější a mezinárodně uznávané je Basilejské muzeum umění či muzeum zasvěcené sochaři Jeanu Tinguelymu (viz obr. 10). Ten v 70. letech minulého století tvořil sochy, které vyjadřovaly pohyb. Basilejská muzea zastupují různorodá spektra expozic. Ročně je navštíví přes milión návštěvníků.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Basilej má pověst ve Švýcarsku jako úspěšné sportovní město. Fotbalový klub FC Basilej má slavný evropský tým, který momentálně působí v Lize mistrů. Tým FC Basilej má v základní sestavě dva české zástupce Marka Suchého a Tomáše Vaclíka. Velkým uznáním tohoto města bylo jedním ze švýcarských dějišť pro 2008 Evropského mistrovství, stejně jako v Ženevě, Curychu a Bernu. Tyto šampionáty byly společně hoštěny Švýcarskem a Rakouskem. BSC Old Boys And Concordia Basel jsou další fotbalové týmy v Basileji. Jedním z nejpopulárnějších sportů ve Švýcarsku je lední hokej. Tým EHC Basel, který hraje ve švýcarském Premier League. Domácí zápasy odehrávají v St. Jakob Arena, který má 6 700 sedadel. Basilej má velký a moderní fotbalový stadion, který byl oceněn čtyřmi hvězdami od UEFA. Velký tenisový turnaj se koná v Basileji každý říjen. Někteří z nejlepších ATP-profesionálů tam hrají každý rok, včetně největšího švýcarského sportovní hrdiny Rogera Federera. Tento tenista patří v současné době mezi tři nejlepší hráče světa. Roger popisuje město jako \"jedno z nejkrásnějších měst na světě.\"", "section_level": 2}, {"title": "Pošta.", "content": "V Basileji fungovala městská pošta, která roku 1845 vydala poštovní známku s obrazem holubice a nápisem „Basel“. Basilej se tak stala pátou nejstarší známkovou zemí světa. Tato jediná basilejská známka platila do roku 1854, již roku 1849 činnost pošty převzala švýcarská pošta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Basilej (,,, ) je švýcarské město ležící při hranicích s Francií a Německem na obou březích Rýna. Je hlavním městem kantonu Basilej-město, historicky vzniklého jako polokanton rozdělením původního většího kantonu Basilej. V roce 2017 zde žilo obyvatel a po Curychu a Ženevě tak bylo třetím největším městem v zemi. S aglomerací má kolem 830 000 obyvatel. Významný je farmaceutický a chemický průmysl. Sídlí zde banka pro mezinárodní vypořádání („centrální banka centrálních bank“).", "tgt_summary": "巴塞尔(又称为巴泽尔,,,)是瑞士的第三大城市(仅次于苏黎世和日内瓦),为巴塞尔城市州(,)的首府,坐落于瑞士西北的三国交角,西北邻法国阿尔萨斯,东北与德国南北走向的黑森林山脉接壤;而莱茵河在此东注北涌穿城而去,将巴塞尔一分为二,版图较大者位于西岸称为大巴塞尔区,小巴塞尔区则位于东岸。", "id": 2336878}
{"src_title": "Hargeysa", "tgt_title": "哈尔格萨", "src_document": [{"title": "Zeměpis.", "content": "Hargeysa je umístěna v hornaté dolině na severozápadu země. Leží v nadmořské výšce 1 260 metrů nad mořem. Díky této nadmořské výšce má Hargeysa a okolní oblast mírné klima, na rozdíl od pobřeží Adenského zálivu (v severní části Somálska), které je jednou z nejteplejších oblastí na Zemi. Teplota vzduchu se pohybuje mezi 23 až 32 °C. V Hargeyse a okolí velmi často prší.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prehistorie.", "content": "V okolí města se nachází komplex jeskyní Laas Geel s nástěnnými malbami z období neolitu, zobrazující mimo jiné původní obyvatele při uctívání Tura, dále některá místní zvířata jako antilopy, velbloudy nebo i psy. Malby byly francouzským archeologickým týmem objeveny v roce 2002 a jsou datovány přibližně mezi 8000 a 9,000 let př. n. l.", "section_level": 2}, {"title": "Nadvláda Osmanské říše.", "content": "Spolu s městy Zeila a Berbera si Osmanská říše podmanila a kolonizovala severozápadní Somálsko na téměř 3 století. Existuje mnoho osmanských koloniálních budov v těchto třech městech. Západní Somaliland a Hargeysa byly zařazeny v rámci Osmany kontrolované části Habeše. Oblast byla podmaněna také kvůli své strategické poloze v Rudém moři.", "section_level": 2}, {"title": "Britská nadvláda.", "content": "Hargeysa byla společně s celým Somalilandem anektována Brity od Adenu a byl zde zřízen protektorát Britský Somaliland. Hlavním městem protektorátu byl přístav Berbera, především pro svůj značný význam obchodního uzlu. V roce 1941 bylo hlavní město přesunuto do Hargeysy. V srpnu 1940 bylo město dobyto Italy, nicméně Britové ho v březnu 1942 dobyli zpět. 26. června 1960 získal protektorát nezávislost a po několika dnech se spojil s jihem v Somálskou republiku.", "section_level": 2}, {"title": "Události od 80. let 20. století po současnost.", "content": "Letecké útoky a bombardování, které proti Hargeyse vedl režim diktátora Siada Barreho koncem 80. let, město zcela zničily, stejně jako další významnější města na severozápadu Somálska (Burao a Berbera). V tomto období se proti tvrdému diktátorskému režimu postavil somálský klan Isaaq, který začal postupně a zuřivě vytlačovat režim Siada Barreho ze severozápadu země. Odhaduje se, že v 80. letech zabil Barreho režim přes 50 000 obyvatel severozápadního Somálska, kteří se přidali k Issaqu. Avšak koncem 80. let již Isaaq ovládal prakticky vše na severovýchodě země. V té době už komunistický Barreho režim stál v Somálsku na pokraji zhroucení a v roce 1991 byl nadobro svržen.  Poté byla kontrola nad Somálskem předána do rukou \"United Somali Congress\" (Spojenému Somálskému Shromáždění). To se však nelíbilo klanovým vůdcům, kteří nadále odmítli spolupracovat a obrátili zbraně proti sobě. Tak započala v Somálsku občanská válka, která začala zcela devastovat hlavní město Mogadišo. Pravým opakem Mogadiša a jihu Somálska byla Hargeysa a severozápad Somálska, kde byla v roce 1991 vyhlášena nezávislost republiky Somaliland. Od roku 1991 bylo 99 % zničeného města opraveno, obytné domy jsou v lepším stavu než před válkou. Velmi dobře zde funguje trh a jsou dodržovány obchodní zákony.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Hargeysa slouží jako finanční centrum pro mnohé podnikatelské společnosti (zpracování potravin, brusičů drahokamů, stavebnictví, obchod, import a export, internetové kavárny).  Město zaznamenalo značný vývoj tohoto druhu v posledních letech. V Hargeyse jsou k dispozici tři velké hotely, Ambassador, Al-Maan Soor a Oriental hotel, umístěné v centru města. Hotel Ambassador, který je po válce prvním moderním hotelem, leží jen pár minut od letiště, zatímco Maan Soor se nachází na okraji města. Oriental Hotel je v centru města. Hargeysa má také soukromé a veřejné zvěřince se zvířaty z regionu včetně lvů, levhartů, antilop, ptáků a plazů.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Nachází se zde Hargeyské mezinárodní letiště (Hargeisa Egal International Airport) s linkami do Addis Abeby, Džíbúti, Dubaje a mnoho dalších měst v Africe a Somálsku. Všichni cizinci jsou povinni vyměnit 50 amerických dolarů za místní měnu, kterou je somalilandský šilink (1 USD = 7500 somalilandských šilinků v prosinci 2008). V Hargeyse také existuje autobusová doprava.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "V Hargeyse se nachází dvě vysoké školy včetně Hargeyské univerzity, dále několik státních a soukromých středních a vysokých škol. Školy jsou rozptýleny po celém městě. Studenti jsou vyučováni od učitelů, kteří studovali v zahraničí nebo kteří se vzdělávali před somálskou občanskou válkou.", "section_level": 1}, {"title": "Komunikace.", "content": "Hargeysa má moderní telefonní systém a téměř všichni ve městě disponují telefonem a někteří i přístupem na internet. Internetové kavárny jsou umístěny po celém městě a mnoho mladých lidí a studentů z toho profituje. V Hargeyse jsou k dispozici i mobilní komunikační služby, hlavní poskytovatelé mobilních komunikačních služeb v Hargeyse jsou Telesom, Sitalink Soltelco a Telcom.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hargeysa () je město na severozápadě Somálska a hlavní město mezinárodně neuznané republiky Somaliland, která byla vytvořena v roce 1991. Podle sčítání z roku 2000 žije v Hargeyse 1 200 000 obyvatel.", "tgt_summary": "哈尔格萨()是未被国际普遍承认的国家索马里兰共和国的首都。索马里宣称对该地区拥有主权。人口于2004年统计为454,365人,但是亦有80到100万左右的说法,并没有相当权威的资料。市民多为索马里人的依萨克氏人。", "id": 578154}
{"src_title": "Kura", "tgt_title": "库拉河", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení na Arménské náhorní rovině v \"Turecku\". Na horním toku až k městu Tbilisi teče převážně úžlabinami a soutěskami (nejvýznamnější je Boržomská úžlabina), které se střídají s mezihorskými kotlinami a rovinami. Pod \"Tbilisi\" se koryto místy rozlévá na více ramen a dolina řeky se rozšiřuje. Zprava se rozkládá Borčalinská rovina a zleva bezvodná Karajazská step. Pod levým přítokem Alazani teče \"Kura\" uprostřed suché stepi. V \"Ázerbájdžánu\" v oblasti Mingačeviru protéká skalnatým valem Bozdag, nad kterým byla vybudována přehradní hráz, za níž vznikla Mingačevirská vodní nádrž. Níže vtéká do Kuro-Arakské nížiny, silně meandruje, teče v nízkých sesutých březích. Koryto je místy napřímeno kanály. 236 km před ústím do \"Kaspického moře\" se do Kury vlévá největší přítok - Araks. Při ústí vytváří deltu o rozloze 100 km2.", "section_level": 1}, {"title": "Přítoky.", "content": "Její nejvýznamnější přítoky jsou zleva Velká Liachvi, Ksani, Aragvi, Jori a Alazani (poslední dvě ústí do Mingačevirské vodní nádrže) a zprava Paravani, Dzama, Tana, Tedzami, Algeti, Chrami, Šamchorčaj, Agstafa.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní stav.", "content": "Zdroj vody je smíšený. Převládá sněhový (36 %) a podzemní (30 %), dále následují dešťový (20 %) ledovcový (14 %). Průměrný roční průtok je: Převážná část vody proteče na jaře (60 až 69 %) Kolísání úrovně hladiny a průtoků vody pod \"Mingačevirem\" je regulován režimem odtoků z \"Mingačevirské vodní nádrže\". Odtok se blíží přirozenému až pod ústím \"Araksu\". Nad \"Mingačevirem\" začíná jarní velká voda na konci března, kulminuje v květnu nebo až v červnu a na konci července opadá. Časté jsou dešťové povodně. V zimě je úroveň hladiny ustálená.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Voda v řece se vyznačuje vysokým stupněm zakalení. Na dolním toku kolísá od 1 900 g/m3 do 2 325 g/m3. Celkový objem nánosů dosahuje 21 mil. tun za rok. Delta se rozšiřuje do moře o 100 m za rok. Pod \"Tbilisi\" se voda z řeky intenzívně využívá na zavlažování a kanálem se převádějí do řeky \"Araks\" za účelem jejího zavodnění. Na \"Kure\" jsou postaveny hydroelektrárny (Čitachevi, Zahesi, Ortačala, Mingačevirská) a řada jich je také na přítocích. V deltě je rozšířený rybolov (jeseteři: hvězdnatý i ruský, vyzy, mihule, candáti). Z horního toku do \"Tbilisi\" se využívá ke splavování dřeva. Splavná je od města Jevlach.Na řece leží města: Bordžomi, Gori, Mccheta, Tbilisi, Rustavi (\"Gruzie\"), Mingačevir, Jevlach, Sabirabad, Širvan, Saljany (\"Ázerbájdžán\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Kura ( [\"Mt'k'vari\"],, ) je řeka v Turecku (horní tok 11,5 %), v Gruzii (střední tok 28,1 %) a v Ázerbájdžánu (dolní tok 60,4 %), přítok Kaspického moře. Je 1364 km dlouhá. Povodí má rozlohu 188 000 km2.", "tgt_summary": "库拉河(,,)是高加索地区最长、流域面积最大的河流,源于土耳其东北部,流经格鲁吉亚(及首都第比利斯),然后进入阿塞拜疆,与阿拉斯河汇合,最后注入里海。库拉之名源于突厥语 与明格列尔语的 \"kur\"(水、河)有关,或是一个意思为「水塘」的古阿尔巴尼亚语名词。", "id": 2841826}
{"src_title": "Tekken 2", "tgt_title": "铁拳2", "src_document": [{"title": "Rozdíly oproti předchozí verzi.", "content": "Oproti prvníu dílu přibylo devět nových postav a několik pohybů. Naproti tomu stejně jako u svého předchůdce, používá hra pre-renderované (předvypočítané) scény s „nekonečnou“ herní plochou. To znamená, že je možný neustálý pohyb do stran bez možnosti dosažení limitu prostoru. Rozšířila se škála pohybů, postavám přibyla možnost úkroků (v předchozí verzi měl tuto možnost pouze Kazuya Mishima). Novou vlastností je též „zašlápnutí“ protivníka, pokud se dotyčná postava rozeběhne proti němu z větší vzdálenosti. Za zmínku stojí také to, že tento díl má oproti svému předchůdci o poznání více ponurou atmosféru.", "section_level": 1}, {"title": "Dějová linie.", "content": "V mystickém zápase o titul prvního krále turnaje železné pěsti (\"King of the Iron Fist Tournament\"; japonsky se \"železná pěst\" řekne... \"Tekken\") Kazuya Mishima poráží svého otce, Heihachi Mishima a shazuje ho za bouřky a hromobití z mořského útesu. Tady začíná úvodním intro|intrem druhý díl série. Heihachi šplhá po ostrých kamenech útesu nahoru, Kazuya se mezitím stává tím, kdo kontroluje mocný konglomerát Mishima Zaibatsu. Když se doslechne, že Heihachi žije, vyhlásí druhý turnaj o titul krále železné pěsti. Stane se tak přesně dva roky po prvním klání.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmanitost.", "content": "Tekken 2 měl jako první bojová arkáda u každé z obsažených postav vlastní outro. Na svou dobu a žánr obsahoval také nevídané herní módy:", "section_level": 1}, {"title": "Obchodní úspěch.", "content": "Tekken 2 vyšel v USA dubnu roku 1996, právě když firma Nintendo vydala svoji konzoli Nintendo 64. Během prvního dne se prodalo na 250 tisíc kopií hry, což byl dobový rekord.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tekken 2 (1995 jako automatovka; 1996 pro konzole) navazuje na úspěšný první díl série. Dosáhl značného obchodního úspěchu, když jej bylo prodáno na 3 miliony kusů. 24 týdnů se držel na špici nejprodávanější arkády v USA.", "tgt_summary": "是一款由南梦宫公司制作的格斗类游戏。本游戏先于1995年在街机上发行。之后于1996年在PlayStation上发行。最初街机版本后在《铁拳5》的街机历史模式中出现。", "id": 148435}
{"src_title": "Scott Joplin", "tgt_title": "斯科特·喬普林", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v Lindenu, jako druhé ze šesti dětí. Po roce 1871 se Joplinova rodina přestěhovala do Texasu. Protože Scottova maminka pracovala, měl Scott času na to, aby mohl doma nerušeně cvičit. Kolem roku 1882 mu vypůjčila maminka klavír a protože už ve velmi brzkém věku Scott projevil svůj talent na hraní, dostal lekce hraní na klavír zdarma od německého učitele Julia Weisse, který mu dal dobrý základ klasické hudební formy. To mu velice pomohlo později a také ovlivnilo jeho tvorbu – vznikl takzvaný „klasický“ ragtime. Později také studoval Smithovu Univerzitu v Sedalii, kde studoval kompozici.  Na konci 80. let 19. století Scott opustil domov a začal si vydělávat sám. Také se stal členem mnoha kvartetů a jiných hudebních skupin a procestoval středozápad jako zpěvák. V roce 1895 Scott Joplin zpíval dvě písně v Syrakusách (stát New York) \"Please Say You Will\" a \"A Picture of Her Face\", díky kterým se stával pomalu slavným. Přes všechny své cesty byl doma v Missouri, kam se přestěhoval v roce 1894 a kde pracoval jako klavírista ve společenských klubech.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěchy.", "content": "Kolem roku 1898 Joplin prodal už šest klavírních skladeb. Pouze jedna z nich, „Original Rags“, je ragtimová hudba. Zbylých pět byly dvě písně, dva pochody a jeden valčík. V roce 1899 Scott Joplin prodal svoje nejznámější dílo, Maple Leaf Rag, vydavateli z Missouri. Za každou kopii vydělal pouze jeden cent, což mu za rok přineslo asi 360 dolarů. Tato skladba doslova vyhodila Joplina na horní příčky žebříčků a vytvořila z ragtimu hudební formu. Taky mu zajistila dostatečné příjmy a Joplin se mohl se svojí novou ženou konečně přestěhovat do St. Louis. Během života v tomto městě vytvořil mnohé z jeho nejznámějších skladeb, jako \"The Entertainer\", \"Elite Syncopations\", \"March Majestic\" a \"Ragtime Dance\".  Joplin se několikrát oženil, jeho asi největší láska, Freddie Alexander, zemřela velmi brzy na následky nachlazení ve věku 20 let – pouze dva měsíce poté, co se za něj vdala. První píseň, kterou po její smrti složil, byla velice smutný valčík \"Bethena\". Po měsících hledání začal Scott opět skládat a vydávat své písně. V těchto letech se stal nejprodávanějším skladatelem vůbec.", "section_level": 2}, {"title": "Nemoci.", "content": "Kolem roku 1916 se u něj projevily příznaky syfilis, později se léčil z demence, paranoie, ochrnutí a dalších nemocí. Přes všechny komplikace, které ho potkávaly, dále skládal – a bylo nahráno 6 klavírních skladeb (například \"Maple Leaf Rag\", \"Something Doing\", \"Magnetic Rag\" a další), které jsou jedinými skladbami, které po něm zůstaly nahrané. Nepravidelnosti v nahrávce The Maple Leaf Rag byly dlouho označovány jako vnější projevy jeho nemocí, dnes se spíše ale přikláníme k tomu, že byly způsobeny špatnou nahrávací technikou.  V lednu 1917 byl Scott Joplin hospitalizován v Newyorské státní nemocnici, kde také 1. dubna 1917 zemřel. Bylo mu asi 50 let (přesné datum jeho narození není totiž vůbec známé, uvádí se 24. 11. 1868). Jeho rukopisy získal Wilber Sweatman, který je štědře zapůjčoval komukoliv, kdo ho o to požádal. Bylo jich velice málo a dnes ani nevíme, kde se nacházejí, pokud vůbec ještě existují.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Joplinova hudba zůstala mnoho let populární, dokonce se jeho skladba \"Entertainer\" umístila v roce 1974 na třetím místě v celosvětovém žebříčku – to vyneslo ragtimu velké uznání. Mimo jiné také po sobě zanechal poznámku, že ragtime nemá být nikdy hrán rychle, oproti tendenci, která se v této době hodně ujala. Scott Joplin má vyrytu svou hvězdu v Síni slávy v St. Louis.", "section_level": 1}], "src_summary": "Scott Joplin (pravděpodobně * 24. listopadu 1867 – 1. dubna 1917 New York) byl americký černošský hudebník, pianista a skladatel, jeden z prvních představitelů ragtimu. Mezi jeho nejslavnější skladby patří \"Maple Leaf Rag\" a \"The Entertainer\" (známá z filmu \"Podraz\"), která se dokonce v roce 1974 dostala na třetí místo americké singlové hitparády.", "tgt_summary": "斯科特·乔普林(英语:Scott Joplin,,1868年-1917年-4月1日),美国非裔作曲家、钢琴家,以其拉格泰姆作品而闻名于世,被誉为“拉格泰姆之王”。乔普林在其短暂的写作生涯中共谱写了44支传统拉格泰姆乐曲,一支拉格泰姆芭蕾舞曲以及两部歌剧。他的首部作品《枫叶拉格》(英语:\"Maple Leaf Rag\")被誉为拉格泰姆流派的典型作品,影响颇深。", "id": 1859999}
{"src_title": "Ctnost", "tgt_title": "美德", "src_document": [{"title": "Pojem ctnosti v historii.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Platón.", "content": "Ústřední otázkou Platónových dialogů je, zda se ctnosti a ctnostnému jednání dá učit. Základní ctností je pro Platóna (Ústava IV, 427:) „Je tedy patrno, že jest moudrá, statečná, uměřená a spravedlivá.“)  Moudrost, statečnost a uměřenost přitom znamenají správné zaměření tří částí duše (rozumové, vznětlivé a žádostivé), spravedlnost pak je úhrnným názvem pro správné zaměření celého člověka.  Podobné čtveřice ctností s malými obměnami se ve starověku vyskytují ve stoicismu i v lidové moudrosti. V pozdější tradici se o nich často hovoří jako o hlavních či kardinálních ctnostech.", "section_level": 2}, {"title": "Aristotelés.", "content": "Ctnost je pro Aristotela střed mezi dvěma krajnostmi, například štědrost jako střed mezi rozhazovačností a lakotou. „Středem“ jsou však jen co do zaměření, kdežto co do kvality a náročnosti představují vždy vrchol. Aristotelés rozděluje ctnosti do tří skupin:  Nejvýše si cení ctností teoretických, rozumových. Každá ze tří skupin obsahuje ještě několik kvalifikačních podskupin. Tyto pak jmenují jednotlivé ctnosti jako jednání zlaté střední cesty mezi neřestmi - např. velkorysost jako střed mezi okázalostí a malicherností. Více než k dodržování každé z těchto minimálně sedmnácti ctností jednotlivě však Aristotelés nabádá k obecně uměřenému životu a k hledání toho nejlepšího.", "section_level": 2}, {"title": "Seneca a stoikové.", "content": "Stoikové tvrdili, že lidské chování a jednání nemáme posuzovat podle výsledků, ale podle úmyslu či záměru, s nímž něco konáme. Stoikové rozlišovali čtyři ctnosti:  Nerozumné jsou pudy a vášně, které dělí na:  Seneca považuje za jediné dobro ctnost a pohrdání rozkošemi. Přičemž ctnost a rozkoš definuje takto:  \"\"Ctnost je něco vysokého, vznešeného, nepřemožitelného a neúnavného. Rozkoš je něco nízkého a otrockého, slabého a vrtkavého, jejím domovem jsou nevěstince a krčmy. Ctnost nalezneš v chrámu, na náměstí... pokrytou prachem, opálenou v obličeji, s mozolnatýma rukama. Kdežto rozkoš nalezneš často zalezlou v úkrytu a schovávající se v temnotách, v sousedství očistných a parních lázní, zastihneš ji zchoulostivělou, změkčilou, nasáklou vínem a voňavkami, bledou nebo nalíčenou, nabalzámovanou jako mrtvolu.\"\"  Z jeho díla vyplývá, že za ctnost považuje laskavost, cudnost, shovívavost, odpuštění, umírněnost, štědrost, přičinlivost, velkorysost, šetrnost, trpělivost, statečnost, moudrost a spravedlnost.", "section_level": 2}, {"title": "Ctnosti v křesťanství.", "content": "V Novém zákoně se také vyskytují seznamy ctností obdobné stoickým, často vedle odpovídajících seznamů neřestí (např. ; ; )", "section_level": 2}, {"title": "Božské ctnosti.", "content": "Specificky křesťanské pojetí ctnosti se však obvykle odvozuje z výroku apoštola Pavla: O těchto třech se pak v křesťanské teologii mluví jako o ctnostech božských či teologálních, protože jsou darem Božím a převyšují přirozené lidské schopnosti.", "section_level": 3}, {"title": "Kardinální ctnosti.", "content": "Stoický výčet čtyř hlavních ctností - rozumnost, spravedlnost, statečnost a uměřenost - přejímá deuterokanonická Kniha moudrosti (8,7). Přebírá je i sv. Ambrož (De officiis) a označuje je jako ctnosti kardinální. Ty podle něj mají základ v bázni před Bohem, která je nejvlastnějším původem správného jednání.", "section_level": 3}, {"title": "Sedmero ctností.", "content": "Sedm ctností je koncept, vycházející z alegorické básně \"Psychomachia\" (\"Zápas duše\") Aurelia Clemense Prudentia († po 405), jež popisuje zápas ctností s hříchy. Podle tohoto ve středověku populárního díla se tyto ctnosti staly protipólem sedmi hlavních hříchů. Prudentiův seznam obsahuje pokoru, štědrost, přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost a činorodost.", "section_level": 3}, {"title": "Tomáš Akvinský.", "content": "Tomáš Akvinský rozlišuje čtyři kardinální ctnosti jako základ přirozeného zákona (\"lex naturalis\"), který odráží věčný zákon Boží (\"lex aeterna\"). Nad nimi však stojí tři božské čili teologální ctnosti křesťanské - víra, naděje a láska - které vždy pocházejí z Boží milosti.  Za první z kardinálních (etických, mravních) ctností pokládá rozumnost (či praktickou moudrost, \"prudentia,\" řec. \"fronésis\"), nikoli moudrost (\"sapientia,\" řec. \"sofia\"), která je ctností dianoetickou, intelektuální.", "section_level": 3}, {"title": "Novověká filosofie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Immanuel Kant.", "content": "Immanuel Kant je vůči ctnostem spíše skeptický a říká, že \"to jediné, o čem lze bez omezení říci, že je dobré, je jen a pouze dobrá vůle\". Většina novověké filosofie se pak pojmu ctnosti vyhýbá a hovoří raději o hodnotách nebo pravidlech. Také Nietzsche mluví o ctnostech velmi ironicky, ale na jednom místě říká o \"pozemské\" ctnosti: \"...tento pták si u mne udělal hnízdo, proto jej miluji. Sedí teď u mne na zlatých vajíčkách.\"  Od 80. let 20. století zažívá pojem ctnosti velkou renesanci u tak různých autorů jako jsou Bělohradský, Comte-Sponville, MacIntyre nebo Rahner (viz seznam soudobé literatury níže). Také evoluční biolog Matt Ridley bere ctnosti vážně, snaží se je však vysvětlit jakožto evolučně výhodné.", "section_level": 3}, {"title": "Fa-lun-kung.", "content": "O ctnosti se vyjadřuje také Li Chung-č' (Li Hongzhi) zakladatel buddhovské školy Fa-lun-kung (Falun Gong), známé od roku 1992, který o ctnosti (čínsky De) pojednává v knize Zhuan Falun. Toto učení, popisuje ctnost jako „druh hmoty bílé barvy“, která je protikladem karmy (na západě hříchu). De „ctnost“ nebo „zásluha“ je zde vnímána jako „drahocenná bílá látka“, kterou je možné získat „přetrpěním těžkostí nebo konáním dobrých skutků“. Dále je zde popisován vztah mezi ctností a karmou, kdy karma je naopak „hmotná látka černé barvy“, která se získává ubližováním ostatním a konáním špatných skutků atd. Tyto dvě látky (ctnost a karma) mají být projevem existence dobra a zla ve vesmíru a jsou také projevem principů „odměny a odplaty“ nebo „příčiny a následku“ za provedené skutky.  Buddhismus učí, že karma přinese člověku utrpení v podobě bolestí, neštěstí nebo konfliktů. Naproti tomu ctnost přináší člověku požehnání, štěstí a harmonii s vesmírem a jeho principy. V knize Zhuan Falun se ve spojitosti se ctností hovoří rovněž o existenci dobra, dobrého charakteru a povaze či duši vesmíru a třech principech - pravdivost, soucit a snášenlivost, které vyjadřují dobrou povahu. Jejich následováním člověk získává ctnost a jejich porušováním, či následováním jejich opaku - lhaním, ubližováním a nesnášenlivostí, leností atd. - získává karmu.  Dalším bodem teorie o ctnosti a karmy je možnost přeměny karmy prostřednictvím utrpení. Člověk může prožitým utrpením karmu „splatit“ či „přeměnit“ ji na ctnost. V průběhu utrpení potom „zaplatí“ za zlé skutky, které způsobil. Množství karmy, je úměrné velikosti a množství utrpení, které člověk někomu způsobí a v budoucnosti za to ponese následky. Ctnost ani karma nejsou však dle učení buddhismu a taoismu viditelné, existují v odlišném časoprostoru a jsou připojeny k duši člověka a „stále se za vámi vlečou“ v koloběhu převtělování. Není tedy možné před svými špatnými skutky utéci ani po smrti a duše si je přenáší do dalšího života.", "section_level": 3}, {"title": "Krishnamurti.", "content": "O ctnostech se ve svých úvahách vyjadřoval rovněž Jiddu Krishnamurti, který vnímal ctnost jako překážku k pochopení podstaty života: \"K tomu abychom se dobrali pravdy, musíme se zbavit víry, vědomostí, prožívání a hledání ctnosti. Ctnostný člověk, jenž si je svého hledání vědom, nemůže skutečnost nikdy nalézt. Může být slušným člověkem, ale to je něco jiného, než být pravdivým a chápajícím. Pro pravdivého člověka se pravda zrodí. Ctnostný člověk je spravedlivý a ten nikdy nemůže pochopit, co je to pravda. Pro něj totiž ctnost zakrývá nitro, a posiluje jej, protože se ji snaží nalézt.\"  (studie Ladislava Vidmana o ctnosti v antice)", "section_level": 3}], "src_summary": "Ctnost (řec. \"αρετη, areté\", lat.\"virtus\") je vypěstovaný a navyklý (habituální) sklon k dobrému jednání. České slovo ctnost souvisí se slovy ctít, čest, úcta.", "tgt_summary": "美德(拉丁语virtus,古希腊语:ἀρετή “arete”)是道德上的卓越。 美德被认为是善在道德上体现出来的特质或者品质,因此美德被视为美好原则和道德的基础。 个人美德被视为是促进和实现集体以及个人伟大的特性。", "id": 2999796}
{"src_title": "Buster Keaton", "tgt_title": "巴斯特·基頓", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "„Páni, jaký nezmar“.", "content": "Buster Keaton se narodil 4. října 1895 v malém městečku Pickway ve státě Kansas do rodiny varietních umělců jako Joseph Francis Keaton. Krátce nato bylo městečko Pickway smeteno větrnou smrští. Jeho otec Joseph Keaton se živil jako varietní komik a tanečník a v pozdějších letech se jako Joe Keaton objevil v několika filmech svého syna. Jeho matka Myra Keatonová, rozená Cutlerová, byla dcerou známého varietního podnikatele F.L. Cutlera a na jevišti vystupovala již od svých jedenácti let.  Jeslemi, mateřskou školkou, školami i univerzitou se tak pro Bustera Keatona stalo varieté, kde se s rodiči na jevišti objevoval již od nejmenších let. Svou přezdívku Buster dostal od Harryho Houdiniho když mu bylo asi šest měsíců. Jeho otec právě vystupoval s tímto slavným iluzionistou a ten se stal svědkem Keatonova pádu ze schodů. A jak praví legenda, dole malého Keatona zdvihl a pravil: „My, what a buster!“ („Páni, jaký nezmar“). Přezdívka mu již zůstala navěky, dokonce i jeho manželky jej tak oslovovaly a jeho sedm vnuků mu neřeklo jinak než dědo Bustere. Od roku 1899, tedy od svých čtyř let, byl plnohodnotným členem čísla Keatonů, kteří se nazývali „The Three Keatons“. Později se k rodinnému číslu přidávali i Keatonovi sourozenci, o devět let mladší bratr Harry Stanley zvaný Jingles a o 11 let mladší sestra Louise. Stali se z nich „The Four Keatons“ (ačkoliv jich bylo pět). Společně vystupovali na menších či větších jevištích varieté po celé zemi, dokonce podnikli i turné po Anglii. Vzhledem k charakteru předváděných čísel, kdy se na jevišti s Busterem házelo jako s míčem, a s rostoucím úspěchem, dostali se Keatonovi do hledáčku nejrůznějších spolků pro ochranu mládeže. Některým městům se museli vyhýbat, zejména New Yorku, kde byl Joe Keaton obviněn z týrání dítěte.  K problémům však docházelo i uvnitř rodiny a to v okamžiku, kdy Joe Keaton začal holdovat tvrdému alkoholu. V letech 1916–1917 vyvrcholil Keatonův spor s otcem, jehož pití přerostlo mez, kdy již znemožňovalo vystupování a ohrožovalo bezpečnost jeho i ostatních vystupujících. A tak se Buster Keaton rozhodl, že se osamostatní a skupina Three Keatons se rozpadla.", "section_level": 2}, {"title": "Filmové začátky.", "content": "V únoru 1917, ve věku dvaceti dvou let, opustil Buster Keaton skupinu a vypravil se do New Yorku, kde získal smlouvu na broadwayskou revue „The Passing Show of 1917“. Osud tomu však chtěl jinak a tak den před zahájením zkoušek potkal starého přítele z vaudevillu Lou Angera, kterého doprovázel filmový komik Fatty Roscoe Arbuckle. Ten Keatona pozval do filmového ateliéru, kde právě začal natáčet grotesky pro producenta Josepha M. Schencka. Prvním filmem, ve kterém se Buster Keaton objevil, se jmenoval Řeznický učeň (\"The Butcher Boy\"; 1917). I když chtěl Arbuckle Keatona obsadit pouze do jediné scény, ten se v ní tak osvědčil, že ho zapojil do celého filmu. A tak se z vaudevillového komika stal přes noc filmový herec. Schenck mu platil 40 dolarů týdně. V letech 1917 – 1920 vytvořil společně s Alem St. Johnem hereckého partnera Arbuckla, s nímž natočil sérii krátkometrážních filmů. Keaton velmi rychle pronikal do tajů filmové práce a již u svého čtvrtého filmu Fatty se žení (\"His Wedding Night\"; 1917) byl asistentem režie. Ve stejném studiu vedle Arbuckla natáčela dramatické a romantické filmy Natalie Talmadgeová, budoucí Keatonova žena, a její sestra Constance. V New Yorku natočil Keaton s Arbucklem jen šest dvoucívkových filmů a pak se v říjnu roku 1917 s celou společností přestěhoval do Hollywoodu. Již v těchto prvních krátkých Arbucklových filmech se začínaly rýsovat budoucí typické vnější prvky jeho filmové postavy – splácnutý klobouk a především jeho kamenná tvář. Sám Buster Keaton vysvětluje původ své kamenné tváře následovně: \"\"Už jako dítě jsem se poučil, že s tím u obecenstva nejlíp pochodím. Filmoví fanoušci také záhy objevili v mé práci něco, čeho jsem si vůbec nebyl vědom. Pár fanoušků se ptalo, proč se ten malý muž ve filmu nikdy neusměje. Toho jsme si dosud nevšimli. Prohlédli jsme si tři krátké filmy, které jsme společně udělali, a zjistili, že mají pravdu. Nebyl to úmysl. Soustřeďoval jsem se na to, co jsem právě dělal, a svůj výraz jsem si uvědomil, až mě na něj upozornili i jiní a až jsem uviděl ty filmy při předvádění\".\"  V červnu roku 1918 byl Buster Keaton povolán do armády a jako člen pěchoty se dostal do Evropy. Zde strávil sedm měsíců ve Francii. Po návratu do Ameriky dostal dvě lákavé nabídky – od Jacka Warnera a od společnosti Williama Foxe. Obě nabídky odmítl a vrátil se k Roscoovi Arbucklovi. S ním však natočil už jen dva filmy. Arbuckle odešel od Schencka ke společnosti Adolfa Zukora Paramont, kde natočil své první celovečerní filmy. Buster Keaton zůstal u Schencka, který mu nabídl vlastní sérii krátkých dvoucívkových grotesek s názvem Buster Keaton Comedies. Cesty Arbuckla a Bustera Keatona se tak rozdělily.", "section_level": 2}, {"title": "1920–1928: Na vrcholu.", "content": "Než začal pracovat ve vlastním studiu na prvních filmech série Buster Keaton Comedies, přijal hlavní roli v celovečerním hraném filmu \"Hlupáček\" (\"The Saphead\"; 1920), filmovém zpracování populární broadwayské hry „The New Henrietta“, ve kterém ztělesnil znuděného dědice, kterého různé okolnosti vytrhují z letargie a nutí ho prožívat spousty dobrodružství. Snažil se Schencka přesvědčit, aby mohl natáčet celovečerní filmy, ale marně. V roce 1920 získal svůj vlastní ateliér, kde soustředil velkou část personálu bývalé skupiny Roscoa Arbuckla. V letech 1920–1923, do doby než přešel k natáčení celovečerních filmů, natočil Buster Keaton 19 dvoucívkových komedií. Na všech těchto filmech se podílel jako scenárista a jako spolurežisér společně s Eddiem Clinem. Za všechny připomeňme alespoň filmy \"Frigo staví dům\" (\"One Week\"; 1920), Frigo na námluvách (\"The Scarecrow\"; 1920), \"Frigo na divadle\" (\"The Playhouse\"; 1921), Frigo mezi Indiány (\"The Paleface\"; 1921) nebo \"Frigo a strážníci\" (\"Cops\"; 1922).  V roce 1923 přešel Buster Keaton plynule k natáčení celovečerních filmů. Mezi léty 1923-1928 natočil Buster Keaton deset svých nejlepších celovečerních grotesek, mezi nimi i filmy \"Frigo, oběť krevní msty\" (\"Our Hospitality\"; 1923), \"Frigo jako Sherlock Holmes\" (\"Sherlock Jr.\"; 1924), \"Frigo jako mořeplavec\" (\"The Navigator\"; 1924), \"Frigo a kráva\" (\"Go West\"; 1925) nebo \"Frigo na mašině\" (\"The General\"; 1927). Jeho prvním významným dlouhometrážním filmem byla parodie na historické filmy, především Griffithovu \"Intoleranci, Láska kvete v každé době\" (\"Three Ages\"; 1923), ve kterém musel Buster Keaton bojovat o svou lásku se zlým padouchem v podání Wallace Beeryho ve třech historických etapách (v době kamenné, v době římské a v moderní současnosti).", "section_level": 2}, {"title": "Pád.", "content": "V roce 1928 odešel Joseph M. Schenck, producent Keatonova studia, od United Artists ke společnosti Metro-Goldwyn-Mayer. I přes varování svých kolegů Chaplina a Lloyda jej Keaton následoval a opustil tak malou, nezávislou společnost, která mu patřila a kde měl absolutní tvůrčí svobodu a vstoupil do služeb filmové společnosti MGM. Tento krok se stal pro Keatona počátkem jeho tvůrčí krize, jelikož začal být příliš omezován přísnými pravidly mamutího studia. Keaton, doposud zvyklý natáčet své filmy bez scénáře, byl šéfem výroby MGM Irvingem Thalbergem nucen točit podle scénáře. Prvním filmem pro MGM se stal \"Kameraman\" (\"The Cameraman\"; 1928). Již při jeho natáčení naplno pociťoval novou situaci a dostal se do sporu s Thalbergem. Vzhledem k tomu, že film se natáčel v New Yorku a Thalberg se nacházel v Kalifornii, rozhodl se jednoho dne scénář, který mimochodem napsalo 22 lidí, zahodit a natočit film bez něj. Možná proto se stal \"Kameraman\" posledním opravdovým „keatonovským\" filmem.  Problémy, které zažíval Keaton u společnosti MGM, se přenesly i do jeho osobního života. Začal mít problémy s alkoholem a jeho doposud šťastné manželství s Talmadgeovou se v roce 1932 rozpadlo. V rozvodovém řízení bylo téměř všechno, co Keatonovým patřilo, přiřčeno manželce. Keaton se ocitl na „ulici“. K tomu všemu se přidalo také zjištění, že práva na své vlastní staré filmy mu již také nepatří, jelikož přešla na MGM. Na filmovém plátně se objevil po boku Jimmiho Duranta, který se měl v MGM stát jeho nástupcem. Společně se objevili ve filmech \"Frigo na Broadwayi\" (\"Speak Easily\"; 1931), Vášnivý instalatér (\"The Passionate Plumber\"; 1932) nebo Frigo vaří pivo (\"What! No Beer?;\" 1933). Posledně jmenovaný se stal jeho posledním filmem u MGM. Jeden jeho natáčecí den kvůli jeho opilosti dokonce odpadl. Poslední kapkou bylo, když Louis B. Mayer chtěl svou hvězdu představit skupince svých přátel, ale Keaton, namísto aby byl ve studiu, dal přednost výkopu známého fotbalového mužstva. Po návratu čekal na něj v šatně Mayerův dopis, že studio MGM již jeho služeb nebude nadále potřebovat.  V roce 1934 opustil Ameriku a vydal se do Evropy, kde nejprve ve Francii a později v Anglii natočil několik filmů. Ani jeden z nich však nedosáhl kýženého úspěchu a Keaton se vrátil zpátky do Ameriky, kde pro společnost Educational Picture natočil 16 dvoucívkových komedií. Tyto krátké veselohry s názvy jako \"Zlaté strašidlo\" (\"The Gold Ghost\"; 1934), \"Jeden běh s Elmerem\" (\"One Run Elmer\"; 1935), \"Námořníci a pruhy\" (\"Tars and Stripes\"; 1935), \"Ostýchavý mladý muž\" (\"The Timid Zouny Man\"; 1935), \"Tři na větvi\" (\"Three on a Limb\"; 1936), \"Modré plameny\" (\"Blue Blaze\"; 1936) nebo \"Hnízdečko lásky na kolech\" (\"Love Nest on Wheel\"; 1937) a další jsou dnes prakticky neznámé. Jednu z nich dokonce režíroval někdejší král grotesky Mack Sennett. Stále více propadal démonu alkoholu. V roce 1937 se dokonce na rok ocitl v psychiatrické léčebně s neurastenií.  Na konci třicátých let přijal znovu práci u společnosti MGM, kde pracoval jako gagman, mj. pro bratry Marxovy nebo Reda Skeltona, a v letech 1939 až 1941 natočil pro společnost Columbia Pictures další sérii krátkých dvoucívkových komedií. V květnu roku 1940 se Keaton potřetí oženil. Vzal si o 23 let mladší tanečnici Eleanor Norrisovou a jejich manželství vydrželo až do jeho smrti. V dalších letech vystupoval Keaton jako herec sporadicky v několika nevýznamných filmech především jako statista. Ve filmu \"To je ten Duch\" (\"That’s the Spirit\"; 1945) ztvárnil ducha, jemuž je dovoleno se vrátit na zem, ve filmu \"Noc s tebou\" (\"That Night with you\"; 1945) zase dočasného kuchaře, milovníkem zvířat byl ve filmu Boží země (\"God’s Country\"; 1946) a v mexickém filmu \"Moderní Modrovous\" (\"El Moderno Barba Azul\"; 1946) ztvárnil úlohu vězně, který je poslán až na Měsíc. Modrovous byl jeho posledním filmem až do roku 1949, kdy se objevil jako statista ve filmu Roztomilý podvodník (\"The Lovable Cheat\"; 1949).", "section_level": 2}, {"title": "50. léta a televize.", "content": "Na konci 40. let se Buster Keaton jako jeden z prvních amerických herců dal do služeb nového média – televize. V prosinci roku 1949 začal natáčet svou vlastní televizní revuei v Los Angeles. Prvních 26 epizod pořadu Show Bustera Keatona (\"The Buster Keaton Show\"; 1950) se na televizní obrazovce objevilo v následujícím roce. Show Bustera Keatona měla úspěch a vzbudila zájem producentů i z jiných oblastí. V roce 1951 přidal Buster Keaton dalších sedmnáct epizod pořadu Živě s Busterem Keatonem (\"Live with Buster Keaton\"; 1951).  Po celá padesátá a šedesátá léta se pravidelně objevoval v nejrůznějších televizních seriálech a zábavných pořadech, mj. v televizní adaptaci Gogolovy povídky Plášť (\"Douglas Fairbanks, Jr., Presents: The Awakening\"; 1954), adaptaci hry Přišel na večeři (\"The Best of Broadway: The Man Who Came to Dinner\"; 1954), v březnu 1956 vystoupil v pořadu Show Marty Rayové (\"The Martha Raye Show\"; 1955 – 1956) s parodií na film Světla ramp, s Louisem Armstrongem si zahrál v televizním filmu Lord nehraje favority (\"Producers' Showcase: The Lord Don't Play Favorites\"; 1956), v epizodě televizního seriálu The Twilight Zone (1959 – 1964) Jednou za čas o cestování časem z roku 1890 až do roku 1962 si zahrál domovníka, v televizním snímku Po pracovní době (\"Sunday Showcase: After Hours\"; 1960) zase svatého Mikuláše, několikrát vystoupil i ve slavné Show Eda Sullivana (\"The Ed Sullivan Show\"; 1948 – 1971). Mezitím se dál objevoval v epizodních rolích na filmovém plátně.  V padesátých letech vytvořil čestné role v několika proslulých filmech. V roce 1952 se objevil jako Buster Keaton v karetní scéně po boku stárnoucí filmové divy v podání Glorie Swansonové ve filmu režiséra Billyho Wildera Sunset Boulevard (\"Sunset Boulevard\"; 1950). O dva roky později mu Charles Chaplin nabídl malou roli téměř slepého klavíristy ve svém posledním americkém filmu Světla ramp (\"Limelight\"; 1952). Bylo to jejich první a zároveň poslední setkání na filmovém plátně. Ve filmové férii plné hvězd režiséra Michaela Andersona Cesta kolem světa za 80 dní (\"Around the World in Eighty Days\", 1956) si Buster Keaton střihl roli průvodčího ve vlaku přepadeném indiány. V roce 1957 se jako poradce účastnil natáčení filmu o jeho životě s názvem Příběh Bustera Keatona (\"The Buster Keaton Story\"; 1957). Bustera Keatona v něm vytvořil Donald O'Connor.", "section_level": 2}, {"title": "Znovuobjevení.", "content": "V roce 1960 přišel do kin střihový film Když komedie byla králem (\"When Comedy Was King\"; 1960). Film, jenž byl sestaven z nejlepších okamžiků z děl velikánů němé filmové grotesky, byl publikem přijat s nadšením. Na úspěch filmu vzápětí navázaly i další střihové filmy. Filmovému publiku však brzy již nestačily pouze krátké výňatky z těchto filmů a filmové grotesky z doby němého filmu zahájily svou druhou kariéru a jejich představitelé se dostávali opět do popředí zájmu. Buster Keaton byl jedním z těch, kteří měli možnost pocítit tento nový zájem na vlastní kůži. V témže roce obdržel Buster Keaton od Americké filmové akademie Oscara za celoživotní dílo.  V následujících letech do své smrti se Buster Keaton objevoval v pohostinských rolích ve více či méně úspěšných filmech. Vytvořil však i několik pozoruhodných filmů, které zaujímají významné místo v jeho filmografii. Jde především o dvacetiminutový snímek podle předlohy Samuela Becketta v režii Burra Smitha \"Film\" (\"Film\"; 1965), válečnou grotesku režiséra Luigiho Seatiiniho \"Dva námořníci a generál\" (\"Due marines e un generale\"; 1966) a vůbec poslední film, ve kterém se Keaton objevil – filmový muzikál Richarda Lestera \"Cestou na fórum se stala podivná věc\" (\"A Funny Thing Happened on the Way to the Forum\"; 1966).  V roce 1965 byla v rámci festivalu v Benátkách uspořádána filmová retrospektiva Keatových děl a samotný Buster Keaton byl zdejšími návštěvníky, filmaři, novináři i kritiky přijat s nadšením. O rok později 1. února 1966 Buster Keaton zemřel na karcinom plic ve věku 70 let ve své vile ve Woodland Hills v Kalifornii.", "section_level": 2}], "src_summary": "Buster Keaton, vlastním jménem Joseph Frank Keaton, českému filmovému publiku známý jako Frigo (4. října 1895 Pickway, USA – 1. února 1966 Woodland Hills, USA) byl americký filmový komik, scenárista a režisér, hvězda němého filmu. Charakteristickým znakem jeho filmové postavy byl strnulý, kamenný výraz tváře, který se stal jeho „firemní značkou“ a za který si vysloužil přezdívku „The Great Stone Face“ (Kamenná tvář).", "tgt_summary": "约瑟夫·弗兰克·“巴斯特”·基顿(,1895年-10月4日-1966年-2月1日) 是一名美国演员、喜剧演员,电影导演、制片人、编剧和特技演员。他以其无声电影而闻名于世,同时,基顿也因为在其电影作品中标志性依然故我、不苟言笑的肢体喜剧表演风格而收获了“大石脸”(The Great Stone Face)的昵称。 影评人罗杰·埃伯特称巴斯特·基顿“在1920年到1929年的特殊时期期间,仍不受外界影响拍摄了一系列的电影,这些电影使他无可置疑地成为电影史上最伟大的演员兼导演。”受雇于米高梅公司之后,他在电影制作中的独立性被剥夺,使得他的职业生涯步入低谷,并开始沾染酗酒的恶习,家庭生活因之而摧毁。直到20世纪40年代,基顿再婚,之后他重新振作,再次参与到喜剧电影的拍摄中直至去世,并因此获得奥斯卡终身成就奖。 基顿在1920年代拍摄的众多电影,如《福尔摩斯二世》(1924年)、《将军号》(1926年)、《》(1928年)都备受赞誉,其中《将军号》更是被认为是他电影中的杰作。 作为巴斯特·基顿众多的崇拜者之一,美国导演、编剧、演员奥森·威尔斯称《将军号》是喜剧电影史上的最高成就,也可能是有史以来最伟大的电影之一。 巴斯特·基顿在《娱乐周刊》评选的史上最伟大的50位导演排行榜名列第七名, 1999年,美国电影学会评选的好莱坞电影百年百大明星中,他名列男明星排行榜第21位。", "id": 505332}
{"src_title": "Pentium 4", "tgt_title": "奔腾4", "src_document": [{"title": "Architektura.", "content": "Ve výsledcích benchmarků nebyly výhody architektury NetBurst zřetelné. S pečlivě optimalizovaným kódem bylo schopno první Pentium 4 porazit (podle očekávání) nejrychlejší Pentium III. Ale v reálných aplikacích s velkým množstvím větvení nebo x86 instrukcí se stěží vyrovnalo, nebo dokonce podléhalo Pentiu III. Navíc architektura NetBurst produkovala mnohem více tepla, než kterýkoli předchozí procesor od AMD nebo Intelu.  Pentium 4 se tudíž nesetkalo jen s kladným ohlasem: vývojáři jej neměli rádi, protože zavádělo novou sadu pravidel pro optimalizaci. V matematických aplikacích i mnohem níže taktovaný procesor od AMD snadno porazil Pentium 4, které se mu dokázalo vyrovnat, jen pokud byl software speciálně zkompilovaný s optimalizací pro SSE2. Počítačoví nadšenci se Pentiu 4 také vyhýbali kvůli vysoké ceně a k ní nepřiměřenému výkonu.  Dvěma standardními jednotkami pro měření výkonu procesoru jsou počet vykonaných instrukcí na jeden takt a frekvence procesoru. Zatímco počet vykonaných instrukcí za takt je jen obtížně vyčíslitelný a velmi závislý na typu aplikace (a její optimalizaci), frekvence procesoru se měří snadno. Neznalí zákazníci si vysokou frekvenci automaticky spojovali s vysokým výkonem a Pentium 4 tak bylo neoddiskutovatelným megahertzovým šampiónem. Jelikož AMD nebylo schopno soupeřit na poli frekvence (ale naopak vedlo ve výkonu), zavedla společnost tzv. PR-značení procesorů, které udávalo výkon srovnatelného procesoru Pentium 4. Například tedy Athlon XP s jádrem Thoroughbred s PR 2200+ měl frekvenci pouze 1 833 MHz, ale měl mít výkon na úrovni Pentia 4 na frekvenci 2 200 MHz.  Při uvolnění Pentia 4 Intel prohlásil, že očekává škálovatelnost architektury NetBurst až na hranici 10 GHz (během několika generací výrobního procesu). Frekvenční strop této architektury se ale ukázal být mnohem níž; žádné Pentium 4 nedosáhlo frekvence 4 GHz (i když přetaktované modely se při použití dusíkového chlazení dostaly až na 5 GHz). Intel také neočekával rapidní růst teplotních úniků, který se objevil u čipů s 90 nm technologií. Spolu s normální produkcí tepla vyvstal velký problém s chlazením procesoru. Aby tuto krizi překonal, zkusil Intel několik redesignů (například jádro „Prescott“). Problém však zůstal nevyřešen a tak se Intel v letech 2005–2006 přesunul k „chladnější“ technologii Pentia M. V březnu 2006 Intel ohlásil architekturu Intel Core, která věnuje větší pozornost spotřebě energie a výkonu na jeden takt. Tyto procesory už kompletně nahradily Pentium 4 ve všech sférách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pentium 4 je jednojádrový procesor sedmé generace architektury x86 (32-bit) vyrobený firmou Intel. Je to jeho první kompletní redesign CPU (nazvaný NetBurst) od doby procesoru Pentium Pro uvolněného roku 1995. Oproti procesorům Pentium II, Pentium III a Celeron je jeho architektura jen málo podobná designu procesoru Pentium Pro/P6. Mikroarchitektura NetBurst obsahuje velmi hlubokou instrukční pipeline, aby byla schopna dosáhnout velmi vysokých frekvencí. Představila také novou instrukční sadu SSE2. Pozdější modely Pentia 4 obsahovaly další vylepšení, jako třeba Hyper-Threading, vlastnost, která umožňovala procesoru tvářit se jako dva logické procesory.", "tgt_summary": "奔腾4(Pentium 4,或简称奔4或P4),Intel生产的第七代x86微处理器,是继1995年出品的第六代P6架构Pentium Pro之后第一款重新设计过的处理器,这一新的架构称做NetBurst,(此前的Pentium II、Pentium III及相应各版本的Celeron仍旧属于P6架构)。Pentium 4首款产品工程代号为:Willamette,拥有1.4GHz左右的核心时脉,并使用Socket 423脚位架构,于2000年11月发布。值得注意的是,Pentium 4有着非常快速到400MHz的前端总线,之后更有提升到533MHz、800MHz,它其实是一个100MHz时钟频率的四倍数据速率(QDR)前端总线,因此数据传输速率为4×100MHz。相应的,Pentium 4前期的竞争对手AMD Athlon处理器采用双倍数据输率(DDR)前端总线,拥有266MHz或333MHz的数据传输速率(2×133MHz、2×166MHz)。", "id": 29261}
{"src_title": "Obsidián", "tgt_title": "黑曜岩", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Během sopečné aktivity se produkuje láva, která se pohybuje vlivem gravitace a působících tlaků. Během cesty se pozvolna ochlazuje vyzařováním tepla do atmosféry, což umožňuje krystalizaci. Může ale nastat případ, kdy se láva dostane do kontaktu s jiným prostředím jako například vodou. Obsidián vzniká na doteku lávy s vodním prostředím. Při doteku je láva zprudka ochlazována, což vede ke vzniku sklovité struktury, voda se vlivem ohřátí začíná odpařovat a na její místo se dostává nová nezahřátá, která opět ochlazuje další přívaly lávy.  Vyvřelá hornina má velmi jemnozrnnou strukturu zrna, což je dáno rychlým utuhnutím, během kterého nestačí vykrystalizovat krystaly do větších rozměrů viditelných pouhým okem. Ve vzácných případech se můžou v obsidiánu objevovat vyrostlice křemene a živce. Typickým poznávacím znakem je jeho ostrý lasturnatý lom, což mělo za následek, že byl využíván ve starší době kamenné k výrobě řezných nástrojů. Má typicky tmavou barvu v širokém spektru od černé, šedé, či červené. Je neprůsvitný a jeho omezení krystalů je alotriomorfní. S klesajícím obsahem oxidu železa roste jeho průzračnost.  Magma během svého pohybu uvolňuje sopečné plyny, které stoupají vzhůru k povrchu taveniny. Vlivem rychlého ochladnutí se stává, že bublinky plynu jsou zakonzervovány v obsidiánu umožňující studovat složení vulkanických plynů. Jejich přítomnost má za následek vznik stříbrného lesku.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Od paleolitu a neolitu se obsidián využíval na výrobu nástrojů, převážně škrabek, hrotů oštěpů nebo nožů. Nejstarší archeologický nález dokládající využívání obsidiánu spadá do Mezopotámie před přibližně 9000 lety. V Jižní Americe byl využíván indiánskými kmeny jako ochrana před zlými silami, zachovaly se opracované předměty vyrobené z obsidiánu. Jsou mu přisuzovány do dneška magické vlastnosti nebo léčebné účinky, ale jejich výskyt nebyl nikdy vědecky prokázán. S rozvojem zpracování kovů začal obsidián ztrácet na důležitosti a začal se využívat jako dekorační či okrasný kámen do šperků.  V současnosti se využívá obsidián v kardiochirurgii pro ostří operačních nástrojů (skalpelů), jelikož je mnohem ostřejší než nejkvalitnější ocel, což umožňuje delší životnost nástrojů a provádění přesnějších řezů a zlepšuje následnou léčbu.  Podle některých pramenů jej Mayové využívali jako nástroj, kterým vykonávali smrt obětí probodnutím hrudního koše Mayskému bohu slunce. Dále byl v mezoamerických kulturách používán také Aztéky, kteří ostré obsidiánové úlomky zasazovali do svých dřevěných mečů.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Obsidián se vyskytuje na okrajích výlevných hornin a nebo jako součást výplně dutin. Mezi jeho největší naleziště patří oceánská kůra, která vzniká výlevnou činností magmatu na oceánském riftu. Okamžitě po výlevu je ochlazován vodou, což umožňuje vzniku sklovité struktury na jejím povrchu - obsidiánu. V mnoha zemích včetně USA je sběr obsidiánu v některých lokalitách zákonem zakázán.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obsidián je druh sopečného skla, horniny, která vzniká následkem magmatické činnosti, kdy dojde k rychlému kontaktu žhavé kyselé a viskózní lávy s chladným prostředím a následnému rychlému utuhnutí. Hornina je velmi bohatá na sloučeniny SiO a jedná se o přírodní formu skla. Někdy se pro klasifikování obsidiánu používá alternativní definice, která vychází z obsahu vody méně než 1 % své struktury.", "tgt_summary": "黑曜石(英语:Obsidian)又名十胜石,是一种自然产生的玻璃。成因是因为火山熔岩迅速冷却凝结,没有足够的时间让矿物晶体长出,而形成玻璃质。因为熔岩流外围冷却的速度最快,所以黑曜石通常都是在熔岩流外围发现。主要成分:二氧化硅,硬度:5,比重:2.339-2.527,折射率:1.48-1.51,含水1-2%,化学组成为SiO(HO)。", "id": 722718}
{"src_title": "Gustav Mahler", "tgt_title": "古斯塔夫·馬勒", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a studium.", "content": "Gustav Mahler se narodil majiteli hostince s palírnou Bernardu Mahlerovi a jeho ženě Marii jako nejstarší ze 14 dětí (osm jich zemřelo v dětském věku). Mahlerovi byli židovská, německy hovořící rodina žijící na Vysočině v obci Kaliště (okres Pelhřimov) na česko-moravském pomezí v tehdejším Rakouském císařství. Rodiče se krátce po jeho narození usadili v Jihlavě v domě č. 265 (dnes Dům Gustava Mahlera. Již od dětství projevoval výjimečný hudební talent, od dědečka dostal darem starý klavír a učil se na něj hrát. Byl vychováván jihlavskými hudebníky a velmi citlivě vnímal hudební kulturu tohoto kraje, která se později zčásti odrážela i v jeho tvorbě, vedle prvků lidové hudby židovské (\"klezmer\"). V Jihlavě, kde měl svá první veřejná vystoupení jako klavírista, žil do roku 1875.  V patnácti letech začal studovat na konzervatoři ve Vídni hru na klavír u profesora Epsteina a navštěvoval přednášky o harmonii a kompozici. Se svými spolužáky obdivoval tvorbu Richarda Wagnera a Antona Brucknera. Prázdniny trávil v Jihlavě, kde koncertoval a toulal se po okolí (tehdy obývaném německy mluvícími lidmi). Kromě hudby si doplňoval vzdělání samostudiem, byl vášnivý čtenář a v Jihlavě nakonec složil maturitu. Na filozofické fakultě vídeňské univerzity studoval v letech 1877–1879 filozofii, historii a dějiny hudby. V červenci 1878 konzervatoř ukončil s vyznamenáním absolventským koncertem, na kterém přednesl svou vlastní skladbu pro klavír. Všechny své rané skladby však později zničil. Z tohoto období si ponechal jedinou skladbu, nazvanou \"Žalobná píseň\", kterou označil jako svůj opus č. 1.", "section_level": 2}, {"title": "Skladatelská a dirigentská dráha.", "content": "Ve svých dvaceti letech nastoupil Mahler dirigentskou dráhu v divadelních orchestrech, která jej zavedla nejprve v květnu 1880 do hornorakouských lázní Bad Hall. Ve stejném roce také dokončil hudbu ke své první skladbě - kantátě \"Žalobná píseň\", jejíž text vznikl v roce 1878. Pak působil v Lublani, Olomouci, Jihlavě, Praze a hesenském Kasselu, kde v roce 1883 začal komponovat \"Písně potulného tovaryše\" a také svou \"První symfonii\". Jako dirigent se vyznačoval vysokými nároky na výkonné umělce, velkou intenzitou práce a energií, nekompromisně prosazoval vlastní uměleckou představu uváděných inscenací. Vzhledem ke svému mládí byl mnohdy přijímán s nedůvěrou, dostával se do konfliktů s vedením i členy souborů. Úroveň divadelních scén se však pod jeho působením zvyšovala a dostavil se také úspěch u diváků.  V letech 1886–1888 působil v Lipsku a v následujících třech letech byl uměleckým ředitelem Královské uherské opery v Budapešti. Uvedl zde Wagnerovy opery \"Zlato Rýna\" a \"Valkýru\" v maďarštině, velkým úspěchem bylo jeho nastudování Mozartova \"Dona Giovanniho\". Představil se zde také jako skladatel - uvedl svou \"První symfonii Titan\", ale premiéra skončila fiaskem.  V roce 1889 zemřeli Mahlerovi oba rodiče a on jako nejstarší z dětí se musel postarat o své sourozence. Dědictví se vzdal v jejich prospěch. Dům v Jihlavě prodal a sestra Justina se stala jeho hospodyní.Rodičům nechal postavit velký pomník na hřbitově v Jihlavě.  V roce 1891 nastoupil jako šéf opery do Městského divadla v Hamburku, kde setrval šest let. Spřátelil se zde s J. B. Foersterem a na jeho podnět prosadil uvedení Smetanovy \"Prodané nevěsty\" (zpívané německy), které bylo velmi úspěšné. Pohostinsky vystupoval jako dirigent v Londýně, Výmaru, Moskvě, Petrohradu, Budapešti a Berlíně. Překonal epidemii cholery, která Hamburk zasáhla roku 1892 a během rekonvalescence u jezera Attersee v malém altánu komponoval. Nejznámějším dílem z tohoto období je \"Druhá symfonie\". Začal pracovat na své \"Třetí symfonii\".  Vzhledem ke svému již značnému věhlasu v hudebním světě jako skladatel a dirigent byl Mahler v roce 1897 povolán na nejdůležitější místo svého působení - do Vídně jako umělecký ředitel (\"Generalmusikdirektor\", GMD) tehdejší Dvorní opery a zároveň šéfdirigent Vídeňských filharmoniků. Ve Vídni musel někdy čelit antisemitským výpadům. I jeho jmenování uměleckým ředitelem a šéfdirigentem bylo podmíněno přestupem na katolickou víru, což učinil, neboť se necítil být ortodoxním židem. Vídeňská opera pod jeho vedením prožívala v letech 1898–1907 dobu svého největšího rozkvětu. Také zde uváděl díla českých skladatelů: Smetanova \"Dalibora\" a \"Prodanou nevěstu\", Nedbalův balet \"Pohádka o Honzovi\". \"Nechal si postavit vilu a domek pro komponování na břehu jezera Wörthersee, kde každý rok během prázdnin pracoval na nové symfonii. V letech 1901-1904 vytvořil \"Písně o mrtvých dětech\" a 1901-1902 pět písní na slova Friedricha Rückerta. Jeho hudba byla stále častěji uváděna v Evropě i Americe a jako skladatel byl již velmi uznáván.  Dne 9. března 1902 se v kostele svatého Karla Boromejského ve Vídni oženil s mladou intelektuálkou Almou Schindlerovou, s níž měl posléze dvě dcery – Marii Annu (1902–1907) a Annu Justine (1904–1988). Šťastné životní i tvůrčí období skončilo v létě 1907, kdy jeho starší milovaná dcera Marie zemřela na záškrt. Mahler utrpěl srdeční kolaps a lékaři mu zjistili vážnou srdeční vadu, nedomykavost chlopní. Ve vídeňské opeře sílily intriky nepřátel: byl kritizován, že údajně dává přednost vlastní tvorbě a koncertní činnosti na úkor práce v divadle. Rozhodl se proto přijmout nabídku na hostování ve Spojených státech. Mahlerovi prodali vilu ve Wörthersee a odjeli z Evropy parníkem do New Yorku.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života.", "content": "Od roku 1908 byl Gustav Mahler šéfdirigentem Metropolitní opery v New Yorku, která tehdy – v neposlední řadě díky svým finančním možnostem – získávala stále větší důležitost v celosvětovém měřítku. Mahler zde dirigoval nejen opery běžného repertoáru včetně děl Richarda Wagnera, ale například i americkou premiéru Smetanovy opery \"Prodaná nevěsta\" dne 19. února 1909. Roli Mařenky zpívala Ema Destinnová, která se rovněž zasloužila o uvedení tohoto díla v Metropolitní opeře. Velmi úspěšné bylo uvedení oper \"Tristan a Isolda, \"Don Giovanni\" a \"Fidelio\" pod Mahlerovou taktovkou.  V letním období se Mahler vracel do Evropy, kde pobýval na samotě u Toblachu. Pracoval na své šestidílné symfonické \"Písni o zemi\" inspirované verši starých čínských básníků. Toto dílo dokončoval v Hodoníně ve vile svého obdivovatele Fritze Redlicha. V roce 1908 přijal pozvání do Prahy, aby tam dirigoval na jubilejní výstavě k 60. výročí panování císaře Františka Josefa I. Mahler v Praze uvedl ve světové premiéře svou \"Sedmou symfonii\".  V roce 1910 za pobytu v Evropě prošlo manželství Gustava a Almy Mahlerových vážnou krizí, když se Alma zamilovala do architekta Waltera Gropiuse, později zakladatele výtvarné školy Bauhaus.  V roce 1909 se Mahler stal uměleckým vedoucím newyorské \"Philharmonic Society,\" tj. orchestru, který pro něj sestavili bohatí příznivci. Koncem roku 1910 zahájil turné po amerických velkoměstech, které však ze zdravotních důvodů nemohl dokončit. Svůj poslední koncert (čtyřicátý šestý) v New Yorku dirigoval Mahler v horečce dne 21. února 1911.  Nejprve se uvažovalo o chřipce, ale nakonec se ukázalo, že jde o bakteriální onemocnění srdce (streptokoková sepse). Nepomohli mu lékaři v Americe, Paříži v ústavu Louise Pasteura a nakonec ani ve Vídni, kam se po několikaletém pobytu ve Spojených státech vrátil. Ve Vídni dne 18. května 1911 ve věku 50 let Mahler zemřel na sepsi v důsledku komplikací vyvolaných základní chorobou. Přál si, aby byl pochován bez proslovů a bez hudby, jeho pohřeb však byl velmi slavný. Jeho hrob na hřbitově v Grinzingu ve Vídni zdobí jednoduchý náhrobek, který navrhl architekt Josef Hoffmann.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní vlastnosti.", "content": "Mahler byl vegetariánem, vegetariánství přičítal velký význam pro rozvoj své duše. Byl znám svou velkou pracovitostí a snahou o neustálé zlepšování svých již dokončených děl.", "section_level": 1}, {"title": "Péče o skladatelův odkaz.", "content": "Od roku 1955 pracuje ve Vídni Mezinárodní společnost Gustava Mahlera, od roku 1966 se udělují medaile Gustava Mahlera. O světovou proslulost Mahlerovy renesance v 80. letech 20. století se zasloužil svým vlivem Leonard Bernstein a též i čeští dirigenti Rafael Kubelík (v emigraci) a Václav Neumann svými nahrávkami Mahlerových symfonií.  V roce 1994 byla v rámci Muzea Vysočiny otevřena pobočka se stálou expozicí „Mladý Gustav Mahler a Jihlava“. Od roku 1996 pečuje i v České republice o odkaz skladatele Společnost Gustava Mahlera MAHLER 2000, která obnovila jeho rodný dům v Kalištích u Humpolce (je zde expozice \"Mahler a Čechy\") a organizuje v Jihlavě a na Vysočině pravidelný festival „Hudba tisíců“.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení díla.", "content": "Pro Mahlerovu tvorbu je příznačná zjitřelá senzitivita a vnitřní střet protikladů, reprezentující nepochybně autorův autobiografický model. Kompoziční styl vychází z pozdního romantismu a pocitově osciluje mezi ironií a melancholií. Mahlerova hudba je plná filosofických úvah, pesimismu, někdy až určitého bolestínství. Složil deset symfonií, které jsou pilíři jeho díla a celou řadu skladeb písňové formy, jak v obsazení ryze vokálním, tak v kombinaci se sólovými nástroji, především však s doprovodem orchestru. Mahlerovo dílo charakterizuje monumentalita, spolu s výrazně prominujícím (výše popsaným) citovým laděním. V několika symfoniích používá sólového zpěvu i sborů a neváhal rozšířit symfonickou hudební formu nejen co do počtu nástrojů, ale i co do rozsahu vlastní skladby (užívá až šest vět). Charakteristická je též inspirace lidovou hudbou a na tehdejší dobu nová instrumentace, kdy nástroje v orchestru sdružuje v nové, netradiční kombinace.  Tiskem vyšly Rückertovy písně spolu se dvěma posledními písněmi z cyklu Chlapcův kouzelný roh pod názvem \"Sedm posledních písní\" (Sieben Lieder aus letzter Zeit).", "section_level": 1}], "src_summary": "Gustav Mahler (7. července 1860 Kaliště, Čechy – 18. května 1911 Vídeň, Rakousko) byl rakouský hudební skladatel a dirigent. Je pokládán za jednoho z největších skladatelů symfonické hudby: složil devět symfonií (a jednu nedokončil), v některých uplatnil i vokální složky. Písně a písňové cykly zaujímají v jeho tvorbě mimořádné postavení.", "tgt_summary": "古斯塔夫·马勒(,,1860年-7月7日-1911年-5月18日),奥地利作曲家、指挥家。作为作曲家,他是19世纪德奥传统和20世纪早期的现代主义音乐之间承前启后的桥梁。马勒之后,十二音和无调性音乐等先锋理念崛起,传统调性音乐的辉煌时代走向终结。他的指挥成就在生前就已得到广泛认可,但他所创作的音乐一度被忽视,在纳粹德国时期甚至因其犹太身份而被禁止,直至第二次世界大战后才因指挥家伯恩斯坦等人的推广而得到复兴,其音乐价值方为人所周知。到如今,马勒的音乐甚为频繁地被演出,亦有无数其作品之录音发行。", "id": 301170}
{"src_title": "Gruzínská vlajka", "tgt_title": "格鲁吉亚国旗", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Již v 6. století př. n. l. bylo území dnešní Gruzie součástí Kolchidské říše, ve 3. století př. n. l. na východě země vzniklo Království Ibérie. Ve 4. století se do země začalo šířit křesťanství, západní část země se dostala pod vliv Byzantské říše, východní byla pod vlivem Persie. Ve 4. století se užíval bílý prapor, zavěšený svisle na žerdi, ve stylu labara. Žerď byla zakončena rozšířeným křížem v kruhu, známým dnes jako \"kříž z Bolnisi\", nazvaným podle chrámu v gruzínském městě Bolnisi, v kterém byl součástí výzdoby. Takovouto vlajku užíval i Vachtang I. Gorgasali, král Kartli.  V 8. století ovládli celé území Gruzie Arabové, v 9. vzniklo několik nezávislých knížectví, která byla za Bagrata III., prvního gruzínského krále, sjednocena. Symbolem sjednocení Gruzínského království a osvobození země se stala vlajka (prapor) Vachtanga I. Po vítězné bitvě u Digori (1121) přidal gruzínský král David IV. (který se začal podílet na křížových výpravách) na bílý prapor svatojiřský středový kříž. Evropané v té době nazývali Gruzii zemí Jiřího (Georgií) a Svatý Jiří byl od 10. století patronem země a objevoval se na vojenských, církevních a dalších praporech a symbolech. Oproti zdroji je vyobrazená vlajka zkrácená, bez tří obdélníkových výseků.  Za vlády Giorgiho Nádherného (1314–1348) byl prapor doplněn o 4 menší kříže, po jednom v každé čtvrtině vlajkového listu. Údajně šlo o odkaz na Jeruzalémský kříž po návratu Jeruzaléma do křesťanských rukou, na kterém měl král zásluhu. Jiný zdroj však uvádí podobnou vlajku již za vlády Tamary Gruzínské (pravnučky Davida IV.), která vládla Gruzii v letech 1184–1213. Tato vlajka byla gruzínským symbolem až do roku 1424, kdy se země po vpádu Mongolů rozpadla.  V 15.–17. století bylo území dnešní Gruzie rozdrobeno do několika nezávislých království nebo knížectví o které sváděly boje Osmanská říše a Persie. Vlajky (prapory) těchto útvarů jsou popsány v \"Zeměpisném atlase\" prince Vachuštího, syna krále Vachtanga VI.  19. ledna 1762 vzniklo (spojením) Kartlijsko-kachetské království. To užívalo (do roku 1801) vlajku tvořenou černým listem s bílým, středovým křížem.  V roce 1799 bylo království obsazeno ruským vojskem a v září roku 1801 bylo k Rusku připojeno. Zbytek Gruzie byl připojen k Rusku v průběhu rusko-perských (4. válka 1804–1813 a 5. válka 1826–1828) a rusko-tureckých válek (7. a 8. válka). V roce 1896 byla zavedena ruská bílo-modro-červená národní vlajka, která se začala vyvěšovat i na území dnešní Gruzie.  Začátkem roku 1917 navrhl gruzínský sochař Jakob Nikoladze první gruzínskou národní vlajku. Ta byla tvořena karmínovým listem o poměru 1:2 s kantonem v horním (žerďovém) rohu. V kantonu o výšce poloviny šířky listu a délce 3/8 délky listu byly umístěny dva pruhy, černý a bílý. Vlajka byla poprvé vyvěšena 25. března 1917 na manifestaci v Kutaisi při příležitosti sjezdu \"Národní demokratické strany\". Po bolševické revoluci v Rusku byl v Tbilisi uspořádán \"Gruzínský národní kongres\", který 22. listopadu ustanovil \"Národní radu\", která plnila funkci vlády i parlamentu. 22. dubna 1918 vznikla spojením Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu autonomní Zakavkazská demokratická federativní republika. 26. května 1918 Gruzie z federace vystoupila a vyhlásila nezávislou Gruzínskou demokratickou republiku. Vlajkou se stala předešlá vlajka Jakoba Nikoladzeho, která však byla zákonem z 10. září upravena na poměr stran 2:3. Kantonu byla stanovena výška rovná 1/3 šířky listu a délka rovná 2/5 délky listu (není obrázek). Karmínová barva symbolizovala starobylou královskou barvu a zářivou minulost země, černá tragické období pod ruskou nadvládou a bílá mír a naději.  7. května 1920 byla v Moskvě podepsána smlouva, kterou RSFSR uznala nezávislost Gruzínské demokratické republiky. V únoru 1921 došlo v Gruzii k povstání, které mělo za cíl spojení se sovětským Ruskem. To se stalo záminkou ke vstupu Rudé armády do země. 22. února byly nařízením prohozeny barvy pruhů v kantonu gruzínské vlajky (není obrázek) ale již 25. února byla vyhlášena Socialistická sovětská republika Gruzie a státní symboly byly (jako symboly \"buržoazní společnosti\") zakázány.  20. května 1921 přijal Revoluční výbor SSR Gruzie dekret \"\"O znaku a vlajce Socialistické sovětské republiky Gruzie\"\". Ta je (ne zcela přesně) popsána jako rudý (šarlatový) list, v jehož horním rohu je nápis S.S.R.G. V popisu to sice není uvedeno, ale nápis měl být v gruzínském písmu. V praxi byla pravděpodobně užívána vlajka s nápisem ve žlutém obdélníkovém lemu, tak jako na vlajce RSFSR. V některých tehdejších ruských publikacích byly zobrazeny vlajky s nápisy ГССР nebo ССРГ (v latince GSSR nebo SSRG). Šlo o špatné rekonstrukce ruskými výtvarníky dle nepřesného popisu.  12. března 1922 vytvořila SSR Gruzie spolu s Ázerbájdžánskou SSR a Arménskou SSR Zakavkazskou SSR, která se 13. prosince přejmenovala na Zakavkazskou sovětskou federativní socialistickou republiku. ZSSR pravděpodobně neužívala oficiálně žádnou státní vlajku. ZSFSR užívala (dle článku č. 46 ústavy) rudý (šarlatový) list s rudou, zlatě lemovanou, pěticípou hvězdou v horním rohu a pod ní (ve zdroji asi omylem nad ní) v půlkruhu zlatá písmena З.С.Ф.С.Р. (v latince Z.S.F.S.R.). V roce 1925 byl popis vlajky uveden (s poměrem stran 1:2) v novelizované ústavě v článku č. 59. Vyobrazená vlajka je trochu odlišná od zdroje.  ZSFSR 30. prosince 1922 vstoupila do SSSR a v této souvislosti se od 18. dubna 1924 začala užívat i vlajka Sovětského svazu.  Začátkem 30. let byl změněn oficiální ruský název SSR Gruzie na Gruzínská sovětská socialistická republika. Gruzínský název zůstal nezměněn. 5. prosince 1936 byla ZSFSR (novou ústavou SSSR) zrušena a Gruzínská SSR se stala svazovou republikou SSSR.  13. února 1937 byla přijata nová ústava Gruzínské SSR, kde je vlajka ve článku č. 160 popsána. Vlajka byla tvořena rudým listem o poměru 1:2 (to však v ústavě stanoveno nebylo). V horním, žerďovém rohu byl umístěn zlatý nápis Gruzínská SSR v gruzínském písmu (საქართველოს სსრ, Sakartvelos SSR).  11. dubna 1951 byla výnosem Nejvyššího sovětu Gruzínské SSR přijata nová vlajka, kterou navrhl malíř Severian D. Maisašvili. Vlajka, typově odlišná od vlajek ostatních svazových republik, byla schválena zákonem z 20. dubna 1951 a její popis byl zanesen do gruzínské ústavy. 6. února 1956 bylo výnosem prezídia Nejvyšší sovětu schváleno \"Nařízení o státní vlajce Gruzínské SSR\", ve kterém byl popis vlajky upřesněn v článku č. 2. Vlajka byla tvořena rudým listem o poměru stran 1:2, v horním, žerďovém rohu bylo blankytně modré karé o délce stran rovné polovině šířky vlajky. Ve středu karé bylo modré kruhové pole (o poloměru rovném 1/3 strany karé), z něhož vybíhá 24 rudých paprsků ke stranám čtverce. Uprostřed kruhového pole byly zkřížený rudý srp a kladivo a nad nimi malá, pěticípá hvězda. Ze středu pravé strany karé vychází k vlajícímu okraji modrý, vodorovný pruh o šířce 1/3 strany karé. Neoficiálně byla symbolika této vlajky vykládána tak, že modrý pruh, karé a paprsky symbolizují Černé moře a nebe bez mraků, rudá je barvou mezinárodního dělnického hnutí a symbolem sovětského lidu, srp s kladivem symbolizují dělníky a rolníky a hvězda proletářský internacionalismus.  Po demonstraci desetitisíců lidí v Tbilisi 14. dubna 1978 za status gruzínštiny byla v roce 1981 do státního znaku přidána zkratka státu v gruzínštině, ke změně vlajky ale nedošlo. V roce 1989 spustily protikomunistické demonstrace boj za nezávislost Gruzie. Při těchto protestech se užívala vlajka navržená roku 1917, jejíž užívání bylo 26. května 1989 legalizováno. V březnu roku 1990 nárokovala Gruzie nezávislost země, sovětská armáda však proti demonstrantům brutálně zasáhla.  21. června 1990 vyhlásila Gruzie nezávislost na Sovětském svazu a 14. listopadu 1990 byl zákonem změněn název země na \"Gruzínská republika\". Vlajka z roku 1917 doznala drobných změn a byla popsána v článku č. 181 nové ústavy. Změněn byl poměr stran (nyní 3:5) a velikost kantonu, jehož výška byla stanovena na 2/5 šířky a délka na 2/5 délky vlajky.  V referendu, které proběhlo na přelomu března a dubna roku 1991 se 89 % hlasujících vyslovilo pro obnovení gruzínské nezávislosti a 9. dubna ji parlament vyhlásil. Vlajka zůstala zachována.  V roce 1999 bylo na nátlak většiny obyvatel a patriarchátu Gruzínské pravoslavné církve vyvoláno hlasování parlamentu o změně vlajky na (již zmiňovanou) oblíbenou vlajku s pěti kříži. Tehdejší prezident Eduard Ševardnadze se pokusil tomuto přijetí nové vlajky zabránit vytvořením heraldické komise, v roce 2003 byl však při tzv. růžové revoluci svržen. Vůdce opozice a pozdější prezident Michail Saakašvili (resp. jeho Sjednocená národní strana) si tento historický symbol přivlastnil a ten byl prohlášen za symbol země. 14. ledna 2004 přijal gruzínský parlament zákon o nové státní vlajce, která byla téhož dne na budově parlamentu vztyčena. K oficiálnímu vztyčení došlo až 25. ledna při inauguraci nového prezidenta. Vlajka byla popsána v dekretu prezidenta Saakašviliho č. 31 z téhož dne. Oproti návrhu z roku 2003 mají křížky plnější tvar.", "section_level": 1}, {"title": "Vlajky nižších celků.", "content": "Gruzie se člení na 9 krajů (mcharebi), 1 městský kraj (Tbilisi mchare) a dvě autonomní republiky, Abchazko (de facto však ruský protektorát) a Adžarsko. Na území gruzínských krajů Mccheta-Mtianeti, Rača-Lečchumi a Dolní Svanetie, Vnitřní Kartlie a Imeretie se rozkládá Jižní Osetie, sporné území, které je spolu s Abcházií ruským protektorátem. Autonomní republiky i sporná území užívají vlastní vlajky, kraje ne.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Gruzie, známá též pod názvem vlajka s pěti kříži (), je tvořena bílým listem o poměru stran 2:3, s červeným, středovým, svatojiřským křížem o šířce 1/5 šířky vlajky. Ve středu všech čtyř bílých polí je umístěn červený, tlapatý křížek (ve středoevropské heraldice nazýván též přesnějším názvem kříž tlapatý vydutý).", "tgt_summary": "格鲁吉亚国旗是一面十分古老的旗帜。早在公元5世纪,白底红色圣乔治十字的旗帜已经是乔治亚民族和国家的象征。在塔玛拉女王时代此旗是对抗塞尔柱帝国的象征。四个小十字在1334年加上,模仿了耶路撒冷十字。", "id": 282608}
{"src_title": "Lesothská vlajka", "tgt_title": "莱索托国旗", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Britský protektorát Basutsko (), dnešní Lesotho, neužíval do vyhlášení nezávislosti žádnou oficiální vlajku. Užívala se britská vlajka a vlajka britského vysokého komisaře pro Basutsko, Bečuánsko (Botswana) a Svazijsko. Vlajku komisaře tvořila standardní britská vlajka s bílým kruhovým polem se zelenou vavřínovou girlandou uprostřed. V poli byla britská tudorovská koruna (od roku 1955 koruna svatého Eduarda) nad písmeny H.C. (Hight Commissioner). (není obrázek)  20. března 1952 byl zaveden britským královským dekretem znak Basutska. Zelený štít tohoto znaku (s krokodýlem přirozené barvy pod dvěma zlatými obilnými snopy, mezi kterými bylo zlaté rouno) v bílém, kruhovém poli se užíval jako vlajkový emblém () na vlajce britského rezidenta-komisaře (zástupce vysokého komisaře) pro Basutsko. (není obrázek)  Není jasné, zda se užíval na modré služební vlajce (britská státní námořní vlajka). Zdroje uvádějí obě varianty, uvádí se také, že vlajka měla neoficiální charakter.  30. dubna 1965 získalo Basutsko vnitřní samosprávu a začaly se připravovat nové státní symboly. 4. října 1966 byla vyhlášena nezávislost státu na Spojeném království pod názvem Království Lesotho. Stejný den byla zavedena, a slavnostně vztyčena první vlajka (a státní znak), publikována již 30. září. Autorem vlajky byl architekt Peter Hancock. Jednalo se o modrý list se dvěma svislými pruhy v žerďové části (zelený a červený), širokými 1/10 délky listu a s bílou kresbou basutského klobouku „mokorotlo”. Barvy byly převzaty z vlajky Basutské národní strany (BNP) (čtyři vodorovné pruhy v barvách modrá, bílá, červená a zelená, klobouk měl být původně žlutý, měnil se, aby odpovídal barvám BNP). Modrá barva symbolizovala oblohu a déšť, bílá byla barvou míru, zelená symbolizovala zemi a červená víru. Klobouk byl symbolem míru a monarchie. Vlajka souhrnně vyjadřovala státní heslo Khotso, Pula, Nala (Mír, déšť, prosperita).  Po převratu v roce 1970 zůstaly státní symboly nezměněny.  Po dalším vojenském převratu v roce 1986 byla při příležitosti ročního výročí (v noci z 19. na 20. ledna 1987) zavedena a poprvé vztyčena nová podoba národní vlajky, jejíž autorem byl seržant Retelisitsoe Matete. Vlajka byla šikmo rozdělena modrým pruhem (širokým jednu třetinu šířky vlajky) na bílé, žerďové a zelené, vlající pole. V bílém poli byla umístěna světle hnědá silueta (břemeno) tradičního basutského štítu, podloženého oštěpem, válečnou palicí a obřadním náčelnickým žezlem, zdobeným pštrosím peřím. Plocha siluety zabírala pětinu plochy listu. Emblém symbolizoval obranu míru a blahobytu, bílá barva mír, modrá déšť a zelená prosperitu a hojnost. Vlajka tak nadále vyjadřovala i státní motto „Mír, déšť, prosperita”.  V roce 2002 zvítězil ve volbách Lesothský kongres pro demokracii, který začal usilovat o změnu vlajky. 6. června 2006 byly v parlamentu představeny čtyři návrhy. 19. září schválilo Zákonodárné shromáždění parlamentu Zákon o státní vlajce (poměrem hlasů 84:18). 27. záři zákon potvrdil i senát. Vlajka, platná dodnes, byla poprvé vztyčena v noci ze 3. na 4. října 2006, u příležitosti 40. výročí nezávislosti země.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Lesotha je tvořena listem o poměru stran 2:3 se třemi vodorovnými pruhy: modrým, bílým a zeleným o poměru šířek 3:4:3. Uprostřed bílého pruhu je černý, stylizovaný basutský klobouk „mokorotlo” o výšce 92 % šířky bílého pruhu. Modrá barva je v systému Pantone označována Reflex Blue C (je tedy stejná jako na vlajce EU, CMYK (10,90,0,0). Zelená barva je definována jako Pantone Green 347 C (CMYK 100,10,100,2).", "tgt_summary": "莱索托国旗,是一面横向三色旗,纵横比例为2:3,由蓝、白、绿三色横条组成底色,中间绘有一顶黑色巴索托帽。蓝色代表天空、雨水,白色象征和平,绿色意为莱索托的青翠大地。黑色巴索托帽代表由黑色人种组成的莱索托人民。", "id": 1685932}
{"src_title": "Valonsko", "tgt_title": "瓦隆大区", "src_document": [{"title": "Administrativní uspořádání.", "content": "Belgie je rozdělena na 10 provincií, z nichž 5 se nachází ve Valonsku:  Valonsko se dále dělí na 20 okresů (francouzsky ) a 262 obcí. Hlavní město je Namur. Další důležitá města (s více než 50 000 obyvateli) jsou Charleroi, Lutych, Mons, La Louvière, Mouscron, Seraing, Tournai a Verviers.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Valonský region se rozkládá na jihu Belgie na ploše 16 844 km2, což je přibližně 55 % rozlohy státu. Sousedí na severu s Vlámskem a Nizozemskem, na východě s Německem (spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko a Porýní-Falc) a Lucemburskem a na jihu s Francií (regiony Nord-Pas-de-Calais, Champagne-Ardenne a Lotrinsko).  Valonská krajina je kopcovitá a lesnatá. Týká se to zejména území na jih od řeky Mázy a jejího přítoku Sambre, které tvoří oblasti Condroz, Fagne, Famenne, Pays de Herve, Ardeny a Belgické Lotrinsko. Ardeny zaujímají velkou část provincií Lucembursko, Lutych a Namur a v menší míře zasahují též do provincie Henegavsko. V Ardenách se nachází Signal de Botrange – nejvyšší vrchol Valonska i celé Belgie s nadmořskou výškou 694 m.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyky.", "content": "Úředním jazykem ve většině obcí je francouzština. Němčina je úředním jazykem v 9 obcích na východě regionu, které patřily do roku 1918 Německu a nyní tvoří Německou komunitu Belgie. V některých obcích mají obyvatelé právo komunikovat s úřady v jiném než úředním jazyce – nizozemsky nebo německy (popř. obojí) v několika frankofonních obcích a francouzsky ve všech obcích Německé komunity.  V červnu 2006 uveřejnila Université catholique de Louvain z Louvain-la-Neuve anketu, ve které pouhých 19 % respondentů z Valonska uvedlo, že mluví nizozemsky. Naproti tomu 59 % dotázaných ve Vlámsku prohlásilo, že mluví francouzsky.  Varianta francouzštiny, kterou se mluví ve Valonsku, bývá označována jako belgická francouzština a liší se od standardní francouzštiny různou měrou v závislosti na mluvčím. Jazyk používaný v úředním styku a v médiích je podobný v obou zemích. Jedním z rozdílů mezi oběma variantami, který stojí za zmínku, je užití slov \"septante\" (sedmdesát) a \"nonante\" (devadesát) v Belgii namísto výrazů \"soixante-dix\" a \"quatre-vingt-dix\" užívaných ve Francii.  Roku 1990 byly jako regionální jazyky oficiálně uznány šampaňština, lotrinština, pikardština a valonština. Až do začátku 20. století mluvil valonský lid převážně valonským a pikardským dialektem, zatímco francouzština byla jazykem vyšších tříd. Vzhledem k zavedení školního vyučování ve francouzštině je však používání těchto nářečí na ústupu. V současné době se objevují snahy (byť ve velmi omezené míře) o oživení valonských dialektů – některé školy nabízejí jazykové kursy valonštiny a existují i rozhlasové programy ve valonštině.", "section_level": 1}, {"title": "Politické uspořádání.", "content": "Od 23. dubna 1993 je Belgie federativní stát, rozdělený územně na tři regiony – Valonský region, Vlámský region a Region Brusel-hlavní město. Po jazykové stránce je navíc Belgie rozdělena na tři komunity.  Valonský region má vlastní vládu a parlament. Obě instituce sídlí v Namuru. Parlament se skládá ze 75 poslanců, volených přímo všeobecným hlasovacím právem na pět let.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Valonské hospodářství zaznamenalo bouřlivý rozvoj v 19. století, zejména v oblasti Charleroi a Lutychu. Belgie byla první zemí pevninské Evropy, ve které proběhla průmyslová revoluce. Valonsko mělo bohaté zásoby černého uhlí a jeho prosperita byla založena na odvětvích těžkého průmyslu (zejména hutnictví oceli a sklářství).  V první polovině 20. stol. začalo docházet k poklesu výnosnosti těžkého průmyslu. Od roku 1958 byly postupně zavírány doly a později se dostavila krize ocelářství. Kvůli tomu bylo třeba provést restrukturalizaci průmyslu.  Dnes Valonsko ekonomicky zaostává za Vlámskem. Podle údajů z roku 2004 činí HDP na hlavu 27 356 eur pro Vlámsko a 19 858 eur pro Valonsko. Ekonomika Valonska je poměrně diverzifikována, přesto však v některých oblastech (např. okolí měst Charleroi a Lutych) přetrvává krize ocelářského průmyslu a nezaměstnanost dosahuje místy až 20 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Valonsko (francouzsky ', německy ', valonsky ', nizozemsky ') neboli Valonský region (francouzsky ', nizozemsky ') je jeden ze tří regionů Belgického království. Dne 1. ledna 2013 žilo ve Valonsku 3 563 060 obyvatel, tj. 32 % obyvatel státu. Obyvatelstvo je převážně frankofonní, úřední jazyky jsou francouzština a němčina.", "tgt_summary": "瓦隆(,,),是比利时南半部以法语作为主要语言的地区。瓦隆占比利时全国土地面积的52%,人口则约占全国1/3,瓦隆大区是这地区在行政上的正式区划。在今日瓦隆大区的居民中,除了约九成的法语人口外,也有少数使用德语的人口,主要聚居于瓦隆东部的列日省。法语和德语都是瓦隆大区的官方语言。", "id": 1009369}
{"src_title": "Ofión", "tgt_title": "俄菲翁", "src_document": [{"title": "Interpretace.", "content": "Jméno Ofión vychází ze starořeckého \"ὄφῐς\" ofis „had“, ale jeho hadí povaha nikde v pramenech explicitně zmiňována, ale odpovídá jí fakt že Ofiónova partnerka Eurynomé byla ve Figeléii ctěna v podobě mořské panny. Martin L. West se domnívá že Ofión a jeho děti Ofionidai, které snad zplodil s Euryonomé, mají přirozenost monster a celou tuto rodinu přirovnává k Týfónovi a Echidně, včetně jejich nestvůrných dětí jako je Hydra, Kerberos nebo Chiméra, kteří jsou z řecké mytologie lépe známi. V širším kontextu je pak spojuje s dalšími rody s hadími rysy či příslušníky, kteří jsou protivníky bohů jako jsou severští jotunové, zarathuštrický Ahriman a jeho daévové nebo také mezopotámskou Tiámat a jejími potomky. V některých podáních navíc Týfón nebyl svržen do Tartaru či pod Etnu, ale do jezera či moře, podobně jako Ofión padl do Ókeanu.  Původ Ofióna je nejasný, nemusel mít žádné rodiče, mohl se zrodit v Tartaru nebo být synem Chrona a Chthónie, vzhledem k tomu že sám Chronos má v pozdních zdrojích hadí přirozenost. Po svém zrození byl Ofión nejspíše velmi silný a vyhrožoval tím že se stane králem nebes či se jím skutečně stal – vzhledem k podáním podle kterých Ofión vládl před Kronem. Podání o dohodě podle které bojující strana která spadne do Ókeanu prohraje připomíná spartský rituál, během kterého dvě skupiny chlapců zápasily na místě zvaném Platanistas a ta která padla do příkopu jež ho obklopoval byla považována za poraženou.  Ztotožnění s Ókeánem, jakožto Titánem i moře-řekou obtékající svět, kromě přímé identifikace a Ofiónova pádu do něj napovídá i jiné skutečnosti. Ókeanos je otcem Eurynomé, jež povila Diovy Charitky, která může být totožná s Eurynomé zmiňované Apollóniem Rhodským jako Ofiónova družka, a taktéž je mu v pozdějších pramenech přisuzována hadí přirozenost. Řeky jsou obecně srovnává s hady a hadem obklopujícím svět je například také severský Jörmungand.  Ofión se také objevuje v takzvaném \"pelasgickém mýtu o stvoření světa\" Roberta Gravese, který je však literárním dílem, nikoliv akademickou rekonstrukcí. Podle něj na počátku povstala z Chaosu bohyně Eurynomé. Protože nemohla najít oporu pro své nohy, oddělila od oblohy moře a začala tančit na jeho vlnách. Při tanci, kterým se pohybovala směrem k jihu, se za ní začal zvedat severní vítr, s kterým se dalo začít tvořit svět. Třením v dlaních stvořila z tohoto větru Ofióna, který se posléze začal ovíjet kolem božské Eurynomé a nakonec se s ní spojil. Z tohoto spojení vzniklo vejce všehomíra, které Eurynomé změněná na holubici vyseděla a které na její příkaz Ofión obtočil. Teprve pak vejce prasklo vedví a následně se z něj vylíhly všechny věci, které nás obklopují - slunce, měsíc, planety hvězdy, hory, řeky, stromy, rostliny a živočichové. Oba dva se poté usadili na hoře Olympu, kde Ofión rozzlobil Eurynomé tvrzením, že celý svět je jeho dílem. Ta mu poté vykopla zuby, poranila ho patou na hlavě a zahnala do temných děr pod zemí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ofión (starořecky \"Ὀφίων\"), též Ofioenus (\"Ὀφιονεύς\") je řecká mytická postava nepříliš jasné povahy povahy a funkce. Nejucelenější zmínka o Ofiónovi se objevuje v eposu \"Argonautika\" z 3. století př. n. l., sepsaného Apollóniem Rhódským, který shrnuje Orfeovu píseň o stvoření světa:", "tgt_summary": "俄菲翁()是希腊神话中的一个蛇形的神祇,在俄耳甫斯派诗人罗得岛的阿波罗尼乌斯(Apollonius of Rhodes)的《阿耳戈英雄纪》(\"Argonautica\")中,他是由欧律诺墨所创造,并和她一起统治世界。后来这两个神被瑞娅和俄刻阿诺斯所取代,打入深深的大海(一说塔耳塔罗斯)。他和克洛诺斯一样是代表天空的神。", "id": 1350752}
{"src_title": "Flex lexical analyser", "tgt_title": "Flex詞法分析器", "src_document": [{"title": "Příklad lexikálního analyzátoru.", "content": "Toto je příklad scanneru, který nevyužívá Flex pro naučný programovací jazyk PL/0. Uznávané symboly jsou: '+', '-', '*', '/', '=', '(', ')', ',', ';', '.', ':=', '<', 'codice_1', 'codice_2', '>', '>='; čísla: 0-9 {0-9}; identifikátory: a-zA-Z {a-zA-Z0-9} a klíčová slova: begin, call, const, do, end, if, odd, procedure, then, var, while.  Užití externích proměnných:  FILE *source /* The source file */ int cur_line, cur_col, err_line, err_col /* For error reporting */ int num /* Last number read stored here, for the parser */ char id[] /* Last identifier read stored here, for the parser */ Hashtab *keywords Volání externích rutin:  error(const char msg[]) /* Report an error */ Hashtab *create_htab(int estimate) /* Create a lookup table */ int enter_htab(Hashtab *ht, char name[], void *data) /* Add an entry to a lookup table */ Entry *find_htab(Hashtab *ht, char *s) /* Find an entry in a lookup table */ void *get_htab_data(Entry *entry) /* Returns data from a lookup table */ FILE *fopen(char fn[], char mode[]) /* Opens a file for reading */ fgetc(FILE *stream) /* Read the next character from a stream */ ungetc(int ch, FILE *stream) /* Put-back a character onto a stream */ isdigit(int ch), isalpha(int ch), isalnum(int ch) /* Character classification */ Externí typy:  Symbol /* An enumerated type of all the symbols in the PL/0 language */ Hashtab /* Represents a lookup table */ Entry /* Represents an entry in the lookup table */ Skenování je odstartováno voláním init_scan, který pochází ze zdrojového souboru. Pokud je zdrojový soubor úspěšně otevřen, parser zavolá getsym, který opakovaně vrací po sobě jdoucí symboly ze zdrojového souboru.  Srdce scanneru – getsym – by měl být přímočarý. Zaprvé by měl přeskočit všechny mezery. Dále jsou získané znaky klasifikovány. Jestliže znak reprezentuje více symbolů, musí se provést další zpracování. Čísla jsou převedena do vnitřní formy a identifikátory jsou kontrolovány, zda nejsou klíčovým slovem.  int read_ch(void) { void put_back(int ch) { Symbol getsym(void) { int init_scan(const char fn[]) {  Nyní můžete porovnat kód, který byl vygenerovaný Flexem s ručně psaným kódem. %{  digit [0-9] letter [a-zA-Z] %% [ \\t\\n\\r] /* skip whitespace */. { printf(\"Unknown character [%c]\\n\",yytext[0]); Přibližně 50 řádků kódu Flex versus 100 řádků ručně psaného kódu.", "section_level": 1}, {"title": "Flex++.", "content": "Flex++ je nástroj pro vytváření programu pro parsování jazyka. Tento program vytváří parser generátor. Toto je hlavní instance programu Flex.  Tyto programy fungují jako parséry znaků a tokenů pomocí použití deterministického konečného automatu. Tento stroj je podmnožinou Turingových strojů. Syntaxe je založená na použití regulárních výrazů.  Flex nabízí dva různé způsoby, jak generovat scannery. Primárně generuje kód jazyka C kompilovaný do C++ knihoven. Flex++, rozšíření Flexu, se používá pro generování C++ kódu a tříd. Flex++ třídy a kód vyžadují kompilátor pro vytvoření lexikálních programů a programů porovnávajících vzory. Flex, alternativní jazykový parser, zanedbává generovaní parsovacího scanneru v C kódu. C++ scanner generovaný pomocí Flex++ obsahuje hlavičkový soubor FlexLexer.h, který definuje rozhraní dvou C++ generovaných tříd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flex lexical analyser je v informatice nástroj, který generuje zdrojový kód pro lexikální analyzátor v jazyce C. Jde o GNU variantu programu Lex. Používá se často spolu s generátorem syntaktického analyzátoru yacc nebo jeho vylepšenou alternativou GNU bison. Flex byl vytvořen Vernem Paxsonem v jazyce C v roce 1987. Byl překládán pomocí Ratfor generátoru, který byl v té době veden Jefem Poskanzerem.", "tgt_summary": "flex(快速词法分析产生器,英语:fast lexical analyzer generator)是一种词法分析程序。它是lex的开放源代码版本,以BSD许可证释出。通常与GNU bison一同运作,但是它本身不是GNU计划的一部分。", "id": 1839919}
{"src_title": "Ananas bracteatus", "tgt_title": "紅鳳梨", "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Dobře roste ve výživné, na organické látky bohaté, vzdušné, dobře odvodněné a mírně kyselé (pH 5,5 - 6,5) půdě, jeho stanoviště může být jak na plném slunci, tak i ve stínu. Nejlépe mu vyhovuje teplota mezi +20 až +24 °C, jež by neměla klesat pod +14 °C. Spolehlivě přežívá delší období sucha, krátkodobě v suché půdě přečká zimní pokles teploty pod -2 °C, i když mnohdy za cenu ztráty několika listů. Pokles teploty ve vlhku způsobuje hnilobu kořenů. Rostlinu lze rozmnožovat z rozmnožovacích pupenů vyrůstajících na stonku nebo mezi listy, stejně jako z listové koruny na vrcholu plodenství.  Je monokarpickou rostlinou plodící jednou za život, po odplození usychá. Obvykle vykvete, bez umělé chemické iniciace, za 18 až 36 měsíců od výsadby a plodenství dozrává přibližně za šest měsíců po odkvětu. V tropickým podmínkách vykvétá spontánně, kdykoliv v průběhu roku.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Rostlina bývá vysoká asi 90 cm, (při kvetení až 120 cm) a široká 90 až 120 cm a má jen krátký stonek zakončený listovou růžici. Ve spirále z ní rostou mečovité listy dlouhé až 1,5 m a široké 4 cm, které jsou mírně převisající, tuhé, kožovité, vláknité a po obvodě porostlé ostny zahnutými směrem ke konci listu. Listy jsou zbarvené tmavě zeleně nebo mají bílé či žluté podélně pruhy, rostliny pěstované na plném slunci mají někdy pruhy růžové, bylinám přeneseným ze stínu na slunce se zbarví listy růžově nebo červeně. Listy ani v zimě neopadávají.  Ze středu listové růžice vyrůstá hrubá, přímá lodyha dlouhá asi 50 cm, která je zakončena hlávkovitým květenstvím s mnoha drobnými, fialově purpurovými květy obklopenými červenými nebo růžovými ostnitými listeny. Oboupohlavný květ má po třech kališních i korunních lístcích, šest tyčinek ve dvou kruzích s prašníky pukající podélnými štěrbinami, gyneceum ze tří plodolistů, trojdílný semeník s mnoha vajíčky a čnělku s bliznou. Na vrcholu květenství vyrůstá hustý trs zelených listů. Lodyha se někdy u vrcholu větví a může mít dvě či tři květenství a následně i plodenství.  Plody vznikají bez vnějšího opylení a společně vytvářejí zdužnatělé, složené, hnědě růžové až šarlatové plodenství sestavené ze zralých semeníků, původní vřeteno květenství vytváří vnitřní zdřevnatělou osu plodenství a okvětní lístky tvoří jeho šestiúhelníkovitou strukturu povrchu. Plodenství je vejčitého tvaru, má tvrdou a voskovitou kůži, na vrcholu má chochol zelených listů a obvykle váží do 1 kg. Poživatelná, růžově žlutá dužina obsahuje semena, je vláknitá, málo šťavnatá a je méně chutná než komerčně pěstované ananasy druhu ananasovník chocholatý (\"Ananas comosus\"). Ovoce je chutné pouze v plné zralosti a po jejím dosažení se zakrátko kazí, proto se jen málo transportuje. Zralost se posuzuje poklepem, zralé ovoce má hutný zvuk; nezralé zní dutě.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "\"Ananas bracteatus\" je v místních poměrech využíván pro plodenství, která jsou ale v porovnání s obchodně pěstovanými druhy menší, mají vláknitou a méně šťavnatou dužinu a navíc se špatně skladují. Dále bývá v tropických oblastech pěstován jako okrasná rostlina nebo se z nich vytvářejí krátkodobé neprostupné živé ploty. V mírném pásmu se pěstuje též jako pokojová rostlina, nejčastěji barevná varieta \"Ananas bracteatus\" var. 'tricolor'. V Jižní Americe jsou z vláken listů vyráběny pevné sítě a provazy. Z lodyh se získává látka bromelain, jehož hlavní složkou jsou proteolytické enzymy a je často využívaný ve farmakologii a potravinářství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ananas bracteatus (syn. \"Ananas comosus\" var. \"bracteatus\") je krátce vytrvalá, tropická bylina vysoká až 1 m s typickým ananasovitým ovocem. Je jedním z nemnoha druhů rodu ananasovník (\"Ananas\") a pochází z jihoamerického území, ze severozápadní Argentiny, Bolívie, Paraguaye, Ekvádoru a jihu Brazílie, kde roste jako podrost opadavých lesů v pásu od mořského pobřeží až po nadmořskou výšku blízkou 500 m. n. m. Má ovoce horší jakosti a jen málo se pěstuje na plantážích nebo mimo původní areál.", "tgt_summary": "红凤梨(学名:Ananas bracteatus)是凤梨属下的一个种,因其独特的红色果实而成为了一种观赏植物,也可以当做篱笆来种植。原产于巴西海拔的地区。", "id": 1649441}
{"src_title": "Pius VI.", "tgt_title": "教宗庇護六世", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Po ukončení studia na jezuitské koleji získal v roce 1734 titul doktor práv. Pokračoval ve studiích na Ferrarské univerzitě, kde se stal osobním tajemníkem Tommase Ruffoa, papežského nuncia. V jeho biskupství Ostie a Velletrie zastával funkci auditora až do roku 1753. Díky zkušenostem ve vedení mise u soudu v Neapoli získal respekt u papeže Klementa XIV., který jej jmenoval jedním ze svých tajemníků 1753 a knězem u svatého Petra. Roku 1758 byl vysvěcen na kněze a roku 1766 se stal papežským pokladníkem. Tento úřad vykonával v letech 1758 až 1769. Ti, kteří trpěli pod jeho svědomitým hospodařením přesvědčili papeže Klementa XIV., aby jej jmenoval kardinálem ze Sant'Onofria a toto povýšení ho dočasně zbavilo vlivu. Po čtyřměsíčním konkláve, které následovalo po smrti Klementa XIV., přestaly Španělsko, Francie a Portugalsko mít námitky proti jmenování. Nakonec se však stal oponentem antijezuitské politiky předchozího papeže. Díky tomu byl 15. února 1775 zvolen papežem a vybral si jméno Pius VI.", "section_level": 2}, {"title": "Papežství.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "První kroky.", "content": "Nejprve slíbil liberální pravidlo a reformu, která zlepší správcovství papežského státu. Přestože byl Pius VI. obvykle shovívavý, ukázal občas schopnosti rozlišovat. Roku 1752 vysvětil svého strýce Giovanna Carla Bandiho na Imolského biskupa, jmenoval jej členem papežské kurie (ústřední administrativní a soudní orgán Svatého stolce) a 29. května 1775 kardinálem v konzistoři (poradní sbor papeže). Další rodinné příslušníky však nepovýšil. Pokáral prince Potenziániho, guvernéra Říma za to, že nedostatečně řešil korupci ve městě. Aby zlepšil stav financí, jmenoval radu kardinálů a zmírnil ztráty snížením daní. Pro správu financí jmenoval Nicolu Bischiho, aby se zaměřil na roční výdaje nákupu obilí. Odepřel penze mnoha významným osobnostem a přijal prémiový systém na podporu zemědělství.", "section_level": 3}, {"title": "Kompromisním kandidátem.", "content": "Okolnosti jeho volby byly kompromisní, proto se dostal do potíží hned od počátku pontifikátu. Dostalo se mu však tiché podpory ze strany katolických ministrů a antijezuitské strany, kteří tiše souhlasili s pokračováním ve stylu Klementa XIV. díky jehož krátké bule Dominus ac redemptor (1773) bylo Tovaryšstvo Ježíšovo prohlášeno za rozpuštěné. Na druhé straně Zelantijská strana kardinálů věřila, že bude soucitný k jezuitům a očekávali nějakou náhradu za údajnou křivdu, kterou trpěli pod vládou Klementa XIV. V důsledku těchto problémů zavedl do řad mnoho opatření, která zajistila uspokojení jedné straně. Toto uspokojení však bylo jen částečné, kvůli tomu, že řád se mohl v Bělorusku a Slezsku každou chvíli rozpustit. Jeden čas dokonce zvažoval o jeho opětovném založení, konkrétně roku 1792 jako záštitu proti myšlenkám francouzské revoluce.", "section_level": 3}, {"title": "Galicismus a Febronianismus.", "content": "Kromě čelení vůči tempu rostoucí politiky, se setkal Pius VI. s praktickými protesty omezit papežskou autoritu. Pod pseudonymem \"Febronius\" psal Němec Johann Nikolaus von Hontheim, zastánce galikánských myšlenek. I když papežská diplomacie dosáhla, aby Hontheim své postoje odvolal, ale v Rakousku jej přesto přijali. Zde probíhaly společenské a duchovní reformy v duchu osvícenství, jenž byly provedeny císařem Josefem II. (1765-1790). Josefův ministr Kounic komentoval nadřazenost Říma zřejmě v naději z pobytu, který Pius VI. výjimečně přijal. Dokonce při této příležitosti navštívil Vídeň osobně. Řím opustil 27. února 1782 a úžasně byl císařem přijat. Jeho návštěva se však ukázala jako fiasko. Nicméně o pár let později omezil německé arcibiskupy, když na kongresu v Ems ukázal tendence k nezávislosti.", "section_level": 3}, {"title": "Neapolské království a Toskánsko.", "content": "V Neapolském království s obtížemi vyžadoval jisté ústupky. Za respekt a úctu k feudalismu byl povýšen liberálním ministrem Tanuccim. Vážnější neshody se však objevily s Leopoldem II. (1790-1792), později císařem a se Scipionem de' Riccim, biskupem v diecézi Pistoia a Prato kvůli reformám v Toskánsku. Pius VI. však dekrety pistojské synody odsoudil až po uplynutí osmi let (1786).", "section_level": 3}, {"title": "Zbavení úřadu a smrt pod Napoleonem.", "content": "Roku 1796 pod vedením Napoleona Bonaparteho napadli francouzští republikánští vojáci Itálii, přemohli papežské vojáky a zabrali města Ancona a Loreto. Pius VI. žádal mír, který byl poskytnut v Tolentinu 19. února 1797. 28. prosince téhož roku byl však obviněn za vzpouru papežských sil, která byla provedena proti italským a francouzským revolucionářům. Slavný brigádní generál Mathurin Léonard Duphot, který jel do Říma s Josefem Bonapartem (bratr Napoleona) jako zástupci francouzského velvyslanectví byl zabit a tím vznikla nová záminka a tím vznikla zmínka pro zařízení francouzské invaze. Generál Berthier bez odporu dne 10. února 1798 vstoupil na území Říma a vyhlásil římskou republiku. Žádal, aby papež rezignoval. Papež to odmítl a 20. února byl eskortován z Vatikánu do Sieny a odtud do florentské kartouzy (Certosa). Francouzské vyhlášení války v Toskánsku vedlo k jeho odstranění (byl eskortován Pedrem Gomézem Labradorem, markýzem Labradorským). Přes Parmu, Piacenzu, Turín a Grenobl do Valence. Zde šest týdnů po příjezdu (29. srpna 1799) zemřel. Jeho pontifikát trval 24 let.  Tělo Pia VI. bylo nabalzámováno, ale nebylo pohřbeno do 30. ledna 1800, protože Napoleon viděl politickou výhodu v pohřbívání zesnulých papežů pro šíření katolické církve ve Francii. Piův doprovod trval na splnění papežova přání a to být pohřben v Římě, ale nakonec jej pohřbili za rakouskými liniemi. Kvůli fracouzským zákonům bylo navíc znemožněno konstitučnímu biskupovi celebrovat pohřební bohoslužbu, takže k žádnému pohřbu nedošlo. Ostatky Pia VI. byly 24. prosince 1801 odstraněny z francouzské Valence a 19. února 1802 byly pohřbeny papežem Piem VII.", "section_level": 3}, {"title": "Znovupohřbení.", "content": "Dekretem papeže Pia XII. v roce 1949 byly ostatky Pia VI. přesunuty do vatikánských grot a umístěny do starobylého mramorového sarkofágu.", "section_level": 3}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Reference.", "content": "Přeloženo z anglické wikipedie: http://en.wikipedia.org/wiki/Pope_Pius_VI", "section_level": 2}], "src_summary": "Pius VI., vlastním jménem Giovanni Angelo Braschi (25. prosince 1717 Cesena – 29. srpna 1799 Valence), byl katolický duchovní, který byl papežem od 15. února 1775 až do své smrti.", "tgt_summary": "教宗庇护六世(;1717年-12月25日-1799年-8月29日)原名若望-安杰洛·布拉斯基(Giannangelo Braschi),于切塞纳出生。他于1775年2月15日当选罗马主教,同年2月22日即位至1799年8月29日为止。", "id": 988968}
{"src_title": "Aman (Tolkien)", "tgt_title": "阿門洲", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po zničení ostrova Almaren v dávných časech před probuzením elfů se Valar přestěhovali do Amanu a založili zde Valinor. Na obranu nové říše vyzdvihli podél východního pobřeží obrovské hory pojmenované Pelóri a do moře na východě, Belegaeru, rozmístili Začarované ostrovy, aby zabránili plavcům dosáhnout pobřeží.  Z neznámého důvodu však nechali na ostrově za horami Pelóri opuštěné dvě země: Araman na severovýchodě a Avathar na jihovýchodě. Ungoliant, prastaré stvoření s podobou obrovského pavouka, se podařilo skrýt v Avatharu. Když Melkor unikl ze zajetí, uprchl právě za Ungoliant a s ní spřádal plány na pomstu vůči Valar.  První mořeplavec, který se dostal skrz pás Začarovaných ostrovů byl Eärendil, jenž plul do Valinoru pro pomoc proti Morgothovi (Melkorovi). Podařilo se mu to zřejmě díky silmarilu, který dostal od své ženy Elwing. Nakonec byl se svou žádostí úspěšný a Valar vytáhli do Války hněvu a rozhodli se odstranit ostrovy z moře.  Brzy po válce byl v Belegaeru blíže ke břehům Amanu vyzdvihnut ostrov Númenor a byly na něj přivedeny tři domy Edain. Ti byly od nynějška nazýváni Dúnadany, což znamená \"Muži západu\". Za boj proti Morgothovi jim bylo požehnáno a dostali mnoho darů od Valar a elfů z Tol Eressëa. Valar však správně předpokládali, že Númenorejci budou chtít jít do Amanu získat nesmrtelnost (ačkoliv smrtelní zůstávali v Amanu stále smrtelnými), a tak jim zakázali plavit se na západ od ostrova. Ke konci druhého věku skutečně tento zákaz porušili, k čemuž bohatě přispěl Sauron. Pod velením krále Ar-Pharazôna Zlatého vypluli do Amanu s velikou armádou. Když se utábořili v okolí Túny a Ar-Pharazôn prohlásil Aman za svůj, Valar předali vládu nad světem Eruovi. A Ilúvatar ukázal svou moc: v moři mezi Amanem a Númenorem se otevřela obrovská propast a pohltila všechny Ar-Pharazônovi lodě i samotný ostrov Númenor. Na samotného Ar-Pharazôna a jeho vojsko zemětřesení svrhlo část hor Pelóri, čímž je navždy (nebo do Poslední bitvy a Dne soudu) uvěznilo ve skále. Říká se ale, že je to nezabilo, a že pod hromadami suti stále žijí.  Poté Eru vyjmul Aman ze sfér světa. Do teď byla země placatá, on ji ale rozlomil na dva kusy a ten, který obsahoval Středozem, zakulatil. Když se od té doby pokoušeli námořníci plout po Eärendilových stopách, dostali se jednoduše na dálný východ. Pro elfy však existuje Přímá cesta do Valinoru, na které loď opustí zakřivení země a dopluje k břehům Amanu. Velmi málo smrtelníků dosáhlo touto cestou Valinoru, mezi nimi je Bilbo Pytlík, Frodo Pytlík, Samvěd Křepelka a Gimli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aman (\"blažená říše\") je kontinent ležící v Tolkienově světě. Před pádem Númenoru se nacházel na západ od Středozemě přes moře Belegaer, po něm však byl vyňat z Ardy a jen elfové tam můžou doplout. V Amanu se nachází Valinor, kde žijí Valar a tři rody elfů: Vanyar, část Noldor a část Teleri. Poblíž východního pobřeží leží ostrov Tol Eressëa.", "tgt_summary": "在托尔金的小说中,阿门洲(Aman),是代表「神祐的领土」的意思,又称海外仙境(Undying Lands)、蒙福之地(Blessed Land)。分为维林诺(Valinor)、阿瑞曼地区和阿维塔地区三地区。阿门洲位于阿尔达西方,面对贝烈盖尔海,大海彼岸是中土大陆。", "id": 461428}
{"src_title": "Ptolemaiovský Egypt", "tgt_title": "托勒密王國", "src_document": [{"title": "Alexandr a příchod Ptolemaia.", "content": "V roce 332 př. n. l. dobyl po svém vítězství v bitvě u Issu Alexandr Makedonský Egypt. Alexandr byl Egypťany vítán jako osvoboditel od nenáviděné perské nadvlády. Během svého krátkého pobytu navštívil dávné hlavní město země, Mennofer, a rovněž podnikl pouť do oázy Siwáh, kde byl v místním orákulu prohlášen za syna boha Amona. Egypťany si získal respektem, který projevoval vůči jejich náboženství, nicméně všechny důležité úřady v zemi nechal obsadit Řeky a Makedonci a rovněž založil nové hlavní město – Alexandrii, kterou právě obydleli převážně Řekové s Makedonci.  Když takto uspořádal poměry v zemi a zajistil si bohatství Egypta k dobytí zbytku Achaimenovské říše, vytáhl na počátku roku 331 př. n. l. se svým vojskem do Sýrie a odtud dále do Mezopotámie vstříc Dareiovi III. Správu země v době jeho nepřítomnosti vykonával Kleomenés z Naukratidy. Do Egypta se Alexandr již nikdy nevrátil.  Po Alexandrově smrti v Babylóně v roce 323 př. n. l. vypukl mezi jeho generály spor o nástupnictví. Nejprve vládl říši Perdikkás jako regent namísto Alexandrova nevlastního bratra Filipa Arrhidaia, který se stal králem Filipem III. Později byl Perdikkás určen za regenta rovněž Alexandrovu synovi Alexandrovi IV., který nebyl v době otcovy smrti ještě na světě. Perdikkás určil Ptolemaia, jednoho z Alexandrových nejbližších druhů, za satrapu Egypta. Od roku 323 př. n. l. Ptolemaios spravoval Egypt, zpočátku ve jménu Filipa III. a Alexandra IV., avšak jakmile se Alexandrova říše rozpadla, prohlásil se Ptolemaios za vládce země.  Perdikkův vpád do země v roce 321 př. n. l. Ptolemaios úspěšně odvrátil a v průběhu válek diadochů (322 – 281 př. n. l.) stabilizoval svoji pozici jak v Egyptě tak i v okolních zemích. V roce 305 př. n. l. Ptolemaios podobně jako ostatní diadochové přijal královský titul. Jako Ptolemaios I. Sótér („Zachránce“, „Spasitel“) založil ptolemaiovskou dynastii, která měla Egyptu vládnout po dobu následujících tří století.", "section_level": 1}, {"title": "Ptolemaiovský Egypt.", "content": "Všem mužským vládcům dynastie bylo dáno jméno Ptolemaios, zatímco obvyklými jmény princezen a královen byla Kleopatra, Bereníké nebo Arsinoé. Ptolemaiovci brzy převzali egyptský zvyk ženění se svými sestrami a mnoho z nich společně se svými manželkami vládlo.Tyto incesty ale zapříčinily to, že velká část pozdějších Ptolemaiovců trpěla slabomyslností. Jedinou ptolemaiovskou královnou, která oficiálně vládla sama byla Bereníké III., Bereníké IV. a Kleopatra V. vykonávaly vládu společně. Kleopatra VII. byla oficiálně spoluvladařkou králů Ptolemaia XIII. a Ptolemaia XIV., ale ve skutečnosti panovala Egyptu sama.  První Ptolemaiovci se nijak nevměšovali do egyptských zvyků a náboženství a nechali vybudovat nové velkolepé chrámy zasvěcené egyptským bohům. Již záhy však převzali vnější okázalost starých faraónů. Podobně jako ve starém Egyptě disponoval i ptolemaiovský Egypt vysoce komplexní organizací státní správy, o které se dochovalo poměrně velké množství informací prostřednictvím papyrových svitků. V předhelénistickém Egyptě byla správní soustava státu zcela vázána na osobu faraóna. Sídlo ptolemaiovských králů a ostatních příslušníků vládnoucí dynastie bylo stejně jako za časů faraónů centrem řízení státu a hospodářství.  Vláda jako taková měla značně neformální charakter: krále obklopoval zástup jeho oblíbenců (\"phíloi\"), kteří díky osobnímu přístupu k panovníkovi náleželi k vládcům říše. Okruh \"phíloi\" se zpočátku rekrutoval výhradně z řad Makedonců a Řeků. Později mezi nimi přibývalo i Egypťanů. Vznikla tak uzavřená dvorská společnost, která se vnitřně členila podle různých hodností.  Celá země byla rozdělena do 40 krajů (\"nomoi\"), které spravovali příslušní nomarchové, jež se starali o správu hospodářských záležitostí. Úřední hierarchie byla velice rozsáhlá a na nejnižších stupních zasahovala i do nejmenších zemědělských vesnic. Všichni státní úředníci byli podřízeni nejvyššímu královu správci (\"dioiketés\") sídlícímu v Alexandrii.  Alexandrie, přístav na pobřeží Středozemního moře, se za Ptolemaiovců rozvinula v nejvýznamnější město celého Středomoří. Jako centrum literatury a učenosti se svou velkou knihovnou a múseem zastínila i samotné Athény. Alexandrie se tak brzy stala hlavním městem umělců, matematiků a filozofů jako byli Démétrios z Faleru, Kallimachos, Apollonios z Rhodu nebo Eratosthenés. Se svými 300 000 obyvateli patřila k největším městům své doby. Její význam přetrvával i po celou dobu vlády Římanů.  Domorodé egyptské obyvatelstvo, především na venkově, bylo silně tísněno vysokou daňovou zátěží. Během vlád Ptolemaia II. a III. byly tisíce makedonských a řeckých veteránů odměněny příděly úrodné půdy v deltě Nilu a rychle se usadily v mnoha koloniích po celé zemi, čímž zde vznikla společenská třída řeckých velkostatkářů (kleruchů). Horní Egypt vzdálený od centrální vlády v Alexandrii byl řeckým osídlením zasažen méně, ačkoliv i zde Ptolemaios I. založil řeckou kolonii \"Ptolemais Hermiou\", jež byla ustanovena za správní centrum Horního Egypta.  V průběhu staletí řecký vliv pronikl celou zemí a vzájemnými svazky mezi Makedonci a některými urozenými Egypťany vznikla početná a vzdělaná řecko-egyptská vládnoucí vrstva. Nicméně Řekové nadále představovali privilegovanou menšinu v ptolemaiovském Egyptě. Oproti Egypťanům se na ně vztahovalo řecké právo, získávali klasické vzdělání, působili při řeckých soudech a byli občany řeckých obcí, stejně jako kdyby žili v samotném Řecku. Egypťanům byl jen zřídka dovolen přístup do řecké společnosti. Většina Egypťanů se ostatně o řeckou kulturu ani nijak zvlášť nezajímala.", "section_level": 1}, {"title": "Rozkvět ptolemaiovské moci.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Ptolemaios I..", "content": "První část Ptolemaiovy vlády byla vyplněna jeho účastí na válkách mezi různými nástupnickými státy někdejší Alexandrovy říše. Jeho prvním cílem bylo zabezpečit si pevnou základnu v Egyptě. Odsud se pak snažil dále rozšiřovat svoje državy. Po několika letech získal kontrolu nad Kyrenaikou, Koile Sýrií, Judskem a Kyprem. Rovněž se zmocnil řady měst v Malé Asii.  Když se Antigonos Jednooký, vládce Malé Asie, pokusil obnovit Alexandrovu říši, připojil se Ptolemaios ke koalici ostatních diadochů proti Antigonovi. V roce 312 př. n. l. ve spojení se Seleukem porazil Antigonova syna Démétria Poliorkéta v bitvě u Gazy. V roce 311 př. n. l. uzavřeli válčící strany mír, který byl však již o dva roky později porušen a válka vypukla nanovo.  Ptolemaios okupoval Korint a jiná místa v Řecku, třebaže v roce 306 př. n. l. přišel o Kypr. Antigonos se následně s ohromným vojskem doprovázeným podobně velkou flotilou na moři pokusil znovu zaútočit na Egypt, avšak Ptolemaios se mu dokázal úspěšně ubránit. Když byla v roce 302 př. n. l. obnovena koalice proti Antigonovi, Ptolemaios se k ní opět přidal.  Po Antigonově porážce a smrti v bitvě u Ipsu v dalším roce ovládl Ptolemaios Palestinu. Od té doby se Ptolemaios snažil zůstat stranou dalších válek, nicméně v roce 295 př. n. l. znovu opanoval Kypr.  Království bylo nyní zabezpečeno a v roce 285 př. n. l. Ptolemaios abdikoval ve prospěch jednoho ze svých mladších synů z manželství s královnou Bereníkou. V ústraní se věnoval psaní historie Alexandrova tažení, která byla však ztracena, přesto ale posloužila jako stěžejní zdroj pro dílo pozdějšího historika Arriána. Ptolemaios I. zemřel v roce 283 př. n. l. ve věku 84 let. Svému synovi zanechal stabilizované a skvěle spravované království.", "section_level": 3}, {"title": "Ptolemaios II..", "content": "Ptolemaios II. Filadelfos („Milující sestru“), který se stal králem po svém otci v roce 283 př. n. l., byl oproti Ptolemaiovi I. spíše mírumilovným a kultivovaným králem než válečníkem. Jeho vláda byla poměrně snadná, neboť jeho otec mu zanechal konsolidovanou a prosperující zemi. Během svého panování vedl Ptolemaios dvě války proti Seleukovcům, jež ho nakonec učinily pánem východního Středomoří. Ovládl ostrovy v Egejském moři a pobřeží Kilíkie, Pamfýlie, Lýkie a Kárie.  Ptolemaiova první žena Arsinoé I., dcera diadocha Lýsimacha, byla matkou jeho legitimních dětí. Po jejím zapuzení se podle egyptské tradice oženil se svoji sestrou, Arsinoé II., a započal tak zvyklost, kterou si sice naklonil domorodé egyptské obyvatele, jež měla ale v budoucnu přivodit dynastii vážné potíže.  Lesk alexandrijského paláce dosáhl za Ptolemaia II. svého vrcholu. Kallimachos, správce alexandrijské knihovny, Theokritos a mnoho dalších básníků a spisovatelů oslavovalo Ptolemaiovce. Ptolemaios sám byl horlivým patronem vědy a umění a silně se zasazoval o rozvoj velké knihovny. Z Alexandrie se rozhodl vybudovat ekonomické, umělecké a filozofické centrum antického řeckého světa. Právě akademiím a knihovnám Alexandrie vděčí moderní generace za zachování tolika literárních skvostů starověkého Řecka.", "section_level": 3}, {"title": "Ptolemaios III..", "content": "Ptolemaios III. Euergetés („Dobrodinec“) nastoupil po svém otci v roce 246 př. n. l. Opustil dosavadní politiku vyhýbání se konfliktům s ostatními helénistickými státy nastolenou jeho předchůdcem a pustil se do války se Seleukovci o Sýrii, když jeho sestra, královna Bereníké, a její syn byli zavražděni v důsledku vnitřních sporů v seleukovské říši. Ptolemaios triumfálně vstoupil až do Babylonie, samého srdce seleukovské říše, zatímco jeho loďstvo působící v Egejském moři ovládlo některé řecké kolonie v Thrákii.  Toto vítězství bylo však zenitem ptolemaiovské moci. Seleukos II. Kallinikos si dokázal udržet svůj trůn, třebaže Euergetés s pomocí své flotily kontroloval většinu pobřeží Malé Asie a Řecka. Po tomto úspěchu se Euergetés již aktivně nezapojoval do dalších bojů, třebaže nadále podporoval nepřátele makedonských Antigonovců v řeckých obcích. Jeho domácí politika byla na rozdíl od jeho otce více nakloněná původním egyptským božstvům a zanechal výraznou stopu budováním monumentů věnovaným těmto bohům. Jeho vláda symbolizuje počátek pozvolné naturalizace Ptolemaiovců.", "section_level": 3}, {"title": "Úpadek Ptolemaiovců.", "content": "V roce 221 př. n. l. Ptolemaios III. zemřel a na trůn nastoupil jeho syn Ptolemaios IV. Filopatór, slabý a zkorumpovaný panovník, za jehož vlády nastal počátek úpadku ptolemaiovského království. Svoji vládu zahájil vraždou vlastní matky. Filopatór se místo panování oddával orgiím a podléhal vlivu svých oblíbenců, kteří vykonávali správu země na místo něj. Nicméně jeho ministři byli dostatečně schopní, aby zamezili vpádu Antiocha III. do Koile Sýrie a skvělým vítězstvím v bitvě u Rafie v roce 217 př. n. l. zabezpečili existenci království. Důkazem vnitřní slabosti jeho vlády bylo úspěšné povstání domorodých Egypťanů na jihu země. Filopatór se sice oženil se svojí sestrou Arsinoé, nicméně byl zcela ovládán svoji milenkou Agathokleou.  Ptolemaios V. Epifanés, syn Filopatóra a Arsinoé, byl v době svého nástupu na trůn nezletilým dítětem, za něhož vládlo několik regentů. Antiochos III. a Filip V. Makedonský toho využili a uzavřeli mezi sebou dohodu v níž si rozdělili ptolemaiovská území ve východním Středomoří. Filip obsadil ptolemaiovské ostrovy v Egejském moři a města v Kárii a v Thrákii, zatímco Antiochovo vítězství v bitvě u Paneionu v roce 198 př. n. l. zajistilo Seleukovcům vládu nad Koile Sýrii. Po této porážce se Egypt rozhodl čelit tomuto dvojímu nebezpečí spojenectvím s rostoucí mocností západního Středomoří – římskou republikou. Epifanovo panování po dosažení dospělosti se podle pramenů mělo vyznačovat tyranskými činy, jichž se měl dopouštět především při potlačování domorodých povstalců. V roce 181 př. n. l. zemřel, přičemž trůn zanechal svému synovi Ptolemaiovi VI. Filométórovi, jenž byl tehdy malým dítětem.  V roce 170 př. n. l. Antiochos IV. Epifanés vpadl do Egypta a Filométóra sesadil. Loutkovým vládcem říše pak učinil Filométórova mladšího bratra (pozdějšího Ptolemaia VIII. Euergeta II.). Když seleukovský král z Egypta ustoupil, oba bratři se dohodli, že budou vládnout společně se svoji sestrou Kleopatrou II. Již záhy se však znesvářili. Rozpory mezi oběma bratry usnadnily Římanům zvyšovat svůj vliv a zasahovat do vnitřních egyptských záležitostí. Filométór nakonec získal trůn zpět, ale v roce 145 př. n. l. byl zabit v boji proti Seleukovcům nedaleko Antiochie.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní Ptolemaiovci.", "content": "Filométór byl na trůně vystřídán dalším dítětem, svým synem Ptolemaiem Filopatórem. Euergetés se však vrátil ze svého vyhnanství na Kypru, zavraždil svého malého synovce a uchvátil ptolemaiovský trůn. Po zbytek svého panování zůstal Euergetés velmi nepopulárním a krutým vládcem.  Po jeho smrti v roce 116 př. n. l. přešlo království do rukou jeho manželky Kleopatry III. a jejich syna Ptolemaia IX. Filométóra Sótéra II. Mladý král byl vyhnán svou matkou v roce 107 př. n. l., která pak vládla společně s Euergetovým mladším synem Ptolemaiem X. Alexandrem I.  V roce 88 př. n. l. se Ptolemaios IX. vrátil na trůn a udržel si jej až do své smrti v roce 80 př. n. l. Jeho nástupcem byl Ptolemaios XI. Alexandr II., syn Ptolemaia X., který byl nakonec zabit alexandrijským davem po zavraždění vlastní matky. Toto nechutné vraždění a spory mezi jednotlivými členy dynastie Ptolemaiovců oslabily Egypt natolik, že se země stala fakticky římským protektorátem. Římané v této době už ovládaly většinu okolních helénistických států.  Po Ptolemaiovi XI. se stal králem jeho syn Ptolemaios XII. Neos Dionýsos, přezdívaný Aulétés („hráč na flétnu“). Za jeho panování již Římané zcela otevřeně rozhodovali o egyptských záležitostech a dokonce anektovali egyptské provincie Kyrenaiku a Kypr. V roce 58 př. n. l. byl Aulétés vyhnán z Alexandrie, ovšem o tři roky později byl s pomocí Římanů znovu instalován na trůn. V roce 51 př. n. l. zemřel a vládu nad Egyptem zanechal svému desetiletému synovi, Ptolemaiovi XIII. Theu Filopatórovi, který panoval společně se svojí sedmnáctiletou sestrou a manželkou, Kleopatrou VII.  Během Kleopatřiny vlády události v Egyptě několikrát výrazně zasáhly do dějin Říma. Nejprve to byla vražda Pompeia v roce 48 př. n. l. a následně příchod Julia Caesara do Alexandrie. Během bojů s Římany byl Ptolemaios XIII. zabit a na jeho místo nastoupil jeho mladší bratr, Ptolemaios XIV., který formálně vládl po boku Kleopatry, než ho ta dala v roce 44 př. n. l. zavraždit. Od tohoto okamžiku až do její smrti v roce 30 př. n. l. byl Kleopatřiným spoluvládcem její a Caesarův syn, Ptolemaios XV. Filopatór Filométór, přezdívaný Kaisarion („malý Caesar“).  Po Caesarově smrti se Kleopatra spojila s Marcem Antoniem, jenž se rovněž stal jejím milencem. Když byl Marcus Antonius poražen Octavianem v bitvě u Actia, spáchali oba v roce 30 př. n. l. sebevraždu. V témže roce byl Egypt Octavianem dobyt a přeměněn v římskou provincii Aegyptus, čímž vláda Ptolemaiovců skončila.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ptolemaiovský Egypt je obecně užívaný termín pro období starověkého Egypta spravovaný helénskou dynastií Ptolemaiovců, tento stát je běžně označován jako Ptolemaiovská říše, přesněji však Ptolemaiovské království (starořecky, \"Ptolemaïkḕ basileía\"), bylo helénistickou monarchií s centrem v Egyptě vzniklou roku 305 př. n. l., kdy se jí coby král a faron nově ujal Ptolemaios I. Sótér, původně makedonský generál Alexandra Velikého. Ptolemaiovská dynastie vydržela u moci v Egyptě až do roku 30 př. n. l., kdy byl dobyt Gaiem Octavianem a přeměněn v římskou provincii, v latině nazývanou jako \"Aegyptus\".", "tgt_summary": "托勒密王国()或称托勒密埃及,是亚历山大大帝逝世之后,统治埃及和周围地区的一个希腊化王国。王国建立者为亚历山大帝国的将领托勒密一世,继业者战争之后,他在公元前305年自立为国王并宣称自己是埃及法老。托勒密王朝统治埃及直到公元前30年埃及女王克丽奥佩脱拉七世兵败自杀为止,历经274年。王国疆域最鼎盛时包含埃及、昔兰尼、安那托利亚南部、叙利亚南部和一些爱琴海岛屿,领土最南时可达努比亚。亚历山大是托勒密王国的首都,也是当时是希腊化世界的重要文明中心以及贸易枢纽。", "id": 1762868}
{"src_title": "Belgické euromince", "tgt_title": "比利時的歐元硬幣", "src_document": [{"title": "Vzhled belgických euromincí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První série.", "content": "Na národní straně belgických euromincí se objevil jeden společný motiv z dříve kolujících mincí belgického franku. Na mincích byl portrét krále Alberta II. a jeho královský monogram „A“ umístěný pod korunou. Motiv obepíná 12 hvězd symbolizujících Evropskou unii. Součástí motivu je letopočet vydání mince.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá série.", "content": "Kvůli doporučení Evropské rady (2005/491/ES) se od začátku roku 2008 razily pozměněné mince takové, aby vyhovovaly tomuto doporučení. Zřejmě nejvýraznější změnou byl pozměněná podobizna belgického krále. Oproti původnímu vzhledu přibyl na minci nápis BE (zkratka pro název státu Belgie) na pravé straně mince. Dále se rok vydání přesunul z vnějšího mezikruží pod portrét belgického krále. Vedle roku vydání jsou i symbol mincovny, která mince vyrobila a znak vedoucího mincařské dílny. Královský monogram se přesunul z mezikruží do vnitřního kruhu mince.", "section_level": 2}, {"title": "Pozměněný motiv 2. série.", "content": "17. prosince vydala Evropská komise nové doporučení týkající se vzhledu národních stran euromincí. Aby belgické euromince splňovaly i toto doporučení, od začátku roku 2009 se razily s pozměněným motivem. Změna se týkala podobizny krále Alberta. Směrnice říká, že vzhled téhož vládce státu by se neměl měnit častěji než jednou za 15 let. Belgické mince druhé série z roku 2008 nesly odlišné vyobrazení krále než to, které bylo na prvotních mincích uvedených do oběhu v roce 2002. Proto se od roku 2009 razily mince s původním portrétem krále, ale již se zkratkou vydávajícího státu (BE v pravé části mince).", "section_level": 2}, {"title": "Třetí série.", "content": "Od roku 2014 je ražena třetí série belgických euromincí, na kterých je vyobrazen král Filip Belgický. Nalevo od královy podobizny se nachází zkratka vydávajícího státu BE a králův monogram.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětní mince.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dvoueurové oběžné mince.", "content": "Následující přehled zahrnuje 2€ pamětní mice vydané mezi roky 2004 a 2019.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Návrh pamětních euromincí z roku 2015 symbolizující bitvu u Waterloo vyvolal negativní reakci u Francouzské vlády a Belgie raději od navrhované podoby upustila, i přesto, že již bylo vyraženo okolo 175 tisíc mincí v navržené podobě. Motiv bitvy u Waterloo se po té objevil na mincích s netypickou hodnotou 21⁄2 eura, jejíž návrh nepodléhá schvalování členů eurozóny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Belgické euromince jsou v oběhu od 1. ledna 2002. Belgie je zakládajícím členem Evropské unie a také je členem Evropské měnové unie.", "tgt_summary": "比利时的欧元硬币的所有币值都使用该国元首阿尔贝二世国王陛下的肖像,外环刻有皇室符号,以及代表欧盟的12星和铸造年份。", "id": 903513}
{"src_title": "Vodouch stříbřitý", "tgt_title": "水蛛", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tento druh má tmavohnědou hlavohruď a šedý zadeček. Spodní strana hlavohrudi a u samice celý zadeček je pokrytý stříbřitě lesklou vrstvičkou vzduchu (odtud název druhu „stříbřitý“). U samce tato vrstvička na hřbetní straně zadečku chybí. Vodouch stříbřitý patří k nejjedovatějším pavoukům České republiky (nejjedovatějším pavoukem v Česku je Zápřednice jedovatá).", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Vodouch stříbřitý se vyskytuje ve stojatých vodách zarostlých vegetací, rozmanitě velkých, zvláště hojný je v tůních bažin. Lze se s ním také setkat v příkopech a příležitostně i v rybnících. Mezi jeho záliby patří koupel v bazénu.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Pod vodou si tento pavouk zhotovuje prostorný vzduchový zvon. Nejdříve utká mezi vodními rostlinami horizontální pavučinovou plachetku a upřede jedno vodící vlákno směrem k hladině. Potom vysune konec zadečku a překřížené zadní nohy nad hladinu do vzduchu, zachytí pomocí chloupků na vzduchu velkou vzduchovou bublinu a po vodícím vlákně se s ní ponoří pod hladinu. Bublinu si na zadečku přidržuje pomocí zadních nohou. Když se dostane k plachetce, vleze si pod ní a uvolní bublinu, která hnízdo kopulovitě vyklene. Tento transport vzduchu se několikrát opakuje, až získá vodouchův úkryt požadovanou velikost a tvar. Pak pavouk ještě dodatečně vyztuží dalšími pavučinami pevnost svého zvonu. Vzniklý útvar vydrží obyčejně několik týdnů až měsíců, pavouk ale čas od času musí doplnit jeho vzduchový obsah. Ve vzduchovém zvonu probíhají veškeré životní pochody pavouka - příjem potravy, svlékání, páření a kladení vajíček.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba těla.", "content": "Vodouch stříbřitý jako většina pavoukovců má tělo rozdělené na hlavohruď a zadeček. Na zadečku má chloupky, které zachycují vzduchové bubliny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vodouch stříbřitý (\"Argyroneta aquatica\") je jediný známý vodní pavouk. Protože neumí přijímat rozpuštěný kyslík ve vodě, staví si zvláštní síťové klece ve spleti vodních rostlin, v nichž ve vzduchové bublině schraňuje kyslík k dýchání. Jde o jednoho z mála druhů pavouků, jejichž samečci (10–15mm) jsou větší než samičky (8–9 mm).", "tgt_summary": "水蛛(学名:),又名潜水钟蜘蛛,为叶蛛科水蛛属的唯一一种蜘蛛。分布于欧洲以及中国大陆的内蒙古、吉林等地,常栖息于淡水中,是唯一一种完全生活在水中的蜘蛛。该物种的模式产地在欧洲。其身长可达15公分,雄性体型比雌性大。", "id": 611399}
{"src_title": "Kuala Lumpur", "tgt_title": "吉隆坡", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie Kuala Lumpur začíná v roce 1850, kdy malajský vůdce Rádža Abdullah najal čínské dělníky pro založení nových cínových dolů. Ti přistáli na soutoku řek Sungai Gombak a Sungai Klang. Sungai Gombak se dříve nazývala Sungai Lumpur, tedy blátivá řeka. Tam založili osadu, která se původně nazývala Pengkalan Lumpur, později byla přejmenována na Kuala Lumpur. Původní osada se potýkala s mnoha problémy – epidemiemi, požáry, potopami a zasáhla ho také Selangorská občanská válka. Roku 1870 se ale vlády nad městem chopil čínský kapitán Yap Ah Loy, pod jehož vedením se malá osada začala rapidně rozrůstat a již roku 1880 bylo do strategický výhodněji položeného Kuala Lumpur přesunuto hlavní město státu Selangor. Roku 1896 bylo Kuala Lumpur vybráno jako hlavní město nově vznikající Federace malajských států. Za 2. světové války bylo město obsazeno japonskými jednotkami (11. ledna 1942). Japonci Kuala Lumpur okupovali až do 15. srpna 1945, kdy se hlavní velitel Sedmé japonské armády v Singapuru a Malajsii, Seiširó Itagaki, po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki vzdal Britům. Roku 1957 získala Federace malajských států na Británii nezávislost a Kuala Lumpur zůstalo jejím hlavním městem i po vzniku státu Malajsie 16. září 1963.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Kuala Lumpur je domovem různých kultur. 52% obyvatel města tvoří Číňané, 39% Malajci a 6% Indové. Ve městě dále žijí poměrně početné menšiny Arabů, Indonésanů, Filipínců a a mnoho dalších. Mimo malajštiny, národního jazyku a dalších tradičních jazyků jako kantonština, mandarínština a tamilština tu má silné zastoupení i angličtina. Ta se vyučuje povinně ve školách a objevuje se v oblastech obchodu. Nejvíce zastoupeným náboženství je islám. Významný je i hinduismus, buddhismus, taoismus, konfucianismus a křesťanství.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město má dvě letiště, Kuala Lumpur International Airport (KLIA) v Sepangu je hlavním mezinárodním letištěm a Sultan Abdul Aziz Shah Airport v Subangu převážně pro vnitrostátní lety.  Veřejná doprava v Kuala Lumpur (i v celé oblasti údolí Klang) je poměrně moderní, ve srovnání s jinými asijskými velkoměsty velmi spolehlivá a nezadá si s dopravou v mnoha evropských městech. Takzvaný Rapid Transit System se skládá ze tří železničních tratí, které se setkávají ve městě a následně zasahují daleko do údolí Klang. Jsou to Rapid KL RAIL, KL Monorail a KTM Komuter a jsou vedeny buď pod zemí nebo naopak na zvýšených tratích nad zemí. Hlavním dopravním uzlem je stanice KL Sentral.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Město je chráněno na východě horami Titiwangsa a ostrovem Sumatra na západě, nicméně ve městě panuje klima tropického deštného pralesa, tedy teplo a kromě období dešťů (od října do března) slunečno. Teploty se během roku příliš nemění. Hlavním zdrojem znečištění ovzduší ve městě jsou spolu s výfukovými plyny automobilů poměrně časté lesní požáry na ostrově Sumatra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kuala Lumpur (překládáno jako: \"blátivý soutok,\" \"blátivá zátoka,\" a \"blátivé město\"; v malajštině [kwɑlɑlʊmpʊ], [kwɑləlʊmpɔ] nebo jen [kɔlɔmpɔ], nicméně běžně označováno jednoduše KL) je největším a zároveň hlavním městem Malajsie. Město leží na rozloze 244 km2, odhadovaný počet jeho obyvatel je 1,9 milionu (2007). Městská aglomerace Kuala Lumpur, také nazývána údolí Klang, je ovšem obydlena 7,2 milióny obyvatel. Je to nejrychleji rostoucí region v zemi, jak z ekonomického pohledu, tak co do populace.", "tgt_summary": "吉隆坡(英语和马来语:Kuala Lumpur,简称「KL」,全称「吉隆坡联邦直辖区」)是马来西亚的首都兼最大城市,一座对东南亚的文化、教育、体育、财政、经济、商业、金融都具有极大影响力的国际大都会。因许多在东南亚召开的国际级外交会议都会在吉隆坡和新加坡举行,因此吉隆坡也被视为是东南亚外交的两大中心之一。依照GaWC所公布之世界级城市名单中,吉隆坡被列为与芝加哥、洛杉矶、莫斯科、多伦多、首尔等同属于ALPHA级(Grade A)的国际都市,《外交政策》公布的2014年全球城市指数中吉隆坡位居第53名,经济与社会改革相关的2016年2thinknow改革城市指数则位居第92名。 吉隆坡也被联合国教育、科学及文化组织选定为2020年度的「世界图书之都」(World Book Capital)。", "id": 1815781}
{"src_title": "Magnetismus", "tgt_title": "磁", "src_document": [{"title": "Objev magnetismu a vývoj názorů na jeho podstatu.", "content": "Magnetismus byl objeven nezávisle na elektřině jako vlastnost zmagnetizovaných materiálů nalézaných v přírodě. U některých látek byl pozorován i přenos těchto vlastností na jiné látky. U tzv. feromagnetických látek (většina druhů ocele, železo, kobalt, nikl a jejich slitiny, i některé další slitiny, které uvedené prvky neobsahují) lze již slabým vnějším magnetickým polem vyvolat takové změny uspořádání atomů, že magnetické pole zesílí a v některých případech lze vytvořit permanentní magnet, projevující se i samostatně svým magnetismem.  Původně se z analogie s elektrickým působením předpokládalo, že magnetismus způsobuje magnetická obdoba elektrického náboje. Až později bylo odhaleno, že podstata magnetismu nespočívá v tzv. magnetických monopólech, ale v pohybujících se elektrických nábojích. Pokusy odhalily, že elektrický proud vytváří ve svém okolí svůj magnetismus. Bylo též odhaleno magnetické silové působení magnetických materiálů i elektrických proudů na okolní vodiče protékané elektrickým proudem. Posledním klíčovým objevem pak byl objev elektromagnetické indukce, tedy vzniku elektrického pole vyvolaného proměnným magnetismem.  Plnou souvislost elektrických a magnetických jevů odhalila až Maxwellova teorie elektromagnetismu a zdůvodnění podala speciální teorie relativity, která v magnetismu odhalila relativistický důsledek elektrického působení.", "section_level": 1}, {"title": "Popis magnetického působení.", "content": "Magnetické působení je zprostředkováno magnetickým polem.  K popisu se používá vektorová fyzikální veličina magnetická indukce a s ní související veličiny (magnetický indukční tok, intenzita magnetického pole).  Silové působení magnetického pole se řídí tzv. Ampérovým silovým zákonem. Základním zákonem magnetismu je Ampérův zákon celkového proudu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení magnetik.", "content": "Podle celkového magnetického momentu tělesa lze rozlišit následující základní skupiny magnetických látek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Magnetismus je fyzikální jev projevující se primárně silovým působením na pohybující se nositele elektrického náboje (nabité částice). Důsledkem tohoto působení jsou např. silové působení na (i nenabitá) tělesa (nejsilnější u feromagnetických látek) či změny elektrických, optických a dalších materiálových a termodynamických charakteristik látek vystavených magnetickému působení. Slovo magnetismus pochází z řeckého \"magnétis\", což znamená magnetický (podle krajiny Magnésía v Thesálii v severovýchodním Řecku, kde byla naleziště rud s přírodním magnetismem).", "tgt_summary": "磁是一种物理现象,磁学是研究磁现象的一个物理学分支,磁性是物质响应磁场作用的性质。磁性表现在顺磁性物质或铁磁性物质(如铁钉)会趋向于朝着磁场较强的区域移动,即被磁场吸引;反磁性物质则会趋向于朝着磁场较弱的区域移动,即被磁场排斥;还有一些物质(如自旋玻璃、反铁磁性等)会与磁场有更复杂的关系。", "id": 1111521}
{"src_title": "Čerokíové", "tgt_title": "切羅基人", "src_document": [{"title": "Pravěké osidlování amerického kontinentu.", "content": "Dlouhá cesta původních amerických kmenů započala v hlubokých sibiřských lesích před 30–40 tisíci lety. Tehdejší obyvatelé asijského kontinentu se živili převážně sběrem plodů a bobulí v letním období. Svůj jídelníček obohacovali lovem mamutů a pravěkých bizonů. Typickým domovem těchto lidí byla přístřeší, zhotovená z kůží ulovené zvěře. Pravěcí lidé doslova migrovali v souladu s pohybem jejich kořisti. Nejvíce používanou loveckou zbraní v tomto období byl oštěp a kámen.  Takový způsob života neumožňoval usidlování na jednom místě a vyžadoval neustálý pohyb obyvatelstva, které bylo v podstatě bez přestání na cestě za potravou. V té době ještě mohly tyto kmeny přejít suchou nohou z východní Asie na Aljašku, protože oba kontinenty byly spojeny ledovým masivem. Právě touto cestou se při lovu zvěře přesunuly četné kmeny na území Ameriky, aby se o mnoho generací později staly těmi, které dnes nazýváme Indiány.  Pohyb původního sibiřského obyvatelstva tímto směrem probíhal v dlouhodobém časovém rozsahu a omezil se, avšak zcela neustal, až v době, kdy se začala vytvářet Beringova úžina.  Kmeny, které se takto bez nejmenšího tušení ocitly v „Novém světě“, se začaly rychle rozšiřovat na jih a západ Ameriky a v rámci této expanze zažívaly období nebývalé prosperity. Ve srovnání se způsobem života v Asii nabízela nová teritoria hojnost zvěřiny a mnohem příznivější klimatické podmínky. Již nebylo pravdou, že přežijí pouze nejsilnější, kteří uspějí v každodenní honbě za potravou, a následná populační expanze ještě urychlila další osidlování. V souladu s populačním růstem se kmeny naučily zdokonalovat také předměty denní potřeby. Vyráběly kvalitnější oblečení, lepší přístřeší, která poskytovala ochranu v zimních obdobích. Klíčový význam v zásobování potravou měly ženy, které se postupně naučily sběru místních plodin a bobulí, dostupných v blízkosti tábořišť. Technika lovu se také začíná zdokonalovat a muži ve větší míře využívají přírodních pastí a součinnosti při lovení zvěře. První kmeny, které přicházely z Asie do Severní Ameriky, nalézaly rozsáhlá loviště zejména na západní části kontinentu, kde se před jejich příchodem nacházelo rozlehlé vnitrozemské jezero, nyní rozsáhlé rovinné pláně s ideálními podmínkami pro pastvu. Postupem času se ovšem i tento zdroj potravy stával nedostačujícím pro stále narůstající počet kočovných obyvatel. Takto se některé kmeny specializovaly na sběr plodů a bobulí, jiné časem zdokonalovaly např. způsob rybolovu.  Tak se dostali přes Velké planiny až na jih Severní Ameriky předkové Aztéků a Mayů, kteří konečně nalezli prostředí, ve kterém nebylo třeba všechen čas věnovat honbě za potravou a byli schopni rozvíjet další oblasti lidské činnosti. Důkazem jejich snažení je rozvinutá kultura.", "section_level": 1}, {"title": "První písemné zmínky a raný kontakt s bílým obyvatelstvem.", "content": "Zřejmě první písemné reference o kmeni Čerokíů byly nalezeny v dopisech jednoho z průvodců španělského dobyvatele a objevitele řeky Mississippi Hernanda de Sota. Popisuje je jako domorodý kmen, žijící na území dnešní Jižní Karolíny. Není přesně známo, jakou cestou se do tohoto teritoria dostali, ale všeobecně se domníváme, že byli součástí irokézských lidí, kteří migrovali od západu, resp. severozápadu cca 3", "section_level": 1}, {"title": "Charakter a způsob života kmene.", "content": "Sociální struktura kmene měla rodový charakter. Celkem existovalo sedm různých rodů, v rámci kterých byli všichni členové pokládáni za pokrevní bratry či sestry a byli vázáni ctí chránit ostatní členy rodu před vnějším nebezpečím. Každý rod byl v kmenové radě reprezentován svým rádcem.", "section_level": 1}, {"title": "Čerokíjské rody.", "content": "Náčelník kmene byl zvolen z jednoho z těchto kmenů a jeho úřad", "section_level": 2}, {"title": "Způsob předávání generačního odkazu.", "content": "Výchova dětí byla v režii žen, u mladých chlapců však jen do určité doby, kdy začali být trénováni svými staršími mužskými příbuznými v dovednostech stopování, lukostřelby a sebeobrany. Existovala určitá skupina úkonů a požadovaných výkonů, kterých měli mladí hoši dosáhnout. Pakliže splnili požadované cíle, byli považováni za dospělé a jako symbol plnohodnotného válečníka obdrželi orlí pero, které nosili coby součást svého oděvu po celý zbytek svého života.  Existovaly však výjimky. Některé děti se většinou na přání svých rodičů stávaly kněžími či šamany. Takové děti byly v raném věku vyčleněny ze společnosti ostatních vrstevníků a jejich staří předchůdci jim postupně předávali svoje znalosti a dovednosti.  Způsob, jakým vyrůstali noví", "section_level": 2}, {"title": "Úloha žen.", "content": "Největšího uznání se mohlo ženě v této společnosti dostat prohlášením za \"kněžku\". K dosažení tohoto statutu bylo však třeba vykonat skutek, který byl uznán jako hrdinský a svým charakterem významně přispívající životu kmene a jeho lidu. Taková žena se těšila četným privilegiím. Zasedala v radě spolu s ostatními radními a často měla privilegium rozhodovat nad životem či smrtí vězňů a zajatců.  V životě lidu Čerokí měly ženy ovšem tradičně silnou pozici. Dá se říci, že jejich slovo bylo uznáváno stejně jako slovo mužů, a to nejenom", "section_level": 2}, {"title": "Zvyky a rituály.", "content": "Významnou každoroční událostí byly \"Slavnosti ohně\", které symbolizovaly konec starého a začátek nového roku. V tomto období byly uhašeny ohně ve všech domácnostech a ohniště důkladně vyčištěna. Následovala ceremonie, které se účastnili zástupci všech sedmi rodů, a na jejím konci byl zažehnut nový oheň na znamení nadcházejícího roku. Z tohoto ohně byla posléze nově zapálena všechna ohniště.  U příležitosti těchto oslav byly pořádány hry, zvané v čerokíjštině „Malá válka“. Jednalo se v podstatě o hru dnes u nás známou jako lakros, která je ve svém původním indiánském prostředí charakteristická jak svojí brutalitou, tak popularitou. Hráčům je v této soutěži vlastně dovoleno", "section_level": 2}, {"title": "Mýty.", "content": "Legenda kmene Čerokíů vypráví, že na počátku žili lidé spolu se všemi ostatními živými bytostmi na nebeské skále, jež se vznášela nad zemským povrchem. V té době byla země od jednoho konce k druhému tvořena nedozírným oceánem. Nikde, mimo nebeskou skálu, nebylo pevniny. V těch dobách také všichni živí tvorové hovořili stejným jazykem až do doby, kdy toho člověk začal zneužívat a \"Nejvyšší\" ho potrestal tím, že omezil jeho jazyk jen na jeho druh. Zvířata, hmyz, ptáci a další tvorové se na nebeské skále množili a za čas nebylo pro všechny dost místa. Hrozilo, že některé druhy budou ze skály svrženy a zahynou v nekonečném oceánu. Proto byla svolána všeobecná rada, kde každý živý druh měl svého zástupce.  Podle usnesení tohoto shromáždění se jako první vydal na povrch země potápník, s úkolem zjistit, zda není na", "section_level": 2}, {"title": "Koloniální období.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Charakter a úskalí vzájemných vztahů.", "content": "Po příchodu bílého obyvatelstva se život indiánských kmenů začíná postupně komplikovat a později dramaticky měnit. První přistěhovalci, kteří osidlovali regiony severoamerického kontinentu, nebyli vůči původnímu obyvatelstvu vyloženě nepřátelští. Díky tomu, že tvořili podstatnou menšinu a v novém prostředí se teprve aklimatizovali, zakládali své ranče s respektem k místním indiánům. Postupem času se však neustávající přistěhovalecké vlny postaraly o masivní nárůst počtu bílých a tím také o neustálé zvyšování potřeby půdy. Pozdější přistěhovalci se již nedívali na původní obyvatelstvo s respektem, ale jako na „barbarské“ kmeny, na které není třeba brát ohled při svých územních expanzích. Usidlovali se tak na indiánské půdě, kterou prohlašovali za vlastní a dramaticky ji", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj osidlování.", "content": "Od prvního kontaktu s bílými, kdy cestovatel de Soto procházel zeměmi Čerokíů, nedošlo k dalšímu bližšímu setkání obou skupin po dalších ca. 100 let. Krajem cestovaly pouze málo početné skupiny španělských dobrodruhů, kteří však nezakládali trvalá osídlení. Stejně tak španělské snahy o těžbu v okrajových částech těchto teritorií nebyly úspěšné a nevytvořily podmínky pro trvalá usídlení.  K prvnímu zaznamenanému kontaktu s britskými usedlíky došlo v souvislosti se snahou Britů dislokovat kmen Powhatin, žijící v okolí James River Falls. Poté co se Angličanům podařilo po dlouhém období bojů kmen vytlačit z jejich vesnice, obsadili ji čerokíjští bojovníci, aniž by Britové stačili zajistit pozice. S touto situací byli pochopitelně krajně nespokojeni. Přizvali si proto kolem sta bojovníků kmene Pamunky \"(V běžné praxi se Britové, či jiné národnosti novousedlíků při svých válečných taženích proti Indiánům rády spojovaly s", "section_level": 2}, {"title": "Přístupy různých koloniálních mocností.", "content": "Existoval velký rozdíl v přístupu přistěhovalců z těchto různých zemí vůči domácímu obyvatelstvu. Hlavně Francouzi byli mnohem družnější a sňatky napříč etnickými skupinami nebyly výjimkou. Příslušníci takto vzniklých rodin si stále uvědomovali svoji příslušnost k Francii, které byli oddáni, ale uznávali a respektovali také původní indiánské tradice a způsob života. Toto lze u Angličanů sledovat zcela výjimečně. Na Indiány shlíželi shora jako na méněcennou", "section_level": 2}, {"title": "Indiáni v Americké válce za nezávislost.", "content": "V době vypuknutí Americké Války za nezávislost byli indiáni pevně sjednoceni proti Hraničářům. Pro indiánské kmeny byla jedinou uznávanou autoritou vláda Velké Británie a byli si dobře vědomi toho, že od zástupců kolonií nemohou očekávat nic dobrého. V druhé polovině roku 1776 začali Indiáni spolu s Konzervativci postupně brutálně napadat bílé hraniční osady v Jižní Karolíně a Georgii.  Americké kolonie si uvědomovaly nebezpečí těchto trvalých útoků a nemožnost dlouhodobě udržet všechny příhraniční posty. Rozhodly se mu předejít spojením vojenských sil Jižní Karolíny, Severní Karolíny, Virginie a Georgie. Armáda pod velením Generála Griffitha Rutherforda o síle 2 400 mužů překročila Blue Ridge Mountains a udeřila přímo v srdci území Čerokíů, kteří nebyli schopni takové koncentrované síle vzdorovat. Po připojení sil plukovníka Andrew Williamse byli zdecimováni Čerokíové", "section_level": 2}, {"title": "Osobnosti, události 19. století.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sequoyah.", "content": "Sequoyah je považován za jednoho z největších myslitelů a morálních rádců kmene Čerokíů. Sám vynalezl ucelenou koncepci písma, aniž by před tím uměl číst či psát v jakémkoli jiném jazyce. Narodil se do smíšeného manželství, matka pocházela z kmene Čerokíů a jeho otec byl slavný scout a voják Nathaniel Gist. Byl vychován jako řadový člen společnosti k základním indiánským dovednostem.  V pozdější době se zúčastnil řady významných bitev, mj. po boku dalšího významného člena kmene, Janalusky. Později se uplatnil hlavně ve vyjednávání s bílými přistěhovalci a kmenové politice. Byl signatářem významných územních smluv.  Jeho největším přínosem je však vynález čerokíjského písma. Do jeho doby byly veškeré vědomosti v", "section_level": 2}, {"title": "Vystěhovalecké vlny.", "content": "V tomto období, kdy kmen na jedné straně rozvíjí vlastní písmo, však již narůstá na straně druhé nátlak bílých osadníků na další územní expanze. Územní dohoda z roku 1816 umožňuje, či spíše nabádá Indiány Čerokí k vystěhování do indiánských teritorií v Arkansasu. Tj. dále na západ. Najdou se skupiny, které tak učiní a Sequoyah se svým přítelem, náčelníkem Johnem Jolly je doprovází, aby se o dva roky později vrátil do Alabamy a snažil se přesvědčit další skupiny k témuž. V té době byl již schopen předat korespondenci východních Indiánů západním, čímž význam písma ještě narůstá.  Snahy o přesun Indiánů Čerokí byly v této době významně ovlivněny nalezením zlata v okolí jejich původních sídlišť. Tento fakt fatálně ovlivnil budoucí osud celého kmene a stál za vznikem rozsáhlé honby za zlatem.  Od roku 1828 se mohli Čerokíové nejdříve dobrovolně přesouvat ještě dále na západ, na území", "section_level": 2}, {"title": "Násilné odsunutí.", "content": "Za období posledních ca. 100 let předcházejících osudnému roku 1838 ztratili Čerokíové v četných územních dohodách s bílými obyvateli naprostou většinu svého původního území. Jenom malá část jich zbyla v teritoriích, která se nyní, jako poslední, stala předmětem zájmu přistěhovalců.  Vztahy mezi Indiány a Hraničáři byly vyhroceny snad jako nikdy dříve v historii. Navíc fakt, že Indiáni byli na straně britských vojenských sil v Americké válce za nezávislost 1775 - 1783 jim na popularitě nepřidala ani u zástupců bývalých kolonií. Proto během celého tohoto stoletého období docházelo pravidelně k porušování federálních smluv zástupci jednotlivých států. Kmenoví náčelníci, či mluvčí se snažili po celou tuto dobu s vládou Spojených států amerických vyjednat rozumná příměří, ale v případě stálého porušování těchto smluv bílými v konkrétních indiánských regionech bylo jejich snažení z dlouhodobého pohledu marné. Obzvláště v Georgii se Indiáni setkávali s obzvláště hrubým přístupem a prakticky jim v soudních přích nebyla uznávána žádná práva.", "section_level": 1}, {"title": "Politické pozadí a kampaň proti nucenému odsunu.", "content": "Andrew Jackson, který byl v letech 1829–1837 prezidentem Spojených států a sám bývalým Hraničářem, sehrál významnou roli v zasazení poslední rány Indiánům kmene Čerokí. Paradoxem bylo, že v jedné z bitev, kdy se Čerokíové a Jackson ocitli na stejné straně, byl jeho život zachráněn čerokíjským bojovníkem Janaluskou. Později zástupci kmene, kteří se snažili zvrátit jeho rozhodnutí ke konečnému násilnému vysídlení a odsunu všech obyvatel do Oklahomy, neuspěli ani naléháním na tuto skutečnost. Jackson tento fakt nevyvrátil, dal však jasně najevo, že své postoje nezmění.  Právní rámec pro odsun byl stanoven Dohodou z Nové Echoty, podepsané 29. prosince 1835 vládou Spojených států amerických a zástupci frakce kmene Čerokíů, vedené Majorem Ridgem, jeho synem Johnem Ridgem a jeho dvěma synovci.  Tato frakce je známa jako „Ridge Party“, či „Treaty Party“ a v jednání s Andrew Jacksonem byla už od roku 1828. Jejich přístup spočíval v tom, že se snažili předejít násilnému vyhrocení situace a chtěli ustoupit tlaku bílých za pokud možno co nejpřijatelnějších podmínek.  „Oproti nim“ se většina", "section_level": 2}, {"title": "Cesta slz.", "content": "Cesta slz (anglicky \"The Trail of Tears\"), v čerokíjštině \"Nunna daul Isunyi — \"„cesta, na které jsme plakali“\" referuje o největší tragédii v historii kmene, při které došlo k usmrcení více než 4 000 obyvatel, ztrátě veškerého majetku a do značné míry i cti a vlastní identity.  Až do 23. května 1838 se mohli Čerokíové dobrovolně vystěhovat ze svých původních domovů a vydat se na cestu do teritorií určených vládou. Ti, kteří tak neučinili byli předmětem akce, započaté 26. května 1838. Toho dne začal generál Winfield Scott s armádou o síle 7 000 mužů násilně shromažďovat Čerokíe do sběrných táborů. Akce začala v Georgii, dále postupovala v Tennessee, Severní Karolíně a Alabamě.  Předmětem armádního odsunu v první vlně bylo na 17 000 lidí, spolu s ca. 2 000 černými otroky, vlastněnými bohatými členy kmene. \"(Nejen písmo, ale i další koloniální zvyklosti včetně otrokářství a plantážnictví si některé skupiny Čerokíů osvojily po vzoru bílých. Díky tomu byli Čerokíové považováni za jeden z „pěti civilizovaných kmenů“)\"  První ztráty na", "section_level": 2}, {"title": "Následný vývoj, současnost.", "content": "Novým domovem Čerokíů se stal Tahlequah v Oklahomě. Na vůdce Ridge Party a signatáře Echotské Dohody, která umožnila tento odsun, Majora Ridge, jeho syna Johna Ridge byl spáchán atentát.  Později se národ znovu vzpamatoval a dnes je nejpočetnější skupinou amerických Indiánů na území USA.  Republikánský senátor za Kansas, Sam Brownback předložil senátu v roce 2004 návrh na učinění omluvného aktu za křivdy spáchané na původních obyvatelích Ameriky. Tento zatím nebyl projednán.", "section_level": 2}, {"title": "Východní skupina, čili „Eastern Band of Cherokee Indians“.", "content": "Asi tisícovce Indiánů se podařilo vyhnout odsunu a žili v horách, dokud nenašli způsob soužití s bílými obyvateli. Jiní, kteří žili na soukromých pozemcích nebyli předmětem odsunu. Čerokíové sice sami nesměli vlastnit půdu, ale v některých řídkých případech mohli využít přátelských vztahů s bílými, kteří jim vypomohli. Tak se skupině asi 400 lidí podařilo zůstat na území Velkých Kouřových Hor na pozemcích bílého majitele Villiama Hollanda Thomase, který byl jako dítě indiány adoptován. Tento realitní obchodník skupoval pozemky a nechával na nich Indiány svobodně žít a", "section_level": 3}, {"title": "Západní skupina, čili „United Keetoowah Band of Cherokee Indians“.", "content": "United Keetoowah Band of Cherokee Indians je federálně uznaná organizace kmene Čerokíů se sídlem ve městě Tahlequah, v Oklahomě.  Tato společnost vznikla postupným vysídlením převážné většiny Indiánů kmene Čerokí ze svých původních sídlišť.  Dnes se jedná o v celku prosperující ekonomiku, s velkým podílem v provozu kasin a hazardních her.", "section_level": 3}], "src_summary": "Jako Čerokíové či Čerokézové ( \"Cherokee\", \"ah-ni-yv-wi-ya\" v jejich vlastním jazyce) jsou označováni příslušníci indiánského kmene Severní Ameriky, kterým se podařilo vybudovat rozvinutou společnost s bohatými tradicemi, vlastním písmem a jedinečnou kulturou. Vývoj společnosti, která je charakteristická svojí vysokou úrovní ve srovnání s četnými sousedními kmeny, byl fatálně ovlivněn příchodem bílého obyvatelstva.", "tgt_summary": "切罗基人(Cherokee,、;)是美国东南疏林地区的原住民族群。十八世纪以前,他们主要居住于现在的北卡罗莱纳州西南部与田纳西州东南部,以及南卡罗莱纳州西部和乔治亚州东北的部分地区,被迫迁徙之后,现今大多居住于奥克拉荷马州东北部。", "id": 1854860}
{"src_title": "M1 Abrams", "tgt_title": "M1艾布蘭主力戰車", "src_document": [{"title": "Historie výroby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie vývoje.", "content": "Po neúspěšném americko-německém projektu MBT-70, uveřejnilo americké ministerstvo obrany v lednu 1973 požadavky na nový hlavní bojový tank, který měl nahradit zastarávající tank M60 Patton. Ministerstvo obrany požadavky v červnu 1973 předalo firmám Chrysler a General Motors. Prototypy tanků byly pojmenovány symbolicky XM1 (jednička jako nástup nové generace).  Při konstrukci byly brány ohledy na nejnovější technologické poznatky a zkušenosti z předchozích bitev. Automatické nabíjení bylo odmítnuto jako nespolehlivé. Další člen posádky posiloval bojeschopnost tanku. Při vyřazení jiného člena posádky mohl v případě potřeby zastat jeho funkci. Absence automatického nabíjení také poskytla možnost oddělit munici od posádky posuvnou stěnou. Roku 1976 obě firmy ukončily práci na prototypech. I přes porušení požadavku na vznětový motor byl vybrán prototyp od firmy Chrysler vybavený plynovou turbínou.  Po zkouškách bylo objednáno 11 předvýrobních strojů, u kterých byly postupně vylepšovány různé nedokonalosti a problémy (zejména problémy s plynovou turbínou). Ministerstvo obrany po zkouškách objednalo 54 sériových strojů, počet byl poté zvýšen na 110. 1. sériový tank byl vyroben 28. února 1980 ve výrobním závodě v Limě ve státě Ohio. Podle amerických tradic byl tank pojmenován po generálu Creightonu Abramsovi (tankovém veliteli za druhé světové války a velícímu generálu MACV ve vietnamské válce).  Výroba se poté rozrostla i do výrobních závodů Arsenal Tank Plant v Detroitu. V březnu 1982 byl Chrysler z ekonomických důvodů donucen prodat výrobní linku a výrobní práva firmě General Dynamics (dnešní výrobce). Změna majitele se pozitivně projevila na množství vyrobených tanků – před prodejem z výrobních linek sjíždělo 30 tanků měsíčně, po prodeji to bylo již 60, poté 70.", "section_level": 2}, {"title": "Historie verzí.", "content": "Verze M1 byla podle americké armády jen provizorním řešením, velmi brzy poté byla verze M1 vylepšena na verzi M1A1. Mezistupněm byla verze M1E1 - Enhanced. Byla určena pro otestování novinek, které měly být použity ve verzi M1A1.  Verze M1A1 měla potřebný 120 mm kanón (kanón je původem z Německa, kde je vyráběn pod označením Rheinmetall L44; v USA je pak vyráběn v licenci jako M256). Mimo jiné byla vylepšena i pancéřová ochrana tanku, hlavně pak přidáním ochuzeného uranu do kritických částí pancíře, dále pak byla tato verze doplněna o nové elektronické vybavení a OPZHN (ochranu posádky proti zbraním hromadného ničení). Zlepšeny byly i jízdní vlastnosti. Hlavně byla verze M1A1 vybavena novým pérováním, vylepšenou převodovkou a lepšími tlumiči. Nejnápadnější změnou je ejektor na hlavni kanónu, pomocí kterého lze snadno rozlišit verzi M1A1 od verze M1. Nejvíce tanků Abrams americké armády je právě tato verze, ale v poslední době probíhá modernizace této verze na nejnovější verzi M1A2 (popř. M1A2 SEP).  Verze M1A2 je vylepšena o velice sofistikované elektronické vybavení, které zaručuje vysokou přesnost kanónu (pro využití iniciativy), zmenšení spotřeby plynové turbíny (řízení spalování), zlepšení komunikace s ostatními tanky na bitevním poli či nové možnosti sledování cílů a použitelnosti za jakéhokoliv počasí (CITV - infrakamera). Z původního vybavení nezůstalo téměř nic. Veškeré analogové vybavení bylo nahrazeno digitálním. Digitální vybavení je navzájem spojeno, takže není problém předat souřadnice cíle, který označil velitel, střelci, aby mohl ihned střílet. Podvozek verze M1A2 je opatřen novými pásy s životností až 4425 km.  Cena tanku Abrams se pohybuje od 2 350 000 až ke 4 300 000 dolarů, poslední verze, M1A2 SEP, je ještě dražší. Výroba tanků Abrams se poslední dobou spíše utlumuje (pravděpodobně kvůli zavedení projektu FCS, Future Combat Systems, do výzbroje), americká armáda však věnuje velké úsilí modernizaci stávajících tanků na verzi M1A2 nebo M1A2 SEP. Americká armáda má také v plánu část svých tanků M1A2 vybavit modernizačním balíčkem TUSK (Tank Urban Survival Kit), který zvyšuje šance na přežití tanků při bojích ve městech. Tank M1 také lze vybavit pluhem k odstraňování min.  Americká armáda také vlastní vozidla vycházející z podvozku tanku M1, konkrétně M104 Wolverine (mostní vozidlo) a vyprošťovací vozidlo Grizzly.", "section_level": 2}, {"title": "Použití v armádách světa.", "content": "Americká armáda používá kolem 8 725 tanků Abrams, z toho 4 393 je verze M1A1. Tanky M1 jsou také používány v jiných armádách, hlavně v armádách zemí blízkého východu:  Tanky Abrams také zkoušely armády Švédska a Řecka.", "section_level": 2}, {"title": "Historie bojového nasazení.", "content": "Tanky Abrams byly nasazeny poprvé ve větší bojové akci teprve v roce 1991, při operaci Pouštní bouře (Válka v Zálivu), bylo zde nasazeno 1 848 tanků typu M1A1. Zde opodstatnily pláty ochuzeného uranu ve svém pancíři. Během operace Pouštní bouře nebyl zničen jediný tank (zřejmě to však bylo způsobeno nedostatkem průbojných střel z ochuzeného uranu irácké armády; irácká armáda proto byla donucena používat munici HEAT, která ničí vozidla kumulativním paprskem o vysoké teplotě, ale je jen málo účinná proti vrstveným pancířům), pouze bylo 18 tanků vyřazeno ze služby kvůli technickým problémům. Tanky Abrams také využily svého technologického náskoku oproti nejmodernějšímu tanku irácké armády T-72. Prováděly své akce mimo jiné i v noci, kdy používaly přístroje pro noční vidění a ničily irácké T-72, které nemohly žádným adekvátním způsobem reagovat.  Dalšího většího bojového nasazení se dočkaly tanky Abrams v roce 2003 při operaci Irácká svoboda. Zde bylo nasazeno pouze cca 500 tanků, které byly použity při taktice bleskové války. Při samotné operaci byly ztráty tanků minimální, ale při následném zajišťování a hlídání Iráku jich bylo ztraceno relativně hodně. Při této operaci se také vyvrátil mýtus o „nezranitelnosti“ tanků Abrams. Irácká armáda doplnila své zásoby kinetické (průbojné) munice, a proto při operaci mohla lépe likvidovat americké tanky (i když probít čelní pancíř bylo stále více o štěstí než o účinnosti munice.); také se velké množství bojů odehrávalo v městských oblastech, kde tanky ohrožovaly především raketometné týmy (využívající především RPG-7) a často útočily zezadu nebo ze strany, kde pancíř Abramse není příliš silný.  Dnes stále ještě tanky Abrams operují v Iráku a hlídají hlavně Bagdádské ulice. Tanky jsou stále ničeny, ale spíše než RPG týmy výbušnými přístroji IED (Improvised Explosion Device; improvizované zařízení využívající dostupné výbušniny; jeden tank Abrams byl dokonce zničen IED, které bylo vyrobené z třech kusů 155 mm munice).  Mimo jiné byly tanky Abrams taky nasazeny v Bosně.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní konstrukce.", "content": "Základem tanku je podvozek s 2×7 pojezdovými koly, jedním napínacím kolem vpředu a jedním hnacím kolem vzadu. Na podvozku je umístěna plně otočná věž přibližně tvaru pětiúhelníku, která je po stranách mírně zkosená. Vpředu na korbě se nacházejí 2 světlomety, vzadu pak 2 koncová světla. Průlez řidiče s průzory je umístěn těsně pod věží, dále jsou pak umístěny 2 průlezy na věži tanku, jeden pro velitele, druhý pro nabíječe. Věž je vpředu zakončena kanónem a vzadu se nacházejí pro Abrams typické komunikační antény a komínek klimatizačního systému. Po stranách věže jsou umístěny výmetnice kouřových granátů.", "section_level": 2}, {"title": "Pohyblivost.", "content": "Tank Abrams je vybaven dvoukompresorovou plynovou turbínou Avco Lycoming AGT1500C, s výkonem 1 119 kW (1 500 hp). Zrychlení z 0 na 32 km/h trvá pouhé 7,2 s. Turbína zaručuje vysokou pohyblivost a také se vyznačuje velmi tichým chodem (proto přezdívka „Šeptající smrt“). Výhodou turbíny je její snadná vyměnitelnost v polních podmínkách a možností výběru paliva (turbína může spalovat benzín, naftu, ale klidně i petrolej apod.). Nevýhodou je pak obrovská spotřeba – na 1 galon (3,79 l) neujede ani 0,6 míle (1 km). Palivové nádrže tanku Abrams jsou proto vskutku obrovské (pojmou 1908 l paliva). Tank je také opatřen automatickou hydrokinetickou převodovkou (DDA X1100-3B), která nabízí 4 rychlosti vpřed, 2 vzad, neutrál a otáčení na místě.  Maximální rychlost tanku se pohybuje v rozmezí 67–72 km/h podle verze, dojezd tanku na komunikaci je cca 460 km (záleží na verzi). Tank Abrams je schopen jet po 60% stoupání a zvládat boční náklon 30–40% podle verze. Překročivost (maximální šířka zákopu nebo jiné podobné překážky), kterou je schopen Abrams přejet je 274 cm, max. výška kolmé stěny je poté 107 cm a brodivost 122 cm bez přípravy, s přípravou až 238 cm. Hluboké brodění Abrams neumožňuje.", "section_level": 2}, {"title": "Přepravitelnost.", "content": "Tank M1 Abrams může být letecky přepravován 2 typy letadel: C-5 Galaxy a C-17 Globemaster III. V letadlech může být přepravován jeden bitevně připravený tank Abrams, nebo u letadla C-5 dva tanky Abrams, které se však ještě musí připravit do bojové akce.  Tanky Abrams se ale ve většině případech přepravují pomocí námořní techniky. Velké lodě dopraví tanky do blízkosti pobřeží, kde se tanky přesunou na obojživelná vznášedla LCAC (Landing Craft Air Cushion), které tanky přemístí až k pobřeží. Pokud je však i tato varianta nebezpečná, vybaví se tanky systémem pro hluboké brodění a vznášedla LCAC je dopraví do blízkosti pobřeží, kde tanky vysadí, a zbytek vzdálenosti již tanky dojedou ve vodě.", "section_level": 2}, {"title": "Pancéřování.", "content": "Pancíř v tanku Abrams je mírně poupravený Chobhamův pancíř. Vrstvený pancíř se nesnadno tvaruje, proto jsou téměř všechny plochy pancíře rovné. Brzy na to byl tento pancíř ještě posílen bloky ochuzeného uranu, které dodatečně chránily kritická místa, zvláště pak přední část věže. Tímto vylepšení však došlo i k navýšení hmotnosti o několik tun, pro samotný tank to znamenalo snížení pohyblivosti (zvláště pak snížení max. rychlosti). Tento pancíř bývá také označován jako DU pancíř (depleted uranium – ochuzený uran). Tloušťka vrstvy ochuzeného uranu je přibližně 100 mm.  Pancíř verze M1A2 (DU pancíř 2. generace) je tvořen z obou stran vrstvou oceli (na každé straně cca 100 mm), která ohraničuje hlavní část pancíře. Hlavní prostřední část je tvořena vrstvou ochuzeného uranu, která je „obalena“ z obou stran plastem zesíleným uhlíkovými vlákny (u verze M1A1 to bývaly 2 vrstvy keramiky; plast je používán hlavně pro absorbovaní rázových vln při výbuchu plastické munice typu HESH). Přední část pancíře tanku je koncipována pro přežití přímého zásahu kinetickou municí až do ráže 125 mm (nejpoužívanější ráže nejpočetnějšího nepřítele tanku Abrams, tanku T-72). Přední část tanku je také značně zkosena (hlavně pak přední část korby) pro zvýšení efektivity pancíře. Tank je také po stranách vybaven kryty pásů, které je ještě možno zesílit reaktivním pancéřováním.  U verze TUSK je tank vybaven dodatečnou ochranou zadní části korby (kovová mříž). Nejnovější verze tanku Abrams, M1A2 SEP, používá pravděpodobně DU pancíř 3. generace.", "section_level": 2}, {"title": "Výzbroj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní výzbroj.", "content": "Tank byl původně vybaven drážkovaným kanónem M68 ráže 105 mm (britský Royal Ordnance L7), brzy však byl nahrazen německým kanónem s hladkým vývrtem hlavně Rheinmetall L44 ráže 120 mm (také je používán u tanku Leopard 2, v poslední verzi tanku Leopard 2A6 je jeho delší verze, Rheinmetall L55). Tank s sebou veze až 55 kusů munice (verze M1), novější verze pak pouze 40.  Munice je umístěna v pancéřovaných skříních v zadní části věže (skříně jsou odstíněné a při zásahu odvedou hlavní explozi munice směrem nahoru). Dostřel se pohybuje kolem 3 až 4 km, ale se speciálním druhem munice může být zvýšen až na 8 km (střelba za obzor; tank pouze dostane informace o poloze cíle, počítač vyhodnotí potřebný náměr a odměr a vystřelí). Odměr činí 360°, náměr −9 až +20°. Kanón je také stabilizován, a to jak vodorovně tak svisle a umožňuje tedy i přesnou střelbu za jízdy. Kanón L44 je schopen používat různou munici, hlavní jsou však tyto 4 (první 2 bývají nejpoužívanější):", "section_level": 2}, {"title": "Vedlejší výzbroj.", "content": "Sekundární výzbroj tvoří jeden spřažený kulomet M240 ráže 7,62×51 mm (.308 Winchester), zbraň nabíječe je pak opět kulomet M240. Zbraní velitele je kulomet M2HB ráže 12,7×99 mm (.50 BMG), který je umístěn na průlezu (jeho odměr je 360°, náměr −10° až +65°).  Mimo to také sekundární výzbroj tvoří 4 armádní pistole a jedna poloautomatická karabina M16, pro případ, kdyby byl tank vyřazen a posádka ho musela opustit. Sekundární „výzbrojí“ jsou také výmetnice kouřových granátů (2 výmetnice po 6 granátech; dalších 24 granátů je v zásobě tanku), které brání zaměření tanku (brání zaměření tanku pouze před laserovými zaměřovači, kouř z těchto granátů nedokáže však zabránit zaměření radarem nebo tepelným zaměřovačem)", "section_level": 2}, {"title": "Zaměřování.", "content": "Poslední verze Abramse, M1A2, používá vysoce pokročilé elektronické vybavení, které má mimo jiné i senzory sklonu a síly větru, laserové dálkoměry, termovizní prostředky apod. Toto vybavení slouží k maximálnímu využití momentu překvapení a je koncipováno pro taktiku (jedna střela, jedno zničení).  Toto rozhodnutí se americké armádě vskutku vyplatilo, když tanky Abrams bojovaly při operacích Pouštní bouře a Irácká svoboda proti iráckým tankům typu T-72. Tanky Abrams útočily na velké vzdálenosti a kompletně využily výhodu překvapení. Při operaci Pouštní bouře přišli Iráčané o 3 000 tanků během 4 dnů.", "section_level": 2}, {"title": "Palubní systémy.", "content": "Uvedené informace platí pro verzi M1A2.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hlavní bojový tank M1 Abrams je nástupce předchozího amerického tanku M60 Patton. Výrobcem tohoto tanku je firma General Dynamics, konkrétně její divize Land Systems. V konstrukci tanku je kladen důraz na ochranu posádky, vysokou přesnost (one shot, one kill) a vysokou pohyblivost. Americká armáda používá 3 verze tohoto tanku: M1 (původní verze), M1A1 (vylepšena byla především palebná síla a ochrana posádky, dnes nejpoužívanější verze) a M1A2 (bylo zdokonaleno elektronické vybavení). Tank je pojmenován po generálu Creightonu Abramsovi (americký generál ve vietnamské válce).", "tgt_summary": "M1艾布兰主战坦克(英语:M1 Abrams)是美国陆军和美国海军陆战队的主战坦克。美国在1970年代后期开发M1艾布拉姆斯是要取代M60巴顿系列坦克,M1在1980年开始服役,其家族主要有M1、M1A1及M1A2;后续的改良型M1A3仍在开发阶段。M1坦克以前任美国陆军参谋长、第37装甲团指挥官和驻越美军司令官的克雷顿·艾布兰陆军上将命名。", "id": 2530549}
{"src_title": "Chalíl Džibrán", "tgt_title": "纪伯伦·哈利勒·纪伯伦", "src_document": [{"title": "Dětství v Libanonu.", "content": "Chalíl Džibrán se narodil roku 1883 ve městě Bšarré (Bsharri) v oblasti severního Libanonu v rodině maronitských křesťanů. Jelikož pocházel z velmi chudých poměrů, během svého mládí stráveného v Libanonu se mu nedostalo žádného oficiálního vzdělání. Nicméně navštěvovali jej kněží, kteří ho vzdělávali v oblasti arabského jazyka a učili jej o Bibli. Během tohoto období se začaly v hlavě Chalíla rozvíjet myšlenky, které se později objevily v jeho dílech, např. dílo \"„Prorok“\".  Poté co byl jeho otec uvězněn za podvody a daňové úniky, turecké úřady zkonfiskovaly jejich rodinný majetek. Džibránův otec byl propuštěn roku 1894, ale rodina neměla žádný domov, a proto se jeho matka Kamilah rozhodla následovat jeho strýce a emigrovat do USA, jeho otec se rozhodl v Libanonu zůstat. Tak tedy Kamilah spolu se svými dětmi Chalílem, jeho mladší sestrou Marianou, Sultanou a polovičním bratrem Peterem (Butros) odcestovali do New Yorku 25. června 1895.", "section_level": 1}, {"title": "Život v Americe.", "content": "Toho času byla druhá největší libanonsko-americká komunita v Bostonu a jeho okolí, což bylo důvodem, proč se Džibránovi usadili právě zde. Aby jeho matka uživila rodinu, začala pracovat jako podomní prodejce. V Bostonu také začal Khalíl navštěvovat školu od 30. září 1895. Protože v Libanonu nenavštěvoval žádnou školu, byl v Americe zařazen do speciální třídy pro imigranty, kde byla rozšířená výuka angličtiny. Zde mu navrhl jeho učitel angličtiny jeho původní jméno poangličtit, aby bylo pro Američany lépe akceptovatelné. V důsledku tohoto vzniklo z původního Khalil slovo Kahlil. V dnešním západním světě je známý především pod jménem Kahlil Gibran.  Roku 1898 se rozhodl vrátit do své rodné země studovat arabskou literaturu. Téhož roku se rozhodl vydavatel Fred Holland Day použít některé Džibranovy kresby na přebal knihy.  Roku 1902 se však dozvěděl, že jeho matce byla objevena rakovina a jeho sestra Sultana má tuberkulózu. Okamžitě se vydal na cestu, avšak přijel příliš pozdě. Sultana zemřela 4. dubna 1902 ve věku 14 let. Rok na to zemřel i jeho bratr Peter (Butros) 12. března 1903. Matka podstoupila operaci pro odstranění nádoru. Nakonec však 28. června zemřela také.  Mezitím Fred Holland Day a Josephine Peabody připravovali Džibranovu debutovou výstavu, která byla otevřena 3. května 1904 a byla široce uznávána. Umělec se tak ve svých 21 letech dočkal svého prvního výtvarného vystoupení. Během výstavy se setkal s Mary Elizabeth Haskell, ředitelkou Bostonské dívčí školy. Jejich vztah měl na jeho tvorbu zásadní vliv, protože právě na její popud začal psát v anglickém jazyce. Předtím psal pouze v arabštině a jí se povedlo postupem času zcela „přeměnit“ jeho práci. Mary byla v dospělém životě Džibrana nejvlivnější a nejdůležitější osobou.  Za vydání čtvera příběhů nazvané \"„Odbojní duchové“\" byl roku 1908 vyobcován z katolické církve. 1909 odjel do Paříže na dvouroční studium výtvarného umění. Zde jej silně ovlivnil tehdy populární umělecký směr symbolismus. Neschopen akceptovat striktní pravidla výuky se rozhodl školu opustit a vydat se s Ameenem Rihanim na cestu do Londýna. V červnu se dozvěděl o smrti svého otce v Libanonu.  Po krátkém období cestování v zahraničí se roku 1910 vrátil do Ameriky, kde učinil Mary nabídku, ta však pro velký věkový rozdíl odmítla. Naštěstí tento fakt nijak neohrozil jejich přátelský vztah, který trval ještě dlouho poté. Roku 1912 napsal arabsky dílo \"„Zlomená křídla“,\" jež je zčásti autobiografické, pojednává o zklamání a lásce. Nadále Džibrán portrétuje, maluje, je politicky aktivní proti turecké okupaci v Libanonu. V roce 1918 vydal své první anglické dílo \"„Blázen“\" (v originále Madman). Stává se populárním, žije společenský život. Inspiraci nacházel především v Nietzschem, boží moudrosti a východních kulturách. V roce 1920 založil společně se svými přáteli literární spolek \"Al-Rabitah Al-Qalamiyyah\" v doslovném překladu Svaz pera, což přineslo prvky soucitnosti a pochopení nejen do jeho děl, ale také do tvorby mnoha jiných autorů jako jsou například Mikhail Naimy a Ameen Rihani. Spolek měl celkově obrovský vliv na usedlou arabskou literaturu a formu psaní nejen v Americe, ale na celém světě.  V roce 1928 navzdory prohibici hledá útěchu v alkoholu a stává se z něj alkoholik. Jeho zdraví se hroutí a lékař konstatoval cirhózu jater. Ignoroval rady lékařů, namísto toho se dal na pití tvrdého alkoholu a ponořil se sám do sebe a své práce. V listopadu napsal své nejrozsáhlejší dílo „Ježíš, syn člověka“.  Džibrán zemřel roku 1931 v newyorské nemocnici 10. dubna ve věku 48 let v důsledku rozšiřující se rakoviny jater. Ještě před svou smrtí vyslovil přání, že chce být pohřben ve své rodné zemi, Libanonu. Toto přání mu bylo splněno roku 1932, kdy jeho sestra Mariana a Mary Haskell koupily klášter Mar Sarkis (Zgharta-Libanon).", "section_level": 1}, {"title": "Díla.", "content": "pozn.: díla jsou řazena chronologicky", "section_level": 1}], "src_summary": "Chalíl Džibrán; anglicky Khalil Gibran; (6. ledna 1883 – 10. dubna 1931) byl původem libanonský malíř, básník a spisovatel, který strávil většinu času v USA.", "tgt_summary": "纪伯伦·哈利勒·纪伯伦(阿拉米语:ܓ̰ܒܪܢ ܚܠܝܠ ܓ̰ܒܪܢ,,1883年-1月6日-1931年-4月10日),吉布兰是旧译,黎巴嫩诗人,代表作:《泪与笑》、《沙与沫》、《先知》。", "id": 810015}
{"src_title": "Kalení", "tgt_title": "淬火", "src_document": [{"title": "Kalení ocelí.", "content": "Kalení je tepelné zpracovaní spojené se vznikem nerovnovážné struktury. Je prováděno jak u nástrojových ocelí, tak u ocelí konstrukčních, a to pro zlepšení určitých mechanických vlastností. Kalením se dosahuje u součástí vysoké tvrdosti a odolnosti proti opotřebení. Tyto vlastnosti jsou spojeny se vznikem nerovnovážné struktury martenzitu a bainitu, které jsou požadovány po správném zakalení. Zakalením oceli se vždy zvýší i její pevnost v tahu. Současně se zvětší i její objem. To způsobuje problémy hlavně při kalení velkých součástí: deformace, křivost, velké vnitřní pnutí, nebezpečí trhlin, až prasknutí součástí. Kalením se zvětší objem oceli - to je ovšem jen velmi zhruba řečeno pro kalírenské učně, aby pochopili výuku o rovnání křivých dílů po kalení. Ve skutečnosti to není tak jednoduché a jedná se o rozsáhlé teorie kalení.(Například se kalením pokřiví větší ocelová součástka. Kdybychom tuto součástku vyžíhali--a uvedli ji tím znovu do výchozího stavu, zůstane už nadále křivá).  U konstrukčních ocelí je martenzit výchozí strukturou pro další tepelné zpracování, například popouštění za vyšších teplot (zušlechťování), jehož výsledkem je jemná popouštěcí struktura sorbit, která má výbornou kombinaci pevnosti, tvrdosti a houževnatosti. Toto zušlechťování je vlastně zvláštní způsob kalení, při kterém nejde o tvrdost, ale o zvýšení pevnosti v tahu na mm. Naopak u nástrojových ocelí je martenzit strukturou konečnou, která právě u těchto ocelí zajišťuje vysoké hodnoty tvrdosti a houževnatosti. Jemnost, resp. zrnitost je závislá od rychlosti ochlazování, ale i dalších faktorů (nečistoty v kovu atd.). Čím je rychlost vyšší, tím je struktura jemnější. Kalící teplota je nižší než teplota tavení kovu a je závislá na obsahu uhlíku; dá se vyčíst z diagramu Fe-FeC.  Kalení je zakázáno u ocelových součástek a strojních dílů, které by při nečekaném prasknutí mohly způsobit úraz. Například pro kované háky u zvedacích zařízení platí zásada, že při nadměrném přetížení se musí hák natahovat a tím varuje obsluhu. Kalený hák by nečekaně praskl a břemeno by spadlo.  Při velké křehkosti oceli se říká, že je překalená, což je zavádějící, neodborný výraz. Pokud se po úderu ulomí ostří sekáče, je to proto, že byl příliš křehký. Příčina je však v tom, že byl zakalen na příliš velkou tvrdost. Řešením je znovupřekování a popuštění na nižší tvrdost, přičemž vzroste houževnatost. Tvrdost a houževnatost spolu úzce souvisí a kaličství vždy znamená nalezení optimálního kompromisu mezi těmito veličinami. Nelze dosáhnout obojího zároveň.  Pokud se ochlazuje tekutý kov extrémně vysokou rychlostí, nestihnou se v kovu vytvořit zárodečná centra a kov tuhne jako amorfní, tzn. bez krystalické struktury. Takovéto vysoce nestabilní kovy se nazývají též kovové sklo.  Opakem kalení je žíhání, používané k výrobě co nejměkčí oceli. Ocel z huti je dodávána vyžíhaná, tedy v základním nebo výchozím stavu. Jestliže se kalení nepodaří, musí být vyžíhána (vrácena do výchozího stavu) a znovu zakalena.", "section_level": 1}, {"title": "Základní pojmy.", "content": "kalitelnost – je schopnost materiálu dosáhnout kalením určité tvrdosti. Je zásadně ovlivněna obsahem uhlíku. Jako kalitelné jsou označovány oceli s obsahem uhlíku nad 0,2 %, kdy lze již zaručit vznik zákalné struktury. Oceli nad 0,35% C se považují za dobře kalitelné. U legovaných ocelí se obsah uhlíku potřebný k zakalení mírně snižuje a to díky přísadám legujících prvků v oceli.  Doplněk: Kalitelnost je schopnost materiálu dosáhnout min. 50% martenzitu ve struktuře. Legující prvky především zvyšují prokalitelnost.  prokalitelnost – je schopnost oceli dosáhnout tvrdosti, odpovídající její kalitelnosti v určité hloubce pod povrchem kalené součásti. Lze ji jednoduše ověřit Jomminiho čelní zkouškou prokalitelnosti.  Doplněk: Prokalitelnost je hloubka, do které materiál obsahuje min. 50% martenzitu.  zakalitelnost – je nejvyšší dosažitelná tvrdost oceli, která je dána především tvrdostí martenzitu (která je ovlivněna obsahem uhlíku v oceli, se zvyšujícím se obsahem tvrdost martenzitu stoupá).", "section_level": 1}, {"title": "Kalící prostředí.", "content": "Základní pravidlo je, čím má ocel méně uhlíku, tím rychleji musí být ochlazena. S přibývajícím uhlíkem rychlost chlazení zpomalujeme a nejpomalejší je u vysoce legovaných ocelí (legury jsou špatným vodičem tepla, ocel se nedokáže naráz ochladit a popraská). Při kalení potřebujeme ocel ochlazovat kritickou rychlostí, volba kalícího prostředí závisí na kalitelnosti a prokalitelnosti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Kalení je způsob tepelného zpracování ocelí (austenitické oceli a ostatní kovy kalit nelze). Při něm se ocel ohřeje na tzv. kalící teplotu, a poté se prudce ochlazuje. Tím získává lepší mechanické a fyzikální vlastnosti. V případě oceli dochází ke vzniku přesyceného tuhého roztoku uhlíku v železe (tzv. martenzitu). Ten je charakteristický jemnou strukturou. Kalíme proto, abychom dosáhli vyšší, případně maximální tvrdosti výrobku nebo jeho pracovní plochy, například břitu. Kalená součást má vyšší tvrdost, ztrácí však houževnatost a proto se stává křehčí. Kaličství je specializovaná profese, kterou nelze vykonávat bez znalosti teorie, do oceli \"nevidíme\" a nemůžeme sledovat průběh kalení. (Jen pro zajímavost možno uvést, že kdysi kalírenský mistr dokázal pouhým okem určit teplotu rozžhavené oceli s přesností ± 20 °C.) V dnešní době mají kalírenské pece veškeré procesy řízeny počítačem a dělník ji pouze obsluhuje. Přesto i dnes je vysoká kvalifikace kaliče nadále nutná, aby v případě zmetkovitosti dokázal nalézt příčinu.", "tgt_summary": "淬火,俗称(zhàn)火(英语: Quenching),金属和玻璃的一种热处理工艺。把合金制品或玻璃加热到一定温度,随即在含有矿物质的水、油或空气中急速冷却,一般用以提高合金的硬度和强度。", "id": 2341295}
{"src_title": "Samuel de Champlain", "tgt_title": "萨缪尔·德·尚普兰", "src_document": [{"title": "Počátky.", "content": "Champlain se již od svého mládí plavil po moři a v roce 1598 se plavil do Ameriky pod španělskou vlajkou. Po návratu sepsal zprávu a předal ji francouzskému králi Jindřichu IV. Tato zpráva obsahovala 60 map a Jindřich žasl nad kartografickými schopnostmi tohoto mladého muže. Champlain obdržel titul královského kartografa s malou osobní rentou. Po dvou letech se vydal v čele nové výpravy do Ameriky, která vyplula roku 1603. Výprava směřovala stejnou cestou jakou plul Jacques Cartier před tolika lety a dostala se k vesnici Hochelaga. Vesnice však byla prázdná, její obyvatelé uprchli před útočnými Irokézy. Výprava zde potkala kočující Indiány, se kterými směnili kožešiny a vrátili se zpátky do Francie. Téhož roku prozkoumal Champlain oblast kolem řeky sv. Vavřince. Do těchto končin ho přilákal slíbený monopol na obchod s kožešinami a \"\"Otec Kanady\"\" nebo také nazývaný jako \"\"Otec Nové Francie\"\" (\"Père de Nouvelle France\") se do této oblasti zase po roce vrátil. Poslal do této oblasti dvě lodě, kterým velel Sieur de Monts, a na kterých bylo 79 cestujících z Francie. De Monts měl od francouzského dvoru nařízení založit v Kanadě obchodní společnost a kolonii zvanou Akádie. Aby se vyhnuly kruté zimě v nížině sv. Vavřince, rozhodli se Francouzi přezimovat jižněji, na ostrůvku u vjezdu do zálivu Bay of Fundy. Ukázalo se to jako katastrofální rozhodnutí, jelikož na celém ostrově nebyla žádná pitná voda a na písčité půdě se nedaly pěstovat žádné plodiny. Muži umírali na nemoc kurděje, do té doby neznámou nemoc, a záhy pochopili, že musí být zapříčiněna jednotvárnou stravou - uzené maso, solené ryby, ovesné vločky a suchary - typickou stravou tehdejších kolonistů. Jelikož zima toho roku nastala velmi brzy, porazili kolonisté stromy, které by je chránili před větrem, aby měli čím topit. Okolní moře bylo plné ledovců, takže lodě nemohli odplout a byly na ostrově uvězněné až do jara.  Champlain se roku 1604 vydal do Nové Francie znovu a působil zde jako průvodce Pierra du Guast, sieura de Monts, který měl za úkol usídlit v Nové Francii sto kolonistů. Přestože bylo velice lákavé vrátit se znovu do Francie, Champlain a osadníci kteří zimu přežili naložili všechen zbylý majetek na lodě a přepluli na druhou stranu zálivu. Tam, na západním pobřeží ostrova Nova Scotia, založili osadu Port Royal, dnešní Annapolis. Malý přístav se stal centrem první stálé francouzské kolonie v Americe. Obchodníci s kožešinami a ostatním zbožím postupně zakládali obchodní stanice po celé Akadii, která se brzy prostírala na polovině dnešní provincie Nova Scotia a po části New Brunswicku. Obchodní stanice, které odesílaly do Francie tisíce bobřích, vydřích a losích kožešin, lákaly do Nového světa další a další kolonisty.", "section_level": 1}, {"title": "Založení Québec City.", "content": "Po zimě se výprava plavila po východním pobřeží Severní Ameriky a celé toto pobřeží zmapovala. Roku 1607 se vrátila do Francie. Za rok vyrazil Champlain do Nové Francie znovu a tentokrát měl nad výpravou plné velení (zodpovídal se Sieuru de Monts ve Francii). 3. července 1608 byla otevřena obchodní stanice, která se nacházela poblíž huronské vesnice Stadacon, tato stanice dostala jméno Quebec. Již od počátku se Champlain snažil navázat dobré vztahy s Indiány. Brzy se mu podařilo spřátelit s kmeny Huronů a Algonkinů, které žily v této oblasti. Indiáni se často opakovaně vydávali do Quebecu a obchodovali s Francouzi. Ještě na konci roku 1608 vypravil Champlain své lodě do Francie (byly plné kožešin) a sám zde zůstal ještě s dalšími 28 muži. Na jaře roku 1609 přišli ke Quebecu válečníci Huronů a požádali Champlaina o pomoc proti Irokézům. Champlain svolil a v létě téhož roku se se dvěma svými muži vydal s Indiány na cestu. Výprava se dostala do míst, kde dnes leží Champlainovo jezero a potkala se zde s Irokézi. Bylo domluveno, že boj bude zahájen dalšího dne. Hned za rozbřesku byly obě armády připraveny k boji. Champlain, který byl v čele Indiánů, vypálil ze své muškety. Po tomto výstřelu zůstali na místě dva mrtví indiánští náčelníci. Irokézové se zalekli, ale po chvíli chtěli zaútočit. V tom vystřelili ze svých mušket i dva zbývající Francouzi a Irokézové se dali na útěk. I když tato událost upevnila přátelství mezi Hurony a Francouzi, z pozdějšího pohledu se ukázalo, že šlo o velikou strategickou chybu. Irokézové byli v této oblasti dominující silou, která dokázala postavit do boje 10 000 mužů.  Už nikdy nezapomněli Irokézové na tuto událost a neustále napadali francouzské osady. V 18. století se spolčili s Brity a hráli důležitou roli v pádu Nové Francie. Champlain se v roce 1610 vrátil do Francie, ale ještě předtím přemluvil Algonkiny, aby do svého tábora přijali jednoho Francouze. Když se na jaře roku 1611 vrátil, vyprávěl mu tento Francouz o jezerech, která jsou více na západě. Champlain chtěl co nejrychleji uspořádat výpravu, která by měla za cíl prozkoumat tyto jezera. Avšak Siuer de Monts přišel o monopol a z Francie se hrnuli obchodníci, kteří chtěli co nejrychleji zbohatnout a vrátit se zpátky do Francie. Brzy došlo mezi Indiány a Francouzi k mnoha nepokojům a Champlain se velice snažil, aby nevypukla válka. Nakonec se Champlain vrátil do Francie a šel žádat krále o udělení monopolu. V roce 1613 se vrátil do Nové Francie jako její guvernér, ale všichni Huroni již kraj kolem řeky sv. Vavřince opustili. Champlainovo úsilí přišlo vniveč.", "section_level": 1}, {"title": "Hledání severozápadní cesty a osídlování \"Nouvelle France\".", "content": "Když se Champlain vrátil do Nové Francie, ihned se sešel s mužem jménem Nicholas Vigneau. Ten tvrdil, že nalezl průjezd do Číny. Champlain se ihned vydal na průzkumné cesty, které uskutečnil v roce 1613 a 1615. Cílem nadále zůstávalo nalezení cesty vnitrozemím až k pobřeží Čínského moře. Po dramatické plavbě na řece Ottawě se od tamních Indiánů dozvěděl, že Vigneau lhal. Po této výpravě se Champlain snažil se svými indiánskými spojenci porazit Irokéze, avšak tato snaha nebyla úspěšná. Kolem roku 1620 vyslal Champlain Francouze Étienna Brûlé, aby prozkoumal oblast na západ od Huronského jezera. Brulému se tato expedice podařila a zmapoval tamní oblast (jednalo se o území dnešních provincií Ontario a Québec).  Samotný Champlain se věnoval správě Quebeku. I když obchod s kožešinami vzkvétal, v Quebeku nežil stále takřka nikdo. Obchodníci se zde zdrželi jen krátkou dobu a vrátili se do Francie. V celé Nové Francii žilo stále pouze osmdesát osob, včetně katolických misionářů. Champlain dělal vše proto, aby mohl splnit kolonizační požadavky francouzské koruny. Už od roku 1615 posílal do oblasti Akadie a Québecu jezuity a františkány, aby mezi Indiány konečně začal šířit křesťanskou víru. Ve zprávách které posílal do vlasti bájil o úrodné zemi, o celkovém blahobytu - rolníkům sliboval mnohem lepší podmínky než v rodné Francii. Dělal vše proto, aby do Nové Francie konečně přilákal co nejvíce lidí. Ve Francii existovala určitá skupina obyvatel, která možnost odstěhování z Francie nadšeně uvítala. Jednalo se o hugenoty a těm, jakožto protestantům, byly brány Nouvelle France (Nové Francie) nadobro uzavřeny.  Počet obyvatel přes všechny jeho snahy pořád stagnoval a Francie si nemohla činit nárok na prozkoumané oblasti a osídlená území Kanady. Kardinál Richelieu, francouzský ministr, roku 1627 zakládá obchodní společnost Nová Francie (nazývaná také \"Společnost stovky partnerů\"), která měla dobytí a osídlení Kanady uspíšit. Jako návnadu nabízela francouzská koruna zájemcům obrovské pozemky za podmínky, že je majitelé vymýtí, založí na nich plantáže a zajistí jejich obdělávání. Těmto pozemkům se říkalo \"seigneurie\" a jejich majitel se nazýval \"seigneur\". V dnešní provincii New Brunswick existovalo 24 takových lén. Francouzům se však do Akadie příliš nechtělo, dokud jim majitelé statků nedovolili, aby kromě obdělávání půdy mohli také obchodovat za účelem velmi vysokého zisku s kožešinami a provozovat výnosný rybolov. Přitom tito noví rolníci, \"habitants\", zůstávali poddanými \"seigneurů\", kteří v nové zemi vládli jako feudální knížata.", "section_level": 1}, {"title": "Anglo-francouzská válka.", "content": "V roce 1627 vypukla válka mezi Anglií a Francií. Francouzi vyslali do Quebeku flotilu s kolonisty a zásobami. Během plavby napadl francouzskou flotilu David Kirke, pirát v anglických službách. Quebec se musel vzdát, ale v roce 1632 byl navrácen Francii. Champlain se snažil z Quebecu vybudovat město, které by se stalo šiřitelem francouzské civilizace. Roku 1634 se s Champlainovým požehnáním vydává na průzkumnou plavbu Jean Nicolet, který byl přesvědčen (stejně jako mnozí lidé před ním), že nalezl průjezd do Číny, samozřejmě, že ho nenalezl, ale prozkoumal velkou část území kolem amerických jezer a Francie si mohla toto území nárokovat. Během této výpravy zemřel otec Nové Francie - Samuel de Champlain.  Champlain se jako žádný jiný zasadil o rozvoj Nové Francie a díky němu se francouzská civilizace zachovala v údolí sv. Vavřince dodnes. Po roce 1635 se Nová Francie přestává vyvíjet a rozrůstat. Hlavním problémem Francouzů stále byla nízká zalidněnost území Nové Francie. Kolem roku 1660 žilo v Nové Francii pouhé tři tisíce lidí. Bylo to proto, že Francouzi nepohlíželi na Novou Francii jako na zemi, kde se dá začít nový život (tak jako Britové), ale jako na zemi, kde se dá rychle zbohatnout. Po tomto zbohatnutí se většina Francouzů vrátila domů. Ti kteří zůstali, museli snášet tuhé zimy, tvrdou dřinu, nemoci, nepřátelské Indiány a dokonce zemětřesení. Nová Francie byla stále závislá na dodávkách z Evropy, které byly nejisté. Roku 1663 hrozilo, že se Nová Francie rozpadne.  V tom zasáhl král Ludvík XIV., který dal kolonii status královské provincie, poslal tam pluk dobře vycvičených vojáků a jmenoval zvláštního důstojníka, intendanta, který měl dohlížet na vnitřní záležitosti provincie. Těmito kroky se Nová Francie stabilizovala. Prvním intendantem byl Jean Baptiste Talon. Talon nařídil výstavbu pevnůstek, které by chránily francouzské území před Irokézi. Také podporoval řemesla jako stavbu lodí a tkalcovství. Zahájil zajímavou akci, která měla přilákat do Nové Francie nové obyvatele. Slíbil manželským párům, které se odstěhují do Nové Francie a budou mít více jak dvanáct dětí, čtyřicet hektarů půdy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Samuel de Champlain (asi 1567 – 25. prosinec 1635) byl francouzský geograf, kartograf, diplomat a cestovatel, který prozkoumal přilehlé oblasti Severní Ameriky. Založil město Québec 3. července roku 1608 a byl jeho starostou až do konce svého života. Je nazýván \"Otcem Nové Francie\", jejímž prvním guvernérem byl od roku 1627 do roku 1635.", "tgt_summary": "萨缪尔·德·尚普兰(,1574年-8月13日-1635年-12月25日)是法国探险家,地理学家,魁北克城的建立者。也是法国同北美贸易,特别是皮毛贸易的开拓者。", "id": 986949}
{"src_title": "Dějiny Japonska", "tgt_title": "日本历史", "src_document": [{"title": "Předhistorické období.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Období Džómon (do 300 př. n. l.).", "content": "Období Džómon (縄文時代; \"Džómon-džidai\") trvalo přibližně od roku 10 000 př. n. l. do roku 300 př. n. l.  Archeologické výzkumy naznačují, že první lidé přišli na Japonské ostrovy okolo roku 30 000 př. n. l. Přišli přes pevninské mosty, které během ledových dob spojovaly Hokkaidó s asijským kontinentem, a hlavně z Korejského poloostrova. Existují však i důkazy, které potvrzují, že někteří obyvatelé přišli po moři z jihovýchodní Asie během migrace směrem k Tichému oceánu. Přibližně od roku 10 000 př. n. l. se vyvíjela tzv. kultura Džómon, pro kterou je charakteristická výroba keramiky s provazcovitými vzory. Nejstarší nálezy se tradičně datují mezi roky 10 000 – 7500 př. n. l. a to z japonské keramiky dělá nejstarší keramiku světa. Nejnovější výsledky měření stáří džómonské keramiky pomocí radiokarbonové metody navíc posunují počátek období Džómon až do roku 14 500 př. n. l. Dalšími typickými archeologickými nálezy z této doby jsou hliněné figurky dogú, které zřejmě sloužily k náboženským a kultovním účelům.", "section_level": 2}, {"title": "Období Jajoi (300 př. n. l. – 250 n. l.).", "content": "Období Jajoi (弥生時代; \"Jajoi-džidai\") trvalo přibližně od roku 300 př. n. l. do roku 250 n. l.  Někdy okolo roku 300 př. n. l. začala kulturu Džómon nahrazovat nová kultura zvaná Jajoi (kultura Jajoi), podle lokality Jajoi v dnešním tokijském obvodě Bunkjó, kde byly vykopány první keramické nádoby pro ní charakteristické. Kultura Jajoi vznikla v období, kdy do Japonska přišlo množství imigrantů z Koreje, kteří s sebou přinesli pěstování rýže a technologii zpracování kovů. S jejím příchodem Japonsko vstoupilo do doby železné. V tomto období se postupně zvyšoval počet obyvatel a společnost se stala komplexnější – lidé tkali plátno, žili v trvalých zemědělských obcích, stavěli budovy ze dřeva a kamene, získávali majetek prostřednictvím vlastnictví půdy a uskladňování obilí a vytvořili zřetelné společenské třídy. Jajoiské období trvalo přibližně 600 let až do konce 3. století našeho letopočtu.", "section_level": 2}, {"title": "Období Jamato (250 – 710).", "content": "Období Jamato (大和時代; \"Jamato-džidai\") trvalo přibližně od roku 250 do roku 710. Bylo to období, kdy císařský dvůr vládl Japonsku z provincie Jamato, dnešní prefektury Nara. Důležitou událostí, která dělí toto období na dvě části, bylo založení hlavního města Asuka na jih od dnešní Nary a také oficiální příchod buddhismu do Japonska v roce 538.", "section_level": 2}, {"title": "Období Kofun (250 – 538).", "content": "Období Kofun (古墳時代; \"Kofun-džidai\") trvalo přibližně od roku 250 do roku 538.  Věda ještě stále nedospěla k definitivnímu názoru a k jednoznačné odpovědi na otázku, kdy Japonci vytvořili jednotný stát a zformovali národ. Předpokládá se, že se tak stalo mezi 4. a 6. stoletím n. l. V takovém případě se toto období kryje s obdobím mohylové kultury, která vystřídala kulturu Jajoi a trvala od konce 3. století do poloviny 6. století. Mohylová kultura se vyznačovala stavbou velkých sypaných mohyl (kofun), sloužících jako monumentální hroby vládnoucí elity. Do této doby spadá vzestup rodu Jamato, mocné dynastie, která se koncentrovala v západní části Japonska (v regionu Asuka). Přestože už v Japonsku bylo známe čínské písmo, jeho používání bylo omezené na obchodní styky s Koreou a Čínou. Jedinými písemnými informacemi o životě v Japonsku v tomto období jsou čínské prameny.", "section_level": 3}, {"title": "Období Asuka (538 – 710).", "content": "Období Asuka (飛鳥時代; \"Asuka-džidai\") trvalo přibližně od roku 538 do roku 710.  Toto období bylo svědkem nástupu buddhismu a čínského písma z asijského kontinentu a budování centralizovaného státu rodem Jamato. Podle čínského modelu vytvořili centrální správu a soustavu soudů (státní zřízení Ricurjó) a společnost byla organizována podle zaměstnání – rolníci, rybáři, tkalci, hrnčíři, řemeslníci, zbrojaři ap.  Právě z tohoto období pocházejí první písemné památky psané samotnými Japonci, kteří převzali čínské znakové písmo a přizpůsobili ho svému jazyku. V písemné historii lze první zmínku o Japonsku najít v roce 57, kdy bylo poprvé zmíněno v čínských záznamech jako národ „Wa“ neboli „trpasličí stát“. Japonská kronika popisuje legendárnější dějiny Japonska, podle kterých odvozuje lid Japonska svůj původ od samotných bohů. Koncem 6. století dynastie Jamato definitivně ztratila moc (což na dlouhý čas znamenalo i konec jednotného Japonska) a vlády se zmocnily progresívnější rodiny orientované na buddhismus. V celku je možné toto období považovat za začátek současné japonské kultury.", "section_level": 3}, {"title": "Tradiční Japonsko.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Období Nara (710 – 794).", "content": "Období Nara (奈良時代; \"Nara-džidai\") trvalo od roku 710 do roku 794.  Založení hlavního města Heidžó-kjó (dnešní Nara) znamená začátek období Nara, které můžeme charakterizovat postupným vyzráváním společenského zřízení ricurjó, inspirovaného Číňany, a aktivním přijímáním ostatních výdobytků čínské kultury a technologií. Toto období se stalo také svědkem rozkvětu umění známého jako kultura Tempjó, sestavením prvních japonských historických kronik Kodžiki a Nihonšoki a také první z velkých sbírek japonské poezie – Manjóšú. Buddhismus dosáhl oficiálního uznání jako státní náboženství a buddhistické chrámy se stavěly po celém Japonsku ve snaze podpořit autoritu centralizovaného státu. Aby se zabránilo neustále rostoucímu politickému vlivu buddhistických klášterů, kterým velkorysými dary vzrostla moc natolik, že si vydržovaly vlastní vojska a začaly soupeřit s císařským dvorem, přeložil císař roku 784 hlavní město do Nagaoky a o 10 let později 11. listopadu 794 do Heian-kjó (dnešní Kjóto).", "section_level": 2}, {"title": "Období Heian (794 – 1185).", "content": "Období Heian (平安時代; \"Heian-džidai\") trvalo od roku 794 do roku 1185.  Období Heian začíná založením nového hlavního města císařství v Heian-kjó (794). Byly to časy ohromné tvořivosti v literatuře (Gendži Monogatari – Příběh prince Gendžiho, Kokinšú), náboženství (vzkvétaly buddhistické sekty Tendai, Šingon) a umění (styl v architektuře a úpravě zahrad, ve svitkových malbách a buddhistickém sochařství). Čínské literární umění a konfucianismus neztrácely svůj vliv, ale japonský jazyk nacházel mnohem jednodušší vyjadřování v próze a verši rozvojem slabičného písma kana. V Japonsku taktéž vzniká zenové umění čajového obřadu a aranžování květin (ikebana).  V tomto období sice vládl mír a bezpečnost, ale politická situace se vyhrocovala. Příčinou byla přetrvávající decentralizace Japonska. Jednotlivé provincie měly značný stupeň autonomie a tento stav se nezlepšil ani nahrazením regionálních vůdců jmenovanými guvernéry. Skutečná moc se přenesla z císaře na klanové vůdce, kteří měli vlastní vazaly a vojenské družiny. V průběhu období Heian ztratili císaři i poslední zbytek kontroly nad zemí a vládu převzal klan Fudžiwara. Jednotlivé provincie si však i nadále nárokovaly právo na ovládnutí celé země. Zlom nastal v roce 1155, kdy trůn zůstal bez nástupce a došlo k občanské válce Heidži, kterou definitivně získaly vliv rodiny Taira a Minamoto, mezi kterými zuřily boje o moc a vliv na císařský trůn. Na konci období Heian byla převážná část rodu Minamoto vyvražděna a tím získal rod Taira vedoucí postavení. Tairové přebrali dvorské hodnosti, sami si udělovali funkce a držbu půdy v provinciích se snahou ovládnout úplně císařský úřad. V roce 1185 v bitvě u Dannoury byl rod Taira poražen rodem Minamoto. Touto bitvou skončilo období Heian.", "section_level": 2}, {"title": "Období Kamakura (1185 – 1333).", "content": "Období Kamakura (鎌倉時代; \"Kamakura-džidai\") trvalo od roku 1185 do roku 1333.  Vítězství Minamotů nad Tairy na konci 12. století znamenalo začátek nového režimu. Joritomo Minamoto získal v roce 1192 titul šóguna, což byla formálně nejvyšší funkce v systému vojenské vlády a v Kamakuře založil \"šógunát\" neboli \"bakufu\". Stal se diktátorem, který vládl za pomoci rodiny a feudálních svazků. Šógun se stal významnou japonskou institucí, i když po Joritomově smrti byli jeho mužští potomci vyvražděni a moc převzali regenti šógunů (šikken) z rodu Hódžó, kteří do funkce šóguna dosazovali poslušné loutky. Důležitou událostí tohoto období japonských dějin byly dva mongolské pokusy o invazi do Japonska v letech 1274 a 1281. Oba skončily neúspěchem, zčásti dílem přírody v podobě ničivých tajfunů (v Japonsku nazvaných „božský vítr“ – kamikaze) a zčásti díky zuřivé obraně japonských samurajů. Mongolské útoky přispěly k zvýšení prestiže samurajské třídy, ale zároveň uvrhly do problémů kamakurský šógunát, který obránce nedokázal odměnit za jejich služby. V 20. letech 14. století se vojenští vazalové, nespokojení s rodem Hódžó, shromáždili okolo císaře Godaiga. S podporou rodu Ašikaga byl Godaigo schopný svrhnout šógunát a v roce 1333 se pokusil obnovit přímou císařskou vládou.  Mezi nejvýraznější rysy tohoto období patří kult bojovníka neboli samuraje, který byl ceněný pro svoji schopnost skvěle zacházet se zbraněmi, pro svou věrnost, schopnost snášet bolest a připravenost zabít v případě nutnosti i sám sebe. Japonské meče (nejznámějším je katana), které byly vyráběny mistrovskými cechy, měly tak vynikající kvalitu, že se staly předmětem uctívání.  V tomto období můžeme vysledovat i výraznější nástup nových buddhistických sekt. Mezi prostým obyvatelstvem se staly populárními sekty vzývající buddhu Amidu (sekta Čisté země a Pravá sekta Čisté země) a sekty propagující učení vycházející z Lotosové sútry (Ničirenova sekta). Mezi vojenskou šlechtou se rozšířil zenbuddhismu, který ji přitahoval svým důrazem na kázeň a meditace. S nástupem zenbuddhismu je spjat i počátek tradice čajového obřadu v Japonsku.", "section_level": 2}, {"title": "Období Muromači (1333 – 1568).", "content": "Období Muromači (室町時代; \"Muromači-džidai\") trvalo od roku 1333 do roku 1568.  Začátkem období Muromači je zničení šógunátu Kamakura silami vedenými Takaudžim Ašikagou, který přešel na stranu císaře Godaiga a svrhl rodinu Hódžó. Postupně se obrátil i proti Godaigovi, jenž se pokoušel o návrat moci do rukou císaře v tzv. restauraci Kemmu (1333-1336) a podpořil nástupnictví jednoho z princů. Císař utekl do hor na jih od Kjóta a postavil se na odpor. Tímto se císařský rod rozdělil na \"Severní dynastii\" a \"Jižní dynastii\" (tzv. období Nanbokučó), které mezi sebou soupeřily až do roku 1392, kdy Jižní dvůr kapituloval.  Protože šógunát Ašikaga ani zdaleka nedosahoval autority svého kamakurského předchůdce, nebyl schopný držet na uzdě ambice mocných knížat-hejtmanů (šugo daimjó), čímž jeho autorita dále klesala a po válce Ónin v letech 1467 až 1477 už byla jeho existence pouze formální. Po této válce následovalo století občanských nepokojů a neustálých válek mezi jednotlivými knížectvími označované jako období Sengoku neboli období válčících knížectví (1467 – 1568).  V roce 1543 přistáli v Japonsku první Evropani – portugalští mořeplavci, kteří připluli na čínských lodích. Portugalci seznámili Japonce s evropskými střelnými zbraněmi, které se ve válkami zmítaném Japonsku rychle rozšířily. Na evropských lodích přijížděli nejen obchodníci, kteří přeměnili Nagasaki z rybářské vesnice na vzkvétající přístav, ale i jezuitští misionáři včetně svatého Františka Xaverského. V průběhu několika desetiletí se tu podařilo rozšířit křesťanství do takové míry, že podle údajů z roku 1582 bylo v Japonsku v té době kolem 150 tisíc křesťanů a asi 200 kostelů.", "section_level": 2}, {"title": "Období Azuči-Momojama (1568 – 1600).", "content": "Období Azuči-Momojama (安土桃山時代; \"Azuči-Momojama-džidai\") trvalo od roku 1568 do roku 1600.  Období Azuči-Momojama je definované vzestupem tří po sobě následujících hegemonů: Ody Nobunagy, Tojotomiho Hidejošiho a Tokugawu Iejasu, kteří přinesli politické sjednocení Japonska po století občanských válek. Velký válečník Oda Nobunaga obsadil v roce 1568 Kjóto, ale byl nucený bojovat zbytek života s rivaly z řad šlechty a s vojenským odporem buddhistických sekt. Poté co byl zabit, jeho zástupce Tojotomi Hidejoši si postupně podmaňoval jeden klan za druhým. Protože chtěl odvrátit zájem šlechty a samurajů od domácích bojů, vedl v roce 1592 invazi do Koreje, která byla v té době čínským protektorátem. Japonci ztratili převahu na moři a jejich vojska byla poražena. Po této katastrofě nepodnikli v následujících 300 letech žádnou vojenskou výpravu do zahraničí.", "section_level": 2}, {"title": "Období Edo (1600 – 1867).", "content": "Období Edo (江戸時代; \"Edo-džidai\") trvalo od roku 1600 do roku 1867.  Po Hidejošiho smrti převzal moc jeho největší vazal Tokugawa Iejasu a v roce 1603 formálně založil nový šógunát na hradě ve městě Edo (dnešní Tokio), které se postupně stalo japonským hlavním městem a pomalu se rozrostlo do obrovských rozměrů. Tokugawský šógunát přetrval 15 generací, tzn. 264 let, až do roku 1867. Iejasu a jeho následovníci se snažili udržet společenské třídy od sebe oddělené a zakazovali přijímání nových členů do elitních a privilegovaných skupin, jako byla například třída samurajů. Samotný Iejasu v zásadě podporoval zahraniční obchod (byť pronásledoval křesťany), jeho nástupci však razili politiku národní izolace, včetně zákazu cest Japonců za hranice a zákazu cizích knih. Jedinou výjimkou z tohoto izolacionismu byly určité omezené styky s Čínou a Nizozemskem prostřednictvím přístavu v Nagasaki.  V letech 1853–1854 přinutil během dvou výprav k japonským břehům americký komodor Matthew Perry pod hrozbou dělostřelby japonskou vládu otevřít několik přístavů zahraničním lodím (viz Ansejské dohody). Tento incident značně oslabil autoritu vlády a vedl k jejímu postupnému pádu. V této situaci hrozilo, že se k moci dostanou ultrakonzervativní samurajové. Většina společnosti však dala přednost otevření se západním „vymoženostem“ a poslední šógunát v Japonsku se zhroutil.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní Japonsko.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Období Meidži (1868 – 1912).", "content": "Období Meidži (明治時代; \"Meidži-džidai\") trvalo po dobu vlády císaře Mucuhita od roku 1868 do roku 1912.  Reformy Meidži (6. dubna 1868) byla série reforem japonského císaře Mucuhita, které začaly po roce 1868 měnit zastaralé feudální Japonsko v moderní stát. Nejviditelnějším a nejtrvalejším výsledkem reforem Meidži byla centralizace správního systému. Prosazení císařovy vlády bylo nutným a významným krokem směrem k centralizaci. Šógunát byl svržen a bylo obnovené císařství. Mladý císař se přestěhoval do Eda, které přejmenoval na Tokio (“východní hlavní město”) a zahájil okamžitě řadu reforem. Mezi nimi bylo ustavení parlamentu, sněmu a nejvyššího soudu, zavedení veřejného systému poštovních služeb, přijetí moderní jednotné měny a otevření tokijské burzy. Bylo zrušeno tradiční rozvrstvení společnosti, nastolena formální rovnoprávnost pohlaví a v roce 1873 byly zrušeny všechny restrikce proti křesťanství. Zároveň byli ze západu povoláni odborníci, kteří měli za úkol vybudovat či inovovat železnice a průmysl, armádu, loďstvo a architekturu.  V lednu 1902 uzavřelo Japonsko významnou spojeneckou smlouvu s Velkou Británií, která ještě stále byla největší imperiální velmocí. V roce 1904 se spory s Ruskem o Koreu a Mandžusko vyostřily a Japonsko zahájilo útok na ruskou flotilu v přístavu Port Arthur. Po vítězné válce Japonsko podepsalo s Ruskem v září 1905 Portsmouthský mír a získalo část ostrova Sachalin, jihomandžuskou železnici a uznání svých zvláštních práv v Koreji. S Koreou nakonec Japonsko 22. srpna 1910 podepsalo smlouvu o její úplné anexi.", "section_level": 2}, {"title": "První světová válka.", "content": "Během první světové války se Japonsko postavilo na stranu spojenců. 23. srpna 1914 vyhlásilo Japonsko válku Německu. V roce 1918 bylo Japonsko přizvané na mírovou konferenci do Versailles, kde mu byla uznána nadvláda nad několika tichomořskými ostrovy, německými základnami v Číně a Japonsku bylo přiděleno křeslo v radě Společnosti národů. Svojí skromnou účastí v první světové válce si Japonsko zvýšilo mezinárodní pozici v Asii a Tichomoří.", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečné období.", "content": "Po skončení první světové války nebyla politika Japonska už tak agresivní, ale důsledky hospodářské krize a rychlého růstu obyvatelstva vedly ke změně postoje. Stále větší vliv získávala armáda, což mělo za následek nástup militarismu, byť i v rámci armády existovaly rozdílné názory. Ultranacionalistické frakce se několikrát pokusily o svrhnutí vlády a císaře Hirohita. Vojenští velitelé začali vyhledávat možnosti násilného zvětšení japonského území v Asii, což jim mělo pomoci vyřešit domácí hospodářské problémy. Cílem jejich útoků se stala Čína. Světové mocnosti požadovaly, aby Japonsko stáhlo své jednotky z Číny a obnovilo její svrchovanost. Jako reakci na tyto požadavky Japonsko vystoupilo ze Společnosti národů a i nadále pokračovalo ve výbojné politice.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Když v roce 1939 vypukla válka v Evropě, japonská vláda váhala ke komu se má přidat, aby se dostala z problémů, které si vytvořila v Číně. Zároveň na ni byl vyvíjen tlak ze strany USA, které požadovaly stažení Japonska z Číny, a omezovaly dodávky ropy a hrozili jejich úplným zastavením, Japonsko mělo zásoby ropy jen na 40 dní. Japonská vláda se musela rychle rozhodnout, jestli se stáhnout z Číny a důvěřovat americké dodávce ropy, nebo pokračovat v ofenzívě a pokusit se dosáhnout ropných ložisek v Zadní Indii. Rozhodla se i pod tlakem militaristů pro druhou variantu. V roce 1940 japonská vláda podepsala trojstrannou dohodu s Německem a Itálií, od které si slibovala zabezpečení dostatku nerostných surovin pro válku s Čínou. USA se ale postavily na stranu Číny, vyhlásili vůči Japonsku celkové obchodní embargo a zmrazily japonské finanční zdroje. Na to Japonsko odpovědělo útokem na Pearl Harbor 7. prosince 1941. Touto událostí byly do druhé světové války vtaženy i USA. Po počátečních japonských úspěších na tichomořském bojišti přišel záhy bod zvratu v bitvě o Midway začátkem června 1942, kdy Japonsko ztratilo čtyři letadlové lodě a přišlo o značné množství vycvičeného palubního personálu. Iniciativu na tichomořském válčišti převzali Spojenci, kteří počátkem srpna 1942 zahájili protiofenzívu vyloděním na Guadalcanalu.  V roce 1945 obsadily USA ostrovy Iwodžima a Okinawa. Velení japonského námořnictva se uchýlilo k zoufalé taktice sebevražedných leteckých útoků zvaných „božský vítr“ – kamikaze. Mladí, nezkušení piloti se s letadly plnými výbušnin vrhali proti americkým válečným lodím, ale navzdory jistým úspěchům nemohli americkému vítězství zabránit. Američané pak 6. srpna shodili na japonské město Hirošima atomovou bombu. 8. srpna vyhlásil Sovětský svaz Japonsku válku obsadil Mandžusko, Severní Koreu, Sachalin a Kurilské ostrovy. O den později 9. srpna svrhli Američané další atomovou bombu na město Nagasaki. Následkem těchto událostí 15. srpna 1945 Japonsko bezpodmínečně kapitulovalo.  V období druhé světové války také japonští vojáci zneužívali zadržené jihokorejské ženy, které využívali jako sexuální otrokyně.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Po porážce Japonska v II. světové válce následovalo období okupace americkými silami, které ale bylo i obdobím rozsáhlých demokratických reforem včetně přijetí nové ústavy. Od konce války do 70. let uplatňovalo Japonsko zcela unikátní systém tržního plánovaného hospodářství, postaveného na slevách na dani pro ty, kdo splnili centrální plán. Volnost podnikání však nebyla nijak omezena. Například silný automobilový průmysl vyrostl navzdory těmto plánům, které s ním v takové míře vůbec nepočítaly. Do 60. let se japonská ekonomika díky velmi nízkým daním, odmítání výdajů na armádu a zapojení se do válek vedených USA (s poukazem na novou ústavu zakazující válku) a využití nových technologií zotavila z válečných škod a dostala se na třetí místo na světě, co do HDP. Zemi těžce zasáhla ropná krize v 70. letech a následující celosvětová recese. Provedla však základní restrukturalizaci ekonomiky, obnovila své členství v mezinárodních organizacích a během 80. let pokračovala v silném hospodářském růstu, který přeměnil Japonsko na druhou nejsilnější světovou ekonomiku. V 90. letech přišlo období deflace a minimálního růstu hospodářství. Potřebné reformy se prováděly pomalu a váhavě a výsledky se začaly dostavovat až na počátku 21. století. V roce 2007 zasáhla Japonsko světová finanční krize, která zvýšila hodnotu jenu o několik desítek procent, čímž uvrhla japonské exportéry do velkých problémů, naopak pomohla obdobně zaměřeným jihokorejským konkurentům. V roce 2009 je poprvé od 50.let narušena vláda Lidově demokracické strany a nahrazuje ji Demokratická strana, v jejímž čele stojí Kan Naoto. Demokraciská strana však svůj program založila pouze na kritizování předchozí vlády a proto se v roce 2012 vrací do čela Lidově demokratická strana a Abe Šinzó.  Smrtí císaře Šówa (Hirohito) v roce 1989 a s nástupem císaře Akihita na trůn začalo nové období japonské historie – období Heisei. Po abdikaci císaře Akihita nastoupil na trůn v roce 2019 císař Naruhito a zahájil tak období Reiwa.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dějiny Japonska jsou dějinami ostrovního národa, který zažil dlouhá období dobrovolné izolace od okolního světa i období radikálních změn a přejímání cizích vzorů.", "tgt_summary": "日本历史、日本史是指日本或日本列岛内的历史。", "id": 1140364}
{"src_title": "Římské provincie", "tgt_title": "罗马行省", "src_document": [{"title": "Republikánské provincie.", "content": "Termín \"provincia\" lze do češtiny přeložit jednoduše jako úkol nebo povinnost (v podstatě se jedná o vojenský výraz značící určitý obvod, v němž velitel uplatňuje svoje kompetence). V dobách římské republiky byli magistráti voleni do úřadu na jeden rok. Těm z nich, kterým náleželo imperium a měli svůj úřad vykonávat mimo Řím (to se týkalo především konzulů během vojenských tažení), byla stanovena určitá oblast působnosti – „provincie“. Teprve když Římané zahájili výboje mimo Itálii, začal být pojem provincie chápán v onom dnešním významu určitého pevně daného teritoria. První stálé provincie byly zřízeny po skončení první punské války (Sicílie v roce 241 př. n. l. a Sardinie a Korsika v roce 238 př. n. l.).  Správce jednotlivých provincií určoval římský senát na počátku každého roku. Místodržiteli těch provincií, jež byly považovány z důvodu zahraničního vpádu či kvůli možnosti místního povstání za rizikové, nebo byly naopak velice významné a bohaté, byli ustavováni bývalí konzulové v hodnosti prokonzulů. Naproti tomu klidnější a méně důležité provincie byly řízeny propraetory. Rovněž rozmístění legií bylo závislé na míře vnitřního a vnějšího nebezpečí. Například v roce 14 postrádala Lusitánie stálou posádku, zatímco v Dolní Germánii, jež se nalézala na nepokojné rýnské hranici, byly dislokovány čtyři legie.", "section_level": 1}, {"title": "Zásady římské provinční správy.", "content": "K základním principům římské provinční správy patřila snaha o co nejširší zachování a respektování stávajících správních a právních institucí na daném území (pokud existovaly, což nepřipadlo v úvahu v oblastech na nižším vývojovém stupni). Římské správě byly vyhrazeny především úkoly v záležitostech výběru daní, vykonávání soudní moci ve věci trestu smrti a velení vojenským silám. Pro prosté obyvatelstvo podmaněných zemí znamenala římská vláda zpravidla posílení jeho společenského postavení a zvýšení právní jistoty. Ovšem za předpokladu, že nebylo vystaveno svévoli římského místodržitele, neboť v dobách republiky docházelo k častému vykořisťování provincií jejich římskými správci. Jelikož římští úředníci nebyli nijak odměňováni, museli si nákladný volební boj a zastávání úřední funkce hradit ze svého soukromého majetku. Proto pokud byli po skončení volebního období ustaveni za správce určité provincie, měli tendenci vykompenzovat si své předchozí výdaje na úkor provinciálů. Tuto celkem běžnou praxi vystihuje římské přísloví: „Chudý přišel do bohaté provincie, bohatý opustil chudou.“ Provinciálové se však mohli domáhat odškodnění prostřednictvím civilních žalob podaných v Římě. Jejich šance na úspěch v takovémto sporu však byla poměrně malá. K zásadnímu zlepšení postavení provinciálů došlo až po vzniku principátu, neboť císařové dohlíželi pečlivěji na činnost svých náměstků v provinciích centralizovanou správou.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam republikánských provincií.", "content": "V seznamu jsou uvedeny následující informace: přibližný rok vzniku (všechna data jsou př. n. l.), český nebo latinský název provincie, hodnost místodržitele a v závorce status provincie za principátu.", "section_level": 2}, {"title": "Provincie za principátu.", "content": "Po vzniku principátu byl systém provinční správy reorganizován. Vítězstvím v občanských válkách se Octavianus stal nesporným vládcem římského státu. V roce 27 př. n. l. se sice formálně vzdal veškeré moci a přinejmenším teoreticky tak obnovil autoritu římského senátu a republikánské ústavy. Senátoři však Octavianovi přiznali kromě jiných výsad a titulů (od tohoto okamžiku byl znám jako Augustus) kontrolu nad strategicky důležitými pohraničními provinciemi oplývajícími vojskem. Tyto tzv. „císařské provincie“ byly ovládány jedinci určenými k tomu přímo Augustem – \"legati Augusti pro praetore\" („vyslanci císaře v hodnosti praetora“), kteří vystupovali jako jeho zástupci a byli vybíráni z řad senátorů a jezdců. Jim nápomocní byli prokurátoři (\"procuratores\"), úředníci mající na starosti finance.  Zbývající převážně vnitrozemské provincie bez stálých vojenských posádek, často označované jako „senátorské provincie“, byly spravovány tak jako doposud bývalými magistráty určenými senátem. Systém však neztratil svoji dřívější flexibilitu a pokud si to situace v provincii žádala mohl být v dalším roce změněn její status. Tím jak postupem doby vzrůstala císařská centralizace administrativy, se rozdíl mezi císařskými a senátorskými provinciemi pozvolna stíral. V průběhu principátu se měnil rovněž počet a velikost provincií, jednak z důvodu podrobování nových zemí, jednak v důsledku rozčlenění stávajících provincií. Větší či více střežené provincie (jako byly Panonie, Moesie nebo Sýrie) byly rozdělovány do menších celků, čímž císařové snižovali riziko nebezpečně vysoké koncentrace moci v rukou jediného správce.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdně římské provincie.", "content": "Císař Diocletianus (284-305) uskutečnil radikální reformu císařské vlády zavedením tetrarchie. Byli ustaveni dva starší císařové (\"augusti\") a dva mladší císařové (\"caesares\"). Každý z těchto čtyř panovníků vládl zhruba na čtvrtině území říše. V 90. letech 3. století Diocletianus nově uspořádal také správu říše. Na místo dosavadních 46 vytvořil 85 menších provincií (jejich počet se dále zvyšoval až k číslu 119), které od tohoto momentu zahrnovaly rovněž Itálii. Podstatnou změnou oproti předchozímu stavu bylo omezení kompetencí provinčních úředníků pouze na civilní záležitosti. Souběžně s tím byla reorganizována posloupnost hodností správců: místodržitelům provincií nyní náležely tituly (řazeny od nejvyššího po nejnižší) \"proconsul\", \"consularis\", \"praeses\" a \"corrector\". Předposledně jmenovaná hodnost byla vyhrazena pro příslušníky jezdeckého stavu. Provincie byly seskupeny do dvanácti (později čtrnácti) diecézí (\"dioecesis\"), v jejichž čele stál úředník s hodností \"vicarius\", který dohlížel na provinční úředníky. Pouze prokonzulové a městský prefekt (\"praefectus urbi\") Říma (a později Konstantinopole) podléhali přímo tetrarchům.  Poslední reforma struktury provinční správy byla realizována v roce 318, kdy Konstantin Veliký podřídil vikarie čtyřem pretoriánským prefektům. Římská říše byla od této doby rozdělena do čtyř (někdy tří) prefektur: \"Galliae\", \"Italia et Africa\", \"Illyricum\" a \"Oriens\". Konstantin rovněž založil druhé hlavní město říše nazývané podle něho Konstantinopol, které se stalo sídlem východních císařů. V samotné Itálii přepustil Řím svoji pozici císařské rezidence Milánu (\"Mediolanum\") a později Ravenně. Během 4. století byla administrativní soustava říše ještě několikrát upravena, provincie a diecéze byly rozdělovány a přetvářeny v nové. Detailní informace o tehdejším uspořádání provincií jsou obsaženy v dokumentu \"Notitia Dignitatum\" (soupis úřadů) z počátku 5. století. Z tohoto autentického císařského pramene je čerpána většina údajů o názvech jednotlivých správních celků a o titulech jejich vedoucích představitelů. Vedle civilní administrativy je v Notitiu Dignitatu zmiňován také seznam velitelů vojenských oblastí nazývaných \"duces\", kteří měli na starosti pohraniční vojenské oddíly (\"limitanei\"), zatímco \"comites rei militaris\" veleli mobilním polním zálohám (\"comitatenses\"). Nejvyšší postavení ve struktuře armády pak zaujímali velitelé vojsk (\"magistri militum\").  V roce 395 došlo po smrti Theodosia I. k trvalému rozdělení říše. Následný rozklad západořímské říše v 5. století přivodil zánik provinční správy na Západě. Ve východní polovině impéria, jež se později vyvinula v byzantskou říši, se administrativní uspořádání postupně zcela proměnilo. Justinián I. učinil v letech 534 až 536 první zásadní revizi Diocletianem ustaveného systému, když v některých provinciích upustil od striktního oddělení civilní a vojenské moci. Tento proces pokračoval na konci 6. století, kdy byly založeny zvláštní správní útvary v ohrožených částech říše – tzv. exarcháty. Jeho vyvrcholením pak byl zrod themové vojensko-správní organizace v druhé polovině 7. století, která definitivně nahradila někdejší provinční soustavu.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam pozdně římských provincií.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Prefektura Galliae.", "content": "Latinský pojem \"Gallia\" byl užíván nejen k označení vlastní Galie, nýbrž také ostatních Kelty obývaných území, jako byla Británie nebo germánské a iberské provincie. Plurálem \"Galliae\" pak byly nazývány všechny tyto země společně.  Diecéze Galliae  Zahrnovala zhruba polovinu Caesarem dobytého území, severně od řeky Loiry. Dnes se zde nachází severní Francie, Belgie, Lucembursko, části Nizozemska a Německa na levém břehu řeky Rýna a západní Švýcarsko.  Diecéze Viennensis  Byla pojmenována podle města \"Vienna\" (dnešní Vienne) a zahrnovala celou dnešní jižní Francii. V 5. století byla \"Viennensis\" nahrazena diecézí \"Septem Provinciae\" („sedm provincií“).  Diecéze Hispaniae  Se rozkládala na Pyrenejském poloostrově, dále k ní patřila také nejzápadnější část římské severní Afriky.  Diecéze Britanniae", "section_level": 3}, {"title": "Prefektura Italia et Africa.", "content": "Původně existovala pouze jediná italská diecéze, která však byla později rozdělena na dvě části.  Diecéze Italia suburbicaria  Termín \"suburbicaria\" lze přeložit jako „blízko města“ (\"urbs\" – myšlen Řím). Vedle italských provincií, které si podržely jisté nadřazené postavení, náležely k této diecézi rovněž okolní středomořské ostrovy.  Diecéze Italia annonaria  „Vytvářející zázemí“ Říma. Kromě severní Itálie se k ní řadila také Raetie.  Diecéze Africa  Afrika zaobírala centrální část římské severní Afriky.", "section_level": 3}, {"title": "Prefektura Illyricum.", "content": "Zpočátku byla tvořena dvěma diecézemi Panonií a Moesií. Druhá jmenovaná byla později rozdělena na Makedonii a Dácii.  Diecéze Pannonia  Panonie patřila v době tetrarchie k jedné ze dvou diecézí (druhou byla Dácie), které nenáležely k řeckému kulturnímu prostředí. Za Theodosia I. se stala součástí Západu, což bylo stvrzeno po definitivním rozdělení říše v roce 395.  Diecéze Dacia  Dácie se původně rozkládala na teritoriu dnešního Sedmihradska. Během krize třetího století byla však opuštěna a někteří obyvatelé této zaniklé provincie byli přesídleni na jižní břeh Dunaje. Jejich nová vlast byla přejmenována na Dácii, čímž se mělo zabránit ztrátě císařské prestiže z důvodu vyklizení římského území.  Diecéze Macedonia  Spolu s Dácií byla v roce 384 dočasně začleněna do západní říše.", "section_level": 3}, {"title": "Prefektura Oriens.", "content": "Východ představoval ekonomicky nejstabilnější část pozdně římského státu a po pádu Západu se tudíž stal jádrem rodící se byzantské říše.  Diecéze Thracia  Thrákie byla nejvýchodnější balkánskou diecézí a evropským zázemím Konstantinopole.  Diecéze Asiana  Zahrnovala dřívější provincii Asii na západě poloostrova Malá Asie a ostrovy v Egejském moři.  Diecéze Pontica  Původně název helénistického království odvozený z antického jména Černého moře (\"Pontos Euxeinos\"). Území této diecéze tvořila severní polovina Anatolie včetně neklidné a proměnlivé hranice s perskou říší.  Diecéze Oriens  Východní diecéze byla strategicky důležitá z ekonomického a především vojenského hlediska, neboť v jejím sousedství se nacházela Persie a také nepoddajné pouštní kmeny. V současnosti se na jejím území nalézají Sýrie, Libanon, Izrael, Palestina a Jordánsko.  Diecéze Aegyptus  Východ římské severní Afriky se skládal z Egypta, bohaté obilnice a tradiční osobní domény císařů, a z Kyrenaiky, dnešní východní Libye. Její správce se nehonosil titulem vicarius tak jako v případě ostatních diecézí, nýbrž si podržel dřívější hodnost praefectus Augustalis.", "section_level": 3}], "src_summary": "Provincie (latinsky \"provincia\", pl. \"provinciae\") byla ve starověkém Římě základní a až do konce 3. století největší správní jednotka římského území mimo Apeninský poloostrov.", "tgt_summary": "罗马行省(拉丁语:\"provincia\",复数:\"provinciae\")是罗马共和国和其后帝国时期在罗马之外设立的行政区划。每个行省由中央派遣的罗马人总督统治。虽然与现代行政区划在许多方面并不相同,但是它与澳大利亚或美国的州、英国或新西兰的郡和日本的县仍有相似之处。加拿大将其部分行政区也称为省。", "id": 1221215}
{"src_title": "Přídavné spalování", "tgt_title": "後燃器", "src_document": [{"title": "Nevýhody.", "content": "Palivo je vstřikováno do výtokové trysky, kde výtokové plyny už spotřebovaly většinu kyslíku při hoření ve spalovací komoře proudového motoru. Proto je přídavné spalování velice neefektivní, vzhledem k množství paliva, které spotřebuje. Jeho efekt také slábne s přibývající letovou výškou, jak se tlak ve výtokové trysce úměrně snižuje. Naopak na příkladu SR-71 lze vidět, že je tento letoun relativně účinný právě ve velkých výškách, při rychlostech přesahujících Mach 3 a v režimu \"wet\" (mokrém – přídavné spalování zapnuto). Je to ale dáno unikátní konstrukcí motorů (turbonáporové, s ramjet efektem) a jednoúčelovou konstrukcí celého letounu, který byl projektován pouze za účelem velice rychlého letu ve velkých výškách. Proudové motory mohou být přizpůsobeny pro větší účinnost buď pro režim \"wet\" (mokrý), nebo \"dry\" (suchý). Motor, uzpůsobený pro mokrý režim letu je sice relativně účinný a úsporný při použití přídavného spalování, ale má velkou spotřebu v režimu letu bez forsáže. Inženýři musejí vždy vytvořit kompromis mezi těmito dvěma extrémy.  Přídavné spalování vytváří markantní nárůst tahu, jeho projevem jsou také dlouhé plameny, šlehající z trysek motoru. V plamenech můžeme vidět tzv. šokové diamanty (\"shock diamonds\"), svítivé prstence, tvořené rázovými vlnami ve výtokových plynech.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Jediné civilní letouny, vybavené motory s přídavným spalováním, byly Concorde a Tupolev Tu-144. Ty používaly „wet“ režim při startu, Concorde také pro zkrácení času stráveného v transonickém režimu letu, při překonávání zvukové bariéry, kdy je největší odpor vzduchu. Kromě těchto dvou civilních výjimek lze motory s přídavným spalováním najít pouze ve vojenských a experimentálních letounech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Přídavné spalování nebo také forsáž, (angl. afterburner) je zařízení přidávané k některým druhům proudových motorů zejména vojenských letounů.", "tgt_summary": "加力燃烧室,又译作后燃器(英语:afterburner),是喷气发动机的附加装置之一,常见于军用飞机。原理是在发动机喷出的气流中注射入燃料。由于气流温度很高,燃料即时燃烧,膨涨而产生额外推力", "id": 1236147}
{"src_title": "Cardassiané", "tgt_title": "卡达西", "src_document": [{"title": "Technologie.", "content": "Jádrem cardasijské flotily jsou lehké křižníky třídy Galor a jejich vylepšená verze třídy Keldon. Galory jsou schopné v bitvě porazit nepřátelské lodě třídy Bird'of'Prey, nebo Ambassador, na současné federační lodě však nestačí. Proto se cardassijské lodě pohybují ve skupinách, aby nahradily sílu přesilou.", "section_level": 1}, {"title": "Uspořádání.", "content": "V říši Cardassianů měla velký vliv armáda. S tou však soupeřila výzvědná služba zvaná Obsidiánský řád (např. v epizodě Defiant).", "section_level": 1}, {"title": "Cardassijská Unie.", "content": "Cardassijská unie, je ve sci-fi filmech, seriálech, knihách i komiksech fiktivní militaristický stát, rasy zvané Cardassiané. Je hlavní a známou silou v Alfa kvadrantu. Její hlavní planetou je Cardassia Prime, domovský svět Cardassianů. Vznikla asi kolem 70. let 19. století.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Vznikla jako důsledek úpadku Cardassijské civilizace, která vedla k tomu, že se k moci dostala armáda a dala základy k diktátorskému státu. Z důvodu nedostatku přírodního a nerostného bohatství na své planetě, začala expandovat k okolním planetám, které si následně podrobila. To vše přispělo k tomu, že k moci se dostala civilní Rada Detapa, jenž vedla neustálý boj o moc a nadvládu nad Unií, s vojenskou centrální mocí.", "section_level": 1}, {"title": "Okupace Bajoru.", "content": "Od roku 2328 až do roku 2369, okupovala unie planetu Bajor, domovský svět pacifistických a nábožensky založených Bajoranů. Bajor se stal protektorátem, jejich vláda si zcela podrobila Bajorany, a začala drancovat jejich planetu. Bajorané přišli o veškerá základní práva na život a na existenci samotnou. Byli pro Cardassiany levnou pracovní silou a sloužili jim jako pokusné subjekty. Za 41 let si jejich jednání vyžádalo více jak 10 milionů Bajoranů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cardassiané jsou ve světě Star Treku značně xenofobní, nevraživou rasou, známou pro svou nelítostnou povahu. Po připojení k Dominionu se z nich stávají úhlavní nepřátelé Federace a Klingonské říše. Jedná se o humanoidy pravděpodobně plazího původu. Jejich kůže je žlutohnědá, nebo šedá a jejich vlasy jsou tmavě hnědé, nebo černé.", "tgt_summary": "卡达西人(英语:Cardassians)是《星际旅行》虚构宇宙中的一个种族。他们主要出现在《下一代》、《深空九号》及《航海家号》中。卡达西人的母星是第一象限的卡达西主星。这个种族性格骄傲但狡诈凶残,曾经占领贝久星数十年之久,以至跟初被解放的贝久人关系维持紧张。他们外表呈现地球鱼类的特征,皮肤灰诙,最显著为额头中央汤匙型的凹陷(卡达西人也因此被敌人谑称为「汤匙头」),额头两旁垂直一行的鳞片至眼眉位,和由颈项伸展至肩膀的鳞片;女性额头凹陷位和左右肩膀各一片鳞片呈蓝色。船舰设计也采用类似鱼骨型并附有鱼鳍的设计。", "id": 1900037}
{"src_title": "Manýrismus", "tgt_title": "風格主義", "src_document": [{"title": "Manýrismus: mezi renesancí a barokem.", "content": "Éra manýrismu nemá přesně vymezený rozsah - ani ve významu období mezi renesancí a barokem: jednak bývá často odlišně chápána v literatuře, ve výtvarném umění a architektuře, jednak je velmi obtížné nalézt pomyslnou hranici mezi manýrismem a barokem. Doba manýrismu se vymezuje většinou léty 1515–1600 v Itálii, 1550–1610 ve Francii, 1560–1630 ve Střední Evropě. V Německu však bývá někdy k manýrismu počítána tzv. slezská básnická škola, jež trvala přibližně do roku 1680; podobně angličtí metafyzičtí básníci tvořili do konce 17. století – v českém prostředí bývají obě tyto tradice zahrnovány pod pojem barokní poezie.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Obecně lze manýrismus charakterizovat jako odklon od harmonického řádu, jak je chápala vrcholná renesance, představovaná například \"Athénskou školou\" Raffaela Santi; tento posun je dobře patrný např. na tvorbě Raffaelova žáka Giulia Romana. Manýrismus tíhne k alegorii, enigmatičnosti, náznakům, jedinečnosti. Typickým projevem manýrismu (zejména v literatuře) je tzv. ostrovtip (concetto), motiv, slovo, nebo metafora, která svým promyšleným vestavěním do díla umožňuje otevírat nové, na první pohled nezjevné, významy.  Základní motivy této epochy můžeme najít u spisovatelů-teoretiků manýrismu, kteří působili okolo roku 1600: vlivné bylo dílo španělského jezuity Baltasara Graciána \"Ostrovtip a umění duchaplnosti\" či \"Aristotelský dalekohled aneb idea ostrovtipnosti psaní\" Itala Emanuela Tesaura. Příznačná je deviza „Krále manýristů“ Giambattisty Marina: \"„Básníkovým cílem je úžas (meraviglia); kdo neumí ohromovat, ať jde hřebelcovat koně.“\"", "section_level": 2}, {"title": "Historický pohled.", "content": "Historicky bývá vznik manýrismu vykládán jako následek rozkladu tradiční jednoty: začíná období reformace, hroutí se vize jednotné katolické církve a křesťanské Svaté říše římské; roku 1527 je pleněn Řím; vzrůstá moc španělských Habsburků; prostřednictvím „objevení“ Ameriky se Evropa setkává s jinakostí a exotičností. Duchovní klima Evropy je silně ovlivněno pozdně renesančním novoplatónismem (Marsilio Ficino, Pico della Mirandola), hermetismem a alchymií. Důležitou událostí byl také objev helenistického sousoší Laokoon roku 1506.  Během 16. století se manýrismus usazuje a rozkvétá na panovnických dvorech celé Evropy, od Madridu po Lvov. Kromě Říma či Florencie byla jedním z center manýristického umění i Praha za vlády Rudolfa II., na jehož dvoře působil proslulý Giuseppe Arcimboldo. Během třicetileté války je manýrismus postupně vystřídán (či absorbován) barokem; avšak, jak již bylo uvedeno, pojmy \"manýrismus\" a \"baroko\" jsou neustále předmětem studií a sporů, a v jednotlivých zemích se liší; např. ve Francii je následující 17. století běžně nazýváno epochou klasicismu.  Manýrismus bývá také charakterizován jako analogie, či inspirace evropských uměleckých avantgard přelomu 19. a 20. století.", "section_level": 2}, {"title": "Představitelé.", "content": "Následující přehled osobností, spojovaných s manýrismem, nelze brát jako závazný, neboť ani pojem manýrismu není jednoznačně vymezen (viz výše). Některé z postav jsou tak v jiných pramenech pokládány za představitele renesance či baroka.", "section_level": 1}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "Jacopo Tintoretto, Giorgio Vasari, Pontormo, Caravaggio, Parmigianino, Giuseppe Arcimboldo, El Greco, Rosso Fiorentino, Francesco Primaticcio, Federico Zuccari, Hendrick Goltzius, Jacopo Bassano, Giambologna, Benvenuto Cellini, Denis Calvaert, Bartholomeus Spranger, Agnolo Bronzino, Antonine Caron de Beavais, Orazio Grevenbroeck, Domenico Beccafumi, Lelio Orsi, Albrecht Altdorfer, Alessandro Vittoria, Adrian de Vries, Giovanni Battista Bracelli, Giovanni Battista Quadri, Luca Cambiaso, Lorenz Stoer, Ehard Schön, Jacob van Swanenburgh, Veronese, Pieter Brueghel starší, Joseph Heintz", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "Bartolomeo Ammanati, Giacomo della Porta, Hendrick de Keyser", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "Michelangelo Buonarroti, Giambattista Marino, Miguel de Cervantes, Ch. H. von Hoffmannswaldau, Paul Fleming, François Rabelais, Ludovico Ariosto, Luis de Góngora, Baltasar Gracián, William Shakespeare, Georg Philipp Harsdörffer, Emanuele Tesauro, Giovanni Battista Guarini, Torquato Tasso, Edmund Spenser, Adam Michna z Otradovic", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Carlo Gesualdo, Luca Marenzio", "section_level": 2}, {"title": "Manýrismus a klasicismus.", "content": "Pojetí manýrismu jakožto „konstanty evropské kultury“ v komplementaritě ke \"klasice\" či \"klasicismu\" rozvíjeli literární komparatisté Ernst Robert Curtius a Gustav René Hocke. Ve třicátých letech dvacátého století dospěl k prakticky totožnému závěru historik umění Vojtěch Birnbaum ve své teorii nazvané barokní princip.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojem manýrismus má v umění dvojí význam. Častěji je používán v užším smyslu, kdy označuje přechodovou fázi mezi vrcholnou renesancí a barokem.", "tgt_summary": "矫饰主义,又有译为风格主义、手法主义,有时也被过于简单化地称为形式主义。是一种在16世纪出现的艺术风格。最早缘于瓦萨里的著作《艺苑名人传》,他用“grande maniera”等词来描述文艺复兴时期三位大家米开朗基罗、达芬奇和拉斐尔的风格。认为他们超越了希腊古罗马时期的前人在艺术领域的研究。后来风格主义则慢慢带有贬义,指将文艺复兴时期的宗旨: 和谐,理想美,对称比例这三点本质撇弃,模仿这三大家,或是刻意炫耀技能的一种风格。1517年,马丁·路德发表《九十五条论纲》成为宗教改革的导火索,改革如火如荼进行着,天主教也从这个不可逆的改革事件得到教训进行反省和检讨,之后组织了一轮1545-1563年反宗教大会--特伦托大会,在这次大会上规范了艺术领域里的设计手法,或是绘画领域或是建筑领域进行一系列的规范措施。", "id": 652121}
{"src_title": "Správní právo", "tgt_title": "行政法", "src_document": [{"title": "Dělení.", "content": "Správní právo můžeme dle norem dělit na hmotné, procesní, organizačně-kompetenční a správní právo trestní:  Dále ho můžeme rozdělovat na obecné a zvláštní. V \"obecné části\" se stanovují zásady, vymezují pojmy a instituty pro celou oblast správního práva a veřejné správy. Tvoří základ pro všechny další obory správního práva. \"Zvláštní části\" pak upravují zásahy státní moci do různých specifických státem regulovaných oblastí (existuje tak např. právo životního prostředí, finanční právo, stavební právo apod.)", "section_level": 1}, {"title": "Význam správního práva.", "content": "Správní právo je v době ustanovování státu klíčové právní odvětví, což souvisí především s tím, že jeho základním posláním je upravovat vztahy při realizaci správy veřejných záležitostí ve společnosti, neboť po jeho ustanovení, aplikaci ujednotí se významy jednotlivých jeho částí a termínů a to nezřídka např. způsobem judikačním.  Tato realizace probíhá ve dvou liniích, a to především vlastní tvorbou norem správního práva, ale častěji aplikací norem správního práva orgánem veřejné správy v tzv. správním řízením, které je upraveno příslušnou právní normou, tak aby byla zachována ústavou zaručená práva občanů, a to především čl. 2 Základní listiny práv a svobod, která společně s Ústavou České republiky č. 1/1993 Sb., tvoří ústavní pořádek České republiky. To znamená, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon, což lze považovat za základní poučku-zásadu českého správního práva, s níž se shoduje s správním právem Spolkové republiky Německa a částečně i se správním právem Rakouska.", "section_level": 1}, {"title": "Právní předpisy správního práva.", "content": "V oblasti správního práva je hlavním a stěžejním právním předpisem zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, který se stal účinný 1. ledna 2006 a jeho hlavní funkce v systému práva je upravit postup správních orgánů při aplikaci norem správního práva hmotného. Tato aplikace se především nazývá správní řízení a jeho hlavní funkcí je vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva nebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že takováto osoba práva a povinnosti má nebo nemá, takto je pojem správního řízení upraven v § 9 správního řádu.  Bylo by samozřejmě mylné konstatovat, že aplikace norem správního práva hmotného probíhá pouze prostřednictvím správního řádu. Prostřednictvím správního řádu probíhá tzv. obecné správní řízení a upravuje se jím postup správních orgánů, který přichází v úvahu při rozhodování jak na všech úsecích státní správy, tak také v oblasti samosprávy. Obecná úprava správního řízení často nebývá aplikovatelná sama o sobě, ale někdy bývá aplikovatelná s výjimkami, stanovenými ve zvláštních právních předpisech. Tyto výjimky jsou obvykle ve formě speciálních procesních ustanovení, které jsou zakotveny v jednotlivých předpisech správního práva. Například stavební zákon, přestupkový zákon, katastrální zákon, zákon o vojácích z povolání. V tomto případě správní řád působí pouze podpůrně.  Nejdůležitější právní předpisy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Správní právo je odvětví veřejného práva. Jeho funkcí je regulovat společenské vztahy, které vznikají ve sféře a při výkonu veřejné správy, přičemž pod pojmem veřejná správa bychom měli rozumět správu věcí veřejných ve veřejném zájmu.", "tgt_summary": "行政法是法律中,有关国家行政权运作的国内公法总称。行政法的定义系由日本学者提出,在中文法律领域中广受引用。行政法涉及到行政机关执行职务时所适用之各项法律,在各法律部门中相较于民法、刑法、甚至于宪法,行政法的发展是较晚进的一门学科。虽然行政法并无具体的法典,但是德国法学家奥托 · 迈耶曾说「\"宪法消逝,行政法长存\"」(Verfassungsrecht vergeht, Verwaltungsrecht besteht),表达对行政法的重视与肯定。然而上述并非对宪法之不重视,而是当下时代与该教授所专长领域所留下的金句,然而实质上伊亦是认为宪法有其必要性。", "id": 2850500}
{"src_title": "Tórshavn", "tgt_title": "托爾斯港", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Název města pochází od boha bouře a blesků v severské mytologii Thór ( Tórur, staroseversky Þórr, Þór) a od skandinávského slova pro přístav - Havn, znamená tedy doslova \"\"Thórův přístav\"\". Ve faerském jazyce se neznělá dentální frikativa /þ/ (/θ/) změnila na /t/. Staroseverský název Þórshǫfn se ještě dnes používá v islandském jazyce. Faeřané často tomuto hlavnímu městu říkají jednoduše Havn [ˈhaʋn] či Havnin [ˈhaʋnɪn] (přístav). Znak města ukazuje Thórovo kladivo Mjölnir (nebo Mjolnir), který ukazuje lidem, že Tórshavn se datuje zpět do prakřesťanské doby.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Město bylo založeno v 10. století a během druhé světové války bylo po německém obsazení Dánska dočasně okupováno Velkou Británií (1940-1945).", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Město leží v srdci Faerských ostrovů při jihovýchodním pobřeží největšího ostrova souostroví - Streymoy. Jeho zeměpisné souřadnice jsou 62° 01' severní šířky a 6° 46' západní šířky. Tórshavnův přístav leží ve vodách Nólsoyarfjørðuru, který je součástí Atlantského oceánu. Na druhé straně tohoto fjordu je ostrov Nólsoy. Nejbližšími městy jsou Argir a Hoyvík náležící do aglomerace hlavního města. Od centra Tórshavnu při pobřeží do okrajových částí se postupně zvedá mírný, někdy i strmý svah (nadmořská výška města je od 0 m u moře do 150 m v okrajových částech). Na severozápad od města se tyčí 347metrová hora Húsareyn a na jih až jihovýchod 350metrová hora Kirkjubøreyn. Jihozápadně od Tórshavnu leží významné faerské historické a kulturní místo Kirkjubøur.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Tórshavn, podobně jako zbytek souostroví, leží v oceánském chladnějším mírném podnebném pásmu. To také znamená, že teplotní rozdíly v zimě a létě a noci a dnem jsou malé. Srážky se zase mohou velmi lišit. Příkladem může být srovnání měsíce února z roku 2001 a 2002, v roce 2001 spadlo 187 mm srážek, roku 2002 to bylo jen 103 mm.  Průměrná roční teplota vzduchu se pohybuje kolem 6,8° C (8,3° C přes den, 5,3° C přes noc). Nejchladnějšími měsíci jsou leden, únor a březen, kdy se průměrná denní teplota pohybuje kolem 5,5° C, noční kolem 2° C. Nejteplejšími měsíci jsou červenec a srpen, tehdy teplota průměrně dosahuje až ke 13° C a klesne ke 9,5° C. V zimě teplota málokdy klesne pod -6° C, v létě zase teplota málokdy přesáhne 17° C. Průměrná teplota moře je v zimě 8° C, v létě 11° C.  Tórshavn je velmi bohatý na srážky, průměrný roční úhrn srážek činí kolem 1 500 mm. Nejvíce srážek spadne mezi říjnem a lednem (165 mm). Naopak nejméně v červnu (70 mm). Mezi říjnem a březnem se také nejčastěji vyskytují srážky, srážky se tu průměrně vyskytují 28krát za měsíc. Sníh tu není moc častý, přesto je ročně kolem 30 dnů zasněženo tenkou vrstvou sněhu. Průměrná vlhkost vzduchu se celoročně pohybuje mezi 80 a 90 %.  Velmi typický pro tuto oblast je také silný vítr, který má průměrnou rychlost 23 km/h. Nejsilnější je v zimě (28 km/h) a nejméně silný v létě (18 km/h). Nejčastější vítr vane od západu.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V Tórshavnu tvoří Faeřané většinu obyvatelstva, početná je ale také dánská menšina. Obyvatelstvo je dost mladé, nejpočetnější skupinu podle věku tvoří osoby ve věku v rozmezí od 10 do 20 let (2 007 obyvatel), na druhém místě následuje skupina lidí ve věku od 40 do 49 let (1 794 obyvatel) a na třetím místě je skupina lidí ve věku od 0 do 9 let (1 704 obyvatel).", "section_level": 1}, {"title": "Růst počtu obyvatel.", "content": "Počet obyvatel města od roku 1709 (od roku 1975 počet obyvatel celé kommuny):", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Fotbalové týmy v Tórshavnu: Havnar Bóltfelag, B36 Tórshavn, Argja Bólfelag, FC Hoyvík a Undri.  Házenkářské týmy v Tórshavnu: Kyndil, Neistin a H71.  Šachový tým v Tórshavnu: Havnar Talvfelag.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tórshavn [toušhaun] (IPA: [ˈthɔuʂˌhaʋn]; \"Thorshavn\", \"Þórshöfn\", \"Torshamn\") je hlavním a největším městem Faerských ostrovů a Tórshavnské kommuny. Město leží na ostrově Streymoy a při sčítání lidu dne 1. ledna 2008 žilo ve městě 12 352, v celé Tórshavnské kommuně pak 19 429 obyvatel.", "tgt_summary": "托尔斯港(,)是法罗群岛的首都。托尔斯港位于法罗群岛南部斯特莱默岛(Streymoy)的托尔斯区,有19,000人居住。城市的名称解作「索尔的港口」(Thor's Harbour),索尔(Thor)是北欧神话中雷神的名字。", "id": 2561832}
{"src_title": "Sněhurka a sedm trpaslíků", "tgt_title": "白雪公主 (1937年電影)", "src_document": [{"title": "Ocenění.", "content": "Film získal, a to až dodnes, velice nevšední a mimořádné filmové ocenění, osm sošek Oscara, jednu velkou a sedm malých (za každého trpaslíka jednoho).", "section_level": 1}, {"title": "České znění.", "content": "Pohádka byla do češtiny nadabována dvakrát. První dabing vznikl již v roce 1938 a vytvořily jej Filmové továrny AB Barrandov Praha. Sněhurku dabovala Elly Rixová, prince daboval Oldřich Kovář, zrcadlo Karel Hradilák, královnu Eva Vrchlická atd. A všechna tato práce, konzervovaná na zvukových foliích, byla pečlivě zabalena a odeslána do Hollywoodu, kde se s ní další čtyři týdny zabývali Disneyovi spolupracovníci, udělali nový zvukový pás, vyměnili dokonce anglické nápisy na postýlkách trpaslíků za české, a pak to všechno poslali zpět do Prahy. Na počátku německé okupace se ovšem všech osm křehkých celuloidových pásů s 1. dabingem rozkutálelo po fanoušcích. Dabing byl považován za ztracený, v archivu se našlo jenom několik fragmentů, proto byl v roce 1970 vytvořen nový dabing. Sněhurku zde dabuje Klára Jerneková (zpívá Marie Sikulová), prince Eduard Cupák (zpívá Karel Hála) atd. Zatímco jména trpaslíků z první verze vešla do širokého povědomí: Šmudla (Dopey), Prófa (Doc), Kejchal (Sneezy), Rejpal (Grumpy), Stydlín (Bashful), Štístko (Happy), Dřímal (Sleepy), jména z druhého „oficiálního“ dabingu mohou zmást: Šmudla, Doktor, Kejchal, Brumla, Stydlík, Hopla, Klimba. Počátkem roku 2014 se na internetových diskuzních fórech (Dabingfórum) objevila informace a ukázka, že takřka kompletní verze s prvním dabingem koluje ve sbírkách soukromých sběratelů.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Film začíná záběrem, kdy kamera ukazuje pomalým nájezdem na obrovský zámek, kde zlá královna klade svému kouzelnému zrcadlu nesmrtelnou otázku: \"„Zrcadlo ty kouzelné rci kdo krásnější je mne!“\" Odpovědí je její panenská sokyně princezna Sněhurka, která se již brzy má stát cílem její zlobné ješitnosti. Poté, co je Sněhurka na příkaz své macechy, zlé královny, myslivcem (sluhou) odvedena do lesa, kde má být zabita (což myslivec nakonec neprovede), Sněhurka uprchne do hlubokého lesa. Za asistence mnoha lesních zvířátek pak přenocuje v lese, zvířátka jí ráno ukážou cestu k domečku 7 trpaslíků. Sněhurka sem přijde v době, kdy jsou všichni trpaslíci v práci v dolech. Sněhurka za pomoci všech zvířátek pak celý domeček pečlivě uklidí, vypere špinavé prádlo, umyje nádobí, poté znavena usne na trpasličích postýlkách. Tam ji večer ve svém domečku v lese najde sedm trpaslíků, kteří ji zde poskytnou přístřeší. Když ji tam nakonec zlá královna objeví, lstí ji donutí sníst otrávené jablko a princezna usne hlubokým spánkem. Z omamného spánku ji nakonec vysvobodí mladý princ.", "section_level": 1}, {"title": "Zpracování a náklady.", "content": "Náklady předstihly všechno, co bylo do té doby vloženo do sektoru animovaného filmu. Práce na tomto proslulém filmu trvala tři roky namísto předpokládaných 18 měsíců, výdaje vzrostly až šestinásobně - z 250 000 na 1,5 miliónů dolarů. Štáb 570 kreslířů vypracoval podle přesných předloh více než milión jednotlivých obrázků. Jednotlivé pasáže - jako například cesta sedmi trpaslíků domů, trvající ve filmu pouhou minutu, zaměstnávala pět kreslířů celého půl roku. Vysoké výdaje vznikly proto, že každý trpaslík musel mít své nezaměnitelné pohyby, aby si divák nemohl splést třeba Prófu se Stydlínem. Všichni trpaslíci navíc mají přesně vyhraněné povahy: jeden je nešika, druhý ospalec, třetí chytrák atd. Působivost roztomilých kresbiček a bohaté obrazové kompozice byla ještě umocněna svěžími a snadno zapamatovatelnými písničkami.  Ve Sněhurce se zúročily bohaté zkušenosti, které Walt Disney získával již od roku 1928 svými sedmiminutovými krátkometrážními filmy. Je zajímavé, že dvě dlouhé sekvence byly ze skoro hotového filmu vystřiženy. Tento kasovní trhák ve své době vynesl přes 66 miliónů dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Odborný časopis \"Variety\" se pokusil zjistit příčinu úspěchu:\"\"Ještě nikdy se v kinech neobjevilo nic podobného Disneyově \"Sněhurce a sedmi trpaslíkům..\". Iluze je proto tak dokonalá, milostná romance tak jemná a fantazie tak emociální, že jednání kreslených osob dosahuje hloubky, jež se rovná vroucnosti lidských představitelů. Je to opravdu velký film.\"\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Sněhurka a sedm trpaslíků (v anglickém originále Snow White and the Seven Dwarfs) je legendární animovaný film, snad nejznámější kreslená filmová pohádka na světě vůbec. Jedná se o první celovečerní animovaný film z dílny Walta Disneye z roku 1937 režiséra Davida Handa. V roce 2008 jej Americký filmový institut zařadil mezi 10 nejlepších animovaných filmů na světě. Námět filmu pochází ze stejnojmenné broadwayské divadelní hry z roku 1912, která čerpá z pohádky \"O Sněhurce\" bratří Grimmů. Jde o vůbec první snímek z tzv. animované klasiky Walta Disneye. Hlavní postava Sněhurka se také stala v pořadí první disneyovskou princeznou.", "tgt_summary": "《白雪公主与七个小矮人》(英语:\"Snow White and the Seven Dwarfs\")发行于1937年,是迪士尼首部经典动画长片,也是美国电影史上第一部彩色动画长片,改编自欧洲《格林童话》故事版本的《白雪公主》。", "id": 906718}
{"src_title": "Vlámsko", "tgt_title": "佛兰德", "src_document": [{"title": "Administrativní uspořádání.", "content": "Vlámský region zahrnuje 5 provincií:  Vlámsko se dále dělí na 22 okresů (nizozemsky ) a 308 obcí. Hlavní město je Brusel, který je sídlem Vlámské vlády a Vlámského parlamentu (územně však do Vlámského regionu nepatří). Mezi další velká města patří Antverpy, Gent, Bruggy, Lovaň a Mechelen.", "section_level": 1}, {"title": "Politické uspořádání.", "content": "Belgie je federativní stát, rozdělený územně na tři regiony (Vlámský region, Valonský region a Bruselský region) a jazykově na tři společenství (Vlámské, Francouzské a Německojazyčné).  Každý region a každé společenství má svoji vlastní vládu a parlament. Výjimkou je Vlámský region a Vlámské společenství, které mají společnou vládu a parlament se sídlem v Bruselu. Formálně Vlámské společenství vykonává pravomoci Vlámského regionu. Poslanci Vlámského parlamentu zvolení v Bruselském regionu nicméně nemají právo hlasovat o záležitostech Vlámského regionu.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie a klima.", "content": "Rozloha Vlámska činí 13 522 km2, což je přibližně 44 % rozlohy státu. Vlámsko sousedí na severu a na východě s Nizozemskem, na jihu s Valonskem, na jihozápadě s Francií a ze severozápadu je omýváno Severním mořem.  Vlámsko zahrnuje dvě geografické oblasti – pobřežní nížinu a centrální rovinu. Pobřežní nížina se skládá z oblasti písečných dun a oblasti polderů, chráněných systémem hrází proti mořské záplavě. Centrální rovina se nachází dále ve vnitrozemí. Je rovná a mírně svažitá s mnoha úrodnými údolími a četnými vodními cestami. Místy je terén členitější s výskytem jeskyní a malých roklí.  Klima je mírné přímořské, srážky jsou hojné po celý rok. Köppenova klasifikace podnebí: \"Cfb\"; průměrná teplota je 3 °C v lednu a 18 °C v červenci; průměrný úhrn srážek je 65 mm v lednu a 78 mm v červenci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlámsko (též Flandry, nizozemsky ', resp. \"Vlaanderen\", francouzsky ') je jeden ze tří regionů, které tvoří Belgické království. V lednu 2015 mělo Vlámsko 6 444 127 obyvatel, což představuje 57,8 % obyvatel státu. Úředním jazykem je nizozemština.", "tgt_summary": "法兰德斯(;;英语:Flanders),又译法兰德斯,是比利时西部的一个地区,人口主要是弗拉芒人,说荷兰语(又称“弗拉芒语”)。传统意义的“法兰德斯”亦包括法国北部和荷兰南部的一部分。", "id": 1141533}
{"src_title": "Eru Ilúvatar", "tgt_title": "伊露維塔", "src_document": [{"title": "Počátek Světa.", "content": "Podle elfského zpěvu Ainulindalë byl Eru před počátkem času sám. Jako první stvořil Ainur, kteří byli potomstvem jeho myšlenky. K Ainur mluvil a předkládal jim různá hudební témata a oni před ním zpívali. Z tohoto zpěvu se postupně vyvinula Hudba Ainur, jejíž zjevnou podobou je Svět, Arda, ve kterém se odehrává děj knih J. R. R. Tolkiena (\"Hobit\", \"Pán Prstenů\", \"Silmarillion\", \"Nedokončené příběhy\" a další).  Ilúvatar poté ukázal tento svět Ainur, nejprve jako vidění a poté ho pomocí Nehynoucího plamene učinil skutečným (Eä).  Po tomto zhmotnění Hudby Ainur již Eru do chodu světa nezasahoval, nebo pouze minimálně. Odpovědnými za osud Světa se stali ti z Ainur, kteří do něj vstoupili – Valar a Maiar.", "section_level": 1}, {"title": "Ilúvatarovy děti a stvoření trpaslíků.", "content": "Ainur nemají dost moci, aby mohli stvořit bytosti se svobodnou vůlí, tu má jen Ilúvatar. Elfové a lidé jsou proto nazýváni Ilúvatarovými dětmi, podle pořadí příchodu prvorozenými a druhorozenými. Třetím druhem se svobodnou vůlí jsou trpaslíci: ty původně vytvořil Aulë, ale byli bez vlastní vůle. Když mu hlas Erua vytkl snahu překonat předpovězené, Aulë činu litoval a chtěl své dílo zničit. Eru mu v té chvíli odpustil a trpaslíkům svobodnou vůli sám dal, ale kromě toho je nijak nezměnil a proto nejsou počítáni mezi jeho děti. Trpaslíci byli poté uspáni, aby se probudili až po elfech.", "section_level": 1}, {"title": "Pád Númenoru.", "content": "Ve zpěvu Akallabêth je zmiňován jediný případ, kdy Eru na žádost Valar zásadním způsobem ovlivnil osud Světa. Když poslední král Númenoru Ar-Pharazôn napadnul námořní silou říši Valar v Amanu, složil nejvyšší z nich – Manwë – vládu nad Ardou a Eru zničil celé loďstvo Númenoru i samotný ostrov Númenor. Zároveň byl svět zakulacen a Aman odstraněn (pro lidi) z povrchu Ardy.", "section_level": 1}, {"title": "Konec Světa.", "content": "Elfové věří, že na konci dnů Ardy dojde k Poslední bitvě (sindarsky \"Dagor Dagorath\" – Bitva bitev), ve které budou s konečnou platností poraženi všichni následovnící Melkora. Potom stanou Valar, Maiar, elfové i lidé před Eruem a bude zpívána Druhá Hudba – tentokrát v úplnosti a správně, bez neladů, které do první Hudby Ainur vnesl Melkor.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eru (quenyjsky \"Jediný\") nazývaný také Ilúvatar („otec všech“), případně Eru Ilúvatar je nejvyšším bohem a stvořitelem světa Ardy ve fantasy J. R. R. Tolkiena.", "tgt_summary": "一如(\"Eru\"),意思是「独一的一位」,又称伊露维塔(\"Ilúvatar\"),「众生万物之父」。英国作家约翰·罗纳德·鲁埃尔·托尔金的史诗式奇幻小说《精灵宝钻》中的人物。托尔金世界之中的上帝,埃努(天使)和一亚(宇宙)的创造者。但维拉则代伊露维塔统治阿尔达(世界),包括塑造阿尔达的工作。一如是《精灵宝钻》故事最重要的一部分,但在托尔金最著名的作品:《哈比人历险记》和《魔戒》没有提及一如,仅仅在《魔戒》附录A暗示努曼诺尔帝国的灭亡出自一如之手。", "id": 2314305}
{"src_title": "Digitální zrcadlovka", "tgt_title": "數位單眼相機", "src_document": [{"title": "Snímač.", "content": "Obvykle se jedná o snímače CCD nebo CMOS. Velikost snímačů je nejčastěji APS-C (22×15 mm jindy 23.4 x 15.6 mm či např. 25.1 × 16.7 mm) anebo tzv. full-frame (36×24 mm), Olympus a Kodak vyvinuly vlastní 4/3 standard (18×13,5 mm), setkat se můžeme také s tzv. středním formátem. Pokud je snímač zrcadlovky menší než kinofilmové políčko, uvádí se u ní tzv. crop-faktor. Ten udává, kolikrát je menší digitální snímač než kinofilmové políčko. Digitální zrcadlovky se senzorem velikosti kinofilmového políčka (36×24 mm) se označují jako full-frame. Crop-factorem je třeba násobit ohniska objektivů a hloubku ostrosti, protože velikost snímače mění i vlastnosti celé optické soustavy. Zejména to, že menší snímač znamená větší hloubku ostrosti a výřezy odpovídají použití delšího ohniska, ale také obvykle podstatně vyšší šum.  O použitelnosti digitálních fotoaparátů proti kinofilmu se občas vedou dalekosáhlé a někdy dokonce zuřivé spory, pravda je nejspíše někde mezi odmítáním a prostým přijetím - každé z těchto médií má svá specifika. Nyní jsou již DSLR s rozlišením nad cca 8 megapixelů rozlišením považovány za srovnatelné či lepší než klasický barevný kinofilm. Digitální snímky postupně prakticky ovládly i sféru profesionálního tisku, kdy odpadají problémy se zpracováním a skenováním. Zejména černobílý film si však stále zachovává své příznivce.  Snímač funguje podobně jako lidské oko, kdy zahrnuje velké množství světločivných senzorů, které zachycené světlo převádějí na elektrický impulz, který se posléze \"zapíše\" na úložiště fotoaparátu.", "section_level": 1}, {"title": "Objektivy.", "content": "DSLR mohou používat stejné objektivy jako klasické zrcadlovky, ale pokud nemají full-frame snímače, nevyužívají objektivy naplno. Světlo z okrajových částí objektivu totiž dopadá mimo snímač, což někdy paradoxně vede k odstranění problémů s vinětací nebo aberací levnějších objektivů. Přesto se již výrobci snaží vyrábět objektivy optimalizované přímo pro DSLR, protože DSLR jsou zpravidla citlivější na vnitřní odrazy objektivu a optické vady.", "section_level": 1}, {"title": "Specifika DSLR.", "content": "Již z konstrukce zrcadlovky jsou jasná jistá omezení oproti digitálním kompaktům: téměř všechny zrcadlovky nebyly schopné nahrávat video a delší dobu neposkytovaly ani možnost živého náhledu scény na displeji. Novější digitální zrcadlovky již však videosekvence pořizovat umějí.  Od roku 2007 jsou prodávány zrcadlovky s živým náhledem, lišící se způsobem ostření – to je standardně u zrcadlovek prováděno při zaklopeném zrcadle a při propuštění světla na zadní senzor není možné. Modely firem Olympus a Sony nepoužívají k živému náhledu hlavní senzor ale další malý senzor v hledáčku, což řeší problémy s ostřením. Canon EOS 450D umožňuje ostřit i způsobem odvozeným od kompaktů, využívajícím měření kontrastu.  Zejména levnější DSLR mají proti klasickým zrcadlovkám nevýhodu omezení maximální doby expozice, protože dlouhé expozice jsou technicky náročné – dochází při nich k přehřívání snímače a tím i nárůstu šumu.", "section_level": 1}, {"title": "Video.", "content": "Roku 2008 byla představena první digitální zrcadlovka, která obsahovala funkce videa, jednalo se o Nikon D90. Opravdovou revolucí byl ovšem o několik měsíců později fotoaparát Canon EOS 5D Mark II, který nabízel full HD video v kombinaci se snímacím čipem velikosti filmového políčka, který je k nalezení jen v profesionálních kamerách, o řád až dva dražších. Později přišly s videem i další modely zrcadlovek, včetně těch nejlevnějších. Zrcadlovky se za tu dobu staly častou výbavou kameramanů a za použití speciálních doplňků je využívají i profesionální produkce k tvorbě reklam, hudebních klipů nebo i dokumentární tvorbě.", "section_level": 1}, {"title": "Příslušenství.", "content": "DSLR mohou obdobně jako klasické zrcadlovky využívat celou paletu příslušenství. Pro makrofotografii se používají předsádky, mezikroužky a speciální makroměchy. Ke znásobení ohnisek objektivů se používají telekonvertory. Pro různé účely se využívá celá řada filtrů.", "section_level": 1}, {"title": "Výrobci.", "content": "Mezi tradiční výrobce s nejširší nabídkou na trhu patří Canon a Nikon. V ČR jsou poměrně méně zastoupeny Pentax a Fuji, naopak se na poli DSLR prosazuje Olympus, který přinesl i několik inovativních konstrukcí. Firma Konica Minolta oficiálně ukončila svoje působení na trhu fotoaparátů v lednu 2006, na její řadu zrcadlovek navázala Sony. Mezi novější výrobce přibyli Samsung (bajonety Pentax), Sigma (bajonet Sigma) a Panasonic (4/3 standard).", "section_level": 1}], "src_summary": "Digitální zrcadlovka (zkráceně DSLR nebo digitální SLR, z angl. \"Digital Single-Lens Reflex camera\") je obdobou klasické zrcadlovky, ale používá místo filmu digitální snímač. Při klasické konstrukci zrcadlovky prochází světlo objektivem a odráží se přes zrcadlo do pentaprizmatického hranolu a dál do hledáčku. Některé levnější varianty pak místo hranolu používají soustavu zrcadel. Při expozici dojde ke sklopení zrcadla a světlo tak prochází z objektivu na snímač.", "tgt_summary": "数码单反相机(英语:digital single-lens reflex camera,缩写:DSLR),简称数码单反相机,是一种以数码方式记录成像的照相机。属于数码静态相机(Digital Still Camera,DSC)与单反相机(SLR)的交集。", "id": 1901599}
{"src_title": "Grand Theft Auto 2", "tgt_title": "侠盗猎车手2", "src_document": [{"title": "Příběh a systém hry.", "content": "Hra se odehrává v blíže neurčeném městě v USA. Hlavním hrdinou je Claude Speed, který plní různorodé úkoly pro potřeby té které mafie. Celá hra se odehrává v jednom městě rozděleném na tři části, přičemž každá čtvrť má svou vlastní architekturu a svá unikátní vozidla.  Cílem každé ze tří misí je získání minimální možné sumy peněz, což vede k postupu do dalšího kola a nakonec dohrání celé hry. Peníze lze získat mnoha způsoby; kradením aut, vražděním lidí, bouráním do ostatních aut a mnoha dalšími. Hodnota těchto akcí je vzhledem k celkové potřebné sumě zanedbatelná, proto je nutné pracovat pro některou ze tří mafií přítomných na mapě. Hráč tak získává nepoměrně větší množství peněz a také tzv. násobení (multiplyer), které znásobují vydělané částky. Postava má na začátku 5 srdíček značících hodnotu jeho zdraví, pokud o všechny přijde, ztrácí jeden život. Vyčerpání všech životů znamená konec hry.  Ke splnění úkolů pomáhají kromě aut také zbraně, kterých je třináct druhů, od obyčejné pistole po brokovnici, automatický samopal nebo raketomet. Mezi speciální zbraně lze zařadit plamenomet a futuristický elektrogun, k házení se dají použít granáty a Molotovův koktejl. Jedinou zbraní pro auta (kromě tanku) jsou dvojité kulomety, které se dají koupit ve speciálních obchodech. Zbraně jsou rozmístěny po celé mapě, ale jejich výskyt je občas spojen s plněním té které mise.  K usnadnění „života“ ve hře slouží množství bonusů: červené srdce doplňuje zdraví, modro-fialová pilulka zajistí nesmrtelnost, symbol dolaru úplatek policistům a podobně. Zvláštní kapitolou je bílá lebka v zeleném kruhu, tzv. „Kill frenzy“. V této samostatné misi dostane hráč úkol, obvykle násilného charakteru, za jehož splnění dostane život, peníze a další výhody. Novinkou je také možnost uložení hry v průběhu mise, což lze udělat na jediném místě na mapě v kostele za cenu 50 tisíc dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh hry.", "content": "Město je rozděleno na tři čtvrti a jednotlivé městské části, a v každé z nich se nachází různé mafie. Hráč si na začátku vybere některou z nich a začne pro ni pracovat tak, že zvedá telefony a dostává úkoly. Telefony mají barvu podle obtížnosti úkolu: jednoduché zelenou barvu, středně těžké žlutou a nejtěžší červenou. Není možné začít hned s plněním nejtěžším úkolů, hráč si nejprve musí získat respekt plněním jednodušších úkolů nebo zabíjením členů ostatních gangů. Oblíbenost u té které mafie a přístup k různě obtížným úkolům zobrazuje ukazatel v levém horním rohu obrazovky. Vztahy mezi mafiemi jsou nastaveny tak, že práce pro jednu výrazně snižuje oblíbenost u druhé, ale se třetí zůstává na nule. Město se dělí na tři čtvrti:", "section_level": 1}, {"title": "Downtown.", "content": "Downtown (v překladu centrum) je chudé a jezdí zde málo rychlých aut, na druhou stranu policie nevyvíjí velký tlak na hráčovo dopadení, když zjistí porušení zákona. Postup do dalšího levelu zajistí hráči výdělek přesahující 1 milion dolarů.  Severovýchodní roh mapy ovládá Zaibatsu corporation, která má rychlá auta a spolehlivé lidi. Pokud pro ni chcete pracovat, musíte plnit těžké úkoly, na druhou stranu dostanete dobře zaplaceno. Členové nosí černé oblečení a jezdí v rychlých tmavomodrých autech se žlutým Z na střeše. Tato mafie se jako jediná nachází v každé mapě a stejně jako Yakuza existuje i v reálném světě. Severozápadní roh a městské části Sunnyside a Fruitbat ovládají Loonies (v překladu cvoci). O povaze těchto zločinců hodně napovídá jejich název, chodí zeleně oblečeni a jezdí v pomalých zelených autech se žlutým smajlíkem na střeše. Yakuza se usídlila v levém dolním rohu mapy v částech Ukita, Shiroto a Funabashi, a specializuje se především na černý obchod s rychlými auty, zbraněmi a drogami. Používají rychlá modře zbarvená auta s nevýrazným Y na střeše a chodí modře oblečeni.", "section_level": 2}, {"title": "Residental.", "content": "Obytná čtvrť je modernější a lépe uklizená než centrum, a také zde jezdí rychlejší auta. Na druhou stranu policie lépe chrání své občany a v extrémních situacích ji doplňují agenti FBI. K pokoření úrovně je potřeba vydělat minimálně 3 miliony dolarů.  Všudypřítomní Zaibatsu sídlí opět v pravém horním rohu mapy. Po jejich levé ruce v městských částech Redemption a Guntersville se usadili Rednecks (burani), kteří v mnohém připomínají Loonies s předchozí úrovně. Členové gangu mají světlé vlasy, nosí světle modré vesty a jezdí v modro-fialových pickupech s vlajkou konfederace na kabině. Třetími do party jsou Scientists v pravém dolním rohu, kteří nabízí zajímavé experimentální zbraně, ale obyčejné úkoly. Nosí žluté uniformy a používají auta stejné barvy podobné taxíkům, jen na střeše je klikatá šipka.", "section_level": 2}, {"title": "Industrial.", "content": "Průmyslová zóna nabízí futuristické budovy, rozlehlé výrobní plochy, ale také vilovou čtvrť. V ulicích se prohání široká škála aut od rychlých sportovních aut po plně naložené kamiony. Část pozemků zabírá armáda, která neváhá pomoci místním ozbrojeným složkám. Ke zdolání této úrovně a tím pádem celé hry musí hráč získat minimálně 5 milionů dolarů.  Zaibatsu zabrali čtvrti Sennora, Bayano, Lattero a Escobar v levém dolním rohu mapy. Ruská mafie ovládá téměř celý horní okraj a její praktiky jsou nejtvrdší ve hře. Příslušníci nosí červené oblečení a jezdí v červených autech s rudou pěticípou hvězdou na kapotě. Jihovýchodní cíp ovládají příslušníci sekty Krishna v oranžových hábitech řídících své květinové autobusy.", "section_level": 2}, {"title": "Grafika a hudební stránka.", "content": "GTA2 převzala poněkud netradiční 2D pohled „z ptačí perspektivy“, přičemž hlavní hrdina je uprostřed obrazovky a veškeré objekty ve hře jsou viděny seshora. Třetí dimenze ve hře existuje, ale je špatně rozpoznatelná a přidává tak další stupeň k obtížnosti hry. Taktéž grafická stránka hry zůstala od prvního dílu nezměněna, jen barvy jsou temnější a vzhled budov rozmanitější.  Zvuky zůstaly od prvního dílu téměř nezměněny, ale podstatného vylepšení doznala hudební složka. V každé čtvrti hraje pět různých rádií, které si navíc hráč může přelaďovat podle svého vkusu. Také každá mafie má své vlastní rádio, hra celkem obsahuje 45 různých písniček.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grand Theft Auto 2 (často též GTA2) je akční počítačová hra z roku 1999 vyrobená firmami Rockstar Games a DMA Design ze série Grand Theft Auto. Hra navázala na první díl, od kterého převzala například netradiční 2D pohled, systém zadávání úkolů nebo ovládání vozidel. Zásadní změnou se stala práce pro některou z mafií na úkor rychlosti řízení automobilů, což vedlo k odklonu od systému původní hry Grand Theft Auto. 4. února 2008 byla uvolněna ke stažení zdarma.", "tgt_summary": "《侠盗猎车手II》(英语:Grand Theft Auto 2,简称:GTA 2),又译《横行霸道 2》,是由一间苏格兰公司DMA Design(现称Rockstar North)设计,并由Rockstar Games在1999年推出。玩家在游戏中扮演着一个罪恶角色在城市中活动。游戏里面有一些任务,例如抢劫银行、杀人等。侠盗猎车手2卖出超过300万册,被打入“PS1精选”之一。", "id": 409553}
{"src_title": "Vstavačovité", "tgt_title": "蘭科", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Vstavačovité jsou vytrvalé byliny původem z vlhkých tropických oblastí, kde obývají především stromová patra tropických pralesů. V mírném pásu jsou to zpravidla běžné pozemní rostliny. Některé druhy jsou nezelené a vyživují se pouze parazitováním na některých druzích hub (např. hlístník hnízdák, \"Neottia nidus-avis\"), 2 druhy jsou dokonce podzemní.  Orchideje jsou jednodomé s oboupohlavnými květy, často mají hlízy nebo oddenky. Květy orchidejí mohou být buď samostatné, ale obvykle to jsou klasovitá, latovitá či hroznovitá květenství. Plodem je obvykle tenkostěnná tobolka, která obsahuje velmi drobná a četná práškovitá semena. Jejich počet může v jednom roce překročit i sto tisíc. Z nich se uchytí a změní v rostlinu jen nepatrné množství. Vstupují do orchideoidní mykorhizy.", "section_level": 1}, {"title": "Anatomie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Květ.", "content": "Květy jsou jednotlivé nebo v květenstvích, pokud v květenstvích, pak se jedná zpravidla o laty, hrozny, klasy, hlávky či okolíky. Květy jsou často podepřeny listeny, jsou velmi nepravidelné, souměrné, zygomorfní. Semeník je často zkroucený a otáčí tak květ o 180°, proto dolní pysk (labellum) je ve skutečnosti horní a hovoříme proto o tzv. zdánlivě dolním. Okvětí je vyvinuto, zpravidla 6 okvětních lístků ve 2 přeslenech, jen vzácně rozlišeny na kalich a korunu, zpravidla volné nebo na bázi srostlé. Dolní (zdánlivě dolní) okvětní lístek vnitřního přeslenu často vytváří pysk (labellum), který je různého tvaru, někdy vzadu s ostruhou. U některých druhů je pysk uprostřed zaškrcený a potom (zdánlivě) dolní část se nazývá epichil a horní část hypochil, může být přítomna také část střední mezochil.  Tyčinky jsou 3, ale většinou jsou srostlé s čnělkou v 1 útvar, který se nazývá sloupek (gynostemium). Na přední straně sloupku je mističkovitě prohnutá čnělka s výrůstkem, který se nazývá zobánek (rostellum). Na zobánku jsou 1-2 žlázky, které jsou spojeny stopkovitou nožkou (caudicula) s tzv. brylkou. Brylka je útvar složený ze slepených pylových zrn jednoho prašníku. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je parakarpní, semeník je spodní. Plod je zpravidla suchý, vzácně dužnatý, většinou pukavý, vzácně nepukavý, převážně tobolka, vzácně bobule. Tobolka zpravidla obsahuje velké množství semen, která jsou velmi drobná. Embryo je slabě diferenciované, semena jsou nedokonalá. Rostlina se totiž v počátečním vývoji vyživuje heterotrofně s pomocí určitého druhu houby.", "section_level": 2}, {"title": "List.", "content": "Listy jsou někdy nahloučeny na bázi, jindy nikoliv, jsou jednoduché, řapíkaté nebo přisedlé, střídavé (jen vzácně vstřícné nebo v přeslenech), uspořádané spirálně nebo dvouřadě, s listovými pochvami. Čepele listů jsou celokrajné, ploché či žlábkovité nebo svinuté, někdy jsou dokonce kožovité nebo dužnaté, kopinaté, podlouhlé až vejčité, žilnatina souběžná. Zvláště u nezelených saprofytických rostlin jsou listy redukovány na šupiny.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření ve světě.", "content": "Je známo asi 850 rodů a asi 17000 druhů, které jsou rozšířeny téměř po celém světě, nejvíce v tropech, ale i jiných klimatických pásech. Jedná se o jednu z nejpočetnějších čeledí vyšších rostlin.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam českých rodů.", "content": "V ČR rostou zástupci asi 24 rodů. Jsou však známé i mezirodové hybridy. Většina druhů patří mezi ohrožené, silně ohrožené nebo kriticky ohrožené a chráněné rostliny. K českým rodům patří: Mezi další významné rody, které se v ČR nevyskytují, patří například vanilovník (\"Vanilla\").", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomická poznámka.", "content": "Někteří autoři vyčleňují samostatnou čeleď střevíčníkovité (\"Cypripediaceae\") do které řadí 4 rody: \"Cypripedium\" (střevíčník), \"Paphiopedilum\", \"Phragmipedium\" a \"Selinipedium\".", "section_level": 2}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Čeleď je v současné taxonomii členěna do 5 podčeledí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vstavačovité (\"Orchidaceae\") neboli orchideje je čeleď jednoděložných rostlin z řádu chřestotvaré (\"Asparagales\"). Některé starší taxonomické systémy ji řadí do samostatného řádu vstavačotvaré (\"Orchidales\"). Jejich název pochází z řeckého slova \"orchis\", které v překladu znamená varle – podle tvaru podzemních hlíz rodu vstavač (\"Orchis\").", "tgt_summary": "兰科(学名:)植物俗称兰花,是开花植物中最多样、最广布的科之一。花朵艳丽的热带兰花通常叫做洋兰,亦叫胡姬花。洋兰并不一定是外来种,大中华地区亦有丰富的野生洋兰资源。", "id": 2613902}
{"src_title": "Bandar Seri Begawan", "tgt_title": "斯里巴加湾市", "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Bandar Seri Begawan se nachází na severním pobřeží ostrova Borneo při ústí řeky Sungai Brunei do Brunejské zátoky, součásti Jihočínského moře. Hladina této řeky při úrovni moře je také nejnižším bodem města, průměrná výška města se pak pohybuje okolo 10 m. Průměrná denní teplota nedosahuje v průběhu roku příliš velkých rozdílů, v lednu činí 25 °C, v červenci pak 25 °C. V lednu spadne přibližně 110 mm dešťových srážek, v červenci 320 mm, v nejdeštivějším říjnu pak 470 mm srážek.", "section_level": 1}, {"title": "Historie města.", "content": "Bandar Seri Begawan se hlavním městem sultanátu stal už v roce 1405, kdy si jej zakladatel říše, Awang Alak Betar, který později přijal islám a jméno Muhammad, zvolil za své sídlo. Tento zlatý věk sultanátu trval až do 17. století. V tomto století poté nastal úpadek, který byl zapříčiněn jednak vnitřním bojem o nástupnictví, jednak rostoucím vlivem evropských kolonizátorů, kteří se zde však objevili již v 16. století. Jako první Evropané sem připluli Španělé, které od roku 1578 území včetně města okupovali. V roce 1839 na ostrov připlul anglický dobrodruh James Brooke. V roce 1841 mu sultán Bruneje daroval území Sarawak, pomohl totiž potlačování povstání v témž roce. Brooke tak založil tzv. dynastii \"„bílých rádžů“\", panovníci této dynastie v britské kolonii vládli až do roku 1946. V roce 1906 se skutečným vládcem sultanátu stal britský rezident, který měl funkci sultánova poradce. V období 2. světové války došlo k velkému poškození města japonskými vojáky. Po válce však došlo k jeho znovuvybudování, jeho správa jako správa celého sultanátu přešla pod guvernéra území Sarawak. Od roku 1959 správa země přešla pod vysokého komisaře. V roce 1962 došlo v celé Bruneji k vojenskému povstání, cílem bylo vyhlášení nezávislosti. Povstání však bylo potlačeno a sultán vyhlásil výjimečný stav, který v zemi trvá dodnes. Teprve 1. ledna 1984 se Brunej stala úplně nezávislou a \"Bandar Seri Begawan\" si i nadále uchoval status hlavního města.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavá místa.", "content": "Bandar Seri Begawan je poměrně moderní město, po jeho zničení během Druhé světové války došlo k jeho znovuvybudování. Ve městě se nachází Muzeum Winstona Churchilla, které dokumentuje historii města od 19. století, před samotnou budovou se nachází Churchillova socha. Pod muzeum spadá také mořské akvárium Hassanala Bolkiaha. Poslední pozůstatky původní výstavby města jsou zachovány ve skanzenu Kampong Parit, který se nachází ve vzdálenosti 25 km od samotného Bandar Seri Begawanu. Ukázky uměleckých řemesel se nacházejí v \"Muzeu malajské technologie\", dalším muzeem je \"Brunei Museum\", mezi jehož sbírky patří cenné exponáty lidové kultury a čínské keramiky. Ve městě se nachází také nový královský palác a na břehu umělé laguny došlo k postavení největší mešity na Dálném východě, jmenuje se \"Sultan Omar Ali Saiffudin\", její kopule je zlatá, její minaret ční do výše 44 m. Na břehu řeky odpočívá ve své hrobce 5. sultán říše, Bolkiah. Zajímavým místem je Wasai Kandal, jedná se o tropickou džungli, která se nachází ve vzdálenosti asi 10 km od samotné metropole. Nedaleko leží také chráněná oblast \"Berakas\".", "section_level": 1}, {"title": "Důležité instituce.", "content": "Ve městě se nachází také řada důležitých institucí:", "section_level": 2}, {"title": "Název města.", "content": "Současný název města se používá od roku 1970, kdy byl tehdejší \"Brunei Town\" přejmenován na Bandar Seri Begawan na počest odstupujícího sultána Omara (abdikoval v roce 1967), který přijal titul Seri Begawan.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bandar Seri Begawan (malajsky: \"Bandar Seri Begawan\") je hlavní město Bruneje. V roce 1991 zde žilo 46 229 obyvatel. Dnes jich zde žije zhruba 70 000.", "tgt_summary": "斯里巴加湾(英语:Seri Begawan,,又译为斯里巴卡旺,意为「统治者的港口」)从17世纪起成为文莱首都,原称「文莱城」,1970年10月4日改为现名。渤泥国(及文莱帝国)的首都位于渤泥城(英语:Brunei Town), 现称斯里巴加湾市,2010年统计人口约14万人,位于林梦河注入南中国海的入海口。地理位置为东经114°55',北纬4°55'。", "id": 1382421}
{"src_title": "The Cranberries", "tgt_title": "小紅莓樂隊", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "První základy kapely se formovaly v roce 1989 v Limericku, kde bratři Mike (baskytara) a Noel (kytara) Hoganovi s kamarádem Fergalem Lawler (bicí) začali cvičit u Fergala v domě. Trojice byla inspirována hudbou The Cure, The Smiths, New Order nebo Joy Division. Nicméně hned od počátku se snažili především o vlastní tvorbu. Jako zpěvák se k nim přidal Niall Quinn, se kterým skupina pod názvem The Cranberry Saw Us nahrála jeden demosnímek a uskutečnila prvních několik koncertů. V roce 1990 však Niall odchází z kapely a jako náhradu za sebe dal Mikeovi kontakt na kamarádku jeho tehdejší přítelkyně. Jmenovala Dolores O’Riordan, hrála na klávesy a zpívala v pěveckém sboru. Při prvním setkání s kapelou zazpívala několik převzatých písní a všichni tři byli jejím stylem ohromeni. Noel předal Dolores kazetu s hrubou nahrávkou písně \"Linger\". Při dalším setkání Dolores zazpívala píseň se svým textem, jež napsala den před zkouškou. Kapela přijala Dolores jako zpěvačku a ihned začali zkoušet společně nové písně.  Již po několika měsících vydali v nákladu 300 kopií svoje první EP album \"Nothing Left at All\", které bylo po několika dnech v místních obchodech rozebráno. Po tomto úspěchu kapela změnila název na The Cranberries a začala pracovat na ukázkové kazetě pro hudební vydavatelství. Rozeslali ji všem nahrávacím společnostem, o kterých kdy slyšeli. Nakonec podepsali smlouvu se společností Island Records. V roce 1991 začali v Londýně nahrávat EP album \"Uncertain\". Na něm byly umístěny první verze skladeb „Dreams“, „Linger“ a „Put Me Down“. Album nedopadlo v Anglii vůbec dobře a v anglických časopisech bylo odsouzeno.", "section_level": 2}, {"title": "Everybody Else Is Doing It, So Why Can’t We?", "content": "Po neúspěchu maxisinglu \"Uncertain\" Dolores trpěla depresemi, protože skupina byla označována dokonce jako druhořadá. The Cranberries si tedy našli nového manažera Geoffa Travise a v Dublinu v roce 1992 nahráli své debutové album \"Everybody Else Is Doing It, So Why Can't We?\". I toto album bylo v Anglii kritizováno, přesto se s ním Cranberries vydali v roce 1993 na turné, po Británii s kapelou Belly, po Evropě s Hothouse Flowers a po Americe s The a Suede. Hlavně turné po Americe bylo velice úspěšné, do Irska se vrátili jako hvězdy a album začalo stoupat i v britských a evropských hitparádách. Jejich prvními hity byly „Linger“ a „Dreams“.", "section_level": 2}, {"title": "No Need To Argue.", "content": "V roce 1994 začíná skupina nahrávat své druhé album, které se stalo jejím nejslavnějším a nejprodávanějším. Vše probíhalo bez problémů do doby, než se kapela vydala na prázdniny lyžovat. Dolores, která stála na svahu poprvé v životě, spadla a vážně si poranila koleno. Z tohoto důvodu se musela zrušit všechna turné k albu \"No Need to Argue\". To ale albu neuškodilo a hity jako „Zombie“, „Ode to My Family“, „Ridiculous Thoughts“ nebo „I Can’t Be with You“ patří k nejslavnějším. Píseň „Zombie“ se během několika málo týdnů stala celosvětovým hitem a dokonce si odnesla prestižní ocenění stanice MTV The Greatest Hit Of The Year. Alba se prodalo celosvětově okolo 17 milionů kusů, což z něj dělá jedno z nejúspěšnějších alb 90. let.", "section_level": 2}, {"title": "To the Faithful Departed.", "content": "V roce 1996 skupina nahrává třetí řadové album s názvem \"To the Faithful Departed\". Album je věnováno příteli skupiny Dannymu Cordellovi a dědečku Dolores Joemu, kteří oba tentýž rok zemřeli. Album provázelo několik kontroverzí, podle skupiny nebylo tak úspěšné, sama Dolores o něm říká, že to není dobré album. Na druhou stranu se těší vysoké oblíbenosti fanoušků skupiny a obsahuje několik hitů jako rockpunkovou pecku „Salvation“, „When You Are Gone“, „Hollywood“ nebo „Free To Decide“. Alba se prodalo přes 6 milionů kopií. Toto album je jejich nejtemnější a skupina zpívá o globálních problémech a v té době aktuální válce na Balkáně.", "section_level": 2}, {"title": "Bury the Hatchet.", "content": "V roce 1998 se skupina pouští do dalšího alba \"Bury the Hatchet\". Na rozdíl od předešlých dvou není tak nostalgické a melancholické, naopak je z něj cítit pozitivní energie. Obsahuje hity jako populární „Animal Instinct“, „Promises“, „You and Me“ nebo „Just My Imagination“. Od počátku prodeje se těšilo veliké oblibě.", "section_level": 2}, {"title": "Wake Up and Smell the Coffee.", "content": "Na dlouhou dobu posledním řadovým albem bylo \"Wake Up and Smell the Coffee\" (2001). Singly z tohoto alba byly „Analyse“ a „This Is the Day“. Poté je vydáno už jen album s největšími hity a v září 2003 se skupina rozpadá, aby se členové věnovali svým sólovým kariérám. The Cranberries se za dobu dosavadního působení stali jednou z nejúspěšnějších rockových skupin 90. let.", "section_level": 2}, {"title": "Roses.", "content": "Koncem roku 2009 se The Cranberries ohlásili návrat, sešli se na novém turné a začátkem roku 2010 ohlásili přípravu nové desky. V létě roku 2010 zavítali i do Česka, kde 17. července zahráli v rámci hudebního festivalu Colours of Ostrava.  Na jaře 2011 nahráli studiové album \"Roses\" (oficiálně vyšlo v únoru 2012), které obsahuje jedenáct skladeb V rámci světového turné k desce \"Roses\" vystoupili The Cranberries 30. listopadu 2012 také v pražské Tipsport areně.", "section_level": 2}], "src_summary": "The Cranberries je irská hudební skupina, která vznikla roku 1990. Jejími členy jsou Michael Hogan (baskytara), Noel Hogan (kytara), Fergal Lawler (bicí). Dlouholetou zpěvačkou kapely byla Dolores O'Riordanová, která v lednu 2018 zemřela. Po U2 je to druhá vůbec nejúspěšnější irská skupina. Slávu si získala svým originálním zvukem, který mísí prvky rocku, postpunku a poprocku. Typický je pro ni hlasový projev zpěvačky s prvky irského folklóru. Mezi nejznámější písně patří „Zombie“, „Dreams“, „Salvation“ nebo „Linger“. Po rozpadu skupiny v roce 2003 se její členové věnovali svým sólovým projektům, a to až do roku 2009, kdy se kapela opět dala dohromady. V letech 2009 až 2018 natočila skupina 2 studiová alba. Kapela ukončila své působení v roce 2018 po tragické smrti Dolores. V roce 2019 ještě kapela vydala své poslední studiové album s titulem „In the end“ pořízené z nahrávek Dolores před její smrtí.", "tgt_summary": "小红莓(英语:The Cranberries,又译为卡百利乐队)是爱尔兰另类摇滚乐团,1990年代成立于爱尔兰利默里克(Limerick)。小红莓与U2、恩雅等,都是享誉国际的爱尔兰团体或艺人。", "id": 1137465}
{"src_title": "Německý ovčák", "tgt_title": "德國牧羊犬", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Chov ovčáckých psů v Německu má poměrně dlouhou tradici: již v šestém století existoval zákon, který za zabití ovčáckého psa viníka tvrdě trestal. Tito psi byli ale stavěni pro obranu i před většími predátory jako jsou medvědi či rysové, byli tedy poměrně větší a mohutnější než pozdější ovčáčtí psi.  Pozdější ovčáčtí psi již nemuseli čelit velkým šelmám, které byly většinou vyhubeny; jejich úkolem bylo udržet stádo ve vymezeném prostoru. V Německu žilo mnoho takových psů, kteří se ale lišili stavbou těla, délkou srsti i zbarvením. Württemberští psi byli štíhlejší, naopak psi ze severního a středního Německa vynikali spíše mohutností. Během 19. století zájem o tyto psy začal narůstat a brzy poté se začaly objevovat i první snahy o ustálení typu. To si dala za cíl organizace Phylax, kterou založila v prosinci 1891 skupina nadšenců. Již roku 1894 ale ukončila svoji činnost kvůli rozdílným názorům členů: část zastávala názor, že by němečtí ovčáci měli být čistě pracovní, část chtěla zušlechťovat i exteriér. Kříženi byli krátkosrstí, dlouhosrstí i ostnosrstí psi především z Durynska, Bavorska a Württemberska. Údajně měli být kříženi s vlky, nicméně v tomto experimentu se nepokračovalo kvůli problematické povaze vyšlechtěných jedinců.  Roku 1882 byl v Hannoveru vystaven první německý ovčák, paradoxně se jednalo o psa bílého zbarvení, které současný standard nepovoluje. Jeho majitelem byl baron von Knigge, který vlastnil několik podobných německých ovčáků se vzpřímenýma ušima.", "section_level": 2}, {"title": "Formování plemene.", "content": "Za jednoho z prvních německých ovčáků dnešního typu je považován potomek von Kniggových psů Hektor, později „Horand von Grafrath“. Toho odkoupil kynolog a rytmistr Max Emil Friedrich von Stephanitz, který v roce 1899 založil klub Der Verein für Deustche Schäferhunde (česky Klub německých ovčáků, zkratkou uváděn i jako SV) a snažil se o vytvoření ideálního ovčáckého psa. Horand měřil v kohoutku 60 cm, měl krátkou srst, vzpřímené uši a tmavé zbarvení. Také byl prvním jedincem zapsaným do plemenné knihy. Měl mnoho úspěšných potomků, mezi nimi i psa jménem Hektor von Schwaben. Samotný Hektor, který se narodil v lednu 1898, měl 141 potomků, mnoho z nich ze silně příbuzenské plemenitby. V začátcích chovu byl významným plemeníkem, ačkoliv nikdy nedosáhl velkých úspěchů na výstavách. Na rozdíl od svého otce a všech tehdejších psů měl lépe úhlenou záď.  V září 1899 spolek SV ve Frankfurtu schválil první standard, který připravil von Stephanitz se svým spolupracovníkem Arthurem Meyerem. V té době měl klub pouhých 31 členů, v roce 1912 to bylo již 3500.  Von Stephanitz nebyl pro chov německých ovčáků významný jen díky založení klubu a vytvoření standardu, ale především byl velkým propagátorem plemene nejen mezi lidem, ale také v armádě a u policie. V listopadu 1901 vydal spis, ve kterém německé ovčáky prosazoval a doporučoval pro pracovní nasazení. Jeho snahy ale zaznamenaly spíše chladný ohlas: německá armáda dále preferovala erdelteriéry a mezi lidmi byly na vzestupu spíše border kolie. Větší průlom přišel až okolo roku 1908, kdy začala tyto psy hojně využívat policie. V roce 1914 se přidala i armáda, která pro první světovou válku vycvičila asi dvacet tisíc psů, z nichž většina byli němečtí ovčáci. Německé ovčáky využívali pro tahání nosítek, nošení zpráv a strážení, mimo toho ale byli i oblíbenými maskoty Schutzstaffel (SS).  První světová válka a následný odpor k Německu vedli i k přejmenování plemene britským Kennel Clubem (KC) z německého ovčáka na alsaského vlčáka (\"Alsatian Wolf Dog\"), které se používalo v Česku přeložené jako \"alsaský ovčák\" nebo \"alsaský vlčák\". K původnímu názvu se klub navrátil po naléhání chovatelů až v roce 1977. Označení \"vlčák\" se v češtině používalo i kvůli podobnosti s vlky.  Plemeno začalo rychle nabývat na popularitě a šířilo se nejen po Evropě: například již v roce 1913 byl založen americký spolek German Shepherd Dog Club of America. V Českých zemích se první jedinci objevili pravděpodobně v roce 1905. Stalo se tak při příležitosti výstavy v Praze, které se zúčastnil i Horand von Grafrath a jeho dva potomci. V roce 1912 byla v Brně založena Pobočka rakouského spolku pro chov německého ovčáka a po první světové válce zde měl sídlo i první založený klub chovatelů. Populace v Česku zaznamenala ale velký narůst až v 60. letech, kdy vzniklo mnoho chovatelských stanic.  Mezi lety 1936 a 1938 probíhalo další zušlechťování, které mělo zlepšit exteriér německých ovčáků, místo toho ale přineslo kratší končetiny a příliš dlouhou svažující se záď. Již tehdy se objevovaly snahy o zlepšení situace křížením, některé problémy ale přetrvávají do současnosti. Poté přišla druhá světová válka, během které byli tito psi hojně využívání nejen Němci, ale nasadili je i Američané. Celkem 15 psích čet bylo vycvičeno ve výcvikových táborech K9, sedm z nich zamířilo do Evropy a osm do Pacifiku. Po skončení války ale nebyl vojenský výcvik psů již tolik potřebný, takže většina amerických psích jednotek byla zrušena. Například korejské války se zúčastnila jedna jediná. Německé ovčáky zpočátku Američané nasadili ve válce v Vietnamu jako strážní psy u leteckých sil. Když válka začala eskalovat, pěchota je začala využívat spíše jako průzkumníky.  Od roku 1953 hlídali němečtí ovčáci i české pohraničí a byli zde též pro tento účel nejvyužívanějším plemenem. Toho roku byla v Prackovicích nad Labem založena chovatelská stanice Z Pohraniční stráže, která ovčáky cvičila speciálně pro ochranu tehdejších hranic. Mimo ně ale cvičila i bígly, bloodhoundy, labradorské retrívry nebo dobrmany. Její provoz byl ukončen v roce 2011, nicméně v roce 2018 byla znovuotevřena. Od roku 1962 fungovala navíc i chovatelská stanice v Domažlicích, která cvičila pro policejní službu německé ovčáky a belgické malinoise. Definitivně byla zrušena z důvod špatných podmínek v roce 2018.  Od roku 1990 funguje v Česku současný hlavní zastřešující spolek: Český klub německých ovčáků. Je členem Weltunion der Verein für Deutsche Schäferhunde (česky Světová unie německých ovčáků, zkratkou WUSV).", "section_level": 2}, {"title": "Současný chov a jeho problematika.", "content": "Současný šlechtitelský program je veden jednotlivými zastřešujícími kluby v každé zemi, nicméně existují i samostatné šlechtitelské programy. Jeden z nich, nazvaný Landespolizeischule für Diensthundführer, byl spuštěn v roce 2003 v Německu a je typický tím, že štěňata vyrůstají společně s cvičenými pracovními psy s dobrými výsledky.  Velké rozdíly lze pozorovat mezi evropskými a americkými německými ovčáky. Američtí němečtí ovčáci jsou totiž chováni prakticky čistě pro vzhled. Jsou větší, těžší, často s extrémně zaúhlenými končetinami a nemusí svůj temperament prokazovat při žádných zkouškách, takže se liší i povahově. Canadian Kennel Club a americké chovatelské kluby navíc považují za standardní i bílé zbarvení.  Běžně se rozlišují dvě linie: exteriérová a pracovní. Zatímco exteriérová se soustředí více na vzhled, který odpovídá standardu, pracovní jedinci jsou povahovými vlastnostmi vhodnější pro práci. Jedinci z první linie mívají zkosenější záď, jasnější barvy a zřetelné ohraničení například sedla, též jsou povahově mírnější. Kritiku za chovatelský program německých ovčáků si vysloužil například anglický Kennel Club, jelikož podporoval nepřiměřeně zkosenou záď a nezdravé postavení zadních končetin. V reakci na to v roce 2010 KC vydal stanovisko, dle kterého měli být nezdraví jedinci z výstavních kruhů rovnou vyloučeni.  I z důvodu množství zdravotních potíží německých ovčáků bylo ve druhé polovině 20. století vyšlechtěno plemeno shilohský ovčák, které vychází přímo z německých ovčáků, ale prezentuje se jako zdravější a vyrovnanější.  Dalším plemenem vyšlechtěným z německých ovčáků jsou bílí švýcarští ovčáci, kteří se liší prakticky pouze bílým zbarvením. Neméně známí jsou i českoslovenští vlčáci. Ti vznikli původně jako experiment Pohraniční stráže ČSSR, během kterého byla zkřížena fena vlka a pes německého ovčáka. V bývalém Sovětském svazu zase pro vojenské využití z NO vyšlechtili východoevropské ovčáky, kteří jsou větší, mají rovnější záď a jsou lépe přizpůsobeni pro arktické podmínky.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Tito psi mají širokou škálu možných využití, od slepeckých psů, až po policejní nebo společníky. Konkrétně jde například o záchranu a vyhledávaní osob, vyhledávání výbušnin, narkotik nebo urychlovačů hoření při požárech. Během první světové války byli využíváni i pro vyvádění oslepených nebo zraněných vojáků z bojiště, což pak vedlo i ke cvičení prvních slepeckých psů.  Především ve sportovním využití jsou jim ale velkými konkurenty belgičtí ovčáci malinois, kteří jsou rychlejší, temperamentnější a vytrvalejší. Například ve Spojených státech jsou z těchto důvodů u policie preferování malinoisové. Jako slepečtí psi se využívají již od 20. let 20. století, kdy vůbec poprvé pro tento účel začala psy trénovat Dorothy Harrison Eustis. Ta si pro výcvik vybrala pouze feny německých ovčáků, ačkoliv později bylo zjištěno, že se pro tuto práci více hodí labradorští retrívři, kteří nemají takové sklony k ochranářskému chování a lépe zvládají stres.", "section_level": 1}, {"title": "Popularita.", "content": "Němečtí ovčáci se těší velké popularitě na celém světě. Ta stoupala poměrně rychle: například v Kennel Clubu bylo v roce 1919 zaregistrováno pouze 54 jedinců. O sedm let později, v roce 1926, to bylo již více než osm tisíc. Od roku 1993 pak byli němečtí ovčáci třetím nejoblíbenějším plemenem ve Spojených státech, v roce 2010 se vyšvihli na druhou příčku.  Od roku 2011 byli němečtí ovčáci nejpopulárnějším psím plemenem v Česku s nejvíce zaregistrovanými štěňaty. V závěsu za nim bylo jiné německé plemeno: jezevčíci. Za rok 2017 bylo v Českém klubu německých ovčáků zapsáno 722 vrhů, tedy 3885 jedinců. Dalších 81 bylo importováno. Oproti předchozím rokům je to pokles: v letech 2011–2015 bylo vždy zapsáno více než 4000 kusů. V roce 2015 dokonce 4862.", "section_level": 1}, {"title": "Známí jedinci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Umělecký průmysl.", "content": "Němečtí ovčáci jsou populární i ve filmovém průmyslu. Důkazem toho je i Rin Tin Tin (1918–1932), který si za svůj život zahrál v sedmadvaceti hollywoodských filmech a má vlastní hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy. Jeho potomek Rin Tin Tin Jr. si též zahrál v několika snímcích. Za předchůdce Rin Tin Tina je považován německý ovčák s policejním výcvikem Strongheart, který též zazářil v němých filmech a získal si slávu. Oba mají hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.  Z fiktivních psů lze zmínit například postavu Šarika z románu a seriálu \"Čtyři z tanku a pes\". Německý ovčák je také hlavním hrdinou rakouského kriminálního seriálu \"Komisař Rex\", který později odkoupila italská televize. Seriál sleduje řešení případů vražd vídeňskou, později římskou, kriminálkou, a v roce 2013 vznikl i celovečerní spin-off film \"Komisař Rex – doba ledová\" (v originále \"Kommissar Rex – Eiszeit\").  V komiksech od DC také německé ovčák Ace doprovází Batmana a Robina. Poprvé se objevil v dílech z roku 1955 a později spíše sporadicky.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenství a propaganda.", "content": "Mimo zábavní průmysl vlastnil německého ovčáka například Adolf Hitler. Často se nechával fotografovat s různými zvířaty, převážně psy, a měl i svého oblíbeného: fenu Blondi. Ta pocházela z chovatelské stanice ze slezských Kravař a hrála vlastní roli i v nacistické propagandě. Hitler ji nechal otrávit cyankáli v den své sebevraždy. Německé ovčáky vlastnili například i Hindenburg, Ludendorff a Himmler.  Německý ovčák Antis je jediným psem, o kterém je známo, že za druhé světové války létal v bombardéru. Jako kmenový příslušník 311. československé bombardovací perutě byl vyznamenán i medailí Marie Dickinové. Další mediálně známý zástupce plemene s vojenským výcvikem je Athos, český pes cvičený pro vyhledávání výbušnin v Afghánistánu. V roce 2012 jej těžce zranil výbuch tálibánské rakety, zranění ale přežil.", "section_level": 2}, {"title": "Vzhled.", "content": "Němečtí ovčáci jsou středně velcí, robustně stavění a mohutní psi. Tělo má obdélníkový formát a je dobře osvalené. Hmotnost u dospělých psů (samců) se pohybuje mezi 30 a 40 kg, u fen je to 22 až 32 kg. Psi měří v kohoutku 60–65 cm, feny 55–60. Obvod krku se pohybuje mezi 50 a 70 cm, délka hřbetu mezi 65 a 75 cm. Uznávaná zbarvení jsou černé s červenohnědými, hnědými, žlutými nebo světle šedými znaky, celočerné nebo vlkošedé a vlkošedé s černým sedlem a maskou.  Hlava má klínovitý tvar, mírně klenuté čelo a dobře vyvinutou horní a dolní čelist. Poměr mezi temenem a obličejovou části by měl být 1:1, Šířka temene by měla odpovídat jeho délce. Uši by měly být středně velké, vzpřímené a natočené dopředu. Pokud jsou v klidu složené, není to považováno za chybu. Oči mají mít co nejtmavší barvu a jsou středně velké, mandlovitého tvaru. Světlá barva je nežádoucí. Nosní houba musí být černá, chrup úplný s nůžkovým skusem. Klešťový skus a další vady, jako je předkus a podkus, jsou nežádoucí.  Krk je silný, bez visící kůže a s dobře vyvinutým osvalením. Hřbet je slabě spadající a napojuje se na něj též mírně klenutá záď. Hrudník by měl být úměrně široký, sudovitý tvar je nežádoucí. Ocas dosahuje minimálně k hleznům a psi ho nosí svěšený. Srst na jeho spodní straně bývá o něco delší, než na zbytku těla. Hrudní končetiny musí být rovné, ramena a lopatky jsou stejné délky a svírají úhel mezi 90 až 110 °. Tlapy by měly být dobře klenuté, s tmavými polštářky i drápy.  Jako těžká vada je uváděn nedostatek pigmentace. Dále i špatné postavené nebo nepevné uši a vady chrupu. Vylučující vady jsou albinismus, bílá barva srsti a výšková výchylka od standardní výšky 1 a více cm. Řadí se sem i jakékoliv výrazné odchylky od standardu a povahově nevyrovnaní jedinci.  V letech 2008 a 2009 proběhly schůze klubu Der Verein für Deustche Schäferhunde, na základě kterých byla podána žádost na Mezinárodní kynologickou federaci (FCI) o změnu standardu. Konkrétně se jednalo o uznání dlouhosrsté varianty. FCI s návrhem souhlasila a od roku 2011 jsou dlouhosrstí jedinci považováni za varietu německého ovčáka a lze je uchovnit. Jedinci této varianty by měly mít delší, měkkou a nepřiléhající srst, chlupy mohou být vlnité. Podstatně delší srst se tvoří na bedrech, uších a zadní straně nohou. Na ocase tvoří prapor. Krátkosrstí jedinci by měli mít co nejhustší pesíky a rovné a přiléhající chlupy. Na krku je srst delší a na zadních nohou tvoří kalhoty.", "section_level": 1}, {"title": "Podobná plemena.", "content": "Němečtí ovčáci mohou být zaměněni s československými vlčáky, kterým jsou přímými předky. Liší se od sebe zřejmými vlčími znaky: vlčáci mají šikmé jantarové oči, převážně šedé zbarvení a menší uši. Podobné je to se vzácnějšími saarlosovými vlčáky, kteří pochází z vlků a jsou podobní jako českoslovenští vlčáci. Z ovčáků je možné je zaměnit za belgické malinoise, nicméně němečtí ovčáci mají mohutnější stavbu a typické zbarvení.", "section_level": 2}, {"title": "Charakter a péče.", "content": "Standard uvádí, že němečtí ovčáci „musí být povahově vyrovnaní, pevných nervů, sebevědomí, absolutně přirození (s výjimkou vydráždění), zcela dobromyslní, ale pozorní a ovladatelní.“ Obecně jsou tito psi temperamentní a pracovití, dokáží se dobře přizpůsobit různým podmínkám. Jsou vhodní jako rodinní psi a zároveň jako hlídací. Díky své učenlivosti se hodí pro různé psí sporty a bývají uváděni jako jedni z nejinteligentnějších psích plemen (společně například s border kolií). Jejich inteligenci zkoumal v 90. letech 20. století Stanley Coren, který německé ovčáky umístil ve svém žebříčku, publikovaném v knize \"The Intelligence of Dogs\", na třetí příčku. Před ně se dostali pouze border kolie a pudlové. Coren zjistil, že němečtí ovčáci si dokáží základní povel zapamatovat již po pátém provedení a příkaz napoprvé provedou v 95 % případů.  K cizím je rezervovaný, ovšem své rodině je velmi oddaným a neúplatným společníkem. Jsou nadaní na čichové práce a dobře vychází i s jinými domácí zvířaty. Naopak nejsou příliš nadaní na pastevecké práce, ačkoliv stáda před predátory hlídat umí.  Dle studie provedené v roce 1999 v Austrálii na tamějších psech byl německý ovčák třetím nejútočnějším plemenem. Při zohlednění počtu psů se ale posouvá až na 38. pozici. Podle studie publikované v \"Applied Animal Behaviour Science\" v roce 2008 se z 292 zúčastněných německých ovčáků 13 z nich zachovalo agresivně k cizincům, 6 k vlastnímu majiteli a 48 k jiným psům. Studie také poukázala na to, že ačkoliv u mnoha plemen je agrese vedená strachem, například u greyhoundů, u německých ovčáků tomu tak nebývá.  Charakteristickou povahu musí každý chovný pes prokázat na bonitační zkoušce pořádané oficiálním zastřešujícím klubem. Její součástí, v případě zkoušky pořádané Českým klubem německých ovčáků, je například střelba z pistole, která prověří bázlivost, nebo fingovaný útok figurantem.  Němečtí ovčáci jsou vhodní pro zkušenější chovatele, kteří jsou schopni svým psům nabídnout dostatek pohybu a zábavy. Musí se jim věnovat a základní výcvik a výchova jsou nutností. Snadno se přizpůsobí nízkým teplotám a pobytu v bytě i venku, nicméně při chovu v bytě je nutné věnovat zvýšenou pozornost neustále línající srsti. Hustá srst vyžaduje občasné česání, pokud má být kvalitní a vhodná například pro předvedení na výstavě, tak každodenní. Obzvláště v době línání, které probíhá u všech plemen s podsadou dvakrát ročně, je nutné věnovat jí zvýšenou pozornost.  Vrhy německých ovčáků bývají poměrně početné: okolo 10 štěňat.", "section_level": 1}, {"title": "Zdraví.", "content": "Němečtí ovčáci jsou zatíženi asi padesáti dědičnými chorobami. Tak vysoké číslo je pravděpodobně způsobeno příbuzenskou plemenitbou, ke které hojně docházelo hlavně při utváření plemene. Jsou náchylní především k dysplazii loketního (DLK) a kyčelního kloubu (DKK), která je, v těžké stadiu, důvodem i pro vyloučení z chovu. V Česku se ze zdravotního hlediska testuje pouze DKK, od ledna 2009 je navíc nutné i odebrání vzorků DNA. Častěji než u jiných plemen se u nich vyskytuje i hemofilie A, porucha srážlivosti krve, a von Willebrandova nemoc, která též může být dědičná a způsobuje krvácivé stavy. Mezi další časté choroby patří epilepsie, exokrinní pankreatická nedostatečnost (porucha trávení), chronická degenerativní radiculomyelopatie (CDRM, postupné ochrnutí zadních nohou bez známé příčiny) a dwarfismus. Často trpí i na otevřenou Botallovu dučej, vrozenou srdeční vadou (PDA) nebo cystadenokarcinom, tedy maligním typ nádoru. U německých ovčáků je často spojován s nodulární dermatofibrózou, dědičnou chorobou projevující se tvořením otoků, které poté vedou k rakovině.  Z akutních onemocnění je u německých ovčáků častá torze žaludku, které se dá předejít rozdělením denní krmné dávky na menší části; dvě nebo tři.  Dožívají se deseti až dvanácti let, ačkoliv například American Kennel Club (AKC) uvádí pouze sedm až deset.", "section_level": 1}], "src_summary": "Německý ovčák (lidově též vlčák, :, : ) je německé psí plemeno, jedno z nejrozšířenějších na světě a též nejrozšířenější služební plemeno. Bývá uváděno i jako jedno z nejinteligentnějších. Díky své všestrannosti a přizpůsobivosti je využitelné v mnoha odvětvích kynologie.", "tgt_summary": "德国牧羊犬(;英语:\"German Shepherd\"),是狗的一个品种,1977年才正式确定命名为德国牧羊犬,故各地命名迥异,中文语境下常称为德国狼犬或德国狼狗。德国牧羊犬在所有犬类的智商排名中排行第三。牠们敏捷且适合活动的工作环境,经常被部署各种任务,例如警察、护卫、搜索及拯援和军事,牠们也为盲者做导盲犬的工作;因台湾在日治时期大量使用德国牧羊犬为军犬,所以德国牧羊犬在台湾使用的台语名称为“军用犬”。", "id": 534035}
{"src_title": "Altaj", "tgt_title": "阿尔泰山脉", "src_document": [{"title": "Geologie.", "content": "Geologická struktura Altaje je velice složitá, což je i z důvodu jeho obrovské rozlohy. Z těchto důvodů zde bývají 2–3 zemětřesení za rok, přičemž ta nejsilnější byla v letech 1903 a 1927 (síla 8 z Richterovy stupnice).  Pohoří vzniklo v prvohorách za hercynského vrásnění. Staré hercynské pohoří bylo však v druhohorách zarovnáno v parovinu a do současné podoby bylo vyzdviženo až v třetihorách a začátkem čtvrtohor při alpínské orogenezi. Tak vznikla charakteristicky stupňovitá stavba Altaje, která je z geologického hlediska mladá a ještě dnes se zvedá rychlostí až několik centimetrů za rok. Důkazem, že pohoří není stále ještě dotvořené, jsou časté kamenné laviny.  Výrazný ledovcový reliéf byl formován během posledních dvou dob ledových. Ledovce byly významným faktorem při formování horstva, když při maximálním zalednění stékaly až na výšku tisíc metrů. Dalším faktorem formování je mrazové zvětrávání, které je díky kontinentálnímu podnebí velice silnou složkou napomáhající utvářet okolní krajinu – proto jsou zde k vidění velké suťové kužely, tzv. osypy.  Altaj je budován hlavně paleozoickými horninami (v oblasti Běluchy ordovického stáří), kterými pronikají mladopaleozoické vyvřeliny. Z hornin zde tak mají dominantní zastoupení metamorfované horniny jako jsou ruly, svory a zvětralé písčité břidlice s vysokým podílem nejrůznějších minerálů, které vykrystalizovávaly uvnitř hornin. Tyto horniny často pukají mrazem, z čehož vznikají kameny jehlicovitých tvarů naskládané na sebe.  V dobách ledových byl Altaj značně zaledněn a při oteplování se tak podhůří stávalo patrně místem největších záplav na Zemi. Tomu pravděpodobně pomohlo uvolnění obrovské masy vody držené v jezerech na površích ledovců při jejich tání. Ústup ledovců na konci posledního glaciálu vytvořil nespočet říčních teras a zanechal zde štěrkové vrstvy s balvany o průměru jeden až dva metry.  V dobách ledových se nad řekou Bija ukládaly mocné, jemně váté sprašové vrstvy s pohřbenými fosilními půdami z období mezi dobami ledovými, které dnes představují jeden z nejúplnějších záznamů klimatických změn na Sibiři za posledních 250 000 let. Díky tomu je dnes známo mnohem teplejší klima Altaje v dávných dobách i s druhovou skladbou tehdejší flóry.", "section_level": 1}, {"title": "Nerostné bohatství.", "content": "Dnes probíhá v malém rozsahu na několika místech v Altaji těžba zlata, které lze při troše štěstí nalézt i v říčních náplavech.  Zejména na severních výběžcích Altaje jsou bohaté zdroje koksovatelného uhlí (Kuzněcká pánev). V jihovýchodní části jsou ložiska železné rudy a polymetalických rud (zinek) – proto tato část Altaje na území Východokazašské oblasti bývá označována jako Rudný Altaj.", "section_level": 2}, {"title": "Klima.", "content": "Klima na Altaji je chladné a vlhké (ačkoliv slunečných dnů je údajně více než na mořském pobřeží Jalta, Soči – tyto slunečné dny jsou však většinou v období tlakových níží v zimě a na podzim.  Srážky na hřebenech dosahují 2 000 mm/rok, sněhová pokrývka běžně 2–3 m.  Léto je vlivem arktických vzdušných mas, které se nad západní Sibiří zahřívají a způsobují deštivé počasí, chladné. Červenec je nejdeštivějším měsícem (slunečných dnů bývá méně než 50 %).V poslední dekádě léta sníh již netaje pod 2 600 m. Září a říjen se vyznačují velice proměnným počasím.  Zima na Altaji začíná v listopadu. Nejchladnější území je Čujská step na východě, kde teploty v lednu dosahují až −62 °C. Průměrné lednové teploty jsou −32 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Krajina.", "content": "Krajina na Altaji se skládá zejména ze suché vysokohorské stepi a rozsáhlých lesů. Nejvyšší části hor pokrývají z velké části ledovce (zaledněno je 900 km). Některé oblasti ve střední části a zejména pak v mongolské části blížící se k poušti Gobi tvoří polopouště (Koš-Agač). Hranice permafrostu probíhá ve výšce 2 000 m n. m., na jižních svazích ještě o 400 m výše. Představa věčného ledu je však zavádějící, protože zde roste hustá tajga.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jezera.", "content": "Na Altaji se nachází přibližně 7 000 jezer s celkovou plochou 600 km. Většina těchto jezer je položena vysoko v horách a má plesový charakter.  Největší jezero je Markakol s rozlohou 449 km, které se nachází v kazašské části pohoří mezi hřbety Kurčumskim ze severu a Azutau z jihu. Jezero je dlouhé 38 km a dosahuje hloubky až 30 m.  Největší jezero v ruské části Altaje je Telecké uprostřed lesů na říčním toku Čulyšman. Podobně jako Bajkal vzniklo příkopovou propadlinou a právě po Bajkalu je druhým nejhlubším jezerem celé Sibiře s hloubkou 353 m (některé zdroje uvádí 325 m). Dříve bylo však jezero hluboké 2 000 m. Délka tohoto jezera je 78 km a šířka nepřesahuje 8 km. Celková plocha jezera je 223 km a je jednou z velkých zásobáren pitné vody.  Na mongolské straně jsou velkými jezery Tolbo núr (185 km2), Dajan núr a Chovdská jezera.", "section_level": 2}, {"title": "Řeky.", "content": "Na Altaji teče 20 188 řek o celkové délce 62 555 km z nichž naprostá většina skončí v Severním ledovém oceánu díky veletokům Irtyš, Ob a Jenisej. Jen některé řeky v mongolské části skončí v bezodtokých jezerech severozápadního Mongolska.  Na Altaji pramení obě dvě zdrojnice Obu: Katuň pramenící pod Běluchou a Bija vytékající z Teleckého jezera se slévají ve městě Bijsk a stávají se Obem.  Další významné řeky pramenící v Altaji jsou Buchtarma, která kromě kousku od pramene v ruské části protéká Kazachstánem a vlévá se do Irtyše. Mongolská řeka Chovd gol, která se vlévá do jezera Char Us núr. V ruské části to jsou ještě řeky Čulyšman a Argut.", "section_level": 2}, {"title": "Vodopády.", "content": "Nejvyšší vodopády jsou kaskády na řece Čulča s výškou až 160 m.", "section_level": 2}, {"title": "Ledovce.", "content": "Zalednění Altaje je značné, za což může velké množství srážek a extrémní klima ve vyšších polohách. Na Altaji lze napočítat více než 1 500 ledovců o celkové ploše 890 km. Nejvíc jich je v nejvyšší části Altaje v Katuňském hřbetu (přibližně 400), z nichž nejdelší dosahují délky téměř 11 km (Šapošnikovův ledovec 10,5 km, Geblerův ledovec 8,5 km).", "section_level": 2}, {"title": "Flóra.", "content": "Flóra na Altaji je nesmírně rozmanitá, což je dáno nejen členitostí několika výškových pásem, ale i polohou na rozhraní sibiřské tajgy, kazašské stepi a mongolských polopouští. Altaj tak tvoří bariéru mezi severem a jihem i východem a západem celého kontinentu.  Na Altaji se celkem vyskytuje na 2 000 druhů vyšších rostlin, z toho 200 druhů endemických a 300 druhů léčivých.", "section_level": 1}, {"title": "Pásmo horské stepi a lesostepi (800–1 500 m).", "content": "Pro toto pásmo je typický porost žlutých trav a jen slabé zalesnění. Kontrastem jsou pak zeleně zarostlá koryta řek. Na úpatí hor se již objevuje les tvořený zejména modřínem sibiřským (\"Larix sibirica\"), borovicí sibiřskou (\"Pinus sibirica\"), jedlí sibiřskou (\"Abies sibirica\") a jalovcem. Naopak listnaté porosty zcela chybí.", "section_level": 2}, {"title": "Pásmo horské tajgy (1 200–2 400 m).", "content": "Horská tajga je tvořená hlavně lesem se stejným složením jako lesy z nižšího pásma. Lesy jsou poměrně světlé, naopak bylinný (hořec, rozchodník, lomikámen, divoký česnek, lilie, pivoňka) a keřový podrost (hloh, tavolník, šípek, rybíz, rakytník, zimolez, kamčatské borůvky, borůvky, jahody) je celkem hustý. Nalézt zde lze i pěnišník daurský (\"Rhododendron dahuricum\") či mnoho druhů hub. Hranice lesa se pohybuje od 1 700 m na západě do 2 500 m na východě.", "section_level": 2}, {"title": "Pásmo sibiřské limby (1 800–2 800 m).", "content": "Nad horskou tajgou roste vegetace horské tundry, která je tvořena zakrslými keříky a polárními břízami (\"Betula rotudifolia\"), které rostou do výšky 40–60 cm, zato velmi hustě. Ve vyšších výškách je možno vidět i některé druhy zakrslých vrb.", "section_level": 2}, {"title": "Pásmo alpínských luk (2 500–3 000 m).", "content": "Pásmo alpínských luk není souvislé a pokrývá jen vlhké svahy nebo ploché dolinky oddělené stěnami či ledovci. V létě jsou tyto louky rozkvetlé spoustou květin – lomikámen, prvosenka, česnek, fialka, ohníček, rebarbora, rozchodnice růžová (\"Rhodiola rosea\"), upolín (\"Trollius\"), koniklec, hořec (včetně endemitu \"Gentiana altaica\"), žlutý mák (\"Papaver nudicaule\"), dryádka (\"Dryas oxyodonta\").", "section_level": 2}, {"title": "Pásmo skal a věčného sněhu a ledu (2 800 m a výše).", "content": "Nejvyšší pásmo skal není zcela mrtvé. Nachází se zde různé druhy mechů a lišejníků. V nižších polohách mezi kameny rostou i některé skalničky.  Fosilní nálezy pleistocénní fauny a relikty třetihorní vegetace svědčí o přítomnosti subtropické flóry i fauny v teplých dobách meziledových, kdy zde rostly i duby, lípy, javory a jírovce.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Živočišná říše je typicky sibiřská. Představitelem je zemní veverka burunduk (Tamias sibiricus) se šedým kožíškem zdobeným čtyřmi bílými pruhy, je velmi podobný americkému čipmankovi, kterého proslavil hlavně seriál Chip a Dale od Walta Disneyho.  Jednou z nejdravějších šelem Sibiře je rosomák, který si přes svůj malý vzrůst troufne i na jelena nebo člověka.  Alpínský stupeň obývají velice plaché zlatě zbarvené svišti mongolští (Marmota baibacina) a naopak velmi zvědavé pišťuchy (rod Ochotona) žijící v suťovitých polích, které se nebojí přiblížit i ke stanům turistů. Při úleku pak ostře vypísknou a rychle zmizí mezi kameny či v trávě.  V Altaji je relativně hojný výskyt i sobola, který je v jiných oblastech na pokraji vyhynutí kvůli lovcům, jež střílí soboly pro jejich kožešinu.  Dále zde žije sob, vlk, rys, medvěd a vzácně i leopard sněžný. Vzácně jsou zde i jeleni, losi a zástupci zvířeny střední Asie (jelen maral, kozoroh ibex, ovce argali).  Na Altaji žije více než 100 druhů ptáků – např. tetřev hlušec, drozd, pěnice a velký kurovitý pták velekur altajský (\"Tetraogallus altaicus\") známý pod domorodým názvem ular.  Jezera a potoky jsou obydleny pstruhy, lipany i jinými rybami.  Z bezobratlých stojí za zmínku motýl jasoň červenooký (Parnassius apollo) a tesařík rodu Monochamus.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Altaj je velice oblíbeným turistickým místem Rusů i zahraničních cestovatelů. Telecké jezero slouží jako rekreační místo, které je přes léto obklopeno turisty trávících svou dovolenou v kempu. Volný čas lze trávit koupáním, okolními túrami, rybařením nebo výlety na lodích. Divoké řeky pramenící v horách pak lákají vodáky z celého Ruska i Evropy. Hojně navštěvovaná bývá řeka Katuň, kterou lze sjíždět na raftech i s místními průvodci. Je třeba dbát ale opatrnosti při sjíždění velice divokých řek, které jsou spíše nesjízdné.  Altaj samozřejmě přitahuje pozornost i mnoha horolezců. Nejvíce jich pak míří samozřejmě na nejvyšší vrchol hory Běluchy (4 506 m), ale jsou zde i jiné čtyřtisícové vrcholy. U jezera Akkem severně od Běluchy je vybudovaný mezinárodní horolezecký tábor a meteorologická stanice.  Altaj je také ideálním místem pro vysokohorskou turistiku, a to nejen pro svou zachovalou a krásnou přírodu, ale i díky nižší náročnosti oproti jiným horským soustavám.  Rozvoji turistiky napomáhá i zápis Zlatých hor Altaje na Seznam světového dědictví UNESCO z roku 1998 jakožto regionu reprezentujícího kompletně výškové pásmy vegetace v centrální Sibiři od stepi, lesostepi, subalpínské a alpínské vegetace a místo výskytu světově ohrožených savců, jako např. sněžného leoparda a ovcí argali.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V srpnu roku 2007 se do Altaje vydala skupina některých českých Cimrmanologů, aby zdolala vrchol dosud nepojmenované hory a nazvali ji horou Járy Cimrmana. Výstup byl vykonán úspěšně, o jejich dobývání hory byl natočen film.", "section_level": 1}], "src_summary": "Altaj (rusky \"Алтай, Алтайские горы, Altajskie gory,\" kazašsky \"Алтай, Алтай таулары, Altaj taulary,\" mongolsky \"Алтай, Алтайн нуруу, Altajn nuruu,\" ujgursky ئالتاي تاغ تىزمىسى, transliterováno \"Altay tagh tizmisi,\" čínsky 阿尔泰山脉, pinyin \"Ā'ěrtài Shānmài,\" český přepis \"A-er-tchaj šan-maj)\" je téměř 2 000 km dlouhý a 600 km široký horský systém v centrální Asii na rozhraní Ruska, Kazachstánu, Číny a Mongolska. S nejvyšším vrcholem – Bělucha (4 506 m) – je nejvyšším pohořím Sibiře. Společně s pohořím Sajany a Ťan šan tvoří tzv. severní větev středoasijského horského systému, jež vychází z horského uzlu v oblasti Pamíru.", "tgt_summary": "阿尔泰山脉(维吾尔语:;;;)位于中国新疆维吾尔自治区北部和蒙古西部一直延伸至俄罗斯境内与哈萨克斯坦东部,呈东南—西北走向。长2000公里,海拔1000—3000米。北部的平均海拔2050米,南部的平均海拔2377米。位于俄哈边境的北部,高峰有别卢哈山(4506米),友谊峰(4374米),中蒙俄交界的奎屯山(4082米)等。中国境内分布,主要是山脉中段,长500千米。森林、矿产资源丰富。“阿尔泰”在蒙语中意味“金山”,从汉朝就开始开采金矿,至清朝在山中淘金的人曾多达5万多人。阿尔泰语系从阿尔泰山得名。", "id": 1292519}
{"src_title": "Nagios", "tgt_title": "Nagios", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Původně se projekt nazýval Netsaint a v roce 2002 byl přejmenován na Nagios. Nagios je nástroj, který umožňuje monitorovat počítačovou síť a v ní poskytované služby a v případě výskytu problému okamžitě informovat administrátora, který tak může rychle zasáhnout. Monitorovací služba periodicky spouští kontroly specifikovaných koncových uzlů a služeb. Používá k tomu externí moduly, které oznamují výsledek kontroly hlavnímu modulu Nagiosu. Pokud se vyskytne problém, služba pošle upozornění na předdefinované kontakty pomocí různých typů komunikace (email, SMS, nebo online zprávy – např. ICQ). Aktuální stav, historii záznamů a další výstupy jsou přístupné přes webové rozhraní.  Pokud máte na webu již existující systém, který obsahuje data o zařazeních (inventura), je možné na tento systém odkazovat přímo z Nagiosu.  Nagios pro svoji činnost z testu zpracovává až tři druhy výsledků testu: OK/WARNING/CRITICAL. Plugin sice vypíše informaci o tom, co se přesně přihodilo (OK – RTA: 32ms, packet loss: 20%), ale do Nagiosu připadne jen jedna ze tří hodnot OK/WARNING/CRITICAL. Pokud chceme zpracovávat informace o tom, jaké hodnoty přesně plugin vrátil, je potřebné zapnout performance data logging. Potom se pro každý výstup testovacího pluginu volán další plugin, ten může data ukládat do databáze, či na jiné místo, kde s nimi můžeme libovolně pracovat. K dispozici je modul, který umožní ukládat data do RRD databáze. Při kombinaci s nástrojem Cacti můžeme získat velmi pěkné grafické statistiky.  Nagios je možné nasadit ve spojení s jiným strojem v HA clusteru. Naopak pro monitorování rozlehlých sítí se hodí zátěž procesoru a hlavně sítě distribuovat na více strojích. I to Nagios zvládne. Výsledkem je několik monitorujících strojů, ale pouze jedna monitorovací konzole. Obě varianty je možné kombinovat.  Nagios kromě běžného výstupu do webového prohlížeče může poskytovat i výstup ve formě WML stránek (WAP), které je možné prohlížet na mobilních telefonech. I z tohoto rozhraní je možné zadávat další příkazy např.: ping, traceroute, apod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nagios je open source systém pro automatizované sledování stavu počítačových sítí a jimi poskytovaných služeb. Je vyvíjen primárně pro Linux, ale je možné ho provozovat i na jiných unixových systémech. Je vydáván pod GPL licencí. Je vyvíjen a udržován Ethanem Galstadtem a mnoha dalšími vývojáři pluginů.", "tgt_summary": "Nagios(IPA: /ˈnɑːɡioʊs/)是电脑系统和网络监控程序,用于检测主机和服务,当异常发生和解除时能提醒用户;是基于GPLv2开发的开源软件,可免费获得及使用。", "id": 2528948}
{"src_title": "Elektrický jistič", "tgt_title": "斷路器", "src_document": [{"title": "Jistič a pojistka.", "content": "Jistič i pojistka mají podobnou funkci. S pojistkami je možné se dosud setkat u starších domovních elektrických instalací.", "section_level": 1}, {"title": "Jistič i pojistka mají podobnou funkci.", "content": "Na pojistku i jistič jsou kladeny požadavky správné funkce jištěného zařízení a současně bezpečného provozu zařízení pro obsluhu. Pojistka a jistič může nejprve jistit proti zkratu, potom může jistit i proti přetížení a až nakonec může chránit před úrazem el. proudem. Pokud chceme zařízení nejprve chránit před úrazem el. proudem musíme použít proudový chránič, který připojené zařízení nejprve chrání (nejistí) a pro svou funkci nevyžaduje malou impedance vypínací smyčky.  1. Jistič a pojistka nejprve mohou jistit proti zkratu. Podmínkou je, že zkrat je dostatečně dokonalý a impedance vypínací smyčky je dostatečně malá, zkrat vyvolá dostatečně velký zkratový proud, který v krátkém čase odpojí vadné zařízení od napájecího zdroje. Pokud nejsou splněny podmínky tak nejistí. Současně nemusí jistit proti přetížení a před úrazem el. proudem. 2. Pokud pojistka a především jistič jistí proti zkratu mohou jistit proti přetížení. Podmínkou je, že pojistka nebo jistič jsou k správně přiřazeny, podle jmenovitého proudu spotřebiče a současně podle vypínací charakteristiky pojistky/jističe, odebíraný proud vyvolá odpojení přetíženého zařízení od napájecího zdroje. Pokud nejsou splněny podmínky tak nejistí. Současně nemusí jistit před úrazem el. proudem. 3. Pokud pojistka a jistič jistí proti zkratu, pak může chránit i před úrazem el. proudem. Podmínkou je, že zkrat je dokonalý a impedance vypínací smyčky je velmi malá. Zkrat vyvolá dostatečně velký zkratový proud, který ve stanoveném čase (do 0,4 s) odpojí vadné zařízení od napájecího zdroje. Přitom na neživých vodivých částech chráněného zařízení nevznikne napětí větší než bezpečné napětí a tělem ohrožené osoby neprojde proud větší než bezpečný proud. Pokud nejsou splněny podmínky tak nechrání před úrazem el. proudem.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce jističe.", "content": "Jistič poskytuje v elektrickém obvodu tyto základní funkce: Charakteristickými hodnotami jističe jsou  Pro určitý způsob použití existují standardizované charakteristiky jističů. Např. jističe určené pro ochranu elektromotorů (tzv. Motorové jističe) musí být konstruovány tak, aby vysoké proudy při rozběhu motoru nevedly k jejich nežádoucímu vypnutí.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení jističů.", "content": "Podle napěťové soustavy:  Podle akčního členu (spouště): Podle systému zhášení oblouku:  Podle provedení :", "section_level": 1}, {"title": "Vypínací charakteristiky.", "content": "Charakteristiky běžných jističů se označují písmeny B, C a D. Charakteristiky mají stejnou část tepelné charakteristiky tj. v oblasti přetížení, tj v oblasti nadproudu. Liší se ve zkratové části charakteristiky a reakce na (krátkodobé) zvýšení proudu na násobky jmenovitého (tj. zkratového, spouštěcího) proudu.  \"Smluvený vypínací proud\" musí vypnout do hodiny, je stanoven na 1,45 násobek jmenovitého proudu. \"Smluvený nevypínací proud\" jistič nesmí vypnout nikdy. Pro charakteristiky A, B, C a D je stanoven jako 1,13 násobek jmenovitého proudu.  Jistič rychle vypíná malé nadproudy. Používá se pro jištění zařízení s malou časovou oteplovací konstantou. Takovým zařízením jsou vodiče vedení s malou hmotností. Používá se pro jištění zařízení, které mají zapínací proud stejný jako jmenovitý nebo mírně zvýšený. Mohou to být například odporové spotřebiče. Jistič vypíná do 0,1 s při 3-5 násobku jmenovitého proudu.  Jistič vypíná nadproudy. Používá se pro jištění zařízení s běžnou časovou oteplovací konstantou. Takovým zařízením jsou například indukční motory, které mají hmotný rotor, stator a kostru, které odvádí tepelnou energii vyvinutou ve vinutí. Používají se pro motory s lehkým i těžkým rozběhem. Používá se pro jištění zařízení, které mají zapínací proud menší než osminásobek jmenovitého proudu, například vícepólové indukční motory. Jistič vypíná do 0,1 s při 5-10 násobku jmenovitého proudu.  Jistič vypíná až větší nadproudy. Používá se pro jištění zařízení, které mají zapínací proud větší než osminásobek jmenovitého proudu (desetinásobek), například transformátory a dvoupólové indukční motory. Jistič vypíná do 0,1 s při 10-20 násobku jmenovitého proudu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jistič je elektrický přístroj, který při nadměrném elektrickém proudu (tzv. nadproudu) (většinou při přetížení nebo zkratu) automaticky rozpojí elektrický obvod a tím ho chrání před poškozením. V omezené míře chrání i elektrické přístroje a v poslední řadě osoby či zvířata.", "tgt_summary": "断路器(英语:Circuit Breaker,简称CB),广泛使用于工业生产和日常生活中,主要功能是合上和断开回路(ON/OFF POWER)。别名:空气开关、保险掣、无熔丝开关。断路器会在短路和严重超载的情况下切断电路,从而有效的保护回路中的电器。", "id": 2732018}
{"src_title": "Maardu", "tgt_title": "馬爾杜", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Jméno města je odvozeno od stejnojmenné vesnice, která se nachází za hranicemi města, na území obce Jõelähtme. Etymologie jména není zcela jasná; nejčastěji bývá spojována se slovem \"mardus\", označujícím v estonském folklóru nadpřirozené posly smrti.  Podle vesnice Maardu byl stejným jménem označován tamní panský statek. Podle maardského statku dostalo své jméno nejprve Maardské jezero, podle jezera pak továrna na zpracování fosforitu, která po válce vznikla v blízkosti jezera, podle továrny pak sídliště, z něhož se vyvinulo dnešní město.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Za první historickou zmínku o Maardu se považuje zápis v Dánské knize počtů z roku 1241, která zmiňuje jak vesnici \"Kallavere\", na jejímž místě město vzniklo, tak vesnici \"Maardu\", která dala městu jméno. Roku 1397 je pak poprvé zmíněna vesnice \"Kroodi\", dnes rovněž pohlcená městem, a panský statek \"Maardu\".  Počátky dnešního města můžeme sledovat teprve se zahájením těžby fosforitu na území blízké vesnice Ülgase v roce 1920. V bezprostřední blízkosti fosforitových dolů vznikla továrna na jeho zpracování, která ovšem v roce 1938 vyhořela. Již následujícího roku byla vybudována nová továrna na území vesnice \"Kroodi\", kolem níž začalo vznikat budoucí město Maardu.  Po válce byla rozšířena těžba fosforitu a jeho zpracování bylo doplněno o výrobu kyseliny sírové a další chemické provozy. Pro pracovníky dolu i továrny bylo vybudováno sídliště, které však kvůli velmi silným exhalacím z provozů nemohlo být v bezprostřední blízkosti továrny, nýbrž severněji na území vesnice \"Kallavere\".  Rostoucí sídlo, pojmenované \"Maardu\", získalo roku 1951 status městyse a roku 1980 status města.  Od roku 1963 patřilo Maardu (nejprve jako městys, poté jako město) administrativně ke hlavnímu městu Tallinnu. V roce 1991 bylo vyčleněno z tallinnské správy a stalo se samostatným statutárním městem.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Po desetiletích stálého růstu začalo po ukončení těžby a zpracování fosforitu obyvatelstvo Maardu stagnovat. Lehký úbytek v posledních letech ukazuje připojená tabulka.  Obyvatelstvo Maardu je většinově ruské, jen přibližně 20 % tvoří Estonci. Celkem žije v Maardu 41 národností.  Ze vzdělávacích a kulturních zařízení ve městě fungují tři základní školy, umělecká škola, knihovna a kulturní dům. Veřejné církevní budovy jsou zastoupeny roku 1998 vysvěceným pravoslavným kostelem archanděla Michaela a sálem království Svědků Jehovových, luterští věřící navštěvují většinou bohoslužby v Jõelähtme. Z dalších veřejných zařízení se může Maardu pochlubit sportovním stadionem, sportovním a nákupním centrem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maardu je estonské město a zároveň samosprávná jednotka kraje Harjumaa.", "tgt_summary": "马尔杜是位于爱沙尼亚哈留县的一个城市。为塔林都市圈的一部分。城市面积22.6km2。在2005年7月1日,该市估计有人口16,490人。根据2000的人口普查,该市有人口16,738人,其中61.7%是俄罗斯人、19.9是爱沙尼亚人、6.6%是乌克兰人、5.7%是白俄罗斯人、1.5%是塔塔尔人、0.9%是芬兰人、0.6%是波兰人、0.5%是立陶宛人、0.2%是拉脱维亚人、0.2%是德国人,还有0.1%是犹太人。该市是爱沙尼亚的城市中,爱沙尼亚人占人口比例最低的城市之一。", "id": 619224}
{"src_title": "Heslo", "tgt_title": "密碼 (認證)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Heslo se používalo v armádě pro rozlišení mezi vlastními a nepřátelskými bojovníky. Bylo to obvykle nějaké předem domluvené slovo. I dnes se používá ve strážní službě pro rozlišení osob ve tmě.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady užití.", "content": "PIN (osobní identifikační číslo) je další možnost autentizace uživatele. Jedná se o posloupnost číslic. Obvykle si ji uživatel může vybrat volně. Používá se například při výběru peněz z bankomatu. PIN je obvykle čtyřciferný.  Hesla se nejčastěji používají při práci s počítačem. Uživatel je obvykle odlišen od ostatních uživatelů \"uživatelským jménem\" (login). Při přihlášení do systému společně s uživatelským jménem zadává i heslo. Uživatelské jméno je obvykle obecně známé, heslo k příslušnému uživatelskému jménu zná pouze uživatel sám. Příkladem je třeba Wikipedie. Tady je heslem libovolná posloupnost znaků, kterou si uživatel sám zvolí.  Hesla se používají i jinde. Například lze heslem chránit přístup dětí k různým televizním kanálům.", "section_level": 1}, {"title": "Výběr vhodného hesla.", "content": "Nebezpečné je používat taková hesla, která lze uhádnout s použitím hrubé síly – například použít všechna slova z připraveného slovníku. Heslo by mělo být dlouhé a mělo by se skládat z „náhodné“ skupiny znaků. Je dobré si tuto „náhodnou“ skupinu znaků nějakým mnemotechnickým způsobem označit. Například „12345ctJcts“ – „Jedna dvě tři čtyři pět, cos to Janku cos to sněd“.  Známé hlášky, obměny jednoduchých slov, data narození, jména přítelkyň, manželek, dětí, psů aj. jsou pro hesla zcela nevhodná. Pomocí slovníkového útoku, nebo informovaného útočníka, lze taková hesla snadno odhalit.", "section_level": 1}, {"title": "Zabezpečení hesla.", "content": "Na straně uživatele je potřeba bezpečně uchovávat heslo. Typicky nevhodný případ je uložení PIN kódu společně s platební kartou. Rizikové je také používání stejného hesla k různým účelům. Heslo uniklé z kteréhokoli špatně zabezpečeného systému pak může útočník využít k přístupu do systémů ostatních. Využití různých hesel zpravidla vyžaduje jejich uložení, které umožňují specializované programy. Uložení všech hesel na jednom místě (počítači, mobilním telefonu) však představuje samo o sobě bezpečnostní riziko.  Další slabé místo je únik hesla při jeho zadávání. K tomu může dojít různým způsobem, např. odpozorováním cizí osobou nebo nasnímáním kamerou nelegálně umístěnou na bankomatu. Další možnosti odposlechu hesla umožňují počítačové systémy, např. nešifrovaný přenos hesla nebo neaktualizovaný či nezabezpečený počítač napadený škodlivým softwarem. Přestože se k uložení hesla používá šifrování či hašovací funkce, chyba v programu může snadno heslo odkrýt. Vždy existuje možnost, že systém obsahuje úmyslná či neúmyslná zadní vrátka. Jde tedy i o důvěryhodnost systému.  Hesla také mohou uniknout ze špatně zabezpečeného ověřovacího systému, např. serveru, jak se to stalo v případě bezpečnostní chyby Heartbleed.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heslo je obecný prostředek k ověření totožnosti (autentizaci) uživatele, kterým nemusí nutně být pouze člověk. Uživatel je pokládán za oprávněného, pokud prokáže znalost hesla. Bezpečnost autentifikace pomocí hesla závisí na síle hesla a jeho zabezpečení na straně uživatele, během ověřování i na straně systému, který heslo ověřuje. Na straně uživatele je proto potřeba volit vhodné heslo, uchovat jej v tajnosti a zabezpečit proti zjištění cizí osobou či jiným subjektem.", "tgt_summary": "密码或称为口令、通行字、通行码,口令原来的意义是口头暗号,也叫“通行字”,是一个用于身份验证的保密的字符串,用以保护不想被别人看到的隐私以及防止未经授权的操作,达到保护隐私以及防止未经授权的操作的目的。 帐号(用户名)和密码经常被用来登录受到保护的作业系统、手机、自动取款机等。通常,电脑用户需要密码来登录系统、收发电子邮件、以及控制程序、数据库、网络和网站,甚至在线浏览新闻等。", "id": 317646}
{"src_title": "Ozzy Osbourne", "tgt_title": "奥齐·奥斯本", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Osbourne se narodil v anglickém Birminghamu, čtvrti Aston. Jeho otec John Thomas „Jack“ Osbourne (1915–1977) pracoval na nočních směnách jako nástrojař v General Electric Company plc. Jeho matka Lillian byla nepraktikující katoličkou a pracovala v továrně na ranních směnách. Osbourne byl čtvrtým ze šesti dětí, měl tři starší sestry Jean, Iris a Gillian a dva mladší bratry, kterými byli Paul a Tony. Rodina žila v malém domě se dvěma ložnicemi na Lodge Road ve čtvrti Aston. Přezdívku „Ozzy“ měl již od základní školy.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Black Sabbath.", "content": "V roce 1970 vydala skupina Black Sabbath eponymní album, které se ještě ten samý rok dočkalo platinové desky. S Black Sabbath vydal celkem 10 nahrávek, kterých se dodnes po celém světě prodalo přes 100 miliónů kusů. Black Sabbath podnikli několik celosvětových turné. V roce 1974 vystoupili na California Jam před 250 000 fanoušky.", "section_level": 2}, {"title": "Sólová dráha.", "content": "V roce 1979 se vydal na sólovou dráhu. V roce 1980 vydal své první sólové album \"Blizzard of Ozz\". Album brzy dosáhlo čtyřnásobné platinové desky. Během osmdesátých let vydal sedm alb, přičemž každého z nich se prodalo přes 2 milióny kusů. Na sólové dráze celkem prodal přes 70 miliónů svých desek. V roce 1983 koncertoval na pódiu US Festivalu před 250 000 lidmi. V roce 1985 vystoupil na legendárním benefičním koncertě Live Aid. V roce 1989 vystoupil na Moskevském mírovém festivalu. Byl to první velký rockový koncert západní hvězdy na území tehdejšího SSSR.  Během devadesátých let vydal pět alb. Každé z nich se stalo multiplatinovým a koncertoval po celém světě. V roce 1993 získal Grammy v kategorii \"Best Metal Performance\" za \"I Don ́t Want to Change the World\".", "section_level": 2}, {"title": "Ozzfest, Osbournovi.", "content": "V roce 1996 založili společně se Sharon, svou ženou a manažerkou v jedné osobě, Ozzfest, první národní hudební festival věnovaný hard rocku, který měl hledat a představovat nové talenty. Jeho vystoupení na tomto festivalu navštívilo 1,4 miliónu lidí. Ozzfest se koná vždy jednou ročně. Část zisku z Ozzfestu putuje na nejrůznější charitativní účely, mj. na Lifebeat.  V roce 2000 se dočkal vlastní hvězdy na pověstném hollywoodském chodníku slávy. V roce 2000 obdržel další Grammy v kategorii Best Metal Performance (tentokrát jako člen znovu sjednocených Black Sabbath) za skladbu \"Iron Man\". Osbournovi byli hlavními protagonisty reality show \"The Osbournes\", kterou vysílala hudební stanice MTV.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ozzy Osbourne (narozený jako John Michael Osbourne, 3. prosince 1948 Aston, Birmingham) je anglický zpěvák známý působením v heavymetalové skupině Black Sabbath, ale i svou sólovou dráhou. Od 80. let 20. století vystupuje sólově a je komerčně ještě úspěšnější, než ve skupině Black Sabbath.", "tgt_summary": "奥兹·奥斯本(英语:Ozzy Osbourne,1948年-12月3日),是一位英国的摇滚/重金属歌手、词曲作家、电视演员。他以担任重金属始祖之一的黑色安息日乐团主唱而成名,该乐团开创了黑暗沉重的声音,对重金属音乐的影响非常深远。奥兹的成就和长青的音乐生涯使他获得“重金属音乐教父”的非正式头衔。", "id": 1013495}
{"src_title": "Puchýřník lékařský", "tgt_title": "西班牙金蒼蠅", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Puchýřník lékařský je 12 až 20 mm velký podlouhlý brouk. Klasická varianta je nádherně zelená, existují ale i jinak zbarvené poddruhy.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a ekologie.", "content": "Puchýřník lékařský je běžný druh v jižní Evropě a africkém Středomoří, ve střední Evropě se vyskytuje jen zřídka. Areál rozšíření zasahuje na východ na střední Asii a Sibiř. Vyskytuje se lokálně v jižní Británii a Polsku. V horách dosahuje hranice výskytu výšky až 1700 m.  Brouci se vyskytují osamoceně i masově na listnatých stromech a keřích, zejména pak na jasanech, šeřících, ptačím zobu aj., kde se živí okusem listů. Strom hostící větší množství puchýřníků je myšinou cítit už zdaleka. Samice klade do otvorů v zemi vajíčka, vylíhlý triungulin (larva majek a vějířníků) vyhledává hnízda samotářských hostitelských včel.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Výtažky z puchýřníka lékařského se používaly pro výrobu nápojů lásky, neboť v nich obsažené látky, zejména pak kantharidin, vyvolávají erekci. Toto užití se však nedoporučuje, protože kantharidin je nejen afrodisiakum, ale též prudký jed a snadno lze překročit smrtelnou dávku – pročež byly španělské mušky oblíbeny i mezi traviči. Na předávkování španělskými muškami údajně zemřel španělský král Ferdinand II. Aragonský. U těhotných žen se používal jako abortivum, ovšem i zde je stejný problém s nebezpečím předávkování. Známy jsou případy otravy dobytka v oblastech, kde se puchýřníci přemnožili.", "section_level": 1}, {"title": "Obsažné látky a jedovatost.", "content": "Jed produkují pouze samci (kantharidin představuje až 5% podíl na tělesné hmotnosti), ti jej předávají samici, která jej předává vajíčkům. Někteří hmyzožraví živočichové jsou proti jedu puchýřníků imunní a jsou je schopni i přes tuto velmi účinnou ochranu konzumovat. Někteří pak dokonce tento jed kumulují ve svém organismu a stávají se sami jedovatými.", "section_level": 1}, {"title": "Otrava.", "content": "Kontakt s tekutinou vylučovanou puchýřníky vede k vzniku bolestivých hnisajících puchýřů. Pokud tekutina vnikne do oka, může způsobit až oslepnutí. V případě požití většího množství jedu (za vcelku spolehlivou se považuje dávka 30 mg prášku z rozdrcených těl brouků) dochází k překrvení urogenitálního systému a k podráždění a narušení stěn trávící trubice od jícnu po konečník a krvavé průjmy. Důsledkem těžké otravy je významná ztráta krve, celkové těžké narušení trávicí soustavy a močového systému, někdy vedoucí až ke kolapsu ledvin či srdce. Léčba je symptomatická, prognóza u silnějších otrav téměř beznadějná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Puchýřník lékařský (\"Lytta vesicatoria\"), známý též jako španělská muška je brouk z čeledi majkovitých. Při vyrušení vylučuje tekutinu odporného (myšího) zápachu, která způsobuje hnisající puchýře.", "tgt_summary": "西班牙苍蝇(英语:Spanish fly;)是一种的鞘翅目甲壳昆虫,属芫菁科,体形常随着不同种类而大小有所改变,常居于忍冬科和木犀科的植物之上。能分泌一种气味辛辣的黄色液体斑蝥素,而芫菁体内含有最多5%的芫菁素,能刺激动物的细胞组织。而利用它烘焙压成的粉末,粉色闪亮,并且呈浅黄褐至褐橄榄色,食味苦涩,气味难闻。幼虫吃地栖蜂所酿的蜜。", "id": 660889}
{"src_title": "Aktin", "tgt_title": "肌动蛋白", "src_document": [{"title": "G- a F-aktin.", "content": "Aktin je polypeptid tvořený 375 aminokyselinami, o celkové molekulové hmotnosti asi 43 kDa. G-aktin, nepolymerizovaná molekula, je globulární, obsahuje N-methylhistidinové zbytky a uprostřed molekuly má jedno vazebné místo pro ATP či ADP. V přítomnosti hořčíku a chloridu draselného spontánně polymerizuje a vytváří dvoušroubovici F-aktinu, aktinové mikrofilamentum. Tloušťka jednoho vlákna je asi 7 nm, jsou tedy nejtenčí ze tří hlavních složek cytoskeletu, vlákna ale mohou být dlouhá až několik μm.  Stejně jako mikrotubuly jsou i mikrofilamenta polarizována, mají svůj +konec, kde polymerace probíhá rychleji, a -konec, kde vlákno roste pomaleji. Filamenta na svém +konci přirůstají asi 10x rychleji, než na -konci. Tvorba a rozklad mikrofilament je dynamický proces, který je řízen asociovanými proteiny.", "section_level": 1}, {"title": "Isoformy.", "content": "U jednoduchých eukaryot je tvorba aktinu kódována jediným genem, u vyšších se pak tvoří geny pro jednotlivé izoformy. Konzervativní struktura aktinu se projevuje i na genetickém kódu, gen kvasinky Saccharomyces cerevisiae má 80,2% párů bází společných s genem člověka.  V buňkách obratlovců bylo nalezeno šest isoforem aktinu, které jsou rozdělené do tří skupin (alfa, beta a gama) podle jejich izoelektrického bodu. Jednotlivé typy aktinu se liší v několika aminokyselinách, ale mohou existovat v jediné buňce a pravděpodobně i polymerují v jednou mikrofilamentu. β-aktin je nejvíce rozšířeným aktinem ve většině buněk.  U prokaryotních organismů byl objeven analog aktinu, který podobně jako eukaryotní aktin tvoří vlákna cytoskeletu.", "section_level": 1}, {"title": "Proteiny asociované a aktinem.", "content": "Byla popsána celá řada proteinů asociovaných s aktinem. Patří mezi ně: Kromě toho vzniklo velké množství specializovaných aktin-vazebných proteinů, které se podílí na organizaci svalového vlákna živočichů (titin, nebulin, tropomyosin, atd).", "section_level": 1}], "src_summary": "Aktin je globulární strukturní protein, který polymeruje v dlouhá vlákna zvaná mikrofilamenta (F-aktin). Mikrofilamenta tvoří součást cytoskeletu buňky, determinují její tvar, poskytují jí oporu, jsou strukturní podpěrou mikroklků nebo stereocilií a umožňují pohyby uvnitř buňky i pohyb buňky samotné tvorbou panožek; také zpevňují některé mezibuněčné spoje a při dělení umožňují zaškrcení a oddělení dceřiných buněk. Ve svalových buňkách hrají esenciální úlohu jako součást tenkých filament myofibril. Aktin je jedna z nejhojnějších intracelulárních bílkovin eukaryotických buněk (aktin tvoří kolem 5 % celkových buněčných proteinů) a její struktura je vysoce konzervativní, aktin izolovaný z kvasinky a γ-aktin člověka se shodují ve více než 90 % aminokyselin.", "tgt_summary": "肌动蛋白(英语:actin)是一类分子量大约在42,000的球状蛋白质。除了已经知道的线虫类精子细胞之外,在所有的真核细胞当中均发现有该蛋白质,浓度约在100μM以上,其质量约为42kDa,直径为4至7nm。", "id": 970841}
{"src_title": "OLED", "tgt_title": "有機發光二極體", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Mezi průhlednou anodou a kovovou katodou je několik vrstev organické látky. Jsou to vrstvy vypuzující díry, přenášející díry, vyzařovací vrstva a vrstva přenášející elektrony. V momentě, když je do některého políčka přivedeno napětí, jsou vyvolány kladné a záporné náboje, které se spojují ve vyzařovací vrstvě, a tím produkují světelné záření. Struktura a použité elektrody jsou uzpůsobeny, aby docházelo k maximálnímu střetávání nábojů ve vyzařovací vrstvě. Proto má světlo dostatečnou intenzitu.  Existují dva základní druhy, displeje s pasivní matricí (PMOLED – Passive Matrix Organic Light Emitting Diode) a displeje s aktivní matricí (AMOLED – Active Matrix Organic Light Emitting Diode).", "section_level": 1}, {"title": "Displeje s pasivní matricí – PMOLED.", "content": "Displeje s pasivní matricí jsou jednodušší, používají se především tam, kde je třeba zobrazit například pouze text. Stejně jako u jednodušších grafických LCD displejů (DSTN, STN), jsou jednotlivé pixely řízeny pasivně, mřížkovou matricí navzájem překřížených vodičů. V místě křížení jsou vodiče připojeny k elektrodám (katodám, resp. anodám) OLED struktury a tím vznikají jednotlivé pixely. Pomocí mříže vodičů a multiplexních přepínačů je na anody a katody vybraných bodů přivedeno elektrické napětí, které přinutí organickou látku vyzařovat. Signály jsou zpravidla dodávány do sloupců a synchronizovány s cyklickým zapojováním řádků. Optický výstup tak vzniká postupným skládáním řádků, ke kterému dochází 60krát za sekundu. Čím větší proud je v impulsu použit, tím jasněji pixel září. Pro plné zobrazení musí být každý řádkový vodič nabíjen po dobu 1/N snímkovacího času, kde N je počet řádků displeje. Například k dosažení jasu 100 nits (tj. 100 cd/m) pro 100 řádkový displej, musí být pixely buzeny na úroveň jasu 10 000 nits po dobu 1/100 snímkovacího času. Právě nutnost velkých úzkých proudových impulsů snižuje účinnost displeje, a to úbytky napětí na vodičích a také při krátkodobých velkých intenzitách pracuje organický materiál v méně efektivní pracovní oblasti generování světla. Z důvodu vyšší spotřeby a horšího zobrazení jsou PMOLED vhodné především pro displeje menších úhlopříček a zobrazování převážně statických a textových informací (MP3 přehrávače, mobilní telefony, informační displeje v automobilech atd.).", "section_level": 1}, {"title": "Displeje s aktivní matricí – AMOLED.", "content": "Displeje s aktivní matricí jsou vhodné pro graficky náročné aplikace s velkým rozlišením, tedy zobrazování videa a grafiky. Struktura je podobná jako u TFT typů LCD displejů. Spínání každého pixelu je prováděno vlastním tranzistorem (vlastně dvěma – jeden řídí nabíjení a vybíjení kondenzátoru a druhý je jako stabilizátor kvůli zajištění konstantní velikosti proudu), čímž se zamezí například blikání bodů, které mají svítit během několika po sobě jdoucích cyklů. Současně se zvyšuje průtok proudu a zkracuje doba odezvy. Mezi výhody oproti PMOLED patří vyšší zobrazovací frekvence, ostřejší vykreslení obrazu a nižší spotřeba. Nevýhodou je složitější struktura displeje a tedy i vyšší cena.", "section_level": 1}, {"title": "Další varianty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "PHOLED (Phosphorescent OLED).", "content": "Technologie fosforeskujících OLED dosahuje 4× větší účinnosti než „normální“ OLED technologie. Využívá principu elektrické fosforescence, která převádí až téměř 100 % elektrické energie na světlo. To je v porovnání s účinností 25 až 30 % u „klasických“ OLED a jen cca 10 % u LCD obrazovek, velký pokrok. Při jasu 200 cd/m dosahuje spotřeby pouze 125 mW, tedy výrazně méně než podsvětlené LCD (240 mW). Nejnovější PHOLED jsou při napětí 6,5 V schopny dosáhnout osvětlení 18 lm/W a jas 1000 cd/m. Tedy výrazně větší jas než nejnovější LCD s 600 cd/m", "section_level": 2}, {"title": "WOLED (White OLED).", "content": "Dosahují vysoké účinnosti generování světla 30 lm/W, při zachování možnosti měnit jeho teplotu („bílá“ barva je tvořena z RGB proužku a u každého je možné měnit zvlášť intenzitu)", "section_level": 2}, {"title": "FOLED (Flexibilní OLED).", "content": "OLED struktura je místo na skle umístěna na pružném materiálu. To umožňuje displej lépe přizpůsobit místu umístění (přístrojová deska, hledí přilby). Použitý materiál rovněž zaručuje větší mechanickou odolnost (nárazy, pády).", "section_level": 2}, {"title": "TOLED (Transparentní OLED).", "content": "Tato technologie umožňuje vytvořit displej s až 80% průchodností světla (tedy téměř průhledný) a volbu, zda bude obraz zobrazován na jedné, nebo obou stranách. Průhlednost je dosažena transparentní katodou, anodou i podložkou (skleněná nebo plastová). Tato vlastnost umožňuje zobrazovat informace v zorném poli uživatele na jinak průhledných plochách – hledí přilby, sklo automobilu,...", "section_level": 2}, {"title": "Stárnutí OLED displeje.", "content": "Přestože by se dalo říci, že OLED mají samé výhody (odolnost, pracovní teplota, subtilnost, zobrazovací úhel, citlivost, rozlišení a výrobní náklady) a není tedy vlastně důvod používat LCD, mají i některé nevýhody. Mezi nejzásadnější patří životnost, která není ani stejná pro všechny barvy. Modrá barva začne ztrácet na intenzitě již za 1 000 hodin, životnost zelené je asi 10 000 hodin a červené přibližně 30 000 hodin.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura přístroje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rastrová technologie.", "content": "Zařízení, která používají rastrovou technologii, využívají světla nebo tepla k aktivaci elektroaktivní vrstvy. V této vrstvě je obsažen skrytý materiál (PEDOT-TMA), aktivací se materiál stává vysoce účinnou děrovanou injekční vrstvou. Pomocí tohoto postupu může být vyrobeno zařízení s libovolným světlo emitujícím rastrem.  Barva rastru může být dosažena prostřednictvím laseru, nebo zářením vyvolávající sublimaci (RIST).  Pro tisk vícevrstvých rastrů (Organic vapour jet printing) se používá interní nosný plyn (např.: Argon nebo Dusík), slouží k přepravě odpařených organických molekul (stejně jako v organické fázi, při depozici z plynné fáze). Plyn je vyloučen přes trysku velikosti mikronu nebo přes celé pole trysek v blízkosti podkladu. To umožňuje tisk libovolných vícevrstvých rastrů bez použití rozpouštědel.  Běžné OLED displeje vznikají tepelným odpařováním páry (VTE) a podle stínové masky vznikne rastr. Mechanická maska má otvory, skrz které pára projde na požadované místo.", "section_level": 2}, {"title": "Technologie podkladu.", "content": "Pro displej s vysokým rozlišením, jako je TV nebo TFT plocha, je nezbytně nutné správné řízení pixelů. V současnosti je nízkoteplotní polykrystalický křemík LTPS-TFT používán pro komerční AMOLED displeje. Displej s LTPS-TFT má v sobě zahrnutou změnu výkonu a různé kompenzační obvody. Vzhledem k omezení velikosti excimerového laseru použitého pro LTPS, byla omezena velikost AMOLED.", "section_level": 2}, {"title": "Výhody.", "content": "Odlišný výrobní postup OLED má několik výhod, než výroba plochého displeje technologií LCD:", "section_level": 1}, {"title": "Výrobci a komerční použití.", "content": "OLED technologie se používá v komerčních zařízeních, jako jsou displeje mobilních telefonů a digitální přenosné přehrávače. Mezi ostatní zařízení používající OLED technologii patří autorádia a digitální fotoaparáty. U přenosných zařízení se preferuje OLED displej s vysokým světelným výkonem pro dobrou čitelnost na slunci a nízkou spotřebu energie. Přenosná zařízení jsou používána nepravidelně, takže nižší životnost organických displejů není až takový problém. Byly vyrobeny prototypy pružných a rolovacích displejů, které využily jedinečných vlastností OLED. Společnost Philips Lighting vyrobila vzorky OLED osvětlení pod obchodním názvem „Lumiblade“. Společnost Novaled AG se sídlem v německých Drážďanech představila v říjnu 2011 řadu stolních OLED lamp nazvané „Victory“.  Technologie OLED byla použita ve většině mobilních telefonů Motorola a Samsung s barevným displejem. Stejně jako ji použily některé modely telefonů HTC, LG a Sony Ericsson. Nokia rovněž představila telefony s OLED, včetně dvou modelu N85 a N86 8MP vybavených AMOLED displejem. OLED technologii můžeme nalézt u digitálních přehrávačů jako Creative ZEN V, iRiver Clix, Zune HD a u Sony Walkman řady X.  Smartphone Google a HTC Nexus One mají také AMOLED displej, stejně jako telefon Desire a Legend. Nicméně, kvůli nedostatku zásob displejů vyrobených firmou Samsung některé HTC modely později používaly SLCD displeje od firmy Sony. Zatímco smartphony Google a Samsung Nexus S v některých zemích používaly displeje \"Super Clear LCD\".  OLED displej byl použit v hodinkách značky Fossil (JR-9465) a Diesel (DZ-7086).  Dalšími výrobci OLED panelů jsou Anwell Technologies Limited (Hongkong), AU Optronics (Tchaj-wan), Chimei Innolux Corporation (Tchaj-wan), LG (Korea), a další.  V roce 2009, firma Shearwater Research představila pro potápěče první barevný OLED počítač Predator s baterií, jenž si mohou sami vyměnit.  Společnost DuPont v tiskové zprávě z května 2010 uvedla, že s novou technologií tisku mohou do dvou minut vyrobit 50\" OLED displej. Pokud by se technologie rozšířila, z hlediska výroby by se celkové náklady na výrobu OLED televizorů výrazně snížily. DuPont rovněž uvedl, že OLED televizory vyrobené touto méně nákladnou technologií mohou vydržet až 15 let při normálním provozu 8 hodin denně.  Použití OLED může být předmětem patentů. Nyní existuje tisíce patentů souvisejících s OLED, které vlastní Eastman Kodak, DuPont, General Electric, Royal Philips Electronics, mnoho vysokých škol a další velké společnosti a malé firmy.  Společnost RIM, výrobce smartphonu BlackBerry neoficiálně oznámila, že jejich nadcházející smartphony BlackBerry 10 budou jako jedny z prvních používat OLED displej.  Skládací OLED smartphony jsou vizí budoucích deseti let. Zatím je při výrobě těchto displejů dosaženo velké poruchovosti, jelikož i snítko prachu může displej během výrobního procesu zničit a dále vysoká výrobní cena displeje. Další překážkou při výrobě je vytvoření baterie, kterou lze složit.", "section_level": 1}, {"title": "Móda.", "content": "Ve světě módy jsou novinkou textilie obsahující OLED. Představují způsob jak začlenit osvětlení a uvést inertní objekty na zcela novou úroveň módy. Nadějí je kombinace komfortu s nízkými výrobními náklady textilu a OLED s nízkou spotřebou energie. Přestože tento scénář světelného oblečení je vysoce pravděpodobný, stále existují různé překážky. Otázkou zůstává životnost OLED, tuhost ohebné fólie a nedostatečný výzkum při výrobě další textilie jakou je fotonická textilie.", "section_level": 2}, {"title": "Samsung zařízení.", "content": "V roce 2004 jihokorejský Samsung byl největším světovým výrobcem OLED. Produkoval 40 % OLED displejů vyrobených na světě a od roku 2010 má 98% podíl na trhu s AMOLED displeji. Společnost v roce 2006 stála v čele OLED průmyslu. Její obrat na trhu OLED byl 100,2 milionů dolarů z celosvětových tržeb 475 milionů dolarů. Od roku 2006 je společnost vlastníkem více než 600 amerických a více než 2 800 mezinárodních patentů AMOLED technologie.  V roce 2005 Samsung SDI představil v té době největší OLED televizi. Televize s úhlopříčkou 21\" a rozlišením 6,22 milionů pixelů byla největší na světě. Kromě toho společnost přijala aktivní matici.Technologie na bázi nízké spotřeby energie a vysokého rozlišení. V lednu 2008 Samsung opět představil největší a nejtenčí OLED televizi s úhlopříčkou 31 \" (78 cm) a tloušťkou 4,3 mm.  V květnu 2008 společnost představila koncept ultratenkého notebooku s OLED displejem 12,1\" (30 cm), rozlišením 1 280×768 a nekonečným kontrastním poměrem. Podle Woo Jong Lee viceprezidenta Mobile Display marketingového týmu společnosti Samsung SDI, společnost očekávala, že OLED displeje budou v přenosných počítačích použity nejdříve v roce 2010.  V říjnu 2008 Samsung představil nejtenčí OLED displej na světě, který byl rovněž první „přeložitelný“ a ohebný. Měřil pouhých 0,05 mm (tenčí než papír). Zaměstnanec Samsungu uvedl, že je „technicky možné, vyrobit display tenčí“. K dosažení této tloušťky, Samsung použil leptaný OLED panel a běžný skleněný substrát. Řídící obvod byl vytvořen nízkoteplotním polymorfním křemíkem TFT. Rovněž byly použity nízkomolekulární organické EL materiály. Počet pixelů displeje 480×272, kontrastní poměr 100 000:1, jas 200 cd/m. Rozsah barevné reprodukce odpovídá 100% standardu NTSC.  Ve stejném měsíci Samsung představil největší OLED televizi na světě s Full HD rozlišením 1920×1080 pixelů a úhlopříčkou 40\". Na mezinárodní výstavě FPD International Samsung uvedl, že jeho 40\" OLED panel je v té době největší možnou velikostí. Panel má kontrastní poměr 1 000 000:1, barevná škála 107 % NTSC a svítivost 200 cd/m (maximální jas 600 cd/m).  Na veletrhu Consumer Electronics Show (CES) v lednu 2010, Samsung demonstroval přenosný počítač s velkým průhledným OLED displejem s průhledností až 40 % a pohyblivý OLED displej ve velikosti občanského průkazu.  Od června 2010 smartphony Samsung Wave S8500 a Samsung i9000 Galaxy S s AMOLED používají ochranou známkou Super AMOLED. V lednu 2011 Samsung představil displej Super AMOLED Plus, který oproti staršímu Super AMOLED displeji nabízí několik vylepšení. Matice má o 50 % více subpixelů, tenčí form factor, jasnější obraz a spotřeba energie klesla o 18 %.  Na veletrhu CES 2012, Samsung představil první 55\" televizní obrazovku, která používá Super OLED technologii.  8. ledna 2013 na veletrhu CES Samsung představil unikátní zakřivenou 4K Ultra S9 OLED televizi, kterou pro diváky uvedl jako \"IMAX zážitek\".  13. srpna 2013 Samsung oznámil dostupnost 55\" zakřivené OLED televize (model KN55S9C). Cena pro americký trh byla té době stanovena na 8 999.99 $.  6. září 2013 Samsung prostřednictvím společnosti John Lewis zahájil prodej 55\" zakřivené OLED (model KE55S9C) televize ve Spojeném království.  V říjnu 2013 Samsung představil na korejském trhu smartphone \"Galaxy Round\". Přístroj vybavený 1080p obrazovkou měří 5,7 \" (14 cm) a na svislé ose je zakřiven. Společnost prosadila následující přednosti: nová funkce „Round Interface“ umožňuje uživatelům, aby se na rovném povrchu při vypnutém displeji mohli naklopením telefonu podívat na displej a dále aby uživatel měl pocit plynulejšího přechodu mezi více domovskými obrazovkami.  V květnu 2014 Sony pozastavuje výrobu OLED na neurčito.  V listopadu 2014 Samsung oznámil pozastavení výroby OLED TV minimálně na rok kvůli nízké efektivitě výroby (40–50% kdežto LG mělo 70%), takže jediným velkým výrobcem zůstává LG.  V zimě 2015 již máme zakřivené 55\" FullHD OLED TV dostupné pod hranicí 50 000 Kč od LG.", "section_level": 2}, {"title": "Sony zařízení.", "content": "Sony CLIE PEG-VZ90 byl uvolněn v roce 2004. Byl prvním PDA vybaveným OLED displejem. K dalším produktům s OLED společnosti Sony patří přenosný MiniDisc přehrávač MZ-RH1, uvolněný v roce 2006 a Walkman X serie.  V roce 2007 na veletrhu Consumer Electronics Show (CES), Sony představil 11\" (28 cm, rozlišení 960x540) a 27\" (68.5 cm) Full HD OLED televizor. Oba modely mají kontrastní poměr 1 000 000:1 s celkovou tloušťkou (včetně rámečku) 5 cm. V dubnu 2007 Sony oznámil, že za měsíc vyrobil 1000 kusů 11\" OLED televizorů pro účel testování trhu. Dne 1. října 2007 Sony oznámil, komerční uvolnění 11\" modelu nazvaný XEL-1. První XEL-1 byl uvolněn v prosinci 2007 v Japonsku.  V květnu 2007, Sony veřejně představilo video s 2,5\" flexibilním OLED displejem, který je pouze 0,3 mm silný. Na výstavě Display 2008, Sony demonstrovalo 0.2 mm silný, 3,5 \" (9 cm) velký displej s rozlišením 320×200 pixelů a 0.3 mm silný, 11 \"(28 cm) velký displej s rozlišením 960×540 pixelů, o jednu desetinu tenčí XEL-1.  V červenci 2008 japonský vládní orgán uvedl, že by se mohl financovat společný projekt předních firem, které rozvíjejí klíčové technologie pro výrobu velkých energeticky úsporných organických displejů. Projekt by zahrnoval jednu laboratoř a 10 společností včetně Sony Corp. Organizace NEDO uvedla, že projekt by byl zaměřen na vývoj základní technologie k masové výrobě 40\" nebo větších OLED displejů v roce 2010.  V říjnu 2008 firma Sony zveřejnila výsledky výzkumu, který byl proveden s pomocí institutu Maxe Plancka, nad možností masového prodeje ohebných displejů, které by mohly nahradit pevné LCD a plazmové obrazovky. Případně by mohly být ohebné průhledné displeje pro vytvoření 3D obrazu s mnohem větším kontrastním poměrem a pozorovacími úhly než jsou stávající produkty.  V lednu 2010 během veletrhu Consumer Electronics Show Sony vystavil prototyp 24.5\" (62 cm) OLED 3D televize.  V lednu 2011 Sony oznámil vydání kapesní konzole PlayStation Vita (nástupce PSP) s 5\" OLED displejem.  Dne 17. února 2011 Sony oznámil vydání 25\" (63.5 cm) OLED Professional Reference Monitor monitoru zaměřeného na kinematografii a high-end Drama Post Production trh.  Dne 25. června 2012 Sony a Panasonic oznámily společný záměr masové výroby levných OLED televizí v roce 2013.", "section_level": 2}, {"title": "LG zařízení.", "content": "V roce 2010 společnost LG Electronics vyrobila jeden 15\" 15EL9500 model OLED televize a pro březen 2011 oznámila vydání 31\" (78 cm) 3D OLED televize. 26. prosince 2011 LG oficiálně uvedla největší 55\" OLED panel na světě a představila ji na veletrhu CES 2012. Na konci roku 2012 LG v Austrálii uvedl na trh OLED televizi s označením 55EM9600.  V létě až zimě 2015 je LG prakticky jediným výrobcem běžně dostupných OLED TV, v českých obchodech najdeme jen 6 modelů OLED TV od LG a jediný model od Panasonicu. Cena 55\" OLED TV klesla pod 50 000 Kč pro FullHD (55EG910V, 55EC930V, 55EA980V) a 130 000 Kč pro UltraHD rozlišení (55EG960V, 65EC970V, a pro kompletnost 65EG960V za 200 000 Kč).", "section_level": 2}, {"title": "Mitsubishi zařízení.", "content": "Od ledna 2011 společnost Lumiotec je první na světě vyvíjející a prodávající sériově vyráběné OLED světelné panely s velkým jasem a dlouhou životností. Lumiotec je společným podnikem společností Mitsubishi Heavy Industries, ROHM, Toppan Printing a Mitsui & Co. Dne 1. června 2011 v Tokiu v národním muzeu vědy Mitsubishi nainstalovalo v průměru šestimetrovou OLED kouli zobrazující zeměkouli.", "section_level": 2}, {"title": "Recom Group zařízení.", "content": "Dne 6. ledna 2011 na veletrhu Consumer Electronics Show v Las Vegas společnost Recom Group představila první malé OLED obrazovky a byly určeny pro běžné spotřebitele. Displej měl 2,8\" (7 cm) a používal se jako nositelná vizitka se jménem. Na veletrhu CES v roce 2012 společnost Recom Group představila standardní reporterský mikrofon se třemi 2,8\" (7 cm) OLED displeji. Displej umožňuje zobrazit reklamy, které mají být uvedeny v televizním vysílání.", "section_level": 2}, {"title": "BMW.", "content": "Firma BMW v budoucnu plánuje u svých aut použít OLED technologie v koncových světlech a osvětlení interiéru. Nicméně svítivost OLED světel je v současné době příliš slabá na to, aby mohla být použita pro brzdová světla, blinkry a přední světlomety.", "section_level": 2}], "src_summary": "OLED – ( Organic light-emitting diode) je typ LED, kde se jako elektroluminiscenční látka využívají organické materiály. Ty jsou uloženy mezi dvě elektrody, z nichž alespoň jedna je průhledná. Využívají se při konstrukci displejů, např. v televizních obrazovkách a mobilních telefonech. Technologie pochází z roku 1987, kdy ji vyvinula firma Eastman Kodak. Nyní se používají především v přístrojích jako mobilní telefony nebo MP3 přehrávače.", "tgt_summary": "有机发光二极管(英语:Organic Light-Emitting Diode,缩写:OLED)又称有机电激发光显示(英语:Organic Electroluminescence Display,缩写:OELD)、有机发光半导体,OLED技术最早于1950年代和1960年代由法国人和美国人研究,其后由美国柯达公司及英国剑桥大学加以演进。索尼、三星和LG等公司于21世纪开始量产,与薄膜晶体管液晶显示器为不同类型的产品,前者具有自发光性、广视角、高对比、低耗电、高反应速率、全彩化及制程简单等优点,但相对的在大面板价格、技术选择性 、寿命、分辨率、色彩还原方面便无法与后者匹敌,有机发光二极管显示器可分单色、多彩及全彩等种类,而其中以全彩制作技术最为困难,有机发光二极管显示器依驱动方式的不同又可分为被动式(Passive Matrix,PMOLED)与主动式(Active Matrix,AMOLED)。", "id": 2760968}
{"src_title": "Kudlanky", "tgt_title": "螳螂", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kudlanky se řadí mezi větší hmyz s protáhlým, zploštělým tělem. Přední nohy jsou dokonale přizpůsobeny k lovu. Hlava je pohyblivá. Má krátká tykadla, dvě vypouklé složené oči, tři jednoduchá očka a vyvinutá kusadla. Hruď je obvykle protáhlá a pohyblivá, může však být i štítovitě rozšířená. Přední nohy slouží k uchopování kořisti a mají na sobě ostny, ostatní jsou štíhlé a kráčivé. Přední křídla jsou užší a kožovitá, zadní jsou širší a blanitá. Zadeček je zakončen krátkými štěty. Je známý pohlavní dimorfismus – samička je větší než sameček.", "section_level": 1}, {"title": "Systém.", "content": "Systematika kudlanek prošla dlouhým vývojem. V roce 1758 je Linné zařadil mezi \"Coleoptera\" (brouci), v roce 1767 potom mezi \"Hemiptera\" (polokřídlí). Až v roce 1802 je Latreille řadí do samostatné skupiny \"Mantides\". Neustálé přesuny dokazují, že si vědci dlouho nebyli jisti, kam tito živočichové patří. Název \"Mantodea\", jak jej známe dnes, poprvé použil Burmeister roku 1838. Poté byly kudlanky ještě sloučeny se šváby do řádu \"Oothecaria\". Postupem času se s nově objevenými druhy prosadil názor, že kudlanky a švábi jsou sice značně příbuzní, přesto se však jedná o dva samostatné řády hmyzu.  Starší systematické práce uznávaly v rámci řádu pouze jedinou čeleď \"Mantidae\" s řadou podčeledí, jejichž vzájemné postavení nebylo dostatečně objasněno kvůli komplikované fylogenetice řádu. Obtížné je především spolehlivé rozlišení znaků skutečně příbuzenských od znaků konvergentních a znaků fyletických od adaptivních. Proto se počty čeledí a podčeledí v různých fázích poznání této skupiny hmyzu značně lišily. Aktuální systematické pojetí rozděluje řád do 15 čeledí, které zahrnují 400 rodů a 2500 druhů (Ehrmann 2002).", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Kudlanky jsou známé manželským kanibalismem. Samička často žere samečka už za kopulace, naštěstí jsou samečci schopni rozmnožování i bez hlavy. Někteří se mohou smrti vyhnout tím, že přinesou „svatební dar“, který samičku zaměstná na tak dlouho, aby sameček stačil uniknout včas. Každopádně sameček musí poskytnout první potravu pro budoucí mláďata. Samička si vybírá chráněná místa, kde na podzim naklade vajíčka. Zároveň je pokryje zvláštním lepivým sekretem, který slouží k ochraně vajíček. V tomto útvaru (ootéce) nakonec může být až tisíc vajíček. Na jaře se líhnou nymfy, které se zanedlouho svlékají.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Kudlanky žijí převážně v tropech. Ve střední Evropě žije jeden druh. Nejraději obývají výslunná místa, kde v nižší vegetaci číhají na svou kořist. Jejich jídelníček tvoří převážně jiný hmyz.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kudlanky (\"Mantodea\") jsou řád dravého hmyzu, který je nejvíce proslulý tím, že samička při páření sežere svého samečka. V klidové poloze většinou číhá na svou kořist a tím připomíná modlícího se člověka – odtud zřejmě jméno jediné v Česku žijící kudlanky – kudlanky nábožné (\"Mantis religiosa\").", "tgt_summary": "螳螂(Mantis)一词泛称螳螂目(Mantodea)下的昆虫,目前共计超过2400种,分布于15科、约430属当中,其中种类数量最多的科为。", "id": 56838}
{"src_title": "Die Toten Hosen", "tgt_title": "死褲子樂隊", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky (1982–1987).", "content": "První koncert odehráli ve složení Campino, Andreas von Holst, Andreas Meurer, Michael Breitkopf, Trini Trimpop a Walter November v roce 1982 na velikonočním festivalu v Brémách, kde byli omylem ohlášeni jako „Die Toten Hasen“ (Mrtví zajíci). Už v prvním roce existence kapely vydali singly „Wir sind bereit“ a „Reisefieber“.  Jako první komerční úspěch je chápán třetí singl s „party“ písní „Eisgekühlter Bommerlunder“. Videoklip k této skladbě natočili v malém bavorském kostele na jaře 1983 v režii Wolfganga Bülda. Hlavním motivem je chaotická punkerská svatba několika párů najednou, nad níž oddávající kněz pro všeobecné alkoholické opojení zcela ztratí kontrolu. Pro katolickou obec byl klip natolik skandální, že považovala za nutné kostel nově vysvětit a video bylo na dlouho bojkotováno všemi veřejnoprávními televizními programy v Německu.  V roce 1983 vyšlo debutové album pod \"Opel-Gang\". Koncem tohoto roku dále nahráli společně s newyorským raperem Fab Five Freddym hiphopové verzi singlu \"Bommerlunder\" pod názvem \"Hip Hop Bommi Bop\". V roce 1984 byla skupina pozvána do BBC, aby vystoupila v John-Peel-Show, ale dostala se do ostrého sporu se svým vydavatelstvím EMI kvůli vysokým cestovním nákladům. Dalším skandálem bylo vystoupení předskokana skupiny Norberta Hänhela, který parodoval německého zpěváka Heina. Ten podal na Hänhela žalobu u zemského soudu Düsseldorf a proces vyhrál. Nakonec se Toten Hosen s EMI rozešli a přestoupili k Virgin Records. Přesto ale opět mezi nimi došlo ke střetům, když v roce 1984 vyšlo druhé album \"Unter falscher Flagge\". Obrázek na coveru představující psa sedícího u gramofonu je karikaturou ochranné známky EMI His Master ́s Voice. EMI dosáhla u soudu toho, aby byl cover změněn.  Na začátku roku 1985 se vydala na turné po Francii pod hlavičkou Goethe-Institutu a na podzim vystupovali na šňůře po Polsku a Maďarsku.  Koncem roku 1985 opustil Trini Trimpop svůj post u bicích a stal se (do roku 1992) manažerem skupiny. Novým bubeníkem se stal na přechodnou dobu Jakob Keusen, kterého v lednu 1986 vystřídal Wolfgang Rohde. Rohdeův první koncert byl současně první koncert skupiny před obrovským publikem na stadionu. Společně s Herbertem Grönemeyerem, Udo Lindenbergem, BAP, a dalšími vystoupili v červenci 1986 na hudebním festivalu Wackersdorfu, aby demonstrovali proti výstavbě tamní jaderné elektrárny.  V roce 1986 vydali třetí album \"Damenwahl\". Na stejnojmenném turné sponzorovaném výrobcem kondomů firmou Fromms, bylo publikum v hojné míře kondomy této značky doslova zasypáváno. První komerční úspěch v hitparádě dosáhla skupina v roce 1987 pod pseudonymem \"Die Roten Rosen\", s albem \"Never Mind the Hosen – Here ́s Die roten Rosen\", které obsahuje výhradně rockové verze německých šlágrů. Také s prvním živým albem \"Bis zum bitteren Ende\" se umístili mezi prvních 40 v německé hitparádě.", "section_level": 2}, {"title": "Vzestup (1988–1995).", "content": "Album „Ein kleines bisschen Horrorschau“, které vyšlo v roce 1988 a mezi jinými i píseň \"Hier kommt Alex\" (inspirované hlavní postavou knihy a filmu Clockwork Orange) je chápáno jako zásadní průlom v kariéře Toten Hosen. V září ve stejném roce vystoupili v Litvě ve městech Vilnius a Kaunas na rockovém festivalu a byli porotou vybráni jako nejlepší skupina. Turné na začátku roku 1989 bylo rovněž úspěšné a kapele se podařilo do posledního místa vyprodat dortmundskou Westfalenhalle (20 000 míst). V roce 1990 vystoupili v New Yorku na \"New Music Seminar\" a v Kölnu jako předskupina Rolling Stones. V létě toho samého roku odcestovali do Itálie, aby odtud podávali zpravodajství z mistrovství světa ve fotbale do německého tisku a SDR3. Jako „znělku“ pořadu použila skupina singl s rockovou verzí klasiky Azzuro od Adriana Celentana a klip, který sarkasticky ukazoval chování německých fotbalových fanoušků v zahraničí. Dvojalba \"Auf dem Kreuzzug ins Glück\", vydaného v tomtéž roce na podzim bylo během jednoho týdne prodáno přes 150 000 kusů. V roce 1991 vyšlo album \"Learning English Lesson One\". Toto album je holdem a poctou kapely všem jejím hudebním vzorům. Obsahuje většinou coververze anglicky zpívajících punkrockových klasiků. U nahrávání skladeb byl ve studiu vždy přítomen minimálně jeden člen ze skupiny, od níž pocházel originál. Na turné trvajícím od začátku roku až do podzimu 1992 pod heslem „člověk, zvířata, senzace“ hráli v mnoha vyprodaných halách a na festivalech v Německu, Švýcarsku, Dánsku, Anglii, Španělsku, Francii a Argentině. V Buenos Aires mají od té doby stálou základnu fanoušků.  Singl „Sascha – ein aufrechter Deutscher“, vydaný před Vánoci v roce 1992 ukázal jednoznačnou orientaci kapely proti pravicovému radikalismu. Výnosem z alba podpořila skupina akci Düsseldorfská výzva proti nenávisti k cizincům a rasismu (Düsseldorfer Appel gegen Fremdenfeindlichkeit und Rassismus). Tuto píseň se pokusili republikáni neúspěšně nechat zakázat kvůli nactiutrhání jejich straně a tím vlastně nechtěně přispěli k úspěchu titulu – singl skupině vynesl více než půl milionu marek.  V roce 1993 vyšlo další album \"Kauf MICH!\", které dosáhlo na první místo v německé hitparádě. Tématem písní je především kritika konzumní společnosti, reklamy a pravicového radikalismu. V létě toho samého roku hráli Hosen jako předkapela skupiny U2 na jejich turné \"ZOO TV Tour\" v Německu před více než 50 000 diváky. Ve videu k titulní písni \"Kauf mich\" se objevují některé záběry z tohoto koncertu. Na podzim vyšlo best-of album \"Reich & Sexy\". Na coveru jsou nazí členové kapely vyfocení jako namyšlení milionáři s doutníky, ležící v penězích a obklopení spoře oblečenými dámami. Za albem \"Love, Peace a Money\" následovala mezinárodní verze \"Best-of-Album\". V této době byli Toten Hosen zastoupeni v německé hitparádě třemi alby.  V roce 1994 byla skupina na cestách a plnila hlediště velkých sportovních hal v Německu i zahraničí. V listopadu koncertovali v Kanadě jako předskupina Green Day. Koncem roku se rozhodla kapela vzít zajištění svého odbytu na trhu do vlastních rukou a založila hudební vydavatelství JKP (Jochens kleine Plattenfirma).", "section_level": 2}, {"title": "Na vrcholu úspěchu (1996–2000).", "content": "Za album \"Opium fürs Volk\", vydané v roce 1996 obdržela skupina po \"Kauf mich\" a \"Reich und Sexy\" třetí platinovou desku. Singl „Zehn kleine Jägermeister“ se umístil na prvním místě německé hitparády. Společně s Iggy Popem vystoupili na koncertě Ramones v Buenos Aires. Ve stejném roce vyšlo druhé livealbum \"Im Auftrag des Herrn\".  V letech 1982 až 1997 uskutečnili Toten Hosen přes 1000 koncertů. Při jubilejním 1000. dne 28. června 1997 v düsseldorfském Rheinstadionu před 60 000 diváky byla přímo před pódiem utlačena k smrti šestnáctiletá dívka. Skupina chtěla okamžitě ukončit koncert, ale na doporučení velitele pořadatelů museli po krátkém přerušení, kdy bylo z první řady v publiku zachráněno několik dalších lidí, hrát dál, aby zabránili vzniku paniky. Všechny další naplánované koncerty byly zrušeny, půl roku skupina nevystupovala vůbec a pak přes dva roky nepořádala žádný koncert na stadionu.  Na začátku roku a na podzim 1998 se Toten Hosen zúčastnili jako spoluúčinkující mnoha festivalů v Austrálii, Japonsku, USA a Evropě a vydali singl \"Pushed Again\". Druhá strana singlu \"Alles ist eins\" byla věnována dívce, která zemřela na koncertě. Koncem roku obnovila skupina pseudonym \"Die Roten Rosen\" a nahrála vánoční album \"Wir warten auf ́s Christkind\". V roce 1999 musel Wolfgang Rohde kvůli problémům s páteří opustit své místo u bicích a vystřídal jej Vom Ritschie.  11. června 2000 upadl Campino v průběhu koncertu skupiny na festivalu Rock am Ring na jevišti a přetrhl si kolenní vazy. Nejenže pro zranění nemohl dokončit koncert, ale navíc musela skupina zrušit dalších 70 ohlášených vystoupení z plánovaného turné.", "section_level": 2}, {"title": "2001–2005.", "content": "V roce 2001 vydala skupina album \"Useless\" s nejlepšími skladbami jejich hudebních předskokanů. Po pobytu na Kubě následovaly koncerty v Polsku, Maďarsku, Česku a jako předskupina AC/DC vystoupili v létě v Německu.  V následujícím roce vyšlo album \"Auswärtsspiel\". Od února do prosince 2002 uspořádala kapela více než 70 koncertů v Německu, Rakousku a Švýcarsku ve vyprodaných sportovních halách. Navíc se zúčastnila ještě hudebních festivalů ve Finsku, Polsku a Maďarsku a dvakrát koncertovala v Buenos Aires. Za rok 2002 vidělo na vlastní oči Toten Hosen více než půl milionu diváků. Mezitím přišlo na svět další Best-of album \"Reich und Sexy II – Die fetten Jahre\".  Rok 2003 byl pro skupinu rokem odpočinku, na podzim letěli do Argentiny, kde uspořádali několik koncertů a ohlásili se v až únoru 2004 maxi CD \"Friss oder Stirb\". Následně vydali své vystoupení na festivalu Rock am Ring jako live DVD a v říjnu roku 2004 získali další první místo v německé hitparádě s platinovým albem \"Zurück zum Glück\". \"Friss oder Stirb\" byl rovněž název jako 16dílného seriálu na MTV v němž bylo nahlédnuto do soukromí členů kapely, jejich rodinných příslušníků a přátel. Tento seriál byl potom v roce 2005 vydán na trojalbu. Na stejnojmenném turné hráli znovu před vyprodanými sportovními halami. 2. června 2005 vystoupili v Berlíně na festivalu Live 8. Poslední koncert turné \"Friss oder Stirb\" 10. září 2005 vydala kapela na DVD pod titulem \"Heimspiel\".", "section_level": 2}, {"title": "Od roku 2006.", "content": "V roce 2006 skupina nekoncertovala, ani nevydala žádné nové album. V této pauze hrál Campino v divadelní hře Bertolda Brechta v berlínském Admiral paláci.  7. července 2007 vystoupili v Rostocku před 80.000 diváky společně s Herbertem Grönemeyerem, Bonem, Gobem Geldofem a mnoha dalšími na open-air koncertu \"Deine Stimme gegen Armut\" (Tvůj hlas proti bídě) na protest proti setkání G8 v Heilignedammu. Začátkem května 2008 si Campino zlomil pravou nohu a tak koncerty 27. května v Hamburku, 28. května v Berlíně a začátkem června na Rock am Ring a Rock im Park hrála skupina pod titulem \"Halz + Beinbruch Tour 08\" (Zlom vaz turné 2008). Campino přes svůj hendikep podal k překvapení publika na všech koncertech výborný výkon.  Album \"In aller Stille\" s novými tituly vyšlo 14. listopadu 2008, předcházelo mu vydání singlu \"Strom\" v říjnu. K tomu probíhají přípravy na turné pod nadpisem „Machmalatuer“, které začalo v listopadu, a bude pokračovat v roce 2009.", "section_level": 2}, {"title": "Tvorba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hudba a texty.", "content": "Téměř všechny texty k písním píše Campino, zatímco Holst, Meurer a Breitkopf jsou zodpovědní za hudbu. U starších skladeb jsou také někdy uváděni jako autoři bývalí bubeníci Trimpop a Rohde. Producentem hlavní části tvorby je Jon Caffery. Texty písní pojednávají často o závažných sociálních a politických problémech, ale na druhé straně patří do repertoáru skupiny také značné množství tzv. party písní. Refrén bývá většinou výzvou, kterou spolu s Campinem zpívají i ostatní členové skupiny jako sbor. Téměř všechny texty jsou napsány v běžné hovorové řeči a nezřídka obsahují i silně vulgární výrazy. Příznačné pro Toten Hosen jsou rovněž písně na téma fotbal. Vedle mnoha coververzí vydala skupina za svou téměř 35letou hudební dráhu okolo 230 vlastních skladeb. Příležitostně se na nich podíleli i spřátelení hudebníci jako například Funny van Dannen a Hanns Christian Müller. Na několika anglických textech písní spolupracoval Campino s hudebníkem Johnem Plainem a Mattem Dangerfieldem z The Boys a T.V.Smith.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební vývoj.", "content": "Všichni členové skupiny se naučili na své instrumenty hrát autodidakticky a při vzniku kapely byli někteří ještě školou povinní. První album nahráli v pronajatém studiu a to relativně neprofesionálně a omezili jen se na jednoduché rify a texty. Jejich hudba se vyznačovala příznačným punkovým diletantismem. Vzorem byly kapely z oblasti anglického a amerického punku konce 70. let.  Hudba Toten Hosen se díky 25letým zkušenostem na jevišti, kontaktům na další hudebníky, zahraniční vlivy a v neposlední řadě dobré finanční situaci dále vyvíjela. Dnes si skupina může dovolit nechat si dostatek času při zkouškách a pracovat na jednotlivých částech písní do hloubky, zároveň disponuje ve studiu i potřebným technickým vybavením, díky němuž dosahuje potřebnou zvukovou kvalitu. V několika skladbách je experimentováno i s dechovými i smyčcovými nástroji.  Některé písně dnes zní i poněkud jazzově anebo obsahují prvky z reggae nebo folku. Klasická aranžmá a komplikované detaily mají vždy na starosti vzdělaní hudební skladatelé jako Hans Steigen nebo Tim Cross, nebo si skupina přibere jako hosty profesionální hudebníky. Aby bylo možné autentické přehrání starších skladeb live na jevišti, vymění Campino příležitostně svůj mikrofon za megafon.  Die Toten Hosen se v podstatě od svého původního stylu ale příliš neodklonili. Hrají dodnes „ručně dělanou“ rockovou hudbu, která se obejde bez improvizovaných sól a jiných hříček. Staví na jednoduché melodii, obsahující v textech často ironické prvky.", "section_level": 2}, {"title": "Koncerty.", "content": "Středem pozornosti je vždy na všech koncertech Campino, zpěvák a frontman kapely, který je svým fyzickým nasazením a provokativními a satirickými hláškami zodpovědný za průběh vystoupení. Dokáže se velmi rychle pohybovat po pódiu, skáče do hlediště a nechává se nést diváky, šplhá po stožárech a jevištní konstrukci do značných výšek, aby odtud (nezřídka okolo 10 metrů výšky) dozpíval některou píseň až do konce.  Pro Toten Hosen jsou typická příležitostná překvapivá vystoupení nebo spontánní hra před malým publikem při výjimečných příležitostech. Občas si zahrají v obývacích pokojích přátel a známých svých fanoušků nebo na svatbách, hráli i na méně obvyklých místech jako ve například ve věznicích v Berlíně a Düsseldorfu, na parníku v Drážďanech, na nejvyšší hoře Německa Zugspitze, v klášterní škole Altötting nebo na psychiatrickém oddělení všeobecné nemocnice v Hamburku. Při všech těchto neobvyklých vystoupeních se hudebníci zřekli gáže a hráli jen za jídlo a ubytování. S rostoucí popularitou se pro skupinu stávalo stále obtížnější přijímat všechna pozvání na podobné akce, případně z ohromného množství vybrat ty správné pozvánky. Proto od roku 1992 nechává kapela veřejně vyhlašovat nabídky na takovéto koncerty, aby si z nich mohla vybrat tu nejzajímavější a nejoriginálnější. V roce 2005 hráli například v Pirně pro studenty, kteří vyhráli hlavní cenu v soutěži o nejlepší amatérský hudební videoklip roku.  Kapela se ale nechtěla vzdát možnosti hrát v malých klubech před nepočetným publikem a proto používá příležitostně pseudonymy. V roce 1993 vystoupila jako „Das Katastrophenkommando“, v roce 1998 jako „Rheinpiraten“, v roce 2000 hráli v několika klubech jako „Essen auf den Redern“, z toho dvakrát se skupinou Die Ärzte, kteří vystoupili jako „Die Zu Späten“, a to v Berlíně a Düsseldorfu.", "section_level": 2}, {"title": "Společenské aktivity.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Die Toten Hosen se, jakožto západoněmecká kapela, 15. září 1987 účastnili v Lochotínském amfiteátru v Plzni „Mírového koncertu Olofa Palmeho“.  Die Toten Hosen se opakovaně veřejně staví svou hudbou, názory i finanční podporou na stranu různých politických organizací a podílejí se na jejich akcích. Členové skupiny ovšem vždy zdůrazňovali, že se nikdy nebudou spojovat s žádnou oficiální politickou stranou. Tak odřekli například poptávku SPD, aby složili píseň pro jejich kampaň do voleb v Evropském parlamentu v roce 1994.  V roce 1991 se objevili na Sampleru \"NAZIS RAUS\" s titulem \"Fünf vor Zwölf\" a v roce 2006 podpořili kampaň Kein Bock auf Nazis skupiny ZSK. V roce 1992 v Bonnu se skupina zúčastnila manifestace proti nenávisti vůči cizincům a vystoupila společně s Herbertem Grönemeyerem, Ninou Hagen a jinými před téměř 200 000 demonstranty.  2002 vzbudila skupina pozornost, když její členové pózovali nazí na plakátech organizace na ochranu zvířat PETA, pod heslem „raději nazí než v kožichu“ (Lieber nackt als im Pelz). Kromě toho financovali v roce 2005 Sampler On the Run skupiny na ochranu lidských práv \"PRO ASYL\", kde zazněl jejich titul „Meine Stadt“.  Od roku 1999 provozovali Die Toten Hosen otevřené diskusní fórum na internetu. Zde mohl každý anonymně vyjádřit svůj názor. V srpnu 2004 bylo toto fórum jako součást oficiální webové prezentace skupiny bez vysvětlení uzavřeno.  V roce 2007 se skupina postavila na stranu kampaně „Move Against G8“ a na stejnojmenném sampleru byla zastoupena písní \"Pushed Again\". Tato akce motivovala část skupiny k tomu, vycestovat na jaře s organizací Oxfam na Malawi, Zambii a Ugandu, aby si zde udělali obrázek o tom, jaká je životní situace lidí v Africe. Provázeni byli Hellou Wenders, která o této cestě natočila krátký dokumentární film.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k městu Düsseldorf.", "content": "V průběhu své historie skupina různými akcemi vyjadřovala spojení a vztah ke svému městu. V roce 1996 se například účastnili Düsseldorfského karnevalu, kde jeli na vlastním alegorickém voze oblečení v hedvábných punčochách, dámských šatech a lodičkách na vysokém podpatku pod heslem „Pohřbíme dobrý vkus“. Toten Hosen jsou prominentními fanoušky a mecenáši fotbalového klubu Fortuna Düsseldorf. Na konci osmdesátých let pomohli klubu před krachem částkou 200 000 DM (cca 100 000 EUR) ke koupi hráče Anthonyho Baffoe. Od roku 2001 do roku 2003 klub sponzorovali, když se dostal opět do velkých finančních potíží. V roce 2002 uzavřela skupina smlouvu s pivovarem Diels o propagaci a příjmy z reklamy věnovala podpoře dorostu klubu, který má na dresu logo skupiny.  Jednoho dne by si všichni členové kapely Toten Hosen přáli být pohřbeni v Düsseldorfu a proto už zde na Jižním hřbitově mají pronajatou hrobku pro 17 lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Název.", "content": "Jméno (Die)Toten Hosen doslova přeloženo „Mrtvé kalhoty“, znamená „tady chcípnul pes“ nebo „hrozná nuda“. Skupina čas od času vystupuje pod pseudonymem \"Die Roten Rosen\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Die Toten Hosen je německá punk rocková skupina, která vznikla v roce 1982 v Düsseldorfu. Vedoucí osobností je zpěvák Andreas Frege alias Campino. Kapela hraje rock s prvky punku a texty jejich písní jsou převážně v němčině. Spolu s Die Ärzte patří k nejpopulárnějším německým punkovým skupinám.", "tgt_summary": "死裤子乐队(德文:Die Toten Hosen,直译作「死的裤子」,德语俚语解作「没有用」、「性无能」),是来自德国杜塞尔多夫的著名五人摇滚乐队组合。死裤子成立于1982年,早期于酒吧演出。这支乐队以庞克为基调风格,并且一直坚持用德语填词演唱,是柏林的医生乐队(医生乐队)以外,商业上最成功的庞克摇滚乐队。他们在德国本地的唱片销量至今已经超过2300万 。该乐队的座右铭是:「奋战到底。」(德文:Bis zum Bitteren Ende.)", "id": 335871}
{"src_title": "Symbolický interakcionismus", "tgt_title": "符號互動論", "src_document": [{"title": "Historická východiska.", "content": "Zdroje symbolického interakcionismu jako přístupu ke zkoumání lidské přirozenosti můžeme najít již v 17.a 18. století, a to především ve filosofickém hnutí známém jako skotské osvícenství. Adam Smith, jeden z členů hnutí, který se ve své práci zabýval vzájemným posuzováním jednání jednotlivců, zjistil, že se samotný jedinec při jednání posuzuje skrze představu někoho jiného konajícího stejnou činnost.  Domněnku, že se lidská přirozenost vytváří během interakce vyslovili i John Locke a David Hume, který se taktéž řadí mezi skotské osvícence.  V symbolickém interakcionismu se myšlenkou, že jedinec vnímá účinky objektů a podle toho jedná, promítá i pragmatismus. Např. Mead sám sebe označoval za pragmatistu a behavioristu.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum Ch. Cooleyho a G.H. Meada.", "content": "Americký sociolog Charles Cooley navázal na myšlenky Adama Smitha týkající se hodnocení sebe sama v závislosti na představě reakce ostatních, tzv. Looking-glass self. Cooley v rámci problematiky rozlišil primární skupinu od zbytku společnosti. Určitá primární skupina obsahuje nejbližší okolí jedince (rodina, přátelé, sousedi), které si jedinec přednostně představuje při hodnocení svého jednání.  George Herbert Mead, jedna z klíčových postav symbolického interakcionismu, došel ve svém výzkumu k závěru, že se jednání člověka zakládá na symbolech. Pomocí socializace a učení rolí jedinec poznává význam těchto symbolů a rozvíjí pojímání sebe sama (tzv. bytostné já z anglického Self). Podle Meada se Self skládá z dvou částí: I a Me.  1. I: činná, spontánně impulzivní, jednající část Self  2. Me: má vjemový charakter, jedinec díky ní vidí sebe sama v očích společnosti, odráží se v ní společenské normy.  Mead formuloval složky Self skrze termíny Play a Game.  1. Play: fáze, kdy si člověk v dětství hraje sám se sebou, představuje I  2. Game: hra, jejíž součástí jsou vztahy, pravidla a role, představuje Me", "section_level": 1}, {"title": "H. Blumer a formulace symbolického interakcionismu.", "content": "Herbert Blumer, žák George Herberta Meada a představitel tzv. druhé Chicagské školy, myšlenky svého učitele přejal a doplnil. Zformuloval 3 základní pilíře symbolického interakcionismu:  H. Blumer dále rozdělil interakci na symbolickou (regulace jednání v závislosti na symbolech) a nesymbolickou (automatické jednání) a zpochybňoval předpoklady kvantitativní metodologie. Snažil se vytvořit metodologii alternativní – kvalitativní.", "section_level": 1}, {"title": "Definice situace.", "content": "Definice situace je klíčový proces při interpretaci světa. Každou situaci si definujeme, tedy přidělíme ji význam. Ve vzájemné interakci porovnáváme své definice a tím vytváříme společné intersubjektivní definice situace. Pro příklad: vidím předmět, který si pro sebe definuje jako malý stůl. Partner v interakci si stejný předmět definuje jako lavici. V průběhu interakce vyjednáváme své definice a hledáme společnou definici. Příště, až budeme vnímat stejný předmět, budeme ho znovu definovat, ale do této definice bude již zasahovat definice, kterou jsme si již dříve vyjednali. Tak je zajištěno určité porozumění mezi lidmi.  Schopnost člověka vytvářet a používat symbolické systémy určuje lidské bytí. Je tedy nutné zkoumat a vysvětlovat lidské jednání v kontextu významů a symbolických systémů.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky symbolického interakcionismu.", "content": "Symbolický interakcionismus ovlivňuje sociologii dodnes, jeho stopy lze nalézt zejména v díle E. Goffmana, R. Collinse anebo A. Hochschilodvé. E. Goffman ve svém díle vychází z předpokladu, že osobitost jedince se formuje v průběhu sociálních interakcí. Jedinci jsou schopní získat pocit osobní identity pouze pomocí vzájemné komunikace s ostatními a řízením způsobů, jakými prezentují sebe sama před svým okolím. A. Hochschildová tuto ideu doplňuje tvrzením, že emoce, které jsou současně něčím vnějším (tzn. že spočívají v interakcích mezi jedinci a skupinami) taktéž podléhají sebeovládání. Emoce a pocity jsou tedy přímo spojeny s chováním a jedinci je zažívají v momentech, které předcházejí interakci s ostatními.", "section_level": 1}], "src_summary": "Symbolický interakcionismus je směr v sociálních vědách, který myšlenkově navazuje na interakcionismus. Svým obsahem spadá pod jedno ze základních paradigmat sociologického myšlení, interpretativní sociologii. Symbolický interakcionismus zkoumá společnost skrze interakci jedinců a její následnou interpretaci. Jedinec přiřazuje sociálním interakcím významy, které pak následným sdílením přecházejí v symboly určující chování a jednání jedince. Vzájemná interakce jedinců je zprostředkovávána především řečí (včetně neverbálních projevů, gest a mimiky), která je postavená na základě už existujícího společenského systému symbolů. Komunikace mezi jednotlivci je založena na vzájemné výměně signifikantních symbolů, které vycházejí z určitého úmyslu jednoho a vyvolávají vzájemnou interakcí odpovídající záměr u druhého.", "tgt_summary": "符号互动论(英语:symbolic interactionism theory),起源于芝加哥学派(Chicago School of Sociology),并以乔治·贺伯特·米德(George Herbert Mead)的论述为其主要中心,而米德同时也是互动学的创办人;其后则是由布鲁默(Herbert Blumer)在1950年将其符号互动论的中心思想理念宣扬光大,起初符号互动论这一名词是米德的学生——赫伯特·布鲁默(Herbert Blumer)所先使用。", "id": 261906}
{"src_title": "La Madeleine", "tgt_title": "马德莱娜教堂", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "K roku 1238 je v této oblasti připomínána kaple, která sloužila zdejšímu předměstí, a která byla pravděpodobně kvůli špatnému stavu nahrazena novou kaplí zasvěcenou sv. Máří Magdaléně, sv. Martě a svatému Lazarovi. Základní kámen této nové kaple položil francouzský král Karel VIII. v roce 1492. Nacházela se pravděpodobně na místě dnešního domu č. 8 na \"Boulevardu Malesherbes\". Kvůli rostoucímu počtu obyvatel na předměstí byla kaple v roce 1639 povýšena na farní kostel a v letech 1659 a 1698 byla přestavěna a rozšířena. Základní kámen položila 8. července 1651 Anna Marie Louisa Orleánská, sestřenice Ludvíka XIV. a biskup ze Sarlat-la-Canéda, kteří financovali přestavbu.  Po připojení předměstí k Paříži v roce 1722 se začalo uvažovat o výstavbě nového kostela na jiném místě. Když architekt Ange-Jacques Gabriel (1698–1782) navrhl nové náměstí Ludvíka XV., předpokládal vybudování osy protínající náměstí a pokračující jako dnešní ulice \"Rue Royale\", na jejímž konci měl stát kostel. Starý kostel byl zrušen v roce 1765, prodán roku 1767 a zbořen 1801.  Zhotovením plánů nového kostela sv. Máří Magdalény byl pověřen v roce 1757 architekt Pierre Contant d'Ivry (1698–1777). Navrhl stavbu s půdorysem latinského kříže s kupolí. Projekt byl schválen v roce 1764.  Základní kámen položil král Ludvík XV. 3. srpna 1763. Pierre Contant d'Ivry zemřel v roce 1777, do té doby byly vyhloubeny základy a začala jejich stavba. Architekt Étienne-Louis Boullée (1728–1799) vyhotovil nový projekt respektující dosavadní vybudované základy, ale původní projekt Pierra Contanta d'Ivry přesto zcela nahradil jeden z jeho žáků Guillaume-Martin Couture (1732–1799). Ten plány zcela změnil a inspiroval se projektem Jacquese Germaina Soufflota a jeho kostelem Sainte-Geneviève. Navrhl kostel na půdorysu řeckého kříže zakončený ještě mohutnější kopulí a s portikem s korintskými sloupy.  Když vypukla Velká francouzská revoluce, byly sloupy již vztyčeny a opatřeny hlavicemi. Ale období nebylo nakloněno k dostavbě kostela a stavební práce byly zcela zastaveny nařízením Národního shromáždění ze dne 30. prosince 1791. Ředitelství staveb pronajalo v roce 1794 podzemí kostela obchodníkovi s vínem a okolní prostory řemeslníkům.  Mnozí architekti navrhovali různá využití nedokončené budovy. Jacques-Guillaume Legrand a Jacques Molinos navrhovali sídlo Národního konventu – jednací sál by se nacházel v chóru zatímco zbývající části budovy by sloužily jako kanceláře. Guy de Gisors navrhl zde umístit Národní knihovnu nebo Pařížskou operu.  Císařským dekretem z 21. února 1806 byla budova přidělena Francouzské bance, Obchodnímu soudu a Pařížské burze. Architekt Pierre-Alexandre Vignon (1763–1828) byl pověřen vypracováním plánů nové budovy, ale celý projekt byl zamítnut bankéři a obchodníky, kteří se zde cítili být příliš vzdáleni od obchodní čtvrti.  Dne 2. prosince 1806 ve vojenském táboře v polské Poznani císař Napoleon podepsal dekret na vytvoření chrámu ke slávě francouzské armády. Byla vypsána architektonická soutěž, které se zúčastnilo 80 architektů. Projekt architekta Pierra Alexandra Vignona upřednostnil Napoleon oproti mínění Císařské akademie: chrám inspirovaný klasickou antickou architekturou.  Poté začala demolice částí stavby dle původních plánů a práce rychle pokračovaly až do roku 1811, kdy byly z nedostatku peněz zastaveny. Po ruském tažení v roce 1812 Napoleon opustil myšlenku na oslavný chrám a vrátil se k původnímu jednoduchému kostelu.  Po restauraci Bourbonů práce pokračovaly, byly dokončeny základy a podezdívky, vztyčeny sloupy a začaly růst obvodové zdi. Zbývalo jen uzavřít stavbu a vyzdobit ji. Král Ludvík XVIII. nařídil v srpnu 1816, že nový kostel bude památník usmíření popravených Ludvíka XVI., Marie Antoinetty a Alžběty Francouzské. Peníze k dokončení ale chyběly a proto Ludvík XVIII. nechal ke stejnému účelu postavit na vlastní náklady Chapelle expiatoire. Architekt Vignon zemřel v roce 1828, aniž by se dožil dokončení svého díla. Nahradil ho jeho spolupracovník Jean-Jacques-Marie Huvé (1783–1852), kterému se podařilo dokončit hrubou stavbu, ještě než vypukla Červencová revoluce roku 1830. Ludvík Filip nepovažoval pokračování v idejích příbuzenské větve Bourbonů za významné. V roce 1837 se uvažovalo o přestavbě budovy na nádraží. Nakonec sice potvrdil vznik kostela, ale rozhodl, že se bude jednat o běžný farní kostel bez zvláštních hodností. Zákonem z roku 1834 byl uvolněn úvěr ve výši šesti miliónů franků pro dokončení prací. Kostel vysvětil 9. října 1845 pařížský arcibiskup Denys Affre.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Novoklasicistní stavba připomíná antický chrám. Nachází se ve stejné ose jako Palais Bourbon (dnes sídlo Národního shromáždění), který je v obdobném slohu a leží na levém břehu. Stavba je 108 m dlouhá, 43 m široká, 30 m vysoká a je obklopená 52 korintskými sloupy. Průčelí s osmi sloupy je zakončeno frontonem, ve kterém je reliéf z roku 1833 zobrazující Poslední soud (autor Philippe Joseph Henri Lemaire). Na architrávu je latinský nápis \"D.O.M. SVB. INVOCAT S. MAR. MAGDALENÆ\" (Bohu Všemohoucímu a převelikému, pod vzýváním svaté Marie Magdalény). Hlavní dveře se scénami ze Starého zákona jsou vysoké 10 m a široké 5 m. Hlavní oltář s motivem nanebevzetí sv. Máří Magdalény je dílem Carla Marochettiho. V polokopuli je freska od Julese-Clauda Zieglera \"Historie křesťanství\", kde lze mezi zobrazenými osobnostmi najít Janu z Arku, Raffaela, Danta, Napoleona či Pia VII.  Vnitřní výzdobu provedl též Jean-Jacques-Marie Huvé. Namísto šesti lunet, které měly vpouštět do lodě světlo, se rozhodl pro tři kupole s otvory.", "section_level": 1}], "src_summary": "La Madeleine je novoklasicistní církevní stavba v pařížském 8. obvodu. Výstavba kostela zasvěceného sv. Máří Magdaléně trvala vinou politických zvratů ve Francii 85 let. Několikrát se změnil i účel stavby, od Napoleona I., který jej zamýšlel jako oslavný chrám své armády v roce 1806, přes stavbu železničního nádraží roku 1837 až byl v roce 1845 definitivně vysvěcen jako katolický farní kostel. Inspirací k návrhu této budovy byl římský chrám \"Maison Carré\" v Nîmes.", "tgt_summary": "马德莱娜教堂(Église de la Madeleine)是法国首都巴黎第八区一座教堂,新古典主义风格,周围是52根高20米的科林斯圆柱,原来是为了纪念拿破仑军队的荣耀。马德莱娜教堂位于协和广场北侧皇家路(rue Royale)的北端尽头,东侧是旺多姆广场,而西侧是圣奥古斯丁教堂。", "id": 782430}
{"src_title": "Secure Copy", "tgt_title": "安全复制", "src_document": [{"title": "SCP protokol.", "content": "SCP protokol je podobný rcp protokolu z BSD, avšak na rozdíl od něj jsou data při přenosu šifrována. Šifrování znemožňuje získat odposlechem z přenášených datagramů citlivé informace (přihlašovací jména, hesla i samotná přenášená data).  Protokol SCP sám o sobě nezajišťuje šifrování ani autentizaci, protože oboje poskytuje protokol SSH. V případě potřeby si program codice_1 od uživatele vyžádá heslo nebo heslovou frázi (na rozdíl od protokolu rcp, který zadání hesla neumožňuje).  Při kopírování souboru na vzdálený počítač je v rámci protokolu SCP možné předat i další informace o souboru (oprávnění, časy modifikace a podobně), což je proti protokolu FTP významným vylepšením.  Při kopírování souboru ze vzdáleného počítače jsou druhé straně zasílány požadavky, které server vyřizuje (kopírování souboru nebo celé adresářové struktury), což může způsobit vážný bezpečnostní problém, pokud se připojíme k serveru napadenému útočníkem.  Ve většině případů je protokol SCP nahrazován komplexnějším protokolem SFTP.", "section_level": 1}, {"title": "Program SCP.", "content": "SCP program je klient, který implementuje protokol SCP. Nejčastěji používaná implementace SCP protokolu je program codice_1, který se používá na příkazovém řádku. Jedná se o zabezpečenou analogii programu codice_3.  Program codice_1 je součástí všech SSH serverů, které poskytují službu SCP a obvykle zajišťuje jak funkci klienta, tak funkci serveru (po připojení klienta je na straně serveru program codice_1 spuštěn v roli serveru).  Syntaxe zápisu kopírování je podobná programu cp. U parametru pro označení vzdáleného počítače je nutné v každém případě zachovat za názvem počítače dvojtečku, jinak program codice_1 považuje argument za označení lokálního názvu souboru a chová se pak jako klasický program codice_7. Dvojtečka označuje domácí adresář uvedeného uživatele a dále lze použít k němu relativní nebo absolutní cestu k žádanému souboru:  Protože je protokol SCP jednoduchý a umožňuje pouze přenos souborů, prakticky neexistují nadstavby pro grafické uživatelské rozhraní. Některé programy (jako například WinSCP) kopírování souborů pomocí protokolu SCP umožňují, avšak musí nějakým jiným způsobem zajistit doplňující operace (jako třeba výpis adresáře), což způsobuje komplikace při kombinaci různých platforem. Proto grafické programy pracují obvykle přednostně s protokolem SFTP.", "section_level": 1}], "src_summary": "Secure Copy nebo také SCP slouží k bezpečnému přenosu souborů mezi dvěma počítači propojenými počítačovou sítí pomocí protokolu Secure Shell (SSH). SCP má omezené možnosti, a proto je nahrazován komplexnějším protokolem SFTP.", "tgt_summary": "安全复制(英语:Secure copy,缩写SCP)是指在本地主机与远程主机或者两台远程主机之间基于Secure Shell(SSH)协议安全地传输电脑档案。“SCP”通常指安全复制协议或者程序本身。", "id": 1273680}
{"src_title": "Kafr", "tgt_title": "樟腦", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Slovo kafr pochází z francouzského slova camphre či přímo ze středověké latiny od slova camfora. Název byl nakonec odvozen ze staré malajštiny z termínu \"kapur barus\", což v doslovném překladu znamená \"křída z Barusu\". Barus byl název starověkého přístavu v blízkosti dnešního města Sibolga na západním pobřeží ostrova Sumatra (dnes jde o provincii Severní Sumatra v Indonésii), kde probíhal především čilý obchod s kořením a právě kafrem. Termín kapur barus znamenalo tehdy pro obchodníky koupit tuhou silici stromu kafrovníku, kterou dodávali místní domorodci. I dnes mají místní kmeny pro mízu z kafrovníku široké využití od deodorantu, po použití při tradičních rituálech.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Kafr se dá vyrobit z alfa-pinenu, který je ve velkém množství obsažen v jehličnatých stromech. Dá se vydestilovat i z terpentýnu. Spolu s kyselinou octovou jako rozpouštědlem za katalýzy jiné silné kyseliny se alfa-pinen snadno přeskupí na kamfen, pomocí hydrolýzy je převeden na isoborneol a jeho oxidací vzniká kafr. V přírodě se pak vyskytuje především jako D-enantiomer.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "V současnosti se používá jako repelent proti hmyzu, v pyrotechnice, aromaterapii, ale především v lékařství, kde je přidáván do mastí, jako součást zábalů, neboť má obdobné účinky jako menthol.  Kafr má dráždivé účinky na kůži a sliznicích, čímž způsobuje jejich překrvení. Rychle vstřebává do kůže a urychluje průběh zánětlivého procesu tím, že zrychluje absorpci zánětu. Kromě toho v místě aplikace vyvolává hřejivý pocit a působí jako mírné lokální antiseptikum a anestetikum. Kromě zánětů působí pozitivně na unavené svaly, pomáhá při revmatických potížích a své místo má také v inhalátorech. Zvláště v zemích jako Čína je to tradiční součást lidové medicíny. Je také prevencí proti rzi a umisťuje se do truhel s kovovými nástroji.  Ve starověké a středověké Evropě byl kafr používán i jako přísada do bonbónů. V současnosti je kafr používán jako ochucovadlo sladkostí v Asii. Při přípravě dezertů je zase kafr často používán v Indii, kde je známý pod názvem \"kachha karpooram\" nebo \"pachha karpoora\" (\"surový kafr\"), dá se koupit i ve specializovaných obchodech s indickým zbožím jako \"jedlý kafr\". Pod názvem \"rasak karpooram\" je pak používán jako látka toxická, často jako repelent ukládaný mezi oblečení.  Kafr je široce využíván při hinduistických náboženských obřadech uctívajících boha Šivu (hindský bůh zkázy a znovuzrození). Hořící kafr nezanechává popel, který je v náboženství symbolem vědomí. V mnoha indických chrámech však bylo pálení kafru v hlavních svatyních omezeno, neboť hořící kafr uvolňuje silné těžké uhlíkaté zplodiny.", "section_level": 1}, {"title": "Nebezpečnost.", "content": "Při požití ve větším množství je kafr jedovatý. Může způsobit křeče, zmatenost, podrážděnost a neuromuskulární hyperaktivitu. V extrémních případech může dokonce lokální aplikace kafru vést k hepatotoxicitě. Smrtelná dávka u dospělých se pohybuje mezi 50 - 500 mg/kg (podáno perorálně). Obecně ale platí, že dva gramy mohou způsobit závažnou otravu a čtyři gramy jsou potenciálně smrtelné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kafr (1,7,7-trimethylbicyklo[2.2.1]heptan-2-on) je přírodní látka získávaná původně ze dřeva stromu kafrovníku (\"Cinnamomum camphora\"). Je obsažen také v bornejském stromu Dryobalanops aromatica, v silici bazalky, rozmarýny lékařské, šalvěje lékařské, v mrkvi atd. V současnosti se vyrábí i synteticky. Z chemického hlediska jde o monoterpen.", "tgt_summary": "樟脑,IUPAC名称1,7,7-三甲基二环[2.2.1]庚烷-2-酮,是一种萜类有机化合物,室温下为白色或透明的蜡状固体,可用于驱离蠹鱼,但对蟑螂、蚊子等居家常见生物没有显著驱离作用。", "id": 2340692}
{"src_title": "Rodinné konstelace", "tgt_title": "家庭系统排列", "src_document": [{"title": "Účel a původ metody.", "content": "V rodinných osudech se některé příběhy (respektive vzorce chování) opakují. Pokud jsou podobnosti v příbězích nápadné, mohou se jejich aktéři ptát po příčině. Rodinné konstelace odpovídají na tuto potřebu a nabízejí jeden z pohledů na nevědomou rodinnou dynamiku.  Rodinné konstelace zavedl Bert Hellinger (*1925), který tuto metodu vyvinul v osmdesátých a devadesátých letech. Hellingerův fenomenologický přístup se částečně opírá o psychodrama, vyvinuté rakouským lékařem Jakobem Levy Moreno, rodinné rekonstrukce a sochání Virginie Satirové a hypnoterapii Miltona Ericksona.", "section_level": 1}, {"title": "Technika konstelací.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodinné konstelace formou semináře.", "content": "Technika konstelací spočívá v sestavení jakéhosi „modelu“ rodiny, vztahu nebo jiného systému ze „zástupců“ vybraných z ostatních účastníků semináře.  Klient terapeutovi popíše podstatu problému, který ho na konstelace přivedl. Terapeut klientovi navrhne, kteří lidé z jeho příběhu by měli v konstelaci vystupovat, a klient si mezi účastníky semináře vybere takové zástupce skutečných osob, kteří mu dotyčné pocitově nejvíc připomínají.  Ukazuje se, že v osobních příbězích jsou důležití nejen rodiče, sourozenci, prarodiče, ale mnohdy i vzdálenější příbuzní nebo lidé s rodinou nějak spjatí. V příbězích mívají zvlášť velký význam rodinní příslušníci, kteří jsou z vědomí rodiny vytěsněni nebo se na ně zapomnělo. Mohou to být potracené nebo brzy zemřelé děti, nežádoucí členové systému či příbuzní s tragickým osudem.  Klient si rovněž zvolí zástupce, který bude v situaci zastupovat jeho samého. Takto vybrané zástupce klient rozestaví tak, jak si myslí, že by se rozestavili sami, kdyby byli přítomni. Výchozí rozestavení tedy odpovídá jeho vnitřnímu obrazu dotyčného systému. Proto to musí dělat soustředěně a bez ohledu na formální očekávání.  Od chvíle, kdy zástupci zaujmou své pozice, se u nich začínají projevovat charakteristické pocitové reakce. Jejich pocity v konstelaci jsou překvapivě autentické a silné. Konstelace umožňují spatřit situaci v její podstatě a často vynesou na světlo skrytou dynamiku systému. Tento jev je základem metody.  Pozorováním reakcí a dotazováním zástupců dostáváme řadu informací o systému a procesech, které pod povrchem systému probíhají. Zároveň vychází najevo, zda v rozestavené konstelaci nechybí někdo, kdo ve skutečnosti v systému byl důležitý, či zda v systému nepřevzal někdo roli jiného člena rodiny. Přeskupováním systému, hledáním „správného“ místa pro jednotlivé členy a doplněním systému o další vyloučené anebo zapomenuté členy rodiny začíná proces, jehož hojivý účinek pociťuje nejen klient, nýbrž později celý jeho rodinný systém. Pro ostatní účastníky semináře je jejich „práce“ v rolích zástupců, ale i sama účast na semináři neobyčejně intenzívní a přináší vždy hluboké prožitky a překvapivé náhledy do jejich vlastního života.", "section_level": 2}, {"title": "Konstelace v individuálním poradenství.", "content": "Konstelace lze dělat také jako individuální poradenství. Zde se pracuje se značkami místo osobních zástupců pro jednotlivé členy systému. Klient značky rozestaví na podlahu jako by tam stáli členové systému, případně si může stoupnout na jejich místo, aby se vcítil do příslušných rolí.", "section_level": 2}, {"title": "Formální dělení konstelací.", "content": "Obecné principy formulované Bertem Hellingerem a používané při konstelacích lze aplikovat na rodinné systémy, pracovní či školní kolektivy a další organizační systémy. Největšího rozšíření dosáhla původní aplikace metody na rodinné systémy.", "section_level": 1}, {"title": "Rodinné konstelace.", "content": "Z hlediska zacílení lze Rodinné konstelace dále formálně dělit podle toho, kterou část rodinného systému řeší.", "section_level": 2}, {"title": "Konstelace původního rodinného systému.", "content": "V případě rodinných konstelací původního rodinného systému jde o pochopení vztahů členů původní rodiny. Patří sem sourozenci, rodiče a jejich sourozenci, prarodiče a jejich sourozenci a někdy i starší generace. Podle Hellingera je naše životní cesta silně ovlivňována událostmi a vzorci z rodinné historie, které se nevědomě přenášejí z generace na generaci.", "section_level": 3}, {"title": "Konstelace partnerského systému.", "content": "Dalším vztahovým systémem, jemuž lze lépe porozumět s pomocí techniky Rodinných konstelací, je systém partnerského vztahu. Do něj patří nejen partner nebo partnerka a děti, ale někdy i dřívější „důležití“ partneři a případně osoby z původní rodiny.", "section_level": 3}, {"title": "Systemické konstelace.", "content": "Označení Systemické konstelace se užívá pro obecnější aplikace konstelačních postupů na jakýkoliv systém tvořený vzájemně se ovlivňujícími členy.", "section_level": 2}, {"title": "Pracovní a organizační konstelace.", "content": "Konstelace lze s úspěchem použít i na odkrytí vnitřní dynamiky pracovních kolektivů, organizačních systémů (podnikové konstelace), ale i různých dalších systémů.", "section_level": 2}, {"title": "Typologie konstelací.", "content": "Konstelace v různých formách pronikají i do dalších oblastí života. Pro utřídění můžeme systemické konstelace dělit na:", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Provádění rodinných či systemických konstelací je sice licencováno některými psychoterapeutickými společnostmi, jde ale o metodu spornou, která má četné kritiky. Je to metoda fenomenologická, nekauzální, subjektivistická, jejíž účinnost nelze standardními metodami ověřovat. Podle hodnocení Českého klubu skeptiků zde má, podobně jako u všech pseudovědeckých metod, léčbu zprostředkovávat jakási \"„energie“.\" Často tuto metodu provozují nekvalifikované osoby. Ale nabízejí ji i odborní lékaři a psychoterapeuti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rodinné konstelace jsou metodou rozvoje osobnosti, sebepoznávání a psychoterapie. Umožňují názorně ukázat a pocítit souvislosti a vztahy mezi členy rodiny, případně členy širších systémů. Jejich tvůrcem je Bert Hellinger. Metoda je používána v terapii a poradenství.", "tgt_summary": "家庭系统排列(英语:Family Constellation)是心理咨询与心理治疗领域的一个方法,多用于家庭治疗。该方法由德国心理学家伯特·海灵格最早开发出来的。家庭系统排列是系统排列(Systemic Constellation)的一种(另有组织系统排列等),系统排列是通过现象学方法探究问题的根源和解决方法。", "id": 186968}
{"src_title": "Galéra", "tgt_title": "槳帆船", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název pochází ze středověké řečtiny, název \"galea\" původně označoval typ malé byzantské lodi. Italsky a španělsky se jí říkalo \"galera\", staročesky \"gallé\" a pak \"galejě\". Odtud pochází dnešní výraz galeje, který se používá jak v jednotném (ta galeje) tak i v množném čísle (ty galeje). Veslování na galejích byl kdysi obvyklý těžký trest a z pojmenování tohoto trestu vzniklo i přenesené pojmenování označující jakoukoli nepříjemnou, těžkou, zotročující, popř. ponižující práci.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Galéra konstrukčně vycházela z lodí antického světa. Jednalo se o nízkou, 25–60 m dlouhou štíhlou loď, s ponorem 1,5–2 m. Byla poháněna jednou řadou vesel, u kterých ale sedělo několik veslařů. Galéry mívaly i stěžně, na něž se napínaly pomocné plachty. Plachty byly obvykle trojúhelníkové, latinského typu.  Válečné galéry byly vyzbrojeny dělovou výzbrojí, která byla na rozdíl od plachetnic situována na přídi a zádi. Pro případnou boční střelbu sloužila malá děla na otočných vidlicích. Galéry byly již od dob antiky vybaveny i klounem pro prorážení trupu nepřátelské lodi (taranování). Tento kloun také někdy sloužil jako most pro útok vojáků na dobývanou loď.  Základní strategií při boji galér bylo protivníka zasypávat salvami šípů, ve snaze ranit nebo zabít co nejvíce veslařů a tím snížit manévrovatelnost lodi; popřípadě nečekaným přiblížením a těsným průjezdem zničit vesla, která protivník na rozdíl od útočníka nestačil zatáhnout, aby následoval taran lodi. Taranem zasažená galéra na klounu nějaký čas držela a bylo možné ji útokem pěchoty obsadit a vyrabovat nebo osvobodit otroky. Pokud útočník po taranování dal pokyn ke zpětnému chodu a kloun z proraženého boku vytáhl, následovalo velmi rychle potopení lodě.  Výhodou galér byla rychlá změna kurzu bez ohledu na vítr (galéra mohla obrácením veslování couvat) a malý ponor, který umožňoval snadný únik před pronásledovateli v těžších a větších lodích. Také nebyly odkázané na rozmary větru a i v naprostém bezvětří mohly pokračovat v cestě.  Galéry si získaly velkou oblibu u středomořských pirátů, kde jim pobřežní vody plné mělčin a ostrůvků umožňovaly maximalizovat výhody lodi. Při překvapivém útoku ze zálohy byly galéry schopny vyvinout na krátkou vzdálenost značnou rychlost (6-7 uzlů) a dostihnout většinu obchodních lodí. Jako veslaře na galérách bylo hojným zvykem využívat otroky nebo válečné zajatce, kteří byli na své místo přikováni řetězy. Na veslaře dohlíželi dozorci a bitím je nutili k náležitému pracovnímu nasazení a držení rytmu. Rytmus udával bubeník, většinou usazený pod kapitánský můstek v zadní části lodi. Vzhledem k vysoké úmrtnosti otroků bylo v přístavech (popř. po obsazení jiné lodi) často třeba doplnit stavy.", "section_level": 1}, {"title": "Nevýhody.", "content": "Poslední velká bitva, ve které se ve větším počtu utkaly galéry, byla Bitva u Svensksundu (1790)", "section_level": 1}], "src_summary": "Galéra či galeje je typ lodi – veslice s pomocným oplachtěním. Byla využívána pro obchodní i válečné účely. Brázdila Středozemní moře zhruba od 8. století př. n. l. Jejich ústup souvisí s nástupem efektivního dělostřelectva v 15. až 16. století, nahrazeny byly plachetnicemi s děly na boční straně () v 17. století a definitivně vytlačeny příchodem parního stroje.", "tgt_summary": "桨帆船(Galley),音译贾列船,在公元前1000年后出现,以人力划船来作为主要动力的船种,能够只用划桨来前进,通常也用桅杆和帆作为次要的动力。桨帆船通常使用在战争与贸易中。在早期的地中海海战中有着重要的地位,古代的腓尼基、希腊、迦太基、罗马的战争中也都有使用桨帆船。", "id": 2214003}
{"src_title": "Hans Makart", "tgt_title": "漢斯·馬卡特", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Johann Evangelist Ferdinand Apolinaris Makart byl synem arcibiskupského komorníka na zámku Mirabell v Salzburgu, Johanna Makarta a jeho ženy Marie Kathariny, rozené Rüssemayrové. Jeho otec měl výtvarné nadání, ale během cesty do Itálie, při které maloval, zemřel (1849).", "section_level": 1}, {"title": "Studia.", "content": "Makart v roce 1858 odešel do Vídně, kde studoval na Akademii výtvarných umění, ale jako netalentovaný byl propuštěn. Krátce nato odjel do Salzburgu a poté do Mnichova, kde nejprve studoval u Josta Schiffmanna a v roce 1851 se zapsal na Akademii výtvarných umění a studoval u Karla Theodora von Pilotyho. Makart cestoval v roce 1862 do Londýna a Paříže a dále absolvoval studijní pobyty v Itálii, v letech 1863, 1864 a 1866.  V roce 1869 byl pozván do Vídně, kde mu byl na státní náklady zařízen a pronajat ateliér. Ve stejném roce se Hans Makart oženil, jeho manželkou se stala Mnichovanka Amalie Franziska Roithmayrová, která ale již v roce 1873 zemřela. Zimu 1875–1876 strávil Makart společně s přáteli Rudolfem Huberem a Carlem Leopoldem Müllerem v Egyptě, kde se v Káhiře setkal s Franzem von Lenbachem.  V roce 1876 se Makart stal profesorem na Výtvarné akademii ve Vídni v ateliéru historické malby. O rok později odcestoval do Belgie a Holandska a poté v letech 1877–1878 navštívil Španělsko a Maroko. Od roku 1878 byl jmenován vedoucím speciálky pro historickou malbu.  Byl mimo jiné též dobrým organizátorem a kostýmním návrhářem. U příležitosti stříbrné svatby císařského páru, Františka Josefa a Alžběty Bavorské, uspořádal 24. července 1879 slavnost, při níž účinkovalo několik set protagonistů v renesančních kostýmech, které navrhl pro měšťany a v barokních kostýmech pro umělce. Četné skici k návrhům na kostýmy a doplňky jsou dodnes zachovány v Archivu vídeňské akademie. V letech 1880–1882 byl Makart ředitelem vídeňského Domu umělců (Künstlerhaus). Ve svém atelieru uskutečnil celou řadu oslav, kterých se účastnily přední osobnosti tehdejší doby. V roce 1881 se Makart podruhé oženil a jeho ženou se stala tanečnice Bertha Babitschová.  K jeho žákům patřili také mnozí čeští výtvarníci, například Čeněk Vosmík.", "section_level": 2}, {"title": "Hrob a vyobrazení.", "content": "Po své smrti byl pohřben v čestném hrobě na Vídeňském ústředním hřbitově. V roce 1889 byl náhrobek upraven dle návrhu Edmunda Hellmera. Umělcovým jménem byla v roce 1894 přejmenována jedna z ulic Vídně (Makartgasse). Roku 1898 postavil Fritz Zerritsch Makartův mramorový památník ve vídeňském Městském parku, podle návrhu Viktora Tilgnera. Rakouská pošta vydala k Makartově poctě vícekrát příležitostné známky.", "section_level": 2}, {"title": "Makartův atelier.", "content": "Poté, co byl Makart v březnu 1869 z Říma pozván do Vídně, byl mu na příkaz císaře Františka Josefa zařízen atelier v domě sochaře Antona Dominika Fernkornse. Roku 1872 si Hans Makart na vlastní náklady pořídil atelier v Gusshausstrasse č. 25, který vybavil atypicky luxusně nábytkem, koberci, antikvitami a zbraněmi. Starý atelier mu sloužil k bydlení.  Od roku 1873 se uskutečňují legendární ateliérové oslavy s četnými prominentními hosty. Makartův atelier byl volně přístupný veřejnosti a stal se opravdovým turistickým lákadlem pro cizince. R. 1872 navštívila atelier sama císařovna Alžběta. Roku 1875 se v atelieru oslavila návštěva Richarda Wagnera, při které byl přítomen i malíř Arnold Böcklin a Ferenc Liszt hrál na klavír. Makart pronajímal atelier bezplatně i svým kolegům (Eduard Charlemont, Franz von Lenbach, Emil Jakob Schindler nebo Viktor Tilgner). Mnozí umělci zachovali Makartův atelier na svých obrazech. Po smrti umělce zůstala budova prázdná a r. 1916 byla zbořena.  Dnes se mluví o \"Makartově stylu bydlení\" a bytového zařízení 19. století, který je charakterisován pompou, těžkými sametovými závěsy, obklady stěn a mohutnými lustry. Takový styl bydlení si získal u bohatých měšťanů značnou oblibu. V tomto prostředí hrála důležitou roli i tzv. Makartova kytice – obraz s květinami, palmami, rákosím a trávou.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Makartovými vzory byli především Tizian a Rubens. Jeho díla jsou charakterisována smyslností a pathosem, vše za účelem teatrálního efektu. Toto působení je také označováno jako barevné opojení. Z jeho děl jsou známy především cyklus \"„Pět smyslů“\", který je z větší části vystaven v zámku Belvedere (Rakouská galerie).  Většina zakázek na výzdobu budov ztroskotala na jeho požadavcích obrovského honoráře, teprve roce 1881 mohla začít výzdoba prostor schodiště Uměleckohistorického musea ve Vídni. Tato malba znázorňuje alegorii malířství a sochařství a deset zobrazení slavných malířů i s jejich modely. Působil též jako bytový architekt, zejména pro svého mecenáše průmyslníka Nikolause Dumbu, kterému upravil sídlo ve stylu svého atelieru. Též klobouky a límce se nosily dle Makartových návrhů. Blížil se tím ideálu celostního umění (Gesamtkunstwerk). Po jeho předčasné smrti převládl názor, že s jeho odchodem končí i určitá kulturní epocha, a skutečně již po několika desetiletích je Makart vnímán téměř jako slavná sportovní postava. Makart měl výrazný vliv na mladé malíře, jako např. na Gustava Klimta, který také pokračoval ve výzdobě schodiště Kunsthistorického musea.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hans Makart (28. května 1840, Salzburg – 3. října 1884, Vídeň) byl rakouský malíř a dekoratér. Je hlavním představitelem období vzniku vídeňské Ringstrasse (60.–70. léta 19. století).", "tgt_summary": "汉斯·马卡特(;1840年-5月28日-1884年-10月3日),奥地利萨尔斯堡人,19世纪末的法国学院派画家。", "id": 2186466}
{"src_title": "Keř", "tgt_title": "灌木", "src_document": [{"title": "Krajinářské a sadovnické využití keřů.", "content": "Krajinotvorná a estetická funkce různých keřovitých porostů je bohatě využívána v krajinářské a sadovnické tvorbě, pro kterou keře v různých podobách skýtají mnohočetné využití. Ve volné, průchozí krajině jde o nejrůznější aleje, remízky, pozemkové meze a zarůstající agrární valy, často liniového charakteru podél přírodních koridorů a cest. Mohou též zarůstat různé skládky a výsypky nebo se využívat při rekultivačních úpravách krajiny.  Mezi útvary uměle vznikající sadovnickými zásahy člověka patří živé ploty (jehličnaté i listnaté), kulisové či půdopokryvné pasáže plazivých kultivarů, stejně jako i efektní okrasné výsadby nápadně kvetoucích nebo barevně oplistěných parkových solitérů či skupin. K oblíbeným polopřirozeným či přírodu napodobujícím zahradním biotopům patří různá vřesoviště, alpinka nebo zahradní klečoviště. Zahradní jezírka mohou naopak obrůstat pravidelně seřezávané keříky vrb. Významnou hygienickou funkci plní keře i v malých soukromých zahradách, kde se pěstují též drobné ovocné keře jako maliny, rybíz nebo angrešt.  V českých, potažmo středoevropských podmínkách je při výběru sadovnicky vhodných keřů třeba brát do úvahy především jejich nároky na vláhu a světlo, u nepůvodních kultivarů dřevin též jejich odolnost vůči mrazu. Chladné podmínky vyšších poloh dobře snášejí jehličnaté keře (jalovce, tisy), líska, většina svíd nebo vrb; vyloženě teplomilné jsou naopak pestře kvetoucí kultivary exotů, jako jsou šácholany, ibišky, tamaryšky, komule, ptačí zoby či rhododendrony, pouze jako kbelíkové rostliny lze pěstovat středomořské oleandry. Mezi keře odolné vůči suchu různé čimišníky, janovce, štědřenec odvislý nebo i některé růže, dále též druhy introdukované z Mediteránu jako levandule, svatolína, rozmarýn nebo tamaryšek. Některé druhy jsou vápnomilné (například dřín, dřišťál, hlohyně nebo kaliny), jiné naopak silně acidofilní (například hortenzie nebo většina čeledi vřesovcovitých jako vřesovce nebo azalky). K výrazně kvetoucím parkovým solitérám či skupinám patří magnolie, pustoryly, šeříky, zlatice, tavolníky či vzrůstné kultivary sadových růží. Do živých plotů se naopak hodí dřeviny spíše méně vzrůstné, ale bohatě obrážející při řezu, například skalníky, ptačí zob, pámelník bílý nebo zimostráz (\"Buxus\"), z jehličnatých keřů nejrůznější cypřišky, jalovce a zeravy.", "section_level": 1}, {"title": "Zapěstování ovocného keře.", "content": "Ovocné keře jsou pěstovány převážně z dřevitých řízků pro nadzemní část se využívají horní tři pupeny. Spodní pupeny se vyslepují. V prvním roce bývají přírůstky krátké. U keře stačí tři základní větve. Pro založení většího počtu výhonu (5) jsou stávající výhony zkracovány z jara v druhém roce po výsadbě. Pět letorostů je upraveno jako korunka stromu. začátkem června zkrátíme nejvyšší letorosty. Sazenice keřů se sklízejí na konci druhého roku po výsadbě řízku. V dobrých vegetačních podmínkách sklízíme sazenice již v prvním roce pěstování. Tyto sazenice jsou však slabší.", "section_level": 1}], "src_summary": "Keř je morfologická forma dřevnaté rostliny – fanerofytu, jejíž hlavní odlišností od stromu je absence hlavního kmene. Typicky nízko nad zemí se keře rozdělují do mnoha větví. Keře bývají nižší než stromy a vyšší než trávy a byliny. V ovocnářství jsou keře označením pro ovocné dřeviny bez kmínku. Hranice mezi tvarem keře a stromu je ovšem neostrá a plynulá, nehledě na to, že mnohé druhy dřevin mohou v závislosti na stanovištních podmínkách nabývat jedné i druhé podoby. Velmi drobné keře (například borůvky, vřes) se označují jako keříky (chamaefyty). Od polokeře se odlišuje plně zdřevnatělými větvemi, které nesou obnovovací pupeny.", "tgt_summary": "灌木是没有明显主干的木本植物,植株一般比较矮小,不会超过6米。从近地面的地方就开始丛生出横生的枝干。都是多年生。一般为阔叶植物,也有一些针叶植物是灌木,如刺柏。如果越冬时地面部分枯死,但根部仍然存活,第二年继续萌生新枝,则称为「半灌木」。如一些蒿类植物,也是多年生木本植物,但冬季枯死。", "id": 2173214}
{"src_title": "Howard Hughes", "tgt_title": "霍华德·休斯", "src_document": [{"title": "Dětství a dospívání.", "content": "Narodil se ve městě Humble v Texasu 24. prosince 1905, ale uvedené datum narození někteří jeho životopisci zpochybňují. Dle NNDB.com „\"Hughes tvrdil, že se narodil na Štědrý den, ale podle záznamu o křtu se ve skutečnosti narodil 24. září\"“. Jeho matka se jmenovala Allene Gano Hughes, otec Howard Robard Hughes st., vynálezce a vlastník patentu vrtného hrotu schopného pronikat i nejtvrdší horninou. H. R. Hughes st. v roce 1909 založil firmu Hughes Tool Company pro výrobu těchto vrtných hrotů, které začaly používat všechny naftařské společnosti, a díky tomu později nebývale zbohatl.  V mládí vyrůstal pod velkým vlivem své matky, která byla posedlá ochranou svého syna před bakteriemi a nemocemi. Od svého otce zdědil zájem o všechny mechanické věci - když mu bylo dvanáct let, otiskly jeho fotografii místní noviny jakožto prvního chlapce v Houstonu, který vlastní jízdní kolo s motorovým pohonem, které si sám sestrojil.  Oba jeho rodiče zemřeli krátce po sobě během dvou let v období jeho dospívání. Allene Hughesová zemřela ve věku 39 let v březnu roku 1922 kvůli komplikacím v těhotenství. Ani ne o dva roky později, v lednu roku 1924, zemřel jeho otec na infarkt. Ačkoli měl tetu, která zemřela na tuberkulózu, nikdo z jeho rodičů nezemřel na žádnou infekční nemoc, která by mohla mít spojitost s počátky jeho pozdějšího strachu před nemocemi a posedlostí zdravotní prevencí.  Protože závěť jeho otce od smrti jeho matky nebyla pozměněna, zdědil 75 procent multimiliónového dědictví, jehož součástí byly stále rostoucí zisky z důlních vrtů. Brzy po smrti svého otce předčasně ukončil studium na Rice University v Houstonu a v červnu roku 1925 se ve věku 19 let oženil s Ellou Riceovou (Ella Rice). Krátce nato se odstěhoval do Hollywoodu, kde měl v úmyslu proslavit se jako filmový režisér a producent.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Mezi jeho vůbec nejznámější partnerky a přítelkyně patřila hollywoodská filmová hvězda Katherine Hepburnová.  O nejzajímavějším období života Howarda Hughese pojednává oskarový film režiséra Martina Scorseseho \"Letec\" (\"The Aviator\") z roku 2004.  V roce 1971 sepsal spisovatel Clifford Irving o Howardu Hughesovi knihu, kterou vydával za jeho osobní paměti, přestože byla zcela vykonstruovaná. Irving tím docílil jednoho z největších mediálních podvodů a skandálů a byl následně odsouzen za podvod na 2,5 roku do vězení. O Cliffordu Irvingovi a jeho díle byl posléze natočen film \"Skandál (The Hoax)\" z roku 2006, natočený režisérem Lasse Hallströmem s Richardem Gerem v hlavní roli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Howard Robard Hughes (24. prosince 1905 – 5. dubna 1976) byl americký letecký konstruktér, pilot, podnikatel, filmový režisér a producent. Proslul především díky překonání světového rekordu v rychlosti letu (566 km/h), rekordu v délce letu kolem země (91 hod), konstrukci letounů Hughes H-1 Racer a Hughes H-4 Hercules, produkci filmů Pekelní andělé (Hell's Angels) a Psanec (The Outlaw), a nakonec i stále více excentrickým způsobem života. Byl znám jako nenapravitelný sukničkář, výstřední člověk a jeden z nejbohatších lidí na světě. Ke konci jeho života dosahovalo jeho bohatství výše 8 miliard dolarů, tedy asi 250 miliard korun (přepočítáno v soudobém kurzu měn).", "tgt_summary": "小霍华德·洛巴德·休斯(英语:Howard Robard Hughes, Jr.,1905年-12月24日-1976年-4月5日),是美国著名商业大亨、投资人、飞行员、航空工程师、电影制片人、慈善家,当时世界上最富有的人之一。他首先担任电影制片人,然后成为航空界的一位有影响力的人物。在后期的生活中,他由于几次飞机坠毁造成的慢性疼痛和不断加剧的耳聋令强迫症(OCD)恶化,使他的行为变得古怪和过着隐居的生活方式。", "id": 2288762}
{"src_title": "Únos ze serailu", "tgt_title": "后宫诱逃", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Únos ze serailu je komická opera o třech dějstvích. Její děj se odehrává v 16. století v Turecku.  Konstance a její komorná Blonda jsou při vyjížďce na lodi uneseny piráty a prodány do Turecka, kde se do Konstance zamiluje zámožný Selim paša a do Blondy jeho dozorce Osmin. Pedrillo vypátrá, kde jsou obě dívky a dostává se do paláce (nechává se najmout jako správce pašových zahrad). Zároveň posílá vzkaz svému pánovi - Belmontemu. Zde začíná vlastní děj opery.", "section_level": 1}, {"title": "První dějství.", "content": "Belmonte se na návrh Pedrilla nechává najmout pašou jako stavitel, takže se dostává do paláce, kde Konstance mezitím odmítá vytrvalé dvoření Selima. Belmonte s Pedrillem naplánují útěk (svůj i obou mladých dívek) pomocí lodi, která právě v té době kotví v přístavu.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé dějství.", "content": "Blonda se od Pedrilla dozvídá o plánu útěku. Podaří se jim opít Osmina a všichni čtyři (Belmonte, Konstance, Pedrillo a Blonda) za pomoci provazového žebříku opouštějí palác.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí dějství.", "content": "Pedrillo a Blonda jsou na útěku chyceni Osminem, o něco později potká stejný osud i Belmonta a Konstanci. Osmin se raduje, protože předpokládá, že paša nechá všechny čtyři (nebo přinejmenším oba muže) usmrtit. Paša se zprvu opravdu rozhodne dát Pedrilla a Belmonta mučit za zneužití jeho důvěry, ale pak ukáže svou lepší tvář. Otec Belmonta je totiž jeho nepřítel, takže by se mu mohl mstít, ale nebude to dělat, protože je lepší oplatit křivdu šlechetností a nemstít se (což je vlastně pointa celé opery, vedle nehasnoucí lásky i v úplné beznaději). Z těchto důvodů rozhodnutí změní a nechává všechny čtyři odjet z přístavu na již dříve vyhlédnuté lodi. Pak je paša Salim oslavován a získává si respekt poddaných díky své šlechtnosti, ne krutosti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Únos ze serailu (v originále Die Entführung aus dem Serail) je název komické opery Wolfganga Amadea Mozarta z roku 1782. Autorem libreta je Gottlieb Stephanie podle textu divadelní hry Christopha Friedricha Bretznera. Opera je psána v takzvaném \"žánru Singspiel\" a obsahuje některé pěvecky obzvláště obtížné pasáže (například Osminova árie ze třetího dějství \"Ha, wie will ich triumphieren!\", obsahující poměrně náročnou koloraturu a velké D, jeden z nejnižších tónů vůbec požadovaných v klasické opeře).", "tgt_summary": "后宫诱逃(K.384;)是奥地利作曲家沃夫冈·阿玛迪斯·莫札特创作的三幕歌唱剧。 德语唱词由克里斯多夫·弗雷得里希·布里茨那(Christoph Friedrich Bretzner)创作,故事讲述了西班牙贵族贝尔蒙特在仆人佩德利奥的帮助下,前往土耳其塞利姆帕夏的后宫营救被海盗掳走的爱人康斯坦斯和女仆布隆黛。", "id": 438384}
{"src_title": "Operace Bagration", "tgt_title": "巴格拉基昂行動", "src_document": [{"title": "Průběh bitvy.", "content": "Do bitvy šla Rudá armáda s impozantní silou. 1. pobaltský, 3. 2. a 1. běloruský front měly 2,5 miliónu mužů, 22 000 děl a minometů, 2 000 kaťuší, 4 080 tanků a samohybných děl a 6 000 letadel. Bojů se též účastnilo dálkové letectvo a Dněperská válečná flotila, významnou složku tvořilo zhruba 150 000 partyzánů na území Běloruska a Litvy. Koordinované partyzánské akce začaly již dne 20. června 1944.  Byly vyhazovány mosty, ničeny koleje, přerušovány zásobovací trasy, přepadávány německé kolony se zbraněmi a válečným materiálem. Operace Rudé armády byly zahájeny v den třetího výročí napadení SSSR 22. června 1944 útoky vojsk 1. pobaltského a 3. běloruského frontu. Hlavní útok s mohutnou dělostřeleckou přípravou začal dne následujícího. Nejdůležitější úder vedla přes pripjaťské bažiny vojska 1. běloruského frontu generála K. K. Rokossovského. Sovětská armáda zde postavila haťové cesty, kterými projela i těžká bojová technika. Pro německé generály byl tento manévr ohromným překvapením a šokem, protože v místech útoku byla jen slabá obrana, která byla smetena. Vojska 2. běloruského frontu pronikla do 27. června až k Dněpru a 28. června dobyla Mogilev. 1. pobaltský front prolomil na vitebském směru německou obranu a do 29. června obklíčil a zničil německý armádní sbor. 1. běloruský front obklíčil v prostoru Bobrujska 6 německých divizí. Německé skupině armád Střed (\"Mitte\") začala hrozit úplná porážka, takže Hitler rozhodl vyměnit maršála Busche polním maršálem Walterem Modelem. Ten se pokusil přemístit z jihu několik divizí, jejichž pohyb však byl omezen činností partyzánů. Sovětská armáda provedla klešťový obchvat a dne 3. července osvobodila běloruské hlavní město Minsk ze dvou stran. Obklíčené svazky pěti německých sborů se snažily dostat ze sevření, avšak veškerá snaha byla marná. Do 11. července činily ztráty Němců jen v tomto kotli 70 tisíc padlých a 40 tisíc zajatých vojáků.  Jak správně Sověti předpokládali, část německých sil z Ukrajiny byla přemístěna na pomoc obraně v Bělorusku. Dne 13. července proto zahájila vojska 1. ukrajinského frontu pod vedením maršála I. S. Koněva útok na Lvov a Sandoměř – Lvovsko-sandoměřskou operaci. V polovině července obsadila Rudá armáda hlavní město Litvy Vilnius (Vilno) a pokračovala v útoku v Pobaltí, přičemž cílem mělo být odříznutí skupinu armád Sever od zbytku Třetí říše.  3. běloruský front obsadil Kovno a Vilno a pronikal až k hranicím Východního Pruska, 1. běloruský front prolomil u Kovelu německou obranu a 24. července vstoupila jeho vojska do polského města Lublin. Na Ukrajině pronikla Rudá armáda 29. července až k Visle, vstoupila na polské území a na jihu si připravila dobrou pozici na osvobození Moldavské SSR a na útok na Rumunsko. Koncem července postoupily jednotky Rudé armády a polské východní armády až k Varšavě, kde 1. srpna vypuklo povstání. Zde se názory historiků na další vývoj liší. Dle názoru jedněch Stalin nechal zastavit boje a povstání nekomunistického polského odboje utopit v krvi. Jiní historikové oponují tím, že sovětská a polská vojska se pokoušela o útoky na Varšavu, ovšem byla odražena zkonsolidovanou německou obranou. Je nutno brát i v úvahu, že po více jak čtyřicetidenním útoku, kdy Rudá armáda překonala několik set kilometrů a svedla těžké boje, byli již vojáci unaveni, bylo třeba doplnit početní stavy, zajistit zásobování vojsk. Rudá armáda ovšem dlouho odmítala byť jen poskytnout povstalcům přísun zbraní a střeliva. Dílčí boje trvaly ještě do 29. srpna, ale sovětská vojska již žádných výrazných úspěchů nedosáhla a fronta se stabilizovala.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledek bitvy.", "content": "Porážka měla pro nacistické Německo nedozírné následky. Sovětská vojska měla otevřenou cestu jak na Balkán a do Maďarska, tak zejména do Polska, Východního Pruska a Slezska, potažmo na Berlín. Wehrmacht pozbyl velké množství mužů i bojové techniky a ztrácel i svoji prestiž. Rudá armáda zajala několik desítek tisíc německých vojáků a 20 generálů a vysokých důstojníků. 17. července 1944 je Stalin nechal pochodovat v čele zástupu ulicemi Moskvy. Pochodu německých zajatců mlčky přihlíželi kromě tisíců Moskvanů i desítky zahraničních novinářů, což bylo pro Hitlera další kruté ponížení. Operace Bagration a otevření druhé fronty v Normandii znamenaly i dobrý počin koordinace mezi spojenci, což mělo i příznivý vliv na postup na obou frontách.  V důsledku rychlého postupu sovětských vojsk vypuklo 1. srpna Varšavské povstání. Stalin však odmítl poskytnout povstalcům pomoc, protože většinu z nich tvořili přívrženci Londýnské exilové vlády. Jejich likvidace by jeho záměrům s Polskem jen prospěla. Po skončení tvrdých bojů v prvních říjnových dnech roku 1944 zůstaly z Varšavy pouze ruiny. Sovětská vojska, které prošla v průběhu 6 týdnů bojů 600 km, byla vyčerpaná a nebyly schopny dále postupovat. Celkově měla asi 180 000 mrtvých a pohřešovaných a dalších 578 000 raněných. Německé ztráty se dle zdrojů různí, podle Zalogy se vyšplhaly až na 300 000 mrtvých a přes 150 000 zajatých. Bylo zničeno 17 divizí a 3 brigády, 50 německých divizi ztratilo více než polovinu své živé síly. Německé ztráty byly srovnatelné s bitvou u Stalingradu. Operace měla za následek i značné ztráty v německém velitelském sboru. Padlo 9 generálů, včetně 2 velitelů sborů, 22 generálů bylo zajato, z toho 4 velitelé sborů; generálmajor Hahn, velitel 197. pěchotní divize se stal 24. června nezvěstný, generálporučíci Zutavern a Philipp z 18. divize tankových granátníků a 134. pěchotní divize spáchali sebevraždu.  Strašné porážky Německa na obou frontách vyústily ve spiknutí německých důstojníků, kteří se 20. července 1944 pokusili o atentát na Hitlera. Vůdci Třetí říše se podařilo vyváznout pouze s lehkými zraněními.  Boje na východní frontě však dále pokračovaly. 14. srpna se rozhořely těžké boje severozápadně od Lvova, v oblasti Sandoměře, kde pokračovaly boje v rámci lvovsko-sandoměřské operace. Sovětská vojska se při tom dostala několik desítek kilometrů od hranic Slovenska a tím indukovala sled nezvratných událostí, které vyústily k začátku Slovenského národního povstání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Operace Bagration (rusky Oперация Багратио́н) neboli sovětská letní ofenzíva 1944 byla jedna z největších bitev Velké vlastenecké války. Krycí název měl připomínat carského generála P. I. Bagrationa, který zahynul v bitvě u Borodina. Letní ofenzíva sovětských vojsk byla připravována za stavu, kdy se německým vojskům podařilo stabilizovat frontu a vést poměrně úspěšné obranné boje. Sovětské velení počítalo s tím, že západní spojenci otevřou západní frontu, což bylo dohodnuto již na Teheránské konferenci 30. listopadu 1943. Maršál Georgij Konstantinovič Žukov vypracoval odvážný plán, který spočíval v hlavním úderu tam, kde ho Němci neočekávali – v Bělorusku. Tamní bažinatý terén byl zdánlivě jakékoliv operaci tankových vojsk neprostupný, německá obrana zde byla velmi slabá. Současně s tímto útokem měly být zahájeny boje v Pobaltí a po provedení hlavního útoku měla následovat ofenzíva na Ukrajině.", "tgt_summary": "巴格拉基昂行动(,取自于俄罗斯将军彼得·巴格拉基昂)是第二次世界大战中苏联于1944年对白俄罗斯发动大规模攻势的代号,于6月22日开始实行(与3年前德国入侵苏联的巴巴罗萨行动同一天),苏军自4个方向进攻,击溃德国中央集团军与收复了白俄罗斯首都明斯克,并到8月渡过维斯瓦河、一直推进到东普鲁士边界的里加暂做重整。苏军这次的攻势使得德国中央集团军及其属下3个军团包括第4军团、第3装甲军团及第9军团崩溃,损失了28个陆军师,被认为可能是德军在二战中最大的单一败战。德军在这次行动中的损失无法弥补,军事历史学家赫尔曼·卡根霍兹说:「自从1944年夏季中央集团军的崩溃后,德军将要在东方进行一场极为痛苦的战争」。在这场行动结束后,苏军收复了大部分西部领土,也在罗马尼亚与波兰边境取得立足地。", "id": 2363493}
{"src_title": "Vilém Tell (Rossini)", "tgt_title": "威廉·退尔 (歌剧)", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Vilém Tell je opera o čtyřech dějstvích. Její děj se odehrává ve Švýcarsku na začátku 14. století.", "section_level": 1}, {"title": "První dějství.", "content": "Vilém Tell prozrazuje lidem, že pod pláštíkem právě probíhající venkovské slavnosti na břehu Lucernského jezera se chystá boj proti habsburskému vojsku, stojícímu pod vrchním velením místodržícího Gesslera. Jako jeden z prvních činů odporu zachraňuje Tell vrchností stíhaného Leutholda, který zabil habsburského žoldnéře při obraně cti své dcery. Žoldnéři, kteří nenajdou Leutholda, zatýkají a odvlékají mluvčího místního lidu Melchthala.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé dějství.", "content": "Melchthalův syn Arnold se v lesích setkává s Gesslerovou dcerou Matyldou a navzájem si vyznávají lásku. Arnold je rozhodnut opustit kvůli princezně svou vlast. Do toho vstupuje Vilém a oznamuje Arnoldovi, že jeho zatčený otec byl popraven, což Arnolda vrací do řad vzbouřenců.  Vzbouřenci přísahají v horách věrnost v boji za svobodu jejich země a domlouvají se, že signálem k všeobecné vzpouře bude zapálení velkých ohňů.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí dějství.", "content": "Před hradem místodržícího Gesslera se u příležitosti výročí panství Habsburků ve švýcarských kantonech musí místní lidé klanět Gesslerovu klobouku zavěšenému na vysoké tyči. Vilém toto jako jediný odmítá a za trest musí šípem z kuše sestřelit jablko postavené na hlavě svého syna. To se mu díky jeho velkému střeleckému umění podaří. Když však prohlásí, že druhý šíp by byl v případě, že by synka zranil, určen Gesslerovi, je zajat a odvlečen žoldnéři. Gesslerova dcera Matylda zachraňuje jeho syna Gemmyho.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrté dějství.", "content": "Matylda přichází k Tellovu domu s Gemmym a dává se jako rukojmí do rukou horalů. Zároveň prozrazuje, že Tell je odvážen na lodi přes jezero k popravě. V té chvíli Gemmy zapaluje dům svých rodičů, čímž dává signál k všeobecné vzpouře, při které je Vilém Tell osvobozen a vlastní rukou zabíjí nenáviděného Gesslera.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vilém Tell (v originále \"Guillaume Tell\", italsky \"Guglielmo Tell\") je název poslední opery Gioacchina Rossiniho z roku 1829, určené k provedení v Paříži. Předlohou k opeře bylo drama \"Wilhelm Tell\" německého básníka Friedricha Schillera. Autory libreta sepsaného ve francouzštině byli Étienne de Jouy a Hippolyte Bis za pomoci Armanda Marrasta a Adolpha Crémieuxe.", "tgt_summary": "《威廉·退尔》(,英语:William Tell)是一个由意大利作曲家焦阿基诺·罗西尼作曲的四幕歌剧,歌剧剧本由Étienne de Jouy和Hippolyte Bis用法语创作。《威廉·退尔》是根据德国剧作家弗里德里希·席勒的同名戏剧作品改编而成的,而那部戏剧作品则是根据瑞士独立英雄威廉·退尔的传说创作的。", "id": 2982442}
{"src_title": "Joe Cole", "tgt_title": "祖·高爾", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v Islingtonu, kde žil do svých sedmnácti, než se odstěhoval do Camdenu. Zázračné dítě, kterému se dostalo národní mediální pozornosti, jako školákovi a objevu West Ham United byl dlouho nabízen jako nejžhavější talent anglického fotbalu. Manchester United v jeho šestnácti letech za jeho služby údajně nabídl zaplatit 10 milionů liber. Hrající podobně jako anglický oblíbenec Paul Gascoigne, rychle postupoval ke svému týmovému debutu ve West Ham United, který absolvoval ve svých sedmnácti letech. Stal se týmovým kapitánem ve svých 19 letech. Zatímco jeho schopnosti mu vynesly mnoho potlesku jeho kariéra se v posledních letech v klubu zastavila, zvláště když se West Ham rozloučil s trenérem Harrym Redknappem.", "section_level": 1}, {"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Chelsea.", "content": "V roce 2003 přestoupil do Chelsea FC za 6 600 000 liber jako část „Ruské Revoluce“ Romana Abramoviče se zaměřením stát se hráčem reprezentace. Nicméně kvůli velké konkurenci v týmu zpočátku bojoval o pevnou pozici v obou týmech, v Chelsea i v reprezentaci pod vedením Claudia Ranieriho.  Podle něj ho Ranieri chtěl poslat na hostování do PFC CSKA Moskva jen pár dnů po jeho příchodu do Chelsea FC. Joe zamítl přesun a rozhodl se zůstat v Chelsea FC, ale během první poloviny sezóny 2003-2004 se objevoval ve sestavě nepravidelně. Počet jeho startů se ještě snížil potom, co Ranieri přijal Scotta Parkera v lednu 2004.  Na soupisce anglické fotbalové reprezentace byl na Euro 2004, ale nehrál.  Dlouho by chválen za své technické schopnosti a tvořivost. Po příchodu nového trenéra José Mourinha do Chelsea FC v roce 2004 nejprve pokračoval v boji o místo, ačkoli brzy zjistil, že se na trávníku objevuje častěji než pod vedením Ranieriho.  V lednu 2005 byl veřejně Mourinhem kritizován po vítězství proti Liverpoolu za zanedbávání jeho defensivních povinností. Mourinho jej popsal jako „hráče dvou tváří“. „Jedné“, kterou má rád (odkazující na jeho technické schopnosti) a „druhou“, kterou rád nemá (odkazující na nedostatek jeho nadšení pro defenzivní povinnosti).  Na toto odpověděl pozitivně a využil zranění ostatních hráčů (Arjen Robben), aby se stal jednou z hvězd Chelsea při výhře titulu v Premier League v sezóně 2004/05. Také se mu dostalo stálého místo v anglické reprezentaci na levé straně zálohy, o které usiloval už několik let.Za dobu co hrál v Chelsea FC dal 39 golu.V Chelsea FC byl v roce 2008 vyhlášen hráčem roku.", "section_level": 2}, {"title": "Liverpool.", "content": "V roce 2010 přestoupil do Liverpoolu Hned v prvním zápase ligového ročníku viděl v zápase proti Arsenalu červenou kartu. Do základní sestavy se však dlouhodobě nedokázal prosadit a tak byl v poslední den přestupového období léta 2011 poslán na roční hostování do týmu úřadujícího francouzského mistra Lille OSC.", "section_level": 2}, {"title": "Lille (hostování).", "content": "Během svého hostování nosil dres s číslem 26.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Liverpoolu.", "content": "Po jednoročním hostování v klubu Lille OSC se vrátil do Liverpoolu.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do West Hamu.", "content": "V lednu roku 2013 podepsal smlouvu s klubem West Ham, pro kterého to byl návrat do klubu, ve kterém už hrál v dřívější době. Vstřelil 5 branek.", "section_level": 2}, {"title": "Aston Villa.", "content": "Cole ve West Hamu nedostal novou smlouvu a tak podepsal dvouletý kontrakt s Aston Villou. Debutoval 27. srpna v zápase proti Leyton Orient.", "section_level": 2}, {"title": "Coventry City (hostování).", "content": "16. října 2015 ho na hostování získalo Coventry City.", "section_level": 2}, {"title": "Coventry City.", "content": "7. ledna 2016 Coventry City změnilo jeho hostování v přestup. Nosil číslo 14. V tomto klubu vstřelil 1 branku a to z volného kopu.", "section_level": 2}, {"title": "Tampa Bay Rowdies.", "content": "4. května 2016 Cole podepsal smlouvu v druholigovém americkém klubu Tampa Bay Rowdies.Hraje s číslem 26.V tomto týmu je největší hvězda.Vstřelil už 7 branek", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentace.", "content": "V květnu 2006 posílil anglický tým pro Mistrovství světa. Hrál na levé straně zálohy při jejich zahajovacím zápase proti Paraguayi 10. června 2006. 20. června 2006 Anglie hrála proti Švédsku s konečným výsledkem 2:2. Tento výsledek může být přisuzován jeho velkolepé hře. Ve 34. minutě vsřelil gól a 85. minutě utkání přihrál na druhý gól, který vstřelil Steven Gerrard. Posléze byl zvolem mužem zápasu.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Joseph Cole (* 8. listopadu 1981, Islington, Londýn), známý jako Joe Cole, je profesionální fotbalista. V Chelsea FC byl v roce 2008 vyhlášen hráčem roku.", "tgt_summary": "若瑟·约翰·\"祖\"·高尔(英语:Joseph John \"Joe\" Cole,1981年-11月8日),已退役英格兰足球运动员,司职中场,最后效力北美足球联赛球会坦帕湾暴徒。", "id": 1804403}
{"src_title": "Národní park Redwood", "tgt_title": "紅木國家公園", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ještě dnes zde žijí indiánské kmeny. Archeologové prohledávali okolí ve snaze zjistit, kdy se sem tyto kmeny přistěhovaly a určit co nejpřesnější období. Archeologické studie ukázaly, že zde indiánské kmeny žily již před 3 tisíci lety. V dnešních letech indiánské kmeny zde žijící, jako např. Yurok, Tolowa, Karok a Wiyot, mají historické vazby k tomuto území. Sčítání lidu v roce 1852 ukázalo, že kmen Yurok byl nejpočetnější z indiánské civilizace – bydleli v 55 vesnicích a čítali 2,5 tisíc obyvatel. Užívali dřevo právě ze sekvoje vždyzelené, jejíž vnitřní linie jsou v lineárním sledu. Podél těchto linií dřevo osekali na plaňky a používali jej jako stavivo na domy, lodě a malé vesničky. Pro obydlí plaňky musejí být vměstnány k sobě strana na stranu v úzkém příkopu, nahoře seříznuté pro střechu, kde rovněž použili dřevo z již zmíněné sekvoje.  Před badatelem Jedediashem Smithem v roce 1828 žádný jiný badatel z nížinaté Evropy ještě nebádal ve vnitrozemském regionu od pobřeží. Nález zlata kolem řeky \"Trinity River\" v roce 1850 vedl k menší druhotné zlaté horečce v Kalifornii. To přivedlo zlatokopy do této oblasti a mnoho z nich zde zůstalo poté, co se jim nepodařilo rychle zbohatnout. Příliv nových obyvatel však vedl ke konfliktům s domorodci. Kolem roku 1895 zůstala v jedné skupině vesnic jen asi třetina Yuroků. Kolem roku 1919 prakticky všichni členové kmene Chilula zemřeli nebo byli začleněni do ostatních kmenů. Zlatokopové káceli sekvoje na stavbu dřevěných srubů; po skončení zlaté horečky se pak někteří vrátili znovu k dřevorubectví. Předtím na více než 2 milionech akrů (8.100 km2) Kalifornie a jihozápadního pobřeží Oregonu byl prales sekvojí, ale po roce 1910 rozsáhlé kácení přimělo ochránce přírody začít usilovat o zachování stávajících stromů, které byly káceny v alarmující rychlosti. V roce 1911 americký reprezentant John Edward Raker z Kalifornie se stal prvním politikem představující legislativu pro vytvoření národního parku Redwood. Nicméně, žádný další krok v tuto dobu americký Kongres neučinil.  Organizace spojených národů navrhla národní park Redwood zapsat na seznam světového dědictví UNESCO 5. září 1980. Vyhodnocovací komise poukázala na 50 prehistorických archeologických nalezišť, zahrnující přibližně 4500 let. Také se odvolávala na přetrvávající výzkum v parku vedeným Státní univerzitou v Humboldtu, mimo jiné i dalšími. Park je součástí Biosférické rezervace \"California Coast Ranges\", která byla vyhlášena 30. června 1983.", "section_level": 1}, {"title": "Správa parku.", "content": "Nedostatek peněz zamezil rozsáhlejším změnám, nicméně lesní průmysl zde vysel množství druhů stromů, které nejsou pro danou oblast charakteristické. Pobřeží, zahrnující písečné oblasti a pobřežní prérie, byly zaplaveny exotickými druhy, nejspíš díky uhašení lesních požárů před rokem 1980. Protipožární plán nyní umožňuje vypalování porostů jako jeden z prostředků k navrácení původního stavu rezervace. Poté, co byly sekvoje pokáceny i v nepřístupných místech, velké množství původního porostu bylo izolováno od ostatních, někdy dokonce i několik kilometrů. V tomto případě se může stav parku, v závislosti na rozpočtu, vrátit i o mnoho desetiletí zpět.  V rezervaci bylo pár zmapovaných tras přeměněno na vyhlídkové cesty pro veřejnost. Ty sice nezahrnují dnešní bezpečnostní standardy, ale ze začátku nelze financovat jejich zlepšení. Struktura rezervace, jako například návštěvnická centra a ubytování pro zaměstnance, také potřebuje rozsáhlé změny kvůli vzrůstajícím požadavkům. Zaměstnanci parku požadují zlepšení kvality vzduchu a vody, monitorovaní ohrožených druhů a spolupracování se správou národní památky kalifornských břehů (Úřad správy pozemků). Hlavní sídlo parku leží v Crescent City v Kalifornii. V roce 2005 bylo parku povoleno rozrůst se o dalších 25.000 akrů (100 km2) pro zahrnutí oblasti rozvodí řeky \"Mill Creek\".", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní bohatství.", "content": "Národní park Redwood tvoří jeden z nejvýznamnějších chráněných oblastí ekoregionu pobřežních lesů severní Kalifornie.", "section_level": 1}, {"title": "Rostlinné porosty.", "content": "Je zřejmé, že prales sekvojí jednou pokrýval kolem 2 milionům akrů (8.100 km2) pobřeží severní Kalifornie. Téměř 96 % pralesa bylo pokáceno a téměř polovina (45 %) zbývajících sekvojí se nachází v národním parku Redwood. Park chrání necelých 39 tisíc akrů (157,8 km2) pralesa téměř stejně rozdělených do 19.640 akrů (79,5 km2) federální a 19.342 akrů (78,27 km2) státní správy. Porosty sekvojí existovaly podél kalifornského pobřeží alespoň 20 milionů let a jsou příkladem druhů stromů, které zde rostou již přes 160 milionů let.  Původní rozsah sekvojí byl od severního kalifornského pobřeží až po jižní oregonské pobřeží. Sekvoje vždyzelené jsou nejvyšší stromy na Zemi, což potrvdil nález nejvyššího stromu v parku Hyperionu s výškou 115,5 metrů. Hned za ním byly nálezy stromů \"Helios\" (114,7 m) a \"Icarus\" (113,1 m). Největší strom, co se týče objemu, je Lost Monarch s 1.205 kubíky. Nachází se v části parku \"Jedediah Smith Redwoods State Park\". Zralé sekvoje žijí v průměru 500 až 700 let, přičemž u několika z nich bylo zjištěno, že jsou až dva tisíce let staré. To z nich učinilo nejdéle žijící orgamismy na Zemi.  Kromě zmíněných sekvojí zde ještě rostou borůvky, ostružiny a \"Rubus spectabilis\". Tyto rostliny poskytují živiny pro většinu zástupců fauny v parku. V parku lze nalézt i vzácné druhy pěnišníků, zejména v pralesních částí, a \"Polystichum munitum\", zpravidla u dostatečného zdroje vody. V části parku \"Prairie Creek Redwoods State Park\" je velmi známa rokle Fern Canyon hluboká kolem devíti až patnácti metrů. Stěny této rokle jsou obaleny kapradím (odtud název rokle).", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Ekosystém v národním parku obsahuje pestré množství živočišných druhů, zahrnující především druhy ohrožené. Tyto druhy se vyskytují ve všech skupinách ekosystémů v parku, které Vás mohou napadnout: např. řeka, pobřeží, pralesy anebo travnaté prérie. Pelikán hnědý a \"Eucyclogobius newberryi\" jsou federálně zařazeni do seznamu ohrožených druhů žijících u tichomořského pobřeží. Orla bělohlavého najdeme většinou u zdroje vody, podle IUCN je řazen jako málo dotčený druh, dle Kalifornie je řazen jako druh ohrožený. Losos čavyča, puštík karibský severní a lachtan ušatý jsou dalšími ohroženými druhy v parku.  Zde bylo zdokumentováno přes 40 druhů savců, např. medvěd baribal, puma americká, rys červený, bobr kanadský, vydra severoamerická, jelenec černoocasý, wapiti a kojot prérijní. Podél pobřeží, kolem břehů, malých ostrůvků a útesů, žijí lachtan kalifornský, lachtan ušatý a tuleň obecný, delfíni a plejtvákovci šedí obvykle žijí blízko pobřeží Kalifornie. Wapiti západní je jedním z největších živočišných druhů v parku. Mnoho malých savců žijí ve vyšších vrstvách lesního ekosystému. Různé druhy letounů, například netopýr hnědý, nebo ještě menší savci, např. čikarí Douglasův nebo poletuška severní, tráví většinu svého života vysoko nad přízemní vrstvou lesa.  Pelikán hnědý a kormorán ušatý jsou nejvíce vidět na útesech podél pobřeží, zatímco slukovití a rackovití preferují pobřeží a vnitrozemské zázemí. Morčák velký, orlovec říční, káně páskovaná, volavka velká a sojka Stellerova, jakožto druhy ptáků závislých na sladkovodních zdrojích, jsou pečlivě zaznamenány jako druhy žijící v parku. Alespoň 400 druhů zde bylo zaznamenáno.  V parku lze také nalézt plazy a obojživelníky. Nejvíce lze zahlédnout užovku tečkovanou, skokana červenonohého, mlokany a tarichu zrnitou.", "section_level": 2}, {"title": "Invazní druhy.", "content": "V parku se nyní nachází kolem 200 exotických druhů rostlin, přičemž třicet jich bylo zjištěno jako invazních. Deset jich ohrožují ekosystémy a místní druhy v parku. Exotické druhy nyní čítají kolem čtvrtiny celkového rostlinstva v areálu parku. Asi jedno procento rostlin v pralesních částí je exotických, zatímco horské a prérijní oblasti obsahují 50 až 75 procent exotických druhů. Zahraniční druhy se také od sebe velmi liší, příklady jsou břečťan popínavý, chrpa skvrnitá a bolehlav plamatý. Zvláště chrpa skvrnitá a bolehlav plamatý jsou na žebříčku nejvíce pozorovaných invazních rostlin.", "section_level": 2}, {"title": "Geologie.", "content": "Severní kalifornské pobřeží, které zahrnuje národní park Redwood, je v USA silně seismicky aktivní. Časté slabé otřesy a šelfy pod tichomořím způsobily posunutí říčních koryt, sesuvy půdy a erozi skalních útesů. Severoamerická, tichomořská a Gordova deska, jsou tektonické desky u pobřeží Kalifornie, na místě zvaném Cape Mendocino, jen 160 kilometrů jihozápadně od parku. V devadesátých letech 20. století zde proběhla série více než devíti zemětřesení se sílou šesti stupňů Richterovy škály. Není však vyloučena možnost rozsáhlejšího zemětřesení... Správci parku argumentují, že návštěvníky před hrozbou rozsáhlého zemětřesení varují prostřednictvím různých cedulí rozmístěných všude po parku. Hrozba tsunami je vysoká, takže návštěvníci jsou okamžitě vyzváni pro přesun do vyšších poloh při jakémkoli výrazném zemětřesení. Pobřežní linie i pásmo mohou být nalezeny uvnitř parku. Význam skalnatých útvarů je podložen sanfranciským masivem, který vystoupil z oceánu během několika milionů let. Tyto sedimenty jsou převážně pískovce, prachovce a břidlice. Zde je ještě příměs metamorfovaných hornin, např. buližníku a svoru. Tyto horniny jsou z velké části velmi snadno erodovatelné, jsou vidět podél přímořských oblastí a tam, kde řeky a peřeje vykotlaly menší rokle. Řeka \"Redwood Creek\" teče podél zlomové linie Grogan, podél západního břehu řeky lze nalézt svor a jiné metamorfované horniny, zatímco sedimenty sanfranciského masivu se nacházejí na východním břehu.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Počasí v RNSP je silně ovlivněno Tichým oceánem. Pobřežní teploty se pohybují okolo 4 – 5 °C po celý rok, přičemž dále od pobřeží jsou letní dny teplejší a sušší, zatímco zimní období je chladnější. Sekvoje obvykle rostou 1,5 až 3 kilometry od pobřeží, nikdy ne však více než 80 kilometrů dále. V tomto mírném, avšak vlhkém pobřežním pásmu, získávají stromy vlhkost jak z vydatných dešťů, tak z persistentní jarní mlhy. Přítomnost a konzistence mlhy je daleko důležitější pro celkové zdraví stromů, než četné srážky. Každoroční srážky o hodnotách 640 až 3100 milimetrů tento fakt potvrzují, neboť v místech, kde nejsou srážky tak vydatné, jsou díky perzistentní mlze a příjemnějším chladnějším teplotám v období jara stromy zdravější. Sníh je nedílnou součástí pohoří Kordiller, ve výškách nad 460 metrů nad mořem.", "section_level": 2}, {"title": "Kontrola lesních požárů.", "content": "Lesní požáry jsou běžnou součástí suchozemských ekosystémů. Vlastně se dá říct, že požáry jsou nedílnou součástí přírody a absence ohně by mohla být nepříznivá. Lesní požáry eliminují odumřelé kusy rostlinstva a stromů, čímž obohacují půdu a zajišťují nižší dopady na nedostatek živin. Vypalování porostů je součástí plánu kontroly lesních požárů, pomáhá zneškodňovat invazní exotické druhy a zajišťovat tak rozšiřování přirozeného ekosystému parku. Oheň je také používán jako prostředek k ochraně travnatých prérií a zabránění narušování ekosystému pralesa, čímž je zajištěno dostatečné zázemí pro jeleny a jinou vysokou zvěř v parku. Pásmo dubových lesů z vypalování porostů prospívá, ale oheň se může kdykoli stát neovladatelným a zdevastovat tak biodiverzitu lesa. Použití ohně v pralesních částí porostů sekvojí redukují mrtvý a rozkládající se organický materiál a minimalizuje dopady na větších sekvojích eliminací parazitní vegetace. Plán kontroly lesních požárů monitoruje všechnen oheň využívaný v parku, známky počasí a množství odumřelých porostů, které se musí vyklidit v místech, kde by oheň mohl nenávratně poškodit ekosystém (zejména prostranství s množstvím ohrožených druhů). \"National Interagency Fire Center\" poskytuje dobrovolné hasiče a vybavení pro případ výskytu neočekávaného lesního požáru.", "section_level": 2}, {"title": "Rekreační střediska.", "content": "\"DeMartin Redwood Youth Hostel\", veřejné ubytovací středisko, je nyní zavřen. V parku nejsou jiné hotely nebo motely, nicméně přilehlá města, jako např. Klamath, Requa a Orick, poskytují ubytování v malých hotelech a hostincích. Park se nachází asi 420 kilometrů severně od San Francisca a 480 kilometrů jižně od Portlandu. \"U.S. Route 101\" prochází parkem od severu k jihu. \"Smith River National Recreation Area\", část \"Six Rivers National Forest\", je zároveň severní částí RNSP.  Zatímco státní části parku obsahují kempové silnice pro průjezd autem, federální oblast nikoliv. Zde je pěší turistika jedinou možností pro pohyb v parku. Silnice jsou u kempu Mill Creek v Del Norte Coast Redwoods State Park a u kempu Jedediashe Smithe v Jedediah Smith Redwoods State Park, celkem je zde okolo 251 míst k rekreaci: kemp Elk Prairie v Prairie Creek Redwoods State Park disponuje 75 místy, zatímco kemp Gold Bluffs Beach jich oplývá 25. Další přilehlé části disponují alternativním výběrem menších kempů. Kemping v divočině je pouze na povolení a pouze na místech, na nichž byl povolen pobyt návštěvníků. Přístup do odlehlých končin je značně omezen z bezpečnostních důvodů, přičemž je zakázáno procházet lesy v malých skupinách, natož sami. Kemping v odlehlých částí lesů je omezen na pět nocí za sebou, a patnáct nocí kdykoliv v roce. Zde je nebezpečí střetu s medvědy, proto je třeba dbát zvýšené opatrnosti. Turisté a „batůžkáři“ jsou povinni udržovat pořádek v parku.  Téměř 320 kilometrů pěších turistických tras je uvnitř parku, ale v průběhu deštivých dnů jsou některé visuté mosty dočasně odebrány, aby se zamezilo poškození velkými peřejemi. Po rocích jsou stezky často mokré, turisté by proto měli být dostatečně připraveni na vydatné deště a konzultovat o odolnosti tras vůči počasí na informačních centrech.  Jízdy na koni a horských kolech jsou velmi populární, ale provázet je lze pouze na vyhrazených trasách. Kajaking lze provádět na mořské ploše u pobřeží a v nejrůznějších řekách a peřejích. Kajakáři a kánoisté často sjíždějí řeku \"Smith River\", což je nejdelší řeka bez přehrad v Kalifornii. Rybolov pstruhů, zvláště pak pstruha duhového, vysoce prováděného během anadromní migrace zmíněného pstruha, je nejlepší v řekách \"Smith River\" a \"Klamath River\". Pro rybolov v jakékoliv řece v parku je požadována licence sportovního rybolovu v Kalifornii. Lov je zakázán všude na území parku, povolen je pouze v přilehlých národních lesích USA.  V parku jsou tři návštěvnická centra, kde jsou k dispozici mapy jednotlivých tras a základní informace spolu s dvěma dalšími informačními body. V každém z kempů je třeba konzultovat o táborácích během letních měsíců, stejně tak i procházky parkem. V parku je plno míst pro pikniky, které lze všechny navštívit autem.", "section_level": 1}, {"title": "Národní park ve filmech.", "content": "V parku se odehrávají různé scény z různých filmů. Scény na Endoru z filmu \"\" byly natočeny v háji \"Tall Trees Redwood Grove\", v severní části okresu Humboldt. Scény filmu \"\", stejně jako \"Smrtící epidemie\", byly natočeny v blízkosti části parku Prairie Creek Redwoods State Park.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "Reference jsou převážně v angličtině.", "section_level": 2}, {"title": "Související články.", "content": "Následující tři státní kalifornské parky jsou začleněny do systému parků v RNSP:", "section_level": 2}], "src_summary": "Redwood National and State Parks (zkratka \"RNSP\") je uskupení čtyř parků v severní Kalifornii ve Spojených státech amerických. Památka se skládá z národního parku Redwood a státních parků Del Norte Coast, Jedediah Smith a Prairie Creek.", "tgt_summary": "红木国家公园,全称红木国家公园及州立公园(英语:The Redwood National and State Parks,简称RNSP),是一座位于美国加州北部太平洋岸的国家公园。该国家公园保护了现存加州红木林面积的45%。加州红木是地球上最高的植物之一。除此之外,该国家公园还保护了一片茂草原,一些文化遗址,以及长达37哩的原始海岸。", "id": 1250607}
{"src_title": "Demokratická strana (USA)", "tgt_title": "民主党 (美国)", "src_document": [{"title": "Znak.", "content": "Bývalým znakem strany je osel. K oslovi přirovnávali kritici už demokratického kandidáta na prezidenta Andrewa Jacksona v roce 1828, protože se jim nelíbily jeho údajně populistické názory. Mužem, který ale oslíka navždy spojil s Demokratickou stranou, byl karikaturista Thomas Nast. Roku 1870 totiž použil osla, aby znázornil protiválečné politické sympatizanty, s nimiž nesouhlasil. Narážel tím hlavně na některé prodemokratické magazíny a deníky. Odtud tradice pomalu přešla i ke straně samotné. Barvou strany je modrá, kterou ji televize označila v průzkumu a GOP přidělila barvu červenou. I přes fakt, že modré jsou většinou konzervativní a červené levicové strany, obě politické formace si tyto barvy přivlastnily.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní příslušnost.", "content": "Demokratická strana nikdy nebyla v žádné politické internacionále. Někteří její členové se však účastnili konferencí liberální internacionály Aliance demokratů, která fungovala v letech 2005-2012. Někteří se zase účastnili sjezdů sociálnědemokratické internacionály Progresivní aliance, která vznikla v roce 2013.", "section_level": 1}, {"title": "Ideologický základ.", "content": "Jedná se o liberálně zaměřenou stranu, která na americké politické ose zaujímá levicové a liberální postoje. Jedná se o zastoupení levice v bipartijním americkém systému. Strana se hlasí k tzv. sociálnímu liberalismu, který bychom v evropském kontextu mohli chápat jako mezistupeň liberalismu a sociální demokracie.  Strana má úměrnou vnitřní rozmanitost, jádrem strany je ideologie sociálního liberalismu a progresivismu s pozitivním přístupem k multikulturalismu a ekologii. Počátkem 21. století se v Demokratické straně začínají objevovat i radikální socialistické proudy (nejznámějším představitelem je Bernie Sanders).  Na rozdíl od Republikánské strany, kde jasně převažuje konzervativní proud nad libertariánským, je Demokratická strana hlavně od konce studené války ideologicky velice rozpolcená. Mezi tzv. středopravicové/umírněné křídlo se řadí liberální konzervativci (mezi nimiž by se dali zařadit osobnosti jako Hubert Humphrey, Jimmy Carter, Walter Mondale, John Kerry, John Edwards nebo Joe Biden). Mezi středové křídlo se řadí liberálové jako William Jennings Bryan, Woodrow Wilson, Bill Clinton, John Fitzgerald Kennedy. Mezi středolevicové či tzv. progresivní křídlo by se mohl zařadit Franklin Delano Roosevelt, Henry A. Wallace, Edward Kennedy nebo Elizabeth Warrenová. A nakonec mezi klasicky levicové/sociálně demokratické a demokraticky socialistické osobnosti můžeme zařadit osobnosti jako Bernie Sanders nebo Alexandria Ocasio-Cortezová.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Vnitřní struktura existuje spíše formálně než fakticky. Okresní organizace de facto neexistují a oblastní a státní výbory mají charakter koalic držitelů moci, tedy těch kteří disponují nějakou funkcí, pokud je strana u moci.  Nejvyšší stranický orgán se nazývá Demokratický národní výbor (význam „national“ je v USA „federální“) (\"Democratic National Committee\"), ve kterém působí zástupci ze všech států Unie. Hlavním úkolem výboru je vypracovat pravidla pro jednání Národního (federálního) konventu (\"National Convention\") a zajišťovat další věci, zejména shánění příspěvků.  Předsedu strany jmenuje prezident USA za Demokratickou stranu. Pokud jsou demokraté v opozici, pak je volen stranickými představiteli. Je nutné, aby předseda strany neměl žádný vztah k případným uchazečům o funkci prezidenta.", "section_level": 1}, {"title": "Stranická 70. léta 20. století.", "content": "V průběhu sedmdesátých let 20. století došlo k pokusu posílit vliv prostých voličů oproti stranickým špičkám. K tomu účelu vznikly kvóty, které zajistily přítomnost slabších a menších sociálních skupin na Národním konventu a zároveň s tím, již musel každý zástupce být přímo zavázán hlasovat pro konkrétního kandidáta. Tím byl umenšen vliv vůdců a na konventu v roce 1976 se prezidentským kandidátem demokratů stal poměrně neznámý lokální politik Jimmy Carter, který projevil organizační schopnosti a bez stranické podpory zvládl kampaň v primárkách. To vedlo k vyhrocení vnitřních stranických konfliktů. Výsledkem pak byla v roce 1982 opětovná změna pravidel, která zvýšila vliv politických organizátorů a vůdců při výběru prezidentských kandidátů. Také došlo k redukci délky předvolební kampaně v primárkách z dvaceti na patnáct týdnů.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Demokraté oproti republikánům kladou větší důraz na řešení sociálních problému (bydlení pro mladé lidi, snížení nezaměstnanosti, bezplatné zdravotnictví a školství atd.), prosazují větší zásahy státu do hospodářství, podporují imigraci, včetně amnestie pro nelegální přistěhovalce. Angažují se také ve vyšší míře v obraně lidských práv, práv menšin a homosexuálů. Kladou velký důraz na ochranu životního prostředí a jsou pro snižování vojenských rozpočtů a nižší míru vojenské angažovanosti USA ve světě. V zahraniční politice chtějí krom udržování dobrých vztahů s Velkou Británií a Kanadou prohlubovat vztahy i s jinými zeměmi, zejména s Francií, Německem a se státy ze střední a jížní Ameriky. Ovšem v zásadních zahraničněpolitických otázkách (např. boj proti komunismu a terorismu, nepřátelství k Rusku a vojenské intervence na Blízkém východě) se s Republikány v podstatě neodlišují.  Demokraté zvolení v Kongresu za jižní státy (asi třetina všech demokratů v Kongresu) jsou konzervativnější a hlasují častěji se členy republikánů. Tato geografická stratifikace se však stále více zmírňuje.  V roce 1965 demokraté prosadili Zákon o imigraci a občanství, který vedl v důsledku zrušení rasových omezení pro imigraci ke změně etnického složení Spojených států.", "section_level": 2}, {"title": "Členská základna.", "content": "V rámci průzkumů se více obyvatel identifikuje s demokraty než republikány. Podporu mají spíše u chudší a střední vrstvy obyvatelstva, více ve městech než na venkově. Např. velkoměsta New York, Los Angeles, nebo hlavní město Washington D.C., jsou považovaná za tradiční bašty demokratů. Také mají podporu u etnických menšin, černošského, asijského a hispánského obyvatelstva. V jižních státech disponují demokraté silnou podporou i u bohatších voličů, což souvisí s přetrvávajícím protirepublikánským cítěním, již z časů občanské války.", "section_level": 2}, {"title": "Demokratičtí prezidenti.", "content": "Spojené státy americké měly celkem 15 demokratických prezidentů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Demokratická strana (: Democratic Party) je vedle Republikánské strany jedna ze dvou předních amerických stran. Stranu pod současným názvem založil roku 1820 Andrew Jackson, ale kořeny strany sahají do roku 1792, kdy Thomas Jefferson, pozdější prezident USA, založil Demokraticko-republikánskou stranu. Podle těchto měřítek by byla Demokratická strana nejstarší politickou stranou světa. Strana se hlásí k liberalismu (sociálnímu liberalismu), v americkém slova smyslu se tedy řadí k politické levici, z evropského pohledu je však strana ekonomicky středová (centristická). V posledních letech se ve straně vytvářejí radikální sociálně liberální a socialistická křídla.", "tgt_summary": "民主党(英语:Democratic Party)是美国的主要政党,与共和党并列为美国两大主要政党。当前是美国最大在野党,并拥有美国国会众议院多数党地位,而该党的州长多在东海岸的新英格兰和西海岸主政。", "id": 1207984}
{"src_title": "Royal Flying Corps", "tgt_title": "英國皇家飛行隊", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V květnu roku 1890 byla v britské armádě zřízena \"balónová\" jednotka pod velením královských ženistů.  Podle rozkazu 28. února 1911 se s platností od 1. dubna vyčlenil z jednotek \"Královských ženistů\" prapor pro vzdušné operace – \"Air Battalion Royal Engineers\". Koncem tohoto roku měl prapor 12 balónů s posádkou, 36 dvouplošníků – stíhacích letadel. U jednotky bylo 14 důstojníků a 150 vojáků nižších hodností. RFC podle královského výnosu z 13. května 1912 převzala prapor i balónovou letku. Royal Flying Corps původně vznikl jako sbor podřízený společně armádě i námořnictvu, rozdělený na armádní (\"Army Wing\") a námořní (\"Navy Wing\") křídlo, ale Admiralita nebyla spokojena s tím co považovala za podceňování specifických potřeb námořnictva ze strany RFC, k 1. červenci 1914 vyňala námořní letecké jednotky ze svazku Royal Flying Corps, a založila samostatnou námořní leteckou službu Royal Naval Air Service (RNAS).  Mottem RFC bylo \"Per Ardua ad Astra\".  První tragickou nehodou u jednotek RFC byla 5. července 1912 blízko Stonehenge na Salisburské pláni. O život při ní přišli pilot kapitán \"Eustace B. Loraine\" a pozorovatel štábní seržant \"R. H. V. Wilson\". Toho dne vydaný rozkaz „Létání dnes pokračuje podle plánu“ (\"Flying will continue this evening as usual\") se stal legendou.", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "K první ztrátě v průběhu války došlo už 12. srpna 1914, předtím než se jednotky dostaly na frontu do Francie. Poručík \"Robert R. Skene\" a mechanik \"Ray Barlow\" se s přetíženým letadlem zřítili poblíž Doveru na cestě na „rendezvous“ s dalšími stroji letícími do Francie. Skene byl zkušený pilot, první angličan, který s letadlem provedl přemet. Zbývajících 60 letadel provedlo první masový přelet kanálu La Manche.  První bojovou misí byl průzkumný let dvou letounů 19. srpna. Let však nebyl příliš úspěšný. V souladu s rozkazem šetřit zatížení letadel, letěli místo dvoučlenné posádky pilot-pozorovatel, pouze piloti a v nepříznivém počasí jen jeden z nich splnil úkol.  Na západní frontě prováděla 1. peruť RFC průzkum pomocí lidmi řízených balónů. V první polovině války francouzské letectvo počtem převyšovalo britské a neslo také hlavní tíhu bojů. Nehledě na primitivní konstrukci letadel vedl velitel \"Hugh Trenchard\" RFC do mnoha hrdinných bojů. To se také odrazilo i na vysokých ztrátách v roce 1916, počty se později ještě dále zvyšovaly. Ztráty způsobovalo i to, že při tvrdším přistání se u zastaralých letounů s tlačnou vrtulí motor vytrhl ze zavěšení a pilota sedícího před ním prostě přimáčkl.  Prvního vítězství dosáhli o týden později 25. srpna poručíci \"C.W. Wilson\" a \"C.E.C. Rabagliati\", když přinutili k přistání německý letoun Rumpler Taube, který se přiblížil k jejich letišti, když tankovali palivo do jejich letounu Avro. Poblíž přistálo jiné britské letadlo a jeho pozorovatel zahnal německého pilota do blízkého lesa.  Na začátku války byla britská letadla na křídlech označena vlajkou známou jako \"Union Jack\". Spojenecké pozemní jednotky však letadla ostřelovaly v domnění, že jde o letadla německá (podobným znakem byl kříž na německých letadlech). Kvůli tomu se velení rozhodlo převzít dobře známé kruhové označení francouzských letadel s obráceným pořadím barev.  Jedním z hlavních úkolů letadel bylo sledování a navádění dělostřelecké palby. Dosah a přesnost palby se ze vzduchu dala lehce pozorovat, avšak vyvstal problém s komunikací mezi pilotem a dělostřeleckou baterií při korekcích směru a vzdálenosti palby. Standardním postupem bylo, že pilot napsal krátkou zprávu na papír a ten v pouzdře shodil pozemním jednotkám. RFC experimentovalo i s použitím rádiových vysílačů. Ty však byly v té době tak velké a těžké, že zabíraly místo pro pozorovatele-střelce. To znamenalo, že pilot měl na starosti řízení letadla, pozorování dopadu dělostřeleckých granátů a nahlášení výsledků pomocí znaků Morseovy abecedy rádiem. Navíc rádio v letadle nebylo vybaveno na příjem a tak pilot nemohl dostat žádné instrukce nebo otázky ze země.  Méně obvyklými misemi byla doprava špiónů za nepřátelské linie. První takový let se uskutečnil 13. září 1915 ráno a ještě skončil nezdarem. Letadlo havarovalo a pilot i s agentem byli těžce zraněni a zajati. (za dva roky však pilot kapitán \"T.W. Mulcahy-Morgan\" z německého zajetí utekl a vrátil se do Anglie). V souvislosti s těmito úkoly bylo také RFC zodpovědné za vybavení špiónů poštovními holuby pro dopravu zpráv zpět. Tento i jiné neobvyklé úkoly měla v každém \"wingu\" od roku 1916 na starosti \"Letka zvláštních služeb\".  Kapitán \"Clive Collett\" se 13. ledna 1917 stal prvním britským vojákem, který úspěšně použil padák z letadla těžšího vzduchu. Úspěšný seskok z výšky 180 metrů však nepřesvědčil velení o užitečnosti vybavení všech pilotů padákem. Mělo se za to, že padák by mohl svádět pilota v ohrožení k opuštění letadla, místo pokračování v boji. To se změnilo až 16. září 1918, kdy byl vydán rozkaz o vybavení všech jednomístných letounů padákem.  Mnoho pozdějších pilotů vstoupilo do RFC původně do funkcí pozorovatelů, stejně jako tomu bylo u německého letectva. Až do roku 1917 formálně neexistoval žádný zvláštní výcvik a mnoho nováčků bylo na svou první misi posláno po krátkém seznámení s letadlem, které prováděl pilot. Jakmile se však pozorovatel osvědčil, měl \"polovinu\" vytouženého pilotního průkazu „v kapse“. Tato výsada už mu nemohla být bezdůvodně odebrána a vedla také k povýšení. Původně měl pozorovatel na starosti velení v letadle, pilot se věnoval „jen“ řízení. To se však v boji ukázalo jako nepraktické. Pozorovatelé byli většinou cvičeni i k nouzovému navedení letadla na přistání v případě zranění nebo smrti pilota. Zkušení pozorovatelé byli často vybíráni do pilotních kurzů.  Během války obdrželo 11 vojáků Viktoriin kříž. Zpočátku velení RFC příliš nevěřilo ve využití publicity spojené s leteckými souboji a nově vzniklým označením „letecké eso“, ale na nátlak veřejného mínění a požadavků vydavatelů novin tento svůj přístup změnilo.  Před bitvou na Sommě v roce mělo letectvo 421 letadel a čtrnáct balónových perutí, se čtyřmi perutěmi vybavenými malými bezpilotními balóny. Vytvořily se z nich čtyři brigády, podporující čtyři britské pozemní armády. V britském letectvu sloužili také vojáci ze zemí celého impéria, z Kanady, Jižní Afriky a Austrálie. Před vstupem USA do války zde dobrovolně bojovalo i několik amerických pilotů.", "section_level": 1}, {"title": "Výcvik.", "content": "V roce 1917 se vlády USA, Británie a Kanady dohodly na společném výcviku pilotů a posádek. Mezi dubnem 1917 a lednem 1919 se na základně v kanadském Bordenu v Ontariu cvičilo v létání, bezdrátové komunikaci, střelbě a fotografování 1 812 kanadských pilotů a 72 amerických. Výcvik probíhal i na jiných místech v provincii Ontario.  Během zimy 1917/1918 cvičili instruktoři RFC společně s jednotkami „Signal Corps“ americké armády (celkem okolo 6 000 mužů) na třech letištích výcvikového střediska \"Taliaferro Camp\" blízko města Fort Worth v Texasu. 1 700 pilotů tu během šesti měsíců nalétalo téměř 67 000 letových hodin na letadlech Curtiss JN4. Dalších 69 důstojníků a 4 150 vojáků se cvičilo v úkolech pozemních jednotek. Cvičení bylo náročné a tak zde v jeho průběhu zahynulo 39 důstojníků a kadetů. Jedenáct z nich je pohřbeno na místním vojenském hřbitově, kde je jim věnován i pomník.", "section_level": 1}, {"title": "Letadla.", "content": "RFC a RNAS používala během války tyto letouny:  Během války došlo k velkému technickému pokroku v konstrukci letadel i jejich výzbroje. Letadla tak dosahovala větších rychlostí i výšek a byla také stále lépe ovladatelná. Mohla tak útočit na pozemní cíle stejně dobře jako provádět letecký průzkum. S vynálezem synchronizovaného kulometu se stala mnohem nebezpečnější zbraní i pro nepřátelská letadla.", "section_level": 1}, {"title": "Sloučení.", "content": "Generál Jan Smuts 17. srpna 1917 předložil zprávu o budoucnosti válečného letectva. Protože v ní předpokládal potenciální použití letectva k ničivým útokům na průmyslový a vojenský potenciál i města na území nepřítele, doporučoval založení nových samostatných leteckých sil na úrovni armády a námořnictva.  Tehdejší velitel Trenchard byl překvapivě proti vzniku nové složky ozbrojených sil. Vždy tvrdil, že hlavním cílem letectva je vzdušná podpora jednotek armády a námořnictva a obával se, že nové letectvo nebude schopné plnit tuto úlohu na dostatečné výši. Měl také obavy o kariéru pilotů sloužících v RFC. Z důvodu vysokých požadavků na službu v letectvu byli mnozí piloti \"opotřebováni\" a neschopní dalších bojů. Pokud přišli k letectvu z pozemních jednotek, bylo možno je k nim vždy vrátit, když už se na létání necítili. Trenchard věděl, že v samostatném letectvu by nic takového nebylo možné. Avšak po zformování RAF mohlo dojít na západní frontě k nasazení i „nevyužitých“ pilotů a strojů námořnictva. K vytvoření Royal Air Force došlo sloučením RFC a RNAS 1. dubna 1918. Nově vytvořené letectvo podléhalo také novému Ministerstvu letectví. V roce 1919 mělo RAF okolo 4 000 bojových letadel a sloužilo v něm 114 000 lidí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Royal Flying Corps (RFC) byly britské vojenské vzdušné síly krátce před a během 1. světové války. Tato vojenská organizace byla založena 13. května 1912 a její činnost byla ukončena 1. dubna 1918 sloučením se složkami Royal Naval Air Service v britské vojenské letectvo Royal Air Force.", "tgt_summary": "皇家飞行队(Royal Flying Corps)(RFC)是第一次世界大战中英国的陆军航空兵。在战争的早期,皇家飞行队主要通过火炮协作、照片侦察来支援英国陆军。这些工作渐渐转变到飞行员之间的空战,到战争的后期,这些工作包括袭击敌人的步兵部队和砲台,轰炸德国机场,后来发展到战略轰炸德国的工业和运输设备。", "id": 2485432}
{"src_title": "Těšín", "tgt_title": "切申", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení města.", "content": "Těšín je jedním z nejstarších měst Slezska. Podle legendy jej založili roku 810 bratři \"Bolek, Lešek\" a \"Těšek\", synové knížete Leška, na místě svého šťastného setkání u pramene, později nazvaného \"Studna Tří bratří\". Ve skutečnosti však základem města bylo hradiště na Zámeckém vrchu, kde lze nalézt počátky osídlení v 6.–5. století př. n. l. a slovanské hradiště Podobora v dnešní Chotěbuzi, zvané také \"Starý Těšín\".  Po zničení Starého Těšína velkomoravskými vojsky na konci 9. století vybudovali Slované obranné hradiště na Zámeckém vrchu. Jeho význam postupem času rostl a spolu se Starým Těšínem se stalo administrativním, náboženským a hospodářským centrem velké části Slezska. V 11. století zde byla vybudována románská rotunda sv. Mikuláše, která se dochovala dodnes a je jednou z nejvýznamnějších architektonických památek Slezska i celého Polska (její vyobrazení se nalézá na reversu současné bankovky v nominální hodnotě 20 zlotých). Ve stejné době se začalo rozvíjet podhradí Zámeckého vrchu. Tento rozvoj způsobil, že na přelomu 11. a 12. století Starý Těšín postupně zanikl.  Název Těšín (v podobě \"Tessin\") se poprvé nalézá v bule papeže Hadriána IV. datované k 23. dubnu 1155, kde je zmiňován jako sídlo kastelánie, i když dle nejnovějších výzkumů by se mohl nacházet již v dokumentech spojených se vznikem vratislavského biskupství v roce 1000. V průběhu 12. století byl Těšín jedním z nejdůležitějších měst Opolsko-ratibořského knížectví. V roce 1220 byla městu udělena městská práva lvoveckého typu.  Od roku 990 byl Těšín a Těšínsko součástí polského státu. Roku 1339 se Těšín spolu s celým Těšínskem stal součástí Zemí Koruny české a takto se pak stal i součástí Rakousko-Uherska.", "section_level": 2}, {"title": "Období Piastovců.", "content": "Po rozdělení Opolsko-ratibořského knížectví v roce 1282 a následném rozdělení Ratibořského knížectví v roce 1290 se Těšín stal hlavním městem Těšínsko-osvětimského knížectví, jehož prvním knížetem se stal Měšek, zakladatel rodové linie těšínských Piastovců. Jako hlavní město Těšín dále získával na významu a rozvíjel se. Největší rozvoj město zaznamenalo v období vlády knížete Přemysla I. Nošáka, který v roce 1374 udělil Těšínu nová městská práva vratislavského typu a na místě dřevěného kostela nechal vystavět zděný kostel svaté Máří Magdalény v Těšíně. V té době byla také zřízena funkce purkmistra města (první známý byl \"Mikołaj Giseler\") a založena městská rada; radnice byla postavena na vytvořeném náměstí, dnešní \"Stary Targ\". Pravděpodobně již v tomto období fungoval městský špitál. Tehdejší Těšín byl jedním z nejvýznamnějších a největších měst Slezska.  Další prudký rozvoj město prožilo za vlády knížete Kazimíra II., který v roce 1496 přenesl náměstí na současné místo, obehnal město hradbami a založil zde zemský soud. Také v 16. století se město rozvíjelo ve všech ohledech. V 17. století byla značná část města zničena během třicetileté války. Důsledkem války byl ekonomický a demografický úpadek celého Těšínského knížectví i samotného Těšína.  Po vymření dynastie těšínských Piastovců v roce 1653 Těšínské knížectví přešlo jako odumřelé léno (odúmrť) na české krále a připadlo Habsburkům, což vedlo k hospodářské a politické stagnaci až do konce 17. století.", "section_level": 2}, {"title": "Období Habsburků.", "content": "Ukončení období protireformace umožnilo vybudovat v Těšíně v letech 1709–1750 velký kostel evangelické církve augsburského vyznání, který je dnes největší luteránskou svatyní v Polsku. Pozice města se upevnila po slezských válkách v polovině 18. století, na konci kterých zůstal Těšín jako jedno z mála slezských měst součástí Rakouska. V letech 1768–1771 se stal Těšín hlavním centrem Barské konfederace. V roce 1779 zde byl podepsán těšínský mír mezi Rakouskem a Pruskem ukončující válku o bavorské dědictví. Těšínský mír město na krátkou dobu proslavil po celé Evropě. K podepsání míru došlo v zahradách před palácem Larischů v dnešním parku Míru. Rozvoj města v tomto období poznamenala série pohrom, kromě jiného také zemětřesení. Nejvážnější však byl požár v roce 1789, který poničil téměř celé město. Přes 11 let se Těšín zvedal z popela a většina budov postavených v této době se dochovala dodnes.  Přelom 18. a 19. století se nesl ve znamení kulturního rozvoje Těšína. V roce 1802 zde jezuitský kněz Leopold Szersznik založil muzeum (dnes \"Muzeum Śląska Cieszyńskiego\"), v současnosti považované za nejstarší veřejné muzeum v polských zemích. V roce 1805 vzhledem k ohrožení Vídně napoleonskými vojsky byl do Těšína přenesen císařský dvůr a vláda rakouské monarchie. Tímto způsobem se Těšín stal na určitý čas hlavním městem mocnářství, nicméně to městu nepřineslo žádné výhody. V roce 1839 byl zbořen Piastovský zámek a na Zámeckém vrchu byl na příkaz knížete Karla Habsburského vybudován klasicistní palác s rozlehlým parkem (v této podobě se Zámecký vrch dochoval dodnes). V roce 1836 znovu požár zničil střed města, včetně budovy radnice, která byla znovu vybudována v roce 1846 a dochovala se do současnosti. V roce 1846 byl rovněž založen dodnes fungující knížecí pivovar na úpatí Zámeckého vrchu. Během revoluce v roce 1848 se město stalo důležitým centrem polské inteligence. V roce 1848 zde začaly vycházet první polské noviny.  V roce 1869 byla do Těšína dovedena železnice a v okolí nádraží vybudovaného na západním břehu Olše (tedy v dnešní české části) začala vznikat průmyslová čtvrť. Rozvoj průmyslu ve městě však neprobíhal tak rychle jako v nedalekém Bílsku, což vedlo k postupnému poklesu hospodářského významu Těšína v regionu. Nadále však zůstával důležitým administrativním a kulturním centrem.  V roce 1911 byla ve městě zavedena tramvajová linka spojující nádraží s centrem města. Během 1. světové války se zde zdržovalo početné rakouské vojsko, po určitou dobu byl Těšín dokonce sídlem generálního štábu armády. Z Těšína také pocházelo mnoho polských legionářů. V letech 1880–1910 byl Těšín okresním městem pro obce na Frýdecku.", "section_level": 2}, {"title": "Po první světové válce.", "content": "Na počátku 20. století uváděla nadpoloviční většina obyvatel Těšína jako svoji obcovací řeč (\"Umgangssprache\") němčinu. Po ukončení první světové války a zániku Rakousko-Uherska se Těšín spolu s celým Těšínskem stal předmětem československo-polského hraničního sporu. Tento spor v lednu 1919 vyústil dokonce v tzv. Sedmidenní válku mezi Československem a Polskem, do níž se zapojili i českoslovenští legionáři. Spor o Těšínsko byl vyřešen až rozhodnutím na pařížské Radě vyslanců 28. července 1920, kdy bylo rozhodnuto o rozdělení Těšínska mezi Československo a Polsko. Město Těšín bylo rozděleno podle řeky Olše. Historická část města připadla Polsku (nyní Cieszyn) a průmyslová část s vlakovým nádražím se stala součástí Československa (nyní Český Těšín). Ani Československo, ani Polsko nebyly s tímto rozdělením spokojeny. Československo se však s rozdělením smířilo na rozdíl od Polska, které si i nadále kladlo územní požadavky vůči Československu a požadovalo připojení celého Těšínska k Polsku.  V letech 1938–1945 byly Cieszyn a Český Těšín opět spojeny v jedno město. Stalo se tak v důsledku obsazení československé části Těšínska polskou armádou v říjnu 1938 a, po porážce Polska Německem v září 1939, připojením celého Těšínska k Třetí říši.  Po skončení druhé světové války se hranice vrátily do předmnichovské podoby a město bylo znovu rozděleno podle řeky Olše. Polsko se vzdalo svých územních požadavků na celé Těšínsko v roce 1958.", "section_level": 2}], "src_summary": "Těšín (polsky Cieszyn [čěšyn], německy Teschen) je město ve Slezském vojvodství v jižním Polsku, v okrese Těšín, s 35 401 obyvateli (\"2006\") a metropole Těšínského Slezska. Město leží na řece Olši, která je přítokem Odry. Na druhé straně hranice, v České republice, leží město Český Těšín.", "tgt_summary": "切申(波兰语:Cieszyn;捷克语:Těšín,译作捷欣;德语:Teschen,译作泰申)是波兰的城镇,位于该国南部奥尔扎河左岸,毗邻与捷克接壤的边境,由西里西亚省负责管辖,面积28.69平方公里,是重要的旅游业中心,2006年人口36,014。原是属于奥地利西里西亚(后来的捷克西里西亚)。一战之后切申先是全部划归捷克,后来在国联调整下主城区(奥尔扎河东岸)划归波兰,河西岸郊区留在捷克,即捷欣。二战前的慕尼黑协定,协议将捷克所属切申全部给予波兰,波军在捷克部分的切申搞了隆重的入城式。二战之后切申西部重新归还捷克,城中占多数的德意志人分别被捷克和波兰驱逐。", "id": 2308037}
{"src_title": "Caproni Ca.4", "tgt_title": "卡普羅尼 Ca.4", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Po úspěchu těžkého bombardéru Caproni Ca.3 začal Gianni Caproni pracovat na návrhu ještě většího letounu. Ten se svým předchůdcem sdílel neobvyklé uspořádání se dvěma trupy, jedním tlačným motorem v zadní části centrální gondoly a dvěma tažnými motory v přední části obou trupů. Nejnápadnější ale na novém letounu bylo použití tří nosných ploch místo obvyklých dvou.  Nový, obří bombardér byl přijat do výzbroje italské armády pod vojenskám označením Ca.4, ale následně se vyráběl v několika variantách, z nichž každá nesla své vlastní tovární označení.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "\"Poznámka: Během války byla všechna letadla označována italskou armádou jako Ca.4. Ve stejnou dobu Caproni označoval různé varianty podle celkového výkonu jejich motorů. Po válce přešel Caproni k novému systému značení vlastních konstrukcí, který je také použit níže.\"  Údaje o počtu vyrobených strojů se v různých publikacích liší. Nejpravděpodobnější počty jsou 38 strojů všech variant Ca.4 (podle jiných zdrojů: 38 kusů Ca.40 a Ca.41 a 6 kusů Ca.42 nebo 32 kusů Ca.42 a 21 kusů dalších variant). Mnoho publikací nesprávně označuje všechny varianty jako Ca.42.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Ca.4 byly testovány Italským letectvem v roce 1917 a operačně byly nasazeny v roce 1918. Protože se používaly k náletům na cíle v Rakousko-Uhersku, při kterých musely překonávat Alpy, byly od nich vyžadovány dobré výškové výkony. V dubnu 1918 bylo 6 Ca.42 používáno 227. perutí britské RNAS. Nejméně tři CA.42 byly zaslány do USA, kde se podrobovaly zkouškám. Po válce byly v Italském letectvu Ca. 4 nahrazeny stroji Ca.36.  I přes svůj křehký zjev byl Ca.4 dobře navrženým letounem. Velikostí a hmotností byl srovnatelný se zahraničními letouny stejné třídy. S motory Liberty byl stejně rychlý jako jiné těžké bombardéry a nákladem bomb většinu z nich překonával. S ostatními motory nebyly jeho výkony už tak vynikající.", "section_level": 1}, {"title": "Technický popis.", "content": "Ca.4 byl třímotorový, dvoutrupý trojplošník s dřevěnou kostrou pokrytou plátnem. Centrální otevřená gondola byla připevněna ke spodní části prostředního křídla. Byl v ní umístěn tlačný motor, pilot a přední střelec. Nejméně v jedné variantě centrální gondoly seděla posádka v tandemu střelec/bombometčík a za ním pilot. Dva zadní střelci byli umístěni v obou trupech hned za prostředním křídlem. Také tam mohl být mechanik nebo druhý pilot. Podvozek se skládal z osmi hlavních kol ve dvou klastrech po čtyřech kolech a dvou ocasních ostruh – vysoký počet kol byl dán snahou o rozložení velké hmotnosti letounu po co největší ploše tehdejších nekvalitních travnatých letišť.  Obranná výzbroj sestávala ze 4 až 8 kulometů Revelli ráže 6,5 mm nebo 7,7 mm v jednom předním a dvou zadních střelištích. Bomby bývaly neseny pod centrální gondolou na zvláštním tělese připevněném ke spodnímu křídlu.  Langenzersdorf", "section_level": 1}], "src_summary": "Caproni Ca.4 byl italský trojplošný těžký bombardér vyráběný během první světové války a používaný k náletům na cíle v Rakousko-Uhersku.", "tgt_summary": "卡普罗尼 Ca.4()是由意大利飞机制造商卡普罗尼生产、用于第一次世界大战的轰炸机。", "id": 108484}
{"src_title": "Zemí šelem", "tgt_title": "蒸汽屋", "src_document": [{"title": "Obsah románu.", "content": "Román vypráví napínavý příběh odehrávající se v Indii roku 1867. Inženýr Banks pozve plukovníka Munra, kapitána Hooda a Francouze Mauclera na výpravu po severních částech Indie. Jako dopravní prostředek jim má sloužit obrovský ocelový slon poháněný parním strojem, původně vyrobený jako hračka pro bohatého rádžu. Kolos jako kráčející lokomotiva táhne dva pojízdné obytné bungalovy, je však také schopen plavby ve vodě, neboť jeho nohy mohou ve vodním prostředí sloužit jako lopatková kola a bungalovy mohou rovněž plavat. Jako komín slouží stroji zvednutý chobot. Popis putování výpravy je pro Verna rámcem, do kterého kromě geografických a přírodních zajímavostí vložil jako hlavní dobrodružný motiv snahu plukovníka Munra pomstít smrt své ženy. Za tu je odpovědný jeden z bývalých vůdců povstání sipáhijů z roku 1857 Nana Sáhib, který je již deset let hledán pro zločiny, které během tohoto povstání spáchal. Na jeho rozkaz byla plukovníkova žena vržena do studny a tam pak byla zasypána. Dozvídáme se však také, že plukovník Munro zavinil smrt družky Nany Sáhiba.  Po dlouhé cestě, která vedla z Kalkaty až k úpatí Himálaje a odtud do Jabalpuru ve střední Indii a na které došlo i k dramatickým střetům s divokými slony a tygry, dojde ke konečnému střetnutí plukovníka Munra a Nany Sáhiba. Plukovník Munro je nejprve svým nepřítelem zajat. V zajetí zjistí, že jeho žena není mrtvá. Podařilo se jí ze zasypané studny vylézt, ale vlivem prožitých hrůz ztratila rozum a nepoznává ho. Plukovníkovi přátelé Munra osvobodí, zmocní se dokonce Nany Sáhiba a na ocelovém slonovi prchají před pronásledovateli. Když už se zdá, že budou přemoženi, zatarasí inženýr Banks slonem cestu a zatíží bezpečnostní záklopky slonova parního stroje. Jakmile se k němu pronásledovatelé přiblíží, aby osvobodili Nanu Sáhiba, přivázaného ke krku slona, parní stroj vybuchne. Nana Sáhib zahyne a naši přátelé jsou zachráněni. Později se manželce plukovníka Munra vlivem jeho láskyplného zacházení vrátí zdravý rozum.", "section_level": 1}, {"title": "Ilustrace.", "content": "Knihu \"Zemí šelem\" ilustroval Léon Benett", "section_level": 1}], "src_summary": "Zemí šelem \"(1880, La Maison à vapeur)\" je dobrodružný román s vědeckofantastickými prvky od francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu \"Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires)\". Francouzský název románu znamená v překladu \"Dům na páru\", česky kniha také vyšla pod názvem \"Nana Sahib\" nebo \"Ocelový olbřím\".", "tgt_summary": "《蒸汽屋》是儒勒·凡尔纳的一部冒险小说。1879年12月1日至1880年12月15日在《教育与娱乐杂志》上连载,1880年11月15日出版全书。", "id": 1691285}
{"src_title": "AvtoVAZ", "tgt_title": "AvtoVAZ", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V důsledku socialistického centrálního plánování vznikl projekt zrodu automobilky v Togliatti. Doslova na zelené louce vyrostl gigant na výrobu osobních automobilů. Komise ministerstva automobilového průmyslu SSSR vybrala 22. srpna 1966 místo pro výstavbu nového závodu. Město Togliatti má velmi příznivé klima, léto trvá od dubna až do října. Zima je zde bez velkých mrazů. Klíčovou roli hrála rovněž mohutná řeka Volha, a na poměry Sovětského svazu poměrně dobrá infrastruktura a velmi silné průmyslové zázemí, stavební, strojírenské a chemické továrny.  Návrh prvních typů automobilů vycházel z vozu Fiat 124 (vůz roku 1966). Sovětský svaz za poskytnutou licenci Fiatu částečně zaplatil zbožím a surovinami, zejména dodávkou ocelových plechů. Projekční přípravě a výstavbě se věnovalo více než 40 resortních ministerstev a odborníci z automobilky Fiat. Technici na obou stranách prošli speciálním jazykovým kurzem, byly vydány technické slovníky příslušného zaměření. Výrobní technologie byly nakupovány na základě pečlivého výběrového řízení. Tak se při dodávkách uplatnily jen velmi dobře zavedené značky, ať se jednalo o karosářskou technologii, povrchovou úpravu, roboty či obráběcí stroje. Nechyběly mezi nimi firmy jako Bosch, KUKA, Thyssen a desítky dalších, jejichž investice v Togliatti patřila v té době k největším v automobilovém průmyslu.  Výstavba začala 14. září 1966. Do města, u kterého se stavěla nová automobilka, se denně stěhovalo až šedesát rodin. V roce 1966 mělo Togliatti 140 tisíc obyvatel, v roce 1967 už 152 tisíc a koncem roku 1969 již 230 tisíc. Celá výstavba trvala čtyři roky. Celkem zastavěná plocha je dva milióny čtverečních metrů. Výrobní haly zabírají 70 hektarů a hlavní komplex se třemi montážními linkami je dlouhý 1847 metrů a široký 500 metrů. K 1. červenci 1969 byl uveden do provozu první objekt automobilky – kovárna.  19. dubna 1970 opustil výrobní linky první vůz značky VAZ, model 2101 neboli \"Žiguli\". Ten se stal základem pro řadu příbuzných modelů, z nichž některé se vyrábějí dodnes. Jsou jimi v zemích bývalého Sovětského svazu a socialistických státech známé modely 2102, 2103, 2104, 2105, 2106, 2107. V roce 1978 se začal vyrábět významný malý terénní vůz Lada Niva, od roku 1984 probíhá prodej modelu Samara. Přestože se jedná o automobily vyvíjené v 70. a 80. letech v SSSR, hrají i dnes ve výrobním programu značky důležitou úlohu.  V prosinci roku 1972 sjel z linky již půlmilióntý automobil. Milióntý automobil opustil brány závodu v roce 1973. V Československu se první vozy VAZ objevily v roce 1971. Do roku 1985 jich bylo dovezeno do ČSSR více než 250 tisíc. Ve srovnání s tehdejšími automobilkami východního bloku vynikala vozidla VAZ rovnoměrnou kvalitou, na níž měli zpočátku hlavní zásluhu italští kontroloři. Volžský automobilový závod patřil v prvních letech k nejmodernějším automobilkám na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Po privatizaci.", "content": "VAZ byl v roce 1994 privatizován. Akciová společnost má podílníky jak mezi právnickými osobami tak pracovníky závodu. V současnosti jsou jejími největšími vlastníky státní firma Russian Technologies, vlastnící 25% podíl, ruská banka Troika Dialog se stejným podílem a a francouzský koncern Renault (také s čtvrtinovým podílem), který do AvtoVAZu vstoupil v roce 2008. V první polovině roku 2011 by měl koupit v ruské automobilce 10% podíl i japonský Nissan (který tvoří alianci s Renaultem) na úkor akcií Russian Technologies a Troika Dialog. V roce 2010 se podle odhadu čtvrtinového vlastníka Russian Technologies pohybovala celková hodnota společnosti AvtoVAZ na hranici 43,2 miliardy Kč (2,4 miliardy USD).  V roce 2009 zažil AvtoVAZ prudký poklesu zájmu o nové automobily, způsobený celosvětovou ekonomickou krizí a dotýkající se celého ruského trhu. Po pomoci ruské vlády a koncernu Renault dokázala automobilka odvrátit hrozbu bankrotu. Následující rok se nesl v opačném duchu a prodeje vozů Lada stouply i díky zavedení tzv. šrotovného meziročně o 48% na hodnotu přes půl milionu vozů. Lada drží na domácím trhu první čtyři příčky mezi nejprodávanějšími modely. Nejúspěšnější je klasický model VAZ 2105/2107, následuje Priora, Kalina a Samara.  Automobilka dnes také spolupracuje s koncernem General Motors, s nímž v kooperaci vyrábí modernizovaného nástupce modelu Niva pod značkou Chevroletu. Původní Lada Niva, v současnosti prodávaná na domácím trhu pod označením 4x4, je však stále v prodeji a dosahuje lepších prodejních výsledků než její moderní nástupce. V letech 1995-2007 vyráběné modely Lada 110 (VAZ 2110) a z nich odvozené kombi 2111 a 2112, měly moderní 16ventilové motory s bohatou výbavou. V České republice byl tento model představen v roce 1997 a jeho prodej byl zahájen o rok později. Jde o tříprostorový sedan s osobitým designem s nápadně oblými konturami samonosné karoserie z pozinkovaného plechu.  V roce 2006 byl na trh uveden supermini vůz Lada Kalina. Kalina je vyráběna na zcela nové lince továrny v Togliatti postavené ve spolupráci VAZ a GM. Od roku 2007 sjíždí z výrobních linek nová Lada Priora, je to vůz nižší střední třídy a je dodáván jako sedan, hatchback i kombi, nahradil model 2110. Koncem roku 2013 byla v Iževském automobilovém závodě ukončena výroba značky Lada Samara, již dříve byla zastavena výroba Lady Sedan a Lady 2104. Od roku 2011 se vyrábí Lada Granta, v roce 2013 to byl nejprodávanější automobil v Rusku. Ladu Prioru má postupně nahradit Lada Vesta, která se začala vyrábět v Iževsku v září 2015.  Prodej Lady se v Rusku v roce 2017 zvýšil o 17%. Nejprodávanějším modelem Lady v Rusku byla v roce 2017 Lada Granta, následovaná Ladou Vesta, Ladou Largus a Ladou XRAY. Prodej Lady na zahraničních trzích (30 zemí) vzrostl o 31% na 24 000 automobilů.", "section_level": 1}], "src_summary": "AvtoVAZ (v minulosti pouze VAZ) je ruská firma vyrábějící automobily značky Lada. Jejich produkce probíhá ve městě Togliatti ve Volžském automobilovém závodě. Značka Lada byla vybrána pro export automobilů, které byly na tehdejším sovětském trhu prodávány pod značkou Žiguli. Od 80. let se označení Lada používalo i v Sovětském svazu. Nejúspěšnějším modelem Lady a zároveň nejprodávanějším ruským modelem byla Lada 2105/2107 (také \"Žigulík\").", "tgt_summary": "AvtoVAZ ()是一家俄罗斯汽车制造公司,曾名为VAZ(Volzhsky Avtomobilny Zavod,,意为伏尔加河汽车工厂),常用交易名称是拉达。当前公司名为“AvtoVAZ”。公司的工厂是俄罗斯以及东欧地区最大的汽车制造厂,也是世界上最大的之一,拥有超过的生产线。", "id": 2686771}
{"src_title": "The Secret of Monkey Island", "tgt_title": "猴島的秘密", "src_document": [{"title": "Hlavní postavy.", "content": "Detailnější popis postav celé série naleznete na stránce Svět série Monkey Island  Hlavní hrdina. Hráčem ovládaná postavička po celý děj hry. Guybrush je mladý kluk, který by se rád stal pirátem.  Guvernérka Tri-Island oblasti. Mladá, krásná, temperamentní slečna.  Záporný protagonista hry. Průsvitný duch s plnovousem a velkým kloboukem usiluje o svazek s mladou Elaine", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "Celý příběh začíná na Melée Islandu. Guybrush Threepwood, ještě jako usmrkanec, si zamanul, že se stane pirátem. Pro to, aby jej ostatní piráti uznali za svého musí ale složit 3 zkoušky: najít poklad, porazit mistra šermu a ukrást sošku z vily guvernéra ostrova.", "section_level": 1}, {"title": "Kapitola 1. – Tři zkoušky.", "content": "Během putování po nočním ostrově Guybrush zjišťuje, že guvernér je vlastně guvernérka Elaine Marley do které se záhy zamiloval. Pobyt na ostrově mu však znepříjemňuje Fester Shinetop, nový asistent guvernérky. Později se však ukazuje, že šlo o převlečeného LeChucka. Guybrushovi se podaří najít poklad, získat sošku (i srdce guvernérky) a porazit Carlu The Swordmaster. Elaine Marley je však unesena duchem piráta LeChucka. Guybrush tedy po splnění pirátských zkoušek tedy verbuje posádku, získává loď a vydává se na plavbu na Monkey Island", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 2. – Cesta.", "content": "Druhá, podstatně kratší část, se odehrává na lodi. Potýká se s lenivostí naverbované posádky, kterou tvoří Carla The Swordmaster – mistryně šermu ostrova Melée, Meathook – muž s háky místo rukou a Otis – vězeň osvobozený grogem. Na ostrov však nelze doplout jinak než umícháním speciálního lektvaru a i po dosažení pobřeží je zapotřebí se dostat z lodě na břeh. Guybrushovi nezbývá než se nechat kanonizovat.", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 3. – Pod Opičím ostrovem.", "content": "Ve třetí kapitole, poté co vytáhne zabořenou hlavu z písku, se hlavní hrdina setkává s trosečníkem Hermanem Toothrotem. Na ostrově dále potkává spoustu opic, banánů, lidojedů, pár mrtvol ale žádné piráty. Pirátská loď je ukryta uvnitř ostrova, kam se lze dostat pouze skrze obrovskou, kamennou opičí hlavu. Zbytek kapitoly spočívá v nalezení cesty podzemním labyrintem ostrova a nalezení pirátské lodi. Protože jde o loď duchů, musí se Guybrush Threepwood stát duchem, aby dosáhl návratu zpět na Melée Island.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední kapitola – Guybrush nakopává zadek.", "content": "V poslední části hry Guybrush Threepwood musí zabránit svatbě LeChucka a Elaine Marleyové. To se mu daří na poslední moment. V následném souboji poráží LeChucka kořenovým pivem, které nejlépe účinkuje proti duchům. Následuje ohňostroj a šťastný konec.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti ve hře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Návaznosti na jiné hry.", "content": "V průběhu hry se objevují různé návaznosti na jiné tituly od LucasFilm Games. Ve Scumm baru Guybrush potká piráta, který funguje jako upoutávka na hru Loom. Pirát má placku Loom a snaží se hráče přesvědčit, aby neztrácel čas s touto hrou a koupil si Loom. Když Guybrush odemkne v pirátské lodi starou truhlu, zazní známá melodie z Indiana Jonese", "section_level": 2}, {"title": "Smrt jako v konkurenčních hrách.", "content": "Když v jedné části hry Guybrush zašel příliš na okraj skály, ta se utrhla a objevila se tradiční obrazovka oznamující, že zemřel a hráč musí načíst naposled uloženou pozici nebo restartovat hru. Tento systém, kdy hlavní hrdina mohl umřít kdykoliv (a hlavně velmi často), používala ve svých adventure hrách konkurenční Sierra Entertainment.", "section_level": 2}, {"title": "Prohlášení o nezávadnosti.", "content": "Hned z kraje hry Guybrush Threepwood hodí hlídacím psům u domu guvernérky Marleyové maso kombinované s květinou, která má uspávací účinek. Následně se hra zastaví a objeví se prohlášení, že ve hře nebylo ublíženo žádným zvířatům a psi pouze spí.", "section_level": 2}, {"title": "Nové technologie.", "content": "Ačkoliv je celá hra situována zhruba do poloviny minulého tisíciletí, lze zde najít spoustu úkazů z 20. století. Například automaty na grog, akreditiv, potisknutá trička, zámek s digitálním kódem na dveřích chýše a spousta dalších.", "section_level": 2}], "src_summary": "The Secret of Monkey Island (česky \"Tajemství opičího ostrova\") je první díl série Monkey Island, počítačová hra typu Point and click adventura. Děj je zasazen do pirátského prostředí Karibského moře. Jako naprostá většina her od LucasArts je i tato obohacena silnou dávkou humoru.", "tgt_summary": "是美国游戏公司LucasArts在1990年推出、以海盗为题材改编的电子冒险游戏,且为此游戏系列《猴岛小英雄》的首部作品。", "id": 1280271}
{"src_title": "Žlučník", "tgt_title": "胆囊", "src_document": [{"title": "Anatomie.", "content": "Je uložený ve žlučníkové jámě na spodní ploše pravého jaterního laloku a je 8-12 cm dlouhý. Jeho objem je 30-80 ml. Anatomicky se dělí na tři části: dno, \"fundus vesicae biliaris\", směřuje dopředu a dolů, asi o 1 cm přesahuje volný okraj jaterní a naléhá břišní stěnu v místě, kde pravá medioklavikulární čára protíná žeberní oblouk. Místo, kde se dno žlučníku promítá na břišní stěnu, se dá najít také na místě styku pravého přímého břišního svalu a chrupavky pravého devátého žebra, nebo pomocí pomyslné čáry probíhající z předního horního kyčelního trnu skrz pupek směrem nahoru, dno žlučníku je v místě, kde tato čára protíná okraj žeberního oblouku. Dno plynule přechází v tělo žlučníku, \"corpus vesicae billiaris\", které leží ve žlučníkové jámě a seshora je kryté dolní plochou pravého laloku jater, dolní plocha je volná. Tělo se směrem nahoru zužuje a přechází v \"infundibulum\", přechodnou oblast mezi tělem a krčkem žlučníku, \"collum vesicae billiaris\". Krček žlučníku je 5-7 mm dlouhý a přechází do vývodu žlučníku, \"ductus cysticus\". Ten je součástí žlučových cest, ústí do hlavního žlučovodu (\"ductus choledochus\"), jímž se žluč dostává do dvanáctníku.  Naplněný žlučník je hmatný.  Krevní zásobení žlučníku zajišťuje především \"a. cystica\", větev jaterní tepny. Menší cévy vstupují do žlučníku z jater přes žlučníkovou jámu. Odkysličená krev je odváděna žlučníkovou žílou \"v. cystica\", která se vlévá do vrátnicové žíly. Ve stěně žlučníku se nacházejí lymfatické cévy, které odvádějí mízu do mízní uzliny při krčku žlučníku. Z těch se míza dostává do uzlin doprovázejících hlavní žlučovod.  Žlučník je bohatě inervovaný, a to jak parasympatickými nervy z větví bloudivého nervu, tak sympatickými vlákny z ganglií ggl. coeliaca.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba stěny.", "content": "Stěna žlučníku je složena ze tří vrstev:", "section_level": 1}, {"title": "Histologie:.", "content": "Stěnu žlučníku tvoří \"tunica mucosa, tunica muscularis\" a \"tunica serosa\".", "section_level": 1}, {"title": "Tunica mucosa.", "content": "Sliznice vytváří řasy, které jsou patrné zejména v prázdném žlučníku, protože jejich výška je závislá na množství obsahu žlučníku. Místy se utváří vchlípeniny, které připomínají kapsy a zasahují až do tunica muscularis. Tyto dutinky se nazývají Rokitanského - Aschoffovy sinusy.  Na celém povrchu sliznice je žlučník vystlán jednovrstevným cylindrickým epitelem s mikroklky, který je vybaven spojovacími komplexy. V epitelových buňkách se hojně vyskytují mitochondrie. Buňky epitelu dokáží vylučovat v malé míře hlen. Mimoto jsou schopny vstřebávat vodu a tím napomáhají ke koncentrování žluči. Podle této funkce můžeme říct, že se jedná o resorpční epitel. Při krčku žlučníku se v jeho stěně objevují mucinózní žlázy, které odpovídají za většinu hlenu ve žluči.  Lamina propria mucosae se skládá z řídkého kolagenního vaziva. Lamina muscularis mucosae chybí!", "section_level": 2}, {"title": "Tunica muscularis.", "content": "Svalová vrstva je tenká a hladké svalové buňky jsou orientovány cirkulárně. Svalovina je důležitá pro vylučování žluči, svalové stahy jsou vyvolány cholecystokininem a autonomním nervovým systémem.", "section_level": 2}, {"title": "Tunica serosa.", "content": "Žlučník je k játrům připoután tlustou vazivovou vrstvou, proto nemá serosní povlak, ale adventicii. Protilehlá strana je kryta typickou serosní vrstvou.", "section_level": 2}, {"title": "Funkce žlučníku.", "content": "Při zavřeném Oddiho svěrači v ústí hlavního žlučovodu do střeva produkovaná žluč teče nahoru a je hromaděna ve žlučníku. Přechází do něj asi polovina veškeré vytvořené žluči. Epitelové buňky žlučníku mají schopnost účinné resorbce vody: na jejich bazolaterální straně se nachází Na+/K+ ATPázová pumpa, která odčerpává sodné ionty pryč z výstelky žlučníku. Zároveň epitel vyměňuje sodné ionty uvnitř žlučníku za kationt vodíku. Koncentrace sodíku uvnitř žlučníkové žluči tak klesá a osmoticky z něj uniká voda, čímž se žluč až 12x zahušťuje. Vylučovaný kationt vodíku reaguje s HCO za vzniku oxidu uhličitého a vody. Dochází také k mírnému snížení pH žlučníkové žluči.  Vyprazdňování žlučníku je řízeno autonomními nervy: sympatikus snižuje stahy žlučníku a zvyšuje tonus Oddiho svěrače, parasympatikus působí naopak, podporuje stahy žlučníku a uvolnění svěrače. Vyprazdňování žlučníku je podmíněno i hormonálně, především hormonem cholecystokininem. Žluč ze žlučníku se dostává do střeva po příjmu potravy, především takové, která obsahuje tuk.", "section_level": 1}, {"title": "Žlučník u zvířat.", "content": "Žlučník u zvířat může a nemusí být vytvořený. Zpravidla nechybí masožravcům. Nechybí žádným příčnoústým, obojživelníkům, ani plazům, má ho většina paprskoploutvých ryb, a většina ptáků, chybí však u pštrosů, nanduů, holubů a papoušků. Obvyklá je přítomnost žlučníku také u savců. Nemají ho někteří hlodavci, kytovci, chobotnatci a koně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Žlučník, též žlučový měchýř, lat. \"vesica fellea\" či \"vesica biliari\"s, je vakovitý orgán hruškovitého tvaru uložený na spodině jater, sloužící ke skladování a úpravě žluči, která v játrech vzniká.", "tgt_summary": "胆囊,是位于右方肋骨下肝脏后方的梨形囊袋构造,有浓缩和储存胆汁之用。", "id": 1206953}
{"src_title": "Rádiové vlny", "tgt_title": "无线电波", "src_document": [{"title": "Dělení.", "content": "Podle frekvence se radiové vlny dělí na tak zvaná vlnová pásma. Jednotlivá pásma se výrazně liší přenosovou kapacitou i dosahem.", "section_level": 1}, {"title": "Extrémně dlouhé vlny (EDV).", "content": "Anglicky Extremely low frequency waves (ELF), o frekvencích 300 Hz až 3 kHz.", "section_level": 2}, {"title": "Velmi dlouhé vlny (VDV).", "content": "Anglicky Very low frequency waves (VLF), o frekvencích 3 až 30 kHz. Námořní navigace, meteorologické služby.", "section_level": 2}, {"title": "Dlouhé vlny (DV), kilometrové vlny.", "content": "Anglicky Low frequency waves (LF). mají frekvence 30 až 300 kHz. Použití pro rozhlasové dlouhé vlny, radiokomunikace, meteorologické služby.", "section_level": 2}, {"title": "Střední vlny (SV), hektometrové vlny.", "content": "Anglicky Medium Waves (MW) nebo Medium frequency waves (MF). SV mají frekvence 0,3 – 3 MHz a běžně se používají k přenosu rozhlasového vysílání (SV), radionavigaci a komunikaci na malé a střední vzdálenosti.", "section_level": 2}, {"title": "Krátké vlny (KV), dekametrové vlny.", "content": "Anglicky High Frequency waves (HF) nebo také Short Wave (SW) jsou kmity o frekvencích 3 – 30 MHz. Radiokomunikace na střední a velké vzdálenosti, rozhlasové krátké vlny, amatérská pásma.", "section_level": 2}, {"title": "Velmi krátké vlny (VKV), metrové vlny.", "content": "Anglicky Very High Frequency waves (VHF) jsou kmity o frekvencích 30 – 300 MHz. Na těchto vlnách se vysílá frekvenčně modulované rozhlasové vysílání a některé televizní kanály (I., II. a III. tel. pásmo).", "section_level": 2}, {"title": "Ultra krátké vlny (UKV), decimetrové vlny.", "content": "Anglicky Ultra High Frequency waves (UHF), o frekvencích 0,3 – 3 GHz. Vysílají se na nich další televizní kanály (IV. a V. pásmo) a digitální televize. Pracují zde i další radiokomunikační služby (mobilní telefony, Wi-Fi, ), GPS, vojenská komunikace.", "section_level": 2}, {"title": "Super krátké vlny (SKV), centimetrové vlny.", "content": "Anglicky super high frequency waves (SHF). Frekvence 3 až 30 GHz. Radiolokace, radioreléové spoje, telekomunikace, satelitní spojení, satelitní televize.", "section_level": 2}, {"title": "Extrémně krátké vlny (EKV), milimetrové vlny.", "content": "Anglicky extremely high frequency waves (EHF). Frekvence 30 až 300 GHz. Přistávací a říční radiolokátory, letecké výškoměry, radary.", "section_level": 2}, {"title": "Rozhlasové vysílání.", "content": "Rozhlasové vysílání využívá pásma dlouhých, středních, krátkých a velmi krátkých vln. V pásmu velmi krátkých vln se používá frekvenční modulace (FM), v ostatních pásmech amplitudová modulace (AM). Na rozhlasových přijímačích bývá někdy místo označení pásma označení druhu modulace a toto označení se někdy neprávně používá i pro označení odpovídajícího vlnového pásma.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Rádiové vlny slouží především ke komunikaci, a to v mnoha různých podobách. Následující tabulka zobrazuje rozdělení rádiových vln na jednotlivá pásma a jejich využití:", "section_level": 1}, {"title": "Radioastronomie.", "content": "Rádiové záření přijímané z vesmíru pomocí radioteleskopů umožňuje zkoumání mnoha vzdálených objektů, jako například supernov a pulsarů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rádiové vlny (též rádiové záření) jsou částí spektra elektromagnetického záření s vlnovými délkami od 1 milimetru až po tisíce kilometrů. Vzniká mimo jiné v obvodu střídavého proudu, k němuž je připojena anténa. Rychlost šíření rádiových vln je v prostoru přibližně rovna rychlosti světla ve vakuu. V případě jiných prostředí závisí na indexu lomu.", "tgt_summary": "无线电波(英语:Radio waves),有时也称无线电、射频等,是一种电磁波,其波长在电磁波谱中比红外线长。无线电波的频率在300 GHz到3 kHz之间,但也有定义将任何1 GHz或3 GHz以上的电波划为微波。当频率在300 GHz时,无线电波对应的波长为;在3 kHz时,波长为。和其他电磁波一样,无线电波也以光速行进。自然界中的无线电波主要是由闪电或者宇宙天体形成。", "id": 51864}
{"src_title": "Levy Mwanawasa", "tgt_title": "利维·姆瓦纳瓦萨", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodil se jako druhé z deseti dětí v rodině etnika Lenje. Po studiích na střední škole Chiwala ve Ndole vystudoval právnickou fakultu na Zambijské univerzitě v Lusace. Po promoci v roce 1973 byl zaměstnán v advokátní firmě, o pět let později si však založil vlastní právnickou společnost. Roku 1982 se stal místopředsedou Právnické asociace Zambie a v letech 1985–1986 působil jako generální prokurátor.  Po uvolnění politického života v Zambii na počátku 90. let vstoupil do Movement for Multiparty Democracy (MMD), Hnutí za pluralitní demokracii, vedeného Frederickem Chilubou. V říjnových volbách roku 1991 získal křeslo v Národním shromáždění. Volby byly pro MMD úspěšné, Chiluba se stal prezidentem a Mwanawasu v prosinci 1991 jmenoval svým viceprezidentem. Současně Mwanawasa zastával i post předsedy Národního shromáždění.  Dne 8. prosince 1991 byl Mwanawasa zraněn při těžké dopravní nehodě, při které zemřel jeho asistent. Hospitalizován byl v jihoafrickém Johannesburgu.  Po návratu z léčení do viceprezidentského úřadu cítil Mwanawasa svoji pozici vedle Chiluby, který značně koncentroval moc do svých rukou, jako bezobsažnou. V červenci 1994 opustil své politické funkce a obvinil vedení země z nezodpovědné vlády a chamtivosti.  V roce 1996 neúspěšně kandidoval na post předsedy Chilubova Hnutí za pluralitní demokracii, načež vrcholnou politiku dočasně opustil. V následujících letech se věnoval především své právnické praxi a bylo překvapením, když se na konci roku 2001 stal prezidentským kandidátem vládní strany MMD. V prosinci 2001 pak těsně zvítězil ve volbách a stal se třetím zambijským prezidentem, úřadu se ujal 2. ledna 2002.  Mwanawasova pozice byla zpočátku složitá. Leželo na něm dědictví předchozí značně zdiskreditované vlády MMD a byl vnímán jako Chilubova loutka, a to jednak kvůli chatrnému zdraví, kterým trpěl od autonehody, a jednak proto, že Chiluba stále zastával vlivný post předsedy vládní strany.", "section_level": 1}, {"title": "Prezident.", "content": "Jako nový prezident si však rychle získal autoritu ráznými kroky a protikorupční kampaní, kterou neváhal zaměřit i do vlastní strany. Z úřadu muselo odejít několik vysokých vládních úředníků, Chiluba opustil vedení MMD a později byl zbaven imunity a obviněn z korupce. V lednu 2005 se Mwanawasa omluvil celému národu, že se mu nepodařilo potřít všudypřítomnou chudobu (asi 75% obyvatelstva žije za méně než 1 USD na den, což OSN považuje za hranici absolutní chudoby.  Znovu kandidoval v prezidentských volbách 28. září 2006. Svůj post obhájil hlavně díky přízni venkovských voličů, ve městech jej předstihl jeho oponent Michael Sata.  V širokých vrstvách byl vnímán jako čestný a skromný člověk. V 53 letech se oženil se svojí právnickou kolegyní, se kterou již měl pět dětí. Mimo to měl dva potomky z prvního manželství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Levy Patrick Mwanawasa (3. září 1948 Mufulira, Severní Rhodésie – 19. srpna 2008 Paříž) byl v letech 2002–2008 třetím prezidentem Zambie.", "tgt_summary": "利维·帕特里克·姆瓦纳瓦萨(英文Levy Patrick Mwanawasa,1948年-9月3日-2008年-8月19日),赞比亚总统(2002—2008),2002年1月首次当选。", "id": 169602}
{"src_title": "Syrdarja", "tgt_title": "锡尔河", "src_document": [{"title": "Povodí.", "content": "Oblast povodí má protáhlý tvar z jihovýchodu na severozápad. Jihovýchodní část má horský a severozápadní rovinný charakter. Rozvodí je nevýrazné a tak je velikost povodí přijata dohodou. Povodí \"Syrdarji\" představuje složitý systém propletených přírodních i umělých vodních toků, kanálů a kolektorů, přičemž délka kanálů a kolektorů značně převyšuje délku říční sítě.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh toku.", "content": "Zdrojnice \"Syrdarji\", řeky Naryn a Karadarja ve Ferganské dolině, stejně jako i vlastní \"Syrdarja\" tečou širokým úvalem (3 až 5 km). ZS hor obklopujících dolinu stéká velké množství přítoků. Zprava to jsou Kasansaj, Gavasaj, Čaadaksaj a zleva Isfajramsaj, Šachimardan, Soch, Isfara, Chodžabakirgan. Přitom téměř žádný z nich nedotéká do \"Syrdarji\", protože jsou rozebírány na zavlažování nebo se ztrácejí v rozsáhlých naplaveninách. Z řek, které stékají do doliny, vede přibližně 700 kanálů a z vlastní \"Syrdarji\" dalších 50. Největší kanály jsou: Do horských řek a \"Syrdarji\" stéká voda z více než 100 kolektorů a přivaděčů z toho (43 do \"Karadarji\" a 45 do \"Syrdarji\"). Největší kolektory jsou Sarysu, Karagugon, Severebagdadskij.  Při odtoku z \"Ferganské doliny\" \"Syrdarja\" protíná Farchadské hory a vytváří zde Begovatské peřeje. Poté se otáčí na severozápad a teče rozsáhlým, místy bažinatým, úvalem, který je široký 10 až 15 km. Protíná tak Taškentskohladovostepní depresi. Na středním toku mezi Ferganskou dolinou a Čardarinskou přehradou přijímá přítoky Achangaran, Čirčik a Keles. Z Farchadského hydrouzlu (Farchadská přehrada) odtéká Jižní Hladovostepní kanál.  Na dolním toku protéká východním okrajem pouště Kyzylkum. Koryto řeky je zde vyzdviženo nad okolní krajinu, je velmi členité a nestálé. Jsou zde časté povodně. Posledním přítokem je Arys. Malé řeky, které stékají ze hřbetu Karatau, do \"Syrdarji\" nedotékají. V ústí do Aralského jezera (resp. jeho severní části) vytváří \"Syrdarja\" deltu s mnohými rameny, průtoky, jezery (Kamyslybas) a bažinami. Při menších vodních stavech však vůbec do \"Aralského jezera\" nedotéká.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Velikost průtoku je závislá na vodním režimu v horské části povodí. Zdroj vody je převážně sněhový, v menší míře pak ledovcový a dešťový. Nejvyšší vodnost je na jaře a v létě (od března až dubna do srpna až září). V rovinné části povodí je vodní režim řeky narušen a vodnost se zmenšuje a to především v souvislosti s využíváním vody na zavlažování. Průměrný dlouhodobý průtok je a na \"Syrdarje\": Průměrný celkový roční průtok řek při odtoku z hor je 37,8 km3 a u \"Kazalinsku\" 14,1 km3. Tzn. že se v této oblasti spotřebuje 23,7 km3 vody za rok, neboli 63 % veškeré vody přitékající z hor.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Už v roce 1970 bylo zavlažováno 22 000 km2 půdy. Do kanálů bylo odvedeno 40 km3 vody a kolektory přiváděno 13 km3. Odtok regulují přehrady, z nichž největší jsou (Kajrakkumská (objem 4,2 km3), Farchadská (objem 0,35 km3) a Čardarinská (objem 5,7 km3) na \"Syrdarje\", Toktogulská (objem 19,5 km3) na \"Narynu\" a Andižanská (objem 1,6 km3) na \"Karadarje\". Syrdarja je splavná na oddělených úsecích od ústí do Bekabadu. Průmyslově lovené ryby jsou kapři, sumci, boleni, oukleje, usači, cejni, štiky, okouni. Na řece leží města Chudžand (\"Tádžikistán\"), Bekabad (\"Uzbekistán\"), Čardara, Kyzyl-Orda, Kazalinsk (\"Kazachstán\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Syrdarja (,,,, ve starověku nazývaná \"Jaxartes\") je nejdelší řeka ve Střední Asii. Je v této oblasti druhá nejvodnější po Amudarje. Protéká šesti vilajáty Uzbekistánu (Andižanský, Namanganský, Ferganský, Taškentský, Džizzacký, Syrdarjinský), Sogdijskou oblastí v Tádžikistánu a dvěma oblastmi Kazachstánu (Turkestánská a Kyzylordská oblast). Vzniká soutokem řek Naryn a Karadarja a ústí do Malého Aralského jezera. Její délka činí 2 212 km od soutoku \"Narynu\" s \"Karadarjou\" (3 019 km od pramenů \"Narynu\"). Povodí má rozlohu 219 000 km2.", "tgt_summary": "锡尔河(英语: Syr Darya,,,,),中国古称药杀水,也即叶河,中、下游流经沙漠地区,是中亚著名内流河。", "id": 2945714}
{"src_title": "Psychóza", "tgt_title": "思覺失調", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "Psychózy jsou často provázeny abnormálními biochemickými pochody v mozku a zdá se, že u části postižených se na vzniku onemocnění podílejí genetické předpoklady. Psychotické projevy však mohou být způsobeny také jinými chorobami, např. poruchami látkové výměny nebo nádorem na mozku a účinkem některých léků, drog nebo alkoholu. U predisponovaných osob může též psychózu vyvolat abnormální psychická zátěž v podobě nadměrného stresu.  Z biochemických teorií se zdá nejpravděpodobnější (zejména s ohledem na působení antipsychotik) dopaminová teorie, kdy se předpokládá, že tonická komponenta (převážně extrasynaptická) tvorby dopaminu je snížená, naopak fázický přenos (synaptický) je zvýšen. Z dalších teorií se uvažuje o vlivu serotoninu (serotoninové dráhy působí inhibičně na dopaminový systém), dále o vlivu excitačních aminokyselin (glutamát a aspartát), kdy např. hypofunkce NMDA (N-methyl-D-aspartátových) receptorů vyvolává stavy podobné schizofrenii (toto způsobuje např. droga PCP).", "section_level": 1}, {"title": "Projevy.", "content": "Charakteristická je porucha vnímání: halucinace – typicky sluchové, kdy člověk slyší hlasy, které přikazují, pomlouvají či rozmlouvají mezi sebou, zesměšňují a někdy i vyhrožují, dále bludy – typicky paranoidní, kdy má pocit, že je sledován, odposloucháván, pronásledován apod. Mohou nastat poruchy emotivity, kdy se člověk např. směje nepřiměřeně situaci. Mohou se vyskytnout tzv. katatonní příznaky, kdy se dlouho nehýbe, strnule zůstává v určitých polohách nebo naopak je výrazně neklidný, agresivní a ohrožuje své okolí či sebe.", "section_level": 1}, {"title": "Nemoci.", "content": "Existuje více nemocí, u kterých se projevují psychotické prožitky. Asi nejznámější je schizofrenie, ale mohou se vyskytnout i při užívání alkoholu či drog (typicky stimulancia, zejména pervitin či kokain, případně dlouhodobé užívání geneticky modifikované marihuany) a dále u demencí či úrazů s postižením mozku. Přechodně se objevují i po operacích. Psychotické prožitky mohou být u těžkých mánií či depresivních stavů, přičemž v těchto případech se ale projevy trochu liší od předešlých.  U schizofrenie se předpokládá polygenní dědičnost spolu s vlivem prostředí. K vnějším vlivům patří zejména:", "section_level": 1}], "src_summary": "Psychóza je závažný duševní stav, který lze definovat jako neschopnost chovat se a jednat v souladu s okolnostmi. Je to vlastně disociace mezi vnímáním, chováním a prožíváním. Mění se vztah nemocného k realitě.", "tgt_summary": "是心智的异常状态,特征为无法区分何者为真实。主要病征包含错误的信念(妄想)以及觉知不存在的东西(幻觉),其他病征还有语无伦次及不合时宜的行为举止。正处在精神病发作的患者还可能会感到忧郁、焦虑、物质使用疾患、睡眠障碍、社交退缩、缺乏动机以及无法正常生活。 精神病有许多可能的原因,包含精神疾患、某些身体疾病、某些药物、物质滥用、睡眠剥夺等情况。要做出精神疾患的诊断,应排除其他状况所引起的精神病,尤其是出现不典型的症状时。神经传导物质多巴胺据信扮演重要角色。治疗包含抗精神病药、心理咨商、以及社会支持等。", "id": 1145844}
{"src_title": "Rokoko", "tgt_title": "洛可可", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Jméno slohu se odvozuje od francouzského \"rocaille\" (česky rokaj), ornamentálního zprohýbaného motivu, poněkud připomínajícího ušní boltec. Tento ornament nekonečných variačních možností vznikl počátkem 18. století v Itálii, avšak výtvarně byl akcentován hlavně ve Francii doby Ludvíka XV. Rokoko se představuje především jako dekorativní styl: stěny a klenby světských i sakrálních staveb jsou pokryty lehkými, elegantními ornamenty, rokajemi, ve štuku a zlatě, ve formě fresek a motivů popínavých rostlin. Rozkvět nastává koncem roku 1730, k nám přichází s malým zpožděním až kolem roku 1740. Půvabné kudrlinkové ozdoby a rostlinné motivy zdobí každou stavbu a hýří zlatou a bílou barvou. Záliba v okázalé ornamentice se projevovala v architektuře, malířství, sochařství, uměleckém kovářství atd. Ornamentika však není jedinou známkou rokokového výtvarného názoru, i když nejbezpečněji pomáhá k časovému určení děl jím poznamenaných, především ovšem v oblasti architektury. Po slavnostní monumentalitě a honosnosti umění doby Ludvíka XIV. nastoluje ve všem životním prostředí druhé čtvrtiny 18. století lehký tón, úsměvnost a zdrobnělé měřítko. Aniž by opustila slohové zásady tradičního klasicismu, šíří se tato výtvarná nálada charakteristická pro období rokoka po celé Evropě. Dynamismus vrcholného baroka střídá lyrismus, který modeluje stavby do klidných obrysů a ploch s nehlubokým členěním stěn, jejichž střízlivost zvýrazňuje nanášením rocaillů.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "V protikladu k poměrně hmotové uměřenosti architektury českého rokoka jeví soudobé užité umění známky tvarové rozvolněnosti a dekorativní nespoutanosti. Zprohýbané, zlaceným rocaillem hýřící oltáře, asymetrie a ornamentální přebujelost ostatního kostelního zařízení, jaká charakterizují především jezuitské chrámy, v této době většinou nově zařizované, mají analogii v obydlí laickém ve zlaceném zprohýbaném nábytku, lesku přemíry zrcadel, v tapiseriích a figurkách s pastorálními náměty, v pestrobarevných textiliích i květované keramice, pokud není tvarována do podoby ptáků či ovoce. Radost z přírody je reakcí na dogmatismus a religiozitu baroka a předzvěstí romantismu nové doby.  Ústřední jmenovitou hodnotou životního pocitu a myšlenkového vztahu ke světu byla intimita, niternost prožitku, přenášená i na přírodu. Nová smyslová citlivost odkryla například denní světlo. Odpovídalo touze po jasu a přirozenosti. Bylo zdůrazňováno ve všech výtvarných druzích, v architektuře četností a velikostí oken zámků a paláců, v interiérech zrcadly, v malířství opuštěním šerosvitu a zesvětlením barevnosti, pastelovým laděním barev, větším použitím techniky pastelu. Oproti baroknímu monumentalismu, patosu a umocněné výrazovosti rozvinulo jemnou hru světla a stínu až k citově sentimentální lyričnosti. Prostor, klíčová složka každého výtvarného názoru, je v rokoku důsledně intimní, tj. uzavřený a podávaný motivem interiéru, v němž se děj odehrává, nebo motivem exteriéru, jímž je především zahrada. Prostorovou představu postupně se odkrývajících prostorů uskutečnila například parková architektura zámků (Versailles, Schönbrunn), malířství svými scénickými kompozicemi G. B. Tiepolo, F. A. Maulbertsch, z nichž těžilo i reliéfní sochařství. Celá příroda, záměrně utvářená parkovou úpravou, grottami, vodopády, vyjadřuje dobovou představu ráje, lepšího, přírodního, a proto přirozeného světa plného harmonie. Obrozený vztah ke skutečnosti, zvláště přírodní, pozvedal na čelné místo vedutu (G. A. Canale, B. Belotto, F. Guardi, G. B. Piranessi) a později i motiv zříceniny v krajině (G. P. Pannini, H. Robert). Mezi umělce rokoka jsou řazeni Jean Antoine Watteau, Francois Boucher, Maurice-Quentin de La Tour, Jean Baptiste Chardin, Rosalba Carrierová, William Hogarth, Daniel Chodowiecki, Jean Baptiste Greuze, Pietro Longhi, Paul Troger atd.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura v Českých zemích.", "content": "Jednou z mála rokokových stavebních památek na území Českých zemí je zámek Nové Hrady u Skutče (okres Ústí nad Orlicí) z let 1774–1777, přezdívaný někdy \"„malý Schönbrunn“\" nebo \"„české Versailles“\".", "section_level": 2}, {"title": "Interiér.", "content": "Nábytek rokoka se snaží zjemňovat dekor a používat odlehčené materiály. Ve střední Evropě, v Itálii a ve Španělsku převládá vliv francouzské nábytkářské tvorby především pro šlechtická panství. Ale rovněž měšťanstvo v Rakousku a německých zemích vyhledávalo pozměněnou formu francouzského nábytku, projevující se dýhováním a leštěním.  Další odvětví tvořil nábytek anglický, který se vyznačoval jednoduchou linií, nákladností a užitečností (až praktičností) jednotlivých kusů. Tento druh nábytku ovlivnil hlavně produkci směřující do Severní Ameriky, tzv. koloniální nábytek.  Oblíbenou potahovou látkou se stal v době rokoka chintz, pestře potištěné plátno se slabým voskovým povlakem. Od 17. století se dováželo do Evropy z Indie a později se zde už vyrábělo. Dřevěný nábytek se také ošetřoval pomocí tzv. polírovací běli, složené ze směsi želatiny, vepřového sádla, včelího vosku, Marseillského mýdla, kaolínu nebo křídy. Části pokryté polírovací bělí se doplňovaly barevnými nebo pozlacenými plátky. Rokokový nábytek se vyznačoval zvlněným povrchem, štíhlými a prohnutými nožkami, tedy skoro nesymetrií. Výtvarný styl se inspiroval čínským a japonským uměním, postavy Číňanů se objevovaly například na čajových soupravách a čínské nebo japonské pokoje byly obvyklou součástí šlechtického sídla.  Rokokový sloh nacházíme na zámcích velmi často v podobě kamen, hlavně se zlacenými, růžovými nebo červenými detaily ornamentiky. Dále se používá mosaz, cín, želvovina, intarzie s motivy květin. Lustry jsou kovové (masivní barevné kovy, plechové s květy) nebo skleněné (čiré, jemně barevné či z benátského skla). Do rokokových pokojíků patří též porcelán, míšenské a vídeňské porcelánové figurky (především pastýřská tematika), české řezané sklo, holíčská fajáns (majolika – keramika z pálené hlíny s cíničito-olovnatou polevou, malovaná nebo plasticky zdobená) a zdobené rokokové stolní hodiny. Jako ukázkový zámek může sloužit zámek Dobříš, včetně zahrady a interiérů.", "section_level": 1}, {"title": "Malířství v českých zemích.", "content": "Do naší malířské tvorby pronikaly rokokové prvky už kolem roku 1729, jak naznačuje oltářní i fresková malba V. V. Reinera (1689–1743), v jehož díle došlo ve třicátých letech k nápadnému zmenšení figurálního rozvrhu a celkovému zklidněním citového výrazu. Skutečným nositelem rokokového charakteru však nebyla ani tak malba fresková – Jan Petr Molitor (1702–1756), František Antonín Müller (1697–1753), Siard Nosecký (1693–1753), František Julius Lux (1702–1764), jako spíše malířství závěsných obrazů (tapiserií). Antoním Kern (1719–1747) sem vnesl přímé zkušenosti ze svého školení v Benátkách, projevující se především v příznačném prosvětlení barevné škály a ve zlyričtění scény. Také Molitorovu intenzivní freskařskou práci (Liběchov, Hořín, Dobříš) provázela pilná tvorba závěsných obrazů oltářních, vyznačujících se působením světelných efektů a celkovým zjemněním barevného podání.  Komorní obraz kabinetní získal hlavní pěstitele v krajináři F. A. Hartmannovi mladším (1694–1738) a v malíři květinových zátiší K. J. Hirshelym (1695–1743), jenž spojil kresebně detailní provedení s ornamentálně-dekorativním barevným řešením. V zátiší J. A. Vocáska (1706–1757) se prolnula věcnost pohledu s precizní drobnomalbou, působící ve své usilovné faktografičnosti a úspěšném využívání iluzivních efektů tzv. trompe l’oeil. Za typického představitele české rokokové malby je možné pokládat Norberta Grunda (1717–1767), autora nespočetných obrázků drobného formátu, v nichž se figurální prvek harmonicky vyvažuje s motivem krajiny.  Benátský luminismus, jenž byl stylovým vzorem českého rokokového malířství, dostoupil svého vrcholu ve freskách F. X. Palka (1724–1767) a J. L. Krackera (1717–1779), v nichž se původní podněty z okruhu G. B. Piazzetty (1682–1754) a G. B. Tiepola zjednodušily v dílech vystupňovaného dekorativismu a zesilovaného prostorového iluzionismu. Cosi z hravosti a jemné noblesy rokoka mají oltářní obrazy Ignáce Raaba (1715–1787), převádějící náboženské výjevy do sféry poklidného výjevu, zbaveného vší epičnosti ve prospěch ztišeného komentování na okraji religiozity prosáklé sentimentem. Celá plejáda umělců různého stupně kvality, od techniky dokonalého projevu (fresky Josefa a Václava Prokopa Kramolínů, F. J. Prokyše (1715–1791), interiérové výzdoby A. Tuvory, oltářní obrazy F. X. Procházky (1740–1815)) až na práh obyčejného řemesla, rozšířila principy rokokové malby po celé zemi; koncem 18. století začala rokoková malba pronikat i do oblasti umění lidového (obrázky na skle), kde tento názor (silně zrustikalizovaný) přežíval hluboko až do století devatenáctého.  Snad nejvýrazněji se mimo České země projevilo rokoko v oblasti odívání, líčení a účesů, což můžeme souhrnně nazvat jako rokoková móda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rokoko (z francouzštiny-\"rocaille\") je umělecký sloh, který představoval další vývoj baroka v letech 1735 až 1770/1790. Zatímco ve Francii má rokoko charakter samostatného slohu, následujícího po období výrazného baroka, v prostředí střední Evropy, kde plynule navazuje na baroko, je chápání rokoka jako samostatného slohu sporné. Vhodnější je používat pro střední Evropu termín pozdní baroko.", "tgt_summary": "洛可可风格起源于18世纪的法国,最初是为了反对宫廷的繁文缛节 艺术而兴起的。洛可可Rococo这个字是从法文Rocaille和coquilles合并而来。 Rocaille是一种混合贝壳与小石子制成的室内装饰物,而coquilles则是贝壳。洛可可后来被新古典主义取代。", "id": 1677744}
{"src_title": "Zimní olympijské hry 1972", "tgt_title": "1972年冬季奥林匹克运动会", "src_document": [{"title": "Volba.", "content": "Sapporo muselo čekat na uspořádání Zimních olympijských her velmi dlouho. Sice již roku 1936 na zasedání MOV v Berlíně bylo Sapporu přiděleno uspořádání zimní části olympiády v roce 1940, zatímco letní část mělo téhož roku hostit Tokio. Po roce 1937, kdy Japonsko začalo otevřenou válku proti Číně, však byly veškeré přípravy na olympijské hry ze strany japonské vlády zastaveny. Díky následně vypuknuvší druhé světové válce se poté neuskutečnily ani olympijské hry v roce 1940, ani v roce 1944.  Podruhé se pokoušelo Sapporo získat pořádání olympijských her v roce 1968, ale přednost dostal francouzský Grenoble. Novou šanci dostalo Sapporo v roce 1966, kdy na dubnovém 64. zasedání MOV v Římě zvítězilo s celkovým počtem 36 hlasů v hlasování o uspořádání Zimních olympijských her v roce 1972. Za Sapporem tak zůstal kanadský Banff se 16 hlasy, americké Salt Lake City a finské Lahti, které dostaly po 4 hlasech.", "section_level": 1}, {"title": "Emblém.", "content": "Vzhled oficiálního emblému olympijských her v Sapporu je dílem výtvarníka jménem Kazumasa Nagai. Jeho návrh byl vybrán jako vítězný z návrhů osmi předních japonských designérů. Je zkombinován ze tří částí.", "section_level": 1}, {"title": "Sportoviště.", "content": "Stejně jako před osmi lety Tokio Letní olympijské hry i Sapporo se připravilo na hry velmi dobře. Všechny olympijské objekty byly nově postavené a nacházely se mimo vlastní město. Centrem se stalo středisko Makomanai, ležící devět kilometrů na jih od Sappora. Výstavba sportovišť si vyžádala na tehdejší dobu obrovské finanční prostředky. Např. stavbu sjezdových tratí provádělo 12.500 pracovníků a 850 buldozerů za pomoci 8 tun trhavin. Travní semeno pak bylo rozséváno na tratě z helikoptér.  1 Nové objekty vystavěné v době příprav na Olympijské hry.  2 Existující objekty přestavěné nebo zrekonstruované v době příprav na Olympijské hry.", "section_level": 1}, {"title": "Olympijský oheň.", "content": "Olympijský oheň pro Sapporo byl zažehnut v řecké Olympii 28. prosince 1971. O den později byl olympijský oheň letecky dopraven do Japonska na Okinawu. Na Nový rok 1972 byl pak olympijský oheň znovu letecky převezen do Tokia. Zde začala vlastní štafeta s olympijskou pochodní, která se od města Nirasaki rozdělila na dvě části. Jedna probíhala při východním a jedna při západním pobřeží Honšú.  Do Sappora oheň dorazil 29. ledna a následující dne proběhl uvítací a spojovací ceremoniál ohňů z jednotlivých tras na Sněhové festivalu v parku Odotori. 3. února při zahajovacím ceremoniálu dovezla na stadion Makomanai olympijský oheň bruslařka Tsujimaraová, která po obkroužení tří čtvrtin oválu předala pochodeň poslednímu členu štafety - Hideki Takadovi. Tam pak po vyběhnutí 103 schodů zapálil olympijský oheň v srpkovité zlaté míse.", "section_level": 1}, {"title": "Zúčastněné státy.", "content": "Mapa zúčastněných zemí  Olympiády se zúčastnilo 35 zemí ze 4 kontinentů. Nejpočetnější byla výprava Spojených států amerických se 123 sportovci. Naproti tomu po 1 sportovci vyslaly do Sappora Belgie a Maďarsko. Československo reprezentovalo na XI. Zimních olympijských hrách 44 sportovců, z toho 40 mužů a 4 ženy. Při zahajovacím ceremoniálu byl vlajkonošem československé výpravy skokan na lyžích, Jiří Raška.", "section_level": 1}, {"title": "Program her.", "content": "Program hokejového turnaje je uveden již s ohledem na výsledky kvalifikace, proběhlé ve dnech 3. a 4. února. Zápasy jsou řazeny v daném dni podle časové posloupnosti, ve které probíhaly.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky podle jednotlivých sportovních odvětví.", "content": "Prohlédněte si prvních 10 sportovců v následujících sportovních odvětvích (včetně umístění československých reprezentantů):", "section_level": 2}], "src_summary": "XI. Zimní olympijské hry se uskutečnily ve dnech 3. až 13. února roku 1972. Jejich dějištěm se stalo Sapporo v Japonsku. Byly to první Zimní olympijské hry uspořádané na asijské půdě. Zúčastnilo se jich 1106 sportovců z 35 zemí.", "tgt_summary": "第十一届冬季奥林匹克运动会(,,),于1972年2月3日至2月13日在日本札幌举行。这是冬季奥林匹克运动会首次在亚洲举办。", "id": 81687}
{"src_title": "ICP-MS", "tgt_title": "电感耦合等离子体质谱法", "src_document": [{"title": "Princip metody.", "content": "Roztok analytického vzorku je zmlžen a vzniklá mlha je proudem argonu vedena do hořáku, ve kterém je za pomoci střídavého vysokofrekvenčního magnetického pole udržováno argonové plazma o teplotě 6 000 – 10 000 K.  Za takových podmínek se rozpouštědlo okamžitě odpaří a zanikají chemické vazby v molekulách přítomných sloučenin. Jednotlivé volné atomy ve většině případů vytvoří jednou kladně nabité ionty Me, které jsou dále unášeny do přechodové komory, kde je snížen tlak plynu na přibližně 0,01 torru.  Po průchodu do vstupu k detektoru klesá tlak na řádově 10 torru a ionty se systémem elektromagnetických čoček dostávají do kvadrupólového detektoru. Zde jsou analyzované ionty vedeny takovým způsobem, aby na povrch zesilovače dopadly v daném časovém okamžiku pouze ionty se zvolenou hmotností. Dopadem na povrch zesilovače vzniká velmi slabý elektrický proud, který je následně zesílen a je změřena jeho intenzita. Pomocí výpočetního programu jsou naměřené intenzity signálu převedeny na koncentrační data a výsledkem analýzy jsou údaje o koncentraci měřených prvků v analyzovaném roztoku.", "section_level": 1}, {"title": "Technický popis zařízení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Transport vzorku do plazmatu.", "content": "V maximu běžných aplikací se analýza technikou ICP-MS provádí z roztoku vzorku. Pro jeho převedení do plazmatu je proto nejprve třeba jej dopravit do zmlžovače, což se provádí za použití peristaltické pumpy (někdy se také označuje jako peristaltické čerpadlo). Přitom se obvykle používá dvou - nebo i třícestné čerpadlo, které v prvním kanále transportuje roztok vzorku, v druhém kanále roztok interního standardu a třetí může být použit například pro in-line ředění příliš koncentrovaných vzorků.  Vytváření aerosolu vzorku probíhá ve zmlžovači, z něhož vychází jemně dispergovaná „mlha“ kapiček roztoku a je proudem argonu unášena do plazmového hořáku. Nejčastěji jsou používány pneumatické kapilární zmlžovače, které jsou konstrukčně nejvíce propracovány. V těchto zmlžovačích se slabý proud roztoku vstřikuje tenkou tryskou do proudu argonu a v systému několika koncentrických trubic vzniká poměrně velmi dobře definovaný a homogenní aerosol vzorku. Jeho hlavní nevýhodou je možnost zanesení trysky malými nerozpuštěnými částečkami ve vzorku nebo vykrystalovanými solemi při analýze příliš koncentrovaných roztoků. Pro takové roztoky je proto lépe využít pneumatického Babbingtonova zmlžovače, který dovoluje pracovat i se silně zasolenými roztoky nebo suspenzemi pevných částic, nevytváří však tak jemný a dobře definovaný aerosol.  V některých speciálních aplikacích lze odebírat vzorek pro měření i z pevného materiálu a to odjiskřováním laserem za průtoku konstantního množství argonu, který transportuje odjiskřené mikročástečky vzorku přímo ho hořáku.  Posledním speciálním případem je generování plynných hydridů a jejich dávkování do plazmatu. Tento postup vede k mimořádné citlivosti analýz, má však řadu omezení - je použitelný pouze v omezené skupině prvků jako arsen, selen, antimon, cín, tellur nebo bismut a současně nesmí analyzovaný roztok obsahovat významné koncentrace těžkých kovů.", "section_level": 2}, {"title": "Ionizace v plazmatu.", "content": "Technika ICP-MS je založena na analýze iontů měřených prvků a je proto žádoucí, aby atomy analyzovaných prvků byly před vstupem do detektoru převedeny do formy iontů M. Dlouhodobým výzkumem bylo proto nalezeno plazma s takovými parametry, které produkci uvedených iontů zabezpečuje v požadované míře.  Základní charakteristikou vstupu vzorku do plazmatu je množství přiváděného plynu. To je v tomto případě na úrovni přibližně 20 l Ar/min a zajišťuje tvorbu aerosolu vzorku potřebných parametrů. Pro takový průtok plynu je pak jako ideální prostředí definováno vysokofrekvenční (obvykle v rozmezí 25 - 50 MHz) plazma s dodávaným výkonem 0,8 - 1,8 kW.  Technicky je tento výkon předáván protékajícímu proudu argonu pomocí cívky o 3 - 4 závitech, která je umístěna na vyústění zmlžovače. Protože předávání tak vysokého výkonu z vysokofrekvenčního generátoru do plazmatu by za normálních podmínek způsobilo přehřívání cívky s možností jejího poškození natavením, jsou cívky zhotoveny z dutých kapilár o vnitřním průměru 1 - 2 mm. Cívka je pak kontinuálně chlazena proudem chladicího média (obvykle deionizované vody) o teplotě 15 - 20 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Převedení iontů do vakua.", "content": "Protože analýzu obsahu jednotlivých iontů ve vzorku lze provést pouze za podmínek poměrně vysokého vakua, je třeba ionty analyzovaných prvků transportovat do tohoto prostředí. Dosahuje se toho průchodem vzorku dvěma kónusy s průměrem vstupního otvoru několik desetin milimetru. Po průchodu 1. kónusem (sampler) se atomy vzorku dostávají do meziprostoru, kde je tak plynu soustavně udržován na hodnotě řádově několika setin torru. Po průchodu otvorem druhého konu (skimmer) se analyzovaný vzorek dostává do prostředí o tlaku přibližně 10torru a dosahují již nadzvukové rychlosti.  Vakuum je získáváno kombinací činnosti celkem 4 vakuových pump. Ve vzájemné součinnosti pracuje vždy jedna klasická olejová vývěva, která odčerpává hlavní množství přítomného plynu. Zbytek je pak odsáván turbomolekulární pumpou, která při otáčkách rotoru kolem 60 000 rpm odstraňuje atomy plynu mechanickými nárazy lopatek rotoru o velmi vysoké rychlosti.", "section_level": 2}, {"title": "Separace iontů v kvadrupólu.", "content": "Po převedení iontů do vakuové části spektrometru se tam však také dostává velké množství nechtěných částic, které by rušily závěrečnou detekci jednotlivých separovaných iontů. Jsou to jednak elektricky nenabité atomy, převážně atomy argonu, kyslíku a vodíku a dále velké množství fotonů uvolněných z argonového plazmatu. Protože všechny uvedené částice jsou elektricky neutrální a neovlivňuje je tudíž elektromagnetické pole, stačí do jejich dráhy umístit nějakou mechanickou překážku (např. kovový terčík) a fotony i nenabité částice se na ní zastaví. Analyzované ionty se pak vychýlí přesně tvarovaným elektromagnetickým polem tak, aby překážku prostě obletěly a teprve za ní byly vneseny do kvadrupólu. U některých přístrojů je vzájemné uspořádání vstupních kónů a kvadrupólu vyřešeno tak, že osa kvadrupólu je otočena v úhlu přibližně 90° od směru vstupujících iontů a ty jsou do kvadrupólu nasměrovány opět důmyslně generovaným elektromagnetickým polem (\"tzv. magnetickou optikou),\" zatímco nenabité částice zanikají po dopadu na absorpční kovovou plochu ležící v ose vstupních kónů.  Pro další oddělení jednotlivých iontů podle jejich relativní atomové hmotnosti (amu) slouží tzv. kvadrupólový separátor. Je to soustava čtyř kovových tyčí o délce 30 – 40 cm a průměru asi 10 mm, na které se postupně vkládá elektrické napětí složené ze stejnosměrné složky a vysokofrekvenční střídavé složky tak, aby dvě protilehlé tyče měly vždy stejnou polaritu. Působením takto generovaného elektromagnetického pole se ionty, vstupující do kvadrupólu rozkmitají a za určitých známých podmínek lze docílit toho, že kvadrupólem proletí pouze částice o definované hmotě a dopadne na detektor. Některé typy ICP-MS spektrometrů mají navíc instalován ještě menší kvadrupólový předseparátor, který vstupující ionty nasměruje do správného směru v ose vlastního kvadropólu.  Při analýze se pak obvykle postupuje tak, že se pomocí výkonného počítače mění podmínky na kvadurpólu tak, aby byly analyzovány pouze vybrané ionty podle zadání obsluhy. Tím se podstatně zkrátí doba analýzy a zabrání se tak i přehlcení detektoru ionty o příliš vysokém zastoupení ve vzorku.", "section_level": 2}, {"title": "Detekce iontů.", "content": "Pro detekci a kvantifikaci počtu dopadlých iontů se v ICP-MS nejčastěji využívá vícekanálový elektronásobič. Jeho funkce je obdobná jako u klasického fotonásobiče a spočívá v mnohonásobném zesílení elektrického signálu, vniklého dopadem měřeného iontu na měrnou plošku (obvykle polovodivý oxid olova), na kterou je vložen elektrický potenciál o velikosti přibližně – 3 kV. Dopadem pozitivně nabitého iontu Me dojde k vypuzení velkého počtu tzv. sekundárních elektronů, které jsou dále směrovány elektrickým polem k dalším elektrodám a znovu zesilovány, až je na výstupu detektoru získán měřitelný elektrický proud.  Při vlastním měření v přístroji ICP-MS jsou kvadupólovým separátorem na detektor směrovány ionty o zvolené hmotnosti vždy po dobu 10 – 100 ms a počet dopadajících iontů je zaznamenán řídícím počítačem. Poté jsou na detektor nasměrovány další ionty o jiné amu a celý proces se opakuje. Proměření celého zadaného spektra iontů se opakuje 100 – 1000 x a výsledný signál je počítán jako průměr ze všech těchto měření. Stejným způsobem probíhá i kalibrace přístroje, kdy jsou proměřovány standardní roztoky o známé koncentraci měřených prvků a na základě velikosti signálů těchto standardů jsou finálně vypočteny koncentrace měřených prvků v analyzovaných vzorcích.", "section_level": 2}, {"title": "Omezující faktory.", "content": "Přestože technika ICP-MS poskytuje vynikající detekční limity pro velké množství analyzovaných prvků, existují i zde jistá omezení, která limitují použití této metody. Tato omezení jsou dána jak technickými možnostmi současné instrumentální techniky tak fyzikálními vlivy, vyplývajícími z vlastností měřených iontů.", "section_level": 1}, {"title": "Salinita měřených roztoků.", "content": "Jedním ze základních omezujících faktorů pro použití metody ICP-MS je obsah solí v analyzovaných vzorcích. Důvody jsou jednak fyzické nanášení zbytků solí na povrch vstupních kónů a následném zmenšování jejich reálného průměru (\"blokování kónu\") a dále změna fyzikálních podmínek v argonovém plazmatu, kdy v přítomnosti velkého množství solí dochází energetickým posunům a následně ke generaci rozdílného množství iontů měřených prvků ve vzorku a kalibračním roztoku.  Prakticky to znamená, že množství solí v analyzovaném vzorku by nemělo překročit hranici 2 - 5 g soli/l a pokud analyzovaný vzorek tyto parametry nesplňuje, je třeba ho zředit. Z běžně analyzovaných vzorků se to nejvíce týká například mořské vody (salinita cca 40 g/l), krevní plazmy nebo krve (salinita přes 25 g/l), moči a řady dalších běžných vzorků.", "section_level": 2}, {"title": "Vysoký ionizační potenciál.", "content": "Přestože energie argonového plazmatu je dostatečně vysoká pro vygenerování velké většiny iontů Me, existuje několik chemických prvků, které vykazují prakticky nulovou nebo velmi nízkou populaci kladně nabitých iontů po průchodu plazmatem. Typickou skupinou jsou halogenidy, například fluor s ionizačním potenciálem překračujícím 16 eV se touto technikou prakticky nedá analyzovat, následující chlor pak vykazuje přibližně 1 000 x nižší citlivost než běžné kovové prvky a detekční limit pro brom leží na úrovni jednotek ppb.  Mezi další mírně problematické prvky patří rtuť nebo fosfor s ionizačními potenciály na úrovni 10 – 11 eV a jejich mez stanovitelnosti proto leží v oblasti desetin ppb.", "section_level": 2}, {"title": "Tvorba dvojnásobně nabitých iontů.", "content": "Existují chemické prvky, jejichž druhý ionizační potenciál leží v oblasti energetického výkonu používaného argonového plazmatu. V takovém případě se vytváří významný podíl iontů Me, které při dopadu na detektor vyvolávají falešný signál prvku o hmotnosti Me/2.  Typickými prvky jsou v tomto případě baryum nebo prvky vzácných zemin, lanthanoidy. Při analýze vzorků s vyšším obsahem těchto prvků je proto nutné korigovat parametry iontové optiky tak, aby počet dvojnásobně nabitých iontů dopadajících na detektor byl co nejnižší.  Další možností eliminace tvorby dvojnásobně nabitých iontů je pak úprava podmínek v plazmatu tak, aby podíl těchto iontů byl co nejmenší (především snížením energetického příkonu do plazmatu). Je však přitom třeba pamatovat na to, že je třeba současně vytvořit i dostatečně silnou populaci měřených iontů a podmínky analýzy jsou pak jistým kompromisem mezi oběma extrémy – minimální tvorbou dvojnásobně nabitých iontů a maximálním množstvím vznikajících iontů měřeného prvku.", "section_level": 2}, {"title": "Izobarické překryvy.", "content": "Většina chemických prvků se v přírodě vyskytuje jako směs několika stabilních izotopů a dochází proto velmi často k situaci, že na určité hodnotě amu se současně vyskytuje několik izotopů různých prvků. Přesto však lze pro každý prvek s výjimkou india nalézt takový izotop, u kterého k překryvu nedochází.  Přesto je však v řadě případů výhodné měřit i takový izotop, který je současně zatížen překrovem jiného prvky. Je to především tenkrát, kdy měřený izotop vykazuje na dané amu vysoké zastoupení a interferující prvek má zastoupení nízké nebo je pravděpodobnost výskytu interferentu ve vzorku velmi nízká.  Obecně lze problém izobarických překryvů poměrně jednoduše řešit zavedením matematických korekcí, kdy je od signálu měřeného prvku odečtena alikvotní část signálu interferujícího iontu, která se zjistí ze signálu jiného iontu interferujícího prvku.  Příkladem je měření signálu izotopu In, kde se současně vyskytuje i izotop cínu Sn, jehož celkové průměrné zastoupení činí pouze 0,35% veškerých cínových atomů. Při měření se tady současně načítá signál iontů Sn se zastoupením 24,03 % celkového cínu. Při vyhodnocení obsahu In ve vzorku se pak od signálu na hmotě 115 odečte (0,35/24,03) signálu na hmotě 118, které odpovídá interferenci atomů cínu.", "section_level": 2}, {"title": "Polyatomické interference.", "content": "Polyatomické interference jsou patrně nejproblematičtější stránkou praktické analýzy metodou ICP-MS. Jedná se o jev, při kterém v argonovém plazmatu dochází k tvorbě poměrně stabilních částic, tvořených převážně dvěma atomy s jedním kladným nábojem Takové částice pak poskytují falešný kladný signál na hmotě, odpovídající součtu hmot svých atomů a v konečném důsledku tak nedefinovaným způsobem zvyšují množství analyzovaných prvků.  Je třeba si uvědomit že k tvorbě těchto částic může docházet pouze tehdy, když jejich atomy jsou v plazmatu zastoupeny ve velkém množství, U běžných vzorků jsou proto nejobávanějšími polyatomickými částicemi ty, které jsou složeny z atomů Ar, O, H, Cl, C, S nebo Si, tedy prvků, která jsou složkou většiny analyzovaných vzorků nebo tvoří samotné médium plazmatu (Ar a HO).  Typickým příkladem je polyatomický ion ClAr, který působí falešný kladný signál na velmi často měřeném arsenu As nebo OAr, působící problémy u nejvíce zastoupeného iontu železa - Fe.  Eliminace polyatomických interferencí je i v současné době stále předmětem rozsáhlého výzkumu. Technicky jsou přitom měněny energetické podmínky v plazmatu, experimentuje se se způsobem vnášení vzorku do plazmatu (ochlazování zmlžovače), přidávají se pomocné plyny jako vodík nebo methan a hledají se i další možnosti. Matematicky se provádějí korekce signálu na základě měření množství atomů vytvářejících polyatomické ionty nebo měřením poměrů jiných izotopů s podobným typem interference.  Následující tabulka dává přehled pouze několika nejvíce se vyskytujících polyatomických interferencí:", "section_level": 2}, {"title": "Využití ICP-MS.", "content": "Technika ICP-MS je prakticky využívána všude tam, kde je požadována velmi vysoká citlivost analýz a současně přináší praktické výhody v možnosti velmi rychle a relativně přesně analyzovat velké množství prvků v jednom vzorku. Hlavním omezením jsou zde roztoky o vysoké koncentraci solí (mořská voda, krev...), které způsobují blokování vstupních kónů a mění energetické podmínky v plazmatu a dále tvorba polyatomických částic, která může v neznámých vzorcích působit falešné pozitivní signály u analyzovaných prvků.  Problém salinity vzorků lze díky extrémní citlivosti techniky obvykle odstranit vhodným naředěním. V případě polyatomických interferencí je jejich odhalení a eliminace závislá především na zkušenosti analytika, který by měl před analýzou vzorků zcela nového typu provést důkladný průzkum majoritních složek a posoudit, zda některé z nich nebudou příčinou vzniku nečekaných kombinovaných iontů.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie a medicína.", "content": "Vzorky různých organických tkání nebo tělních tekutin jsou prakticky ideální pro analýzu technikou ICP-MS. Obsahují totiž převážnou měrou prvky jako uhlík, kyslík a dusík, které se při přípravě vzorků mineralizací (obvykle se používá tlakový rozklad se směsí kyseliny dusičné a peroxidu vodíku) převedou na plyny nebo vodu a za vzorku tak zmizí.  Zároveň se v současné době stále prohlubují naše znalosti o mechanizmu působení stopových prvků v metabolizmu živočichů a sledování těchto elementů v jednotlivých tělních tkáních nebo dokonce buňkách pomáhá tyto znalosti rozšiřovat a v řadě případů může napomoci k odhalení příčin nemocí nebo různých alergických stavů u pacientů. Přitom lze často jako vzorek použít například lidské vlasy nebo srst zvířat a je tak možno analyzovat i vzorky staré stovky nebo tisíce let.", "section_level": 2}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "Obsah toxických kovů jako olovo, kadmium, arzen nebo rtuť v okolním prostředí je velmi důležitým parametrem pro posouzení jeho kvality popřípadě vlivu lidské činnosti na tento stav.  Analyzovaným materiálem jsou zde obvykle rostliny jako houby, mechy nebo lišejníky, o jejichž schopnosti absorbovat těžké kovy z okolního prostředí je známo velmi mnoho. V prostředí moří jsou to obvykle ulity nebo lastury mořských měkkýšů, významným materiálem jsou tkáně mořských korálů. Díky vysoké citlivosti techniky ICP-MS lze analyzovat i velmi malé vzorky a je proto možno sledovat postupné změny obsahu prvků v tkáni jednoho jedince v různých obdobích života. Například sledováni obsahu arzenu nebo rtuti v jednotlivých vrstvách korálového útesu nebo dokonce i jednotlivé skořápky mořského tvora nám může poskytnou představu u postupných změnách obsahu sledovaných prvků v období řádu desítek až tisíců let nazpět.  Ve skupině teplokrevných živočichů jsou nejvíce vypovídající skupinou predátoři, protože stojí až na konci potravního řetězce a v jejich tkáních se proto hromadí mnohem více těžkých kovů než u býložravců. Byly prováděna například rozsáhlé studie výskytu těžkých kovů ve skořápkách vajec dravých ptáků, které mohou výborně sloužit k posouzení zatížení jednotlivých částí území zmíněnými prvky. Z orgánů jsou pak nejvíce zajímavé játra a ledviny, které zachycují a uchovávají těžké kovy krve. Není například bez zajímavosti, že ledviny nebo játra kuřáka obsahují desetkrát až stokrát více kadmia a arzenu, než u nekuřáka!", "section_level": 2}, {"title": "Kontrola kvality potravin, pitné vody, léčiv.", "content": "V současné době se metodou ICP-MS každodenně provádí desetitisíce analýz nejrůznějších druhů potravin a přípravků sloužících jako složky potravy s cílem kontrolovat obsah vybraných toxických prvků jako olovo, kadmium, arzen, nikl, beryllium nebo rtuť. Povolené obsahy těchto prvků jsou legislativně určeny v jednotlivých státech celého světa a výrobce potravin má za povinnost deklarovat, že jeho výrobek byl zkontrolován a bylo zjištěno, že obsahy kontrolovaných složek leží pod zákonnými limity. Stejně se kontrolují i zemědělské produkty, které slouží k přímé konzumaci jako ovoce, zelenina nebo např. brambory či rýže.  Stejně jako pro potraviny, platí zákonné limity i pro pitné vody a metoda ICP-MS je využívána především ke kontrolám těch nejsledovanějších toxických prvků.  Velmi přísné předpisy jsou dále stanoveny pro výrobky farmaceutického průmyslu a je zákonnou povinností každého výrobce provádět průběžně kontroly každé vyrobené šarže libovolného léčiva nebo léčivého přípravku i na obsahy těžkých toxických kovů.", "section_level": 2}, {"title": "Průmyslové aplikace.", "content": "V průmyslové výrobě je technika ICP-MS nasazována především tehdy, pokud jsou požadovány skutečně nízké detekční limity pro analyzované prvky. V ostatních případech je pro poměrně vysokou pořizovací cenu zařízení i relativně drahý provoz ekonomičtější nasazení klasických analytických metod.", "section_level": 2}, {"title": "Geologie.", "content": "Při analýzách geologických vzorků hraje opět roli vysoká citlivost techniky ICP-MS, která je nasazována pro stanovení velmi málo zastoupených prvků, jako například drahé kovy, lanthanoidy, uran a jemu podobné prvky... Poměrně časté jsou také analýzy obsahu jodu v podzemních vodách.  Pro určení geologické historie hornin je často využíváno porovnávání poměrů jednotlivých prvků vzácných zemin ve vzorcích. Tyto prvky jsou v ultrastopových množstvích přítomné prakticky ve všech geologických vzorcích. Zároveň je jejich chemické chování natolik podobné, že při běžných přeměnách zůstává tento poměr zachován a hornina si jej sebou nese jako otisk prstu i po takových změnách jako je roztavení a zpětná krystalizace nebo pouhé tuhnutí v amorfní podobě. Proto při sledování těchto vlastností hornin není až tak důležité určit absolutní koncentraci jednotlivých lanthanoidů, ale jejich vzájemné poměry, které mohou podat informaci o místě vzniku zkoumané hmoty nebo o jejím transportu v zemské kůře či na povrchu Země.", "section_level": 2}, {"title": "Měření izotopových poměrů.", "content": "Velká většina prvků periodické soustavy se v přírodě vyskytuje ve formě několika stabilních izotopů – jejich jádra obsahují stejný počet protonů, ale liší se počtem obsažených neutronů. Kromě nich se v přírodě setkáme i s izotopy nestabilními, které se postupně rozpadají za vzniků nových atomových jader. Původ těchto izotopů je obvykle také přírodní – vznikají například reakcí jader atomů plynů s částicemi vysoce energetického záření ze Slunce nebo reakcemi jadernými reakcemi v zemské kůře. V posledních několika desítkách let však přibývá i počet uměle vyrobených izotopů, vznikajících v jaderných reaktorech atomových elektráren nebo jaderných ponorek a v neposlední řadě jako produkty zkoušek jaderných zbraní, prováděných armádami několika tzv. „jaderných velmocí“.  Při zjišťování přesného poměru jednotlivých jaderných izotopů ve vzorku je především zapotřebí dosáhnout značně velké přesnosti a správnosti získaných dat, protože prakticky se vyskytující rozdíly v těchto poměrech jsou obvykle značně malé – i diference v řádu jednotek nebo desetin procenta v poměru vzájemného zastoupení může hrát významnou roli při interpretaci dat. Proto jsou pro tyto účely obvykle využívány mnohem dražší hmotové spektrometry, které se vyznačují stabilnějším signálem a vyšší přesností měření, protože u nich odpadá zdroj většiny šumu přístrojů ICP-MS a to plazmové buzení iontů. Přesto však lze i technikou ICP-MS dosáhnout velmi kvalitních dat i když obvykle za cenou značného prodloužení doby analýzy a nutnosti různých matematických korekcí získaných údajů.  Jako příklad praktického použití lze uvést například:", "section_level": 1}, {"title": "Izotopy olova.", "content": "V přírodě se běžně setkáváme se čtyřmi izotopy olova: Pb s průměrným zastoupením 1,4%, Pb se zastoupením 24,1 %, Pb 22,1% a Pb zastoupené 52,3 %. Přitom pouze izotop Pb je přirozeným izotopem, ostatní tři jsou produktem přirozeného jaderného rozpadu izotopů uranu nebo thoria. Díky této skutečnosti se vzájemné poměry uvedených izotopů olova v zemských horninách odlišují podle toho, z jakých prekurzorů vznikly.  Praktické využití nachází přitom měření izotopů Pb například v archeologii, kdy je v některých případech možno vystopovat původ historických kovových předmětů – mincí, nádob, zbraní atp. nebo například pigmentů barev historických maleb a obrazů.  Ze současné doby lze uvést některé environmentální studie, které za zabývají například původem zvýšeného množství olova v říčních a mořských sedimentech nebo analýzy poletavého prachu, kde se autoři pokoušejí vytipovat hlavní zdroje atmosférického znečistění.", "section_level": 2}, {"title": "Izotopy uranu.", "content": "Nejvíce zastoupeným izotopem přírodního uranu je U s výskytem přibližně 99,28 %, dále známe U – výskyt asi 0,72% a v přírodě se nachází i U s průměrným výskytem pouze asi 0,06 %.  Protože pouze izotop U je vhodný pro výrobu jaderných zbraní i přímé použití v klasických jaderných reaktorech, připravuje se uměle v průmyslovém měřítku uran s výrazně vyšším zastoupení tohoto izotopu a získává se tzv. „obohacený uran“. Slouží k tomu řada různých postupů a výsledným produktem je pak uran o čistotě 99 – 95 % U. V podstatě odpadním produktem tohoto procesu je tzv. „ochuzený uran“, který je z hlediska radiačního vyzařování prakticky bezpečný a využívá se proto spíše jako kovový prvek se značnou hustotou například pro výrobu plášťů protitankových dělostřeleckých nábojů.  Technika ICP-MS bývá proto nasazována v různých environmentálních studiích, které se snaží prokázat původ zvýšeného množství uranu v určitých lokalitách (státy bývalé Jugoslávie, Kuvajt nebo Irák, kdy probíhalo intenzivní dělostřelecké ostřelování a je proto pravděpodobné, že v určitých lokalitách došlo k výraznému zvýšení výskytu izotopu U.", "section_level": 2}], "src_summary": "ICP-MS neboli hmotnostní spektrometrie s indukčně vázaným plazmatem je ultrastopová analytická metoda sloužící ke stanovení obsahu stopových množství jednotlivých prvků v analyzovaném vzorku. Tato technika umožňuje analyzovat téměř všechny prvky od lithia po uran s citlivostí od jednotek ppt až po stovky ppm. Její masové nasazení nastalo až v posledních přibližně 20 letech, kdy byly úspěšně vyřešeny technické problémy s vytvářením stabilního vakua o tlaku řádově 10torru a udržením konstantních podmínek v argonovém plazmatu.", "tgt_summary": "电感耦合等离子体质谱法(英语:Inductively coupled plasma mass spectrometry,简称ICP-MS)拥有高的分析灵敏度和动态范围,可以分析同位素组成,从Li到U(Ar除外,一般电感耦合等离子体都用Ar做载气)。", "id": 1159749}
{"src_title": "Řád svatého Lazara", "tgt_title": "圣拉撒路骑士团", "src_document": [{"title": "Dějiny řádu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Vznik Řádu svatého Lazara je nedílně spojen s křížovými výpravami zahájenými na konci 11. století s cílem osvobodit Jeruzalém z rukou muslimů. Na rytíře a poutníky ze západní Evropy zde ale nečekala jen vytoužená Svatá země, ale také řada nebezpečí – válka, neznámé prostředí a nemoci. Jednou z nejobávanějších bylo malomocenství. Právě nemocní, vyvržení z ostatních rytířských řádů přišli s myšlenkou přetvořit bratrstvo v organizovaný duchovní řád s rytířskou složkou, která by se účastnila obrany Jeruzalémského království. Jejich symbolem se stal rovnoramenný (tzv. řecký) zelený kříž (osmihrotý, tzv. maltézský kříž zavedl až v 16. století velmistr Jean de Lévis, 1564–1577).", "section_level": 2}, {"title": "Působení v Levantě.", "content": "Velkým stoupencem řádu sv. Lazara byl jeruzalémský král Balduin IV. (1173–1184), sám trpící malomocenstvím, pod jehož velením Lazariáni vybojovali své nejslavnější bitvy. Po Balduinově smrti však byli křesťané v bitvě u Hattínu (1187) poraženi sultánem Saladinem, který záhy na to obsadil Jeruzalém. Území Jeruzalémského království se opět zvětšilo až po třetí křížové výpravě, ale hlavní město zůstalo v rukou Saladina a jeho nástupců. Centrem řádu sv. Lazara se proto stalo město Akkon, před jehož branou vyrostl nový špitál pro malomocné. Členy řádu byli původně jen nemocní leprou, ale postupem času se jejich podíl stále zmenšoval. Proto se také řád začal rychleji šířit, mj. také do Evropy, kde začal pod papežskou ochranou zakládat komendy. Do Jeruzaléma se spolu s ostatními rytířskými řády vrátil až roku 1229, kdy město opět dobyl římský král Fridrich II. Šlo ale jen o krátkodobou epizodu, protože o patnáct let později, roku 1244, se metropole dostala do rukou Turků. V roce 1244 v bitvě u La Forbie padli všichni zúčastnění lazariáni. Následná křížová výprava do Egypta (1249–1250) vedená francouzským králem Ludvíkem IX. Svatým s cílem podkopat tureckou moc skončila katastrofou bitvy u Al Mansurah a královým zajetím. Následně křesťané ztráceli v zámoří jednu pozici za druhou a roku 1291 padla i jejich poslední velká bašta, město Akkon.", "section_level": 2}, {"title": "Odchod z Levanty.", "content": "Po opuštění Svaté země se řád svatého Lazara usadil nakrátko na Kypru, ale záhy našel své nové sídlo ve Francii, kde král Ludvík VII. již roku 1154 daroval řádu hrad Boigny. Další majetky měl řád na území Anglie, Skotska, dnešního Německa, Nizozemí, v Čechách a v Uhrách. Po přesídlení do Evropy se také zcela proměnila orientace řádu, který se z vojenského bratrstva změnil na řád pečující o nemocné, zejména leprou. Roku 1308 vzal řád svatého Lazara pod svou ochranu francouzský král Filip IV. Sličný a tento patronát trval až do červencové revoluce roku 1830.", "section_level": 2}, {"title": "Pod ochranou francouzských králů.", "content": "16. století přineslo pokles řádové moci a vlivu. Roku 1517 se od magistrátní komendy ve francouzském Boigny odtrhlo italské převorství v Capuy a založilo vlastní linii řádu, která se později sjednotila s řádem sv. Mauricia v Řád sv. Mauricia a sv. Lazara. Francouzští lazariáni se počátkem 17. století spojili s řádem Pany Marie Karmelské založeným roku 1607. Oba řády měly společného velmistra, rytíři však byli přijímáni odděleně a ke skutečnému splynutí řádů nikdy nedošlo. Novým symbolem se stal zeleno-červený osmihrotý kříž. Většina řádových rytířů byla tehdy šlechtického původu, ale za zásluhy se členy mohli stát i nešlechtici, což bylo např. u Maltézských či Německých rytířů nemožné. Roku 1649 došlo k zásadní úpravě řádových zákonů. Byla zřízena hodnost duchovního velkopřevora a řádu svatého Lazara byl svěřen vrchní dozor nad špitály a chudobinci Francie. Řád také vybudoval svou vlastní flotilu, která se snažila vyčistit Biskajský záliv od pirátů. Dvě galéry řádu svatého Lazara se například zúčastnily i slavné Bitvy u Lepanta roku 1571. Řád svatého Lazara se navíc zavázal dodávat dvanáct rytířů do osobní stráže francouzského krále. Další významné reformy byly prosazeny roku 1693, kdy se řád znovu otevřel cizincům, a proto byly zřízeny nové komendy na území Španělska a Jižního Nizozemí (Belgie). Generální kapitula přesídlila z Boigny do Paříže. Do řádu byly včleněny menší řády jako např. Řád sv. Ducha z Montpellier a francouzský majetek Řádu svatojakubských rytířů a Řádu Božího Hrobu.", "section_level": 2}, {"title": "Sekularizace řádu.", "content": "Bulou papeže Klimenta XIV. z roku 1772 byl řád sekularizován, čímž ztratil svůj čistě duchovní charakter, ale zároveň Svatý stolec přišel o možnost zasahovat do jeho záležitostí. Již samostatný řád svatého Lazara se změnil na čistě světský, pod ochranou francouzských králů, která trvala až do roku 1830.", "section_level": 2}, {"title": "Revoluční léta ve Francii 1789–1830.", "content": "Do vývoje řádu svatého Lazara zásadním způsobem zasáhla francouzská revoluce. Velmistr hrabě z Provence (od roku 1814 král Ludvík XVIII.) emigroval. Roku 1791 byl majetek řádu svatého Lazara, stejně jako všech ostatních institucí, zabaven a řád Národním shromážděním zrušen. Obnoven byl až po Napoleonově porážce v letech 1814–1815, kdy opět získal charakter královského řádu. Po revoluci roku 1830 a pádu Karla X. ale lazarité protektorát dočasně ztratili.", "section_level": 2}, {"title": "Nová kapitola.", "content": "Podle oficiálního tvrzení stávajícího řádu se po smrti Karla X. obrátili členové řádu s žádostí o pomoc na melchitského řeckokatolického patriarchu Maxima III., nejvyššího řeckokatolického představitele Jeruzaléma, Antiochie, Alexandrie a celého Orientu. Patriarchova záštita napomohla Lazariánům překonat většinu obtíží a díky spolupráci s řeckokatolickým východem otevřelo cestu k šíření myšlenek ekumenismu. Melchitští patriarchové jsou protektory řádu od roku 1847. Nad sjednoceným řádem sv. Lazara drží duchovní ochranu dodnes.  Existence řádu v období 1830–1910 je však obtížně ověřitelná byť i z řádových zdrojů a někteří odborníci se v této souvislosti domnívají, že řád ve skutečnosti zanikl smrtí posledního ověřitelného rytíře Antoina Charry des Gouttes v roce 1857. Dle jiných odborníků byl řád v období 1831 až 1840 veden Radou důstojníků, sestávající zprvu z barona Bon-Joseph Daciera, barona Augusta Francoise de Silvestre a řádového kaplana Picota. Po úmrtí svých kolegů předal roku 1841 baron de Silvestre vedení řádu patriarchovi Maximovi III. Řád měl v té době kolem dvaceti členů, mezi jinými byli přijati v roce 1853 admirál Ferdinand-Alphonse Hamelin a admirál Louis Édouard Bouët-Willaumez, v roce 1863 hrabě Louis François du Mesnil de Maricourt, hrabě Paul de Poudenx a Abbé Jean Tanski, v roce 1865 hrabě Jules Marie d'Anselme de Puisaye, v roce 1875 vikomt de Boisbaudry a baron Yves de Constancin v roce 1896.  Shoda naopak panuje v tom, že kolem roku 1910 se ve Francii objevila skupina osob vyvíjejících činnost pod názvem sv. Lazara. V roce 1930 byl provizorním generálním místodržícím zvolen don Francisco de Borbón, vévoda ze Sevilly (1882–1953), který se roku 1935 stal novým řádovým velmistrem. V době druhé světové války zahájil obnovený řád své špitální aktivity. Až do té doby, kdy se papežem stal sv. Jan Pavel II. byl Řád sv. Lazara explicitně jmenován mezi „údajnými řády“ jimž Svatý stolec upřel ze svého hlediska uznání. Nicméně sv. Jan Pavel II. opakovaně přijal členy řádu na privátních audiencích a sloužil s nimi mši svatou ve své osobní kapli, přičemž podporoval charitativní činnost řádu a nechával si o ní podávat pravidelné informace. Řád byl jako rytířský řád uznán ve Španělsku, v roce 1992 Chorvatskem a krátce poté Maďarskem a Jižní Afrikou.", "section_level": 2}, {"title": "Rozkol.", "content": "S ohledem na osobní animosity představitelů řádu bylo obtížné dlouhodobě udržovat jednotné vedení řádu. V roce 1967 byl ve Francii zvolen nový velmistr princ Charles Philippe d'Orléans, vévoda z Nemours, a dosavadní velmistr sesazen. Tento krok se stal se základem roztržky mezi dvěma větvemi čili obediencemi – \"sevillskou\" a \"pařížskou\". Pařížská obedience se dále rozštěpila ve věci přijímání nekatolíků a v roce 1969 byl „nejvyšší hlavou řádu“ (nikoli velmistrem; tím se formálně stal až roku 1986) zvolen vévoda z Brissacu. Původní „nemourská“ frakce se sídlem na Maltě se o čtyři roky později spojila se sevillskou obediencí, jež je od té doby nazývána maltskou.  V letech 1979–1986 došlo k neúspěšné snaze o vyřešení sporů a ustavení jednotného vedení s jediným velmistrem.  V roce 2004 započal sjednocovací proces obou obediencí, velmistr pařížské obedience odstoupil a byl prohlášen velmistrem emeritus a stvrzeno podpisem v Houstonu v 2006. Sjednocení bylo dokončeno v roce 2008 zvolením společného velmistra markýze de Almazán. Sídlo pařížské obedience se z Boigny přesunulo do Castello Lanzun na Maltě, dnešního sídla sjednoceného Řádu. V roce 2004 však odtržením z pařížské obedience vznikla takzvaná orleánská obedience, která si zvolila svého vlastního velmistra Charlese-Philippa d'Orléans, vévodu z Anjou. 4. června 2004 civilní soud v Bernu zamítl žalobu ze strany orleánské obedience na uznání legitimity volby Charlese-Philippa d'Orléans. Jedním z významných argumentů byla skutečnost, že vévoda sevillský byl zvolen 542 hlasy, zatímco volba orleánské obedience proběhla pouhými 47 hlasy.  V roce 2008 don Francisco, vévoda ze Sevilly, přiznal, že své manželské záležitosti nedokáže uvést do souladu s právem katolické církve, a na svůj úřad rezignoval. Tím pro devět ze čtrnácti evropských jurisdikcí tzv. Norwichské skupiny, hlásících se dříve k orleánské obedienci, pominul důvod k rozkolu. Vídeňskou deklarací se v září roku 2008 tyto jurisdikce přihlásily ke sjednocené maltské a pařížské obedienci a jejich představitelé se zúčastnili generální kapituly řádu konané 12.–13. září 2008 v anglickém Manchesteru, kde bylo jejich začlenění slavnostně schváleno. Manchesterská generální kapitula zvolila 12. září 2008 velmistrem maltsko-pařížské obedience Řádu sv. Lazara Jeruzalémského Dona Carlose Gereda y de Borbón, markýze de Almazán, který byl v Manchesterské anglikánské katedrále intronizován spirituálním protektorem Řehořem III. Lahamem, který v roce 2012 v tzv. Kevelaerské deklaraci potvrdil historickou kontinuitu spojené maltsko-pařížské obedience pod ochranou antiochijských patriarchů.  V roce 2010 nečekaně rezignoval velmistr orleánské obedience Charles-Philippe d'Orléans. Některá velkopřevorství na jeho místo zvolila za nového velmistra hraběte Jana Dobrzenského, českého velkopřevora. Některá velkopřevorství, včetně švýcarského a velkokancléře orleánské obedience hr. Piccapietry však tuto volbu neuznala. Postupnými neshodami se proto část obedience pod vedením hr. Piccapietry odštěpila a utvořila samostatnou organizaci se sídlem ve Švýcarsku. V roce 2015 se její hlavou stal princ Sixtus Jindřich Bourbonsko-Parmský.", "section_level": 2}, {"title": "Řádové aktivity v českých zemích.", "content": "K založení a rozvoji činnosti řádu v českých zemích došlo v roce 1937. Iniciátory byli kníže Karel VI. Schwarzenberg, který byl velmistrem jmenován prvním českým velkopřevorem v tehdejší ČSR (a po roce 1948 v exilu), a Břetislav Štorm, který se stal prvním heroldem řádu. Díky Schwarzenbergově vlivu a aktivitě řád záhy získal značnou popularitu. Jeho členy se stala řada předních osobností politického, kulturního a náboženského života a čeští Lazariáni proto mohli hned od počátku rozvinout aktivní charitativní činnost. V rámci řádu pracoval i historik a výtvarník Břetislav Štorm, který významně přispěl k rozvoji české heraldiky. Slibný vývoj ale přervala okupace českých zemí a druhá světová válka. Několik členů řádu bylo zatčeno, čtyři – kanovník a arcibiskupský kancléř Antonín Bořek-Dohalský, papežský komoří Vladimír Hruban, mjr. Karel Kříž a št.kpt. Oldřich Pilz – zahynuli v koncentračních táborech a mnoho dalších se účastnilo domácího či zahraničního odboje. Významným členem byl královéhradecký biskup Mořic Pícha, který založil tradici – jeho pokračovatelem v Řádu pak byl arcibiskup Karel Otčenášek. Komunistický převrat v únoru 1948 jeho činnost v českých zemích opět na řadu let ukončil a České velkopřevorství přežilo pouze díky svým exilovým členům. Řada členů velkopřevorství byla vězněna po samostatném procesu s lazariány v 50. letech. Ve své činnosti mohl Řád sv. Lazara Jeruzalémského v Česku pokračovat až po roce 1989. Pod patronací lazariánů byly vybudovány dva hospice - Hospic Štrasburk (Praha 8) a Hospic svatého Lazara (Plzeň), které zahájily činnost v r. 1998.  Spory o velmistrovství zasáhly i české země. Exilové velkopřevorství, navrátivší se do českých zemí roku 1991, existovalo v rámci pařížské obedience. První rozkol způsobilo jmenování Václava Bořka-Dohalského kancléřem velkopřevorství v roce 2000. Dosavadní dlouholetý kancléř Josef Kočí odešel a s prof. dr. Alešem Blumou, a několika dalšími členy založili Český velkobalivik maltské obedience. V souvislosti se jmenováním hraběte Jana Dobrzenského českým velkopřevorem v roce 2004 došlo k dalšímu rozkolu, protože skupina pod administrací doc. Zdeňka M. Trefného (později dr. Tomáše Kordače) neuznala jeho jmenování a celé jeho vedení. Později se proto připojila ke sjednocenému řádu spojené maltsko-pařížské obedience.  Od roku 2000 tak pracuje v českých zemích jurisdikce sjednoceného řádu (dříve maltské a pařížské obedience) Velkobailivik České republiky (vedený velkopřevorem Ludvíkem hrabětem Belcredim a velkobalivem Ondřejem Farkou, funkci hlavního kaplana zastává královéhradecký biskup Jan Vokál), jenž se v souladu s výsledky kapituly v Torontu v roce 2004 a sjednocením obou obediencí v roce 2008 připojil ke sjednocenému Řádu sv. Lazara Jeruzalémského.", "section_level": 2}, {"title": "Působení řádu ve 21. století.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Maltsko-pařížská obedience.", "content": "Velmistrem řádu je don Francisco de Borbón von Hardenberg, který je 7. v pořadí legitimistické linie pretendentů francouzského trůnu a synem vévody dona Franciska de Borbón y Escasany, granda španělského, duchovním protektorem řádu je patriarcha Joseph Absi. Duchovním velkopřevorem řádu je italský arcibiskup Michele Pennisi. Řád v současnosti působí prostřednictvím 44 jurisdikcí v 37 zemích po celém světě. Pracuje pod tradičním duchovním protektorátem melchitských řeckokatolických patriarchů Jeruzaléma, Antiochie, Alexandrie a celého Orientu. Oficiální sídlo Řádu je v pevnosti Castello Lanzun na Maltě.  Lazariánská pomoc je hlavní mezinárodní humanitární organizací řádu, zal. 1973, se sídlem v německém Kolíně nad Rýnem. Lazariánská pomoc vlastní a provozuje desítky hospiců zejména v Německu a Rakousku a různá sociální zařízení v dalších zemích Evropy, kde pečuje zejména o seniory a zdravotně postižené.  Významní členové: vévoda Don Francisco de Borbón y Escasany, grand španělský (emeritní velmistr Maltské obedience od 2008), vévoda François de Cossé-Brissac (emeritní velmistr Pařížské obedience od 2006), em. patriarcha Řehoř III. Laham (emeritní duchovní protektor řádu), arcivévoda Ondřej Salvátor Habsbursko-Lotrinský, australský kardinál George Pell, generální guvernér Nového Zélandu Anand Satyanand, generální guvernérka Austrálie Quentin Bryceová, maorský král Tuheitia. Don Iván Arteaga del Alcázar, markýz de Ariza, grand španělský (španělský velkopřevor), Shane Hugh Maryon, 5. visscaunt Gough (skotský převor), hraběnka Éva Nyáry (maďarská velkopřevorka), hrabě Ludvík Belcredi (český velkopřevor a archeolog).", "section_level": 2}, {"title": "Orleánská obedience.", "content": "Velmistrem orleánské obedience je Jan Josef hrabě Dobřenský z Dobřenic, který je zároveň ve funkci českého velkopřevora, duchovním protektorem pak pražský arcibiskup Dominik kardinál Duka. Orleánská obedience působí v 15 zemích. Orleánská obedience není oproti tradičnímu řádu ekumenickou organizací, ale mezi své členy přijímá pouze římské katolíky. Řád je uznán jako soukromé katolické sdružení v České republice, Francii a v Polsku.  Významní členové: anglický kardinál Cormac Murphy-O'Connor, biskup František Václav kníže z Lobkowicz, polský biskup Jan Tyrawa, portugalský markýz Francisco Fonseca da Silva, Marquis et Comte d' Ervededo a portugalský hrabě Abel de Lacerda Botelho, Comte de Ribadouro, britský baron Martin Thacker, Baron de Fetternear, princ Charles-Philippe d'Orléans, velkopřevor ve Spojených státech Thierry baron Pauquet de Villejust, generálmajor David L. Grange. V českých zemích vynikají mezi členy Richard Podstatský-Thonsern, prorektor University Karlovy Jan Royt, adiktolog Kamil Kalina, historik umění Jiří Kuthan a moravský šlechtic Karel Mornstein-Zierotin Mezi zesnulými českými členy vynikal skladatel František Xaver Thuri, teolog Zdeněk Kučera a duchovní Milan Norbert Badal.", "section_level": 2}, {"title": "Švýcarská obedience.", "content": "Velmistrem švýcarské obedience je princ Sixtus Jindřich Bourbonsko-Parmský. Duchovním velkopřevorem je anglikánský biskup Richard Garrard. Oficiální sídlo obedience je v Jeruzalémě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Řád rytířů svatého Lazara Jeruzalémského (latinsky \"Ordinis Fratrum et Militum Hospitalis Leprosorum Sancti Lazari Hierosolymitani\"), zkráceně \"lazariáni\" či \"lazarité\". Název současného řádu oficiálně zní Vojenský a špitální řád sv. Lazara Jeruzalémského (latinsky \"Ordo Militaris et Hospitalis Sancti Lazari Hierosolymitani\", zkratka OSLJ) je křesťanský rytířský řád, který byl založen v 11. století jako jedna z nejstarších charitativních organizací na světě.", "tgt_summary": "圣拉撒路骑士团(英语:Order of Saint Lazarus)曾是耶路撒冷王国的一个军事修会。", "id": 1652038}
{"src_title": "Miskolc", "tgt_title": "米什科尔茨", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oblast byla obydlená už od starověku. Prvními obyvateli Miškovce byli Keltové. Oblast byla obsazená Maďary v 9. století. Město dostalo název Miskóc a první zmínka o tomto jméně je z roku 1210. Město se rychle vyvíjelo, ale během osmanské nadvlády se vývoj Miškovce zpomalil. Turci spálili Miškovec v roce 1544. Během povstání proti Habsburkům, císařské síly v roce 1707 plenily a pálily město. O čtyři roky později polovina populace podlehla epidemii cholery. Miškovec se zotavil rychle a období prosperity začalo znovu. Po Trianonské smlouvě v roce 1920, ztratilo Maďarsko Slovensko a Miškovec se stal jediným regionálním střediskem severního Maďarska. Toto byl jeden z důvodů obrovského růstu města během třicátých a čtyřicátých let.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Jeho dominantou je na hoře Avas stojící gotický kostel se zvonicí, jež každých 15 minut vyzvání. Blízko chrámu je rozhledna, ze které je krásny pohled na město. V Miškovci je spousta zajímavých chrámů, kostelů a měšťanských domů a muzeí. Krásná je také městská synagoga, která čeká na svou rekonstrukci v horních patrech takřka netknuta od 2. světové války, proto má jedinečnou atmosféru.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Do města vede dálnice M30. Město má dvě významné železniční stanice: Tiszai pályaudvar (\"Tisské nádraží\") a Gömöri pályaudvar (\"Gemerské nádraží\") a malé letiště.", "section_level": 1}, {"title": "Městská doprava.", "content": "Veřejnou dopravu v Miškovci poskytuje společnost MVK Rt., vlastněný místní správou. Ve městě je 45 autobusových linek a 2 tramvajové linky. První tramvaj vstoupila do služby 10. července 1897, první naplánovaná autobusová linka odstartovala 8. června 1903. Dnes je veřejná doprava v Miškovci jedna z nejlepších v Maďarsku. V Miškovci jezdí mimo jiné i české tramvaje typu KT8D5. Do vozového parku tramvají je v plánu investovat nákupem 31 nových nízkopodlažních tramvají. Na tyto nové tramvaje získala zakázku česká Škoda Transportation s typem 26T.", "section_level": 2}], "src_summary": "Miskolc [miškolc], česky Miškovec, () je město v severním Maďarsku, administrativní centrum župy Borsod-Abaúj-Zemplén. Město má rozlohu 236,68 km2. Žije zde obyvatel. Leží na říčce Szinva při jejím ústí do Slané, na východním úpatí pohoří Bukové hory (maďarsky Bükk) nad Velkou uherskou nížinou. Miškovec je třetí největší město Maďarska a jedno z jeho center těžkého průmyslu.", "tgt_summary": "米什科尔茨(;)位于匈牙利东北部,是该国第三大城市,也是包尔绍德-奥包乌伊-曾普伦州的首府。是重工业城市。", "id": 410719}
{"src_title": "Matthew Perry", "tgt_title": "馬修·派瑞", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Matthew Perry se narodil ve Williamstownu v Massachusetts herci Johnu Bennetovi Perrymu a Suzanne Perry Morrisnové (bývalá tisková mluvčí kanadského premiéra Pierra Trudeaua), ti se po prvních narozeninách Perryho rozvedli. Vyrůstal s matkou v Ottawě a hrál profesionálně tenis. V patnácti letech se přestěhoval do Los Angeles za otcem, aby mohl začít profesionálně hrát tenis. Místo tenisu ho ale zaujalo herectví, a tak začal studovat University Jižní Kalifornie.  Perry je držitelem kanadského a amerického občanství.  Od roku 1995 do roku 1996 chodil s Julií Robertsovou a mezi lety 2006 a 2012 s Lizzy Caplanovou.  Perry v roce 1997 dokončil 28 dní dlouhý léčebný program pro závislé na Vicodinu. Jeho hmotnost během dalších let drasticky poklesla a jednou klesla až na 66 kg (145 liber). V roce 2000 prodělal pankreatitidu a ztratil 9,1 kg (20 liber). V únoru 2001 znovu nastoupil na léčbu závislosti na Vicodinu, metadonu, amfetaminech a alkoholu. Během natáčení filmu Sloužit Sáře v Texasu začal trpět silnými bolestmi žaludku a na kontrolu odletěl do nemocnice Daniel Freeman Hospital v Marina del Rey v Los Angeles. Perryho mluvčí Lisa Kastelerová potvrdila, že nadále pokračuje v léčbě závislosti.  Perry je fanouškem herní serie Fallout. V roce 2009 při účasti na The Ellen DeGeneres Show daroval Ellen DeGeneres videohru Fallout 3. To inspirovalo herní studio Bethesda k tomu, aby do příštího dílu série angažovalo Matthewa Perryho jako dabéra.  V roce 2011 se jako mluvčí-celebrita Národní asociace zaměstnanců drogových soudů zúčastnil jednání Kapitolu, kdy přišel lobbovat u členů kongresu za podporu financování drogových soudů.  V květnu 2013 od Kanceláře národní protidrogové politiky obdržel ocenění Champion of Recovery, ocenění obdržel za otevření Perry House, tj. centra pro léčení závislostí v jeho bývalém domě v Malibu v Kalifornii.  V srpnu 2018 bylo oznámeno, že Perry absolvoval chirurgický zásah do břišní dutiny, kdy mu byla operována prasklina střeva. Dne 15. září publikoval tweet, že strávil 3 měsíce v nemocnici při zotavení se.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Začínal v seriálu \"Druhé šance\" (Second Chances). V devadesátých letech byl pozván Martou Kauffman a Davidem Cranem na natáčení seriálu \"Přátelé\". Později hrál ve filmech jako jsou \"Tři do tanga\", \"Můj soused zabiják\", \"Můj soused zabiják 2\" a \"Sloužit Sáře\". Nyní hraje v seriálu \"Studio 60 na Sunset Bulváru\" a v roce 2007 měl premiéru film \"Numb\". Od roku 2015 účinkuje v televizním seriálu \"Správná dvojka\" s Thomasem Lennonem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matthew Langford Perry (* 19. srpna 1969 Williamstown) je americko-kanadský herec nominovaný na cenu Emmy. Jeho nejznámější role je Chandler Bing v seriálu \"Přátelé\". Další jeho velká role je role Matta Albieho v novém seriálu NBC \"Studio 60 na Sunset Bulváru\".", "tgt_summary": "马修·派瑞(英语:Matthew Perry,全名英语:Matthew Langford Perry,1969年-8月19日),生于美国威廉斯敦。他是一个美国演员,以饰演美国著名情景喜剧《六人行》(Friends)中的钱德勒·宾而出名,他同时也是艾美奖提名的男演员。", "id": 2314378}
{"src_title": "BMW", "tgt_title": "BMW", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "V roce 1916 se spojily dvě německé firmy, \"Rapp Motorenwerke\" a \"Gustav Otto Flugzeugwerke\", z kterých vznikla společnost Bayerische Flugzeugwerke. O rok později se společnost přejmenovala na \"Bayerische Motoren Werke\" (Bavorské Motorové Závody), tedy BMW. Zpočátku se firma specializovala pouze na výrobu leteckých motorů. S jedním z motorů dokonce získala světový rekord, když v roce 1919 Franz Diemer dosáhl s letadlem poháněným motorem BMW IV rekordní výšky 9 759 metrů. V roce 1922 byla otevřena továrna v Mnichově, na místě kde automobilka sídlí dodnes. O rok později byl sestrojen první motocykl BMW R32. Firma do automobilového průmyslu vstoupila v roce 1928, když odkoupila závod v Eisenachu. Společnost vyráběla pouze jediný model na základě vozu Austin Seven, který vyráběla na základě licence pod označením Dixi. Až v roce 1931 se začal vyrábět automobil vlastní konstrukce – Dixi 3/15. Vůz byl velice úspěšný a prodalo se ho kolem 16 000 kusů. Původní model měl motor o objemu 750 cm3 a výkonem 11 kW (14 k). Pozdější verze z roku 1932 nazývaná 3/20 PS měla vyšší výkon a modernější konstrukci.", "section_level": 2}, {"title": "Předválečné modely.", "content": "Začátkem třicátých let již měly všechny modely charakteristickou masku chladiče. Nejdůležitějším modelem 30. let je 303 z roku 1933 s 1,2litrovým šestiválcem. Vůz nabízel skvělé jízdní vlastnosti a navíc se dodávaly různé karoserie. Dále následovaly modely 309, 315 a 319. Tato stále malá vozidla se zasloužila o zvětšení produkce a tím zvyšování zisku automobilky. Asi nejznámějším předválečným vozem značky je model 328. Lehký elegantní roadster se vyráběl od roku 1936 do roku 1940. Byl poháněn šestiválcem se třemi karburátory Solex (1 971 cm3) a výkonem 57 kW (77 k). Vůz dosahoval maximální rychlosti 150 km/h a stal se tak nejrychlejším sériově vyráběným vozem své doby. Typ 328 byl na svou dobu velmi moderní. Zmizely stupačky a přední světlomety byly zapuštěny do karoserie, což bylo u předválečných vozů naprosto výjimečné. Stal se velice oblíbeným hlavně ve Velké Británii, kde se stal zakladatelem tradice anglických roadsterů. Byla vyvinuta i závodní verze, která dosahovala nevídaných úspěchů. Mezi největší úspěchy patřilo vítězství v závodě Mille Miglia a 24hodinovém závodě v Le Mans. Pro tento závod byla zkonstruována speciální verze kupé od italské návrhářské firmy Corrozzeria. Posledními předválečnými modely byly 321 a 335.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné modely.", "content": "Za druhé světové války se výroba natrvalo přesunula z okupovaného Eisenachu do Mnichova. Tři roky po skončení války v roce 1948 byla obnovena výroba motocyklů a v roce 1952 výroba automobilů. Prvním poválečným vozem byl model 501, který ještě vycházel z předválečných automobilů BMW. Čtyřdveřový vůz poháněný šestiválcem (2l) podpořil znovuvzkříšení značky a zároveň se postaral, aby se firma dostala na seznam výrobců luxusních automobilů. Následoval typ 502. Osmiválcový motor V8 (2 600 cm3) poháněl mnoho modelů padesátých let. Nejhezčí z nich bylo bezpochyby kupé 507, které ovšem neslavilo očekávaný úspěch. Po luxusních automobilech totiž nebyla v poválečné Evropě velká poptávka. Prodělávající automobilku zachránila výroba (pod licencí) italských vozů \"Isetta\". Miniaturní vozidlo poháněl vzduchem chlazený jednoválec s výkonem 8,8 kW (12 k). Dalšími úspěšnými modely zvyšující zisk automobilce byly 500 a 600. Ty zaznamenaly úspěchy hlavně ve Spojených státech. V roce 1962 se začal vyrábět model 1500. Tento sedan s motorem vpředu a poháněnými zadními koly předznamenal další vývoj značky BMW. V 60. letech automobilka nabízela modely 1600, 1800 a 2000. Dvoudveřové verze dostaly označení s dvojkou na konci, tedy 1502, 1602, 1802 a 2002. V roce 1967 koupilo BMW společnost \"Hans Glas BmbH\" v Dingolfingu, kde postavila svojí druhou továrnu. V 70. letech čekal automobilku rozmach, když byla v Dingolfingu postavena druhá továrna a celkem čtvrtá továrna v Landshutu. V roce 1972 se objevil první sériově vyráběný vůz s turbo motorem – BMW 2002 Turbo, který se ale nedočkal úspěchu kvůli ropné krizi (vůz měl totiž spotřebu 22 l/100km). Historie výroby motocyklů slaví v roce 1973 padesáté výročí a po tuto dobu bylo vyrobeno 500 000 kusů. V tomtéž roce se začíná vyrábět první generace řady 5, která nahradila modely 1500 až 2000. V roce 1976 se představila „trojková“ řada nahrazující modely typu 1502 až 2002. Dále byly představeny vozy řady 6 a 7. Dále byl spuštěn výrobní program motocyklů v Berlíně. V osmdesátých letech se představila nová generace „trojkové“ řady (1982), s nejlepším modelem označeným M3. Od roku 1981 se prodává řada 5 se vznětovým motorem (2,4 l). Její třetí generace se začíná prodávat od roku 1988.  Jako první evropská automobilka BMW vznesla požadavek na používání bezolovnatého benzínu, a tak představila jedny z prvních evropských vozů s katalyzátory. V roce 1994 koupilo BMW společnost Rover Group, kam spadaly vozy Rover, MG (tyto dvě jsou již zaniklé) a Land Rover. O rok později začala firma dodávat své motory BMW Rolls-Royce pro letadlo McDonnell Douglas.  Součástí koncernu BMW jsou i dceřiné společnosti jako BMW Technik GmbH, která se zabývá vývojem nových automobilů a celkovým výzkumem celé automobilové dopravy. Další z nich je BMW M GmbH, která se zabývá výrobou sportovních a závodních vozů a okruhových speciálů.  vodíkového motoru.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Automobilka se také objevuje v motorsportu, startovala v 80. letech v seriálu DTM, kde v roce 2012 získal s jejich vozem titul Bruno Spengler. Dále startovali ve WTCC a ETCC, kde získali několik titulů díky Andymu Priaulxovi. Tým také zkusil WRC v 80. letech, s jejich vozem startoval například Bernard Béguin. V letech 2011 a 2012 startovali se svým týmem jako Mini – Mini WRC Team.  Tým se také objevil ve Formuli 1, a to koncem 50. letech a začátkem 60. let. Pak působili mnoho let jako dodavatelé motorů, například u týmu Williams. V roce 2006 se vrátili do Formule 1 pod názvem BMW Sauber. Jejich hlavní závodnickou dvojicí byli Nick Heidfeld a Polák Robert Kubica, který pro BMW vyhrál Velkou cenu Kanady 2008. Tým na konci roku 2009 F1 opustil.", "section_level": 1}], "src_summary": "BMW (zkratka pro ) je německý výrobce automobilů, motocyklů a motorů. Hlavní sídlo společnosti je v Mnichově. BMW je mateřskou společností firem Mini a Rolls-Royce a v nedávné minulosti i bývalé skupiny Rover. V roce 2005 zaměstnával koncern přes 105 000 lidí. Modro-bílý vzor znaku firmy je stylizací bavorské vlajky a znamená symbol výrobce leteckých motorů.", "tgt_summary": "巴伐利亚发动机制造厂股份有限公司(或Bavarian Motor Works, 缩写为BMW,在中国大陆、港澳称为宝马,台湾一般使用原称缩写BMW)是德国一家跨国豪华汽车、机车和引擎制造商。总部位于德国巴伐利亚邦的慕尼黑。", "id": 2476703}
{"src_title": "Magdeburg", "tgt_title": "马格德堡", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pravěk a starověk.", "content": "Nejstarší nálezy pěstního klínu se datují do starší Sálské doby ledové cca před 150 000 lety.  Stopy po trvalejší lidské přítomnosti v magdeburském prostoru nacházíme již od pozdní doby ledové (cca 15 000 př. n. l.). Během období Neolitické kultury s lineární keramikou (v ml. době kamenné) bylo okolo 5 400 př. n. l. území osídleno kmeny podunajských kultur. Úrodné nížiny v blízkosti lesů a vod skýtaly dobré podmínky a západní břeh Labe zase dobrou ochranu před povodněmi.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Karel Veliký a Ota I..", "content": "Magdeburg byl písemně poprvé zmíněn v roce 805 v diedenhofským kapitulárem Karla Velikého jako \"Magadoburg\" a za vlády císaře Oty I. císařské sídlo. Roku 919 nechal Jindřich I. Ptáčník Magdeburg opevnit proti Maďarům a Slovanům. Nicméně současně s tím byl používán magdeburský brod přes Labe, neboť jen tak bylo možné vést obchod se Slovany usídlenými na východ od Labe.", "section_level": 3}, {"title": "Magdeburg za vlády krále a císaře Oty.", "content": "Roku 929 vystrojil Jindřich I. svatbu svého syna Oty I. Velikého s Editou (též Editha, Eadgyth), dcerou anglického krále Eduarda Staršího. Při svatbě Ota a Edity dostali novomanželé město Magdeburg jako věno.  V roce 937 se konal Říšský sněm za účasti dvou arcibiskupů, osmi biskupů a nejvyšších sekulárních hodnostářů. Ve stejné době byl založen Mauritiuskloster (Moritzkloster) – klášter na počest Sv. Mořice.  Roku 946 královna Editha zemřela a byla pohřbena v klášterním kostele, pozdějším magdeburském dómu. Ota se potom znovu oženil a vzal si Adelheid Burgundskou, jejíž činnost silně ovlivnila magdeburskou architekturu.  V roce 962 byl Ota Veliký a jeho druhá manželka Adelheid korunováni císařskou korunou Svaté říše římské.  V rámci Ravenského koncilu byl v roce 968 Magdeburg povýšen na arcibiskupství. Adalbert Magdeburský vysvětil Vojtěcha na českého biskupa. K arcibiskupství přináležela také biskupství braniborské, havelberské, Míšeňské (do roku 1399), dále biskupství merseburské, Poznaňské (téměř do roku 1000), a biskupství Zeitz-Naumburské a Lebuské (teprve od r. 1420).  V roce 973 zemřel císař Ota Veliký. Byl pohřben vedle své první ženy Edity.  Roku 995 vydal císař Ota III. patent, jímž připojil Slezsko pod biskupství míšeňské a to pak podřídil arcibiskupství v Magdeburgu.", "section_level": 3}, {"title": "Veletržní a biskupské město.", "content": "V roce 1035 byl Magdeburg prohlášen za veletržní město, patent dal město právo pořádat prodejní výstavy a uzavírat dohody. Mnoho návštěvníků z různých zemí přijíždělo do Magdeburgu za obchodem. Tím se stalo i to, že byl nalezen jeden magdeburský stříbrňák z 11. stol. při nálezu mincí v Sanduru na Faerských ostrovech. V roce 1126 se magdeburským arcibiskupem stal Norbert z Xantenu, jenž byl později prohlášen za svatého. Ve 12. století se město vymanilo zpod vlády městského pána (Arcibiskupství magdeburského), ovšem nikdy nedosáhlo úplné svobody. Kolem roku 1430 došlo k vojenským střetům mezi městem a arcibiskupem, jež se mimo jiné pokusil ukončit samotný Basilejský koncil. Roku 1500 připadlo arcibiskupství pod správu dolnosaského říšského okresu. Roku 1503 přeložil arcibiskup své sídlo do Halle a zavedením reformace v roce 1524 ještě více prohloubil rozpory mezi městem a arcibiskupským úřadem.", "section_level": 3}, {"title": "Novověk.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Raný novověk.", "content": "Za třicetileté války po půlročním obléhání byl 10. května/20. května 1631 Magdeburg dobyt císařskými oddíly pod vedením vojevůdce katolické ligy Tillyho. Následovně bylo město vypleněno a vypáleno při tzv. „Magdeburské svatbě“). Tato událost se také smutně proslavila pod názvem Magdeburgizace. Při ní byla pobita či uhořela většina obyvatel. Město bylo zcela zničeno. S 20 000 (podle některých údajů až 30 000) mrtvých patří tyto hrůzy k největším samostatným masakrům 30leté války.  V roce 1635 bylo město a arcibiskupský úřad v důsledku pražského míru přenechány saskému princi Augustovi, jenž byl již v roce 1628 zvolen za administrátora. Při Vestfálském míru z roku 1648 bylo Arcibiskupství Magdeburg přislíbeno jako čekatelství Kurfiřtství Braniborskému, jež se však mělo naplnit teprve po smrti saského administrátora. V té době (1646–1681) byl starostou Magdeburgu Otto z Guericke. Ten byl zároveň fyzikem, vynálezcem pístové vzduchové pumpy a prováděl slavné výzkumy s vakuem s magdeburskými polokoulemi.  Roku 1680 po smrti Augusta přešlo Vévodství Magdeburg jako sekularizované arcibiskupství spolu s městem pod správu Braniborska.  Již po roce 1666 přidělil Kurfiřt braniborský městu 15 000 mužů a nechal znovuvybudovat opevnění zničené za 30leté války. V 18. století byla znovu vybudována pevnost. Za vlády Bedřicha II. zaujímala pevnost plochu 200 hektarů (ha), naproti tomu rozloha města činila jen 120 ha.", "section_level": 3}, {"title": "19. století.", "content": "V roce 1807 připadlo město dočasně k Vestfálskému království a stalo se sídlem Polabského départementu. Po napoleonských válkách připadl Magdeburg roku 1814 znovu Prusku a stal se v roce 1816 hlavním městem Provincie Sasko a zároveň sídlem Vládního okresu Magdeburg a okresu Magdeburg. Roku 1828 vznikl městský obvod Magdeburg a v roce 1887 byl zrušen okres Magdeburg. Magdeburské okolí poté patřilo do okresu Jerichov I (později Burg), Calbe, Wanzleben a Wolmirstedt, jež byly při pozdější okresové reformě roku 1993 zrušeny resp. sloučeny se sousedními okresy do větších správních jednotek.", "section_level": 3}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Za 2. svět. války byla průmyslová výroba zachována jen díky práci nuceně nasazených pracovníků. Společnost Braunkohle-Benzin-AG (Brabag) jako největší dodavatel pohonných látek Wehrmachtu zřídil v roce 1944 šest vedlejších koncentračních táborů. Jeden z nich, „Koncentrační tábor Magda“, se nacházel v Magdeburgu-Rothensee. Ostatních pět se nacházelo na jiných místech v Sasku (Lužici) a dnešním Sasku-Anhaltsku. Mezi červnem 1944 a únorem 1945 tam pracovalo 2 172 Židů, z nichž asi 65 procent zemřelo.  Od roku 1943 do roku 1945 se nacházel vedlejší tábor při koncentračním táboru Buchenwald pro provoz ve firmě „Polte“ na magdeburské Liebknechtstraße. Přes 3 000, hlavně židů, z KT Riga-Kaiserwald, Osvětim, Stutthof a Ravensbrück, a ruští a polští zajatci, kteří zde museli vykonávat těžké práce, žili v barákovém táboře.  Od r. 1943 byl Magdeburg bombardován společnými nálety spojeneckých vojsk. Hlavními cíli byly průmyslové závody, jež patřily k vojenské zbrojní výrobě. Staré město bylo při náletech 16. ledna 1945 z cca 90 procent zničeno. Mimo jiné bylo zničeno 15 kostelů a čtvrť z grunderského období – stejně jako v Berlíně, Kamenici a Drážďanech – utrpělo obrovské škody. Tzv. „severní fronta“ byla téměř zcela zničena.", "section_level": 3}, {"title": "NDR.", "content": "Po válce byly z Innenstadtu a postižených čtvrtí odklizeny trosky (viz „Trümmerfrauen“). Z nedostatku peněz však byly z poškozených staveb zachráněny pouze nejcennější předměty, respektive byly zachráněny jen ty budovy, které byly nejméně poškozeny jako (Magdeburská katedrála, Klášter Naší Paní, radnice). Z „ruin“ mělo povstat nové město.  Tak tvář dnešního středu města formují, místo barokních domů na magdeburských \"Breiten Wegs\" z grunderských dob či množství secesních budov, množství paneláků a novodobých sídlišť, rozšířené o jednotlivé stavby v duchu \"národní tradice\" poválečné doby, jimž za vzor sloužila sovětská architektura stalinistického SSSR.  Od roku 1945 do roku 1953 přispívaly magdeburské velkozávody jako SAG-Betrieb k naplňování závazků vyplývajících z reparační povinnosti poraženého Německa. Za časů NDR zůstal Magdeburg sídlem výroby těžkých strojů (např. SKET) a v roce 1952 se stal městským okresem, který byl opět v roce 1990 zrušen.", "section_level": 3}, {"title": "Sjednocené Německo.", "content": "Po znovusjednocení Německa vytvořily kraje Halle a Magdeburg střed spolkové země Sasko-Anhaltsko. Přitom byl určen Magdeburg těsným rozhodnutím prvního Zemského sněmu mezi Magdeburgem a Hallou za nové zemské hlavní město. V letech 1992/94 se Magdeburg stal opět sídlem římskokatolického biskupa, přičemž magdeburské biskupství od nynějška podléhá arcibiskupství v Paderbornu.  Magdeburg ztratil v letech od roku 1990 do roku 2005 okolo 60 000 obyvatel a sklouznul z téměř 290 000 na současných 228 000 obyvatel. To ovšem město staví před problém, jak dále naložit s velkou spoustou uvolněných bytů, o něž není valný zájem. Výstavbou tunelu a novým architektonickým uspořádáním Univerzitního náměstí, nově postaveným fotbalovým stadionem, sanací ulic Breite Weg a ulice Otto von Guericka, sanací divadla Freie Kammerspiele, nyní Schauspielhaus Magdeburg (Divadlo Magdeburg), uzavřením Dómového náměstí, nově postaveným mostem Sternbrücke a \"Zelené citadely\" a mnoha dalších projektů v posledních letech velmi výrazně posílilo celkovou hodnotu města. Ulice \"Breite Weg\", před druhou světovou válkou jedna z největších (resp. nejdelších) nákupních tříd Evropy, mohla alespoň ve své jižní části znovu získat trochu ze svého někdejšího šarmu. I v jiných částech města byly znovu vybudovány staré stavby z dob grunderů, jež za časů NDR byly zcela vydány na pospas všem vlivům okolí. Magdeburg má největší podíl čtverečních metrů maloobchodních nákupních ploch na obyvatele v celém Německu.  V letech 2001–2003 byly archeology při výzkumných výkopech na Dómovém náměstí odkryty pozůstatky kostelní stavby ze 10. století. Soudí se, že se přitom jedná o první magdeburský dóm. Roku 2003 započala též výstavba \"Zelené citadely\" (\"Grüne Zitadelle\") Magdeburgu, posledního z návrhů slavného architekta Friedensreicha Hundertwassera, která byla dokončena v říjnu 2005.  V roce 2002 obdrželo město zlatou medaili, a v letech 2003–2005 stříbrnou medaili v celoněmecké spolkové soutěži měst \"Naše město vzkvétá\".", "section_level": 3}, {"title": "Geografie.", "content": "Město leží na řece Labi a na východním břehu kraje Magdeburger Börde (Region Elbe-Börde-Heide) na středním toku Labe asi 50 metrů nad hladinou moře na zemědělsky intenzivně obdělávaném území. Město se rozprostírá především na příkrém západním břehu toku na terénním schodu, který je tvořen skalami Domfelsenu. Tím je také jedním z mála měst Severoněmecké nížiny, které bylo založeno na skále. Částečně leží území města na do dálky roztaženém ostrově mezi „Proudem Labe“ a „Starým Labem“ stejně jako na rovinatém pravém břehu řeky. Vedlejší větší města jsou Wolfsburg cca 64 km severozápadně, partnerské město Brunšvik asi 75 km západně, Halle nad Sálou) asi 75 km na jih a Postupim asi 105 km na východ. Berlín leží 130 km východně.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Magdeburg se skládá ze 40 městských čtvrtí. Některé čtvrtě zahrnují menší podcelky, které k nim byly připojené během průběhu dějin. Nejčastěji se jedná o nově vystavěná sídliště či obytné útvary, jejichž hranice jsou taktéž zcela nespecifikované. O těch se v následujícím přehledu za říká, že byly vsunuty za město.", "section_level": 1}, {"title": "Sousední obce.", "content": "Následující obce hraničí s městem Magdeburg, jsou jmenovány podle směru hodinových ručiček od severovýchodu:", "section_level": 1}, {"title": "Znak města.", "content": "Znak města Magdeburgu zobrazuje červený dvouvěžatý pocínovaný hrad ve stříbrném poli s otevřenou zlatou branou, mezi věžemi vyrůstá zeleně oděná panna (něm. Magd), jež ve zdvižené pravici drží zelený věnec. Městské barvy je zeleno-červená.  Znak je tzv. „hovořící“, to znamená, že heraldické symboly panna a hrad (něm. Magd und Burg = Magdeburg) se zrcadlí v národně etymologickém názvu města. Oba symboly jsou patrné již na starých městských pečetidlech ze 13. století, přičemž věnec, coby symbol nevinnosti, přibyl až později.", "section_level": 1}], "src_summary": "Magdeburg (staročesky \"Děvín\") je zemské hlavní město německé spolkové země Sasko-Anhaltsko a zároveň bývalé správní středisko jednoho z jejích tří zrušených vládních obvodů. Magdeburg je sídlem katolického biskupství i biskupství evangelické luterské provincie, dále jsou zde dvě vysoké školy, Univerzita Otta von Guericke a Hochschule Magdeburg-Stendal (FH). V roce 2005 slavilo město své 1200. výročí založení.", "tgt_summary": "马格德堡(Magdeburg)位于易北河畔,是德国萨克森-安哈尔特州的首府,它是本州仅次于哈雷的第二大城市,也是本州三个无属县城市之一。马格德堡是基督教和天主教的主教教区首邑,拥有两所高等学府,马格德堡奥托·冯·格里克大学和马格德堡-斯腾达应用科学大学。", "id": 1759518}
{"src_title": "Let L-410 Turbolet", "tgt_title": "Let L-410", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vývoj letounu začal v polovině 60. let pod označením L-400, přepracovaná verze byla představena jako L 410. Prototyp XL 410 (výrobní číslo 001, OK-60, později OK-YKE) vzlétl 16. dubna 1969 ještě s motory Pratt & Whitney Canada PT6-A27 a třílistými vrtulemi Hamilton Standard, protože se vývoj motorů Walter M601 opozdil. Zálet provedli tovární piloti Ing. Vladimír Vlk a Ing. František Svinka. Sériové stroje dostaly tří- anebo čtyřlisté vrtule Hartzell.  Když byl dokončen vývoj československých motorů Walter M601, byly motory PT-6 nahrazeny M 601A (později M 601B) a letoun dostal třílisté vrtule Avia V508. Stroj dostal označení L 410M, prototyp byl připraven v roce 1973 a roku 1974 uskutečnil první let, roku 1975 začaly dodávky do SSSR.", "section_level": 1}, {"title": "L-610.", "content": "Z letounu L 410 měl vycházet větší typ L-610 s přetlakovou kabinou, ale ten vznikl jen v sedmi prototypech.", "section_level": 2}, {"title": "L 410 UVP.", "content": "Další variantou byl L 410UVP (ruská zkratka pro krátký vzlet a přistání, anglicky STOL), který má prodloužený trup, zvětšené rozpětí křídla a vzepětí stabilizátoru bylo upraveno na +7°. Do systému automatického praporování byla přidána ploška ABC (Automatic bank control). Jedná se o plošku na konci křídla, která se automaticky otevře při výpadku jednoho motoru, ovšem pouze do rychlosti 205km/hod. Křídlo bylo vybaveno interceptory. Bylo zlepšeno vybavení i brzdy. Nejprve do něj byly montovány motory M601B se stejným výkonem, ale při vyšších teplotách účinnějším, později se však začaly montovat motory M601D a vrtule V508D. Počet míst je 15. Vzletová dráha je přibližně 456 metrů.  Nejběžnější variantou je L 410 UVP-E se zvýšenou maximální vzletovou hmotností, silnějšími motory Walter M601E, pětilistými vrtulemi V510. Na konec křídel se dají namontovat vnější (někdy mylně nazývané přídavné) nádrže. Prototyp vzlétl roku 1984 a roku 1985 se započalo s výrobou. Existují další podverze UVP-E: UVP-E9 a UVP-E20, které se liší detaily z důvodu dobových požadavků na vyhovění předpisům JAR 25 resp. FAR-23. Poslední verzí Turboletu je L-420 s motory M601F, který byl certifikován americkým FAA. L 410 verzí M až E (vč. E9 a E20) má typový certifikát vydaný EASA.  Od roku 2014 se testuje speciální verze Let L 410 UVP-E20 s lyžemi na podvozku („ski verze\"). V dubnu 2017 proběhlo úspěšné testování této verze na ruské základně 100 km od severního pólu, která je vybudována na driftujícím ledu v místě 89. rovnoběžky.  Celkem bylo vyrobeno přes 1000 kusů. Okolo 350 jich bylo v provozu v roce 2008. Nejvíce jich bylo dodáno do SSSR a odtud byly dále přeprodány do zemí Asie, Afriky a Jižní Ameriky, několik strojů létá v Rusku a bývalých státech SSSR. V Evropě je v provozu cca 50 kusů jak v civilní letecké dopravě, tak u vojenských letectev.  V 21. století se tyto letouny prodávají většinou na ruský trh, jde maximálně o desítky ročně. K tomu se pár kusů daří prodávat i jiným zákazníkům z Evropy, Asie i Afriky.  Od roku 2018 by se část produkce letounů L-410 měla přesunout do ruského Jekatěrinburgu pod společnost UZGA, tam by se měly stroje montovat z českých dílů.", "section_level": 2}, {"title": "L 410 NG.", "content": "Dne 29. července 2015 poprvé vzlétl letoun Let L 410 NG (nová generace), modernizovaný L 410 UVP-E20. Oproti starším typů má prodloužený „nos\" pro více úložného prostoru, nové výkonnější a tišší motory GE H85 s vrtulemi Avia-725, novou konstrukci křídel a novou modernější kabinu a skleněný kokpit od Garmin. Má větší dolet a vytrvalost oproti původním typům, pojme o 400 kg více nákladu. Bude prodáván ve všech variacích jako jeho předchůdce L 410 UVP-E20. Pro zvýšení životnosti a snížení cen údržby dojde v českém leteckém průmyslu poprvé k použití „Damage Tolerance“.", "section_level": 2}, {"title": "Popis konstrukce.", "content": "Jedná se o hornoplošný, samonosný jednoplošník. Konstrukci trupu tvoří celokovová poloskořepina, křídlo je dvounosníkové, vybavené dvouštěrbinovými klapkami, spoilery a ploškami automatického klonění. Kormidla jsou duralové konstrukce potažené plátnem. Pohonnou jednotku tvoří dva turbovrtulové motory Walter M 601 nebo GE H80-200 a vrtule Avia V508, V510 nebo AV-725 – vrtule stálých otáček s možností praporování a reverzu. Elektrická soustava je napájena stejnosměrným napětím 28V. Letoun je vybaven hlavním a záložním hydraulickým systémem. Podvozek je hydraulicky zasouvatelný. Stroj je schopen přistávat na malých a neupravených letištích a schopen provozu v extrémních podmínkách od +50 °C do −50 °C, je certifikován pro lety dle přístrojů (IFR), přesné přiblížení ILS CAT 1.", "section_level": 1}], "src_summary": "Let L 410 Turbolet je český (původně československý) dopravní a transportní letoun, určený pro regionální dopravu. Dokáže pojmout až 19 cestujících nebo 1,7 tun nákladu. Mezi jeho výhody patří robustní konstrukce, bezpečnost, teplotní odolnost (–50 °C až +50 °C) a schopnost přistávání či vzletu na krátkém a neudržovaném terénu. Typ poprvé vzlétl 16. dubna 1969. Od začátku výroby v roce 1971 bylo vyrobeno přes 1200 kusů. Hlavním odběratelem těchto strojů je ruský trh (dříve SSSR), jsou prodávány také do zemí Asie, Afriky, Evropy a Jižní Ameriky.", "tgt_summary": "Let L-410 是一款双引擎短程运输机,由捷克的LET生产,主要用于民航运输。L-410于1969年首飞,产量超过1100架,是史上最成功的19座飞机", "id": 2612914}
{"src_title": "3D film", "tgt_title": "3D電影", "src_document": [{"title": "Moderní metody zobrazení 3D filmů.", "content": "V současné době je anaglyph nahrazován modernějšími technikami, které nevedou k destrukci barevného podání filmu (viz stereoskopie). V kině IMAX se využívá technika polarizované projekce. Techniku polarizované projekce využívají i digitální kina – díky systému RealD mohou tato kina pracovat jak ve 2D tak 3D režimu. Další technikou je tzv. aktivní zobrazení využívající střídavé zatmívání pravého a levého oka. Technologie 3D autostereoskopických monitorů využívá projekci různého obrazu do různých směrů. Technologie INFITEC je odvozená od anaglyfu, ale využívá 6 vlnových délek, takže zachovává barvy. Řešením jsou i HMD displeje využívající dvě mikroobrazovky.", "section_level": 1}, {"title": "3D filmy v Česku.", "content": "Promítání 3D filmů vyžaduje speciální technologii. Největší 3D kino v Česku je kino IMAX v paláci Flóra v Praze. Zde je možné vidět řadu filmů zpravidla zahraniční produkce. Dále lze filmy v 3D zhlédnout v mnoha dalších multikinech po celé ČR. Dalším místem s veřejnou instalací 3D projekce je muzeum Škoda Auto v Mladé Boleslavi. Zde lze zhlédnout instruktážní filmy o práci motoru a dokumentární 3D film o transformaci kusu plechu v hotový automobil (film se jmenuje „Narození auta“ a vznik automobilu dává do paralely s vývojem lidského zárodku). 3D projekčním systémem je vybaveno i Informační středisko JETE Temelín. Veřejnosti se zde zdarma promítá film o využití jaderné energie. V rámci Třeboňského festivalu animovaných filmů AniFilm lze každoročně zhlédnout stereoskopické filmy vytvořené počítačovou animací nebo stop-motion technikou. V Plzni je 3D kino součástí DinoParku, který je součástí zoo. Další projekční zařízení vlastní Fakulta aplikovaných věd Západočeské univerzity a v rámci výzkumu holografie jej veřejnosti předvádí při každoročním dni otevřených dveří.  Českým stereoskopickým filmem je například pokračování animovaného filmu - Kozí příběh se sýrem.", "section_level": 1}, {"title": "Natáčení 3D filmů.", "content": "Na první pohled vypadá natáčení 3D filmů jako snadná věc. Vezmou se dvě kamery, umístí se vedle sebe na vzdálenost lidských očí (cca 65 mm) a může se natáčet. Tento naivní přístup vede ke vzniku odstrašujících příkladů 3D filmů, na které se není možné dívat déle než několik sekund. Kamery musí být v první řadě dokonale synchronizované, a to jak z hlediska času snímání (s přesností na zlomky milisekund), tak s ohledem na ostření, zoom, barevné vyvážení a clonu. Tyto funkce poskytují jen profesionální plně elektronicky ovládatelné kamerové systémy. Dalším požadavkem je rozteč kamer – tu by bylo optimálně nutné dle velikosti scény mít možnost nastavovat od nuly (pro velmi malé objekty snímané z blízka) až po rozteče řádu stovek metrů (např. pro snímání pohoří v pozadí). Řešením jsou speciální montáže kamer (anglicky nazývané „rig“, nebo „paracam“ montáž), kdy jsou kamery umístěné kolmo na sebe a obraz se snímá přes polopropustné zrcadlo. Jedna z kamer je umístěna v kolejnicích – tak je možné nastavit jakoukoliv separaci nezávisle na velikosti použitých kamer.", "section_level": 1}], "src_summary": "3D film (3D video, stereo film, stereo video) umožňuje spatřit natočené scény nikoli ploše, ale v celé jejich hloubce. Používána je řada různých metod, jak toho dosáhnout, například polarizace nebo anaglyf. První metoda zajišťuje rozdělení obrazu pro levé a pravé oko prostřednictvím různé polarizace světla, druhá barevným odlišením.", "tgt_summary": "三维电影(英语:3-D film),是使用一种立体镜视觉显示系统,再制画面将左右眼平面投影影像立体显现成像,令观众对影像产生非现实的立体深度。", "id": 433869}
{"src_title": "Konvalinkovité", "tgt_title": "铃兰科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se zpravidla o vytrvalé pozemní byliny, převážně s oddenky nebo hlízami. Mladé stonky se snadno lámou v uzlinách. Jsou to rostliny jednodomé s oboupohlavnými květy. Listy jsou nahloučeny na bázi, nebo nikoliv, jsou jednoduché, přisedlé nebo řapíkaté, střídavé, uspořádané nejčastěji dvouřadě nebo spirálně, jsou ploché, někdy kožovité, s listovými pochvami. Čepele listů jsou celokrajné, kopinaté, podlouhlé nebo vejčité, žilnatina je souběžná, zpeřená nebo dlanitá. Květy jsou oboupohlavné, jsou (vzácněji) jednotlivé nebo v květenstvích, zpravidla ve zdánlivých vrcholících. Listen ve tvaru toulce pod květenstvím chybí. Květy jsou pravidelné. Okvětí je vyvinuto, zpravidla 6, vzácněji 4 nebo 8, okvětních lístků ve 2 přeslenech, okvětní lístky jsou srostlé a pak vytvářejí okvětní trubku, vzácněji volné, jsou bílé, zelené, zelenobílé, růžové až purpurové, jiné barvy jsou vzácné. Tyčinek je 6, vzácně 4 nebo 8 ve 2 přeslenech, jsou srostlé s okvětní trubkou nebo nikoliv, volné navzájem či navzájem srostlé. Gyneceum je složeno ze 3 (výjimečně 4) plodolistů, je synkarpní, čnělka i blizna je 1, semeník je svrchní nebo spodní. Plod je dužnatý, vzácně suchý, nepukavý, vzácně pukavý, převážně bobule, vzácně tobolka.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření ve světě.", "content": "Je známo asi 11 rodů a asi 65 druhů, které jsou rozšířeny hlavně na severní polokouli", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomická poznámka.", "content": "Někteří autoři řadí zástupce čeledi konvalinkovité (\"Convallariaceae\") do čeledi liliovité v širším pojetí (\"Liliaceae\" s.l.). Jiní autoři ji řadí do čeledi listnatcovité v širším pojetí (Ruscaceae s.l.)", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "Aspidistra, Convallaria (konvalinka), Heteropolygonatum, Liriope, Lourya, Maianthemum (pstroček), Ophiopogon, Peliosanthes, Polygonatum (kokořík), Reineckea, Rhodea (zařazení nejisté), Smilacina, Streptopus (čípek (rostlina)), Tupistra.  V ČR rostou a jsou původní pouze zástupci 3 rodů, celkem 5 druhů. Hojný druh spíše kyselých lesů je pstroček dvoulistý (\"Maianthemum bifolium\"). Konvalinka vonná (\"Convallaria majalis\") roste v lesích teplejších oblastí a je také hojně pěstována jako okrasná rostlina a zplaňuje. Z rodu kokořík jsou v ČR domácí 3 druhy: kokořík mnohokvětý (\"Polygonatum multiflorum\"), kokořík přeslenitý (\"Polygonatum verticillatum\"), kokořík vonný (\"Polygonatum odoratum\"). Druh kokořík širolistý (\"Polygonatum latifolium\") je domácí v jižní Evropě na sever až po jižní Slovensko, v ČR je jen výjimečně zdomácnělý.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Květena ČR: 8 nebo 9 díl", "section_level": 1}], "src_summary": "Konvalinkovité (\"Convallariaceae\" Horaninow) je bývalá čeleď jednoděložných rostlin. Systém APG II čeleď neuznává a její zástupce ředí pod listnatcovité (\"Ruscaceae\"). Podle posledního systému APG III byla čeleď listnatcovité sloučena pod chřestovité v širším smyslu (\"Asparagaceae\" s.l.).", "tgt_summary": "铃兰科共有11属约65种,主要分布在北半球的温带和热带地区。", "id": 135524}
{"src_title": "Fytoplankton", "tgt_title": "浮游植物", "src_document": [{"title": "Výskyt v průběhu roku.", "content": "Fytoplanktonní společenstva vykazují během vegetační sezóny značnou dynamiku; mění se nejen druhové složení, ale i poměr zastoupení jednotlivých skupin sinic a řas, např. v letním fytoplanktonu dominují zelené řasy a sinice, zatímco brzy z jara se objevují především skrytěnky, rozsivky a zlativky. Konkrétní druhové složení fytoplanktonu je tedy odvislé od roční doby a zejména od úživnosti nádrže.", "section_level": 1}, {"title": "Pohyb fytoplanktonu.", "content": "Mnohé fytoplanktonní mikroorganismy nejsou schopné aktivního pohybu a nechávají se volně unášet pohybem vodní masy.  V některých skupinách eukaryotických řas se však v průběhu evoluce vyvinuly i samostatně pohyblivé skupiny, souhrnně zvaní bičíkovci. To jsou jednobuněčné organismy opatřené tzv. bičíky (flagellum), proto označení flageláti.  S bičíkatými formami fytoplanktonu se nejčastěji setkáváme v následujících skupinách: zelené řasy (Chlorophyceae), zlativky (Chrysophyceae, Synurophyceae), obrněnky (Dinophyta), krásnoočka (Euglenophyta), skrytěnky (Cryptophyta), nebo chloromonády (Raphidophyceae). Bičíkovci jsou díky aktivnímu pohybu schopni nejen horizontální, ale i vertikální migrace ve vodním sloupci.  U ostatních mikroorganismů fytoplanktonu, které možnost aktivního pohybu nemají, se setkáváme s rozmanitými adaptacemi k přežití ve volném vodním sloupci – to je přímo odvislé od schopnosti udržet se co nejdéle při hladině nádrže, kde je ještě dostatek nezbytného slunečního záření pro fotosyntézu.  Například jednobuněčné zelené řasy a planktonní rozsivky se seskupují v hvězdicovité a řetízkovité kolonie, nebo tvoří rovná i spirálně stočená vlákna. Samostatné buňky jsou často opatřené dlouhými trnitými výrůstky, které jsou buď prodloužením buněčné stěny, nebo zvláštní strukturou z polysacharidů. Účel tvorby symetrických kolonií a trnitých výrůstků je zřejmý: fytoplanktonní mikroorganismy takto mnohonásobně zvětšují poměr velikosti povrchu svých jednobuněčných těl vůči svému objemu. Protože čím je povrch nepohyblivého tělesa vzhledem ke svému objemu větší, tím účinněji se brání klesání vodním sloupcem ke dnu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fytoplankton je planktonní společenstvo jednobuněčných fotosyntetizujících mikroorganismů, které obývají vodní sloupec přírodních i umělých nádrží všech typů. Dominantními složkami fytoplanktonu jsou řasy, sinice (cyanobakterie) a někteří fotosyntetizující prvoci. Množství fytoplanktonu se může s ohřevem oceánů zvyšovat.", "tgt_summary": "浮游藻类指悬浮于水中的微小藻类(藻类并非植物)。是浮游生物社区中的自养生物部分,是海洋和淡水盆地水生生态系统的关键部分。", "id": 446699}
{"src_title": "Velký hadronový urychlovač", "tgt_title": "大型強子對撞機", "src_document": [{"title": "Funkce.", "content": "LHC produkuje něco okolo 20 srážek na každých 200 miliard vystřelených částic. Přesto se však takové srážky dějí více než 30 milionkrát za sekundu. Při rychlosti blížící se rychlosti světla udělá proton v LHC 11 245 oběhů za sekundu. Svazek má možnost obíhat dokola až 10 hodin a urazit dráhu větší než 10 miliard kilometrů – pro srovnání je to větší vzdálenost než cesta na planetu Neptun a zase zpět.", "section_level": 1}, {"title": "Popis zařízení.", "content": "Po dosažení energie 0,45 TeV se ze soustavy urychlovačů vstříknou částice do LHC, kde udělají miliony oběhů. Při každém oběhu částice dostanou další impuls od elektrického pole vytvářeném ve speciálních dutinách, dokud jim nebude udělena konečná energie 7 TeV. Svazek o vysoké energii je v LHC udržován soustavou 1800 supravodivých magnetů. Tyto magnety o nízkých teplotách mohou vést elektrický proud s nulovým odporem, proto mohou vytvořit mnohem silnější magnetické pole. Vodiče elektromagnetů jsou vyrobeny z niobotitanové slitiny a pracují při teplotě 1,9 K (-271°C).  LHC pracuje s magnetickými poli okolo 8 tesla, přičemž běžné „teplé“ elektromagnety jsou schopné vytvořit magnetické pole okolo 2 tesla.  CERN v současné době pracuje na vývoji technologie počítačových sítí zvané GRID. To má spojovat desítky a později stovky PC pro vytvoření prostředku pro zpracování dat zaznamenaných na detektorech LHC. Experimenty LHC budou produkovat enormní množství dat. Každý rok to bude dostatek informací na naplnění kapacity takového počtu CD, že by se z nich dal postavit 20 km vysoký sloup (cca 15 Petabajtů = 15 milionů GB).", "section_level": 1}, {"title": "Experimenty a jejich detektory.", "content": "Účelem částicového detektoru je zaznamenávat a vizualizovat exploze částic, které jsou důsledkem srážky. Informace o rychlosti, hmotnosti a elektrickém náboji částice pomohou fyzikům zjistit identitu dané částice. Úkol to ale nebude snadný. Předpokládáme, že LHC pomůže objevit nové částice. Ty však nebudou volně poletovat a čekat, až si jich někdo všimne. Všechny důkazy o existenci částice budou nepřímé. Některé mohou existovat pouze nepatrné zlomečky sekundy a proto uvidíme pouze produkty jejich rozpadu. Moderní přístroje částicové fyziky se skládají z vrstev sub-detektorů, každý se specializuje na určitý typ částice. 3 hlavní typy sub-detektorů:", "section_level": 2}, {"title": "ALICE.", "content": "Pro experiment ALICE bude LHC srážet olověné ionty aby se tak vytvořily podmínky shodné s těmi po Velkém třesku. Získaná data umožní fyzikům studovat stav hmoty zvaný kvark-gluonové plazma, které nejspíše při velkém třesku existovalo. Protony a neutrony jsou tvořeny kvarky (proton: 2 kvarky up, 1 kvark down, neutron: 1 kvark up, 2 kvarky down), které drží pohromadě díky jiným částicím zvaným gluony (od anglického slova glue – lepidlo). Gluony působí na kvarky tak velkou silou, že samostatný kvark ještě nebyl nalezen. Kolize v LHC způsobí teploty vyšší než 100tisícinásobek teploty v jádru Slunce. Fyzikové doufají, že při těchto podmínkách se protony a neutrony roztaví a uvolní tak kvarky ze svazku s gluony. Tím vznikne kvark-gluonové plazma. Experiment ALICE bude studovat kvark-gluonové plazma, jeho vznik a zpětné přetvoření na známou hmotu.", "section_level": 3}, {"title": "ATLAS.", "content": "ATLAS je jeden ze dvou víceúčelových detektorů v LHC. Bude zkoumat fyziku ve větším rozsahu, než například ALICE, včetně pátrání po Higgsově bosonu, extra dimenzích a částicích, které by mohly tvořit temnou hmotu. ATLAS, podobně jako CMS, bude zaznamenávat trajektorie, energie a identitu částic, vznikajících při kolizích, avšak tyto dva experimenty vyvinuly radikálně odlišná technická řešení pro systém magnetů ve svých detektorech. Systém magnetů je pro ATLAS typický. Tvoří ho 8 obřích magnetů, poskládaných na délku do kruhu tak, aby magnetické pole bylo nejsilnější uprostřed detektoru. Každý z těchto magnetů měří 25 metrů a je složen ze supravodivých cívek. Polovina pixelových detektorů pro detektor ATLAS byla vyvinuta a vyrobena v Rožnově pod Radhoštěm ve společnosti ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, s.r.o.. Na vývoji se podílel též Fyzikální ústav Akademie věd České republiky.", "section_level": 3}, {"title": "CMS.", "content": "Podobně jako ATLAS i CMS bude zkoumat větší úsek částicové fyziky, včetně Higgsova bosonu, extra dimenzí a částic tvořících temnou hmotu. Je patrné, že CMS zkoumá stejné problémy jako ATLAS, rozdíl je ale ve způsobu. Na rozdíl od ATLASu použije CMS pouze jednoho obřího elektromagnetu cylindrického tvaru (solenoidu). Solenoid obalující vlastní detektor je složen z cylindrické cívky supravodivých kabelů. Tento gigantický magnet je schopen vytvořit magnetické pole o síle 4 tesla (zhruba 100 tisíckrát větší, než magnetické pole Země). Toto pole musí být poutáno ocelovými výztuhami, které tvoří značnou část celkové hmotnosti detektoru (12 500 tun). Zajímavostí detektoru je, že jako jediný byl nejdříve postaven na povrchu a teprve pak spuštěn do podzemí.", "section_level": 3}, {"title": "LHCb.", "content": "LHCb se specializuje na prozkoumání nepatrných rozdílů mezi hmotou a antihmotou studováním částice zvané kvark b (b znamená »bottom« jako »spodní« nebo také »beauty« jako »krásný«. Detektor by měl zodpovědět proč se zdá, že vesmír je složen téměř výhradně z hmoty, ale ne z antihmoty. Namísto obklopení místa kolize detektorem používá LHCb řadu sub-detektorů ke zjištění částic. Vertex Locator (VELO) je prvním detektorem umístěným okolo místa srážky, kde bude měřit trajektorie částic v místě interakce. Po detektoru VELO následuje RICH-1. Bude identifikovat trajektorie částic malých hybností. Hlavní sledovací zařízení je uloženo před i za magnetem a bude opět zaznamenávat trasy částic a měřit jejich hybnosti. Na okraji je sledovací zařízení RICH-2 pro sledování částic s vysokou hybností. LHC vytvoří velké množství kvarků různých typů, předtím, než se rozpadnou na jiné formy. K zachycení kvarků b vyvinuli vědci pro LHCb sofistikovaná pohyblivá sledovací zařízení blízko drahám paprsků kroužících v LHC.", "section_level": 3}, {"title": "TOTEM.", "content": "Experiment TOTEM se zaměří na zkoumání jevů, které se nevešly do škály úkolů víceúčelových detektorů ATLAS a CMS. Bude měřit velikosti částic a přesně monitorovat luminozitu LHC. K tomu musí být TOTEM schopen detekovat částice produkované velmi blízko paprsků obíhajících v LHC. To vyžaduje detektory ve speciálně navržených vakuových komorách zvaných Římské hrnce (Roman pots), připojených k trubkám s paprsky. 8 těchto zařízení bude v párech umístěno v blízkosti kolizí v detektoru CMS na čtyřech místech. CMS a TOTEM jsou dva experimenty na sobě nezávislé avšak TOTEM bude sloužit jako sběrač dat ze všech experimentů.", "section_level": 3}, {"title": "LHCf.", "content": "LHCf má za úkol simulovat kosmické záření v laboratorních podmínkách za pomoci částic vytvořených uvnitř LHC. Je nejmenším experimentem, co do počtu vědců (22). Kosmické záření je způsobeno nabitými částicemi z vesmíru, které neustále bombardují zemskou atmosféru. Narážejí do jader ve vyšší atmosféře a způsobují kaskádu částic, které dosáhnou zemského povrchu. Získání znalostí o chování kosmického záření, resp. těchto kaskád částic pomůže vědcům vypracovat velké experimenty, které pokryjí tisíce kilometrů.", "section_level": 3}, {"title": "Účel.", "content": "Očekávaný start projektu v roce 2008 zajistí srážky o největší energii, jaká kdy byla dosažena v laboratorních podmínkách. Čtyři obrovské detektory – ALICE, ATLAS, CMS a LHCb – budou zkoumat srážky a tímto způsobem budou možná fyzici schopni prozkoumat nové teorie hmoty, energie, vesmíru a času. Výsledky z LHC mohou vrhnout nové světlo na:", "section_level": 2}, {"title": "Výkonnost.", "content": "LHC je přístroj pro koncentraci energie ve velmi malém prostoru. Částice budou mít energii řádově TeV. 1 TeV je energie srovnatelná s energií letícího komára, háček je v tom, že proton je asi trilionkrát menší než komár. Každý proton rotující v LHC bude mít energii 7 TeV, takže když se srazí dva protony, energie srážky bude 14 TeV. Ionty olova mají 82 protonů a dohromady dávají ekvivalentně vysokou energii: kolize dvou svazků iontů olova bude mít energii srážky okolo 1150 TeV. Při plném výkonu bude mít každý svazek energii 350 MJ, což je energie jakou má vlak o hmotnosti 200 tun jedoucí rychlostí 60 km/h. Tato energie je dostatečná k roztavení 500 kg mědi. Energie uložená v magnetech je ještě přibližně třicetkrát vyšší (11 GJ).", "section_level": 1}, {"title": "Cena.", "content": "LHC původně v roce 1995 dostal rozpočet 2,6 miliard švýcarských franků na stavbu a 210 milionů švýcarských franků na experimenty. Nakonec cena vzrostla na 8 miliard amerických dolarů. Zhruba třetinu stálo personální zajištění a zbytek materiál. Roční náklady na provozní energii stojí 19 miliónů EUR.", "section_level": 1}, {"title": "Simulace LHC před spuštěním.", "content": "Během stavby LHC se usilovně hledalo takové nastavení celého zařízení, které by umožnilo dlouhodobý oběh částic bez nárazu do stěny urychlovače. Takovýto náraz by měl za následky dlouhodobou odstávku celého urychlovače. K simulacím byla využita celosvětová distribuovaná síť systému BOINC, která již od roku 2004 zajišťovala velkou výpočetní kapacitu. Díky projektu LHC@home se na stavbě a samotném ladění urychlovače mohl podílet kdokoliv, kdo měl doma počítač a připojení k internetu. Do výpočtů bylo zapojeno 53 703 lidí na celém světě, z toho 1 658 Čechů. Oficiální zahájení experimentu proběhlo 21. října 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Obavy veřejnosti.", "content": "Vědci i laici, kteří nejsou součástí komunity kolem LHC, vyjádřili znepokojení, že LHC může způsobit jednu z několika teoretických katastrof, které by mohly zničit Zemi nebo dokonce celý vesmír:  CERN vytvořil studii, která by vyšetřila, jestli se takové nebezpečné události jako vytvoření stabilní mikroskopické černé díry mohou stát. Studie došla k závěru: „Nenašli jsme žádný podklad pro jakoukoli možnou hrozbu.“ Například, není možné vytvořit mikroskopické černé díry, pokud by určité neotestované teorie byly správné. I kdyby však vznikly, ihned by se vytratily a byly by tak neškodné. Jeden z nejsilnějších argumentů, že LHC je bezpečný, je fakt, že kosmické paprsky o mnohem větší energii, než může LHC kdy vyprodukovat, bombardovaly Zemi a všechna tělesa ve sluneční soustavě miliardy let bez takovýchto účinků. Stejně ale u každého nového experimentu nikdy není možné s jistotou říct, co se stane. John Nelson z Birmingham University řekl, že „je velmi, velmi nepravděpodobné, že existuje nějaké riziko - ale nemohu to dokázat.“  RHIC, podobný, jen mnohem menší urychlovač, funguje již od roku 2000 a nezpůsobil zatím žádné Zemi-ničící efekty.  Podle britského deníku \"Telegraph\" obdrželi vědci pracující na LHC řadu výhrůžných e-mailů a telefonátů od lidí obávajících se, že by urychlovač mohl vytvořit černou díru nebo vyvolat zemětřesení. Na počátku experimentu údajně do systému pronikla skupina řeckých hackerů a na internetové stránky experimentu vložili nápis „GST: Greek Security Team“. Podle deníku se hackeři dostali těsně k počítači, který řídí magnety, jež regulují paprsek částic.", "section_level": 1}, {"title": "Pokračování.", "content": "Přes kritiky současného LHC a přes zveličování Higgsova bosonu, se již připravují různé varianty nového urychlovače (i 100 km velkého se 100 TeV), který bude ten stávající nadále využívat (tak jako LHC využil předchozí urychlovač LEP, a ten zase SPS a ten PS). Bývá také označován jako \"High Luminosity Large Hadron Collider\" nebo \"Future Circular Collider\" (FCC). Ukazuje se ovšem, že nelze očekávat nové částice (mimo standardní model) do 30 TeV a tato hranice se brzy, po plánovaném experimentálním ověření, ještě 10 krát zvětší. Navrhován je také Compact Linear Collider (CLIC) od délce 11 až 50 km.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velký hadronový urychlovač (Large Hadron Collider – LHC; doslovný překlad \"Velký hadronový srážeč\") je největší urychlovač částic na světě, pracovat začal 10. září 2008. Je umístěn v podzemí na území mezi pohořím Jura ve Francii a Ženevským jezerem ve Švýcarsku. Na jeho návrhu se podílelo přes 2000 vědců ze 34 zemí světa.", "tgt_summary": "大型强子对撞机(英语:Large Hadron Collider,缩写:LHC)是一座位于瑞士日内瓦近郊欧洲核子研究组织的对撞型粒子加速器,作为国际高能物理学研究之用。LHC已经建造完成,2008年9月10日开始试运转,并且成功地维持了两质子束在轨道中运行,成为世界上最大的粒子加速器设施。大型强子对撞机是一个国际合作计划,由全球85国中的多个大学与研究机构,逾8,000位物理学家合作兴建,经费一部分来自欧洲核子研究组织会员国提供的年度预算,以及参与实验的研究机构所提拨的资金。", "id": 1479274}
{"src_title": "Grigorij Alexandrovič Potěmkin", "tgt_title": "格里戈里·亚历山德罗维奇·波将金", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v obci Čižovo poblíž Smolenska v rodině nepříliš bohatého běloruského důstojníka šlechtického původu. Původně navštěvoval církevní školu, ale v šestnácti letech se přihlásil jako řadový voják do jízdní gardy. V roce 1756 byl přijat na gymnázium při právě založené moskevské univerzitě. Jako mimořádně nadaný student se stal jedním z dvanácti nejlepších absolventů této školy. Za odměnu byl poslán do Petrohradu a představen carevně Alžbětě I. Krátce po návratu z Petrohradu byl však ze studií vyloučen, jelikož školu přestal navštěvovat. Tuto situaci způsobil zřejmě jeho zdravotní stav. Trpěl po celý svůj život častými a dlouhodobými depresemi, stavy naprosté apatie a únavy.  Tato období trvala i několik měsíců a podle svědků se po celou tuto dobu vždy oddával náboženskému mysticismu, opíjel se, odmítal se mýt a převlékat.  Po vyloučení ze studií se vrátil do gardy, kde byl povýšen na strážmistra. V roce 1762 došlo ke státnímu převratu a moci v Rusku se ujala Kateřina II. On sám sice nepatřil k předním organizátorům tohoto převratu, ale aktivně se na něm podílel, za což byl carevnou náležitě odměněn a povýšen na podporučíka gardy. Získal také funkci carského podkomořího. Jako diplomatický kurýr strávil následující rok a půl ve Švédsku. Po návratu se jeho vojenská kariéra dále příznivě vyvíjela a v roce 1768 se přihlásil jako dobrovolník do bojů proti Turecku. Zakrátko byl povýšen na generálmajora a v roce 1773 na generálporučíka. V roce 1772 byl moci zbaven dosavadní favorit a milenec Kateřiny II. Grigorij Orlov a nahrazen Alexejem Vasilčikovem. Toho se však carevna Kateřina brzy nabažila a jeho místo v roce 1775 ve svých pětatřiceti letech zaujímá Potěmkin. Ten získával jedno vyznamenání za druhým, velkolepé dary a hodnosti a brzy se stal jedním z nejbohatších a nejvlivnějších mužů Ruska. Získal titul hraběte, následně v roce 1776 i titul říšského knížete, který mu na přání carevny udělil rakouský císař Josef II.  Po Potěmkinovi přišla ještě celá řada dalších carevniných milenců – z nichž většinu vybral pro carevnu on sám), ale on zůstával nadále ve svých funkcích a byl neoficiálním spoluvladařem, rádcem a blízkým přítelem Kateřiny II. Veliké až do své smrti. Povahově byl protipólem carevny. V politice byl méně cynický než ona a byl zastáncem méně tvrdých způsobů řešení některých situací – například ve vztahu k Polsku. Na druhé straně byl i rozhodnější než carevna a současníci jej považovali za skvělého organizátora a administrátora. Měl rovněž spoustu těžko realizovatelných politických i vojenských plánů a nápadů, zatímco Kateřina uvažovala spíše prakticky a střízlivě. Kníže Tauridský, jak zněl jeho titul, měl ovšem s Kateřinou také mnoho společných zálib. Tou největší bylo asi užívání si přepychu a nekontrolovaného utrácení peněz. Žádný z dosavadních ani následujících favoritů Kateřiny II. Veliké nestál státní pokladnu tolik jako Potěmkin.  Největšího úspěchu své kariéry dosáhl jako vicekrál a vladař nově připojených území na jihu Ruska. V březnu 1774 jej carevna jmenovala generálním gubernátorem Novorossijska. V roce 1785 byla tato gubernie přejmenována na Jekatěrinoslavskou a byla k ní připojena i Taurida (dnešní Krym). Potěmkin se rozhodl tuto téměř liduprázdnou oblast proměnit v nejbohatší kraj Ruska. Z celé Evropy byli zváni cizí kolonisté, aby tato místa osídlili. Největší rozmach výstavby Novorossijska začal po roce 1783, kdy do oblasti dorazily velké finanční prostředky na její rozvoj a začala výstavba Sevastopolu. Další vývoj ovšem ukázal, že tyto velké plány daleko přesahují reálné možnosti státní pokladny. Carevna jej ovšem bezvýhradně podporovala, jelikož jeho kolonizační plány byly plně v souladu s její myšlenkou na postupné vytlačení Turecka z blízkých oblastí a ovládnutí Černého moře, Balkánu a následné dobytí Cařihradu a vytvoření Řecké východní říše. Tohoto ctižádostivého plánu se však nepodařilo nikdy dosáhnout.  V roce 1787 pozval carevnu Kateřinu II. Velikou na inspekční cestu na Krym (v této době vznikl výraz potěmkinské vesnice).  Zanedlouho poté rusko–rakouská koalice v několika bitvách porazila turecká vojska a rusko-turecká válka byla ukončena v roce 1790 dobytím Izmajilu. On sám obdržel plnou moc, aby zahájil mírová jednání s Turky. Do Jasů (v dnešním Rumunsku) byla svolána mírová konference, ale té se již nezúčastnil. Do Jasů sice dorazil, ale ve velmi špatném zdravotním stavu. Odtud se vydal na cestu do Nikolajeva, ale během této cesty zemřel, zřejmě na následky perforace žlučníku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grigorij Alexandrovič Potěmkin-Tavričeskij, správným přepisem Poťomkin-Tavričeskij, ( \"\"; – ) byl ruský šlechtic, voják, diplomat a politik, který vstoupil do dějin především jako dlouholetý rádce, milenec a neoficiální spoluvládce carevny Kateřiny II. Veliké.", "tgt_summary": "格里高利·亚历山德罗维奇·波将金(,1739年-10月11日-1791年-10月16日),俄罗斯帝国军事领袖、政客、贵族,叶卡捷琳娜二世著名情人之一,曾任克里米亚总督。他在签署旨在结束第六次俄土战争的《雅西和约》的过程中死去。", "id": 1502521}
{"src_title": "Barbara McClintocková", "tgt_title": "巴巴拉·麦克林托克", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodila se jako třetí ze čtyř dětí lékaře a několik let žila u svého strýce v Brooklynu (New York), kam se celá rodina přestěhovala v roce 1908. Tam Barbara roku 1919 maturovala a pak studovala botaniku na Cornellově univerzitě. Promovala roku 1925 a v roce 1927 obhájila doktorát z botaniky, i když se už řadu let ve skutečnosti zabývala genetikou. Pracovala na zemědělské fakultě univerzity ve skupině, která se zabývala šlechtěním kukuřice. S použitím barvení rostlinných chromozomů — útvarů, ve kterých se nachází DNA — pomocí acetokarmínu jako první charakterizovala chromozomy kukuřice. Díky tomu mohla tyto chromozomy pozorovat a studovat pod mikroskopem a spojovat je se skupinami vlastností, které se společně dědí (genová vazba). Roku 1930 jako první pomocí cytologických metod pozorovala crossing-over, dříve pouze teoreticky popsaný proces během buněčného dělení (meióza), při němž si dva homologní chromozomy vyměňují část své DNA.  Díky těmto úspěchům získávala grantové podpory a mohla ve svém výzkumu pokračovat na různých univerzitách v USA i v Německu. Od roku 1932 začala používat rentgenové záření, které zvyšuje pravděpodobnost mutací, a objevila tak řadu dalších zajímavých detailů buněčného dělení a rekombinace. Pozorovala například mechanismus rozpadu chromozomů poté, co přijdou o telomery chránící jejich konce (tzv. \"Breakage-fusion-bridge cycle\"), který byl později pozorován v případě řady chromozomových translokací (přestaveb chromozomu) vedoucích k rakovině. Roku 1941 získala stálé místo v \"Cold Spring Harbor Laboratory\" na Long Island ve státě New York. Další významný objev z této doby je především identifikace organizátoru jadérka, což je oblast chromozomu, v jehož blízkosti se formuje jadérko.  Roku 1944 začala studovat mozaikové zbarvení kukuřičných zrn a jeho nepravidelné dědění. Na některých místech chromozomu nalezla dvě oblasti, které nazvala disociátor (Ds) a aktivátor (Ac). Byly to první objevené transpozony — aktivátor je kompletní transpozon, disociátor je jeho zkrácená (poškozená) verze závislá na Ac. Už v roce 1948 zjistila, že se mohou po chromozomu posouvat a tím vlastně způsobovat mutace. Posuny těchto transpozonů jsou tak schopné blokovat či aktivovat určité geny a tím způsobit proměnlivé zbarvení kukuřičných zrn. V 50. letech studovala McClintock různé odrůdy kukuřice v Jižní Americe a vytvořila jejich genetické mapy.  Tyto objevy, které ukázaly složité mechanismy genetické regulace, byly tak nečekané a překvapivé, že je většina současníků odmítala. Odpor byl tak silný, že od roku 1953 dokonce přestala McClintock publikovat na toto téma. Teprve když roku 1961 francouzští genetici François Jacob a Jacques Monod popsali funkci lac operonu, mohla se myšlenka dynamického řízení genomu obecně prosadit.", "section_level": 1}, {"title": "Význam a ocenění.", "content": "Kromě řady významných jednotlivých objevů obrátila McClintock pozornost k tzv. epigenetickým jevům, to jest k procesům, které mohou měnit expresi genu a tím případně i fenotyp organismu, aniž by došlo k (nevratné) mutaci. Byla tak průkopnicí nového pohledu na předávání a působení genetické informace. Už v roce 1944 byla zvolena do Národní akademie věd Spojených států amerických, po válce získala několik vědeckých cen, roku 1970 National Award for Science, roku 1981 Wolfovu cenu za medicinu a roku 1983 konečně i Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Barbara McClintock (16. června 1902, Hartford, Connecticut – 2. září 1992, Huntington, New York) byla americká bioložka, která se věnovala buněčné genetice (cytogenetice) a v roce 1983 byla za své objevy oceněna Nobelovou cenou za fyziologii a lékařství.", "tgt_summary": "芭芭拉·麦克林托克(英语:Barbara McClintock,1902年-6月16日-1992年-9月2日),美国著名女性细胞遗传学家。1983年获得诺贝尔生理学或医学奖,是首位没有共同得奖者、单独获得该奖项的女科学家。", "id": 2732834}
{"src_title": "USS Langley (CV-1)", "tgt_title": "蘭利號航空母艦 (CV-1)", "src_document": [{"title": "USS \"Jupiter\" a přestavba.", "content": "Stavba původní nákladní lodi pro přepravu uhlí \"Jupiter\" byla zahájena 18. října 1911 v loděnici Mare Island Naval Shipyard ve Vallejo v Kalifornii. K jejímu spuštění na vodu došlo 24. srpna 1912 a do služby byla zařazena 7. dubna 1913. \"Jupiter\" sloužil během první světové války, v roce 1919 byla schválena jeho úprava na vůbec první americkou letadlovou loď. Dne 24. března 1920 byl proto vyřazen, aby mohlo dojít k přestavbě, přičemž již 21. dubna toho roku byl přejmenován na \"Langley\" s označením CV-1. Loď byla upravena pro nesení 34 letounů, které byly na letovou palubu vyváženy pomocí dvou výtahů. Zpočátku nebyla vybavena katapulty, její trup také nebyl nijak pancéřován.", "section_level": 1}, {"title": "Ve službě jako letadlová loď.", "content": "Jako letadlová loď, samostatná jednotka své třídy, byla do služby zařazena 20. března 1922. První letadlo vzlétlo z paluby \"Langley\" 17. října 1922, stroj Vought VE-7 pilotoval poručík Virgil C. Griffin. Přestože nešlo o první start letadla z paluby lodi a \"Langley\" nebyla první lodí upravenou na letadlovou, v rámci amerického námořnictva tímto začala nová éra. O devět dní později došlo i k prvnímu přistání, které provedl nadporučík Godfrey de Courcelles Chevalier se strojem Aeromarine 39B.  Po svém zavedení do operační služby se loď účastnila různých manévrů a přehlídek. V roce 1924 byla zařazena do americké Pacifické floty a v dalších dvanácti letech operovala z přístavu v San Diegu.  V letech 1936–1937 byla loď upravena na nosič hydroplánů a její klasifikace byla změněna na AV-3. Tím byla ukončena její bojová kariéra letadlové lodě a letecký personál byl převelen na lodě USS \"Saratoga\" a USS \"Lexington\".  V době útoku na Pearl Harbor se nacházela v Manilské zátoce na Filipínách. Odtud hned večer 8. prosince vyplula eskortována dvěma starými čtyřkomínovými torpédoborci a u Panay se přidala ke křižníkům USS \"Houston\" a USS \"Boise\" kontradmirála Williama Glassforda. Odplula do australského Darwinu, kde asistovala silám RAAF při protiponorkových hlídkách v jeho okolí. Poté byla zařazena do společných spojeneckých sil (ABDA), které se snažily bránit japonské invazi do Holandské východní Indie.  Dne 22. února 1942 vyplula jako součást konvoje z australského přístavu Fremantle, aby se o pět dní později oddělila s úkolem doručit do jávského Tjilatjapu 32 stíhaček Curtiss P-40E. Dne 27. února 1942, krátce po setkání s protiponorkovou eskortou torpédoborců USS \"Whipple\" a USS \"Edsall\", byla celá skupina napadena devíti dvoumotorovými bombardéry z pozemních základen – pravděpodobně G4M („Betty“). \"Langley\" zasáhlo pět pum, na palubě vypukl požár a bylo zablokováno kormidlo. Voda hrnoucí se do strojovny způsobila náklon 10° na pravobok. Protože nebylo možné loď odtáhnout do přístavu, byl ve 13:32 vydán rozkaz ji opustit. Eskorta ji poslala ke dnu devíti výstřely z děl ráže 127 mm a dvěma torpédy. Potopila se 120 km jižně od přístavu Tjilatjap se ztrátou 60 mužů.", "section_level": 1}], "src_summary": "USS \"Langley\" (CV-1) byla první letadlová loď Námořnictva Spojených států, která působila ve službě v letech 1920–1942. Byla přestavěna z přepravní lodě USS \"Jupiter\" (AC-3) z roku 1912, která byla první lodí US Navy s elektrickým přenosem výkonu. Sama \"Langley\" byla v letech 1936–1937 upravena na nosič hydroplánů s označením AV-3.", "tgt_summary": "兰利号(英语:USS Langley CV-1/AV-3)为美国海军第一艘航空母舰,由运煤船朱比特号(USS Jupiter AC-3 )改装而成,为美国海军航空兵力的先驱。1936年退役,改装为水上机母舰,并改编号为AV-3。太平洋战争爆发后美军用该舰运补飞机,1942年2月27日在载运P-40战斗机至爪哇时,被日机攻击而重创,弃船后由护航的驱逐舰击沉。", "id": 2312868}
{"src_title": "James Brown", "tgt_title": "詹姆士·布朗", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Hudební kariéru započal na počátku 50. let v gospelové skupině The Gospel Starlighters. Později se připojil ke skupině The Avons, kterou vedl Bobby Byrd, a která se po jeho příchodu začala víc a víc přiklánět k rhythm and blues. Kapela se následně přejmenovává na The Famous Flames.  Následovalo turné po klubech na jihu USA, hráli například v \"Cotton Clubu\" nebo ve \"Victory grillu\", což jsou místa známá pro Afroameričany z dob, kdy ještě nemohli hrát v „normálních“ klubech. Začínaly tu i známé osobnosti jako je Duke Ellington, Ray Charles nebo Gladys Knight.", "section_level": 2}, {"title": "První úspěchy.", "content": "V roce 1956 vydal James Brown s The Famous Flames svůj první singl \"Please, Please, Please\", který sice propadl v americké Pop100, ale na druhou stranu se ho stejně prodalo přes milion kusů. Teprve až v roce 1958 Brown uspěl se singlem Try Me, který se dostal na vrchol R&B žebříčku a dokonce se umístil i v Pop100. Pomalu ale jistě se James dostával do popředí skupiny, napsal nebo byl minimálně spoluautorem každé jejich další písně. A tak se nakonec The Famous Flames stali pouze jeho doprovodným bandem.  V následující době se Brown nechával hodně inspirovat gospelem a takovými hudebníky jako jsou Ray Charles a Little Richard. Jeho hudba začala být ještě víc rytmická, dávala důraz na kvalitní vokály, začínal se utvářet funk. I když se Jamesovy singly držely v hitparádách, pořád se ještě nestal celostátně uznávaným umělcem. To se mělo změnit s vydáním \"Live at the Apollo\" (1963). Po spolupráci s Allem Tousaintem v New Orleans, se Brown ještě víc zaměřil na dechovou sekci a s následujícími singly Papa ́s Got A Brand New Bag a hlavně I Got You (I Feel Good), se dostal na opravdový vrchol. Dodnes jsou tyto hity považovány za „poznávací znamení“ jeho tvorby.  Ke konci šedesátých let se v Brownově kapele objevují noví hráči. Jazzmani Lewis Hamlin, Alfred „Pee Wee“ Ellis a zejména vynikající saxofonista Maceo Parker a neméně skvělý pozounista Fred Wesley. Brownův styl zpěvu měl také veliký vliv na techniku rapu, který jde dohromady s hip hopovou kulturou. Brown je patrně nejčastěji samplovaným umělcem všech dob. Ovlivnil spoustu umělců té doby, jako např. Sly and The Family Stone, soulového Edwina Starra a také Michaela Jacksona, který Jamesův styl zpěvu a tanec přinesl do popového mainstreamu. (Michael byl tehdy lídrem The Jackson 5, kteří vydávali na Motownu). Nelze také opomenout, že se Brown díky svým textům (např. Say It Loud – I ́m Black, I ́m Proud) a politickým postojům stal symbolem pro černošskou komunitu v USA.  V sedmdesátých letech chtěli James Brown a Bobby Byrd skupinu posunout trochu jiným směrem (future funk) a zformovali nový band, ve kterém byl Fred Wesley (nikdo by dechařům lepší aranže neudělal), Phelbs Catfish Collins a jeho bratr Bootsy Collins. Tato Brownovu skupinu je známa pod jménem The JB ́s. S nimi nahrál další svůj hit Sex Machine. I když skupina prošla v průběhu let mnoha personálními změnami, JB ́s patří dodnes k Brownovým nejznámějším bandům. V roce 1971 začíná Brown vydávat svoji práci pod Polydor Records, úspěch přišel hned při vydání jeho prvního singlu pod tímto labelem, Hot Pants, který se okamžitě vyhoupl na první místo R&B žebříčku. K Brownovi se přihlásil Miles Davis a označil ho za svůj vzor a největší zdroj inspirace. Brown se také začal podílet na tvorbě filmů jako je The Black Caesar (1973).  Polovina sedmdesátých let nebyla pro Browna nejšťastnějším obdobím. Řada jeho muzikantů (např. Bootsy Collins, Maceo Parker) se rozhodla postavit na vlastní nohy a zakládali si vlastní kapely. Brown se nechával více ovlivňovat disco music (LP The Original Disco Man). Z tohoto období pochází další veliký hit It ́s Too Funky in Here.  V 80. letech se Brown objevil i jako herec v několika filmech: např. Rocky IV, Doktor Detroit a dokonce si zahrál v kultovním seriálu Miami Vice. Co se hudby týká, začal spolupracovat s hip-hopovou legendou Afrika Bambaataa (singl Unity).", "section_level": 2}, {"title": "Na sklonku života.", "content": "Údajně měl mlátit svoji již čtvrtou ženu, porušovat dopravní předpisy, dokonce byl i několikrát odsouzen do vězení. Jeho osoba byla konfrontována také s drogami, za které byl také několikrát odsouzen.  V roce 1993 Brown vydal CD \"The Universal James\", na kterém najdeme hity Can ́t Get Any Harder, How Long a Georgia-Line. Brown se také účastnil koncertu Live8 (2005), kde si zazpíval duet s Willem Youngem, natočil další duet a to s britskou popovou hvězdou Joss Stone.  V září 2004 také vystoupil v České republice.  Má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.", "section_level": 1}], "src_summary": "James Joseph Brown Junior (3. května 1933 Barnwell, Jižní Karolína – 25. prosince 2006 Atlanta, Georgie), byl americký zpěvák, hudební skladatel a vydavatel. Měl zásadní vliv na vývoj soulové a funkové hudby, jeho skladby také výrazně ovlivnily zvuk hip hopu a později i sampl. Byl také přezdívaný Mr. Please Please Please, Mr. Dynamite, nejčastěji však \"The Godfather of Soul\".", "tgt_summary": "小詹姆士·乔瑟夫·布朗(英语:James Joseph Brown, Jr.,1933年-5月3日-2006年-12月25日),非洲裔美国歌手,有「灵魂乐教父」之称,被认为对20世纪的流行音乐有至深的影响。", "id": 1460184}
{"src_title": "McLaren", "tgt_title": "邁凱倫車隊", "src_document": [{"title": "Závodní historie 1960–1999.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "60. léta.", "content": "Počátky slavného týmu byly poněkud kostrbaté, zakladatel Bruce McLaren zvolil k pohonu svého závodního stroje hlučný, ale slabý motor Ford, mezi jehož nevýhody patřila i přílišná velikost a objem. Na radu okolí ještě ten rok motor několikrát změnil, až později zvolil spolehlivý Serenissima, s nímž také dosáhl prvního bodu. V roce 1967 poháněl nový auto motor BRM, který měl ovšem zásadní problémy se spolehlivostí, načež se Bruce rozhodl, že nejlepší bude důvěřovat sportovní divizi Fordu a sáhnout po agregátu firmy Cosworth.  Rok 1967 se ovšem i tak zapsal do historie závodního týmu McLaren. Tým totiž dominantním způsobem vyhrál severoamerickou závodní sérii CanAm sports cars, když dvojice Bruce McLaren (2) – Denny Hulme (3) postupně vyhrála pět závodů z celkových šesti. Stáj tuto výhru obhájila i ve čtyřech následujících ročnících.  Pro rok 1968 se McLarenovi podařila pozoruhodná věc, když do druhého vozu zlanařil mistra světa z předchozí sezony Dennyho Hulma, s nímž získal konečné druhé místo v poháru konstruktérů, což byla věc před zahájením sezóny naprosto nečekaná. Hulme se tehdy umístil na třetím místě a dokonce se mu podařilo vyhrát dva závody. První výhru pro stáj však zajistil sám zakladatel během Grand Prix Belgie na okruhu Spa-Francorchamps. Přestože se počítalo pouze s ročním Hulmovým angažmá, stala se mu stáj domovem až do roku 1974.  Na další výhru musela tato stáj počkat až do posledního závodu následující sezóny, kdy Hulme vyhrál Grand Prix Mexika. Tým dokončil rok na celkovém čtvrtém místě, ale Bruce McLaren dokázal získat třetí pozici alespoň poháru jezdců. Zapamatování hodná ovšem byla zejména další účast v \"CanAm\", kde se jezdcům McLarenu podařilo vyhrát všech jedenáct závodů a dokázali tak, že se s touto malou stájí musí do budoucna počítat.", "section_level": 2}, {"title": "70. léta.", "content": "Začátek nové dekády se ukázal jako katastrofální. Tým se zúčastnil podniku 500 mil Indianapolis, ale popáleného Hulmeho musel nahradit Peter Revson, který byl nakonec klasifikován na 22. místě, když se mu závod nepodařilo dokončit. Bruceův obchodní partner Teddy Mayer se rozhodl přejmout hlavní moc v týmu a podařilo se mu získat téměř veškerou kontrolu.  Neštěstí v tomto roce bylo dokonáno 2. června 1970, kdy se Bruce McLaren zabil při testu nového sportovního vozu M8D na okruhu Goodwood. V rychlosti přes 270 km/h se mu otrhla zadní část vozidla a to se tak stalo neovladatelným, auto se několikrát rychle otočilo a nakonec skončilo ve zdi. McLaren umírá přímo na místě. Vůz M8D později vyhrál osm závodů seriál \"CanAm\" a Hulme s ním získal titul.  Šťastnější období nastalo v roce 1972, kdy se tým umístil na třetí příčce, což dokázal v následující sezóně obhájit. Do sezóny 1974 byl nasazen monopost McLaren M23, tedy stejný jako v minulém roce. Jeho návrhářem se stal Gordon Coppuck, který se inspiroval tím nejlepším z původních monopostů, ale zároveň okoukal i netradiční řešení kílu u vozu Lotus 72. Vůz byl navržen zejména s důrazem na aerodynamiku s ohledem na lehkou ovladatelnost a co nejvyšší maximální rychlost.  Během tohoto roku též nastal zásadní zlom v dějinách stáje. K týmu se připojil nadějný mladík Emerson Fittipaldi, jemuž se v předchozí sezóně podařilo získat celkové druhé místo v pořadí jezdců a o rok dříve se vyznamenal jako nejmladší mistr světa v historii. Tým nejprve získal vytoužený Pohár konstruktérů a později i Mistrovský titul a dokonce i debutové vítězství v závodě 500 mil Indianapolis. Teddymu Mayerovi se podařilo podepsat na svou dobu nevídaný dlouhodobý kontrakt s firmou Marlboro, trvající až do konce roku 1997.  Další rok už nebyl tak povedený, McLaren získal třetí místo v poháru konstruktérů a vyhrál pouhé tři závody, což bylo pro stáj rozhodně zklamáním. Chuť si mohli spravit v sezóně 1976, když narazili stejně jako v předchozím roce – díky jezdecké dvojici – na znovu probuzené Ferrari. McLaren získal stejný počet prvních míst jako Italská stáj, přesto se však mohl těšit z pouhého druhého místa.  Zbytek desetiletí se vyznačoval postupným úbytkem sil, když se po dalším třetím místě McLaren dramaticky propadl do boje o sedmé místo, a čekáním na zázrak, kterým se stal na začátku 80. let pečlivý Angličan Ron Dennis.", "section_level": 2}, {"title": "80. léta.", "content": "Současný tým vznikl fúzí v roce 1980 původního týmu a stáje Rona Dennise z formule 2, Projektem 4. Příchod tohoto angličana s velkými plány se již zpočátku měl stát oživením týmu, jehož cílem se tak opět mohly stát mety nejvyšší, jediným problémem byl nedostatek financí. Roku 1981 bylo splynutí obou subjektů do jednoho plnohodnotného celku, \"McLaren International\", dokončeno a Teddy Mayer opustil křeslo šéfa týmu. Na místo hlavního designéra nové generace revolučních monopostů byl dosazen návrhář John Barnard experimentující s uhlíkovým vláknem.  Téhož roku Ron Dennis vyplatil i ostatní vlastníky týmu a stanul tak v jeho čele. V roce 1983 přesvědčil Dennis podporovatele konkurenčního týmu Williams, Mansoura Ojjeha, aby se stal jeho společníkem ve vedení týmu. Ojjeh investoval množství financí do vývoje turbo motorů od firmy Porsche, které nesly jméno jeho společnosti Techniques d'Avant Garde, zkráceně TAG.  Nové vedení týmu a zejména inovované pojetí monopostů si též vyžádalo změnu jejich pojmenování. Původní Mx (kde x značilo číslo monopostu dle jeho výroby) bylo nahrazeno mezi lety 1981-2001 tajemným MP4/x, kde bylo později lomítko nahrazeno pomlčkou. Zpočátku zkratka symbolizovala jméno hlavního sponzora spojené s původním Dennisovým týmem \"Marlboro Project 4\", což bylo po odchodu Marlbora v roce 1997 změněno na \"McLaren Project 4\". Nové značení nebylo pouhým ohlášením změn, ale zejména upozornění na revoluční generaci jednotlivých šasi, které se později staly inspirací pro celý formulový svět.  Pod taktovkou precizního Rona Dennisa zaznamenal tým zásadní obrat ve své historii. Revoluční šasi Mclaren MP4/2 navržené Johnem Barnardem se ve spojení s motorem \"Porche Turbo\" ukázalo jako velmi silné. Jednalo se o první šasi postavené výhradně pomocí uhlíkových vláken. Pomocí slibné generace jezdců (Niki Lauda, Alain Prost, Keke Rosberg...), postupně vybírané Ronem Dennisem, se týmu podařilo prosadit se mezi velikány formule 1. McLaren-Porsche vyhrál v letech 1984 a 1985 jak pohár jezdců, tak i titul v konstruktérech. Sezóna 1986 znamenala triumf Alaina Prosta v barvách tohoto týmu, ačkoli zisk konstruktérského poháru se tentokrát nezdařil.  Po prohrách s Williamsem v letech 1986 a 1987 se Ron Dennis opět ukázal jako bezkonkurenční vyjednavač a podařilo se mu získat od svého konkurenta motory Honda, díky kterým nejenže zrychlil své monoposty, ale zároveň učinil tým Williams – přinucený přechodem na slabší motory Judd – neškodným. Monopost McLaren MP4/4 poháněný japonskými agregáty se ukázal v sezóně 1988 jako neporazitelný, když se mu podařilo vyhrát 15 závodů z 16. Červenobílé vozy z Wokingu jezdily závody jen samy proti sobě a jen výjimečně nedeklasovaly zbytek startovního pole jedním celým kolem. Toho roku se McLarenu nepodařilo vyhrát pouze Grand Prix Itálie v Monze, kde se Ayrton Senna, který v tu chvíli měl pohodlný náskok, srazil s o kolo pomalejším vozem Williamsem. Domácí vítězství tak k vlastnímu překvapení obdržela stáj Scuderia Ferrari. Ayrton Senna získal v Brazílie svůj první titul s anglickou stájí. V následujícím roce s evolučním vozem McLaren oba tituly obhájil, když si po kontroverzní srážce s týmovým kolegou v Grand Prix Japonska odnesl jezdecký titul Alain Prost. Přesto byl pro tým závěr šampionátu pro tým hořkosladký. Alain Prost již neunesl přílišnou konkurenci ze strany svého kolegy Ayrtona Senny a rozhodl se, že zamíří k Ferrari.", "section_level": 2}, {"title": "90. léta.", "content": "Náhradou za Prosta se stal Gerhard Berger, který byl v tu chvíli bez místa a i díky jemu získal McLaren v letech 1990 a 1991 všechny čtyři tituly. Jezdecký triumf v obou sezónách ale slavil Brazilec Senna. V sezóně 1992 začala být ovšem nadvláda McLarenu nahlodávána znovu se probouzejícím Williamsem, který posílily motory od Renaultu. McLaren skončil na celkovém druhém místě a musel si hledat náhradu za odcházející motory od Hondy. Nejlepší možnou volbou se stal navrátivší Ford. Berger se po třech letech u anglické stáje sbalil a vrátil se zpět k Ferrari. Dennis se rozhodl nečekaně obsadit na jeho místa nováčka, jenž měl s formulí 1 jen malé zkušenosti, Michaela Andrettiho pocházející ze slavné rodiny amerických závodníků.  Nový monopost se ukázal jako stabilní, avšak kvůli několika výpadkům a slabé týmové dvojce zůstal McLaren opět bez jediného titulu. Zatímco Senna se dokázal stabilně ucházet o bodovaná místa a neměl problémy ani se ziskem pódií, mladý Andretti zaostal za všemi očekáváními a krom jediného třetího místa – ve svém posledním závodě – měl problémy dostat se vůbec do cíle. Ještě během sezóny tak byl Američan nahrazen perspektivním Finem Mikou Häkkinenem, který dostal možnost dokončit poslední tři závody jako týmová dvojka – získal jedno pódium a dva závody pro technické závady nedokončil. Celkově tým obhájil druhou pozici a stejné výsledné umístění si připsal i Senna, který byl poražen svým bývalým kolegou Prostem. Pokles na stříbrnou příčku se ovšem ukázal jen jako předzvěst dalšího dlouhodobého poklesu. Rok 1994 je pro každého fanouška motorsportu znám především díky černému víkendu v Imole... Sir Frank Williams zlanařil Sennu k přechodu do své stáje, kde mu nabídl značně nestabilní monopost. Mika Häkkinen tak po krátké době stanul na pozici tahouna týmu a jeho jediným cílem se stalo soustředění na zisk titulu. Do druhého monopostu přibyl Martin Brundle. Ale vůz poháněný motorem Peugeot byl nevýrazný a zdálo se, že se blíží konec jedné legendy. V následujícím roce tedy začalo přemlouvání společnosti Mercedes, aby se stala partnerem projektu McLaren a stala se tak jeho výhradním dodavatelem. Mercedes působil ve své reinkarnaci jako dodavatel motorů teprve rok, ale ve spojení se Sauberem se dokázal velmi rychle nasměrovat a jeho vývoj v motorsportu byl pozoruhodný. Dohoda nakonec byla podepsána a všeobecně se očekávalo, že McLaren Mercedes bude úspěšný tým. Nestalo se tak. McLaren MP4/10 byl příliš těžký a špatně ovladatelný, s čímž si nedokázal poradit ani náhradník za Marina Brundla známý Nigel Mansell. Týmu se podařilo pouze obhájit čtvrtou příčku.  Sezóna 1996 se do historie spíše než honem za prvními místy zapsala rozchodem se společnosti Marlboro, která zamířila k rudým vozům do Maranella. Pro následující rok se tak hlavním sponzorem stal West a tým mohl poprvé přijmout jak barvy sponzora, tak i svého dodavatele motorů, od kterého též přijal pojmenování \"stříbrné šípy\".  Návratem na výsluní se měl stát rok 1997, piloti McLarenu Mika Häkkinen a David Coulthard udělali společně s týmem, výrobcem motorů a společností Ilmor slušný pokrok. Coulthard vyhrál první závod a už už se tým začal radovat, že se opět dostane do boje o titul. Jenže monopost se ukázal jako velmi nespolehlivý a bylo tedy spíše třeba soustředit se na vývoj než první pozice. Přesto si tým připsal celkové tři výhry a skončil na čtvrtém místě, přičemž Coulthard poskočil díky diskvalifikaci němce Schumachera na celkovém třetím místě. Tento formulový ročník přinesl krom konečného zklamání z týmové formy i zbytečně vyvolaný skandál ohledně inovativního řešení brzdných kotoučů, kdy dokázal jezdec ovlivňovat pouze brzdění zadní částí auta, čímž získával výhodu v prudkých zatáčkách a eliminoval přetáčivost vozu. Na žádost Ferrari byl systém mezinárodní automobilovou federací definitivně zakázán až v Grand Prix Brazílie 1998.  Během též sezóny se ještě týmu podařilo ulovit úspěšného designéra Adriana Neweye, který ihned začal pracovat na monopostu pro následující ročník. Slušná reorganizace týmu a zisk klíčových osobností dokonce dovedl novináře k myšlence, že posledním krokem jak maximalizovat šance na titul může už být snad jen zisk dvojnásobného mistra světa Michaela Schumachera, který začal být považován za jednoho z nejtalentovanějších jezdců celé historie.  Spekulace o velmi kvalitní týmové sestavě se na konci roku 1998 ukázaly jako pravdivé. McLaren totiž dokázal vyhrát jak pohár konstruktérů, tak i jezdecký titul pro Miku Häkkinena. V následujícím roce dokázal fin i díky zranění Michaela Schumachera titul obhájit, ovšem pro McLaren se stal pohár konstruktérů z loňské sezóny na dlouhou dobu posledním. Největší zajímavostí sezóny se stala dominance McLarenu v úvodní Grand Prix Austrálie 1998, v níž si dovolil nový konstruktér vyzkoušet v praxi systém pro rekuperaci kinetické energie (obdobný tomu, který je od sezóny 2009 povolen ), který jim přinášel ohromné zrychlení v každém kole. Deset let po dominanci McLarenu v roce 1988 se tak opět opakovala situace, kdy si stříbrné šípy jeli vlastní závod s malým rozestupem a ostatním nadělili celé kolo. Za zmínku též stojí že po odmítnutí ostatních týmů podobný systém instalovat do vlastních monopostů bylo McLarenu jeho používání, přestože byl legální, zakázáno.", "section_level": 2}, {"title": "21. století.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2007.", "content": "Pro sezonu 2007 McLaren kompletně obměnil jezdeckou sestavu. Místo Kimiho Räikkönena přišel dvojnásobný mistr světa Fernando Alonso a místo Juana Pabla Montoyi přišel nováček, mistr GP2 Lewis Hamilton. Novým hlavním sponzorem týmu se stala společnost Vodafone. Své nové jezdecké složení a vůz MP4/22 McLaren představil 15. ledna ve Valencii.  Nový McLaren se na začátku sezony zdál být velice slibným vozem. Ve svém druhém závodě za McLaren, v grand prix Malajsie, s ním Fernando Alonso vyhrál a Hamilton navíc v závodě dojel na druhém místě. Tým tak mohl slavit své 41. dvojité vítězství. Hamilton se stal jediným pilotem F1, který ve své první sezoně dokázal vystoupit na stupně vítězů ve čtyřech po sobě následujících závodech. Tento rekord navíc vylepšil, když v dalších pěti závodech také dojel na stupních vítězů. Po španělské grand prix se Hamilton stal nejmladším jezdcem historie, který vedl šampionát.  V Monaku vyhrál Alonso, před druhým Hamiltonem, a získal pro tým 150. vítězství. Díky těmto výsledkům byly ve vedení šampionátu oba piloti McLarenu, oba s 38 body (ale v této chvíli by šampionát vyhrál Alonso, díky dvěma vítězstvím), a také McLaren navýšil svůj náskok v poháru konstruktéru o více než 20 bodů před Ferrari.  V Montrealu Hamilton vyhrál kvalifikaci a svou první grand prix a dostal se do čela šampionátu. Alonso odstartoval pomaleji a navíc byl penalizován 10 sekundami, ale nakonec získal sedmé místo a dobré dva body. O týden později v Indianapolis Hamilton opět vyhrál jak kvalifikaci, tak celý závod. Alonso s Hamiltonem sváděli tvrdý souboj, především ve 38. kole, kdy vozy jely bok po boku. Hamilton nakonec svou pozici uhájil a v čele šampionátu získal náskok 10 bodů. McLaren měl v poháru konstruktérů před Ferrari náskok 35 bodů.  Další závod se jel ve Francii, na okruhu v Magny-Cours. Alonsův vůz postihla ve třetí části kvalifikace porucha transmise a musel tak do závodu odstartovat z 10. místa. V závodě si dojel pro 7. místo, kdežto jeho týmový kolega získal třetí místo, za oběma Ferrari. Hamilton měl tak po tomto závodě v čele šampionátu pohodlný náskok před druhým Alonsem. Dalším závodem na řadě byla grand prix na Silverstone. Hamilton na domácí treti čelil velkému tlaku médií i fanoušků. Startoval z pole position, ale v závodě skončil na třetím místě. Toto byl také poslední závod v řadě, při kterém Hamilton vystoupil na stupně vítězů. Alonso skončil druhý, po skvělé strategii zastávek v boxu zvítězil Kimi Räikkönen s Ferrari.  Evropská grand prix byla díky dešti zatím bez pochyby, ze strany diváka, nejzajímavějším závodem letošní sezony. První přeháňka přišla hned po prvním kole a byla extrémně prudká. Hamilton vylétl z trati v první zatáčce, ale vůz nebyl poškozen a motor pořád běžel, a tak se za pomoci traťových komisařů vrátil zpět na trať. Po této chybě udělal ještě další, když si vybral naprosto špatnou směs pneumatik a se špatně ovladatelným vozem skončil na 9. místě. Naopak Alonso odjel závod bez jediné chyby a svůj vůz na mokré trati ovládal bez nejmenších chyb. Pět kol před koncem předjel Felipe Massu, získal vítězství a snížil náskok Hamiltona v čele šampionátu na dva body.  Aféra při Grand Prix Maďarska Maďarská grand prix naplno ukázala jaké vztahy panují mezi oběma jezdci McLarenu i v samotném týmu. Podle dohody měl do první části kvalifikace vyjet z boxu McLarenu jako první Alonso, aby mohl spotřebovat více paliva. Jenže Hamilton vyjel před ním a to vyvolalo napětí v boxech. Hamilton byl pětkrát požádán, aby si s Alonsem pořadí vyměnili, ale neuposlechl. Tím se celý plán McLarenu pro kvalifikaci prakticky zhroutil. Když pak byl Alonso při předposlední zastávce v boxech pozdržen a situaci navíc zkomplikovala zamotaná tkanice ohřívací deky Alonsovy pravé pneumatiky, dostal se tým pod časový tlak. Při příjezdu do boxu k poslední zastávce dostal Alonso vysílačkou od svého inženýra pokyn, aby po odbavení počkal 20 sekund kvůli provozu na trati (což potvrdil záznam z kamer). Alonso vyjel až asi deset sekund poté, co k tomu dostal pokyn. Do svého posledního kola vjížděl pouhé dvě sekundy před vypršením časového limitu. Hamiltonova zastávka trvala šest sekund, další sekundy ztratil rozjetím a znovu zastavením. Takže tedy není vůbec jisté, zda by i bez Alonsova manévru své poslední měřené kolo stihnul (během nájezdu do něj musel tak či tak zpomalit, aby před sebe pustil Räikkönena jedoucího měřené kolo). Přesto se případem začali zabývat sportovní komisaři. Alonso byl potrestán posunem o pět míst na startu, což v pravidlech vůbec není napsáno (za blokování jiného jezdce při kvalifikaci se uděluje posun o deset míst nebo anulování dosažených časů). Ještě nepochopitelnější je trest pro McLaren – nezapočtení bodů do Poháru konstruktérů a neúčast na stupních vítězů viní z nesportovního chování i tým. Hamilton závod vyhrál, Alonso skončil po startu ze šestého místa čtvrtý. Po závodě se navíc začaly nést fámy o údajném odchodu Alonsa z týmu.  Před grand prix Turecka se vedení týmu sešlo s Alonsem a Hamiltonem – nejprve nezávisle na sobě, a poté se sešli oba jezdci přímo – aby události, které se staly na Hungaroringu, společně tzv. „hodili za hlavu“ a uklidnili napětí v týmu. Pole position získal Massa s Ferrari, Hamilton byl druhý, ale hned po startu se propadl na třetí místo, když jej ještě před první zatáčkou předjel Räikkönen. Těsně před druhou zastávkou se z Hamiltonova vozu oddělil běhoun pravé přední pneumatiky. Hamilton kvůli tomu ztratil mnoho času a možnost skončit v závodě na stupních vítězů. Alonso se nakonec dostal na třetí místo za obě Ferrari, díky dobře naplánovaných zastávkách v boxu.  Před italskou grand prix byly oba jezdci McLarenu a samozřejmě i celý tým pod velkým psychickým tlakem. V příštím týdnu se totiž mělo rozhodnout o potrestání týmu za špionáž. Ovšem jako by tato událost neměla na jezdce žádný vliv. Alonso vyhrál kvalifikaci, Hamilton v ní skončil druhý a v závodě skončili ve stejném pořadí a získali tak pro McLaren double na domácí půdě Ferrari.  Ve čtvrtek 13. září, před Grand Prix Belgie, se v Paříži uskutečnilo zasedání Světové rady motoristického sportu, která rozhodla o tom, že je McLaren vyloučen z letošního šampionátu konstruktérů a navíc dostane pokutu 100 milionů amerických dolarů.  O tři dny později se jel závod na nově zmodernizovaném okruhu ve Spa-Francorchamps. Kvalifikace i samotný závod dopadl z pohledu týmů přesně naopak, než o týden dříve v Itálii. Z prvního místa odstartoval do závodu Räikkönen, následován svým stájovým kolegou Massou. Do cíle dojeli ve stejném pořadí, Alonso skončil třetí a Hamilton čtvrtý.  Na nově zrekonstruovaném okruhu Fudži v Japonsku vyhrál Hamilton závod, který se odehrál v téměř nepřípustných podmínkách. Závod musel být kvůli neustávajícímu a silnému dešti odstartován za safety carem. Navíc Hamiltonův jeho největší soupeř o titul mistra světa a zároveň týmový kolega Fernando Alonso vypadl ze závodu v 41. kole. Jeho vůz dostal v důsledku aquaplaningu smyk a narazil do bariéry z pneumatik, od které se už nepojízdný vůz odrazil zpátky na trať. Na trať musel znovu vyjet safety car, aby mohly být odklizeny trosky Alonsova vozu.  V dalším závodě v Číně, opět na mokré trati, získal Hamilton pole position. Do 28. kola vedl, ale před další zastávkou v boxu se mu začal drolit pravá zadní pneumatika. Ještě dvě kola odkroužil na druhém místě a potom byl povolán do boxu, ale v nájezdu na pitlane nezlvádl svůj vůz a dostal se do únikové zóny, ze které se mu už nepovedlo vyjet. Závod vyhrál Räikkönen, před druhým Alonsem. Alonso snížil Hamiltonův náskok v čele šampionátu na 4 a Räikkönen na 7 bodů. O mistru světa se tak rozhodlo až v posledním závodě sezony v Brazílii.  Pole Position v Brazílii vybojoval Massa, před Hamiltonem, Räikkönenem a Alonsem. Hned po startu se do čela dostali oba vozy Ferrari a Alonso předjel Hamiltona. Hamilton se mu snažil předjetí vrátit, ale neuspěl a navíc ztratil několik pozic. Pak navíc stiskl nesprávné tlačítko na volantu svého vozu a než se podařilo restartovat řídící systém, tak se Hamilton propadl až na 18. místo. Hamilton nakonec dokončil na sedmém místě, ale k titulu mu to nestačilo. Stejně tak ani Alonso titul nezískal, když dojel do cíle na třetím místě. Vítězem se stal Kimi Räikkönen, který se tak poprvé stal mistrem světa, o bod před dvojicí jezdců McLarenu.  2. listopadu vedení týmu oznámilo rozvázání smlouvy s Fernandem Alonsem, která měla platit až do roku 2009. Alonso navíc nemusí týmu platit žádné odstupné.", "section_level": 2}, {"title": "Diskvalifikace týmu z Poháru konstruktérů.", "content": "Špionážní aféra, kvůli které byl McLaren vyloučen z letošního Poháru konstruktérů vypukla před závodem v Británii. Tehdy tým Ferrari oficiálně zveřejnil své podezření ze zneužití informací konkurenčním týmem formule 1. Ferrari oznámilo, že jeho inženýr Nigel Stepney předal důvěrné informace o vývoji a závodní strategii Ferrari svému příteli Miku Coughlanovi z McLarenu. Na tom by ještě nebylo nic trestného, kdyby vedení McLarenu neoznámilo, že má takové dokumenty k dispozici. Jak se později potvrdilo, někteří inženýři se uvedenými fakty zabývali, konzultovali je s jezdci a prověřovali je při vlastních testech. Tím porušili pravidla mezinárodních sportovních řádů.  Začátkem července Ferrari propustilo Stepneye a vzápětí Mclaren suspendoval Coughlana. Na popud Ferrari se sešel nejvyšší řídící orgán formule 1: Světová rada motorsportu. Na zasedání 26. července konstatovala, že vedoucí konstruktér McLarenu Coughlan neoprávněně vlastnil 780stránkovou sbírku důvěrných informací o Ferrari, ale tým se ničím neprovinil. Vzhledem k nedostatečným důkazům, že by tým měl obsah materiálů k dispozici a vytěžil z něj ve svůj prospěch, rada neuvalila žádné sankce.  Tak to mohlo i zůstat, nebýt dusné atmosféry uvnitř týmu McLaren. Vyhrocením vzájemných vztahů byla kvalifikace na Grand Prix Maďarska. Poté v neděli dopoledne, před závodem, přišel Alonso za šéfem týmu Ronem Dennisem. Během bouřlivé debaty se Alonso zmínil, že má ve svém počítači důkazy, že se o informacích od Ferrari diskutovalo. Dennis poté zatelefonoval prezidentu FIA Maxi Mosleymu a celý rozhovor mu vylíčil. Před samotným závodem za Dennisem přišel Alonsův manažer a řekl mu, že se Alonso přestal ovládat a všechno, co řekl, odvolal. Na to Dennis opět zatelefonoval Mosleymu, který tuto situaci naprosto chápal a řekl, že než podnikne nějaké kroky, tak se s Dennisem opět spojí.  Mosley skutečně kroky podnikl. Vyzval všechny tři jezdce McLarenu, Alonsa, Hamiltona a de la Rosu, aby pod slibem beztrestnosti předložili veškerou korespondenci ze svých počítačů. Zprávy z elektronické pošty přiznané Pedrem de la Rosou a Fernandem Alonsem ukazují, že informace, které Coughlan dostával od Stepneyho, McLaren sdílel.  13. září se v Paříži opět schází Světová rada motorsportu, aby znovu projednávala tuto aféru ve světle nových skutečností. Do Paříže jsou předvoláni vedoucí pracovníci McLarenu. Po téměř šestihodinovém jednání Světová rada motorsportu rozhodla takto:", "section_level": 3}, {"title": "2008.", "content": "Po odchodu Fernanda Alonsa nastala situace podobná té loňské, když tým delší dobu vybíral jeho náhradníka. Mezi největší favority patřili němci Nico Rosberg s Adrianem Sutilem a fin Heikki Kovalainen. Právě finský závodník je nakonec ten, kdo usedne do monopostu MP4-23 s číslem 23. Že se jedná o volbu správnou dokazoval tento závodník již během zimních testů, kdy povětšinou patřil mezi absolutní špičku a několikrát se mu povedlo zajet výborný čas, který nebyl doposud překonán. Přestože za Hamiltonem nijak výrazně nezaostával, stal se poněkud podceňovaným a většina expertů jej odsunula až na druhou kolej. Přesto se však již na začátku sezóny ukázalo, že se rozhodně nejedná o jezce, se kterým by se do boje o titul nemělo počítat. Poučil se z loňských chyb a začal jezdit převážně hlavou.  McLaren disponuje druhou nejméně zkušenou závodní dvojicí (po Toro Rosso), ale za chybu to rozhodně nepovažuje. Oba piloti se totiž ukázali jako nesmírně vyrovnaní a již ve své debutové sezóně prokázali talent, když dokázali porazit své mnohem zkušenější týmové kolegy. Tou pravou zatěžkávací zkouškou nejen pro ně, ale též pro tým a monopost se však ukázal až první závod, ve kterém nechtěli těžit jen z výborné startovní rychlosti, ale jejich cílem bylo umístit se na špičce startovního roštu.  Již první volné tréninky v Austrálii mohly být ukazatelem formy týmu, jenže jak by řekl leckterý fanoušek, nesuď, dokud o nic nejde. Jediné co se z nich tak dalo vyvodit byl zajímavý postup BMW Sauberu oproti prvním testovacím dnům. První velkou zkouškou se tedy stala až kvalifikace, v níž získal své sedmé pole position Lewis Hamilton, když na poslední chvíli překonal skvěle rozjetého ovšem chybujícího Poláka Kubicu. Kovalainen si po famózním nástupu v první části, kde zajel jasně nejlepší čas,připsal konečně třetí místo a oba nejbližší soupeři zůstali uvězněni až za ním, když favorit a obhájce loňského prvenství Räikkönen doplatil na technickou závadu a byl neúprosně lapen sítem první části, odkud jej nenechali postoupit traťový maršálové. Pro závod tedy vše bylo připraveno dle plánu, teď totiž přijde Velká cena, závod který prověří spolehlivost komponent a soustředěnost pilotů. Jen ten se totiž opravdu počítá do konečného součtu...  Že se první Grand Prix nové sezóny ukázala jako pořádná zkouška dokazuje již počet vozů, které dokončily celou závodní distanci, bylo jich totiž pouze šest, přičemž 90% limit pro klasifikaci splnilo devět monopostů (po DQ Rubense Barrichella klasifikováno osm jezdců). Po úspěšném startu se oběma pilotům stříbrných šípů podařilo udržet své kvalifikační pozice a již nedlouho po samotném startu, kdy jednotlivé vozy opadávaly jako podzimní listí, se zdálo, že má tým nakročeno k úspěšnému dvojitému vítězství. Převaze však zabránilo několik výjezdů safety caru, který stmelil celé pole do jednoho celku. Právě zpomalovací vůz se nakonec stal tou největší smůlou, která tým z Wokingu potkala, když vyjel jen chvíli před tím, než měl ke své plánované zastávce zajet Heikki Kovalainen, obnovující McLarenskou tradici finských jezdců. Malé rozdíly mezi jednotlivými závodními stroji jej odsoudily k výjezdu až na jeho samotném konci, přestože tento mladík ještě statečně zabojoval a na malý okamžik překonal i Fernanda Alonsa stačilo mu to až na konečnou pátou příčku. To Lewis Hamilton měl o poznání povedenější víkend. Po povedeném startu neměl problém udržet si dostatečný odstup od ostatních a jak sám potvrdil rychlost vozu ani naplno nevyužil, snažil se hlavně držet tempo a nedělat zbytečné chyby a šetřit monopost pro další závod. Přesto mu však k výhře pomohlo i štěstí, neboť závod se ukázal spíše jako nebezpečná loterie. Dobře naplánovaná strategie mu umožnila vjezd do pit lane v moment, kdy bylo pole dostatečně roztažené a tak na rozdíl od svého kolegy na problém se safety carem nenarazil. Po prvním závodě se McLaren dostal do vedení poháru konstruktérů, když se svými čtrnácti body získal šestibodový náskok na BMW Sauber. Předpokládaný největší konkurent Ferrari získal po diskvalifikaci Rubense Barrichella jeden bod. Ve vedení závodu se ukázaly pouze monoposty McLarenu.  Po smolném víkendu rudých vozů z Maranella přišel i nepříliš vydařený závod pro tým McLaren. Už páteční tréninky ukázaly, že Ferrari přivezlo do Malajsie velmi konkurenceschopné vozy a když oba červené monoposty stanuly hravě v první řadě, bylo jasné, že Italové pojedou svou vlastní ligu. Na McLaren tak zbyla řada druhá, ovšem po penalizaci obou vozů za blokování Nicka Heidfelda byly stříbrné šípy nuceny startovat z osmé (Kovalainen), respektive deváté (Hamilton) pozice. Start se obou vozům povedlo, Hamilton dokonce poskočil o několik míst vzhůru, ale byl nucen dojezdit první fázi za Markem Webberem. Po zajetí Red Bullu k plánované zastávce v boxech vydržel Brit na trati ještě několik kol a vybudoval si náskok bohatě stačící k vylepšení své pozice. Drobný problém s montáží a demontáží disku na přední pneumatice jej však stál drahých deset sekund, z čehož vyplynula ztráta a propad zpět za Webbera. Z této situace těžil jak nejvíce mohl Heikki Kovalainen, který si po svém prvním rychlém kole v australské Grand Prix dojel pro debutové podium s McLarenem. Zaostal však o jednu pozici oproti svému loňskému maximu, ale i tak získal svůj první bronz. Hamilton si díky druhé zastávce polepšil o jedno místo a závod dokončil na pátém místě.  Ani další Grand Prix se britskému týmu příliš nepovedla a nejlepší z dua McLarenu, Heikki Kovalainen, se musel sklonit nejen před oběma jezdci Ferrari, ale též před vozy stáje BMW Sauber, který v Bahrajnu potvrdil svou vzestupnou tendenci a dostal se do průběžného vedení v poháru konstruktérů. Na pouštní závodní víkend bude chtít zapomenout zejména Lewis Hamilton, který nejprve zaspal start a z třetího místa se propadl až na desátou pozici, kterou musel přepustit kvůli neplánované zastávce v boxech po zaviněné kolizi s Fernandem Alonsem. Celkově dokončil závod na slabém třináctém místě a nepřipsal si tak ani jeden bod. Kovalainen měl naopak start velmi podařený a rychle vybojoval třetí příčku, jenže byl téměř okamžitě předjet Räikkönenem a kvůli probrzdění pneumatiky a jím způsobeným vibracím se rozhodl raději příliš netlačit na pilu. Chování auta se srovnalo po první zastávce v boxech, ale to již bylo pozdě. Fin si tak připsal pátou příčku a nejrychlejší kolo. Po dlouhých devatenácti závodech se tak musely poprvé stupně vítězů obejít bez zástupce Stříbrných šípů. Tým se svými 28 body – oba jezdci přispěli rovným dílem – propadl na průběžné třetí místo v poháru konstruktérů.", "section_level": 2}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu", "section_level": 1}], "src_summary": "McLaren Racing Limited, v současnosti závodící jako McLaren F1 Team, je automobilová stáj formule 1, založená v roce 1963 Novozélanďanem Brucem McLarenem (1937–1970). První závod, kterého se tým zúčastnil, byla Velká cena Monaka v roce 1966. Firma sídlí v Anglii ve Wokingu. Současný tým vznikl sloučením původního \"závodního týmu Bruce McLarena\" s firmou Rona Dennise \"Project 4\" v roce 1981. V současnosti je součástí společnosti McLaren Racing, člena McLaren Group. Do roku 2014 byly motory dodávány dceřinou společností spoluvlastníka, Mercedesem, od následujícího roku 2015 se však stáj rozhodla používat motory Honda.", "tgt_summary": "麦拉伦车队(英语:McLaren,又译为麦克拉伦、迈凯伦、麦拿仑)是一级方程序赛车中最为成功的车队之一,由布鲁斯·麦克拉伦(1937年-1970年)于1963年建立。基地位于英国沃金。它同时也参加印地500、加拿大-美国挑战杯以及勒芒24小时耐力赛。车队是迈凯伦集团的全资子公司。", "id": 865784}
{"src_title": "Hugo Kapet", "tgt_title": "于格·卡佩", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Otcem Huga Kapeta byl franský vévoda Hugo Veliký, nejmocnější velmož ve Francii, který prakticky ovládal politickou situaci v zemi za posledních slabých Karlovců. Roku 970 se Hugo Kapet jako pařížský hrabě oženil s Adélou, jedinou dcerou akvitánského vévody Viléma zvaného Koudelová hlava. Stal se opatem-laikem celkem pěti klášterů.  Po náhlé smrti mladého krále Ludvíka V. byl jeho dosavadní rádce Hugo Kapet roku 987 zvolen králem. Korunován byl 1. června v katedrále v Noyonu a pomazán 3. června opět v Noyonu nebo v Remeši. Zdá se, že Adéla se na manželově vládě podílela, podle Gerberta ji Hugo nazýval \"\"průvodkyní a účastnicí našeho panování\"\". Králova pozice zpočátku nebyla vůbec pevná. Vládu si nárokoval i vévoda dolnolotrinský Karel, bratr krále Lothara I. a strýc zemřelého. I když se Kapetovi podařilo roku 991 Karla s pomocí laonského biskupa Adalbera zajmout a zbavit se tak nebezpečí, že by mohl bezprostředně ohrožovat jeho moc, řada současníků viděla v jeho královské volbě uzurpaci.  Moc nového krále byla v podstatě omezena na původní državy Robertovců mezi Paříží a Orléansem a skromné královské domény v okolí Remeše a Laonu, ale i zde bylo nutné počítat s místní šlechtou. Na území velkých královských leníků nemohl Hugo zasahovat vůbec, proto tu vystupoval jako „\"primus inter pares\"“, první mezi sobě rovnými. Aby zabezpečil trůn svým potomkům, nechal již koncem roku 987 korunovat králem syna Roberta – praxe, kterou po něm převzali všichni Kapetovci až po Filipa II. Zemřel na podzim 996 a byl pohřben v St. Denis.", "section_level": 1}, {"title": "Postava chansons de geste.", "content": "Hugo Kapet se stal rovněž hrdinou jednoho starofrancouzského eposu, tzv. chanson de geste, s názvem \"Hugues Capet\" (asi 1360), který vypráví o jeho životě a o tom, jak potrestal vraha krále Ludvíka V. Epos končí jeho korunovací v Remeši.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hugo Kapet ( \"Hugues Capet\"; 939–941, Dourdan – 24. října 996, Melun) byl třetí západofranský/francouzský král z rodu Robertovců, dynastie, která se od jeho vlády nazývá Kapetovci. Jeho osobou začala souvislá řada kapetovských panovníků na francouzském trůně.", "tgt_summary": "雨果·卡佩(,941年-996年-10月24日),一译于格·卡佩,法兰西国王。巴黎伯爵伟大的于格的儿子,母亲为神圣罗马帝国皇帝鄂图一世之妹萨克森的哈德维希,祖父为西法兰克国王罗贝尔一世。956年继承父亲为法兰西公爵。 987年被贵族正式选举成为法兰克人的国王,建立法国历史上的卡佩王朝。", "id": 1136843}
{"src_title": "William Ramsay", "tgt_title": "威廉·拉姆齐", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ramsay se narodil v Glasgow jako syn Williama Ramsaye a Catherine Robertsonové. Byl synovcem geologa Andrewa Ramsaye.  Začal studovat na Univerzitě v Glasgow pod vedením Thomasa Andersona, známého chemika zabývajícího se heterocyklickými sloučeninami. Později během studia pracoval v laboratoři známého analytika R. Tatlocka; ve studiích dále pokračoval v Heidelbergu, kde pracoval v laboratoři Roberta Bunsena, po roce přešel do Tübingenu, kde u profesora Rudolpha Fittiga pracoval na disertační práci „Orto - substituované kyseliny a jejich deriváty“; práci obhájil roku 1872.  Po obhajobě se vrátil do Glasgow jako asistent na Andersonově Univerzitě. Roku 1879 získal místo profesora chemie v Bristolu. Roku 1881 se oženil s Margaret Buchananovou. Téhož roku se stal rektorem Bristolské Univerzity; přitom dále pokračoval ve výzkumu plynů. Od roku 1887 byl profesorem anorganické a fyzikální chemie na londýnské University College; tam působil až do roku 1913, kdy ve věku 61 roku odešel do důchodu.  Zemřel 23. července 1916 v Buckinghamshire. Byl pohřben v tamějším kostele Hazelmere, kde byl od roku 1822 pochován William Herschel.", "section_level": 1}, {"title": "Práce.", "content": "Jeho hlavní objevy spadají do období činnosti na University College v Londýně.  19. dubna 1894 začal Ramsay navštěvovat přednášky Lorda Rayleigha. Rayleigh poukazoval na rozdíl mezi hustotou dusíku vyrobeného pomocí chemické reakce a dusíku izolovaného ze vzduchu odloučením jiných prvků. S Ramsayem se dohodli, že tuto anomálii budou společně zkoumat. Po určité době Ramsay Rayleigha informoval, že ze vzduchu izoloval doposud neznámý inertní prvek; pojmenoval jej „argon“. Téhož roku objevil i neon, krypton, xenon a hélium; čáry hélia byly již dříve pozorovány při spektrální analýze slunečního světla, avšak plyn samotný nebyl do té doby izolován. Zjistil také, že hélium vzniká při rozpadu radia.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir William Ramsay (2. října 1852, Glasgow – 23. července 1916, High Wycombe) byl skotský chemik. Roku 1904 dostal Nobelovu cenu za chemii za objev vzácných plynů, které izoloval ze zemské atmosféry.", "tgt_summary": "威廉·拉姆齐爵士,KCB(英语:Sir William Ramsay,1852年-10月2日-1916年-7月23日),英国化学家,1904年诺贝尔化学奖获得者。", "id": 2490237}
{"src_title": "Aero Vodochody", "tgt_title": "沃多喬迪航空", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Továrna byla založena roku 1919 v Praze, v roce 1953 se přestěhovala do Vodochod. Po pádu komunismu v listopadu 1989 firma ztratila velkou část svých trhů v bývalém sovětském bloku a od té doby hledá vhodného partnera, který by jí umožnil naplnit výrobní kapacity a dále se rozvíjet:", "section_level": 1}, {"title": "Privatizace Aero Vodochody.", "content": "V říjnu 2006 První vláda Mirka Topolánka rozhodla o privatizaci Aera Vodochody včetně letiště a pozemků formou prodeje akciové společnosti Oakfield patřící česko-slovenské investiční skupině Penta. Ta nabídla nejvyšší cenu 2,91 mld Kč (druhý zájemce Konsorcium PPF a J&T jen 1,7 mld Kč) se vlastníkem stala 4. ledna 2007. K 30. listopadu 2007 byla zapsána od Obchodního rejstříku dceřiná společnost Letiště Vodochody 100 % vlastněná společností AERO Vodochody, a.s. (patřící do skupiny Penta Investments) Jejím generálním ředitelem se stal ing. Martin Kačur, dřívější generální ředitel České správy letišť, státního podniku. Ředitelem Aera Vodochody je od května 2016 Giuseppe Giordo. Ještě v roce 2007 proběhla restrukturalizace, jejímž hlavním výsledkem byl v roce 2007 po několika ztrátových letech zisk ve výši 236 milionů Kč. V roce 2020 prodala Penta Investments svůj podíl skupině Omnipol a podnikateli Andrási Tomborovi z Maďarska.", "section_level": 1}, {"title": "Záměr vybudovat mezinárodní letiště.", "content": "Po privatizaci se objevil plán na přeměnu malého soukromého letiště ve Vodochodech na mezinárodní leteckých terminál. V únoru 2009 byl na Ministerstvu životního prostředí oznámen záměr na vybudování druhého největšího mezinárodního letiště se 35 tisíci pohyby za rok (proces Vyhodnocení vlivů na životní prostředí, EIA). Proti záměru se ale sdružily okolní obce a zorganizovaly petici proti rozšíření letiště. Ve čtvrtek 25. 6. 2009, bylo v Kralupech nad Vltavou ustanoveno Sdružení proti letišti. Obce, na jejichž území žije téměř 30 tisíc občanů deklarují v podepsaném memorandu nesouhlas s plánovaným záměrem výstavby a společný a jednotný postup proti výstavbě nového letiště. Chtějí využít všechny zákonné prostředky k tomu, aby realizaci rozšíření současného firemního letiště Aera Vodochody zabránily a chtějí aktivně chránit životní prostředí a zdraví svých občanů před negativními vlivy plánovaného letiště. Signatáři memoranda jsou tyto obce: Dolany nad Vltavou, Chvatěruby, Kozomín, Kralupy nad Vltavou, Líbeznice, Máslovice, Měšice, Nelahozeves, Panenské Břežany, Postřižín, Užice, Veltrusy a Zlončice. V roce 2010 proběhla ve dvanácti dotčených obcích místní referenda s jednoznačným výsledkem proti rozšíření Letiště Vodochody. S výjimkou referenda v Odoleně Vodě byla tato referenda závazná pro zastupitelstva, protože se jich zúčastnilo alespoň 35 % obyvatel, a zároveň minimálně nadpoloviční většina hlasovala proti záměru (resp. více než 25 % všech obyvatel) (viz zákon o místním referendu). Dne 23. 7. 2013 se na letňanském výstavišti v hale č. 2 konalo veřejné projednání, které patřilo vůbec k nejdelším v historii, když trvalo více než 16 hodin (od 12 hodin do 4.30).", "section_level": 1}], "src_summary": "AERO Vodochody AEROSPACE a.s. je český výrobce letadel. Továrna a tovární letiště se nachází v okresu Praha-východ mezi Vodochody a Odolenou Vodou.", "tgt_summary": "沃多乔迪航空是一个位于捷克(前捷克斯洛伐克)的飞机制造公司。沃多乔迪航空成立于1919年,著名产品有L-29海豚、L-39信天翁等。", "id": 14221}
{"src_title": "USS Voyager (NCC-74656)", "tgt_title": "联邦星舰航海家号 (NCC-74656)", "src_document": [{"title": "Technické údaje.", "content": "Voyager je druhou lodí třídy Intrepid. Na rozdíl od výzkumných lodí třídy Galaxy (této třídy byla USS Enterprise (NCC-1701-D)) a válečných lodí třídy Sovereign (USS Enterprise (NCC-1701-E)) se jedná o malou průzkumnou loď schopnou přistát na povrchu planety. Palubní počítač obsahuje bionervové obvody - gelové balíky s bionervovými články - organizující informace efektivněji a za mnohem kratší dobu v době, což byla v době vypuštění lodi novinka. Součástí lodního vybavení je pohotovostní lékařský hologram určený pro nouzové situace. Po smrti lékařů základní posádky (hned v prvním dílu) se stal šéflékařem a členem posádky. Později získal privilegium autoaktivace, možnost vytvářet si vlastní podprogramy a rozvíjet tak svou osobnost.", "section_level": 1}, {"title": "Historie lodi.", "content": "Hlavním úkolem první mise Voyager bylo vypátrat plavidlo vzbouřených Makistů (posádkou lodě Makistů byl komandér Chakotay, poručík B'Elanna Torresová, Seska, Tabor a v té době poručík Tuvok, který byl na tajné misi, aby získal informace o nové cardassijské zbrani). Byl však přenesen pomocí neznámé technologie, která vytvářela subprostorový neotachyonový rift, na druhý konec naší galaxie do kvadrantu delta zhruba 70 000 světelných let od domova (kvadrant alfa). Na své cestě se Voyager nevyhnul kontaktu s Borgy, kteří ovládají 2/3 kvadrantu delta. Ten však neskončil asimilací, ale naopak ziskem nového člena posádky (Sedmé z devíti) (vlastním jménem Anika Hansen a po asimilaci Sedmá z devíti - terciární doplněk unimatrice nula jedna) a borgské technologie. Významnou modernizaci v podobě ablativního pancéřování (v angličtině ablative armor) a transfázových torpéd (maskovací technologie nebyla kompatibilní) Voyager prodělal těsně před návratem na Zemi díky příchodu admirála Janewayové z alternativní budoucnosti a její pomoci, když obětovala sebe, aby Voyager, který použil tranwarpový uzel, mohl zničit uzel zničit a Borgové jej nemohli dále používat v kvadrantu delta. Admirál Janewayová se nechala asimilovat borgskou královnou, přičemž ji nakazila neurotoxickým patogenem smrtícím pro Borgy. Štíty, které chránily konstrukce transwarpovéhu uzlu, byly smrtí královny, která regulovala jejich energii, destabilizovány a Voyager je mohl zničit transfázovými torpédy. Během cesty byl Voyager vtažen do borgské koule a po dosažení kvadrantu alfa ji rozstřelil zevnitř. Kapitán Janewayová přijímá videohovor od admirála Parise (otec Toma Parise) a pak dává rozkaz komandéru Chakotayovi k odletu k Zemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "USS Voyager je mateřská kosmická loď kultovního sci-fi seriálu. Pojmenována byla podle sond, které zkoumaly Sluneční soustavu v II. polovině 20. století.", "tgt_summary": "联邦星舰航海家号 (英语:USS Voyager),船籍编号NCC-74656,是科幻影集《星际旅行:航海家号》里虚构的太空航行器。它是一艘无畏级星舰,由凯瑟琳·珍妮薇上校指挥。", "id": 1156785}
{"src_title": "Lucie Šafářová", "tgt_title": "露絲·莎法洛法", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "Na ženský okruh ITF vstoupila jako čtrnáctiletá v říjnu 2001 prohrou s Libuší Průšovou na plzeňském turnaji dotovaném 10 tisíci dolary. V sezóně 2004 vyhrála dva turnaje ITF v Bergamu a Båstadu.", "section_level": 1}, {"title": "2005.", "content": "Premiérový titul kariéry na okruhu WTA získala v květnu 2005, když ve finále portugalského Estoril Open přehrála Číňanku Li Na ve třech setech. Po červnové finálové prohře na", "section_level": 2}, {"title": "2006.", "content": "Australskou část sezóny zahájila v dobré formě, když se na úvodní události v Gold Coast probojovala až do finále. Mezi posledními čtyřmi hráčkami porazila světovou šestku Patty Schnyderovou a v závěrečném utkání turnaje zdolala Italku Flavii Pennettaovou po dvousetovém průběhu. Získala tak třetí singlový vavřín kariéry a do konce roku již", "section_level": 2}, {"title": "2007.", "content": "V úvodu sezóny zvolila místo obhajoby titulu v Gold Coast reprezentaci České republiky na Hopmanově poháru v páru s Tomášem Berdychem. Ztráta neobhajovaných bodů znamenala, že na melbournský grandslam Australian Open přijížděla až jako 70. hráčka světa. Ve čtvrtém kolevyřadila obhájkyni titulu a druhou nasazenou Francouzku Amélii Mauresmovou ve dvou sadách a poprvé na majoru prošla do čtvrtfinále. V něm ji zastavila Češka Nicole Vaidišová. Bodový zisk ji posunul o několik desítek příček výše a v následném vydání žebříčku figurovala na 31. místě. Formu si udržela i po přesunu na evropský kontinent, kde startovala na pařížském Open Gaz de France. Během cesty turnajem postupně na její raketě skončily Bulharka Cvetana Pironkovová ve třech setech, a Nicole Vaidišová, Světlana Kuzněcovová i Justine Heninová po dvousetových výhrách. Ve finále však odešla poražena od Rusky Naděždy Petrovové.", "section_level": 2}, {"title": "2008.", "content": "Sezónu zahájila podruhé s Berdychem na Hopmanově poháru v australském Perthu. Ve druhém mezitátním utkání z turnaje odstoupili pro Berdychovy zdravotní problémy.  Úvodním turnajem WTA se pro ni stal sydneyský Medibank International, kde narazila na Australanku Alicii Molikovou. Poté, co vyhrála úvodní sadu 7–6, zvládla také koncovku druhého setu, v němž odvracela setbol. Ve druhém kole ji vyřadila belgická světová jednička Justine Heninová. Do Australian Open vstupovala jako dvacátá druhá nasazená. V úvodním kole však skončila na raketě kolumbijské hráčky Catalina Castañové ve dvou setech, když utkání trvalo sedmdesát jedna minut. Následně bylo oznámeno, že ji limitoval natažený sval v gluteální krajině jako pozůstatek problému z předchozího duelu s Molikovou.  V roli turnajové šestadvacítky podlehla ve druhém kole Pacific Life Open v Indian Wells Ashley Harkleroadové. Na miamském Sony Ericsson", "section_level": 2}, {"title": "2009.", "content": "Australskou část sezóny zahájila čtvrtfinálovou účastí na Brisbane International. Po výhrách nad Australankami Isabellou Hollandovou a Samanthou Stosurovou ji vyřadila Viktoria Azarenková. Do hlavní soutěže sydneyského turnaje se nekvalifikovala a na grandslamu Australian Open vyhrála zápasy s Rakušankou Sybille Bammerovou a Australankou Marinou Erakovicovou. Poté však podlehla Marion Bartoliové. Po přesunu na americký kontinent došla do čtvrtfinále memphiského Cellular South Cupu, když z pozice turnajové trojky vyřadila Britku Melanie Southovou a Američanku Vaniu Kingovou. Zastavila ji až šestá nasazená německá hráčka Sabine Lisická. Do dalšího čtvrtfinále prošla na březnovém Monterrey Open, kde zdolala Marii Kirilenkovou, ale vypadla s Číňankou Li Na. Následovaly velké turnaje BNP Paribas Open a Sony Ericsson Open. V obou případech odešla poražena ve druhém kole, na prvním z nich skončila na raketě třicáté první hráčky světa Aleksandry Wozniakové a na druhém prohrála s osmnáctou nasazenou Patty Schnyderovou.  Antukový Barcelona Ladies Open, konaný v dubnu, přinesl", "section_level": 2}, {"title": "2010.", "content": "V úvodu sezóny zopakovala čtvrtfinále na Brisbane International, v němž ji vyřadila Belgičanka Kim Clijstersová po třech setech. V úvodním kole Moorilla Hobart International byla přinucena za stavu 2–3 ve třetí sadě proti ukrajinské hráčce Kateryně Bondarenkové zápas skrečovat. Na melbournském Australian Open prohrála s americkou turnajovou šestkou Venus Williamsovou v prvním kole.  Premiérové finále sezóny si zahrála na pařížském Open GDF Suez, kam se probojovala po výhře nad Pennettaovou. První set boje o titul proti nejvýše nasazené Rusce Jeleně Dementěvové získala ve zkrácené hře. Další dvě dějství již připadly soupeřce, která vyhrála pohár. Následně dvakrát vypadla v prvních kolech. Nejdříve na mexickém Monterrey Open s francouzskou hráčkou Julií Coinovou, a poté na BNP Paribas Open, kde ji vyřadila Němka Julia Görgesová. Zápasovou výhru zaznamenala až během Sony Ericsson Open, kde jako nenasazená tenistka přešla přes Estonku Kaiu Kanepiovou. Ve druhém kole si poradila s Maríí José Martínezovou Sánchezovou opět po třech setech, když ve druhé sadě již prohrávala 5–2 na gemy. Poté ji zastavila Viktoria Azarenková.  Na nejoblíbenějším turnaji okruhu v kategorii Premier podle tenistek, stuttgartském Porsche Tennis Grand Prix porazila nasazenou jedničku a", "section_level": 2}, {"title": "2011.", "content": "Na prvním turnaji sezóny Brisbane International opět došla do čtvrtfinále, když odehrála těžká utkání proti Akgul Amanmuradovové a Šachar Pe'erové. Její pouť pavoukem pak ukončila ruská tenistka Anastasija Pavljučenkovová. Do Australian Open vstupovala jako třicátá první nasazená. V prvních dvou kolech porazila Číňanku Čang Šuaj a Kláru Zakopalovou. Ve třetí fázi grandslamu však nepřešla přes světovou dvojku Věru Zvonarevovou po dvousetovém průběhu, přestože měla ve druhé sadě setbol.  V úvodním kole Open GDF Suez podlehla naturalizované Australance a bývalé světová čtyřce Jeleně Dokićové. O týden později pokračovala na Dubai Tennis Championships, kde vypadla také v úvodní fázi s Klárou Zakopalovou. Zlepšení se dostavilo na Qatar Ladies Open v Dauhá, na němž porazila světovou desítku Agnieszku Radwańskou, ale poté skončila ve", "section_level": 2}, {"title": "2012.", "content": "Sezónu zahájila na Brisbane International, kde ji v úvodním kole vyřadila krajanka Iveta Benešová. Navazující Apia International Sydney přinesl výhru nad Anou Ivanovićovou. Ve druhé sadě druhého kola utkání skrečovala Světlana Kuzněcovová. Ve čtvrtfinále pak dohrála se čtvrtou nasazenou Li Na. Do melbournského Australian Open přijela jako turnajová čtyřiadvacítka. S grandslamem se rozloučila již v úvodu prohrou od Američanky Christiny McHaleové. Brány prvního kola nepřekročila ani na pařížském Open GDF Suez, kde ji zdolala devátá nasazená a vítězka turnaje Angelique Kerberová.  Čtvrtfinálovou účast zaznamenala na", "section_level": 2}, {"title": "2013.", "content": "Sezónu zahájila na Brisbane, kde ji vyřadila v prvním kole Sabine Lisická. S Anastasijí Pavljučenkovovou ovšem postoupila do čtvrtfinále čtyřhry, v němž je zastavil pár Hantuchová a Srebotniková. První kolo nedokázala pokořit ani na Apia International Sydney, kde hladce podlehla Medison Keysovéu. Ve čtyřhře nestačila s Dominikou Cibulkovou na Huberovou a Mirzaovou až v závěrečném supertiebreaku. První sezónní výhry se jako sedmnáctá nasazená dočkala na Australian Open. Na úvod přehrála Mirjanu Lučičovou Baroniovou. Poté však nezvládla koncovky obou setů proti Srbce Bojaně Jovanovské. S Pavljučenkovovou se probojovala do čtvrtfinále melbournské čtyřhry, ve kterém nestačily na pozdější finalistky Bartyovou a Dellacquovou. Cestou mezi poslední osmičku párů vyřadily Babosovou a Robsonovou, osmé nasazené Kopsovou-Jonesovou a Spearsovou a Jankovićovou a Lučićovou Baroniovou, které", "section_level": 2}, {"title": "2014.", "content": "Novozélandskou a australskou část sezóny odehrála s nevýraznými výkony. Na aucklandském ASB Classic ji jako šestou nasazenou na úvod zastavila Japonka Ajumi Moritová. Mezi poslední osmičkou Apia International Sydney podlehla světové šestce Petře Kvitové. Během roku se obě fedcupové spoluhráčky utkaly pětkrát. Vždy vítězně ze zápasů vyšla Kvitová, která tak navýšila vzájemný poměr utkání na 6–0.  Australian Open pro ni znamenal, po třísetových výhrách nad Julii Gluškovou a Hradeckou, stopku ve třetím kole, v němž nestačila na pozdější vítězku melbournského grandslamu Li Na. V utkání přitom neproměnila za stavu 6–1 a 6–5 mečbol, když minula lajnu. Po duelu sdělila: „\"Dovedete si představit, jak mi je. Byla jsem pár centimetrů od úžasného úspěchu. Taková porážka bolí nejvíc\".“ Na arabském Qatar Total Open ji ve třetím kole", "section_level": 2}, {"title": "Wimbledonské semifinále.", "content": "Bez sezónní výhry na trávě zavítala do Wimbledonu, na kterém se probojovala do svého prvního grandslamového semifinále kariéry. Cestou pavoukem neztratila žádný set. V roli turnajové třiadvacítky na její raketě postupně skončily Julia Görgesová, Polona Hercogová, desátá nasazená Dominika Cibulková, kvalifikantka Tereza Smitková a ve čtvrtfinále Ruska Jekatěrina Makarovová, která jí dokázala odebrat pouze čtyři gemy. Výhru okomentovala jako nejkrásnější okamžik celé kariéry, když uvedla: „\"Byl to ten nejkrásnější okamžik, jaký jsem s tenisem zažila. Naposledy jsem", "section_level": 3}, {"title": "Americké betony a podzimní část.", "content": "Na dvorce se vrátila na přelomu července a srpna washingtonským Citi Open, kde z pozice světové sedmnáctky startovala jako nejvýše nasazená. Roli favoritky však nezvládla, když na úvod podlehla Kristině Mladenovicové. Další týden skončila v osmifinále Rogers Cupu porážkou od světové jedničky Sereny Williamsové.  V prvním kole cincinnatského Western & Southern Open přešla přes Venus Williamsovou, aby ji opět mezi poslední šestnáctkou vyřadila druhá tenistka žebříčku Simona Halepová. Kariérní maximum dosáhla na US Open, kde se přes Alizé Cornetovou poprvé probojovala do čtvrtého kola. V něm byla nad její síly 39. žena klasifikace", "section_level": 3}, {"title": "2015.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vítězka ženské čtyřhry na Australian Open.", "content": "Na úvod sezóny potřetí startovala na Hopmanově poháru. Český tým vytvořila s Adamem Pavláskem. Prvním inividuálním turnajem se stal Apia International Sydney, kde skončila v prvním kole na raketě Samanthy Stosurové. Jako turnajová šestnáctka vstupovala do dvouhry na Australian Open. Úvodní zápas proti Jaroslavě Švedovové prohrála po vyrovnaném průběhu až 6–8 ve třetí sadě.", "section_level": 3}, {"title": "Triumfy na Qatar Total Open a ve Stuttgartu.", "content": "Na obnoveném turnaji Fortis Diamond Games v Antverpách došla do čtvrtfinále, v němž ji poprvé na okruhu porazila Karolína Plíšková. V navazujícím turnaji Dubai Tennis Championships skončila v téže fázi, i se stejnou soupeřkou – Karolínou Plíškovou.  Druhý vrchol sezóny pro ni přišel na Qatar Total Open, kde z pozice nenasazené hráčky celý turnaj vyhrála. Nejprve oplatila lednovou porážku Stosurové, aby poté zvládla zápasy s turnajovou pětkou Makarovovou, šestkou Andreou Petkovicovou i devítkou Carlou Suárezovou Navarrovou. Ve finále na její raketě skončila Běloruska Viktoria Azarenková, hrající na divokou kartu. Výhra pro ni představovala šestý titul ve dvouhře na okruhu WTA Tour a vůbec první v kategorii Premier. Výhrou proti Azarenkové přerušila sérii šesti vzájemných porážek. V", "section_level": 3}, {"title": "French Open – nejlepší Grand Slam kariéry.", "content": "Do dvouhry French Open vstupovala v roli turnajové třináctky. Ve dvou setech vyhrála nad Ruskou Pavljučenkovovou, Japonkou Naraovou i Němkou Lisickou. V osmifinále vyřadila obhájkyni titulu Marii Šarapovovou a snížila pasivní bilanci vzájemných zápasů na 2–4. Jednalo se o její třetí vítězství nad hráčkou, která figurovala na druhém místě žebříčku WTA. Ve čtvrtfinále si poradila s 21. nasazenou Španělkou Garbiñe Muguruzaovou. Mezi poslední čtveřicí hráček zdolala turnajovou sedmičku a pařížskou šampionku z roku 2008 Anu Ivanovićovou, když otočila průběh úvodní sady ze stavu 2–5 na gemy. Po výhře se probojovala do finále a po 34 letech se stala první českou finalistkou dvouhry na Roland Garros, když navázala na Hanu Mandlíkovou.  V boji o svůj premiérový grandslamový titul", "section_level": 3}, {"title": "Letní část.", "content": "Na eastbournském AEGON International startovala jako turnajová trojka. Po volném losu však ve druhém kole nestačila na Slovenku Dominiku Cibulkovou ve dvou setech.  Do Wimbledonu byla nasazena jako číslo šest a v prvním kole si poradila se 44. hráčkou světového žebříčku, Američankou Alison", "section_level": 3}, {"title": "Deblová výhra na Canada Masters a finalistka v New Havenu.", "content": "Severoamerickou tenisovou sezónu na betonech zahájila srpnovým Canada Masters v Torontu, kde jako sedmá nasazená nestačila po volném losu v 1. kole ve třech setech na Rusku Darju Gavrilovovou, i když vedla 6–3, 5–4 a 30:0 při svém podání. V torontské čtyřhře vybojovala s Mattekovou-Sandsovou čtvrtý společný titul, když ve finále hladce zdolaly francouzsko-slovinské turnajové trojky Caroline Garciaovou s Katarinou Srebotnikovou. Výhrou si zajistily účast na závěrečném Turnaji mistryň a současně se dostaly do čela průběžného žebříčku dvojic. Jako čtvrtá nasazená zavítala na Connecticut Open do", "section_level": 3}, {"title": "Herní výpadek a dvojitá účast na Turnaji mistryň.", "content": "V polovině září byla týden hospitalizována ve Fakultní nemocnici Brno pro bakteriální infekci, která se přidružila k poranění břišního svalu. Po vynechání Toray Pan Pacific Open i povinného China Open se na okruh vrátila druhý říjnový týden lineckým Generali Ladies Linz. V roli nejvýše nasazené však dohrála v úvodním kole, když podlehla Andreee Mituové. Jako turnajová trojka zavítala na navazující Kremlin Cup do Moskvy, kde po volném losu nestačila na jednu z nejbližších přítelkyň na okruhu a obhájkyni titulu Anastasiji Pavljučenkovovou.  Přes podzimní část bez výhry se poprvé v kariéře dokázala", "section_level": 3}, {"title": "2016.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Australská absence.", "content": "Na úvodní australskou část sezóny, jako členka obou elitních světových desítek, neodcestovala pro bolestivost kloubů a pokračující rekonvalescenci po podzimní bakteriální infekci. Ke zdravotnímu stavu uvedla: „\"Léčení se v posledních", "section_level": 3}, {"title": "Návrat na dvorce a deblový triumf z Miami Masters.", "content": "Na tenisový okruh se vrátila ve druhé polovině února Qatar Total Open, kde obhajovala titul. Během rekonvalescence vypadla z první desítky a do Dauhá přijížděla jako světová dvanáctka a sedmá nasazená. Po volném losu však nestačila na 162. tureckou ženu žebříčku Çağlu Büyükakçay, startující na divokou kartu, když nezvládla tiebreaky obou setů.  Další prohru v prvním zápase zaznamenala na BNP Paribas Open, kde ji po volném losu zastavila kazašská 72. tenistka klasifikace Jaroslava Švedovová ve dvou sadách. Sérii porážek neprolomila ani na navazujícím Miami Open, na němž jako turnajová jedenáctka nenašla recept na Belgičanku Yaninu Wickmayerovou. Z deblové miamské soutěže však s", "section_level": 3}, {"title": "Pražský titul.", "content": "Vůbec první vítězný zápas v probíhající sezóně přišel na dubnovém J&T Banka Prague Open, když dohnala ztrátu úvodní sady proti Kolumbijce Marianě Duqueové Mariñové. Z pozice turnajové dvojky pokračovala na „vítězné vlně“ proti Hradecké, která ve druhém setu skrečovala pro zablokovaný krk. Ve čtvrtfinále ji nezastavila ani Tchajwanka Sie Su-wej, figurující na 78. pozici žebříčku a v semifinále oplatila čerstvou prohru obhájkyni titulu a světové osmnácté Karolíně Plíškové. Ve finálovém duelu přehrála turnajovou čtyřku Samanthu Stosurovou z Austrálie po třísetovém průběhu. Dosáhla tak na sedmou singlovou trofej okruhu WTA Tour.  Z Mutua Madrid", "section_level": 3}, {"title": "Travnatá část sezóny.", "content": "Prvním turnajem na trávě se stal AEGON Classic v Birminghamu, kde na úvod podlehla ve dvou setech Petře Kvitové. Na dalším turnaji kategorie Premier, AEGON International v Eastbourne, pak nestačila na Němku Annu-Lenu Friedsamovou. Do Wimbledonu přijela jako dvacátá", "section_level": 3}, {"title": "US Open Series, bronzová olympionička a asijská túra.", "content": "Letní US Open Series zahájila porážkou na montréalském Rogers Cupu od Kanaďananky Eugenie Bouchardové, když nezvládla tiebreak třetí sady, v níž neudržela vedení 3:1 na míče. Ve třetím vzájemném duelu poprvé prohrála.  Na srpnových Olympijských hrách v Riu de Janeiru skrečovala po ztrátě úvodní sady druhého kola dvouhry Belgičance Kirsten Flipkensové. Ve čtyřhře pak s Barborou Strýcovou na úvod vyřadily trojnásobné olympijské šampionky Serenu a Venus Williamsovy. Po výhře nad bývalými světovými jedničkami Erraniovou s Vinciovou nestačily v semifinále na Rusky Makarovovou a Vesninovou. V ryze českém utkání o bronz zdolaly Andreu Hlaváčkovou a Lucii Hradeckou ve dvou setech. Po návratu na severoamerický kontinent odešla poražena od čtyřicáté druhé ženy", "section_level": 3}, {"title": "2017: Deblová vítězka Australian Open a French Open, světová jednička ve čtyřhře.", "content": "Sezónu otevřela na aucklandském ASB Classic, kde po výhře nad Allertovou podlehla Strýcové až ve zkrácené hře rozhodující sady. Opět ve druhém kole skončila na Hobart International. Po výhře nad Švýcarkou Golubicovou překvapivě nestačila na japonskou kvalifikantku a stou hráčku pořadí Risu Ozakiovou.  Melbournský grandslam Australian Open znamenal odvrácení devíti mečbolů v prvním kole proti Belgičance Yanině Wickmayerové. Tím vyrovnala grandslamový rekord ze zápasů Kyrgios–Gasquet ve Wimbledonu 2014, respektive Rubinová–Novotná a Spadea–Serra na French Open 1995. Ve druhé fázi ji přehrála pozdější šampionka a světová dvojka Serena Williamsová. Z deblové soutěže získala s Bethanií Mattekovou-Sandsovou čtvrtý společný grandslam po finálové výhře nad", "section_level": 2}, {"title": "2018: Finalistka čtyřhry na Mallorce a zdravotní potíže.", "content": "Sezónu rozehrála na Sydney International jako třicátá první hráčka žebříčku. Na úvod podlehla dvaadvacáté v pořadí Angelique Kerberové. Ze čtyřhry odstoupily se Strýcovou před semifinálem proti Dabrowské a Süové. Grandslamový Australian Open znamenal postup do třetího kola přes Ajlu Tomljanovićovou a Soranu Cîrsteaovou. Poté však nezvládla koncovky obou setů se světovou šestkou Karolínou Plíškovou. V melbournském deblu dohrála se Strýcovou ve čtvrtfinále na raketách Sie Su-wej a Pcheng Šuaj.  Úvodní zápasy s členkami elitní světové desítky prohrála na únorových Qatar Total Open a Dubai Tennis Championships. Na prvním z nich podlehla světové desítce Julii Görgesové a na druhém pak sedmé v pořadí Caroline Garciaové. Následoval herní výpadek pro bakteriální infekci a bolest kloubů, až do květnového Internationaux de Strasbourg, kde ji v osmifinále zdolala osmá nasazená Tchajwanka Sie. Na Roland-Garros nejdříve zdolala francouzskou členku třetí světové stovky Jessiku Ponchetovou. Ve druhé fázi ale podruhé v sezóně prohrála s šestou ženou klasifikace Karolínou Plíškovou, přestože", "section_level": 2}, {"title": "2019: Deblová finalistka ve Stuttgartu a konec kariéry.", "content": "Ukončení kariéry oznámila před listopadovým finále Fed Cupu 2018 v Praze. Posledním turnajem profesionální dráhy se měl stát Australian Open 2019. Pro zánět šlachy v zápěstí však do Austrálie neodcestovala a odložila rozhodnutí na později. K prvnímu utkání v sezóně nastoupila do dubnové fedcupové baráže v Prostějově proti Kanadě, jíž se rozloučila s českým týmem. Za rozhodnutého stavu ve prospěch Češek vyhrála s Krejčíkovou závěrečnou čtyřhru. Jednalo se o její vůbec první deblové vítězství v této soutěži. V závěru dubna postoupila do posledního finále kariéry, když ve stuttgartské čtyřhře Porsche", "section_level": 2}, {"title": "Týmové soutěže.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fed Cup.", "content": "Mezi lety 2004–2019 v českém fedcupovém týmu nastoupila k dvaceti dvěma mezistátním utkáním s bilancí 13–11 ve dvouhře a 1–4 ve čtyřhře. Pětkrát, v letech 2011, 2012, 2014 2015 a 2018, se stala členkou vítězného družstva. V každém z naposledy odehraných čtyř ročníků nastoupila pouze do jediné čtyřhry.  V bratislavském čtvrtfinále Světové skupiny 2011 se Slovenkami, v němž zdolala Hantuchovou a duel s Čepelovou skrečovala. Rozhodující čtyřhru získal český tým. Ze semifinále na belgické půdě se omluvila pro zranění stehna. V moskevském finále 2011 proti Rusku prohrála obě dvouhry, když nestačila na Kuzněcovovou a Pavljučenkovovou. Češky přesto vyhrály 3:2 na zápasy. V pražském finále v roce 2012 proti Srbsku naopak obě své dvouhry vyhrála, nejprve porazila Ivanovićovou a poté deklasovala Jankovićovou. Rozhodující měrou tak přispěla k obhajobě trofeje. Ve čtvrtfinále Světové skupiny 2013 v ostravské hala ovládla druhou dvouhru proti jedničce týmu Stosurové. Po postupu přes Austrálii 4:0 na zápasy nestačila v palermském semifinále na italské antukářky Erraniovou i Vinciovou. Češky tak odjely poraženy 1:3", "section_level": 2}, {"title": "Letní olympijské hry.", "content": "Českou republiku reprezentovala na Letních olympijských hrách 2008 v Pekingu, kde ve dvouhře prohrála ve třetím kole s Rakušankou Sybille Bammerovou. Na úvod čtyřhry podlehly s Petrou Kvitovou australské dvojici Stosurová a Stubbsová.  Zúčastnila se také Her XXX. olympiády v londýnském All England Clubu. V prvním", "section_level": 2}, {"title": "Hopman Cup.", "content": "Za české družstvo odehrála tři ročníky Hopmanova poháru, mistrovství smíšených družstev ITF v Perthu. V letech 2007 a 2008 se jejím spoluhráčem stal Tomáš Berdych. V roce 2015 pak nejníže postavený účastník ročníku z třetí světové stovky Adam Pavlásek.  V roce 2007 na úvod podlehla Mirzaové a z klíčového mixu proti Indii odešla česká dvojice také poražena. První výhru si připsala ve vítězném duelu se Španělskem, když zdolala Medinaovou Garriguesovou. Berdych triumfoval v singlu a mix český pár prohrál. Na závěr podlehli Chorvatsku. Šafářová nejdříve zvládla dvouhru se Sanjou Ančićovou, ale Berdych podlehl jejímu bratru Mariu Ančićovi a do rozhodujícího mixu Češi již nenastoupili.  V sezóně", "section_level": 2}, {"title": "Trenérské vedení.", "content": "Jejími trenéry se v rané fázi kariéry postupně stali Miroslav Štencl, Dan Trávníček a David Kotyza.  Od října 2005 byl jejím koučem Jaroslav Bulant, následně opět Kotyza a poté Patrik Navara. Od prosince 2010", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Narodila se roku 1987 v Brně do rodiny Milana a Jany Šafářových. Má o deset let starší sestru Veroniku, která k roku 2016 žila s rodinou v New Yorku a trénovala tenis. Sestra odešla do Spojených států v osmnácti letech studovat univerzitu.  Lucie Šafářová začala s tenisem ve třech letech a ranou fázi spojila s klubem ŽLTC v Brně-Židenicích. Od třetí třídy základní školy žila s otcem v Rakousku, kde pracoval v tenisovém klubu. Po návratu trávila polovinu týdne tréninkem v Brně a polovinu v Prostějově. Od čtrnácti let se připravovala pouze v klubu TK Agrofert Prostějov, jehož členkou byla do konce kariéry. Česko reprezentovala na mistrovství světa do čtrnácti a šestnácti let. V září 2007 maturovala na Gymnáziu Mojmírovo náměstí. Tenisovým vzorem se pro ni stala Steffi Grafová, s níž jako devítiletá trénovala. Za preferovaný povrch uvedla antuku.  V letech 2002–2011 udržovala partnerský vztah s tenistou Tomášem Berdychem. Roku 2013 se jejím přítelem stal bývalý americký tenista a trenér Troy Hahn a o tři roky později pak bývalý tenista Jakub Lustyk. V roce 2018 navázala vztah s hokejistou Tomášem Plekancem. Před Vánocemi 2019 se jim narodila dcera Leontýna Plekancová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lucie Šafářová (* 4. února 1987 Brno) je bývalá česká tenistka hrající levou rukou, která se na profesionálních okruzích pohybovala v letech 2001–2019. Na Grand Slamu vybojovala pět deblových trofejí s Američankou Mattekovou-Sandsovou a finále dvouhry si zahrála na French Open 2015. Z Letních olympijských her 2016 v Riu de Janeiru si po boku Strýcové odvezla bronz z deblové soutěže. V srpnu 2017 se na šest týdnů stala světovou jedničkou ve čtyřhře, čtvrtou českou a třicátou pátou od zavedení klasifikace v roce 1984. S českým týmem pětkrát triumfovala ve Fed Cupu. Kariéru ukončila květnovou čtyřhrou na French Open 2019.", "tgt_summary": "露丝·莎法洛法(,1987年-2月4日)女,捷克网球运动员。她是继妮科莱·瓦伊迪索娃后,又一位捷克新秀;她在2005年的Estoril中,由外围赛到成功夺标后开始成名。在2014年温布顿网球锦标赛女子单打比赛中进入四强,进入2015年法国网球公开赛女子单打决赛。与比丹妮·玛迪克-辛特斯搭档夺得2015年澳洲网球公开赛和2015年法国网球公开赛、2016年美国网球公开赛、2017年澳洲网球公开赛女子双打冠军。", "id": 429383}
{"src_title": "Nigel Mansell", "tgt_title": "奈杰尔·曼塞尔", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Po úspěchu na motokárách jezdil Mansell roky 1976-1977 ve Formuli Ford. V prvním roce absolvoval devět závodů, z nichž v šesti zvítězil. V roce 1977 absolvoval 42 závodů a zvítězil v 33 z nich. Stal se šampionem. Tehdy ho zastihla zpráva jeho lékaře, že mu hrozí paralýza končetin a možná nebude moci již nikdy závodit. Mansell se však z nemocnice vrátil na závodní okruhy.  V letech 1978 a 1979 působil ve formuli 3. Hned v prvním závodě startoval z pole position a umístil se druhý. Během druhé sezóny (1979) měl těžkou havárii a byl hospitalizován se zlomeným obratlem. Po svém návratu se mu podařilo stát se testovacím pilotem stáje Lotus ve formuli 1.  Svou první šanci ve formuli 1 tak dostal v roce 1980, při Velké ceně Rakouska na okruhu Zeltweg. V pěti závodech, kterých se tohoto roku zúčastnil (v barvách Lotusu) však nedokázal bodovat.  Nicméně u Lotusu zůstal po sezony 1981 až 1984 a po celou dobu mu týmovým kolegou byl Elio de Angelis. Budeme-li počítat pouze tyto čtyři kompletní sezony, pak pouze jednou (1983), dokázal svého týmového kolegu pokořit.  Jeho \"totální nasazení\" se zalíbilo Franku Williamsovi a pro sezonu 1985 jej angažoval jako druhého jezdce ke Keke Rosbergovi. A právě u Williamsu získal toho roku své první vítězství. Bylo to na domácí trati v Brands Hatch. Na nejvyšším stupínku se mu zalíbilo natolik, že se tam vrátil hned při dalším závodě v Kyalami. V celkové klasifikaci obsadil lichotivé šesté místo. Pro zajímavost, na páté příčce skončil Elio de Angelis.  Pro sezonu 1986 \"nafasoval\" nového týmového kolegu. Byl jím v tu dobu již dvojnásobný mistr světa z let 1981 a 1983, Nelson Piquet. Ale Mansell (možná i díky nehodě šéfa týmu Franka Williamse, který nějakou dobu nemohl svůj tým vést) nepřijal roli týmové dvojky a Nelsona Piqueta v těsném boji o titul mistra světa porazil. Vzájemná rivalita obou a nešťastná nehoda (prasklá pneumatika) v poslední GP sezony v Adelaide připravily Nigela Mansella o titul. Jako třetí vzadu se nakonec smál Alain Prost na McLarenu.  V sezoně 1987 se Mansell ještě o něco zlepšil, vyhrál celkem šest závodů (oproti pěti loňským), ale ani to nestačilo. Tentokrát jej porazil týmový kolega Nelson Piquet, který tak zkompletoval hattrick. I v této sezoně dokázal Mansell zvítězit na domácí půdě. Mezitím co v letech 1985 a 1986 to bylo v Brands Hatch, v roce 1987 slavil na letišti v Silverstone. Domácí závod pro něj byl vždy vrcholem, což dokládají jak jeho výsledky, tak i jeho slova: \"Doma bych se i zabil, jen abych vyhrál\".  Rok 1988 moc nadějí nedával. Od Williamsu sice odešel Nelson Piquet, ale i dodavatel motorů Honda. Nový motor Judd určitě nepatřil mezi konkurenceschopné. Deváté místo v celkovém hodnocení nepůsobí tak špatně, jako zisk dvanácti bodů za dvě druhá místa ve Španělsku a jak jinak - doma v Silverstone.  Není proto překvapením, že pro následující rok změnil Nigel týmové barvy. Italští tifosi ho vřele přijali a dali mu přezdívku \"Leone\". Vítězství v premiérovém závodě za Ferrari je něco, co se \"neodpouští\". Nigel to dokázal v Brazílii. Tohoto roku zvítězil ještě v Maďarsku na Hungaroringu a v premiérové sezoně v rudém tak skončil čtvrtý.  V roce 1990 Ferrari bojovalo o titul mistra světa. Nebylo to ale zásluhou Nigela Mansella. Gerharda Bergera vystřídal Alain Prost, který utekl z McLarenu před Ayrtonem Sennou. Právě Senna se nakonec radoval ze svého druhého titulu mistra světa. Mansell se mohl radovat pouze z vítězství v Portugalsku. Celková pátá příčka nenaplnila jeho představy a tak na konci roku vyslyšel volání Franka Williamse, aby se vrátil \"domů\". Patrick Head (šéfkonstruktér Williamsu) sliboval vítězné auto, na kterém pracoval spolu s Adrianem Neweyem.  Williams FW14 byl asi nejlepším autem sezony 1991, ale trvalo dlouho, než se podařilo jej dokonale vyladit. Ayrton Senna tak v úvodních závodech sezony získal rozhodující náskok, který už udržel. (Adrian Newey se zdá být specialistou na podobné situace a ze stejné příčiny přišel o titul i s McLaren a Red Bullem). Mansell nakonec získal 72 bodů především za pět vítězství a tři druhá místa. Opět dokázal zvítězit na domácí půdě - jak jinak. Strhující závod skončil nešťastně pro Ayrtona Sennu, který zůstal stát v posledním kole s nepojízdným vozem na trati. Klasifikován byl na čtvrtém místě a přesto, že mu došel benzín, do cíle dojel. Bylo to ale na voze Nigela Mansella. I to trochu vypovídá o vzájemných vztazích jezdců této éry a o vzájemném respektu těchto velikánů.  Tímto gestem ale ohledy k Ayrtonovi skončily. V sezoně 1992 (nejen) ho Mansell doslova \"rozdrtil\". Z prvních deseti Velkých cen vyhrál hned osm a již v jedenáctém závodě v Maďarsku byl korunován mistrem světa. Že ve výše zmíněných osmi triumfech je obsažen i ten z domácí Velké ceny je asi zbytečné dodávat. Ve zbytku sezony už přidal jen jedno vítězství. Bylo to způsobeno i tím, že se od Franka Williamse dozvěděl o angažování Alaina Prosta pro sezónu 1993. To Mansell nechtěl akceptovat a z formule 1 odešel.  V roce 1993 jezdil v zámořské sérii Indy Car za stál Newman-Haas, známého herce Paula Newmana a Carla Haase. Hned v této premiérové sezoně získal nejen titul nováček roku ale především celkové prvenství.  Ve formuli 1 toho roku triumfoval Alain Prost (dle očekávání). Na další rok jej u Williamsu ale nahradil Ayrton Senna (proti očekávání). Ve třetím závodě v Imole však Ayrton Senna za velmi dramatických okolností zemřel a do jeho sedačky se od závodu v Montmelo posadil mladý skot David Coulthard. Frank Williams se ale chtěl udržet na výsluní a tak přemluvil Nigela k návratu. V poslední Velké ceně sezony si tak Nigel Mansell připsal poslední vítězství své kariéry.  O rok později se ještě pokoušel \"vejít\" do monopostu McLarenu, ale neúspěšně. Formule 1 vstupovala do éry přísné aerodynamiky a štíhlých linií, což nebyla Nigelova parketa. S érou robustních monopostů tak skončila i éra Nigela Mansella.  I přesto, že Nigel za celou svou kariéru získal \"pouze\" jeden titul mistra světa, řadí ho Murray Walker oprávněně mezi TOP TEN jezdců f1 všech dob. Aby mohl začít, zastavil téměř celý svůj majetek, i přesto, že čelil vážným zdravotním problémům, které téměř vylučovaly možnost závodit. Na dráze byl ochoten a schopen nechat všechno pro úspěch, nikdy se nevzdal, žádná situace pro něj nebyla beznadějná. Nutno podotknout, že málokdy v historii čelil jezdec tak velké konkurenci, jaká se sešla v osmdesátých letech: Senna, Mansell, Prost, Piquet... Diváky dokázal doslova strhnout. Vždy jel na vítězství. Druhé místo pro něj byla prohra. I z toho pramenilo mnoho, možná zbytečných chyb a odpadnutí. Ale oči a srdce fanoušků plesala. Byla to doba, kdy určující byl limit jezdce, ne vozu a Nigel (spolu s jeho fandy) si to dokonale užíval.", "section_level": 1}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "tučně vyznačené závody znamenají zisk pole position, závody vyznačené kurzívou zajetí nejrychlejšího kola v závodě", "section_level": 1}], "src_summary": "Nigel Ernest James Mansell, CBE (* 8. srpna 1953 Upton-on-Severn, Worcestershire) je bývalý anglický pilot Formule 1, mistr světa z roku 1992.", "tgt_summary": "奈杰尔·欧内斯特·詹姆斯·曼塞尔,(英语:Nigel Ernest James Mansell,1953年-8月8日),英国前赛车手,曾夺得1992年一级方程序锦标赛世界冠军,以及1993年北美CART方程序世界冠军。", "id": 2196390}
{"src_title": "Niki Lauda", "tgt_title": "尼基·劳达", "src_document": [{"title": "Nehoda na Nürburgringu.", "content": "Dne 1. srpna 1976 na německé trati Nürburgring měl Niki Lauda potvrdit, že je blízko k obhajobě titulu. Při tomto závodě však měl nehodu. Lauda se řítil po trati svým vozem Ferrari rychlostí více než 250 km/h k místu zvanému \"Bergwerk\", když jeho vůz neovladatelně zatočil doprava a narazil do plotu, který ho následně vymrštil zpět na dráhu. Do vraku poté narazil pilot Brett Lunger. V té chvíli Laudův vůz začal hořet následkem exploze palivové nádrže. Lauda při srážce s Lungerem ztratil přilbu a tak zůstal uprostřed plamenů s více než 900 °C a i když se ho podařilo vyprostit, byl ve vážném stavu. Měl poškozené plíce, hlavu a i další části těla měl těžce popálené. Musel podstoupit plastickou operaci obličeje. S následky nehody se potýkal až do konce svého života.", "section_level": 1}, {"title": "Další úspěchy.", "content": "O 42 dní později se Niki Lauda opět usadil do svého monopostu a bojoval o titul až do konce sezony. Titul nakonec o jeden bod neuhájil před Jamesem Huntem. O rok později, v roce 1977 opět získal titul mistra světa. Poté ukončil kariéru. V roce 1982 se vrátil zpět do Formule 1 a roku 1984 získal potřetí titul mistra světa.", "section_level": 1}, {"title": "Po odchodu z Formule 1.", "content": "Po odchodu z Formule 1 se začal věnovat létání. Stal se pilotem a majitelem letecké společnosti Lauda Air, kterou později prodal Austrian Airlines. Po čase v roce 2003 založil další leteckou společnost Niki. Společnost vlastnila kromě jiných i dopravní letadla Airbus A330. Zbankrotovala v roce 2017, když už nespadala pod Nikiho Laudu, ale pod zkrachovalou společnost Air Berlin. Lauda se proto rozhodl koupit aerolinky zpět.  V srpnu 2018 podstoupil transplantaci plic poškozených následkem nehody z roku 1976. Zemřel 20. května 2019 po vleklých zdravotních problémech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Andreas Nikolaus „Niki“ Lauda (22. února 1949 Vídeň – 20. května 2019 Curych) byl rakouský pilot Formule 1, trojnásobný mistr světa z let 1975, 1977 a 1984, spolukomentátor závodů na německé televizi RTL a pilot a majitel letecké společnosti Lauda Air a Niki.", "tgt_summary": "安德烈亚斯·尼古劳斯·「尼基」·劳达(,1949年-2月22日-2019年-5月20日)是奥地利商人和传奇赛车手。籍贯萨尔茨堡州(生于维也纳)。他曾经在1975、1977及1984年三度夺得一级方程序世界车手冠军。此后还曾担任过两年的美洲虎车队经理。在商界,尼基·劳达是劳达航空和尼基航空的创始人,庞巴迪商务航空公司的形象大使,也曾在德国电视台担任解说嘉宾,他也曾是F1梅赛德斯AMG车队非执行董事,多支F1车队的顾问。", "id": 2529202}
{"src_title": "Cetinje", "tgt_title": "采蒂涅", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oblast Cetinje byla osídlena již v době kamenné, což dokazují nálezy v nedaleké jeskyni Lipska pečina. Město samotné vzniklo v 15. století a bylo pojmenováno podle řeky Cetina. V roce 1482 se zde usídlil legendární vůdce Černohorců Ivan Crnojević poté, co jej Turci vytlačili do hor. Turci město třikrát obsadili, v letech 1683, 1714 a 1765, nikdy se jim tu však nepodařilo zůstat trvale. V roce 1484 Ivan Crnojević nechal zbudovat klášter zasvěcený Panně Marii s královskou hrobkou. Město Ulcinj na jihu země se stal sídlem pravoslavných metropolitů, kteří tu sídlí dodnes. Ze starého kláštera ale zbyly jen ruiny. Jeho nástupce Đorđe Crnojević nainstaloval v klášteře Obod v městě Rijeka Crnojevićova první balkánskou tiskárnu, která byla vyrobena v Benátkách a velmi obtížně přepravena. V roce 1493 zde byla vytištěna první kniha. V roce 1896 byla otevřena první čítárna.  Za vlády krále Nikoly I. na začátku 20. století tu došlo k velkému rozvoji, vznikl například první hotel. Za časů Jugoslávie se však hlavní město Černé Hory přesunulo do Podgorice, z významných budov se tak stala muzea, v dnešní době turisty navštěvovaná. V 19. století vrostl vliv Cetinje poté, co Petr II. Petrović-Njegoš úspěšně spojil 35 kmenů a vytvořil tak černohorský stát. Je pochován v mauzoleu na vrcholku hory Jezerski vrh v národním parku Lovćen.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Po druhé světové válce bylo město velmi zanedbáváno. Město bylo rozvíjeno jako průmyslové centrum, průmysl zde ovšem ztroskotal po zhroucení socialistického hospodářství.  Cetinje je na rozdíl od přímořských letovisek Budva a Kotor především atraktivní jako kulturní a duchovní centrum Černé Hory a hraje tak důležitou roli v dějinách Černé Hory. Cetinje má mnoho zajímavých míst, mezi kterými jsou např. Cetinjský klášter, kostel Vlaška (postavena v roce 1450), Biljarda, četná muzea, Zetski dom královského divadla a historické zahraničních ambasády. Nejvýznamnější budovou je v Cetinje černohorský královský palác Nikoly I., dnes národní muzeum.  Královská hrobka v Cetinje zahrnuje ostatky některých členů bývalé černohorské královské rodiny, mj. i krále Nikoly a královny Mileny. S privatizací „Grand Hotelu“ a přemístění některých správních úřadů z Podgorice se očekává, že se Cetinje zotaví ze zaostalosti, aby se stala významným bodem zájmu cestovního ruchu na mapě Černé Hory.", "section_level": 1}, {"title": "Budovy bývalých ambasád.", "content": "V dobách monarchie zde byla spousta mezinárodních velvyslanectví - např. italsko, francouzské, ruské, srbské, rakousko-uherské, britské, bulharské,španělské a další.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Cetinje byla kulturní a vzdělávací centrum Černé Hory po dobu pěti století. Existuje zde pět státních institucí: Đurđe Crnojevićova Hlavní Národní knihovna, Černohorské Národní muzeum, Archiv Černé Hory, Státní Ústav pro uchování kulturního dědictví a Zetski Dom - černohorské královské národní divadlo. Nejstarší - a kdysi nejdůležitější - kulturní instituce ve městě je klášter v Cetinje.  Ve městě se také nachází budovy Akademie múzických umění, Fakulta drama a Fakulta výtvarných umění - přední fakulty Univerzity Černé Hory.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Cetinje je připojena k Podgorice a Budvě přes silnici M2.3. Obě města jsou cca 30 km od Cetinje. K dispozici je také historická silnice do Kotoru, která není vysoce kvalitní, ale nabízí úžasný výhled na Boku Kotorskou.  Mezinárodní letiště v Tivatu je 50 km vzdálené a vedou z něj pravidelné lety do Bělehradu a Curychu a jsou zde i pravidelné charterové lety.  Mezinárodní letiště Golubovci v Podgorice je vzdálené 55 km a provozuje pravidelné linky do významných evropských destinací po celý rok.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cetinje () je město v Černé Hoře, ležící v jižní části země, 35 km jihozápadně od hlavního města Podgorice. Žije zde 15 137 obyvatel. Do roku 1918 bylo hlavním městem Černohorského knížectví a poté království a v rámci Jugoslávského království pak už jen správním sídlem Zetské bánoviny.", "tgt_summary": "采蒂涅(;;(Ketígni),;又译策丁耶)是位于黑山西部的一个城市。采蒂涅过去曾经长期是黑山的首都,在黑山历史上具有特殊的地位。二战时期此城也是当时的意大利王国的傀儡政权黑山军政府首府。采蒂涅是黑山现在宪法订定的王家旧都(),首都则是波德戈里察。", "id": 1736842}
{"src_title": "Lewis (kulomet)", "tgt_title": "路易士機槍", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zbraň vynalezl plukovník americké armády Isaac Newton Lewis v roce 1911 na základě předchozí práce Samuela McCleana. Americkou armádou však nebyl zpočátku přijat hlavně díky Lewisovu osobnímu sporu s důstojníkem, který měl jeho posouzení na starosti. Kulomet mohl vystřelit 550 nábojů ráže 7,7 mm (.303 in) za minutu. Díky své poloviční váze (12,7 kg) oproti kulometu Vickers byl původně určen pro použití pouze jedním vojákem. Jeho cena byla šestinou ceny Vickerse a počet součástí (62) dovoloval i téměř šestkrát rychlejší výrobu. Proto se záhy dostal k vojákům na západní frontě.  Kulomet Lewis se také stal často používaným pro montáž do letadel, protože vysoké rychlosti umožňovaly dobré chlazení za letu. Tak mohl být odstraněn chladicí plášť zbraně a ta se stala ještě lehčí.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Zbraň pracovala na základě mechanizmu patentovaného Samuelem McCleanem. Píst odebírající plyny z hlavně končil ozubeným hřebenem, který při svém pohybu vzad natahoval spirálovou pružinu v pouzdru se zuby na okraji a zároveň otevíral závěr. Pružina svojí naakumulovanou energií hnala celý mechanizmus vpřed, náboj byl vytažen ze zásobníku, zasunut do nábojové komory a uzamčen závěr. Lewisův kulomet byl navržen jako vzduchem chlazený. Ochlazování hlavně bylo prováděno prostřednictvím podélných hliníkových žeber, které byly kryty ocelovým válcovým pláštěm hlavně. V té době se vedly diskuse o efektivitě a vůbec o potřebě takovéhoto způsobu chlazení. Za druhé světové války bylo mnoho těchto zbraní odmontovaných z letadel (které oplášťování neměly), předáno protileteckým jednotkám britské domobrany a na britská letiště, kde přesto dosahovaly solidních výsledků.  Později byly tyto zbraně bez oplášťování používány na pouštních vozidlech v bojích války v Africe, kde se domnělé nevýhody také nepotvrdily. Královské námořnictvo jako bašta vojenských tradic, však trvalo na opláštění zbraně, dokonce i v chladných podmínkách arktických vod.  Kulomet se nejčastěji používal se dvěma typy diskových zásobníků, jeden s 47 a druhý s 97 náboji. Menší množství zbraní s větším zásobníkem bylo použito v roce 1916 jako protiletadlová zbraň v britské armádě, ale větší zásobník podmínkám zákopové války nevyhovoval. Při montáži na letadlech se do zbraní nedostával prach a nečistoty jako v zákopech.", "section_level": 1}, {"title": "Použití a výroba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Zbraň zkoušela v roce 1912 americká armáda, ale kvůli nedostatku prostředků nebyl zaveden do její výzbroje. Plukovník Lewis byl zklamán pokusy přesvědčit americkou armádu o výhodách svého vynálezu. Odešel do výslužby a zamířil do Belgie. Zde okamžitě nabídl návrh armádě. Belgičané jeho návrh rychle převzali v roce 1913, s tím že budou používat britské střelivo ráže.303 palců. Nedlouho nato koupila licenci firma \"Birmingham Small Arms Company\". Němci se setkali s těmito zbraněmi na frontě v roce 1914 a pojmenovali je \"belgický chřestýš\".", "section_level": 2}, {"title": "První světová válka.", "content": "Anglická armáda kulomet přijala do své výzbroje koncem roku 1915. V anglické firmě BSA \"(Birmingham Small Arms Company)\" bylo vyrobeno 145 000 těchto zbraní. K obsluze kulometu byla cvičena dvojčlenná obsluha, střelec a nabíječ. Oba však museli ovládat obě úlohy, pro případ zranění druhého. První britské tanky také používaly Lewisův kulomet. Byl montován i do letadel jako zbraň pozorovatele/střelce, nebo jako doplňková zbraň k hlavnímu kulometu Vickers.  V roce 1917 Lewisovu zbraň převzala i americká armáda. Tyto kulomety používaly ráži.30-06 Springfield. Výroba probíhala v USA u firmy Savage. V září roku 1918 byly nahrazeny typem Browning.  Tyto zbraně se v průběhu první světové války vyráběly rovněž ve Francii u firmy Darne v počtu celkem 3266 kusů.", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečné období.", "content": "Od roku 1921 byly kulomety Lewis exportovány do Japonského císařství, kde je císařské námořnictvo zařadilo do výzbroje jako 7,7mm kulomety typu RU. V roce 1932 zařadilo císařské námořnictvo do výzbroje upravenou variantu (mimo jiné došlo ke zkrácení hlavně z 87 na 80 ráží) jako 7,7mm kulomet typu 92. Kulomet používala i japonská císařská armáda.  Ve dvacátých letech 20. století vznikla verze M20 určená pro nizozemskou armádu vyráběná zbrojovkou v Hembrugu.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Lewisův kulomet byl období druhé světové války u pěchoty nahrazen modernějším lehkým kulometem Bren, ale byl často montován jako zbraň bočních střelců v bombardérech a na bojových vozidlech. Protože Británie čelila nedostatku materiálních zdrojů, rozhodla se využít i zásoby zbraní všude, kde to jen mělo smysl. Po pádu Francie byly kulomety předány jednotkám britské domobrany. Po válce byly Lewisy oficiálně vyřazeny a přenechaly tak místo kulometům Bren a Vickers.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lewis () byl vzduchem chlazený kulomet, používaný zejména jednotkami britského impéria. Poprvé byl nasazen belgickou armádou v první světové válce a poté jej jako součást výzbroje převzaly i ozbrojené složky jiných zemí. Používal se až do období druhé světové války. Díky svému širokému válcovitému chladicímu plášti hlavně a kulatému zásobníku je lehce identifikovatelný.", "tgt_summary": "路易士机枪(Lewis Gun)由美国陆军上校艾萨克·牛顿·路易士发明,但美国陆军并未采用,而是在英国发扬光大。路易士机枪的特色是独特的枪管冷却罩、由顶部进弹的圆形弹鼓,陆军型较早退出现役,但空用机枪版本却一直运用到二战结束,甚至是朝鲜战争中还有运用。", "id": 2295292}
{"src_title": "Neon Genesis Evangelion", "tgt_title": "新世纪福音战士", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Ačkoli je tento fakt vyřčen až v pozdější fázi seriálu, vše začalo roku 2000, kdy vědecká expedice na Antarktidě objevila velkého tvora neznámého původu, jehož vědci pojmenovali jako Adam nebo též první „Anděl“. Během jednoho z pokusů na neznámé bytosti se cosi nepovedlo a došlo k sebezničení tvora. To mělo za následek jak přeměnu bytosti do formy embrya, tak zkázu, která byla později pojmenována jako „Druhý dopad“. Antarktida byla během tohoto „dopadu“ skoro zničena a zemská osa se silou události posunula. To ovlivnilo klima a zapříčinilo celosvětovou destrukci, která zabíjela miliardy lidí i zvířat. Přesto mnohem vyšší počet životů zmařily války, které nastaly záhy poté. Po roce, během něhož vymřela polovina lidské populace, byl konečně nastolen mír. Pravda skrývající se za Druhým dopadem byla pečlivě utajována před veřejností v podobě oficiálního vysvětlení, v němž se tvrdilo, že katastrofu zapříčinil meteorit, který cestoval vesmírem rychlostí světla a dopadl na Antarktidu.  Série začíná v roce 2015, 15 let po „Druhém dopadu“. Během té doby se lidstvo zotavilo z neštěstí. Děj je zasazen do Tokya-3, vojenského a zároveň civilního města umístěného na jedné z posledních suchých pevnin Japonska. To je právě napadeno prvním z řady podivných stvoření, nazývaných Andělé. Běžné zbraně vůči nim byly shledány neefektivními. Přesto se polovojenské organizaci NERV podaří uspět ve vývoji biomechanického mecha, Evangelionu (Evy), který je schopen Anděly zastavil.  Jak se příběh prohlubuje, je odhalena skutečnost, že NERV je napojen na další tři organizace: GEHIRN, SEELE a Marduk Institut. Dokud je NERV pod kontrolou SEELu, je jeho prvotním úkolem ochrana Země před Anděly. Nicméně NERV má také vlastní tajný program, řízený lstivým velitelem Gendó Ikarim – tzv. Projekt lidské instrumentality. Tím je, podle slov Gendóa v 25. epizodě, cesta ke sjednocení všech lidských myslí do jedné duchovní entity. Úkolem Marduk Institutu, který operuje skrz 108 „pomocných“ organizací, je výběr pilotů pro Evy. Ti by měli pocházet z nejvíce nadaných dětí, počatých po Druhém dopadu (tj. 15letých). Představiteli institutu jsou velitel Gendó Ikari a hlavní vědecké poradkyně NERVu Ricuko Akagi.  Každá Eva má svého výhradního pilota a funguje na základě synchronizace s duší a myslí pilota uvnitř Evy. Čím vyšší synchronizační poměr pilota, tím lépe může pilot kontrolovat Evu a obratněji bojovat. Například pilotovi Šindžimu dělalo výrazné potíže pohybovat s Evou při 40 % synchronizace, ale s vyšší synchronizací dokázal provádět během souboje zblízka přímo akrobatické pohyby. 100% synchronizační poměr sebou přináší neuvěřitelné množství schopností Evy. Vyšší poměr, který je považován za nemožný, přesto může být piloty dosažen. Naneštěstí, když Šindži takového stavu dosáhne, stráví následující měsíc „rozpuštěn“ v Evě.  Hlavní postava, Šindži Ikari, je odcizeným synem Ikariho Gendó. Před počátkem série Gendó povolá Šindžiho, aby se stal pilotem poté, co je pilotka Jednotky 00, Rei Ajanami, zraněna. Nemajíc potuchy o tom, proč jej otec povolal, Šindži přijíždí do Tokia-3 právě ve chvíli, kdy na město zaútočí Třetí Anděl. Šindži zdráhavě přijímá a ujímá se řízení Jednotky 01. Zároveň začíná žít spolu s majorkou Misato Kacuragi. Spolu s Rei bojují proti Andělům, dokud se k nim později nepřipojí Asuka Langley Sórjú, pilotka Jednotky 02.  Když se Ricuko na začátku děje zmíní o tom, že Evy obsahují nějaké ty biologické části, jejich rozsah není zpočátku příliš patrný. Jak se ale ukáže v 16. a 20. epizodě, Jednotka 01 je spojena s duší Jui Ikari, Gendóho zesnulou manželkou a Šindžiho matkou. Sama Rei je klonem Jui a duší Lilith, Druhého Anděla.  Později se ukáže, že Evy nejsou skutečnými „roboty“, ale spíše žijícími biomechanickými organismy. Na konci celého seriálu je odkryt fakt, že Evy jsou v podstatě klony Andělů (Jednotky 00, 02, 03 a 04 byly vytvořeny z Adama, Prvního Anděla a 01 z Lilith). Jejich mechanické součásti slouží jako omezení a kontrola. Že tato kontrola není perfektní se ukáže, když Jednotky 00 i 01 „zešílí“ a piloti nad nimi ztratí kontrolu.  Časem se postavy začínají dozvídat o druhém cíli NERVu a SEELu, Projektu lidské instrumentality. Jejich úmyslem je napomoci lidské evoluci a tím lidstvo zachránit. Aby se tak stalo, naplánují prolomit obranu AT-štítů, které oddělují jednotlivce, a spojit tak všechny lidské duše. Pokud každý dosáhne takového stavu, již nikdy více nepocítí bolest ani osamění.  Na konci děje se dostanou do sváru dvě rozdílné části o to, zda se připojit či nepřipojit k Instrumentalitě.  V posledních dvou dílech seriálu zahájí Gendó s Rei Projekt lidské instrumentality a přinutí tak několik postav postavit se svým pochybnostem a strachu. Série se prvotně zaměřuje na Šindžiho, obzvláště v epizodě 26. Zpočátku se Šindži pokouší uniknout těmto vnitřním konfrontacím, ale nakonec sebe přijme takového, jaký je. Tento konec by také mohl znamenat Annovo odmítání otakuismu poté, co Šindži odmítl povrchní, prázdný a bolestný svět místo skutečného světa. Konec, vytvořený z retrospektivy zvláštních, útržkovitých kreseb a čistého textu, zanechal mnoho fanoušků zmatených a neuspokojených. Hlavní zápletka – boj proti Andělům – nebyl nikdy vyřešen a jediné, co mělo nějakou formu rozuzlení, byly Šindžiho osobní konflikty. O rok později bylo vydáno odlišné pompéznější zakončení v podobě filmu \"End Of Evangelion\". Tomuto filmu ještě předcházel \"Neon Genesis Evangelion: Death & Rebirth\", který byl vlastně velmi dynamickým sestřihem prvních 24 dílů seriálů doplněným o pár záběrů a propojovacích scén navíc (jeho druhá část tvoří první třetina \"End Of Evangelion\").", "section_level": 1}, {"title": "Postavy.", "content": "Postavy z NGE stále zápasí se svým okolím, se svými vztahy, vnitřními démony a s traumatickými zážitky z minulosti. Vztahy mezi všemi postavami jsou značně spletité.  Režisér Hideaki Anno popsal jednoho z hlavních hrdinů Šindžiho Ikariho jako kluka, který se „snaží utéct lidskému kontaktu“ a „přesvědčuje sebe samého o své naprosté zbytečnosti tak moc, že není ani schopen spáchat sebevraždu.“ Šindži a Misato Kacuragi se podle něj „nesmírně bojí být někým zraněni“ a jsou „nedostatečně pozitivně smýšlející na to, aby se dali nazývat dobrodružnými hrdiny“. Rei Ajanami spolu s Asukou Langley Sórjou, jinou hlavní protagonistkou, mají podobné vady a obtížně navazují vztahy s druhými.  K popularitě Neon Genesis Evangelionu nepochybně přispěl i vzhled postav. Atraktivní zevnějšek tři hlavních ženských postav – Asuky, Rei a Misato – byl zvěčněný v dódžinši komunitě formou miniatur a inspiroval tak další anime (např. Burst Angel).", "section_level": 1}, {"title": "Inspirace a symbolismus.", "content": "\"Evangelion\" je plný narážek na biologická, vojenská, náboženská a psychologická témata. I když náboženské a biologické téma je někdy (možná záměrně) pojato odlišně oproti pojetí současného křesťanství nebo biologii. Annovo použití Freudovského slangu a psychoanalytické teorie je zde velmi přesné.  Výklad symbolů se různí. Není úplně jasné, kolik z nich je záměrných či smysluplných, ani které jsou čistě dílem náhody. Jak sám Anno řekl, „Mohla by to být sranda, kdyby si někdo našel čas a prozkoumal je.“  Umístění symbolů je obsaženo i v anglickém DVD komentáři k \"Death and Rebirth\" a \"End of Evangelion\".  Mnoho postav sdílí stejná jména s japonskými loděmi (a dokonce jednou americkou) z druhé světové války. Například Asuka Langley Sórjú či Akagi Ricuko. Shoda je však pouze ve výslovnosti, znaky, jimiž jsou jména zapsána, jsou jiné.", "section_level": 1}, {"title": "Psychologická a psychoanalytická teorie.", "content": "Několik frází užitých v názvech epizod a hudebních kulisách pochází z prací Sigmunda Freuda. Mezi ně patří „Thanatos“, „Orální období,“ „Strach z odloučení“ a „Matka je první další“ (matka jako prvotní objekt dětské lásky je základem Oidipova komplexu). Spojení mezi Evami a jejich piloty, stejně jako konečný cíl Projektu lidské působnosti, se silně podobá Freudovským teoriím o vnitřním konfliktu a mezilidské komunikaci.  Ježkovo dilema je pojem, popsaný filosofem Arthurem Schopenhauerem a později převzatý Freudem. Je to také podtitul čtvrtého dílu a zmíněn Misato Kacuragi jako popis vztahu Asuky se Šindžim.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Ústřední symbolika čerpá inspiraci z židovsko-křesťanských zdrojů. Často také bylo využito ikonografie a témat judaismu, křesťanství, gnosticismu a v některých případech i Svobodného zednářství.  Výčet odkazů, které se objevují v sérii a které jsou přijatelnou a věrohodnou interpretací.", "section_level": 2}, {"title": "Fikce a filosofie.", "content": "\"Nová geneze evangelia\" a zejména Projekt lidské instrumentality vykazuje silné ovlivnění novelou Arthur C. Clarka \"Konec dětství\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Neon Genesis Evangelion (), zkráceně NGE, je oblíbené japonské anime, které vzniklo roku 1995. Anime bylo napsáno a režírováno Hideaki Annem a produkováno studii Gainax a Tacunoko Production. Jde o poapokalyptickou akční mecha sérii plnou odkazů na židovsko-křesťanské symboly z knihy Genesis a biblických apokryfů. Poslední epizody NGE se zaměřují na psychoanalýzu hlavních postav, která zobrazuje různé citové problémy a duševní nemoci. Psychologická stránka pořadu je založena na osobních zkušenostech režiséra Hideaki Anna, který se vyrovnával s depresí a podstupoval psychoterapii.", "tgt_summary": "《新世纪福音战士》(;英语:Neon Genesis Evangelion,通常被称为EVANGELION、NGE或者EVA。在华语圈中被翻译为新世纪福音战士,中国大陆早期引进时译为新世纪天鹰战士)是一部由庵野秀明执导,GAINAX和龙之子制作公司制作的日本动画电视连续剧,于1995年10月至1996年3月在东京电视台首播。原版的日语配音演员,包括为碇真嗣配音的配音演员及歌手绪方惠美,为绫波零配音的林原惠和为惣流·明日香·兰格雷配音的宫村优子等。剧中音乐由鹭巢诗郎制作,配乐专辑一经推出就登顶公信榜排行榜;动画主题曲在其发布后的十几年间有着持续的影响力。其他新世纪福音战士系列作品还包括分别于1997年和1998年上映的三部电影,以及被称作新剧场版的电影四部曲系列作,另外还有其他一些衍生动画、漫画和电子游戏系列。", "id": 2370522}
{"src_title": "PIO", "tgt_title": "可编程输入输出", "src_document": [{"title": "PIO režim u ATA rozhraní.", "content": "Do příchodu DMA byl režim PIO jediný způsob komunikace na tomto rozhraní.  PIO režim je rozdělen do několika módů dle přenosové rychlosti. Všechny režimy jsou z hlediska elektrických signálů stejné. U rychlejších módů dochází pouze k redukci doby mezi jednotlivými cykly a tím i zvýšení přenosové rychlosti. Všechna ATA zařízení podporují základní - nejpomalejší mód 0. V tomto módu CPU přistupuje k registrům na zařízení, ve kterých jsou uloženy informace potřebné pro CPU k určení optimální rychlosti a nastavení ATA řadiče.  Nastavení správného PIO režimu a následný přenos dat je pro CPU velmi náročný. Z tohoto důvodu byl později vytvořen DMA a UDMA režim. Stále má však PIO režim své využití. Ať už se jedná o jednoduché digitální rozhraní, kde není třeba dosahovat vysokých přenosových rychlostí nebo třeba některé integrované obvody. Lze ho také využít například u FPGA (Field Programmable Gate Array) bez znatelné ztráty výkonu.  Další dva módy byly definovány u specifikace CompactFlash 2.0. Jsou to módy PIO 5 a PIO 6, které se užívaly právě jen u CompactFlash zařízení (ty dnes však už podporují i výše zmíněné Ultra DMA).", "section_level": 1}, {"title": "PIO Mód 5.", "content": "Předpokládaná rychlost měla dosahovat až 22 MB/s. Tento mód však nikdy nebyl zaveden a používán na pevných discích. Jednak tu byl DMA režim a navíc by musel CPU čekat na odpovědi od pevného disku, a tím by byl zbytečně zatěžován. Sice se nikdy nevyráběly pevné disky s podporou PIO 5, avšak někteří výrobci základních desek začlenili podporu PIO módu 5 do BIOSU. Důvodem bylo použití CompactFlash karet s adaptéry na rozhraní IDE.", "section_level": 1}, {"title": "Kompatibilita.", "content": "Ne všechna zařízení přesně dodržují časování PIO módů. Jako například čtečka karet Sandisk SDDR-89 ImageMate, která využívá čip GL819 od fimry Genesys Logic. Tento čip má lehce odlišné časování pro většinu módů.", "section_level": 1}], "src_summary": "PIO (Programmed Input Output) je režim přenosů dat po sběrnici v počítači mezi periferiemi (CD-ROM, pevný disk, síťová karta apod.) a operační pamětí. Data jsou přenášena za účasti procesoru. Procesor je tedy plně zaměstnán přenosem a nemůže vykonávat jinou práci.", "tgt_summary": "可编程输入输出(英语:PIO)是 CPU 与外围设备(如网卡、硬盘等)传输数据的一种方法。", "id": 2192142}
{"src_title": "ALH 84001", "tgt_title": "艾伦丘陵陨石84001", "src_document": [{"title": "Historie a původ.", "content": "Meteorit ALH 84001 je nejstarším známým meteoritem z Marsu, o němž se předpokládá, že vznikl krystalizací roztavené horniny před 4,091 miliardami let. Z chemické analýzy vyplynulo, že Mars opustil v době, kdy na něm ještě existovala tekutá voda.  V září roku 2005 analyzovala Vicky Hamiltonová z Havajské univerzity data ze sond Mars Global Surveyor a Mars Odyssey a porovnala je se známými údaji o meteoritu a dospěla k názoru, že pochází z oblasti Eos Chasma v jižní části Valles Marineris. Závěry však nebyly zcela definitivní, částečně též z důvodu, že analyzovaná data pocházela jen z těch částí Marsu, které nebyly zakryty prachem. Podle uznávané teorie byl ALH84001 vyražen z povrchu Marsu při dopadu meteoroidu asi před 17 miliony lety, přičemž na Zemi dopadl asi před 13 tisíci lety. K těmto údajům vědci došli na základě různých technik radiometrického datování, vycházejících mimo jiné z poločasu rozpadu prvků samarium-neodym (Sm-Nd), rubidium-stroncium (Rb-Sr), draslík-argon a uhlík C. O ostatní známé marťanské meteority, které by potenciálně rovněž mohly obsahovat známky biologického života, byl zájem znatelně menší, protože tyto nepocházely z „mokrého“ období Marsu. ALH84001 je tak jediný nalezený meteorit pocházející právě z této doby.  V říjnu 2011 dospěli vědci Itay Halevy, Woodward Fischer a John Eiler z Kalifornského technologického institutu k názoru, že z isotopické analýzy vyplývá, že k vysrážení uhličitanů nalezených v meteoritu došlo při teplotě 18 °C, přičemž interagující voda a oxid uhličitý pocházely z marťanské atmosféry. Poměry isotopů uhlíku a kyslíku naznačují, že uhličitany se ukládaly, když se postupně vypařovalo nějaké podpovrchové vodní těleso, pravděpodobně mělká zvodeň nacházející se několik metrů nebo desítek metrů pod povrchem.", "section_level": 1}, {"title": "Hypotetické biogenní vlastnosti.", "content": "6. srpna 1996 vyšel v časopisu Science článek Davida S. McKaye z NASA, v němž autor oznámil, že meteorit může obsahovat důkazy o životě na Marsu. Během zkoumání meteoritu elektronovým mikroskopem byly totiž odhaleny struktury, které někteří vědci interpretovali jako fosilní pozůstatky životních forem podobných bakteriím. Tyto struktury mají 20 až 100 nanometrů v průměru, což je podobná velikost jakou by mohly mít teoreticky předpokládané nanobakterie, ale menší než jakákoliv v té době známá buněčná forma života. Kdyby tyto struktury byly fosilizovanými pozůstatky živých forem a kdyby současně nebyly důsledkem kontaminace meteoritu pozemskými životními formami, byly by prvním jasným důkazem existence mimozemského života.  Oznámení o možném objevu mimozemského života vyvolalo značné kontroverze. Mnoho lidí si to vysvětlilo tak, že nalezené fosílie skutečně dokázaly existenci mimozemského života, a tato zpráva se rozšířila v médiích po celém světě. Prezident Spojených států Bill Clinton na to téma dokonce učinil formální prohlášení přenášené televizí.  David S. McKay vyvracel pochyby o pozemské kontaminaci meteoritu poukazem na to, že nalezené mikroskopické struktury se nepodobají žádné z předpokládaných kontaminací nalezených v jiných meteoritech. Struktury z ALH84001 se totiž na rozdíl od pravděpodobných kontaminací jiných meteoritů zdají vrostlé do původního meteoritického materiálu.  Zatím nebylo nezvratně prokázáno, jak byly tyto útvary vytvořeny, laboratorní experimenty týmu vedeném D. C. Goldenem však ukázaly, že podobné struktury lze vytvořit i nebiologickou cestou. David McKay to zpochybnil s tím, že laboratorních výsledků bylo dosaženo za použití nerealisticky čistých materiálů. Dále namítal, že Goldenův tým se soustředil pouze na jeden konkrétní znak, tvar krystalů, což však podle něj nemůže vyvrátit celou biogenickou hypotézu. Přesto se po těchto experimentech většina vědecké komunity od této hypotézy odklonila, mimo jiné též proto, že samotné zkoumání tvaru struktur je pro jednoznačné určení, zda šlo o živou či neživou formu, nedostatečné, neboť vizuální posouzení tvaru je nutně subjektivní a může vést k mylným interpretacím.", "section_level": 1}, {"title": "Indicie podporující hypotézu biogenního původu struktur.", "content": "Hypotézu, že nalezené stuktury by mohly být mikrofosiliemi biogenního původu, podporují následující indicie:", "section_level": 2}, {"title": "Hypotéza RNA světa a jiné návrhy konzistentní s malými buněčnými strukturami.", "content": "Roku 1999 dospěla skupina vědců zahrnující odborníky různých oborů včetně biologie, molekulární genetiky, paleontologie a mineralogie k závěru, že ačkoliv nejmenší prostor, jaký by teoreticky případná současná nanobakterie mohla zaujímat, je koule o průměru 250 ± 50 nanometrů, pak primitivní organismy založené na jednodušších polymerech, než jaké využívají ty současné, by mohly být i menší. Jako příklad byl uveden život založený čistě na RNA místo dnes běžné DNA, kdy funkci katalyzátorů nutných pro buněčnou replikaci by místo příliš velkých ribosomů přebraly menší ribozymy. Takové buňky by také neobsahovaly bílkoviny a nepotřebovaly by přepisovat DNA na mRNA. Buňky RNA světa byly navrženy jako možný způsob překlenutí propasti mezi neživou chemií a současnými živými buňkami.  Z diskuse vyplynuly následné možné mechanismy, které by mohly vysvětlit malý rozměr struktur nalezených na meteroritu ALH84001, za předpokladu, že se by jednalo fosílie původně živých forem:", "section_level": 2}], "src_summary": "ALH84001 (někdy též uváděný jako Allan Hills 84001) je meteorit nalezený 27. prosince 1984 výzkumníky projektu ANSMET v oblasti Allan Hills v Antarktidě. Jeho hmotnost v době objevu byla 1,93 kilogramu. Přestože pravděpodobně pochází z Marsu, od jiných meteoritů této skupiny se v některých aspektech liší.", "tgt_summary": "艾伦丘陵陨石84001(英语:Allan Hills 84001,常被缩写为英语:ALH 84001),又被音译为艾伦·希尔斯84001,是由美国的(Antarctic Search for Meteorites,ANSMET)小组于1984年12月27日在南极洲艾伦丘陵发现的一颗陨石。和SNC群的其他陨石一样,ALH 84001也被认为来自火星。在发现时,它的重量为为1.93千克。", "id": 1948009}
{"src_title": "William Blake", "tgt_title": "威廉·布莱克", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v 28 Broad Street v londýnské čtvrti Soho do rodiny londýnského obchodníka s pánským prádlem a punčochovým zbožím Jamese Blakea. Mnohé důkazy ukazují na to, že rodina alespoň v době Blakeova dětství netrpěla chudobou. Byl třetím ze sedmi dětí, z nichž dvě se nedožily dospělosti. Pokřtěn byl 11. prosince v kostele sv. Jakuba, Piccadilly. Do školy chodil pouze tak dlouho, aby se naučil číst a psát, odešel v deseti letech, později ho učila doma jeho matka Catherine Blake (narozena Wright). Už jako dítě sbíral reprodukce děl Raffaela, Michelangela a Dürera a během učení se seznámil se středověkým uměním.  Téměř celý život prožil v londýnské části Lambeth – až na tříletý pobyt ve Felphamu, kde se mu příliš nedařilo, protože nedokázal vyjít s Williamem Haylem, který celý jeho pobyt financoval a přál si stát se Blakeovým patronem.  Dne 18. srpna 1782 se ve svých dvaceti pěti letech oženil s dvacetiletou Catherine Boucher, dcerou zahradníka (v St Mary ́s Church v Battersea). Catherine neuměla psát, proto je na oddacím listu podepsána: \"\"X\".\" Blake ji naučil číst, psát a také kolorovat jeho kresby. Manželství zůstalo bezdětné, Blake Catherine ale označoval za svého anděla a mnohé zdroje uvádějí, že vztah mezi nimi byl velmi harmonický.", "section_level": 2}, {"title": "Myšlení a názory.", "content": "Blake byl silně věřící, neuznával ale anglikánskou církev a později ani žádnou jinou organizovanou formu křesťanství. Jednu dobu měl blízko ke katolicismu - obdivoval středověkou křesťanskou mystiku, ale postupně se názorově přiblížil manicheismu. Jeho velkým a celoživotním zdrojem inspirace byla Bible, zejména starozákonní proroci, ale i Nový zákon.  Během svého života měl finanční problémy. Jeho hlavním oborem bylo rytectví, ale rytiny byly koncem 18. století považovány za zastaralou formu umění. Ani tak se rytectví nechtěl vzdát a rozešel se kvůli tomu se spoustou ochotných mecenášů.  V jeho staromilectví tkvěla obrovská rozporuplnost, protože v některých věcech byl naopak velmi inovátorský a revolucionářský. Podporoval Americkou revoluci a po určitou dobu života sympatizoval s myšlenkami Velké francouzské revoluce a chvíli se pohyboval v politických kruzích kolem radikálně smýšlejících osobností, včetně Josepha Johnsona (nakladatel), Williama Godwina, Thomase Paina a dalších. Nikdy nevstoupil do žádné politické strany.", "section_level": 2}, {"title": "Mysticismus.", "content": "Kromě rytectví psal a maloval, v čemž mu pomáhaly jeho bohaté vize, které sám popisoval jako nespecifické, ale jasné hypnagogické obrazy přicházející mezi spánkem a probuzením. Věci se mu ve vizích jevily v jiných podobách, například slunce jako hostitel velebeného Boha a tygr jako ztělesnění kreativní a zároveň destruktivní energie. Vedle vizí budoucnosti se mu zjevovali také mrtví přátelé a andělé. Jednoznačně ale odmítal být označován za jasnovidce nebo fantastu.  Ve zralém věku usiloval o vytvoření vlastní mystické filosofie navazující na J. Böhma, Paracelsa a E. Swedenborga. Zabýval se problémem zla a stal se manicheistou. Rytinu jeho \"mystické svatby\" převzal na obálku svého zásadního díla o mystice Ohnivý keř český autor Karel Weinfurter.", "section_level": 2}, {"title": "Literární činnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literární význam.", "content": "Blake byl nepochopený za života, upozaďován po smrti, a nakonec zapomenut, až jeho životopis začal zpracovávat Alexander Gilchrist (asi 1860). Kniha Life of William Blake okamžitě změnila Blakeovu pověst. Skutečně doceňován začal být až ve století 20. Zasloužili se o to zejména Geoffrey Keynes, Northrop Frye a S. Foster Damon.  Mnohé osobnosti uměleckých kruhů, například June Singer, tvrdily, že Blake předběhl svou dobu. Diana Hume George dokonce prohlašovala, že Blake může být považován za předchůdce Sigmunda Freuda.  V padesátých letech 20. století měla Blakeova tvorba obrovský vliv na beatníky a zejména na velikány, jakými byli Allen Ginsberg, Bob Dylan, Jim Morrison, Van Morrison a Aldous Huxley. Zpěvák Iron Maiden Bruce Dickinson je velkým obdivovatelem Williama Blakea, zhudebněnou báseň Jerusalem můžeme najít na albu The Chemical Wedding.  V roce 2002 se William Blake umístil na 32. místě v průzkumu BBC o 100 nejvlivnějších Britů.", "section_level": 2}, {"title": "Básnické dílo.", "content": "Mnohé z jeho prvotních literárních počinů provází pastorální motivy, jako třeba beránek v básni \"Beránek\" (\"Zpěvy nevinnosti -\" 1789\", Zpěvy zkušenosti -\" 1794\"). Zpěvy nevinnosti\" bývají někdy kritiky označovány za až příliš naivní, Blake, kterému v době jejich vzniku bylo 30 let, se vrací do dětství a ve světě hledá, nachází a obdivuje krásu. V kontrastu k nim jsou právě \"Zpěvy zkušenosti,\" které zobrazují jakési rozčarování, uvědomění si zákonů, které lidskou duši svazují, a objevuje se zde mnohem více symbolů.  Významný je také Blakeův poem \"Tiriel\", kde se opět vrací k nevinnosti dítěte a příkazů, jež ho poutají, tentokrát ze strany rodičů, a také pozdější \"Kniha Thel\", v níž se objevuje většina motivů vycházejících z Blakeových vizí. Nejznámější Blakeovou básní je ale bezesporu \"Tygr\" (\"The Tyger\")\".\"", "section_level": 2}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přínos výtvarnému umění.", "content": "V druhé polovině devadesátých let vytvořil řadu velkých barevných monotypů technikou, kterou sám vynalezl: na desku nanesl silnou vrstvu temperových barev a pořídil z ní několik obtisků, jež pak dokončil perokresbou inkoustem a akvarelem.", "section_level": 2}], "src_summary": "William Blake (28. listopadu 1757 Londýn – 12. srpna 1827 Londýn) byl anglický malíř, básník a tiskař. Zatímco během svého života byl nepochopený a prakticky neznámý, dnes je považován za významnou osobnost v historii poezie i výtvarného umění preromantismu.", "tgt_summary": "威廉·布莱克(英语:William Blake,1757年-11月28日-1827年-8月12日),英国诗人、画家,浪漫主义文学代表人物之一。", "id": 363652}
{"src_title": "Integrační článek", "tgt_title": "積分器", "src_document": [{"title": "Funkce.", "content": "Integrační článek má frekvenční charakteristiku dolnopropustného filtru – se zvyšující se frekvencí vstupního napětí výstupní napětí klesá. U ideálního integrátoru odpovídá desetinásobnému zvýšení frekvence desetinásobný pokles amplitudy, sklon jeho logaritmické amplitudové frekvenční charakteristiky tedy je −20 dB/dek.  Přenos integračního článku je formula_3.  Integrační konstanta pasivního integrátoru s rezistorem a kondenzátorem je \"K\" = \"RC\", s rezistorem a cívkou \"K\" = \"L/R\".  Na integrátoru dochází k fázovému posunutí mezi vstupním a výstupním signálem, které je opět závislé na frekvenci signálu: s rostoucí frekvencí se posuv zvyšuje, asymptoticky dosahuje pro vysoké frekvence -90°.  Frekvence, při které dochází k poklesu napětí −3 dB (\"A\" = 0,707), se označuje jako \"frekvence zlomu\" (zlomová frekvence). Fázový posuv je při něm roven -45°.", "section_level": 1}, {"title": "Logaritmická amplitudová frekvenční charakteristika.", "content": "Logaritmická amplitudová frekvenční charakteristika (LAFCH) integračního článku s rezistorem a kondenzátorem je: formula_4  První člen LAFCH je roven nule, u druhého členu lze diskutovat tři případy: 1) je-li formula_5, pak i druhý člen je roven nule a přenos je až do zlomového úhlové frekvence formula_6 roven nule 2) je-li formula_7, je formula_8 kde formula_6 je úhlová frekvence zlomu 3) je-li formula_10, můžeme jedničku v odmocnině zanedbat a dostáváme tak přímku s počátkem ve zlomové úhlové frekvenci formula_6 která klesá se strmostí -20 dB/dek.  Logaritmická amplitudová frekvenční charakteristika (LAFCH) integračního článku s rezistorem a cívkou je: formula_12  První člen LAFCH je roven nule, u druhého členu lze diskutovat tři případy: 1) je-li formula_13, pak i druhý člen je roven nule a přenos je až do zlomové úhlové frekvence formula_6 roven nule 2) je-li formula_15, je formula_16 kde formula_6 je úhlová frekvence zlomu 3) je-li formula_18, můžeme jedničku v odmocnině zanedbat a dostáváme tak přímku s počátkem ve úhlové zlomové frekvenci formula_6 která klesá se strmostí -20 dB/dek.  LAFCH je pouze aproximací skutečné charakteristiky, největší chyba nastává v bodě formula_6 (3 dB), to je také kmitočet, při kterém se impedance frekvenčně závislé součástky (C nebo L) vyrovná odporu použitého R.", "section_level": 1}, {"title": "Fázová frekvenční charakteristika.", "content": "Fázová frekvenční charakteristika integračního článku je formula_21. Speciálně pro RC článek formula_22 a pro RL článek formula_23. Z grafu funkce arkus tangens vyplývá že fázová charakteristika bude vycházet přibližně z počátku souřadných os (osa x je logaritmická, čili začíná jedničkou a proto přesně vzato nemůže fázová charakteristika vycházet z počátku), při úhlové frekvenci formula_24 je argument funkce 1 a fázový posuv tedy formula_25. S dalším nárůstem frekvence se bude fázová charakteristika blížit formula_26. Obecně lze říci že každému zlomu logaritmické amplitudové frekvenční charakteristiky o -20 dB/dek (resp + 20 dB/dek) odpovídá posun fáze o -90° (resp +90°), je-li monotónní (konstantně roste nebo klesá) je fázová frekvenční charakteristika konstantní. Obrázek naznačuje charakteristiky integračního článku (pasivní dolní propusti) s formula_27. Červeně je naznačená logaritmická amplitudová frekvenční charakteristika, modře její skutečný průběh a zeleně fázová charakteristika.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Integrační článek obsahuje nejméně jednu frekvenčně závislou součástku (kondenzátor, cívka). Nejjednodušším zapojením je pasivní zapojení využívající jeden kondenzátor či cívku. Aktivní elektronický integrátor obsahuje operační zesilovač s kondenzátorem ve zpětnovazební smyčce. Integrátor lze také koncipovat jako digitální součástku, např. složením převodníku napětí–frekvence s čítačem impulsů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Integrační článek (integrátor) je elektrotechnická součástka, která v obvodu provádí matematickou funkci integrování – napětí na výstupu je integrálem napětí na vstupu podle času. Ideální integrační článek tak realizuje funkci kde formula_2 je konstanta integrátoru.", "tgt_summary": "积分器是一种元件,其输出信号为输入信号对时间的积分,积分器可以视为是计数器的连续版本,可以将输入累计后再输出。", "id": 2980552}
{"src_title": "František Xaver Richter", "tgt_title": "弗朗兹·克萨韦尔·里赫特", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Místo jeho narození není zcela jisté. Johann Georg Meusel v roce 1778 zaznamenal, že se narodil v Holešově na Moravě a nejspíše tento údaj získal od samotného skladatele. Historici však v holešovských matrikách zmínku o Richterově narození nenalezli. Dohledáno bylo naopak to, že v letech 1722-1727 studoval Richter na jezuitském gymnáziu v Uherském Hradišti (i ve zdejších úředních záznamech je jako místo narození studenta uveden Holešov). Je též pravděpodobné, že v Uherském Hradišti navštěvoval hudební seminář sv. Františka Borgiáše. Nejasnosti kolem původu vedli i k diskusím o jeho národnosti - jméno Richter bylo běžné v české i německé komunitě na Moravě, takže etnicitu nelze určit. Jedna z verzí říká, že jeho otcem mohl být strážný na zámku v Holešově Matěj Richter, o němž byla nalezena zmínka z roku 1722. Jméno Matěj by mohlo svědčit spíše pro český původ.  Po ukončení gymnázia v roce 1727 se František (či Franz) Xaver historikům na devět let ztrácí z dějin. Spekulace hovoří o pobytu ve Vídni a Itálii. Druhá verze vychází z toho, že roku 1736 se prokazatelně nacházel mezi italskými zpěváky vévodské opery ve Stuttgartu. Zpíval zde bas. Roku 1737 byl jmenován hudebním ředitelem Rytířské akademie v benediktinském klášteře v Ettalu. Zde složil svou první známou skladbu: oratorium \"Der Mensch vor Gottes Gericht\". V roce 1740 se stal vedoucím kapely knížete biskupa v Kemptenu. Stvořil pro ni další průlomovou skladbu, své \"Te Deum\".  Roku 1746 odešel Richter do Mannheimu, kde v kurfiřtském orchestru sice ponížil - stal se znovu jen zpěvákem-basistou - ale prestiž orchestru byla taková, že mu to stačilo, a i tak si finančně polepšil. Orchestr tehdy řídil jeho krajan: Jan Václav Stamic. V roce 1748 kurfiřt biskup Karel Teodor zadal Richterovi úkol složit oratorium \"La deposizione della croce\". Za ně byl roku 1768 jmenován dvorním komorním skladatelem. Pro kurfiřta Richter také napsal učebnici hudební skladby \"Harmonische Belehrungen\" (1767). Během svého mannheimského období napsal 80 symfonií, které měly zásadní význam pro rozvoj symfonie romantické, ač sám Richter zůstal vždy na půdě barokní.  V letech 1757-1758 cestoval Richter po Evropě a uváděl zde své skladby - koncertoval v Anglii, Holandsku i Francii. Právě tam měl největší úspěch a proto také z Francie přišla v roce 1769 nabídka na místo kapelníka v kapitule katedrály Notre-Dame ve Štrasburku. Richter přijal, neboť podmínky byly vynikající - 20 zpěváků, 40 členů orchestru a jako pomocník Haydnův žák Ignaz Pleyel. Pro kapitulu skládal dvacet let, až do své své smrti, a to hlavně chrámovou hudbu (mj. 27 mší a 2 requiem). Tato díla byla zachráněna, když byl roku 1791 archiv štrasburké kapituly přestěhován do německého Offenburgu, aby nebyl zničen revolucionáři. Přesto je jeho štrasburské dílo dodnes méně známé, neboť dlouho bylo ve výhradním majetku kapituly.  Někdy je označován za zakladatele smyčcového kvartetu.", "section_level": 1}], "src_summary": "František (Franz) Xaver Richter (francouzsky \"François-Xavier Richter,\" 1. prosince 1709 Holešov – 12. září 1789 Štrasburk) byl český barokní hudební skladatel, houslista, učitel hudby a zpěvák, představitel tzv. Mannheimské školy založené krajanem Janem Václavem Stamicem.", "tgt_summary": "弗朗兹·克萨韦尔·里赫特(,,1709年-12月1日-1789年-9月12日),捷克巴洛克时期的作曲家、小提琴家、音乐教师和歌唱家。他是由同胞扬·瓦茨拉夫·斯塔米茨(Jan Václav Stamic)创立的所谓曼海姆学派的代表人物,他对交响曲的形成贡献卓著。1747年加入著名的曼海姆管弦乐团,1769年到斯特拉斯堡任职,并死于该地。约翰·乔治·梅塞尔(Johann Georg Meusel)在1778年指出,里赫特(里希特)出生于摩拉维亚的霍莱索夫(豪乐秀夫、Holešov),这个信息可能是从作曲家本人那里得到的。然而,历史学家在霍莱索夫的登记册中没有发现任何关于里希特的出生的记载。相反,据发现,1722-1727年里希特在乌赫尔堡(Uherské Hradiště)的耶稣会文法学校学习(甚至当地的官方记录中也提到Holešov是学生的出生地)。他也很可能参加了圣弗朗茨克-博尔基亚斯的音乐研讨会。在1727年完成文法学校的学习后,弗兰蒂谢克(捷克语或德语中的弗兰茨)夏沃史学家在历史上消失了9年。人们猜测说是停留在维也纳和意大利。第二种说法是基于1736年他在斯图加特公国歌剧院的意大利歌唱家中显而易见的事实。他唱的是男低音。1737年,他被任命为埃塔尔的本笃会修道院的骑士学院的音乐总监。在这里,他创作了他的第一部著名的作品:演说曲《Der Mensch vor Gottes Gericht》(上帝的审判中的人)。1740年,他成为肯普顿王子主教的乐队团长。他为她创作了另一个突破性的作品,即他的《德姆》。 1746年里希特去了曼海姆,在那里,他在选举乐团中自取其辱--他又成了贝斯手--但乐团的声望已经足够,甚至更好了。这时,乐团由他的同胞扬-瓦茨拉夫-斯塔米奇指挥。扬-瓦茨拉夫-斯塔米奇。1748年,选帝侯卡雷尔-特奥多主教指派里赫特为他的任务是通过演说家La deposizione della croce(下十字架)。1768年,他被任命为宫廷室内乐作曲家。他还为选帝侯里希特写了一本教科书《和声》(1767年)。在他的曼海姆时期,他写了80首交响曲,虽然里赫特本人一直停留在巴洛克式的基础上,但这80首交响曲对浪漫主义交响乐的发展至关重要。在1757-1758年间,里希特游历欧洲,在英国、荷兰和法国等地演出他的作品。正是在那里,他获得了最大的成功,这也是为什么1769年,法国斯特拉斯堡圣母大教堂分会的乐队负责人的职位。里希特接受了,因为条件很好--20名歌手,40名管弦乐队成员,还有海顿的学生伊格纳茨-普莱耶尔作为助手。他为这一章创作了20年,直到他去世,主要创作的是圣殿音乐(包括27首弥撒曲和2首安息曲)。这些作品在1791年斯特拉斯堡分会的档案馆被移至德国奥芬堡时被保存下来,以免被革命者破坏。然而,他在斯特拉斯堡的作品仍不太为人所知,因为这些作品长期以来一直由该分会独占。他有时被称为 \"弦乐四重奏 \"的创始人。", "id": 1533048}
{"src_title": "Mongolské ajmagy", "tgt_title": "省 (蒙古国)", "src_document": [{"title": "Přehled ajmagů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Po připojení vnějšího Mongolska (tedy území dnešního Mongolska) bylo toto rozděleno ve tři ajmagy – Secenchánský, Tüšetuchánský a Džasaktuchánský, od roku 1725 i Sajn-nojonchánský. Samostatné postavení měla Chovdská oblast a pohraniční regiony. Po vyhlášení nezávislosti Mongolska v roce 1921 zůstalo vnitřní Mongolsko součástí Číny a Tannu Tuva se stala nezávislou republikou (dnes autonomní Tuvinská republika v Rusku). Nově vzniklá Mongolská lidová republika vzala stávající uspořádání za své počáteční.  Po skončení nevyhlášené sovětsko-japonské pohraniční války (1938-1939) proběhla v roce 1941 reorganizace administrativního uspořádání, jejímž výsledkem byly ajmagy. Vznikly Severochangajský ajmag, Čojbalsanský ajmag, Východogobijský ajmag, Zavchanský ajmag, Chentijský ajmag, Chovdský ajmag, Chövsgölský ajmag, Jihogobijský ajmag, Jihochangajský ajmag, Centrální ajmag a Uvský ajmag. Dlouhý pás jižní Gobi připadl v roce 1954 zpět Číně. Administrativní rozdělení bylo dokončeno vytvořením dalších ajmagů. Byly to Bajanchongorský ajmag, Bajanölgijský ajmag, Bulganský ajmag, Středogobijský ajmag, Gobialtajský ajmag a Süchbátarský ajmag. Selengský ajmag se od \"Centrálního ajmagu\" oddělil o dva roky později.  \"Čojbalsanský ajmag\" byl přejmenován na Východní ajmag v roce 1963 a hlavní město Ulánbátar se oddělilo od \"Centrálního ajmagu\" a vytvořilo zvláštní oblast na úrovni ajmagu. Stejný status dostala nově vzniklá průmyslová centra Darchan (1961 v \"Selengském ajmagu\") a Erdenet (1975 v \"Bulganském aymagu\"). V roce 1994 byly dva somon odděleny od \"Bulganského ajmagu\" a okolo města \"Erdenet\" byl vytvořen Orchonský ajmag a dále byly čtyři somon odděleny od \"Selengského aymagu\" a byl vytvořen Darchanúlský ajmag okolo \"Darchanu\" a zároveň byl ukončen speciální status obou měst. Gobisümberský ajmag vznikl v roce 1996 oddělením od \"Východogobijského ajmagu\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Ajmag (mongolsky \"аймаг\") je slovo, které v mongolských a tureckých jazycích znamená \"kmen\". V Mongolsku (a Číně) je použito pro pojmenování administrativních jednotek.", "tgt_summary": "省,或作盟(,意思是“部落”)是蒙古国的第一级行政区划单位。蒙古国分为21个省和首都乌兰巴托。省下设苏木(或译为“县”)。", "id": 565459}
{"src_title": "Loupež", "tgt_title": "抢劫", "src_document": [{"title": "Charakteristika a odlišení od jiných trestných činů.", "content": "Zákonné znaky loupeže jsou naplněny již vykonáním násilí či pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, pachatel z tohoto hlediska nemusí svého záměru věc získat vůbec dosáhnout. Trestný čin loupeže je speciálním ve vztahu k trestnému činu vydírání v tom, že násilí či pohrůžka bezprostředního násilí směřuje ke získání cizí věci. Pokud by jednání pachatele bylo zaměřeno na omezení svobody rozhodování poškozeného v jiném směru, usiloval by ho přimět k jinému jednání než vydat věc, která není pachatele, jednalo by se o trestný čin vydírání. O tento trestný čin by šlo i v případě, pokud by pohrůžka násilí nebyla bezprostřední a byla by zaměřena do vzdálenější doby v budoucnosti.  Loupež je třeba odlišovat od trestného činu krádeže vloupáním. Při takové krádeži se pachatel také zmocňuje cizí věci, avšak činí tak bez předchozího působení na poškozeného. Vloupání znamená, že vnikne do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly. V tomto směru pojmy krádeže vloupáním a loupeže bývají v běžném jazyce a ve sdělovacích médiích zaměňovány, stejně tak jako označení pachatelů takových trestných činů (pachatel loupeže je lupič a pachatel krádeže je zloděj).  Pokud se pachatel již zmocní cizí věci a až následně a bezprostředně po činu (např. je-li přistižen) se ji pokusí si uchovat násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí, jde opět o krádež, ne loupež. Pokud se pachatel zmocňuje věci, kterou má poškozený na sobě nebo při sobě, jedná o krádež tehdy, pokud předmětnou věc získá bez použití razantnějšího násilí (např. nečekaně vytrhne z ruky kabelku). Pokud však poškozený věc pevně drží a dojde k určitému přetahování, při němž je násilné působení pachatele razantnější povahy, je třeba takový skutek již posoudit jako trestný čin loupeže.", "section_level": 1}, {"title": "Trest a okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.", "content": "Za spáchání trestného činu loupeže trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody na 2 léta až 10 let.  Dále v kvalifikovaných skutkových podstatách vymezuje okolnosti podmiňující uložení trestu v přísnější sazbě:", "section_level": 1}], "src_summary": "Loupež je trestný čin (zvlášť závažný zločin), kterým pachatel usiluje o získání cizí věci násilím či pohrůžkou okamžitého vykonání násilí. V českém právu v nyní účinném trestním zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů) je loupež upravena v ustanovení § 173. Pachatel se tohoto trestného činu dopustí tehdy, pokud \"proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci\".", "tgt_summary": "抢劫,亦称打劫、行抢,是指以暴力或威吓,夺取对方对某物之所有权的一种犯罪行为。抢劫是对他人的财产权、人身安全的严重侵害,也彻底背弃人类文明价值,因此各国的刑罚皆极重。。进行抢劫的罪犯被称为「抢匪」或「强盗」。与盗窃不同,绝大多数的抢劫都包含了暴力的成分,有时候会转变成杀害被抢劫者的情况。抢劫通常发生在都会区或郊县、冷僻地区。在大部分的法律定义中,抢劫的详细定义会依照不同的审判而有差异。", "id": 1442078}
{"src_title": "Rozdělení pravděpodobnosti", "tgt_title": "概率分布", "src_document": [{"title": "Rozdělení pravděpodobnosti diskrétní náhodné veličiny.", "content": "Pravděpodobnost, že diskrétní náhodná veličina formula_1 bude mít po provedení náhodného pokusu hodnotu formula_2, značíme formula_3, formula_4 nebo stručně formula_5.  Výsledkem jednoho náhodného pokusu je to, že náhodná veličina bude mít právě jednu hodnotu. Všechny hodnoty definičního oboru náhodné veličiny tedy představují úplný systém neslučitelných jevů, což znamená, že součet pravděpodobností všech možných hodnot formula_2 diskrétní náhodné proměnné formula_1 je roven 1, tzn.", "section_level": 1}, {"title": "Pravděpodobnostní funkce.", "content": "Rozdělení pravděpodobnosti diskrétní náhodné veličiny se tedy vyjádří tak, že se určí pravděpodobnost formula_5 pro všechna formula_2 definičního oboru veličiny formula_1. Pravděpodobnosti jednotlivých hodnot formula_2 jsou tedy vyjádřeny funkcí formula_5, která se nazývá pravděpodobnostní funkce. Hodnoty pravděpodobností funkce vyjadřujeme obvykle tabulkou, např. Také se používá vyjádření ve formě grafu (viz ). V některých případech lze také použít vyjádření pomocí matematického vzorce.  Znalost pravděpodobnostní funkce lze použít k výpočtu pravděpodobnosti. Například pravděpodobnost, že náhodná veličina formula_1 leží mezi hodnotami formula_15 a formula_16, se určí jako", "section_level": 2}, {"title": "Distribuční funkce diskrétní veličiny.", "content": "Pomocí pravděpodobnostní funkce lze zavést distribuční funkci vztahem  Distribuční funkce je neklesající a je spojitá zprava. Hodnoty distribuční funkce leží v rozsahu formula_19. Pro diskrétní náhodnou veličinu formula_1 lze pro libovolné reálné číslo formula_2 vyjádřit distribuční funkci vztahem", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Jestliže hodnoty náhodné veličiny leží v intervalu formula_23, pak formula_24 a formula_25.  Distribuční funkci lze, podobně jako pravděpodobnostní funkci, použít k výpočtu pravděpodobnosti, neboť", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení pravděpodobnosti spojité náhodné veličiny.", "content": "Spojitá náhodná veličina má spojitou distribuční funkci formula_27. Rozdělení spojité náhodné veličiny nelze popsat pravděpodobnostní funkcí v určitém bodě.", "section_level": 1}, {"title": "Hustota pravděpodobnosti.", "content": "Hustota pravděpodobnosti je funkce, jejíž hodnotu pro libovolný zvolený prvek z množiny možných vzorků (hodnot náhodné proměnné) lze interpretovat jako relativní četnost hodnoty tohoto prvku v rámci celé množiny možných vzorků daného času.  Rozdělení pravděpodobnosti spojité náhodné veličiny se určuje prostřednictvím funkce, která se nazývá hustota rozdělení pravděpodobnosti (hustota pravděpodobnosti, ). Pro spojitou náhodnou veličinu obecně neplatí, že také hustota pravděpodobnosti je spojitá.  Je-li formula_28 hustota pravděpodobnosti spojité náhodné veličiny formula_1, pak platí kde formula_31 je definiční obor veličiny formula_1. Pro hodnoty formula_2 mimo definiční obor formula_31 je hustota pravděpodobnosti nulová, takže formula_35 pro formula_36.  Ze znalosti hustoty pravděpodobnosti formula_28 je možné určit pravděpodobnost, že náhodná veličina formula_1 nabývá hodnotu z intervalu formula_39, tedy  Pravděpodobnost, že spojitá náhodná veličina nabývá určité (přesně dané) hodnoty, je nulová, což plyne z předchozího vztahu. Důsledkem toho je, že pro spojitou náhodnou veličinu platí vztahy", "section_level": 2}, {"title": "Distribuční funkce spojité veličiny.", "content": "Distribuční funkce formula_27 jednorozměrné reálné náhodné veličiny formula_1 se definuje jako pravděpodobnost, že realizace této náhodné veličiny nepřekročí formula_2:  Distribuční funkce je neklesající, zprava spojitá, její limita formula_46 je nula, v formula_47 pak jedna.  Komplementární distribuční funkce se pak definuje jako formula_48.  Pro spojitou náhodnou veličinu s hustotou pravděpodobnosti formula_28 se distribuční funkce dá spočítat také podle vztahu", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Platí, že formula_51 a formula_52.  Distribuční funkci lze použít k výpočtu pravděpodobnosti, neboť  Lze dokázat, že mezi hustotou pravděpodobnosti formula_28 a distribuční funkcí formula_27 platí vztah pokud derivace distribuční funkce v daném bodě formula_2 existuje.", "section_level": 2}, {"title": "Vícerozměrné rozdělení pravděpodobnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sdružená a marginální pravděpodobnost.", "content": "Mějme formula_58-rozměrný náhodný vektor formula_59, jehož složkami jsou diskrétní náhodné veličiny formula_60. Jejich rozdělení lze popsat sdruženou (simultánní) pravděpodobností Tento vztah udává pravděpodobnost, že náhodná veličina formula_62 nabude hodnotu formula_15, náhodná veličina formula_64 nabude hodnoty formula_16, atd. pro všechna formula_60 a formula_67.  Pro formula_68 sdružené pravděpodobnosti zobrazují v \"korelační tabulce\" Pravděpodobnosti formula_69 a formula_70 jsou marginální (okrajové) pravděpodobnosti. Platí tedy  Dále platí", "section_level": 2}, {"title": "Sdružená a marginální distribuční funkce.", "content": "Sdruženou (simultánní) distribuční funkci lze pro formula_58-rozměrný náhodný vektor formula_59 diskrétních veličin formula_60 definovat jako  Sdružená distribuční funkce (pro dvě proměnné X, Y) splňuje podmínky Podobné podmínky platí také pro vícerozměrné náhodné vektory.  Marginální (okrajové) distribuční funkce lze pro vektor dvou proměnných formula_1 a formula_81 zapsat vztahy Podobně lze marginální distribuční funkce určit také v případě vícerozměrných náhodných vektorů.", "section_level": 2}, {"title": "Sdružená a marginální hustota pravděpodobnosti.", "content": "Rozdělení dvou spojitých náhodných veličin je možné popsat sdruženou hustotou pravděpodobnosti formula_84. Sdružená hustota pravděpodobnosti musí splňovat podmínku  Marginální hustoty pravděpodobnosti se určí jako  Sdruženou distribuční funkci pak je  Ze sdružené distribuční funkce lze naopak získat sdruženou hustotu pravděpodobnosti Podobně lze postupovat také v případě formula_58-rozměrných vektorů spojitých náhodných veličin. Sdruženou hustotu pravděpodobnosti je pak možné získat jako  Marginální pravděpodobnost lze definovat pro libovolnou skupinu formula_92 veličin (formula_93) daného formula_58-rozměrného náhodného vektoru. Rozdělení je závislé pouze na daných formula_92 veličinách a na zbývajících formula_96 veličinách nezávisí. Pro formula_97 je nutno rozlišovat podvojnou nezávislost a nezávislost vzájemnou.  Jsou-li veličiny formula_60 vzájemně nezávislé, pak platí", "section_level": 2}, {"title": "Podmíněné rozdělení pravděpodobnosti.", "content": "Podmíněné rozdělení náhodné veličiny formula_1 vzhledem k veličině formula_103 je rozdělení veličiny formula_1 za podmínky, že náhodná veličina formula_81 nabyla hodnoty formula_103.  Podmíněné rozdělení je definováno jako podíl rozdělení sdruženého a marginálního.  Pro dvě diskrétní náhodné veličiny formula_107 je možné podmíněnou pravděpodobnost veličiny formula_1 vzhledem k formula_81 zapsat jako pro formula_111, kde formula_112 je marginální pravděpodobnost a formula_113 je pravděpodobnost sdružená.  Obdobně vznikne pro podmíněnou pravděpodobnost veličiny formula_81 vzhledem k formula_1 vztah pro formula_117, kde formula_118 je marginální pravděpodobnost a formula_113 je opět sdružená pravděpodobnost.", "section_level": 2}, {"title": "Podmíněná distribuční funkce.", "content": "Podmíněné distribuční funkce zapsat zapsat jako", "section_level": 3}, {"title": "Podmíněná hustota pravděpodobnosti.", "content": "U dvourozměrného náhodného vektoru, jehož složkami jsou spojité náhodné veličiny formula_1 a formula_81, lze podmíněné hustoty pravděpodobnosti vyjádřit jako pro formula_125 a pro formula_127, kde formula_84 je sdružená hustota pravděpodobnosti a formula_129 a formula_130 jsou marginální hustoty pravděpodobnosti.  Pro podmíněné distribuční funkce spojitých náhodných veličin formula_107 pak platí", "section_level": 3}, {"title": "Charakteristiky rozdělení náhodné veličiny.", "content": "Charakteristiky náhodné veličiny jsou vhodně vybrané číselné údaje, které shrnují základní informace o rozdělení pravděpodobnosti náhodné veličiny. Charakteristiky poskytují pouze základní a hrubou představu o náhodné veličině, neboť charakteristiky (obvykle) nepostačují k jednoznačnému popisu rozdělení pravděpodobnosti. Naproti tomu rozdělení pravděpodobnosti sice poskytuje jednoznačný popis náhodné veličiny, obvykle však není dostatečně přehledné.  Důležitými charakteristikami rozdělení jsou střední hodnota a rozptyl.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rozdělení pravděpodobnosti nebo rozložení pravděpodobnosti (někdy také distribuce pravděpodobnosti) náhodné veličiny je pravidlo, kterým se každému jevu popisovanému touto veličinou přiřazuje určitá pravděpodobnost. Rozdělení pravděpodobnosti náhodné veličiny vznikne, pokud je každé hodnotě diskrétní náhodné veličiny nebo intervalu hodnot spojité náhodné veličiny přiřazena pravděpodobnost.", "tgt_summary": "概率分布(;英语:probability distribution)或简称分布,是概率论的一个概念。使用时可以有以下两种含义:", "id": 1379811}
{"src_title": "Šelak", "tgt_title": "蟲膠", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Slovo \"šelak\" pochází z německého \"schellack\", které je odvozeno od holandského či anglického \"shellac\". Toto slovo je složeninou slov \"shell\" a \"lac\", což je kalk z francouzského \"laque en écailles\", „lak v tenkých kouscích“, později také \"gomme-laque\", „gumový lak“. Většina evropských jazyků (mimo románské jazyky a řečtinu) převzala slovo pro šelak z Angličtiny nebo z německé verze \"Schellack\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Lak (\"Lac\") je poprvé zmíněn v nejstarších indických textech psaných v sanskrtu před 3000 lety. Pátá \"suktha\" z pěti knih Atharvavédy popisuje výskyt laku, lakového hmyzu a také použití laku k lékařským účelům pod termínem \"Laksha\". Jedna z védských knih dokonce zmiňuje palác postavený celý z šelaku. Starověké čínské a indické civilizace používaly barvivo extrahované z šelaku na barvení hedvábí a kůže či jako kosmetickou červeň a barvivo na zdobení hlavy. Adhezivní vlastnosti pryskyřice se používaly při usazování drahokamů a jílců meče. \"Lac\" a \"Laksha\" jsou nejspíše odvozeny od sanskrtského slova \"laksa\" nebo hindského slova \"Lakh\" (znamenající 100 000), čímž by toto slovo naznačovalo obrovské množství tohoto hmyzu na stromech v Indii a Thajsku, které produkují tuto pryskyřici. Tento název by odpovídal také faktu, že na kilogram šelaku je potřeba asi 300 000 brouků. Jan Huygen van Linschoten, který cestoval do Indie pod portugalskou korunou, byl prvním evropanem, jenž podal zprávu o laku roku 1596 (jiný zdroj uvádí, že měla být výroba a užití šelaku popsána již roku 1534, nejspíše šlo o Garcia de Ortu, který Indii toho roku navštívil). Již v 17. století importovala Východoindická společnost lakové barvivo (tzv. Lac Dye, kyselina lakkaová obsažená v šelaku) a později také šelak do Evropy. Jako umělecký pigment je šelak zmíněn však již ve španělském receptáři z roku 1220, roku 1557 v Benátkách či v knize \"De Atramentis cujuscunque generis\" (roku 1660 publikoval benátský lékař Petrus Maria Caneparius). V průběhu 17. století začala být šelaková pryskyřice, barvivo i vosk používán častěji malíři nejen k malbě, ale také jako ochranný lak. Jeho použití se posléze přeneslo také k jiným řemeslům, často se užíval na dřevě. Ve velké míře se šelak začal používat až v 19. století a to nejčastěji ve formě tzv. šelakové politury (anglicky \"french polish\"). Ve střední Evropě nebyl šelak do 19. století nejspíše používán vůbec, a to zřejmě kvůli své vysoké ceně. Místo něj se používaly oleje, vosky či olejopryskyřičné laky, především směsi pryskyřic jako sandarak, mastix, jantar, kopál či běžný terpentýn (kalafuna), který se běžně používá na hudební nástroje. Začátkem 20. století nahradil užití šelaku nitrocelulózový lak a další syntetické laky.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Šelak vzdoruje kyselinám, v zásadách se ale rozkládá. Rozpouští se v lihu, působením světla tvrdne, proto se musí uchovávat v tmavých nádobách. Jeho bod varu je asi 80–120 stupňů Celsia. Relativní permitivita ε je 3 až 4,0.  Výhody užívání šelaku:", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "Výměšky citronově žluté až tmavočervené barvy na vzduchu zasychají. Zaschlá živice se z větviček fíkovníků odloupává v podobě plástů či tyčinek. Surový šelak se přetaví a zbaví nečistot, nalije se na pružné plechy nebo válce, po ztvrdnutí se odlupuje ve formě šupinek. Jeho zabarvení indikuje obsah vosku, největší obsah vosku má jasně žlutý, nejmenší naopak červený, tzv. rubínový šelak.", "section_level": 1}, {"title": "Náhražky.", "content": "Syntetickou náhradou šelaku jsou acetaldehydové živice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šelak je přírodní živice, získávaná z výměšků samičky červce lakového (\"Kerria lacca\"), který se vyskytuje se v lesích v Indii a Thajsku. Červec pomocí tohoto sekretu chrání své larvy před nepříznivými vlivy okolí. Šelak se zpracovává a prodává jako suché šupiny a rozpouští se v ethanolu za vzniku tekutého šelaku, který se používá jako barvivo, potravinářská poleva či jako povrchová úprava dřeva. Šelak se používá také jako přírodní základní nátěr, nátěr pro předbrus, k uzavření tříslovin a zápachů ve dřevě, k barvení a jako lak s vysokým leskem. Šelak byl v minulosti používán v elektrických zařízeních pro své dobré izolační vlastnosti a nepropustnost vlhkosti. Také se z něj vyráběly fonografové desky a gramofonové desky s rychlostí 78 otáček za minutu, dokud nebyly v padesátých letech nahrazeny vinylovými deskami. Od doby, kdy v 19. století nahradil povrchové úpravy olejů a vosků, byl šelak jedním z dominantních povrchových úprav dřeva v západním světě, dokud nebyl ve 20. a 30. letech 20. století do značné míry nahrazen nitrocelulózovým lakem.", "tgt_summary": "虫胶,香港粤语俗作士叻(英文Shellac的译音),是一种从雌性的Kerria lacca介壳虫(或者其他同为胶介壳虫科的物种)分泌出来的树脂。这些虫一般生活于印度或泰国的森林。", "id": 1772237}
{"src_title": "Vlnový multiplex", "tgt_title": "波分复用", "src_document": [{"title": "WDM.", "content": "WDM používá multiplexer ve vysílači pro spojení signálů dohromady a demultiplexer v přijímači pro následné rozděleni. Se správným typem vlákna je možné mít zařízení, které umožňuje oboje současně a funguje jako optický add-drop multiplexer. Zařízení pro optickou filtraci používaná v modemech jsou obvykle etalony, stálé jednofrekvenční interferometry (Fabry-Perot) fungující na principu optických skel, na nichž je nanesen tenký film.  Koncept byl poprvé publikován v roce 1970 a v roce 1978 byl WDM realizován v laboratořích. První WDM umělo kombinovat dva signály. Moderní systémy umožňují až 160 signálů a umožňují rozšířit 10 Gbit/s optický systém na teoretickou kapacitu 1.6 Tbit/s přes jeden optický pár.  WDM je populární v telekomunikačních společnostech, protože jim umožňuje rozšiřovat kapacitu sítě bez nutnosti pokládání dalších optických vláken. Při použité WDM a optických zesilovačů, můžou umístit více generaci technologie v jejich optické infrastruktuře, bez nutnosti renovace páteřní sítě. Kapacita může být navyšována jednoduchým rozšířením multiplexu na každém konci.  Nejčastěji se používají opticko-elektricko-optické převodníky na samém okraji transportní sítě, čímž je zachována interoperabilita s existujícími zařízení s optickými rozhraními.  Většina WDM systému pracuje na jednovidových optických vláknech, které mají průměr jádra 9 μm.  Některé typy WDM pracují i na vícevidových optických vláknech (známe také jako prostorové kabely) které mají průměr jádra 50 nebo 62,5 μm.  Prvotní WDM systémy byly hodně drahé a komplikované. Nicméně standardizace, lepší porozumění dynamice WDM systémů, měla za následek nasazování WDM systémů a jejich zlevňování.  Optické přijímače, kontrastující s laserovými zdroji, směřují k širokopásmovým zařízením.", "section_level": 1}, {"title": "Coarse WDM.", "content": "„Coarse Wavelength Division Multiplexing“ byl docela všeobecný pojem a znamenal mnoho rozdílných věcí. Před ITU standardizací bylo považováno za Coarse WDM dva (nebo více) signálů multiplexovaných do jednoho optického vlákna, kde jeden signál měl pásmo 1550-nm nebo 1310 nm pásmo.  ITU standardizovala 20 nm kanálové rozteče pro použití s CWDM za použití vlnových délek mezi 1270 nm a 1610 nm. Širší kanál 20 nm může využívat teplotně nestabilizovaný laser (DFB) a z tohoto důvodu jsou tyto systémy levnější než multiplexy s hustým dělením (DWDM). V současné době se převážně využívá pásmo 1470 nm až 1610 nm. Vlnové délky mezi 1350 nm až 1450 nm se nepoužívají z důvodu nasazení na optická vlákna G.652.B, která mají zvýšený útlum vlivem „waterpeeku“ v okolí vlnové délky 1383 nm a tyto zvýšené hodnoty zasahují i do dalších kanálů. Též kanály v okolí 1310 nm nejsou obvyklé. S nástupem nových vláken standardu G.652.C a G.652.D (eliminace zvýšení útlumu v okolí 1383 nm) lze očekávat využití celého pásma od 1270 nm do 1610 nm (20 kanálů). Připravují se i aplikace CWDM pro projekty FTTx.  Ethernet standard LX-4 fyzické vrstvy je příkladem CWDM systému, který na čtyřech vlnových délkách blízko 1310 nm, kde na nosné je 3,125 Gbit/s a jsou použity pro přenos 10 Gbit/s agregovaných dat.", "section_level": 1}, {"title": "Dense WDM - tzv. hustý vlnový multiplex (DWDM).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Wavelength Converting Transponders.", "content": "Zesilovače, které musí být přítomny v signálové cestě kvůli ztrátám a postupnému \"oslabování\" signálu. Využívá se většinou převod na elektrickou veličinu, následuje úprava signálu a poté opět převod zpět na optický signál. Někdy se tyto zesilovače také označují jako O/E/O (optical-electrical-optical) zesilovače. Podle typu úpravy signálu rozlišujeme tři typy zesilovačů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vlnový multiplex (wavelength-division multiplexing, WDM) představuje v optických sítích technologii, kterou se při přenosu multiplexuje více optických signálů v jednom optickém vlákně s použitím rozdílných vlnových délek (barev) LED nebo laserů. Je tak umožněno rozšířit kapacitu média nebo provést obousměrnou komunikaci na jednom optickém vlákně.", "tgt_summary": "波分复用(Wavelength Division Multiplexing,WDM)是利用多个激光器在单条光纤上同时发送多束不同波长激光的技术。每个信号经过数据(文本、语音、视频等)调制后都在它独有的色带内传输。WDM能使电话公司和其他运营商的现有光纤基础设施容量大增。", "id": 2769617}
{"src_title": "Model (logika)", "tgt_title": "结构 (数理逻辑)", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Model jazyka.", "content": "Struktura pro jazyk \"L\" (také model jazyka \"L\"), který obsahuje z mimologických symbolů konstantní symboly formula_1, funkční symboly formula_2 četností formula_3 a predikátové symboly formula_4 četností formula_5, je množina \"A\" nazývaná \"nosič struktury\" spolu s konstantami formula_6, funkcemi formula_7 a relacemi formula_8. Konstanta formula_9, resp. funkce formula_10, resp. relace formula_11 se nazývá realizací konstantního symbolu formula_12, resp. funkčního symbolu formula_2, resp. predikátového symbolu formula_4 v modelu A a značí se formula_15, resp. formula_16, resp. formula_17. Struktura s nosičem A (a příslušnými realizacemi symbolů) se obvykle značí formula_18.  Méně formálně: Jazyk L obsahuje pouze symboly pro konstanty, funkce a predikáty a arity funkcí a predikátů. Model jazyka L přidává množinu A (nosič struktury, např. množinu přirozených čísel) a dodává symbolům jazyka L jejich realizace.", "section_level": 2}, {"title": "Tarského definice pravdy.", "content": "V tomto odstavci značí formula_18 model jazyka \"L\" s mimologickými symboly popsanými výše. Ohodnocení proměnných v modelu formula_18 je každá funkce \"e\" z množiny všech proměnných do nosiče A. Ohodnocení, které se shoduje s ohodnocením \"e\" na všech proměnných kromě \"x\" a na \"x\" má hodnotu \"a\", značíme \"e(x/a)\".", "section_level": 2}, {"title": "Realizace termu.", "content": "Realizace termu \"t\" jazyka \"L\" při ohodnocení proměnných \"e\" v modelu \"A\", značíme formula_21, se definuje indukcí dle složitosti takto:", "section_level": 3}, {"title": "Platnost formule.", "content": "Platnost formule formula_28 jazyka \"L\" při ohodnocení proměnných \"e\" v modelu formula_18 definujeme indukcí dle složitosti takto (formula_28 platí v formula_18 při ohodnocení \"e\" značíme formula_32, formula_28 neplatí v formula_18 při ohodnocení \"e\" značíme formula_35):  Říkáme, že formula_28 platí v modelu formula_18, značíme formula_60, pokud formula_32 pro každé ohodnocení proměnných \"e\".", "section_level": 3}, {"title": "Model teorie.", "content": "Je-li \"T\" teorie v jazyce \"L\" a formula_18 struktura pro tento jazyk, pak říkáme, že formula_18 je modelem \"T\", značíme formula_64, pokud formula_60 pro každý axiom formula_28 teorie \"T\".", "section_level": 2}, {"title": "Izomorfismus modelů.", "content": "Izomorfismem modelů (struktur) formula_73 téhož jazyka \"L\" je taková bijekce formula_74, která zachovává všechny symboly jazyka \"L\", tj. splňuje:  Existuje-li izomorfismus modelů formula_73, říkáme, že jsou tyto modely izomorfní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Model (také struktura) je matematický pojem z oblasti matematickologické sémantiky. Je to seskupení objektů, na němž jsou definovány nějaké vztahy (relace) a přiřazení (funkce) tak, že vytváří „realizaci“ nějaké formální teorie.", "tgt_summary": "在数学学科模型论中,语言 formula_1 的结构 formula_2(也叫做 'formula_1-结构',并通常写为哥特体大写)是一个有序对,它的第一个成员是论域或全集 formula_4 (对应于可能带有定义在其上的关系和函数的集合,并通常写为相应于结构名字的罗马体大写),它的第二个成员是一个释义 formula_5,就是 formula_1 的一个偏函数,它完全定义在 formula_1 的非逻辑符号之上,使得 formula_1 的常量符号对应于 formula_4 上的元素,如果有的话;formula_1 的函数符号对应于 formula_4 上的函数,如果有的话;而 formula_1 的关系符号对应于 formula_4 上的关系;如果有的话。", "id": 671382}
{"src_title": "Maxthon", "tgt_title": "傲游浏览器", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "MyIE.", "content": "První verze prohlížeče vyvíjené v letech 1999 - 2005 nesly název MyIE. Tato původně nadstavba webového prohlížeče Internet Explorer (přesněji jen jeho jádra) byla postavena na vykreslovacím jádře Trident. MyIE umožnil prohlížení v záložkách (kartách). V roce 2002 jako první prohlížeč zpřístupnil pokročilé ovládání pomocí gest myší (mouse gestures). Prohlížeč nabídl také spoustu dalších funkcí hlavně pro pokročilé uživatele.", "section_level": 2}, {"title": "Maxthon Classic (verze 1) a Maxthon 2.", "content": "V roce 2005 byl prohlížeč přejmenován na Maxthon. Začal být postupně vyvíjen jako samostatný webový prohlížeč. Kromě vykreslovacího jádra Trident bylo ve verzi 1.x možné použít i jádro Gecko (používané například v prohlížeči Mozilla Firefox) avšak pouze s experimentální podporou. Maxthon byl první prohlížeč, který umožnil online synchronizaci záložek (oblíbených položek) napříč platformami (od verze 1.3.1 vydané v roce 2005). Oproti většině konkurenčních webových prohlížečů přidal Maxthon ještě poměrně velké množství voleb pro nastavení uživatelského rozhraní, blokování reklam, skinovatelnost, online poznámky, RSS čtečku, gesta myší, zobrazení videa v samostatném okně, zachytávání obrazovky, ztlumení zvuků, uživatelské profily, relace a další. Zajimavostí je, že Maxthon 2 přišel se zcela novým uživatelským rozhraním a začala stavět znovu od začátku (to samé se později stane také u verze 3). V roce 2007 se Maxthon stal prvním prohlížečem, který nabídl izolované karty pro zvýšení bezpečnosti (SandBox). Maxthon ve verzi 2.5 přinesl nové více vláknové zpracování (multithreading) pro izolaci záložek (karet) od prohlížeče, to znamená, že když jedna stránka zamrzne, tak nezpůsobí zamrznutí či pád celého prohlížeče.", "section_level": 2}, {"title": "Maxthon 3.", "content": "Od třetí verze oficiálně vydané v roce 2009 Maxthon přešel na vykreslovací jádro WebKit (používaného například v prohlížečích Safari nebo později Google Chrome) s možností přepnutí zpět na původní jádro Trident. Dočkal se modernějšího vzhledu a několika dalších rozšiřujících funkcí, například nočního režimu. Bohužel stejně jako u Maxthon 2 i řada původních funkcí nebyla po přechodu na nové jádro znovu implementována nebo jen v omezené funkčnosti. Vývojáři se nyní snaží funkce implomentovat tak aby oslovili více lidí, ne jen pokročilé uživatele.  V roce 2011 vyšla i verze pro Mac OS X.", "section_level": 2}, {"title": "Maxthon Mobile.", "content": "V roce 2010 byla vydána verze pro mobilní telefony pro operační systém Android. Následovala i verze pro tablety, později však byly obě verze sjednoceny. V roce 2011 vyšla verze i pro Amazon Kindle Fire. V roce 2012 pak přišla verze pro zařízení s iOS (Apple) a o rok později i pro Windows Phone.", "section_level": 2}, {"title": "Maxthon Cloud (verze 4).", "content": "Čtvrtá generace prohlížeče Maxthon vydaná v roce 2013 má přívlastek Cloud a přináší ještě větší míru využívání vzdáleného úložiště jak pro synchronizaci Oblíbených a nastavení mezi různými zařízeními, tak pro sdílení s přáteli nebo ukládání souborů. Cloudové služby vyžadují, aby byl uživatel přihlášen ke svému Maxthon účtu, nicméně prohlížeč je plnohodnotně použitelný i bez využití této funkce. Poskytuje také možnost odesílání SMS na telefonní čísla. Od verze 4.2 používá jádro Blink.", "section_level": 2}, {"title": "Maxthon Nitro.", "content": "V roce 2014 byla vypuštěna samostatná větev prohlížeče zaměřená na rychlost a jednoduchost. V prvních alpha verzích nese název MxNitro (Mx jako zkratka pro Maxthon). První oficiálně stabilní verze s označením Nitro (v1.0.0.1000) byla vydána 12. prosince 2014.", "section_level": 2}, {"title": "Maxthon 5 (MX5).", "content": "Poslední verze se snaží povznést prohlížeč Maxthon do role informačního asistenta.", "section_level": 2}], "src_summary": "Maxthon je svobodný multiplatformní webový prohlížeč vyvíjený společností Maxthon International. Podle statistik je šestým celosvětově nejpoužívanějším prohlížečem. Maxthon je už v základu (bez použití rozšíření) nadprůměrně vybavený prohlížeč a přinesl i řadu inovací, které později nabídly také další prohlížeče.", "tgt_summary": "傲游浏览器(Maxthon),是陈明杰(Jeff Chen)在畅游所写的MyIE代码基础上修改所编写的浏览器。最初(Maxthon1.x)只支持微软的Internet Explorer的Trident引擎,但是也可以通过修改使用Mozilla的Gecko引擎。而在傲游2则只支持Trident引擎,傲游3-5系列起开始采用基于Webkit的引擎并可切换Trident成为一套双核心浏览器,而Linux版的傲游浏览器则采用Chromium引擎。", "id": 843741}
{"src_title": "Růženec", "tgt_title": "玫瑰经", "src_document": [{"title": "Historie růžence.", "content": "Původ růžence jako modlitebního počitadla je raně středověkého původu, autorství mariánské modlitby a ustáleného pořadí je spojováno se sv. Dominikem. O autorství této modlitby se vede od 80. let 19. století učená diskuse, které rozpoutal bollandista Thomas Esser. Po čtyřech desítkách let přijala tuto skutečnost i katolická církev.  Používání kamínků překládaných z hromádky na hromádku nebo uzlů, semen atd. na provázku za účelem počítání modliteb je starší než vlastní růženec. Zpočátku také nebylo spojeno s modlitbou Zdrávas Maria. Obě tradice byly sjednoceny ve středověku. Vliv měly také tzv. Mariánské žaltáře, které vznikly kolem roku 1130. Nejstarší formy mariánských růženců jsou známy z druhé poloviny 12. století až první poloviny 13. století z klášterů benediktinů a zejména cisterciáků, jejichž chrámy byly zasvěceny Panně Marii. Tak se růženec vyvíjel souběžně jak v latinském, tak v německém jazykovém prostředí.  Původním záměrem bylo vytvořit pro laiky přístupnou modlitbu napodobující žaltář, který byl velmi rozšířenou pobožností v klášterech. Opakovaná mariánská modlitba je tedy náhradou žalmů, které si lidé nemohli zapamatovat, proto nahradili jejich počet (150) vhodným jednoduchým vzýváním Panny Marie. Nejstarší formy růžence se ale ještě lišily od toho, co známe dnes. Proměňovalo se nejen pořadí modliteb a jejich obsah, ale i modlitby samotné. Základní modlitba růžence - Zdrávas Maria - získala svoji dnešní podobu na přelomu 15. a 16. století, kdy se věřící začali sdružovat do růžencových bratrstev a byly zahájeny růžencové slavnosti s procesím, mj. na obranu proti reformaci.  V roce 2002 narušil onu původní symboliku čísla 150 papež Jan Pavel II. apoštolským listem \"Rosarium Virginis Mariae\", který zavádí další (čtvrtou a nepovinnou) část růžence - tajemství růžence světla. Tato novinka narazila na zásadní nesouhlas především mezi tzv. tradičními katolíky, kterým vadila v symbolické i teologické rovině. Plně přijata ale nebyla ani ve zbytku Římskokatolické církve, pročež se růženci světla se dostalo jen omezeného rozšíření a používání a mnoho farních komunit se bez něj zcela obejde a modlí se výhradně kasické schéma růžence se třemi tajemstvími.", "section_level": 1}, {"title": "Typy růžencových modliteb.", "content": "V katolickém prostředí existuje řada typů opakovaných modliteb. Vedle růženců jsou to např. tzv. korunky nebo litanie. Některé jsou dosud užívány, jiné zapomenuty a některé jsou dílem církví nikdy neschválené lidové zbožnosti. Mezi církevně neschvalované růžence patří např. Růženec ke cti sv. Anny, k církví doporučeným modlitbám růžencového charakteru naopak patří např. Korunka k Božímu milosrdenství.  Poutní kancionál pro české a moravské diecéze uvádí růženec andělský, růženec radostný, růženec bolestný, růženec slavný, korunku Pána Ježíše, korunku Panny Marie neboli růženec sv. Brigity, růženec sv. Josefa a růženec sedmibolestné Panny Marie. Vedle toho zavedl papež Jan Pavel II. v roce 2002 růženec světla. Starší literatura zná i další jako např. růženec o Pochválen buď Pán Ježíš a růženec o nejsladším Jménu Ježíš, jejich vhodnost je sporná. Různé růžence se liší počty modliteb, tzv. tajemstvími vkládanými po jménu Ježíš a také někdy používají odlišné speciální pomůcky nazývané stejně jako modlitba sama - růžence.  S modlitbou růžence jsou spojeny plnomocné odpustky pod podmínkou, že se ho věřící modlí ve společenství, ať již rodinném, řeholním či jiném, že je růženec recitován nahlas a recitace je spojena se zbožnou meditací o jeho tajemstvích, přičemž tajemství musí být obvyklým způsobem ohlašována. Pro získání plnomocných odpustků postačuje modlitba o pěti desátcích, nesmí být ale přerušována. Pokud nejsou tyto podmínky dodrženy, vztahují se na jiné formy modlitby růžence částečné odpustky. Východní církve, které růženec neznají, mohou namísto růžence obdařit stejnými odpustky jiné modlitby k Panně Marii, např. akafist.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura radostného, bolestného, slavného růžence a růžence světla.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejrozšířenější způsob recitace.", "content": "Po úvodu složeném z Apoštolského vyznání víry, otčenáše a tří modliteb Zdrávas Maria, do kterých se přidávají za jméno Ježíš postupně tři vedlejší věty (1.\"„...v kterého věříme“\" 2.\"„...v kterého doufáme“\" 3.\"„...kterého nade všechno milujeme“\"), které ukazují na tři božské ctnosti, zakončeném krátkou modlitbou Sláva Otci, následuje pět \"desátků\" a celý růženec je pak zakončen modlitbou Zdrávas Královno.  Desátek růžence se skládá z Otčenáše, pak následuje desetkrát Zdrávas Maria, do které se za jméno Ježíš obvykle vkládá jedno „tajemství“, čili některý důležitý moment z Ježíšova života (pozemského i nebeského). Toto tajemství může být zmíněno i jen v prvním Zdrávasu, popřípadě před vlastním desátkem. Celý desátek je zakončen oslavnou modlitbou Nejsvětější Trojice (Sláva Otci...), po kterém následuje tzv. \"fatimský dodatek\": \"„Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“\".", "section_level": 2}, {"title": "Dominikánský způsob recitace.", "content": "Dominikánský způsob recitace se liší v úvodu a závěru celého růžence. Dále, po Druhém Vatikánském koncilu, se za jméno Ježíš nevkládají \"tajemství\", ta jsou ohlášena na začátku každého desátku.", "section_level": 2}, {"title": "Předmět modlitby.", "content": "V radostném růženci se medituje nad Ježíšovým životem od početí po nalezení v chrámě (12 let), v bolestném nad jeho umučením, ve slavném nad zmrtvýchvstáním, sesláním Ducha svatého a nanebevzetím Panny Marie a v růženci světla nad různými událostmi z doby Ježíšova veřejného působení.  Recitovaná společná modlitba růžence zabere obvykle asi dvacet minut. K římsko-katolické tradici patří tato modlitba před začátkem mše svaté. Před liturgickou reformou Druhého vatikánského koncilu nebyli věřící příliš zapojeni do mše svaté, proto se doporučovalo během mše se modlit růženec.  Tři růžence obsahují celkem 150x Zdrávas Maria, tedy stejně jako je žalmů v Bibli. Růženec se tak stal alternativou rozjímavých modliteb mnichů, kteří rozjímali nad žalmy; tato alternativa byla o mnoho jednodušší a tím přístupnější pro široký okruh křesťanů.", "section_level": 2}, {"title": "Obvyklé schema výběru růžence dle dne v týdnu.", "content": "Tradiční schéma (bez růžence světla): Tradiční schéma pevně přiděluje konkrétní desátky na pondělí až sobotu a nedělní výběr modifikuje podle liturgického období.  Schémata s růžencem světla: Obecně nemají tak pevný rámec a řídí se rozličnými lokálními doporučeními a zvyklostmi, které někdy respektují a někdy nerespektují (ostatně jen velmi volné) doporučení papeže Jana Pavla II. z \"Rosarium Virginis Mariae\":", "section_level": 2}, {"title": "Sedmibolestný a sedmiradostný růženec.", "content": "Vedle tradičních růžencových tajemství a desátků zmíněných výše existuje ještě např. růženec sedmibolestný a sedmiradostný. Oba tyto typy jsou schváleny církví.  Sedmibolestný růženec je spojen se svátkem Panny Marie bolestné (15. září). Předmětem rozjímání při tomto růženci je tzv. sedm bolestí Panny Marie. Sedmibolestný růženec se zrodil v řádu servitů. V průběhu staletí byl potvrzen více papeži a za splnění určitých podmínek jsou s ním spojeny i odpustky.  Růženec začíná stejným způsobem jako růženec klasický. Poté však nenásledují úseky 5 × 10 zdrávasů, ale 7×7 zdrávasů, s těmito vedlejšímu větami:  Mezi jednotlivé úseky se stejně jako v běžném růženci vkládají modlitby Sláva Otci, Otčenáš, příp. Fatimský dodatek. Na konci růžence se místo Zdrávas královno recituje modlitba k bolestné Panně Marii.  Kromě sedmibolestného růžence existuje taktéž sedmiradostný růženec, jenž se vyvinul ve františkánském prostředí. Uctívá se při něm sedm radostí Panny Marie:  Pro modlitbu těchto růženců se vyrábí zvláštní růžence (rozuměj předměty) se 7×7 zrníčky.", "section_level": 2}, {"title": "Růženec jako předmět.", "content": "Aby věřící nemusel soustředit svou pozornost na počítání, existují technické pomůcky nazývané stejně jako modlitba - růžence. Růženec má podobu smyčky ze šňůrky nebo řetízku, na které je navlečeno pět nebo sedm skupin po deseti korálcích oddělených vždy větším korálkem s větší mezerou na obou stranách. Z jednoho většího korálku je odbočka se skupinou tří malých korálků následovanou jedním velkým a zakončená křížem. Při modlitbě se člověk snadno orientuje hmatem a mysl může plně soustředit na modlitbu. Podle počtu korálků se růžence nazývají sedmidesátkové nebo pětidesátkové.  Jednodušší provedení v podobě prstenu obsahuje jen jeden desátek - deset malých a jeden větší výstupek, obvykle v podobě křížku.", "section_level": 1}, {"title": "Materiály.", "content": "Korálky růžence byly ode dávna skládány z materiálů různého původu:", "section_level": 1}, {"title": "Růženec v jiných církvích a náboženstvích.", "content": "Modlitby podobné růženci nevyužívá pouze katolická církev, ale i některé jiné křesťanské církve. Podobné pomůcky jsou doloženy i z jiných náboženství.  Ve východním křesťanství se místo kuliček často používá šňůrka s určitým počtem uzlů (10, 33, 50, 100 nebo 500) a křížem, která má v jednotlivých zemích své vlastní názvy, zrnka pak na ní slouží pouze k oddělení jednotlivých sekcí. Na uzlíčcích se modlí jedna z nejběžnějších modliteb užívaných na východě (jak pravoslavnými, tak katolíky) – Ježíšova modlitba: „\"Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.\"“ Tato modlitební pomůcka nemá tak přesně danou formu jako západní růženec, takže sekce mohou být děleny např. po 10 nebo 25 uzlíčcích.  Anglikánská církev má svou vlastní variantu modlitby růžence, nezmiňující Pannu Marii. Má 7×4 zrnka, rozdělená do skupin, které se nazývají \"weeks\", tj. týdny. Před každou skupinou je jedno větší zrnko, takže růženec má dohromady 33 zrnek (podle tradice Kristův věk). Namísto Zdrávasu je na malých zrnkách použita Ježíšova modlitba. Na větších zrnkách se modlí Otčenáš. Kromě toho se anglikáni jako soukromou pobožnost modlí i klasický katolický růženec. Neužívají však při něm zpravidla tajemství světla a fatimský dodatek.  Růženec v katolickém formátu doporučují i některé luteránské církve, pouze požadují, aby se všechny Zdrávasy nahradily za Ježíšovy modlitby. Ponechán je pouze první Zdrávas z každého desátku, ten je ale recitován bez druhé části (tj. jenom po „a požehnaný plod života Tvého, Ježíš“) a následuje za ním tajemství. Závěrečná modlitba je nahrazena za Magnificat. Růženec je tak založen převážně na novozákonních textech.  V islámu je velmi rozšířena pomůcka zvaná tasbih nebo misbaha, má 99 zrnek a modlící se muslim při této modlitbě rozjímá nad jmény Alláha, kterých je dle muslimské tradice právě 99. Z islámu převzal podobnou praktiku také sikhismus.  Růženci je podobná také buddhistická mála, která slouží k počítání manter – má nejčastěji 108 zrnek. Stejná pomůcka se používá i v hinduismu, kde se mimo manter mohou opakovat také jména božstev. Mála je pokládána za velmi důležitou meditační pomůcku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Růženec ( \"rosarium\", „Zahrada růží“) je meditativní opakovací modlitba široce rozšířená mezi katolíky. Je považována za tradiční symbol římsko-katolické církve a významný prvek mariánské úcty.", "tgt_summary": "《玫瑰经》(),于15世纪由圣座正式颁布,是天主教徒用于敬礼圣母玛利亚的祷文。“玫瑰经”一词来源于拉丁语“”,意为“玫瑰花冠”或“一束玫瑰”。“”意为玫瑰。此名是比喻连串的祷文如玫瑰馨香,敬献于天主与圣母身前。", "id": 740283}
{"src_title": "Východní Slované", "tgt_title": "東斯拉夫民族", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Do přibližně 9. století se toho ví o východních Slovanech poměrně málo. Hlavním důvody jsou tehdejší neexistence psaného jazyka (Cyrilice byla vytvořena v roce 863) a značná odlehlost východoslovanských zemí. Poznatky získáváme pouze z archeologických vykopávek, útržků zpráv cestovatelů a srovnávacích studií slovanských jazyků.  Kromě kontroverzní tzv. Velesovy knihy existuje před 11. stoletím velmi málo původních ruských písemných památek. Nejstarší známý rukopis pojednávající o staroruské historii je tzv. \"Povesť vremennych let\" (také tzv. Kyjevský letopis, dříve podle jejího údajného autora mnicha Nestora též. \"Nestorova kronika\" či \"Nestorův letopis\") napsaná na přelomu 11. a 12. století. Je v ní vyjmenováno dvanáct slovanských tzv. \"plemen\" (kmenových svazů či národů), které se do 9. století usadily v oblasti mezi Baltickým a Černým mořem. Těmito kmeny jsou Polané, Drevljané (Děrevljané), Dregoviči, Radimiči, Vjatiči, Kriviči, Ilmeňští Slované, Dulěbové (Doudlebové), Bílí Chorvati (Charváti), Severjané, Uliči (Ugliči), Tiverci.  Podle dostupných archeologických a jazykovědných důkazů historikové dovozují, že Slované (Praslované), tehdy nazývaní pravděpodobně jako Venetové (Venedové), začali tvořit samostatnou indoevropskou etnickou skupinu v polovině 2. tisíciletí př. n. l. pravděpodobně v oblastech dnešního Polska, Běloruska a severozápadní Ukrajiny, v 8. století př. n. l. vstoupili do doby železné a začala jejich postupná migrace východním a jižním směrem.  V následujících stoletích se slovanští osadníci potkávali s jinými etnickými skupinami, které buď žily nebo se přestěhovaly do východoevropských rovin. Mezi 1. a 9. stoletím n. l. migrovali přes region Ruska Gótové kočovní Skythové, Sarmati, Alani, Hunové, Avaři a Maďaři. Někteří z nich si mohli místní Slovany částečně podmanit. V tomto období zde Slované expandují jako zemědělci, sběrači medu, lovci, rybáři a pastevci; od 6. století již tvoří Slované hlavní etnickou skupinu na východoevropských rovinách. Někteří z předchozích obyvatel území, tedy íránských národů, byli Slovany absorbováni a slavizováni", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelé východoevropských rovin.", "content": "Přibližně od roku 600 dochází k jazykovému rozdělení Slovanů na jižní, západní a východní větev. Východní Slované praktikovali zemědělskou metodu žďáření, která využila rozsáhlých lesních porostů, kde se usazovali. Tato metoda zemědělství spočívala ve vyčistění lesních ploch ohněm, jejich obdělání a následném přesunu po několika letech. Zemědělství pomocí žďáření vyžaduje častý pohyb, protože takto obdělaná půda poskytuje dobré sklizně jen po dobu několika let než se vyčerpá. Využívání žďáření východními Slovany vysvětluje jejich rychlé rozšíření na území východní Evropy.  Východní Slované zaplavili východní Evropu ve dvou proudech. Jedna skupina kmenů se usadila podél řeky Dněpr na území dnešní Ukrajiny a Běloruska na severu; dále se rozšířili severním směrem do severního údolí řeky Volhy, východně od dnešní Moskvy a západně do povodí řek severního Dněstru a Jižního Bugu v dnešním Moldavsku a jižní Ukrajině. Tato poloha jim umožňovala kontrolovat obchod mezi regionem Skandinávie-Baltické moře a východními částmi Římské říše, zejména Byzantskou říší a řeckými koloniemi na severním pobřeží Černého moře (viz Obchodní cesta od Varjagů k Řekům). Další skupina východních Slovanů se přesunula na severovýchod, kde se setkala s Varjagy a založila důležité regionální centrum Novgorod. Stejná slovanská populace také osídlila dnešní Tverskou oblast a region v okolí Belozersku. Když dorazili do země ugrofinských Merjů poblíž Rostova, spojili se s dněperskou skupinou Slovanů. Obchodní styky udržovali s Vikingy i Byzantinci. Kyjev - budoucí hlavní město Rusi - bylo pravděpodobně založeno v 5. až 6. století jako pevnost, která kontrolovala řeku Dněpr a kde se vybíraly daně od lodí, které se vracely z Byzance. V následujících pětistech letech bylo postaveno mnoho dalších měst.  V čele kmenových svazů stál kníže, velkou moc měli bojaři (obdoba šlechty), kteří vlastnili většinu pozemků a rolníci tak na nich byli plně závislí.  V 8. a 9. století se musely některé východoslovanské kmeny podvolit turkickým Chazarům, kteří na konci 8. nebo v 9. století přijali Židovskou víru a usadili se v oblasti jižní Volhy, na Kavkaze, a jejich říše v té době sahala až k dolnímu Dněpru a Krymu.", "section_level": 2}, {"title": "Východní Slované a Varjagové.", "content": "V polovině 9. století pravděpodobně ovládli oblasti východních Slovanů (Kyjevskou oblast Polanů a Novgorodskou oblast Slovanu) skandinávští bojovníci a obchodníci, tzv. Varjagové (všeobecněji nazývaní Vikingové). Tito stáli pravděpodobně u vzniku prvního státního útvaru východních Slovanů, Kyjevské Rusi i její vládnoucí dynastie Rurikovců (zakladatel Rurik, více viz Rus (národ), Normanská teorie vzniku ruského státu a Kyjevská Rus).", "section_level": 2}, {"title": "Po Kyjevské Rusi.", "content": "Rozpad Kyjevské Rusi v 11. století vyústil ve značné přesuny obyvatel a politické, sociální a ekonomické přeskupení. Výsledek spojení těchto faktorů vyústil ve vznik nových národů. Tyto procesy však začaly dlouho před pádem Kyjeva, jeho pád tento postupný vývoj urychlil do významné jazykové a etnické diferenciace Rusů a východních Slovanů na Ukrajince, Bělorusy a Rusy. To všechno zdůraznila následná politika území, do kterých tyto skupiny migrovaly: jihozápadní a západní ruské skupiny, ze kterých vzešly rusínská a později ukrajinská a běloruská identita, podléhala litevskému a později polskému vlivu, zatímco ruská etnická identita se vyvíjela pod vlivem moskevského knížectví na severovýchodě a Novgorodu na severu.  V 11. a 12. století způsobovaly neustálé vpády kočovných turkických kmenů jako jsou Kypčaci (Kumáni) a Pečeněhové masivní migraci východoslovanských obyvatel do bezpečnějších silně zalesněných oblastí na severu (viz divoká pole).", "section_level": 2}], "src_summary": "Východní Slované tvoří východní etnickou skupinu Slovanů, která používá Východoslovanské jazyky. Historicky se z ní vyvinuli dnešní Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Rusíni a další menší národy, z nichž každý má vlastní bohatou historii.", "tgt_summary": "东斯拉夫人(白俄罗斯语:Усходнія славяне;俄语:Восточные славяне;乌克兰语:Східні слов'яни)指讲斯拉夫语族东斯拉夫语支语言的斯拉夫人。 逐渐演变为俄罗斯人、乌克兰人和白俄罗斯人三大主要民族。", "id": 165951}
{"src_title": "Vodní tok", "tgt_title": "流水", "src_document": [{"title": "Druhy vodních toků.", "content": "Podle původu se vodní toky se dělí na přirozené a umělé. Umělými vodními toky jsou například průtočné vodní kanály, náhony, meliorační vodoteče, vodní tunely či akvadukty. Mnohé přirozené vodní toky jsou regulované, t. j. koryto bylo uměle přebudováno. Důvodem regulace vodních toků je například umožnění či zlepšení splavnosti, protipovodňová ochrana, omezení přirozeného rozlivu za účelem využití sousedního území nebo výstavba vodních nádrží.  Vodní toky se podle velikosti rozdělují na několik typů, nicméně hranice ani vztah mezi jednotlivými pojmy nejsou pevně dané a ani hydrologové je neužívají jednotně. U jednotlivých toků rozhodují místní zvyklosti a tradice.  Bystřina je obvykle považována za typ potoka, říčka či veletok za typy řek. Pojem říčka je někdy ztotožňován s pojmem potok. Skutečnost, že vedle zdrobnělého označení řeky existuje v některých jazycích pro potok i zvláštní slovo, je považována za doklad, že v chápání těchto vodních toků je rozdíl vnímán nejen jako kvantitativní, ale i jako kvalitativní. V češtině mají obvykle vodní toky vnímané historicky jako řeka nebo říčka název ženského rodu, potoky název mužského rodu.  Objektivním kritériem mohutnosti toku v určitém profilu toku a okamžiku je průtok. Pro charakteristiku toku v daném profilu se používají průměry průtoku za určité období, maximální a minimální průtoky za určité období atd. Průtočnost vodního toku v určitém místě udává průtočnou kapacitu koryta. Podle průměrné četnosti dosažení určitých průtoků se vypočítává a udává N-letý průtok (například stoletá voda).  Tok, který zpravidla nevysychá (zpravidla je napájen podzemními vodami), se označuje jako stálý tok. Občasným tokem se nazývá tok, v jehož přirozeném režimu jsou období, kdy bývá vyschlý.", "section_level": 1}, {"title": "Prvky a úpravy vodních toků.", "content": "Počátek vodního toku se nazývá pramen či prameniště. Voda ve vodních tocích pochází z tajícího sněhu, dešťových srážek a z vody, která se vsákla do Země a na povrch znovu vyvěrá v místě nazývaném pramen. Některé řeky pramen nemají a začínají v jezerech, bažinách nebo tajícím ledovci. Poloha začátku řeky se může posouvat v rámci sezónních výkyvů vodnatosti toku, pokud nejvyšší pramen či část toku sezónně vysychá.  V některých případech jsou však vodní toky pojmenovány tak, že vodní tok určitého jména začíná až soutokem zdrojnic, pokud žádná ze zdrojnic není přiřazena k pokračujícímu toku jako jeho horní tok. Koncem vodního toku je zpravidla jeho ústí do jiného vodního toku, jezera, nádrže či do moře. Úseky vodního toku lze označovat jako horní, střední či dolní tok podle relativní polohy ve vztahu k počátku a konci vodního toku. Pokud se dva vodní toky stékají, pak zpravidla jeden z nich je považován za přítok druhého, přičemž za průběžný bývá v daném místě považován ten, který je v místě soutoku vydatnější (vodnatější), nebo ten, který má nad soutokem větší délku, v některých případech se však tradiční pojetí a pojmenování může těmto pravidlům vymykat.  Vzácnější je rozvětvení vodních toků neboli bifurkace, kdy voda z jednoho vodního toku odtéká do dvou různých povodí. Pokud se vodní tok větví a následně opět stékají, nazýváme jeho větve rameny vodního toku a pevnina mezi nimi je ostrovem. Umělými rameny vodních toků mohou být napříkald náhony a plavební kanály.  Vodní tok nebo úsek vodního toku může téci pod zemí, pak se nazývá ponorná řeka. Místo, kde vodní tok mizí pod povrchem země (což se často stává v krasových oblastech s rozsáhlým výskytem jeskyní), se nazývá ponor, místo opětovného vynoření vyvěračka a podzemní části řeky se říká punkva.  Na vodním toku se mohou nacházet peřeje, vodopády, tůně, zátoky, meandry a další přírodní útvary. V době vyššího vodního stavu se vodní tok rozlévá do rozlivového či záplavového území, které v některých případech nazýváme nivou, specifickými záplavovými ekosystémy jsou lužní lesy. V rámci meandrování a divočení vodního toku mohou vznikat a zanikat jeho ramena a ostrovy, mohou tak vznikat i slepá a mrtvá ramena nebo může opuštěné rameno zůstat zcela vyschlé.  Mezi umělé úpravy vodních toků patří zejména přehrazování: přehrada s převážně vrchním přepadem vody po celé šířce se nazývá jez, přehrada se spodním nebo zúženým výtokem se nazývá hráz nebo přehrada. Přehradu (jez) může obcházet náhon, propusť pro plavidla nebo plavené dříví, plavební kanál nebo rybí přechod. Nádrže na vodních tocích mají různé názvy podle svého charakteru a charakteru vodního toku – tradiční nádrže na potocích a menších říčkách a se sypanou hrází se často nazývají rybníky, nádrže zadržené hrázemi na větších řekách se nazývají například přehradní, údolní či vodní nádrž, přehradní jezero, v běžném hovoru se často slovo přehrada přenáší na celou nádrž. Tradiční pojmenování konkrétních nádrží mnohdy neodpovídá aktuální terminologii, například Máchovo jezero je spíše rybníkem. Některé účelové nádrže mohou mít specifická označení, například požární nádrže nebo umělá koupaliště, splavovací nádrž neboli klauza aj. Účely přehrazování vodních toků jsou různé, od chovu ryb, přes účely energetické (mlýny, strojní pohon, výroba elektrické energie), vytváření zásoby vody pro různé účely (vodovodní síť, zavlažování, navyšování průtoku v sušších obdobích aj.), zmírňování povodní, zvyšování hladiny nad hrází pro účely rekreace nebo vodní dopravy aj.  Dalším typem úpravy vodních toků je jejich kanalizace, která spočívá jednak v omezení rozlivu, jednak v přízpůsobení vodní dopravě. Součástí takových úprav může být například napřimování vodního toku, odstraňování meandrů, ostrovů a ramen, navyšování břehů formou nábřeží, budování protipovodňových valů, hrází či zdí, prohlubování koryta aj. Ačkoliv kanalizace vodních toků mnohdy byla motivována získáním ploch pro zemědělství, výstavbu nebo dopravu, negativním dopadem je snížení záchytné schopnosti krajiny, čímž je zvyšováno riziko a intenzita povodní, rovněž může kanalizace být vnímána jako ekologická a estetická degradace krajiny. Proto jsou mnohde zvláště menší vodní toky vraceny zpět do podoby blízké přírodnímu stavu. Vodohospodářsky musí být kalkulováno také s rozlivem vody za účelem zmírňování povodní, v zátopovém území je regulována výstavba, na vhodných místech jsou budovány suché poldry a manipulační řády vodních děl musejí počítat s přiměřenými rezervami v kapacitě nádrží.  Vodní toky vytvářejí v krajině přirozenou bariéru. K dopravnímu překonání vodních toků mohou sloužit například brody, přívozy, mosty, přehrady a podobná zařízení, případně tunely. Větší vodní toky mnohdy tvoří státní hranici nebo hranici různých správních celků.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní toky z hlediska vodního zákona v ČR.", "content": "Vodní zákon v ČR vymezuje vodní toky jako „povrchové vody tekoucí vlastním spádem v korytě trvale nebo po převažující část roku, a to včetně vod v nich uměle vzdutých. Jejich součástí jsou i vody ve slepých ramenech a v úsecích přechodně tekoucích přirozenými dutinami pod zemským povrchem nebo zakrytými úseky“. Vodním tokem podle toho zákona je pouze vodní proud. Koryto vodního toku a jeho břehy tedy vodní zákon nepovažuje za součást vodního toku.  Vodní zákon rozlišuje v ČR drobné vodní toky a významné vodní toky. Toto rozlišení je motivováno jejich současným a plánovaným vodohospodářským a krajinářským významem. Vodní zákon stanovuje, že každý vodní tok musí mít svého správce a vymezuje, co obnáší správa vodních toků.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní toky z hlediska zákona o ochraně přírody a krajiny v ČR.", "content": "Vodní tok jako významný krajinný prvek zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny je třeba chápat nikoliv jenom jako vodní proud, nýbržž i včetně jeho prostředí, jímžž je koryto vodního toku a jeho břehy (Věstník MŽP, částka 4, 2003).", "section_level": 1}], "src_summary": "Vodní tok je voda tekoucí po zemském povrchu v korytě mezi břehy. Koryto jsou dno a břehy řeky, které mohou být přirozené nebo umělé. Větší vodní toky jsou řeky, menší vodní toky jsou potoky. Vodní zákon rozlišuje vodohospodářsky významné vodní toky a drobné vodní toky.", "tgt_summary": "流水,为水的动态。形成流水的地方包括河流、湖泊、溪涧、水龙头流下来的自来水,甚至人工拨动的水流皆是流水。", "id": 2131586}
{"src_title": "Móda", "tgt_title": "时尚", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Luxusní módní oděvy jsou označovány termínem Haute couture, konfekční módní oděvy jsou někdy označovány jako prêt-à-porter.  Móda je vždy nakažlivá novinka, svou povahou může být popsána jako dočasná „epidemie“. Právě měnící se doba často určuje co je „in“, co je frivolní, co je snobské a co je „out“. Neustále vznikají nové \"módní vlny\" a vznik každé další módní vlny znamená konec té předcházející. Výraz „módní vlna“ může být v různé souvislosti mít různě zabarvený význam, tedy může být jak hanlivý a zesměšňující tak pouze jako popisné označení jevu. Jako módní vlny lze vnímat například prodlužující a zkracující se délku sukní, nebo oblibu psích plemen.  Jedinou jistotou v módě je, že současná módní vlna není poslední. To, co je nové, se nazývá \"módní\"; to, co je překonané, se někdy nazývá \"staromódní\", \"out\" nebo \"demodé\" (také démodé). Některé módní vzory zůstávají stálé, nebo se po čase zcela nebo podstatně nezměněny opět objevují jako žádané a žádoucí, 'chic'. V takovém případě se takový způsob neoznačuje jako \"módní\", ale \"klasický\" (např. antický umělecký sloh). Upravené nebo napodobené dříve módní vzory jsou nazývány \"revival\" (výraz je používán ve smyslu oživení nedávné minulosti, obvykle jde o napodobení stylu, nebo návrat hudební skupiny) \"retro\" (často počátek 20. století, odpovídá původním vzorům). Originální módní prvky, způsoby úpravy, které jsou znovu módní třeba i jako součást dalšího stylu, jsou nazývány \"vintage\".  V přeneseném významu slova pak toto slovo někdy může být používáno jako synonymum pro slovo zvyk, obliba, zvyklost, obyčej apod., a to prakticky ve všech oblastech lidského konání.", "section_level": 1}, {"title": "Filosofie a sociologie.", "content": "Podstata módy spočívá v šíření, v té skutečnosti, že pouze část osob objekt módy používá, nebo módní konání uskutečňuje a zbytek k takovému jednání teprve směřuje. Jakmile je móda rozšířena, přestává být módou, daný způsob projevu zaniká a vzniká nový. Simmel připodobňuje šíření módy k šíření socialismu, který v případě že se zcela rozšíří, vyjeví se lichost a prázdnota. Módu Simmel (\"Philosophische Kultur, Gesammeite Essays\" 1911) také srovnává s mravným chováním a je toho názoru, že při rozšíření zcela mravného chování je zjevná šeď a nedostatek podnětů, dojmů, proměnlivosti.  Přizpůsobením se „podle módy“, demonstruje jedinec akceptování určitých pravidel chování ve skupině. Na základě klasických sociologických prací je předpokládáno, že v přísně hierarchicky založených společnostech s nízkou sociální mobilitou (kastovní systémy) mezi jednotlivými vrstvami, se móda, tedy reprezentace postavení osoby vzhledem, podléhá přísným, přesně stanoveným rituálům. Dobrovolným přijímáním „diktátu módy“ osoba dává také najevo své společensky podřízené či nadřízené postavení, jde o dobrovolné nošení viditelného znamení příslušnosti ke skupině. Georg Simmel nahlíží na módu jako na sociologický projev, v němž dochází k střetávání se opačných tendencí u individua. Snahy splynout se skupinou a opačné snahy odlišovat se od ostatních. Z členství ve skupině vyplývají pro člena stejného skupiny práva a naproti tomu práva jedince jiné skupiny vnímá jako bezpráví. Módu Simmel, filosof a sociolog, považuje za produkt třídního rozdělení a projev který se týká především sociálního okruhu, sociální skupiny, spojení se stejně postavenými.Móda je uzavřením a vymezením skupiny vůči osobám z vyšší nebo nižší sociální skupiny.  \"...móda je nejvlastnějším terénem pro takové jedince, kteří jsou vnitřně nesamostatní a potřebují nějakou oporu, jejichž ješitnost však zároveň vyžaduje, aby určitým způsobem vynikli, vzbudili pozornost a něčím se ozvláštnili. Je to nakonec tatáž konstelace, při níž mívají největší úspěch ony všemi omílané banality,...\"  Mínění jiných sociologů vystihují jejich názory, že móda nebo oděv, zdobením a úpravou, především ukazuje „\"...jak si na tom stojíme po finanční stránce.\"“ „\"Šaty jsou svědectvím o naší schopnosti utrácet\".“ „\"Elegantní šaty jsou znakem zahálky.\"“", "section_level": 1}, {"title": "Historický význam.", "content": "Zdobení okolního prostředí i sebe sama je známo i z nejstarších nálezů pozůstatků člověka dnešního typu a objektů které používal. Někteří utoři předpokládají, že akt oblékání a zdobení sama sebe je jedinečné pro člověka, který se \"vždy odlišoval od jiných bytosti zdobením svého těla, ať už tetováním, jizvami nebo mrzačením\". Tyto akty, které jsou často praktikovány i v 21. století, mají právě ten význam, který je přikládán módě filosofy a sociology i na počátku 21. století, tedy symbol příslušnosti ke skupině, především sociální a kulturní skupině a další soubor znaků a informací o osobě. Podobné chování, jako je estetická úprava okolního prostředí, zdobení, pokrývání těla ochranným materiálem, lze pozorovat mimo člověka i u jiných živočichů. Některé takové chování slouží k získání pozornosti partnera. Není známo zda mají stejný sociální význam a obsahují symboly a znaky, či zda se praktiky zdobení či úprav vzhledu u zvířat vyvíjejí během času. U pěvců je popisováno napodobování zvuků a vokálních projevů, které jsou přejímány a zdokonalovány skupinou. U jednoho druhu australských ptáků byl popsán akt námluv, který podléhá „módním“ změnám a je různý i u jedinců. Podle dostupných informací nelze dovozovat že jde o stejný projev neverbální komunikace se stejným účelem jako je tomu u člověka.  Simmel mimo sociální funkce přikládá módě a zkrášlování význam historicky spjatý s podřízeným a nejistým postavením ženy, s tím, že slabému pohlaví umožňuje přežít ve skupině napodobení. Móda a zkrášlování mělo podle Simmela dosáhnout zvýšení pozitivního vnímání ženy v mužových očích. Módu také označuje jako ventil sebereflexe a seberealizace. Uvádí, že když ve středověké společnosti nenašly německé ženy uplatnění dochází k nejpřepjatějším projevům módy v historii, které v té době v Itálii, kde mají ženy možnost studovat a uplatnit se ve společnosti, nelze pozorovat.", "section_level": 2}, {"title": "Proměnlivost módy.", "content": "\"Související informace naleznete v článku: Historie pánské módy\"  Móda v životním stylu, vizáži jedince, estetickém hodnocení vzhledu předmětů denní potřeby nebo i vzhledu budov, podléhá přetváření vlivem stálých změn vkusu, avšak móda samotná, podle G. Simmela, tedy výběr no­vé správné mody, může být určován pouze vyššími vrstvami společnosti, privilegovanou třídou. V době kdy módu vyšších stavů napodobují i nižší kasty, které používáním znaků vyšší třídy překračuji hranice, jimiž se odlišují od stavů vyšších. Vyšší třídy módní směr proto opouští. Členové nižší kasty se snaží napodobovat členy vyšší kasty neustále. Snaží se pronikat takto společensky výše, nebo se společensky srovnávat, proto se móda neustále mění, vysvětluje G.Simmel na příkladu paní domu a služebných. Dodává, že čím intenzivnější a častější je snaha o napodobení u níže postavených osob, tím rychleji se móda mění u nadřazených osob. Privilegovaná vrstva, nadřazená skupina, vždy usiluje o zachování stávajícího stavu a zabránění změnám, pronikání osob z nižších kast společnosti do privilegovaných vrstev.  Podle G. Simmela móda může nabývat smysluplného obsahu, ale jako móda působí tehdy, když je zřejmá dobrovolnost a nezávislost dané pohnutky na jakékoliv jiné motivaci, tvrdí. Připodobňuje toto jednání ke kantovské mravnosti (Základy metafyziky mravů), podle níž skutečně mravně osoba jedná tehdy, nevede-li ji k mravnímu chování žádný podnět, zisk či povinnost.", "section_level": 2}, {"title": "Móda jako sociální potřeba.", "content": "Jako důkaz, že móda vzniká na základě sociálních a psychologických potřeb, Simmel předkládá, že z hlediska estetiky nebo účelnosti nelze v nesčetných případech módních prvků nebo stylů nalézt pro dané chování či úpravy důvod. Neobjevuje ani stopu účelnosti v rozhodování, jímž je tvořena móda. Popisuje, že se někdy stávají módními i ošklivé a odpudivé věci. Rychlost střídání módních stylů připisuje Simmel neurastenii doby, s tvrzením že je ve vyšší třídě vyšší potřeba nových vjemů, neboť „\"ty jsou jedním ze základů veškeré módy, a těsně souvisí s produkcí nervové energie.\"“  Simmel dokládá, že v končinách méně dotčených civilizací lze najít sociálně stejně postavené skupiny osob z různých lokalit, ale stejných podmínek jenž se ostře liší představou osobní krásy, podobou módy a popisuje, že je přesto oceňována móda, jedinečnost cizorodé kulturní skupiny, jako exotická. A někdy napodována. Rovněž popisuje Křováky, kde nejsou vytvořeny sociální skupiny a kasty, jako osoby, kteří neznají módu a srovnává Křováky se sousedním kmenem Kaffi, který ale vytváří různé skupiny se sociálními rozdíly a zde je móda a módní prvky běžné a poměrně rychle se zde móda střídá. Zamýšlí se nad působením módy u benátských šlechticů, jenž museli nosit černý oděv bez dalších individuálních znaků, jako symbol příslušnosti k dané skupině obyvatel a dovozuje, že zde byla v rámci této uvedené skupiny značná rovnost a žádný módní vliv.  Simmel popisuje, že nový oděv přináší nositeli nový způsob jednání. Jako takový má nový oděv svoji vlastní formu a určuje nositeli způsob zacházení, současně propůjčuje nositeli podobnost s nositeli nových obleků, příslušnost ke skupině osob kteří nejen dělají totéž, ale rovněž usilují o totéž. Simmel o následování módního vzoru, kterému se následovníci pokouší přiblížit, píše: „\"...přísně módní lidé se v dané době vždy jeví jako relativně uniformní.\"“ Odměnou nositeli módy je nejen příslušnost ke skupině nebo davu, ale i závist osob které nejsou členy skupiny. Simmel přirovnává toto potěšení z módy k potěše z radovánek privilegované skupiny, jíž přihlížejí proléti.", "section_level": 2}, {"title": "Móda vnímaná jako způsob komunikace.", "content": "Sémiotický rozbor filosofa Rolanda Barthese nevidí módu jako prchavé, bezduché emociónální vzplanutí povrchní mysli. Módní objekty definuje jako znaky s interpretační funkcí. Sdělení je ovlivněno dalšími příznaky a použitím oděvu. Rozlišovací znaky používané v módě popisuje Barthes jako variabilní kódy vytvářející proměnlivou část systému. Móda vytváří složitý celek, který se neřídí jednoduchými a lineárními vztahy, ale její mnohostranná architektura je závislá na sociálním, ekonomickém a kulturním prostředí. Kromě těchto vlivů je při interpretaci symbolů vzít třeba nejen sezónnost, ale i věk osoby, která kód používá a její pohlaví, takže zcela stejné znaky ve stejném prostředí mohou být interpretovány v rozdílné hodnoty u nějak rozdílných osob. Podle těchto názorů je například viditelným projevem změny společnosti právě změna módy nebo stylu společenského oděvu a takto samotná móda může upozornit na uvedenou probíhající změnu. Móda je zde tedy chápána jako (vědomá i nevědomá) neverbální komunikace. Roland Bathes přitom také rozlišuje jak je móda popisována (médii, kritiky, ale i předváděna modelkami) a jak je používána (osobami).  Z pohledu sémiologie jsou „módní policistky“ a umělečtí kritici badateli a módní časopisy sofistikovanou literaturou, která se zabývá množinou správných řešení otázek, které zahrnují určení přesného vzájemného uspořádání tisíců znaků a jejich atributů s ohledem na daný okamžik a společnost.  Barthes doplňuje představu, kterou o módě předkládá Simmel. Je-li podle Simmela oděv (jeho móda) určující pro přesně danou sociální vrstvu, pak Barthes ukazuje na znaky a symboly, které informace o příslušnosti, moci a síle majitele dále vypovídají. Na jednoduchém příkladu vojenské uniformy, která sama představuje symbol autoritu rozlišuje znaky ukazující postavení hierarchii velení, jako jsou hvězdy nebo pásky označující míru pravomocí vydávat rozkazy, přičemž čím více hvězd a pásků, stužek a pruhů, tím vyšší je moc nositele. U skutečné módy jsou symboly subtilnější.  Interpretace sémiotického výkladu módy předpokládá, že móda je jazyk jako jakýkoliv jiný, šifra, kód. V takovém případě existuje v takové komunikaci odesílatel, příjemce, kontext v němž je komunikace použita, jazyk v němž je komunikace vedena, kanál, tedy způsob jakým jsou zprávy předávány (osobní setkání, tisk, rozhlas, další médium). Zprávy v tomto jazyce mohou být odesílatelem odesílány úmyslně i neúmyslně (nevědomě).", "section_level": 2}, {"title": "Dobrovolnost.", "content": "Dobrovolnost přijímání módy Simmel vysvětluje, když se zamýšlí nad napodobením a jeho dobrovolností: „\"Napodobení......Dává individuu jistotu. že tu ve svém jednání nestojí osamoceno,... Poskytuje......zvláštní uklidnění,......Tam, kde napodobujeme, přesunujeme ze sebe na druhého nejen požadavek produktivní energie, nýbrž i odpovědnost za dané jednání. Napodobení tak individuum osvobozuje od trýzně volby a vede k tomu, že se jeví jako pouhý výtvor skupiny...\"“", "section_level": 2}, {"title": "Davový charakter.", "content": "Na příkladu „šviháka“ („dandy“) Simmel ukazuje, že zdánlivě výstřední osoby jsou stejně spoutány módou davu, ovšem pouze v poměru k ostatním zjevně nadměrněji,někdy až k absurdnosti, používají běžné módní prvky stylu (barvy, tvary, ozdoby) a ukazují tak především možnosti, kam stávající móda směřuje. Jde o módní výstřelky obecného vkusu. Simmel je toho názoru, že stejně jako v jiných oborech, je vůdce veden davem (a jmenuje jako příklad Bismarcka), s tím, že vůdce svými postoji odráží a prosazuje většinové názory v davu. Při masových akcích je ztráta po­citu studu běžná. Zcela v souladu s obecně převládajícími tendencemi, osoby v davu se cítí ospravedlněny za své chování (podle Simmela i nevhodné nebo vyvolávají v týchž osobách nepřekonatelný odpor) právě napodobením, následováním příkladu „šviháka“, kulturtrégra, hlavy davu, vůdce.  Filosofií dandysmu se dále zabývá například Daniel Salvatore Schiffer (Philosophie du dandysme: Une esthétique de l’âme et du corps, 2008, Le dandysme, dernier éclat d’héroïsme, 2010), Émilien Carassus (Le mythe du dandy, 1971)), Françoise Coblence (Le dandysme, obligation d’incertitude (Paris: Presses Universitaires de France, 1988), George Brummell.  „\"Hrdina módy......svou výjimečností, získanou čistě kvantitativní cestou a vydávanou za kvalitativní odlišnost, nepopiratelně reprezentuje...rovnovážný poměr mezi sociálním a individualizujícím pudem.\"“ (Georg Simmel)", "section_level": 2}, {"title": "Oblasti, které móda zasahuje.", "content": "Móda je sociálně-psychologický fenomén, nějakým způsobem ovlivňující většinu lidských aktivit a úvah. Móda výrazně ovlivňuje způsoby oblékání u většiny osob.  Příklady oblastí, které móda výrazně ovlivňuje:  Móda ale rovněž zasahuje oblasti jako Móda ovlivňuje i oblast matematiky a informatiky – výběrem programovacích technik,  Rozdělit vliv módy lze i na oblasti", "section_level": 1}, {"title": "Některé projevy.", "content": "Výraznými projevy módy jsou situace, kdy osoby konají proti běžnému předpokládanému logickému způsobu, například i proti svým zájmům, zcela absurdně. Zde lze v některých případech zřetelně vysledovat, že účelem konání je zařazení do sociální skupiny a neverbální komunikace.", "section_level": 1}, {"title": "SUV jako městské vozidlo.", "content": "Příkladem z počátku 21. století může být zvýšení prodeje vozů SUV jako automobilů do měst. Použití SUV jako městských vozidel je pokládáno za velmi nebezpečné, neefektivní jak z hlediska ekonomického tak i v městském provozu (velikost, horší jízdní vlastnosti), a koupě SUV je tak zdánlivě zcela bezdůvodná. \"Poukazují na sociální status majitelů. Každý si hned uvědomí: tady jede někdo, kdo na to má,\" řekl dopravní psycholog Martin Kořán.", "section_level": 2}, {"title": "Kyblík ledové vody na hlavu.", "content": "V roce 2013 bylo módním trendem vypít láhev piva naráz a vyzvat další osoby aby tak učinily rovněž. V dalším roce na stejném principu, původně jako upozornění na chorobu ALS (Amyotrofická laterální skleróza) se polévaly osoby ledovou vodou. V kyblíku s vodou musely být kostky ledu a vzniklá videa a snímky se publikovaly na síti. Polévané osoby původně zasílaly příspěvek na boj s chorobou ALS (10 dolarů). Aktivita vznikla a rychle šířila v létě 2014 v USA. Mezi prvními osobami, které se tímto trendem zviditelnily patří George W. Bush, Bill Gates, Justin Bieber, prezidentský kandidát v rámci kampaně Chris Christie, a hudební interpretka Lady Gaga. V ČR byli mezi prvními takovými osobami Darina Rolincová, nebo Michal David., Ivana Gottová, Lucie Vondráčková. Uvedené mediálně známé osoby po provedení módního úkonu vyzývaly jiné mediálně známé osoby aby je následovaly, napodobily je. Na konci srpna 2014 se móda rychle šířila mezi širší sociální skupiny a kyblíkem s vodou se polévala např. i sportovní družstva.  Uvedené chování mělo všechny znaky módy, jednání bylo vedeno snahou osob o zařazení do určité skupiny.", "section_level": 2}, {"title": "Módní diktát.", "content": "Spotřebiteli a médii užívané sousloví „módní diktát“ je termín, kterým je obvykle ve společnosti, tisku a mezi spotřebiteli označována zřejmá nebo jindy neprůkazná tendence vyžadovat určitý vzorec chování spotřebitele a manipulovat společenské preference. Podle dostupných informací je smyslem módního diktátu motivace členů společnosti ke splnění určitých společenských norem šířených médii (vzhled, postavení, chování). Je spotřebiteli vnímán jako sociální vliv a je zohledňován i ekonomickými analýzami.  Slovní obrat „\"módní diktát\"“ se používá často v souvislosti s komerčním modelingem a prodejem oděvů a způsobem sebereprezentace.", "section_level": 1}, {"title": "Jak Češi nakupují módu online.", "content": "Podle výzkumného projektu Fashion Research pořádaném módním vyhledávačem GLAMI ve spolupráci s agenturou Response a za využití dat z Českého národního panelu výzkumné agentury NMS Market Research a dotazníkového průzkumu mezi 176 českými e-shopy s módou, se podíl Čechů, kteří nakupují módu online, zvyšuje. V roce 2019 uvedlo až 62 % dotazovaných, že módu na internetu nakupují častěji než kdy předtím. V e-shopech nakupuje přes polovinu dotazovaných (51%). Více než polovina (54 %) nakupuje módu častěji než 1x za měsíc.  V e-shopech hledají lidé jak inspiraci (45 %), tak je využívají pro nalezení konkrétních produktů (55 %). Polovina (přesně 50 %) pak získává inspiraci z fotografií a 26 % z článků o módních trendech. Velké popularitě se v roce 2019 také těšili mobilní aplikace, využívá je nadpoloviční většina dotazovaných (53 %).", "section_level": 1}, {"title": "Poznámka.", "content": "Slovo móda se pak často objevuje v i reklamě, propagaci, v časopisecké produkci a v komerčních sférách života vůbec.", "section_level": 1}], "src_summary": "Móda (z francouzského \"mode\", které vzniklo z latinského \"modus\" – míra, vzhled, způsob, pravidlo, předpis) je aktuálně (s trvalostí dnů až roků) upřednostňovaný způsob, jak se některé věci dělají nebo používají. Tento způsob použití nebo řešení není trvalý, ale v čase se mění. Změna módy tak znamená změnu způsobu užití nebo řešení. Móda a její následování je spojeno s příslušností k sociální skupině. Pokud se jedinec nepřizpůsobí běžné módě, je společností nebo skupinou penalizován, tento tlak je někdy nazýván „diktát módy“. Velmi často je výraz móda používán ve spojení s oblékáním, kde popisuje v daném období upřednostňovaný vzhled oděvů, úpravu vlasů a úpravu zevnějšku obecně. Móda, vzhled oděvu, měnící se kultura, je přes zdánlivou povrchnost, jedním z nejcharakterističtějších rysů vystihujících obraz člověka a společnosti.", "tgt_summary": "时尚(英语:fashion)又称时髦、潮流、摩登,是在特定时间和特定环境下的一种流行的美学表达,特别是在服装、鞋类、配饰、发型、化妆品、身材比例和生活方式等。虽然潮流往往意味着一种独特的审美表达,而且往往持续时间较短,但时尚是一种独特的、行业支持的表达方式,通常会与流行文化和时尚服装系列等联系在一起。", "id": 2528544}
{"src_title": "Zlatá sopka", "tgt_title": "金火山", "src_document": [{"title": "Obsah románu.", "content": "Kniha vypráví příběh dvou mladíků, Summy Skima a jeho bratrance Bena Raddleho, kteří na Klondike (území v severozápadní Kanadě v provincii Yukon) zdědili po svém strýci Josiasovi Lacoteovi zlatokopecký claim, ležící na Miles Creek zhruba 80 kilometrů od Dawson City. Přestože jsou finančně zajištěni, oba se rozhodnou, že si své dědictví pojedou prohlédnout a přitom zkusí zlatokopecké štěstí. To jim však nepřeje a mladíci téměř žádné zlato nenaleznou. Navíc mají časté problémy se svými sousedy, kteří jsou ve většině případů bandou rváčů. Nakonec je jejich claim zatopen rozvodněnou řekou, takže hledání zlata ukončí. Tu se však dozví od jednoho umírajícího zlatokopa, že při ústí řeky Mackenzie do Beaufortova moře leží sopka, jejíž celý vnitřek je téměř pokryt zlatem. Bratranci zorganizují výpravu a zlatou sopku skutečně naleznou. Přesto jim opět štěstí nepřeje. Nejenom že jsou pronásledováni bandity, ale při snaze prolomit náloží stěnu sopky, dojde kvůli průniku mořské vody k výbuchu a sopka je rozmetána do moře. Z celého bohatství zůstane jen jediný balvan zlata. I ten má obrovskou cenu a získá jej pro sebe Ben Raddle, takže oba bratranci nakonec přece jen neodejdou s prázdnou.  V Michelově \"„happyendu“\" pak dojde ještě ke svatbám. Michel Verne totiž do příběhu připsal dvě atraktivní sestřenice Jane a Edith Edgertonovy, se kterými se oba mladíci seznámí během cesty na svůj claim a na konci knihy se s nimi ožení. Výbuch sopky navíc způsobí zemětřesení, které odvodní zatopený claim, ten se stane opět výnosným a znásobí bohatství bratranců.", "section_level": 1}, {"title": "Ilustrace.", "content": "Knihu \"Zlatá sopka\" ilustroval George Roux.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zlatá sopka \"(1906, Le volcan d'or)\" je méně známý dobrodružný román francouzského spisovatele z cyklu Julesa Verna \"Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires)\", který byl vydán až po Vernově smrti. Román Jules Verne rozepsal na přelomu let 1899-1900 a pracoval na něm ještě roku 1902, k tisku jej však již připravil jeho syn Michel.", "tgt_summary": "《金火山》是法国小说家儒勒·凡尔纳的一部小说。手稿完成于1899年,但在作者死后的1906年才出版。该书以克朗代克淘金热为背景,将黄金热描述为一种“无法用任何金鸡纳霜把它给压下去”的“热病”。后来出版时手稿遭到作者儿子米歇尔·凡尔纳和出版商埃兹尔的改动,原本以悲观主义为基调的小说被改成了通俗喜剧。1995年,凡尔纳协会根据从作者后裔那里搜集的打字稿出版了还原版本。", "id": 641640}
{"src_title": "Papa Roach", "tgt_title": "蟑螂老爹", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Formování skupiny Papa Roach započalo v lednu roku 1993, když se zpěvák Jacoby Shaddix a bubeník Dave Buckner sešli na fotbalovém hřišti ve Vacaville High School. Po skončení zápasu se pustili do dlouhé diskuse o hudbě a rozhodli se založit kapelu. Později se k nim připojil trombonista Ben Luther a basák Will James. Společně se dohodli, že vstoupí do školní hudební soutěže, kde vystoupili s cover verzí písně „Fire\" od Jimmyho Hendrixe, avšak soutěž se jim nepodařilo vyhrát. V březnu 1993 byl trombonista Ben Luther nahrazen kytaristou Jerrym Hortonem z blízké Vanden High School. Jerry byl představen před kapelu díky své přítelkyni, která byl fanouškem skupiny. Ovšem Horton byl zpočátku nerozhodný, protože jak Shaddix, tak Bruckner a James pocházeli z jiné školy. V této době skupina vystupovala kde se dalo a nevynechala jediný den koncertování. Jejich první koncertní dodávka nesla jméno Moby Dick. Název Papa Roach pochází od Shaddixova nevlastního dědy, Howarda Wiliama Roatche, kterému se přezdívalo Papa Roach. Roatch v roce 2006 spáchal sebevraždu a kapela mu vzdala hold v desce \"The Paramour Sessions\" a při živém hraní písně „Roses on My Grave\".  V roce 1994 Papa Roach vydali své první EP pod názvem \"Potatoes for Christmas\". Bubeník Dave Buckner byl na krátkou dobu nahrazen Ryanem Brownem, protože Bruckner strávil celý rok při studiu umění v Seattlu. Roku 1995 skupina realizovala další EP, tentokrát pojmenované \"Caca Bonita\" ve spolupráci s Sound Farm Studios (tou dobou byl již Bruckner zpátky). Papa Roach museli v roce 1996 vyhodit basáka Willa Jamese, který nemohl s kapelou vystupovat kvůli svému zaneprázdnění v letním náboženském táboře, a nahradili ho Tobinem Esperancem. Esperanco se po určitou dobu stal technickým guru skupiny, tudíž měli Papa Roach o problém míň.  \"Old Friends from Young Years\" je první plnohodnotné studiové album od Papa Roach vydané v březnu roku 1997. Aby své nové CD dostali do povědomí fanoušků, podnikla kapela mnoho koncertů společně s umělci jako Incubus, Powerman 5000, Hed PE, Snot, Far a Static-X.  V roce 1998 se do prodeje dostalo jejich nové EP \"5 Tracks Deep\", přičemž v otevíracím týdnu se prodalo 1000 kusů této nahrávky. Roku 1999 pracovali Papa Roach na v pořadí již čtvrtém EP \"Let 'Em Know\", které se nakonec stalo jejich poslední nezávislou tvorbou. \"Let 'Em Know\" mělo výrazný úspěch, takový, že se o skupinu začali zajímat velké nahrávací společnosti. Warner Music Group kontaktovala kapelu jako první. Tato nahrávací společnost financovala práci na 5stopém promo/demo CD. Deska obsahovala písně jako „Last Resort\", „Infest\", „Broken Home\", „Dead Cell\" a „She Loves Me Not\" (první tři jmenované nakonec zaujali místo na albu \"Infest\" a „She Loves Me Not\" na \"Lovehatetragedy\"). Ačkoliv se ze dvou zmiňovaných písní později stanou velké singly, Warner Music Group Papa Roach odmítli. Skupině však brzy nabídli záštitu a kontrakt na novou desku DreamWorks Records.", "section_level": 2}, {"title": "Průlom a mezinárodní úspěch 1999–2005.", "content": "Po podepsání smlouvy s DreamWorks Records v říjnu 1999 se Papa Roach ihned pustili do nahrávání nového studiového alba, které dostalo jméno \"Infest\". Deska obsahovala staré písně z doby jejich nezávislé tvorby. „Infest\", „Last Resort\", „Broken Home\" a „Dead Cell\" z \"Warner Brothers demo CD\"; „Revenge in Japanese\" přejmenovanou na „Revenge\" a „Thrown Away\" pocházející z \"5 Tracks Deep\" EP; „Legacy\", „Binge\", „Snakes\" a „Tightrope\" obsahující EP \"Let 'Em Know\". Deska však obsahuje i nově nahrané písně, jsou to „Between Angels and Insects\", „Blood Brothers\", a „Never Enough\".  Album \"Infest\" vyšlo 25. února 2000, prodávající v prvním týdnu okolo 30 000 kusů. Jako první singl byla vybrána píseň „Last Resort\" a Papa Roach vtrhli na celou řadu show, jako Vans Warped Tour. Během několika měsíců popularita kapely raketově vzrostla a to hlavně díky již zmíněnému singlu, kterému se mimo jiné podařilo umístit na 57. místě v Billboard Hot 100. Vzhledem k tomu si skupina mohla dovolit vystupovat i v zahraničí (např. ve Spojeném království). V roce 2001 se dokonce objevila na světoznámém Ozzfestu. Z \"Infestu\" pochází ještě další singly: „Between Angels and Insects\" a „Broken Home\", umisťující se dobře jak v domácích tak i v zahraničních hitparádách, ačkoliv úspěchu prvního singlu nedosáhly. Album se nakonec stalo ve Spojených státech 3× platinové (3000 000+) a Papa Roach obdrželi nominaci Grammy (Best New Artist).  Song „Blood Brothers\" byl také použit ve velmi populární video hře 'Tony Hawks Pro Skater 2'.  Po absolvování ohromného množství koncertů, odehrávajících se především ve Spojených státech, Spojeném království a Japonsku se kapela odebrala do nahrávacího studia, kde připravovala nové studiové CD. Název alba nejdříve zněl \"Born to Rock\", ale bylo přejmenováno na \"Lovehatetragedy\". Deska se v USA dostala do prodeje 18. června 2002 a v mnoha hitparádách se umístila lépe než její předchůdkyně, přičemž i názory některých kritiků se zlepšily. Navzdory tomu a se \"Lovehatetragedy\" prodávalo hůře než \"Infest\", ve Spojených státech se dočkala pouze zlaté certifikace (500 000+). Album představuje změnu hudebního stylu Papa Roach, od nu metalu ke klasickému rock/metalu. Nahrávka obsahuje dva singly, první (a nejúspěšnější) singl „She Loves Me Not\" a druhý „Time and Time Again\"  Ke konci roku 2003 Papa Roach nahráli své třetí studiové album, které mělo pracovní název \"Dancing In the Ashes\", ovšem nakonec se objevilo pod titulkem \"Getting Away with Murder\". V roce 2004 vydala kapela své již čtvrté EP nazvané \"Rolling Stone Original\", dostupné pouze jako digital download. 31. srpna spatřilo světlo světa CD \"Getting Away with Murder\" produkované váženým producentem Howardem Bensonem. Někteří fanoušci však kritizovali CD jako příliš zjemnělé a tvrdili, že Papa Roach se až příliš oddávají alternative rocku. Na druhé straně, \"Getting Away with Murder\" se prodávalo lépe než \"Lovehatetragedy\" a ve Spojených státech je označeno jako platinové (1000 000+). Z alba pochází tři singly, „Getting Away with Murder\", „Scars\" a „Take Me\". Obrovský úspěch zaznamenal song „Scars\", který byl certifikován jako zlatý. Skupina se samozřejmě odebrala na šňůru koncertů a navštívila mnohé festivaly. 22. listopadu realizovali Papa Roach své první video album, \"\".  Velkou část roku 2005 strávila skupina na obrovském množství show. Vystupovali na turné po celých Spojených státech a po celé Evropě s kapelami Slipknot, Dead Poetic, Trust Company, Chronic Future, Skindred, 311 a Unwritten Law.", "section_level": 2}, {"title": "The Paramour Sessions a odchod Davea Bucknera: 2006–2008.", "content": "12. září 2006 vydali Papa Roach své čtvrté studiové album nazvané \"The Paramour Sessions\". Kapela si vybrala tento název vzhledem k tomu, že album bylo nahráváno v Paramour Mansion (Hollywood). Papa Roach nahrávali desku na tomto místě díky radě členům skupiny Slipknot, kteří nahrávali album v podobném prostředí.  Předtím, než se Papa Roach se rozhodli pro název CD, zvažovali jména jako \"Days of potatos\",\" Night of Love\", přičemž toto pojmenování vychází z písně „No More Secrets\" nacházející se na \"The Paramour Sessions\". Další možně názvy byly \"Redemption\", a \"Forever\" (jméno druhého singlu z alba). Kapela také neměla zcela jasno, jaký bude první singl z \"The Paramour Sessions\". V úvahu přicházely písně „Crash\", „What Do You Do\", a „Forever\". Avšak, nakonec se stal prvním singlem song „...To Be Loved\", který posloužil jako hlavní píseň televizního programu WWE Raw mezi lety 2006-2009, než ho nahradil „Burn It to the Ground\" od Nickelback. \"The Paramour Sessions\" hudebně obsahuje jak prvky z původní tvorby Papa Roach, tak i jemné rockové balady podobné z \"Getting Away with Murder\". Z CD pochází ještě dva singly: „Forver\" a „Time Is Running Out\". Singl Forever dosáhl lepších umístění v hitparádách než předcházející píseň a byl velmi často hrán na amerických rádiích.  Papa Roach započali proklamování svého nového alba v srpnu 2006, když se účastnili amerických a evropských koncertů. V říjnu 2006 skupina vystupovala s kapelami Guns N' Roses (během Chinese Democracy tour) a s Deftones po celých Spojených státech, mající obrovský úspěch. Byli také speciálními hosty v Zippo Hot Tour pořádané Hed PE a Eyes Set To Kill.  Kapela původně plánovala zhotovení kompilace akustických nahrávek pro písně jako „Forever\", „Scars\", a „Not Coming Home\", která byla připravena pro KROQ charitativní vánoční album nazvané \"Kevin and Bean's Super Christmas\". Poté měli Papa Roach v úmyslu vydat tuto kompilaci o něco později. V interview pro billboard.com však Jacoby Shaddix konstatoval, že by fanoušci akustickou nahrávku nejspíše příliš vřele nepřijali.  17. července 2007 Papa Roach vypustili do světa své šesté EP, \"Live Session (iTunes Exclusive)\". 24. července 2007 realizovali sedmé EP, \"\". Obě EP byly exkluzivně dostupné přes iTunes.  Ke konci února 2007 byla oznámena nepřítomnost bubeníka Davea Bucknera na právě pořádaném festivalu. Nahrávací společnost fanouškům sdělila, že Bruckner si chce odpočinout od náročných koncertů, kvůli osobním záležitostem. Ovšem, po vyřešení jeho osobních problémů se očekával okamžitý návrat ke skupině. Později Jacoby Shaddix v interview pro Launch Radio Networks oznámil: „Dave odešel na rehabilitaci, aby si vyčistil hlavu, neboť nebyl sám sebou\". Bubeník kapely Unwritten Law, Tony Palermo, převzal Brucknerovu roli při živých vystoupeních.  28. ledna 2008 Shaddix informoval o konečném odchodu Davea Brucknera od skupiny na Papa Roach Myspace. Tvrdil, že Bruckner se stále snaží dát svůj život zpátky dohromady. Přestože od kapely odešel její dlouholetý člen, Papa Roach se brzy odebrali do Paramour Mansion za účelem nahrání nového alba. Tony Palermo se nakonec stal novým členem skupiny a připojil se k ní při tvorbě zmíněné desky.", "section_level": 2}, {"title": "Metamorphosis: 2008–2010.", "content": "V interviewů pro 99.7 The Blitz (v únoru 2008), rockovou rádio stanici v Columbusu (Ohio) Jacoby Shaddix sdělil, že kapela právě pracuje na šestém studiovém album, které ponese nejspíše titulek: \"Days of War, Nights of Love\", což je také název dvou písní na připravované desce. Nicméně nahrávka dostala jméno \"Metamorphosis\", jako symbol desetileté kariéry Papa Roach (která započala podepsáním smlouvy s DreamWorks Records roku 1999) a jako CD zaznamenávající všechny změny skupiny, kterými si musela během deseti let projít.  15. února 2008 se Papa Roach připojili k Mötley Crüe tour (tzv. Crüe Fest), společně s kapelami Buckcherry, a Trapt. Festival odstartoval 1. července na West Palm Beach (Florida). Datum 26. srpna 2008 byl označen jako začátek prodeje \"Metamorphosis\" (v té době ještě probíhal Crüe Fest). Ještě během Crüe Festu se bubeník Tony Palermo připojil (krátce) k a absolvoval s nimi některé koncerty, protože tato skupina neplánovala účast na festivalu a její bubeník byl zaneprázdněn při tvorbě soundtracku.  Papa Roach také chtěli podniknout turné s kapelami Seether, Staind a Red. Během tohoto turné se změnilo datum vydání \"Metamorphosis\" na 24. březen 2009.  26. října (2008) Papa Roach zveřejnili music video k první singlu z alba, „Hollywood Whore\". Druhý singl, „Lifeline\", se objevil 9. ledna 2009 na Papa Roach Myspace. 1. června se do rádií dostal třetí singl z \"Metamorphosis\", nazvaný „I Almost Told You That I Loved You\". Z těchto tří písní se jako nejúspěšnější ukázal singl „Lifeline\", který se umístil na prvním místě v Hot Mainstream Rock Tracks (zatím je to jediný singl od Papa Roach, kterému se toto podařilo).  Během této doby samozřejmě kapela nezahálela. Papa Roach koncertovali s Buckcherry, Avenged Sevenfold a Burn Halo. Poté vtrhli na Nickelback tour, snažící se proslavit desku \"Dark Horse\". Na posledním večeru této tour (The Woodlands, Texas) Jacoby Shaddix oznámil, že čtvrtým singlem se stane píseň „Had Enough\". Zatím Papa Roach zveřejnili fan-made video „Had Enough\" na své Myspace. Během jejich turné zavítali i do českého klubu Roxy.  23. června 2009 se do prodeje dostalo osmé EP od skupiny nazvané \"Naked and Fearless (Acoustic Version)\". EP je dostupné přes Zune Marketplace, iTunes, a Rhapsody.  Music video pro píseň „Lifeline\" bylo nominováno televizní stanicí Fuse TV na nejlepší video roku 2009 (Best Video of 2009), přičemž porazilo taková videa k písním jako Metallicy „All Nightmare Long\", Daughtry „No Surprise\", Shinedown „Sound of Madness\", a Paramore „Ignorance\". Video se nakonec stalo druhé, těsně ho porazilo video pro píseň „Circus\" od Britney Spears.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost: 2010.", "content": "8. ledna 2010 Shaddix informoval na Papa Roach Twitter, že kapela pracuje na nových písních. 8. února Jerry Horton zveřejnil zprávu o psaní nových písních. Skupina také měla připravenou jakousi 'Big News', kterou chtěla oznámit během několika týdnů. 23. února Jerry Horton oficiálně sdělil onu 'Big News'. Byla to tvorba úplně prvního živého alba od Papa Roach s pravděpodobnou dobou vydání na léto 2010. Materiál na desce pochází z vystoupení v roce 2009 v New Yorku a obsahuje pět nových písní.  V březnu Shaddix oznámil dvě jména nových písní: „Nemesis\" a „No Matter What\". Ke konci toho samého měsíce Papa Roach umístili na svojí oficiální stránku upoutávku z připravovaného živého alba. 17. dubna zahrála kapela novou písně „Burn\" a 30. dubna song „Kick In the Teeth\". V červnu na povrch vyplul název finální nové písně, „One Track Mind\".  Jerry Horton v jednom z rozhovorů sdělil, že jméno živého alba bude znít \"Time for Annihilation\" a bude zahrnovat pět již zmíněných studiových písní a devět živých tracků. Také informoval o novém singlu „Kick In the Teeth\" a změně hudebního vydavatel na Eleven Seven Music. Shaddix později změnil počet živých písní na jedenáct a upřesnil vydání CD na 31. srpen. 22. června se do rádií dostal singl „Kick in the Teeth\".  Mezitím se bývalý label kapely, Interscope Records, rozhodl vydat největší hity Papa Roach pod názvem \"\". Skupina ovšem odrazovala své fandy od nákupu desky, protože z ní nebude mít žádný zisk.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební styl.", "content": "Na jejich prvních dvou albech, \"Old Friends From Young Years\" (1997) a \"Infest\" (2000), Papa Roach hráli hudbu ovlivněnou nu-metalem a rapcorem. S vydáním \"Lovehatetragedy\" (2002) se začala jejich hudba osvobozovat od rapových prvků a začali se se svou hudbou přesouvat do alternative metalu a hard rocku (vyjma písní „Anxiety\", kterou nahráli spolu s Black Eyed Peas). Na \"Getting Away with Murder\" se zase prosadil vliv alternative rocku. \"The Paramour Sessions\" obsahuje prvky jak starých nahrávek od Papa Roach (např. singl „...To Be Loved\"), tak i zjemnělý zvuk alternative rocku. \"Metamorphosis\" (jak již název napovídá) obsahuje trochu odlišnou hudbu než předešlé desky od Papa Roach, jak Shaddix sdělil: „Je to rychlejší a tvrdší materiál\" než hudba na posledních dvou CD.  Frontman Papa Roach, Jacoby Shaddix, řekl v interview pro Dallas Music Guide, že jejich kapela již nepoužívá rapové vokály v hudbě: \"„... rapování už je pryč! Necítím, že bych rapoval. Už jsem se přes to dostal... já chci být rocker. To je to, co jsem chtěl být, když jsem byl malej kluk.“\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Papa Roach je čtyřčlenná hard rocková skupina pocházející z Vacaville, Kalifornie. Kapela vydala již sedm studiových alb, ovšem první deska \"Old Friends from Young Years\" neměla hudebního vydavatele. CD \"Infest\" představuje průlom v jejich kariéře, protože album mělo obrovský úspěch (3× platinové v USA). Další desky nesly název \"Lovehatetragedy\" (zlatá), \"Getting Away with Murder\" (platinová), \"The Paramour Sessions\", \"Metamorphosis\", a zatím jejich poslední deska \"The Connection\". Papa Roach obdrželi nominaci Grammy a prodali po celém světě více jak 10 milionů alb.", "tgt_summary": "蟑螂老爹(英语:Papa Roach),美国硬摇滚、另类金属乐队,来自加利福尼亚州瓦卡维尔。处女专辑《Infest》于2000年发售,自此打响名堂。", "id": 659918}
{"src_title": "Holografický princip", "tgt_title": "全像原理", "src_document": [{"title": "Důvody pro holografický princip.", "content": "Mějme nějakou konečnou, omezenou oblast prostoru (např. kouli). Tato oblast bude obsahovat hmotu a energii. Jestliže tato energie překročí kritickou hustotu, oblast zkolabuje do černé díry.  O černé díře se teoreticky ví, že má entropii, která je přímo úměrná povrchu jejího horizontu událostí. Černé díry jsou objekty s maximální entropií, takže entropie obsažená v dané oblasti prostoru nemůže být větší než entropie největší černé díry, která může vyplnit daný objem.  Horizont událostí černé díry obklopuje objem a hmotnější černé díry mají větší plochu horizontu událostí a obklopují větší objem prostoru. Nejhmotnější černá díra, která může vyplnit danou oblast je ta, jejíž horizont událostí přesně odpovídá hranicím dané oblasti.  Větší hmotnost znamená větší entropii. Proto maximální limit entropie pro jakoukoli běžnou oblast prostoru je přímo úměrná povrchu této oblasti, ne jeho objemu. To je pro fyziky neintuitivní, protože entropie je extenzivní proměnná, přímo úměrná hmotnosti, která je úměrná objemu.  Jestliže entropie obyčejné hmoty (ne černé díry) je také úměrná ploše, potom z toho vyplývá, že objem sám je nějakým způsobem iluzorní: že totiž hmota zabírá plochu, ne objem, a tudíž vesmír je ve skutečnosti hologram, který je isomorfický pro informaci, vtištěnou v jeho hranicích.", "section_level": 1}, {"title": "Limit hustoty informací.", "content": "Entropie, pokud o ní uvažujeme jako o informaci (viz informační entropie), může být měřena v bitech nebo natech. Jeden bit je (ln 2) natů, a jeden nat odpovídá čtyřem Planckovým jednotkám. Celkové množství bitů odpovídá celkovému počtu stupňů volnosti hmoty/energie. Bity samotné zakódovávají informaci o stavech, které hmota/energie zaujímá.  V daném objemu existuje tedy horní limit hustoty informace o všech charakteristikách všech částic, které tvoří hmotu v tomto objemu, a to vnuká představu, že hmota sama nemůže být dělena do nekonečna. Spíše musí existovat konečná úroveň elementárních částic, tj. jestliže je částice složena z sub-částic, pak stupeň volnosti částice je produktem všech stupňů volnosti jejích sub-částic. Pokud by se tyto sub-částice dále dělily na sub-sub-částice atd. do nekonečna, pak by stupeň volnosti původní částice musel být nekonečný, což odporuje maximálnímu limitu hustoty entropie. Holografický princip tedy implikuje, že dělení částic musí na určité úrovni ustat, a tedy základní částice je jeden bit informace (1 nebo 0).", "section_level": 1}, {"title": "Variace holografického principu.", "content": "Existují variace holografického principu známé jako slabý a silný holografický princip.  Silný holografický princip  Silný holografický princip říká, že informace, kterou vnější pozorovatel může vyvodit z povrchu černé díry je přímo úměrná povrchové oblasti horizontu událostí. Silná verze holografického principu konstatuje, že pozorovatel vyvozuje informace z něčeho skrz jeho povrch, který funguje jako plátno, kterým je vidět skrz. Avšak částice, které obsahují informaci, jsou za stínítkem, na které svou informaci promítají.  Slabý holografický princip  Slabý holografický princip tvrdí, že všechna informace vstupující do horizontu událostí černé díry je zakódována v povrchu horizontu událostí této černé díry a je úměrná povrchové oblasti horizontu událostí. Na rozdíl od silné verze však slabý holografický princip tvrdí, že za stínítkem není žádná částice a že fyzikální procesy vesmíru mohou být úplně popsány stínítkem nebo povrchem, skrz který je informace pozorována.  Holografický princip souvisí s teorií superstrun.  Existuje i pokus odvodit přímo z holografického principu podobu \"fundamentálních\" fyzikálních zákonů, např. gravitačního. Gravitace pak v tomto chápání není základní interakcí, ale prostě důsledkem holografického uspořádání vesmíru (Aldebaran.cz, Sciencemag.cz).", "section_level": 1}], "src_summary": "Holografický princip je spekulativní dohad o teoriích kvantové gravitace, navržený Gerardem 't Hooftem a vylepšený Leonardem Susskindem, kteří tvrdí, že veškeré informace obsažené v objemu prostoru mohou být reprezentovány teorií fungující v hranici této oblasti. Jinými slovy, pokud máme místnost, můžeme modelovat všechny události uvnitř místnosti tím, že vytvoříme teorii, která bere v úvahu pouze to, co se děje ve stěnách místnosti. Holografický princip také tvrdí, že připadá jeden stupeň volnosti (nebo 1 Boltzmannova konstanta \"k\" jednotek maximální entropie) pro každé čtyři Planckovy oblasti v této teorii. To může být nazváno Bekensteinova vazba, formula_1.", "tgt_summary": "全像原理(英语:Holographic principle),是弦论与预期中的量子重力的性质之一,描述了一个空间的性质可编码在其边界上,例如事件视界的类光边界。 全像原理首先由杰拉德·特·胡夫特提出。之后经李奥纳特·苏士侃演绎出弦论版本的全像原理。,他将特·胡夫特与查尔斯·索恩的成果做结合。1997年由胡安·马尔达西那提出的AdS/CFT对偶是全像原理的特例。 拉斐尔·布索表示:索恩于1978年提出弦论的低维度描述可使重力从中自然而生的结果,是一项全像原理的成果。 全像原理认为目前所见的宇宙是真实宇宙的投影。以较宏观的观点来看,此原理指出了整个宇宙可视为一个呈现在宇宙学视界上的二维资讯结构,而日常观察到的三维空间则是巨观尺度且低能量的有效描述。值得注意的是,宇宙学全像原理在数学上仍未达精确。", "id": 741491}
{"src_title": "Sagrada Família", "tgt_title": "圣家堂", "src_document": [{"title": "Antoni Gaudí.", "content": "Gaudího práce vykazuje vlivy maurské architektury. Zajímal se o Art nouveau, jeho přístup k architektuře je však velmi individuální a nekonvenční, inspiraci nacházel především v přírodě. Místo přesných projektů zhotovoval neostré skicy, modely s pomocí řetízků a zrcadel, často chodil na staveniště a pozoroval všechny detaily, aby je mohl případně pozměnit. Gaudí převzal projekt chrámu ve velmi raném stadiu (v roce 1883), věnoval mu hodně energie, na konci svého života na stavbě i bydlel. V roce 1926 však tragicky zahynul (srazila ho tramvaj), a ukázalo se nemožným pokračovat ve stavbě v jeho duchu. Předpokládá se, že by Gaudí nezůstal u zbarvení přírodního kamene, měl rád barvy, a řada jeho prací ukazuje nadměrné používání různých tónů barev.", "section_level": 1}, {"title": "Výzdoba.", "content": "Gaudí zamýšlel ze Sv. rodiny vybudovat „poslední velkou svatyni křesťanství“, a proto je tato katedrála velmi bohatá na křesťanské symboly. Jeden z nejpromyšlenějších znaků je 18 věží, které reprezentují 12 apoštolů, 4 evangelisty, Pannu Marii a ta nejvyšší Ježíše Krista. Věže, reprezentující evangelisty, budou doplněny sochami, zpodobňujícími tradiční symboly těchto světců: býk (sv. Lukáš), anděl (sv. Matouš), orel (sv. Jan) a lev (sv. Marek). Centrální věž Ježíše Krista bude doplněna obrovským křížem.  Ví se, že Gaudí také chtěl vybavit chrám třemi monumentálními fasádami: Narození, Umučení a Zmrtvýchvstání a každá z nich měla mít své 4 věže. Do roku 1935, kdy byla stavba přerušena, byla dostavěna pouze východní fasáda – Narození. Na vrcholech jejích věží jsou různé geometrické tvary – při jejich stavbě byl Gaudí pravděpodobně ovlivněn kubismem.  Dekorace zahrnuje také mnoho liturgických textů, jako „Hosanna“, „Gloria“, nebo „Sanctus“; na velkých dveřích fasády Narození můžeme číst různé texty z Bible, v různých jazycích včetně katalánštiny.", "section_level": 1}, {"title": "Dokončení chrámu.", "content": "Znovu byla výstavba chrámu zahájena po válce, v roce 1952. O dokončení kostela probíhala řada diskusí. Někteří říkali, že dokončení by bylo, jako kdybychom Venuši Mélské přidělali ruce, jiní s dostavbou jen souhlasili. V roce 1978 byla dostavěna fasáda představující Kristovo utrpení, autorem sochařské výzdoby je sochař Josep Subirachs. Jeho hranaté postavy nekorespondují zcela s duchem Gaudího díla. V roce 2010 bylo završeno zastřešení a chrám byl vysvěcen papežem Benediktem XVI. Zároveň obdržel titul Basilica minor. Hlavní věž chrámu, symbolizující Ježíše Krista, by po dokončení měla být vysoká 170 m. Celkové dokončení katedrály se plánuje na rok 2026 – 100. výročí úmrtí Antonia Gaudího. Od začátku stavby (1882) do plánovaného dokončení (2026) to bude 144 let, co se chrám Sagrada Família začal budovat.  Architekti, kteří se po smrti Gaudího na výstavbě katedrály podíleli, se snažili dodržovat původní Gaudího plány. Je ale velice zajímavé, že od počátku stavby až dodnes se chrám staví pouze z darů a příspěvků, i to je důvod, proč výstavba trvá tak dlouho.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chrám Sagrada Família (celým katalánským názvem, španělsky, česky Chrám smíření, zasvěcený Svaté rodině) se nachází v Barceloně, hlavním městě Katalánska, na východním pobřeží Španělska. Stavební práce na něm začaly v roce 1882, trvají dodnes. Chrám je nejvýznamnější stavbou slavného katalánského architekta Antonia Gaudího. Toto neobyčejné stavební dílo mělo podnítit návrat k učení římskokatolické církve. Chrám byl vysvěcen 7. listopadu 2010 papežem Benediktem XVI., který jí také propůjčil titul basilica minor.", "tgt_summary": "圣家宗座圣殿暨赎罪殿(),一般简称为圣家堂(),是位于西班牙加泰罗尼亚首府巴塞罗那的一座未完工的天主教教堂,由安东尼·高第设计。其高耸与独特的建筑设计,使得该教堂成为巴塞罗那最为人所知的观光景点。", "id": 1248619}
{"src_title": "Matterhorn", "tgt_title": "马特峰", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Matterhorn byl poslední nezdolanou alpskou čtyřtisícovkou a výstup na něj byl dlouho považován za nemožný. První pokus podnikl roku 1857 breuilský lovec Jean Antoine Carrel se dvěma druhy. Dostali se pouze na Tete du Lion, ale vytyčili cestu Lvím hřebenem, kterou se pokoušela o prvovýstup většina dalších výprav. Aby se jim sousedé ve vesnici neposmívali, šli tajně a tvrdili jim, že jdou lovit sviště, protože lezení po horách bylo tehdy považováno za podivínství.  V roce 1861 se o horu začali zajímat také horolezci. O výstup se nezávisle na sobě pokoušeli Angličané Edward Whymper a profesor John Tyndall. Nejvýše se ale toho roku dostal Carrel (cca 4000 m), který na tom místě vytesal do skály svoje iniciály.  V roce 1862 se z této sestavy podařilo nejvýše dostat Tyndallovi (Pic Tyndall, 4241 m). Whymper dosáhl přibližně 4150 m a při sestupu vytesal svoje iniciály metr nad Carrelovy.  Roku 1863 se Carrel s Whymperem spojili, výstup museli vzdát kvůli sněhové bouři. Tohoto roku vznikl Italský Alpský spolek (CAI), jehož vedení následujícího roku pověřilo Carrella, aby provedl prvovýstup na Matterhorn, a zajistilo mu finanční podporu.  V létě 1865 přijel Whymper opět do Breuilu. S Carrelem se pohádal a jiného vůdce ve vesnici nesehnal. Proto se rozhodl zkusit vystoupit hřebenem Hörnli dřív, než ho Carrel předejde, a odešel přes Theodulské sedlo do Zermattu. Zde ho čekaly další špatné zprávy – nejen že nesehnal vůdce, ale zjistil, že se na výstup připravují další dvě výpravy. Nakonec se však všichni spojili a 13. července v sestavě Edward Whymper, reverend Charles Hudson, Robert Hadow, Lord Francis Douglas, chamonixský vůdce Michel Croz a zermattský vůdce Peter Taugwalder se synem vyrazili nahoru. 14. července 1865 stanulo všech sedm jako první na vrcholu Matterhornu po výstupu hřebenem Hörnli (variantou oproti dnešní normálce - traverzovali horní částí severní stěny). Na vrcholu vztyčili místo vlajky Crozovu modrou košili na žerdi ze dvou svázaných holí. Při sestupu potkalo Whymperovo družstvo neštěstí. Nezkušený Hadow se smekl a strhl s sebou i ostatní. Lano spojující Douglase a Taugwaldera-otce se přetrhlo a Whymper s oběma Taugwaldery se zachránil. Ostatní se zřítili do severní stěny a zahynuli.  Mezitím Carrel postupoval Lvím hřebenem téměř expedičním stylem. 12. července postavil první stan na Col du Lion a druhý na Pic Tyndall. Potom sestoupil do prvního tábora, který mezitím nosiči zásobili vínem a pečeným masem. 13. července se z pověrčivosti o vrchol nepokoušeli, pouze odpoledne vyšli do druhého tábora. Ráno 14. července vyrazili k vrcholu, chyběla jim jedna hodina a byli by na vrcholu první. Když na ně začali Whymper a spol. halekat, zklamaně se otočili a sestoupili. Mezitím v Breuilu dalekohledem zpozorovali postavy na vrcholu a spustili bujaré oslavy italského prvovýstupu. Ihned také poslali do Aosty posla, který cestou v každé vesnici oznamoval tuto novinu. Později v Breuilu přítomný zástupce Italského Alpského spolku při pozorování vrcholu napočítal sice sedm osob, ale vysvětlil si to tak, že díky své opilosti vidí Carrelovo čtyřčlenné družstvo dvojmo. Z omylu vyvedl Breuilské až sám Carrel, který dorazil ráno sám, protože jeho kolegové se báli ve vesnici ukázat. Aby ostudu alespoň částečně napravili, vystoupili 17. července na vrchol Lvím hřebenem Carrel a B. Bich a vztyčili zde italskou vlajku.", "section_level": 1}, {"title": "Výstupové cesty.", "content": "Výstup na \"Matterhorn\", byť některou z „normálních cest“, není turistickým výletem, ale náročnou vysokohorskou túrou.  Výstup na \"Matterhorn\" hřebenem Hörnli je lezeckou túrou ohodnocenou stupněm obtížnosti AD- až AD (ve slovním překladu: \"těžší\"), skalní úseky mají obtížnost jen na kratších úsecích II, výjimečně III UIAA. I přes, na poměry současného horolezectví, nižší obtížnost jej nelze podceňovat - výstup je objektivně nebezpečný kvůli riziku pádu kamení a nekvalitní skále. Riziko pádu kamení zhoršuje značná frekventovanost cesty. Průměrný sklon výstupu je 38°, převýšení od chaty Hörnli, která je obvyklým východiskem ve vrcholový den, 1218 výškových metrů. Za optimálních podmínek není nalezení správného směru výstupu problémem, při novém sněhu nebo špatné viditelnosti je orientace obtížná. Na hřebeni se ve výšce cca 4000 m nachází bivakovací chata Solvay.  Velká část Lvího hřebene je zajištěna fixními prostředky, převážně řetězy a lany, což znesnadňuje hodnocení obtížnosti výstupu. V různých zdrojích hodnocen obtížností AD- až AD, skalní místa st. II-III+. Dá se říci, že bez fixních pomůcek by lezecká obtížnost výrazně překonávala hřeben Hörnli - Lví hřeben má vyšší průměrný sklon a četné strmé stupně. Masivní osazení skály umělými pomůckami obtížnost výrazně sráží, přesto se nejedná o via ferratu. Obvyklým východiskem vrcholového dne je Carrel hutte, převýšení k vrcholu 643 výškových metrů. Výstup je náročný, exponovaný a zcela závislý na panujících klimatických podmínkách. Pokud jsou vrchní partie namrzlé, obtížnost se výrazně zvyšuje. Požadovány jsou alespoň základní znalosti lezecké techniky.  V západní stěně vede prvovýstup Poldy Páleníčka.", "section_level": 1}, {"title": "Horské chaty.", "content": "Na švýcarské straně masivu \"Matterhornu\" stojí na úpatí východního hřebene chata Hörnli hütte (3260 m n. m., SAC, 50 míst, otevřena 15. 6. - 15. 9.). Ve výši 4003 m n. m. je malá bivakovací bouda Solvay (10 míst, slouží pouze jen pro případ nouze). Na italské straně hory je opěrným bodem chata Rif. Carrel - Carrel Hütte (3835 m n. m., 45 lůžek, stále otevřená, rádiová stanice, v blízkosti stojí stará chata Savoia).", "section_level": 1}], "src_summary": "Matterhorn (, ), je považován za jednu z nejkrásnějších a nejpopulárnějších hor Evropy. S nadmořskou výškou 4478 metrů je zároveň také sedmou nejvyšší horou Alp. Tyčí se na hranici mezi Švýcarskem a Itálií, nad švýcarským Zermattem a italským městem Breuil-Cervinia. Jméno \"Matterhorn\" pochází z německého \"matte\" (horská louka) a charakteristického tvaru hory, \"horn\" (roh). Stále častěji se tato hora uzavírá pro výstupy horolezců (dočasné zákazy k lezení). Důvodem jsou nebezpečné sesuvy hornin z výšky nad 3500 metrů, které způsobuje postupné tání permafrostu (trvale zmrzlé horniny, pokrývající svahy hory).", "tgt_summary": "马特峰(德语:',意大利语:',法语:)也称马特洪峰、切尔维诺峰,是阿尔卑斯山脉中最著名的山峰。马特峰的位置在瑞士、意大利边境,附近是瑞士瓦莱州小镇采尔马特和意大利瓦莱达奥斯塔的小镇布勒伊-切尔维尼亚(Breuil-Cervinia)。马特峰的名称是由德语“Matt”(意为山谷、草地)和“horn”(意为呈锥状像一只角一样的山峰)组成。", "id": 478450}
{"src_title": "Geometrický útvar", "tgt_title": "幾何圖形", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Geometrické útvary patří vedle čísel k nejstarším zkoumaným předmětům matematiky, jednoduchou představu o některých z nich měli lidé zřejmě již v paleolitu, starší době kamenné. V neolitu se pak různé útvary staly základem geometrické ornamentiky na více místech světa. Další rozvoj přišel s nástupem prvních států v Mezopotámii a Egyptě, kde se poznatky o útvarech využívaly v zeměměřičství a stavebnictví; Babylóňané již znali zvláštní případy Pythagorovy věty a egyptští geometři uměli počítat obsah trojúhelníka i kruhu, přičemž jejich odhad čísla pí byl asi 3,1605. K řadě poznatků se dospělo také ve starověké Indii a Číně.  Na vědeckou úroveň povznesli matematiku staří Řekové, především Eukleidés, autor první axiomatické teorie. Geometrických útvarů se týká řada jejich poznatků a úvah. Jmenovat lze například platónská tělesa (Platón je popsal a uvažoval o jejich hlubším smyslu, zatímco Eukleidés dokázal, že žádná další takto pravidelná tělesa již neexistují), Zénónovy paradoxy o nekonečném dělení úsečky nebo Archimédovy myšlenky o výpočtu objemu těles, předjímající pozdější integrální počet. Útvarů se týkají také tři slavné problémy, které starověká matematika zanechala nevyřešené: trisekce úhlu, zdvojení krychle a kvadratura kruhu.  Ve středověku rozvíjeli geometrii především Arabové; vznikly trigonometrické tabulky a díky arabskému astronomovi al-Battánímu se objevily první poznatky sférické trigonometrie. V raném novověku rozvoj mechaniky podnítil zájem např. o výpočet těžiště. Přelomový byl Descartův objev souřadnic, který umožnil vznik analytické geometrie a řešení geometrických problémů algebraickou a analytickou cestou. K poznání geometrických útvarů tak bylo možno použít i diferenciální a integrální počet, který vznikl díky Newtonovi a Leibnizovi. Nové pohledy na geometrii umožnili v 19. století matematici jako Évariste Galois a Niels Henrik Abel (teorie grup, umožňující mj. analyzovat symetrie) či Nikolaj Ivanovič Lobačevskij a János Bolyai (neeukleidovská geometrie). Teorie množin, již založil Georg Cantor, umožnila jednotný pohled na mnoho oblastí matematiky i řešení řady problémů spojených s otázkami nekonečna.  Jako prostor, v němž geometrie pracovala, se po dvě tisíciletí bral výhradně prostor popsaný Euklidem v jeho \"Základech\", jehož teorii na konci 19. století axiomatizoval David Hilbert. V 19. a 20. století se postupně objevily alternativy, jmenovitě neeukleidovské geometrie, umožňující vystihnout mj. geometrii zakřivených ploch, a vícerozměrné prostory, vhodné např. pro popis časoprostoru.", "section_level": 1}, {"title": "Členění a příklady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podle dimenze.", "content": "Rovinné útvary jsou takové útvary, jež celé leží v jedné rovině. Mimo jiné jde o:  Prostorové útvary jsou útvary, které nelze vnořit do žádné roviny. Jsou to například:  Dále lze uvažovat i vícerozměrný prostor a v něm vícerozměrné útvary. Příkladem mohou být čtyřrozměrná platónská tělesa.", "section_level": 2}, {"title": "Podle stupně polynomu.", "content": "Analytická geometrie dělí útvary a své subdisciplíny podle stupně polynomů, popisujících útvar:", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Kromě základních definičních vlastností, jako jsou tvar, rozměry a poloha útvaru v prostoru, lze zkoumat i další vlastnosti geometrických útvarů. Například to jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy mezi útvary.", "content": "Kromě obecných logických vztahů (existence, rovnost) používá Hilbertovská axiomatizace geometrie tři různé vztahy mezi geometrickými objekty:  Vedle shodnosti existují další geometrická zobrazení, zejména podobnost, afinní zobrazení a topologická zobrazení. Jelikož útvary jsou množiny, je možno o nich také hovořit množinovým jazykem a zkoumat například jejich průnik a sjednocení.", "section_level": 1}, {"title": "Různé významy.", "content": "Nejčastěji geometrický útvar definuje přímo jako množina bodů Euklidova prostoru. Podle této definice je tedy například čtverec společný název pro nekonečně mnoho \"různých\" geometrických útvarů.  Jiné zdroje popisují geometrický útvar jako to, co je charakterizováno tvarem dané množiny, který se nemění u otočení a posunutí.  V Ottově slovníků naučném je geometrický útvar popsán jako matematický objekt, který zachycuje tvar, velikost a polohu tělesa, nehledíce ale k jeho hmotě.", "section_level": 1}, {"title": "Zobecnění.", "content": "Existují různá matematická zobecnění pojmu geometrický útvar. Topologie se zabývá vlastnostmi množin, které se nemění při spojitých transformacích a topologický prostor je zobecněním pojmu tvar. Vlastnosti geometrických objektů, které se nemění při difeomorfizmech studuje diferenciální topologie a vlastnosti, které se nemění při homotopiích, studuje algebraická topologie. Vlastnosti útvarů, které se zachovávají při různých transformacích, se nazývají \"invarianty\". V algebraické topologii jsou to například \"díry\" různých dimenzí (například kruh bez bodu má \"díru\", plný kruh nikoliv). Invarianty, které formalizují a popisují typy a počty děr, jsou \"homotopické grupy\" a \"homologické grupy\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Geometrický útvar je souhrn geometrických objektů, nejčastěji bodů, přímek či rovin. Někdy se geometrický útvar definuje přímo jako množina bodů Euklidova prostoru. Často se slovní spojení \"geometrický útvar\" používá také pro určitý tvar či pro typ geometrického objektu, který je pojmenován (například bod, přímka, prostor, trojúhelník nebo čtverec).", "tgt_summary": "在几何学中,几何图形或几何形状(英语:Geometric Shape)是指能利用几何学表达出来的形状,或移除了位置、大小、定向(如整体旋转角度)、手性(如镜像与否)特性的数学物件,因此,不会受到平移、缩放、旋转和镜像影响,换句话说即一种几何图形即使经过了移动、缩放,旋转或将其反射成镜像等变换之后结果仍然是同一种几何图形,不会因此变成另外一种几何图形。例如正方形是一种几何图形、梯形是另一种几何图形,而正方形不会因为经过了平移、缩放、旋转和镜像就变成了梯形或其他几何图形,而梯形亦然。", "id": 3033546}
{"src_title": "Casino Royale (film, 2006)", "tgt_title": "007大战皇家赌场", "src_document": [{"title": "Přijetí.", "content": "Výběr hlavního představitele Jamese Bonda se postaral o polemiku – někteří fanoušci Pierce Brosnana vyhrožovali protestním bojkotem filmu. Mohlo se ovšem jednat o marketingovou kampaň producentů předcházející uvedení filmu do kin ve smyslu negativní reklamy, která je také reklamou. Nicméně film a obzvláště výkon Daniela Craiga si vysloužil uznání kritiky. Craig se v podstatě vrátil ke stylu, jakým Bonda hrál Sean Connery. Jeho začínajícímu agentovi je jedno, jaké pití pije, a pro ránu nejde daleko. Jedná emotivněji, než jsou diváci u Bonda zvyklí, dokonce se do své partnerky zamiluje.  Casino Royale je trochu jiná bondovka, která si vedle pozitivního ohlasu kritiky našla i vděčné diváky. Znamenala oživení, které podle mnohých stagnující série potřebovala. Postaral se o to stejný režisér, který Bonda uvedl do 90. let – Martin Campbell, tvůrce Zlatého oka.  Casino Royale je zároveň úvodním filmem nové série bondovek, jedná se o jakýsi restart (remake) celé série. Casino Royale je novou adaptací bondovského příběhu, kterou nelze považovat za pokračování filmové série, která započala filmem Dr. No. a byla zakončena snímkem Dnes neumírej.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Ve své misi agent 007 cestuje na Madagaskar za mezinárodním teroristou Mollakem. Při pronásledování Bond Mollaka zabije a zničí přitom část ambasády. Z Mollakova mobilního telefonu zjistí, že tento muž telefonoval s Alexem Dimitriosem, spolupracovníkem účetního mezinárodní teroristické organizace, který je známý jako Le Chiffre. Bond se přesune na Bahamy a svede Solange, Dimitriosovu ženu. Právě když Dimitrios Solange volá, Bond se dozví, že její manžel odlétá do Miami. Bond ho tam následuje a překazí Chiffrovy plány na zničení prototypu letadla Skyfleet. Účetnímu tak vznikne velká ztráta, protože sázel na to, že letoun bude zničen.  Nyní tedy musí Le Chiffre získat zpět peníze pro své klienty. Rozhodne se zkusit své štěstí v Casinu Royale v Černé Hoře. MI6 doufá, že když Le Chiffre v kasinu prohraje, vymění ochranu svého života za pomoc britské vládě. Do hry vysílá Bonda. Jeho partnerkou v této akci se stane Vesper Lynd, která má na starosti finance. Hra se ovšem nakonec vyvíjí poněkud jinak, než Bond a Vesper očekávali.", "section_level": 1}, {"title": "Natáčení.", "content": "Natáčení začalo 30. ledna 2006 a skončilo 21. července 2006. Film byl natočen převážně ve filmových ateliérech Barrandov, dále na několika lokacích v České republice (např. na Lokti, v Karlových Varech), na Bahamách, v Itálii, Německu a Británii. Po natočení příslušných sekvencí se celá produkce tradičně vrátila do Pinewood Studios, kde bylo natáčení dokončeno. Jedna lokace, o které se nikde nikdo nezmiňuje, je také v Mladé Boleslavi. Ve scéně, kdy se Bond a Vesper přesouvají do hotelu po příjezdu do Černé Hory, je za okny auta dobře vidět průjezd Palackého ulicí, okolo Komerční banky, Městského divadla, gymnázia a potom okolo sokolovny dále ulicí Husova, podél výstaviště.", "section_level": 1}, {"title": "Premiéra.", "content": "Film Casino Royale měl premiéru na dvou místech zároveň, a to Odeon Leicester Square a The Empire v Londýně, 14. listopadu 2006. Premiéry se zúčastnila i královna Alžběta II. za doprovodu vévody z Edinburghu.", "section_level": 1}, {"title": "Soundtrack.", "content": "Vydán 14. listopadu 2006 společností Sony Classical. Hudbu složil David Arnold. Ústřední píseň s názvem \"You Know My Name\" složil a nazpíval Chris Cornell. Tato skladba nebyla vydána na soundtracku k filmu, ale zvlášť jako singl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Casino Royale je 21. film ze série o Jamesi Bondovi a zároveň první bondovka, ve které hraje Daniel Craig agenta MI6.", "tgt_summary": "《007:大战皇家赌场》(英语:\"Casino Royale\")是英语:Eon制片公司制作的第21部詹姆斯·邦德系列电影,也是丹尼尔·克雷格首次出演虚构秘密情报局特工詹姆斯·邦德,由马丁·坎贝尔执导,尼尔·珀维斯、罗伯特·韦德和保罗·哈吉斯编剧,是伊恩·佛莱明1953年同名小说的第3部改编影视作品,于2006年上映。本片以邦德刚刚成为007号特工、正在努力获取杀人执照时开场。成功阻止迈阿密国际机场的一起恐怖主义袭击后,邦德受命参加恐怖分子筹办的高额度扑克赌局,并在这一过程中爱上负责提供所需赌金的财政部雇员慧丝柏·莲。影片的故事情节将在下一部邦德片《007:大破量子危机》(2008年)中延续。", "id": 418638}
{"src_title": "Plavání", "tgt_title": "游泳", "src_document": [{"title": "Historie plavání lidí.", "content": "První historické záznamy, ukazující, že lidé uměli plavat, pocházejí ze starověkého Egypta. Ve starověku nedosáhlo plavání vrcholu v Egyptě, ale v Řecku a Římě, kde bylo součástí vzdělání.  Po nástupu křesťanství bylo umění plavat potlačováno. K plavání se vrátili až humanisté, kteří studovali antická díla, ve kterých se dozvěděli o způsobech plavání. Na toto téma vznikla různá pojednání a v roce 1538 sepsal švýcarský profesor \"Wynmann\" první učebnici plavání. Tento sport získával čím dál více na oblibě, později začaly vznikat plavecké školy nebo byl zařazen do vyučování v běžných vzdělávacích institucích. V období romantismu nabylo plavání nového významu jako sportovní disciplína.", "section_level": 1}, {"title": "Plavecké způsoby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prsa.", "content": "Prsa jsou v plavání jedna z plaveckých technik.Tento plavecký způsob připomíná plavání žab. Člověk plave na břiše, rukama se odráží do stran a zezadu se odráží nohama.", "section_level": 2}, {"title": "Kraul.", "content": "Během plavání kraulem se postava plavce nachází v téměř vodorovné poloze vzhledem k hladině, což má za následek minimální odpor. Během kraulu jsou pohyby vedeny tak, že nedochází ke vzniku brzdění plavce a jeho následný pohyb končetin jen dodává další rychlost a tím plavec rovnoměrně zrychluje. Kraul je nejrychlejší plavecký způsob, který existuje. Pokud by se kraul bral jako 100 %, tak na další plavecké způsoby připadají hodnoty následující: pro motýlka 93 %, znak 89 % a prsa 79 %.", "section_level": 2}, {"title": "Motýlek.", "content": "Motýlek se plave po břiše hlavou dolů. Po startu či po obrátkách je využíváno delfíního vlnění, které při dobře zvládnuté technice může pozitivně ovlivnit čas. Po vynoření z vody se vytahují obě ruce současně a pohybují se dopředu k hlavě a podél ní se vrací pod vodu. Následně se podél těla pohybují po co nejdelší dráze.", "section_level": 2}], "src_summary": "Plavání je pohyb, pomocí kterého se lidé a zvířata dokážou přemisťovat ve vodě pohyby vlastního těla bez kontaktu se dnem. Jazykové kodifikační příručky českého jazyka přiřazují stejnému výrazu i význam pasivní, tedy plování těles, přičemž sloveso „plování“ označují za zastaralou verzi téhož slovesa rovněž pro oba významy, aktivní i pasivní. Pro pohyb plavidel se oddělil samostatný pojem plavba, tvary slovesa plout se používají i pro plutí ledů.", "tgt_summary": "游泳,则是在水中靠浮力,借自身肢体的动作在水中运动前进的运动和技能。游泳运动可分为竞技游泳和实用游泳,竞技游泳是奥林匹克运动会中的第二大项目,包括:蝶泳、仰泳(也称背泳)、蛙泳、自由泳(主要使用捷泳或爬泳),四种泳姿的竞速项目,以及花样游泳等。", "id": 2067521}
{"src_title": "Samuel Aba", "tgt_title": "奧鮑·薩穆埃爾", "src_document": [{"title": "Uherský král.", "content": "Pocházel z kmene Chazarů, patřících k turkické jazykové rodině. Jeho rodiče nejsou známi, jeho manželkou byla dcera uherského velkoknížete Gejzy, byl tedy švagrem prvního uherského krále Štěpána I. Štěpánovi zahynul jediný syn na lovu a jako následníka si vybral svého synovce Petra, syna benátského dóžete.  Roku 1041 byl král Petr Orseolo vyhnán ze země a nahrazen palatinem Samuelem Abou. Petr utekl do říše k Adalbertovi, markraběti bavorské východní marky. S Adalbertovou pomocí hledal zastání u císaře Jindřicha III., který byl v tu dobu plně zaměstnán novou vojenskou výpravou na české území. Na konci léta 1041 německé sbory vtrhly znovu do Čech a bez větších obtíží směřovaly ku Praze. Kníže Břetislav I. vzdal obranu a 15. října v Řezně bosý a v rouše kajícníka padl Jindřichovi k nohám, vzdal se vlády a žádal o odpuštění. Byla mu udělena milost, složil lenní hold a přísahu věrnosti.  Petr Orseolo v tomtéž čase získal Jindřichovu milost také, prosil za odpuštění a slíbil, že se císaři poddá, když bude znovu dosazen na uherský trůn.  Císař roku 1042 vytáhl spolu s knížetem Břetislavem do Uher. Výprava byla neúspěšná. Stejně tak výprava roku 1043 nepřinesla tolik žádanou změnu na uherském trůně. V mezičase nechal Samuel Aba o velikonocích popravit na padesát velmožů sympatizujích s Petrem Orseolem. Až 5. července 1044 v bitvě u Ménfő Samuela Abu Orseolovi spojenci porazili na hlavu a uherští velmoži začali opět masivně přebíhat k Benátčanovi. Petr Orseolo byl v Székesfehérváru znovu uveden na uherský trůn. Samuel Aba byl uvězněn a posléze popraven.", "section_level": 1}], "src_summary": "Samuel Aba (cca 990 – 5. červenec 1044) byl v letech 1041–1044 uherský král a podle některých zdrojů v letech 1038–1041 i kníže Nitranského knížectví.", "tgt_summary": "奥鲍·萨穆埃尔(,990年10月15日-1044年-7月5日),阿尔帕德王朝的匈牙利国王(1041年-1044年在位)。奥鲍·萨穆埃尔为匈牙利第一任国王伊什特万一世的外甥或他的妹夫,出身于马特劳山一个显赫的贵族。", "id": 1153276}
{"src_title": "Mogadišo", "tgt_title": "摩加迪休", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Mogadišo se nachází v regionu Banadir. Leží na pobřeží Indického oceánu, v zeměpisné poloze 2° 02 ́ severní šířky a 45°21 ́východní délky. Průměrná nadmořská výška je 17 m. Nejnižším bodem je hladina Indického oceánu a nejvyšší bod, Villa Somalia, se nachází ve výšce 120 m n. m. Průměrná teplota se přes rok téměř nemění, v lednu se pohybuje kolem 25 °C, v červenci je to o zhruba 2 °C více. Co se týče dešťových srážek, tak v lednu téměř neprší, nejvíce naprší v červnu a to kolem 80 mm. Počet obyvatel se sleduje od roku 1953, kdy ve městě žilo 63 000 obyvatel. Poslední sčítání bylo provedeno roku 1995, kdy ve městě žilo 982 000 obyvatel. Od té doby se počet obyvatel zvyšuje, kvůli napjaté situaci, způsobené dlouhou občanskou válkou, není možné určit přesný počet obyvatel. Současné odhady kolísají mezi 1 500 000–3 000 000. 30 km severně od města teče největší řeka Somálska Šebeli (Webi Shebeelle). Ve městě sídlily nejvyšší státní orgány, prezident, vláda a jednokomorové národní shromáždění (Galaha Shabciga). Od revoluce roku 1991 je však činnost vlády ochromena a země je v chaosu. Ve městě také sídlí Východoafrické islámské shromáždění. Mezi hlavní části patří \"Hammanwein\" (staré město), tržiště Bakara a dřívější známé letovisko Gezira Beach.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "Město bylo založeno kolem roku 800, ale už roku 900 ho kolonizovali muslimové z Arabského poloostrova. Jedním z prvních arabských cestovatelů kteří navštívili Somálsko, byl v letech 890–93 Íbn al-Jákub, který napsal, že v Mogadišu byl silně rozvinutý obchod. Město velmi prosperovalo z vnitrozemského obchodu se svahilskými městskými státy, a hlavně z námořního obchodu. Dalším arabským návštěvníkem Mogadišo byl Ibn Battuta, který město navštívil v letech 1332-33, a považoval ho za nejvýznamnější přístav ve Východní Africe. V roce 1499 se u města objevila portugalská flotila, pod vedením Vasco da Gamy a zasypala město dělostřeleckou palbou.", "section_level": 2}, {"title": "Koloniální éra.", "content": "V 17 a 18. století se město stalo dějištěm bitev mezi Portugalci a Turky. Z těchto bojů vyšli vítězně Osmanští Turci, kteří na sto let město ovládli. V roce 1871 se Mogadišu dostalo pod moc sultána ze Zanzibaru, který zde nechal vystavět palác Haresa, jenž měl sloužit jako sídlo správce. Dnes je v paláci Haresa muzeum a knihovna. Roku 1889 bylo město pronajato Italům, kteří ho od zanzibarského sultána koupili v roce 1905, a ustanovili ho hlavním městem Italského Somálska. V roce 1936 se město po tvrdém odporu dostalo pod úplnou kontrolu Italů. Fašistický režim v Itálii plánoval ve Východní Africe vybudovat velkou říši. 3. srpna 1940 Italové napadli a obsadili britskou část Somálska (tzv. Britské Somálsko, dnešní Somaliland). Na začátku roku 1941 však Britové pod velením generála Williama Platta na Italy zaútočili a dobyli ztracené území zpět. Britové nakonec zaútočili i proti Italskému Somálsku, a 25. února 1941 dobyli Mogadišu. Roku 1950 se Mogadišu stalo administrativním střediskem Somálska, které bylo pod správou OSN pověřenou Itálií. Když v roce 1956 získalo Somálsko vnitřní samosprávu a 1. července 1960 úplnou nezávislost na Velké Británii a Itálii, stalo se Mogadišu hlavním městem.", "section_level": 2}, {"title": "Kolaps centrální vlády a občanská válka.", "content": "Když v roce 1990 ozbrojené povstalecké milice dobyly Mogadišu, přinutily tak prezidenta Berreho k úniku do nigerijského Lagosu. Jeho diktátorský režim byl svržen. Vítězné klany se však již nedokázaly shodnout, kdo by se měl stát Barreho nástupcem. Některé klany navrhovaly, že by se prezidentem měl stát Ali Mahdi Muhammad, jiné zase, že by jím měl být vůdce nejsilnější skupiny klanů, Mohammed Farrah Aidid. Začala tak občanská válka mezi znepřátelenými frakcemi. Každá usilovala o vládu nad Somálskem, a tak bylo důležité mít pod kontrolou Mogadišo. O město se v letech 1991–92 sváděly těžké boje, které však vedly k desetitisícům mrtvých a devastaci města. K tomu zemi sužovalo velké sucho a hladomor. To vedlo Spojené státy a OSN k vyslání mírových sil do země. 9. prosince 1992 bylo poblíž Mogadiša vysazeno 20 000 příslušníků námořní pěchoty USA. Cílem této akce, zvané Obnovená naděje, bylo zajmout Mohammeda Farraha Aidida. Aididova milice v červnu 1993 napadla a pobila v Mogadišu 24 pákistánských vojáků. 3. října 1993 se elitní americká jednotka (Task Force Ranger, složená z jednotek 75th Ranger Regiment a 1st Special Forces Operational Detachment-Delta) vydaly do Mogadiša, s cílem zajmout dva vysoké Aididovy poradce. Během bitvy však bylo zasaženo 5 vrtulníků UH-60 Black Hawk (dva z nich se zřítily do města a zbývající byly pouze poškozeny, a přistály na letišti v Mogadišu). Americké jednotky ve městě se vydaly k místům havárie, avšak musely čelit útokům Somálců. Dostat se na určené místo se podařilo jen pár jednotkám, a tak ve městě zůstalo obklíčeno přes sto Američanů, na různých místech. Obklíčené jednotky musela vyprostit 10. horská divize. Akce skončila smrtí osmnácti Američanů a jednoho Malajce. Somálců zemřelo něco kolem tisíce. Americké jednotky se ze Somálska stáhly v roce 1994, a v roce 1995 zemi opustily také dozorčí OSN. Boje mezi znepřátelenými klany v Mogadišu sílily. Mohammed Farrah Aidid se v roce 1995 prohlásil prezidentem Somálska, ale měl pod kontrolou jen Mogadišu a okolí. Zemřel v roce 1996, zřejmě na následky zranění, které utrpěl při bojích v Mogadišu.", "section_level": 2}, {"title": "Mogadišu dnes.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Druhá bitva v Mogadišo.", "content": "V roce 2006 se v Somálsku objevilo hnutí s názvem Svaz islámských soudů, který se začal postupně stávat nejmocnější silou v Somálsku. 7. května 2006 vypukl v Mogadišu boj mezi Svazem a Spojenectvím pro obnovu míru a proti terorismu. Nejtvrdší boje se odehrály v okrese Sii-Sii v severní části města. Do soboty 13. května bylo při pouličních bojích hlášeno 144 mrtvých. Obě strany se 14. května dohodly na příměří, ale už 23. května se boje znovu rozhořely. Svaz islámských soudů postupně získával převahu, až se 5. června Spojenectví pro obnovu míru a proti terorismu vzdalo a Mogadišu definitivně ovládly islámské milice.  Poté co Mogadišu ovládli islamisté ze Svazu islámských soudů, nastal ve městě klid. Obyvatelé Mogadiša byli zpočátku nadšeni tím, že jejich město je pod kontrolou islamistů, konečně si po letech bojů mohli oddychnout. Islamisté však ve městě začali prosazovat islámské právo šaría, což se u místních obyvatel projevilo s jistou dávkou znepokojenosti.", "section_level": 2}, {"title": "Útěk z Mogadiša.", "content": "Začátkem prosince 2006 začala ofenzíva Islámských soudů proti přechodné somálské vládě ve městě Baidoa. 21. prosince se do bojů na straně somálské vlády oficiálně zapojila také etiopská armáda (už v červenci 2006 některé zdroje informovaly o umístění etiopských vojsk v okolí města Baidoa). Nebýt vstupu etiopské armády do bojů, somálská vláda by patrně byla přinucena kapitulovat. Etiopané nasadili proti islamistům tanky a letectvo a přinutili je k ústupu. 27. prosince somálské vládní jednotky společně s etiopskou vládou dobyly město Jowhar, které je ve vzdálenosti 90 km od Mogadiša. To přimělo islamisty k úniku ze somálské metropole na jih, k přístavu Kismaayo. V Mogadišu byly vládní jednotky nadšeně vítány. Po úniku Islámských soudů se však ve městě opět začalo šířit násilí. Opět se objevily klany, které se předtím většinou přidaly na stranu islamistů a nyní přijímaly zpět své dřívější bojovníky.  Somálská vláda dosadila na post starosty Mahmouda Hassana Aliho, který na stejném postu působil před příchodem radikálů. Premiér Ali Mohamed Ghedi oznámil záměr přesunout sídlo vlády zpět do Mogadiša. Totéž učinil i prezident Yusuf Ahmed. V lednu se představitelé klanů dohodli se somálskou vládou o připojení klanů na stranu somálské vlády.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura a ekonomika.", "content": "Mogadišo slouží jako komerční a finanční centrum Somálska. Hospodářství se, po dlouhých bojích, v poslední době poněkud zlepšilo. Téměř nulový vliv vlády ve městě umožňuje volný obchod bez daní nebo regulačních poplatků. Ze zdejších průmyslových odvětví je nejvýznamnější petrochemické, potravinářské, textilní, kožedělné a loďařské. Hlavní trh nabízí širokou nabídku zboží, od jídla až po elektroniku. Silnice jsou nekvalitní, ale zajišťují spojení s několika dalšími somálskými městy. V Mogadišu je také přístav, který však není mezinárodním obchodem příliš využíván, protože v somálských vodách řádí piráti. Letiště v Mogadišu je také nefunkční a kvůli intenzivním bojům velmi poničené.  Přes nezákonnost (nebo možná díky ní), Mogadišo vede ve východní Africe v přístupu k telekomunikacím a internetu. Moderní komunikační síť je vyvinuta po celém městě, a zahrnuje místní mobilní telefonní systémy s mezinárodními kontakty přes satelit. Nepřítomnost daní vedla k nízkým cenám, které patří mezi nejnižší v Africe vůbec. Jsou zde četné internetové kavárny. Město také má několik rozhlasových stanic, dva televizní vysílače a poskytovatele internetu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mogadišo (somálsky \"Muqdisho\", hovorově často \"Xamar\" (vyslov \"hamar\"); arabsky مقديشو, \"Maqadíšú\"; italsky \"Mogadiscio\"; anglicky \"Mogadishu\") je největší město, hlavní město a největší přístav Somálské republiky.", "tgt_summary": "摩加迪休(,罗马转写:Maqadīshū;;,意指「国王的宝座」),当地人也常以旧名哈马(Xamar,早期拼音为Hamar)称呼之,中国古称木骨都束,是一位于东部非洲偏北的印度洋岸海港城市,也是索马里第一大城市。", "id": 753780}
{"src_title": "Řadová loď", "tgt_title": "风帆战列舰", "src_document": [{"title": "Vznik, vývoj a taktika.", "content": "Až do poloviny 17. století byla po konstrukční stránce převládajícím typem vojenské lodě galeona. Už v 16. století začaly změny v její konstrukci. Galeony byly vyzbrojené širokou škálou děl s různou municí. Z důvodu stability lodí byla však použita děla malého kalibru. Vojenská taktika byla v 16. století stejná jako v předcházejícím období. Poté co dělostřelectvo zničilo nástavby lodí, ve kterých bylo umístěno vojsko a větší část dělostřelectva, došlo k dobytí nepřátelského plavidla.  Vynález střílny v podpalubí však problém malého počtu těžkých děl s delším dostřelem vyřešil. To vedlo i ke změně taktiky. Přesunem děl do podpalubí se mimo jejich počtu zvýšila i stabilita lodě. Střílny v podpalubí poskytly dělostřelcům i podstatně lepší ochranu před střelami z lehkých děl nepřítele.  Změnu v taktice boje předznamenali Angličané, kteří zavedli souboje na větší vzdálenost bez srážky nebo kolizí - tzv. „stand-off tactics“. Tato taktika se ukázala úspěšná už při prvním použití, při souboji anglického loďstva se španělskou Armadou, která měla provést invazi do Anglie. I když španělské loďstvo překvapilo protivníka rychlým přesunem, následné tři dny trvající boje vyzněly ve prospěch anglického námořnictva. Anglické menší a obratnější galeony se silnou dělostřeleckou výzbrojí z dálky pálily po lodích nepřítele, který se marně snažil o přiblížení, aby využil větší počet vojska na palubě.  Po třech dnech se Španělé stáhli, ale to byl jen začátek změny taktiky. Termín řadová loď se začal používat v druhé polovině 17. století. Rozdělení tehdy sloužilo pro lepší taktické použití, proto se v tom čase stávalo, že jedna loď byla zároveň označovaná jako galeona i jako řadová loď. Podle anglických námořních historiků byla první skutečnou řadovou lodí \"HMS Prince Royal\", která byla spuštěna na vodu v roce 1610. Loď měla délku 33,5 m a děla byla rozmístěna na třech palubách.  Řadová taktika se ustálila v 17. století během válek o námořní nadvládu Anglie s Holandskem. Eskadry vojenských plavidel se skládaly z řadových lodí, které měly přibližně podobnou velikost. Při boji pluly v jedné linii a manévry prováděly současně, tak jak to odpovídalo taktice. V boji využívaly sílu bočních baterií. Vojenská eskadra bývala rozdělená na přední, hlavní a zadní voj. Dělostřelectvo již bylo hlavní zbraní.  Eskadra lodí v řadové formaci se snažila manévrovat, tak aby měla lepší pozici pro boj. Dělostřelecký souboj zpravidla probíhal ve vzdálenosti 250 až 500 metrů. Z důvodu náročnosti boje se uplatňoval tvrdý výcvik. Z této taktiky se časem stala pevně daná pravidla pro vedení námořních bitev. Hlavně díky výcviku posádek dosáhli britští námořníci na moři významných úspěchů. Přestože Španělsko, Nizozemsko a Francie vybudovaly obrovské loďstvo, a v případě Francie často i lepší lodě, byly jen zřídka schopny přizpůsobit se dovednosti britských námořních posádek. Tyto posádky vynikaly z části proto, že trávily mnohem více času na moři a měly lepší stravu.", "section_level": 1}, {"title": "Úpadek.", "content": "Po roce 1815 začal postupně význam řadových lodí upadat. K velkým námořním bitvám docházelo ojediněle a větší část operací plnily menší lodě (např. fregaty). V polovině 19. století ještě vznikly první řadové lodě vybavené parním pohonem (první francouzská v roce 1850).Během Krymské války při ostřelování Sevastopolu byly použity s úspěchem první lodě chráněné pancířem. Dřevěné plachetnice zestárly a byly nahrazeny novými pancéřovanými loděmi s parním pohonem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řadová loď je typ historické válečné lodi, určené pro boj v řadě. Tyto lodě byly používány od zavedení řadové taktiky v polovině 17. století až do poloviny 19. století Jednalo se o nejtěžší lodě válečných loďstev, vyzbrojené několika desítkami děl, umístěnými na několika palubách nad sebou. Řadové lodě pluly obvykle v bitvě v kýlové linii (tj. v řadě za sebou, odtud jejich název). Řadové lodě vymizely s nasazením parních a pancířem chráněných lodí v 2. polovině 19. století. V Německu se název \"velká řadová loď\" používal ve 20. století pro označení dreadnoughtu.", "tgt_summary": "风帆战列舰(英语:ship of the line)是见于17世纪至19世纪中期的一种大型的木质帆船,是风帆时代海军的主力舰。其主要武器,即射程和精度都有限的火炮,主要安装于低层甲板,与龙骨成直角,通过舷侧炮眼向外开火。风向对它的战斗性能有很大的影响,在战斗中,军舰之间的通信也由于噪音和烟雾的影响而相当困难。这些条件和战争实践在17世纪中叶产生的结论是在战斗中,军舰必须始终排成纵列,在通过敌舰附近时侧舷齐射。强大到足以列于这条战列线中的军舰就称为战列舰,风帆战列舰有两层或三层火炮甲板,装有50门以上门甚至上百门各种口径的火炮。最常见的是装有74门火炮的船型。典型的74门炮风帆战列舰排水量达1630吨,长52米,宽14米,吃水7米,有700名船员。19世纪上半叶,蒸汽机和螺旋桨也被应用于风帆战列舰,1850年下水的法国海军拿破仑号()是世界上第一艘使用蒸汽动力的战列舰,同时也保留了风帆。1860年代开始,风帆战列舰被铁甲舰所代替。", "id": 826640}
{"src_title": "Čich", "tgt_title": "嗅觉", "src_document": [{"title": "Čich u živočichů.", "content": "Citlivost čichu je u různých druhů živočichů dosti rozdílná. Velmi dobrý čich mají motýli, žraloci a šelmy – psi mají možná nejostřejší čich ze všech živočichů. Slouží jim k orientaci v prostoru, rozpoznání teritoria, vystopování nepřítele, nalezení kořisti i vyhledání partnera.  Naopak primáti, včetně člověka, mají čich poměrně slabý, u velryb čichový orgán zcela chybí.  U savců je čichovým receptorem nažloutlá a bohatě prokrvená sliznice, v níž jsou uložena nervová zakončení (\"čichové buňky\"). Do této sliznice ústí velké množství hlenových žlázek, které ji udržují stále vlhkou. Během dýchání prochází vzduch přes čichové buňky, které reagují na molekuly látek rozpuštěných ve vzduchu. Vzruchy z nich jsou vedeny do mozku, kde vzniká čichový vjem.", "section_level": 1}, {"title": "Lidský čich.", "content": "Povrch čichové sliznice u člověka je pouze asi 4 cm2, kdežto u psa dosahuje velikosti i 150 cm2. Čichová sliznice se nachází v horní třetině nosní přepážky, části horní skořepy a stropu nosní dutiny. Vlastními receptory čichu jsou bipolární neurony. Informace odvádí I. hlavový nerv \"(nervus olfactorius)\". Čich má schopnost adaptace. Lidský čich je velmi citlivý na thioly přidávané do zemního plynu.  Citlivost čichu se u různých lidí liší. Obecně mají ženy citlivější čich než muži, ale tato citlivost kolísá v závislosti na menstruačním cyklu. Jednotlivé pachy jsou lidmi vnímány pozitivně nebo negativně, přičemž toto posuzování je dosti podobné u všech lidí na světě, přestože některé kulturní rozdíly v estetice čichu existují. Člověk rozliší zhruba 5000 vůní. Lovci a sběrači rozlišují vůně velmi dobře, ale mají na to svůj systém podobný kategorizaci barev.  Postižení, při němž člověk ztratí čich, se označuje jako anosmie. Dochází k ní např. po zranění hlavy, v důsledku virózy nebo vlivem působení toxických látek.  Německý spisovatel Patrick Süskind napsal fantastický román Parfém, který vypráví o člověku, nadaném absolutním čichem. Román byl i s úspěchem zfilmován.", "section_level": 2}], "src_summary": "Čich je jeden ze smyslů. Je to schopnost vnímat chemikálie rozpuštěné ve vzduchu nebo ve vodě (obvykle ve velmi nízkých koncentracích). Tento vjem se pak označuje jako vůně. Čich velmi úzce souvisí s chutí, i jejich receptory jsou si podobné, u nižších živočichů tyto orgány zcela splývají. U suchozemských živočichů se liší především ve skupenství sledované látky – chutí se zkoumají látky rozpuštěné ve slinách (u vodních jako například ryb i ve vodě), čichem látky rozptýlené ve vzduchu (u vodních jako například ryb i vodě); a ve vzdálenosti – chuť je spíše smyslem kontaktním, čich dálkovým (u ryb opět i na omezenou vzdálenost). U rozlišování hrají roli i charakteristické vibrace molekul.", "tgt_summary": "嗅觉是一种由韩承佐感官感受的知觉。它由两感觉系统参与,即嗅神经系统和鼻三叉神经系统。嗅觉和味觉会整合和互相作用。嗅觉是一种远感,即是说它是通过长距离感受化学刺激的感觉。相比之下,味觉是一种近感。且就感知能力上远比味觉复杂,人可以辨识约一万种以上的不同气味,这些是由7个最基本的味道感知分子所产生的。嗅觉也是动物所主要的感觉之一,许多生物虽然没有很好的视力,却有相当敏锐的嗅觉,因为发觉嗅觉对于有机体健康的重要与关联性,在近年来的医学上有关嗅觉研究的变得受欢迎。", "id": 2925324}
{"src_title": "Chalífát", "tgt_title": "哈里發國", "src_document": [{"title": "Státní útvary (632–1258).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vláda volených chalífů (632–661).", "content": "\"Články o jednotlivých chalífech tohoto období naleznete na stránce volení chalífové.\"", "section_level": 2}, {"title": "Vznik chalífátu.", "content": "Již v den smrti proroka Mohameda 8. června 632 se jeho blízcí spolupracovníci Umar ibn al-Chattáb, Abú Ubajda a Abú Bakr rozhodli rázným vystoupením zabránit hrozícímu rozpadu muslimské obce. Umar využil zmatku, který vznikl po prorokově smrti mezi medínskými kmeny při dohadování o jeho nástupci a holdoval Abú Bakrovi jako novému vůdci muslimů. Většina obce se k němu přidala a odpůrci byli nuceni se podřídit. Následují den 9. června 632 přijal Abú Bakr oficiální hold. Tím byla také stanovena základní pravidla pro nástupnictví ve funkci chalífy. Funkce se stala volenou, s omezením na příslušníky kmene Kurajšovců. Následující volby provádělo již jen několik význačných jedinců, kteří se obvykle řídili přáním předchůdce. Tak mohly vzniknout dynastie Umajjovců a Abbásovců. Hold věřících stvrzující volbu se stal pouhou formalitou.  Už první volba chalífy nesla v sobě známky budoucího rozkolu v muslimské obci. Další uchazeč Alí ibn Abí Tálib, prorokův bratranec a manžel jeho dcery Fátimy, byl zcela pominut. Později sice Abú Bakra jako chalífu uznal, svých nároků se však nikdy nevzdal. V dalších letech to vedlo k rozkolu uvnitř muslimské obce a jejímu rozpadu na sunnitskou a šíitskou část.", "section_level": 3}, {"title": "Vojenské výboje.", "content": "První vojenské akce nově vznikajícího státu se svým charakterem podobaly spíše loupežným nájezdům jaké arabské kočovnické kmeny podnikaly už v minulosti. Muslimské oddíly pronikaly do bohatých území v Sýrii, Palestině a Mezopotámii, která s výjimkou opevněných měst vyplenily. Jednotná organizace, schopní velitelé a vnitřní problémy zemí, proti nimž útočili, dovedly muslimy během několika let k překvapivě velkým vojenským úspěchům. Z původních nájezdů se stalo systematické dobývání nových území. V letech 633–637 ovládli byzantská území v Sýrii a Palestině, pouze Jeruzalém odolával do roku 638 a přístav Caesarea Maritima do roku 640. V roce 639 zaútočili na Egypt, roku 642 dobyli Alexandrii a v následujícím roce už ovládali celou zemi. Jejich další postup na západ zastavily v severní Africe berberské kmeny. Po vítězství v Sýrii a Palestině mohl medínský chalífa nasadit mnohem větší vojenské síly proti Sásánovské říši. Jeho vojska vtrhla roku 637 do Mezopotámie a obsadila ji včetně Ktésifóntu, sídelního města Sásánovců. V roce 641 obsadili muslimové po bitvě u Nihávandu Írán, kde jim ještě po nějakou dobu odolávala opevněná města a nepřístupné horské oblasti. Tím v podstatě skončilo první období arabských výbojů. V bojích s Byzantskou říší Arabové nadále pokračovali.  Za vlády třetího voleného chalífy Uthmána už muslimové v dalších výbojích na souši téměř nepokračovali. Byli ale nuceni osvojit si nový způsob boje. Středozemní moře stále ještě ovládalo silné byzantské loďstvo, které útočilo na pobřeží Sýrie a Egypta. V roce 645 dokonce Byzantinci nakrátko znovu ovládli Alexandrii. To muslimy donutilo postavit v Alexandrii vlastní loďstvo. Staviteli těchto lodí a námořníky na nich byli podrobení křesťané, muslimové tvořili pouze vojenskou posádku. Také na moři dosáhli brzy výrazných vojenských úspěchů. V roce 649 dobyli Kypr a v následujících letech útočili i na další středomořské ostrovy.", "section_level": 3}, {"title": "Organizace říše.", "content": "Zvětšující se rozsah území, která chalífát dobyl a okupoval, si vyžádal také rozsáhlé organizační změny ve správě státu. Zahájil je chalífa Umar ibn al-Chattáb roku 638 při své cestě do Sýrie. Na okupovaných územích byli vojenští velitelé nahrazeni místodržícími, kteří zastupovali chalífu nejen ve věcech vojenských, ale i náboženských a soudních. Muslimové se v této době nesnažili obrátit místní obyvatelstvo na islám. Starší náboženství byla tolerována. Cílem bylo naopak vytvořit z muslimů vládnoucí vrstvu obyvatelstva. V této době také začala postupná arabská kolonizace těchto území. Protože kočovníci uvyklí životu ve stepi špatně snášeli život ve městech, usazovali se v táborech na rozhraní stepi a kulturních oblastí. Tak vznikla města Kúfa a Basra v Iráku, nebo Fustát, dnešní Káhira v Egyptě. Do samosprávy místních obyvatel muslimové prakticky nezasahovali. Stejně tak převzali i byzantskou, případně sásánovskou státní správu, včetně daňové soustavy, úřadů a úředníků. Muslimové sami měli vůči státu dvě povinnosti, vojenskou službu a placení náboženské daně, zakátu. Movitý majetek získaný výboji byl rozdělen mezi stát a muslimy, kteří se jich účastnili. Půda byla prohlášena za společný majetek dobyvatelů a ponechána k užívání původním majitelům, kteří z ní platili nájem. Pro správu takto získaných prostředků byl v Medíně zřízen zvláštní úřad. Ten je rozděloval podle pevně stanoveného seznamu mezi muslimy, kteří na ně měli nárok. Snaha chalífy zdůraznit výlučnost islámu vedla k vypovězení židů a křesťanů z Arabského poloostrova a k zavedení nového kalendáře, hidžry.", "section_level": 3}, {"title": "Ustavení pevné formy koránu.", "content": "Za vlády chalífy Uthmána došlo k vytvoření pevné podoby koránu, která je užívána dodnes a uznávána jak sunnity, tak šíity. Aby zabránil sporům o interpretaci prorokových zjevení, do té doby přenášených ústní tradicí a zapsaných v několika neúplných sbírkách, rozhodl chalífa o vytvoření komise pro správné znění koránu. Touto komisí vytvořený text byl pak rozeslán do všech částí říše, kde nahradil stávající sbírky. Ty nechal chalífa zničit.", "section_level": 3}, {"title": "Spor o následnictví a rozkol v islámu.", "content": "Po ukončení první fáze arabských výbojů za vlády chalífy Uthmána došlo k vyvrcholení vnitřních rozporů dlouhodobě se hromadících v islámské společnosti. Bohatství plynoucí z válečné kořisti a zisky z dobytých území výrazně změnily způsob života Arabů. K tomu přispělo i to, že se zblízka seznámili s vyspělou byzantskou a perskou kulturou. Rozmařilý světský život se dostával do rozporu s přísnými náboženskými zásadami islámu. Vznikalo tak napětí mezi nábožensky zanícenými muslimy a těmi, kdož přijali islám spíše z důvodu osobního prospěchu. V této době příslušníci kurajšovského rodu Umajjovců, z něhož pocházel chalífa Uthmán, ovládli všechna důležitá místodržitelství. Především v Egyptě a v oblasti dnešního Iráku sílil odpor proti chalífovi. Naopak Sýrie, kde byl místodržícím oblíbený umajjovec Mu‘ávija, mu zůstala věrná. V příštích letech došlo k definitivnímu rozštěpení islámu na část sunnitskou, přesvědčenou, že chalífou má být příslušník kmene Kurajšovců, a šíitskou, která toto právo přiznává pouze Alímu a jeho potomkům. Počátkem roku 656 přitáhl z Egypta do Medíny ozbrojený zástup a při následujících událostech byl chalífa Uthmán ibn Affán zabit ve svém domě. Vzbouřenci si vynutili volbu Alího ibn Abí Táliba novým chalífou. Tomu se ale nepodařilo získat kontrolu nad říší. Otevřeně na odpor se mu postavil především syrský místodržící Mu‘ávija, který se jako příbuzný zavražděného Uthmána odvolal na právo krevní msty. Boje trvaly až do roku 661 kdy byl Alí zavražděn přívržencem sekty cháridža, která se původně odštěpila z řad jeho příznivců. Alího syn al-Hasan ibn Alí neměl o politiku zájem, dohodl se s Mu‘ávijou a funkce chalífy se vzdal. V létě roku 661 se chalífou stal Mu‘ávija, první z dynastie Umajjovců.", "section_level": 3}, {"title": "Hospodářství muslimského světa.", "content": "Hospodářství zemí spravovaných chalífátem se opíralo o výkonné zemědělství poskytující bohaté výnosy, provozované ve vhodných krajinách i s použitím vyspělé agrární techniky (sítě závlahových kanálů). Sjednocení rozsáhlého území pod jednou vládou usnadňovalo přirozeně šíření hmotných i duchovních statků, jímž získávala i křesťanská Evropa. Zemědělci islámských zemí tak Evropanům zprostředkovali znalost takových plodin jako např. špenátu, rýže, bavlny, melounu, cukrové třtiny, citronu či pomeranče.  Přebírání umu podrobených národů a jeho široké uplatnění se projevilo i v řemesle, kupř. v textilní (hedvábí a brokáty) či kožedělné výrobě, zhotovování elegantní glazované keramiky nebo v šíření papíru (u muslimů od 9. století). Velmi výrazně se v muslimy řízených zemích uplatnil obchod po souši i po moři. Na dobře zásobených a pečlivě spravovaných trzích muslimských měst se objevovalo zboží dovážené z území sahajících od Pobaltí a Skandinávie po pralesy tropické Afriky a od atlantických ostrovů až po Čínu. K usnadnění obchodního podnikání bezpochyby vedla i mincovní reforma chalífy Abdalmalika (685–705), který nařídil ražbu zlatých dinárů a stříbrných dirhamů jednotné váhy.", "section_level": 3}, {"title": "Vláda Umajjovců (661–750).", "content": "\"Články o jednotlivých chalífech tohoto období naleznete na stránce Umajjovci.\"", "section_level": 2}, {"title": "Vláda Abbásovců (750–1258).", "content": "\"Články o jednotlivých chalífech tohoto období naleznete na stránce Abbásovci.\"", "section_level": 2}, {"title": "Náboženská funkce (1261–1924).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Egyptští Abbásovci (1261–1517).", "content": "\"Články o jednotlivých chalífech tohoto období naleznete na stránce Abbásovci.\"", "section_level": 2}, {"title": "Osmani (1517–1924).", "content": "\"Články o jednotlivých chalífech tohoto období naleznete na stránce Osmani.\"", "section_level": 2}, {"title": "Další chalífáty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Córdobský chalífát (929–1031).", "content": "Po pádu umajjovské dynastie založil jeden z jejích členů Abdurrahmán I. v roce 756 na Pyrenejském poloostrově Córdobský emirát, stát prakticky nezávislý na centrální moci abbásovských chalífů. Jeho potomci užívali v letech 929–1031 titul chalífa.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chalífát znamená vládu chalífy, hlavy \"ummy\", muslimské obce. Původně to byla nejen náboženská instituce, ale i státní útvar zahrnující prakticky veškerá území ovládaná muslimy. Vznikl 9. června 632, když se Abú Bakr stal prvním chalífou. Zanikl 10. února 1258 dobytím Bagdádu mongolskými vojsky. Jako duchovní instituce byl obnoven 9. června 1261 v Egyptě a zrušen 3. března 1924 v Turecku poté, co dynastie Osmanů, na kterou mezitím funkce chalífy přešla, ztratila svou politickou moc. (Hidžázský vládce Husajn ibn Alí al-Hášimí se sice ještě pokusil využít uprázdněného trůnu a prohlásil se téhož roku chalífou a králem Arabů, ale ani jeden z těchto jeho nároků nebyl arabskou veřejností uznán.)", "tgt_summary": "哈里发国(,意为「继承」)是由最高宗教和政治领袖哈里发领导的伊斯兰国,穆斯林世界存在的穆斯林帝国通常被称为哈里发国。从概念上说,哈里发国是代表全部虔诚穆斯林(乌玛)的主权国家,根据伊斯兰教法由哈里发统治。", "id": 611680}
{"src_title": "Aero L-159 Alca", "tgt_title": "L-159 ALCA", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Při vývoji letadla konstruktéři vycházeli ze zkušeností s předchozími modely L-39 Albatros a L-39MS / L-59 Super Albatros. Návrhové studie letounu L-159 začaly v roce 1992 a samotný vývoj byl zahájen v roce 1994. V dubnu 1995 se česká vláda zavázala pokrýt 25% nákladů na vývoj a zakoupit 72 letadel. Tato objednávka ve výši 708 milionů amerických dolarů byla podepsána v červenci 1997.  Dne 12. června 1997 byl slavnostně představen první prototyp stroje a 2. srpna téhož roku se konal první let. Během prvního padesátiminutového letu dosáhlo letadlo rychlost 670 km/h a výšku 5 000 m. První prototyp L-159 byl v dvoumístném provedení (jednalo se o modifikaci trupu letounu L-59), druhý už splňoval požadavek armády na jednomístný stroj a stal se předlohou pro sériovou výrobu. Jednomístná verze ALCA vzlétla poprvé 18. srpna 1998 a veřejnosti byla představena na leteckém dni CIAF 29. srpna 1998 v Hradci Králové.  Dne 10. dubna 2000 byly na letecké základně v Čáslavi předány armádě první 2 sériové kusy L-159A pro účely armádních zkoušek. Přejímací řízení bylo ukončeno 29. prosince 2000 a letadla byla oficiálně zařazena do výzbroje. Do konce roku 2003 bylo českému letectvu dodáno všech 72 letounů L-159A. V červnu 2006 podepsalo Ministerstvo obrany ČR se společností Aero Vodochody smlouvu o přebudování čtyř letadel L-159A na dvoumístnou cvičnou verzi L-159T1. První takto upravené letadlo vzlétlo 8. března 2007 a všechny čtyři stroje varianty L-159T1 byly české armádě dodány v listopadu 2007.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Drak.", "content": "Konstrukce letadla vychází z typu L-59, přičemž křídla byla zesílena a získala třetí pár závěsníků. Přední část trupu byla prodloužena a rozšířena, aby se do ní dal umístit radiolokátor s rozměry 560 x 370 mm. L-159 je dolnoplošník s přímým lichoběžníkovým křídlem. Životnost draku stroje je 12 000 letových hodin nebo 30 let provozu. Podvozek letadla spolu s robustní konstrukcí draku umožňují L-159 přistávat a vzlétat i z nezpevněných ploch.  V letounech L-159T1 a L-159B došlo k jistým konstrukčním úpravám, aby se získalo místo pro dalšího člena posádky, avšak u každé verze se s tím vývojáři vypořádali jinak. Z nosu L-159T1 byl odstraněn palubní radar a místo něj tam přemístili zařízení, které se původně nacházelo za pilotem. Takovým způsobem získali konstruktéři prostor pro instruktora. Verze L-159B získala prostor pro druhého člena posádky na úkor jedné palivové nádrže, čímž se zkrátil maximální dolet na 2360 km. Dalším výrazným rozdílem mezi L-159B a jednomístným provedením je nástavec na tankování, který se nachází v pravé přední části trupu letadla.", "section_level": 2}, {"title": "Kokpit.", "content": "Pilot letadla sedí v lehce opancéřované kabině. Bezpečnost pilota v nouzové situaci zajišťuje vystřelovací sedadlo VS 2-C kategorie 0-0, další ze špičkových produktů českého leteckého průmyslu. Překryt kabiny se v závislosti na rychlosti letu buď odhazuje nebo se tříští jeho skleněná výplň pomocí malých detonačních náloží. Sedadlo umožňuje katapultaci v nulové výšce a při nulové rychlosti. Kokpit je před nepřátelskou střelbou chráněný zboku kompozitním, keramickým pancéřováním a zespodu pancéřovou deskou. Kabina pilota je moderní \"skleněné\" koncepce, založená na primárním přístroji HUD a dvojicí barevných MFD. Letové údaje jsou zobrazovány na průhledovém displeji (HUD) a na dvou barevných multifunkčních LCD displejích. V kokpitu je využit koncept HOTAS (Hands-On-Throttle-And-Stick), tj nejdůležitější ovládací prvky jsou umístěny na plynové a řídicí páce. Řízení letadla je hydraulicko-mechanické. Záložní přístroje jsou elektro-mechanické či tlakové ADI, HSI, rychloměr/machmetr a výškoměr, doplněné záložním umělým horizontem a variometrem. Sestavu doplňují palubní hodiny, kapalinový kompas, ukazatel přetížení a signalizátor úhlu náběhu. Kabina je z velké míry kompatibilní s brýlemi nočního vidění (NVG), které však zatím nejsou standardně Vzdušnými silami AČR používány.", "section_level": 2}, {"title": "Avionika.", "content": "Pro plnění těchto úkolů je letoun vybaven moderním avionickým systémem, tzv. integrovaným zbraňově-navigačním kompletem (ZNK), jehož architektura je vybudována okolo sběrnice MIL-STD-1553 s dvojicí řídicích počítačů. Dodavatelem a integrátorem systému byla firma Boeing. ZNK umožňuje pilotovi řešit navigační úlohy a úkoly boje proti vzdušným a pozemním cílům a za letu měnit konfiguraci systémů a zobrazení informací na palubě podle okamžité potřeby. Součástí ZNK jsou následující systémy:  Letoun je dále vybaven řadou opatření pro zvýšení pravděpodobnosti přežití, mezi které patří ochrana palivových nádrží vháněním dusíku nad hladinu paliva (systém OBIGGS) a ochrana pilotního prostoru kompozitovým pancéřováním.  Výrazným pomocníkem pro létající i pozemní personál představují monitorovací systémy. Na letounu jsou instalovány tři: AMOS, FRAME a EMS.  Systém AMOS, produkt české firmy Speel Praha, sbírá informace z různých systémů letounu, ukládá je v jednotce sběru dat FDAU a umožňuje jejich využití jak přímo za letu (kritické a další informace o činnostech systémů se zobrazují pilotovi na MFD), tak po jejich stažení do pozemní jednotky i jejich vyhodnocení pro účely následné údržby nebo poletového rozboru činnosti pilota. Závady, indikované systémem AMOS mají návaznost v systému vyhledávání a odstraňování příčin závad v technické dokumentaci letounu a tvoří tak funkční celek. Při poletovém rozboru pilota jsou současně k dispozici záznamy z HUD a MFD a vizualizace letounu v prostoru, trajektorie jeho letu, detailní hodnoty jednotlivých parametrů v čase, a řada dalších funkcí.  Systém FRAME sleduje pomocí snímačů na draku letounu únavové zatížení jeho konstrukce a tak výrazně napomáhá při predikci a řízení \"olétanosti\" flotily letounů a umožňuje maximální využití životnosti stroje úpravou spektra zatížení v provozu jednotlivých letounů.  Systém EMS (Engine Monitoring System) snímá data z provozu motoru podobně jako AMOS sleduje systémy letounu. Umožňuje řídit a plánovat údržbu motoru, vyhledávat a odstraňovat příčiny závad a při použití systému ERMS řídit celou flotilu motorů.", "section_level": 2}, {"title": "Motor.", "content": "Vleklé problémy s motorem Lotarev DV-2 a jeho regulací především v letounu verze L-59E byly radikálně odstraněny instalací nového motoru se zvýšeným tahem Honeywell/ITEC F-124GA-100. Tento moderní turbodmychadlový motor má velmi rychlou akceleraci, jeho modulární koncepce umožňuje relativně snadnou a levnou údržbu výměnou jednotlivých modulů bez nutnosti měnit celý motor. Regulaci chodu motoru zabezpečuje dvojitý plně elektronický systém FADEC s hlavním a záložním řídicím počítačem. Páka ovládání motoru již není s motorem spojena táhlem, ale pouze předává po kabelu signál o své poloze elektronickému řízení.", "section_level": 2}, {"title": "Ovládání.", "content": "Řízení letounu je hydraulicko-mechanické, příčné a podélné kanály řízení mají vřazeny hydraulické posilovače, směrovka je ovládána mechanicky táhly. V ovládání letounu napomáhá pilotovi systém automatického řízení (AFCS), který je tvořen autopilotem a tlumičem stranových kmitů.  Autonomní provoz na letišti bez použití pozemních zdrojů energie umožňuje pomocná energetická jednotka APU Safír-5F z PBS Velká Bíteš, která za letu slouží jako pohon pro záložní zdroje elektrické energie a tlaku v hydraulické soustavě, či pro spouštění motoru jak na zemi tak i za letu. Přistávací zařízení s nízkotlakými pneumatikami a celková koncepce letounu umožňuje pro tuto kategorii letadel zcela unikátní provoz z nezpevněných vzletových a přistávacích ploch. Pohybu stroje po letištní ploše napomáhá hydraulický systém natáčení příďového kola (NWS Nosewheel Steering System), rovněž novinka u vodochodských strojů.  Velká pozornost při konstrukci stroje byla věnována ulehčení obsluhy a údržby letounu pozemním personálem. Pilot je vybaven systémem generování kyslíku na palubě (OBOGS), takže není nutné plnění v průběhu letové akce. Palivový systém lze plnit centrálně tlakovým způsobem. Letoun má systém rychlé informace o technickém stavu, na centrálním panelu údržby je umístěn \"semafor\" se třemi žárovkami, zelená propouští letoun k další letové činnosti, oranžová a červená definují kritičnost detekované závady. Ke zlepšení údržby a obsluhy přispívá řada dalších \"drobností\", jako například samohybná vlečná oj s vlastním motorem, která umožňuje manipulaci s letounem bez přítomnosti tažného vozidla, apod.", "section_level": 2}, {"title": "Služba.", "content": "Česká armáda objednala (v roce 1997) a v letech 1999 až 2003 obdržela 72 kusů jednomístné varianty L-159A. Původně byly dislokovány na letištích Čáslav a Náměšť nad Oslavou, v roce 2013 bylo ve stavu 25 letounů (19 L-159A + 6 L-159T1) u 212. taktické letky v Čáslavi, zbylé byly uskladněny a hledal se pro ně kupec. Za faktory snižujícími jejich prodejnost byly považovány mj. absence vlastních palubních zbraní (všechny zbraně jsou podvěsné) a systému pro doplňování paliva za letu, stejně jako skutečnost, že řada důležitých dílů pochází ze Spojených států, které ovšem do mnoha zemí díly nejsou ochotny z politických důvodů dodávat.", "section_level": 1}, {"title": "Export.", "content": "Na konci listopadu 2013 oznámil ministr Vlastimil Picek, že o 28 uskladněných letounů (z toho čtyři na náhradní díly) má vážný zájem americká firma Draken International podnikající v sektoru leteckého výcviku (její letouny simulují protivníka při výcviku vzdušného boje). Odhadovaná cena za všechny letouny byla 434 až 516 milióny korun. Další náklady měly být spojeny se zprovozněním letadel. Vláda Jiřího Rusnoka schválila dne 2. ledna 2014 prodej až 28 letounů L-159 společnosti Draken International za celkovou částku 21,72 až 25,8 milionů USD, tj. 15,5 až 18,5 milionů korun za jeden stroj. Práce spojené s uvedením letounů do provozu byly hrazeny americkou stranou. V roce 2015 projevilo zájem o 12 jednomístných a dva dvoumístné bitevníky irácké letectvo. Počet dodaných letounů společnosti Draken International se proto snížil z 28 na 21 strojů. Od konce května 2016 nasazuje irácká armáda bitevníky L-159 v boji proti islamistům.", "section_level": 2}, {"title": "Specifikace (L-159).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj.", "content": "2340 kg zbraní či jiných podvěsů na sedmi vnějších závěsech (tři pod každým křídlem a jeden pod trupem)", "section_level": 2}], "src_summary": "Aero L-159 ALCA (Advanced Light Combat Aircraft) je český jednomístný jednomotorový víceúčelový lehký bojový podzvukový letoun. Dvoumístné varianty L-159T1 a L-159B jsou primárně určeny pro výcvik a kondiční létání pilotů, sekundárně mohou působit jako víceúčelové lehké bojové letouny.", "tgt_summary": "L-159 ALCA 战斗机 (捷语: L-159) 是捷克沃多乔迪航空制造的多功能亚音速战斗机。它是捷克飞机公司在L-59(L-39 MS)基础上发展的攻击/教练机,有单座的L-159 A和双座的L-159 B两种型号。捷克空军已订购了72 架L-159 A/B。", "id": 1233218}
{"src_title": "Reference (programování)", "tgt_title": "參照", "src_document": [{"title": "Výhody.", "content": "Reference zvyšují flexibilitu, kde mohou být data uloženy, jak jsou alokovány a jak jsou předávány mezi jednotlivými částmi kódu. Dokud reference odkazují na tyto data, umožňují k nim zároveň také přístup, a data samotná se tak nemusí nikam přesouvat. Reference také umožňují snadnější sdílení mezi rozdílnými částmi kódu.  Mechanismus reference (pokud se slyší v implementaci), je ve většině základních moderních programovacích jazyků společná, a dokonce i některé jazyky, které nepodporují přímé použití referencí tak pro ně mají nějaké vnitřní nebo implicitní použití. Například, referenční volání konvence může být prováděno buď explicitně, nebo implicitně použitím referencí.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Ukazatele jsou vzhledem k přímému vztahu se základním hardwarem efektivním a jedním z nejmocnějších typů odkazů vůbec. Nicméně, díky tomuto přímému vztahu, ukazatele vyžadují od programátora podrobné pochopení architektury dané paměti, protože ukazatele ukládají adresy místa uložení namísto přímé hodnoty. Tím může nevhodné používání ukazatelů snadno vést k nepředvídatelnému chování samotného programu. Inteligentní ukazatel () je zase neprůhledná datová struktura, které sice funguje jako ukazatel, ale lze k ní přistupovat pouze pomocí jednotlivých metod.  Deskriptor souboru nebo manipulátor souboru (,, nebo ) jsou typy odkazu používané k abstraktnímu obsahu souboru. To obvykle představuje jednak samotný soubor (při žádosti zamknutí souboru), tak i specifické postavení v rámci obsahu souboru (při čtení souboru).  Při distribuovaném výpočtu (rozdělení na více menších, nenáročných úloh) může odkaz obsahovat více než adresu nebo identifikátor, ale může také zahrnovat specifikace síťových protokolů používané k vyhledávání a přístupu k odkazovaným objektům. Způsob, jakým je informace zakódována. Například Web WSDL (popis vzdálené webové služby), může být považována jako forma reference, protože obsahuje kompletní specifikace, jak najít a jak sem připojit na konkrétní webové služby. Reference na pohybující se distribuované objekty (peer-to-peer) je jiný příklad: je to kompletní specifikace, jak vytvořit malý proxy, software, který bude následně zapojen do peer-to-peer interakce, jejímž prostřednictvím lokální počítač může získat přístup k datům, která jsou replikována nebo existuje jen jako message stream.  Příklad volaní pomocí reference v E: def modify(var p, &q) { ? var a := 1? var b := 2? modify(a,&b)? a? b Příklad, který simuluje volaní referencí v jazyce C: void Modify(int p, int * q, int * o) int main()", "section_level": 1}], "src_summary": "Reference je v informatice pojem používaný v programování, který označuje odkaz na proměnnou nebo instanci objektu. Reference je abstraktnější variantou ukazatele, která navenek neobsahuje žádnou informaci o uložení objektu v operační paměti.", "tgt_summary": "在电脑科学中,参照(英语:reference)是指一个可以让程序间接存取于电脑内存或其他储存装置中一特定资料的值,该数据可以为变量或记录。", "id": 2747312}
{"src_title": "Zastávka", "tgt_title": "車站", "src_document": [{"title": "Součásti a vybavení zastávky.", "content": "Zastávka je vždy tvořena jednak místem pro zastavování vozidel (kolejiště nebo vozovka zastávky) a jednak místy pro pobyt a pohyb cestujících (nástupiště, případně též další čekací plochy). K vybavení zastávky patří zejména označení zastávky (např. označníkem zastávky, svislé či vodorovné dopravní značky, drážní návěstidla, vyznačení názvu zastávky) a informace o provozu (zejména jízdní řád, případně vyznačení linek a směrů, tarifní informace, informace o dopravním systému a přepravních podmínkách nebo další informační prvky). Zastávka může být vybavena přístřeškem, případně vlastním osvětlením (zejména jde-li o železniční zastávku), ochrannými prvky (například ochranným zábradlím, dopravním zrcadlem), nádobami na drobný odpad, odbavovacím zařízením (např. výdejna jízdenek, prodejní nebo označovací přístroj) atd. Přístup k zastávce může být zajištěn podchodem, nadchodem, úrovňovými přechody a chodníky atd. K některým zastávkám přísluší i obratiště: to není součástí zastávky, avšak zastávky mohou být součástí obratiště.  Autobusová nebo trolejbusová zastávka je součástí pozemní komunikace, železniční zastávka je součástí dráhy, tramvajová zastávka může být buď celá součástí dráhy nebo může být její nástupiště a čekací plocha součástí pozemní komunikace. Označník tramvajové nebo trolejbusové zastávky se považuje za součást dráhy i tehdy, stojí-li na ploše pozemní komunikace. V lidovém jazyce se někdy pod slovem zastávka rozumí jen některá část zastávky nebo některý prvek jejího vybavení, například označník zastávky, zastávkový přístřešek nebo nástupní ostrůvek.  Autobusové nebo trolejbusové zastávky nebo tramvajové zastávky kolidující s vozovkou mohou být označeny též svislou dopravní značkou u zadní části zastávky a vodorovným dopravním značením na vozovce. Tyto dopravní značky mají vyznačovat především úsek, v němž je (jiným) vozidlům zakázáno zastavení a stání, avšak druhotně mají i výstražnou funkci tím, že zastávku zvýrazňují. V případě současného použití svislého i vodorovného značení má v tomto případě v České republice přednost vodorovné značení, ač obecně je svislé značení svislému nadřazené. Pokud zastávka není vybavena tímto doplňujícím dopravním značením, platí v České republice zákaz zastavení a stání v úseku 30 metrů před úrovní označníku zastávky a 5 metrů za ním. (Termíny „začátek zastávky“ a „konec zastávky“ jsou v různých přepisech užívány nejednotně, někdy se za začátek považuje místo, kde vozidlo do zastávky vjíždí, a jindy naopak čelo zastávky.) V některých zemích (a v rozporu s předpisy přežívá takové značení i například v některých jihočeských městech) se jako označník zastávky používá obdobná značka, jaká je českými pravidly silničního provozu určena pro označení opačného konce zastávky, tedy u zádi posledního vozidla stojícího v zastávce.", "section_level": 1}, {"title": "Spor o zákaz zastavení v zastávce v ČR.", "content": "Paradoxem českého právního řádu je, že v autobusové, tramvajové nebo trolejbusové zastávce a u ní je všem řidičům zakázáno zastavit, aniž by pro řidiče tramvají nebo silniční linkové dopravy zákon uváděl nějakou výjimku (§ 27 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb.). Na tuto chybu v zákoně odborníci podle Autoklubu ČR upozorňují již dlouhou dobu, přesto však dosud nebyla opravena. Podle některých právníků a podle tiskové mluvčí ministerstva dopravy však tato výjimka vyplývá „z logiky věci“, protože „slovo zastávka má v sobě obsaženo pojem zastavit“ a „není možné pokutovat řidiče autobusu, který plní svou povinnost“. Tisková mluvčí MD Marcela Žižková k tomu dále napsala: \"„Tento pseudoproblém samozřejmě nemá žádný reálný základ. Již samotný význam slova zastávka je odvozen od slova zastavit, takže zastávka autobusu je určená pro zastavení autobusu a podobně. Řidiči vozidel hromadné dopravy, pro které je zastávka určena, ji samozřejmě mohou využít a nic tím neporušují. Zákon se musí aplikovat jako celek v kontextu celého právního řádu, ne vytrháváním jednotlivých normativních vět ze souvislostí.“\" Článek iDnes však upozornil na tom, že v jiném případě úřady odmítaly použít zdravý rozum a lpěly na absurdním doslovném výkladu zákona ohledně přestupku v silničním provozu s odůvodněním, že je jejich povinností postupovat podle zákona a nemohou jinak. Fakticky je problémem zejména to, že neexistuje kritérium ani úřední postup, jímž by bylo možno rozhodnout, za jakých podmínek smí zastávku užívat nelinková doprava, tedy například kyvadlová doprava nejezdící v pevně stanovených časech, zájezdová doprava, automobil zastavující při dopravě typu K+R, vozidlo taxislužby pro výstup cestujících atd., a jakým způsobem a který úřad by jim mohl zastavování povolit (dopravní úřady ani úřady oprávněné k stanovení místní úpravy provozu k tomu nemají zákonem dané zmocnění). Rovněž není upraveno, za jakých podmínek mohou vozidla linkové dopravy v zastávkách nejen zastavit, ale i stát (vyčkávání na přestup, na pravidelný čas odjezdu, manipulační odstav na konečné atd.).  Dalším defektem českého právního řádu je, že zákon o silniční dopravě 111/1994 Sb. umožnil provádět silniční linkovou dopravu i vozidly, která jsou klasifikována jako osobní automobil (například mikrobusy), avšak zákon o provozu na pozemních komunikacích (361/2000 Sb.) a jeho prováděcí vyhláška (30/2001 Sb.) se o zastávkách pro taková vozidla nezmiňují, nevztahují na ně ustanovení o zastávkách a nezavádějí žádnou dopravní značku pro jejich označení.", "section_level": 1}, {"title": "Zákaz kouření.", "content": "Zákon č. 379/2005 Sb. o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, v ustanovení § 8 zakázal kouření na některých veřejných místech, mezi kterými jsou vyjmenovány i nástupiště, přístřešky a čekárny veřejné silniční a drážní dopravy a městské hromadné dopravy. Podle § 9 musí být místa, na nichž je zakázáno kouření, označena u vstupu zjevně viditelným textem zákazu kouření, a to v českém jazyce černými tiskacími písmeny o velikosti písma nejméně 5 cm na bílé ploše, a grafickou značkou zákazu kouření v provedení podle nařízení vlády č. 11/2002 Sb. (vzhled a umístění bezpečnostních značek). Podle § 15 je do přístřešků zastávek a nástupišť veřejné silniční a drážní dopravy a městské hromadné dopravy zakázán vstup osobám, které jsou zjevně pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek a jsou ve stavu, v němž bezprostředně ohrožují sebe nebo jiné osoby, veřejný pořádek nebo majetek.  Ustanovení je problematické zejména proto, že hranice nástupišť nejsou přesně definovány a nástupiště zpravidla plynule navazují na čekací prostory nebo další prostory pozemní komunikace nebo přístupových cest.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zastávka je označené místo, které je určeno pro zastavování vozidel (či vlaků) zejména veřejné dopravy a pro nástup, výstup nebo přestup cestujících.", "tgt_summary": "车站是指建立在有公共交通班次行走的路线上,供人们集中等候交通班次,并且给予公共交通工具上下客的地方。", "id": 2134007}
{"src_title": "SWOT", "tgt_title": "強弱危機分析", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Metodu vytvořil Albert Humphrey, který v 60. – 70. letech 20. století vedl na Stanfordově univerzitě výzkumný projekt, financovaný 500 největšími korporacemi v USA (Fortune 500). Cílem tohoto projektu bylo analyzovat nedostatky ve stávajícím plánování těchto společností a vytvořit pro ně nový systém řízení změn. Albert Humphrey vytvořil v rámci své práce na Stanfordském výzkumném ústavu týmovou metodu pro plánování, kterou pojmenoval SOFT analýza a později ji přepracoval na SWOT analýzu.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika a užití.", "content": "SWOT analýza poskytuje podklady pro formulaci rozvojových směrů a aktivit, podnikových strategií a strategických cílů. Spočívá v rozboru a hodnocení současného stavu organizace (vnitřní prostředí) a současné situace okolí organizace (vnější prostředí).  Ve vnitřním prostředí jsou identifikovány silné a slabé stránky, které jsou vymezeny vnitřními faktory efektivnosti organizace ve všech významných oblastech.  Vnější prostředí jsou oblasti, které organizace sama nemůže ovlivnit – existují nezávisle na organizaci a jejím působení a působí tedy z prostředí mimo organizaci. Ve vnějším prostředí identifikujeme příležitosti a hrozby ve všech významných oblastech, které v organizaci působí: P – politické, E – ekonomické, S – sociální, T – technologické, L – legislativní, E – ekologické. Analýzu příležitostí a hrozeb lze tedy realizovat s využitím PESTLE analýzy.  Není možné, aby jeden identifikovaný faktor byl zároveň silnou a slabou stránkou nebo příležitostí a hrozbou. Analýza SWOT má smysl pouze v případě, že se z ní získané výsledky budou dále využívat, a to v podobě navazujících opatření, která vyplývají z definovaných strategií.  SWOT analýzu je dále možno členit pomocí mřížky:", "section_level": 1}, {"title": "Části SWOT analýzy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "S.", "content": "Strengths či silné stránky je část analýzy vnitřního prostřední. Silné stránky pomáhají posilovat tržní pozici, neboli nám pomáhá identifikovat v jakých aspektech je naše firma před konkurencí. Cílem firmy je maximalizace silných stránek. Vytěžit co nejvíce z toho co už umíme.  Do silných stránek patří různé dosažené úspěchy, dovednosti, znalosti, schopnosti nebo zdroje. Silné stránky jsou ovšem pouze to, co vybočuje z průměru. Například u učitele francouzštiny není silná stránka znalost francouzštiny. Spíše je to nutný standard pro konkurenceschopnost.  Příklady silných stránek:", "section_level": 2}, {"title": "W.", "content": "Weaknesses neboli slabé stránky. Jedná se o interní (vnitřní) analýzu prostředí firmy. Obvykle jsou měřeny interním hodnotícím systémem, benchmarkingem nebo srovnáním s konkurenci. Weaknesses jsou slabé stránky firmy, které snižují její vnitřní hodnotu (dovednosti, aktiva, podnikové zdroje atd). Cílem firmy je minimalizace slabých stránek.  Příklady slabých stránek:", "section_level": 2}, {"title": "O.", "content": "Opportunities neboli příležitosti. Jde o potenciální vnější příležitosti – šance pro rozvoj podniku a posílení pozice na trhu. Podnik se proto snaží o jejich správnou identifikaci a maximální využití. Tyto skutečnosti mohou podniku přinést úspěch v podobě např. větší poptávky, lepšího uspokojení zákazníků, zvýšení povědomí.  Příklady příležitostí:", "section_level": 2}, {"title": "T.", "content": "Threats neboli hrozby. Hrozby jsou faktory vnějšího prostředí a leží mimo kontrolu společnosti. Hrozby představují možná rizika, která ohrožují dosažení cílů společnosti nebo její samotnou existenci. Cílem analýzy je hrozby identifikovat, sledovat a případně eliminovat.  Hrozby musí společnost systematicky dlouhodobě řídit a předcházet jim. V opačném případě mohou přerůst v závažný problém. Při řízení hrozeb je možné využít tzv. Paretova pravidla 80/20, kdy 20 % potenciálních hrozeb způsobí 80 % finančních ztrát. Při řízení hrozeb je proto nutné uspořádat jednotlivé položky postupně od nejzávažnějších po nejméně závažné.  Ohrožení společnosti může nastat například v následujících oblastech:  Vztahy s okolními společnostmi a fyzickými osobami ovlivňujícími chod společnosti:  Změny podnikatelského prostředí:  Společenské trendy:", "section_level": 2}, {"title": "Výstupy.", "content": "Výstupem kompletní analýzy SWOT je chování společnosti, která maximalizuje přednosti a příležitosti a minimalizuje své nedostatky a hrozby. Vyhodnotí-li analýza, že převažují silné stránky a příležitosti, měl by se respondent ubírat po dobré cestě. Vyjde-li více slabin a hrozeb, je na zváženou, zda pokračovat. Pokud se respondent rozhodnete jít dál, může si na základě SWOT analýzy stanovit strategické kroky, kterými se chce zabývat, a které mu pomohou využívat příležitosti, eliminovat hrozby a slabé stránky.", "section_level": 1}], "src_summary": "SWOT analýza se řadí mezi základní metody strategické analýzy, a to právě z důvodu jejího integrujícího charakteru získaných, sjednocených a vyhodnocených poznatků, ze kterých jsou generovány alternativy strategií dalšího rozvoje organizace.", "tgt_summary": "强弱危机分析(英语:SWOT Analysis),又称优劣分析法、SWOT分析法或道斯矩阵,是一种企业竞争态势分析方法,是市场营销的基础分析方法之一,通过评价自身的优势(Strengths)、劣势(Weaknesses)、外部竞争上的机会(Opportunities)和威胁(Threats),用以在制定发展战略前对自身进行深入全面的分析以及竞争优势的定位。而此方法是Albert Humphrey所提。", "id": 248844}
{"src_title": "Caspar David Friedrich", "tgt_title": "卡斯帕·大衛·弗雷德里希", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v severoněmeckém Greifswaldu jako šesté dítě mydláře Adolfa Gottlieba Friedricha a jeho manželky Žofie Doroty. Greifswald byl malé přístavní město s vlastní univerzitou na pobřeží Baltského moře, které bylo v té době součástí Švédska. Od dětství se musel vyrovnávat se smrtí svých blízkých: 1781 mu zemřela matka, o rok později sestra Alžběta, v roce 1791 další sestra Marie. Trvale ho ovlivnil zážitek z roku 1787. Společně s bratry se klouzal po zamrzlém moři. Prolomil se pod ním led a jeho bratr Christoffer, který mu pomohl z vody, se utopil. Okolo roku 1790 začal brát hodiny u místního učitele kreslení na univerzitě Gottfrieda Quistorpa. Ten rozpoznal Friedrichův talent a dopomohl mu ke stipendiu na Královské akademii umění v Kodani. Pod vedením hlavního představitele dánského klasicismu Nicolaie Abilgaarda a dále Jense Juela a Christiana Augusta Lorentzena se zde vzdělával v letech 1794-1798. Po ukončení studií se nakrátko vrátil do rodného Greifswaldu, kde navázal přátelství s básníkem Ernstem Moritzem Arndtem. Ještě v říjnu 1798 ale přesídlil do Drážďan, kde ho lákaly hlavně umělecké sbírky místních kurfiřtů, na kulturní události bohatý život v saské metropoli a okolní příroda. Rok nato se několika kresbami krajin zúčastnil výstavy pořádané drážďanskou akademií. Na jaře 1801 odejel přes Neubrandenburg do Greifswaldu, odkud podnikal cesty po Rujáně. Zde ho navštívil malíř Philipp Otto Runge, který rovněž studoval na drážďanské akademii a od něhož Friedrich čerpal důležité podněty pro svou vlastní tvorbu. V létě 1802 podnikl druhou cestu po Rujáně. Na popud J. W. Goetha se dvěma kresbami zúčastnil soutěže, vypsané výmarským kroužkem umění; dělil zde první místo. Goethe o něm napsal o rok později článek do časopisu Jenaische Allgemeine Literaturzeitung. Roku 1806 podnikl Friedrich svou třetí cestu na Rujánu. Od roku 1808 se účastnil schůzek kroužku pokrokových malířů a literátů, kteří sdíleli protifrancouzské postoje a nacionálně-liberální ideologii. První autorské čtení Kleistova dramatu \"Hermannsschlacht\", podporujícího německé národní uvědomění, se mělo uskutečnit právě ve Friedrichově ateliéru.  Rok 1810 byl klíčový pro přijetí jeho díla, když obrazy \"Opatství v Eichwaldu\" a \"Mnich na břehu moře\" zakoupil pruský král Fridrich Vilém III. V souvislosti s tím byl Friedrich jmenovaný členem berlínské akademie. V témže roce ho znovu navštívil Goethe. Na výstavě, uspořádané při příležitosti osvobození Drážďan od Napoleona v roce 1814, se Friedrich podílel obrazem \"Francouzský voják (chasseur) v lese\". Roku 1816 se stal členem Drážďanské akademie, což mu přineslo stálý příjem ve výši 150 tolarů. To ho přivedlo k úvahám o založení rodiny. V roce 1818 se skutečně oženil s o 19 let mladší Caroline Bommer z Drážďan. V rozmezí let 1819–1824 se jim narodily tři děti. Syn Adolf se časem prosadil jako malíř zvířat.  Několik Friedrichových obrazů vlastní Ermitáž v Petrohradu. Jejím základem jsou dva obrazy: \"Na plachetnici\" a \"Noc v přístavu (sestry)\", které v roce 1820 při osobní návštěvě ve Friedrichově ateliéru v Drážďanech koupil velkokníže Mikuláš Pavlovič, pozdější ruský car Mikuláš I. Další Friedrichovy obrazy do Ruska zakoupil básník a politik V. A. Žukovský. Roku 1823 se do domu na adrese U Labe 33, kde Friedrich bydlel, nastěhoval jeho dlouholetý přítel, norský malíř Johan Christian Clausen Dahl. Jejich přátelství bylo plodné i po umělecké stránce, v rozmezí let 1824–1833 společně čtyřikrát vystavovali. Když se v roce 1824 uprázdnilo místo profesora krajinomalby na Drážďanské akademii, ucházel se Friedrich o jeho získání. Zřejmě kvůli svému demokratickému smýšlení ho však neobdržel.  Roku 1826 se zhoršil jeho zdravotní stav. V důsledku toho musel zanechat olejomalby a koncentrovat se na kresbu, což mu způsobilo finanční problémy. Léčil se v Greifswaldu a na Rujáně. V březnu 1830 ho navštívil pruský korunní princ Fridrich Vilém. To už se u něj projevovaly známky duševní nemoci. Malíř se uzavíral do sebe, trpěl chorobnou, neodůvodněnou žárlivostí vůči své manželce, propadal záchvatům melancholie a návalům zloby vůči rodině. Tyto stavy popsal jeho přítel, malíř a psycholog Carl Gustav Carus. Roku 1834 Friedricha navštívil francouzský sochař Pierre Jean David d’Angers. V roce 1835 dostal malíř záchvat mozkové mrtvice a ochrnul na pravou ruku. To znamenalo konec umělecké tvorby. Prodej několika obrazů carovi Mikuláši I. mu umožnil pobyt v lázních. Přesto, když ho roku 1836 navštívil Wilhelm von Kügelgen, syn jeho v roce 1820 zavražděného přítele, malíře Gerharda von Kügelgena, shledal jeho zdravotní stav žalostným.  Caspar David Friedrich zemřel 7. května 1840, pohřben byl o tři dny později na hřbitově 'Nejsvětější Trojice' v Drážďanech ('Trinitatisfriedhof').", "section_level": 1}, {"title": "Caspar David Friedrich a Čechy.", "content": "Friedrichovy vazby na Čechy byly dány třemi důvody: blízkostí Drážďan, kde žil, k českým hranicím; českou přírodou, zejména horami, které tvořily jeho oblíbený námět; existencí vyhlášených lázní Teplice. Za první Friedrichovu cestu do Čech bývá v literatuře považované putování po severních Čechách v roce v roce 1807. V drážďanské galerii je však uložena kresba sépií z roku 1803, označená jako \"Česká krajina s mostem a kaplí\". Pokud skutečně vznikla v Čechách, posunovalo by to první Friedrichovu cestu do Čech o čtyři roky. Na cestě po severu Čech roku 1807 přišel Friedrich do kontaktu s hrabětem Františkem Antonínem Thun-Hohensteinem, který si u něj objednal pro zámeckou kapli v Děčíně oltářní obraz. Friedrich zakázku splnil. \"Kříž v horách\", nazývaný také \"Děčínský oltář\", se stal jeho prvním známým a zároveň také kontroverzním obrazem. V červenci 1810 se vydal Friedrich opět do Čech. V doprovodu přítele, malíře Georga Friedricha Kerstinga podnikl výlet do Krkonoš. Během cesty si pořizoval skici. Krajinné motivy Českého středohoří a Krkonoš využil v několika svých obrazech, například:  Pro hluboce nábožensky založeného Friedricha byla krajina otiskem Božím. Jeho obrazy proto nikdy nejsou doslovnými popisy spatřeného, nýbrž transformací reality v malířově mysli. Proto se například mohou objevit motivy Českého středohoří na obrazu Baltského moře. Krkonoše se Friedrichovi vryly zvláště hluboko do mysli. V poslední fázi své tvorby před rokem 1835 jim věnoval několik obrazů.  Jsou doloženy dva Friedrichovy pobyty v lázních Teplice: v letech 1828 a 1835, pokaždé v souvislosti s léčbou závažného onemocnění. Druhý pobyt na konci léta 1835 umožnil ruský car Mikuláš I., který zakoupil několik jeho obrazů. Národní galerie v Praze vlastní Friedrichův obraz \"Severní moře v měsíčním svitu\", vzniklý mezi roky 1823 a 1824.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Když Friedrich umíral, bylo jeho dílo takřka zapomenuto. Až norský historik umění Andreas Aubert v monografii o J. C. Dahlovi z roku 1893 opět Friedrichovo dílo připomněl. V Německu došlo ke znovuobjevení Friedricha na berlínské výstavě z roku 1906, na které bylo představeno umění z let 1775–1875. Friedrich zde byl zastoupený 32 obrazy.  Friedrich byl od samého počátku krajinář. Spiritualizovaná příroda – dílo Boží – byla hlavním námětem jeho tvorby. Jeho postulátem bylo ztotožnění umělce s přírodou. Friedrich přírodu miloval: jednou zakoupil kus půdy, aby zabránil pokácení vrb, které na něm rostly. V jeho krajinách se často objevují velikostně poddimenzované, osamocené lidské postavy. Friedrich tím vyjadřuje nicotnost člověka vůči silám přírody. V jeho obrazech se vyskytují zříceniny gotických kostelů a opatství, rozeklané štíty hor, nekonečné moře – vše to jsou výrazové prostředky romantismu jak v malířství, tak v literatuře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Caspar David Friedrich (5. září 1774, Greifswald – 7. května 1840, Drážďany) byl německý malíř a kreslíř. Byl přední představitel krajinomalby německého romantismu.", "tgt_summary": "卡斯帕·大卫·弗里德里希(,1774年-1840年),19世纪德国浪漫主义风景画家。他出生于瑞典波美拉尼亚的格赖夫斯瓦尔德镇,而当时的波美拉尼亚属于瑞典王国。格赖夫斯瓦尔德镇这里也是他开始学习艺术的起点。1798年起,弗里德里希开始在哥本哈根学习。作为一个艺术家,他的主要兴趣是寄情自然,他往往通过象征性和反传统的工作来传达对自然世界一种主观情感化的反应。1920年代,他的画作被表现主义者重新发掘。在1930年代和1940年代初超现实主义者和存在主义者经常从他的画中汲取灵感。", "id": 1049217}
{"src_title": "Laundry Service", "tgt_title": "愛情洗禮", "src_document": [{"title": "O albu.", "content": "Shakira, Kolumbijka libanonského původu, si ze svého rodného města Barranquilla odnesla jedinečnou kombinaci rytmů. V Latinské Americe proslula jako interpret žánru alternativní rock. V roce 1998 se objevila ve studiu Emilia Estefana ve snaze najít širší publikum. Estefan později řekl: \"”U Shakiry jsem rozpoznal velký talent, je to nesmírně nadané děvče. Umí se hýbat, skvěle zpívá a dokáže i komponovat.“\" Estefan hledal pro Shakiru specifickou hudbu a našel ji v jejích libanonských kořenech. Skladba \"Ojos Así\" se stala stěžejní písničkou Shakiry, taková zvuková koláž byla velice ojedinělá, nesmírně dynamická, rozbila běžnou formu. Před vstoupením Shakiry na popovou scénu platilo, že každý přesahový umělec je multikulturní a dvojjazyčný. Ovšem mladá kolumbijská hvězda nemluvila anglicky a bylo pro ni poněkud složité celosvětově se prosadit. Skladba \"Whenever, Wherever\", na níž se autorsky podílela Gloria Estefan, znamenala pro Shakiru totéž, co \"Livin' la Vida Loca\" pro Rickyho Martina. Z alba Laundry Service se stala mezinárodní senzace, která ze Shakiry udělala světově uznávanou hvězdu.  Ačkoli \"Laundry Service\" je primárně pop rockové album, čerpá vlivy z různých hudebních žánrů. Album je velmi ovlivněno prvky arabské hudby a hudby Středního východu, které měly velký vliv na i předchozí album (vydané pouze ve španělštině) \"¿Dónde están los ladrones?\". Je to znát především v písni \"Eyes Like Yours\" \"(Ojos Así)\".  Album vyšlo dne 13. listopadu 2001 současně v řadě zemí po celém světě, včetně Austrálie, Francie, Itálie, Švýcarska a Spojených států. V latinskoamerických zemích jako Mexiko vyšla 1. ledna 2002 verze nazpívaná ve španělštině jako Servicio de Lavanderia. Ve Spojeném království bylo album vydáno 11. března 2002. Dne 12. listopadu 2002 byla vydána limitovaná edice s nazvaném Laundry Service: Washed and Dried. Tato edice vyšla ve třech verzích.", "section_level": 1}, {"title": "Singly.", "content": "Skladba Whenever, Wherever byla zvolena jako úvodní singl, který samostatně vyšel na začátku října 2001. Píseň byla komerčně velmi úspěšná, v mnoha zemích se vyšplhala na první příčku hitparád – v Austrálii, Rakousku, Francii, Německu, Itálii a dalších více než 14 zemích po celém světě. V USA se jednalo o první singl Shakiry, který vstoupil do hitparády Billboard Hot 100, kde se vyšplhal na šestou příčku. Bylo to její nejvyšší umístěni v teto hitparádě až roku 2006, kdy píseň \"Hips Don't Lie\" obsadila rovnou 1. místo. Ve Velké Británií se singl umístil na 2. příčce.  Druhý singl Underneath Your Clothes (vydán samostatně v květnu 2002) se stal v mnoha zemích top-ten hitem, v Austrálii, Rakousku a Belgii získal ocenění platinová deska. V dalších zemích se umístil v první pětce žebříčku. V žebříčku Billboard Hot 100 se umístil na 9. místě a ve Velké Británii na 3. příčce.", "section_level": 1}, {"title": "Po vydání.", "content": "V rámci propagace alba \"Laundry Service\" Shakira v letech 2002 až 2003 putovala po celém světě se svým Tour of the Mongoose. Album debutovalo na 3. příčce žebříčku Billboard 200 s 200 000 prodanými kusy za první týden prodeje v USA. Za album \"Laundry Service\" nasbírala Shakira celou řadu různých ocenění. Postoj kritiků k albu byl smíšeny. Komerční úspěch alba vedl k tomu že Shakira se stala jedním z nejúspěšnějších latinskoamerických crossover umělců všech dob.", "section_level": 1}], "src_summary": "Laundry Service je první anglicky zpívané album kolumbijské zpěvačky Shakiry. Vydáno bylo roku 2001. Ve své éře se jej po celém světě prodalo přes 13 milionů kopií, do dnešního dne se pak počet celosvětově prodaných kusů vyšplhal na 20 milionů. Toto album vyšlo nazpívané i ve španělštině pod názvem Servicio de Lavandería.", "tgt_summary": "《爱情洗礼》(英语:\"Laundry Service\")是哥伦比亚女歌手夏奇拉的首张英语专辑、第5张个人录音室专辑,2001年11月13日由美国史诗唱片公司全球发行,是夏奇拉至今为止销量最高的专辑,并为史上其中一张最高销量专辑。《爱情洗礼》亦推出两首史上其中一首最高销量单曲〈随时随地〉(实体销量超过850万张)和〈在你外衣之下〉(实体销量超过500万张)。专辑于美国获认证售出超过370万张,为美国千禧年代 (2000年至2009年) 其中一张最高销量唱片 (第114位)。在欧洲则获认证售出超过400万张,为2002年全欧销售量最高专辑。《爱情洗礼》的巨大成功令它在数个国家纪录中成为2000年至2009年间,其中一张最佳销量专辑 - 包括:荷兰(第21位)、奥地利(第17位)、澳洲(第43位)、美国(第114位),也是澳洲 (澳洲史上百大最佳销量专辑(2002年为第29位,直至2017年为止排行第81位))、新西兰、法国及瑞士史上最佳销量专辑之一。她亦是2002年全球销量最高女歌手。", "id": 2116241}
{"src_title": "Aristofanés", "tgt_title": "阿里斯托芬", "src_document": [{"title": "Život a působení.", "content": "O jeho životě není mnoho známo, v letech 430–428 př. n. l. získal dramatické vzdělání a začal psát hry, první z nich ještě anonymně. Při athénských divadelních soutěžích, věnovaných bohu Dionýsovi (Dionýsie a Lénaie), získal třikrát první a třikrát druhou cenu. Aristofanés byl zřejmě váženým občanem, neboť kolem roku 390 př. n. l. zastával úřad prytana. Jeho synové, Araros, Filippos a Nikostratos (?) byli také úspěšní dramatici a inscenovali jeho poslední hry.  Aristofanés napsal přes 40 her, ale v úplnosti se zachovalo pouze jedenáct. Z ostatních je dnes známo celkem 968 zlomků různé délky. Zachoval se jediný antický portrét Aristofana, dvojitá busta s Menandrem, dnes v muzeu v Bonnu.  Aristofanovy komedie se vždy týkají aktuálních událostí a věcí, které Athéňany trápily. Řada z nich persifluje Peloponéskou válku, jiné karikují pokažené mravy mladých, kteří se vzdělávají v sofistických školách, aby pak dokázali obratnými řečmi zesměšnit své rodiče a vytáhnout z nich peníze. V komediích vystupují skutečné a veřejně známé osoby, Aristofanés například karikoval styl dramatika Euripida a v komedii \"Oblaka\" posměšně líčí Sókratovu školu. Roku 429 př. n. l., když v komedii Babyloňané nelichotivě vylíčil athénského vojevůdce Kleóna, byl obviněn z pomluvy úředníka a musel se hájit před soudem. O dva roky později se Kleón pokusil zpochybnit Aristofanovo občanství, opět bez úspěchu. Naopak Platón nechává Aristofana (v té době už zesnulého) vystupovat v dialogu \"Symposion\".", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "V Athénách i později v Římě a v Alexandrii byl Aristofanés velice populární autor. Jeho dílo chválí římští básníci (Horatius) a na jeho komediální styl navazovalo mnoho římských i novověkých a moderních autorů. Aristofanova satira silně ovlivnila anglickou literaturu, hru \"Ptáci\" zpracoval Goethe a Heinrich Heine byl přesvědčen, že v jeho době by byl jistě pronásledován cenzurou. Ve 20. století se k němu vracela řada autorů, Pablo Picasso ilustroval \"Lysistratu\" a východoněmecký autor Peter Hacks měl velký úspěch s uvedením hry o míru. Dokonce byla po Aristofanovi pojmenována i planetka 2934, která byla objevena 25. září 1960.  Z Aristofana pocházejí úsloví „nosit sovy do Athén“ i „kde je dobře, tam je vlast“ (\"Ubi bene, ibi patria\").  Všechny Aristofanovy hry byly přeloženy i do češtiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aristofanés (asi 448 př. n. l. Athény – asi 385 př. n. l.), byl starořecký dramatik, hlavní představitel antické komedie.", "tgt_summary": "阿里斯托芬(,约前448年-前380年),古希腊喜剧作家,雅典公民。他被看作是古希腊喜剧尤其是旧喜剧最重要的代表。相传写有四十四部喜剧,现存《阿哈奈人》(The Acharnians 425 B.C.)、《骑士》(The Knights 424 B.C) 、《和平》(Peace 421 B.C)、《鸟》(The Birds 414 B.C)、《蛙》(The Frogs 405 B.C)等十一部。有「喜剧之父」之称。", "id": 1768014}
{"src_title": "Roger Federer", "tgt_title": "罗杰·费德勒", "src_document": [{"title": "Soukromý život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí.", "content": "Roger Federer se narodil v srpnu 1981 v kantonální nemocnici švýcarského města Basilej, metropoli historického polokantonu Basilej-město. Otec Robert Federer je Švýcar pocházející z Bernecku, obce ležící blízko švýcarsko-rakousko-německé státní hranice. Matka Lynette Federerová, rozená Durandová, je Jihoafričanka narozená v transvaalském městě Kempton Park, nacházejícím se v provincii Gauteng. Její předci byli Nizozemci a francouzští hugenoti. Rodiče se seznámili na služební cestě, když oba pracovali pro farmaceutickou firmu. O dvacet měsíců starší sestra se jmenuje Diana Federerová (* 1979), profesí je zdravotní sestra.  Roger Federer vlastní dvojí občanství – švýcarské a jihoafrické. S rodinou vyrůstal v prostředí severošvýcarských obcí Birsfelden, Riehen a Münchenstein v pohraničí s Francií a Německem. Plynně hovoří švýcarskou němčinou, francouzštinou a angličtinou. Rodným jazykem je němčina.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Roger Federer se 11. dubna 2009 oženil s bývalou profesionální tenistkou Mirkou Vavrincovou (* 1978), Švýcarkou narozenou v Československu. Svatba se uskutečnila v riehenské Wenkenhofově vile u Basileje, v kruhu několika blízkých přátel a členů rodiny. Dvojice se poznala na Letních olympijských hrách 2000 v Sydney, kde oba reprezentovali Švýcarsko. Svůj", "section_level": 2}, {"title": "Management.", "content": "V roce 1998, stále během juniorské kariéry, podepsal tenista smlouvu s americkou firmou IMG. Jejích služeb přestal využívat na počátku roku 2003, ještě v době před ziskem prvního grandslamového titulu. Obchodní záležitosti následně delegoval na společnost Roger", "section_level": 2}, {"title": "Filantropie a charita.", "content": "V roce 2003 Roger Federer založil spolu s matkou fond Roger Federer Foundation na pomoc znevýhodněných lidí a pro propagaci sportu. V roce 2005 vydražil raketu, s níž vyhrál US Open, aby výtěžek směřoval osobám zasaženým ničivým hurikánem Katrina. Roku 2006 jej Dětský fond Organizace spojených národů (UNICEF) jmenoval velvyslancem dobré vůle.  Před zahájením březnového Mastersu Pacific Life Open 2005 v kalifornském Indian Wells zorganizoval exhibici, do níž se zapojilo několik hráčů a hráček hrajících na okruzích ATP a WTA. Akce nesla název „Výměna na pomoc“ (Rally for Relief). Výnos byl věnován obětem ničivé tsunami po zemětřesení v Indickém oceánu z prosince 2004.  Hráč se také objevil ve veřejných sděleních UNICEF, které měly zvýšit obecné povědomí o nemoci AIDS. V reakci na ničivé zemětřesení, které v lednu 2010 postihlo zejména", "section_level": 2}, {"title": "Tenisová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1996–1998: Juniorská kariéra.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "1998: Wimbledonský double a světová jednička.", "content": "Na mezinárodním poli juniorského tenisu se Roger Federer pohyboval v letech 1996–1998. V hlavních soutěžích turnajů odehrál devadesát jedna utkání ve dvouhře a padesát devět ve čtyřhře.  Premiérovým Grand Slamem kariéry se stal Australian Open 1998. Ve dvouhře se na něm probojoval do semifinále, kde mu stopku vystavil Švéd Andreas Vinciguerra. Na pařížském French Open 1998 skončil v úvodním kole po vyřazení Čechem Jaroslavem Levinským 4–6, 7–5 a 7–9. Nejlepšího grandslamového výsledku dosáhl ve Wimbledonu 1998, kde získal „double“ – dva", "section_level": 3}, {"title": "1998–2002: Počáteční období profesionální kariéry.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "1998–1999: Daviscupový debut a průnik do první stovky.", "content": "Titul z wimbledonské juniorky 1998 mu zajistil start na premiérovém turnaji okruhu ATP Tour. V červenci 1998 se tak stal profesionálem na gstaadském Swiss Open. V úvodním kole podlehl Argentinci Lucasi Arnoldu Kerovi. Během roku 1998 odehrál pouze tři události nejvyšší mužské úrovně.  První plnohodnotná sezóna na okruhu ATP Tour nadešla s rokem 1999. Během ní obdržel osm divokých karet, včetně French Open 1999, kde nastoupil k premiérové grandslamové dvouhře mezi muži. V prvním kole nestačil na favorizovaného australského hráče", "section_level": 3}, {"title": "2000: První finále na okruhu ATP a olympijské semifinále.", "content": "V sezóně se probojoval do svého prvního finále na okruhu ATP Tour. Na únorovém Open 13 hraném v Marseille jej v utkání o titul porazil krajan Marc Rosset, až v tiebreaku rozhodující sady 6–2, 3–6 a 6–7. Do přímého boje o turnajovou trofej nastoupil na říjnovém Swiss Indoors v rodné Basileji, kde neuspěl se Švédem Thomasem Enqvistem po pětisetové bitvě 2–6, 6–4, 6–7, 6–1 a 1–6. Na grandslamu nejdále došel na French Open, když jej v osmifinále vyřadil španělský antukář Àlex Corretja. Po prohře v úvodním", "section_level": 3}, {"title": "2001: Premiérové tituly ATP a vítěz Hopman Cupu.", "content": "První titul na okruhu ATP Tour si připsal během února. Na halovém turnaji Milan Indoor ve finále zdolal francouzského hráče Juliena Bouttera 6–4, 6–7 a 6–4. V témže měsíci pak po boku Jonase Björkmana vyhrál nizozemský Rotterdam Open a v červenci si společně s Maratem Safinem připsal druhou deblovou trofej z gstaadského UBS Open.  Na turnajích Grand Slamu se poprvé v kariéře probojoval do čtvrtfinále. Nejdříve na French Open, kde nestačil na španělského antukáře Àlexe Corretju. Podruhé skončil mezi poslední osmičkou hráčů na wimbledonském pažitu. Jeho přemožitelem", "section_level": 3}, {"title": "2002: Hamburská výhra v sérii Masters.", "content": "Do profesionální sezóny vkročil lednovým finále sydneyského turnaje Adidas International, na kterém zdolal argentinského hráče Juana Ignacia Chelu 6–4, 6–7 a 6–4. V květnu si po výhře nad Rusem Maratem Safinem 6–1, 6–3 a 6–4 ve finále antukového Hamburg Masters připsal premiérový triumf v sérii Masters. Tento titul znamenal pro Švýcara premiérový průnik do elitní světové desítky v kariéře. Třetí trofej pak slavil v říjnu na vídeňském CA-Tennis Trophy, kde přehrál českého hráče Jiřího Nováka poměrem 6–4, 6–1, 3–6, 6–4. Jako poražený finalista odešel z halového Milan Indoor a miamského Mastersu NASDAQ-100 Open, v němž podlehl Andremu Agassimu.  Na turnajích Grand Slamu se nejdále probojoval do osmifinále. Nejdříve na Australian Open, kde vypadl", "section_level": 3}, {"title": "2003–2007: Cesta na vrchol a dominance v mužském tenisu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2003: První trofeje z Wimbledonu a Turnaje mistrů.", "content": "V sezóně si připsal celkově sedm singlových a dva deblové tituly. Nejvýznamnější z nich se stala premiérová grandslamová trofej, kterou získal ve Wimbledonu finálovou výhrou nad Australanem Markem Philippoussisem po třísetovém průběhu 7–6, 6–2 a 7–6.  Zaznamenal také jediné deblové vítězství v sérii Masters během kariéry, když spolu s běloruským hráčem Maxem Mirným triumfovali na floridském Miami Masters. V této sérii se probojoval do jediného finále dvouhry roku – antukového Rome Masters. V bitvě o titul jej těsným rozdílem přehrál španělský antukář Félix Mantilla až v tiebreaku třetí rozhodující sady 10:8. Ve zlaté sérii zvítězil nejdříve v únoru na arabském", "section_level": 3}, {"title": "2004: Zisk tří grandslamů a světová jednička.", "content": "Sezóna znamenající začátek Federerovy dominance nad mužským světovým tenisem přinesla Švýcarovi jedenáct výher z jedenácti finále na okruhu. Poté, co se na konci roku 2003 rozešel po několikaleté spolupráci s trenérem Peterem Lundgrenem, odehrál celou sezónu bez kouče. Světovou jedničkou na žebříčku ATP se poprvé stal 2. února, když mu posun do čela zajistily body z vítězného Australian Open.  Ve finále úvodního melbournského grandslamu přehrál Marata Safina 7–6, 6–4 a 6–2. Další čtyři a půl roku setrval na pozici lídra klasifikace a vytvořil tím absolutní tenisový rekord v délce trvání 237 týdnů na prvním místě bez přerušení. Následně triumfoval i ve Wimbledonu, kde si obhajobu titulu zajistil výhrou nad Andy Roddickem", "section_level": 3}, {"title": "2005: Pokračující nadvláda v podobě dvanácti titulů.", "content": "V sezóně se mu podařilo obhájit dva Grand Slamy, když ve finále Wimbledonu zdolal Andyho Roddicka 6–2, 7–6, 6–4 a v boji o titul na US Open přehrál veterána Andreho Agassiho 6–3, 2–6, 7–6 a 6–1. Na zbylých dvou turnajích velké čtyřky vypadl v semifinále poté, co jej na Australian Open vyřadil ruský hráč Marat Safin a na pařížském French Open pak Španěl Rafael Nadal.  Ze série Masters si připsal čtyři turnajové vavříny, z toho jeden antukový na Hamburg Masters a tři", "section_level": 3}, {"title": "2006: Nejlepší rok kariéry – krok od čistého Grand Slamu.", "content": "Sezóna pro Federera znamenala hráčsky nedominantnější rok celé profesionální kariéry. Podruhé v ní dosáhl na tři Grand Slamy. Během sedmnácti odehraných turnajů na okruhu ATP se na všech probojoval až do finále, s výjimkou srpnového Cincinnati Masters, a dvanáctkrát z bojů o titul odešel jako vítěz.  Ve finále Australian Open porazil Kypřana Marcose Baghdatise 5–7, 7–5, 6–0, 6–2 a následně obhájil další dvě vítězství. První z nich ve Wimbledonu po finálové výhře nad španělským tenistou Rafaelem Nadalem 6–0, 7–6, 6–7, 6–3 a druhé na newyorském US Open, kde přehrál Američana Andyho Roddicka 6–2, 4–6, 7–5 a 6–1. Čistý grandslam mu unikl prohraným finále antukového French Open, v němž nestačil na Nadala. Po Budgeovi a Laverovi se tak nestal třetím tenistou historie, který by", "section_level": 3}, {"title": "2007: Tři grandslamové tituly a finále French Open.", "content": "Ve druhé sezóně za sebou zaznamenal účast ve finále všech čtyř Grand Slamů, z nichž jako první tenista historie potřetí získal tři tituly.  Ve finále Australian Open porazil Chilana Fernanda Gonzáleze 7–6, 6–4, ́a 6–4. Ve Wimbledonu vyhrál rozhodující utkání opět nad španělským tenistou Rafaelem Nadalem 7–6, 4–6, 7–6, 2–6, 6–2 a svůj čtvrtý kariérní titul na newyorském US Open si připsal v zápase se Srbem Novakem Djokovićem, který skončil 7–6, 7–6 a 6–4. Čistý grandslam mu podruhé unikl o jeden zápas, když prohrál finále antukového French Open, v němž nenašel recept na Nadala. Výsledek čtyřsetového duelu zněl 3–6, 6–4, 3–6 a 4–6. V předchozích čtyřech sezónách tak dokázal vyhrál jedenáct z šestnácti uskutečněných grandslamů.  V sérii Masters se pětkrát probojoval do finále. Připsal si z nich dva triumfy. Nejdříve obhájil titul na hamburské antuce a poté přidal výhru na tvrdém povrchu v Cincinnati. V kategorii ATP International Series Gold ovládl událost v Dubaji a konečně na turnajích ATP International Series", "section_level": 3}, {"title": "2008–2012: Kariérní Grand Slam, olympijský vítěz a boj o čelo žebříčku.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2008: Pátý vavřín na US Open a olympijský vítěz.", "content": "Během sezóny, v níž ztratil pozici světové jedničky, vyhrál jeden Grand Slam. Na zářijovém US Open porazil ve finále Skota Andyho Murrayho 6–2, 7–5, 6–2 a připsal si pátý titul z Flushing Meadows za sebou. Dvakrát odešel z boje o grandslamový titul poražen. V obou případech jej přehrál španělský hráč Rafael Nadal. Nejdříve mu hladce podlehl na French Open 1–6, 3–6, 0–6, a poté utrpěl první finálovou porážku ve Wimbledonu, kde vyrovnaná pětisetová bitva vyzněla ve prospěch Španěla 6–1, 6–4, 6–7, 6–7 a 9–7. Výhrou tak Federerovi zmařil šanci odpoutat se od rekordní série pěti titulů, které Švýcar držel spolu s Björnem Borgem. Na úvodním melbournském Australian Open byl nad jeho síly v semifinále Novak", "section_level": 3}, {"title": "2009: Zisk kariérního Grand Slamu a opět prvním hráčem.", "content": "V sezóně si připsal dvě grandslamové trofeje. Ve finále French Open zdolal Švéda Robina Söderlinga 6–4, 7–6, 7–6 a zkompletoval tak jako šestý hráč historie kariérní grandslam – vítězství ze všech čtyř majorů. Po dvou letech opět triumfoval ve Wimbledonu, v němž po výhře nad Američanem Andym Roddickem v pěti setech 5–7, 7–6, 7–6, 3–6 a 16–14, slavil šestou turnajovou trofej. Titul mu zajistil návrat na pozici světové jedničky, kterou do konce roku neopustil. Wimbledonská trofej znamenala zisk rekordního 15. grandslamu kariéry, čímž na čele překonal 14 titulů Peta Samprase a v tomto parametru se stal nejúspěšnějším mužem historie.", "section_level": 3}, {"title": "2010: Čtvrtá výhra na Australian Open a pátá z Turnaje mistrů.", "content": "V sezóně dokázal dobýt jediný Grand Slam, když ve finále melbournského Australian Open zdolal Skota Andy Murrayho. Federer tak zvýšil tenisový rekord na šestnáct grandslamových titulů a čtvrtou trofejí z úvodního majoru se dotáhl na první místo Andreho Agassiho.  Na dalších třech majorech skončil před branami finále. Vítězství ve třetím kole French Open nad Julianem Reisterem pro něj představovalo jubilejní 700. výhru na okruhu ATP Tour a 150. kariérní výhru na antuce. Následná prohra ve čtvrtfinále se Švédem Robinem Söderlingem, však završila jeho rekordní šňůru dvaceti tří semifinále na Grand Slamu v řadě, dosažených v uplynulých šesti letech. Na absolutní rekord v počtu týdnů strávených na čele světové klasifikace mu scházel jediný, když za Samprasovými 286 týdny jich měl na kontě 285.  Čtyřsetová porážka ve čtvrtfinále Wimbledonu, kde nestačil na českého hráče Tomáše Berdycha, znamenala", "section_level": 3}, {"title": "2011: Rekordní šestý titul na Turnaji mistrů.", "content": "V sezóně, kdy překročil třicátý rok života, nevyhrál poprvé od roku 2002 žádný Grand Slam. Na Australian Open vyrovnal osmifinálovou výhrou nad Španělem Tommym Robredem rekord Jimmyho Connorse v počtu 27 čtvrtfinálových účastí na Grand Slamu bez přerušení. V semifinále jej však zastavil Srb Novak Djoković. Nejlepšího výsledku roku dosáhl na antukovém French Open, když v semifinálové fázi ukončil 43zápasovou šňůru Djokoviće bez porážky, aby v následném boji o titul podlehl Rafaelu Nadalovi.  Na wimbledonském pažitu zaznamenal nejhorší výsledek roku v rámci turnajů „velké čtyřky“, když vypadl ve čtvrtfinále s devatenáctým hráčem světa Jo-Wilfriedem Tsongou. Ze 179 odehraných grandslamových duelů tak poprvé v kariéře ztratil zápas při vedení 2–0 na sety.  Pocitu „déjà vu“ mohl nabýt na US Open, kde postoupil do rekordního třicátého čtvrtfinále majoru za sebou. V semifinále jej v pětisetové bitvě vyřadil Novak Djoković, když rozhodující dějství vyznělo ve prospěch Srba poměrem 7–5 a basilejský rodák opět nedokázal proměnit dva mečboly. Všechny tyto atributy mělo i vzájemné semifinále na předchozím ročníku Flushing Meadows. Federer navíc podruhé za sebou ztratil vedení 2–0 na sety v grandslamovém turnaji. Během září byla zveřejněna globální studie", "section_level": 3}, {"title": "2012: Posedmé wimbledonským vítězem.", "content": "V sezóně získal dosud poslední grandslamový titul, když se jako druhý mužský tenista historie po Williamu Renshawovi probojoval do osmého finále Wimbledonu. V něm porazil skotského hráče Andyho Murrayho poměrem 4–6, 7–5, 6–3 a 6–4. Sedmou wimbledonskou trofejí se dotáhl na Peta Samprase a svým 17. titulem z Grand Slamu ustanovil nový historický rekord mužského tenisu. Stal se také nejstarším finalistou londýnského turnaje od roku 1984, kdy do závěrečného utkání postoupil Jimmy Connors, a nejstarším vítězem od titulu Arthura Ashe v roce 1975. Získané body jej katapultovaly do čela světové klasifikace. Při červencovém nástupu na „tenisový trůn“ ztrácel jediný týden na Samprasův rekord 286 týdnů. Světové klasifikaci vévodil nepřetržitě dalších 16 týdnů až do konce října, čímž ustanovil nový absolutní rekord v počtu 302 týdnů strávených na pozici prvního hráče světa.  Na Australian Open postoupil jako první třicátník od dob Agassiho do semifinále, kde jej vyřadila světová dvojka Rafael Nadal. Španěl tak ukončil jeho 24zápasovou šňůru neporazitelnosti, kterou zahájil v září 2011. Antukové French Open představovalo již 32. čtvrtfinálovou Švýcarovu účast na Grand Slamu bez přerušení. Na pařížské antuce však skončil v semifinále na raketě Novaka Djokoviće. Na posledním majoru sezóny US Open mu pak stopku vystavil sedmý tenista světové klasifikace Tomáš Berdych ve čtvrtfinálové fázi.  Necelý měsíc po Wimbledonu proběhl na travnatých dvorcích All England Clubu tenisový turnaj Her XXX. letní olympiády", "section_level": 3}, {"title": "2013–2016: Kolísavá forma a herní výpadek pro zranění.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2013: Nejhorší sezóna za více než dekádu a jediný titul.", "content": "Sezóna znamenala výsledkově nejhorší bilanci od roku 2001. Švýcar dosáhl na jediný titul z halleského Gerry Weber Open po finálové výhře nad Michailem Južným. Tím si z dvouhry připsal 77. kariérní trofej a zařadil se na 3. místo statistik otevřené éry po bok Američana Johna McEnroea.  Na Grand Slamu se probojoval nejdále do čtvrtfinále French Open, v němž nestačil na Jo-Wilfrieda Tsongu. Naopak nejkratší účinkovaní prožil na travnatém Wimbledonu. Během tzv. „černé středy“ skončil již ve druhém kole na raketě Ukrajince Sergije", "section_level": 3}, {"title": "2014: Deváté wimbledonské finále, šestý titul z Cincinnati a vítěz Davis Cupu.", "content": "Poprvé v kariéře vstoupil do sezóny účastí na Brisbane International, když tento úmysl byl zveřejněn 24. července 2013. Jako turnajová jednička v soutěži dvouhry postoupil přes Francouze Jérémy Chardyho do finále. V něm podlehl bývalému prvnímu hráči žebříčku Lleytonu Hewittovi ve třech setech. Spolu s Nicolasem Mahutem si zahrál také čtyřhru, v níž došli do semifinále. Na Australian Open vstupoval z pozice šestého nasazeného. Padesátou sedmou grandslamovou účastí v řadě vytvořil nový tenisový rekord. Po čtvrtfinálové výhře nad světovou čtyřkou Andym Murraym skončil v semifinále na raketě prvního nasazeného Rafaela Nadala, bez jediného získaného", "section_level": 3}, {"title": "2015: Osmá trofej na Halle Open a 1000. výhra na ATP Tour.", "content": "Do sezóny vkročil titulem na Brisbane International, když ve finále přehrál Raonice. Daný zápas znamenal 1000. výhru v profesionálním tenisu, čímž se zařadil po bok Connorse a Lendla, a současně se stal prvním mužem otevřené éry, jenž vyhrál trofej v 15 sezónách za sebou.  Na Australian Open vypadl poprvé po čtrnácti letech již ve třetím kole, když překvapivě nestačil na Itala Andrease Seppiho, s nímž měl předchozí bilanci 10:0 na zápasy. Rekordní sedmou trofej dobyl na Dubai Tennis Championships, když ve finále zdolal světovou jedničku Novaka Djokoviće a jako čtvrtý muž překonal hranici 9 000 es. Na navazující březnové události Indian Wells Masters mu Srb oplatil čerstvou prohru v přímém boji o turnajovou trofej.  Po třech letech vyhrál antukový turnaj, když ovládl úvodní ročník Istanbulu Open po finálové výhře nad Urugaycem Pablem Cuevasem. Turecko se pro něj stalo 19. státem, z něhož si odvezl titul. Podruhé v roce odešel poražen od Djokoviće ve finále, když mu podlehl na římské antuce Internazionali BNL d'Italia. Odměna 308 tisíc eur znamenala, že se stal prvním tenistou historie, který vydělal více než 90 milionů dolarů. Ve čtvrtfinále French Open vypadl s osmým", "section_level": 3}, {"title": "2016: Nejvíce vyhraných dvouher na Grand Slamu a červencový konec sezóny.", "content": "Sezónu rozehrál jako obhájce trofeje a nejvýše nasazený na lednovém Brisbane International. V repríze předchozího finále mu Kanaďan Milos Raonic oplatil rok starou porážku. Na Australian Open odešel posedmé v kariéře poražen v semifinále, když nestačil na prvního hráče žebříčku Novaka Djokoviće. Srb jej zastavil na třetím majoru v řadě. Den po semifinále Australian Open si při napouštění vany dětem přivodil poranění kolene. Na počátku února ve Švýcarsku podstoupil artroskopický operační výkon natrženého menisku se zhruba měsíčním plánovaným výpadkem. Mimo původní plán zařadil do programu dubnový Monte-Carlo Rolex Masters, jímž se vrátil na okruh. Ve čtvrtfinále vypadl s Jo-Wilfried Tsongou. Odstoupením z French Open pro bolest zad stanovil nový rekord otevřené éry 65 účastmi v hlavních soutěžích Grand Slamu bez přerušení.  Na travnatém MercedesCupu zdolal ve druhém kole Taylora Fritze, čímž se posunul na 2. místo", "section_level": 3}, {"title": "2017– : Návrat ve velkém stylu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2017: Pátý titul na Australian Open a rekordní osmý z Wimbledonu.", "content": "Sezónu potřetí v kariéře rozehrál na Hopmanově poháru. V páru s Belindou Bencicovou švýcarští reprezentanti obsadili druhé místo základní skupiny, když dvě ze tří dvouher vyhrál. Na Australian Open pošesté postoupil do finále, v němž se stal jeho soupeřem Rafael Nadal. Pětisetovou výhrou získal pátý titul z Melbourne Parku, jímž navýšil rekordní zápis mužských historických statistik na 18. grandslamů a jako první muž historie triumfoval na třech různých majorech nejméně pětkrát. Poprvé také musel na jediném turnaji nastoupit ke třem pětisetovým duelům. Ve druhém kole Dubai Tennis Championships prohrál s kvalifikantem z druhé světové stovky Jevgenijem Donským po nevyužití tří mečbolů.  Jubilejní devadesátou trofej získal na BNP Paribas Open, kde ve finále podvacáté v kariéře zdolal Stana Wawrinku. Pátým titulem z Indian Wells Masters vyrovnal Djokovićův turnajový rekord a jako první si zahrál sedmé finále. O dva týdny později dosáhl na třetí kariérní triumf z Miami Open, když v závěrečném duelu potřetí v sezóně zdolal Rafaela Nadala. Navázal tak na sezóny 2005 a 2006, v nichž si také odvezl tzv. „sluneční double“ v podobě dvou jarních amerických Mastersů.  Po rozhodnutí vynechat Roland Garros podeváté triumfoval na", "section_level": 3}, {"title": "Vzájemná soupeření.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Federer vs. Nadal.", "content": "Federer a Rafael Nadal se spolu na okruhu ATP střetávají od roku 2004 a jejich vzájemná utkání představují významnou část profesionální kariéry pro každého z nich.  Oba hráči figurovali na první a druhé příčce žebříčku ATP nepřetržitě od července 2005 až do 17. srpna 2009, kdy Nadala na druhé pozici vystřídal Skot Andy Murray. Švýcar a Španěl představují jedinou dvojici v historii mužského tenisu, která zakončila šest sezón v řadě na prvních dvou místech světové klasifikace, a to v období 2005–2010. Od února 2004 byl Federer světovou jedničkou nepřetržitě 237 týdnů, což představuje rekordní období v tenise. O pět let mladší Nadal se propracoval na druhou příčku v červenci 2005 a držel ji 160 týdnů za sebou, čímž také vytvořil nový rekord na této pozici. Následně, v srpnu 2008, vystřídal basilejského rodáka na čele mužského hodnocení.  Nadal drží aktivní bilanci vzájemných", "section_level": 2}, {"title": "Federer vs. Djoković.", "content": "Federer a Novak Djoković se potkali ve 45 utkáních okruhu (a finále Turnaje mistrů 2014 nebylo odehráno). Srbský hráč drží mírně kladnou bilanci výher a proher 23–22. Poměr na tvrdém povrchu je vyrovnaný 17–17 na zápasy. Bilance na antuce je také paritní 4–4, a na trávě vede Srb 2–1, když první vzájemné utkání na zeleném pažitu Federer vyhrál v semifinále Wimbledonu 2012 a naopak poražen odešel z finále Wimbledonu 2014 i 2015. Sedmnáctkrát vzájemné měření sil dospělo až do rozhodující sady.  Na Grand Slamu spolu odehráli čtrnáct zápasů. Série mírně vyznívá pro Djokoviće 8–6 na utkání. Vedle Nadala zůstává srbský tenista jediným hráčem okruhu, který švýcarského hráče dokázal zdolat na dvou po sobě jdoucích turnajích „velké čtyřky“. Poté, co jej přehrál", "section_level": 2}, {"title": "Federer vs. Murray.", "content": "Federer a Andy Murray odehráli celkem 25 vzájemných zápasů. Švýcarský tenista drží mírně aktivní bilanci 14–11. Na tvrdém povrchu Federer vede těsně 12–10, stejně tak i na trávě drží poměr 2–1.  Na nejvyšší grandslamové úrovni se dvojice potkala šestkrát, z toho v prvních třech duelech vždy až ve finále. Švýcar v těchto třech zápasech zvítězil, když soupeře zdolal bez ztráty setu na US Open 2008 a Australian Open 2010. Ve Wimbledonu 2012 mu soupeř odebral pouze úvodní sadu. Tuto sérii Skot zastavil na Australian Open 2013, kde po vyrovnaném pětisetovém průběhu slavil vítězství. Švýcar mu však na dalším ročníku turnaje 2014 porážku", "section_level": 2}, {"title": "Federer vs. Roddick.", "content": "Dlouholeté soupeření na okruhu sváděli Federer a Andy Roddick, který profesionální kariéru ukončil v září 2012. Právě švýcarský tenista sesadil Američana z prvního místa žebříčku ATP poté, co získal premiérový titul na Australian Open v roce 2004. Úhrnem se oba střetli ve 24 zápasech, včetně čtyř finále Grand Slamu – tří wimbledonských a jednoho na US Open. Švýcar dosáhl výrazně aktivní bilance v poměru 21–3,", "section_level": 2}, {"title": "Federer vs. Safin.", "content": "Federer a Marat Safin nastoupili ke dvanácti vzájemným střetnutím, v nichž měl výrazně aktivní bilanci 10–2 švýcarský hráč. Oba se stali profesionály v rozmezí jediného roku. Safin, jenž ukončil aktivní kariéru v listopadu 2009, vkročil do ATP Tour v roce 1997, a Federer získal status profesionála v červenci 1998. Švýcar zaznamenal bilanci výher a proher 4–1 na tvrdém povrchu, 3–0 na trávě a 3–0 na antuce, zatímco ruský tenista dosáhl lepšího poměru", "section_level": 2}, {"title": "Herní styl.", "content": "Federerovu všestrannost shrnula bývalá světová jednička Jimmy Connors slovy: „\"V éře specialistů jste buď specialista na antuku, specialista na trávu nebo specialista na tvrdý povrch... a nebo jste Roger Federer\"“.  Federer je na všech površích komplexním hráčem vyčnívajícím především díky své rychlostí, proměnlivému stylu hry a výjimečným úderům. Herní styl vychází z úderů praktikovaných převážně od základní čáry. Nadto využívá přechodu a hry na síti, když ztělesňuje jednoho z nejlepších tenistů s volejovou technikou na okruhu. Univerzálnost doplňují prudké a přesně umístěné smeče, stejně jako velmi precizně zvládnuté obtížné prvky moderního tenisu, jakými jsou bekhendová smeč, halfvolej a smeč ve výskoku.  David Foster Wallace přirovnal jeho hrubou sílu uplatňovanou při forhendovém pohybu k „mocnému plynulému švihnutí“, zatímco bývalá světová jednička John McEnroe nazvala tenistův forhend „největším úderem našeho sportu.“ Federer je znám také svým efektivním pohybem po dvorci a výbornou prací nohou, která mu umožňuje obíhat soupeřovy údery směřující do bekhendové poloviny kurtu a následně odpovídat silným forhendem hraným křižně", "section_level": 1}, {"title": "Trenérské vedení.", "content": "Devítiletého Federera začal trénovat Australan Peter Carter, který ve Švýcarsku žil od roku 1993. Zdokonalil jeho techniku hry i chování na dvorci a přivedl jej do mezinárodního tenisu. Spolupráci ukončili ve věku hráčových osmnácti let. Od deseti roků věku se na pravidelných týdenních trénincích v Old Boys Tennis Clubu podílel také soukromý kouč Adolf Kacovsky. Ten později sdělil: „\"Okamžitě jsem poznal, že tenhle kluk je přirozený talent. Narodil se s raketou v ruce.\"“ Ve čtrnácti letech Federer vyhrál švýcarské mistrovství žactva a byl zařazen do Švýcarského národního tenisového centra v Écublens, kde zahájil soustavný trénink.  Po rozchodu s Carterem v roce 1998 se novým trenérem 18letého Švýcara stal bývalý švédský tenista Peter Lundgren, který měl u Švýcarské tenisové federace na starost juniory. Pod jeho vedením hrál v období 2000 až 2003. Následně byl Federer bez kouče až do sezóny 2005, kdy v jejím úvodu navázal spolupráci na částečný úvazek se zkušeným Australanem Tonym Rochem. Jednalo se o vzájemnou gentlemanskou dohodu podáním ruky. Roche byl vyplácen v týdenních intervalech. Švýcar jej najal z opačných důvodů než kdysi Ivan Lendl, jenž usiloval o zisk wimbledonského titulu. Basilejský rodák požadoval naopak zdokonalit hru na antuce. Spolupráci ukončili k 12. květnu 2007.  Po rozchodu s Rochem kontaktoval v létě 2007 Federer", "section_level": 1}, {"title": "Vybavení a oblečení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vybavení.", "content": "K roku 2013 hrál Roger Federer s uzpůsobenou raketou značky Wilson – Pro Staff 6.1 90 BLX, která je charakterizována menší úderovou plochou hlavy o povrchu 581 cm (velikost „midsize“), váží 364 gramů (kategorie „heavy“ nad 320 gramů) a šířka rámu činí 17,5 milimetrů. Velikost držadla dosahuje obvodu 111 milimetrů, což znamená typ L3. Podélné struny", "section_level": 2}, {"title": "Oblečení.", "content": "Tenista má uzavřenou obchodní smlouvu s firmou Nike na oblečení a obuv, jejíž značku prezentuje. V sezóně 2013 nastupoval v triku Nike Fall Premier RF Polo a tenisové obuvi Nike Zoom Vapor 9 Tour.  Pro Wimbledon 2006 mu společnost Nike navrhla speciálně střižené bílé sako s erbem tří tenisových raket, jež symbolizovaly tři wimbledonské tituly", "section_level": 2}, {"title": "Sponzorství.", "content": "Federer je jedním z nejlépe vydělávajících sportovců světa. Časopis \"Forbes\" jej k roku 2015 řadil na pátém místě žebříčku nejvýdělečnějších sportovců. K sezóně 2016 mu patřila druhá příčka v historickém žebříčku tenistů, kteří na turnajích získali nejvíce finančních odměn. Z čela jej v dubnu 2016 sesadil Novak Djoković. Vyjma prémií z profesionálního okruhu měl", "section_level": 1}, {"title": "Hráčské statistiky.", "content": "Roger Federer na okruhu ATP Tour vyhrál devadesát sedm turnajů ve dvouhře a osmačtyřicetkrát odešel jako poražený", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Roger Federer obdržel během", "section_level": 1}, {"title": "Herní rekordy.", "content": "Přehledy uvádějí vybrané herní rekordy Rogera Federera dosažené a primárně vztažené k otevřené éře světového tenisu. Přesto řada z nich představuje historický rekord, nepřekonaný ani v championships éře před rokem 1968.", "section_level": 1}], "src_summary": "Roger Federer (výslovnost: ; * 8. srpna 1981 Basilej) je švýcarský profesionální tenista, kterého řada komentátorů, odborníků a tenistů považuje za nejlepšího hráče historie tenisu. Představuje olympijského vítěze v mužské čtyřhře z Pekingských her 2008 a stříbrného olympijského medailistu v mužské dvouhře z Londýnských her 2012. Mezi profesionály vstoupil v červenci 1998. Členem elitní světové desítky žebříčku ATP byl nepřetržitě od října 2002 do listopadu 2016 a vrátil se do ní po lednovém triumfu na Australian Open 2017.", "tgt_summary": "罗杰·费德勒(,,1981年-8月8日),瑞士男子职业网球运动员,现今单打世界排名第三。截至目前,费德勒总共赢得20座大满贯冠军,单打世界排名第一累计310周,其中包括连续237周世界排名第一,以上都是男子网坛的最高纪录。他也被许多评论家、退役和现役球员认为是有史以来最伟大的网球选手。", "id": 1790343}
{"src_title": "Akupunktura", "tgt_title": "针灸", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Akupunktura vznikla před několika tisíci lety. Její principy později v Číně vychází z konfucionismu a taoismu. Názory na stáří této léčebné metody se různí. Nejstarší nálezy, které lze jednoznačně identifikovat jako důkaz existence akupunktury, pocházejí zhruba z 1. století před naším letopočtem (Zápisky historika). Bývají uváděny i teorie, které datují akupunkturu i do mnohem dřívější doby, které jsou podporovány interpretacemi některých nálezů jako např. \"kostěné akupunkturní jehly\". Jako zásadní argument proti těmto teoriím je uváděn nález dokumentů v hrobce z roku 198 př.n.l., ve kterých není akupunktura vůbec zmíněna.  Nález tetování na ostatcích Ötziho, které může být interpretováno jako terapeutické, je zmiňováno jako indicie možných prehistorických experimentů s akupunkturou v Evropě. Ve významném díle ’’The Oxford Handbook of the History of Medicine’’ je tato teorie označena jako přinejmenším spekulativní.  Největší rozkvět akupunktury nastal v Číně v 7. století, kdy se akupunktura stala samostatným oborem čínského léčitelství. Rozšiřováním obchodních styků Číny s ostatními zeměmi se začala akupunktura již v 6. století šířit do Japonska, později do Koreje, Vietnamu, Mongolska, Indie a dále. Do Evropy dorazila tato léčebná metoda v 17. století, ale větší rozvoj akupunktury zde nastává až v druhé polovině 20. století. Obliba akupunktury v Číně však klesala a v roce 1822 císař Tao-kuang vydal císařský dekret, který říká, že akupunktura a moxování by měly být v Císařské lékařské akademii navždy zakázány. Po čínské občanské válce Čínská komunistická strana zesměšnila tradiční čínskou medicínu, včetně akupunktury, coby pověrčivou. Předseda Mao Ce-tung později TCM paradoxně obnovil jako součást velké proletářské kulturní revoluce v roce 1966, která vedla k odchodu většiny lékařů z Číny. Akupunktura pak byla upravena, aby byla alespoň částečně slučitelná s čínským pojetím marxismu a pod názvem tradiční čínská medicína označena za čínský národní poklad. Z Číny se pak rozšířila především do zemí východního bloku a odtud do zemí bloku západního. V České republice, resp. v Československu, se akupunktura objevuje v roce 1965, v roce 1980 se objevují centrální pokyny pro provádění akupunktury a v roce 1989 byla Akupunkturistická společnost přijata to ČLS JEP a akupunktura byla prohlášena za funkční specializaci. V roce 2002 Akupunkturistická společnost, aby předešla vyloučení z ČLS JEP, zrušila sekci elektroakupunktury a sekci aurikuloterapie.  Za velkou popularitou akupunktury ve 20. století stojí její propagace v Číně. Velký dosah mají například tvrzení o téměř zázračných účincích analgetických umožňujících chirurgické výkony. Například v roce 2006 v pořadu BBC \"Alternative medicine: the evidence\" prezentovali operaci srdce za plného vědomí s utlumením bolesti akupunkturou. Toto bylo později odhaleno jako podvod, pacientka byla mohutně medikována standardní terapií tlumící bolest. Podobně starší evidence o vhodnosti akupunktury u drobných chirurgických zákroků byla značně zkreslena ve prospěch akupunktury.", "section_level": 1}, {"title": "Základní principy akupunktury.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Princip Jin-Jang.", "content": "Principem Jin – Jang, neboli principem polarity, je v taoismu vysvětlována podstata věcí a jevů. Tyto dva protichůdné prvky spolu podle této filosofie neustále soupeří, avšak jeden nemůže existovat bez druhého. Existují ve všech procesech v přírodě. Vnitřní boj těchto prvků se projevuje formou životní energie čchi. Každý orgán má podle své fyziologické funkce určitý podíl Jin a Jang. Oba tyto principy v sebe navzájem přecházejí, transformují se.  Jang jako denní princip nastupuje o půlnoci, poté přibírá na síle a svého maxima dosahuje ve dne.  Jin nastupuje v poledne a maxima dosahuje v nočních hodinách. Oba principy jsou znázorňovány symbolem tzv. čínské monády, tj. kruh rozdělený vlnou pohybu na poloviny odlišných barev. Obvykle bývá přiřazována červená či černá barva pro Jang; zelená či bílá barva pro Jin. V každé polovině kruhu je malý kroužek opačné barvy jako symbol zárodku Jangu v oblasti Jinu a opačně. Monáda také bývá znázorňována dvěma draky, kteří spolu zápasí, ale jsou spolu nerozlučně propleteni.  Aby byl člověk zdravý, musí být životní energie (energie čchi) v rovnováze. Energie proudí po akupunkturních drahách (meridiánech). Pokud se někde vyskytne nerovnováha, lidské tělo reaguje nejprve např. změnami nálad, citů, tepu srdce. Pokud se nerovnováha prohlubuje, reaguje poté nemocí. Právě akupunktura se snaží o znovunastolení rovnováhy, nebo nejlépe i o předcházení vzniku nerovnováhy.", "section_level": 2}, {"title": "Princip 5 prvků.", "content": "Pět prvků tvoří dřevo, oheň, země, kov, voda. Tyto prvky mají rovněž vliv na všechny věci a jevy v přírodě. Z hlediska akupunktury má každý z těchto prvků vliv na dva orgány, z nichž jeden náleží principu Jin, druhý principu Jang. Jsou to takzvané párové akupunkturní dráhy. K těmto deseti orgánům byly později přidány ještě dva další: obal srdce a tři ohřívače.  Tyto metody je možné kombinovat.", "section_level": 2}, {"title": "Akupunktura v současnosti.", "content": "Používání akupunktury je v České republice upraveno Věstníkem Ministerstva zdravotnictví z roku 1981, částka 1. Akupunkturu mohou provádět lékaři, kteří získali specializaci v některém z klinických oborů včetně oboru všeobecného lékařství a absolvovali zvláštní přípravu organizovanou zdravotnickou institucí pověřenou Ministerstvem zdravotnictví. Jedním z prvních lékařů používajících akupunkturu v Čechách, byl MUDr. Miloslav Vaskivskyj, který léčil akupunkturou své pacienty v Lázních Bílina už od roku 1962.  Akupunktura může být, podobně jako jakýkoliv jiný terapeutický systém bez ohledu na předpokládaný mechanismus účinku i bez ohledu na odlišnosti v konceptu choroby jako takové objektivně testována. Z toho důvodu bylo provedeno značné množství studií hodnotících klinickou efektivitu akupunktury. Metodologická kvalita studií metod alternativní medicíny bývá obvykle špatná, proto je z takových dat obtížné až nemožné provést korektní metaanalýzu, tedy statisticky silné shrnutí výsledků řady studií; např. v databázi Cochrane, která je specializovaná právě na metaanalýzy, bývají texty o akupunktuře uzavřeny obvykle tak, že doposud publikované výsledky jsou z důvodů špatné metodologické kvality prakticky nehodnotitelné. Byla publikována i řada dalších metaanalýz a přehledových článků, z nichž některé tvrdí, že dosavadní evidence je dostačující k tvrzení, že akupunktura je efektivnější než placebo (obvykle tzv. fake acupuncture, tedy vpichování jehliček mimo předpokládané akupunkturní body). Právě tyto metaanalýzy a přehledové články analyzovali po formální stránce Liu a kol. v roce 2014. Zjistili, že většina těchto sumarizačních studií je metodologicky více či méně pochybná, protože často chybí podstatné informace zajišťující věrohodnost a reprodukovatelnost publikované analýzy. Tím vlastně rozšířili i na \"západní\" časopisy a zúžili na akupunkturu zjištění autorů Ma k kol. z roku 2011 a Li a kol. z roku 2014, podle kterých je kvalita systematických přehledů o tradiční čínské medicíně publikovaných v čínských časopisech obvykle špatná, výjimkou nejsou ani zavádějící informace nebo desinterpretace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Akupunktura je léčebná metoda vycházející z tradiční čínské medicíny, během které se do tzv. akupunkturních bodů pacienta nabodávají jehly. Podle tradiční nauky leží tyto body na akupunkturních drahách neboli drahách energie, tzv. meridiánech. Těmi podle této nauky proudí životní energie čchi a jsou spojeny s jednotlivými orgány. Akupunktura se snaží předcházet nerovnováze v toku této hypotetické energie a odstraňovat ji. Výsledky klinických studií sledující účinek akupunktury se však liší a závěry jsou stále nejednoznačné.", "tgt_summary": "针灸是针法和灸法的合体。中医学中采用针刺或火灸人体穴位来治疗疾病,是联合国教科文组织认定的人类非物质文化遗产代表作。根据中医学理论,通过刺激穴位可以改善经络中的气的流向。现代科学从组织学和生理学上尚未发现气、经络或者穴位的存在,且部分当代针灸使用者并非依据传统理论体系进行实践。因为缺乏足够的现代医学实验证实其疗效,针灸常在部分国家被视作替代疗法或者伪科学。研究显示针灸的效用极其微弱不足以建立临床关系,针灸有效果的研究结论可能是安慰剂效应、不完全双盲实验或发表偏倚的结果。", "id": 1076852}
{"src_title": "General Dynamics F-16 Fighting Falcon", "tgt_title": "F-16戰隼戰鬥機", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Zkušenosti z vietnamské války poukázaly na potřebu vyšší odborné přípravy stíhacích pilotů a také lepšího stíhacího letounu schopného získat ve vzduchu převahu nad protivníky. Na základě svých zkušeností z korejské války vytvořil počátkem šedesátých let plukovník John Boyd s matematikem Thomasem Christie \"teorii energie a manévrovatelnosti\". Výsledky Boydovy práce zdůrazňovaly, že americké letectvo bude potřebovat malé a lehké letadlo. Mělo být konstruováno tak, aby mohlo manévrovat s minimální ztrátou energie a aby mělo zvýšený poměr tahu k hmotnosti stroje. Koncem šedesátých let Boyd shromáždil kolem sebe skupinu stejně smýšlejících inovátorů, kteří se stali známí jako \"Fighter Mafia\". V roce 1969 skupina zajistila prostřednictvím ministerstva obrany financování projektů General Dynamics a Northrop založených na Boydově teorii. Lidé ve vedení amerického letectva si uvědomovali, že armádní rozpočet jim nedovoluje nákup dostatečného množství drahých F-15 a proto návrhy \"fighter mafie\" získaly jejich podporu.  Požadavky na novou lehkou stíhačku byly předloženy v roce 1972 a zdůrazňovaly potřebu stroje s hmotností do 9 100 kg s dobrým poloměrem zatáčení, s lepším zrychlením a doletem. Letadlo mělo být optimalizováno pro boj při rychlosti Mach 0,6-1,6 ve výškách 9 100-12 000 m. Z pěti společností, které se přihlásily do soutěže, byly vybrány dvě - General Dynamics a Northrop. Společnost General Dynamics představila 13. prosince 1973 svůj prototyp s označením YF-16 (72-1567), který 20. ledna 1974 na základně Edwards zalétal Phil Oestricher. První oficiální let YF-16 proběhl 2. února, trval 90 minut, letadlo dosáhlo rychlost 740,8 km/h a výšku 9 144 m. V květnu 1974 se do programu zapojil druhý prototyp.  Firma Northrop vzlétla poprvé se svým prototypem YF-17 o čtyři měsíce později, dne 9. června 1974. Přestože se původně předpokládalo, že soutěž bude velmi těsná, vývoj YF-16 postupoval výrazně rychleji a letadlo bylo také jednoznačnou volbou pro piloty létajících na obou prototypech.  Dne 13. ledna 1975 byla firma General Dynamics se svým strojem YF-16 prohlášena za vítěze soutěže. Hlavními důvody byly nižší provozní náklady, větší dolet a výrazně lepší manévrovací schopnosti, zejména při nadzvukových rychlostech. Další výhodou YF-16 bylo použití motoru Pratt & Whitney F100, čili stejné pohonné jednotky, jaká byla integrovaná v letadle F-15. Fakt, že pro oba programy budou použity stejné motory, sliboval do budoucna nižší náklady na jejich pořízení. Společnost Northrop však nadále pracovala na vývoji svého prototypu a 2. května 1975 byl YF-17 vybraný americkým námořnictvem. Práce Northrop tak nevyšla nazmar a vyústila v letadlo, které je dnes známé jako McDonnell Douglas F/A-18 Hornet.  Kompletace prvního sériového letounu F-16 (75-0747) byla zahájena v prosinci 1975. Délka trupu byla prodloužena o 254 mm, plocha křídla vzrostla o 1,85 m2 a k motoru F100 byl přidán proudový startér. Třetí vyrobený stroj poprvé vzlétl 3. května 1977 a byl již vybaven kompletní avionikou a systémem řízení střelby.  Již v roce 1975 bylo rozhodnuto o evropské výrobě F-16 pro členské státy NATO. Byly zřízeny montážní linky letounů u společnosti SABCA v Gosselies v Belgii a Fokker ve Schiphol-Oost v Nizozemí. Belgická firma SONACA byla kontraktována pro stavbu zadní části trupu, konstrukce kýlové plochy a pylony podvěsů pod křídlem vyráběla v Dánsku společnost Per Udsen. Podvozek vyráběla společnost DAF v Nizozemí, kola pak firma Raufoss v Norsku. Evropskou montáží pohonné jednotky F100 byla pověřena belgická Fabrique Nationale. Do února 1978 byla otevřena belgická výrobní linka, následovaná v dubnu nizozemskou. První let evropské F-16 proběhl 11. prosince 1978. Jednalo se o dvoumístnou verzi F-16B, kterou v Gosselies zalétali Neil Anderson a Serge Martin.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Dodávky F-16 uživatelům započaly v lednu 1979, kdy byly z amerických i evropských linek předány Fighting Falcony 388. TFW se sídlem v Hill AFB v Utahu a letectvu Belgie. V září přijalo své první F-16 Nizozemské královské letectvo a v lednu 1980 započaly dodávky letectvům Dánska, Norska a Izraele.  Historicky první sestřel vzdušného cíle zaznamenaly letouny F-16 izraelských vzdušných sil, když 28. dubna 1981 nad údolím Bekaa sestřelily dva syrské vrtulníky Mi-8.  Absolutně první sestřel stíhacího letadla si připsaly opět izraelské F-16, když 14. července 1981 sestřelily syrský MiG-21.  7. června 1981 osm izraelských F-16, doprovázených stíhačkami F-15A/B, bombardovaly irácký jaderný reaktor Osirak poblíž Bagdádu v rámci Operace Opera. V roce 1982 během první libanonské války izraelská letadla F-16 sestřelila 44 strojů MiG-21 a MiG-23.  Do odvetné akce vůči Iráku, který obsadil Kuvajt, se v roce 1991 během operace Pouštní bouře zapojilo 249 amerických F-16. Během 13 340 misí zničily množství pozic irácké protivzdušné obrany a jednotek republikánských gard. Obvyklou bojovou konfiguraci tvořilo 6 pum Mk.82, několik kazetových a laserem naváděných pum. O navigaci a navádění pum se staral kontejner LANTIRN. Během celé operace ztratilo USA celkem sedm F-16, z toho jedna byla sestřelena raketou země-vzduch SA-6, jedna raketou SA-3 a jedna raketou ze systému Igla.  Od konce operace Pouštní bouře až po začátek další americké intervence v Iráku v roce 2003 se letouny F-16 podílely na udržování bezletové zóny. Během těchto misí dosáhlo americké letectvo významného milníku, když 27. prosince 1992 jedno z letadel F-16D sestřelilo irácký MiG-25. Šlo o první sestřel nepřátelské stíhačky americkou F-16 a také o první sestřel radarem naváděných raketou AIM-120 AMRAAM. Dne 17. ledna 1993 sestřelila americká F-16C irácký MiG-23 a opět to bylo střelou AMRAAM.  V letech 1994 - 1995 byly americké F-16 nasazeny k ničení pozemních cílů a udržování bezletové zóny nad Bosnou. K prvnímu incidentu došlo 28. února 1994, když čtyři J-21, dvě IJ-21 Jastreb a dva J-22 Orao narušily bezletovou zónu, aby bombardovaly Novi Travnik. Dva piloti J-22 si všimli americké F-16, letící nad nimi. Ihned opustili oblast a přízemním letem se dostali do Chorvatska, kam je američtí piloti nemohli pronásledovat. Na zbytek skupiny letouny F-16C zaútočily a všechny čtyři stroje se jim podařilo sestřelit. Třech sestřelů se dosáhlo pomocí tepelně naváděných raket Sidewinder a na jednom se podílela střela AMRAAM. 2. června 1995 byla jedna F-16C sestřelena srbským protiletadlových systémem 2K12 Kub. 2. května 1999 byla sestřelena další americká F-16C pomocí rakety systému S-125 Něva. Dne 4. května 1999 se jeden osamělý jugoslávský MiG-29 pokusil pronásledovat velkou formaci NATO, která se právě vracela z bombardování města Valjevo. Na pilota v MiGu zaútočila dvojice amerických F-16C, kterým se ho podařilo sestřelit raketou AMRAAM.  Během jednoho z útoků na srbské pozice v Bosně se podařil jeden sestřel srbského MiGu-29 nizozemskému pilotovi F-16.  8. října 1996, po narušení řeckého vzdušného prostoru, vypálil řecký pilot Mirage 2000 raketu R.550 Magic a sestřelil tureckou F-16D.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní výrobní modely.", "content": "F-16A/B  F-16C/D F-16E/F", "section_level": 2}, {"title": "Významné modifikace.", "content": "F-16IQ  F-16N  F-16V  QF-16", "section_level": 2}], "src_summary": "F-16 Fighting Falcon je v základní verzi jednomotorový, jednomístný, víceúčelový, stíhací letoun 4. generace. Letoun doplnil stíhací letouny F-15 Eagle, které jsou určené k vybojování vzdušné nadvlády. Dále F-16 Fighting Falcon nahradil předchozí generaci letounů a u evropských letectev většinou F-104 Starfighter.", "tgt_summary": "formula_1formula_1formula_1formula_1 F-16「战隼」(英语:General Dynamics F-16 Fighting Falcon)是由通用动力公司(现洛克希德·马丁)研制的轻型战斗机,起初设计为一款制空战斗机,用以辅助美国空军主力战机F-15形成高低配置,后成功演化为一款多功能战机,在战机世代上归类于第四代战斗机。", "id": 1915614}
{"src_title": "Kolumbijská univerzita", "tgt_title": "哥伦比亚大学", "src_document": [{"title": "Historie a význam.", "content": "Byla založena v roce 1754 jako „Kings college“ na objednávku anglického krále Jiřího II. Je nejstarší institucí vyššího vzdělání ve státě New York a pátou nejstarší v USA.  V roce 1776, během Americké revoluce, byla univerzita zrušena. Po osmi letech, roku 1784, byla znovu otevřena, a to pod svým současným názvem, Columbia.  V minulosti se univerzita zapsala do povědomí zejména svou rolí na vývoji jaderné bomby, pojmenované podle umístění univerzity jako Projekt Manhattan. Vývoj tehdy vedli přední vědci jako Robert Oppenheimer a Enrico Fermi.  Komise složená ze členů fakulty a dalších významných osobností literárního světa každoročně uděluje Pulitzerovu cenu.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Columbia je známá jako univerzita levicového smýšlení a centrum studentské protestní aktivity, a otevřený a tolerantní přístup ze strany administrativy tyto aktivity často vyvolává.", "section_level": 1}, {"title": "Protesty v roce 1968.", "content": "Studenti na jaře roku 1967 zjistili spojení Columbie s think-tankem Pentagonu, který se podílel na vývoji zbraní následně použitých ve vietnamské válce. Během následujícího roku se studenti podíleli na několika klidných demonstracích.  V důsledku zamýšlené stavby tělocvičny v sousední čtvrti Morningside Park se skupiny studentů zabarikádovaly v Dolní knihovně a Hamiltonově koleji, ze kterých byli studenti vyvedeni až násilným zásahem newyorské policie. Studenti považovali plánovanou expanzi za proces utlačování černošských obyvatel Harlemu.  V konečném důsledku dosáhli studenti svých cílů; univerzita ukončila spolupráci s pentagonským think-tankem a stavba tělocvičny nakonec nebyla realizována. Plány na její postavení byly následně využity při stavbě tělocvičny na univerzitě v Princetonu.", "section_level": 2}, {"title": "Návštěva prezidenta Ahmadínedžáda.", "content": "V souvislosti se zasedáním Valného shromáždění OSN v září 2007 byl jako hostující řečník pozván íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád. Jeho kontroverzní názory na problematiku izraelsko-palestinského konfliktu, popírání holokaustu a svobod v Íránu se setkaly s nepochopením jak v řadách fakulty a studentů, ale také absolventů.  Prezident univerzity Lee Bollinger uvedl Ahmadínedžádovu řeč několika větami, ve kterých ho nazval „malým a krutým diktátorem“ a konstatoval, že jeho názory na problematiku musí vycházet z jeho povahy „extrémně provokativního nebo neuvěřitelně nevzdělaného člověka.“ Ahmadínedžád na začátku své řeči poznamenal, že „v Íránu si pozvaných hostů váží.“ Bollingerovy výroky byly odsouzeny íránskou židovskou komunitou.", "section_level": 2}, {"title": "Významní lidé Columbie.", "content": "Díky kvalitě výuky a akademické svobodě se mnoho absolventů a členů fakulty univerzity zařadilo mezi špičky v politickém i vědeckém světě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kolumbijská univerzita (anglicky Columbia University) je soukromá vysoká škola v USA, patřící do „břečťanové ligy“ elitních amerických univerzit. Její hlavní kampus se nachází ve čtvrti Morningside Heights na Manhattanu ve státě New York. Columbia je považována za jednu z nejprestižnějších univerzit světa. Univerzita má tři pregraduální fakulty (Columbia College, Columbia University School of General Studies a Fu Foundation) a dvacet dva postgraduálních, z nichž nejvýznamnější jsou Columbia Business School, Columbia Law School a Columbia School of Journalism.", "tgt_summary": "纽约市哥伦比亚大学(英语:Columbia University in the City of New York;通称:哥伦比亚大学),是一所坐落于美国纽约市曼哈顿上城晨边高地的世界顶级私立研究型大学,是美洲大学协会的十四个创会成员之一,及著名体育赛事联盟常春藤盟校的成员,并且是美国第一所授予医学博士学位的大学。整个20世纪上半叶,哥伦比亚大学和哈佛大学及芝加哥大学一起被公认为美国高等教育的三强。哥伦比亚大学被视作世界上最具声望的大学之一。", "id": 1545760}
{"src_title": "Bobby Fischer", "tgt_title": "鮑比·菲舍爾", "src_document": [{"title": "Život a šachová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První léta.", "content": "Robert James Fischer se narodil v nemocnici Michael Resse v Chicagu. Jeho matka Regina rozená Werderová byla naturalizovanou americkou občankou německého židovského původu, narozená ve Švýcarsku, vyrůstala v St. Louis ve státě Missouri, později byla učitelkou, zdravotní sestrou a lékařkou. Jako Fischerův otec byl zanesen v rodném listu Hans-Gerhardt Fischer, německý biofyzik a první manžel Reginy Werderové. Pár uzavřel manželství v roce 1933 v Moskvě, kde Wenderová studovala medicínu. Roku 2002 vyšel v deníku \"The Philadelphia Inquirer\" článek, jehož autory byli Peter Nicholas a Clea Benson, kteří vyslovili hypotézu, že biologickým otcem Roberta Fischera mohl být fyzik Paul Nemenyi, Maďar židovského původu. Citovali zprávu FBI, která uvádí, že Regina Fischerová se vrátila do Spojených států v roce 1939, zatímco Hans-Gerhardt Fischer do USA nikdy nevkročil. Hans-Gerhardt a Regina Fischerovi se rozvedli v roce 1945, kdy byly Bobbymu dva roky. Od té doby Robert Fischer vyrůstal se svou matkou a starší sestrou Joan. V roce 1948 se rodina přestěhovala do Mobile v Arizoně, kde Regina učila na základní škole. Poté se přestěhovali do Brooklynu v New Yorku, kde Regina pracovala jako učitelka na základní škole a zdravotní sestra.  V květnu roku 1949 se šestiletý Fischer naučil hrát šachy z příručky, kterou nalezl v šachové sadě koupené jeho sestrou v cukrářství pod jejich bytem v Brooklynu. Svou první šachovou knihu dostal o měsíc později. Pak hrál přes rok šachy sám. Ve věku sedmi let vstoupil do Brooklynského šachového klubu, kde ho učil předseda klubu jménem Carmine Nigro. Později přestoupil do Manhattanského šachového klubu. Důležitý vliv na Fischera pak měli šachový novinář Hermann Helms a velmistr Arnold Denker. Denker sloužil mladému Bobbymu jako instruktor a často ho bral na profesionální hokejová utkání v Madison Square Garden povzbuzovat tým New York Rangers. Denker napsal, že Bobbymu se utkání líbila a nikdy na ně nezapomněl; oba se stali celoživotními přáteli. Když bylo Fischerovi třináct, požádala jeho matka Johna W. Collinse, aby byl jeho šachovým učitelem. Collins již trénoval několik vynikajících hráčů včetně velmistrů Roberta Byrneho a Williama Lombardyho. Fischer strávil v Collinsově domě mnoho času a někteří pak Collinse popisovali jako Fischerova náhradního otce.  Bobby Fischer navštěvoval střední školu \"Erasmus Hall High School\", kde v té době studovala i Barbra Streisandová, roku 1959 z ní po dosažení šestnácti let odešel. Mnoho učitelů na něj vzpomínalo jako na problémového žáka. Když však dosáhl úspěchů v šachu, školní rada ho za ně ocenila zlatou medailí.", "section_level": 2}, {"title": "Mladý šampión (1956–1957).", "content": "Fischerovým prvním skutečným triumfem bylo vítězství na šampionátu juniorů USA ve Filadelfii v červenci roku 1956, dosáhl výsledku 8,5/10 partií a stal se nejmladším juniorským šampiónem. Tento rekord zůstal nepřekonán dodnes. V roce 1956 na Otevřeném šampionátu USA v Oklahoma City dosáhl výsledku 8,5/12 partií a dělil se o 4.–8. místo, vyhrál Arthur Bisguier. Pak hrál v prvním kanadském šampionátu v Montrealu roku 1956, s výsledkem 7/10 se dělil o 8.–12. místo, zvítězil Larry Evans. V New Yorku roku 1956 sehrál na turnaji Rosenwald Trophy známou „partii století“ proti Donaldu Byrnemu, která bývá považována za jednu z nejkrásnějších vůbec. Ve věku 12 let získal titul národního mistra jako dosud nejmladší hráč.  V roce 1957 Fischer poprvé úspěšně obhájil svůj titul juniorského šampióna USA výsledkem 8,5 z 9 partií v San Franciscu. Pak vyhrál Otevřený šampionát USA v Clevelandu v tie-breaku nad Arthurem Bisguierem, výsledek 10/12 stačil k tomu, že se stal a zůstává nejmladším vítězem Otevřeného mistrovství USA. V zápase v New Yorku Fischer porazil mladého filipínského mistra Rodolfa Tan Cordosa 6:2, pak vyhrál Otevřené mistrovství USA v New Jersey. Díky těmto výsledkům získal vstupenku na Mistrovství USA v New Yorku. Mnozí si mysleli, že je příliš slabý, a předpovídali, že skončí poslední. Místo toho vyhrál výsledkem 10,5/13, a stal se tak v lednu 1958 ve věku 14 let nejmladším šampiónem USA všech dob (dosud - do roku 2018 - nepřekonaný rekord). Tímto vítězstvím získal titul mezinárodní mistr – jako nejmladší v té době (rekord byl však již překonán).", "section_level": 2}, {"title": "První pokusy o titul mistra světa (1958–1959).", "content": "Fischerovo vítězství ho kvalifikovalo do mezipásmového turnaje v Portoroži, první krok účasti v boji o titul mistra světa. Ve svých 15 letech byl nejmladším hráčem mezipásmových turnajů. Prvních šest hráčů z mezipásmového turnaje se kvalifikovalo do turnaje kandidátů. Pouze málo lidí si myslelo, že Fischer má nějaké šance. Opět však překvapil znalce a dělil 5.–6. místo výsledkem 12/20 po silném finiši. Tak se stal Fischer nejmladším hráčem turnaje kandidátů, tento rekord trval až do roku 2005, kdy byl překonán Magnusem Carlsenem (avšak v jiném způsobu uspořádání boje o titul). Fischer si tak vysloužil titul velmistra a v té době se stal nejmladším velmistrem v historii (rekord byl již překonán).  Před turnajem kandidátů se Fischer účastnil v roce 1959 silných mezinárodních turnajů v Mar del Plata v Argentině, Santiagu de Chile a v Curychu. Ve všech třech soutěžích uspěl dobře a prokázal, že jeho titul a síla velmistra byly oprávněné.  Ve svých 16 letech Fischer skončil v kandidátském turnaji pořádaném v Bělehradě roku 1959 pátý z osmi. Dosáhl výsledku 12,5/28, ale byl rozdrcen vítězem turnaje Michailem Talem, který vyhrál všechny čtyři jejich vzájemné partie.", "section_level": 2}, {"title": "Neúspěšný uchazeč o titul mistra světa (1960–1962).", "content": "V roce 1960 se Fischer dělil o první místo se sovětskou hvězdou Borisem Spasským na silném turnaji Mar del Plata dva body před zbytkem startovního pole. Jejich výsledek byl 13,5 bodu z 15 partií. Fischer prohrál pouze se Spasským a to byl začátek jejich vztahu, který začal přátelsky a tak i přetrval přes Fischerovy problémy na šachovnici proti Spasskému. Fischer bojoval na dalším turnaji v Buenos Aires s výsledkem 8,5/19. Turnaj vyhráli Rus Viktor Korčnoj a Samuel Reshevsky – mnohonásobný šampión USA a jeden z nejsilnějších světových hráčů, kteří oba dosáhli skóre 13/19. To byl jediný větší neúspěch Fischera v jeho profesionální kariéře.  V roce 1961 začal zápas na 16 partií mezi Fischerem a Reshevskym. Zápas byl rozdělen mezi New York a Los Angeles. Přes Fischerův raketový start kariéry byl veterán Reshevsky (narozen 1911, tedy o 32 let starší než Fischer) favoritem, neboť nejen že měl mnohem více zápasových zkušeností, ale nikdy ve svém životě neprohrál zápas. Po 11 partiích a remízovém stavu (každá strana 2 výhry při 7 remízách) skončil zápas kvůli rozepři mezi Fischerem a organizátorkou a sponzorkou zápasu Jacquline Piatigorskou. Těžké boje v partiích vedly k tomu, že mnohé byly přerušeny, zápas se tak zpozdil oproti původnímu plánu, což způsobilo logicky protesty pronajímatelů prostor. Manžel paní Piatigorské pan Gregor Piatigorsky, světoznámý violoncellista, pořádal koncert v pozdním odpoledni stejného dne naplánovaného pro sehrání 12. partie zápasu. Paní Piatigorská, která chtěla navštívit koncert i šachovou partii, přesunula začátek partie na 11 hodin dopoledne, očividně bez Fischerova souhlasu. Fischer, který rád pospával, protestoval a nakonec odstoupil ze zápasu kvůli nemožnosti se s organizátory dohodnout. Reshevsky obdržel vítězný podíl ceny. Fischer se později s paní Piatigorskou usmířil, když přijal pozvání na 2. Piatigorsky Cup v Santa Monice roku 1966, kde byla sponzorkou turnaje.  Fischer skončil druhý za exmistrem světa Talem v Bledském superturnaji 1961. Porazil poprvé Tala a s výsledkem 3,5/4 proti sovětskému kontingentu skončil jako jediný neporažený hráč s výsledkem 13,5/19.  V dalším cyklu světového šampionátu Fischer vyhrál mezipásmový turnaj ve Stockholmu roku 1962 výsledkem 17,5/19 o 2,5 bodu před druhým v pořadí a stal se tak jedním z favoritů turnaje kandidátů v Curaçau, který začal brzy poté. Ale turnaj byl pro něj zklamáním, skončil čtvrtý z osmi s výsledkem 14/27. I přesto tento výsledek Fischera v jeho 19 letech ustavil jako nejsilnějšího nesovětského hráče světa. Tal byl během turnaje vážně nemocný a musel odstoupit. Fischer, který byl Talovým přítelem, byl jediný hráč, který ho v nemocnici navštívil.  Po neúspěchu v turnaji kandidátů roku 1962 (ve kterém bylo pět z osmi hráčů ze SSSR), Fischer prohlásil, že tři ze sovětských hráčů uzavřeli dohodu o remízách ve vzájemných partiích, aby se mohli soustředit na hru proti němu, a rovněž že čtvrtý Viktor Korčnoj byl nucen vědomě prohrávat partie, aby zajistil vítězství sovětskému hráči. Obecně se myslí, že první obvinění je pravdivé, druhé však ne.  Fischer dále hrál v mistrovstvích USA, vždy konaných v New York City. Celkem se během své kariéry účastnil osmi a vyhrál všechny. Jeho výsledky byly: 1957–58: 10,5/13; 1958–59: 8,5/11; 1959–60: 9/11; 1960–61: 9/11; 1962–63: 8/11; 1963–64: 11/11; 1965–66: 8,5/11; 1966–67: 9,5/11. Celkově 74/90, což je 82,2 procenta s pouze třemi porážkami.", "section_level": 2}, {"title": "Částečný odchod do ústraní (1963–1968).", "content": "V roce 1962 Fischer řekl, že má „osobní problémy“, a začal naslouchat různým kazatelům v rádiových přenosech, aby hledal rozhřešení. Tak poprvé uslyšel rádiový program \"The World Tomorrow\" s Herbertem W. Armstrongem a jeho synem Garnerem Tedem Armstrongem. Jejich denominace, Celosvětová boží církev (\"Worldwide Church of God\"), hlásala brzký konec světa. Koncem roku 1963 začal Fischer platit Světové boží církvi desátky. Podle vlastního pozdějšího vyjádření žil rozdvojený život s racionální šachovou částí a nadšenou náboženskou částí. Později této církvi daroval 61 200 dolarů, které vyhrál v zápase o titul mistra světa. Rok 1972 však byl pro církev katastrofální: Proroctví staršího z obou Armstrongů se nevyplnila a mladší byl zapleten do sexuálního skandálu. Fischer se cítil podveden a veřejně se \"Světové boží církve\" zřekl.  Fischer se rozhodl neúčastnit se mezipásmového turnaje roku 1964 v Amsterdamu, tím se vyřadil ze soutěže o titul mistra světa v roce 1966. Setrval na tomto rozhodnutí, i když FIDE změnila formát kandidátského turnaje z osmičlenného turnaje každý s každým na sérii vyřazovacích zápasů, což eliminovalo možnost tajných dohod. Fischer se místo toho pustil do cestování po světě, trvajícího několik měsíců; hrál simultánní exhibice a poskytoval školení, turné mělo velmi dobrou návštěvnost a publicitu. Fischer rovněž odmítl pozvání na Piatigorského pohár roku 1963, ačkoli byl obsazen elitními hráči. Místo toho dal přednost zahrát si ve stejné době mnohem slabší turnaj Western Open v Bay City v Michiganu, který vyhrál výsledkem 7,5/8. Fischer rovněž vyhrál mistrovství státu New York roku 1963 v Poughkeepsie, další drobnější soutěž pozdního léta, a to stoprocentním výsledkem 7/7.  Fischer chtěl hrát Capablancův memoriál v Havaně roku 1965, ale Američanům v té době nebylo dovoleno cestovat na Kubu. Fischer již hrál na Kubě jednou, ještě jako dorostenec, ale to bylo předtím, než se roku 1959 chopil moci Fidel Castro. Fischer ale mohl hrát pomocí telegrafu, když zůstal v New Yorku a hrál z šachového klubu Franka Marshalla. Jeho partie trvaly dlouho kvůli přenosovému zpoždění a způsobu přijímání tahů. Ale Fischer se dělil o 2.–4. místo výsledkem 15/21 za dřívějším mistrem světa Vasilijem Smyslovem, kterého ve vzájemné partii porazil. Díky této neobvyklé události se šachy staly předmětem zájmu médií v USA.  V příštím cyklu roku 1967 v mezipásmovém turnaji v Súse Fischer dosáhl fenomenálního výsledku 8,5 bodu z prvních 10 partií. Jako člen Celosvětové boží církve dodržoval sabat, což mu organizátoři umožnili, ale připravil se tak o několik dnů odpočinku, což vedlo k rozepřím ohledně herního rozvrhu. Fischer na protest nenastoupil ke dvěma hrám a později odstoupil, čímž se vyřadil z turnaje o titul mistra světa roku 1969.  V mistrovství USA roku 1963–1964 dosáhl Fischer jediného stoprocentního skóre v historii šampionátu (11/11) a jedno z mála vítězství bez ztráty bodu v silných šachových turnajích. Mladý Fischer musel vynechat šachovou olympiádu roku 1958 kvůli povinné školní docházce, ale reprezentoval USA na první šachovnici s velkým úspěchem na čtyřech šachových olympiádách: (Lipsko 1960, Varna 1962, Havana 1966 a Siegen 1970). V Lipsku dosáhl výsledku 13/18 a získal v individuálním hodnocení stříbrnou medaili a USA rovněž získalo jako družstvo stříbro. Ve Varně dosáhl výsledku 11/17 a USA skončilo čtvrté. V Havaně dosáhl neuvěřitelného výsledku 15/17 partií a získal individuální stříbro a USA rovněž stříbro. Následně v Siegenu opět získal individuální stříbro výsledkem 10/13 partií a USA skončilo čtvrté. Jeho celkové skóre bylo +40, =18, −7, tedy 49/65 což je 75,4 procenta. Další pozvánky pro léta 1964, 1968 a 1972 Fischer odmítl.  Fischer vyhrál turnaj v Netanji roku 1968 (11,5/13) a Vinkovci roku 1968 (11/13) velkým rozdílem. Pak ale přestal hrát na 18 měsíců, kromě vítězství v městské lize New Yorku družstev nad Anthonym Saidyem.", "section_level": 2}, {"title": "Cesta na šachový trůn (1969–1972).", "content": "Mistrovství USA roku 1969 bylo rovněž pásmovým turnajem, kdy tři první měli přístup do mezipásmového turnaje. Fischer ale mistrovství USA vynechal kvůli sporům o systém turnaje a cenový fond. Velmistr Pal Benko se vzdal svého místa, aby umožnil Fischerovi účast na boji o titul, za což mu Šachová federace USA zaplatila slušných 2000 dolarů. Ostatní účastníci pásmového turnaje se vzdali práva nahradit Benka. Tato neobvyklá dohoda byla prací Ed Edmondsona, výkonného ředitele federace.  Před mezipásmovým turnajem v březnu a dubnu roku 1970 se nejlepší hráči světa účastnili \"zápasu SSSR versus zbytek světa\" v Bělehradě. Fischer souhlasil s přepuštěním první šachovnice dánskému hráči Bentu Larsenovi v týmu zbytku světa díky Larsenovým vynikajícím úspěchům v nedávné době i přesto, že Fischer měl vyšší Elo rating. Tým SSSR vyhrál zápas malým rozdílem 20,5:19,5, na druhé šachovnici ale Fischer porazil Tigrana Petrosjana (kterého sesadil z trůnu mistra světa Boris Spasskij rok předtím) 3:1, když vyhrál první dvě partie a další dvě remizoval.  Po zápasu století byl uspořádán neoficiální světový šampionát v bleskovém šachu (pětiminutovky) v Herceg Novi. Fischer rozdrtil velmi silné osazenstvo s výsledkem 19/22, 4,5 bodu před Talem. Později v roce 1970 Fischer vyhrál turnaj v Rovinj/Záhřeb výsledkem 13/17 a v Buenos Aires, kde rozprášil pole většinou velmistrů výsledkem 15/17. Zřetelně tak posunul svou hru na vyšší stupeň.  V mezipásmovém turnaji v Palmě de Mallorce v listopadu a prosinci 1970 Fischer vyhrál obdivuhodným výsledkem 18,5/23, a to 3,5 bodu před Larsenem, Gellerem a Hübnerem, kteří se dělili o druhé místo výsledkem 15/23. Fischer ukončil turnaj sedmi nepřetržitými výhrami (jedna byla kontumačně).  Fischer pokračoval ve své dominanci roku 1971 v zápasu kandidátů, kdy porazil své soupeře sérií výsledků nemající obdoby v šachové historii. Nejprve rozdrtil Marka Tajmanova (SSSR) ve Vancouveru výsledkem 6:0. O pár měsíců později opakoval vítězství s nulou proti Larsenovi v Denveru, opět stejným výsledkem 6:0. Výsledek proti Larsenovi byl obzvlášť šokující, protože jen rok předtím Larsen hrál na první šachovnici v zápase SSSR – zbytek světa právě před Fischerem a jako jediný ho v mezipásmovém turnaji dokázal porazit.  Pouze dřívější mistr světa Petrosjan, Fischerův finálový soupeř v turnaji kandidátů, byl schopen projevit v zápase v Buenos Aires odpor. Petrosjan použil v první partii silnou teoretickou novinku a měl již Fischera na lopatkách, ale Fischer se bránil se sebejistotou jemu vlastní a partii nakonec vyhrál. Tak Fischer dosáhl obdivuhodné série 20 nepřetržitých výher, druhé nejdelší vítězné série v šachové historii po řadě 25 partií Steinitze z let 1873–1882. Petrosjan vyhrál rázně v druhé partii a tím Fischerovu vítěznou sérii přerušil. Ale pak po třech remízách Fischer dosáhl výhry v dalších čtyřech partiích a vyhrál zápas 6,5:2,5 (+5, =3, −1). Vítězství ve finálovém zápase dovolilo Fischerovi vyzvat mistra světa Borise Spasského, kterého předtím ještě nikdy neporazil (+0, =2, −3).", "section_level": 2}, {"title": "Zápas o titul mistra světa 1972.", "content": "Fischerova paličatost ohledně zápasových a turnajových podmínek, táhnoucí se celou jeho kariérou, byla opět k vidění v zápase se Spasským. Z možných míst konání Fischer dával přednost Jugoslávii, zatímco Spasskij Islandu. Na čas se zdálo, že spor bude rozřešen rozdělením zápasu mezi obě místa, ale tato dohoda neuspěla. Poté co byla tato záležitost vyřešena, Fischer odmítl hrát do té doby, než cenový fond, který považoval za neadekvátní, bude zdvojnásoben. Londýnský finančník Jim Slater reagoval věnováním dodatečných 125 000 USD, což zvýšilo cenový fond na nebývalých 250 000 USD. Fischer nakonec souhlasil, že bude hrát.  Zápas se konal v islandském Reykjavíku od července do září 1972. Fischer prohrál první dvě partie zvláštním způsobem. První poté, co zbytečně vzal otráveného pěšce v remízové koncovce, a druhou vzdal, když odmítl nastoupit kvůli hracím podmínkám. Fischer by pravděpodobně vzdal celý zápas, ale Spasskij, který nechtěl vyhrát kontumačně, ustoupil Fischerovu požadavku přesunout další partii do tmavé místnosti daleko od kamer, jejichž přítomnost Fischera zneklidňovala. Zbytek zápasu pokračoval bez vážnějších incidentů. Fischer vyhrál sedm z dalších 19 partií, prohrál pouze jednu a remízou skončilo 11, vyhrál tak zápas 12,5:8,5 a stal se 11. mistrem světa v šachu.  Zápas světové úrovně zahrnuje důkladnou přípravu v oblasti teorie zahájení; hráč analyzuje zahájení, o kterém věří, že ho použije soupeř, a snaží se používat své vlastní, do hloubky připravené, varianty zahájení. Fischer překvapil Spasského tím, že nikdy během zápasu neopakoval stejnou variantu zahájení a často hrál varianty, které nikdy předtím nepoužil. Během druhé půlky zápasu Spasskij opustil své přípravy a pokusil se přehrát Fischera ve variantách, které si nikdo z nich nepřipravoval, ale nadarmo.  Fischerovo vítězství v době studené války bylo propagandisticky významné pro USA. Fischer se rovněž stal nejvýše postaveným hráčem v dosavadní historii šachového ratingu Elo. Po výhře nad Spasským měl rating 2780, což byl vlastně malý pokles oproti rekordu 2785, kterého dosáhl po rozdrcení Tajmanova, Larsena a Petrosjana rok předtím.  Střet byl novináři pojmenován \"Zápas století\" a obsazoval první stránky médií v USA i na celém světě. Tímto vítězstvím se Fischer stal okamžitě celebritou. Obdržel množství nabídek na reklamní akce a propagace výrobků (všechny ale odmítl) a objevil se na obalech časopisů Live a Sports Illustrated. Spolu s americkým olympijským plaveckým vítězem Markem Spitzem se rovněž objevil v televizním pořadu Bob Hope. Množství členů v šachové federaci USA se roku 1972 zdvojnásobilo a vrcholu dosáhlo roku 1974. V americkém šachu bývá toto období nazýváno Fischerův boom.", "section_level": 2}, {"title": "Neuskutečněný zápas Fischer – Karpov 1975.", "content": "Obhajoba titulu byla naplánována na rok 1975, vyzývatelem se stal Anatolij Karpov. Od získání titulu Fischer nesehrál žádnou turnajovou partii a pro nadcházející zápas si stanovil množství podmínek (přesně 64). Většina z nich byla orientována čistě herně, některé byly ale velmi bizarní, například požadavek, aby všichni, kdo vstoupí do herní místnosti, sňali pokrývku hlavy. Mnoho komentátorů se domnívalo, že cílem těchto požadavků bylo vyhnout se zápasu, jehož výsledek nebyl pro Fischera úplně jistý. Nejdůležitější požadavky byly:  Fischer tvrdil, že obvyklý systém (zápas na 24 partií, kdy zvítězí hráč, který první dosáhne 12,5 bodu, a mistr světa udrží svůj titul za stavu 12:12) podněcuje hráče, který právě v zápasu vede, aby remizoval partie, což považoval pro šachy za špatné. Místo toho Fischer chtěl zápas na neurčené množství partií. Ale takový zápas by mohl trvat několik měsíců (roku 1927 v zápase Capablanca – Aljechin dosažení pouhých šesti výher zabralo 34 partií). Mnozí se domnívali, že zápas by byl spíše demonstrací vytrvalosti než šachových dovedností. Komise FIDE v čele s předsedou Maxem Euwem, zahrnující zástupce jak USA, tak SSSR, vyhlásila, že zápas by měl pokračovat do šesti výher. Ale Fischer odpověděl, že by se v takovém případě vzdal titulu a neúčastnil se zápasu. FIDE proto souhlasila s uskutečněním zápasu do devíti vítězství, a nechala tak pouze jednu z 64 Fischerových podmínek nesplněnu: Stanovila, že hráč, který první dosáhne 9 výher, vyhraje zápas, a eliminovala tak veškeré výhody držitele titulu. Mnoho pozorovatelů považovalo Fischerovu podmínku udržení titulu za stavu 9:9 za nespravedlivou. Znamenalo to, že Fischer by potřeboval k vítězství devět výher, zatímco Karpov by musel vyhrát 10-8. Protože FIDE nesouhlasila s jeho posledním požadavkem, Fischer se vzdal titulu a dne 27. ledna 1974 sdělil prezidentu FIDE Maxi Euwemu:  \"„Jak jsem již dal najevo v telegramu delegátům FIDE, podmínky zápasu, které jsem navrhl, nebyly přijaty. Pan Cramer mě informoval, že delegáti FIDE odmítli definici vítězství jako dosažení devíti výher při nezapočítávání remíz a neomezeném množství partií s tím, že bude-li dosaženo výsledku 9:9, zápas skončí remízou, současný mistr světa obhájí titul a cenový fond bude rozdělen rovným dílem. Pokud je tomu tak, FIDE rozhodla proti mé účasti v zápasu o titul mistra světa roku 1975. Tímto se vzdávám svého titulu mistra světa FIDE. S pozdravem Bobby Fischer.“\"  Bývalý přeborník USA Arnold Denker, který byl v kontaktu s Fischerem během vyjednávání o zápasu s Karpovem, tvrdil, že Fischer si přál dlouhý zápas, aby se mohl rozehrát a získat znovu formu po tříleté pauze. Karpov se stal v dubnu 1975 mistrem světa kontumačně. Ve své autobiografii z roku 1991 Karpov vyjádřil hlubokou lítost, že se zápas neuskutečnil, a prohlásil, že ztráta možnosti utkat se s Fischerem zbrzdila i jeho šachový růst. Karpov se s Fischerem po roce 1975 několikrát setkal a přátelsky, ale nakonec neúspěšně se pokusil o uspořádání zápasu. Garri Kasparov tvrdí, že Karpov by roku 1975 býval měl dobré šance na vítězství nad Fischerem. Fischer pak nesehrál žádnou soutěžní partii téměř dvacet let. Do konce života prohlašoval, že je stále mistrem světa, protože nikdy titul v zápase neztratil.", "section_level": 2}, {"title": "Odmlka (1975–1991).", "content": "Po událostech z roku 1975 Fischer zmizel z veřejného života a nadále se neúčastnil ani šachových soutěží. 26. května 1981 ho v Pasadeně policejní hlídka zaměnila za hledaného bankovního lupiče a zatkla ho. Byl držen ve vazbě dva dny a utrpěl zde lehké zranění. Propuštěn byl na kauci 1 000 dolarů. Roku 1982 publikoval pamflet \"!\" (\"Byl jsem mučen ve věznici Pasadena\"). Popsal zde své zážitky z incidentu a vyjádřil přesvědčení, že jeho zatčení bylo předem připraveno.  Počátkem osmdesátých let Fischer delší čas pobýval v San Franciscu, bydlišti jeho přítele, kanadského velmistra Petera Biyiasase. Roku 1981 s ním sehrál 17 pětiminutových partií a přes nedostatek praxe všechny vyhrál; Biyiasas se podle svého tvrzení v žádné z nich nebyl schopen dostat ani do koncovky.  Roku 1984 Fischer napsal redakci Encyclopaedia Judaica, že není a nikdy nebyl Žid, a požádal, aby bylo jeho jméno odstraněno z publikace.", "section_level": 2}, {"title": "Zápas se Spasským 1992.", "content": "Po dvaceti letech se Fischer vynořil z izolace a vyzval Spasského (tehdy dělícího 96. až 102. místo na světovém žebříčku šachistů) k odvetnému zápasu. Ten se uskutečnil roku 1992 v jugoslávských městech Sveti Stefan a Bělehrad i přes embargo Organizace spojených národů, které zahrnovalo i sankce na sportovní události. Fischer požadoval, aby organizátoři označili zápas jako zápas „o titul mistra světa“, ačkoliv v té době byl mistrem světa Garri Kasparov. Cenový fond zápasu byl stanoven na 5 miliónů dolarů, z nichž dvě třetiny měl dostat vítěz. Americká oficiální místa Fischera předem varovala, že jeho účast je protizákonná. Před zraky mezinárodního tisku byl Fischer nafilmován, jak plive na písemný zákaz hrát. Po zápase na něj byl v USA vydán zatykač, který platil po celý zbytek Fischerova života a Fischer se již nikdy nevrátil do své rodné země.  Fischer vyhrál zápas 10:5 při 15 remízách. Pozorovatelé přesto podle úrovně jeho hry soudili, že je již za svým zenitem. Pak už Fischer až do smrti žádnou turnajovou partii nesehrál.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života.", "content": "Po vítězném zápase Fischer znovu přestal hrát šachy. V rodné zemi měl status uprchlíka a jeho projevy zloby vůči USA se stupňovaly. Veřejně schvaloval teroristické útoky z 11. září 2001, a ačkoli byl sám židovského původu, proslul mnoha antisemitskými výpady.  Několik roků žil v Budapešti, kde navštívil rodinu Polgárových a analyzoval mnoho partií se sestrami Polgárovými. Klasické šachy považoval za mrtvé a dával přednost alternativním pravidlům Chess960, podle nichž hrával bleskové partie.  Od roku 2000 do roku 2002 pobýval Fischer na Filipínách v Baguiu. Obýval stejnou čtvrť jako filipínský velmistr Eugene Torre, jeho blízký přítel, který byl jeho sekundantem během odvetného zápasu se Spasským. Torre zde Fischera seznámil s dvaadvacetiletou Justine Ong, s níž pak Fischer zplodil dceru Jinky Ong, narozenou roku 2002, své jediné dítě.  Po nějakou dobu Fischer žil i v Japonsku s Mijoko Watai, předsedkyní šachové federace Japonska, která s ním zůstala až do konce jeho života. 13. července 2004 byl Fischer zatčen na japonském mezinárodním letišti Narita, kde se pokoušel nastoupit do letadla do Manily, protože platnost jeho amerického pasu vypršela. USA požádaly o jeho vydání a japonské úřady odmítly Fischerův požadavek, aby mohl zůstat v zemi, a přikázaly jeho deportaci. Fischer se ve vazbě zřekl USA, snažil se neúspěšně získat německé občanství po svém otci a počátkem roku 2005 požádal o azyl na Islandu. V březnu 2005 mu z humanitárních důvodů islandský parlament jednomyslným rozhodnutím udělil občanství a 23. března 2005 mohl Fischer odletět z Japonska do Reykjavíku, kde se s Mijoko Watai usadil.", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí.", "content": "Fischer dlouhou dobu trpěl nemocí ledvin. V listopadu 2007 byl hospitalizován v nemocnici v Reykjavíku, ale v prosinci odmítl další lékařskou pomoc a vážně nemocen se vrátil domů. Zde 17. ledna 2008 zemřel ve věku nedožitých 65 let na selhání ledvin. Magnús Skúlason, který zůstal s Fischerem až do okamžiku smrti, řekl, že Fischerova poslední slova byla: „Nic netiší bolest tak jako lidský dotek.“ Fischer byl v úzkém kruhu nejbližších pohřben dne 21. ledna 2008 ráno v Laugardæliru, asi 60 kilometrů od Reykjavíku.", "section_level": 2}, {"title": "Šachový odkaz.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Teorie.", "content": "Fischer proslul svou důkladnou přípravou na zahájení, jehož teorii na mnoha místech vylepšil. Například úspěšně oživil na Olympiádě v Havaně roku 1966 výměnnou variantu španělské hry, pomohl rozvinout teorii královské indické obrany, Grünfeldovy indické obrany a sicilské obrany, v níž jeho jméno nese \"Fischerův-Sozinův útok,\" charakterizovaný tahy 1. e4 c5 2. Jf3 d6 3. d4 cxd4 4. Jxd4 Jf6 5. Jc3 a6 (nebo e6) 6. Sc4, stejně jako se po něm jmenuje varianta Nimcovičovy indické obrany vznikající po tazích 1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. e3 b6 5. Je2 Sa6. V Najdorfově variantě sicilské se mu podařilo rehabilitovat „variantu otráveného pěšce“, vznikající po tazích 1. e4 c5 2. Jf3 d6 3. d4 cxd4 4. Jxd4 Jf6 5. Jc3 a6 6. Sg5 e6 7. f4 Db6. Ačkoliv byl tento drzý výpad dámou za účelem zisku pěšce na úkor vývinu považován za sporný, Fischer v této variantě vyhrál mnoho partií, jedinou porážku mu přinesla 11. partie zápasu se Spasským roku 1972 a ani současná teorie tuto variantu nevyvrátila.  Roku 1960 po prohře se Spasským napsal článek „Vyvrácení královského gambitu“ (A Bust to the King's Gambit), v němž po 1. e4 e5 2. f4 exf4 3. Jf3 doporučil 3.... d6, což vešlo ve známost jako \"Fischerova obrana\". Po uveřejnění článku se královský gambit na nejvyšší úrovni objevuje ještě méně než předtím. Sám Fischer ho přesto použil za bílé ještě třikrát, ve všech třech případech však hrál 3. Sc4 místo 3. Jf3 a všechny tři partie vyhrál.", "section_level": 2}, {"title": "Koncovky.", "content": "Také v koncovce byl Fischer mimořádně silný, mezinárodní mistr Jeremy Silman ho nazval mistrem střelcových koncovek. Jako \"Fischerova koncovka\" se někdy označuje pozice, v níž střelec a věž hrají proti věži a jezdci, přičemž každá strana má ještě pěšce. Fischer se střelcem takto zaznamenal v létech 1970 a 1971 tři instruktivní výhry proti velmistru Tajmanovovi.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "Roku 1988 si Fischer nechal patentovat nový typ digitálních šachových hodin, zvaných od té doby \"Fischerovy hodiny\". Tento typ časomíry dává hráči na začátku partie jistý čas a poté mu po každém tahu přidává další, obvykle menší množství času. Fischerovy hodiny se dnes běžně používají v šachových soutěžích, jejich patent vypršel pro nezaplacení poplatku.  Roku 1996 Fischer publikoval a začal propagovat novou variantu šachu, původně pojmenovanou \"Fischer Random Chess\" („Fischerovy náhodné šachy“), nyní obvykle nazývanou Chess960, která se od běžného šachu liší tím, že základní postavení figur se před hrou určuje náhodně, například házením kostkou. Požaduje se přitom, aby každý střelec stál na jiné barvě pole a aby král stál mezi věžemi; celkem je možných 960 různých výchozích postavení, mezi něž ovšem patří i základní pozice klasických šachů. Fischer tuto verzi hry odůvodňoval tím, že znemožňuje memorizaci variant zahájení a tím podporuje od prvních tahů kreativitu hráčů.", "section_level": 2}, {"title": "Fischerova výjimečnost a charakteristika.", "content": "Na otázku, proč byl Fischer tak výjimečný šachista, hledal odpověď velmistr Lubomír Kaválek: \"„Především, jeho znalost hry a její minulosti byla enormní. Byl lačným čtenářem, hltajícím každou šachovou knihu nebo časopis, který mu přišel do rukou. Studoval ostatní šachové velikány a vybíral si jejich nejlepší myšlenky, na kterých se zdokonaloval. Jeho hra v zahájení byla smrtící. „Jakmile získá Fischer ze zahájení třeba jenom malinkou výhodu, začíná hrát jako stroj. Nemůžete ani doufat, že by udělal nějakou chybu,“ řekl po prohraném kandidátském zápasu v roce 1971 bývalý mistr světa Tigran Petrosjan. Fischerovy nejlepší partie byly krystalicky čisté, jednoduché a krásné. Jeho útoky měly přesnost laserového paprsku. Koncovky hrál přesněji než legendární José Raúl Capablanca. Logiku skrytou za Fischerovými tahy je jednoduché pochopit, ale jen velice těžko je ji možno napodobit. Byl komplexním šachistou s ohromnou vůlí po vítězství. Dalo by se říct, že hrát proti němu bylo přímo děsivé.“\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Robert James „Bobby“ Fischer (9. března 1943 Chicago, Illinois – 17. ledna 2008 Reykjavík, Island) byl americký šachista, mistr světa v šachu v letech 1972–1975. Už v 15 letech postoupil do turnaje kandidátů a stal se velmistrem. Titul mistra světa získal v roce 1972 výhrou \"„zápasu století“\" v Reykjavíku na Islandu nad sovětským obhájcem titulu Borisem Spasským. Tento turnaj probíhal během studené války a byl interpretován jako vítězství USA nad Sovětským svazem.", "tgt_summary": "鲍比·菲舍尔(英语:Bobby Fischer,全名Robert James \"Bobby\" Fischer,1943年-3月9日-2008年-1月17日),亦译「鲍比·费雪」,前世界国际象棋冠军,菲舍尔任意制象棋的发明人。", "id": 956317}
{"src_title": "Pogrom", "tgt_title": "反猶騷亂", "src_document": [{"title": "Pogromy ve středověké Evropě.", "content": "Židé se stali obětními beránky v polovině 14. století, kdy Evropu ničily epidemie plicního moru zvaného „černá smrt“, které zahubily velké procento populace. Papež Klement VI. násilí odsoudil, ale přesto docházelo k pogromům po celé Evropě a bylo zničeno na 510 židovských komunit. Císař Karel IV. toleroval protižidovské pogromy v německých říšských městech, například roku 1349 udělil Norimberku povolení srovnat židovskou čtvrť se zemí a pro případný pogrom předem vyhlásil amnestii, ale v samotné Koruně české Židy z ekonomických důvodů chránil.  K nejhoršímu pogromu v Českých zemích došlo o Velikonocích roku 1389, kdy pod záminkou, že židovským chlapcem byl znesvěcen kříž nesený křesťany v průvodu, došlo k vydrancování pražského ghetta a k vyvraždění téměř celé židovské komunity v Praze.  Během Chmelnického povstání na Ukrajině proti polsko-litevské nadvládě v letech 1648–1654 zahynuly desetitisíce polských Židů.", "section_level": 1}, {"title": "Pogromy v Rusku.", "content": "Pogromy se staly běžným jevem během masové vlny protižidovských bouří, které se přehnaly západními oblastmi Ruského impéria v roce 1881 poté, co byli židé nespravedlivě obviněni ze zavraždění cara Alexandra II. Bezprostředně po propuknutí pogromů byly ve 166 městech zničeny tisíce židovských domů, celé rodiny byly uvrženy do krajní bídy, docházelo ke znásilňování žen, mnoho mužů, žen i dětí bylo zabito nebo zraněno. K nejhoršímu pogromu došlo 26. dubna 1881 v Kyjevě, k dalším velkým pogromům došlo ve Varšavě a v Oděse.  Nový car Alexandr III. z nepokojů obvinil židy a vydal k jejich omezení soubor tvrdých nařízení. Pogromy pokračovaly za mlčenlivé nečinnosti úřadů až do roku 1884. Další, ještě krvavější vlna pogromů, která za sebou nechala přibližně 2000 mrtvých a mnoho zraněných Židů, propukla v letech 1903–1906. Během ruské občanské války (1917–1922) došlo na různých místech Ruska a Ukrajiny k 887 pogromům s počtem židovských obětí mezi 70–250 000. Přibližně 40 % z nich měli na svědomí ozbrojenci bojovníka za Ukrajinskou národní republiku Simona Petljury, 25 % Zelená armáda a různé nacionalistické a anarchistické bandy, 17 % bělogvardějci (zvláště oddíly Antona Děnikina) a 8,5 % Rudá armáda.  Od počátku do poloviny 20. století docházelo k pogromům také v Polsku, Argentině a v celém arabském světě. Krajně ničivé pogromy se objevily během druhé světové války, kdy došlo i k rumunskému pogromu v Iaşi, kde bylo zabito 14 000 židů, a k pogromu v Jedwabnem v Polsku s 380 – 1600 oběťmi. Poslední zaznamenaný velký pogrom v Evropě byl poválečný pogrom v Kielcích v Polsku, ke kterému došlo v roce 1946.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako pogromy (z ruského „gromiť“, громить ve významu „pustošit, drtit“) byly v původním významu označovány rasové nepokoje zaměřené proti židům, ke kterým docházelo často s vládní podporou většinou v Rusku a východní Evropě. V přeneseném významu může pojem označovat obecně krvavé masové pronásledování, vraždění skupiny obyvatel jiného náboženského přesvědčení nebo příslušníků jiné etnické skupiny a také se dá nazývat tzv. náhony (nadběhnutí více pogromských přívrženců proti židům).", "tgt_summary": "反犹骚乱 (Pogrom)是以屠杀及逼害特定民族或宗教群体为目标而发起的暴乱或骚乱,由群众自发或受到政府秘密支持,甚至有时由政府公开鼓吹煽动。该词汇主要是指历史上在东欧及中欧〔特别俄罗斯、乌克兰、白俄罗斯等地区〕针对阿什肯纳兹犹太人的同类事件,辞根源自沙俄时期的俄语,但现今亦逐渐演变成可以泛指所有大规模针对族群〔不限于犹太人〕的暴力事件。", "id": 2138714}
{"src_title": "Josiah Willard Gibbs", "tgt_title": "乔赛亚·威拉德·吉布斯", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl synem profesora biblistiky na Yaleově univerzitě. Na otcově univerzitě vystudoval i Josiah, a to inženýrství. Roku 1858 absolvoval, v roce 1863 zde získal doktorát - první inženýrský doktorát v celých Spojených státech. Tři roky pak na Yale učil krom fyziky i latinu.  K teorické fyzice ho nasměrovala cesta do Evropy, na niž se vydal rovněž roku 1866. V Paříži ho ovlivnily přednášky Jeana Gastona Darbouxe a Josepha Liouvilla, v Berlíně Karla Weierstrasse, Heinricha Gustava Magnuse a Augusta Kundta, v Heidelbergu Hermanna von Helmholtze, Gustava Kirchhoffa, Georga Cantora či Roberta Wilhelma Bunsena.  Do Spojených států se vrátil v roce 1871. Vzápětí byl jmenován profesorem matematické (později teoretické) fyziky na Yaleově univerzity, což zde byl zcela nový obor. Na Yaleově univerzitě pak pracoval až do konce života.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V počátcích své dráhy ho lákal především praktický výzkum, jak bylo pro americké vědce jeho doby typické. Roku roce 1866 například zdokonalil brzdu pro železniční vagony.  Po roce 1873 se vrhl na teorii a zejména termodynamiku. Nalezl nové grafické metody znázornění analytických vztahů mezi dvojicemi základních stavových veličin. Formuloval Gibbsův zákon fází pro fyzikální systémy. Definoval tzv. Gibbsovu volnou energii (též entalpii), posléze Gibbsův paradox, Gibbsovo rozdělení atp.  Krom termodynamiky se věnoval i teorii kapilarity.  Nezávisle na Oliveru Heavisideovi rozvinul vektorovou analýzu. Do vektorové podoby pak převedl Maxwellovy rovnice.  Za jeho vrcholné díl je považována publikace \"Elementary principles in statistical mechanics.\" Albert Einstein jej označil za největší mysl americké historie.  Avšak ani v pozdějších letech ho zcela neopustil praktický americký duch, který vedl americkou vědu v jejích počátcích a zprvu vedl i jeho - ještě v roce 1880 spolu Lucienem Gaulardem vynalezl první střídavý transformátor s otevřeným jádrem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josiah Willard Gibbs (11. února 1839 New Haven – 28. duben 1903 New Haven) byl matematik a jeden z prvních amerických teoretických fyziků a chemiků. Jako fyzik dotvořil teoretický základ pro chemickou termodynamiku.", "tgt_summary": "乔赛亚·威拉德·吉布斯(英语:Josiah Willard Gibbs,1839年-2月11日-1903年-4月28日),美国科学家。他在物理学、化学以及数学领域都做出了重大的理论贡献,其中在有关热力学的实际应用的研究奠定了物理化学的基础。吉布斯还通过系综理论给出了热力学定律的一种微观解释,由此成为统计力学的创建者之一。“统计力学”这个术语也是由他引入的。同时,吉布斯还将麦克斯韦方程组引入物理光学的研究,并与英国科学家奥利弗·亥维赛各自独立发展了现代向量分析理论。", "id": 2162253}
{"src_title": "Pyrometr", "tgt_title": "高溫計", "src_document": [{"title": "Základy.", "content": "Všechny formy hmoty vyzařují při teplotách vyšších než je absolutní nula tepelné záření ve viditelném i neviditelném pásmu spektra. Intenzita tohoto záření odpovídá teplotě hmoty. Příčinou tohoto záření je vnitřní mechanický pohyb molekul, jehož intenzita závisí právě na teplotě objektu. Protože pohyb molekul představuje přemísťování náboje, je vyzařováno elektromagnetické záření (fotonové částice). Toto záření se zachytává a vyhodnocuje právě pyrometrem. Pokud je měřený objekt chladnější než pyrometr, je zářivý tok záporný. To znamená, že pyrometr dodává sálavou energii objektu, což se také dá vyhodnocovat.  Teoretickým základem, na kterém pyrometry fungují, je Stefanův-Boltzmannův zákon, pomocí kterého se vyjadřuje celková vyzářená energie za jednotku času z jednotkové plochy absolutně černého tělesa. Se Stefan-Boltzmannovou konstantou σ zní:  Skutečné těleso vyzařuje díky faktoru ε (emisivita objektu) menší intenzitu:  K bezdotykovému měření teploty je tedy nutné znát emisivitu objektu, to jest schopnost objektu odrážet tepelný paprsek. Emisivita ε je rovna poměru intenzit záření reálného povrchu a absolutně černého tělesa. Ta může nabývat hodnot od 0 (lesklé zrcadlo) do 1,0 (černé těleso). Většina organických, nabarvených nebo zoxidovaných povrchů má emisivitu blízkou hodnotě 0,95.  Maximum vyzařování se posunuje směrem ke stále kratším vlnovým délkám při rostoucí teplotě měřeného objektu. Vyzařovaná energie v celém vlnovém rozsahu roste se čtvrtou mocninou teploty. Pro měření určitého rozsahu teplot je nutné mít před samotným senzorem různé optické filtry. Jimi jsou pak propouštěny jen vlnové délky odpovídající potřebnému rozsahu měření teplot.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy pyrometrů.", "content": "Pyrometry patří mezi bezdotykové teploměry. Ty se dělí na:  Podle způsobu detekce záření se pyrometry dělí na:  Další dělení je podle využité spektrální oblasti záření:  Podle konstrukce jednotlivých částí pyrometrů může být provedeno dělení následujícím způsobem:  V poměrovém pyrometru ( také podílový pyrometr nebo dvou barvový pyrometr) není měřena jenom intenzita v jednom vlnovém rozsahu, ale zobrazuje se poměr intenzit dvou „barev“. To znamená, že se teplota neurčuje na základě jasnosti, ale na základě barvy záření. Při tomto postupu nehraje emisivita žádnou roli, pokud se teplota nemění příliš rychle. Poměrové zpracování signálu je výhodné z hlediska malé citlivosti poměrového pyrometru na změnu velikosti žhavého objektu v jeho zorném poli. Pokud se třeba velikost žhavého objektu v zorném poli zmenší na polovinu, poměr obou signálů a tedy i údaj teploty pyrometru zůstane nezměněn. V případě běžného pyrometru by stejná změna velikosti měřeného signálu znamenala chybu, která by zcela zkreslila celé měření.  Pyrometr někdy teplotu vyhodnocuje, díky filtru úzkého vlnového rozsahu, pouze z malé části spektra záření. Takový pyrometr se nazývá monochromatický (úzkopásmový) – vyhodnocování signálu se děje jednoduchým způsobem a spektrální citlivost čidla zde nehraje žádnou roli.  Pokud je vlnový rozsah pyrometru širší, mluvíme o svazkovém radiačním pyrometru nebo totálním radiačním pyrometru. Tyto pyrometry tedy využívají tepelného záření ve velké oblasti vlnových délek (teoreticky v celém rozsahu), který je omezen pouze absorpční schopností detektoru a propustností optiky pyrometru. Emisivita nečerných zářičů je silně závislá na jakosti povrchu tělesa, materiálu a teplotě. Protože korekce údaje pyrometru je velmi obtížná, používají radiační pyrometry k měření teploty pouze černé zářiče, popř. zářiče jim blízké. Pro žhavé objekty se používají vizuální postupy, kdy obraz měřeného objektu je vytvářen objektivem v rovině vlákna pyrometrické žárovky. Toto vlákno, které je žhaveno proudem z baterie, je z wolframu. Pozorovatel sleduje jak měřený objekt, tak vlákno žárovky okulárem přes červený filtr. Tento filtr vymezuje danou vlnovou délku. Velikost proudu z baterie se dá regulovat pomocí reostatu a to se provádí až do okamžiku, kdy vlákno svou září splyne s září pozorovaného objektu. V obvodu žhavicí žárovky je pak obvykle zařazen měřicí přístroj, který udává teplotu vlákna a tím i měřeného objektu.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody a nevýhody.", "content": "Bezkontaktní měření teploty má své výhody i nevýhody.  Mezi výhody patří:  Mezi nevýhody patří:", "section_level": 1}, {"title": "Měřená vlnová délka.", "content": "Jaká šířka pásma je pro daný měřený objekt optimální, to závisí na jeho materiálu a jeho teplotě.  Pro teplotu pohybující se v rozmezí pokojové teploty připadá v úvahu vlnová délka uprostřed infračerveného spektra záření. Pak se používají termické nebo pyroelektronické senzory.  Teploty od 350 °C mohou být zjišťovány pomocí IR-fotodiod. Například germaniová fotodioda má citlivost až do vlnové délky 1,9 μm.  Teploty od 700 °C mohou být měřeny fotodiodou ve viditelném spektru záření.  Největší vlnový rozsah mají vysokoteplotní pyrometry, používající fotopřijímač: nejnižší hranice pro přijímané vlnové délky dosahuje hodnoty asi okolo 1,1 μm. Těleso s teplotou okolo 3000 K má zde maximální záření, ale může se s ním měřit teploty již od 700 °C.  Všeobecně je známé, že snazší je rozšířit rozsah pyrometru směrem vzhůru než dolů.", "section_level": 1}, {"title": "Korektura emisivity.", "content": "Emisivita látek musí být pro příslušný vstupní vlnový rozsah pyrometru známá. Tak mají kovy velice malou a proto nepříznivou hodnotu emisivity v dolním a středním rozsahu infračerveného záření (leštěné zlato má např. emisivitu pouze asi 0,02). Emisivita závisí na vlnové délce, tak např. \"lesklé kovy\" lépe emitují krátké vlnové délky (krátký konec viditelného spektra záření), mezitím co většina \"organických látek\" (dřevo, umělá hmota, papír, lak) podobně jako sklo a keramika ukazuje velmi vysokou emisivitu ve středním a dlouhém infračerveném záření. Při různých úpravách povrchu kovu, jako je např. eloxování (hliník) nebo lakování (libovolné barvy), dosahuje emisivita hodnoty blízké 1 a korekce spádu emisivity může být silně zkreslena.  Pyrometr má často možnost korektury emisivity, např. potenciometr se stupnicí od 0 do 1.", "section_level": 1}, {"title": "Detektory.", "content": "Jako detektory pro pyrometry se používají termické (např. bolometr, pyroelektrické senzory nebo termické proužky z termočlánků) nebo fotoelektrické detektory (nechlazené nebo chlazené fotodiody). Čočka nebo okénko pro přístroje pracující na základě měření infračervených paprsků je ze skla nebo z křemenného skla. Při detekci středního a dlouhého infračerveného záření je detekční optika pyrometru složena z krystalů jako je CaF, ZnS, ZnSe, KRS nebo také z polyetylenu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pyrometry jsou bezdotykové teploměry, které určují teplotu měřeného tělesa z teplotního záření. Měří se jimi převážně teploty v rozsahu -50 °C až +3500 °C. Pyrometr byl vynalezen Pietrem van Muschenbroeckem (1692-1761). Nauka o bezkontaktním měření teploty se pak nazývá pyrometrie. Název pyrometr je odvozen z řeckých slov \"pyr\" (oheň) a \"metrein\" (měřit).", "tgt_summary": "高温计是一种用于测量远处物体温度的遥感温度计。 历史上已经存在各种形式的高温计。 在现代用途中,它是一种从远处根据其发出的热辐射量确定表面温度的设备,该过程称为高温测定法,有时也称为辐射测定法。", "id": 1980624}
{"src_title": "Akné", "tgt_title": "痤疮", "src_document": [{"title": "Akné s postupem věku.", "content": "Akné je nejběžnější během puberty; obtěžuje více než 85 % mladistvých a často přetrvává až do dospělosti. Příčinou vzniku akné během dospívání je zejména nárůst produkce mužských hormonů, který probíhá u obou pohlaví. U většiny lidí akné vymizí během dvacátého až třiadvacátého roku života, avšak není možné určit, jak dlouho který jedinec bude touto chorobou trpět. Zranění způsobené akné se typicky projevuje formou komedonů, zánětlivých pupínků, uzlin nebo puchýřků.", "section_level": 1}, {"title": "Následky akné.", "content": "Kromě jizev akné zanechává další následky, které bývají hlavně psychické. Jedná se zejména o snížené sebevědomí, v některých případech eskalující v depresi, jež může vyústit až v sebevraždu. Akné taktéž může vést k dosud málo známé psychické poruše dermatilománii (\"akné excoriée\"), projevující se silným nutkáním škrábat, mačkat, olupovat či si jinak poškozovat kůži. Jelikož akné se nejčastěji začíná projevovat v pubertě – právě ve chvíli, kdy jsou si lidé z jiných důvodů dost nejisti sami sebou –, doporučuje se – aby byly zmírněny dopady, které na daném jedinci zanechá – léčit již v raném stádiu.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní příčiny tvorby akné.", "content": "Není dosud zcela jasné, proč někteří lidé trpí akné, a jiní ne. Mezi faktory patří:  Dále je s tvorbou akné spojeno několik hormonů: androgenní testosteron, dihydrotestosteron (\"DHT\"), dehydroepiandrosteron sulfát (\"DHEAS\") a také faktor inzulinového růstu 1 (IGF-I). V souvislosti s posledním uvedeným je namístě uvést, že kůže postižená akné se jeví jako imunní vůči inzulínu.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba akné.", "content": "Léčebných procedur vedoucích k omezení výskytu akné v obličeji, dekoltu i jinde na kůži, existuje vícero typů.", "section_level": 1}, {"title": "Lokální léčba.", "content": "Je spousta přípravků pro omezení tvorby mazu; její redukcí se potlačuje tvorba bakterií. Tyto preparáty se typicky aplikují nanesením roztoku na vatičku, a poté pomazáním po pleti; zpravidla se tak činí dvakrát denně (ráno a večer). Také se dají používat tzv. bodové terapie – pomocí nanotkaniny, která je přes noc přiložena na pupínku. Nanotkanina má póry velké pouze v řádech několika desítek nanometrů, díky čemuž nepropustí mikroorganismy, jež způsobují problémy při hojení, současně však propustí molekuly vzduchu, které jsou pro léčbu naopak důležité; to hojení výrazně urychlí.  Používání různých hygienických přípravků (např. micerální voda, hydratační prostředky) může mít na celkovou léčbu pozitivní dopad.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba pomocí laserů.", "content": "Laser a softlaser jsou zařízení používaná pro neinvazivní laserovou terapii (\"LLLT\", \"Low Level Laser Therapy\"). Lasery fungují na principu biostimulace – stimulují mitochondrie v buňkách k výrobě ATP (adenosintrifosfátu). ATP energizuje buňku, a tak probíhá rychlejší reprodukce, což vede k větší produkci kolagenu. Softlaser rovněž podporuje výměnu přes buněčnou stěnu. Oba tyto efekty vedou ke zdravější kůži a zkrácení doby léčby.", "section_level": 2}, {"title": "Lokální léčba demodexu.", "content": "Nejjednoduššími a nejpoužívanějšími terapeutickými prostředky jsou externě aplikované látky, bohaté primárně na síru, zinek a bór a sekundárně na ivermektin, pyrethroidy či niacin (zvaný též nikotinamid). Poslední jmenovaný, kromě toho, že je vitamínem, má i insekticidní účinky. Zasažení demodexu je ztíženo tím, že v kůži se nachází hlouběji; proto se účinné látky vpravují do vnitřních vrstev pokožky pomocí penetrantu. S odumíráním demodexu je spojeno přemnožení asociovaných bakterií; to může vést k dočasnému zhoršení, což bývá pacienty chybně interpretováno tak, že lék nepomáhá a stav zhoršuje.", "section_level": 2}, {"title": "Fototerapeutická léčba (lumenoterapie).", "content": "Fototerapie se využívá k léčbě u lehčích forem akné, a to v kombinaci s antiaknózními kosmetickými přípravky. Jde o fototerapeutickou destrukci bakterií způsobujících akné, čímž dochází k vyléčení zánětlivých ložisek a preventivnímu ovlivnění funkce mazových žláz, spočívající v minimalizaci rizika jejich dalšího zanícení.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba celková.", "content": "Tímto se rozumí užívání léků. Působit tyto obvykle začnou až po několika týdnech. Takzvaná celková léčba je charakteristická pro zhoršené případy.", "section_level": 2}, {"title": "Změna stravování.", "content": "Jedná se o takovou úpravu jídelníčku, jíž vznikne lepší prostředí pro střevní bakterie. Smyslem je dosažení zdravějšího metabolismu. Jako velmi vhodné se jeví zařazení acidofilního nebo kefírového mléka, prospěšné jsou též kopřivové nebo mátové čaje, pampeliška lékařská a jiné léčivé byliny čistící krev.  Změna stravování musí vést k vypuzení horkosti z těla a měla by se vhodně kombinovat s přírodními bylinkami. Stravování by také mělo jít ruku v ruce se zlepšenou psychikou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Acne vulgaris (česky trudovitost, případně trudovina), běžně nazývané akné, je jedno z nejčastějších chronických onemocnění kůže a nejčastější kožní onemocnění v pubertě. Nejméně jednou v životě akné postihne 85 až 100 % lidí. Nejvýraznějším projevem nemoci je vznik vřídků, zvaných \"trudy\", \"nežity\", \"neštovice\", odborně \"furunkly\", hovorově \"uhry, jebáky\", \"beďary\" nebo \"beďáky a beďárky a pupínky\". Tyto vřídky jsou způsobeny zánětem vývodů mazových žláz, resp. jejich uzavřením. Stagnace sekretu mazových žláz má za následek poškození těchto žláz a vznik hlubokých zánětů, po nichž zůstávají jizvy. Stav zhoršuje přítomnost roztočů, kvasinek a bakterií. Pokožka s akné obsahuje vyšší aktivitu 5-alfa-reduktázy, která přeměňuje testosteron na silnější androgen – dihydrotestosteron. Proto se akné nevyskytuje u eunuchů se suchým typem kůže. Akné se nachází v oblastech kůže s nejvyšší hustotou folikulů, tj. na obličeji, a to zejména v t-zóně, na ramenou, v horní části hrudi a na zádech.", "tgt_summary": "痤疮(英语:acne、拼音:cuó chuāng、注音:ㄘㄨㄛˊ ㄔㄨㄤ);也称为寻常性痤疮(),在毛囊被死皮细胞和来自皮肤的油脂堵塞时出现。 它的特点是黑头或白头、疙瘩、油性皮肤,可能会有疤痕 它主要影响皮脂腺数量相对较多的皮肤部位,包括脸部、胸部上部和背部。 患者因为外貌的改变,可能会出现焦虑、自卑,极端情况下会导致抑郁。 80%的病例中认为遗传因素是主要病因。 饮食和吸烟的作用尚不清楚,皮肤是否干净、是否暴露在阳光下与痤疮的形成无关。 在青春期,无论男女,痤疮通常都是由睪固酮等激素的增加引起的。 一般出现在皮肤上的痤疮丙酸杆菌()过度滋生是一个常见病因。 痤疮有许多治疗方法可供选择,包括改变生活方式、药物和医疗程序。少吃食糖等单糖可能会对病情有所帮助。 外敷壬二酸、过氧化苯甲酰和水杨酸是常用的治疗手段。 抗生素和维生素A酸可用于口服治疗痤疮。", "id": 1655865}
{"src_title": "Numerická derivace", "tgt_title": "數值微分", "src_document": [{"title": "Základní princip.", "content": "Máme odhadnout derivaci funkce \"f(x)\" v bodě \"x\", tj. hodnotu \"f'(x)\", na základě znalosti funkčních hodnot v konečně mnoha bodech.  Při odhadu derivace funkce \"f\" můžeme vyjít z definice:  kde \"h\" je z prstencového okolí nuly.  Zvolíme-li „malé“ \"h\" různé od nuly, dostaneme odhad  Derivace znamená směrnici tečny ke grafu funkce v bodě, zde jí nahrazujeme sečnou vedenou body, které se od sebe „velmi málo liší“.", "section_level": 1}, {"title": "Řád metody a chyba metody.", "content": "Kvalitu tohoto odhadu můžeme posoudit pomocí Taylorova rozvoje funkce \"f\" v okolí nuly. První člen \"f'(x)\" je správný výsledek, ostatní členy znamenají Taylorův rozvoj \"chyby metody\". \"Řád metody numerické derivace\" je exponent u prvního nenulového členu Taylorova rozvoje chyby. Samozřejmě platí, že čím větší je řád numerické derivace, tím „přesnější“ výsledek vypočteme. Z praktického hlediska je problém přibližného výpočtu derivací funkce dané tabulkou delikátní a zaokrouhlovací chyby mohou být v některých případech zničující, zejména pokud se jedná o body získané empiricky (tj. sérii naměřených bodů). Proto je vhodné nejdříve data vhodně upravit (např. aproximací podle metody nejmenších čtverců).", "section_level": 1}, {"title": "Tři ekvidistantní body.", "content": "V případě, že tabulkové body jsou ekvidistantní, můžeme vzorec pro numerickou derivaci získat derivováním interpolačních vzorců vyjádřených pomocí diferencí. Například tři body \"f(x-h)\", \"f(x)\" a \"f(x+h)\" lze proložit parabolou a odvodit následující aproximaci první derivace \"f'(x)\".  Pro stejné tři body lze také odvodit vzorec pro odhad druhé derivace formula_4.", "section_level": 1}, {"title": "Odvození vzorce pro první derivaci.", "content": "Předpokládejme trojici bodů \"x-h\", \"x\" a \"x+h\", které proložíme parabolou formula_6. Pro zjednodušení zápisu zavedeme značení formula_7, formula_8, formula_9.  Při proložení tří bodů parabolou musí platit následující vztahy.  Z rovnice pro formula_13 lze vyjádřit formula_14 a dosadit jej do rovnice pro formula_15 a získat tak formula_16.  Do derivace paraboly v bodě formula_20 dosadíme za formula_21, které v podstatě známe z formula_14.  Dosadíme za formula_16, převedeme na společný jmenovatel a získáme tak finální vzorec pro aproximaci první derivace.  Odvozený vzorec odpovídá „selské úvaze“, kdy směrnice tečny v bodě formula_20 je nahrazena směrnicí sečny mezi body formula_29 a formula_30.", "section_level": 2}, {"title": "Odvození vzorce pro druhou derivaci.", "content": "Při uvažovaném proložení tří bodů parabolou je možné odvodit i vzorec pro aproximaci druhé derivace formula_4. Stačí pouze dvakrát derivovat rovnici paraboly a dosadit za formula_16 vypočtené v předchozí kapitole.  Ke stejnému vzorci se lze opět dostat „selským rozumem“. Stačí si uvědomit, že druhá derivace je vlastně pouze derivací první derivace a použít jednoduchý vztah pro aproximaci první derivace.", "section_level": 2}], "src_summary": "Numerická derivace je numerická metoda odhadu derivace funkce na základě hodnoty této funkce v konečně mnoha bodech. Numerickou derivaci obvykle používáme v situaci, kdy nejsme schopni určit derivaci funkce analyticky.", "tgt_summary": "数值微分是数值方法中的名词,是用函数的值及其他已知资讯来估计一函数导数的算法。", "id": 39390}
{"src_title": "Hrabství", "tgt_title": "县", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hrabství začala vznikat za Merovejců ve Franské říši jako určitá území, která spravoval úředník zvaný hrabě (latinsky \"comes\") jako zástupce krále či císaře. Za Ottonské dynastie se tento úřad stal postupně dědičným šlechtickým titulem a hrabství se stalo majetkem hraběte.  V českých zemích existovalo Kladské hrabství, založené roku 1459 králem Jiřím z Poděbrad pro syna Viktorína z Poděbrad, avšak roku 1742 bylo postoupeno Prusku. Na hrabství bylo v roce 1630 povýšeno panství Náměšť nad Oslavou. S českými zeměmi mělo vztah také Lucemburské hrabství, jehož hrabě Jan Lucemburský se roku 1310 stal českým králem, nicméně toto hrabství bylo již roku 1354 povýšeno císařem Karlem IV. na Lucemburské vévodství a země se roku 1441 stala součástí Burgundského vévodství.  Habsburkové vládli několika hrabstvím a to Tyrolsku, Gorici a Gradišce a ve Vorarlbersku titulárním hrabstvím Hohenberg, Feldkirch, Bregenz a Sonnenberg, které zanikly jako správní jednotky již ve středověku.  Hrabství mohla být suverénními státy v rámci Svaté říše římské i mimo ní. V rámci Říše byla řada hrabství poddána pouze císaři a tedy byla prakticky samostatnými státy, například Burgundské hrabství, hrabství Artois nebo Hohenzollernsko. Zcela samostatnými byly Sicilské hrabství, Barcelonské hrabství nebo Edesské hrabství. Během napoleonských válek však v rámci Říše byla hrabství buď povýšena na knížectví, jako např. Reussové, nebo ztratila suverenitu ve prospěch silnějších sousedů mediatizací, jako se stalo roku 1806 Harrachům.", "section_level": 1}, {"title": "Okněžněné hrabství.", "content": "Okněžněná hrabství byla hrabství, která byla císařem postavena postaven na roveň knížectvím. Nejznámějším příkladem jsou Okněžněné hrabství Gorize a Gradiška a Okněžněné hrabství Tyrolsko, obě náležející Habsburkům.", "section_level": 1}, {"title": "Britská správní jednotka.", "content": "V současné době se termín hrabství používá jako označení územních správních jednotek ve Velké Británii a v Irsku.", "section_level": 1}, {"title": "Anglie.", "content": "Systém členění Anglie do hrabství vznikl v období od 12. do 16. století, kdy vznikala tradiční hrabství, která vlivem historického vývoje měla různou rozlohu a často i rozličné vnitřní členění. Tato hrabství zanikla roku 1889, kdy byly nahrazeny administrativními hrabstvími a dnes slouží pouze jako celky pro zeměpisné popisy.  Anglie se v zásadě od roku 1974 územně člení na regiony, hrabství, distrikty a obce. Hrabství mohou být metropolitní, tedy zahrnující velkoměstské aglomerace a je jich šest, a nemetropolitní, kterých je 35 a zahrnují zbytek země, s výjimkou území spravovaných Unitary authority. Pro ceremoniální účely má britský král ve Velké Británii své zástupce, nazvané \"Lord-Lieutenant\", kteří jej zastupují na určitém území, zvaném ceremoniální hrabství při předávání vyznamenání, otevírání význačnějších staveb, charitách a podobně.", "section_level": 2}, {"title": "Skotsko.", "content": "Skotsko se od roku 1996 člení na 32 správních oblastí, nicméně v minulosti se země členila na hrabství. Do roku 1890 to bylo 34 \"tradičních\" hrabství, a poté na jejich základě vznikla administrativní hrabství, která trvala až do roku 1975.", "section_level": 2}, {"title": "Wales.", "content": "Wales se tradičně dělil na 13 tradičních hrabství, která zanikla roku 1889 a na jejichž základě vznikla administrativní hrabství, která vydržela s řadou změn do roku 1996. Dnes se Wales dělí na správní oblasti \"unitary authorities\". Nicméně pro ceremoniální účely existují takzvaná zachovaná velšská hrabství, která jsou obdobou anglických ceremoniálních hrabství.", "section_level": 2}, {"title": "Severní Irsko.", "content": "Severní Irsko se tradičně dělilo na šest hrabství.", "section_level": 2}, {"title": "Irsko.", "content": "Irsko se tradičně dělilo na 32 hrabství, ale v roce 1926 v souvislosti s rozdělením Irska na Irský svobodný stát a Severní Irsko, došlo k oddělení 6 severních hrabství a současná Irská republika má tedy 26 hrabství.", "section_level": 2}, {"title": "Zámoří.", "content": "Administrativní členění na hrabství (\"county\") se používá i v Kanadě, USA, Austrálii a na Novém Zélandu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hrabství byly původně správní celky, v jejichž čele stál hrabě. Hrabství začala vznikat ve středověké Evropě, v době křížových výprav byla zakládána i na Blízkém východě.", "tgt_summary": "县是汉字文化圈所使用的行政区划单位名称,历史悠久。在中国先秦时代既已做为地名出现,至春秋战国时演变为行政区单位,沿用至今,成为汉字文化圈传统意义上和法律地位上的地方行政单位名称,扩展出县级行政区的概念。在今日的汉语圈,「县」主要作为次级行政区存在,但在日本则是一级行政区。做为中国历史悠久的行政区单位,现代中国学者认为,县是中国历代封建王朝地方行政的分水岭,有「皇权不下县」之说。其观点认为中央政府的行政仅触及县以上行政区,县以下则是处于「地方自治」状态。", "id": 2625799}
{"src_title": "Malostranské mostecké věže", "tgt_title": "小城桥塔", "src_document": [{"title": "Nižší mostecká věž.", "content": "Nižší z obou věží se také nazývá Juditina věž, protože byla součástí Juditina mostu, předchůdce dnešního mostu Karlova. Byla zbudována z kvádříkového zdiva v románském slohu v druhé polovině dvanáctého století. Ve třináctém století zde byla brána a druhá, menší severní věž, nahrazené v souvislosti s budováním nového Karlova mostu dnešními gotickými stavbami.  Po roce 1591 byla věž renesančně upravena: cimbuří nahrazeno renesančními štíty, fasáda vyzdobena sgrafitovým kvádrováním se zajímavým symbolem Bafometa a byla nově proražena okna.  Na konci 19. století byl na fasádě objeven zazděný výklenek s románským monumentálním reliéfem, již v té době skrytý v interiéru 1. patra přiléhajícího domku bývalé celnice. Představuje klečícího mladíka, který něco přebírá nebo předává druhé, trůnící postavě. Totožnost postav a smysl výjevu není vyjasněný, jedná se však o jedno z vrcholných děl českého románského sochařství s vlivy francouzské monumentální plastiky.  Dnes zde sídlí sdružení Klub Za starou Prahu.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšší mostecká věž.", "content": "Zhruba na místě původní druhé románské mostecké věže byla zbudována nová, gotická věž. Její základy byly postaveny snad již parléřovskou hutí na začátku 15. století, ale vzhledem k bouřlivému husitskému období bylo ke stavbě přistoupeno až za Jiřího z Poděbrad v roce 1464.  Věž je zřetelně inspirována parléřovskou Staroměstskou mosteckou věží, ale chybí zde náročná symbolika sochařské výzdoby, výklenky pro sochy na západní a východní straně věže zůstaly prázdné. Dnešní podoba věže pochází z let 1879-83, kdy došlo k její obnově architektem Josefem Mockerem.", "section_level": 1}, {"title": "Brána.", "content": "Gotická brána byla postavena nejspíše již za Václava IV. Tvoří ji dva lomené oblouky a byla uzavíratelná dubovými vraty a železnou mříží. Na straně k mostu je za cimbuřím průchod spojující obě věže, na cimbuří znaky s říšskou orlicí, českým lvem a znak Horní Lužice, pod nimi znaky Starého Města a Malé Strany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Malostranské mostecké věže jsou dvě stylově odlišné nestejně vysoké pražské věže, propojené branou, tvořící vstup z Karlova mostu na Malou Stranu na královské cestě na počátku Mostecké ulice.", "tgt_summary": "小城桥塔(Malostranská mostecká věž)位于布拉格伏尔塔瓦河西岸的小城区,查理大桥的西部入口,为一高一低两座塔楼,中间由一门相连。", "id": 1797277}
{"src_title": "Petr Zelenka (sériový vrah)", "tgt_title": "佩特·澤倫卡", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v roce 1976 jako prvorozené dítě do rodiny středoškolsky vzdělaných rodičů. Má mladší sestru. Vystudoval střední zemědělskou školu v Jihlavě a poté záchranářskou nástavbu v Brně. Po absolvování studia vystřídal více zaměstnání ve zdravotnicví, ale pro nespolehlivost a absence byl opakovaně propuštěn. V roce 1998 začal pracovat jako zdravotník na anesteziologicko-resuscitačním oddělení nemocnice v Havlíčkově Brodě. V roce 2005 při zaměstnání odmaturoval v oboru všeobecná zdravotní sestra a počátkem roku 2006 začal pracovat jako vedoucí sesterských směn na ARO. Po rozvázání pracovního poměru odešel do nemocnice v Jihlavě.", "section_level": 1}, {"title": "Vraždy a soud.", "content": "Zelenka v zaměstnání dle svých slov pociťoval tíseň a také jistý druh profesního vyhoření, jeho partner si našel novou práci, kvůli které musel být mimo společný domov, a především dospěl k rozhodnutí, že svou homosexuální orientaci odhalí rodičům. S novou skutečností se těžce srovnával především jeho otec. Období krize a konfliktů Zelenka řešil alkoholem, po němž byl Zelenka buď plačtivý a sklíčený nebo propadal agresivním výbuchům chování, kdy začal po hádce s partnerem ničit vybavení bytu. Vnitřní potřeba destrukce začala mít vnější prezentaci. V květnu 2006 se pokusil o první vraždu; muži upoutanému na lůžku podal heparin, s odstupem času celkem třikrát po 5 ml injekčně. Muž však přežil. První obětí se tak stal muž ve věku 68 let, kterému podal Zelenka heparin dvakrát. Výběr obětí nebyl nijak specifický a jak pozdeji sám vypověděl, aplikoval heparin zrovna tomu na koho to padlo a ke komu měl lepší přístup, aby nebyl odhalen. Komplikace a případná smrt na anesteziologicko-resuscitačním oddělení byla „relativně“ běžným stavem, a proto se mu dařilo vraždy bez vyvolání podezření skrývat. Četnost zváštních úmrtí pacientů přesto nezůstala bez povšimnutí, ale trvalo dlouhý čas, než se podařilo postupným vyvracením hypotéz dojít až k Zelenkovi.  Zelenka byl zadržen v prosinci 2006. Odhalil jej primář nemocnice Pavel Longin (* 1962), který srovnal rozpis služeb s daty krvácení pacientů. Dle jeho slov byl z 40 případů nevysvětlitelného krvácení v 23 případech podán heparin, z toho měl právě Zelenka 23krát službu v nemocnici. Zelenka se k činům přiznal.", "section_level": 1}, {"title": "Soud.", "content": "Dne 30. listopadu 2007 podalo Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové obžalobu, soudní přelíčení začalo 22. ledna 2008 a 21. února 2008 byl Zelenka soudcem Jiřím Vackem (Krajský soud v Hradci Králové) shledán vinným a odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí. Trest potvrdil i odvolací Vrchní soud v Praze. Zelenka poté podal dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně, který je však odmítl. Podal i ústavní stížnost, kterou však v listopadu 2009 Ústavní soud odmítl. Policie pojala důvodné podezření v případě dalších tří vražd a jednoho pokusu o ni, případy však odložila vzhledem k tomu, že již byl odsouzen k výjimečnému trestu. Na svobodu může být Zelenka podmíněně propuštěn nejdříve v roce 2038.  Před soudem stanul i tehdejší ředitel nemocnice Josef Pejchl, obviněný z neohlášení Zelenkovy vraždy. Dostal podmínečný trest, který však odvolací soud v Pardubicích v říjnu 2008 zrušil.", "section_level": 2}, {"title": "Motiv.", "content": "Čím se Zelenka liší od doposud popsaných profilů vrahů v nemocničním prostředí, je jeho motiv k vraždě. V jeho motivu lze najít nějaké obecně shodné znaky s vrahy z milosrdenství. V podobném prostředí se vyskytují i vrazi z pohnutek nadvlády a moci nebo případně potěšení, ale Zelenka je atypický. Z každého z nich má kousek. Hlavním pojítkem je místo činu a typ oběti, ale hlavní motivy vražd, které byly naprosto zjevně předloženy při soudním líčení jsou odlišné. Motivem Zelenkových vražd byla touha dostat lékaře do pozice bezradnosti a nevědomí. Byla mu příjemná situace nastálého chaosu a vidina lékařů, kteří netuší co se děje. Měl radost, že jedině on ví, čím je způsobené závažné zhoršení stavu pacienta. Těšil ho nejen boj o život pacieta, ale v jeho očích zejména selhání doktorů. Těžil ze sebejistoty, že nebude odhalen, protože z jeho pohledu nebyl úmrtím přikládán zásadnější význam a nikdo nepředpokládal lidské přičinění. Neprojevoval lítost, pociťoval sice něco jako „výčitky svědomí“, ale ty se údajně vždy brzy vytratily. Byla v tom škodolibost, pomsta, záškodnická a saboterská aktivita zaměstnance, který byl v kolektivu relativně oblíbený a nikdo by jej nepodezíral. V období jeho vražedné série, si sice kolegové všimli, že je mírně podrážděný, ale jinak ho hodnotili jako pečlivého a milého kolegu. U Petra Zelenky nebyla soudními znalci zjištěna žádná duševní choroba, ale upozorňovali na akcentované osobnostní rysy a patrnou sebestřednost. Je osobností anomální, charakterově vadnou, ve vztahu k sociálnímu okolí citově chladný a je nezrale emotivní. Motivem vražd byla potřeba intenzivních prožitků při prožívané vnitřní prázdnotě.", "section_level": 2}, {"title": "Zpochybnění Zelenkovy účasti na úmrtí pacientů.", "content": "Někteří lékařští odborníci se domnívají, že Zelenka nikoho heparinem nezabil. Zpochybňují tak závěry znalce Josefa Pleskota, který u soudu řekl, že někteří pacienti měli neměřitelné hodnoty krvácení, což nemohlo být způsobeno jinou příčinou než neoprávněným podáním heparinu. Bývalý přednosta ARO Fakultní nemocnice v Ostravě František Kunčík dokonce navrhl soudci, že si nechá v soudní síni píchnout heparin na důkaz svých tvrzení. Soudce Jiří Vacek nikdy neuvažoval o tom, že by podobný pokus v soudní síni měl nechat provést. Stejný názor na účinky heparinu jako Kunčík má i primář oddělení klinické biochemie v Mladé Boleslavi Petr Wagner, jenž vše komentoval: „Běžné dávky heparinu jsou 80 tisíc jednotek, on (Petr Zelenka) se přiznal jen k 25 tisícům. Nechám píchnout 100 tisíc jednotek a nestane se nic.“ Zelenka měl ale aplikovat heparin lidem v těžkém zdravotním stavu. Ale ani tento argument podle lékařů nestačí. Ladislav Těšínský z Kliniky kardiovaskulární a transplantační chirurgie IKEM, který má s lékem heparin velké zkušenosti, podotýká, že podání 5 mililitrů (25 tisíc jednotek) heparinu nemůže uškodit ani pacientům po operacích, které se běžně provádějí v okresních nemocnicích.", "section_level": 2}, {"title": "Umělecká inspirace.", "content": "Na motivu heparinových vražd napsal psychiatr Miroslav Skačáni román \"Vraždy ze závisti\". Tato kniha se stala předlohou k filmu \"Hodinu nevíš...\", který natočil Dan Svátek v roce 2009. Téma se objevilo i v epizodě pořadu Příběhy českých zločinů z roku 2019.", "section_level": 1}], "src_summary": "Petr Zelenka (* 27. února 1976) je bývalý zdravotník z Jihlavy, obviněný a odsouzený za 7 vražd a 10 pokusů o vraždu, které měl spáchat od května do září 2006 na ARO havlíčkobrodské nemocnici za pomoci podávání silných dávek heparinu pacientům v bezvědomí. V této souvislosti je znám jako „heparinový vrah“. Byl odsouzen k odnětí svobody na doživotí.", "tgt_summary": "佩特‧泽伦卡 (,1976年-2月27日) 为捷克的连环杀手,曾任伊赫拉瓦医院护理师。在2006年5月到9月间,他在布拉格东南方100公里的布罗德的ARO哈夫利奇库夫布罗德医院任职护理师时,以注射肝素的方式为十七名病患进行致命注射,造成七人死亡,而被称为「肝素杀手」。肝素是一种抗凝血剂,大量注射可造成内出血死亡。泽伦卡已被捕并承认这一切都是他所为,他的律师宣称泽伦卡可能是认为布罗德的医师都不够好,为了要测试医师是否有能力抓出问题,才会给病人注射肝素。2008年2月,在杀死7名病人、并试图杀死其他10人等罪行上,泽伦卡被判有罪,并处以无期徒刑。", "id": 1280581}
{"src_title": "Methylfenidát", "tgt_title": "哌甲酯", "src_document": [{"title": "Účinky.", "content": "Methylfenidát zvyšuje v mozku hladinu dopaminu. Jedná se o jeden z neuropřenašečů, který je nutný pro vznik motivace a potěšení. Stimuluje tak organismus k výkonům a ke zvýšené koncentraci na jejich provádění.", "section_level": 1}, {"title": "Vedlejší účinky.", "content": "Obvykle hlášené vedlejší efekty Ritalinu jsou problémy se spánkem (což může vést sekundárně k dalším problémům), ztráta chuti k jídlu (proto je také Ritalin někdy používán pro léčení obezity), deprese, podrážděnost, bolesti břicha, bolesti hlavy, sucho v ústní dutině, rozostřené vidění, nevolnost, závratě, otupělost a motorické tiky nebo třesavka. Až 5 % dětí zažívá halucinace, které často zahrnují červy, hady nebo hmyz. Ztráta chuti k jídlu se řeší podáváním jídla před podáním léku. Další jídlo se podává až po odeznění anorektického působení léku. Bolesti hlavy, sucho v ústech a bolesti břicha se velmi snižují při zvýšeném zásobení organismu nápoji. Problémy se spánkem, a to jak s usínáním, tak kvalitou spánku, se řeší fyzickou zátěží na čerstvém vzduchu. Je-li pacient dostatečně unavený, usíná rychle a spánek je kvalitní. Podrážděnost je u psychostimulancií zcela běžně se vyskytující vedlejší účinek. Ostatní vedlejší účinky jsou zcela nedůležité a nemají zásadní význam vedle hlavního kýženého léčebného efektu. Všechny se pronikavě snižují a některé i zcela vymizí, je-li s nemocným stálý kontakt v podobě dialogu. Nejméně vhodným postupem je osamocenost pacienta - tj. ponechat ho sama sobě.", "section_level": 2}, {"title": "Zneužívání.", "content": "Ritalin je někdy zneužíván jako stimulant např. studenty, kteří chtějí vydržet bdělí ve zkouškovém období. Také je užíván rekreačně např. v klubovém prostředí, často v kombinaci s alkoholem, někdy se silnějšími drogami. Od devadesátých let došlo k vzestupu v ilegálním užívání methylfenidátu. Užívání této látky má celou řadu negativních následků psychického i fyzického rázu. Vzniká mj. závislost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Methylfenidát (MPH) je stimulant příbuzný amfetaminům, ale vyvolávající slabší účinky. Je předepisován k léčbě ADHD (attention deficit hyperactivity disorder) u dětí i dospělých – u osob trpících tímto onemocněním zlepšuje schopnost soustředění. Také je nasazován u nemocných narkolepsií a po určitých typech mozkových zranění. Chemicky to je bílá jemná krystalická látka bez zápachu.", "tgt_summary": "派醋甲酯(英文:Methylphenidate),最常见的商品名为利他能(英语:Ritalin),是一种中枢神经系统兴奋剂,被广泛应用于注意力不足过动症(ADHD)和嗜睡症的治疗。", "id": 2024136}
{"src_title": "Maximilien Robespierre", "tgt_title": "马克西米连·罗伯斯庇尔", "src_document": [{"title": "Raná léta.", "content": "Byl synem významného právníka Maximiliena Barthélémy Françoise de Robespierra, a jeho manželky Jacqueline Marguerite Carraultové, dcery sládka. Jeho přímí předkové v mužské linii byli notáři v Carvinu, vesničce poblíž Arrasu, již od počátku 17. století. Maximilien byl nejstarší ze čtyř dětí, měl mladšího bratra Augustina (1763–1794), a dvě sestry. Když mu bylo šest let, jeho matka zemřela při porodu, otec poté opustil rodinu, a až do své smrti (roku 1777) pobýval v zahraničí. Děti zanechal v péči příbuzných z matčiny strany.  Mladý Robespierre navštěvoval od svých osmi let školu v Arrasu, později studoval práva na \"Lycée Louis-le-Grand\" v Paříži. Zde se, mj., seznámil s osvícenskými myšlenkami J.-J. Rousseaua a přijal je za své.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Po ukončení studií v roce 1781 se stal úspěšným právníkem v rodném Arrasu. Při své práci často zastupoval chudé, což mu přineslo oblibu. Roku 1782 jej \"biskup de Conzié\" jmenoval trestním soudcem, Robespierre se ale funkce brzy vzdal, aby nemusel vynášet rozsudky smrti. Dále vedl svou advokátní praxi, rovněž se věnoval spisovatelské činnosti, a od roku 1783 byl členem akademie v Arrasu.  Roku 1789 byl, teprve třicetiletý, Robespierre zvolen poslancem generálních stavů - za „třetí stav“ (buržoazii), v provincii Artois. Pařížští hejskové si vybrali Robespierra za terč svých posměšků. Všechno jim bylo směšné na tomto poslanci za město Arras – staromódní olivově zelený frak, maloměstské chování, nadneseně bombastický sloh předem připravených projevů. Brzy si však mezi Pařížany získal úctu a pozornost.  V Národním shromáždění Robespierre patřil k vůdčím postavám krajní levice, prosazoval pokrokovou ústavu z roku 1791, a byl také jedním z hlavních autorů Deklarace práv člověka a občana. Stal se vedoucím činitelem klubu jakobínů (1790) a pařížské městské rady (1792), která byla samostatnou revoluční jednotkou, vládnoucí v Paříži. I přes politický vzestup se na jeho způsobu života nic nezměnilo. Bydlel, jako dříve, v jediné místnosti, v dřevěném přístavku domu truhláře Maurice Duplaye v Rue Saint-Honoré, a věrný svým principům, zůstával stejně chudý, jako v době, kdy byl ještě neznámý.  V roce 1793 se Robespierre, lidem zvaný Neúplatný, stal vůdčí postavou \"Výboru pro veřejné blaho\" a získal si velkou popularitu mezi lidem, jako nekompromisní stoupenec revolučního teroru, nutného k potření roajalistického odboje doma, i k vítězství Francie nad cizími interventy, včetně římskoněmeckého císaře. V čele Výboru rozpoutal hrůzovládu, která zahrnovala mj. masové vraždění politických oponentů. Boj se postupně rozpoutal i mezi jednotlivými frakcemi jakobínů, a Robespierre se obrátil také proti svým bývalým nejbližším spolupracovníkům, Georgesu Dantonovi a Jacquesu-Reném Hébertovi. Po popravě kordeliérů, Hébertistů a zběsilých, se chopil, se svými stoupenci, absolutní moci a vytvořil triumvirát, se Saint-Justem a Couthonem.  Nakonec se však jím rozpoutaný teror obrátil i proti samému Robespierrovi – poté, co ztratil podporu veřejnosti, byl po thermidorském převratu v jakobínské straně, 27. července roku 1794, zatčen a o den později, spolu se svými stoupenci a bratrem Augustinem, popraven gilotinou na pařížském náměstí Revoluce (dnešní Place de la Concorde).", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Ze všech mužů v čele revoluce byl Robespierre jediný, který prošel revolucí od jejího začátku až do konce. Ze tří jakobínských vůdců byl Marat probodnut dýkou, hned v prvních dnech jakobínské vlády, Danton skončil pod gilotinou, z rozsudku revolučního tribunálu na jaře roku 1794, jedině Robespierre se udržel na čele revoluční vlny. Hned druhý den po jeho smrti začaly vznikat kolem jeho jména legendy. Jeho nepřátelé ze všech politických táborů a skupin, bojujících proti revoluci, i jeho včerejší přátelé, kteří se ze strachu distancovali od poraženého, všichni byli proti němu. Stačí připomenout proslulého malíře Louise Davida, člena Výboru pro veřejné blaho, a Robespierrova přítele. Po řeči Neúplatného v klubu jakobínů 8. thermidoru s vřelým nadšením slíbil, že s ním vypije číši do dna, ale po Robespierrově pádu se ospravedlňoval tvrzením, že jím byl hrubě oklamán.  Proti Robespierrovi stálo nesčíslně různých skupinek, ale i \"zběsilí\", \"hébertisté\", \"dantonisté\", všechny různorodé elementy, z nichž se později vytvořil thermidoriánský blok. Po pádu jakobínské diktatury se všichni Robespierrovi protivníci, zprava i zleva, shodli na několika označeních, která se běžně užívala. „Tyran, diktátor, despota, vrah, krvežíznivec“, to byly přezdívky, jimiž ho častoval „levicový“ \"Collot d'Herbois,\" stejně jako pravicový \"Boissy d'Anglas\". Robespierre byl vylíčen jako výlupek zkaženosti, a nelidskosti, jako krvežíznivý tyran a vrah.  Dodnes zůstává Robespierre kontroverzní postavou. Mezi jeho obhájce patřil např. komunistický historik Albert Soboul, který většinu opatření Výboru pro veřejné blaho pokládal za nutnou pro obranu revoluce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maximilien François Marie Isidore de Robespierre (6. května 1758 Arras – 28. července 1794 Paříž) byl francouzský advokát, a čelný představitel Velké francouzské revoluce: poslanec Národního shromáždění, významný jakobín, a představitel jakobínského revolučního a politického teroru.", "tgt_summary": "马克西米连·弗朗索瓦·马里·伊西多·德·罗伯斯庇尔(;1758年-5月6日-1794年-7月28日),法国大革命时期政治家,雅各宾专政时期的实际最高领导人。", "id": 1130561}
{"src_title": "Tučňák císařský", "tgt_title": "皇帝企鹅", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Tučňáka císařského popsal v roce 1844 anglický zoolog George Robert Gray, který jeho rodové jméno \"Aptenodytes\" sestavil ze starořeckých slov ἀ-πτηνο-δύτης [a-ptēno-dytēs], „bez-křídla-potápěč“. Jeho druhové jméno \"forsteri\" je pocta německému přírodovědci Johannu Reinholdu Forsterovi, který doprovázel kapitána Jamese Cooka na jeho druhé tichomořské plavbě a který pojmenoval pět jiných druhů tučňáka.  Spolu s podobně zbarveným, ale menším tučňákem patagonským (\"A. patagonicus\"), je tučňák císařský jediným žijícím druhem rodu \"Aptenodytes\". Fosilní nálezy na Novém Zélandu z pozdního pliocénu, tedy asi před třemi miliony lety, ukázaly, že v tomto rodu byl další druh, \"A. ridgeni\". Výzkum chování a genetiky tučňáků ukázal, že je rod \"Aptenodytes\" bazální větví celého řádu, což znamená, že se oddělil od větve, z níž se vyvinuly všechny ostatní rody tučňáků. Zkoumání mitochondriální a jaderné DNA naznačuje, že toto odtržení proběhlo zhruba mezi 40 miliony lety.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Dospělý tučňák císařský dosahuje výšky až 122 centimetrů. Jeho váha se pohybuje mezi 22 a 45 kilogramy a závisí na pohlaví, protože samci váží více než samice, a také na ročním období, protože samec i samice ztrácejí podstatnou část své váhy při chovu mláďat a sezení na vejcích. Samec musí vystát více než dva měsíce antarktické zimy, aby uchránil vejce před mrazem. Během této doby ani jednou nejí a proto většina samců za tu dobu ztratí okolo 12 kg. Průměrná váha na začátku sezení je u samců 38 kg a u samic 29,5 kg. Po tomto období mají obě pohlaví hmotnost průměrně 23 kg.  Jako všichni tučňáci má také tučňák císařský hydrodynamický tvar, který minimalizuje odpor vody při plavání, a křídla přeměněná na tuhé ploché ploutve. Jazyk má opatřený háčky orientovanými směrem dozadu, takže brání úniku lapené kořisti. Samci a samice jsou téměř stejně vysocí a mají totožné zbarvení. Na hlavě, bradě, krku, zádech, ocasu a hřbetu ploutví má tento druh černé opeření. Na břiše a spodku křídel je bílý a v horní části hrudi začíná peří přecházet do světle žluta. Okolí uší je pak jasně žluté až oranžové. Vrchní část osmicentimetrového zobáku je černá a spodní část může být růžová nebo oranžová. Nedospělý jedinec má bradu, krk a okolí uší bílé a zobák černý. Mládě je většinou pokryté šedým peřím a má černou hlavu s bílou maskou. V roce 2001 bylo pozorováno mládě s bílým peřím na celém těle, ale nejednalo se u skutečného albína, jelikož nemělo růžové oči. Mládě po vylíhnutí váží průměrně 315 gramů a peří mu vyroste, když dosáhne asi 50 % váhy dospělého jedince.  Od listopadu do února tmavé peří tučňáka císařského bledne do hněda před tím, než se během ledna nebo února přepeří. Vzhledem k ostatním druhům ptáků je u tohoto druhu přepeřování rychlé, trvá v průměru pouze 34 dní. Nové peří vyvstane z pokožky poté, co naroste do třetiny své konečné délky, ještě před tím, než odpadne staré peří. Děje se tak kvůli snížení tepelných ztrát.  Každoroční šance dožití tučňáka císařského je 95,1 % a průměrná doba života činí 19,9 let. Někteří vědci odhadují, že 1 % těchto tučňáků se může dožít 50 let. Na druhou stranu pouze 19 % mláďat přežije svůj první rok života. 80 % tučňáků císařských tvoří jedinci starší čtyř let.", "section_level": 1}, {"title": "Zvuky.", "content": "Protože tučňák císařský nestaví žádné hnízdo, které by mu sloužilo ke znovunalezení svého partnera nebo mláděte, musí spoléhat na zvukovou komunikaci. Používá složité směsice zvuků, které jsou pro rozpoznání rodičů, mláďat a partnerů zásadní. Zřejmě disponuje nejrozmanitějšími zvukovými signály ze všech tučňáků. K dorozumívání používá dvou kmitočtových pásem naráz.", "section_level": 2}, {"title": "Adaptace na zimu.", "content": "Tučňák císařský se rozmnožuje v nejstudenějším prostředí ze všech ptáků – teplota vzduchu může klesnout na -40 °C a vítr může dosáhnout rychlosti až 144 km/h. Teplota vody je -1,8 °C, což je mnohem méně než průměrná teplota tučňákova těla (39 °C). K zabránění ztráty tepla se u tohoto druhu vyvinuly mnohé adaptace. Pod pokožkou má vrstvu škáry tlustou až 3 cm a 80–90 % izolace zajišťuje peří. Výsledná vrstva tuku mu ztěžuje pohyb na pevnině. Má krátké tuhé peří ve tvaru kopí. S hustotou 15 per na cm je to nejhustěji opeřený pták na světě. Tučňák císařský má svaly, které mu umožňují držet peří na zemi vzpřímené a vytvořit tak vrstvu vzduchu, která také redukuje ztrátu tepla. Naopak ve vodě se peří zploští a díky tomu tučňák neprovlhne. Aby udržel peří mastné a voděodolné, musí ho čechrat.  Tučňák císařský je schopný beze změny metabolismu udržet běžnou tělesnou teplotu při okolních teplotách -10 až 20 °C. Při nižších teplotách se jeho metabolismus výrazně zrychlí, ale normální teplotu těla si umí udržet v širokém teplotním rozmezí od -47 po 38 °C. Pro zrychlení metabolismu využívá plavání, chození, třesení a zvýšené spalování tuků, které navozuje hormon glukagon. Při teplotách nad 20 °C se tučňák císařský snaží zabránit přehřívání, a proto zvedá svá křídla, čímž se plocha jeho těla odhalená větru zvýší o 16 %.", "section_level": 2}, {"title": "Adaptace na tlak a malé hodnoty kyslíku.", "content": "Mimo zimu čelí tučňák císařský i dalšímu problému spojenému s ponory do velké hloubky – výrazně se zvyšujícímu tlaku, který může představovat až 40–násobek atmosférického tlaku. Takový tlak by u většiny jiných pozemských živočichů způsobil barotrauma. Kosti tohoto tučňáka nejsou téměř vyplněné vzduchem, ale jsou velmi pevné, což zabrání mechanickému barotraumatu. Není ale známo, jak se tučňák vypořádává s dekompresní nemocí.  Při potápění se tučňákovi císařskému sníží spotřeba kyslíku, protože zpomalí tlukot svého srdce až na 5 úderů za minutu a pozastaví funkci méně důležitých orgánů. Jeho hemoglobin a myoglobin jsou schopny transportovat kyslík v krvi v malých koncentracích, díky čemuž při jeho malých hodnotách neztratí vědomí.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření a populace.", "content": "Tučňák císařský se vyskytuje téměř výhradně mezi 66° a 77° jižní šířky. Téměř vždy se rozmnožuje na krách nejdále 18 km od pobřeží. Před silným větrem se většinou schovává u ledovcových útesů.  Dlouhou dobu počet žijících jedinců nebyl skoro vůbec znám a někteří autoři dokonce navrhovali z těchto důvodů přesunout tučňáka císařského z kategorie „málo dotčený“ (LC) do kategorie „chybí údaje“ (DD). Informace z roku 1990 hovoří o 400 000–450 000 jedincích, rozprostřených ve 40 koloniích. Okolo 80 000 párů žije v Rossově moři. Velké kolonie se nachází na mysu Washington (20 000-25 000 párů), na ostrově Coulman ve Viktoriině zemi (asi 22 000 párů), v Coatsově zemi (14 300-31 400 párů) a v Zemi královny Maud (16 000 párů). Ví se o dvou pevninských koloniích, jedna je na Antarktickém poloostrově a druhá na mysu ledovce Taylor v Australském Antarktickém teritoriu. Několik zbloudilých tučňáků císařských bylo v minulosti hlášeno na Heardově ostrově a McDonaldových ostrovech, Jižní Georgii a Jižních Sandwichových ostrovech a na Novém Zélandu. V roce 2009 satelitní snímky ledovců pomohly vědcům objevit deset předtím neznámých kolonií tučňáka císařského v Antarktidě. V témže roce britský antarktický průzkum pod vedením P. T. Fretwella došel na základě dalších podobných snímků k závěru, že tento nehostinný kontinent obývá bezmála 600 000 jedinců v celkově asi 46 koloniích. Z této globální populace odhadem až 80 % tučňáků každoročně hnízdí.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Tučňák císařský je sociální zvíře. Lovící jedinci někdy synchronizují potápění a vynořování. Někteří tučňáci jsou aktivní ve dne, někteří v noci. Většinu roku tráví cestováním mezi hnízdištěm a oblastí lovu.  Americký fyziolog Gerald Kooyman v roce 1971 zveřejnil výsledky zkoumání chování tučňáka císařského pod vodou pomocí nahrávacích zařízení. Objevil, že se potápí do hloubky až 265 metrů a pod vodou vydrží až 18 minut. Pozdější výzkum ukázal, že se jedna mladá samice poblíž zálivu McMurdo Sound potopila do hloubky 535 metrů. Dalšími studii bylo zjištěno, že se dokáže potopit na déle než 30 minut a dostat se může do hloubky až 565 metrů. Je možné, že se tučňák císařský může potopit ještě hlouběji, protože přesnost nahrávacích zařízení se ve větších hloubkách zmenšuje. Další výzkum jednoho jedince ukázal, že se ve vodě 900 metrů hluboké běžně ponořuje do hloubky 150 metrů a ve vodě hluboké 450–500 metrů se potápí do hloubek buď jen 50 metrů nebo více než 400 metrů.  Samci i samice musí z kolonií kvůli potravě urazit vzdálenost až 500 kilometrů. Tučňák císařský je zdatný plavec, průměrně při plavání dosahuje rychlosti 6–9 km/h. Na pevnině se pohybuje střídavě kolébavým pohybem a klouzáním se po ledu na svém břiše, kdy se odráží nohama a ploutvemi (křídly). Jako všichni ostatní tučňáci neumí létat.  Proti chladu se kolonie tučňáka císařského chrání choulením, kterého se účastní desítky až stovky jedinců a při němž se každý tučňák opírá o souseda. Tučňáci vně skupiny vystavení větru se pomalu přemisťují po okraji útvaru na závětrnou stranu, takže každý jedinec je chvíli uvnitř skupiny a chvíli vně.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Tučňák císařský se živí převážně rybami, korýši a hlavonožci, ale složení potravy se mění od populace k populaci. Ryby jsou většinou nejdůležitějším zdrojem potravy, z nich nejčastější je treska antarktická (\"Pleuragramma antarcticum\"). Další běžnou potravou jsou ostatní ryby z čeledi ledovkovitých (Nototheniidae), krakatice glaciální (\"Psychroteuthis glacialis\"), krakatice Kondakova (\"Kondakovia longimana\") nebo krunýřovka krillová (\"Euphausia superba\"). Tučňák císařský hledá potravu v Jižním oceánu, a to buď v otevřených vodách nebo v prasklinách ledovců. Jednou z jeho strategií je ponořit se do hloubky okolo 50 metrů, kde nad sebou nalezne ryby plovoucí pod ledovcem. Chytí jednu z nich a zase se ponoří hlouběji. Tak to dělá asi šestkrát a pak plave na hladinu, nadechnout se.", "section_level": 2}, {"title": "Predátoři.", "content": "Mezi predátory tučňáka císařského patří ptáci a vodní savci. Největším pozemským predátorem mláďat je buřňák obrovský (\"Macronectes giganteus\"), který má za vinu až 34 % úmrtí mláďat v koloniích, i když se často spokojí i s mrtvými tučňáky. Chaluha antarktická (\"Stercorarius maccormicki\") žere většinou mrtvá mláďata, protože živá jsou v období, kdy na místo výskytu kolonií doráží, na ni moc velká.  Jediní dva známí mořští predátoři jsou oba savci: tuleň leopardí (\"Hydrurga leptonyx\"), který se živí dospělými i mladými tučňáky, a kosatka dravá (\"Orcinus orca\"), která se živí převážně dospělci.  Pokud jeden z páru chovajícího mládě zemře, druhý jej zanedlouho opustí a vydá se hledat potravu do moře.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování a chov mláďat.", "content": "Tučňák císařský sexuálně dospívá ve věku asi tří let a většinou se začne rozmnožovat o jeden až tři roky později. Rozmnožovací cyklus začíná na počátku antarktické zimy, což je v březnu nebo v dubnu, kdy se všichni dospělí jedinci v koloniích přemisťují z moří do hnízdišť. Při tom urazí vzdálenost 100–160 kilometrů. Zdá se, že se začínají hýbat spolu se zkracováním denní doby – úspěšně se k rozmnožování podařilo přimět jedince chované v zajetí pomocí systému osvětlení, který napodoboval změny délky antarktického dne. Námluvy tučňáka císařského začínají v březnu nebo dubnu, kdy se venkovní teplota může pohybovat okolo -40 °C. Na začátku si nezadaný samec položí hlavu na hruď, nadechne se a vydá 1–2 sekundy trvající zvuk. Poté se pohybuje po kolonii a volání opakuje. Když najde partnerku, tak si samec a samice stoupnou proti sobě, natáhnou hlavy směrem vzhůru a v této pozici několik minut přetrvávají. Poté se spolu pohybují po kolonii s tím, že samice většinou následuje samce. Před kopulací se jeden z páru ukloní druhému a druhý to zopakuje.  Tučňák císařský je sériově monogamní – jeden rok je věrný jednomu partnerovi, ale jen asi 15 % jedinců zůstane věrných jednomu partnerovi více let. Samice v květnu nebo na začátku června vyvrhne jedno vejce vážící 460–470 g. Jeho tvar trochu připomíná hrušku a měří. Většinou váží pouze 2,3 % váhy své matky, což ho činí jedním z nejlehčích (v poměru k váze matky) vajec mezi ptáky. 15,7 % váhy tohoto vejce tvoří skořápka; ta musí být stejně jako u ostatních druhů tučňáků velmi silná, aby se vejce nerozbilo.  Po vyvrhnutí vejce je matka vyhladovělá a trpí nedostatkem živin, takže velmi opatrně předá vejce samci a okamžitě se vrací na dva měsíce do moře lovit potravu. Předání vejce je velmi obtížné a mnoho párů ho upustí na zem. Když se to stane, mládě vevnitř velmi rychle zemře, protože vejce nedokáže vystát nízké teploty na povrchu ledu. Když se předání podaří, samec potom 64 dnů v kuse drží vejce na svých nohách, než se mládě vylíhne. Tučňák císařský je jediný druh tučňáka, který se chová tímto způsobem, u ostatních druhů se samec a samice v inkubování vejce střídají. V době, kdy se vejce vylíhne, už je samec v kolonii okolo 115 dní. Aby přežili zimu a silný vítr, který může dosahovat rychlosti až 200 km/h, choulí se samci k sobě. Během čtyř měsíců, kdy se přemisťuje, rozmnožuje a inkubuje mládě, ztratí samec až 20 kilogramů, takže z 38 kg mu zbude pouze 18 kg tělesné váhy. Líhnutí může kvůli silné skořápce trvat dva až tři dny. Čerstvě narozené mládě je závislé na svých rodičích kvůli teplu a potravě. Jestliže se vylíhne před návratem matky, krmí ho otec tvarohovitou hmotou, kterou vytváří žlázou v jícnu, složenou z 59 % z bílkovin a z 28 % z lipidů.  Samice se do kolonie vrátí do deseti dnů po vylíhnutí mláděte, tedy někdy v půlce července nebo na začátku srpna. Svého partnera najde pomocí hlasových signálů a začne se starat o mládě. Krmí ho potravou předtím natrávenou ve svém žaludku. Samec je opustí a asi 24 dnů stráví lovem potravy v moři. Partneři se poté střídají v lovu a péči o mládě.  Asi 45–50 dní po vylíhnutí mláďata utvoří těsnou skupinu, čímž se navzájem ohřívají. Během této doby se oba rodiče vydají do moře lovit potravu, aby je nakrmili. Tyto skupiny mohou čítat až několik tisíc mláďat. Od začátku listopadu mláďatům začne růst peří a tento proces trvá až dva měsíce; často ho nemají kompletní ani v době opouštění kolonie. Během této doby je přestanou krmit rodiče. Všichni tučňáci se v prosinci nebo lednu přemístí k moři a stráví tam zbytek (antarktického) léta.", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Tučňák císařský patří mezi téměř ohrožené druhy podle IUCN. Spolu s devíti dalšími druhy tučňáků se uvažuje o jeho zařazení do Endangered Species Act Spojených států. Hlavním důvodem toho je údajně ubývání dostupnosti potravy kvůli klimatickým změnám a průmyslovému rybolovu. Mezi další důvody patří choroby, ničení jeho přirozeného prostředí výskytu a narušování lidmi (hlavně vinou turismu). Podle jedné studie mláďata začínají být znepokojená při přiblížení se helikoptéry na méně než 1 kilometr.  V průběhu neobvykle dlouhého teplého období na konci 70. let 20. století byl pozorován padesátiprocentní pokles populace v Adélině zemi v důsledku zvýšeného vymírání dospělých jedinců, a to hlavně samců. Na druhou stranu následné opětovné ochlazení sice zastavilo toto vymírání, ale vlivem nižších teplot se snížila úspěšnost vylíhnutí mláďat z vajec (při větší teplotě nemusí mít vejce tak silnou skořápku). Proto je tučňák císařský považován za druh velmi citlivý na klimatické změny.  Podle studie Oceánografického institutu ve Woods Hole provedené v lednu 2009 se tučňák císařský může dostat na pokraj vyhynutí do roku 2100. Pomocí matematických modelů totiž vědci vypočítali, jak ztráta ledovcové plochy způsobená globálním oteplováním ovlivní velkou kolonii v Adélině zemi v Antarktidě. Tyto modely předpověděly 87% úbytek této populace do konce tohoto století, tedy ze současných 3000 párů na 400 párů. Takovýto úbytek může nastat v celkové populaci tučňáka císařského. Údajně se bude jednat o podobný úbytek, jaký již jednou nastal (v 70. letech 20. století).  Na následky klimatických anomálií se roku 2015 rozpadla druhá největší kolonie tučňáků císařských, pro něž byla oblast Halleyova zálivu u Weddellova moře desítky let bezpečným útočištěm. Vliv klimatického jevu El Niño a mimo jiné výskyt silné bouře zapřičinil rozklad jinak pevného ledovcového masivu, jenž přeživší ptáky donutil k migraci. To potvrzuje řada pozorování učiněných mezi lety 2016 a 2018, kdy vědci zaznamenali až desetinásobný nárůst populace na místě vzdáleném asi jen 55 kilometrů od postižené oblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah s lidmi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zajetí.", "content": "První pokusy o udržení tohoto druhu v zajetí jsou známy od roku 1930, ale s minimálními znalostmi a poněkud ležérním přístupem k problematice jsou dlouhých 30 let neúspěšné. Teprve až v roce 1960 se v Dánské zoo Aalborg dožil jedinec vyššího věku 20 let, a vylíhlo se i jedno mládě, které však krátce nato zemřelo. Zde tučňák měl alespoň z části přizpůsobené podmínky, podobné těm v jeho přirozeném prostředí. Výhradně pro něho byl vybudován například chlazený obytný prostor.  Náročnost druhu dokazuje, že jej do dnes nalezneme trvale jen v několika zoologických zahradách či veřejných akvárií v USA a Asii. V roce 1999 se v severoamerických institucích nacházelo celkově asi jen 55 jedinců. V Číně se poprvé tučňák císařských objevil až v roce 2009 v Podmořském Světě Nanjing (Nanjing Underwater World), nacházejícím se poblíž mauzoela Sun Yat-Sen. V Japonsku je k vidění ve veřejných akvárií Přístav Nagoya (Port of Nagoya Public Aquarium) a Wakayama Dobrodružný Svět (Wakayama Adventure World)\".\" Daří se jej i úspěšně odchovat.", "section_level": 2}, {"title": "V kultuře.", "content": "Tučňák císařský je obecně nejznámější a tedy velmi populární druh, kterého můžeme často spatřit na reklamních či dekorativních předmětech. Za tuto slávu bezpochyby vděčí svým rozměrům (největší žijící druh) a také specifickým způsobem života v nehostinně Antarktidě. Není divu, že se pravě jeho životem zabývá hned několik filmů. Velmi známý je francouzský dokument z roku 2005 \"Putování tučňáků\", právě o jeho životním cyklu, na který navazuje druhý díl s podtitulem \"\". Velmi často se jím také zabýval David Attenborough z BBC, a to v páté epizodě seriálu \"Život v mrazáku\" z roku 1993, znovu v roce 2001 v dokumentární sérii \"Modrá Planeta- historie oceánu\", v seriálu \"Zázračná planeta\" v roce 2006. a roku 2011 také v dokumentárním cyklu \"Zmrzlá planeta\". Dále mu tento populární dokumentarista věnoval druhou epizodu z přírodovědného seriálu \"Zvířecí dynastie\", natočeném v roce 2018. V něm jej společně s dalšími čtyřmi druhy považuje za jednoho z nejohroženějších živočichů planety, z pohledu jejich nejisté budoucnosti.  Tučňáci císařští jsou hlavními postavami v animovaném filmu \"Happy Feet\" a \"Happy Feet 2\", a Big-Z, postava z filmu \"Divoké vlny\", je také tučňák císařský.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tučňák císařský (\"Aptenodytes forsteri\") je nejvyšší a nejtěžší ze všech tučňáků. Je endemitem Antarktidy. Samec má stejné zbarvení peří jako samice, bývá však o něco vyšší a těžší. Obecně druh dosahuje výšky až 122 centimetrů a váhy mezi 22–45 kilogramy. Hřbet a hlavu má černou, břicho bílé a okolí uší žluto-oranžové. Jako všichni ostatní tučňáci je nelétavý a jeho křídla jsou tuhá a zploštěná v ploutve.", "tgt_summary": "皇帝企鹅(学名:')常简称为帝企鹅或皇企鹅,是企鹅家族中体型最大的属种,成年皇帝企鹅身高可达120厘米,体重可达46公斤。在皇帝企鹅发现之前,有一种企鹅被认为是最大的企鹅,取名为国王企鹅。后来,在南极大陆沿海皇帝企鹅被发现,由于它比国王企鹅还高大,因此命名为皇帝企鹅。", "id": 1598694}
{"src_title": "Kraj (Středozem)", "tgt_title": "夏爾 (中土大陸)", "src_document": [{"title": "Popis Kraje.", "content": "Kraj se nachází v Eriadoru na západ od řeky Brandyvíny a na východ od Dalekých vrchů. Od západu k východu je dlouhý asi 120 mil (cca 190 km) a od severu k jihu 150 mil (cca 240 km), jeho rozloha tedy činí asi 47.000 km2. Kraj se dělí na čtyři hlavní oblasti nazývané \"čtvrtky\" a další dvě tzv. \"marky\". Východní marka se nachází za řekou Brandyvínou na jejím levém břehu, byla osídlena r. 2340 Třetího věku rodem Brandorádů (dříve Starorádů) a oficiálně potvrzena jako součást Kraje králem Elessarem na počátku Čtvrtého věku. Zároveň tento král rozšířil Kraj o Západní marku.  Hlavním městem Kraje je Velká Kopanina, dalšími významnými městy jsou Hobitín, Bralův Městec, Žabovřesky a další.", "section_level": 1}, {"title": "Zřízení.", "content": "Kraj po celé dějiny patřil pod nadvládu Severního království, nicméně Arnor (už v době založení Kraje rozpadlý na tři části, z nichž přežíval pouze Arthedain) záhy zanikl a potomci králů se ukrývali v divočině. Hobiti si po založení Kraje zvolili vladyku jako zástupce krále, který však do správy Kraje nijak nezasahoval. Funkce vladyky zpočátku patřila rodu Starorádů, po jejich založení Rádovska se přesunula do rukou Bralů. Protože rozvětvené hobití rodiny si své záležitosti spravovaly samy a hobiti byli pokojný národ, který neválčil ani mezi sebou ani s jinými, role vladyky byla víceméně formální. Důležitou osobou v Kraji byl rovněž starosta Velké Kopaniny (chápaný v zásadě jako starosta Kraje), volený na 7 let, pod jehož pravomoc patřili tzv. \"krajníci\", obdoba policie. Na celý Kraj jich bylo pouze dvanáct a většinou museli hledat spíš zaběhlý dobytek než řešit skutečné zločiny. Více krajníků bylo na hranicích Kraje. Jejich počet kolísal podle situace.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Území Kraje patřilo pod říši Arnor, která však v průběhu Třetího věku směřovala k úpadku, takže po r. 1600 Třetího věku už oblast Kraje nebyla téměř osídlená. V té době hobiti sídlili ve městě Hůrce, z nějž se r. 1601 vypravili bratři Marko a Blanko s mnoha hobitími rodinami a založili hobití říši, kterou pojmenovali Kraj. Dostali povolení od Argeleba II., krále Arthedainu, k osídlení oblasti, pokud budou střežit západní cestu a uznávat svrchovanost Severního království.  Rok založení Kraje (1601 Třetího věku) byl hobity považován za rok 1 krajového letopočtu. Skromné způsoby hobitů se dobře hodily k této úrodné zemi, která pod jejich rukama vzkvétala.  Zdá se, že s výjimkou několika přírodních pohrom a skřetího nájezdu v roce 2747 byl Kraj pokojná země a příliš si neuvědomoval svět kolem a naopak ostatní národy Středozemě se o hobity nijak zvlášť nezajímaly. Jak ale postupně vzrůstala Sauronova moc ve Středozemi, Hraničáři (původně válečníci Severního království) Kraj chránili před nebezpečím, aniž by si to hobiti uvědomovali. Když však na Aragornovu žádost odešli do Války o Prsten, Kraj zůstal téměř nechráněný a začali do něj pronikat Sarumanovi zločinní zvědové ze Železného pasu. Těmi byl nakonec téměř ovládnut, ale hobiti, kteří se vrátili z Války o Prsten, zejména Smělmír Brandorád a Peregrin Bral, vyvolali povstání a Sarumanovy muže porazili v bitvě u Povodí.  Král Aragorn pak připojil ke Kraji Západní marku, vydal nařízení, že žádný člověk nesmí do Kraje vstoupit a prohlásil vladyku Kraje (jímž se stal Peregrin Bral), Pána Rádovska (Smělmír Brandorád) a starostu Velké Kopaniny (Samvěd Křepelka) za rádce Severního království.", "section_level": 1}, {"title": "Významní hobiti.", "content": "Mezi nejznámější hobity z Kraje patří Bilbo Pytlík, který se připojil k výpravě k Osamělé hoře Erebor a při tomto dobrodružství náhodou získal Jeden prsten (kniha \"Hobit\"). Tento náhodný objev vtáhl Bilba, jeho synovce Froda Pytlíka a všechny hobity z Kraje do války na konci Třetího věku (trilogie Pán prstenů).", "section_level": 1}], "src_summary": "Kraj (anglicky \"Shire\", v západštině \"Sûza\", v sindarštině \"Drann\") je fiktivní země popsaná v \"Pánovi prstenů\" a dalších knihách anglického spisovatele J. R. R. Tolkiena. Leží na severozápadě Středozemě a je obydlen hobity.", "tgt_summary": "夏尔(Shire)是作家托尔金在《魔戒》和其他著作所创造的中土大陆(Middle Earth)内的一个区域,主要居民为哈比人。夏尔位在中土大陆的北方,伊利雅德和雅诺王国之内。夏尔在西方通用语里为Sûza或是Sûzat,在辛达林语中为i Drann。", "id": 878874}
{"src_title": "Radek Štěpánek", "tgt_title": "拉德克·斯泰潘內克", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "Profesionálem se stal v roce 1996 a nejprve začínal jako deblový specialista. V roce 1999 získal svůj první titul ve čtyřhře, když s Martinem Dammem na turnaji v Praze ve finále porazil americko-ekvádorský pár Mark Keil, Nicolás Lapentti. Ve čtyřhře získal celkově 12 titulů na okruhu ATP. Od roku 2002 se zaměřoval i na dvouhru, ale stále zůstával deblistou.  V červnu 2005 vyhrál první turnaj ve dvouhře v Rotterdamu, kde ve finále zdolal Belgičana Rochuse, v červenci 2007 triumfoval v Los Angeles, kde porazil tehdejší světovou devítku Jamese Blakea a třetí titul získal v lednu 2009, když v boji o titul zdolal Fernanda Verdasca. Do finále postoupil na turnaji Masters Series v sezóně 2004 v Paříži, kde podlehl Maratu Safinovi a roku 2006 v Hamburku, kde nestačil na Španěla Tommyho Robreda.  Nejlepším výsledkem na grandslamových turnajích ve dvouhře je postup do čtvrtfinále ve Wimbledonu 2006. Ve čtyřhře s Indem Leanderem Paesem zvítězili na Australian Open 2012. O velký skok na žebříčku ATP ze 60. na 36. místo způsobila účast v semifinále v Montrealu, kde po velké bitvě podlehl na kanadském betonu světové jedničce Rogeru Federerovi. Necelý rok poté ho ale porazil na antukovém turnaji v Římě, což bylo poprvé a zatím naposled, kdy porazil nejlepšího hráče světa.  Nejvyššího žebříčkového postavení ve své kariéře dosáhl Štěpánek 14. srpna 2006, kdy byl na 8. příčce v singlovém žebříčku ATP. Jako hráč první světové desítky však neodehrál jediný zápas kvůli zranění.  V roce 2009 zvítězil ve dvouhře již na dvou turnajích, v australském Brisbane a americkém San José, kde triumfoval i ve čtyřhře. V roce 2011 si připsal dosud své nejcennější vítězství na turnaji kategorie ATP World Tour 500 ve Washingtonu, D.C.  Dne 6. dubna 2012 hrál zápas Davisova poháru proti Srbovi Janku Tipsarevičovi. Srb zvítězil po pětisetovém průběhu, když výsledný čas činil 5 hodin a 7 minut. Po zápase Tipsarevič obvinil Štěpánka, že mu při podávání ruky u sítě ukázal vztyčený prostředník a vulgárně ho urážel. V tomto ročníku získal svůj první Davis Cup, když ve finále v Praze proti Španělsku porazil v rozhodujícím pátém zápase Nicoláse Almagra 6:4, 7:6, 3:6, 6:3. V následujícím ročníku 2013 s českým týmem „salátovou mísu“ dokázal obhájit, když opět získal vítězný bod v posledním pátém zápase finále proti Srbsku (tentokrát proti Dušanu Lajovićovi). Stal se tak prvním hráčem historie Davis Cupu, kterému se to povedlo ve dvou po sobě jdoucích sezónách; a třetím mezi tenisty, kteří ve své kariéře dokázali vyhrát rozhodující pátý zápas finále dvakrát či vícekrát (po Francouzovi Henri Cochetovi a Britovi Fredu Perrym).  Sezónu 2014 poprvé v kariéře rozehrál jako reprezentant českého týmu na Hopmanově poháru, kde nastoupil po boku přítelkyně Petry Kvitové. Sezónu 2015 měl zahájit opět na Hopmanově poháru v páru s Lucií Šafářovou. Pro zranění nohy jej však nahradil Adam Pavlásek.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Byl zasnouben s tenistkou a bývalou světovou jedničkou Martinou Hingisovou, ale v srpnu 2007 oznámil, že svatbu ruší. Na konci roku 2007 se jeho přítelkyní stala česká tenistka Nicole Vaidišová, se kterou se 17. července 2010 v katedrále svatého Víta v Praze oženil. Na konci června 2013 se Štěpánek s Vaidišovou rozvedl. Manželství trvalo necelé tři roky. Po rozvodu se začalo spekulovat o vztahu s bývalou druhou hráčkou světa Petrou Kvitovou, tuto informaci potvrdili až v říjnu 2013. Několikaměsíční vztah ukončili v dubnu 2014. Následně obnovil poměr s Vaidišovou, s níž se podruhé oženil 25. května 2018 v pražských Stodůlkách. A 6. července 2018 se jim narodila dcera Stella.  Jeho bratrancem je český fotbalový brankář Jaromír Blažek.  Rozlučku s kariérou uskutečnil 18. října 2018 v pražské O aréně. Do exhibice nejdříve nastoupil v páru s Leandrem Paesem proti dvojici Haas a Djoković. Poté odehrál set proti Novaku Djokovićovi. Večera se účastnili také Andre Agassi, Mika Häkkinen, Jaromír Jágr, Pavel Nedvěd či Petr Čech.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "První trenérské angažmá přijal 30. listopadu 2017, dva týdny po ukončení profesionální dráhy. Stal se koučem Srba Novaka Djokoviće, jehož v dané době vedl Američan Agassi. Spolu s americkým bývalým tenistou pak Djokoviće přestali trénovat v závěru března 2018, když se jejich názory příliš často rozcházely.  Od května 2019 se stal trenérem bulharského hráče Grigora Dimitrova, jenž při navázání spolupráce figuroval na 48. příčce žebříčku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Radek Štěpánek (* 27. listopadu 1978 Karviná) je bývalý český profesionální tenista, tenisový trenér a bronzový medailista v soutěži smíšené čtyřhry z brazilského Ria de Janeira 2016. V profesionálm tenise se pohyboval mezi lety 1996–2017.", "tgt_summary": "拉德克·斯泰潘内克(,1978年-11月27日),是一位捷克职业网球选手。于1996年转为职业选手。史坦帕尼克出道最初时主攻双打。2002年后,重心转移到单打赛事上。他曾与瑞士女网球运动员辛吉斯有恋爱关系,但在2007年8月分手。", "id": 1215417}
{"src_title": "Absorpce záření", "tgt_title": "吸收 (光学)", "src_document": [{"title": "Lambertův zákon.", "content": "Při pohlcení světelné energie může dojít k její přeměně na kinetickou energii neuspořádaného pohybu částic absorbující látky, tedy na teplo. Pohlcená energie se však může přeměnit zpět ve světelnou energii, což se označuje jako luminiscence.  Experimentálně bylo zjištěno, že při průchodu světla o intenzitě formula_1 vrstvou látky o tloušťce formula_2 dojde k zeslabení této intenzity o hodnotu formula_3, která je úměrná původní intenzitě světla a síle vrstvy, tzn. Integrací tohoto vztahu dostaneme tzv. Lambertův zákon (Lambertův-Beerův zákon) kde formula_1 je intenzita světla po průchodu prostředím o tloušťce formula_7, přičemž formula_8 představuje intenzitu prošlého světla pro formula_9, tj. při nulové tloušťce vrstvy. Konstanta formula_10 je absorpční koeficient. Konstanta formula_11 bývá označována jako propustnost.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy absorpce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Selektivní absorpce.", "content": "Zvláštním (a důležitým) případem absorpce je tzv. selektivní (výběrová) absorpce. Při selektivní absorpci dochází k pohlcování pouze určité části spektra. Mohou být pohlcovány pouze určité části spektra, širší pásy, nebo celé obory spektra. Selektivní absorpce se projevuje různě při rozličných vlnových délkách, např. při mezihvězdné absorpci.  Většina látek absorbuje světlo selektivně. Spektrum světla je tedy po absorpci ochuzeno o některé vlnové délky nebo celé části původního spektra. Ve výsledném spektru se tedy vyskytují pouze určité vlnové délky (tzn. určité barvy). V důsledku absorpce se nám předměty jeví jako barevné. Například předmět pohlcující modré, zelené a žluté světlo se bude jevit jako červený, pokud bude vystaven bílému světlu.", "section_level": 2}, {"title": "Neutrální absorpce.", "content": "Neutrální absorpce se projevuje stejnou mírou při všech vlnových délkách v daném rozsahu spektra.", "section_level": 2}, {"title": "Spojitá a čárová absorpce.", "content": "Jestliže je záření pohlcované jen v určitých spektrálních čárách, jde o čárovou absorpci; jestliže je pohlcované ve všech vlnových délkách, jde o spojitou absorpci. Čárová absorpce, kterou zapříčiňují atomy mezihvězdného plynu, je mezihvězdná absorpce.", "section_level": 2}, {"title": "Výpočet.", "content": "Pohltivost je možné vypočítat podle Kirchhoffova zákona tepelného vyzařování:  A = 1 - R - T, kde R je odrazivost, T je propustnost.", "section_level": 1}, {"title": "Stanovení absorpce záření.", "content": "Pro stanovení absorpce záření je možné použít několik metod. Každá metoda umožňuje stanovit jinou veličinu absorpce:", "section_level": 1}], "src_summary": "Absorpce (z latinského \"absorbere\", česky \"pohltivost = absorptivita\") záření (\"světla\", \"zvuku\", aj.) je v širším smyslu pohlcení a zeslabení záření při jeho šíření určitým prostředím vyvolané například rozptylem záření. Odborněji je to fyzikální proces, při kterém je energie fotonu pohlcena látkou, například atomem, jehož valenční elektrony přecházejí mezi dvěma úrovněmi energie. Pohlcená energie může být opět vyzářena, nebo může být přeměněna na kinetickou energii částic (tepelnou energii) a po zachycení uvolněného elektronu jiným atomem se energie přemění na záření, obyčejně jiné vlnové délky (tzv. emise záření). Míru absorpce vyjadřuje absorpční koeficient.", "tgt_summary": "吸收,在物理学上是光子的能量由另一个物体,通常是原子的电子,拥有的过程,因此电磁能会转换成为其它的形式,例如热能。波传导的过程中,光线的吸收通常称为衰减。例如,一个原子的价电子在两个不同能阶之间转换,在这个过程中光子将被摧毁,被吸收的能量会以辐射能或热能的形式再释放出来。虽然在某些情况下 (通常是光学中),介质会因为穿过的波强度和饱和吸收 (或非线性吸收)发生时会改变它透明度,但通常情况下,波的吸收与强度无关 (线性吸收)。", "id": 2161359}
{"src_title": "Ernst Udet", "tgt_title": "恩斯特·烏德特", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Udeta létání zajímalo od dětství, s přáteli v Mnichově založil v roce 1904 „Aero-Club“, kde stavěli modely letadel. Později díky bohatství svého otce měl možnost nalétat několik letových hodin.", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "Ve škole byl průměrným žákem, a o další studium se nepokoušel. Chtěl se přihlásit dobrovolně do armády, ale pro svou výšku – 160 cm nebyl přijat. V srpnu ale \"Německý autoklub\" hledal dobrovolníky s vlastními motocykly. Udet se přihlásil, motocykl dostal už dříve od otce. Společně s přáteli byl přijat do 26. Würtenberské záložní divize, kde krátce působil ve funkci motospojky. Zde také při pádu utrpěl zranění ramene. Později poznal důstojníky letectva z letiště ve francouzském Chauny a ti mu dali radu, přihlásit se jako letecký pozorovatel, avšak to se nepodařilo. Poté, díky rodinnému příteli G. Ottovi, který vlastnil továrnu na výrobu letadel, absolvoval letecký výcvik za 2000 marek a pak byl v roce 1915 skutečně přeložen k letectvu. Do roku 1916 létal na dvojmístném stroji jako pilot na západní frontě (pozorovatelem byl poručík Justinius). Oba byli vyznamenáni Železným křížem 2. třídy za obtížný přelet zpět do německých pozic po poškození vzpěry křídla. Justinius raději vylezl na stroj a za letu křídlo držel, než by riskoval zajetí. Později byl Udet vyšetřován válečným soudem pro nehodu letadla, která však byla zapříčiněna špatným rozhodnutím velitele. Letoun přetížený palivem a nákladem bomb se zřítil, oba letci však jako zázrakem přežili.  Ernst Udet byl sice odvážný pilot, ale po této příhodě se nervově zhroutil. Po týdnu byl z nemocnice propuštěn a na cestě odtud se jej poručík Hartmann zeptal, zda by s ním nechtěl létat. Při jednom z „náletů“ na Belfort se jedna z ručně shazovaných bomb zachytila v konstrukci podvozku. Udet musel provést několik akrobatických kousků, aby bomba spadla. Jakmile se o této příhodě dozvěděl velící důstojník, Udet byl přidělen k stíhací letce používající letouny Fokker E.II.  18. března 1916 dosáhl prvního vítězství ve vzdušném souboji, když sestřelil nepřátelský bombardér. Při střelbě často mířil tak, aby poškodil letoun, ale nezabil pilota.  Po třetím sestřelu obdržel 24. prosince Železný kříž 1. třídy. Od roku 1917 až do března roku 1918 sloužil v Jagdstaffel 37 (Jasta 37), kdy byl Richthofenem pověřen velením \"Jagdstaffel 11\". V dubnu 1918 obdržel vyznamenání Pour le Mérite.  Když Richthofen padl, převzal velení \"Jasty 4\". Během srpna 1918 se mu podařilo sestřelit 20 nepřátelských letadel. Svých dvou posledních vítězství dosáhl v září. Ernstu Udetovi bylo koncem války pouhých 22 let.", "section_level": 1}, {"title": "Mezi válkami.", "content": "Po válce vydělával Udet na leteckých show a natáčením filmových leteckých soubojů. V létě 1921 založil společně s bohatým američanem Williamem Pohlem společnost \"Udet Flugzeugbau GmbH\" i přes omezení daná podmínkami smlouvy z Versailles. V roce 1925 firmu opustil.  Znovu se věnoval létání na různých přehlídkách a leteckých show, kde předváděl akrobatické kousky. V roce 1929 účinkoval v němém filmu \"Die weiße Hölle vom Piz Palü\" a v roce 1930 ve filmech \"Stürme über dem Montblanc\" a \"S.O.S. Eisberg\".  Ačkoliv se nikdy o politiku nestaral, vstoupil v roce 1933 do NSDAP po přemlouvání Hermannem Göringem. Göring také slíbil koupi dvou amerických letadel Curtiss Export Hawk. Udet s jedním z nich předváděl akrobacii během Olympijských her v Berlíně v roce 1936 (tento letoun je vystaven v Muzeu polského letectví v Krakově). Model Curtiss měl velký vliv na vývoj střemhlavého bombardéru Junkers Ju 87. Udet byl hlavním zastáncem střemhlavého bombardování a měl velký podíl na zavedení této koncepce v Luftwaffe. Udet byl poté používán k propagandě, např. lov v lese s nacistickými politickými špičkami. Propagandou byl zároveň vykreslován jako sympatický letec a udatný hrdina. V roce 1935 byl v hodnosti štábního plukovníka zařazen do nově formované Luftwaffe, a po roce byl jedním z vedoucích na Technickém oddělení Říšského ministerstva letectví. Tato práce, zejména kvůli množství byrokracie jej však neuspokojovala. 1. února 1939 byl Göringem jmenován do funkce \"Generalluftzeugmeister\" a o rok později povýšen do hodnosti Generálplukovník.  Ve své funkci dal 4. dubna 1940 písemný rozkaz k sešrotování obou posledních německých vzducholodí LZ 127 Graf Zeppelin a LZ 130 Graf Zeppelin II i k odstřelu haly pro tyto vzducholodě na letišti Rhein-Main. V posledních letech života byl Udet silně závislý na tabáku, alkoholu a pervitinu. Díky tomu měl časté výkyvy nálad, např. při pití s přáteli byl rozradostněný a bujarý, doma po návratu zasmušilý a lítostivý.  Po neúspěchu Luftwaffe v bitvě o Británii a následném osočování ze strany Göringa a dalších stranických funkcionářů, kteří se před Hitlerem pokoušeli část viny svalit i na Udeta, se 17. listopadu 1941 zastřelil. V dopise na rozloučenou uvedl, že za jeho smrt je zodpovědný Göring. Hitler nařídil státní pohřeb, ale kvůli sebevraždě byl utajen. Veřejnosti byla předložena \"hrdinská\" verze, že se Udet zřítil při zkušebním letu s nově vyvíjeným letadlem a na následky těžkých zranění zemřel. Pohřben byl na berlínském hřbitově \"Invalidenfriedhof\". Při cestě na Udetův pohřeb zahynul ve Wrocławi při letecké nehodě Werner Mölders. Byl pohřben vedle Udetova hrobu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ernst Udet (26. dubna 1896 – 17. listopadu 1941) byl vysoce vyznamenaný německý důstojník, stíhací eso v první světové válce a pozdější generálplukovník za druhé světové války. Po Manfredu von Richthofenovi měl druhý nejvyšší počet (62) vzdušných vítězství. Za války létal na strojích Fokker E, Albatros D.III a D.V, Fokker Dr.I, Fokker D.VII a Siemens-Schuckert D.III. Mimo jiné byl držitelem mnoha vojenských vyznamenání včetně vysoce ceněného pruského řádu Pour le Mérite nebo Rytířského kříže železného kříže.", "tgt_summary": "恩斯特·乌德特(德语:,1896年-4月26日-1941年-11月17日)是纳粹德国一名空军大将,也是第一次世界大战德国幸存的飞行员中,战绩排名第二的王牌飞行员。乌德特一战时仅有22岁,他击落敌机62架的纪录仅次于素有「飞行马戏团」外号的第1战斗机联队指挥官—曼弗雷德·冯·里希特霍芬。乌德特也是在二次大战爆发前,为重建德国空军的重要人物,曾担任过装备部长、兵器生产总监,也是极力推动使用俯冲轰炸机的军官。", "id": 1863626}
{"src_title": "Zaslaná pošta", "tgt_title": "開始郵政", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Vlahoš von Rosret je dopadený podvodník, jehož čeká smrt na ankh-morporkském popravišti. Poprava však byla pouze fingovaná. Ale ten, kdo jej ušetřil, byl Lord Vetinari, tyranský patricij Ankh-Morporku. Nyní má Vlahoš výběr: pokusí se obnovit ankh-morporskou poštovní službu jako její nový poštmistr, nebo může svobodně odejít - dveřmi, za nimiž se nachází velmi hluboká jáma, a Vetinari (spolu se zbytkem lidského pokolení) jej už znovu neuvidí. Rosret tedy předstírá, že přijímá nabídku práce, ale místo toho se pokusí o útěk. Na něm je však brzy dopaden nesmiřitelným a neúnavným golemem Pumpou 19, a tak mu nezbývá než nastoupit službu poštmistra.  S velkou nechutí Rosret začne s povinnostmi, přičemž zjišťuje, že stav věcí je ještě horší, než si představoval. Pošta nefungovala po celá desetiletí a má pouze dva zaměstnance - mladšího pošťáka, sedmdesátiletého pana Grešleho a jeho pomocníka, chlapce Slavoje, který se zajímá jen o svou sbírku špendlíků. Samotná stavba pošty je k prasknutí plná nedoručených dopisů. A nejhorší je, když Vlahoš zjistí, že předchozí čtyři poštmistři zemřeli za poměrně záhadných okolností brzy po svém nástupu do služby. Nedoručené dopisy navíc záhadně šepotají, což Vlahošovi mágové Neviditelné univerzity vysvětlí tak, že slova mají moc a množství z nich je současně nacpána do každého dostupného prostoru v poště. Vlahoš pochopí, že všechna pošta musí být doručena.  Díky Vlahošově podnikavé povaze a talentu působit na lidi se mu však přesto daří rozběhnout poštovní systém a s pomocí Grešleho přátel, starých pošťáků, a několika golemů začne doručovat desítky let staré dopisy. Ačkoli to přináší i problémy, většinou jsou prastaré dopisy vítány a Vlahošova služba si získává stále větší popularitu. Navíc Vlahoš každou chvíli přichází s novými nápady, mimo jiné vymyslí poštovní známky a razítka, které vyvolají filatelistickou mánii, do jejíhož čela se postaví Slavoj, který konečně opustí svou sbírku špendlíků.  Brzy Vlahoš zjistí, že hlavním sokem a příčinou někdejšího úpadku celého úřadu je Velká linka, system semaforových věží, které předávají zprávy mnohem rychleji než obyčejná pošta. Zároveň se ale dozvídá, že hospodaření celé této společnosti, které řídí velmi schopný podvodník Nadosah Pozlátko, je značně neprůhledné a podezřelé. Seznamuje se se slečnou Srdénkovou, bojující za práva golemů, která mu objasní, že Linka původně patřila společnosti inženýrů (včetně jejího otce), kteří ji vyprojektovali a vymysleli způsob předávání zpráv. Jejich neznalost ekonomiky a neopatrnost ve správě financí nakonec způsobila, že jim Linku přebrala skupina finančníků vedená Pozlátkem. Ti nyní nemají žádný zájem na bezproblémovém fungování Linky, nýbrž jim jde výhradně o zisk, takže zaměstnanci Linky pracují v nelidských podmínkách a za minimální mzdu. Tajemná organizace Zelená přísera začne činnost Linky sabotovat, takže se objevují její výpadky. Těch využije Vlahoš, který začne doručovat poštu i mimo Ankh-Morpork do vzdálených zemí. Tím ještě zvýší popularitu pošty, takže se ho Pozlátko pokusí odstranit. Jako atentátníka pošle bánší, jejž se ovšem Vlahošovi podaří se štěstím odrazit, avšak vzápětí je budova pošty zachvácena požárem a z velké části zničena.  Vlahoš se však nevzdává a aby Pozlátka popudil, uzavře s ním sázku, že jeho pošta doručí zprávu do Genovy dříve než Velká linka - ač se to zdá nemožné, protože cesta do Genovy trvá povozu několik týdnů. Zpočátku Vlahoš netuší, jak dosáhnout vítězství, ale poté jej kontaktuje Zelená přísera - tři vysloužilí konstruktéři Velké linky. S nimi Vlahoš vymyslí plán - vplíží se do opuštěné magické věže, kterou vybaví semaforovými světly. Protože Linka posílá svou zprávu do Genovy v noci, Vlahoš nechá rozměrnou plachtou zakrýt výhled mezi dvěma věžemi, a nahradí tak původní zprávu vlastním vzkazem, který odhaluje všechny podvody, které Pozlátko s ostatními finančníky napáchal. Ti jsou následně pozatýkáni. Pozlátko se pokusí uprchnout, ale golem Pumpa jej dopadne. Lord Vetinari mu podobně jako kdysi Vlahošovi dá možnost volby - buď se ujme ankh-morporského mincovního systému, nebo může svobodně odejít. Pozlátko se rozhodne svobodně odejít a zřítí se do hlubin za dveřmi.  Správa Velké linky je následně svěřena Vlahošovi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zaslaná pošta (originální název Going Postal) je humoristický fantasy román britského spisovatele Terry Pratchetta, 33. z cyklu (Úžasná) Zeměplocha. Jedná se o první knihu se zeměplošským podvodníkem a následně poštmistrem ankh-morporské pošty Vlahošem von Rosretem.", "tgt_summary": "《开始邮政》(英语:\"Going Postal\")是英国作家泰瑞·普莱契写的第33本碟形世界系列小说,出版于2004年9月25日。跟以往碟形世界系列小说不同,《开始邮政》分成许多章节,这种方式以往只出现在童书跟碟形世界的科学(Science of Discworld)系列中。每章前面都有一段哲学梗概,类似维多利亚时代文学的小说,尤其是儒勒·凡尔纳的作品。 这本书同时入围星云奖跟轨迹奖的最佳奇幻小说。 原本有机会入围雨果奖,由于普莱契担心得奖压力会影响他参加世界科幻大会 的乐趣,所以选择退出。", "id": 2112935}
{"src_title": "Autentizace", "tgt_title": "身份验证", "src_document": [{"title": "Význam autentizace.", "content": "Autentizace znamená ověřování pravosti, autentický znamená původní, pravý, hodnověrný. Autentizace patří k bezpečnostním opatřením a zajišťuje ochranu před falšováním identity (), kdy se subjekt vydává za někoho, kým není. Rozlišujeme autentizaci entity (osoby, programu) a autentizaci zprávy.", "section_level": 1}, {"title": "Autentizace v informatice.", "content": "Autentizace je v informatice ověření identity uživatele služeb nebo původce zprávy. Používají se tyto základní metody pro zjištění identity:", "section_level": 1}, {"title": "Multi-faktorová autentizace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Biometrie.", "content": "Biometrie se skládá z automatizovaných metod, které určují na základě fyzikálních vlastností unikátní osoby. Každý typ biometrického systému, obsahuje alespoň jednu podobnost: musí být založen na rozlišitelném lidském atributu, jako jsou otisk prstu osoby, duhovka, hlas nebo dokonce obličej. Dnes jsou takováto otisková zařízení nejpopulárnější formou biometrické bezpečnosti, s různými systémy určené pro všeobecné a masové používání na trhu. Vymizely dřívější objemné otisky prstů, které dnes nahradil otisk skenovacího zařízení, který může být dost malý na to, aby mohl být zabudován pro velkou bezpečnost do notebooku. Otisk prstu je tvořen vzorem, který se skládá z hřebenů a brázd, taktéž i charakteristik, které se vyskytují na místech markantů (hřeben rozvětvení či konce linie). Otisk prstu skenováním v podstatě stanoví identifikaci osoby, založené na získávání a uznávání jedinečných vzorů a hřebenů v otisku prstu.", "section_level": 2}, {"title": "Skutečný proces identifikace.", "content": "Základ identifikace je však téměř stejný. Standardní systémy se skládají ze senzorů pro snímání otisku prstu a z procesoru, který ukládá otisk prstů do databáze a software, který porovnává otisky prstů do vytvořené databáze. V databázi, je otisk prstu obvykle porovnáván s referenčním číslem, nebo PIN číslem, se kterým je jméno osoby nebo účet spojován. V bezpečnostních případech je obecně znám systém – povolit nebo zakázat přístup, ale dnes to může platit také například pro jednodušší přístup ke mzdám, apod. Ve velkých vládních organizacích a korporacích, biometrie hraje velkou roli v identifikaci zaměstnanců a bezpečnosti. Navíc některá datová centra zvyšují vzdálený přístup a správu tím, že přidá další vrstvu síťového zabezpečení pro systémové administrátory. Náklady na zavedení otisků prstů a další biometrické snímání zabezpečení v datových centrech jsou stále poměrně drahé, a mnoho středisek stále spoléhá na ID odznaky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Autentizace (z řeckého \"authentikos\": skutečný, původní; z \"authentes\": autor) je proces ověření proklamované identity subjektu. Po dokončení autentizace obvykle následuje autorizace, což je souhlas, schválení, umožnění přístupu či provedení konkrétní operace daným subjektem. Autenticita je pak vlastnost subjektu, jejíž přítomnost se procesem autentizace ověřuje.", "tgt_summary": "身份验证(英语:Authentication)又称“认证”、“鉴权”,是指通过一定的手段,完成对用户身份的确认。", "id": 157539}
{"src_title": "Operace Telemark", "tgt_title": "破壞挪威德軍重水廠", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "V létě 1941 se Adolf Hitler blížil k vrcholu moci. Většina západní Evropy byla dobyta a obsazena německou armádou. Dne 22. června začala Operace Barbarossa, při níž byl přepaden Sovětský svaz.  Ještě před začátkem druhé světové války se vědělo, že němečtí vědci v ústavu císaře Viléma pracují na jaderném projektu, ale další podrobnosti nebyly známy. Na podzim 1939 napsal Albert Einstein, který uprchl z Německa do USA, dopis prezidentu Rooseveltovi, že nacistické Německo připravuje výrobu atomové bomby.  Quislingovské Norsko bylo po operaci Weserübung okupováno nacistickým Německem. Norský král Haakon VII. uprchl do Anglie a v Londýně vytvořil vládu svobodného Norska. Jeho přítomnost v Británii posilovala hnutí odporu, i naděje obyvatel okupované země. Mezi Britskými ostrovy a Norskem pendlovala malá plavidla a rybářské lodě. Říkalo se jim shetlandský autobus. Ten umožnil mnoha norským vlastencům uniknout do Británie, kde mohli pokračovat v boji proti okupantům.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh operace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zpráva z Norska.", "content": "V létě 1941 dostala britská výzvědná služba varovnou zprávu z Norska. Němci nařídili zvýšení výroby těžké vody ve speciálním provozu u hydroelektrárny ve Vemorku. Tato pobočka elektrochemické továrny Norsk Hydro, umístěné v sousedním Rjukanu, od roku 1934 využívala nadprodukci levné elektrické energie k elektrolýze vody a následné destilaci oxidu deuteria, tzv. těžké vody. V jaderném reaktoru, který používá oxid deuteria jako moderátor neutronů, lze z přírodního uranu 238 vyrábět plutonium, hlavní složku jednoho typu atomové bomby.", "section_level": 2}, {"title": "Akce.", "content": "Britští armádní velitelé se rozhodli využít k tajné akci proti továrně Vemork norské odbojáře, kteří uprchli ze své země do Velké Británie. Norové podstoupili tvrdý výcvik v jednotkách SOE.  Dne 19. října 1942 byla na norskou náhorní plošinu Hardangervidda vysazena čtyřčlenná skupina norských parašutistů s krycím názvem Grouse (Tetřev). Ta měla za úkol prozkoumat cíl a jeho okolí a připravit přistání jednotky britských ženistů.  Skupina Grouse se ohlásila do Británie a proto byla dne 19. listopadu 1942 zahájena operace s krycím názvem Freshman (Nováček). U jezera Møsvatn, jen několik kilometrů na západ nad Vemorkem, měly přistát dva kluzáky Airspeed Horsa, každý s dvěma piloty a patnácti vojáky z ženijních oddílů RAF na palubě. K místu plánovaného přistání je ve vleku na laně dopravovaly bombardéry Handley Page Halifax. Jeden bombardér ve špatném počasí a po ztrátě orientace havaroval, kluzáky sice nouzově přistály, ale daleko od místa, kde byly očekávány. Jejich posádka – přistání přežilo jen 23 mužů – se vzdala Němcům. Byli nejen vyslýcháni, ale – přestože byli v britských uniformách a vzdali se – byli mučeni, včetně raněných, a nakonec podle Hitlerova tajného rozkazu Kommandobefehl z 18. října 1942 všichni popraveni. Skupina Grouse se stáhla na náhorní plošinu, kde její příslušníci za krutých podmínek přečkali severskou zimu.  Po prvním neúspěšném pokusu (přistání kluzáků) bylo rozhodnuto vysadit paradesantní jednotku. Šest Norů seskočilo dne 16. února 1943 asi 50 kilometrů od továrny. Po čtyřech dnech pochodu na lyžích se připojili k průzkumníkům původní skupiny, nyní pod krycím názvem Swallow (Vlaštovka).  Cesta k továrně Vemork vede přes hlubokou soutěsku, přes jediný, dobře osvětlený a hlídaný lanový most. Němci považovali svahy soutěsky za neprůchodné, a tak se soustředili na střežení mostu. Tady se ukázal význam toho, že byli vybráni právě norští odbojáři. Dobrá znalost terénu umocněná studiem leteckých snímků jim umožnila v noci 27. února 1943 překonat strž i tekoucí bystřinu a traverzem skalní stěny proniknout nepozorovaně až k objektu. Měli na sobě bílé maskovací obleky, pod nimi britské uniformy a v nich ukryté pilulky s prudkým jedem.  Do továrny se dostali přes vrata železniční vlečky. Pronikli až do provozní haly, upevnili nálože trhavin přímo na destilační kolony a detonátory nastavili na 2 minuty. Při ústupu zanechali na sněhu samopal Thompson jako důkaz toho, že jde o akci britských vojenských jednotek. Chtěli tak zamezit odvetným akcím Němců proti norským civilistům.  Výbuch, který poté následoval, továrnu těžce poškodil.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky operace.", "content": "Výroba deuteria byla obnovena až po třech měsících a ne v plném rozsahu. To výrazně zpomalilo německý projekt vývoje jaderné zbraně.  Diverzní skupina se stáhla na pustou náhorní plošinu Hardangervidda ve středním Norsku a vyslala do Londýna depeši o úspěchu akce. Velitel německých okupačních sil dal rozkaz pročesat okolí. Do Telemarku byla vyslána celá německá divize. Po překonání velkých potíží Norové dosáhli hranic neutrálního Švédska a byli letecky přepraveni do Anglie. Churchill se zasadil o jejich vyznamenání.", "section_level": 1}, {"title": "Historické zmínky.", "content": "Podle skutečných událostí byl v roce 1965 natočen film \"Hrdinové z Telemarku\". V roce 2015 Norové natočili TV minisérii (3×87 min.) s názvem \"Kampen om tungtvannet\". Některé scény byly natáčené v Praze. Seriál pod názvem \"Boj o těžkou vodu\" odvysílala Česká televize v roce 2017 a opakovala jej v roce 2018.  Odbojář Joachim Ronneberg, nejmladší účastník operace, zemřel v roce 2018 ve věku 99 let.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecké zmínky.", "content": "Akce se stala námětem pro píseň \"Saboteurs\" z alba Coat of Arms švédské powermetalové skupiny Sabaton.", "section_level": 1}], "src_summary": "Operace Telemark, též boj o těžkou vodu, byla série spojeneckých sabotážních vojenských akcií za druhé světové války, které měly za cíl zničit továrnu na výrobu těžké vody Vemork u norského městečka Rjukan v kraji Telemark. Úspěchu bylo dosaženo operací Gunnerside v únoru 1943, která výrazně pomohla zpomalit německý jaderný program.", "tgt_summary": "破坏挪威德军重水厂行动(The Norwegian heavy water sabotage)是二战期间由挪威一系列破坏行动,以防止德国发展核能项目,从获取重水(氧化氘)的行动,而重水可用来制造核武器。 1934年,在韦莫克,挪威海德鲁公司建成第一所能生产重水,作为生产化肥副产品的商业工厂,它的年产量为12吨(13短吨)。二战期间,盟军决定移除重水和破坏重水厂,以抑制纳粹发展核武器。袭击的目的是挪威泰勒马克尤坎瀑布的60兆瓦韦莫克电站。", "id": 2587323}
{"src_title": "Uzenina", "tgt_title": "香腸", "src_document": [{"title": "Úpravy.", "content": "Solení suroviny probíhá u spojky přímo během jejího mělnění, vložka se nasoluje v samostatné operaci v závislosti na jejím charakteru povrchovým solením, namáčením do solanky či solného láku, nastřikováním solného láku mnohojehlovými stroji, tumblováním (kombinovaným mechanickým působením při přepadávání z výšky v míchačích), nebo zvýšením povrchu napichováním sadou nožů v extraktorech.  Mělnění spojky probíhá v mlýncích nebo kutrech se srpovitými noži. Požadovaná hrubost suroviny je v případě mlýnků nastavuje velikostí děrovaných desek, v případě kutrů pak volbou otáček nožů a míchacího kotle. Pro vysoké stupně mělnění je třeba přidávat šupinkový led, zabraňující nárůstu teploty kutrované suroviny a tím zhoršení vaznosti suroviny předčasným denaturováním bílkovin. Ke vmíchání vložky lze využít přímo kutr nebo se vložka vmíchává v samostatné míchačce.  Narážení a tvarování se provádí do technologickým postupem stanovených obalů požadovaného tvaru a velikosti. Typicky jsou užívána přírodní nebo klihovková střeva, polyamidová střeva nebo u luxusních výrobků střeva textilní. Výrobky narážené do plastových střev nelze udit.  Uzení výrobku má jako primární cíl konzervaci výrobku, sekundárním cílem je dosažení požadovaného vzhledu a chuti uzeniny. K uzení se užívá horký (velká většina běžných uzenin), teplý (kusové výrobky s vysokým obsahem tuku) nebo studený (luxusní výrobky) kouř. Při uzení horkým kouřem je výrobek předsušen v horkém vzduchu na požadovaný obsah vody, vystaven zauzovacímu prostředí a následně dovařen v horké páře.  Sušení se aplikuje u luxusních výrobků s cílem snížení aktivity mikroorganismů a zlepšení chuťových vlastností. Sušené výrobky jsou vysoce trvanlivé a na trhu ceněné. Tepelně opracované výrobky se suší několik týdnů, naopak doba sušení syrových výrobků (některé šunky) se mohou sušit i několik let, čemuž následně odpovídá i jejich cena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Uzenina je homogenizovaný (mělněný) masný výrobek, konzervovaný uzením nebo technologickými náhražkami uzení (rychlosoli, var ve formě, fermentace). Typickým znakem, odlišujícím uzeninu od uzeného masa je homogenizace výchozí suroviny, která potlačuje výchozí skladbu suroviny (příkladem je šunka od kosti, která v tomto smyslu není uzeninou, kdežto běžná konzumní šunka z formy ano). Výchozí masná surovina pro výrobu uzenin (vazné maso) se mělní při současném nebo následném solení v kutrech nebo mlýncích. Tím se uvolněné myofibrilární bílkoviny převádějí na rozpustnou formu, potřebnou pro vytvoření finální struktury výrobku. Mělněná surovina (doplněná někdy i podílem méně vazného masa) se nazývá spojka. Ta, spolu s případnou vložkou ve formě větších nemělněných částí suroviny (kostky masa, tuku, zeleniny, chutěnosných doplňků) je nazývána dílo. Dílo se naráží do střev nebo plní do forem a v této podobě se následně technologicky zpracovává.", "tgt_summary": "香肠(英语:Sausage)是一个非常古老的食物生产和肉食保存技术,指将动物的血肉或是凝固的内脏,搅碎成泥状,再灌入肠衣制作而成。在中国一些地区,“香肠”专指腊肠。在闽南,广东地区,又称烟肠;由于处理的过程,可能将糯米肠或香肠类的食物称呼为灌肠。", "id": 791000}
{"src_title": "Čtyřnožci", "tgt_title": "四足類", "src_document": [{"title": "Objevy.", "content": "Současný výzkum ukázal, že ryba nejblíže příbuzná tetrapodům je \"Tiktaalik roseae\", jehož fosilie byly v roce 2004 nalezeny v kanadské Arktidě na ostrově Ellesmere v horninách starých 375 milionů let. Měla podobně zploštělou lebku a oči umístěny na horní straně lebky, která je dále od kostěného pletence lopatkového a začíná být volně pohyblivá. Na nově utvořených končetinách měla \"Acanthostega\" osm prstů a \"Ichthyostega\" sedm. Podle veslovitých končetin to byli stále ještě vodní živočichové částečně dýchající vnitřními žábrami, ale dokázaly dýchat i vzdušný kyslík plícemi. Výzkum ukazuje, že nejstarší čtvernožci byli zřejmě euryhalinní a obývali estuáry a říční delty. Devonští tetrapodi žili především v tropickém pásu, ale jejich zástupci byli objeveni také například za jižním polárním kruhem. Anatomické adaptace pro lepší pohyb na souši jsou dobře patrné také u druhu \"Mesanerpeton woodi\", objeveném ve Skotsku a popsaném v létě roku 2018. Transformace ploutví v kráčivé končetiny byl komplexní proces, kterému teprve začínáme rozumět.  Mezi největší odborníky na tuto skupinu obratlovců patřila po desetiletí britská paleontoložka Jennifer Clacková (1947-2020).", "section_level": 1}, {"title": "Recentní zástupci.", "content": "K dnešním tetrapodům řadíme obojživelníky, savce, ptáky a zbylé plazy, ale některé tetrapodní znaky mají i mořští ďasi, kteří používají své ploutve pro kráčení, při kterém střídají pravou a levou břišní ploutvi.", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší fosilní doklady.", "content": "Nejstarší fosilní doklady o chůzi tetrapodů po souši (v podobě fosilních otisků stop) pocházejí z Polska (lokalita Zachełmie) a mají stáří asi 390 milionů let. První tetrapodi ale vůbec nemuseli opustit vodní prostředí. Evoluční diverzifikaci suchozemských tetrapodů výrazně urychlil tzv. kolaps karbonských pralesů, ke kterému došlo v době před asi 307 miliony let. Nejstarším známým tetrapodomorfem je zřejmě druh \"Tungsenia paradoxa\", žijící na území dnešní čínské provincie Jün-nan v době asi před 409 miliony let (raný devon).", "section_level": 1}], "src_summary": "Čtyřnožci (Tetrapoda) je velká skupina obratlovců, kteří obydleli souš. Objevili se v devonu (asi před 390 miliony let), jako potomci svaloploutvých ryb (Sarcopterygii) v podobě rodů \"Acanthostega\" a \"Ichthyostega\". Skupinu Tetrapoda formálně popsal německý paleontolog Otto von Jaekel v roce 1909.", "tgt_summary": "四足类(学名:)是拥有四肢或附属肢体的脊椎动物。两栖动物、爬行动物(包括恐龙和鸟类)及哺乳动物都是四足类,而甚至没有脚的蛇亦是从四足类演化而来。最早期的四足类是于泥盆纪由肉鳍鱼类适应辐射成为呼吸空气的两栖类。", "id": 526524}
{"src_title": "Petr Korda", "tgt_title": "佩特·科尔达", "src_document": [{"title": "Soukromý život.", "content": "Manželkou je tenistka Regina Kordová, rozená Rajchrtová. Mají spolu dvě dcery, golfistku Jessicu Reginu (nar. 1993), Nelly Ann a syna Sebastiana Petra (nar. 2000). Žijí v Bradentonu na Floridě. Patnáctiletá Jessica Kordová skončila na golfovém US Open 2008 na 19. místě. Otec jí dělal kedyho (nosiče bagu s holemi).. Trénuje syna Sebastiana Kordu, který jako Američan reprezentuje v tenise Spojené státy. Dlouhodobě také vedl Radka Štěpánka.", "section_level": 1}, {"title": "Tenisová kariéra.", "content": "Po úspěšných výsledcích mezi juniory vstoupil do mužského profesionálního tenisu v roce 1987. Premiérový turnaj ve čtyřhře získal o rok později s Milanem Šrejberem ve švýcarském Gstaadu. Debutový turnaj ve dvouhře vyhrál až pátým finálovým pokusem v srpnu 1991 na newhavenském turnaji, v němž porazil Gorana Ivaniševiće. Čtyřikrát se v kariéře probojoval do finále nejprestižnější skupiny turnajů – Grand Slamu — dvakrát ve dvouhře i čtyřhře.  Po finálové prohře v mužské čtyřhře na French Open 1990, kde vytvořil pár s Ivaniševićem, si zde zahrál finále dvouhry o dva roky později. V něm nestačil na obhájce titulu Američana Jima Couriera, když mu podlehl ve třech setech 7–5, 6–2, 6–1.  V sezóně 1996 se poprvé probojoval do finále na Australian Open, když se Stefanem Edbergem vybojoval titul v mužské čtyřhře. Jednalo se o poslední z jeho deseti deblových vítězství. Největší úspěch kariéry přišel o dva roky později. Na stejném melbournském grandslamu si zahrál finále dvouhry. Do turnaje nastupoval jako šestý nasazený. Ve čtvrtfinále svedl pětisetovou bitvu se čtvrtým nasazeným Jonasem Bjorkmanem, v semifinále přešel přes Slováka Karola Kučeru, jenž v předchozím kole porazil světovou jedničku Peta Samprase. Ve finále pak deklasoval devátého hráče turnaje Chilana Marcela Ríose stejným výsledkem, kterým zde porazil v československém finále roku 1989 Ivan Lendl Miloše Mečíře, tedy skórem 6–2, 6–2, 6–2. Úspěch jej katapultoval za Samprase na 2. místo žebříčku ATP ve dvouhře. Jednalo se o jeho vůbec poslední turnajové vítězství na okruhu ATP.  V sezóně 1998, kterou již nedohrál pro pozitivní dopingový test, mu dvakrát scházel jediný vítězný zápas k sesazení Samprase z „tenisového trůnu“, aby se stal světovou tenisovou jedničkou. Nejblíže tomu byl na dubnovém \"Masters\" v Monte Carlu, kde ve čtvrtfinále nestačil na Richarda Krajicka. Rozhodujícím momentem se stal tiebreak druhého setu, v němž prohrál 1–7 a celou sadu 6–7 na gamy. První dějství získal poměrem 6–4. Třetí, rozhodující set, pak ztratil 6–1. Ve čtyřhře byl nejvýše v kariéře klasifikován na 10. místě.  Velký zápas také sehrál v osmifinále US Open 1997, kde v pěti setech porazil obhájce titulu Peta Samprase.  Byl znám častým stříháním nohou, tzv. roznožkou po vítězném úderu.", "section_level": 1}, {"title": "Dopingová kauza.", "content": "Ve Wimbledonu 1998 měl pozitivní dopingový test, když mu byla v moči zjištěna přítomnost zakázaného anabolického steroidu nandrolonu v koncentraci dvacetinásobně převyšující prahovou hodnotu pro prohlášení testu za pozitivní.  V souladu s hlavou M Programu ITF mu byla nezávislou revizní komisí pozastavena činnost na jeden rok a odebrány body i peněžní výhra získané na turnaji. Korda se proti verdiktu komise odvolal k odvolacímu výboru ITF, který uznal existenci jím uváděných mimořádných okolností a pozastavení činnosti na jeden rok zrušil. Toto rozhodnutí vyvolalo negativní reakce mezi ostatními tenisty, z nichž někteří hrozili dokonce bojkotem nadcházejícího Australian Open. Pod tlakem veřejnosti a hráčů se ITF dne 8. ledna 1999 odvolal k Arbitrážnímu sportovnímu soudu (CAS) s požadavkem, aby soud roční zákaz činnosti potvrdil. Proti tomuto postupu se Korda bránil žalobou zpochybňující právo ITF odvolat se k CAS. V obou případech byl český tenista se svou obhajobou neúspěšný a původní trest zákazu činnosti na jeden rok byl Arbitrážním sportovním soudem s konečnou platností potvrzen.  K profesionálnímu tenisu se již nevrátil a ukončil aktivní kariéru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Petr Korda (* 23. ledna 1968 Praha) je bývalý český tenista, který na profesionálních okruzích reprezentoval Československo v letech 1987–1992 a po jeho rozpadu Českou republiku mezi roky 1993–2000.", "tgt_summary": "T|zh-hans:科尔达;zh-hk:哥达;zh-tw:科达;", "id": 136304}
{"src_title": "Vlašský ořech", "tgt_title": "核桃", "src_document": [{"title": "Typ plodu.", "content": "Typ plodu ořešáku je pro mnohé chyták. Někdy bývá označován za peckovici (drupa). Zdužnatělé povrchové vrstvy označované ne zcela přesně za exokarp a mezokarp se za zralosti nepravidelně roztrhávají a endokarp (pecka) puká ve hřbetních švech plodolistů. Přesněji by však měl být označován jako oříšek (nux) obalený srostlou, zdužnatělou číškou (=kupulou), která v době zralosti oříšku zasychá a rozpadá se.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "Vlašské ořechy, které ořešák produkuje, jsou velice výživné, neboť obsahují v průměru 70 % tuků, obsahujících zejména velice zdravé nenasycené mastné kyseliny, 18 % proteinů (bílkovin) a přibližně 3 % sacharidů (cukrů). Z mastných kyselin se jedná převážně o omega-3-mastné kyseliny, která pozitivně působí proti riziku aterosklerózy a jiných kardiovaskulárních chorob a podporuje u dětí rozvoj mozku. Ořechy jsou energeticky bohatým zdrojem. Vyjma mastných kyselin obsahují také bohaté zdroje vitaminu E, B1 či B6. Dále pak sůl, kyselinu listovou, minerály jako hořčík, měď a zinek. Celkově obsažené živiny působí pozitivně na lidskou psychiku, jsou cenné pro zdravé vlasy, pokožku, nehty i sexuální potenci.  Uvádí se, že konzumace ořechů má protizánětlivé vlastnosti, které se projevují hlavně u srdečních a cévních chorob. Pomáhají regulovat krevní tlak a udržovat nízkou hladinu cholesterolu. Mají antioxidační účinky, působí proti astmatu a posilují střeva.", "section_level": 1}, {"title": "Skladování.", "content": "Ořechy se skladují buď usušené v tvrdé slupce nebo vyloupané. Ve skořápce by se měly ořechy umístit na suché a větrané místo, čímž se sníží riziko pronikání plísní a plesnivění plodů. U vyloupaných plodů se doporučuje skladovat je v mrazáku po dobu maximálně 1 roku, v ledničce okolo 4 až 6 měsíců. V některých případech se vlašská jádra skladují i naložená v medu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Vlašské ořechy se využívají převážně v potravinářském průmyslu, a to v pekařství a cukrářství, kde se využívají jako dochucující nebo dekorační prvek.  Z ořechů se lisuje olej či se vyrábí alkoholický nápoj, tzv. ořechovka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlašský ořech je druh ořechu (v podstatě pecka plodu ořešáku), plod ořešáku královského (Juglans regia L.), který se skládá z poživatelného jádra obklopeného pevnou dřevnatou skořápkou. Vlašské ořechy rostou na ořešáku přibližně od čtvrtého roku u roubovanců a od 12 let u semenáčů. Plody jsou na stromě obaleny do ochranné vrstvy, ve které dozrávají. Ze začátku je toto pouzdro zelené a během dozrávání tmavne a praská. Když je ořech zralý, vypadne z ochranného pouzdra na zem nebo spadne i s pouzdrem. Ořechy dozrávají od srpna do září.", "tgt_summary": "核桃(英语:walnut)是胡桃属植物的核果。但在植物学上,核桃是胡桃属植物核果中的种子,不属于坚果。核桃可食用种子列表,最常见的是普通胡桃的坚果,而黑核桃及胡桃胡椒的核桃较少看到,核桃有丰富的蛋白质以及必需脂肪酸,含有的丰富的亚油酸甘油脂,能够为大脑提供基质所需。", "id": 2574478}
{"src_title": "Funk", "tgt_title": "放克", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Předchůdcem funku byl soul. Funk používá komplexnější rytmus, struktura skladby je obvykle jednodušší. Vyznačuje se čtyřčtvrtečním taktem, silnou basovou linkou, ostrou rytmickou kytarou, výraznými na rytmus orientovanými dechy, výraznými bicími, zpívanými a křičenými vokály, najdeme zde i vliv afrických tónů. Důraz se taktéž klade na taneční stránku hudby.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Funk jako žánr, James Brown.", "content": "Za samostatný hudební žánr se funk začal považovat v 60. letech, především zásluhou Jamese Browna a jeho hitu „Papa's got a brand new bag“ z roku 1965. Mezi jeho další hity z tohoto období patří „Say It Loud, I'm Black And I'm Proud“ či „Give It Up Or Turn It Loose“.  Originální způsob hudebního vyjádření, specifické rytmy a vokály, přinesené Jamesem Brownem přebraly další kapely jako Charles Wright & the Watts 103rd Street Rhythm Band nebo The Isley Brothers a připravily tak cestu pro funkovou vlnu 70. let. Funk zaujal místo v afroamerické hudbě, a zaplnil tak mezeru mezi rockem Jimiho Hendrixe a soulem Sly & the Family Stone.", "section_level": 2}, {"title": "P-Funk.", "content": "V 70. letech vnesli George Clinton a jeho dvě skupiny Parliament a Funkadelic do funku vlivy jazzu a psychedelické hudby. Parliament a Funkadelic měli víceméně společné členy. Jejich hudba se s stoupající popularitou začala označovat jako „P-Funk“.  Earth, Wind & Fire a Tower of Power obohatili funk o více prvků, delší a složitější instrumentální sóla, perkuse, vokály. Přiblížili tím funk širšímu publiku.  Mezi známé kapely a interprety tohoto období patří dále také Kool & the Gang, Ohio Players, B.T. Express, War, Jimmy Castor Bunch, či Commodores.", "section_level": 2}, {"title": "80. léta.", "content": "V 80. letech se začaly původní nástroje funku nahrazovat „umělými“, trubky byly najednou nepopulární, zvuky klasických kláves nahradily moderní syntetizátory, místo „funky bubeníka“ se začaly používat drum machines, přibyly syntetizátorové basy. Pionýrem tohoto nového stylu byl Rick James se svým hitem „Super Freak“ z roku 1981. Pravděpodobně nejznámějším interpretem tohoto období je však Prince.  Populární kapely tohoto období byly například Bar-kays, Con Funk Shun, Aurra, One Way, Gap Band, Zapp, Lakeside, Dazz Band, nebo Cameo.  Někdy se mluví i o tzv. „Electro funku“, především v souvislosti s písní „Planet rock“ od Afrika Bambaataa, který vysamploval skupinu Kraftwerk (inspiroval se tzv. 808 beatem ze skladby Numbers a melodií ze skladby Trans Europe Express) a vytvořil tak nový minimalistický electro-funk se syntetizátorovým zvukem, od té doby hodně populární v Hip-Hopu v 80. letech.", "section_level": 2}, {"title": "Post-disco.", "content": "Post-disco (či \"boogie\" nebo electro-funk) je odklon od tradičního disca do více elektronicky ovlivněné a více R&B orientované hudby.  Termín také může znamenat \"po discu\" (after disco), jakožto označení éry, kdy skončilo být disco populární.  Na rozdíl od disca, post-disco již nepoužívá bohaté hudební pozadí s dechy a smyčci. Oproti discu má \"post-disco\" blíže k hudebnímu stylu house, což je způsobeno experimentováním se synthezátory a novými, unikátními zvuky.  Post-disco, jakožto žánr, je obecně poměrně vzácný hudební styl, ačkoliv některé příklady post-disco písní jsou uvedeny na fiktivní rozhlasové stanici \"\"Paradise FM\"\", v poměrně známé videohře \"\". Mezi post-disco písničky patří \"Celebration\" (1980) od Kool & The Gang či \"Love Come Down\" (1982) od Evelyn Kingové nebo Fat Larry's Band - Act Like You Know.  Dopad post-disca na hudební scénu se dá poznat v mnoha moderních písní, hlavně ve stylech jako house, hip hop (zvlášť v podžánrech crunk a snap).", "section_level": 3}, {"title": "Vliv funku dnes.", "content": "V druhé polovině 80. let byl funk vytlačen novým stylem v rámci r'n'b hudby nazvaným New Jack Swing. Několik rockových kapel implementovalo prvky funku do své hudby a vytvořili tzv. „funk rock“ a „funk metal“. Například můžeme uvést kapelu Red Hot Chili Peppers.  Funk měl a má velký vliv na zvuk hip hopu. Hip hopoví interpreti pravidelně přebírají motivy Jamesa Browna, Parliamentu a Funkadelic a tyto dále zpracovávají a interpretují ve vlastní hudbě. V polovině 90. let byla na vrcholu popularity v USA vlna „G-funku“ ze západního pobřeží s představiteli jako Dr. Dre či Snoop Doggy Dogg.  Existuje taktéž mnoho DJ a sběratelů starých funkových desek, které vycházely jako 7 palcové singly.", "section_level": 2}, {"title": "Funk v Česku.", "content": "Jedním z nejznámějších propagátorů funku v Česku je Roman Holý, který je frontmanem funkrockové skupiny J.A.R., která byla založena symbolicky 17. listopadu 1989. Před založením současné populární funkové skupiny Monkey Business v roce 1999, byl ideovým vůdcem hudebního projektu Sexy Dancers z roku 1998.  Mezi další skupiny, které u nás hrají funk či jeho stylové odnože, můžeme řadit například Sly Rabbits, Jedna ku jedný, Takin' Off či Gulo Čar.", "section_level": 2}], "src_summary": "Funk je hudební styl vytvořený afroameričany v 60. letech 20. století. Nejznámějšími představiteli jsou James Brown, Zapp, Prince, George Clinton, Ohio Players, Joe Tex, Earth, Wind & Fire a Kool & The Gang. Největší popularitě se tento styl těšil v 70. letech 20. století, dodnes jsou funkové motivy a samply využívané v jiných hudebních žánrech, především v hip hopu a v moderním jazzu.", "tgt_summary": "放克(英语:Funk)是一种美国的音乐类型,起源于1960年代中期至晚期,非洲裔美国人音乐家将灵魂乐、灵魂爵士乐和节奏蓝调融合成一种有节奏的、适合跳舞的音乐新形式。放克「不再强调旋律与和声,而强调电贝斯与鼓的强烈节奏律动」。放克歌曲通常建立在单一和弦上由贝斯线的衍伸性成为音乐凹槽,而且歌手和乐手们互相融入呼应。不同于节奏蓝调和灵魂乐围绕在和弦进行(chord progression)。放克采用的和弦扩展形式与咆勃爵士乐一样,例如,将小三和弦扩展为七和弦、十一和弦,或在属七和弦上转位到九和弦。", "id": 1950026}
{"src_title": "Lochnesská nestvůra", "tgt_title": "尼斯湖水怪", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Místní obyvatele tento druh většinou nenazývají jinak než \"Nessie\" nebo \"Ness\", popřípadě Niseag (skotská gaelština). Ve vědeckém světě má jméno vytvořené Sirem Peterem Scottem \"Nessiteras rhombopteryx\", což je název vzešlý z řečtiny a má znamenat \"Nesský div s ploutvemi tvaru kosočtverce\". Jedná se o přesmyčku pro \"Monster hoax by Sir Peter S.\" (\"Monstrózní žert Sira Petera S\") - Sir Peter tohoto tvora pojmenoval proto, aby jej včlenil do britské fauny, čímž mu zajistil ochranu, neboť mytické, nepojmenované a nedefinované zvíře není možno ve Velké Británii chránit zákonem; a zároveň si nechal \"\"otevřená zadní vrátka\"\", neboť z vědeckého hlediska je popis na základě pouhé fotografie ploutve předčasný. (Mareš, 1997)", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Pověsti o životě Ness a jiných vodních živočichů v tomto highlandském jezeře jsou známé již několik staletí. Vůbec nejstarší dochovaná zmínka pochází ze 6. století z díla o sv. Kolumbovi. Ten měl v roce 565 zachránit jednoho z Piktů, který byl napaden příšerou – a to kdesi u řeky Ness, tedy nikoli u jezera.  Velkou vlnu zájmu o Lochnesku rozpoutal v roce 1871 článek D. Mackenzieho a od 80. let 19. století po 30. léta 20. století byly hlášeny stovky pozorování jezerního živočicha. Patrně nejtěsnější kontakt s živočichem byl ohlášen v roce 1933, když manželé projíždějící autem po pobřeží jezera museli zastavit, protože přes cestu se plazilo tmavé, tlusté tělo a nakonec zmizelo ve vodě. I v dalších letech 20. století byla Lochneska několikrát nafilmována a fotografována (známá fotografie gynekologa R. K. Wilsona, otištěná v roce 1934 v Daily Mailu, byla podvrhem, jak dosvědčil před smrtí začátkem 90. let jeho přítel Ch. Spurling, jenž byl výrobcem nafocené hračky ze dřeva a plastu, viz foto v anglické verzi Wikipedie), ale žádný získaný dokument není natolik přesvědčivý, aby ho bylo možno uznat za bezesporný důkaz existence živočicha.  Od 60. let 20 století byla podniknuta řada pokusů o zachycení stopy živočicha různými fyzikálními přístroji. Pomocí sonaru byl důkladně prohledáván celý povrch jezerního dna. Na břehy jezera byly umístěny filmové kamery s nočním viděním, které byly automaticky spouštěny pohybem v zorném poli objektivu. Japonská expedice prohledávala vody jezera za pomoci miniponorky. Patrně největší akcí byl prakticky dvouletý monitoring jezera týmem televize BBC, pořádaný v letech 2002–2003. Žádný z těchto přístrojů však nepřinesl jasný důkaz existence Lochnesky.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Mareš, Jaroslav, \"Svět tajemných zvířat\", Praha 1997", "section_level": 1}], "src_summary": "Lochnesská nestvůra (také \"Lochnesská příšera\", zkráceně \"Lochneska\" nebo \"Nessie\") je záhadný živočich, který se údajně vyskytuje ve skotském jezeře Loch Ness. Podle hlášení pozorovatelů by měl být živočich 15–20 metrů dlouhý asi s třímetrovým krkem a výrůstkem v podobě rohu na hlavě. Někteří pozorovatelé uvádějí také dlouhé tmavé chlupy (žíně) na částech těla. O jeho výskytu se vedou dlouhodobé spory, stejně jako o přesném druhovém zařazení. Jisté však je, že jde o jeden z nejčastěji zkoumaných druhů záhadných tvorů.", "tgt_summary": "尼斯湖水怪(英语:Loch Ness Monster)是生活在英国苏格兰尼斯湖的传疑生物。它的形象一向都是蛇颈龙一般的生物。此怪每年都吸引世界各地的游客前往参观,希望能一睹水怪真面目;水怪也吸引许多科学家和探险者的目光,数百年来已经有无数次的搜捕水怪行动,但是最后都以失败告终。", "id": 2300069}
{"src_title": "Kolektivní chování", "tgt_title": "去个体化", "src_document": [{"title": "Teorie vysvětlující kolektivní chování v davu.", "content": "Teorií chování v davu je mnoho, mezi dvě nejvýznamnější patří psychologie davu Gustava le Bona a teorie deindividuace Philipa Zimbarda.", "section_level": 1}, {"title": "Gustave Le Bon: psychologie davu.", "content": "Gustave Le Bon v knize Psychologie davu už v roce 1895 popsal, že člověk v davu se chová zcela jinak, než jak by se choval jako jednotlivec. Hovoří o „zákonu mentální jednoty“, kdy se členové davu neřídí vlastním svědomím, ale dělají to, co ostatní. O davu hovoří jako o iracionálním uskupení řídícím se primitivními impulsy. Jeho charakteristika byla ve své době velice široce přijímána, dnes je však vnímána jako něco překonaného, protože nebyly nalezeny dostačující empirické důkazy a tato teorie nevysvětluje všechny aspekty chování davu.", "section_level": 2}, {"title": "Philip Zimbardo: teorie deindividuace.", "content": "Koncem 60. let přišel Philip Zimbardo s teorií, že lidé v davu či skupině zažívají stav deindividuace, tj. neřídí se vlastním svědomím a úsudkem, ale hrají v davu či skupině určitou roli, které se přizpůsobují a jednají často agresivněji a krutěji, než jak by jednali jako jednotlivci. Pokud jsou lidé deindivuduovaní, snižuje se jejich schopnost racionálního uvažování. Pro podložení svých myšlenek prováděl pokusy s elektrickými šoky, kdy požádal náhodně vybrané studenty, kteří byli oblečeni do kabátů a na hlavě měli kápi, která jim zakrývala obličej, aby dávali elektrické šoky. Zároveň měl ještě jednu kontrolní skupinu, která měla své civilní oblečení. Když obě skupiny mezi sebou porovnal, tak zjistil, že skupina převlečených dávala takřka dvakrát silnější elektrické šoky oproti kontrolní skupině. Zimbardo byl za tento výzkum kritizován, protože hábity, do kterých byli studenti převlečeni, se nápadně podobaly oblečení rasistických organizací (Ku Klux Klan).  Pro potvrzení hypotézy, že na intenzitu elektrických šoků má vliv to, do jaké role výzkumník své objekty situuje, provedli v roce 1979 Johnson a Downing obdobný pokus jako Zimbardo, akorát přidali ještě skupinku oblečenou jako zdravotní sestřičky. Výsledek byl, že skupina sestřiček dávala mnohem slabší elektrické impulzy než obě další skupiny. Jejich závěr tedy zněl, že lidé reagují spíše než na deindividuaci jako takovou na roli, která je jim v rámci skupiny přisouzena, nebo dle indicií které odečítají z okolí (tzv. situational cues).  O rozpracování teorie deindividuace se koncem 70. let zasloužil Diener. Říká, že deindividuace se objevuje tehdy, uvědomují-li si lidé sebe sama méně (např.: při sportovních utkáních, protože se plně věnují sledování utkání, tento stav podporuje např. i alkohol; v angličtině tzv. self-awareness) a mohou tak méně své reakce kontrolovat. Jednají pak impulzivněji a mají menší zábrany. Důsledky deindividuace, které popsal, jsou následující:  Dnes se ví, že k porozumění chování davu nestačí tyto teorie, ale musí se v potaz brát širší sociální kontext a spouštěcí podněty.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sociologové a psychologové, zabývající se sociálními agregáty, zjistili, že člověk se ve větším kolektivu (např. v davu) chová jinak než by se choval individuálně. Vykazuje kolektivní chování. Může se tak dopustit těžkých zločinů jako např. lynčování, a to i přes to, že jednotlivci prošli úspěšnou socializací.", "tgt_summary": "去个体化是指在群体中因个人感觉自己被淹没而导致个人意识和理解评价感丧失,个体认同被群体的目标认同所取代,个体难以意识到自身的价值与行为,自制力下降而导致人们加入到重复的、冲动的、情绪化的行为中去的过程。这个概念最早由利昂·费斯廷格等人提出。", "id": 2004636}
{"src_title": "Lausanne", "tgt_title": "洛桑", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Místo bylo osídleno od neolitu. Keltové zde založili zemědělskou a řemeslnou osadu, kterou Římané dobyli a rozšířili v okrsku dnešní čtvrti \"La Cité\" o opevněné \"castrum\" a v údolí navazující regionální centrum řemeslnicko-obchodní, kde se zboží překládalo na lodi. Ve 3. století je obsadili germánští Alamani, od 3. do 6. století n.l. na jeho místě - v dnešní čtvrti Vidy - prosperovala galo-románská aglomerace. Pozůstatky kamenných staveb římské až galo-románské kamenné osady s templem, obdélnou bazilikou obestavěnou sloupy a se základy obytných staveb, jsou volně přístupné jako archeologický park mezi dálnicí a campingem, hlavní expozice je v přilehlém muzeu.  V 6. století bylo město již křesťanské a na místě dnešního dómu postaven první biskupský kostel Panny Marie, připomínaný od roku 814 v písemných pramenech. Od 11. do 13. století zažilo město velký rozkvět, roku 1234 získalo městská práva a roku 1275 byla za přítomnosti císaře vysvěcena katedrála. Roku 1476 je obsadilo burgundské vojsko a po jeho porážce u Grandson je vyplundrovali Švýcaři.  Roku 1536 město dobylo bernské vojsko, protestanté reformovali chrámy a biskupství na čas přesídlilo do Fribourgu. Roku 1537 byla založena vyšší církevní škola, později teologická akademie, z niž vznikla roku 1888 univerzita. Lausanne se však stalo poddanským městem a několikrát se pokusilo o vzpouru. Za Helvetské republiky (1798–1803) získalo samostatnost a stalo se hlavním městem nového kantonu. Během industrializace v 19. století zažilo opět velký rozvoj a roku 1856 bylo připojeno k železniční síti. Průmysl v 19. století postupně vytlačil tradiční vinařství a zemědělství, koncem 20. století jej zase vytlačily finance a služby.", "section_level": 1}, {"title": "Samospráva.", "content": "Městský parlament má 100 členů, volených poměrným systémem. Výkonnou moc a správu obstarává sedmičlenná rada, volená většinově ve dvou kolech na 5 let. Každý radní vede jeden odbor radnice. Současnou koalici tvoří pět stran, nejsilnější jsou sociální demokraté.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město má hustou síť trolejí, tradiční páteř veřejné dopravy tvoří trolejbusy a autobusy. Tramvaj vzhledem k velkým výškovým rozdílům nikdy nebyla zavedena. Metro má tři trasy, zčásti je vedeno po povrchu nebo na visutých tratích, dvě linky jsou již plně automatizované, bez řidičů.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Historické město se dělí na \"La Cité\" s katedrálou a hradem, \"La Palud\", \"Le Bourg\", \"Saint-Laurent\" a \"Le Pont\".", "section_level": 1}, {"title": "Univerzita.", "content": "UNIL Université de Lausanne má 6 fakult, které tvoří moderní stavební komplex z 80. let 20. století. Tento kampus přiléhá k západní hranici města, s nímž je spojen linkou metra č. 1 (konečná Rennens - nádraží). Z někdejších venkovských hospodářských stavení byl zachován mlýn (\"Mouline\"), který dal jméno jedné ze stanic metra, sýpka adaptovaná na restauraci (\"Grange\") a část vesnice Dorigny, rovněž název stanice metra.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě hraje velké množství hokejových klubů. Mezi ty nejznámější patří:  Ve městě hraje velké množství fotbalových klubů. Mezi ty nejznámější patří:  Ve městě se konalo spoustu sportovních akcí. Mezi nejvýznamnější akce, které se zde konaly patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Lausanne ([\"lózan\"], ve francouzštině ženský rod, v češtině se používá jako nesklonné jméno středního rodu) je švýcarské město v západní frankofonní části země při severním břehu Ženevského jezera. Nachází se 50 km severovýchodně od Ženevy, je hlavním městem kantonu Vaud a okresu Lausanne. V roce 2015 zde žilo přes 135 000 obyvatel a město tak bylo čtvrtým největším v zemi.", "tgt_summary": "洛桑(法语:,国际音标:;德语:Lausanne;意大利语:Losanna;罗曼什语:Losanna)是瑞士法语区城市,位于莱芒湖北岸,与法国城市埃维昂莱班隔湖相望,北面是汝拉山脉。洛桑位于日内瓦东北约62公里处,是瑞士联邦沃州和洛桑区首府,同时也是大洛桑都会区核心城市、瑞士第四大城市。洛桑与邻近的日内瓦一样,是许多著名的国际组织例如国际奥委会等的总部所在地,因此也称为“奥林匹克首都”。洛桑也位于瑞士酿酒区的中心位置。位于洛桑的高等教育院校包括洛桑大学以及自1970年代从该校分拆出来的洛桑联邦理工学院,后者为瑞士两所联邦理工学院之一。另外,洛桑境内的洛桑管理学院亦是知名的研究机构。", "id": 1957001}
{"src_title": "Auguste a Louis Lumièrové", "tgt_title": "盧米埃兄弟", "src_document": [{"title": "Začátky kinematografie.", "content": "Lumièrové experimentovali s filmováním v letech 1891–1894, kdy například asistovali Edisonovi. Své první neveřejné filmové představení uskutečnili 22. března 1895. Veřejně představili své filmy 28. prosince 1895, v pařížském Grand Café. Toto historické představení bylo zahájeno promítáním jejich prvního filmu, 45 sekund dlouhého \"Sortie de l'usine Lumière à Lyon\" (\"Dělníci odcházející z Lumièrovy továrny\"), který v roce 1894 natočil Léon Bouly pomocí kinematografu patentovaného rok předtím. Jejich filmy můžeme označit jako \"shoty\" (z angličtiny slovo shot znamená snímek, záběr), protože nepracovali s velikostí záběrů ani se střihem. Jejich snímky byly z počátku pouze fotografií, na níž je zaznamenán pohyb.  Kinematograf bylo víceúčelové zařízení, které umožňovalo natáčet, kopírovat a promítat filmy. U jeho zrodu stáli právě bratři Lumièrové.  Přestože Max a Emil Skladanowští již o měsíc dříve (1. listopadu 1895 v Berlíně) uskutečnili promítání pro platící diváky, filmová historie udává jako první filmové představení právě promítání v Grand Café. Bratři Skladanowští totiž nepromítali pohyblivý film, ale pouze sadu diapozitivů s nepohyblivými obrázky.  Bratři Lumiérové považovali kinematografii pouze za technický vynález. Brali ji za hotovou věc, která se již nebude nijak vyvíjet. Na prvním veřejném promítání se byl podívat také Georges Méliès, který v kinematografii odhalil nové možnosti. Zatímco Lumiérové točili spíše dokumenty, které ukazují skutečnost, Méliès využil svých divadelních a kouzelnických zkušeností a vnesl do kinematografie efekty, filmové triky a hraný děj.", "section_level": 1}, {"title": "Fotografie.", "content": "Bratři Lumièrové v roce 1903 patentovali autochrom (autochrome Lumière znamená automaticky barevný). Jedná se o raný proces barevné fotografie, který byl komerčně vyráběný v letech 1907 až 1935. V této době byl nejrozšířenějším procesem barevné fotografie.  Autochrom je, podobně jako dnešní diapozitiv, barevná průsvitka. Skleněná deska je pokrytá barevnou mozaikou mikroskopických zrnek bramborového škrobu obarvených na oranžovou, zelenou a modrou barvu překrytých černobílou panchromatickou emulzí. Při expozici potom světlo proniká různobarevnými zrnky a po vyvolání do pozitivu tak vznikne barevný obraz. Černobílý obraz na emulzi totiž pozorujeme přes stejné barevné filtry, jako když byla exponována.  Původní autochromy se vyráběly potažením skleněné desky (většinou 13 × 18 cm) včelím voskem, do kterého se nalepila na jemno prosátá a obarvená zrníčka škrobu. U pozdějších desek byla navíc zrníčka zploštěna pomocí přístroje, který jehlou kroužil po desce a vytvořil tlak několika tun na centimetr čtvereční. Zabránilo se tím rozkladu světla plastickými zrníčky a zvýšil jas výsledného obrazu. Na tuto vrstvu byly strojem naneseny saze ucpávající mezery mezi zrníčky, které byly zakryty další vrstvou včelího vosku (šelaku), který chránil barevnou mozaiku. Po zaschnutí laku byla nanesena emulze.  Původní patent však popisuje proces trochu jinak: zrníčka jsou popisována jako červená, modrá a žlutá a místo sazí se zmiňují dvě vrstvy barevných zrníček, takže zrníčka vytvoří také oranžové, fialové a zelené filtry.  Autochromy překvapí krásným (i když ne úplně reálným) barevným pojetím a velkou stálostí. Mezi jeho hlavní nevýhody však patřila nízká citlivost, velké výrobní náklady, nereálné podání modré barvy a nemožnost kopírovat vzniklý obraz (každý autochrom je originálem).  V jednom období byl Louis Lumière také prezidentem francouzské fotografické společnosti Société française de photographie.  Aparáty bratrům Lumièrovým stavěl technik a vynálezce Jules Carpentier.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bratři Lumièrové, Auguste Marie Louis Nicholas (19. října 1862, Besançon, Francie – 10. dubna 1954, Lyon) a Louis Jean (5. října 1864, Besançon, Francie – 6. června 1948, Bandol), patřili mezi první filmové tvůrce.", "tgt_summary": "卢米埃兄弟,即哥哥奥古斯塔·玛丽·路易斯·尼古拉斯·卢米埃尔(,1862年10月19日-1954年4月10日)和弟弟路易斯·让·卢米埃尔(,1864年10月5日-1948年6月7日),是法国的一对兄弟,出生于欧洲最大的制造摄影感光板的家族,是电影和电影放映机的发明人。", "id": 440060}
{"src_title": "Svatý Kolumba", "tgt_title": "聖高隆", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v dynastii Cenel Conaill, která pod jménem O’Donnell v Irsku přetrvala jako jedna z vůdčích až do 17. století. Na jeho vývoj měly vliv tři osoby: kněz Cruithned, Gemman (pod ním studoval jako jáhen v Leinsteru) a biskup Finian (pravděpodobně sv. Finian z Clonardu).", "section_level": 1}, {"title": "Misijní činnost.", "content": "Roku 563 opustil Kolumba spolu s dvanácti společníky Irsko na tzv. „pouti pro Krista“ a dostal se do dnešního západního Skotska. Není známo, kde první roky pobýval, později se však usadil na ostrově Iona, kde založil monastýr. Odtud se pak šířilo křesťanství na sever mezi Pikty (proto je sv. Kolumba nazýván apoštolem piktského národa) a do Northumbrie mezi Anglosasy.  Většina informací o sv. Kolumbovi pochází ze spisů Život sv. Columby od svatého Adomnana a z \"análů z Ulsteru\".", "section_level": 1}, {"title": "Monastýry.", "content": "Podle sv. Adomnana byly z monastýru na Ioně založeny čtyři kláštery nebo poustevny: Mag Luinge na ostrově Tiree, Hinba (pravděpodobně ostrov Jura), Cella Diuni a ostrov zvaný Elen. Žádné z těchto míst se však nezachovalo a archeologové pouze odhadují lokality, kde se tato místa mohla nacházet.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Kolumba zemřel v monastýru na Ioně roku 597. Roku 794 se přes ostrov přehnali Vikingové. Kolumbovy ostatky byly přemístěny roku 849 a rozděleny mezi Skotsko a Irsko. Předpokládá se, že byly pohřbeny v Downpatricku v hrabství Down společně s ostatky svatého Patrika a svaté Brigid nebo v Saul Church v blízkosti Downpatricku.", "section_level": 1}, {"title": "Kniha z Kellsu.", "content": "Možná nejslavnějším počinem monastýru na Ioně byla \"Kniha z Kellsu,\" jinak také \"Kniha sv. Kolumby\", která je nyní uložena v knihovně Trinity College v Dublinu. Jedná se o bohatě iluminovaný rukopisný evangeliář psaný latinsky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Kolumba nebo též Kolumba z Iony či Kolumbán starší (7. prosince 521, Donegal, Irsko – 9. června 597, Iona) je postava gaelské historie, misionář a mnich, který šířil křesťanství na území dnešního Skotska a Irska během tamní „doby temna“. Byl to jeden z apoštolů piktského národa.", "tgt_summary": "圣高隆(、、、,英语:Saint Columba,521年-12月7日-597年-6月9日),又译为圣高隆巴、圣哥伦巴、圣可伦巴、圣科伦巴,又称大高隆巴(),生于爱尔兰多尼戈尔郡,是著名的爱尔兰盖尔族天主教僧侣与修道院院长。圣高隆将基督教传播到皮克特人之中,是将天主教传入苏格兰及爱尔兰的先驱。他在今日的苏格兰爱奥那岛建立了修道院并长居于此,使其成为当时的宗教中心,因此也被称为来自爱奥那的高隆巴(英语:Saint Columba of Iona)。圣高隆在盖尔族与皮克特人中倍受尊崇,被认为是爱尔兰十二使徒之一。", "id": 1862435}
{"src_title": "Galové", "tgt_title": "高卢人", "src_document": [{"title": "Společnost.", "content": "Galská společnost se dělila do třech tříd. Nejnižší postavení zaujímal prostý lid, zatímco privilegovaná pozice náležela druidům a válečnické šlechtě. Příslušníci první třídy tvořili bezprávnou a utlačovanou masu, přičemž mnozí z nich se nechávali najímat do služeb mocných jedinců z řad šlechty. Počet válečníků a sloužících byl hlavním kritériem při určování významu jednotlivých šlechticů. Pokud šlechtic nedokázal ochránit zájmy svých stoupenců, mohl snadno pozbýt jejich důvěru. Před Caesarovou invazí docházelo často ke střetům mezi ambiciózními vůdci těchto vojenských družin. Galové nacházeli obživu výhradně v zemědělství a žili v drobných rolnických usedlostech nebo vesnicích. Až do příchodu Římanů nestavěli města a v případě nebezpečí se uchylovali do hrazených pevností, nazývaných oppida (singulár oppidum), jež byly budovány na vhodných kopcích. Okolo oppid býval vyhlouben příkop a také byla obehnána dřevěnou palisádou či kamennou hradbou.  Základní organizační jednotkou společnosti byl rod nebo klan (\"cenedl\"). Několik těchto klanů tvořilo kmen, v jehož čele stála rada starších a náčelník. I když kmeny představovaly stabilní politické útvary, Galie jako celek setrvávala ve stavu permanentní vnitřní roztříštěnosti, neboť povědomí vlastní etnické spřízněnosti bylo mezi jejími obyvateli velice nízké. Některým mocným náčelníkům se občas podařilo zajistit si oddanost předáků několika kmenů, přesto se Galové nedokázali nikdy plně sjednotit (s výjimkou krátké etapy na samém sklonku galské nezávislosti), byli pouze jakýmsi etnickým společenstvím. I samotné vymezení Galie jako celistvého kulturního prostoru lze připsat spíše Římanům a Řekům, kteří tohoto pojmu užívali k označení území obývaného galskými kmeny. Nejednotnost Galů byla rozhodujícím faktorem, jenž nahrál podrobení jejich území cizinci.  Někdy mezi léty 120 až 60 př. n. l. se mnoho regionů v centrální Galii začalo politicky organizovat v určité předstátní útvary, nepochybně v důsledku působení římské přítomnosti. V každé z těchto \"civitates\" (jak je nazval Caesar) se každoročně volil nejvyšší představitel. Aeduové užívali pro jedince obdařeného tímto postavením titul \"vergobret\". Ten měl podobnou pozici jako náčelník, avšak musel se podřizovat rozhodnutím rady. Římští a řečtí autoři udávají, že těchto civitates (v podstatě kmenových svazů) bylo v Galii šestnáct. Civitates se dále členily v menší jednotky, tkz. \"pagi\", jejichž centrem byla oppida. Řada z těchto pevností se proměnila v obchodní střediska, která začala prosperovat díky rozvíjejícímu se obchodu s Římany v Narbonensis. Mnohé galské civitates započaly rovněž s ražbou vlastních mincí.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Galské náboženství bylo polyteistické. Vyznačovalo se však i určitými prvky animismu, který připisoval lidské vlastnosti jezerům, vodním tokům, pramenům a posvátným hájům, v nichž Galové vykonávali své náboženské obřady. S výjimkou několika málo obzvláště významných míst Galové nestavěli žádné chrámy ani svatyně. Neobvyklé nebylo ani uctívání zvířat. Nejposvátnějším galským zvířetem byl kanec, kterého lze nalézt jako symbol na mnoha galských vojenských standartách a plnil tak podobnou funkci jako orel u Římanů.  Galové nedisponovali tak propracovaným systémem božstev, jaký měli Řekové nebo Římané, avšak existovali bohové, jež uctíval každý Gal, včetně kmenových či domácích bůžků. Jednotliví bohové byli víceméně převzati z primitivních božstev indoevropského původu. V dobách Caesarova příchodu prokazovali Galové největší úctu Toutatisovi („bůh kmene“), galskému ekvivalentu Merkura. Nejvyšší bůh galského náboženství se v latině nazýval Dis Pater („nebeský otec“), jenž byl ztotožňován s římským Jovem, případně Plutem. Kromě nich uctívali Galové další božstva, jako byla bohyně koní a úrody Epona, bůh války Esus, bůh světla Lugh, bůh hromu Taranis, bůh života a smrti Cernunnos a řada jiných bohů. V době římské nadvlády byla keltská božstva ztotožněna s římskými bohy, takže postrádáme úplnou představu o jejich charakteru a vlastnostech. Symbolickým či přímo magickým znakem keltského resp. galského náboženství byla číslice tři. Galští bohové proto často vystupovali v triádách (například Toutatis-Teutates, Taranis, Esus).  Specifický rys galského náboženství reprezentovali kněží zvaní druidové (\"druides\"). O jejich původu panují značné nejasnosti. Jisté je, že druidové pečlivě střežili tajemství svých rituálů a v galské společnosti jim náleželo význačné postavení. Druidové dohlíželi na řádné provádění náboženských úkonů a poskytovali vzdělání synům galské šlechty. Rovněž směli uplatňovat jistou formu vyloučení či exkomunikace jednotlivců ze shromáždění věřících, což se ve starověké Galii rovnalo prakticky vyobcování ze společnosti. Dále si nárokovali právo rozhodovat o otázkách války a míru, čímž si zajišťovali i určitý politický vliv. Druidové věřili, že duše člověka nikdy nezemře, přičemž duch muže, jenž padl ve válce, přejde do jiného těla.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Galština je termín označující keltský jazyk, kterým mluvili obyvatelé Galie. Julius Caesar se ve svém díle Zápisky o válce galské zmiňuje o galštině jako o jednom ze tří jazyků užívaných galskou populací. Kromě galštiny se v Galii hovořilo ještě akvitánštinou, jež byla příbuzná s dnešní baskičtinou, a germánskými jazyky. Galština patřila společně s keltiberštinou, lepontštinou a galatštinou mezi tzv. pevninské keltské jazyky. Lepontština je často považována za dialekt galštiny. Během římské nadvlády byla galština postupně nahrazena vulgární latinou, pročež následně zcela vymizela.", "section_level": 1}, {"title": "Galské kmeny.", "content": "Po završení podrobení Galie začlenili Římané většinu galských kmenů do civitates, jejichž prostřednictvím je zapojili do své provinciální administrativy. Toto uspořádání bylo později převzato ranou církví, jejíž geografické členění tudíž kopírovalo správní rozdělení pozdně římské Galie. V podobě diecézí francouzských biskupů přetrvaly civitates až do začátku Velké francouzské revoluce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Galové byli příslušníci keltských kmenů obývajících Galii, území zhruba zahrnující dnešní Francii, Belgii, Švýcarsko a severní Itálii, kteří hovořili galským jazykem. Z hlediska archeologických nálezů jsou Galové spojeni s laténskou kulturou, jež dominovala západní a střední Evropě od 5. až do 1. století př. n. l. Na počátku 3. století př. n. l. podnikla část Galů invazi na Balkán a do Řecka. Poté se přeplavili do Anatolie, kde se usadili jako Galatové. V padesátých letech 1. století př. n. l. Galové podlehli Juliu Caesarovi, jemuž neúspěšně vzdorovali v galských válkách. Během následné římské nadvlády byli pozvolna asimilováni, čímž vznikla galorománská kultura. V důsledku romanizace byla galština v průběhu dalších staletí nahrazena vulgární latinou, z níž se postupně vyvinula francouzština.", "tgt_summary": "高卢人()指的是在铁器时代和罗马高卢时期时聚居于高卢地区的凯尔特人,年代在公元前5世纪到公元3世纪之间。他们的语言高卢语是大陆凯尔特语支的主要组成部分。", "id": 1388028}
{"src_title": "Prstencová mlhovina", "tgt_title": "環狀星雲", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M57 je v souhvězdí Lyry vidět jižně od velmi jasné hvězdy Vegy, která tvoří severovýchodní vrchol asterismu známého pod názvem letní trojúhelník. Leží přibližně ve 40 % vzdálenosti od hvězdy Sheliak (β Lyrae) ke hvězdě Sulafat (γ Lyrae).  V triedrech 10x50 a malých dalekohledech o průměru 50 mm mlhovina vypadá jako slabá mlhavá hvězdička. Větší triedr 20x80 může pomoci obtížně rozeznat její kruhový tvar. Pomocí malého dalekohledu se dá za vhodných podmínek snadno nalézt a ukáže se v něm jako malý kotouček. V dalekohledech kolem 100 mm průměru může být rozeznán její prstencový tvar a oválný vzhled. Větší dalekohledy odhalí několik tmavších míst na východním a západním okraji prstence i slabší mlhu uvnitř disku.  Nejvhodnější období k jejímu pozorování na severní polokouli připadá na léto, přesněji od června do října, ale v oblastech severního mírného podnebného pásu je viditelná po většinu nocí během roku. Na jižní polokouli může být její pozorování obtížné, zvláště jižně od mírného podnebného pásu, ale patří zde mezi typické objekty jižní zimy.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Mlhovinu objevil Charles Messier 31. ledna 1779 během pozorování komety a o pár dní později ji pozoroval i Antoine Darquier de Pellepoix. Kvůli matoucí Messierově zmínce o Darquierovi byl až do roku 2017 považován za objevitele této mlhoviny Darquier, ale Giovanni Maria Caglieris a Donald Olson toto prvenství vrátili Messierovi. Darquier mlhovinu popsal takto: \"„velká jako Jupiter a vzhledem připomíná vybledlou planetu.“\" Tento popis Messier přidal i do svého katalogu a je možné, že se jím inspiroval William Herschel, objevitel planety Uran, když tento druh mlhovin pojmenoval jako \"planetární mlhoviny\". Messier i Herschel se domnívali, že je tento objekt tvořen spoustou slabých hvězd, které svými dalekohledy nejsou schopni rozeznat.  V roce 1800 objevil hrabě Friedrich von Hahn slabou hvězdu uprostřed mlhoviny. Později v roce 1864 zkoumal William Huggins spektrální vlastnosti mnoha mlhovin a u některých, mezi nimi u M57, objevil zvláštní jasné spektrální čáry, jaké vyzařuje horký fluoreskující plyn. Z toho Huggins usoudil, že většina planetárních mlhovin není tvořena mnoha nerozlišitelnými hvězdami, jak se dříve předpokládalo, ale že jsou to ve skutečnosti mlhavé objekty.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Planetární mlhoviny vznikají, když hvězda malé nebo střední hmotnosti, jako je Slunce, ve svém jádru vyčerpá zásoby vodíku. V tomto období se mění stavba hvězdy takovým způsobem, aby byla dosažena nová rovnováha umožňující další pokračování jaderné fúze. Vnější vrstvy se proto rozšíří a z hvězdy se stane červený obr. Kvůli dosažení rovnováhy se také zvýší vnitřní teplota hvězdy a přitom mohou být odvrženy povrchové vrstvy hvězdy, a to buď postupným způsobem nebo během několika prudkých výbuchů. Tato rozšiřující se plynná obálka potom utvoří mlhovinu kulového tvaru, kterou osvětluje ultrafialové záření ústřední hvězdy.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Mlhovina je od Země vzdálena přibližně 2 000 až 2 300 světelných let. Její hvězdná velikost je 8,8 a jak je u většiny planetárních mlhovin běžné, fotograficky má hvězdnou velikost menší, pouze 9,7. Za dobu 50 let se její úhlová velikost zvětšila rychlostí zhruba 1 úhlové vteřiny za století, což je v souladu s její pozorovanou rychlostí rozpínání 20 až 30 km/s. Skutečný rozměr mlhoviny je asi 0,9 světelného roku. Odhaduje se, že pozorovaná část mlhoviny se začala rozpínat před 1 610 ± 240 lety. Mlhovinu osvětluje uprostřed ní sídlící bílý trpaslík s proměnnou hvězdnou velikostí 15,75 a hmotností zhruba 0,6 hmoty Slunce.  Celá vnitřní část mlhoviny má modrozelené zbarvení, které je způsobeno dvakrát ionizovaným kyslíkem (OIII) se spektrálními čarami 495,7 a 500,7 nm. Tyto spektrální čáry vznikají jen ve velmi řídkém prostředí, kde se nachází pouze několik málo atomů v krychlovém centimetru. V okrajových částech mlhoviny je červená barva způsobena emisními čarami vodíku (656,3 nm), které jsou součástí Balmerovy série. K červenému zbarvení této oblasti přispívají i čáry ionizovaného dusíku (NII, 654,8 a 658,3 nm).", "section_level": 1}, {"title": "Stavba mlhoviny.", "content": "M57 je příkladem bipolární planetární mlhoviny, což je třída planetárních mlhovin, která se vyznačuje dvěma osově souměrnými laloky, a proto má při pohledu podél hlavní osy souměrnosti prstencový vzhled. Zdá se, že má tvar velmi protaženého sféroidu s velkým nahuštěním hmoty v oblastech rovníku. Osa symetrie mlhoviny je od Země odkloněna o přibližně 30°.  Výzkumy stavby této planetární mlhoviny ukazují, že se v ní vyskytují uzlíky, které jsou v mlhovině pěkně symetricky rozmístěné. Tyto uzlíky jsou vidět pouze jako obrysy, které stíní světlo přicházející z rovníkového prstence mlhoviny. M57 může uvnitř obsahovat emisní čáry dusíku NII, které by vycházely z vrcholků uzlíků mířících směrem k ústřední hvězdě. Ovšem mnohé z těchto uzlíků jsou neutrální a dají se pozorovat pouze ve spektru jako absorpční čáry. Přítomnost těchto uzlíků ukazuje, že jsou pravděpodobně umístěny blíže k ionizační frontě, než je tomu v planetární mlhovině IC 4406 v souhvězdí Vlka. Některé uzlíky mají velmi rozvinuté ohony, které jsou mnohdy viditelné i ve viditelném spektru.  Hloubkové snímky mlhoviny ukazují rozsáhlou obálku o průměru až 3,5′, která je připomínkou předchozího hvězdného větru ústřední hvězdy. Ještě hlubší širokoúhlé snímky také potvrdily, že se kolem mlhoviny nachází přinejmenším čtyři ještě vzdálenější laloky, které vysílají především záření ionizovaného kyslíku OIII.", "section_level": 1}, {"title": "Ústřední hvězda.", "content": "Ústřední hvězdu mlhoviny objevil hrabě Friedrich von Hahn v roce 1800, ale první přesvědčivý důkaz její přítomnosti v mlhovině přinesl až fotografický snímek maďarského astronoma Jenő Gotharda, který pořídil 1. září 1886 na své observatoři v Herény (součást Szombathely). Tento snímek pořídil běžným zrcadlovým dalekohledem o průměru 10 palců (254 mm) a pomohl mu rozšířit všeobecné povědomí o významu astrofotografie při studiu mlhovin.  V průběhu uplynulých 2 000 let hvězda vyčerpala poslední zbytky své zásoby vodíku a opustila asymptotickou větev obrů. Nemůže již získávat energii jadernou fúzí a na konci svého hvězdného vývoje se přibližuje přeměně na bílého trpaslíka. Hvězda teď obsahuje především uhlík a kyslík a obepíná ji slabá obálka složená z lehčích prvků. Hmotnost hvězdy je přibližně 0,61 až 0,62 hmotnosti Slunce a její povrchová teplota je kolem 125 000 K. V tomto období je hvězda 200x jasnější než Slunce a její hvězdná velikost je 15,75.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prstencová mlhovina (také Messier 57, M57 nebo NGC 6720) je planetární mlhovina v souhvězdí Lyry. Je to jedna z nejznámějších mlhovin. Její prstencový vzhled je způsoben tím, že je směrem k Zemi natočena jedním pólem. Při pozorování z její roviny rovníku by měla vzhled podobný mlhovině Činka (M27).", "tgt_summary": "环状星云(M 57,NGC 6720)是位于北半球天琴座的一个行星状星云。这种天体是红巨星在成为白矮星之前的演化过程中的最后阶段,将气体壳驱逐到周围并电离所形成的天体。", "id": 2565586}
{"src_title": "Dělení Polska", "tgt_title": "瓜分波蘭", "src_document": [{"title": "Předcházející události.", "content": "Po zlatém věku v 16. a 17. století Polsko-litevská republika (rzeczpospolita) procházela koncem 17. a počátkem 18. století obdobím krize občanské společnosti. Polsko bylo republikou (místo prezidenta byl ve volbách vybírán král) a znesvářená občanská společnost způsobila oslabení vládnoucích orgánů země – poslanecké sněmovny, senátu a krále. S výběrem na polský trůn ambiciózního saského kurfiřta Fridricha Augusta I. Silného (v Polsku korunovaný jako August II. Silný) se tento proces značně prohloubil. Společnost se rozdělila do několika nesmiřitelných táborů. Tento stav postupně paralyzoval chod polské poslanecké sněmovny a senátu. Ambice nového krále, který chtěl získat vojenskou slávu a absolutní moc v zemi, vtáhla Polsko-litevskou republiku do Severní války. Během války se část společnosti postavila na stranu Švédska a opozice a část na stranu Ruska a krále. Polsko se války oficiálně neúčastnilo, ale velká část bojových operací probíhala na území Polska. Výsledkem konfliktu, během kterého došlo také k polské občanské válce, bylo to, že země byla zcela zpustošená s obrovskými ztrátami na životech a zejména vítězné Rusko zemi vojensky obsadilo svou armádou. Tohoto stavu Rusko využilo k politickému ovládnutí Polska. Pod hrozbou užití vojska si Rusko vynutilo snížení stavu polské armády na pouhých 24 000 vojáků a v praxi Polsko-litevskou republiku přeměnilo v něco, co by se dalo nazvat protektorátem. Rusko se od této doby trvale vměšovalo do vnitřních záležitostí Polska a uzurpovalo si právo stát se ochráncem vybraných politických uskupení v Polsku. Vlivné postavení v Polsku mělo ruské velvyslanectví. Rozvrat občanské společnosti v Polsku trval téměř po celé 18. století. Různá šlechtická uskupení neustále bojovala s různými skupinami magnátů a královským dvorem. Často propukaly vzpoury, povstání a občanské války inspirované jinými státy. Narůstal tlak sousedních států, zejména expanzivního Pruska, na přerozdělení polského území. Polsko nemělo v Evropě zastání, protože většina evropských zemí v této době byla absolutními monarchiemi, které velice nelibě nesly, že král v Polsku měl slabé postavení a prakticky o všem rozhodovali občané (šlechta) prostřednictvím poslanecké sněmovny a senátu. Z ohledu na pat v poslanecké sněmovně a senátu se po téměř celé 18. století projevovala pasivita Polska v zahraniční politice, která byla v největším úpadku za vlády Augusta III. v letech 1733–1763. Polsko nezasahovalo do významných evropských událostí a hrálo jen roli trpného činitele. K usmíření občanské společnosti došlo teprve po šoku, který nastal po prvním dělení Polska v roce 1772. Polsko-litevská republika v této době prošla obdobím intenzivních reforem, které ovšem způsobily, že sousední státy se začaly obávat, že přijdou o svou kořist, a společně zakročily proti Polsku dříve, než příliš zesílí.", "section_level": 1}, {"title": "První dělení Polska.", "content": "Po smrti Augusta III. začalo docházet v unii k boji o moc, který vnitřně oslaboval Polsko a nahrával mocenským zájmům jeho sousedů. Novým polským králem se stal nakonec za asistence ruských expedičních vojsk Stanisław (II.) August Poniatowski. Polská společnost ho však přijala velmi chladně a nový král se musel potýkat se stejným problémem jako jeho předchůdci – silným postavením polské šlechty (občanů) v dvojstátí. Ta se stavěla proti ruské intervenci a Poniatowského považovala za ruskou loutku. Z důvodu změn, které si chtělo Rusko vynutit v polském právu prostřednictvím nového krále, v roce 1768 proti Poniatowskému vypuklo povstání (Barská konfederace). Stabilitu Polska narušilo i Rusy vyprovokované selské povstání na Ukrajině roku 1768 (tzv. Kolištizna), které bylo zaměřeno proti Polákům, Židům, katolíkům a uniatům. Povstání využilo k vojenské intervenci Rusko, ovšem v souvislosti s válkou proti Turecku se Rusko muselo dočasně ze svého angažmá v Polsku stáhnout. V roce 1770 barští povstalci oznámili královo sesazení. V tomtéž roce Rakousko předběhlo události dělení Polska a okupovalo Spišsko a podkarpatská území. Roku 1771 vtrhly do Polska i carské posily pod vedením ruského vojevůdce A. V. Suvorova. V roce 1772 uzavřely Rusko, Prusko a Rakousko po ročním diplomatickém jednání dohodu, podle níž si rozebraly část polského území.", "section_level": 1}, {"title": "Druhé dělení Polska a Litvy.", "content": "Po šoku, který nastal po prvním dělení Polska v roce 1772, došlo k usmíření občanské společnosti a krále. Roku 1773 byl parlament donucen ratifikovat dohodu o nových hranicích s Ruskem, Pruskem a Rakouskem. Polsko-litevská republika v této době prošla obdobím intenzivních reforem, které ovšem způsobily, že sousední státy se začaly obávat, že přijdou o svou kořist. Král byl nucen vést složitou politickou hru. Největší aktivitu v Polsku projevovalo Rusko. Kateřina Veliká jednak prosazovala v Polsku svůj vliv, jednak měla zájem na udržení celistvosti stávajícího Polska a Litvy. V 80. letech se změnila situace na jihu Ruska, které chtělo ovládnout černomořskou oblast na úkor Turků. Proti Turecku vystupovalo i Rakousko a jejich společné cíle je nakonec sblížily. Ze situace chtěl vytěžit pro polsko-litevský stát také Stanisław August, ovšem u ruské carevny nepochodil. Jistá naděje svitla Polákům roku 1788, když se carská a rakouská vojska nemohla prosadit proti Turecku a když Rusku vypovědělo válku Švédsko. Prusko, které stálo na straně Turecka, uzavřelo s Polskem roku 1790 polsko-pruský vojenský pakt. Prusko přitom požadovalo po Polsku Gdaňsk a Elbląg a jako náhradu slibovalo území na účet Rakouska. Probíhající reformy vyvrcholily v roce 1791 vyhlášením v Polsko-litevské republice první evropské ústavy, která se ovšem nelíbila části polských magnátů. Nespokojená část magnátů (targovická konfederace) požádala ruskou carevnu Kateřinu II. o pomoc, a tak roku 1792 vpadly do země dvě ruské armády. Vypukla polsko-ruská válka. Prusko porušilo vojenský pakt podepsaný s Polskem a Rusku nevyhlásilo válku. Po bojích na území dnešního Běloruska a Ukrajiny ruské armády dorazily k řece Bug, než došlo k rozhodujícímu boji, polský král se rozhodl přistoupit k targovické konfederaci a požádal Rusko o mír. Mezi Ruskem, Pruskem a Rakouskem byla vedena série jednání, která skončila v lednu 1793.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí dělení Polska.", "content": "Po druhém dělení Polska odcházelo do zahraničí velké množství emigrantů. Mezi těmi, kteří v Polsku zůstali, vznikaly různé ilegální spiklenecké pronárodní organizace různých směrů. Vojáci rozpuštěné polské armády se nemohli smířit s kapitulací krále. Zbytek „svobodného“ Polska byl obsazen ruskou armádou, která se neustále dopouštěla teroru na místních. Rok po druhém dělení Polska vše vygradovalo v protiruské povstání.  24. března 1794 vyhlásil na krakovském náměstí povstání pod heslem „\"Volnost, územní celistvost, samostatnost\"“ Tadeusz Kościuszko. Povstání zažívalo v počátku velké úspěchy. Povstalci jednali o podpoře v revoluční Francii, ovšem naděje vkládaná ve francouzská revoluční vojska se rozplynula. Povstalci tak museli bojovat proti falešnému pruskému spojenci a ruským vojskům na několika frontách sami. Když se ruský vojevůdce Suvorov zmocnil varšavského předměstí Pragy a dal zde vyvraždit obyvatele, zahájil s ním král jednání o kapitulaci.  Mezitím už probíhala jednání o třetím dělení Polska. Ta skončila roku 1795. Rakousko dostalo území mezi Bugem, Vislou a Pilicí spolu s Krakovem, Rusko zbytky Livonska, Polesí, Litvy, Volyňska a Žmudě, tedy zhruba země po Bug a Němen. Zbytek Polska s Varšavou připadl Prusku. Stanislav II. August Poniatowski podepsal formálně 25. listopadu abdikaci a souhlas se zánikem polského státu.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky dělení.", "content": "Jednotlivé mocnosti si rozdělily původní území polského státu dosti nerovnoměrně. Rusku připadlo 62 % území a 45 % obyvatelstva, včetně východních málo rozvinutých litevských, běloruských, ruských a ukrajinských zemí, v nichž bylo polské obyvatelstvo v menšině. Prusko zabralo hospodářsky nejvyspělejší polské kraje. Jednalo se o 20 % území a 23 % obyvatelstva. Nejhustěji zalidněné, ale hospodářsky zaostalé jižní území s kouskem Ukrajiny na východě bylo připojeno k Rakousku. V tomto případě se jednalo o 18 % území a 32 % obyvatelstva. Toto „Trojí dělení Polska“ mělo za následek likvidaci polského státu, který byl jen nakrátko a v omezeném rozsahu obnoven mezi lety 1807–1813, 1815–1831 a poté až po první světové válce, na sklonku roku 1918.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dělení Polska neboli \"Trojí dělení Polska\" probíhalo v letech 1772–1795, přičemž tato zem byla rozdělena mezi Prusko, Rakousko a Rusko.", "tgt_summary": "瓜分波兰()是指近代一系列列强瓜分波兰的事件。从17世纪开始,当时做为波兰统治主体的波兰立陶宛联邦开始走向衰落,而在18世纪时,波兰的领土开始遭到普鲁士、奥地利帝国(当时为哈布斯堡帝国时期)和俄罗斯帝国三个邻近国家的瓜分,此分割一共分成三个阶段进行,而第三阶段的进行导致了波兰的灭亡,详细分割疆域请参照右边的图示:", "id": 576657}
{"src_title": "Ella Fitzgeraldová", "tgt_title": "艾拉·費茲潔拉", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "V dětství chtěla být tanečnicí, ale i přesto velmi ráda poslouchala desky Louise Armstronga, Binga Crosbyho a The Boswell Sisters. Conee Boswellovou, zpěvačku z The Boswell Sisters, přímo zbožňovala. Později o ní řekla: „\"Máma jednou přinesla domů jednu z jejích desek, no a já si ji prostě zamilovala... Hodiny a hodiny jsem zkoušela zpívat tak jako ona.\"“  Její matka zemřela při autonehodě, když jí bylo 15 let. Tehdy zůstala s přítelem svojí matky, ovšem ten krátce nato zemřel na infarkt. Po těchto dramatických událostech téměř přestala chodit do školy. To byl také jeden z důvodů, proč si našla práci barmanky v jednom nevěstinci a proč si našla nové přátele z okruhu místní mafie. Poté, co měla problémy s policií, byla svěřena do opatrovnictví a poslána do církevní školy. Z té však brzy utekla a krátce žila jako bezdomovkyně.  Její první vystoupení se odehrálo v roce 1934 na soutěži mladých talentů v Harlemu v New Yorku. Původně byla sice rozhodnutá, že na pódiu bude pouze tančit, ale potom si to nechala přece jen rozmluvit a rozhodla se pro zpěv. Vybrala si dvě skladby z repertoáru Conee Boswellové a nakonec tuto soutěž vyhrála.", "section_level": 2}, {"title": "Pěvecká kariéra.", "content": "Její pěvecký talent tím byl odhalen a ještě v roce 1934 začala její profesionální kariéra, když ji Benny Carter přijal do známé kapely Chicka Webba. Nastupovala za honorář 12 a půl dolaru týdně (přitom plat hudebníka byl kolem 60 dolarů). Za rok nato už ovšem vydělávala desetinásobek.  Po Webbově smrti v roce 1939 se jí podařilo dát dohromady vlastní kabaretní scénu. Na výsluní se však ocitla teprve roku 1950 díky manažerovi Normanu Granzovi, který pro ni vybíral z hudebních textů i doprovodu jen to nejlepší. Důležitým člověkem v jejím životě byl také kontrabasista Ray Brown. Nejenom, že ji doprovázel na jevišti, ale na pár let se stal i jejím manželem. Sice se rozešli, ale to neznamenalo konec jejich spolupráce.  Své první dlouhodobé profesionální angažmá spojila se společností Decca. Po dobu deseti let pro ni nazpívala celou řadu písní, které se v jejím podání staly nesmrtelnými, jako třeba \"It's only a paper moon\", \"Old Devil Moon\", \"How High the Moon\" - je zajímavé, v kolika jejích písních se vyskytoval právě Měsíc. V dalších gramofonových společnostech pak natočila svoje největší hity: \"Duben v Paříži\", \"Pokaždé si říkáme sbohem\", \"Láska na prodej\" a další.  Její vrcholná kariéra v letech 1959 až 1967 vydala na devatenáctidílný zpěvník s téměř dvěma a půl stovkami písní. \"First Lady of Song\" vynikala ve scatových pasážích i pěvecké improvizaci, projevovala velký cit pro jazzový rytmus i pro humor a stesk lidových balad, okouzlovala publikum svým hlasem a zabarvením. Jako první zpěvačka populární hudby byla oceněna státním vyznamenáním pro umělce. Výrazně se zapsala do dějin americké hudby.  V jejím repertoáru nebyl nikdy jenom jazz. Vždycky zpívala i gospely, blues, balady, soul, ale i písně kovbojů. Vystupovala také v Praze, stalo se tak v roce 1969. Zpívala s tanečními orchestry, ale stejně měla ráda jazzové bigbandy. Vystupovala však třeba i s jedinou doprovodnou kytarou. Moc ráda měla duety. K nejpopulárnějším patří ty s Louisem Armstrongem. Primát tady určitě drží árie z Gershwinovy jazzové opery \"Porgy a Bess\". Jak sama ráda říkala, celý život seděla na dvou židlích. Jedna byla jazzová, druhá popová. Její práce v nahrávacím studiu byla pokaždé dokonalá, mnohým začínajícím zpěvákům a zpěvačkám byla vzorem.  Ke stáří ji však zrazovalo srdce. Měla operovaný kardiostimulátor, skoro neviděla a na jevišti musela sedět. Přesto na ni stále chodily davy lidí. A to až do 15. června roku 1996, kdy zemřela v Los Angeles. Navzdory neobyčejné popularitě zůstala prostou a nekomplikovanou bytostí. Ve svém nitru byla stále tím děvčátkem, které ztratilo svůj žlutý košík v písni A-Tisket, A-Tasket. Byla a zůstane pro všechny své příznivce (a jsou jich dodnes miliony) \"The First Lady Of Song\", první dámou písně.  Má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ella Fitzgeraldová (25. dubna 1917 Newport News, Virginie – 15. června 1996 Beverly Hills, Kalifornie) byla americká jazzová zpěvačka. Za svůj život napsala a nazpívala stovky oblíbených písní. Ella Fitzgerald, též nazývána \"First Lady of Song\", patřila po více než půl století mezi nejpopulárnější jazzové zpěvačky v USA. Během svého života obdržela 13 Cen Grammy a vydala více než 40 alb.", "tgt_summary": "艾拉·珍·费兹洁拉(Ella Jane Fitzgerald,1917年-4月25日-1996年-6月15日),雅号艾拉夫人(Lady Ella,即爵士乐第一夫人,英文First Lady of Song),美国歌手,被公认为20世纪最重要的爵士乐歌手之一,与比莉·哈乐黛(Billie Holiday)和莎拉·沃恩(Sarah Vaughan)齐名。", "id": 2747983}
{"src_title": "Grozný", "tgt_title": "格罗兹尼", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Grozný byl vybudován v Čečenské neboli též Grozněnské rovině na březích řeky Sunžy (odtud i jeho čečenský název \"Соьлжа-ГӀал\"а, česky „\"Město na Sunže“)\". Čečenská rovina, na jejímž území žije většina obyvatel Čečenska, je na severu ohraničena Těrským, Sunženským a Grozněnským hřebenem, na západě Nazraňskou vrchovinou, na východě Gudermeským hřebenem a na jihu tzv. Černými horami – severním předhůřím Velkého Kavkazu. Grozný je vzdálen od Moskvy 2007 km jižním směrem.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Klima v oblasti Grozného má kontinentální charakter s vcelku mírnými zimami a dlouhým horkým létem. Jelikož město není chráněno před severními větry, může docházet i k větším poklesům teplot, v zimě proto bývají zaznamenány i mrazy pod -20 °C. V letním období, kdy teplota ve městě nezřídka překračuje 35 °C i 40 °C, se srážky vyskytují nepravidelně. Nejvíce srážek připadá na měsíc červen, nejméně na leden.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 1994, před začátkem první čečenské války, bylo v Grozném registrováno zhruba 387 500 obyvatel, v průběhu obou čečenských válek tento počet poklesl přibližně na polovinu. V roce 2002 mělo město 210 720 obyvatel., k 1. 1. 2016 se jejich počet zvýšil na 287 410. Z celkového počtu tvoří 93,7% Čečenci a 3,3% Rusové, menší počet obyvatel se hlásí k jiným národnostem - ingušské, kumycké, avarské, lezginské, tabasaranské, tatarské a dalším.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Období Kavkazské války.", "content": "Vybudování Grozného je bezprostředně spojeno s historii Kavkazské války. V letech 1801–1813 se součástí Ruského impéria stalo gruzínské Kartli-Kachetinské carství a některé, převážně ázerbájdžánské, zakavkazské chanáty. Mezi těmito území však zůstala neobsazená oblast severního Kavkazu, jejíž obyvatelstvo, zejména horské kmeny, se odmítalo pokořit ruské nadvládě.  V roce 1816 se stal vrchním velitelem ruských vojenských sil na Kavkaze generál Alexej Petrovič Jermolov, který přišel se zásadní změnou strategie boje s kavkazskými horaly. Místo jednotlivých trestních výprav, které neměly náležitý efekt, prosazoval strategii úplného obklíčení dosud odbojných oblastí. Po dobytí těchto území mělo být jejich ovládnutí zajištěno mj. i zničením zdejších historických sídel a nedobrovolným přesídlením horalů do nížin. Součástí této strategie obklíčení horských oblastí Kavkazu bylo budování posádkových pevností na klíčových místech, střežících přístup do hor.  V roce 1817 zahájil generál Jermolov přesun levého křídla kavkazské linie směrem na jih od řeky Těrek k Sunže. V téže době byl dobudován a silněji opevněn tzv. \"Nazraňský redut\" neboli pevnost Nazraň na ingušském území a na středním toku Sunžy byla založena pevnost \"Pregradnyj Stan\".  Poté následovalo vybudování pevnosti Groznaja (rusky \"Грозная\", což znamená \"Hrozivá\"). Pevnost Groznaja byla založena 22. června roku 1818 na místě předtím zlikvidovaných čečenských aulů Kuli-Jurt, Staraja Sunža, Alchan-Ču, Džima-Čečan a Solža-Jurt (na území hlavního města Čečenska se původně nacházelo celkem 20 aulů, které byly zničeny generálem Jermolovem). Místo pro výstavbu pevnosti mělo svůj strategický význam, neboť se nacházelo necelých 7 km od ústí Chankalské soutěsky, skrze niž vedla jedna z přístupových cest do horských oblastí.  Pevnost, na jejíž budování bylo nasazeno 5000 ruských vojáků, byla dokončena za 4 měsíce. Groznaja byla vybudována na půdorysu pravidelného šestiúhelníku, v jehož rozích byly bastiony, na kterých stála děla. Pevnost byla obklopena 20 metrů širokým příkopem. V roce 1825 začalo kolem pevnosti vyrůstat poměrně málo chráněné předměstí s civilním obyvatelstvem.  Po vybudování Grozné následovala coby pokračování tzv. \"Sunženské opevněné linie\" výstavba dvou pevností na dagestánském území – pevnosti Vnězapnaja (rusky \"Внезапная\", tj. \"Překvapivá\", \"Náhlá\") v roce 1819 a v roce 1821 pevnosti Burnaja (\"Бурная\", česky \"Bouřlivá\").  V roce 1840 v Grozném sloužil jako voják v hodnosti poručíka Tenginského pěšího pluku básník Michail Lermontov. V říjnu roku 1850 pevnost navštívil následník trůnu Alexandr Nikolajevič, budoucí ruský car Alexandr II. V letech 1851–1854 pevnost několikrát navštívil mladý hrabě Lev Nikolajevič Tolstoj, který v té době sloužil na Kavkaze.", "section_level": 2}, {"title": "Město Grozný.", "content": "Dne 30. 12. 1869 byl pevnosti a k ní přilehlým sídlům udělen statut města, které bylo přejmenováno na Grozný ().  Počátkem 90. let 19. století byla v okolí Grozného zahájena těžba ropy a 1. 5. 1893 byla uvedena do provozu větev Vladikavkazské železnice, spojující Groznyj s Beslanem. Grozný se začal bouřlivě rozvíjet a postupně se stával významným průmyslovým centrem celé oblasti. V roce 1914 byl vybudován ropovod Grozný – Petrovsk-Port (\"Петpовск-Поpт\", pozdější hlavní město Dagestánu Machačkala). Tento ropovod byl prvním zařízením svého druhu na území Ruska.", "section_level": 2}, {"title": "Období od roku 1917.", "content": "Městu Groznému se nevyhnuly události, které následovaly na jaře roku 1917 po vzniku Prozatímní vlády v Rusku. Město bylo zpočátku řízeno tzv. Občanským výborem, později od listopadu 1917 místním sovětem, načež v prosinci Grozný dobyly čečenské oddíly tzv. kavkazské \"Divoké divize.\" Jejich vláda byla vzápětí vystřídána Vojensko-revolučním výborem, který byl ustaven v lednu 1918 po dobytí města Rudou armádou. Ten řídil město jen do počátku dubna, kdy Grozný ovládli vojáci Kavkazské dobrovolnické armády generála Vrangela. Definitivně převzali vládu nad městem vojáci Rudé armády v roce 1920 a Čečensko a Ingušsko se poté staly součástí Horské autonomní sovětské socialistické republiky, která vznikla na území bývalé Terské oblasti. Tato Horská SSR byla rozdělena na 7 národnostních okruhů. Grozný se stal hlavním městem Čečenského národnostního okruhu, avšak jen do roku 1922, kdy vznikla Čečenská autonomní oblast. Grozný však její součástí nebyl, neboť mu byl určen vlastní autonomní statut. Součástí Čečenské AO se stal až od 1. 4. 1929. Od 15. 1. 1934 byl Grozný správním střediskem Čečensko-ingušské autonomní oblasti, od 5. 12. 1936 pak hlavním městem Čečensko-ingušské autonomní sovětské socialistické republiky. V letech 1926–1928 byl v Grozném vybudován vodovod.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka a deportace.", "content": "V roce 1942 byly ze skupiny německých armád Jih vyčleněny části, které měly za úkol dobýt ropná ložiska v oblasti Grozného a Baku. Směrem k čečenské metropoli němečtí vojáci postupovali podél železniční tratě Prochladnyj – Grozný. Boje o přístup k městu proběhly zejména v oblasti Malgobeku a Ordžonikidze (Vladikavkazu). Německým silám se nakonec nepodařilo ke Groznému proniknout, před ústupem v říjnu 1942 alespoň rozbombardovaly grozněnská ropná pole, zásobníky s ropou a rafinérie. Během několika dní se však místním hasičům podařilo zvládnout obrovské požáry, při kterých hořela i hladina řeky Sunžy, a dodávky ropy pro sovětskou armádu a válečný průmysl mohly být brzy obnoveny.  Po násilném vysídlení Čečenců a příslušníků dalších kavkazských národů, k němuž došlo koncem února 1944, byl Grozný ustanoven 7. 3. 1944 centrem Grozněnského okruhu Stavropolského kraje. O pouhé dva týdny později, 22. 3. 1944, byl statut města opět změněn a Grozný se stal správním střediskem samostatné Grozněnské oblasti. Po rehabilitaci Čečenců a Ingušů, vysídlených do Kazachstánu, a po jejich návratu do vlasti byl 9. 1. 1957 Grozný ustanoven hlavním městem Čečensko-ingušské autonomní SSR.", "section_level": 2}, {"title": "Na přelomu 20. a 21. století.", "content": "Po rozpadu SSSR Všelidový kongres čečenského národa, jehož předsedou byl Džochar Dudajev, vyhlásil dne 1. 10. 1991 rozdělení Čečensko-Ingušska na Ingušskou republiku a suverénní Čečenskou republiku s hlavním městem Grozným.  Město bylo těžce zasaženo během první a druhé čečenské války. V lednu roku 1995 probíhaly velké boje kolem tzv. prezidentského paláce, budovy bývalého republikového Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Město, které se v letech 1995–1999 stalo cílem masívních útoků obou bojujících stran, se proměnilo v trosky, střed Grozného byl prakticky zcela zničen.", "section_level": 2}, {"title": "Budování moderní metropole.", "content": "Příjetím zákona č. 44 ze dne 27. 6. 2008 o ustanovení samosprávného celku města Groznyj a vymezení jeho hranic byl Parlamentem Čečenské republiky položen základ pro budoucí rozvoj čečenské metropole.  Grozný je rozdělen na 4 základní městské okresy: \"Zavodskij rajon\" (\"Заводской район\" – 1), \"Leninskij rajon\" (\"Ленинский район\" – 2), \"Oktjabrskij rajon\" (\"Октябрьский район –\" 3) a \"Staropromyslovskij rajon\" (\"Старопромысловский район\" – 4). Každý z těchto okresů je rozčleněn na dalších pět územně-administrativních obvodů (\"территориально-административный округ\" – TAO)", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Dne 5. 10. 2011 byla dokončena první etapa výstavby obchodního a bytového komplexu \"Groznyj-City\" (\"Грозный-Сити\"), sestávajícího ze sedmi výškových budov. Součástí komplexu, vybudovaného na ploše 4,5 ha, je 5 obytných domů s celkovým počtem 700 bytů, 30patrová administrativní budova a 28patrový pětihvězdičkový hotel. Dne 3. 4. 2013 v jedné z výškových budov – 145 metrů vysoké čtyřicetiposchoďové věži „Olymp“ (\"\"Олимп\"\") – propukl požár. Podle některých svědectví při výstavbě mrakodrapu byly z úsporných důvodů použity nevhodné stavební materiály, neodpovídající protipožárním předpisům. Ihned po požáru byly zahájeny opravy. Rekonstrukce věže, přejmenované na „\"Fénix“\", byla dokončena již na podzim roku 2013.  Součástí plánů 2. etapy výstavby komplexu \"Groznyj-City\" je vybudování 400 metrů vysokého multifunkčního objektu, tzv. \"Achmat-Tower\" (\"Ахмат Тауэр\"), pojmenované na počest někdejšího čečenského prezidenta Achmata Kadyrova. Výstavba tohoto mrakodrapu, stylizovaného do podoby čečenské středověké obranné věže, který má být jednou z nejvyšších budov v Evropě, byla zahájena v roce 2016.  V letech 2006–2011 byl v Grozném vybudován stadión pro 30 597 diváků „\"Achmat-Arena“\" (úplný název stadiónu je \"Спорткомплекс имени Ахмат-Хаджи Кадырова\"). \"Achmat Arena\" je domácím hřištěm fotbalového klubu Terek Groznyj.  Podle vzoru istanbulské Modré mešity byla v letech 2006–2008 v centru Grozného na břehu řeky Sunžy postavena v klasickém osmanském stylu mešita „Srdce Čečenska“. Mešita je vybudována na ploše 5000 m2 a je jedním z největších islámských svatostánků na světě. Mešita je součástí tzv. Islámského komplexu v Grozném, ke kterému přináleží též Ruská islámská univerzita.  Počínaje rokem 2004 byl v Grozném postupně rekonstruován pravoslavný chrám archanděla Michaela, jehož budova byla silně poškozena během obou čečenských válek.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura a vzdělání.", "content": "V Grozném je několik divadelních scén. Mezi přední z nich patří činoherní \"Grozněnské ruské Lermontovovo divadlo\" (\"Грозненский русский драматический театр имени М. Ю. Лермонтова\"), které má domovskou scénu v nové budově, dokončené v roce 2012. Dále v Grozném působí Čečenské státní Nuradilovovo divadlo (\"Чеченский государственный\" \"драматический театр имени Х. Нурадилова\"), \"Čečenské státní divadlo mladého diváka\" a \"Čečenské státní divadlo Serlo\".  V Grozném sídlí Národní knihovna Čečenské republiky a Dětská knihovna Čečenské republiky. Během První čečenské války v letech 1994–1995 byla budova Národní knihovny zcela zničena a veškeré její fondy byly buď spáleny, nebo rozkradeny. Dne 23. 5. 2013 byla slavnostně otevřena nová budova čečenské Národní knihovny. Tento objekt získal první místo v kategorii staveb na festivalu \"„Tradice a novátorství v architektuře severního Kavkazu“\", který se konal v Nalčiku v roce 2013.  V metropoli Čečenska působí Čečenská státní filharmonie, Státní symfonický orchestr Čečenské republiky a soubor „Vajnach“.  Podobný osud jako Národní knihovna mělo i Národní muzeum Čečenské republiky. Jeho budova byla během čečenských válek zničena a fondy muzea byly z 90 % rovněž zničeny nebo zcizeny. V letech, jež následovaly po válce, pracovalo muzeum v provizoriu až do 5. 10. 2012, kdy byla slavnostně otevřena nová budova Národního muzea.  V Grozném působí Čečenská státní univerzita, založená v roce 1938. Čečenská metropole je rovněž sídlem Grozněnské státní technické univerzity ropného průmyslu (\"Грозненский государственный нефтяной технический университет имени\" \"академика М. Д. Миллионщикова\"), který byl založen v roce 1920, a Čečenského státního pedagogického institutu.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl a doprava.", "content": "Kromě ropného průmyslu působí v čečenské metropoli některé strojírenské závody. Dále je zastoupen elektrotechnický a potravinářský průmysl, energetika a též výroba stavebního materiálu a nábytku.  Veřejná doprava na území města je organizována převážně maršrutkami, jezdícími po určených linkách. Před rokem 1994 bylo v Grozném několik trolejbusových linek. Jejich poválečná obnova byla do roku 2016 ve stadiu přípravy projektové dokumentace. V Grozném bývala též tramvajová síť, budovaná od roku 1932. Tato síť, na níž bylo provozováno 8 tramvajových linek, byla zcela zničena během První čečenské války.  V Grozném jsou čtyři autobusová nádraží, odkud vyjíždějí spoje do měst a obcí v Čečensku i do větších vzdáleností – například do Moskvy, Mineralných Vod, Nalčiku, Astrachaně, Rostova na Donu, Majkopu, Saratova, Stavropolu či Samary. Existuje též mezinárodní autobusová linka Grozný – Baku.  V čečenské metropoli končí železniční trať Gudermes – Grozný. Z nádraží, vybudovaného v roce 1893, vyjíždějí jak příměstské vlaky, tak i dálkové spoje do Moskvy a Volgogradu. Železniční spojení z Grozného do Nazraně nebylo po válce obnoveno.  První letiště bylo v Grozném vybudováno v roce 1938, nové letiště bylo dokončeno v roce 1970. Toto letiště bylo rovněž poškozeno v průběhu válek na přelomu 20. a 21. století.", "section_level": 2}], "src_summary": "Grozný (čečensky \"Соьлжа-ГӀал\"а, \"rusky Грозный\") je hlavní město Čečenské autonomní republiky Ruské federace. Žije zde obyvatel. Město bylo založeno jako ruská vojenská pevnost v roce 1818, během expanze Ruského impéria do Střední Asie.", "tgt_summary": "格罗兹尼(俄文:,俄文拉丁字母拼写:Grozny,车臣文:、或、),俄罗斯车臣共和国首府,位于高加索山北麓。", "id": 1241708}
{"src_title": "Francis Poulenc", "tgt_title": "弗朗西斯·普朗克", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Poulenc se narodil v Paříži do rodiny farmaceutických magnátů (farmaceutická firma založená jeho předky existuje dodnes). Jeho matka, sama talentovaná klavíristka, poskytla synovi základní hudební vzdělání a díky bohatému rodinnému zázemí mu bylo umožněno studovat hru na klavír u španělského virtuóze Ricarda Viñese. V 18 letech (jako samouk) složil svou první skladbu \"Rapsodie Négre\" pro baryton a orchestr, která vyvolala v Paříži senzaci. V roce 1918 byl Poulenc povolán do armády, kde setrval do roku 1921.  Aby se Poulenc zdokonalil ve skladatelské technice, tři roky docházel k učiteli Charlesovi Koechlinovi. Pro Poulencův život i jeho tvorbu byl významný rok 1935, kdy při autonehodě zahynul jeho blízký přítel Pierre-Octave Ferroud. Tato tragická událost podnítila Poulenca k návratu ke katolické víře, kterou v mládí ztratil. V další fázi jeho tvorby se proto objevují vážnější duchovní skladby.  V letech 1953–1956 složil Poulanc své nejrozsáhlejší dílo - operu \"Dialogy karmelitek\". Mezi jeho poslední díla patří hobojová a klarinetová sonáta. Poulenc náhle zemřel na srdeční infarkt v Paříži, kde je také pochován.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnost.", "content": "Poulenc, člověk svébytného vtipu a duchaplnosti, byl homosexuál a jeho soukromý život byl velmi pestrý. Jeho prvním dlouhodobým partnerem byl malíř Richard Chanlaire. Vztahy s ostatními muži (například barytonistou Pierrem Bernacem, pro nějž napsal několik děl) zůstávají zahalené rouškou tajemství. Měl však vztahy i se ženami, zamýšlel se oženit s dlouholetou přítelkyní Raymonde Linossierovou, čemuž však zabránila její smrt. Poulencův život ovlivnilo několik tragédií, při kterých přišel o blízké přátele; nejdřív o spisovatele Raymonda Radigueta, který zemřel na tyfus, a později skladatele Pierra-Octava Ferrouda.  V roce 1950 se hudební kritik Claude Rostand o Poulancovi vyjádřil, že je to \"napůl darebák, napůl mnich\" (\"\"le moine et le voyou\"\"). Tento výrok se okamžitě vžil a nechybí v žádné Poulencově biografii. Upozorňuje totiž na zvláštní polarizaci skladatelovy osobnosti i jeho díla.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika tvorby.", "content": "Ony dvě zmíněné kontrastní stránky skladatelovy osobnosti se odrazily i na jeho tvorbě - zanechal na jedné straně mnoho odlehčených klavírních skladeb a sonát, na druhé straně hluboká a závažná vokální hudební díla. Stylově má nejblíž k neoklasicismu, byl spíš konzervativní a na rozdíl od kolegů z Pařížské šestky se důsledněji držel diatoniky. Ve všech oblastech tvorby je patrná nezvykle bohatá melodická invence. Poulenc, jenž neměl klasické skladatelské vzdělání, přinesl do francouzské hudby nové melodie, nadhled, vtip a eleganci. Časem si vybudoval ustálené harmonické postupy a používal své typické harmonické přechody. Rád skládal díla pro klavír, na němž sám jako interpret vynikal, a vokální díla. Měl v oblibě více dechové nástroje, než smyčcové. Názory kritiků na Poulencovu tvorbu se dodnes rozcházejí. Někteří ho odmítají brát vážně a tvrdí, že jeho díla hraničí s kýčem, jiní ho považují za nejpřínosnějšího člena Pařížské šestky.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zdroje.", "content": "Cizojazyčné verze Wikipedie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Francis Jean Marcel Poulenc (7. ledna 1899 Paříž – 30. ledna 1963 Paříž), byl francouzský skladatel a člen skupiny Pařížská šestka \"(Les six)\".", "tgt_summary": "法兰西斯·尚·马塞尔·普朗克(,1899年-1月7日-1963年-1月30日),又译浦朗克。法国钢琴家、作曲家,六人团成员之一。", "id": 1421097}
{"src_title": "Cuzco", "tgt_title": "庫斯科", "src_document": [{"title": "Etymologie názvu.", "content": "Pravopis \"Cuzco\" respektuje výslovnost hlásky psané ‹z› ve španělštině 16. století, dorsální [s]. Ve Španělsku se hláska [s], psaná ‹c›, ‹z›, změnila na interdentální [θ]; naopak výslovnost apikální hlásky [ş], psané ‹s›, zde zůstala zachována. Naopak v Americe se zachovala výslovnost hlásky [s], psané ‹c›, ‹z›, a apikální hláska [ş] se změnila na dorsální [s] (obě původní hlásky v Americe splynuly v [s], psané ‹c›, ‹z› nebo ‹s›). Pravopis \"Cuzco\" tedy odpovídá výslovnosti v 16. století i současné americké výslovnosti. Důvody pro změnu pravopisu, protože kečuánština neměla interdentální [θ], jsou tedy neopodstatněné. V češtině by se měl používat pravopis Cuzco, jak je uvedeno v Pravidlech českého pravopisu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Cuzco bylo v období 13. století – 1532 hlavní město incké říše. Inkové Cuzco přirovnávali k pumě, kterou uctívali jako posvátné zvíře. Město chápali jako tělo zvířete a pevnost Sacsayhuamán jako jeho hlavu. Město se dělilo se na dva sektory: Urin a Chanan, a bylo dále administrativně rozděleno na čtyři čtvrti tak, že hranice čtyř regionů impéria (tzv. suyo n. suyu, s názvy Chinchaysuyo, Antisuyo, Kuntisuyo a Qollasuyo) se sbíhaly na hlavním náměsí Cuzca. Z každé z těchto čtvrtí pak vedla komunikace do odpovídajícího regionu říše. Každý místní vůdce byl povinen postavit dům ve městě a každoročně žít v Cuzcu čtvrt roku, který odpovídal části říše, v níž měl území. Když Inca zemřel, jeho titul přešel na jednoho syna a jeho majetek byl dán společnosti řízené jeho dalšími příbuznými.  Sacsayhuamán je bývalá incká pevnost, která střežila město. Roku 1536 se stala základnou povstání Manco Cápaca II. proti Španělům, kdy byli conquistadoři málem poraženi. Pevnost byla Španěly pobořena a domorodému obyvatelstvu sloužila jako zdroj kamene na stavbu domů. Do dnešních dnů se zachovaly tři obrovské obranné klikaté hradby a několik základů různých staveb. O velikosti areálu svědčí i to, že poskytoval zázemí a úkryt pro 5 000 bojovníků.  Podle incké legendy postavil město Sapa Inca Pachacuti, muž, který přeměnil Cuzco z ospalého městského státu na obrovskou říši Tahuantinsuyu. Archeologické důkazy však poukazují na pomalejší, organický růst města již před vládou Pachacutiho. Město bylo stavěno podle určitého plánu a dvě řeky byly směrovány kolem něj. Někteří archeologové, jako např. Larry Coben, tvrdí, že plán města byl použit i na jiných místech po celé říši. Po rozdělení říše, po smrti Huayna Capaca v roce 1527, bylo město sídlem inky Huáscara. V dubnu 1532, v bitvě Quipaipanu, obsadil město jeho nevlastní bratr Atahualpa. O devatenáct měsíců později napadli město španělští dobyvatelé. Příchod španělských conquistadorů v čele s Franciscem Pizarrem (1533) byl pro incké Cuzco zkázou. Stalo se obětí nepředstavitelného vandalství. Hlavní centrum Peru se poté přesunulo do v té době stavěné Limy.", "section_level": 1}, {"title": "Cuzco po španělské invazi.", "content": "První Španělé přijeli do města 15. listopadu 1533. Francisco Pizarro, který oficiálně přijel do Cuzca dne 23. března 1534, toto město nazval \"Velmi ušlechtilé a velké město Cuzco\". Styl mnoha budov postavených po hispánské invazi, včetně čtvrtí Santa Clara a San Blas, se vyznačuje směsicí španělského vlivu s původní inckou architekturou. Španělská invaze zničila mnoho inckých budov, chrámů a paláců. Španělé používali zbývající zdi jako východiska pro výstavbu nového města. Stejně jako bylo incké město vystavěno na ruinách budov kultury Killke, byly španělské budovy postaveny na ruinách inckých staveb.  Cuzco se stalo centrem pro španělskou kolonizaci a šíření křesťanství v andském regionu. Město se stalo velmi prosperujícím díky zemědělství, chovu dobytka a hornictví, stejně jako obchodu se Španělskem. Španělští kolonialisté vybudovali mnoho kostelů a klášterů, stejně jako katedrály a univerzity a zřídili arcibiskupství.  I po skončení peruánské války za nezávislost (1821) si Cuzco zachovalo postavení významného města v rámci nově nezávislého peruánského státu. Byl vytvořen departement Cuzco, který sahal až k brazilským hranicím. V roce 1911 bylo město výchozím bodem expedice Hirama Binghama, při které byly objeveny ruiny Machu Picchu. Roku 1950 městem otřáslo zemětřesení, které způsobilo zničení více než jedné třetiny budov ve městě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Cuzco nebo Cusco () je město na jihu Peru v Andách. V předkolumbovském období bylo centrem Incké říše a dodnes bývá označováno za historické hlavní město Peru. Cuzco je jedním z nejvýznamnějších peruánských turistických cílů, od roku 1983 figuruje historické centrum města na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. V roce 2011 zde žilo 398 663 obyvatel.", "tgt_summary": "库斯科(),又译作科斯科(盖丘亚语:Qusqu;发音[ˈqo̝s.qo]),是秘鲁东南方的城市,人口约有30万人,座落在Huatanay谷中(Huatanay有神圣的意思),被安地斯山脉环绕,是古老的印加帝国的摇篮。库斯科是库斯科大区及库斯科省的首府。", "id": 1879845}
{"src_title": "Newcastle upon Tyne", "tgt_title": "泰恩河畔纽卡斯尔", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Newcastle, v té době známý jako \"Pons Aelius\", byl založen římským císařem Hadriánem. Pozůstatky valu, který nechal postavit na obranu před útoky ze severu, jsou v Newcastle viditelné dosud, zvláště podél \"West Road\" a dále na východ u \"Wallsendu\".  Poté co Římané opustili Británii, stalo se město součástí mocného anglosaského království \"Northumbria\" a v té době bylo označováno jako \"Monkchester\". Po několika konfliktech s Dány a zpustošení severní části města po vzpouře proti Normanům, byl \"Monkchester\" téměř celý zničen. Normané si uvědomovali strategickou polohu města a tak Robert Curthose, syn Viléma I. Dobyvatele, zde nechal roku 1080 postavit dřevěný hrad, a tak bylo město od té doby nazýváno \"Novum Castellum\" nebo také Newcastle.  Ve středověku byl Newcastle nejsevernějším anglickým opevněním. Kolem města byla postavena kamenná zeď vysoká téměř 8 m, na ochranu proti vetřelcům v hraniční válce proti Skotsku. Roku 1174 byl v Newcastle uvězněn skotský král William. Ve 14. století město odolalo třem útokům skotských vojsk.  Král Karel I. udělil městu právo těžit ve východní Anglii uhlí. Tento monopol umožnil Newcastle jeho rozvoj, ale měl vliv i na okolní města, což působilo rivalitu, která se projevuje doposud. V anglické občanské válce Newcastle stálo na straně krále a roku 1644 bylo napadeno Cromwellovými skotskými spojenci. Vděčný král pak městu udělil právo používat motto \"Fortiter Defendit Triumphans\" (Triumf hrdinské obrany). Ironií osudu byl král Karel I. Skoty vězněn v Newcastle v období let 1646 až 1647.  Po krátkou dobu v 17. století Newcastle exportoval k pobřeží v severním Yorkshire velké množství moče na výrobu ledku pro textilní průmysl. V 18. století bylo město největším tiskařským centrem v zemi po Londýně, Oxfordu a Cambridge a Literární a filosofická společnost, založená roku 1793, svými erudovanými debatami a velkým počtem knih v několika jazycích předběhla Londýnskou knihovnu o půl století. Newcastle se stal největším producentem skla na světě. Největší podíl na rozvoji města v té době však měla jeho role jako významného exportéra uhlí.  V 19. století se hlavními obory rozvoje Newcastle staly stavitelství lodí a těžký průmysl a město se stalo významným činitelem průmyslové revoluce. Mezi inovace, které mají svůj původ v Newcastle a blízkém okolí, je možno zařadit bezpečnostní lampu, Stephensonovu první parní lokomotivu, elektrickou žárovku Josepha Swana, parní turbínu, která měla významný vliv na pohon lodí, a výrobu levné elektrické energie.  V druhé polovině 20. století došlo k poklesu významu těžkého průmyslu a velký podíl na ekonomice města mají kancelářské komplexy a maloobchody.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie a podnebí.", "content": "Newcastle se nachází na severovýchodu Anglie. Vlastní město se rozkládá na severním břehu řeky Tyne. Z pohledu geologie jsou významným faktorem velké zásoby uhlí. I když místní podloží obsahuje především černé uhlí, nachází se zde i jalové podloží anglického svrchního karbonu a svrchní jury.  Podnebí v Newcastle je mírné i když znatelně teplejší než v některých jiných oblastech stejné zeměpisné šířky, v důsledku působení teplého Golfského proudu. Vlivem pozice v deštném stínu severních Penin patří k místům s nejmenším úhrnem srážek v rámci Velké Británie. Větry vanoucí v okolí města mají převážně jihozápadní směr.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Newcastle je v rámci Anglie na 20. pořadí v počtu obyvatel a Tynesidská konurbace je v rámci Anglie na 5. pořadí.  Podle sčítání obyvatel z roku 2001 má samosprávná oblast Newcastle asi 259 500 obyvatel. Spolu s metropolitními distrikty North Tyneside (cca 190 000 obyvatel), South Tyneside (cca 150 000 obyvatel) a Gatesheadem (cca 200 000 obyvatel) má konurbace Newcastle-Gateshead asi 799 000 obyvatel. Průměrný věk obyvatel Newcastle, vycházející ze stejných pramenů, je 37,8 let (národní průměr – 38,6).  Asi 98,1% obyvatel je bělochů (národní průměr 91.3%). Dalšími etniky zastoupenými v Newcastle jsou Pákistánci s 1,9%, Indové s 1,2% a menší i když významné menšiny Číňanů a Židů.", "section_level": 1}, {"title": "Správa.", "content": "Správu metropolitního distriktu Newcastle vykonává městská rada (\"Newcastle upon Tyne City Council\"), která má 78 členů. Distrikt je rozdělen do 26 volebních obvodů z nichž každý je v radě zastoupen třemi členy.  Volební obvody Newcastle:", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Na severním okraji města, asi 11 km od centra města poblíž \"Pontelandu\", se nachází letiště Newcastle. Ročně odbaví asi 5 miliónů cestujících a je jedním z nejrychleji se rozvíjejících letišť ve Velké Británii. V roce 2006 byly na letišti provozovány linky do asi 80 míst světa.", "section_level": 2}, {"title": "Autobusová doprava.", "content": "Newcastle a jeho okolí je vybaveno hustou sítí autobusové dopravy, která je koordinována společností \"Nexus\", výkonným orgánem \"Tyne and Wear Passenger Transport Executive\". Autobusová linky jsou provozovány především společnostmi \"Go North East\", \"Arriva\" a \"Stagecoach North East\". V červnu 2005 byla uvedena do provozu autobusová síť \"Quayside Transit\", využívající autobusy s hybridním diesel-elektrickým pohonem produkujícím menší množství emisí. Náklady na tento projekt dosáhly 5 miliónů liber.", "section_level": 2}, {"title": "Metro.", "content": "Roku 1904 vybudovala North Eastern Railway systém elektrické příměstské železniční dopravy, která spojovala oba břehy řeky Tyne a severní předměstí. Tento systém byl transformován na Tyne and Wear Metro, které bylo rozšířeno až na letiště Newcastle International, \"Tynemouth\" a \"South Hylton\" v Sunderlandu. Je jedním že čtyř systémů metra ve Velké Británii.  Je označováno jako první moderní britský systém lehké kolejové dopravy. Ročně přepraví asi 40 miliónů pasažérů a je řízen \"Tyne and Wear Passenger Transport Executive\". Je druhým největším metropolitním železničním systémem Velké Británie.", "section_level": 2}, {"title": "Železnice.", "content": "Železniční stanice Newcastle Central byla první zastřešenou železniční stanicí na světě a byla inspirací pro mnoho dalších železničních stanic ve Velké Británii. Její nádherné neoklasicistní průčelí navrhl architekt John Dobson a stanice byla navržena ve spolupráci s Robertem Stephensonem. Byla slavnostně otevřena roku 1850 královnou Viktorií. První spoj provozovala společnost \"North Eastern Railway\".  V současnosti je hlavní stanicí na trase \"East Coast Main Line\" a \"Cross Country Route\". Společnost \"GNER\" zajišťuje pravidelné spoje s půlhodinovou frekvencí do Londýna. Cesta do hlavního města trvá necelé tři hodiny. Další společnosti Virgin Trains, Northern Rail a Transpennine Express zajišťují spojení do Birminghamu, Bristolu, Carlisle, Edinburghu, Glasgow, Leedsu, Liverpoolu a Sheffield.", "section_level": 2}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Hlavní dopravní tepny v oblasti Newcastle:", "section_level": 2}, {"title": "Lodní doprava.", "content": "Newcastle má také přístup k mezinárodnímu přístavišti trajektů, nacházejícím se v blízkém městě \"North Shields\". Otdud vyjíždějí trajekty do Amsterdamu, Kristiansandu, Gothenburgu, Stavangeru, Haugesundu a Bergenu.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Divadlo.", "content": "V poslední době došlo ke znatelnému růstu v v počtu divadel v Newcastle. Nejvýznamnějším divadlem je Theatre Royal, které je více než 25 let hostitelem vyjezdních představení souboru Royal Shakespeare Company. Dalšími známými divadly jsou Tyne Opera House, Newcastle Playhouse (v současné době v rekonstrukci), Live Theatre, People's Theatre a Gulbenkian Studio. Ve městě a jeho blízkém okolí se nacházejí některé další sály například sál v radnici, \"Newcastle Arena\" a \"Sage Gateshead\".", "section_level": 2}, {"title": "Nákupní centra.", "content": "V centru města se nachází několik nákupních center. Největším z nich je centrum na Eldon Square, kde se nachází i největší obchodní dům společnosti \"Fenwick\" ve Velké Británii a obchod společnosti \"John Lewis\", který je často uváděn jako první obchodní dům ve Velké Británii. Hlavní nákupní ulicí města je Northumberland Street. Ve zprávě z roku 2004 byla tato ulice označována jako oblast s nejvyšším nájemným mimo Londýna. Dalšími nákupními centry jsou relativně nové komplexy \"Eldon Garden\" a \"Monument Mall\", \"Newgate Centre\", \"Leazes Arcade\" a tradiční \"Grainger Market\". Na předměstí jsou významnými nákupními středisky \"Gosforth\" a \"Byker\".", "section_level": 2}, {"title": "Sály.", "content": "Největším hudebním sálem v Newcastle je \"Metro Radio Arena\", která pojme 11 000 návštěvníků. Nachází se na jižním okraji centra města, nedaleko od \"Centre for Life\". V sálu městské radnice, který pojme až 2 000 posluchačů, se každý měsíc pořádají koncerty zaměřené především na sólová vystoupení. Obě místní univerzity mají vlastní velké sály které pojmou asi 2 000 návštěvníků. 14. října 2005 byl otevřen další kultrurní sál pro až 2 000 posluchačů – \"Carling Academy Newcastle\".", "section_level": 2}, {"title": "Tisk.", "content": "V Newcastle jsou vydávány místní noviny společnosti Trinity Mirror \"Evening Chronicle\" a \"Journal\" a volně šířené \"Metro\". Dalším časopisem je módní měsíčník \"Crack\" podobný londýnskému \"Time Out\". Humoristický časopis pro dospělé \"Viz\" pochází z Jesmondu, obvodu v Newcastle.", "section_level": 2}, {"title": "Televize a rádio.", "content": "Centrála \"Tyne Tees\", pobočky společnosti ITV, se nedávno přestěhovala z \"City Road\" do nových kanceláří ve finančním centru \"Watermark\", poblíž \"Metro Centre\". Regionální ředitelství BBC sídlí na \"Barrack Road\" na severu města. Odsud vysílá i \"BBC Radio Newcastle\". Soukromý sektor je zastoupen mimo jiné rozhlasovou stanicí \"Metro Radio\", sídlící v budově u kruhového objezdu poblíž \"Swan House\" poblíž \"Tyne Bridge\", \"Century FM\", sídlící v Gatesheadu a \"Galaxy 105-106\" vysílající ze studia ve \"Wallsendu\". V průběhu školního roku vysílá z \"Newcastle University\" studentské rádio \"Newcastle Student Radio\".", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Křesťanské náboženství vyznává asi 70% obyvatel. Dalším významněji zastoupeným vyznáním je islám s asi 3,6%. Asi 16% obyvatel uvádí, že je bez vyznání.  V Newcastle se nachází dvě katedrály – anglikánská Newcastle Cathedral, s elegantní věží pocházející z 14. století, a římskokatolická St Mary Cathedral postavená Augustem Puginem. Kardinál Basil Hume se narodil v roce 1923 v Newcastle. Jeho socha stojí nedaleko St Mary.  Nedochovaly se žádné známky o přítomnosti židovské komunity v Newcastle před rokem 1830, i když se traduje jejich přítomnost již od roku 1775. Israel Brodie, první hlavní rabí, který byl pasován na rytíře, se narodil v Newcastle roku 1895.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "V Newcastle se nachází dvě univerzity. Newcastle University, která obdržela v roce 2000 titul \"Sunday Times University of the Year\" a novější Northumbria University, založená roku 1992 která byla roku 2005 zvolena \"Times Good University Guide\" \"Nejlepší novou univerzitou\".  Ve městě se dále nachází 11 škol financovaných místními úřady a 7 soukromých středních škol. Dále se zde nachází mnoho státem financovaných škol například \"Gosforth High School\", \"Heaton Manor\", \"St Cuthbert's\", \"Kenton School\" a \"Sacred Heart\". Newcastle College je největší všeobecně vzdělávací vysokoškolskou institucí na severovýchodě.  Centre for Life, první biotechnologické centrum ve Velké Británii, se nachází v středu města nedaleko od hlavního nádraží. Toto centrum je prvním krokem v záměru městské rady vytvořit z Newcastle \"město vědy\".", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Newcastle má bohatou sportovní historii. Je sídlem fotbalového klubu který hraje Premier League Newcastle United F.C. a ragbyového klubu Newcastle Falcons.  Sportovní hala \"Metro Radio Arena\" je domovskou arénou pro tým ledního hokeje Newcastle Vipers a basketbalový klub \"Newcastle Eagles\". Místní plochodrážní tým \"Newcastle Diamonds\" trénuje na stadiónu \"Byker\" v Brough Parku, který je také využíván pro chrtí dostihy. Koňské dostihy jsou pořádány na závodišti v Gosforth Parku. Nejznámějším dostihem je závod o \"Northumberland Plate\", který je pravidelně pořádán od roku 1838.  Newcastle je také místem startu \"Great North Run\", největšího půlmaratonu na světě. Trasa závodu vede přes \"Tyne Bridge\" a Gateshead do cíle v \"South Shields\" u pobřeží moře. Dalším známým atletickým podnikem je závod na 10 km \"Blaydon Race\", pořádaným od roku 1981 v nedalekém Balydonu.", "section_level": 1}, {"title": "Turistické atrakce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Převážná část budov v centru města je postaveno v neoklasicistickém stylu a v nedávné době byly výrazně obnoveny. Pochází hlavně z 30. let 19. století a jejich autory byli Richard Grainger a John Dobson. Grey Street, která se zatáčí kolem Grey's Monumentu a vede dále k řece Tyne je řazena mezi jedny z nejhezčích anglických ulicí. Část historického Grainger Townu byla v 60. letech 20. století zbořena z důvodu stavby obchodního centra na Eldon Square.", "section_level": 2}, {"title": "Parky a veřejná prostranství.", "content": "Bezprostředně na severozápad od centra města se rozkládá \"Laizes Park\", založený roku 1873 na základě petice 3 000 dělníků pro \"snadný přístup k veřejnému prostranství za účelem udržování zdraví a pro rekreaci\". Na jednom jeho okraji se nachází St James' Park, kde sídlí stadión fotbalového klubu Newcastle United, a vytváří tak výraznou dominantu při pohledu na město od jihu.  Další rozsáhlou oblastí zeleně jsou Town Moor nacházející se na sever od centra města. Svou rozlohou jsou větší než Hyde Park a Hampstead Heath dohromady a svobodní občané města mají právo pást zde svůj dobytek. Na rozdíl od jiných měst, kde existují podobná práva, je tato možnost v Newcastle využívána a tak je možno vidět pasoucí se dobytek nedaleko od rušného centra města.  Roklina řeky \"Ouseburn\" na východě města, známa jako Jesmond Dene tvoří další populární rekreační oblast v dosahu města.", "section_level": 2}], "src_summary": "Newcastle upon Tyne, často zkracovaný jen na Newcastle, je město a metropolitní distrikt rozkládající se na severním břehu řeky Tyne v regionu Severovýchodní Anglie.", "tgt_summary": "泰恩河畔纽卡素(英语:Newcastle upon Tyne ; ),简称纽卡素,英国英格兰东北区域泰恩-威尔郡的都市自治市、城市。纽卡素曾属诺森伯兰郡,毗邻桑德兰和北泰因赛德。纽卡斯尔在泰恩河的北岸,建城于罗马帝国时代,当时的名字叫做Pons Aelius,是由罗马帝国哈德里安皇帝修建的。至今仍能在纽卡斯尔部分地区看到这些旧时的城墙,尤其是沿西路(West Road)一带。", "id": 445457}
{"src_title": "Christiaan Barnard", "tgt_title": "克里斯蒂安·巴纳德", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V dobách jeho mládí vládl v Jihoafrické republice značný neklid, především kvůli častým válkám černých proti bílým. Barnardovi byli chudá búrská rodina. \"Adam Barnard\", chudý kazatel Armády spásy, měl manželku \"Elizabeth\", která se věnovala výchově svých čtyř synů. Tři z nich \"Jan, Christian a Marius\" vystudovali vysokou školu, z toho Christian a Marius lékařskou fakultu v Kapském městě. Christian promoval v roce 1946 a byl potom praktickým lékařem v malém městě Ceresu, posléze pracoval na své Alma mater Groote Schuur v Kapském městě. Později se dostal do USA a začal se věnovat kardiochirurgii. Po kratším období, které strávil v JAR se opět vrátil do Ameriky. Bratr Marius byl také kardiochirurgem a integrální součástí transplantačního týmu. Chris Barnard byl třikrát ženatý. První manželku \" Alettu Gertruidu Louw\" si vzal roku 1948. Měli spolu dceru \"Deirdre\" a syna \"Andrého\", který se stal také lékařem. Ve středním věku, již jako ženatý otec neunesl \"André\" závislost na opiátech a spáchal sebevraždu. Barnard byl zastáncem eutanázie a proti sebevraždám obecně nic nenamítal. Samozřejmě smrt syna ho velmi zasáhla. Druhou ženou byla o 28 let mladší \"Barbara Zoellner\" (19), se kterou se oženil roku 1970. Z manželství vzešli dva synové \"Frederick Christiaan\" a \"Christiaan Alexander \" a k rozvodu došlo v roce 1982. Naposledy potřetí se prof. Barnard oženil v roce 1988 s \"Karin Setzkorn\" (22) (rozvod proběhl v roce 2000), která byla o celých 50 let mladší. I tento svazek dal Barnardovi syna Armina. Po první transplantaci srdce se stal dozajista nejslavnějším lékařem světa. Setkával se státníky ve všech světadílech, sám ve svých memoárech popsal několik \"hvězdných vztahů\" (nejznámější s \"Ginou Lollobrigidou).\" Byl blízkým přítelem herce \"Petera Sellerse,\" který se léčil s těžkou ischemickou chorobou srdeční po několika infarktech na jeho oddělení v Kapském městě. Barnard byl zapsán do Guinnessovy knihy rekordů nejen jako transplantolog, ale i jako osoba, která dostává nejvíce dopisů od svých fanoušků. Slavnou operaci provedl v nemocnici Groote Schuur v Kapském Městě v JAR. Zemřel o nedělním ránu 2. září 2001 v Pafosu na Kypru u bazénu hotelu Coral Bay. Příčinou smrti byl astmatický záchvat. Celý život trpěl artritidou, která mu občas komplikovala život při operačních výkonech. Christiaan Barnard navštívil v září roku 1969 Československo (9.-12. září). Byl pozván do Brna na konferenci \"\"Přístrojová technika pro transplantace a náhrady srdce\"\", kterou v Brně pořádal tamní Výzkumný ústav zdravotnické techniky. Při této příležitosti obdržel Zlatou pamětní medaili Univerzity Jana Evangelisty Purkyně a rovněž pak v Praze obdržel obdobný artefakt od pražského medailéra a akademického sochaře \"Milana Knoblocha\".", "section_level": 1}, {"title": "Chirurgie.", "content": "V nemocnici v Kapském městě se začal věnovat vědecké práci a vymyslel nové způsoby léčby zánětu mozkových plen a střevních onemocnění. Díky tomu se mu podařilo získat dvouleté stipendium na Minnesotské univerzitě v Minneapolis v USA, kde se mohl konečně věnovat kardiochirurgii. Po návratu do Kapského města v roce 1958 provedl svoji první operaci na otevřeném srdci u pacientky černé pleti. Vytvořil chirurgický tým a úspěšně se věnoval transplantaci ledvin. Jako první použil nový chirurgický postup, který znamenal kompletní léčbu transpozice velkých cév a Ebsteinovy anomálie. Poté absolvoval další stipendijní pobyt ve Spojených státech, tentokrát v Richmondu, kde již v roce 1966 promýšlel metodiku transplantace srdce. Po mnoha pokusech na psech ji úspěšně provedl na lidském pacientovi, který měl těžkou a nevyléčitelnou srdeční vadu.", "section_level": 1}, {"title": "První transplantace srdce.", "content": "O transplantacích srdce Barnard přemýšlel velmi dlouho, častým problémem byla však infekce. Postupně zlepšoval metodiku této operace a po několika pokusech se rozhodl konečně srdce transplantovat člověku. 3. prosince 1967 (na operačním sále sv. Karla nemocnice Groote Schuur v Kapském městě) transplantoval srdce \"obchodníkovi se zeleninou\" \"Louisi Washkanskymu\", který měl srdeční vadu a umíral na selhání. Srdce, které mu bylo voperováno, patřilo mladé dívce \"Denise Darvallové\", která se stala obětí autonehody. Samotná transplantace byla úspěšná a vyvolala celosvětovou senzaci. Následně se však dostavily komplikace a pacient po 18 dnech zemřel na zápal plic. Barnard se nedal odradit a v operacích se rozhodl pokračovat. Další pacient, kterého operoval byl stomatolog \"Philip Blaiberg \" (2. ledna 1968), který žil po operaci 563 dní (přibližně 1 rok a 5 měsíců). V době rehabilitace napsal knihu \"Pohled na vlastní srdce (Looking at My Heart)\", protože byl prvním člověkem na světě, který držel své srdce v dlaních. První ženou, které prof. Barnard transplantoval srdce byla v dubnu 1969 \"Dorothy Fisherová\". V 70. letech byly navíc objeveny léky proti infekci, které ještě znásobily počet úspěšně provedených transplantací. Dnes je transplantace srdce krajní možností léčení těžkých postižení tohoto pro život nezbytného orgánu. Chris Barnard odešel z místa přednosty kardiochirurgického oddělení nemocnice Groote Schuur k 31.12.1983. Poté nastoupil na místo vědeckého pracovníka a poradce v Baptistickém zdravotním centru v Oklahomě,(USA) s dvojnásobným platem oproti předešlému pracovišti.", "section_level": 1}, {"title": "Knihy.", "content": "Chris Barnard napsal dvě autobiografie. První nese název \"Jeden život\" (One Life,1969). Druhá se jmenuje \"Druhý dech, 1994\" (The Second Life, 1993).  Dále je autorem:", "section_level": 1}, {"title": "Dokumentární filmy.", "content": "Chris Barnard byl i spolutvůrcem dokumentů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Christiaan Neethling Barnard (8. listopadu 1922 – 2. září 2001) byl jihoafrický chirurg, který jako první provedl úspěšnou transplantaci srdce. Narodil se v Jihoafrické republice, poté vystudoval lékařství v Kapském městě (JAR) a znalosti z kardiochirurgie získal v USA. Později se znovu vrátil do vlasti a stal se profesorem chirurgie v Kapském městě.", "tgt_summary": "克里斯蒂安·尼斯林·巴纳德(Christiaan Neethling Barnard,1922年-11月8日-2001年-9月2日),南非外科医生,世界上首例人类心脏移植手术的实施者。", "id": 1478116}
{"src_title": "Evenkové", "tgt_title": "鄂温克族", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Za nejstarší předky Evenků jsou pokládáni nositelé Glazkovské kultury, žijící v 2. tisíciletí př. n. l. východně od Bajkalu a na horním toku Amuru. Během 1. tisíciletí př. n. l. migrovali na sever, kde asimilovali a částečně vytlačovali starší jukagirské a částečně i jenisejské obyvatelstvo. Právě v této době si předkové Evenků osvojili chov sobů. Na přelomu 1. a 2. tisíciletí do etnogeze Evenků zasáhli předkové Jakutů, migrující na sever povodím Leny. Jakuti a Evenkové na sebe vzájemně působili přebíráním prvků kultury i jazyka. Poněkud jinak probíhal vývoj jižních a východních Evenků. Jejich předkové byli podmaněni svými vzdálenými příbuznými, Džürčeny, kteří v 8. století v povodí Amuru a Ussuri vytvořili království Bochaj. Džürčeni se živili chovem dobytka a prasat, pěstováním pšenice a prosa. Předkové Evenků byli vazaly džurčenských vládců, věnovali se sběru ženšenu, říčních perel a lovu kožešinové zvěře, což byl hlavní artikl obchodu mezi Džürčeny a Čínou. Roku 1115 dokonce Džürčeni ovládli Peking a založili v severní Číně císařskou dynastii Ťin. V polovině 12. století se Džürčeni dostali do sporu s Mongoly, jejichž chána Ambagaje roku 1156 zavraždili. Jeho prasynovec Čingischán v letech 1215–1234 říši Džürčenů dobyl. Evenky si však Mongolové nikdy nepodmanili. Přímými potomky Džürčenů jsou Mandžuové, podíleli se také na etnogenezi Nanajců a spolu s nivchskými kmeny také Oročů a Ulčů. Džürčeni však ovlivnili i kulturu jižních a východních Evenků, kteří pod jejich vlivem začali chovat dobytek, koně a obdělávat půdu. Od počátku 17. století na území Evenků ze západu pronikali ruští kozáci, kteří od Evenků vybírali \"jasak\" - daň placenou ve formě kožešin. Zároveň na jihu usilovali o podmanění Evenků Mandžuové, což vyvolalo neúspěšné povstání náčelníka Bombogora. Ten sice dokázal sjednotit kmeny jižních a východních Evenků, byl však mandžuským vojskem poražen a roku 1640 zabit. V 19. století byla část Evenků formálně obrácena na pravoslavné křesťanství, ve skutečnosti ale dál zůstali šamanisty. Za sovětské éry v Rusku byli Evenkové nuceni se vzdát svého tradičního způsobu života a pracovat na státních farmách. Sovětská vláda potlačovala jazyk a většinu tradic.", "section_level": 1}, {"title": "Dnešní situace.", "content": "Po zániku Sovětského svazu dostali Evenkové možnost obnovit svou kulturu a tradice, včetně šamanství a chovu sobů. Velkým problémem zůstává alkoholismus. Na území Ruska je častá asimilace s Rusy. Na území Mongolska a Číny je situace podobná, zejména co se týče asimilace s majoritním etnikem.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyk.", "content": "Jazykem Evenků je evenčtina z tunguzo-mandžuské skupiny altajské jazykové rodiny. Ovládá jí ještě přibližně 30 000 osob. Hlavním jazykem je však pouze pro necelých 16 000 Evenků, ti ostatní používají v každodenní komunikaci spíše ruštinu nebo čínštinu. Evenčtina se dělí na tři skupiny dialektů: severozápadní, jimiž se hovoří severně od Nižní Tunguzky, jihozápadní mezi Jenisejem a Vitimem a východní mezi Vitimem a Ochotským mořem. Dialekty se rozlišují výslovností sykavek, hlásce \"s\" ve východních dialektech odpovídá na severozápadě \"h\" a na jihozápadě \"š\".", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství a mytologie.", "content": "Z jejich jazyka se vžilo do mezinárodního povědomí hlavně slovo šaman, které už v 17. století uvedl do literatury ruský kněz protopop Avvakum, který se s šamany Evenků setkal během svého vyhnanství na Sibiři. Dodnes si mnozí Evenkové udržují tradiční šamanistické náboženství, i když byli ovlivnění pravoslavným křesťanstvím. Nejvyšší evencký bůh se nazývá \"Ekšarí\" – bůh tajgy. Mezi další důležitá božstva patří \"Dilača\" – sluneční božstvo nebo zlý duch Chargi.  Evenkové věří, že dříve zde byla pouze voda, země málo a člověk neměl kde kočovat. Mamut jménem \"Cheli\" se rozhodl člověku pomoc a svými kly vytáhl z vody velký kus země, na kterém se usídlili všichni lidé.", "section_level": 1}, {"title": "Tradiční způsob života.", "content": "Evenky můžeme rozdělit podle tradičního způsobu života do tří skupin.", "section_level": 1}, {"title": "Evencký kalendář.", "content": "Tak jako jiné přírodní národy si i Evenkové vytvořili kalendář, v němž jsou jednotlivé měsíce nazvány podle typických činností nebo dění v přírodě. Názvy měsíců jsou obdobné jako u kalendářních systémů severoamerických indiánů, některé názvy si přímo odpovídají, např. březen - měsíc vran, červen - měsíc trávy. Evenkové slaví příchod nového roku v období zimního slunovratu. Názvy měsíců jsou následující.", "section_level": 2}, {"title": "Folklór.", "content": "Mezi folklór řadíme ústní tradice (písně, příběhy), tradiční odívání, tradiční kuchyni a jiné. Evenkové mají folklór podobný hlavně folklóru etnických skupin Sibiře tunguzo-mandžuské jazykové větve altajské rodiny – Evenové, Oročové, Nanajci.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební a taneční tradice.", "content": "K důležitým prvkům evenckého folklóru patří zpěv, při kterém se napodobují zvuky zvířat (hlavně ptáků) a kruhové tance. Kruhové tance, tzv. \"chora\" spočívají v tom, že lidé v kruhu tancují rychleji nebo pomaleji podle rychlosti písně, kterou zpívají. Zde je evencká píseň:", "section_level": 2}, {"title": "Tradiční kuchyně.", "content": "Mezi nejdůležitější složky evencké kuchyně patří produkty ze soba, tedy maso, mléko a vnitřnosti. Kromě masa ze sobů používají Evenkové maso z ryb a jiných zvířat žijících v tajze. Evenkové konzervují maso tak, že ho usuší. Usušené a na plátky nakrájené maso se nazývá \"chulikta\". Chybějící vitamíny Evenkové doplňují různými lesními plody, jako například brusinkami. K dalším tradičním pokrmům evencké kuchyně patří \"óma\" – chlebová placka z nekvašeného těsta. K tradiční nápojům patří sobí mléko a \"brága\" (kvas) – nízkoalkoholický nápoj z cukru, vody a chlebového droždí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Evenkové (, \"Evenki\"), též zvaní Tunguzové, jsou z části kočovný národ čítající asi 67 000 osob (2009) v Rusku, Číně a Mongolsku. Žijí na střední a východní Sibiři, hlavně mezi řekami Jenisej a Lena, ale i kolem Amuru a Ochotského moře a na Sachalinu. Nejvíce jich je soustředěno v bývalém Evenckém autonomním okruhu, od roku 2007 součásti Krasnojarského kraje. Zhruba polovina Evenků žije v Číně, malá část i v Mongolsku.", "tgt_summary": "鄂温克族(俄语:,旧称通古斯或索伦)是东北亚地区的一个民族,主要居住于俄罗斯西伯利亚以及中国内蒙古和黑龙江两省区,蒙古国也有少量分布。中国鄂温克人主要信仰萨满教,俄罗斯鄂温克人除少数信仰萨满教外,主要为东正教信徒。鄂温克人讲鄂温克语,属于阿尔泰语系—满-通古斯语族—通古斯语支, 无文字。历史上曾使用满文。", "id": 771427}
{"src_title": "HTML editor", "tgt_title": "HTML编辑器", "src_document": [{"title": "Dělení HTML editorů.", "content": "Existuje několik druhů HTML editorů a to textové, grafické a WYSIWYG (What You See Is What You Get) editory.", "section_level": 1}, {"title": "Textové editory.", "content": "Textové (zdrojové) editory jsou určené výhradně k vytváření HTML a většinou poskytují funkci zvýraznění syntaxe. Pomocí šablon, nástrojových lišt a klávesových zkratek je pak možné snadno a rychle vkládat HTML tagy a nejrůznější struktury. Editor může také obsahovat různé průvodce, nápovědu a funkci automatického doplňování kódu, které usnadňují provádění běžných úkonů.  Textové editory často obsahují vestavěné nebo externě připojené nástroje pro kontrolu a ověření kódu, kontrolu odkazů, čištění a formátování kódu, kontrolu pravopisu, strukturování do projektů a v neposlední řadě nahrávání dat na webový server přes FTP nebo WebDAV.  Používání tohoto druhu editorů vyžaduje znalost HTML jazyka a dalších webových technologií jako CSS, JavaScript a dalších, které chce programátor využít.", "section_level": 2}, {"title": "Grafické editory.", "content": "Některé editory nabízejí možnost editovat zdrojový kód objektů v lépe vizuálně zpracovaném režimu, než je pouhé zvýrazňování syntaxe. Tento režim však nelze považovat za WYSIWYG. Některé WYSIWYG editory ovšem nabízejí možnost využití nástrojových oken, které umožňují snadnou úpravu textových parametrů vybraných objektů. Tato okna dovolují editovat jednotlivé parametry, které jsou umístěny v polích, nebo celou jednu část zdrojového kódu pro vybraný objekt. Mohou také obsahovat widgety pro zobrazení a výběr možností při editaci parametrů.  Například program Adobe GoLive poskytuje přehledný editor, který umožňuje rozbalování HTML objektů a jejich vlastností, editování parametrů a zobrazení grafiky navázané na jednotlivé objekty.", "section_level": 2}, {"title": "WYSIWYG editory.", "content": "WYSIWYG (What You See Is What You Get = \"Co vidíte, to dostanete“) HTML editory poskytují editační rozhraní, které zobrazuje stránku tak, jak bude vypadat ve webovém prohlížeči. Některé editory navíc umožňují upravovat stránku přímo uvnitř prohlížeče. Jelikož používání WYSIWYG editoru nevyžaduje žádnou znalost HTML jazyka, jedná se nejjednodušší cestu, jak může začít průměrný uživatel PC s vytvářením webových stránek.  Zobrazení stránky v WYSIWYG editoru je dosaženo implementací renderovacího jádra, které obsahuje webový prohlížeč. Toto jádro je však vývojáři editoru značně rozšířeno, aby umožňovalo vytváření, vkládání, mazání a přesouvání obsahu. Výsledek je takový, že vždy v průběhu editace je možné vidět stejný náhled, jako bude později při zobrazení stránky v normálním webovém prohlížeči.  Přestože WYSIWYG editory usnadňují a urychlují práci, mnoho profesionálů stále používá textové editor navzdory tomu, že většina WYSIWYG editorů obsahuje možnost ruční editace HTML kódu. Web nebyl původně navržený jako vizuální medium, a proto pokusy dát autorům více kontroly nad vzhledem například pomocí CSS, byly jen slabě podporovány ve významných webových prohlížečích. Následkem toho byl kód vytvořený pomocí WYSIWYG editorů často velmi velký a nekompatibilní s některými méně používanými prohlížeči. Takto generovaný kód je ale možné posléze editovat a opravit ručně.", "section_level": 2}, {"title": "WYSIWYM editory.", "content": "WYSIWYM editory (What You See Is What You Mean = \"Co vidíte, to máte na mysli\") jsou alternativa k WYSIWYG editorům. Namísto formátování nebo prezentace dokumentu se soustředí na zachování smyslu každého prvku. Například hlavičky, nadpisy, odstavce jsou označeny odpovídajícími HTML tagy a celá stránka se tak v prohlížeči zobrazí zamýšleným způsobem. Příkladem jsou třeba WYMeditor, nebo český Texy!.", "section_level": 2}, {"title": "Validní HTML kód.", "content": "HTML je strukturovaný značkovací jazyk a existují určitá pravidla, jak by měl byt používán, aby odpovídal W3C standardům pro WWW. Dodržování těchto pravidel znamená, že jsou webové stránky přístupné na všech typech počítačů, pro zdravé i handicapované lidi a také na bezdrátových zařízeních jako jsou mobilní telefony nebo PDA, které mají omezenou velikost displeje.  Mnoho HTML dokumentů není validních podle W3C standardů. Podle jedné studie je validní pouze 1 dokument ze 141 a navíc mohou být některé tyto korektně napsané dokumenty neefektivní kvůli nadbytečnému použití opakování, nebo protože jsou založené na zastaralých pravidlech. Aktuální doporučení W3C pro použití CSS s HTML byly poprvé formulovány v roce 1996 a poté několikrát revidovány.  Tyto pokyny zdůrazňují důsledné oddělování obsahu (HTML nebo XHTML) od formy (CSS). Výhodou je, že jsou informace o stylu staženy pouze jednou pro celý web a ne opakovaně s každou stránkou. Návrháři WYSIWYG editorů s tímto konceptem bojují od samého počátku a snaží se ho co nejlépe předvést uživatelům. Všechny moderní editory uspěly v určitém rozsahu, ale žádný neuspěl zcela.  Lidé, kteří používají textové editory, mohou podobné problémy většinou opravit okamžitě, pokud si jich všimnou. Většina je ale s kódem, který produkují WYSIWYG editory, velmi nespokojena.  S požadavkem korektního zobrazení webových stránek v co největším počtu prohlížečů a pro udržení určité kvality celosvětového webu by se dalo říci, že by na prvním místě měla být snaha o co nejvíce validní kód. Někteří také argumentují tím, že by každé stránky měly nejdříve projít validačním procesem W3C (W3C HTML Validátor a W3C CSS Validátor) a až poté se předat zákazníkovi. Jiní zase zastávají názor, že je na prvním místě rychlost, s jakou jsou informace publikovány, a proto zcela validní kód není vždy potřeba.  Ať už je k vytváření webových stránek použitý jakýkoliv software, záleží kvalita výsledného HTML kódu vždy na schopnostech jeho autora. Určitá znalost HTML, CSS a dalších skriptovacích jazyků stejně jako přehled o současných doporučeních W3C v této oblasti pomáhá každému designérovi vytvářet lepší stránky bez ohledu na to, zda používá WYSIWYG editor nebo ne.", "section_level": 1}, {"title": "Problémy prosazení WYSIWYG.", "content": "Stejný HTML dokument může vypadat rozličně na různých platformách z několika důvodů:", "section_level": 1}], "src_summary": "HTML editor je softwarová aplikace pro vytváření webových stránek. HTML stránka jako taková může být napsána prakticky v libovolném textovém editoru, ale právě HTML editory poskytují řadu podpůrných nástrojů a funkcí, které tvorbu usnadňují a zrychlují. Mezi tyto funkce patří například kontrola syntaxe, automatické doplňování kódu či nástroje na správu celého webu.", "tgt_summary": "HTML编辑器是一种功能主要用来编辑HTML的文本编辑器软件。其实HTML本身只是一个文本文件,就算普通的文本编辑器都可以胜任。不过,专用的HTML编辑器一般都有语法高亮显示、自动完成等特性,让用户不用强记一大堆HTML指令和更方便的编写HTML。", "id": 1963777}
{"src_title": "Godfrey N. Hounsfield", "tgt_title": "高弗雷·豪斯费尔德", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Hounsfield se narodil v anglickém Nottinghamshire. Navštěvoval Magnus Grammar School (dnes Magnus Church of England School) v Newark-on-Trent. Byl nejmladším z pěti dětí. Jako dítě ho fascinovaly všechny elektrické přístroje a mechanismy, které se hojně vyskytovaly na farmě jeho rodičů. Údajně byl jako teenager velmi zvědavý a realizoval množství někdy dost nebezpečných experimentů: zkonstruoval elektrický nahrávací přístroj, skákal ze stohů sena na vlastnoručně vyrobeném větroni a téměř se zabil, když zjišťoval, jak vysoko proud vody vystřelí vodou naplněné sudy od asfaltu a acetylen. Ve škole vynikal ve fyzice a matematice.  Krátce před začátkem 2. světové války vstoupil do Královského letectva jako dobrovolný záložník, kde se naučil základy elektroniky a radaru. Po vojně pokračoval ve studiu ve Faraday House Electrical Engineering College v Londýně.  V roce 1951 začal pracovat ve společnosti EMI Ltd., kde vyvíjel řízené zbraňové a radarové systémy. Tady vznikl jeho zájem o počítače a v roce 1958 se podílel na konstrukci prvního tranzistorového počítače ve Velké Británii – EMIDEC 1100.  Krátce poté začal pracovat na myšlence počítačového tomografu. Po svém úspěchu pokračoval v jeho vylepšování a v roce 1975 představil první přístroj na vyšetření celého těla. Pracoval jako vedoucí výzkumník až do roku 1984, kdy odešel na odpočinek.  Nikdy se neoženil.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "Na základní myšlenku počítačové tomografie přišel Hounsfield údajně na procházce. Podstatou byl nápad, že vnitřní strukturu předmětu by bylo možné zjistit tak, že se pod různými úhly „prosvítí“ rentgenovými paprsky a následně se matematicky analyzují jednotlivé hodnoty absorpce. Následně začal pracovat na konstrukci počítače, který by dokázal z těchto hodnot rekonstruovat řez předmětem.  Hounsfield netušil, že Allan McLeod Cormack v té době vypracoval potřebnou matematickou teorii na rekonstrukci takového obrazu. Hounsfield postavil prototyp hlavového tomografu a otestoval ho nejdříve na anatomickém preparátu lidského mozku, poté na čerstvém kravském mozku a poté sám na sobě. V září 1971 vstoupila počítačová tomografie do klinické praxe – první počítačový tomograf (EMI Mark I) v Atkinson Morley's Hospital v Londýně úspěšně zobrazil cystu v mozku pacienta. První celotělový tomograf (ACTA) zkonstruoval Hounsfield v roce 1974.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Hounsield kromě Nobelovy ceny obdržel velké množství ocenění: v roce 1975 byl uveden do Královské společnosti, o rok později obdržel Řád Britského Impéria. V roce 1981 byl povýšen do rytířského stavu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir Godfrey Newbold Hounsfield (28. srpna 1919 – 12. srpna 2004) byl anglický inženýr. Spolu s Allanem McLeod Cormackem získali v roce 1979 Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství za podíl na vývoji počítačové tomografie. Je po něm pojmenována Hounsfieldova jednotka (HU).", "tgt_summary": "高弗雷·纽博尔德·豪斯费尔德爵士,CBE,FRS(英语:Sir Godfrey Newbold Hounsfield,1919年-8月28日-2004年-8月12日),英国电机工程师,因为研究X射线断层成像与相关技术与发明,而与阿兰·科马克共同获得1979年的诺贝尔生理学或医学奖。", "id": 428150}
{"src_title": "Surtsey", "tgt_title": "敘爾特塞", "src_document": [{"title": "Vznik ostrova.", "content": "Krátce po rozednění, 14. listopadu 1963, zpozoroval kuchař na rybářské lodi \"Ísleifur II\" v moři nedaleko Islandu černý kouř stoupající z moře. Kapitán lodi chtěl jet na místo, ze kterého kouř vycházel, jelikož se domníval, že by se mohlo jednat o jinou loď v plamenech. Následná exploze černého oblaku dýmu a prachu ho však přesvědčila, že jde o sopečnou erupci.  Ačkoliv se jednalo o překvapivou erupci, její příchod naznačil týden před tím seismograf v 110 kilometrů vzdáleném Reykjavíku, neboť zaznamenal slabé otřesy v zemské kůře. Po vyhodnocení se ale nepodařilo přesně určit jejich epicentrum. Dva dny před erupcí podala výzkumná loď zprávu, že je moře v oblasti o něco teplejší, než by v daném ročním období mělo být. Teplota stoupla ze 7 °C na 9,4 °C. Ve vodě byl také zjištěn vyšší obsah kyseliny křemičité. V té době nahlásili obyvatelé přímořského města Vík í Mýrdal (ve vzdálenosti 80 km), že zaznamenali zápach sirovodíku.  O něco později se k nebi vznesl mrak, vysoký přibližně 4 kilometry, složený z úlomků, páry a sopečných plynů. Pozdějším průzkumem bylo zjištěno, že ostrov vznikl po sopečné erupci. Následná sopka se zrodila 130 metrů pod mořskou hladinou. Předpokládá se, že samotná erupce započala již několik dní před 14. listopadem. Skončila pak 5. června 1967, kdy ostrov dosahoval největší rozlohy 2,7 km. Vlivem větrné a vodní eroze způsobované vlnami se ostrov neustále zmenšuje a podle měření z roku 2002 už je jeho velikost pouze 1,4 km.  Na počátku vzniku ostrova se z mořského dna v hloubce 130 metrů pod hladinou valil proud kouře a úlomků. Ten byl však v této hloubce zřejmě tlumen vysokým tlakem vody. Když se ale vulkán dostal na povrch, nic už nebránilo tomu, aby se sloup popela a kouře dostal do atmosféry. Během prvních dní se objevily pozorovatelné projevy sopečné činnosti. V následujícím týdnu na nově vzniklém ostrově sopečná činnost pokračovala. Za několik dní byl ostrov (tvořený převážně pemzou) již 500 metrů dlouhý a 45 metrů vysoký. Pokračující výlevy lávy a popela zformovaly ostrov do kruhového tvaru. 24. listopadu již ostrov zaujímal 900×650 metrů. Ostrov tvořený převážně pemzou a škvárou nebyl schopen odolávat erozní činnosti vody, a tak se následně (převážně během zimních bouří, kdy mohou dosahovat vlny výšky až 20 metrů) rychle zmenšoval. Příval nového materiálu byl však větší než úbytek a síla eroze, a tak v únoru 1964 dosahoval Surtsey maximální velikosti 1 300 metrů v průměru.  Po vzniku ostrova se udála zajímavá příhoda z oblasti mezinárodního práva. Dne 6. prosince 1963 na ostrově přistála skupinka tří francouzských novinářů, vyslaných vydavatelem časopisu \"Paris Match\". Na ostrově strávili téměř 15 minut, poté je však hlasité exploze přinutily odplout. Během svého pobytu „žertem“ vyhlásili vládu Francie nad tímto nově vzniklým pevninským územím. Island však rychle reagoval prohlášením, že ostrov patří pod jeho správu, protože vznikl v jeho výsostných vodách.", "section_level": 1}, {"title": "Stálý ostrov.", "content": "Během erupce mrak unikajícího materiálu postupně pronikal do vyšších vrstev atmosféry, až se dostal do výšky okolo 10 kilometrů. Povrch ostrova byl pokryt dopadající pemzou a popelem, který byl rychle unášen pryč a nahrazován vytékající lávou, která se při kontaktu s vodou rychle ochlazovala a vytvářela oblaka páry. Na kontaktu lávy a vody se začala tvořit polštářová láva.  V roce 1964 se vlivem pokračujících explozí, vytékání a tuhnutí lávy vytvořil stálý ostrov. Explozivní sopečná činnost začala pozvolna utichat. Podoba ostrova byla proto dále ovlivňována hlavně výlevy lávy a lávovými proudy. Tato změna v sopečné činnosti způsobila, že se povrch ostrova přeměnil z nestabilní směsi (málo odolné erozi) na odolné kompaktní těleso, lépe odolávající eroznímu působení mořské vody. Erupce probíhaly v různé míře až do roku 1965, kdy ostrov dosáhl rozlohy 2,5 km.  Dne 28. prosince 1963 byla zaznamenána podmořská sopečná aktivita 2,5 kilometru od Surtsey. Ta vytvořila na mořském dně 100 metrů vysoký hřeben. Tento hřeben byl pojmenován \"Surtla\". Sopečná aktivita však na tomto místě utichla dříve, než mohl dosáhnout mořské hladiny. Stalo se tak 6. ledna 1964. V té době se \"Surtla\" nacházela přibližně 24 metrů pod mořskou hladinou. Následná eroze ji však zmenšila o dalších 23 m. V současné době se tento hřeben nachází 47 metrů pod mořskou hladinou.", "section_level": 1}, {"title": "Ukončení erupcí.", "content": "Počátkem roku 1965 sopečná aktivita na hlavním ostrově ustala, ale koncem května se ve vzdálenosti 0,6 kilometru severně od pobřeží ostrova Surtsey projevila nová erupce. 28. května se nad mořskou hladinou objevil nový ostrov, který dostal jméno \"Syrtlingur\". Erupce zde pokračovaly až do začátku října 1965, kdy ostrov dosáhl 0,15 km, ale byl rychle rozrušen vodní erozí. Zanikl již 24. října téhož roku.  Začátkem prosince se objevila další podmořská erupce 0,9 kilometru jihozápadním směrem od hlavního ostrova a po čase se zde zformoval další ostrov, který byl pojmenován \"Jólnir\". V následujících devíti měsících vyrostl až 70 metrů nad mořskou hladinu a pokryl 0,3 km. Podobně jako ostrov Syrtlingur se po sopečné události 8. srpna 1966 zčásti rozpadl a následně jej silná eroze zcela zničila.  19. srpna 1966 se na hlavní ostrov vrátily efusivní erupce. Erupcí vyvržené horniny byly odolnější proti erozi. Poslední erupce na ostrově proběhla 5. června roku 1967. Během třiapůlleté sopečné aktivity se podle odhadů dostalo na území ostrova 1 km lávy. Nejvyšší místo ostrova dosáhlo nadmořské výšky 171 metrů, celkově 290 metrů od oceánského dna.  Po ukončení přínosu nového materiálu erupcemi převzala rozhodující roli při formování ostrova eroze. Jelikož v oblasti Vestmannaeyjar vanou silné větry, dochází zde ke vzdouvání vysokých vln, které značně erodují pobřeží ostrova převážně na jihovýchodě, kde byly velké oblasti kompletně odneseny do moře. Oproti tomu v severní části ostrova vznikl písčitý výběžek zvaný \"Norðurtangi\". Předpokládá se, že eroze již odstranila přes 0,024 km materiálu, což je přibližně čtvrtina veškeré hmoty, která se objevila nad hladinou moře. Z původní nadmořské výšky 171 metrů se ostrov k roku 2008 snížil na 154 metrů nad mořem. Západní část ostrova tvoří až 120 metrů vysoké útesy. Teoretické modely založené na rychlosti eroze mezi lety 1967 až 2002 napovídají, že za 160 let od roku 2002 zůstanou nad vodou jen velice odolné palagonitové tufy.  Přestože sopečný ostrov Surtsey je již přes 30 let neaktivní, rozhodně není zcela vyhaslý. V hloubce 2 m pod povrchem byla naměřena teplota 129 °C a místy až 153 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Osidlování ostrova.", "content": "Již v roce 1965 byl ostrov a jeho okolí vyhlášen přírodní rezervací. V té době se na Surtsey ještě projevovala sopečná činnost. Ostrov se postupně dostal do popředí zájmů vědců, kteří mohli sledovat, jak organismy bez zásahu člověka osidlují nové území. Vědecké týmy vstupující na ostrov podstupují proces dekontaminace a vnášený materiál je sterilizován, aby nedošlo k „umělému“ zanesení mikroorganismů. Vzhledem k unikátnosti a relativně malým rozměrům místa zde smí pracovat jen malá část vědeckých pracovníků a týmů. Ostatní nemají povolení vstupu na ostrov. Totéž platí i pro případné zájemce z řad nadšenců, a tak jedinou šancí, jak ostrov spatřit, je vyhlídkový let nebo plavba na výletní lodi.", "section_level": 1}, {"title": "Rostliny.", "content": "Život se na ostrově objevil krátce po jeho vzniku. Prvními nalezenými živými organismy byly mechy objevené v roce 1967 a lišejníky objevené v roce 1970. Semena vyšších rostlin se prostřednictvím ptačího trusu dostala na ostrov už v roce 1964. V průběhu dalších let rostliny postupně osídlily většinu ostrova. Během prvních dvaceti let bylo objeveno přes 20 různých druhů rostlin, ale pouze deseti z nich se podařilo udržet až do současnosti. Hlavním důvodem byl především substrát nevhodný pro jejich růst. Osídlení rostlinami je závislé na vzniku vrstvy půdy.  Zvrat v rozvoji života na ostrově přineslo hnízdění ptáků, jejichž trus začal obohacovat substrát chemickými látkami. To následně urychlilo kolonizaci ostrova rostlinami z řad vyšších rostlin. V roce 1998 byla objevena první dřevina, a to vrba \"Salix phylicifolia\", která je schopna vyrůst až do výšky 4 metrů. V současnosti je na ostrově evidován výskyt 69 druhů rostlin, z čehož 30 zde dlouhodobě přežívá. Každoročně přibývá dva až pět nových druhů. Je zajímavostí, že některé rostliny se na ostrově vyskytly i vinou lidí z nedalekých ostrovů, kteří zřejmě na Surtsey vykonali svou potřebu, a uvolnili tak do půdy semena ze své potravy. Takto se na Surtsey dostali jedinci rajčat.  Ekologové předpokládají, že vývoj ekosystému ostrova spěje ke klimaxu lesa. Vyplývá to z dlouhodobých měření teploty a vlhkosti.", "section_level": 2}, {"title": "Ptáci.", "content": "Expanze ptáků následovala téměř okamžitě po vzniku ostrova a pomohla urychlit přenos rostlin z Islandu a okolních osídlených ostrovů na území Surtsey. Ptáci využívají rostlinné zbytky jako materiál pro stavbu hnízd. Nové rostliny se na ostrov zanášejí v podobě semen prostřednictvím ptačího trusu. První hnízdiště bylo objeveno již 3 roky po ukončení erupcí. Prvními z ptáků, kteří zde zahnízdili, byli buřňáci a alkouni. V současnosti pravidelně hnízdí na ostrově 12 ptačích druhů.  Kolonie racků se objevila až v roce 1986 (šlo o racky žlutonohé). Jejich výskyt byl ale na ostrově pozorován již dříve, pouhý týden po jeho vzniku. Pobyt racků byl důležitým faktorem pro rozvoj rostlin a jejich rychlejší rozšíření. Ptáci totiž přenášejí materiál na hnízdění na velké vzdálenosti po ostrově. Toto šíření materiálu po celém ostrově umožňuje plošné osídlení rostlinami. Během expedice v roce 2004 bylo objeveno první hnízdo papuchalka bělobradého.  Ostrov se také poměrně brzo stal zastávkou pro hejna ptáků migrující mezi Islandem a Britskými ostrovy. Mezi pozorované druhy patří například labuť zpěvná, některé druhy hus a havranů. Předpokládá se, že se ostrov stane důležitou zastávkou pro migrující ptactvo, až se jeho vegetace rozroste a bude schopna poskytovat více potravy.", "section_level": 2}, {"title": "Mořský život.", "content": "Brzy po zformování ostrova se v okolí objevili ploutvonožci a záhy se zde začali vyhřívat na slunci, a to převážně na severní části ostrova, kde eroze vytvořila pláž. První zahnízdění tuleňů bylo pozorováno v roce 1983, kdy se zde usadila skupinka 70 jedinců. Vyskytují se zde také tuleni kuželozubí. Přítomnost tuleňů do oblasti přivádí i jejich predátory v podobě kosatky dravé, která je často pozorována v okolních vodách.  Okolo ostrova se pod vodní hladinou vytvořil fungující podmořský ekosystém, podobný ekosystému islandských břehů. Nachází se zde přes 100 druhů řas, které umožňují život společenstvím ryb, krabů a dalším živočichům.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní formy života.", "content": "Mezi první živočichy, kteří začali osidlovat ostrov, patří létající hmyz, který zde byl pozorován již v roce 1964, krátce po vzniku ostrova. Přilétá sem z okolních ostrovů nebo je přinášen větrem, a to i z daleké pevninské Evropy. Další vlna kolonizátorů se na Surtsey dostala spolu s plovoucím dřevem a kmeny, které se zachytily na pláži v severní části ostrova. V roce 1974 byl odebrán vzorek trsu z blíže neurčené trávy, ve kterém vědci napočítali 663 bezobratlých, hlavně roztočů a chvostoskoků.  Kolonizace ostrova hmyzem měla význam zejména vytvořením potravního řetězce pro některé druhy ptáků. Ti sem tak mohli přesídlit natrvalo. V rámci tohoto řetězce se ptáci živí hmyzem, umírají, rozkládají se působením mikroorganismy a stávají se součástí substrátu, z něhož rostou rostliny. Příroda tak postupně navozuje koloběh látek, jak je tomu v normálním nenarušeném ekosystému.  V současnost se zde vyskytují i vyšší bezobratlí (např. pavouci, brouci). V roce 1993 byla v zemi objevena první žížala, v roce 1998 pak první slimák. Tato zvířata byla pravděpodobně zanesena ptáky z nedalekého ostrova Heimaey.", "section_level": 2}, {"title": "Lidé a ostrov.", "content": "Známky lidské činnosti na ostrově jsou minimální, nachází se zde pouze menší chata, která slouží jako vědecké stanoviště a současně jako místo, kde se mohou schovat případní trosečníci. Dále je zde jedno místo upraveno jako přistávací plocha pro helikoptéru a nachází se zde i maják, který byl vystavěn v roce 1977 a měl být v létě 2007 odstraněn. Jelikož se ostrov nachází mimo lidské osídlení, je izolován od okolí a přístup na něj je kontrolován, možnosti poškození zdejšího prostředí lidmi jsou jen velmi malé.  Surtsey nebyl nikdy trvale obydlen lidmi. V chráněné zóně okolo ostrova byl ovšem během let 1967 až 2006 několikrát prováděn výlov ryb, i přes zákaz, který kolem ostrova panuje. Vyjma rybolovu je zakázáno i potápění, aby nedocházelo k rušení živočichů žijících kolem ostrova a na něm. Zakázáno je zanášet na ostrov nové druhy, zanechávat odpad či přivážet nové minerály a půdu.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucnost ostrova.", "content": "Po skončení erupcí vědci kolem ostrova zavedli souřadnicový systém, který jim pomáhal lépe určovat a měřit změny rozlohy a pobřeží. Během dvaceti let od skončení erupcí měření dokázala, že se ostrov pomalu propadá a že ztratil již metr výšky. Rychlost poklesu byla vypočtena na 20 centimetrů za rok, ale v 90. letech 20. století se rychlost propadu zmenšila na 1 až 2 centimetry za rok. Předpokládá se, že se na změně rychlosti podílí více faktorů (sesedání pemzy, stlačení mořských sedimentů a klesající litosféra vlivem vyprázdnění magmatického krbu).  Ostrov tak každoročně ztrácí přibližně 10 000 čtverečních metrů povrchu, ale předpokládá se, že v budoucnu dojde ke zmenšení rychlosti eroze, jelikož vítr a mořské vlny v současnosti odnášejí pouze snadno odplavitelný materiál. Na ostrově tak zbývá utuhlá a odolná láva, která nepodléhá erozi tak snadno. Kromě toho se působením chemických procesů přeměňuje sopečný materiál na odolnější tufy.  Přesto se odhaduje, že ostrov za několik století zcela podlehne erozi a zanikne stejně jako malé ostrovy, které vznikly v jeho okolí již dříve.  Islandská vláda vyslovila přání, aby byl Surtsey zapsán na seznam světového dědictví UNESCO, což se v roce 2008 stalo. Turisté mají možnost okolo ostrova přeletět letadlem anebo proplout na lodi. V Reykjavíku je pak možné zhlédnout o jeho vzniku film.", "section_level": 1}], "src_summary": "Surtsey [] je novodobý sopečný ostrov vzdálený přibližně 32 kilometrů jižně od Islandu. Vznikl vulkanickými erupcemi v roce 1963, které trvaly až do roku 1967. Od té doby získal legislativní ochranu a stal se předmětem soustavného výzkumu vědců z několika oborů (geologie, biologie, ornitologie atd.) jako přírodní laboratoř. Surtsey vznikl v \"podmořské sopečné oblasti Vestmannaeyjar\". Spadá pod správní oblast Vestmannaeyjar.", "tgt_summary": "叙尔特塞()是冰岛外海的一座火山岛,也是冰岛的最南端。它是因海面下130米火山爆发而形成,于1963年11月14日突出海面。火山喷发一直持续到1967年6月5日,岛的面积也达到最大值2.7平方公里。之后,由于风和波浪的侵蚀,导致岛逐渐变小,到了2002年,其面积为1.4平方公里。", "id": 357446}
{"src_title": "Triumvirát", "tgt_title": "三头同盟", "src_document": [{"title": "První triumvirát (60–53 př. n. l.).", "content": "Současní historici nazývají Prvním triumvirátem neformální politické spojenectví dvou soupeřících vojevůdců, Julia Caesara a Pompeia Velikého, kteří reprezentovali populární senátorskou stranu s extrémně bohatým obchodníkem Markem Liciniem Crassem. V důsledku tohoto spojenectví byl roku 59 př. n. l. Caesar zvolen konsulem a Pompeius si vzal Caesarovu dceru Iulii. Po upevnění triumvirské dohody roku 56 v Lucce byli konsuly roku 55 Pompeius a Crassus. Crassus však roku 53 zahynul v boji a roku 49 byl Pompeius zvolen jediným konsulem, prakticky už samovládcem. V letech 49–44 vypukla mezi Pompeiovými a Caesarovými přívrženci válka, v níž byl Pompeius roku 48 Caesarem v Řecku poražen a v Egyptě, kam uprchl, zavražděn. Roku 44 př. n. l. byl římskými republikány zavražděn Caesar.", "section_level": 1}, {"title": "Druhý triumvirát (43–33 př. n. l.).", "content": "Druhý triumvirát začal jako dohoda tří soupeřů o moc – Octaviana Augusta, Marka Antonia a Marka Aemilia Lepida – uzákoněná roku 43 př. n. l. na dobu deseti let. Po porážce republikánů u Filipp roku 42 se Markus Antonius zdržoval hlavně v Alexandrii u Kleopatry, kdežto Octavianus vládl na západě. Roku 36 zbavil Octavianus Lepida moci a se souhlasem senátu válčil proti Antoniovi a Kleopatře. Gaius Octavianus Augustus zvítězil nad Markem Antoniem a Kleopatrou (Kleopatra později spáchala sebevraždu). Gaia Octaviana Augusta požádal senát, aby se vrátil jako normální občan bez vojska. Gaius Octavianus přijal tuto nabídku, ale konzul mu pak řekl (napsal), že bez něho nemůže Řím existovat a tak se stal Císařem Gaius Octavianus Augustus.", "section_level": 1}, {"title": "Jiné triumviráty.", "content": "Vládnoucí trojice se ve světových dějinách vyskytovaly a vyskytují poměrně často, například jako vláda „Tří excelencí“ za dynastie Han v Číně (202 př. n. l. – 9 n. l.). Za Francouzské revoluce vykonával moc „Výbor pro veřejné blaho“ – trojice Robespierre, Saint-Just a Couthon – a po revoluci byla vláda svěřena trojici konsulů, než se jí chopil „první konsul“ Napoleon I.", "section_level": 1}], "src_summary": "Triumvirát (lat. \"triumviratus\", od \"trium virorum\", „(vláda) tří mužů“) znamenal ve starověkém Římě obecně trojčlennou komisi, v užším smyslu spojenectví tří mocných politických nebo vojenských vůdců. Zejména triumvirát Octavianus – Antonius – Lepidus (43–33 př. n. l.) na přechodu od republiky k císařství.", "tgt_summary": "三头同盟(\"triumvirate\",源于拉丁语「\"\"」),指由三个有权之人占主导地位的政治体制,三位都是其中一名「三执政」(\"英语:triumvir\")。这项安排可以是正式的或非正式的,通常三人的权力表面平等,但在现实中这种情况很少见。这个词也可以用来描述三个不同的领导人都宣称自己是唯一的领导者的状态。", "id": 315251}
{"src_title": "Akvarel", "tgt_title": "水彩画", "src_document": [{"title": "Historie akvarelu.", "content": "Akvarelová malba má původ v umění starého Egypta, kde význačné osobnosti byly malovány na svitky papyru. Později se podobné znaky vyskytují ve středověkých rukopisech a přetrvávají až do období renesance. Lze říci, že během renesance tvořil i význačný předchůdce akvarelu, největší německý malíř a rytec 16. století Albrecht Dürer, jenž během svého dlouhého, umělecky plodného života (1471–1528) napsal tři knihy, zhotovil přes tisíc kreseb, téměř 300 rytin a namaloval 188 obrazů, z toho 86 akvarelů.", "section_level": 1}, {"title": "Význam akvarelu.", "content": "Po Dürerově smrti se akvarelu používalo hlavně jako doplňkového média pro navrhování nástěnných maleb a olejů. Velcí mistři italské renesance, Leonardo da Vinci, Rafael a Michelangelo i mistři vlámské školy v 17. století zhotovili bezpočet úchvatných kreseb perem a štětcem. Během svého pobytu v Římě malovali francouzští malíři Nicolas Poussin a Claude Lorrain kvašem krajiny ve stylu, jež lze označit za předzvěst neoklasicismu a rozvoje akvarelu, na němž se podíleli britští umělci.", "section_level": 2}, {"title": "Samostatné médium.", "content": "Ve druhé polovině 18. století zaznamenal akvarel ve Velké Británii značný nárůst popularity, především u krajinářské školy. Rozhodujícím činitelem, který přispěl k popularizaci akvarelu v Anglii a později v ostatních evropských zemích a pozvedl akvarelovou malbu na úroveň kresby, pastelu, dokonce i olejomalby, byla kvalita obrazů Williama Turnera, Thomase Girtina a dalších jejich současníků.  Turner je dodnes považován za jednoho z největších mistrů anglického umění, vynikajícího malíře olejů a věhlasného akvarelistu. Obdivoval jej Monet, Manet, Pissarro, Degas a jiní, kteří v jeho díle spatřovali náznaky impresionismu.  Richard Parkes Bonington, přední anglický akvarelista konce 18. století, zavedl akvarelovou malbu do Francie, kde ji umělci nadšeně přijali. Nejvýznamnější z nich byl Eugène Delacroix, který během putování severní Afrikou maloval akvarely a dělal si zápisky. Dochoval se i jeho proslulý deník se skicami z Maroka, které použil při malování obrazů znázorňujících postavy a scény arabského světa. Dalšími významnými akvarelisty byli Gustave Moreau a Eugéne Lamisse, jež ve Francii založil Société d’Aquarellistes. Později se objevil Paul Cézanne, který interpretoval akvarel v rámci impresionistického stylu.  Mezi proslulé španělské akvarelisty 19. století se řadí Pérez Villamil a Marino Fortuny, zakladatel prvního španělského sdružení akvarelistů Agrupació d’Acuarellistes de Catalunya. Fortuny byl nadšeným propagátorem akvarelu nejen ve Španělsku, ale také ve Francii a Itálii.", "section_level": 2}, {"title": "Složení akvarelových barev.", "content": "Akvarelové barvy se skládají z rostlinných, nerostných nebo živočišných pigmentů, spojených vodou, arabskou gumou, glycerínem, medem a konzervačními přísadami. Glycerín a med zabraňují popraskání nátěru během jeho vysychání.  Akvarelové barvy se vyrábějí v těchto čtyřech provedeních:", "section_level": 1}, {"title": "Úpravy barev.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Arabská guma.", "content": "Arabská guma je jednou ze základních přísad akvarelových barev. Dodatečné přidání média zvýší průhlednost barev. Není však vhodné použít větší množství tohoto média, malba by se po zaschnutí nepříjemně leskla.", "section_level": 2}, {"title": "Býčí žluč.", "content": "Býčí žluč se používá pro zlepšení klouzavosti barev. Pár kapek přidáme do vody, kterou ředíme barvy. Není však vhodné používat větší množství tohoto média, barvy by poté byly mdlé.", "section_level": 2}, {"title": "Irizující médium.", "content": "Irizující médium dodá malbě lesk.", "section_level": 2}, {"title": "Strukturální médium.", "content": "Strukturální médium způsobuje výraznější texturu lazury. Přidáváme jej buď do barvy, nebo přímo na papír.", "section_level": 2}, {"title": "Akvarelový štětec.", "content": "Protože je akvarel technika využívající jako ředidlo vodu, je potřeba štětec, který hodně vody nasaje a udrží ji. Vhodné jsou proto měkké, přírodní štětce, které se vyrábějí z chlupů sobolů, volů, nebo třeba veverek. Oblíbené jsou též štětce ze syntetického vlákna, avšak neudrží tolik barvy jako štětce z přírodního vlasu.", "section_level": 1}, {"title": "Akvarelový papír.", "content": "Pro akvarel je na výběr nesmírné množství nejrůznějších papírů. Před nákupem je třeba zvážit, jakým způsobem chceme malovat. Akvarelové papíry se liší gramáží, absorpcí a texturou povrchu.", "section_level": 1}, {"title": "Gramáž.", "content": "Gramáž udává hmotnost papíru na 1m2. Čím větší je gramáž, tím silnější je papír. Pro akvarel jsou vhodné papíry s větší gramáží, ty se pak nevlní jako například pro akvarel nevhodné klasické čtvrtky.", "section_level": 2}, {"title": "Absorpce.", "content": "Absorpce povrchu akvarelových papírů se různí. Schopnost absorpce se ovlivňuje již při výrobě, a to druhem použitého klížidla a jeho množstvím. Neklížený papír tekutinu absorbuje ihned, zatímco silně klížený papír kapalinu téměř odpuzuje.", "section_level": 2}, {"title": "Textura.", "content": "Textura ovlivňuje chování akvarelu a tím i výsledek. Za horka lisované papíry jsou hladké, zatímco za studena lisované již mají určitou texturu.", "section_level": 2}, {"title": "Lavírování.", "content": "Technika lavírování představuje práci s jednou nejvýše dvěma barvami, jejichž rozředěním se dosáhne široké škály valérů. Optického vjemu různorodé sytosti barvy se docílí neúplným překrytím bílé barvy papíru barevným pigmentem. Ani velcí mistři jako Rembrandt nebo Constable tuto techniku neopomíjeli.  Termínem lazura se v malířství označuje vrstva řídké, průsvitné barvy, nanesená na podklad (papír) nebo již přítomnou barvu. Lazurováním se dociluje nových barevných odstínů, případně změny valérů.", "section_level": 1}, {"title": "Mokrý akvarel.", "content": "Speciální technika malby, spočívající v nanášení barvy na navlhčený podklad, popř. nezavadlou barvu. Barvy se rozpíjejí a vytvářejí pozoruhodný efekt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Akvarel je malba, při které se používá barva rozpustná ve vodě (vodová barva). Maluje se na různé povrchy, nejčastěji se používá papír, ale i papyrus, plast nebo kůže, látka, dřevo a plátno. Vodová barva ne zcela kryje, a tak podklad obvykle prosvítá.", "tgt_summary": "水彩画是用水调和透明颜料作画的一种绘画方法,简称水彩。", "id": 987545}
{"src_title": "Pierre Curie", "tgt_title": "皮埃尔·居里", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se 15. května 1859 v Paříži. Jeho otec, Eugen Curie, byl lékařem a matka, Sophie-Claire Depouilly, byla dcerou továrníka.  V dětství byl vyučován soukromým učitelem a již v 16 letech složil maturitní zkoušku. V 19 letech získal univerzitní vzdělání ve fyzice. Mohl tedy vyučovat fyziku a chemii. Než v roce 1882 toto místo přijal, pracoval jako asistent ve fyzikální laboratoři.  V roce 1895 získal doktorský titul a byl jmenován profesorem fyziky. V témže roce se oženil s Marií Skłodowskou, dcerou učitele na střední škole ve Varšavě v Polsku. V roce 1900 získal místo profesora na fakultě přírodních věd.  V roce 1903 mu Královská společnost v Londýně udělila Davyho medaili (tuto cenu získal spolu se svou ženou) a v roce 1905 se stal členem Francouzské akademie věd.  19. dubna 1906 ráno, když spěchal do své pařížské laboratoře, byl smrtelně zraněn při dopravní nehodě. Při přecházení \"rue Dauphine\" byl sražen drožkou jedoucí z \"Pont Neuf\" pod její kola a zemřel na místě nehody.  Starší dcera Irène si vzala Frédérica Joliot-Curie. Oba získali v roce 1935 Nobelovu cenu za chemii. Mladší dcera Eva se provdala za amerického diplomata H. R. Labouisse. Oba se zajímali o sociální problémy, a H. R. Labouisse jako předseda Dětského fondu OSN UNICEF převzal v roce 1965 Nobelovu cenu míru. Eva Labouisse-Curie je autorkou životopisu své matky (Madame Curie - Gallimard, Paříž, 1938), přeloženého do několika jazyků.  Po manželech Curiových bylo pojmenováno curium, prvek s atomovým číslem 96 a jednotka radioaktivity 1 curie (1 Ci). Ta byla definována jako počet rozpadů za 1 sekundu 1 gramu čistého radia. Dnes je tato jednotka nahrazena jednotkou 1 becquerel (1 Ci = 3,7×10 Bq).", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká práce.", "content": "Zpočátku se věnoval studiu symetrie krystalů. V roce 1880 objevil se svým bratrem Paulem Jacquesem Curiem piezoelektrický jev. Později obrátil svou pozornosti k magnetismu. Dokázal, že magnetické vlastnosti daného materiálu se mění při určité teplotě – tato teplota se nyní nazývá Curieova teplota.  Výzkum radioaktivních látek prováděl se svou ženou. Svých objevů dosáhli v nepříliš vhodných podmínkách – měli stěží dostačující laboratorní zařízení. V roce 1898 oznámili objev radia a polonia, tyto prvky získali ze smolince. Později se zabývali výzkumem radia a jeho radioaktivního rozpadu. Jejich práce v této době vytvořila základ pro následující výzkum v jaderné fyzice a chemii. Společně byli v roce 1903 oceněni Nobelovou cenou za fyziku za výzkum radioaktivního záření, které objevil Henri Becquerel, který získal Nobelovy cenu za fyziku společně s nimi.  Pierre Curie zemřel při srážce s nákladním koňským povozem. Jeho žena, Marie Curie-Skłodowská, se po jeho smrti začala oblékat výhradně do černých šatů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pierre Curie (15. května 1859, Paříž, Francie – 19. dubna 1906, Paříž) byl francouzský fyzik a chemik, manžel Marie Curie-Skłodowské. V roce 1903 obdržel společně se svojí ženou a Henri Becquerelem Nobelovu cenu za fyziku za výzkum přirozené radioaktivity.", "tgt_summary": "皮埃尔·居里(,1859年-5月15日-1906年-4月19日),法国物理学家、化学家,曾经由于发现放射性元素镭而获得诺贝尔物理学奖。", "id": 1001085}
{"src_title": "Max von Laue", "tgt_title": "马克斯·冯·劳厄", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studia.", "content": "Narodil se v rodině právníka, otec byl zaměstnancem císařské armády, který za své služby v r. 1914 obdržel dědičný šlechtický titul. Středoškolská studia absolvoval na gymnáziu v Berlíně a Štrasburku. Hned po maturitě (její výsledky s výjimkou matematiky a fyziky nebyly nijak oslnivé) musel nastoupit vojenskou službu, ale podařilo se mu složit zkoušky pro záložní důstojníky a získal povolení studovat v zimním semestru 1898-99 na štrasburské univerzitě experimentální fyziku. Od podzimu 1899 do konce roku 1901 studoval na univerzitě v Göttingenu a stále více se zabýval matematikou a teoretickou fyzikou. Začátkem roku 1902 přestoupil na Mnichovskou univerzitu, kde ho nejvíce zaujalo fyzikální praktikum Wilhelma Röntgena. V letním semestru se zapsal na Berlínskou univerzitu. Zpočátku studoval u Maxe Plancka teoretickou optiku, termodynamiku a teorii plynů, později pod jeho vedením vypracoval disertaci o teorii interferenčních jevů na planparalelních deskách \"(Über die Interferenzercheinungen an planparallelen Platen\"). Jako doktor filozofie potom ještě pokračoval dva roky v Göttingenu, kde složil zkoušky na středoškolského profesora matematiky a fyziky.", "section_level": 2}, {"title": "Akademická kariéra.", "content": "Na podzim r. 1905 přijal Laue místo asistenta na katedře teoretické fyziky u Maxe Plancka na Univerzitě v Berlíně. Kromě pedagogické činnosti se věnoval i vědecké práci - teorii relativity a využití termodynamiky v optice - a následující rok předložil habilitační práci o termodynamickém významu soudržnosti světelných vln (\"Über die Entropien von interfierenden Strahlenbündeln).\" Einsteinova teorie relativity jej zaujala natolik, že se za ním vydal do Bernu, aby s ním osobně konzultoval některé problémy této nové teorie. Byl jedním z prvních vědců, kteří teorii relativity přijali a v roce 1911 vydal obsáhlou monografii Princip relativity (\"Das Relativitätsprinzip\"), v níž zejména matematicky zpracoval široký okruh otázek, který první Einsteinova stručná práce jen naznačila nebo zcela pominula. O deset let později přidal Laue druhý díl, týkající se obecné teorie relativity (\"Die Relativitätstheorie\").  Z Berlína přešel Laue v roce 1909 do univerzitního Ústavu teoretické fyziky v Mnichově (Ludwig-Maximilians-Universität München), kde působil jako soukromý docent u Arnolda Sommerfelda. Zde mělo velkou tradici studium fyzikální optiky, mineralogie a výzkum krystalů. Období let 1910-12 patřilo v jeho vědecké kariéře k nejúspěšnějším. Uskutečnil pokus, kterým byla potvrzena hypotéza krystalové mřížky a zároveň prokázána vlnová povaha rentgenového záření. Objev ohybu (difrakce) rentgenového záření na krystalu byl oceněn Nobelovou cenou za fyziku v roce 1914. Popis i důsledky historického experimentu - vznik dvou nových fyzikálních oborů, rentgenové spektroskopie a strukturální analýzy - Laue později shrnul v monografii \"Die Interferezen von Röntgenstrahlen\" (r.1923).  V r. 1912 byl Laue jmenován mimořádným profesorem na univerzitě v Curychu a od října 1914 řádným profesorem teoretické fyziky ve Frankfurtu nad Mohanem. Na nově založené Goethově univerzitě Laue působil - s přestávkou v letech 1916 až 1918, kdy sloužil armádě ve Fyzikálním ústavu ve Würzburgu - do března 1919.  Další léta pracoval v Berlíně, a to nejen na univerzitě jako řádný profesor teoretické fyziky, ale i v dalších vědeckých institucích (Pruská akademie věd, Fyzikální ústav císaře Viléma-KWP a Říšský fyzikálně-technický ústav v Berlíně-Charlottenburgu). Zabýval se hlavně teorií relativity a supravodivostí. Na konci druhé světové války žil v Hechingenu, kam byl evakuován Fyzikální ústav císaře Viléma. Napsal zde knihu Dějiny fyziky (\"Geschichte der Physik\"), která získala celosvětovou popularitu. Po válce byl spolu s dalšími německými fyziky internován několik měsíců v anglickém sídle Farm Hall nedaleko Cambridge.  Počátkem roku 1946 se Laue vrátil do Německa a přednášel na univerzitě v Göttingenu. Aktivně se zúčastnil budování nových vědeckých institucí v Německu. Byl v čele několika fyzikálních ústavů, napsal monografii o supravodivosti (\"Theorie der Supraleitung\") a v dubnu 1951 přijal nabídku vést Ústav fyzikální chemie a elektrochemie společnosti Maxe Plancka v Berlíně-Dahlemu. V roce 1957 podepsal tzv. Göttingenský manifest proti jadernému zbrojení Německa. Pracoval až do konce života. Zemřel 24. dubna 1960 na následky zranění při automobilové nehodě.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Max von Laue se oženil v roce 1910 s :Magdalenou Degenovou, měli dvě děti.  Pro svůj pevný charakter, otevřenou povahu a smysl pro spravedlnost byl autoritou mezi svými současníky. Od třicátých let otevřeně vystupoval na obranu vědeckých názorů, jako např. teorie relativity, které byly tehdejším režimem odmítány. Před druhou světovou válkou pomohl řadě svých židovských kolegů a byl proto v Německu ve složité situaci. V r. 1934 bylo zamítnuto jeho jmenování členem prezídia pruské Akademie věd, v roce 1943 byl předčasně penzionován.  Mezi jeho záliby patřilo plachtění, lyžování, turistika, s přáteli rád chodil na vysokohorské túry. Zajímal se o umění, zejména klasickou hudbu. Byl vášnivým motoristou, miloval rychlou jízdu. Zpočátku vlastnil motocykl a od konce dvacátých let auto. Dobrý zdravotní stav mu dovoloval řídit i ve stáří. Dne 8. dubna 1960 se z nevyjasněné příčiny-pravděpodobně nikoli vlastní vinou-zapletl do těžké dopravní nehody na dálnici v tehdejším Západním Berlíně. O několik dní později na následky zranění zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Max von Laue je nositelem Nobelovy ceny za fyziku, která mu byla udělena v roce 1914. Cenu získal za objev ohybu (difrakce) rentgenových paprsků na krystalech. Laue vyšel z předpokladu, že jsou-li atomy v krystalech uspořádány do mřížky, pak by se po jejich ozáření rentgenovými paprsky měly ukázat ohybové a interferenční jevy jako u viditelného světla na rytou optickou mřížku. Laueho myšlenku uskutečnili fyzikové Walter Fridrich a Paul Knipping. Podle Maxe Plancka to byl příklad plodné spolupráce teorie a experimentu. Sám Laue prohlásil, že tento úspěch ho nestál žádné zvláštní úsilí a cestu k němu spatřil úplně náhodou. Pro úspěch experimentu byla rozhodující Fridrichova praxe ve fotografování rentgenovými paprsky. Po několikahodinné expozici na rovinném filmu vznikl interferenční obrazec, vytvářející tzv. Laueho diagram (lauegram), který znázorňuje symetrické uspořádání atomů v krystalu.  Samotná zlatá medaile měla poněkud zvláštní osud. Před válkou byly v Německu zabavovány drahé kovy, proto Laue poslal svou medaili Nielsi Bohrovi do Dánska, aby mu ji uschoval. Když pak Němci obsadili Dánsko, Bohr s maďarským chemikem Georgem Hevesym medaili rozpustili v lučavce královské a ponechali ji v láhvi v tekutém stavu. Po válce pak zlato z roztoku vyloučili a poslali do Stockholmu, aby na ní byl zhotoven nový nápis.  Max von Laue získal během svého života mnoho dalších ocenění. Byla mu udělena Ladenburská medaile, medaile Maxe Plancka, Helmholzova medaile a Zlatá medaile Bimala-Churn-Law z indické asociace v Kalkatě. Byl držitelem čestných doktorátů na univerzitách v Bonnu, Stuttgartu, Berlíně, Manchestru a Chicagu, byl členem Ruské akademie a Berlínské akademie věd a mnoha dalších vědeckých společností v mnoha zemích. V r. 1952 se stal rytířem řádu Pour le Mérite, v roce 1953 získal Velký kříž s hvězdou pro federální služby a v roce 1957 mu byl udělen řád Čestné legie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Max Theodor Felix von Laue (9. října 1879, Pfaffendorf u Koblenze – 24. dubna 1960, Berlín) byl německý fyzik. V roce 1914 obdržel Nobelovu cenu za fyziku za objev ohybu (difrakce) rentgenových paprsků na krystalech.", "tgt_summary": "马克斯·冯·劳厄(,1879年-10月9日-1960年-4月24日),德国物理学家,因发现晶体中X射线的衍射现象而获得1914年诺贝尔物理学奖。", "id": 734489}
{"src_title": "Cross-site scripting", "tgt_title": "跨網站指令碼", "src_document": [{"title": "Ukázky útoku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Typ 1.", "content": "Většinou se označuje jako lokální nebo DOM based. Lze ji využít i na statických stránkách a jde o neošetřené přenesení proměnné z URL adresy do javascriptu. Pro ilustraci si představme, že máme html stránku s následujícím kódem: a na stránku vstoupíme přes standardní odkaz stránka standardně vypíše pouze „Ahoj Alice“. Útočník však může odkaz pozměnit na a tím vykoná zákeřný kód.  Tento vektor útoku (stejně jako u typu 2) stojí a padá na přístupu přes upravenou url a většinou je takto i snadno odhalitelný pomocí prosté logiky. Pokud na stránku přijdete přes normální odkaz, tak se zachová tak, jak má.", "section_level": 2}, {"title": "Typ 2.", "content": "Označuje se jako non-persistent nebo reflected. Je postaven na úpravě části URL která se interpretuje do stránky jako její součást, například jako nadpis. Pokud do URL adresy přidáme svůj kód, který není před interpretací upraven, tak se stránka v prohlížeči zachová, jako by námi vložený kód byl její součástí. Tato zranitelnost se týká především stránek s generovaným obsahem, pro příklad používáme php a někde ve zdrojovém kódu máme stačí uživateli podstrčit adresu upravenou například takto:", "section_level": 2}, {"title": "Typ 3.", "content": "Je označován jako persistent, stored nebo second-order, protože dojde k přímé a trvalé modifikaci obsahu stránky. Jde o často využívanou možnost, protože na takto napadené stránky nemusíte vstoupit přes upravený odkaz. Vzniká, pokud je obsah stránky generován z databáze. Náš javascript jednoduše vložíme třeba jako součást komentáře – spolu s ním se uloží do databáze a je následně zobrazen všem lidem, kteří si takovýto komentář zobrazí.", "section_level": 2}, {"title": "Obrana.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Na straně serveru.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Účinný příklad obrany v jazyce PHP.", "content": "Pokud na stránce využíváme mnoho vstupních parametrů (superglobálních proměnných: $_POST, $_GET,..), můžeme je ošetřit najednou pomocí následujícího skriptu:  Tento skript nám ošetří PHP kód proti Cross-site scripting (XSS) útokům. Pokud pracujeme ještě s databází, je nutné ošetřit skript také proti SQL injection!", "section_level": 3}, {"title": "Na straně uživatele.", "content": "Na straně uživatele je obrana v dnešní době možná. Velké množství moderních prohlížečů (Chrome, Opera, Firefox, Safari...) mají již implementovanou ochranu proti tomuto útoku. Jinak lze sice vypnout JavaScript, ovšem mnoho stránek tím prakticky znefunkčníne a drtivá většina prohlížečů ho má zapnutý. Je třeba si ale uvědomit, že o zamezení možnosti cross-site scriptingu by se měl postarat skript na straně serveru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Cross-site scripting (XSS) je metoda narušení WWW stránek využitím bezpečnostních chyb ve skriptech (především neošetřené vstupy). Útočník díky těmto chybám v zabezpečení webové aplikace dokáže do stránek podstrčit svůj vlastní javascriptový kód, což může využít buď pouze k poškození vzhledu stránky, jejímu znefunkčnění, získávání citlivých údajů návštěvníků stránek nebo obcházení bezpečnostních prvků aplikace. Často je též využíván při phishingu tak, že je skrze XSS zranitelnosti uživateli ukázán jiný obsah na jinak důvěryhodné stránce.", "tgt_summary": "跨网站指令码(英语:Cross-site scripting,通常简称为:XSS)是一种网站应用程序的安全漏洞攻击,是代码注入的一种。它允许恶意使用者将程序码注入到网页上,其他使用者在观看网页时就会受到影响。这类攻击通常包含了HTML以及使用者端脚本语言。", "id": 2897201}
{"src_title": "Michael Jordan", "tgt_title": "迈克尔·乔丹", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v Brooklynu, New York, NY. Brzy po narození se rodina přestěhovala do Wilmingtonu v Severní Karolíně. Tam navštěvoval střední školu Emsley A. Laney, kde započal svou sportovní kariéru, když za školu hrál americký fotbal, baseball a basketbal.  Roku 1981 získal sportovní stipendium pro studium na University of North Carolina at Chapel Hill, kde poté studoval obor kulturní geografie. Na univerzitě se hned první sezónu 1981–1982 ukázal jako velmi talentovaný hráč. Sezónu končil s průměrem 13,4 bodů na zápas a úspěšností 53,4 %. Tím byl vyhlášen univerzitním basketbalovým nováčkem východního konference USA (ACC). V oné sezóně s týmem vyhráli univerzitní pohár NCAA.  Za univerzitu hrál ještě dvě sezóny, kdy měl vždy průměr 20 bodů na zápas a úspěšnost okolo 54 %. Roku 1983 vyhrál Naismithův pohár pro nejlepšího hráče a o rok později i Woodenův pohár. V roce 1984 přerušil studium na univerzitě, jelikož byl draftován týmem Chicago Bulls do NBA. Téhož roku byl i ve vítězném týmu na letních olympijských hrách v Los Angeles. Studium dokončil roku 1986.", "section_level": 2}, {"title": "Profesionální kariéra.", "content": "Ve své první sezóně v NBA si udržel průměr 28,2 bodů na zápas s úspěšností 51,5 %. Také byl diváky zvolen do all-star týmu a objevil se na obálce prestižního sportovního časopisu Sports Illustrated. Jeho zvolení do all-star týmu však vzbudilo kontroverzi mezi zkušenějšími hráči, kteří dokonce odmítali Jordanovi během hry přihrát. Jordan sice vyhrál ocenění nováček roku, ale jeho tým vypadl již v prvním kole playoff. Ve své druhé sezóně si zlomil nohu a odehrál jen 18 zápasů, toho využil pro dostudování univerzity.  Následujících sedm sezón byl na vrcholu své kariéry, kdy jeho průměr neklesl pod 30 bodů na zápas. V sezónách 1986–87, 1987–88 a 1989–90 třikrát překonal hranici 1000 košů v sezóně. Právě v sezóně 1986–87 se stal teprve druhým hráčem, který pokořil hranici 3000 bodů na sezónu, prvním byl Wilt Chamberlain, konkrétně šlo o 3041 bodů. Tuto hranici již znovu nepřekročil. V těchto sedmi sezónách jeho průměr neklesl pod 943 košů a 2400 bodů na sezónu. V letech 1991, 1992 a 1993 dovedl tým Chicago Bulls k vítězství v playoff NBA. Sám se v těchto letech stal třikrát nejužitečnějším hráčem finále playoff a v letech 1991 a 1992 i nejužitečnějším hráčem celé sezóny NBA. V roce 1992 dále úspěšně reprezentoval svou vlast, když s tzv. Dream Team vyhrál zlatou medaili na letních olympijských hrách v Barceloně.  Roku 1993 si prošel obdobím kontroverze, když byl obviňován z gamblerství. V červenci téhož roku byl navíc jeho otec zavražděn při loupežném přepadení. Jordan kvůli stresu přerušil kariéru. Roku 1994 podepsal smlouvu s baseballovým týmem Chicago White Sox, že bude hrát za jejich týmy v Minor league baseball. Skutečně nastoupil za tým Birmingham Barons a později za Scottsdale Scorpions.  Bez Jordana Chicago Bulls vypadli v druhém kole playoff. V březnu 1995 dvěma slovy („Jsem zpět“) oznámil, že se vrací do NBA. V probíhající sezóně ještě stihl dohrát sedmnáct zápasů s průměrem 26,9 bodů na zápas a úspěšností 41,1 %. Tým však znovu v playoff vypadl. Pro následující sezónu proto Jordan začal znovu přísně trénovat.  V sezóně 1995–96 se Jordan i Bulls předvedli znamenitě. Jordan byl znovu nejlepším hráčem s 30,4 body na zápas a úspěšností 49,5 %. Tým Chicago Bulls zase stanovil nový rekord s 72 výhrami a jen 10 porážkami. Tým také znovu vyhrál playoff NBA. Jordan byl již počtvrté jmenován nejužitečnějším hráčem finálových zápasů, a tím překonal rekord Magica Johnsona. V následující sezóně tým vyhrál 69 zápasů a Jordan zaznamenal skóre 29,6 bodů na zápas s úspěšností 48,6 %. Bulls po dlouhé bitvě znovu vyhráli finále playoff a Jordan získal trofej pro nejužitečnějšího hráče.  Jeho poslední sezónou v Chicago Bulls byla 1997–98, kdy si udržel 28,7 bodů na zápas a úspěšnost 46,5 %. V této době mu bylo již 35 let. V playoff získal Jordan s týmem již šestý pohár pro nejlepší tým a on sám pro nejužitečnějšího hráče.  Roku 1999 mu vypršela smlouva a i proto se rozhodl již podruhé přerušit kariéru, kdy se přesněji rozhodl, že se na 99 % k hráčské kariéře nevrátí. O rok později se do světa NBA vrátil jako spolumajitel týmu Washington Wizards. V roce 2001 však oznámil, že hodlá hrát za tým Wizards. Po 60 zápasech však kvůli zranění kolene z týmu odešel. V této sezóně zaznamenal 22,9 bodů na zápas. Svou poslední sezónu odehrál po návratu do týmu Wizards v roce 2003. Jednalo se již o čtrnáctou sezónu, tím Jordan zlomil dosavadní rekord, který držel Kareem Abdul-Jabbar. Sezónu ukončil s průměrem 20 bodů na zápas. Poté již definitivně ukončil kariéru.  Momentálně je majitelem týmu Charlotte Hornets (Dříve Charlotte Bobcats, na Charlotte Hornets byl klub přejmenován v sezóně 14/15). Týmy Chicago Bulls a Washington Wizards z úcty vyřadily číslo 23 ze své nabídky čísel dresů.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "V září 1989 se oženil s Juanitou Vanoy, s kterou má dva syny (Jeffrey Michael a Marcus James) a dceru (Jasmine). Pár se rozvedl roku 2006, kdy Juanita získala vyrovnání v hodnotě 168 milionů amerických dolarů. Roku 2006 ho jeho bývalá milenka Karla Knafel nařkla z otcovství svého dítěte, testy však prokázaly opak.  Je jednou z nejvíce známých mediálních tváří, spolupracoval s firmami jako jsou Nike, Coca-Cola, Chevrolet nebo McDonald's. Oděvní firma Nike vytvořila jeho vlastní veleúspěšnou podznačku pojmenovanou \"Air Jordan\". Jordan podniká i v dalších odvětvích.  Roku 1996 si zahrál ve filmu \"Space Jam\".", "section_level": 2}, {"title": "AIR JORDAN.", "content": "Přestože skončil se svou aktivní profesionální kariérou už v roce 2003, jeho značka stále žije a nabírá na popularitě. S Nike se spojil před téměř třiceti lety a pod jeho hlavičkou vydali desítky modelů ve stovkách barevných provedení tenisek Jordan. Díky tomu, že po roce 2005 značka Nike výrazně zlevnila a zvětšil se její celkový obrat, tak se on sám paradoxně stal nejvýdělečnějším sportovním penzistou roku 2015 s astronomickým ročním příjmem 2 miliardy korun.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michael Jordan (* 17. února 1963, Brooklyn, USA) je bývalý americký profesionální basketbalista. Je považován za jednoho z nejlepších basketbalistů všech dob.", "tgt_summary": "麦可·杰佛瑞·乔丹(英语:Michael Jeffrey Jordan,1963年-2月17日)是美国的退役NBA职业篮球运动员,也是一名商人,现任职夏洛特黄蜂董事长及主要股东。身高是6英尺6英寸(1.98米),体重是216磅(98公斤),他主打得分后卫位置,球衣号码为23号。职业生涯有13年效力于芝加哥公牛,最后2个赛季则在华盛顿巫师度过,曾两度退役后复出。乔丹的暱称有「Mike」、「MJ」,另外尚有「空中飞人(Air)」、「篮球大帝」、「篮球之神」等称号;在退休后,亦有球迷尊称他为The G.O.A.T(The greatest of all time)。乔丹是20世纪世界上最具影响力的运动员之一,同时也是最具市场价值的篮球运动员,为NBA在80到90年代间得以迅速普及全球做出了巨大贡献。球界一致认为乔丹是历史上最强的NBA篮球运动员。", "id": 2234431}
{"src_title": "Abbás I. Veliký", "tgt_title": "阿拔斯一世 (波斯)", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Abbás se narodil v Herátu (dnes v Afghánistánu, tehdy jedno ze dvou hlavních měst Chorásánu) jako třetí syn Muhammada Chodábendeho jeho ženy jménem Chayr al-Nisa Begum.  Po upevnění své moci přestěhoval Abbás panovnický dvůr z Kazvínu do Isfahánu a zahájil expanzi proti většině svých sousedů. Během patnácti let donutil k míru uzbecké chány, kteří ohrožovali safíovskou říši ze severu, a dobyl značnou část dnešního Afghánistánu (Kandahár).  Podařilo se mu navázat diplomatické styky s řadou evropských států, s nimiž chtěl uzavřít spojenectví proti osmanské říši, trvalejší vztahy však udržoval pouze s Anglií. Od roku 1602 vedl téměř nepřetržitou válku s Turky a tím zabránil Vysoké portě aktivněji se angažovat v evropských náboženských konfliktech. Jeho první tažení směřovalo proti kavkazským oblastem, kde postupně dobyl Tabríz, Jerevan a Kars.  S anglickou pomocí modernizoval armádu (Anthony a Robert Sherleyové) a v roce 1606 v bitvě u Sísy na hlavu porazil osmanská vojska, díky čemuž do jeho rukou padly Ázerbájdžán, Kurdistán a oblasti kolem Mosulu a Bagdádu. V následujících letech se mu podařilo ovládnout Gruzii a získat silný politický vliv v Povolží, kde ho jako svého osvoboditele chtěla přivítat i města Astrachaň a Kazaň, dobytá před několika desetiletími Ruskem. Za pomocí anglických lodí se mu také podařilo zlikvidovat pirátské státečky v Perském zálivu, obsadit portugalskou kolonii Hormuz, zaútočit na říši Velkých Mogulů a posunout perské hranice až k řece Indu.  Jeho skvělé vojenské úspěchy, které více než zdvojnásobily rozlohu říše, umožnily neurovnané poměry v sousedních zemích, zejména v osmanské říši. Na rozdíl od nich byla Persie za Abbásovy vlády konsolidovaným státem, a to hlavně díky drastickým metodám šáhovy vlády. O jeho bezohledném postupu vůči rodině není pochyb, Abbásovou obětí se stal dokonce i jeho syn Safí, takže trůn nakonec zdědil až jeho vnuk, který se rovněž jmenoval Safí. Podobně jako ke členům vlastní rodiny se Abbás choval i ke všem sunnitům, naproti tomu projevoval velkou snášenlivost vůči křesťanům a židům.  Isfahánský dvůr se stal centrem mezinárodního dění, Abbás přijímal vyslance z evropských a asijských zemí, ale upřednostňoval spolupráci s Angličany a Číňany, zatímco k Portugalcům se stavěl odmítavě. Ve stejné zahraniční politice pokračovali i jeho nástupci, kteří se z evropských zemí orientovali převážně na Francii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zillulláh Amír al-Mu’minín Hajdar Abú-l-Muzaffar Šáh Abbás al-Husajní al-Músáví as-Safáví Bahadur Chán, obvykle nazývaný Abbás I. Veliký, (persky ; 27. ledna 1571 – 19. ledna 1629 v Mázandaránu) byl perský šáh z dynastie Safíovců vládnoucí v letech 1587–1629. Byl nejmladším synem šáha Muhammada Chodábenda a od svých deseti let působil jako místodržící chorásánské provincie. V roce 1587 připravil se svými věrnými státní převrat, při kterém dal popravit dva starší bratry a svého otce donutil k abdikaci.", "tgt_summary": "阿拔斯一世(大帝)(,1571年-1月27日-1629年-1月19日),伊朗萨非王朝的沙阿(1587年—1629年在位)。在他统治时期,萨非王朝达到了国力的颠峰。", "id": 1414578}
{"src_title": "Oliver Cromwell", "tgt_title": "奥利弗·克伦威尔", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Oliver Cromwell se narodil 25. dubna v Huntingdonu jako syn Roberta Cromwella a Alžběty Stewardové. Sociální postavení jeho rodiny bylo relativně nízké. Jeho otec byl mladším synem svých rodičů a jedním z deseti dětí. Zdědil tak dům v Huntingtonu a malé množství půdy, která vynášela asi 300 liber ročně.  Cromwell navštěvoval místní gymnázium a později Sussexskou kolej v Cambridge, která se vyznačovala puritánskou atmosférou. Studium ukončil roku 1617, po smrti otce, aniž by absolvoval závěrečné zkoušky. Dne 22. srpna 1620 se oženil s Alžbětou Bourchierovou, s níž měl devět dětí: Roberta (1621–1639), Olivera (1622–1644), Bridget (1624–1681), Richarda (1626–1712), Jindřicha (1628–1674), Alžbětu (1629–1658), Jakuba (1632–1632), Marii (1637–1713) a Františku (1638–1720).  Roku 1636 Cromwell zdědil po svém strýci velký majetek v Ely a také úřad výběrčího desátků pro Elyskou katedrálu. Výsledkem bylo zvýšení jeho příjmu na 300–400 liber ročně. Stal se oddaným puritánem a vytvořil si vztahy s vůdčími rody v Londýně a Essexu.", "section_level": 1}, {"title": "Poslanec.", "content": "Cromwell se stal členem parlamentu za Huntington roku 1628. Po rozpuštění tohoto parlamentu vládl Karel I. dalších dvanáct let, aniž by svolal další parlament. Poté co byl nucen řešit vzpouru ve Skotsku, známou jako válka biskupů, potřeboval na její potlačení finanční prostředky, a tak roku 1640 svolal parlament (\"Short Parliament\"), který byl však po třech týdnech rozpuštěn. Cromwell byl jeho členem za Cambridge.  Další parlament (\"Long Parliament\") byl svolán tentýž rok. Cromwell byl v něm opět jako zástupce Cambridge. V prvních dvou letech byl spojencem skupiny pobožných aristokratů ve Sněmovně lordů a Dolní sněmovně. Tam se mu podařilo spojit s důležitými šlechtici, jako byli například hrabata z Essexu, Warwicku a Bedfordu, Oliver St. John nebo vikomt ze Saye a Sele. Angažoval se v agendě církevní reformace.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenský velitel.", "content": "Neschopnost řešit rozpory mezi parlamentem a Karlem I. vedly na podzim roku 1642 k vypuknutí občanské války.  Cromwell naverboval jednotku jezdectva z Cambridgeshire, kterou financoval zabavením prostředků určených pro krále. Jeho oddíl se poprvé účastnil války v říjnu 1642 v nerozhodné bitvě u Edgehill. Jeho jednotka byla zařazena do armády Eduarda Montagu, hraběte z Manchesteru; v bojích ve východní Anglii v průběhu roku 1643 získala mnohá vítězství. Cromwell byl jmenován velitelem Ely a plukovníkem východní parlamentaristické armády.  Po bitvě u Marston Moor v červenci 1644 byl jmenován hlavním velitelem jezdectva východní armády. Úspěch jeho jezdeckého pluku v rozbití jezdectva královského vojska a útok na pěchotu byly hlavním faktorem vítězství parlamentaristů v této bitvě. Cromwell sám bojoval v čele svého vojska a byl zraněn na hlavě. Nerozhodný výsledek druhé bitvy u Newbury znamenal pokračování války.  Částečně pod vlivem nevyužití úspěchu v bitvě u Marston Moor vydal parlament nařízení (\"Self-Denying Ordinance\"), které nařizovalo členům horní a dolní komory parlamentu, aby si vybrali mezi vojenskou pozicí a členstvím v parlamentu. Jedinou výjimkou byl Cromwell, kterému bylo povoleno obojí. V dubnu 1645 byly položeny základy parlamentaristické armády nového typu (\"New Model Army\"). Jejím vrchním velitelem se stal Thomas Fairfax a Cromwell se stal vrchním velitelem jezdectva a druhým velitelem celé armády. V červnu 1645 v bitvě u Naseby armáda parlamentaristů rozprášila královské vojsko. Dne 10. června se Cromwell účastnil porážky posledního velkého královského vojska, která ukončila naději Karla I. na vítězství ve válce. Cromwell obléhal a obsadil Basing House a později byl obviňován, že nechal zabít stovku mužů posádky, kteří se již vzdali. Později se zapojil do obléhání Bridgwateru, Sherbrone, Bristolu, Devizes a Winchesteru. Poté, co se Karel I. 5. května 1646 vzdal Skotům, byla první fáze občanské války ukončena.", "section_level": 1}, {"title": "Politik.", "content": "V únoru 1647 se Cromwell zotavoval po nemoci, která ho na určitou dobu postavila mimo hlavní politické dění. Po jeho návratu byli parlamentaristé rozděleni na dvě skupiny v názoru na postup vůči králi. Většina v obou komorách navrhovala, aby bylo Skotům vyplaceno odstupné za krále, většina armády rozpuštěna, Karel I. dosazen zpět na trůn a aby byla zavedena presbyteriánská správa církve. Cromwell skotský model presbyteriánství odmítal, protože podle něho představoval nahrazení jedné hierarchie druhou. Armáda se radikalizovala, protože parlament nebyl schopen zaplatit mzdu, kterou vojákům dlužil. V květnu byl Cromwell vyslán na velitelství armády, aby dojednal kompromis, ale neuspěl. V červnu oddíl jezdectva pod vedením George Joyceho unesl krále z parlamentaristického vězení. Cromwell a Henry Ireton poté zpracovali prohlášení, navrhující kontrolu výkonné moci pravidelně svolávaným parlamentem a obnovení episkopálního zřízení. Mnoho vojenských důstojníků považovalo tento návrh za málo radikální a dožadovali se rovného politického postavení pro všechny občany. To vedlo k bouřlivým debatám mezi Cromwellem, Fairfaxem a Iretonem na straně jedné a levellery (zastánce mimo jiné svobodných voleb, rovnosti před zákonem a náboženské svobody) na straně druhé, které skončily nedohodou. Tato jednání a Karlův útěk z vězení zřejmě vyostřilo Cromwellův vztah vůči králi.  Nezdar jednání o vztahu vůči králi a jeho útěk vedly roku 1648 k vypuknutí druhé fáze občanské války. Karel I. se chtěl uchopit moci vojenskou silou. Cromwell nejprve potlačil povstání králových stoupenců ve Walesu a přinutil ke kapitulaci posádku v Tenby. Poté se v čele vojska čítajícího 9000 mužů vydal na sever, aby odrazil skotskou armádu, která po dohodě s Karlem I. vpadla do Anglie. Cromwell jako vrchní velitel porazil Skoty, jejichž počet byl dvojnásobný. V prosinci 1648 byla skupina poslanců, kteří chtěli pokračovat v jednání s králem, rozehnána oddílem vojáků vedených Thomasem Pridem (tato událost bývá označována jako \"Pride's Purge\" – Prideho čistka). Ostatní poslanci souhlasili s tím, že Karel bude obviněn a souzen za zradu. Cromwell byl v té době na severu země, kde potlačoval zbytky odporu roajalistů. Poté co se vrátil do Londýna, stal se zastáncem této myšlenky, protože Karlovu smrt považoval za jediné řešení občanské války. Rozsudek smrti pro krále podepsalo 59 členů soudního dvora včetně Cromwella, zatímco Fairfax podpis odmítl. Karel byl popraven 30. ledna 1649.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik republiky.", "content": "Po Karlově smrti byla vyhlášená republika (\"Commonwealth of England\"). Parlament získal výkonnou i zákonodárnou moc. Byla zřízena i malá státní rada s některými výkonnými pravomocemi. Cromwell zůstal členem parlamentu a byl jmenován i členem státní rady. Zpočátku se snažil sjednotit skupinu králových přívrženců kolem St Johna a Saye a Sele, ale neuspěl. Pouze St John zůstal členem parlamentu a ostatní královi spojenci se přesunuli do Irska, kde podepsali dohodu s irskou katolickou konfederací. V březnu byl Cromwell jmenován velitelem tažení proti nim. Přípravy na invazi mu zabraly několik měsíců a v červenci vyrazil z Bristolu do Irska.", "section_level": 1}, {"title": "Tažení do Irska.", "content": "Cromwell byl hlavním velitelem tažení do Irska v letech 1649–50. Největší hrozbou nově vytvořené anglické republiky bylo spojenectví irské katolické konfederace a anglických roajalistů. Nicméně politická situace v Irsku byla velmi roztříštěna. Kromě katolicko roajalistické aliance existovala i skupina irských katolíků nesouhlasících s aliancí a skupina protestantských protiparlamentních roajalistů.  Cromwellovo vojsko bylo díky ukončené občanské válce dostatečně silné a dobře zásobené. Jeho tažení, trvající devět měsíců, bylo krátké a efektivní, i když jím neskončila válka s Irskem. Poté, co dorazil do Irska, obsadil Cromwell města Drogheda a Wexford, aby zajistil bezpečné zásobování z Anglie. Při obléhání Droghedy v září 1649 zmasakrovalo jeho vojsko po dobytí města asi 3500 lidí, z toho asi 2700 roajalistů a všechny muže, kteří měli zbraň, včetně několika civilistů, vězňů a katolických kněží. Při obléhání Wexfordu se odehrál další masakr. V době, kdy Cromwell dojednával podmínky kapitulace, vnikli někteří jeho vojáci do města, zabili asi 2000 irských vojáků a spálili většinu města.  Po dobytí Droghedy vyslal Cromwell oddíl na sever do Ulsteru, aby zabezpečil severní část země. Poté zahájil obléhání Waterfordu, Kilkeny a Clonmelu na jihovýchodě Irska. Kilkeny se, podobně jako jiná města, Cromwellovi vzdalo, ale při obléhání Clonmelu ztratil asi 2000 mužů při neúspěšném útoku, předtím, než město kapitulovalo. Jedním z jeho největších úspěchů v Irsku byla dohoda, uzavřená s pomocí Rogera Boyleho, s protestantskými roajalisty v Corku o tom, že budou bojovat na jeho straně. V květnu 1650 byl Cromwell informován o tom, že se Karel II. vylodil ve Skotsku a byl covenantery prohlášen králem. 26. května se vydal se do Anglie, aby této hrozbě mohl čelit.  Po ovládnutí Irska bylo praktikování katolických bohoslužeb zakázáno a katoličtí kněží, kteří byli dopadeni, byli zabiti. Asi 12000 irských obyvatel bylo prodáno do otroctví. Veškerá půda vlastněná katolíky byla zabavena a předána Angličanům a Skotům. Katolíkům, kterým byla půda ponechána, byla přidělena půda v neúrodné části země v oblasti Connacht. V období anglické republiky se podíl půdy vlastněné katolíky snížil z původních 60 % na pouhých 8 %.", "section_level": 1}, {"title": "Tažení do Skotska.", "content": "Cromwell opustil v květnu 1650 Irsko a o několik měsíců později vyrazil do Skotska, poté co Skotové prohlásili Karla II. králem. Vydal provolání k valnému shromáždění skotské církve, ve kterém naléhal, aby si Skotové uvědomili chybu, kterou udělali spojenectvím s roajalisty. Odpověď Skotů byla odmítavá, a tak spor musel být řešen válečnými prostředky.  Zpočátku jeho výprava měla potíže se zásobováním a Cromwell uvažoval o evakuaci své armády po moři z Dunbaru. Obrat nastal 3. září 1650, kdy v neočekávané bitvě u Dunbaru zabili Angličané asi 4000 skotských vojáků a dalších asi 10000 zajali. Toto vítězství jim umožnilo převzít kontrolu nad skotským hlavním městem Edinburgh. Následujícího roku podnikl Karel II. a Skotové pokus přepadnout Anglii a dobýt Londýn v době, kdy byl Cromwell ve Skotsku. Ten za nimi rychle vyrazil na jih a 3. září 1651 v bitvě u Worcesteru porazil poslední velkou královskou armádu. Mnoho skotských zajatců zemřelo na různé nemoci a někteří byli posláni do kolonií na Barbados. V době anglické republiky byla vláda ve Skotsku realizována z Anglie za přítomnosti anglického vojska. Bylo povoleno praktikování presbyteriánství, ale skotské církvi nebyly navráceny pozice v civilní správě.", "section_level": 1}, {"title": "Rozpuštění parlamentu.", "content": "V letech 1649 až 1651 se Cromwell účastnil vojenských tažení a byl mimo centrum politického dění. Mezitím se vytvořily v parlamentu (označovaném jako \"Rump Parliament\") různé frakce, které mezi sebou soupeřily o vliv. Po návratu se Cromwell snažil dosáhnout vyhlášení nových voleb, sjednocení tří království pod jednu vládu a vytvořit základy tolerantní církve. Parlament však váhal ve vyhlášení termínu nových voleb a neuspěl v řešení základních záměrů reformy církve. Cromwell byl tímto stavem v dubnu 1653 frustrován a požadoval, aby parlament jmenoval vládu složenou ze zástupců poslanců a armády a poté aby se rozpustil. Nicméně parlament pokračoval v diskusích o zákonu pro ustanovení nové vlády. To Cromwella rozzuřilo natolik, že vtrhl do sněmovny s oddílem mušketýrů, nechal ji vyklidit a parlament rozpustil.", "section_level": 1}, {"title": "Nový parlament.", "content": "Po rozpuštění parlamentu přešla moc přechodně na radu, která jednala o další formě správy země. Byla zvažována myšlenka Thomase Harrisona, ke které se připojil i Cromwell, která navrhovala, aby se členy parlamentu stali lidé, kteří jsou váženi pro své náboženské postoje. Tento parlament (označovaný také \"Barebone Parliament\") zahájil jednání 4. července 1653. Cromwellovi bylo nabídnuto, aby se stal jeho členem, ale on to odmítl. Odhalení, že velká část členů je příznivci radikálů, vedlo k jeho rozpuštění 12. prosince 1653.", "section_level": 1}, {"title": "Protektorát.", "content": "Po rozpuštění parlamentu vydal John Lambert novou ústavu (\"Instrument of Government\"). Ta ustanovila Cromwella na doživotí lordem protektorem, byl pověřen vykonáváním funkce nejvyššího soudce a řízením vlády. Cromwell složil přísahu 16. prosince 1653. Při této příležitosti měl oblečené tmavé jednoduché šaty, aby tato událost nepřipomínala korunovaci, ale od té doby se podepisoval jako \"Oliver P\", stylem, který připomínal podpisy králů. Jako protektor měl právo svolávat a rozpouštět parlament, ale byl povinen hledat většinovou shodu ve státní radě. Jeho roční příjem jako lorda protektora byl určen na částku 100000 liber ročně.  Cromwell si jako lord protektor stanovil dva hlavní cíle – uklidnění společnosti po chaosu občanské války a vytvoření stabilní formy vlády. Cromwell preferoval spolupráci silného vládce s parlamentem. Byly provedeny jen malé reformy zákonů, protože hlavní snahou byla stabilizace politického systému. První protektorátní parlament byl ovládnut radikály, kteří chtěli provést republikánské reformy. Po prvních pokusech o usměrnění jejich návrhů a poté co parlament pokračoval v návrzích na radikální reformu ho Cromwell 22. ledna 1655 rozpustil.  Cromwell se zaměřil na obnovu svobody vyznání. V prvním období protektorátu byly jmenovány komise, které měly vyloučit kněze a učitele, kteří nebyli shledáni vhodnými pro vykonávání svého úřadu. Po potlačení roajalistického povstání v březnu 1655 Cromwel (na Lambertovu radu) rozdělil Anglii na vojenské obvody spravované brigádními generály. Tito generálové a jejich zástupci byli zodpovědní nejen za zajištění bezpečnosti, ale i za Cromwellovo tažení za obnovení morálky. Generálové byli nejen veliteli vojska ve svém obvodu, ale zajišťovali i výběr daní a zajišťovali podporu vlády v Anglii a Walesu. V každém hrabství byli jmenováni komisaři, kteří se měli starat o zajištění bezpečnosti. Jejich činnost ale vyvolávala obavy z příliš radikálních reforem a poté co generál John Densborough navrhl daň pro zajištění jejich činnosti, druhý protektorátní parlament tento návrh odmítl, protože se domníval, že by se jednalo o podporu vojenského státu. To vedlo k demisi generálů a zrušení tohoto režimu správy.  Cromwell si byl vědom příspěvku Židů pro ekonomický rozvoj Holandska, v té době největšího ekonomického rivala Anglie. To spolu s jeho přesvědčením o právu na soukromý majetek těch, kteří se nacházeli mimo evangelický puritanismus, ho vedlo k tomu, že pozval Židy, aby se vrátili zpět do Anglie. To se událo asi 350 let poté, co je Eduard I. z Anglie vyhnal. Cromwell doufal, že pomohou obnovit ekonomiku zdevastovanou občanskou válkou.  Roku 1657 byla Cromwellovi nabídnuta koruna, ale on ji po několika týdnech odmítl, protože se nechtěl podílet na obnově něčeho, co pomáhal zrušit. 26. června 1657 byl obřadně znovu jmenován lordem protektorem. Tato událost se nyní odehrála ve Westminsterském opatství a slavnostním rázem daleko více připomínala korunovaci než jeho předchozí jmenování. I v této době nebyl úřad lorda protektora dědičným, i když Cromwell mohl jmenovat svého nástupce. Nově vydaná ústava zavedla některé instituce podobné předchozímu režimu, například pseudo horní sněmovnu, označovanou jako \"jiná sněmovna\". Cromwell také jmenoval dva nové barony. Nicméně on sám sebe označoval spíše za strážce nebo hlídače než monarchu.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Uvádí se, že Cromwell trpěl malárií a zánětem močového měchýře. Roku 1658 byl postižen záchvatem malárie a následným záchvatem infekce. Ke zhoršení jeho zdravotního stavu přispěla zřejmě i smrt jeho milované dcery Alžběty, které bylo v době smrti 29 let. Zemřel ve Whitehallu 3. září 1658. Byl pohřben s velkou pompou ve Westminsterském opatství spolu se svou dcerou Alžbětou.  Jeho nástupcem se stal jeho syn Richard. I když to nebyl neschopný muž, postrádal mocenské spojence v parlamentu a armádě a byl přinucen v květnu 1659 rezignovat. Mezi soupeřícími frakcemi neexistoval žádný výrazný vůdce a tak George Monck, anglický správce Skotska, dorazil v čele armády do Londýna a obnovil jednání parlamentu (\"Long Parliament\"). Pod jeho dohledem byly provedeny roku 1660 ústavní změny, které umožnily návrat Karla II. z ciziny, jeho jmenování králem a obnovu monarchie. Roku 1661 byly Cromwellovy ostatky exhumovány, potupně oběšeny a posmrtně provedena jeho poprava.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oliver Cromwell (25. duben 1599 – 3. září 1658) byl anglický vojevůdce a politik. Jako vojenský velitel přispěl k porážce královského vojska v občanské válce. Po popravě Karla I. roku 1649 byl vůdčí postavou Anglické republiky, obsadil Skotsko a Irsko a od roku 1653 až do své smrti roku 1658 vládl jako lord protektor Anglie, Skotska a Irska.", "tgt_summary": "奥立佛·克伦威尔(Oliver Cromwell,1599年-4月25日-1658年-9月3日),英国政治人物、国会议员、独裁者,在英国内战中击败了骑士派,1649年斩杀了查理一世后,克伦威尔废除英格兰的君主制,并征服苏格兰、爱尔兰,在1653年至1658年期间出任英格兰-苏格兰-爱尔兰联邦之护国公。", "id": 2359116}
{"src_title": "Henry Bessemer", "tgt_title": "亨利·贝塞麦", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Henry Bessemer se narodil 19. ledna 1813 v Charltonu, asi 50 km severně od Londýna. Jeho otec Anthony Bessemer se narodil v Londýně, ale v jednadvaceti letech odešel do Paříže, kde pro pařížskou mincovnu zkonstruoval kopírovací frézku na výrobu razidel z velkých plastických modelů. Za zdokonalení optického mikroskopu byl ve 26 letech přijat do Francouzské akademie věd, ale Francouzská revoluce jej donutila vrátit se zpět do Anglie. Vynalezl stroj na výrobu zlatých šperkových řetízků a vybudoval na ně úspěšnou továrnu, kde zprvu pracoval i syn Henry.", "section_level": 1}, {"title": "Vynálezce.", "content": "Henryho první úspěšný vynález byl stroj na výrobu bronzového prášku do „zlatých“ barev, který dokázal vyrábět čtyřicetkrát levněji než když se vyráběl ručně a dovážel z Norimberku. Když se v roce 1837 oženil, našel ve svém švagru schopného spolupracovníka. Najal dům v Londýně, v různých částech Anglie nechal vyrobit jednotlivé celky strojů, které smontoval a zařídil si vlastní výrobu. Celý proces držel v tajnosti 35 let a do budovy za celou tu dobu mělo přístup pouze 5 lidí, členů rodiny. Roku 1848 si dal patentovat proces kontinuální výroby plochého skla, ale neměl s ním úspěch. Zato získal bohaté zkušenosti s konstrukcí pecí, což pak bohatě využil.", "section_level": 1}, {"title": "Bessemerův konvertor.", "content": "Britská armáda hledala způsob, jak levněji vyrábět ocel pro děla. Až do Bessemerova vynálezu byla k dispozici pouze křehká a nespolehlivá litina, anebo pracně vyráběná svářková ocel. Řada litinových mostů se zřítila kvůli lomu jednotlivých součástí, podobně praskaly litinové kolejnice a litinová děla. Bessemer na problému pracoval v letech 1850-1855 a roku 1856 patentoval svůj konvertor a popsal jej v novinách. Hruškovitá sklopná nádoba obsahovala roztavené surové železo, kterým probublával vzduch. Tím se železo čistilo a zbavovalo nežádoucích příměsí, včetně přebytečného uhlíku. Při praktickém nasazení se ukázalo, že vzhledem k proměnlivému složení surového železa výsledky nejsou uspokojivé a Bessemer se rozhodl výrobu realizovat sám. Ve Sheffieldu vybudoval hutní závody, kde se uhlík nejprve téměř úplně vyloučil a dodatečně přidával v přesně určeném množství. Proces stál zlomek ceny dosavadních postupů a tak mohla ocel postupně nahradit litinu nejen při výrobě děl. „Bessemerování“ se už dnes sice neužívá, bylo však jedním z nejdůležitějších vynálezů v celé průmyslové revoluci.", "section_level": 2}, {"title": "Další vynálezy.", "content": "Bessemer získal více než 129 patentů, od vojenských zbraní a děl přes razidla na plastické poštovní známky až po šroubový lis na cukrovou třtinu. Roku 1868 zkonstruoval loď, jejíž kabina byla zavěšena tak, aby se ani při rozbouřeném moři nekývala a pasažéři netrpěli mořskou nemocí. Prototyp lodi však pobořil přístavní hráz a investoři ztratili zájem.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Za své vynálezy získal řadu ocenění, roku 1879 se stal členem Královské společnosti a královna Viktorie ho povýšila do šlechtického stavu. Roku 1895 byl zvolen čestným členem American Academy of Arts and Sciences a jeho jméno nese osm amerických měst.", "section_level": 1}], "src_summary": "Henry Bessemer (19. ledna 1813, Charlton – 15. března 1898, Londýn) byl anglický vynálezce, jehož postup výroby oceli v takzvaném Bessemerově konvertoru znamenal revoluci v průmyslu. Byl autorem stovky dalších vynálezů, které na rozdíl od jiných vynálezců dokázal sám také podnikatelsky využít.", "tgt_summary": "亨利·贝塞麦(Henry Bessemer,1813年-1月19日-1898年-3月15日),又译为柏塞麦、俾色麦,英国工程师和发明家,他的名声主要来源于贝塞麦转炉炼钢法。", "id": 388951}
{"src_title": "Stanice metra uzavřeného typu", "tgt_title": "月台幕門", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Hlavní rozdíl oproti klasickým trojlodními stanicím je, že boční lodě jsou konstruovány užší (není nutné místo pro nástupiště) a oddělené dveřmi podobnými jako u vlaků. Ty se otevírají, jen když vlak stojí ve stanici; aby zastavil dveřmi přesně proti dveřím stanice, zajišťuje zařízení \"SOSD\" (\"svetiľnik otkrytija stancionnych dverej, \") skládající se z řady světel a fotobuněk umístěných na úrovni prvního vozu soupravy. Zvláštní zařízení synchronizuje čas a rychlost otevírání dveří ve vozech a ve stanici. Zařízení UFKP (\"ustrojstvo fotoelektričeskogo kontrolja passažira, \") a \"RUBEŽ-3M\" kontrolují infračerveným paprskem prostor mezi dveřmi stanice a vlaku a v případě pádu cestujícího nebo nějakého předmětu neumožní rozjezd vlaku.  Podobný systém staničních dveří se užívá i v západoevropských metrech s vlaky řízenými automaticky; tam však oddělení prostoru pro vlak a pro cestující tolik nezasahuje do konstrukce stanice.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavba.", "content": "Stanice uzavřeného typu byly ve své době preferovány kvůli jednodušší výstavbě. Boční lodě mají stejný poloměr jako traťové tunely, a tudíž není nutné přestavovat a otáčet razicí štít kvůli ražbě lodí o jiné velikosti. Též není nutné budovat perony a obkládat boky tunelů; klesla spotřeba stavebnin a práce trvaly kratší dobu. Celkem se tak významně snížily náklady na výstavbu. S budováním těchto stanic se však skončilo v roce 1972 z několika důvodů: jsou vyšší jejich provozní náklady (složitý mechanismus dveří je nutné udržovat), přepravní kapacita je nižší, protože kvůli složitému zastavování metro tráví ve stanici delší dobu a tím se prodlužují intervaly vlaků na lince, rovněž se na menší plochu stanice vejde méně cestujících.", "section_level": 1}, {"title": "Typy.", "content": "Technologie horizontálního výtahu je dvou typů:", "section_level": 1}, {"title": "Posuvné dveře platformy.", "content": "Výhody:  Hlavní nevýhodou tohoto systému je jeho cena; Instalace systému obvykle stojí několik milionů amerických dolarů za každou stanici. Tento systém omezuje typ kolejových vozidel, které mohou být použity na trati, pokud jsou použity pro modernizaci starých stanic, protože dveře ve vlacích by měly mít přesně stejné umístění jako dveře nástupiště; to vede k dodatečným nákladům v důsledku modernizace a nákupu kolejových vozidel. Rovněž brání přirozenému větrání a zvyšuje náklady na kontrolu klimatu.  Dveře také představují svá vlastní bezpečnostní rizika. Hlavním rizikem je, že lidé mohou být uvězněni mezi dveřmi nástupiště a vozem vlaku a mohou být při rozjezdu vlaku rozdrceni. Případy tohoto výskytu jsou vzácné a mohou záviset na systému řízení přístupu a designu dveří.", "section_level": 1}, {"title": "Automatické dveře platformy.", "content": "Tento systém se skládá z bariéry v podobě plotu s dveřmi, jehož výška je obvykle jen poloviční výšky systému posuvných dveří plošiny. Nachází se na okraji železničních nástupišť, aby se zabránilo náhodnému pádu cestujících na železničních tratích. Stejně jako systém posuvných dveří na platformě se dveře stanice otevírají a zavírají současně s dveřmi vlaku.  Instalace tohoto systému je levnější než systémy posuvných dveří na platformě, proto některé železniční společnosti preferují tento systém při modernizaci starých stanic a instalaci nových jako možnost zvýšení bezpečnosti na železničních nástupištích a zároveň bez použití klimatizačního systému ve prospěch přirozeného větrání. Tento systém je však méně účinný než systém posuvných dveří plošiny, protože zcela neodpojuje stanici od železničních tratí a nepomáhá, pokud lidé úmyslně zasáhnou železniční tratě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stanice metra uzavřeného typu () je typ podzemní ražené stanice metra, jejíž boční lodě nejsou přístupné cestujícím. Takové stanice se nacházejí jedině v Petrohradském metru; budovány byly mezi lety 1961 a 1972.", "tgt_summary": "月台幕门(英语:platform screen doors, PSDs 或 英语:platform edge doors, PEDs)是火车站或地铁站设置于月台边缘的障碍,以分隔开月台和轨道。1980年代起陆续出现于世界各地的地铁系统,部分则改建以安装月台门。多数用于新式的亚洲和欧洲地铁系统上。高度仅有约车身一半的月台门称为月台闸门。", "id": 1466153}
{"src_title": "André Citroën", "tgt_title": "安德烈·雪铁龙", "src_document": [{"title": "Rodina a mládí.", "content": "Narodil se v Paříži v roce 1878 jako páté a nejmladší dítě židovským rodičům, obchodníkovi s drahými kovy a kameny Levie Citroenovi z Nizozemí a Masze Amelii Kleinmanové z Varšavy. Jeho bratranec byl britský filozov Sir A. J. Ayer (jediný syn jeho tety Reine).  Pocházel z rodiny obchodníků s citrusovými plody, jejíž jméno znělo původně Limoenman. Dědeček Andrého si však změnil jméno na Citroen - holandský výraz pro citrón. Jeho otec se později přestěhoval do Paříže. Zde si upravil francouzskou výslovnost svého jména přidáním dvou teček nad písmeno \"e\". Otec v důsledku obchodních neúspěchů spáchal v jeho šesti letech sebevraždu.  André si v mládí oblíbil knihy Julesa Vernea, které ho nejen díky vizionářství a zázrakům techniky inspirovaly po celý život. V roce 1884 ukončil s velmi dobrým prospěchem studium na střední škole Concorde a o 4 roky později začal se studiem na prestižní Polytechnické škole, kde v roce 1900 získal titul inženýra.", "section_level": 1}, {"title": "Šípové ozubení.", "content": "Při návštěvě Polska - rodné země jeho matky si všiml unikátního řešení ozubených kol u čerpadel vody ze studní, které je odolné proti opotřebení a má tichý chod. Po návratu vložil veškeré své finanční prostředky do patentu ocelového šípového ozubení. Toto řešení převodů v motoru používá automobilka Citroën dodnes. Charakteristický profil tohoto ozubení tvoří i dvě obrácená V ve logu značky Citroën.", "section_level": 1}, {"title": "Počátek pásové výroby.", "content": "André Citroën byl průkopníkem v zavedení pásové výroby. Poprvé tento princip uplatnil při výrobě munice za první světové války pro francouzskou armádu. Zbrojovka byla poté proměněna na sériovou výrobnu jednoduchých a levných automobilů, které měly být od začátku dostupné široké veřejnosti. Prodeje prvního automobilu Citroën Type A se v roce 1920 zvýšili až na 12 000 ks.  Pásová výroba však nebyl jeho vynález. Inspiroval se v americké automobilce Henryho Forda.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní marketing.", "content": "Citroën jako první nabízel zákazníkům řadu doplňkových služeb. Umožnil například prodej na splátky, objednávání náhradních dílů z katalogu, servis ve firemních garážích, technické zabezpečení, záruku jednoho roku či bezplatné prověrky po záběhu vozu.  Vsázel také na masivní reklamu, kterou již tenkrát spojoval se slavnými osobnostmi a velkými činy. Kvalitu svých vozů testoval na cestách přes písky Sahary. Do svých továren vodil turisty i celebrity na exkurze. Nad Paříží rozsvítil statisíce žárovek vykreslujících jméno značky Citroën. Stejný nápis vykroužil z dýmu nad pařížským nebem i letecký akrobat.  Dalším účinným marketingovým tahem byl vstup do oblasti dopravy a služeb pro veřejnost. Citroën založil spotřebitelskou úvěrovou společnost, pojišťovnu, autoškolu nebo autobusovou a taxikářskou dopravu. Firma také vybudovala tehdejší dopravní značení. Na 150 000 dopravních značkách se tehdy objevil nápis „Daroval Citroën“. Třešničkou na dortu byla už jen první továrna na zmenšeniny automobilů pro děti a prodej hraček z katalogu.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální programy pro zaměstnance.", "content": "Spokojenost zaměstnanců byla pro Citroëna také důležitá. Samozřejmostí byla bezplatná podniková zdravotní péče a rodinné sociální programy. Matky mohly využívat služeb dětského lékaře, jeslí a dětských domovů. Ve firmě byly i kojící místnosti pro ženy s malými dětmi. Těhotné zaměstnankyně dostávaly měsíční příspěvky a po porodu měly placenou dovolenou, kterou mohly strávit ve firemním centru pro mladé matky.  Závod měl také sborovny, herní místnosti, gymnázium, šicí místnost, družstevní prodejnu a závodní jídelnu. André Citroën také zavedl první pracoviště pro invalidní zaměstnance a všem svým pracovníkům vyplácel 13. plat.", "section_level": 1}, {"title": "Konec kariéry.", "content": "Bleskový rozvoj firmy Citroën zastavila hráčská vášeň Andrého Citroëna, hospodářská krize ve 30. letech 20. století a nástup Adolfa Hitlera k moci. Tehdy firma vsadila na nový model s náhonem předních kol, aerodynamickou celokovovou karoserií, automatickou převodovkou a hydraulickými brzdami – Citroën Traction Avant. Risk však nevyšel a firma musela jít do konkurzu. 60% akcií firmy převzal pneumatikářský koncern Michelin.  André Citroën byl díky svému hráčství a neschopnosti splácet účty požádán, aby vedení firmy opustil a odešel do důchodu. Tuto situaci nesl tehdejší ředitel značky velmi těžce. Jeho zdraví se rapidně zhoršovalo a 3. července 1935 umírá ve věku 56 let na rakovinu žaludku. Je pohřben na hřbitově v Montparnasse v Paříži.", "section_level": 1}], "src_summary": "André-Gustave Citroën (5. února 1878, Paříž - 3. července 1935) byl francouzský podnikatel a průmyslník s holandsko-polskými kořeny. V roce 1917 založil automobilovou továrnu, kde se až dodnes vyrábějí vozy s názvem Citroën.", "tgt_summary": "安德烈·雪铁龙 (André-Gustave Citroën;; 1878年2月5日 – 1935年7月3日)是法国实业家,父母是来自荷兰和波兰犹太人。他是雪铁龙的创始人。", "id": 623226}
{"src_title": "Pieter Bruegel", "tgt_title": "老彼得·勃鲁盖尔", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Místo Bruegelova narození není písemně doloženo. Má se za to, že to bylo nizozemské město Breda. Před rokem 1551, kdy zde byl přijat do malířského cechu svatého Lukáše, se usadil v Antverpách. Zde byl žákem Clauda Dorisi a Pietra Coecka van Aelst, malíře císaře Karla V. Důvody jeho cesty po Itálii uskutečněné v letech 1551 nebo 1552–1555 mohly ležet jak v dočasné nouzi o zakázky, tak ve snaze seznámit se s italským uměním. V Antverpách v té době připadal jeden malíř asi na 250 obyvatel. Kresbami je doložen jeho italský pobyt v Římě, Neapoli, Messině, Reggio di Calabrii, Palermu a Fondi. Jedinou olejomalbou, inspirovanou italským pobytem, je Pohled na Neapol, namalovaný mezi roky 1558 a 1562. Mnohem větším dojmem na něj zapůsobil přechod Alp. Bruegelův první životopisec Karel van Mander napsal: \"\"V Alpách do sebe Bruegel pohltil všechny ty hory a skály, a když se vrátil domů, vyvrhl je na svá plátna.\"\" Zřejmě do počátku 50. let 16. století lze datovat Breugelovu spolupráci s Hieronymem Cockem, rytcem a nakladatelem rytin. Pro jeho podnik \"U čtyř větrů\" nakreslil po návratu z italské cesty předlohy k několika cyklům rytin. Do roku 1559 se podepisoval Brueghel tak jako všichni jeho potomci, pak ale vynechal ze svého příjmení „h“ a začal se podepisovat jako Bruegel. Roku 1563 se oženil s dcerou svého bývalého učitele Marií Coecke van Aelstovou a přestěhoval se do Bruselu. Soudobé prameny (Mander) uvádějí, že se tak stalo na přání tchyně, která ho chtěla vymanit z vlivu jeho služky, se kterou dlouhá léta žil. Pravděpodobnější je, že chtěl mít blíže ke kardinálu Granvellovi, předsedovi nizozemské státní rady, který byl jeho protektorem. Bruegelovým se narodili dva synové – rovněž velmi talentovaní malíři: Jan Brueghel starší a Pieter Brueghel mladší. Literatura se v určení přesného data Breugelova úmrtí v roce 1569 rozchází. Nejčastěji se uvádí 9. září, objevuje se také datace 18. září nebo 5. prosince. Pohřben je v Bruselu, v kostele Kapellekerk.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Závěrečná část Breugelova díla vznikala v době, která byla pro Nizozemsko pohnutá. V severních provinciích vypuklo povstání proti španělské nadvládě. Roku 1563 odmítli Nizozemci zaplatit královské pokladně vyšší daně, v roce 1566 vyvolali protestanti obrazoborecké bouře. O rok později jmenoval španělský král Filip II. místodržícím severních provincií vévodu z Alby, který nastolil vůči protestantům tvrdý kurz. V roce 1568 byli vůdci povstání, Lamoraal Egmont a admirál van Hoorn popraveni. Tyto události nalezly v Breugelově díle odezvu.  Bruegelovy obrazy, ať už s biblickými nebo světskými náměty, zachycují život na vsi a v krajině a jsou odlišné od soudobé italské tvorby. V Breugelově pojetí je člověk součástí přírody. Jeho konání sleduje bez patosu a idealizace, ve všech možných podobách jeho činnosti. V jeho charakteristikách zobrazovaných postav najdeme jak shovívavost, tak břitkou kritiku. Breugelovy výjevy z venkovského života ilustrují jeho přesvědčení o světě obráceném vzhůru nohama či naruby, o době vymknuté z kloubů. Důležitou součástí jeho obrazů je krajinomalba. Dokázal jedinečně zachytit atmosféru přírody. Velmi rád maloval rozlehlé, do daleka se táhnoucí krajiny s biblickými či mytologickými příběhy, tvořícími ale okrajovou část děje. Vytvořil velké množství předloh k satirickým mědirytinám, mezi nejznámější patří série \"Sedm smrtelných hříchů\" a \"Sedm ctností\" (1557). Významnými sběrateli jeho obrazů byli Habsburkové. Rudolf II. shromáždil rozsáhlou kolekci jeho obrazů.  Do dnešní doby se zachovalo 43 Bruegelových autentických olejomaleb a temper, z toho 14 v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni. Pocházejí právě ze sbírek Rudolfa II.. Neznámý počet dalších se ztratil. V České republice je k vidění malba \"Senoseč\" z cyklu Ročních období či Měsíců ve sbírkách rodiny Lobkoviců v Lobkovickém paláci na Pražském hradě.  V této kresbě Bruegel záměrně vychází z Boschových motivů (hybridi, gigantické stvůry). Doslovně zde cituje slavné přísloví. Aby vydavatel Cock zvýšil prodejnost rytiny, uvedl na ní jako autora právě Bosche. Ukázka jedné z Bruegelových alegorií. Postava v levém dolním rohu je biblický Rozsévač. Obraz se odvolává na podobenství v Matoušově evangeliu (Matouš 13, 1-9). Na tomto obraze Bruegel zobrazil najednou více než 100 nizozemských přísloví. Také bývá chápán jako zobrazení lidské hlouposti.  Bruegel namaloval dvě verze tohoto obrazu. Druhá, menší, z téhož roku visí v galerii v Rotterdamu. Roku 1566 byl majetkem antverpského obchodníka Nicolase Jonghelincka. Později získal obraz Rudolf II. \"\"S názorností kubistického malíře nám dává Breughel pohlížet zároveň na vnějšek i vnitřek stavby, kterou tu poznáváme z různých pohledů.\"\" Součást cyklu Měsíců nebo Ročních období. Pravděpodobně se jednalo o cyklus 6 obrazů, do dneška se jich dochovalo pět: tři jsou ve Vídni, jeden v Praze a jeden v New Yorku. Roku 1566 byly majetkem antverpského obchodníka Nicolase Jonghelincka. Bruegel zde dokázal jedinečně zachytit atmosféru chladu a pošmournosti. Na zamrzlém rybníku bruslí venkované, hory v pozadí jsou odrazem Brueglova přechodu Alp. Další obraz z cyklu Měsíců. Vyzařuje z něj atmosféra parného srpnového dne. Je založen na kontrastu masivního lánu obilí v popředí a vzdáleného údolí se vsí, která se ztrácí v oparu. Zlatá barva obilí vůči sytě zelené barvě vegetace v pozadí je dalším kontrastem. Vedrem zmožený venkovan usnul pod stromem s otevřenými ústy, parno vystihuje i postava shrbeně kráčejícího muže se džbánem. Než byl obraz v roce 1941 restaurován, pochybovalo se o jeho pravosti. Motivy nespoutaného, divokého tance ve spojení s hrou dudáka symbolizují nestoudnost a hřích. Nevěstina korunka je zavěšena vzadu na plátně, před nímž je stůl s nádobou na peněžní dary novomanželům. Bruegel umístil biblický děj na odpolední nizozemskou náves pokrytou sněhem. V popředí vlevo bylo poraženo prase, v hostinci se podává alkohol. Vzadu se děti kloužou na zamrzlé řece. V popředí vede Josef osla, na němž sedí Marie. Jsou součástí děje, jejich postavy se měřítkem ani ztvárněním nijak neliší od ostatních. Obraz se vztahuje k líčení Lukášova evangelia (Lukáš 2,1-5). V centru obrazu není biblická událost, která je umístěna k levému okraji obrazu, navíc částečně skryta za padající sníh. Hlavním námětem je prožívání zimy na nizozemském venkově. Jedná se zřejmě o první zobrazení padajícího sněhu v evropském malířství. Zde Breugel malířsky cituje dvě nizozemská přísloví: \"Kadit pod šibenicí\" a \"Tančit pod šibenicí\". První z nich symbolizuje defekující chlapec v levém dolním koutě obrazu, druhé trojice bezstarostně tančících dětí. Obě přísloví měla podobný význam: Být statečný, nebát se autorit. Mistrovsky je opět podána krajina v levém plánu s vesnickou návsí, nad níž se tyčí mohutný hrad, vpravo dole věrné vyobrazení mlýna. Nad úrodnou nížinou v zadním plánu se zdvíhají vysoké hory.", "section_level": 1}, {"title": "Rodokmen.", "content": "K ostatním členům rodiny patří Pieter van Aelst a Mayken Verhulst (tchán a tchyně Pietera Brueghela), Jan van Kessel starší (vnuk Jana Brueghela staršího) a Jan van Kessel mladší. Přes Davida Tenierse jsou také spřízněni s malířskou rodinou Teniersů a sochařskou a malířskou rodinou Quellinů, protože Jan-Erasmus Quellinus se oženil s Cornelií, dcerou Davida Teniers mladšího.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pieter Bruegel starší [\"bröchel\"] (mezi 1525 a 1530 – září 1569 Brusel) byl vlámský malíř, zakladatel dynastie umělců, jejichž vliv zasahoval až do 17. století. Maloval hlavně žánrové obrazy ze selského života zasazené do svébytně ztvárněných krajin, ale také biblické příběhy, alegorie a další. Je považován za nejvýznamnějšího nizozemského malíře 16. století.", "tgt_summary": "老彼得·布吕赫尔(,,约1525年-1569年-9月9日),文艺复兴时期布拉班特公国(曾在15-17世纪建国,领土跨越今荷兰西南部、比利时中北部、法国北部一小块)的画家,以地景与农民景象的画作闻名。根据加勒·范·曼德尔的记载,他出生于邻近布雷达(Breda)的布罗赫尔(Broghel),但不确定所指的是拉丁语中位于荷兰的布雷达,或指比利时的布雷(Bree)。1559年,他省略名字Brueghel当中的「h字母」,而在作品上署名Bruegel。", "id": 2384264}
{"src_title": "Marceline Desbordes-Valmorová", "tgt_title": "玛瑟琳·代博尔德-瓦尔莫", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se 20. června 1786 ve flanderském městečku Douai. Byla nejmladší ze čtyř sourozenců. Otec se živil jako malíř znaků a erbů, rodině se dařilo dobře. Po revoluci roku 1789, kdy byla většina zámků zpustošena, už však nikdo nepotřeboval emblémy a rodina se ocitla v bídě. Pomoc se rozhodla Marcelinina matka hledat u bohatého příbuzného, který měl plantáže v Karibiku. Na tuto strastiplnou cestu vzala ze svých dětí právě Marcelinu.  Tři roky se spolu potloukaly po Francii a snažily se vydělat si peníze na cestu. Marcelina se například u jedné rodiny v Bordeaux, ač sama dítě, starala o sedm let mladšího chlapečka (shodou okolností se později stal jejím manželem). Když se konečně dcera s matkou dostaly na ostrov Guadeloupe v Karibiku, zjistily, že jejich cesta byla marná, neboť jejich příbuzný byl před nějakým časem zabit domorodci. Matka brzy po příjezdu na ostrov zemřela na žlutou zimnici a Marcelina zde zůstala opuštěna. S velkými obtížemi se pak na podzim roku 1802 vrátila do Francie. Toto strastiplné dětství poznamenané bídou a křivdami v ní navždy zanechalo stopy.  Po návratu do Francie strávila nějaký čas doma u otce a živila se šitím. Pak ale odešla do Lille a Rouenu a zkusila své štěstí u divadla. Do Rouenu, kde dostala angažmá, za ní přijely i obě sestry a sdílely s ní domácnost. Marceline tedy opět trpěla chudobou, protože pomáhala k obživě i jim a ke všemu posílala nějaké peníze otci.  Roku 1804 dostala příležitost stát se členkou pařížského divadla Opéra Comique. Koncem roku 1806 již ale angažmá neobnovila pro nedostatečné příjmy. Poté debutovala v bruselském divadle Theatre de la Monnaie a měla velké úspěchy, ale příjmy opět nedostačovaly na obživu. Vrátila se do Paříže a zde se setkává s oním osudovým svůdcem, mužem, který je tak zásadní pro její poezii. Jeho jméno nikdy neprozradila, ale ve svých verších ho nazývala „Olivier“. Marcelina se do tohoto vztahu pustila po hlavě, hluboce prožívala své domnělé štěstí. A i když se od něj snažila odejít, protože vycítila nebezpečí, nedokázala to. Když se Marcelině roku 1810 narodil syn, „Olivier“ se k němu odmítl znát. Marceline pochopila, že byla podvedena, opustila Paříž a odjela na venkov, kde žila pravděpodobně u jedné ze sester.  Roku 1816 její pětiletý chlapec onemocněl a zemřel, což Marcelinu zlomilo. Uzavřela se před světem. Kromě cesty do práce, to jest do divadla, nikam nechodila a s nikým nechtěla mluvit. Pak se ale roku 1817 seznámila v divadle s mladým hercem Francoisem Prosperem Lanchantinem, řečeným Valmore. A protože o ni velmi stál, rozhodli se vstoupit do manželství. Marcelina sice nikdy nemohla zapomenout na svou lásku k „Olivierovi“, ale svého muže měla upřímně ráda. Jejich manželství bylo plné vzájemné úcty a dobroty. Brzy bylo také obdařeno dětmi, ne všechny se však dožily vyššího věku. Marcelina i její manžel stále působili jako herci, aby svou rodinu uživili. Pak se ale Marcelina rozhodla definitivně divadlo opustit. Jednak proto, že byly její úspěchy větší, než Valmorovy a to by mohlo do jejich vztahu vnést nesoulad. Pak také proto, že přibývalo starostí s dětmi, byla vyčerpaná porody a nebyla v divadle šťastná. Jediným příjmem se jim stal Valmorův plat. A protože se jakožto průměrný herec nikde dlouho neudržel, museli manželé i s dětmi často měnit bydliště.  Roku 1830 vydala Marcelina velmi zralou sbírku \"Básně\". O pět let později je Marcelina zvolena členkou lyonské Akademie. Město Lyon přirostlo Valmorovým k srdci, stále se sem vraceli a aktivně se zde zapojovali do společenského a politického života, mimo jiné i do povstání. Marcelina se hojně snaží o zlepšení životních podmínek ve Francii, píše dopisy mocným, ve kterých prosí např. o odstranění trestu smrti apod. Kromě toho stále píše a to nejen básně, ale také povídky, za které dostává mzdu a může tak alespoň trochu přilepšit rodinnému rozpočtu. Roku 1839 vychází básnická sbírka \"Chudé kvítí\", 1843 sbírky \"Nářky\" a \"Kytice a modlitby\".  V průběhu let umřely Valmorovým další děti. Marcelinu přežil jen jediný syn. Zemřela 23. července 1859, ve věku třiasedmdesáti let. Se všemi poctami byla pochována na hřbitově na Montmartru, blízko hrobu Heinricha Heineho. Roku 1860 vyšly v Ženevě \"Nevydané básně\", jejichž zveřejnění se už autorka nedožila, ale které stihla připravit k tisku. Svou poslední báseň napsala v létě 1857, dva roky před svou smrtí. Celých padesát let tedy leží mezi její první otištěnou básní a její básní poslední.  Marcelině Desbordes Valmore se dostalo už za života mnoha projevů uznání od osobností jako byl Balzac, Lamartine, Hugo nebo Baudelaire. Pokud v povědomí širšího publika figurovala tedy jako autorka druhého řádu, pak to bylo pro její vlastní skromnost.  Její dílo plně souznělo s romantismem a proto přirozeně spolu s romantismem ustoupilo v šedesátých letech do pozadí. Avšak později čte a obdivuje její básně nejen Verlaine, který ji zařadil mezi prokleté básníky, nýbrž i Mallarmé, Anatole France, Marcel Proust a další. Ve 20. století jí vzdali hold i surrealisté. Dílo Marceliny Desbordes Valmore tedy patří k živým hodnotám francouzské poezie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marceline Desbordes-Valmorová (20. června 1786, Douai, Francie – 23. července 1859, Paříž) byla francouzská básnířka. Její dílo vyniká ryzostí citu, hudebností a živelnou představivostí a vymyká se jakémukoli pojmu literární školy. Jako jediná žena patřila mezi prokleté básníky. Životem se protloukala nuzně ve starostech o svých pět dětí a manžela, neúspěšného herce. To vneslo do její poezie teskný podtón. Její srdce a paměť však zůstávaly zakotveny ve vzpomínkách na první osudovou lásku k muži, jehož jméno nikdy neprozradila.", "tgt_summary": "玛瑟琳·代博尔德-瓦尔莫(Marceline Desbordes-Valmore,1786年-6月20日-1859年-7月23日)是一位法国诗人和小说家。", "id": 2778598}
{"src_title": "Icewind Dale", "tgt_title": "冰风谷", "src_document": [{"title": "Icewind Dale I.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "Hra začíná ve městě \"Východní Přístav\" (v originále Easthaven), v němž hráčova parta dobrodruhů přijme pozvání starosty Hrothgara zúčastnit se expedice do Kuldaharu, malého městečka založeného kdysi druidy pod rozložitým magickým stromem, v němž se údajně začaly dít divné věci. Cestou je však celá expedice smetena lavinou a zachrání se jen šest hráčových dobrodruhů, kteří navíc mají zablokovanou cestu zpět do Východního Přístavu. V Kuldaharu jim arcidruid Arundel sdělí, že město je ohrožováno neznámým zlem a hrozí zkáza magickému dubu, který mu poskytuje teplo, což by znamenalo zničení města. Parta musí najít \"Kamenné srdce\" (Heartstone Gem), kouzelný drahokam, s jehož pomocí může Arundel najít zdroj zla. Drahokam ukradl démon Yxunomei, ale když ho parta získá, Arundel je zavražděn a před smrtí stihne poslat družinu do zničené elfí pevnosti zvané \"Useknutá ruka\" (Severed Hand), v níž elf Larrel odhalí zdroj zla ve starodávném trpasličím sídle \"Dornova hlubina\" (Dorn's Deep). Nakonec družina zjistí, že za vším stojí Bratr Poquelin, který nechal zničit Hrothgarovu výpravu, zabil Arundela a se svou armádou nakonec dobyl Východní Přístav, kde se usídlil v chrámu a plánuje otevření portálu do Devíti pekel Baatoru, aby mohl dobýt celý sever za pomoci armády ďáblů.", "section_level": 2}, {"title": "Hraní.", "content": "Na začátku si hráč kompletně vytvoří partu až šesti dobrodruhů. Každému může zvolit jméno, rasu, povolání, upřednostňovaný druh zbraně a několik kouzel, která postava umí už zpočátku. Každá postava má šest vlastností (síla, obratnost, odolnost, moudrost, inteligence, charisma), jejichž hodnoty jsou generovány náhodně. Během hry si hráč může kdykoli přidat do skupiny novou postavu a jakoukoli ze starých vyhodit. Hra se ovládá myší a klávesnicí. Je možné pohybovat celou družinou i jednotlivými postavami, aktivní předměty (např. dveře, truhlice) lze aktivovat kliknutím myši. Při rozhovorech s jinými postavami hráč dostane na výběr několik možných odpovědí, často však všechny vedou ke stejnému výsledku. Dojde-li na boj, probíhá v reálném čase, vždy je však možné hru přerušit, rozdat všem postavám příkazy (např. zaútočit na nepřítele, seslat kouzlo, vypít lektvar) a pak znovu boj obnovit.  Ve srovnání s jinými RPG hrami obsahuje Icewind Dale poměrně málo nepovinných úkolů. Jeho děj je lineární a jen málo úkolů lze vyřešit více způsoby. Většina úkolů a problémů se řeší hrubou silou (tj. zabitím nepřítele), logických hádanek obsahuje hra jen několik. Za plnění úkolů a zabíjení nepřátel dostávají postavy body zkušeností. Po získání určitého počtu zkušeností postava postoupí na další úroveň, čímž se jí zvýší počet životů a zlepší některé schopnosti. Kromě toho postavy během hry získávají stále lepší zbraně, brnění, kouzla, lektvary a další předměty.", "section_level": 2}, {"title": "Heart of Winter.", "content": "V roce 2001 byl ke hře vydán datadisk \"Heart of Winter\" (Srdce zimy). Po jeho nainstalování k základní hře je zpřístupněn jeden z domů v Kuldaharu, v němž družina najde barbarského šamana Hjolldera, který ji požádá o pomoc. Bude-li družina souhlasit (všechny postavy však musí být na nejméně 9. úrovni, aby byly schopny čelit nástrahám v datadisku), bude přenesena do města \"Pustoles\" (Lonelywood), které je ohrožováno nájezdy barbarů pod vedením jejich vůdce Wylfdena. Hráč má za úkol tuto hrozbu odvrátit. V datadisku lze najít nové zbraně a předměty, které jsou využitelné i po návratu do původní hry. Datadisk je poměrně krátký, jeho příběh značně lineární a naprostá většina úkolů se řeší prostým zabíjením nepřátel.", "section_level": 2}, {"title": "Trials of the Luremaster.", "content": "Krátce po datadisku \"Heart of Winter\" byl vydán další datadisk \"Trials of the Luremaster\", který je na rozdíl od prvního datadisku volně ke stažení. K jeho hraní je zapotřebí mít nainstalovánu původní hru i první datadisk. Po nainstalování se v hospodě v Pustolese objeví půlčík Hobart, který slíbí družině odměnu za určitou službu a poté ji teleportuje na hrad Maluradek. Úkolem družiny je najít cestu zpátky. Datadisk je poměrně krátký, na rozdíl od \"Heart of Winter\" však obsahuje více logických úkolů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Icewind Dale I & II je dvojice počítačových RPG her vydaných firmou Interplay v letech 2000 a 2002. Obě hry jsou vytvořeny pod Infinity enginem, stejně jako \"Baldur's Gate\" a, hrají se podle pravidel stolní hry na hrdiny Advanced Dungeons and Dragons (I. díl podle 2. edice, II. díl podle 3. edice) a jsou zasazeny do světa Forgotten Realms, konkrétně do nehostinné polární oblasti Planiny ledového větru (Icewind Dale), v níž se odehrává i trilogie románů \"Planina ledového větru\" Roberta Anthonyho Salvatoreho. Úkolem hráče je vést partu šesti dobrodruhů, kterou si na začátku hry sám vytvoří a která v tomto světě plní různé úkoly, zlepšuje své schopnosti a nakonec zachrání svět před nebezpečím.", "tgt_summary": "《冰风谷》(英语:Icewind Dale)是一款由黑岛工作室开发的、由Interplay Entertainment正式发布于2000年6月20日的第三人称角色扮演类游戏。它是《冰风谷》系列游戏的第一代作品。游戏设定在龙与地下城被遗忘的国度的 campaign setting 下发生,并且以进阶龙与地下城第2版规则为基础。", "id": 1987058}
{"src_title": "Sigrid Undsetová", "tgt_title": "西格丽德·温塞特", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Sigrid Undsetová se narodila roku 1882 v Dánsku. Její matka byla Dánka a otec věhlasný norský archeolog Ingvald Undset (znal se například s objevitelem Tróje Heinrichem Schliemannem, který mu věnoval jeden ze svých nálezů z tohoto starověkého města). Otec probudil v Sigrid zájem o norskou historii a o četbu staroseverské literatury, zemřel však, když jí bylo dvanáct let. Sigridina matka pak zůstala sama se třemi dětmi a měla velké existenční problémy. Proto se Sigrid rozhodla vystudovat obchodní akademii a po ukončení studia pracovala několik let jako úřednice v kanceláři firmy Wisbeck, která v Norsku zastupovala známý koncern AEG.  Roku 1907 publikovala Sigrid Undsetová své první dílo, realistický román ze současnosti \"Paní Marta Oulie\", po kterém následovaly další tematicky podobné romány, novely a povídky (\"Šťastný věk\", \"Jenny\", \"Jaro\" nebo \"Střípek kouzelného zrcadla\"), ve kterých jako jedna z prvních zachytila život současných žen (bohatých i chudých, pracujících i uzavřených v rodinném kruhu) a s tím související mezilidské a rodinné problémy. Undsetová se však nezabývala ani tak postavením ženy ve společnosti, jako spíše posláním ženy v manželství a rodině, které viděla v péči o rodinu a ve vytváření harmonického rodinného soužití. Podstatu rozporů mezi mužem a ženou viděla v přehnaných emancipačních snahách, které podrobovala kritickému rozboru a odmítala feminismus. Působivost jejích příběhů je založena na jemné psychologické kresbě ženských postav, které nejsou vždy úspěšné, ale znají i hořkost porážky a hluboké deprese.  V roce 1909 získala Sigrid Undsetová státní stipendium a odjela nejprve do Německa a pak do Říma. Tam se seznámila s norským malířem Andersem Svarstadem, za kterého se roku 1912 provdala. Manželství se však rozpadlo (roku 1924 bylo dokonce prohlášeno za neplatné), Undsetová se odstěhovala natrvalo do Lillehammeru, kde od roku 1919 vychovávala své tři děti (dcerka Mary Charlotte byla mentálně retardovaná a zemřela jako dvacetiletá) a psala svá další díla. Po knihách ze současnosti se spisovatelka začala věnovat historickým příběhům ze středověku a v letech 1920 až 1922 vytvořila jedno z vrcholných děl norské literatury, trilogii \"Kristina Vavřincova\", odehrávající se ve 14. století. Především za tuto románovou kroniku obdržela roku 1928 Nobelovu cenu za literaturu \"„v prvé řadě za její výstižná líčení severského života ve středověku“\" (citace z odůvodnění Švédské akademie). V tomto díle se také projevují známky procesu autorčina vnitřního vývoje, který skončil její konverzí ke katolictví.  Po nástupu fašismu se Undsetová jednoznačně postavila na stranu demokracie. V Německu byla proto zakázanou autorkou a po německé okupaci Norska roku 1940 musela za dramatických okolností urychleně emigrovat do Švédska. kde se dozvěděla o smrti svého nejstaršího syna, který padl v boji proti německým okupantům. Po dlouhém putování přes Sovětský svaz a Japonsko se nakonec Undsetová dostala do USA, kde svými články a projevy burcovala k boji proti fašismu. Zpět do Norska se přestěhovala v roce 1945, k literární tvorbě se však již nevrátila. Zemřela v Lillehammeru roku 1949.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sigrid Undsetová (20. května 1882, Kalundborg, Dánsko - 10. června 1949, Lillehammer) byla norská spisovatelka, nositelka Nobelovy ceny za literaturu za rok 1928.", "tgt_summary": "西格丽德·温塞特(挪威语:,1882年-5月20日-1949年-6月10日)是一位挪威语小说家,1928年诺贝尔文学奖获得者。值得一提的是,温塞特获奖后,她将奖金全部捐赠给社会福利机关。在她领到奖金,离开斯德哥尔摩之前,已将奖金的一半筹备设立了一个基金会,以基金的利息来帮助智能不全的残疾儿童和他们的父母。", "id": 572843}
{"src_title": "Nintendo", "tgt_title": "任天堂", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Společnost byla založena pod názvem „Nintendó Koppai“ 23. září roku 1889 Fusadžiró Jamaučim a její hlavní náplní byla výroba hracích karet pro hru zvanou Hanafuda. Ručně vyráběné hrací karty se staly oblíbenými a tak Jamauči najal další zaměstnance pro zvýšení výroby. Později společnost organizovala i vlastní karetní turnaje.  V roce 1956 Hiroši Jamauči (pravnuk Fusadžiró Jamaučiho) navštívil obchodně Spojené státy americké kvůli jednání s United States Playing Card Company, dominantní společností s hracími kartami v severní Americe. Při jednání si všiml, že největší společnost v jeho odvětví sídlí pouze v malé kanceláři, a to byl hlavní bod k jeho akceleraci v obchodu s hracími kartami. Zároveň se mu podařilo získat možnost dávat na své karty postavy společnosti Disney.  Od roku 1963 společnost Nintendó začala experimentovat i v jiných odvětvích. Většina pokusů, jako prodej instantní rýže, však skončily neúspěchem. Nadále se společnost orientovala pouze na zábavní systémy, jako například měřič lásky Nintendo Love Tester.  Roku 1977 byl do společnosti přijat vedoucí studentského projektu Šigeru Mijamoto, jehož Donkey Kong, vydaný roku 1981 získal ohromný úspěch. Navíc prodej licencí pro jiné systémy znamenal pro Nintendo značný nárůst zisku. Ještě roku 1980 Nintendo začalo s prodejem vlastní digihry Game & Watch.  Za další klíčový rok je považován 1985, kdy na severoamerický trh dorazilo Nintendo Entertainment System (zkráceně NES), který doprovázela dnes velmi známá hra Super Mario Bros. Tehdy se již ale objevil konkurenční systém Master System od společnosti SEGA. Roku 1989 pak přišlo Nintendó s přenosnou herní konzolí zvanou Game Boy.  8bitový NES byl později nahrazen další domácí konzolí Super Nintendo Entertainment System (SNES), která disponovala již 16bitovým systémem a opět musela na trhu bojovat proti firmě SEGA a jejímu Mega Drive. Nintendo 64 bylo zmiňováno hlavně s jeho schopnostmi 3D grafiky a rozšíření počtu hráčů ze standardních dvou až na čtyři.  První konzolí, která využívala optické disky namísto plastových cartridgí byla Nintendo GameCube.  Následovníkem GameCube se stalo Nintendo Wii. Wii patří do tzv. 7. generace herních konzolí. Oproti konkurentům – PlayStationu od Sony a Xboxu od Microsoftu – se vydalo cestou interaktivní zábavy a pokrokovým ovladačem, nazvaném Wii Remote, jehož pohyb zachycuje sensor a převádí ho do hry. Tuto technologii později použil také Microsoft se svým Kinectem a Sony s PlayStation Move.  Následovníkem Wii je v roce 2012 vydané Wii U, které s Wii Remotem přineslo také displej zabudovaný v ovladači, díky čemuž je možné se např. dívat do displeje v ovladači, jako do zaměřovače, zatímco na monitoru vidět obyčejný pohled. Wii U je zástupce tzv. 8. generace konzolí, kde konkuruje PlayStationu 4 a Xboxu One.", "section_level": 1}, {"title": "Kapesní.", "content": "Nejznámější herní série:", "section_level": 2}], "src_summary": "Nintendó (japonsky: 任天堂株式会社 Nintendó kabušiki-gaiša) je japonská firma, v současné době se věnující výrobě a distribuci videoher a herních konzolí. Byla založena už v roce 1889 jako firma vyrábějící hrací karty, posléze se přeorientovala na výrobu hraček a dnes vyrábí hlavně vlastní herní systémy a hry pro ně.", "tgt_summary": "任天堂()是一家主要从事电子游戏和玩具的开发、制造与发行的日本公司。于1889年在日本京都创立,至今公司总部仍设于京都。任天堂最初以生产花札起家,1970年代后期投入电子游戏产业,在1983年推出家用游戏机Family Computer(俗称红白机)、以及1985年推出游戏软件《超级玛利欧兄弟》后,逐渐成为世界知名电子游戏开发商。随着电子游戏事业的成功,任天堂亦向日本以外地区发展,现已有任天堂(美国)、任天堂(香港)等多家海外子公司。", "id": 612511}
{"src_title": "Cinema 4D", "tgt_title": "Cinema 4D", "src_document": [{"title": "Základní informace.", "content": "Cinema 4D je oblíbený 3D program. Díky snadnému ovládání, výborné spolupráci s kompozičními programy a přívětivému rozhraní se stal velice populární mezi 3D grafiky.  Cinema 4D je většinou spojena s modulem BodyPaint 3D (od verze 10 je BodyPaint 3D součástí programu).", "section_level": 1}, {"title": "Práce a možnosti Cinemy 4D.", "content": "Cinema 4D je komplexní program pro tvorbu 3D grafiky. Znamená to, že díky jednomu programu můžete vytvořit vše od modelu až po rendering.  Lze modelovat z hotových primitivních objektů nebo tvořit modely pomocí polygonů - polygonální modelování. Každý objekt je tvořen body, které se spojují do polygonů (jeden polygon je určen minimálně 3 body). Modelování spočívá v úpravě těchto bodů a polygonů, díky čemuž se mění tvar objektu. Cinema 4D nabízí široké možnosti úprav a mnoho různých objektů a funkcí. Naleznete zde také důležité nástroje NURBS.  Nasvícení hotové scény znamená, že vložíte zdroje osvětlení, kterými objekty osvítíte přesně, jak je potřeba. Vložit lze různá světla, oblohu či Slunce.  Texturování znamená, že na hotové objekty vložíte texturu (bitmapa nanesená na povrch objektu za účelem změny barvy a vzhledu povrchu).  Cinema 4D je i animačním programem. Díky možnostem rozpohybování objektů a jednotlivých parametrů každého z nich lze tvořit působivé animace nebo dokonce celovečerní animované filmy.  Rendering je výsledné převedení 3D dat do 2D obrázku - bitmapy. Tento proces převodu vektorů na bitmapy je velice náročný na výkon počítače a tím pádem i na dobu výpočtu. Při tomto procesu se zobrazí výsledný obrázek se všemi nastavenými parametry, vyhlazováním, osvětlením, efekty atd.", "section_level": 1}, {"title": "Moduly.", "content": "Samotné jádro programu, které slouží k modelování, texturování, nasvícení a renderování, však nedokáže vytvořit vše, co si grafik přeje. Proto jsou k Cinemě dodávány moduly (speciální přídavné programy, které většinou slouží k jednomu účelu). Díky možnosti přidávání jednotlivých modulů si může grafik zakoupit pouze to, co doopravdy využije.  Seznam modulů, které vyrábí přímo firma Maxon včetně krátkého popisu:", "section_level": 1}, {"title": "BodyPaint 3D.", "content": "BodyPaint 3D je komerční multiplatformní program pro texturování 3D modelů používaný v oblasti 3D počítačové grafiky. BodyPaint 3D je mimo jiné součástí programu Cinema 4D a je dodáván jako modul pro Cinemu 4D. Od verze programu Cinema 4D R10 jsou oba zmíněné programy dodávány společně jako jeden celek. BodyPaint 3D již není dále distribuován jako samostatně dostupný modul pro Cinemu 4D, je její pevnou neoddělitelnou součástí.", "section_level": 1}, {"title": "Základní popis BodyPaintu 3D.", "content": "BodyPaint 3D je program, který se využívá v oblasti 3D počítačové grafiky. Slouží pro tvorbu textur a práci s texturami pro 3D objekty. Díky své jednoduchosti, komplexnosti a provázání s 3D grafickým a animačním programem Cinema 4D jeho obliba stoupá. Je využíván ve všech oblastech počítačové 3D grafiky.", "section_level": 2}, {"title": "Historický vývoj BodyPaintu 3D.", "content": "BodyPaint 3D byl dříve distribuován jako samostatný program pro platformy Mac OS X a Microsoft Windows. Díky tomu mohli BodyPaint 3D používat pro texturování i uživatelé různých 3D grafických programů (Maya, 3D Studio MAX). Současně byl vydáván formou modulu pro program Cinema 4D. Od roku 2006 je BodyPaint 3D součástí programu Cinema 4D. Současně je stále nabízen i jako samostatný, tzv. standalone software pro uživatele dalších 3D grafických programů.", "section_level": 2}, {"title": "Pluginy.", "content": "Kromě modulů je možné do Cinemy také přidávat pluginy. Existuje celá řada komerčních i bezplatných pluginů, které dále rozšiřují možnosti programu. Mezi známé komerční pluginy patří například DPIT Nature Spirit, který slouží k tvorbě organických objektů (tráva, voda, atmosféra) nebo plugin XFrog pro tvorbu rostlin. Mezi kvalitní nekomerční pluginy patří například fyzikální plugin Fizz.", "section_level": 1}, {"title": "Historie programu.", "content": "1990 1991 1993 1994 1995 1996 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012", "section_level": 1}, {"title": "Podpora v České republice.", "content": "Cinema 4D disponuje kompletní českou lokalizací. Existuje také řada oficiálních manuálů v českém jazyce. Komunita uživatelů je soustředěna například na webové stránce českého distributora www.3dsoftware.cz", "section_level": 1}], "src_summary": "Cinema 4D je komerční multiplatformní program pro tvorbu 3D grafiky. Tento program vytvořila německá společnost MAXON Computer. Cinema 4D je komplexní program pro tvorbu 3D scény - od polygonového modelování přes texturování, nasvícení, animaci až po rendering. Snadné ovládání, přívětivé prostředí a přizpůsobivé rozhraní programu řadí Cinemu mezi profesionální 3D programy.", "tgt_summary": "Cinema 4D是一套由德国公司Maxon Computer开发的三维绘图软件,以其高的运算速度和强大的渲染外挂着称。Cinema 4D应用广泛,在广告、电影、工业设计、等方面都有出色的表现,例如影片《毁灭战士》(\"Doom\")、《范海辛》(\"Van Helsing\")、《蜘蛛侠》、以及动画片《极地特快》、《丛林大反攻》(\"Open Season\")等等。它正成为许多一流艺术家和电影公司的首选,Cinema 4D已经走向成熟。", "id": 838035}
{"src_title": "Fundamentální analýza", "tgt_title": "基本分析", "src_document": [{"title": "Fundamentální analýza.", "content": "Lze rozlišit 3 stupně fundamentální analýzy:", "section_level": 1}, {"title": "Globální fundamentální analýza.", "content": "Globální fundamentální analýza se zabývá vlivem celého trhu a ekonomiky na akciové kurzy. Během vývoje hospodářského cyklu lze vysledovat různé druhy indikátorů, které vypovídají o průběhu ekonomiky a lze je nepřímo užít i k prognóze akciových trhů. Tyto indikátory lze rozdělit na předbíhající, pokrývající a zpožděné. Mezi \"předbíhající\" faktory patří vývoj peněžní nabídky, vývoj akciových kurzů, index spotřebitelských očekávání, změna v počtu poskytovaných firemních a spotřebitelských úvěrů, vývoj cash flow aj. Během historie bylo zjištěno, že tyto indikátory předbíhají vrchol hospodářského cyklu více, než jeho dno, což může být pro investora vhodná informace. Samotný faktor vývoj akciových trhů ovšem sám patří mezi vedoucí signály, proto většinu ostatních zmíněných ukazatelů nelze pro prognózu kurzů použít. Jediným faktorem, který se vyvíjí ještě dříve, než akciové kurzy, je vývoj peněžní nabídky. Proto lze užít tohoto nástroje měnové politiky k prognóze kurzů. Pro úplnost je vhodné zmínit, že mezi pokrývající faktory řadíme zejména HDP, objem průmyslové produkce, tržby za vyrobené a prodané zboží a \"zpožďující\" indikátory lze prezentovat například průměrnou dobou trvání nezaměstnanosti, index spotřebitelských cen atd.  Vývoj hospodářského cyklu lze popsat makroekonomickými agregáty jako: vývoj HDP, úrokových měr, inflace, peněžní zásoby aj. Během let byla vysledována závislost vývoje akciových kurzů na těchto veličinách. Určitou roli zde hraje i stát a jeho daňová a subvenční politika. Nutno je brát také v úvahu politické, ekonomické šoky, války, přírodní pohromy atd.  Pokud chce investor dosahovat nadprůměrných zisků z držby akcie, měl by chápat reakce ceny v závislosti na ekonomickém cyklu a umět si správně vyložit vývoj makroekonomických veličin.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah akciových kurzů a vývoje HDP.", "content": "Tento vztah je kladný. Skutečně, s růstem HDP rostou i akciové kurzy. Je zde ovšem jeden zásadní problém: Jak již bylo zmíněno, akciové kurzy hrají roli předbíhajícího indikátoru a reálný výstup ekonomiky předbíhají o 3 až 9 měsíců. Vše je dáno skutečností, že cena akcie odráží budoucí zisky. Pokud tedy investoři například předpokládají pozitivní vývoj HDP, nakupují akcie, jimž roste hodnota. Růst akciových trhů poté podněcuje vlnu optimizmu a ovlivňuje chování firem i spotřebitelů. To poté vede k vyšší investiční činnosti a nakonec skutečně ovlivní reálný výstup ekonomiky. Naproti tomu pokles akciových trhů ve svém efektu potlačí investice, zvýší cítění rizika, což se nakonec projeví v útlumu činnosti a nižším výstupu.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah akciových kurzů a vývoje úrokových měr.", "content": "Silný negativní vztah. Mnohé studie naměřily silnou nepřímou závislost mezi těmito dvěma veličinami, tedy při růstu úrokových měr klesají akciové kurzy a naopak. Nabízí se několik vysvětlení tohoto vztahu.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah akciových kurzů a inflace.", "content": "Mírný negativní vztah. Někteří ekonomové tvrdí, že tento vztah je pouze zprostředkovaný a samostatná závislost mezi těmito veličinami neexistuje. Nicméně existuje několik hypotéz, proč se tomu tak děje. Nárůst inflace se často objevuje na konci hospodářského cyklu, kdy se mohou objevovat známky přehřívání ekonomiky; je tedy často doprovázen růstem úrokových měr v rámci měnové politiky centrální banky, (viz minulý odstavec) proto investoři do budoucna očekávají pokles akciových kurzů.  Hypotéza peněžní iluze předpokládá, že mnozí investoři nerozlišují mezi nominální a reálnou úrokovou mírou. Nominální úroková míra je totiž dána součtem reálné úrokové míry a inflace. Pokud investor užije jako diskontního faktoru nominální úrokovou míru, dochází k podhodnocení akcie.  Další vysvětlení lze nalézt v účetnictví. Ve finančním účetnictví je majetek vykazován v historických hodnotách. Tyto hodnoty jsou výrazně nižší, než reálná hodnota, která právě roste kvůli inflaci. Proto často dochází k podhodnocení nákladové položky odpisů, které jsou odčitatelnou položkou daňového základu, to nakonec vede k vyššímu daňovému zatížení a nižším ziskům podniku. Podobně mohou být ovlivněny inflací i zásoby, jejichž náklady při vyskladnění ovlivní daňové zatížení podniku. Obdobný vliv na zisk můžou mít i úrokové náklady. Pokud společnost nemá zajištěný fixní úrok z cizího kapitálu, může dojít k jeho růstu v období inflace. Růst úrokových nákladů pak ovlivní nejen daňový základ, ale i čistý zisk. Nutno podotknout, že v účetnictví má vliv na celkový zisk i způsob ocenění majetku a zásob, rozsah úvěru apod.  Je třeba zdůraznit, že zmíněná mírně negativní korelace mezi akciovým indexem a inflací byla naměřena v USA v 50.–80. letech 20. století, neplatí obecně. Ba naopak, jak je vidět v případě extrémní inflace, tj. hyperinflace, např. v Německu 1922–1923 či v Brazílii 1985–1994, nominálně rostou akcie rovněž o stejné řády jako zboží a služby. Přičemž i reálně mohou mít velmi slušný výnos. Akcie jsou tedy v zásadě ochrana před inflací, na rozdíl od dluhopisů.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah akciových kurzů a vývoje peněžní zásoby.", "content": "Vývoj peněžní nabídky má tu vlastnost, že předbíhá i vývoj akciových kurzů. Vztah mezi těmito veličinami je v krátkém období pozitivní. To lze vysvětlit efektem likvidity. Pokud se zvýší peněžní zásoba, investoři a ostatní subjekty působící na kapitálovém trhu pociťují nadbytek finančních prostředků, jež poté mohou investovat do zbytných statků, jako například akcie. Dalším faktem je, že růst peněžní nabídky snižuje krátkodobou úrokovou míru, což vede k růstu akcie (viz Vztah akciových kurzů a vývoje úrokových měr).  Vztah akciových kurzů a peněžní zásoby je pozitivní zejména v dlouhém období. Dlouhodobý růst objemu peněz v ekonomice se nakonec vždy bezpečně postará v dlouhém období o růst akciového indexu.  Pokud je růst peněžní zásoby rychlý extrémně, nastává hyperinflace a o růst cen akcií je postaráno okamžitě.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní vlivy.", "content": "Jak lze očekávat, politické, ekonomické šoky, pohromy a války ovlivňují akciové kurzy negativně. Jelikož se jedná o neočekávané události, je velice obtížné jakkoliv prognózovat jejich výskyt. Z novodobé historie lze zmínit teroristické útoky (New York, Londýn), hypoteční krize v USA jako jeden z důvodů recese, v České republice měla výrazný negativní dopad demise vlády v roce 1997 atd.", "section_level": 1}, {"title": "Odvětvová fundamentální analýza.", "content": "Odvětvová analýza zkoumá specifika a vztahy v odvětví, ve kterém daná společnost působí a jejich vliv na kurzy. Důležitou roli zde hrají faktory jako citlivost odvětví na hospodářský cyklus, životní cyklus daného odvětví, či struktura trhu a regulace v odvětví.", "section_level": 1}, {"title": "Citlivost odvětví na hospodářský cyklus.", "content": "Každé odvětví, ve kterém firma operuje, reaguje na hospodářský cyklus jinak. Vývoj ekonomiky s různou intenzitou působí na ziskovost společnosti a tím i na cenu akcie. Veškerá odvětví lze poté rozdělit do 3 základních skupin:", "section_level": 1}, {"title": "Cyklická odvětví.", "content": "Do této skupiny se zařazují všechny firmy, které produkují statky zbytné spotřeby, tedy výrobky a služby, jejichž spotřeba není nutná a lze ji odložit do budoucna. Cena akcie se poté vyvíjí podobně jako hospodářský cyklus. V období konjunktury mají společnosti vysoké tržby, marže a zisky, naopak v období recese poptávka po jejich produktech výrazně klesá. Jako příklad lze uvézt stavebnictví, automobilový průmysl, cestovní ruch, elektrotechnický průmysl.", "section_level": 2}, {"title": "Neutrální odvětví.", "content": "Sem lze zahrnout společnosti, které produkují statky nezbytné spotřeby (nulová cenová elasticita), či návykové produkty. Patří sem například potravinářské produkty, farmaceutický průmysl, tabákový průmysl a výroba alkoholických nápojů. Výše tržeb a zisků těchto firem proto není příliš ovlivněna hospodářským cyklem a akciové kurzy na něj reagují jen ve velice omezené míře.", "section_level": 2}, {"title": "Anticyklická odvětví.", "content": "Do této skupiny lze zařadit odvětví, která profitují během recese. Firmy z anticyklických odvětí produkují levnější substituty drahých produktů, v období ekonomického poklesu pak stoupá poptávka po těchto laciných výrobcích a službách a firmy dočasně dosahují vyšších zisků: Například levné oděvy, obuv a potraviny nahrazující drahé výrobky, či televizní společnosti, které svým vysíláním nahrazují dražší formy zábavy.", "section_level": 2}, {"title": "Životní cyklus odvětví.", "content": "Každé odvětví prochází jistými fázemi svého životního cyklu. Vývoj tržeb, ziskovosti odvětví a ceny akcie pak zásadně závisí na tom, v jaké fázi cyklu se nachází. Ten lze rozdělit na 4 etapy:", "section_level": 1}, {"title": "Pionýrská fáze.", "content": "Společnost produkuje nové, či silně inovované produkty. Po těchto statcích prudce narůstá poptávka, firmy mohou dosahovat nadprůměrných zisků. To je však lákadlo pro stále rostoucí konkurenci, která nemůže zaručit silnou a stálou pozici žádné firmě a mnoho podniků v této periodě zkrachuje. Proto zde investor může dosahovat mimořádných výnosů, což je ale kompenzováno vyšším rizikem. Jako typický příklad pionýrské fáze lze uvézt boom ve výpočetní technice v průběhu 90. let.", "section_level": 2}, {"title": "Fáze rozvoje.", "content": "Dochází ke stabilizaci odvětví, firmy, které přečkaly poinýrskou fázi již mají poměrně pevné místo na trhu, které si nyní upevňují. Poptávka po produktech zůstává poměrně vysoká, nicméně již stoupá klesajícím tempem. Tržby a zisky společností nekolísají tolik, jako v 1. fázi a proto je méně obtížné prognózovat vývoj kurzů zmíněných firem.", "section_level": 2}, {"title": "Fáze stability.", "content": "Na trhu se nacházejí silné firmy, které mají zavedené jméno na trhu. Vývoj tržeb, marží a zisku je stabilní, pro analytika je poté jednodušší prognózovat vývoj kurzů. Tato fáze se vyznačuje nízkými výnosy a postupně rostoucími náklady, zejména na marketing a propagaci produktů. Některé společnosti zde již nevidí budoucnost a odvětví postupně opouštějí.", "section_level": 2}, {"title": "Období útlumu.", "content": "Na fázi stability může navazovat období útlumu, kdy odvětví zastarává, objem produkce pozvolna klesá a firmy zde ukončují činnost. Může se ovšem stát, že výrobek projde zásadní inovací a pokud se mu podaří uchytit na trhu a je po něm vysoká poptávka, celé odvětví může být znovu oživeno a opět vstupuje do 1. fáze. Jako příklad lze uvézt výroba malých a úspornějších aut v 80. letech po ropné krizi, která nahradila velká neekonomická vozidla.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura trhu a jeho regulace.", "content": "Vývoj akciových kurzů je také spjat se strukturou trhu daného průmyslu, či služeb. Podle počtu firem v odvětví, charakteru produktu, překážek vstupu do odvětví a způsobu tvorby ceny lze rozlišovat 4 základní typy tržní struktury: Pro každý typ struktury je potom charakteristický odlišný způsob ohodnocení a ziskovost.", "section_level": 1}, {"title": "Monopol.", "content": "Pokud se na trhu nachází jen jedna firma, která zabezpečuje veškerou produkci v daném odvětví, jedná se o monopol. Tato firma sama určuje cenu produktu, vstupu ostatních subjektů na trh brání bariéry, které většinou nelze překonat. Jedná se například o zákonná omezení, či abnormálně vysoké náklady na vstup. Tyto společnosti dosahují nadprůměrných zisků, které mají poměrně stabilní vývoj a akciové kurzy jsou vysoké. Nicméně neexistující konkurence znamená jen malý tlak na snahy o snižování nákladů a efektivnější řízení. Jako příklad lze uvézt poštovní služby, železnice, výroba a rozvod elektrické energie atd.", "section_level": 2}, {"title": "Oligopol.", "content": "Pro jistá odvětví je typická tzv. oligopolní struktura; na trhu existuje několik málo firem, které mají svou pevnou pozici na trhu, vstupu do odvětví brání jisté bariéry, které sice lze překonat, ale vstup do odvětví je většinou velice nákladný. Jedná se například o vysoké počáteční náklady na vybudování infrastruktury či regulatorní překážky. Cenu stanovuje několik firem, jejich vliv je na její tvorbu podstatný. V oligopolní struktuře dosahují společnosti zpravidla vysokých zisků, nicméně cena akcie je ovlivněna hospodářským cyklem více, než u monopolu. Typickým příkladem jsou bankovnictví a pojišťovnictví, letiště, telekomunikace atd.", "section_level": 2}, {"title": "Monopolistická konkurence.", "content": "Monopolistická konkurence je typická pro odvětví pohostinství, potravinářský průmysl, zemědělství atd. Na trhu se nachází spousta firem, které nabízejí podobný produkt, vstupu na trh brání malé překážky, jako jsou například počáteční náklady na propagaci produktu, ty však lze poměrně lehce překonat. Jednotlivý podnik má jen malý vliv na výslednou cenu. Analýza společnosti je již poměrně obtížná, protože mnoho vstupních veličin pro ocenění má velice kolísavý průběh.", "section_level": 2}, {"title": "Dokonalá konkurence.", "content": "Dokonalá konkurence. Na trhu se nachází mnoho malých firem, které vyrábějí stejný, homogenní produkt. V této struktuře takřka neexistují bariéry pro vstup do odvětví, podnik nemá žádné možnosti při určování ceny produktu. Analyzovat takové podniky je v podstatě nemožná a je nutno použít speciálních metod. Jak lze očekávat, ziskovost těchto odvětví je velice nízká", "section_level": 2}, {"title": "Firemní fundamentální analýza.", "content": "Firemní fundamentální analýza leží na poslední – třetí úrovni fundamentální analýzy a vysvětluje zhruba 30 % pohybu akciového kurzu. Společně s výsledky globální a odvětvové fundamentální analýzy (první a druhý stupeň fundamentální analýzy) se snaží najít a kvantifikovat vnitřní hodnotu akcie (intristic value). Investoři poté porovnávají tuto vnitřní hodnotu akcie s aktuálním kurzem akcie, čímž identifikují nadhodnocené, podhodnocené a správně oceněné akcie. Tento výsledek jim pomáhá při rozhodování, které akcie zahrnout nebo nezahrnout do investičního portfolia (stock picking).", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní hodnota.", "content": "Vnitřní hodnota (\"Intrinsic value\") je taková cena akciového titulu, za kterou by se tento titul měl prodávat při splnění všech fundamentálních vlivů.  Vnitřní hodnota může být chápána jako:  V současnosti je nejvíce používaným přístupem k vnitřní hodnotě princip absolutní hodnoty. Vnitřní hodnota akcie je krátkodobě stejná (dlouhodobě se mění v závislosti na změně firemních faktorů), ale aktuální tržní kurz osciluje kolem této vnitřní hodnoty (OBRÁZEK). Je tedy zřejmé, že akciový kurz \"neovlivňuje\" vnitřní hodnotu, ale vnitřní hodnota \"ovlivňuje\" akciový kurz. Vnitřní hodnota by měla odrážet všechny globální, odvětvové a firemní vlivy. Kvantifikuje se za pomoci různých matematicko-analytických nástrojů a metod a výsledek je porovnáván podle následujícího algoritmu:  K rozhodování investorů by kromě výsledných výpočtů vnitřní hodnoty měly přispět i výsledky finanční analýzy, jako doplňkových ukazatelů při rozhodování. Jedná se zejména o ukazatele rentability, likvidity, zadluženosti a aktivity.", "section_level": 1}, {"title": "Metody stanovení vnitřní hodnoty akcie.", "content": "Za účelem uskutečnění podnikatelského nebo investorského záměru s co nejvyšší efektivitou a pravděpodobností se používají růzdé prediktivní metody, založené na odhadech", "section_level": 1}, {"title": "Dividendové diskontní modely.", "content": "Dividendové diskontní modely (DDM) jsou nejpoužívanější a nejrozšířenější modely sloužící k výpočtu vnitřní hodntoy akcie. Vycházejí z předpokladu, že vnitřní hodnota akcie je dána součtem současných hodnot veškerých budoucích příjmů plynoucích z akcie. Za tyto příjmy jsou považovány dividendy vyplácené k této akcii a případně (v krátkém období) i prodejní kurz akcie. Podle toho dělíme dividendové diskontní modely na modely s nekonečnou dobou držby a modely s konečnou dobou držby. Většina podniká však nevyplácí stálou dividendu, ale její výše je proměnlivá a obyčejně roste. Proto se dividendové diskontní modely dělí na:", "section_level": 2}, {"title": "DDM s nulovým růstem.", "content": "pro konečný počet let \"N\" (\"P\" je prodejní cena akcie v době \"N\"):  formula_1  pro nekonečný počet let (aritmetická posloupnost):  formula_2  kde:", "section_level": 3}, {"title": "Jednostupňové DDM a Gordonův model.", "content": "Jednostupňové dividendové diskontní modely jsou založeny na předpokladu, že po celé uvažované období držby dividenda roste jednou konstantní měrou \"g\" (odtud jednostupňové modely). Toto je typické především u společností ve fázi dospělosti, které mohou mít stabilnější růst dividendy (na rozdíl od podniků ve fázi růstu).  formula_3  Kde D je dividenda v běžném roce (tedy v nynějším roce) a D je dividenda v příštím roce. Výpočet VH začíná od diskontování dividendy v příštím roce.  Pro konečný počet let \"N\" platí:  formula_4  Pro nekonečný počet let pak platí:  formula_5  Tento vzorec je známý jako Gordonův model. O jeho popularizaci se zasloužil M. J. Gordon v roce 1962. Je vhodný předně pro ocenění akcií monopolních společností, neutrálních nebo dospělých společností. Předpoklady Gordonova modelu jsou:", "section_level": 3}, {"title": "Dvoustupňové skokové DDM.", "content": "Dvoustupňové skokové DDM uvažují dvě rozdílné fáze růstu dividend \"g\" a \"g\", přičemž platí: \"g > g\", kdy \"g\" je považováno za nadprůměrný růst v konečné fázi 1 a \"g\" za normální růst dividendy. Lze říci, že realističtěji zobrazují správnou vnitřní hodnotu akcie.  Pro konečnou dobu držby akcie platí:  formula_6  Pro nekonečnou dobu držby v 2. období s využitím Gordonova modelu platí:  formula_7", "section_level": 3}, {"title": "Třístupňové lineární DDM.", "content": "Lze zkonstruovat třístupňový lineární dividendový diskontní model, který má tři fáze:  Pak pro V platí:  formula_8 přičemž formula_9  kde:", "section_level": 3}, {"title": "Nedostatky DDM.", "content": "Přes nespornou jednoduchost mají dividendové diskontní modely některé své nedostatky :", "section_level": 3}, {"title": "Ziskové modely.", "content": "Ziskové modely využívají na rozdíl od dividendových modelů pro stanovení vnitřní hodnoty akcie čistý zisk. Někteří investoři tyto metody považují za kvalitnější odhad vnitřní hodnoty společnosti. Podle nich má zisk větší vliv na vnitřní hodnotu než dividenda.", "section_level": 2}, {"title": "Metody využívající poměrový ukazatel P/E.", "content": "Poměrový ukazatel P/E je jeden z nejznámějších kurzových ukazatelů pro náhradu za \"vnitřní hodnotu akcie\". Mnohdy je obsažen v kurzovních lístcích. Vyjadřuje, \"kolikanásobek zisku si investor cení akcie\". Toto však může být mnohdy nadhodnoceno nebo podhodnoceno, což může být ovlivněno např. účetními metodami k sestavení čistého zisku, běžného, či očekávaného kurzu akcie, ukazatel též není vhodné porovnávat mezi firmami z různých odvětví. Také je znám případ z 80. let 20. století, kdy bylo P/E japonských akcií dlouhodobě zhruba 4–5× vyšší než P/E amerických akcií. Jako klad lze vyzdvihnout jednoduchost výpočtu P/E a také zahrnutí mnoha firemních ukazatelů (riziko, rentabilita, ziskovost, zadluženost, budoucí perspektivy atd.).  Mezi nejznámější způsoby vyjádření ukazatele P/E patří poměr aktuálního kurzu akcie \"P\" a běžného zisku \"E\".  Mezi ukazatele zastupující patří normální P/E ratio, které vychází z Gordonova modelu a předpokladu, že zisk společnosti je rozdělen na dvě části – dividendu a zadržený zisk.  Pak platí:  Potom V je dána součtem současných hodnot budoucích příjmů: formula_12  Vydělením P očekávaným (prognózovaným) ziskem E dostaneme normální P/E ratio: formula_13  kde \"g\" je míra růstu zisku a \"P\" cena správně oceněné akcie. Pro V akcie tedy platí : formula_14  kde \"E\" je očekávaný zisk v příštím roce (očekávaný ve smyslu očekávaný společností) Sharpovo P/E ratio (podle W.F.Sharpeho, který operuje s tímto vzorcem), má podobnou strukturu jako normální P/E ratio. Rozdíl je v tom, že poměřuje kurz akcie k běžnému zisku, odtud platí: formula_15 Využití Sharpova P/E plyne ze struktury výpočtu. Pro následné zjištění nadhodnocené, podhodnocené nebo správně oceněné akcie stačí porovnat Sharpovo P/E s běžným P/E (tedy \"P/E\"). Běžné P/E zastupuje aktuální kurz a Sharpovo P/E zastupuje očekávanou vnitřní hodnotu. Pak tedy platí, pokud \"Sharpovo P/E je větší než běžné P/E\", jedná se o \"podhodnocenou\" akcii a investiční doporučení zní KOUPIT, apod.  Další využití ukazatele P/E ratio je v porovnání s mírou růstu zisku. V případě nízké hodnoty P/E ratio a vysoké hodnoty míry růstu zisku se pravděpodobně jedná o podhodnocenou akcii, naopak v případě vysoké hodnoty P/E ratio a nízké míry růstu zisku se jedná o nadhodnocenou akcii. Pokud jsou obě dvě hodnoty ukazatelů vysoké, jedná se o akcii s vysokým výnosovým potenciálem, naopak pokud jsou obě hodnoty nízké, jedná se o akcii s nízkým výnosovým potenciálem. Všechny tyto výsledky platí za předpokladu přihlédnutí k vlivům rizika, likvidity a dalších faktorů ovlivňujících hodnotu společnosti, jež mají vliv na P/E ratio. Nezbývá však než dodat, že investiční strategie založená na nízkých hodnotách P/E se podle některých studií jeví jako výnosnější než tržní benchmark.", "section_level": 3}, {"title": "Metody využívající poměrový ukazatel P/BV.", "content": "Poměrový ukazatel price/book value ratio poměřuje kurz akcie k účetní hodnotě akcie, tedy k účetní hodnotě vlastního kapitálu na akcii (BV). Tento ukazatel vyjadřuje, kolik korun je investor ochoten zaplatit za jednu Kč vlastního kapitálu. Je vhodný pro použití u společností se stabilním vlastním kapitálem, což jsou např. banky a další finanční instituce. Ukazatel P/BV ratio je založen podobně jako P/E ratio na Gordonově modelu, ale jeho vypovídací schopnost je nižší. Je to z toho důvodu, že účetní hodnota je údaj poměrně historický, který neobsahuje aktuální informace. Další nevýhodou jsou existují rozdíly mezi účetními praktikami v jednotlivých zemích, což znemožňuje komparaci P/BV podobných společností. Platí: formula_16 Platí stejné podmínky jako u ukazatele P/E ratio a stejné komparace jako u ukazatelů Sharpovo P/E a běžné P/E.  Podobně, jako lze porovnávat P/E ratio s mírou růstu zisku, lze porovnat P/BV ratio s rentabilitou vlastního kapitálu (ROE). Pak platí, že vysoká hodnota ROE doprovázena nízkou hodnotou P/BV ukazuje na podhodnocenou akcii, podobně nízká hodnota ROE a vysoká hodnota P/BV ukazuje na nadhodnocenou akcii. Nízké hodnoty obou ukazatelů jsou typické pro akcii s nízkým výnosovým potenciálem a vysoké hodnoty obou ukazatelů jsou typické pro akcie s vysokým výnosovým potenciálem.  Místo P/BV se často píše jen P/B (price/book) a obdobou je též M/B (market/book).  P/B má oproti P/E výhodu, že udává smysluplnou hodnotu i u společností, které vykázaly ztrátu či minimální zisk. P/E dává na společnost jen krátkodobý pohled, zisk se může rok od roku výrazně měnit a s ním i P/E. Naproti tomu velikost vlastního kapitálu je stabilnější a tedy i P/B je stabilnější. Z dlouhodobého hlediska by měl do budoucna investor počítat s tím, že rentabilita vlastního kapitálu všech společností v oboru bude podobná, průměrná (nikdo neví, jaké zisky bude kdo mít za 10, za 20 let), a může tedy vsadit na společnost s nižším P/B, než mají konkurenti, s příslibem většího zhodnocení investice. I pokud je třeba momentálně společnost ve ztrátě.", "section_level": 3}, {"title": "Metody využívající poměrový ukazatel P/S.", "content": "Poměrový ukazatel price/sales ratio poměřuje cenu akcie k tržbám na akcii, vyjadřuje tedy, na kolik korun si investoři cení jednu korunu tržeb podniku. Tento ukazatel má na rozdíl od ukazatelů P/E a P/BV několik nesporných výhod. Hlavní výhodou je použitelnost ukazatele i v případě minimálního zisku či ztráty, kdy ukazatel P/E ztrácí vypovídací hodnotu. Další výhodou, v porovnání s ukazatelem P/BV, je nezávislost na účetních praktikách a jiných zkreslujících vlivech. Ukazatel P/S ratio se jeví také jako velmi vhodný pro hodnocení cyklických firem, jejichž zisk vykazuje značnou nestabilitu. Na druhou stranu je potřeba P/S ratio stále komparovat s ziskovou marží, jejíž růst může způsobit například stálost tržeb při klesajícím zisku.  Podobně jako ukazatel P/E a P/BV lze spočítat i běžné P/S a P/S ratio založené na očekávaných tržbách a tyto dva ukazatele porovnávat.  Propočet P/S ratio opět vychází z Gordonova modelu, přičemž platí, že formula_17,  kde \"M\" je zisková marže.  Obdobně jako předchozí ukazatele, porovnáváme P/BV s veličinou ziskové marže. Pak platí, že pro podhodnocenou akcii je typická vysoká zisková marže a nízká hodnota P/S ratio a naopak pro nadhodnocenou akcii je typická nízká zisková marže a vysoká hodnota P/S ratio.  Akcie s nízkým výnosovým potenciálem lze také poznat podle nízké ziskové marže a nízkého P/S a akcie s vysokým výnosovým potenciálem lze poznat podle vysoké výnosové marže a vysokého P/S.", "section_level": 3}, {"title": "Cash Flow modely.", "content": "Nevýhodou diskontních a ziskových modelů je fakt, že pracují pouze s tou částí zisku, která je vyplácena akcionářům. Zbylá část zisku zadržená na úrovni společnosti je zohledněna pouze v některých modelech. Proto byly v průběhu let vyvinuty Cash flow modely využívající toky volných peněžních prostředků, free cash flow, jakožto lepšího ukazatele stavu společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Free Cash Flow to Equity.", "content": "Nejznámější ukazatel je Free-Cash-Flow-to-Equity (volné peněžní prostředky pro akcionáře), který vypočítáme jako :  Pro akcie stabilních firem je vhodný jednostupňově model FCFE s konstantním růstem. Pro akcie růstových firem je možné počítat s dvoustupňovými skokovými a třístupňovými lineárními FCFE modely, obdobně jako u dividendových diskontních modelů. FCFE lze dobře použít i v případě, kdy existuje majoritní skupina akcionářů, na niž připadá větší část CF. Je velmi pravděpodobné, že tito akcionáři budou hlasovat o použití CF do výnosných projektů a tudíž vyplácená dividenda bude nižší. Samozřejmostí je použití FCFE modelu i v situacích nízkého či záporného zisku.", "section_level": 3}, {"title": "Free Cash Flow to Firm.", "content": "Dalším ukazatelem postaveným na bázi CF je Free-Cash-Flow-to-Firm. V tomto vzorci je FCF kalkulováno jiným způsobem a diskontní míra k je nahrazena průměrnými náklady kapitálu (WACC). Výsledná vypočtená hodnota je tedy hodnota pro akcionáře i pro věřitele!  Pak pro \"V\" platí:  formula_18 Přičemž pro WACC:  formula_19  kde:  Pro výpočet nákladů na vlastní kapitál lze užít také dividendových diskontních modelů – Gordonova modelu. Náklady na cizí kapitál představuje daná úroková míra a náklady na prioritní akcie lze zjistit z dividendových diskontních modelů s nulovým růstem.  FCFF se využívá pro ohodnocení podniků, které mají vysokou míru zadlužení a u nichž se objevuje záporné FCFE. Tedy ohodnocení pomocí tohoto vzorce by nedávalo smysl. WACC zároveň zohledňuje vyšší riziko při vyšší míře zadlužení.", "section_level": 3}, {"title": "Další ohodnocovací modely.", "content": "Mezi další modely patří:", "section_level": 2}, {"title": "Vstupy pro modely stanovení vnitřní hodnoty akcie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Míra růstu dividend – udržovací růstový model.", "content": "Za míru růstu dividend lze použít historickou míru růstu, která se vypočítá pomocí podílu ze dvou vyplacených dividend nebo zprůměrováním ročních mír růstu. Druhá možnost se jeví jako lepší při kolísavosti míry dividend. Do obou nám však vstupují historická data, což je určitá nevýhoda. formula_20  formula_21 \"g\" lze také vypočítat pomocí udržovacího růstového modelu, který je založen na předpokladech Gordonova modelu. Pokud tedy platí, že renention ratio \"b\" je konstantní, dividendový výplatní poměr \"p\" taktéž, pak \"míra růstu dividend se rovná míře růstu zisku.\" formula_22 pokud formula_23 a obdobně pro E, pak: formula_24 což při konstantní ROE je: formula_25 Poslední možností výpočtu \"g\" je použití odhad analytiků.", "section_level": 2}, {"title": "Míra růstu cash flow.", "content": "Podobně jako míru růstu dividend, lze i při stanovení míry růstu cash flow použít odhad analytiků, historická data anebo výpočet z finančních ukazatelů:", "section_level": 2}, {"title": "Požadovaná výnosová míra (\"k\").", "content": "Lze říci, že tato veličina je nejdůležitější veličinou při ocenění využívajícím jakékoliv diskontní metody. Zohledňuje nejen časový aspekt hodnocení, ale také náklady obětované příležitosti, inflaci a v neposlední míře i riziko a likviditu dané akcie. Nejznámější model stanovení požadované výnosové míry je CAPM model, kde je požadovaná výnosová míra vyjádřena jako: formula_26  kde", "section_level": 2}], "src_summary": "Akciové instrumenty se obchodují na finančních trzích. Z držby akcie mohou plynout investorovi 2 formy výnosu, a to důchod (nejčastěji ve formě dividendy) a kapitálový zisk, či ztráta díky pohybu kurzů. Je logické, že se každý investor snaží získat co největší výnosy. K tomu napomáhají různé analytické přístupy, které se snaží vysvětlit minulé vývoje akciových kurzů, předpovídat jejich pohyb do budoucnosti, či poskytnout investorovi správný čas k nákupu, respektive prodeji instrumentu. Během dlouhé historie se vyvinuly 3 hlavní přístupy k oceňování akciových instrumentů:", "tgt_summary": "基本面分析是一种证券或股票估价的方法,利用财务分析和经济学上的研究来评估企业价值或预测证券(如股票或债券等)价值的走势。这些被分析的\"基本\"资料可以包含一家公司的财务报表和非财务上的资讯,如商品需求成长性的预测、企业比较、新制度的影响分析或人口的改变。它通常和所谓的技术分析相对,技术分析在研究证券价值的趋势时,并不使用到市场本身以外的因素来做预测。", "id": 580915}
{"src_title": "Thrákové", "tgt_title": "色雷斯人", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Jejich původ je nejasný, protože se nám dochovalo jen minimum písemných zpráv. Předpokládá se, že Thrákové vznikli smíšením původních obyvatel balkánského poloostrova s indoevropskými kmeny, které přišly do Evropy v rané době bronzové.  Podle moderních jazykovědců patří Thrákové, spolu s Íránci, Slovany a Baltskými národy, do východní skupiny indo-evropských národů. Příbuznost se staro-íránskými národy (Skythové, Sarmati, Kimmeriové) je podpořena i archeologickými nálezy a historickými důkazy o způsobu života, umění a způsobu pohřbívání. Vinko Pribojević se ve svém spisu O původu a dějinách Slovanů z poloviny 16. století pokoušel objasnit, že Thrákové jsou předchůdci dnešních Slovanů.  Někteří historikové (Alexander Fol, Ivan Marazov, Elka Penkova) si myslí, že Thrákové byli součástí větší „thrácko-pelasgické“ skupiny národů. K tomuto názoru dospěli porovnáním thrácké kultury s frýžskou, mínojskou a mykénskou kulturou.  První historické zmínky o Thrácích nalézáme v Iliadě, kde jsou spojenci Trójanů.", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "Hérodotos je v 5. století př. n. l. považoval za druhý nejpočetnější národ na světě (po Indech), a pokud by se sjednotili, stali by se pode něj i nejmocnějším národem na světě. Až na výjimky typu Odryského království nebo Dácie pod vedením Burebisty však zůstaly thrácké kmeny nesjednocené.  V této době styky mezi Thrákií a Řeckem zintenzivněly, což vedlo k posílení řeckého vlivu na thráckou společnost, kulturu a řemesla. Protože jejich jazyk neměl žádnou tradici, přijali členové aristokratických rodin v některých oblastech klasickou řečtinu za svůj vlastní jazyk. Thráčtí obchodníci používali řečtinu jako \"lingua franca\" při svých kontaktech se sousedními kmeny a národy. Poté, co byli podmaněni makedonským králem a následně i římskou říší, byli Thrákové buď helenizováni nebo romanizováni. Romanizované kmeny v Dácii se staly etnickými předky Valachů, o nichž existují první zmínky z 10. století a z nichž se vyvinuli dnešní Rumuni. V 6. století byli Thrákové žijící jižně od řeky Dunaj poslovanštěni nově příchozími slovanskými kmeny. V 8. a 9. století se stali jedním ze základních prvků při formování bulharského národa. Kvůli tomu thrácký jazyk a kultura postupně vymizely.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thrákové (, ) byli skupinou indoevropských kmenů mluvících thráckým nebo dáckým jazykem. Obývali Balkánský poloostrov a přilehlé oblasti jihovýchodní a východní Evropy.", "tgt_summary": "色雷斯人 (英语:Thracians ; ) 是古代色雷斯(Thrace)地区(今巴尔干半岛北部)的居民,有学者认为和现在罗马尼亚人有血缘关系。", "id": 170188}
{"src_title": "Psycholingvistika", "tgt_title": "心理语言学", "src_document": [{"title": "Historie psycholingvistiky.", "content": "Vznik psycholingvistiky jako samostatné disciplíny se datuje do roku 1951, kdy psychologové J. W. Gardner a J. B. Carroll zorganizovali na Cornellově univerzitě seminář, kterého se zúčastnili především psychologové a lingvisté. Hlavním tématem byly psychologické problémy osvojování cizích jazyků. Mnozí připisují vznik a zejména rozšíření psycholingvistiky i psychologovi C. E. Osgoodovi a lingvistovi T. A. Sebeokovi, kteří v roce 1954 vydali sborník prací týkajících se oboru.  Psycholingvistika je od svého počátku značně interdisciplinární obor. Vyvinul se v 50. letech na poznatcích ze tří hlavních oblastí: lingvistický základ oboru poskytla strukturální jazykověda, z psychologického hlediska obor ve svých počátcích čerpal zejména z behaviorismu, který měl historicky v americké psychologii dominantní postavení. Třetím zdrojem pak byla v té době nová vědní disciplína zabývající se způsoby přenosu a kódování informace - teorie informace. Celkově se dá vývoj psycholingvistiky rozdělit do čtyř hlavních etap:", "section_level": 1}, {"title": "Oblasti zájmu a hlavní témata psycholingvistiky.", "content": "Z historického vývoje je zjevné, že v jednotlivých obdobích se zkoumání psycholingvistů ubíralo různým směrem. Jiří Černý v Dějinách lingvistiky na základě názoru několika psycholingvistů zkompiloval seznam 14 tematických okruhů, kterým se psycholingvistika věnuje. Ovšem 6 z nich sám považuje spíše za okrajové, resp. spadající spíše do zkoumání jiného oboru. Mezi základní témata patří jazyk malých dětí, osvojování druhého jazyka a bilingvismus, teorie řečové činnosti a pragmatika, neurolingvistika, patologie řeči a zkoumání afázií, textová lingvistika, kognitivní věda a paměť. Jak je z názvu jednotlivých tematických okruhů vidět, psycholingvistiku je možné pojmout velmi široce. Mnohé z tematických oblastí na tomto seznamu mohou být považovány za samostatné obory (například neurolingvistika nebo textová lingvistika jsou častokrát považovány za samostatné obory). Většina učebnic se shodne na čtyřech základních tématech, které jsou ve středu zkoumání psycholingvistiky:", "section_level": 1}, {"title": "Osvojování mateřského jazyka dětmi.", "content": "Osvojování mateřského jazyka je přirozený proces učení se mateřského jazyka dítětem. Dětská řeč je pro psycholingvisty velmi zajímavé téma, protože se zdá, že navzdory značné komplexitě jazykového systému, se všechny děti na světě (s předpokladem dobře fungující nervové soustavy a vystavení nějakému jazyku) dokážou naučit používat jazyk. Složitá gramatická pravidla zvládají velmi uspokojivě a ve srovnání například s matematikou i velmi rychle. Navíc se zdá, že všechny děti na celém světě (tedy bez ohledu na mateřský jazyk) zvládají osvojení jazyka ve stejné posloupnosti stádií, a přestože je délka jednotlivých stádií značně individuální, v průměru trvají také přibližně stejně.  První etapou, kterou novorozenci procházejí, je tzv. broukání (anglicky cooing), které zahrnuje různé zvuky. Dítě si v tomto období nacvičuje artikulaci celého spektra hlásek a zvuky nejsou omezené na mateřský jazyk. Tato etapa trvá přibližně od 2 do 6 měsíců života. Druhá etapa se objevuje kolem půl roku života a nazývá se žvatlání (anglicky babbling). V rámci tohoto období produkují děti hlásky charakteristické pro jejich jazykové prostředí a schopnost artikulovat zvuky, které se v rodném jazyce nenacházejí, se začíná vytrácet. Následuje fáze, ve které děti začnou produkovat svá první slova, zatím jen izolovaně. Vyskytuje se nejdříve od 8. měsíce života. Ve čtvrté fázi děti začínají kombinovat slova do dvou až tříslovních frází a používají tzv. telegrafickou řeč. Základní dospělá struktura vět se objevuje přibližně kolem 4. roku života.  V procesu osvojování mateřského jazyka se děti samozřejmě dopouštějí chyb. Zajímavým jevem je zejména omyl přílišného rozšiřování (tzv. overextension error), při kterém děti příliš rozšíří význam. Příkladem může být pojmenování všech mužů v okolí jako „táta“. Existují dvě hlavní hypotézy, proč tento typ chyby vzniká. Podle hypotézy znaků si děti vybírají pro definici pojmu jen určitý, velmi omezený soubor, charakteristických znaků a ostatní zanedbají. Funkční hypotéza zase tvrdí, že děti se nejprve učí slova popisující pro ně důležité účely či funkce (například lampa svítí a tedy to, co svítí, je lampa). Další typickou a lingvisticky zajímavou chybou je hypergeneralizace, která se týká výjimek z gramatických pravidel jazyka. V období, kdy dítě začíná spojovat slova do jednoduchých frází většinou děti nemají problém s nepravidelnými tvary. Avšak po krátkém čase začnou nadměrně používat naučené gramatické pravidlo (například odvození singuláru lid od plurálu lidé). Trvá poměrně dlouho (přibližně do školního věku), než děti začnou opět používat správné tvary. Jedno z vysvětlení původu tohoto typu chyby poskytl Steven Pinker. Na začátku dítě zná jenom malý počet slov a proto se nepravidelné tvary umí bez problému naučit nazpaměť. Pak však přijde období prudkého nárůstu lexikonu, tzv. slovní exploze a dítě se jen postupně učí, kdy pravidlo použít a kdy je potřeba nepravidelný tvar.  Jednou z otázek, která týká téměř všech témat psycholingvistiky, je do jaké míry je osvojování jazyka dědičné a do jaké míry je pod vlivem prostředí. Zastánci vlivu prostředí připouštějí tři základní formy učení - imitaci, modelování a podmiňování. Tento přístup však velmi neuspokojivě vysvětluje různé jevy, například kreativitu, kterou děti při používání jazyka projevují. Noam Chomsky přišel s myšlenkou vrozeného modulu na osvojování jazyka (LAD - Language Acquisition Device). Jeden z argumentů podporujících existenci vrozené predispozice dětí na naučení se jazyku je relativní rychlost, s níž se mu v porovnání s jinými typy úkolů učí. Navyše se děti jazyku učí přirozeně, aniž by je někdo k tomu cílevědomě vedl. Podle teorie parametrů, jejímž autorem je opět Noam Chomsky, se lidé rodí s jakýmsi modulem, který představuje soubor všeobecných principů a parametrů. Ten umožňuje osvojování gramatiky. Samotné učení se spouští až při vystavení jedince konkrétním jazykovým datům, podle kterých si upravuje parametry na konkrétní jazyk. Podle Chomskyho je osvojování jazyka spíše než proces učení procesem zrání.  V současnosti se většina psycholingvistů přiklání k názoru, že člověk má sice vrozenou predispozici k osvojení si jazyka, ale je nutná jazyková stimulace z prostředí k vytvoření jazykové znalosti. Dalším z mnoha argumentů podporující model interakce dědičných faktorů a prostředí jsou tzv. kritická období. První kritické období nastává v druhém půlroce života, kdy dítě většinou ztrácí schopnost rozlišovat a produkovat fonémy cizího jazyka, které v mateřském jazyce nemají rozlišovací schopnost. Druhým kritickým obdobím je puberta. Důkazem existence druhého kritického období jsou typicky případy dětí, které nebyly před pubertou vystavena žádnému jazyku a po jejich zařazení do společnosti se jazyk učí jen s velkou námahou.", "section_level": 2}, {"title": "Učení se cizímu jazyku a bilingvismus.", "content": "Osvojování si cizího jazyka je do velké míry odlišná záležitost než osvojování si jazyka mateřského. Závisí přitom na motivaci, stanovené cílové úrovni a věku, v němž učení probíhá. Jedním z rozdílů oproti akvizici mateřského jazyka je, že lidé se mu věnují cílevědomě. Znalost mateřského jazyka může být výhodná v tom, že člověk už chápe abstraktní pravidla používání jazykového systému jako celku. Zároveň však mateřský jazyk může představovat i nevýhodu v tom, že tzv. interferuje s cizím jazykem, tedy struktury specifické pro mateřský jazyka se míchají se systémem cizího jazyka.  Samotné učení se cizího jazyka není proces vrozený a přirozený, ale nepřipomíná ani behavioristickou imitaci. Je založen na analogii, asociaci a opakování. Platí, že se lépe učí ve vazbě na něco známého, v závislosti na jednoduchém pravidle a lépe se učí materiál, který je nějak zorganizován. V tom spočívá i další rozdíl oproti osvojování mateřského jazyka, když je dítě v daném jazykovém prostředí a jazyk, který mu je prezentován není nijak zorganizován a není mu představován po menších celcích. Věk je podobně jako u mateřského jazyku důležitý. Při prvním kritickém období děti ztrácejí možnost plně rozlišovat a produkovat fonémy, které se nenacházejí v jejich mateřském jazyce. Po překonání druhého kritického období již lidé neumí zvládnout cizí jazyk na úrovni rodilého mluvčího.  Bilingvismus je jev, při kterém u jedince současně existují dva různé jazykové systémy. Rozlišujeme přitom biligvalizmus individuální (například děti ze smíšených manželství, které jsou vystaveny oběma jazykům) a kolektivní (vzniká na geografickém území, kde žijí dvě jazykové skupiny). Někteří autoři požadují, aby oba jazyky byly zvládnuté dokonale, jiní autoři tvrdí, že taková situace nikdy nemůže nastat a vždy je jeden z jazyků silnější. Často dochází k jevu, kdy jedinec používá jeden jazyk jen v určitých situacích a druhý zas v jiných.", "section_level": 2}, {"title": "Řečová produkce.", "content": "Produkce mluvy je proces kódování pojmových obsahů do uspořádaného sledu jazykových prostředků. Zjednodušeně řečeno, při produkci se snažíme verbalizovat myšlenku, kterou chceme vyjádřit. Tento proces značně závisí na formě, účelu, pragmatického záměru, počtu recipientů projevu a dalších faktorech.  Na to, aby celý proces začal, musí existovat motivace vyjádřit myšlenku. Mluví se o tzv. intenci, která je čistě psychologickou záležitostí. Z psycholingvistického hlediska má celý proces produkce tři hlavní fáze: konceptualizaci, formulaci a artikulaci. V rámci konceptualizace je vytvořena kognitivní reprezentace toho, co chceme vyjádřit a probíhá výběr lexikálních prostředků z mentálního lexikonu. Při formulaci nastává plánování gramatického rámce a následně probíhá fonologické kódování. Hovoří se o tzv. linearizaci, tedy uspořádání vybraných lexikálních prostředků syntakticky správně podle zvolené větné struktury. Až nakonec nastane artikulace, tedy vlastní (fyzikální) pronesení mluvy. Po samotné produkci většinou sledujeme odezvu od komunikačního partnera. Rovněž probíhá proces vlastního monitorování, který se snaží detekovat chyby a podle možností je opravit. Výsledná věta by však měla podléhat gramatickým pravidlům, proto jsou možnosti průběžné opravy omezené. Většinou jim předchází pauza.  Samotný výzkum produkce řeči probíhá dvěma hlavními způsoby - studiem afázií (metoda typická pro neurolingvistiku) a studiem typických chyb při produkci, tedy přeřeknutí. Přeřeknutí je odchylka od zamýšlené výpovědi u zdravých lidí, kteří dobře ovládají daný jazyk. Za předpokladu, že při tomto typu chyby funguje celý systém bez problémů a samotné přeřeknutí signalizuje pouze izolovanou jednorázovou chybu v nějakém subsystému, nám mohou chyby napovědět o průběhu produkce. Podle výzkumů se zdá, že přeřeknutí nejsou náhodná. Lze je kategorizovat na záměnu slov, záměnu hlásek, záměnu kořenových morfémů, chybný výběr slov či kontaminaci. Studium jednotlivých typů přeřeknutí ukazuje, že tyto chyby vycházejí z formální či obsahové podobnosti jednotek. Možnost přeřeknutí na základě formální podobnosti slov napovídá, že jazykový systém má pravděpodobně možnost přistupovat k lexikálním jednotkám bez ohledu na obsah. Také to může naznačovat, že náš lexikon se skládá nejméně ze dvou zásobníků - jeden uspořádaný formálně a druhý obsahově.  Výzkum a teorie jazykové produkce zaostává v počtu teoretických a výzkumných prací za oblastí jazykové percepce a to i přesto, že výsledný efekt (samotná produkce) se dá snáz monitorovat. Jedno z vysvětlení je, že manipulace při jazykové percepci je znatelně jednodušší. Otázky, kterým se psycholingvisti v této oblasti v současnosti věnují jsou například: Jaké reprezentační struktury jsou použity? Děje se kódování v jednotlivých modulech sekvenčně nebo paralelně? Jaký vliv má kontext?", "section_level": 2}, {"title": "Řečová percepce a porozumění.", "content": "Řečová percepce je proces vizuálního či orálního vnímání a dekódování. Jazyková percepce není řízena pouze samotnými vstupními daty, ale i kontextem či znalostmi o světě uloženými v dlouhodobé paměti příjemce. Při řečové percepci je nutné překonat několik problémů a asi prvním z nich je koartikulace. Při běžné výslovnosti vyslovujeme souvisle a na fyzikální reprezentaci vnímaného signálu není většinou zřetelné, kde jsou hranice slov či vět. Je to způsobeno tím, že artikulace sousedních hlásek se ovlivňuje - během artikulace hlásky předchozí se mluvidla připravují na artikulaci hlásky následující a proto je přechod mezi dvěma hláskami většinou plynulý. Slova a věty se však skládají z různých segmentů, které na interpretaci vstupních dat potřebujeme identifikovat. Jednotlivým segmentům musíme přiřadit význam a podrobit je syntaktické analýze. Syntaktická analýza může být o to problematičtější, že vnímaný signál přijímáme v pořadí, v jakém přijde (tj. zleva doprava), přičemž jsme limitováni kapacitou krátkodobé paměti.  Typická chyba při percepci a porozumění řeči nastává při tzv. interpretačně slepých kolejích (věty typu garden-path). Jedná se o věty, kterých syntaktická struktura při zpracování zleva doprava navádí recipienta k nějaké konkrétní syntaktické interpretaci. Ta je však s ohledem na celou větu nesprávná (většinou o správné interpretaci rozhoduje pár posledních slov). Věty typu garden-path se využívají při zkoumání velikosti a výhradnosti vlivu syntaktických a sémanticko-pragmatických aspektů při syntaktické analýze vět. Podle výzkumu se zdá, že recipient nečeká se syntaktickou analýzou až bude mít k dispozici celou větu a její význam. V každém okamžiku zpracovává větu podle jedné preferované interpretace opírající se spíše o formální aspekty. V okamžiku, kdy člověk narazí na slovo, které se do této interpretace nehodí, se snaží větu znovu analyzovat, ale tentokrát dává jednotlivým segmentům jiný syntaktický význam. Existuje však i mnoho zastánců a důkazů vlivu významu a kontextu na výběr preferované větné struktury. Otázka, do jaké míry o syntaktické analýze rozhodujeme čistě na základě formálních znaků a syntaxe a do jaké míry využíváme význam, kontext a jiné informace je tedy stále nezodpovězena.  Stále není jasné, do jaké míry probíhají jednotlivé kroky sekvenčně či paralelně a zda se při samotném zpracování využívají znalosti uložené v dlouhodobé paměti recipienta, popřípadě kdy se v procesu k těmto znalostem přistupuje. Otázka, která je v této oblasti psycholingvistiky velmi diskutovaná, je, zda parser pracuje autonomně nebo interaktivně. Autonomní parser se skládá z několika modulů, které mezi sebou mají omezenou možnost interakce, během samotného zpracování se nevyužívají znalosti uložené v paměti a zpracování probíhá zdola-nahoru. Naopak u interaktivního parsera je směr zpracování kombinací přístupů zdola-nahoru a shora-dolů, jednotlivé části mezi sebou interagují okamžitě a mají přístup k znalostem o světě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Psycholingvistika (občas také v anglické literatuře nazývaná i psychologie jazyka) je vědní obor, který se zabývá vztahem jazyka a vědomí (či restriktivněji myšlení). Je to do značné míry obor interdisciplinární (z názvu je jasný vliv psychologie a lingvistiky, nicméně psycholingvistika zahrnuje celou řadu dalších disciplín, jako například kognitivní vědu, sociologii, neurologii a jiné). Studuje mentální aspekty jazyka. Mezi hlavní otázky psycholingvistiky patří rozumění a produkce řeči, rozvoj řeči u dětí, učení a používání cizího jazyka či mentální a neurobiologická reprezentace jazyka.", "tgt_summary": "心理语言学是通过心理学来研究语言学的学科。他从心理过程和语言结构的对应关系来研究人类语言机制的构造和功能。从心理学的角度,它属于认知心理学;从语言学的角度,它属于实验语言学。", "id": 2258405}
{"src_title": "Nicolas Sarkozy", "tgt_title": "尼古拉·萨科齐", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Jeho původ je smíšený. Otec Pál Sarkozy (* 1928 v Budapešti) pochází z maďarského šlechtického rodu. Matka Andrée roz. Mallah (* 1925 v Paříži, † 2017) byla francouzsko-řecko-židovského původu. Rodina jeho otce odešla z Maďarska z obavy před Rudou armádou v roce 1944. Otec Pál Sarkozy na krátkou dobu vstoupil do Cizinecké legie, avšak demobilizoval v Marseille v roce 1948. O rok později se seznámil s právničkou Andrée Mallah, která byla o tři roky starší než on. V roce 1959 se rozvedli. Jejich syn Nicolas byl vychován v katolické víře. Jeho přistěhovalecký původ i jeho postoj ke zpřísnění imigračních zákonů byly diskutovány jak příznivci, tak odpůrci.  Postupně vstoupil do tří manželských svazků a stal se otcem tří synů a jedné dcery. Jeho první manželkou byla od roku 1982 Marie-Dominique Culioli, z tohoto svazku se narodili synové Pierre (* 1985) a Jean (* 1986). V roce 1996 se oženil s Cécilií Ciganer-Albéniz, s níž má syna Louise (* 1997). Manželé se rozvedli krátce po Sarkozyho převzetí úřadu francouzského prezidenta. Dne 2. února 2008 uzavřel svůj třetí sňatek. Jeho manželkou se stala italsko-francouzská bývalá zpěvačka šansonů a modelka Carla Bruni-Tedeschi, nyní Carla Bruni-Sarkozy. Z tohoto manželství se narodila v roce 2011 dcera Giulia.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prezident Francouzské republiky.", "content": "Francouzská vláda byla v průběhu Sarkozyho prezidentství několikrát obměněna. François Fillon však zůstal premiérem po celou dobu, tedy až do porážky Sarkozyho ve druhém kole prezidentských voleb 6. května 2012 a poté do nastoupení nové vlády, kterou jmenoval Sarkozyho nástupce v prezidentském úřadě François Hollande. Nicolas Sarkozy narazil při svém působení jako francouzský prezident na řadu vnitropolitických a také zahraničně-politických problémů, které se mu nepodařilo zcela úspěšně vyřešit. Velké potíže mu způsobila evropská měnová a hospodářská krize, kterou se snažil zvládnout společně s kancléřkou Spolkové republiky Německo Angelou Merkelovou.", "section_level": 2}, {"title": "Podezření z korupce.", "content": "Dne 19. března 2018 byl Sarkozy vzat do policejní vazby a je v Nanterre blízko Paříže vyslýchán kvůli ilegálním peněžním darům z Libye na volební účely v letech 2006/2007. Sarkozy byl tehdy francouzským ministrem vnitra a kandidoval v prezidentských volbách 2007. Po 48 hodinách byl z vazby propuštěn, zůstává však pod policejním dohledem.  Sarkozy se v policejní vazbě nacházel již podruhé. První výslech byl svého času v záležitosti peněžních darů od mezitím zemřelé majitelky kosmetické firmy L’Oréal, miliardářky Liliane Bettencourt. Současná aféra se týká podezření, že Sarkozy financoval svůj volební boj v letech 2006/2007 hlavně pomocí peněz obdržených tajnými cestami od libyjského diktátora Muammara Kaddáfího, a to ve výši až 50 milionů eur. Pokud se toto podezření prokáže, tak to podle německého listu Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) vrhne zcela jiné světlo na francouzsko-britskou vojenskou operaci proti Libyi v roce 2011, která de facto rozhodla tamější občanskou válku ve prospěch povstalců. Podle deníku FAZ totiž vzniká otázka, zda Sarkozy nepostupoval proti Kaddáfímu proto tak rozhodně, aby se zbavil nepohodlného svědka. V kruzích NATO panoval tehdy velký údiv, že účelem prováděných leteckých náletů nebyla pouze „ochrana civilního obyvatelstva“, ale rovnou změna režimu. Rusko, které v Radě bezpečnosti OSN tuto vojenskou operaci nezablokovalo svým vetem, se cítilo francouzsko-britským postupem podvedeno.  21. března 2018 bylo proti Sarkozymu v této kauze vzneseno formální obvinění před vyšetřujícím soudcem (tzv. \"mise en examen\"). Během výslechu se Sarkozymu nepodařilo vyšetřovací orgány přesvědčit o své nevině ve třech jemu k tíži kladeným případům korupčního jednání. Podle francouzského trestního práva není \"mise en examen\" ještě soudní obžalobou, ale zahájení tohoto formálního vyšetřování je možné jen tehdy, když existují velmi vážné a vzájemně souhlasící informace, že obviněný mohl tento čin nebo tyto činy pravděpodobně spáchat.  Podle zprávy listu Le Monde ze dne 29. března 2018, citované např. na internetové stránce deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung, se Sarkozy bude podle rozhodnutí vyšetřujících soudců pravděpodobně muset zodpovídat před soudem v doposud nedořešeném případě, který souvisí s onou „libyjskou aférou“. Jedná se o podezření, že se pokoušel podplatit vysoce postaveného státního zástupce, aby mu v této záležitosti poskytl informace. Zatěžují jej záznamy odposlechů, kterými policie sledovala telefonáty mezi ním a jeho advokátem. Proti rozhodnutí vyšetřujících soudců zavést soudní řízení s ním může Sarkozy ještě podat dovolání.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nicolas Sarkozy (výslovnost, plným jménem Nicolas Paul Stéphane Sarközy de Nagy-Bocsa) (* 28. ledna 1955, Paříž) je francouzský politik, bývalý předseda UMP a bývalý prezident Francouzské republiky v letech 2007–2012.", "tgt_summary": "尼古拉·萨科齐(,,1955年-1月28日),法国政治家,第23任总统(兼安道尔亲王),拥有匈牙利、希腊和犹太血统,法国人民运动联盟主席。", "id": 810699}
{"src_title": "Wii", "tgt_title": "Wii", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Konzole byla koncipována již od roku 2000, od prvního uvedení GameCube. Podle herního designéra Šigeru Mijamota bylo Wii od začátku stavěno s myšlenkou interakce hráče více, než jenom mačkáním tlačítek na ovladači. \"„Myšlenkou bylo, že síla není u konzolí všechno. Příliš mnoho výkonově silných konzolí nemůže společně na trhu koexistovat a spíše by šlo o dinosaury, kteří navzájem urychlí svoje vyhynutí.“\"  O dva roky později se spojily týmy designérů a inženýrů, aby koncept posunuli blíže k realizaci. Roku 2005 bylo původně plánované představení na E3 staženo. Mijamoto stažení shrnul: \"„Vývoj provázely některé problémy a tak jsme se rozhodli pouze vystavit samotnou konzoli bez ovladačů.“\" Původní plány stále zvažovali inspiraci v systému DS a dokonce se navrhl plán přenosu stejného principu dotykové obrazovky na novou stolní konzoli. Později byl nápad zamítnut s tím, že Nintendo nechce přenést DS z rukou na televizi ale vytvořit novou, originální.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Konzole byla známá pod kódovým označením \"Revolution\" a to až do 27. dubna 2006, kdy bylo oficiálně představeno na výstavě E3. Jde tak o první konzoli, kde výrobce neudává své jméno jako součást registrované značky a jde tedy o „Wii“, nikoliv o „Nintendo Wii“. Nintendo také stanovilo, že množné číslo nebude \"Wiis\", ale plurály se budou tvořit za pomoci dalšího slova, tedy „Wii konzole“ nebo „Wii systémy“. Dvojice měkkých \"i\" v názvu symbolizuje dvě postavy stojící vedle sebe, coby hráče, stejně tak reprezentují unikátní ovládání s WiiMote a nunchuckem.  Po změněn názvu se však ozvali vývojáři videoher a tisk, kteří namítali, že Revolution byl lepší název, než Wii. Časopis Forbes dokonce vyjádřil obavu, že díky názvu bude konzole pojímána jako příliš dětská. Televize BBC druhý den po oznámení názvu odvysílala reportáž, kde uvedla řadu nových vtipů týkajících se nového jména, které se objevily na internetu. Prezident americké pobočky Nintenda, Reggie Fils-Aime se ke změně názvu dodal:", "section_level": 2}, {"title": "Oznámení produktu.", "content": "V roce 2006, 14. září Nintendo oznámilo, kdy bude v jednotlivých částech světa nová konzole Wii k dispozici, zároveň byly oznámeny i ceny titulů, konzolí i příslušenství. Plány Nintenda byly prodat do konce fiskálního roku 6 milionů (z toho zhruba 4 miliony do konce kalendářního roku) jednotek Wii a 16 milionů her, software. Nakonec šlo vše mnohem lépe – Wii se prodávalo naprosto úžasně a ještě na začátku května 2007 bylo Wii nedostatkovým zbožím. Mohli jsme se setkat se situacemi, kdy v amerických obchodech bylo vše naopak proti původním očekáváním a konkurenční PlayStation 3 ležela v regálech, kdežto Wii bylo téměř nesehnatelné. To vše způsobilo, že Nintendo muselo zvýšit svůj odhadovaný zisk o zhruba 200 milionů dolarů. V kombinaci se skvělými prodeji Nintenda DS se rok 2006 bezesporu stal tím nejlepším v dosavadní historii Nintenda.", "section_level": 2}, {"title": "Zahájení prodeje.", "content": "Od začátku prodeje byl měsíční odbyt konzolí Wii vyšší, než tomu bylo u konkurenčního Playstationu 3 a Xbox 360. Podle statistické společnosti NPD Group se ve Spojených státech prodalo více kusů Wii za první pololetí 2007, než obou konkurenčních konzolí dohromady za stejné období. V Japonsku, kde byl dosavadní poměr konzole Nintenda oproti konkurenčním 2:1 se najednou změnil na 6:1. V Austrálii Wii překonalo rekord „Nejrychleji se prodávané konzole“, který do té doby držel XBOX 360.  12. září 2007 vyšel článek britských novin \"Financial Times\", který informoval, že Wii překonalo v prodejích XBOX 360, jež byl vydán o rok dříve. Konzole Nintenda se tak ujímá vedoucí pozice na trhu. Nintendo tak se svým produktem zaujalo vedoucí pozici v souboji dané generace herních konzolí, což se mu naposledy podařilo u systému Super Nintendo Entertainment System.  Za fiskální rok 2009/2010 Nintendo dosáhlo celkem 70.93 milionů prodaných kusů Wii, čímž překonalo vlastní rekord držený systémem Nintendo Entertainment System (67 milionů) a Wii se stalo nejúspěšněji prodávanou konzolí v historii firmy Nintendo.", "section_level": 2}, {"title": "Hardware.", "content": "Nintendo Wii je rozměrově nejmenší z konzolí sedmé generace. Rozměry jsou 44mm výška, 157mm šířka, a 215,4mm hloubka, což je zhruba velikost tří standardních obalů od DVD vedle sebe. Váží 1.2 kilogramu. Součástí je také plastový stojánek, který umožňuje postavit konzoli vertikálně. Na přední straně je štěrbinová DVD mechanika pro Wii a hry pro GameCube. Mechanika je modře podsvícená. Při zapnutí konzole tak na půl sekundy problikne, jinak začne svítit ve chvíli, kdy uživatel má nepřečtenou zprávu ve WiiConnect24. Pod bílým krytem je slot pro SD kartu a tlačítka na synchronizaci s ovladači. Poslední je tlačítko na zapnutí – svítí červeně (vypnuto), zeleně (zapnuto) a oranžově (stand-by režim, ale konzole připojena internetu) – a tlačítko na vysunutí disku. Z horní strany (pod krytem) jsou čtyři sloty pro ovladače GameCube a dva sloty pro paměťové karty GameCube. Musíme podotknout, že poslední generace nintenda wii (2009) už neměla sloty pro ovladače GameCube ani pro paměťové karty GameCube a byla koncipovaná naležato a v balení se nedodával plastový stojánek. Na zadní straně jsou umístěny všechny porty – pro připojení zdroje, propojení s TV, pro připojení Sensor Baru a dva USB porty.  Co se týče hardware, tak je jen o něco výkonnější než předchozí stolní konzole od Nintenda – Nintendo GameCube. Procesor pohánějící konzoli navrhla společnost IBM, kódové označení je Broadway. Grafickým procesorem je Hollywood od společnosti ATI. Paměť 88 MB GDDR3 s 512 interní paměti NAND flash určené k ukládání stavu her, zpráv, her z Virtual Console atd. Posledním důležitým komponentem je zabudované Wi-Fi, které umožňuje připojení k Internetu, ale i propojení s Nintendem DS. Díky poměrně slabší konfiguraci má Wii také několikrát menší spotřebu energie v průběhu hraní her oproti PC, Xbox 360 nebo Playstation 3.  Při uvedení Wii bylo představeno v několika barevných variací včetně stříbrné, černé, zelené a červené. První 2,5 roku však byla k dispozici pouze standardní, bílá verze a teprve od prosince 2009 je nabízena také černá varianta. V říjnu 2010 bylo pro evropský trh potvrzeno červené Wii, jako speciální edice k 25. výročí postavičky Mario.  11. července 2007 Nintendo představilo na výstavě E3 Wii Balance Board, jakožto součást balíku Wii Fit. Balanční podložka slouží k zapojení celého těla pro ovládání her nebo cvičení.", "section_level": 1}, {"title": "Wii Remote.", "content": "Unikátní, bezdrátový ovládací prvek je nejblíže podobný dálkovému ovladači televize. Je vybaven směrovým tlačítkem, tlačítky A, B, Menu a další dvojicí tlačítek označených jako 1 a 2. Tlačítko B je umístěné ve spodní části a při hrách je zpravidla využíváno jako kohoutek střelné zbraně. Ovladač je již z výroby vybaven poutkem a každá hra upozorňuje hráče na nutnost upnutí Wii Remote k zápěstí, aby nedošlo k vyklouznutí a následnému rozbití televizoru. V přední části je IR senzor vydávající signály o pozici ovladače tzv. Sensor baru, což je přijímač připojený ke konzoli a umístěný nad nebo pod televizní obrazovkou.  V zadní části Wii Remote se připojuje tzv. \"Nunchuck\" (česky: \"Nunčak\"). Název je odvozen od podobnosti kompletu se stejnojmennou asijskou, ruční zbraní. Nunchuck pak obsahuje analogovou páčku, využívanou k udání směru a dvojici tlačítek v přední části. S Wii Remote se propojuje vlastním kabelem, ale v současnosti je nabízena i bezdrátová alternativa. Wii Remote s Nunchuckem tak dávají dohromady ovládací prvek pro obě ruce, přičemž každý reaguje na změnu pozice zvlášť. Oba prvky bez zvláštní ergonomie, která by je určovala pro levou nebo pravou ruku, ale standardně hry vyžadují držet Nunchuck v levé a Wii Remote v pravé ruce.  Postupem času k Wii Remote přibývaly další a další ovládací prvky, které se buď přímo propojily s Wii Remote nebo fungují jako samostatné ovládání. V současnosti je trhu velká řada plastových nástavců, které neobsahují žádnou elektroniku, ale pouze slouží k upnutí Wii Remote a simulaci např. volantu, golfové hole, ping-pongové pálky apod.  Zásadním mezníkem se stal Wii MotionPlus, doplněk pro Wii Remote, který rapidně zvyšuje přesnost ovladače a snímání senzorů. Sami tvůrci her tvrdí, že před příchodem MotionPlus nemělo smysl na některých hrách jako např. Red Steel 2 pracovat, protože přesnost samotného ovladače je dobrá pro přibližné rozpoznání pohybu a místa ovladače, ale už tolik ne pro stanovení síly švihu, pomalém otáčení okolo vlastní osy, a vlastně vyobrazní pohybů hráče - postavičky v poměru 1:1, které využívá např. Grand Slam Tennis od Electronic Arts.  Vůbec prvním titulem, který podporoval Wii MotionPlus bylo pokračování Wii Sports pod názvem Wii Sports Resort, kde se také objevil první náznak ovládání meče, které doposavad nebylo bez vylepšení možné.", "section_level": 2}, {"title": "Důležité vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Menu.", "content": "Wii Channels v podstatě tvoří jak menu, tak operační systém Nintenda Wii. Hlavní obrazovka nabídky je seřazena jakoby televizní kanály vedle sebe a lze upravovat jejich počet a rozložení. V základu jsou k dispozici tyto kanály:  Postupně přibyly tyto další kanály:  Kromě standardních kanálů Nintenda lze získat další kanály z her nebo programů, jako například kanál Wii Fit pro rychlé zvážení.", "section_level": 2}, {"title": "Zpětná kompatibilita.", "content": "Nintendo Wii dovoluje hrát hry v podstatě ze všech Nintendo konzolí. Přes Virtual Console můžete hrát hry pro konzole NES, SNES, N64, ale také TurboGrafx-16, Sega Mega Drive, MSX, NEO GEO a Commodore 64. Plná podpora je pro hry na GameCube. Proto jsou přímo na konzoli 4 sloty pro GameCube ovladače a 2 sloty na Memory Karty. Nutno podotknout, že není možno použít ovladač Classic Controler, který se připojuje k Wii Remote, jelikož GameCube firmware ve Wii obsažený nepodporuje komunikaci s bezdrátovými ovladači. Originální GameCube Memory karta taktéž je nutná, protože ukládání do interní paměti není podporováno.", "section_level": 2}, {"title": "Spolupráce s Nintendem DS.", "content": "Díky Wi-Fi přítomné jak ve Wii, tak v DS, bude v dalších firmware možno obě konzole propojit. Toto spojení by mělo umožňovat například stahování DS demoverzí do Wii a poté přenést do Nintenda DS. Další možností by měla být možnost využívat mikrofonu a dotykového displeje DS. A do třetice by měla být možnost spolupráce některých her stejně jako to bylo možné mezi GameCube a Game Boyem Advance. Například rozšíření obsahu v jednotlivých hrách po propojení konzolí, nebo použití DS jako malé mapy pro Wii hry. Takovou spolupráci by měly umožňovat například Pokémon Battle Revolution (Wii) a Pokémon Diamond/Pearl (DS)", "section_level": 2}, {"title": "Rodičovský zámek.", "content": "Jako první konzole vůbec Nintendo Wii umožňuje kontrolu hraných her rodiči. V nastavení se rodič může nastavit věkové omezení a konzoli zamknout. Wii poté odmítne pustit hráče do hry s vyšším věkovým ratingem, než který je nastavený. Každá hra má věkový rating určený přímo na disku, kontrolu tedy – pokud dítě nezjistí heslo k systému – není možno obejít. Podporovány jsou tyto systémy hodnocení her : BBFC, CERO, ESRB, OFLC, OFLC (NZ), PEGI, USK. Součástí rodičovské kontroly je také funkce v obsluze elektronické pošty, kde je každý den uvedeno aktualizované hlášení o tom, kolik času bylo stráveno hráním jednotlivých her nebo procházením různých kanálů.", "section_level": 2}, {"title": "Online podpora.", "content": "Díky integrovanému Wi-Fi rozhraní, potažmo USB, je možno připojit Nintendo Wii k internetu. Wi-Fi podporuje šifrování v podobě WEP, WPA (TKIP/RC4) a WPA2 (CCMP/AES).  Z online možností je důležité automatické updatování firmware (lze odmítnout), díky kterému může Nintendo pravidelně vydávat opravu starších verzí a postupně konzoli optimalizovat, nebo přidávat nové vlastnosti. První chyba ve firmware byla objevena na začátku roku 2006 a ihned byla vydána nová záplata tak, aby se do Wii nemohl nikdo nepovolaný nalogovat.  Každá Wii konzole má svůj tzv. Friend code, díky kterému si jednotliví uživatelé mohou posílat zprávy a obrázky. Kdo má zájem, může si na svojí Wii přesměrovat emaily. Wii má plnou podporu externí USB klávesnice, takže psaní je komfortní. Internet využívají i jednotlivé kanály jako – Shop Channel, Internet Channel, Forecast Channel, News Channel a Nintendo Channel. Již existuje několik her podporujících multiplayer skrz internetové připojení. Jedná se například o tituly Mario Football, Battalion Wars 2, MarioKart Wii, Super Smash Bros. Brawl nebo Medal of Honor: Heroes 2. Podle dostupných informací by mělo být možné vytvořit síť pro hraní i mezi dvěma konzolemi, které budou vzájemně v dosahu WiFi, bez toho aby musely být připojeny k internetu. 20. května 2008 byla spuštěna služba WiiWare. V jejím rámci lze stahovat originální herní hříčky z internetu přímo do konzole. Jde o jednodušší hry, které stojí od 500 do 1500 Wii bodů. V den spuštění bylo v Evropě na výběr z následujících her: LostWinds, TV Show King, Final Fantasy Crystal Chronicles: My Life as a King, Dr. Mario & Germ Buster, Star Soldier R a Toki Tori.", "section_level": 2}, {"title": "Technické parametry.", "content": "Nintendo samotné zveřejnilo jen několik z hardwarových specifikací o Wii, ale některé z nich se dostaly k novinářům, ostatní zjistili zvídaví čtenáři. Časem snad budou k dispozici i kompletní oficiální specifikace. <nowiki>*</nowiki> Frekvence procesorů nebyly potvrzeny Nintendem, IBM ani ATI.", "section_level": 1}, {"title": "Nejlepší hry.", "content": "Výše byly zmíněny hry dostupné při začátku prodeje. Server GameRankings.com uvedl seznam padesáti nejkvalitnějších podle, který průměruje hodnocení v recenzích z velkého množství zdrojů. Umístily se tyto hry:", "section_level": 1}], "src_summary": "Wii (má asociovat anglické slovo „We“ – tedy „my“) je pátá videoherní stolní konzole vyráběná Nintendem. Dříve byla známa pod jménem Nintendo Revolution, po E3 2006 už jen Nintendo Wii. Wii je jedním z účastníků souboje konzolí 7. generace. Jejími protivníky jsou Xbox 360 od Microsoftu a PlayStation 3 od Sony. Konkurence se snažila jít cestou vyššího výkonu, na rozdíl od nich ale jde Wii jinou cestou a zlepšeným ovládáním pomocí takzvaného ovladače Wii Remote, který reaguje s objekty jak namířením na obrazovku, tak pohybem ve volném prostoru – a to ve všech osách (dopředu/dozadu, nahoru/dolu, doprava/doleva). Důležitá je i služba WiiConnect24, která umožňuje bez zásahu uživatele stahovat emaily, aktualizace a další.", "tgt_summary": "Wii( ;非正式称为任天堂Wii)是由任天堂于2006年11月19日发布的家用游戏机。作为第七世代游戏机,与微软的Xbox 360和索尼的PlayStation 3竞争。任天堂表示,其游戏机的目标用户群比另外两家更广。,Wii的全球销量超过了PlayStation 3和Xbox 360,销量超过1.01亿部;2009年12月,这款游戏机打破了美国单月销售记录。", "id": 914272}
{"src_title": "Kateřina Howardová", "tgt_title": "凯瑟琳·霍华德", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Narodila se jako nejstarší dcera Lorda Edmunda Howarda a Joyce Culpeperové. Její otec nebyl prvorozený, proto rodina žila velmi chudě. Po smrti rodičů byla Kateřina poslána k nevlastní babičce, vévodkyni z Norfolku. V důsledku nedostatečné výchovy byla Kateřina mnohem méně vzdělaná než jiné ženy Jindřicha VIII., přesto však vzdělanější, než bylo na tu dobu běžné.  Tvrdí se, že byla velmi krásná a temperamentní. Měla dlouhé tmavé a kudrnaté vlasy. Svou rozverností a vzhledem velmi připomínala svou sestřenici Annu Boleynovou.  Nedostatečná kontrola Kateřininy babičky způsobila, že Kateřina získala sexuální zkušenosti již ve 14 letech se svým učitelem hudby Jindřichem Manoxem, který proti ní dokonce později vypovídal u soudu.  O dva roky později se Kateřina seznámila s mladičkým tajemníkem vévodkyně z Norfolku Francisem Derehamem. O jejich milostném vztahu věděli služebné a příbuzní Kateřiny a vévodkyně musela zakročit a jejich vztah ukončit.", "section_level": 1}, {"title": "Život u dvora.", "content": "Kateřina byla poslána z venkova do Londýna jako dvorní dáma princezny Marie a Anny Klevské. Věděla, že jako dívka bez věna, byť z dobrého rodu, nesežene dobrou manželskou partii. Přesto se do ní zamiloval tichý mladý králův společník Thomas Culpepper. Tajně se scházeli a hovoří se rovněž o jejich zasnoubení, avšak důkazy nemáme. Její katolický strýc Howard byl svědkem královy exkomunikace ze svaté církve, protestantské svatby s jeho neteří Annou Boleynovou a poté s Němkou Annou Klevskou. S cílem navrátit Anglii \"pravou\" víru, oženil svou dceru s nemanželským synem Jindřicha VIII. a Jindřichovi nabídl jako milenku svou neteř Kateřinu Howardovou. Král, který strávil poslední půl rok v nejspíše nenaplněném manželství s Annou Klevskou, požádal o rozvod. O 30 let mladší Kateřinu si hodlal vzít, neboť mu zřejmě připomínala Annu Boleynovou, kterou sice nechal popravit, nicméně se tvrdí, že ji miloval nejvíce ze svých žen.  Přestože se Kateřina zaslíbila jinému, byla svou rodinou donucena si krále vzít nedlouho po jeho rozvodu s Annou Klevskou, aby spasila Howardův rod a katolickou víru.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "Svatba se uskutečnila v tajnosti roku 1540. Mladičkou dívku Jindřich zpočátku vášnivě miloval a věřil, že konečně nalezl tu nejlepší manželku svého života. Jindřich byl ale v té době už starší muž a trpěl celou řadou nemocí, včetně hnisajícího vředu na noze, který mu značně ztěžoval chůzi, což Kateřina Howardová nesla velmi těžce. Měla ráda život, zábavu, tanec a společnost lidí svého věku. Protestantská strana v čele s rodem Seymourů měla strach, že pokud mladá královna porodí nového syna, bude ohroženo nástupnictví malého Eduarda Tudora Seymoura, proto hledala záminku, pro kterou by mohli Kateřinu odstranit. Kateřina se i nadále přátelsky stýkala s Thomasem Culpepperem. Nicméně znala příběh své popravené sestřenice Anny Boleynové, proto by neudělala nic, co by ohrozilo její postavení u krále. Přesto těchto schůzek využila protestantská strana a rozhodla se královnu a celý rod katolických Howardů zničit.  Králi podal tajné informace Thomas Cranmer, arcibiskup canterburský, který mu již dobře posloužil při rozvodu s jeho první ženou Kateřinou Aragonskou. Jeho udání hovořilo o Kateřininém mladickém vztahu s učitelem spinetu Manoxem, kterého vystřídal chudý šlechtic Derham. Král chtěl hodit celou záležitost za hlavu, nicméně k těmto udáním se přidala i informace o schůzkách Kateřiny s Thomasem Culpepperem, proto poslal za královnou Cranmera, aby z ní vytáhl doznání. Kateřina se pod nátlakem přiznala k dětské platonické lásce k Manoxovi a nevinném vztahu s Derhamem, protože netušila, že by její mladické pletky mohly způsobit nějaký problém. Král ji nechtěl obvinit, ale již s ní nedokázal žít, proto ji poslal do kláštera, kde strávila několik měsíců. Jindřich ji zde přátelsky navštěvoval a obvinění stále odkládal.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt a odkazy.", "content": "Stále zamilovaný učitel hudby Manox podal svědectví proti Derhamovi při své obhajobě a byl zproštěn viny. Derham byl mučen a poté popraven velmi krutým způsobem, který se používal jen pro nejhorší zločiny. Byl tažen oprátkou za krk do výšky, těsně před smrtí odříznut, poté mu byly uřezány genitálie, otevřeno břicho a jeho vyvrhnutá střeva byla ještě za jeho života spálena. Poté byl rozčtvrcen. Thomas Culpepper se k platonické lásce ke své sestřenici Kateřině Howardové přiznal dobrovolně a byl roku 1541 popraven za zradu pouze stětím hlavy. Většina členů rodu Howardů byla zatčena a 13. února 1542 byla po necelých dvou letech manželství s Jindřichem VIII. popravena i Kateřina. Její poslední slova patřila Thomasi Culpepperovi. Řekla, že by raději umírala v poklidu a chudobě jako jeho žena, než mít v moci celý svět jako královna Anglie. Že umírá ráda, protože chce být potrestána za to, že je zodpovědná za Thomasův život, neboť kdyby králi ihned řekla, že je zaslíbena jinému, ani ona nebo Thomas by nemuseli trpět.  Věrný obraz Kateřiny Howardové nemáme. Často za něj bývá mylně označen obraz Hanse Holbeina ml., králova dvorního malíře. Na tomto portrétu je ovšem zachycena sestra Jany Seymourové Elizabeth. Můžeme tak usuzovat z pařížské módy, která se krátce po smrti Anny Boleynové na pár let přestala nosit, a také z toho, že nezdařený obraz Jindřichovy 4. manželky Anny Klevské byl jedním z posledních, které Hans Holbein pro anglický dvůr namaloval. Poté byl vyhnán a už nadále ve službách krále nepůsobil. Rovněž samotný Jindřich VIII. si Kateřinu velmi žárlivě střežil a nechtěl ji nechat namalovat. Tvrdil, že je výhradně jeho ženou a až poté královnou Anglie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kateřina Howardová (*1520–1525? – 13. února 1542 Tower) byla pátá žena anglického krále Jindřicha VIII. Tudora. Pocházela z mocného katolického šlechtického rodu Howardů. Jejím strýc byl vůdce anglických katolíků Thomas Howard, 3. vévoda z Norfolku. Byla dvorní dámou předchozí královny Anny Klevské, princezny Marie a sestřenicí další bývalé královny Anny Boleynové.", "tgt_summary": "凯瑟琳·霍华德(英语:Catherine Howard,1520年-1542年-2月13日),名字亦可拼写作Katherine。英格兰国王亨利八世第五任妻子,诺福克公爵第二个孙女,埃德蒙·霍华德的女儿,玛莉一世、伊丽莎白一世的继母,被称为“无刺的玫瑰”,同时她也是亨利八世的六个王后中,最漂亮的一个。克里维斯的安妮于1540年7月与亨利八世离异后一个月,她与国王结婚。婚礼于7月28日在萨里郡的奥特兰宫举行。一年后被托马斯·克兰麦指控婚前曾与一位音乐家和一位亲属发生过肉体关系,1541年与亨利八世离婚,一年后她以通奸罪遭斩首(1542年2月13日)。1543年亨利八世与凯瑟琳·帕尔结婚。", "id": 2982967}
{"src_title": "Tonutí", "tgt_title": "遇溺", "src_document": [{"title": "Známky, vývoj a příznaky tonutí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Boj o život.", "content": "Tonutí je často rychlé a nenápadné, křik a držení rukou nad hlavou je spíše výjimkou. Tonoucí není schopen se nadechnout, proto nekřičí, zdvižené ruce jej zatlačují pod hladinu, takže se spíše zaklání a pohybuje rukama těsně pod vodou.", "section_level": 2}, {"title": "Ponoření, polykání.", "content": "Tonutí ve vlastním slova smyslu začíná, když člověk není schopen udržet ústa nad vodou. Ke vdechnutí vody dochází v pozdější fázi.. Při záchranných opatřeních může křísený vodu masivně zvracet. Při podstatně těžším stavu voda pasivně vytéká jícnem a může zatéct při umělém dýchání do plic.", "section_level": 2}, {"title": "Vdechnutí vody, případný laryngospasmus.", "content": "Tonutí vzniká v 85 % vdechnutím vody poté, kdy postižený vodu polykal. Z plic nelze vodu vylít žádnými manévry, velmi rychle se vstřebá. V 15 % laryngospasmus - podvědomé (reflexní) uzavření hlasivek, např. po skoku do studené vody zabrání vdechnutí vody do plic, ale vede rovněž k život ohrožujícímu nedostatku kyslíku. Dříve bylo označováno jako suché tonutí. Stah hlasivek se někdy uvolní sám, někdy je nutné krátkodobé prodechování v rámci kardiopulmonární resuscitace  Po proběhlém dušení (při zavřených i otevřených hlasivkách) dochází k úplnému ochrnutí svalstva a někdy je voda opět vdechnuta. Voda v plicích se vstřebává do krve (rozdíl mezi sladkou a slanou vodou není pozorován). Dochází k poškození plicního surfaktantu.", "section_level": 2}, {"title": "Utonutí.", "content": "Během dušení dochází k zpomalení srdeční činnosti až k srdeční zástavě  (statistika USA)", "section_level": 2}, {"title": "Okolnosti tonutí.", "content": "Utopení je druhou nejčastější příčinou úmrtí dětí v průmyslových zemích. Více než 50 % utonutí se stane v blízkosti břehu.  V ČR se utopí přibližně 200 lidí za rok.", "section_level": 1}, {"title": "Opuštěné pojmy.", "content": "Původně bylo rozlišováno tzv. \"primární tonutí\" u zdravého člověka a \"sekundární tonutí\" například při epileptickém záchvatu, při poranění míchy po skoku do mělké vody, při infarktu nebo cévní mozkové příhodě, při zpomalení činnosti srdce ve studené vodě atd. Sekundárním tonutím však byl označován i následný otok plic (plicní edém), který se může po tonutí rozvinout i po několika hodinách.  Pojmy primární, \"sekundární, suché, tiché a odložené\" tonutí nejsou odborně používány. Neovlivňují ani postup ani prognózu pacienta a jsou hodnoceny jako matoucí. Přestalo být rozlišováno utonutí v sladké a slané vodě -mimo laboratoř není pozorován rozdíl  Pojem suché tonutí je nadále používán v médiích u naprosto odlišných příčin smrti, víceméně souvisejících s koupáním. Zprávy jsou bez uvedení lékařského nálezu, často z sekundárních zdrojů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Tonutí neboli laicky topení se je situace, při níž dochází ke vdechnutí vody, zřídka jiné kapaliny. Hlavním poškozením je život ohrožující nedostatek kyslíku – hypoxie mozku. Smrt způsobená tonutím se nazývá \"utonutí\" nebo \"utopení se\".", "tgt_summary": "遇溺是因为液体进入肺部而导致缺氧,继而窒息。常见于游泳、船只沉没、海啸、潜水、意外及自溺。在很多国家都是12岁以下儿童的主要死因,例如在美国便是仅次于车祸。小童多是从泳池或浴缸中溺死。", "id": 418424}
{"src_title": "Polyesterová vlákna", "tgt_title": "聚酯", "src_document": [{"title": "Historický vývoj.", "content": "Přírodní polyester je znám asi od roku 1830, první syntetický polyester se používal v 1. světové válce jako impregnační materiál. Vlákno ze syntetického polyesteru bylo vynalezeno v Anglii v roce 1941 a od roku 1947 se vyrábí průmyslově.  V roce 2012 dosáhla světová výroba polyesterových vláken 53 milionů tun, z toho 63 % ve formě filamentů a 37 % jako stříž. (V roce 2004 obnášela celková výroba 29 milionů tun).", "section_level": 1}, {"title": "Chemické složení.", "content": "Vlákno je lineární makromolekula, jejíž hlavní řetězec -[-CO-O-]- sestává nejméně z 85 % z esteru vyrobeného polykondenzací.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Základní surovinou je ropa, ze které se získává dimethyltereftalát a glykol. Polykondenzací obou sloučenin pak vzniká polyethylentereftalát.  Polyethylentereftalát se  Konečný výrobek je znám ve 3 formách: filament, \"kabílek\" a stříž.  \"Hedvábí\" (filament) se vyrábí v jednoduché, hladké podobě nebo modifikované. Polyesterové vlákno je svým chemickým složením velmi vhodné k modifikaci, tedy úpravám příměsí chemických sloučenin a k zušlechtěni mechanickým nebo pneumatickým tvarováním.  Kabílek z polyesterových filamentů je surovina pro přádelny vlny, resp. přádelny dlouhých vláken. Zde se filament trhá nebo řeže na konvertoru na stapl, který se délkou i tvarem může přizpůsobit staplu vlny.  Stříže se dodávají v délce a ostatních vlastnostech přizpůsobených vláknům, se kterými se smíchávají při předení.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti a použití polyesterových vláken.", "content": "Polyesterová vlákna se mohou vyskytovat prakticky ve všech textilních výrobcích.  K nejdůležitějším kladným vlastnostem patří:  Vysoká odolnost na světle, vůči povětrnosti a mikroorganizmům (záclony)  Malá navlhavost (rychlé sušení)  Mnohé vlastnosti se dají snadno zlepšit chemickými nebo mechanickými procesy. Například:  Zvýšenou orientací molekul se dá zvýšit pevnost (pneumatikové kordy, dopravní pásy, šicí nitě)  Přimícháním malého množství chemikálií se dá zlepšit  Omak a lesk velmi podobný přírodnímu hedvábí se dosahuje u vláken s neokrouhlým (např. trojúhelníkovým) průřezem.  Dutá polyesterová vlákna se používají jako alternativa k peří s tou výhodou, že se výrobky plněné tímto materiálem dají prát.  Vzhled polyesterového hedvábí podobný staplovým přízím se dosahuje mícháním vláken s rozdílným stupněm protažení a tvarování.  Mísením přírodních vláken s polyesterem se dosáhne v mnohém směru zlepšení užitných vlastností příze. Nejjemnější polyest. vlákno (\"mikrovlákno\") se vyrábí se čtvrtinou tloušťky průměrné bavlny, tkaniny ze směsí s polyesterem jsou lehčí a méně mačkavé, pevnější a trvanlivější. Podobně je tomu u směsí polyester/vlna.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti modifikovaných polyesterů.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Polytrimetylentereftalát (PTT).", "content": "Polytrimetylentereftalát vzniká sloučením kyseliny tereftalové s 1.3 propandiolem. Výrobkům se říká také \"3GT filamenty\". Vlákno je velmi elastické (až 100 % opakování pružnosti), objemné, jako bikomponentní výrobek (PTT/PET) má velmi hebký omak.  Použití: filamenty na lehké sportovní oděvy, plavky, vlasové příze na koberce,  stříž na netkané textilie k technickým účelům  Značky: \"Corterra\", \"Invista\" aj.", "section_level": 3}, {"title": "Polybutylentereftalát (PBT).", "content": "Polybutylentereftalát vzniká polykondenzací kyseliny tereftalové s 1.4 butandiolem. Vlákna se nazývají také \"4GT filamenty\". Elasticita a trvanlivost zkadeření tvarovaných filamentů má dosahovat téměř hodnoty elastanů.  Filamenty se často opřádají bavlnou nebo viskózou na jádrové příze k použití na módní sportovní oděvy a punčochové zboží.  Značky: \"Trevira ESP\", \"Ticona\", \"Mirhon WE\" aj.", "section_level": 3}, {"title": "Polyetylennaftalát (PEN).", "content": "Polyetylennaftalát vzniká polykondenzací dikarbonové kyseliny naftalinu s ethylglykolem. Vlákno dosahuje mimo jiné tažnou pevnost až 90 cN/tex, filamenty se používají na technické textilie (geotextilie, výztuž pneumatik aj.)  Podobné vlastnosti použití jako PEN mají \"polytrimetylennaftalátová (PTN)\" a \"polybutylennaftalátová (PBN)\" vlákna.", "section_level": 3}, {"title": "Zacházení s výrobky z polyesterových vláken.", "content": "Bílé nebo světlé pletené osobní prádlo se smí prát ve vařící vodě. Kravaty, šály, šátky a jiné \"hedvábné\" tkaniny však jen ve vlažné lázni. Mastné skvrny se smějí odstraňovat jen perchloretylenem nebo benzinem. Žehlit se mohou tyto výrobky jen přes mokrý hadr při teplotách do 160 °C. U směsových tkanin z polyester/vlna smí teplota prací lázně jít jen do 30 °C a u žehličky nesmí přesáhnout 150 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv na životní prostředí.", "content": "Polyesterová vlákna a výrobky z nich jsou největším zdrojem mikroplastů zamořujících přírodu. K uvolňování mikroplastů dochází zejména během praní oblečení vyrobeného z polyesteru, kdy se během jednoho pracího cyklu uvolní statisíce malinkatých polyesterových vlákének a úlomků.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv na lidské zdraví.", "content": "U polyesteru byl stejně jako u jiných syntetických vláken prokázán negativní vliv na plíce, pokud dochází k vdechování jeho drobných vláken. Existuje řada studií poukazujících na to, že u dělníků pracujících ve fabrikách zpracovávajících syntetická vlákna, včetně polyesteru, se časem rozvinuly příznaky jako kašel a dušnost v důsledku chronických zánětlivých reakcí způsobených vlákny usazenými v plicích, jenž zde vzhledem ke své nerozložitelnosti mohou zůstat i trvale. To v případě dlouhodobé vysoké expozice vede až k rozvoji idiopatické plicní fibrózy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Polyesterová vlákna (mezinárodní zkratka PES) jsou syntetické výrobky ze skupiny, ke které patří textilní vlákna z polyetylentereftalátu (PET), z \"polybutylentereftalátu\" (PBT) a z \"polytrimetylentereftalátu\" (PTT). Označením polyesterová vlákna jsou zpravidla míněny výrobky z PET, ze kterého velká většina vláken pochází.", "tgt_summary": "聚酯(英语:Polyester)是一类在其主链上含有酯基官能团的聚合物。虽然聚酯有很多主种,但是“聚酯”一词通常指的是聚对苯二甲酸乙二酯(PET)。", "id": 806395}
{"src_title": "Marie Magdalena", "tgt_title": "抹大拉的馬利亞", "src_document": [{"title": "České podoby jména.", "content": "Dříve se vyslovovalo Majdalena, od toho odvozena moravská Majolenka, což je hezká a zdravá dívka; lidově Máří Magdalena, domácky Majda, v kalendáři je také Magda. Z Magdaleny patrně odvozeny Lenka a Alena.", "section_level": 1}, {"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nový zákon.", "content": "V evangeliích se vyskytuje několik osob se jménem Maria, mezi nimi také Marie Magdalská, tj. „pocházející z Magdaly“ (město na břehu Genezaretského jezera). V Lukášově evangeliu se uvádí už během Ježíšova veřejného působení jako jedna z žen „které chodily s Ježíšem a jeho učedníky“ a z níž Ježíš předtím „vyhnal sedm démonů“. Celkem na osmi místech se zmiňuje její jméno v souvislosti s Ježíšovou smrtí, pohřbem a zmrtvýchvstáním. Delší souvislý úsek, v němž hraje významnou roli, je příběh prázdného hrobu a jejího setkání se vzkříšeným Ježíšem v Janově evangeliu.  Podle všech evangelií stála pod křížem se dvěma dalšími ženami (Pannou Marií a Marií Kleofášovou) a byla přítomna jeho smrti i pohřbu.  V Matoušově evangeliu šla v neděli Máří Magdaléna spolu s dalšími ženami k Ježíšově hrobu, aby pomazaly jeho mrtvé tělo, ale tam se jim zjevil anděl, který jim pověděl, že tu Ježíš není, vstal z mrtvých. Šly se ještě podívat, kde spočíval, potom se vydaly na cestu zpátky, poněvadž jim anděl řekl pokyn, aby o všem informovaly učedníky. Cestou od hrobu potkaly vzkříšeného Ježíše a hovořily s ním.  Marek o Máří Magdaléně hovoří jen krátce. Ženy přicházely již časně z rána. Kámen od hrobu byl odvalen. Vešly a zjistily, že Ježíš je vzkříšen. Anděl jim řekl, ať jdou a o všem zpraví apoštoly, ale ženy se bály. Ježíš se ale jako první zjevil Máří Magdaléně, osmělila se a řekla učedníkům o jeho zmrtvýchvstání, ale oni jí nevěřili.  Podle Lukášova evangelia byla Magdalena oddanou a stálou Ježíšovou průvodkyní, která ho poslouchala a podporovala. Den po sobotě, když šla s dalšími dvěma ženami jeho mrtvé tělo pomazat, jeho hrob nalezly prázdný, podaly o tom první zprávu apoštolům.  Podle Janova evangelia šla ke hrobu Magdalena sama, přiběhla k apoštolům se zprávou o prázdném hrobě. S Petrem a Janem pak zřejmě běželi k prázdnému hrobu a oba apoštolové se vrátili do města. Marie zůstala před hrobem a setkala se s Ježíšem, kterého zprvu nepoznala. Když se jí dal poznat, vykřikla aramejsky Rabbuni! (Mistře), ale Ježíš ji varoval, aby se ho nedotýkala (lat. \"noli me tangere\") a všechno oznámila apoštolům.. Tím biblické zprávy o Marii Magdalské končí.", "section_level": 2}, {"title": "Apokryfy.", "content": "Marie Magdalská hraje významnou roli v několika gnostických spisech ze 3.–4. století. Jejich zlomky byly známy už dříve z citátů raně křesťanských spisovatelů, téměř úplné texty v koptštině se našly po roce 1945 v Nag Hammadi v horním Egyptě. Ve spise \"Pistis Sofia\" (Víra – Moudrost) vypráví Magdalena apoštolům, co jí ve snu řekl Ježíš, ale Petr a Ondřej to odmítnou. Také tzv. „Mariiny otázky“ a „Evangelium Mariino“ vztahuje Petr Pokorný i E. Hennecke k Marii Magdalské.", "section_level": 2}, {"title": "Legendy.", "content": "O dalším životě Marie Magdalské vypravují již jen legendy, které ji zejména od doby Řehoře Velikého pravděpodobně spojují se dvěma dalšími ženami z evangelií, totiž s Marií, sestrou Lazarovou, a s ženou-hříšnicí (což bylo běžné označení pro prostitutku), která Ježíšovi umyla nohy u stolu ve farizeově domě a u níž evangelium neuvádí jméno (). Tyto tři ženy, které na Východě rozlišovali, byly v západní tradici považovány za tutéž osobu - a to mylně, protože Janovo evangelium je rozlišuje.  Podle jedné z legend odešla Marie hlásat křesťanství do dalekých zemí a měst. Navštívila také Řím, kde se slovy „Kristus vstal z mrtvých“ podala císaři Tiberiovi červené vajíčko. V čase pronásledování křesťanů měla být se svým bratrem Lazarem a sestrou Martou (šlo o jinou-další Marii) na lodi bez vesel zahnána na volné moře. Na ní doplula do Francie a tam také hlásala evangelium. Podle jiné legendy žila jako poustevnice v jeskyni asi 35 kilometrů východně od Aix-en-Provence, kde kolem poloviny 1. století zemřela. Jejím atributem se stala lebka, symbol pouště a lidské pomíjivosti. Díky pověstem vznikla ve Francii dvě poutní místa: Vézelay a Saint-Maximin-la-Sainte-Baume. Podle řeckého podání přišla Marie Magdaléna do Efezu (v dnešním Turecku), kde pomáhala sv. apoštolu Janovi a tam také zemřela (nejvíce pravděpodobná verze).", "section_level": 2}, {"title": "Marie Magdaléna v umění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ikonografie.", "content": "Krásná žena s dlouhými rozpuštěnými vlasy, spoře oblečená nebo poloodhalená, se šperky a zrcadlem jako atributy své marnivosti; jindy zcela zahalená do dlouhých vlasů, plačící, sedící v jeskyni ve slaměném rouchu jako kajícnice před křížem a lebkou; na kalvárii klečící u paty kříže, nebo stojící za Pannou Marií, často plačící; při zjevení Krista klečí a natahuje k němu ruku; účastní se Kristova snímání z kříže, oplakávání i pohřbu, nese dózu s mastí, ze které potírá Ježíšovy nohy, nebo drží Ježíše za nohy; při svém Nanebevzetí se modlí a její tělo nesou andělé, drží-li přitom nimbus s hlavou Krista, nazývá se \"Christofora\". V legendárním cyklu bývá vyobrazen poustevník Zosima, nesoucí Magdaléně do jeskyně plášť; v párovém vyobrazení Magdaléna bývá protějškem sv. Jana Křtitele; někdy je zaměňována za Marii Egyptskou - svatou poustevnici z egyptské pouště, rovněž zahalenou do vlasů.", "section_level": 2}, {"title": "Uctívání.", "content": "Svátek svaté Marie Magdaleny slaví římskokatolická církev 22. července.  Poutní místa ve světě:  Chrámy v Česku:  Patrocinia", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Magdalena (v českém ekumenickém překladu Marie Magdalská; v kralickém překladu Maria Magdaléna; lidově také Maří Magdaléna) byla podle Nového zákona jedna z žen, které doprovázely Ježíše z Nazareta, zejména v závěru jeho života. Vystupuje i v některých apokryfech a v řadě křesťanských církví je uctívána jako svatá. Některými je považována za evangelistu či dokonce manželku Ježíše.", "tgt_summary": "抹大拉的马利亚(英语:Mary Magdalene,天主教译为玛利亚玛达肋纳),在《圣经·新约》中,被描写为耶稣的女追随者。罗马天主教、东正教和圣公会都把她作为圣人。", "id": 932529}
{"src_title": "Eurojust", "tgt_title": "歐洲檢察官組織", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Na svém zasedání ve finském Tampere (15. až 10. října 1999) Evropská rada rozhodla, že k posílení boje proti závažné kriminalitě má být zřízena jednotka justiční spolupráce složená ze státních zástupců, soudců či policejních důstojníků členských států Evropské unie. Na základě tohoto rozhodnutí pak Rada Evropské unie dne 14. prosince 2000 přijala \"rozhodnutí o vytvoření Prozatímní jednotky justiční spolupráce\" (2000/799/SVV; v Úř. věst. publikováno dne 21. 12. 2000 pod č. L 324). Tento tzv. Pro-Eurojust působil v Bruselu od 1. března 2001 a jeho posláním bylo zdokonalovat justiční spolupráci v trestních věcech mezi orgány členských států Evropské unie a poskytovat odborné zázemí pro přípravu instrumentu zřizujícího samotný Eurojust.  Následně pak bylo přijato \"rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 28. února 2002 o založení jednotky Eurojust za účelem posílení boje proti závažné trestné činnosti\" (2002/187/SVV; v Úř. věst. publikováno dne 6. 3. 2002 pod č. L 63), kterým byl zřízen Eurojust jako instituce Evropské unie se sídlem v Haagu. Smlouvou z Nice byla úloha Eurojustu doplněna i do primárního práva Evropské unie (čl. 31 Smlouvy o Evropské unii).", "section_level": 1}, {"title": "Působnost a struktura.", "content": "Eurojust se skládá především z národních členů, tj. státních zástupců, soudců či policejních úředníků s obdobnými pravomocemi přidělených k Eurojustu členskými státy Evropské unie (každý členský stát může jmenovat jen jednoho národního člena). Každý národní člen může mít asistenta, který je oprávněn národního člena plně zastupovat.  Struktura Eurojustu se skládá z:  Eurojust může být činný v konkrétních případech (týkajících se dvou či více členských států Evropské unie) buď z vlastní iniciativy, jde-li o: anebo pokud byl o pomoc požádán příslušným orgánem dotčeného členského státu Evropské unie a je to v souladu s cíli Eurojustu.  Úkolem Eurojustu v konkrétních případech je: v mezích své působnosti je oprávněn příslušné orgány dotčených členských států může požádat či je vyzvat, aby zvážily:  Eurojust je v konkrétních případech činný formou:  Národní členové také zprostředkovávají výměnu informací mezi příslušnými orgány členských států o vyšetřováních a trestních řízeních, pokud mají dopad na evropské úrovni (ať již celounijní, anebo dopad na několik členských států).  Eurojust nicméně není evropským prokurátorem, tj. nemůže sám nahradit procesní úkony příslušných vnitrostátních orgánů členských států.  Eurojust má rovněž pravidelně informovat Evropskou komisi o obecných problémech, které brzdí mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie, aby mohla Komise vytvářet a předkládat návrhy a iniciativy evropských předpisů Radě Evropské unie ke zlepšení této spolupráce.  Nezanedbatelný význam má rovněž školicí činnost Eurojustu (pořádání seminářů).", "section_level": 1}], "src_summary": "Eurojust (někdy psáno EUROJUST; málo používaný formální název: \"Jednotka Evropské unie pro justiční spolupráci\" – angl. \"The European Union’s Judicial Cooperation Unit\") je agenturou Evropské unie zřízenou ve III. pilíři za účelem zvýšení efektivity mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie, zejména v oblasti vyšetřování a stíhání závažné přeshraniční kriminality a organizovaného zločinu. Sídlí v nizozemském Haagu.", "tgt_summary": "欧洲司法合作组织(Eurojust)是欧盟刑事司法合作(Judicial Cooperation in Criminal Matters, JCCM)的一部分。主要任务范围是打击恐怖主义,打击和预防武器走私、毒品走私、贩卖人口、儿童色情图影、洗钱。", "id": 1908225}
{"src_title": "Gičin Funakoši", "tgt_title": "船越義珍", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Gičin Funakoši začal svou kariéru karate pod vedením jednoho z největších mistrů své doby: Ankó Asato.  Jeho vášeň pro karate začala okolo 12 let, když si hrál s nejstarším Asatovým synem a viděl Asatu trénovat na zahradě. Tréninky byly vždy velmi těžké a tvrdé a často se konaly v noci při světle lucerny, protože v té době bylo na Okinawě karate zakázáno. Funakoši musel opakovat stejné techniky a kata pro jejich zdokonalení.  Funakoši se rozhodl jít studovat medicínu. Ve škole si měl ustřihnout cop, jinak by nemohl studovat. Funakoši se rozhodl raději odejít ze školy, než aby se ostříhal a začal pracovat jako pomocný učitel na Okinawě. Práci učitele vykonával dalších 30 let. Asato seznámil Funakošiho se svým přítelem Ankó Itosu, který byl rovněž mistrem v karate. Funakoši od té doby trénoval pod oběma mistry. V roce 1921 cestoval japonský císař do Evropy a rozhodl se na své cestě navštívit Okinawu. Zde se setkal s Funakošim, který mu předvedl ukázky technik karate, které císaře ohromily.  Následující rok probíhala v Kjótu výstava tělesné výchovy a bojových umění, na kterou byl Funakoši vyslán, aby reprezentoval ostrov. Zde se setkal s Džigorem Kanem, který ho pozval aby demonstroval své karate v Tokiu. Kana Funakošiho karate natolik okouzlilo, že ho vyzval aby zůstal v Japonsku a šířil zde své bojové umění. Funakoši se rozhodl zůstat. Jeho první tělocvična, ve které vyučoval karate, se nacházela na studentské koleji, kde pracoval jako vrátný. Zpočátku měl velmi málo žáků, ale postupem let se jejich počet zvyšoval. Začalo vznikat mnoho klubů karate a to zejména na vysokých školách.  Postupem času se Funakoši začal karate věnovat profesionálně. Z uspořených peněz v roce 1939 postavil své vůbec první dódžó (tělocvičnu, kde se učí karate). Jeho studenti toto dódžó pojmenovali Šótókan. Šótó byl Funakošiho pseudonym, kterým se podepisoval pod své básně. (Šótókan je v překladu dům vlnících se borovic. macu/šó-borovice, tó-vlny, kan-budova.) Toto dojo bylo v roce 1945 zničeno při americkém bombardování Japonska.  Funakoši napsal za svůj život mnoho knih o filozofii karate. Po smrti své manželky se vrátil do Tokia, kde pokračoval v učení karate. Funakoši zemřel v dubnu 1957. Na jeho hrobě je nápis: „Karate nezná první útok“ (空手に先手無し [Karate ni sente naši])", "section_level": 1}], "src_summary": "Gičin Funakoši (船越 義珍, \"Funakoši Gičin\"; 10. listopadu 1868 Okinawa – 26. dubna 1957 Okinawa) byl okinawský mistr bojového umění karate, které v roce 1921 formálně uvedl ve známost na hlavních japonských ostrovech.", "tgt_summary": "船越义珍(,;1868年-11月10日-1957年-4月26日),唐名容宜仁(),其童名为思龟(),琉球泊村人,琉球国末年的一名唐手家,日本明治时期著名空手道家。他是将空手道自冲绳传入日本本土的第一人,同时也是现代空手道流派,松涛馆流,的创始者。", "id": 2218396}
{"src_title": "Maser", "tgt_title": "激微波", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Princip je v zásadě totožný s principem funkce laseru. Příchozí záření (v případě maseru v oblasti frekvencí 10 - 10Hz) stimuluje excitovanou kvantovou soustavu k přechodu do nižšího energetického (případně základního) stavu za současné emise záření stejných vlastností jako má záření příchozí. Výše zmíněným frekvencím odpovídají přechody mezi energetickými hladinami jemné struktury atomů. Po umístění takovéto soustavy do vhodného rezonátoru, jehož rezonanční frekvence odpovídá frekvenci emitovaného záření při kvantových přechodech, dochází k zesílení záření. Je-li v rezonátoru dostatečné množství atomů v excitovaném stavu, může soustava pracovat nejen jako zesilovač daného záření, nýbrž také jako mikrovlnný oscilátor (za kterýmžto účelem byl první maser sestrojen).", "section_level": 1}, {"title": "Druhy maserů.", "content": "Druhy maserů se dělí podle skupenství a látky samotné, jejíž atomy či molekuly tvoří aktivní prostředí, v němž dochází ke stimulované emisi. Běžnými typy maserů jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Vodíkový maser.", "content": "Dnes asi nejvýznamnějším maserem je maser vodíkový, který se používá coby atomové hodiny dosahující odchylky 1ns za den. Své uplatnění nalézají krom mnoha jiných systémů například v družicích GIOVE-B evropského navigačního systému Galileo či družici Gravity Probe B, která má experimentálně ověřit Einsteinovu obecnou teorii relativity.  Vodíkové masery produkují záření o frekvenci 1,42 GHz, což je frekvence, na které \"vysílá\" také atomární vodík přítomný v celém vesmíru. Tato frekvence odpovídá rozdílu energetických hladin asi 10eV, jedná se tedy o velmi malý rozdíl energií mezi hladinami jemné struktury atomu vodíku. Je to de facto rozdíl energií elektronu s daným spinem a se spinem opačným. V radioastronomii je přechod mezi těmito stavy u vodíku znám jako 21cm čára, neboť generované záření má vlnovou délku 21 cm.  Funkce vodíkového maseru je následující (viz Obr.1): nejprve jsou v první komoře, kde je udržován stálý tlak, rozštěpeny molekuly plynného vodíku na jednotlivé atomy. Tyto atomy poté unikají z komory štěrbinou ven a tvoří svazek vodíkových atomů, které následně prolétávají nehomogenním magnetickým polem, což má za důsledek selekci atomů podle jejich energetického stavu (potřebujeme atomy s vyšší energií, aby vytvořily aktivní prostředí nezbytné pro stimulovanou emisi). Podobně jako ve Stern-Gerlachově experimentu se atomy s nižší energií rozptýlí v nehomogenním magnetickém poli jiným směrem, než atomy s vyšší energií. Atomy s vyšší energií směřují do komory uvnitř rezonátoru. Komora je obvykle vyrobena z křemene a vnitřek je pokryt teflonem, který zpomaluje slučování jednotlivých atomů vodíku v molekuly. Vnější rezonátor je zpravidla měděný válec s výše zmíněnou rezonanční frekvencí 1,42GHz. Uvnitř komory dochází ke stimulované emisi a k zesílení záření. Část z tohoto záření je odvedena koaxiálním kabelem do koherentního přijímače za účelem signál zesílit (neboť signál je velmi slabý, řádově pW) a změnit jeho frekvenci (frekvence původního signálu je velmi stabilní, ale pevně daná přechody elektronu ve vodíku).  Vodíkové masery se dělí na aktivní a pasivní. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že aktivní vodíkový maser kmitá sám o sobě, zatímco pasivní je třeba budit vnějším zářením o frekvenci 1,42 GHz. Aktivní masery vyžadují větší hustotu atomů vodíku v rezonanční dutině, jsou frekvenčně přesnější, ale náročnější na výrobu a tedy i dražší než masery pasivní.  Velkému vývoji se v současnosti těší tzv. Rydberg-masery, které namísto vodíkových atomů využívají vodíkupodobné atomy, tedy atomy obsahující jeden elektron. Kromě neutrálního vodíku jsou to kladné ionty, např. He, Li, Be. Zkoumá se, zda by nemohly být tyto masery použity k sestavení kvantových počítačů.", "section_level": 1}, {"title": "Astrofyzikální masery.", "content": "Astrofyzikální masery jsou přírodní (přirozené) masery vyskytující se ve vesmíru. Mikrovlnné záření příslušných vlastností vzniká v molekulárních oblacích, v okolí komet, v atmosférách planet a hvězd a obecně v mezihvězdném prostoru. Přestože chybí rezonátor, dochází v daném místě k zesilování stimulované emise, tzv. superzářivé emisi. Frekvence záření závisí na místě a mediu, kde ke stimulované emisi dochází. Například ve zbytcích supernovy reagujících s molekulárním oblakem září molekuly OH na frekvenci 1720 MHz, zatímco v jiných místech byla pozorována záření molekul OH na různých frekvencích od 1612 MHz do 13441 MHz. Molekuly vody mohou zářit např. na frekvencích 22 GHz nebo 96 GHz. Mezi další známé látky tvořící astrofyzikální masery patří metanol (CHOH), formaldehyd (CHO), oxid křemíku (SiO) či sulfid křemíku (SiS). Studiem astrofyzikálních maserů můžeme získat informace o podmínkách (jako je teplota, hustota, rychlost, magnetické pole) na různých zajímavých místech vesmíru zahrnujících i místa vzniku a zániku hvězd, jádra galaxií či černé díry.", "section_level": 1}, {"title": "Názvosloví.", "content": "Původně byl maser akronymem vzniklým ze slov Microwave Amplification by Stimulated Emission of Radiation. Později - po vynálezu laseru - navrhl sám C. H. Townes změnit tuto sadu slov na Molecular Amplification by Stimulated Emission of Radiation vyjadřující použití maseru nejen pro generaci a zesilování mikrovlnného záření, nýbrž i elektromagnetického záření jiných vlnových délek. Townes a jeho spolupracovníci nazývali zařízení využívající stimulované emise k zesílení záření z oblasti viditelného světla \"optickým maserem\", ovšem obecně se ujal název \"laser\", jenž zavedl jejich konkurent Gordon Gould. Ten navrhoval pro každou část spektra zavést zvláštní názvy zařízení emitujících dané záření: \"graser\" emitující gama záření, \"xaser\" pro rentgenové záření, \"uvaser\" pro ultrafialové záření, \"laser\" pro viditelné záření, \"iraser\" pro infračervené záření, \"maser\" pro mikrovlnné záření a \"raser\" pro radiofrekvenční záření. Dnes se běžně používají pouze dva z těchto názvů, a to maser pro záření mikrovlnných a delších vlnových délek a laser pro oblast od infračerveného po rentgenové záření. Obdobné zařízení generující záření terahertzové frekvence se nazývá \"taser\" (vzniklo nahrazením slova „light“ (světlo) ve zkratce LASER a slova „microwave“ (mikrovlna) ve zkratce MASER, slovem „terahertz“.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V roce 1952 Nikolaj Basov a Alexander Prochorov popisují princip maseru, zařízení fungujícího na základě stimulované emise. Nezávisle na nich sestavují následujícího roku Charles H. Townes a jeho studenti James P. Gordon a Herbert J. Zeiger první funkční maser (čpavkový). Basov s Prokhorovem následně vyřešili problém kontinuálního režimu maseru (předtím bylo možné používat maser pouze v pulsním režimu) použitím více než dvou energetických hladin, čímž dosáhli udržení inverzní populace po celou dobu chodu maseru. Roku 1956 sestavil Nicolaas Bloembergen vysoce účinný třístupňový krystalový maser schopný pracovat v kontinuálním režimu.  Roku 1958 publikovali Ch. Townes a Arthur L. Schawlow v časopise Physical Review článek, v němž navrhli konstrukci infračerveného a optického maseru (čili laseru). Ve stejném roce zkoumal Gordon Gould v rámci své doktorské práce excitované atomy thalia a navrhl vlastní koncept laseru a oficiálně je považován za jeho vynálezce, když po třiceti letech soudních sporů získal několik patentů týkajících se základní techniky laserů. Funkční laser poprvé předvedl Theodore Maiman roku 1960.  V roce 1960 sestavil Norman F. Ramsey vodíkový maser, jehož konstrukce je totožná s konstrukcemi dnes používaných vodíkových maserů.  V roce 1964 získali Ch. Townes, N. Basov a A. Prochorov Nobelovu cenu za výzkum v oblasti kvantové elektroniky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maser (akronym z anglického \"Microwave Amplification by Stimulated Emission of Radiation\", tj. zesilování mikrovln pomocí stimulované emise záření) je zařízení zesilující a generující (mikrovlnné) koherentní elektromagnetické záření na základě stimulované emise, tedy na stejném principu jako laser. Maser je často označován za předchůdce laseru. Uplatnění nachází mimo jiné jako bezšumový zesilovač signálu v radioteleskopech či druh atomových hodin.", "tgt_summary": "激微波(英语:MASER),音译为迈射,义译为激微波或微波激射器,是受激放大微波辐射(英语:Microwave Amplification by Stimulated Emission of Radiation)的头字母。它指通过受激辐射放大和必要的反馈,产生同一波宽、准直、相干的微波的过程及仪器。", "id": 522108}
{"src_title": "In Flames", "tgt_title": "烈焰邪神", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Po celé rané období In Flames postupovala sestava neustálým změnám. Jejich první stálá sestava byla složena ze zakládajících členů, kytaristy Jesper Strömblada, basisty Johana Larssona a kytaristy Glenna Ljungströma. Tato sestava společně se zpěvákem Mikaem Stannem nahrála první album skupiny \"Lunar Strain\". Na jejich dalším albu \"Subterranean (EP)\" z roku 1995 se již místo Mikaela Stanna podílel Henke Forss a nový bubeník Daniel Erlandsson. Po Henkeho opuštění kapely se otevřely dveře Andersi Fridénovi, jenž se stal novým vokalistou skupiny. Za bicí zasedl Bjorn Gelotte. Právě s touto sestavou byla podepsána smlouva s Nuclear Blast a nahráno album \"The Jester Race\". Tímto albem se skupina dostala do světového povědomí, zvláště v Evropě a Japonsku.  Důsledkem stoupajícího úspěchu se Johan Larsson a Glenn Ljungström, kteří již byli členy jiných kapel, rozhodli opustit skupinu kvůli obtížnému působení v rozdílných projektech. Jejich poslední přínos kapele bylo album Whoracle z roku 1997. Byli pozváni basista Peter Iwers a kytarista Niklas Engelin, aby doprovodili skupinu na společném turné s kapelou Dimmu Borgir, které následovalo po vydání Whoracle. Toto seskupení fungovalo o něco lépe, a tak se hudebníci ke konci turné stali stálými členy formace. Společně procestovali Evropu a uskutečnili i první koncert mimo ní - v Japonsku. Avšak ke konci této koncertní cesty opustil kapelu Niklas Engelin z důvodu hudebních odlišností. Jeho kytaristický post převzal doposud bubeník Björn Gelotte a jeho místo za bicími připadlo Daniel Svensson. Bylo natočeno album \"Colony\" a následovalo téměř celosvětové turné.  Rok 2000 přinesl vydání desky \"Clayman\". Zároveň se skupina stala opravdu všeobecně známou a hrála se slavnějšími skupinami jako Dream Theater, Slipknot a Testament. Peteru Iwersovi se narodila první dcera a ten dočasně skupinu opustil. Na rok byl nahrazen Dickem Löwgrenem. Po jeho návratu bylo nahráno živé album \"The Tokyo Showdown\". V roce 2002 bylo vydáno \"Reroute to Remain\", první album In Flames, které nebylo produkováno ve Studio Fredman. Na tomto albu bylo poprvé použito čistého vokálu namísto pro death metal typického mručení. Také je zde znát vliv amerického alternativního metalu a je zde použito více kláves a elektroniky než na předchozím albu. To vedlo ke zmatení kritiků, přílivu nových fanoušků a názoru starých příznivců, že jsou In Flames „vyprodaní“. Jejich sedmé album Soundtrack to Your Escape, vydané v roce 2004, učinilo další krok ve zvoleném směru.  V září 2005 byl vydán DVD set nazvaný. Skupina se představila na turné Ozzfest 2005, kde hrála na hlavním pódiu a doprovázela Motörhead na jejich výročním (30 let) turné na podzim onoho roku. Ještě před vydáním alba Come Clarity v roce 2006 bylo na celém světě prodáno přes milion kopií nahrávek. Come Clarity bylo nadšeně přijato jak fanoušky, tak kritiky, zejména těmi, kteří cítili nástup posledních dvou desek. V prvním týdnu prodeje se umisťovalo na špičce žebříčků ve Švédsku a Finsku. Skupina se umístila na 58. pozici v žebříčku US Billboard s 24 000 prodaných kopií v prvním týdnu prodeje.  Po vydání Come Clarity se kapela zúčastnila části turné Unholy Alliance 2006 v Evropě po boku Slayer, Children of Bodom, Lamb of God a Thine Eyes Bleed. Zakládající člen Jesper Strömblad nehrál na některých koncertech v Evropě, podivuhodně ani v Londýně v Carling Brixton Academy. Bylo to způsobeno osobními problémy, ale navzdory pověstem se In Flames nerozpadli a vyrazili na své plánované turné po Spojených státech s Jesperem Strömbladem na své pozici.  V roce 2010 přesněji 12. 2. 2010 Jesper Strömblad šokoval svým odchodem z kapely. Jesper na oficiálních stránkách IN FLAMES oznámil, že definitivně skupinu opouští, tudíž se rozpadá sestava, kterou známe již 13 let od roku 1997. Jesper: \"Rozhodl jsem se, že bude nejlepší, když odejdu z IN FLAMES natrvalo. Posledních 17 let byl nářez, a jsem hrdej, že jsem byl součástí této skvělé poutě, s těmi nejtalentovanějšími lidmi, které si můžete přát\". In Flames: \"Přicházíme o skvělého kytaristu a hudebníka, ale abychom si udrželi pro nás drahého přítele, je to tak asi nejlepší. Pokud s tím souhlasí Jesper, 100% ho podporujeme. Dveře k In Flames jsou pro Jespera vždy otevřené, podporujeme a vždy budeme.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "In Flames je švédská melodic death metalová skupina z Göteborgu, jejíž styl se díky mnoha vlivům postupně měnil a vyvíjel až po jejich poslední album. In Flames byla jedna z prvních skupin hrající melodic death metal a stejně jako v případě At the Gates se nedá diskutovat o jejich obrovském vlivu na tento žánr. Asi nejvíce je skupina známá metalovým fanouškům díky albům \"The Jester Race\", \"Whoracle\", \"Colony\" a \"Clayman\". Nicméně všeobecnou pozornost zajistila In Flames alba \"Reroute to Remain\", \"Soundtrack to Your Escape\" a jejich poslední alba \"Come Clarity,\" \"Sense of Purpose a Sounds of a Playground Fading.\"", "tgt_summary": "烈焰(In Flames)是一支来自于瑞典哥登堡的旋律死亡金属乐团,与寂静黑暗乐团和 At the Gates 被视为旋律死亡金属的先驱。从1990年成立以来,烈焰邪神获得了许多奖项,共发行了10张专辑。这几年,无论在家乡瑞典,或是在国际上,乐团知名度不断上升。", "id": 1120750}
{"src_title": "Havran (báseň)", "tgt_title": "烏鴉 (詩)", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Lyrickým subjektem (vypravěčem) je hlavní postava, osamělý muž trýzněný horečkou a především mučivými vzpomínkami na zemřelou dívku Lenoru, k níž marně hledá cestu čtením v okultních svazcích. Lyrický subjekt vystraší o půlnoci šramot. Ukáže se, že původcem podivných zvuků je krkavec (v tradičních českých i mnoha jiných cizojazyčných překladech básně označovaný jako havran, zoologicky sice nesprávně, ale ve shodě s tradiční literární symbolikou české poezie), který vzápětí vletí do jeho pokoje a usadí se na bustě Pallas Athény. Postupně znepokojuje muže svou záhadností. Na všechny otázky, zpočátku míněné žertem, přitom odpovídá jedním slovem – \"nevermore\" (do češtiny překládáno většinou jako \"víckrát ne\" nebo \"nikdy víc\", občas ponecháváno v originále). Zásadně odlišných překladatelských řešení tohoto refrénu není mnoho). Mužův neklid se stupňuje v paniku a posléze v hrůzu. Snaží se krkavce vyhnat, ten ale zůstává na svém místě. V závěru lyrický subjekt metaforicky konstatuje, že krkavec už nikdy neodletí z jeho duše.", "section_level": 1}, {"title": "Překlady.", "content": "Havran byl do češtiny přeložen mnohokrát, poprvé Vratislavem Šemberou roku 1869, následoval na dlouhou dobu nejúspěšnější překlad Jaroslava Vrchlického z roku 1881 a napodruhé 1890 i v parodii. Další klasické překlady poskytli Augustin Eugen Mužík roku 1885 a Karel Dostál-Lutinov roku 1918. V současné době je nejpoužívanějším překladem ten od Vítězslava Nezvala z roku 1927. Překladů básně ovšem existuje více, od O. F. Bablera 1930, Jiřího Taufera 1938 a s odstupem času přišly další ke konci století: Miroslav Macek 1992, Martin Pokorný 1997, Jan Najser 1999, Filip Krajník 2004. V roce 2008 se přidali Marek Řezanka, Tomáš Jacko a Václav Z. J. Pinkava, v roce 2018 Barbora Pastyříková.  Z cizích překladů platí za nejpozoruhodnější francouzský překlad Charlese Baudelaira, pořízený v roce 1853.  Báseň je považována za jeden z největších problémů translatologie a přitahuje další pokusy, dostupné na webu, např. Martin Kozák.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "Poe napsal tuto báseň jako ukázku své tvůrčí metody (a v tomto duchu ji okomentoval esejem \"Filozofie básnické skladby\"). Touto básní se rázem proslavil. Jedná se o jednu z nejznámějších kratších básní (má 108 veršů) všech dob a jedno z nejvýznamnějších děl romantismu. Báseň je velmi známá, především v anglofonních zemích, a dočkala se mnoha odkazů, ohlasů i parodií v jiných dílech (je např. v mírně zkrácené verzi „zfilmována“ v seriálu Simpsonovi a naopak značně rozvinuta ve volné, komediální adaptaci \"Havran\" Rogera Cormana).  Dílo se stalo vzorem pro francouzské prokleté básníky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Havran (v orig. \"The Raven\", v přesném překladu \"Krkavec\") je jedna z nejznámějších básní významného amerického básníka Edgara Allana Poea. Poprvé byla vydána 29. ledna 1845 v novinách \"New York Evening Mirror\".", "tgt_summary": "《乌鸦》(英语:\"The Raven\"),又译作《渡鸦》,是美国作家埃德加·爱伦·坡所著的一首叙事诗,于1845年1月首次出版。它的音调优美,措辞独具风格,诗句并有着超自然的氛围。它讲述了一只会说话的渡鸦对一名发狂的恋人的神秘拜访,描绘了这个男人缓慢陷入疯狂的过程。这名恋人,普遍被认为是一名学生,因失去他的所爱勒诺(Lenore)而深感悲痛。渡鸦坐在帕拉斯胸像上,似乎在进一步煽动着他的忧伤,不断重复著话语:「永不复焉。」此诗使用了众多民间与古典的文献。", "id": 1598093}
{"src_title": "Turci", "tgt_title": "土耳其人", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Turci patří pod turkické národy, které původem pocházejí ze střední Asie a první zmínky o nich máme od byzantských spisovatelů ze dne 6. stol. po Kr. Šlo o nomádské kmeny jazykově a rasově příbuzné Hunům, Avarům, starým Bulharům, starým Maďarům, Tatarům a Mongolům. Byzancí byli často používáni jako žoldáci. Mnozí Turci sloužili ve vojskách arabských chalífů, kde zároveň přestoupili na islám. Tak vznikli seldžukové, kteří ovládli byzantské území Palestiny a mnohé části Malé Asie, což vedlo ke křižáckým válkám. V roce 1204 však křižáci dobyli křesťanskou Byzantskou říši. Turci zůstali usazeni na mnoha územích střední a východní Malé Asie, na západě přežil řecký stát, nástupce Byzance Nikájské císařství. Síla seldžuckých Turků byla definitivně potlačena jejich příbuznými Mongoly.  Ve 13. století se zároveň vytvořila tzv. Osmanská dynastie, kterou založil Osman I., Turek z maloasijské Bithýnie, který zároveň založil národ Osmanských Turků. Osmané postupně ovládli všechna maloasijská území nově vzniklé Byzance, zaútočili na Balkán a v roce 1453 dobyli Konstantinopol, čímž padla Byzantská říše, jejíž nástupcem se stala právě Osmanská říše. V 13. a 14. století však v Malé Asii nežilo mnoho tureckých rodin a po zničení Byzantské říše bylo turecké obyvatelstvo jen slabou menšinou. Většina maloasijského obyvatelstva byla tvořena Řeky (téměř 80%), dále zde žili zejména Arméni, Asyřané a v menší míře Kurdové, Lazové a Židé. Řekové, Arméni, Asyřané a Lazové byli ortodoxní křesťané, Kurdové byli zoroastriáni. Mezi 16.-17. století začíná velká islamizace řeckého a arménského obyvatelstva Malé Asie, většina z nich kvůli mnoha výhodám (např. nižší daně) dobrovolně přestupovala na islám a ztratila svůj jazyk ve prospěch turečtiny. Tak už začátkem 18. století zůstali křesťanští Řekové jen na maloasijských pobřežích a ve vnitrozemských velkoměstech. Navíc se toto islamizované obyvatelstvo mísilo se sem vnitřně vysídlenými arabskými muslimy a odvedenými janičáry z různých oblastí Osmanské říše. Samotní osmanští sultáni byli již od 14. století různého etnického původu. Osmanská dynastie měla turecký, řecký, gruzínský a francouzský původ, ačkoli se hlásila pouze k tureckým tradicím.  Moderní Turecký národ se od doby prvního premiéra Turecké republiky Mustafy Kemala Atatürka hlásí právě ke svým předtureckým kořenům a snaží se ztotožnit zejména se starověkými civilizacemi Malé Asie, jako Řekové, Chetité, Frýgie či Trójani, ačkoli někteří nacionalisté toto spojování odmítají. Po výměně obyvatel s Řeckem a Bulharskem v 20. letech 20. století přišlo do Turecka mnoho jazykově rozdílných muslimů (řečtí muslimové, Arumuni, Slované, Albánci), kteří se tradičně považovali za Turky. Právě počátkem 20. století, po rozpadu Osmanské říše a vzniku Turecké republiky se utvořil moderní turecký národ, který již nebyl postaven na islámu, jako během osmanské doby, ale na turecké národní identitě - sám Atatürk byl ateista. Je však pravdou, že Atatürk genocidami na Řecích a Arménech a následné výměně obyvatel mezi Řeckem a Tureckem v roce 1923 fakticky \"očistil\" Turecko od drtivé většiny křesťanů. Někteří ortodoxní křesťané, tzv. Karamanlidi, byli potomci jazykově poturčených Řeků, tedy za mateřský jazyk měli turečtinu, ale uchovali si řecké náboženství. Tito obyvatelé mohli být teoreticky zakomponováni do moderního tureckého národa, ale byli přinuceni odejít do Řecka, společně s řecky mluvícími Řeky. Naopak do tureckého národa byly znovu zakomponováni mnozí muslimové různého jazykového původu, což bylo odkazem na osmanskou kulturní identitu, kdy by Turci do svého národa těžko přijali křesťany.  Genetická analýza tureckého národa provedená L. Cavallim-Sforzou potvrdila, že moderní obyvatelé Turecka jsou hlavně potomci původního středomořského starověkého obyvatelstva. Turkicko-asijský původ byl objeven jen u 10% Turků, kteří pocházejí hlavně z východního a středního Turecka a liší se od většinového obyvatelstva mongoloidní rysy obličeje.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Turecká kultura vznikla mezi 14. - 16. stoletím. Vychází zejména z původní byzantské řecké kultury, obohacené o silné vlivy od Peršanů, Arabů, Arménů a Indů. Známá je hlavně turecká osmanská architektura, která mísí vlivy byzantské a arabsko-perské, později i západoevropské. Nejznámějším osmanským architektem byl Mimar Sinan, poturčený Kapadocký Řek. Známý architekt byl i Sedefkar Mehmed Agha, původem Albánec. Tradiční osmanské domy skládaly z kombinace vkusného dřeva a zdiva, tento typ byl prevzaný od Peršanů, stejně tak pestré zahrady.  Turecká hudba je velmi rozmanitá a její původ je převážně byzantský řecký s perskými prvky. Lidové tance jsou také převážně původní byzantské, nejznámější jsou tance Sirte (totožné s řeckým Syrtos, jehož původ je ještě starořecký), Zeybek (řecké Zembekiko), Kasap Havasi (byzantského řeckého původu) či Çiftetelli (řecký Tsifteteli), což je orientální ženský tanec, zmíněný u mnoha starověkých národů. Tradiční hudební nástroje byly převzaty z byzantské doby a jejich původ můžeme vystopovat u původních starověkých národů. Jsou to strunné baglama, buzuki a kanonaki. Používají se i smyčcové kemençe a evropské housle. Z dechových nástrojů jsou to zurna a klarinet. Používá se i buben (tumberlek) a krusta. Převažují hlavně strunné nástroje, ostatní jsou jako doprovod, přestože se turecká hudba významně liší s ohledem na zeměpisné lokality. Známým zpěvákem tradiční hudby byla Neşet Ertaş a zpěvačka Candan Erçetin. Většina Turků je islámského vyznání, do 20. stol. bylo u mnoha národů Osmanské říše slovo \"Turek\" fakticky synonymem pro muslima, proto neexistovali žádní křesťanští Turci. Dnes jsou křesťané v Turecku hlavně řecké a arménské národnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Turci (turecky \"Türk\", pl. \"Türkler\") jsou etnická skupina, která žije převážně v Turecku a bývalých územích Osmanské říše jako např. na Balkánském poloostrově (více než 1 milion), na Kypru, v Gruzii, Řecku, Iráku a Sýrii. Velké turecké komunity, v důsledku migrace, existují také v západní Evropě (zejména v Německu - kam v padesátých letech 20. století mohutně emigrovali a pomáhali s obnovou válkou zničené země, Francii, Velké Británii, Nizozemsku, Rakousku, Belgii a Lichtenštejnsku). Většina Turků je sunnitského vyznání islámu.", "tgt_summary": "土耳其人 (土耳其语:Türkler)是土耳其共和国的主体民族(占该国人口70-75%),绝大多数信奉伊斯兰教逊尼派,源自奥斯曼帝国时期。该民族主要分布土耳其、北马其顿、科索沃、波斯尼亚、德国、法国、阿塞拜疆、北塞浦路斯、希腊、俄罗斯、保加利亚、格鲁吉亚、罗马尼亚、奥地利、英国、荷兰、比利时、列支敦士登、伊拉克、黎巴嫩、哈萨克斯坦斯坦、乌兹别克斯坦斯坦、澳大利亚、北美地区等地。而土耳其人祖先最早可追溯至突厥人。他们使用的语言为土耳其语。", "id": 2806678}
{"src_title": "Tagalog", "tgt_title": "他加祿語", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Slovo \"tagalog\" je odvozeno z \"tagá-ílog\", kde \"tagá-\" znamená „pocházející“ a \"ílog\" znamená \"řeka\". Volně přeloženo to tedy znamená \"obyvatel od řeky\". O historii jazyka toho není moc známo, protože do příchodu Španělů (16. stol.), kteří jsou kolonizátory Filipín, nebyly dochovány téměř žádné texty v tomto jazyce.  První kniha, která byla napsána v tagalogu, je \"Doctrina Cristiana\" (Křesťanská doktrína) z roku 1593. Byla napsána ve španělštině a dvou verzích jazyka tagalog, jedna v abecedě Baybayin a druhá v latince.  V průběhu 333 let španělského držení Filipín (1565-1898) byly španělskými duchovními sepsány učebnice gramatiky a slovníky. Příkladem budiž \"Vocabulario de la Lengua Tagala\", autor Pedro de San Buenaventura v roce 1613 nebo \"Arte de la lengua tagala y manual tagalog para la adminstración de los Santos Sacramentos\" (1850).  Mimo Filipíny je užívání jazyka Tagalog omezeno pouze na komunikaci uvnitř komunit filipínského etnika. Ke hrubému seznámení se s jazykem lze použít bezplatnou Učebnici české frazeologie a reálií pro Filipínce, kterou vydalo velvyslanectví České republiky v Manile.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Tagalog je součástí jazykové skupiny centrálních Filipín (okolí Manily a centrální část ostrova Luzon) a patří do rodiny austronéských jazyků. Jakožto malajsko-polynéský jazyk, Tagalog úzce souvisí s jinými austronéskými jazyky jako např. indonéštinou, malajštinou, fidžijštinou, maorštinou (užívána na Novém Zélandu), havajštinou, malgaštinou (užívána na Madagaskaru), tahitštinou, chamorro (užíván na ostrově Guam a souostroví Severní Mariany), tetunštinou (užívána na Východním Timoru) a paiwanštinou (užívána na Taiwanu).  Tagalog obsahuje významné součásti španělštiny, Min Nan, angličtiny, malajštiny, sanskrtu, arabštiny a některých jazyků severofilipínské jazykové skupiny jako např. Kampangan (užíván na filipínském ostrově Luzon v provincii Pampanga).", "section_level": 1}], "src_summary": "Tagalog či tagalština (výslovnost [tɐˈgaːlog]) je jedním z nejrozšířenějších jazyků Filipínské republiky. Jako svůj první jazyk jej používá přibližně 22 miliónů lidí.", "tgt_summary": "他加禄语(),又称为他加洛语、塔加洛语和塔加路语,在语言分类上属于南岛语系的马来-波利尼西亚语族,主要于菲律宾吕宋岛使用。菲律宾的国语之一菲律宾语(英语为另一官方语言或第二语言),正是以他加禄语为主体发展而来的。", "id": 2170848}
{"src_title": "NexGen", "tgt_title": "NexGen", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "NexGen založil Thomas Thampy a byla financována firmou Compaq. Thomas měl plán vytvořit klony Intel procesorů i386. Na vývoji se podíleli inženýři jako Mack McFarland, Dave Stiles, Greg Favor a Korbin Van Dyke.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "CPU.", "content": "NexGen na rozdíl od společnosti AMD neměl s Intelem žádnou dohodu, proto musel s vývojem i386 procesorů začít od začátku. Po sedmi letech vývoje v roce 1994 byl oznámen první zajímavý procesor. Byl plně kompatibilní s i386 a jeho instrukcemi.  Nx586 byl první, po Pentiu, superskalární procesor, byl schopný zpracovat 3 instrukce za jednu dobu. Využíval 32 KB L1 cache rozdělenou na dvě 16 KB instrukční a datovou (Harvardská architektura), na rozdíl od Pentia které mělo jen 16 KB.  NexGen nemělo vlastní továrny, proto zvolilo stejně jako předtím Transmeta za partnera pro produkci jejich chipů IBM. Na začátku roku 1994 vydali 70 MHz procesor vyráběný 500nm technologií (v roce 1995 440nm) s 3.5 miliony tranzistorů, 4V napájení, ve 160mm. Frekvence sběrnice byla 2x nižší než frekvence procesoru – 35 MHz pro 70 MHz procesory. V listopadu 1995 byl vypuštěn koprocesor Nx587. Stejného počtu tranzistorů bylo dosaženo přidáním koprocesoru na externí chip. Později NexGen vypustil novou verzi procesoru Nx586fp který kombinoval procesor a koprocesor.", "section_level": 2}, {"title": "Socket.", "content": "Jako většina inovací, i Nx586 se nevyhnul problémům s kompatibilitou, používal vlastní socket 463, proto měl svoje vlastní chipsety:  Použití vlastního socketu a chipsetu byl hlavní důvod ne moc velkého úspěchu těchto procesorů, ačkoliv tento procesor mohl s pentiem snadno soupeřit. V listopadu 1995 začala první oficiální vlna marketingu, Nx586 PR110 a Nx586 PR120 měly trochu nižší frekvenci než výkonnostní hodnocení, Nx586 byl taktován na 111Mhz, ale rychlost Nx586 v celočíselných operacích byla 1.5krát lepší než Pentium 120.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba.", "content": "Procesor a chipsety byly podporovány sedmi výrobci základních desek, čtyřmi výrobci PC třetích stran a cena byla velmi dobrá: 133 Mhz procesor – $447 (levnějsí než Pentium 133).", "section_level": 2}, {"title": "Nástupce Nx586.", "content": "V říjnu 1995 NexGen na MicroProcesor Foru představil vzorky dalšího procesoru:  Vývojáři tvrdili, že rychlost v celočíselných operacích musí být dvakrát vyšší než Pentium Pro běžící na stejné frekvenci a o 33% rychlejší v operacích s plovoucí desetinnou čárkou.", "section_level": 2}, {"title": "Problémy.", "content": "NexGen si uvědomil, že boj proti Intelu je prohraný, proto manažeři z NexGenu začali kontaktovat různé společnosti s dostatečně velkou rezervou pro další možný vývoj nových produktů. Zoufale potřebovali nový procesor, který by postavili proti Pentiu jako AMD K5, které si zachovávalo kompatibilitu se socketem Intelu, proto NexGen začal vyjednávat s AMD.", "section_level": 2}, {"title": "AMD.", "content": "Na začátku roku 1996 byl NexGen odkoupen společností AMD za 850 milionů dolarů. Procesor Nx586 byl upraven pro potřeby AMD, potom se stal hlavní jednotkou procesoru AMD K6. K AMD od NexGenu přešli i dva dřívější zaměstnanci Intelu.", "section_level": 1}], "src_summary": "NexGen byla americká firma sídlící v Milpitas v Kalifornii produkující x86 kompatibilní procesory. Stejně jako například Cyrix neměl NexGen vlastní výrobní kapacity a výrobou pověřil IBM. NexGen byl roku 1996 odkoupen společností AMD.", "tgt_summary": "NexGen是一家私人控股的美国半导体公司,专门设计x86相容处理器,之后于1996年由AMD所收并。NexGen与他的竞争业者Cyrix相同,都是无厂半导体公司(Fabless),必须倚赖晶圆厂代为生产芯片。NexGen过去是交由IBM微电子部门代产。", "id": 2425997}
{"src_title": "Agora", "tgt_title": "阿哥拉", "src_document": [{"title": "Agora a svobodný občan.", "content": "Původně byla agora jen volné místo, kde se konaly trhy (zejména dopoledne), ale hlavně shromáždiště svobodných občanů, nezbytná součást starověkých řeckých poleis - městských států. Zde se konaly veřejné bohoslužby, vojenská cvičení, vyhlašovala se rozhodnutí panovníka nebo rady. Později se kolem agory stavěly důležité veřejné budovy jako městská rada (búleutérion) a prytaneion, chrámy a v bohatých městech lázně, honosná sloupořadí (stoa), která poskytovala stín a chránila proti dešti.  Svobodný občan byl ten, kdo mohl většinu času trávit na (politické) agoře a věnovat se tak záležitostem obce. Aristotelés v \"Politice\" zastával názor, že veřejná (politická) agora jako shromaždiště občanů musí být oddělena od tržiště, kde se obchoduje. U tržiště má být i úřad dozoru nad trhem a další úřady. V Athénách na agoře působili úředníci zvaní agoránomové, kteří dohlíželi, aby zboží na tržišti bylo čisté a neporušené. Kromě toho vybírali poplatky od cizích obchodníků za povolení k prodeji zboží. Ve starší době také dbali o dodržování stanovených měr a vah a provinilcům ukládali pokuty.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První agory se objevovaly v 8. století př. n. l. Nejznámější na světě je agora v Athénách. Agora ve Smyrně (dnešní Izmir) je jedna z nejlépe zachovaných. Největší zachovaná agora (196 x 164 m) je v maloasijském městě Milétu.  Ve starověkém Římě plnilo podobnou funkci fórum a ve středověkých městech náměstí. Také zde byly obě funkce často odděleny, například jako „horní“ a „dolní“ náměstí.  Od slova agora je odvozeno například slovo agorafobie, čili strach z otevřených prostranství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Agora (řecky αγορά neboli αγορα, u Homéra lidové shromáždění a odtud i shromaždiště) znamená shromaždiště uprostřed starověkého města, kde se odehrával veřejný život.", "tgt_summary": "阿哥拉(希腊语:)原意为市集,泛指古希腊以及古罗马城市中经济、社交、文化的中心。阿哥拉通常地处城市中心,为露天广场。城市男性居民聚集在那里进行商业交易。除此以外,阿哥拉还是居民谈论政治、谈论哲学以及相互结识的场所,以至于古罗马时代阿哥拉被称为Forum。", "id": 1498025}
{"src_title": "Bourboni", "tgt_title": "波旁王朝", "src_document": [{"title": "Původ rodu.", "content": "Rod Bourbonů odvozuje své jméno od stejnojmenného území ve střední Francii, jehož centrem byl hrad Bourbon l' Archambault. Nejstarší zmínky o členech tohoto rodu pocházejí z období před rokem 1000. Hlavní linie rodu vymřela roku 1171 a panství bylo následně zděděno rodem Dampierre. S francouzským královským rodem se rod Bourbonů spojil v roce 1276, kdy se Beatrix Burgundská (vnučka Archambauda IX. z Bourbon-Dampierre) provdala za Roberta z Clermontu, nejmladšího syna krále Ludvíka IX. Svatého.  Jejich syn Ludvík řečený Veliký se v roce 1327 stal vévodou z Bourbonu (jeho dcerou byla Beatrice, druhá manželka krále Jana Lucemburského). Jedním z Ludvíkových potomků je navarrský král Jindřich III., který usedl v roce 1589 na francouzský trůn jako první Bourbon, pod jménem Jindřich IV. a stal se tak zakladatelem nové královské dynastie.", "section_level": 1}, {"title": "Bourbonští panovníci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Francouzští a navarrští králové.", "content": "Francouzskou korunu získává protestantský rod Bourbonů po vymření mužských členů starší kapetovské větve Valois v roce 1589. Prvních pět let však probíhala občanská válka s katolickou opozicí. V roce 1593 učiní Jindřich Navarrský kompromis a přestoupí na katolickou víru. O rok později se stává prvním králem Francie z rodu Bourbonů. Bourboni vládnou až do revolučního roku 1792, kdy je král Ludvík XVI. sesazen a v roce 1793 popraven. Po pádu Napoleona Bonaparta se v roce 1814 Bourboni opět ujímají francouzského trůnu a králem se stává Ludvík XVIII., bratr popraveného Ludvíka XVI. V roce 1830 je dynastie na trůně vystřídána vedlejší rodovou linií Bourbonů, která panovala 18 let pod jménem Orléans. Kromě přídomku Orléans se u mužských vedlejších rodových linií Bourbonů používají ještě přídomky de Condé (odvozuje se od Ludvíka I. de Condé, strýce krále Jindřicha IV.), de Conti (vedlejší linie rodu de Condé), de Vendôme, de Montpensier a de Ligni.  Francouzští králové z rodu Bourbonů: Jindřich IV., Ludvík XIII., Ludvík XIV., Ludvík XV., Ludvík XVI., Ludvík XVII. (oficiálně nevládl, ani nebyl korunován), Ludvík XVIII. (vládl, ale nebyl korunován) a Karel X.. Posledním králem Francie byl Ludvík Filip z rodové linie Orléans.  Královská dynastie Bourbonů:  linie Bourbon-Orléans", "section_level": 2}, {"title": "Nárokovatelé fr. trůnu (legitimisté).", "content": "Když v roce 1883 vymřela hrabětem z Chambord (Jindřich V.) hlavní bourbonská linie přešel legitimní nárok podle primogenitury na větev Bourbon-Anjou, jejíž vedlejší větev vládne ve Španělsku. V té době také část legitimistů uzavřela s orléanisty dohodu podporující nárok větve Bourbon-Orléans na frac. trůn. Následnictví trůnu podle primogenitury se ale nezměnilo:", "section_level": 3}, {"title": "Španělští králové.", "content": "Ve Španělsku vládnou Bourboni v letech 1700 až 1868, 1870 až 1873, 1874 až 1931 a nyní od roku 1975. Kromě dvou rodových linií francouzských, Bourbon a Orléans, a jedné linie španělské, se rod dále dělí na linii neapolsko-sicilskou, parmskou a lucemburskou.  Španělští králové z rodu Bourbon-Anjou", "section_level": 2}, {"title": "Sicilští (a neapolští) králové.", "content": "V království Neapolském a Sicilském vládli 1734 až 1808, jako králové Obojí Sicílie pak 1816 až 1860.  Titulární králové Obojí Sicílie:", "section_level": 2}, {"title": "Parmští vévodové.", "content": "Jako vévodové z Parmy od roku 1731 do 1735, 1748 až 1802 a 1847 až 1859 — z této linie také pochází současní velkovévodové lucemburští.  Bourbonští vévodové z Parmy:  Titulární vévodové z Parmy:", "section_level": 2}], "src_summary": "Bourboni (, ) nebo Bourbonové je zpravidla označována \"vedlejší linie\" rodu Kapetovců, která ve druhé polovině 16. století nastoupila na trůn Navarry a následně Francie. Později vládla v několika italských státech, od roku 1700/1713 panuje s krátkými přestávkami ve Španělsku a od roku 1964 také v Lucembursku. Může však také znamenat \"původní šlechtický rod\" ze střední Francie, jehož dědička se roku 1276 provdala za Roberta z Clermontu, nejmladšího syna krále Ludvíka IX. Svatého a stala se pramatkou výše zmíněné kapetovské linie. Rod Bourbonů patří k tzv. rodům princů královské krve.", "tgt_summary": "波旁王朝()是一个在欧洲历史上曾断断续续地统治纳瓦拉(1555-1848)、法国(1589-1792、1814-1830)、西班牙(1700-1808、1813-1868、1875-1931、1975年至今)、那不勒斯与西西里(1734-1816)、卢森堡(1964年至今)等国和意大利若干公国的跨国王朝。由于其父系祖先为卡佩王室成员,因此亦称卡佩王朝波旁分支。", "id": 2395446}
{"src_title": "Goran Bregović", "tgt_title": "戈兰·布雷戈维奇", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Goran Bregović se narodil 22. března 1950 v Sarajevu, v tehdy ještě komunistické Jugoslávii. Matka byla srbské národnosti, otec Chorvat.  Profesionálně se začal Bregović živit hudbou v šestnácti letech vystupováním po striptýzových barech. Na kytaru a basu hrál v několika punkových a rockových kapelách – Bestie, Kodex a v triu Mica, Goran a Zoran, ve formaci Jitro a v kapele Bijelo dugme, která byla v Jugoslávii velmi populární.  Většího věhlasu se Bregović dočkal až poté, kdy začal psát hudbu k filmům slavného režiséra Emira Kusturici. Tím prvním, na kterém společně pracovali, byl snímek \"Dům k pověšení\" (Dom za vješanje/Time of gypsies/Les temps des gitanes), za jehož režii získal Kusturica cenu na MFF Cannes v roce 1989. Další společný film vznikl v USA, kde se oba tvůrci usadili poté, co v Jugoslávii vypukla občanská válka. Jednalo se o snímek \"Arizona Dream\" (1992), v němž hrál např. Johny Depp nebo Faye Dunawayová. Kusturica získal za \"Arizonský sen\" Stříbrného medvěda na MFF v Berlíně roku 1993. V roce 2011 Křišťálový globus na KVIFF.  Z USA se následně Bregović, Kusturica a řada dalších jugoslávských emigrantů přesunula do Paříže. Zde Bregović složil hudbu k více jak dvaceti filmům, z nichž za zmínku stojí především historický snímek \"Královna Margot\" (1994) režiséra Chéreaua. Ve francouzské koprodukci vznikl rovněž zatím poslední snímek Emira Kusturici, k němuž napsal Bregović hudbu – \"Underground\", který se natáčel v Praze, Budapešti a Bělehradě a jehož natáčení trvalo dva roky. Tento film získal v roce 1995 Zlatou palmu na MFF v Cannes. Poté se oba tvůrci vzhledem k dlouhodobým sporům rozešli. Bregović si založil vlastní kapelu Weddings and Funerals Orchestra, se kterou pořádá koncertní turné po celém světě. V roce 2011 se objevil s koncertem svého Wedding and Funerall Orchestra, na MFF v Karlových Varech, na podporu projektu nadace pro seniory Taťány Kuchařové. Ředitel KVIFF Bartoška mu udělil cenu za celoživotní přínos ve filmové hudbě.  Je producentem a uznávaným sběratelem nahrávek world music. V současné době žije ve Francii.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební tvorba.", "content": "Jeho hudební tvorba je silně ovlivněna hudbou balkánských Romů, world music, ale i rockem a moderní elektronickou hudbou.", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "Le Temps des Gitans (1990) Queen Margot OST (1995) Ederlezi (1998) Silence of the Balkan (1998) Wedding & The Funeral (1999) Songbook (2000) Bijelo Dugme, Vol. 2 (2000) Tales and Songs from Weddings and Funerals (2002) Arizona Dream OST (2003) Alkohol Šljivovica&Champagne (2008) Welcome to Bregovic (2009)", "section_level": 1}], "src_summary": "Goran Bregović (Горан Бреговић, * 22. března 1950, Sarajevo) je jugoslávský skladatel, producent a sběratel nahrávek world music. Známý je především svou filmovou hudbou, kterou spolupracoval na filmech Emira Kusturici.", "tgt_summary": "Goran Bregović(西里尔字母:Горан Бреговић,),译作戈兰·布雷戈维奇或哥伦·布雷高维克,是一位出身萨拉热窝的音乐家。", "id": 2739008}
{"src_title": "Marrákeš", "tgt_title": "马拉喀什", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město bylo založeno v počátcích vlády Almorávidů mezi roky 1062 a 1070 (přesný rok není znám). Zpočátku mělo město pravděpodobně podobu tábora a trhu nebo opevněného města tvořícího se kolem tábora.  Město založil neúnavný válečník Júsuf ben Tášfín (يوسف بن تاشفين) (dynastie Almoravidů), jenž dobyl Maroko za dva roky a poté se zaměřil na Španělsko, kde porazil křesťanské krále a ustanovil marockou vládu nad Andalusií. Za jeho vlády byl vedle Marrákeše hlavní základnou také Fès. Až za vlády jeho syna, zbožného Alího ben Júsufa (علي بن يوسف), se stal hlavním centrem Marrákeš. V této době dochází k výstavbě nového města a královských paláců, lázní a mešit, na které se podíleli významní řemeslníci a architekti z Córdoby. V této době byly vybudovány i podzemní kanály \"(khettara),\" které dodávaly do města a do založených palmárií vodu. V letech 1126–1127 byl postaven první sedmikilometrový okruh hradeb nahrazující starý ochranný val z trní. Tyto hradby vytvořené z tzv. \"tabia\" (červeného jílu zpevněného vápnem) jsou dodnes městskými zdmi (ačkoliv již mnohokrát přestavěnými).  Ortodoxní a reformátorská dynastie Almohadů, jež nastoupila po Almoravidech, město vydrancovala během několika dní poté, co si jej v roce 1147 přivlastnila. Přesto však Marrákeš zůstal důležitým městem říše, jejíž moc se díky fenomenálnímu dobývání rozšířila až k Tripolsku (dnešní Libye). Nejbohatší období města začalo v roce 1148 s nástupem třetího sultána z dynastie Almohadů Jakúba al-Mansúra. Za jeho vlády byly ve městě vytvořeny \"kissarie\", v nichž se prodávaly a skladovaly italské a orientální látky. Započaly práce na stavbě nové \"kasby\". Do Marrákeše se sjelo velké množství básníků a učenců, mezi nimiž byl i Ibn Rušd (zvaný \"Averroes\") – nejslavnější arabský středověký filozof (* 1126, Córdoba, † 1198, Marrákeš). Asi nejvýznamnější stavbou postavenou za Mansúra byla ohromná mešita Kutubíja a její minaret.  Kolem roku 1220 se impérium rozpadlo a na marockém území proběhlo několik občanských válek. Během této doby se stal Marrákeš cílem loupení, chátrání a přestavování. Kromě krátkého období v letech 1374–1386, kdy město fungovalo jako centrum nezávislého Merenidského království, stál Marrákeš ve stínu města Fès, a to až do nástupu Saadů na počátku 16. století. Saadové obsadili Marrákeš v roce 1521. Během jejich vlády se dostalo Marrákeši posledního záblesku imperiální slávy. První panovníci z této dynastie získali zpět pobřeží Atlantiku, držené Portugalci, když Ahmad al-Mansúr porazil Portugalce v \"bitvě Tří králů\". Následně vedl Mansúr dobyvačnou výpravu do Timbuktu, čímž získal kontrolu nad nejvýnosnějšími cestami karavan v Africe. Bohatství plynoucí z těchto nových území plynulo do stavby paláce El Badi, největší a nejhonosnější stavby ve městě. Padl však za oběť rivalitě mezi dynastiemi a až na výjimku mauzolea (saadské hrobky) byl srovnán se zemí Múláj Ismáílem, druhým sultánem dynastie Alaouitů, který dával přednost Meknesu před Marrákešem.  Za vlády Alaouitů byl rozvoj a význam města zanedbatelný. Marrákeš se stal přechodným sídlem sultánů, a to zejména z důvodu potřeby zavedeného centra na jihu země, které skýtalo ochranu před jižními kmeny.  Mezi 17. a 19. stoletím ztratil Marrákeš velkou část dřívějšího trhu a zaznamenal tak odliv obyvatelstva. Encyclopædia Britannica zaznamenala roku 1875 úpadek města takto: \"„Zeď, 25 nebo 30 stop vysoká a po každých 360 stopách přerušená čtvercovými věžemi, je tak zchátralá, že chodci, a na některých místech i jezdci, mohou procházet trhlinami tam i zpět. Mezi zdmi jsou obrovské otevřené prostory, z velké části zahlcené hromadami smetí a hnijících odpadků.“\"  Posledními panovníky, jež vládli v Marrákeši před francouzským protektorátem, byli Múláj Hassan (1873–1894) a Múláj Abd al-Azíz (1894–1908). Při příjezdu Francouzů ve městě působil krátkodobý uchazeč o trůn, duchovní vůdce El Hiba. Po většinu koloniálního období však město bylo doslova v poddanství paši Thamiho el-Glaouiho, nejsilnější a nejpanovačnější osobnosti své doby.  Od získání nezávislosti změnilo město ráz vlnou přistěhovalců z Atlasu a jeho okolí, vlivem nových metod obhospodařování planiny Haouz a zejména značným rozvojem turismu. Roku 1978 byla ve městě založena univerzita. V roce 1985 byla medina zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. V roce 1989 byl ve městě dostavěn působivý Palais des Congrès, hostící nejrůznější národní a mezinárodní akce.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Marrákeš je turisticky nejnavštěvovanějším městem Maroka a na 5. místě v Africe (2,1 mil. turistů v roce 2013). Ekonomika města je založena zejména na turistice – v centru města (zejména na náměstí Djemaa El Fna) se tak soustřeďuje mnoho obchodníků, stánkařů a umělců. Rozvoji cestovního ruchu napomáhá i zápis na seznam kulturního dědictví UNESCO z roku 1985. Marrákeš hostí nejrůznější národní i mezinárodní akce. Ve městě jsou četná muzea.  Ve městě je zejména potravinářský, tabákový a textilní průmysl, přičemž průmyslová zóna stále roste a Marrákeš je nejdůležitějším obchodním, průmyslovým i administrativním centrem jižního Maroka. Kromě průmyslu jsou ve městě zastoupena i drobná umělecká řemesla. V okolí města se pěstují olivy, datle a pomeranče.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě se každý rok v lednu pořádá známý mezinárodní závod v maratonu, paralelně s ním se běží i závod v půlmaratonu. Marrákeš hostil 13. a 14. září 2014 Kontinentální pohár v atletice, kterého se v dresu evropského týmu zúčastnili i čeští oštěpaři Barbora Špotáková a Vítězslav Veselý. Měsíc předtím se v Marrákeši konalo 19. mistrovství Afriky v atletice a na stejném stadionu (Stade de Marrakech) se v prosinci 2013 i v prosinci 2014 uskutečnily některé zápasy (v obou ročnících i finálové utkání) mistrovství světa ve fotbale klubů, pořádaných v Marrákeši, Agádíru a Rabatu. Mezinárodní asociace atletických federací (IAAF) pořádala ve městě i svá mistrovství světa: v roce 1998 to bylo mistrovství světa v přespolním běhu a v roce 2005 mistrovství světa v atletice do 17 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marrákeš (arabsky مراكش [marrākuš], v marocké hovorové arabštině \"Mrrākeš,\" francouzsky \"Marrakech,\" původně berbersky \"tamurt'n'Akkuc,\" „Boží země“) je město ve vnitrozemí Maroka na úpatí Vysokého Atlasu. Je hospodářským a kulturním střediskem jižní části státu. Se svými 928 850 obyvateli je čtvrté největší město v zemi (po Casablance, Rabatu a Fásu). Zároveň je jedním ze čtyř královských měst Maroka (kromě Marrákeše jsou to ještě Fès, Rabat a Meknes). Rozprostírá se v průměrné nadmořské výšce 468 m n. m. Marrákeš je dopravní křižovatkou centrálního Maroka - vlakové spojení má s městy Casablancou a Safi, nachází se zde mezinárodní letiště Menara.", "tgt_summary": "马拉喀什(,,),又作马拉柯什,近代译作马鹿城,位于摩洛哥西南部,坐落在贯穿摩洛哥的阿特拉斯山脚下,有“南方的珍珠”之称。马拉喀什是柏柏尔语,意为“上帝的故乡”。", "id": 324550}
{"src_title": "Extrakce", "tgt_title": "萃取", "src_document": [{"title": "Dělení.", "content": "Podle toho, jak a z čeho se extrahuje, lze extrakci rozdělit na:  Existují i další speciální způsoby extrakce jako \"extrakce superkritickým oxidem uhličitým\" nebo \"ultrazvuková extrakce\".", "section_level": 1}, {"title": "Kapalinová extrakce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Princip.", "content": "Extrakce kapaliny-kapaliny, také nazývaná rozpouštědlová extrakce, spočívá v přenosu jedné (nebo více) rozpuštěné látky (látek), obsažených ve vstupním roztoku, do jiné nemísitelné kapaliny (rozpouštědla). Rozpouštědlo obohacené o tuto látku (látky) se nazývá extrakt. Původní roztok, naopak ochuzen o rozpuštěnou látku (látky), se nazývá rafinát.  Vstupní roztok, zpočátku obsahující jednu nebo více rozpuštěných látek, se důkladně míchá s nesmísitelným roztokem o rozdílné hustotě. Míchání poskytuje velkou styčnou plochu, kdy se mezi dvěma nesmísitelnými kapalinami uskuteční účinný přenos rozpuštěné látky, která má být extrahována.  Dispergovaná emulze kapalin, vytvořená v průběhu míchání, je pak dále separována buď gravitačně (statickou dekantací) nebo odstředivou silou, v závislosti na typu zvoleného extraktoru. Jedna míchací a separační operace představuje jeden teoretický stupeň extrakce.", "section_level": 2}, {"title": "Průmyslové použití.", "content": "Praktická extrakce se provádí v: Do mísiče vybaveného míchadlem se jednorázově přivede surovina, ke které se přidá extrahovadlo. Ze suroviny, homogenní binární směsi je třeba jednu složku oddělit. Tato složka se nazývá \"extrahovaná\". Druhou složkou je původní rozpouštědlo. Rozpouštědlo přidané k surovině se nazývá extrahovadlo. Extrahovadlo by mělo co nejlépe rozpouštět extrahovanou složku, zatímco jeho rozpustnost v původním rozpouštědle má být omezená a co nejmenší. Obsah mísiče tak tvoří heterogenní směs dvou kapalných fází, mezi kterými dochází k výměně látky. Přestup extrahované složky z fáze bohaté na původní rozpouštědlo do fáze bohaté na extrahovadlo se urychluje intenzivním promícháváním směsi. Toto míchání trvá podle okolností 5 až 15 minut, výjimečně i déle, což je zpravidla postačující na dosáhnutí prakticky rovnovážného stavu.  Potom se obsah mísiče přečerpá do usazovače, ve kterém se fáze od sebe oddělí na základě různých hustot. Fáze bohatá na extrahovadlo obsahuje extrahovanou složku a v případě určité nebo malé vzájemné rozpustnosti původního a nového rozpouštědla i menší množství původního rozpouštědla. Tato fáze se nazývá extrakt. Hlavní složkou druhé fáze je původní rozpouštědlo, které kromě nevyextrahovaného podílu extrahované složky může obsahovat i menší množství extrahovadla. Tato fáze se nazývá rafinát. Pokud jsou původní rozpouštědlo a extrahovadlo dvě navzájem nerozpustné kapaliny, tak extrakt a rafinát budou pouze dvousložkovými směsmi.  Po extrakci obvykle následuje další separační proces (obvykle rektifikace), kde z extraktu a někdy i z rafinátu je třeba znovu získat použité extrahovadlo a zároveň připravit koncentrovanější produkt žádané složky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Extrakce neboli vyluhování je metoda získávání látek z různých, většinou přírodních materiálů. Vyluhovávají se hlavně tuky, barviva a různé cenné složky. Pro extrakci je velice důležité rozpouštědlo, protože při extrakci přecházejí extrahované látky do jediné fáze - do fáze rozpouštědla, většinou kapalné. Extrakci lze provádět za tepla i za studena.", "tgt_summary": "萃取是利用系统中组分在溶剂中有不同的溶解度来分离混合物的单元操作。 按参与萃取的组分状态,萃取可分为两种方式: 新型萃取技术:", "id": 2140358}
{"src_title": "STS-2", "tgt_title": "STS-2", "src_document": [{"title": "Průběh mise.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přípravy na start.", "content": "Přípravy na druhý let Columbie trvaly od jejího prvního přistání přibližně půl roku. Začaly tím, že byl družicový stupeň Columbia převezen z Edwardsovy letecké základny, místa svého přistání, na \"zádech\" letadla Boeingu 747-SCA na Kennedyho vesmírné středisko na Floridě. Vlastní přípravy začaly až v hangáru OPF (Orbiter Processing Facility). Z raketoplánu měly být podle původního plánu odmontovány a podrobně prohlédnuty všechny tři hlavní motory SSME, ale vzhledem k vynikajícímu stavu to nebylo potřeba. Jen dvě z celkových 3240 chladicích rourek potřebovaly opravu. Z motorové sekce bylo vymontované a vzápětí nahrazeno novým jedno čerpadlo hydrauliky APU (Auxilliary Power Unit) a vyměněná byla také jedna z pěti plošin inerciálního navigačního systému. Velkou opravu si vyžádal tepelný štít, na kterém technici vyměnili nebo opravili téměř 10 procent dlaždic tepelné ochrany. Další opravy se týkaly elektroinstalace. Do nákladového prostoru bylo naloženo poprvé užitečné zatížení – soubor přístrojů označovaných jako OSTA1 a dálkový manipulátor RMS (Remote Manipulator System). Zároveň s úpravami družicového stupně se v raketové montážní hale VAB (Vehicle Assembly Building) skládaly pomocné motory SRB a připevňovaly se k hlavní palivové nádrži ET. Do montážní haly VAB byla Columbie převezená 10. srpna 1981 a po smontování startovací soustavy byla 31. srpna spolu s mobilním vypouštěcím převezená na startovací rampu 39-A.  Dne 22. září nastal při tankování únik oxidu dusičitého. Oxid postříkal trup raketoplánu a způsobil poškození celkem 379 dlaždic tepelné ochrany, které tak musely být vyměněny. Kromě toho byly vyměněny i další poškozené části družicové části, což si vyžádalo odklad startu o jeden měsíc. Nový termín startu byl 4. listopadu 1981 (oproti původně plánovanému 9. září). Závěrečnou fázi odpočítávání přerušilo několik problémů: nižší tlak v kyslíkové nádrži ET, který ohlásili počítače v čase T-9 minut, a nižší tlak v palivových článcích v čase T-31 sekundy. V důsledku těchto a dalších problémů odvolalo vedení letu start.", "section_level": 2}, {"title": "Start.", "content": "Druhé odpočítávání ze začátečních T-35 hodin bylo opět přerušeno dvěma poměrně závažnými problémy. I tak ale dalo vedení letu Columbii souhlas se startem. Raketoplán šťastně odstartoval 12. listopadu 1981 v 15:10 UT.  Sedm sekund po startu zahájil raketoplán rotační manévr, 130 sekund po startu byly odhozeny motory SRB. V průběhu volného pádu motorů se však na obou poškodila kabeláž a z moře byly vytaženy poškozené. Orbiter s hlavní palivovou nádrží bez problémů pokračoval v letu. V T+522 došlo k vypnutí motorů SSME, nádrž byla odhozená a po dvou manévrech se Columbie dostala na oběžnou dráhu ve výšce 222 km.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Po pěti hodinách na oběžné dráze došlo k vážnému problému. Palivová baterie PRSD, která začala projevovat malé odchylky už několik minut po startu, přestala fungovat úplně. Kromě elektrické energie vyráběla baterie také vodu, velmi potřebnou pro posádku. Přestože měl raketoplán k dispozici dvě další baterie, vedení letu rozhodlo zkrátit původně 125hodinový let na 54 hodin. Navzdory problémům začali astronauti provádět naplánované experimenty a i přes zkrácený pobyt na orbitě splnili plán na 90 procent. Před plánovaným spánkem posádka podle pokynů řídícího střediska v Houstonu podnikla opatření ke snížení odběru elektrické energie. Po druhém nočním odpočinku se posádka začala připravovat na návrat na Zemi. Experimenty na plošině OSTA-1 byly ukončené a dveře do nákladového prostoru zavřené.", "section_level": 2}, {"title": "Přistání.", "content": "Ve 20:19 UT se po nasměrování raketoplánu do polohy motory napřed zažehly nad Indickým oceánem dva motory OMS. Raketoplán Columbia začal sestupovat do zemské atmosféry. V průběhu přistávání zkoušeli piloti různé manévry s cílem dosáhnout co největší odchylku v kurzu letu. Přistání probíhalo z části automaticky, řízené palubním počítačem, ruční řízení převzal pilot Richard Truly ve výšce pouhých 30 metrů nad přistávací dráhou. Raketoplán dosedl na přistávací dráhu Edwardsovy letecké základny ve 21:23 UT.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mise STS-2 raketoplánu Columbia, která odstartovala 12. listopadu 1981, byla druhá mise v rámci programu Space Shuttle americké NASA. Bylo to poprvé, co se do vesmíru dostal pilotovaný dopravní prostředek, který byl již jednou použit. Předtím to byla pouze nepilotovaná loď Gemini 2, jejíž suborbitální kapsle byla po nutné opravě použita v jiném nepilotovaném letu v programu Manned Orbiting Laboratory.", "tgt_summary": "英语:STS-2是美国国家航空航天局使用哥伦比亚号航天飞机进行的第二次航天飞机任务,发射于1981年11月12日。这次任务既是哥伦比亚号的第二次任务,也是历史上第二次航天飞机任务,使哥伦比亚号成为了第一艘重复使用的载人航天器。之前,在双子星2号中使用的无人航天器曾在大规模修复后再次执行无人的载人轨道实验室(英语:Manned Orbiting Laboratory)任务。", "id": 2672654}
{"src_title": "Geometrická optika", "tgt_title": "几何光学", "src_document": [{"title": "Základní principy.", "content": "Geometrická optika je postavena na několika principech Tato pravidla posloužila k vytvoření Fermatova principu.", "section_level": 1}, {"title": "Princip přímočarého šíření světla.", "content": "Princip přímočarého šíření světla říká, že pokud světlo, které se šíří homogenním prostředím, dopadá na překážky, které jsou dostatečně velké ve srovnání s vlnovou délkou světla, pak pozorujeme, že světlo se šíří přímočaře.  Toto přímočaré šíření světla umožňuje zavést představu světelného paprsku.  Pokud máme velmi malý (bodový) zdroj světla uzavřený v neprůhledné schránce, v níž se nachází malý kruhový otvor, přičemž kruhový otvor musí být dostatečně velký, aby nedocházelo k ohybovým jevům, pak světlo může unikat ze schránky pouze kruhovým otvorem a šíří se vnějším prostředím, přičemž vytváří světelný kužel s vrcholem ve zdroji světla. Průřez kužele je dán velikostí kruhového otvoru. Světelný kužel lze dobře spatřit na stínítku, které do něj umístíme. Tento světelný kužel je možné spatřit v mírně znečistěném prostředí, např. ve vzduchu s drobnými částečkami prachu apod., kdy dojde k jeho zviditelnění v důsledku rozptylu na znečišťujících částicích. Takový světelný kužel se nazývá svazkem paprsků. Svazek paprsků se obvykle vyznačuje jen některými jejími význačnými paprsky, které svazek charakterizují. Jde např. o paprsek probíhající středem svazku, popř. na nějaké hraně svazku apod.  Paraxiálním (nulovým) paprskem se nazývá takový paprsek, které leží v blízkosti optické osy a svírá s ní velmi malý úhel (menší než 2°).", "section_level": 2}, {"title": "Princip vzájemné nezávislosti paprsků.", "content": "Princip vzájemné nezávislosti paprsků lze považovat za platný pouze tehdy, pokud nepřihlížíme k ohybovým jevům. Ve skutečnosti může docházet k ovlivňování paprsků a vzniku jevu, který se nazývá interference.  Tento princip říká, že všechny paprsky z téhož nebo různých zdrojů postupují prostorem tak, jako by ostatní paprsky neexistovaly.  Pokud dojde k zastínění svazku světelných paprsků clonou, postupují paprsky v místě nezastíněném clonou dále bez jakéhokoli vlivu paprsků, které byly clonou odstíněny. Stejně je tomu také v případě, že dochází k protínání paprsků z více zdrojů.", "section_level": 2}, {"title": "Princip záměnnosti chodu paprsků.", "content": "Princip záměnnosti chodu paprsků říká, že pokud se paprsek šíří z bodu \"A\" do bodu \"B\", může se šířit také z bodu \"B\" do bodu \"A\".  Tento princip je platný i v případě, že dochází k odrazu nebo lomu paprsku. Změníme-li tedy směr libovolného paprsku na opačný, bude paprsek postupovat stejnou cestou.", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Geometrická optika položila základy pro tvorbu optického zobrazení, např. pomocí čoček a zrcadel. Znalost optického zobrazení posloužila pro pochopení a konstrukci optických systémů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Geometrická optika (též zvaná paprsková optika) je částí optiky, která se zabývá studiem šíření světla v prostředí, jehož rozměry jsou velké ve srovnání s vlnovou délkou světla. Geometrická optika si tedy nevšímá vlnových vlastností světla.", "tgt_summary": "几何光学是利用几何学研究光学的学术方法。几何光学有几个基本原理。", "id": 1281022}
{"src_title": "Paměť", "tgt_title": "記憶", "src_document": [{"title": "Fáze paměťového procesu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vštěpování (kódování).", "content": "Informace do paměti ukládáme v různé formě, např. vizuální, akustické, sémantické. Akustická forma bývá při učení výhodnější než vizuální, ovšem zdaleka nejúčinnější je zpracování co nejvíce smysly, při němž je pravděpodobnost trvalého vštípení informace nejvyšší. Výjimkou jsou malé děti, pro které je díky schopnosti přesného eidetického obrazu – obrazu ukládaného do paměti – výhodnější vizuální forma. Proto také vynikají v hrách jako je pexeso.  K lepšímu zapamatování a uchovávání informací v paměti používáme různé paměťové strategie. Prostým opakováním činnosti využíváme tzv. mechanickou paměť, zatímco uspořádáme-li informace do celků, k jejich zapamatování použijeme logickou paměť. Druhý způsob je dlouhodobě výhodnější, protože s věkem účinnost \"mechanické paměti\" klesá, zatímco \"logická paměť\" se zlepšuje s množstvím nastřádaných informací (proto je také vhodné začít s výukou cizích jazyků v mládí, protože ta stojí na schopnosti pojmout velké množství informací \"mechanickou pamětí\"). Z toho ale také vyplývá částečné zkreslování vnímání na základě dřívější zkušenosti. Lidé si např. více všímají informací, které potvrzují jejich dosavadní názory (tzv. \"konfirmační zkreslení\").  Pro zapamatování nových informací je také klíčový spánek, protože při něm dochází ke \"konsolidaci\" (integraci do již existujících schémat) nových paměťových stop.", "section_level": 2}, {"title": "Uchování (podržení).", "content": "Pro uchování informací je efektivní, když jsou informace v nějakém smysluplném celku. Snadněji vybavitelné a reprodukovatelné jsou informace, které pro nás mají význam a ten je dán motivací, osobními potřebami či spojením se silnějším citovým zážitkem. Dále si lze lépe zapamatovat to, co se člověk učí záměrně systematicky, promýšlením učiva a spojováním s příklady a s praxí. Naopak mechanicky vštípené informace z paměti rychleji mizí, nelze je vybavit, tj. dekódovat.", "section_level": 2}, {"title": "Zapomínání.", "content": "Zapomínání samotné je vlastně vyhasínáním nervového spojení. U nedostatečně zařazené informace probíhá vytěsnění do nevědomí. Výzkumem zapomínání se zabýval německý psycholog Ebbinghaus. Jeho bádání v oblasti bezesmyslových slabik vedlo k objevu tzv. Ebbinghausovy křivky zapomínání. Podle ní nejvíce zapomínáme v prvních hodinách po naučení se něčemu, zatímco množství zapomenutého po 5 dnech a po měsíci se už liší jen málo.  Většina lidí si pamatuje: 10 % z toho, co čtou, 20 % z toho, co slyší, 30 % z toho, co vidí, 50 % z toho, co slyší a vidí, 70 % z toho, co řeknou, a 90 % z toho, co dělají.  Zapomenout (přepsat si paměť) není snadné oproti rozptýlení pozornosti.", "section_level": 3}, {"title": "Vybavení (reprodukce).", "content": "K vybavení používáme asociace. Rozlišujeme dva typy vybavení: Reprodukce může být nepřesná, lidé mají tendence svoje vzpomínky doplňovat.", "section_level": 2}, {"title": "Typy paměti.", "content": "Rozlišuje se senzorická, krátkodobá a dlouhodobá paměť; někdy se k nim řadí ještě paměť střednědobá.", "section_level": 1}, {"title": "Senzorická paměť.", "content": "Senzorická (ultrakrátká) paměť je vědomá část paměti, která uchovává informace přicházející ze smyslů (člověku to, co před chvilkou viděl, na krátkou dobu takzvaně „zůstane před očima“). Ty jsou podrženy po dobu nezbytně nutnou ke zpracování a rozhodnutí, zda jsou informace důležité, tedy vhodné k dalšímu zpracování či nikoliv. Pokud ano, postupují dále do krátkodobé či dlouhodobé paměti.", "section_level": 2}, {"title": "Krátkodobá paměť.", "content": "Krátkodobá paměť, (nebo také paměť pracovní, operativní) je vědomá aktivní část paměti, ve které se odehrává většina psychických procesů (např. řešení aktuálních problémů). Zpracovávají se v ní informace dodané senzorickou pamětí a informace vyvolané z paměti dlouhodobé, která není dostupná vědomě. Krátkodobá paměť dokáže uchovat vjemy smyslových orgánů a emoce pomocí přeměny (kódování) v mentální reprezentace. Ty může paměť dále zpracovávat a uchovávat.  Krátkodobá paměť je omezena na 5–9 prvků (tzv. \"magické číslo 7±2\"), které při zamezení opakování uchová na 15–20 sekund. Kapacitu lze zvýšit spojováním prvků do logických celků (např. mnemotechnické pomůcky). Pro zachování informace v krátkodobé paměti je třeba si informaci opakovat (tzv. fonologická smyčka), jinak je paměťová stopa nenávratně ztracena.  Tříjednotkový model krátkodobé paměti udává 3 mechanismy zpracování:", "section_level": 2}, {"title": "Dlouhodobá paměť.", "content": "Dlouhodobá paměť je relativně pasivní část paměti uchovávaná v nevědomí. Její kapacita je hypoteticky neomezená. Ukládá významné zkušenosti, např. poznatky nutné k vykonávání nějaké činnosti či poznatky životně důležité. Vštěpování informace do dlouhodobé paměti trvá přibližně 30 minut, a může probíhat buďto záměrně (např. mechanickým opakováním – memorováním), nebo bezděčně. Lépe zapamatovatelné jsou smysluplné obsahy a logické celky, což může vést ke zkreslování vzpomínek. Při začleňování nových informací se totiž proměňují i stávající znalosti. Lépe se také pamatují poznatky, které mají citový nádech a které jsou často vybavovány. Takové informace paměť považuje za důležité a tudíž i nutné k dlouhodobému uchování. Biologicky staví dlouhodobá paměť na strukturální nebo molekulární změně dendritů (části neuronu). Začíná přibližně od 4 let.  Zajímavé je, že mozek si informace ukládá do dlouhodobé paměti během spánku. Je proto velkou chybou mnoha studentů, pokud se učí na úkor spánku, který je nezbytný pro uložení látky do dlouhodobé paměti. Uvádí se, že k tomu, aby se informace uložily do dlouhodobé paměti je potřeba přinejmenším 6hodinový spánek.", "section_level": 2}], "src_summary": "Paměť je schopnost centrální nervové soustavy uchovávat a používat informace o předchozích zkušenostech. Jde o proces vštěpování (kódování), uchovávání (retence) a vybavování (reprodukce) zkušenosti.", "tgt_summary": "记忆(Memory)是神经系统存储过往经验的能力,关于记忆的研究属于心理学或脑部科学的范畴。记忆代表着一个人对过去活动、感受、经验的印象累积,有相当多种分类,主要因环境、时间和知觉来分。", "id": 1321076}
{"src_title": "Kontejner", "tgt_title": "集装箱", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První kontejnery byly použity v Anglii, ale ve větším množství je začala používat americká armáda po druhé světové válce. Ta ho vyvinula téměř do dnešní podoby, tedy ocelového kontejneru, z původně dřevěného kontejneru používaného před 2. světovou válkou v Británii. Použití bylo hlavně pro přepravy do Koreje a při válce ve Vietnamu. Pomohlo zkrátit přepravu o polovinu díky manipulaci. Poté ho IMCO (dnes IMO International Maritime Organization) v roce 1972 schválilo pro běžné používání, zavedlo certifikaci (CSC Plate).", "section_level": 1}, {"title": "Rozměry.", "content": "Jedná se o technicky přesně standardizovaný a unifikovaný předmět. Kontejnery mají stanoveny 3 běžné délky: 20 stop (6,1 m), 40 stop (12,2 m), 45 stop (13,7 m).  Výška standardního kontejneru činí 8 stop a 6 palců (2,59 m), šířka je 8 stop (2,44 m). Specifický je pak tzv. High-cube kontejner, který je vysoký 2,9 m  Objem kontejnerové přepravy se udává v jednotkách TEU (zkratka z anglického Twenty-foot Equivalent Unit), přičemž 1 TEU je ekvivalentem jednoho 20stopého kontejneru.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy kontejnerů.", "content": "Nejčastější druhy kontejnerů:", "section_level": 1}, {"title": "Výhody kontejnerové dopravy.", "content": "Standardizované rozměry kontejnerů a jejich technická unifikace zjednodušují, zpřehledňují, urychlují a zlevňují překládku zboží mezi různými druhy dopravních prostředků, například ze specializovaných kontejnerových lodí na speciální kontejnerové železniční vagóny nebo z kontejnerových železničních vozů na nákladní automobily atd., i jinou manipulaci s většími objemy přepravovaného zboží, což zefektivňuje přepravu (zejména u drobnějšího zboží). Díky standardizovaným rozměrům je možné kontejnery na lodích a v kontejnerových překladištích stohovat v několika vrstvách nad sebou a vhodně používat i speciální standardizovanou manipulační techniku (např. speciální kontejnerové jeřáby, specializovaná vysokozdvižná vozidla apod.), kterou je také možno automatizovat a řídit na dálku pomocí počítače atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kontejner je standardizovaná přepravní jednotka, která se používá v intermodální dopravě, především s využitím lodní, železniční a silniční dopravy. Jedná se o velkou, pevnou a uzavřenou přepravku technicky uzpůsobenou ke stohování do několika vrstev nad sebou.", "tgt_summary": "集装箱,在香港及台湾一般称为货柜,在中国大陆一般称为集装箱,是一种按规格标准化的钢制箱子。集装箱的特色,在于其格式划一,并可以层层重叠,所以可以大量放置于特别设计的远洋轮船,为世界各地的生产商提供比空运更廉价的大量运输服务。一般的集装箱大船可以装五千到八千箱。货物集装之后,在水陆空转运的过程中就不需要再重新装箱,可以节省货主和船东的经费与时间。", "id": 1466489}
{"src_title": "Fra Angelico", "tgt_title": "安杰利科修士", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Fra Angelico se narodil jako Guido di Pietro ve Vicchiu poblíž Fiesole, v toskánské provincii Mugello někdy koncem 14. století. Přesné datum není známo. O jeho rodičích rovněž nic nevíme, má se za to, že nepocházel z chudých poměrů. Ještě jako chlapec požádal o vstup do kláštera San Domenico ve Florencii známého svými přísnými řeholními pravidly. Noviciát ukončil v roce 1408, stal se řádným dominikánským mnichem a přijal řeholní jméno Giovanni (Jan).  Fra Angelico začínal spolu se svým starším bratrem Benedettem jako iluminátor rukopisů. V chrámu sv. Marka ve Florencii jsou dochovány rukopisy zdobené jeho rukou. O jeho malířské vzdělání se v té době staral malíř sienské školy Lorenzo Monaco. V jeho raných dílech je Monacův vliv zřetelně patrný. Zanedlouho se Giovanni stal známým a vyhledávaným malířem oltářních obrazů. Podle středověkého životopisce Vasariho byl Angelicovým prvním dílem oltářní obraz pro kartuziánský klášter ve Florencii, který se nedochoval.  V letech 1408 až 1418 pracoval Angelico na freskách v dominikánském klášteře v Cortoně v Toskánsku, které se nedochovaly. Poté až do roku 1436 žil v klášteře ve Fiesole, kde rovněž vytvořil řadu fresek a oltářní obraz zobrazující Kristovu slávu. Kristus je obklopen více než 250 postavami mezi nimiž zobrazil všechny významné dominikány.  V roce 1436 byl ve Florencii vybudován nový klášter San Marco a Fra Angelico se se skupinou mnichů z Fiesoly stal jeho prvním obyvatelem. To znamenalo zásadní zvrat v jeho životě i tvorbě. Dostal se tak do centra renesančních uměleckých aktivit a kromě toho získal významného ochránce v osobě Cosimo de ́ Medici, jednoho z nejbohatších a nejvlivnějších členů městské Signorie. Na jeho podnět byl Fra Angelico pověřen výzdobou kláštera a obdržel zakázku na oltářní obraz pro chrám sv. Marka. Obraz dokončil v roce 1439 a dnes patří mezi nejčastěji reprodukovaná umělcova díla. Obraz Madony s dítětem obklopené anděli a světci měl na svou dobu neobyčejnou kompozici. Postavy zde netvoří pouhou stafáž, ale jsou zobrazeny v přirozených skupinkách, jakoby spolu hovořily o mimořádné události, které se staly svědky. Pro tento styl se ujal název „svatá konverzace“ a byl později často použit v dílech umělců jako byli Giovanni Bellini, Pietro Perugino nebo Raffael Santi.  V roce 1445 jej papež Evžen IV. povolal do Říma, aby vyzdobil kapli Nejsvětější Svátosti v chrámu sv. Petra. Kaple však byla později odstraněna papežem Pavlem III. Podle pozdějších pramenů bylo umělci papežem nabídnuto arcibiskupství ve Florencii, ale on ze skromnosti odmítl a sám nabídl za sebe náhradu. Na žádost papeže odešel se svým žákem Benozzo Gozzolim do Orvieta, kde pracoval na výzdobě katedrály. Tuto práci nedokončil, neboť byl opět povolán do Říma, aby vytvořil fresky pro soukromou kapli papeže Mikuláše V. zobrazující umučení sv. Štefana a sv. Vavřince. Fresky v kapli Madonna di San Brizio v Orvietu dokončil později Luca Signorelli.  V roce 1449 se vrátil do starého kláštera ve Fiesole, kde se stal převorem. V roce 1455 navštívil Řím, aby dokončil výzdobu kaple papeže Mikuláše V. a při této práci zemřel. Byl pohřben v chrámu Santa Maria sopra Minerva.  Ačkoliv ve všeobecném povědomí byl již dávno zapsán jako Blahoslavený Angelico, formální blahoslavení učinil až papež Jan Pavel II. v roce 1982. V Římské martyrologii je zapsán jako „Beatus Ioannes Faesulanus, cognomento Angelicus“ (Blahoslavený Jan z Fiesoly zvaný Andělský). Svátek se slaví v den jeho úmrtí 18. února.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Fra Angelico namaloval řadu oltářních obrazů a fresek, které se vyznačují prostými liniemi a živou barevností. Častým námětem v jeho tvorbě bylo Zvěstování. Pomineme-li, že fresky, které pokud nebyly zničeny pozdějšími přestavbami, se nacházejí na původních místech, je dnes umělcovo dílo rozptýleno po galeriích celého světa.  Další jednotlivá díla se nacházejí ve Florencii, Parmě, Pise a v Římě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blahoslavený Fra Angelico (v Itálii znám jako Il Beato Angelico), vlastním jménem Guido di Pietro, řeholním jménem Jan z Fiesole (? 1395, Vicchio di Mugello – 18. února 1455, Řím) byl italský mnich a malíř rané renesance.", "tgt_summary": "安杰利科修士(,1395年-1455年-2月18日)本名圭多·迪·彼得(),意大利早期文艺复兴画家,艺术史学家瓦萨里在其巨著艺苑名人传中称赞其拥有“稀世罕见的天才”。", "id": 791685}
{"src_title": "Louis Berthier", "tgt_title": "路易-亚历山大·贝尔蒂埃", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Život před rokem 1789.", "content": "Od malička byl svým otcem - vrchním velitelem topografického oddělení armády v časech Ludvíka XV. a Ludvíka XVI. - veden k vojenské kariéře. Ve 13 letech vstoupil do armády. Z královské topografické kanceláře pak přešel k aktivní vojenské službě, nejprve jako poručík generálního štábu, později jako kapitán dragounů. Během americké války za nezávislost sloužil od r.1780 v armádním expedičním sboru generála Jeana Rochambeaua pod Lafayettem. Roku 1789 byl králem Ludvíkem XVI. jmenován generálmajorem Národní gardy ve Versailles a opakovaně prokázal královské rodině dobré služby.", "section_level": 2}, {"title": "Revoluce.", "content": "Poznal, že revoluce nabízí mladým talentům velké možnosti a tak se brzy stal zásluhou odvahy, chladné mysli a především vynikajících topografických znalostí a zkušeností šéfem štábu Lafayetta, Lucknera a Custina. Během hrůzovlády, aby nevzbudil podezření, odešel do války ve Vendée. Jeho osobní odvaha při obraně Saumuru dne 12. června 1793 mu zajistila pochvalnou zmínku ve zprávě komisaře armády Konventu. Přesto byl jako bývalý královský důstojník podezřelý, a proto odešel z armády a žil na statku svého bratra.", "section_level": 2}, {"title": "Ve službách Napoleona Bonaparta.", "content": "Po 9. termidoru byl jmenován vedoucím štábu gen. Kellermanna. Tam si vydobyl pověst vynikajícího odborníka a generál Bonaparte si jej vybral jako velitele štábu Italské armády během kampaně 1796-1797. Počínal si velmi dobře i jako divizní generál v bitvách u Mondovy (22. dubna 1796), Lodi (10. května 1796), Codogna (9. května 1796), a Rivoli (14. ledna 1796). Provázel generála Bonaparte do Egypta v kampani 1798-1799 a s ním se i vrátil do Francie. Plně podporoval jeho akce k převzetí moci a po 18. brumaire se stal ministrem války. S jeho jménem pak jsou spojeny realizace tažení roku 1800 (bitva u Marenga) i tažení roku 1805 s Napoleonovými geniálními tahy - ulmským manévrem, letem orla a posléze lvím skokem v bitvě u Slavkova. Dne 18. května 1804 byl jmenován maršálem Francie, roku 1806 byl jmenován suverénním knížetem-vévodou neuchâtelským a valenginským, roku 1809 pak knížetem z Wagramu. Roku 1808 se (poté co řadu let žil s markýzou Viscontiovou) stal Berthier manželem Alžběty Bavorské, neteře bavorského krále Maxmiliana I. Zahrnut vysokými příjmy a dary (stal se mj. majitelem zámku Chambord), zastupoval císaře i při Napoleonově sňatku s rakouskou arcivévodkyní Marií Luisou per procurationem ve Vídni roku 1810. Byl pravou rukou císaře Napoleona na všech dalších taženích až do roku 1814, kdy byl v bitvě u Brienne raněn a nabyl přesvědčení, že další odpor je proti zájmům Francie. Patřil ke skupině maršálů, kteří přesvědčili císaře, aby abdikoval. Poté se dal k dispozici Ludvíkovi XVIII., který ho 4. června 1814 jmenoval pairem Francie.  Za sto dní se nepřidal k Napoleonovi, doprovodil krále do Gentu a poté odjel na svá bavorská panství – „ Nechtěl se bít proti Francii za krále, ani proti králi za císaře“ (Chardigny).", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Dne 1. červen 1815 pak za nejasných okolností tragicky zemřel pádem z okna druhého patra bamberského zámku. Na místě neštěstí je dodnes pamětní deska. Je pohřben v kryptě bavorských králů kostela na břehu Tegernsee.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Jeho význam pro moderní válečné umění je obrovský: stal se zakladatelem moderní štábní práce - štáb rozdělil do 5 oddělení, odpovídajících racionálním potřebám armády, která v zásadě nezměněna zůstala ve francouzské armádě dalších 140 let, projevil se jako organizátor a vojenský plánovač zcela nového – dosud neviděného rozměru. Zcela přeorganizoval zásobování armády, byl tvůrcem armádní logistiky v moderním pojetí. Napoleonovy myšlenky a globální disposice převáděl do stručných, přesných rozkazů a s císařem vytvořil dvojici, která změnila dějiny vojenské strategie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Louis Alexandre Berthier (20. listopadu 1753 Versailles – 1. června 1815 Bamberg za nejasných okolností) byl napoleonský velitel, dosáhnuvší hodnosti Maršál Francie, suverénní kníže z Neuchâtelu, kníže z Wagramu a vévoda z Valanginu.", "tgt_summary": "路易-亚历山大·贝尔蒂埃,讷沙泰勒亲王(;1753年-2月20日-1815年-6月1日)法国元帅,1808年任法兰西副陆军统帅,拿破仑手下的参谋长,出生在凡尔赛。", "id": 1771912}
{"src_title": "Lise Meitnerová", "tgt_title": "莉泽·迈特纳", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v židovské rodině jako třetí z osmi dětí. Příjmení Meitner je odvozeno od obce Majetín v Olomouckém kraji, z které pocházeli předci Elise z otcovy strany. Své původní jméno Elise si již v mládí zkrátila na Lise. Rodina patřila k vyššímu měšťanskému stavu, její otec Dr. Philipp Meitner byl advokátem. Rodiče vychovávali malou Lisu jako protestantku, což nebylo v tehdejší době nic výjimečného. Sama Lise pak v roce 1908 opustila židovskou obec a nechala se v roce 1908 pokřtít jako protestantka. Již od mala se zajímala o přírodní děje a toto nadšení v ní vzbudilo touhu studovat. Tehdejší společnost byla ale ke studiu žen uzavřena. Díky podpoře svých liberálních rodičů složila formu externí maturitní zkoušky, což jí dalo možnost studovat na univerzitě. Roku 1901 započala studium fyziky na univerzitě ve Vídni; k jejím profesorům patřil i Ludwig Boltzmann. Po obhajobě doktorátu (Lise byla teprve druhou ženou, která na Vídeňské univerzitě získala doktorský titul v oboru fyzika) se roku 1907 přestěhovala do Berlína; zde spolupracovala s Maxem Planckem a chemikem Otto Hahnem v Chemickém ústavu císaře Viléma, každý z nich zde byl později vedoucím jednoho z oddělení. Při své spolupráci v oblasti radioaktivity se vzájemně doplňovali znalostmi fyziky a chemie. Již od počátku spolupráce publikovali několik prací. Zabývali se Aktiniem C, zářením beta, Thoriem D aj. Do vzájemné spolupráce zasáhla první světová válka. Lisa nastoupila v červenci 1915 dobrovolně jako sestra obsluhující rentgen. Jedním z míst, kde působila byla i nemocnice Červeného kříže v Praze, Karlíně. Do Berlína se vrátila v roce 1916 aby zde pokračovala spolu s Otto Hahnem ve výzkumu. Roku 1918 pak společně objevili dlouho hledaný chemický prvek protaktinium. S Otto Hahnem úzce spolupracovala až do roku 1920.  Roku 1923 objevila neradioaktivní zářivý přechod známý jako Augerův jev; jev byl nazván podle francouzského fyzika Pierra Augera, který jej nezávisle na nich objevil o dva roky později.  Rok 1933, kdy se A. Hitler stal říšským kancléřem, přinesl Lise potíže kvůli jejímu židovskému původu. Zůstala sice v Ústavu císaře Viléma, ale nesměla zde přednášet. I přes tuto politickou nestabilitu navázala opět na úspěšnou spolupráci s O. Hahnem, k nimž se v roce 1935 připojil i chemik Fritz Strassmann. Nový tým pracoval na štěpení jader. Situace se však vyostřila a po obsazení Rakouska nacistickým Německem roku 1938 se náhle stala občankou Německa a dostala se tak do potenciálního přímého ohrožení. S pomocí fyzika Dirka Costeryhose se jí podařilo utéct z Německa přes Nizozemsko do švédského Stockholmu, kde ještě na podzim roku 1938 nastoupila do Nobelova ústavu. Ústav jí sice nabídl místo, ale ke své práci měla daleko horší podmínky než v Berlíně. S O. Hanem ale udržovala čilou korespondenci a ještě v listopadu téhož roku se tajně setkala v Kodani s Hahnem; naplánovali sérii dalších experimentů, které pak prokázaly jev radioaktivního štěpení.  V roce 1944 obdržel Hahn za objev štěpení uranu Nobelovu cenu za chemii, avšak komise pro udělení Nobelovy ceny neocenila podíl Lisy Meitnerové. Svůj podíl hrála jednak politická situace v Evropě a její exil, ale také sám Hahn, který sice podíl Lisy jako teoretické fyzičky zcela nezpochybňoval, nicméně ani plně neuznal.  Její přínos v rámci výzkumu jaderného štěpení byl ale veřejnosti znám a snad možná právě proto si jí veřejnost také mylně spojovala i s vývojem atomové bomby. Lise musela vysvětlovat, že se na vývoji atomové bomby nepodílela a jednoznačně bojovala pouze za mírové využití jaderné energie. Vše eskalovalo zejména při její návštěvě USA, kam v lednu 1946 odjela přednášet, a kde se stala středem pozornosti. To bylo pro uzavřenou Lisu velmi nepříjemné. Přestože měla možnost v USA zůstat a nadále pracovat, vrací se v červenci 1946 zpět do Evropy.  Lise byla po celou dobu války i po jejím skončení zklamána chladným postojem svých kolegů a v podstatě i všech Němců vůči nacismu a to byl také důvod, proč odmítla návrat do Německa spojený s pracovní nabídkou vedení fyzikálního oddělení v Mohuči. Záhy na to se její situace ve Švédsku značně zlepšila, když na Královské technické vysoké škole získává zasloužené prostory, přístroje i asistenty, tak potřebné pro její práci. Ani přes toto polepšení situace se se Švédskem příliš nesžila, a to ani po získání občanství v roce 1948.  Kolem roku 1952 postupně ustala s experimentální prací a začala se věnovat mnoha přednáškám a diskusím. Svými názory přispívala i k prolamování přežívajících předsudků.  V Berlíně byl roku 1959 založen v současné době renomovaný Hahn-Meitner-Institut, pojmenovaný po Hahnovi a Meitnerové zabývající se bádáním v oblasti struktury matérie, sluneční energie ap. Při jeho otevření byla Lise přítomna.  Její práce byla významně oceněna až v roce 1966, kdy byla spolu s Otto Hahnem a Fritzem Strassmannem, tedy v původním týmovém složení, oceněna cenou Enrica Fermiho zvanou Enrico Fermi Prize. Bylo to poprvé, co tuto cenu dostali vědci mimo Spojené státy americké. Lise pak byla první ženou, která tuto cenu obdržela. Vzhledem k jejímu podlomenému zdraví a úctyhodnému věku si však cenu nemohla převzít přímo ve Vídni.  Zemřela 27 října 1968 v Cambridgi, kam se v roce 1960 přestěhovala za svým synovcem.  Na její počest byl v roce 1992 pojmenován prvek s atomovým číslem 109 (transuran) meitnerium, zkratka Mt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lise Meitner (7. listopadu 1878 Vídeň – 27. října 1968 Cambridge) byla významná rakouská fyzička působící v oboru jaderné fyziky a radioaktivity.", "tgt_summary": "莉泽·迈特纳(英语:Lise Meitner,1878年-11月7日-1968年-10月27日),奥地利-瑞典原子物理学家。她的众多成绩中最重要的是她第一个理论解释了奥托·哈恩1938年发现的核裂变。", "id": 42196}
{"src_title": "Šanson", "tgt_title": "香颂", "src_document": [{"title": "Středověký chanson.", "content": "Hudebněvědné vymezení vrcholného období starého chansonu, který byl aktuální zhruba od druhé půle 14. do poloviny 16. století, se určuje podle několika indicií:  Jako první nejvýznamnější skladatel chansonů v tomto smyslu je obvykle uváděn Guillaume de Machaut, neboť před ním se vícehlasá díla, jež by bylo možno považovat za chansony, prakticky nevyskytují, ani nelze žádné skladby s jistotou před Machautem přiřadit jmenovitě k nějakému známému hudebníkovi. První generace tzv. franko-vlámské školy, do níž patří např. skladatelé Guillaume Du Fay, Gilles Binchois, Josquin Desprez, či Johannes Ockeghem pokračovala v tradici započaté Machautem. V jejich tvorbě obecně fungují chansony, kvůli relativně málo formálním restrikcím jako „pokusné pole“ pro přísnější požadavky duchovních forem kánonu staroklasické vokální polyfonie, jako například jejich moteta a mše.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní chanson.", "content": "V 19. století vznikla ve francouzských kabaretech moderní forma šansonu, která nalezla své uplatnění zejména v zábavním průmyslu. Posun nastal i v textu šansonů, který se od jednoduchých popěvků vyvinul v poeticky hodnotná básnická díla. Textaři šansonů nezřídka byli a jsou přední básníci. Mezi nejznámější interprety francouzského šansonu patří např. Édith Piaf, Lucienne Boyer, Charles Trenet, Yves Montand, Charles Aznavour, Jacques Brel nebo Gilbert Bécaud.", "section_level": 1}, {"title": "České země.", "content": "V Česku lze rozvoj šansonu datovat od 30. let 20. století. Od kabaretních začátků, kde měl význačné postavení Karel Hašler, přes tvorbu Jaroslava Ježka, až po moderní šanson, jehož nejvýznamnější představitelkou je dodnes Hana Hegerová.  V Praze působila od sedmdesátých let navzdory normalizaci skupina \"Šanson - věc veřejná\", jejímž jádrem byli hudebníci Jaroslav Jakoubek, Milan Jíra a zpěváci Alena Havlíčková a Rudolf Pellar. Z dalších tvůrců tohoto období můžeme jmenovat např. písničkářku Lenku Filipovou.  Z mladších tvůrců pak třeba písničkářka Radůza, Sestry Steinovy, Martina Trchová, Jana Husáková, Ester Kočičková a mnozí jiní další.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šanson, v originále chanson (výslovnost [], nikoli „šanzon“), ve staré hudbě označuje ústřední hudební formu francouzské hudby pozdního středověku spadající do raného novověku, renesance. Přesná definice pojmu je problematická, neboť výraz \"chanson\" ve francouzském jazyce odedávna označuje všeobecně jakoukoli zpívanou hudební skladbu; je to tedy ekvivalent českého slova \"píseň\". Tato středověká francouzská píseň byla zpívána francouzskými truvéry. Píseň měla jednoduchou melodii a rytmus. Text býval často humorný, satirický až frivolní. Nejprve býval šanson jednohlasý, od 13. století též vícehlasý. Formou chansonu byly ballade, rondeau a virelai a kanzona (instrumentální). Mezi nejznámější komponisty chansonů té doby patří Johannes Ockeghem, Josquin Desprez, či Orlando di Lasso.", "tgt_summary": "香颂(,),意为歌曲,源自于拉丁文',源于中世纪的法国,是法国世俗歌曲的泛称,专业的香颂歌手称为香尚特尔'(男)或尚特斯\"\"(女)。", "id": 2623347}
{"src_title": "Souběh", "tgt_title": "競爭危害", "src_document": [{"title": "Souběh v počítačových programech.", "content": "Souběh je v počítačových programech způsoben chybným současným zpracováním sdílených dat. Pokud by byla data zpracována postupně, k chybě by nedošlo. Problémem je, že ke změně dat dojde ve chvíli, kdy se se stejnými daty již pracuje jiná úloha. Souběh způsobuje změna kontextu ve víceúlohových systémech nebo současné zpracování úloh na víceprocesorových systémech.  Kritická oblast je označení dat, která jsou souběhem ohrožena. Kritická sekce je nejmenší část programu, která pracuje s daty v kritické oblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Souběh v číslicové technice.", "content": "Souběh může příležitostně nastat i u logických členů, protože různé části obvodu mohou mít různou délku odezvy a je tak možné se dostat do kolizního stavu (viz Grayův kód).", "section_level": 1}, {"title": "Předcházení souběhu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Atomické instrukce.", "content": "Atomické instrukce procesoru jsou vždy vykonány bez přerušení. Lze je využít ve víceúlohových systémech s jedním procesorem. Nepomohou ve víceprocesorových systémech, kde dochází ke skutečnému paralelnímu zpracování dat.", "section_level": 2}, {"title": "Zakázání přerušení.", "content": "Zakázání přerušení umožňuje vytvořit atomickou operaci z více strojových instrukcí. Na začátku operace je přerušení zakázáno, po dokončení operace je opět povoleno. Sled instrukcí tak nemůže být nijak přerušen. Protože je však zakázání přerušení velmi nebezpečné pro stabilitu systému, může tuto metodu zpravidla používat pouze operační systém. Zakázání přerušení není možné použít ve víceprocesorových systémech.", "section_level": 2}, {"title": "Instrukce TSL.", "content": "Instrukce TSL () umožňuje vytvořit zámek, který zajistí pouze jedinému procesu vstup do kritické sekce.", "section_level": 2}, {"title": "Semafor.", "content": "Semafor je zobecněním instrukce TSL.", "section_level": 2}, {"title": "Příklady souběhu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sdílené soubory.", "content": "Výše výplat jednotlivých zaměstnanců je uložena v souborech, které jsou sdíleny. Sekretářka přidává všem zaměstnancům v účetním programu 100 korun. Když otevře sdílený soubor s výplatou posledního zaměstnance, změny neuloží a přeruší práci (jde nadřízenému uvařit kafe). Obsah souboru zůstane načten v paměti počítače. Nadřízený mezitím otevře stejný soubor výplatou posledního zaměstnance (tedy načte stejnou původní částku jako sekretářka) a rozhodne se mu přidat na prémiích 1000 korun. K zobrazené výplatě přičte 1000 korun, částku přepíše a změněný soubor uloží. Sekretářka se mezi tím vrátí ke svému počítači. Vidí původní výplatu (nikoliv zvýšenou částku), přičte 100 korun a změněný soubor uloží. Výsledkem je, že zaměstnanec přišel o 1000 korun od nadřízeného a výplata byla zvýšena jen o částku 100 korun od sekretářky (zápis sekretářky přemazal změnu provedenou nadřízeným).", "section_level": 2}, {"title": "Sdílené proměnné.", "content": "Dva procesy sdílí proměnnou Konto. Střídavě (díky multitaskingu) zaúčtovávají změny, přičemž výsledek si připravují ve svých privátních proměnných Pom1 a Pom2. První proces nejprve spočítá zvýšení o 1000 korun v proměnné Pom1, ale výsledek nestihne uložit do společné proměnné Konto, protože dojde ke změně kontextu (přepnutí do druhého procesu). Druhý proces od částky v proměnné Konto odečte 1000 korun a výsledek uloží zpět do společné proměnné Konto. Po další změně kontextu dojde v prvním procesu k přepsání částky v proměnné Konto obsahem proměnné Pom1 (je v ní uložen předtím provedený výpočet). Výsledkem této posloupnosti je ztráta odečtené částky (v proměnné Konto bude jen zvýšená částka od prvního procesu).  codice_1", "section_level": 2}], "src_summary": "Souběh () je chyba v systému nebo procesu, ve kterém jsou výsledky nepředvídatelné při nesprávném pořadí nebo načasování jeho jednotlivých operací. Souběh může nastat v elektronických systémech (zvláště u logických členů) a v počítačových programech (zejména ve víceúlohových a víceprocesorových systémech).", "tgt_summary": "竞争危害(race hazard)又名竞态条件、竞争条件(race condition),它旨在描述一个系统或者进程的输出依赖于不受控制的事件出现顺序或者出现时机。此词源自于两个讯号试着彼此竞争,来影响谁先输出。", "id": 2509597}
{"src_title": "Frankové", "tgt_title": "法蘭克人", "src_document": [{"title": "Doba římská.", "content": "Počátky dějin Franků jsou zachyceny pouze v dílech, jež nesepsali Frankové a která se proto vyznačují neznalostí a nepochopením franských poměrů. Prvním dochovaným písemným pramenem, jehož autorem jsou Frankové samotní, je až Lex Salica z počátku 6. století. V římských pramenech se Frankové poprvé objevují v polovině 3. století v souvislosti s útoky germánských kmenů na římskou hranici. Frankové se také stávali žoldnéři římského vojska a byli také jako váleční zajatci usazováni na římské půdě. Za vlády Konstantina Velikého (306–337) Frankové vstupovali do římské armády stále více, získávali vysoké hodnosti a někteří se dokonce pokusili v 2. polovině 4. století uzurpovat postavení císaře (Magnentius, Silvanus). Životy většiny Franků, kteří žili na západ od Rýna, však římské prameny nezachytily.  V 2. polovině 4. století se rovněž obnovily franské vpády do římské říše. Císař Julianus sice roku 357 Franky zatlačil a se sálskými Franky dokonce uzavřel mír, boje s ostatními franskými kmeny však pokračovaly. Římané nebyli schopni franské vpády zcela zvládnout, a proto se snažili s Franky (podobně jako s ostatními germánskými kmeny) vyjednávat a začleňovat je jakožto foederati do svých služeb – výměnou za vojenskou pomoc se Frankové mohli usazovat na území římské říše a sami si vládnout. Takové podmínky ovšem moc Franků příliš neumenšovaly, takže se situace stávala stále nestabilnější. Franský král Childerich I. byl sice zároveň správcem římské provincie Belgia secunda se sídlem v Tournai, svou moc však posiloval na úkor slábnoucí západořímské říše, jež se roku 476 rozpadla.", "section_level": 1}, {"title": "Franská říše.", "content": "Franský král Chlodvík I. (481–511) je považován za zakladatele Franské říše. Za jeho vlády rovněž došlo k christianizaci. Frankové pod Chlodvíkovým vedením porazili Sygaria, jenž vládl na území dnešní severozápadní Francie, a podmanili si některé své sousedy. Do poloviny 6. století ovládli zhruba území dnešní Francie, kde porazili Vizigóty (roku 507 u Voillé) a Burgundy, přičemž anektovali území jejich říší. Expandovali také na germánská území, ležící východně od řeky Rýna, kde sídlili Alamani a Bavoři. Ve druhé polovině 6. století začala moc franských králů stagnovat a upadat. To bylo především důsledkem sporů mezi jednotlivými franskými králi, kterých bývalo více najednou, neboť ve franské společnosti bylo zvykem, že moc dědili všichni synové krále a měli se o ni podělit. Ve skutečnosti však začalo docházet již mezi syny Chlodvíka I. a poté hlavně mezi jeho vnuky ke krvavým rozbrojům, kterých využívala ve svůj prospěch sílící šlechta (situaci v říši podrobně zaznamenával kronikář Řehoř z Tours). Říše Franků se začala rozpadat na dílčí království: Neustrii, Austrasii, Burgundsko a Akvitánii, která se z vlády franských králů zcela vymanila stejně jako germánské oblasti za Rýnem (například Alemanie). Zatímco slábla moc jednotlivých franských králů, dostávali se stále více do popředí správcové jejich dvora, majordomové.  Z nich je nutno jmenovat zejména Karla Martela, který porazil Araby v bitvě u Poitiers roku 732, čímž definitivně zastavil jejich útoky na území Francie. Jeho syn Pipin III., řečený Krátký, svrhl posledního merovejského krále a nechal se sám zvolit franskou šlechtou se souhlasem papeže na jeho místo. Nastolil tak dynastii Karlovců. Jeho syn, Karel Veliký (Carolus Magnus), dovedl franskou říši k velkému rozmachu, jemuž odpovídal císařský titul, který získal roku 800 od papeže Lva III. Karel za svého panování vedl na 50 válečných výprav, kterými svoji říši značně rozšířil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frankové (od slova \"frank\", „troufalý“, „smělý“, nebo ) tvořili volný svaz germánských kmenů, který byl poprvé zmiňován římskými zdroji ve 3. století v souvislosti s kmeny na středním (ripuárští Frankové, \"ripa\" = latinsky břeh) a dolním toku Rýna na pravém břehu řeky a u pobřeží Severního moře (sálští Frankové, \"salum\" = latinsky moře), tedy na hranicích římské říše. Později byl tento termín spojen s romanizovanými germánskými dynastiemi uvnitř kolapsu západořímské říše, které nakonec ovládly celou oblast mezi Loirou a Rýnem. Frankové poté získali moc nad mnoha postřímskými královstvími a germánskými národy. Později byli franští vládci uznáni katolickou církví jako nástupci dřívějších vládců západořímské Říše.", "tgt_summary": "法兰克人(,英语:Franks)是对历史上居住在莱因河北部法兰西亚(Francia)地区的日耳曼人部落的总称。", "id": 747632}
{"src_title": "Alžběta Ruská", "tgt_title": "伊丽莎白·费奥多罗芙娜·罗曼诺娃", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, dětství a mládí.", "content": "Narodila se jako \"Elisabeth Alexandra Luise Alice von Hessen-Darmstadt und bei Rhein\", jako druhá dcera hesenského vévody Ludvíka IV. a jeho manželky Alice, dcery britské královny Viktorie. Byla matkou vychovávána v hluboké víře v Boha a spolu s ní se účastnila dobročinných aktivit. Když jí bylo čtrnáct let, její matka zemřela, nakazivši se tyfem od Alžbětiny mladší sestry Alix. Od té chvíle byly hesenské princezny vychovávány na britském královském dvoře u své babičky, královny Viktorie.  V rodinném kruhu ji nazývali \"Ella\". Byla pověstná svou mimořádnou krásou, půvabem a elegancí, měla výrazné hudební nadání, ráda a dobře kreslila. Německý císař Vilém II. se ucházel o její ruku, byl však jemně odmítnut. Nikdy na ni nemohl zapomenout a když došlo k perzekuci šlechty spojené s Romanovci v Rusku, snažil se všemi prostředky, aby opustila zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Velkokněžna.", "content": "V listopadu roku 1883 se v Darmstadtu zasnoubila s ruským velkoknížetem Sergejem Alexandrovičem (1857–1905), pátým synem cara Alexandra II. Svatba se uskutečnila půl roku nato, 3. června 1884 v chrámu carského komplexu Zimního paláce v Petrohradě. Manželé se usadili v Sergejevském paláci na Něvském prospektu v Petrohradě a Alžběta se výrazně podílela na společenském životě carského dvora.  Velkokněžna se z vlastní iniciativy zajímala o historii Ruska a začala se učit ruskému jazyku. Třebaže nebyla po právní stránce povinna konvertovat k pravoslaví, v roce 1891 toto vyznání dobrovolně přijala. Z jejích dopisů otci plyne, že to bylo rozhodnutí navýsost niterné a podepřené hlubokou reflexí a modlitbou. Při té příležitosti přijala jméno Alžběta (Jelizaveta) Fjodorovna. Pár neměl vlastní děti, Alžběta a Sergej však adoptovali velkoknížete \"Dmitrije Pavloviče\" a jeho sestru, velkokněžnu \"Marii Pavlovnu\", když jejich matka, řecká princezna Alexandra Georgijevna (dcera řeckého krále Jiřího I.) zemřela v roce 1891 při předčasném Dmitrijově narození a jejich otec (Sergejův mladší bratr Pavel Alexandrovič – nejmladší, šestý syn cara Alexandra II.) se podruhé morganaticky oženil s Olgou Valerianovnou von Pistolkors.  V tomtéž roce se velkokníže Sergej Alexandrovič stal generálním gubernátorem Moskvy a spolu se ženou se nastěhovali do Kremlu. Ujav se nových povinností, velkokníže, jednak systematicky a promyšleně vypudil z Moskvy židovské obyvatelstvo, jednak podnikal tvrdé kroky proti nelegálním levicovým organizacím. V odpověď na to zorganizovali eseři řadu atentátů. Bombový atentát dne 4. února roku 1905 byl pro esery úspěšný: člen eserské organizace Ivan Kaljajev hodil bombu na projíždějící vůz velkoknížete a na místě ho zabil. Alžběta byla do několika minut na místě a podle svědků měla osobně hledat ostatky svého muže v troskách vozu. Několik dní po atentátu navštívila vraha svého muže ve vězení a odpustila mu a předala mu Evangelium; chtěla ho přesvědčit, aby se kál a ochránil tak svou duši, ale Kaljajev to odmítl (toto setkání zobrazil ve svém dramatu \"Spravedliví\" Albert Camus); kromě toho vznesla k carovi Mikuláši II. prosbu o milost, ten jí však nevyhověl. Kaljajev byl odsouzen k trestu smrti a 23. května 1905 oběšen. Před popravou údajně odmítl políbit kříž.  Přes naléhání její rodiny odjet z Ruska se Alžběta rozhodla zůstat v Moskvě. Záhy po smrti manžela prodala své šperky (vyjma těch, které náležely dynastii Romanovců) a za utržené peníze koupila v Moskvě usedlost se čtyřmi domy a velkou zahradou. Zde měl sídlo klášter, který založila v roce 1909. Jeho patronkami byly Marie a Marta a měl se všestrannou charitativní lékařskou činností zaměřit na pomoc nejubožejším. Ještě před složením řeholního slibu se velkokněžna stáhla ze společenského i veřejného života a začala pracovat jako milosrdná sestra.  V době první světové války se zapojila aktivně do pomoci ruské armádě, konkrétně raněným vojákům. Protože pomáhala i válečným zajatcům, kterými byly přeplněny špitály, byla obviněna z napomáhání Němcům.  Měla jednoznačně negativní vztah ke Grigoriji Rasputinovi, oblíbenci své sestry, carevny Alexandry Fjodorovny, třebaže se s ním nikdy nesetkala. Krátce před abdikací Mikuláše II. se Jelizaveta Fjodorovna pokoušela (neúspěšně) přesvědčit Alexandru Fjodorovnu, aby Rasputina vykázala od dvora; byl to poslední rozhovor v životě, který spolu sestry měly. Vraždu Rasputina ocenila Jelizaveta jako „vlastenecký čin“.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Když se bolševici zmocnili vlády, odmítla opustit Rusko. Na jaře roku 1918 byla uvězněna a posléze odvezena z Moskvy do Permu. V květnu téhož roku ji spolu s dalšími členy rodiny Romanovových převezli do Jekatěrinburgu, kde je internovali v hostinci \"Атамановские номера\" (v současnosti v budově na křižovatce Leninovy a Vajnerovy ulice sídlí vedení \"Federální bezpečnostní služby\" a \"Hlavní správa vnitra\" Sverdlovské oblasti). Za dva měsíce nato byla skupina převezena do města Alapajevsk. Jelizaveta Fjodorovna neztrácela duchapřítomnost, v dopisech nabádala zbylé sestry zachovávat lásku k Bohu a bližním.  V Apalajevsku byli vězňové zavřeni v budově základní školy. Dodnes vedle její budovy roste jabloň, kterou měla podle ústního lidového podání zasadit velkokněžna.  V noci na 18. července roku 1918, den poté, co komunisté zavraždili bývalého cara Mikuláše II. a jeho rodinu, byla Jelizaveta Fjodorovna i její společníci (tři synové velkoknížete Konstantina Konstantinoviče Jan, Konstantin a Igor, velkokníže Sergej Michajlovič, jeho tajemník Fjodor Semjonovič Remez, kníže Vladimír Pavlovič Palei a jeptiška Varvara Jakovlevová, deportovaná společně s velkokněžnou) bolševiky zavražděni. Podle Vasilije Rjabova, očitého svědka události, vrahové vtrhli v noci do školy, kde věznění spali, a řekli jim, že budou převezeni na bezpečnější místo; zavázali jim oči a spoutali ruce. Všichni poslechli, pouze velkokníže Sergej Michajlovič odmítl s tím, že ví, že je povezou na popravu, nato byl střelen do paže a podvolil se. Vězňové dostali příkaz jít – se zavázanýma očima a spoutanýma rukama – po deskách až k ústí šachty dolu, Sergej opět jako jediný neuposlechl, vrhl se na ozbrojence a byl zastřelen. Všechny ostatní ozbrojenci uhodili do hlavy, živé svrhli do šachty a hodili za nimi dva granáty, aby destruovali šachtu a živé i mrtvé zasypali (zraněná Alžběta zemřela poměrně rychle, na rozdíl od těch, kteří granátům unikli). Když byla těla vytažena z šachty, bylo zjištěno, že některé oběti pád přežily a umíraly dlouze v důsledku zranění a hladu. Zranění knížete Ivana bylo ovázáno kusem Jelizavetina roucha. Rolníci z okolí vyprávěli, že několik dní se z šachty ozýval zpěv modliteb.  Čtyři měsíce nato, 31. října 1918, obsadila Alapajevsk Bílá armáda. Ostatky zavražděných byly vyzvednuty z šachty a uloženy do hrobů, s příchodem Rudé armády byla těla převezena dále na východ, a to opakovaně, několikrát po sobě. V dubnu roku 1920 je v Pekingu našel arcibiskup Ruské duchovní misie Innokentij (Fugurovskij). Odtud byly dva hroby – velkokněžny Jelizavety Fjodorovny a sestry Varvary – převezeny do Šanghaje a dále parníkem do Port Saidu. V lednu roku 1921 byly pohřbeny v chrámu sv. Marie Magdaleny v Getsemanské zahradě na úpatí Olivetské hory v Jeruzalémě. Tak bylo naplněno přání velkokněžny být pohřbena ve Svaté zemi, které vyjádřila při pouti v roce 1888.  V roce 1992 byly velkokněžna Jelizaveta Fjodorovna a sestra Varvara Ruskou pravoslavnou církví zařazeny mezi svaté novomučedníky (strastotěrpěc) (dříve, v roce 1981, byly kanonizovány \"Ruskou pravoslavnou církví za hranicemi\"). V letech 2004–2005 byly jejich ostatky převezeny postupně do Ruska, SNS a Baltských republik, kde se jim poklonilo více než sedm milionů lidí; poté byly navráceny do Jeruzaléma.  Velkokněžně je zasvěceno několik pravoslavných klášterů v Bělorusku, v Rusku a na Ukrajině.  Dne 8. června roku 2009 ruská Generální prokuratura Jelizavetu Fjodorovnu posmrtně rehabilitovala.  Jako svatou a mučednici ji uznávají pravoslavní i někteří protestanti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Svatá Alžběta Ruská (původně \"Alžběta Hesensko-Darmstadtská\", 1. listopadu 1864 – 18. července 1918, v lomu nedaleko Alapajevska) byla původem hesenská princezna, sňatkem ruská velkokněžna a posléze řeholnice, jež byla pro svůj život a mučednickou smrt od roku 1992 kanonizována ruskou pravoslavnou církví.", "tgt_summary": "伊丽莎白·费奥多罗芙娜·罗曼诺娃(),原名伊丽莎白·亚历山德拉·路易丝·爱丽丝(,1864年-11月1日-1918年-7月18日)是黑森和莱茵大公路德维希四世及其夫人爱丽丝公主的次女,维多利亚女王的外孙女。俄国亚历山大二世皇帝和玛丽亚·亚历山德罗芙娜皇后的第五个儿子谢尔盖·亚历山德罗维奇大公之妻,俄国末代皇后亚历山德拉·费奥多罗芙娜的姐姐。", "id": 1098796}
{"src_title": "Bitva o Středozemní moře", "tgt_title": "地中海戰役", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Po začátku druhé světové války 1. září 1939 zůstalo Středomoří dalších 9 měsíců relativně klidné. Hlavní silou zde byla Velká Británie která držela Gibraltar, Maltu a Egypt (s důležitým suezským průplavem) včetně základny v Alexandrii. Proti ní stál její bývalý spojenec Itálie, který se cítil poškozen ujednáními po první světové válce a který jen čekal na vhodnou příležitost ke vstupu do války. Výhodou Itálie byla její geografická poloha, díky které mohla v centrálním středomoří kontrolovat úžinu mezi Sicílií a Afrikou.  Podobně jako v Atlantiku i na středomořském válčišti probíhal intenzivní boj na námořních komunikacích. Britové přeložili svoje lodní trasy, které procházely Středozemním mořem na trasy jdoucí kolem Afriky a italské obchodní loďstvo bylo odříznuto od zbytku světových moří a oceánů. Proto všechny konvoje na obou stranách měly vojenský charakter. Převážná většina bitev a bojů byla svedena právě při útocích na konvoje nebo při jejich obraně, ať už to byla britská snaha zásobovat Maltu a nebo italská snaha zásobovat jednotky v severní Africe.", "section_level": 1}, {"title": "Začátek.", "content": "10. června 1940 vstoupila Itálie do války s Velkou Británií a Francií. Už druhý den provedly italské bombardéry první z mnoha náletů na Maltu. Francouzská flotila až do kapitulace 24. června podnikala výpady proti italským přístavům.", "section_level": 1}, {"title": "Francouzská flotila.", "content": "Po francouzské kapitulaci se britská admiralita rozhodla spustit operaci Catapult. Důvodem byly obavy, aby francouzské lodě nepadly do rukou Němcům nebo Italům. 3. července 1940 byly obsazeny všechny francouzské lodě v britských přístavech a v Alexandrii a jejich posádky byly internovány. K Mers-el-Kébiru, francouzské středomořské základně, kde bylo shromážděno největší množství válečných lodí, připlul britský „svaz H“ a zahájil palbu na zde kotvící francouzskou flotilu. Francouzská flotila byla vážně poškozena a zahynulo 1297 Francouzů.  Po německé okupaci Vichistické Francie byla v roce 1942 potopena shromážděná flotila v Toulonu vlastními posádkami.", "section_level": 1}, {"title": "Útok na Tarent.", "content": "Protože italská válečná flotila v Tarentu ohrožovala konvoje plující na Maltu, rozhodl se admirál Cunningham proti ní zorganizovat útok zvaný operace Judgement. Šlo o útok torpédových bombardérů Fairey Swordfish z letadlové lodi Illustrious na italské lodě zakotvené v přístavu. Šlo o první útok svého druhu. Operace proběhla 11. listopadu 1940 a skončila velkým úspěchem. Podařilo se potopit, nebo těžce poškodit 3 italské bitevní lodě. Navíc se italská flotila z obav před dalšími útoky stáhla do severoitalských přístavů. Odtud však bylo nesnadnější její nasazení proti britským konvojům.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva u Matapanu.", "content": "V bitvě u Matapanu Spojenci získali drtivé vítězství. Bitva se odehrála v blízkosti peloponéského pobřeží v jižním Řecku od 27. března do 29. března 1941 mezi britským a australským námořnictvem, kterému velel admirál Andrew Cunningham na jedné straně, a italským námořnictvem, kterému velel admirál Angelo Iachino na druhé straně.  Spojenci potopili těžké křižníky Pola, Fiume a Zara a torpédoborce Vittorio Alfieri a Giosue Carducci a poškodili bitevní loď Vittorio Veneto. Sami ztratili jedno torpédové letadlo a utrpěli lehká poškození několika lodí. Mezi rozhodující faktory patřilo využití informací získaných z Ultra (viz Enigma) a nedostatek radarů na italských lodích.", "section_level": 1}, {"title": "Kréta.", "content": "Evakuace spojeneckých pozemních vojsk po jejich porážce německými parašutisty během května 1941 stálo britské námořnictvo velký počet lodí. Když byl admirál Cunningham na tuto možnost ztrát dopředu upozorňován prohlásil: \"„Vybudovat loď trvá tři roky, ale vybudovat tradici námořnictva to trvalo tři staletí.“\" Němci zase ztratili velké množství dopravních letadel a parašutistů. Generál Student (velitel invaze) později prohlásil: \"„Kréta byla hrobem německých parašutistů.“\"", "section_level": 1}, {"title": "Malta.", "content": "Předváleční plánovači nevěřili, že by v případě konfliktu Malta vydržela italské útoky. Proto místo ní byla rozšiřována základna v Alexandrii. Význam Malty však prudce stoupl po pádu Francie. Zůstala tak jediným spojeneckým místem v centrálním Středomoří odkud bylo možné operovat. Byla využívána především jako letecká a ponorková základna.  Vojska Osy se snažila činnost Malty co nejvíce omezit. Existovalo několik plánů na invazi na Maltu (operace Herkules), avšak poté, co němečtí parašutisté vykrváceli na Krétě, z těchto plánů sešlo. A tak zůstalo u téměř každodenního bombardování jak Malty tak maltských konvojů, které v některých chvílích Maltu jako základnu vyřadilo z činnosti. K obratu došlo až po připlutí konvoje v rámci operace Pedestal, kdy byl na Maltu doručen větší počet stíhaček Spitfire.  Nejvýznamnější maltské konvoje byly v rámci operací Excess, Harpoon, Substance a Pedestal.  Za svoji činnost během druhé světové války dostali 15. dubna 1943 Malťané kříž krále Jiřího.", "section_level": 1}, {"title": "Další akce.", "content": "Další významné bitvy byly Bitva u Punta Stilo, Bitva u mysu Spatha, Bitva u mysu Spartivento, Bitva u Kerkenny, První bitva u Syrty, Druhá bitva u Syrty a Bitva u mysu Bon.  Nejúspěšnější akcí italského námořnictva byl nájezd žabích mužů na Alexandrii, kde byly 19. prosince 1941 těžce poškozeny a na dlouho vyřazeny bitevní lodě HMS Queen Elizabeth a HMS Valiant.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva ve Středozemním moři probíhala během druhé světové války především na zásobovacích cestách ve Středozemním moři. Zde se s výjimkou pacifických bitev odehrály největší námořní bitvy druhé světové války.", "tgt_summary": "地中海因其重要的地理位置,历来就是兵家必争之地。在第二次世界大战中,无论是轴心国还是同盟国,都深刻地认识控制地中海的重要性。", "id": 1638014}
{"src_title": "James Naismith", "tgt_title": "詹姆斯·奈史密斯", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V roce 1891 byl jako lektor zodpovědný za fyzickou přípravu na mezinárodní tréninkové škole pořádané organizací YMCA ve Springfieldu v Massachusetts požádán o pravidla tréninkové míčové hry, která by se dala provozovat na nepříliš velkých prostorách (tj. především v tělocvičně v zimním období).  Naismith vyšel z kanadské dětské hry Duck-on-a-Rock a hned v témže roce publikoval 13 pravidel basketbalu (z nichž 12 je dodnes ještě stále v platnosti).  Později působil Naismith jako basketbalový trenér na univerzitách v USA. Je členem prestižní basketbalové Síně slávy (Basketball Hall of Fame).  V roce 1891 pracoval Dr. James Naismith jako učitel tělesné výchovy na Springfieldské YMCA International Training School. Byl požádán, zdali by se nepokusil vymyslet kolektivní sport, který by mohl být v čase nepříznivého počasí provozován v tělocvičně. V prosinci Naismith představil svým studentům novou hru, jejíž pravidla shrnul do 13 bodů. Na protilehlé strany tělocvičny přibil ve výšce 10 stop koše na sběr broskví, k nim přistavil žebříky a dva žáky pověřil vyndaváním míče z košů. Naismith vysvětlil pravidla osmnácti žákům své třídy a vyzval Franka Mahana a Duncana Pattona, aby si vybrali osm spoluhráčů a stranu, kdo kam bude hrát. R. Chase proměnil střelecký pokus ze střední části hřiště a historicky první zápas skončil výsledkem 1:0.  U studentů si nový sport okamžitě získal oblibu a i z dalších škol brzy začaly chodit dotazy na pravidla. To vedlo k jejich vydání ve školním časopisu „Triangle“ 15. ledna 1892.  Záhy se sport rozšířil i mimo území USA. V roce 1893 se hrál ve Francii, 1896 v Brazílii, 1897 v Čechách, 1900 v Austrálii, Číně, Japonsku, 1901 v Íránu.", "section_level": 1}], "src_summary": "James Naismith (6. listopadu 1861, Almonte - 28. listopadu 1939, Lavrance) byl vysokoškolský pedagog kanadského původu, který proslul především jako zakladatel sportovní disciplíny basketbalu.", "tgt_summary": "詹姆斯·奈史密斯(英语:James Naismith,1861年-11月6日-1939年-11月28日)是篮球运动的发明者和第一位倡导在美式足球运动中使用头盔的人,同时也是召集了五位球员组成一支球队的首位篮球教练。奈史密斯出生在加拿大安大略省的阿尔蒙特,是一个1851年到加拿大从事采矿业的苏格兰移民家庭之长子。", "id": 2733587}
{"src_title": "Julské Alpy", "tgt_title": "朱利安阿尔卑斯山脉", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "\"Julské Alpy\" jsou jedním z mála pohoří, které dostalo své jméno již v dávné minulosti. Jsou pojmenovány podle římské osady Forum Iulii, kde vládl rod Juliovců (tato osada se rozkládala v místě dnešního města Cividale). Novodobá historie je spojena s těžkými boji v období 1. světové války a s obdobím národně osvobozeneckého boje během 2. světové války. \"Julské Alpy\" jsou nerozlučně spjaty se jménem pionýra horolezectví a nadšeného propagátora krásy těchto hor, Dr. Julia Kugyho. Jeho osobnost připomíná socha v dolině Trenta pod sedlem Vršič.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Národní park.", "content": "Na území \"Julských Alp\" se nachází Triglavský národní park. Svou plochou patří mezi největší chráněné území v Alpách. Rozloha parku je 84 805 ha, což jsou 4 % území celého Slovinska.  Fauna Julských je bohatá na druhy. Kromě obvyklých volně žijících alpských živočichů jako je kozorožec, kamzík, jelen či tetřev se občas oblastí potuluje Medvěd hnědý; rys tu dokonce i žije. Ve vzduchu je viditelný orel skalní. Z hadů stojí za zmínku zmije růžkatá a zmije obecná. Z četných endemických druhů je to např. lososovitá ryba \"Salmo marmoratus\", která se vyskytuje v řece Soča a některých dalších řekách tekoucích do Jaderského moře.  Pohoří je neobyčejně bohaté na rostlinstvo. Ve vysokých polohách roste mnoho velmi odolných rostlin – lomikámen, netřesk, několik druhů hořců, julský mák a plesnivec alpský. Některé druhy rostlin nenajdeme nikde jinde, než na území \"Julských Alp\", např. zvonek Zoissův.", "section_level": 2}, {"title": "Biosférická rezervace.", "content": "Oblast Julských Alp na slovinském území je od roku 2003 zapsána na seznamu biosférických rezervací UNESCO.", "section_level": 2}, {"title": "Turistika.", "content": "Turistika v \"Julských Alpách\" je velmi rozvinutá a má bohatou historii. Ve všech horských skupinách je dostatek horských chat a bivaků. Značené cesty vedou na všechny významnější vrcholy včetně té nejvyšší – Triglavu. Mnohé vrcholy jsou zpřístupněny zajištěnými cestami – tzv. via ferratami. \"Julské Alpy\" jsou mezi turisty z České republiky oblíbenou a také nejvíce navštěvovanou skupinou celých Alp. Přispívá k tomu dobrá dostupnost a blízkost obou jazyků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Julské Alpy (, ) je pohoří patřící geologicky k soustavě Jižních vápencových Alp. Z větší části leží na území Slovinska, do Itálie zasahují pouze svou menší západní částí. \"Julské Alpy\" jsou zároveň nejvyšším pohořím Slovinska. Základním stavebním kamenem je triasový vápenec s výraznou vertikální modelací. Dělí se na dvě skupiny:", "tgt_summary": "朱利安阿尔卑斯山(英语:Julian Alps)是东阿尔卑斯山的一座山脉,从意大利的东北部一直蜿蜒到斯洛文尼亚。其最高峰为海拔2,864米的特里格拉夫峰(Triglav),位于斯洛文尼亚。朱利安阿尔卑斯山的很大一部分属于特里格拉夫国家公园。次高峰为海拔2,755米的蒙塔西奥山(Jôf di Montasio),位于意大利。", "id": 588135}
{"src_title": "Kostel svatého Mikuláše (Malá Strana)", "tgt_title": "圣尼各老堂 (布拉格小城)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na místě stál původně gotický farní kostel ze 13. století zasvěcený taktéž Mikuláši z Myry. V roce 1625 získali kostel a sousední domy jezuité, kteří farnost přenesli k sousední románské rotundě sv. Václava. Výstavbu nového chrámu umožnil především velký dar, který 1654 poskytl Václav Libštejnský z Kolovrat (1634–1659), který se zřekl svého majetku, aby mohl vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova. Veškeré své finance čítající 178 500 zlatých určil na stavbu chrámu sv. Mikuláše a profesního domu v Praze na Malé Straně.  Ve druhé polovině 17. století začali jezuité uprostřed náměstí dle projektu Giovanniho Domenica Orsiho budovat nový komplex budov, kterému ustoupila i rotunda sv. Václava. Samotný kostel byl postaven ve dvou etapách v průběhu 18. století.  Z let 1703–1711 pochází západní průčelí, prostor předsíně s kruchtou, kaple sv. Barbory, kaple sv. Anny a dvě pole lodi s bočními kaplemi, provizorně uzavřené zdí. První fáze byla zbudována dle nových, již vrcholně barokně plánů tradičně (od Pelcla) připisované Kryštofu Dientzenhoferovi. Jeho autorství však není doloženo a je nejisté. Kamenické práce prováděl František Santini-Aichel, po jeho smrti v roce 1709 pokračoval Pietro della Torre. V dalších letech pokračovaly práce uvnitř hotové části kostela.  Od roku 1737 byly zahájeny práce na dostavbě kostela pod vedením Kiliána Ignáce Dientzenhofera, který předložil plány již roku 1728. Bylo vybudováno třetí pole lodi kostela, která byla upravena i v původní části a její strop scelen do složitě tvarovaného podkladu pro fresku. Nový byl také trojlistý závěr kostela s odvážně řešenou kupolí a štíhlá přilehlá věž. V roce 1752, po úmrtí Dientzenhofera na konci roku 1751, již na stavbě kostela i věže probíhaly dokončovací práce. Tvůrčí přínos jeho žáka a zetě, nového vedoucího stavby Anselma Luraga, proto není významný. V následných letech probíhalo dokončení chrámové výzdoby.  V minulosti na věži kostela drželi službu hlásní, kteří měli za úkol hlásit případné požáry či blížícího se nepřítele.  Za socialismu byla ve věži vybudována pozorovatelna Státní bezpečnosti, ze které bylo možné sledovat americké a jugoslávské velvyslanectví a přístupovou cestu k západoněmeckému velvyslanectví. Poslední zprávy o pozorování z tohoto místa pocházejí z roku 1990. Dne 15. dubna 2010 byla pozorovatelna s krycím názvem „Kajka“ zpřístupněna veřejnosti, nacházela se v ní expozice, která dokumentovala činnost správy sledování StB.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Chrám tvoří jižní část komplexu bývalého jezuitské profesního domu. Výchozí předloha kostela je hlavní jezuitský vzorový kostel Il Gesù v Římě, jehož konečným architektem byl Giacomo della Porta.", "section_level": 1}, {"title": "Exteriér.", "content": "Hlavní průčelí chrámu je konvexně-konkávně zvlněné a při pohybu diváka vytváří iluzi pohybující se hmoty. Součástí složitě utvářené fasády jsou dvě dvojice sloupů, balustrády, sochy svatých z dílny Jana Bedřicha Kohla-Severy. Ve výklenku ve štítě je to sv. Mikuláš, na atice sv. Petr a Pavel a jezuitští Ignác a František Xaverský, na balustrádě nad hlavním vchodem církevní otcové ve volných kopiích z konce 19. století. Na štítu nalezneme znak Františka Karla Liebsteinského hraběte z Kolowrat, strýce hlavního mecenáše stavby hraběte Václava, který ze skromnosti nechtěl být se stavbou spojován.  Jižní průčelí je tvořeno vysokým soklem, dvěma patry s pravidelně uspořádanými okny a atikou s neobvyklými trojlistými otvory. Osa křížení kostela je na fasádě jen málo výrazně vyznačena a sochařsky doplněna, v dolním patře sochou Víry a putti s tiárou a mitrou ve výklenku z dílny Ignáce Platzera. Tato dílna osadila i roku 1879 odstraněné sochy na atice, kde jen v ose křížení Salvátor od Roberta Platzera z poloviny 19. století.  Východní průčelí z větší části zakrývají přilehlé domy, na nimi na balustrádě Immaculata, sv. Filip a Juda Tadeáš, kopie Platzerových soch od A. Procházky. Severní fasáda s portálem do krypty je skryta ve dvoře profesního domu.  Kupole nad křížením chrámu je posazena na vysoký tambur členěný okny a pilastry s vázami. Plastické členění probíhá i přes dvojplášťovou kupoli, kde zdůrazněno klempířsky a volskými oky, až na lucernu s dekorativně řešeným ochozem. Ozdobně klempířsky zpracovaná střecha lucerny vrcholí zlaceným motivem plamene a Trojice s božím okem. Kopule je stejně vysoká jako sousední věž kostela.  Věž je složitě utvářena, jednotlivá patra jsou na principu superpozice řádů a měnících se a zmenšujících půdorysů s konkávním prohnutím a složitě řešenými nárožími. Celek vrcholí hodinami a náročně klempířsky zpracovanou střechou s trojlaločnými okny a vázami. Věž již v době její výstavby ve sporu získala obec a má proto vchod zvenčí se znakem Prahy a také vlastní číslo popisné 556.", "section_level": 2}, {"title": "Interiér.", "content": "Vnitřek chrámu sv. Mikuláše představuje nejhonosnější pražský vrcholně barokní interiér. Stěny jsou pokryty umělým mramorem od Jana Hennevogela a stropy nástropními freskami od významných barokních malířů. V lodi se nachází monumentální freska \"Zázraky a Apoteóza sv. Mikuláše\" z roku 1760 od Jana Lukáše Krackera. Malbu \"Oslava sv. Mikuláše za přítomnosti Nejsvětější Trojice a světců\" na 70 m vysoké kupoli zhotovil František Xaver Palko, který též autorem \"Svaté Cecílie\" nad kruchtou. Fresky na klenbách jednotlivých kaplí provedl Josef Kramolín.  Interiér je zdoben dřevěnými sochami pokrytými bílým štukem se zlacenými detaily od Ignáce Františka Platzera. Hlavní oltář s pozlacenou měděnou sochou sv. Mikuláš podle Platzerova návrhu doprovází sochy sv. Františka Xaverského a sv. Ignáce z Loyoly. K dalšímu vybavení patří i monumentální sochy čtyř církevních učitelů v křížení pod kupolí a sochy světců a vázy na konzolách v lodi. Z Platzerovy dílny také pochází většina soch na bočních oltářích a alegorické sochy nad pedantivy a v tamburu kopule. Rokoková kazatelna je dílem Richarda a Petra Prachnerů.  Obrazy na oltářích v transeptu: Obrazy na bočních oltářích v kaplích na evangelijní straně chrámu:  Obrazy na bočních oltářích v kaplích na epištolní straně chrámu: Na jižním ochozu je vystavený rozměrný desetidílný pašijový cyklus závěsných obrazů, důležité pozdní dílo Karla Škréty, pocházející z vedlejšího profesního domu.  Barokní varhany mají více než 4 000 píšťal až šest metrů vysokých; hrál na ně Mozart v roce 1787.  Na bočním oltáři vlevo od hlavního oltáře se nachází ve skleněné skřínce kopie sošky Panny Marie Foyenské, zvané Belgická Foy. Originální sošku z pálené hlíny našel v roce 1609 dřevorubec uvnitř dubu, když kácel stromy poblíž vsi Foy-Notre-Dame v Belgii. Této sošce Madony byla zasvěcena 31. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, založené jezuity v letech 1674–1690.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kostel svatého Mikuláše, nazývaný též chrám svatého Mikuláše, je barokní kostel nacházející se v Praze na Malostranském náměstí. Chrám je někdy díky své monumentalitě a náročnému architektonickému i uměleckému zpracováním považován za umělecky nejvýznamnější barokní stavbu Prahy.", "tgt_summary": "圣尼各老堂(布拉格小城)是捷克首都布拉格的布拉格小城区中心的一座教堂,易与布拉格老城的圣尼古拉教堂相混淆。这座教堂是仅次于圣维特主教座堂之后的第二大宗教场所。", "id": 2736509}
{"src_title": "Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly", "tgt_title": "争取安哥拉彻底独立全国联盟", "src_document": [{"title": "Vznik hnutí UNITA.", "content": "UNITA vznikla 13. března 1966 v městě Muangai, kdy ji založili Jonas Savimbi, pozdější vůdce strany, a Antonio da Costa Fernandes. Jonas Savimbi před založením strany UNITA, působil v UPA (Svaz národů Angoly) a díky svým řečnickým schopnostem se stal ministrem zahraničí FNLA (Národní fronta pro osvobození Angoly, bývalá UPA). Později údajně, jak on sám uváděl, získal ve Švýcarsku doktorát, nejspíš to však nebyla pravda. V roce 1964 však s několika dalšími členy FNLA opustil a o dva roky později založil UNITA. UNITA byla povstaleckým hnutím v Angole, jejichž politika byla ze začátku silně ovlivněna maoismem, především proto, že Savimbi byl v 60. letech na stáži v Číně, kde byl ohromen socialismem a chtěl jej realizovat i v Angole.  Poté co z Angoly odešli Portugalci (1974-1975), existovala v Angole tři osvobozenecká hnutí, která si činila nároky na politickou moc. Prvním hnutím bylo hnutí MPLA jejichž členové pocházeli z kmene Mbundu, druhou organizací byla FNLA pocházeli z kmene Bakongo a třetím hutím byla UNITA, jejichž přívrženci pocházeli z kmene Ovimbundo. 5. ledna 1975 se sešli v keňské Mombase zástupci těchto tří hnutí a dohodli se na rovnosti FNLA, UNITA a MPLA (uznali pouze tato tři hnutí a vyřadili z bojů hnutí FLEC-hnutí za osvobození Cabindy) a na zachování územní integrity Angoly. 15. ledna 1975 se sešli zástupci hnutí se zástupci Portugalska ve městě Alvar a došlo k složení přechodné vlády s tím, že každé hnutí a i portugalští usedlíci získali tři křesla.  Avšak každá strana měla jinou představu o vývoji země a rozhodujícím faktem bylo, že MPLA v době vyhlášení nezávislosti Angoly, kontrolovala hlavní město Luandu, využila svého výhodného postavení a prohlásila stranu MPLA za jedinou legitimní stranu Angoly a ostatní hnutí prohlásila za povstalecká. To silně pobouřilo ostatní hnutí a taktéž dění v Angole vzbudilo pozornost ve světě. Socialistické země začaly podporovat hnutí MPLA, nejenže socialistické země uznaly MPLA jako stranu, ale začaly jej vojensky podporovat (Kuba zde vyslala do konce roku 1975 přes 11 000 vojáků, SSSR stranu podpořil finančním obnosem ve výši 150 milionů dolarů a to jen v roce 1975). Vojenská intervence Kuby, jak vyšlo po letech najevo, byla připravována již na jaře roku 1975. Kubánci k tomuto účelu školili angolské příslušníky MPLA. Právě podpora MPLA z řad socialistů zapříčinila, obrat v ideologie Savimbiho, který následně upustil od levicové ideologie. UNITA byla kubánskou ofenzivou téměř zničena v roce 1976 (27. března 1976 prohlásila MPLA výsledek bojů proti UNITA a vojákům z JAR, respektive příslušníků 32. batalionu za vítězství), ale podařilo se ji přežít a vytvořili si druhou vládu v provinčním městě Huambo.  Následně se pomalu reorganizovala a vytvořila síť partyzánských základen rozesetých po celé zemi. Hlavní základny měla v odlehlé provincii Cuando-Cubango. Tam pochopitelně měla nablízku i případnou pomoc od Jihoafričanů bez které by jen těžko mohla přežít.", "section_level": 1}, {"title": "Unita zasahuje do občanské války.", "content": "Následně začala být UNITA podporována USA (dříve podporovala FNLA, jenže ta přestala existovat v roce 1976, poté ji porazila MPLA spolu s kubánskými vojáky) jen z principu založeném na nepřítel mého nepřítele je můj přítel, v podstatě jiný důvod USA podporovat Angolu neměla. V roce 1986 byl dokonce Savimbi přijat v Bílém domě jako představitel demokratických sil v Angole.  Stále rostl silný vliv komunistických zemí v řadách MPLA a ta se stala klasickou komunistickou stranou řízenou z Moskvy, která prováděla rozsáhlé čistky uvnitř MPLA i mimo ni, zestátňovala vše, co jí přišlo pod ruku, a ruinovala už tak špatnou ekonomiku Angoly. Do sporu se vložila i Jihoafrická republika (až do konce 80. let byla součástí JAR i Namibie jako Jihozápadní Afrika), která cítila nebezpečí plynoucí z případného spojení SWAPO (partyzánská organizace bojující za osamostatnění Namibie) a komunistické MPLA. Na základě toho začala být UNITA podporována i ze strany JAR (s tím značně posílila i podpora USA), což byla neobvyklá událost, protože země silně odmítající zrušení zákonů apartheidu, začala podporovat černošské hnutí. V průběhu let 1978-1981 podnikaly jihoafrické jednotky spolu s UNITA útoky na velitelství a na výcvikové tábory SWAPO. Po několika úspěšných útocích na základny SWAPO, byly v blízkosti jejich budov rozmístěny jednotky MPLA, které jim měly vypomáhat proti útokům UNITA.", "section_level": 1}, {"title": "Únos 66 československých občanů.", "content": "Již v roce 1977 československá vláda rozhodla o vyslání odborníků na pomoc Angole. Jednalo se mnoho odborností od techniků v průmyslových odvětvích a potravinářství přes lesnické inženýry a zdravotníky.  Největší komunita žila a pracovala v provincii Benguela, ve střední Angole. Šlo o průměrně o 65-85 československých občanů a jejich rodinných příslušníků, kteří se podíleli na obnově provozu závodu na výrobu papíru a celulózy, práci ve zdravotním středisku a práci v elektrorozvodně v obci Alto Catumbela.  Po páté ráno 12. března 1983 zaútočilo komando složené ze dvou špičkových jednotek UNITA na obec Alto Catumbela a zajalo všech 66 československých občanů (28 expertů, 1 lékařku, 2 zdravotní sestry, 14 manželek odborníků a 21 dětí). Po několika letech vyšlo najevo, že velitel zásahu neměl žádné informace o cizincích ve městě, podle předchozích zpráv se zde mělo nacházet pouze několik bělochů. UNITA se rozhodla přesunout zajaté Čechoslováky na jih země. MPLA spolu s angolskou a kubánskou armádou chtěli na konvoj převážející československé občany zaútočit bez ohledu na fakt, že jsou převáženi neutrální civilisté. Útoku zabránil po konzultacích s Moskvou a Prahou Raul Castro, který dal příkaz se stáhnout a sledovat kolonu. Jonas Savimbi prohlásil, že dá zajatce zabít, pokud nepřátelské jednotky nepřestanou na konvoj UNITA dotírat. Následně zajatci vyrazili na tříměsíční cestu severovýchodním směrem, při které ušli pěšky 1 320 km a dalších cca 1 500 km strávili na korbách dvou nákladních aut. Po 111 dnech únosci propustili ženy, děti a 7 nemocných mužů. Zbytek 20 zajatců dorazil do ČSSR 23. června 1984.  Vyjednávání o propuštění zajatých Čechoslováků vedl náměstek ministra zahraničních věcí Stanislav Svoboda. Byla to nesmírně těžká práce, která byla ztěžována neochotou angolské strany k jakémukoliv kompromisu. Pan Svoboda byl obelháván stejně tak jako již měsíc před zajetím českoslovenští pracovníci diplomatické služby, kteří se snažili této události předejít. Angolská strana nechtěla za žádnou cenu československé občany z ohrožené oblasti stáhnout. Za tehdejšího systému to bez jejího souhlasu ale nebylo možné provést.  Aktivity našich pracovníků a následné události popsal ve svých knihách \"Zajati v Angole\" od \"Než přišla UNITA\" až po \"Po 25 letech\" jeden z přímých účastníků Lubomír Sazeček. Jsou tam popsány nejen události před zajetím ale i pohled do archivu kde jsou popsány a okomentovány i zmíněné diplomatické aktivity.", "section_level": 1}, {"title": "Konec podpory MPLA a UNITA.", "content": "Počátkem 90. let skončila studená válka a MPLA s UNITou tak ztratili své sponzory. To donutilo znepřátelené strany k jednání, která probíhala v letech 1990-1991 a vyústila v podpis smlouvy z Bicesse, podle ní mělo dojít k integraci UNITA do angolské armády, MPLA slíbila zavedení tržní ekonomiky a přechod z marxisticko-leninovské ideologie na sociálnědemokratickou a v zemi měly být následně vyhlášeny volby. Volby skutečně proběhly v roce 1992, jenže vyhrála strana MPLA, a to se samozřejmě nelíbilo Savimbimu, který volby prohlásil za zmanipulované, a v zemi znovu vypukla občanská válka.  UNITA během občanské války ovládla 70 % území, ale stále nedokázala ovládnout dvě nejdůležitější oblasti a těmi byly enkláva Cabinda bohatá na ropu, a hlavní město Luanda. Enklávu Cabinda spravovala vláda, která z příjmu z ropy financovala boj proti UNITA, a té naopak finanční příjmy na boje proti vládě poskytoval obchod s diamanty. Postupem času začaly vládní jednotky vytlačovat jednotky UNITA z oblastí bohatých na diamanty, UNITA tak neměla dostatek peněz. V březnu 1996 se dos Santos a Savimbi sešli v gabonském Libreville, aby dojednali vytvoření „vlády národní jednoty a usmíření“. Po celý rok 1996 probíhalo dohadování o podrobnostech rozdělení postů v nové vládě. 11. dubna 1997 se vláda národní jednoty a usmíření ujala své funkce. Přesto boje v zemi zcela neustávaly. OSN uvalila na UNITA sankce. Boje stále pokračovaly, až na konci roku 1999 24. prosince, bylo dobyto historické centrum UNITA město Jamba.", "section_level": 1}, {"title": "Konec války v Angole.", "content": "UNITA se však nechtěla vzdát a stále pár let pokračovala v partyzánském boji, ale situace pro ni byla stále horší a horší, což vyvrcholilo zavražděním Savimbiho 22. února 2002. Po smrti Jonase Savimbiho UNITA přestala s útoky proti vládním jednotkám, vojáci UNITA a jejich rodiny (dohromady okolo 350 000) se shromáždili v 33 demobilizačních táborech. Definitivní mírová dohoda byla podepsána 4. dubna 2002. K jednání nebyli pozváni zahraniční představitelé, protože podle dos Santose právě OSN, a také USA, Rusko a Portugalsko svým postojem umožnily znovuvyzbrojení UNITA poté, co měla být podle Lusackých dohod v roce 1995 odzbrojena.  V červenci 2002 se UNITA opět sjednotila a proběhla její transformace do politické strany. Pouze 5000 mužů z UNITA bylo integrováno do angolské armády. V červnu 2003 se novým předsedou UNITA stal Isaias Samakuva, dlouholetý zástupce UNITA v Londýně. Strana v roce 2008 získala i několik křesel v parlamentních volbách. Po Savimbiho smrti se potvrdilo, že právě on byl překážkou k mírovým dohodám o ukončení občanské války v Angole. Stejně jako se v následých letech potvrdilo, že Savimbiho smrt byla jediným cílem dos Santose, který se tak stal neomezeným pánem v Angole a směřuje k nejdéle vládnoucímu státníkovi v historii. Angolský lid ovšem v silně zkorumpovaném prostředí stále trpí hladem, negramotností a chorobami, zatímco zem plundrují dokonce i Číňané.", "section_level": 1}], "src_summary": "União Nacional para a Independência Total de Angola (UNITA) (: Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly) je jedno z nejvýznamnějších osvobozeneckých hnutí v historii Angoly a současná politická strana v této jihoafrické zemi. Toto hnutí bylo dlouholetým protivníkem vládní MPLA v angolské občanské válce.", "tgt_summary": "争取安哥拉彻底独立全国联盟(),简称安盟(UNITA),安哥拉主要政党之一。安盟成立于1966年3月,主要创始人为若纳斯·萨文比、安东尼奥·达·科斯塔·费尔南德斯等人。现任党主席伊萨伊亚斯·萨马库瓦。", "id": 922199}
{"src_title": "Fingolfin", "tgt_title": "芬國昐", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Fingolfin zdědil po svém otci tmavé vlasy. Byl velice hrdý a statečný. Je označován za jednoho z nejlepších bojovníků všech dob.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a mládí.", "content": "Finwë po smrti své první ženy Míriel, se kterou měl syna Fëanora, posmutněl. Znovu ho udělala šťastnou až láska se sličnou Indis, která pocházela z Vanyar. S ní měl syny Fingolfina a Finarfina. Fëanor však příliš nemiloval Indis ani její syny, což později vedlo k roztržce mezi Noldor. Za manželku si Fingolfin vzal Anairë, s níž měl tři syny, Fingona, Turgona, Argona a dceru Aredhel.", "section_level": 2}, {"title": "Odchod do Středozemě.", "content": "Po propuštění Melkora zasel Temný pán mezi Noldorský lid neklid. Fingolfin byl svým nevlastním bratrem Fëanorem obviňován, že se jej snaží předběhnout u jejich otce. Poté, co se Melkor zmocnil Silmarilů, byl Fingolfin činy svého lidu také stržen do Sudby Noldor a ač nerad, musel opustit Aman. V pustině Araman byl Fingolfin zrazen Fëanorem, který se svým lidem odplul na ukradených lodích Teleri a nechal početnější Fingolfinův a Finarfinův lid bez pomoci. Fingolfin poté v čele svého lidu podniknul jedno z nejstatečnějších rozhodnutí a odvážil se přejít do Středozemě přes ledovou úžinu Helcaraxë. Na strastiplné cestě zemřelo mnoho elfů a ti, kteří přežili, poté příliš nemilovali Fëanora, ani jeho syny. Fingolfin dosáhl Středozemě krátce po konci Dagor-nuin-Giliath a se svým lidem se ihned zapojil do války s Morgothem.", "section_level": 2}, {"title": "Velekrálem Noldor.", "content": "Za velekrále Noldor, kteří uprchli z Valinoru, byl Fingolfin zvolen krátce po smrti svého nevlastního bratra Fëanora v roce 1497, když se práva na tento titul vzdal nejstarší z Fëanorových synů Maedhros. Fingolfin se se svým lidem usadil u severního konce jezera Mithrim v chladné zemi Hitlum, kterou bránil proti Morgothovým útokům. V roce 20 P. v. svolal k Ivrninským tůním hostinu Mereth Aderthad, které se zúčastnili mnozí nejpřednější elfové Beleriandu. Roku 60 velel Fingolfin v Dagor Aglareb, kde byl Temný pán na hlavu poražen. Noldor poté sevřeli Morgothovu pevnost Angband tak těsně, že následující období bylo známo jako Obležení Angbandu.", "section_level": 2}, {"title": "Souboj s Morgothem.", "content": "Když však v roce 455 Bitvou náhlého plamene Morgoth znovu udeřil, překvapil své nepřátele a Noldor byli krutě poraženi. Fingolfin, který se mylně domníval, že naděje je ztracena a že Temný pán nadobro zvítězil, vzal svůj meč Ringil, nasednul na svého koně Rochallora a sám se rozjel vstříc Thangorodrim. Žádný skřet se mu neodvážil postavit a tak Fingolfin zabušil na bránu Angbandu a vyzval samotného Temného pána Morgotha na souboj. Morgoth výzvu vyslyšel nerad. V souboji byl Temný pán sedmkrát raněn, nakonec však Fingolfina přemohl a zabil. Z posledních sil vrazil velekrál Noldor do Morgothovi nohy svůj meč a Temný pán od té doby kulhal. Fingolfinovo tělo zachránil před Morgothovým vztekem pán orlů Thorondor, který jej odnesl do Gondolinu, kde byl Fingolfin svým synem Turgonem pohřben.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fingolfin (4690 Roku Stromů – 455 Prvního věku Slunce) je fiktivní postava ze světa J.R.R. Tolkiena. Je to elf vystupující v knize Silmarillion. Byl druhým synem Finwëho a starší ze dvou Fëanorových nevlastních bratrů. Po útěku Noldor zpět do Středozemě, se stal jejich velekrálem a vládl svému lidu v Hitlumu. Byl zabit Temným pánem Morgothem v boji muže proti muži. Je označován jako nejhrdější a nejstatečnější z elfů.", "tgt_summary": "芬国昐 \"Fingolfin\",是英国作家约翰·罗纳德·瑞尔·托尔金的史诗式奇幻小说《精灵宝钻》中的人物。诺多族第三任最高君王。", "id": 584599}
{"src_title": "Westminster (stanice metra v Londýně)", "tgt_title": "西敏站", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Stanice byla otevřena pod názvem „Westminster Bridge“ 24. prosince 1868 jako součást Metropolitan District Railway (dnešní Circle a District Line). Svůj současný název, „Westminster“, získala v roce 1907.  22. prosince 1999 byla stanice otevřena po radikální přestavbě, jako součást prodloužení linky Jubilee Line (\"Jubilee Line Extension\"). Během přestavby byla pod původní stanicí vykopána jáma o hloubce 39 metrů, která pojala výtahy, eskalátory a schody vedoucí na nástupiště linky Jubilee Line. Nejzávažnějším problémem, se kterým se zde inženýři setkali bylo, jak postavit stanici okolo tunelů a nástupišť linek Circle a District Line, na kterých musel být zachován běžný provoz. Kolejnice linek Circle a District Line musely být sníženy o celých 30 centimetrů. To se realizovalo postupným snižováním vždy o několik milimetrů během noční provozní přestávky v dopravě. Konstrukčně je stanice jednou z nejkomplikovanějších na lince Jubilee Line a zároveň byla i poslední otevřenou stanicí na prodloužené trase.  Stanici navrhl ateliér architektů \"Michael Hopkins & Partners\". Jejich návrh dostal v roce 2001 cenu \"Award for Architecture\" udělovanou profesním sdružením Royal Institute of British Architects a také se dostal mezi finalisty prestižní Stirling Prize.  V interiéru stanice jsou obrovské betonové pilíře, mezi nimiž jsou „propleteny“ ocelové podpěry i eskalátory. Důvodem přítomnosti tolika podpůrných prvků je umístění stanice. Ta se nachází přímo pod Porticullis House, ve kterém se nacházejí kanceláře poslanců britského parlamentu.  Mimo jiné se ve stanici nacházejí skleněné zábrany mezi nástupištěm a kolejnicemi, ty byly instalovány v souladu se snahou kontrolovat cirkulaci vzduchu ve stanici a taktéž pro zvýšení bezpečnosti cestujících. Nástupiště se nacházejí v hloubce 32 metrů; jsou jedny z nejhlouběji položených v celé síti londýnského metra. Kvůli omezenému prostoru se i nástupiště linky Jubilee Line nacházejí nad sebou, a ne vedle sebe, jak je obvyklé.", "section_level": 1}, {"title": "Památky v okolí.", "content": "Protože se stanice nachází v samém centru Londýna, v její blízkosti se nachází velké množství kulturních památek i jiných turistických atrakcí, mezi jinými i:", "section_level": 1}, {"title": "Linky.", "content": "Stanicí v současnosti procházejí tři linky:", "section_level": 1}], "src_summary": "Westminster je jednou ze stanic londýnského metra nacházející se v londýnské městské části City of Westminster. Stanici obsluhují tři různé linky. Nachází se v tarifní zóně 1.", "tgt_summary": "西敏站(英语:Westminster tube station)位于英国伦敦西敏市,是伦敦地铁环线、区域线及朱比利线交会的地铁站。本站设在桥街(英语:Bridge Street)及维多利亚堤道的路口、泰晤士河西岸,与英国国会附楼——保得利大厦共构,附近有西敏宫(国会厅舍)、西敏寺、国会广场、西敏桥、伦敦眼、白厅等景点,离唐宁街、财政部、外交部、、最高法院、战争纪念碑及朝鲜战争纪念碑亦不远。", "id": 1309848}
{"src_title": "Věž (šachy)", "tgt_title": "車 (國際象棋)", "src_document": [{"title": "Pohyb po šachovnici.", "content": "Věž se pohybuje po šachovnici o libovolné množství polí ve svislém nebo vodorovném směru, tj. po řadách a sloupcích; nemůže se pohybovat po šachovnici „šikmo“, tj. po diagonálách. Každý hráč má na začátku hry dvě věže, jež jsou umístěny v rozích šachovnice, které jsou hráči nejblíž. Rozlišuje se mezi věží na královském a dámském křídle šachovnice.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnota a síla.", "content": "Věž na prázdné šachovnici ovládá 14 polí. Její hodnota se zpravidla udává jako ekvivalent 5 pěšců – je tedy silnější než lehké figury (střelec a jezdec) s hodnotou přibližně 3 pěšců. Rozdíl mezi hodnotou věže a koně nebo střelce se v šachové terminologii nazývá „kvalita“ (například výměnu jezdce za věž lze typicky zhodnotit tak, že jeden z hráčů „získal kvalitu“).  Dvě věže se součtem přibližně rovnají dámě, v kombinaci však mohou být i silnější. Věž je ve hře mimořádné silná a nebezpečná v kombinaci s druhou věží či dámou (stojí-li za sebou). Je nejsilnější v otevřených pozicích, v uzavřené pozici může být oslabena.  Věž je taky nejslabší figurou, která může (ve spolupráci s vlastním králem) dát mat soupeřovu králi.", "section_level": 1}, {"title": "Rošáda.", "content": "Věž se společně s králem účastní tzv. rošády – speciálního šachového tahu, kdy král postoupí o dvě pole směrem k jedné z věží a příslušná věž ho „přeskočí“ a postaví se vedle něj. Věž (na rozdíl od krále) přitom může přejít i přes protivníkem ovládané pole nebo účastnit se rošády, i když je sama napadena soupeřovým kamenem.  Při rošádě musí hráč jako prvního uchopit krále, jinak by se jednalo pouze o tah věží.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace v počítači.", "content": "Ve znakové sadě Unicode je znak U+2656 pro bílou věž (♖) a znak U+265C pro černou věž (♜).", "section_level": 1}], "src_summary": "Věž je jeden ze šachových kamenů, a to druhý nejsilnější po dámě, společně s níž patří mezi tzv. těžké figury.", "tgt_summary": "车(英文:Rook)是国际象棋的棋子之一。车的走法和中国象棋的车相同,故称为车;但棋子的形状和城堡一样,故也称为城堡。在棋谱上,「R」代表车。", "id": 2567348}
{"src_title": "Střelec (šachy)", "tgt_title": "象 (國際象棋)", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Na počátku partie má každá strana dva střelce, umístěné na první řadě ve 3. a 6. sloupci (na polích c1 a f1 u hráče s bílými kameny a c8 f8 u hráče s černými kameny).  Střelec se do hry nejčastěji zapojuje jako druhá figura (po jezdci).  Tzv. nestejní střelci (situace, kdy jeden hráč má bělopolného střelce a druhý černopolného) zásadně zvyšují šanci na remízu, neboť v koncovce se pak za této konfigurace při absenci dalších figur jen těžko prosazuje postup pěšcových formací.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnota a síla.", "content": "Střelec ovládá 7 (stojí-li v rohu) až 13 polí.  Má hodnotu přibližně 3 pěšců a je považován za přibližně stejně cennou figuru jako jezdec, o něco slabší než věž (tento rozdíl se nazývá kvalita) a asi 1/3 dámy.", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání koně a střelce.", "content": "Důležité je především srovnání hodnoty jezdce a střelce: jednotlivý střelec je oproti jezdci znevýhodněn tím, že dokáže ovládat jen jednu barvu. Na druhé straně však ovládá víc polí, proto je dvojice střelců obvykle silnější než dvojice koní.  Oproti koni je střelec rovněž silnější v otevřených pozicích, zatímco v pozicích uzavřených je slabší.", "section_level": 2}, {"title": "Matování.", "content": "Matování dvěma střelci je relativně snadné i pro začátečníky, mat pouze jedním střelcem a králem bez podpory jiných kamenů není možný. Mat střelcem a jezdcem lze vynutit, je to však velmi obtížné. Je nutné s pomocí jezdce, střelce a krále zahnat krále do rohu barvy střelce, kde střelec matuje.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentace v počítači.", "content": "Ve znakové sadě Unicode je znak U+2657 pro bílého střelce (♗) a znak U+265D pro černého střelce (♝). Viz též článek Šachové symboly v Unicode.", "section_level": 1}], "src_summary": "Střelec je jeden ze šachových kamenů, společně s koněm patří mezi lehké figury. Střelec se smí po šachovnici pohybovat diagonálně o libovolné množství volných šachovnicových polí. Vzhledem k povaze svého pohybu se střelec může pohybovat pouze po polích jedné barvy. Každý hráč má 2 střelce.", "tgt_summary": "象(英文:Bishop) 是国际象棋中的一种棋子。象的走法只可斜走,格数不限,但不可转向。白格的象只可以在白格出现,黑格的象只可以在黑格出现。吃子与走法相同。", "id": 2386059}
{"src_title": "Max Born", "tgt_title": "马克斯·玻恩", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v německé židovské rodině ve slezské části Pruska. Jeho otec byl profesorem anatomie a embryologie na Vratislavské univerzitě. Matka zemřela, když byly Maxovi čtyři roky. Na gymnáziu Maxe zajímaly více humanitní obory, později ho zaujala astronomie. Vystudoval fyziku a matematiku na Vratislavské univerzitě, studoval také v Heidelbergu (1902) a Curychu (1903). Nejvíce ho ovlivnily přednášky Davida Hilberta, Hermanna Minkowského, Felixe Kleina a Karla Schwarzschilda. Doktorát získal roku 1907, jeho dizertaci na téma pružnosti vedl Felix Klein. Po službě v armádě a krátkém zastavení v Cambridge v laboratoři Josepha Johna Thomsona působil na univerzitě v Göttingenu jako asistent Hermanna Minkowského. Přednášel teoretickou fyziku a vědecky se zabýval problematikou vztahu struktury a vlastností krystalických látek. Ve spolupráci s Fritzem Haberem navrhl metodu pro zjišťování mřížkové energie iontových sloučenin známou jako Bornův-Haberův cyklus.  V r. 1913 se oženil, s manželkou Hedwigou měli dvě dcery a syna. V r. 1915 nastoupil na univerzitu v Berlíně jako asistent Maxe Plancka, ale brzy byl povolán do armády, kde se zabýval radiokomunikacemi a akustickým průzkumem pro detekci a zaměřování střelby.  Roku 1919 se stal profesorem na univerzitě ve Frankfurtu a v roce 1921 profesorem teoretické fyziky v Göttingenu, kde se právě tvořilo intelektuální epicentrum \"kvantové revoluce\" - Born zde potkal řadu dalších významných vědců, ať současných nebo budoucích (Enrico Fermi, Paul Dirac, Robert Oppenheimer, Edward Teller, Wolfgang Pauli, Werner Heisenberg, Georg Gamow aj.) S řadou z nich později spolupracoval a publikoval - nebyl samotářským typem vědce, rád tvořil v týmu, což tehdy ještě nebylo zcela samozřejmé. Zpočátku se Born zabýval zejména Einsteinovou teorií relativity, avšak kolem roku 1925 ho Heisenberg \"přetáhl\" na stranu kvantové teorie. Společně rozpracovali maticovou mechaniku, později s přispěním Nielse Bohra známou jako kodaňská interpretace.  V roce 1933, po uchopení moci nacisty, musel pro svůj židovský původ opustit Německo. Odešel nejprve do Itálie a posléze do Anglie, kde se stal vedoucím katedry teoretické fyziky na univerzitě v Cambridgi. Zabýval se zde otázkami Maxwellovy teorie elektromagnetického pole. Absolvoval půlroční pracovní cestu do Indie. Roku 1936 přijal místo profesora fyziky na univerzitě v Edinburghu. Během svého působení v Edinburghu se věnoval kromě kvantové mechaniky i dalším fyzikálním oborům, např. optice. Na známé učebnici \"Základy optiky (Principles of Optics\") s ním v letech 1951-54 spolupracoval český fyzik Emil Wolf.  Roku 1939 se stal členem Královské společnosti. Ve stejném roce získal britské občanství.  Za války se odmítl zapojit do vývoje atomové bomby, vždy kritizoval zneužívání vědy pro vojenské účely.  V roce 1950 získal Hughesovu medaili, roku 1954 Nobelovu cenu. Byl členem vědeckých akademií mnoha zemí (např. Německo, Anglie, SSSR, Indie, USA) a doktorem honoris causa devíti evropských univerzit.  Po odchodu do důchodu, v roce 1953, se vrátil do Německa. Žil v Bad Pyrmontu. V Německu i zemřel.Je pochován na hřbitově v Göttingenu.  Jeho vnučkou je britská herečka a zpěvačka Olivia Newton-John, známá hlavně z filmového muzikálu \"Pomáda\".", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Položil základy kvantové mechaniky, přičemž zdůraznil její pravděpodobnostní charakter, tedy nutnost uchopit kvantové jevy statisticky. Roku 1926 objasnil rozptyl částic alfa. Spolu s Norbertem Wienerem zavedl do kvantové mechaniky operátory fyzikálních veličin. S Robertem Oppenheimerem formuloval teorii dvouatomových molekul. S Maxem von Lauem a Theodorem von Kármánem formuloval teorii vibrací a tepelných kmitů krystalové mřížky. Našel také způsob vyčíslení deformací elektronového obalu atomu.  Born napsal přes 300 původních článků a 20 knih. Kromě odborných publikací zaměřených na různé obory fyziky jsou mezi nimi také filozofické úvahy o společenské odpovědnosti vědců, vývoji fyziky ve 20. století a dopadu vědeckého bádání na sociální a politický život.", "section_level": 1}], "src_summary": "Max Born (11. prosince 1882, Vratislav – 5. ledna 1970, Göttingen) byl německo-britský matematik a fyzik židovského původu. Spolu s Waltherem Bothem získal v roce 1954 Nobelovu cenu za fyziku za zásadní výzkum v kvantové mechanice, zejména za statistickou interpretaci vlnové funkce.", "tgt_summary": "马克斯·玻恩,FRS(,1882年-12月11日-1970年-1月5日),又译为马克斯·波恩、马科斯·波恩,是一名德国理论物理学家与数学家,对量子力学的发展做出了重要贡献,在固体物理学及光学方面也有所建树。此外,他在20世纪20年代至30年代间培养了大量知名物理学家。1954年,玻恩因「在量子力学领域的基础研究,特别是对波函数的统计诠释」而获得诺贝尔物理学奖。", "id": 2511743}
{"src_title": "Návrat do budoucnosti", "tgt_title": "回到未来", "src_document": [{"title": "Děj filmu.", "content": "Sedmnáctiletý Marty McFly (Michael J. Fox) se v roce 1985 přátelí s excentrickým vědcem dr. Emmettem Brownem (Christopher Lloyd). Doktor vynalezl stroj času, který zabudoval do auta značky DMC DeLorean. Když Martymu stroj předvádí v noci na parkovišti před supermarketem, přijedou na místo libyjští teroristé a doktor klesne k zemi pod jejich střelbou. Pomstili se mu za to, že jim ukradl plutonium, které potřeboval jako palivo pro stroj času. Martymu se podaří v DeLoreanu ujet, náhodou ale spustí stroj času a dostane se do minulosti, konkrétně do roku 1955. V minulosti se setká s doktorem, který se snaží vymyslet způsob, jak Martyho vrátit do jeho doby.  Marty se ale náhodou setká se svými rodiči Georgem a Lorraine a jeho matka se do něho zamiluje místo do otce. To Marty musí napravit, aby zachránil existenci vlastní rodiny i sebe samotného, musí dát své rodiče dohromady. Na společné rodinné fotce, kterou má s sebou, totiž pomalu začnou mizet postavy jeho starších sourozenců Davea a Lindy. Přes různé peripetie uspěje, jeho rodiče se poprvé políbí na školním večírku a zamilují se do sebe.  Potom Marty spěchá k radnici. Doktor totiž zjistil, že chybějící energii z plutonia, která je nutná pro pohon stroje času, nahradí výbojem blesku. Marty ze své současnosti ví, že právě v roce 1955 silný blesk udeřil do radnice a zničil její hodiny. Na poslední chvíli se jim plán podaří realizovat a Marty se vrátí do své původní doby. Na stroji času si nastaví dobu o 11 minut dříve, než rok 1985 opustil (1:35 AM -> 1:24 AM), aby tak zachránil doktora před Libyjci. Když se ale na místo dostane, jen vidí opakování scény, v níž doktor po střelbě klesne k zemi. Není však mrtev, protože na sobě měl neprůstřelnou vestu. Marty mu totiž v minulosti roku 1955 nechal varovný dopis, doktor ho sice původně před Martym roztrhal, protože svoji budoucnost nechtěl znát. Po Martyho odcestování však dopis slepil a zachránil si tak život.  Doktor Martyho zaveze domů a se svým strojem času vyráží vstříc budoucnosti roku 2015. Doma Marty zjistí, že jeho výlet do minulosti měl na jeho rodiče velký pozitivní dopad. Na rozdíl od stavu, z něhož časem odcestoval, je jeho otec úspěšným spisovatelem, rodina je bohatá a i Martyho starší sourozenci jsou šťastnější a v životě úspěšnější. Biff Tannen, který původně byl šéfem George McFlye, mu nyní leští před domem auto. Když se Marty chce se svojí dívkou Jeniffer vypravit k jezeru, objeví se Doktor s tím, že s ním oba musí do budoucnosti, protože se jedná o jejich děti. V doktorově vylepšeném stroji času odlétají (vstříc druhému dílu série).", "section_level": 1}], "src_summary": "Návrat do budoucnosti (v anglickém originále Back to the Future) je americká sci-fi komedie, kterou v roce 1985 natočil režisér Robert Zemeckis. Pojednává o mladíkovi jménem Marty McFly, který náhodou odcestuje do minulosti, v níž ohrozí vlastní existenci v době, odkud se na cestu časem vydal. Film se stal kasovním trhákem a v roce 1985 dokonce nejvýdělečnějším americkým filmem vůbec. Komerční úspěch umožnil vznik dalších dvou pokračování v roce 1989 a 1990.", "tgt_summary": "《回到未来》(英语:Back to the Future)是经典美国科幻喜剧电影《回到未来系列》的第一集,于1985年上映。由罗拔·湛米基斯执导,罗拔·湛米基斯和鲍伯·盖尔编剧,史蒂芬·史匹伯监制,米高·J·福克斯、克里斯托弗·劳埃德、莉亚·汤普逊、克斯宾·葛洛佛与汤玛斯·F·威尔逊主演。电影描述身在1985年的主角马蒂麦佛莱被意外送回1955年,不但巧遇过去的父母,还让年轻的母亲对自己一见钟情;马蒂必须让自己的父母重新坠入爱河才能修正历史错误,并和布朗博士合作让自己重回1985年。", "id": 35009}
{"src_title": "Robert Schumann", "tgt_title": "罗伯特·舒曼", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Byl nejmladším synem Augusta Schumanna, plodného spisovatele, překladatele romantické literatury a „ctihodného občana a knihkupce“ ze saského městečka Zwickau. Od dětství projevoval zájem o literaturu, četl díla klasiků a sám psal beletrii, ale i odborné texty, například příspěvek do sborníku, který vydal jeho otec. Kromě toho se od sedmi let učil hrát na klavír pod vedením Johanna Gottfrieda Kuntsche, středoškolského profesora a varhaníka. Již od počátku také skládal první hudební dílka. Otec podporoval jeho literární i hudební tvorbu, v roce 1826 chtěl domluvit, aby Roberta vyučoval hudbu Carl Maria von Weber, který působil v nedalekých Drážďanech. Na tyto plány však již nedošlo, protože ve stejném roce August Schumann náhle zemřel, pravděpodobně na infarkt. Smrt otce dolehla na rodinu o to více, že nedlouho předtím spáchala sebevraždu Robertova sestra Emilie (1796–1825).", "section_level": 2}, {"title": "Počátky hudební kariéry.", "content": "Ačkoliv otec jeho hudební talent podporoval, matka ho poslala studovat práva do Lipska. Když se však ukázalo, že jej studium práv naprosto nezajímá a že je šťasten jen tehdy, když skládá hudbu, matka souhlasila, aby se stal koncertním klavíristou. V roce 1830 začal studovat v Lipsku u Friedricha Wiecka, kterého poznal již o dva roky dříve. Wieck vyučoval také svou dceru Claru, která byla o devět let mladší než Schumann, nicméně byla již v té době vynikající klavíristkou.  Chronické zranění pravé ruky (zřejmě výsledek nošení dřevěné dlahy ke zlepšení prstokladu) učinilo v roce 1832 konec Schumannovým interpretačním ambicím, ale on sám byl v té době rozhodnut věnovat se plně komponování a začal studovat hudební teorii u skladatele Heinricha Dorna. První větší úspěchy slavil s programní skladbou \"Karneval\" (1834) a v průběhu následujících pěti let, kdy skládal téměř výhradně hudbu pro sólový klavír, vytvořil některá ze svých nejslavnějších děl, jako jsou \"Dětské scény\", \"Fantazie v C dur\" či \"Kreisleriana\".  V roce 1834 začal s několika společníky vydávat hudebně kritický časopis \"Neue Zeitschrift für Musik\". Vedle klasiků zde propagoval i některé své současníky, jejichž hudbu obdivoval, například Chopina či Berlioze.", "section_level": 2}, {"title": "Sňatek s Clarou Wieckovou.", "content": "V roce 1835 začal romantický vztah s tehdy patnáctiletou Clarou Wieckovou. Jakmile to zjistil její otec, oběma zakázal se spolu dál stýkat a nařídil spálit veškerou jejich vzájemnou korespondenci. Vztah přesto tajně pokračoval a Schumann v roce 1837 požádal Wiecka o ruku jeho dcery. Po rázném odmítnutí se rozhodl získat povolení k sňatku soudně, což trvalo několik let a v září 1840 se s Clarou konečně vzali. Friedrich Wieck se s nimi usmířil až dva roky po svatbě.  Měli spolu osm dětí:  V roce 1840 Schumann také rozšířil svůj skladatelský rejstřík a složil přes 130 písní (zpěv s doprovodem klavíru). Odrážejí se v nich emoce, které v něm vyvolával vztah ke Claře a jeho nejistá budoucnost, a poté vytoužený sňatek. V následujících letech se věnoval tvorbě symfonií a komorní hudby.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní období.", "content": "V roce 1844 se přestěhoval do Drážďan. Skládání v té době omezil, trpěl těžkými depresemi a neurózami. Postupně se opět uzdravil, v roce 1846 doprovázel svou manželku na koncertním turné po Evropě a v roce 1848 složil svou jedinou operu \"Jenovéfa\" (Genoveva). V roce 1850 přijal místo hudebního ředitele v Düsseldorfu, kde ale působil pouze krátce, protože nebyl příliš dobrým dirigentem a nedokázal efektivně řídit orchestr.  V roce 1853 Schumannovi poznali tehdy dvacetiletého Johannese Brahmse, jehož hudba je okouzlila a spřátelili se s ním. Později Brahms pomáhal Claře s propagací Schumannova díla. V roce 1854 se opět vrátily těžké psychické problémy a koncem února se Schumann pokusil o sebevraždu skokem do Rýna. Byl zachráněn, avšak po návratu domů sám požádal o umístění do psychiatrické léčebny. V sanatoriu v Endenichu poblíž Bonnu strávil zbytek života a 29. července 1856 zde ve věku 46 let zemřel.", "section_level": 2}, {"title": "Schumann a Čechy.", "content": "V devíti letech byl se svojí matkou v Karlových Varech na koncertu pražského virtuóza Ignáce Moschelese. V roce 1842 se léčil v Mariánských Lázních a Karlových Varech. Na svém prvním turné po Moravě a Čechách koncertoval v Brně a v Praze v roce 1846 a v roce 1847 měl společný koncert s manželkou v Praze, kde se seznámil s Bedřichem Smetanou.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho dílo je velice rozsáhlé. Složil přinejmenším 183 písní, 4 symfonie, mnohé nástrojové koncerty, řadu písňových cyklů, kantáty, oratoria, sbory a řadu vynikajících komorních děl... Jeho pozdní tvorba byla v souvislosti s jeho duševní chorobou považována za méněcennou, což bylo v posledních desetiletích muzikology opakovaně vyvráceno.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah tvorby k dědičnému zatížení.", "content": "Robert Schumann trpěl maniodepresivní psychózou. V následující tabulce jsou uvedeny roky aktivní tvorby a za nimi vždy opusová čísla skladeb, které byly v příslušném roce napsány.Z tabulky vyplývá, že Schumann komponoval nejvíce ve stavu hypománie a nejméně v těžké depresi, která byla provázená dvěma pokusy o sebevraždu.  Dvě řady vynikají intenzivní tvorbou v době mánie. První z nich je datována rokem 1840, kdy si Schumann přes krajní odpor Ferdinanda Wiecka, svého učitele a zároveň otce své snoubenky Kláry, vybojoval sňatek soudní cestou. Tento rok byl věnován především písni. Druhý rok vysoké aktivity 1849 odráží Schumannovo přestěhování z Drážďan do Düsseldorfu, tedy de facto pokusu začít nový život. Z tvorby tohoto roku je znám například klavírní cyklus \"Lesní scény\".  Oba jeho rodiče trpěli depresemi. I jeden ze skladatelových synů strávil přes třicet let v ústavu pro duševně nemocné.  Rok Opusová čísla skladeb", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Po Robertu Schumannovi je též (k roku 2017) pojmenován pár dálkových vlaků společností České dráhy a Deutsche Bahn v trase Praha - Dresden - Berlin - Hamburg-Altona a zpět.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Schumann (8. června 1810, Zwickau – 29. července 1856, Endenich) byl německý skladatel a hudební kritik. Patří mezi nejvýraznější představitele romantismu, skládal zejména klavírní hudbu.", "tgt_summary": "罗伯特·亚历山大·舒曼(,1810年-6月8日-1856年-7月29日),德国作曲家,浪漫主义音乐成熟时期代表人物之一。舒曼生性热情、感情丰沛,富有民主主义思想。夫人克拉拉是著名钢琴家。作曲家布拉姆斯曾受其提携。", "id": 74388}
{"src_title": "Bitva u mysu Spartivento", "tgt_title": "斯巴提芬托角海战", "src_document": [{"title": "Britské síly.", "content": "Po úspěšném útoku na Tarent se britská admiralita rozhodla přemístit bitevní loď HMS Ramillies a křižníky HMS Berwick a HMS Newcastle z Alexandrie do Gibraltaru ke \"svazu H\". Využila toho že Středozemním mořem proplouval konvoj chráněný \"svazem H\". Svaz K jehož součástí byly kromě \"Ramillies\", \"Berwick\" a \"Newcastle\" také protiletadlový křižník HMS Coventry a 5 torpédoborců se měl se \"svazem H\" setkat severně od mysu Bon. Odtud měly konvoj doprovázet lehké síly na Maltu a potom do Egypta. \"Svaz H\" byl složen z letadlové lodě HMS Ark Royal, bitevního křižníku HMS Renown, křižníků HMS Sheffield a HMS Despatch a torpédoborců HMS Encounter, HMS Faulknor, HMS Firedrake, HMS Forester, HMS Gallant, HMS Greyhound, HMS Griffin a HMS Hereward. Jako přímá podpora konvoje pluly křižníky HMS Southampton a HMS Manchester a korvety třídy Flower \"Peony\", \"Salvia\", \"Gloxinia\" a \"Hyacinth\".", "section_level": 1}, {"title": "Italské síly.", "content": "Italské námořnictvo se o vyplutí svazu H dozvědělo už 25. listopadu a rozhodlo se ho napadnout. Z Neapole vyplul admirál Inigo Campioni s bitevními loděmi \"Giulio Cesare\" a \"Vittorio Veneto\", těžkými křižníky \"Fiume\", \"Zara\", \"Pola\" a 10 torpédoborci. Na moři se setkal s druhou skupinou z Messiny pod velením viceadmirála Sansonnettiho tvořenou těžkými křižníky \"Trento\", \"Trieste\" a \"Bolzano\" a 4 torpédoborci.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Dne 27. listopadu v 11:30 odstartovalo 11 torpédových bombardérů Fairey Swordfish k útoku na \"Vittorio Veneto\". Útok však nebyl úspěšný.  Ve 12:21 začala přestřelka mezi italskými a britskými křižníky. Poté co se objevil \"Renown\" italské křižníky položily kouřovou clonu a začaly ustupovat na sever. Tato přestřelka trvala asi 25 minut a byl při ní poškozen několika zásahy křižník \"Berwick\", který musel opustit formaci a odplouval na jih. Na italské straně byl poškozen torpédoborec \"Lanciere\" a bylo ho nutné odvléci do Cagliari. Kromě toho na křižníku \"Fiume\" došlo k havárii strojů a proto musel zpomalit a zůstával pozadu.  Těsně před 13. hodinou spatřily italské bitevní lodě britské křižníky a zahájily palbu. Křižníky položily kouřovou clonu a obrátily ke \"Renownu\". Italské bitevní lodě je však nepronásledovaly a tak v 13:10 palba ustala.  Okolo 14. hodiny odstartovalo 7 střemhlavých bombardérů k \"Fiume\" a 9 torpédových letadel proti bitevním lodím. Ani jedna skupina nebyla úspěšná. Italské bombardéry přiletěly až tři hodiny po boji a neúspěšně zaútočily na \"svaz H\". Admirál Somerville pak pokračoval podle plánu se spojenými \"svazy H a K\" do Gibraltaru.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr.", "content": "Ani jedna strana nebyla s výsledkem bitvy spokojena a obě vytýkaly svým admirálům nedostatečnou bojovnost. Somerville musel před vyšetřovací komisi a Campioni byl dokonce nahrazen admirálem Iachinem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u mysu Spartivento (alias bitva u mysu Teulada) byla jednou z námořních bitev druhé světové války ve Středozemním moři mezi italským a britským námořnictvem. Uskutečnila 27. listopadu 1940 u pobřeží Sardinie.", "tgt_summary": "斯巴提芬托角海战发生于1940年11月27日,是英国海军与意大利海军于撒丁岛附近进行的一场海战。", "id": 3015370}
{"src_title": "Iljušin Il-4", "tgt_title": "伊尔-4", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Bombardovací letadlo Il-4 vzniklo v konstrukční kanceláři S. V. Iljušina, který se od roku 1934 zabýval vývojem nového dálkového bombardéru. Byl sestrojen prototyp CKB-26 a roku 1936 další prototyp CKB-30. Ten se při zkouškách ukázal jako velice obratný stroj, takže upoutal pozornost letectva Rudé armády i námořního letectva, které ho chtělo používat jako torpédonosný letoun. Výroba tohoto letadla, které dostalo označení DB-3 byla sice ještě roku 1936 schválena, ale její realizace byla odkládána kvůli výrobě typu DB-2, která však byla záhy zastavena. A tak se stroj DB-3 začal dostávat do výzbroje Rudé armády až roku 1937. Mezitím uskutečnil zkušební pilot Vladimir K. Kokkinaki s tímto letadlem několik světových výškových rekordů, kdy např. jeden z nich byl překonán až roku 1946 čtyřmotorovým strojem Boeing B-29 Superfortress. Výškové výkony jasně dokazovaly velký kvalitativní skok letounu DB-3 proti těžkopádným DB-1 a DB-2. V letech 1937 až 1939 byla s CKB-30 (DB-3) též ukutečněna řada dálkových letů, které si vysloužily pozornost na celém světě. Roku 1939 prošla zkouškami nová verze letadla, označená jako DB-3F, která měla nové motory, zlepšenou aerodynamiku a s tím související lepší parametry. Dodávky těchto strojů k armádě vzrostly v roce 1940, ale stále nedokázaly plně pokrýt skutečnou potřebu pozemního i námořního letectva. Na začátku roku 1941 došlo ke změně označení sovětských letadel, takže stroj DB-3F byl přejmenován na Iljušin Il-4.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové nasazení.", "content": "V noci na 8. srpna 1941 vzlétla skupina letounů Il-4 a Jer-2 Baltského loďstva z ostrova Saaremaa v Baltském moři a podnikla neočekávaný nálet na Berlín. Tento nálet byl později opakován, avšak kvůli evakuaci ostrovů, ležících blízko estonského pobřeží, bombardování Berlína ze strany Sovětského svazu ustalo. Letadla byla úspěšně nasazována k bombardování strategických cílů, byla však také používána k bombardování ve frontové oblasti.  Celkem bylo vyrobeno 6890 kusů.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní technické údaje.", "content": "Údaje dle  Tří- až čtyřmístný dvoumotorový střední dálkový bombardovací letoun celokovové samonosné konstrukce, dolnoplošník se záďovým zatahovacím podvozkem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Iljušin Il-4 (před rokem 1941 označovaný DB-3F, v kódu NATO: „Bob“) byl ve Velké vlastenecké válce hlavním strojem sovětského dálkového bombardovacího letectva. Lze jej považovat za jedno z nejlepších letadel Sovětského svazu v druhé světové válce i za stroj, který mohl konkurovat zahraničním letadlům této kategorie.", "tgt_summary": "伊尔-4(IL-4,1939年以前生产称为DB-3)是苏联在二战时的主力中型轰炸机。", "id": 2052597}
{"src_title": "Petljakov Pe-8", "tgt_title": "Pe-8轟炸機", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Těžký bombardovací letoun Pe-8 vyvinula v roce 1935 pod původním civilním označením ANT-42, vojenským TB-7, konstruktérská skupina v CAGI A. N. Tupoleva pod vedením V. M. Petljakova. První let se konal 27. prosince téhož roku ještě bez kompresorové jednotky ACN-2, s ní byl poprvé zalétán 11. srpna 1937. Prototyp byl poháněn čtveřicí motorů M-105 o výkonu 810 kW.  Druhý kus následoval v červenci 1938 s motory AM-34FRNV. Jednalo se o celokovový středoplošník, jehož osádka činila osm osob. K obraně letounu sloužily čtyři dvojkulomety ve stanovištích na přídi, zádi, na hřbetě trupu a pod trupem. Pro bombometčíka byla zkonstruována vystupující zasklená kabinka pod přídí. V té době byl pro zdokonalení obrany rozšířen počet střelišť, takže počet členů osádky vzrostl na deset. V závěru roku 1939 byly ukončeny státní zkoušky TB-7 a stroje byly zavedeny do výroby. První výrobní série měla instalované čtyři dvanáctiválcové řadové pohonné jednotky Mikulin AM-35A o výkonu 994 kW, druhá výrobní série již měla zabudované čtyři řadové dvanáctiválcové dieselové motory Čaromskij AČ-30B. Do výzbroje byl zaveden roku 1941, kdy již byl nově označen Pe-8. Od roku 1943 byly u třetí výrobní série používány čtrnáctiválcové dvojhvězdicové motory AŠ-82FN o výkonu 1850 k, přičemž se zvýšila rychlost na 450 km/h a dolet na 6 000 km. Výroba letadel byla ukončena roku 1944.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové užití.", "content": "Prvně byla letouny Pe-8 vyzbrojena 81. divize dálkového letectva, která s nimi napadala válečně důležité cíle ve východním Prusku, v jihovýchodní Evropě i v samotném Německu. Stroje Pe-8 bombardovaly např. v noci z 11. na 12. srpna 1941 Berlín, následně pak Královec (Königsberg, nynější Kaliningrad), Budapešť, Štětín, či Gdaňsk. Po válce sloužila letadla Pe-8 k zásobování polárních výzkumných stanic a jako nosiče při zkoušení proudových letadel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Petljakov Pe-8 (před rokem 1941 označovaný TB-7) byl sovětský čtyřmotorový bombardér vzniklý v období před druhou světovou válkou. Měl se stát nejdůležitějším těžkým bombardovacím letounem ve výzbroji Sovětského letectva. Postaveno však bylo pouze 93 kusů, a to jak z důvodu preference taktických operací, tak z prostého důvodu nedostatku duralu a motorů pro tento typ letadla.", "tgt_summary": "佩特利亚可夫Pe-8轰炸机(或称TB-7以及ANT-42)为苏联空军二战中唯一生产的四发动机重轰炸机。", "id": 2274650}
{"src_title": "Bobr", "tgt_title": "河狸", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Mají zavalité tělo, které měří 600–800 mm. Nápadný je plochý z větší části lysý ocas, který měří 250–450 mm do délky a 100–130 mm do šířky. Je pokrytý zrohovatělými šupinami. Při plavání slouží jako veslo a kormidlo, ale bobr jím také umí vydat daleko slyšitelný varovný signál, když jim plácne do vody. Dospělí jedinci váží běžně 12–25 kg, ale byla zaznamenána i zvířata s 40 kg. Samci a samice jsou obvykle stejně velcí.  Srst se skládá z jemné podsady kryté hrubšími pesíky. Její zbarvení je leskle hnědé, někdy se žlutým nádechem, na břiše až žlutohnědé. Impregnuje si ji mastnými výměšky velkých řitních žláz. Ocas a nohy jsou černé. Na každé noze mají pět prstů opatřených drápy.  Při pobytu pod vodou umí zcela uzavřít své ušní otvory i nozdry. Zvláštností oproti naprosté většině vyšších savců je, že jejich trávicí a pohlavně-vylučovací ústrojí ústí do společné kloaky.  Bobr má malé oči, které jsou kryty mžurkou, a mohutnou čelist. V tlamě má celkem 20 zubů. Jeho zubní vzorec je", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Bobři preferují menší řeky a malá jezírka nebo tůně, na kterých si staví svá díla – tzv. bobří hrady, které mohou mít až 10 m v průměru a mohou vystupovat až 2 m nad hladinu. Mají většinou alespoň 2 vchody, které jsou pod vodou. Ve středu je jediná komora, která slouží k odpočinku i jako hnízdo. Bývá 2 m dlouhá a 0,6 m vysoká. Její podlaha je vždy nad vodní hladinou a je vystlaná jemnou vegetací. Bobři své stavby průběžně opravují a vylepšují. Obvykle vydrží několik generací.  Pokud si bobři najdou dostatečně hluboké a velké jezírko nebo tůň, nebudují si další stavby. Většinou však staví hráze, kterými zahrazují vodní toky. Byly zaznamenány i hráze delší než 600 m, i když jejich průměrná délka dosahuje je jen málo přes 20 m. Některé kolonie mohou budovat systém několika hrází, aby zaručily dostatečnou a stabilní hladinu vody u svého hnízda.  Bobři kácí stromy dolními řezáky; horní při tom slouží jako páka. Jsou schopni porazit strom o průměru 1 m, i když běžně kácí stromy mnohem menší. Bylo pozorováno, jak dva bobři společně pokáceli osiku o průměru čtvrt metru za 4 hodiny. Jeden bobr je schopen porazit stromek s kmenem tlustým 12 cm do půl hodiny.  Pod vodou vydrží obvykle 4–5 minut (maximálně 15 minut). Bobři jsou převážně noční zvířata, ale někdy začínají svou práci už odpoledne. Jsou aktivní v průběhu celého roku, ale populace žijící na severním okraji teritoria omezují v zimě svou činnost jen na dopravu připravené potravy z jezera do své nory. Stejně jako většina hlodavců neupadají do zimního spánku.  Bobří populace jsou rozděleny do kolonií, čítajících 4–8 příbuzných jedinců, obvykle rodičovský pár a nedospělá mláďata.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se kůrou a lýkem listnatých stromů a keřů, jejich větvemi a kořeny. Vyhledává především vrby, olše, břízy a osiky. Na jaře a v létě konzumují i některé byliny. Na zimu si mohou shromáždit až 80 m3 dřeva. Uschovávají si jej pod vodou blízko svého hnízda.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Bobři jsou monogamní zvířata. Páří se v lednu nebo únoru a mláďata se rodí od dubna do června. V jednom vrhu jich bývá od 2 do 4 (znamenáno bylo maximum 8 mláďat). Při narození jsou ochlupená a mají již otevřené oči. Jsou kojena průměrně 3 měsíce, i když již ve stáří několika týdnů jim rodiče přinášejí jemné větvičky k okusování.  Pohlavně dospívají ve věku 1,5 – 2 roky; v tom věku jsou rodiči vyhnáni z hnízda. Informace o maximálním doloženém věku se různí – někteří autoři udávají 35–50 let, jiní jen 24.  Pro většinu severoamerických indiánů byl oblíbenou lovnou zvěří, ale například Apačové a Šajeni bobry z náboženských důvodů neloví. Bobří kožešiny indiáni používali ve směnném obchodu s bělochy, jejich výkup od indiánů i bílých traperů již od 17. století organizovala Společnost Hudsonova zálivu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bobři (rod \"Castor\") jsou vodní hlodavci, poslední žijící zástupci čeledi bobrovitých. Vyskytují se v Severní Americe, Evropě a Asii.", "tgt_summary": "河狸属(学名:\"英语:Castor\")是囓齿目河狸科的一属,也是河狸科存活至今的唯一一属,是世界第二大的囓齿动物(仅次于水豚),本属现存两种河狸,分别为美洲河狸(\"Castor canadensis\")与欧亚河狸(\"Castor fiber\")。", "id": 1092679}
{"src_title": "Rozhodčí", "tgt_title": "裁判 (體育)", "src_document": [{"title": "Kolektivní sporty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Termín rozhodčí se poprvé objevil ve fotbale. Původně řešili spory na hřišti kapitáni obou týmů společnou konzultací, ale později vznikla potřeba přítomnosti nezávislého pozorovatele. A tak se na zápasech poprvé objevil rozhodčí. Pak přibyl ještě další, který měl pomáhat hlavnímu při řešení sporů, od roku 1891 nazývaný čárový.", "section_level": 2}, {"title": "Lední hokej.", "content": "Na zápase v ledním hokeji jsou podle nových pravidel IIHF přítomní dva hlavní a dva čároví rozhodčí. Na řešení velmi složitých sporů (zejména v otázce gólů) byl zaveden takzvaný videorozhodčí, který má poradní funkci. Též se tam nacházejí dva brankoví rozhodčí, časoměřič a dva trestoměřiči.  Všichni rozhodčí kromě videorozhodčích, časoměřičů a trestoměřičů nosí podle pravidel podélně pruhovaný dres (hlavní rozhodčí mají na vrchních částech obou rukávů oranžové pásky) a černé kalhoty. Ti, co se pohybují po ledové ploše, mají také brusle a ochrannou přilbu černé barvy. Mezi jejich povinnou výbavu patří kovová píšťalka upevněná na ukazováčku a prostředníčku levé ruky a kovový stahovací metr o délce minimálně 1 m na přeměřování správné délky výstroje hráčů.", "section_level": 2}, {"title": "Fotbal.", "content": "Ve fotbale rozhoduje zápas hlavní rozhodčí, který posuzuje přestupky a góly, a dva pomezní rozhodčí neboli asistenti, jejichž úkolem je zejména signalizovat postavení mimo hru (ofsajd). Všichni rozhodčí kromě delegáta mají většinou dresy žluto-černé barvy, aby byli lépe odlišeni od hráčů, trenýrky, štulpny a kopačky. K výbavě hlavního rozhodčího patří také píšťalka, žlutá a červená karta, pero se zápisníkem na poznámky a mince na úvodní losování polovin pro jednotlivá mužstva. Pomezní rozhodčí mají žluto-oranžové signalizační vlajky a čtvrtý rozhodčí drží ruční světelnou tabuli.", "section_level": 2}, {"title": "Práva a povinnosti rozhodčího.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Povinnosti.", "content": "Rozhodnutí rozhodčího o skutečnostech souvisejících s hrou jsou konečná. Může je ale sám změnit, za předpokladu, že dosud nebyla hra navázána, nebo utkání již nebylo ukončeno.", "section_level": 3}, {"title": "Povinnosti v průběhu hry.", "content": "Dříve jím bývali jen muži, ale nyní se můžeme setkat i s ženami (známou českou rozhodčí je např. Dagmar Damková).", "section_level": 3}], "src_summary": "Rozhodčí (též sudí) je osoba, která dbá na dodržování určených sportovních pravidel. Nejčastěji se s ním setkáme při sportovním utkání nebo při sportovních závodech. Měl by být viditelně rozlišen od hráčů či závodníků. Rozhodčí je v některých sportech součástí hry a proto chtě nechtě hru ovlivňuje i fyzicky, odražený míč od rozhodčího do branky je ale neplatný.", "tgt_summary": "裁判,是在各种体育比赛中以中立态度负责管理比赛秩序,执行比赛规则,维护体育精神及担任公正第三人的官方人员。裁判需要在比赛进行过程中做出各种判决,比如罚球、警告或将球员驱逐出赛场。和裁判一起做工作的还有边线员、发号员、计时员、技术官员等。许多国际比赛中的裁判必须从比赛双方的国家以外的第三国中选出,以示独立、公正和无利益冲突。足球裁判由于多半穿黑色服装,因此经常称为“黑衣判官”,足球裁判的衣袋带有红牌及黄牌,以及一张比赛记录卡。", "id": 87508}
{"src_title": "Wii Remote", "tgt_title": "Wii遙控器", "src_document": [{"title": "Příslušenství.", "content": "Na spodní straně Wii Remote je zástrčka pro připojení další části. Jako je tzv. Nunchuk, ale může to být i Classic Controler pro ovládání starších her (WiiWare a Virtual Console). V současnosti jsou k dispozici příslušenství jako Wii Zapper, což je v podstatě plastový nástavec v podobě pažby, do kterého se Wii Remote vloží a na zadní stranu se upevní Nunchuk.  Většina příslušenství tvoří pouze součásti z plastů do kterých se upevňuje Wii Remote nebo i Nunchuk.", "section_level": 1}, {"title": "Nunchuk.", "content": "Nunchuk (česky a vyslovení: \"Nančak\") převzalo své jméno od dávné asijské zbraně a to z důvodu, že po propojení Nunchuku a Wii Remote je podobnost více než patrná. V Nunchuku je také vestavěný akcelerometr pro měření rychlosti a směru pohybu. Ovladač je symetrický, dá se tedy pohodlně držet jak v levé, tak v pravé ruce.  Společně s Wii Remote tvoří Nunchuku hlavní ovládací prvek většiny her pro konzoli Wii. Lze s nimi simulovat šlapání při cyklistice, natahování luku, simulovat údery při boxu a u mnoha her slouží analogová páčka Nunchuku pro pohyb, kdežto Wii Remote obstarává akce jako například střelbu. Právě pro tyto hry byl vyvinutý Wii Zapper.", "section_level": 2}, {"title": "Wii Balance Board.", "content": "Jeden z nejnovějších prvků ovládání konzole Wii zapojuje do práce také spodní části těla. Hráč na podložce musí stát a ta pak přebírá informace o náklonu celého těla a přesunu váhy. Povrch podložky je vybaven řadou tlakových senzorů, které indikují pohyby nejen samotných nohou ale i náklon osoby na podložce..  Wii Balance Board je nabízena jako součást Wii Fit balíku, který je určen pro cvičení s konzolí Wii. Její využití se už ale objevuje i v nových hrách, jako například Avatar.", "section_level": 2}, {"title": "Wii Zapper.", "content": "Wii Zapper je maketa obouruční palné zbraně do které se připojuje Wii Remote i Nunchacku. Společně tak tvoří nový ovládací prvek vhodný pro akční hry. Jde o jedno z ne-elektronického příslušenství. Sám o sobě neobsahuje žádnou elektroniku a dodává pouze tvar zbraně.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "Další ovládací prvky lze rozdělit na aktivní, které obsahují vlastní elektronickou část a pasivní, tedy ty které slouží pouze jako nástavce pro Wii Remote a jiné elektronické prvky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Wii Remote (přezdívaný WiiMote), je ovladač herní konzole Nintendo Wii.", "tgt_summary": "是任天堂游戏主机Wii的主要控制器(摇杆)。Wii遥控器的外型为棒状,就如同电视遥控器一样,可单手操作。除了像一般遥控器可以用按钮来控制,它还有两项功能:指向定位及动作感应。前者就如同光线枪或鼠标一般可以控制萤幕上的光标,后者可侦测三维空间当中的移动及旋转,结合两者可以达成所谓的「体感操作」。玩者可以透过移动和指向来与电视萤幕上的虚拟物件产生互动,此外也可借由连接扩充设备延伸控制器的功能。", "id": 720708}
{"src_title": "Polyarchie", "tgt_title": "多头政体", "src_document": [{"title": "Původ termínu.", "content": "První použití termínu polyarchie se datuje do roku 1914. Termín v roce 1953 znovu oživili a definovali Robert A. Dahl a Charles E. Lindblom v jejich společném díle \"Politics, Economics, and Welfare\". Robert A. Dahl teorii dále rozvinul a zpřesnil ve svých studiích \"A Preface to Democratic Theory\" (1956), \"Pluralist democracy in the United States: conflict and consent\" (1968), \"Polyarchy: Participation and Opposition\" (1971), \"Dilemmas of Pluralist Democracy: Autonomy vs. Control\" (1983) a \"Democracy and Its Critics\" (1989). Samotný termín se však nevžil ani mezi odbornou společností a často je používán jen ve významu Dahlovy definice pluralitní demokracie.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Teorie polyarchie poskytuje vysvětlení moderní demokracie, ve kterém Dahl označuje demokracii za nedosažitelný ideál, kterému se v praxi blíží právě polyarchie. Moderní demokracií rozuměl zřízení, ve kterém se zákony vztahují pouze na občany, kteří mají politická práva či reálnou šanci je v budoucnu získat (tedy například děti). Jednotlivec v demokracii je považován za držitele osobní autonomie, tedy stavu, ve kterém je právě on mluvčím svých zájmů, současně ve společnosti existuje vnitřní rovnoprávnost jednotlivců. Tento přístup si vynucuje přiznání, že si lidé jsou schopni vládnout sami, a to ke prospěchu celku.  Pro polyarchie je vhodné, aby byla společnost etnicky či nábožensky homogenní, čím se předejde destabilizujícím konfliktům. Přesto Dahl upzorňuje, že existují země jako Švýcarsko, Belgie a Nizozemsko, kde je výrazný subkulturní pluralismus a přesto jsou tyto systémy stabilní. Jako vysvětlení udává historický vysoký stupeň rozvinutosti podmínek a rysů polyarchie ve zmíněných státech.  Vznik polyarchií Dahl datuje do 19. století, jejich plný rozvoj však až do století dvacátého. Vývoj polyarchií řadí do tří období:  První období je spojené se vznikem Spojených států amerických a Velkou francouzskou revolucí. Toto období vedlo k velmi pozvolnému utváření polyarchií, které se zcela vyvinuly až v letech 1870-1930. Mezi období let 1931-1949 je typické dynamickým zrodem a brzkým zánikem nových polyarchií. Padesátá léta jsou roky obrody některých meziválečných polyarchií. V osmdesátých letech dochází ke vzniku nových polyarchií převážně v Latinské Americe.", "section_level": 1}, {"title": "Kritéria polyarchie.", "content": "Čím je stupeň kritérií vyšší, tím se reálná polyarchie více blíží k ideální demokracii. Kritérii jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Rysy polyarchie.", "content": "Základní rysy specifické reálné formy demokratického zřízení (tedy polyarchie) Dahl stanovil v osmdesátých letech 20. století. Jsou následující:  Volení úředíci mají kontrolující roli nad výkonnou mocí Vlády, tato jejich role vychází z Ústavy. Tito úředníci jsou voleni v pravidelných a svobodných volbách. Právo volit a být zvolen jsou základními rysy polyarchie, kterými se umožňuje participace. Jediným rozdílem je, že pasivní volební právo má být zabezpečeno vyšším věkem než právo aktivní. V polyarchii musí mít lid rovné podmínky k dosažení informací či práva zakládat spolky a politické strany. V polyarchiích také musí proběhnout proces liberalizace, což se například projeví tolerancí opozice.", "section_level": 2}], "src_summary": "Teorie polyarchie (z řeckého \"poly\" - mnoho a \"arché\" - vláda) je politologická teorie, kterou v padesátých letech 20. století definoval americký politolog Robert A. Dahl. Jedná se o empirickou teorii demokracie. Termín polyarchie v Dahlově chápání označuje moderní politickou realitu ideálu demokracie. Teorie byla vypracována na modelovém příkladu politického systému Spojených států amerických.", "tgt_summary": "多头政体(英语:Polyarchy),又译“多头政治”、“多元民主”、“多元政体”,指一种充分发展的代议制政体,可以视作现代代议民主制的替代词,其最重要的特点是公开就某政治议题进行争论的政治自由,以及选举和被选举权为代表的政治参与权。美国著名政治学家罗伯特·达尔在其于1953年出版的《政治、经济与福利》一书提出了“多元民主”这一政治学概念。1971年出版的《多头政体:政治参与和反对派》深刻阐述“多头政体”这一观点。达尔认为,政府决策的制定并不是就某些基本政策事宜统一起来的多数人的庄严进程,它是对相对少的群体的安抚。民主与专制的区别不在于是否是“多数人的统治”,而在于是否是“多重少数人的统治”。", "id": 735063}
{"src_title": "Server Message Block", "tgt_title": "伺服器訊息區塊", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Protokol SMB vyvinul Barry Feigenbaum ve firmě IBM s cílem změnit DOSové \"přerušení 33\" (21h) pro přístup k lokálním souborům na síťový systém souborů. Microsoft provedl významné změny a protokol včlenil do produktu LAN Manager, který vyvíjel spolu s firmou 3Com (kolem roku 1990). Microsoft protokol dále rozvíjel ve Windows for Workgroups (1992) i dalších verzích Microsoft Windows.  Projekt Samba přinesl svobodnou implementaci SMB protokolu vyvinutou pomocí reverzního inženýrství.  Ve Windows Vista (vydané v roce 2007) byla představena 2. verze protokolu (Server Message Block verze 2.0).", "section_level": 1}, {"title": "Implementace.", "content": "Protokol je díky firmě Microsoft rozšířený v oblasti souborových serverů a klientů sítí LAN. Protokol SMB využívají souborové a tiskové servery síťových operačních systémů IBM (např. LAN Server, OS/2) a Microsoft (např. LAN Manager, Windows NT). Protokol pracuje na principu klient-server. Server umožňuje klientům sítě přistupovat k tzv. sdíleným prostředkům, např. sdíleným diskům, adresářům, tiskovým frontám nebo pojmenovaným kanálům. Sdílené prostředky jsou rozpoznávány pomocí síťové adresy UNC (\\\\jméno_serveru\\jméno_zdroje). Klientská část má za úkol definovat požadavky na sdílené prostředky serveru. Server vykonává rozbor požadavků odeslaných klientem ve tvaru bloku (paketu) SMB, porovnává přístupová práva a na podkladě přístupových práv zahajuje požadovanou operaci (vytvoření adresáře, spuštění souboru atd.). Výsledek je s odpovědí poslán klientu identickým blokem SMB.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup ke sdíleným prostředkům.", "content": "Z pohledu serveru SMB k přístupu ke sdíleným prostředkům máme dva pohledy:  V prvním případě server povoluje přístup ke sdíleným prostředkům na základě správného hesla, které je přiřazeno k jednotlivému sdílenému prostředku. Po zadání správného hesla klientem je klientu přidělen identifikátor prostředku NID (Network ID), pomocí něhož přistupuje k prostředku.  V druhém případě se klient přihlašuje na server hned pomocí jména a hesla a v případě správnosti server přiřadí klientu uživatelský identifikátor UID (User ID), pomocí něhož server odvozuje přístupová práva při manipulaci se sdíleným prostředkem.", "section_level": 2}, {"title": "SMB2 / SMB3.", "content": "Microsoft představil novou verzi Server Message Block (SMB) protokolu (SMB 2.0 nebo SMB2) s Windows Vista v roce 2006. Ačkoli je protokol proprietární, specifikace byly publikovány a ostatním systémům byla umožněna spolupráce s operačními systémy společnosti Microsoft, které používají nový protokol.  SMB2 redukuje velikost protokolu SMB1.0 tím, že snižuje počet příkazů a podpříkazů ze stovek na pouhých devatenáct. Má pipelining (řetězení), to znamená odeslání dalších požadavků dříve než přijde odpověď na předchozí požadavek, čímž dochází ke zvýšení výkonu. To dodává schopnost sloučit více akcí do jednoho požadavku, který významně redukuje počet kruhových cest, výsledkem toho je zlepšení výkonu. SMB1 má také slučovací mechanismus, známý jako AndX, k sloučení více akcí, ale klienti Microsoftu používají AndX jen zřídka kdy. To také zavádí pojem „Odolný přenos souborů“, což umožňuje připojení přežít krátké výpadky sítě, které jsou typické v bezdrátové síti, aniž by bylo nutné se opětovně připojovat.  SMB2 má podporu pro symbolické adresy. Mezi další vylepšení patří kešování vlastností souborů, zlepšení podepisování zpráv pomocí hašovacího algoritmu HMAC SHA-256 a lepší škálovatelnost zvýšením počtu uživatelů, sdílených a otevřených souborů. Protokol SMB1 používá 16 bitovou velikost dat, což omezuje maximální velikost bloku na 64 KiB. SMB2 využívá pro offset v souboru 32 bitů nebo 64 a 128 bitů, čímž se odstraňuje předchozí omezení na velikost bloku, což zlepšuje výkon a přenos velkých souborů přes rychlé sítě.  Windows Vista/Server 2008 a starší operační systémy používají SMB2, když komunikují s dalšími stroji, které jsou také schopny používat SMB2. Protokol SMB1 je nadále používán při komunikaci se staršími verzemi Windows, Sambou či NAS. Samba 3.5 obsahuje experimentální podporu SMB2. Samba 3.6 již SMB2 plně podporuje, s výjimkou změny uživatelských kvót s využitím nástrojů systému Windows pro řízení kvót.  Když byl SMB2 představen, přinesl mnoho výhod. SMB1, původně vyvinut IBM, se později stal součástí nejrůznějších operačních systému, kromě Windows například Xenix, OS/2 a VMS.", "section_level": 1}, {"title": "SMB 2.1.", "content": "SMB 2.1 byl zaveden s Windows 7 a Windows Server 2008 R2, přinesl drobné vylepšení výkonu.", "section_level": 2}, {"title": "SMB 3.0.", "content": "SMB 3.0 (předchozí název byl SMB 2.2) byl zaveden s Windows 8 a Windows Server 2012. Přinesl několik významných změn, například SMB Direct Protocol a SMB Multichannel, které přinášejí nové funkce a zlepšují výkon SMB2, zejména při použití ve virtualizovaných datových centrech.", "section_level": 2}, {"title": "SMB 3.02.", "content": "SMB 3.02 byl zaveden s Windows 8.1 a Windows Server 2012 R2.", "section_level": 2}], "src_summary": "Server Message Block (SMB), známý také jako Common Internet File System (CIFS), je síťový komunikační protokol aplikační vrstvy, který slouží ke sdílenému přístupu k souborům, tiskárnám, sériovým portům a další komunikaci mezi uzly na síti. Poskytuje také autentizovaný mechanismus pro meziprocesovou komunikaci. Je využíván hlavně na počítačích s operačními systémy rodiny Windows.", "tgt_summary": "服务器讯息区块(Server Message Block,缩写为SMB),又称网络文件共享系统(Common Internet File System,缩写为CIFS, ),一种应用层网络传输协议,由微软开发,主要功能是使网络上的机器能够共享计算机文件、打印机、串行端口和通讯等资源。它也提供经认证的行程间通讯机能。它主要用在装有Microsoft Windows的机器上,在这样的机器上被称为Microsoft Windows Network。", "id": 813427}
{"src_title": "Abbé Pierre", "tgt_title": "皮埃爾神父", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Abbé Pierre, tehdy Henri Groues, se narodil do velmi zámožné továrnické rodiny. V 19 letech vstoupil do řádu kapucínů. Kvůli plicní tuberkulóze ale musel po několika letech přísný řád opustit a stal se kaplanem v Grenoblu. Během 2. světové války se po obsazení Francie nacisty angažoval v odboji a pomáhal Židům utíkat do Švýcarska.  Po válce byl několik let členem francouzského parlamentu. V roce 1949 založil na pařížském předměstí Neuilly-sur-Seine Emauzské hnutí, jež se stará o chudé, zejména bezdomovce. V současnosti působí v 50 zemích světa. Veřejnosti se stal abbé Pierre známým během tuhé zimy na přelomu let 1953–54, kdy na vlnách rozhlasu emotivně burcoval k pomoci mrznoucím bezdomovcům. Jeho popularita pak ve Francii rok od roku rostla.", "section_level": 1}, {"title": "Názory.", "content": "V posledních letech svého života se abbé Pierre od oficiální římskokatolické církve vzdálil. Ve své poslední knize \"„Můj Bože... proč“\" z roku 2005 se nekonformně vyslovil k povinnému celibátu, homosexuálním partnerstvím či kněžskému svěcení žen.  Psal i o osobních tématech, např. svém vlastním zacházení se sexualitou. Přiznal, že několikrát měl letmé sexuální vztahy. \"„Ale nikdy jsem neměl pevný vztah, protože jsem nedovolil, aby sexuální touha ve mně zakořenila.\"\" Připustil, že zná sexuální touhu a \"„její velmi zřídkavé uspokojení, ale toto uspokojení bylo ve skutečnosti zdrojem nespokojenosti, protože jsem cítil, že jsem nebyl v pravdě.“\"  Pierre také vyslovil lítost nad tím, že se papežství stalo \"„příliš mocným\"\". Katolicismus se podle něj musí osvobodit od \"„římského poručníkování místním církvím\"\". To je podmínkou pro to, aby se církev stala znovu \"„evangelijní“\" a aby bylo možné smíření mezi křesťany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abbé Pierre, původně Henri Antoine Grouès (5. srpna 1912 Lyon, Francie – 22. ledna 2007 Paříž), byl francouzský katolický kněz, kapucín a nositel Řádu čestné legie.", "tgt_summary": "亨利·格鲁埃,即皮埃尔神父(,1912年-8月5日-2007年-1月22日),天主教神父,慈善家,法国抵抗运动成员,国民议会议员。皮埃尔神父一生致力于救助贫困人群,无家可归者,为其争取权益。他多年被法国大众评为“法国最受欢迎的人”,是法国家喻户晓的慈善家。2005年,法国国家二台举行了“最伟大的法国人”的评选活动,皮埃尔神父名列第三。", "id": 539877}
{"src_title": "Kabelová televize", "tgt_title": "有线电视", "src_document": [{"title": "Účel kabelové televize.", "content": "Jejím účelem je přinést zákazníkovi širší nabídku televizních programů a širokopásmových datových služeb. Dalším významným atributem je schopnost přenášet obraz ve vyšší kvalitě, než když je přenášen terestriálně, díky stíněné kabeláži odolné proti vnějším ruchům.  Díky vhodným fyzikálním vlastnostem používané kabeláže je v ČR populární také poskytování internetových služeb, které zaznamenaly v první polovině 1. dekády 21. století dramatický nárůst uživatelů. Příčiny je možné hledat v dlouhotrvajícím monopolním postavení společnosti Český Telecom.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Původním záměrem kabelové televize bylo přenést televizní signál všude tam, kam z určitých příčin (např. geografických) nebylo možné vysílat. Termín \"kabelová televize\" má prapůvod v sousloví \"Community Antenna Television\" a plně vystihuje výše uvedené. Rozvod televizního signálu ze společné antény, umístěné na vhodném místě, všem cílovým uživatelům. Technologie se stala velice populární zejména v severní Americe, Evropě, Austrálii a východní Asii. Naproti tomu se příliš neuchytila v řídce obydlených oblastech Afriky, kde bylo její zavádění nerentabilní. Oproti tomu se zde významně prosadily bezdrátové systémy, např. satelitní televize.", "section_level": 1}, {"title": "Technologie.", "content": "Původně byly k rozvodu signálu využívány koaxiální kabely, které byly díky pokroku nahrazovány také optickou kabeláží. Od devadesátých let 20. století je nejběžnějším nosníkem hybridní opticko-koaxiální kabeláž, tedy kombinace kabeláže optické (páteřní části rozvodu) i koaxiální (rozvody do jednotlivých domácností). Tradiční kabelové televize využívaly pro přenos výlučně analogový signál (radiové vlny), v průběhu času ovšem dochází k digitalizaci, která umožňuje v komprimované formě poskytnout daleko více televizních programů a v lepší kvalitě oproti analogově šířeným programům, stejně jako digitální přenos dat, telefonování nebo VoD (\"Video on Demand\").", "section_level": 1}, {"title": "Zapojení bytů.", "content": "Rozvodová skříň se zesilovači a rozbočovači je obvykle umístěna na chodbě domu a do jednotlivých bytů je signál veden koaxiálními kabely. Základními zapojení bytů jsou hvězda a kaskáda, případně mini hvězda a hřeben.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kabelová televize (\"CATV\") je komerční označení pro technologii přenosu obrazu a dat prostřednictvím kabelových rozvodů. Někdy se užívá i zkratka \"TKR\", která znamená \"televizní kabelový rozvod\".", "tgt_summary": "有线电视是一种使用同轴电缆作为介质直接传送电视,调频广播节目到用户电视机的一种系统。它的相对是无线电视(或称地面电视)和卫星电视。", "id": 2231851}
{"src_title": "Nikolaj Ivanovič Lobačevskij", "tgt_title": "尼古拉·罗巴切夫斯基", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Lobačevského otec Ivan Maximovič Lobačevskij byl úředníkem zeměměřičské kanceláře v Nižném Novgorodě. Když v roce 1800 zemřel, odstěhoval se malý Nikolaj se svojí matkou Praskoviou Alexandrovnou Lobačevskou a dvěma bratry do Kazaně. Zde Lobačevskij vystudoval gymnázium a poté navštěvoval nedávno založenou Kazaňskou státní univerzitu, kde v roce 1811 získal titul magistr v oboru matematika a fyzika. Během studia byl nejvíce ovlivněn svým profesorem Martinem Bartelsem. Právě Bartelsovy přednášky z dějin matematiky pravděpodobně podnítily pozdější Lobačevského zájem o Euklidovy axiomy. Koncem roku 1811 Lobačevskij vydává úvahu Teorie eliptického pohybu nebeských těles. Kromě vědeckých úkolů se věnoval také pedagogické činnosti a stal se asistentem čisté matematiky. Až do r. 1816 přednášel o teorii čísel podle Gausse a Legendra. V únoru 1816 se stal mimořádným profesorem. V dalších letech vedl semináře aritmetiky, algebry a trigonometrie, geometrie, diferenciálního a integrálního počtu. V r. 1819 se stal děkanem matematicko-fyzikální fakulty. V r. 1822 byl jmenován řádným profesorem. V r. 1824 byl vyznamenán řádem sv. Vladimíra IV. stupně. Kromě matematiky a fyziky vyučoval také astronomii. V této době Lobačevskij zpracoval rukopis učebnice \"Geometrie\", v níž se zabýval pátým Eukleidovým postulátem, ale řešení problému rovnoběžek ještě nenašel. Tato učebnice nebyla za autorova života publikována. O svém díle s názvem \"Stručný výklad základů geometrie s přísným důkazem teorémy o paralelách\" přednesl přednášku 23. února 1826. Znamenala posun v tzv. neeukleidovské geometrii. Vyslovil předpoklad, že v rovině lze k dané přímce bodem ležícím mimo tuto přímku vést alespoň dvě různé přímky, které ji neprotínají. Jeho druhá učebnice, věnovaná algebře, byla publikována až v r. 1834.  Vedle nadání pro matematiku měl skvělé organizační schopnosti. Kromě pedagogické a vědecké činnosti na univerzitě vykonával řadu dalších činností: byl hlavním knihovníkem, předsedal stavební komisi, vedl fyzikální kabinet, byl redaktorem univerzitního vědeckého časopisu.  V r. 1827 byl pětatřicetiletý Lobačevskij zvolen rektorem Kazaňské univerzity. V r. 1836 navštívil Kazaňskou univerzitu car Mikuláš I., který Lobačevského vyznamenal řádem sv. Anny II. stupně spojeným s právem dědičného šlechtického titulu. V r. 1836 byl povýšen do šlechtického stavu a získal svůj vlastní erb. Funkci rektora zastával až do r. 1846. Jeho zásluhou se provinční Kazaňská univerzita zařadila mezi uznávané a nejlépe hodnocené vzdělávací ústavy v Rusku.  Roku 1832 se oženil s Varvarou Alexejevnou Mojsejevovou a měl s ní sedm dětí.  V letech 1846–1856 byl inspektorem Kazaňského školského okruhu. V tomto období byl jeho osobní i profesionální život složitý a neradostný. Po třiceti letech služby byl zbaven všech akademických funkcí na univerzitě. Zemřely mu dvě děti, kvůli dluhům musel prodat dům a sám měl zdravotní potíže, zhoršil se mu zrak. Poslední práci nazvanou \"Pangeometrie\" diktoval již slepý svým žákům v roce 1855. Zemřel 24. 2. 1856 v Kazani.  Úplné vydání jeho vědeckých spisů se podařilo realizovat až v r. 1883.  Po Lobačevském je taktéž pojmenován kráter na Měsíci.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká práce.", "content": "Lobačevského největším přínosem matematice bylo objevení neeuklidovské geometrie, zejména pak prokázání nedokazatelnosti pátého Eukleidova postulátu ze zbylých čtyř. Lobačevskij konkrétně objevil jeden druh neeuklidovské geometrie, který se dnes nazývá hyperbolická geometrie. O tomto svém objevu informoval Lobačevskij poprvé 23. února 1826 na schůzce katedry fyziky a matematiky univerzity v Kazani, ale publikoval ho poprvé až na přelomu let 1829 a 1830 v časopise \"Věstník Kazaňské univerzity (Вестник Казанского университета)\". Význam Lobačevského práce byl plně doceněn až několik desítek let po jeho smrti – v podstatě až tehdy, když Albert Einstein použil zobecnění Lobačevského myšlenek k matematické formulaci svojí obecné teorie relativity. Lobačevskij napsal během svého života několik knih zabývajících se základy geometrie, z nichž nejvýznamnější je kniha \"Geometrija\".  Lobačevskij se také zabýval aproximativním hledáním kořenů algebraických rovnic a objevil metodu, dnes známou pod jménem Dandelin-Gräffeova.  Lobačevskij definoval pojem funkce jako korespondenci mezi dvěma obory reálných čísel ještě krátce před Dirichletem, který tuto definici zpopularizoval.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nikolaj Ivanovič Lobačevskij () (1. prosince 1792, Nižnij Novgorod – 24. února 1856, Kazaň ) byl ruský matematik. Zabýval se zejména geometrií. Objevil takzvanou neeukleidovskou geometrii, čímž mimo jiné negativně rozřešil staletí trvající problém, zda je možné dokázat pátý Eukleidův postulát z předchozích čtyř.", "tgt_summary": "尼古拉·伊万诺维奇·罗巴切夫斯基(,1792年-12月1日-1856年-2月24日),俄罗斯数学家,非欧几何的早期发现人之一。", "id": 658184}
{"src_title": "Dostih", "tgt_title": "賽馬", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Od počátku 18. století se na popud britského krále Jakuba I. konaly první soutěže nejlepších koní. Kvůli nim nechal založit roku 1711 první moderní dostihové závodiště v Ascotu. V roce 1752 vznikla v Anglii organizace Jockey Club, jejíž náplní bylo dostihy řídit. Byl vypracován dostihový řád, který řešil systém soutěží a kategorií koní v různých věkových třídách. Tento systém pak zavedly i ostatní státy ve světě.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy dostihů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podle kategorie.", "content": "Kategorií se vyjadřuje kvalita koní v dostihu a finanční dotace dostihu. Od nejnižší jsou kategorie seřazeny:", "section_level": 2}, {"title": "Dostihy v ČR.", "content": "Cvalové dostihy, stejně jako chov plnokrevníka, v ČR organizuje a kontroluje Jockey Club České republiky (JCČR). V těchto oblastech také zastupuje Českou republiku v zahraničí. JCČR vydává předpisy pro cvalové dostihy, povoluje pořádání dostihů, registruje majitele a vydává licence jezdcům a trenérům. Dále schvaluje propozice pořádaných dostihů, jmenuje handicapera, stanovuje poplatky pro účastníky dostihového provozu a může dočasně měnit Dostihový řád. Rozhodnutí a informace pak zveřejňuje ve Věstníku ČT. Vydává dostihovou ročenku, která obsahuje všechny výsledky a statistiky za uplynulou dostihovou sezónu.", "section_level": 1}, {"title": "Majitelé, trenéři a jezdci.", "content": "Všem těmto osobám vydává oprávnění k účasti v dostihovém provozu Jockey Club ČR. Majitel registrací u Jockey Clubu ČR získá právo své koně do dostihů přihlašovat, škrtat je a pobírat vyhrané ceny. Majitele může téměř ve všech věcech týkajících se účasti jeho svěřenců v dostizích zastupovat trenér, což jistě usnadňuje práci oběma stranám. Majitel si u Jockey Clubu ČR zaregistruje jméno své stáje, za kterou jeho koně startují. Dále si zaregistruje dostihové barvy, tzn. barevné provedení dresu a čapky, které nosí jezdec v dostihu. Pokud v dostihu startuje víc koní jednoho majitele, jsou odlišeni různou barvou čapky.  Trenérům a jezdcům se uděluje licence na základě absolvování příslušných kurzů nebo studijních oborů. Dostihoví jezdci se dělí na jezdce z povolání a amatéry. Jezdci z povolání pak vždy před jménem nesou titul žák (ještě se učí na specializované škole), jezdec (již vyučený jezdec, který ještě nedosáhl 50 vítězství), nebo žokej (vyučený jezdec, který dosáhl 50 vítězství). Titul žokej se uděluje zvlášť v rovinových a překážkových dostizích. Jeden jezdec tedy může nést titul jezdec na rovinách a žokej na překážkách nebo obráceně. Za odježdění dostihu profesionální jezdec dostává jízdné stanovené Jockey Clubem ČR, v případě vítězství jeho dvojnásobek plus procenta z výhry. Další odměny, podíl z vyhrané ceny nebo cestovné záleží na dohodě mezi jezdcem a majitelem. Amatéři za jízdu v dostihu nárok na mzdu nebo odměnu nemají. Mohou pouze převzít čestné ceny a majitel koně jim může proplatit cestovní náklady.", "section_level": 2}, {"title": "Účast koní v dostizích.", "content": "Pořadatel dostihů vypracuje propozice každého dostihu, které obsahují informace o dostihu a podmínky pro účast koní v něm. Tyto propozice jsou schváleny Jockey Clubem ČR a zveřejněny ve Věstníku ČT. Když je pro daného koně vybrán vhodný dostih, majitel nebo trenér podá přihlášku, která mimo jiné obsahuje identifikační údaje daného dostihu, jméno koně a jeho věk, nesenou hmotnost dle propozic a název stáje. Současně také zaplatí zápisné stanovené v propozicích. Po uzávěrce přihlášek vydá pořadatel seznam přihlášených koní. Následuje oznámení koně do dostihu, se kterým je rovněž spojen poplatek. V oznámení startujících koní (OSK) se mimo jiné udává již i jméno jezdce, skutečně nesené zatížení a dostihové barvy. Na jeho základě se sestavuje startovní listina („startka“). Na ní už mají startující koně přidělená startovní čísla, která se určují losem. U koní, kteří mají problémy vydržet ve startovacích boxech delší dobu, lze požádat o přidělení nejvyššího startovního čísla, což ale taky znamená nejnevýhodnější startovní pozici. Koně lze za poplatek z dostihu opět škrtnout.  Podobně jsou nastaveny podmínky i v ostatních zemích, z nichž každá má svoji dostihovou autoritu. Samozřejmě v určitých aspektech dostihového provozu existují odlišnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh dostihového dne.", "content": "Během jednoho dostihového dne se na závodišti koná vždy několik dostihů, nejčastěji 7 až 10. Na průběh dostihů dohlíží dostihová komise, která je pro každý dostihový den ustavena pořadatelem z osob na seznamu JCČR oprávněných zastávat funkci předsedy nebo člena dostihové komise. Komise musí mít alespoň 3 členy včetně předsedy. K jejím úkolům patří především kontrola stavu dráhy, kontrola správnosti kursů dostihů, schvalování výsledků, řešení protestů proti průběhu dostihu a postihování přestupků.  Před dostihem se jezdec ve vážnici za přítomnosti trenéra zváží ve všem oblečení, s ochrannou vestou a sedlem s příslušenstvím, do hmotnostního zatížení se ale nezapočítávají přilba a bičík. Správnou hmotnost kontroluje rozhodčí u váhy. Trenér si pak sedlo vezme a koně nasedlá v sedlišti, které se nachází u padoku. V ČR se jako v dalších zemích může s povolením sedlat i mimo sedliště, v některých státech to není předepsáno, ale například Velká Británie žádné výjimky nepřipouští. V zahraničí a na českých závodištích s dostupnou technologií pověřený veterinář načte mikročip, který má kůň implantovaný pod kůží, a zkontroluje tak jeho totožnost. Koně pak provádí ošetřovatel v padoku. Diváci mají možnost si koně prohlédnout a podle toho, jak se jim líbí, popřípadě podle informací v dostihovém programu můžou tipovat umístění koní a třeba i uzavřít sázky. Jezdci na pokyn rozhodčího u startu (startéra) opustí vážnici a přejdou do padoku, kde dostanou poslední pokyny od trenéra a majitele koně (tzv. ordre). Startér pak jezdce vyzve, aby nasedli, a koně odchází na dráhu ke zkušebnímu cvalu. V překážkových dostizích navíc musí koně absolvovat zkušební skok. V případě pádu nebo dvojího zastavení nebo vybočení před překážkou jsou vyloučeni. Zkušební cval a skok umožňují dostihové komisi, aby se přesvědčila, že kůň je zdravotně způsobilý dostih absolvovat. Pak se jezdci s koňmi dostaví na místo startu. Rovinové dostihy se startují ze startovacích boxů. Startér dá pokyn k zavádění koní od nejnižšího startovacího čísla. Pokud některý kůň odmítá do boxu vstoupit, je na uvážení startéra, jak dlouho dobu mu poskytne, než dostih odstartuje případně bez něj. Startér pak dostih odstartuje odmávnutím červeným praporkem a otevřením předních dvířek boxů. Pokud je start bez problémů, a tedy platný, pomocný startér, který stojí v cílové rovině a drží nad hlavou bílý praporek, také praporkem mávne dolů. Pokud by start regulérní nebyl, oba startéři nechávají praporky nahoře a upozorňují jezdce, aby se vrátili k jeho opakování. Překážkové dostihy a rovinové dostihy na závodištích bez startovacích boxů se startují praporkem. Startér koně srovná pokud možno do řady a odmávne start praporkem. Kůň, který jako první nosem protne linii cíle, vítězí. Určení pořadí koní v cíli má na starosti rozhodčí u cíle. Ihned po doběhu se jezdci umístění na dotovaných pozicích a jezdec na první nedotované pozici (v některých zemích všichni jezdci) musí jít odvážit, opět se stejnou výstrojí jako před dostihem. Pokud proti průběhu dostihu nebyl podán protest a je potvrzeno, že umístění koně nesli předepsané zatížení, doběh schválí dostihová komise, a výsledek je oficiálně platný. V některých zemích je každý vítěz podroben antidopingové zkoušce, pro kterou se jako vzorek odebírá moč, popřípadě krev. V ČR mají JCČR a dostihová komise právo, nechat před nebo po dostihu odebrat vzorky koním, kteří figurují na OSK.  Po oficiálním schválení výsledku se přikročí k dekorování vítězů. Ceny jsou v cílové rovině nebo v padoku pro vítěze předány jezdci, majiteli a trenérovi vítězného koně.  Majitel vítěze dostává nejvýš polovinu z ceny (dotace) dostihu. Majitelé umístěných koní, tedy koní na zbylých dotovaných místech, si mezi sebe podle propozic rozdělí zbylou část dotace. V ČR se umístěním většinou myslí druhé až páté místo, při Velké pardubické se ale ceny rozdělují mezi prvních sedm koní. Pro prvních pět míst se používá pojem „tabule“. Umístit se „na tabuli“ tedy znamená být mezi prvními pěti.", "section_level": 1}, {"title": "Pohlaví jezdců a koní.", "content": "Ženy a muži soutěží v tomto druhu sportu společně (obdobně jako je tomu u jezdectví). Některých dostihů se zúčastní hřebci, klisny a valaši společně, některé dostihy jsou vypisovány pouze pro klisny - například Jarní cena klisen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dostih je závod koní, ve kterém se účastníci snaží dostat do cíle jako první, a prokázat tak výkonnost koně, která je následně důležitá pro případné zařazení do chovu. Dostihy se pořádají i chrtí a klusácké, tento článek se však věnuje pouze dostihům cvalovým. Dostihy se v dnešní době pořádají na dostihových závodištích, každý dostih má určité propozice. \"Dostihový sport\" je samostatné sportovní odvětví, které se odlišuje od jezdeckého sportu.", "tgt_summary": "赛马(Horse racing)是一项已经存在很多世纪的马术运动,广义而言是使用人类马科动物比赛的赛事。罗马帝国时代的二轮战车比赛就是一个较早的例子,又或者如同挪威神话中神奥丁和巨人Hrungnir之间的战马比赛。它不可避免的常与赌博——对比赛结果的打赌活动——联系在一起。", "id": 1511196}
{"src_title": "Information Technology Infrastructure Library", "tgt_title": "信息技术基础架构库", "src_document": [{"title": "ITIL 2011 Edition.", "content": "Koncem roku 2011 byly ve verzi ITIL V3 realizované změny a verze byla označená jako ITIL 2011 Edition. Vůči původnímu vydání ITIL V3 z roku 2007 změny proběhly především ve sjednocení osnovy všech 5 ústředních knih a tím se zpřehlednily struktury popisu procesů, aktivit, rolí a funkcí.  Názvy publikací zůstaly nezměněny, ale již se v ITILu nepoužívá označení V3.", "section_level": 1}, {"title": "ITIL V3.", "content": "Základní princip ITIL V3 je postaven na řízení životního cyklu služby IT, resp. na řízení hodnoty, kterou informační technologie poskytují svým zákazníkům, tj. odběratelům služeb IT. Ve vydaných 5 ústředních knihách popisuje ITIL V3 až 26 procesů.", "section_level": 2}, {"title": "ITIL V2.", "content": "Knihovna ITILv2 je rozdělena do několika částí, zaměřených na specifickou oblast řízení IT služeb, které odpovídají klíčovým procesům v IT oddělení a vzájemně se prolínají. Dodávka IT služeb (IT Service Delivery) a Podpora IT služeb (IT service Support) se běžně dohromady označují jako IT Service Management (ITSM).  ITIL přináší moderní, procesně orientovaný přístup k řízení IT služeb (na rozdíl od tradičního funkčně-liniového řízení). Proces je logický sled činností transformujících nějaký vstup na nějaký výstup, přičemž plnění jednotlivých činností v procesu je zajišťováno rolemi s jasně definovanými odpovědnostmi. Celý proces je řízen, monitorován, měřen, vyhodnocován a neustále vylepšován, což je odpovědností vlastníka procesu.  Tento rys vyplývá přímo ze samotné podstaty ITSM; všechny procesy se navrhují s ohledem na potřeby zákazníka, tzn. každá aktivita, každý úkon v každém procesu musí přinášet nějakou přidanou hodnotu pro zákazníka - pokud ne, pak je taková činnost nadbytečná. Součástí přístupu k zákazníkovi je i správné definování SLA s OLA.  Jednoznačná terminologie je někdy málo doceňovanou nebo úplně opomíjenou charakteristikou ITIL, ale jen do té doby, než budeme poprvé v praxi řešit nedorozumění plynoucí z toho, že někdo používá stejný termín v jiném významu, než očekáváme.  Rámec ITSM procesů podle ITIL je nezávislý na jakékoliv platformě. Dokonce je možné ITIL použít i pro navržení procesů (úplně mimo oblast ICT) v jakékoliv firmě, která podniká ve službách.  Knihovna je volně dostupná, což znamená, že každý si může knihy ITIL koupit a procesy ITSM podle ITIL ve svém podniku implementovat, aniž by musel platit jakékoliv další licenční poplatky. Tato skutečnost mj. přispěla k rychlému celosvětovému rozšíření ITIL.", "section_level": 2}], "src_summary": "Information Technology Infrastructure Library (ITIL) je soubor praxí prověřených konceptů a postupů, které umožňují lépe plánovat, využívat a zkvalitňovat využití informačních technologií (IT), a to jak ze strany dodavatelů IT služeb, tak i z pohledu zákazníků. Projekt vznikl ve Velké Británii v letech 1985 až 1995 a kromě Velké Británie byl využíván i v Nizozemsku. V letech 2000 – 2004 byl projekt přepracován, novou verzi 2 (ITIL V2) začaly využívat společnosti v mnoha zemích jako standard v poskytování IT služeb. V roce 2007 vznikla rozšířená třetí verze (ITIL V3). Je to metodika založená na procesním řízení organizace a je určena hlavně pro střední a vyšší management.", "tgt_summary": "信息技术基础架构库(Information Technology Infrastructure Library,一般情况下使用其缩写ITIL,也译为「资讯技术基础建设馆」)是用来管理信息技术的架构设计,研发和操作的一整套概念和思想。", "id": 2178354}
{"src_title": "Safír", "tgt_title": "蓝宝石", "src_document": [{"title": "Přírodní safíry.", "content": "Modré safíry se vyznačují širokým spektrem odstínů; modrá barva je důsledkem obsahu titanu a železa. Některé drahokamy mají barvy bledší a vzhled je šedavý. Přírodní safíry se často pro zvýraznění barev žíhají. To se obvykle provádí ohřevem na teplotu až 1800 °C po dobu několika hodin nebo v atmosféře s nižším obsahem dusíku po dobu týdne i více. Při pozorování pod mikroskopem je vidět hedvábný lesk který způsobují inkluze rutilu ve tvaru jehlic. Jsou-li jehlice celistvé, je to známkou toho, že kámen nebyl ohříván. Pokud hedvábný lesk není vidět znamená to, že kámen byl přiměřeně zahřát. Je-li hedvábný lesk částečně narušen, je to proto, že surový kámen byl ohříván nad dřevěným uhlím; ohřev se provádí po dobu 20 až 30 minut při teplotě 1300 °C pro zvýšení sytosti barev a odstranění šedých nebo hnědých odstínů.  Safíry se dělí na modré a fancy barvy, čili nemodré odstíny. Nejvýtečnější barvy mají safíry kášmírské, za nimi následují barmské a srílanské, na ostatních nalezištích (Austrálie, Thajsko, Madagaskar, Laos se nacházejí také krásné modré kameny, ale většinou jsou podbarveny hnědou či zelenou barvou).  Mimo modrý safír je nejcennějším safírem padparádža, padparascha safír barvy lososové červeně, který se zaměňuje za oranžový safír a růžový, což je lest obchodníků. Správný poměr žluté a oranžové barvy je zárukou oné výjimečné barvy. Starověké lapidáře indické řadí padparádžu (zkomoleninu původního pojmu padmarága, lotosové touhy či padmarádža, lotosový král) do rodiny rubínových odstínů, stejně jako růžové safíry, původně bráhmanské rubíny.  Kašmírské safíry sytě modré barvy a srílanské padparádža kameny jsou špičkou safírové barevné škály a mohou dosahovat závratných částek, což využívají mnozí světoví investoři. Dalšími barvami jsou žluté safíry, ceněné hlavně v Indii jako kameny osvícení, oranžové, růžové, purpurové, fialové, zelené a hnědé safíry. Kašmírové safíry se těží v Indii, na Madagaskaru, Srí Lance a v Pákistánu. Cena za Kašmírové safíry je velmi vysoká, může se blížit milionu korun za karát.  Safíry africké jsou podkresleny hnědým a australské zelenkavým světlem, což je typické také pro východoasijské kameny. Takové nádechy barev snižují ceny kamenů, proto přírodní nepálené safíry ze Srí Lanky nebo Barmy či Kašmíru jsou pro své barevné odstíny nejvíce ceněny.  Safíry se napodobují sklem, syntetikou včetně té, která napodobuje přírodní kameny dosti věrohodně, nebo se nedostatečně zbarvené kameny ozařují, pálí či procházejí berryliovým procesem pálení, aby měly požadovanou barvu. Takto se z Afriky dodávají pálené padparádža kameny napodobující pravé srílanské a vietnamské padparádži, které směle konkurují rubínům a byly ve starověku pokládány za nejlepší rubíny vůbec. Gemmologické poznatky kolem odlišování safírů jsou velmi náročné, jelikož větší safíry stojí od tisíců po stamiliony korun a jejich napodobeniny mohou zmást i velké odborníky na přírodní vrostlice a inkluze.  Safíry byly těženy od starověku na Srílance, v Barmě a zdobí mnoho význačných klenotů starověku a středověku.", "section_level": 1}, {"title": "Safíry v Asii.", "content": "V Asii se dodnes používají klasické indické nebo srílanské názvy safírů – \"nílamani\", modrý klenot, \"džalaníla\", safír barvy namodralé světlé vody, \"indraníla\", temně modrý kášmíské modři, \"padmarága\" - padparádža oranžovo-červené barvy, \"pušparága\", žlutý safír, \"ratnapušparága\", zlatavého odstínu, zlatý golden safír, \"raktanílamani\", fialový safír, \"raktagandhi\", purpurový safír, \"pukharádža\", čirý leukosafír, \"támranílamani\", oranžové barvy. Dalšími barvami jsou hnědé, zelené, černé a růžové, rattu-nílamani safíry. Safíry, podobně jako spinely a turmalíny, pokrývají celé barevné spektrum. Jsou spojeny s mnoha legendami, mystickými zkušenostmi, léčebnými silami a dokonce s dějinami zemí, skrze královské a kultovní klenoty. Safíry modré barvy a padparádža losové červeně, mají-li větší karátovou váhu, slouží jako investiční drahokamy.  Na prvním místě jsou to kášmírské, na druhém a třetím barmské a srílanské safíry. Až 90 % modrých safírů je tepelně upravováno (\"heated\"), aby bylo dosaženo lepší barvy, což se tu a tam uplatňuje u dalších barevných odrůd korundů. Tento proces doladění barvy kamene je gemologickou obcí tolerován. Treatment s beryliovým a dalším chemickým tepelným doupravením nebo dokonce zásadní změnou barvy, vyvíjený Thajci, se nepokládá za nejlepší řešení zhodnocení drahých korundů. Safíry bez úpravy, čisté a veliké, kvalitně broušené, jsou dobrým prostředkem pro uložení investic. Indové poučovali, že žluté safíry posilují mysl a optimismus, modré ochraňují před zlými silami osudu a padparádža daruje svobodu a má plnit všechna rozvážná přání. Viz Brhat samhitá od Varáha Mihiry a Manimálá od S.M. Tagore.", "section_level": 1}], "src_summary": "Safír (název z hebrejštiny) je monokrystal oxidu hlinitého (AlO), minerálu zvaného korund. Vyskytuje se buď jako přírodní drahokam nebo se vyrábí uměle pro řadu rozličných aplikací, například pro svou tvrdost na sklíčka a ložiska hodinek.", "tgt_summary": "蓝宝石是宝石级刚玉中除红色的红宝石之外,其它颜色刚玉宝石的通称,主要成分是氧化铝(AlO)。", "id": 2674027}
{"src_title": "Pán prstenů: Společenstvo Prstenu", "tgt_title": "指环王:护戒使者", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Na počátku příběhu se hobit Frodo, synovec a dědic Bilba Pytlíka, dozví od čaroděje Gandalfa, že jeho prsten, který zdědil po Bilbovi (jak ten jej nabyl, se popisuje v předchozí části příběhu, v knize Hobit), považovaný jím za víceméně hračku, je ve skutečnosti Jeden prsten, který si kdysi vyrobil Temný pán Sauron a nechal do prstenu přejít značnou část své moci, aby si s jeho pomocí podrobil obyvatele Středozemě, především elfy. Dozví se, že Sauron byl kdysi dávno poražen a prsten mu byl odňat, nyní však opět získal svou ztracenou moc a touží Jeden prsten získat zpět. Je pravděpodobné, že se již dozvěděl o Bilbovi, a proto musí Frodo opustit Kraj, aby se Prstenu Sauron nezmocnil. Frodo se spolu se svým zahradníkem Samvědem Křepelkou (Samem) a přáteli Smělmírem Brandorádem (Smíškem) a Peregrinem Bralem (Pipinem) vydává na Gandalfovu radu do elfské pevnosti Roklinky, kam Sauronova moc nesahá a kde se má rozhodnout o dalším osudu Prstenu.  Gandalf se mezitím vydává do Železného pasu, za vůdcem řádu Moudrých (Istari), čarodějem Sarumanem Bílým, aby s ním probral hrozící nebezpečí. Zde však zjišťuje, že Saruman zradil a je Sauronovým spojencem. Ve vzájemném souboji Gandalf prohrává a je uvězněn na vrcholu Sarumanovy věže Orthanku. Odtud jej zachrání pán orlů Gwaihir.  Hobitům jsou brzy na stopě Černí jezdci, Prstenové přízraky, Sauronovi služebníci, a hobiti jsou nuceni celou cestu prchat před jejich pronásledováním. V městečku Hůrka se seznámí s Aragornem, dědicem starobylé lidské říše Gondor na jihu Středozemě, jenž se však hobitům představí jako hraničář Chodec. Aragorn nabídne hobitům pomoc s cestou do Roklinky. Cestou jsou ovšem na vrchu Větrově téměř polapeni Prstenovými přízraky. Frodo je těžce zraněn magickou zbraní a je třeba jej co nejrychleji dopravit do Roklinky. Naštěstí se objeví elfka Arwen, dcera pána roklinky Elronda, která vyrazila skupině naproti. Její rychlý elfský kůň je pro Froda jedinou nadějí. Arwen s Frodem ujíždí s větrem o závod, v patách ovšem mají Prstenové přízraky. Divoká jízda končí až u Brodu přes řeku Bruinen/Bouřnou, kde Arwen přivolá magickou povodeň, která Prstenové přízraky smete. Frodo je zavčas dopraven do Roklinky, kde je vyléčen, ne však zcela.  V Roklince uspořádá pán Elrond poradu, jíž se zúčastní elfové, lidé, trpaslíci, Frodo se svými hobitími přáteli a čaroděj Gandalf. Elrond přítomným vypoví příběh Prstenu a v následné debatě, jak s ním naložit, je rozhodnuto, že jediný způsob, jak zamezit, aby se kdy opět dostal do Sauronovy moci, je zničit ho na místě, kde byl vyroben, tedy v srdci Sauronovy říše Mordoru v Puklinách osudu, průrvě ohnivé hory Hory osudu. Protože se nikdo nechce dobrovolně do tak nebezpečného místa vydat, nabídne se nakonec Frodo.  Jeho nabídka je přijata a jsou mu ustanoveni společníci mající mu pomáhat na cestě: všichni jeho hobití přátelé, Aragorn, Gandalf, elf Legolas, trpaslík Gimli a Boromir, syn vládnoucího správce Gondoru. První velkou překážkou na jejich cestě jsou Mlžné hory. Družina (Společenstvo Prstenu) se nejprve pokusí projít průsmykem Caradhrasu, zde je ovšem zastihne bouře vyvolaná zrádným čarodějem Sarumanem. Cesta je zatarasena lavinou. Nezbývá než se vydat do starobylé, nyní opuštěné podzemní trpasličí říše Morie. Zde ovšem výprava narazí na démona z dávných časů, balroga (jeho původ je vysvětlen v Silmarillionu). Gandalf, dosavadní vůdce výpravy, se při souboji s balrogem zřítí do propasti, zbylí členové družiny uniknou do elfské lesní říše Lóthlórien. Její vládkyně Galadriel s chotěm Celebornem poskytnou výpravě pomoc a dary. Družina dále putuje po Velké řece Anduině divočinou na jih směrem ke gondorské říši.  Před Rauroským vodopádem jsou poutníci nuceni opustit řeku, při tom se Boromir pokouší Frodovi sebrat prsten, po němž během cesty zatoužil. Vzápětí je družina napadena zmutovanými skřety (plemenem ohavných služebníků Saurona) - (i o jejich původu vypráví Silmarillion), zvanými Uhyz-hai (Skorghové), jež vyšlechtil Saruman. Boromir v boji s nimi umírá. Pipin a Smíšek jsou skřety uneseni a Frodo se rozhodne po zkušenosti s Boromirem jít do Mordoru sám (se Samem), aby Jeden prsten nepokoušel i ostatní. Na konci prvého dílu trilogie se tedy Společenstvo rozpadá a další vyprávění bude sledovat jejich osudy odděleně.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 2002 získal film čtyři Oscary ze třinácti nominací. Výherní kategorie byly: nejlepší kamera, nejlepší vizuální efekty, nejlepší masky a nejlepší hudba. Nevýherní kategorie byly: nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli, nejlepší výprava a dekorace, nejlepší režie, nejlepší střih, nejlepší píseň (\"May It Be\" od Enyy, Nickyho Ryana and Romy Ryana), nejlepší film, nejlepší zvuk, nejlepší návrh kostýmů a nejlepší adaptovaný scénář.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pán prstenů: Společenstvo Prstenu je fantasy film z roku 2001 režírovaný Peterem Jacksonem a založený na prvním dílu Pána prstenů anglického spisovatele J. R. R. Tolkiena. Děj se odehrává ve Středozemi a vypráví o Temném pánu Sauronovi, který hledá Jeden prsten. Ten se dostane k mladému hobitu Frodu Pytlíkovi (Elijah Wood). Frodo a osm dalších členů Společenstva Prstenu se vydávají na cestu k Hoře osudu do země Mordor, jediného místa, kde může být prsten zničen.", "tgt_summary": "《魔戒首部曲:魔戒现身》(英语:The Lord of the Rings: The Fellowship of the Ring),是一部于2001年上映的美国与新西兰合拍的奇幻史诗电影,由彼得·杰克逊执导,为自J·R·R·托尔金的奇幻小说《魔戒》改编的《魔戒电影三部曲》中的第一部。美国新线电影公司出品。", "id": 2262583}
{"src_title": "Predátor (film)", "tgt_title": "鐵血戰士", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Film začíná scénou jak blízko Země proletí kosmická loď a vzápětí vypustí modul, který přistane v džungli. Major Alan Schaefer, přezdívaný Dutch je povolán se svou jednotkou do Val Verde, kde se setkává se svým přítelem z Vietnamu. Společně mají za úkol zachránit členy prezidentského kabinetu Guatemaly, kteří byli zajati povstalci a jsou vězněni kdesi v džungli.  Po objevení tábora povstalců Dutch a jeho lidé zjišťují, že nejde o členy prezidentova kabinetu, nýbrž o agenty CIA. K tomu všemu nachází v pralese těla stažená z kůže a zavěšená za nohy na stromy. Jednotka zajme z tábora mladou dívku, která se jmenuje Anna.  Při návratu na místo vyzvednutí se celý tým setkává s neznámým tvorem, který není vidět a zabíjí bleskurychle. Postupně umírá jeden člen týmu za druhým, až zůstanou pouze Dutch a Anna. Protože jsou již blízko místa vyzvednutí, major pošle mladou dívku, ať utíká napřed, že se pokusí neznámého tvora zadržet. Při setkání s predátorem spadne do řeky a když vylézá na břeh, zjistí, že díky bahnu jej predátor nevidí. Rozhodne se maskovat a nastražit past. Následně vyláká mimozemského tvora na souboj.  Dutchovi se podaří predátora silně zranit nastraženou pastí, avšak ten aktivuje své sebedestrukční zařízení. Dutch utíká na poslední chvíli a následně jej vyzvedává helikoptéra, ve které je Anna.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Pár měsíců po uvedení filmu \"Rocky IV\" se Sylvestrem Stallonem kolovaly po Hollywoodu vtípky, že jestli vznikne i pátý díl série, bude v něm Rocky Balboa boxovat s mimozemšťanem. Jim a John Thomas vzali vtipy vážně a začali pracovat na příběhu založeném na vtipu. Jejich náčrt se původně jmenoval \"Hunter\" (Česky: \"lovec\").  Prvotní návrhy se dostaly až k 20th Century Fox a následně do rukou Joela Silvera, který se zkušenostmi z filmu Komando zdál být správnou volbou pro vysokorozpočtový snímek žánru sci-fi. Silver vybral za koprodukčního Lawrence Gordona a na post režiséra dosadil Johna McTiermana.", "section_level": 2}, {"title": "Obsazení.", "content": "Jako prvního povolali Silver a Gordon Arnolda Schwarzeneggera. Tomu se ale nelíbil původní scénář, protože šlo pouze o souboj jeho a mimozemského monstra. Film tak nabral nový směr, když byl doplněn také tým vojáků.  Carl Weathers, který byl znám coby nejprve soupeř a posléze trenér z filmů o Rockym Balboa ztvárnil Dillona - dávného partnera majora Dutche. Pro roli Blaina, žoldáka s těžkou technikou, byl vybrán wrestlingový zápasník Jesse Ventura. Původní Američan Sony Landham, Richard Chaves a Afroameričan Bill Duke, který hrál se Schwarzeneggerem ve filmu Komando, byli vybráni pro etnickou vyváženost rolí. Scenárista Shane Black (Smrtonosná zbraň, Poslední skaut) byl studiem najat nejen pro vedlejší roli, ale také aby dohlédl na McTiermana, který měl za sebou pouze akční sci-fi Nomádi.  Původně měl ve filmu hrát také Jean-Claude Van Damme, který by ztvárnil mimozemského lovce. Mělo jít o agilního lovce v ninja-stylu. Když se ovšem porovnal z pohledu fyzických proporcí s herci jako Schwarzenegger, Weathers a Ventura, kteří byli známi pro jejich body-buildingové zájmy, působil podřazeně. Van Damme si navíc na kostým neustále stěžoval, že je v něm horko a nejde se moc dobře pohybovat. Především z prvního důvodu byl nahrazen Kevinem Hallem, který měřil více jak 220cm a oproti představitelům lidské rasy řádně vynikal.", "section_level": 2}, {"title": "Natáčení.", "content": "Začátek natáčení byl o pár měsíců opožděn kvůli Schwarzeneggerovi. Prodleva však dala vzniknout změně místa natáčení z Tabasca na Puerto Vallarta.  Jak režisér McTierman, tak herec Arnold Schwarzenegger zhubli o cca 12 kg, ale u Schwarzeneggera to byla jeho profesionální volba kulturisty, zatímco McTierman odmítal jíst mexická jídla ze zdravotních důvodů. Sony Landham byl natolik labilní, že musel být najat bodyguard, ale nikoliv pro ochranu Landhama, ale pro ochranu ostatních členů štábu před Landhamem.", "section_level": 2}, {"title": "Zvláštní efekty.", "content": "Samotný vývoj prodělala postava Predátora. Původní návrh kostýmu pro Van Damma byl dosti odlišný a spoléhal především na rychlý pohyb a obratnost. Samotný kostým se od začátku natáčení tvůrcům moc nezamlouval a tak byl na doporučení Arnolda Schwarzeneggera povolán Stan Winston, který ihned začal pracovat na novém obleku. Svým způsobem k finální podobě přispěl i režisér James Cameron. Když cestoval s Winstonem letadlem a sledoval vznikající skici mimozemského tvora, navrhl že by rád viděl marťana s klepety a tak je Winston přimaloval. Do nového obleku rovnou nastoupil Kevin Peter Hall.  Kostým byl přesto dost těžký a poměrně neobratný. Ve scéně, kdy Predátor jde z vody k Dutchovi Kevin Peter Hall nic nevidí a okolí si musel zapamatovat před nasazením masky. Stan Winston však na Halla vzpomínal s tím, že jej neslyšel nikdy si stěžovat.  Ve filmu se dále objevovaly efekty jako světélkující krev, neviditelnost Predátora nebo elektrické výboje po těle mimozemšťana. Krev byla vytvořena pomocí smíchání dvou chemikálií z klasické svítící trubičky, které se využívají v armádě nebo při kempingu. Maskovací systém predátora vznikl pomocí sytě červeného obleku, který byl následně z filmu vystřižen a místo nahrazeno druhým snímkem.  Film byl v kategorii zvláštních efektů nominován na cenu Akademie.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Soundtrack k filmu zkomponoval Alan Silvestri, který dříve skládal hudbu k filmu Návrat do budoucnosti (1985).", "section_level": 2}], "src_summary": "Predátor (v originále Predator) je americký akční sci-fi film z roku 1987, v němž hlavní roli ztvárnil známý hollywoodský představitel akčních hrdinů Arnold Schwarzenegger, který se s jeho jednotkou žoldáků setkává s neznámým mimozemským tvorem.", "tgt_summary": "是一部1987年美国科幻惊悚动作片,由约翰·麦克蒂尔南执导,阿诺德·施瓦辛格主演。1987年6月12日在美国上映。电影上映后获得了成功的票房,但评价却褒贬不一;主要被批评剧情太过薄弱、简单,但数年后,影评人对本片改观,被认为是一部相当具娱乐性的科幻动作片。之后又相继推出了多部续集电影、漫画和电子游戏等。", "id": 2783087}
{"src_title": "Nathaniel Hawthorne", "tgt_title": "纳撒尼尔·霍桑", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve staré puritánské rodině, otec zahynul na moři a chlapce vychovávala rodina matky. V letech 1821-1824 studoval na \"Bawdoin College\" v Maine a brzy se začal zajímat o literaturu. Spřátelil se s básníkem Longfellowem a pozdějším prezidentem Piercem. Krátce byl zaměstnán jako celní úředník, pak se už živil pouze literaturou. Od roku 1840 patřil do kruhu transcendentalistů, kde se spřátelil s Thoreauem a Emersonem, roku 1842 se oženil s malířkou Mary Peabody a měli spolu tři děti. Dopisoval si s H. Melvillem, který mu věnoval svůj román \"Bílá velryba\", a roku 1852 pomohl při presidentské kampani starému příteli Piercovi, který ho později jmenoval konzulem v Liverpoolu. Po čtyřech letech v Anglii strávil rok a půl v Itálii a po návratu žil opět v Concordu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Hawthorne patří mezi klasiky americké literatury a společně s Melvillem a E. A. Poem se řadí mezi \"temné\" romantiky. Jeho díla vyjadřují silnou skepsi a věnují se hlavně temným stránkám člověka i společnosti. Psal povídky s podivnou poeticko-fantastickou atmosférou, většinou křesťansky orientované a ovlivněné protestantským pohledem na etiku. Využívá hojně alegorie a jeho dílo některými rysy připomíná pozdější magický realismus. Je pokládán za jednoho ze zakladatelů americké fantasy.  Jeho nejznámější dílo je román \"Šarlatové písmeno\" z roku 1850 (Česky online) Je to symbolicko-alegorický příběh mladé ženy Hester Prynne o křesťansko-židovském pojetí viny a hříchu. Hester byla poslána manželem z Anglie do Nového světa napřed. Manžel se k ní měl připojit později, cestou však zmizel beze stopy a lidé věřili, že zahynul. Mezitím Hester Prynne, která také věřila, že je vdova, otěhotněla s protestantským duchovním. Místní úředníci (děj se odehrává v Bostonu) jí nařídili nosit na oděvu v oblasti živůtku vyšité šarlatové písmeno \"A\" jako \"adulteress\" (anglicky cizoložnice). Poté se usadila v lese na okraji města a pomáhala lidem. Tato její vznešená a ušlechtilá činnost nabyla symbolického významu. Její písmeno \"A\" totiž dostalo další význam \"angel\" (anglicky anděl). V ději vystupuje i její manžel Roger Prynne. Nezahynul na moři, nýbrž byl rok zajat Indiány. Vydává se za lékaře, za svou manželku se stydí a proto vystupuje pod smyšleným jménem Roger Chillingworth.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nathaniel Hawthorne [\"hótθórn\"] (narozený jako Nathaniel Hathorne; 4. červenec 1804, Salem - 19. květen 1864, Plymouth) byl americký romantický spisovatel románů a povídek.", "tgt_summary": "纳撒尼尔·霍桑(Nathaniel Hawthorne,1804年-7月4日-1864年-5月19日),19世纪美国小说家,其代表作品《红字》为世界文学的经典之一。", "id": 3032656}
{"src_title": "Jižní Austrálie", "tgt_title": "南澳大利亚州", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pobřeží Jižní Austrálie poprvé objevili Holanďané roku 1627. Podrobně zmapoval zdejší pobřeží v roce 1802 Angličan Matthew Flinders. První kolonii na jižním pobřeží založil kapitán Charles Sturt v roce 1830. Na rozdíl od sousední Victorie a Nového Jižního Walesu zde ale nikdy nebyly zřizovány trestanecké kolonie.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Většina obyvatel Jižní Austrálie žije v jejím hlavním městě a v úzkém pásu jihovýchodního pobřeží a v povodí řeky Murray. Jižní Austrálie tvoří necelých 8 % veškerého obyvatelstva Austrálie.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Převážnou část území tvoří mírně zvlněné pouště a polopouště a nevysoká pohoří. Nejvyšší bod je Mount Woodroffe (1435 m n.m.). Jihozápad státu pokrývá téměř neobydlená planina Nullarbor, ohraničená na jihu útesy na pobřezí Velkého australského zálivu. Na sever od zálivu až do Queenslandu se táhne široký pás solných jezer, jež jsou pozůstatkem druhohorního moře. Nejznámější z nich, Eyreovo jezero, je zároveň největším jezerem v Austrálii; naplňuje se však pouze v létě, po zbytek roku má podobu velké solné pláně. V jihovýchodní části země se nachází úrodný pruh země, známý chovem ovcí a dobytka, pěstováním obilí a také jako místo, kde dozrává většina australské produkce vinné révy.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "V jižní části státu panuje středomořské klima. Průměrná teplota v lednu je zde 29 °C, v červenci 15 °C. V létě mohou teploty v některých částech státu dosahovat 48 °C. Nejvyšší teplotní maximum ve státě i v celé Austrálii 50,7 °C bylo naměřeno 2, ledna 1960 v pouštní osadě Oodnadatta. Nejnižší naměřená teplota ve státě byla -8 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Jižní Austrálie vytváří 15 % HDP celé Austrálie. Významný je zpracovatelský průmysl, především výroba aut, též farmaceutická výroba a IT technologie. Významný je také chov ovcí a v současnosti i vzrůstající produkce vína. Ve státě se nacházejí také významná ložiska uranu, mědi a zlata.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Státem prochází řada pozemních komunikací, které spojují jeho metropoli Adelaide s ostatními regiony Austrálie. Na sever vede Stuartova dálnice do Darwinu, další významné silnice vedou do Melbourne a Sydney. Z Adelaide vychází transkontinentální železnice do Darwinu, která se v Port Augustě kříží s druhou transkontinentální železnicí Sydney–Perth. V jižní a jihovýchodní části země je poměrně hustá železniční síť. Významná je též letecká doprava včetně vnitrostátní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jižní Austrálie (\"South Australia\") je nejsušší stát Austrálie. K Jižní Austrálii náleží třetí největší ostrov kontinentu: Klokaní ostrov. Ke státu náleželo do 31. prosince 1910 také australské Severní teritorium. Sousedí se všemi kontinentálními státy Australského svazu – ze západu se Západní Austrálií, z východu s Victorií a Novým Jižním Walesem a ze severovýchodu s Queenslandem a se Severním teritoriem ze severu. Jejím hlavním městem je Adelaide.", "tgt_summary": "南澳州(英语:South Australia,缩写为英语:SA),简称南澳,位于澳大利亚中南部,与澳大利亚大陆的其余四州及北领地接壤,是澳洲联邦的一州,其下划分为69个地方政府区域。", "id": 445015}
{"src_title": "Pamela Anderson", "tgt_title": "帕米拉·安德森", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Narození a dospívání.", "content": "Roku 1864 byl schválen zákon o Britské Severní Americe, kterým vznikla Kanada. V platnost toto nařízení vstoupilo 1. července 1867. Významný den si v Kanadě připomínají oslavou nazvanou'(Den Kanady). Když se blížilo sté výročí vyhlášení platnosti zákona (1967), uspořádaly kanadské noviny soutěž o ziskání titulu ', který byl udělen prvnímu dítěti narozenému v jubilejní den a jeho rodiče navíc získali pamětní plaketu a peněžitý dar. Řada partnerských párů na tuto výzvu během podzimu 1966 reagovala složitým stanovováním nejlepšího okamžiku početí dítěte, aby soutěž vyhráli. Mezi ně ale nepatřili Barry a Carol Andersonovi. Žili na západním pobřeží Kanady, v městečku Ladysmith nacházejícím se u hranice se Spojenými státy americkými. Barry pracoval jako opravář pecí, bojlerů či kotlů a Carol se živila coby číšnice. Ač se o vyhlášenou soutěž nijak nezajímali a narození svého potomka s ohledem na ni neplánovali, narodila se jim 1. července 1967 ve čtyři hodiny a osm minut po půlnoci dcerka, kterou pojmenovali Pamela Denise. Protože byla k překvapení rodičů prvním dítětem narozeným ten den, získala titul \" a její rodiče pamětní plaketu i finanční obnos.  Následně se rodina přestěhovala do Comoxu, kde na místním bulváru Douglas zakoupila velký dům se šesti ložnicemi. Jakmile Pamela vyrostla, začala navštěvovat místní knihovnu, kde spolu s ostatními dětmi poslouchala předčítání paní učitelky. Na jedno takové sezení byl přizván i fotograf, aby nafotil snímky mladých zvídavých Kanaďanů dychtících po vzdělání a osvětě. Zachytil tak i Pamelu, jejíž snímek knihovníky natolik zaujal, že pak následně visel ve většině knihoven po celé Britské Kolumbii.  Ve škole však příliš nevynikala a ani její tělesné proporce nenasvědčovaly, že by se z ní měla stát modelka. Její spolužačky se vzájemně poměřovaly, jak se jim vyvíjí poprsí, ovšem Pamele zůstávala stále plochá hruď. Naproti tomu ale vynikala svojí obratností a pružností, takže jí kamarádky přezdívaly \", tedy \"Gumička\". Měla vlohy ke sportu, proto jí šel každý, do něhož se pustila. Přestože byla soutěživým typem, nikdy se jí v žádném nepodařilo vyniknout. Měla ale dva koníčky, jimž se naplno věnovala, i třeba na úkor společné zábavy s kamarádkami v kině. Těmito koníčky byly volejbal a hra na saxofon, s nímž vystupovala ve školní skupině. S oběma zálibami ale přestala během střední školy, kterou dokončila v roce 1985. Během jejího studia si přivydělávala jako cvičitelka aerobiku. Od svého mládí byla také členkou organizace na ochranu zvířat PETA. Impuls k členství jí dal zážitek, kdy viděla svého otce nožem porcovat jelena, jehož předtím ulovil. Když bylo Pamele 21 let, přestěhovala se do dvě stě kilometrů vzdáleného Vancouveru, kde se živila jako instruktorka ve fitness centru. V roce 1989 prodělala plastickou operaci, při níž si nechala zvětšit poprsí. V létě téhož roku ji kamarádi vzali na utkání kanadského fotbalu mezi British Columbia Lions a Toronto Argonauts, které se uskutečnilo na BC Place Stadium. Na televizní obrazovce na stadionu se postupně během utkání střídaly záběry momentů z právě hraného utkání, reklamní spoty sponzorů a tváře nadšeně povzbuzujících fanoušků. V jeden okamžik zachytil kameraman detail pohledné dívky, jak si svlékala tričko s nápisem Labatt, což je kanadská značka piva. Divákům se záběry líbily. Po utkání pracovníci pivovaru Labatt začali po pro ně neznámé dívce pátrat a jejich hledání bylo po několika dnech úspěšné. Okamžitě s ní sepsali smlouvu o propagaci a vbrzku se plakáty zachycující Pamelu, na nichž coby „modrá dívka“ propaguje pivo \"\", začaly objevovat po hostincích v celé Kanadě.", "section_level": 2}, {"title": "Začátek spolupráce s \"Playboyem\" a první filmy.", "content": "Zájem spolupracovat s Pamelou mělo několik fotografů. Patřil mezi ně i Ken Honey – vyfotil několik aktů, které pak poslal do redakce časopisu \"Playboy\". Jeho pracovníky zaujala dívka, která neměla stud postavit se odhalená před objektiv fotoaparátu a navíc se uměla chovat přirozeně. Šéfredaktorovi časopisu se líbila, a tak na podzim roku 1989, tedy čtvrt roku po události na vancouverském fotbalovém stadionu, odjela do Los Angeles nafotit první sérii snímků pro \"Playboy\". V únoru 1990 se pak premiérově stala dívkou měsíce \"Playboye\", což jí pomohlo k televizním rolím. Do té doby měla od poloviny osmdesátých let 20. století zkušenosti jen s natáčením televizních reklam. Po fotografiích v \"Playboyi\" nejen dostala malou úlohu v seriálu \"Ženatý se závazky\", ale vystoupila také v hudebním videoklipu k písni „Blind Man“ od skupiny Aerosmith. V roce 1991 se objevila v roli Lisy v komediálním seriálu \"Kutil Tim\", natáčeném až do roku 1993. Seriál navíc patřil mezi oblíbená díla herce a producenta Davida Hasselhoffa, a když Pamelu zahlédl, okamžitě se rozhodl ji angažovat mezi plavčice v jím připravovaném seriálu \"Pobřežní hlídka\". Hrála tam postavu záchranářky Casey Jean Parkerové. Na natáčení dorazila se svým tehdejším životním partnerem, hercem Davidem Charvetem, který v seriálu také dostal svoji roli. Během filmování se ale rozešli. Vedle toho se objevila i ve snímku \"The Evolution of Mr. E.\", který byl natočen na motivy románu Herberta George Wellse, zakladatele anglické science fiction. Ztvárnila v něm roli bizarní sochařky. Prvním filmem, ve kterém od jeho režiséra dostala hlavní roli, byl \"Dračí květ\".", "section_level": 2}, {"title": "Manželství s Tommym Lee.", "content": "Poslední den roku 1994 potkala na večírku v New Yorku Tommyho Lee, výstředního bubeníka hardrockové skupiny Mötley Crüe. Příliš se jí ale nelíbil. Při seznámení jí například olízl tvář a během hovoru toužil získat její telefonní číslo. Když se mu to povedlo, následujících několik týdnů jí neustále volal a nenechal se odbýt. Krátce nato Pamela odjela do mexického Cancúnu, kde pózovala pro reklamu výrobce opalovacích krémů. Tommy sem za ní přijel a po čtyřech dnech, které se proměnily v jeden dlouhý mejdan, ji získal. Dvojice se vzala na pláži a při obřadu měla nevěsta na sobě malé bílé bikiny a ženich šortky. Namísto snubních prstenů si nechali na prst vytetovat partnerovo jméno (podle některých zdrojů si novomanžel vytetoval jméno své milé na svůj penis). Novomanželka tak měla na prsteníčku „“ (Tommyho) a její protějšek „“ (Pamelin). Po sňatku začala používat manželovo příjmení. Vztah ovšem provázelo střídání vášnivých vzplanutí a žárlivých scén, na nichž dobře vydělávaly bulvární časopisy referující o jejich manželství. Když například Tommy slavil své 33. narozeniny (1995), uspořádala pro něho manželka velkolepou oslavu, na níž nechyběli hadí muži, pochodně, balóny, lvi, tygři či tanečnice.  Spolu s manželem začala pracovat na natáčení snímku \"Barb Wire\", pro nějž Tommy složil a nahrál titulní skladbu. Ve filmu získala hlavní úlohu válečné veteránky, tanečnice a majitelky baru, která se nechává najímat na plnění nebezpečných úkolů. U kritiky se ale film s přílišným pochopením nesetkal a Pamele byl při vyhlašování Zlaté maliny udělen titul nejhorší herecký výkon. Během natáčení snímku navíc otěhotněla. Syn by se podle jejích tehdejších vyjádření jmenoval Spirit a dcera Patience. Jenže po několika týdnech kvůli pracovnímu nasazení během natáčení potratila. Ještě v tomtéž roce (1995) se jí ale povedlo otěhotnět znovu.  Během dubna 1996 se v médiích objevila zpráva, že existuje videozáznam milostných hrátek manželů a že bude vbrzku za podpory časopisu \"Penthouse\" zveřejněn. Manželé existenci videa nevyvrátili, nicméně tvrdili, že jim bylo ukradeno jedním z řemeslníků, který opravoval jejich dům v Malibu. Po dvou měsících od vydání zprávy o nálezu videa, 5. června 1996, se manželům narodil první syn, Brandon Thomas, mající porodní hmotnost 3,7 kilogramu. Jeho jméno mu matka vybrala podle amerického herce Marlona Branda. Krátce poté se na veřejnosti objevilo inkriminované video. Manželé sice vydavatele magazínu \"Penthouse\" zažalovali, ale ve skutečnosti vydělali na prodeji snímku finanční prostředky. Soudci, kteří žalobu rozhodovali, si totiž všimli, že jednotlivé scény jsou na člunu i v autě na dálnici pořízeny tak, aby se mohly následně dobře distribuovat. Neuvěřili ani příhodě o ukradení nahrávky dělníkem opravujícím dům. Navíc během vyšetřování vyšlo najevo, že Pamela nejprve dala s uveřejněním videa souhlas, který ale následně stáhla. Toto video posléze v roce 2000 začala společnost Internet Entertainment Group (IEG) nabízet zájemcům na videokazetě, DVD, popřípadě na internetu. Tommy s Pamelou firmu zažalovali a svůj spor v prosinci 2002 vyhráli, načež IEG musela každému z dvojice zaplatit odškodné ve výši 741 tisíc amerických dolarů. Když v září 1996 manželé v ranních hodinách jednoho dne opouštěli hollywoodský noční klub \"\", snažil se je zachytil bulvární fotograf. Tommy si toho všiml a paparazziho brutálně napadl. Postižený novinář vše nahlásil policii. Během vyšetřování vyšlo najevo, že útočník několikrát zbil i svoji manželku. Navíc se ukázalo, že i svou předchozí manželku Heather Locklearovou, která Andersonovou před svým exmanželem několikrát varovala, sexuálně podváděl. Po koncertech své kapely například chodil se svými fanynkami do šatny nebo během natáčení hudebních alb trávil v nahrávacím studiu volné chvíle sexuálními hrátkami s několika dívkami najednou. Po 21 měsících společného života se tak Pamela rozhodla požádat o rozvod. Plánovala se vrátit ke svému dívčímu příjmení, nicméně se bála soudních tahanic o syna Brandona. Její eskapády ke všemu již odmítal přehlížet producent \"Pobřežní hlídky\" David Hasselhoff, který v seriálu také ztvárňoval postavu hlavního záchranáře Mitche Buchannona. V dalším pokračování snímku tak již s ní přestal počítat a pronesl, že je trapné a současně i smutné, že se v touze po slávě dokáže Pamela snížit i k pornografii. Po pěti letech natáčení tak Andersonová seriál opustila.  Odluka manželů Leeových ovšem netrvala dlouho a na počátku roku 1997 svůj slib věrnosti obnovili. Následně Andersonová začala pracovat na seriálu \"V.I.P.\", ve kterém vystupovala v roli tělesné strážkyně hollywoodských hvězd. Pro film si nakonec nechala odstranit své prsní implantáty, aby se jí snáze běhalo. Natáčení skončilo v roce 2000 a již následující rok si nechala operativně svá ňadra zvětšit. Na konci roku 1997 se jí a Tommovi narodil druhý syn, jenž na přání otce dostal jméno Dylan Jagger, které odkazuje na hudebníka Boba Dylana. V témže roce Pamela v anketě hledající deset nejkrásnějších žen 20. století získala páté místo, když nestačila na Demi Moore, Cindy Crawford, Michelle Pfeiffer a Gabriellu Reece, naopak až za ní skončily Sophia Lorenová, Sharon Stoneová, Raquel Welchová, Sandra Bullock a Madonna.  Počátkem roku 1998 byl Tommy Lee odsouzen za napadení fotografa k pokutě ve výši 17 500 amerických dolarů a k odpracování 250 hodin veřejně prospěšných prací. V únoru téhož roku ale Tommy opětovně vztáhl na svou choť ruku. Mělo k tomu dojít po krátké slovní roztržce a postižená manželův atak odnesla zraněními na zádech a ruce, když podle policejního protokolu měla mít modřinu a zlomený nehet. Navíc jí i oběma jejich synům svým činem způsobil šok. Vyšetřovatelé jeho počínání klasifikovali jako těžký případ domácího násilí a pachatele umístili do vězení pod kaucí jednoho milionu dolarů. Dostal trest šesti měsíců odnětí svobody a jeho manželka následně požádala o rozvod. Jenže již v létě toho roku (1998) se jí začalo po manželovi stýskat. Když Tommy vyšel z vězení, musel, po různých justičních úpravách svého původního trestu, odpracovat ještě 200 hodin veřejně prospěšných prací, uhradit částku 5 000 dolarů na účet útulku pro týrané ženy a absolvovat léčení z drogové a alkoholové závislosti. Pamela, v té době žijící bez manžela, plánovala předělat si vytetované „Tommy's“ na svém prsteníčku na „Mommy's“, tedy mámina, a postupně se začala angažovat v boji na ochranu zvířat. Roku 1998 bylo jejich manželství rozvedeno. Žádost o manželskou odluku podala Pamela poté, co obvinila manžela, že ji napadl a kopal do zad či břicha, když držela v náručí sedmitýdenního Dylana. Útočníka policie odsoudila na půl roku vězení. Avšak během dubna 1999 již opět se svým exmanželem plánovala společnou budoucnost, ale nakonec z toho nic nebylo. V té době si také nechala zmenšit poprsí na velikost „C“.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah s Kidem Rockem.", "content": "Na přelomu let 2000 a 2001 byl Pameliným partnerem švédský model Marcus Schenkenberg, s nímž již sice byla zasnoubena, ale ke sňatku nakonec nedošlo. V březnu 2001 ho vystřídal hudebník Kid Rock, s nímž se ještě během téhož roku zasnoubila. Koncem října 2001 snoubenci oznámili, že čekají společného potomka. Na počátku následujícího měsíce ale herečka potratila.  V polovině března roku 2002 Pamela oznámila, že se od svého někdejšího manžela nakazila hepatitidou typu C, když s ním použila stejnou tetovací jehlu. Podle jejího tvrzení Tommy Lee nemocí trpěl již v době jejich vztahu, ale neřekl jí o tom. Lee nařčení odmítl. Z nemoci se herečka úspěšně vyléčila po více než třinácti letech, na podzim roku 2015.  Během dubna Kid Rock opět požádal na večírku v Las Vegas svou dívku o ruku a ta souhlasila. Již o dva měsíce později však snoubenka plánovaný sňatek odvolala, neboť se jí nezamlouvala partnerova nadměrná konzumace alkoholických nápojů. Krátce nato však Kidovi věnovala vášnivé polibky, když přebíral hudební ocenění. V červenci si sama dobrovolně nožem vyřízla na prsteníčku vytetovaný nápis „Tommy's“, tedy vzpomínku na předchozího manžela. Krátce poté oznámila své další těhotenství. Na podzim 2002 soudy s definitivní platností rozhodly o střídavé péči o děti mezi Pamelou a jejím někdejším manželem. Na přelomu let 2002 a 2003 se Andersonová začala věnovat boji proti kožešinovému průmyslu. Vzorem jí pro to byla herečka Brigitte Bardotová a navíc se stala také vegetariánkou. Dne 27. února 2003 se zúčastnila plesu ve vídeňské Opeře. Doprovod na akci jí dělal její známý, Dan Matthews, přední člen PETA, organizace na ochranu zvířat. Ve Vídni byl s Pamelou i Kid Rock, který však pozvání na ples nedostal.  V roce 2003 se s Kidem rozešla, protože ji – podle jejích slov – začal unavovat jeho bohémský způsob života, a začala chodit s hudebníkem Fredem Durstem, zpěvákem kapely Limp Bizkit. Vedle toho urovnala vzájemné vztahy se svým bývalým manželem. Na podzim roku 2003 se ve Frankfurtu nad Mohanem konal knižní festival, na němž nakladatelka Judith Carrová prohlásila, že se Pamela chystá napsat dva romány, jejichž pracovní názvy jsou \"Od pasu nahoru\" a \"Od pasu dolů\". Popisovat měly příhody fiktivní hrdinky v tehdejším světě. V závěru roku již opět Pamela tvořila pár s muzikantem Kidem Rockem.", "section_level": 2}, {"title": "Konec s herectvím a psaní knihy.", "content": "Na počátku roku 2004, když jí bylo šestatřicet let, prohlásila Pamela, že končí s herectvím. V rozhovoru tehdy uvedla, že odchází do důchodu. Plánovala se intenzivněji věnovat svým dvěma synům, kterým postupně začínala školní docházka. Dne 12. května 2004 navíc získala ke svému dosavadnímu kanadskému občanství také občanství Spojených států amerických. Důvody tohoto rozhodnutí ovšem neuvedla. V polovině letních prázdnin toho roku vyšla Andersonové literární prvotina, nazvaná \"\" (\"Hvězda\"). Dílo vypráví příběh naivní krásné mladé dívky, která se z provinčního města dostane až na titulní stránku pánského časopisu. Následně si nechá zvětšit ňadra a úspěšně dobývá Hollywood. Při psaní knihy se Andersonová inspirovala vlastními životními zkušenostmi.  Své finanční prostředky spisovatelka investovala také do výchovy sportovní gymnastky Mohini Bhardwajové, dcery ruské matky a indického otce. Sportovkyně ji za to pozvala do hlediště na své závody na letních olympijských hrách 2004, které se konaly v Athénách.", "section_level": 2}, {"title": "Boj za práva zvířat.", "content": "Andersonová pokračovala také v podpoře kampaní bojujících za práva zvířat. Vytýkala společnosti rychlého občerstvení KFC, jež se zaměřuje na kuřecí výrobky, způsob hospodaření s kuřaty, která firma podle ní mučí, mrzačí či zaživa polévá vařící vodou. Nechala se proto nafotit na plakáty, na nichž se vedle její podobizny vyskytoval nápis „Bojkotujte KFC – Pamela Andersonová“, a ty visely například v Los Angeles, Dallasu, Bostonu nebo San Francisku. Posléze sepsala dopis adresovaný do Buckinghamského paláce, v němž se obracela na britskou královnu Alžbětu II., aby zvážila nahrazení dosud používaných medvědích kožešin na čepicích své stráže kožešinami umělými. Svůj požadavek Pamela podpořila dvěma sty podpisy svých fanoušků. Pracovníci paláce na výzvu reagovali sdělením, že o výměně těchto čepic zvaných „“ uvažovali již v roce 1997, avšak výrobky ze syntetických kožešin, které Andersonová doporučuje, se v britském deštivém podnebí neosvědčily, a proto od nich upustili.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství s Kidem Rockem.", "content": "Na jaře roku 2005 tvořila Andersonová pár s hercem Stephenem Dorffem, ale v červenci toho roku přinesly noviny zprávu, že ji požádal o ruku její bývalý manžel Tommy Lee a ona s návrhem souhlasila. Po třech týdnech však vyšlo najevo, že se žádná svatba nekoná. Zpráva o sňatku jen měla přilákat pozornost veřejnosti k Tommově televizní reality show, kterou měla vysílat americká televizní stanice. V polovině roku 2006 se opětovně rozhodla podpořit organizaci PETA. V londýnském butiku Stelly McCartneyové, dcery hudebníka Paula McCartneyho, stála asi deset minut úplně odhalená. V té době již opětovně tvořila pár s hudebníkem Kidem Rockem, s nímž nyní plánovala sňatek.  Svatební obřady se konaly na čtyřech místech, přičemž prvním bylo francouzské letovisko Saint-Tropez 29. července 2006, na něž pak navazovaly americké státy Kalifornie, Michigan a Tennessee. Evropská část obřadu se uskutečnila na luxusní jachtě v přístavu u pláže Nikki. Při obřadu měla nevěsta na sobě bílé šaty na ramínka a dlouhý závoj, ženich naopak zvolil džíny, košili a na hlavu si dal černý klobouk. Po svatebním obřadu se novomanželka převlékla do bílých bikin a Kid odložil horní díl svého oděvu. Následně jachta připlula k pláži, na které se konala svatební hostina. Na počátku srpna, před další částí svatebního obřadu, který se měl konat v kalifornském Malibu, novomanželé oznámili, že je Pamela těhotná. Na konci měsíce se pak na koncertě Dustina Wilkese v nashvillském country klubu „Tootsie's Orchid Lounge“ odehrála třetí část svatby.  Během podzimu 2006 pracovala herečka ve Vancouveru na snímku \"\", ovšem psychické vypětí zapříčinilo, že během natáčení potratila. Na konci měsíce listopadu 2006 navíc dvojice podala žádost o rozvod kvůli, jak uvedli v žádosti, nesmiřitelným rozdílům. Příčinou rozchodu měla být rozepře při soukromé předpremiéře filmu \"\", ve kterém Pamela hrála blondýnu, pro niž hlavní hrdina, aby ji získal, cestuje napříč celými Spojenými státy americkými. Kid, jemuž vadila podbízivost postavy ve filmu, své manželce za tuto roli vynadal. V roce 2007 se manželé skutečně rozvedli.", "section_level": 2}, {"title": "První manželství s Rickem Salomonem.", "content": "Od září 2007 začala chodit s Rickem Salomonem, s nímž se – podle jejího vyjádření – v tu dobu znali již asi patnáct let. V noci z 6. na 7. října téhož roku se spolu vzali v lasvegaském hotelu Mirage. Po dvou měsících se však manželé rozešli. Poté se sice ještě dali dohromady, ale v únoru 2008 byli nakonec rozvedeni.  V létě roku 2008 se Pamela účastnila australské verze reality show \"Big Brother\", když ji organizátoři soutěže nechali po dobu tří dnů mimořádně pobývat v soutěžní vile. Vedle toho vystoupila jako soutěžící v sérii \"Dancing with the Stars\" (americké předloze pořadu \"StarDance...když hvězdy tančí\"). Nejprve v roce 2010 skončila jako šestá vyřazená, ale při své druhé účasti v roce 2012 se jí již tolik nedařilo a byla vyřazena jako první. Mezi tím, během roku 2011, tvořila pár s ekologem Jonem Rosem. V roce 2013 se Andersonová zúčastnila britské podoby soutěže \"\", během níž soutěžící předvádějí tance na ledě. Z klání ovšem vypadla hned po prvním kole. Soutěž na podobném principu vysílali tou dobou také v Nizozemsku. Její organizátoři pozvali Pamelu, aby spolu se svým tanečníkem Mattem Eversem divákům zatančila, a ta jejich přání splnila.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé manželství s Rickem Salomonem.", "content": "V létě roku 2013 se Pamela opět sblížila se svým předchozím manželem Rickem Salomonem. Na počátku roku 2014 svůj vztah zpečetili druhou svatbou. Za půl roku, začátkem července 2014, ovšem opět podávala návrh na rozvod manželství, kvůli – jak sama uvedla – vzájemným nepřekonatelným rozdílům. Po téměř dvou měsících si vše rozmyslela a žádost vzala zpět. Za dalšího půl roku, v únoru 2015, ale Pamela žádala o rozvod znovu. Důvod uvedla stejný jako v předchozí žádosti. Salomon však s rozvodem nesouhlasil a žádal rovnou anulování sňatku. Pro toto řešení se rozhodl proto, aby nemusel Andersonové nic platit, neboť měl oproti ní trojnásobně větší majetek. Nakonec se na přelomu dubna a května 2015 dohodli na rozvodu, přičemž Salomon dal své manželce částku ve výši jednoho milionu amerických dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední dívka \"Playboye\", film \"Pobřežní hlídka\" a páté manželství.", "content": "V říjnu 2015 se časopis \"Playboy\" rozhodl, že na počátku roku 2016 vyjde poslední číslo, jež bude obsahovat nahé fotografie dívek. Poslední odhalenou dívkou, která se v periodiku objevila, byla Pamela Anderson. Celkově se tak třináctkrát objevila na titulní stránce tohoto časopisu.  Když se v letech 2015 a 2016 uvažovalo o natočení filmového pokračování televizního seriálu \"Pobřežní hlídka\", odmítala se Pamela natáčení zúčastnit, neboť si na roli připadala příliš stará. Posléze ale změnila názor a v dubnu 2016 se svou účastí souhlasila. Premiéru měl snímek na konci května 2017, ale nesetkal se s přílišným zájmem diváků ani s příznivým hodnocením kritiků, například od Mirky Spáčilové.  Ve stejném období, tedy na konci května 2017, se v Monaku jel závod Formule 1 nazvaný Velká cena Monaka. Mezi diváky byla i Andersonová, která se zde seznámila a sblížila s francouzským fotbalistou Adilem Ramim. Posléze se za ním přestěhovala z Los Angeles do Marseille, kde za místní klub Olympique sportovec hrál. Během září 2018 ale Andersonová vztah ukončila, neboť se jí po přesídlení na jih Francie nezamlouvalo, že její partner kvůli vztahu s ní zanedbává své vlastní syny, které má z předchozích vztahů. V březnu následujícího roku se někdejší partneři pokoušeli svůj vztah obnovit, nicméně na konci června 2019 zveřejnila Andersonová na sociální síti Instagram příspěvek, v němž obvinila, že souběžně s jejich vztahem udržoval fotbalista poměr i s dalšími ženami. Počátkem roku 2020 se Andersonová popáté vdala, a to v Malibu, kde pojala za svého chotě někdejšího kadeřníka a pozdějšího filmového producenta Jona Peterse, s nímž krátce žila již v době svých začátků fotografování pro časopis \"Playboy\". Po dvanácti dnech se sice rozvedli, nicméně na další vztahy Andersonová nezanevřela.", "section_level": 2}, {"title": "Filmografie.", "content": "Pamela Anderson hrála v těchto filmech a televizních seriálech:", "section_level": 1}], "src_summary": "Pamela Denise Anderson (* 1. července 1967, Ladysmith, Britská Kolumbie, Kanada), přechýleně Andersonová, je kanadská i americká herečka, modelka a producentka žijící ve Spojených státech amerických. V devadesátých letech 20. století byla považována za sexuální symbol.", "tgt_summary": "帕米拉·安德森(英语:Pamela Denise Anderson,1967年-7月1日),出生于加拿大不列颠哥伦比亚雷地史密斯是一位加拿大演员、模特儿、电视剧制片人和作家。有过两段婚姻,前夫为 Mötley Crüe 乐团鼓手 托米·李,所以有一段时间,她曾使用夫姓为 帕米拉·安德森·李 (英语:Pamela Anderson Lee),后来改嫁给美国歌手Kid Rock。", "id": 1872208}
{"src_title": "Dějiny Severní Koreje", "tgt_title": "朝鮮民主主義人民共和國歷史", "src_document": [{"title": "Založení.", "content": "Severní Korea (celým jménem \"Korejská lidově demokratická republika\") byla vyhlášena 9. září 1948 pod dohledem okupujících sovětských jednotek. V této době zde usilovalo o moc spoustu různých, levicových stran. Nejvýznamnější však byla zřejmě původní Korejská komunistická strana, v jejímž čele stáli Korejci, kteří žili v SSSR, či Čínské lidové republice, a měli tak již spoustu zkušeností s praktikami komunistického režimu.  V únoru 1948 se vůdčí komunista v exilu, Kim Ir-sen, stal hlavou severokorejské lidové prozatímní vlády, která měla formálně stabilizovat stát. Kimův vzestup k moci lze přičíst jeho schopnosti zaujmout běžné venkovské obyvatelstvo. Při dalších, tentokrát už oficiálních volbách, se stal premiérem a zemi vládl. Tento post zastával až do roku 1972, kdy se stal prezidentem. Vládnoucí stranou se v této době stala Korejská dělnická strana, jejímž předsedou byl právě Kim Ir-sen.", "section_level": 1}, {"title": "Raná léta KLDR.", "content": "Kimova vláda začala rychle zavádět sovětský model politického systému, v čele s KDS (Korejská dělnická strana), včetně ekonomiky řízené státem. Většinu produktivity země tvořily japonské a jihokorejské firmy, které byly označeny za kolaborantské. Znárodnění probíhalo od roku 1946, kdy pod stát spadalo již 70 % veškerého kapitálu. O tři roky později to bylo již 90%. Od té doby byly prakticky všechny továrny a kapitál ovládány státem.  V zemědělství se naopak tolik nepokročilo. Zemědělská reforma v roce 1946 přerozdělila veliké množství zemědělské půdy bezzemným Rolníkům. V roce 1954 však přišla částečná kolektivizace i do tohoto odvětví a 40 % z výnosu muselo být odevzdáváno. Roku 1958 už všichni rolníci přešli pod centrálně spravované celky.  Jako všechny poválečné komunistické státy se i Severní Korea pustila do masivního těžkého průmyslu, státní infrastruktury a vojenského průmyslu, zanedbávajíc produkci spotřebního zboží. Zemědělcům byly placené pouze nízké ceny stanovené státem a všechny přebytky šly do těžkého průmyslu. Stát začal plánovat pomocí systému tříletek a 47% průmyslový podíl na ekonomice státu vzrostl do roku 1959 na 70% navzdory Korejské válce. Země měla obrovský nárůst v produkci elektřiny, oceli a strojírenského průmyslu, díky němuž stoupala efektivita v zemědělství.  V roce 1958 byla ekonomika země z velké části zcela nezávislá na cizí pomoci a překonala dokonce své rivaly v Jižní Koreji. Díky tomu relativně stoupal, přinejmenším ve městech, životní standard. Také lékařská pomoc byla už na lepší úrovni než před 2. sv. válkou. Přesto byl všude kritický nedostatek spotřebního zboží a populace žila pod tlakem stálého zvyšování produktivity.", "section_level": 1}, {"title": "Korejská válka.", "content": "Upevnění moci I Sung-mana na jihu s pomocí americké armády a potlačení říjnového povstání v roce 1948 ukončilo naděje, že by se země mohla ubírat stejnou revoluční cestou jako na severu. Kim proto hledal od roku 1949 podporu u Číny a SSSR za účelem sjednotit zemi silou. Stažením většiny amerických jednotek v červnu 1949 zůstala země prakticky nebráněna. Jedinou složkou armády byli nyní pouze vojáci se základní vojenskou službou. Naproti tomu Severní Korea měla veterány z 2. světové války, partyzány z anti-japonského odboje a byla podporovaná sovětskou armádou.  Zpočátku Stalin odmítal Kimovy požadavky, ale později v roce 1949, kdy v Číně zvítězili komunisté a SSSR vyrobil první atomovou bombu, přehodnotil Kimovu nabídku. V lednu 1950 schválil Stalin myšlenku ovládnutí Jižní Koreje. Sověti poskytli omezenou pomoc ve formě rádců, kteří pomohli celou operaci naplánovat, a také asi 400 instruktorů, kteří trénovali některé elitní Korejské jednotky. Stalin se však nechtěl pouštět do přímé konfrontace s USA přes Koreu a neposkytl tak žádné jednotky ani v případě nutnosti. Vše mělo být zinscenované jakožto občanská válka mezi dvěma konkurenčními režimy.  Zhruba celý rok před útokem docházelo k malým potyčkám na území podél 38. rovnoběžky, který rozděluje obě země. 25. června 1950 severní jednotky vystupňovaly tlak a začaly přecházet toto pomyslné území ve velkém počtu. V kombinaci s překvapením, lepší armádou a naprostou neschopností jihokorejské armády byl rychle dobyt Soul, I Sung-man a jeho vláda byli nuceni prchnout daleko na jih. Přesto Severní Korea nebyla schopna ovládnout celý poloostrov, neboť do války vstoupily jednotky OSN a USA. V říjnu už byly všechny severní jednotky vytlačeny ze Soulu a spojenci dokonce obsadili Pchjongjang. V listopadu však přišel další zvrat – účast vojsk Čínské lidové republiky. Do konce prosince bylo hlavní město severu opět v komunistických rukou a v lednu 1951 komunisté na pár dnů dokonce obsadili Soul. Válka se tak na 2 roky dostala do slepé uličky a armády se přetahovaly o každý kilometr. Fronta se stabilizovala v roce 1953 na území, které se později stalo mírovou zónou. Po dlouhých jednáních se obě strany dohodly na tomto demilitarizovaném území (zónou) (KDZ) a byl vyhlášen klid zbraní (příměří). Zajímavostí je, že oficiální mírová smlouva nebyla nikdy podepsána a Severní a Jižní Korea se technicky nachází ve válečném stavu od roku 1950 až do současné doby.  Po válce upevnil Kim pomocí oddané armády, která ho respektovala, svou moc. Jeho hlavní protivník Pak Hon-jong byl obviněn z pomoci Jižní Koreji v průběhu války a v roce 1955 zřejmě popraven. Spousta levicových přeběhlíků z Jižní Koreje v průběhu války byla obviněna ze špionáže či jiných zločinů, a uvězněna, deportována do pracovních vesnic nebo zabita. Potenciální rivalové z jiných stran, jako například Kim T-bong byli také popraveni.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečné upevnění systému.", "content": "Tříletka 1954-1956 měla za úkol napravit masivní poničení země a navrátit průmyslovou produkci na předválečnou úroveň. Poté následovala pětiletka 1957-1961 a sedmiletka 1961-1967. Tyto dva plány měly dále zvyšovat produkci a rozvoj infrastruktury. V 60. letech byla Severní Korea na druhém místě v zprůmyslnění ve Východní Asii za Japonskem. Zatímco se pomalu začaly objevovat nevýhody, tedy například totální nedostatek spotřebního zboží, spousta zemí třetího světa považovala tento systém jako alternativu kapitalistického systému. Přes to všechno však severokorejská ekonomika zvládala v 60. letech poskytovat lidem bezplatnou lékařskou péči, vysokoškolské vzdělání, přístup k dostatku jídla, a v porovnání se sousedními zeměmi, jakými byla ČLR a Jižní Korea i relativně slušné bydlení.  Kim Ir-sen se prohlásil za „Ču-Čcheho“ (tedy neomezený vládce – hlavní postava tehdejší Kimovy doktríny). Začal propagovat heslo samostatnosti a izolovanosti země. Tato ideologie se stala oficiální a nahradila marxismus-leninismus. Úkolem Ču-čche bylo vytvořit Severní Koreu dostatečně silnou k obraně proti cizím invazím a zásahům kapitalismu. Nemělo však v úmyslu vytvořit separovanou Koreu od okolního světa. Kim Ir-sen si přál, aby jeho lidé tvořili všechny složky národního hospodářství, a to tak v žádném ohledu nebylo závislé na jiných zemích.  Situace se však začala komplikovat a to zejména díky rusko-čínskému konfliktu, který začal v roce 1960. Vztahy mezi Severní Koreou a Sovětským svazem se zhoršily, když sovětská strana nařkla Kim Ir-sena z podpory čínské strany. Následkem bylo snížení hospodářské pomoci ze strany právě Sovětského svazu.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomický pokles.", "content": "Kvůli sérii politických rozhodnutí, vztahujících se k výdajům armády a těžebního průmyslu a vysokým cenám ropy ze 70. let začala ekonomika Severní Koreje upadat. Začaly se také množit zahraniční dluhy. K tomu všemu politika „Jistota jen v nás“ (ču-čche) a odpor k USA i západu jen utužovala uzavřenost severokorejského režimu.  Ropný šok v roce 1973 těžce zamával všemi zeměmi světa a Severní Korea se bez jakýchkoli zdrojů této kapaliny jen těžko stavěla na nohy. Země navíc neměla žádné vývozní zboží a byla tak odkázána jen na sebe. Kim Ir-sen a jeho ču-čche, zapříčinilo obrovské zadlužení země; země si celosvětově půjčovala ohromné částky, určené na investice do těžebního průmyslu, těžkého průmyslu a do armády. Tato militarizace měla především vést k větší nezávislosti na Číně a SSSR. Severokorejští představitelé věřili, že půjčené peníze pokryjí těžební průmysl, kde investovali polovinu půjčených peněz. Bohužel zrovna v době, kdy vynaložili ohromné částky na těžící stroje, se ceny minerálů hluboko propadly. Severní Korea se tak dostala do velkých dluhů, není schopná je splácet a navíc zajišťovat poměrně vysoký životní standard svým obyvatelům.  K tomu všemu, centrálně plánovaná ekonomika, zaměřující se na těžký průmysl, dosáhla svého potenciálního limitu. Díky malým finanční příspěvkům technologie zastaraly. Hospodářsky se severní část poloostrova propadla pod celosvětový průměr.  Kim Ir-sen, uvězněn v ideologii, která byla kdysi účinná, nebyl schopen reagovat na vzestup Jižní Koreje, což podkopalo legitimitu jeho režimu. Nedokázal utvořit tržní ekonomiku, jako se povedlo například v Číně Teng Siao-pchingovi. V 80.letech byla KLDR postavena před volbu – buď splatí půjčky, nebo bude nadále garantovat lidem už tak slabou sociální pomoc. Kim odmítl, což dostalo zemi do totálního embarga. Kvůli sociálním dávkám bylo navíc omezeno i to minimální, co země dokázala vyrobit.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda Kim Čong-ila.", "content": "Kim Ir-sen zemřel 8. července 1994 a jeho syn Kim Čong-il ho následoval ve vedení Korejské dělnické strany. Prezidentské křeslo zůstalo prázdné, ale Čong-il jakožto velitel národní obrany zemi de facto vládl. O jeho následnictví bylo rozhodnuto již na počátku 80. let 20. století.  Během první dekády pod vládou Kim Čong-ila pokračovala ekonomická stagnace. Mezi lety 1996-1999 zemi postihl hladomor, při kterém zemřelo 600 - 900 000 lidí. Neefektivita stalinistického stylu kolektivizace byla, spolu s totálním nedostatkem jakýchkoliv zemědělských nástrojů, jeho hlavní příčinou. Severní Korea přispívá enormním podílem svého již tak nízkého HDP na armádu a výrobu atomové zbraně; drží všechny schopné muže ve věku 18-30 let ve vojenské službě. Základní infrastruktura státu se však bez potřebných investic rozpadá.  Výsledkem toho je, že Severní Korea dnes bez mezinárodní pomoci nedokáže pokrýt ani polovinu potřeb jídla v zemi. Podle Amnesty International více než 13 milionů lidí v KLDR trpělo v roce 2003 podvýživou. V roce 2001 dostala KLDR humanitární pomoc v hodnotě 300 milionů USD z USA, Jižní Koreje a Evropské unie. Nespecifikované množství pomoci přichází v podobě ropy, jídla a uhlí také každým rokem z Číny. Navzdory tomu vláda Severní Koreje pořád pokračuje se svým odporem vůči Spojeným státům, Jižní Koreji a Japonsku. Špatná úroda se každým rokem stává už pravidlem, obyvatelstvo trpí pořád hladem; kvete černý trh a lidé se z bezpečnostních důvodů zásobují potravinami dlouho dopředu. Proto se od roku 1997 pokouší obyvatelstvo ve velkých skupinách ilegálně utíkat do Číny nebo Jižní Koreje.  V červnu 2002 byly ohlášeny další reformy. Měna byla devalvována a některé ceny, například potravin, byly ponechány prodejcům s tím, že dojde k povzbuzení zemědělské produkce. Bylo ohlášeno, že příděly jídla, stejně jako bydlení, budou postupně rušeny. Poprvé od roku 1954 je možnost získat půdu pro potřebu své rodiny. Vláda také zavedla „speciální administrativní zónu“ v městě Sinuidžu, blízko hranic s Čínou. Tomuto městu byla dána poměrná autonomie, zejména ve finanční sféře. Byl to pokus jak napodobit úspěšné volné zóny známé z Číny. Zájem zvenčí byl však, kvůli nulové poptávce, minimální.  Prezident Jižní Koreje Kim Te-džung se aktivně snažil zmenšit napětí mezi oběma státy, což však mělo málo okamžitých výsledků. Od dob zvolení George W. Bushe jako prezidenta USA, čelila Severní Korea obnovenému tlaku ohledně jejich atomového programu, což mělo za následek ještě méně pomoci.  V roce 2002 byl trošičku uvolněn trh – vznikla průmyslová zóna Kesong, která spolupracuje s Jižní Koreou. Také byly ve spojení s Čínou vypracovány plány pro otevření trhu, avšak za udržení zdejšího režimu.  Severní Korea prohlásila 10. února 2005, že vlastní atomové zbraně. Bylo dlouho probíráno zda může být toto tvrzení pravdivé. Rusové odmítli tvrzení s tím, že není možné aby KLDR měla technologii potřebnou k výrobě atomové zbraně. 9. října 2006 zástupci KLDR prohlásili, že se podařil podzemní výbuch jaderné hlavice. Doposud klesající napětí opět narostlo. Čin byl celosvětově odsouzen. 14. října proběhlo v OSN hlasování o znovu uvalení sankcí na KLDR.  V prosinci 2011 zemřel Kim Čong-il na mrtvici. Byl severokorejskými emigranty obviňovaný ze soustavného porušování lidských a občanských práv. V totalitní zemi podle Amnesty International k roku 2011 existovaly rozsáhlé pracovní tábory, v nichž mělo být vězněno 200 000 lidí. Navzdory bídě země pracovala na velmi nákladném zbrojním programu, jehož cílem bylo zdokonalení zbraní hromadného ničení. Média přinesla zprávy o tom, že se vůdce obklopoval luxusem. Například měl ročně utrácet 800 000 amerických dolarů za oblíbený koňak, vlastnit 17 honosných domů či luxusní filmovou knihovnu s 20 000 tituly (běžným občanům KLDR je přitom sledování \"západních filmů\" zakázáno až pod trestem smrti\").", "section_level": 1}, {"title": "Následovnictví Kim Čong-una.", "content": "Vedení země v roce 2011 za podpory svého strýce Čang Song-tcheka převzal Kim Čong-ilův nejmladší syn Kim Čong-un, jenž v letech 1993 až 1998 studoval na mezinárodní škole v Bernu, ve Švýcarsku pod falešným jménem Chol Pak - naučil se hovořit anglicky, francouzsky a německy a po ukončení zahraničních studií se vrátil zpět do Severní Koreje, kde studoval na vojenské akademii.  Severní Korea zůstává totalitní diktaturou. Nedostatek přístupu pro zahraniční média a tradiční tajnůstkářství znamená nedostatek informací o politickém světě, ale podle Amnesty International byly zaznamenány případy, kdy lidé byli zavíráni, mučeni či popravováni, zejména v důsledku své víry. Mučení a špatné zacházení je ve věznicích či pracovních táborech na denním pořádku. Vyšetřovací komise OSN pro Severní Koreu porušování lidských práv v KLDR přirovnala ke zvěrstvům z éry nacismu a doporučila, aby před soudem stanul i Kim Čong-un.  V prosinci 2013 nechal Kim Čang Song-tcheka v rámci rozsáhlé čistky popravit, pravděpodobně kvůli upevnění vlastní moci. Krátce po Čangově popravě byla popravena podle jihokorejské agentury Jonhap popravena také celá jeho širší rodina. Popraveni byli jeho sestra a její manžel zastávající post velvyslance na Kubě, jejich syn, velvyslanec v Malajsii a všechny děti a vnoučata Čangových bratrů. Čistky pokračovaly i v roce 2014, např. jeho bývalý náměstek byl podle jihokorejských zdrojů upálen zaživa plamenometem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dějiny Severní Koreje formálně začínají v roce 1948. Po konci japonské okupace, která skončila souběžně s druhou světovou válkou, byla Korea rozdělena zhruba podle 38. rovnoběžky na \"Severní\" (pod vedením SSSR) a \"Jižní\" (USA). I přes celosvětovou snahu se tyto velmoci nedohodly na společném vedení, a vytvořily tak (podobně jako ve Vietnamu či Německu) dvě oddělené vlády. Každá z těchto vlád si nárokovala legitimní vládu nad celým korejským poloostrovem.", "tgt_summary": "zh-hant:;zh-hans: 朝鲜民主主义人民共和国(时常简称为朝鲜)成立于二战后的1948年。从1948年起至1994年金日成一直是党和国家最高领导人,先后出任朝鲜劳动党的委员长和总书记。在金日成死后,其子金正日接任最高领导人,金正日死后又传位于其子金正恩。由于得到中华人民共和国及前苏联的资助,朝韩分治后到70年代朝鲜在经济方面一度领先南方的大韩民国(韩国),1969年被朴正熙领导的大韩民国政府追过。随着前苏联的解体及原共产主义国家一个接一个的脱离共产主义行列,朝鲜在国际舞台上更形孤立。朝鲜自上世纪90年代中期开始了官方所称的“苦难行军”。联合国2008年报告称,朝鲜三分之一的妇女和5岁以下的儿童营养不良。朝鲜人均寿命与15年前相比缩短了3.4岁,减至69.3岁。同时,新生儿和产妇死亡率增高,分别由千分之十四增至千分之十九和由十万分之五十四升至十万分之七十七。据推算,朝鲜在20世纪90年代中叶之后的10年间因粮食困难损失了61万人。2000年由大韩民国前总统金大中积极推行阳光政策,后来的卢武铉也致力于缓解朝韩双方长期的对峙。关于北韩核问题的六方会谈在时断时续中进行而且毫无进展,朝鲜现已宣布退出。", "id": 1490125}
{"src_title": "Santa María (karaka)", "tgt_title": "圣玛利亚号", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "\"Santa María\" se původně jmenovala \"La Gallega\", jejím námořníkům byla ale možná známa také jako \"Marigalante\" (\"Galantní Marie\"). Bartolomé de Las Casas nikdy nepoužil ve svých dílech název \"La Gallega, Marigalante\" či \"Santa María\", používal spíše \"la Capitana\" nebo \"La Nao\".", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Santa María byla sice vlajkovou, ale nejpomalejší z Kolumbových lodí. Loď měla kompletní palubu (menší lodě měly pouze částečně podpalubí) a tři stěžně. O rozměrech lodi není nic bližšího známo, když z doby její existence se nedochovala žádná dokumentace a ani pouhé zobrazení lodi. Rozměry jsou proto pouze odhadovány. Podle některých zdrojů byla loď dlouhá asi 40 metrů a široká 8 metrů, Podle jiných zdrojů měla loď délku 22,6 metru, šířku 7,6 metru a ponor 2,1 metru.", "section_level": 1}, {"title": "Ztroskotání.", "content": "V roce 1492 se loď plavila podél Haiti, přičemž u kormidla zbyl pouze plavčík; ostatní členové posádky odpočívali po bouřlivých vánočních oslavách. Loď tak 25. prosince najela na mělčinu u pobřeží dnešního města Limonade a dalšího dne se potopila. Posádka se zachránila, větší část posádky založila kolonii La Navidad (Vánoce). Vrak lodi byl do velké míry rozebrán a použit při stavbě La Navidad.  Kotva lodi se dochovala a je vystavena v Musée du Panthéon National Haïtien (MUPANAH), v haitském Port-au-Prince.  V květnu 2014 podmořský archeolog Barry Clifton oznámil, že jeho tým ztotožnili vrak, který objevil v roce 2003, s Kolumbovou vlajkovou lodí Santa Maria. Tým expertů UNESCO, vyslaný na místo haitskou vládou, však v říjnu 2014 uvedl, že se nejedná o Kolumbovu loď a datoval objevený vrak na konec 17. či začátek 18. století.", "section_level": 1}, {"title": "Repliky.", "content": "I přes nejasný vzhled a rozměry lodi (viz výše) bylo postaveno hned několik jejích replik.  Jedna z replik byla postavena pro španělskou vládu již v roce 1892. Další z replik byla vyrobena pro výstavu Expo 86 ve Vancouveru, nyní se nachází v nákupním centru v Edmontonu. Jinou repliku si nechalo postavit americké město Columbus v roce 1991. Další replika byla vyrobena ve Španělsku při příležitosti oslavy 500 let objevení Ameriky, nyní kotví ve španělském Palos de la Frontera. Jiná replika byla postavena v letech 1997 a 1998 na ostrově Madeira a kotví ve Funchalu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Santa María byla největší ze tří lodí použitých Kryštofem Kolumbem při jeho první cestě přes Atlantský oceán v roce 1492. Její majitel byl Juan de la Cosa. Výpravy se zúčastnily ještě dvě karavely Pinta a Niña.", "tgt_summary": "圣玛利亚号(Santa María)是1492-1493年,哥伦布首航美洲舰队三艘船中的旗舰。圣玛利亚号是一条普通帆船,而不是一条轻快帆船。关于它在1492年前的历史我们一无所知。", "id": 891797}
{"src_title": "Dálnice A10 (Německo)", "tgt_title": "德国10号高速公路", "src_document": [{"title": "Trasa.", "content": "Dálniční značky začínají na křižovatce u města Schwanebeck (bývalá odbočka na Prenzlau) a označení pokračuje po směru hodinových ručiček. Je to v místě, kde dálnice A11 začíná svou trasu směrem k hraničnímu přechodu s Polskem Nadrensee/Kołbaskowo. Poté pokračuje jako polská dálnice A6 do Štětína. Od místa křížení s A11 vede okruh směrem na jih, kde se na křižovatce Spreeau kříží s dálnicí A12 vedoucí do Frankfurtu nad Odrou. V Polsku poté dálnice pokračuje jako A2. Na křižovatce Schönefeld se A10 kříží s dálnicí A13 vedoucí do Drážďan a s dálnicí A113, jenž vede k městskému okruhu (\"Berliner Stadtring\") a dále do centra Berlína. Trasou prochází dálnice kolem letiště Berlín Braniborsko.  Berlínský okruh posléze pokračuje na západ k Nuthetalu. Zde dálnice A115 (včetně bývalé zkušební dráhy AVUS) spojuje dálniční okruh s okruhem městským. Dále se z okruhu odpojuje dálnice A9 (na křižovatce Postupim) vedoucí do Mnichova a dálnice A2, jenž směřuje do spolkové země Porúří. Odtud okruh směřuje severním směrem až ke křižovatce s dálnicí A24 vedoucí do Hamburku. Nakonec se A10 stáčí na východ ke křižovatkám s dálnicemi A111 a A114. Obě dálnice vedou do městského okruhu. Na 196. kilometru se okruh opět dostává ke Schwanebecku.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První úseky A10 byly otevřeny v roce 1936. Jednalo se o části u Werderu, Schwanebecku a Spreeau. Až do začátku druhé světové války v roce 1939 patřily tyto úseky do plánu říšských dálnic. Stavební práce nepokračovaly až do roku 1972, kdy východoněmecké úřady povolily výstavbu okruhu. Východoněmecká část byla hotova do roku 1979. Poté byl dokončen obchvat kolem západního Berlína, který spojoval Východní Berlín s Postupimí a dálnice vedoucí do Magdeburku a Lipska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dálnice A10, německy Bundesautobahn 10 (zkratka BAB 10), zkráceně Autobahn 10 (zkratka A10), je identická s vnějším dálničním Berlínským okruhem (Berliner Ring, jak je také nejčastěji zvána); neměla by být zaměněna s tzv. Berlínským městským okruhem (\"Stadtring\") A100, což je torzo původně plánovaného vnitřního okruhu města, které až do roku 1990 neslo označení A10.", "tgt_summary": "10号高速公路(Bundesautobahn 10,简称BAB 10或A 10)是德国的一条高速公路,位于柏林,是柏林的外环道路。最初建于1931年。是欧洲E26、E30、E51和E55公路的一部分。 德国10号高速公路全长196公里,是欧洲最长的都市外环道,比排名第二的英国伦敦M25高速公路长了8公里。", "id": 2095122}
{"src_title": "Klokaní ostrov", "tgt_title": "坎加鲁岛", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V dobách před objevením Evropany zde žili domorodci Austrálci. Dokazují to nálezy primitivních kamenných nástrojů. Tyto nálezy jsou staré nejméně deset tisíc let. Jak a kdy domorodci opustili ostrov zůstává dodnes neobjasněno. Klokaní ostrov pojmenoval Matthew Flinders v roce 1802, jakož to první Evropan který ostrov spatřil, podle klokanů na březích ostrova, jimiž se celá posádka živila z nedostatku jiné stravy. Prvním kdo se na ostrově usadil byli uprchlí trestanci a ztroskotanci kteří si zde založili pirátskou základnu. V roce 1827 toto pirátské hnízdo zlikvidovali britští vojáci. V roce 1836 sem přišli první oficiální osadníci, kteří se tu ovšem udrželi pouhé 4 roky. Tito osadníci se poté přesunuli na pevninu a založili město Adelaide. Proto Klokaní ostrov zažil postupné osídlování po celé 19. století. V roce 1803 jako první ostrov zmapoval Nicolas Baudin.", "section_level": 1}, {"title": "Farmaření a ekonomie ostrova.", "content": "Na ostrově žije přes milion ovcí, z nichž většina je plemene Merino. Ještě do nedávna byly ovce hlavním zdrojem obživy. Z ovčího mléka se zde vyrábějí delikátní sýry kontinentálního typu. Cena ovčí vlny v posledních letech dramaticky poklesla a tak farmáři hledají i jiné zdroje obživy.  Na ostrově je dnes 140 chovatelů sladkovodních raků. Vývozním artiklem je též med od včel, jež sem byly dovezeny v roce 1881 z italské Ligurie. Mezi další zdroje obživy patří chov ušní, ústřic a slávek, výroba olivového oleje a začíná se zde opět destilovat eukalyptový olej.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Spojení s ostrovem zajišťují dva trajektové spoje. První je osobním trajektem z \"Glenegu\" místní části Adelaide do \"Kingscote\", a druhý přepravní trajekt z \"Cape Jervisu\" do \"Penneshawu\". Třetí možností je 30 minutová cesta letadlem z \"Adelaide\" na letiště v \"Kingscote\". Ostrov je hustě pokrytý 1600 kilometrovou sítí silnic. Ovšem asfaltový povrch mají jen hlavní tahy mezi většími osadami. Zbylé silnice mají povrch z červené drti a jsou velmi nebezpečné, hlavně když jsou vystaveny rozmarům přírody. Na ostrově jsou 4 půjčovny dopravních prostředků a funguje tu i autobusová linka z přístavu \"Penneshaw\" do \"American River\".", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "V rámci zachování druhu byly na Klokaní ostrov vypuštěny koaly. Stalo se tak v roce 1923. Dnes je koala rozšířena po celém ostrově. Nemá zde přirozené predátory a nesužují ji nemoci a bakterie rodu Chlamydiae jako u pevninských koal. Koaly v hojné míře likvidují a ničí gumovníky a proto je jejich stav regulován. Odchycené kusy jsou přemisťovány do jiných částí Austrálie.  V malé zátoce (\"Seal Bay\"), lemované strmými skalisky se nalézá útočiště lachtanů šedých. Ve zdejší kolonii našli ideální místo pro odchov svých mláďat.  V národních parcích žije spousta klokanů, klokánků, ptakopysků či tučňáků. Zvířata zde pozbyla vší plachosti před návštěvníky a jsou velmi přítulná. Nedaleko \"Pelican Bay\" je ornitologická stanice.", "section_level": 1}, {"title": "Flóra a národní parky.", "content": "Celou jednu třetinu ostrova tvoří národní parky a chráněné rezervace. Je jich tu celkem 18.", "section_level": 1}, {"title": "Ostrovní klima.", "content": "Průměrná teplota Klokaního ostrova je mezi 11,4 °C – 19,1 °C. Letní teploty na ostrově nepřekračují 35 °C. Průměrná letní teplota se pohybuje od 20,8 °C do 25 °C. Zimní teploty od července do září jsou 8,4 °C – 14,6 °C. Úhrn ročních srážek na ostrově je 485 mm a průměrná síla větru je 14,7–17,7 km/h.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klokaní ostrov () je po Tasmánii a Melvillově ostrově třetím největším ostrovem Austrálie. Od mysu Cape Jervis na pobřeží Jižní Austrálie je vzdálen přibližně 13 km. Je přibližně 145 km dlouhý a místy 60 km široký. Po obvodu má 450 km malebného a divokého pobřeží. Ostrov je vzdálen 120 km vzdušnou čarou od Adelaide a je vyhlášeným rekreačním rájem, hlavně pro milovníky přírody.", "tgt_summary": "坎加鲁岛(英语:Kangaroo Island,又译袋鼠岛)是澳大利亚继塔斯马尼亚和梅尔维尔岛之后的第三大岛屿,面积4405平方公里。坎加鲁岛位于圣文森特海湾(Gulf St. Vincent)的入口,在南澳大利亚州的首府阿德莱德西南方向112公里处。岛上距离大陆的位置离南澳大利亚州富劳里友半岛(Fleurieu Peninsula)的(Cape Jervis)只有13公里。该岛居民超过4000名,主要产业为农业、旅游业和渔业。每年接待游客超过14万人,是南澳最著名的旅游区之一。岛上四分之一的面积被定为国家公园和保护区,有多种保育动物在其中栖息。", "id": 2578991}
{"src_title": "Sedm let v Tibetu", "tgt_title": "西藏七年", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Kniha vypráví o mladém rakouském horolezci, který je roku 1939 v Indii zatčen z důvodu vypuknutí 2. světové války (přepadení Polska Německem, neboť Spojené království se s Německem ocitlo ve válečném stavu). Po mnoha pokusech o únik se mu útěk podařil. Tibetu dosáhl 17. května 1944 spolu s dalšími přáteli – uprchlíky. Avšak jejich útrapy neskončily. Místní obyvatelé se k nim chovali nepřátelsky a úředníci jim odmítli vydat povolení k pobytu. Museli se vrátit zpátky do Indie. Rakušan a jeho přátelé se ale nevzdávali. Naoko se vraceli zpátky, ale potom se obrátili zpět do Tibetu. Od Heinricha se pak někteří oddělili a zůstal jenom Peter Aufschneiter. Putovali spolu napříč Tibetem, poznali Tibeťany, někteří byli velmi přátelští, zažili útrapy, které museli prodělat nekonečně prázdnou pustinou, potkali také Khanpy – bandity.  Oba dva putují stále nelegálně, a tak je potěšilo, že dostali doprovod v podobě benpy z Lhasy, kam směřovali také Harrer s Aufschneiterem.  A jednoho dne do \"zakázaného města\" opravdu došli. Byli přivítáni co nejsrdečněji. Pro Lhasu byli skutečnou raritou. Dennodenně proudili do domu, kde našli ubytování, lidé, aby spatřili dva Evropany, kteří prošli jejich zemí.  Harrer se zde seznámil s lidmi, která se pak stali jeho přáteli. Poznal dokonce i rodinu mladého dalajlámy.  Harrer získal stálé zaměstnání, dělal zakázky pro vládu i pro dalajlámu, stavěl pro něho kino, pracoval na jeho zahradě. Několikrát \"Živého Buddhu\" viděl, ale nikdy s ním nemluvil. Až jednou ho dalajláma pozval. Od té doby se stali dobrými přáteli.  Druhá světová válka skončila, k moci se v Číně mezitím dostal Mao Ce-tung a začaly boje. Politické bouře ohrozily i Tibet. Čtrnáctý dalajláma se tak musel připravit na útěk. A nejen on. Pokud se chtěl zachránit, musel z Lhasy odejít i Harrer. Nebylo to lehké, protože v Tibetu našel svůj domov. Bylo to pro něho velmi bolestivé, ale musel odejít. Stalo se to v listopadu 1950.  Zanedlouho se na cestu vydal i sám dalajláma. Putoval víc jak devět let až dosáhl bezpečí.  Za těch sedm let, co Harrer strávil v Tibetu, poznal tamní jedinečnou kulturu, zvyky i dobrosrdečnost obyvatel. Harrer po svém návratu do Rakouska otevřel muzeum věnované Tibetu.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "Podle knihy byly natočeny dva filmy. V roce 1956 natočil Hans Nieter dokumentární film \"Seven Years in Tibet\". V roce 1997 natočil režisér Jean-Jacques Annaud stejnojmenný dramatický film, hudbu složil John Williams. V hlavních rolích vystupovali herci Brad Pitt jako Heinrich Harrer a David Thewlis jako Peter Aufschnaiter.  Píseň s názvem \"Seven Years in Tibet\" je součástí alba \"Earthling\" Davida Bowieho.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sedm let v Tibetu (v originále \"Sieben Jahre in Tibet. Mein Leben am Hofe des Dalai Lama\"), někdy také nazývána jako \"Útěk do Tibetu\", je kniha rakouského horolezce a cestovatele Heinricha Harrera z roku 1952.", "tgt_summary": "《西藏七年》(,英语:\"Seven Years in Tibet\")是奥地利登山运动员、党卫军士官海因里希·哈勒根据他于1944年至1951年这七年间在西藏生活的亲身经历和政治立场写出的冒险故事,而非历史纪实。该书初版在1952年发表。", "id": 776729}
{"src_title": "Homeopatie", "tgt_title": "顺势疗法", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Moderní homeopatii zformoval německý lékař Samuel Hahnemann (1755–1843) v knize \"Organon der rationellen Heilkunde\" (\"Prostředek racionální léčby\"), která vyšla roku 1810 v Lipsku (a v dalších vydáních byla přejmenovaná na \"Organon léčebného umění\"). Vycházel přitom z tradic antického řeckého lékařství, středověké alchymie a evropské herbalistické tradice. Samo slovo „homeopatie“ k označení principu léčby „podobného podobným“ (opak allopatie) pochází již z konce 18. století.  Některé praktiky izopatie, které používali američtí homeopaté od 19. století, připomínají moderní očkování, ačkoliv principy jsou odlišné. Chorobné výměšky byly homeopaticky zředěny, potencovány a pak podávány jiným nemocným.  Homeopatii důvěřoval například Rudolf Hess a Heinrich Himmler ji spolu s vegetariánstvím rozšířil mezi příslušníky SS.  Homeopatická společnost se stala členem České lékařské společnosti (ČLS) v roce 1991, ale již v roce 1996 byla vyloučena, protože podle stanov ČLS sdružuje výhradně zástupce těch medicínských oborů, které vykonávají vědecky uznávané postupy. Proti tomuto způsobu vyloučení se Homeopatická společnost ohradila soudní cestou s požadavkem na zrušení příslušné části stanov, po zamítnutí, při kterém soudkyně odmítla zkoumat vědeckost homeopatie a zkoumala pouze postup ČLK, následovala řada opravných prostředků, které skončila až v roce 2002 Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Tam došlo ke konstatování, že české soudy postupovaly chybně. Je zajímavé, že tento rozsudek bývá prezentován i tak, aby vyvolal dojem, že se rozhodnutí týká přímo ČLS.", "section_level": 1}, {"title": "Princip a účinek.", "content": "Homeopatie je údajně založena přibližně na deseti principech. Mezi nejdůležitější z nich patří:  Hahneman vycházel z vitalistické teze, že onemocnění je důsledkem narušení životní síly. Homeopatie má životní sílu stimulovat. Podle Thomsona nepůsobí homeopatika fyziologicky, ale využitím synergického jevu, že energie následuje mysl. Případy vyléčení Thomson přisuzuje v 70 až 100 % případů spontánní remisi, účinku soucitu a komunikace s léčitelem a placebo efektu.  Stručný výkladový slovník českých skeptiků uvádí, že homeopatie vysvětluje údajný léčebný účinek tak, že má duchovní povahu, nikoliv fyzikální. Účinnými nemají být přímo molekuly ředěné látky, ale její „otisky“ ve vodě, lihu nebo jiném použitém ředidlu. Dále tvrdí, že pokud by však tyto otisky existovaly, jejich trvání by bylo kvůli klastrové struktuře ředidla v jednotkách nanosekund a jejich efekt by se nepřenášel v dalším čase. A také tvrdí, že diagnostické metody homeopatie nejsou fyzikální ani laboratorní, ale vycházejí z reflexe pocitů a nálad pacienta.  Podle stručného výkladového slovníku českých skeptiků zpočátku byla homeopatie úspěšnější než medicína počátku 19. století, protože pacienty méně poškozovala.", "section_level": 1}, {"title": "Potencování a dynamizace.", "content": "Homeopatické preparáty se v souladu s principem infinitenzimálního ředění podávají ve velmi zředěném stavu. Ředění se provádí tak, že se použije jeden díl účinné látky a přidá se k určitému množství rozpouštědla. Z takto vzniklého ředěného roztoku se vezme jeden díl a přidá se ke stejnému množství rozpouštědla jako v předchozím kroku a postup se opakuje. Tomuto procesu se říká potencování. Pokud se ředí v poměru 1:100 nazývá se potence centezimální a značí se písmenem CH nebo C. U potencí 1000C a vyšších se používá kvůli stručnosti zápis 1M (10M je 10 000C). Číslo v označení potence pak označuje počet takových ředění, např. u homeopatika o potenci 30CH proběhlo ředění 30×. Kromě potencí centezimálních, se používají i potence decimální (označení D nebo též X), kdy se ředí v poměru 1:10, a méně i potence LM, kdy se ředí v poměru 1:50 000. Při Hahnemanem používané potenci 30CH je překročena Avogadrova konstanta a proto je nepravděpodobné, že by v roztoku zbyla alespoň jedna molekula účinné látky.  Dalším principem výroby homeopatik je dynamizace, což je pravidelné protřepávání během ředění. Například při centezimálním ředění se roztok protřepává stokrát. Tento postup má dodat homeopatiku účinnost, protože se mu má tímto způsobem dodávat energie. Pro lepší účinek má být vhodnější manuální protřepání, kvůli přenosu vědecky dosud neprokázané bioenergie.", "section_level": 2}, {"title": "Vědecký výzkum.", "content": "Vědecká komunita je přesvědčena o neúčinnosti homeopatie.  A. Scofield v roce 1984 konstatoval, že se přes řadu pokusů a klinických testů nepodařilo nalézt dostatek důkazů, že homeopatie je účinná, avšak ani nebyla její účinnost vyvrácena. Negativní výsledek přisuzoval špatné metodice studií.  Francouzská skupina \"Groupe de Recherches et d'Essais Cliniques et Homéopathie\" provedla v roce 1989 testy, které měly ověřit dosavadní pozitivní studie o účinnosti homeopatie. Pozitivní důkaz ve prospěch homeopatie nenalezla.  C. Hill a F. Doyon v roce 1990 hodnotili 40 pokusů, z nichž 3 měly podle tohoto posuzování závažné metodologické chyby a právě jen tyto tři pokusy vykazovaly pozitivní výsledky.  J. Kleijnen v roce 1991 Hillovi a Doyonovi oponoval. Podle něj chybně vyhodnotili dva experimenty jako nenáhodné a sedm jako negativní. Možnost závažného vychýlení výsledků kvůli metodologickým nedostatkům konstatoval Kleijnen u všech provedených experimentů. Podle Kleijnena je sice výsledek metaanalýzy pozitivní, nicméně pro špatnou metodologickou kvalitu a pro nepoznanou roli publikačního biasu není dostačující k definitivnímu závěru.  J. Boissel v roce 1996 uvedl, že ze 184 zpráv o řízených experimentech lze jen 17 brát vážně, avšak jejich rozsah je příliš malý, než aby mohly být činěny jakékoliv závěry o účinnosti nebo neúčinnosti homeopatie.  Klaus Linde z Centra pro výzkum doplňkové medicíny v Mnichově v roce 1997 při metaanalýze 89 pokusů s placebem a 185 pokusů dospěl k závěru, že není žádný dostatečný důkaz o účincích homeopatické medicíny za jednoznačných klinických podmínek. V závěru článku však autoři uvedli, že jejich výsledky nejsou slučitelné s hypotézou, že klinické účinky homeopatie jsou zcela důsledkem placebo jevu. O rok později Linde závěr této metaanalýzy interpretoval odlišně, když konstatoval, že byly odhaleny chyby v provedení experimentů, které je činí nevěrohodnými, a shrnul, že neexistuje žádný důkaz, že homeopatika jsou účinnější než placebo.  Pro potřeby švýcarské vlády byla vypracována rozsáhlá metaanalýza výsledků publikovaných prací, která byla v roce 2005 publikována v prestižním časopise The Lancet. Autoři dospěli k závěru, že klinický efekt homeopatie je srovnatelný s placebem.  Posadzki a kol. publikovali v roce 2012 v časopise International Journal of Clinical Practice systematický přehled možných nežádoucích účinků homeopatie, ve kterém dospívají k závěru, že homeopatie má potenciál poškodit pacienta přímým i nepřímým způsobem.", "section_level": 1}, {"title": "Rizika.", "content": "Možné negativní účinky homeopatik speciálně zkoumány nebyly, ať už by šlo o nesprávný účinek údajného principu homeopatie nebo o nocebo efekt, opak placebo efektu. Hlavním rizikem je nasazení neúčinných homeopatik v případě závažné choroby, která vyžaduje urychlenou efektivní léčbu (např. rakovina). Ztracený čas a rozvoj choroby ohrožují pacienta na životě.  Hypotézu o tom, že lze dokázat škodlivost homeopatik (navzdory jejich neúčinnosti), prosazoval například prof. Edzard Ernst, předseda Doplňkové medicíny na Exeterské univerzitě ve Velké Británii. Jedna studie dokonce konstatovala zdravotní riziko podávaných veterinárních homeopatik. Rizika alergických či jiných nežádoucích reakcí jsou zaznamenávána zejména u homeopatických roztoků s nižším stupněm ředění jedovatých látek (sloučeniny arsenu, alkaloidy, rtuť atd.) nebo alergenů. Vysoce ředěná homeopatika ale tento problém nemají.", "section_level": 1}, {"title": "Společenský význam.", "content": "Podle Skeptického slovníku je homeopatie vedle akupunktury nejrozšířenějším oborem alternativní medicíny.  Homeopatika jsou podle směrnice EHS č. 92/73/EHS z roku 1992 registrována v rámci zjednodušeného řízení, nedokladuje se jejich účinnost. K podstatným změnám nedošlo ani při novelizaci lékových předpisů v roce 2004. Tento předpis je pro členy EHS závazný a proto ani v ČR nejsou při registraci homeopatik požadovány důkazy účinnosti, ověřuje se pouze kvalita a bezpečnost výrobku. Každé homeopatikum by mělo být označeno větou \"U přípravku nebyl požadován důkaz účinnosti\". V roce 1997 vydala pracovní skupina EU European Cooperation in the field of Science and Technology (COST) \"Prohlášení o užívání komplementárnách a jiných nekonvenčních léků\", ve kterém je mimo jiné řečeno, že musí být podán jednoznačný důkaz o účinnosti léků, aby se předešlo nesprávným závěrům na základě neaktivní substance (tj. placeba).  V USA platí od roku 1938 \"Federal Food, Drug, and Cosmetic Act\", podle kterého jsou látky uvedené v \"Homeopathic Pharmacopeia of the United States\" automaticky pokládány za léky, přičemž nikde není zakotvena povinnost dokladovat u tohoto seznamu látek účinnost. Vědecká rada České lékařské komory ve svém stanovisku k homeopatii ze dne 12. 7. 1993 uvádí: \"\"VR považuje homeopatii za léčebnou metodu, kterou může vykonávat a homeopatické léky předepisovat každý, kdo má oprávnění léčit.\"\" Toto stanovisko nijak nehodnotí skutečnou účinnost, pouze zamezuje případnému postihu lékaře pouze za homeopatii a naopak otevírá možnost postihu lékaře za poškození pacienta v souvislosti s homeopatií. Česká lékařská komora však zveřejnila text prof. Klenera \"Jsou léčitelské metody přínosem nebo rizikem?\" s podtitulem \"Česká lékařská komora upozorňuje na rizika tzv.alternativní léčby v onkologii\", ve kterém prof. Klener mimo jiné poukazuje na to, že klinická účinnost homeopatie nebyla rigorózně dokázána.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Homeopatie a medicína.", "content": "Ministerstvo zdravotnictví požádalo Českou lékařskou společnost Jana Evangelisty Purkyně o stanovisko k homeopatii. Předsednictvo ČLS JEP se na své 11. schůzi dne 21. prosince 2005 rozhodlo, že prof. Blahoš sepíše odmítavé stanovisko s tím, že homeopatické diagnostické a léčebné metody předsednictvo považuje za nevědecké, jež nejsou založeny na důkazech (EBM). Na první schůzi předsednictva 25. ledna 2006 prof. Blahoš informoval předsednictvo, že se ČLS JEP bude distancovat od případných článků o homeopatii ve Zdravotnických novinách.  Český klub skeptiků Sisyfos považuje všechny účinky homeopatických preparátů za placebo efekt. Soukromé osoby, vědci a lékaři (např. Donald Driscol, advokát ze Severní Kalifornie a onkolog Wallace Sampson) vedou soudní spory s výrobci a distributory homeopatických léků s tvrzením, že homeopatické produkty jsou vnucované v rozporu se zákonem o ochraně spotřebitelů, poukazují na neférové obchodní praktiky a zavádějící reklamu.  Heřtův Skeptický výkladový slovník označuje homeopatii za absurdní výmysl, který dnes nemá žádné opodstatnění, a o jejích principech říká, že jsou v příkrém rozporu s tzv. přírodními zákony i s vědeckými poznatky a lze je snadno vyvrátit věcnými i logickými argumenty.  Kritici tvrdí, že je nepravděpodobné, že velmi malé množství léčivé látky v homeopatických preparátech má jakýkoliv efekt na tělo, a upozorňují, že často homeopatické léky neobsahují ani jednu molekulu původní účinné látky.  Stuart Thomson, ředitel Gaia Research Institute, v květnu 1999 vydal obsáhlý článek kritizující homeopatii.  Mnozí autoři upozorňují na vysokou léčebnou účinnost placebo efektu na některé stavy a polemizují o etických i metodologických podmínkách jeho využití. Za hlavní riziko homeopatie je považováno, že vyčkávání na její účinky může oddálit nasazení standardní léčby.  V roce 2009 vydala WHO varování, podle kterého propagace homeopatických preparátů v rozvojových zemích ohrožuje lidské životy. Varování se týká zejména terapie takových chorob, jakými jsou např. tuberkulóza, AIDS, malárie nebo chřipka.  V roce 2015 publikovali J.K. Ostermann a T. Reinhold z Ústavu pro sociální medicínu, epidemiologii a zdravotní ekonomiku Charité, Berlín, a C.M. Witt působící tamtéž a také na Ústavu komplementární a integrativní medicíny Univerzitní nemocnice Curych a Univerzity Curych a v Centru pro integrativní medicínu Univerzity Maryland farmakoekonomickou analýzu nákladů s doplněním homeopatie ke standardní léčbě. Autoři analyzovali údaje 44500 pojištěnců v Německu. Zjistili, že doplnění homeopatie ke standardní terapii představuje signifikantní zvýšení nákladů.  Britská zdravotní služba NHS ukončila úhradu homeopatické péče, kterou označila jako \"zneužívání prostředků\".  Řada významných medicínských a vědeckých organizací i vládních agentur se shoduje na tom, že homeopatie je neefektivní, neúčinná, potenciálně nebezpečná a jako taková by proto přinejmenším neměla být hrazena z veřejných fondů. Jde o následující organizace:", "section_level": 2}, {"title": "Vystoupení Edzarda Ernsta.", "content": "Edzard Ernst je prvním profesorem alternativní medicíny ve Velké Británii, působí na Oddělení komplementární medicíny na Exeterské univerzitě. Ačkoliv svoji kariéru začínal jako homeopat, po podrobných analýzách a po provedení vlastních studií dospěl k jednoznačnému závěru, že homeopatie je jen placebo. Ernst na sebe upoutal pozornost mimo jiné i tím, že v roce 2008 jako bývalý homeopat společně se spisovatelem Simonem Singhem veřejně nabídli 10 000 liber tomu, kdo v řádně uspořádané klinické studii dokáže, že homeopatie funguje.", "section_level": 2}, {"title": "Happening 10:23.", "content": "30. ledna 2010 v 10:23 uspořádali britští skeptici po celé Anglii protestní happening 10:23, během kterého se veřejně \"předávkovali\" údajně velmi silnými homeopatickými léky - demonstrativně spolkli celé balení (až 100 cukrových tabletek). Bez jakýchkoli účinků. Empiricky tak prokázali neexistenci proklamovaných účinků.  V roce 2011 (neděle 6. 2. 2011 v 10:23) pro velký úspěch tato akce proběhla v celosvětovém měřítku (25+ zemí, 1500+ účastníků), včetně České republiky, kde ji uspořádal Český klub skeptiků Sisyfos, kteří se tím snažili empiricky prokázat, že homeopatie nefunguje. V Praze se \"předávkovaly\" dvě desítky skeptiků.  Zvolené datum a čas odkazují na Avogadrovu konstantu - a v přeneseném slova smyslu na fakt, že homeopatické léky po sérii ředění neobsahují žádné účinné látky.  V roce 2016 (neděle 23. října) proběhlo v několika českých městech a v Bratislavě akce Hromadné předávkování homeopatiky, která poukázalo na nesmyslnost tohoto způsobu léčby.", "section_level": 2}, {"title": "Homeopatie a římskokatolická církev.", "content": "I když neexistuje jednoznačné vyjádření Vatikánu k otázce homeopatie, je postoj praktikujících katolíků vesměs odmítavý. Důvodem je především okultní pozadí homeopatie, kvůli kterému by měla být homeopatie škodlivá a duchovně nebezpečná, může dojít až ke spoutání démonem homeopatie.  Vojtěch Kodet spojuje počátky homeopatie se zednářskými myšlenkovými postupy a postoji, které jsou neslučitelné s křesťanským učením. Filosofie homeopatie a další příbuzné filosofie (magnetismus, mesmerismus) jsou totiž filosoficko-náboženské systémy bez zosobněného Boha. Zároveň se pro předepisování homeopatických preparátů využívá astrologie, která je rovněž neslučitelná s křesťanskou vírou.", "section_level": 2}, {"title": "Soudní kauzy v ČR.", "content": "Dne 27. července 2011 potvrdil Krajský soud v Brně desetiměsíční podmíněný trest pro lékařku Janu Šteclovou za to, že léčila pacientku dlouhodobě pouze homeopatiky. Šteclová léčila v letech 1999 až 2006 své pacientce onemocnění štítné žlázy pouze homeopatiky a nekontrolovala změny jejího stavu. Podle nálezu soudu se stav pacientky zhoršil natolik, že při následné hospitalizaci zemřela. Šteclová se hájila mimo jiné tím, že postupovala v souladu s přáním pacientky a změnu terapie jí navrhovala. Dále tvrdila, že pitva provedená po smrti pacientky prokázala, že byla štítná žláza v pořádku. Lékařce byl vyměřen mírný trest právě proto, že pacientka s léčbou homeopatiky souhlasila a tím se na své léčbě podílela.  V září 2019 rozhodl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, že účinky homeopatie nejsou vědecky prokázané, a pokud nelze homeopatii poskytovat podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, pak se nemůže jednat o zdravotní službu a nedopadá na ni zákon o zdravotních službách. Soudce Petr Mikeš k rozhodnutí uvedl: \"„Je právem občanů, jako svobodných jedinců, pokusit se řešit své zdravotní obtíže i metodami, které podle aktuálních vědeckých poznatků žádné účinky nemají, pokud nejsou uváděni v omyl o tom, že by se jednalo o zdravotní službu podle zákona o zdravotních službách. Stát jim nemá bránit v hledání jejich štěstí, ačkoliv se může domnívat, že se jedná o cestu neefektivní.“\"  Praktizování homeopatie lze podle soudce Mikeše kontrolovat ze zákona o ochraně spotřebitele (jako nekalé obchodní praktiky) nebo se bránit občanskoprávně (za způsobenou újmu) a v krajním případě může být vyvozena vůči homeopatovi i odpovědnost trestní (za ublížení na zdraví).", "section_level": 2}, {"title": "Satira.", "content": "Na YouTube bylo v roce 2011 publikováno satirické video, které paroduje využití homeopatik a dalších pseudoléčebných postupů na jednotce ARO (pohotovosti).", "section_level": 2}, {"title": "Autopatie.", "content": "Autopatie, někdy též autoizopatie (\"autoisopatie\"), je alternativní léčebná metoda vycházející z homeopatie. Systematicky ji popsal a popularizuje český homeopat Jiří Čehovský.  Podle Čehovského má jít o léčebné působení homeopaticky (tedy velmi silně) zředěných vlastních sekretů, nejčastěji slin, ale také moči, krve či výkalů, na osobu, která má být léčena. Nemá být náhradou konvenčních a odborných způsobů léčby ani jiných alternativních metod, ale jejich doplňkem. Autopatie vychází z homeopatického předpokladu, že zdraví i jeho poruchy mají původ v naší astrální (spirituální) oblasti, a že každý máme svou individuální vibrační strukturu.  Jiří Čehovský ve své knize uvádí, že o autopatii, kterou objevil, „neexistuje ve světovém kontextu žádná kniha ani článek,“ ale zároveň říká, že s vlastními sekrety pracoval již objevitel homeopatie Hahnemann, a že jde tedy o metodu, která není homeopatům úplně neznámá.", "section_level": 1}, {"title": "Princip a hodnocení autopatie.", "content": "Pro obhajobu autopatie a její tradice jsou často zmiňovány léčivé účinky urinoterapie a moči v běžných koncentracích, jaké znaly mnohé kultury. Ta je ovšem rovněž pokládána za neseriozní léčebnou metodu.  Jiří Heřt v ironicky pojaté recenzi Čehovského knihy o autopatii zdůrazňuje zejména finanční výnos z distribuce těchto homeopatik a z pořádání kursů. Recenzi uzavírá poděkováním za potvrzení, že homeopatie je čistá pseudověda štěpící se ve stále absurdnější varianty.", "section_level": 2}], "src_summary": "Homeopatie je léčebná metoda alternativní medicíny, která je považována za pseudovědu. Je založená na zkoumání pacienta a jeho symptomů jako celku, kterého potom jako celek i léčí (princip totality symptomů). Používá vysoce ředěné (tzv. potencované) látky, které ve vyšší dávce u zdravého člověka vyvolávají příznaky podobné těm, jaké má léčená choroba (princip minimální dávky a princip podobné léčí podobné). Stupeň zředění je často tak vysoký, že daleko přesahuje Avogadrovu konstantu, v přípravku se tedy s největší pravděpodobností nevyskytuje ani jedna molekula účinné látky. Účinnost metody ani fungování jejích principů nebyly spolehlivě vědecky prokázány, naopak v rozsáhlých studiích se nepodařilo potvrdit, že by měla homeopatie účinek lepší než placebo; homeopatie je tedy v medicínském kontextu přinejmenším kontroverzní záležitostí.", "tgt_summary": "赫尼曼相信人生病的主因是他命名的一种为“病荫”的现象,而顺势疗法为对付其而生。当时的疗剂是以反复用水或酒精稀释一特定物质制作。采用此制法是因为所使用的物质多具毒性,故以稀释以降低毒性。通常以一比十或一比一百之比例,与水、乙醇反复稀释(亦可与乳糖研磨)。赫尼曼晚年使用更高稀释倍数,认为更高的稀释度反而能增强其效力,能带出物质“隐秘、幽灵般的力量”,从而产生疗效。稀释通常持续到原物质的分子消失无踪的程度,即溶液中完全不含有原来稀释的物质。顺势疗师以参考书选取疗剂,并以病者的症状、人格物质、生理心理状况及生活史作补充考虑。", "id": 480534}
{"src_title": "Édouard Adolphe Casimir Joseph Mortier", "tgt_title": "爱德华·莫蒂埃", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Mortier působil v období prvního císařství, restaurace a červencové monarchie. Byl synem bohatého obchodníka suknem, který i vstoupil do politiky a účastnil se za třetí stav v roce 1789 zasedání generálních stavů. Budoucí maršál studoval v Douai College Irlandais a roku 1789 vstoupil do národní gardy. Roku 1791 pak do pluku dobrovolníků francouzské armády a byl zvolen kapitánem. Bojoval roku 1792 u Quévrainu, a Jemappes v následujícím roce u Neerwinden, Hondschoote, roku 1794 u Fleurus. Byl při obsazení Namuru (1793) a Maastrichtu (1794) pak v roce 1795 se vyznamenal pod Lefebvrem a Kléberem u Altenkirchen a Friedbergu.  V roce 1799 povýšen na brigádního generála a bojoval u Liptringen a Stockachu a poté převelen do Švýcarska k Massenově armádě, kde po bitvě u Curychu byl povýšen na divizního generála (1799) a velel 4. pěší divizi. Roku 1800 pak velel jedné z pařížských posádek. Po vypuknutí válečného stavu s Velkou Británií roku 1803 obsadil Hannoversko a dalším rokem se stal se vrchním velitelem dělostřelectva. Téhož roku 1804 byl jmenován maršálem císařství. V roce 1805 během postupu podél Dunaje vedl 2. sbor (levobřežní) a zanedbal průzkum což se mu vymstilo u Dürnsteinu, kde s Gazanovou divizí byl nucen svést ústupový boj proti čtyřnásobné převaze Rusů (Kutuzov, Miloradovič, Dochturov).  V době bitvy u Slavkova velel silám, kryjícím Vídeň. Roku 1806 obsadil 1. listopadu Hessensko a poté hansovní města a v roce 1807 porazil švédský sbor u Anklamu 16. a 17. dubna. V bitvě u Friedlantu 14. června 1807 velel levému křídlu francouzské armády. V roce 1808 obdržel titul vévoda z Trevisa a byl odvelen do Španělska, kde se svým sborem bojoval u Somosiery a roku 1809 s Lannesem dobyl Zaragozu, zvítězil v bitvě u Ocasia (19. listopadu 1809) a podpořil Soulta u Bajadozu. Později zvítězil v bitvě u Gebory (19. února 1811) aby roku 1812 se účastnil ruského tažení, kde při ústupu svými útoky získal čas k dokončení geniálního Napoleonova manévru, umožňujícímu záchranu armády na Berezině. V následujícím roce pak velel mladé gardě a v jejím čele bojoval u Lützenu, Budyšína, Drážďan, Lipska a Hanau. V roce 1814 bránil s Marmontem Paříž. 8. dubna 1814 se podřídil Ludvíkovi XVIII. a byl jmenován pairem.  Při návratu Napoleona z Elby doprovodil Mortier krále do Gentu, byl jím zbaven přísahy a ještě v březnu 1814 se opět přidal k Napoleonovi. Z jeho rozkazu provedl inspekci pevnostních zařízení na severní a západní hranici. Při druhé restauraci byl jmenován členem soudního tribunálu, který měl soudit maršála Neye, což však odmítl. Byl za to zbaven titulu paira, ale od roku 1819 opět v komoře pairů zasedal. Po červencovém převratu byl v letech 1830-1831 vyslancem Francie v Sankt Petěrburgu. Roku 1833 byl králem, Ludvíkem-Filipem jmenován velkokancléřem Čestné legie a 18. listopadu 1834 se stal ministrem války Francie a současně ministerským předsedou. Ve funkci však zůstal jen 3 měsíce (20. února 1835 demise). Při přehlídce vojska 28. července 1835 byl členem doprovodu krále, na kterého spáchal Joseph Fieschi na Boulevardu du Temple atentát pekelným strojem. Výbuchem bylo zabito 12 lidí (další zemřeli následkem zranění). Král byl jen lehce raněn na čele, ale mezi mrtvými byl maršál Mortier. Je pohřben v dómu Invalidovny blízko Napoleonovy hrobky. V jeho rodném městě stojí Mortierův památník a v Lille je jeho socha. Maršál Mortier byl ze všech Napoleonových maršálů nejvyšší postavy – měřil 195 cm a byl v armádě znám pod přezdívkou \"Grand mortier\" – Velký moždíř.", "section_level": 1}], "src_summary": "Édouard Adolphe Casimir Joseph Mortier (13. února 1768 v Le Cateau-Cambrésis – 28. července 1835 v Paříži) byl francouzský maršál a později získal titul vévoda z Trevisa.", "tgt_summary": "爱德华·阿道夫·卡西米尔·约瑟夫·莫蒂埃(,1768年-2月13日-1835年-7月28日),特雷维索公爵,拿破仑的法国元帅之一。", "id": 2127179}
{"src_title": "Sovětská válka v Afghánistánu", "tgt_title": "苏联-阿富汗战争", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předehra.", "content": "Většina afghánských důstojníků, ale i techniků se školila v Sovětském svazu a byla silně indoktrinována marxismem-leninismem. Po nástupu socialistického režimu začala vláda radikální reformy (zejména přerozdělení půdy a kolektivizaci) prosazovat násilím. Proti tomu se zvedla vlna lidového odporu, která se projevovala lokálními útoky na místní orgány státní správy a vzpourami vojenských posádek. Jednalo se o lokální konflikty, které byly průběžně silou potlačovány. Šlo o útoky chaotické a nekoordinované, protože jednotlivé skupiny a kmeny v opozici vedly boje i mezi sebou. Přesto kábulské vlády neustále žádaly SSSR o vojenskou pomoc při každém podobném útoku. Několikrát bylo i vyhověno, avšak skrytě, jednotkami maskovanými za technické specialisty, nebo poradce. Proto i kontingent, který přistál 25. prosince 1979 v Kábulu, byl považován za součást této pomoci a nikomu to tedy nepřišlo podivné.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětská okupace.", "content": "Invaze Sovětské armády se uskutečnila v prosinci 1979 pod záminkou údajné žádosti afghánských vládních představitelů a na základě dřívější sovětsko-afghánské Dohody o spolupráci, přátelství a dobrém sousedství. Především se však jednalo o přímou reakci na vyzbrojování mudžahedinů ze strany USA, které začalo od července 1979. Toto potvrzuje přímo poradce prezidentů USA Brzezinsky: How Jimmy Carter and I Started the Mujahideen. Sovětský svaz považoval za nutné chránit si svoji jižní hranici.  Kromě toho šlo mj. o sektářské boje uvnitř vládnoucí marxistické Lidově-demokratické strany Afghánistánu a úspěchy islamistických povstalců podporovaných Pákistánem, které ohrožovaly zájmy SSSR v oblasti. V sovětském vedení panoval také strach z šíření islámského fundamentalismu do muslimských středoasijských republik SSSR. Intervenci prosazoval tehdejší šéf KGB Jurij Andropov, Michail Andrejevič Suslov a ministr obrany Dmitrij Fjodorovič Ustinov. Intervence měla původně podpořit nového prezidenta Hafizulláha Amína, který sesadil a zavraždil svého předchůdce Tarakiho. Na poslední chvíli ale politbyro změnilo názor a rozhodlo se Amína odstranit.  Na samém počátku Operace Bouře 333 dobyly sovětské speciální jednotky prezidentský palác, zastřelily prezidenta Amína a na jeho místo byl rozhodnutím sovětského politbyra dosazen dosavadní velvyslanec v Československu Babrak Karmal. Operace ale prošla mnoha chybami a několik agentů KGB i Specnaz zemřelo, včetně Grigorije Bojarinova, jednoho z velitelů operace, jehož kvůli omylu zabili jeho vlastní lidé.", "section_level": 2}, {"title": "Boje 1980 - 1989.", "content": "Na afghánské území postupně v průběhu ledna 1980 přišlo asi 80 000 sovětských vojáků. První fáze sovětské intervence spočívala v bojích proti různým frakcím opozičních vojsk. Sovětská vojska pronikla do země dvěma cestami přes Kušku a Temez a leteckým mostem přímo do Kábulu. Sovětská vojska rychle obsadila větší města, vojenské základny, strategické stavby v zemi a nejdůležitější silnice. Příjezd intervenčních vojsk vůbec neměl za následek pacifikaci rozhárané afghánské společnosti. Právě naopak vyvolal vlnu odporu, která pomohla rozšířit a sjednotit řady rebelů. Mudžáhidové postupně začali klást odpor, i když se zpočátku soustředili pouze na vlastní přežití.  I Babrak Karmal si uvědomoval, že příchod vojsk způsobil nárůst nepokojů, a žádal, aby 40. armáda přikročila k potlačení vzbouřenců, protože na afghánskou armádu se už nemohl spolehnout. Sovětští vojáci byli zatažení do bojů proti městským povstáním, domorodým armádám (tzv. \"laškar\") a někdy i proti vzbouřeným jednotkám afghánské armády. Opoziční síly zpočátku nejčastěji bojovaly otevřeně, a tak s nimi sovětské letectvo a dělostřelectvo nemělo těžkou práci. Tento stav se však postupně změnil.  Sovětské síly tak byly zataženy do konfliktu omezeného rozsahu s nejasnými vyhlídkami na konec. Morálka a podpora mudžahedínů postupně narůstala, zatímco domácí kritika konfliktu v Sovětském svazu narůstala.  V 80. letech získali afghánští mudžáhidi podporu USA, Pákistánu, Saúdské Arábie, Spojeného království a Číny. Kromě potravin a dopravních prostředků poskytovali spojenci mudžáhidům i zbraně. Pro pokrytí pomoci nakupovali zbraně ve třetích zemích, mezi jiným i v Československu. CIA se také podílela na školení mudžahedínů v partyzánském způsobu boje. V pozdější fázi války dodala CIA partyzánům i výkonné protiletadlové raketové komplety země-vzduch FIM-92 Stinger, které do značné míry snížily sovětskou výhodu v letecké převaze a přispěly k vysokým ztrátám vrtulníků a dopravních letadel.", "section_level": 1}, {"title": "Po stažení.", "content": "Vyjednávání OSN o stažení vojsk z Afghánistánu začala po nástupu Gorbačova v dubnu 1988 na půdě OSN. Plán počítal s odsunem vojsk v průběhu 10 měsíců. Sovětská vojska v počtu asi 115 000 mužů se ze země stáhla 15. února 1989 na základě mezinárodních dohod na konci osmdesátých let 20. století. Přispělo k tomu i blokování vývozu obilí do SSSR z USA. Oficiální ztráty Sovětského svazu ve válce představují 14 453 mrtvých a 312 zajatých nebo nezvěstných, odhady mluví až o pětinásobku. 53 753 vojáků bylo raněno nebo utrpělo jiné trauma, až 415 932 nasazených vojáků v průběhu své služby překonalo chorobu (hepatitidu, tyfus nebo jiné onemocnění). Asi 10 751 mužů bylo v důsledku války zmrzačeno. Sověti také ztratili 451 leteckých prostředků (z toho 333 vrtulníků), 147 tanků a 1 314 obrněných vozů a bojových vozidel pěchoty.  Odhady počtu obětí na afghánské straně se pohybují mezi 670 000 až 2 miliony, z velké většiny civilistů. 5-10 milionů Afghánců uteklo před válkou do sousedního Pákistánu a Íránu (asi třetina předválečné populace). Afghánci tvořili v 80. letech až polovinu světových uprchlíků.  Válka v Afghánistánu narušila uvolňování vztahů mezi Spojenými státy a Sovětským svazem (détente), ke kterému docházelo v průběhu 70. let a je považována za nebezpečné stádium studené války. Válka značně oslabila sovětské ozbrojené síly a znamenala i výraznou ekonomickou zátěž. V důsledku sovětské intervence několik zemí, v čele s USA, bojkotovalo letní olympijské hry v Moskvě v roce 1980.  Spolu s koncem války a stahováním sovětských vojsk ustala stejně rychle mezi lety 1988 a 1989 i podpora mudžáhedínů ze strany Spojených států. Náhle nastalé „mocenské vakuum“ nad zpustošeným Afghánistánem vyplnily různé jednotlivé (a bohatě vyzbrojené) mudžáhedínské frakce, mezi kterými se následně rozpoutal boj o moc, který trval dalších cca 7 let a mezitím přerostl do rozměrů občanské války. Neutěšená situace v zemi pro tu většinu muslimů-mudžáhedínů, která se po odražení sovětské okupace vrátila k obyčejnému životu, vyústila přibližně v roce 1994 ve vznik Tálibánu.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "\"Článek o dobytí Amínova paláce je založen na informacích uveřejněných na webu www.palba.cz (autor Pegeucko)\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Sovětská válka v Afghánistánu byl významný konflikt studené války probíhající v letech 1979–1989 mezi sovětskými intervenčními jednotkami spolu s afghánskou komunistickou vládou a mezinárodními povstaleckými skupinami mudžáhedínů. Povstalci byli trénováni v sousedním Pákistánu a Číně, zároveň byli podporováni pomocí v hodnotě miliard dolarů ze Spojených států amerických, Saúdské Arábie, Spojeného království a dalších zemí. Desetiletí trvající konflikt způsobil exodus jednoho milionu Afghánců do Pákistánu a Íránu. V důsledku konfliktu byly zabity statisíce afghánských civilistů.", "tgt_summary": "苏阿战争是指1979年12月末苏联入侵阿富汗,导致长达九年的战争。苏联原预计在3个月内结束。此次入侵被认为是其对外政策的重大失败,使苏联由盛转衰以致解体的原因之一。", "id": 307707}
{"src_title": "Harry Stack Sullivan", "tgt_title": "哈里·斯塔克·沙利文", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Harry Stack Sullivan se narodil 21. února 1892 ve městě Norwich ve státě New York, v USA. Sullivan pocházel z chudé rolnické rodiny irských imigrantů a byl jediným dítětem v rodině, které nezemřelo v mládí. Vyrůstal v nekatolické komunitě, což vedlo postupně k sociálnímu odloučení jeho, i rodiny, od ostatního kolektivu. Možná právě díky tomu se začal v pozdějším věku věnovat psychiatrii. V roce 1917 obdržel Sullivan titul v lékařství na škole Chicago College of Medicine and Surgery. Jeho hlavní přínos spočíval v rozvoji tzv. Kulturní psychoanalýzy. Rozhodující význam v mentálním vývoji je přikládán mezilidským vztahům v dětství, společenským podmínkám a tlakům. Tento směr charakterizuje odklon od původního biologismu – vlivu pudů, které vyzdvihoval ve svých pracích Sigmund Freud – namísto něho se kulturní psychoanalýza soustředí spíše na společenské a zvykové vlivy působící na člověka. Proto také bývá někdy označována jako humanistická psychoanalýza.  Sullivan byl jedním ze zakladatelů institutu William Alanson White Institute v New Yorku, který je dnes považován za nejvýznamnější v oboru studia psychoanalýzy – školí se zde psychoanalytici, jejichž práce obsahuje nové postupy, které se postupem času zapracovávají do standardní psychoanalytické praxe. Rovněž také přispěl k vydávání časopisu Psychiatry, který se objevil v roce 1937. Mezi lety 1936 a 1947 pak Sullivan vedl školu Washington School of Psychiatry v hlavním městě USA.  Vysokou reputaci si získal experimentální léčbou schizofrenie v nemocnici Sheppard Pratt Hospital, kde působil v letech 1925–29. Zaměstnal speciálně vyškolené pracovníky, kteří spolupracovali s pacienty a zároveň nad nimi vykonávali dozor; sestry a doktoři neměli do oddělení přístup vůbec. Pacienti postupně tak ke svému personálu získali vztah. Tím se Sullivan pokoušel rozbít fiktivní svět, kteří tito odloučení schizofrenikové vytvářeli, a zároveň pracoval tak i na jejich možném návratu do normálního života. Sullivan zde dospěl k názoru, že vlastnosti jednotlivce jsou určené vztahy ve společnosti a nikoliv předem vrozenými proporcemi. Vyhýbal se vnímání člověka jako jedinečné, individuální a nezměnitelné entity a preferoval jej jako výsledek mezilidských vztahů a vývoje v kulturním prostředí.  14. ledna 1948 po návratu z jednání výkonné rady Světové federace pro duševní zdraví, Sullivan v Paříži zemřel. Pohřben byl na národním hřbitově v Arlingtonu, poblíž Washingtonu, kde jsou pochovány všechny významné osobnosti americké historie.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie a přínos.", "content": "Zabýval se zejm. psychoterapeutickou problematikou z hlediska interpersonálních vlivů na osobnost. Podle Sullivana dítě prožívá neustále tenzi (= napětí), jejíž intenzita se pohybuje mezi euforií a stavem hrůzy. Zdroje tenze: Tzv. self-systém je podle něj produktem zkušeností s lidmi, umožňuje vyhnout se extrémně nepříjemné úzkosti. Právě negativní zkušenosti pocházející ze vztahů v dětství způsobují zkreslené vidění i vztahů v dospělosti, což má za následek další psychické problémy.  Spolu s Clarou Thompson, Karen Horneyovou, Erichem Frommem, Erikem H. Eriksonem a Friedou Fromm-Reichmannovou Sullivan položil základy pro porozumění indivituality člověka na základě jeho mezilidských vztahů s ostatními účastníky. Postupně rozvíjel teorii, na základě které jsou hlavně kulturní síly zodpovědné za duševní poruchy. V jeho pracích je nezbytné rozlišit význam slov „interakční“ a „intrapsychický“. Díky studiu jevu, kdy se jedinec snaží dosáhnout svého uspokojení v společenských interakcích a aktivitě s ostatními, dokázal Sullivan charakterizovat osamělost jako jednu z nejbolestivějších lidských zkušeností. Dále také rozšířil aplikaci a využití psychoanalýzy, která tak nyní mohla být využita pro léčbu pacientů s těžkými duševními chorobami, konkrétně například pro schizofrenii.  Charakteristickou v Sullivanově práci byla snaha sloučit různé disciplíny a jejich postupy k sobě. Jeho zájmy se pohybovaly od evoluce až ke komunikaci, od studia až k společenským organizacím. Kladl důraz hlavně na mezilidské vztahy.  Sullivanova práce na mezilidských vztazích se stala základem mezilidské psychoanalýzy, tedy obory psychoanalytické teorie a takové metody léčby, která dává důraz na podrobné prozkoumání vzorců chování pacientů s ostatními lidmi, s kterými přicházejí denně do styku.", "section_level": 1}, {"title": "Práce.", "content": "Přestože Sullivan nepublikoval během svého života mnoho, ovlivnil generace profesionálních psychologů. K tomu také přispěla jeho činnost v Chestnut Lodge ve Washingtonu, kde pořádal přednášky. Leston Havens o Sullivanovi prohlásil, že jeho práce měla významný vliv na rozvoj znalostí psychoanalýzy ve Spojených státech. Sullivan sice své závěry a výzkumy nepublikoval, nicméně jeho myšlenky byly vydány knižně, a to až po jeho smrti, v roce 1982. Kromě toho vyšel také i psychologův životopis.", "section_level": 1}], "src_summary": "Harry Stack Sullivan (21. února 1892 – 15. ledna 1949) byl americký psychiatr a psycholog. Spolu s Karen Horneyovou představitelem neopsychoanalýzy v proudu tzv. kulturní psychoanalýzy.", "tgt_summary": "哈里·斯塔克·沙利文(英语:Harry Stack Sullivan,1892年2月21日出生于纽约州city of Norwich,1949年1月14日逝于法国巴黎),美国心理学家,其心理学研究工作是基于直接和可检验的观察(相较于此,西格蒙德·弗洛伊德和他的追随者倾向于利用更抽象的概念,即潜意识,来进行研究)。", "id": 2999744}
{"src_title": "Keratin", "tgt_title": "角蛋白", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Keratin patří mezi nejhojnější proteiny v epiteliální tkáni a v buňkách tvoří tzv. intermediární filamenta, která se podílejí na vzniku buněčné kostry (cytoskeletu). Keratin je základní složkou vlasů, chlupů a vytvářejí se z něho také nehty.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Vznik keratinu v buňkách a vznik různých (hlavně kožních) struktur bohatých na keratin se nazývá keratinizace čili rohovatění. Díky rohovatění pokožky se na povrchu kůže vytváří tvrdá a odolná vrstva, která mimo jiné chrání tělo před infekcí. Pokud je tato vrstva zničena, člověk do 24 hodin umírá na následky ztráty tekutin. V průběhu keratinizace v tzv. keratinocytech ve svrchní vrstvě kůže vzniká velké množství keratinů, ale také involukrinů, lorikrinů a mezibuněčných lipidů. Rohovatějící vrstva neustále odspodu přirůstá a na vnějším povrchu pokožky se odlupuje – na vině jsou lipázy, proteázy a steroid sulfatázy, které rozkládají buněčný obsah i mezibuněčná spojení.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "V kosmetickém průmyslu se používá tzv. hydrolyzovaný keratin. Hydrolyzovaný keratin se získává hydrolýzou vlny z ovcí. Získaná jemně žlutá tekutina se používá v šampónech, maskách, kondicionérech, produktech pro konečnou úpravu a v celé řadě produktů pro péči o pleť. Hydrolyzovaný keratin má hydratační, zjemňující a vyhlazující účinky. Hydrolyzovaný keratin se přidává také do vlasové kosmetiky ke snížení statické elektřiny odstraněním povrchového elektrického náboje z vlasů.  Umělá rohovina se nazývá galalit a vyrábí se z kaseinu.", "section_level": 1}, {"title": "Fosilní keratin.", "content": "Stopy keratinu se občas dochovají i ve zkamenělinách živočichů z jiných geologických období. Trvanlivost keratinu je tedy vysoká a například beta-keratin, obsažený v peří některých dinosaurů a pravěkých ptáků má potenciál dochovat se i ve fosilním stavu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Keratin (mimo vědu též rohovina) je stavební bílkovina řazená mezi skleroproteiny. Keratin je nerozpustný ve vodě a má vláknitou strukturu, jednotlivé monomery mívají délku 400–644 aminokyselin, ale větví se do polymerů o velkých rozměrech. Konečný tvar molekuly - terciární strukturu - zajišťují disulfidické můstky. Při rovnání vlasů teplem se právě tato přirozená struktura ztrácí a ničí se disulfidické můstky. Existují dva typy keratinů:", "tgt_summary": "角蛋白是纤维结构蛋白家族之一。 它是构成头发,角,爪,蹄和人体皮肤外层的关键结构材料。 角蛋白也是保护上皮组织细胞免受损伤或压力的蛋白质。 角蛋白极不溶于水和有机溶剂。 角蛋白单体组装成束以形成中间纤维,其坚韧并形成在爬行动物,鸟类,两栖动物和哺乳动物中被发现的强壮的非矿化的表皮附属物。 已知接近角质化组织韧性的唯一其他生物物质是几丁质。", "id": 2272148}
{"src_title": "Johann Friedrich Herbart", "tgt_title": "约翰·弗里德里希·赫尔巴特", "src_document": [{"title": "Články pedagogického procesu.", "content": "Pedagogické názory Herbarta měly značný vliv a význam. Zdůrazňoval důležitost teorie pro pedagogickou praxi. Věda učí, jak využívat zkušenosti.  Výchovu dělí na tři části:", "section_level": 1}, {"title": "Vedení.", "content": "Vedení je v podstatě prostředek druhých dvou částí. Má vytvořit předpoklady pro vyučování a mravní výchovu. Vedení se uskutečňuje i hrozbou, dozorem, zákazy, tresty, včetně tělesných, odnímáním svobody (např. přinucením stát v koutě). Jeho soustava trestů se hojně v Evropě využívala. Autorita a láska jsou jen pomocné prostředky vedení. Ovšem vychovatel se nemusí starat o to, zda dítě – slabší strana – s těmi zásahy souhlasí či nesouhlasí. Vedení má dítě neustále zaměstnávat. Celý systém vedení má dítě odvracet od porušování kázně.", "section_level": 2}, {"title": "Vyučování.", "content": "Rozumovému vzdělávání přisuzuje Herbart významné místo. Vyučování pokládá za nejdůležitější a základní prostředek výchovy. Uvedl natrvalo do pedagogiky pojem výchovného vyučování. „Vyučování bez mravní výchovy je pouhý prostředek bez cíle, mravní výchova bez vyučování je cílem bez prostředku.“ Jak je patrné, celý složitý výchovný proces redukoval na vyučování. Při výchově však není důležitý jen rozum, ale důležitou úlohu hrají i city, vůle, atd...  Jedním z nejdůležitějších úkolů je podle Herbarta vzbuzení mnohostranného zájmu. Zájem je nejdůležitější podmínkou vyučování. Čemu se žák učí ze zájmu, učí se rychle a osvojení je důkladné. Ze zájmu vyplývá i pozornost. Herbart dal mnoho cenných didaktických pokynů o tom, jak udržovat a rozvíjet zájem a pozornost žáků.  Velkou pozornost věnoval stupňům a postupům vyučování. Vypracoval teorii stupňů vyučování, která se stala všeobecně uznávanou.  \"1. stupeň – jasnost:\" Je to zahloubání se do učiva ve stavu klidu. Důležitá je pozornost. Z didaktického hlediska je to v podstatě výklad nového učiva, který je založen na vytváření představ.  \"2. stupeň – asociace:\" Zahloubání se do učiva ve stavu pohybu. Z didaktického hlediska se minulé učivo spojuje s představami, které žák nabyl již dříve při četbě knih, v životě apod. Z didaktického hlediska tento stupeň má podobu rozhovoru, při kterém dochází ke spojení starého učiva s novým.  \"3. stupeň – systém:\" Představuje vyvození závěrů, definic a pravidel, tj. zobecnění.  \"4. stupeň – metoda:\" To je využití nových poznatků v praxi. Z didaktického hlediska jsou to různá cvičení.  Tyto stupně byly označovány za formální, neboť to bylo univerzální schéma pro jakýkoli obsah učiva i věk žáků. Herbart řešil i otázku školského systému podle svých konzervativních sociálních názorů. Navrhoval školu elementární, měšťanskou a gymnázium. Měšťanská škola je škola reálná, gymnázium je škola klasická. Byl stoupencem klasického vzdělání. Reálná škola byla zaměřena na obchod, průmysl a jiné praktické obory.", "section_level": 2}, {"title": "Mravní výchova.", "content": "Herbartovo pojetí mravní výchovy se vyznačuje krajním intelektualismem. Cílem totiž je vštípit mravní pojmy. Při mravní výchově doporučuje nalézt u každého chovance kladné stránky jeho osobnosti a ty rozvíjet. K prostředkům mravní výchovy řadí: Stanovit přesná pravidla chování, podněcovat chovance pochvalou a pokáráním, ukazovat chovanci chyby a vyhledávat takové situace a okolnosti, aby chovanec pochopil smysl pravidel, ale také aby získal vlastní zkušenosti. Velkou pozornost věnoval i náboženské výchově.", "section_level": 2}, {"title": "Herbartismus.", "content": "Herbart rozpracoval řadu důležitých didaktických otázek platných dodnes. Herbartovy myšlenky se ale za jeho života mnoho nerozšířily. K rozšíření jeho názorů po celé Evropě i v USA došlo až po jeho smrti (herbartismus). Jeho vykladači jednostranně vyložili jeho záměry a vnesli do vyučování nepříznivé změny (nebezpečí formalismu učinili jistotou formalismu, osnovy naplňovali přemírou poznatků apod.). To vedlo k potlačování iniciativy dětí, k jednostrannému zdůrazňování klasického humanitního vzdělání. Řada autorů (Lev Nikolajevič Tolstoj, Stefan Zweig) popisuje atmosféru strnulosti a strachu panující ve škole, tuhou kázeň spojenou s příkazy, zákazy a tělesnými tresty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Friedrich Herbart (4. květen 1776, Oldenburg – 14. srpen 1841, Göttingen) byl německý filozof, psycholog a pedagog. Pokusil se vybudovat systém pedagogiky jako vědy založené na filozofii. Psychologii pokládal za základ pedagogiky. Snažil se nalézt základní element psychické činnosti. Za něj pokládal představu. Všechny další psychické funkce podle něj vycházejí z představ.", "tgt_summary": "约翰·弗里德里希·赫尔巴特(德语:,1776年-5月4日-1841年-8月14日)是19世纪德国哲学家、心理学家,科学教育学的奠基人。", "id": 2058533}
{"src_title": "Gustav II. Adolf", "tgt_title": "古斯塔夫二世·阿道夫", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "V době Gustavova kralování se stalo Švédsko nesmírně vyvinutou světovou hospodářskou a politickou velmocí. Začalo si dělat nárok na ovládnutí oblastí protestantské Evropy (Skandinávie, severní Německo a severní části Polska, okupovaného 1612–1629 švédskou armádou). Tím se cítila ohrožena tzv. Katolická liga, tedy především jižní Německo, Čechy a Morava, tak jako samotné Rakousko. Tento mocenský rozpor mezi katolicismem a protestantismem směřoval k válečnému střetu. Katalyzátorem konfliktu bylo navíc spojenectví Anglie s protestanty a Francie s katolíky, i když tyto dvě mocnosti zůstaly v době třicetileté války více či méně pasivními subjekty.  Gustav II. Adolf provedl celou řadu finančních, správních a vojenských reforem, nebyl tedy pouze válečníkem, jak se o něm často píše.  Spíš se zdá, že raději uzavíral mírové smlouvy: ukončil tzv. „kalmarskou válku“ (1613) a válku s Ruskem (1617). Je ovšem rovněž pravdou, že války s Polskem (1612–1629) vedl s velkou krutostí a bezohledností. V těchto letech dobyl řadu území v Polsku a Východním Prusku.  Do třicetileté války vstoupil totálně až v roce 1630, ale již před tím, v letech 1625–1630 byla dislokována švédská vojska na území Polska, odkud ohrožovala severočeské a moravské oblasti, které byly katolické. Pro nedostatek vlastní císařské armády vyslali Habsburkové do těchto ohrožených oblastí dva britské katolické pluky Roberta Gordona a Waltera Deverouxe.  Gustav II. Adolf padl u Lützenu (Německo, asi 15 km od Lipska), v bitvě proti Katolické lize vedené Albrechtem z Valdštejna.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Gustav II. Adolf se 25. listopadu 1620 oženil s Marií Eleonorou Braniborskou. Z manželství se narodily dvě dcery:  Byl také otcem nemanželského syna Gustava (1616–1653), hraběte z Wasaborgu.  Jeho mladickou láskou byla Ebba Magnusdotter Brahe, jíž se vzdal z politických důvodů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gustav II. Adolf (9. prosince 1594 – 16. listopadu 1632) byl od roku 1611 švédský král a vojenský reformátor. Při upevňování švédské moci musel vstoupit do třicetileté války, kde také, jako jeden z posledních panovníků v Evropě, padl v bitvě.", "tgt_summary": "古斯塔夫二世·阿道夫(,1594年-12月9/19日-1632年-11月6/16日,(Old Style and New Style dates/N.S.),瑞典瓦萨王朝国王,生于斯德哥尔摩,即位后旋即与神圣罗马帝国相争,御驾亲征,节节获胜,却于吕岑会战不幸阵亡。他是历代瑞典国王中惟一被国会封为「大帝」(den store)者,亦被新教徒敬称为「北方雄狮」。", "id": 1227969}
{"src_title": "Židobolševismus", "tgt_title": "犹太布尔什维主义", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Popularitu mezi antikomunisty a antisemitskými kruhy získala tato teorie po ruské Říjnové revoluci (1917) a ve světě ve dvacátých letech s publikací a šířením pamfletů \"Protokoly sionských mudrců\" a \"The Jewish Bolshevism\".  Ve dvacátých letech v SSSR měli Židé v bolševickém státním aparátu podstatně větší zastoupení, než by prý odpovídalo jejich podílu na počtu obyvatel. Roku 1927 měla bolševická strana 50 000 židovských členů, čili 5,21% členstva, což byl trojnásobek demografického podílu. Tato disproporce byla tím vyšší, čím vyšší byla mocenská struktura. V politbyru byli do roku 1922 z pěti členů tři Židé (Lev Kameněv, který měl ovšem židovského pouze otce, nebyl tedy fakticky židem, tím byl pouze podle antisemitů, Grigorij Zinovjev, Lev Trockij).  Termín \"židobolševismus\" (\"jüdischer Bolschewismus\") pak následně přijalo a používalo mimo jiné i nacistické Německo, aby spojovalo dohromady Židy a komunisty, čímž naznačovalo, že komunistické hnutí mělo sloužit židovským zájmům anebo že všichni Židé jsou komunisté, těmto argumentům nahrával i fakt, že krátce existující republiky rad na území Německa a Maďarska měly v čele vůdce s židovskými předky. Dále bylo poukazováno na to, že Karl Marx (narozený jako lutherán) a Vladimír Uljanov - Lenin (dědeček z matčiny strany přestoupil k pravoslaví) měli židovské předky, tedy s židovstvím neměli nic společného, ale byly na ně aplikovány budoucí norimberské zákony.  V JAR se Židé velmi angažovali nejen v Komunistické straně (SACP), ale také v socialistickém odboji ANC. Přestože tvořili pouhých 0.6% populace, měli na tomto poli obrovský vliv. Žid Joe Slovo, který byl dlouholetým předsedou Komunistické strany, se podílel na tzv. Church street bombing, jednom z nejkrvavějších atentátů v historii JAR. Ze 150 aktivistů odsouzených při \"Treason Trial\" v roce 1956 bylo 23 bělochů, z nich pak 14 byli Židé. 5 z 19 členů ozbrojeného odboje ANC (Umkhonto we Sizwe) odsouzených při Rivonijském procesu byli Židé.", "section_level": 1}, {"title": "Židé a komunismus na Západě.", "content": "Komunistická strana USA (CPUSA) měla v období 1921-1961 v ústředním výboru 33% Židů. \"Encyclopedia of the Jewish diaspora\" uvádí, že v 30. až 40. letech byl tento počet přes 33%. Do padesátých let 40% až zhruba polovinu členů CPUSA tvořili Židé. Důkazem toho, že si američtí levicoví Židé zachovali židovskou identitu, bylo, že jejich podpora CPUSA závisela na postoji SSSR, který buď vyhovoval specifickým židovským zájmům, nebo ne (podpora Izraele, vztah k nacistickému Německu atd.). Židovská podpora komunismu klesla po Stalinově návratu k antisemitismu a mnoho Židů opustilo komunistickou stranu po krizi na Středním východě v roce 1967, kdy SSSR přerušil diplomatické styky s Izraelem. Židé se silně angažovali v období studentských protestů v 60. letech, a to jako liberální levicoví intelektuálové, radikální studenti či editoři, nakladatelé a přispěvatelé v radikálních periodikách.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V roce 2003 rozvířila pozornost aféra okolo výroků německého konzervativního politika Martina Hohmanna, který kritizoval nekonečné omlouvání se Němců za svou odpovědnost za nacismus, který hodnotil negativně, a poukázal při tom na židovskou odpovědnost za komunismus. Po četných diskuzích byl v roce 2004 vyloučen z CDU, ale v rámci své strany nalezl i některé zastánce.", "section_level": 1}, {"title": "Pojem v polštině.", "content": "V polštině se lze setkat s termínem „żydokomuna“ (ze slov \"Žid\" a \"komunismus\"), což je termín používaný během politické agitace, který Židům připisuje vinu za komunismus. Toto obvinění dosáhlo značné popularity mezi odpůrci bolševismu během občanské války v Rusku (1917-1920). Tento pojem se objevil na přelomu 20. a 30. let 20. století, kdy se Židům přisuzovalo vedení komunistického hnutí, ať už v sovětském Rusku (pozdějším SSSR), tak v Polsku, kde byl v meziválečných letech antisemitismus hodně živý.  V polštině se používá i v dalších významech:  V současnosti se v Polsku používá ke stigmatizaci liberálních kruhů či organizací pocházejících z poválečné komunistické strany PSDS. Používají jej zejména nacionalistické skupiny, ve významných sdělovacích prostředcích se prakticky nepoužívá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Židobolševismus je termín, který je užíván pro spojení (z vnějšku označovaných) Židů a komunismu. Termín není spjat s jedinou konkrétní představou propojení židovského etnika s komunismem, ale je užíván těmi, kteří jsou přesvědčeni o vině či spoluvině Židů za vznik ideje bolševismu, řízení a šíření tohoto komunistického hnutí či poukazují na výrazné zastoupení Židů ve vedení komunistických stran, které výrazně převyšovalo jejich zastoupení v populaci konkrétních států.", "tgt_summary": "犹太布尔什维主义,也称为犹太-布尔什维主义,是一种认为犹太人幕后策划了1917年俄国革命的思想主张,以及认定犹太人是俄国社会民主工党中布尔什维克派的资助者。类似犹太共产主义理论,暗指犹太人在国际共产主义运动占据了重要地位。该理论后来在1930年代也被纳粹党及其支持者所广泛运用。", "id": 1797847}
{"src_title": "David Boreanaz", "tgt_title": "大衛·伯瑞納", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se 16. května 1969 v Buffalu ve státě New York. Jeho otec Dave Roberts (vlastním jménem David Boreanaz, má italské kořeny) byl známý jako moderátor předpovědi počasí na stanici WPVI-TV, jeho matka Patti (poloviční Slovenka s irskými, německými, francouzskými a švýcarskými kořeny) pracovala v cestovním ruchu. Má dvě starší sestry.  Hraní se chtěl věnovat už od dětství. Vystudoval herectví a filmovou tvorbu v New Yorku a po úspěšném zakončení studia se přestěhoval do Los Angeles. V televizi debutoval v roce 1993 epizodní rolí v seriálu \"Ženatý se závazky\", kde si zahrál přítele Kelly. Téhož roku se objevil také v drobných rolích ve filmech \"Osudný svah v Aspenu\" a \"\".  Přelomem v jeho kariéře byl seriál \"Buffy, přemožitelka upírů\", kde v letech 1997–1999 hrál Angela, upíra s duší. Tuto roli získal náhodou, neboť při procházce se psem si ho z okna všiml producent nezávislých filmů a dobrý známý castingové ředitelky Marcie Shulmanové a na základě tohoto doporučení byl pozván na konkurz. Po třetí řadě ze show odešel a tvůrci mu vytvořili spin-offový seriál \"Angel\", kde hrál titulní postavu mezi lety 1999–2004. Zároveň občasně hostoval v \"Buffy\" až do jejího ukončení roku 2003.  V roce 2005 se představil v kriminálním seriálu \"Sběratelé kostí\", kde od té doby hraje jednu z hlavních postav, speciálního agenta FBI Seeleyho Boothe, bývalého armádního odstřelovače, který vyšetřuje vraždy společně se soudní antropoložkou Temperance Brennanovou.  Režíroval po jedné epizodě seriálu \"Angel\" a \"Šestej smysl\" a několik dílů \"Sběratelů kostí\". Na \"Sběratelích kostí\" se podílí také jako producent.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Jeho první ženou byla Ingrid Quinnová, s níž se oženil 7. června 1997. O dva roky později se rozvedli. Jeho druhou ženou se stala herečka Jaime Bergmanová, kterou si vzal 24. listopadu 2001. Mají spolu syna a dceru.", "section_level": 1}], "src_summary": "David Boreanaz (* 16. května 1969 Buffalo, New York) je americký herec a producent. K jeho nejznámějším rolím patří upír Angel v seriálech \"Buffy, přemožitelka upírů\" a \"Angel\" a agent FBI Seeley Booth v seriálu \"Sběratelé kostí\". Od roku 2017 hraje v seriálu \"Tým SEAL\".", "tgt_summary": "大卫·保罗·伯瑞纳(英语:David Boreanaz,1969年-5月16日)是美国电影和电视演员。他以电视系列剧《魔法奇兵》和它的衍生影集《夜行天使》饰演Angel,还有自2005年在《尸骨未寒》里饰演的男主角希利·布斯(Seeley Booth)而知名。", "id": 1284978}
{"src_title": "Dursleyovi", "tgt_title": "德思禮一家", "src_document": [{"title": "Vernon Dursley.", "content": "Vernon Dursley je první postava, která byla v celé sérii představena. Je to strýc Harryho Pottera, manžel Petunie, sestry Harryho matky. Je popisován jako velký, obézní muž s knírkem, který nemá skoro žádný krk. Je hlavou rodiny a často Harrymu vyhrožuje, Dudleyho rozmazluje. Je ředitelem firmy Grunnings, která vyrábí vrtačky. Je to mudla, který nesnáší jakékoli kouzelné věci, především svého synovce, kterého se spolu s ženou ujali, když mu byl jeden rok. Nedali mu žádné informace o kouzelnickém světě a ani mu neřekli pravý důvod smrti jeho rodičů. Na rozdíl od Petunie, která alespoň občas projeví k Harrymu velmi nepatrnou lásku, Vernon Harryho nejspíš nenávidí. Jeho nenávist je tak velká, že na začátku pátého dílu chce Harryho vyhodit z domu, i když ví, že mu venku hrozí smrtelné nebezpečí. Zdá se ale, že svou ženu a syna miluje – láska k synovi se projevila v pátém díle po napadení mozkomory, k Petunii, když se ji snažil chránit před kouzelníky vlastním tělem. V sedmém díle, když se Vernon s Harrym loučí, tak mu skoro podá ruku, ale kvůli své nenávisti k němu a k magii od toho upustí. Je naznačeno, že po této události se Harry a Vernon už nikdy neviděli.", "section_level": 1}, {"title": "Petunie Dursleyová.", "content": "Petunie Dursleyová (roz. Evansová; přezdívka Petty) je teta Harryho Pottera. Je popisovaná jako hubená blondýna s téměř koňským obličejem a velmi dlouhým krkem, který používá k tomu, aby špehovala své sousedy. Celá její rodina, včetně jí, byli mudlové, kromě její sestry Lily, na kterou podle jejích slov byli rodiče velmi hrdí, jen ona poznala, jaká je zrůda. V sedmém díle ale vyjde najevo, že Petunie své sestře záviděla a chtěla se do Bradavic dostat také, dokonce napsala dopis Brumbálovi. Brumbál jí velmi zdvořile odepsal, že ji bohužel přijmout nemůže a od té doby začala Petunie nenávidět svou sestru a všechno magické. V dopise, který Lily Potterová psala Siriusi Blackovi, se Lily zmiňuje o tom, že Harry rozbil vázu od Petunie a dodává, že jí není škoda. To napovídá, že sestry byly v té době stále v kontaktu a dokonce si posílaly dárky, i když byl jejich vztah chladný. Dursleyovi dávali dárky později i Harrymu, i když nikdy nebyly nějak hezké či cenné.  Když se Harry objevil přede dveřmi Dursleyových, byl u něho dopis od Brumbála, ve kterém jim oznamoval, že jeho rodiče zemřeli a že se jeho matka pro Harryho obětovala a že, když bude bydlet do své plnoletosti u svých posledních žijících příbuzných, bude tak chráněn před nebezpečím. Dursleyovi se chlapce sice ujali, ale nikdy se k němu nechovali dobře s tím, že z něj tak dostanou ty kouzelnické nesmysly, ani mu neřekli skutečný důvod smrti jeho rodičů, tvrdili, že zahynuli při autonehodě.  V pátém díle Petunie dostane Huláka od Brumbála, díky němuž zabrání Vernonovi, aby Harryho vyhodil z domu. V rozhovoru po tomto dopise vyjde najevo, že Petunie ví o kouzelnickém světě více, než se myslelo – ví, co jsou to mozkomorové a Azkaban. Když se jí Harry zeptá, jak to ví, odpoví, že slyšela toho odporného kluka, jak to říká Lily. Když Harry řekne, že když mluví o jeho rodičích, mohla by použít jména, neodpoví. V sedmém díle vyjde najevo, že nemyslela Jamese Pottera ale Severuse Snapea. Snapeovi totiž bydleli nedaleko Evansových a Lily a Snape se znali a nějakou dobu byli přáteli.  Když se se svým synovcem v sedmém díle loučí, skoro mu popřeje hodně štěstí, ale kvůli své nenávisti magie to nedokáže. Je naznačeno, že se poté už nikdy neviděli.  Ve filmu jí ztvárnila Fiona Shaw.", "section_level": 1}, {"title": "Dudley Dursley.", "content": "Dudley Dursley je jediný syn Vernona a Petunie Dursleyových, Harryho jediný bratranec. Je popisován jako velmi velký, blonďatý chlapec, který byl od malička velmi rozmazlován svými rodiči. Harryho nemá rád a je k němu sprostý a krutý. Velký, sprostý, agresivní a sobecký, ale když chce něco po svých rodičích ví, jak toho dosáhnout a dokáže být zdvořilý a hodný. S Harrym chodili do stejné školy, kde se Dudley zasadil o to, aby Harryho neměl nikdo rád, napadal ho se svou partou. Nikdo si totiž nechtěl Dudleyho znepřátelit. Každý se ho totiž bál kvůli jeho síle a velikosti. Harry ho nejdříve popisuje jako velké prase v paruce, později tvrdí, že dosáhl velikosti mladé kosatky. Později je o něm uvedeno, že začal boxovat, kouřit a spolu se svou partou týrat malé děti.  V prvním díle Dudley spadne do klece hada v zoo, poté, co Harry omylem kouzlem odstraní sklo, které oddělovalo návštěvníky a zvířata. Později mu Rubeus Hagrid přičaruje prasečí ocásek, který mu později v Londýně odstraní. Ve čtvrtém díle Dudleyho šířka překoná výšku a celá rodina kvůli tomu na doporučení zdravotní sestry z jeho školy musí držet dietu. Pak, když si pro Harryho přijdou Weasleyovi sní karamelu Jazyk jako jelito dvojčat Weasleyových kvůli kterému se mu zvětší jazyk, což pak musí pan Weasley odstraňovat.  V pátém díle Harryho a Dudleyho napadnou mozkomorové, které poslala Dolores Umbridgeová. Dudley zkolabuje a Harry jej zachrání Patronovým zaklínadlem, odvede ho domů. Nejdřív si myslí, že je přivolal Harry, ale později si uvědomí, že ne. Tento zážitek Dudleyho změní (Rowlingová uvedla, že Dudley viděl jako nejhorší vzpomínku to, jaký skutečně je). Harry si toho ale až do sedmého dílu nevšimne. V tom je Dudley jediný Dursley, který popřeje Harrymu hodně štěstí, potřese mu rukou a poděkuje mu za záchranu života. Harry, stejně jako Petunie a Vernon, je potěšen tímto nečekaným činem. Pak si Harry uvědomí, že se asi Dudley pokoušel během tohoto léta zlepši vztahy s bratrancem – např. mu položil šálek čaje přede dveře (Harry si původně myslel, že to byla nástraha).  Rowlingová později uvedla, že Dudley a Harry se nadále stýkali, Dudley měl děti, které se navzájem s Harryho dětmi neměly rády, ale znaly se a když se setkali společně, seděli v trapném tichu.  Ve filmu ho ztvárnil Harry Melling.", "section_level": 1}, {"title": "Marge Dursleyová.", "content": "Marjorie \"Marge\" Dursleyová je sestra Vernona Dursleyho a je popisována jako velmi podobná svému bratrovi – velká žena, skoro žádný krk, knírek. Ačkoliv nebyla Harryho pokrevní příbuzná, musel jí říkat teto. Žije na venkově, kde chová buldoky. Občas navštěvuje Zobí ulici a každá její návštěva zůstala v Harryho paměti spojená s její krutostí k němu. Díky Petunii a Vernonovi věří tomu, že je Harry strašný kluk a měl stejné rodiče. Ve třetím díle navštívila domácnost svého bratra i s buldokem Raťafákem. Během její návštěvy ve třetím díle ji Harry nafoukl, když urážela jeho otce, a kvůli tomu utekl od Dursleyových. Ministerstvo kouzel ji navrátilo do normálu a upravilo jí paměť.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dursleyovi je rodina z knižní řady o Harrym Potterovi, kterou napsala J.K. Rowlingová. Vychovávají Harryho od jeho útlého věku až do jeho jedenáctých narozenin, poté u nich Harry bydlí jen v létě. Navzájem se s Harrym nesnášejí.", "tgt_summary": "德思礼一家(英语:Dursley family)是英国奇幻小说《哈利波特》系列里的一个虚构家庭,主要成员分别为威农·德思礼(英语:Vernon Dursley)和佩妮·德思礼(英语:Petunia Dursley)夫妻及他们的儿子达力·德思礼(英语:Dudley Dursley),他们为故事主角哈利·波特仅存的亲人。", "id": 1245829}
{"src_title": "Anja Pärsonová", "tgt_title": "安尼娅·帕尔松", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "K závodnímu lyžování jí přivedl její otec Anders Pärson, který byl také jejím trenérem. Závodila za klub z města Tärnaby, odkud pocházel i legendární slalomář Ingemar Stenmark.  Zpočátku se specializovala výhradně na točivé disciplíny. Slalom světového poháru poprvé vyhrála v roce 1998 v americkém středisku Mammoth Mountain, hned v první sezóně ve světovém poháru, ale na další vítězství musela čekat celé tři roky. V celkovém pořadí slalomu obsazovala již v prvních sezónách třetí místa a na mistrovství světa v roce 2001 korunovala své slalomové snažení titulem světové šampionky.  Rychleji ale pokračoval její vzestup v obřím slalomu, přestože první vyhrála až v lednu 2003 v Cortině d'Ampezzo. Do konce sezóny 2002-03 ale vyhrála další dva obří slalomy a vybojovala první malý křišťálový glóbus za vítězství ve Světovém poháru v této disciplíně. Ve slalomu byla druhá a v absolutní klasifikaci skončila třetí.  Mezitím už absolvovala svou premiéru na zimních olympijských hrách v Salt Lake City. V obřím slalomu skončila druhá za suverénkou her Janicou Kosteličovou, ve slalomu třetí.  Na mistrovství světa v roce 2003 vybojovala zlato v obřím slalomu, vyhrála absolutní klasifikaci světového poháru v roce 2004 společně s vítězstvími v pořadí slalomu a obřího slalomu. Celkové vítězství obhájila v roce 2005, i když v jednotlivých disciplínách dosáhla maximálně jen na konečné druhé místo v obřím slalomu. Svou největší soupeřku Janicu Kosteličovou porazila v nejtěsnějším souboji historie o pouhé tři body. Na mistrovství světa v roce 2005 ale vybojovala zlato nejen v obřím slalomu, ale také v super-G, což jen dokazovalo její velké zlepšení v rychlostních disciplínách. Když o rok později vyhrála poprvé i sjezd, stala se jednou z nemnoha sjezdařek, které vyhrály ve světovém poháru závody ve všech čtyřech disciplínách.  Díky tomu patřila mezi favoritky všech disciplín na Zimních olympijských hrách 2006 v Turíně. Po bronzu ze sjezdu to platilo hlavně o kombinaci, kde ale získala také jen bronz, ze kterého byla velmi zklamaná. Až v závěru her si spravila náladu vítězstvím ve slalomu před Rakušankami Hospovou a Schildovou. Na konci sezóny získala také potřetí v životě světový pohár v obřím slalomu.  Na Mistrovství světa v alpském lyžování 2007 v domácím prostředí v Åre vyhrála Pärsonová hned úvodní disciplínu superobří slalom, i když od jejího posledního vítězství ve světovém poháru uplynulo jedenáct měsíců. Vzápětí doplnila i vítězství v superkombinaci a sjezdu, ale tím se její cesta za dalšími vítězstvími zastavila. Obří slalom nedokončila, ve slalomu obsadila třetí místo a v týmové soutěži pomohla Švédsku ke stříbru.  Na Zimních olympijských hrách 2010 v Vancouveru startovala ve sjezdu, v kombinaci a v super-G. Hned v první disciplíně ve sjezdu však těsně před cílem utrpěla velmi těžký pád (po téměř 60 metrů dlouhém letu vzduchem) a její další start v následujících závodech byl ohrožen. Přesto však dokázala o dva dny později získat další olympijskou medaili v alpské kombinaci.  Vleklé zdravotní problémy s levým kolenem ji donutily v březnu 2012 po finále Světového poháru ve Schladmingu ukončit aktivní kariéru.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Deset let žila v Monaku, po ukončení sportovní kariéry se vrátila do Švédska. V červnu 2012 v rozhovoru pro Švédské rádio (\"Sveriges Radio\") uvedla, že žije s o osm let starší partnerkou Filippou, s níž se seznámila v roce 2005. Dne 4. července 2012 partnerka Pärsonové porodila syna.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 2006 obdržela Zlatou medaili deníku Svenska Dagbladet, udělovanou maximálně dvakrát za život Švédům za jejich výjimečný sportovní výkon.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anja Sofia Tess Pärsonová (:, * 25. dubna 1981 v Tärnaby) je švédsko-sámská bývalá lyžařka. Je olympijská vítězka a desetinásobná mistryně světa. V roce 2007 se stala první sjezdařkou, která vybojovala titul mistryně světa ve všech pěti disciplínách; více medailí z MS než Pärsonová má pouze Němka Christl Cranzová, ve Světovém poháru jí s 42 triumfy patří páté místo v historii.", "tgt_summary": "安尼娅·索菲亚·苔丝·帕尔松(,,1981年-4月25日)是一位萨米裔瑞典前高山滑雪运动员。她曾经获得一块奥运会金牌,七届世锦赛冠军和两届世界杯(2004年和2005年)总冠军。她是有史以来唯一夺得世锦赛高山滑雪所有比赛项目冠军的运动员。她一共获得了42个世界杯分站赛第一名。", "id": 1378721}
{"src_title": "Georges Pompidou", "tgt_title": "乔治·蓬皮杜", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v obci \"Montboudif\" (department Cantal) ve střední Francii. Po absolvování \"Lycée Louis-le-Grand\", kde se seznámil se senegalským básníkem a státníkem Léopoldem Sédarem Senghorem, graduoval na \"École Normale Supérieur\" se státní zkouškou z literatury.  Nejdříve učil literaturu na gymnáziu, od roku 1953 pracoval pro bankovní dům \"Rothschild\". V roce 1956 byl zvolen generálním manažerem. Tuto funkci si udržel do roku 1962. Později byl najat Charlesem de Gaullem, aby řídil \"Nadaci Anny de Gaulle pro Downův syndrom\" (de Gaullova dcera Anna touto nemocí trpěla).  Pod de Gaullem se stal také premiérem (po rezignaci Michela Debré 16. dubna 1962). Post premiéra zastával až do 21. července 1968 a je tak dodnes nejdéle úřadujícím předsedou vlády \"Páté francouzské republiky\". Jeho nominace byla značně kontroverzní, protože nebyl členem Assemblée nationale (francouzského \"Národního shromáždění\", nižší komory francouzského parlamentu). V říjnu 1962 byla jeho vládě vyslovena nedůvěra, Charles de Gaulle dal však rozpustit \"Národní shromáždění\". Gaullisté vyhráli legislativní volby v roce 1962 a Pompidou byl opět jmenován předsedou vlády. V roce 1964 musel čelit důlní stávce a roce 1967 dovedl gaullistickou stranu (\"Unii demokratů pro pátou republiku\") k těsnému vítězství.  Je mu kladena zásluha za mírové vyřešení studentských protestů v květnu 1968. Jeho strategií bylo zlomit koalici studentů a zaměstnanců vyjednáváním s odbory a zaměstnavateli (při tzv. \"Grenellské konferenci\"). Až do této poněkud bouřlivé doby ztělesňoval předsedu vlády tiché a prosperující Francie.  Přesto během \"Května 1968\" se mezi ním a de Gaullem zvedla vlna neshod. Nechápal, že jej prezident neinformoval o svém odjezdu do Baden-Badenu 29. května 1968. Jejich přátelství, až do té doby velice srdečné, bylo u konce. Legislativní volby vyhrál v roce 1968 a následně rezignoval. Nicméně, z části kvůli krizi z \"května 1968\", se objevil jako přirozený nástupce Charlese de Gaulla. Svou kandidaturu oznámil v lednu 1969. O několik týdnů později bylo jméno jeho ženy zmíněno v tzv. \"Markovicově skandálu\". On sám si byl jist, že za tímto pokusem o pohanění stáli představitelé vnitřních gaullistických kruhů.  Po nezdaru referenda z roku 1968 de Gaulle rezignoval a on sám byl zvolen na jeho místo, prezidentem Francouzské republiky, kdy v druhém kole porazil předsedu senátu a zastupujícího (interim) prezidenta Alaina Pohera. Přes svůj gaullismus byl pragmatičtější než de Gaulle, což se projevilo např. přijetím Velké Británii k Evropskému společenství v roce 1973.  Během své vlády započal průmyslový plán a spustil také vesmírný projekt Arianespace. Byl skeptický k programu tzv. \"Nové společnosti\" jeho prvního premiéra Jacquese Chaban-Delmase, kterého nahradil Pierrem Messmerem, konzervativním gaullistou.  Když se levé křídlo opozice sjednotilo při tvorbě tzv. \"Společného programu\" před legislativními volbami v roce 1973, rozšířil svou prezidentskou většinu zavázáním se se středovými proevropskými stranami.  V roce 1974, ještě jako úřadující prezident, nečekaně zemřel na leukémii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Georges Jean Raymond Pompidou (5. července 1911 – 2. dubna 1974, výslovnost ) byl francouzský politik, který se stal nejdéle úřadujícím francouzským premiérem \"Páté republiky\" a devatenáctým francouzským prezidentem od roku 1969 do své smrti v roce 1974.", "tgt_summary": "乔治·让·雷蒙·蓬皮杜(,1911年-7月5日-1974年-4月2日,法语发音),法国政治家,前任法国总统。", "id": 246298}
{"src_title": "E-mailový marketing", "tgt_title": "電子郵件行銷", "src_document": [{"title": "Právní rámec e-mailového marketingu.", "content": "V České republice je posílání e-mailů s reklamním sdělením regulované právním rámcem. V platnosti je zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a zákon č. 480/2004 Sb. o některých službách informační společnosti, který upravuje mimo jiné posílání obchodních sdělení prostřednictvím e-mailu. V případě porušení zákona hrozí dle § 11 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti, pokuta v maximální výši 10 mil. Kč.", "section_level": 1}, {"title": "Cíle e-mailového marketingu.", "content": "Hlavním cílem posílání e-mailů je \"konverze\". Především jde o to, aby adresát udělal akci (nakoupil, vyplnil formulář, přečetl článek atd.). E-mail však také umožňuje získat podněty, náměty, připomínky nebo zákaznické reakce. V takovém případě většinou nejde spoléhat na jednorázový e-mail, ale jde o delší výměnu informací ve více e-mailech. Tato komunikace je více osobní než jiné marketingové aktivity, avšak méně osobní než telefonický rozhovor, který patří mezi další techniky přímého marketingu.  Pokud jsou cílem podněty a další informace, pak je třeba splnit tyto podmínky:", "section_level": 1}, {"title": "Typy e-mailů používané pro e-mailový marketing.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Newsletter.", "content": "Newsletter je typický pro různé zájmové a oborové portály, pro firmy a e-shopy. Jedná se o pravidelně zasílaný e-mail s informacemi, které nemají prodejní a reklamní charakter. Grafické zpracování a design na zákazníka nijak netlačí a nenutí ho k žádnému rozhodnutí.  Newsletter musí zaujmout na první pohled obsahem, tzn. že musí uživateli přinést nějaké zlepšení, kterého lze dosáhnout výběrem vhodného tématu. Mezi vhodná témata patří například návody a tipy, případové studie, žebříčky a průzkumy, rozhovory s profesionály či zpětná vazba od zákazníků.", "section_level": 2}, {"title": "E-mail s nabídkou.", "content": "Tato forma je typická pro e-shopy. E-maily s nabídkou se nazývají promo e-maily.  Pro posílání e-mailů je třeba dodržovat několik zásad. Jednou z hlavních je personalizace, která nezahrnuje jenom oslovení, ale i zacílení dle předchozích zkušeností s nákupem a preferencí, případně dle dalších požadavků. Největší přínos této formy je v propojení e-shopu s informačním systémem, konkrétně s CRM modulem, kdy lze sledovat komunikaci se zákazníky včetně údajů o provedených nákupech.  Doporučuje se, aby v nabídkovém e-mailu byl nabízen jediný produkt. Pokud nabídka obsahuje více než 3 produkty, ztrácí uživatel svoji pozornost a většinou si nic neobjedná. Většinou promo e-maily chodí osobám, které si v daném e-shopu již nějaký produkt objednaly či jejichž stránky navštívily.", "section_level": 2}, {"title": "Opuštěný košík.", "content": "Kampaň na opuštěný košík se zasílá zákazníkům, kteří přidali produkty do košíku, ale nedokončili objednávku.  Je to velice efektivní způsob, jak přilákat zpět zákazníky. Podle průzkumu skoro polovina všech zaslaných emailů je otevřena a čtvrtina zákazníků klikne zpět na web e-shopu. Zákazníci často opustí košík bez konkrétního úmyslu. Opustili ho například proto, že e-shop najednou nešel načíst, nebo protože proces k dokončení byl moc složitý atp.", "section_level": 2}, {"title": "Autoresponder.", "content": "Autoresponder je jeden z důležitých marketingových kanálů, který spadá do oblasti e-mail marketingu. Jedná se o e-maily, které jsou automaticky rozesílány registrovaným uživatelům z databáze. Rozesílání probíhá na základě provedení určité akce. Ta může být uskutečněna na webových stránkách. Jako příklad lze uvést objednávku produktu z internetového obchodu. Na základě provedené objednávky se odešle automatický e-mail s potvrzením.  Výhoda autoresponderu spočívá v tom, že text pro daný e-mail je vytvořen pouze jednou. Tento e-mail je zasílán na každý kontakt, který byl zaregistrován v databázi konkrétní firmy nebo podnikatele.  Automatické e-maily lze dále členit na časové autorespondery a autorespondery odesílané na základě provedené akce. \"Časové autorespondery\" představují sérii e-mailů, které za sebou následují v předem stanoveném období. Tento typ lze využít u uvítacích e-mailů. Autorespondery odesílané na základě provedené akce jsou rozesílány až po provedení konkrétního jednání ze strany uživatele. Například změny přihlašovacích údajů, kliknutí na odkaz v jiném e-mailu, dosažení určité konverze na webových stránkách, atd.", "section_level": 1}, {"title": "Permission e-mail marketing.", "content": "Jedná se o privilegium poslat očekávané, osobní a relevantní sdělení (reklamu) lidem, kteří souhlasí s jeho zasláním a chtějí ho obdržet. V angličtině se někdy využívá místo pojmu permission e-mail také pojem „opt-in e-mail“.  Oproti ostatním marketingovým aktivitám je rozdílné to, že příjemce e-mailu (zákazník) o tomto sdělení nejen ví, ale přímo jej i očekává. Základem je, že počáteční aktivita musí vycházet od samotného zákazníka, proto obvykle musí vyplnit dotazník a sám o zasílání informací požádat. Dále vyplní, o jaké informace má zájem a jaké mu mají být zasílány.  Přestože zákazník musí vynaložit větší úsilí proto, aby definoval, o jakou nabídku má zájem (například časově náročnějším dotazníkem), výsledkem je oboustranně výhodná situace. Zákazník dostává přesně specifikované informace, které si v dotazníku vyžádal, firma se zase seznámí s požadavky zákazníka a může s nimi dále pracovat. Zákazník proto nemusí probírat velké množství nabídek, které jsou pro něj v konečném důsledku nepotřebné, a firma zase nemusí vynakládat zbytečné úsilí při propagaci produktu či služby, který daného zákazníka nezaujme.  Firmy mají také tu výhodu, že s daty od zákazníků dále pracují a mohou je analyzovat a dále využívat. Důležitá je také zpětná vazba od zákazníků, proto komunikace není jednosměrná, nýbrž obousměrná. Firma musí analyzovat, zda zaslané informace byly relevantní a zda nabídka zákazníka zaujala a využil ji, popřípadě co by chtěl změnit.", "section_level": 1}], "src_summary": "E-mailový marketing, Emailing nebo E-mailing patří mezi nástroje přímého marketingu, je to cílené rozesílání komerčních i nekomerčních zpráv na přesně stanovený seznam e-mailových adres. K tomu, aby společnosti mohly e-maily na dané e-mailové adresy oprávněně rozesílat, musí mít od příjemců jejich souhlas. Z tohoto důvodu je e-mail marketing jedním z efektivních nástrojů pro budování one-to-one komunikace. Pravidelným posíláním e-mailů se firma udržuje v povědomí jejich příjemců a buduje tak svou značku. E-mailing patří k nejrychleji rostoucí formě elektronické přímé komunikace.", "tgt_summary": "电子邮件行销(Email Marketing)是一种利用电子邮件为其传递商业或者募款讯息到其听众的直销形式。就广义来说,每封电子邮件传送到潜在或现行客户都可视为电子邮件行销。然而,该术语通常指:", "id": 2045603}
{"src_title": "Pausaniás", "tgt_title": "保萨尼亚斯 (地理学家)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Pausaniás pravděpodobně pocházel z Lýdie; je patrné, že velmi dobře znal západní pobřeží Malé Asie. Předtím, než navštívil Řecko, jeho cesty jej zavedly do Antiochie a Palestiny, na břehy řeky Jordán a do Egypta, kde poznal pyramidy. V Makedonii navštívil tradiční Orfeovu hrobku. Poté odcestoval do Itálie, kde navštívil několik kampánských měst a samozřejmě i Řím. Jako první se ve svém díle zmínil o tom, že viděl ruiny Tróje nebo Mykén.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Zachovala se Pausaniova \"Cesta po Řecku\" (Ἑλλάδος Περιήγησις Helládos Periēgēsis, německy \"Beschreibung Griechenlands\") v deseti knihách. Existují však důkazy i o dalších knihách. První kniha byla napsána kolem roku 160, desátá kniha asi roku 175. Jestli však vznikla i závěrečná úprava všech deseti knih a zda byla desátá nejmladší, je kontroverzní.  Dílo začíná popisem poloostrova Peloponés a části severního Řecka. Autor často popisuje ceremoniální a jiné místní zvyky. Dále vypráví o historii, legendách a folklóru míst, která navštívil. Přitom se hodně zaměřuje na popisy náboženského umění a architektury. V topografické části knihy popisuje přírodní jevy jako je zemětřesení, příliv a odliv či zaledněná severní moře. Přestože nikdy nezpochybňuje existenci bohů a legendárních hrdinů, občas kritizuje mýty a legendy, které se k nim vztahují. Jeho popisy uměleckých děl a staveb jsou velmi přesné a díky nim mnohdy bývají prováděny i jejich rekonstrukce.  Pausaniás měl před očima hlavně vzdělané římské čtenáře. Nicméně, ve starověku zpočátku nedosáhl velkého publika. Teprve na konci pozdního starověku, v rané justiniánské době, tedy kolem roku 530, ho citoval Stephanos z Byzanthu, který se zajímal o řecká města popsaná Pausaniem. Nejstarší dochovaný rukopis díla pochází z 15. století.  Pausaniovo zobrazení vychází z jeho vlastních pozorování a zkušeností, ale také ze studií mnoha starších antických autorů. Často si všímá místních tradic nebo cituje místní historiky, kteří by jinak byli ztraceni. Svými spisy významně přispěl k našemu obrazu antického Řecka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pausaniás (řecky: Παυσανίας) byl řecký cestovatel a zeměpisec 2. století, který žil za vlády císařů Hadriana, Antonina Pia a Marka Aurelia. Jeho dílo \"Cesta po Řecku\" (řecky Ἑλλάδος περιήγησις), popisuje starověké Řecko a je důležitým pomocníkem dnešních badatelů při zkoumání jeho historie a kultury.", "tgt_summary": "保萨尼亚斯 (希腊文:;拉丁字母转写:Pausanias),生活在公元二世纪罗马时代的希腊地理学家、旅行家,著有《希腊志》()十卷,书中内容多为后世考古学发现所引证。", "id": 3017079}
{"src_title": "Laetitia Ramolino", "tgt_title": "瑪麗亞·萊蒂西亞·拉莫利諾", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ramolinové byl rod, který 250 let sídlil na Korsice a pocházel z lombardského hraběcího rodu Collaltů. Otec Laetitie velel vojenské posádce v Ajacciu a později byl generálním inspektorem silnic a mostů Korsiky. Když zemřel, vdala se jeho žena za švýcarského důstojníka ve francouzských službách Franze Fesche. Ze svazku se narodivší Joseph Fesch, pozdější kardinál, svou nevlastní sestru celý život účinně podporoval. Laetitia se vdala 2. června 1764 v Ajacciu za zchudlého korsického šlechtice a advokáta Carla Buonaparte, přítele vedoucí osobnosti boje za korsickou nezávislost Pascala Paoliho. Svého manžela Laetitie provázela během bojů roku 1769 těhotná a v náručí s malým synem Josefem a prodělala fyzickou i psychickou zátěž, zejména po ústupu po bitvě u Ponte Nuovo korsickými horami, což jistě spoluzapříčinilo předčasný porod 15. srpna 1769 – narození Napoleona.  Rodina zůstala na Korsice i po uzavření míru roku 1769 a díky uznání šlechtického titulu rodiny Francií a daňovým úlevám a dalším privilegiím mohla i ekonomicky prosperovat na slušné úrovni. Díky privilegiím mohli i synové Josef a Napoleon studovat ve Francii na prestižních školách. Roku 1785 zemřel Carlo Buonaparte na rakovinu žaludku ve francouzském Montpellier. Vdova odmítla četné nabídky k sňatku a tvrdou rukou vychovávala své děti sama. Výrazně podporována byla synem Napoleonem, který jako mladý důstojník francouzské armády posílal veškeré peníze matce a sám žil v nuzných poměrech, pro odlehčení matce převzal výchovu svého bratra Louise osobně. Laetizia byla zbožná, denně se účastnila bohoslužeb a přála si, aby její syn Josef se stal knězem. V důsledku politických událostí byla nucena náhle v noci emigrovat s bratrem Feschem a čtyřmi dětmi do Francie a žila v Marseille ve skromných poměrech až do společenského vzestupu svého syna.  Její požadavky zůstaly celý živost pro Napoleona důležité, i když často docházelo k ostrým výměnám názorů mezi nimi. Chladná zůstala ke své snaše Josephině. Stranila se slavností, což vyústilo v její neúčast na korunovaci Napoleona a Josefiny. Založením velmi šetrná – v době nouze se šetrnost stala nutností – zůstala velmi spořivá celý život, což v pozdějších letech přešlo v lakotnost (i svým dětem půjčovala na vysoké úroky). Po pádu Napoleona odešla se svým nevlastním bratrem Josefem Feschem do Říma, kde žila skromný život. V stáří trpěla částečnou ztrátou zraku. S hrdostí se dožila obnovení napoleonského kultu po Červencové revoluci a její zvolání „císař stojí opět uprostřed Paříže“, kterým komentovala znovupostavení Vendômského sloupu, se stalo pro bonapartisty morálním povzbuzením.", "section_level": 1}, {"title": "Děti.", "content": "Porodila celkem třináctkrát, dospělosti se dožilo osm dětí. První dvě zemřely v kojeneckém věku na dětské infekce. Po Josefovi nejstarší byl Napoleon – první císař Francouzů, který své sourozence povýšil do různých funkcí evropských vládců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maria Laetitia Ramolino, (možná varianta Letizia) (24. srpna 1750, Ajaccio, Korsika – 2. února 1836, Řím), zvaná \"Madame Mère\", byla matka Napoleona Bonaparte.", "tgt_summary": "高贵的玛丽亚·莱蒂西亚·拉莫利诺(Nobile Maria Letizia Buonaparte née Ramolino;Marie-Lætitia Ramolino, Madame Mère de l'Empereur,1750年8月24日-1836年2月2日),拿破仑·波拿巴之母。出生于科西嘉岛的阿雅克肖,乔凡尼·杰诺尼莫·拉莫利诺(Giovanni Geronimo Ramolino,1723年4月13日-1755年)与安洁拉·玛丽亚·皮特拉散塔(Angela Maria Pietrasanta,1725年-1790年)之女。父亲乔凡尼·杰诺尼莫·拉莫利诺是热那亚共和国军队的步兵与骑士团团长。拉莫利诺家的远房表亲是热那亚共和国低阶贵族。莱蒂西亚并没有受过正式的教育。<br>", "id": 220472}
{"src_title": "Solární panel", "tgt_title": "光伏模組", "src_document": [{"title": "Typy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Křemíkový solární panel.", "content": "Solární články jsou tvořeny polovodičovými plátky tenčími než 1 mm. Na spodní straně je plošná průchozí elektroda. Horní elektroda má plošné uspořádání tvaru dlouhých prstů zasahujících do plochy. Tak může světlo na plochu svítit. Povrch solárního článku je chráněn skleněnou vrstvou sloužící jako antireflexní vrstva. A tak je zabezpečeno, aby co nejvíce světla vniklo do polovodiče. Antireflexní vrstvy se většinou tvoří napařením oxidu titanu. Tím získá článek svůj tmavomodrý vzhled. Jako polovodičový materiál se používá převážně křemík. Jiné polovodičové materiály, např. arsenid gallitý, sulfid kademnatý, tellurid kademnatý, selenidy mědi a india, nebo sulfidy gallia, se zatím zkoušejí. Krycí sklo chrání povrch solárních článků i před vlivy prostředí. Účinnost je 12 až 14 %, při započtení vlivu zeměpisné šířky a celoročních teplot v ČR pak do 10 %. Účinnost klesá při stoupající teplotě asi o 0,4 % na každý stupeň Celsia.", "section_level": 2}, {"title": "Fotovoltaické fólie.", "content": "Jiným typem solárních článků jsou takzvané „thin film solar cells“, neboli tenkovrstvé solární články, někdy přezdívaných fotovoltaické fólie. Fotovoltaické fólie se dají nanášet na poměrně velké plochy pomocí technologie, která je principiálně shodná s inkoustovou tiskárnou. Fotovoltaické fólie se dají tisknout v širokých a dlouhých pásech na ohebné podklady. Polovodičová vrstva je široká asi jen jeden mikrometr.  Technologie tzv. \"solárního inkoustu\" vyvíjí od roku 2007 například v australském Victorian Organic Solar Cell Consortium (VICOSC), která se skládá z univerzit Melbourne a Monash a vědecké a průmyslové výzkumné organizace CSIRO. Jedná se o levnou technologii, která ovšem disponuje desetkrát nižší účinností než klasické fotovoltaické panely. Podle slov společnosti by se již brzy měla objevit na komerčním trhu.", "section_level": 2}, {"title": "Organický solární panel.", "content": "Ve stádiu výzkumu je technologie výroby sluneční energie za pomoci fotosyntézy, o kterou se pokoušejí izraelští vědci z Telavivské univerzity. Novou technologií by měly být geneticky zkonstruované bílkoviny, které mají využívat fotosyntézu k výrobě elektrické energie. Nové články by měly být levnější než současné křemíkové. 1 m2 solárního panelu na křemíkové bázi v současné době vyjde na 200 dolarů, zatímco stejná plocha solárního panelu z geneticky zkonstruované bílkoviny () vyjde na 1 dolar. Větší má být i účinnost, která se má zvýšit z 12-14 % u křemíkových panelů až na 25 %. Nová technologie je umožněna díky poznatkům z genetického inženýrství a nanotechnologií.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba a recyklace solárních panelů.", "content": "V samých počátcích fotovoltaiky, v 70. a 80. letech, byla výroba solárních panelů energeticky nevýhodná – nedokázaly produkovat více energie, než bylo investováno do jejich vytvoření. Tato situace se změnila až v roce 2010. Dalším důležitým mezníkem je rok 2020, kdy by se mělo podařit dosáhnout rovné bilance mezi všemi solárními panely na světě – jak mezi starými energeticky ztrátovými, tak mezi těmi, které využívají nejnovějších technologií. Vysloužilé solární panely je pak možno recyklovat – největší podíl na jejich hmotnosti má sklo a hliníkový rám. Součástí panelů jsou však i další materiály, které lze opětovně využít, jako například hliník, měď, sklo, plasty, křemík a vzácné kovy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Solární panel je tvořen solárními (fotovoltaickými) články, které mohou být tvořeny polovodičovými nebo organickými prvky, které mění elektromagnetickou energii světla v energii elektrickou. Přímou přeměnou světla na elektrickou energii se dnes zabývá samostatná specializace. Fotoelektrický efekt vysvětluje vznik volných elektrických nosičů dopadem záření. Celkově se daří za pomoci křemíkových solárních panelů přeměnit v elektrickou energii jen asi 17 % energie dopadajícího záření. Při použití organických solárních panelů vyvinutých v Izraeli by měla být účinnost až 25 %. Teoretická maximální účinnost pro jeden přechod je 34 % (tzv. Shockley-Queisser limit).", "tgt_summary": "太阳电池模板(Photovoltaic Module)、光伏板(Photovoltaic Panel)又称作太阳能模组、太阳能板,是将许多光伏电池(Photovoltaic Cell,太阳能电池)互连并包装的产物,如此互连的而达到的发电规模可提供商业大楼、住宅使用。", "id": 1604829}
{"src_title": "Motolice", "tgt_title": "吸蟲綱", "src_document": [{"title": "Morfologie dospělých motolic.", "content": "Tvar většiny motolic je dorso-ventrálně zploštělý, podélně oválný až lístkovitý. Některé druhy mají tělo hruškovité nebo válcovité (Schistosomatidae). Velikost dospělých motolic je variabilní a pohybuje se od několika milimetrů až do několika centimetrů (\"Fasciola gigantica\" měří až 10 cm). Typickými orgány motolic jsou přísavky na ventrální straně těla. Ústní (rostrální) přísavka slouží jednak k přichycení a jednak obsahuje ústní otvor motolice. Břišní (ventrální) přísavka (také zvaná acetabulum) slouží jen k přichycení a některým čeledím může chybět. U břišní přísavky většinou ústí vývody pohlavních orgánů.  Povrch těla tvoří metabolicky aktivní tegument, pod kterým je uložené syntitium zasahující do tělového parenchymu. Tegument je tvořen trny, někdy hladký. Na tegument navazuje kožně-svalový vak, který je složen z několika vrstev.  Nervovou soustavu tvoří párové cerebrální ganglium, ze kterého vybíhají krátké provazce k přednímu konci a 3 páry dlouhých kaudálních nervových provazců.  Trávicí soustava je jednoduchá, chybí anus. Motolice přijímají potravu nasáváním svalnatým hltanem uloženým na dně ústní přísavky, který pokračuje do párového, různě větveného střeva. Po strávení se potrava ve střevě resorbuje. Nestrávené zbytky se regurgitují zpět přes hltan.  Vylučovací soustava je protonefridiálního typu, tvořená plaménkovými buňkami, na které pomocí kanálků navazuje močový měchýř a ústí ven exkrečním otvorem.  Dýchají za nepřístupu kyslíku a odpadními produkty jsou karboxylové kyseliny (kapronová, valerová).  Většina motolic jsou hermafrodité, s výjimkou zástupců čeledi Schistosomatidae. Přestože jsou motolice oboupohlavní, proces oplození probíhá častěji mezi dvěma jedinci. Samooplození je méně časté z důvodu nižší genetické diverzity. Samčí pohlavní orgány tvoří párová varlata ústící semennými kanálky do vývodů u břišní přísavky. Samičí pohlavní ústrojí je zastoupeno párovými vaječníky, vejcovody a dělohou.", "section_level": 1}, {"title": "Vývojový cyklus.", "content": "Vývojový cyklus motolic je velmi složitý a zahrnuje jednoho až tři mezihostitele. Vývoj motolice se obecně dělí na tři základní fáze:", "section_level": 1}, {"title": "Obecné schéma vývojové cyklu.", "content": "Embryogonie začíná, když oplozené vajíčko se dostává do vnějšího prostředí a uvnitř se začne tvořit obrvená larva zvaná miracidium (u některých druhů jsou už larvy vyvinuté). Jakmile miracidium dozraje, opouští vajíčko přes otvor zvaný operculum, plave ve vodě a hledá aktivně vhodného mezihostitele, kterým je vždy vodní plž. V něm prodělává další vývoj (partenogeneze). V plži z jednoho miracidia se přes řadu stádií (sporocysta, mateřská redie, dceřiná redie) vytvoří až několik set cerkarií, které plže samy opouštějí. Další část vývoje od cerkarie se liší mezi jednotlivými čeleděmi. Cerkarie může sama pronikat přímo do definitivního hostitele (např. u schistosom); nebo se opouzdří na vegetaci (metacerkarie) a čekají až je pozře definitivní hostitel (např. motolice jaterní); nebo cerkarie pronikají do dalšího mezihostitele (vodní korýš, ryba), kde se opouzdří a definitivní hostitel se nakazí pozřením infikovaného mezihostitele (např. \"Paragonimus\" spp., \"Opistorchis\" spp.); nebo pronikají do druhého mezihostitele (mění se v mezocerkarie) a až v třetím mezihostiteli se vytvářejí metacerkarie.  Fáze maritogeneze začíná v okamžiku pozření metacerkárií definitivním hostitelem, kdy se v žaludku uvolní z cysty mladá motolička, která poté migruje organismem až do svého cílového místa. U schistosom začíná maritogeneze, když furkocerkárie pronikne do kůže zvířete či člověka.", "section_level": 2}, {"title": "Zjednodušené schéma vývojového cyklu.", "content": "vajíčko → miracidium → sporocysta → mateřská redie → dceřiná redie →cerkarie → metacerkarie → dospělec  nebo také vajíčko → miracidium → mateřská sporocysta → dceřiná sporocysta → cerkarie → dospělec", "section_level": 2}], "src_summary": "Motolice (Trematoda Rudolphi, 1808) jsou třída bezobratlých živočichů, kteří spadají do kmene ploštěnců (\"Platyhelminthes\"). Třída Trematoda (motolice) zahrnuje velkou skupinu helmintů, kteří se vyznačují nepřímým vývojem zahrnujícím 1-3 mezihostitele. Jedná se především o endoparazity obratlovců, jen malé množství druhů žije ektoparaziticky. Bylo popsáno více než 8000 druhů, přičemž řada z nich má velký medicínský či veterinární význam. Původně se třída Trematoda dělila do dvou podtříd Monogenea (jednorodí) a Digenea (dvourodí). V poslední době však převládl názor, že Monogenea (parazité ryb, paryb, obojživelníků a plazů) se natolik odlišují, že byla vytvořena nová třída Monogenea. (tento článek se tudíž netýká Monogenea).", "tgt_summary": "吸虫(学名:)是寄生虫的一种,为扁形动物门吸虫纲动物的总称,也称为瓜仁虫。一些吸虫也被称为二口虫(拉丁语:Distoma)。其名由来是因为它的口吸盘和腹吸盘都被认为是口而致,拉丁语中,Di代表“二”,stoma代表“口”。", "id": 2850326}
{"src_title": "Datum", "tgt_title": "日期", "src_document": [{"title": "Původ slova.", "content": "Slovo datum je z latiny a znamená \"dáno\" od \"dare\", dávat. Na latinských listinách a dopisech se den sepsání označoval ustálenou formulí \"datum die...\", v češtině \"dáno dne...\" a tak slovo datum dostalo svůj současný kalendářní význam. Ve filosofii označuje datum i jiné \"danosti\", například smyslové vjemy. Odtud i množné číslo data ve smyslu \"údaje\" (informatika).", "section_level": 1}, {"title": "Kalendářní datum.", "content": "Kalendářní datum je údaj o dni, přesný zápis dne. Dle tohoto zápisu je možné každý den historicky dohledat. Skládá se z čísla dne, čísla nebo jména měsíce a čísla roku. Používá se i neúplný zápis data, bez údaje o roku. Den v týdnu se obvykle jako součást data neuvádí, ale může být vedle data uveden jako doplňující údaj. V záhlaví dopisů a u podpisů dokumentů se zpravidla datum doplňuje jménem místa (obce), kde byl text podepsán.  Ve spisovné češtině se za kořen slova považuje jen tvar „dat“, čemuž odpovídají skloněné a odvozené tvary (bez data, datový). V obecné češtině se však prosazuje rozšíření kořene na celý tvar „datum“ (bez datumu, datumový), což mimo jiné zvýrazňuje rozlišení od obecnějšího termínu data používaného zejména v informatice. Tento tvar slova datum (skloňovaný podle mužského vzoru) je ve spisovné češtině přípustný; zejména tam, kde je třeba rozlišit kalendářní a počítačová data.", "section_level": 1}, {"title": "Zápis data v češtině.", "content": "V České republice se nejčastěji datum zapisuje v pořadí \"den týdne (názvem, pokud se uvede), den měsíce (číslem), měsíc (číslem nebo názvem) a rok (letopočtem)\". Datum se v češtině zapisuje ve tvaru podle vzoru „15. srpna 2000“ nebo zkráceně s číslem měsíce „15. 8. 2000“, přičemž za tečkami se podle typografických pravidel mají psát pevné mezery.  Pokud je celý datový údaj v číselné formě pojat jako značka (a případná jednociferná čísla dnů a měsíců jsou doplňována nulami), tečky jsou pojaty jako dělicí znaménka na způsob desetinné čárky a nepíší se za nimi mezery (tedy 23.03.2006). Tento způsob zápisu kodifikuje ČSN 01 6910 \"Úprava písemností zpracovaných textovými editory\" (nová verze \"Úprava písemností zpracovaných textovými procesory\" 2014, kterou zpracoval Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.) V praxi se však mezery při číselném zápisu data často vynechávají i v případě, kdy nuly před jednociferná čísla doplňovány nejsou.  V obchodní, úřední a marketingové komunikaci se v ČR a většině států světa používá zápis dvoumístný bez mezer, tj. 03.02.2016. Zápis jednomístný vycházející z Pravidel českého pravopisu z roku 1993 je zastaralý a v praxi problematický.", "section_level": 1}, {"title": "Den v týdnu.", "content": "Před ostatními údaji data se může uvést určení dne v rámci týdne jeho názvem (pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota nebo neděle), v samostatně zapsaném datu zpravidla v 1. pádu nebo ve větě (ale i samostatně) po předložce „v“ v 6. pádu, např. „v pondělí...“.", "section_level": 2}, {"title": "Den v měsíci a měsíc.", "content": "Den v měsíci se v češtině označuje řadovou číslovkou (s vynecháním slov „dne měsíce“ z původní formule např. 10. dne měsíce února), a to buď samostatně (\"„Dnes je patnáctého“\") nebo ve spojení s názvem měsíce (\"„Patnáctého srpna“\"). Je-li ve větě označení dne v pozici podmětu nebo předmětu, používá se někdy i tvar, v němž se název měsíce dostává do základního tvaru (1. pádu), jako by řadová číslovka označovala pořadí měsíce a ne pořadí dne v měsíci (\"„Patnáctý srpen je den mého narození. Proto se těším na každý patnáctý srpen.“\") Slovní zápis měsíce je běžný v osobní a soukromé korespondenci, na peněžních dokladech, v právních písemnostech apod. Používá se také zápis s lomítkem den/měsíc (například „9/5 1945“). Jazyková poradna ÚJČ tento způsob zápisu nedoporučuje. Hrozí zde záměna s americkým způsobem zápisu, který ale začíná číslem měsíce.  V minulosti bylo v češtině běžné označovat měsíc římskými číslicemi, což umožňovalo spolehlivě rozlišit den od měsíce, avšak tento způsob zápisu je na ústupu a používají jej především starší lidé a starší mechanické pokladny nebo podobné strojky.", "section_level": 2}, {"title": "Letopočet.", "content": "Letopočet čili číslo roku se někdy zkracuje na poslední dvojčíslí nebo zcela vynechává. Od roku 2000 se při číselném zápisu data od tohoto způsobu zápisu ustupuje, protože nízká čísla roků v situaci, kdy se v českém prostředí objevují i anglické a americké i strojové formáty dat, vzbuzují nejistotu a mohou vést k záměně údajů. Vypuštění prvních dvou cifer roku se někdy označuje apostrofem, ale jazyková poradna ÚJČ tento způsob zápisu nedoporučuje.  Dříve se rok uváděl formulkou „roku“ (zkratkou „r.“) nebo „léta Páně“ (zkratkou L. P.) a číslo roku se četlo jako řadová číslovka v 2. pádu (léta páně dvoutisícího čtrnáctého), nověji jako prosté číslo. Také při pečlivém čtení se může pro přehlednost slovo „roku“ předsunout letopočtu, i když není napsané.", "section_level": 2}, {"title": "Jiná uspořádání data.", "content": "V tabulkových a databázových výstupech a zápisech se čím dál více používají formáty v opačném (reverzním) pořadí zápisu (např. s oddělujícími spojovníky pro 15. srpna 2000), které usnadňují automatické řazení (tzv. třídění) do chronologické posloupnosti. Pořadová čísla dne a měsíce se v tomto případě doplňují nulami na dvojciferný formát. Tento způsob zápisu již pro některá použití akceptuje i jazyková poradna Ústavu pro jazyk český AV ČR.  Mezinárodní norma ISO stanovuje pro datové zpracování formát data dne bez dělicích značek v pořadí rok (4 znaky), měsíc (2), den (2), např. 20000815. Ten používají např. i některé fotopřístroje pro názvy snímků.", "section_level": 2}, {"title": "Před letopočtem.", "content": "Roky před epochou (počátkem) letopočtu se označují číslem následovaným doplňkem „před naším letopočtem“, zkráceně „př. n. l.“\", někdy podle původního významu „př. Kr.“ resp. „před Kristem“.", "section_level": 2}, {"title": "Zápis data ve světě.", "content": "Formát data závisí na použitém kalendáři, ale také na zvycích dané země. Například v gregoriánském kalendáři je možno vyjádřit stejné datum v těchto formátech:", "section_level": 1}, {"title": "Den.měsíc.rok (dd.mm.rr), formát začínající dnem.", "content": "Tuto posloupnost používá většina zemí světa.", "section_level": 2}, {"title": "Rok měsíc den (rr mm dd), formát začínající rokem.", "content": "Tato posloupnost uvádí významnější část data před méně významnou, tedy pořadí rok, měsíc a den. Tento způsob je tradiční v Asii, Maďarsku a Švédsku, běžný i v Rakousku, Slovinsku a Chorvatsku, a jeho použití se rozšiřuje do dalších zemí. Abecední a chronologické třídění dat dávají v tomto systému stejné výsledky.", "section_level": 2}, {"title": "měsíc/den/rok (mm/dd/rr), formát začínající měsícem.", "content": "Tato posloupnost se používá jen v USA, Kanadě, Mikronésii, Palau, na Belize a Filipínách.  V některých zemích se souběžně používá více způsobů zápisu.", "section_level": 2}, {"title": "Skloňování slova „datum“ a jeho rod.", "content": "Skloňovat slovo datum podle mužského vzoru „hrad“ dosavadní mluvnická norma obecně nepřipouští. Toto skloňování však umožňuje slovo datum lépe odlišit kalendářní data od slova data v obecném smyslu soubor informací. Jazyková příručka ÚJČ ČAV však již v některých typech textů (zvláště těch, v nichž je třeba rozlišit kalendářní a počítačová data) připouští tolerovat i tvary mužského rodu, zejména v množném čísle, tj. datumy, datumů, datumům, datumy, o datumech, datumy, např. „V uložených datech se bude nejčastěji vyhledávat podle datumů.“  Základní a původní vzor skloňování českého substantiva „datum“ je \"město\" (rodu středního) :", "section_level": 1}], "src_summary": "Datum (z latinského „dáno“) je zápis dne, nejčastěji podle kalendáře, jako kalendářní datum. Určení data a dne je datace, označení dne (doby mezi dvěma vzájemně nejbližšími půlnocemi) pomocí periodizace času a nezahrnuje zpravidla přesnější určení části dne:", "tgt_summary": "在日历中,日期是一个在历法中特定的日子。日期可以帮助我们表示一个指定的日子。我们可以计算出两个日期的距离,例如在公历里,\"年24日\"在\"年14日\"十日后。一个事件的发生日期取决于UTC偏移量。例如在1941-12-07T18:18Z开始的珍珠港事件在夏威夷时间()里发生于12月7日,但在日本标准时间()里是在12月8日发生的。", "id": 657078}
{"src_title": "Ernst Jünger", "tgt_title": "恩斯特·荣格", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ernst Jünger vyrůstal v Hannoveru a v mládí byl členem hnutí Wandervogel. Po útěku z domova a působení ve Francouzské cizinecké legii se jako německý voják zúčastnil první světové války na západní frontě a byl vyznamenán nejvyšším německým vojenským vyznamenáním Pour le Mérite. Až do roku 1998 byl jeho posledním žijícím nositelem.  Po první světové válce sloužil až do roku 1923 v armádě a vystudoval mořskou biologii, botaniku, zoologii a filosofii a stal se známým entomologem. V roce 1925 se oženil s Grethou von Jeinsen, se kterou měl dvě děti.  Již v roce 1920 vydal svou knihu \"In Stahlgewittern\", která popisuje jeho zkušenosti z první světové války. Krom beletristických děl později publikoval i díla filosoficky orientovaná, např. \"Der Arbeiter, Herrschaft und Gestalt\", a byl též činný publicisticky. Z pravicově nacionalistických pozic se ostře stavěl proti Výmarské republice, ale odmítal i Hitlerův národní socialismus.  Po nástupu Hitlera k moci se jej nacisté pokoušeli získat na svou stranu, ale Jünger odmítl i předsednictví nacistickému svazu spisovatelů Der Reichsverband Deutscher Schriftsteller a od roku 1938 měl zákaz publikační činnosti. Během druhé světové války sloužil v hodnosti kapitána na administrativní pozici v Paříži, a to až do roku 1944.  Po konci války dostal Jünger opět zákaz publikování, tentokráte od britské okupační správy, který trval po čtyři roky. Do konce svého dlouhého života se věnoval literární tvorbě, v roce 1981 byl oceněn cenou Prix mondial Cino Del Duca. V roce 1996 konvertoval ke katolickému vyznání. Zemřel o dva roky později, pochován byl ve Wilflingenu (Badensko-Württembersko).", "section_level": 1}], "src_summary": "Ernst Jünger (29. března 1895 Heidelberg – 17. února 1998 Riedlingen) byl německý spisovatel, publicista, filozof a entomolog. Byl starším bratrem Friedricha Georga Jüngera.", "tgt_summary": "恩斯特·荣格(,1895年-3月29日-1998年-2月17日),德国军人、小说家、昆虫学家,以他的第一次世界大战回忆录《钢铁风暴》而广为人知。", "id": 281600}
{"src_title": "Glykemický index", "tgt_title": "升糖指数", "src_document": [{"title": "Užití GI v praxi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Redukční diety.", "content": "Při redukčních dietách se doporučuje jíst potraviny s nízkým a středním GI, protože tyto potraviny díky vyššímu obsahu vlákniny vydrží déle v žaludku a navozují pocit sytosti. Pro redukční diety má GI význam, aby člověk neměl hlad, nemusel jíst více potravy a tím nesnědl nadměrné množství nežádoucích kalorií.", "section_level": 2}, {"title": "Diabetes.", "content": "Obecně pro diabetiky jsou vhodné potraviny s co nejmenším GI, protože ovlivňují glykemickou křivku méně než potraviny s vysokým GI, což pozitivně ovlivňuje průběh glykémie. Není vhodné jíst potraviny s vysokým GI samotné. Například samotný bílý rohlík má velmi vysoký GI, avšak po namazání pomazánky, s plátkem sýru nebo šunky se GI razantně sníží. Je to způsobeno tím, že šunka a sýr obsahují tuky, které „brzdí“ rychlost trávení (na druhou stranu zvyšují celkovou energetickou hodnotu potraviny). Vhodnou potravinou může být také ovoce s vysokým obsahem vlákniny (ne však džusy). Velmi nevhodné jsou např. moučné dezerty a cukrářské výrobky, které se skládají především z mouky, cukru a tuku. Tráví se velmi rychle a způsobují nežádoucí projevy glykémie. Potraviny s vysokým GI jsou pro diabetiky vhodné pouze při akutní hypoglykémii.  Diabetici II.typu léčení dietou by měli jíst pouze potraviny s nízkým GI, protože jejich slinivka sice produkuje dostatek inzulínu, ale buňky těla jsou k němu rezistentní a metabolismem vzniklou glukózu nespotřebují. To vede k vzestupu postprandiální glykémie. Diabetici I.typu nejsou omezeni výběrem potravin podle hodnoty GI. Pouze by měli znát přibližnou hodnotu GI všech potravin, aby mohli adekvátně zvýšit nebo snížit časový interval mezi podáním inzulínu a snědením potraviny s daným GI. Např. diabetik I.typu ví, že bude jíst sladké koláče. Dá si proto dávku inzulínu dvojnásobně delší dobu před jídlem, aby bylo maximum účinku inzulínu právě v době jezení koláčů. U diabetiků má význam znalosti GI v předcházení postprandiální hyperglykémie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Glykemický index (zkratka GI) je bezrozměrná veličina, která udává rychlost využití glukózy tělem z určité potraviny. Exaktně je GI definován jako plocha pod křivkou glykémií během dvou hodin po požití dané potraviny, vyjádřená jako procento plochy pod křivkou po požití stejného množství sacharidů ve formě čisté glukózy. Vychází se z toho, že glukóza má glykemický index roven 100. Například celozrnný chléb má GI = 65, tudíž glukóza obsažená v celozrnném chlebu je tělem využita za cca 2krát delší dobu než glukóza v čistém stavu. Glykemický index ovlivňuje mnoho faktorů, jako je obsah vlákniny, postup přípravy, délka vaření dané potraviny apod. Hodnotu GI potraviny nelze brát jako jediný faktor ovlivňující reakci glykémie. Protože rychlost vstřebávání glukózy do krve také ovlivňuje celkové množství tráveniny v žaludku (čím více potravy žaludek dostane, tím rychleji se tělo snaží potravu ze žaludku dostat pryč ⇒ trávení i vzestup glykémie je tudíž rychlejší). Pro praxi to znamená to, že z potravin s nižším GI dovede tělo lépe získat a využít glukózu, kterou tyto potraviny obsahují. Také potraviny s nízkým GI nezatěžují organismus velkými výkyvy hladiny glykémie, které mohou přispívat ke vzniku diabetu II.typu. Ač je někdy glykemický index užíván jako indikátor míry uvolňování inzulínu do krve, některé potraviny s nízkým glykemickým indexem uvolňují mnoho inzulínu; pro tento účel je lépe vzít v úvahu inzulinový index. Index byl vytvořen Dr. Davidem J. Jenkinsem a jeho kolegy v roce 1981 na Torontské univerzitě.", "tgt_summary": "升糖指数(Glycemic index,简称GI),又译糖生成指数,用于衡量糖类对血糖量的影响。在消化过程中迅速分解并且将葡萄糖迅速释放到循环系统的糖类具有高升糖指数。反之,在消化过程中缓慢分解并且将葡萄糖逐渐释放到循环系统的糖类具有低升糖指数。低升糖指数食品有益于大多数人的健康。升糖指数的概念是由多伦多大学的大卫·詹金斯教授(David J. Jenkins)和同事于1980年-1981年在研究最适合糖尿病人的饮食时发展起来的。", "id": 2256155}
{"src_title": "Hispaniola", "tgt_title": "伊斯帕尼奥拉岛", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1492 se na ostrově vylodila výprava Kryštofa Kolumba, která zde založila první evropskou kolonii na americkém kontinentě nazvanou \"Santo Domingo\". Původní indiánské obyvatelstvo bylo zotročeno a posléze úplně vyhlazeno. Jako náhradní pracovní síla byli na ostrov dovezeni afričtí otroci. V roce 1667 ovládli západní část ostrova francouzští korzáři.  Pod vlivem Velké francouzské revoluce došlo na území dnešního státu Haiti roku 1791 k haitské revoluci, masivnímu povstání černých otroků, kteří roku 1801 vyhlásili první svobodný černošský stát na západní polokouli. Francouzskému vojsku se sice nejprve podařilo toto povstání vedené Toussaintem Louverturem potlačit, avšak odboj proti napoleonským vojskům pokračoval dál. Jean-Jacques Dessalines kolonizátory vyhranou bitvou u Vertières v roce 1803 definitivně donutil k odchodu. Dne 1. ledna 1804 pak Dessalines prohlásil Haiti první nezávislou černošskou zemí mimo Afriku.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Hispaniola je s rozlohou 76 480 km2 druhý největší ostrov v Karibiku, 7. v Americe a 22. největší na světě. Co do lidnatosti (asi 20 milionů obyvatel) je v Americe první a na světě kolem 10. místa. Ostrov je horizontálně i vertikálně velmi členitý. Prochází jím několik paralelních horských hřebenů (zhruba západovýchodního směru, nejvyšší z nich je Cordillera Central), mezi nimiž jsou hluboká riftová údolí. Nejvyšší bod, Pico Duarte (3 087 m), je zároveň nejvyšší horou celých Antil, a nejnižší bod, hladina jezera Enriquillo, leží 39 m pod úrovní moře - jedná se o nejhlubší proláklinu na jakémkoli ostrově na světě. Klima je tropické a vlhké, s častými hurikány, které zejména na Haiti způsobují kvůli odlesnění velké ztráty na životech. Oblast je také seismicky aktivní, což znamená vysoké riziko zemětřesení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hispaniola (ze španělského \"La Española\" („španělská“), v koloniálním období též španělsky Santo Domingo, francouzsky Saint-Domingue či anglicky San Domingo), je druhý největší ostrov v Karibském moři, který spolu s ostrovy Kuba, Portoriko a Jamajka tvoří souostroví Velké Antily. Hispaniola byla první evropskou kolonií v Novém světě, založenou Kryštofem Kolumbem na jeho plavbách v letech 1492 a 1493. Dnes se zde nacházejí dva samostatné státy: Haiti na západě a Dominikánská republika na východě.", "tgt_summary": "伊斯帕尼奥拉岛(;;),或译西班牙岛,泰诺人称为海地岛(;意为「群山之地」),是加勒比海地区第二大岛,面积76,480平方公里,仅次于古巴;位处古巴东南方,波多黎各的西边,2014年人口两千一百万,为世界岛屿人口第十一大岛。东西两侧分别为讲西班牙语的多米尼加及讲海地克里奥尔语的海地共和国,两国的文化和种族差异相当大,经济与发展水准也有明显的差距。", "id": 2969412}
{"src_title": "Seznam klubů v nejvyšších fotbalových soutěžích zemí CONCACAF", "tgt_title": "中北美洲及加勒比海地區足球俱樂部列表", "src_document": [{"title": "Americké Panenské ostrovy.", "content": "\"Sezóna 2006/2007:\"  St. Croix Soccer League: St. Thomas Soccer League:", "section_level": 1}, {"title": "Anguilla.", "content": "\"Sezóna 2005/2006:\"", "section_level": 1}, {"title": "Antigua a Barbuda.", "content": "\"Sezóna 2006/2007:\"", "section_level": 1}, {"title": "Aruba.", "content": "\"Sezóna 2006/2007:\"", "section_level": 1}, {"title": "Bahamy.", "content": "\"Sezóna 2007:\"  Abaco Football League Grand Bahama Football League New Providence Football League \"pozn.: Bahamská fotbalová asociace pořádá tři fotbalové ligy, které jsou na stejné úrovni a každý rok pořádá tzv. Finále bahamského národního šampionátu, ve kterém o celkový titul soupeří vítězové každé ligy.\"", "section_level": 1}, {"title": "Barbados.", "content": "\"Sezóna 2007:\"", "section_level": 1}, {"title": "Belize.", "content": "\"Sezóna 2006/2007:\"", "section_level": 1}, {"title": "Bermudy.", "content": "\"Sezóna 2006/2007:\"", "section_level": 1}, {"title": "Britské Panenské ostrovy.", "content": "\"Sezóna 2006:\"  The Earl Wilson Memorial League: \"Sezóna 2005:\"  Tortola League: pozn.: \"Kvůli rekonstrukci jediného fotbalového stadionu na ostrově Tortola byla Tortola League v sezóně 2005 přerušena a nedohrána a v roce 2006 se neuskutečnila. Proto tým Wolves hrál v sezóně 2006 The Earl Wilson Memorial League.\"", "section_level": 1}, {"title": "Dominika.", "content": "\"Sezóna 2006-2007:\"", "section_level": 1}, {"title": "Dominikánská republika.", "content": "\"Sezóna 2005-2006:\"", "section_level": 1}, {"title": "Francouzská Guyana.", "content": "\"Sezóna 2006-2007:\"", "section_level": 1}, {"title": "Grenada.", "content": "\"Sezóna 2006:\"", "section_level": 1}, {"title": "Guadeloupe.", "content": "\"Sezóna 2006:\"", "section_level": 1}, {"title": "Guatemala.", "content": "\"Sezóna 2006-2007:\"", "section_level": 1}, {"title": "Guyana.", "content": "pozn.: \"V Guyaně neexistuje žádná národní liga a fotbal se hraje na regionální úrovni. V sezóně 2000/2001 byla odehrána poslední národní liga.\"  \"Sezóna 2006:\"  Bartica Football Association Banks Milk Stout Division One Berbice Football Association Banks Milk Stout League East Bank Football Union Splashmin's Senior Football League East Coast Demerara League EPFA Banks DIH Milk Stout League Georgetown Football League Upper Demerara Super League", "section_level": 1}, {"title": "Haiti.", "content": "\"Sezóna 2006-2007:\"", "section_level": 1}, {"title": "Honduras.", "content": "\"Sezóna 2006-2007:\"", "section_level": 1}, {"title": "Jamajka.", "content": "\"Sezóna 2006-2007:\"", "section_level": 1}, {"title": "Kajmanské ostrovy.", "content": "\"Sezóna 2006-2007:\"  Eastern Zone: Western Zone:", "section_level": 1}, {"title": "Kanada.", "content": "\"Sezóna 2006:\"  National Division: International Division:", "section_level": 1}, {"title": "Kostarika.", "content": "\"Sezóna 2006-2007:\"", "section_level": 1}, {"title": "Kuba.", "content": "\"Sezóna 2006-2007:\"", "section_level": 1}, {"title": "Martinik.", "content": "\"Sezóna 2006-2007:\"", "section_level": 1}, {"title": "Mexiko.", "content": "\"Sezóna 2006-2007:\"", "section_level": 1}, {"title": "Montserrat.", "content": "\"Sezóna 2003-2004:\"  pozn.: \"O této soutěži neexistují žádná jiná novější data.\"", "section_level": 1}, {"title": "Nikaragua.", "content": "\"Sezóna 2006-2007:\"", "section_level": 1}, {"title": "Nizozemské Antily.", "content": "pozn.: \"Vítězové obou lig hrají zápas o konečné prvenství.\"  \"Sezóna 2006-2007:\"  Bonaire League Curaçao League", "section_level": 1}, {"title": "Panama.", "content": "\"Sezóna 2006:\"", "section_level": 1}, {"title": "Portoriko.", "content": "\"Sezóna 2006-2007:\"", "section_level": 1}, {"title": "Saint-Martin.", "content": "\"Sezóna 2004-2005:\" Saint-Martin Première Division  \"Sezóna 2005-2006:\" Saint-Barthélemy League", "section_level": 1}, {"title": "Salvador.", "content": "\"Sezóna 2006-2007:\"", "section_level": 1}, {"title": "Sint Maarten.", "content": "\"Sezóna 2005-2006:\"  pozn.: \"V seznamu jsou uvedeny pouze první tři týmy, podle RSSSF.\"", "section_level": 1}, {"title": "Surinam.", "content": "\"Sezóna 2006-2007:\"", "section_level": 1}, {"title": "Svatá Lucie.", "content": "\"Sezóna 2006-2007:\"", "section_level": 1}, {"title": "Svatý Kryštof a Nevis.", "content": "\"Sezóna 2006-2007:\"", "section_level": 1}, {"title": "Svatý Vincenc a Grenadiny.", "content": "\"Sezóna 2006-2007:\"", "section_level": 1}, {"title": "Trinidad a Tobago.", "content": "\"Sezóna 2006:\"", "section_level": 1}, {"title": "Turks a Caicos.", "content": "\"Sezóna 2006-2007:\"", "section_level": 1}, {"title": "USA.", "content": "\"Sezóna 2007:\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Toto je seznam klubů, které hrají v nejvyšších fotbalových soutěžích zemí, které patří ke CONCACAF. Patří sem tedy všechny státy ze Severní a Střední Ameriky a z karibské oblasti, dále sem také patří Guyana, Surinam a Francouzská Guyana z Jižní Ameriky. Členy CONCACAF (ale ne členy FIFA) jsou i francouzské zaoceánské departmenty jako jsou Guadeloupe, Martinik a již zmiňovaná Francouzská Guyana, a také Saint-Martin a Sint Maarten (francouzská a nizozemská část ostrova Saint Martin). Naopak do CONCACAF nepatří ostrov Grónsko (který politicky patří Dánsku, ale zeměpisně k Severní Americe) a francouzské území u kanadského ostrova Newfoundland, Saint Pierre a Miquelon, které nejsou členy ani žádné jiné fotbalové federace.", "tgt_summary": "本条目的列表连结中北美洲及加勒比海足球协会(CONCACAF)所属成员国的最高级别足球联赛的足球会,列表按所属国家的英文名称顺序排列。中北美洲及加勒比海足球协会是负责管理北美洲、中美洲及加勒比海地区有关足球的事务,但当中加勒比海地区有一部分的境外领至今未有加入CONCACAF,包括圣皮埃尔和密克隆群岛及格陵兰。", "id": 1179788}
{"src_title": "Přímá demokracie", "tgt_title": "直接民主制", "src_document": [{"title": "Politologická teorie a pohled na praxi.", "content": "V současnosti je v politologické teorii tento termín definován jako typ demokracie, který vzniká rozlišením dle výkonu vlády lidu a je typický tím, že lid vykonává svou moc bez zástupců.  V teoretickém pojetí politologů (a dříve politických filosofů) tento pojem v klasickém období popisoval státní zřízení antické polis jako byly především starověké Athény. V tomto klasickém teoretickém pojetí jde o protipól zastupitelské demokracie. V moderním pojetí termínu je zahrnut celý soubor „přímých doplňků“ k zastupitelské demokracii, kterými je volič vtažen do procesu politického spolurozhodování. Popsání typů demokracie a jejich fungování se věnovala řada myslitelů politické teorie – například Jean-Jacques Rousseau (viz Rousseauovo pojetí přímé demokracie), John Stuart Mill, John Locke, Alexis de Tocqueville, Josef Alois Schumpeter, Hannah Arendtová, Cornelius Castoriadis či Benjamin Constant) – ale i současní politologové jako např. Vít Hloušek, Wilfried Marxer, Zoltán Tibor Pállinger či Helge Batt a řada dalších (viz \"Literatura\").  Wilfried Marxer například poukázal na skutečnost, že ryzí přímá demokracie tak, jak vznikla ve starověkých Athénách, je realizovatelná jen ve státě s relativně malým počtem obyvatel. Marxer ve spolupráci s Pállingerem dále vysledovali funkcionální deficit zastupitelské demokracie (pasivita občanů, lobby zájmových skupin), a vyřkli tezi, že ho lze odstranit přijetím prvků přímé demokracie (jako referendum, přímá volba) při zachování existence zastupitelské demokracie. Stejného názoru je i Helge Batt.  Wolf Linder, který se zabýval prvky přímé demokracie na modelu švýcarské polopřímé demokracie, stanovil její tři efekty, a to za prvé začlenění témat, které vycházejí z požadavků lidu, do politické diskuse, za druhé mohou lidové iniciativy zrychlovat politický rozhodovací proces a za třetí funguje jako efektivní vyjádření nespokojenosti se současným politickým stavem.  Andreas Gross o přímé demokracii ve švýcarské praxi píše, že její přednosti jsou nepopiratelné – vzdálenost mezi občany a politickou třídou je podstatně menší než jinde, identifikace a spokojenost občanů se státem větší, zastupitelská demokracie je reprezentativnější, politické systémy jsou otevřenější, návrhům zespodu a zvenku přístupnější, politická kultura je komunikativnější, není možné nařizovat, zato ale naslouchat, diskutovat a přesvědčovat, různorodá společnost se dá lépe integrovat, všichni se musí naučit respektovat ostatní názory a pohledy na věc. To všechno jsou nároky, které moderní, stejně dobře vzdělaní jako informovaní občané více než kdy jindy dnes na politiku kladou. A i proto mohou tyto zkušenosti inspirovat další vyspělé země, jako např. Německo, k jejím zavedení. Což by umožnilo sociální, občanské znalosti dát k dispozici k prospěchu všech. A právě to, že tyto schopnosti dnes leží ladem je zdrojem frustrace tolika občanů.  Bruno S. Frey, Reiner Eichenberger, Marcel Kucher a Alois Stutzer (vycházející z IEW Univerzity Curych a působící v dalších institutech) zkoumají, měří a porovnávají souvislosti mezi ekonomikou a prosperitou \"(economy)\", mírou participace a přímé demokracie \"(institutions)\" a spokojeností \"(happiness)\". Dokládají, že čím větší participace a přímá demokracie (jako i snadnější přístup k iniciativám a referendům) tím větší prosperita a spokojenost.  K tematice \"Happiness, Economy and Institutions\" např. Eichenberger a Stadelmann píší, že ekonomické úspěchy jsou výsledkem dobré hospodářské a finanční politiky, která je výsledkem angažmá řady příslušných politiků. A to je zase formováno politickými institucemi. Tak například Švýcarsko je jedna z nejbohatších zemí s vysoce spokojenými obyvateli, prostě proto, že má velmi dobré politické instituce, rozvinutý federalismus vycházející ze silných malých jednotek (obcí, kantonů), navzájem dobře spolupracujícími, a přímou demokracii (vysokou participaci). Ale také např. Němci, Američané, Skandinávci jsou na tom dobře, pokud dbají na odpovídající podmínky, nebo si je (v potřebném rozsahu) vytvářejí. Ve všech těch pozitivních případech hraje (v politice) rozhodnou roli decentralizace a s ní spojená otevřená politická soutěž mezi obcemi, regiony, jednotlivými členskými státy a nezávislými zeměmi. Z pohledu moderní ekonomie tyto podmínky vytvářejí, díky federalistické konkurenci a skutečné lokální odpovědnosti, prosperitu a růst. Umožňují efektivně využívat omezené veřejné zdroje, vysokou daňovou morálkou občanů, malý ale zato kompetentní státní aparát/správu a dávat politikům podněty k rozumné regulaci ekonomiky. Decentralizace také odlehčuje spolkovou/ústřední vládu, která se tak může zaměřit na své skutečné úkoly. Tyto podmínky také napomáhají vzniku nových efektivních institucí – tak například byly dluhový strop nebo nový, dále vyvinutý systém finanční kompenzace (probíhající především mezi kantony, obcemi) vyvinuty na kantonální úrovni a pak přeneseny na federální úroveň Švýcarska. A navíc decentralizace umožňuje dobře fungující politickou soutěž, vycházející z lokální a národní úrovně. Ve federativních, spolkových zemích existuje řada politiků s poměrně dobře viditelným a kontrolovatelným výkazem práce. Proto se tam i volební kampaně a politický diskurs vyznačují věcnou tematikou a mnohem méně dutými sliby.  Na konferenci \"Přímá demokracie, ale jak?\", v březnu 2011 v Berlíně představil Reiner Eichenberger začátek práce na projektu srovnávajícím dvě evropské země, dvě z těch s nejvyšší spokojeností, a prosperitou, na světě – Dánsko a Švýcarsko – jejíž příčiny on a jeho team Univerzity Freiburg/Fribourg předpokládají ve vysokém stupni participace v obou zemích. Přičemž Dánsko nezná ty instrumenty přímé demokracie, které jsou ve Švýcarsku běžné (jako lidové iniciativy a referenda).", "section_level": 1}, {"title": "Principy přímé demokracie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Principy athénské přímé demokracie.", "content": "Počátek přímé demokracie je možné datovat do 6. století př. n. l., kdy archont Solón zavedl reformy vedoucí k demokratizaci systému. Politické pravomoci byly postupně rozděleny mezi Radu pěti set, Lidový sněm a Porotní soudy. Vrchol athénské demokracie nastal za vlády Perikla v 5. století př. n. l. Athénská přímá demokracie byla vysoce exkluzivní. Na věcech veřejných se podíleli jen svobodní občané mužského pohlaví a určitého věku. Ze čtvrt milionu obyvatel Athén se na politickém rozhodování podílela sotva čtvrtina. Systém athénské přímé demokracie si vynucoval několik podmínek: za prvé existenci otroků, kteří zajišťovali volný čas občanům, kteří ho věnovali věcem veřejným, za druhé odlišné chápání svobody, jíž chápali jako svobodu kolektivní, na rozdíl od současného chápání individuální svobody a za třetí vysokou vzdělanost občanů v oboru správy věcí veřejných, rétoriky apod. Lidový sněm byl vrcholem procesu tvorby politiky, účastnili se ho všichni svobodní občané a drželi určitou míru zákonodárné, výkonné i soudní moci. Rada pěti set fungovala jako procedurální a přípravný výbor sněmu. K ochraně demokracie sloužil tzv. ostrakismus, ve kterém občané rozhodovali, zda nějaký demagog neohrožuje demokracii. Ostatní soudní záležitosti spravovali Porotní soudy, jež tvořili svobodní občané vybráni losem.", "section_level": 2}, {"title": "Principy moderní přímé demokracie.", "content": "V moderních státních zřízeních jde o doplnění zastupitelské demokracie o prvky přímé demokracie.", "section_level": 2}, {"title": "Typologie hlavních nástrojů moderní přímé demokracie.", "content": "Tato zkušenost se ale týká ještě nevyvinutých demokracií – tak právě naopak (než Hloušek uvádí), i právo na odvolání, mimo dalších politických práv, vedlo (např.) ve Švýcarsku k rozvoji demokracie, a sice tak, že toto právo dnes již není nutné používat.\"", "section_level": 3}, {"title": "Elektronická přímá demokracie.", "content": "Elektronická (přímá) demokracie je považována za jednu z forem (přímé) demokracie, pro sběr hlasů využívající telekomunikační techniku. Související pojmy jsou \"open source governance\" a \"collaborative governance\".  Na internetu je dostupná spousta aplikací pro podporu elektronické přímé demokracie, některé z nich jsou sdruženy např. v komunitě metagovernment, další z řady komunit, sloužících pro sdílení standardů a dalších informací o projektech. Dále např. Piráti používají \"LiquidDemocracy\" a \"LiquidFeedback\".  Ideál elektronické demokracie (e-demokracie) vznikl při rozvoji internetu, který nabízí levnou a rychlou informovanost a možnost podpory participace občanů a současně by měl zprostředkovávat komunikaci s poslanci. Nicméně má i řadu kritiků, kteří upozorňují na nebezpečí populismu a manipulace. Přímá e-demokracie „nabízí možnost navrácení athénské formy“, nicméně nepřináší výše zmíněné nutné podmínky pro její fungování.  Nezbytné je spojení e-demokracie s demokratickou praxí, která je (pokud už je), zaručena politickými právy občanů – aby „forma neodvedla od podstaty věci“.  Elektronická, polopřímá demokracie (prvky zastupitelské i přímé demokracie současně) byla rozpracována ve formě projektu zadání internetového volebního programu IVP&R na stránkách www.ivpr.cz.", "section_level": 2}, {"title": "Přímá demokracie v praxi.", "content": "V Evropě, vyjma Švýcarska, proběhlo v letech 1945 až 1995 tři sta celostátních referend. Častými jsou referenda v Itálii, Irsku a samozřejmě především ve Švýcarsku, kde probíhají lidová hlasování pravidelně každý třetí měsíc, dnes převážně tzv. „korespondenční formou“.", "section_level": 1}, {"title": "Polopřímá demokracie.", "content": "V současnosti neexistuje žádný stát s, pohledu teorie ostře vykládanou, přímou demokracií. V praxi, teoreticky viděno, existuje jen kombinace přímé a zastupitelské demokracie s větší převahou přímých prvků v podobě „polopřímé demokracie“, a to zejména ve Švýcarsku, jež je ovšem specifickým výsledkem kontinuity staletého vývoje, čímž jeho zkušenosti někteří autoři, jako např. Vít Hloušek, považují za „prakticky nepřenositelné“.  Moderní demokracie Švýcarska se vyvíjí od poloviny 19. století, kdy se – po poslední válce, občanské v roce 1847 – Švýcaři rozhodli, neúčastnit se jakýchkoliv válek, ani jiných násilných konfliktů. Praxe moderní švýcarské demokracie je nejen předmětem řady vědeckých rozborů a činnosti renomovaných institutů, i jimi inspirovaných vědců jako např. v ČR Petr Chmelík (MU Brno), tak zejména i inspiruje řadů hnutí, která se zasazují o více demokracie, včetně demokracie přímé, na lokální a státní úrovní, ale i na úrovni tzv. transnacionální.", "section_level": 2}, {"title": "Požadavky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Jiřího Poláka \"(DDEV)\".", "content": "Např. podle názoru Jiřího Poláka a jeho skupiny \"Direct Democracy Euro-Vision (DDEV)\" by „polopřímá demokracie“ měla mít charakter následujících 8 podmínek:", "section_level": 3}, {"title": "Požadavky \"Mehr Demokratie\".", "content": "Požadavky pracovní skupiny hnutí \"Mehr Demokratie\" na kvalitu přímé (polopřímé), participativní, kooperativní demokracie:  Postupným dosažením, uskutečněním a větší kvalitou jednotlivých podmínek a procesů stoupá i kvalita celková. Účelem tohoto návrhu je najít, zejména i pro praxi, jasná kritéria a dobrý způsob, jak posuzovat (= analytická, examinační, metrická část) a porovnávat (= komparativní část) konkrétní procesy a/nebo projekty (= empirická část) a tak identifikovat možnosti jejich zlepšení a dalšího vývoje (= akční, evolutivní, procesní část).", "section_level": 3}], "src_summary": "Přímá demokracie označuje demokratickou formu vlády, ve které je vůle lidu přímo přenášena do procesu politického rozhodování. V přímé závislosti na systémovém modelu užití může v praxi zahrnout prvky, jako jsou: přímé tvoření zákonů lidem, losování do státních úřadů, přímou volbu, referenda, odvolatelnost úředníků a politiků či konečnou kontrolu politického rozhodování. Dvě hlavní formy přímé demokracie jsou participativní demokracie a deliberativní demokracie.", "tgt_summary": "直接民主制是一种自古存在的民主体制,常被认为首见于原始社会。在这种体制中,每一个公民直接参与所有政策的制订,而方法是全体投票来决定,例如公民投票便是其中一种实践直接民主的方式。完全的直接民主体制指的是所有公民为政策做决定,例如,古希腊的公民大会制。", "id": 145195}
{"src_title": "Písmoznalectví", "tgt_title": "筆跡分析", "src_document": [{"title": "Předmět zkoumání.", "content": "Otázky řešené písmoznaleckým zkoumáním se týkají především pravosti podpisů a identifikace pisatele ručně psaného písma. Slovo „ruční“ v tomto případě označuje nejčastější kostrosvalový aparát (ruku), který se na psaní podílí. Z praxe jsou ale známy případy úrazů, po kterých se pisatelé naučili psát např. pomocí úst nebo dolních končetin. I takové písemné projevy bývají validní pro písmoznalecké zkoumání.  Identifikaci umožňují individuální odchylky rukopisu každého člověka od předlohy vyučované ve školách. Osborn (1929: 230) uvádí, že matematická pravděpodobnost výskytu dvou zcela shodných rukopisů je v poměru 1:68 trilionům. Vlastní proces psaní je řízen dynamickými stereotypy, které jsou tvořeny pro každého pisatele jedinečnými řetězci podmíněných reflexů a které vznikají a upevňují se v průběhu zdokonalování písařských dovedností. Protože si pisatel nemůže osvojit dynamický stereotyp cizí osoby a nedokáže ho ani v odpovídající kvalitě napodobit, je možné odlišit pravé objekty od padělaných.  Dynamické stereotypy jsou dále využívány např. ve forenzní identifikaci osob podle chůze, ve sportovním tréninku nebo při učení se psaní na stroji.", "section_level": 1}, {"title": "Objekty zkoumání.", "content": "Ke zkoumání jsou předkládány sporné objekty (podpisy nebo písmo, jejichž pisatel není znám) a srovnávací (referenční) materiál konkrétního známého pisatele. Je důležité, aby předkládané materiály byly v originále, protože kopírováním zpravidla dochází ke ztrátě některých důležitých informací. To ale neznamená, že by bylo zkoumání kopií vyloučené, jen je třeba počítat s omezeními, které práce s nimi obnáší.", "section_level": 1}, {"title": "Metody a prostředky zkoumání.", "content": "Ke zkoumání jsou využívány zejména kvalitativní metody, protože individualita rukopisu každého člověka nedovoluje většinu pozorovaných znaků hodnotit kvantitativně.  Kromě bezchybného zraku se ke zkoumání využívají zejména lupy, stereomikroskopy, pravítka a úhloměry. V dnešní době je pochopitelně k vypracování znaleckého posudku využíván i hardware a software pro zpracování obrazové dokumentace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Písmoznalectví neboli grafognózie nebo také expertiza ručního písma je znalecký obor zabývající se zkoumáním a porovnáváním písemných projevů za účelem potvrzení nebo vyvrácení identity pisatele. Je jednou z nejstarších forenzních disciplín. Ty představují aplikace širokého spektra vědních oborů k zodpovězení otázek kladených v řízeních před státními orgány (zejména soudy), a to v rámci trestních i civilních řízení. Jde také o jeden ze základních oborů v systému členění znaleckých oborů v České republice.", "tgt_summary": "笔迹分析 (Graphoanalysis) 指透过书写人的笔迹,分析其行为及性格,或者核对笔迹之真伪。笔迹分析工作一般由笔迹专家进行。", "id": 569825}
{"src_title": "Darth Maul", "tgt_title": "達斯·魔", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí (54BBY – 32 BBY).", "content": "Darth Maul byl Zabrak narozený na Dathomiru, kde žila početná kolonie lidí jeho rasy. On a jeho pokrevní příbuzní tvořili tajemné bratrstvo Bratři noci. Z jeho brzkého života toho není mnoho známo, až do doby, kdy ho ve velmi mladém věku sebral jeho budoucí mistr Darth Sidious. Maul začal trénink se Sidiousem téměř okamžitě. Zasvěcený do temné strany síly od malička, rostl v bytost neznající jiné emoce než hněv a touhu po krvi. Maul zabíjel živé bytosti nemilosrdně, protože jakákoliv ukázka strachu během tréninku byla krutě trestána Sidiousem a za jakoukoli stopu po milosti byl odměněn krutostí. Když byl Maul dospělý, jeho mistr ho už přetvořil na zbraň čisté nenávisti. Označený Sithskými tetováními pokrývajícími jeho celé svalnaté tělo byl mladý Zabrak ultimátním nástrojem temné strany. Navzdory svému dost traumatickému dětství – pokud se to tak dá nazvat, měl Maul synovské cítění vůči svému mistrovi a nikdy ho nenapadlo svého mistra zabít – až do poslední zkoušky.", "section_level": 2}, {"title": "Mise.", "content": "Někdy v roce 33 BBY, vyslal Sidious Maula do neznámých planet Vnějšího okraje, proti Drovianovi jménem Silus, jež byl citlivý na Sílu. Sidious označil Siluse za hrozbu pro své plány, protože hojně používal temnou stranu a bál se, že tato porucha v síle přiláká Jedie, a tak přikázal Maulovi, aby ho odstranil. Silus byl mohutný, divoký a brutální uživatel Síly, ale používal ji jen za účelem zisku, a to v zápasnickém ringu. Tam byl díky Síle proti svým oponentům ve velké výhodě. Sidious ale řekl Maulovi, aby Silusovi nejdříve přehrál holozprávu. V té stálo, že Sidious přijme Siluse za učně, když zabije Maula. Mezi těmito soky okamžitě vzplanul boj v duelingovém ringu, kde bylo aktivováno pole na rušení energetických zbraní. Oba byli odkázáni pouze na své schopnosti boje a Síly. Maul byl velmi znepokojen „zradou“ svého mistra, a tak se stalo, že Silus získal převahu. Nakonec se ale Maul poddal svému hněvu a Silou zničil zmíněné pole a aktivoval svůj meč. Jedinou ranou tak ukončil Silusův život a pochopil, že to, co udělal Sidious, byla jen pouhá zkouška. Skutečná zkouška nastala, když ho jeho mistr nechal jeho osudu na planetě Vnějšího okraje. Tam se beze zbraně musel dostat přes smrtící droidy na dohodnuté místo. Po měsíci se Sidious vrátil a vyzval Maula na souboj se světelnými meči. Ten Maul rychle prohrál a mistr mu řekl, že ho zklamal a že si zatím našel jiného učedníka. To v Maulovi vyvolalo záchvat hněvu tak silný, že jediná věc, kterou chtěl, bylo zabít mistra. Beze zbraně se vrhl na Sidiouse, kousl ho do ruky a krev mu vyplivl do obličeje. Náhle si ale uvědomil, že pro Temného Pána ze Sithu není soupeř a v klidném odhodlání se připravil na smrt. Sidious ho svým mečem udeřil do hlavy ale nezabil, protože měl pouze cvičný světelný meč a následně se začal smát. Tím, že Maul na něho zaútočil, splnil poslední test. Žádný jiný učedník neexistoval. Mistr tak svého učedníka prohlásil za Sithského Pána a vzal ho do nového domova na Coruscantu.", "section_level": 2}, {"title": "Invaze na Naboo.", "content": "Před invazí na Naboo byl Maul vyslán odstranit Jedie, kteří byli posláni Republikou zažehnat konflikt. Sledoval je na planetu Tatooine. Tam zabil Aneesa Dyma, Pa'lowického pašeráka, který mu stál v cestě. Po tomto malém zdržení se vrátil ke své misi a začal vyhledávat Jedie a královnu Amidalu. Podařilo se mu lokalizovat Mistra Qui-Gon Jinna a okamžitě se za ním vydal. Následoval krátký, ale intenzívní duel mezi Qui-Gon Jinnem a Maulem, ze kterého však Jedi uprchl do své lodě. Nicméně i tento malý střet stačil, aby se Jinn začal bát návratu a co více, pomsty Sithů. Maul tedy selhal ve své misi zabránit Královně dostat se a Coruscant. To v něm vyvolalo hněv a on se chtěl Jedium za své selhání pomstít. O to se pokusil zpět na Naboo, kde vyzval jak Mistra Jinna, tak i jeho učedníka Kenobiho. Maul předvedl, že jeho výcvik je vskutku jedinečný a bez problému zvládal oba protivníky najednou. Boj byl dlouhý a intenzivní, protože Jediové se snažili Sitha dostat do místnosti s reaktorem. Nicméně Maulovi se podařilo vyřadit Obi-Wan Kenobiho a tak se mohl soustředit pouze na zkušenějšího z obou Jediů. V následném souboji se oba protivníci dostali až k místnosti s reaktorem ale byli přerušeni energetickým polem, jež je od sebe oddělilo a oba sokové byli nuceni vyčkat. Mezitím se na scénu vrátil i Obi-Wan ale byl rovněž silovým polem odříznut. Když ono pole zmizelo, Darth Maul a Qui-Gon Jinn se pustili v nový souboj. Bohužel pro Jinna, Obi-Wan nestihl dojít včas a byl znovu odříznut silovým polem. V souboji Mistra Jedie a Temného Pána ze Sithu udělal Jinn fatální chybu a Maul ho proklál. Obi-Wanův prvotní šok a smutek se v momentu přeměnili na hněv a vášeň a okamžitě se vrhl na Sitha. Maul příliš sebejistý svými schopnostmi učedníka podcenil a ten mu rozsekl jeho světelnou tyč, takže mu zbyla jen jediná čepel. V zuřivém boji, jenž následoval, byly síly vyrovnány, avšak Maulovi se podařilo Silou shodit Obi-Wana do šachty. Protože se však chtěl na Jediích krutě mstít, hrál si s Kenobim, visícím v šachtě. Ten toho využil, Silou si přitáhl Mistrův meč a vyskočil, aby v jednom mocném přemetu rozsekl Temného Pána na dvě půlky. Maul se zhroutil do šachty, což znamenalo jeho konec. Byl však brzy nahrazen učedníkem novým, a to Darth Tyranusem, a tak mohly započít přípravy pro.", "section_level": 2}, {"title": "Hledání.", "content": "Když byl Darth Tyranus během Klonových válek přinucen zabít svou učednici Asajj Ventress, aby dokázal svou věrnost, přijal nového učedníka jménem Savage Opress. Savage byl ale lstí, kterou Asajj spolu s vůdkyní Sester Noci Matkou Talzin připravila pro poražení Dookua. Při jedné z misí Savage neuspěl a Dooku ho začal mučit pomocí síly blesků. V tu chvíli se objevila Asajj a pomocí kouzla ukázala Savageovi jeho pravý cíl. Strhl se souboj Sithů, při kterém Dooku uprchl a Savage se vrátil zpět na Dathomir za Matkou Talzin. Čarodějka mu dala amulet, který ho dovede k jeho dlouho ztracenému bratru Darth Maulovi, aby se od něj začal učit. Savage tedy šel dlouho po jeho stopě, která jej konečně dovedla na planetu Lotho Minor.", "section_level": 2}, {"title": "Bratři.", "content": "Na Minoru nalezl Savage svého bratra za pomoci Anacondana jménem Morley. Maul byl šílenec s robotickýma pavoučíma nohama. Skutečnost, že jej porazil pouhý Padawan, ho připravila o rozum. Savage převezl svého bratra na Dathomir, kde mu byla díky Talzin vyčištěna mysl. Maul také dostal nové nohy a svůj meč. Nyní byl připraven pomstít se Obi-Wanovi za těch několik let utrpení. Obi-Wana přilákali vyvražděním obyvatelstva na Raydonii. Jelikož byl Obi-Wan sám, nemohl čelit síle dvou pomstychtivých Sithů. Obi-Wana ale zabít nechtěli, odvedli jej na svou loď a tam ho začali mučit. Pomoc se Obi-Wanovi dostala ze strany Ventress, která se nyní živila jako námezdní lovec. Oběma se podařilo a Maul se tedy rozhodl vybudovat si armádu. První komu nabídli součást jejich nové říše byli piráti vedeni Hondem Ohnakou. Netušili však, že se na scéně objeví Obi-Wan spolu s mistryní Jedi Adi Galliou. Piráti se rozdělili na dvě strany, jedny vedl Hondo a druhé Maul. Ti Maulovi byli brzo poraženi, Savage přišel o ruku a jejich loď poškozena několika výstřely zmizela neznámo kam ve vesmíru. Tento boj však stál život Adi Gallie, která byla zabita Maulovým bratrem.", "section_level": 2}, {"title": "Aliance.", "content": "Maulova bloudící loď byla nalezena Umrlčí hlídkou vedenou Pre Vizslou. V domnění, že nalezli rytíře Jedi je převezli na svou základnu, kde z nich chtěli získat informace. Jakmile zjistili s kým mají tu čest, rozhodli se mu složit věrnost a spojili se s dalšími stranami podsvětí jako je Černé Slunce nebo Jabba Hutt. Maul a jeho nová armáda vyrazili na Mandalore, kde chtěli Vizslovi vrátit jeho předešlou slávu malým podvodem, kdy se jako zločinci vrhli na důležité státní budovy, které byly následně Umrlči hlidkou zachráněny. Lid začal Vizslovi provolávat slávu a vůdkyně Mandaloru Satine Kryze byla uvržena do vězení. Mezi Maulem a Vizslou ale nastaly vůdčí rozpory, které vyvrcholily soubojem na život a na smrt, který Mandalorian prohrál. Jako nový vůdce Mandaloru byl dosazen kdysi z korupce obviněný předseda Almec. Několik členů Umrlčí hlídky, kteří se nenechali vést nikým jiným než skutečným Mandaloriánským válečníkem, uprchli spolu s Bo-Katan a založili místní odboj. Když se o situaci na Mandalore dozvěděl Obi-Wan, přispěchal v přestrojení za námezdního lovce na pomoc a spojil se s místním odbojem. Ani tentokrát se mu nepodařilo Maula porazit a musel sledovat, jak jeho láska z minulosti Satine umírá. Mezitím na Mandaloru probíhaly boje mezi oběma stranami. Obi-Wan osvobozený odbojem se měl vrátit na Coruscant a oznámit Republice, co se na místě děje. Po Obi-Wanově odletu se na scéně objevil Maulův mistr Darth Sidious, který Maula bral jako konkurenčního mistra s učedníkem. Jelikož vždy mohou být jen dva, Sidious svého bývalého učedníka a jeho bratra napadl a Savage v souboji zabil. Maul, který nechtěl zemřít, začal prosit o milost. Sidious mu řekl, že jeho smrt není v plánu a začal jej mučit. Ze zajetí jej poté vysvobodili mandaloriani a Maul se skryl do ústraní.", "section_level": 2}, {"title": "Život ve stínu.", "content": "Maul se o spoustu let později dostal na planetu Malachor a přebýval v tamním chrámu sithů. Snažil se získat holocron, s jehož pomocí by aktivoval chrám (superzbraň). Získal ho s pomocí mladého jedie Ezry Bridgera, kterého také přesvědčil aby aktivoval chrám. (Ezra to samozřejmě nevěděl) Nakonec superzbraň nezískal, ale vyhlédl si Ezru jako učedníka a dostal se pryč z Malachoru v lodi inkvizitora, kterého předtím zabil. Poté se znovu setkal s Ezrou a donutil ho, aby spolu otevřeli Jediský a Sithský holocron. Tím se nepřímo dozvěděl o tom, že jeho životní nepřítel Obi-Wan Kenobi žije. Tuto informaci mu poté potvrdili duchové sester noci, kteří přebývali na Dathomiru. Nakonec Maul konečně našel Kenobiho na Tatooinu. Ten se s Maulem původně utkat nechtěl, ale jakmile Maul zjistil, že Obi zde chrání Luka, aktivoval Jedi svůj meč. Obi-Wan postojem naznačil, že bude bojovat stejně jako jeho mistr a Maul na něj tedy zkusil to samé, co na Qui-Gona. Kenobi to však čekal, přesekl Maulovu světelnou tyč a zabil ho ranou do hrudníku. V posledním rozhovoru se Maul od Obi-Wana dozvěděl, že Luke je vyvolený a se slovy,On nás pomstí.\" naposledy vydechl.", "section_level": 2}, {"title": "Nekanonické setkání.", "content": "V době, kdy byl Luke Skywalker malý chlapeček, napadl jeho strýčka Owena muž s bionickýma nohama. Naštěstí byl na blízku Obi-Wan Kenobi a tak se s mužem utkal, nebyl to nikdo jiný než Darth Maul, který přežil rozseknutí vejpůl, pád do Nabooské šachty a nyní se galaxií pohybuje pomocí bionických nohou. Kvůli své touze po pomstě vypátral Obi-Wana až na Tatooine, kde se s ním utkal. Obi-Wan Maula porazil ale nezabil, slitoval se nad ním, ale nestačil zabránit Owenovi, aby Zabraka popravil jedinou ranou do hlavy. Owen poté Obi-Wanovi řekl, že by se už k Lukovi neměl přibližovat, jelikož je to moc nebezpečné. Tento příběh je nekanonický a nezapadá do Star Wars Univerza.", "section_level": 1}], "src_summary": "Darth Maul je fiktivní postava Hvězdných válek.", "tgt_summary": "达斯·魔(英语:Darth Maul)是电影星际大战中的一个虚构角色,他是达斯·西帝(Darth Sidious)的徒弟,一个西斯武士,武器是一把双刃红色光剑,初次登场于电影《星际大战首部曲:威胁潜伏》,并在电视动画《星际大战:克隆人之战》与《星际大战:反抗军起义》中扮演重要的反派。", "id": 2476189}
{"src_title": "Teemu Selänne", "tgt_title": "泰穆·塞兰内", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Teemu Selänne zahájil svou profesionální kariéru v týmu finské ligy Jokerit Helsinky, kde hrál v letech 1988 až 1992. V roce 1988 byl draftován jako číslo 10 do týmu NHL Winnipeg Jets. V NHL debutoval v sezóně 1992/1993. Vstup do soutěže měl impozantní - v prvním utkání zaznamenal dvě asistence, ve druhé poprvé skóroval, v pátém vstřelil svůj první hattrick a po dvanácti utkáních měl na svém kontě 11 gólů. Ve své první sezóně zaznamenal neuvěřitelné čtyři hattricky a jeden čtyřgólový zápas. Na konci sezóny měl na kontě 76 gólů a 132 bodů, čímž vysoce překonal historické nováčkovské rekordy. Tyto jsou také dodnes platné a nikdo se těmto číslům ani nepřiblížil. Nutno dodat, že to pro Selänneho byla také nejpovedenější sezóna v jeho kariéře, kterou co do produktivity již nenapodobil. Po zásluze získal Calder Memorial Trophy pro nejlepšího nováčka, byl jmenován do prvního All star týmu a zahrál si exhibiční utkání hvězd. V další sezóně jeho produktivita znatelně klesla, zaznamenal 54 bodů, když musel 33 utkání vynechat kvůli zranění Achillovy šlachy. Během výluky v sezóně 1994/1995 se vrátil do Jokeritu a pomohl svému mateřskému klubu k vítězství v hokejovém Poháru mistrů evropských zemí.  V následujícím ročníku NHL se jeho produktivita opět zvedala, vedl se 72 body klubové hodnocení, když byl vyměněn do Anaheim Mighty Ducks. V tomto klubu strávil s přestávkou největší část své kariéry. Výměna mu velmi prospěla, nastupoval v útoku s Paulem Kariyou, s nímž si velmi rozuměl. V další sezóně (1996/1997) zaznamenal 109 bodů a jejich vzájemná spolupráce (Kariya jich přidal 99) vynesla Anaheimu historicky první postup do play-off. Přestože byl klub kritizován, že jde o tým jediné útočné řady, dokázal postoupit do druhého kola, kde ztroskotal na Detroitu, pozdějších vítězech Stanley Cupu. Selänne byl podruhé v kariéře jmenován do prvního All star týmu.  V sezóně 1997/1998 nastřílel Selänne 52 branek a s Petrem Bondrou se dělil o pozici nejlepšího střelce. Když o rok později NHL zavedla oficiální cenu - Maurice Richard Trophy pro nejlepšího střelce, stal se se 47 góly jejím prvním vítězem. V následujících sezónách jeho produktivita mírně poklesla, přesto vedl klubové bodování. Týmu se však nedařilo, dvakrát skončil před branami play-off. V březnu 2001, když Anaheim padl na poslední místo konference, přišla výměna do San Jose Sharks za Jeffa Friesena, Steva Shieldse a výběr v druhém kole draftu 2003. V San Jose strávil další dvě sezóny, jeho produktivita však nijak nevynikala a klub se po ztrátě šancí na play-off v sezóně 2002/2003 pokusil vyměnit jej do New Jersey, Selänne však využil práva výměnu zablokovat. Po sezóně pak odešel do Colorado Avalanche, kde se sešel opět s Paulem Kariyou. Colorado si od jejich spolupráce slibovalo šanci na zisk Stanley Cupu, pro Selänneho však sezóna i vinou zdravotních problémů dopadla katastrofálně. Nasbíral jen 16 gólů a celkem 32 bodů - nejméně v kariéře a propadl se až do čtvrtého útoku. Další rok byla v NHL výluka, kterou využil k léčení. Po návratu do NHL podepsal jednoletou smlouvu s Anaheimem. Jeho produktivita výrazně vzrostla, se 40 góly a 90 body byl nejproduktivnějším hráčem týmu, který pak v play-off dosáhl na finále Západní konference. Během sezóny překonal hranici tisíce bodů v základní části. V ročníku 2006/2007 svou produktivitu ještě vylepšil (48 gólů 94 bodů) a překonal další milníky - 1000 utkání či 500 gólů v základní části, i několik klubových rekordů. Byl spolu s Ryanem Getzlafem a Corey Perrym hlavním tahounem a poprvé v kariéře si zahrál finále Stanley Cupu. Anaheim v pěti utkáních porazil Ottawu Senators a Selänne poprvé v kariéře dosáhl na Stanley Cup. Poté zvažoval ukončení kariéry, ale rozhodl se pokračovat v Anaheimu a i po skončení dalších sezón si bral čas na rozmyšlenou. Nakonec vydržel do nezvykle vysokého věku. Již jako čtyřicátník v sezóně 2010/2011 zaznamenal vynikajících 80 bodů, v další sezóně se stal nejstarším hráčem, který odehrál všechna utkání základní části (v sezóně 2013/14 ovšem tento rekord překonal Jaromír Jágr, který byl dokonce o jeden rok starší). Jeho produktivita očekávaně klesala, před startem sezóny 2013/2014 oznámil, že bude jeho poslední. V úvodu se zranil, vynechal několik utkání a zaznamenal celkem 27 bodů. Poslední utkání základní části odehrál 13. dubna 2014 proti Colorado Avalanche. Dočkal se velkého aplausu a byl jmenován první, druhou i třetí hvězdou utkání. Za svou kariéru v základní části nasbíral 1457 bodů, což znamená historicky 15. místo, je druhým mezi evropskými hráči za Jaromírem Jágrem a nejlepším Finem. V historickém pořadí střelců je s 684 góly dokonce jedenáctý.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Ve své bohaté reprezentační kariéře se účastnil šestkrát olympijských her, čím je spoludržitelem rekordu. Má na svém kontě čtyři olympijské medaile - bronzovou z roku 1998, stříbrnou z roku 2006 a další dvě bronzové z let 2010 a 2014. Zaznamenal také výrazná individuální ocenění a zápisy - v roce 1992 byl se sedmi góly nejlepším střelcem, v roce 1998 s 10 body nejproduktivnějším hráčem, v roce 2006 (6 gólů, 11 bodů) vyhlášen nejlepším útočníkem a členem all-star týmu a v roce 2014 vyhlášen nejužitečnějším hráčem turnaje. Se 43 kanadskými body je nejproduktivnějším hráčem olympijské historie. Je také nejstarším hráčem, který vybojoval olympijskou hokejovou medaili.  Z mistrovství světa má jednu stříbrnou a jednu bronzovou medaili. Zlato z vrcholné reprezentační akce mu tak v bohaté sbírce schází.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teemu Selänne (* 3. července 1970, Helsinki, Finsko) je bývalý finský profesionální hokejista, který naposledy hrál severoamerickou NHL za tým Anaheim Ducks. Řadu let patřil k elitním útočníkům soutěže. Svou hrou založenou na rychlém bruslení si vysloužil přezdívku \"Finský blesk\". U příležitosti 100. výročí NHL byl v lednu 2017 vybrán jako jeden ze sta nejlepších hráčů historie ligy.", "tgt_summary": "泰穆·伊尔马里·塞兰内(;1970年-7月3日),芬兰前职业冰球前锋球员。他早在1989-90赛季时加盟赫尔辛基小丑冰球队参加芬兰冰球联赛,后来他参加了国家冰球联盟(NHL)的21个赛季。塞兰内时在NHL历史上进球最多的芬兰球员,也是NHL历史上进球最多的球员之一。他在2014年退役时以684个进球排名史上进球最多的第11位,及以1457分排名第15位。他在2015年从安纳海姆鸭球队退役后,球队为他保留了8号球衣。2017年塞兰内被被评为“100位最优秀NHL球员”之一。2017年6月26日塞兰内作为亚里·库里之后的第二位芬兰人入选冰球名人堂。", "id": 1492704}
{"src_title": "Rosnatka kapská", "tgt_title": "好望角毛氈苔", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Listy tohoto druhu rosnatky bývají okolo deseti centimetrů dlouhé, mírně vzpřímené v přízemní růžici. Čepel listů je hustě pokrytá tzv. tentakulemi, které připomínají kapičky rosy (odtud Rosnatka). Stvol květenství je vysoký 20 – 30 cm, je zelený a chlupatý, květy jsou růžové a v průměru mívají 1–2 cm. Existuje i vyšlechtěná varianta s bílými květy.", "section_level": 1}, {"title": "Popis lapacích orgánů.", "content": "Tentakule jsou drobné žlázky, které vylučují lepivý sliz, obsahující trávící enzymy. Při zachycení kořisti (v případě rosnatky kapské velmi malý hmyz) dojde k pohybu tentakulí a jejímu uvěznění. Pohyb těchto žlázek může trvat od jedné do dvaceti minut, někdy i déle. \"Drosera capensis\" navíc ovine kolem kořisti celý svůj list.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Snad všechny druhy rosnatek se pěstují v čisté rašelině nebo v kombinaci rašeliny s čistým, křemičitým pískem, smíchané v poměru 2:1 - 4:1. Květináč musí, zejména přes léto, stát v misce s vodou; v zimním období stačí udržovat rašelinu mokrou (nesmí nikdy vyschnout). Voda by měla být dešťová nebo destilovaná (pokud tato není k dispozici, malé množství běžné vody z kohoutku rostlině nevadí, je však lepší ji kvůli odbourání přidaného chlóru převařit). Této rostlině prospívá i dobrá vzdušná vlhkost, ale není nutnou podmínkou.  Osvětlení tato květina vyžaduje co možná největší, dokonce jí neuškodí ani přímé sluneční světlo, spíše naopak. Při horších světelných podmínkách je možno květinu přisvětlovat např. zářivkou. Rosnatku je možné přes léto pěstovat venku, třeba na okenním parapetu. Ale pozor! Teplota by nikdy neměla klesnout pod deset stupňů. Rosnatky v žádném případě nehnojíme, pěstujeme v pokojové teplotě.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Množení se provádí listovými nebo kořenovými řízky, výsevem semen nebo dělením trsů. Semena se rozptýlí pouze na vlhký substrát a zalévají přes okraj nádoby, aby nebyla vyplavena. Během 14 dní vyklíčí. Přesazování, rozmnožování a jiné úpravy je vhodné na rosnatce provádět na jaře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rosnatka kapská (\"Drosera capensis\") je drobná masožravá rostlina tvořící přízemní růžice, která je původní v jižní Africe. Díky svojí velikosti a poměrně snadnému pěstování a množení se stala jednou z nejčastěji pěstovaných masožravých rostlin nejen v České republice.", "tgt_summary": "好望角毛毡苔(学名:'),又名南非茅膏菜,是一种细小的多年生植物,产自南非好望角的茅膏菜。由于它细小、容易种植及丰富的种子,故它是普遍栽培的茅膏菜。好望角毛毡苔的叶子呈带状,长达15厘米及阔1厘米。就如所有的茅膏菜般,它有色彩缤纷的触手覆盖,会分泌出黏液捕捉昆虫。当昆虫被困后,叶子会因其向触性而卷曲,提供更多的消化腺接触猎物来协助消化。好望角毛毡苔会保留前年枯萎的叶子,随年日主茎会变得较长及呈木质。 于初夏,好望角毛毡苔会在花茎上开出细小及五瓣的粉红色花朵,花茎可长高达30厘米。花朵收合时会自我授粉,并生产大量细长的种子。种子会当花朵凋谢时被散播。", "id": 2686150}
{"src_title": "Sovětsko-japonská válka", "tgt_title": "蘇日戰爭", "src_document": [{"title": "Situace před válkou.", "content": "Japonsko mělo po drobných pohraničních konfliktech se Sovětským svazem v letech 1938 a 1939, ve kterých bylo poraženo, zájem na stabilizaci situace na hranicích jím okupovaného Mandžuska s Mongolskem a se SSSR. Proto v dubnu roku 1941 byla uzavřena mezi Japonskem a Sovětským svazem dohoda o neútočení, která byla oběma stranami dodržována. Roku 1944, kdy vojska Sovětského svazu postupovala dále do střední Evropy, se začala vytvářet jiná situace. Stalin měl zájem na tom, aby Sovětský svaz mohl v této válce získat území na Dálném východě, která ztratil v Rusko-japonské válce v letech 1904–1905. Své zájmy však měly i USA, které se snažily o to, aby jim v boji proti Japoncům pomohl Sovětský svaz. Výroba atomové bomby byla v nedohlednu, nikdo neznal její očekávané účinky, ani to, zda by její použití donutilo Japonce ke kapitulaci. Spojeným státům hrozilo, že budou muset dobývat vlastní Japonské ostrovy běžnou vojenskou silou, přičemž hrozily velké ztráty.  Na jaltské konferenci v únoru 1945 se Stalin zavázal, že nejpozději do tří měsíců po ukončení bojů v Evropě vypoví Japonsku válku. Dne 5. dubna 1945 Sovětský svaz vypověděl Japonsku dohodu o neútočení, dne 26. července 1945 bylo uveřejněno Postupimské prohlášení, ve kterém spojenci požadovali bezpodmínečnou kapitulaci Japonska, což Japonsko odmítlo. Již od května proudily z Německa a z osvobozené střední Evropy jednotky Rudé armády směrem na Dálný východ. Jednotky byly reorganizovány a vznikly tak tři fronty: \"Zabajkalský front\" v čele s maršálem Malinovským o síle 650 tisíc vojáků, \"1. dálnovýchodní front \" pod vedením maršála K. A. Měreckova o síle 590 tisíc osob a \"2. dálnovýchodní front\" v čele s generálem M. A. Purkajevem o síle 335 tisíc vojáků. Součástí útočných jednotek byly i jednotky \"Mongolské armády\" a sovětská \"Amurská flotila\". Další silou k boji s Japonci bylo \"Tichomořské loďstvo SSSR\" o síle zhruba 165 000 mužů. V Mandžusku a v Koreji se nacházela japonská Kuantungská armáda pod velením generála Otozó Jamady, která čítala přes jeden milion mužů. Ta se mohla částečně spoléhat na opevněné prostory a obranné linie, které však nepokrývaly celou oblast hranice.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh války.", "content": "Dne 8. srpna 1945 vypověděl Sovětský svaz v souladu se slibem, který dal spojencům, ke dni 9. srpna 1945 Japonsku válku. Útočná operace nazvaná Srpnová bouře byla zahájena skutečně 9. srpna 1945, přičemž mohutné sovětské údery prolomily na mnoha místech japonskou obranu. Rudá armáda těžila jednak ze své početní převahy, jednak i z převahy technické. Nasadila ostřílené jednotky, které prošly východní frontou a měly bojové zkušenosti. Rychlost sovětského postupu i taktika bleskové války byla ohromující - sovětské tankové oddíly postupovaly až 150 km denně. Kde měli Japonci silnou obranu, provedla Rudá armáda obkličovací manévry a její útočné jednotky postupovaly dále. Tichomořské loďstvo provádělo výsadky na Sachalinu a na Kurilských ostrovech, které postupně obsadilo. Japonští vojáci se pokoušeli situaci stabilizovat, ale jejich odpor byl překonán. Dne 15. srpna se ocitly hlavní sily Kuantungské armády v obklíčení, ale kladly stále odpor. To už věděly, že císař Hirohito vyhlásil kapitulaci, kterou ovšem vedení japonské armády zpočátku ignorovalo.  Kuantungská armáda kapitulovala až 20. srpna, přičemž došlo i ke kapitulaci všech dalších jednotek, které byly obklíčeny v sovětském týlu. Rudá armáda pokračovala v obsazení Mandžuska, její jednotky pronikly až na Korejský poloostrov, který obsadily až po 38. rovnoběžku. Na Sachalinu pokračovaly boje až do 25. srpna, kdy se japonská posádka vzdala. Poslední kurilský ostrov byl obsazen až 1. září 1945, den před podpisem bezpodmínečné kapitulace Japonska.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky války.", "content": "Sovětsko-japonská válka skončila pro Sovětský svaz vítězstvím a úspěchem. Ten za poměrně malých ztrát ovládl veškerá území, která před rokem 1904 patřila carskému Rusku a některé z nich si trvale přivlastnil. Ovládnutím Mandžuska a severu Korejského poloostrova také zásadně změnil politickou geografii tohoto prostoru. Napomohl tím vítězství čínských komunistů v občanské válce a vytvořil potenciálně konfliktní situaci v Koreji, která později eskalovala v Korejskou válku.  Za éry komunismu byl význam sovětského útoku na japonskou armádu přeceňován a vykládán jako rozhodující v porážce Japonska. Bagatelizoval tak celé vojenské snažení USA a jeho spojenců ( SSSR nebyl spojenec) tedy (v prvé řadě Čínská republika a Britské společenství národů) v předchozích letech, a také důsledky svtžení bomb na Hirošimu a Nagasaki, které bylo hlavním důvodem porážky Japonska ve Druhé světové válce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sovětsko-japonská válka (také operace Srpnová bouře nebo bitva o Mandžusko) byla vojenským konfliktem, jenž byl součástí druhé světové války a který začal 8. srpna 1945 vyhlášením války SSSR Japonsku a skončil bezpodmínečnou kapitulací Japonska dne 2. září 1945, podepsané na palubě americké lodi USS Missouri. Střet měl pro SSSR a Rusy samotné i smysl odplaty, jelikož tímto vítězstvím smyli potupu porážky z Rusko-japonské války (1904-1905).", "tgt_summary": "苏日战争(),或称「日苏战争」()、「远东战役」或「八月风暴行动」(Operation August Storm),是第二次世界大战末期日本与苏联之间的一场战争,也是二战最后一次大规模的军事行动。该行动以苏联发动的大规模进攻为主,苏军迅速占领了库页岛南部以及南千岛群岛,并迫使日本帝国于满洲(今中国东北地区)和朝鲜半岛北部军事力量在此打击下缴械投降,日方傀儡政权「满洲国」因此灭亡,傀儡政权皇帝溥仪也被苏军俘虏。", "id": 87735}
{"src_title": "Džódó", "tgt_title": "杖道", "src_document": [{"title": "Legenda o původu.", "content": "Za zakladatele tohoto umění je považován Musó Gonnosuke Kacujoši, který v roce 1605 zápasil s mistrem meče Mijamotou Musašim. Popis jeho zápasů se předával delší dobu ústně, takže nejde o prokazatelná fakta ale spíše legendu, jejíž různá podání se v detailech liší.  Gonnosuke vyzbrojený pravděpodobně bó (nebo dlouhým bokkenem) vyzval v roce 1605 na souboj neporazitelného mistra Musašiho, který byl vyzbrojen patrně dlouhým a krátkým mečem. Musaši pravděpodobně zablokoval soupeřovu zbraň takzvaným „x-blokem“ (džudžidome). Gonnosuke tak byl donucen buď se vzdát anebo ustoupit a čelit okamžitému protiútoku, který by však dlouhou holí nestihl odvrátit. Byl tedy poražen, ale Musaši mu daroval život. Zahanbený Gonnosuke prchnul do chrámu Kamado Šintó na vrcholu hory Hóman na Kjúšú. Tam 37 dní meditoval a prováděl rituály chudoby a odříkání. Poslední noci měl údajně boží vnuknutí, na jehož základě vyřezal kulatou hůl dlouhou 4 šaku, dvě sun a jedno bu (necelých 128 cm). Džó bylo delší než běžné meče té doby, ale kratší než rokušaku bó. Větší obratností této tyče Gonnosuke porazil Musašiho ve druhém souboji. Způsob provedení je nejistý, ale džó zablokované pomocí džudžidome lze rychle přetočit mimo bok a stejným pohybem použít druhého konce tyče k protiútoku. Gonnosuke mohl zvítězit právě tímto způsobem. Podle jiných legend však mistr Musaši zůstal po celý život neporažen.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní výcvik.", "content": "Stará škola (neboli korjú) Šintó Musó rjú s více než čtyřsetletou tradicí je stále vyučována. Studium je vedeno formou kat džó proti meči, a zahrnuje přes 60 takovýchto kat stupňující se obtížnosti. V rámci této školy se také vyučuje 12 kat s mečem a další přidružené zbraně, například tandžó (vycházková hǔl), kusarigama (tyč se srpem a závažím na řetězu) či policejní džutte, které ovšem cvičí pouze pokročilí studenti. Dle této školy se v džódó nepořádají žádné turnaje.  Mistr Takadži Šimizu vytvořil ve druhé polovině 20. století pro potřeby Japonské federace kendó moderní formu zvanou krátce Seitei džódó nebo též Zen Nihon kendó renmei džódó. Seitei džódó obsahuje 10 mírně upravených kat z Šintó Musó rjú a dvě další katy nejasného původu. Na rozdíl od tradiční formy se v této variantě se pořádají i soutěže ve správnosti a přesnosti provedení kat.  Další moderní formou džódó (nijak nesouvisející s tradičními školami) jsou různé styly Aikidžó, cvičené v rámci Aikidó primárně za účelem demonstrace a lepšího pochopení jeho principů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Džódó () je japonské bojové umění využívající džó - krátkou hůl z tvrdého dřeva. Džódó znamená v japonštině \"cesta džó\". Starším výrazem pro džódó je džódžucu (杖術) - \"technika džó\". Džó vzniklo jako nástroj profesionálních bojovníků zejména pro boj s katanou. Je ceněno pro extrémní jednoduchost, proměnnou bojovou vzdálenost a množství způsobů, jimiž lze protivníka napadnout.", "tgt_summary": "杖道,源自日本古武道神道梦想流杖术,20世纪发展出的现代武道。", "id": 803538}
{"src_title": "Lernu!", "tgt_title": "Lernu!", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Myšlenka \"lernu!\" (tj. \"uč se!\") jako webu vznikla při příležitosti prvního semináře Esperanto@Interreto (E@I) ve Stockholmu v dubnu 2000 a byla upřesněna v říjnu 2001 během druhého semináře E@I v Uppsale. V červenci 2002 dostal projekt podporu fondu Esperantic Studies Foundation a web byl vytvořen v srpnu téhož roku. 21. prosince 2002 byl zveřejněn a od té doby o něj pečuje E@I s mnoha pomocníky.  \"lernu!\" bylo několikrát vydáno na CD. Během let 2004–2006 se objevily různé neinternetové verze s přidanými materiály: hudbou, programy a dalšími kurzy esperanta, které nejsou obsaženy v \"lernu!\". Nejnovější verze je dostupná jen na Internetu; na CD nebo DVD bývá vydávána s mírným zpožděním.  V červenci 2016 byla spuštěna nová verze webu, se zcela novým kurzem a responzivním designem.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "\"lernu!\" je k dispozici ve více než 30 jazycích (s různým stupněm dokončenosti překladu) a ti, co se učí, mají možnost korespondovat s jazykovými pomocníky ve svém rodném jazyce.  Kromě mnoha kurzů různých úrovní obsahuje \"lernu!\" také další služby a nástroje: slovníky, přehled mluvnice, nahlas předčítané povídky s obrázky, představení esperanta, besedník, knihovnu s knihami, hudbou a filmy. Navíc zde jsou hry, fóra k různým tématům a novinky z esperantského hnutí.  V půlce roku 2006 byl web navštěvovaný více než 75tisíckrát během měsíce a návštěvnost plynule roste. Jako noví uživatelé se každý měsíc registruje více než tisíc návštěvníků. Většina uživatelů přichází z Evropy, jihovýchodní Asie a ze severní i jižní Ameriky. Více než polovina návštěvníků jsou nováčci. V současnosti je \"lernu!\" největší a nejpopulárnější místo s kurzy esperanta na Internetu.", "section_level": 1}, {"title": "Odvozené projekty.", "content": "Na základě zkušeností získaných provozem \"lernu!\" vyvinula organizace E@I v letech 2009–2011 ve spolupráci s dalšími partnery web Slovake.eu, který umožňuje bezplatné internetové studium slovenského jazyka. Na podzim roku 2011 obdržela E@I od Evropské komise grant na realizaci dalšího podobného projektu, tentokrát pro bezplatnou internetovou výuku němčiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "lernu! je bezplatný mnohojazyčný web vytvořený za účelem výuky a rozšiřování mezinárodního jazyka esperanto. Je na něm možné získat informace o esperantu, učit se tento jazyk v různých kurzech, najít přehlednou mluvnici, dělat jazyková cvičení, hrát jazykové hry, číst a poslouchat povídky, využívat různé slovníky, vyměňovat si vzkazy s ostatními zájemci o esperanto, účastnit se virtuálních lekcí, poslouchat esperantskou hudbu a dokonce zhlédnout i krátké filmy v esperantu.", "tgt_summary": "lernu!是一个免费的多语种网站,旨在供人学习及推广世界语。在此网站可获取世界语相关信息,透过各种课程学习世界语,包括文法综览、写作练习、语文游戏、阅读及听故事,以及各种词典,并可与其他对世界语有兴趣的人交换信息、参加虚拟课堂、听世界语音乐,甚至观看世界语短片。", "id": 1818821}
{"src_title": "Alice Springs", "tgt_title": "愛麗斯泉", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Příslušníci místního domorodého kmene Arrente osídlili oblast v okolí města Alice Springs již před 50 000 lety a toto místo nazývali Mparntwe. Za počátek samotného města lze považovat založení telegrafní stanice Stuart pojmenovaná po výzkumníkovi, jehož výprava tudy prošla jako první bělošská expedice v roce 1861 – Stuartovi. Stanice zde byla zřízena proto, že tehdejší technika vyžadovala, aby byla telegrafní zpráva vždy po úseku určité délky znova přeposlána. Telegrafní linka byla dokončena roku 1872.  Město samotné pak vzniklo po objevu zlata asi 10 km na jih od stanice Stuart. Ve 30. letech 20. století bylo přejmenováno na Alice Springs. Důvodem, proč se v názvu města objevuje slovo Springs – Prameny, je to, že tůně vody v korytě většinou vyschlé řeky Todd byly prvními osadníky dlouho považované za prameny.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Kromě leteckých linek spojuje město se světem Stuartova dálnice, která vede z jihu z Adelaide na sever do Darwinu. Nedávno byla dokončena transkontinentální železnice, která vede po stejné trase. Mnoho let však končila právě v Alice Springs. Tato železnice se nazývá Ghan, a to podle zkomoleniny, kterou byly nazývány karavany velbloudů, které dříve zajišťovaly spojení s Adelaide (Ghan – Afghan cameleers). Velká část těchto dromedárů byla po dokončení telegrafní linky pro nadbytečnost prostě vypuštěna do divočiny, kde zdomácněli a dodnes se tu hojně vyskytují – Austrálie se tím dokonce stala jedinou lokalitou, kde se tento druh velblouda vyskytuje volně.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "V Alice Springs je klima horké a suché – kontinentální. V létě teploty přes den vystupují běžně přes +40 °C, kdežto v zimních nocích klesají k 5 °C. Občas se po ránu vyskytuje též jinovatka. Srážky jsou minimální, roční průměr činí 279 mm. Někdy však dochází k extrémům, kdy např. v roce 2001 napršelo 741 mm. Deště obvykle přicházejí ve formě prudkých bouřek.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Obyvatelstvo Alice Springs sestává ze směsice potomků evropských a asijských přistěhovalců a původních obyvatel – Austrálců.", "section_level": 1}, {"title": "Kriminalita.", "content": "Kriminalita je ve městě značným problémem. Příčinou jsou Austrálci, kteří žijí v osadách nedaleko města a ve městě. Austrálci jsou většinou nezaměstnaní, častá je závislost na alkoholu a čichání benzínu. Městská rada dokonce nucena najmout si soukromou bezpečnostní službu a místní obchody jsou nuceny vynakládat značné prostředky na bezpečnostní opatření jako kamerové systémy, ploty a ostnaté dráty.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Většina turistů přijíždí do Alice Springs kvůli návštěvě nedalekého Uluru. Mnozí však podnikají dobrodružné cesty do okolní divočiny. Ve městě byla zřízena též botanická zahrada, kde je k vidění místní flóra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alice Springs je město ležící v australském Severním teritoriu v Macdonnellově pohoří. Je obklopeno pouští nacházející se téměř uprostřed kontinentu. Bylo založeno jako stanice pro pozemní telegrafní linku v 70. letech 19. století. V letech 1927–1931 bylo hlavním městem Střední Austrálie.", "tgt_summary": "爱丽斯泉(英语:Alice Springs,The Springs,The Alice,阿兰恩特族土著语:Mparntwe),又译艾丽斯泉、艾利斯斯普林斯,旧称斯图尔特(Stuart),是澳洲中部的一个城市,距离最近海岸1,200公里,是北领地三大主要城镇之一 (另外两个为首府达尔文港和凯瑟琳)、第二大城市,距离达尔文港1,499公里,距离南澳首府阿德莱德1,532公里。2005年估计人口为26,486人。", "id": 2483406}
{"src_title": "Kristýna I. Švédská", "tgt_title": "克里斯蒂娜女王", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Když královna Marie Eleonora čekala koncem roku 1626 svého čtvrtého potomka, doufala celá země stejně jako král Gustav II. Adolf, že se narodí syn (z předchozích tří dětí se dvě, děvče a chlapec narodily mrtvé a jedno děvče zemřelo v necelém roce věku). Protože se tak nestalo, dal si král roku 1627 potvrdit, že v případě jeho smrti a absence mužského potomka se jeho dědičkou stane Kristýna. Od roku 1604 mohli ve Švédsku dědit trůn také potomci ženského pohlaví. Toto usnesení za své vlády Kristýna opět zrušila.  Protože se matka Kristýny zřekla, vyrůstala u své tety Kateřiny Švédské a jejího manžela Kazimíra Falcko-Zweibrückenského na hradě Stegeborgu, jižně od Stockholmu. Její otec se zatím snažil dohodnout pro ni sňatek s jejím bratrancem Fridrichem Vilémem Braniborským, aby tak podpořil svou vizi – Corpus Evangelicorum – vznik německo-švédského protestantského bloku proti katolickým Habsburkům.", "section_level": 2}, {"title": "Nejistá budoucnost švédské princezny.", "content": "Když roku 1632 král Gustav II. Adolf padl v bitvě u Lützenu, přesídlila šestiletá Kristýna ke své matce Marii Eleonoře do Nyköpingu a později do hradu Tre Kronor ve Stockholmu, kde královna truchlila pro svého manžela. Nad postelí měla ve zlaté truhličce zavěšené královo srdce, pod kterým musela Kristýna s matkou spát, a celý hrad byl potažen černým suknem.  Ještě téhož roku přijala královna matka poselstvo dánského krále Kristiána IV. s žádostí o ruku princezny pro králova dvacetiletého syna Oldřicha. Dánský princ nebyl ale vhodný ženich, protože Švédové trpěli dlouhá léta pod dánskou nadvládou (\"stockholmská krvavá lázeň\").  V březnu 1633 se sešel \"riksdag\" (švédský parlament, skládající se ze čtyř stavů = zástupců církve, šlechty, měšťanů a sedláků), aby se zabýval otázkou následnictví. Švédský trůn si nárokovala polská větev dynastie Vasa, ti však nebyli žádoucí, protože polští králové byli katolíci a Švédové luteráni. Kromě Kristýny měl na trůn nárok ještě její bratranec, plánovaný manžel a později skutečný švédský král Karel X. Gustav, neboť jak Kristýna, tak i Karel X. Gustav byli potomky švédského krále Karla IX. V parlamentu se proti přijetí Kristýny za švédskou královnu ozval zástupce sedláků, ale když byla sotva šestiletá plavá holčička předvedena před parlament, její podoba s královským otcem byla natolik zřejmá, že byla jednomyslně prohlášena dědičnou švédskou princeznou a zvolenou královnou.", "section_level": 2}, {"title": "Dědičná princezna.", "content": "Kristýna se tak stala v šesti letech věku královnou Švédů, Gótů a Vandalů, vévodkyní Finska, vévodkyní Estonska a Karélie a paní Ingrie (poslední titul na základě míru s carským Ruskem ve Stolbově roku 1617).  Po dobu princezniny nezletilosti byla určena regentská rada a dva opatrovníci, kteří byli přáteli zemřelého krále:  Členové regentské rady:  Zesnulý král si přál, aby se na výchově jeho dcery nepodílela její matka Marie Eleonora. Princezna měla být vychována jako „korunní princ“. Učila se jízdě na koni, lovu i šermu v oborách Djurgardenu, které se rozkládaly za jezerem u jejího domu. Z ženských dovedností se měla naučit pouze skromnosti a cudnosti.  Roku 1636 na popud kancléře přesídlila zpět ke své tetě Kateřině, kde vyrůstala spolu se svým bratrancem Karlem Gustavem (1622–1660) a sestřenicemi, starší Marii Eufrozýnou (1625–1687) a mladší Eleonorou Kateřinou (1626–1692). Bylo také dohodnuto, že se budoucí panovnice musí naučit základním dovednostem („dobře hovořit o svých poddaných, o stavu země a regentství“, naučit se jak cizím, tak domácím mravům a zvykům a správnému stolování).  Za jejího učitele byl vybrán mladý luteránský kněz Jan Matthiae, který princeznu vyučoval až do jejího šestnáctého roku života. Matthiae se narodil v dobré rodině, studoval na univerzitách v Německu, Anglii, Francii, Nizozemí a také na domácí univerzitě v Uppsale. Stal se teologem (liberálním), učitelem a také kaplanem krále. Jeho úkolem bylo princeznu zasvětit do historie, literatury, jazyků a filozofie. Knihovník Jan Freinsheim učil princeznu římské historii a řečtině. Kristýna obdivovala starověké hrdiny Alexandra Velikého, měla v pokoji tapiserie s výjevy z jeho života a ze života Caesara či perského krále Kýra. Později o nich i sama psala. Kristýna ovládala oba jazyky rodičů – švédštinu a němčinu. Naučila se také francouzsky, což byl její oblíbený jazyk. Od svých 11 let se s Matthiaem učila také latinsky, pro zdokonalení tohoto jazyka Matthiae vyžadoval, aby s ním princezna mluvila pouze latinsky. Úkolem hlavního regenta Axela Oxenstierny bylo zasvětit princeznu do praktické politiky, kterou Kristýna přirovnávala ke hře v šachy, a vedení státu. Oxenstierna byl vynikajícím znalcem síly a slabosti každého státu Evropy.", "section_level": 3}, {"title": "Královna potřebuje krále.", "content": "Roku 1641 se ze studií vrátil Kristýnin bratranec Karel Gustav a stal se pro patnáctiletou dívku první láskou. Mladík byl velmi pohledný a smýšlel liberálně, rodina by takový sňatek uvítala. Jediným, kdo tomu mohl stát v cestě, byl kancléř Axel Oxenstierna, který měl jako předseda regentské rady právo sňatek zakázat. Slibného mladého muže navíc navrhli senátoři za nástupce po Gabrielu Oxenstiernovi na uvolněné místo správce pokladu. Kristýna se však postavila proti této nominaci s odůvodněním, že by Karel Gustav byl regenty považován za špeha. Ve skutečnosti se pouze snažila zalíbit kancléři, kterého si i přes pozdější rozpory po celý život vážila. Rozčarovaný Karel Gustav se přidal k vojsku v Evropě a jeho přítelem se stal alkohol. Království však potřebovalo následníka, a tak bylo nutné královnu přesvědčit, aby se vdala. Kristýna označila Karla Gustava za svého vyvoleného, neměla ale v úmyslu se za něj opravdu vdát. Jejím cílem bylo prosadit, aby senátoři uznali jejího bratrance za následníka švédského trůnu i bez sňatku a to se jí nakonec podařilo.  V souvislosti se svým plánovaným sňatkem vyjádřila Kristýna nesouhlas s vyjádřením církevního reformátora Martina Luthera o postavení žen, když prohlásila:", "section_level": 2}, {"title": "Vláda.", "content": "Kristýniným prvním politickým činem bylo uzavření míru s Dánským královstvím roku 1645. Válka o obchod v Baltském moři byla rozpoutána na popud kancléře Oxenstierny a jako záminka posloužil útěk královny matky Marie Eleonory z Gripsholmu za pomoci dánského krále. Kristýna přijala francouzského vyslance kardinála Mazarina a nechala se přesvědčit, aby s Dánskem uzavřela příměří, bez porady s kancléřem Oxenstiernou.  Po vyřazení Dánska z války obrátil švédský velitel Torstenson pozornost na rakouskou císařskou armádu vedenou generálem Gallasem, kterou vytlačil z německých zemí do Čech a v březnu 1645 porazil v bitvě u Jankova. Na Moravě se Švédové spojili s vojskem sedmihradského knížete Rákocziho, ale švédský postup na Vídeň byl zastaven po neúspěšném obléhání Brna.  Roku 1648 zasedali vyjednavači ve vestfálském městě Münsteru, aby dojednali mír a ukončení třicetileté války. Tehdy se Švédové pustili do poslední epizody této pro značnou část Evropy katastrofální války, která začala v důsledku defenestrace královských místodržitelů v Praze, následného povstání proti násilné rekatolizaci zemí Českého království a proti snahám dosadit na český královský trůn opět katolíka z rodu Habsburků a nakonec také bitvy na Bílé hoře v roce 1620. Velký švédský vojenský kontingent vedený generálem Königsmarckem prošel nezastaven až do nitra Čech a obsadil Prahu. Po jednodenním ostřelování Prahy přišla tajná zpráva od královny Kristýny, aby vojsko obsadilo Pražský hrad a zaměřilo se na uloupení tehdy proslulé umělecké sbírky císaře Rudolfa II. jako válečné kořisti. Před Švédy již odvezl Maxmilián I. Bavorský do Mnichova 1500 vozů s předměty z Rudolfovy sbírky a protestantští Sasové 50 vozů. Švédské vojsko získalo rabováním pro Kristýnu 500 obrazů, 70 bronzových soch, 370 vědeckých přístrojů, 400 indických kuriozit, stovky korálů, slonoviny, drahých kamenů, jantaru apod. To však královně Kristýně nestačilo, napsala si ještě o Rudolfovu knihovnu. 24 hodin poté byl podepsán vestfálský mír o ukončení třicetileté války.  Zejména v období své vlády, ale i později v Římě, se Kristýna obklopovala prospěchářskými muži, jimž poskytovala výhody, finance i úřady. Rozprodávala či rozdávala půdu a tituly, což mělo za následek mnoho nepříjemností se švédskou šlechtou a zadlužování země. K jejím favoritům patřil např. španělský vyslanec Don Antonio Pimentel de Prado (1604–1671/72).  Její korunovace na královnu se konala 20. října 1650 ve Stockholmu, což neodpovídalo tradici, protože králové byli vždy předtím korunováni ve městě Uppsala. Po zajištění nástupnictví pro svého bratrance Karla X. Gustava se Kristýna v roce 1654 vzdala švédského trůnu a vydala se na cestu do Říma. V prosinci 1654 konvertovala v Innsbrucku s velkou slávou ke katolicismu a přijala jméno \"Marie Alexandra\".", "section_level": 2}, {"title": "Odraz v kultuře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skandinávská literatura.", "content": "Je hlavní postavou dramatické hry \"Královna Kristýna\", kterou sepsal v roce 1901 švédský spisovatel August Strindberg.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kristýna I. Švédská (18. prosinec 1626 Stockholm – 19. duben 1689 Řím), druhá dcera švédského krále Gustava II. Adolfa (1594–1632) a jeho manželky Marie Eleonory Braniborské (1599–1655). Byla švédskou královnou v letech 1632 až 1654. Po své abdikaci odešla ze Švédska a konvertovala ke katolicismu.", "tgt_summary": "克里斯蒂娜女王(,1626年-12月18日-1689年-4月19日),即克里斯蒂娜·奥古斯塔(),是1632至1654年间的瑞典女王。克里斯蒂娜是国王古斯塔夫二世·阿道夫与王后勃兰登堡的玛利亚·伊丽欧诺拉所生唯一存活的合法继承人。在国王于三十年战争吕岑会战中阵亡后,当时6岁的克里斯蒂娜便以假定继承人的身份继承了王位,到18岁的年纪时她开始实际的统治。", "id": 370155}
{"src_title": "Morane-Saulnier MS.406", "tgt_title": "M.S.406", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Letoun Morane Saulnier MS.406 začal vznikat v roce 1934, první prototyp M.S.405-01 vzlétl 8. srpna 1935 ve Villacoublay s šéfpilotem společnosti Aéroplanes Morane-Saulnier Michelem Détroyatem. Byl poháněn motorem Hispano Suiza HS 12Ygrs s výkonem 641 kW, který roztáčel vrtuli Chauviére. Druhý prototyp M.S.405-02 zalétaný 20. ledna 1937 měl motor Hispano Suiza HS 12Ycrs. Oba prototypy byly v průběhu roku 1937 zničeny při havárii. První z šestnácti objednaných strojů ověřovací série vzlétl 3. února 1938, rozestavěný čtvrtý předsériový M.S.405-C1 byl dokončen jako prototyp následné M.S.406, který poprvé vzlétl 20. května 1938. Do draku byl zabudován motor Hispano-Suiza 12Y-31 o výkonu 632 kW s vrtulí Chauviére 351M o průměru 3 m. Stroje číslo 13 a 15 byly odeslány do Švýcarska jako M.S.406H. Letoun číslo 12 obdržel pohonnou jednotku HS 12Y-45, byl vybaven pevným nezatažitelným chladičem a odlehčeným křídlem. Stal se z něj M.S.411, který posloužil jako vzor pro později vyvíjený M.S.412 s motorem HS 12Y-51, určený také pro Švýcarsko. Poslední šestnáctý M.S.405 z ověřovací série poprvé vzlétl v červnu 1938 a stal se stavebním vzorem pro sériovou výrobu M.S.406.  První sériově vyráběné kusy M.S.406-C1 vznikly až na konci roku 1938 v produkci koncernu SNCAO s centrem v Nantes-Bouguenais. Výroba běžela celkem rychle také v mateřském závodě Morane-Saulnier, která svůj první sériový stroj číslo 971 zalétala 29. ledna 1939. K 1. září 1939 měla francouzská armáda 572 kusů tohoto typu letadla. Vzhledem k nedostatku motorů Hispano Suiza HS 12Ycrs francouzské výroby byly odebírány i licenční motory vyráběné ve Švýcarsku a v Československu (Avia). U letadla se v průběhu služby začaly projevovat některé nedostatky, zejména malá zásoba střeliva a problémy s chlazením motoru. Bylo proto přistoupeno k jejich modernizaci, stroje dostaly název MS.410. Prototyp přebudovaný z M.S.406 číslo 1028 vzlétl v lednu 1940 s novým křídlem a výsuvným chladičem. Do kapitulace Francie však vzniklo pouze pět letounů v kompletní konfiguraci M.S.410.  Francouzské ministerstvo letectví zadalo v již v roce 1937 podnikům znárodněného leteckého průmyslu a soukromým firmám zakázky na výkonnější typ letounu, než zastarávající M.S.406. Propozice se opíraly o použití nové kapalinou chlazené pohonné jednotky do V Hispano-Suiza HS-12Y-51, výškové verze s výkonem 808 kW. Soutěž vyhrál M.S.450, který byl postaven v počtu tří prototypů ve vývojovém středisku Morane-Saulnier v Puteaux. Vnitřní konstrukce křídla byla značně zjednodušena, kapoty motoru a sestava krytů chladiče byly aerodynamicky jemnější. Ten již nebyl vysouvatelný, ale tunelový, s průtokem vzduchu regulovaným klapkami na výstupní štěrbině pod motorem. K celkovému zlepšení přispěla také samonosná vodorovná ocasní plocha. První z prototypů byl zalétán 14. dubna 1939 ve Villacoublay. V červnu 1939 byl předán zkušebnímu středisku vojenského letectva CEMA. Prototyp byl vyzbrojen kanónem Hispano Suiza HS 404 ráže 20 mm instalovaným mezi válci motoru a střílejícím dutou hřídelí reduktoru vrtule. V každé vnější části křídla byl u podvozkového závěsu montován jeden kulomet MAC vz. 1934 ráže 7,5 mm.  V roce 1939 došlo k dohodě mezi Švýcarskem a Francií o nákupu licence na výrobu M.S.406C-1. Dva dodané vzorové kusy nosily švýcarská evidenční označení 601 a 602, od roku 1940 změněná na J-1 a J-2. Od září 1939 započala švýcarská společnost Eidgenössisches Konstruktions-Werkstätte v Thunu se sériovou výrobou licenčních strojů M.S.406H označených D-3800. Zanedlouho se k výrobě připojily také společnosti EFW, SWS Schlieren, Doflug Altenrhei a Saurer z Arbonu. Francouzskému vzoru odpovídající D-3800 vznikly ve dvou sériích. Produkce nulté série čítala 8 letounů (J-3 až J-10), hlavní pak 74 kusy (J-11 až J-84). Produkce běžela do srpna 1940, dva kusy byly zkompletovány z dílů v roce 1942. Motory HS 12Y-31 o výkonu 641 kW dodávala firma Adolph Saurer AG. V říjnu roku 1940 vzlétl ve Švýcarsku prototyp D-3801 s výkonnějším motorem HS 12Y-51 o výkonu 790 kW, pozměněnými výfuky a pevným nevysunovatelným chladičem pod přídí. Sériová výroba 207 letounů započala na přelomu let 1940-1941 u společností Eidgenössisches Flugzeugwerke, Dornier-Werke AG (Doflug) a SWS a skončila dodávkou posledních 17 kusů, sestavených z náhradních dílů v období 1947-48 (J-91 až J-297). D-3800 byly v roce 1943 modernizovány na standard D-3801. Poslední D-3801 dolétal ve Švýcarsku až v květnu roku 1959. Dne 29. září 1944 poprvé vzlétl první prototyp D-3802 (J-401), vycházející z francouzské dokumentace typu M.S.450, který vývojem dospěl až k variantě M.S.540. Pohon zajišťoval kapalinou chlazený vidlicový reduktorový dvanáctiválec Saurer YS-2 o maximálním vzletovém výkonu 928 kW, roztáčející čtyřlistou, automaticky stavitelnou kovovou vrtuli Escher-Wyss EW-V8. Hlavňovou výzbroj tvořil 20 mm kanón FFK/Hispano HS-404, uložený mezi bloky válců motoru a střílející dutou hřídelí vrtule. Dva kulomety FFK ráže 7,65 mm byly uloženy v každé polovině křídla. 21. září 1945 pak následoval D-3802A (J-403) představující sériovou variantu. Původní stokusová zakázka však byla zredukovaná na 12 strojů nulté série, včetně prototypu J-403. Druhý vyrobený D-3802A (J-404) byl ještě v roce 1945 modifikován do jediného prototypu D-3803 se zkrácenými konci křídel a celokanónovou výzbrojí. Stroj poháněl motor Saurer YS-3 s novým kompresorem o vzletovém maximálním výkonu 1066 kW a zalétán byl 18. května 1946. Série Doflug D-3082A i s oběma prototypy D-3802 a D-3803 byly zařazeny do jednotky Fliegerstaffel 17, kde je v létě roku 1956 nahradily stroje de Havilland Vampire FB Mk.6.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové užití.", "content": "Prvních 6 předsériových strojů M.S.405 dostalo francouzské letectvo již na jaře roku 1938, které byly zařazeny do jednotky GC I/7. K 1. lednu 1939 měla tato jednotka společně s GC 1/6 ve stavu 27 strojů M.S.405 a M.S.406-C1. V době podivné války, od září 1939 do května 1940, sestřelili piloti na MS 406-C1 32 letounů, dalších 16 pravděpodobně. Za dobu bojů nad Francií pak 191 a 89 pravděpodobně. Celkové ztráty MS 406-C1 dosáhly okolo 400 strojů, z toho 150 v boji, 100 na zemi a zbytek zničili sami Francouzi před postupujícími Němci. V roce 1940 při bojích ve Francii bojovalo na MS-406 také 56 Čechoslováků, kteří na nich dosáhli 35 ověřených a 7 pravděpodobných vítězství nad německými piloty. Po kapitulaci Francie se část Moranů dostala do výzbroje kolaborantského státu s vládou ve Vichy. Další letouny se nacházely v Africe, na Korsice a v Indočíně. Do bojů zasáhly Morany první Escadrille GC I/7 v Sýrii, kde bojovaly proti Royal Air Force. Naopak v Indočíně bojovaly tyto letouny proti Japoncům. V únoru a březnu 1940 třicet strojů M.S.406-C1 odebralo Turecko a v únoru 1940 třicet kusů M.S.406-C1 Finsko. Dalších 57 včetně jedenácti M.S.410 do země v letech 1941 a 1942 odeslala vláda ve Vichy a Němci. Po obsazení zbytku Francie Němci v listopadu 1942 obdrželi Italové 52 (z toho 25 letuschopných) M.S.406 a počátkem roku 1943 získalo Chorvatsko darem 46 těchto letounů.  V říjnu 1942 byly ve finské státní letecké továrně Valtion Lentokonetehdas v Tampere pod vedením ing. Aarne Lakomaa zahájeny práce na úpravě draku M.S.406 pro zástavbu kořistního sovětského motoru VK-105P V. K. Klimova o výkonu 810 kW, který byl vybaven dvourychlostním dvoustupňovým kompresorem. Motory byly dodány z Německa včetně třílistých vrtulí VIŠ-61P, které je získalo během úvodní ofenzívy proti SSSR. V pražské Avii bylo zrevidováno na 200 těchto pohonných jednotek a na jaře 1943 byly dodány do Finska. Přestavěné letouny se zcela změněnou přední částí trupu a novými výfukovými rourami začaly opouštět výrobní linky továrny VL v létě 1943 pod označením Morane-Saulnier Mörkö (také VL Mörkö-Moraani). Mezi bloky válců motoru byl umístěn rovněž kořistní sovětský těžký kulomet Berezin UBK ráže 12,7 mm, křídlové kulomety zůstaly původní francouzské MAC vz. 34 ráže 7,5 mm, jichž mělo Finsko dostatek i se střelivem.  S letouny M.S.406, M.S.410 a Mörkö dokázali finští piloti od října 1942 do uzavření finsko-sovětského příměří v září 1944 sestřelit 321 nepřátelských letounů. Nové finské ozbrojené síly, které pak začaly bojovat proti Němcům, používaly Mörkö-Moraani při vyčišťovacích akcích na severu země. Konverze pokračovaly až do jara 1945, poslední Mörkö šly do šrotu v roce 1952.", "section_level": 1}], "src_summary": "Morane-Saulnier MS.406 byl francouzský jednomotorový jednoplošný stíhací letoun. Ve chvíli vypuknutí války s Německem roku 1939 byl nejpočetnější stíhačkou francouzské Armée de l'Air. I když se vyznačoval dobrou ovladatelností a obratností, jeho výkon výrazně zaostával za Messerschmittem Bf-109E. Ve srovnání s Bf 109 byl Morane podmotorovaný, pomalý, nedostatečně vyzbrojený a chyběla mu pasivní ochrana důležitých částí. Během tzv. Podivné války si Morany ještě vedly relativně dobře, ale v bitvě o Francii se naplno projevila jejich zastaralost. Úspěšnější služba je čekala ve Švýcarsku a Finsku, kde byly vyvinuty vylepšené varianty.", "tgt_summary": "法国莫拉纳.索尼埃 M.S.406战斗机是法国于第二次世界大战时生产的单翼战斗机,乃法国空军当时最多的战斗机。", "id": 1359880}
{"src_title": "Beer Ševa", "tgt_title": "贝尔谢巴", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Existuje několik hypotéz o etymologii slova Beer Ševa:  V midraši, který se obecně negativně vymezuje vůči Filištínům, jsou tyto ovce interpretovány jako sedm potomků Abrahámových, kteří byli zabiti potomky Abímelekovými. V Bibli je Beer Ševa celkově popisována jako důležité svaté místo.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Archeologické naleziště v blízkosti města dokládá prastarou minulost města: tato oblast byla obydlena již 4000 let př. n. l., zdejší sídliště bylo mnohokrát zničeno a znovu vystavěno.  Ve Starém zákoně v knize Genesis byla Beer Ševa popsána jako místo, kde byla složena přísaha o míru mezi Abrahámem, respektive Izákem, a Pelištejci.  Poslední obyvatelé Beer Ševy byli Byzantinci, kteří město opustili v 7. století, po dobytí města Araby Beer Ševa velice rychle zpustla. V 19. století ji evropští cestovatelé popisovali jako zničenou, pouze s jedinou studnou a několika beduínskými obyvateli žijícími v blízkém okolí. O rozvoj města se začali starat až osmanští Turci na přelomu 19. a 20. století. Kvůli kontrole Beduínů postavili na konci 19. století policejní stanici a později i železniční stanici se spojením do Gazy a Aškelonu. Beer Ševa se rychle rozrostla v malé město a během první světové války se stala strategickým bodem. V průběhu britského mandátu nad Palestinou zůstala malým administrativním centrem. V roce 1947 byla, tehdy jako převážně arabské město, přiřčena, podle plánu OSN na rozdělení Palestiny, arabskému státu. Po vyhlášení nezávislosti 14. května 1948 napadly armády sousedních arabských zemí Izrael a Beer Ševa se stala významným strategickým a logistickým bodem egyptské invazní armády. Město bylo dobyto Izraelskými obrannými silami 21. října 1948 ve válce za nezávislost při operaci Jo'av (respektive při její podčásti nazývané operace Moše) a od té doby zůstalo v izraelských rukou.  Od 50. let 20. století procházela plánovitou výstavbou v moderní město, v roce 1970 zde byla založena Ben Gurionova univerzita v Negevu. Roku 1973 vzniklo Divadlo v Beer Ševě. Od roku 1990 Beer Ševa zažívá výrazný nárůst obyvatel díky židovským imigrantům z bývalého SSSR.  Po dlouhou dobu zde nebyly žádné teroristické útoky, 31. srpna 2004 bylo však ve dvou autobusech zabito 16 lidí. K útokům se přihlásilo hnutí Hamas. 28. srpna 2005 byli sebevražedným atentátníkem na autobusovém nádraží vážně zraněni dva příslušníci ochranky.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Ze starého města se do dnešních dnů zachovalo jen několik staveb z osmanského období, dnes je snaha co nejvíce tyto památky restaurovat.  Významnou turistickou atrakcí je každotýdenní beduínský trh. V bývalém domě osmanského guvernéra je umístěno Negevské muzeum, ve starém městě jsou také známé Abrahámovy studny. Ve městě se také nachází mnoho moderních budov – Židovské kulturní centrum, nová koncertní hala, synagoga ve tvaru pyramidy, kulturní centrum etiopských Židů aj. V blízkosti města se nachází památník Negevské brigády a archeologické naleziště Tel Be'er Ševa.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Jde o největší město Negevské pouště v jižním Izraeli. Často označované jako „hlavní město Negevu“.  Nachází se v nadmořské výšce 260 m v severní části Negevu, zhruba 90 km jižně od Tel Avivu a 70 km jihozápadně od Jeruzaléma. Leží v mírně zvlněné krajině, členěné četnými vádí, zejména Nachal Be'er Ševa, Nachal Kovšim, Nachal Katef nebo Nachal Ašan. Na jih od města začíná zcela aridní oblast centrálního Negevu, na severní a západní straně naopak začíná krajina, která díky intenzivnímu zavlažování a obdělávání ztratila částečně pouštní charakter.  Díky své poloze na severu Negevské pouště má Beer Ševa velmi horké suché podnebí (podle definice leží v polopouštní oblasti). Dny jsou v zimě mírné, v noci však může teplota klesnout i pod bod mrazu. Roční průměr srážek je cca 220 mm, prší zvláště v zimních měsících. Na jaře se často vyskytují písečné bouře.  <mapframe text=\"Be'er Ševa\" latitude=31.25 longitude=34.79 width=540 height=640 zoom=13 align=center> </mapframe>  Leží v hustě osídlené oblasti, která je etnicky převážně židovská. V okolí ovšem leží četná rozptýlená sídla arabských Beduínů včetně beduínských měst jako Rahat nebo Tel Ševa. Město je na dopravní síť napojeno pomocí severojižní dálnice číslo 40. Ve východozápadním směru je to dálnice číslo 25. K severovýchodu směřuje dálnice číslo 60. Město je napojeno rovněž na železnici. Stojí tu železniční stanice Be'er Ševa cafon a železniční stanice Be'er Ševa merkaz. Prochází tudy železniční trať Tel Aviv – Beer Ševa. Z ní tu odbočuje železniční trať Beer Ševa – Dimona a ve výstavbě je železniční trať Aškelon – Beer Ševa.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2009 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé – přibližně osob (včetně statistické kategorie „ostatní“, která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, přibližně osob).  Jde o velkou obec velkoměstského typu s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2017 zde žilo lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Beer Ševa má následující partnerská města:", "section_level": 1}], "src_summary": "Beer Ševa (, \"Be'er Ševa\",,, v oficiálním přepisu do angličtiny Be'er Sheva) je město v Izraeli v Jižním distriktu. Starostou je Rubik Danilovič. S populací přes obyvatel jde o sedmé nejlidnatější město v Izraeli.", "tgt_summary": "贝尔谢巴,圣经和合本译为别是巴,思高本译为贝尔舍巴(,),是以色列内盖夫沙漠最大的城市,通常称为「内盖夫之都」。1948年以色列立国之后,贝尔谢巴被以色列军占领。2012年人口达到197,269人。目前是以色列第七大城市。贝尔谢巴是以色列南区的行政中心,拥有内盖夫本·古里安大学、Soroka 医学中心、以色列贝尔谢巴交响乐团。", "id": 2506266}
{"src_title": "Kyselina adipová", "tgt_title": "己二酸", "src_document": [{"title": "Příprava.", "content": "Dříve se kyselina adipová připravovala oxidací různých tuků. Nyní se vyrábí ze směsi cyklohexanolu a cyklohexanonu nazývané „KA olej“ (KA je zkratka z keton\" a alkohol\"). Tato směs se vícestupňově oxiduje kyselinou dusičnou na kyselinu adipovou. Nejdřív se cyklohexanol převádí na keton za vzniku kyseliny dusité: Dochází k nitrozaci cyklohexanonu, který se tak dostane do stavu vhodného pro rozštěpení vazby mezi uhlíky: Mezi vedlejší produkty patří kyseliny glutarová a jantarová. Existuje také podobný proces, který vychází z cyklohexanolu získaného hydrogenací fenolu.", "section_level": 1}, {"title": "Další způsoby výroby.", "content": "Několik metody výroby využívá karbonylaci butadienu. Například hydrokarboxylace probíhá takto:  O další metodě se tvrdí, že jde o zelenou chemii, protože jediným vedlejším produktem je voda. Cyklohexen se oxiduje peroxidem vodíku pomocí wolframanového katalyzátoru a katalyzátoru fázového přenosu. Odpadním produktem je voda.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Výrazně největší část z produkce kyseliny adipové se využívá jako monomer při výrobě nylonu polykondenzační reakcí s hexamethyldiaminem za vzniku 6,6-nylonu. I mezi další významné aplikace patří polymery: je monomerem při výrobě polyurethanu a její estery se využívají jako plastifikátory, hlavně v PVC.", "section_level": 1}, {"title": "Lékařství.", "content": "Kyselina adipová se používá do tablet s řízeným uvolňováním léčiva nezávislým na pH, a to pro slabě zásadité i slabě kyselé léčivé látky. Je také součástí polymerních potahů hydrofilních monolitických systémů pro modulaci pH uvnitř gelu, čímž se dosahuje uvolňování nultého řádu (konstantní rychlost). Kyselina adipová se využívá i do směsí, kde je cílem dosáhnout pozdního uvolnění většího množství léčiva.", "section_level": 2}, {"title": "Potravinářství.", "content": "Malá, avšak významná množství kyseliny adipové (označované jako E355) se používají jako přísada do potravin pro úpravy chuti a jako želírující látka. Využívá se také v antacidech na bázi uhličitanu vápenatého, a to k okyselení.", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Kyselina adipová, podobně jako většina karboxylových kyselin, slabě dráždí kůži. Orální LD pro potkany je 3600 mg/kg.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kyselina adipová je organická sloučenina se vzorcem (CH)(COOH). Za běžných podmínek má podobu bílého krystalického prášku. Jedná se o významnou dikarboxylovou kyselinu - ročně se jí ve světě vyrobí cca 2,5 mil. tun, hlavně jako prekurzor pro výrobu nylonu. V přírodě se však kyselina adipová vyskytuje zřídka (především ve formě esterů s glycerolem jako součást tuků).", "tgt_summary": "己二酸又称肥酸,是一种羧酸类有机化合物。它是白色结晶粉末,微溶于水,溶于水中时呈酸性。", "id": 1420319}
{"src_title": "Maemo", "tgt_title": "Maemo", "src_document": [{"title": "Architektura.", "content": "Základní schéma platformy Maemo je následující:  Všechny použité komponenty jsou open source a jsou na linuxových desktopech dobře známy a široce používány. Díky jejich použití je převod aplikací na tuto specifickou platformu jednodušší. Při vývoji Maemo je použit kompilační nástroj Scratchbox.", "section_level": 1}, {"title": "Verze Maemo 4 a 5 obecně.", "content": "Uživatelské rozhraní v Maemo 4 bylo velmi podobné mnoha klasickým handheldům. Obsahovalo „základní (domácí) obrazovku“ jako hlavní místo, ze kterého se uživatel snadno dostává ke všem dalším nastavením, funkcím a programům. Kvůli tomu byla základní obrazovka rozdělena na oblasti určené pro spouštění aplikací, menu a část, která šla nastavit podle přání uživatele (například jako RSS čtečka, Google search, přehrávač internetového rádia, aj.).  V Maemo 5 je uživatelské rozhraní odlišné. Pevné je pouze menu, obsahující hodiny, název operátora, indikaci baterie a indikaci dalších služeb (Wi-Fi, Bluetooth...). Veškerý další obsah je na volbě uživatele. K dispozici je až 9 obrazovek, které lze naplnit zástupci jednotlivých instalovaných programů, widgetů, výstřižků internetových stránek, RSS čteček, aj.", "section_level": 1}, {"title": "Součásti.", "content": "Maemo je modifikovaná verze Debian Linuxu, která je zejména zeštíhlena pro potřeby přenosného zařízení. Pro vytvoření grafického prostředí je použit X Window System, které používá Xomap server a správce oken Matchbox. Pro GUI jsou použity knihovny GTK v4 toolkitu a uživatelské rozhraní Hildon pro widgety a API.  GNU Core Utilities jsou nahrazeny balíkem BusyBox, což sníží nároky na operační paměť (na úkor některých postradatelných funkcí).  Jako primární zvukový server je použit ESD a GStreamer, které využívá přehrávač multimédií. Podporované formáty lze rozšířit využitím pluginů z scratchbox (Maemo SDK), které podporuje například OGG formát. Doplňující přehrávače mohou přistupovat přímo ke GStreameru nebo pomocí „osso-media-server“.  I když je Maemo postaveno na Linuxu a open source, zůstaly některé části uzavřené. Patří mezi ně hlavní status bar, taskbar aplety (jas displeje, aj.) a aplikace řešící konektivitu a management napájení.", "section_level": 1}, {"title": "Software.", "content": "Maemo je dodáváno s vestavěnými aplikacemi, ale zároveň je možné instalovat z mnoha zdrojů další zajímavé programy. Buď přes správce balíčků, nebo apt a dpkg.  Přibalené aplikace jsou například Mozilla – postavená nad prohlížečem MicroB, Macromedia Flash, Gizmo5 a Skype.", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace třetích stran.", "content": "Tím, že je Maemo open source a využívá bezplatný operační systém Linux, je přidávání nových aplikací velmi jednoduché a bezproblémové. Aplikací je dostupných velmi mnoho. Některé jsou psané přímo pro Maemo, jiné pro klasický Linux. Výběrem lze uvést:  Před uvedením Maemo 5 Nokia podpořila během akce \"Fremantle Stars\" některé aplikace vytvářené komunitou. Zajímavé jsou například: Mauku (klient pro micro-blogy), Maemo Mapper (aplikace pro mapy), Numpty Physics (hra), ScummVM (hra, obsahující Beneath a Steel Sky), Xournal (zápisník, rychlé poznámky), Fennec (internetový prohlížeč), FBReader (e-book čtečka), OSM2Go (OpenStreetMap).  Do Maema mohou být snadno instalovány aplikace z distribuce Debian pro ARM (včetně OpenOffice, Firefox, Java, GNOME a LXDE, aj.).", "section_level": 1}, {"title": "Podpora datových typů.", "content": "Nepodporované datové typy souborů mohou být přidány doinstalováním pluginů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maemo je v informatice svobodná platforma pro kapesní počítače a jiná mobilní zařízení, postavená na bázi linuxové distribuce Debian. V současnosti jej používá Nokia N770, Nokia N800, Nokia N810, Nokia N810 wimax edition a Nokia N900. Rozhraní Hildon obsažené v Maemu bylo též zamýšleno jako GUI pro plánované Ubuntu Mobile and Embedded Edition.", "tgt_summary": "Maemo是一个基于Debian GNU/Linux的操作系统,由诺基亚公司为了智能手机及Internet Tablet所开发。它已经被应用在诺基亚N770、N800、N810和N900上。Nokia与很多开源软件项目(如Linux内核,Debian,GNOME)合作,共同开发Maemo平台。Maemo本身基于Debian因此具有很多Debian特性。", "id": 487058}
{"src_title": "Vraždy v ulici Morgue", "tgt_title": "莫爾格街兇殺案", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Vypravěč se při pobytu v Paříži setkává s C. Augustem Dupinem, mladým mužem ze vznešené rodiny, kterého blíže neurčené neblahé události uvrhly do velké bídy. Nabídne mu, aby s ním bydlel, a na novém společníkovi ho zaujme jeho mimořádné analytické schopnosti a sečtělost. Jednoho večera zaznamenají článek v novinách o pozoruhodné vraždě, při níž byly v ulici Morgue zabity dvě ženy – matka a dcera. Pařížská policie z nátlaku na vyřešení případu obviní Dupinova přítele. Dupin chce jeho jméno očistit a osvobodit ho, dostává se na místo činu a učiní zde převratné objevy, které policie přehlédla. Zjistí, že vrah sice uprchl oknem, ale dojde k závěru, že pro člověka by to bylo zhola nemožné. Na místě činu také nalezne chumáč zrzavých chlupů a otisky nohou, které jistě nepatří člověku. Odvodí tedy, že vrahem byl orangutan. Aby zjistil, kdo je jeho majitelem, uveřejní inzerát s textem, že nalezl orangutana.  Na inzerát odpoví jistý námořník. Dupin ho vyslechne, zjistí celý průběh vraždy a námořníkovu nevinu. Orangutana si námořník přivezl ze svých plaveb jako suvenýr, který chtěl v Paříži zpeněžit. Orangutan byl však velmi inteligentní a naučil se zacházet s břitvou na holení. Po dlouhodobé nevšímavosti pána rozzuřený orangutan uprchl a vylezl na okno jednoho z domů. Zde vyděsil dvě ženy, které začaly nepříčetně křičet o pomoc, orangutana to ještě více rozzuřilo, vzteky podřízl břitvou starší dámu, mladší ženu uškrtil a strčil jí do komína. Když uviděl svého pána, který ho pronásledoval, uprchl.  Po objasnění vraždy byl lidoop umístěn do Pařížské zoologické zahrady. Dupin předá zprávu spolu se svými poznámkami policii.", "section_level": 1}, {"title": "Česká a slovenská vydání.", "content": "Česky či slovensky vyšla povídka v následujících sbírkách nebo antologiích:  Pod názvem Vraždy v ulici Morgue:  Pod názvem Záhadné vraždy v Márniční ulici:  Pod názvem Vražda na ulici Morgue:", "section_level": 1}], "src_summary": "Vraždy v ulici Morgue nebo též Vražda na ulici Morgue a Záhadné vraždy v Márniční ulici (anglicky \"The Murders in the Rue Morgue\") je povídka Edgara Allana Poea z roku 1841. Patří mezi první detektivní příběhy a je prvním popisem zápletky, která se dnes označuje technickým termínem \"záhada uzavřené místnosti\" či \"záhada zamčeného pokoje\" (v uzavřené místnosti, z níž nebylo možné uniknout se najde mrtvola bez pachatele).", "tgt_summary": "《莫尔凶杀案》是撰写的短篇小说,1841年4月于《》上刊登。莫尔格街凶杀案一般被公认为全世界最早出现的推理小说,故事中的法国侦探杜宾亦成为往后部分推理小说中的主角的重要参考,较著名的包括柯南·道尔的福尔摩斯及阿嘉莎·克莉丝蒂的白罗。", "id": 2856682}
{"src_title": "Antonín Rejcha", "tgt_title": "安东·雷哈", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Antonín Rejcha byl synem staroměstského pouličního hudebníka Šimona Rejchy. Otec brzy zemřel, jeho matka se znovu provdala a chlapce zanedbávala. V 11 letech utekl z domova, nejprve k dědečkovi do Klatov. V patnácti letech se již nadějného flétnisty Antonína ujal jeho strýc Josef Rejcha, který působil jako violoncellista v kapele hraběte Wallersteina ve Švábsku. Naučil se hře na několik nástrojů (klavír, hoboj, příčná flétna), zpěvu, ale také německy a francouzsky. Se strýcem pak byl členem dvorního orchestru kurfiřta a divadelního orchestru v Bonnu. V tomto orchestru hrál na violu i mladý Ludwig van Beethoven. Společně navštěvovali přednášky matematiky a filosofie na zdejší univerzitě. Oba měli stejného učitele hudby, Ch. G. Neefeho, který je zasvěcoval do díla Johanna Sebastiana Bacha. Kromě toho se samostatně se zaujetím vzdělával v hudební teorii.  Když Napoleonova vojska obsadila v roce 1794 Bonn, odešel do Hamburku, kde působil jako učitel hudby a věnoval se intenzivně skladatelské činnosti. Zde zkomponoval mimo jiné i dvě opery na francouzská libreta, ale nepodařilo se mu je uvést na scénu. Nějaký čas pobýval v Paříži (1800–1802) a posléze se usadil ve Vídni. Studoval u Josepha Haydna, získal si přízeň habsburského dvora a seznámil se s významnými skladateli, kteří ve Vídni pobývali (Antonio Salieri, Ludwig van Beethoven, Johann Georg Albrechtsberger, Luigi Cherubini). Jeho kantáta na text Bürgerovy balady \"Lenora\" se stala obětí státní cenzury, která mu znemožnila provedení díla.  Od roku 1808 žil trvale v Paříži. Roku 1818 se oženil s Francouzkou Virginií Enaustovou a v roce 1829 získal francouzské státní občanství. Stal se nejdříve profesorem, posléze i ředitelem pařížské konzervatoře. Jeho žáky na konzervatoři byli mj. Hector Berlioz, César Franck, Charles Gounod, Georges Onslow a soukromým žákem Ferenc Liszt. Stal se významným hudebním teoretikem a jeho spisy ovlivnily několik generací hudebních skladatelů a hudebních vědců v celé Evropě. Za své dílo byl v roce 1835 vyznamenán Řádem čestné legie a stal se členem Francouzské akademie věd a umění.  Zemřel v Paříži 28. května 1836 ve věku 66 let.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Z dnešního pohledu je Rejcha ceněn zejména jako hudební teoretik a pedagog. Většina jeho prací z oboru hudební teorie se dočkala řady vydání. Pojednání o melodii vyšlo v rozmezí necelého století (1814 – 1911) jedenáctkrát. Spolu s naukou o harmonii bylo přeloženo do italštiny a ještě s dalšími dvěma díly také do němčiny. V Nauce o kontrapunktu provedl Rejcha nejradikálnější zásah do stavby fugy, a to i prakticky svými 36 fugami pro klavír a pojednáním O novém systému fugy. Rejchova teoretická díla znal a studoval i Bedřich Smetana.  Z další Rejchovy tvorby se dodnes hojně uplatňují dechová kvinteta a komorní skladby pro nejrůznější nástrojové kombinace: pro tři flétny, pro čtyři lesní rohy a podobně. Jeho jevištní díla nezískala žádný větší ohlas ani oblibu.  Systematický katalog Rejchova díla zatím neexistuje a to i z toho důvodu, že jeho rukopisy jsou rozesety po celé Evropě. Rejcha sice některým svým dílům přiděloval opusová čísla (dosáhl počtu 107), ale činil tak nesystematicky a náhodně. Velké množství jeho děl uchovává pařížská knihovna \"Bibliothéque Nationale du Conservatoire a de l ́opera\", která svůj seznam zveřejnila. Řada rukopisů Rejchových skladeb se nachází i v českých archivech. O tematický katalog se pokusila Olga Šotolová v roce 1977, ale i ten je neúplný. Následující seznam je tedy pouze výběrem nejzajímavějších skladeb autora a měl by dát představu o šíři skladatelova záběru. O úpravy a realizace mnohých Rejchových skladeb, mj. kantáty Lenora, Rekviem, Nového žalmu, Variací pro violoncello a orchestr, šesti symfonií a dalších komorních vokálních i instrumentálních skladeb, se zasloužil Stanislav Ondráček.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antonín Rejcha (Anton, také Antoine Reicha) (27. února 1770, Praha-Staré Město – 28. května 1836, Paříž) byl český hudební skladatel, pedagog a hudební teoretik.", "tgt_summary": "安东·雷哈(,,1770年-2月26日-1836年-5月18日),波西米亚作曲家,音乐理论家,音乐教育家。", "id": 1140205}
{"src_title": "Plavání (sport)", "tgt_title": "競技游泳", "src_document": [{"title": "Historie plavání.", "content": "Počátky plavání sahají až do prehistorické doby. Avšak závodní plavání začalo být v Evropě populární až kolem roku 1800 a to pouze ve stylu zvaném prsa. Kraul, neboli volný způsob, byl představen až v roce 1873 Johnem Arthurem Trudgenem, který ho okopíroval od amerických Indiánů. Závodní plavání není založeno jen na fyzické síle, ale současně i na technice, která tvoří cca 50 % rychlosti plavce.  V roce 1896 se plavání poprvé objevilo na letních olympijských hrách v Aténách. V roce 1904 byl plavecký způsob prsa zařazen jako olympijská disciplína. Delfín, neboli motýl byl představen poprvé jako varianta způsobu prsa, ale v roce 1952 byl tento způsob uznán za samostatný.", "section_level": 1}, {"title": "Závodní tratě jednotlivců.", "content": "Tratě, na kterých závodí jednotlivci na Mistrovství světa v plavání, jsou: V olympijském programu chybí závody na 50m s výjimkou disciplíny 50m volný způsob. Závod na 800m volný způsob je na Olympijských hrách určen pouze pro ženy a 1500m volný způsob pouze pro muže. 100m polohový závod se plave pouze na Mistrovství světa v plavání v krátkém bazénu.", "section_level": 1}, {"title": "Závodní tratě štafet.", "content": "Závodí se i ve štafetách, buď kraulové nebo polohové. V polohové štafetě každý člen družstva plave jiným plaveckým způsobem. Plavci v polohové štafetě plavou v pořadí znak, prsa, motýl a kraul. Ale pokud polohový závod plave jeden plavec, plave v pořadí motýl, znak, prsa a kraul. V olympijském programu a v programu MS jsou štafety na 4×100m polohově a 4×100m a 4×200m volný způsob.", "section_level": 1}, {"title": "Plavecké bazény.", "content": "Existují tři druhy bazénů, ve kterých se závodí a to dva krátké bazény (25yd a 25m) a dlouhý bazén (50m). Plavání na krátkém bazénu je rychlejší přibližně o 1 sekundu na každých 50m díky obrátce. Mistrovství světa v plavání a Mistrovství Evropy v plavání se pořádá na obou metrových bazénech. Na yardovém bazénu se závodí zejména v USA. Letní olympijské hry se pořádají pouze na dlouhém bazénu. Od toho také vzniklo označení olympijský bazén. V současnosti je tímto termínem označován bazén o rozměrech 50m×25m×2,5m, který má deset plaveckých drah.", "section_level": 1}, {"title": "Dálkové plavání.", "content": "Zvláštní kategorií plavání je dálkové plavání, které se obvykle provádí v přírodním prostředí. Jedná se o novou olympijskou disciplínu, která byla poprvé na pořadu olympijských her na Letních olympijských hrách 2008 v Pekingu. Olympijskou disciplínou je závod na 10km.", "section_level": 1}, {"title": "Kombinované sporty.", "content": "Plavání je také součástí kombinovaných sportů jako je moderní pětiboj, triatlon a kvadriatlon.", "section_level": 1}, {"title": "Rizika spojená s plaváním.", "content": "Několik desetiletí je znám zvýšený výskyt dýchacích potíží a alergií u závodních plavců, kteří trénují v krytých bazénech s chlorovanou vodou. Studie u rekreačních plavců ukázala na souvislost mezi obsahem chlorovaných látek v ovzduší a zdravotními problémy. Astma je spojováno hlavně s vystavením vedlejším produktům chlorace jako je trichloramin, který může způsobit kromě toho i akutní podráždění spojivek a vyvolat slzení, kašel nebo obtížné dýchání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plavání je sport řízený Mezinárodní plaveckou federací (FINA) a je jedním z plaveckých sportů. Dalšími plaveckými sporty jsou dálkové plavání, synchronizované plavání, skoky do vody a vodní pólo.", "tgt_summary": "游泳(Swimming)是个人或是团体的运动,是整个人在水中前进。场地可能是游泳池或是开放水体(例如海或是湖中)。竞技游泳是奥林匹克运动会运动中,最热门的项目之一,分为蝶泳、仰泳、蛙泳、自由泳及混合泳等。除了个人比赛外,也有四个游泳选手以自由泳或是混合方式进行的接力赛。混合接力赛会由四名选手分别以不同的方式比赛,依序是仰泳、蛙泳、蝶泳及自由泳。每一种游泳姿势都有其特定的技巧,在比赛中,也有针对各游泳姿势的对应规则。也有有关哪些泳衣、泳帽、珠宝以及绷带型式可以在比赛中使用的相关规定。竞技游泳可能会因为游泳而造成运动伤害,例如膝盖或是肩部的肌腱炎,但这项运动有不少健康上的好处。", "id": 1025764}
{"src_title": "Mistrovství světa cestovních vozů", "tgt_title": "世界房車錦標賽", "src_document": [{"title": "Technika.", "content": "Vozy spadají do technické specifikace S2000 a S2000D (pro vozy poháněné naftovým motorem). Jsou přípustné vozy, které mají homologaci jako čtyřmístné a automobilka jich ročně vyrobí alespoň 2500 (určené do běžného prodeje). Obsah motoru je 2000cc, od sezony 2011 budou povoleny i 1600cc turbo. Od sezony 2012 budou povoleny pouze benzínové motory 1600cc turbo, stejné motory jako ve WRC. Jsou zakázány systémy ovládání ventilů (jako VTEC u Hondy nebo Valvetronic u BMW). Na vozech je zakázáno používat materiály jako je titan, keramické materiály a materiály z uhlíkových vláken v případě, že jejích použití není již zavedeno do sériové výroby daného vozu. Dále jsou zakázány systémy pomáhající pilotovi (ABS, ESP, kontrola trakce...).", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "Každý mezinárodní podnik sestává ze dvou závodů (závod 1 a závod 2), každý o vzdálenosti cca 50km. V každém z obou závodů jsou udělovány body pro prvních osm v cíli: 10 pro prvního, 8 pro druhého, 6 pro třetího a dále 5, 4, 3, 2 a 1. O postavení na startu do druhého závodu rozhoduje pořadí v cíli z prvního závodu, jen prvních osm v cíli v opačném pořadí (vítěz startuje jako osmý a osmý v cíli z pole position, další startuji dle pořadí to je 9. ze závodu 9, 10.-10). První čtyři piloti, kteří získali během závodního víkendu nejvíc bodů (součet z obou závodů), dostávají do svého vozu zátěž 40, 30, 20 a 10 kg. Pátý váhu svého vozu nemění. Piloti, kteří v součtu bodů z obou závodů obsadili šesté až osmé místo mohou ze svého vozu odebrat zátěž 5, 10 a 15kg.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mistrovství světa cestovních vozů (WTCC, : \"World Touring Car Championship\") je mistrovství automobilů vycházející ze sériové produkce. Šampionát je pod patronátem Mezinárodní automobilová federace (FIA) a po prvním ročníku v roce 1987, znovu povstal v roce 2005, téměř z popela evropského šampionátu. Mistrovství se účastní nebo účastnili i piloti, kteří jsou známí z jiných motoristických disciplín jako je například Formule 1 nebo Champ Car: Alex Zanardi, Augusto Farfus Jr., Fabrizio Giovanardi, Gabriele Tarquini, Alain Menu, Nicola Larini, Dirk Muller, Jorg Muller, Gianni Morbidelli a mnoho dalších. Ale opravdovým matadorem celé série je Andy Priaulx, vítěz Mistrovství Evropy cestovních vozů (ETCC) 2004 a vítěz WTCC z let 2005 a 2006.", "tgt_summary": "国际汽车联合会世界房车锦标赛(英语:FIA World Touring Car Championship,简称WTCC)是一项由国际汽车联合会(FIA)举办的年度系列场地房车比赛,前身即为欧洲房车锦标赛,第一届于1987年举办,及后却因财政问题一直停办,直至2005年复办至今。每年约有3至4支车厂参赛,经过10至12站的比赛,每站赛两个回合,来竞争年度总冠军的宝座。比赛采用超级2000规格的车辆,必需以量产房车(全年最少生产2,500辆)为基础,发动机排量不能超过2000cc、转数不超过8,500rpm,二轮驱动,6前速序列式变速器或保留原厂设定齿轮比的5前速手动变速器,前后轮麦弗逊悬吊,禁止使用任何电子辅助驾驶系统(防锁死刹车系统 (ABS)、加速防滑控制系统 (ASR)、循迹控制系统 (TCS)、车身动态稳定系统 (ESP)等);2011年改制前引擎必须采用自然吸气方式,2011年修改为容许使用1,600cc涡轮增压引擎。", "id": 813197}
{"src_title": "Torosaurus", "tgt_title": "牛角龍屬", "src_document": [{"title": "Popis a velikost.", "content": "\"Torosaurus\" byl popsán O. C. Marshem roku 1891 podle fosiliní objevených ve Wyomingu (USA), první (typový) druh byl pak pojmenován \"Torosaurus latus\". Byl to mohutný čtyřnohý býložravec, který dosahoval délky asi 8 až 9 metrů a hmotnosti zhruba v rozmezí 4 až 6 (možná ale až 9,7) tun. Tím se řadí mezi největší známé rohaté dinosaury vůbec. Jeden z nejlépe zachovaných exemplářů torosaura byl objeven v srpnu roku 2017 na území Colorada.  Podobně velkým druhem byl také jižněji žijící \"Torosaurus utahensis\", jehož fosilie jsou známé zejména ze sedimentů souvrství Ojo Alamo na území Nového Mexika.", "section_level": 1}, {"title": "Velikost lebky.", "content": "\"Torosaurus\" disponoval jednou z nejdelších letbek mezi všemi rohatými dinosaury, a tím i suchozemskými obratlovci vůbec. Ve sbírkách instituce Museum of the Rockies v Bozemanu (Montana) jsou uloženy dvě rekonstruované lebky druhu \"Torosaurus latus\" ze souvrství Hell Creek, ktratší má délku 252 cm a delší 277 cm. Jedná se tedy o nejdelší známou dinosauří lebku vůbec, pokud bereme v potaz pouze relativně dobře dochované fosilie. Jediným ceratopsidem, který mohl mít ještě delší lebku (o délce zhruba rovných 3 metrů) byl mírně geologicky starší druh \"Eotriceratops xerinsularis\", jehož fosilie byly objeveny v kanadské Albertě.", "section_level": 1}, {"title": "Pouze dospělý triceratops?", "content": "V roce 2009 vystoupili američtí paleontologové John Scannella a Jack Horner s domněnkou, že torosaurus je ve skutečnosti možná jen odrostlým dospělcem samce triceratopse s plně vyvinutým krčním límcem. Ten se měl v průběhu vývoje postupně měnit a plasticky \"protahovat\". Tuto domněnku pak dále potvrzovala odborná studie z roku 2010, podle které byla lebeční kost těchto dinosaurů velmi plastická a morfologicky se měnila až do pozdního věku, kdy se v ní objevila charakteristická „okna\" (výrazné otvory) torosaura. Tento závěr potvrzují i další studie, přestože vědecký konsenzus zatím v této otázce není. V současnosti spíše převažuje názor, že \"Torosaurus\" je skutečným samostatným rodem ceratopsida.", "section_level": 1}, {"title": "V literární fikci.", "content": "\"Torosaurus\" se objevil v některých sci-fi příbězích o cestování časem. V české literatuře se objevuje například v knize \"Poslední dny dinosaurů\", kde stádo těchto mohutných ceratopsidů ohrozí životy hlavních hrdinů, kteří jsou podrážděnými torosaury téměř ušlapáni (se štěstím ale přežijí).", "section_level": 1}], "src_summary": "Torosaurus („Děrovaný ještěr“; často, ale nesprávně překládáno jako \"býčí ještěr\") byl velký ceratopsidní dinosaurus, žijící na konci křídového období na území západu Severní Ameriky. Jméno získal tento rohatý dinosaurus podle skutečnosti, že měl výrazná „okna“ v límcové části lebky (na rozdíl třeba od známého rodu \"Triceratops\", k němuž však podle nové studie možná fakticky náleží).", "tgt_summary": "牛角龙属(属名:\"Torosaurus\")是角龙科恐龙的一属,生存于白垩纪晚期(马斯特里赫特阶)的北美洲,约6880万到6550万年前。化石发现于西部内陆海道西岸,北至萨克其万省,南至德州。牛角龙拥有陆地动物中已知最大型的头颅骨之一,长度为2.6米;只有最近命名的五角龙超越这个数值,长度为3米。", "id": 3025778}
{"src_title": "Cash flow", "tgt_title": "现金流量", "src_document": [{"title": "Obvyklé kategorie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Investiční cash flow.", "content": "Investiční cash flow jsou zejména „investiční výdaje“, tedy např. nákupy strojů, budov, pozemků, patentů apod. Jedná se o výdaje i příjmy způsobené nákupem a prodejem dlouhodobých aktiv. Investiční cash flow je téměř vždy záporné – nadbytek peněz, které podnik vydělá běžnou činností (tj. provozní cash flow) podnik investuje do své obnovy a rozvoje (nakupují nové stroje atd.). Podnik pochopitelně také často investuje půjčené peníze.", "section_level": 2}, {"title": "Cash flow z financování.", "content": "Jedná se o příjmy/výdaje spojené se získáváním nebo vracením zdrojů pro podnikání. Klasicky se jedná o obdržení bankovních úvěrů a jejich splácení, emise dluhopisů a akcií, splácení dluhopisů a výplata dividend. Toto cash flow může být jak kladné, tak záporné, podle toho, jestli si podnik např. spíše zrovna půjčuje na rozvoj nebo daný úvěr splácí. Může být také nulové.", "section_level": 2}, {"title": "Provozní cash flow.", "content": "Jedná se o finanční toky spojené s provozem podniku. Výsledky provozní činnosti (čistý provozní zisk), změny pohledávek u odběratelů, změny dluhů u dodavatelů, změny zásob, atd..  Příklad výpočtu provozního cash flow (čísla jsou smyšlená):  \"Elektrárna měla v uplynulém období tyto finanční toky (v mil. Kč):\"  \"300 uhlí, 1500 příjem, 150 osobní, 100 ostatní, 250 odpisy, 150 pojištění a emisní povolenky. Úroky 50 a daň (pro zjednodušení) též 50.\"  Přímá metoda: 1500 – (300 + 150 + 100 + 150) = 800 (brutto); 800 (brutto) – (50 + 50) = 700 (netto).  Nepřímá metoda: 1500 – (300 + 150 + 100 + 250 + 150) = 550 (EBIT); 550 (EBIT) – (50 + 50) = 450 (EAT); 450 (EAT) + 250 (odpisy) = 700", "section_level": 2}], "src_summary": "Cash flow nebo také peněžní tok je příjem nebo výdej peněžních prostředků. Cash flow za určité období představuje rozdíl mezi příjmy a výdaji peněžních prostředků za toto období.", "tgt_summary": "现金流是货币的真实或虚拟动作。现金流量在财务学和会计学上,是指某一特定时间以内,特定的经济单位在经济活动中为了达到特定的目的而发生的资金流入和资金流出。在会计学里,除了要量度现金流量以外,亦要为将来的现金流量作出合理的估量。现金流量的基本观念就是企业某一段时间内可以立刻拿出来使用的现金。不过,经济活动产生的现金流入和现金流出通常在时间上不匹配,而且经济活动产生的现金流的数量和时间都具有不确定性,因此企业经营者必须致力于管理现金流的缺口,确实控制好现金流量,若现金流量不足将可能很快使企业资金供应短缺而倒闭。", "id": 2992564}
{"src_title": "Glenn Curtiss", "tgt_title": "格倫·柯蒂斯", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "G. H. Curtiss začal s vyděláváním peněz již jako školák ve funkci poslíčka telegrafního úřadu. Svého prvního zaměstnání u fotografické společnosti Eastman-Kodak využil jako jeden z prvních leteckých průkopníků systematickým dokumentováním své činnosti na filmový pás.", "section_level": 1}, {"title": "Cyklista a motocyklista.", "content": "V roce 1895 si Glenn Curtiss koupil své první jízdní kolo. Účastnil se cyklistických závodů a v roce 1896 zvítězil v New Yorku. Roku 1901 si se zkušenostmi ze závodů otevřel ve svém rodném Hammondsportu na západě státu New York dílnu na výrobu jízdních kol, které prodával pod značkou „Hercules“.  V roce 1902 začal Curtiss vyrábět na přání zákazníků vlastní motocykly osazené lehkými jednoválcovými motory, které sám konstruoval. V roce 1903 uvedl na trh jako první americký výrobce motocykl s dvouválcovým vidlicovým motorem nazvaný „Hercules–Twin“. Koncem roku 1903 změnil název firmy, která nyní nesla jeho jméno.  V roce 1903 se svým strojem zvítězil v prvním americkém motocyklovém závodě do vrchu, v lednu 1904 stanovil se strojem „V–Twin“ s motorem o objemu 695 cm3 rychlostní rekord 67,3 mil v hodině (108,3 km/h) v závodě na 10 mil.  24. ledna 1907 zajel s motocyklem Curtiss V8 o výkonu asi 40 koní na trati v Ormond Beach na Floridě neoficiální rychlostní rekord 219,4 km/h. Curtiss tak byl až do roku 1911 „nejrychlejším mužem světa“, tento titul uváděly i tehdejší noviny. Tento rekord na motocyklu překonal až 31. srpna 1930 Joseph S. Wright na stroji „OEC Temple“ firmy J.A.P..  Vzduchem chlazený motor vlastní konstrukce byl navržen pro použití v letectví. Motocykl je vystaven v Smithsonian Institution. Curtissův úspěch posílil jeho pověst vedoucího výrobce vysoce výkonných strojů a motorů.", "section_level": 2}, {"title": "Letectví.", "content": "Již od roku 1904 spolupracoval s kalifornským konstruktérem balonů a vzducholodí Tomem S. Baldwinem, kterému dodával pohonné jednotky pro vzducholodě. S vidlicovým motorem Curtiss 9 HP, určeným pro motocykly létala také Baldwinova vzducholoď „California Arrow“, která v roce 1904 v USA uskutečnila první let na uzavřeném okruhu. Šlo o první řiditelnou vzducholoď v USA. V roce 1907, pozval Alexander Graham Bell Curtisse k vývoji vhodného motoru pro stroj těžší vzduchu. Bell představil Curtisse jako „největšího odborníka na motory v zemi“ a přizval jej do své Aerial Experiment Association (AEA).  Po pokusech s kluzáky pak v dubnu 1908 vzlétl první motorový letoun AEA nazvaný Aerodrome No.1, na jehož konstrukci i motoru se Curtiss podílel. Ještě téhož roku létal Aerodrome No.4 „Silver Dart“ s motorem Curtiss o výkonu 37 kW. V březnu roku 1909 pak Curtiss v Hammondsportu založil leteckou továrnu Curtiss Aeroplane Company. V letech 1909–1910 zaměstnával mnoho pilotů jako byli Eugene Ely, Charles K. Hamilton a Hugh Robinson. Letecké soutěže a exhibice napříč Severní Amerikou pomáhaly představit letectví zvědavému publiku. Curtiss plně využil těchto představení k propagaci svých výrobků.  Ještě před I. světovou válkou bylo v Hammondsportu vyvinuto a sestrojeno značné množství typů letadel několika kategorií. Roku 1915 byla na základě značného množství oficiálních zakázek během tří měsíců ve městě Buffalo postavena rozlehlá letecká továrna. V roce 1917 byla označovaná za největší na světě. Do roku 1919 v ní vzniklo přes 5200 letounů, z nichž 3375 bylo cvičných řady JN.  Po válce stavba letadel pokračovala s převažující produkcí létajících člunů, například NC-4 pro US Navy. Roku 1929 továrna Curtiss Aeroplane & Motor Company zaměstnávala 3275 osob. To již došlo ke spojení s motorářskou firmou Wright, založenou Orvillem Wrightem.  G. H. Curtiss z firmy oficiálně odešel již v roce 1921, ale stálé čestné místo v představenstvu si zachoval až do své náhlé smrti 23. července 1930 ve věku 52 let.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Ustanovením Kongresu z 1. března 1933 byl Glenn Curtiss in memoriam vyznamenán Záslužným leteckým křížem (\"Distinguished Flying Cross\"), ten je nyní ve sbírkách Národního muzea letectví a kosmonautiky. V roce 1964 byl uveden do National Aviation Hall of Fame, v roce 1990 do Motorsports Hall of Fame of America, v roce 1998 do Motorcycle Hall of Fame a do National Inventors Hall of Fame v roce 2003.  National Air and Space Museum uchovává sbírku Curtissových originálních dokumentů, sbírku letadel, motocyklů a motorů.  Newyorské letiště LaGuardia se od roku 1929 nazývalo Letiště Glenna H. Curtisse (\"Glenn H. Curtiss Airport\").  Životu a dílu Glenna Curtisse je věnováno i Glenn H. Curtiss Museum v jeho rodném Hammondsportu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Glenn Hammond Curtiss (21. května 1878 Hammondsport – 23. července 1930 Buffalo) byl americký průkopník letectví, zakladatel Curtiss Aeroplane and Motor Company, v současnosti části Curtiss-Wright Corporation.", "tgt_summary": "格伦·哈蒙德·柯蒂斯(Glenn Hammond Curtiss,),美国航空先驱,柯蒂斯飞机与发动机公司的创始人(即柯蒂斯-莱特公司的前身之一)。", "id": 1419134}
{"src_title": "Smělmír Brandorád", "tgt_title": "梅里雅達克·烈酒鹿", "src_document": [{"title": "Smíškův život.", "content": "Smělmír Brandorád se narodil roku 2982 Třetího věku. Jeho otcem byl Saramír Brandorád, pán Rádovska a jeho matkou Esmeralda Bralová, mladší sestra Paladina Brala, otce Pipina. Smíšek neměl sourozence, ale byl neustále se svým bratrancem Pipinem a vycházeli spolu jako bratři. Oba byli blízkými přáteli Froda Pytlíka, a když se Frodo rozhodl na Gandalfovu radu odejít z Kraje, připojili se k němu. Protože byli od začátku své cesty pronásledováni Černými jezdci, vyvedl Smíšek hobity z Kraje cestou přes Starý hvozd. Tam hobiti upadli do zajetí Dědka Vrbáka, ale zachránil je Tom Bombadil. Po odchodu z jeho domu byli znovu zajati, tentokrát Mohylovým duchem, ale opět je zachránil Tom Bombadil. Hobiti si poté z mohyly vzali dýky, které používali jako krátké mečíky. Smíšek tak náhodou přišel ke zbrani, která byla před dávnými věky ukována speciálně proti Pánovi nazgûlů, vládci zaniklé říše Angmar.  Po mnoha dalších nebezpečných dobrodružstvích hobiti za pomoci Aragorna došli do Roklinky, kde se po Elrondově Radě Smíšek s Pipinem přidali ke Společenstvu prstenu a vypravili se s Frodem na cestu do Mordoru. V Roklince byl Smíšek několikrát viděn, jak studuje mapu a plánuje trasu jejich cesty.  Před vstupem do dolů Morie, když se marně snažili otevřít její zamčené dveře, přivedl Smíšek Gandalfa na správné otvírací slovo (\"mellon\"). Když prošli elfským lesem Lothlórienem, Galadriel, Paní z Lesa, každému členu Společenstva věnovala dary. Smíšek s Pipinem dostali ozdobné opasky ke svým mečíkům, elfí pláště a lembas, cestovní chléb elfů.  Po rozpadnutí Společenstva nad Rauroským vodopádem byl s Pipinem svědkem Boromirovy hrdinské smrti, když se je snažil zachránit před skuruty, kteří je chtěli odvléct do Železného pasu. Když se je skřeti pokoušeli zajmout, Smíšek několik z nich posekal svým mečíkem a utrpěl za to vážné zranění na hlavě, takže až do konce života měl na čele hlubokou jizvu. Během skřetího putování byl po většinu času v bezvědomí, takže iniciativu k útěku vyvíjel Pipin. Skuruti byli po dlouhém putování Rohanen pobiti rohanskými jezdci a Smíšek s Pipinem utekli do Fangornského lesa. Tam potkali Stromovouse, nejstaršího z entů. Ve Fangornu jim Stromovous dal pít entí vodu, po níž hobiti vyrostli a stali se nejvyššími hobity v historii Středozemě (měřili 4,5 stopy). Pobouřen jejich vyprávěním o Sarumanově zradě Stromovous svolal Entí sraz, kde se rozhodlo, že enti půjdou do války proti Sarumanovi. Společně s enty dobyli Železný pas a postarali se o Sarumanovu porážku.  Potom vyčkali příjezdu krále Théodena, se kterým pak jeli do Rohanu. Král Théoden byl velmi překvapen, že u bran Železného pasu nalezl hobity, protože pro něj byli jen lidem z pověstí. Rohirové kdysi dávno přišli ze Severu, kde v minulosti žili také předkové hobitů, takže Rohirové byli možná prvními lidmi, kteří se s hobity nějak kontaktovali. Král se také podivoval hobitímu dýmkovému koření.  Když Pipin odjel s Gandalfem do Gondoru, Smíšek se spřátelil s Théodenem a stal se jeho panošem. Společně s Éowyn tajně jeli do bitvy na Pellenorských polích. Tady se v průběhu bitvy střetli s Černokněžným králem Angmaru, vůdcem nazgûlů. Smíšek zezadu nazgûla bodl svoji dýkou z Mohylových vrchů, která mu mohla, jako jedna z mála, ublížit. Díky tomu byl Černokněžný král přemožen Éowyn. Smíšek si oním bodnutím poranil ruku a byl přenesen do Domů uzdravování v Minas Tirith, kde se s Aragornovou pomocí poměrně rychle zotavil. Nemohl však táhnout do Poslední bitvy před branami Mordoru, takže Pipin byl jediným z hobitů, který se jí zúčastnil. Smíšek zůstal v Domech uzdravování, kde se spřátelil s Faramirem, Boromirovým bratrem, který byl po smrti jejich otce Denethora II. posledním gondorským správcem. Faramir byl zejména zvědavý na Smíškovu cestu s paní Éowyn a z jeho vyprávění pochopil, že Éowyn je našťastně zamilována do Aragorna. Díky porozumění se mu podařilo získat si její srdce a Éowyn se později stala Faramirovou ženou.  Smíšek byl poté nastávajícím králem Rohanu Éomerem prohlášen za rytíře Marky a získal čestné přízvisko Holdwine. Za pomoc Éowyn od ní dostal vzácný kouzelný roh z pokladu draka Scathy, který dokáže zastrašit nepřátele a vyvolat naději v srdcích spolubojovníků. Při pohřbu padlého krále Théodena Smíšek hořce plakal, protože král pro něj byl jako otec.  Když se hobiti společně vrátili do Kraje, nalezli ho zpustošený Sarumanem a jeho uprchlíky z Železného pasu. Smíšek s Pipinem se postavili do čela povstání hobitů a v bitvě u Povodí zvítězili. Smíšek s Pipinem pak byli uznáni nejvyššími hobity, co kdy žili. Smíšek se stal pánem Rádovska jako jeho otec. Král Elessar prohlásil pána Rádovska za jednoho z rádců Arnoru. Smíšek z lásky ke králi Théodenovi napsal pojednání Rostlinopis Kraje, kde se věnoval historii dýmkového koření. Byl rovněž autorem několika dalších odborných studií.  Roku 62 Čtvrtého věku přišla zpráva z Rohanu, že král Éomer si přeje před svou smrtí ještě naposled vidět Smíška s Pipinem. Smíškovi bylo tehdy 102 let. Úřad i majetek oba předali svým následovníkům a odjeli do Edorasu a víckrát je v Kraji nikdo nespatřil. V Edorasu Smíšek zůstal až do smrti krále Éomera a pak se s Pipinem vydali do Gondoru, kde dožili poslední roky života. Když zemřeli, byli uloženi do hrobky v Rath Dínenu, po boku krále Elessara, mezi velikány Gondoru.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "Ve filmové trilogii Pán Prstenů od Petera Jacksona Smíška ztvárnil britský herec Dominic Monaghan, známý třeba ze seriálu Ztraceni. Oproti knize se ve Smíškově příběhu objevuje několik rozdílů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Smělmír Brandorád (2982 Třetího věku), známý spíše pod svou přezdívkou Smíšek, je jedna z hlavních postav románové trilogie Pán Prstenů spisovatele J. R. R. Tolkiena. Smíšek je hobit a pochází z Kraje, z části zvané Rádovsko. V Kraji si vysloužil přízvisko Nádherný.", "tgt_summary": "梅里雅达克·烈酒鹿(Meriadoc Brandybuck),简称梅里(Merry),是托尔金的史诗奇幻小说《魔戒》的角色,哈比人,魔戒远征队成员之一。", "id": 2193741}
{"src_title": "Umberto Boccioni", "tgt_title": "翁貝托·薄邱尼", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Během studií v Římě poznal Gina Severiniho, se kterým navštěvoval ateliér Giacoma Bally. Balla ho seznámil s francouzským impresionismem.  V roce 1902 odjel do Paříže, poté v 1903 do Petrohradu. V letech 1906–1908 pobýval v Padově a Benátkách. V Miláně se později seznámil s dalšími malíři Carlem Carrou a Luigim Russolem a básníkem Filippem Tommasem Marinettim, kteří výrazně ovlivnili jeho uměleckou tvorbu. V roce 1910 vydal Boccioni, Russolo, Carrà, Severini a Balla \"Manifest futuristických malířů\". V roce 1912 publikoval Boccioni \"Technický manifest futuristických sochařů\" a roku 1914 \"Futuristický manifest malířů a sochařů\".  Se Severinim odjel roku 1911 do Paříže, kde poznal Pabla Picassa, George Braqua a Reného Dufyho. Boccioni měl významný podíl na první futuristické výstavě v pařížské galerii v roce 1912, jež putovala do Londýna, Bruselu a Berlína. Vystavoval o rok později v Galerii de la Boetie v Paříži své originální futuristické skulptury.  Těsně předválečné obrazy ukazují vliv Paula Cézanna. Roku 1914 pak vydal v Miláně knihu \"Pittura scultura futuriste: dinamismo plastico\", vynikající studii o novém uměleckém směru. Téhož roku odešel dobrovolně na frontu, kde v roce 1916 zemřel na následky zranění při pádu z koně při vojenském cvičení. Bylo mu 33 let.  Jeho spisy \"Opera completa\" sebral a opatřil předmluvou Marinetti v roce 1927.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Rané obrazy do 1910 jsou ještě znatelně ovlivněny impresionismem, ale v Paříži přešel přes kubismus velmi rychle k futuristickým kompozicím, jaké oslavují pohyb a rychlost. Důrazně pak svém díle negoval impresionismus tím, že odvrhl „postižení okamžiku“ a nahradil tento okamžik akcí. K rozvíjení futuristické myšlenky specifickými způsoby použil kubistické chápání prostoru (mnohopohledovost, fázovitost). Jeho „\"dinamismi plastici\"“ jsou pozoruhodné právě snahou po znázornění věcí a osob v pohybu (parní stroje, automobily a kola). Dynamickou barevností a expresí své malby, v níž se vytrácí ve víru význam předmětu, se Boccioni přiblížil abstraktnímu malířství.", "section_level": 1}, {"title": "Malby.", "content": "V některých obrazech se dostal až na práh abstrakce.", "section_level": 2}, {"title": "Sochy.", "content": "Jsou jedněmi z mála zachovaných Boccioniho plastik, mnoho z nich je známo jen z fotografií. Nezobrazoval postavu jako takovou, ale spíš vzdušnou turbulenci, která ji obklopovala.", "section_level": 2}], "src_summary": "Umberto Boccioni (19. října 1882, Reggio di Calabria, Itálie – 17. srpna 1916, Sorte, Itálie) byl italský malíř, sochař a kritik umění, představitel a hlavní teoretik futurismu. Působil v Katálánii, Miláně a v Římě.", "tgt_summary": "翁贝托·薄邱尼(意大利语:,1882年-10月19日-1916年-8月17日)是意大利的画家、雕塑家以及未来主义提倡者。", "id": 2649901}
{"src_title": "Monstrance", "tgt_title": "圣体光", "src_document": [{"title": "Účel.", "content": "Monstrance od vrcholného středověku slouží k vystavování a uctívání svěcené (tzv. konsekrované) hostie v katolickém kostele. Používá se mimo mši (kromě tzv. \"Missa coram Sanctissimo\"), při tzv. (eucharistickém) výstavu, kdy jsou věřící vyzváni k její adoraci (klanění). Obřad se nazývá adorace Nejsvětější svátosti oltářní, kromě klanění při něm znějí sborové modlitby. Během adorace se připomíná symbolika proměnění hostie v Tělo Kristovo. Dříve se ve svátek Božího Těla pořádala četná eucharistická procesí, v nichž byla monstrance nesena pod baldachýnem (\"nebesy\") nebo vezena na voze. Odtud se pro největší monstrance vžilo označení „procesní“.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Monstrance se pro hostie používají od 13. století, označovaly se termínem \"monstrantia pro corpore Christi\". Tehdy tuto formu uctívání vyvolala svým zjevením řeholnice sv. Juliána z Lutychu (+1258), která rovněž předložila návrh uctívání ke schválení papeži. Brzy byla monstrance uvedena do praxe církevními představiteli některých regionů, a prosazována také řeholníky a řeholnicemi (s monstrancí bývají vyobrazeniSvatý Norbert nebo sv. Klára). Až do té doby se hostie adorovala bez monstrance, legendárním ctitelem byl starozákonní Melchisedech. Nejstarší dochované monstrance pocházejí z Nizozemí (Belgie) a z Porýní a datují se do 2. poloviny 13. století.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled a popis.", "content": "Monstrance se skládá z několika článků: tvoří ji noha, členěná na podstavnou patku (kruhovou plochou či odstupněnou, laločnatou, cípatou či vykrajovanou) a dřík (válcový, šesti- či osmihranný), projmutý ořechem (latinsky \"nodus\") mezi dvěma prstenci. Ořech může mít tvar kulovitý, zploštělý nebo vázový (pak se noha nazývá balustrová). Na noze je vztyčena prosklená schránka, jež má od středověku do renesance skleněný válec nebo čtvercové okénko, v době barokní mívá okénko kasulový tvar.  Gotická architektonická monstrance - má systém věžic, oblouků arkád, vnějších opěráků s vimperky, fiálami a chrliči, připomínající trojlodí či pětilodí gotického chrámu. Skleněný válec je vložený do věže či pod baldachýn mezi opěráky, a proto se monstrance nazývá \"architektonická\". Pod oblouky arkád či ve výklencích nik bývají na soklech umístěny figurky Panny Marie, světců nebo andělů s nástroji Kristova umučení. Na vrcholu může být plastický krucifix, Kalvárie nebo pelikán v hnízdě krmící mláďata svou krví; u vícestupňových věží pod ním ještě ve výklenku Ecce homo, Kristus v hrobě, Pieta. Od pozdní gotiky (kolem 1480) se hostie zvětšuje a vyžaduje skleněné okénko, zpravidla ve čtvercovém architektonickém rámečku.  Barokní sluncová monstrance - Původně pravoúhlý rámeček se od barokní doby mění na okénko na oválné, ve tvaru kasulového okénka nebo srdce, zdobí se věncem oblaků mezi anděly či ještě velkou sluncovou paprsčitou svatozáří, podle které se tento typ monstrance nazývá \"sluncová\". Má odlišnou siluetu i modelaci. Dřík nohy může být bez ořechu, tvarován do podoby figury Panny Marie, proroka, světce, archanděla, praotce Jesse s Kristovým rodokmenem, ale také například horníka. Vzácně může mít schránka kompozici Poslední večeře Páně (Augsburg).  Ve schránce je hostie upevněna svisle v držátku zvaném lunula (či melchisedech), ve tvaru ležatého půlměsíce, většinou bývá zajištěna svorkami či pérkem, a s kolejnicemi k vysunutí. Lunula podle liturgického předpisu má být zhotovena ze zlata, může být zdobena drahokamy nebo plastickými okřídlenými hlavičkami andělů.", "section_level": 1}, {"title": "Nejvýznamnější monstrance.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Evropa.", "content": "K největším exemplářům patří monstrance ze španělských chrámů, a to z Avily, Barcelony či Zaragozy, dosahují výšky kolem 3 metrů. K nejcennějším patří monstrance zhotovené celé ze zlata. V současné době se monstrance zhotovují o výšce do 50 centimetrů a bývají méně zdobené, zpravidla materiálem je pouze pozlacený kov, jsou finančně méně nákladné, pouze lunula má být zlatá.", "section_level": 2}, {"title": "Česká republika.", "content": "Nejstarší gotická věžová monstrance ze zlaceného stříbra se dochovala v Sedlci u Kutné Hory a pochází z doby kolem roku 1390. V klášterním muzeu je vystavena její kopie od Jiřího Urbana. Z 15.století pocházejí například monstrance z Mělníka, z Kutné Hory, Mladé Boleslavi,nebo od sv. Michala z Olomouce. Z počátku 16. století monstrance z Malesic u Stříbra, z Bohdanče, Žiželic u Kolína nebo ze Sobotky.  V České republice se dochovaly tři barokní monstrance ze zlata:", "section_level": 2}], "src_summary": "Monstrance (z lat. \"monstrare\", předvádět, volněji demonstrovat), jiným termínem \"custodia,\" je ozdobná prosklená schránka na noze, zhotovená z ušlechtilých kovů (nejčastěji ze zlaceného stříbra), patří k svatému nářadí a nádobí, uctívanému na oltářích katolických chrámů, latinsky zvaným \"Vasa sacra\". V nejstarších dobách (asi od 12. století) sloužila k ukazování svatých ostatků (latinsky \"ostensio\"), byla tedy původně \"ostensorium\", tedy otevřený (zasklený, či křišťálem nebo berylem opatřený) relikviář, také (\"monstrantia pro reliquiis\").", "tgt_summary": "圣体光,也称圣体发光、圣体皓光、圣体光座或圣体显供架,是天主教、旧天主教、圣公宗和信义宗等宗派在一些宗教仪式上面使用的一种祭具,通常为镀金银制品,正中开有一个透明的小窗,用于嵌入圣体,四周呈放射性线条,以表现出“圣体发光”的主题。", "id": 2985502}
{"src_title": "Vincenzo Bellini", "tgt_title": "温琴佐·贝利尼", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Vincenzo Bellini se narodil 3. listopadu 1801 ve městě Catania na Sicílii. Vyrůstal v hudební rodině a byl tzv. zázračné dítě. Traduje se, že v 18 měsících věku zpíval jednu z árií Valentina Fioravantiho. Prvotní hudební vzdělání mu poskytl jeho dědeček. Hudební teorii se začal učit ve dvou letech, hře na klavír ve třech, takže již v pěti letech hrál i náročné klavírní skladby. Jeho první kompozice pochází z doby, kdy mu bylo šest let.  V roce 1819 opustil Bellini své rodné město a začal studovat na konservatoři v Neapoli s finanční podporou města Catanie. Do roku 1822 byl žákem Niccola Antonia Zingarelliho a studoval díla mistrů neapolské operní školy, ale také skladby Josepha Haydna a Wofganga Amadea Mozarta. Zde prožil i velký milostný román s Maddalenou Fumaroli, kdy oba milenci bojovali s nepřízní Maddalenina otce, magistrátního úředníka, který pouhého cembalistu nepovažoval za vhodného ženicha.", "section_level": 2}, {"title": "Počátky skladatelské dráhy.", "content": "Belliniho první opera, \"Adelson e Salvini\", byla provedena na školním představení v divadle konzervatoře. Další opera, \"Bianca e Gernando\", byla hrána s velkým úspěchem již v neapolském divadle Teatro San Carlo. Titulní roli tu zpíval tenorista Giovanni Battista Rubini, kterému Bellini svěřoval role i v dalších letech. Úspěch této opery byl tak velký, že i král, panovník Království obojí Sicílie, porušil dvorní etiketu a tleskal ve stoje. Bellini získal vzápětí objednávku na novou operu pro Teatro alla Scala v Miláně. Výsledkem byla opera \"Il Pirato\" (Pirát), která se stala trvalou součástí světového repertoáru. Při práci na této opeře si Bellini získal i přátelství básníka a operního libretisty Felice Romaniho.  Následující roky strávil Bellini v Miláně. Neměl nouzi o další objednávky. Seznámil se zde s hudebním vydavatelem Giovannim Ricordim, který ho uvedl do salónů vysoké šlechty. Okamžitě byl vyzván, aby zkomponoval operu pro otevření divadla Teatro Carlo Felice v Janově. Bellini však nenapsal novou operu, ale pro tuto příležitost přepracoval svou starší práci \"Bianca e Gernando\" a uvedl ji pod lehce pozměněným názvem \"Bianca e Fernando\" (1828). V lóži tohoto divadla potkal mladou provdanou Janovanku jménem Giuditta Turina, se kterou pak udržoval vztah trvající pět let.", "section_level": 2}, {"title": "Vrcholné období.", "content": "Další opera \"La straniera\" (1828) byla u obecenstva ještě úspěšnější než \"Il Pirato\", ale vyvolala polemiku v tisku pro svůj nezvyklý styl i harmonii. Neustálé modulace do vzdálených tónin vyvolávaly nelibost u konzervativněji zaměřených kritiků a ani sociální podtext libret nebyl jednoznačně přijímán. Opera \"Zaira\", kterou komponoval pro otevření divadla Teatro Ducale (Vévodského divadla) v Parmě, nebyla příliš úspěšná. Zato publikum v Benátkách bylo nadšeno dílem \"I Capuleti e i Montecchi\" (Kapuleti a Montekové), napsaným podle dramatu Williama Shakespeara \"Romea a Julie\".  Roky 1831 až 1835 byly pro Belliniho plné mimořádných úspěchů. V této době zkomponoval svá vrcholná díla. Nejprve to byla opera \"La sonnambula\" (\"Náměsíčná\"). Po ní přišlo jedno ze stěžejních děl světového repertoáru, \"Norma\", tragický příběh druidské kněžky s velkolepou árií „Casta Diva“. Postavu Normy vytvořila při milánské premiéře slavná sopranistka Giuditta Pasta, pro jejíž hlas Bellini tento part napsal, avšak první představení skončilo fiaskem. Pěvkyně byla indisponovaná a Belliniho nepřátelé v hledišti spustili pokřik. Přesto jak \"Náměsíčná\" tak \"Norma\" velmi brzy zahájily vítěznou pouť po všech významných evropských scénách. Opera \"Beatrice di Tenda\" však v roce 1833 v Benátkách propadla a skladatel, navíc zklamaný rozchodem se svou milenkou Giudittou (i když vztah ukončil sám), odešel do Londýna. Po úspěchu oper \"La sonnambula\" a \"Norma\" v divadle Drury Lane sklízel další vavříny v Paříži. Byl jmenován Rytířem čestné legie. Pro divadlo Théâtre-Italien zkomponoval operu \"I Puritani\" (Puritáni), která se pak stala jednou z jeho nejoblíbenějších. Bellini nemohl tušit, že to bude jeho poslední opera.", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí a jeho příčina.", "content": "Vincenzo Bellini zemřel velmi předčasně 23. září 1835 v Puteaux u Paříže ve věku 33 let. Příčinou smrti byl, podle lékařské zprávy, akutní zánět tlustého střeva zkomplikovaný abscesem na játrech. V pařížské Invalidovně se s ním rozloučil 250členný sbor. Byl pohřben nejprve v Paříži na hřbitově Père Lachaise, později byly jeho ostatky převezeny na Sicílii a uloženy v katedrále jeho rodného města Catania. Jeho partitury a memorabilia jsou uchovány v tamějším \"Museo Belliniano\".", "section_level": 2}, {"title": "Význam Belliniho díla.", "content": "Belliniho význam tkví především v jeho vynikající operní tvorbě. Ostatní díla, jak chrámová, tak i sakrální, jsou dnes téměř zapomenuta. V počátcích byl silně ovlivněn Gioacchinem Rossinim, ale již počínaje operou \"Il pirato\" si vypracoval vlastní styl. Snažil se o maximální jednotu textu a hudby. Opustil přísné dělení na recitativy a árie a v daleko větší míře než jeho předchůdci používal zpěvné ariózní recitativy. Mimořádná je jeho melodika. Typické jsou pro něj široce klenuté árie vycházející z několikataktových motivů. To vše je jen podtrženo harmonickou a instrumentační vynalézavostí. Bellini byl ve své době nejvlivnějším italským operním skladatelem. Skladatelé jako Gaetano Donizetti, Giovanni Pacini, Saverio Mercadante i Giuseppe Verdi jej uvádějí jako jednoho ze svých předchůdců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vincenzo Salvatore Carmelo Francesco Bellini (3. listopadu 1801, Catania – 23. září 1835, Puteaux u Paříže) byl italský hudební skladatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů operního stylu bel canto.", "tgt_summary": "温琴佐·萨尔瓦多·卡梅洛·弗朗切斯科·贝利尼(,1801年-11月3日-1835年-9月23日)是一位意大利作曲家。", "id": 1699991}
{"src_title": "Mayon", "tgt_title": "馬榮火山", "src_document": [{"title": "Erupce.", "content": "První záznamy o erupcích jsou doloženy z roku 1616, cyklicky se opakují po několika letech. Většinou se zpočátku projevují vyvrhováním bazaltových pyroklastik, později doprovázených andezitou lávou. Často se tvoří pyroklastické proudy, které se řítí dolů ze svahů a devastují okolní krajinu. Při erupci v roce 1814 bylo zničeno město Cagsava a několik dalších osad a zabito asi 1 200 lidí.  Při erupce erupci v roce 2006 zahynulo přes 1000 lidí. K novému výlevu lávy došlo v pondělí 14. prosince 2006.  Během posledních 400 let proběhlo 55 zaznamenaných erupcí, a to v letech 1616, 1766, 1800, 1814, 1827, 1834, 1839, 1845, 1846, 1851, 1853, 1855, 1857, 1858, 1859, 1860, 1861, 1862, 1868, 1871-72, 1872, 1873, 1876, 1876, 1881-82, 1885, 1886-87, 1888, 1890, 1891-92, 1893, 1895, 1896, 1897, 1900, 1928, 1928, 1939, 1941, 1943, 1947, 1968, 1978, 1984, 1993, 1999–2000, 2001, 2002, 2003, 2004, 2006, 2009, 2013, 2014. Vulkán byl zatím podle měření nejaktivnější v 19. století, ale během prvního desetiletí 21. století o sobě dal vědět už celkem sedmkrát.  13. ledna 2018 došlo k freatické erupci, při níž byl vyvržen sloupec plynů a popela o výšce přibližně 2500 m. Aktivita trvala 1 hodinu a 47 minut. 14. ledna 2018 byl vyhlášen zvýšený – 3. stupeň varování. 16. ledna 2018 byl v provincii Albay vyhlášen stav ohrožení, poté, co proudy lávy dosáhly okrajů šestikilometrové evakuační zóny. 22. ledna 2018 byl zvýšen stupeň varování na čtvrtý, tedy druhý nejvyšší, poté co soka vyvrhla popel do výšky 10 km. Poté, co 27. ledna 2018 se přes provincii Albay přehnaly silné lijáky, začaly být obce v okolí sopky ohrožovány prudkými bahnotoky – lahary.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mayon je aktivní sopka, vypínající se do výšky 2462 m nad zálivem Albay na Filipínách. Je to jedna z nejaktivnějších filipínských sopek. Za posledních 400 let je zaznamenáno přes 50 silných erupcí. Svým klasickým kuželovým tvarem je perfektním příkladem stratovulkánu, podobně jako sopka Fudži v Japonsku. Sopka je centrem biosférické rezervace Albay vyhlášené UNESCO v roce 2016.", "tgt_summary": "马荣火山(英语:Mayon Volcano),是位于菲律宾吕宋岛东南部的活火山,它那近乎完美的圆锥形山体,号称「最完美的圆锥体」,同时也是世界上轮廓最完整的火山,日本富士山仅次于它,且经常被人拿来和日本的富士山相比美,是菲律宾著名的旅游景点,近来的多次濒临喷发,虽然菲律宾政府疏散了附近居民,却反而吸引了许多欲一睹完美火山爆发景象的火山及摄影爱好者。", "id": 1098678}
{"src_title": "Gorgosaurus", "tgt_title": "蛇髮女怪龍屬", "src_document": [{"title": "Zařazení.", "content": "\"Gorgosaurus\" byl pokročilý tyranosaurid, jehož nejbližším příbuzným byl zřejmě rod \"Albertosaurus\". Mezi vývojově blízké rody patřil i \"Daspletosaurus\" a později žijící \"Tyrannosaurus\". Z asijských rodů to byl zejména \"Tarbosaurus\". Dlouho panoval předpoklad, že \"Gorgosaurus\" je totožný s rodem \"Albertosaurus\". Fosílie gorgosaura jsou občas řazeny pod rod \"Albertosaurus\". Zda je toto řazení správné či nikoli je těžké posoudit, neboť neznáme jejich genetický materiál, a tak nevíme, jak blízkými příbuznými ve skutečnosti byli. Ačkoli je přední odborníci na tyranosaury, jako např. Philip J. Currie nebo Karol Sabath, řadí pod dva různé rody (pro něž vytvořili vlastní podčeleď Albertosaurinae), sami uznávají, že jim řazení pod jeden rod (\"Albertosaurus\") nijak zvláště nevadí.", "section_level": 1}, {"title": "Paleoekologie.", "content": "\"Gorgosaurus\" byl poměrně velikým a mohutným predátorem, který pravděpodobně lovil hadrosauridní dinosaury a ornitomimidy (\"pštrosí dinosaury\"), což si mohl dovolit díky dobrým rychlostním předpokladům. Nebezpečné a \"obrněné\" ankylosauridy a ceratopsidy lovil ve stejné době žijící, celkově robustnější rod \"Daspletosaurus\".  Podle výpočtů Asiera Larramendiho a jeho kolegů z roku 2016 mohl mladý (subadultní) jedinec gorgosaura (např. exemplář \"ROM 1247\") vyvinout maximální rychlost v běhu až 58,6 km/h. Představoval by tak jednoho z nejrychlejších teropodních dinosaurů vůbec.", "section_level": 1}, {"title": "Nálezy.", "content": "Tento dravec je jedním z nejlépe známých a prozkoumaných tyranosauridů. Bylo objeveno již více než 20 jeho koster a některé jsou téměř kompletní. Jedna mozkovna asi 72 až 74 milionů let starého jedince, objevená v roce 2003 napovídá možnosti, že tento teropod zemřel na mozkový nádor. U jednoho exempláře byly objeveny také fosilní pozůstatky sklerotikálního prstence, který zřejmě sloužil k vyztužení okohybných svalů. Poměrně slavným jedincem je mládě gorgosaura, které bylo objeveno v kanadské Albertě roku 1922 a dostalo přezdívku \"Elmer\". Teprve v roce 1999 byl nález opět zkoumán a postupně bylo například zjištěno, že tento jedinec zemřel již ve svých pěti letech.", "section_level": 1}, {"title": "Ontogeneze.", "content": "Vědecká studie, publikovaná na konci roku 2019 dokládá, že mláďata gorgosaurů (jako i jiných albertosaurinů a tyranosaurinů) se ve skutečnosti navzájem anatomicky lišila více, než se dříve zdálo. Ukázal to výzkum lebečních kostí juvenilních tyranosauridů, objevených v kanadské Albertě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gorgosaurus („Hrozivý/gorgonský ještěr“) byl velkým tyranosauridním teropodem, který dosahoval délky 8 až 9 metrů a hmotnosti kolem 2,5 až 2,8 tuny. Žil zhruba před 77 až 74 miliony let (ve svrchní křídě) na území dnešního severozápadu Severní Ameriky.", "tgt_summary": "蛇发女怪龙属(属名:),又名魔鬼龙或戈尔冈龙,是兽脚亚目暴龙科恐龙的一属,生存于上白垩纪的北美洲西部,约7650万至7500万年前。化石已在加拿大亚伯达省发现,可能还有美国蒙大拿州。", "id": 2333185}
{"src_title": "Royal Australian Air Force", "tgt_title": "澳大利亚皇家空军", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Předchůdcem RAAF byly Australian Flying Corps založené v roce 1914 jako součást britských Royal Flying Corps. AFC poskytovaly během první světové války podporu britským jednotkám v Iráku, Egyptě, Palestině, ale byly nasazeny také na západní frontě. Po skončení války se AFC v roce 1921 přeměnilo na nezávislé \"Royal Australian Air Force\", jako druhé letectvo světa organizačně zcela nezávislé na pozemních a námořních silách, po britském Royal Air Force.  Na začátku druhé světové války se Australané zapojili do společného výcvikového programu letectev Commonwealthu (\"Empire Air Training Scheme\"). Cílem tohoto programu bylo připravit v co nejkratší době co největší počet pilotů ze všech částí britského impéria pro předpokládanou válku s Třetí říší a jejími spojenci.  Celkem bylo v průběhu války pod britským velením nasazeno 19 australských perutí. Většina jednotek byla umístěna na Britských ostrovech, ale některé ve Středomoří a Severní Africe. Australané také tvořili posádky bombardérů v britských perutích RAF.  19. února 1942 podniklo japonské letectvo nálet na Darwin. Australská vláda tak poprvé pocítila japonské ohrožení a začala se stahováním některých jednotek z Evropy, ačkoliv většina jich v Evropě zůstala až do konce války. Z nedostatku vlastních letounů schopných boje s Japonci Austrálie přistoupila k dovozu britských a amerických. Šlo především o letouny Bristol Beaufighter. Koncem roku 1942 započala výroba prvních v Austrálii vyvinutých stíhacích letounů typu CA-12 Boomerang. RAAF se od roku 1943 významně podílela na znovuzískání ztracených území v Pacifiku. Celkově se bojů druhé světové války účastnilo přibližně 20 000 pilotů RAAF. V australském letectvu v tomto období sloužilo 219 600 lidí, z nichž 11 061 ve válce zahynulo.  Během války v Koreji obdrželo RAAF první proudové letouny Gloster Meteor. Nasazeny byly také transportní letouny k zásobování jednotek OSN. V následném konfliktu ve Vietnamu byly poprvé u RAAF použity vrtulníky Bell UH-1. Dvoumotorové bombardéry English Electric Canberra prováděly až do roku 1972 nálety na jednotky Vietkongu.  V následujících desetiletích se RAAF soustředilo zejména na logistickou podporu jednotek Spojených národů. Zvláštní akcí byla mírová mise v roce 1999 ve Východním Timoru pod vedením australských jednotek. V roce 2003 se australské letectvo účastnilo války v Iráku. Bojové letouny F/A-18 Hornet podnikaly společně s britskými Tornády nálety na cíle v Iráku. Navíc se podílely i na kontrole iráckého vzdušného prostoru. Nasazení v Iráku ovšem vyvolalo ostrou kritiku. Letecká operační skupina 630 () RAAF se od října 2014 podílí na operacích proti hnutí Daeš na území Iráku, a od září 2015 i v Sýrii.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucnost.", "content": "V roce 1996 zahájilo australské ministerstvo obrany program obnovy strojového parku. Jako náhrada za F/A-18 a F-111 bylo u firmy Lockheed Martin objednáno 100 letounů F-35A. Dosluhující tankovací Boeingy 707 budou nahrazeny pěti stroji Airbus A330 MRTT. Bylo objednáno i šest letadel včasné výstrahy Boeing 737 AEW&C \"Wedgetail\". Pro strategickou přepravu měly být do roku 2008 zakoupeny čtyři Boeingy C-17 Globemaster III.", "section_level": 1}], "src_summary": "Royal Australian Air Force (zkratka RAAF) je letectvo Australského svazu. Přímo navazuje na tradice druhého nejstaršího letectva na světě Australian Flying Corps (AFC), vytvořeného 22. října 1912. V současnosti (2012) v RAAF slouží 17 375 vojáků a letectvo provozuje 275 letadel. Od svého vzniku se jeho jednotky zúčastnily obou světových válek, Korejské války i války ve Vietnamu. Posledním bojovým nasazením jednotek RAAF je zapojení do bojů proti Islámskému státu v Iráku počínaje říjnem 2014. Mottem RAAF (stejně jako RAF) je latinské \"Per ardua ad astra\".", "tgt_summary": "澳洲皇家空军(英语:Royal Australian Air Force,缩写为英语:RAAF)是澳洲国防军的空军部队,前身为于1912年3月成立的澳洲飞行队(英语:Australian Flying Corps),为世界上第二支空军,于1921年3月独立成军。", "id": 2450145}
{"src_title": "Paul Tillich", "tgt_title": "保羅·田立克", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Paul Tillich se narodil v rodině luterského faráře Johannese Tillicha. V letech 1898-1904 navštěvoval gymnázium ve městě Königsberg in der Neumark (dnešní Chojna v Polsku) a v Berlíně. Theologii studoval v letech 1904-1909 v Berlíně, Tübingen a Halle. Během studií ho ovlivnili především biblista a systematický theolog Martin Kähler (1835-1912), který ho přivedl k Martinu Lutherovi (k jeho objevu Pavlovy nauky o ospravedlnění a k theologii kříže), a systematický theolog Wilhelm Lütgert (1867-1938), který jej přivedl k filosofii německého idealismu. 1909-1919 v církevní službě; 1911-12 absolvoval učební vikariát v Nauen v Braniborsku, 1912 byl v Berlíně ordinován na duchovního. 1910 doktorem filosofie; 1912 filosofický licenciát na základě prací o F.W.J. Schellingovi; 1916 habilitace v oboru systematické theologie v Halle.  Ve válečných letech 1914-1918 polním duchovním na západní frontě. Válečná zkušenost s blízkostí smrti měla pro jeho osobní život a theologické myšlení závažné důsledky. Tillich na bojištích zažil zhroucení měšťanské kultury a životního stylu 19. století s jeho idealistickou filosofií a liberální theologií. Jestliže do války šel jako monarchista, idealista a puritán, z ní se vrátil jako revoluční socialista, kulturní pesimista a bohémský světák. Mezi lety 1919-1933 Tillich působil na různých universitách v Německu: 1919-1924 je soukromým docentem v Berlíně, kde mj. spoluzakládá kruh náboženských socialistů. 1924 se Tillich stává profesorem systematické theologie v Marburku, kde se přátelil s Rudolfem Ottem; 1925-1929 profesorem religionistiky na Technické vysoké škole v Drážďanech; 1927-1929 čestným profesorem systematické theologie v Lipsku. 1929-1933 řádným profesorem filosofie a sociologie ve Frankfurtu nad Mohanem, kde převzal katedru po Maxi Schelerovi.  V dubnu 1933 jako stoupenec Výmarské republiky a sociální demokrat (členem SPD od roku 1929) propuštěn, v říjnu téhož roku odjíždí na pozvání amerického theologa Reinholda Niebuhra (1892-1971) do Spojených států. V době jeho amerického pobytu (1933-1965) se postupně vypracoval v uznávaného akademika. 1933 začal přednášet na Union Theological Seminary v New Yorku jako Visiting Professor of Philosophy of Religion and Systematic Theology, 1941-1955 Full Professor of Philosophical Theology, 1955-1962 University Professor na Harvardově univerzitě; 1962-1965 působil na theologické fakultě University of Chicago.  V Chicagu Tillich také zemřel, byl pohřben ve svém domově v East Hamptonu na Long Islandu. V roce 1966 byla urna s jeho popelem přenesena do Pamětního parku Paula Tillicha v New Harmony ve státě Indiana, na místo upomínající na ideály utopicko-socialistických komun.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Johannes Tillich (20. srpna 1886, Starzeddel – 22. října 1965, Chicago, USA) byl americký protestantský teolog a filosof náboženství německého původu, jeden z nejvýznamnějších evangelických theologů 20. století. Mezi svými kolegy Tillich vyniká šíří zahrnutí filosofických, religionistických, kulturních, sociologických a psychologických témat do svého teologického díla. Tillich v něm usiloval o to, aby použitím originálních termínů nově interpretoval křesťanskou zvěst s jejími pojmy a symboly, modernímu člověku 20. století většinou již nesrozumitelnými. Tillichovu theologickou pozici je možno označit jako \"třetí cestu\" mezi liberální theologií 19. století, která usilovala o syntézu mezi křesťanstvím a kulturou, a dialektickou teologií, reprezentovanou Karlem Barthem, která mezi soudobou kulturou a křesťanstvím přísně rozlišovala.", "tgt_summary": "保罗·约拿·田立克(Paul Johannes Tillich,1886年-8月20日-1965年-10月22日)田立克是一位基督教存在主义神学家、哲学家、新保罗主义者,被视为美国的存在主义代表人物。", "id": 1859957}
{"src_title": "Jakub Arminius", "tgt_title": "雅各布斯·阿民念", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jakub Arminius, vlastním jménem Jacob Hermanszoon, se narodil v roce 1560 v Oudewateru blízko Utrechtu. Po tragickém mládí, kdy otce ztratil brzy po narození a zbytek rodiny v patnácti, šel sponzorován přáteli studovat do Utrechtu a později na leidenskou a ženevskou univerzitu.  V Leidenu studoval od roku 1574 do roku 1582. Ve škole převládaly názory přiklánějící se k sakramentalismu a pietismu. Osobnosti jako Lambertus Danaeus, Johannes Drusius, Guillaume Feuguereius a Johann Kolmann v něm zaseli myšlenky, z kterých později vyrostla teologie konkurující teologii Kalvínově.  Od roku 1582 Arminius, financovaný amsterdamskými obchodníky, studoval v Ženevě u Theodora Bezy, Kalvínova následovníka, který byl v té době mezi reformátory velmi vážený.Roku 1588 byl ordinovaný za kazatele v Amsterdamu, kde kázal v „starém sboru“, který hrál v církevním životě města důležitou roli. V roce 1590 si vzal za manželku Lijsbet Reael, pocházející z aristokratické rodiny. Tento svazek ještě zvýšil jeho vliv na mocné obchodníky a představitele města. V roce 1603 získal doktorát na univerzitě, kde se jeho studium teologie vlastně začalo, v Leidenu. Tam pak také působil jako kazatel, učitel teologie a dokonce jako rektor univerzity.  19. října 1609 zemřel Jakub Arminius přirozenou smrtí ve věku 49 roků.", "section_level": 1}, {"title": "Teologie Jakuba Arminia.", "content": "Jeho názory jsou jasně vyloženy v jeho „Vyhlášení stanovisek“ (1608): Existují čtyři Boží výnosy:  Armniniovo vlastní učení bylo zformulováno až po jeho smrti. V roce 1610 bylo vydáno dílo 46 arminiánských kazatelů „Remonstrace“ (protest). Jeho jádro tvoří pět výroků o spáse:  Arminiovo učení tak vytvořilo jakousi protiváhu kalvinismu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jakub Arminius (nizozemsky Jacob Hermanszoon; 10. října 1560, Oudewater – 19. října 1609, Leiden) byl holandský protestantský teolog, profesor teologie na Leidenské univerzitě a zakladatel arminianismu.", "tgt_summary": "雅各布斯·阿民念(Jacobus Arminius)(1560-1609),(其姓通用译法为“阿米纽斯”,“阿民念”为特殊人名译法,又译亚米纽斯,亚米念,阿米念,阿明尼乌,阿米尼乌斯),荷兰新教神学家,阿民念主义创始人,阿民念的思想,影响了循道宗、浸信宗、福音派等宗派。", "id": 2388695}
{"src_title": "Nancy", "tgt_title": "南锡", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Od 11. století bylo Nancy hlavním městem vévodství lotrinského. První významnou historickou událostí byla bitva u Nancy, ve které při obléhání města a pokusu o jeho dobytí v roce 1477 padl burgundský vévoda Karel Smělý.  Za vlády Karla III. a Leopolda se město dále rozšiřovalo. Zaujímalo také významnou pozici v oblasti kultury. Roku 1737 věnoval francouzský král Ludvík XV. vévodství lotrinské svému tchánovi a svrženému polskému králi Stanisławu Leszczyńskému. Ten nad zemí vládl jako osvícený panovník až do své smrti v roce 1766, kdy se vévodství vrátilo zpět pod francouzskou korunu.  Od roku 1778 je Nancy sídlem biskupství.  Po vzniku Německého císařství následkem prusko-francouzské války v roce 1871 zůstalo Nancy součástí Francie, na rozdíl od Alsaska a departementu Moselle s městy Štrasburk a Mety, které připadly Německu. Pro Nancy to znamenalo začátek zlaté éry, protože do něj z obsazených oblastí přišlo mnoho lidí, kteří odmítali přijmout německé občanství. Okolo roku 1900 se z Nancy do zbytku Francie začalo šířit secesní hnutí (francouzsky \"art nouveau\"). Jeho nejznámějšími představiteli zde byli Émile Gallé, Antonin Daum, Louis Majorelle, Victor Prouvé a Eugène Vallin. Ve městě se nacházela řada předních uměleckých dílen pracujících se sklem.  V průběhu první světové války bylo město mnohokrát cílem útoků německého dělostřelectva dlouhého dosahu, což způsobilo velké materiální škody.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Stanislavovo náměstí (francouzsky \"Place Stanislas\"), pojmenované po polském králi a lotrinském vévodovi Stanisławu Leszczyńském, náměstí Place de la Carrière a Náměstí aliance (\"Place d'Alliance\") byla v roce 1983 pro svou mimořádnou historickou hodnotu zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO. Další památky:", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Nancy je domovem fotbalového klubu AS Nancy-Lorraine.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nancy [nãsi:] (německy zastarale \"Nanzig\") je město na východě Francie v departementu Meurthe-et-Moselle a regionu Grand Est. Žije zde obyvatel, po Metách je druhým největším městem Lotrinska. Nancy je také pátým největším univerzitním městem Francie. Jeho tři náměstí jsou zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "南锡()是法国大东部大区默尔特-摩泽尔省的首府,位于法国东北部。城市处于默尔特河河边,距离默尔特河上游与摩泽尔河交汇点几千米远。南锡距离巴黎东部281千米远,距离斯特拉斯堡西部116千米远。", "id": 1549399}
{"src_title": "Jakub I. Stuart", "tgt_title": "詹姆士六世及一世", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se 19. června 1566 v Edinburghu jako jediný syn skotské královny Marie a Jindřicha Stuarta, vévody z Albany, běžně známého jako lord Darnley. Jeho nástupnické právo k anglickému trůnu bylo odvozeno od jeho prababičky Markéty Tudorovny, starší sestry Jindřicha VIII.  Jakubův otec byl zavražděn 10. února 1567 v Edinburghu. Marie byla jako královna nepopulární a její sňatek s Jamesem Hepburnem, který byl podezříván ze spoluúčasti na smrti jejího manžela, tuto neoblíbenost jen zvýšil. V červnu 1567 ji protestantští vzbouřenci zajali a uvěznili. V červenci byla přinucena abdikovat ve prospěch svého syna Jakuba, jehož regentem byl stanoven James Stewart, hrabě z Moray. Jakub byl svěřen do péče hraběte a hraběnky z Maru. Formálně byl ve věku třinácti měsíců korunován jako Jakub VI. a v souladu s přesvědčením většiny skotské šlechty byl vychováván v protestantském duchu.  Roku 1568 se Marii podařilo z vězení uniknout, ale po porážce v bitvě u Langside byla nucena uprchnout do Anglie, kde byla krátce nato Alžbětou uvězněna. 22. ledna 1570 byl hrabě z Moray zabit a Jakubovým regentem se stal Matthew Stewart, hrabě z Lennoxu, který asi po roce zemřel na následky zranění. Další regent John Erskine zemřel v říjnu 1572 na otravu jídlem. Po něm byl regentem ustanoven bratranec Jakubova otce Esme Stewart, hrabě z Lennoxu, kterého Jakub v červnu 1581 jmenoval vévodou.  Výchovu malého Jakuba zajišťovali různí opatrovníci a pěstouni, jako např. Peter Young a dramatik a humanista George Buchanan. Zpočátku Jakub Buchanana neměl rád, později však byl na jeho výchovu hrdý. Byl to právě on, kdo vštípil mladému králi přesvědčení o božské královské moci, podle níž se snažil vládnout nejen Jakub, ale i jeho následovníci.  Vychovatelé vypěstovali v mladém Jakubovi vztah k umění a poezii. Četl díla latinských a řeckých autorů a zajímal se i o divadlo, hlavně hry Williama Shakespeara, vzdělával se, studoval umění, teologii a sám psal poezii. Roku 1584 vydal svoji první sbírku básní, v níž projevoval oddanost bohu, která se odrážela i ve způsobu jeho vlády. Jeho pozdější manželka Anna Dánská s ním sdílela podobné zájmy v umění.", "section_level": 1}, {"title": "Skotsko.", "content": "Vévoda z Lennoxu nebyl mezi skotskou šlechtou oblíben. V srpnu 1582 protestantská hrabata Gowrie a Angus vylákali Jakuba na hrad Ruthven, tam ho uvěznili a přinutili vévodu z Lenoxu prchnout ze země. Poté, co byl v červnu 1583 Jakub propuštěn, převzal (ač ješt mlád – byl teprve šestnáctiletý) moc nad Skotskem do vlastních rukou. V letech 1584 až 1603 vybudoval mladý král efektivní vládu a urovnal spory mezi šlechtici. Hlavním pomocníkem mu byl John Maitland, který vedl vládu až do roku 1592. Roku 1586 podepsal s Anglií mírovou dohodu z Berwicku. Tato dohoda a poprava jeho matky pomohla připravit cestu k jeho pozdějšímu nástupu na anglický trůn.", "section_level": 1}, {"title": "Anglie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počáteční období.", "content": "V posledních letech Alžbětiny vlády probíhala mezi Jakubem a sirem Robertem Cecilem, hlavním představitelem anglické vlády, tajná korespondence, která měla připravit klidné předání anglického trůnu Jakubovi. Alžběta zemřela 24. března 1603 a odpoledne byl Jakub prohlášen anglickým králem. Jakub se vydal do Londýna, aby se ujal anglického trůnu. Byl korunován 25. července.  Navzdory hladkému předání moci a vřelému přijetí musel Jakub v počátečním období čelit dvěma spiknutím. To vedlo mimo jiné k uvěznění lorda Cobhama a Waltera Raleigha. Vzbouřenci předpokládali, že Jakub bude provádět reformy a byli pobouřeni tím, že tajná královská rada zůstala, tak jak bylo dojednáno mezi Jakubem a Cecilem, beze změny. Jakub ji nicméně později rozšířil o své spojence Jindřicha Howarda, Thomase Howarda a dalších pět skotských šlechticů. V počátečním období řídil každodenní správu země Robert Cecil, který byl později jmenován hrabětem ze Salisbury. Jakub se tak mohl věnovat otázkám personální unie, zahraniční politice a svým zálibám, především lovu.  Jakubovou ctižádostí bylo vytvoření personální unie Skotska a Anglie, aby tak vzniklo jednotné království s jedním panovníkem, jedním parlamentem a jednotnými zákony. Tento plán se setkal s odporem v obou zemích. V dubnu 1604 Dolní sněmovna odmítla na základě právních rozborů jeho požadavek, aby byl titulován jako \"král Velké Británie\".  V zahraniční politice byl Jakub úspěšnější, když se mu podařilo ukončit anglo-španělskou válku. V srpnu 1604 díky diplomatickým schopnostem Roberta Cecila a Jindřicha Howarda byla podepsána mírová dohoda mezi oběma zeměmi. Možnost provozovat katolické bohoslužby, což byl hlavní zájem Španělska, byla v Anglii tolerována. V době jeho vlády docházelo k expanzi anglického obchodu a vlivu především prostřednictvím Východoindické společnosti. Byla například vybudována anglická osada v Indonésii.", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy s parlamentem.", "content": "V předvečer úvodního jednání parlamentu 5. listopadu 1605 byl ve sklepení Westminsterského paláce dopaden Guy Fawkes nedaleko od sudů naplněných střelným prachem. Byl jedním ze členů spiknutí střelného prachu, kteří chtěli následující den vyhodit do vzduchu budovu parlamentu a zabít tak krále i členy parlamentu. Spiklenci byli odhaleni a Fawkes byl po mučení popraven.  Spolupráce mezi králem a parlamentem po odhalení spiknutí byla odchylkou od běžných vztahů. V červenci 1604 Jakub rozpustil jednání parlamentu poté, co nezískal podporu ani pro personální unii ani pro finanční subvence. V dalším období jeho vlády se Jakub potýkal s finančními problémy způsobenými inflací a nekompetencí jeho úředníků. V únoru 1610 Robert Cecil předložil plán, který zahrnoval předání deseti královských koncesí parlamentu za schválení jednorázového příjmu ve výši 600000 liber a pravidelného ročního příspěvku ve výši 200000 liber. Následná jednání nevedla k výsledku, Jakub ztratil trpělivost a 31. prosince 1610 parlament rozpustil. Podobně se zachoval i roku 1614, kdy rozpustil jednání parlamentu po dvou týdnech neúspěšného jednání o zvýšení příjmu dvora. Jakub pak vládl bez parlamentu až do roku 1621. Z finančních důvodů vytvořil šlechtický titul baronet.  Za vlády Jakuba I. se politická situace v Anglii stabilizovala, lid mu však vyčítal téměř sedm let vlády bez parlamentu; je ale pravda, že jeho rádce, Robert Cecil, se snažil nastolit reformy, které přerušila jeho smrt. Cecilův nástupce lord Buckingham posílil absolutismus a byl odpůrcem puritánů, požadujících laickou církev. Jakub se obával zásahů parlamentu do státní politiky. Parlamentu a lidem se jeho praktiky s božskou mocí nelíbily. Později měl Jakub spory s parlamentem ohledně financí, potřeboval totiž splatit dluhy po Alžbětě I. Parlament se však vždy obhájil, neboť argumentoval v souladu se zákonem.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "Za Jakubovy vlády začala od roku 1621 kolonizace amerického kontinentu, hlavně Severní Ameriky, a to především přesídlenci z řad nespokojených puritánů.  Jakubovu zahraniční politiku charakterizují především ústupky Španělsku. Věno ze sňatku mezi Jakubovým synem Karlem a španělskou princeznou Marií bylo dalším možným zdrojem příjmů. Tento svazek měl také pomoci udržet mír se Španělskem a vyhnout se tak válečným výdajům. Výhody této politiky mohly být využity po dobu, kdy probíhala tato jednání a byl to zřejmě důvod, proč Jakub jednal o tomto svazku téměř deset let.  Počátek třicetileté války Jakubova mírová jednání ohrozil. Jeho zeť Fridrich Falcký, jenž byl na podzim roku 1619 zvolen a korunován českým králem, byl již následujícího roku 1620 z Čech vyhnán Ferdinandem II. Jakub svolal na rok 1621 jednání parlamentu, aby získal prostředky na válečné tažení na podporu svého zetě Fridricha. Dolní sněmovna odsouhlasila finanční podporu, ale ve výši, která nedostačovala na financování odpovídající výpravy, a dále připomněla příjmy, které Anglie získávala v době vlády Alžběty z přepadávání lodí dovážejících zlato z Ameriky. Tato připomínka jasně směřovala proti Španělsku. V listopadu 1621 skupina šlechticů vydala petici, v níž požadovala vyhlášení války Španělsku a požadavek, aby se princ Karel oženil s některou z protestantských princezen. Jakub jim odpověděl, aby se nepletli do královských záležitostí. To vyprovokovalo mezi členy dolní komory vydání prohlášení požadující dodržování práva na svobodu projevu. Jakub tento protest odmítl a parlament znovu rozpustil.  Roku 1623 se princ Karel v doprovodu vévody z Buckinghamu vydal tajně do Španělska, aby přímým jednáním dohodli jeho sňatek s Marií. Té se ale Karel nelíbil a Španělé navíc požadovali, aby Karel konvertoval ke katolické víře a zůstal ve Španělsku jeden rok jako rukojmí. Karel a vévoda z Buckinghamu se po neúspěšném jednání vrátili do Anglie, vzali politiku vůči Španělsku do svých rukou a chtěli vyhlásit Habsburkům válku. Pro shromáždění dostatečných prostředků na jejich financování bylo svoláno jednání parlamentu na únor 1623. Jakub nechtěl válku proti Španělsku vyhlásit, hlavní politickou silou se však již stával jeho syn Karel podporovaný vévodou z Buckinghamu.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život a zájmy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zájem o lov a zvířata.", "content": "Jakub I. miloval lov. Pokud se nemohl zúčastnit této zábavy, míval mrzutou náladu, když si však vyjel do lesů, zapomínal na celý okolní svět, lov byl jeho největší vášní, na kterou plýtval časem a financemi. Zvláštně se choval ve chvílích, když se mu podařilo skolit jelena – tu údajně seskočil s koně, prořízl ulovenému zvířeti hrdlo a krví pomazal tváře dvořanů, kteří ho provázeli. Měl rád i kohoutí zápasy a souboje býků či medvědů. Rád se kochal i pohledem na svou zoologickou sbírku – choval lvy, krokodýly, antilopy, velbloudy a další exotická zvířata.", "section_level": 2}, {"title": "Literární činnost.", "content": "V letech 1597 až 1598 Jakub napsal dvě knihy – \"The Trew Law of Free Monarchies\" a \"Basilikon Doron\", ve kterých pojednával o ideologických základech monarchie. V \"Trew Law\" vyjádřil myšlenku o božském původu králů, kteří jsou tímto postaveni na úroveň nad ostatní obyvatele. Kniha popisuje absolutistickou monarchii, kde panovník vydává zákony královským výnosem, ale měl by zároveň brát ohled na tradici a Boha. Jakub zde mimo jiné uvádí, že panovník je vlastníkem svého království. \"Basilikon\" obsahuje praktické rady pro správu království a byl určen jako soubor rad pro jeho syna Karla. Je považován za jedno z nejlepších Jakubových děl.  Král Jakub I. Stuart byl významný intelektuál a kromě shora uvedených prací o způsobu vlády zasahoval i do debaty o teologických otázkách. Nečinil tak však s náležitým taktem a od Jindřicha IV. Francouzského si vysloužil cejch „nejmoudřejší hlupák v celém křesťanstvu\". Napsal řadu teologických pojednání, především spis \"Daemonologie\", který byl vytištěn roku 1597 ve Skotsku (v Edinburghu) a v němž hájil pronásledování čarodějnic. Čtyři jeho teologické traktáty zařadila katolická církev na Index zakázaných knih.", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy s muži.", "content": "Jakub měl blízké vztahy s několika muži, především Esme Stewartem, hrabětem z Lennoxu, Robertem Carrem, hrabětem ze Somersetu a Jiřím Villiersem, vévodou z Buckinghamu. Někteří historikové vyvozují z jeho korespondence s nimi, že byl homosexuál nebo bisexuál. Ve skutečnosti je tato skutečnost zahalena nejasnostmi. V době, kdy mu bylo 23 let, podnikl Jakub se svými muži dobrodružnou výpravu na záchranu své budoucí manželky Anny. Později se vzali a měli spolu několik dětí. Je také doložen Jakubův dvouletý vztah s Annou Murrayovou. Na druhé straně při obnově Apethrope Hall v letech 2004 až 2008 byla objevená tajná chodba mezi jeho ložnicí a ložnicí jeho oblíbence Jiřího Villierse.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Pro zajištění nástupnictví se Jakub rozhodl hledat vhodnou manželku. Vybral si čtrnáctiletou Annu Dánskou, mladší dceru protestantského dánského krále Frederika II. Krátce po dojednání sňatku vyplula Anna do Skotska, ale bouře zahnala její loď k norskému pobřeží. Když se tato zpráva donesla Jakubovi, vyrazil do Leithu, aby Annu doprovodil do Skotska osobně. Pár byl oddán 23. listopadu 1589 v biskupském paláci v Oslu a po krátké době se vrátil do Skotska. V počátečním období jejich vztahu projevoval Jakub Anně náklonnost, nicméně v letech 1593 až 1595 měl vztah s Annou Murrayovou, kterou označoval za svou milenku. Z manželství Jakuba a Anny Dánské vzešly tři děti:", "section_level": 2}, {"title": "Soudobé veřejné mínění o Jakubovi.", "content": "Jakub byl vzdělaný a inteligentní muž, některé povahové rysy mu však vynesly pověst podivína. Král měl nevyrovnanou povahu, v níž se střídaly chvíle veselého a přívětivého chování s mrzutými náladami, možná trpěl maniodepresivní psychózou. Za podivné bylo označováno Jakubovo voyeurské chování. Navštěvoval ložnice čerstvě ženatých dvořanů a kladl jim dotěrné otázky, týkající se intimních detailů z jejich svatební noci. S rozpaky byla u dvora přijímaná i jeho homosexualita a zájem o magii. Král Jakub získal za svého života pověst nesympatického, svárlivého a netaktního muže.  Ani u veřejnosti nebyl obraz Jakuba I. příliš lichotivý. Za jeho vlády došlo k mnohým skandálům (např. tajný sňatek, útěk a uvěznění Jakubovy sestřenice Arabelly Stuartovny), čarodějnickým procesům, úplatkářským aférám (úplatkářství lorda ze Suffolku), k neúspěšným pokusům o reformu státní správy a financí, k prodejům šlechtických titulů a k hospodářské stagnaci.  Z dnešního hlediska jsou zvláště povážlivé jeho aktivity při pronásledování čarodějnic. Profesor Vladimír Vondráček o tom napsal: „Jakub I. začal hned po svém nastoupení na anglický trůn pilně pronásledovat čarodějnice. Byl v tom »odborníkem«, sám napsal pojednání o čarodějnictví. Byl vůbec velmi učený, jiné jeho vlastnosti byly ovšem méně chvalitebné. Ač po svém nastoupení na anglický trůn přestoupil – syn horlivé katoličky Marie Stuartovny – k anglikánství a zaujal tím nepřátelský postoj nejen ke katolíkům, ale i k puritánům, nicméně byl proniknut pochmurným duchem puritánství a zejména jeho vírou v ohromnou moc satanovu. Rád prý býval při výslechu osob obviněných z čarodějnictví. Mučeným čarodějnicím prý přikazoval, aby mu zpívaly nápěvy, jež zaznívají při ďábelských průvodech. Nesmírně se zaradoval, když od jistého obviněného uslyšel, že ho ďábel nazývá mužem božím a svým úhlavním nepřítelem.\"  Někteří jeho současníci se však o Jakubovi I. vyjadřují pozitivně, např. tehdejší benátský velvyslanec ho označil za muže vysoké inteligence a podle londýnského právníka Rogera Wilbrahama byl tento král ostrovtipný a vynalézavý člověk s výjimečně dobrou pamětí a přátelskou povahou.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Poslední období jeho vlády bylo poznamenáno vzrůstajícím vlivem vévody z Buckinghamu na Jakubova syna Karla a Jakubovým zhoršujícím se zdravotním stavem. Na počátku roku 1625 se jeho zdravotní stav nadále zhoršil a 27. března 1625 Jakub zemřel na úplavici.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Přes všechny své kontroverzní vlastnosti Jakub nikdy neztratil zájem o to, jak se daří obyvatelům jeho království a obyvatelé se těšili z dlouhého období míru a relativně nízkých daní. Jeho následník Karel přivedl zemi do mnoha válečných dobrodružství. Jakub vštípil svému synovi názor na božský původ králů doplněný pohrdáním parlamentem, který vyvrcholil občanskou válkou. Jakub často zanedbával své vládní povinnosti pro své zábavy, z nichž ho nejvíce těšil lov. Jeho vztahy s muži také snížily autoritu panovníka, kterou tak pečlivě budovala Alžběta.  Stabilita vlády ve Skotsku a v počátečním období vlády v Anglii, stejně tak jako relativně osvícenecký názor na církevní záležitosti a válečná tažení změnily původní protistuartovské názory, pocházející především z období 17. století, na plastičtější obraz jeho osobnosti. Překlad Bible, publikovaný roku 1611, vznikl pod patronací krále Jakuba I. a jeho plný název zní \"Authorized King James Version\" [Schválená verze krále Jakuba]; je oficiálně užíván anglikánskou církví a užívá ho i mnoho církví protestantských.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "James Stewart z Moray (1531)", "section_level": 1}], "src_summary": "Jakub I. Stuart (19. června 1566 – 27. března 1625) byl král Skotska jako Jakub VI. a Anglie jako Jakub I.. Ve Skotsku vládl od 24. července 1567, kdy se ve věku jednoho roku stal nástupcem své matky Marie Stuartovny. Do roku 1578 jeho jménem vládli regenti. 24. března 1603 se stal nástupcem posledního panovníka Anglie a Irska z rodu Tudorovců Alžběty I. Vládl Anglii, Skotsku a Irsku 22 let až do své smrti roku 1625 a často používal titul král Velké Británie.", "tgt_summary": "詹姆士一世和六世(英语:James I and James VI,1566年-6月19日-1625年-3月27日),苏格兰国王,称詹姆士六世(英语:James VI),1567年7月24日到1625年3月27日在位,1603年未婚的英格兰女王伊丽莎白一世逝世后,继承英格兰及爱尔兰王位,称詹姆士一世(英语:James I),1603年3月24日到1625年3月27日在位,开启苏格兰与英格兰及爱尔兰共主邦联的时代。", "id": 910055}
{"src_title": "Joy Adamsonová", "tgt_title": "乔伊·亚当森", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se jako Friederike Victoria Gessnerová v Opavě, v ulici Na Rybníčku čp. 48. Zde žila dvanáct let, poté se s matkou přestěhovala do Vídně. Jejím pradědečkem byl rakouský podnikatel Carl Weisshuhn.  Se svým prvním mužem Viktorem von Klarwillem odcestovala roku 1937 do Afriky, kde poznala svého druhého muže, švýcarského přírodovědce Petera Ballyho. Díky němu začala malovat a stala se z ní výborná kreslířka. Její rozsáhlý cyklus portrétů příslušníků keňských kmenů tvoří dnes stálou expozici Keňského národního muzea v Nairobi. Její poslední muž, George Adamson, kterého si vzala roku 1944, patřil k zakladatelům afrických národních parků. Jeho prostřednictvím se začala starat o malou lvici, kterou se jim oběma po velkém úsilí nakonec podařilo zčásti „znovuzdivočet“ a navrátit do přírody. Její životní příběh popsala v knize \"Příběh lvice Elsy\". Navazující knihu \"Příběh levhartice Penny\" dokončil až spisovatelčin asistent. Mezi návratem lvice Elsy a příchodem levhartice Penny se starala o gepardici Pippu, kterou se jí podařilo také navrátit přírodě. Uskutečnila tak výzkum chování všech tří velkých afrických koček. Mezi známé knihy patří také autobiografie Volání divočiny, která byla v roce 1966 zfilmována.  Založila nadaci \"Elsa Wild Animal Appeal\", která má dodnes pobočky v USA, Kanadě, Japonsku a Keni. Prostřednictvím této nadace byly například založeny národní parky Meru a Samburu.  Její život ukončil v roce 1980 bývalý zaměstnanec Paul Wakwaro Ekai, kterého propustila za krádež. Podle pitvy ji ubodal, on sám tvrdí, že ji zastřelil. Za tuto vraždu byl poslán na doživotí. Trestu smrti se vyhnul jen proto, že byl v době spáchání vraždy nezletilý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joy Adamsonová (20. ledna 1910, Opava – 3. ledna 1980, Shaba, Keňa) byla spisovatelka, malířka a ochránkyně zvířat. V roce 1977 jí byl udělen rakouský čestný odznak Za vědu a umění", "tgt_summary": "乔伊·亚当森(英语:Joy Adamson,原名弗里德里克·维多利亚·格斯纳(),1910年-1月20日-1980年-1月3日)奥地利-英国博物学家、作家,著有《生而自由:野生母狮爱尔莎传奇(Born Free)》(张雪兰译,京华出版社2008年版)。", "id": 3042678}
{"src_title": "Inflace (kosmologie)", "tgt_title": "宇宙暴脹", "src_document": [{"title": "Teorie inflace a její vývoj.", "content": "Inflační teorie vysvětluje mnoho zásadních kosmologických otázek: proč je vesmír na velkých měřítkách s velkou přesností homogenní, izotropní a plochý, když na základě fyziky velkého třesku bychom očekávali spíše opak, nebo proč ve vesmíru nepozorujeme topologické defekty (magnetické monopóly). Inflační kosmologie rovněž vysvětluje původ struktury vesmíru na velkých měřítkách – ta pochází z drobných nehomogenit majících původ v kvantových fluktuacích v počáteční oblasti prostoru, která je dnes námi viditelným vesmírem.  Myšlenka inflace byla poprvé zavedena americkým fyzikem a kosmologem Alanem Guthem roku 1980. Do moderní podoby ji posléze uvedli Andrej Linde, Andreas Albrecht a Paul Steinhardt.  Základní představa inflace byla potvrzena pozorováními a dnes se ale považuje za součást standardní kosmologie. Hypotetické pole, které ji způsobuje, se nazývá inflatonové pole\".\" Inflatonové pole o určité hodnotě způsobuje záporný tlak tenzoru energie a hybnosti, což vede k rychlému rozpínání prostoru. Hodnota inflatonového pole nakonec klesne, záporný tlak pomine a fáze rapidního rozpínání tím skončí.  V některých variantách obsahuje inflační teorie i představu, že v rámci inflace vznikají samostatné bublinové nebo kapsové vesmíry (angl. \"pocket universe\"). Kdyby hodnota inflatonového pole klesla jen v některých oblastech vesmíru, vznikla by v takové oblasti \"bublina\" nebo \"kapsa\" běžné hmoty, zatímco okolní oblasti by nadále procházely inflací. Kolapsem inflatonového pole v různých oblastech vznikají jednotlivé kapsové vesmíry, oddělené od sebe rapidně se rozpínajícím inflačním prostorem. Jelikož inflace vytváří nový prostor rychleji než rychlostí světla, nemůžou spolu jednotlivé kapsové vesmíry jakkoli interagovat. Každý kapsový vesmír je samostatným odděleným vesmírem v rámci inflačního mnohovesmíru.  Přesný mechanismus zodpovědný za inflaci na úrovni elementárních částic není známý. Teorie se setkává s kritikou a s neshodami s pozorováními. Podle měření BICEP mohla být roku 2014 již zaznamenána inflace pozorováním polarizace reliktního záření, která však mohou být interpretována i pomocí jiných, neinflačních mechanismů. Téměř tak chybí možnost falzifikovatelnosti této teorie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Inflace je teorie z oboru kosmologie, podle níž v raném vesmíru nastala fáze, kdy se prostor exponenciálně rozpínal. Toto rozpínání začalo 10 sekund po okamžiku, kdy se velký třesk nacházel ve fázi singularity, a skončilo 10 až 10 sekund po singularitě. V důsledku toho celý dnes viditelný vesmír pochází z původně malé oblasti, která byla kauzálně spojená. To vysvětluje jeho dnešní vysokou homogenitu. Po počátečním období rychlé inflace pokračuje vesmír v dalším rozpínání, jen výrazně pomalejším tempem.", "tgt_summary": "在物理宇宙学中,宇宙暴胀,简称暴胀,是早期宇宙的一种空间膨胀呈加速度状态的过程。 暴胀时期在大爆炸后10秒开始,持续到大爆炸后10至10秒之间。暴胀之后,宇宙继续膨胀,但速度则低得多。", "id": 1082639}
{"src_title": "Camille Desmoulins", "tgt_title": "卡米尔·德穆兰", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Desmoulins absolvoval prestižní střední školu Collège Louis le Grand v Paříži, poté vystudoval práva a stal se advokátem. Byl zastáncem revoluce, zastával svobodu a rovnost. Podle revolučních legend byl právě on tím mužem, který vyzval k dobytí Bastilly. Tyto jeho životní postoje jsou patrné i v jeho básních. Desmoulins byl jedním ze zakladatelů Klubu cordelierů (\"Club des Cordeliers\") a protivníkem girondistů. V \"Palais-Royal\" vzbuzoval revoluční nadšení davů svými plamennými projevy (\"Aux armes!\" - \"Do zbraně!\"). 12. července 1789 posluchače vyzval, aby se bojovníci za svobodu označili viditelným znamením, sám si poté zastrčil list stromu za klobouk, zavedl tím zvyk nošení revoluční kokardy.  Po propuknutí Velké francouzské revoluce se ve svém úspěšném časopisu \"Révolutions de France et du Brabant\" označil za \"Procureur géneral de la lanterne\" (česky \"veřejný žalobce z lucerny\" (protože na lucernách se věšelo) a otevřeně prohlásil, že národní nezávislost je jediným zákonem, který by francouzský národ a každý, kdo se označuje člověkem, měl respektovat. Jeho další časopis \"La Tribune des Patriotes\" vyšel jen ve 4 číslech. V roce 1790 se oženil s mimořádně inteligentní dívkou z dobře situované středostavovské rodiny Lucile-Anne Duplessis. Přestože byl od mládí přítelem Robespierra, byl stále více přitahován Dantonem, který na něj působil více přátelsky a lidsky. Později společně založili \"Klub cordelierů\" a podíleli se také na událostech 10. srpna 1792, kdy pařížský lid vyplenil královský palác v Tuileriích a Ludvík XVI. byl uvržen do vězení, a na tzv. zářijových masakrech.  Pařížskou obcí byl zvolen do konventu, kde hlasoval pro smrt krále. Poslouchal girondisty, společně však s Dantonem hledali cesty k sblížení stran, když tyto pokusy selhaly a girondisté byli likvidováni, navrhl založení odvolacího soudu. Ve stejných intencích poté vydával v lednu 1794 svůj duchaplný, vtipný a satirický list \"Le Vieux cordelier\" (Starý kordeliér/františkán), kde napadal krvavou tyranii a vyzýval k opravdové svobodě a dodržování zákonů. Jacques-René Hébert, který byl nejčastějším cílem satiry, ho zažaloval s odůvodněním snahy o návrat k monarchii.  Robespierre ho nejprve chránil, později ale pod tlakem radikálů Výboru pro veřejné blaho (mezi nimi byli např. Billaud-Varenne a Saint-Just) zakázal časopis a nařídil spálení všech čísel. („Spálit neznamená odpovědět“, reagoval Desmoulins.) Přesto Desmoulins dále nesmiřitelně napadal jakobíny a jejich zastánce. Robespierre jej nechal s Dantonem a dalšími 31. března 1794 zatknout a v odsouzení se osobně angažoval zapřisáhlý Demoulinsův nepřítel Saint-Just. Desmoulins, původně nadšený příznivec radikálního kurzu, postupně od krvavé cesty upustil. Společně s Dantonem a řadou dalších byl 5. dubna 1794 popraven. Na gilotině zvolal: „Toto je odměna pro prvního apoštola svobody. Stvůry, které touží po mé krvi, mě dlouho nepřežijí“. Jeho 23letá manželka Lucile, která se údajně podílela na vzpouře ve vězení, aby svého manžela osvobodila, byla popravena o 14 dní později.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lucie Simplice Camille Benoît Desmoulins (2. března 1760, Guise, Aisne - 5. dubna 1794, Paříž) byl francouzský právník, žurnalista a čelný představitel první fáze Velké francouzské revoluce.", "tgt_summary": "露西·森普利斯·卡米尔·伯努瓦·德穆兰(Lucie Simplice Camille Benoist Desmoulins,1760年-3月2日-1794年-4月5日),法兰西记者、政治家,在法国大革命期间扮演重要角色。 他与马克西米连·罗伯斯庇尔是儿时的朋友并与乔治·雅克·丹敦是亲密的朋友和政治盟友,他们都是法国大革命期间有影响力的人物。当公共安全委员会对丹敦反对派做出反击,德穆兰连同丹敦一起被审判并处决。", "id": 142132}
{"src_title": "Církev sjednocení", "tgt_title": "統一教", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Munovo zjevení.", "content": "Mun tvrdí, že se o Velikonocích roku 1936 (tehdy mu bylo 16 let) usilovně modlil na stráni jedné hory a zjevil se mu Ježíš. Ten mu řekl, že byl vyvolen, aby se stal jeho nástupcem a dokončil dílo, které Ježíš započal, tedy vytvoření Božího království na zemi. Podobným způsobem prý Mun později komunikoval s Abrahámem, Mojžíšem, Buddhou i Bohem. Tato sdělení pak byla použita pro interpretaci Starého a Nového zákona v základním textu Církve sjednocení – \"Božím Principu\".", "section_level": 2}, {"title": "Počátky hnutí.", "content": "Počátky hnutí sahají až do roku 1940, kdy začal Son-mjong Mun svou misionářskou činnost v Severní Koreji v Pchjongjangu. Vzhledem k tomu, že jeho nauka církve obsahovala prvky silného antikomunismu, byl uvězněn a na dva a půl roku odeslán do pracovního tábora, odkud byl vysvobozen až během korejské války. Odjel do Jižní Koreje, kde začal hlásat své učení označované zde jako Tong-Il. Církev byla založena až v roce 1954 a její význam výrazně vzrostl teprve s rozšířením na Západ, resp. do Spojených států amerických, kam se Munovo učení dostalo v roce 1959 prostřednictvím misionářky Young Oon Kim, a teprve v roce 1971 do USA přicestoval také Mun.", "section_level": 2}, {"title": "Historie v ČR.", "content": "Počátky hnutí v Československu sahají do roku 1968, kdy do Východní Evropy přišla první vlna misionářů. Jeho členové byli pronásledováni a vězněni. V roce 1974 proběhlo se členy Církve sjednocení několik soudních procesů, v nichž byla naprostá většina členů komunistickým režimem odsouzena k vězení. Členka církve Marie Živná 11. dubna 1974 zemřela ve svých 24 letech ve vězení a je církví považována za první mučednici, která položila život při misijní činnosti v komunistických zemích. Všichni členové církve byli komunistickým režimem pronásledováni. Život církve a další rozvoj Hnutí v Československu nastal až po listopadu 1989.  Koncem 90. let 20. století podalo hnutí žádost o registraci v Česku, ale ministerstvo kultury ČR to odmítlo. Podle Davida Zbírala hnutí splňovalo podmínky příslušného zákona a tedy i v polistopadové éře se členové církve zřejmě stali obětí diskriminace ze strany státních institucí. V České republice se v roce 2001 k Církvi sjednocení při sčítání lidu přihlásilo 43 obyvatel. V roce 2011 to bylo 65 obyvatel.  Církev sjednocení založila mnoho různorodých a na první pohled nezávislých organizací. V Česku jde především o \"Federaci rodin za mír ve světě\", \"Federaci žen za mír ve světě\", studentské hnutí \"CARP\" a \"Akademie profesorů za mír ve světě\". Ústředí je v Praze a další střediska jsou v Brně, Olomouci a Plzni.  Na podzim v roce 2009 byl na Masarykově univerzitě v Brně vypsán semestrální předmět „\"RLB13 Církev sjednocení\"“ s cílem popsat nauku a praxi hnutí Sjednocení, zařadit hnutí do kontextu nových náboženských hnutí a porovnat specifika hnutí Sjednocení, včetně diskuse s čelním představitelem hnutí v České republice. Kurz byl vypsán i roku 2013.", "section_level": 2}, {"title": "Učení.", "content": "Učení Církve sjednocení je uvedeno v knize \"Boží Princip\". V roce 1977 shrnul Frederick Sontag toto učení do 12 stručných bodů:  Podle Davida Václavíka a Dušana Lužného lze rozdělit nauku Církve sjednocení do tři různých principů: princip stvoření, pád člověka a princip obnovy.", "section_level": 1}, {"title": "Primární svaté texty.", "content": "Hlavní text Církve sjednocení je kniha Boží Princip, jejímž autorem byl zakladatel hnutí Sjednocení a dlouholetý prezident a mesiáš, reverend Mun. Jeho promluvy jsou také považovány za autoritativní výroky. Bible je vysoce oceňována a uznávána, ale používá se v Církvi sjednocení v menší míře.  V roce 2009 při ceremonii požehnání při příležitosti hromadných svateb (přes 7 tis. párů) v Církvi sjednocení dcera Pak Čong-huioho prohlásila: Připojuji se k mezi-náboženskému duchu. Líbí se mu způsob, jakým Církev sjednocení interpretuje Bibli, začleňuje Korán a buddhistické texty.  Munovo učení a výroky zahrnující unikátní interpretaci Bible, Koránu, hinduistických Véd, buddhistických textů, a ostatních náboženských systémů, v nichž Son-mjong Mun spatřoval jednotu a komplexní systém, jsou shrnuty především v knize Boží Princip.  V roce 2006 byla vydána publikace pod korejským názvem Čon Song Gjong s podtitulem \"Výběr z projevů Pravých rodičů\" obsahující výběr stěžejních Munových projevů a myšlenek, jež představují jeho klíčové ideje a učení. Publikace je sestavena jakožto shrnutí a rozšíření již dříve vydaného Božího Principu a především jako celoživotní dílo a odkaz Son-mjong Muna. Předmluva knihu popisuje jako \"svatý text Nebeského království\".", "section_level": 2}, {"title": "Systematizace učení.", "content": "Učení systematizoval Sang Hun Lee do ucelené filozofie, která obsahuje ontologii, kritiku hlavních tradičních pohledů na hmotu, teorii původní lidské povahy, gnozeologii (epistemologii), axiologii (teorii hodnot), etiku a teorii historie.", "section_level": 2}, {"title": "Historicko-politický ráz učení.", "content": "David Václavík a Dušan Lužný uvádějí, že eschatologie má v teologii Církve sjednocení významnou roli. Nauka Církve se vyhýbá násilnému apokalyptismu, ale naopak upřednostňuje zrání intuice, inteligence a duchovní síly. Její pojetí dějin je postaveno na neustálém boji dvou protichůdných sil, tedy jako boj mezi Bohem a Satanem. Jak tvrdí nauka Církve sjednocení Bůh opakovaně odděluje stranu Ábela od strany Kaina. Kain je vázán k Satanovi a naopak Ábel je vázán k Bohu. Tuto duality potom rozvíjí kniha Boží Princip, když představuje tezi, podle které je také současný svět rozdělený na komunistický svět typu Kaina a demokratický svět typu Ábela. Také další světové názory jsou obdobně rozděleny na stranu Kaina a Ábela. Světový názor Kainova typu spočívá ve zdůrazňování vnějších tužeb a svoje kořeny má už v helénismu, vzešel z renesance a rozvinul se přes osvícenství v ateismus a materialismus a vyvrcholil v marxistické ideologii, která se stala základem komunistického světa. Naproti tomu druhý, ábelovský světový názor hledá vnitřní hodnoty a orientuje člověka k hlubšímu hledání Boha. Svoje kořeny má v hebraismu. Rozvinul se v reformaci a vyústil ve zformování dnešního demokratického světa. Na základě této perspektivy nauka Církve sjednocení interpretuje existenci tří světových válek, ideologickou válku mezi komunismem a demokratickými zeměmi, nebo případ dnešního rozděleného Korejského poloostrova.  Podle nauky církve musí vyvolený národ dát základy pro definitivní oddělení od Satana tak, jak tomu bylo v případě Prvního a Druhého Izraele. V Prvním Izraeli připravili Izraelité toto oddělení svým utrpením, které prožívali více než 400 let v Egyptě. To také platí o utrpení křesťanů v Římské říše, vnímané jako ztělesnění Satanova světa. Stejně tak jako třetí Izrael musel rovněž korejský národ trpět čtyřicet let pod koloniální nadvládou Japonska.", "section_level": 2}, {"title": "Tradice.", "content": "V úvodu Knihy tradic Chung Hwan Kwank uvádí, že zakladatel hnutí reverend Mun v mnoha projevech upozornil, že je důležité, aby každý člen zdědil tradici od Pravých rodičů. Mun také zdůraznil, že významnou podmínkou pro naplnění tradice je jednat podle svého srdce a nikoliv jenom formálně (ve smyslu rituálu) Dále autor v knize popisuje jednotlivé tradice Církve sjednocení:", "section_level": 2}, {"title": "Činnost.", "content": "Podle Davida Václavíka je s Církví sjednocení spojeno mnoho různých aktivit, jak neziskových, tak podnikatelských. Církev nebo její řídící členové vlastní, řídí, nebo podporují projekty a organizace zapojené do dění v politice, kultuře, médiích, vzdělání, obchodu aj. Vlastnictví podílů v obchodních společnostech vytváří Církvi sjednocení zisk. Hnutí provozuje celosvětovou evangelizační činnost, zejména v USA (Ústředí ve Washingtonu, hlavní školicí centrum ve městě Tarrytown v New Yorku, USA) a Jižní Koreji; podle odhadů má zhruba 3 000 000 členů. Podle webu unification.org se církev věnuje i podnikatelským a mimonáboženským činnostem, které inicioval reverend Mun – jako jsou vědecké konference, kulturní výměna, zakládání škol a různé další společenské iniciativy. Thomas Robbins uvádí, že mezi podnikatelské činnosti církve patří vlastnictví galerie umění, farmaceutická firma, firma na čistění koberců, tiskařská společnost, obchod s ženšenem, rybářský průmysl, korejské muniční továrny, \"The Washington Times\" a další noviny. Dále uvádí, že do dalších oblastí zájmu Církve sjednocení spadají též hotely, banky a noční kluby v Uruguayi.  Církev sjednocení je jen jednou ze založených organizací Hnutí sjednocení. Son-mjong Mun a členové Církve sjednocení založili množství dalších organizací, například:", "section_level": 1}, {"title": "Pronásledování.", "content": "Církev byla pronásledována již od okamžiku svého vzniku. Příkladem takového pronásledování v současnosti jsou únosy členů církve s cílem tzv. deprogramování mysli a násilné náboženské dekonverze. Výroční zpráva Americké komise pro mezinárodní náboženskou svobodu uvádí, že v Japonsku docházelo k únosům věřících Církve sjednocení (podobně jako v minulosti jehovistů) jejich rodinnými příslušníky, členové církve pak byli drženi v izolaci a příbuznými i „profesionálními de-programátory“ nuceni ke změně přesvědčení. Japonské soudy dříve rozhodovaly zamítavě s odkazem, že jde o rodinné záležitosti, které neporušují ústavu a odmítaly uznat něčí trestní odpovědnost na základě nedostatku důkazů. V případě člena církve Tora Gota, který byl týrán po dobu 12 let došlo nakonec civilními soudy k odsouzení jak členů rodiny, tak i jeho deprogramátorů–věznitelů k vysokým pokutám ve výši 130 000€, 30 000€ a 75 000€. Přestože se počet podobných případů snižuje na jednotlivé případy ročně, organizace pro lidská práva situaci členů Církve sjednocení v Japonsku monitorují.  V roce 1965 byla založena církev v Rakousku pod statusem náboženského společenství. V roce 1974 pak byl tento status bezpečnostními složkami státu (Sicherheitsdirektion Wien) odebrán z „formálních důvodů“ a „převodem shora“. Statut konfesní komunity byl církvi navrácen až 15. června 2015. V mezilehlých dekádách měla církev zakázánu jakoukoliv formu organizace a fakticky přešla do podzemí a trpěla stigmatem označení za kult a „nepřítele společnosti“. V 70 letech 20. století měl tehdejší ministr vnitra Otto Roesch represe vůči církvi součástí jeho osobní agendy. Poté co k církvi přistoupila dcera úředníka z Gratzu (Štýrského hradce), staly se represe vůči církvi součástí obecných směrnic. Podle zástupců církve je registrace jako konfesionální komunity jen předběžným krokem na cestě k plnému uznání státu.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika a kontroverze.", "content": "Církev sjednocení je náboženství uznávané vládami mnoha zemí jako bona fide, a proto je v těchto zemích osvobozena od daně. V České republice vzhledem k Zákonu o církvích (3/2002 Sb.) žádný takový status neplatí.  Mezi nejvýznačnější kritiky církve patří bývalá Munova snacha, která z hnutí vystoupila a nechala se s Munovým synem rozvést.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze pojmenování.", "content": "Problémy při transkripci z korejštiny mohly mít vliv na vznik kontroverzních pojmenování, které členové Církve sjednocení považují za problematické, nevhodné až urážlivé. Takovými označeními jsou \"Munisté\"/\"Moonisté\", i \"Moonova sekta\"/\"Munova sekta\" Slovo \"sekta\" – \"sect\", a také slovo \"kult\" – \"cult\", mají v angličtině i v češtině funkci odborných religionistických a sociologických termínů, ale zároveň mohou být chápány jako nadávky či zesměšňování, ať už úmyslné nebo nechtěné. V závislosti na mluvčím a kontextu mají negativní, pejorativní nebo ideologickou konotaci, jak argumentují například P. Repstad, Z. Vojtíšek, D. Zbíral a B. van Driel a J.Richardson.  Označení Moonova sekta je přesto široce používané napříč společností odbornou i laickou. Používá ho laická veřejnost zastoupená médii (například Ivo Budil ve veřejnoprávním Českém rozhlasu) a to nejen v Česku, ale třeba i na Slovensku, ve Francii a v USA. Stejně tak je používána i odbornou veřejností v zahraničí i v Česku (např. Pavel Mühlpachr, nebo oficiální překlady odborné religionistické literatury). Příkladem laické veřejnosti, v religionistických tématech, je psycholožka a psychoterapeutka Tatiana Rusnáková, která identifikuje Církev sjednocení jako Moonovu sektu ve své publikaci.", "section_level": 2}, {"title": "Psychologická a sociologická hodnocení.", "content": "V souvislosti s Církví sjednocení se objevily zprávy o možném užití psychické manipulace nebo vymývání mozků členů (ačkoliv účinnost vymývání mozků není dokázaná). Například Zbíral uvádí, že komunitám bylo především vyčítáno, že lidem vymývají mozky, nedopřávají členům dostatek spánku a indoktrinují je. Podle něj není zřejmé, zda byly výčitky především ze strany antikultovních autorů oprávněné či nikoliv, ale od původních komunit bylo až na výjimky upuštěno a většina členů žije ve vlastních domech. Ovšem, jak připouští i Yamamoto, někteří odborníci (konkrétně Bromley a Shupe) došli k závěru, že psychologické zneužívání nebylo v Církvi široce rozšířené a týkalo se jen některých komunit, zvláště komunity v Oaklandu v Kalifornii. Podle něj k těmto případům docházelo především v 70. a v 80. letech 20. století. Bývalý lídr oaklandské komunity a později prezident Církve sjednocení v USA Mose Durst později uznal, že docházelo k jistým chybám, aniž by se ale přímo vyjadřoval k otázce psychické manipulace nebo vymývání mozků: \"\"Stala se řada chyb, ale žádná z nich nebyla zlomyslná, vypočítavá, nezákonná nebo záměrná\"\". Vůči teorii vymývání mozků existuje řada odborných výhrad. V rámci religionistických diskuzí se hovoří o tom, že jde o pojem, který nevhodně nahrazuje mnohem případnější pojem náboženské konverze anebo socializace. Například autoři jako J.G. Melton, D. Lužný, J. Richardson a M. Introvigne vidí otázku vymývání mozků ve vztahu k ideologii antikultovního hnutí. Jako problematickou vidí tuto teorii také Z. Vojtíšek.", "section_level": 2}, {"title": "Obviňování z vymývání mozků.", "content": "Obvinění z takzvaného vymývání mozků (anglicky brainwashing), kontroly mysli (anglicky mind-control) a nátlakového přesvědčování (anglicky coercive persuasion) vznesená v 80 letech 20. století proti Církvi sjednocení a jejím členům byly založené na teoriích, které v převážné většině nemají podporu sociologů. Socioložka náboženství Eileen Barkerová, zakladatelka sdružení INFORM (Information Network Focus on Religious Movements) namítla, že Církev sjednocení a další náboženská hnutí té doby „prokazatelně neměla přístup k takovým neodolatelným a nevratným technikám, které údajně měla“. V roce 1987 odborníci spolu s American Psychological Association odmítli hypotézy těch, kteří obvinili Církev sjednocení z vymývání mozků a nátlakového přesvědčování s tím, že jejich „závěry nemohou být považovány za vědecké v žádném myslitelném významu“. Od roku 1990 soudy Spojených států amerických důsledně odmítají svědectví o kontrole mysli (brainwashingu) s odůvodněním, že tyto teorie nejsou součástí přijímané vědy podle tzv. Frye standardu roku 1923.", "section_level": 3}, {"title": "Obrácení a náboženská identita.", "content": "Člen antikultovních hnutí Spiritual Counterfeits Project a Christian countercult movement a dle Roberta Bowmana autor knih s antikultovní a apologetickou tematikou J. Isamu Yamamoto prezentoval pohled, že obracení k Munovu učení, tedy konverze, má probíhat v následujících krocích:", "section_level": 3}, {"title": "Prohlášení za Mesiáše.", "content": "David Václavík uvádí, že podle učení Církve existuje mnoho systematických doktrín a náznaků, které mají věřící přesvědčit, že reverend Mun je Třetím Adamem a tedy Mesiášem. Podle 'Božího principu' totiž Pán druhého Adventu přijde z Východu (tedy z Koreje) a jeho narození přibližně odpovídá Munovu narození. V roce 1992 reverend Son-mjong Moon prohlásili sebe a svou manželku Hak-ča Han Moon za mesiáše. Již dlouho před oficiálním potvrzením je členové Církve sjednocení oba za mesiáše považovali. V dráze mesiáše měl původně pokračovat zakladatelův syn Hyung Jin Moon.  Církev sjednocení byla vedena reverendem Munem až do jeho smrti 3. září 2012, přičemž bylo uvedeno, že jeho manželka Hak-ča Han Mun a jejich synové Hjong-džin Mun and Kuk-džin Mun se ujmou vedení církve. Vedením Federace rodin za světový mír a sjednocení (Církev sjednocení) byla nakonec pověřena zakladatelova manželka Hak-ča Han Mun, která pokračuje v odkazu svého manžela.", "section_level": 2}, {"title": "Hromadné svatby.", "content": "Někteří lidé shledávají kontroverzním způsob konání obřadů tzv. požehnání do manželství (Blessing ceremony). Kritici, kteří církev viní ze sektářských praktik tvrdí, že hromadné svatby jsou důkazem, jak Mun svým stoupencům vymývá mozek, zatímco přívrženci církve si běžně nechávají partnera vybrat, protože jsou přesvědčení, že Mun má schopnost božských vnuknutí. Mun si dává záležet na tom, aby tak vzniklá manželství byla rasové smíšená. Je to to, o čem sjednocení má být. Mezirasové, mezinárodní a mezikulturní manželství je podle stoupenců církve nejlepší cestou ke světovému míru. Mezirasová manželství mají být nástrojem boje církve proti rasismu a národním identitám, které jsou překážkou jí prosazovaného světového sjednocení.  V Koreji byly hromadné svatby pořádané reverendem Munem zvláště kritizovány, protože tzv. „\"matchmaking\"“ a výběr partnera by měl být dle korejských tradic buď věcí každého člověka, nebo odpovědností rodičů, nikoliv cizí církve, nebo reverenda Muna. V České republice působí jak hromadné svatby, tak i doporučování partnera velmi nezvykle a jsou předmětem kritiky. Ve staré Koreji bývali mladí lidé dáváni dohromady dohazovačem (anglicky „matchmaker“ – bez negativní konotace), kterým byla většinou stará žena v jejich vesnici. Mnoho dnes starých Korejců si pamatuje, že v den svatby potkali svého partnera podruhé, nebo také poprvé v životě.  Robert Epstein, na tiskové konferenci k události \"Why Arranged Marriages Work\" konané 12. března 2012 v New Yorku uvedl, že jeho výzkum prováděný od roku 2003 naznačuje, že domluvená manželství v Církvi sjednocení fungují stejně jako dohodnuté sňatky v jiných kulturách a jistě mnohem lépe než je průměr ve Spojených státech.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k homosexualitě.", "content": "Mun opakovaně zdůrazňoval preferenci pro manželství mezi muži a ženami. Religionista Robinson uvádí, že „\"je rozumné očekávat\"“, že při takovém důrazu na mužsko–ženský sex jako na jediný platný model a heterosexuální manželství jako na jediný ideál, má Církev sjednocení velmi negativní názory na homosexuální chování.  Mun se ostře vyslovil proti homosexuálním aktivitám. V projevu ke členům církve přirovnal homosexuály ke „\"špinavým hnůj pojídajícím psům\"“ a spojoval homosexualitu s problémem volného sexu. Moon měl údajně také prorokovat, že „\"gayové budou eliminováni\"“ v „\"očistě nařízené Bohem\"“.  V praxi Církve sjednocení se podle Robinse projevuje odpor k homosexualitě následujícími postoji a církevní praxí:", "section_level": 2}, {"title": "Organizační struktura.", "content": "Některé pochybnosti ukazují na nenáboženský původ aktivit církve. Frederick Sontag prohlásil: „Jedna věc je jistá: církev (sjednocení) má opravdovou duchovní podstatu.“ Německý nejvyšší soud dospěl k podobnému závěru v řešení Schengenského zákazu. Oproti tomu Robbins uvádí, že kvůli podnikatelským aktivitám církve má komplex Moonových organizací spíše korporátně-ekonomický, než náboženský charakter.  B.A. Robinson v eseji o náboženské toleranci, kterou vydala Ontario Consultants, napsal: \"Přece jen existuje potenciální negativní stránka na členství v Církvi sjednocení. Jejich kmenoví členové jsou rozhodnuti se podřídit silné disciplíně, což může vést k hluboké oddanosti církvi. Musí zůstat v celibátu před sňatkem, zdržet se alkoholu a kouření a pracovat dlouhé hodiny. Skupina se může stát celým jejich životem, zdrojem jejich náboženských, kulturních, společenských a dalších podpůrných sítí. Pokud přijdou o iluze kvůli nějakému aspektu církve, tato menšina neobvykle oddaných členů zjistí, že je velmi těžké opustit organizaci a vzdát se těchto podpůrných sítí. Když odejdou, zlobí se často na sebe a na církev a věří, že pravděpodobně promarnili roky svého života v rámci skupiny. Tento problém je společný pro všechny horlivé denominace, které vyžadují větší závazek vůči skupině, mezi jinými např. Svědkové Jehovovi, Mormoni, kněží a jeptišky v Římskokatolické církvi.\"", "section_level": 2}, {"title": "Financování aktivit církve.", "content": "Kritici poukazují na nesrovnalosti v používání peněz. Zdůrazňují roli církve v Munově osobním obohacení. Christopher Stewart popisuje tvrdí, že Munova rodinná situace je „luxusní a privilegovaná“ a Nansuk Hongová ji popisuje jako „marnotratnou“.  Nansuk Hongová, bývalá Munova snacha a manželka Hjo-džin Muna (nejstaršího syna Muna a Hak-ča Han), která žila s Munovou rodinou 14 let, popisuje Církev sjednocení jako „hotovostní operaci“. Zároveň zdůraznila, že probíhaly pochybné pohyby peněz, například: „Japonci neměli problém přinášet peníze do Spojených států; řekli celníkům, že jsou v Americe kvůli hazardním hrám v Atlantic City. Navíc mnoho obchodů církve bylo používáno pouze pro převod peněz, včetně několika japonských restaurací v New York City. Viděla jsem zásilky peněz z vedení církve, které šly přímo do trezoru ve skříni paní Munové.“  Podle odpůrců církve v 90. letech 20. století, tisíce japonských seniorů tvrdily, že byly Munovými následovníky údajně podvodem připraveny o své celoživotní úspory. Dle odpůrců církve byla církev v Japonsku roku 1997 předmětem vyšetřování podvodu. Následně byly na církvi údajně vysouzeny stovky milionů jenů, včetně 37,6 milionu jenů, jež musela církev zaplatit dvěma ženám, které byly předtím přinuceny darovat majetek církvi.", "section_level": 2}, {"title": "Omezení pohybu lídrů církve v Schengenském prostoru.", "content": "Manželé Munovi byli od roku 1996 na seznamu Schengenského informačního systému. Následkem toho jim byl zamezen vstup do některých západoevropských zemí. Důvodem zákazu bylo dle sdělení soudu: „Celosvětové šíření totalitární teokracie pod korejským vlivem, která se staví proti německé demokracii, podkopávání rodiny tím, že mladí dospělí lidé opouštějí své rodiče a obětují se Církvi sjednocení a vytváření špatného vlivu na mládež pomocí \"manipulace mysli\" a \"vymývání mozků (brainwashingu)\"“.  Představitelé církve označili obvinění za nepodložená a tento krok za porušení náboženské svobody, jelikož německá vláda prý takto zneužila Schengenský seznam k zastavení šíření církve. Po 11 letech, 11. listopadu 2006 německý nejvyšší soud zákaz zrušil a prohlásil: „Musí být náležitě zváženo, že v souladu se Schengenskou smlouvou zápis do seznamu současně znamená existenci nebezpečí pro veřejnou bezpečnost. Není zřejmé, že návštěva manželů Munových by mohla způsobit takové nebezpečí, které by ospravedlňovalo další setrvání manželů Munových na seznamu.“", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy s judaismem.", "content": "American Jewish Committee (AJC, volně přeloženo jako Americký židovský výbor) vydal v roce 1976 zprávu rabína A. Jamese Rubina o antisemitismu, kde se tvrdí, že Boží princip obsahuje „pejorativní jazyk, stereotypní zobrazení a obvinění z kolektivního hříchu a viny“. Ve společné tiskové konferenci AJC a představitelů katolické a protestantské církve účastníci diskuze uvedli, že text „obsahuje více než 125 anti-Židovských odkazů“. Účastníci konstatovali, že Munovo dílo a názory v něm obsažené považují za „antisemitské a protikřesťanské postoje“ a vyzvali ho ke „komplexnímu a systematickému odstranění“ takových odkazů v Božím principu jako důkazu jeho dobré vůle.  V roce 1977 vydala Církev sjednocení vyvrácení této zprávy ve kterém tvrdí, že nebyla ani ucelená ani smířlivá, ale spíše měla „nenávistný tón“ a byla naplněná „povrchními obviněními“. Církev popřela, že Boží princip učí antisemitismus a poukázala na 17 konkrétních obvinění ze zprávy AJC, které měly být pokroucením učení církve a zastřením reálného obsahu, nebo že tyto části byly přesným shrnutím židovského Písma nebo částí Nového zákona.  Frederic Sontag ve své knize po 11 měsících studia Církve sjednocení uvedl, že antisemitismus není církví uznáván a že církev naopak zaznamenala nezvykle vysoké procento konvertitů z židovství, kteří církev jako antisemitistkou nevidí.  V roce 1984 Mose Durst, prezident Církve sjednocení v USA a sám konvertita z judaismu, řekl, že židovská komunita byla „nenávistná“ v důsledku růstu Církve sjednocení a přisoudil vinu oběma: Židovské komunitě kvůli „nejistotě“ a Církvi sjednocení kvůli „mladické horlivosti a neznalosti“. Rudin, v té době ředitel národních mezinábožensých záležitostí AJC, řekl, že Durstovy poznámky byly nepřesné a nespravedlivé, protože „slovo ‚nenávistný‘ je příkré“.  Munovo prohlášení o tom, že oběti holokaustu platí za ukřižování Ježíše, jsou hlášena z celé řady zdrojů, včetně oficiálního záznamu Parlamentu Spojeného království. Někteří komentátoři, včetně sociologa a odborníka na nová náboženská hnutí Davida G. Bromleyho, naznačují, že tato prohlášení jsou důvodem pro to, aby byla Církev sjednocení „považována za antisemitskou“.  Roku 1989 vůdci Církve sjednocení Peter Ross a Andrew Wilson vydali \"Pokyny pro členy Církve sjednocení ve vztahu k židovskému národu\", kde uvádí, že v „minulosti došlo k vážným neodrozuměním mezi Judaismem a Církví sjednocení. Za účelem objasnění těchto obtíží a pro vedení členů Církve sjednocení v jejich vztazích s Židy, Církev sjednocení navrhuje následující pokyny.“ Následuje devět směrnic a závěr:", "section_level": 2}, {"title": "Jiná kritika.", "content": "Zbíral uvádí, že církev byla též obviněna v souvislosti se silným antikomunismem z podpory pravicového extremismu (např. Národní fronty Jean-Marie Le Pena) a diskriminace žen. Výbor Evropského parlamentu pro mládež, kulturu, vzdělání, informace a sport Církev sjednocení v roce 1984 obvinil z toho, že „rozbíjí rodiny“.", "section_level": 2}], "src_summary": "Federace Rodin za světový mír a sjednocení (anglicky ') založená jako Společenství Ducha Svatého pro sjednocení světového křesťanství (anglicky ') běžně nazývaná jako Církev sjednocení, (anglicky '), je nové náboženské hnutí. Bylo založeno 1. května 1954 v Jižní Koreji Son-mjong Munem. Církev sjednocení je též někdy v češtině uváděna jako Moonova sekta (anglicky ), nebo také Moonisté či Munisté (), což může být vnímáno negativně.", "tgt_summary": "统一教全名为世界和平统一家庭联合会()原名世界基督教统一神灵协会,是由文鲜明创立,统一教除了《圣经》之外,亦采纳了文鲜明个人的著作,其教义神学与主流基督教神学部分相左。", "id": 1057283}
{"src_title": "Leonid Nikolajevič Andrejev", "tgt_title": "列昂尼德·尼古拉耶维奇·安德列耶夫", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny. Po absolvování gymnázia v Orlu studoval práva nejprve na petrohradské, později na moskevské univerzitě. Studia dokončil v roce 1897. Poté se zabýval advokátní praxí, té však brzy zanechal a věnoval se plně literární činnosti.  Jeho první povídka \"O hladovém studentu\", od níž si sliboval úspěch, mu byla vrácena redakcí petrohradského listu Nědělja (Týden). Stejný osud stihl i jinou ranou povídku \"Obnažená duše\". Roku 1895 bylo otištěno několik jeho črt o studentském životě v listě Orlovskij vestnik (Orlovský věstník) a také povídka \"On, ona a vodka\". Tyto prvotiny však zůstaly vcelku nepovšimnuty. Od roku 1897 působil jako zpravodaj v listě Moskovskij vestnik (Moskevský věstník) a později jako fejetonista v moskevském listě Kurjer, v němž uveřejňoval v letech 1898-1903 fejetony, publicistické stati a divadelní referáty pod názvem \"Meloči žizni\" (Drobný život) podepisoval je pseudonymem Džems Linč. V témže listě otiskoval i svá beletristická díla. Prvním z nich byla povídka \"Bargamot i Garaska\" (1898), jíž si povšiml Maxim Gorkij, který později získal Andrejeva ke spolupráci s nakladatelstvím Znanije.  V raných dílech Andrejev navázal na humanistické tradice ruské literatury 19. století. Jeho rané fejetony a povídky, v nichž líčil těžký život městské chudiny a drobných řemeslníků, se vyznačovaly ostře kritickým vztahem k buržoazní společnosti. Již zde se projevovala Andrejevova skepse i sklon k psychologizaci, soustředění na vnitřní svět jednotlivce, na pocit ztracenosti lidského individua v nepřátelském prostředí. Zazněl tu už protest proti odlidštění života v soudobé civilizaci, většinou však jeho hrdinové byli pasivními oběťmi okolností, jímž se nedokázali vzepřít. V mnoha povídkách lze již vysledovat prvky, jež později převládly ve zralé Andrejevově tvorbě – nevíru v rozum v povídkách \"Mysl\" (1902) a \"Prizraki\" (1904), přeceňování síly slepých pudů a živočišných instinktů v novelách \"Bezdna\" (1902) a \"V mlze\" (1902), snahu o filozofické zobecnění a alegorizaci příběhu v povídce \"Stěna\" (1901) apod.  Svérázným vyjádřením Andrejevova ateismu i jeho absolutní skepse bylo „bohoborectví“ v novele \"Život Vasilije Fivejského\" (1903), v dramatu \"Savva\" aj. V některých dílech zobrazil své sympatie k revolučnímu hnutí, např. v povídkách \"V temnou dál\" (1900), \"Cizinec\" (1902), \"Marseillaisa\" (1903), \"Povídka, která nebude nikdy dokončena\" (1908), \"Ivan Ivanovič\" (1908). V novele \"Červený smích\" (1904) odhalil nelidskou tvář války. Represálie vůči revolucionářům po porážce revoluce odsoudil z humanistických pozic v dramatu \"Ke hvězdám\" (1906) i v řadě novel, z nichž nejproslulejší jsou \"Povídka o sedmi oběšených\" (1908) a \"Gubernátor\" (1906).  V pozdějších letech, kdy se ideově rozešel s Maximem Gorkým i jeho programem realistické, politicky angažované a výrazně demokraticky orientované literatury, převládl v jeho tvorbě sklon k subjektivismu a k filozofickým abstrakcím.  Po roce 1908 se převažujícím principem jeho tvorby stala groteskní deformace skutečností, čímž se do značné míry přiblížil soudobým modernistickým literárním směrům. V jistém smyslu lze mluvit o Andrejevově expresionismu, ačkoliv se tento směr zformoval značně později. Tato nová Andrejevova orientace se nejmarkantněji projevila v cyklu jeho tzv. filozofických her, jež lze jen těžko zařadit k některému uměleckému směru. Současníci je považovali za hry převážně symbolistní, ovšem v mnohých z nich nalezneme vedle rysů expresionistických i silné realistické znaky. Cyklus tvoří dramata \"Život člověka\" (1906), \"Car Hlad\" (1907), \"Černé masky\" (1908), \"Anathema\" (1909) a \"Oceán\" (1910). V těchto dramatech autor řešil především problém lidské existence – otázku života a smrti, dobra a zla, rozumu a citu a v neposlední řadě problém svobody osobnosti a lidské nesmrtelnosti.  Pod vlivem Schopenhauerovy filozofie zobrazoval lidský život hluboce pesimisticky, jako věčný, nesmyslný pohyb v kruhu. Současně s vysoce abstraktními mystickými dramaty psal i nadále hry kriticko-realistického zaměření. V divadelních hrách \"Dny našeho žití\" (1908) a \"Gaudeamus\" (1909) zobrazil banální život změšťáčtělých studentů, v třídílném cyklu \"Anfisa\" (1909), \"Katěrina Ivanovna\" (1912) a \"Profesor Storicyn\" (1912) pak morální rozklad měšťácké rodiny.  Nejzralejším Andrejevovým realisticko-psychologickým počinem je drama \"Ten, kdo dostává políčky\" (1915). Realistické tendence jsou zde spojeny s romanticko-melodramatickými motivy, jež dodávají dramatu podmanivou emocionálnost. Hra je protestem proti malosti a nelidskosti měšťáckého světa, skutečně lidské city autor nachází jen mezi vyvrženci nebo mezi cirkusáckou bohémou.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr života.", "content": "Po roce 1910 žil Andrejev trvale ve Finské části Ruska, kde ho také zastihla světová válka. V té době hodně psal, přestože jeho zdraví se rychle zhoršovalo. Jaro a podzim 1917 prožil v Petrohradě a po Říjnové revoluci, již nepochopil a nepřijal, se opět vrátil do Finska. Jeho posledním dílem byla kniha Dněvnik satany (Satanův deník – 1919), napsaná krátce před smrtí, v níž zachytil válečné šílenství a předvídal brzký zánik lidské civilizace.  Leonid Nikolajevič Andrejev zemřel 12. září roku 1919 v městečku Kuokkala, dnešní Repino na okraji Petrohradu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Leonid Nikolajevič Andrejev (rusky \"Леонид Николаевич Андреев\", 21. srpen / 9. srpen 1871, Orel, Rusko – 12. září 1919, Kuokkala, Finsko, dnešní ruské město Repino) byl spisovatel a dramatik konce 19. a počátku 20. století. Jeden z nejsložitějších a vnitřně nejrozporuplnějších představitelů ruské literatury předrevolučního období.", "tgt_summary": "列昂尼德·尼古拉耶维奇·安德列耶夫(,1871年8月21日–1919年9月12日),又称安特莱夫,俄国小说家,剧作家。他早期的作品继承了陀思妥耶夫斯基和契诃夫的传统,描写现实生活中的小人物的心理。而在后期的《红笑》、《七个被绞死的人》中,则放弃传统叙事手法,具有浓重的象征主义和表现主义色彩。", "id": 2497050}
{"src_title": "Nobunaga Oda", "tgt_title": "織田信長", "src_document": [{"title": "Mladá léta.", "content": "Nobunaga Oda se narodil 23. června na panství Owari a dostal dětské jméno Kippóši (japonsky:吉法師). Byl druhým synem Nobuhideho Ody, který zastával funkci zástupce šuga a měl své pozemky v provincii Owari. Nobunaga se měl narodit na hradě Nagoja, avšak toto rodiště je zpochybňováno. Během svých dětských a jinošských let proslul svým bizarním chováním a získal přezdívku Owari no Óucuke (japonsky: 尾張の大うつけ, Blázen z Owari). Bylo o něm známo, že pobíhá s ostatní mládeží bez ohledu na své společenské postavení. Avšak se zavedením palných zbraní v Japonsku ho proslavila jeho záliba v palných zbraních tanegašima, nazvaných podle stejnojmenného ostrova.", "section_level": 1}, {"title": "Sjednocení provincie Owari.", "content": "V roce 1551 neočekávaně zemřel Nobuhide Oda. Během jeho pohřbu byl Nobunaga nařčen ze společensky nepřijatelného chování při kladení obřadní vonné tyčinky na oltář. Tento akt později odsoudilo mnoho vazalů rodiny Oda. Ti, přesvědčeni o Nobunagově nedostatku disciplíny, začali stranit jeho jemněji se vyjadřujícímu a uhlazenějšímu bratrovi Nobujukimu.  Zahanbený Nobunagovým chováním, spáchal Masahide Hirate seppuku. To byla pro Nobunagu obrovská rána, ztratil totiž učitele a cenného vazala. Později vystavěl na jeho počest svatyni.  Ačkoli byl Nobunaga uznán jako Nobuhidův právoplatný následník (Nobuhidův nejstarší syn Nobuhiro Oda byl nemanželský), byl klan Oda rozdělen do mnoha frakcí, a dokonce byl celý klan technicky poddán šugovi provincie Owari, Jošimunemu Šibovi. Tak se stalo, že Nobutomo Oda, jenž byl šugovým zástupcem a jenž ovládal slabého Šibu jako svou loutku, odmítl Nobunagu jako nového pána provincie Owari. Když Jošimune jasně podpořil a pokusil se pomoci Nobunagovi, byl Nobutomou zavražděn.  Nobunaga úspěšně přesvědčil Nobumicuho Odu, mladšího bratra svého otce Nobuhideho, aby se připojil na jeho stranu, a s jeho pomocí byl Nobutomo zabit na hradě Kijosu, který se později stal Nobunagovým sídlem na více než 10 let. Nobunaga využil situace, kdy právoplatným dědicem funkce šuga provincie Owari se stal Joušimuneho syn, Јоšikane Šiba, a uzavřel spojenectví s rodinou Imagawa z provincie Suruga a s rodinou Kira z provincie Mikawa, jelikož oba klany měly stejného šuga a nemohly odmítnout. To ve skutečnosti mělo zajistit, aby rodina Imagawa přestala útočit na hranice provincie Owari.  Přestože byl Nobujuki a jeho stoupenci stále na svobodě, Nobunaga vedl armádu do provincie Mino na pomoc Dósanu Saitóovi, jehož syn, Jošitacu Saitó, se obrátil proti němu. Tažení selhalo, Dósan byl zabit a Jošitacu se v roce 1556 stal novým pánem provincie Mino.  O pár měsíců později provedl Nobujuki s podporou Каcuieho Šibaty a Hidasady Hajašiho výpad proti svému bratru Nobunagovi. Byli poraženi při bitvě u Ino. Tito tři byli omilostněni jen díky intervenci Nobunagovy a Nobujukiho matky. Nicméně již příští rok plánoval Nobujuki další rebelii. Nobunaga byl informován Kacuiem Šibatou a po té, co předstíral nemoc, aby se dostal do Nobujukiho blízkosti, zavraždil ho na hradě Kijosu.  V roce 1559 Nobunaga zlikvidoval veškerou opozici proti sobě jak v klanu, tak i v celé provincii Owari. Pokračoval ve využívání Jošikaneho Šiby jako výmluvy pro uzavírání míru s ostatními daimjó. Později však objevil Jošikaneho tajnou korespondenci s klany Kira a Imagawa, snažící se dohodnout na vypuzení Nobunagy a obnovení moci klanu Šiba. Nobunaga ho vyhnal a aliance vytvořené ve jménu klanu Šiba tak byly neplatné.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva u Okehazamy.", "content": "V roce 1560 shromáždil Jošimoto Imagawa armádu čítající 25,000 mužů a vyrazil směrem na Kjóto pod záminkou pomoci křehkému šógunátu Ašikaga. Klan Macudaira z provincie Mikawa se připojil k Jošimotovým silám.  Pro porovnání, klan Oda měl armádu pouhé 3 tisíce mužů, a tato síla bylo rozdělena na obranu různých míst na hranicích. Za těchto nepříznivých okolností Nobunaga údajně předvedl svůj oblíbený tanec Acumori, předtím než se on sám a pár společníků odebralo pomodlit se do chrámu. Podpořený náhlou bouří, Nobunaga napadl tábor Imagawů a zabil Jošimota, což mu přineslo překvapivé vítězství. Toto je pak známo jako bitva u Okehazamy, jež přinesla jménu Nobunaga národní povědomí.  Výsledkem bylo rychlé oslabení klanu Imagawa, který tím ztratil vládu nad klanem Macudaira. V roce 1561 bylo vytvořeno spojenectví mezi Nobunagou a Macudairou Motojasuem (později známým jako Iejasu Tokugawa).", "section_level": 1}, {"title": "Tenka Fubu.", "content": "V roce 1561 v Minu na nemoc předčasně zemřel Saitó Jošitacu, po němž nastoupil jeho syn Saitó Tacuoki. Tacuoki byl však mladý a málo zkušený coby vladař a vojenský stratég ve srovnání se svým otcem a dědem. Nobunaga využil této situace, přesunul svou základnu na hrad Komaki a začal tažení v provincii Minu. Nobunaga přesvědčil vazaly rodu Saitó, aby se zřekli svého nekompetentního a pošetilého pána, a tím velmi významně tento klan oslabil a připravil si tak výhodné podmínky pro konečný útok v roce 1567. Nobunaga se zmocnil hradu Inabajama a poslal Saita Tacuokiho do exilu.  Oda Nobunaga odjel do Inabajamy a přejmenoval svůj nový hrad stejně jako město na Gifu, podle legendární hory Gi v Číně, kde vznikla dynastie Čou. Tím Nobunaga odhalil své ambice podmanit si celé Japonsko. Začal používat svou novou pečeť, jež se četla jako „Tenka Fubu“, což znamená: „sjednotit vše pod nebesy silou zbraní“.  V roce 1564 si vzala Nobunagova sestra Oiči Azaie Nagamaseho, daimjóa v severní provincii Ómi. To mu později pomohlo připravit cestu do Kjóta.  V roce 1568 cestoval poslední ašikagský šógun Ašikaga Jošiaki do Gifu a požádal Nobunagu, aby začal tažení na Kjóto. Jošiaki byl bratr zavražděného 13. šóguna z rodu Ašikaga Jošiterua. Jošiteruho vrazi dosadili na místo šóguna svou loutku Ašikagu Jošihideho. Nobunaga vyhodnotil Jošiakiho žádost jako výbornou příležitost začít tažení a podrobit si Kjóto. Překážkou v severní provincii Ómi mu však byl klan Rokkaku. Vůdce klanu Rokkaku Jošikata odmítl podpořit Jošiakiho jako šóguna a tím začala válka. Nobunaga podnikl masivní útok a vyhnal klan Rokkaku z jejich hradů.  Během krátkého času dosáhl Nobunaga Kjóta a vyhnal klan Mijoši pryč z města. Jošiaki byl pak jmenován 15. šógunem z rodu Ašikaga.  Nobunaga odmítl post kanrei a posléze začal s oslabováním moci šóguna s jasným úmyslem využít ho jako loutku pro ospravedlnění svých budoucích výbojů. Jošiaki však neměl v úmyslu stát se něčí loutkou a tak si potají dopisoval s různými daimjóy s cílem vytvořit alianci proti Nobunagovi.  Obzvláště klan Asakura s nelibostí nesl vzrůstající mocí klanu Oda. Historicky byl totiž klan Oda podřízen klanu Asakura. Navíc Asakura Jošikage, který též podporoval Ašikagu Jošiakiho, nebyl ochotný táhnout na Kjóto. Proto klan Asakura nyní pohrdal Nobunagovými úspěchy.  Když Nobunaga zahájil tažení na území klanu Asakura, Azai Nagamasa (manžel Nobunagovy sestry Oiči), zrušil spojenectví s klanem Oda, aby dostál spojenectví rodů Azai a Asakura, které trvalo po generace. S pomoci rebelů Ikkó-ikki získala aliance proti Nobunagovi na síle.  V bitvě u Anegawy porazil Nobunaga a Tokugawa Iejasu spojené síly klanů Asakura a Azai.  Nobunaga vedl válku i proti buddhistickým mnichům, kteří se mu odmítli podrobit. Enrjakudži, klášter na hoře Hiei s mnichy-válečníky sóheii školy Tendai, mu byl zvláště trnem v oku, neboť sídlil velmi blízko jeho rezidence v hlavním městě Kjótu. Proto v roce 1571 Nobunaga napadl Enrjakudži, a přestože byl obdivovaným a významným kulturním symbolem té doby, do základů ho vypálil. Při této akci zemřelo mezi 20 a 30 tisíci mužů, žen a dětí.  V průběhu let uměl Nobunaga upevňovat svou pozici a brutálně ničil své nepřátele. Například při obléhání systému pevností Nagašima utrpěl Nobunaga obrovské ztráty včetně několika bratrů při potlačování odporu povstalců Ikkó-ikki. Nakonec ale Nobunaga obklopil nepřátelský komplex a zapálil ho, přičemž zde zemřely desetitisíce civilistů, většinou ženy a děti.  Jeden z nejsilnějších členů aliance proti Nobunagovi byl Takeda Šingen, a to vzdor jeho všeobecně smírnému vztahu a nominálnímu spojenectví s klanem Oda. V roce 1572 Takeda na naléhání šóguna zahájil tažení na hlavní město, na jehož počátku byla invaze na Tokugawovo území. Nobunagovy síly byly vázány na západní frontě, a proto poslal Tokugawu Iejasuovi pouze mdlou pomoc. Ten potom utrpěl porážku při bitvě u Mikatagahary v roce 1573.  Avšak nedlouho po bitvě se Takedovy síly stáhly, neboť Šingen v roce 1573 v důsledku nemoci zemřel. Jeho smrt znamenala úlevu pro Nobunagu, jenž se mohl zaměřit na Jošiakiho, který mu opakovaně otevřeně vyhlašoval nepřátelství navzdory císařskému soudnímu zásahu.  Nobunaga porazil Jošiakiho síly a poslal ho do exilu. Ještě toho roku končí šógunát Ašikaga.  Nobunaga v roce 1573 také úspěšně zničil klany Asakura a Azai. Azai Nagamasa poslal Oiči zpět Nobunagovi a spáchal sebevraždu. Po zničení povstalců Ikkó-ikki v řetězci pevností a opevnění Nagašima v roce 1574 zůstal jediným zbývajícím Nobunagovým protivníkem klan Takeda, vedený nyní Takedou Kacujorim.  Při rozhodující bitvě u Nagašina decimovaly spojené síly Nobunagy a Tokugawy Iejasua klan Takeda díky strategickému využití arkebuz. Nobunaga překonal nevýhodu pomalého nabíjení arkebuz tím, že postavil střelce do tří řad. Po tom, co vystřelili střelci v první řadě, se sehnuli a nabíjeli, zatímco střílela následující řada. Kulky byly schopny provrtat brnění Takedových jezdců. To způsobilo zmatek v Takedově kavalérii, jež byla zatlačována zpět a pobíjena přilétávajícími střelami.  Nobunaga pokračoval v expanzi. Poslal Šibatu Kacuieho a Maedu Tošiieho na sever a Akečiho Micuhideho do provincie Tamba.  V roce 1574 přijal Nobunaga titul kuge (šlechtic císařského dvora), potom v roce 1577 získal titul udaidžin (neboli \"ministra napravo\"), titul třetího nejvyššího hodnostáře císařského dvora.  Nobunagovo obléhání Išijama Hongandži, hlavní pevnosti povstalců Ikkó-ikki v Ósace, přineslo určitý pokrok, ale klan Mori z regionu Čúgoku prolomil námořní blokádu a začal posílat zásoby do silně opevněného komplexu po moři. V roce 1577 proto dostal Hašiba Hidejoši rozkaz vyrazit na západ a utkat se s klanem Mori.  O rok později byl dostavěn hrad Azuči v provincii Omi a tento působivý a extravagantně vyzdobený hrad šokoval evropské misionáře stejně jako obyčejné dvořany.  Avšak Uesugi Kenšin, považovaný za největšího válečníka té doby po smrti Takedy Šingena, se zúčastnil druhé aliance proti Nobunagovi. Drobné střety vyvrcholily bitvou u Tedorigawy a přesvědčivým vítězstvím Uesugiho. Zhruba v této době se Uesugiho síly připravovaly na pochod na Kjóto.  V důsledku této porážky začal Nobunagův postup v provinciích Noto, Kaga a Eččú stagnovat. Pokud by Uesugi vedl svou armádu na Kjóto, Oda Nobunaga by neměl žádnou šanci než se vzdát a postoupit východní území s nadějí, že dostane milost. Nicméně Uesugi Kenšin zemřel na pravděpodobné krvácení do mozku ještě dříve, než se jeho armády vydaly na pochod. Po Kenšinově smrti a značných zmatcích mezi jeho nástupci pokračoval Nobunaga v tažení na tuto oblast.  V roce 1580 přinutil Nobunaga pevnost Išijama Hongandži ke kapitulaci a v roce 1582 zničil i klan Takeda. Nobunagova moc byla nyní na vrcholu a byl připraven započít invazi do provincie Ečigo a na ostrov Šikoku.", "section_level": 1}, {"title": "Incident v Honnódži.", "content": "V roce 1582 napadl Hidejoši Hašiba (Nobunagův nejvěrnější vazal) provincii Biččú a obléhal hrad Takamacu. Tento hrad byl nepostradatelný pro klan Móri a jeho ztráta by zanechala sídelní panství klanu Móri zranitelné. Terumot Móri přivedl posily před hrad Takamacu, čímž se bojující strany dostaly do patové situace, a Hidejoši požádal Nobunagu o posily.  Bývá často zmiňováno, že Hidejoši nepotřeboval posily, ale z rozličných důvodů o ně Nobunagu požádal. Někteří věří, že Hidejoši, jemuž ostatní generálové záviděli a nenáviděli ho pro jeho rychlý vzestup z nižšího pěšáka až ke generálovi zodpovídajícímu se pouze Nobunagovi, chtěl mít nějaký profit z dobytí hradu pro Nobunagu a získat navrch před ostatními vazaly rodu Oda. Jiní spekulují o tom, že Hidejoši nebo jeho vazalové chtěl vylákat Nobunagu do zranitelné pozice na frontě, kde by ho mohli snadněji zavraždit. Další věří, že byl Hidejoši ve skutečnosti vedoucí postavou za zradou Micuhideho Akeči.  V každém případě Nobunaga rozkázal Nagahidemu Niwovi, aby se přichystal na invazi na Šikoku a Micuhidemu, aby pomohl Hidejošimu. Na cestě do regionu Čúgoku zastavil Nobunaga v chrámu Honnódži v Kjótu. Protože Nobunaga neočekával útok uprostřed jím ovládaného území, byl strážen pouze pár desítkami služebníků a osobními strážci.  Toho však využil Micuhide, náhle obklíčil chrám Honnódži, a donutil Nobunagu, aby spáchal sebevraždu. Ve stejný čas, kdy Akečiho síly napadly hrad Nidžó, si Nobunaga vzal život. Společně s ním zemřel jeho mladý pobočník a milenec, Ranmaru Móri, který mu věrně sloužil po mnoho let a byl s ním i v tomto těžkém čase. Jeho loajalita a starostlivost o pána byly známy a časem velmi oceňovány. Pouze jedenáct dní po úderu na Honnódži byl Micuhide zabit v bitvě u Jamazaki.", "section_level": 1}, {"title": "Oda, Tojotomi a Tokugawa.", "content": "Nobunaga byl proslulý jako pán oblasti Nagoja (jak se říkalo provincii Owari) a neobyčejný příklad pro samuraje období Sengoku. Během pár let položil pro své následovníky cestu pro dokončení sjednocení Japonska pod novou vládu bakufu.  Je důležité že, Hidejoši Tojotomi a Iejasu Tokugawa (jenž založil šógunát Tokugawa) byli věrnými následovníky Nobunagy. Hidejoši se stal z bezejmenného rolníka jedním z nejvýznačnějších Nobunagových generálů. Iejasu sdílel s Nobunagou dětství a vyrůstali jako silní spojenci. Hidejoši porazil Akečiho během měsíce a byl považován za právoplatného Nobunagova nástupce, jenž pomstil Micuhideho zradu.  Tito dva byli obdarováni Nobunagovými předešlými úspěchy, kterými vybudoval a sjednotil Japonsko a o nichž říkali: „Sjednocení je jako rýžový koláček: Oda ho udělal, Hašiba ho zformoval a nakonec ho ochutnal pouze Iejasu.“ (Hašiba je rodové jméno Hidejošiho, jež používal dokud následoval Nobunagu)  Hidejoši, jenž se stal hlavním vládcem v roce 1586, sám syn z chudé rolnické rodiny, zavedl právo díky němuž byla samurajská třída kodifikována jako stálá a dědičná, a ostatním třídám bylo zakázáno nosit zbraně. Tím byla značně ztížena pohyblivost v rámci japonské společnosti (kterou nakonec úplně znemožnil šógunát Tokugawa) až do doby, kdy byla samurajská třída při reformách Meidži v šógunátu Edo rozpuštěna.  Je důležité si všimnout, že rozdíl mezi samuraji a ne-samuraji byl během 16. století nejasný. Mnoho mužů z různých sociálních vrstev (většinou malorolníci) příslušelo přinejmenším k jedné vojenské organizaci a sloužili ve válkách před a během Hidejošiho vlády. Tato situace „všichni proti všem“ trvala po staletí.  Oprávněné samurajské rodiny po 17. století si tak vybraly možnosti následovat Nobunagu, Hidejošiho a Iejasua. Během změn režimů nastávaly velké bitvy a mnoho poražených samurajů bylo zničeno nebo se stali róniny, popř. se začlenili do obyčejné populace.", "section_level": 1}, {"title": "Jeho politika.", "content": "Nobunagovým snem bylo nejen změnit způsob válčení v Japonsku, ale také udělat jednu z nejmodernějších armád světa. Vylepšoval a rozšiřoval techniku oštěpů, lodí a hradů. Vylepšil systém válečného postavení tím, že se v úvahu brala zkušenost, ne však jméno nebo původ, jak tomu bylo v dřívějších dobách. Vazalům byla také dávána půda na základě výnosů rýže a na velikosti pozemků. Jeho organizační systém byl přesně použit a dále vyvíjen jeho spojencem Tokugawou Iejasuem v vzniklém šógunátu Tokugawa v Edu.  Nobunagova vláda a důvtip nebyl využit pouze na bitevním poli, ale byl také znám jako dobrý obchodních a rozuměl principům mikro- a makroekonomiky. Jako první modernizoval ekonomiku ze zemědělské podstaty na podstatu výrobní a na služby. Hradní města byla vyvíjena jako centra lokálních ekonomik. Byly budovány cesty na jeho panstvích mezi hradními městy nejen pro usnadnění cestování, ale především pro jednodušší pohyb velkých armád na dlouhé vzdálenosti v co nejkratším čase. Mezinárodní obchod byl rozšířen do Číny a na Korejský poloostrov, dokud nezačali přijíždět „jižní barbaři“ z Evropy, Filipín, Siamu a Indonésie.  Zavedl politiku „rakuichi rakuza“ jako cestu pro podporu obchodu a veškeré ekonomiky. Tato politika zrušila a zakazovala veškeré monopoly a otevřela uzavřené a privilegované svazy, společnosti a cechy, které viděla jako překážky obchodu. Také vyvinul různé daňové výjimky.  Stavěl „města-hrady“, místní centra obchodu. Ty spojoval novými cestami, nejen pro ulehčení obchodu, ale také pro rychlejší přesuny armády.  Stavěl také krásné zahrady a hrady. Snad nejkrásnějším z nich, a také prý nejkrásnější v celém Japonsku, je Azuči u jezera Biwa. Tento hrad je pokryt zlatem a zdoben sochami, uvnitř jsou pak interiéry malované malířem Eitoku Kanó.  Byl fascinován evropskou kulturou, sbíral umělecká díla, zbraně a brnění. Je také považován za jednoho z prvních Japonců, kteří nosili evropské oblečení. Byl také patronem křesťanských misionářů v Japonsku, avšak nikdy nekonvertoval ke křesťanství.  Nobunaga je v Japonsku vzpomínán jako jeden z nejkrutějších daimjó období Sengoku. Byl prvním ze tří hlavních sjednotitelů Japonska. Těmi dalšími byli Tojotomi Hidejoši (zvaný také Hašiba Hidejoši) a Tokugawa Iejasu. Oda Nobunaga byl na nejlepší cestě stát se šógunem Japonska nebýt toho, že jeden z jeho generálů, Akeči Micuhide, obklíčil chrám Honnódži v Kjótu, kde se tehdy Nobunaga nacházel, a přiměl Nobunagu spáchat seppuku. Protože Nobunaga nechtěl, aby jeho hlavu získali za trofej jeho nepřátelé, podpálil na jeho přání chrám Honnódži jeho pobočník Ranmaru Móri, který následně také spáchal seppuku. Akeči se pak sám prohlásil za pána Odových území, ale Hidejoši Akečiho porazil a svého pána Nobunagu pomstil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nobunaga Oda (:, \"Oda Nobunaga\", celým jménem :, \"Oda Kazusanosuke Saburó Nobunaga\", 23. června 1534 – 21. června 1582) byl hlavním daimjó ke konci období Sengoku a prvním z řady tří tzv. sjednotitelů Japonska (dalšími dvěma byli jeho bezprostřední nástupce Tojotomi Hidejoši a dovršitel procesu sjednocení Tokugawa Iejasu). Byl synem Nobuhideho Ody, nepříliš významného válečníka s malými pozemky v provincii Owari. Nobunaga žil v neustálých válečných výbojích a předtím, než předčasně zemřel v roce 1582, si podrobil téměř celé Japonsko.", "tgt_summary": "织田信长(,1534年-5月24日-1582年-6月21日),是活跃于日本战国时代至安土桃山时代的战国大名,于1568年至1582年间,作为掌握日本政治局势的领导人,推翻了名义上管治日本逾200余年的足利幕府,使从应仁之乱起持续百年以上的乱世步向终结。在日本历史上,与丰臣秀吉、德川家康两人并称「战国三杰」。 织田信长于1534年在尾张国(今爱知县西部)(一说那古野城)出生。幼名吉法师,通称三郎。在父亲织田信秀死后,以嫡长子身份继承家督。在国内争乱中打败同母弟信行(别称信胜)、清洲城主织田信友、犬山城主织田信清和主织田信安尾张分家等势力,成功统一尾张。于击破周边敌对势力三河今川氏与美浓斋藤氏与南近江六角氏后,拥立足利义昭为将军上洛(到京都)。", "id": 2223036}
{"src_title": "Tina Turner", "tgt_title": "蒂娜·特纳", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v Haywood Memorial Hospital v Brownsvillu, Tennessee, USA (25 km od Nutbush). Vyrostla v Nutbush, Tennessee. V dětství zpívala v kostelním sboru gospely.  Po předcích je z jedné čtvrtiny Indiánka z kmene Čerokézů. Má prý jedny z nejkrásnějších nohou na světě, které má pojištěny u společnosti Lloyd ́s na několik milionů liber.  Koncem padesátých let odešla se svou sestrou do Saint Louis, kde poznala hudebníka Ike Turnera, vedoucí osobnost skupiny Rhythm Of King. Po svatbě v roce 1958 jí Ike navrhl změnit si jméno na umělecké Tina Turner. V roce 1960 vznikají pod hlavičkou Ike & Tina Turner jejich první společné nahrávky. Nejúspěšnějším rokem Tiny a Ikea byl rok 1971, kdy se revivalem skladby \"Proud Mary\" skupiny Creedence Clearwater Revival dostali do americké hitparády Top 10. Skladba byla z alba \"Workin' Together\", které bylo jejich nejprodávanějším albem vůbec. První sólovou skladbu nazpívala až roku 1966. Byla to píseň \"River Deep, Mountain High\".  Extravagantní způsob života Ike Turnera, jeho alkoholová a drogová závislost, agresivní a brutální chování se k Tině (Ike ji tolikrát udeřil do nosu, že měla poničenou nosní dutinu a musela podstoupit plastickou operaci), vedly v roce 1976 k jejich rozvodu. Rozvod a problémy s ním spojené neměly za následek jen rozpad skupiny, ale zabrzdily i slibně se rozvíjející Tininu sólovou kariéru. Aby uspíšila rozvod, souhlasila s tím, že Ikovi zůstanou všechna práva na jejich nahrávky. Během následujících osmi let zpívala v klubech a kasínech soulový repertoár. Její tehdejší finanční situace nebyla vůbec jednoduchá, o čemž svědčí i fakt, že byla určitou dobu odkázaná na potravinové lístky.  V roce 1983 se prosadila hitem \"Let ́s Stay Together\". Zásadním zlomem je rok 1984, kdy vychází velice úspěšné album \"Private Dancer\", provázené stejnojmenným hitem a především skladbami \"What's Love Got To Do With It?\" a \"Better Good To Me\". Tina Turner změnila nejen svůj hudební styl, ale mění i vzhled a stává se sexsymbolem. Léta 1984 až 1992 byla pro Tinu nejúspěšnější v celé kariéře. V tomto období nahrála řadu nezapomenutelných hitů: \"Private Dancer\", \"We Don't Need Another Hero\" (z filmu \"Šílený Max a Dóm hromu\", ve kterém ztvárnila roli „Tetičky“), \"Simply the Best\", \"Typical Male\", \"Steamy Windows\", \"I Can't Stand the Rain\" a \"It Takes Two\".  Roku 1985, devět let od rozvodu, obdržela čtyři ceny Grammy a první zlatou desku. Na koncertě v Rio de Janeiro 16. ledna 1988, během turné \"Break Every Rule\", vidělo Tinu 182 000 diváků. Tento rekord, zaznamenaný i v Guinessově knize rekordů, se podařilo překonat až za několik let Paulovi McCartneymu, na stejném místě.  V roce 1991 byla společně s Ike Turnerem uvedena do Rock and rollové síně slávy.  Tina v roce 1995 nazpívala ústřední skladbu k filmu s Jamesem Bondem, \"Golden Eye\".  V únoru 2008 vystoupila po 23 letech (naposled to bylo po jejím comebacku v roce 1985) při udělování hudebních cen Grammy při příležitosti 50. výročí této akce. Na pozvání zpěvačky Beyoncé s ní zazpívala tři písničky.  V červenci 2013 se provdala za svého dlouholetého přítele, o 16 let mladšího Erwina Bacha, který působí v nahrávacím průmyslu. Žijí spolu ve Švýcarsku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tina Turner, vlastním jménem Anna Mae Bullock (* 26. listopadu 1939, Nutbush, Tennessee, USA) je švýcarská rocková zpěvačka a herečka, jedna z nejpopulárnějších hvězd 80. let 20. století s charakteristickým chraplavým hlasem.", "tgt_summary": "蒂娜·特纳(英语:英语:Tina Turner,原名Anna Mae Bullock;1939年-11月26日)是瑞士籍的美国歌手,女演员。在她长达五十多年的演艺生涯中,凭借无数奖项的肯定以及对摇滚领域的贡献,被人称为摇滚女王。蒂娜从她与她的丈夫艾克·特纳组成的艾克&蒂娜·特纳演唱组开始自己的表演事业。成功的打造了《River Deep, Mountain High》、《Proud Mary》等不朽金曲。在1978年因不堪忍受丈夫的家庭暴力而与之离婚之后,她沉寂了数年。最终顶住了巨大的压力在1983年发行了自己的单曲《Let's Stay Together》重新取得了成功。而她在1984年发行的个人第五张专辑《Private Dancer》也堪称音乐史上最成功的东山再起之作。1986年她出版了的自传《我,蒂娜》(I, Tina)。", "id": 2300005}
{"src_title": "Tesařství", "tgt_title": "大木作", "src_document": [{"title": "Rozdělení tesařských prací.", "content": "Tesař tradičně provádí především tyto stavební práce:  Blízkým příbuzným řemeslem je  Zaniklými (téměř zaniklými) příbuznými řemesly jsou například :", "section_level": 1}, {"title": "Výrobky.", "content": "Tesař zhotovuje mimo jiné tyto výrobky:", "section_level": 2}, {"title": "Tesařské spoje.", "content": "Dílčí prvky se spojují do celků pomocí těchto tesařských spojů:", "section_level": 2}, {"title": "Nářadí a nástroje.", "content": "Mezi nejdůležitější ruční tesařské náčiní patří:", "section_level": 2}, {"title": "Kvalifikace.", "content": "V některých zemích (např. v Německu, ale i Česku) musí budoucí řemeslník, tedy i tesař, projít formálním středním vyučením (obvykle tříletým). Po vyučení se z něho stává tovaryš. Až do začátku 20. století tovaryši zpravidla několik let cestovali po rodné zemi i za její hranice a učili se stavebním postupům a slohům. Poté se vraceli domů a zde prováděli svou práci. V Německu tato tradice tesařských tovaryšů přežívá v omezené míře dodnes (stejně jako u zedníků, pokrývačů a dalších tradičních řemesel) a v 21. století její obliba opět roste.  V USA se v současnosti pod pojmem \"journeyman\" (tj. tovaryš) rozumí spíše tesař zkušený a zručný než cestující. Aby získal tento status, musí tesař podstoupit oficiální zkoušku dovedností; existují však i tesaři neautorizovaní, bez formálního vzdělání, u nichž označení „journeyman“ znamená zpravidla dlouholeté zkušenosti v oboru.  Po určité době provádění tesařské živnosti se tesař v některých zemích může ucházet o oficiální statut tesařského mistra. Například v Německu či Japonsku (kde tesaři Miya-daiku projektují a staví chrámy a svatyně) se jedná o náročný a drahý proces, vyžadující k dosažení mistrovského osvědčení rozsáhlé znalosti (včetně ekonomických a právnických) a dovednosti. V těchto zemích je též zpravidla nezbytné, aby tesařským mistrem byl každý, kdo zaměstnává a vyučuje tesařské učně. V jiných zemích pojem „tesařský mistr“ pouze volně označuje zkušeného tesaře. Tesař je jedna z kvalifikací Národní soustavy kvalifikací (NSK).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V dávných dobách byl prakticky každý majitel domu svým vlastním tesařem, protože si svůj dům musel zpravidla postavit sám. S pozdější specializací povolání vznikla i profese tesaře. V důsledku zakládání cechů a utajování zvláště důležitých a zajímavých pracovních postupů se tesaři ve středověku stali nepostradatelnými, především ve městech.  Zejména stavba prestižních budov se složitě tvarovanými střechami, jako byly radnice a cechovní domy, se již neobešla bez odbornosti, kterou tesaři zaručovali. Zkušený tesař své umění pečlivě střežil a předával je pouze vyvolenému kolegovi, zpravidla svému synu. Zvláště vůči svým tovaryšům býval opatrný. Důležité práce jako například rýsování střechy prováděl zásadně sám.  Rozkvět tesařství ve střední Evropě nastal ve středověku, kdy se ve městech stavěly smělé velké hrázděné domy. Absolutního vrcholu v konstrukci střech dosáhli francouzští tesařští mistři (\"maître de charpentier\") okolo roku 1900 klenutými dřevěnými střechami. Tesařské umění však vzkvétalo i na venkově, jak je dodnes vidět i v českých skanzenech (nejvýznamnější z nich jsou Soubor lidových staveb Vysočina, Polabské národopisné muzeum Přerov nad Labem a Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mužská práce.", "content": "Tesařské řemeslo je poměrně manuálně namáhavé, neboť mistr tesař i jeho pomocníci musí zdvihat často dosti těžké dřevěné trámy a stavební dílce. Z tohoto důvodu vykonávají řemeslo téměř výlučně muži. Například v USA v roce 1999 bylo 98,5% všech tesařů mužského pohlaví.", "section_level": 2}, {"title": "Etymologie.", "content": "Slovo \"tesař\" je odvozeno od slovesa \"tesat\", tj. opracovávat dřevo. Tesař je běžné české příjmení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tesařství (lidově tesařina) je řemeslo vykonávané tesařem. Jedná se o stavební profesi s dlouhou historií rozšířenou prakticky po celém světě. Zahrnuje širokou škálu prací se dřevem, především výrobu stavebních konstrukcí. Výrobou nábytku, oken a dveří se zabývá truhlářství.", "tgt_summary": "大木作,中国古典建筑术语,最早见于宋代李诫《营造法式》,其中将建筑的木料工程分为大木作和小木作两大类,凡与建筑整体木框架构有关的构件的规格,工料、归入大木作范围;大木作包括材,斗拱,栋,梁,柱,橼,檐,平坐,铺作,阑额,阳马,举折等。。大木作在《营造法式》中占据最多篇幅,是全书的重心;大木作也是中国传统建筑的重心。", "id": 56169}
{"src_title": "Ašdod", "tgt_title": "阿什杜德", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Nachází se v nadmořské výšce 24 m na pobřeží Středozemního moře, v izraelské pobřežní planině, zhruba 32 km jižně od Tel Avivu a 20 km severně od Aškelonu. Vnitrozemí je zemědělsky využíváno, pobřežní pás lemují písečné duny, skrz které k moři prochází potok Lachiš.  Leží v hustě osídlené oblasti, která je etnicky zcela židovská. Město je na dopravní síť napojeno pomocí severojižní dálnice číslo 4, ze které tu odbočuje směrem do vnitrozemí dálnice číslo 41. Ve městě stojí železniční stanice Ašdod Ad Halom. Prochází tudy železniční trať Tel Aviv – Beer Ševa.  <mapframe width=520 height=650 zoom=14 latitude=31.7943972 align=center longitude=34.6471 text=Ašdod/>", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Ašdod byl založen roku 1955. Sídelní tradice v této lokalitě je ovšem mnohem starší a sahá minimálně do 3 tisíc let před našim letopočtem.", "section_level": 1}, {"title": "Biblické zmínky.", "content": "Jméno Ašdodu odkazuje na biblické město \"Ašdód\" citované v Knize Jozue 15,46 V Bibli je zmíněn celkem třináctkrát. V knize Jozue je popisován jako proklamovaná součást Judského království:  Joz 15,46-15,47: \"od Ekrónu až k moři všechno, co leží stranou Ašdódu, a jejich dvorce,\" \"Ašdód s vesnicemi a dvorci, Gáza s vesnicemi a dvorci, až k Potoku egyptskému a Velkému moři s pobřežím.\"  V 1. knize Samuelově je Ašdod popisován jako jedno z nejdůležitějších filištínských měst:  1S 6,17: \"Toto jsou zlaté hlízy, které odvedli Pelištejci Hospodinu v oběť za provinění: jedna za Ašdód, jedna za Gázu, jedna za Aškalón, jedna za Gat a jedna za Ekrón.\"  Ve Starém zákoně je též popisováno dobytí Ašdodu judským králem Uzijášem.  2Pa 26,6: \"Vytáhl a válčil s Pelištejci a strhl hradby města Gatu, hradby Jabne a hradby Ašdódu. Vystavěl města kolem Ašdódu na území Pelištejců.\"", "section_level": 2}, {"title": "Starověké a středověké osídlení.", "content": "V místech budoucího Ašdodu žili lidé již v paleolitu; historie samotného města je velmi stará. Nejstarší dochovaná zmínka dokládá osídlení Ašdodu v období kanaánské kultury ze 17. století př. n. l.,čímž se město řadí mezi nejstarší na světě. Důležitým mezníkem bylo jeho dobytí Filištíny na začátku 12. století př. n. l., z Ašdodu se posléze stalo prosperující město. V průběhu staletí byl ale několikrát dobyt a zničen. Nejprve v roce 950 př. n. l. egyptským faraonem Siamunem, město bylo znovu kompletně vystavěno v roce 815 př. n. l., ale krátce nato bylo opět dobyto a zničeno asyrským králem Sargonem II. Roku 605 př. n. l. město dobyl babylónský král Nabukadnezar II., o několik desetiletí později se dostalo pod perskou nadvládu, kterou ukončil Alexandr Veliký – po dobytí ho přejmenoval na Izotus. Izotus pod helénskou správou prosperoval až do Makabejského povstání; Judovi Makabejskému se město dobýt nepovedlo, obsadil ho až v roce 147 př. n. l. jeho bratr Jonatán.  Během své historie bylo město osídleno Pelištejci, Izraelity, Byzantinci, křižáky a Araby. Po Byzantincích městu vládli Fátimovci, kteří zde vystavěli pobřežní pevnost, přes strategickou polohu význam Ašdodu postupně upadal. Na začátku 20. století (za nadvlády Osmanů) mělo město přibližně 5 000 obyvatel a bylo známé jako Isdud.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní Ašdod.", "content": "V průběhu izraelské války za nezávislost Isdud dobyli Egypťané, ale zde se také jejich postup na sever zastavil na počátku června 1948, když v rámci Operace Plešet na Egypťany zaútočili Izraelci včetně nově nasazeného vojenského letectva u mostu Gešer ad Halom. 28. října 1948 se egyptská vojska ze strachu z obklíčení stáhla a s nimi uprchla většina arabských obyvatel města.  Moderní Ašdod byl založen roku 1955, podle jiného zdroje roku 1956 na písečných dunách poblíž místa starověkého města. Status městské rady (města) získal roku 1968, kdy se rozkládal na ploše přibližně 60 km. Jedná se o plánovitě postavené město, jehož rozvoj sledoval hlavní rozvojový plán, čímž se předešlo dopravním problémům a znečištění ovzduší v rezidenčních čtvrtích.  V roce 1965 zde byla vybudována nemocnice, v roce 1963 nový přístav.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ašdod je významné průmyslové centrum. Je regionálním průmyslovým centrem a Ašdodský přístav je největším izraelským přístavem, kterým prochází 60 % veškerého importovaného zboží. Nachází se zde také důležitá elektrárna a jedna ze dvou izraelských ropných rafinerií.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2009 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé - přibližně osob (včetně statistické kategorie „ostatní“, která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, přibližně osob).  Jde o velkou obec velkoměstského typu s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2017 zde žilo lidí. Od roku 1991 město zažívá nebývalý příliv obyvatel díky židovským imigrantům z bývalého SSSR. Podle Centrálního statistického úřadu zde v roce 2008 žilo obyvatel a jednalo se tak o šesté nejlidnatější izraelské město.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ašdod (,, \"Isdúd\", v oficiálním přepisu do angličtiny Ashdod) je město v Izraeli v Jižním distriktu. Starostou je Jechi'el Lasri.", "tgt_summary": "亚实突,中文圣经中译为亚实突,(希伯来语:אַשְׁדּוֹד;阿拉伯语: إسدود ;英语:Ashdod),是以色列南部区的一个城市,滨临地中海,位于以色列沿海平原的南部。面积47.242平方千米。1968年正式设市。根据以色列中央统计局资料,2009年末阿什杜德人口达207,800人,是以色列第6大城市。年人口增长率达到2.6%。阿什杜德港是以色列第一大港口。", "id": 2733049}
{"src_title": "Anna Stuartovna", "tgt_title": "安妮 (英国女王)", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Anna se narodila 6. února 1665 v St James's Palace jako druhá dcera Jakuba, vévody z Yorku (později Jakuba II.), a jeho první manželky Anny Hydeové. Jejím strýcem byl Karel II. a její starší sestrou Marie (později Marie II. Stuartovna). Anna strávila delší dobu až do roku 1670 ve Francii, kde si léčila oční infekci. Okolo roku 1673 se seznámila se Sarah Jenningsovou, která se stala její blízkou přítelkyní a rádkyní. Sarah se později vdala za Johna Churchilla, který se stal Anniným nejdůležitějším generálem.  Roku 1673 vešla ve známost konverze jejího otce Jakuba ke katolictví. Na příkaz Karla II. byly Anna a její sestra Marie vyučovány v duchu přísného protestantismu. 28. července 1683 se Anna provdala za protestantského dánského prince Jiřího, syna dánského krále Frederika III.", "section_level": 1}, {"title": "Zákon o nástupnictví.", "content": "Jinak šťastné manželství Jiřího a Anny bylo poznamenáno problémy s následníky. Do roku 1700 prodělala Anna nejméně osmnáct těhotenství. Třináctkrát potratila nebo se dítě narodilo mrtvé, čtyři další děti se nedožily věku dvou let. Jejich jediná naděje, syn Vilém (* 24. července 1689) zemřel 29. července 1700 několik dní po svých jedenáctých narozeninách na neštovice; při následné obdukci bylo navíc zjištěno, že chlapec trpěl hydrocefalií. Tak velká úmrtnost potomstva je - ostatně jako u mnoha dalších příslušníků královských rodů a šlechty - i v tomto případě dostatečně silnou indicií pro domněnku, že princ Jiří trpěl syfilidou.  Princezna Anna tak byla jediným právoplatným nástupcem na trůn podle Bill of Rights. Pokud by zemřela, otevřela by se pro jejího mladšího nevlastního bratra Jakuba Františka, syna sesazeného krále Jakuba II. z jeho druhého manželství s Marií z Modeny, možnost nárokovat si trůn.  Parlament v obavě před touto možností vydal zákon Act of Settlement 1701, který určoval jako další nástupce po Anně Žofii z Hannoverské dynastie a její protestantské potomky. Vilém III. zemřel 8. března 1702 a Anna byla 23. dubna korunována královnou.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Téměř ihned po nástupu na trůn se Anna zapojila do války o španělské dědictví. Tato válka pokračovala až téměř do konce jejího panování. Anna po svém nástupu jmenovala svého manžela admirálem královského loďstva a vrchním velitelem armády se stal lord Marlborough.  Po vydání zákona o následnictví roku 1701 zahájila jednání se skotským parlamentem a zemskými stavy, které chtěly zachovat nástupnické právo na trůn pro Stuartovce. Reakcí skotských představitelů na zákon o následnictví bylo vydání zákona (\"Act of Security\"), který uváděl, že pokud Anna zemře bez potomků, její následník bude zemskými stavy vybrán z příslušníků stuartovské dynastie. Královský souhlas byl tomuto zákonu udělen poté, co Skotové hrozili stažením svých vojáků z Evropy a odmítli zavést nové daně.  Na oplátku anglický parlament vydal zákon (\"Alien Act 1705\"), který uvalil na skotské poddané ekonomické sankce a prohlásil Skoty nepřáteli (a tím postavil mimo zákon právo vlastnit majetek v Anglii), pokud Skotové nezruší Act of Security, nebo pokud nedojde k sjednocení Skotska s Anglií. Skotské zemské stavy nakonec zvolily sjednocení a byla jmenována komise, která měla dojednat podrobnosti sjednocení obou zemí. Komise vypracovala pravidla sjednocení, která byla přijata skotským parlamentem 16. ledna 1707 a anglickým parlamentem 6. března 1707. Podle těchto zákonů se Anglie a Skotsko staly od 1. května 1707 jedním sjednoceným královstvím nazývaným Království Velké Británie.  Její vláda byla poznamenána vznikem dvou politických stran. Anna preferovala torye vedené Sidneym Godolphinem, ti také tvořili její první kabinet. Vzhledem k tomu, že podporovali válku o španělské dědictví, stávali se později vlivnějšími whigové. Po vítězství v bitvě u Blenheimu se stal vlivným lord Marlborough, který fakticky vládl se svými dvěma zástupci.  Annin manžel Jiří zemřel v říjnu 1708. Whigové využili královnina stavu a vytvořili vládu, vedenou lordem Godolphinem, ve které měli převažující zastoupení. Anna si přesto uchovala vliv, protože trvala na tom, že úřad admirála královského loďstva bude zastávat ona sama. Politický tlak ji ale přinutil, aby v listopadu jmenovala admirálem člověka navrženého whigy.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Anna zemřela 1. srpna 1714 na dnu a byla pohřbena ve Westminsterském opatství. Britským panovníkem se stal Jiří, syn Žofie Hannoverské (Žofiina matka Alžběta Stuartovna a Annin dědeček Karel I. Stuart byli sourozenci, děti krále Jakuba I. Stuarta), jež zemřela krátce před Anninou smrtí.  Období vlády královny Anny se vyznačovalo zvyšováním vlivu ministrů a poklesem moci panovníka. Roku 1708 se Anna stala posledním britským panovníkem, který vetoval zákon parlamentu.  Annino jméno je spojeno s prvním světovým zákonem (vydán roku 1709) věnovaným autorskému právu. Podle něj výhradní práva k dílu náleží autorům, nikoli tiskařům, jak tomu bylo doposud.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anna Stuartovna (6. únor 1665 – 1. srpen 1714) byla královnou Anglie, Skotska a Irska. Stala se nástupkyní svého švagra Viléma III. Parlament prohlásil útěk jejího katolického otce Jakuba II. ze země v důsledku slavné revoluce za abdikaci na trůn. Její švagr a sestra Marie se poté stali společnými vládci země. Po smrti Marie vládl Vilém samostatně až do své smrti roku 1702.", "tgt_summary": "安妮(英语:Anne,又译为安;1665年-2月6日-1714年-8月1日),通称安妮女王(英语:Queen Anne),1702年3月8日起成为英格兰、苏格兰和爱尔兰女王。1707年3月1日,英苏《联合法令》正式生效,英格兰和苏格兰两个王国合并为大不列颠王国。于是她以“大不列颠及爱尔兰女王”的名义继续统治,直到1714年逝世。", "id": 2866296}
{"src_title": "Lisa Gerrardová", "tgt_title": "莉薩·傑勒德", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se 12. dubna 1961 v australském Melbourne v rodině irských přistěhovalců. Vyrůstala v etnicky různorodém předměstí Prahran, kde poznala řeckou, tureckou, italskou, irskou a arabskou kulturu. Toto multikulturní prostředí v podstatné míře ovlivnilo její hudební zaměření, což je patrné z pozdější tvorby Dead Can Dance i z její vlastní sólové tvorby. Po založení skupiny Dead Can Dance se v roce 1982 s Brendanem Perrym přestěhovali do Londýna, kde spolu žili a tvořili až do rozchodu v roce 1998. Poté se Brendan Perry přestěhoval do Irska a každý se vydal na vlastní sólovou dráhu.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dead Can Dance.", "content": "Skupina Dead Can Dance původně vznikla jako kvartet v roce 1981 v Melbourne. V roce 1982 se přestěhovala do Londýna, avšak již bez bubeníka Simona Monroea. V krátké době se do Austrálie vrátil i baskytarista Paul Erikson a zůstalo pouze duo Lisy Gerrardové a Brendana Perryho. Natočili spolu osm studiových alb, které všechny vydala nahrávací společnost 4AD. Dále vydali i jedno koncertní album a tři výběrová alba. Jejich duo se rozpadlo v roce 1998, ale v roce 2005 se dočasně dali opět dohromady a uspořádali celosvětové koncertní turné.", "section_level": 2}, {"title": "Sólová dráha a spolupráce na dalších projektech.", "content": "Již v roce 1995 nahrála a vydala první sólové album \"The Mirror Pool\". Poté ještě spolupracovala s Brendanem Perrym v Dead Can Dance a v roce 1996 vydali poslední společné studiové album \"Spiritchaser\". V roce 1998 spolu s Pieterem Bourkem nahrála album \"Duality\", které předznamenalo jejich další spolupráci na filmové hudbě v celé řadě filmů (např. \"The Insider\" a \"Ali\"). V roce 2004 začala nově spolupracovat s hudebním skladatelem Patrickem Cassidy, s nímž vytvořila album \"Immortal Memory\" a další filmovou hudbu jako např. pro dvoudílnou televizní minisérii \"Salem's Lot\".  V roce 2006 vznikl dokument Sanctuary, který se věnuje jejímu životu a dílu. Natočil jej režisér a producent Clive Collier. Obsahuje rozsáhlé rozhovory nejen s ní samotnou, ale i s dalšími umělci, s nimiž spolupracovala (např. Michael Mann, Russell Crowe, Hans Zimmer a Niki Caro.  V roce 2006 vydala své druhé sólové album \"The Silver Tree\". Výrazně se lišilo od její předchozí tvorby a poprvé šlo o počin, který nebyl vydán společností 4AD, nýbrž prostřednictvím iTunes. Album bylo za rok 2006 nominováno na Australskou hudební cenu. V roce 2007 následovalo výběrové album \"The Best of Lisa Gerrard\", které se ohlíží jak za jejím působení v Dead Can Dance, tak za dosavadní sólovou tvorbou. V dubnu a květnu 2007 se uskutečnilo koncertní turné v Austrálii, Evropě (27. dubna v pražském Divadle Archa), Kanadě a USA.  V říjnu 2008 vystoupila na festivalu Life Along the Borderline, který se uskutečnil u příležitosti nedožitých sedmdesátých narozenin zpěvačky Nico. Kurátorem festivalu byl velšský hudebník John Cale a Gerrardová vystupovala i následujícího roku. S Calem spolupracovala znovu v srpnu 2015, kdy po jeho boku vystoupila na melbourneském festivalu Supersense (představení bylo označováno jako \"Signal to Noise\").", "section_level": 2}], "src_summary": "Lisa Gerrardová (nepřechýleně \"Gerrard\"; * 12. dubna 1961 Melbourne) je australská hudebnice, zpěvačka a hudební skladatelka. Stala se známou jako členka hudební skupiny Dead Can Dance, kterou spoluzaložila a tvořila s Brendanem Perrym. Umělecky působí od roku 1981 do současnosti. Po rozpadu skupiny Dead Can Dance se vydala na sólovou dráhu a spolupodílela se na celé řadě projektů, zejména v oblasti filmové hudby. Za hudbu ve filmu \"Gladiátor\" byla za rok 2000 spolu s Hansem Zimmerem nominována na Oscara a v roce 2001 obdrželi cenu Zlatý glóbus. V hudbě, kterou komponuje, většinou i sama zpívá (má kontraalt) a hraje na různé nástroje. Velmi často užívá jang-čchin, což je čínská verze cimbálu.", "tgt_summary": "莉萨·杰勒德(英语:Lisa Gerrard,1961年-4月12日)是澳洲女音乐家、女低音歌手、作曲家,懂得演奏扬琴、手风琴。她在1981-1996年是乐队逝者善舞(英语:Dead Can Dance)的成员。", "id": 103332}
{"src_title": "Miles Davis", "tgt_title": "邁爾士·戴維斯", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí (1926−1944).", "content": "Miles Davis se narodil v Altonu ve státě Illinois, jeho otec byl zubař, matka byla učitelka hudby. Krátce po jeho narození se jeho rodina odstěhovala do East St. Louis, kde Miles později studoval. Tam také potkal svou první ženu, se kterou se oženil už v sedmnácti. V té době většina slavných jazzmanů pocházela z chudých vrstev, Milesova rodina patřila k tehdejší střední třídě, a tak Miles většinou neměl nouzi o peníze. Především se mu ale dostalo dobrého vzdělání, na kterém jeho rodičům velmi záleželo.  Již od útlého věku měl značný zájem o hudbu, čehož si rodiče brzy všimli. Otec mu koupil první trumpetu ke třináctým narozeninám, přestože jeho matka — učitelka hudby — spíše prosazovala housle. Miles chodil na první hodiny u místního učitele Elwooda Buchanana, hrál ve školním orchestru, kde už tehdy vynikal; alespoň podle slov jeho pozdějšího učitele Clarka Terryho. V šestnácti letech si přivydělával hraním po barech a v sedmnácti se přidal ke skupině The Blue Devils vedené Eddiem Randlem, se kterým už nějakou dobu hrál. Výrazným mezníkem v jeho životě bylo bezesporu setkání s orchestrem Billyho Eckstina, kterému zrovna při koncertě v St. Louis chyběl trumpetista. Miles si tak mohl poprvé zahrát s legendárními umělci a hráči bebopu, s Dizzym Gillespiem a Charliem Parkerem. Ti pak byli pro Milese dlouhodobou inspirací, přestože on sám vždy spíše tíhnul k pomalejším melodiím.", "section_level": 2}, {"title": "Bebop a zrození cool jazzu (1944−1955).", "content": "Po střední škole se společně se svou rodinou stěhuje do New Yorku, kde od září 1944 studoval na Institute of Musical Art (později přejmenováno na Julliard School of Music). Zároveň se však učil od Charlie Parkera, u kterého nějaký čas bydlel a se kterým po nocích vystupoval. Nakonec tedy díky nedostatku času přerušil studium a rozhodl se plně věnovat své jazzové kariéře.  První písně nahrál se saxofonistou Herbiem Fieldsem, s Parkerem a Gillespiem, Maxem Roachem a s kapelou Bennyho Cartera. Parker a Gillespie se díky nezájmů newyorských klubů přesunuli do Kalifornie, kde se Miles s kapelou Bennyho Cartera nedlouho potom také objevil. Právě tam ho Charlie Parker požádal, zda by nenahradil Dizzyho, protože ten byl neustále frustrovaný z příliš vlažného přijetí jejich koncertů. Miles souhlasil a po nahrávání 8. března 1946 v Hollywoodu mu kritika udělila cenu \"New Star on Trumpet\". V letech 1947−1948 založil s Charliem Parkerem kvintet. Pak společně s pianistou Johnem Lewisem, basistou Nelsonem Boydem a bubeníkem Maxem Roachem nahrál v roce 1947 jako sólista svou první věc. Tou dobou se již o Milesovi ve světě hudby mluvilo jako o skladateli a své první skladby nahrává kvintet pro label Savoy. V létě roku 1948 zakládá nonet, ve kterém se objevily na tehdejší jazzové zvyklosti dost nezvyklé nástroje jako tuba nebo lesní roh. Nonet postupem času vydal pár singlů, za kterými stáli aranžéři a skladatelé John Lewis, Gerry Mulligan či Gil Evans, který se následně podílel na dalších Milesových albech (\"Miles Ahead\", \"Porgy and Bess\", \"Sketches of Spain\"). Přestože většina skladeb nonetu byla nahrána během let 1949−1950, album vyšlo až v roce 1957 a už v té době bylo pokládáno za výjimečné, protože obsažené písně symbolizovaly začátek konce bebopu a zrození nového stylu − cool jazzu. Ten sice v sobě stále zachovává prvky bebopu, ale není tak zbrklý a tóny jsou mnohem uhlazenější a jemnější.  Koncem čtyřicátých let vystoupil Miles ve Francii na jazzovém festivalu a dostalo se mu toho nejvřelejšího přijetí. Ve svých pamětech uvedl tuto skutečnost do kontrastu se situací, kdy ho vyhazovač jednoho newyorského klubu, ve kterém ten večer hrál, slovně (s rasistickým podtextem) napadl, když zrovna stál před dveřmi onoho klubu a kouřil. Nakonec to dopadlo tak, že po výměně argumentů došlo ke rvačce a Milese odvezla policie.  Po návratu z Francie nemohl nikde najít práci, kolem roku 1950 začíná (tak jako třeba Charlie Parker) koketovat s heroinem. Po nějakém čase se sice opět nabídky na koncertování linou ze všech stran, ale Milesovo hraní ztrácí nápaditost a pomalu cítí, že již nastal čas si vybrat mezi hudbou a drogami. Vyhrává hudba a tak svou čtyřletou závislost nakonec ukončil v rodném domě v St. Louis. Přestal se stýkat s okolním světem a vyjde ven, až když se své závislosti definitivně zbavil. O rok později, roku 1955 nahrál famózní skladbu „'Round Midnight“.", "section_level": 2}, {"title": "První kvintet a sextet (1955−1958).", "content": "V roce 1955 dal dohromady svůj první velký kvintet, do kterého obsadil Johna Coltrana, Reda Garlanda, Paula Chamberse a Philly Joe Jonese. Oficiálně se kvintet rozpadl v roce 1957, aby byl již příštího roku nahrazen sextetem (přibyl Cannonball Adderley). Tento sextet pak v dubnu roku 1958 vydal album \"Milestones\". Během oficiální dvouleté existence kvintetu vyšlo celkem pět alb: \"The New Miles Davis Quintet\", \"Relaxin'\", \"Steamin'\" a \"Cookin'\" u nahrávací společnosti Prestige a \"'Round About Midnight\" u Columbia Records.", "section_level": 2}, {"title": "Spolupráce s Gilem Evansem (1957−1963).", "content": "Krátce po vydání desky \"Birth of the Cool\" (1957, Columbia Records) začala opět spolupráce s Gilem Evansem, který psal písně jakoby stvořené přímo pro Milese. Jejich první album \"Miles Ahead\" spatřilo světlo světa o rok později opět na labelu Columbia. Big bandy sice tou dobou už dávno nebyly moderní, ale s tímhle si Miles hrající na tomto počinu na křídlovku nikdy hlavu nelámal. Na desce se kromě Milese podílelo dalších 19 muzikantů. Ve stejném roce vyšla Milesovo-Evansovo podání Gershwinovy opery \"Porgy and Bess\", ale ještě před tím se Miles vrátil opět do Francie a nahrál tam soundtrack k filmu \"Ascenseur pour l'échafaud\" pojmenovaný \"Jazz Track\", které mu vynesl i několik nominací na cenu Grammy.", "section_level": 2}, {"title": "Kind of Blue.", "content": "Milesův sextet byl krátce před nastudováním \"Porgy and Bess\" obměněn. Red Garland a Philly Joe Jones byli nahrazeni Billem Evansem a Jimmym Cobbem. S novou sestavou pak společně s Wyntonem Kellym nahráli v březnu 1959 album \"Kind of Blue\" − převratné album, které je hlavně díky nové technice improvizace považováno za jedno z nejdůležitějších v jazzové historii vůbec. O rok později přichází další album \"Sketches of Spain\" a s ním přichází i cena Grammy. Začátkem šedesátých let se Miles podruhé oženil a začal spolupracovat s producentem Teo Macerem.", "section_level": 2}, {"title": "Druhý kvintet (1964−1968).", "content": "Následující období bylo spojeno s Milesovým druhým velkým kvintetem a novým stylem − free bopem. Coltranea nahradil Wayne Shorter a kromě něj začala i spolupráce (s teprve sedmnáctiletým) bubeníkem Tonym Williamsem, kontrabasistou Ronem Carterem a pianistou Herbiem Hancockem. Vznikají desky \"The Complete Live at the Plugged Nickel\" (1965), \"E.S.P.\" (1965), \"Miles Smiles\" (1966), \"Sorcerer\" a \"Neferiti\" (obě 1967). Většinu skladeb na albu \"Nefertiti\" složil Wayne Shorter, o zbytek se postarali ostatní Davisovi spoluhráči. Na koncertech postupně zmizely mezery mezi jednotlivými skladbami. Celý koncert byl pak vlastně jedním nepřerušovaným blokem hudby, kdy se jednotlivé části daly oddělit pouze změnou melodie. Na následujících albech \"Miles in the Sky\" (1968) a \"Filles de Kilimanjaro\" (1968) se už objevuje baskytara, elektrické piáno a elektrická kytara. Tato nástrojová proměna tak předznamenává, že budoucí Milesova hudební cesta povede k fusion. Za zmínku také stojí, že na druhé polovině alba \"Filles de Kilimanjaro\" hraje na basu Dave Holland a na piano Chick Corea. Hancock i Carter jsou ale zváni do studia i v následných nahrávacích frekvencích. Role skladatele a aranžéra se tu opět ujímá sám Davis.", "section_level": 2}, {"title": "Elektrické období.", "content": "Jazz se neustále vyvíjel především díky rozmachu elektrické kytary vzniká další nový styl jménem jazz-rock a nové nahrávání s hvězdami tohoto stylu Chickem Coreou, Davem Hollandem (oba na albu \"Filles De Kilimanajro\"), Joem Zawinulem a Johnem McLaughlinem (oba na albu \"In a Silent Way\", které vrátilo Milese opět na přední příčky hitparád a přinesla další nominace na ceny Grammy).  Tuto část Milesova života uzavřelo dvojalbum \"Bitches Brew\" (1970), za kterým stojí již zmíněný Teo Macero. Album jazzové fanoušky příliš nenadchlo, zato rockové publikum bylo nadšeno, a tak Milesovi přineslo další cenu Grammy. Navíc se na něm vyskytují i prvky blues a funku, které jakoby ukazovaly, kterým směrem se pan Miles vydá. Krom velkého množství živých alb (\"Pangea\", \"Agharta\", \"Dark Magus\") mu vyšla i dvě studiová (\"On the Corner\", \"Get Up with It\"), která však jsou mnohými kritiky zavrhována a dokonce jim přiřkli nálepku antihudba. Začátek sedmdesátých let byl pro Milese vůbec pochmurný. Sice se opět oženil, ale zároveň přišly problémy se zákonem, jeho dva synové se stali závislými na drogách, při dopravní nehodě si zlomil obě nohy a byl postižen četnými nemocemi (zápal plic, burzitida, artritida) způsobenými především alkoholem a drogami (kokain). Miles si dal pauzu od nahrávání alb a po vyhraném boji nad kokainem se opět vrátil s albem \"The Man with the Horn\" (1980) a opět se vydal na turné v roce 1981.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední dekáda (1981−1991).", "content": "Po dalších albech (\"We Want Miles\" (cena Grammy), \"Star People\", \"Decoy\" a \"You're Under Arrest\") přešel po třiceti letech ke společnosti Warner Bros. Tam mu postupně vyšla alba \"Tutu\" a \"Aura\", za která také získal ceny Grammy. V roce 1991 nečekaně vystoupil s orchestrem Quincy Jonese v Torontu na Montreux Jazz Festivalu a šokoval všechny přítomné tím, že hrál písně, které mu koncem padesátých let složil Gil Evans. Šokující je na tom to, že se nikdy ke svým předešlým písním nevracel. Poslední Milesovou studiovou nahrávkou je hip-hopové album \"Doo-Bop\" (1992, cena Grammy) s producentem a rapperem Easy Mo Beem. Posledním úspěchem Milese je jeho sedmá cena Grammy za záznam z koncertu s Quincy Jonesem.  Poslední dvě ceny si již však Miles nepřevzal, začátkem září totiž po mozkové mrtvici upadl do kómatu. 28. září 1991 jsou stroje na podporu života vypnuty a 28. září 1991 umírá.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Miles má také hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Miles Davis (26. května 1926 − 28. září 1991) byl americký jazzový trumpetista, skladatel a vedoucí několika jazzových uskupení.", "tgt_summary": "迈尔士·德威·戴维斯三世(英语:Miles Dewey Davis III,1926年-5月26日-1991年-9月28日)是一位美国爵士乐演奏家,小号手,作曲家,指挥家,20世纪最有影响力的音乐人之一。", "id": 597235}
{"src_title": "Jack Russell teriér", "tgt_title": "傑克羅素㹴", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "V 18. a 19. století byli pro lov hojně využíváni foxteriéři, u kterých se ale začínal prosazovat chov psa jako společníka. Anglický farář John Russell tomu chtěl zabránit a rozhodl se vytvořit nového lovecky upotřebitelného psa. Dal vzniknout hned dvěma typům: dlouhonohým a krátkonohým psům. Právě ti s dlouhýma nohama se prosadili mezi myslivci, zatímco krátkonozí teriéři se prodávali především nemyslivcům do stájí, jako hubič škůdců.  Pravděpodobným předkem současných Jack Russell teriérů byl, dnes již neexistující, anglický bílý teriér. Jako první „Jack Russell teriér“ bývá označována celobílá fenka Trump, kterou vlastnil právě pastor John „Jack“ Russell. Roku 1863 jednoho ze svých teriérů poprvé vystavil a další následovali i roku 1869. Po tomto roce ale s výstavami přestal a přál si, aby se jeho teriéři nestali oficiálním plemenem. Russellovi psi se ale dostávali k dalším chovatelům a v chovu se pokračovalo. Nakonec se plemeno rozdělilo na dvě varianty rozdílné velikosti: parson russelly a jack russely. Tehdejší chovatelé se snažili především o zachování dobré povahy a možnosti loveckého upotřebení, nehledělo se příliš na vzhled a docházelo i ke křížení s úplně jinými jedinci.  Roku 1894 Arthur Blake Heinemann, chovatel, který převzal chov po Russellovi, vytvořil první standard plemene, avšak šlo spíše o neoficiální dokument. Další vznikl i v roce 1985 v Německu.", "section_level": 2}, {"title": "Současná historie.", "content": "S druhou světovou válkou zájem o lovecké psy silně poklesl, stejně tak poklesly i populace Jack Russell teriérů, kteří začali být chováni především jako společníci. Tito psi byli navíc kříženi s menšími plemeny teriérů, velškorgi a čivavami. Plemeno ale válku přežilo v relativně dobrých počtech a roku 1976 byl založen americký chovatelský klub \"Jack Russell Terrier Club of America\". Rok předtím, roku 1975, vznikl i \"Jack Russell Club of Great Britain\".  Na konci roku 2000 byla podána žádost o uznání Jack Russell teriéra Mezinárodní kynologickou federací (FCI). Parson Russel byl sice FCI uznán již roku 1990, ale Jack Russell stále čekal. V roce 2001 byl zveřejněn oficiální standard a 31. srpna 2001 byl Jack Russell teriér mezinárodně uznaným plemenem. V Česku toto plemeno zastřešuje Klub chovatelů teriérů, založený 1924.  Jack Russell teriéři dali vzniknout i jiným psím plemenům, jako je brazilský teriér, krysí teriér, miniaturní verze foxteriéra nebo třeba japonský teriér.", "section_level": 2}, {"title": "Vzhled.", "content": "Jack Russell teriér je malý, dobře osvalený a pružný teriér pracovního typu s delšími proporcemi. Ideální kohoutková výška uváděná ve standardu Českomoravské kynologické unie (ČMKU) činí 25 až 30 cm. Při takové výšce se hmotnost dospělého jedince pohybuje mezi 5 až 6 kg. Jack Russell teriér se dle typu osrstění dělí na tři varianty: hladkou, lámanou a hrubou. Ve zbarvení u těchto psů převažuje bílý podklad, který pokrývá většinu těla, a dále jsou tu tříslové znaky nebo černé znaky po celém těle.  Hlava plochá, středně široká, s dobře vyjádřeným stopem. Uši malé, polovztyčené. Oči jsou malé, mandlovitého tvaru, s tmavou duhovkou a dobře umístěné v lebce, nesmí vystupovat. Okolí očí je černě pigmentované. Pysky u Jack Russell teriérů jsou přiléhající, suché a tmavě pigmentované. Silné zuby by měly mít pravidelný nůžkový skus. Krk silný, bez laloku nebo límce. Harmonicky se napojuje na hřbet, který je rovný, přiměřeně široký ke zbytku těla. Hrudník hluboký, žebra dobře klenutá. Běžně jsou nohy rovné, u některých jedinců se ale může vyskytnou špatné úhlení zadních končetin, který se v době šlechtění plemene preferovalo. Na ně navazují kulaté tlapky, s pevnými polštářky a dobře klenutými prsty. Ocas v klidu visí volně, v pozoru vztyčený. Na rozdíl od uší je možné jej kupírovat.  Jako vylučující chyba je brána agresivita nebo naopak přílišná bázlivost. Dále také jakékoliv velké odchylky od standardu. Pro uchovnění nesmí mít Jack Russell teriér horší posouzení než \"velmi dobrý\" (tedy musí být posouzen jako \"velmi dobrý\" nebo \"výborný\"), mohou mu chybět maximálně dva zuby (přičemž ale v případě krytí musí být druhý pes/fena plnochrupý).", "section_level": 1}, {"title": "Možná záměna.", "content": "Blízký příbuzný Jack Russell teriéra je Parson Russell teriér, též vyšlechtěný Johnem Russellem, který je ale větší a také těžší. Jsou u nich navíc běžné i světlé znaky na bílém podkladu, které se u JRT nevyskytují.", "section_level": 2}, {"title": "Povaha.", "content": "Jack Russell teriér je ve světě velmi populární; v roce 2009 se například v Itálii jednalo o 9. nejregistrovanější plemeno. Jack Russell teriér je živý, veselý a energický pes s dobrým vztahem k dětem. Jack Russell teriér je rád v centru pozornosti a je vhodné mu v otázce výcviku věnovat dostatek času, aby se naučil zvládat alespoň základní povely, jako je přivolání nebo odvolání na místo. Ke své rodině je JRT přítulný a milující, taktéž je přátelský k cizím lidem, u jedinců, kteří v mládí neprošli řádnou socializací ale nemusí být tenhle povahový rys viditelný. Právě socializace je důležitá i proto, aby se pes v dospělosti naučil vyrovnávat nejen s novými lidmi, ale též dopravními prostředky a různými zvířaty. Jack Russell teriéři jsou známí tím, že s oblibou hrabou v záhonech, ale i mimo ně. Toto přátelské plemeno se navíc hodí i pro začátečníky.  Jack Russell teriér má silné lovecké pudy, především co se hlodavců a lišek týče. Silný lovecký pud může být i problémem při vycházení s jinými domácími zvířaty (kočky, morčata...), avšak pokud je s nimi pes seznámen v nízkém věku a včas se naučí je respektovat, nemusí být v soužití problém. Sklony k pronásledování předmětů i zvířat mohou potěšit myslivce, jelikož tento pes se hodí pro norařskou práci, podobně jako jezevčíci nebo jiná krátkonohá plemena. Dá se využívat jako jednotlivec i ve skupině více psů. Norováním pes zároveň vybije hodně energie. Zároveň pokud je pes cvičen pro myslivost, pravděpodobně nebude s domácími zvířaty vycházet.  Hodí se i do rodin s malými dětmi, kde mu ale musí být poskytnut dostatek pohybu a vyžití obecně. Vhodný majitel tohoto psa by měl mít dostatek času, ale také financí a energie, aby si mohl pořídit Jack Russella, který je náročný nejen na pohyb, ale též na různé jiné aktivity a na majitelovu peněženku má nemalý nárok.", "section_level": 1}, {"title": "Péče.", "content": "Na péči není Jack Russell nijak výjimečně náročný. Potřebuje dostatek pohybu, vhodné je, krom procházek, i běhání u kola, agility, dogfrisbee nebo norování...  Jack Russell teriér je běžně chován v bytě nebo uvnitř domu s přístupem ven. Mimo období velkých mrazů ale může žít i celoročně venku, pokud má tedy k dispozici místo, kam se za nepřízně počasí schovat. Každopádně, během velkých mrazů malé tělo Jack Russell teriéra rychle prochladne a je tedy vhodné mu zařídit „sezónní“ pobyt na teplejším místě.  V jednom vrhu štěňat se mohou narodit jako hrubosrstí, tak hladkosrstí jedinci, záleží na genech. Rozpoznat typ srsti je možné až v několika týdnech, přesto je možné, že bude hladkosrstý jedinec mít na obličeji nebo v tříslech pár delších hrubých chlupů, které se pro výstavy zastřihují na délku zbytku srsti. Srst je prakticky nenáročná, avšak je nutné podotknout, že JRT línají téměř celoročně, proto se určitě nejedná o psa vhodného pro alergiky. Hladkosrsté jedince a psy s lámanou srstí je vhodné kartáčovat párkrát do týdne, hrubosrstí se trimují nejméně 2x ročně. Mimo srst je vhodné kontrolovat i drápky, které může v případě potřeby zastřihnout i veterinář, a uši. Uši je vhodné kontrolovat hlavně u hrubosrsté varianty, kde se může stát, že hrubé chlupy budou zasahovat do zvukovodů; takové je nutné vytrhat a uši vyčistit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jack Russell teriér, zkratkovitě i JRT (anglicky: \"Jack Russell Terrier\"), je psí plemeno původem z Anglie. Standard plemene rozeznává tři varianty: krátkosrstou, lámanou a drsnosrstou. Všechny tyto varianty odlišuje jen typ chlupu. Jedná se o temperamentního, svéhlavého a inteligentního psa, který je velmi populární po celém světě. Typický je i jeho přátelský vztah k lidem a především dětem. Často bývá využíván pro pracovní a lovecké účely, například vyhánění lišek z nor či lov drobnější zvěře; převažuje ale chov psa jako společníka. Průměrně se dožívá až 15 let.", "tgt_summary": "杰克罗素㹴(英语:Jack Russell Terrier),是㹴犬的一种,为小型犬,平均身高为23至38公分,体重至8公斤。 哈利波特中,荣恩的护法就是杰克罗素㹴。", "id": 2728225}
{"src_title": "Rádžasthán", "tgt_title": "拉贾斯坦邦", "src_document": [{"title": "Správní členění.", "content": "Rádžasthán se dělí na 33 okresů (hindsky जिला \"džilá,\" pl. जिले \"džilé,\" anglicky \"district,\" pl. \"districts),\" které jsou seskupeny do 7 oblastí (hindsky sg. i pl. मंडल \"mandal,\" anglicky \"division,\" pl. \"divisions):\"", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Na severu Rádžasthánu se u vesnice Kálíbanga dochovaly zbytky významného města harappské kultury, které bylo osídleno ve dvou obdobích. První období skončilo kolem 2600 př. n. l. zemětřesením. Město bylo opuštěno kolem roku 2000 př. n. l. kvůli vyschnutí řeky (Ghaggar-Hakra).  V následujících obdobích bylo území Rádžasthánu součástí maurjovské a guptovské říše.  Území Rádžasthánu se do značné míry překrývá s územím oblasti zvané Rádžpútána (राजपूताना), která zde existovala do roku 1949. Skládala se z malých království, většině z nich vládli příslušníci hinduistické válečnické kasty rádžpútů, království Tonk bylo muslimské a vládl mu naváb. Další oblasti (dříve království) jsou například Mévár (okolí Udajpuru), Márvár (okolí Džódhpuru), Dhúndhár (okolí Džajpuru) a Mevát (severovýchod). Rádžpútské rodiny se dostaly k moci už v 6. století. Po staletí se bránily sultánům z Dillí a vzdorovaly i Mughalům, kterým se ale nakonec podařilo získat pevnou kontrolu nad celou severní Indií včetně Rádžasthánu. Někteří rádžpúti se však stáhli do hor Arávalí a zůstali nepokořeni. Nejznámějším příkladem je Mahárána Pratáp (महाराणा प्रताप), král Méváru (मेवाड़) v letech 1568 – 1597. Hrad Čittaurgarh (चित्तौडगढ़), odkud pocházeli jeho předkové, byl okupován Mughaly a většina rádžpútů se mezitím stala mughalskými vazaly; mnozí z nich sloužili v mughalské armádě. Mughalský vládce Akbar chtěl s Pratápem dosáhnout stejné dohody a vyslal za ním několik poselstev. Pratáp se ale odmítal sklonit, a tak došlo k vojenskému střetnutí v průsmyku Haldí Ghátí (हल्दी घाटी). Mughalská vojska byla v přesile a bitvu vyhrála, byť se značnými ztrátami. Pratápovi se podařilo uprchnout, stáhl se do hor a přešel na partyzánskou válku. 30 let na něj Akbar posílal jednu vojenskou výpravu za druhou, ale nikdy ho nedokázal chytit. V posledních deseti letech života se Pratápovi podařilo postupně dobýt zpět většinu Méváru až na hrady Mandalgarh a Čittaurgarh. Zemřel v 56 letech na následky zranění při lovu.  Počátkem 18. století se mughalská říše otřásala vnitřními i vnějšími konflikty, čehož se mnoho vazalů včetně rádžpútů pokusilo využít k obnovení nezávislosti. Rádžpútána se ovšem krátce poté stala terčem nájezdu Maráthů a maráthský generál Šindé dobyl Adžmér. Na počátku 19. století tak rádžpútští králové uzavřeli dohody s Brity. Vzdali se suverenity výměnou za ochranu a autonomii. Adžmér se stal provincií Britské Indie, zatímco autonomní rádžpútská království byla seskupena do správní oblasti Rádžpútána \"(Rajputana Agency)\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Rádžasthán (hindsky राजस्थान, \"Rājasthāna,\" anglicky \"Rajasthan)\" je rozlohou největší indický stát. Na západě sousedí s pákistánskými provinciemi Sindh a Paňdžáb, dále pak s indickými státy Paňdžáb, Harijána, Uttarpradéš, Madhjapradéš a Gudžarát. Hlavním městem je Džajpur, který tvoří spolu s Udajpurem, Džódhpurem a Džaisalmérem čtveřici nejvýznamnějších měst státu. Džajpuru se přezdívá „růžové město“ a jeho znakem je kůň, symbol síly. Udajpur je malebné město na jihozápadě Rádžasthánu, též přezdívané „jezerní město“. Jeho znakem je slon, symbol štěstí. Džódhpur je „modré město“. Poslední ze čtveřice je „zlaté město“ Džaisalmér, ležící na západě. Symbolem tohoto pouštního města je velbloud, symbol lásky. Další místa, která určitě stojí za zmínku, jsou Alvar, Adžmér s nedalekým Puškarem, Bikanér, Čittaurgarh a hora Abú.", "tgt_summary": "拉贾斯坦邦(印地语:,拉丁字母转写:,意为国王之地)是印度北部的一个邦。它是印度面积最大的州,人口第七大州。拉贾斯坦邦位于印度西北部,西北部包括广阔的塔尔沙漠,与巴基斯坦旁遮普省和西部的信德省接壤。该邦官方语言是拉贾斯坦语而除此之外包括信德语、古吉拉特语和旁遮普语在内的其它语言亦通用于该邦。拉贾斯坦邦西邻巴基斯坦。设有200席的立法议会。邦内河流交错,南部是安纳瓦利山脉。最大民族是拉其普特人。", "id": 2797997}
{"src_title": "Korint", "tgt_title": "科林斯", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prehistorie a mytologie.", "content": "První rané sídlo zde vzniklo zřejmě někdy v mladší době kamenné. Existují dvě legendy ohledně vzniku města. Podle první založil město Korinthos, potomek boha Hélia, zatímco druhá praví, že zakladatelem města byla bohyně Efyra, dcera titána Okeana (odtud také jedno z antických jmen Korintu – Efyra). Někdy na přelomu druhého a třetího tisíciletí př. n. l. mělo zdejší osídlení přechodně zaniknout. Trvalo dalších téměř 1000 let, než se zde na konci mykénského období usadili Dórové.  Název tohoto místa – Korinthos, je odvozen z jazyka Pelasgů, národa, jenž obýval území dnešního Řecka v dobách před příchodem řeckých kmenů. Korint byl zřejmě podobně jako Mykény, Tíryns nebo Pylos jedním z palácových center v době mykénské kultury. Podle mýtů byl předkem korintských králů bájný Sisyfos. Korint byl rovněž místem, kde měl Iásón, vůdce legendárních Argonautů, opustit svoji manželku Médeu. Korinťané jsou zmiňováni i Homérem v souvislosti s trójskou válkou, které se měli zúčastnit.", "section_level": 2}, {"title": "Klasické období.", "content": "V době klasické antiky soupeřil Korint s Athénami a Megarou. Moc tohoto města pocházela z bohatství plynoucího z obchodu a z poplatků za přepravu přes Isthmos. Až do poloviny 6. století př. n. l. byl Korint hlavním vývozcem keramiky s černými postavami do téměř všech obcí starověkého řeckého světa. Později však začalo obchodu s keramikou dominovat zboží produkované v Athénách. Korintský chrám na místě starověkého akropole (Akrokorint) byl zasvěcen bohyni lásky, Afrodíté. Podle většiny antických pramenů v tomto chrámu působilo více než tisíc chrámových kněžek – prostitutek. V Korintu se pravidelně konaly rovněž isthmické hry, vedle olympijských her jedny z nejvýznamnějších panhelénských kulturních a sportovních slavností. V 7. století př. n. l., za vlády tyranů Kypsela (657 až 627 př. n. l.) a jeho syna Periandra (627 až 585 př. n. l.), bylo mnoho korintských občanů vysláno do zámoří. Tak vznikly četné kolonie jako například Epidamnos (dnešní Drač, Albánie), Syrakusy, Ambrakia a Kerkýra. Periandros dal založit také Apollónii (Fier, Albánie) a Poteidaiu (na poloostrově Chalkidiké). Korint byl i jednou z devíti řeckých obcí, které se podílely na založení kolonie Naukratis ve starověkém Egyptě. Vybudování Naukratidy mělo přispět k rozvoji vzájemného obchodu mezi řeckými obcemi a Egyptem.  Periandros je často řazen mezi tzv. sedm řeckých mudrců. Během jeho vlády byly v Korintu raženy první mince. Jako první také pojal úmysl prokopat Isthmos a vytvořit tak kanál spojující Korintský a Sarónský záliv. Narazil však na nepřekonatelné technické překážky a od svého záměru proto upustil. Místo toho však nechal vybudovat diolkos. Období vlády Kypselidů skončilo za Periandrova synovce Psammeticha, pojmenovaného podle egyptského faraóna a nadšeného helénofila Psammetika I. Korint zažíval v této době své vrcholné období. Tehdy byl vyvinut korintský řád, po iónském a dórském řádu třetí sloh klasické antické architektury. Hlavice korintského sloupu byla nejsložitější a nejpropracovanější z oněch tří, přičemž symbolizovala bohatý a luxusní životní styl tohoto antického městského státu (\"polis\"). Naproti tomu dórský řád znázorňoval přísný a prostý život starých Dórů – obyvatel Sparty. Iónský byl vedle těchto dvou příkladem harmonie, vyváženosti a filozofie Iónů, mezi něž se řadili Athéňané, stejně jako obyvatelé řeckých měst na pobřeží Malé Asie.  Z tohoto slavného období Korintu pochází věta: \"„Ou pantos plein es Korinthon“\", což lze volně přeložit jako: „Ne každý může jít do Korintu“, čímž je připomínán zdejší nákladný životní styl. Město bylo proslulé svými kněžkami – prostitutkami z Afroditina chrámu, které dopřávaly potěšení bohatým obchodníkům a mocným politikům během jejich cest do Korintu. Říká se, že nejslavnější z nich, Lais, získávala od svých milenců za své mimořádné služby neuvěřitelné sumy peněz.  Město disponovalo dvěma přístavy, jedním v Korintském a druhým v Sarónském zálivu, jež městu umožňovaly snadno obchodovat s oblastmi východního, jako i západního Středomoří. Lechaion v Korintském zálivu zajišťoval městu spojení s jeho koloniemi na západě a s obcemi Velkého Řecka (\"Magna Graecia\"), zatímco Kenchreie sloužily lodím plujícím z Athén, Iónie, Kypru a Fénicie. Oba přístavy byly rovněž vybaveny rozlehlými doky pro ukotvení válečného loďstva.  Během řecko-perských válek poskytl Korint 40 lodí do bitvy u Salamíny (480 př. n. l.), jímž velel admirál Adeimantos, a 5 000 hoplítů (nesoucích charakteristické korintské helmice) v brzy následující bitvě u Platají (479 př. n. l.). Po celé 5. století př. n. l. byl Korint často spojencem Sparty a nepřítelem Athén, což bylo zřejmě také důsledkem vzájemného tradičního obchodního soupeření obou těchto měst. Otevřené nepřátelství vůči Athénám se rozhořelo poté, co Athéňan Kimón v roce 462 př. n. l. pronikl se svým vojskem bez dovolení na korintské území. Došlo k válce, v níž Korint se svým spojencem Epidaurem Athény nejprve porazil, pak však Athénám podlehl v námořní bitvě v Sarónském zálivu. Teprve v roce 451 př. n. l. bylo uzavřeno příměří. Jedním z faktorů vedoucích k vypuknutí peloponéské války v roce 431 př. n. l. byl spor mezi Korintem a Athénami týkající se korintské kolonie Kerkýry. Po skončení peloponéské války se někdejší spojenci Sparty z peloponéského spolku, Korint a Théby, cítili podvedeni. Jejich narůstající nespokojenost s hegemonním postavením Sparty vyústila v roce 394 př. n. l. v korintskou válku, ve které Korint spolu s Athénami, Thébami a Argem bojoval proti Spartě. O dva roky později provedli demokraté v Korintu převrat a výsledkem toho bylo dočasné politické sjednocení s Argem. V roce 386 př. n. l. však byli Korinťané přinuceni akceptovat podmínky královského míru. Argos se musel stáhnout z Korintu, načež se moci chopili aristokraté, kteří se opět přiklonili ke Spartě.", "section_level": 2}, {"title": "Makedonská a římská nadvláda.", "content": "Slabost řeckých obcí v důsledku nepřetržitých bratrovražedných konfliktů usnadnila vzestup Makedonie v polovině 4. století př. n. l. Po vítězství Filipa II. Makedonského nad Helény v bitvě u Chairóneie byl založen korintský spolek namířený proti perské říši. Všechny řecké obce, včetně Korintu se tak staly poddanými makedonského krále. Po Filipově zavraždění v roce 336 př. n. l. potvrdil spolkový sněm (\"synedrion\") Filipova syna Alexandra Makedonského v pozici hegemona spolku pro plánované tažení na východ. Korint byl v těchto časech domovem kynického filozofa Diogena ze Sinópé.  V následujících desetiletích představoval Korint pevnou základnu makedonské moci na jihu Řecka. Démétrios Poliorkétés a po něm i další makedonští vojevůdci se zmocnili města a umístili své vojáky do strategicky důležité pevnosti Akrokorint. Navzdory ztrátě své politické nezávislosti zažíval Korint po celé 3. století př. n. l. výrazný ekonomický rozmach, který z něho opět učinil jedno z nejbohatších měst Řecka, jež bylo díky svému kvetoucímu hospodářství a kulturnímu životu známo v celém helénistickém světě. V roce 243 př. n. l. ukončil makedonskou vládu stratég achajského spolku, Arátos ze Sikyónu, který město přepadl a obsadil. Za vlády tohoto významného státníka se Korint připojil k achajskému spolku. Když se ale nespokojení obyvatelé města obrátili s žádostí o pomoc na spartského krále Kleomena III., přenechal Arátos vládu nad Korintem v roce 224 př. n. l. makedonskému králi Antigonu III. Dósónovi. Vítězství Římanů v bitvě u Kynoskefal v roce 197 př. n. l. přineslo Korinťanům vysvobození z makedonské nadvlády. Město se stalo sídlem achajského spolku, který od nynějška zastával ostře protiřímskou politiku.  V roce 146 př. n. l. vyhlásil achajský spolek válku Spartě, čímž se ale dostal do konfliktu s Římany. Konzul Lucius Mummius Achaje porazil a po dobytí Korintu v témže roce dal toto město, které bylo centrem odporu proti Římanům, srovnat se zemí. Ještě před tím ale Mummius nechal popravit všechny muže, zatímco ostatní obyvatelstvo bylo prodáno do otroctví. Za tyto činy mu bylo římským senátem jakožto přemožiteli Achajů uděleno \"cognomen\" \"Achaicus\". Z následujících let existuje jen nepatrné množství důkazů o jakémkoliv osídlení. Teprve v roce 44 př. n. l. bylo město znovu založeno Gaiem Juliem Caesarem jako římská kolonie pod názvem \"Colonia Laus Iulia Corinthiensis\". Podle historika Appiána, byli noví osadníci vybráni z řad římských propuštěnců. Za vlády Římanů se Korint stal sídlem správy provincie Achaia.  Jeho obyvatelstvo, jež se skládalo z Římanů, Řeků a Židů, bylo známo pro své bohatství, avšak také pro svoji rozmařilost, nemorálnost a zkaženost. V době kdy byl prokonzulem Achaje Gallio (v roce 51 nebo 52), bratr Senecy, navštívil Korint poprvé apoštol Pavel. Během Pavlova druhého pobytu na jaře roku 58 zde zřejmě vznikly List Římanům. Pavel napsal také Listy Korintským (První list Korintským a Druhý list Korintským), které byly adresovány místní křesťanské komunitě.", "section_level": 2}, {"title": "Další dějiny města.", "content": "Již ve 2. století sídlil v Korintu biskup a nejpozději ve 4. století dokonce metropolita. V roce 267 bylo město těžce poničeno při vpádu Gótů a Herulů, brzy se však vzpamatovalo a znovu dosáhlo svého někdejšího lesku a slávy. Dalším těžkým úderem bylo pro Korint ničivé zemětřesení v roce 375 následované Alarichovou invazí do Řecka v letech 395 až 396, při níž bylo město dokonale vydrancováno a mnoho jeho občanů upadlo do otroctví. V roce 521 postihlo město nové katastrofální zemětřesení, které je téměř úplně zničilo, avšak císař Justinus I. je nechal obnovit. Za vlády císaře Justiniána I. byla vystavěna mohutná kamenná hradba napříč Korintskou šíjí, jež měla chránit Peloponéský poloostrov před barbary pronikajícími ze severu. Hradba byla dlouhá kolem šesti mil (10 km) a byla pojmenována Hexamilion („šest mílí“). Definitivní tečku za antickou slávou města znamenal vpád Slovanů na Peloponés v 80. letech 6. století.  V době byzantské říše se stal Korint střediskem thematu \"Hellas\" (zahrnujícím velkou část území dnešního Řecka). Ve 12. století (za panování dynastie Komnenovců) upoutalo tehdejší bohatství města, pocházející z obchodu s hedvábím do západní Evropy, pozornost normanského krále Rogera II. Sicilského, který si město podmanil v roce 1147. Po dobytí Konstantinopole během čtvrté křížové výpravy v roce 1204 byl Geoffrey I. de Villehardouin, synovec stejnojmenného slavného historika, ustaven pánem Korintu jako vládce achajského knížectví. V letech 1205 až 1208 kladli Korinťané latinským dobyvatelům tuhý odpor z pevnosti na Akrokorintu pod velením byzantského generála Leona Sgura. Ten sice v roce 1208 spáchal sebevraždu skokem z vrcholu Akrokorintu, nicméně Byzantinci vytrvali v odboji proti cizím útočníkům ještě další dva roky. V roce 1458, pět let po pádu Konstantinopole, se osmanští Turci zmocnili města a jeho mocného hradu.  V průběhu řecké války za nezávislost v letech 1821 až 1830 bylo město kompletně zničeno tureckými vojsky. Po vyhlášení nezávislosti Řecka patřil Korint díky svému historickému významu a strategické pozici mezi kandidáty nového hlavního města právě založeného řeckého království. Místo Korintu však byly nakonec vybrány Athény. V roce 1858 byl starý Korint zcela zničen zemětřesením. Nové město bylo vystavěno o šest kilometrů dále na severovýchod na pobřeží Korintského zálivu. Na počátku 90. let 19. století byl konečně realizován plán přetnutí Korintské šíje kanálem propojujícím Korintský a Sarónský záliv.", "section_level": 2}], "src_summary": "Korint (řecky Κόρινθος, \"Kórinthos\") byl starověký řecký městský stát a v současnosti je to řecké město ležící při Korintské šíji (\"Isthmos\") – úzkém pásu země spojujícím Peloponéský poloostrov s řeckou pevninou. Isthmos je sevřen mezi Korintským zálivem na západě a Sarónským zálivem na východě. V antických dobách byl zdoláván tažením lodí na saních po dlážděné cestě (\"diolkos\"), avšak od 19. století je přeťat Korintským kanálem.", "tgt_summary": "科林斯(,),在新约圣经中又译哥林多或格林多,是希腊的历史名城之一,位于连接欧洲大陆及伯罗奔尼撒半岛的科林斯地峡上,西面是科林斯湾 (希腊)、东面是萨罗尼科斯湾,距离首都雅典约78公里。现今为科林西亚州的首府,人口38,132人(2011年)。", "id": 1496151}
{"src_title": "WxWidgets", "tgt_title": "WxWidgets", "src_document": [{"title": "Jméno změněno z \"wxWindows\" na \"wxWidgets\".", "content": "20. února 2004 vývojáři wxWindows oznámili, že projekt změnil jméno na \"wxWidgets\", jako výsledek tlaku Microsoftu. Julian Smart chtěl respektovat obchodní známku Microsoftu ve Velké Británii – \"Windows\".", "section_level": 1}, {"title": "Hierarchie toolkitu.", "content": "wxWidgets obsahuje několik důležitých tříd, jsou to především:", "section_level": 1}, {"title": "Jednoduchý program.", "content": "Standardní C++ program začíná ve funkci main, ta se na různých platformách a při různém použití může jmenovat jinak (např. ve Windows se jedná o WinMain). V této hlavní funkci je třeba zinicializovat smyčku pro vyzvedávání zpráv od operačního systému a vytvořit okno aplikace. WxWidgets tuto funkcionalitu velmi dobře zapouzdřují a programátor se nemusí starat, jak se toto implementuje na jiných platformách.  Příklad jednoduché aplikace:  class MyApp: public wxApp public:  }; IMPLEMENT_APP(MyApp) Třída wxApp má tyto úkoly:", "section_level": 1}, {"title": "Vkládání ovládacích prvků.", "content": "Ovládací prvky se vytvářejí pomocí operátoru new. V konstruktoru se musí uvést ukazatel na rodičovské okno (oknem se zde rozumí objekt, jenž je potomkem wxWindow). Tím je dáno v jakém okně bude ovládací prvek vložený. Rodičovské okno se postará ve svém destruktoru o uvolnění všech objektů v něm vložených.  Příklad vložení tlačítka:", "section_level": 1}, {"title": "Rozvržení ovládacích prvků.", "content": "Obecně platí, že komponentám není dobré nastavovat absolutní velikosti a pozice, protože v rámci různých jazyků a nastavení zobrazovacího zařízení mohou mít jiné velikosti, než se kterými vývojář počítal. Ve wxWidgets tuto správu zajišťuje tzv. wxSizer, což je abstraktní třída, která obsahuje předpis [rozhraní] pro ostatní specializované sizery.  Mezi ty základní patří tyto třídy:  Sizer dostává události o změně velikosti okna a upravuje velikosti a pozice prvků v něm vložených. Prvkem vloženým do sizeru může být i jiný sizer, ten má potom na starosti velikost a pozice svých prvků v přidělené buňce. Oknu, ve kterém má sizer působit, se musí předat na sizer ukazatel funkcí SetSizer, kterou má v sobě už wxWindow. Okno, ke kterému sizer náleží, si zajistí samo jeho uvolnění z paměti v případě zničení okna.  Příklad použití wxBoxSizeru (operace probíhají v konstruktoru nějakého okna):", "section_level": 1}, {"title": "Zachytávání událostí.", "content": "Primárně k zachytávání událostí slouží statické tabulky událostí. Tyto tabulky obsahují identifikátor události, identifikátor ovládacího prvku a funkci, která se má zavolat po vyvolání události. Nad statickou tabulkou probíhá během překladu typová kontrola, takže se nám nemůže podařit přeložit program, který má událost připojenou na špatně deklarovanou funkci. Tuto vlastnost umožňují vlastnosti jazyka C++, které umožňují vytvářet definice typu funkcí.  Pokud chceme vytvářet tabulku událostí, musíme vytvořit potomka třídy wxEventHandler, nebo využijme nějakého jejího existujícího potomka. Tento nový wxEventHandler lze metodou PushEventHandler dosadit do okna a v tom případě se bude prohledávat i jeho tabulka událostí. Těchto event handlerů můžeme vložit několik, takže se pak vytvoří řetěz, který se bude prohledávat v případě vyvolání události.  Všechny ovládací prvky jsou potomky wxEventHandleru, tzn., že při použití dědičnosti z jakéhokoliv okna můžeme vytvořit novou statickou tabulku událostí. Při vyvolání události se nejprve prochází tabulka událostí prvku který ji vyvolal a při nezachycení se prohledávají předkové, až když událost dorazí do wxWindow a stále se nenalezla vhodná kombinace v tabulce událostí, tak se událost postoupí nadřazenému prvku. Pokud událost nezachytí žádné okno je událost postoupena do objektu zastupující aplikaci, což je potomek wxApp. Je také možné po zachycení události nechat událost propagovat v hierarchii dále. Toho dosáhneme zavoláním metody Skip na wxEvent objektu.  Statická tabulka událostí se vytváří na dvou úrovních, poprvé je jí potřeba deklarovat v hlavičkovém souboru, kde do se kódu nové třídy vloží DECLARE_EVENT_TABLE.  Příklad deklarace statické tabulky událostí:  class wxCustomEventHandler : public wxEvtHandler public: private:  Dále je nutné tabulku definovat v implementačním souboru.  Příklad definice:  BEGIN_EVENT_TABLE(wxCustomEventHandler, wxEvtHandler) END_EVENT_TABLE() Další možností je připojovat a odpojovat spracovatele událostí za běhu aplikace pomocí metod Connect a Disconnect. Tato možnost je dobrá zejména při tvorbě vlastních ovládacích prvků.", "section_level": 1}, {"title": "Internacionalizace.", "content": "Ve wxWidges je internacionalizace řešena pomocí třídy wxLocale, instance této třídy reprezentuje zvolené národní prostředí v aplikaci. Díky ní, se například datum formátuje specificky dle zvolené země. Pro lokalizaci textů můžeme využít makra „_“, které zkracuje volání funkce wxGetTranslation, jež má jediný parametr a tím je klíč k textu anebo přímo metody třídy wxLocale::GetString.  Příklad inicializace wxLocale:  wxLocale * locale = new wxLocale(); locale->Init(wxLANGUAGE_CZECH); //nastavení aktuálního jazyka aplikace  /*složka v pracovním adresáři aplikace, ve které se budou hledat jazykové katalogy*/ locale->AddCatalogLookupPathPrefix(_T(\"lang/\"));  locale->AddCatalog(_T(\"default\")); //název souboru jazykového katalogu bez koncovky mo Příklad použití lokalizovatelného řetězce:  Pro tvorbu katalogů s překladem aplikace je vhodné použít buď přímo textových nástrojů gettext pro vyhledání klíčů ve zdrojových souborech a vygenerování „po“ souboru. Nebo lépe nějaké uživatelské nadstavby, kterou je například Poedit. V tomto nástroji je možné nastavit masku vyhledávaných funkcí/maker použitých pro lokalizaci a následně vygenerovat a spravovat jazykové katalogy. Program řeší i situace odebrání textových řetězců, takže lze katalogy udržovat jednoduše synchronizované. Pokud se lokalizační klíče generují automaticky za běhu aplikace musí se „po“ soubor vytvořit ručně.", "section_level": 1}, {"title": "Software založený na wxWidgets.", "content": "Další software založený na wxWidgets naleznete zde.", "section_level": 1}], "src_summary": "wxWidgets („Windows and X widgets“, dříve známý jako wxWindows) je free software/open source multiplatformní widget toolkit. Je to knihovna základních elementů pro tvorbu grafického uživatelského rozhraní (GUI).", "tgt_summary": "wxWidgets(,原名wxWindows)是一个开放源代码且跨平台的物件工具集(widget toolkit),其函式库可用来建立基本的图形使用者接口(GUI)。wxWidgets由Julian Smart于1992年首先开发。", "id": 2567495}
{"src_title": "Dynastie Ming", "tgt_title": "明朝皇族", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Zakladatelem a prvním císařem dynastie byl Ču Jüan-čang, který se narodil roku 1328 v rodině chudého čínského rolníka žijícího v okrese Čung-li (, dnes Feng-jang) v provincii An-chuej ve střední Číně na dolním toku Jang-c’-ťiang. Poté co roku 1344 při epidemii zemřeli jeho rodiče a dva bratři, střídavě pobýval v buddhistickém klášteře anebo se živil žebrotou. Roku 1352 se přidal k bojovníkům povstání rudých turbanů, záhy vynikl a získal čelné postavení mezi povstalci, porazil ostatní povstalecké vůdce i mongolská vojska říše Jüan, roku 1368 se prohlásil císařem čínské říše Ming a do roku 1381 dobyl celou zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Říši a dynastii Ming vyhlásil Ču Jüan-čang (jako císař je znám pod jménem své éry vlády – Chung-wu) v tehdejším hlavním městě Nankingu v lednu 1368. Ču byl už roku 1361 vůdcem Rudých turbanů a císařem povstalecké říše Sung Chan Lin-erem jmenován vévodou z Wu (), (Wu byl název starověkého státu Wu a později regionu na dolním toku řeky Jang-c’-ťiang) 4. února 1364 se Ču Jüan-čang prohlásil za krále Wu (). Navzdory tomu se nejmenoval, jak by bylo přirozené, císařem Wu, ale pro svůj stát a novou dynastii vybral název „Ming“ () – Jasná či Zářivá, plným názvem „Ta Ming“ () – Velká záře.  Název Ming měl v tehdejší Číně několikerý politický kontext. Jas a záře evokovaly oheň a tedy i rudou barvu a jih, prvky vyjadřující opozici vůči dynastii Jüan. Ta totiž byla v čínském systému pěti prvků a souvstažností mezi nimi na základě podobnosti slov \"jüan\" a \"süan\" (temný) spojována s vodou, černou barvou a severem. Geografické položení Mongolů na severu a Číňanů na jihu asociaci posilovalo. Na druhé straně Chung-wu částečně převzal titul „Velký král světla“ (\"Ta Ming wang\", ) Chan Šan-tchunga, vůdce sekty Bílého lotosu. Pojem Ming odkazoval na \"Ming-ťiao\" – „náboženství světla“, manicheismus, přítomný v ideologii Bílého lotosu a jím zorganizovaného povstání Rudých turbanů. Prohlásil se tak za ztělesnění víry povstalců v příchod Ming-wanga, Krále světla, a ospravedlnil odstranění Chan Lin-era a jeho rodiny od moci. Za třetí se ve výběru jména dynastie projevilo císařovo pragmatické přebírání mongolských vládních praktik – použití abstraktního pojmu jako jména dynastie byla nečínská tradice založená Džurčeny (Dynastie Ťin, „Zlatá“), následně přebraná Mongoly (Dynastie Jüan, „Počátek“).", "section_level": 1}, {"title": "Čína za vlády dynastie.", "content": "Pod vládou nové dynastie byly v Číně napraveny škody vzniklé v desetiletích bojů na sklonku vlády předchozí dynastie Jüan. Říše Ming se stala prosperujícím a bohatým státem. Do poloviny 15. století zaznamenala výrazný hospodářský a kulturní rozvoj, zejména pak v jižních a pobřežních regionech. Byly vybudovány zavlažovací systémy, pěstována bavlna, rozšířena produkce hedvábných a bavlněných tkanin, skla, porcelánu.  Začátkem 15. století si mingská Čína na několik desetiletí podrobila na severu Mandžusko a na jihu Vietnam a oživila obchodní a diplomatické kontakty s Japonskem, Indií a jihovýchodní Asií. Umožnila to velká flotila dalekomořských obchodních džunek, které se od poloviny 16. století staly žádanou kořistí čínských a japonských pirátů, napadajících rovněž pobřežní města kontinentu. Druhým vážným ohrožením byly neustávající útoky Mongolů na severu. Na obranu před nájezdy kočovníků byla vystavěna Velká čínská zeď a vybudováno přes pět tisíc kilometrů příkopů.  V lednu 1556 byly severní provincie Číny zasaženy silným zemětřesením, při kterém zahynulo kolem 830 tisíc lidí. Také z tohoto důvodu se Čína potýkala v druhé polovině 16. století s velkými hospodářskými problémy, jejichž důsledkem byla početná rolnická povstání. Oslabení čínského státu využili Mandžuové, kteří roku 1644 obsadili sever země.  Po dobytí severní Číny mandžuskou dynastií Čching ještě několik desetiletí pokračovala mingská vláda na jihu země, až do roku 1661. Ze zde žijících členů rodu byli úředníky spravujícími jižní provincie vybráni noví císaři, pozdějšími historiky označeni za dynastii Jižní Ming. Poslední mingský císař Ču Jou-lang roku 1661 uprchl do Barmy a počátkem následujícího roku byl zde zabit.", "section_level": 1}, {"title": "Císaři.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Mingští císaři stáli v čele země a vlády, byli hlavou vojenské i civilní správy. V teorii stál císař nade všemi úředníky i generály a celá země se řídila jeho výnosy. Chung-wu skutečně moc pevně držel ve svých rukou, ovšem za cenu masívních čistek, které roku 1380 přinesly i zrušení ústředního sekretariátu, jehož vedoucí byl faktickým předsedou vlády. Poté císař soustředil ve svých rukou rozhodování o všech problémech přesahujících zodpovědnost jednoho ministerstva. Také třetí císař Jung-le osobně rozhodoval ve velkých i malých záležitostech a rozhněval se, když se k němu nedostalo několik hlášení o nepodstatných záležitostech.  Další panovníci už postrádali rozhodnost prvních vládců dynastie a jejich moc podléhala řadě tradičních omezení. Od císařů se neočekávalo iniciativní rozhodování o směřování země. Memoranda a požadavky jim byly předkládány už s návrhem řešení. Od vládce se očekávalo potvrzení předložených návrhů, nebo dosáhnutí souhlasu předkladatelů s jím navrženým alternativním řešením. Podobně císaři jmenovali úředníky a vojáky podle návrhů ministerstva státní správy, resp. ministerstva vojenství; v případě vysokých hodnostářů dostal císař na výběr mezi dvěma až třemi kandidáty. Významnější otázky byly diskutovány na oficiálních audiencích, případně neformálních poradách. Bez relativně široké shody dvorských hodnostářů nebylo možno rozhodnout o žádné zásadní otázce.  Jelikož po zrušení ústředního sekretariátu neexistovala funkce odpovídající předsedovi vlády a Chung-wu její obnovení výslovně zakázal, stál nad ministry, kontrolními a vojenskými úřady pouze císař. Hladký chod vlády byl proto závislý na jeho aktivní účasti. Úlohy koordinátora na vrcholu administrativního aparátu, který slaďuje resortní zájmy, se ujali panovníkovi tajemníci, velkých sekretářů, případně vysoce postavení eunuchové, obklopující panovníka a každodenně s ním konzultující projednávané otázky. Faktická moc císařových sekretářů anebo eunuchů, však byla závislá na potvrzení jejich rozhodnutí panovníkem; sami o sobě neměli ani ti, ani oni, právo vydávat příkazy ministrům. Mingští císaři sídlili zprvu v Zakázaném městě, komplexu paláců a budov vybudovaném v Nankingu, hlavním městě země. Císař Jung-le rozhodl o přenesení hlavního města do Pekingu, zdejší Zakázané město o rozloze 72 ha bylo postaveno do roku 1420, kdy se do něj přestěhoval panovník s celým dvorem.", "section_level": 2}, {"title": "Nástupnictví.", "content": "Ču Piao, nejstarší syn zakladatele dynastie Chung-wua, zemřel ještě před smrtí otce, proto Chung-wu za svého nástupce určil nejstaršího žijícího Ču Piaova syna Ču Jün-wena (císaře Ťien-wena). Nová vláda v čele s mladým císařem nastoupila roku 1398 a neprodleně začala rázně zasahovat vůči císařovým strýcům, což už roku 1399 vyvolalo povstání nejsilnějšího z nich – Ču Tiho. V občanské válce, kterou nazval kampaň ťing-nan, kampaň za odstranění nepořádků, Ču Ti zvítězil a roku 1402 jeho vojska dobyla hlavní město Nanking. Ťien-wen zahynul pravděpodobně při požáru císařského paláce. Nový císař se snažil všemožně zahladit památku svého předchůdce, popřel jeho legitimitu a dokonce zpětně zrušil éru Ťien-wen.  Další císaři přebírali trůn podle zásady primogenitury – novým panovníkem se stával nejstarší (žijící) syn, případně nejbližší mužský příbuzný. Problém nastal až roku 1449, kdy tehdejší císař Jing-cung upadl do mongolského zajetí. Po kratším váhání se dvůr shodl na povýšení císařova bratra Ťing-tchaje na trůn. Následující rok ovšem Mongolové zajatého, nyní již bývalého, císaře propustili. Dalších sedm let strávil Jing-cung v domácím vězení, dokud počátkem roku 1457 Ťing-tchaj neonemocněl a protože neměl dědice, byl Jing-cung schopen zorganizovat palácový převrat, kterým se dostal opět na trůn. Vzápětí Ťing-tchaj zemřel.  Vážný konflikt vypukl po roce 1521, kdy zemřel císař Čeng-te bez přímého dědice. Novým vládcem se stal jeho nejbližší příbuzný – bratranec Ču Chou-cchung (císař Ťia-ťing). Ministři navrhovali, aby byl Ťia-ťing přijat za syna zemřelého císaře a byla tak zachována nepřerušená posloupnost nástupnictví císařského rodu v linii otec–syn. Ťia-ťing ministerské požadavky odmítl a prosazoval posmrtné jmenování svého otce císařem, aby byl stav jeho otce uveden do souladu s jeho vlastním. Vzniklý spor (který obdržel název velký spor o obřady) se táhl několik let a panovník ho nakonec vyřešil silou – popravami a vypovězením protestujících úředníků. Konflikt vážně poznamenal počátek Ťia-ťingovy vlády.  Dlouhotrvající nástupnický spor proběhl za vlády císaře Wan-liho. Císař totiž odmítl jmenovat korunním princem svého nejstaršího syna Ču Čchang-lua (pozdější císař Tchaj-čchang) jak by bylo obvyklé a v souladu s nástupnickým řádem, ale prosazoval svého třetího syna Ču Čchang-süna, potomka jeho oblíbené konkubíny. Vzniklý spor trval přes patnáct let, než konečně panovník ustoupil tlaku úředníků a jmenoval následníka v souladu s pravidly. Vzájemné odcizení císaře a vlády, vyvolané neústupností obou stran, tehdy dosáhlo značných rozměrů a poškozovalo správu říše, když se panovník přestal stýkat s ministry a odmítal jmenovat nové úředníky na uvolněná místa.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní členové rodu.", "content": "Chung-wu svého nejstaršího syna Ču Piaa jmenoval následníkem trůnu (,\" tchaj-c’\"), ostatním synům udělil tituly knížat (, \"čchin wang\", doslova „kníže [císařské] krve“, též jednoduše, \"wang\") a po dosažení zhruba dvaceti let věku je vyslal do provincií s početným doprovodem a širokými, především vojenskými, pravomocemi; ale přes své tituly nevládli v regionech jako údělná knížata, úředníci místní správy nadále podléhali centru. Pro císaře představovali oporu jeho osobní moci nezávislou na běžné civilní i vojenské hierarchii; po císařově smrti se nová vláda pokusila omezit jejich vliv, což vyprovokovalo povstání jednoho z nich – Ču Tiho. Sám Ču Ti jako císař Jung-le moc knížat v regionech omezil a po neúspěšné vzpouře knížete Ču Kao-süa roku 1426 ztratili politický význam. Kromě výše uvedené skupiny byli ostatní členové rodu ze správy země vyloučeni. Až roku 1595, kdy počet členů císařského rodu vzrostl na desítky tisíc, dostali povolení účastnit se úřednických zkoušek, nemohli však být jmenováni do úřadů v hlavním městě.  Za vlády Chung-wuových nástupců byl nadále už v raném věku jmenován nejstarší syn následníkem trůnu. Další císařští synové se opět stávali knížaty a byli posíláni do regionů. Dědic knížete přebíral titul, ostatní synové byli knížaty komandérie (, \"ťün-wang\"). V dalších generacích dostávali mužští členové rodu postupně se snižující tituly v celkem šesti úrovních (, \"čen-kuo ťiang-ťün\";, \"fu-kuo ťiang-ťün\";, \"feng-kuo ťiang-ťün\";, \"čen-kuo čung-wej\";, \"fu-kuo čung-wej\" a nakonec, \"feng-kuo čung-wej\"), každý muž dynastie měl minimálně poslední titul.  V roce smrti Chung-wua (1398) žilo 58 členů rodu s titulem, počátkem 15. století jich bylo 127, v první polovině 15. století 419 a na jeho konci už přes 2000. Všichni měli dostatečné zaopatření ze státní pokladny, soudní imunitu a řadu privilegií závislých na jejich titulech a postavení; od poloviny 15. století začali hromadit i pozemkový majetek. Pozdně mingští autoři odhadovali počet mužských potomků Chung-wua ve své době na více než 100 000. Tituly a penzemi byly obdařeny i dcery císařského rodu a jejich manželé. S růstem počtu členů dynastie náklady na jejich hmotné zabezpečení značně vzrostly, přičemž zatížily především severočínské regiony, kde sídlila většina členů rodu. Tak roku 1562 bylo na tyto účely v provincii Šan-si vynaloženo z výnosu pozemkové daně více prostředků než na výdaje provinčního, prefekturních a okresních úřadů dohromady; v některých severočínských okresech šla členům dynastie téměř polovina veškerých daňových příjmů.", "section_level": 1}, {"title": "Rodokmen.", "content": "Rodokmen dynastie je zjednodušený, zahrnuje především císaře a následníky trůnu, včetně panovníků Jižní Ming.  Uvedeno je: u císařů ještě: Císařové dynastie Ming jsou v červených rámečcích, císařové Jižní Ming v modrých.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dynastie Ming (; doslova „Zářivá dynastie“) vládla v říši Ming, neboli Číně v letech 1368–1644, na jihu země se mingský stát udrželi do roku 1661, byť na stále se zmenšujícím se území. Byla poslední čínskou národní dynastií, po ní byla Čína dobyta mandžuskou říší Čching (1635–1912). Národní čínský stát došel své obnovy až po pádu Čchingů roku 1912, když vznikla Čínská republika.", "tgt_summary": "明朝皇族为「朱姓」,除以明朝皇帝为核心的皇室外,包括各地藩王及宗室。", "id": 1786017}
{"src_title": "Mimoúrovňová křižovatka", "tgt_title": "交流道", "src_document": [{"title": "Popis mimoúrovňové křižovatky.", "content": "Mimoúrovňová křižovatka je komplexní stavební dílo tvořené několika součástmi.", "section_level": 1}, {"title": "Křížící se komunikace.", "content": "Mimoúrovňová křižovatka je místem, kde se kříží dvě nebo více komunikací. Ačkoliv se na mimoúrovňové křižovatce mohou křížit komunikace z kterékoliv kategorie, tak je užití mimoúrovňového křížení nejběžnější u dálnic a silnic I. třídy. Jen výjimečně se užívá mimoúrovňového křížení na silnicích nižších kategorií.  Křížící se komunikace představují v místě křižovatky hlavní dopravní tahy. Zpravidla jsou mimoúrovňové křižovatky projektovány a stavěny tak, aby přímým směrem vedla ta komunikace, po které se přijíždí, a zároveň", "section_level": 2}, {"title": "Prostor pro odpojení a pro připojení.", "content": "Prostor pro odpojení je místo, kde se od hlavní komunikace odpojuje odbočovací pruh, který následně přechází ve", "section_level": 2}, {"title": "Kolektor.", "content": "Jako kolektor se označuje jízdní pruh, který je stavebně oddělen od jízdních pruhů křížící se komunikace a na kterém probíhá vlastní odbočování a připojování. Jednotlivé rampy se totiž neodpojují přímo z hlavní komunikace, nýbrž", "section_level": 2}, {"title": "Průpletový úsek.", "content": "Jako průpletový úsek se označuje část kolektoru od místa, kde se k němu připojuje jedna vratná rampa a přechází v druhý jízdní pruh, do místa, kde se druhý jízdní pruh zase odpojuje a přechází v druhou vratnou rampu. Na tomto úseku dochází k tzv. průpletu, tedy ke změnám směru jízdy jednotlivých přijíždějících vozidel. Vozidla", "section_level": 2}, {"title": "Spojovací rampy.", "content": "Spojovací rampy propojují jednotlivé křížící se komunikace. Jejich", "section_level": 2}, {"title": "Mostovka.", "content": "Vlastní mimoúrovňové vykřížení jednotlivých dopravních směrů se děje pomocí mostních konstrukcí. Ty vytváří další úrovně (tzv. patra) křižovatky, v nichž se mohou jednotlivé dopravní směry vykřížit. Počet úrovní (pater) k", "section_level": 2}, {"title": "Typy mimoúrovňových křižovatek.", "content": "Mimoúrovňová křižovatka může mít mnoho podob. Ty se navzájem liší jak podstatnými prvky, jako je počet úrovní s křižnými body nebo počet ramen, tak i prvky spíše doplňujícími, jako je typ použité rampy pro konkrétní relaci. Těmto rozdílům odpovídají rozdíly ve výhodách a nevýhodách každé jednotlivé podoby, a to co do nároků na prostor, náročnosti", "section_level": 1}, {"title": "Křižovatky s křižnými body.", "content": "Jednodušší jsou mimoúrovňové křižovatky s křižnými body. Jsou to takové mimoúrovňové křižovatky, na nichž se sice vlastní křížící se komunikace kříží mimoúrovňově, ale alespoň na jedné úrovni křižovatky jsou rampy napojeny na hlavní komunikaci pro oba jízdní směry úrovňově, pročež na této úrovni vznikají křižné body. Tyto mimoúrovňové křižovatky umožňují mimoúrovňové vykřížení vozidel jedoucích po hlavních komunikacích, avšak obsahují alespoň na jedné úrovni úrovňové křížení vozidel jedoucích po hlavní komunikaci a vozidel z této hlavní komunikace odbočující na rampu vedoucí na druhou hlavní komunikaci, resp. vozidel na tuto hlavní komunikaci se připojujících.  Výhodou mimoúrovňových křižovatek s křižnými body oproti klasické úrovňové křižovatce je ten, že sice nedochází k úplnému odstranění všech úrovňových křížení, tedy i křižných bodů, ale úrovňově se kříží pouze vozidla jedoucí po jedné hlavní komunikaci s vozidly z této komunikace odbočující a vozidly na tuto komunikaci se připojující. Vozidla jedoucí po hlavních komunikacích a neodbočujících se kříží mimoúrovňově.  Podle toho, na kolika úrovních se nacházejí křižné body, lze mimoúrovňové křižovatky s křižnými body dále dělit. Rozlišují se proto mimoúrovňové křižovatky s křižnými body na všech úrovních a mimoúrovňové křižovatky s křižnými body pouze na některých úrovních.", "section_level": 1}, {"title": "Křižovatky s křižnými body na všech úrovních.", "content": "Stavebně nejjednodušší mimoúrovňovou křižovatkou je mimoúrovňová křižovatka, která má křižné body na všech úrovních (patrech). Její podoba je taková, že všechny komunikace křížící se mimoúrovňově jsou spojeny krátkou obousměrně projížděnou spojkou, přičemž tato spojka se se všemi hlavními křížícími komunikacemi kříží již úrovňově. Ve", "section_level": 2}, {"title": "Křižovatky s křižnými body jen na některých úrovních.", "content": "Pokročilejší jsou mimoúrovňové křižovatky s křižnými body jen na některých úrovních. Alespoň na jedné jejich úrovni se totiž nenachází žádné úrovňové křížení. Na této úrovni tudíž mají tyto mimoúrovňové křižovatky všechny jízdní pruhy od sebe navzájem odděleny. Proto umožňují, aby vozidlo přijíždějící po té komunikaci, u níž jsou na křižovatce všechny křižné body odstraněny, mohlo na této úrovni křižovatky plynule pokračovat v libovolném směru, aniž by muselo dávat jinému projíždějícímu vozidlu přednost, avšak na úrovních, na nichž se křižné body nachází, již", "section_level": 2}, {"title": "Kosodélníkový typ.", "content": "Pro kosodélníkový typ mimoúrovňové křižovatky je charakteristické, že pro spojení obou křížících se komunikací jsou využity čtyři přímé rampy. Na úrovni, kde se nachází úrovňové křížení, se tyto rampy připojují z obou stran komunikace (na rozdíl od polovičního čtyřlístkového typu). Výhodou tohoto typu je výrazná prostorová nenáročnost, neboť v základní podobě jsou připojovací rampy vedeny blízko křižících se komunikací. Další výhodou je výlučné použití přímých ramp, které umožňují vyšší průjezdní rychlost.  Kosodélníkový typ je vhodný zejména v situacích, kde je v místě křížení dvou komunikací omezený prostor (typicky v městské zástavbě).  Úpravy  Základní podoba kosodélníkového typu mimoúrovňové křižovatky se dočkala několika úprav, které měly za cíl zvýšit bezpečnost průjezdu křižovatkou a snížení počtu křižných bodů.  První úpravou je zakřivení a s tím související prodloužení přímých spojovacích ramp. Touto", "section_level": 3}, {"title": "Poloviční čtyřlístkový typ.", "content": "Pro tento typ mimoúrovňové křižovatky je příznačné, že pro spojení obou křížících se komunikací jsou využity dvě přímé rampy a dvě nepřímé rampy. Tato volba se projevuje v podobě úrovňového křížení, neboť obě rampy se k hlavní komunikaci připojují ze stejné strany (na rozdíl od kosodélníkového typu). Výhodou tohoto typu je prostorové uspořádání; všechny rampy se totiž nacházejí jen ve dvou kvadrantech křižovatky. Za výhodu lze rovněž považovat volnou jednu stranu jedné z křížících se komunikací v případě klasické varianty, což umožňuje vést podél této komunikace například chodník, cyklostezku nebo tramvajový pás. Nevýhodou je nutnost užití nepřímých ramp, které na rozdíl od přímých a polopřímých umožňují nižší průjezdní rychlost.  U tohoto typu se rozlišují dvě varianty provedení. Mezi sebou se liší v tom, ve kterých kvadrantech", "section_level": 3}, {"title": "Křižovatky bez křižných bodů.", "content": "Nejdokonalejší jsou mimoúrovňové křižovatky bez křižných bodů. Jedná se o takové mimoúrovňové křižovatky, na nichž se nenachází na žádné jejich úrovni žádné úrovňové křížení, a na nichž jsou tedy všechny jízdní pruhy od sebe navzájem odděleny. Tyto mimoúrovňové křižovatky tudíž umožňují, aby vozidlo přijíždějící na křižovatku z kterékoli strany mohlo touto křižovatkou plynule projet a pokračovat v libovolném směru, aniž by muselo jinému projíždějícímu vozidlu dávat přednost v jízdě.  Absence úrovňových křížení výrazně snižuje riziko dopravní nehody a vzniku kolon z důvodu dávání přednosti v jízdě vozidlům na křížené komunikaci. Současně umožňuje projetí křižovatkou v relativně vyšší rychlosti.  Mimoúrovňové křižovatky bez křižných bodů mohou mít různé podoby.", "section_level": 2}, {"title": "Tříramenné mimoúrovňové křižovatky (trojúhelníky).", "content": "O tříramennou mimoúrovňovou křižovatku se jedná, pokud se v místě křižovatky sbíhají tři komunikace. Zpravidla jde o případy, kdy jedna komunikace končí zaústěním do jiné (hlavní) komunikace a lze z ní dále pokračovat pouze některým ze směrů této jiné (hlavní) komunikace. Tříramenná mimoúrovňová křižovatka má zpravidla podobu písmene \"T\" nebo \"Y\".  Tříramenná mimoúrovňová křižovatka se označuje jako trojúhelník. Sbíhají-li se v ní dálnice, označuje se jako dálniční trojúhelník. V některých státech, např. Německo nebo Švýcarsko, je označení trojúhelník obsaženo přímo v názvu mimoúrovňové křižovatky (\"Dreieck\" v Německu, \"Verzweigung\" ve Švýcarsku). Naproti tomu v Česku, na Slovensku nebo", "section_level": 2}, {"title": "Trojúhelníkový typ.", "content": "Pro tento typ provedení je charakteristické, že zaúsťující komunikace se napojuje přímou rampou pro pravé odbočení a nepřímou rampou pro levé odbočení. Podoba tohoto trojúhelníku umožňuje použít rampy s větším poloměrem zakřivení, což umožňuje projetí křižovatky ve vysoké rychlosti.  Existují dvě varianty tohoto typu, \"varianta Y\" a \"varianta T\". Pro variantu Y je příznačné, že sestává sice", "section_level": 3}, {"title": "Trubkovitý typ.", "content": "Pro trubkovitý typ mimoúrovňové křižovatky je charakteristické, že je pro napojení zaúsťující komunikace do hlavní komunikace využita, mimo jiné, jedna nepřímá rampa. Tento typ trojúhelníku není prostorově náročný, je tudíž vhodný tam, kde je omezený prostor, na který lze dálniční křižovatku umístit. Současně je tento typ mimoúrovňové křižovatky vzhledem ke své podobě jedním z konstrukčně nejméně náročných.  S mimoúrovňovou křižovatkou trubkovitého typu se lze setkat ve dvou variantách, nalevo vyvedenou a napravo vyvedenou. U nalevo vyvedené trubkovité křižovatky se pro levé odbočení zaúsťující komunikace napojuje na hlavní komunikaci polopřímou rampou, zatímco nepřímá rampa", "section_level": 3}, {"title": "Hruškovitý typ.", "content": "Hruškovitý typ mimoúrovňové křižovatky je charakteristický tím, že zaúsťující komunikace se napojuje přímou rampou pro pravé odbočení a polopřímou rampou pro levé odbočení, přičemž na rozdíl od trojúhelníkového typu obsahuje jen dvě přemostění a má vždy jen dvě patra. Obdobně jako trojúhelníkový typ umožňuje použití ramp s větším poloměrem zakřivení, díky čemuž je možné projetí křižovatky ve vyšší rychlosti, i když ne tak vysoké jako u trojúhelníkového typu. Výhodou hruškovitého typu vůči trojúhelníkovému typu je menší prostorová", "section_level": 3}, {"title": "Nedokončený čtyřlístkový typ.", "content": "Nedokončený čtyřlístkový typ mimoúrovňové křižovatky se vyznačuje tím, že zaúsťující komunikace je s hlavní komunikací propojena, mimo jiné, dvěma nepřímými rampami. Tento typ představuje spíše výjimku mezi tříramennými mimoúrovňovými křižovatkami, neboť se používá prakticky jen tehdy, pokud má zaúsťující komunikace výhledově pokračovat dál a vytvořit čtvrté rameno křižovatky. Spolu se stavbou tohoto pokračování zaúsťující komunikace by totiž byla křižovatka doplněním zbývajících ramp dostavěna do čtyřlístkového typu.  Existují dvě varianty provedení tohoto typu mimoúrovňové křižovatky, první se pro svůj tvar označuje jako srdcovitá, druhá, vzhledem k podobě s trubkovitým typem křižovatky, jako provizorní trubkovitá. Rozdíl mezi oběma variantami je, že zatímco u srdcovité je pro odbočení z hlavní na zaústěnou komunikaci využitá nepřímá rampa, která k tomu má sloužit i po dostavbě, tak u provizorní trubkovité je pro toto odbočení dočasně využita a upravena přímá rampa, která po dostavbě bude sloužit k odbočení na dostavěný úsek. Provizorní úprava u druhé varianty umožňuje do doby zprovoznění dostavby eliminovat průpletový úsek, který se v případě první varianty nachází již od počátku.  Příklady tohoto typu mimoúrovňové křižovatky:", "section_level": 3}, {"title": "Čtyř- a víceramenné mimoúrovňové křižovatky (křížení).", "content": "O čtyř- a víceramennou mimoúrovňovou křižovatku se jedná tehdy, pokud se v místě křižovatky sbíhají více než tři komunikace. Zpravidla se jedná o případy, kde se v určitém místě kříží dvě komunikace jdoucí různými směry, v tomto místě lze tedy buď dále pokračovat po téže komunikaci, po které se přijelo ke křižovatce, nebo některým směrem po druhé, křížené komunikaci. Čtyřramenná mimoúrovňová křižovatka má nejčastěji podobu písmene \"X\".  Čtyř- a víceramenná mimoúrovňová křižovatka se označuje jako křížení. Kříží-li se v jejím místě dálnice, označuje se jako dálniční křížení. V některých státech, jako jsou například Německo nebo Švýcarsko, je označení křížení obsaženo přímo v názvu mimoúrovňové křižovatky (\"Kreuz\"). Naproti tomu v Česku, na Slovensku nebo v Rakousku označení, že jde o křížení přímo", "section_level": 2}, {"title": "Čtyřlístkový typ.", "content": "Čtyřlístkový typ mimoúrovňové křižovatky se vyznačuje tím, že levá odbočení jsou na všech příjezdových komunikacích provedena prostřednictvím nepřímých ramp. Jedná se o základní a současně i nejstarší používaný typ čtyřramenné mimoúrovňové křižovatky (nejstarší zprovozněná dálniční křižovatka v Evropě, Schkeuditzer Kreuz, je provedena jako čtyřlístkový typ). Výhodou tohoto typu je jednoduchá konstrukce (jediná, relativně krátká mostovka) a relativně nízké požadavky na prostor. Za výhodu lze označit i skutečnost, že toto provedení křižovatky umožňuje i násobné odbočení, neboť nepřímé rampy jsou napojeny a zaústěny tak, že společně vytváří uzavřený okruh. Nevýhodou je omezená kapacita způsobená průpletovými úseky, na nichž se musí vykřížit připojující proud s odbočujícím proudem, což může v extrémních případech vést až ke vzniku kolon. Další nevýhodou je snížená bezpečnost, neboť v průpletovém úseku dochází při vykřížení ke zkrácení bezpečných rozestupů mezi vozidly.  Tento typ je vhodný zejména pro ty mimoúrovňové křižovatky, u kterých se nepředpokládá natolik vysoké vytížení nepřímých ramp a průpletových úseků, při kterém by se projevil nejvážnější nedostatek tohoto typu mimoúrovňové křižovatky.  Úpravy  Základní podoba čtyřlístkové mimoúrovňové křižovatky se dočkala mnoha úprav, které měly minimalizovat nevýhody tohoto typu", "section_level": 3}, {"title": "Typ maltézského kříže.", "content": "Typ maltézského kříže mimoúrovňové křižovatky je charakteristický využitím polopřímých ramp pro levé odbočení, přičemž tyto polopřímé rampy mají (ve srovnání s turbínovým a větrníkovým typem) velký poloměr zakřivení a minimální nebo žádné zakřivení doprava. Výhodou tohoto typu mimoúrovňové křižovatky je umožnění relativně vysoké rychlosti průjezdu křižovatkou i při odbočení vlevo, nepřítomnost průpletových úseků", "section_level": 3}, {"title": "Turbínový typ.", "content": "Turbínový typ mimoúrovňové křižovatky je charakteristický využitím polopřímých ramp pro levé odbočení, přičemž jejich poloměr zakřivení je menší než u typu maltézského kříže, avšak stále větší než u větrníkového typu. Dále je pro vedení polopřímých ramp u turbínového typu příznačné výraznější zakřivení doprava na jejich začátku. Obdobně jako u typu maltézského kříže je výhodou umožnění projetí křižovatkou při levém odbočení poměrně vysokou rychlostí (i když vzhledem k menšímu poloměru zakřivení ne tak vysokou jako u typu maltézského kříže), nepřítomnost průpletových úseků, jakož i s tím spojená plynulost a vyšší bezpečnost dopravy. Na rozdíl od", "section_level": 3}, {"title": "Větrníkový typ.", "content": "Pro větrníkový typ mimoúrovňové křižovatky je charakteristické využití polopřímých ramp pro levé odbočení, stejně jako pro typ maltézského kříže a pro turbínový typ. Od nich se tento typ liší, tím jak jsou nepřímé rampy vedeny. Ve srovnání s typem maltézského kříže a turbínovým typem jsou totiž výrazně zakřiveny doprava a následně mnohem výrazněji stočeny doleva pro zaústění do křížené komunikace. Vzhledem k vedení nepřímých ramp je rychlost, kterou po nich lze křižovatku projet, nižší než u obou typů, avšak nižší jsou rovněž nároky na výstavbu, neboť mostní konstrukce, po nichž rampy procházejí, jsou ve", "section_level": 3}, {"title": "Prstencový typ.", "content": "Prstencový typ mimoúrovňové křižovatky se vyznačuje tím, že odbočení je realizováno přes kruhový objezd. Do něj vyúsťují odbočovací rampy ze všech směrů a odpojují se z něj všechny rampy napojující se do všech směrů. To znamená, že od hlavní komunikace se v každém jízdním směru odpojuje právě jedna rampa, která tudíž slouží jak pro pravé tak i levé odbočení, a napojuje se také právě jedna rampa. Výhodou tohoto typu je, že jej lze použít při jakémkoliv úhlu křížení komunikací a že patří mezi konstrukčně a prostorově méně náročné typy. Nevýhodou ovšem je existence průpletových úseků uvnitř kruhového objezdu, a to pro všechny odbočující směry, jakož i nižší kapacita,", "section_level": 3}, {"title": "Sdružený trubkovitý typ.", "content": "Sdružený trubkovitý typ představuje první ze dvou zvláštních typů čtyř- a víceramenné mimoúrovňové křižovatky. Jedná se totiž o dvě tříramenné mimoúrovňové křižovatky trubkovitého typu, které jsou spolu přímo propojeny. Díky tomu lze z jedné zaúsťující komunikace přejet do druhé přímo, tedy. bez nutnosti použít, byť na krátkou vzdálenost, hlavní komunikaci, jak by", "section_level": 3}, {"title": "Kvadrantní typ.", "content": "Kvadrantní typ představuje druhou ze dvou zvláštních typů čtyř- a víceramenné mimoúrovňové křižovatky. Obdobně jako u sdruženého trubkovitého typu se totiž jedná o dvě spojené tříramenné mimoúrovňové křižovatky. Na každé křížící se komunikaci se nachází po jedné tříramenné mimoúrovňové křižovatce; ty jsou potom spojeny krátkou spojkou. Obě křížící se komunikace tedy nejsou propojeny pro každý směr samostatnými rampami, které by se z jedné křížící se komunikace odpojovaly a do druhé připojovaly, nýbrž jsou propojeny prostřednictvím krátké spojky, která začíná tím, že se sbíhají všechny rampy odbočující z jedné křížící se komunikace a končí tím, že se rozděluje v jednotlivé rampy, které se připojují do druhé křížící se komunikace.  Tento typ mimoúrovňové křižovatky je vhodný zejména při křížení dvou komunikací v místě, v němž je nedostatek volného prostoru, neboť pro tento typ stačí, je-li místo v jediném kvadrantu, tj. jediné části ohraničené křížícími se komunikacemi. Rovněž se tento typ často používá v situacích, kdy se kříží dálnice zpoplatněná mýtem a dálnice nezpoplatněná, neboť spojka je vhodné místo pro mýtnici (například v Itálii a Polsko).  Příklady tohoto typu mimoúrovňové křižovatky:", "section_level": 3}, {"title": "Historie.", "content": "První návrh mimoúrovňového křížení komunikací je připisován americkému stavebnímu inženýrovi Arthurovi Haleovi, který si nechal v roce 1916 patentovat. Mimoúrovňová křižovatka v tomto návrhu měla podobu čtyřlístkového typu, který se vyznačoval ostře stočenými nepřímými rampami, jež šlo projíždět jen nízkou rychlostí.  V Evropě je první návrh mimoúrovňové křižovatky dvou komunikací připisován Švýcarovi Willymu Sarbachovi, který si jej nechal patentovat roku 1928. Jeho návrh, mimoúrovňová křižovatka čtyřlístkového typu, byla představena coby možné řešení pro Projekt HaFraBa, jehož cílem bylo vybudovat rychlostní silniční tah spojující města Hamburk, Frankfurt nad Mohanem a Basilej, který by se s ostatními komunikacemi křížil výhradně bez křižných bodů.  První čtyřramenná mimoúrovňová křižovatka byla zprovozněna roku 1929 u města Woodbridge ve Spojených státech amerických (ve státě New Jersey). První čtyřramenná dálniční křižovatka, tedy první čtyřramenná mimoúrovňová křižovatka dvou dálnic, byla zprovozněna v roce 1936, šlo o dálniční křižovatku Schkeuditzer Kreuz v Německu. V té době byly ve výstavbě ještě dálniční křižovatka Hermsdorfer Kreuz, dálniční křižovatka Kamener Kreuz a dálniční křižovatka Frankfurter Kreuz, ovšem zatímco první jmenovaná byla zprovozněna již roku 1938 jako druhá v pořadí, tak zbývající dvě byly zprovozněny až v 50. a 60. letech 20. století.  V Česku je nejstarší dálniční křižovatkou, tedy čtyřramennou mimoúrovňovou křižovatku dvou dálnic dálniční křižovatka Brno-jih, která byla zprovozněna částečně v roce 1978 a zcela roku 1983, kdy byl uveden do provozu navazující úsek dálnice D1 směrem na východ.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mimoúrovňová křižovatka (zkratka MÚK) je křižovatka, kde se jednotlivé proudy vykříží v různých výškových úrovních a snižuje se počet kolizních bodů. Mimoúrovňová křižovatka tedy umožňuje, aby jak vozidla jedoucí rovně, tak i vozidla odbočující doprava a vozidla odbočující doleva mohla projet křižovatkou, aniž by musela zastavit a dát přednost v jiném směru křižovatku projíždějícím vozidlům.", "tgt_summary": "立交桥(英语:Interchange,常简写为IC)是封闭式道路与其他公路交汇之道路设计,利用立体交叉与数条匝道组成,引导车辆转换不同公路的交通设施。当两条高架道路交汇时的立交桥,则另称为系统交流道或枢纽立交(英语:Junction,简写作JCT)。", "id": 2919923}
{"src_title": "Ushuaia", "tgt_title": "乌斯怀亚", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První obyvatelé přišli do oblasti před více než tisíci lety. Pronikali postupně na jih z ostrova na ostrov, nejdále došli až k jižnímu pobřeží Ohňové země. V roce 1520 při své cestě kolem světa proplul Fernão de Magalhães kolem severního pobřeží Ohňové země nově objeveným Magalhãesovým průlivem. Během plavby spatřili námořníci ohně a domorodce na pobřeží, proto se ostrovu říká Ohňová země. Později sem přicházelo stále více evropských osadníků, kteří se začali seznamovat s indiánskými kmeny. Jedna mise anglikánských pastorů vedená Thomasem Bridgesem se usídlila v oblasti průlivu Beagle v roce 1869 a vytvořila první osídlení na území dnešního města. Pozdější osadníci uznali svrchovanost Argentiny. 12. října 1884 bylo založeno město Ushuaia na úpatí andských štítů Martial a Olivia. Po založení začalo město sloužit jako útočiště argentinských vězňů. Argentinská vláda využila Ohňovou zemi jako vězení, ze kterého se nedá uniknout (po vzoru britských vězňů posílaných do Austrálie). Provinilci byli řízeni kolonisty a budovali nově vznikající město, káceli dřevo v lesích a dopravovali ho pomocí nové železnice k průlivu Beagle.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Ushuaia leží v subpolárním podnebném pásu, v tundře. Zimy jsou mírné s průměrnou červencovou teplotou 1,5 °C, zatímco léto je poměrně chladné s průměrnou teplotou 9,4 °C v lednu. Celkově je průměrná roční teplota 5,7 °C. Za rok naprší 522 mm srážek, přičemž jsou rozložené rovnoměrně do celého roku.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Mezi největší turistické atrakce v okolí Ushuaiy patří Parque nacional Tierra del Fuego, kam se dá dostat mimo jiné pomocí \"Tren del Fin del Mundo\" (Vlak konce světa), nejjižnější železnice na světě. Další turistickou atrakci představuje možnost pronajmout si člun k mysu Hoorn (který je ovšem v chilských vodách), kde lze pozorovat lvouny, tučňáky nebo hnízdící ptáky. Některé cesty rovněž vedou k Majáku na konci světa (\"Faro del fin del mundo\"), známého ze stejnojmenného románu Julesa Verna. Jelikož má Ushuaia mezinárodní letiště a přilétá sem mnoho letů z Buenos Aires, stává se hlavním střediskem jižních regionů Argentiny i výchozím místem na Falklandy (Malvíny) nebo na Antarktický poloostrov.", "section_level": 1}, {"title": "Nejjižnější město.", "content": "Ushuaia je mnohými považována za nejjižnější město světa. Dalšími uchazeči o titul jsou Puerto Williams v Chile, které je sice jižněji, ale zato je mnohem menší, a Punta Arenas, také v Chile, je severněji a má více obyvatel. Dalšími jižnějšími osadami jsou chilské Puerto Toro na ostrovu Navarino, Orcadas na Jižních Orknejích a základna Esperanza na Antarktickém poloostrově. Všechny osady mají méně než 100 stálých obyvatel a v případě Esperanzy nejde o klasickou vesnici, ale o mezinárodní výzkumnou stanici. Orcadas a Esperanza jsou i přes argentinské územní nároky obydleny mezinárodními týmy, takže největším kandidátem na titul je Puerto Toro.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ushuaia (výslovnost /us'waja/) je hlavní město argentinské provincie Tierra del Fuego, Antártida e Islas del Atlántico Sur a leží na jižním pobřeží největšího jihoamerického ostrova, Ohňové zemi. Je zároveň považováno za nejjižnější město na světě, jelikož leží na 54°48'57 jižní šířky. Město těží ze své polohy naproti Antarktickému poloostrovu a je základnou pro výpravy do Antarktidy i důležitým střediskem rybolovu. Rozkládá se na úbočí hor prudce se svažujících do průlivu Beagle.", "tgt_summary": "乌斯怀亚()是阿根廷火地省的首府,位于大火地岛南岸,座落在群山环抱之中,远眺比格尔海峡,被认为是世界最南端的城市。2010年普查人口为56,956人。一条以阿根廷国父圣马丁为名的石板路,贯穿乌斯怀亚市中心,街道两旁有很多专做观光客生意的礼品店、百货店、餐厅和贩卖当地加工区生产的免税电器商品店。城内的乌斯怀亚博物馆是由废置的监狱改装而成,两层楼的建筑物本身就是历史的遗迹,馆内分成监狱和海事两个展示部,监狱馆依然保存昔日监狱的原貌和设施,展出乌斯怀亚早期的照片和一些重要囚犯的资料。", "id": 279132}
{"src_title": "Sumky", "tgt_title": "海鞘纲", "src_document": [{"title": "Stavba těla.", "content": "Sumky mají žaberní štěrbiny, díky nimž dýchají a zachycují potravu, žaberní štěrbiny jsou obklopeny obžaberním prostorem (atrium), které vyúsťuje atrioporem – vyvrhovacím otvorem. Jejich tělo je tvořeno tunikou a u larev je v ocasní části vyztuženo chordou.  Mají otevřenou cévní soustavu a myogenický puls (tzn. puls srdce se neřídí nervovým podrážděním).  Na dně hltanu mají žlábkovitý endostyl, kde se koncentruje jód (později v evoluci je tato funkce nahrazena štítnou žlázou). Je opatřen žláznatými a bičíkatými buňkami. Sumky nemají žádné vylučovací orgány, pouze buňky jim v tom napomáhající – nefrocyty.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování a vývoj.", "content": "Rozmnožování je buď pohlavní, nebo nepohlavní (pučením). Sumky jsou proteandričtí hermafrodité (dříve dozrávají samčí buňky). Oplození je mimotělní. V jejich životním cyklu (střídání pohlavního a nepohlavního rozmnožování) se objevuje stádium larvy, kterou je asi 2 mm velký „pulec“. Larvy mají tuto stavbu: úplný trávicí trakt, nervový ganglion, nervovou trubici, děrovaný hltan se schopností filtrace, srdce, chordu a krevními cévy. Z vývojového hlediska je „dokonalejší“ než dospělec.  Larva několik hodin až den po vylíhnutí plave ve vodě. Pak přisedne k vhodnému povrchu a prodělává metamorfózu – mění se na dospělce. Přesune přijímací otvor, ztratí hřbetní strunu a ocas, čímž vzniká dospělý jedinec.", "section_level": 1}, {"title": "Fylogeneze.", "content": "Molekulárně biologická analýza prokázala, že tradiční skupina sumky „Ascidiacea“ je parafyletická. Na základě analýzy sekvencí 18S rRNA byla tato třída rozdělena do tří skupin – pospolitky (Aplousobranchiata), pravé sumky (Phlebobranchiata) a zřasenky (Stolidobranchiata). Podobné výsledky poskytlo i studium molekulárních a morfologických znaků.", "section_level": 1}, {"title": "Zástupci.", "content": "Nejvýznamnějším zástupcem je sumka obecná \"(Ascidia mentula).\" Dalšími zástupci jsou například sumka štíhlá (\"Ciona intestinalis\"), sumka hrbolatá (\"Phallusia mamillata\") a sumka červená (\"Halocynthia papillosa\")", "section_level": 1}], "src_summary": "Sumky (Ascidiacea) jsou třída živočichů z podkmene pláštěnců (Tunicata).", "tgt_summary": "海鞘(学名:)是脊索动物门被囊动物(尾索动物)亚门海鞘纲的总称,生活于海水中,在全世界已发现二千八百多种海鞘 。常见的海鞘有:玻璃海鞘、有柄海鞘、拟菊海鞘等。有种海鞘又称海中凤梨,因其外型像凤梨而得称。在中国山东省沿海一带也将海鞘俗称为海奶子。", "id": 1625814}
{"src_title": "Jean-Luc Picard", "tgt_title": "让-吕克·皮卡尔", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Jean-Luc se narodil Mauricemu a Yvette Picardovým v La Barre ve Francii 13. července 2305. Již odmalička snil o přijetí do hvězdné flotily. Po přijetí na akademii se začal zajímat o archeologii, která se stala jeho zálibou po zbytek života. Šlo však o mladého, temperamentního a především ctižádostivého kadeta akademie a tak krátce po absolvování se zapletl do šarvátky s Nausikánci, při které byl zasažen dýkou do srdce a bylo mu implantováno umělé.  Picard byl roku 2363 přidělen na loď USS Stargazer jako první důstojník a posléze se stal kapitánem. Později je převelen, opět jako kapitán, na vlajkovou loď Federace - Enterprise D, kde po jeho boku slouží William Riker, jako první důstojník a android Dat jako druhý důstojník. Spolu s dalšími členy posádky se vydávají na vědeckou misi za účelem poznávat neobjevený vesmír.  Během této mise je Picard mimo jiné unesen a asimilován Borgy, kdy pod jménem Locutus vede Borgský útok na federační flotilu. Opakovaně je vystaven na pospas rozverné, ale všemohoucí postavě Q.  Později se Picard setkává také s historicky známým kapitánem Jamesem Kirkem (v událostech filmu \"\"), avšak ani společně nezabrání havárií Enterprise D, která je zničena na planetě Veridian III po útoku klingonského plavidla. Jean-Luc Picard se tak stává kapitánem další lodi, Enterprise E.", "section_level": 1}, {"title": "Postava.", "content": "Tvůrce Star Treku, Gene Roddenberry, dal jméno postavě podle švýcarských vědců 20. století, bratrů Augusta a Jeana Piccardových.  Patrick Stewart měl původně hrát roli androida Data. Více se však vyjímal v kapitánském křesle. Původně měl také hrát s parukou a naopak Brent Spiner, jako android byl určen k roli plešaté postavy. Když si ovšem při zkouškách Stewart nasadil paruku, bylo rozhodnuto, že nejde o dobrou volbu a jeden holohlavý člen posádky stačí.  Postava Jean-Luca Picarda je uvedena také v desítkách knih z Star Treku a to nejen u Nové generace, ale i na počátku knižní a TV série, kde uvádí do funkce Benjamina Siska v knize Vyslanec.  Jean-Luc Picard je ústřední postavou seriálu \"\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean-Luc Picard je fiktivní postava z televizních seriálů \"\" a \"\". V \"Nové generaci\" je Picard kapitánem hvězdné lodi USS \"Enterprise\"-D, vlajkové lodi Hvězdné flotily, posléze se vyskytuje i ve čtyřech navazujících celovečerních filmech, kde je velícím důstojníkem USS \"Enterprise\"-E, a v množství románů. Je také ústřední postavou seriálu \"Star Trek: Picard\", kde je již jako admirál ve výslužbě. Jean-Luca Picarda ztvárnil Patrick Stewart.", "tgt_summary": "让-吕克·皮卡尔上校(Captain Jean-Luc Picard)是电视系列剧《星际旅行:下一代》的一名角色,由英国话剧演员帕特里克·斯图尔特(Patrick Stewart)扮演。在剧中,皮卡尔是联邦星舰进取号 (NCC-1701-D)的舰长。", "id": 2722765}
{"src_title": "Brásidás", "tgt_title": "布拉西达斯", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vojenské úspěchy.", "content": "Brásidás vstupuje do historie roku 424 př. n. l., kdy zabránil athénskému pokusu o získání Megary, ve stejné době, kdy se spartským králem stává Pleistónax. Tehdy skupina Megařanů jednala s Athéňany o převzetí města, ale do Megary přitáhl Brásidás a zasloužil se o vyhlášení nové oligarchické ústavy. Brásidás následně táhl se svým vojskem do Thessálie.  Na počátku roku 423 př. n. l. se mu podařilo v čele nevelkého vojska dobrovolníků vyvolat odvážnou vojenskou operací a diplomacií vzpouru v athénských koloniích na pobřeží Thrákie a vojensky je obsadit. Situaci nestačil zachránit ani stratég Thúkydidés, který dorazil na místo pozdě. Nebylo to poprvé ani naposledy v dějinách Athén, že vojenský nezdar byl považován za vlastizradu a Thúkýdidémovým trestem bylo dvacetileté vyhnanství, čehož využil k napsání svých \"Dějin\".  Toto tažení Bojótií, Fókií, Thesálií, Makedonií a Thrákií, kde všude nabízel Brásidás svobodu od Athéňanů, kteří se na rozdíl od Sparťanů chovali ke svým spojencům jako k vazalům, znamenalo i diplomatický úspěch v podobě dalších měst, která rychle kapitulovala a také v získání spojenectví s Makedonií. Po ročním příměří, kdy si obě válčící strany mohly ponechat získaná území, Athéňané ve snaze dobýt své državy zpět vyslali námořní cestou velké vojsko do jehož čela se postavil Kleón, po smrti Perikla nejvýznamnější státník Athén. Podle Frontina se Brásidás, zaskočený athénskou přesilou, nechal obklíčit, aby tak zmenšil hloubku nepřátelského šiku, když se kolem něj budou muset Athéňané roztáhnout do celého kruhu. Když se tak stalo, Brásidás, kterému se tak podařilo na jednom místě přečíslovat početnějšího nepřítele, toto obklíčení prorazil. Athéňané utrpěli těžkou porážku, při níž byl zabit i velitel expedičního vojska Kleón. Na následky zranění v této bitvě v bažinách u bran města Amfipolis však zemřel i Brásidás.  Vojenské úspěchy Brásida a smrt athénského vůdce Kleóna umožnily Sparťanům roku 421 uzavřít mnohem výhodnější mír, než který dříve marně nabízeli nesmiřitelnému Kleónovi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Brásidás († 422 př. n. l.) byl spartský vojevůdce v období peloponnéské války, vynikající statečností, velitelským uměním, energií a politickým rozhledem.", "tgt_summary": "布拉西达斯(?-前422年),伯罗奔尼撒战争中斯巴达统帅。公元前431年,他使免受雅典人进攻,并于公元前425年参加皮洛斯战役。从公元前422年起,他在色雷斯作战,占领了雅典人控制下的城池,其中包括安菲波利斯与,但双方均有将领(斯巴达的布拉西达斯和雅典的克里昂)均在安菲波利斯城外阵亡。", "id": 778016}
{"src_title": "Salt Lake City", "tgt_title": "盐湖城", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Před příchodem Evropanů žily v oblasti dnešního Salt Lake City kočující indiánské kmeny Šošónů, Utů a Paiutů. První Evropané vstoupili na toto území v první polovině 19. století. Dne 24. července 1847 sem mormonský prorok Brigham Young přivedl své souvěrníky a založil zde město.  Young také založil duchovní centrum města – náměstí \"Temple Square\" a na něm stojící chrám \"Salt Lake Temple\", stejně jako některá další střediska mormonské církve ve městě.  Mormoni usazení v Salt Lake City chtěli založit vlastní stát s názvem \"Deseret\", který měl zahrnovat také území Nevady a části jižní Kalifornie. Ústřední americká vláda ve Washingtonu ale rozhodla o vzniku státu Utah, jehož se Salt Lake City mělo později stát hlavním městem.  V roce 1857 spory, vedoucí hlavně kolem polygamie, která byla mezi mormony běžnou praxí, přerostly v otevřený konflikt s Washingtonem. Young odmítl složit funkci guvernéra a prezident USA James Buchanan vyhlásil oblast za vzbouřenou, což vedlo až k utažské válce. Mormonská církev odmítla polygamii až v roce 1890, což pomohlo k návratu správy do města, které se v roce 1896 stalo oficiálním hlavním městem Utahu.  Rozmachu města pomohlo vybudování první transkontinentální železnice vedoucí městem v roce 1869.  Ve druhé polovině 20. století město stagnuje, přichází o část svých obyvatel, i když velikost celé aglomerace se rozrůstá. Od 70. let 20. století jsou v čele města demokratičtí starostové. Problémem až do dnešních dnů zůstává propojení správy města a veřejného života a politiky s Církví Ježíše Krista Svatých posledních dnů.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Celková rozloha města je 285,9 km2. Město leží na severovýchodním cípu údolí Velkého Solného jezera. Od samotného jezera ho dělí faunou i flórou bohaté mokřiny, z nichž se do města dvakrát až třikrát ročně dostává \"„jezerní smrad“\", připomínající zápach zkažených vajec.  Městem protéká řeka Jordan, nad ním jsou hory Wasatch Range s nejvyšším blízkým vrcholem Twin Peaks. Přímo nad městem je vyvýšený Capitol Hill.  Město má pravidelný pravoúhlý půdorys ulic a tříd číslovaných od křižovatky, která je u Temple Square.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 186 440 obyvatel. Městská aglomerace má milion obyvatel, v širší aglomeraci, tzv. \"Wasatch Front\" zahrnující i město Ogden, sídlí na 2,15 milionu lidí. Převážná část obyvatel je anglo-amerického původu, roste ale podíl obyvatel hispánského původu a lidí z tichomořských ostrovů (Samoy a dalších).", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 22,3% populace.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "V minulosti bylo hospodářství města spojené hlavně s dolováním a těžbou ropy. V současnosti je hlavním zdrojem příjmů činnost státní administrativy, obchod, doprava a služby. Objem turistiky výrazně vzrostl po zimních olympijských hrách. Veletržní a kongresové služby vzkvétají po vybudování velkých veletržních prostor, např. \"Salt Lake Palace\".  Hlavními dopravními spojeními jsou mezistátní dálnice Insterstate 15, transkontinentální železnice a letecká doprava do mezinárodního letiště Salt Lake City.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a společnost.", "content": "Město je sídlem mnoha muzeí a galerií. Utažský symfonický orchestr (: \"Utah Symphony Orchestra\") pořádá své koncerty v koncertní síni Maurice Abravanela (anglicky: \"Abravanel Hall\"). Unikátním hudebním tělesem je velký pěvecký sbor \"Mormon Tabernacle Choir\".  Ve městě sídlí řada vysokých škol, především státní \"University of Utah\" a soukromá \"Brigham Young University\".  Salt Lake City zůstává světovým centrem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dní.  V roce 2002 hostilo Salt Lake City zimní olympijské hry. Ač byly provázené skandály (úplatkářskou aférou při kandidatuře na pořádání her, dopingovými případy a skandálem s neobjektivitou rozhodčích krasobruslení), přinesly městu velký finanční úspěch a další rozmach. Jejich uspořádání přispělo k vybudování dopravní infrastruktury, stavbě nových i rekonstrukci starých sportovišť i v budoucnu využívaných k pořádání významných soutěží. Uspořádání her posílilo turistický ruch.  Ve městě sídlí basketbalový tým Utah Jazz, hrající NBA, a fotbalový klub Real Salt Lake.  Hlavním svátkem je státní svátek Utahu \"Pioneer Day\" (česky \"Den osadníků\") 24. července, který doprovází velká přehlídka. Druhou největší přehlídkou je místní Gay Pride.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti města.", "content": "Blízko města se nacházejí horská střediska Park City nebo Deer Valley, která hostila soutěže zimních olympijských her 2002 a jsou vyhledávána turisty se zájmem o zimní sporty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Salt Lake City je hlavní a největší město amerického státu Utah. Žije v něm přibližně 178 tisíc obyvatel, jeho aglomerace ale má až 2 miliony obyvatel. Má přezdívku \"Křižovatka Západu\". Salt Lake City bylo založeno v roce 1847. Je sídlem ústředí Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. V roce 2002 se zde konaly zimní olympijské hry.", "tgt_summary": "盐湖城(英语:Salt Lake City、SLC、Salt Lake),是美国犹他州的首府和最大城市,市内人口181,743(2000年),名列美国西部内陆城市的第四位,仅次于丹佛,凤凰城和阿布奎基,大都会区包括萨米特县及图埃勒县总人口达1,018,827人。盐湖城位于一个更大的市区称为瓦萨奇山前区(英语:Wasatch Front),以及在2003年为止Ogden-Clearfield都会区是盐湖城的一部分。在瓦萨奇山前区总人口数目达2,150,000。城市位于一个山谷的北端,海拔1,320 m。周围的高山海拔达到3,582 m。以紧靠大盐湖而得名,附近景色优美。", "id": 1696943}
{"src_title": "Pico de Teide", "tgt_title": "泰德峰", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Jméno sopky je pozůstatkem po Guančech, pradávných světlovlasých obyvatelích ostrovů Tenerife a Gomera. Střet se Španěly se jim stal osudným. Zůstalo však po nich na ostrově několik původních jmen. Teide znamená „Pekelná hora“, v které žil bůh Guayota. Jméno má své oprávnění, protože Teide je vrcholem stále polospící sopky, která o sobě čas od času dává vědět.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Před 150 tisíci lety došlo pravděpodobně k obrovskému sopečnému výbuchu, který vytvořil kalderu Las Cañadas, která se nachází ve výšce 2000 m a měří 15 km od východu na západ a 10 km ve směru sever-jih. Vrcholy Teide i Viejo ležící na severní straně kaldery byly vytvořeny erupcemi z tohoto období. V r. 1709 zavalil lávový proud na severním pobřeží většinu zdejšího přístavu Garachico. Sopečná aktivita byla naposledy zaznamenána na svazích Vieja v roce 1909, kdy se po severozápadním svahu řinul 5 kilometrů dlouhý lávový proud. Svědkem podobné aktivity byl v minulosti i slavný mořeplavec Kryštof Kolumbus při jedné z výprav do Nového světa.", "section_level": 1}, {"title": "Geografická charakteristika.", "content": "Celý sopečný masív je komplexem dvou vulkánů Pico de Teide (3717 m) a Pico Viejo (3134 m). Oba se nacházejí v rozlehlé kaldeře Las Cañadas, jejíž původ není dosud zcela jednoznačně objasněn. Obvodová stěna této kaldery je dlouhá 74 km. Plochý kuželovitý vrchol Teide se zvedá z mnohem širšího a staršího kráteru dosahující výšky 2000 m. Sopka Teide je v současné době považovaná za neaktivní, přestože v kráteru jsou stále aktivní fumaroly.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "Svahy hory Teide zachycují západní a severozápadní vlhké větry a proměňují je v dešťová mračna. Celá nížina podél úpatí sopky je tak po celý rok vlhká a zelená. Pěstují se tu na polích banánovníky, mandloně, pomerančovníky a zelenina. Ve vzduchu je cítit vůně myrty a vavřínu. Naproti tomu jižní svahy dešťové srážky prakticky neznají. Ty zde přicházejí jednou za několik let a tomu také odpovídá místní suchomilná vegetace. Příznivé je však ovlivnění Kanárským mořským proudem, jenž zajišťuje vyrovnané podnebí. Celoroční teploty se zde pohybují mezi 18–30 °C. Díky tomu zde nalezneme dracény (latinsky \"Dracaena draco\") staré až 2000 let. V zimě na několik měsíců je vrchol pokryt sněhem a ledem.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup.", "content": "K vrcholu vedou čtyři hlavní silnice, po kterých je možné dojet až do kaldery ve výšce 2000 m. Dál mohou návštěvníci pokračovat pěšky po upravených stezkách. Po cestě lze navštívit ledovou jeskyni Cuevo del Hielo (3350 m). Další možností je využití kabinové lanovky, jež může turisty dopravit za 10 min. do výšky 3555 m ke konečné stanici La Rambletta. Odtud je to již jen 30 min. na vrchol. Výstup na vrchol je technicky nenáročný. Při východu Slunce je odtud možno pozorovat pyramidovitý stín, který Pico de Teide vrhá až do vzdálenosti 200 km. K výstupu od horní stanice lanovky na vrchol během dne je nutno obstarat si oficiální povolení, které se vydává zdarma v Santa Cruz de Tenerife nebo na stránkách Národního parku  Alternativou je pěší výstup a přenocování na chatě Refugio Altavista (3260 m n. m.) s ranním výstupem na vrchol před devátou hodinou bez nutnosti obstarat si povolení. Základní cesta po svých na vrchol Teide začíná u hlavní cesty kousek za základní stanicí lanovky (směrem ze západu na východ). Odbočka prašné cesty ukazuje směr na kopec Montaňa Blanca, což je vulkanický útvar ve výšce cca 2800 m. Odtud se prašná cesta pro džípy mění na regulérní horskou stezku. Po hodině a půl se turista dostane k chatě Altavista (3260 m). K vrcholu to je už maximálně hodina a půl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pico de Teide (nazývaná také jako Teide, Mount Teide nebo Pico del Teide) je sopka nacházející se na ostrově Tenerife, který je největším ze sedmi Kanárských ostrovů ležících nedaleko severozápadního pobřeží Afriky. Pico de Teide je nejvyšší hora Španělského království (nejvyšší horou pevninského Španělska je Mulhacén, 3479 m) i všech ostrovů v Atlantském oceánu a zároveň třetí největší sopka světa (měří asi 7000 m od úpatí na dně oceánu). Vrcholy Pico de Teide a Pico Viejo s blízkým okolím jsou součástí národního parku – Nacional del Teide. Vzhledem k nedalekým obydleným oblastem je vulkán zapsán do tzv. Decade Volcanoes - seznamu 16 nejnebezpečnějších sopek světa.", "tgt_summary": "泰德峰()是西班牙和大西洋岛屿的最高峰,并且是世界上第三大火山。这是一座活火山,位于加那利群岛的特内里费岛,也是加那利群岛最著名的地标。火山及其周围组成了泰德国家公园,占地18900公顷,2007年6月29日被列为世界遗产。 泰德峰海拔高度为3718米(从大西洋洋底计算则达到7500米),是西班牙和大西洋中最高的山峰。", "id": 2451551}
{"src_title": "Kill Bill", "tgt_title": "杀死比尔", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Kill Bill je příběh profesionální vražedkyně pojmenované „Nevěsta“ pracující u zabijáckého komanda. Po zjištění, že je těhotná s Billem, hlavou organizace, od komanda uteče. Den před svatbou v El Pasu ji Bill najde a s pomocí ostatních členů zmasakrují všechny osoby v oddací síni. Přestože Bill Nevěstu střelí do hlavy, ta přežije a po čtyřech letech se probouzí z kómatu.  Letí do Okinawy, aby jí známý výrobce mečů Hattori Hanzo vyrobil japonský meč. Poté Nevěsta sestaví seznam lidí k zabití. Po zabití prvních dvou položek na seznamu se vydává za Buddem, bratrem Billa. Ten ji překvapí, střelí brokovnicí (solí, ne broky) a zaživa pohřbí. Budda však černou mambou zabije jednooká Elle Driver, čtvrtá položka na seznamu. Nevěsta se vyprostí z rakve a v souboji oslepí Elle, kterou nechá s hadem v Buddově přívěsu.  Když Nevěsta konečně dorazí do haciendy, kde je ubytován Bill, zjistí, že její dcera, kterou pokládala za mrtvou, žije. Po společné večeři se Nevěsta s Billem utká a porazí ho. Poté opustí haciendu a s dcerou začínají nový život.", "section_level": 1}, {"title": "Úvod.", "content": "Na začátku filmu je vidět Nevěsta v tratolišti krve. Nad ní (mimo záběr) stojí Bill (David Carradine). Nevěsta se mu snaží říct, že dítě, které čeká, je jeho, ale Bill ji v tu chvíli střelí do hlavy.", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola První: (2).", "content": "O čtyři roky později přijíždí Nevěsta k domu Vernity Green (Vivica A. Fox) s krycím jménem Smrtonoš, aby s ní zúčtovala. Lítý souboj se zbraněmi jako např. nůž, pánev nebo pohrabáč přeruší neočekávaný příjezd dcerky (Nikkia Bell) ze školy. Po odchodu Nikki do jejího pokoje pozve Vernita Nevěstu na kávu. Po dalším útoku Nevěsta Vernitu zabije nožem. Až později zjistí, že Nikki vše viděla.", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola Druhá: Nevěsta krví zbrocená.", "content": "Návrat do minulosti přibližující rozsah masakru. Šerif Earl McGraw (Michael Parks) zjistí, že Nevěsta je pouze v kómatu a že je jediná přeživší. V nemocnici se ji snaží „dorazit“ jednooká Elle Driver (Daryl Hannah), avšak Bill ji od toho odradí. Zde také Nevěstino tělo prodává bezskrupulózní ošetřovatel, Buck.  Ve chvíli, kdy se Nevěsta po čtyřech letech probudí z kómatu, Buck přivádí nového zákazníka. Nevěsta ho těžce zraní a počká si na Bucka, o němž si nejdříve myslí, že patří k Billovi. Poté si uvědomí, že je to ten, kdo „zajišťoval“ její znásilňování za poplatek. Dveřmi mu rozbije lebku a na nemocničním vozíku se dostane do jeho dodávky, zvané \"Kundolap\". Zde se 13 hodin snaží rozhýbat své nohy.", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola Třetí: Původ O-Ren.", "content": "Jak se Nevěsta snaží přivést do končetin život, vzpomíná si na masakr a představuje zde jednu z jejích „vrahů“, O-Ren Ishii (Lucy Liu). Její život je předkládán formou anime. Začíná od vraždy jejích rodičů šéfem Yakuzy jménem Matsumoto a dalším mužem z Yakuzy jménem Riki (pravděpodobně to je Bill). Přísahala, že se Matsumotovi pomstí, a to také udělala. Později se vyšvihla až na vrchol Yakuzy.", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola Čtvrtá: Muž z Okinawy.", "content": "Nevěsta se vydává na Okinawu pro japonský meč. Zde nalezne známého výrobce mečů jménem Hattori Hanzo (Sonny Chiba) a požádá ho, aby jí jeden vyrobil. Hattori sice „věci, které zabíjejí“ vyrábět přestal, Nevěsta ho však přemluví, aby svůj slib porušil. Nakonec jí předá ten nejlepší meč, který kdy vyrobil. Nevěsta tedy může započít svoji pomstu.", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola Pátá: Souboj v Domě modrých listů.", "content": "Nevěsta sleduje O-Ren až do podniku s názvem „Dům modrých listů“. Zde zajme Sofie Fatale, advokátku O-Ren. O-Ren proti ní vyšle svoji osobní armádu, pojmenovanou \"Šílená Osmaosmdesátka\" a svou osobní strážkyni Gogo Yubari. Tato bojová scéna je jednou z nejkrvavějších v celé kinematografii, proto je také celá snímána černobíle.  Po dramatickém souboji na meče Nevěsta konečně zabije O-Ren. Později donutí Sofii, aby jí řekla všechny informace o Zabijáckém Komandu Zmijí a poté ji nechá ležet před nemocnicí, aby mohla Billovi říct o Nevěstiných plánech.  Na konci se Bill Sofie ptá, zda Nevěsta ví, že její dcera je stále naživu.", "section_level": 2}, {"title": "Posloupnost kapitol.", "content": "Společně s kapitolami druhého filmu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozpočet a příjmy filmu.", "content": "Rozpočet pro oba díly filmu činil 60 milionů dolarů (kromě marketingu a distribuce).  První díl filmu měl v USA premiéru 10. října 2003 a hrubý příjem v USA činil 70 099 000 dolarů, ve zbytku světa pak přibližně 110 850 000 dolarů, celkově tedy 180 949 000 dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Snímek byl nominován na Zlatý glóbus. Uma Thurman získala ocenění za Nejlepší herečku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kill Bill (v anglickém originále Kill Bill Vol. 1) je film scenáristy a režiséra Quentina Tarantina, na který navazuje další snímek \"Kill Bill 2\". Film je rozdělen do pěti kapitol s tím, že kapitoly nejsou řazeny chronologicky.", "tgt_summary": "是昆汀·塔伦提诺自编自导的第4部电影,原先构想是拍成1部,但在最后快上映时被拆分成2部:第1集(2003年秋)、第2集(2004年春),原因是整部片长约4小时之久,第三集则预定于2014上映,但后来塔伦提诺证实并不会推出第三集。", "id": 2527554}
{"src_title": "Boeing 777", "tgt_title": "波音777", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Boeing 777 je první letadlo navržené výhradně na počítači jako 3D model, je to rovněž první letoun v historii navržený ve spolupráci s leteckými společnostmi a cestujícími. Hlavními společnostmi podílející se na vývoji byly United Airlines, All Nippon Airways, British Airways, Jet Airways, Qantas a Cathay Pacific. Filozofie „Working together“ znamenala, že Boeing 777 se stal zákaznicky nejorientovanějším letadlem.  Důvodem, proč Boeing zahájil vývoj typu 777 byla skutečnost, že si výrobce uvědomil mezeru ve své produktové řadě mezi typy Boeing 767-300ER a 747-400, co se týče velikosti i doletu. V té době již řada leteckých společností musela přemýšlet o náhradě starších typů letadel DC-10 a Lockheed L-1011 TriStar, jejichž koncepce pocházela ze šedesátých let. Na trhu se tedy objevil prostor pro vývoj nového typu letadla. Kromě Boeingu na tento nový segment trhu reagovala i společnost Airbus a vyvinula pro něj typy Airbus A330 a Airbus A340, jež se staly hlavními konkurenty letounu Boeing 777. Původně Boeing zamýšlel nabídnout leteckým společnostem letoun, který by vzniknul prodloužením typu 767. Navrhl proto koncept 767-X, který měl delší trup a větší rozpětí než typ 767, jeho kapacita byla 340 cestujících a dolet 13 500 km. Letecké společnosti však chtěly letadlo schopné létat na krátkých ale i na mezikontinentálních letech, s průřezem kabiny podobným typu 747, plně flexibilním uspořádáním kabiny a nízkými provozními náklady, kterých nemohla žádná prodloužená varianta typu 767 dosáhnout. Výsledkem byl vývoj nového dvoumotorového letounu.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "Boeing používá dvě charakteristiky pro model 777. První je počet cestujících a druhou je délka maximálního doletu.", "section_level": 1}, {"title": "Boeing 777-100.", "content": "(771B) byl zamýšlen jako nejmenší (zkrácená) verze s doletem 10 800 až 14 250 km. Boeing nabídnul 777-100 společnostem Delta Air Lines a Continental Airlines jako možnou náhradu za stárnoucí letouny typů L-1011 a DC-10. Obě společnosti však nabídku, zřejmě s ohledem na vysokou hmotnost letadla a vysoký poměr ceny na jednoho pasažéra, odmítly. Řada 777-100 se tak nikdy nedostala do výroby. Namísto ní Boeing vyvinul pro tento segment trhu typ 767-400ER. V dnešní době již tento segment trhu pokrývá letoun Boeing 787-9 Dreamliner.", "section_level": 2}, {"title": "Boeing 777-200.", "content": "je základní verze typu 777. Jeho délka je 63,7 m, výška 18,5 m, rozpětí křídel 60,9 m, průměr trupu 6,19 m. 777-200 má maximální vzletovou hmotnost mezi 229 a 247 tunami a dolet mezi 7 000 a 9 500 km. Kapacita letadla je 305 až 440 sedadel. Prvním zákazníkem, kterému byl letoun této řady předán, byla v květnu 1995 společnost United Airlines. Přímým konkurentem je Airbus A330-300.", "section_level": 2}, {"title": "Boeing 777-200ER.", "content": "je verze odvozená od modelu 777-200. Původně byla označována jako 777-200IGW (zkratka IGW znamená \"increased gross weight\", tedy \"zvýšená celková hmotnost\"). Maximální vzletová hmotnost této verze mezi 263 a 286 tunami umožňuje pojmout větší množství paliva a dosáhnout tak v běžném provozu doletu 11 000 až 14 300 km. Typická cestovní rychlost je 0.84 Mach, tedy 895 km/h. První letoun řady 777-200ER byl dodán v únoru 1997 společnosti British Airways. Boeing 777-200ER společnosti Malaysia airlines překonal rekord v délce letu, když bez přistání přeletěl vzdálenost mezi Boeing Field a Kuala Lumpur o délce 20 044 km za 21 hodin a 23 minut. Přímým konkurentem je Airbus A340-300.", "section_level": 2}, {"title": "777-200LR Worldliner.", "content": "má dolet 17 395 km, což ho činí komerčním dopravním letounem s nejdelším doletem na světě. Jeho maximální vzletová hmotnost je 347 tun. Typická cestovní rychlost je 0.84 Mach, tedy 895 km/h. Prvním uživatelem tohoto modelu se stala v roce 2006 společnost Pakistan International Airlines. Přímým konkurentem je Airbus A340-500.", "section_level": 2}, {"title": "Boeing 777-300.", "content": "je prodloužená verze - délka letounu je 73,9 m - tedy cca o 10 m delší než 777-200, ostatní rozměry jsou stejné jako u řady 200. Typická konfigurace je 301 sedadel, letoun je schopný přepravit až 550 cestujících. Maximální vzletová hmotnost je 299 tun, dolet je 11 135 km. Typická cestovní rychlost je 0,84 Mach, tedy 895 km/h. Letadlo má namontované manévrovací kamery pod přední částí trupu a na ocase, aby pilotům pomáhaly při manévrovaní tohoto letadla. Prvním uživatelem tohoto modelu se v roce 1998 stala společnost Cathay Pacific. Ve výrobním programu firmy Airbus nemá 777-300 bezprostřední ekvivalent, Airbus nabízí ve svých konkurenčních nabídkách letoun s delším doletem – typ A340-600.", "section_level": 2}, {"title": "777-300ER.", "content": "má v typické konfiguraci s 365 cestujícími dolet 14 685 km. Maximální vzletová hmotnost je 351 tun. Typická cestovní rychlost je 0.84 Mach, tedy 895 km/h. Letoun byl navržen jako náhrada staršího typu 747-400. Prvním uživatelem se v roce 2004 stala společnost Air France. Přímým konkurentem je Airbus A340-600.", "section_level": 2}, {"title": "777 Freighter.", "content": "je nákladní verze Boeingu 777. S maximální vzletovou hmotností 347 tun pojme až 104 tun užitečného nákladu. Typická cestovní rychlost je 0,84 Mach, tedy 895 km/h. Maximální dolet 9 045 km.", "section_level": 2}, {"title": "777-8 a 777-9.", "content": "-8 a prodlouženější -9 jsou nové verze pod označením Boeing 777X, byly oznámeny v roce 2013. Obě verze budou mít nové kabiny po vzoru Dreamlineru, budou úspornější.  V letových řádech se setkáme se zkráceným označováním typů letadel. Verze 777-200 bývá ve zkrácené notaci označována 772 nebo 772A, zatímco verze 777-300ER bývá značena 773ER nebo 773B.", "section_level": 2}, {"title": "Nehody a incidenty.", "content": "Boeing 777 patří mezi nejbezpečnější dopravní letadla na světě. Databáze ASN Aviation Safety Database obsahuje celkem osmnáct záznamů, z nichž tři jsou únosy letadla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Boeing 777 je dvoumotorový širokotrupý dopravní letoun vyráběný společností Boeing Commercial Airplanes (Boeing), běžně označovaný jako \"Triple Seven\". Byl navržen tak, aby překlenul mezeru mezi typy Boeing 767 a Boeing 747 a nahradil starší letouny DC-10 nebo L-1011 TriStar. Vývoj probíhal ve spolupráci s osmi hlavními leteckými společnostmi. První schůzka proběhla v lednu 1990 a první objednávka byla ohlášena 14. října 1990 od United Airlines. Prototyp byl představen při „roll outu“ 9. dubna 1994, poprvé vzlétl 12. června 1994 a do model 777 služby vstoupil 7. června 1995 u United Airlines. Varianty s větším doletem byly uvedeny 29. února 2000 a první dodávky probíhaly od 29. dubna 2004.", "tgt_summary": "波音777是一款由美国波音公司制造的中长程双引擎广体客机,是目前全球最大的双引擎广体客机,三级舱布置的载客量由283人至368人,航程由5,235海里至9,450海里(9,695公里至17,500公里)。波音777采用圆形机身设计,宽度更大,起落架共有14个机轮,波音777-300ER采用通用电气GE90-115B引擎,直径达3.43米(被广泛使用的波音737之机体直径仅为3.4米),实验最大推力569千牛顿。波音投入了大量的资源来开发777,这是第一架完全采用电脑辅助设计的商用飞机,从销量方面证明波音777是一款成功的飞机。", "id": 1145939}
{"src_title": "Bitva u Arausia", "tgt_title": "阿勞西奧戰役", "src_document": [{"title": "Bitva.", "content": "Putování kmene Kimbrů Galií a přilehlými zeměmi na konci 2. století př. n. l. vážně vychýlilo rovnováhu sil v oblasti a vyprovokovalo mnohé kmeny, jako třeba Helvéty, ke střetnutí s Římany. Přepadení římských vojáků a současně probíhající povstání Galů v Tolose (dnešní Toulouse) přimělo Římany ke zvýšení své vojenské aktivity v Zaalpské Galii. Po znovuobsazení Tolosy přijal prokonzul Quintus Servilius Caepio defenzivní strategii, přičemž vyčkával na případný útok Kimbrů na římské území. K němu došlo v říjnu roku 105 př. n. l.  V této době tábořily při řece Rhodanu (Rhône) nedaleko Arausia dvě římské armády: jedna vedená konzulem Gnaeem Malliem Maximem, druhá v čele s prokonzulem Quintem Serviliem Caepionem. Jako konzulovi pro tento rok náležela Maximovi pozice nadřízeného velitele, jelikož byl však Maximus \"homo novus\" („nový člověk“) a postrádal tedy vznešený aristokratický původ, odmítal se Caepio podřídit jeho autoritě a místo toho utábořil své vojsko na opačném břehu.  K prvnímu kontaktu mezi nepřátelskými silami došlo, když detašovaný oddíl pod velením legáta Marca Aurelia Scaura narazil na postupující předvoj Kimbrů. Římští vojáci byli v následné potyčce zcela potřeni, sám legát byl zajat a předveden před náčelníka Boioriga. Scaurus si navzdory svému nepříznivému postavení počínal velice arogantně a doporučil Boiorigovi, aby se se svými lidmi stáhnul dříve, než bude zničen římskými vojsky. Náčelník byl Římanovou nestoudnou odpovědí silně rozhořčen, načež nechal Scaura uvězněného v proutěné kleci zaživa upálit.  Maximovi se po zprávě o Scaurově osudu podařilo pohnout s Caepionem, který poté přesunul svoje legie na stejný břeh řeky, nicméně nadále se zdržoval v jisté vzdálenosti od Maximova tábora, čímž v podstatě vydal své spoluobčany nepřátelům. Stejně přezíravě se zachoval i vůči poslům ze senátu, kteří na něho apelovali, aby spojil své síly s Maximovými. Kimbrové byli přítomností dvou vojsk zaskočeni, nicméně nesvornost Římanů nezůstala utajena Boiorigovi, jenž vyslal k Maximovi vyjednavače s prosbou o půdu a o obilí.  Caepio se patrně obával, že pokud by Maximovy rozhovory s Boiorigem byly korunovány úspěchem, připadla by jeho konkurentovi veškerá sláva za zdárný výsledek. Proto se rozhodl přejít k akci a 6. října nečekaně napadl ležení Kimbrů. Ukvapený a špatně zorganizovaný útok Caepionových jednotek byl však zmařen houževnatostí obrany barbarů. Těm nyní nic nebránilo přepadnout Caepionův vlastní tábor, jenž byl zanechán prakticky nestřežen.  Kimbrové, jejichž smělost byla povzbuzena snadným vítězstvím, poté přikročili ke zničení zbývajících římských sil. V důsledku půtek mezi římskými veliteli nevalná morálka Maximových vojáků ještě poklesla při pohledu na drtivou porážku jejich spolubojovníků. Za jiných okolností by Římané pravděpodobně ustoupili, avšak mizerná poloha jejich tábora s řekou v týlu jim odřízla ústupové trasy. Mnozí se pokusili uniknout přes řeku, většina tehdejších legionářů však neuměla plavat, v čemž jim navíc překážela jejich výstroj. Počet Římanů, kterým se podařilo uprchnout, byl proto jen velice malý. Třebaže skutečná výše ztrát zůstává dosud předmětem diskusí, Livius tvrdí, že celkový počet padlých Římanů činil kolem 80 000. Mommsen navíc udává, že vedle 80 000 římských vojáků zahynulo v masakru u Arausia taktéž mnoho spojenců a táborového doprovodu. Veškerá kořist byla podle zvyku barbarů obětována bohům.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Římané byli od počátku svých dějin válečnický národ, navyklý čelit nejrůznějším překážkám. Nicméně série debaklů završená katastrofou u Arausia vyvolala napětí v řadách římského lidu. Podle Grania Liciniana způsobila porážka mezi Římany takové zděšení, že Malliův kolega v úřadě konzul Publius Rutilius Rufus vydal nařízení, kterým se zakazovalo mužům mladším dvaceti pěti let opustit Itálii. Porážka obnažila kritický nedostatek lidských zdrojů v okamžiku, kdy se hrozivý nepřítel usadil na druhé straně nebráněných alpských průsmyků. V Římě byla však prohra připisována spíše Caepionově nadutosti nežli slabosti římského vojska. Nespokojenost lidu s vládnoucí třídou proto narůstala.  Oproti očekáváním a navzdory všem obavám však vítězné barbarské zástupy prozatím nepokračovaly v tažení na Řím. Kimbrové se střetli nejprve s galským kmenem Arvernů a po tvrdém boji se vydali na Pyrenejský poloostrov, kde se pokusili nalézt novou půdu k osídlení, zatímco Teutoni odtáhli do nitra Galie. Římané tím získali čas k reorganizaci a k posílení svého vojska, jež uskutečnil muž, který se měl stát zachráncem Říma před barbarskou hrozbou – Gaius Marius.  Římští historikové uváděli, že v půdě na místě konání bitvy se nacházelo veliké množství lidských ostatků, kvůli čemuž se mohli místní rolníci po mnoho let těšit neobvykle hojným výnosům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Arausia byla svedena 6. října 105 př. n. l. poblíž dnešního francouzského města Orange. Vstříc migrujícím kmenům Kimbrů a Teutonů pod vedením náčelníka Boiorixe byla vyslána dvě římská vojska, jímž veleli prokonzul Quintus Servilius Caepio a konzul Gnaeus Mallius Maximus. Rozepře římských velitelů však znemožnily vzájemnou kooperaci mezi Římany, což mělo nakonec za následek jejich pohromu. V bitvě prý padlo kolem 80 000 legionářů, spolu s nimiž zemřeli také jejich sloužící a táborový doprovod. Katastrofální porážka Římanů dopomohla k politickému vzestupu Gaia Maria, který později provedl radikální reformu římských legií a odvodů. Z hlediska množství lidských ztrát se Arausio řadí mezi nejvražednější bitvy světových dějin a mezi největší římské porážky.", "tgt_summary": "阿劳西奥战役(Battle of Arausio)是公元前105年10月6日在阿劳西奥(现在的法国普罗旺斯-阿尔卑斯-蓝色海岸大区沃克吕兹省奥朗日)和隆河之间发生的一场战役。两支罗马军队对抗辛布里人与条顿人的部落,分别由新执政官奈乌斯·马尔利乌斯·马克西姆斯与前一年的执政官昆图斯·塞尔维利乌斯·卡埃皮奥指挥。然而,指挥官之间的相互猜忌使罗马军队无法合作,导致惨败。罗马的损失多达8万名士兵,以及另外4万名辅助部队(盟友)和仆人及营地追随者 - 几乎所有参与者都参与了战斗。以伤亡人数而言,这场战役是古罗马历史上最严重的战败。战役的失利让盖乌斯·马略有机会脱颖而出,彻底改革罗马军团的组织和招募。", "id": 991803}
{"src_title": "Clement Attlee", "tgt_title": "克莱门特·艾德礼", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v Putney, části Londýna, jako sedmé z osmi dětí advokáta Henryho Attleeho a jeho manželky Ellen. Studoval na Northaw School a University College v Oxfordu. Poté se připravoval na kariéru právníka.  V letech 1906 až 09 pracoval jako ředitel Haileybury House, klubu pro chlapce pocházející z prostředí dělnické třídy. Zpočátku byl jeho politický názor konzervativní, ale byl šokován chudobou, kterou viděl ve slumech. Získal přesvědčení, že soukromá dobročinnost nemůže tuto nouzi odstranit a jediný mechanismus, který by byl schopen tento problém odstranit, je státní přerozdělení financí.  V době první světové války bojoval jako kapitán v Turecku a Iráku a v posledním období války ve Francii.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Roku 1922 byl zvolen poslancem Dolní sněmovny za obvod Limehouse. Pomohl MacDonaldovi vyhrát volby vůdce Labouristické strany a stal se jeho parlamentním tajemníkem.  Na konferenci strany roku 1935 rezignoval George Lansbury na funkci vůdce labouristů. Vzhledem k blížícím se volbám byl jmenován jejím dočasným předsedou Attlee. Volby skončily pro labouristy lépe než předchozí v roce 1931 a v následných volbách vůdce strany zvítězil Attlee, který tuto pozici zastával následujících 20 let až do roku 1955.  Po katastrofálním výsledku vojenské operace na ovládnutí Norska byla vládě vyslovena nedůvěra. Současný premiér Neville Chamberlain byl nakonec nucen rezignovat a byla vytvořena koaliční vláda vedená Winstonem Churchillem a Attlee se stal jeho zástupcem.  Po skončení války v Evropě chtěl spolu s Churchillem pokračovat v projektu koaliční vlády až do porážky Japonska, ale v Labouristické straně byl prosazen názor na odstoupení z koalice a byly vyhlášeny nové volby. Válka přinesla zemi mnohé sociální změny a veřejnost žádala realizaci sociálních reforem, které by zajistily plnou zaměstnanost a rozšíření sociálního státu. Volby skončily překvapivým výsledkem, když Labouristická strana získala v dolní komoře parlamentu nadpoloviční většinu. Attlee se tak stal premiérem nově sestavené vlády.", "section_level": 1}, {"title": "Premiér.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Domácí politika.", "content": "Vláda zřídila Státní zdravotní službu, která měla zajistit zlepšení úrovně poskytované zdravotní péče. Dále položila základ rozšířeného sociálního státu, vytvořila nový systém sociálního zabezpečení a přijala zákon, který ukládal pracujícím odvádět daň do národního pojištění. To sloužilo jako fond pro platby základních penzí, nemocenských, podpor v nezaměstnanosti a podpory pozůstalých.  Kabinet také provedl znárodnění základních průmyslových společností a veřejných služeb. Do roku 1951 se asi 20 % britské ekonomiky stalo veřejným vlastnictvím. Největším problémem byly náklady na válečné operace, které dosáhly asi jedné čtvrtiny národního bohatství a dovedly zemi téměř k bankrotu. Skutečností tak zůstal přídělový systém na potraviny, který měl omezit jejich spotřebu a snížit nutnost dovozu potravin do země. Británie využívala od roku 1948 výhody Marshallova plánu a výsledkem bylo rychlé zotavení země.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "V zahraniční oblasti se vláda soustředila na čtyři hlavní otázky - poválečnou Evropu, počátek studené války, vznik OSN a dekolonizaci.  V počátku poválečného období byly vztahy se Sovětským svazem založené na gestech dobré vůle. Poté, co Stalin získal kontrolu nad větší části východní Evropy a začal podvracet vlády na Balkáně, dala Attleeho vláda podnět k vytvoření obranného spojenectví NATO pro ochranu západní Evropy. Obavy z napětí mezi Sovětským svazem a USA vedly k tajnému jednání kabinetu, na kterém bylo rozhodnuto vyvinout vlastní jaderné zbraně.  Jeho vláda byla také zodpovědná za první velkou dekolonizaci Britského impéria – nezávislost Indie. V první fázi došlo k rozdělení území na oblasti, kde převažovalo muslimské obyvatelstvo – Pákistán a na ostatní území – Indii. V této době došlo i k vyhlášení samostatnosti Barmy a Srí Lanky (dříve Cejlon). Některá území se stala britskými dominiemi a základem pozdějšího Commonwealthu.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní období.", "content": "Ve volbách roku 1950 získala Labouristická strana jen těsnou většinu. Následující rok došlo ve straně k rozkolu nad návrhem rozpočtu, který musel respektovat náklady korejské války. Aneurin Bevan, ministr zdravotnictví, rezignoval na protest proti nové zdravotní dani a spolu s ním odstoupil i příští premiér Harold Wilson. V následujících volbách roku 1951 zvítězili konzervativci.  Vůdcem labouristů zůstal až do roku 1955, kdy po dalších prohraných volbách v prosinci téhož roku odstoupil z vedení strany. Stáhl se i z dolní komory parlamentu a poté, co byl povýšen do šlechtického stavu, se stal členem Sněmovny lordů.  Zemřel 8. října 1967 na zápal plic a jeho ostatky byly pohřbeny ve Westminsterském opatství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Clement Attlee (3. ledna 1883 – 8. října 1967) byl britský státník, člen Labouristické strany a premiér. V období druhé světové války byl místopředsedou koaliční vlády vedené Winstonem Churchillem, kterého porazil ve volbách roku 1945. Byl prvním labouristickým premiérem, který zastával tuto funkci celé volební období, a prvním s většinovou podporou v Dolní sněmovně.", "tgt_summary": "第一代艾德礼伯爵克莱门特·理乍得·艾德礼 (英语:Clement Richard Attlee, 1st Earl Attlee,1883年-1月3日-1967年-10月8日),英国政治家,1945年大选带领工党取得压倒性胜利,并意外地击倒在第二次世界大战领导英国的丘吉尔,出任英国首相一职。艾德礼是工党首位能够度过一个国会会期,并能在国会拥有多数优势的首相。此外,他也是历史上在任时间最长的英国工党党魁。", "id": 1766342}
{"src_title": "První věk", "tgt_title": "第一紀元", "src_document": [{"title": "Příchod Noldor do Středozemě a začátek Prvního věku.", "content": "Roku 1 Prvního věku byli Fëanor a jeho synové napadeni skřetí armádou, která je měla rozmetat. Začala tak Bitva pod hvězdami (Dagor-nuin-Giliath), druhá bitva Beleriandských válek. Skřeti ale byli na hlavu poraženi a Beleriand osvobozen, protože v desetidenní bitvě Noldor rozdrtili i skřety, kteří obléhali Přístavy. Fëanor, který jel sám vpřed a pobíjel prchající nepřátele, se však chytil do pasti vlastní zbrklostí a Gothmog, Pán balrogů, ho smrtelně ranil. Před svou smrtí prorokoval, že žádná síla Noldor nezboří Thangorodrim, hory, kterými se Morgoth obklopil.  Téhož roku při oboustranně falešném vyjednáváni byl Morgothem zajat Maedhros, nejstarší syn Fëanorův a podle práva Velekrál Noldor.  Roku 1 také konečně došel Fingolfinův zástup do Středozemě, právě když poprvé vyšel Měsíc, v němž září poslední květ valinorského Telperionu. Tímto příchodem začal dle elfů První věk Středozemě.  Když poprvé vychází Slunce, jež nese poslední plod Laurelinu, v Hildórienu procitli lidé. Tak skončily hvězdné věky. Lidé mají, na rozdíl od elfů, od Ilúvatara dar smrtelnosti a po smrti nejsou jejich těla svázána s Ardou.  Noldor zahájili Obléhání Angbandu. Maedhros byl vysvobozen Fingonem, synem Fëanorova bratra Fingolfina. Z vděčnosti a uznání předal Maedhros kralování nad Noldor Fingolfinovi, nyní nejstaršímu z Finwëho rodu. Na čas tak byla utišena zloba mezi noldorskými knížaty. Vládci Noldor si také rozdělili neobydlené části Beleriandu.  Roku 50 byli Turgon a Finrod, knížata Noldor, varováni Pánem Vod, Ulmem z Valar, před nebezpečími, která budou stíhat Noldor bojující proti Valovi, jehož nemůže žádný z nich porazit.  Král Elu Thingol řekl Finrodovi o jeskyních pod Farothem. Finrod s trpaslíky z Modrých hor začal budovat mocné město Nargothrond. Jeho sestra Galadriel v Doriathu potkala Celeborna z Teleri, příbuzného Thingola, zůstala s ním a naučila se mnohému od Maii Melian. Pro Finroda byl vyroben Nauglamír, trpasličí náhrdelník.  Turgon, syn Fingolfinův, objevil s Ulmovou pomocí skryté, horami obklopené údolí Tumladen a rozhodl se, že tam postaví město po vzoru Tirionu v dalekém Valinoru.  Roku 75 se znovu utkala elfská a Morgothova vojska v Dagor Aglareb, Slavné bitvě, třetí z Beleriandských bitev. Skřetí armáda byla sevřena mezi vojsky Maedhrose a Fingolfina a rozdrcena.  Pár let poté poslal Turgon nejzručnější ze svého lidu tajně do Tumladenu budovat Gondolin, Skryté město. Po 52 letech budování bylo Skryté město dokončeno. Turgonův lid, celá třetina Noldor ve Středozemi, a mnoho Sindar odešlo do Gondolinu, odkud víc než tři sta padesát let nevyšli.", "section_level": 1}, {"title": "Obležení Angbandu.", "content": "Sto let po Dagor Aglarebu (roku 165) posílá Morgoth skřety ze severozápadu, ti však byli zahnáni do moře Fingonem. Nepočítalo se to mezi velké bitvy.  Dalších sto let od posledního Morgothova útoku (roku 265) se z Angbandu vynořuje zlatý Glaurung. Tehdy ještě mladý otec draků byl zahnán Fingonovými lučištníky. Začíná Dlouhý mír, který pak trvá dvě stě let.  Roku 305 Finrod Felagund potkal první lidi, rod Beora Starého na jejich cestě na západ. Dnes už nikdo z lidí neví, proč se tak daleko vydali. Příští rok přišel do Beleriandu lid Haladin a po něm vede svůj rod Marach, ti byli později známi jako rod Hadora z Dor-lóminu. V následujících letech se tyto Tři domy lidí, Přátelé elfů, postupně přestěhovali k elfským králům a stali se jejich vazaly. Jsou pak nazýváni Edain a jejich vědění i délka života přesahovala ostatní lidi.  Dvě stě let po dokončení Gondolinu z něj odešla Aredhel, sestra tamního krále Turgona. Došla až do Nan Elmoth, kde potkala temného elfa Eola. V roce 320 se jim narodil syn Maeglin. Roku 345 uprchla Aredhel se synem zpět do Gondolinu, ale byla zabita zrádným Eolem, který ji pronásledoval. Eol byl svržen ze skály, ale Maeglin musel zůstat v Gondolinu.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva náhlého plamene.", "content": "Dagor Bragollach, Bitva náhlého plamene, čtvrtá z velkých bitev, začala v zimě roku 455, když dospívala šestá generace lidí po Marachovi a Beorovi. Obklíčení Angbandu bylo prolomeno. V čele Morgothových armád šli balrogové a zlatý drak Glaurung. Celegrom a Curufin, synové Fëanorovi, uprchli z napadeného Himlandu do Nargothrondu. Angrod a Aegnor, synové Finarfinovi, a s nimi Bregolas, vnuk Beora Starého a pán Beorova rodu, byli zabiti a jejich panství v Dorthonionu byla zničena.  Barahir, bratr Bregolase a nyní pán svého rodu, zachránil krále Finroda Felagunda, ten složil přísahu trvalé pomoci jemu a všem z jeho krve, slib stvrdil darováním prstenu. Hador a po něm jeho syn Gundor byli také zabiti. Po něm Hadorovu lidu vládl Gundorův bratr Galdor.  Noldor vyslali první mořeplavce k nejzazšímu západu hledat zapovězený Valinor a prosit o pomoc a odpuštění. Další pak následovali, ale žádní v této době neuspěli.  Král orlů, Thorondor, odnesl z nebezpečí Húrina a Huora, syny Galdora a Hareth, do skrytého Gondolinu.  K Fingolfinovi, Velekráli Noldor, dorazili velmi zlé zprávy, viděl v nich konec všech Noldor ve Středozemi a v zoufalství jel sám k Angbandu. Vyzval Morgotha na boj muže proti muži, v něm byl Morgoth bolestně raněn a navěky kulhal, ale Fingolfin v něm zemřel. O tomto boji truchlící elfové nikdy nezpívali a ani Nepřítel se jím nechlubil. Thorondor, Král orlů, pak podrápal Morgotha v tváři a odnesl královo tělo.  Dagor Bragollach byl považován za skončený zjara, když se Morgothův nápor utišil, přesto však válka v Beleriandu již nikdy docela neustala. Fingon se ujal panování nad Noldor, svého mladého syna Gil-galada však po Dagor Bragollachu poslal k Círdanovi do bezpečí Přístavů. Roku 456 byli Húrin a Huor přeneseni Manwëho orli zpět z Gondolinu do Dor-lóminu.  Sauron, největší Morgothův služebník, přepadl rok 457 strážní věž na ostrově Tol Sirion, vyhnal odtud Orodretha, syna Finarfinova, a usadil se tam.  Asi dva roky po Dagor Bragollachu přišli pod vedením dvou náčelníků do Beleriandu první Černí muži - Východňané. Maedhros, vědom si síly nepřítele, s nimi uzavřel společenství. Jedním náčelníkem byl Bór, a on i jeho synové zklamali Morgothovi naděje, protože se je pokoušel získat pro sebe, ale byli věrní, tím druhým náčelníkem byl Unfang, jehož synové zradili.  Sedm let po Dagor Bragollachu byl po Hadorovi zabit i jeho syn Galdor. Húrin začal panovat nad Hadorovým rodem.", "section_level": 1}, {"title": "Beren a Lúthien.", "content": "Byla vybita družina psanců, zbytek mužů Beorova rodu žijících v Dorthonionu, zachránil se jen Barahirův syn Beren, který pak silou sudby prošel ochranným kouzlem Melianina pásu do Doriathu. V neldorethských lesích potkal dalšího roku Lúthien, dceru krále Thingola.  Beren se vydal splnit to, na co nestačila veškerá síla Noldor, dobýt pro Thingola silmaril z Morgothovy železné koruny, aby za něj získal ruku Lúthien. Beren a král Nargothrondu Finrod Felagund, který šel s malou družinou s ním, byli zajati Sauronem na Tol Sirionu.  Finrod Felagund umřel při záchraně Berena. Duše Finroda, syna Finarfinova a nejsvětlejšího ze všech elfských knížat, pak odešla do síní Mandosu, kam jdou všechny duše elfů, jejichž tělo je zničeno, nebo podlehlo žalu. Bylo mu jako prvnímu ze všech elfů mocí Valar jeho tělo vráceno, a on již zůstal v Amanu se svým otcem. Beren byl pak vysvobozen Lúthien, která utekla z Doriathu a přivedla Huana, mocného valinorského psa. Huan přemohl v souboji Saurona, který uprchl. Tol Sirion byl tak očištěn.  Roku 466 sebral Beren Lúthieninou písní uspanému Morgothovi jeden silmaril a oba pak uprchli z Angbandu. U brány však číhal vlk Carcharoth. Při obraně uhryzl Berenovu ruku se silmarilem u zápěstí. Poté utekl do zemí elfů, protože ho silmaril v útrobách pálil.  Beren se s Lúthien vrátil do Doriathu a tam dostal její ruku před Thingolovým trůnem. Byl to první sňatek mezi Eldar a Edain, elfy a lidmi. Carcharoth se silmarilem v břiše se ale dostal do Doriathu. Než byl sám zabit, zabil psa Huana a smrtelně ranil Berena. Lúthien řekla Berenovi, aby na ni jeho duše počkala u okraje Vnějších moří, kde lidské duše krátce vyčkávají, než nadobro opustí Ardu a vydají se neznámo kam.  Po smrti Berena opustila Lúthien své tělo a ve Valinoru před Valar zpívala o utrpení elfů i lidí a o milost pro sebe a Berena. Valar se jí podvolili. Lúthien se zřekla nesmrtelnosti elfů a na jeden lidský věk z milosti Valar odešla s Berenem na ostrov Tol Galen. Brzy se jim narodil syn Dior.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva nespočetných slz.", "content": "Roku 471 se rozhodl Maedhros zaútočit, vypukla tak bitva Nirnaeth Arnoediad, Bitva nespočetných slz, pátá bitva Beleriandských válek. Maedhros shromáždil velkou sílu elfů, lidí i trpaslíků a zaútočil na Angband. Nepřidali se jen Nargothrondští, kromě jednoho oddílu vedeného Gwindorem, a lid Doriathu, kteří nechtěli spolupracovat se syny Fëanora. Nevyzván a neočekáván také přišel ze skrytého Gondolinu král Turgon s velkou silou.  Síla spojených armád tehdy mohla stačit na poražení všech Morgothových armád, ale Ulfangovi synové v čele s Uldorem zradili a náhle přešli k Morgothovi. Bórovi synové zůstali věrní a v zoufalé bitvě pobili vůdce zrádců, než sami padli. Takto lidé pomstili zradu lidí, ale Nepřítel získal příliš velkou výhodu. Na východní frontě stáli nejdéle trpaslíci a Pán Belegostu, Azaghál, ranil draka Glaurunga, jímž byl sám zabit, a ten pak s ostatními draky ve zmatku prchl zpět do Angbandu.  Troufalý Gwindor z Nargothrondu byl zajat až ve skoro vyprázdněném Angbandu. Padl Haldir, pán lidu Haladin. Fingon, Velekrál Noldor, byl na západě zabit Gothmogem, Pánem balrogů. Hadorův rod chránil ústup Turgona, který se opět skryl v Gondolinu. Z Hadorova rodu stál poslední Húrin, největší válečník ze smrtelných lidí, kterého nakonec zajali. S celým jeho rodem ho později proklel Morgoth. Ostatní válečníci z Hadorova domu byli pobiti.  Roku 472 dobyly Morgothovy voje přístavy Eglarest a Brithombar.", "section_level": 1}, {"title": "Túrin a Tuor.", "content": "Morwen poslala svého osmiletého syna Túrina do bezpečí k Thingolovi do Doriathu, ten se ho ujal, ale Túrin po čase utekl. Později přišel s Gwindorem, který uprchl ze zajetí, do Nargothrondu ke králi Orodrethovi, bratru Finroda. Tam přiměl krále k vybudování mostu a ke ukončení skrývání před Morgothovými stvůrami. Tak nepřítel zjistil, kde se Nargothrond nachází, a vyslal tam vojsko vedené Glaurungem, které město roku 495 zničilo. Padl Gwindor, král Orodeth a jeho dcera Finduilas, kterou zajali skřeti. Túrin však přežil  Morwen a Nieneor hledaly Túrina a dostaly se až do zbořeného Nargothrondu, kde potkaly Glaurunga. Morwen se poté ztratila a na Nienor bylo sesláno kouzlo úplného zapomnění. Nieneor se později objevila u zbytků Halethina lidu, třetího domu Přátel elfů, potkala se s Túrinem a stala se jeho ženou, protože zapomněla na svoji minulost a Túrin ji nikdy předtím neviděl.  Tuor, syn Huora a Rían, se po letech v divočině dostal s Ulmovou pomocí a radou do skrytého Gondolinu. Varoval tam krále a třebaže byl člověk, vzal si královu dceru Idril (byl to druhý sňatek mezi lidmi a elfy). Roku 503 se jim narodil půlelf Eärendil.  Glaurung, Otec draků, největší a nejmocnější z Morgothových stvůr, byl zabit Túrinem asi čtyři roky po vyplenění Nargothrondu. Nienor po boji našla u Glaurunga domněle mrtvého Túrina. Drak ale ještě nebyl mrtvý, proto využil poslední příležitost uškodit Edain a prozradil Nienor, že se vlastně stala ženou svého vlastního bratra. Nienor to všechno neunesla a utopila se: Túrin se probral, patral po Niniel, jak říkal Nienor, ale nasel jen Brandira, který mu řekl o smrti Nienor a příčině jejího zoufalého činu. Turambar, zoufalý vztekem a žalem, věrný své sudbě, Brandira, posledního z vůdců Halethina lidu, zabil. Vinil ho ze smrti Níniel, vinil jej z toho, že ji nezadržel, že jí rád prozradil Túrinovu pravou totožnost a tím ji hluboce ranil a dohnal ke skoku do Teiglinu... Sám se nakonec probodl... tak skončil Túrin Turambar.", "section_level": 1}, {"title": "Pád Doriathu.", "content": "Roku 499 byl Húrin propuštěn z Angbandu po 28 letech z Morgothovy zlovůle. Setkal se s Morwen, která pak umřela u mohyly svých dětí. V Nargothrondu zabil Mima, dávného zrádce svého syna a posledního z Drobných trpaslíků, a odtud donesl Thingolovi Nauglamír, trpasličí náhrdelník kdysi vyrobený pro Finroda.  Elu Thingol nechal roku 502 trpasličí mistry z Nogrodu do Nauglamíru vsadit silmaril; tak se největší díla elfů a trpaslíků spojila. Když si však chtěl Elu Thingol náhrdelník poprvé nasadit, trpaslíci mu jej odepřeli a po hádce ho neozbrojeného zabili v jeho vlastním sídle. Téměř všichni trpaslíci uprchli s klenotem z Menegrothu, byli však pobiti a Nauglamír se silmarilem vrácen.  Maia Melian po smrti Thingola opustila Středozem a její moc přestala chránit království. Trpaslíci z Nogrodu pak vyplenili Doriath. Prořídlé vojsko trpaslíků na zpáteční cestě ale přepadli lesní elfové v čele s Berenem, který zabil vůdce trpaslíků a vzal mu silmaril, a jeho synem Diorem, jenž pak odešel s manželkou Nimloth a svými dětmi Elurédem, Elurínem a Elwing vládnout do Doriathu, který hodlal obnovit.  Po smrti Berena a Lúthien, která pak jako jediná z elfů navždy opustila Ardu, byl do Doriathu k Diorovi přinesen silmaril. Dokud silmaril nosila Lúthien, na níž by elf nevztáhl ruku, přísaha Fëanorových synů, že vždy a proti všem budou bojovat o silmarily, které jim byly vzaty Morgothem, spala. Když však měl silmaril Dior, znovu se probudila, požádali proto Diora o vydání klenotu. Dior jim neodpověděl, a tak došlo k druhému zabíjení elfů elfy. Fëanorovi synové zaútočili na Menegroth. Padli tam Dior a Nimloth, jejich synové byli ztraceni, ale Fëanorovi synové nezískali co chtěli, neboť Diorova dcera Elwing se silmarilem unikla. Ze sedmi Fëanorových synů zbyli jen čtyři, protože Celegrom, Curufin a Caranthir byli zabiti. Doriath už nikdy nepovstal, přeživší elfové se přesunuli do Sirionských přístavů.", "section_level": 1}, {"title": "Pád Gondolinu.", "content": "Maeglin, syn Turgonovy sestry Aredhel, vyšel proti zákazu krále tajnou chodbou ven ze Skrytého království, byl zajat skřety a zradil Gondolin Morgothovi, pak se vrátil do města. Roku 510 Morgothovo vojsko vlkodlaků s balrogy a draky napadlo Gondolin. Turgon, po smrti bratra Fingona Velekrál Noldor, byl zabit. Ecthelion, gondolinský kapitán, a Gothmog, Pán balrogů, se zabili navzájem. Tuor zabil Maeglina a vyvedl tajnou chodbou část gondolinského lidu, svou ženu Idril a mladého syna Eärendila. Glorfindel, druhý gondolinský kapitán, padl i s balrogem, když chránil jejich ústup.  Velekrálem Noldor se stal Gil-galad, syn Fingona. Zbytek lidu Gondolinu, s Tuorem a Idril, a z Doriathu, s Elwing, se usídlil u ústí Sirionu.  Roku 525 se narodili Elrond a Elros, synové Eärendila, nyní Pána lidu u ústí Sirionu, a Elwing, dcery Diorovy. Sňatkem Eärendila a Elwing se obě linie půlelfů spojily.  Když Tuor vycítil, že se mu blíží stáří, nalodil se s Idril na loď a víckrát je nikdo nespatřil. Říká se, že Tuor byl jako jediný člověk připočten k Noldor a jeho osud je oddělen od osudu lidí.  S pomocí Círdana Stavitele lodí postavil Eärendil Vingilot, nejkrásnější loď z písní, a vyplul hledat zapovězený Valinor.", "section_level": 1}, {"title": "Napadení Sirionských přístavů.", "content": "Nastalo třetí zabíjení elfů elfy, poslední a nejkrutější, čtyři zbylí Fëanorovi synové totiž po nevyslyšené výzvě na vydání silmarilu útočí na lid u ústí Sirionu, část jejich vlastního lidu pak bojovala na straně Eärendilovy ženy Elwing, ale nakonec Fëanorovi synové zvítězili, třebaže Amrod i Amras padli. Elrond a Eloros, synové Elwing, byli zajati. Elwing se však se silmarilem vrhla do moře, kde ji zachránil Ulmo a přenesl na loď k Eärendilovi.", "section_level": 1}, {"title": "Válka hněvu a konec Prvního věku.", "content": "Eärendil se silmarilem doplul do Valinoru, jeho prosba k Valar za pomoc pro elfy a lidi byla vyslyšena. Od té doby si také všichni půlelfové museli vybrat, ke kterému plemeni budou počítáni. Eärendil a Elwing si zvolili úděl elfů. Vingilot byl pak s Eärendilem a silmarilem vysazen na oblohu, jako zářící hvězda. Valinor se chystal na válku.  Roku 583 začala Válka hněvu, valinorští Noldor pod vedením Finarfina, zlatovlasí Vanyar a Valar, jež zastupoval herold Eönwë, se vydali na sever Středozemě bojovat s Morgothem. Zbytky Tří domů lidí konali skutky velké statečnosti na straně Valar, ale hodně jiných lidí bojovalo s Morgothem. Morgothovi balrogové a skřeti byli téměř vyhubeni. Poslední Morgothův útok tvořili okřídlení draci, jež nikdo před tím nespatřil, nakonec je na obloze porazili orli s Eärendilem. Beleriand byl poničen a tvar světa změněn, neboť byly svrženy hory Thangorodrim, kterými se opevnil Morgoth, a ve vodách zanikla i většina Beleriandu a trpasličí města Nogrod a Belegost. Morgoth poražen a dva zbylé silmarily mu byly sebrány, jeho samotného pak vrhli do vnější temnoty. Morgothovým svržením končí Staré časy. Sauron pak na sebe vzal světlou podobu, poklonil se před Eönwëm, Manwëho heroldem, a zřekl se všech svých zlých skutků. Měl jít žádat o odpuštění do Valinoru, ale neodešel tam.  Maedhros a Maglor, poslední ze synů Fëanorových, poháněni bolestnou přísahou požádali o vydání silmarilů. Právo na ně jim však bylo pro jejich krutost odepřeno. Po přistižení při krádeži se chystali zamřít v boji, ale bylo jim dovoleno utéci i s klenoty. Posvěcené klenoty je však pálily. Maedhros, nejstarší a největší syn Fëanorův, se se silmarilem vrhl do ohnivé propasti, kde umřel. Jeho klenot se ztratil v zemi. Maglor, druhý největší ze starých elfských pěvců, hodil svůj klenot do moře.  S koncem Prvního věku pak většina Noldor a někteří Teleri odpluli na Tol Eressëa, ostrov na dohled od Amanu, tak ve Středozemi zůstalo elfů poměrně málo. Panovali nad nimi Gil-galad, poslední Velekrál Noldor, Galadriel, dcera Finarfinova, s Celebronem a Círdan Stavitel lodí. Elrond Půlelf, syn Eärendilův, který byl spolu s bratrem Elrosem propuštěn, si zvolil být přičten k elfům. Elros, který si zvolil být člověkem, a stal se velkým králem Númenorejců v Druhém věku. Byl mu dán nejdelší život ze všech lidí. Pro Númenor pak nastala léta slávy, kdežto Středozem temněla a zprávy z ní v těch letech jsou jen kusé.", "section_level": 1}], "src_summary": "První věk v historii Středozemě začíná příchodem Noldor do Středozemě a procitnutím lidí východu a končí porážkou Morgotha spojenými vojsky Valinoru a Beleriandu.", "tgt_summary": "第一纪元(\"First Age\"),是英国作家约翰·罗纳德·瑞尔·托尔金的史诗式奇幻小说系列中的太阳纪第一时代。", "id": 2745812}
{"src_title": "Karaka", "tgt_title": "克拉克帆船", "src_document": [{"title": "Název lodi.", "content": "Označení \"karaka\" je španělské (slovo původně pochází z arabštiny, do níž bylo převzato z řečtiny), v Portugalsku se obdobný typ lodi nazýval \"nau\", ve Francii \"karavela\". Označení se někdy volně zaměňují, jindy je karavela považována za menší, případně starší typ karaky. Užití pojmů tedy není zcela jednoznačné. Příčinou nejasností je také to, že středověké lodi nebyly nijak typizovány, takže každá jednotlivá loď byla vlastně originál.", "section_level": 1}, {"title": "Parametry lodi.", "content": "Karaka byla 30–40 metrů dlouhý trojstěžník, jehož šířka dosahovala 1/3 délky. Loď byla velkým a těžkým bachratým plavidlem s vysokými boky a velkou nosností – běžně 1000 tun, někdy až 2000 tun. Měla až čtyři paluby. Na přídi a zádi přecházela paluba do vysoké a hranaté nástavby. Ponor dosahoval až 5 m. Za příznivého větru byly lodi poměrně rychlé, pluly rychlostí až 10 uzlů (asi 18 km/h), při bočním větru se plavební vlastnosti lodi výrazně horšily.  Příď lodi prodlužoval vysunutý trám (čelen), který sloužil k upínání lan. První dva stěžně byly jednodílné, nebo později dvojdílné a nesly velké ráhnové plachty. Zadní jednodílný stěžeň nesl latinskou plachtu. K řízení sloužilo kormidlo ovládané kormidelníkem pomocí jednoduché soustavy pák. Zajímavé je, že kormidelník přes plachtoví neviděl na cestu, takže se během plavby při pobřeží musel spoléhat na pokyny, které mu udílela hlídka na stěžni.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce lodi.", "content": "Karaky se vyráběly z borového nebo dubového dřeva, přičemž hřebíky se používaly pouze v nejvíce namáhaných částech, tedy v předním vazu a „zrcadle“, což je tupé ukončení zádi, které od konce 15. století nahrazuje zadní vaz. Tato úspornost vedla ke značné křehkosti lodi, takže při každém nárazu a při bouři hrozilo popraskání trupu. I tak, ač byl trup pečlivě vymazán smolou, do lodi neustále zatékalo, takže se musela odčerpávat voda a přispívalo to i k rychlému hnití potravin. Navíc se v záhybech lodi zachycovaly – zejména v teplých mořích – mušle, řasy a především sášeň lodní (\"Teredo navalis\") a tento měkkýš poškozoval strukturu dřevěného trupu. Proto musela být loď po několika měsících plavby vždy vytažena na souš a vyspravena, a proto se také při každé zastávce doplňovaly na loď zásoby dřeva a smůly.  Prázdná loď má příliš vysoko položené těžiště, kvůli čemuž se neustále houpe a také hlasitě vrže, což k pohodlnému cestování nepřispívá. Loď se nezřídka nepovedlo správně vyvážit, takže se po spuštění na vodu nakláněla a tomu se muselo odpomoci zátěží. Ta se dělila na dvě části. Tzv pevná zátěž byla uložena napevno pod prkny ve spodní části lodi a jako tato zátěž sloužily kameny a později i železo aby se dosáhlo co nejnižšího těžiště. Tato zátěž byla uložena maximálně natěsno aby se ani při náklonu lodi nemohla posunout. Druhou částí zátěže byl náklad lodi místo kterého se na prázdnou loď někdy nakládaly sudy s vodou nebo kameny. Tato zátěž se mohla při náhlém náporu větru a náklonu lodi posunout a bylo poté potřeba ji vracet zpět na místo.  Plachty i trupy lodí bývaly často pestře pomalované a trupy někdy i zdobené řezbami. Běžným omylem je, že se na lodní příď psalo jméno lodi, ve skutečnosti se tento zvyk uplatnil až od 17. století – přestože velké lodě dostávaly jména už od starověku.  Karaky měly dobrou dělovou výzbroj, byly však pomalé a neobratné.", "section_level": 1}, {"title": "Posádka.", "content": "Posádka lodi nezahrnovala jen zkušené námořníky, ale především trestance a dobrodruhy. Obsluha lodi vyžadovala značnou fyzickou sílu, námořníci starší 35 let už byli považováni za staré. Kapitáni lodí museli být muži železné vůle a přísné, někdy i kruté povahy, pokud si chtěli u posádky udržet respekt a poslušnost. Plat námořníků nebyl nijak závratný, ale výhodou bylo, že měli zdarma jídlo a hlavně měli právo vézt si část vlastního zboží, s nímž pak směli volně obchodovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karaka byla obchodní nebo válečná loď, která se začala používat ve 14. století ve Středomoří především v Janově a Benátkách, ale od 15. století byla užívána Portugalskem a Španělskem při jejich výzkumných plavbách podél Afriky a do Ameriky. V průběhu 16. století se z karaky vyvinul mohutnější typ lodi, galeona.", "tgt_summary": "克拉克帆船(英语:Carrack,又译大帆船、卡拉克帆船或卡瑞克帆船,西班牙语作',葡萄牙语作')为一款在15世纪盛行于地中海的三桅或四桅的帆船。它的特征就是其巨大的弧形船尾,以及船首的巨大斜桅。而它在前桅及中桅装配了数张横帆,后桅则配上一面三角帆。", "id": 682220}
{"src_title": "Pavučina", "tgt_title": "蜘蛛網", "src_document": [{"title": "Tvorba vlákna.", "content": "Pavoučí vlákno produkují snovací žlázy, které ústí ve snovacích bradavkách. Vlákno původně sloužilo k vystýlání nor a obalování kokonů. Snovací bradavky vznikly přeměnou zadečkových končetin předků dnešních pavouků. Nacházejí se na břišní straně zadečku. Jejich počet kolísá od dvou do čtyř párů. Snovací žlázy produkují tekutý sekret, který ještě než opustí snovací bradavky tuhne a tvoří se z něj vlákno. Hlavní složkou je bílkovina nazývaná fibroin. Protože tvorba této bílkoviny je energeticky náročná, pavouci málokdy budují zcela novou pavučinu, spíše se ji snaží neustále opravovat. Při tvorbě nové pavučiny navíc požírají zbytky pavučiny staré. Pavouci mají různý počet typů snovacích žláz, které produkují vlákna rozdílného charakteru.", "section_level": 1}, {"title": "Typy pavoučího vlákna.", "content": "Pavoučí vlákno původně vůbec nesloužilo k lovu. Zpočátku jej asi předkové pavouků užívali jako výstelku nory a k vytvoření ochranného kokonu pavoučích vajíček. Pavoučí vlákno vytváří pavouk pomocí snovacích bradavek, které jsou ústím snovacích žláz. Těch existuje několik druhů, přičemž různé snovací žlázy produkují speciální typy vláken. Některé se vyskytují u všech druhů pavouků, jiné mají vyvinuty jen některé druhy:", "section_level": 1}, {"title": "Typy pavoučí sítě.", "content": "Mnozí pavouci neloví hmyz do sítě a pavučinové vlákno užívají pouze k vytvoření kokonu s vajíčky. Zcela specifické užití sítě má vodouch stříbřitý (\"Argyroneta aquatica\"), který si pod vodní hladinou buduje jemnou zvoncovitou pavučinu, v níž schraňuje vzduchovou bublinu jako zásobu vzduchu. Ti pavouci, kterým síť slouží k lovu, ji mohou používat rozmanitými způsoby, čemuž přizpůsobují tvar i složení sítě. Existují i parazitičtí pavouci, kteří buď vykrádají sítě jiných pavouků, nebo požírají samotné pavouky.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba kruhové sítě.", "content": "Kruhová síť je dokonalou konstrukcí. Její výhoda spočívá především v tom, že na ni pavouk spotřebuje poměrně málo vlákna a přitom získá značnou lovnou plochu. Kromě toho je možné ji zbudovat prakticky kdekoli a navíc může být umístěna ve výšce, takže je i sám pavouk (a jeho síť) relativně bezpečnější.  Stavbu sítě pavouk začíná prvním vodorovným lanem, které vytvoří buď přelezením mezi dvěma větévkami, nebo je nechá unést větrem. Poté z obou konců lana prověsí smyčku, z jejíhož vrcholu se spustí kolmo dolů, kde ukotví třetí konec sítě. V tuto chvíli má tedy zbudovány tři hlavní paprsky sítě a jeden dílek obvodu. Stejným způsobem vybuduje další paprsky sítě a celý obrys. Nakonec přelézáním mezi paprsky od středu ven vytváří spirálovitou síť.", "section_level": 1}, {"title": "Lákání hmyzu do sítě.", "content": "Bylo zjištěno, že většina hmyzu je schopna pavučinu vidět a vyhnout se jí, proto pavouci užívají různé taktiky, jak do nich hmyz nalákat. Jednou možností je noční lov – celá řada pavouků je aktivních v noci. I denní pavouci si zpravidla svou síť budují na stinných nebo temných místech. Dále pavouci k lákání hmyzu užívají specifických feromonů; tato taktika není zatím dostatečně prozkoumána. Zvláštností je také stabilimentum – několik velmi silných výrazných vláken uprostřed kruhové sítě, které bývá zejména na pavučinách křižáků. Podle současných výzkumů se soudí, že toto vlákno velmi výrazně odráží ultrafialové světlo, takže pavučina připomíná hmyzu květ.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pavučina je síť na chytání hlavně létajícího hmyzu, kterou vytvářejí pavouci snováním lepkavého vlákna. Pavoučí vlákno má vynikající pevnost a pružnost, lze je roztáhnout až na dvojnásobek délky, aniž by se přetrhlo. Každý pavouk vytváří několik druhů vláken, které užívá různým způsobem.", "tgt_summary": "蜘蛛网是由部分种类的蜘蛛吐丝所编成的网状物,用以捕获昆虫、小型脊椎动物等作食物,或用以结巢居住。蜘蛛可以感应到猎物冲撞或受困于蜘蛛网上时所产生的震动;在完成牠们的网后,蜘蛛会在网上或附近等待猎物落入陷阱。蜘蛛网里有些丝有黏性,有些没有。由于蜘蛛本身的行动也会受自己的黏液所影响,因此当牠们在网上移动时,会避免踩到带有黏液的丝线。", "id": 1920461}
{"src_title": "Marc Gené", "tgt_title": "马克·吉尼", "src_document": [{"title": "Začátky kariéry.", "content": "Gené skončil v roce 1987 druhý v Katalánském motokárovém šampionátu, to mu bylo 13 let. O rok později vyhrál Španělský motokárový šampionát. V roce 1989 už jezdil Evropský i Světový šampionát. V roce 1990 vyhrál Gené seniorskou kategorii Španělského motokárového šampionátu, a stal se nejmladším vítězem této kategorie. V roce 1991 zkoušel opět Světový šampionát, skončil však až na 13. místě.  Pro rok 1992 se Gené přemístil do Formule Ford, kde ve Španělském šampionátu skončil celkově na 5. místě, když zaznamenal jedno vítězství a dvě pole positions. V roce 1993 skončil na 2. místě v Evropském šampionátu, dosáhl na 3 pódia a jedno vítězství. NA 2. pozici skončil i v sérii Formule Ford Festival. Roku 1994 byl Marc oceněn titulem Nejlepší nováček roku v šampionátu Britské Formule 3, v roce 1995 byl celkově na 10. příčce. O rok později vyhrál šampionát FISA Superformula a v roce 1997 se zúčastnil 5 závodů série Formule 3000, nicméně nedokázal ani jednou bodovat. Roku 1998 vyhrál šampionát Open Fortuna by Nissan.", "section_level": 1}, {"title": "Formule 1.", "content": "Velký průlom udělal Gené v roce 1999, když si zajistil místo u týmu Minardi ve Formuli 1. Ve slabém týmu to pro něj byl těžký rok, ale po několika 9. a 8. místech dokázal při Grand Prix Evropy 1999 získat bod za 6. místo. Byly to první body pro Minardi od roku 1995. Ve stejném týmu pokračoval i v následující sezóně, ale bodový zisk už nedokázal zopakovat.  Pro rok 2001 byl již Gené bez závodního angažmá, a tak podepsal smlouvu s týmem Williams jako testovací jezdec. A za tento tým nakonec odjel i několik závodů. Prvním z nich byla Grand Prix Itálie 2003, když nemohl závodit Ralf Schumacher kvůli otřesu mozku. Gené nahradil Schumachera velice dobře, když zaznamenal 4 body za 5. místo. Pro další závod byl již ale Schumacher v pořádku. V následující sezóně se však zranil znovu a Gené místo něj odjel závody ve Francii a Velké Británii. Nezaznamenal žádné body a v roli náhradníka jej vystřídal Antonio Pizzonia.  V listopadu 2004 podepsal Marc smlouvu s týmem Ferrari jako testovací jezdec. V této roli se v týmu sešel se svým bývalým stájovým kolegou z Minardi, Lucou Badoerem. V roce 2007 prodloužil Marc s týmem smlouvu. Omezení testování ve Formuli 1 mu ještě více ubralo práci, ale pro rok 2010 je spojován s nově vzniklým týmem Campos Grand Prix.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní závody.", "content": "Gené je také spojen s týmem Peugeot v sériích Le Mans. V roce 2008 měl Marc těžkou nehodu, vyvázl však jen se zlomeným prstem na noze. O rok později usedl do kokpitu Peugeotu společně s Davidem Brabhamem a Alexem Wurzem a společně vyhráli prestižní závod 24h Le Mans. Gené odjel závěrečný úsek závodu a dojel s vozem až do cíle na 1. pozici. Dominance automobilky Audi v této sérii tak byla přerušena. V letech 2008 a 2009 odjel také vytrvalostní závod 1000 km Spa, v roce 2008 závod vyhrál, o rok později skončil na 12. místě.", "section_level": 1}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu", "section_level": 1}], "src_summary": "Marc Gené Guerrero (* 29. května 1974, Sabadell) je závodní jezdec, známý především z Formule 1 a série Le Mans. V současné době je testovacím jezdcem stáje Ferrari. Jeho bratr Jordi je také závodním pilotem, momentálně působí v sérii WTCC.", "tgt_summary": "马克·赫内(Marc Gené,1974年-5月29日)是一位西班牙赛车手,参加过F1等赛事。", "id": 1680230}
{"src_title": "Námořnictvo Spojených států amerických", "tgt_title": "美國海軍", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zrod (1775–1890).", "content": "Americké námořnictvo bylo založeno za americké války za nezávislost, probíhající v letech 1775–1783. Jeho prvním velitelem se stal prezident George Washington. Jelikož nebylo dostatečně silné na střet s mocnou Royal Navy, mělo zejména narušovat britské zásobovací trasy. Po skončení války za nezávislost nastalo období velkého útlumu, kdy Kongres všechny válečné lodi prodal (jako poslední byla roku 1785 prodána fregata \"Alliance\") a upřednostněna byla obrana západní hranice USA. To vedlo například k nárůstu problémů s pirátstvím ve Středomoří, ohrožujícím rostoucí námořní obchod. Teprve roku 1794 bylo námořnictvo obnoveno a Kongres objednal stavbu šesti fregat, z nichž USS \"Constitution\" je ve službě dodnes.  V letech 1798–1800 bojovalo americké námořnictvo v nevyhlášené válce s Francií, která povolila svým korzárům útoky na americké lodě. Hlavní oblastí bojů byl Karibik. Konflikt posílil pozici námořnictva, jelikož byly objednány další lodě a roku 1798 bylo zřízeno samostatné ministerstvo námořnictva (\"Department of Navy\"). V letech 1812–1815 pak došlo i k válce s Velkou Británií. Ta znovu prokázala potřebu silného loďstva. Během mexicko-americké války v letech 1846–1848 americké námořnictvo blokovalo mexické přístavy a podporovalo pozemní jednotky. Provedlo také svou první velkou výsadkovou operaci — obsazení přístavu Veracruz, ze kterého armáda směřovala k hlavnímu městu a uspíšila tak mexickou porážku.  V americké občanské válce došlo ke střetu výrazně silnějšího námořnictva Unie a námořnictva Konfederace. Unijní námořnictvo provádělo účinnou blokádu přístavů Konfederace, což ji vystavilo vážným problémům se zásobováním. Operacemi na řekách též pomohlo rozdělit Konfederaci na dvě části. Do historie vstoupilo zejména střetnutí válečných lodí USS \"Monitor\" a CSS \"Virginia\" dne 9. března 1862 v bitvě u Hampton Roads, které bylo historicky prvním střetnutím obrněných válečných lodí. Bitva zcela změnila náhled na konstrukci válečných lodí a vedla během několika let k radikální přestavbě loďstev na celém světě. V následujících dvaceti letech se monitory staly důležitou složkou amerického námořnictva, jehož síla však až do 80. let 19. století klesala a jeho lodi zastarávaly. V tomto období nebylo vystaveno závažnějším hrozbám a soustředilo se na ochranu obchodu a podporu americké diplomacie.  Názornou ukázkou takové diplomacie byla návštěva čtyř fregat pod velením komodora Matthew C. Perryho, která roku 1854 donutila japonský šógunát k otevření přístavů. Uzavřením obchodní smlouvy s USA byla zlomena více než dvousetletá izolace Japonska.", "section_level": 2}, {"title": "Námořní velmoc (1890–1945).", "content": "Díky modernizačním programům, které začaly v 80. letech 19. století, se americké námořnictvo brzy zařadilo mezi námořní velmoci a mohlo tak účinně podporovat snahy o územní a obchodní expanzi. Prvním důkazem nově získané síly amerického námořnictva se stalo jeho angažmá ve Španělsko-americké válce roku 1898. Jako \"casus belli\" posloužilo podezření, že španělští agenti potopili americkou válečnou loď USS \"Maine\" (výbuch nebyl dodnes objasněn). Střetnutí probíhalo naprosto jednostranně a skončilo zničující porážkou Španělska, které muselo po ztrátě většiny svých velkých válečných lodí v bitvách na Filipínách a Kubě přistoupit na pařížskou mírovou smlouvu. Poté bylo nuceno předat Spojeným státům Kubu, Portoriko a část Španělské východní Indie (Filipíny a Guam).  V roce 1907 vyslal americký prezident Theodore Roosevelt skupinu šestnácti amerických bitevních lodí, přezdívanou též \"Great White Fleet\", na čtrnáctiměsíční cestu kolem světa, která možnosti válečného loďstva veřejně demonstrovala – a to zejména Japonsku jako potenciálnímu americkému soupeři v Pacifiku. Roku 1914 americké námořnictvo po šest měsíců okupovalo mexický přístav Veracruz a ve stejném roce byl navíc otevřen Panamský průplav, který dovolil námořnictvu snadno přesouvat síly mezi Atlantikem a Pacifikem.  Do první světové války se USA zapojily až 6. dubna 1917. Přestože samo americké námořnictvo ve válce žádnou velkou bitvu nevybojovalo, bylo jeho úspěchem zajištění bezpečné přepravy dvou milionů vojáků expedičních vojsk do Evropy, kde tato vojska výrazně ovlivnila výsledek války. Do Evropy bylo rovněž vysláno devět bitevních lodí, které se připojily k britské \"Grand Fleet\" a dále zvětšily převahu Dohody nad německou Kaiserliche Marine.  Americké námořnictvo vyšlo z války jednoznačně posíleno jako jedna ze tří hlavních námořních mocností (společně s Velkou Británií a Japonskem) a s ambicí překonat svou silou i Britské královské námořnictvo. V roce 1916 proto přijalo ambiciózní program stavby 10 bitevních lodí, 6 velkých bitevních křižníků, 10 lehkých křižníků, 270 torpédoborců a 84 ponorek. Washingtonská konference v letech 1921–1922 na jedné straně částečně omezila námořní zbrojení, ovšem na druhé straně definitivně potvrdila paritu mezi námořnictvem britským a americkým.  V meziválečné době si americké námořnictvo a svou pozici udrželo a v době rostoucího mezinárodního napětí ve 30. letech (japonských expanzionismus, nástup nacismu) začalo se stavbou řady nových lodí. Do druhé světové války se zapojilo až po japonském napadení základny Pearl Harbor na Havajských ostrovech 7. prosince 1941. Přestože americké námořnictvo ve válce působilo globálně, jeho hlavním válčištěm se stal zejména Pacifik a kampaň proti Japonsku. Po několikaměsíční sérii porážek zde nastal obrat v bitvách v Korálovém moři a u Midway. Brzy se ukázala síla amerického průmyslu, který chrlil velké množství válečných lodí, obchodních lodí, letadel a dalšího materiálu. Vyloděním na ostrově Guadalcanal začalo postupné dobývání Japonci obsazeného území, které vyvrcholilo bitvou o Okinawu a japonskou kapitulací, podepsanou 2. září 1945 na palubě bitevní lodi USS \"Missouri\". V severní Africe a Evropě se Američané od roku 1942 podíleli na řadě vyloďovacích operací, které postupně osvobozovaly území obsazená vojsky Osy — operace Torch, operace Husky, operace Overlord a další.  Z amerického námořnictva se za druhé světové války stalo nejsilnější námořnictvo světa a tím začala globální éra jeho působení.", "section_level": 2}, {"title": "Globální námořnictvo (1945-).", "content": "Po skončení druhé světové války prošlo námořnictvo zeštíhlením a mnoho jeho starších lodí bylo vyřazeno. Brzy se však ukázalo, že spojenectví Západu se Sovětským svazem bylo pouze dočasné a americké námořnictvo se stalo jedním z hlavních aktérů války studené. V ní bylo jeho protivníkem především doposud nijak silné sovětské námořnictvo, do jehož rozvoje však byly investovány velké prostředky. Jelikož by v případě vzniku opravdové války byla jejím těžištěm západní Evropa, mělo americké námořnictvo zejména chránit základny bombardérů a zásobovací trasy v Atlantiku. Základem síly amerického námořnictva se přitom staly silné úderné svazy těžkých letadlových lodí – kategorie plavidel, o jejichž stavbu se Sovětský svaz nepokusil až do 80. let.  Roku 1949 se USA staly součástí nově založené Severoatlantické aliance, do které se zapojilo i americké námořnictvo. Nové závody ve zbrojení a používání nejnovějších technologií přinesly například zavedení jaderných zbraní – zejména balistických raket ve výzbroji ponorek, řízených střel či jaderných reaktorů v pohonu lodí.  Americké námořnictvo bylo nasazeno například v Korejské válce, během které provedlo riskantní, ale úspěšnou vyloďovací operaci u korejského města Inčchon. V 60. letech následovala kubánská krize či válka ve Vietnamu, po které následoval určitý útlum. Po nástupu Ronalda Reagana do prezidentského úřadu byla zahájena rozsáhlá expanze a modernizace námořnictva. V 80. letech pak námořnictvo podporovalo armádu v Libanonu, Libyi, Grenadě a Panamě. Mezi červencem 1987 a srpnem 1988 operovalo proti Íránu v Perském zálivu s cílem zabránit rozšíření Irácko-íránské války do jeho vod, což by narušilo trasy ropných tankerů. V dubnu 1988 pak byla uskutečněna úspěšná operace Praying Mantis – střetnutí s íránským námořnictvem, které bylo největším námořním střetnutím amerického námořnictva od dob druhé světové války.  V 90. letech byly provedeny operace Pouštní bouře a Pouštní štít (1991–1992), operace Deliberate Force (1995), operace Pouštní liška (1998), operace Spojenecká síla (1999) či operace Southern Watch (1992–2003).", "section_level": 2}, {"title": "Organizace.", "content": "V současnosti aktivní jednotky Zrušené jednotky V čele námořnictva stojí Šéf námořních operací (Chief on naval operations), kterého jmenuje prezident, jemuž je podřízen prostřednictvím ministerstva obrany a úřadu pro námořnictvo.", "section_level": 1}, {"title": "Inventář.", "content": "! style=\"text-align: left; background: #aabccc;\"|Název třídy! style=\"text-align: left; background: #aabccc;\"|Typ lodě! style=\"text-align: left; background: #aabccc;\"|Počet ve službě! style=\"text-align: left; background: #aabccc;\"|Počet celkem*! style=\"text-align: left; background: #aabccc;\"|Standardní výtlak! style=\"text-align: left; background: #aabccc;\"|Krátké informace! style=\"text-align: left; background: #aabccc;\"|Poznámky! style=\"align: center; background: lavender;\" colspan=\"7\" | Lodě schopné nést letouny s pevnými křídly! style=\"align: center; background: lavender;\" colspan=\"7\" | Bojová hladinová plavidla", "section_level": 1}, {"title": "Vybavení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Letadlové lodě.", "content": "USA disponují největší světovou flotou velkých letadlových lodí (tzv. \"supercarriers\") s jaderným pohonem, nesoucích až 90 letadel a vrtulníků, které mohou za den provést až 150 bojových letů. Letadlové lodě jsou jádrem úderné síly a zastrašovacích možností amerického námořnictva.  Letadlová loď tvoří s řadou podpůrných lodí větší údernou skupinu (\"carrier battle group\"). Součástí této skupiny jsou křižníky třídy \"Ticonderoga\" a torpédoborce třídy \"Arleigh Burke\" vybavené nejmodernějším zbraňovým systémem Aegis a útočné ponorky, které letadlovou loď chrání proti případnému útoku letadel, lodí, či ponorek. Součástí svazu jsou též zásobovací lodě s palivem, municí a dalším materiálem. Roku 2018 bylo ve službě 10 jednotek třídy \"Nimitz\" a prototyp nové třídy \"Gerald R. Ford\".", "section_level": 2}, {"title": "Lodě pro výsadkové operace.", "content": "Současný důraz na schopnost amerického námořnictva vést obojživelné operace a operace v blízkosti pobřeží vede k nárůstu kapacity těchto jeho sil. Jejich základem jsou vrtulníkové výsadkové lodě tříd třídy \"Wasp\" (8 kusů) a \"America\" (1 kus, další ve stavbě). Ty se svým vzhledem podobají lodím letadlovým. Na palubě nesou nejen vrtulníky a letouny, ale i cca 2200 vojáků námořní pěchoty, k jejichž dopravě na břeh slouží mimo vrtulníků také dok s vyloďovacími čluny a vznášedly.  Dalším typem lodí je kategorie \"Amphibious transport dock\", plavidlo nesoucí pěchotu, bojovou techniku a další zásoby, které z ní mohou na břeh přepravovat jak vrtulníky, tak výsadková plavidla (má přistávací palubu i dok). Tento typ zastupuje 11 plavidel třídy \"San Antonio\" (další ve stavbě). Posledním typem vyloďovacích lodí jsou výsadkové dokové lodě tříd \"Whidbey Island\" (8 ks) a \"Harpers Ferry\" (4 ks).", "section_level": 2}, {"title": "Křižníky, torpédoborce a fregaty.", "content": "Americké námořnictvo roku 2018 provozuje 22 raketových křižníků třídy \"Ticonderoga\", vybavených zbraňovým systémem Aegis. Křižníky byly vyvinuty zejména k obraně svazů letadlových lodí proti nepřátelským letadlům a protilodním střelám, díky střelám s plochou dráhou letu Tomahawk ovšem získaly též schopnost přesných úderů proti pozemním cílům.  Nejmodernějším systémem Aegis jsou vybaveny též torpédoborce třídy \"Arleigh Burke\", jejich stavba byla obnovena. Roku 2018 bylo ve službě 64 plavidel, přičemž celkem bylo objednáno 76 kusů. Námořnictvo plavidla se systémem Aegis modernizovalo, aby byla schopna ničení balistických střel krátkého a středního doletu a družic na nízkých oběžných drahách pomocí vylepšených řízených střel Standard SM-3 (\"Ballistic missile defense\").  Roku 2016 byl do služby zařazen první ze tří torpédoborců třídy \"Zumwalt\". Jejich hlavním úkolem je provádění protizemních úderů a pobřežních operací. Jejich konstrukce obsahuje řadu novinek, ovšem nárůst nákladů na celý program vedl k tomu, že místo stavby větší série bude obnovena stavba starší a levnější třídy \"Arleigh Burke\".  Všechny fregaty třídy \"Oliver Hazard Perry\" byly vyřazeny do roku 2015. Nahradit je měla plavidla pro pobřeží boj Littoral Combat Ship. Tento záměr byl přehodnocen a námořnictvo usiluje o získání plnohodnotných fregat.", "section_level": 2}, {"title": "Ponorky.", "content": "Americké námořnictvo k roku 2018 provozuje 72 útočných a balistických ponorek, přičemž všechny mají jaderný pohon. Balistických ponorek třídy \"Ohio\" se střelami Trident americké námořnictvo vlastní 14 kusů a další čtyři byly přestavěny na nosiče až 154 střel s plochou dráhou letu BGM-109 Tomahawk. Probíhá vývoj zcela nové třídy \"Columbia\".  Ve službě je rovněž 54 útočných ponorek. Ty slouží primárně k ničení nepřátelských ponorek, hlídkování a ochraně vlastních úderných svazů. Mohou však také napadat hladinové lodě pomocí řízených střel Sub-Harpoon a pozemní cíle střelami s plochou dráhou letu Tomahawk. Nejpočetněji je zastoupena třída \"Los Angeles\" s 36 kusy (postupně vyřazována). Na ní navazuje technologicky vyspělejší a v provozu výrazně tišší třída \"Seawolf\", které ale byly pro vysokou cenu postaveny pouze tři jednotky. Nejnovější generaci představuje 15 útočných ponorek třída \"Virginia\" (další ve stavbě). Tato třída ve službě nahrazuje ponorky třídy \"Los Angeles\" a oproti třídě \"Seawolf\" je o přibližně polovinu levnější.", "section_level": 2}, {"title": "Letectvo.", "content": "V současné době námořnictvo USA disponuje letouny McDonnell Douglas F/A-18 Hornet a Boeing F/A-18E/F Super Hornet, který postupně nahrazuje starší Hornety.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled letecké techniky.", "content": "Tabulka obsahuje přehled letecké techniky US Navy v roce 2018 podle Flightglobal.com.", "section_level": 3}], "src_summary": "Námořnictvo Spojených států amerických (, či ) je námořní složka Ozbrojených sil USA. K 15. lednu 2010 v něm sloužilo 329 515 mužů, dále provozovalo 287 válečných lodí a ponorek všech typů a přes 3700 letadel. Americké námořnictvo je největším námořnictvem na světě a v současnosti zároveň jediným námořnictvem s globální působností. Disponuje největší flotou letadlových lodí (2015: deset ve službě, dvě ve stavbě a jedna objednána) a raketových křižníků.", "tgt_summary": "美国海军(英语:United States Navy,缩写:USN或U.S. Navy),是一个美军军种,负责管理所有与海军有关的事务。其职责为:“配备、训练和武装一支有能力赢得战争、阻止入侵和保证海域自由的海军战斗部队。”美国海军目前有近500,000现役和预备役海军军人、2852艘现役大小军舰。海军旗下设有空中部队,拥有超过3,700架飞机,主要包括F/A-18E/F超级大黄蜂式打击战斗机及SH-60海鹰直升机,使得美国海军成为全球第四大的空战部队,仅次于美国空军、中国人民解放军空军、俄罗斯空军。", "id": 2205042}
{"src_title": "Pravé neštovice", "tgt_title": "天花", "src_document": [{"title": "Původce.", "content": "Patologickým agens, které vyvolává pravé neštovice, je virus pravých neštovic, velký, obalený DNA virus příbuzný dalším virům, které vyvolávají neštovice u zvířat. Vzhledem k vysoké virulenci viru stačí k vyvolání onemocnění u člověka pouze 10–100 virionů. Je hostitelsky specifický, způsobuje onemocnění pouze u člověka – proto také nemá žádný přirozený rezervoár a to umožnilo jeho eradikaci.", "section_level": 1}, {"title": "Klinický obraz.", "content": "Pravé neštovice se klinicky vyskytují ve dvou základních formách, které se nazývají variola major a variola minor. Kožní léze, tedy typické neštovičné změny, jsou podobné, liší se smrtností: variola minor, alastrim, má mírnější průběh a smrtnost je menší než 1 %, v případě variola major však dosahuje až 30 %. Kromě toho se u variola major vyskytují také další dvě, vzácné formy – hemoragická a maligní. Hemoragická forma, purpura variolosa, se objeví asi u 3 % pacientů a je téměř stoprocentně smrtelná a maligní forma, rovněž s vysokou smrtností.  Vstupní branou viru je sliznice dýchacích cest, inkubační doba se pohybuje kolem 12–14 dnů. V tomto období je pacient bez příznaků a není infekční, nevylučuje virus. Po uplynutí této doby se objevují příznaky podobné chřipce = horečka, malátnost, bolesti hlavy a zad, nemocný také může zvracet.  Po dvou až čtyřech dnech horečka klesne a začínají se objevovat typické neštovičné změny na kůži a sliznici nosu a úst. Nejprve se objevují na obličeji, rukou a předloktích, na trup přecházejí až po několika dnech. Na obličeji a končetinách je vyrážka mnohem výraznější než jinde na těle, toto rozmístění lézí je pro pravé neštovice typické. Neštovičné změny vznikají jako makuly (skvrny na kůži), postupně přechází přes papuly a vesikuly (malé puchýřky), které dále přecházejí v pustuly, hnisavé puchýřky, které se za dva týdny mění na krusty. Všechny vřídky pak přecházejí do dalšího stadia najednou. Jejich sekret obsahuje velké množství viru, pacient je infekční po celou dobu výskytu vyrážky.  Po čtyřech až sedmi dnech trvání vyrážky při opětovném nástupu horečky řada nemocných umírá v důsledku oběhového selhání nebo komplikací, při uzdravení se kožní léze hojí vpadlou, depigmentovanou jizvou.  Hemoragická forma probíhá odlišně, už během prvního stadia nemoci se objevuje krvácení do podkoží, na kůži se objeví tmavě červené až fialové skvrny a pacient umírá kvůli masivní ztrátě krve do podkoží a do vnitřních orgánů. Smrt nastává ještě před vytvořením neštovičných změn. Při maligní formě se kožní léze nezhnisávají v pustuly.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První známý popis pravých neštovic pochází ze sedmého století našeho letopočtu od Árona z Alexandrie, ale rozeznat pravé neštovice od spalniček dokázal až Abú Bakr Mohammed ibn Zakaríja ar-Rází v devátém století našeho letopočtu, který také ve svém díle Árona cituje.  Pravé neštovice se považují za jednu z nejvýznamnějších příčin úspěchů bílých kolonizátorů v Americe. Právě fakt, že s sebou na americký kontinent přivlekli svoje nemoci, zejména pravé neštovice, vedl k tomu, že panenská populace Indiánů byla v klíčových oblastech během několika desítek let zredukována o 90 %, což vedlo ke zhroucení jejich sociálních struktur. Pro porovnání např. černá smrt o několik století dříve způsobila úmrtí „pouze“ 30–60 % obyvatel Evropy. Evropané se chopili příležitosti a minimálně v jednom případě použili na podporu svého postupu neštovice jako biologické zbraně (v roce 1763 britský velitel obležené pevnosti Fort Pitt daroval indiánským spojencům Francouzů infikované přikrývky). Neštovice se přenášejí výhradně mezi lidmi a před příchodem Evropanů na americký kontinent zde byly chorobou zcela neznámou. Původní americká populace proto byla vůči nim mnohem citlivější, nežli populace z kontinentů, kde se neštovice vyskytovaly již řadu generací.  Odhaduje se, že jen během 20. století tato choroba zahubila 300–500 milionů lidí. O povinném očkování dětí byl v roce 1919 v Československu vydán zákon. Ještě v roce 1967 onemocnělo 15 miliónů lidí a 2 milióny jich zemřely. Poslední známý případ této nemoci pochází z roku 1978, kdy se jí nakazily Janet Parker, medicínská fotografka oddělení anatomie na \"University of Birmingham Medical School\", a skrze ni i její matka. Janet Parker navzdory veškeré snaze lékařů zemřela 11. září 1978, měsíc po propuknutí choroby, jako poslední známá oběť této choroby. Ještě před její smrtí spáchal sebevraždu prof. Henry Bedson, z jehož laboratoře, umístěné o patro níže přímo pod laboratoří Janet Parkerové, virus nejspíše unikl.  Po ukončení tohoto eradikačního programu roku 1980, kdy WHO prohlásilo pravé neštovice za zcela vyhubené, bylo rozhodnuto zničit všechny laboratorní vzorky původce choroby, zůstat měly pouze ve dvou laboratořích – jedna v USA (jsou přechovávány v CDC v Atlantě) a jedna v SSSR. Podle svědectví Kanatžana Alibekova však SSSR ještě v 70. a 80. letech prováděl pokusy s cílem ještě zvýšit nebezpečnost tohoto viru a měl vyrobit značné množství biologických zbraní založených na jeho bázi.", "section_level": 1}, {"title": "Vakcinace a variolizace.", "content": "Nejstarší doložená metoda ochrany proti pravým neštovicím pochází z 10. století z Číny, kde bylo používáno vdechování usušených neštovičných strupů, obsahujících především neaktivní viriony. Tato metoda se nazývá variolizace a v kontrastu s pozdějším očkováním proti pravým neštovicím obsahovala původce pravých neštovic. V Anglii v roce 1721 zavedla první variolizaci proti neštovicím lady Mary Wortley Montagu. Použila přitom metodu již dříve užívanou v Turecku. Očkování spočívalo v záměrném nakažení pacienta sušeným hnisem z puchýřů pravých neštovic, v němž je původce oslabený. Neštovice jsou však velice virulentní a tak i následný lehčí průběh nemoci mohl vést ke znetvoření nebo dokonce smrti pacienta, který byl navíc po celou dobu infekční a mohl šířit nemoc dál.  Dalším historickým krokem byl objev britského vesnického lékaře Edwarda Jennera z Berkeley v hrabství Gloucestershire. Povšiml si, že lidé, kteří přicházeli často do styku s dobytkem a nakazili se kravskými neštovicemi, téměř nikdy neonemocněli neštovicemi pravými. 14. května 1796 se rozhodl učinit pokus a záměrně naočkoval osmiletému Jamesi Phippsovi hnis z vřídku způsobeného kravskými neštovicemi. Chlapec onemocněl kravskými neštovicemi, ale za šest týdnů se uzdravil. Jenner ho poté infikoval dávkou pravých neštovic; podle předpokladu u chlapce nemoc nepropukla. Tento pokus je považován za první skutečnou vakcinaci.  Jenner poté použil tuto metodu ještě mnohokrát a v roce 1798 o svých výsledcích publikoval článek, ve kterém nazval svoji metodu vakcinací (z latinského slova \"vacca\", česky kráva) a rovněž zavedl pro původce nákazy termín virus. V následujících dvou letech vydal ještě 2 články.", "section_level": 1}, {"title": "Akce WHO k celosvětovému vymýcení neštovic.", "content": "Počátkem 60. let 20. století připravila Světová zdravotnická organizace (WHO) největší zdravotnickou akci všech dob – pokus o totální vymýcení (eradikaci) pravých neštovic. Účinnou a originální koncepci této akce vypracoval český epidemiolog Karel Raška (v letech 1963 až 1970 ředitel oddělení přenosných nemocí WHO v Ženevě): místo nákladného plošného očkování navrhl soustředit se na jednotlivá ohniska nákazy a tam zasáhnout s maximální důsledností. Do akce se zapojilo dalších dvacet českých odborníků, riskujících přitom nejen zdraví, ale mnohdy i život v politicky nestabilních oblastech.  Neštovice vymizely nejdříve v Latinské Americe (1971), po značných potížích pak v Indii (1975). Nakonec zůstala Afrika a v ní pak Etiopie a Somálsko, které ovšem spolu v letech 1977–1978 vedly válku, jíž padlo za oběť i několik dobrovolníků WHO.  17. dubna 1978 dostává ředitel celé eradikační akce památný telegram: „Pátrání skončeno. Žádné další případy nejsou zjištěny. Ali Maow Maalin, kuchař nemocnice v somálském městě Merca, je posledním známým případem neštovic na světě.“ Později téhož roku se však nakazila a nemoci podlehla ještě Janet Parkerová, vědecká fotografka na \"University of Birmingham Medical School\" (viz výše).", "section_level": 2}], "src_summary": "Pravé neštovice, také černé neštovice, lat. Variola nebo Variola vera je prudce nakažlivá akutní choroba, způsobená virem z čeledi Poxviridae. Představuje jedno z nejnebezpečnějších onemocnění: jen během 20. století neštovice zahubily 300–500 miliónů lidí a ještě v roce 1967 onemocnělo 15 miliónů lidí a 2 milióny jich zemřely. Díky předchozímu soustředěnému programu očkování byly pravé neštovice 8. května 1980 prohlášeny Světovou zdravotnickou organizací za zcela vymýcené.", "tgt_summary": "天花是一种由天花病毒引起之人类传染病。患者一般在染病后的12天内,出现包括发烧、肌肉疼痛、头痛等近似普通感冒的症状。几天后,其口咽部分的粘膜会长出红点,身体多处地方亦会长出皮疹(以脸部居多)。天花病毒共有两类:主天花病毒及次天花病毒。根据患者的病情发展,由前者引发之天花又被划分为四种形式:典型、恶性、出血型、缓和型。其中,多数未曾接种疫苗者均会出现典型天花的症状。次天花病毒引起之病变程度比上述四种的都要温和,但却非常罕见。 天花主要透过空气传播。患者的呼吸道与皮肤疱疹分泌物均载有病毒,故避免与其近距离接触可减低患病的风险。多种痘病毒疾病的病症均与天花的如出一辙。专家需利用绒毛尿囊膜进行病毒培植以确定天花病毒的存在,聚合酶链式反应及限制性片段长度多态性测试可提供更多病毒的细节。接种天花疫苗为预防此病的最佳方法。目前并没有认可的抗天花药物。一旦出现确诊病例,医护人员会为病人注射疫苗提升免疫保护,有时亦会配以舒缓性疗法加大疗效。天花病毒不会造成慢性或复发性感染,但会导致各类并发症或后遗症(如失明)。不同类型的天花所引发的病死率有所参差;最为常见的典型天花约夺取了三成病患者的性命。 古埃及或为天花的起源地。已死去逾三千年的法老拉美西斯五世可能是史上首名天花病人,专家在其木乃伊身上找到了明显的脓疱痕迹。早期的印度及中国文献亦有记载这种疾病。在随后的漫长岁月里,天花于世界多个地方展开大流行,并夺取了无数人类的性命(尤其是儿童)。历史上,有不少国家的君王及著名人物均染上过天花。19至20世纪期间,多番的防疫行动减低了此病对群众的威胁。最终,世界卫生组织于1980年正式宣布扑灭天花,使之成为首个于世上绝迹的人类传染病。", "id": 1279731}
{"src_title": "Augsburg", "tgt_title": "奥格斯堡", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Antika.", "content": "Jako rok založení se uvádí rok 15 př. n. l., kdy zde byl postaven legionářský tábor, který později sloužil i jako zásobovací tábor. Vedle tábora se v průběhu 1. století začalo budovat civilní město \"Augusta Vindelicorum\", kterému císař Hadrián udělil v roce 121 římské městské právo. Od roku 95 bylo město hlavním správním centrem provincie Raetie, která zasahovala až do horní Itálie.  Roku 260 vpadly do Itálie a Raetie germánské kmeny Juthungů a zajaly tisíce Italiků. Při návratu byly poraženy v bitvě, která trvala dva dny, římským místodržitelem. Toto vítězství dokládá vítězný oltář (\"Augsburger Siegesaltar\"), nalezený v roce 1992. V roce 271 následovaly další vpády germánských kmenů a obléhání města.  Po rozdělení provincie Raetie roku 294 se Augsburg stává hlavním správním centrem provincie \"Raetia secunda\" do které po zániku římské říše kolem roku 450 a během 5. století vpadli Alamani. Již v období pozdní antiky byl Augsburg sídlem biskupa.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk a raný novověk.", "content": "Větší význam získalo město ve středověku až po bitvě na Lechu, kde císař Ota I. Veliký jižně od města porazil na západ směřující Maďary. 21. června 1156 opětovně udělil císař Fridrich I. Barbarossa městská práva, která byla o sto let později 1251 rozšířena. Město smělo používat vlastní pečeť a vybírat daně od obyvatel. 9. března 1276 udělil král Rudolf I. Habsburský městu privilegium na ustanovování zákonů. Roku 1276 bylo městské právo shrnuto v městském sborníku. Roku 1368 došlo k povstání městských řemeslníků, které vedlo k zavedení cechovní ústavy. To mělo za následek vzestup moci cechů, které se do roku 1547 účastnily na řízení města.  V 15. a 16. století byl Augsburg jedním z nejvýznamnější finančních center v Evropě s rodinami Fuggerů a Welserů, roku 1540 byla založena burza. Radnice a jiné stavby z té doby svědčí o mimořádném bohatství města. V 16. století bylo město jedním z center reformace. Roku 1530 zde přívrženci Martina Luthera poprvé předložili své tzv. Augsburské vyznání. Roku 1555 zde byl podepsán augsburský mír který ukončil rozpory mezi katolíky a protestanty.", "section_level": 2}, {"title": "19. století.", "content": "Po zániku Římské říše roku 1806 sice Augsburg ztratil politickou nezávislost, zato se stal střediskem textilního a strojírenského průmyslu. Mezi nejvýznamnější patřila automobilka MAN, kde Rudolf Diesel roku 1892 vynalezl Dieselův motor, nebo letecká továrna Messerschmitt.", "section_level": 2}], "src_summary": "Augsburg (česky \"Augšpurk\" i \"Aušpurk\") je historické a univerzitní město v Německu na jihozápadě spolkového státu Bavorsko. Je hlavním městem a sídlem vlády Švábska. Má asi 300 000 obyvatel a je tak po Mnichově a Norimberku třetí nejlidnatější sídlo Bavorska. Jeho jméno je odvozeno od římského sídla \"Augusta Vindelicorum\", založeného roku 15 př. n. l. římským císařem Augustem. Město je významné průmyslové i finanční centrum, je sídlem univerzity a dalších vysokých škol a katolické diecéze Augsburg. Nachází se na soutoku řek Lech a Wertach.", "tgt_summary": "奥格斯堡(,又译奥古斯堡)是一座位于德国南部、巴伐利亚西南的城市。在神圣罗马帝国时代奥格斯堡就被划定是一帝国自由城市,直属于皇帝。今日的奥格斯堡除了是施瓦本行政区的地区政府所在地之外,也是奥格斯堡县的县府。", "id": 1178527}
{"src_title": "Karel Habsbursko-Lotrinský", "tgt_title": "卡爾·馮·哈布斯堡", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se jako prvorozený syn bývalého rakouského, českého a uherského korunního prince Oty a Reginy Sasko-Meiningenské a jako vnuk posledního rakouského císaře, uherského a českého krále Karla I. Byl pokřtěn celým jménem jako \"Karl Thomas Robert Maria Franziskus Georg Bahnam Habsburg-Lothringen, arcivévoda rakouský \" a v roce 2011 jej papež Benedikt XVI. ve veřejných prohlášeních opakovaně oslovil jako (Jeho císařskou Výsost) arcivévodu Karla Rakouského. Rovněž vídeňským arcibiskupem kardinálem Christophem Schönbornem a papežským nunciem v zemi je též zmiňován jako arcivévoda, stejně tak ze strany monarchistů je považován za následníka trůnu označován jako \"Karl II. Rakouský\", \"Károly V. Maďarský (Uherský)\" nebo \"Karel IV. Český\".  Od 1. ledna 2007 je Karel Habsbursko-Lotrinský hlavou habsbursko-lotrinského rodu. V letech 1996–1999 byl poslancem Evropského parlamentu za Rakouskou lidovou stranu.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce a tituly.", "content": "Karel Habsburský je od roku 1961 členem Řádu zlatého rouna, jehož je též od 30. listopadu 2000 (den sv. Ondřeje) velmistrem. Je nositelem velkokříže suverénního Řádu maltézských rytířů, členem rytířského Řádu sv. Šebestiána v Evropě a čestným členem Řádu německých rytířů. Dále je velmistrem Řádu sv. Jiří - evropského řádu Domu Habsbursko-Lotrinského.  Ve své vlasti nemá uznaný žádný platný šlechtický či panovnický titul, neboť ty byly v Rakousku zrušeny tzv. Habsburským zákonem, a tak zde smí užívat pouze své občanské jméno Karl Habsburg nebo Karl Habsburg-Lothringen.  Od roku 1986 je předsedou Panevropského hnutí Rakouska. Kromě toho je zakladatelem a předsedou „Panevropského spolku Alpen-Adria“. Je také nejvyšším představitelem Akademického zemského spolku rakouských katolíků (K.Ö.L.). Kromě toho je čestným předsedou (od roku 1998) a držitelem čestného odznaku Evropského společenství vojenského parašutismu, reg. sdružení \"Assiette d'Honneur en Etain, des Brevet de Parachutisme Militaire Européen Honoraire\" (AEPM), od roku 2002 držitelem \"La Grande Medaille d'Or avec Ruban Merite Philanthropique\" a od roku 2003 nositelem \"La Croix de Commandeur\" Evropského společenství vojenského parašutismu. Předsedá Mezinárodnímu výboru Modré štíty, což je jakýsi kulturní ekvivalent červeného kříže pro záchranu památek a kulturního dědictví. Od roku 2002 je generálním ředitelem Organizace nezastoupených států a národů (UNPO).  Vedle své činnosti coby blízký spolupracovník salcburského zemského hejtmana Haslauera, byl v letech 1996 až 1999, po velice úspěšné předvolební kampani, poslancem Evropského parlamentu za Rakouskou lidovou stranu (ÖVP), kde se zasadil zejména za práva menšin. Karel vzbudil též pozornost svým neobvykle konzervativním prohlášením, např. svým přirovnáním abortivního prostředku Mifegyne k trestu smrti. Jeho politická kariéra skončila v souvislosti s tzv. „dárcovským skandálem World Vision“. Jednalo se o převod darovaných prostředků od World Vision na Panevropského hnutí, tehdejším generálním tajemníkem rakouské pobočky Panevropské unie, Wolfgangem Kronesem. Ten byl následně odsouzen. Karel Habsburský byl v této souvislosti některými novináři nařčen z nedostatečného dohledu nad svým generálním tajemníkem.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Od roku 1981 žil v Salcburku a v 90. letech se přestěhoval do městečka Anifu poblíž Salcburku, do domu \"Casa Austria\" (dříve \"Villa Swoboda\").  Dne 31. ledna 1993 se v Mariazellu oženil s Francescou Thyssen-Bornemisza (* 7. června 1958 Lausanne), dcerou Hanse Heinricha Thyssen-Bornemisza de Kászon, mají tři děti:  Jeho syn Ferdinand je úspěšným automobilovým závodníkem za Rakousko.  V roce 2013 byl Karel se svými dcerami hostem pravidelné akce s názvem \"Audience u císaře Karla I.\" pořádané každoročně na zámku v Brandýse nad Labem.  Podle rozsudku Zemského správního soudu ve Vídni z roku 2019 měl Karel Habsbursko-Lotrinský porušit tzv. Šlechtický zákon v Rakousku, když své internetové stránky pojmenoval \"karlvonhabsburg.at\". Od trestu však muselo být upuštěno, neboť vyměřená pokuta 20 000 rakouských korun je irelevantní. Je tudíž z právního hlediska nejasné, zda má být použit přepočtový kurz rakouských korun, aby mohla být uložena pokuta.  10. března 2020 zveřejnil český server seznamzpravy.cz informaci, že se Karel Habsbursko-Lotrinský nakazil novým typem koronaviru COVID-19, zřejmě na kongresu ve Švýcarsku. 26. března t.r. Habsburg na svých internterových stránkách zveřejnil zprávu o zrušení povinné karantény na základě lékařské zprávy po negativním testu na přítomnost koronaviru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Habsbursko-Lotrinský, nebo též Karel Habsburský (německá podoba jeho jména je \"Karl (Von) Habsburg-Lothringen\", panovnickým jménem \"arcivévoda Karel Rakouský\") (* 11. ledna 1961, Starnberg, Bavorsko, Německo), je příslušník bývalé vládnoucí habsbursko-lotrinské dynastie, někdejší rakouský politik za Lidovou stranu Rakouska (\"Österreichische Volkspartei / ÖVP\") a od roku 1984 též agronom a lesník.", "tgt_summary": "卡尔·冯·哈布斯堡(Karl von Habsburg,1961年-1月11日),全名是卡尔·托马斯·罗伯特·玛丽亚·弗兰齐斯库斯·格奥尔格·巴曼·冯·哈布斯堡-洛林(),是哈布斯堡家族的族长和奥地利系金羊毛骑士团团长。奥匈帝国末代皇帝卡尔一世与四世的孙子。父亲是奥匈帝国最后一位皇储奥托·冯·哈布斯堡。", "id": 1105427}
{"src_title": "Babia hora", "tgt_title": "巴比亞山", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Babia hora se zvedá při severním okraji slovenské části Oravy na slovensko-polském pomezí v hřebeni Oravských Beskyd. Masív Babí hory má tvar písmena „V“ a v němž se nacházejí i vrcholy Malá Babia hora (Cyl) (1517 m n. m.), Sokolica (1367 m n. m.), Gówniak (1619 m n. m.) a Kępa (1521 m n. m.). Prochází zde hranice mezi povodím Baltského moře (Visla) a Černého moře (Dunaj).", "section_level": 1}, {"title": "Přístup.", "content": "Nejkratší cestu ukazuje od chaty Slaná voda nad obcí Oravská Polhora žlutá turistická značka přes Hviezdoslavovu horáreň. Vzdálenost necelých 9 km, ale převýšení více než 1000 m. Přibližně o 1,5 km je delší výstup od Slané vody po červené trase, který vede oklikou přes Malou Babiu horu. Trasa má celkově mírnější stoupání a větší úsek vede porostem, takže ve slunečných dnech je pocestný více ve stínu. Možný je i přístup po modré nebo červené stezce z polské strany, ale ty jsou ještě o trochu náročnější než žlutá stezka.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Původ názvu Babí hory není zcela jasný, obvykle se odvozuje od slova baba, které však může mít více významů - například žena, ale také čarodějnice... Česky je obvykle nazývána Babí hora. Poláci ji nazývají Babia Góra či Diablak, to však není zcela přesné, protože Diablak je nejvyšší z vrcholků Babí hory.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Babí hora je do výšky 1400 až 1450 metrů pokrytá hustými jehličnatými lesy. Ty jsou vystřídány pásmem kosodřeviny a jalovců, jen v nejvyšších polohách se objevuje holní pásmo s alpínskými loukami. O výjimečnosti zdejší krajiny a místní flóry a fauny svědčí skutečnost, že Babí hora i blízké okolí na slovenské straně hory byly zahrnuty do Chráněné krajinné oblasti Horní Orava (587 km2). Polská strana Babí hory je součástí Národního parku Babia Góra (Babiogorski park narodowy) s rozlohou pouhých 17 km2.", "section_level": 1}], "src_summary": "Babia hora (polsky \"Babia Góra\") představuje s výškou 1725 m n. m. nejvyšší vrchol Beskyd i celých Vnějších Západních Karpat. Nachází se na hranici mezi Polskem a Slovenskem v oblasti Oravských a Žywieckých Beskyd. S prominencí 1075 m jde o druhou nejprominentnější horu Polska (po Sněžce) a třetí nejprominentnější horu Slovenska (po Gerlachu a Ďumbieru).", "tgt_summary": "巴比亚山(,)是位于波兰南部和斯洛伐克交界处的一座山峰,也是喀尔巴阡山脉这一部分的最高峰,海拔高度。这一山峰首次出现在地图是在1558年。巴比亚山也是一个著名的观光景点,攀爬难度较低,但有一条名为学术之路(Perć Akademików)的攀爬难度较高。", "id": 1890996}
{"src_title": "Boeing B-17 Flying Fortress", "tgt_title": "B-17轟炸機", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "8. srpna 1934 US Army Air Corps (USAAC) vyhlásilo soutěž na výrobu nového těžkého bombardéru, který by nahradil zastarávající typ Martin B-10. Mezi rozhodující požadavky na letoun patřil zejména dostup s plnou zátěží bomb do výše 10 000 stop (3 km) a výdrž alespoň 4 hodiny letu rychlostí 200 mil/h (320 km/h) opět s plnou zátěží bombami. Letectvo také chtělo, ale nežádalo to přímo v podkladech, dolet asi 2 000 mil (3 200 km) a maximální rychlost 250 mil/h (400 km/h). Americké letectvo se v té době pokoušelo podobnými stroji posílit své základny na Havajských ostrovech, v Panamě a na Aljašce. Definitivní rozhodnutí o výběru mělo padnout na Wright Field v Daytonu ve státě Ohio. Do soutěže se kromě Boeingu přihlásily firmy Douglas a Martin se svými stroji Douglas DB-1 a Martin Model 146.  Prototyp Boeingu B-17 byl označen jako \"Model 299\" (později přeznačen na \"XB-17\") a firma ho postavila na vlastní náklady. Na jeho vytvoření se podílel konstrukční tým vedený E. Gifford Emerym a Edwardem Curtisem Wellsem. Nový typ v sobě zkombinoval vlastnosti experimentálního bombardovacího stroje Boeing XB-15 a dopravního Boeing 247. B-17 mohl nést 2 200 kg umístěných v pumovnici za kabinou. Jeho obranu tvořilo původně 5 kulometů Browning ráže 0.30\" (7,62 mm). Stroj poháněly hvězdicové motory Pratt & Whitney R-1690-E Hornet, každý o výkonu 750 k (600 kW) s optimálním výkonem v 7 000 stopách (2 100 m). První let prototypu se uskutečnil 28. července 1935 v Seattlu. 20. srpna prototyp přeletěl ze svého domovského letiště v Seattlu na Wright Field za 9 hodin a 3 minuty s průměrnou rychlostí 378 km/h, což bylo podstatně rychleji než u jeho konkurentů. Armáda byla výkonem nového stroje natolik nadšená, že objednala 65 strojů ještě před ukončením soutěže. Jejich názor se však rychle změnil po havárii stroje 30. října, při níž zahynuli dva zkušební piloti. Letectvo následně svou předešlou objednávku zrušilo a požádalo o výrobu 133 strojů Douglas B-18 Bolo.  17. ledna 1936 však letectvo přece jen požádalo o zkušební sérii 13 strojů \"Y1B-17\", na kterých byly kromě mnoha podstatných změn v konstrukci instalovány i výkonnější motory Wright R-1820-39 Cyclone. Těchto 13 strojů bylo postupně zavedeno do zkušebního provozu. 12 z nich v Langley Field ve Virginii a jeden na Wright Field.  14. vyrobený YB-17 (s výrobním číslem 37-369), původně postavený pro pozemní testy pevnosti draku, byl později upraven a byly do něj instalovány turbokompresory. První let tohoto upraveného stroje se uskutečnil kvůli problémům s jejich instalací až 29. dubna 1938. Modifikace na tomto prototypu stály firmu Boeing 100 000 dolarů a pokračovaly až do roku 1939, kdy byly s konečnou platností ukončeny. Upravený stroj měl větší dostup a dolet. Stroj byl předán armádě 31. ledna 1939 a byl označen jako \"B-17A\". Byla to první operačně nasazená varianta stroje B-17.  V červnu 1939 poprvé vzlétl první \"B-17B\", vybavený již zaměřovačem pum společnosti Norden s gyroskopickým stabilizačním systémem. Do března 1940 bylo vyrobeno celkem 39 „béček“.  Dalších 38 letounů bylo zkonstruováno ve variantě \"B-17C\", které měly navíc střelecké stanoviště v protáhlém výstupku pod trupem a samosvorné palivové nádrže. Pohon zajišťovala čtveřice motorů Wright GR-1820-65 Cyclone o výkonu po 883 kW.  Další, pouze mírně upravená, byla varianta \"B-17D\". Ze 60 strojů vzniklo 18 přestavbou z B-17C.  5. září 1941 byla zalétána varianta \"B-17E\", poháněná čtveřicí motorů Wright R-1820-65 Cyclone o výkonu po 882 kW s turbokompresory. Záď stroje byla vybavena novým střelištěm s dvojkulometem Browning ráže 12,7 mm, ocasní plochy byly zvětšeny a bylo rovněž zdokonaleno pancéřování prostorů osádky. Další dvojkulomet byl umístěn v elektricky ovládané hřbetní střelecké věži Sperry za pilotní kabinou, další střelecká věž byla pod trupem za křídlem, zaměřovaná periskopem. Další obranná výzbroj byla umístěna v bočních střelištích v trupu mezi křídly a vodorovnou ocasní plochou s jedním kulometem na každé straně. Radista měl ve své kabině pod hřbetním prosazením jeden pohyblivý kulomet 7,62 mm a stejné dvě zbraně byly v přídi trupu v kloubových závěsech. Celková produkce dosáhla počtu 512 kusů, z nichž prvních 112 mělo pod trupem kulometnou věž s periskopickým zaměřováním, u dalších byla zavedena nová elektricky ovládaná věž Sperry.  První bojové operace B-17E vedly k řadě úprav, jejichž účelem bylo zlepšení aktivní i pasivní obrany. Příď letounu obdržela nové zasklení z jednoho kusu plexiskla a byla vyzbrojena dvěma kulomety 12,7 mm po jednom v každém boku. Později k nim přibyl třetí nad pumovým zaměřovačem Norden. Kulomet radisty byl nahrazen zbraní ráže 12,7 mm a pancéřová ochrana se rozšířila na 27 dílů. Tyto změny byly aplikovány u nové varianty \"B-17F\", jejíž první prototyp \"XB-17F\" byl zalétán 30. května 1941. Montáž strojů byla realizována v továrnách Boeing v Seattlu (B-17F-BO, 2305 kusů), Douglas Aircraft v Long Beach (B-17F-DL, 605 kusů) a Lockheed-Vega v Burbanku (B-17F-VE, 500 strojů). 19 kusů B-17E, které převzalo RAF v rámci zákona o půjčce a pronájmu, bylo dodáno jako \"Fortress Mk.II\", zatímco 45 kusů B-17F dostalo označení \"Fortress Mk.IIA\"  Z verze B-17F vzniklo konstrukční úpravou 25 kusů \"BQ-7\" na bezpilotní bombardovací prostředky. V roce 1944 byly několikrát nasazeny ze základen v Británii při náletu na zvlášť tvrdě bráněné cíle, jako byly ponorkové základny.  Jako prostředek pro lepší obranu bombardovacích svazů B-17 bylo zkonstruováno 20 kusů eskortních letounů \"YB-40\", postavených podle prototypu \"XB-40\" společností Douglas v Tulse. Společně se čtveřicí cvičných \"TB-40\" se od B-17F odlišovaly další střeleckou věží na hřbetě trupu nad prostorem radisty. Celkem nesly 14 zbraní ráže 12,7 mm, pro které bylo určeno až 17 265 nábojů. Pumová výzbroj nebyla nesena.  Od května 1943 byl zkoušen prototyp \"XB-38\" se čtyřmi řadovými motory Allison V-1710-89 o výkonu po 1055 kW. Vývoj byl ukončen po havárii stroje v červnu.  U verze \"B-17G\" z července 1943 byla zavedena příďová střelecká věž a okna bočních střelišť za křídlem byla navzájem přesazena, aby si střelci přestali překážet. Ocasní střeliště bylo zkráceno a vybaveno reflexním zaměřovačem. Vzniklo celkem 4025 letounů -BO, 2250 -VE a 2395 -DL. 85 odebraných B-17G Velkou Británií bylo v RAF označeno \"Fortress Mk.III\".  Různě upravené B-17E a B-17G, označené \"XC-108\" až \"XC-108B\", byly určeny pro dopravu osob nebo nákladů. Jeden z nich používal jako osobní stroj Douglas MacArthur. \"F-9\" až \"F-9C\" byly fotografické průzkumné letouny vybavené sadou kamer. Dalších 48 překonstruovaných strojů B-17F a B-17G bylo pod označením \"PB-1\" určeno pro námořní průzkum. Z 12 strojů B-17G vznikla úpravou v roce 1945 varianta \"B-17H\" pro námořní záchrannou službu s podvěšeným člunem.  Výroba Flying Fortressů v mateřském závodu Boeing byla ukončena 13. dubna 1945, poslední vyrobený letoun B-17 opustil linky Lockheed-Vega 29. července 1945.  \"DB-17P\" byly stroje upravené po válce pro dálkově řízené terčové letouny bez osádky \"QB-17L\" a \"QB-17N\" ze strojů verze G. Označení \"PB-1G\" pak neslo 17 kusů určených pro pobřežní hlídkovou službu, z nichž poslední provedl operační let 14. října 1959. 31 letounů \"PB-1W\" bylo vybaveno velkým radiolokátorem pro vyhledávání ponorek.  Další poválečnou variantou B-17 byly stroje označené \"Boeing Model 299-Z\", které sloužily pro zkoušky turbovrtulových motorů instalovaných v přídi a \"Boeing Model 299-AB\" byl luxusní civilní dopravní letoun používaný dopravcem TWA.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové nasazení.", "content": "Od jara 1941 začaly dodávky B-17C pro RAF, v britském letectvu označovány \"Fortress Mk.I\" a byla jimi postupně vyzbrojena 90. squadrona v Raynhamu. První operační nasazení proběhlo 8. července 1941, kdy z letiště Polebrook odstartovaly tři stroje napadnout za denního světla Wilhelmshaven. Od podzimu 1941 operovala v Egyptě také 220. squadrona se čtyřmi Fortressy Mk.I.  Po vstupu USA do války byly B-17 nasazené primárně pro denní nálety nad okupovanou Evropu, jejich hlavním cílem se staly německé průmyslové oblasti a města. Tyto nálety měla zajišťovat americká 8. letecká armáda v Spojeném království a 15. letecká armáda v Itálii. Jejich činnost se doplňovala s akcemi britského Bomber Command, které operovalo svými těžkými bombardéry zejména v noci. Stroje B-17 se zúčastnily operace Pointblank, která měla zajistit leteckou nadvládu Spojenců na nebi západní Evropy, a připravit půdu pro operaci Overlord.  B-17E však byly nasazeny od prosince 1941 v menší míře i v Pacifiku u 7. a 19. bombardovací skupiny. Ve Velké Británii byly B-17E poprvé dislokovány 1. července 1942 u 8. letecké armády USAAF. První nálet provedlo 12 strojů za dne na Rouen, následně pak pokračovaly v omezené denní bombardovací ofenzivě až do podzimu 1942, kdy byly staženy do Afriky v souvislosti se spojeneckým vyloděním v této oblasti.  B-17F se na počátku roku 1943 účastnily akcí v severní Africe, kde se později staly výzbrojí nově vzniklé 15. letecké armády. Zařazeny byly také u 8. letecké armády na základnách ve Velké Británii, odkud provedly první americký nálet na německé území 27. ledna 1943 na Wilhelmshaven.  B-17G převzala první jednotka v listopadu 1943 a od tohoto data se postupně stávaly hlavní výzbrojí bombardovacích skupin 8. a 15. armády. Poslední skupina B-17G byla v Británii uvedena do služby v dubnu 1944.  Tato letadla přistála v roce 1944, během SNP i na slovenském letišti Tri Duby s americkou vojenskou misí a nákladem zbraní. O těchto událostech a historii mluví také dokumentární film \"Muži z B-17\" z roku 1991.  Podle předválečné koncepce amerického letectva byl B-17 strategickou zbraní; se svým velkým dostupem a doletem, schopný způsobit velké škody hluboko v nepřátelském týlu a navíc vysokou mírou pasivní ochrany. Mezi největší kvality stroje, které si pochvalovali zejména jejich posádky, patřila jeho výdrž a konstrukční pevnost, která umožňovala snést velké bojové poškození, nouzové přistání \"na břiše\", či schopnost letu pouze s jedním funkčním motorem. To způsobilo, že přesto, že byl stroj srovnatelný s bombardérem B-24 Liberator, letci 8. letecké armády obecně více oblíbili B-17.", "section_level": 1}, {"title": "Luftwaffe.", "content": "V rámci bojového nasazení nad Evropou se stávalo, že stroje musely nouzově přistát kvůli poškození. Němci ukořistěné B-17 prozkoumali, zmapovali jejich silné a slabé stránky a získané informace použili ke školení stíhacích pilotů. Jednalo se přibližně o 40 letounů, ze kterých bylo asi 12 opraveno a zařazeno do služeb letectva pod názvem Dornier Do 200. Tyto stroje byly předány zvláštní skupině Kampfgeschwader 200 pro provádění speciálních operací (např. dalekonosný průzkum v Severní Africe a na Středním východě). Jeden z těchto Boeingů byl internován ve Španělsku, když 27. června 1944 přistál na letišti ve Valencii a zůstal zde až do konce války. Většina B-17 nebyla nějak maskována a používaly nátěr a symboly německé Luftwaffe včetně hákových křížů.", "section_level": 2}, {"title": "Japonskem zajaté stroje.", "content": "Japoncům se podařilo na Filipínách a v Nizozemské východní Indii zachytit tři poškozené B-17 (jeden \"B-17D\" a dva \"B-17E\") a letecky přepravit do Japonska na rozsáhlé technické zhodnocení. Japonské letectvo použilo \"B-17D\" a \"B-17E\" k vývoji účinné proti-taktiky, stejně jako Němci. Stroje dostaly označení Tachikawa 105, podstoupily řadu dalších měření a testů a objevily se v několika propagandistických filmech. Po válce byly pravděpodobně sešrotovány.", "section_level": 2}, {"title": "Sověty zajaté stroje.", "content": "Američané výslovně odmítli Sovětům poskytovat bombardéry B-17 v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu. Nicméně 73 letadel, která byla během náletů na Poltavu poškozena nebo musela nouzově přistát v SSSR a následně byla zabavena. Sověti uvedli 23 strojů do původního stavu a zařadili je k 890. bombardovacímu pluku, jenž byl součástí 45. gomělské divize dálkového letectva, ale válka skončila dříve, než mohly být nasazeny v boji.", "section_level": 2}, {"title": "Izrael.", "content": "Po vyhlášení nezávislosti stát Izrael v USA zakoupil od soukromých vlastníků čtyři demilitarizované exempláře B-17G, oficiálně jako transportní letouny, ale vzhledem ke zbraňovému embargu byl přes to jeden z nich během předávacího letu zadržen na Azorách. Zbývající tři stroje podstoupily na žateckém letišti v tehdejším Československu improvizované úpravy do bojeschopného stavu a 15. července 1948 odtud přelétly do Izraele, kde byly v řadách 69. peruti nasazeny v probíhajícím konfliktu, včetně odvetných náletů na Káhiru. První bombardování egyptského území provedly již během přeletu z letiště Žatec na základnu Ekron. Později byly užívány jako námořní hlídkové letouny a nejméně jeden z nich byl vybaven protilodním radarem. Dva zbývající letouny se omezených bojových akcí účastnily ještě v době sinajské války a definitivně vyřazeny byly až v roce 1958.", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní technické údaje.", "content": "B-17 je čtyřmotorový samonosný dolnoplošník s 10člennou posádkou. Kovová kostra křídel a ocasních ploch je potažena duralem, krycí plechy jsou také duralové. Hvězdicové motory pohánějí 3listé nastavitelné vrtule. Podvozek je zatahovací, hlavní podvozkové nohy se zatahovaly do vnitřních motorových gondol, zadní kolo do trupu.", "section_level": 1}], "src_summary": "B-17 byl primárně nasazen americký armádním letectvem během denních strategických bombardovacích mísí za druhé světové války proti německým průmyslovým a vojenským cílům. Osmá letecká armáda operovala z mnoha letišť ve střední, východní a jižní Anglii, zatímco patnáctá armáda působila v Itálii a doplnila v nočních misích během kombinované bombardovací ofenzivy, aby pomohla zajistit leteckou převahu nad městy, továrnami a bojišti západní Evropy při přípravách invaze do Francie v roce 1944. B-17 se na počátku druhé světové války v menší míře zúčastnily i války v Tichomoří, kde podnikaly nálety na japonské lodě a letiště.", "tgt_summary": "B-17空中堡垒轰炸机(B-17 flying fortress)是美国波音在1930年代为美国陆军航空军所发展的的四引擎重型轰炸机。当时参与竞争此200架新型轰炸机合约的还有道格拉斯和格伦·L·马丁两家公司。在三家竞争者之中,波音设计的机型不但性能突出且更加的符合美国陆军航空军之期望。然而,由于B-17的原型机在一次试飞时坠毁,波音最终并没有得到该笔合约。不过由于陆军航空军对波音的B-17设计印象深刻,因此仍旧订购了13架B-17型轰炸机作为后续评估使用,也自此揭开B-17轰炸机辉煌的战争岁月。自1938年第一架B-17出厂,B-17轰炸机在二战前后历经多次改良,以适应快速变化的空中战场与局势。", "id": 1184502}
{"src_title": "Al Pacino", "tgt_title": "艾尔·帕西诺", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodil se v Harlemu, v New Yorku. Když mu byly dva roky, jeho rodiče se rozvedli. Přestěhoval se s matkou do Bronxu, kde žili jeho prarodiče, kteří do Ameriky přišli z Corleone na Sicílii. Nejprve navštěvoval High School of the Performing Arts, poté začal studovat herectví v newyorské herecké škole Actors' Studio Lee Strasberga. V letech 1982–1984 v Actors Studiu působil jako jeden z uměleckých ředitelů.  Jeho celoživotní láskou je divadlo, je velkým fanouškem všech her od Williama Shakespeara.  Al Pacino se nikdy neoženil. V roce 1989 se jeho přítelkyni, J. Tarrantové, narodila dcera Julia Marie. V lednu 2001 jeho dlouholetá přítelkyně Beverly D'Angelová porodila dvojčata Antona Jamese a Olivii Rose.  Za celoživotní dílo byl vyznamenán Zvláštním Zlatým lvem na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách 1994 a na Mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastianu 1996. V roce 2007 byl oceněn cenou AFI Lifetime Achievement Award za celoživotní filmové dílo.  V současné době žije v New Yorku.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "60. léta.", "content": "Svou divadelní kariéru zahájil v roce 1963, v roce 1968 získal cenu Obie za roli v divadelním představení \"Indiani chtějí Bronx\". V následujícím roce debutoval na Brodwayi ve hře \"Nosí tygr kravatu?\", za kterou byl oceněn cenami Tony a Theatre World Award. První menší filmovou roli ztvárnil v roce 1969 ve filmu \"Já, Natálie\" (Me, Natalie).", "section_level": 2}, {"title": "70. léta.", "content": "V roce 1971 režiséra Francise F. Copollu zaujala jeho role narkomana ve filmu \"Panika v Needle Parku\" (The Panic in Needle Park) a nabídl mu roli ve svém novém filmu \"Kmotr\" (The Godfather). Právě role Michaela Corleoneho v mafiánské sáze podle románu Maria Puza ho proslavila a otevřela mu dveře k další kariéře. Snímek i jeho pokračování je mnohými filmovými žebřičky řazen mezi nejlepší filmy všech dob. Za tuto roli byl také nominován na Oscara, Zlatý glóbus a ceny BAFTA.  V roce 1973 si zahrál po boku Gena Hackmana ve filmu \"Strašák\" (Scarecrow) a v kriminálním dramatu \"Serpico\", za který vyhrál Zlatý glóbus a byl opět nominován na Oscara. Následující rok si zopakoval svou roli Michaela Corleoneho v pokračování \"Kmotr II\" (\"The Godfather II.\"), za kterou byl oceněn cenou BAFTA a potřetí byl nominován na Oscara i Zlatý glóbus.  V 70. letech ještě stihl natočit krimi drama \"Psí odpoledne\" (\"Dog Day Afternoon\"), kde ztvárnil bankovního lupiče Sonnyho, za který byl opět nominován na Oscara i Zlatý Glóbus a získal cenu BAFTA, drama Sydneyho Pollacka \"Bobby Deerfield\", a justiční thriller \"... A spravedlivost pro všechny\" (\"... And Justice for All\"), kde ztělesnil postavu Arthura Kirklanda, který si musí vybrat mezi kariérou nebo vlastním svědomím. Za tento neproměnil už svou pátou nominaci na Oscara.", "section_level": 2}, {"title": "80. léta.", "content": "Na začátku 80. let Al Pacino natočil krimi thriller \"Na lovu\" (Cruising) a rodinné drama \"Autor!Autor!\" (Author!Author!). Výraznou a dodnes nezapomenutelnou roli mu přinesla spolupráce s Brianem de Palmou, s nímž natočil výborné krimi drama \"Zjizvená tvář\" (Scarface), kde Pacino ztvárnil postavu arogantního drogového krále Tonyho Montanu. Za tuto roli získal nominaci na Zlatý glóbus za nejlepší herecký výkon.  Po válečném filmu \"Revoluce\" (Revolution), který nebyl přijat s velkým nadšením, se Al Pacino na pár let stáhl do ústraní a věnoval se naplno své vášni, divadlu. Přijal role jak v inscenacích na Brodwayi, tak i na mimobroadwayských a londýnských scénách. Za své postavy v divadelních hrách Americký bizon a Julius Caesar sklidil velký úspěch.  K filmovým rolím se vrátil v roce 1989, kdy si zahrál detektiva Franka Kellera v krimi thrilleru \"Moře lásky\" (Sea of Love), za kterého získal nominaci na Zlatý glóbus za nejlepší herecký výkon v dramatu.", "section_level": 2}, {"title": "90. léta.", "content": "Na počátku 90. let se Al Pacino objevil ve filmu \"Dick Tracy\", za který získal nominaci na Oscara, a završil trilogii o mafiánské rodině ve snímku \"Kmotr III\" (The Godfather III). V roce 1991 si zahrál s Michelle Pfeifferovou v romantické komedii \"Frankie a Johnny\".  Osudovým rokem pro Al Pacina se stal rok 1992. Nejdříve se objevil po boku hereckých es jako Jack Lemmon, Ed Harris nebo Kevin Spacey v adaptaci úspěšné divadelní hry o vypsání soutěže jednou realitní kanceláří \"Konkurenti\" (Glengarry Glen Ross), a poté ve filmu \"Vůně ženy\" (Scent of a Woman), kde vytvořil postavu slepého podplukovníka, který si ke konci svého života znovu začíná uvědomovat krásu života. Nominace na Oscara i Zlatý glóbus za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli za film Konkurenti sice neproměnil, ale po šesti nominacích, které vyšly naprázdno, byl za tuto roli oceněn Oscarem i Zlatým glóbem za nejlepší herecký výkon v hlavní roli.  V průběhu 90. let se ale Al Pacinovi podařilo natočit více oceňovaných a kvalitních snímků. V roce 1993 to byl film \"Carlitova cesta\" (Carlito's Way), kde se opět sešel s Brianem de Palmou a exceloval v roli portorikánského zločince Carlita Briganteho. Další kritikou i diváky velmi pozitivně přijatý film bylo krimidrama z roku 1995, \"Nelítostný souboj\" (Heat), kde si opět zahrál s Robertem De Nirem. Roku 1997 natočil další výtečné filmy, kde potvrdil své nesporné herecké kvality, a to thriller \"Ďáblův advokát\" (The Devil's Advocate), kde stvořil samotného \"Satana\", a krimidrama \"Krycí jméno Donnie Brasco\" (Donnie Brasco), které vzniklo na základě skutečných událostí a vypráví příběh o newyorské mafii. O dva roky později byl do kin uveden snímek \"Vítězové a poražení\" (Any Given Sunday), kde ztělesnil roli trenéra Tonyho Damata, a thriller \"Insider: Muž, který viděl příliš mnoho\", který pojednává o nekalých praktikách v tabákovém průmyslu. Oba tyto filmy se můžou pyšnit nadprůměrným hodnocením ze strany diváků i kritiků.", "section_level": 2}, {"title": "Od roku 2000 po současnost.", "content": "V novém tisíciletí se Al Pacino blýskl ve filmu \"Insomnie\", kde si zahrál veterána losangelské policie, thrilleru o CIA \"Test\" (The Recruit), v adaptaci klasické divadelní hry Williama Shakespeara, \"Kupec benátský\" (The Merchant of Venice) a v dramatu \"Maximální limit\" (Two for the Money), kde ztvárnil postavu mocného šéfa obrovské národní korporace, která dává tipy na sportovní sázky.  V roce 2003 se Al Pacino objevil po boku hvězd Meryl Streepové a Emmy Thompsonové v pozoruhodné a strhující šestidílné televizní minisérii HBO \"Andělé v Americe\" (Angels in America), která byla oceněna pěti Zlatými glóby a jedenácti cenami Emmy. Seriál je natočen podle stejnojmenné hry oceněné Pulitzerovou cenou, pohrává si s realitou a řeší témata jako homosexualita, AIDS a rakovina.  V roce 2006 se připojil k filmovým hvězdám Georgi Clooneymu, Bradu Pittovi a Mattu Damonovi a zahrál si ve třetím pokračování filmu \"Dannyho parťáci\" (Ocean's Thirteen).  V roce 2007 jsme mohli Al Pacina vidět v německém krimi thrilleru \"88 minut\" (88 Minutes), kde si zahrál vysokoškolského profesora Dr. Jacka Gramma, který zároveň pracuje jako forenzní psychiatr FBI. V roce 2008 přišel do kin snímek \"Righteous Kill\", kde se potřetí sešel s Robertem De Nirem.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění a nominace.", "content": "Oscar  Zlatý glóbus  Emmy", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfredo James Pacino (* 25. dubna 1940 New York) je americký filmový herec, příležitostně se věnuje také režii. Al Pacino patří k nejvýznamnějším americkým hercům, ztvárňuje především typ antihrdiny. Do češtiny jej nejčastěji dabuje Jiří Prager.", "tgt_summary": "阿尔弗雷多·詹姆斯·帕西诺(英语:Alfredo James Pacino,1940年-4月25日),暱称艾尔·帕西诺(英语:Al Pacino)是一名美国演员、电影制作人和编剧家,帕西诺拥有超过50年的职业生涯,在此期间他获得了许多赞扬和荣誉,其中包括一项奥斯卡金像奖、两项东尼奖、两项黄金时段艾美奖、一项英国电影学院奖、四项金球奖、美国电影学会的AFI终身成就奖、金球奖西席·地密尔奖、国家艺术勋章奖受领者列表和肯尼迪中心荣誉奖。他也是少数赢得被称为「演艺三重冠」的奥斯卡奖、艾美奖和东尼奖的表演者之一。", "id": 230347}
{"src_title": "Columbus (modul ISS)", "tgt_title": "哥倫布號實驗艙", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vedení Evropské kosmické agentury (ESA) schválilo program Columbus v roce 1985. Od té doby byly vypracováno množství studií a návrhů. Původně zahrnoval program Columbus letovou konfiguraci: samostatná vědecká kosmická stanice obsluhovaná raketoplánem Hermes, který by stanici periodicky navštěvoval kvůli údržbě a vyzvedávání vědeckých výsledků, modul APM (') a polární platforma (' – pohybuje se po polární dráze).  Koncem roku 1989 vypracoval hlavní dodavatel MBB-ERNO návrh rozpočtu na projekt, cena však byla pro ESA příliš vysoká. Po dalších rozpočtových škrtech (a zrušení francouzského programu Hermes) zbyl z projektu jen modul APM, přejmenovaný na Columbus. Polární platforma byla řešena samostatně s francouzským satelitem Helios. ESA se rozhodla provozovat laboratoř Columbus jako součást Mezinárodní vesmírné stanice (ISS).  Na stavbě modulu se podílela italská firma Alcatel Alenia Space a německá společnost MBB-ERNO. Alenia vyrobila vlastní tělo modulu, mechanické systémy, systémy podpory života a tepelné systémy. Německý partner vyrobil všechny letecké systémy a software.  Konstrukce použitá u laboratoře vychází z víceúčelového transportního modulu MPLM, postaveného pro NASA společností Alcatel Alenia Space. V roce 2000 byl modul dopraven do Brém v Německu, kde se dokompletoval a kde proběhly testy systému.  Zpoždění výroby a startu zařízení proti původně plánovaným termínům bylo způsobeno problémy při vývoji, požadovanými změnami v designu (ESA) a problémy se starty raketoplánů. Největší úpravy prodělaly externí platformy EPF (\"\"). Modul měl také obsahovat zařízení pro přímé komunikační spojení se Zemí, které mělo zároveň sloužit jako záložní pro ISS, kvůli vysoké ceně však nebylo realizováno.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "ESA vybrala jako hlavního dodavatele laboratoře \"Columbus\" firmu EADS Astrium Space Transportation. Modul byl postaven v závodě v Brémách v Německu. Letové konstrukce, ochranu proti mikrometeoritům, aktivní a pasivní řízení teplot, řízení vnitřního prostředí, další výbavu a odpovídající podpůrná pozemní zařízení vyrobila společnost Alcatel Alenia Space v Turíně v Itálii.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Laboratoř tvoří válcovitý modul s oběma konci kónickými. Má v průměru 4,5 m a jeho délka je 7 m. Tvar modulu je velmi podobný víceúčelovému transportnímu modulu MPLM (\"\"), oba byly navrženy pro přepravu v nákladovém prostoru raketoplánu. Jedna kónická strana je vybavena laboratorní technikou a počítači, v protějším konci je umístěn průlez, kterým bude laboratoř spojena s modulem Harmony.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkumné aktivity a hlavní cíle.", "content": "Po zprovoznění modulu \"Columbus\" budou aktivity v laboratoři koordinovány s pozemním řídícím střediskem (\") v Oberpfaffenhofenu v Německu ve spolupráci s dalšími operačními centry v Evropě.  Laboratoř může být vybavena deseti skříňovými moduly s vědeckými experimenty (\").  Podle dohody s NASA může Evropská kosmická agentura využívat 51 % vědecké kapacity laboratoře. ESA bude využívat pět skříňových vědeckých modulů, dalších pět skříní je určeno pro výzkumy NASA. Čtyři tyto moduly jsou umístěny na přídi, čtyři jsou na zádi a dva v horní části laboratoře. Další tři skříňové moduly jsou určeny pro podporu života a pro chladicí systémy a zbývající skříně slouží jako ukládací prostory.  Navíc lze z vnější strany laboratoře umístit čtyři plošiny pro vědecké přístroje. Každá externí plošina je namontovaná na adaptéru, na který je možno umístit menší instrumenty a experimenty o hmotnosti až 227 kg.  Pro modul Columbus jsou připraveny následující skříňové experimentální moduly:  První externí zařízení namontovaná na Columbus jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Odklad startu.", "content": "Kvůli poškození raketoplánu Atlantis při bouři s krupobitím 26. února 2007 došlo k odkladu i následujících startů raketoplánů k Mezinárodní vesmírné stanici. Nový termín startu letu STS-122 s laboratoří Columbus byl stanoven na 6. prosince 2007. Zhruba šest hodin před plánovaným startem byl oznámen další odklad nejméně o jeden den z důvodu poruchy dvou ze čtyř senzorů stavu paliva. Po dalším jednodenním odkladu NASA oznámila, že se start kvůli přetrvávajícím technickým problémům se senzory uskuteční až v příštím roce, nejdříve 2. ledna 2008. O několik dní později byl termín startu posunut na 10. ledna. Začátkem ledna agentura NASA oznámila, že raketoplán odstartuje nejdříve 24. ledna, nakonec se raketoplánu Atlantis podařilo úspěšné odstartovat 7. února 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Předstartovní příprava a start.", "content": "Při přípravě k letu byl modul umístěn na Kennedyho vesmírném středisku v budově \"\". Asi šest měsíců před plánovaným startem prodělal \"Columbus\" závěrečná testování. 10. listopadu 2007 byl raketoplán Atlantis na mobilním transportéru dopraven na startovací rampu 39A a do jeho nákladového prostoru byla umístěna 12. listopadu laboratoř.  Posádka Mezinárodní vesmírné stanice provedla 24. listopadu výstup do vesmíru (EVA), při kterém astronauti Peggy Whitsonová a Daniel Tani odstranili z pravobočního připojovacího uzlu modulu Harmony tepelný kryt a připravili tak stanici na přijetí evropské laboratoře.  Laboratoř \"Columbus\" dopravil na ISS raketoplán Atlantis při letu 1E (mise STS-122). Start byl kvůli závadě přídavné palivové nádrže ET odkládán, 7. února 2008 raketoplán s laboratoří v nákladovém prostoru úspěšně odstartoval.", "section_level": 1}, {"title": "Columbus na ISS.", "content": "11. února se uskutečnil výstup do vesmíru, kterého se zúčastnili astronauti Rex Walheim a Stanley Love. Hlavním úkolem tohoto výstupu bylo vyzvednout laboratoř Columbus z nákladového prostoru raketoplánu a připojit jej ke stanici. Astronauti nejdříve odpojili modul od elektrického vedení napájející vytápění laboratoře, namontovali na něj zařízení PDGF (\"\") sloužící k připojení staničního manipulátoru SSRMS a sejmuli ochranné kryty. Columbus pak byl vyzvednut staničním manipulátorem a přenesen k bočnímu připojovacímu místu modulu Harmony. Tím se stala evropská laboratoř součástí Mezinárodní vesmírné stanice.  12. února posádka raketoplánu Atlantis a dlouhodobá posádka ISS Expedice 16 zahájily práce na oživování laboratoře. Astronauti Schlegel a Eyharts, reprezentující Evropskou kosmickou agenturu (ESA), vstoupili do modulu jako první ve 14:08 UTC.  15. února proběhl další výstup do otevřeného vesmíru, při kterém namontovali astronauti Rex Walheim a Stanley Love na venkovní platformu modulu Columbus zařízení pro výzkum Slunce Solar Monitoring Observatory (SMO/SOLAR) a multifunkční platformu European Technology Exposure Facility (EuTEF).", "section_level": 1}], "src_summary": "Columbus je vědecká laboratoř navržená jako součást Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). Je to největší příspěvek Evropské kosmické agentury (ESA) na stavbě ISS. \"Columbus\" byl postaven v Evropě a do Kennedyho kosmického střediska byl letecky dopraven těžkým dopravním letadlem Airbus Beluga. Start se uskutečnil 7. února 2008 raketoplánem Atlantis při letu STS-122. Navržená životnost modulu \"Columbus\" je deset let.", "tgt_summary": "哥伦布实验舱(英语:Columbus module)由欧洲太空总署(ESA)设计并建造,目的作为国际空间站永久实验并提供内部酬载在多种学科的研究领域材料学、可变的物理和生命科学的研究实验室。另外,外部酬载设施用于实验和应用在空间科学、地球观察和技术领域。", "id": 1659793}
{"src_title": "Anizotropie", "tgt_title": "各向异性", "src_document": [{"title": "Oblasti, ve kterých se vyskytuje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počítačová grafika.", "content": "V oblasti počítačové grafiky může anizotropní povrch změnit vzhled rotací kolem geometrické osy, jako v případě sametu.  Anizotropní filtrování (AF) je způsob zvýšení kvality obrazu textury na površích, které jsou daleko a kolmo postavená. Starší techniky, jako je bilineární a trilineární filtrování, neberou v potaz úhel povrchu, ten je z pohledu, což může mít za následek rozmazání textur. Snížením detailů ve více než v jednom směru sníží účinky další práce.", "section_level": 2}, {"title": "3D Tisk.", "content": "V oblasti FDM 3D tisku se anizotropie projevuje u výtisku rozdílnou pevností v tahu, která je vyšší ve směru vodorovných os X a Y oproti svislé ose Z.", "section_level": 2}, {"title": "Chemie.", "content": "Chemický anizotropní filtr se používá k filtrování částic. Jedná se o filtr s více malými dírkami ve směru filtrace, tak, že proximální oblasti odfiltrují větší částice a v distální oblasti odstraňují menší částice. Výsledkem je větší průtok a účinnější filtrace.  Ve fluorescenční spektroskopii je fluorescenční anizotropie vypočtena z vlastností polarizace fluorescence ze vzorků aktivovaných s rovinným polarizováním světla.  Používá se pro určování tvaru makromolekuly. Měření anizotropie odhaluje průměrné úhlové změny polohy fluoroforu, který se vyskytuje mezi absorpcí a emisí fotonu.", "section_level": 2}, {"title": "Reálný svět.", "content": "Představy o vázané gravitaci nebo o uměle vytvořeném životním prostředí jsou zejména anizotropní v orientačním smyslu s obrazovou strukturou umístěnou a orientovanou rovnoběžně nebo kolmě k řízení gravitace. (vertikálně a horizontálně)", "section_level": 2}, {"title": "Geostatistika.", "content": "Tento termín platí pro obě náhodné funkce a to variogram nebo kovarianci. Nastává, jestliže jsou hodnoty variogramu závislé jak na vzdálenosti, tak i směru. Opakem je izotropie.", "section_level": 2}, {"title": "Fyzika.", "content": "Fyzikové z University of California, Berkeley informovali o detekci kosmické mikrovlnné kosinus anizotropie v pozadí radiace v roce 1977. Jejich experiment demonstroval Dopplerův posun (efekt) způsoben pohybem Země. Použili tento termín, aby popsali změnu v závislosti na vlastnosti materiálů.  Například v plazmě dojde k magnetické anizotropii tak, že magnetické pole je orientované v preferovaném směru.  Anizotropní kapaliny jsou ty, které mají tekutost normální kapaliny, ale mají běžné strukturální pořadí vzhledem k sobě navzájem podél molekuly osy. Všechny kapaliny, které neobsahují strukturní uspořádání molekul, na rozdíl od vody a chloroformu. Tekuté krystaly jsou příkladem anizotropní kapaliny.  Některé materiály přenáší teplo takovým způsobem, jako je izotropie, nezávisle na prostorové orientaci kolem zdroje tepla. To je běžnější pro vedené tepla anizotropii, což znamená, že je nutné detailní geometrické modelování z různých materiálů, které musí být tepelně vodivé.  Jsou to materiály používané pro přenos a odjímání tepla ze zdroje. Mnoho krystalů je anizotropních na světlo (optická anizotropie) a vykazují vlastnosti jako např. dvojlom.  Krystalová optika popisuje šíření světla v těchto médiích. Osa anizotropie je definována jako osa podél, které je izotropie rozdělena (nebo osy souměrnosti, jako normální krystalický jev). Některé materiály mohou mít více takových optických os.", "section_level": 2}, {"title": "Geologie a geofyzika.", "content": "Měření účinků anizotropie v seizmických datech může poskytnout důležité informace o mineralogii a procesů v Zemi. Ve skutečnosti významná seizmická anizotropie byla zjištěna v zemské kůře, v plášti a ve vnitřním jádře.  Geologické útvary z různých vrstev usazeného materiálu mohou vykazovat elektrickou anizotropii; elektrická vodivost v jednom směru (např. paralelní s vrstvou), se liší od druhé vrstvy (např. kolmo k vrstvě). Tato vlastnost se používá v průzkumu průmyslu ropy a zemního plynu k identifikaci uhlovodíků v sekvencích písku a břidlice.  Písková ložiska uhlovodíků aktiva mají vysoký odpor (nízkou vodivost), vzhledem k tomu břidlice mají nižší odpor. Nástroje posuzování měření vodivosti/odporu a výsledky měření, jsou užitečné pro nalezení ropy a zemního plynu ve studnách.  Hydraulická vodivost vodnatých vrstev je často anizotropní ze stejného důvodu, při výpočtu proudění podzemní vody do kanalizace nebo studní, kdy je rozdíl mezi horizontální a vertikální propustností. Je třeba brát toto v úvahu, jinak mohou být výsledky chybné.  Většina horninotvorných minerálů jsou anizotropní (např. křemen a živec). Anizotropii je nejspolehlivěji vidět v optických vlastnostech minerálů. Příkladem je nerost granát.", "section_level": 2}, {"title": "Lékařská akustika.", "content": "V lékařství se anizotropie vyskytuje u ultrazvuku, kdy zobrazuje jiné výsledné echo měkkých tkání, např. šlach, když se změní úhel snímače. Je-li vlákno šlachy světlé a převodník kolmý na šlachy, může se jevit tmavší, pokud je pod šikmým úhlem, může být zdrojem mnoha chyb.", "section_level": 2}, {"title": "Použití termínu.", "content": "Používá se ve vědeckých oborech, především ve fyzice a matematice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anizotropie je vlastnost, kterou se označuje závislost určité veličiny na volbě směru. Vlastnosti jsou v různých směrech různé. Příkladem anizotropie je světlo přicházející přes polarizátor. Dalším příkladem je dřevo, které je jednodušší rozdělit podél letokruhů, než napříč letokruhy. Používá se obvykle jako přídavné jméno anizotropní.", "tgt_summary": "非均向性(anisotropy),或作各向异性,与各向同性相反,指物体的全部或部分物理、化学等性质随方向的不同而有所变化的特性,例如石墨单晶的电导率在不同方向的差异可达数千倍,又如天文学上,宇宙微波背景辐射亦拥有些微的非均向性。许多的物理量都具有非均向性,如弹性模量、电导率、在酸中的溶解速度等。", "id": 1012547}
{"src_title": "Majetková daň", "tgt_title": "物業稅", "src_document": [{"title": "Dělení majetkových daní.", "content": "Dělí se do tří kategorií:", "section_level": 1}, {"title": "Typy daněného majetku.", "content": "Čtyři typy daněného majetku jsou pozemek, pozemková úprava (imobilní člověkem vytvořený objekt, např. dům), osobní majetek (mobilní fyzický majetek) a nehmotný majetek. Nemovitost (Real property z Angloamerického práva) je kombinace pozemku a jeho úprav.  Formy majetkové daně se liší podle spadající jurisdikce. Nemovitost je daněna dle toho do jaké skupiny nemovitostí ptaří. Skupina se určuje podle toho jak se nemovitost použivá. Příkladem skupiny nemovitostí jsou např. residenční nemovitosti, komerční nemovitosti, průmyslové nemovitosti a dále volné (prázdné) nemovitosti. Míra zdanění je jiná pro každou skupinu.  Občas se majetková daň zaměňuje s daní zvláštního vyměření (anglicky special assessments tax). Toto jsou dvě různé daně. Majetková daň plyne z tržní hodnoty, zatímco zvláštní vyměřovací daň plyne z speciálního obohacní tyv. \"výhody\" pro své ospravedlnění.", "section_level": 1}, {"title": "Použití majetkových daní.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zdroj místních příjmů.", "content": "Na celém světě se majetkové daně běžně používají jako hlavní zdroj místně generovaných příjmů, a to z důvodu, že neexistuje žádný jiný hlavní zdroj příjmů z daní, který je přesně geograficky definován. Je možné použít místní daně z příjmu a / nebo místní daně z obratu pro generování příjmů místní správy, ale obě mají složité administrativní problémy. Místní příjmy mohou být získány z jiných zdrojů, zejména z nájemného z majetků vlastněných místní správou. V některých případech jsou místní daně z příjmu důležitým zdrojem příjmů. V mnoha případech jsou však majetkové daně hlavním zdrojem příjmů (a dokonce i když existují místní daně z příjmu, může být pro místní vládu snazší upravit sazbu majetkových daní, než upravit sazbu daně z příjmu).  Majetkové daně jako primární zdroj příjmů hrají důležitou roli při decentralizaci a autonomii místní správy. Plná decentralizace vlády zahrnuje pravomoc nezávisle získávat příjmy, kromě pravomocí umožňujících místním vládám využívat prostředky, jak uzná za vhodné (v souladu s limity jejich zákonných pravomocí). V praxi je autonomie místní správy vždy omezená. Povinnosti místních vlád jsou téměř vždy takové, že je nemožné je plnit bez dotací ústřední vlády, které ve větší či menší míře snižují jejich nezávislost. Zvyšování nezávislosti pravomocí zvyšování příjmů z majetkových daní se tak stává důležitým.", "section_level": 2}, {"title": "Podpora dalších funkcí.", "content": "„Hodnotící seznamy“ sestavené pro místní správu mohou používat i jiné subjekty, zejména ty, které lze nazvat „orgány s jednou funkcí“, jako jsou např. Rady pro vodu. Poplatky za vodu jsou obvykle založeny na odhadované hodnotě v oceňovacích seznamech. Tyto postupy jsou velmi efektivní z hlediska nákladů a za mnoha okolností mohou mít přiměřenou korelaci s používáním vody (ačkoli existují případy, kdy komerční a průmyslové vlastnosti mají nízkou spotřebu vody, ale mají relativně vysoké hodnoty). Drenážní desky mohou být také financovány z poplatků vztahujících se k oceňovacímu seznamu, který má výhody oproti poplatkům vztahujícím se pouze k ploše majetku.  Hodnotící seznamy mohou být použity v přechodných ekonomikách pro jiné účely, například pro stanovení nájemného na vládní půdě. Tam, kde trhy s půdou ještě nejsou rozvinuté, lze jako základ pro stanovení tržních hodnot majetků použít také výsledky hromadného ocenění. Kromě toho mohou místní orgány muset převzít funkce dříve kontrolované a spravované centrálně (tyto funkce zahrnují místní drenážní desky, společné pastviny a konsolidační orgány). Nemohou se spoléhat na financování ústředními vládami a musí si zvyšovat vlastní příjmy. V závislosti na daňových sazbách a nákladech na výběr mohou oceňovací seznamy poskytnout spravedlivý a nákladově efektivní základ.", "section_level": 3}, {"title": "Jurisdikce.", "content": "Míra zdanění se liší dle jurisdikce", "section_level": 2}, {"title": "Austálie.", "content": "V Austrálii je daňeno jak na státní tak na lokální úrovni. Daň platí majitel pozemku( ne nájemník).  Při koupi nemovitosti se platí tzv.'stamp duty' a je okolo 5% z ceny nemovitosti. Při koupi pozemku/ nemovitosti mohou být zavedeny další poplatky obvzlášť pro investory z ciziny.  Státu se platí \"Land tax\", kterou ale většina Australanů neplatí, neboť jí většina teritorií odpouští pro residence. Velikost se odvíjí od ceny nemovitosti/ pozemku.  Lokální daň se nazývá \"Council rate\"", "section_level": 2}, {"title": "Brazílie.", "content": "Brazílie je federativní republika a vybírá majetkovou daň na několika úrovních.  \"rural territorial tax\" majetková daň se vybírá na federativní úrovni a daní se majetek ve venkovních sídlech.  \"urban territorial tax\" majetková daň se vybírá na obecní úrovni a daní se majetek ve městských sídlech.  \"Tax on Motorized Vehicles Property\" daní se vozidla na státní úrovni.  \"Tax on Big Fortunes\"- na federativní úrovni a není žádná přímá regulace definující její účinnost.", "section_level": 2}, {"title": "Chile.", "content": "Pozemková daň se nazývá \"territorial tax\" nebo \"contribution\", jeto roční poplatek placený vlastníkem pozemku. Je definován jako fiskální cena z hodnoty pozemku. Počítá ji Interní výnosová služba (Internal Revenue Service). Fiskální cena je mnohndy nižší než reálná cena a majitel pozemku má možnost ji právně napadnout, jestliže se mu zdá nesprávná. Průměrná daň je okolo 1%~2%.", "section_level": 2}, {"title": "Česko.", "content": "V Česku jsou daně z reálného majetku dvě: na pozemek a na nemovitost. Cena se počítá dle kalendářního roku.", "section_level": 2}, {"title": "Egypt.", "content": "Stát udává majetkovou daň na každou nemovitost. Výjimkou jsou státní nemovitosti (soud, parlament...), církevní nemovitosti, rodiné nemovitosti do 2 mil. LE a komerční nemovitosti s ročním příjmem do 1,200 LE.", "section_level": 2}, {"title": "Hongkong.", "content": "V Hongkongu není daň z majetku ad valorem, je to spíš daň z příjmu. Také ji nemusíte platit pokud jste nedostali výzvu.", "section_level": 2}, {"title": "Irsko.", "content": "Majetková daň je zde vybírána Komisaři pro příjmy (Revenue Commissioners) daň je pro residenční nemovitosti a platí ji majitel pozemku. Z těchtoi daní se následně platí veřejná správa, např. parky, knihovny, hasiči, atd.  Nemovitosti pod 1mil € platí 0,18% ceny z nemovitosti a nad platí 0,25% přičemž 0,18% se počítá pro první milion.", "section_level": 2}, {"title": "Jamajka.", "content": "Daň se platí ročně z hodnoty neupraveného pozemku.", "section_level": 2}, {"title": "Litva.", "content": "Zde se hodnota daně vybírá pro kalendářní rok a je od 0,3% až po 1% lišící se podle obce.  Od roku 2015 je zde zavedeno, že pro nemovitosti nad 220,000€ je zde pro převyšující částku daň 0,5%.", "section_level": 2}, {"title": "Lucembursko.", "content": "zde je majetková daň počítána dle jednotkové hodnoty, která je určna státní správou a vybírána místními úřady. Daň se počítá jako \"cena nemovitosti* míra zhodnocení* komunální sazba.\"  Majetková daň je jedna z nejnižších v EU.", "section_level": 2}, {"title": "Nizozemsko.", "content": "Daň z nemovitosti je zde vybírána na obecní úrovni. Daň platí pouze vlastníci residenčních a komerčních objektů. Daň je sčítána s daní za svoz komunálního odpadu a daní za čištění odpadních vod. Vlastníci také platí za využití vody a procenta z hodnoty domu jsou přičtena do příjmu vlastníka.", "section_level": 2}, {"title": "Spojené státy americké.", "content": "Daň z nemovitosti je zde často vybírána lokální vládou. Lokální vláda z daně vybere 3% zbylích 97% jde k okresu, obcím, školám, komunitním vysokým školám a dalším veřejným zřízením. Míra zhodnocení je od 0% až po 4% z ceny domu, zavisí na státě.", "section_level": 2}, {"title": "Řecko.", "content": "Řecko má obecní a státní daň z nemovitosti. Obecní zahrnuje daň z energií, komunálního sběru odpadu a veřejného osvětlení. Stání je kombinací osobních prostředků s progresivní daní z nemovitosti, která může narůst až na 2%.", "section_level": 2}, {"title": "Historie majetkových daní.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "Nejstarší záznamy o majetkové dani jsou šest tisíc let před kristem z města Lagaš na území dnešního Iráku. Systém zanění se nazýval Bala (rotace). Aby celý proces zdanění nebyl příliš náročný, tak se každý měsíc danila jiná specifická čast města, čímž byla práce pro výběrčí mnohem snadnější. Ve starověkém Egyptě byli daně měřeny z ceny obilí, dobytka, oleje a pozemku, který osoba vlastnila. Jestliže vlastníci nebyli schopni zaplatit daň, byli posláni před soud. Někteří z výběrčí daní byli spisovní a tak vedli záznami o vlastníkově pozemku spolu s jeho velikostí. Vedly také roční součty dobytka a roční správy o výnosu plodin. Výběrčí daní proto byli vysoce respektované osoby.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Na území čech se na přelomu 12. století začala platit tzv. generální brně, kterou museli patit všichni kdo od ní nebyli osvobozeni (např. církev). cla a mýta byla odsunuta do pozadí.Jakožto jednorázový poplatek z koupě nové půdy se platila daň náležící feudálnímu pánu zvaná Arha. Vroce 1517 byla představena nová daň 'berně za jmění' movité i nemovité, která postihovala i šlechtu. V roce 1526 s nástupem Habsburků na čský trůn přibyla berně domovní a berně z komínů.  V Anglii v 11. století platili poddaní za pozemek pánu, jemuž pozemek patřil. čím produktivnější pozemek byl, tím vyšší daň. Okolo roku 1070 Vilém I. Dobyvatel vydal první verzi daně z pozemku. V této době bylo běžné že města měla vedena záznamy o všech parcelách, jejích vlastnících a jejich velikosti. V roce 1215 byl Jan zvaný Bezzemek omezen a mohl daně vybírat pouze za přepokladu, že dostal svolení od baronů. V 16. století se začaly danit i pozemky krále. V roce 1689 byl ve Velké britanii schválen zákon, který ještě více omezil moc krále a kde Král nemohl vybírat daně bez svolení parlamentu.", "section_level": 2}, {"title": "Britské kolonie v Americe.", "content": "13 kolonií, po hrozbách místních obyvatel začali osadníci stavět pevnosti, tvořit spojenectví a vytvářet nové zákony včetně daní. Každý osadník dostal stejně velký pozemek za ketý museli platit daň.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní dějiny.", "content": "Po roce 1848 v Rakousku uhersku platil princip všeobecné daňové povinnosti. Podle předmětu se daně třídily na daně reální - postihující nemovitosti, dále pak na daně osobní – postihující daně rentového, výdělkového a důchodového typu, na daně spotřební – postihující daně zboží a na daně obchodové – vázány na právním jednání.  Po vzniku Spojených států amerických se v roce 1776 majetkové daně značně zvedli( hlavně za pozamek). Později se přišlo na to, že tento systém je nefunkční, neboť touto formou se mnohem více utratilo než se vybralo. Spor mezi Alexadnrem Hamiltonem a Thomasem Jeffersonem o tom jak se daně mají vybírat (Hamilton chtěl daně vybírat centrálně a Jefferson lokálně, protože se mu to jevilo jako více demokratické). Ačkoliv Hamilton toto prosadil a spolu s dalšími zákony položil základy dnešní kapitalistické Ameriky, toto nařízení ( jak je uvedeno nazačátku) bylo tragické. Po mnoha protestech byl tento výběrčí systém zrušen. Na začátku dvacátého století bylo nutné provést změny v daňovém systému, neboť už nestačil tehdejší ekonomice. Mnoho presidentů se snažilo hlavně snížit daň z nemovitosti a zvýšit daň z příjmů. Během velké hospodářské krize se daň z nemovitosti značně snížila, neboť se snížili i platy. Vláda pak snížila většinu daní a zavedla daň z prodeje.", "section_level": 2}, {"title": "Výhody a nevýhody.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výhody majetkových daní.", "content": "Výhody téchto daní jsou jasné a zahrnují:", "section_level": 2}, {"title": "Nevýhody majetkových daní.", "content": "Nevýhody majetkových daní jsou méně zřejmé než výhody. Daň není dokonalá a často není oblíbená, avšak měli bychom pamatovat na to, že neexistují dokonalé daně a zdanění není nikdy populární.  Některé z výhod zahrnují skryté nevýhody. Transparentnost daní odhaluje jakékoliv nesrovnalosti, které se mohou ve veřejném vnímání zvětšit. Tyto nesrovnalosti budou jednak z hlediska hodnocení (tedy nutně v seznamu ocenění, který může sestávat z tisíců nebo sto tisíc hodnocení), jakož i z hlediska platební schopnosti. Ostatní daně, například daň z příjmu, jsou v praxi mnohem méně konzistentní, nebo veřejnost ví jen, jak by daň měla fungovat, a ne to, jak se v praxi uplatňuje. Při majetkové dani veřejnost vidí daňový systém, který pracuje se všemi jeho nedokonalostmi. Podobným způsobem může být obtížné vyhnout se majetkové dani nebo obejít majetkovou daň, což může způsobit nepopulárnost této daně. Je to zejména případ společností, ve kterých jsou bohatí a mocní zvyklí manipulovat s daňovým systémem pro svůj vlastní prospěch. Tyto osoby mají tendenci být nejvíce přesvědčivé a politicky vlivné a mohou účinně namítat nebo narušovat spravedlivé fungování daně na politické úrovni.  Existují také drobnější a méně dobře srozumitelné nedostatky. Americká válka za nezávislost byla podporována výkřikem \"žádné zdanění bez zastoupení\". Za určitých okolností může majetková daň poskytnout \"zastoupení bez zdanění\" pro velkou část populace. Univerzální volební právo znamená, že ne každý volič bude plátcem majetkových daní. Za určitých okolností mohou subjekty jiné než daňoví poplatníci (nedaňoví poplatníci), značně překročit počet daňových poplatníků, což poškozuje demokratické spojení mezi demokracií a zdaněním na místní úrovni. Neexistují žádné sankce za to, že ti, kteří nejsou daňovými poplatníky, hlasují za vysoké daně. Nepříznivé dopady se tím ještě zvýší, pokud majetkové daně tvoří jedinou část celkových místních příjmů, nad nimiž má místní správa kontrolu. V tomto případě může mírný nárůst celkových příjmů vyžadovat velké zvýšení jednotlivých majetkových daní z důvodu malého počtu plátců daní.  Je zde také problém s budováním \"vzestupného trendu\" v majetkových daních. V teorii je vzestupný trend funkcí dvou mechanismů. Prvním z nich je přeceňování majetků v pravidelných intervalech. Druhým je zvýšení sazby daně k vytvoření potřebného příjmu. Oba jsou vysoce političtí. Teoreticky by jeden nebo druhý mohl poskytnout vzestupný trend. Je technicky možné zvýšit daňové sazby na zastaralých seznamu ocenění. Ze zkušeností z mnoha zemí je však známo, že veřejnost nerozumí a neakceptuje neaktuální seznam ocenění. Přesto stále existuje odolnost vůči přecenění a čím je seznam zastaralejší, tím větší je odpor. Největším faktorem snižujícím se výnosů z majetkových daní v zemích OECD a dalších zemích je neprovedení přecenění.  Problémy s implementaci by neměly být podceňovány. Ačkoli lze technické potíže překonat, mohou omezit pokrok, zejména v počátečních fázích implementace. Tyto technické faktory zahrnují:", "section_level": 2}], "src_summary": "Majetkové daně jsou přímé daně, které se platí v Česku i v jiných státech. Patří sem podle českých právních předpisů daň silniční, daň z nemovitých věcí, která zahrnuje daň z pozemků a daň ze staveb a jednotek, a daň z nabytí nemovitých věcí.", "tgt_summary": "物业税是政府向地产物业征收的一种财产税,通常向物业的业主或租户等使用者征收。负责征收物业税的政府机构可能会对物业进行估值,并以物业价值的一个百分比作为应缴的物业税额。世界各国征收物业税的方式及税率各有不同。", "id": 2864564}
{"src_title": "Královský hrad (Varšava)", "tgt_title": "皇家城堡 (华沙)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Koncem 13. století, za panování mazovského knížete Konráda II., bylo vystavěno dřevohliněné hradiště, zvané Malý dvůr (). Další kníže, Kazimír I., se rozhodl postavit na území hradiště první zděnou stavbu, Velkou věž (lat. ). Mezi lety 1407 a 1410 nechal Janusz I. Starší vystavět patrový gotický zděný hrad, zvaný Velký dvůr (lat. ). Charakter této nové budovy i její rozměry (47,5 × 14,5 m) způsobily změnu významu celého hradiště, od roku 1414 slouží již jako knížecí sídlo a od roku 1526 (kdy zemřela ostatní mazovská knížata) jako královská rezidence.  V průběhu dalších staletí byl hrad několikrát přestavěn, např. na počátku 17. století za krále Zygmunta III. Wazy, nebo v polovině 18. století za Augusta III. Hrad byl také opravován v letech 1915–1939.  V průběhu německé Invaze do Polska byl hrad těžce poškozen německým bombardováním a dělostřelectvem. K dalšímu poškození došlo v roce 1944 za Varšavského povstání. Po jeho potlačení byly zbytky hradu v srpnu téhož roku odstřeleny. Trosky nebyly odklizeny až do roku 1971. Rekonstrukční práce byly zahájeny na počátku 70. let. Symbolický moment přišel v roce 1974, kdy se na hradní věži opět rozběhly hodiny, ve stejný čas, kdy byly zastaveny německým bombardováním.  Dnes hrad slouží jako sídlo části Národního muzea a pro slavnostní události. Během Bitvy o Varšavu v roce 1939 bylo mnoho uměleckých děl z hradních sbírek přemístěno do sklepů v okolí Varšavy. Dnes se opět nacházejí na svém původním místě. Vedle hradního paláce se nachází s ním částečně spojený Palác pod plechem (polsky ).  Na Královském hradě jsou také dva portréty od Rembrandta van Rijna: \"Dívka v klobouku\" (1641) a \"Učenec při pultu\" (1641).", "section_level": 1}], "src_summary": "Královský hrad () ve Varšavě je královský palác a oficiální sídlo polských panovníků. Osobní komnaty, stejně jako správní kanceláře královského dvora tu sídlily až do dělení Polska na konci 18. století. Mezi lety 1926 a 1939 byl hrad sídlem polského prezidenta. Nachází se na Hradním náměstí (polsky ) při vstupu do Starého města.", "tgt_summary": "皇家城堡()是位于波兰首都华沙的宫殿建筑,从16世纪末到瓜分波兰200年间波兰君主的正式驻地,坐落于华沙老城入口处的城堡广场(Plac Zamkowy)。", "id": 1136420}
{"src_title": "Boeing 307 Stratoliner", "tgt_title": "波音307平流層客機", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Stroj vznikl na základě Boeingu 299H (vojenským označením B-17C), z něhož převzal křídla (s modifikovanými sloty na náběžné hraně), ocasní plochy a pohonné jednotky Wright GR-1820 \"Cyclone\". Zcela nově zkonstruovaný trup kruhového průřezu, obsahující přetlakovou kabinu pro cestující, zvětšil celkové rozpětí křídel letounu na 107 stop a 3 palce (~32,7 m) oproti 103 stopám a 9 palcům (~31,6 m) u B-17C. První prototyp, objednaný Pan American World Airways, vzlétl 31. prosince 1938. Tento stroj byl zničen při havárii dne 18. března 1939, během předvádění typu zástupcům společnosti KLM. Následně bylo rozhodnuto nahradit původní svislou ocasní plochu novou o větších rozměrech, jejíž tvar se později stal typickým i pro další modely typu B-17.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Celkem bylo vyrobeno 10 Stratolinerů, včetně prototypu. Od roku 1940 bylo pět z nich společností Transcontinental & Western Air provozováno na lince mezi Los Angeles a New Yorkem, a tři exempláře nasadila Pan Am z Miami do různých destinací v Latinské Americe.  Multimilionář Howard Hughes si jeden Stratoliner verze SB-307B (výr. č. 1997, NC19904) koupil 13. července 1939 pro osobní potřebu a nechal si ho předělat na luxusní „létající byt“. V roce 1948 byl ten samý stroj odprodán ropnému magnátovi Glennu McCarthymu. Ten jej v roce 1962 prodal E. K. Noldovi, poté stroj vlastnila organizace Florida Jet Research Corporation. Pak stroj skončil v Hollywoodu u Investors Enterprises Inc., aby byl vzápětí prodán zpět na Floridu dalšímu milionáři J. E. McCaughtrymu. Svou dlouhou službu stroj ukončil v zimě roku 1965, kdy byl zcela zničen hurikánem Cleo na floridském letišti ve Fort Lauderdale.  Jediný dochovaný Boeing Model 307 (výr. č. 2003, NC19903) je vystaven v Smithsonian Museum's Steven F. Udvar-Hazy Center. Na svém posledním letu před předáním do muzea 29. března 2002 tento stroj havaroval, když mu postupně vypověděly službu všechny motory. Zřítil se do zátoky Elliott Bay v Seattlu ve státě Washington.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace (Boeing 307).", "content": "\"Data podle:\" Boeing: History", "section_level": 1}], "src_summary": "Model 307 Stratoliner byl dopravní letoun vyráběný na sklonku 30. let 20. století americkou společností Boeing. Jednalo se o první na komerčních linkách nasazený dopravní letoun s přetlakovou kabinou pro cestující. Ta mu umožňovala létat ve výškách kolem 6000 m, kde už let neovlivňovalo počasí. Model 307 měl pětičlennou posádku a kapacitu 33 cestujících. Vnitřní průměr kabiny činil 3,5 m (12 stop). Poprvé k posádce patřil i letový inženýr.", "tgt_summary": "波音307型平流层客机是第一架拥有客舱增压系统的商用运输机。这一特性使其有能力在20,000英尺(6000米)高空进行巡航,使其能避开许多天气干扰。压力差为2.5 psi (17 kPa),所以飞机飞行在14,700 ft (4,480 m)高度时,机舱内压力为8,000 ft (2,440 m)高度的压力。307型可携带5个机组成员及33名旅客。机舱最大宽度为 12 ft (3.6 m)。它是第一架在机组成员里包括飞行机械师的陆基飞机(部分船型水上飞机在早些时候已经在机组成员中增加飞行机械师了)。", "id": 32447}
{"src_title": "Falzet", "tgt_title": "假聲", "src_document": [{"title": "Definice falzetu.", "content": "Už sám název „falzet“ je obecně těžké definovat. Autoři nejčastěji řadí falzet mezi hlasové registry. Garcia píše, že falzet je pouze dalším označením středního registru, zatímco třeba Tenducci říká, že by to mohl být hlavový tón. Van Broekhaven věří, že střední registr a falzet jsou dva naprosto rozdílné mechanismy", "section_level": 1}, {"title": "Dva druhy falzetu.", "content": "V odborné literatuře se objevují minimálně dvě verze způsobu produkce falzetu. Jedna verze zní, že falzet je tvořen přiblížením a vibrací tzv. falešných hlasivek, zatímco „pravé“ hlasivky zůstávají otevřené. Druhá verze mluví o tom, že falzet produkují „pravé“ hlasivky, kdy jsou extrémně napnuty a dovřeny, tedy vibrují, jen zčásti", "section_level": 1}, {"title": "Fyziologický proces při vytváření falzetu.", "content": "Modální hlas nebo modální rejstřík a rejstřík falzetu se liší především činností hlasivek. Vytváření modálního hlasu zahrnuje vibrace celých hlasivek, kdy se hlasivková štěrbina otevírá nejprve v dolní části a pak na v horní částí. Při vytváření falzetu ale vibrují pouze vazivové okraje hlasivek, přičemž tělo každé z hlasivek je relativně uvolněně. K přechodu z modálního hlasu do falzetu dochází, když tělo každé z hlasivek nebo hlasivkového svalu se uvolní, což umožní krikothyroidním svalům natáhnout hlasivkové vazy. William Vennard popisuje tento proces následovně:  V modálním rejstříku můžeme pozorovat hlasivky (při pohledu stroboskopem) se zcela dotýkat během každé vibrace, čímž se mezera mezi nimi úplně uzavírá, i když je to pouze na velmi krátkou dobu. Toto uzavření zastavuje unikající vzduch. Když v průdušnici stoupá tlak vzduchu v důsledku tohoto uzavření, hlasivky se rozevřou, zatímco hlasové procesy arytenoidní chrupavky zůstávají v apozici. Tohle vytváří oválnou mezeru mezi hlasivkami, takže jimi uniká vzduch a snižuje se tlak uvnitř průdušnice. Rytmické opakování tohoto pohybu vytváří tón.  Při falzetu ale můžeme pozorovat, jak jsou hlasivky odfouknuty od sebe a u netrénovaných zpěváků při falzetu trvale zůstane uprostřed mezi okraji hlasivek oválný otvor, kterým neustále uniká určitý objem vzduchu, dokud zpěvák zpívá falzetem. U zkušených kontratenorů se však sliznice hlasivek vzájemně zcela dotýká během každého vibračního cyklu. U tohoto hlasového rejstříku jsou arytenoidní chrupavky drženy v pevné apozici. Délka či velikost oválného otvoru nebo rozdělení mezi hlasivkami se může lišit, ale je známo, že se jeho velikost se zvětšuje, čím více se zvyšuje tlak vytlačeného vzduchu.  Hlasivky se skládají z elastické a tukové tkáně a jsou na povrchu pokryty o hrtanovou sliznicí, která je hlouběji podpírána nejvnitřnějšími vlákny thyroarytenoidního svalu. U falzetu se zdá, že nejkrajnější sliznicové okraje, tedy okraje nejdále od středu hlasivek, jsou jedinou částí hlasivek, která vibruje. Hmota, která odpovídá nejvnitřnější části svalu thyroarytenoidního svalu, zůstává nehybná.  Někteří zpěváci pociťují svalovou úlevu, když přejdou z modálního rejstříku do falzetu.  Výzkum ukázal, že ne všichni mluvčí a zpěváci vytvářejí falzet úplně stejným způsobem. Někteří mluvčí a zpěváci nechávají chrupavčitou část hlasivkové štěrbiny otevřenou (například při mutaci) a pouze přední dvě třetiny hlasových vazů se účastní vibrace. Výsledný zvuk, který je typický pro mnoho dospívajících, může být čistý a podobný flétně, ale kvalitou je obvykle měkký a anemický. U jiných se hlasivková štěrbina otevírá a zavírá po celé délce v každém cyklu. Ještě u jiných se objevuje jev známý jako damping, kdy se velikost glotálního otevření zmenšuje, jak tón stoupá, až do té míry, že se objeví pouze štěrbinka. Falzet objevující se u mutace je považován za neefektivní a slabý, ale existuje pouze málo informací o výhodách a nevýhodách ostatních dvou typů.", "section_level": 1}, {"title": "Ženský falzet.", "content": "Ženy i muži jsou fyzicky schopni vytvářet falzetový hlas. Před vědeckými výzkumy uskutečněnými v padesátých a šedesátých letech dvacátého století se všeobecně věřilo, že pouze muži jsou schopni vytvářet falzet. Jedním možným vysvětlením tohoto selhání při rozpoznávání ženského falzetu je, že když muži vytvářejí falzetový hlas, rozdíl mezi dynamickou úrovní falzetu a modálního hlasu je mnohem výraznější, zvláště podle změny barvy tón (témbru) než u ženského hlasu. To je částečně způsobeno rozdílem v délce a objemu hlasivek a rozdílu ve frekvenčních rozsazích. Nicméně studie videonahrávek pohybu hrtanu prokazují, že ženy mohou a opravdu vytvářejí falzet a elektromyografické studie provedené několika předními logopedy a hlasovýmy pedagogy poskytují jen další potvrzení.  Zatímco vědecké důkazy prokázaly, že ženy mají falzetový rejstřík, otázka „ženského falzetu“ narazila na odpor ze strany učitelů zpěvu. Tento spor neexistuje ve vědeckých kruzích a argumenty proti existenci ženského falzetu nelze srovnávat s aktuálními fyziologickými důkazy. Někteří průkopníci hlasové pedagogiky jako Margaret Greenová a William Vennard rychle přijali současný vědecký výzkum v padesátých letech dvacátého století a zachytili biologický proces ženské fistule na film. Zašli ještě dál a začlenili tento výzkum do své pedagogické metody výuky zpěvaček. Ostatní odmítli tuto myšlenku přijmout a odpor k pojmu ženského falzetu u některých učitelů zpěvu pokračoval i dlouho poté, co vědecké důkazy ukázaly existenci ženského falzetu. Známý operní pěvec a hlasový učitel Richard Miller poukázal ve své publikaci z roku 1997 \"National Schools of Singing: English, French, German, and Italian\", že zatímco německá škola hlasových učitelů do své pedagogické praxe do značné míry přijala myšlenku ženského falzetu, existuje rozkol v rámci anglických a francouzských škol a italská škola úplně odmítla myšlenky ženského falzetu. ve své knize 2004 \" řešení pro zpěváky: Tools For Performers and Teachers\". Miller řekl, že „je nelogické hovořit o ženském falzetu, protože žena není schopna vytvořit barvu hlasu ve vyšší oblasti, která se radikálně liší od kvalit ‚mezza voce‘ nebo ‚voce piena in testa‘ “.  Ostatní autoři literatury o zpěvu varovali před nebezpečím neschopnosti uvědomit si, že ženy mají falzet. McKinney, který vyjádřil své znepokojení, že mnoho knih o umění zpěvu zcela ignoruje nebo jen rychle naznačí otázku ženského falzetu nebo trvají na tom, že ženy falzet nemají. McKinney tvrdí, že mnoho mladých zpěvaček nahrazuje falzetem horní část modálního hlasu. Domnívá se, že tato neschopnost uznat ženský falzetový hlas vedla ke špatnému rozpoznání mladých kontraaltů a mezzosopránů jako sopránů, protože je pro tyto nižší typy hlasu snazší zpívat tessituru sopránu za pomoci falzetu.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební historie.", "content": "Tradice používání falzetu v západní hudbě má velice hluboké kořeny. Jeho původ je obtížné dohledat vzhledem k nejasnostem v terminologii. Možná, že když autoři z 13. století rozlišovali mezi hrudními hrdelními a hlavovými rejstříky s (pectoris\", guttoris, capitis\"), tak při používání pojmu capitis měli na mysli to, co se později začalo nazývat falzetem. Od 16. století začal být pojem falzet v Itálii běžný. Lékař Giovanni Camillo Maffei ve své knize \"Discorso della voce e del modo d'apparare di cantar di garganta\" z roku 1562 vysvětlil, že když bas zpívá v rozsahu sopránu, tak se tento hlas nazývá „falzet“. V knize G. B. Manciniho \"Pensieri e riflessioni\" z roku 1774 je falzet stavěn na stejnou úroveň jako \"„voce di testa“\" ('hlavový hlas').  Falzet používá kontratenor, aby mohl zpívat v rozsahu altu nebo občasně i sopránu, což byla norma ještě před tím, než mohly ženy zpívat v sborech. Falzet dnes občas používají odborníci na starou hudbu a pravidelně jej používají muži v britských katedrálních sborech, aby mohli zpívat altové pasáže.  Existuje rozdíl mezi moderním použitím pojmu „hlavový hlas“ a jeho předchozím významem v období renesance jako druhem falzetu podle mnoha odborníků na zpěv. Falzet může být zabarven nebo pozměněn, aby zněl jinak. Může mít klasický styl, aby zněl jako klasický kontratenor nebo se může zpívat v modernějším stylu.  V opeře se věří, že u žen dochází k hrudnímu hlasu, střednímu hlasu a hlavovému hlasu. Hlavový hlas u muže je podle Davida A. Clippingera s největší pravděpodobností odpovídá střednímu ženskému hlasu. Tohle může znamenat, že hlavový ženský hlas je ekvivalentem mužského falzetu. Ačkoli v současné výuce někteří učitelé již nehovoří o středním hlasu, rozhodli se jej u mužů nazvat hlavovým hlasem. Falzet se obvykle nezapočítává klasickými puristy za součást hlasového rozsahu žádného hlasu kromě kontratenorů. Existují však výjimky, například baryton-Martin, který využívá fistule (viz baryton).  Falzet se po mnoho generací používá v mexických písních. V Mexiku byl jedním z největších zpěváků \"falsete\" Miguel Aceves Mejía, zpěvák a herec v zlatém věku mexické kinematografie, známý jako \"„Rey de Falsete“\" nebo „král falzetu“. Zpíval více než tisíc písní jako například \"„La Malagueña, El Jinete, La Noche y Tú\" a \"La Del Rebozo Blanco“\", z nichž mnohé využívaly falzet.  Mnoho havajských písní obsahuje falzet. V havajském stylu falzetu, nazývaném „ka leo ki'eki'e“, zpěvák, většinou muž, zdůrazňuje přechody mezi rejstříky. Někdy zpěvák přehání přechod opakováním jako například jódlování. Stejně jako další aspekty havajské hudby, fistule se vyvinula z různých kombinací zdrojů, včetně předevropských havajských zpěvů, raně křesťanských písní a písní a jódlování imigrantských kovbojů imigrantů během vlády dynastie Kamehameha v devatenáctém století, kdy byli z Mexika přivezeni kovbojové, aby naučili havajany starat se o dobytek.  Falzet se také běžné používá v africké lidové hudbě, zejména v Jižní Africe ve stylu „Mbube“ tradičně prováděném pouze mužskými sbory \"A cappella\".", "section_level": 1}, {"title": "Použití falzetu ve zpěvu.", "content": "Při absenci moderního vokálního školení zadržování objemu modálního hlasu bude v této oblasti tónů modální hlas hlasitější než stejné tóny ve falzetu. Falzet, nicméně, zahrnuje méně fyzického úsilí zpěváka než modální hlas a při správném používání může umožnit některé z žádoucích efektů tónu.  Falzetový hlas má řadu vysoce specializovaných použití v hudebním kontextu. Následující seznam obsahuje jeho nejběžnější využití:", "section_level": 1}, {"title": "Použití v mluveném projevu.", "content": "Schopnost mluvit falzetem mají téměř všichni muži i ženy. Použití falzetu je považováno za neobvyklé v normálním západním mluveném projevu a je nejčastěji používáno humorně. Avšak využívání falzetu při mluvě se liší podle kultury a jeho používání bylo studováno u Afroameričanů a homosexuálů v určitých kontextech. Jeho použití bylo také zaznamenáno na jihu USA. Změny tónů přesahující do falzetu jsou také charakteristické pro britskou angličtinu.  Někteří lidé, kteří hovoří často nebo neustále falzetem, jsou logopedy označovány za případy trpící funkční dysfonií. Falzet také popisuje momentální, ale často opakované kolísání hlasu vydávané oběma pohlavími, když se jim během dospívání postupně mění hlas. Tyto změny jsou nicméně zřejmé a dochází k nim častěji u chlapců než u dívek. Neschopnost projít náležitou změnou hlasu se nazývá puberphonie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Falzet, z italského falsetto [falˈsɛtto], je technika zpěvu, která (nejen mužskému) pěvci umožňuje zpívat nad rámec svého běžného rozsahu.", "tgt_summary": "假声(,为意大利语「falso(虚假的)」的暱称变格),又称假音,用以发出比正常音域高的声音,并且和正常音域重叠大概一个八度。", "id": 1083647}
{"src_title": "Polarizační filtr", "tgt_title": "偏振镜", "src_document": [{"title": "Jak funguje.", "content": "Světlo je elektromagnetické záření, které kmitá ve všech směrech. Polarizační filtr propouští pouze světlo, které kmitá v jednom směru. Filtr je v praxi našroubovaný na objektivu a je konstruován tak, že se dá ve své objímce otáčet. Požadovaný směr kmitání se řídí natočením filtru. Tím dochází k zachytávání polarizovaného světla.  Polarizované světlo vzniká především odrazem od lesklého nekovového povrchu (voda, sklo apod.) nebo průchodem materiálem, který světlo polarizuje (např. opar), rozptylem a lomem světla nebo absorpcí.", "section_level": 1}, {"title": "Použití polarizačního filtru.", "content": "Efekt polarizačního filtru se nejvíce projevuje tehdy, pokud je objektiv namířen kolmo ke slunci. Pokud je polarizační filtr ve směru rovnoběžném se slunečním světlem, efekt se neprojevuje vůbec. Stejně tak se efekt neprojevuje při fotografování s pomocí blesku.  Závislost na postavení vůči Slunci může způsobovat nerovnoměrné osvětlení oblohy při použití polarizačního filtru s širokoúhlým objektivem v krajinářské fotografii.  Při použití polarizačního filtru dochází k úbytku světla o cca 1,5 EV.", "section_level": 1}, {"title": "Polarizované brýle.", "content": "Nepolarizované světlo po odrazu na lesklé zrcadlové ploše, obvykle získá stupeň polarizace. Tento jev objevil matematik Étienne-Louis Malus v roce 1808. Po tomto vědci byl také pojmenován Malusův zákon. Polarizační brýle využívají tento efekt, aby zredukovaly záři z odrazu na horizontálním povrchu. Zejména se tak děje při pozorování cesty vpřed z elevačního úhlu.  Lidé s polarizačními brýlemi mohou občas zahlédnout náhodné polarizační efekty. Mezi ně patří barevné dvojlomné efekty například na povrchu z tvrzeného skla, autosklech nebo plexisklech. K těmto efektům dochází v souvislosti s přirozeným polarizovaným světlem při odrazu a tříštění. Rovněž polarizované záření z LCD monitorů je s polarizačními brýlemi dobře viditelné.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy polarizačních filtrů.", "content": "Existují dva základní typy polarizačních filtrů  Použití lineárního filtru může mít u fotoaparátu negativní vliv na kvalitu autofokusu nebo měření expozice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Polarizační filtr je fotografický filtr, který se montuje před objektiv fotoaparátu. S použitím polarizačního filtru lze dosáhnout věrnějšího podání barev a lepšího vykreslení oblohy. Filtr odstraňuje odlesky, zvyšuje sytost a živost barev, ztmavuje oblohu a odstraňuje opar na vzdáleném obzoru. Z optického hlediska jde o speciální druh polarizátoru.", "tgt_summary": "偏振镜(Polarizer, PL),又称偏光镜,是利用偏振光的特性,以偏振镜片把非金属物体、水面等反光过滤消除的透镜。偏振镜可以消除反光及使色彩更鲜艳,一些电影甚至全片用偏振镜拍摄,使画面有更浓艳的色彩,而许多太阳眼镜也是偏光镜,消除反光可以保护眼睛。", "id": 1227217}
{"src_title": "Playoff", "tgt_title": "附加賽", "src_document": [{"title": "Popis principu playoff.", "content": "V rámci playoff jsou mužstva rozdělena do dvojic podle určitého klíče. V rámci jedné dvojice odehrají mužstva předepsaný počet vzájemných utkání (jedno či více) a každé z těchto utkání musí mít svého vítěze; remízy nejsou přípustné. Pokud je předepsáno jen jedno utkání, postupuje do dalšího kola playoff vítěz tohoto utkání. Pokud je ovšem předepsáno více vítězných utkání, sehrají spolu mužstva v rámci dané dvojice tolik utkání, než jeden ze soupeřů dosáhne potřebného počtu vítězných zápasů. Ten pak postoupí do dalšího kola playoff. V něm je opět spárován s postupujícím z jiné dvojice a výše uvedený princip vítězného zápasu nebo procedura k dosažení vyššího počtu vítězných zápasů se opakuje.  Pokud se daná fáze playoff hraje na více vítězných zápasů a jedno mužstvo nashromáždí v rámci série utkání dané dvojice již tolik vítězství, že už nemůže být soupeřícím mužstvem v počtu vítězství předstiženo, zbývající zápasy této dvojice se již neodehrávají a mužstvo s vyšším počtem vítězství postupuje do další fáze soutěže.  Systém, jakým jsou tvořeny jednotlivé dvojice, na stadion kterého týmu z dvojice se utkání sehraje a počet utkání, které je potřeba vyhrát k postupu do další fáze turnaje, udávají propozice pro konkrétní soutěž. Počet vítězných utkání potřebných pro postup do dalšího kola playoff navíc nemusí být v rámci jednotlivých fází celé soutěže stejný. Příkladem je playoff Extraligy ledního hokeje, které se v předkole hraje na tři vítězná utkání a v dalších fázích soutěže již na čtyři vítězství.", "section_level": 1}, {"title": "Využití systému playoff.", "content": "Systém playoff je aplikován na velkých turnajích (například mistrovství světa nebo kontinentu) v kolektivních hrách nebo v dlouhodobých ligových soutěžích těchto her, zvláště v případě ligových soutěží pořádaných ve Spojených státech.", "section_level": 1}, {"title": "Playoff v severní Americe.", "content": "Ve Spojených státech a Kanadě vedly velké vzdálenosti mezi sídly jednotlivých sportovních klubů účastnících se dané soutěže k tomu, že byly v ligových soutěžích vytvářeny různé regionální skupiny (obvykle nazývané \"divize\" a slučované do \"konferencí\"). V průběhu základní části se obvykle hraje více zápasů mezi týmy z jedné divize než mezi týmy z různých divizí nebo konferencí. Playoff pak bylo chápáno jako nástroj k vyrovnání šancí na celkovou výhru pro všechny týmy. Původně ho hráli pouze vítězové skupin, později i týmy z nižších příček tabulek.  Mezi nejvíce sledované playoff v USA jsou playoff NHL o Stanley Cup, playoff basketbalové NBA nebo playoff v americkém fotbalu NFL vrcholící Super Bowlem. Nejstarší playoff se hraje v baseballové MLB, kde se finálová Světová série uskutečnila poprvé už v 80. letech 19. století. Playoff převzala i později založená fotbalová Major League Soccer, přestože jinak není ve světě ve fotbalových soutěžích (kromě některých mezinárodních, jako je Liga mistrů UEFA nebo mistrovství světa či kontinentů) princip playoff užíván.", "section_level": 1}, {"title": "Playoff v Evropě.", "content": "Do Evropy se dostalo playoff především převzetím ze Spojených států. Bylo vzorem pro závěry soutěží v hokeji a halových míčových hrách, jako jsou basketbal, házená, volejbal a další.  Jinou cestou se dostalo playoff také do různých evropských pohárů. Ty se totiž pravidelně hrály vyřazovacím systémem. Od 90. let 20. století ale některé začaly - hlavně po vzoru fotbalové Ligy mistrů - zahajovat své soutěže turnaji ve skupinách, na které pak navazovalo playoff, obvykle hrané v sérii dvou zápasů, z nichž do dalšího kola postupoval tým s lepším celkovým výsledkem. Některé soutěže pak ještě přijaly systém závěrečného finálového turnaje, jehož nejznámějším příkladem je basketbalové Final Four.  Někdy se anglickým termínem playoff v Evropě nebo v celosvětovém měřítku označuje i souboj mezi nejslabšími týmy ze soutěže vyšší úrovně a nejlepšími týmy ze soutěže nižší úrovně, pro které se ale v češtině používá název baráž.", "section_level": 1}, {"title": "Playoff v České republice.", "content": "V současné době se playoff hraje v následujících sportech a jejich soutěžích:", "section_level": 1}, {"title": "Playoff na světových šampionátech.", "content": "Systém playoff se používá i na mistrovstvích světa (například ve fotbale nebo ledním hokeji).", "section_level": 1}], "src_summary": "Playoff (též play off či play-off) je specifická část herního systému některých sportovních soutěží, která rozhoduje o celkovém vítězi dané soutěže. Playoff následuje po základní části soutěže, v níž se mužstva obvykle utkávají ve skupinách nebo systémem vzájemných zápasů principem každý s každým.", "tgt_summary": "附加赛或称play-offs、季后赛、postseason和/或决赛在体育联赛在进行中常规赛由顶级竞争对手来决定联赛冠军还是类似的荣誉。 根据联盟的不同,季后赛可能是单场比赛,一系列比赛或者比赛,也可能是单败淘汰制系统或其他几个之一不同的季后赛形式。在国际比赛中,季后赛是晋级或晋级下一轮比赛或被淘汰出局。", "id": 446991}
{"src_title": "Potez 630/631", "tgt_title": "波泰630戰鬥機", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Typ vznikl na základě specifikací francouzského ministerstva letectví z 31. října 1934, které požadovalo výkonný stroj pro stíhání, doprovod bombardérů a noční stíhání. Rychlost požadovaného stroje měla dosahovat 450 km/h v hladině 4000 m s dvou až tříčlennou posádkou. Požadovanou hlavňovou výzbroj měly tvořit dva pevné kanóny ráže 20 mm společně s obranným kulometem.  Na specifikace reagovaly francouzské společnosti vypracováním projektů Breguet Bre.690, Hanriot H.220, Loire-Nieuport L-N.20, Romano model 110 a Potez 63.  K pohonu prvního prototypu Potez 63-01, jehož označení bylo později změněno na Potez 630-01, byla určena dvojice dvouhvězdicových čtrnáctiválců Hispano-Suiza 14 Hbs s výkonem po 433 kW.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "První prototyp vzlétl 25. dubna 1936 v Méaulte, za jehož řízení usedl šéfpilot Fred Nicole. V průběhu roku 1936 došlo u prototypu k výměně dřevěné vzpěrové dvojité SOP za celokovovou samonosnou, instalaci definitivního podvozku a řada dalších úprav. Letoun následně prošel testy ve zkušebním středisku letadel CEMA ve Villacoublay a později ve zkušebním středisku výzbroje v Cazaux. V této době již stroj létal se vzduchem chlazenými čtrnáctiválci Hispano-Suiza HS 14AB-02/03 s maximálním výkonem po 500 kW ve výšce 4000 m. Odpovědnost za dokončení druhého rozpracovaného prototypu Potez 631-01 přešla po znárodnění 23. prosince 1936 firmy Potez na státní koncern SNCAN (Société Nationale de Constructions Aéronautiques du Nord). Jeho zálet provedl na počátku března 1937 zkušební pilot Georges Détré. Během přistání byl druhý prototyp, poháněný motory Gnome-Rhône 14M Mars, poškozen natolik, že jej odborníci z CEMA mohli převzít ke zkouškám až v listopadu 1937.  V květnu roku 1937 se Technická správa letectva při výběru nového typu víceúčelového letounu přiklonila k prototypům Potez 630/631 a koncernu SNCAN předala předběžnou objednávku na vývoj a dodávku dalších deseti experimentálních strojů. Skupinu měly tvořit tři třímístné stíhací stroje Potez 630-C3, jeden třímístný noční stíhací Potez 630-CN3, dva třímístné stíhací Potezy 631-C3, jeden cvičný dvoumístný Potez 631-Ins s dvojím řízením, jeden dvoumístný lehký bombardovací Potez 633-B2, jeden dvoumístný bombardovací/bitevní Potez 639-AB2 a jeden třímístný Potez 637-A3 s podtrupovou gondolou určený k taktickému průzkumu a podpoře pozemních jednotek.  V červnu 1937 převzal SNCAN od Technické správy letectva předběžnou objednávku na produkci třiceti třímístných stíhacích letounů Potez 631-C3 a deseti dvoumístných cvičných Potez 631-Ins s pohonnými jednotkami Gnome-Rhône. Obava z nedostatku těchto motorů vedla k uzavření smlouvy na výrobu osmdesáti exemplářů Potez 630-C3 s agregáty Hispano-Suiza 14AB-10/11. Potezy 630 z prvních dodávek byly v přední části trupu vyzbrojeny čtyřmi kulomety místo dvěma 20 mm kanóny. Vzhledem k rozdílným použitým motorům se jednotlivé verze odlišovaly tvarem krytů motorů a jejich průměrem a umístěním vstupů vzduchu do karburátorů. V prosinci 1937 Technická správa letectva navíc přiobjednala 50 lehkých bombardovacích letounů Potez 633-B2. Podobaly se strojům Potez 631, avšak mezi pilotem a radiotelegrafistou/střelcem byla umístěna pumovnice pro vertikálně uložené bomby a ve spodní části přídě v pravé horní části byl instalován vpřed zaměřený kulomet společně s okénky pro zaměření pum svrhovaných pilotem. Celková produkce dosáhla 71 kus.  O licenční stavbě verze Potez 636-C3 se uvažovalo i v Československu u firmy Avia, ale nakonec se licenčně stavěly technologicky jednodušší Tupolevy SB-2 jako Avie B-71. Do zahájení druhé světové války získaly ze zahraničních zájemců pouze Švýcarské vzdušné síly po jednom Potezu 630-C3 a 633-B2.  V sériové výrobě typové řady Potez 63 se v rámci SNCAN uplatnila specializovaná dělba práce. Trup a ocasní plochy vyráběla továrna v Caudebec-lès-Elbeuf, křídlo v Le Havre a kompletace probíhala v Méaulte a později v Les Mureaux. První sériový Potez 630 vzlétl v Méaulte v únoru 1938.  V srpnu 1938 byla zadána objednávka na 60 průzkumných Potezů 637-A3, přičemž prototyp Potez 637-01 vzlétl právě v létě tohoto roku. Podobal se stíhací verzi 631-C3 avšak s leteckými kamerami a světlicemi. Pod jeho trup byla zabudována zčásti prosklená gondola pozorovatele. Výzbroj tvořil jeden pevný a dva pohyblivé kulomety ráže 7,5 mm s možností zavěšení pum. Celkem bylo vyrobeno 61 letounů této varianty.  Průzkumný Potez 637-A3, sloužící od začátku války, byl považován pouze za přechodový typ. Již v létě roku 1938 objednala Technická správa letectva 70 slibnějších průzkumných letounů Potez 63.11-A3. Prototyp této verze vzlétl 31. prosince 1938. Tato verze se od svých předchůdců odlišovala upravenou přední a střední částí trupu s bohatě prosklenou přídí. Třímístný letoun byl určen k taktickému průzkumu a pozorování, ale také k přímé palebné podpoře pozemních jednotek. V motorových gondolách byly zabudovány pohonné jednotky Gnome-Rhône 14M-4/5 nebo M-6/7 s vrtulemi Ratier nebo Gnome-Rhône. Hlavňová výzbroj byla tvořena ze dvou pneumaticky ovládaných kulometů MAC vz. 34 uložených pod přídí trupu. Stejnou zbraň obsluhoval také radiotelegrafista/střelec v zadní části kabiny. Pod trupem a vnějšími částmi křídla mohlo být instalováno šest závěsníků. Dva křídelní byly určeny pro pumy do ráže 50 kg, zbylé pro osvětlovací pumy. Průzkumné stroje nesly obvykle letecké kamery typu Labrely F 30 a F 20. Letecké opravárenské dílny od konce roku 1939 a výrobce od jara 1940 instalovali pod trup další dva až tři vpřed zaměřené úlomety ráže 7,5 mm ve snaze zvýšit palebnou sílu. Místo zadního spodního kulometu byly v některých případech montovány tři vějířovitě uspořádané kulomety MAC vz. 34m39. Během květnových a červnových bojů se pod každou polovinou křídla mnohých strojů objevily dva protáhlé výstupky ukrývající kulomety MAC stejné ráže.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové užití.", "content": "První sériový Potez 630-C3 převzalo Armée de l'Air ke zkouškám koncem května 1938, následující kusy pak od srpna téhož roku. K 1. lednu 1939 bylo ve stavu francouzského letectva 45 Potezů 630 a 27 Potezů 631. V srpnu 1939 mělo letouny Potez 630 ve Francii a Africe ve stavu devět jednotek, Potez 631 dvanáct jednotek, Potez 633 jedna jednotka a Potez 637 dvě jednotky.  Letouny Potez 630 byly od února 1940 po úpravách přesunovány k výcviku. V březnu 1940 získala Potezy 631 námořní stíhací jednotka Flotille F1C, které rozdělila mezi letky AC1 a AC2, další stroje posílily noční stíhací jednotky. K 10. květnu 1940 měla Armée de l'Air u šesti nočních stíhacích Escadrille de Chase de Nuit 75 Potezů 631. Již během podivné války byly ze služby stahovány také Potezy 637-A3, které byly rovněž zařazeny k pilotnímu výcviku a nahrazovány Potezy 63.11.  Noční stíhací jednotky francouzského letectva dosáhly v bitvě o Francii čtyř potvrzených sestřelů a osmi pravděpodobných při ztrátě deseti Potezů 631. Úspěšnější Flotille F1C Aéronavale si připsala dvanáct sestřelů při ztrátě osmi letounů. Luftwaffe však záhy přestala operovat v noci a Potezům zbývaly spíše bitevní úkoly. Po pádu Francie zůstalo v neokupované zóně 32 Potezů 630 a 112 Potezů 631, dalších 52 pak v severní Africe. Stroje využilo letectvo vlády ve Vichy v neokupované Francii, severní Africe, na Madagaskaru a v levantských koloniích. Po obsazení zbytku Francie získali Němci 134 Potezů 630/631, z nichž 53 bylo prodáno do Rumunska. Rumunské královské letectvo ještě převzalo dalších 10 Potezů 63.11-A3 a 20 Potezů 633-B2, třináct strojů této verze zakoupilo také Řecko.  První Potezy 63.11 převzaly do služby taktické průzkumné jednotky GR I/36 a GR II/36 v září 1939, od února 1940 také pozorovací jednotky GAO. Po pádu Francie se v jižní části země nacházelo 18 kusů letounů Potez 633, 12 Potez 637 a 221 Potez 63.11. V severní Africe bylo dalších 250 a v Sýrii 17 kusů Potez 63.11. Němci značný počet využili v Luftwaffe jako spojovací a cvičné. Na počátku roku 1944 bylo 31 těchto strojů předáno do Maďarska k výcviku pilotů Me 210.  Celkem 6 strojů Potez 630/631 bylo zařazeno do Jugoslávského královského letectva.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Údaje platí pro Potez 630 C.3", "section_level": 1}], "src_summary": "Potez řady 63. byl francouzský dvoumotorový víceúčelový dolnoplošník s dvojitou SOP, který byl používán za druhé světové války. Byl ekvivalentem německého Messerschmittu Bf 110.", "tgt_summary": "波泰630战斗机(Potez 630)是法国航空部在1934年向众多飞机厂家提出的多用途双发动机战斗机方案,要求此机种能胜任日间战斗机、夜间战斗机、远程侦察机和轻型轰炸机等多用途,最后由波泰公司(Potez)的设计胜出。", "id": 2216844}
{"src_title": "Kniha Jozue", "tgt_title": "約書亞記", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Knihu Jozue lze rozdělit na čtyři části:", "section_level": 1}, {"title": "Přechod do zaslíbené země (Joz 1,1–5,12).", "content": "Popisuje vyslání dvou zvědů do Jericha. Dále je v knize popisováno zázračné přejití řeky Jordán. Bůh způsobil, aby se vody zastavily jako hráz proti proudu a dolní vody odtekly do moře. Potom celý Izraelský národ přešel přes řeku po suché zemi. Jakmile všichni Izraelité přešli řeku, voda opět začala téci. Poté nechal Jozue postavit pamětní kameny a slaví se svátek Pesach.", "section_level": 2}, {"title": "Dobývání Kanaánu (Joz 5,13–12,24).", "content": "Prvním městem, které Izraelité dobývají, je silně opevněné Jericho. Město je dobyto opět zázrakem. Jozue dostal od Boha pokyny k jeho dobytí. Jozue měl s vojskem po šest dní pochodovat jednou denně okolo města s průvodem kněží, kteří troubí na beraní rohy a nesou „truhlu smlouvy“. Sedmý den mají obejít město sedmkrát a nakonec mají všichni válečníci křičet válečný pokřik. Při tomto pokřiku se zdi Jericha zhroutí a vojáci vtrhnou do nechráněného města a zničí ho.  Další město, které má být oddáno zničení, je Aj. První tažení proti Aji končí naprostým neúspěchem. Ajští muži obrátí na útěk 3000 izraelských vojáků. Bůh ukazuje na příčinu této porážky. Izraelité ztratili Boží vedení, protože se mezi nimi našel zloděj, který i přes přímý zákaz ukradl z Jericha něco a skryl to. Teprve, když byl viník odhalen a popraven, začíná Bůh Izraelitům opět žehnat a zjevuje jim novou strategii, která vede k dobytí a zničení města. Jozue je oslavován jako hrdina a výborný stratég. Vůči poraženým nepřátelům si často počíná z dnešního pohledu velmi krutě, ovšem v souladu s Božím záměrem a s tehdejšími morálními normami.  Zprávy o vpádu Izraelitů do Kanaánu se rychle rozšíří a řada drobných kananejských království se spojí ve snaze zastavit postup Jozua a jeho vojska. Jedině Gibeonité pod záminkou, že jsou z daleké země, uzavřou s Jozuem smlouvu o míru. Když je později tato lest odhalena, Jozue smlouvu neporuší a Gibeonity ušetří. Dokonce poskytne ochranu Gibeonu, když na něj chtějí zaútočit ostatní králové a potrestat ho za zběhnutí k nepříteli. Město Gibeon je ochráněno dalším Božím zázrakem, když z nebe začnou na nepřátele padat veliké kroupy a zabijí víc nepřátel než vojáci. Aby byli zničeni všichni nepřátelé, Bůh způsobí, aby se zastavilo Slunce a nezapadlo.  Dalšími dobytými městy jsou Makeda, Libna, Lachiš, Eglon, Hebron, Debir, Chacor a další. Jozue tak porazil s Boží pomocí vojska, která byla daleko silnější a početnější než Izraelité. Celkem porazil 31 králů.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělování země na podíly (Joz 13–22).", "content": "Země je rozdělována losem na podíly. Kmen Levi nedostává žádný územní podíl a Levité slouží pro celý Izrael jako kněží, učitelé a pomocníci ve věcech týkajících se uctívání. Prostředky k obživě mají částečně z desátků od ostatních kmenů. Levitům je vyhrazeno 48 sídelních měst. Šest z nich je označeno jako tzv. útočištná města a může v nich najít ochranu ten, kdo neúmyslně zabije člověka. „Stan setkávání“ (\"miškan\") byl postaven v Šílu.", "section_level": 2}, {"title": "Jozuova napomenutí na rozloučenou před smrtí (Joz 23–24).", "content": "Jozue pokorně připisuje zásluhu za vítězství Bohu. Vybízí Izraelity, aby dodržovali zákon, který dostali od Mojžíše. Varuje před falešnými bohy a před modlářstvím. Jozue umírá ve věku 110 let a je pohřben v Timnat-serachu.", "section_level": 2}, {"title": "Biblická kritika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Etická otázka války a genocidy.", "content": "Izraelité dostali od Boha příkaz vyhladit všechny původní pohanské obyvatele Země zaslíbené (Dt 20,16–18). Tato otázka je diskutována zejména mezi křesťanskými teology, kteří nacházejí různá východiska, vždy je však zdůrazňován kontext doby, ve kterém se děj knihy odehrává.  Většinou je vypíchnut charakter kanaánského obyvatelstva. Kananejci uctívali boha Baala, který byl známý svou krutostí a nemravností. Při uctívání Baala docházelo k mnoha sadistickým činům, například k obětování dětí. Při archeologických vykopávkách byly nalezeny hromady popela a zbytky dětských koster, což dokládá, jak rozšířený byl tento odporný zvyk.  „U Kananejců tkvělo uctívání v tom, že se bezuzdně oddávali nemravnosti v přítomnosti svých bohů, což bylo náboženským rituálem, a dále v tom, že zabíjeli své prvorozené děti, aby je obětovali týmž bohům. Zdá se, že se kdysi kananejská země stala jakousi Sodomou a Gomorou celonárodního rozsahu... Měla civilizace tak odporně zvrácená a brutální vůbec právo na další existenci?... Archeologové, kteří provádějí vykopávky v ruinách kananejských měst, se diví, že je Bůh nezničil už dříve.“  Biblická kniha Jozue popisuje vyhlazení Kananejců jako vykonání oprávněného rozsudku od Boha nad zločinci. Zajímavá je zmínka v Gn 15,16, že v době Abraháma (asi před 400 lety) Bůh Amorejce (převládající kananejský kmen) nezničil, protože se jejich provinění ještě nenaplnilo. Nebyli v té době ještě tolik zkažení, že by si zasluhovali všichni vykonání rozsudku.", "section_level": 2}, {"title": "Historicita vyprávění.", "content": "Kniha Jozue je spíše ideálním vyprávěním, jak mělo obsazení země vypadat, než jak skutečně vypadalo. Kniha Jozue říká, že země byla dobyta celá, avšak kniha Soudců ukazuje situaci jinou – vypočítává dosud nedobytá města. Také archeologické nálezy nevypovídají jednoznačně o jednorázovém dobytí země. Vzniklo tak několik hypotéz rekonstruujících historickou skutečnost:  Dodnes není v této otázce rozhodnuto.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kniha Jozue (, \"Jehošu'a\"), je šestá kniha v biblickém kánonu Starého zákona. Je v ní popsáno dobývání „Zaslíbené země“ a následné rozdělování země na podíly, tedy doba okolo 14.–12. stol. př. n. l. Autorství knihy je tradicí přisuzováno izraelskému vojevůdci Jozuemu, nástupci Mojžíše.", "tgt_summary": "《约书亚记》是《希伯来圣经》其中一卷,天主教译为《若苏厄书》。约书亚记是圣经全书的第六本,记录了以色列人由约书亚带领进入应许之地的过程。 主题:以色列人占有并得着美地为业,以完成神的经纶。", "id": 2407508}
{"src_title": "Dvojkový doplněk", "tgt_title": "二補數", "src_document": [{"title": "Výhody a nevýhody.", "content": "K výhodám dvojkového doplňku patří, že neexistuje kladná a záporná nula (jako u jedničkového doplňku). Nevýhodou je naopak fakt, že zobrazený interval je nesymetrický (např. −128 až 127 v případě osmibitových čísel nebo −32768 až 32767 v případě šestnáctibitových). Takže například nelze na daném počtu bitů vyjádřit absolutní hodnotu nejzápornějšího čísla (nejzápornější číslo je ve dvojkovém doplňku invariantní vůči negaci, stejně jako nula).", "section_level": 1}, {"title": "Postup kódování.", "content": "Při použití dvojkového doplňku se opačné číslo získá tak, že se znegují všechny bity dvojkového zápisu čísla a k výsledku se přičte jednička. Stejného výsledku lze dosáhnout odečtením jedničky následovaném negací všech bitů. Oba postupy fungují pro kladná i záporná čísla. Při aplikaci na nejmenší zobrazitelné číslo (nejzápornější zobrazitelné číslo) je výsledkem totéž číslo (mělo by se interpretovat jako přetečení).", "section_level": 1}, {"title": "Jiný postup.", "content": "Protože dvojkový doplněk je také neznaménkové vyjádření záporného čísla na daném rozsahu, lze ho získat jako rozdíl (maxima rozsahu +1) a absolutní hodnoty záporného čísla. Např. pro rozsah 8 bitů, kde maximum je 255, dojde při překročení rozsahu k přetečení, takže číslo 256 = 0. Potom bude znaménkovému vyjádření \"-x = 0 - |x|\" odpovídat neznaménkový zápis \"-x = 256 - |x|\".", "section_level": 2}, {"title": "Sčítání dvou čísel v doplňkovém kódu.", "content": "Sčítání dvou kladných čísel; výsledek je kladný:  Sčítání dvou kladných čísel; výsledek je záporný (přetečení):  Sčítání záporného a kladného čísla; výsledek je záporný (přetečení při sčítání bez znamének):  Sčítání záporného a kladného čísla; výsledek je záporný:  Sčítání dvou záporných čísel (u čísel bez znamének dojde k přetečení):  Sčítání dvou záporných čísel (k přetečení dojde u čísel bez znamének i se znaménky):  Je patrné, že při použití dvojkového doplňku se pro sčítání a odečítání čísel se znaménkem používají stejné operace jako pro čísla bez znaménka. Rozdíl je pouze v interpretaci čísel a ve způsobu vyhodnocování překročení číselného rozsahu: zatímco při operacích s čísly bez znaménka indikuje překročení povoleného rozsahu příznak přenosu (CF-přenos z nejvyššího bitu), při operacích se znaménkem indikuje překročení rozsahu příznak přetečení(PF- přenosy z a do nejvyššího bitu).", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet rozdílu dvou čísel pomocí dvojkového doplňku.", "content": "Řekněme, že máme dvě celá čísla v absolutní hodnotě 1000 0001 a 11 0110, a chceme druhé číslo odečíst od prvního.  Dvojkový doplněk je tedy 1100 1010. Výpočet rozdílu provedeme sečtením menšence 1000 0001 a doplňku 1100 1010. Výsledkem tohoto součtu je číslo 10100 1011, kde ale musíme vynechat přenos jedničky do nejvyššího řádu. Konečným výsledkem je tedy číslo 0100 1011.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka 4bitového dvojkového doplňkového kódu.", "content": "Následující příklad předvádí kódování čísel −8 až +7 (v desítkové soustavě) do čtyřbitového čísla ve dvojkové soustavě použitím dvojkového doplňku.  Z příkladu ilustruje vlastnosti čísel kódovaných v DDK, o kterých pojednává další odstavec.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti dvojkového doplňkového kódu.", "content": "Pak platí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Dvojkový doplněk (též doplňkový kód) je způsob kódování celých, tedy kladných i záporných čísel ve dvojkové soustavě používaný v počítačích. Dvojkový doplněk umožňuje zjednodušit konstrukci aritmeticko-logické jednotky uvnitř procesoru díky tomu, že sčítání a odečítání se provádí pro čísla se znaménkem stejně jako pro čísla bez znaménka, odlišná je pouze interpretace přetečení. Odečítání lze převést na sečtení prvního operandu s dvojkovým doplňkem druhého. Dvojkový doplňkový kód je nejrozšířenějším způsobem reprezentace celých čísel se znaménkem v počítači.", "tgt_summary": "二补数(英语:2's complement)是一种用二进制表示有号数的方法,也是一种将数字的正负号变号的方式,常在电脑科学中使用。二补数以有符号位元的二进制数定义。", "id": 1710300}
{"src_title": "2. pěší divize Armády Spojených států amerických", "tgt_title": "美國陸軍第2步兵師", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "Druhá pěší divize byla založena 21. září 1917. Zformována byla ve Francii 26. října téhož roku. Účastnila se bitev o Belleauský les (červen 1918) a o Saint-Mihiel (září 1918).", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "V roce 1943 byla divize odeslána do Severního Irska. V červnu roku 1944 se podílela na vylodění v Normandii. Osvobodila město Trévières a účastnila se bitvy o Brest (září 1944). V březnu roku 1945 dorazila k Rýnu, kde chránila remagenský most. 4. května vstoupila na území bývalého Československa a o několik dní později osvobodila Plzeň. Počítalo se i s účastí této divize ve válce v Tichomoří, avšak kapitulace Japonska přišla dříve, než plánovaný přesun.  Od roku 2009 si hokejový klub HC Plzeň zvolil Indiána podobného symbolu 2. pěší divize do svého loga.", "section_level": 2}, {"title": "Korejská válka.", "content": "V letech 1950–1954 se divize zúčastnila Korejské války. Za odražení komunistické ofenzívy v dubnu a květnu 1951 jí bylo uděleno ocenění \"Presidential Unit Citation\".", "section_level": 2}, {"title": "Operace Paul Bunyan.", "content": "Vzhledem ke vzrůstajícímu napětí na Korejském poloostrově se divize v roce 1965 do Jižní Koreje vrátila. 18. srpna 1976 došlo v demilitarizované zóně mezi Severní a Jižní Koreou k tzv. sekerovému incidentu (\"Axe Murder Incident\"). Jihokorejští a američtí vojáci, vyslaní prosekat větve topolu bránící pozorovatelně OSN ve výhledu, byli napadeni vojáky Severní Koreje. Dva Američané byli zabiti. V reakci na incident rozhodlo velení OSN provést operaci \"Paul Bunyan\" (pojmenovanou podle americké folklorní postavy dřevorubce) – do oblasti bylo vysláno několik set vojáků (včetně mužů z 2. pěší divize) a strom byl osekán až na kmen. Jednalo se o demonstraci síly americké a jihokorejské armády – operaci přihlíželo asi dvě stě severokorejských vojáků, avšak nijak nezasáhli.", "section_level": 2}, {"title": "Válka v Iráku.", "content": "Někteří z mužů 2. pěší divize se v letech 2004–2005 účastnili rovněž války v Iráku, konkrétně v oblastech kolem Fallúdže a Ar-Ramádí.", "section_level": 2}], "src_summary": "2. pěší divize je pěší divize Americké Armády, nyní působící v Jižní Koreji. Jejím úkolem je zadržet případný útok ze strany Severní Koreje, dokud nedorazí další americké jednotky. Divize má cca 15 tisíc mužů, přičemž zhruba tisíc z nich jsou korejští vojáci, přidělení k divizi v rámci projektu KATUSA (\"Korean Augmentation To the United States Army\" – Korejské rozšíření Armády Spojených států). Velká část divize je rozmístěna v Iráku.", "tgt_summary": "第2步兵师(英语:2nd Infantry Division,简称英语:2ID或英语:2nd ID),别称「印地安头领师」,是美国陆军的一个师级机械化步兵单位,同时也是驻韩美军的前线部队。目前的主要任务是在韩国受到朝鲜人民军攻击时,于战争初期协助韩国领土的防卫,直至美军增援部队到达为止。目前全师常备人数约17,000人,其中约10,000名驻屯在韩国,占驻韩美军总人数约35%。", "id": 2166914}
{"src_title": "Fiat G.55", "tgt_title": "G.55战斗机", "src_document": [{"title": "Vývoj a operační nasazení.", "content": "Prototyp letounu Fiat G.55 vzlétl na jaře roku 1942. První malá zkušební série létala vyzbrojená jedním kanónem a čtyřmi kulomety, ale bojové stroje byly vyzbrojeny standardem: 3 x 20mm kanónem a 2 x 12,7mm kulometem. Toto však byla na italské poměry těžká výzbroj.  Až do italské kapitulace v září 1943 stačila firma Fiat dodat pouze 30 strojů, z nichž část se již ani nedostala k jednotkám na frontu. Bojů se letouny účastnily až po italské kapitulaci, kdy na severu země vznikla proněmecká Italská sociální republika. V řadách jejího letectva úspěšně napadaly spojenecké bombardovací svazy i jejich stíhací doprovod.  Výroba G.55 v turínské továrně Fiat dále pokračovala až do 25. dubna 1944, kdy byl závod těžce poškozen spojeneckým náletem. Poté byla produkce rozptýlena do poboček Fiatu a probíhala i v dalších firmách. Na podzim 1944 došlo na příkaz Němců k zastavení výroby.  V březnu 1944 poprvé vzlétl G.56 se silnějším německým motorem DB 603A. Výzbroj byla redukována na tři kanóny. Stroj byl zdařilý, s maximální rychlostí 685 km/h byl nejrychlejším italským stíhacím letounem a v cvičném souboji údajně překonal Bf 109 K i Fw 190 A. Společně se zastavením výroby G.55 byl po postavení dvou prototypů ukončen i vývoj G.56.  Protože se Itálie vzdala včas a ještě si stihla zabojovat proti bývalému spojenci (v případě letadel šlo o Italské spojenecké letectvo), nebyla důkladně demilitarizována jako třeba Japonsko či Německo. Některé italské typy ve výzbroji zůstaly a právě G.55 čekala dlouhá poválečná služba v italském letectvu.  Po válce byl letoun modernizován, vybaven britským motorem Rolls-Royce Merlin a vyráběn pod označením G.59.  Dalším uživatelem bylo Egyptské královské letectvo, které G.55 operačně nasadilo do bojů během druhé fáze izraelské války za nezávislost. Zkušení veteráni Royal Air Force sloužící v Chel Ha Avir mnoho Fiatů G.55 sestřelili.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fiat G 55 Centauro (\"Kentaur\") byl italský víceúčelový stíhací letoun. Spolu s Reggiane Re.2005 a Macchi MC.205V patřil k tzv. \"páté sérii\" - posledním nejvýkonejším italským stíhačkám druhé světové války.", "tgt_summary": "菲亚特 G.55“人马座”()是一架单引擎单座的二战时期战斗机,该机于1943-1945年在意大利皇家空军及意大利共和国空军服役。它是由菲亚特在都灵的工厂设计并制造的。 菲亚特G55被认为是5系列()意大利战斗机中最杰出的一个型号。装备了戴姆勒-奔驰DB605引擎,这种引擎装备了包括Re.2005,MC.205等其他意大利的战斗机。1943年9月8日后,在其为意大利共和国短暂的作战服役期间,其牢固和快速的性能向世人证明它是一架杰出的高空截击机。在意大利北方空战中,在战争的最后一年里,它经常与英国的喷火、美国的野马、P47和P38闪电对战,但是直到大战结束前,这一款战斗机仅生产大约300架左右。", "id": 1004903}
{"src_title": "Hrabě Dooku", "tgt_title": "杜庫伯爵", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jedi (102 BBY-32 BBY).", "content": "Dooku se narodil na kdysi Sithy ovládané planetě Serenno. Když byl ještě malý, odvedli ho rytíři Jedi do chrámu, protože byl citlivý na sílu. V chrámu se Dooku stal Yodovým padawanem. Yoda ho trénoval jako mladíka, dokud se ve třinácti letech nestal padawanem mistra Thama Ceruliana. Cerulian z Dookua udělal mocného Jedi, čerpající z Dookuova obrovského potenciálu, který ve svém studentovi cítil. Yoda sám sehrál určitou roli v Dookuově pozdějším tréninku.  Když byl mladší, měl Dooku několik přátel, jako například Loriana Noda a mimozemského senátorského pobočníka Eera Iridiana. Oba ho ale nakonec zradili, a to Dookua naučilo dávat si pozor při vybírání přátel. Posměšky ze strany Loriana uspíšily Dookův úspěch se sithským holocronem.  Ve dvaceti se stal rytířem Jedi a měl prvního padawana, Qui-Gona Jinna, díky kterému Dooku získal titul mistra Jedi. Později trénoval i další Jedi, například Komari Vosu.  Ne všechny jeho teorie byly ovšem přijaty. Sporně, Dooku věřil, že je možné čerpat jak ze světlé, tak i z temné strany síly pro dosažení nejlepší rovnováhy. Věřil, že pokud nebude sveden ani jednou stranou, zůstane na správné cestě a bude moci pro Galaxii dělat více než ostatní. Bohužel pro něj, jeho hrdost, která ho nutila být ten nejlepší, ho vedla blíž a blíž k temné straně, zatímco se snažil plně pochopit obě strany síly. Dookuovi kolegové v jedijském koncilu silně nesouhlasili s tímto smýšlením, což byl asi hlavní důvod, že ani on, ani jeden z jeho studentů nebyli pozváni k posílení důstojného sboru.  Dooku byl politický idealista a byl zkušený v řešení politických problémů. Držel se svých názorů, které byly v Republice z velké míry odmítány a to vedlo k jeho odchodu z Řádu. Dooku odešel pravděpodobně v průběhu bitvy o Naboo, jelikož věřil, že Řád je slepý vůči korupci, která vládla v Senátu a převzal titul hraběte jakožto člen šlechtické rodiny ze Serenna. Zkázonosná bitva o Galidraan a následné zmizení Komari Vosy ho již oddělilo od služby Republice.  Dooku byl Jedi po mnoho let a jeho bronzová socha byla v archivech Jediů společně s ostatními devatenácti mistry, kteří kdy opustili Řád.", "section_level": 2}, {"title": "Temný Pán (32 BBY-24 BBY).", "content": "I přes svůj pobyt v chrámu začal Dooku objevovat učení Sithů a když zemřeli jeho rodiče, vymluvil se, že se musí starat o rodinný majetek a odešel z chrámu (bylo to po Obi-Wanovu poražení Dartha Maula). Dooku opustil veřejnost 32 let před bitvou o Yavin IV a zmizel aby se objevil o osm let později, ovšem už ne jako mistr Jedi ale jako temný pán. Není známo jak a kde potkal Darth Sidiouse, který ho přetáhl na temnou stranu a dal mu jméno Darth Tyranus. Jisté je, že po smrti Darth Maula, temného pána, který byl trénován mnoho let, neměl Sidious čas vycvičit dalšího potenciálního adepta ve válečníka Maulova kalibru, proto využil zkušeného Dookua. Vražda jeho přítele Sifo-Dyase zpečetila jeho přestup na temnou stranu síly. Na temné straně měl také dalšího padawana - lovkyni rytířů Jedi - Asajj Ventress.  Jako Darth Tyranus měl za první úkol vytvořit armádu klonů, která by byla užívána kancléřem Palpatinem (Darth Sidiousem) a Republikou. 5 000 000 kreditů bylo použito jako odměna za hlavu Komari Vosy, jeho bývalé učednice a vůdkyně Bando Gory, což byl kult uctívající sílu a byl tvořen trestanci a jimi podobnými. Tahle extrémně vysoká odměna vylákala ty nejnebezpečnější a nejlepší lovce odměn na planetu Kohlma, kde kult přebýval. Na konci zbyli jen dva, Montross a Jango Fett. Fett vyhrál nad svým rivalem, porazil Komari Vosu, vzal si odměnu a nechal se naklonovat pro armádu klonů pro Republiku. Dooku potom Vosu zabil.  S jeho plány v pohybu se Dooku objevil na planetě Raxus Prime 24 let před bitvou o Yavin. Kritizoval Republiku a Řád Jedi pro jeho korupci, úpadek a pokrytectví. Dooku, který byl politický génius, zformoval separatistické hnutí a přemluvil jednotlivé systémy, aby se odtrhly od Republiky a připojily se k Konfederaci nezávislých systémů. Pod jeho vedením se formovala separatistická armáda droidů na planetě Geonosis, kde byl později zajat Obi-Wan Kenobi a Anakin Skywalker společně s Padmé Amidalou. Dooku sledoval jejich popravu až do okamžiku, kdy se z nebe snesly republikové lodě a zachránily Jedie. Dooku vyslal na blízké pláně nejnovější armádu droidů, čímž vyvolal tzv. klonovou válku, základní kámen pro budoucí sithskou nadvládu galaxie. Po souboji s Obi-Wanem a Anakinem (oba porazil), se utkal se svým bývalým mistrem Yodou, kterého ovšem nepřemohl a utekl za Darth Sidiousem na Coruscant, centrální planetu Galaktické republiky.  V průběhu vypuknuvších klonových válek se aktivně účastnil boje jako vrchní velitel separatistických sil. Dál zahlazoval stopy, které by mohly Jedie přivést ke zjištění velkého sithského plánu. Zároveň cvičil v boji se světelným mečem generála Grievouse. Během války měla jednu učednici a jednoho učedníka. Učednici Asajj Ventress cvičil velice dlouho a stala se jeho smrtonosným nástrojem v boji proti rytířům Jedi, ale nakonec ji musel na příkaz Dartha Sidiouse zradit. Asajj však zradu přežila a podstrčila Dookuovi nového učedníka, Savage Opresse. V rozhodující chvíli se pokusila i se Savagem svého bývalého mistra zabít, ale Dooku jejich útok přečkal a Ventress zahnal na útěk. Poté už si nového učedníka nevybral a zbytek války se soustředil na pomalé přesvědčování Anakina Skywalkera k temné straně, svedli spolu několik soubojů, přičemž při posledních dvou už měl navrch Anakin.  V závěru klonových válek dohlížel na operaci generála Grievouse, který přeskočil tajnou hyperprostorovou cestou do jádra galaxie a na Coruscantu unesl kancléře. Dooku připravil na Grievousově vlajkové lodi past pro Anakina Skywalkera a jeho mistra Obi-Wan Kenobiho. Ti se na loď vydali zachránit uneseného kancléře Palpatina, přičemž hraběte konfrontovali. Dooku už ve svém věku na oba nestačil, ale podařilo se mu zneškodnit Obi-Wana, který upadl zraněn do bezvědomí. Následoval souboj s Anakinem, kterého se snažil Dooku přivést stále na temnou stranu. Nakonec ho však Anakin porazil a donutil pokleknout. V tu chvíli mu Palpatine (skrytý mistr Dookua, Darth Sidious) nařídil Dookua zabít. V tu chvíli si Dooku uvědomil svoji naivitu, když věřil temnému lordovi. Anakin po krátkém váhání hraběte Dooku zabil a již brzy jej nahradil jako další Sidiousův učedník, Darth Vader.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Hrabě Dooku měl také zvláštní světelný meč, protože měl zahnutou rukojeť. Bojoval pomocí formy boje Makashi, čímž také překvapil Obi-Wana a Anakina na Geonosis, kteří používali (nejspíš) formu Soresu.", "section_level": 1}, {"title": "Filmy.", "content": "Ve filmu se objevuje v II. a III. Epizodě, kde ho hraje herec Christopher Lee.", "section_level": 1}], "src_summary": "Count neboli Hrabě Dooku je fiktivní postava z filmu, komiksů a knih \"Star Wars\". Ztvárnil ho anglický herec Christopher Lee. Hrabě Dooku byl legendární mistr Jedi a hrabě ze Serenna. Později se přidal k temné straně síly a stal se z něj Darth Tyranus, temný pán, učedník Dartha Sidiouse, kde nahradil Darth Maula a později byl nahrazen Darth Vaderem.", "tgt_summary": "杜库伯爵(Count Dooku),是《星际大战》系列的虚构角色。他是星际大战二部曲:克隆人全面进攻中的主要反派角色,以及星际大战三部曲:西斯大帝的复仇中的次要反派角色。此外他也在星际大战扩充宇宙(Expanded Universe)的星际大战:克隆人之战中扮演了重要的角色。在相关游戏、影集中,杜库伯爵是由柯瑞·伯顿扮演和配音。而在电影中,则是由英国著名演员克里斯多福·李(Christopher Lee)所扮演。", "id": 2076346}
{"src_title": "B. B. King", "tgt_title": "B·B·金", "src_document": [{"title": "Umělecká léta.", "content": "Nahrávat začal v roce 1949 u společnosti RPM Records v Los Angeles. Producentem mnoha jeho raných nahrávek byl Sam Phillips, jenž později založil nahrávací společnost Sun Records. King pracoval i jako DJ v Memphisu, kde dostal přezdívku „Beale Street Blues Boy“ (bluesový klučina z ulice Beale Street), která byla později zkrácena na B. B.  V 50. letech se stal jedním z nejvýznamnějších muzikantů v oblasti Rhythm & Blues. Na působivém seznamu hitů z jeho dílny jsou písně jako „You Know I Love You“, „Woke Up This Morning“, „Please Love Me“, „When My Heart Beats like a Hammer“, „Whole Lotta Love“, „Bad Luck“, „Sweet Little Angel“, „On My Word of Honor“, a „Please Accept My Love“. V roce 1962 se King upsal společnosti ABC-Paramount Records.  Své legendárním album \"Live at the Regal\" nahrál King při svém vystoupení v chicagském divadle Regal Theater v listopadu roku 1964.  Poprvé se dočkal úspěchu v jiné než bluesové oblasti v roce 1969, a to díky remaku písně Raye Hawkinse „The Thrill Is Gone“. Píseň se stala hitem jak R&B hitparád, tak i popových hitparád, což bylo pro umělce hrajícího rhythm & blues naprosto ojedinělé. Tento song navíc skončil na 193. místě v žebříčku 500 nejlepších písní všech dob, který sestavil hudební magazín Rolling Stone. Velkou popularitu si King vysloužil také díky tomu, že v roce 1969 zahajoval netrpělivě očekávané turné „American Tour“ skupiny The Rolling Stones. Úspěchy následovaly i v letech sedmdesátých, kdy vyšly písně jako „To Know You Is to Love You“ a „I Like to Live the Love“. V období mezi lety 1951 a 1985 se Kingovy písně objevily v R&B hitparádách celkem čtyřiasedmdesátkrát.", "section_level": 1}, {"title": "B. B. King a mainstream.", "content": "V 80. a 90. letech a po roce 2000 natáčel čím dál méně. Ve své oslnivé a aktivní kariéře nadále pokračoval, avšak už jen prostřednictvím televizních show. V roce 1988 oslovil novou generaci fanoušků, když společně s irskou skupinou U2 natočil singl „When Love Comes to Town“, který se objevil na jejich albu \"Rattle and Hum\". V roce 2000 pracoval King s kytaristou Ericem Claptonem na albu \"Riding With the King\".  V roce 2003 následovalo vystoupení s rockovou skupinou Phish v New Jersey, kde zahrál tři ze svých hitů a s muzikanty více než třicet minut jamoval.  V červnu roku 2006 se zúčastnil slavnostního aktu na počest svého prvního rádiového vysílání v budově Three Deuces Building v Greenwoodu, ve státě Mississippi, kde byla odhalena další z pamětních desek Mississippské bluesové stezky (Mississippi Blues Trail).  Objevil se i na charitativním festivalu Crossroads Guitar Festival, který organizoval Eric Clapton. DVD záznam zachycuje Kinga, jak hraje spolu s Claptonem, Buddy Guyem a Jimmiem Vaughanem píseň „Rock Me Baby“.  V mnoha zemích světa se za ta léta, ať již v rádiu či v televizi, vysílala více než stovka jeho koncertů.  V červnu roku 2006 byla slavnostně zahájena výstavba Muzea B. B. Kinga, a to v Indianole, v Mississippi. Muzeum bylo otevřeno 13. září 2008. Dne 28. dubna 1998 vystoupil v Praze v Kongresovém centru (bývalý Palác Kultury) s českým bluesovým kytaristou Lubošem Andrštem. Podruhé hráli společně B. B. King a Luboš Andršt 9. července 2000 ve Zlíně, v klubu Golem.", "section_level": 1}, {"title": "Turné na rozloučenou.", "content": "Ve věku osmdesáti let, 29. května 2006, vystoupil King v sheffieldské Hallam aréně. Byl to úvodní koncert jeho rozlučkového turné po Velké Británii a Evropě. Na tomto turné si s ním zahrál bluesman a rocker Gary Moore, se kterým již dříve spolupracoval, mj. na písni „Since I Met You Baby“. Britská část turné byla zakončena 4. dubna na stadiónu ve Wembley.  Zpět do Evropy přijel v červenci. Tentokrát řekl své sbohem Švýcarsku, kde si zahrál celkem dvakrát (2. a 3. července) na 40. ročníku světově proslulého jazzového festivalu v Montreux a 14. července vystoupil také na festivalu Blues at Sunset v Zurichu. Při své show ve Stravinského sále v Montreux si zajamoval s hudebníky jako Joe Sample, Randy Crawford, David Sanborn, Gladys Knight, Lella James, Earl Thomas, Stanley Clarke, John McLaughlin, Barbara Hendrix či George Duke. Evropská část jeho \"Turné na rozloučenou\" byla zakončena 19. září 2006 v aréně D ́Coque v Luxembourgu.  V listopadu a prosinci měl šest vystoupení v Brazílii. Během tiskové konference v Sao Paulu, 29. listopadu 2006, se ho jeden novinář zeptal, zda bude toto turné již skutečně poslední. Odpověděl: „Mým oblíbeným hercem je jeden muž ze Skotska jménem Sean Connery. Většina jej zná jako agenta Jamese Bonda 007. Natočil film s názvem \"Nikdy neříkej nikdy\".“", "section_level": 1}], "src_summary": "Riley B. King, známější spíše jako B. B. King (16. září 1925, Itta Bena, Mississippi, USA – 14. května 2015, Las Vegas, USA), byl americký bluesový kytarista, zpěvák a skladatel. Je považován za jednoho z nejlepších a nejuznávanějších bluesových umělců všech dob. Svým kytarám říkal již od 50. let „Lucille“. Zemřel ve věku 89 let 14. května 2015 v Las Vegas, kde v době před smrtí žil.", "tgt_summary": "雷利·班·金(英语:Riley Ben King,1925年-9月16日-2015年-5月14日),艺名B·B·金(英语:B. B. King,来自于Blues Boy的缩写),生于美国密西西比州,蓝调音乐家、吉他手和歌曲作者。他是有史以来最伟大的蓝调音乐家之一,外号「蓝调之王」(The King of Blues)。他创立与推展了电吉他推弦、揉弦的技法,2003年在滚石杂志评选的滚石杂志一百大吉他手,B·B·金位列第3名、2011年位列第6名,1987年就已经被引入摇滚名人堂。", "id": 1313310}
{"src_title": "Švýcarské vzdušné síly", "tgt_title": "瑞士空軍", "src_document": [{"title": "Druhá světová válka.", "content": "Během druhé světové války Švýcarské letectvo bránilo vzdušný prostor země proti vniknutí letadel jak ze zemí Osy, tak Spojenců. Provozovalo k tomu účelu letouny zakoupené v zahraničí i domácích konstrukcí. Ve Francii se podařilo získat stíhací letouny Morane-Saulnier MS.406 a z Německa stíhací letouny Messerschmitt Bf 109. Jelikož však bylo obtížné získat dostatek kvalitních letounů pro vlastní obranu, byly vyvinuty domácí stíhací letouny FFA D-3801, FFA D-3802 a FFA D-3803, jež byly odvozeny od francouzských MS.406. Pro ně dokonce vznikla zcela přepracovaná verze motoru Hispano HS12Y z původních MS.406, jejíž výkon byl zvýšen z 850 na 1 500 HP. Vznikl také bombardovací letoun FFA C-3604. Ještě po válce vývoj vlastních konstrukcí pokračoval a vznikly proudové typy FFA N-20 a FFA P-16, které ale nebyly vyráběny sériově.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Podle článku švýcarského časopisu FACTS se švýcarské letectvo udržuje v pohotovosti jen během pracovních hodin mimo víkendy. Jeho činitelé totiž prohlásili, že kvůli finančním limitacím bude doba pohotovosti omezena. Potíže s obranou leteckého prostoru Švýcarska naznačuje už malá rozloha státu. Maximální vzdálenost mezi jejími nejvzdálenějšími body totiž nepřesahuje 348 km, přičemž tuto vzdálenost lze překonat civilním letadlem za pouhých 20 minut. Dále je to také švýcarská neutralita, která minimalizuje možnost nasazení švýcarských leteckých sil mimo hranice Švýcarska.  Hlavní obranu švýcarského vzdušného prostoru zajišťují perutě číslo 11, 17 a 18 vyzbrojené 33 letouny McDonnell Douglas F/A-18 Hornet (původně bylo zakoupeno 34 letadel, ale jedno havarovalo) a také 54 zbývajících Northrop F-5 Freedom Fighter (přičemž jich bylo původně zakoupeno 110). V roce 2010 by měla začít modernizace vzdušně obrany, počínaje vyřazením tří perutí letounů F-5 (Patrouille Suisse, 8., 19.) a jejich nahrazením novými letouny (NFK, „Neues Kampfflugzeug“). Stejně jako při nákupu letadel F/A-18 koncem 90. let 20. století, i nyní se očekává nesouhlas ze strany švýcarských socialistů, protivojenských skupin a skupin zelených. Peruť \"Patrouille Suisse\", akrobatický tým švýcarského letectva, bude nucena přejít buď na F/A-18 Hornet nebo na jiný model nového stíhacího letounu. Nejpravděpodobněji bude zvolen F/A-18E/F Super Hornet, i když v úvahu přicházejí i další 4,5generační bitevníky jako např. Eurofighter Typhoon, Dassault Rafale a Saab Gripen. V roce 2010 dojde také k vyřazení 60 vrtulníků Aérospatiale Alouette III, které budou nahrazeny typem Eurocopter EC 635.", "section_level": 1}, {"title": "Střežení vzdušného prostoru.", "content": "Střežení vzdušného prostoru je jednou z hlavních aktivit švýcarského letectva v době míru. Vzdušné síly rozlišují dva druhy misí: „live“ (pozorování, identifikace) a „hot“ (intervence).", "section_level": 2}, {"title": "Letecké základny.", "content": "Švýcarské letectvo má k dispozici celkem devět základen, z nichž nejdůležitější je Payerne v kantonu Vaud. Dalšími pak jsou základna pro vrtulníky v Alpinachu, záložní základna v Buochsu, zbývající základny se nacházejí v Bernu (VIP only), Dübendorfu, Emmenu, Meiringenu, Sionu a Locarnu, Lodrino. Základna v Mollis byla zavřena v lednu 2007, také v Alpinachu se plánuje početní redukce.  Militärische Denkmäler im Bereich der Luftwaffe (PDF)", "section_level": 1}], "src_summary": "Švýcarské vzdušné síly (,,, ) jsou součást švýcarských ozbrojených sil. Ač bylo švýcarské letectvo zřízeno již 31. července 1914, z celku ozbrojených sil se vydělilo až v roce 1936.", "tgt_summary": "瑞士空军(、、、、英语:Swiss Air Force)是瑞士军队一部分。本部门原先隶属于陆军,但基于1930年代欧洲政局及军事扩张,1936年10月起独立成军。", "id": 2089724}
{"src_title": "Hnojivo", "tgt_title": "肥料", "src_document": [{"title": "Hnojiva podle účinnosti.", "content": "Přímá hnojiva obsahují přinejmenším jednu ze základních rostlinných živin buďto v organické nebo minerální formě. Dodávají rostlinám makro- nebo mikroprvky a patří mezi ně hnojiva průmyslová i statková.  Nepřímá hnojiva neobsahují základní živiny v zásadním množství, ale vlivem na životní prostředí rostlin a metabolismus umožňují zvýšený příjem základních živin (což vede k vyšším výnosům). Patří k nim půdní kondicionéry, regulátory růstu (stimulátory i inhibitory), bakteriální hnojiva, inhibitory mikrobiotických procesů a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Hnojiva podle skupenství.", "content": "Rozlišení podle skupenství má význam pro snadnost aplikace, přijatelnost živin rostlinou nebo druh použité techniky. Někdy bývá používán CO pro přihnojení zeleniny (salátu), ale obecně jsou rozlišovány podle skupenství pouze -", "section_level": 1}, {"title": "Pevná hnojiva.", "content": "Pevná (také nazývána tuhá) hnojiva jsou aplikována rozmetadly. Minerální hnojiva mohou být podle způsobu výroby krystalická nebo granulovaná, podle velikosti částic jsou dělena na - Mezi průmyslová pevná hnojiva patří například draselná sůl, NPK, nebo dusičnan amonný.  Organická, statková pevná hnojiva jsou více či méně homogení směsi s různým obsahem živin a v různém stupni rozkladu, patří sem chlévský hnůj nebo komposty.", "section_level": 2}, {"title": "Tekutá hnojiva.", "content": "Průmyslová tekutá hnojiva jsou vyráběna jako ředitelná jednosložková nebo vícesložková hnojiva s přesně daným obsahem živin a s různou možnosti mísení jako například DAM (např DAM 390 ). Mezi statková tekutá hnojiva patří močůvka nebo kejda.", "section_level": 2}, {"title": "Hnojiva podle původu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Statková hnojiva.", "content": "Mezi statková jak bývají nazývána také organická hnojiva je řazen především jako vydatné zdroje rostlinných živin chlévský hnůj, kompost a močůvka. Do této skupiny patří i použití směsí rostlinných zbytků s organickými nebo průmyslovými hnojivy. Především jde o posklizňové zbytky, slámu a zelené hnojení.", "section_level": 2}, {"title": "Chlévský hnůj.", "content": "Používá se k přímému hnojení dobře vyzrálý. Lze jím hnojit na volných venkovních plochách i ve skleníkových záhonech. Používá se k zakládání pařenišť jako výhřevný materiál. Má význam především jako přísun živin, zdroj organické hmoty ale i nakypřovací materiál.", "section_level": 3}, {"title": "Kompost.", "content": "Kompost je důležitým hnojivem pro venkovní zahradní půdy i pro zeminy ve sklenících. Kromě živin obsahuje i humus. Je velmi vhodný k hnojení květin, protože pro většinu z nich je čerstvé hnojení chlévským hnojem nevhodné, ačkoliv vyžadují vysoký obsah humusu v půdě.  Komposty se připravují kompostováním organických hmot, které mají vhodný poměr C/N a mírnou vlhkost za přístupu vzduchu (aerobní podmínky) (bez ornice a vápence). Někdy je možný i přídavek minerálních hnojiv pro vyrovnání obsahu živin. Komposty mohou zrát např. na hromadách 1-1,5m vysokých až 3 roky při občasném přehazování. Složení kompostů je značně proměnlivé podle složení vstupních surovin. Pro hnojení ve skleníku se musí komposty propařovat, aby se zbavily semen plevelů a možných parazitů.", "section_level": 3}, {"title": "Močůvka.", "content": "Močůvka je prokvašená moč hospodářských zvířat. Je produkována v klasických vazných stájích s nastýlaným ložem. Močůvka bývá zředěna vodou používanou ve stájích, někdy i dešťovou a povrchovou vodou. Močůvka obsahuje jen malý podíl organických látek, přesto je hodnotným statkovým hnojivem. Močůvku lze použít v deseti až dvacetinásobném zředění jako hnojivou zálivku. Velmi pozitivně působí obsažené auxiny.", "section_level": 3}, {"title": "Hnojiva průmyslová.", "content": "Neboli minerální. Do této skupiny spadají všechny látky využívané ke hnojení, které byly vyrobené mimo zemědělský závod. Nejčastěji jde o produkty chemického, těžebního a stavebního průmyslu. U průmyslových hnojiv se krom skupenského dělení na pevná a kapalná dělí ještě dále:", "section_level": 2}, {"title": "Podle složení.", "content": "Hnojiva se stěžejním obsahem jedné živiny se nazývají jednosložková. Ta se dělí na dusíkatá, fosforečná, draselná, hořečnatá a vápenatá. Mohou obsahovat i mikroprvky a doprovodné ionty (Ca, Mg, Na, SO, Cl)", "section_level": 3}, {"title": "Jednoduchá hnojiva.", "content": "Také nazývané \"jednosložková\", obsahují pouze jednu živinu – (N, P, K, Ca) používají se jako základní hnojiva nebo při nedostatku vhodného vícesložkového hnojiva. Někteří autoři k jednosložkovým hnojivům s obsahem hlavních živin přidávají i hnojiva s obsahem hořčíku (hořečnatá hnojiva). Podle hlavní živiny lze jednoduchá hnojiva rozčlenit na  dusíkatá hnojiva  fosforečná hnojiva  draselná hnojiva  vápenatá hnojiva", "section_level": 4}, {"title": "Vícesložková hnojiva.", "content": "Obsahují hlavní živiny (makroprvky) ale i doplňkové živiny (mikroprvky). Jejich používáním je přihnojování zjednodušeno a efektivnější. Podle způsobu výroby vícesložkových hnojiv je lze rozdělit na  Pokud je v daném průmyslovém hnojivu obsaženo živin více, používá se označení vícesložková neboli kombinovaná. Ta mohou být dvojitá (obsahují dvě živiny) nebo trojitá čili plná (obsahují všechny tři základní živiny N, P a K). Někdy se vyčleňují ještě mikrohnojiva, která obsahují převážně stopové prvky. K sledovaným vlastnostem vícesložkových hnojiv patří především obsah přijatelných a vzájemný poměr těchto živin.", "section_level": 4}, {"title": "Prodávaná hnojiva.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Dusíkatá.", "content": "Seznam komerčních názvů hnojiv:", "section_level": 2}], "src_summary": "Hnojiva jsou směsi, používané pro zlepšení růstu rostlin. Obvykle jsou aplikována přes půdu (pro příjem kořeny) nebo tzv. hnojením na list (pro příjem listy).", "tgt_summary": "肥料是任一天然或合成的一种或多种植物成长发育所必需的营养元素,约30%~50%的作物产量增加是来归因于天然或无机化学合成的商业肥料。市面上出售的肥料种类及品牌极多,依成分可分为无机肥料和有机肥料,肥料通常直接用于土壤,或喷洒于叶片。", "id": 2360836}
{"src_title": "Okavango", "tgt_title": "奥卡万戈河", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení na planině Bie v Angole. Tok řeky nikdy nedosáhne oceánu, ale končí v bezodtoké oblasti pouště Kalahari, přičemž vytváří bažinatou vnitrozemskou deltu (delta Okavanga figuruje od roku 2014 na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO). V řídkých obdobích mimořádně vydatných dešťů část vod řeky ústí jižním ramenem delty do jezera Ngami a severní periodicky dotéká do řeky Kwando v povodí Zambezi. Rameno Botletle zhruba jednou za 10-15 let naplňuje bažiny v propadlině Makarikari, kde se před několika tisíci let nacházelo velké jezero. Hlavním přítokem řeky je Kwito zleva.  V bazénu Okavanga v Botswaně se nachází přírodní rezervace Moremi, proslulá bohatou divokou přírodou.", "section_level": 1}, {"title": "Delta.", "content": "S rozlohou 68 640 km2 je delta největší Ramsarskou lokalitou. V období sucha má delta rozlohu 6 000 – 8 000 km2, ale v období dešťů se rozšíří až na 15 850 km2.  Delta je tvořena několika kanály, jež vytvářejí tisíce ostrovů. Jádro delty tvoří permanentní močál. Každý rok letní deště v Angole v lednu naplní tok řeky; měsíc trvá, než velké množství vody dorazí do delty a nastanou každoroční záplavy. Delta je tak rozdělená na 3 oblasti: oblast trvale zaplavená, oblast zaplavená každoročně a příležitostně zaplavená oblast.  Při záplavách v období dešťů v létě se tedy delta trojnásobně zvětší, přiláká obrovské množství zvířat z okolí a vytvoří jednu z největších koncentrací divoké zvěře v Africe.", "section_level": 1}, {"title": "Využití řeky.", "content": "Potenciál řeky využívají společně Namibie a Botswana, což vytvořilo prostor pro několik konfliktů. Namibie postavila 300 km dlouhý kanál a plánuje výstavbu dalšího 250 km dlouhého potrubí k zabezpečení závlah suchých oblastí. Na druhé straně Botswana využívá deltu řeky nejen jako vodní zdroj, ale i jako turistickou destinaci. Projekty v Namibii by tak omezily přísun vody do suché Botswany, kde se většina vody i tak odpaří. Namibie argumentovala, že projekty přísun vody nijak neomezí. Aby se předešlo negativním důsledkům, podepsaly roku 1994 oba státy vytvoření Okavango River Basin Commission (OKACOM) a souhlasily tak se společným využíváním řeky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Okavango v Angole zvaná Cubango () je řeka v jižní Africe. Protéká Angolou, Namibií a Botswanou. Je 1600 km dlouhá. Povodí má rozlohu 800 000 km2.", "tgt_summary": "奥卡万戈河(英语:英语:Okavango River),上游河段又名库邦戈河(英语:Cubango River),是南部非洲的一条内陆河,也是非洲南部第四长河。它发源于安哥拉中部的比耶高原,沿着安哥拉和纳米比亚的国界,由西北向东南流入博茨瓦纳,形成面积达16,835km的奥卡万戈三角洲。南部有支流汇入恩加米湖,再通过季节性的博泰蒂河(英语:Botletli River)继续东流,最后消失在马卡迪卡迪盐沼。", "id": 3065868}
{"src_title": "Magdalena (řeka)", "tgt_title": "马格达莱纳河", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Řeka pramení na jihu Kolumbie v Centrální Kordilleře a prvních 100 km má charakter horské řeky. Stéká ze svahů And na rozhraní mezi Centrální a Východní Kordillerou a do města Nape pokračuje severním směrem (640 km) v mezihorské propadlině mezi těmito dvěma hřbety, která je široká 30 až 60 km. Níže se dolina řeky rozšiřuje a pod městem El Banco vtéká řeka do propadliny Momposino s množstvím bažin a jezer. Vytváří zde dvě ramena. Západní vodnější rameno Lobo přijímá levé přítoky (Cauca, San Jorge) a východní rameno Mompos přijímá pravý přítok Sesar (na břehu tohoto říčního ramene leží mimo jiné i město Santa Cruz de Mompox figurující na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO). Do Karibského moře se vlévá u významného kolumbijského přístavu Barranquilla. Magdalena je splavná pouze na svém dolním toku. Největším levostranným přítokem je řeka Cauca.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Průměrný průtok vody v místech, kde řeka vtéká do Karibské nížiny činí 8000 až 10 000 m3/s. Nejvyšší je od dubna do května a od září do listopadu, kdy jsou zaplavovaná rozsáhlá území na dolním toku. Nejnižší je od prosince do března a od července do srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Pravidelná vodní doprava končí na dolním toku u peřejí u města On. Lodě tak jezdí téměř 880 km z Barranquilly do města La Dorada. Další úsek umožňuje dopravu pro lodě s malým ponorem mezi městy Neiva a ústí při velké vodě. Na dolním toku byl vybudován 113 km dlouhý plavební kanál Dique k přístavu Cartagena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Magdalena () je nejdelší řeka na území Kolumbie, v severozápadní části Jižní Ameriky. Název je odvozen od biblické postavy Marie Magdaleny. Je 1540 km dlouhá. Povodí má přibližně rozlohu 260 000 km2.", "tgt_summary": "马格达莱纳河()是哥伦比亚境内的主要河流。它得名于圣经人物抹大拉的马里亚。", "id": 860294}
{"src_title": "Traian Băsescu", "tgt_title": "特莱扬·伯塞斯库", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Băsescu se narodil v Basarabi poblíž města Constanța. Jeho otec Dimitru byl armádním důstojníkem. Traian Băsescu má bratra Mirceu. Se svou ženou Marií má dvě dcery, starší Ioanu a mladší Elenu Băsescu, která je od roku 2009 poslankyní Evropského parlamentu.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kapitán obchodní lodi.", "content": "Băsescu v roce 1976 absolvoval Námořní institut v Konstanci a stal se úředníkem pro obchodní loďstvo u rumunské státní lodní společnosti \"Navrom\". V letech 1981 až 1987 pracoval jako kapitán na rumunských obchodních lodích, a v roce 1984 byl povýšen na kapitána tankeru \"Biruința\", největší lodi rumunské flotily. V roce 1989 se odstěhoval do Belgie, kde řídil místní pobočku Navromu v Antverpách.", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Băsescu byl členem komunistické strany (PCR). Po pádu komunismu prohlásil, že do PCR musel vstoupit kvůli své námořní kariéře, a vešel do politiky jako člen velké Národní fronty spásy (FSN). V roce 1992, když se FSN rozštěpila na dvě frakce - Sociálně demokratickou stranu Rumunska (PDSR, později PSD), vedenou Ionem Iliescem, a Demokratickou stranu (PD), vedenou Petrem Romanem, Băsescu vstoupil do Demokratické strany a ještě téhož roku byl zvolen do dolní komory rumunského parlamentu - Poslanecké sněmovny a byl znovu zvolen ve volebním období 1996-2000.  Současně Băsescu několikrát vykonával funkci ministra dopravy - v letech 1991 až 1992 a poté od listopadu 1996 do června 2000.  V prosinci 1997 nařkl v interview pro známé rumunské noviny tehdejšího premiéra Victora Ciorbeu, že zavádí příliš málo reforem, ačkoliv byl Ciorbea opozicí kritizován naopak pro přílišné reformování. To bylo prvním krokem k rozvinutí velkého sporu uvnitř vládní koalice, který vedl k rezignaci všech ministrů Demokratické strany (včetně Băseska), a posléze k rezignaci samotného premiéra. Následně však Băsescu znovu usedl do ministerského křesla v novém kabinetu Radu Vasileho.  Po porážce Petre Romana, který ji vedl 9 let, byl v roce 2001 zvolen předsedou Demokratické strany. V roce 2003 Băsescu vyjednal volební koalici s Národní liberální stranou (PNL), aby byla vytvořena silná středo-pravicová opozice proti vládnoucí PSD. Nový pakt, nazvaný \"Aliance Pravda a Spravedlnost\", vyslal společné kandidáty do obecních a parlamentních voleb a byl volen jako blok. Jakožto prezident Demokratické strany byl Băsescu zvolen místopředsedou Aliance Pravda a Spravedlnost, spolu s předsedou PNL Theodorem Stolojanem. Nástupcem Stolojana se pak stal Călin Popescu-Tăriceanu.", "section_level": 2}, {"title": "Primátor Bukurešti.", "content": "V roce 2000 byl Băsescu zvolen primátorem Bukurešti, když velmi těsně (50,7 % ku 49,3 %) zvítězil nad kandidátem PSD Sorinem Oprescem. Ve funkci primátora byl chválen za výraznou redukci (ačkoliv použil velmi drastické metody, jako např. hromadnou eutanázii) počtu toulavých psů - z 200 až 300 000 psů v roce 2000 na 25 000 v roce 2004 (počet kousnutí toulavým psem se snížil z 1500 měsíčně na 200).  Tato kampaň byla velmi kontroverzní, mnoho ochránců zvířat protestovalo proti hromadné eutanázii psů. Též se objevilo několik případů, kdy lidé oznámili úřadům, že se chtějí zbavit toulavých psů a druhý den se v útulcích objevili sousedi, kteří psy krmili a vzali je zpátky. Băsescu byl také nařčen z pouhého stěhování toulavých psů z centra města na periferii. V roce 2006 počet psů-tuláků opět překročil 200 000 a 29. ledna 2006 na následky útoku toulavého psa zemřel japonský turista.  Ale v roce 2004 Băsescu považoval kampaň za úspěšnou. Také o modernizaci kanalizace a veřejného osvětlení (které byly ve velmi špatném stavu) hovořil jako o úspěších. Podařilo se mu též modernizovat městskou hromadnou dopravu v Bukurešti. Jeho volební období bylo ve znamení neustálých sporů s institucemi, kontrolovanými opozicí (především PSD). V duchu údajné potřeby decentralizace schválila národní vláda (vedená PSD) několik vyhlášek přesouvajících moc z rukou primátora do rukou městských čtvrtí a městské rady. Băsescu obvinil členy městské rady z korupce a podařilo se mu u soudu zrušit několik rozhodnutí rady. Následně se vláda rozhodla městskou radu rozpustit, ovšem nakonec k tomu nedošlo. Tyto konflikty vedly ke zpoždění nebo zrušení některých plánovaných městských investic (např. na opravu silniční sítě), financovaných Evropskou investiční bankou. V roce 2004 byl Băsescu zvolen znovu, když získal necelých 55 % hlasů. Koncem roku však na svou funkci rezignoval, protože vyhrál prezidentské volby.", "section_level": 2}, {"title": "Rumunský prezident.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zvolení a nástup do funkce.", "content": "V souvislosti s překvapivým stažením prezidentské kandidatury Theodora Stolojana byl na kandidáta navržen Aliancí Pravda a Spravedlnost právě Băsescu. Jeho největším protivníkem byl tehdejší sociálnědemokratický premiér Adrian Năstase. Ačkoliv první volbu vyhrál Năstase s náskokem 7 %, druhou volba byla ve znamení Băseskova comebacku - rozdílem 2,5 % vyhrál prezidentské volby (získal 51,2 % hlasů).  Protože Băsescu ihned po nástupu rozjel velké reformy a spustil protikorupční kampaň, bylo jeho vítězství ve volbách označováno za „rumunskou Oranžovou revoluci“ (dle událostí na Ukrajině ve stejném roce). Později však vyvolal několik afér svými xenofobními výroky.", "section_level": 2}, {"title": "Suspendování.", "content": "Po jmenování Băsesca prezidentem začalo brzy docházet ke sporům o kompetence mezi ním a předsedou vlády Tăriceanem, které vytvářely politickou nejistotu v zemi. Počátkem roku 2007 vznikla iniciativa na sesazení prezidenta, kterou vyšetřovací výbor rumunského parlamentu odůvodnil tím, že se Băsescu prohřešil v devatenácti případech proti ústavě, překračoval kompetence a chránil zájmy mafie. Rumunský ústavní soud však žádná závažná pochybení proti ústavě neshledal. Vše vyvrcholilo začátkem dubna 2007 krachem koalice a politickou krizí. Po odchodu Demokratické strany z vlády vytvořil Tăriceanu menšinový kabinet se zástupci maďarské menšiny a s podporou sociálních demokratů (PSD). Při hlasování v parlamentu (20. dubna 2007) podpořila suspendování prezidenta většina poslanců (322 pro, 108 proti, 10 absencí). Rozhodnutí parlamentu však ještě musela v referendu podpořit nadpoloviční většina všech oprávněných voličů. Referendum se uskutečnilo 19. května 2007 - volební účast činila necelých 44 procent a proti odvolání hlavy státu se vyslovilo více než 74 procent hlasujících. Plebiscit je označován za vyvrcholení dlouhé politické bitvy mezi prezidentem a jeho protivníky z vlády i opozice v parlamentu.  Další návrh referenda schválil rumunský parlament 6. července 2012. Băsescu byl do vyhlášení výsledků hlasování zbaven funkce, jeho pravomoce dočasně přebral předseda Senátu Crin Antonescu. Referendum se konalo 29. července 2012. Volební účast byla pouze 46%, hlasování tedy bylo neplatné. Jeho neplatnost potvrdil 21. srpna 2012 ústavní soud, od té chvíle Băsescu mohl opět vykonávat funkci prezidenta, kterou opustil po uplynutí mandátu v prosinci 2014.", "section_level": 2}], "src_summary": "Traian Băsescu (* 4. listopadu 1951 Murfatlar) je rumunský politik a v letech 2004–2014 prezident Rumunska. Parlament jej dvakrát odvolal z funkce, ale v následném referendu (které po takovém aktu povinně následuje) svůj post v obou případech uhájil.", "tgt_summary": "特莱扬·伯塞斯库(罗马尼亚语:,1951年11月4日-),罗马尼亚政治家,曾任罗马尼亚交通、建筑和旅游部长、布加勒斯特市长,罗马尼亚总统。", "id": 1344500}
{"src_title": "Znečištění ovzduší", "tgt_title": "空氣污染", "src_document": [{"title": "Zdroje znečištění a znečišťování ovzduší.", "content": "Zdroje znečištění ovzduší jsou faktory na konkrétním místě, odkud jsou uvolňovány znečišťující látky do ovzduší. Podle příčiny a časového sledu vzniku polutantů je možno zdroje typizovat. Podle pořadí vzniklého polutantu ve sledu reakcí:  Podle původce, v jehož důsledku dochází ke znečišťování ovzduší nebo k založení zdroje umožňujícího znečišťovat ovzduší, dělíme zdroje na antropogenní, vyvolané v důsledku rozhodnutí a činnosti lidí nebo produkované z výtvorů vytvořených lidmi, a na přírodní (někdy označované jako neantropogenní zdroje), neovlivnitelné primárně vůlí člověka.", "section_level": 1}, {"title": "Antropogenní zdroje.", "content": "Antropogenní zdroje jsou primárně vytvořeny nebo způsobovány lidmi. Velké rozpětí znečišťujících látek je spojené se spalováním různých paliv, jako je benzín, uhlí, dřevo, plyn, nebo s rafinací ropy. Podle typu paliva je intenzita znečišťování různá a tedy ovlivnitelná člověkem.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní zdroje.", "content": "Existuje i mnoho přírodních zdrojů. K přirozenému uvolňování polutantů dochází zejména několika cestami:", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotní účinky znečištěného ovzduší.", "content": "Účinky znečištění se dělí na krátkodobé a dlouhodobé. Mezi krátkodobé vlivy patří například zvýšení výskytu zánětlivých onemocnění plic. Dlouhodobé působení znečištěného vzduchu na člověka se projevuje zhoršením funkcí plic a zkrácením předpokládané délky života.  Americký výzkum v New Yorku např. ukázal na možnou spojitost mezi inteligencí dětí (IQ) a tím, nakolik byly jejich matky během těhotenství vystaveny znečištění ovzduší polyaromatickými uhlovodíky. Děti, které se narodily matkám z nejvíc znečištěných oblastí, měly v IQ testech až o pět bodů nižší výsledky. Oponenti studie však poukázali na možné sociální vlivy, neboť většina matek sledovaných dětí neměla ani střední vzdělání.  Podle Světové zdravotnické organizace způsobilo znečištění ovzduší v roce 2010 smrt na rakovinu plic asi u 223 tisíc lidí na celém světě.", "section_level": 1}, {"title": "Možnosti omezení přírůstků znečištění vzduchu.", "content": "Některé antropogenní zdroje je možné vybavit zařízeními pro zachycování emisi (např. prachovými filtry, katalyzátory, odsiřovacími či denitrifikačními zařízeními). V průmyslu a v dopravě se může jednat o změnu paliva, ústup od vysoce znečišťujících technologií k méně znečišťujícím, např. přechod na nízkouhlíkové technologie. Dosahovat nižších přírůstků znečištění lze efektivnějšími činnostmi. V dopravě např. omezením rychlosti, či zlepšením plynulosti provozu. K zájmu o účelnější, hospodárnější a efektivnější činnosti lidí a k současnému zajištění bezpečnosti přispívají regulační dohody (na celosvětové úrovni například zákaz použití jaderných zbraní, v dopravě na místních úrovních například právní předpisy regulující rychlost a umožňující místním orgánům veřejné správy omezovat dopravními značkami rychlost a řídit pomocí semaforů nebo osobně plynulost provozu tak, aby bylo dosaženo bezpečnosti a současně aby se minimalizovaly negativní dopady na znečišťování ovzduší. Ke snižování přírůstků znečištění vyvolaných stavební činností může přispívat plánovitá koordinace stavebních zásahů do krajiny, např. koordinace výstavby pro osídlení s výstavbou dopravních staveb, plynovodů, teplovodů, vodních staveb, a související právní předpisy. Zlepšovat znečištěný stav ovzduší lze výsadbou a péčí o rostliny, které spotřebovávají oxidy uhlíku a produkují kyslík do ovzduší, výsadbou a péčí o lesy, které zadržují vodu, zpomalují procesy vysychání krajiny a související zvyšování prachu v ovzduší. Některé evropské země jako Švédsko nebo Německo zavádějí v centrech velkých měst tzv. nízkoemisní zóny, do kterých mohou vjiždět jen automobily, jež vypouštějí jen malé množství škodlivin. Například švédský Göteborg zavedl nízkoemisní zónu již v roce 1996 a emise prachových částic z nákladní dopravy se mu podařilo snížit zhruba 40 procent. Další možností je použití fotokatalytických materiálů pro povrchy staveb. které jsou schopny rozkládat plynné škodliviny z ovzduší pomocí světla. Měření provedená na úsecích městských komunikací z fotokatalytického betonu TX Active podle údajů výrobce ukázala snížení koncentrací oxidů dusíku o 20 až 60 %.  Vzrostlá zeleň působí jako filtr, neboť zachycuje část jemných prachových částic (PM), které představují největší zdravotní riziko. Proto Komise životního prostředí Akademie věd ČR vyslovila doporučení na školních pozemcích upřednostňovat přírodní terén, vytvářet a udržovat zelené prstence kolem velkých měst či novou zástavbu zásadně směřovat na tzv. brownfields.", "section_level": 1}, {"title": "Situace v České republice.", "content": "Znečištěné ovzduší a jeho další znečišťování způsobuje také v České republice problémy, kterým je věnována velká pozornost a úsilí o zlepšování stávajícího stavu, snižování negativních vlivů zdrojů znečištění i předcházení vzniku nových zdrojů znečištění. Znečištěné ovzduší je příčinou mnoha úmrtí a nemocí, např. dýchacích cest, výskytu rakoviny a srdečních onemocnění. Mezi největší zdroje nečistot patří tepelné elektrárny a průmysl, automobilová doprava, lokální vytápění uhlím nebo spalování odpadu.", "section_level": 1}, {"title": "Globální stmívání.", "content": "Se zvýšeným znečištěním ovzduší souvisí i tzv. globální stmívání – jev, který je dán především změnami ve složení pevných částeček v oblacích a tím i jejich odrazivosti za posledních několik desetiletí. Jev je však složitější – kromě změny odrazivosti slunečního záření od vrstev atmosféry postihnutých zvýšeným množstvím polutantů jsou zde např. souvislosti s mírou vypařované vody, ale i závažné zásahy např. do způsobů vytváření dešťových mraků, monzunů a další.", "section_level": 1}], "src_summary": "Znečištění ovzduší je chemicko-fyzikálně-biologický stav v zemské atmosféře vyvolaný přírůstkem znečišťujících látek v původní atmosféře (znečišťováním atmosféry), na nějž mohou navazovat a navazují procesy a reakce v zemské atmosféře, v jejichž důsledku se mění vlastnosti zemské atmosféry tak, že negativně působí na lidské zdraví nebo na životní prostředí. Znečištění ovzduší tak přispívá k faktorům zkracujícím délku lidského života, je příčinou rozvoje nemocí, např. dýchacích cest, rakoviny a srdečních onemocnění. Některé náhlé změny vlastností po změně stavu v ovzduší vyvolávají dokonce hromadná rychlá úmrtí a mají dalekosáhlé dopady nejen od místa zdroje znečištění, ale i na jiné složky životního prostředí a jeho využitelnosti k životu (například stav a reakce po výbuchu v jaderné elektrárně Černobyl nebo po svržení a vybuchnutí atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki). Mezi nejčastější a nejběžnější zdroje nečistot (polutantů) vypouštěných do ovzduší patří stacionární zdroje, (velké teplárny a tepelné elektrárny i malé lokální topeniště, např. v domech). Dále mobilní zdroje (především v automobilové dopravě, ale i v železniční nebo lodní dopravě). K nejzávažnějšímu znečištění ovzduší dochází po jaderném výbuchu, jehož radiační účinky pronikají do ovzduší. Na stav ovzduší a děje v atmosféře působí také meziplanetární vlivy a energie ze sluneční soustavy, zejména sluneční záření, které nelze lidskou vůlí ovládat a regulovat.", "tgt_summary": "质量", "id": 2369529}
{"src_title": "Grand Prix Malajsie 2007", "tgt_title": "2007年马来西亚大奖赛", "src_document": [{"title": "Průběh závodu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Spyker vs Scuderia Toro Rosso.", "content": "Vedení týmu Spyker podalo protest proti legálnosti šasi Scuderia Toro Rosso, které dle vyjádření Spykeru nejsou produktem továrny ve Faenze, ale Red Bull Racing. Pokud by tomu tak bylo, byla by porušena ustanovení Conkordské dohody, která vyžaduje, aby jednotlivé týmy navrhovaly a používaly vlastní vozy. Red Bull pohrozil zažalováním Spykeru, pro nedovolené vlastnění dokumentů jejich vozu. FIA se rozhodla nevyšetřovat ani jeden z těchto sporů a označila za nevhodný postup ze strany Spykeru, který zcela zbytečně zatáhl do případu stewarty malajsijské Grand Prix.", "section_level": 2}, {"title": "Pohyblivá podlaha.", "content": "FIA upřesnila pravidla a zavedla přísnější kontroly před závodem. Byl tak upřesněn článek o podlaze a vozy Ferrari a BMW museli upravit stávající systémy měnící světlou výšku vozu během jízdy. Dle vyjádření FIA a citace pravidel platných v době konání Grand Prix Austrálie, vozy Ferrari a BMW nebyly v rozporu s pravidly. Na systém pohyblivých podlah upozornil tým McLaren po první Grand Prix a žádal u FIA objasnění pravidel.", "section_level": 2}, {"title": "Tréninky.", "content": "Tak jak se již stalo tradicí, přivítal Sepang jezdce tropickým počasím. Po několika zaváděcích kolech, kdy si piloti zvykali na přehřáté monoposty a hlavně se snažili očistit si trať, zajel Sebastian Vettel první měřené kolo. Třetí pilot stáje BMW tak odstartoval honičku za nejlepším časem. Po úvodní zaváděcí čtvrt hodince se zbytek startovního pole rozpohyboval a do čela se vyhoupl tým Mclaren v pořadí Lewis Hamilton a Fernando Alonso. Hned za nimi se nečekaně objevily obě Toyoty v podání Jarno Trulli a Ralf Schumacher. Stříbrné šípy si užívaly na čele do doby než se na trať vydali obě Ferrari. Do vedení šel okamžitě Felipe Massa, jeho čas až do konce tréninku nikdo nepřekonal. Fernando Alonso se znovu vydal na trať a podařilo se mu překonat jak Hamilton tak Räikkönen a dostal se tak na druhou pozici.  Felipe Massa si udržel pozici z dopoledního tréninku a dokázal se udržet na přední příčce i ve druhém tréninku. Největším soupeřem mu byl Giancarlo Fisichella, který jako jediný po Bassovi dokázal překonat čas pod 1:36. Třetí byl druhý Renault pilotovaný Kovalainenem. Čtvrtý opět Räikkönen. Oba vozy McLaren se po skvělém prvním tréninku propadly do středu pole. Alonso navíc dostal pokutu 600 Euro za překročení rychlosti v boxech. Honda znovu nezazářila a končí na chvostu startovního pole, Button je 15. a Barrichello dokonce až předposlední.  Lewis Hamilton potvrzuje své kvality a v sobotním tréninku nejenže porazil svého týmového kolegu dvojnásobného mistra světa Fernanda Alonsa, ale i zbytek startovního pole. Felipe Massa, který dominoval včerejším tréninkům se tentokrát musel sklonit před Hamiltonem jedoucím na měkčí směsi.Fernando Alonso dosáhl na třetí příčku ale ve stejném voze ztratil na svého kolegu půl sekundy. Anthony Davidson dovezl Super Aguri na osmém místě a byl tak z japonských vozů nejlepší. Renault po včerejším vynikajícím tréninku znovu upadá do problémů, Kovalainen musel měnit palivové čerpadlo. Honda se znovu usadila na chvostu startovního pole a nestačila ani na Toro Rosso.", "section_level": 2}, {"title": "Kvalifikace.", "content": "Nic mimořádného se nedělo na trati v první části kvalifikace jezdci předních týmu si pohodlně zajistili postupové časy. Proto se pozornost soustředila na to kdo si zajistí účast ve druhé části. Rubens Barrichello jen potvrdil slabé výkony Hondy a nepostoupil. Také Wurz se trápil s problémy svého vozu. Výkon obou vozů Renault, potvrzuje fakt, který zmiňoval již Fisichella, že je třeba celý vůz přepracovat, aby držel krok s konkurencí. Fisichella nakonec postupoval z posledního a Kovalainen z předposledního místa. Což je pozice, pro obhájce poháru konstruktérů, zcela neobvyklá.  Střední část kvalifikace se podobala té předchozí, první tři týmy si zajistily postupové časy a vše jen z povzdálí kontrolovaly. Poslední dvě minuty byl boj o poslední postupové příčky. Renault tentokrát na své soupeře, které musíme letos hledat ve středu startovního pole, nestačil a do poslední části se neprotlačil. Takže trojici nejsilnějších týmů: Ferrari, McLaren a BMW doplnila oběma vozy Toyota, Nico Rosberg na Williamsu a na poslední chvíli také Mark Webber s Red Bullem.  Zcela nečekaně z boje o pole position vypadl Lewis Hamilton, který jezdil jen průměrné časy, které mu přesto stačily na čtvrté místo. Napínavý závěrečný trojboj o nejlepší postavení na startu zahájil Räikkönen, který překonal dosavadní nejlepší Alonsův čas a dostal se na špici. Alonso kontroval nejlepším časem vzápětí, nakonec vše vyznělo pro Massu, kterému se vyplatilo vyčkat na poslední minutu a zajel nejlepší čas poslední části kvalifikace.", "section_level": 2}, {"title": "Závod.", "content": "Oba vozy McLaren dokázaly na startu překonat Felipe Massu. Alonso hned ze začátku nasazuje zběsilé tempo, které jak se později ukázalo bylo rozhodující. Výborně odstartoval také Fisichella. Massa v úvodu závodu pořádně zazmatkoval a zbrzdil i svého týmového kolegu, během závodu vytvořil řadu dalších chyb. Hned po startu je mimo trať Sutil se Spykerem a závod tak pro něho končí. V počáteční strkanici poškodil přední křídlo Liuzzi a zajíždí do boxu pro nové. Alonso si vytváří dostatečný náskok, zatímco výrazně pomalejší Hamilton brzdí oba vozy Ferrari. Massa se snaží útočit na Hamiltona až se probrzdil na trávu a umožnil tak soupeřům dostat se před něho. Po druhém zajetí do boxu se Kimi Räikkönen rozhoduje pro stíhací jízdu a dokázal se před projetím cílem dostat hned za Hamiltona.", "section_level": 2}, {"title": "Nejrychlejší kolo.", "content": "Lewis Hamilton- McLaren MP4/22-1'36.701", "section_level": 1}, {"title": "Postavení na startu.", "content": "Felipe Massa- Ferrari F2007-1:35.043", "section_level": 1}], "src_summary": "Grand Prix Malajsie 2007 (IX Petronas Malaysian Grand Prix) druhý závod 58. ročníku mistrovství světa vozů Formule 1, historicky již 770. grand prix, se již tradičně odehrál na okruhu Sepang. Okruh dlouhý 5,543 km absolvovali jezdci 56 což celkově představuje 310,408 km. Tropické počasí panovalo v Sepangu po celý závodní víkend, teplota vzduchu 34 °C, teplota trati byla 58 °C, vlhkost vzduchu 60%.", "tgt_summary": "2007年马来西亚大奖赛(官方名称:Petronas Malaysia Grand Prix)是2007年世界一级方程序锦标赛第二场比赛,在马来西亚雪邦国际赛道进行比赛。赛程是的日期2007年4月6日到4月8日,4月6日为练习赛,7日为早上练习及排位,8日为比赛。", "id": 123195}
{"src_title": "Yorkové", "tgt_title": "約克王朝", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Zakladatel rodu Edmund z Langley, 1. vévoda z Yorku, pocházel z královského rodu Plantagenetů a byl čtvrtým synem krále Eduarda III. Edmund měl dva syny, Eduarda a Richarda Conisburgha. Eduard se stal roku 1402 Edmundovým nástupcem, ale padl roku 1415 v bitvě u Azincourtu. Edmundův mladší syn Richard se oženil s Annou Mortimerovou, pravnučkou Lionela z Antwerp, což byl druhorozený syn krále Eduarda III. Anna se také, po smrti svého bratra Edmunda roku 1425, stala dědičkou hrabství March. Anna Mortimerová a Edmund Mortimer byli potomky Rogera Mortimera, 4. hraběte z Marchu, který byl jmenován nástupcem na trůn po Richardu II., předtím, než trůn uchvátil roku 1399 rod Lancasterů v osobě Jindřicha IV.  Richard Conisburgh byl popraven po účasti v Southamptonském spiknutí, které mělo za cíl svrhnout Jindřicha V. ve prospěch hraběte z Marchu. Jeho nástupcem se stal jako vévoda z Yorku syn Richard Plantagenet. Po své matce Anně Mortimerové také zdědil hrabství March a Mortimerův nárok nástupnictví na anglický trůn.", "section_level": 1}, {"title": "Války růží.", "content": "Navzdory jeho pozici byla Richardovi Plantagenetovi upřena funkce ve vládě. Důvodem byl vliv rádců slabého krále Jindřicha VI., především Jana Beauforta, 1. vévody ze Somersetu a královy manželky Markéty. I když byl Robert regentem v době královy nezpůsobilosti v letech 1453 – 1454, byly jeho reformy, poté co se král zotavil, skupinou kolem hraběte ze Somersetu zrušeny.  Počátkem války růží byla bitva u St Albans. Zpočátku se Richardovi podařilo zapudit Lancastery z postavení, ze kterého mohli krále ovlivňovat. V říjnu roku 1460 začal uplatňovat nárok na anglický trůn pro rod Yorků. Yorkům se podařilo po bitvě u Northamptonu zajmout krále, ale jejich úspěch měl krátké trvání. Richard a jeho syn Edmund padli 30. října v bitvě u Wakefieldu.  Richardův nárok na trůn přešel na jeho syna Eduarda. Ten se s podporou Richarda Nevilleho, hraběte z Warwicku, postavil do čela vojska, které několikrát porazilo Lancastery. Zatímco byl Jindřich VI. se svou manželkou na válečném tažení na severu země, Warwick získal kontrolu nad Londýnem a prohlásil Eduarda roku 1461 za anglického krále. Eduard potvrdil svůj nárok na trůn rozhodným vítězstvím v bitvě u Towtonu.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Počátek Eduardovy vlády byl poznamenán Lancasterským spiknutím a vzpourou ve prospěch předchozího krále Jindřicha VI. Warwick přešel na druhou stranu a podpořil Markétu z Anjou. Podařilo se jim na krátkou dobu v letech 1470 – 1471 obnovit Jindřichovu vládu. Nicméně Eduard byl schopen se na trůn vrátit a Jindřich VI. byl roku 1471 v Toweru zavražděn.  Po smrti Eduarda IV. roku 1483 se anglickým králem stal jeho dvanáctiletý syn Eduard. Mladší bratr Eduarda IV. Richard byl jmenován regentem a nechal mladého krále a jeho bratra Richarda uvěznit v Toweru. Oba již nebyli nikdy spatřeni. Parlament prohlásil oba mladé chlapce za nelegitimní potomky svého otce, na základě toho, že prohlásil Eduardův sňatek za neplatný. Tím se Richard stal dědicem anglického trůnu a byl korunován v červenci 1483 jako Richard III.  Králové Anglie z rodu Yorků:", "section_level": 1}, {"title": "Porážka Yorků.", "content": "Richard III. měl mnoho nepřátel. Hlavními byli Lancasterové, kteří viděli svou šanci v podpoře Jindřicha Tudora, který byl příbuzensky svázán s rodem Lancasterů. Obě strany se střetly roku 1485 v bitvě u Bosworthu. V tomto střetu někteří Richardovi spojenci přešli na stranu nepřítele, nebo spíše nezapojili své vojáky do bitvy. Richard jako poslední král z rodu z Yorku byl zabit. Byl posledním anglickým králem, který zemřel v bitvě.  Jindřich Tudor se prohlásil za krále a vzal si za manželku Alžbětu z Yorku, nejstarší dceru Eduarda IV, symbolicky tak spojil oba rody Lancasterů a Yorků a nastoupil na anglický trůn jako Jindřich VII. Byl zakladatelem dynastie Tudorovců, která vládla Anglii až do roku 1603.", "section_level": 1}], "src_summary": "Yorkové byli jednou z větví královského rodu Plantagenetů. Byli jednou ze soupeřících stran války růží – občanské války v Anglii a Walesu v 15. století. Z rodu Yorků pocházeli tři angličtí králové – Eduard IV., Eduard V. a Richard III.", "tgt_summary": "约克王朝()是英格兰的一个王朝,该王朝于15世纪后半叶与兰开斯特王朝争夺王位,其起因在于约克王朝和兰开斯特王朝均是金雀花王朝的旁支,最后这场争夺导致了玫瑰战争。战争命名的原因是两个王朝的家徽上均有一朵玫瑰:约克王朝的是一朵白玫瑰,兰开斯特王朝的是一朵红玫瑰。", "id": 773466}
{"src_title": "Povídka o Sinuhetovi", "tgt_title": "辛奴亥的故事", "src_document": [{"title": "Exempláře a struktura textu.", "content": "\"Povídka o Sinuhetovi\" se ve starověku těšila velké oblibě; také proto je známa z řady fragmentů různé délky z různých období. Základní verze částí textu jsou zaznamenány na hieratických papyrech berlínského muzea č. 3022 a 10499 pocházejících z doby kolem roku 1785 př. n. l., tedy z přelomu 12. a 13. dynastie, a na ostraku v Ashmolean Museum z doby Nové říše. Řada zlomků pochází z Dér el-Medíny.  Povídka se vyznačuje krásnou dikcí a pečlivou skladbou. Svou formou napodobuje standardní formu životopisů hodnostářů zaznamenávaných v hrobkách, a to tak dokonale, že „bychom se téměř mohli domnívat, že jde o opis biografického nápisu z velmožovy hrobky;“ nescházejí ani obvyklá prohlášení o Sinuhetově péči o strádající. Aidan Dodson v této souvislosti připouští několik možných variant vzniku textu: může jít o fiktivní romanci, která využívá formu daného literárního žánru; pak je možné, že byla vytvořena na základě jiných soudobých životopisů, do dnešní doby nedochovaných. Nebo je skutečným, byť značně rozšířeným hrobovým nápisem – pak by mohlo jít o značně „přizdobené“, ale na pravdě založené vyprávění, nebo o skutečný původní příběh, jehož seškrtáním by vznikl hrobový nápis. Na druhou stranu je k tomu třeba dodat, že i kdyby snad kdysi Sinuhet skutečně žil, nejspíše by jeho životní příběh byl pro potřeby literárního textu natolik přepracován, „že by z původního námětu asi mnoho nezůstalo.“  Do textu jsou zasazeny i dva chvalozpěvy na panovníka a opis královského dekretu, jimiž jsou od sebe odděleny jednotlivé epizody, takže oslava krále tvoří kostru celého příběhu. Lze vysledovat i náznaky veršů, což ovšem není možné dostatečně ocenit, neboť až na výjimky není známo, jak byla egyptština vyslovována.", "section_level": 1}, {"title": "Děj povídky.", "content": "Sinuhet vystupuje jako vysoký úředník za vlády Amenemheta I., prvního panovníka 12. dynastie. O jeho původu není v textu nic bližšího uvedeno, nicméně tituly napovídají, že patří ke staré, vysoce postavené rodině. Spolu s vojskem, jemuž velí nejstarší královský syn Senusret, se vrací z vítězného tažení do Libye. Sinuhet náhodně vyslechne tajné sdělení o králově násilné smrti určené následníkovi, a protože se v důsledku toho obává o svůj život, rozhodne se raději, že uprchne z Egypta. Jeho cesta je nelehká: skrývá se v křoví, aby nikoho nepotkal, plaví se na loďce bez vesla, obává se vojenských hlídek střežících opevnění tzv. Vládcových zdí, často putuje v noci.  Nakonec se dostává do Asie a po roce a půl putování oblastí kolem Byblu vstupuje do služeb beduínského náčelníka a přijímá kočovný způsob života. Požívá velké důvěry, stane se jeho rádcem a statečným velitelem jeho oddílů. Je vyzván k souboji s obrovským nepřítelem – \"„silákem země Recenu,... jemuž nebylo rovno (a jenž) porazil celou zemi“\", který mu chce odejmout dobytek ve prospěch svého kmene. Sinuhet jej ale porazí – prostřelí mu hrdlo šípem a \"„složí ho jeho vlastní sekerou.“\" Tuto pozoruhodnou epizodu někteří badatelé pokládají za předobraz o tisíc let mladšího biblického vyprávění o boji Davida s Goliášem.  Po svém vítězství se Sinuhet stává hrdinou a získává velké bohatství. Stále více však touží vrátit se domů. Pověst o něm se mezitím dostane až k Amenemhetově nástupci Senusretovi I., který Sinuheta dopisem vyzve, aby se vrátil. Na důkaz své přízně mu pošle bohaté dary a zdůrazňuje, že útěk byl Sinuhetovým vlastním nepochopitelným a bezdůvodným rozhodnutím a že se ve skutečnosti nikdy nedopustil ničeho, za co by se měl obávat trestu: \"„Tento plán ti přineslo (jen) tvé (vlastní) srdce. Nebylo to v mém srdci proti tobě... Vrať se do Egypta! Uvidíš (znovu) hlavní město, ve kterém jsi vyrostl!“\" Sinuhet v odpovědi zdůrazňuje svou oddanost panovníkovi a prohlašuje, že si je vědom, že nikým nebyl k útěku nucen a že vlastně nebylo nic, co by mu reálně hrozilo – bylo \"„to jako stav snu... Nebál jsem se, nikdo mne nepronásledoval, neslyšel jsem žádné výčitky, mé jméno nebylo slyšeno z úst herolda. Přesto jsem měl po těle husí kůži, mé nohy mě unášely pryč.“\"  Sinuhet poté předává vše, co má, svým potomkům a je znovu přijat ke dvoru. Dostává se mu mimořádných poct, královská rodina jej zahrnuje nevídanou osobní přízní: \"„Není jiných mužů nízkého původu, pro které by bylo učiněno něco podobného.“\"", "section_level": 1}, {"title": "Historický kontext.", "content": "Děj povídky je zasazen do doby vlády Senusreta I.; není však možné s jistotou říci, kdy příběh skutečně vznikl. Vzhledem k datování nejstarších známých exemplářů textu je jisté, že vychází z dvorské kultury 12. dynastie. Badatelé zejména poukazují na fakt, že výslovně uvedená primární motivace Sinuhetova útěku – vražda Amenemheta I. – je zmiňována i v jiném literárním díle, v \"Naučení Amenemheta I. synovi\". Zjevným cílem tohoto textu, sepsaného jménem samotného zavražděného krále, bylo ospravedlnit následníka trůnu z podezření z účasti na spiknutí a veřejně vyjádřit vůli, aby se Senusret stal jeho nástupcem; proto je více než pravděpodobné, že text vznikl nedlouho po této události. Obdobně tomu \"Povídka o Sinuhetovi\" na několika místech královraždu truchlivě připomíná, opěvuje Senusreta jako právoplatného nástupce a zdůrazňuje, že zpráva o králově smrti jej zastihla nečekaně a že následník nesměl \"„ztratit ani okamžik“\". Navíc autoři obou skladeb – jak Amenemhetova naučení tak povídky – použili stejný postup: využili zavedenou literární formu (v jednom případě naučení, ve druhém životopisu), ale pro své potřeby ji naplnili novým obsahem s jasným politickým záměrem. To vše svědčí pro to, že podobně jako uvedené \"Naučení\" mohla i povídka vzniknout nedlouho po Amenemhetově smrti, možná dokonce i na vládní objednávku.", "section_level": 1}, {"title": "Historicita osoby Sinuheta.", "content": "Otázka Sinuhetovy historicity již patrně nikdy nebude zcela zodpovězena a to jediné, co tedy prozatím máme, jsou jen předpoklady. Pro historicitu by mohla vypovídat forma díla, tj. autobiografie. Dalším možným důkazem je očividná znalost autora dobových poměrů na blízkém východě, kde se značná část příběhu odehrává. Značí to, že povídka byla sepsána v době, kdy se odehrává, nebo krátce po ní, čili v době, kdy mohl Sinuhet žít a sepsat svůj příběh.  Proti historicitě naopak vypovídá skutečnost, že krom přepisů povídky, nebo odkazů na ni, neexistují žádné jiné zdroje o Sinuhetovi. A také již prve uvedená autobiografičnost vyprávění může být snadno vyvrácena oblíbeností životopisu jako literárního žánru v Egyptě. Oba tyto fakty tvoří společně silný argument proti historičnosti Sinuheta a proto je na základě dosud známých skutečností Sinuhet považován za fiktivní postavu.  Všechno to jsou však zatím pouze nepřímé důkazy a tak nad Sinuhetem a jeho historičností stále visí (patrně nevyřešitelný) otazník. Nezdá se pravděpodobné, že by se nalezl nějaký jednoznačnější důkaz pro tu či onu možnost. Je však vhodné zde připomenout, že pro podobné nepřímé důkazy bylo za fiktivní považováno celé město, než bylo H.Schliemannem roku 1870 objeveno.", "section_level": 2}, {"title": "Ukázka textu.", "content": "Ukázka textu:", "section_level": 1}], "src_summary": "Povídka o Sinuhetovi je moderní označení staroegyptského literárního díla neznámého autora sepsaného jako autobiografické vyprávění muže jménem Sinuhet (v původním znění Sanehet, v překladu z egyptštiny „Syn sykomory“). Je jednou z jazykově i literárně nejvytříbenějších staroegyptských literárních památek; např. český egyptolog Zbyněk Žába ji pokládal za „snad i nejkrásnější“. V moderní době se jí volně inspiroval finský spisovatel Mika Waltari ke svému nejznámějšímu dílu – k historickému románu \"Egypťan Sinuhet\". Přes shodu jmen ovšem obě literární postavy prožívají zcela jiné osudy, jsou zasazeny do jiné doby a mají rozdílnou charakteristiku.", "tgt_summary": "辛奴亥的故事或辛努海的故事(英语:Story of Sinuhe),(约活动于公元前20世纪前后),主角辛奴亥为古埃及中王国第十二王朝(约公元前1938年至约公元前1756年)官员。他是阿门内姆哈特一世的王后为其丈夫留下的后宫官员。在一次征讨利比亚的途中,他得悉阿门内姆哈特一世被刺(约公元前1908年)后,即从军营中潜逃。他最初打算前往南方,但在横渡尼罗河时被风吹向北方,进入巴勒斯坦。他在巴勒斯坦和黎巴嫩漫游了很长时间后,被邀请到南叙利亚和一位酋长同往,这位酋长收留了他,并以长女许以为妻。他遂在该地安家并成为了一位名符其实的族长。他捍卫岳父的疆土,款待往返埃及的使者。埃及国王塞索斯特里斯一世邀请其重返埃及故土并予以赦免,同时用重礼欢迎他归来。他在故乡再次结婚,塞索斯特里斯一世下令为他修建一座极好的陵墓。由于其经历揭示了古埃及当时的政治和社会情况,故他的传记成为人们喜爱的史话流传下来。他的事迹通过现代芬兰作家瓦尔塔里1945年改写成通俗小说《埃及人》。", "id": 908097}
{"src_title": "Džengiš Čokusu", "tgt_title": "托木尔峰", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Nachází se na hřebenu Kokšaal-Tau Centrálního Ťan-Šanu na hranici Kyrgyzstánu a Číny, jihovýchodně od jezera Issyk-kul a 16 km jihozápadně od druhé nejvyšší hory pohoří Chan Tengri. Z geologického pohledu jde o nejsevernější sedmitisícový vrchol na Zemi, neboť u severnějšího Chan Tengri překračuje výšku sedmi tisíc metrů pouze ledovcová čapka. Okolí hory je silně zaledněno, ze severních úbočí hory stéká ledovec Inylček, který je se svou délkou 62 km čtvrtý nejdelší na Zemi (ref- z anglické).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Oblast centrálního Ťan-Šanu historicky tvořila přirozenou hranici mezi sférou vlivu Ruska a Číny. Ačkoli carská vojska v průběhu 19. století několikrát vstoupila do západní Číny, oblasti na jih a východ od vrcholu vždy zůstaly součástí Číny.  Před topografickým měřením v roce 1943 byl za nejvyšší vrchol Ťan-Šanu považován Chan Tengri. Při příležitosti 20. výročí založení Komunistického svazu mládeže v roce 1938 byla do oblasti centrálního Ťan-Šanu vyslána horolezecká expedice s cílem najít a zdolat nejvyšší vrchol celého pohoří. 19. 9. 1938 pak členové této expedice L. Gutman, E. Ivanov a A. Sidorenko z ledovce Zvězdočka vrchol zdolali, pomocí starého leteckého altimetru určili jeho výšku na 6900 metrů a pojmenovali Štít 20 let Komsomola. V průběhu roku 1943 probíhal v oblasti topografický průzkum, který určil přesnou výšku vrcholu 7439 metrů, což z vrcholu dělalo nejvyšší vrchol Ťan-Šanu a druhý nejvyšší vrchol Sovětského svazu. Na počest ruského vítězství u Stalingradu byl vrchol přejmenován na Pik Pobedy (Štít vítězství). Vzhledem k velkému výškovému rozdílu měření došlo ke zpochybnění předešlého výstupu. Nicméně později byl výstup z roku 1938 uznán.  Po druhé světové válce bylo vyvinuto značné úsilí o zlezení tohoto oficiálně dosud nezlezeného vrcholu. V roce 1955 došlo na vrcholu ke katastrofě, kdy většina účastníků kazašské expedice vedené E. M. Kolokolnikovem zahynula ve výšce 6900 metrů ve sněhové bouři. První nezpochybnitelný úspěšný výstup byl uskutečněn v roce 1956 týmem sovětských horolezců pod vedením Vitalije M. Abalakova. V roce 1958 byl vrchol poprvé dosažen východním hřebenem skupinou I. Erokina, v roce 1961 skupina D. Medzmarišviliho otevřela novou cestu po západním hřebenu, která je dnes používána jako klasická. Nebezpečí této cesty spočívá mimo jiné ve velmi dlouhém postupu po hřebenu ve výškách kolem 7000 metrů. První úspěšný traverz celého vrcholového hřebenu byl uskutečněn v roce 1970. První výstup z jižní - Čínské - strany byl uskutečněn čínskou expedicí v roce 1977. Všechny výstupové trasy jsou náročnými horolezeckými výstupy obtížnosti 5B nebo vyšší ruské škály. Hora je považována za nejobtížnější sedmitisícovku v bývalém Sovětském svazu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Džengiš čokusu nebo Tömür (kyrgyzsky \"Жеңиш чокусу, Žeŋiš čokusu,\" ujgursky تۆمۈر, transliterováno \"Tömür,\" čínsky 托木尔峰, pinyin \"Tuōmù'ěr Fēng,\" český přepis \"Tchuo-mu-er-feng)\", známý též pod ruským názvem Pik Pobědy \"(Пик Победы),\" v překladu „Štít vítězství“, je se 7439 m nejvyšší horou Kyrgyzstánu a celého pohoří Ťan-šan.", "tgt_summary": "托木尔峰(;),“托木尔”维吾尔语意为“铁”,即“铁峰”,位于中国新疆阿克苏地区温宿县与吉尔吉斯斯坦边境线附近,天山山脉第二高峰汗腾格里峰西南20公里。属天山山脉中天山区是天山山脉最高峰,海拔7,439米。周围有6,000米以上的高峰10余座。托木尔峰地区的冰川面积达2800多平方公里,是中国最大的现代冰川区。", "id": 142155}
{"src_title": "Psychoanalýza", "tgt_title": "精神分析学", "src_document": [{"title": "Struktura psychiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Topografický model psychiky.", "content": "Lidská psychika dle Freuda sestává ze tří vrstev:", "section_level": 2}, {"title": "Strukturální model psychiky.", "content": "Freud vymezuje tři poměrně nezávislé složky (id, ego a superego), které se řídí rozdílnými, navzájem rozpornými principy a cíli:", "section_level": 2}, {"title": "Obranné mechanismy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Konflikty.", "content": "Id, ego a superego na sebe silově působí pomocí katexe a antikatexe. Katexe je proudění energie z id směrem k objektu uspokojení, jenž může být vnější (např. činnost přinášející uspokojení) nebo vnitřní (např. sebeláska). Ego a superego působí proti této síle antikatexí. Konflikty můžou být následující:", "section_level": 3}, {"title": "Ego-obranné mechanismy.", "content": "Jestliže konflikty id, ega a superega získají na přílišné síle, vyúsťuje tento stav do úzkosti:  Obranné mechanismy představují nevědomou obranu ega před nezvládnutými afekty a pudovými přáními. Člověk jimi získává čas, aby nashromáždil dostatečné množství energie a mohl racionálně čelit věcem takovým, jaké jsou. Problém nastává, pokud jich jedinec užívá příliš často a příliš dlouho, když nahrazují reálné řešení jeho problémů. Problematiku obranných mechanismů rozpracovala Anna Freudová, nejmladší ze čtyř dětí Sigmunda Freuda. Mezi nejčastějšími jsou:", "section_level": 3}, {"title": "Vývoj osobnosti.", "content": "Psychoanalýza obsahuje mnoho teorií vývoje osobnosti rozlišujících vývoj osobnosti do několik obdobích. Tyto teorie často popisují psychopatologii jako nezpracování určitého vývojového období. Obecně nejznámější je původní Freudova původně pudová psychosexuální teorie vývoje. Mezi další patří například Eriksonova psychosociální teorie vývoje, k moderním psychoanalytickým vývojovým teoriím patří např. teorie vývoje Self Daniela Sterna.", "section_level": 2}, {"title": "Psychosexuální teorie vývoje.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Stadium orální.", "content": "Orální stadium je zhruba první rok života. Hlavní zdroj libosti a pudového uspokojení dítěte je stimulace v oblasti úst (orální oblast), např. sáním z prsu při kojení, cucáním palce, strkáním věcí do úst, atd. (fáze orální závislosti), později (fáze orálně agresivní), až se začnou prořezávat zuby, i kousáním. Frustrace, s kterou se jedinec na tomto vývojovém stupni musí vyrovnat, pramení z odstavení dítěte.  Za příznivých podmínek by dítě mělo v této první fázi prožívat bezpečí plynoucí z úzkého vztahu k matce a kontinuitu v uspokojování vlastních biologických potřeb. Míra uspokojování může mít vliv na osobnostní vlastnosti. Optimismus, lehkověrnost a manipulativnost při dobrém uspokojování, pesimismus, podezíravost a závistivost při nedostatečném.  Osoby fixované do orálního stadia (přílišné uspokojování potřeb dítěte) mají tendenci udržet si ústa jako svou primární erotogenní zónu, což se může projevit v sexu, ale i v orientaci na jídlo, kouření, nových poznatcích („hltáme je“), atd. Tyto orální typy (orální charakter) dále chtějí být v přehnané míře zahrnování péčí a pozorností, vyžadují podporu, jsou zaměřeni na přijímání, dávání jim činí problém. Mají většinou srdečný vztah k dětem, přírodě, mateřství a ženám obecně, někdy bývají narcistní, agrese se u nich projevuje pasivně jako manipulace.  Röhr používá pro takové chování termín orální problematika, které se podle něj vyznačuje závistí k jiným, kterým se dostává více pozornosti než orálně fixované osobě. Podle něj kojenec zakouší slast a uspokojení, pokud je krmen a je v tělesném i vřele lidském kontaktu s matkou. Pokud se mu takového kontaktu nedostává, vzniká právě tato „žízeň“ po lásce a náklonnosti.", "section_level": 3}, {"title": "Stadium anální.", "content": "Anální neboli sadisticko-anální stadium zahrnuje zhruba druhý a třetí rok života. Zdroj uspokojení se přesouvá na anus (řitní otvor). Uspokojení dítě získává při zadržování a vypuzování exkrementů. Zdrojem frustrace je odmítnutí exkrementů rodiči (exkrement je dárek dítěte pro rodiče) a výchova k udržování tělesné čistoty.  Při nadměrných požadavcích rodičů na čistotu se může vyvinout nadměrná pořádkumilovnost, šetrnost a tvrdohlavost, při přílišné shovívavosti sklon k nepořádnosti, plýtvání a uvolněnosti.  Anální charakter (přílišné nároky rodičů na čistotu) se vyznačuje spořivostí, hromadění majetku a peněz (peníze = exkrementy) až lakotě, sklony k sběratelství, nutkavou potřebou čistoty (dle Freuda obranný mechanismus reaktivní formace na pudovou zálibu v nečistém – viz obranné mechanismy), svéhlavostí, potřebou kontrolovat druhé, perfekcionismem.", "section_level": 3}, {"title": "Stadium falické.", "content": "Falické neboli časné genitální stadium představuje zhruba čtvrtý rok života. Místo uspokojení se přesouvá na genitální krajinu.  Podle Freuda chlapci hodnotí penis jako cenný majetek, zatímco dívky jim jej závidí. Láska chlapce k matce zahrnuje přání tělesného kontaktu, zvědavost na nahé tělo, nevědomé incestní přání, otec je přitom chápán jako rival (=oidipovský komplex). Za normálních okolností strach z potrestání (kastrační úzkost) vede chlapce k potlačení sexuálních přání vůči matce a k identifikaci s otcem (agresorem), která s sebou přináší i všechny atributy otce – a tedy i jeho moc. Tím je oidipovský komplex rozřešen a chlapec přebírá mužskou roli.  Oidipovský komplex u děvčat (někdy se nazývá Elektřin komplex) Freud příliš nepopisoval, ale předpokládá se, že jde o analogický proces. Absenci penisu dívky dle Freuda vnímají jako defekt, případně si myslí, že již byly kastrované. Mají incestní přání vůči otci a rivala vidí v matce, rozřešení je v identifikaci s matkou.", "section_level": 3}, {"title": "Stadium latence.", "content": "Stadium latence je podle Freuda zhruba od pěti let do začátku dospívání. Je to období relativní stability, emoční a sexuální tužby ustupují do pozadí.", "section_level": 3}, {"title": "Stadium genitální.", "content": "Genitální stadium nastává zhruba od 11 nebo 12 let. Je to navázání na falické stadium, kterým považuje Freud vývoj člověka za více méně dokončený. Nastupuje heterosexuální sexuální chování. Freud spekuloval, že člověk se vyvinul z druhu, u kterého puberta nastávala v 5–6 letech (genitální stadium tedy navazovalo na stadium falické). Stadium latence je tak jen přechodné stadium poskytující dítěti dodatečný čas, aby si osvojilo kulturní normy, poznatky a sociální role.", "section_level": 3}, {"title": "Současné psychoanalytické směry.", "content": "Mezi nejvýznamnější současné psychoanalytické směry patří například : K dalším intenzivně se rozvíjejícím psychoanalytickým konceptům patří např. mentalizace, schopnost reflektovat mentální stavy, a neuropsychoanalytické teorie propojující subjektivní zkušenost, kterou popisuje psychoanalýza, s neurovědami", "section_level": 2}, {"title": "Kritika psychoanalýzy.", "content": "Freudova psychoanalýza je kritizována v oblasti vývoje morálky a hodnot, kdy právě tento vývoj nekončí v dětství (jak předpokládá Freud), ale pokračuje do konce života jedince. Reforma psychoanalýzy zahrnovala ve 40. letech vznik nového sociologického směru s prvky psycho-biologického principu jako jednoho z možných přístupů k osobnosti (představitelé reformovaného psychoanalytického učení jsou Horneyová, Sullivan, Fromm).  Často se udává, že psychoanalytickým teoriím obvykle zcela chybí empirický základ, obvykle jde o výzkumem nikterak nepodložené představy jednotlivých teoretiků. Někteří ji označují za pseudovědu. Existují však empirické výzkumy, které fungování základních psychoanalytických principů potvrzují. Efekt psychoanalýzy a psychoanalytické terapie je u některých diagnóz také poměrně přesvědčivě doložen.  Jednu z nejznámějších kritik psychoanalýzy vznesl filozof Karl Popper, který tvrdí, že psychoanalýzu není možné, na rozdíl od jiných vědeckých odvětví, falzifikovat.  PSYCHOANALÝZA V ČESKÝCH ZEMÍCH", "section_level": 1}], "src_summary": "Psychoanalýza je soubor psychologických teorií a psychoterapeutická metoda léčby psychických problémů. Vychází z díla Sigmunda Freuda (1856–1939). Dodnes se však rozvíjí a přichází do kontaktu např. i s kognitivními vědami, neurovědami, sociálním konstruktivismem a fenomenologií. S dalšími příbuznými směry (např. s analytickou psychologií (Jung) a individuální psychologií (Adler)) bývá psychoanalýza zařazována do kategorie psychodynamické psychologie, která za základ lidské psychiky a motivace lidského chování považuje neuvědomované procesy skrytě probíhající v podvědomí, předvědomí či nevědomí. Freudova psychoanalýza přisuzuje hlavní roli pudům, především sexuálnímu pudu, který nazývá libido. Současná severoamerická psychoanalýza se však poměrně často vůči pudům vymezuje a přesouvá důraz na vztah a intersubjektivitu.", "tgt_summary": "精神分析学(英文:Psychoanalysis)或称心理分析学,是于19世纪末期由奥地利帝国神经学家西格蒙德·弗洛伊德的创立的一门学科。当时精神病学普遍受生物学的影响,对于心理现象的构成、发展及治疗,以工业革命时代流行的机械主义的方式进行,弗洛伊德于1885年到巴黎拜著名精神及人脑科学家Charcot为师,并受到Charcot研究歇斯底里的影响,开始了他关于早期或童年创伤经历和情绪病的研究。其首个研究个案是联同Josef Breuer完成,病者化名Anna O的病患记录,他们初期利用催眠和讲谈疗法,心理病患者提供了解心灵困扰的技术,后来鉴于弗洛伊德认为催眠虽然可以发现病患者的过去创伤经历的片断,但却没法为病者带来治疗的方法,弗洛伊德因而开始建立另一套潜意识理论。", "id": 1017650}
{"src_title": "Motonari Móri", "tgt_title": "毛利元就", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako Šodžumaru v malém panství provincie Aki. Jeho otec, Hirotomo Móri, zemřel, když mu bylo devět let a ponechal vedení klanu na Motonariho starším bratrovi Okimotovi. Ten dodržoval spojenectví s Jošiokim Óuči (jenž byl silným daimjóem na západ od panství Móriů), které zařídil již Hiromoto kdysi v Kjótu. Roku 1516 však Okimoto umírá a Motonari se stal ochráncem jeho syna Komacumarua. Zanedlouho však zemřel také Okimotův syn a Motonari se dostává do čela klanu Móri.  Sevřenost mezi silnými klany Amago a Óuči nutila Motonariho vládnout notnou dávkou diplomacie a šetrného využívání síly. Díky vynikajícímu strategickému myšlení dokázal obratně využít své schopnosti a oba klany pokořit. Když se k úspěchům později přidala porážka klanu Ótomo z provincie Bungo, jeho západní hegemonii v Čúgoku nestálo nic v cestě.  Motonari měl tři syny, jejichž jména se zapsala do historie. Takamoto Móri, Motoharu Kikkawa i Takakage Kobajakawa byli vychováváni tak, aby dokázali společně udržet silné postavení Móriů. Demonstroval tuto filozofii na svém šípu. Každého syna donutil zlomit jeden šíp. Pak to samé museli zopakovat se třemi šípy najednou. V druhém případě šípy nedokázali zlomit, čímž je vysvětleno, proč je důležité, aby všichni tři drželi při sobě.  Nejstarší syn, Takamoto, zemřel po rychle probíhající nemoci (nebo otravě), během svého tažení proti klanu Amago. Kvůli tomu se nestal Motonariho nástupcem, a tento post připadl Takamotovu synovi Terumotovi. Rozezlen a rozhořčen, nechal Motonari popravit a zlynčovat všechny, kteří mohli být za Takamotovu smrt odpovědni.  Motonari měl celkem synů devět a k tomu dvě dcery. Čtyři děti (včetně výše zmíněných třech synů) měl se svou ženou Мii-no-katou (někdy též Mjókjú), tři děti s ženou z klanu Nomi a čtyři s ženou z klanu Mijoši.", "section_level": 1}], "src_summary": "Motonari Móri, :, \"Móri Motonari\", (16. duben 1497 – 6. červenec 1571) byl prominentním daimjó ze západního regionu Čúgoku, který sehrál významnou roli během období Sengoku.", "tgt_summary": "毛利元就(1497年-4月16日-1571年-7月6日),是日本战国时代中国地方大名,安艺国人众毛利弘元之次子,幼名松寿丸,另名为少辅次郎。原姓大江,家系以大江广元四男毛利季光为祖先。家纹为一文字三星纹。", "id": 994000}
{"src_title": "Georg Christoph Lichtenberg", "tgt_title": "格奥尔格·克里斯托夫·利希滕贝格", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako nejmladší ze 17 dětí výjimečně vědecky vzdělaného luterského pastora. Byl velmi drobné postavy a celý život trpěl hrbem, který mu později ztěžoval i dýchání. Absolvoval \"latinskou školu\" (gymnázium) v Darmstadtu a s podporou hessenského vévody od roku 1763 studoval na univerzitě v Göttingenu, kde se roku 1769 stal mimořádným a od roku 1775 řádným profesorem experimentální fyziky, matematiky a astronomie. Na pozvání svých žáků v letech 1770 a 1774-1775 dvakrát navštívil Anglii, kde byl srdečně přijat králem Jiřím III., který mu nabídl místo profesora filosofie. Ze svých cest publikoval \"Dopisy z Anglie\" a byl známým, i když také kritickým anglofilem.  Jako jeden z prvních, kdo své přednášky doplňoval experimenty, si získal nejen oblibu u studentů, ale i celoevropskou pověst. Dopisoval si s mnoha významnými osobami své doby, včetně J. W. Goetha a I. Kanta, matematik Carl Friedrich Gauss navštěvoval jeho přednášky a roku 1783 ho v Göttingen navštívil italský fyzik Alessandro Volta. Roku 1793 byl zvolen členem Royal Society v Londýně.  V životě měl několik lásek, s mladou M. Stechardovou žil až do její smrti 1782, od roku 1783 žil s M. Kellnerovou (1768-1848), s níž se 1789 oženil a měl s ní šest dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzik.", "content": "Lichtenberg se zabýval zejména elektřinou a zkonstruoval velký elektrofor (kondenzátor), který nabíjel elektrostatickou indukcí a který produkoval výboje na vzdálenost 38 cm. Studoval rozvětvené tvary výboje na povrchu izolantů (tzv. Lichtenbergovy obrazce) a zobrazoval je tak, že povrch po výboji posypal jemným práškem, který pak otiskl na papír. Tak objevil fyzikální princip pozdější xerografie.  Byl také jeden z prvních, kdo zavedl do Německa hromosvod, a vymyslel systém formátů papíru, který se jako ISO 216 užívá dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Spisovatel.", "content": "Za života proslul jako břitký polemik a autor populárně vědeckých článků, kterých napsal kolem 230. Jeho díla vynikají vtipem i satirou. Kritizoval a zesměšňoval pokrytectví i falešnou vědu, ale román Laurence Sterna \"Tristram Shandy\" ostře odmítl jako \"hanobení církve\". Psal i do dobových magazínů, hlavně do \"Göttinského kapesního kalendáře\" (\"Göttinger Taschenkalender\"), pro který pracoval od roku 1768 jako redaktor, a do \"Göttinského magazínu vědy a literatury\", který v letech 1780-1782 spoluvydával.  Po smrti mu vynesly slávu a pověst jednoho z nejlepších německých aforistů především krátké rukopisné záznamy, dochované v sešitech. Sešity s aforismy, kterých se dochovalo jedenáct a označují se písmeny A (od 1765) až L (do smrti); sešity G, H a značná část sešitu K se však ztratily. Zachované sešity obsahují asi 5500 záznamů, pokud započítáme i ztracené sešity, ze kterých dnes známe pouze část vydaných textů, odhaduje se počet na 6,5–7 tisíc záznamů.  Lichtenbergovy sešity, které sám nazýval \"Sudelbücher\" (mazanice), jsou jakousi knihou denních záznamů, či pracovním deníkem. Obsahují pestrou směsici textů všeho druhu – myšlenky, úvahy, pozorování, postřehy, vzpomínky, slovní hříčky, anekdoty, nápady, citáty, poznámky a výpisky z četby, kuriozity i banality z denního života. Tematicky zahrnují jak společnost tak i soukromý život, politiku, dějiny, vědu, literaturu, umění, filosofii, psychologii, náboženství.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas.", "content": "Lichtenbergovu velikost si cenily i takové osobnosti, jako byli Hebbel, Kant, Goethe, Kierkegaard, Schopenhauer, později třeba Wagner, Lev Tolstoj nebo Ludwig Wittgenstein. Friedrich Nietzsche jeho aforismy zařazoval na roveň Goethovým.  Kráter na Měsíci nese Lichtenbergovo jméno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Georg Christoph Lichtenberg (1. července 1742, Ober-Ramstadt u Darmstadtu – 24. února 1799, Göttingen) byl německý osvícenecký aforista, fyzik, astronom a matematik.", "tgt_summary": "格奥尔格·克里斯托夫·利希滕贝格(,1742年-7月1日-1799年-2月24日)是一位德国的亲英派科学家、讽刺诗作者、格言家。他是德国首个专攻实验物理学的科学家。现如今,他最出名的作品是在他死后追加出版的笔记(他本人称之为“”,由英文中的簿记术语“scrapbooks”一词得来)。", "id": 364997}
{"src_title": "INTJ", "tgt_title": "INTJ", "src_document": [{"title": "Stručný popis.", "content": "Lidé typu INTJ mají jasné představy o budoucnosti. Mají organizační schopnosti a dostatek energie k realizaci vlastních myšlenek. Rádi vyhledávají takové situace, kde je potřeba řešit komplexní problémy. Vytváří všeobecně platné systémy a strategie k dosažení cílů, které si stanovili. Je to spolu s INFJ nejvzácnější typ, neboť se vyskytuje pouze asi v jednom procentu populace.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika podle Myersové-Briggsové.", "content": "Podle Myersové-Briggsové jsou INTJ velmi analytičtí jedinci. Jako INTP jim více vyhovuje pracovat samostatně než s ostatními lidmi a obvykle nejsou tak sociální jako ostatní, přestože jsou připraveni převzít vedení, pokud se nikdo jiný nehlásí nebo vidí zásadní nedostatky v aktuálním vedení. INTJ jsou obvykle velmi logické a pragmatické osobnosti, často s velkým nadáním a nízkou tolerancí pro nespoutaný emocionalismus. Díky tomu bývají vtipní a také dokáží vytvářet suchý anglický humor, který se naučí sehrát takovým stylem, až to pak vypadá, že to myslí smrtelně vážně. Nejde však o osobní útok. Aby nedělali špatný první dojem, tak jsou spíše nenápadní a mohou působit hodně rezervovaně. Nejsou obvykle ovlivnitelní reklamou, slogany a podobnou manipulací a většinou neuznávají autoritu založenou na tradici, postavení či titulu. Naopak si mohou za vzory zvolit i velmi nepravděpodobné a okolím nepochopené,osobnosti\".  INTJ jsou silní individualisté, kteří dokážou aplikovat nové a neotřelé způsoby pohledu na věci. Rádi získávají nové poznatky. Mají intuitivní vhled do podstaty věci a jsou mentálně rychlí; nicméně, tato mentální rychlost nemusí vždy být navenek zjevná ostatním, protože si její velkou část nechávají pro sebe. Věří své vizi nezávisle na tom, co si myslí ostatní. Mohou být dokonce považováni za nejvíce nezávislý ze všech šestnácti typů osobnosti. INTJ jsou samotáři nezřídka preferující ideje, teorie a principy před vztahy a rodinou.  Osobnosti s tímto typem pracují nejlépe, je-li jim dáno velké množství samostatnosti a kreativní svobody. Mají vrozenou touhu se vyjadřovat, tedy být kreativní konceptualizací svých intelektuálních návrhů. Analýza, formulace komplexních teorií a plánování komplexních postupů jsou jejich nejsilnější stránkou. INTJ mají sklony pro povolání v akademických kruzích, výzkumu, managementu, inženýrství a právu. Jsou si obvykle silně vědomi svých znalostí a schopností, čímž si postupně vytvářejí silnou sebejistotu ohledně svých schopností a talentu, což z nich činí \"přirozené vůdce\". Oproti INTP také mnohem častěji \"ví, co neví\".  INTJ jsou obvykle nezávislí, vysoce inteligentní, individualističtí, plánující a rozhodní. Vnímají problémy globálně a rychle dávají do souvislostí nové informace s již existujícími principy. Nemají rádi opakující se jednotvárnou činnost, využívají svou intuici a důvtip spolu se schopností tvořivě syntetizovat fakta. Mají rádi věci logické. Dokáží být neústupní až tvrdohlaví. Jsou přímí a struční. Věci dokáží posuzovat racionálně, nestranně a někdy velmi kriticky. Kriticky mohou hodnotit i své blízké, ale většinou to dělají s dobrým úmyslem, přičemž druhá strana to ale může brát osobně. Věří především svému vlastnímu úsudku a nedokážou se i klidně jenom na oko podřídit davu, a proto bývají mezi prvními oběťmi radikálních změn a událostí (např. Robespierre, v české historii Josef Dobrovský v souvislosti s Rukopisy). Mají rádi vyjadřování na úrovni a tlumené barvy.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy.", "content": "V utváření vztahů mají INTJ sklony vyhledávat ostatní s podobnými charakterovými rysy, pohledem na svět a způsobem myšlení. Souhlas na teoretickém konceptu je důležitým aspektem vztahu. INTJ mají od přírody sklony být nároční ve svých očekáváních a přistupovat ke vztahu velmi racionálně. Často mají v hlavě celý dlouhý seznam kritérií. V důsledku toho INTJ nemusí vždy odpovědět na přirozeně se vyskytující zaslepenost zamilovanosti, ale počká na partnera/partnerku více vyhovujícímu jeho či její sadě kritérií. INTJ jsou obvykle velmi stabilní, spolehliví a oddaní. Své vztahy a závazky berou vážně a harmonie ve vztahu a domácím životě je pro ně velmi důležitá. Neradi mrhají časem na sociální rituály, které nepovažují za smysluplné. Mezi jejich přednosti ve vztazích patří schopnost konstruktivně se vypořádat s kritikou a konfliktem, schopnost naslouchat, neutuchající snaha po \"optimalizaci\" vztahu, stejně jako schopnost ukončit vztah, který nefunguje. K jejich slabinám naopak patří někdy až přehnaný perfekcionismus nebo rezervovanost ve vyjadřování citů a emoční podpory partnerům. Mezi přirozené partnery INTJ patří především ostatní intuitivní typy, zejména introvertní - tedy INFP, INTP. Okamžité spojení lze čekat při setkání s jiným INTJ nebo INFJ, kde je sdílena primární funkce Ni (introvertní intuice). Úspěšné je obvykle také párování s ENFP a ENTP.", "section_level": 1}], "src_summary": "INTJ (Introversion, Intuition, Thinking, Judgment) je jeden z šestnácti osobnostních typů podle MBTI. Je označován jako Introvertní intuitivní typ usuzující s extravertním myšlením a také jako \"Vědec\", \"Analytik, Architekt\" nebo \"Mastermind (Osnovatel)\".", "tgt_summary": "INTJ(内向/直觉/思考/判断)是迈尔斯·布里格斯性格分类法中十六种人格类型之一,在柯尔塞气质类型测试中被称为原创者,属于理性者的四种类型之一。", "id": 2531389}
{"src_title": "Faramir", "tgt_title": "法拉墨", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Faramir byl druhý syn gondorského správce Denethora II. a jeho manželky Finduilas, dcery Adrahila z Dol Amrothu, která dvanáct let po jeho narození zemřela. Faramir se narodil ve stejný rok jako Samvěd Křepelka (rok 2983 třetího věku). Měl o pět let staršího bratra Boromira, jehož Denethor nadevše miloval. Faramir se mu podobal jen vzhledem. Vyznal se v lidech a vystupoval mírně, miloval učenost a hudbu. Některým lidem se zdálo, že má méně odvahy než jeho bratr, ale nebyla to pravda. Jen nevyhledával slávu a nebezpečí bez účelu. Vítal Gandalfa, kdykoli přišel, a z jeho moudrosti se učil. Oba bratři se však měli velice rádi už od dětství. Nesoupeřili spolu o otcovu přízeň ani o nic jiného. Faramirovi se zdálo nemožné, že by někdo mohl porazit Boromira, Denethorova nástupce. Zkouška Prstenu ale ukázala jinak. Boromir Prstenu podlehl, kdežto Faramir ve zkoušce obstál, odolal a nechal své zajatce, Froda a Sama odejít.  V jeho otci postupně vzrůstal vůči Faramirovi hněv - litoval smrti Boromira, jehož považoval za věrnějšího Gondoru. Protože cítil hořkost, poslal Faramira na téměř sebevražednou misi na obranu Osgiliathu. Útok mordorských vojáků vedených Prstenovými přízraky přežil Faramir jako jediný ze svého vojska a vrátil se polomrtvý do Minas Tirith.  Při obléhání Minas Tirith mordorskými o několik dní později Denethor zešílel a rozhodl upálit sebe i svého syna, jehož považoval za smrtelně raněného. Tomu na poslední chvíli zabránili Pipin, Gandalf a gondorský voják Beregond. Denethor však podlehl svému šílenství a upálil alespoň sebe. Před smrtí si však uvědomil, že svého syna miluje, přestože mu to nikdy nedával příliš najevo.  Faramir byl převezen do Domu uzdravování, kde jej z jeho zranění vyléčil Aragorn, v němž Faramir poznal a přijal pravého krále Gondoru. Po bitvě se tu také setkal s Éowyn, neteří krále Rohanu, se kterou se po korunovaci Aragorna oženil a zplodil s ní pět dětí. Za jeho zásluhy mu byl ponechán titul správce a získal knížectví Ithilien. Zbytek života prožil v kopcích Emyn Armen. Dožil se 120 let.  P.S. Tento článek popisuje klíčové události podle filmu, nikoliv podle knihy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Faramir (2983 Třetího věku – 82 Čtvrtého věku) je fiktivní postava z J. R. R. Tolkienovy Středozemě. Poprvé byl zmiňován v knize \"Společenstvo prstenu\" a poté vystupoval ve \"Dvou věžích\" a \"Návratu krále\". Po zničení Jednoho prstenu se stal gondorským správcem.", "tgt_summary": "法拉墨(Faramir,第三纪元2983年~第四纪元82年)是在约翰·罗纳德·瑞尔·托尔金的史诗奇幻小说魔戒三部曲中登场的人物,他的名字第一次在《》中被提及,他其后在《》和《》中出现。", "id": 2911046}
{"src_title": "Vysoká škola chemicko-technologická v Praze", "tgt_title": "布拉格化工大学", "src_document": [{"title": "Významní absolventi.", "content": "Od roku 1920 má VŠCHT Praha více než 18 000 absolventů, kteří významným způsobem ovlivnili nejen úroveň českého chemického průmyslu, ale také náš každodenní život. Najdeme mezi nimi celou plejádu výjimečných, či známých osobností:", "section_level": 1}, {"title": "Koleje a menza.", "content": "Kolej VŠCHT Sázava a Volha v areálu vysokoškolských kolejí v Praze 4 – Kunraticích mají kapacitu 1557 lůžek. VŠCHT Praha nadále zajišťuje (na základě smlouvy s VŠE a UK) provoz celého areálu vysokoškolských kolejí v Praze 4 – Kunraticích o celkové kapacitě cca 5 500 lůžek. Kolej Volha nabízí ubytování v jednolůžkových, dvoulůžkových a třílůžkových pokojích na buňkách (2 pokoje se společným sociálním zařízením) a v samostatných dvoulůžkových pokojích s vlastním sociálním zařízením.  VŠCHT Praha vlastní a provozuje menzu umístěnou v areálu vysokoškolských kolejí v Praze 4 – Kunraticích, a to v přízemí objektu Volha. Menza disponuje kapacitou cca 200 míst. Menza poskytuje celodenní stravovací servis. Stravují se zde kromě studentů a zaměstnanců VŠCHT Praha i studenti ostatních VŠ – především pak VŠE, UK a ČVUT. Menza v roce 2011 vydala 111 500 tisíce jídel.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pražská polytechnika (1806–1920).", "content": "Historie školy sahá hluboko do minulých století a odvíjí se od počátků výuky chemie v českých zemích. Prudký průmyslový vývoj v 18. století související s významnými technickými a přírodními objevy si vynutil založení Královského stavovského učiliště (pražské polytechniky), na níž byla dne 10. 11. 1806 zahájena výuka ve dvou odděleních, matematickém a chemickém. Na chemickém oddělení byla vedle všeobecné chemie vyučována i praktická chemie zaměřená na sklářství, železářství, běličství a barvířství. Postupně se počet oborů technické chemie rozšířil o pivovarnictví, cukrovarnictví, analytickou chemii, chemickou analýzu minerálů a technických plynů a další obory. Ve století 19. působila na chemickém oboru Pražské polytechniky řada významných osobností tehdejší vědecké obce. Základy technické chemie v naší zemi položili mezinárodně uznávaní profesoři Karl Augustin Neumann (1771–1866), Karl Napoleon Balling (1805–1868) a například autor první české vysokoškolské učebnice chemie a zakladatel principů českého chemického názvosloví Vojtěch Šafařík (1829–1902).", "section_level": 2}, {"title": "Vysoká škola chemicko-technologického inženýrství (1920–1939).", "content": "Roku 1920, po reorganizaci Pražské polytechniky, vzniká Vysoká škola chemicko-technologického inženýrství jako jedna ze sedmi škol nově vzniklého Českého vysokého učení technického (ČVUT). Prvním českým profesorem chemie byl Jan Staněk. Úroveň chemického učení na konci 19. století byla velmi vysoká a v první části 20. století dosáhl vynikající český chemik profesor Emil Votoček (1872–1950) významného mezinárodního ohlasu. Jeho jménem jsou nazvána nejvyšší ocenění, Votočkovo stipendium a Votočkova medaile, udělovaná VŠCHT Praha vynikajícím studentům a mimořádným osobnostem v oboru chemie. Vysoká škola přesídlila v 30. letech do novostavby dnešní budovy A (dále od Vítězného náměstí). Budova B byla určena pro fakultu zemědělskou, lesnickou a ústav Kloknerův. Na základní kámen se klepalo v roce 1925.", "section_level": 2}, {"title": "Fakulta chemická ČVUT (1945–1952).", "content": "Po znovuotevření českých vysokých škol v roce 1945 nese fakulta nejen nový název ale i nové zaměření. Po odsunu sudetských Němců ze Sudet, kde byla koncentrována většina chemického průmyslu (sklářství, petrochemie, dusíkatá chemie), chybí kapacity na její technologickou obsluhu a údržbu, jakož i výzkumný personál. Po roce 1948 z důvodu vzniku železné opony dále dochází k rozhodnutí přesunout část chemické výroby, především petrochemie a výroby výbušnin, do vnitrozemí. Proto vzniká i specializovaná škola s tímto zaměřením v Pardubicích. Současně se ČVUT dělí na klasickou techniku, které zůstává původní název ČVUT a 3 samostatné vysoké školy: Vysoká škola chemicko-technologická (VŠCHT), Vysoká škola zemědělská a Vysoká škola politická – později přejmenovaná na Vysokou školu ekonomickou (VŠE).", "section_level": 2}, {"title": "Vysoká škola chemicko-technologická v Praze (1952–současnost).", "content": "Samostatná Vysoká škola chemicko-technologická v Praze tedy vznikla 1.9.1952 nedobrovolným rozdělením škol ČVUT z moci úřední, respektive politické a přejmenováním na původní předválečný název. Samostatná VŠCHT se od počátku skládala z fakulty organické technologie, fakulty anorganické technologie a fakulty potravinářské technologie. 1. září 1953 byla založena fakulta technologie paliv přejmenovaná v roce 1959 na fakultu technologie paliv a vody. V roce 1960 byla založena fakulta automatizace a ekonomiky. Přijímací řízení se před rokem 1960 skládalo pouze z pohovoru s vyučujícím, později pak byly zaveden písemné testy.", "section_level": 2}, {"title": "Organizační struktura.", "content": "Vysoká škola chemicko-technologická v Praze se skládá ze čtyř fakult. Na všech čtyřech fakultách školy v současnosti studuje přibližně 4000 studentů. Na škole působí asi 780 zaměstnanců akademické obce, administrativního a technického personálu. Z tohoto počtu je asi 84 profesorů, 119 docentů a 265 odborných asistentů a 28 asistentů, kteří se podílejí na výchově nových odborníků. Univerzita se svými 4 fakultami chemického zaměření je ve světovém žebříčku na 881. místě s 299 body. Na Univerzitu Karlovu ztrácí 70 bodů a na větší školy (ČVUT, MU Brno, PU Olomouc) 11 bodů.", "section_level": 1}, {"title": "Rektor.", "content": "Nejvyšším představitelem VŠCHT Praha je rektor VŠCHT Praha. Tuto funkci zastává od ledna 2020 prof. Dr. RNDr. Pavel Matějka.", "section_level": 2}, {"title": "Ústavy.", "content": "Jednotlivé fakulty se dělí na ústavy, které v 90. letech 20. století nahradily dřívější katedry. Na VŠCHT Praha je celkem 29 ústavů.", "section_level": 2}, {"title": "Fakulta chemicko-inženýrská.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Ústav chemického inženýrství.", "content": "Na předchůdci VŠCHT Praha, jako na prvním pracovišti v Československu, se chemické inženýrství jako předmět začalo vyučovat od roku 1950. V roce 1951 byl zde založen Ústav provozního inženýrství, později Katedra procesů a aparátů a nyní Ústav chemického inženýrství (ÚCHI). Zásluhu na založení tohoto progresivního oboru mají Prof. G.L. Standart, Dr.Sc. (původem z USA) a Prof. Ing. H. Steidl, Dr.Sc. Chemické inženýrství má proto na VŠCHT Praha tradici více jak 65 let a v současné době tvoří nedílnou součást tzv. společného základu u všech studijních oborů na VŠCHT.", "section_level": 4}, {"title": "Ostatní součásti a celoškolská pracoviště.", "content": "Jsou jimi Správa účelových zařízení VŠCHT Praha, koleje VŠCHT Praha, Ústav tělesné výchovy a sportu, Ústav učitelství a humanitních věd, Ústav jazyků, Ústav ekonomiky a managementu, ordinace praktického lékaře, dětský koutek Zkumavka, oddělení hodnocení kvality, útvar interního auditu, referát kontroly, poradenské a kariérní centrum, sekretariát rektora, sekretariát kvestora, pedagogické oddělení, odd. pro vědu a výzkum, personální odbor, spisovna, odbor zásobování, ekonomický odbor, odd. bezpečnosti práce, zahraniční oddělení, odd. výstavby a údržby, odd. správy budov, odd. komunikace, centrální laboratoře, výpočetní centrum, odd. pro strategie a rozvoj, odd. sklářských dílen, odd. transferu technologií, odbor provozně-technických služeb, odd. veřejných zakázek, Centrum informačních služeb (vydavatelství, knihovna).", "section_level": 3}, {"title": "Přijímací řízení.", "content": "Škola přijímá v posledních letech cca 1500 studentů do bakalářských oborů, přičemž do druhého ročníku se dostane cca 600 studentů a necelých 400 ročně bakalářské studium dokončí. Pro magisterské studium škola přijímá ročně cca 400 studentů. Studenti také volí své zástupce do Akademického senátu. Akademický senát školy má 24 členů, z toho každá fakulta je zastoupena 4 akademickými pracovníky a 2 studenty. Funkční období členů akademického senátu z řad akademických pracovníku je tříleté, funkční období členů z řad studentů dvouleté. Členství v akademickém senátu je neslučitelné s funkcí rektora, prorektora, děkana nebo proděkana. K platnosti voleb v každé volební skupině je třeba účasti nejméně 15% členů akademické obce. Akademický senát provede volbu kandidáta na rektora tak, že každý člen akademického senátu, chce-li odevzdat platný hlas, zakroužkuje ve volebním lístku pořadové číslo na abecedním seznamu u jednoho z kandidátů. Nezíská-li v prvním kole žádný z navrhovaných kandidátů platné hlasy nadpoloviční většiny všech členů akademického senátu, opakuje se volba s kandidátkou tvořenou dvěma kandidáty s největším počtem hlasů. V případě rovnosti počtu hlasů na druhém a dalších místech postoupí všichni kandidáti s tímto počtem hlasů. Zvolen je kandidát, pro kterého se vyslovila nadpoloviční většina všech členů akademického senátu. Nezíská-li ani ve druhém kole žádný z navrhovaných kandidátů platné hlasy nadpoloviční většiny všech členů akademického senátu, celá volba kandidáta na rektora se do jednoho měsíce opakuje. Návrh na odvolání rektora z funkce je přijat, jestliže se pro něj vyslovily nejméně tři pětiny všech členů akademického senátu.", "section_level": 2}, {"title": "Počty studentů VŠCHT Praha a jednotlivých fakult (2007–2017).", "content": "Celkové počty studentů v bakalářských a navazujících magisterských studijních programech v letech 2007 – 2012 (počty ze zahajovací statistiky vždy k 31. 10.) jsou zahrnuty v následující tabulce:  V roce 2011 v bakalářském studiu meziročně vzrostl počet podaných přihlášek (+19 %) za současného zpřísnění výběru studentů ke studiu (meziroční pokles počtu přijatých ke studiu o 7 %). Zpřísnění výběru studentů do 1. ročníku dokumentuje i to, že v přijímacím řízení 2011/2012 se meziročně zvýšil počet nepřijatých ke studiu, a to o výrazných 181 %. V roce 2011 se relativně snížil počet přijatých z celkového počtu přihlášek na 67 %, přičemž v roce 2010 tento podíl činil 86 %. Data dále ukazují, že se meziročně zvýšil i počet studentů zapsaných ke studiu (+18 %) a v roce 2011 relativně narostl i podíl studentů, kteří skutečně nastoupili ke studiu, vztažený k počtu přijatých studentů (ze 46 % v roce 2009 na 52 % v roce 2010 a na 67 % v roce 2011).", "section_level": 2}, {"title": "Počty studentů v jednotlivých bakalářských studijních programech.", "content": "Tabulka obsahuje počty studentů k 31. 10. 2012.", "section_level": 3}, {"title": "Počet absolventů v bakalářských programech.", "content": "Tabulka obsahuje počty absolventů v roce 2012 a 2017.", "section_level": 3}, {"title": "Studijní úspěšnost.", "content": "VŠCHT patřila a patří mezi nejtěžší vysoké školy. Propadovost je v mnoha letech vyšší než např. na MFF UK. Příčinou vysoké neúspěšnosti v I. ročníku bakalářského studia je pravděpodobně slabá připravenost absolventů středních škol na vysokoškolské studium, především pak nedostatečné znalosti z matematiky, chemie a fyziky, tj. základních disciplin potřebných pro studium na technické vysoké škole. VŠCHT Praha vychází studentům prvního ročníku vstříc úpravami studijních plánů a podmínek pro absolvování 1. semestru a I. ročníku, avšak jen s poměrně omezeným úspěchem, protože podstatný podíl studentů zapsaných do I. ročníku nemá zažité potřebné studijní návyky. Data počtu studentů a % ukončených studií z důvodu slabého prospěchu za školní rok 2009/2010  Data počtu studentů v prvním ročníku a % ukončených studií z důvodu slabého prospěchu za školní rok 2016/2017", "section_level": 2}], "src_summary": "Vysoká škola chemicko-technologická v Praze (VŠCHT Praha, anglicky \"University of Chemistry and Technology, Prague, UCT Prague\") je českou veřejnou vysokou školou univerzitního typu se samosprávnou působností, která se zaměřuje na výuku a výzkum v oblasti chemie, chemické technologie, biochemie, biotechnologie a materiálového inženýrství. V současnosti VŠCHT Praha nabízí studentům studium v akreditovaných studijních programech v bakalářském (Bc.), magisterském (Ing.) a doktorském (Ph.D.). Škola se zaměřuje kromě tradičních chemických odvětví i na výzkum biotechnologií, nanotechnologií, udržitelného růstu, nových zdrojů energie, ekologie a potravinářství. Mezi nové obory patří i farmakochemie, bioléčiva a molekulární inženýrství.", "tgt_summary": "布拉格化工大学(,VŠCHT)是捷克最大的一所化学专业大学。该校正式成立于1952年,其起源可以追溯到十九世纪初期,以及现在布拉格捷克理工大学的前身布拉格理工,而且自那时以来,它已成为中欧领先的化学研究大学。每年招生超过3600名学生。 在2014年,布拉格化工大学有510名学术人员和361名研究员。", "id": 1937158}
{"src_title": "Avro Manchester", "tgt_title": "曼徹斯特轟炸機", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vývoj letounu byl zahájen roku 1936 a první prototyp vzlétl na letišti Ringway 25. července 1939. První vyrobený Manchester zatím nenesl střelecké věže a byl opatřen původními menšími dvojitými svislými ocasními plochami.  Druhý prototyp s třemi střeleckými věžemi vzlétl 26. května 1940 ve Woodfordu. Ukázalo se, že stroj má závažné nedostatky, jeho výkony nebyly takové, aby splňovaly zadání projektu. Oba prototypy trpěly za letu nedostatečnou směrovou stabilitou, proto bylo rozpětí jejich křídla zvětšeno na 27,46 m a byly opatřeny třetí kýlovou plochou.  Následujících prvních dvacet sériových letounů \"Avro 679 Manchester Mk.I\" bylo dodáno s vodorovnou ocasní plochou o rozpětí 8,53 m, všechny další s rozpětím 10,05 m. Začátkem roku 1941 byla montáž spodních vysunovacích střeleckých věží FN 21A nahrazena instalací hřbetních věží FN 7. Od června 1941 tak z výrobních linek Avro a Metropolitan-Vickers v Manchesteru vycházela finální verze \"Manchester Mk.IA\". Tyto stroje měly navíc zvětšeny svislé ocasní plochy pozměněného tvaru a nenesly již třetí kýlovou plochu. Na tento standard byly zpětně upraveny všechny dříve vyrobené Manchestery Mk.I.  V lednu roku 1941 byl dokončen a zalétán typ \"Manchester Mk.III\", který poháněly motory Rolls-Royce Merlin X. Vznikl přestavbou sériového stroje prodloužením křídla s novými pohonnými jednotkami. Ani zde se nepodařily odstranit veškeré nedostatky, vznikl však předchůdce letounu Avro Lancaster. Celkem bylo vyrobeno 201 kusů.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové nasazení.", "content": "První Manchester Mk.I (sér. č. L7276) převzala 207. bombardovací peruť 4. bombardovací skupiny z Waddingtonu v Lincolnshire v listopadu 1940. K prvnímu bojovému letu byly Manchestery této squadrony vyslány v noci z 24. na 25. února 1941. Jejich cílem byl německý křižník třídy Admiral Hipper kotvící v brestském přístavu.  Manchestery se v počtu 36 strojů účastnily také operace Millenium v noci z 30. na 31. května 1942, ve které RAF nasadila 1 047 bombardérů v náletu na Kolín nad Rýnem. Jejich poslední bojovou akcí byl další nálet tisíce bombardérů v noci z 25. na 26. června 1942, mířícího na Brémy.  Letouny Avro Manchester byly užívány bombardování měst, objektů i lodí a ke kladení min do moře. Mezi osádkami byly neoblíbené pro časté požáry motorů, nespolehlivost a vibrace.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace (Manchester Mk I).", "content": "Aircraft of the Royal Air Force 1918–57, Avro Aircraft since 1908, Flight", "section_level": 1}], "src_summary": "Avro 679 Manchester byl britský dvoumotorový bombardovací letoun vyvinutý a vyráběný britskou společností Avro. Přestože nevznikl ve velkém počtu, je známý jako předchůdce slavnějšího a úspěšnějšího čtyřmotorového letounu Avro Lancaster, který se stal jedním z nejschopnějších strategických bombardérů druhé světové války.", "tgt_summary": "曼彻斯特(Manchester)轰炸机是英国于二次世界大战期间非常重要的中型轰炸机之一,也是爱芙罗公司生产的第二次以曼彻斯特命名的飞机(前一个以曼彻斯特命名的型号是Avro 533型),它以高损失率而著名(有将近40%的飞机在战斗中损失,还有25%因为机械故障等不明原因而坠毁)。", "id": 1296859}
{"src_title": "Fairey Swordfish", "tgt_title": "剑鱼式鱼雷轰炸机", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Fairey Swordfish byl vyvinut z třímístného letounu \"TSR\" (Torpedo-Strike-Reconnaissance) s hvězdicovým motorem Bristol Pegasus II M o výkonu 467 kW. Prototyp TSR (výrobní číslo F1875), postavený bez předchozí objednávky na vlastní náklady společností Fairey, poprvé vzlétl 21. března 1933 pilotován nadporučíkem Chrisem S. Stanilandem. Na počátku léta byl do letounu vestavěn dvouhvězdicový čtrnáctiválec Armstrong Siddeley Panther VI o 460 kW, později byl však opět zaměněn za Pegasus II M, tentokráte v úzkém Townendově prstenci. S dvouplošníkem přeznačeným na \"TSR I\" vzlétl Staniland 10. června 1933. Letové zkoušky probíhaly uspokojivě do 11. září, kdy se stroj po nevybrání ploché vývrtky zřítil a pilot Staniland musel stroj opustit na padáku.  Fairey S.9/30, označený podle stejnojmenné objednávky britského ministerstva letectví z června 1930, zalétal opět pilot Staniland dne 22. února 1934. Stroj byl téměř identický s TSR I, byl však osazen kapalinovým dvanáctiválcem Rolls-Royce Kestrel II MS o výkonu 386 kW. Zpočátku létal s kolovým podvozkem, v zimě 1934/35 zaměněným za jeden podtrupový centrální plovák a dva vyrovnávací plováky pod křídly.  Po havárii TSR I zahájili konstruktéři pod vedením M. Lobella vývoj nové verze letounu označeného \"Fairey TSR II\" (číslo K4190). Postavený stroj dostal za pohonnou jednotku hvězdicový devítiválec Bristol Pegasus III M o výkonu až 507 kW s dvoulistou dřevěnou vrtulí Watts. Od původního stroje se odlišoval zejména prodlouženým trupem, změněnou geometrií horního křídla se šípovitostí 4 ° a širší a nižší svislou ocasní plochou. Poprvé vzlétl z továrního letiště 17. dubna 1934. Po dvouměsíčních zkouškách byl přelétnut do Výzkumného ústavu letadel a výzbroje v Martlesham Heath, později byl zkoušen v Královském leteckém ústavu ve Farnborough. Následné zkoušky vzletu a přistání na palubě letadlové lodi probíhaly na HMS \"Courageous\", po jejichž absolvování se vrátil do továrny Fairey v Hamble. Zde byl vybaven dvěma plováky a v této podobě zalétán 10. listopadu 1934. Nakonec se ověřoval u zkušební torpédové jednotky v Gosportu, kde však v únoru 1935 havaroval. Po opravě od ledna 1936 opět létal a stal se testovacím letounem Ředitelství technického vývoje britského ministerstva letectví. V únoru 1937 dostal dvojí řízení a odnímatelný kryt předního pilotního prostoru pro lety bez vidu. Později byl s novými plováky a změněnými kormidly odeslán opět do Gosportu ke zkouškám s torpédy.  Na základě všech úspěšných zkoušek ministerstvo letectví typ přijalo a dalo mu jméno Swordfish (Mečoun). V dubnu roku 1935 byly objednány tři předsériové stroje. První z nich (sériové číslo K5660, výrobní číslo F2142) vzlétl 31. prosince 1935, druhý (K5661, F2143) byl 19. února 1936 dodán do Gosportu a třetí předsériový Swordfish (K5662, F2144) s plováky byl odeslán ke zkouškám do střediska Felixtowe. Všechny tři předsériové letouny poháněly motory Pegasus III M3 s třílistými nestavitelnými vrtulemi Fairey-Reed.  Sériové stroje \"Fairey Swordfish Mk.I\" začaly opouštět výrobní linky v Hayes začátkem roku 1936. Začátkem roku 1940 narušilo plynulost výroby tohoto typu u společnosti Fairey zavedení sériové výroby strojů Fairey Albacore a pokračující výroba letounů Fairey Fulmar. Proto bylo britskou admiralitou navrženo převést výrobu Swordfishů k firmě Blackburn Aircraft Ltd. do nového závodu v Sherburn-in-Elmet ve West Yorkshiru. Se stavbou se započalo ihned a již v listopadu 1940 vyšly z nové výrobní linky první Mk.I neoficiálně nazývané Blackfish. Celková produkce typu Mk.I dosáhla 992 kusů.  Na výrobních linkách firmy Blackburn se v roce 1943 objevila nová varianta \"Fairey Swordfish Mk.II\" s kovovým potahem spodní plochy dolního křídla, vhodného pro zavěšení až osmi neřízených raket. Celkem bylo vyrobeno 1080 strojů varianty Mk.II.  Z roku 1943 pochází také verze \"Fairey Swordfish Mk.III\", vyrobená v počtu 320 kusů s vestavěným protilodním radarem ASV Mk.X, umístěným ve výstupku mezi hlavními nohami podvozku. Některé stroje Mk.II a všechny Mk.III měly motor Bristol Pegasus 30 o výkonu zvýšeném na 551 kW.  V malém počtu byly vyrobeny letouny \"Swordfish Mk.IV\" se zakrytou kabinou, upraveným karburátorem a vrtulí, odledováním čelního štítku kabiny a vybavením pro elektricky vyhřívané kombinézy určené pro Kanadu. Všechny modifikované stroje byly Mk.II bez vybavení pro vypouštění raket a bez předního kulometu.  Posledním vyrobeným Swordfishem byl Mk.III se sériovým číslem NS204, který továrnu Blackburn v Sherburnu opustil 18. srpna 1944. Všechny Swordfishe byly ze služby prvosledových útvarů vyřazeny rozpuštěním operační letky č. 836 21. května 1945. V létě 1946 bylo rozpuštěno i několik zbývajících cvičných letek.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "První Fairey Swordfish Mk.I zařadila do své výzbroje 825. letka Fleet Air Arm, kde nahradila dosavadní stroje Fairey Seal se základnou na letadlové lodi HMS \"Glorious\". Do konce roku 1936 Swordfishe nahradily letouny Blackburn Baffin u 811. a 812. letky a Sealy u letky č. 823. Do roku 1938 ve výzbroji nahradily Blackburn Shark u 810. 820. 821. letky. Ještě v roce 1938 Swordfishe přešly do výzbroje 822. a 824. letky náhradou za Sealy. V listopadu téhož roku byla „Mečouny“ vybavena první zcela nová 814. letka operující zprvu z letadlové lodi HMS \"Ark Royal\" a poté z HMS \"Hermes\".  Po vypuknutí 2. světové války v září roku 1939 byly založeny nové letky vybavené Swordfishi č. 816. a 818. V říjnu byla ustanovena 815. letka se základnou na letadlové lodi HMS \"Illustrious\" a v lednu 1940 vznikla 819. letka. Ochraňovaly britské válečné i obchodní loďstvo a doprovázely konvoje.  Na nepřítele poprvé zaútočily stroje 816. a 818. letky z letadlové lodi HMS \"Furious\" 11. dubna 1940 a zasáhly u Trondheimu německý torpédoborec. 13. dubna vyslala svůj plovákový Swordfish bitevní loď HMS \"Warspite\" na průzkum cesty do Ofotského fjordu u Narviku. Tříčlenná posádka pod velením podporučíka Rice naváděla dělostřeleckou palbu \"Warspite\" a poté zpozorovala ponorku \"U 64\" zakotvenou v Bjerkvickém fjordu, kterou minimálně jednou pumou poslali ke dnu. Celkem 26 Swordfishů a 10 strojů Blackburn Skua z letadlových lodí \"Furious\" a \"Glorious\" podporovalo od 23. dubna do 4. června 1940 britskou a francouzskou invazi v Trondheimu a Narviku.  V dubnu 1940 stroje 812. letky operovaly ze souše pod velením Coastal Command. Nejvíce se osvědčily při kladení min v přístavech kanálu La Manche, v květnu tyto přístavy za denního světla již i bombardovaly.  Když v červnu 1940 vyhlásila Itálie Británii a Francii válku, devět Swordfishů Mk.I z cvičné letky č. 767 se sídlem na jihofrancouzské námořní letecké základně v Hyères se stalo prvními letadly, jež bombardovala Itálii. Letka o síle 24 Swordfishů pak 18. června opustila Hyères a odletěla do alžírského Bône. Část letky určená k výcviku se potom přes Casablanku a Gibraltar vrátila do Británie a operační zbytek odletěl na Maltu. Zde byl 22. června 1940 přeznačen na 830. letku a již za osm dní po vzletu z letiště Hal Far v noci zaútočil na ropné nádrže v sicilské Augustě. Po porážce Francie útočily Swordfishe Mk.I v červenci 1940 na francouzské loďstvo v Mers-el-Kébiru. 3. července dvakrát neúspěšně zaútočily na francouzský bitevní křižník \"Strasbourg\", který prchal z přístavu Mers-el-Kébir do Toulonu v jižní Francii. Swordfishe z letadlové lodi \"Ark Royal\", plující nedaleko Gibraltaru, se pokusily bombardovat \"Strasbourg\" na hranici svého doletu. Žádné z vypuštěných torpéd však křižník ani pět doprovodných torpédoborců nezasáhlo. 4. července tři vlny po třech letadlech Swordfish z 810. a 820. letky z \"Ark Royal\" bombardovaly bitevní křižník \"Dunkerque\". Jedna puma zničila muniční člun kotvící vedle \"Dunkerque\", jehož výbuch křižník vyřadil z bojových akcí. 7. července 1940 šest Swordfishů z letadlové lodi Hermes plující u pobřeží západní Afriky torpédovalo bitevní loď \"Richelieu\" zakotvenou v Dakaru a těžce ji poškodilo.  Začátkem července 1940 se také britská středozemní flota, operující z egyptské Alexandrie při ochraně konvojů z Malty, utkala s italským válečným loďstvem. 9. července vzlétlo z HMS \"Eagle\" devět Swordfishů, které však italskou flotu nenašlo, pouze svými torpédy neúspěšně napadlo osamocený křižník. Druhá útočná vlna pak opět bez úspěchu napadla křižníky \"Trento\" a \"Bolzano\". Následující den devět Swordfishů z letadlové lodi Eagle potopilo za soumraku v přístavu Augusta na Sicílii italský torpédoborec \"Leone Pancaldo\". Pozemní Swordfishe Mk.I operující z Egypta v červenci 1940 potopily torpédoborec \"Zaffiro\" s motorovou lodí \"Manzoni\" a torpédoborec \"Euro\" s parníkem \"Liquria\" poškodily. Zatímco letadlová loď \"Eagle\" byla v opravě v Alexandrii, tři její Swordfishe byly převeleny k velitelství pouštního letectva. Dne 22. srpna 1940 byly pod velením kapitána O. Patche vyslány k torpédovému útoku na italskou ponorku kotvící spolu se zásobovací lodí v Sidi Barrani. Když se přibližovaly k zálivu, spatřil kapitán Patch jinou velkou ponorku, kterou torpédem zasáhl uprostřed a zcela zničil. Ostatní dvě letadla pokračovala k svému původnímu cíli v zálivu, kde osádky napadly v řadě kotvící ponorku, torpédoborec a zásobovací loď. Piloti zasáhli obě krajní plavidla a požár z vybuchující ponorky se přenesl i na torpédoborec. Poté vybuchl muniční sklad na zásobovací lodi a všechna tři plavidla byla zničena. 11. listopadu 1940 se proslavily účastí v náletu na italské loďstvo kotvící v Tarentu (Operation Judgement). Dvanáct strojů Swordfish vybraných z letek č. 815, 819, 813 a 824 odstartovalo k akci z HMS \"Illustrious\" pod velením kapitána K. Williamsona. Vedoucí stroj naplno zasáhl torpédem bitevní loď \"Conte di Cavour\". Další dva stroje prvního roje cíle minuly, druhý roj však zaznamenal ze tří možných dva zásahy bitevní lodě \"Littorio\". Pumy ostatních Swordfishů zasáhly hangáry základny vodních letounů na pobřeží. Druhá vlna v počtu devíti strojů z \"Illustrious\" zasáhla bitevní loď \"Caio Duilio\" a křižník \"Trento\". Fotoprůzkumná letadla druhého dne ráno prokázala, že bitevní lodě \"Littorio\" a \"Conte di Cavour\" se částečně potopily v mělké vodě, zatímco \"Caio Duilio\" byla tak poškozena, že musela najet na mělčinu. Těžce poškozeny byly i křižník \"Trento\" a také torpédoborce \"Libeccio\" a \"Pessagno\". To vše za cenu dvou ztracených Swordfishů.  Další akcí 815. letky, která tehdy operovala z Kréty, byl 28. března 1941 podíl na vyřazení italského křižníku \"Pola\" z bojů během bitvy u mysu Metapan, kterého se účastnily její dva Swordfishe. V květnu 1941 se šest „Mečounů“ 814. letky z HMS \"Hermes\", umístěných na souši v Shaibahu, účastnilo při potlačení irácké proněmecké vzpoury. V květnu 1941 rovněž Swordfishe 815. letky z Kypru napadaly vichistické lodě a pobřežní cíle v Sýrii.  Letouny Swordfish se také podílely na zničení bitevní lodě \"Bismarck\". Dne 24. května 1941 se letadlová loď HMS \"Victorious\" dostala do dostatečné vzdálenosti 190 km od \"Bismarcku\" a vyslala devět Swordfishů 825. letky pod vedením kapitána E. Esmonda. Torpédové letouny sice za nepříznivých povětrnostních podmínek nalezly nepřátelskou bitevní loď, ale jen jedno britské torpédo ji zasáhlo do boční obšívky trupu, takže způsobilo málo škod, i když \"Bismarck\" musel snížit rychlost. Tomu se za zhoršujícího se počasí podařilo setřást své pronásledovatele a mířil k Brestu. Z Gibraltaru byl britské Home Fleet vyslán na pomoc svaz Force H, zahrnující letadlovou loď \"Ark Royal\" s 810. a 818. letkou Swordfishů. 26. května \"Bismarck\" zahlédla osádka letounu Catalina Pobřežního velitelství RAF a HMS \"Ark Royal\" se dostala asi 80 km od \"Bismarcku\". 15 Swordfishů Mk.I pod velením kapitána T. P. Cooda však v těžké vichřici omylem torpédovala vlastní těžký křižník HMS \"Sheffield\", který \"Bismarck\" sledoval z bezpečné vzdálenosti. Ten se všem odhozeným torpédům dokázal vyhnout a letouny se vrátily zpět na letadlovou loď. Stroje znovu vzlétly za soumraku a za husté protiletadlové palby zaútočily na \"Bismarck\" z několika směrů současně, v rojích po dvou až třech v minimální výšce. Jedno z torpéd zasáhlo kormidla a německá loď mohla plout pouze v kruzích. Bitevní lodě Home Fleet neovladatelný \"Bismarck\" nakonec potopily.  V prosinci 1941 ustavilo a Swordfishi vybavilo anglické velení ještě letky č. 833 a 834. První měla základny na doprovodných letadlových lodích HMS \"Biter\", HMS \"Avenger\" a letadlové lodi HMS \"Argus\", druhá na doprovodných letadlových lodích HMS \"Archer\", HMS \"Hunter\" a HMS \"Battler\".  12. února 1942 zaútočily na německé válečné lodě \"Scharnhorst\", \"Gneisenau\" a \"Prinz Eugen\" pod vedením kapitána Esmonda Fairey Swordfishe Mk.I od 825. letky se základnou na letišti v Manstonu.  První Swordfishe Mk.II byly jednotkám dodány začátkem jara 1943. 23. května 1943 jeden Swordfish Mk.II od 819. letky na palubě letadlové lodi \"Archer\", pilotovaný poručíkem H. Horrockem, 1280 km západně od irského pobřeží přispěl raketami ke zničení německé ponorky \"U 752\".  Posledním vzniklým útvarem Swordfishů se stala 860. letka založená v červnu 1943.  Swordfishe Mk.II a Mk.III letek číslo 835, 836, 837, 838, 840 a 842 dále vzlétaly z palub obchodních letadlových lodí (MAC) proti ponorkám při ochraně konvojů v Atlantiku i na lodních trasách do SSSR, kde v dubnu 1944 hlubinnými náložemi potopily ponorky \"U 277\", \"U 674\" a \"U 959\".", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Údaje platí pro Mk.I v plovákové verzi", "section_level": 1}], "src_summary": "Fairey Swordfish byl britský jednomotorový palubní torpédový letoun vyvinutý firmou Fairey Aviation Company užívaný ve druhé světové válce. Ač se jednalo o na první pohled archaický a zastaralý stroj, prokázalo toto letadlo mnohé služby, přičemž se proslavilo zejména poškozením bitevní lodi \"Bismarck\", které skončilo jejím následným potopením.", "tgt_summary": "菲尔利剑鱼式鱼雷轰炸机(英语:Fairey Swordfish)由菲尔利航空器制造公司设计制造,二战时期的英国皇家海军航空兵使用的主要机型之一,1936年开始投入使用。剑鱼式轰炸机虽然是老式的双翼飞机,但在战争中有赫赫战功,其中最著名的莫过于在塔兰托战役中重创意大利海军以及在围歼俾斯麦号时用鱼雷命中俾斯麦号战列舰尾舵造成后者无法正常行进。英国的海军航空兵称呼她为“细绳袋”(Stringbag)。在服役初期,剑鱼式装备于航母作为鱼雷轰炸机使用,而到了战争中后期,剑鱼式飞机被改装为反潜和训练机。尽管剑鱼式轰炸机设计于20世纪30年代初期,但她仍然得以使用直到1945年二战在欧洲地区结束时。", "id": 863702}
{"src_title": "Stlačený zemní plyn", "tgt_title": "壓縮天然氣", "src_document": [{"title": "Budoucnost pohonu CNG/LNG.", "content": "Vývoj současných a budoucích koncepcí pohonu vozidel a strojů lze rozdělit na několik odlišitelných skupin, podle zdroje energie: Protože vývoj více technologií najednou vyžaduje vysoké náklady a investice, je zájmem automobilových výrobců zvolit jen některé z uvedených zdrojů pohonů a ostatní upozadit. Tím bude možné alokovat vývojové kapacity a finanční zdroje do koncepčně podporovaných paliv.", "section_level": 1}, {"title": "Národní akční plán (NAP) čisté mobility.", "content": "V České republice je podle poslední známé koncepce, tzv. \"Národního akčního plánu (NAP) čisté mobility\" do budoucna podporováno palivo, které nebude zvyšovat emise a sníží závislost dopravy na klasických kapalných palivech. Na podobném cíli staví i evropské strategické dokumenty, mj. směrnice o zavedení infrastruktury pro alternativní paliva.  Budoucím vývojem může, ale také nemusí dojít ke změně stávajících podmínek pro vývoj, výrobu a provoz vozidel na paliva různá od benzínu, motorové nafty a jejich směsí. Na současném trhu jsou díky podpoře růstu infrastruktury, nízkým cenám paliva i dostupnosti vozidel perspektivní zejména pohony na CNG a hybridy (např. Toyota Auris 514 900 Kč). Elektromobily (vozidla s výlučně elektrickým pohonem) v roce 2018 jsou s cenou začínající na 715 tis. Kč vč. DPH (Nissan Leaf) jen o 10% dražší než CNG modely (VW Golf TGI stojí 658 400 Kč).", "section_level": 2}, {"title": "Postoj automobilek k vývoji motorů na CNG.", "content": "Dva největší producenti CNG vozidel (s továrními motory pro CNG), tedy Volkswagen, AG a FIAT, SpA, volí každý jinou koncepci budoucích pohonů. VW již potvrdil, že bude pokračovat v produkci CNG vozidel. Kromě současné generace motoru 1.4 TGI a 1.0 MPI, které budou i v roce 2018 pokračovat, oznámil i nasazení motoru 1.5 TSI a 1.0 TSI, takéž v úpravě pro spalování CNG. Tyto motory jsou k dispozici i ve vozidlech automobilky Škoda auto, která údajně bude během příštích let dodávat jeden z těchto 2 agregátů v úpravě pro spalování CNG do každého modelu v nabídce.  Směr vývoje největších producentů osobních a užitkových vozů se však více ubírá k elektrickému pohonu a hybridním technologiím.", "section_level": 2}], "src_summary": "CNG (anglicky ) je stlačený zemní plyn (metan). Používá se jako palivo pro pohon motorových vozidel a je považován za relativně čistější alternativu k benzínu a motorové naftě, ale také k LPG. Variantou metanu jako paliva je LNG, což je zkapalněný zemní plyn.", "tgt_summary": "压缩天然气(Compressed Natural Gas,CNG)是一种燃料用天然气,作为石油替代能源,它是环保清洁燃料中比其他燃料泄漏时中安全得多的选项 (天然气比空气轻)。一般通过压缩天然气(主要是甲烷(CH))将体积压为标准大气压下的1%。存储在2900–3600 psi的圆柱或球形压力容器中。", "id": 2905894}
{"src_title": "Epiktétos", "tgt_title": "愛比克泰德", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Epiktétos se patrně narodil kolem roku 55 n.l. v Hierapoli ve Frýgii (dnešní Pamukkale v jihozápadním Turecku). Mládí strávil jako otrok v Římě u bohatého propuštěnce Epafrodita, bývalého tajemníka císaře Nerona, a u známého učitele Musonia Rufa studoval stoickou filosofii. Trpěl nějakým neduhem a kulhal – podle jednoho pramene proto, že mu jeho pán zlomil nohu, podle jiného po nemoci v dětství.  Později byl propuštěn na svobodu a kolem roku 89 n.l. byl – stejně jako mnoho dalších filosofů – vyhoštěn císařem Domitianem z Říma a z Itálie. Usadil se v Níkopoli v Epiru, asi 5 km severně od dnešní Prevezy v severozápadním Řecku, kde založil velmi úspěšnou filozofickou školu. Jeden z jeho žáků, historik Flavius Arrian, později ve službách císaře Hadriana, patrně sepsal někdy mezi roky 104-107 z jeho učení knihu \"Rozpravy\" a jakýsi výtah z nich, \"Rukojeť\" (\"Enchiridion\"). Epiktétos si získal velkou pověst, nikdy se neoženil a dožil se vysokého věku.", "section_level": 1}, {"title": "Učení a dílo.", "content": "Epiktétos se svými žáky patrně četl spisy starých stoiků, zachované spisy však zachycují spíše diskuse po přednáškách, zaměřené téměř úplně na etiku, na vedení dobrého života podle stoických představ, a to v téměř fatalistické podobě. Epiktétos přirovnává svou školu k nemocnici, kam se lidé přicházejí léčit ze svých neduhů. Hledají štěstí, ale marně, protože na nesprávném místě: nevědí, že jen vlastní ctnost (zdatnost) je dobrá a jen neřest že je špatná. Právě tyto věci ale jsou zcela v našich rukou, „na nás“. Všechno ostatní – bohatství, zdraví, pocty – jsou vnější věci, které nemáme v rukou, a z hlediska šťastného života jsou nerozlišené, lhostejné (\"adiaforon\").  Kdo chce dosáhnout šťastného života, musí se cvičit ve třech oblastech. První se týká toho, po čem toužíme a co se nám protiví. Druhá impulsů jednat a nejednat a vůbec správného chování. Ve třetí jde o to, osvobodit se od klamu a unáhlených soudů. Všechny tři máme ve svých rukou.  Této odevzdanosti bohům a osudu říká Epiktétos „žít v souladu s přirozeností“.  Život je to, na čem záleží, a co se děje teď. Epiktétos jej přirovnává jednou k divadelní hře, jednou k zápasu, jednou k vojenské službě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Epiktétos, řecky Επίκτητος, latinsky Epictetus (asi 55 n.l. – asi 135 n.l.) byl řecký stoický filosof, který velkou část svého života strávil v Římě. Odtud musel odejít do exilu do Níkopole v severozápadním Řecku, kde kolem roku 135 n.l. zemřel. O jeho životě víme velmi málo a možná neznáme ani jméno, které dostal od svých rodičů. Slovo \"epiktétos\" v řečtině znamená „přidaný“.", "tgt_summary": "爱比克泰德(,55年-135年),古罗马新斯多噶派哲学家。他出生时可能是个奴隶身份,生在弗里吉亚的赫拉波利斯(今土耳其棉堡),他早年生活在罗马,后被驱逐到希腊西北部的尼科波利斯,直至去世,他一生大部分时间都在这里度过。他的本名无从考证。后人称呼他为ἐπίκτητος,这个词在希腊文中有「养成的」「后天的」之意。", "id": 2828479}
{"src_title": "Roman Kreuziger", "tgt_title": "罗曼·克罗伊齐格尔", "src_document": [{"title": "2004.", "content": "Stal se mistrem světa v silniční cyklistice v kategorii juniorů.", "section_level": 1}, {"title": "2007.", "content": "Byl druhý v prologu Paříž - Nice 2007 a získal tím svoje první 2 ProTour body. Jeho prvním profesionálním vítězstvím byla 1. etapa závodu Settimana Ciclista Lombarda. Svoje 2. místo z prologu Paříž - Nice zopakoval na prologu Kolem Romandie 2007 a díky výdrži v horách i excelentnímu 6. místu v závěrečné časovce si Kreuziger vydobyl celkově 6. pozici v tomto závodě. Byl též částí výběru v časovce družstev v Eindhovenu, kde si Liquigas (ve složení Magnus Bäckstedt, Mauro Da Dalto, Roman Kreuziger, Aljaksandr Kučynski, Vincenzo Nibali, Roberto Petito, Manuel Quinzato a Frederik Willems) dojel pro 5. místo. Následně odjel na závod Kolem Dánska, kde byl druhý v závěrečné časovce a celkově obsadil 11. místo. V září zkusil svoji první z Grand Tours – Vueltu, dojel 21., těsně za Pro Tour body. V horách předvedl výborný výkon, jen v časovkách zajel hůře, než se předpokládalo.", "section_level": 1}, {"title": "2008.", "content": "Na začátku roku 2008 ho zbrzdilo zranění, ale do plné formy se vrátil v závodě Kolem Romandie, kde obsadil druhé místo v celkové klasifikaci 35 sekund za vítězným Němcem Klödenem. Roku 2008 si připsal vítězství na etapovém závodě Tour de Suisse, a to jako jeho vůbec nejmladší vítěz v historii tohoto závodu. Na Tour de France 2008 skončil v celkové klasifikaci na dvanáctém místě a v soutěži jezdců do 25 let druhý. Na Olympijských hrách v Pekingu v roce 2008 dojel pětačtyřicátý. V roce 2008 se stal podruhé králem české cyklistiky.", "section_level": 1}, {"title": "2009.", "content": "Na jaře roku 2009 spustil své první oficiální internetové stránky. Na Tour de France skončil v celkovém pořadí na 9. místě se ztrátou 14:16 na vítězného Alberta Contadora, v kategorii do 25 let skončil 3. se ztrátou 10:05 na vítězného Andy Schlecka.", "section_level": 1}, {"title": "2010.", "content": "V únoru vyhrál celkové pořadí závodu Kolem Sardinie, a vyhrál 2. etapu. Na závodě Paříž - Nice skončil celkově čtvrtý a vyhrál celkové pořadí mladých jezdců. V červenci na slavném závodu Tour de France obsadil 9. místo se ztrátou 11 minut 54 sekund na vítězného Alberta Contadora.", "section_level": 1}, {"title": "2011.", "content": "Před sezónou vyjádřil touhu atakovat stupně vítězů na Giro d'Italia. Sezónu započal závody Volta ao Algarve a Paříž-Nice. Ostrým testem pro něj byl etapový závod Giro del Trentino, kde zvítězil v poslední etapě a navíc získal prvenství ve vrchařské soutěži. O dva dny později navíc získal 4. místo na poslední z ardenských klasik, závodě Lutych-Bastogne-Lutych.  I přesto, že nesplnil své předsezonní cíle, na Giru předvedl velmi dobrý výkon, získal 6. místo v celkové klasifikaci a navíc zvítězil v kategorii do 25 let, a získal tak bílý trikot. Po závodě se nechal slyšet, že pokud bude zdráv, hodlá absolvovat i nejprestižnější etapový závod současnosti - Tour de France. Tak se také stalo a 2. července se Roman Kreuziger postavil na start Tour de France s cílem pomoct k co nejlepšímu celkovému umístění Vinokurovovi. Za svůj osobní cíl si Roman stanovil etapové vítězství. Hned v jedné z prvních etap ale Roman spadl a poranil si zápěstí (po závodě byla odhalena mikrofraktura člunkové kosti), což výrazně ovlivnilo jeho výkony v dalších etapách. O pár etap později navíc Vinokurov spadl, zlomil si stehenní kost a Tour de France pro něj skončila. Kreuziger chtěl pokračovat a vyhrát alespoň etapu, ale zbytkem Tour de France 2011 už se spíše protrápil, etapu nevyhrál a celkově se ztrátou přes tři hodiny skončil 112. Později se přišlo na to, že Kreuziger odjel skoro celou Tour se zlomenou rukou.", "section_level": 1}, {"title": "2012.", "content": "V roce 2012 měl v plánu jet závody Giro d'Italia a Vuelta a España a vynechat Tour de France.  Na týdenním etapovém závodě Tierreno-Adriatico skončil celkově třetí.  Podle plánu startoval na Giro d'Italia, ve kterém nesplnil roli lídra a celkově skončil až 15. Vyhrál 19. etapu, ve které už ale nebyl hrozbou pro čelo závodu.  Na olympiádě v Londýně reprezentoval spolu s Janem Bártou, s čímž on sám ostře nesouhlasil. V samotném závodě jel aktivně, do cíle dorazil 15. Po dojezdu pak v rozhovoru prohlásil, že by bylo neslušné sjíždět uniklého Vinokurovova, který jezdí za stejnou stáj. Následně rezolutně odmítl, že by na olympiádě Vinokurovovi pomáhal.", "section_level": 1}, {"title": "2013.", "content": "Přestoupil do stáje Saxo-Tinkoff, se kterou podepsal tříletý kontrakt a stává se spolujezdcem Alberta Contadora.  14. dubna vyhrál jarní klasiku Amstel Gold Race.  Na nejvýznamnější cyklistickou akci Tour de France jel Kreuziger jako domestik Alberta Contadora a dařilo se mu výborně. Ve většině etap byl lepší než lídr týmu, a kdyby nebyl svazován týmovou strategií, pravděpodobně by ho porazil. Nejlepším etapovým výsledkem bylo 4. místo v horské časovce. Jeho tým Saxo-Tinkoff ovládl klasifikaci týmů. On sám obsadil celkově 5. místo. Po 17. etapě dokonce v průběžném pořadí figuroval na 3. místě a stal se tak prvním Čechem, který kdy dokázal být alespoň v průběžném pořadí na virtuálním pódiu Tour.", "section_level": 1}], "src_summary": "Roman Kreuziger (* 6. května 1986 Moravská Třebová) je český silniční profesionální cyklista. Cyklistice se věnuje od jedenácti let, kdy dostal silniční kolo, v té době ještě jezdil pod dohledem svého otce Romana Keuzigera. Od roku 2019 jezdí za WorldTour stáj Team Dimension Data. V současnosti se svou rodinou žije a trénuje v Itálii poblíž Lago di Garda. Váží 68,5 kg a měří 183 cm. Otcem Romana Kreuzigera je Roman Kreuziger (1965), někdejší juniorský mistr světa v cyklokrosu.", "tgt_summary": "罗曼·克罗伊齐格尔(,,1986年-5月6日)是一位捷克公路自行车运动员。现在代表意大利的利克维加斯体育队。2004年成为公路自行车的19岁以下世界冠军。2007年在环瑞士自行车赛中获得第二名,2008年获得第一名。2009年在环罗芒德自行车赛中获得第一名。2010年2月在环撒丁岛自行车赛中获得了冠军。他已经两次排在环法自行车赛的前10名。", "id": 851587}
{"src_title": "Zjevení Panny Marie ve Fátimě", "tgt_title": "花地瑪聖母", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Od května do října 1917 líčili tři malí pasáčci, Lúcia dos Santosová a její sestřenice Jacinta a bratranec Francisco Martoovi, zjevení Panny Marie v polích doliny Iria u vísky Aljustrel nedaleko portugalského města Fatima. Tento zážitek se opakoval každého 13. dne v měsíci přibližně ve stejnou hodinu. Lúcia popisovala zjevení Panny Marie jako „jasnější než slunce, vyzařující paprsky světla jasnější a silnější než křišťálový pohár naplněný jiskřivou vodou, kterým pronikají palčivé sluneční paprsky“.  Podle Lúciiny zprávy svěřila Panna Maria dětem tři tajemství, známá jako tři fatimská tajemství. Naléhavě děti žádala, aby činily pokání a oběti za spásu hříšníků. Děti si utahovaly kolem pasu provazy, způsobující jim bolest, v horkých dnech si odříkaly vodu a konaly další kajícné skutky.  Nejnaléhavěji Panna Maria žádala děti, aby se každý den modlily růženec. Opakovaně zdůrazňovala, že růženec je klíčem k osobnímu pokoji i světovému míru. Mnoho mladých Portugalců, včetně příbuzných malých vizionářů, bojovalo tehdy v 1. světové válce.  V následujících měsících proudily do Fátimy a Aljustrelu tisíce lidí, přitahovány zprávami o zjeveních a zázracích. Dne 13. srpna 1917 je okresní hejtman Arturo Santos, který se obával negativního politického vlivu událostí, dal zadržet a uvěznit ještě předtím, než mohly dorazit do doliny Iria. Jejich spoluvězni v okresní věznici později vypověděli, že je děti požádaly, aby se společně modlili růženec.  Hejtman Santos děti vyslýchal především ohledně údajných tajemství, ovšem neúspěšně. Zašel dokonce až tak daleko, že dal připravit kotel vroucího oleje, vzal vždy jedno dítě a pod hrozbou, že ho uvaří v oleji, nutil zbývající děti k vyzrazení tajemství. V srpnu se pak Panna Maria místo 13. dne v dolině Iria zjevila 19. srpna v blízkém Valinhos.", "section_level": 1}, {"title": "Sluneční zázrak.", "content": "Při posledním zjevení 13. října 1917 se do doliny Iria vypravilo 70 tisíc lidí včetně novinářů a fotografů na základě tvrzení dětí, že toho dne se stane zázrak, \"aby všichni uvěřili\". Hustě pršelo, ale nespočetné množství pozorovatelů zaznamenalo, že v poledne se mraky roztrhaly a odhalily slunce v podobě matného disku, rotujícího po obloze a zářícího nad celým okolím různými barvami světla. Poté se slunce oddělilo od oblohy a vrhlo se po klikaté dráze k zemi. Nakonec se vrátilo na své místo a lidé, kteří byli předtím promočení, byli zcela suší. Tato událost je známá jako „sluneční zázrak“.  Reportér Avelino de Almeida z listu \"O Século\", napsal: „Před užaslými zraky davu lidí, jejichž vzezření bylo biblické, když stáli s nepokrytými hlavami a dychtivě hleděli k nebi, se slunce chvělo, provádělo náhlé neuvěřitelné pohyby v rozporu se všemi vesmírnými zákony – podle vyjádření většiny lidí 'tančilo'.“ Oční lékař dr. Domingos Pinto Coelho popsal pro list \"Ordem\" událost takto: „Slunce, v jedné chvíli obklopené šarlatovou září, vzápětí zahalené do žluté a nachové barvy, se zdálo nesmírně rychle rotovat, chvílemi jako by se uvolnilo z oblohy a blížilo se k zemi, vyzařujíc silný žár.“ Zvláštní zpravodaj pro vydání lisabonského deníku \"O Dia\" dne 17. října 1917 napsal: „...stříbrné slunce, zahalené do závoje bledého světla, se točilo a kroužilo mezi roztrhanými mraky... Světlo přecházelo do nádherné modré barvy, jako by procházelo barevnou vitráží okna v katedrále, a dopadalo na lidi, klečící s napřaženýma rukama... lidé plakali a modlili se s nepokrytými hlavami, přítomni zázraku, na který čekali. Sekundy se zdály být hodinami, jak byly naplněné.“  Vědci toho dne žádný pohyb nebo jiný neobvyklý úkaz vztahující se ke slunci nezaznamenali. Podle zpráv, které tehdy zaznamenali básník Afonso Lopes Vieira a učitelka Delfina Lopesová se svými studenty a dalšími svědky ve městě Alburita, byly sluneční úkazy viditelné ze vzdálenosti až čtyřiceti kilometrů. Tři malí pasáčci kromě popisu slunečních úkazů toho dne také vyprávěli o dalších viděních, včetně Ježíše, Panny Marie a svatého Josefa žehnajícího lidem.", "section_level": 2}, {"title": "Fátimské poselství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První tajemství.", "content": "Prvním tajemstvím bylo vidění pekla, které Lúcia vylíčila ve třetím sešitě svých pamětí, sepsaných v roce 1942, takto:  „Naše Paní nám ukázala obrovské ohnivé moře, jakoby pod zemí. Do ohně byli ponořeni démoni a duše v lidské podobě, jako průsvitné žhavé uhlíky, černé nebo lesklé jako bronz, tonoucí v ohni, vyzdvihované do vzduchu plameny vyvrhovanými z vnitřku ohně spolu s velkými mračny kouře a vzápětí padající ze všech stran nazpět jako lehoučké jiskry v obrovském požáru, uprostřed křiku a zoufalého bolestného úpění, které nás naplňovalo hrůzou, až jsme se třásli strachem. Démony bylo možno rozeznat podle jejich hrozného vzezření, podobného odporným neznámým zvířatům, černým a průhledným. Toto vidění trvalo pouze okamžik. Jak jsme byli v té chvíli vděčni naší laskavé nebeské Matce, která nás na to připravila svým slibem v prvním zjevení, že nás vezme do nebe. Jinak myslím, že bychom strachem a hrůzou museli zemřít.“", "section_level": 2}, {"title": "Druhé tajemství.", "content": "Druhé tajemství obsahovalo pokyny Panny Marie, jak zachránit duše před peklem a obrátit svět k pravé katolické víře a Kristově Církvi:  „Viděli jste peklo, kam jdou duše ubohých hříšníků. K jejich záchraně si Bůh přeje uvést do světa úctu k mému Neposkvrněnému Srdci. Když lidé udělají, co vám říkám, mnoho duší bude zachráněno a nastane pokoj. Válka se chýlí ke konci: jestliže ale lidé nepřestanou urážet Boha, vypukne ještě horší válka během pontifikátu papeže Pia XI. Až spatříte noc ozářenou neznámým světlem, vězte, že je to velké znamení od Boha, že se chystá ztrestat svět za jeho zločiny skrze válku, hladomor a pronásledování Církve a Svatého otce. Aby se to nestalo, přeji si zasvětit Rusko svému Neposkvrněnému Srdci a konat kající svaté přijímání každou první sobotu v měsíci. Jestliže má přání lidé vyplní, Rusko se obrátí a nastane tam mír; pokud ale ne, rozšíří se jeho bludy po celém světě a zapříčiní války a pronásledování Církve. Dobro bude týráno, Svatý otec bude velmi trpět, mnohé národy budou vyhubeny. Nakonec ale mé Neposkvrněné Srdce zvítězí. Svatý otec mi zasvětí Rusko a ono se obrátí, a po celém světě zavládne mír.“", "section_level": 2}, {"title": "Třetí tajemství.", "content": "Zveřejnění třetího tajemství církev dlouho odkládala. Jeho text Kongregace pro nauku víry odtajnila v roce 2000; pod dokumentem je podepsán prefekt kongregace, tehdejší kardinál Joseph Ratzinger.  „Po dvou částech, které jsem již vyložila, jsme uviděli po levici Naší Paní, trochu výše anděla s ohnivým mečem v levé ruce; jiskřil a vyšlehovaly z něho plameny, které jako by měly zapálit svět; avšak vyhasínaly, jakmile se dotkly záře, která vycházela z pravé ruky Naší Paní směrem k němu. Anděl ukázal pravou rukou na zem a silným hlasem řekl: Pokání! Pokání! Pokání! V oslnivém světle, kterým je Bůh, jsme viděli „podobně, jako když se lidé vidí v zrcadle, kolem kterého procházejí“ bíle oblečeného biskupa - „vytušili jsme, že je to Svatý otec“. Další různí biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice vystupovali na strmou horu, na jejímž vrcholku byl velký kříž z hrubých kmenů, jako z korkového dubu s kůrou; dříve než sem Svatý otec dospěl, procházel velkým polorozbořeným městem, rozechvělý, s kolísavým krokem, zkroušený bolestí a trýzní se modlil za duše mrtvol, které na cestě potkával; když došel na vrchol hory a padl na kolena u paty velkého kříže, byl zabit skupinou vojáků, kteří na něho vystřelili několik ran z pušek, několik šípů; stejně tak zemřeli jeden za druhým ostatní biskupové i kněží, řeholníci, řeholnice a různé světské osoby, muži i ženy různých tříd a postavení. Pod dvěma rameny kříže stáli dva andělé, každý s křišťálovou nádobou v ruce, zachycovali krev mučedníků a zalévali jí duše, které se přibližovaly k Bohu.“", "section_level": 2}, {"title": "Další osudy tří pasáčků.", "content": "Lúcia znovu oznámila zjevení Panny Marie v roce 1925 u kláštera sv. Doroty v Pontevedra v Galicii (Španělsko). Tentokrát sdělila, že byla požádána, aby šířila zprávu o úctě první soboty v měsíci. V následujícím vidění tuto žádost znovu zdůraznil sám Kristus v podobě Dítěte.  Lúcia byla v roce 1928 přestěhována do jiného kláštera v Tui (nebo Tuy) v Galicii. V roce 1929 Lúcia oznámila, že se Panna Maria vrátila a opakovala svou žádost o zasvěcení Ruska jejímu Neposkvrněnému Srdci.  Lúcia údajně viděla Pannu Marii v soukromí ještě vícekrát během celého života. Nejvýznamnější bylo zjevení v galicijském Rianju v roce 1931, kdy sestra Lúcia řekla, že ji navštívil Ježíš, naučil ji dvě modlitby a předal jí zprávu určenou pro církevní hierarchii.  V roce 1947 sestra Lúcia přestoupila z kláštera sv. Doroty do karmelitánského řádu v klášteře v Coimbře. Zemřela 13. února 2005 ve věku 97 let. Po její smrti nechal Vatikán, jmenovitě kardinál Josef Ratzinger (tehdy ještě prefekt Kongregace pro nauku víry), zapečetit její celu. Existují spekulace, že důvodem byla snaha o cenzuru možných dalších odhalení, která byla sestře Lúcii svěřena, ale může jít prostě jen o prověření cely v souvislosti s procesem Lúciina svatořečení.  Lúciin bratranec a sestřenice, sourozenci Francisco (1908–19) a Jacinta Martoovi (1910–20) se stali oběťmi epidemie španělské chřipky.  Francisco a Jacinta byli slavnostně prohlášeni za ctihodné papežem Janem Pavlem II. ve Fatimě dne 13. května 1989. Papež nechal zasadit do korunky sochy Panny Marie Růžencové projektil, který byl lékaři vyjmut z jeho těla po atentátu v Římě 13. května 1981 (který byl předpovězen 3. fatimským proroctvím). Jan Pavel II. se tam vrátil 13. května 2000, aby je blahořečil (předstupeň svatořečení) a v sobotu 13. května 2017 toto místo navštívil papež František, aby je svatořečil, za účasti portugalského prezidenta a více než milionu věřících z celého světa (v přímém televizním přenosu). Jacinta je nejmladší dítě, které bylo kdy blahořečeno (kromě mučedníků) a svatořečeno.  Během druhého zjevení 13. června 1917 předpověděla Panna Maria smrt obou dětí, ačkoli Lucia o tom nikomu neřekla až do roku 1941. Některé zprávy, včetně svědectví Olimpie Martoové, matky dvou mladších dětí, uvádějí, že její děti neudržely tuto informaci v tajnosti a vzrušeně mnohokrát předpovídaly svou vlastní smrt před ní i před zvědavými poutníky. Podle záznamu ze 13. června 1941 se tehdy Lúcia zeptala Panny Marie, zda všechny tři děti půjdou do nebe, až zemřou. Panna Maria odpověděla: „Ano, brzy si vezmu Francisca i Jacintu, ale ty zůstaneš déle, protože Ježíš si přeje, abys na zemi šířila lásku ke mně. Přeje si také zavést po celém světě úctu k mému Neposkvrněnému Srdci.“ Jacinta také přesně předpověděla okamžik a podrobné okolnosti své smrti, jak dosvědčila Lúcia i nemocniční personál.  Ostatky Jacinty a Francisca byly exhumovány v roce 1935 a znovu v roce 1951. Oba svatí jsou pochováni v katedrále na poutním místě.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "\"V tomto článku byly použity informace z článku na anglické Wikipedii\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Naše Paní z Fátimy je titul, který Blahoslavené Panně Marii přiřkli katolíci a další, kteří věří, že se zjevila třem malým pasáčkům v portugalské Fátimě každého třináctého dne v šesti po sobě jdoucích měsících v roce 1917. Titul Královna posvátného růžence se vztahuje k téže události, neboť podle dětí zjevení samo sebe označovalo jako „Královna růžence“ či „Paní růžence“.", "tgt_summary": "法蒂玛圣母()是天主教徒给1917年在葡萄牙花地玛连续六个月于当月的13日显现给三个牧童而后被天主教会所认为是“圣母玛利亚”者的称号。由于该三名牧童称她自称为“玫瑰玛利亚”,因此这个称号也有使用,往往这两个称号也被合用,比如“玫瑰法蒂玛圣母”()。", "id": 777842}
{"src_title": "Loskuták posvátný", "tgt_title": "鹩哥", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Loskutáci jsou nápadní ptáci; peří je černé s výrazným zeleným a fialovým leskem, v křídlech mají bílá zrcátka (od 3. do 9. primární letky), která vynikají zvláště v letu. Na tvářích a týlu mají holé, masité a jasně žluté laloky, jejichž přesný tvar i umístění záleží na daném poddruhu, kterých někteří autoři popisují až 15. Silný rovný zobák je oranžový, nohy žluté. Samec a samice jsou zbarveni stejně, někteří chovatelé jsou však údajně schopni rozlišit je podle odstínu a barevného lesku peří na hlavě.  Mezi poddruhy existují i rozdíly ve velikosti, mezi chovateli se proto obvykle rozlišují tři základní typy: loskuták velký (~\"G. r. religiosa\"), střední (~\"G. r. intermedia\") a malý (~\"G. r. indica\"). Celková délka těla loskutáka velkého je asi 310 mm, střední mívá kolem 260-280 mm a malý 230-250 mm.  Na rozdíl od ostatních špačků nechodí, ale poskakují po větvích.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a stanoviště.", "content": "Loskuták posvátný je v mnoha poddruzích rozšířený v jižní části Indického subkontinentu, na Srí Lance, jižní Číně, Barmě, Thajsku, Vietnamu i Malajsii a Indonésii včetně ostrovů Sumatra a Borneo, vyskytuje se rovněž na Filipínách a Andamanské ostrovy. Kromě toho byl člověkem úspěšně introdukován na Floridu, Havajské ostrovy, do Japonska, Portorika i na další místa.  Preferuje místa s častými dešti a vysokou vzdušnou vlhkost, je hojným obyvatelem džunglí, vždyzelených i vlhkých opadavých lesů, včetně horských lesů, vyskytuje se v nadmořských výškách od 0 do 2000 m n. m. Je běžný také na okrajích lesů na kávových i jiných plantážích. Jsou to výhradně stromoví ptáci.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Loskutáci žijí v párech (během hnízdění) nebo ve velkých hejnech, zpravidla se zdržují na vrcholcích stromů, kde hledají především ovoce, nejčastěji fíky, ale i semena, hmyz nebo malé obratlovce, kterými se živí. Pojídají také nektar. Jsou to hluční ptáci, vydávají charakteristické pronikavé klesající hvízdání i jiné pisklavé zvuky a svůj repertoár může obohatit o naučené zvuky.  Jsou monogamní, hnízdí nejčastěji od dubna do července v dutině lesních stromů, kterou vystelou větvičkami, listy a peřím. Samice snáší maximálně 3 modrá vajíčka s hnědavými tečkami, která zahřívají oba partneři. Mláďata se líhnou za 14-18 dní, za měsíc už vylétávají z hnízda. Loskutáci mohou mít i tři snůšky za rok.", "section_level": 1}, {"title": "Chov loskutáka.", "content": "Loskuták posvátný je populární klecový pták, nadaní jedinci se naučí „mluvit“ lépe než další známý imitátor, papoušek žako. Nejčastěji chovaným poddruhem je loskuták velký, o kterého je také největší zájem na trhu.  Minimální rozměry klece pro jednoho ptáka jsou 100 × 50 × 50cm, na rozdíl od papoušků potřebuje loskuták klec spíše širší než vysokou. Voliéra je samozřejmě lepší, loskuták chovaný v kleci potřebuje mít možnost proletět se po místnosti. Pro chov loskutáků je samozřejmě nutná budka o rozměrech minimálně 20 × 20 × 20cm, s kulatým otvorem.  Loskuták je velmi společenský pták, nejlepší je pro něj chov v páru, nebo by klec měla být umístěná tam, kde je loskuták v kontaktu se svým majitelem. Zároveň je třeba myslet na to, že loskutáci jsou ptáci hluční a znečišťuje své okolí řídkým trusem a kousky potravy vyhazované z klece. Také mu škodí cigaretový kouř a výpary z kuchyně.  V obchodech s potřebami pro zvířata jsou k dostání jak speciální granule pro loskutáky, tak sypká směs pro krmení hmyzožravých ptáků. Loskutáci také milují čerstvé ovoce a živý hmyz (sarančata apod.)", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Rozmnožování loskutáků v zajetí nestačí pokrýt poptávku po loskutácích, loskutáci jsou proto jako mláďata ve velkém vybíráni z hnízd ve volné přírodě. Jejich populace proto nezadržitelně klesá, i když zatím nejsou nijak chráněni.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Loskuták posvátný tvoří velké množství poddruhů, kolik přesně jich je, nicméně není jasné a mezi různými autory nepanuje příliš velká shoda. Loskuták malý se někdy popisuje jako samostatný druh, \"Gracula indica\".  Některé poddruhy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Loskuták posvátný, též beo, beo posvátný, ve své domovině tiong (\"Gracula religiosa\") je středně velký špaček divoce žijící v Indii a jihovýchodní Asii i jinde. Pro svůj talent velmi věrně napodobovat zvuky včetně lidského hlasu se také chová jako klecový pták.", "tgt_summary": "鹩哥(学名:')是最善于学习人类语言的动物,又称之为又名了哥或九官鸟,据说一只年轻的鹩哥只需一星期便能学会一句简单的话。", "id": 2022191}
{"src_title": "Lilek", "tgt_title": "茄屬", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Lilky mohou být jednoleté, dvouleté nebo vytrvalé byliny, keře, liány i malé stromy. Některé druhy jsou trnité. Rostliny jsou lysé nebo s oděním tvořeným jednoduchými, větvenými, hvězdovitými nebo žláznatými chlupy. U některých druhů jsou chlupy žahavé. Listy jsou jednoduché nebo zpeřené, střídavé (někdy na květonosných větvích zdánlivě vstřícné) nebo po dvou, většinou řapíkaté, s celistvou, zubatou, laločnatou nebo členěnou čepelí. Květenství jsou zdánlivě úžlabní (ve skutečnosti se tvoří na vrcholu lodyhy, který je přerůstán postranní větví a odsunut do zdánlivě postranního postavení), většinou hroznovitá, latovitá, okolíkovitá nebo svazečky, případně jsou květy jednotlivé. Květy jsou většinou pravidelné nebo řidčeji dvoustranně souměrné, pětičetné, oboupohlavné nebo jednopohlavné. Kalich je zakončen 5 nebo 10 cípy. Koruna je pěticípá, kolovitá nebo široce zvonkovitá. Tyčinek je pět, jsou přirostlé v bázi korunní trubky, mají velmi krátké nitky a dlouhé prašníky. Semeník je srostlý ze dvou plodolistů, někdy však vlivem tvorby falešné přehrádky obsahuje 4 komůrky. Vajíček bývá mnoho, čnělka je krátká, s drobnou bliznou. Plodem je suchá nebo dužnatá bobule obsahující mnoho plochých semen.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod zahrnuje okolo 1500 druhů a je rozšířen po celém světě. Největší počet druhů roste ve Střední a Jižní Americe. V České republice se (včetně druhů krátkodobě zavlékaných nebo zplaňujících) vyskytuje celkem 19 druhů lilků, z nichž většina je nepůvodní. Nejhojnějším druhem je lilek potměchuť, rozšířený v teplejších oblastech celé republiky, a lilek černý, který zde zdomácněl jako archeofyt. Z dalších archeofytů se zde vyskytuje lilek vlnatý (\"S. decipiens\"), lilek žlutý (\"S. villosum\") a lilek křídlatý (\"S. alatum\"). Některé další pěstované druhy v ČR zplaňují: lilek brambor (\"S. tuberosum\"), lilek rajče (\"S. lycopersicum\"), lilek borůvkový (\"S. scabrum\"), lilek vejcoplodý (\"S. melongena\"), lilek nádherný (\"S. pyracanthos\"), llilek ozdobný (\"S. capsicastrum\"), nebo jsou spíše jen přechodně zavlékány: lilek leskloplodý (\"S. physalifolium\"), lilek americký (\"S. americanum\"), lilek hulevníkolistý (\"S. sisymbriifolium\"), lilek sodomský (\"S. linneanum\"), lilek zobanitý (\"S. cornutum\"), lilek karolínský (\"S. carolinense\") a lilek trojkvětý (\"S. triflorum\").", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy lilků neobsahují nektar a nabízejí opylovačům pouze pyl. Ten je z prašníků vytřásán speciálním mechanismem, který je znám jako \"buzz pollination\". Hmyz dosedne zespodu na květ a rychlými vibracemi hrudi jej rozechvěje, pyl vypadává a zachycuje se na ochlupení hmyzu. Lilek potměchuť je opylován zejména čmeláky. Tomuto způsobu opylování napomáhá také tvar květu s korunními lístky otočenými nazpět. Semena drobnoplodých druhů (lilek černý, lilek potměchuť) šíří ptáci konzumující plody. Některé druhy jsou šířeny i netopýry, např. lilek \"Solanum rugosum\" v Latinské Americe listonosem krátkoocasým. V tropech vyhledávají plody lilků také opice. Některé druhy mají dlouze ostnité plody, které se šíří na srsti zvířat. Patří mezi ně mj. severoamerický lilek \"Solanum rostratum\". Lilky jsou zejména v Latinské Americe živnými rostlinami celé řady druhů motýlů a můr. V Evropě se jimi živí housenky lišaje smrtihlava (\"Acherontia atropos\"), osenice stepní (\"Euxoa obelisca\") a obaleče zimolezového (\"Adoxophyes orana\").", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky a jedovatost.", "content": "Lilky jsou vesměs více či méně jedovaté rostliny. Hlavními účinnými látkami jsou solaninové glykoalkaloidy, které mají dráždivé účinky na zažívací trakt a bývají akumulované především v nedozrálých plodech. Otravy se projevují zejména nevolností, zvracením, břišními křečemi a průjmy, v některých případech byly zaznamenány i halucinace, delirium a koma. Po požití většího množství se dostavují i dýchací potíže, deprese a zrychlený tlukot srdce. Vážnější stavy se léčí intravenózním dodáním tekutin a elektrolytů a podáváním antiemetik. Převážná většina otrav lilky u lidí souvisí s konzumací nedozrálých plodů, u řady druhů jsou však jedovaté i zralé plody.  Hlavními alkaloidy bramboru je α-solanin a α-chakonin, které představují 95% obsažených alkaloidů. Nejtoxičtější je α-chakonin. Jedovatá je celá rostlina s výjimkou hlíz. Toxiny jsou obsaženy i v nevařených bramborových klíčcích a zelených částech hlíz. Symptomy jsou podobné jako u jiných lilků. Lákavě zbarvené bobule lilku višňového (\"S. pseudocapsicum\"), pěstovaného jako okrasná rostlina, bývají příčinou otrav zejména u dětí. Hlavní účinnou látkou je solanokapsin, látka strukturně příbuzná solaninu. Druh \"Solanum dimidiatum\" v Texasu způsobuje neurologické onemocnění krav známé pod názvem \"syndrom šílené krávy\" (\"crazy cow syndrome\"). Učinnými látkami jsou nortropanové alkaloidy ze skupiny kalysteginů. V brazilském pantanalu bývá příčinou otrav dobytka lilek \"Solanum glaucophyllum\". U některých divoce rostoucích druhů lilku se údaje o jedovatosti v různých zdrojích významně liší. Je to i případ zralých plodů lilku černého, které jsou v některých zdrojích uváděny jako jedlé (např. ), jinde jako jedovaté (např.). Podobné je to i s lilkem americkým (\"S. americanum\"). Druh pochází patrně z Jižní Ameriky a je rozšířen i v jiných částech tropů. Podle některých zdrojů se listy, plody i mladé stonky konzumují (např. ), podle jiných je rostlina silně jedovatá a bývá příčinou otrav dobytka (např. ). Některé cizokrajné druhy lilku mají na povrchu žahavé chlupy, které při kontaktu s pokožkou způsobují dermatitidy.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Potraviny.", "content": "Některé druhy lilku náležejí mezi staré kulturní rostliny. V mimotropických zemích jsou hospodářsky nejvýznamnější lilek brambor a lilek rajče. Brambor pochází z jihoamerických And. Do Španělska byl přivezen ve 2. polovině 16. století a v průběhu 100 let byly již brambory jako okopanina široce pěstovány v řadě evropských zemí. Jsou také významným zdrojem škrobu. Rajče pochází rovněž ze západních oblastí Jižní Ameriky. První písemné zmínky pocházejí z poloviny 16. století. V současnosti jsou rajčata pěstována po celém světě. Hlavními producenty jsou Čína, USA a Indie. Lilek rajčenka (\"S. betaceum\") je keř až strom pocházející z jihoamerických And. Je pěstován zejména v horských oblastech tropické Jižní Ameriky a Asie pro plody, známé pod názvem rajčenka nebo tamarilo. Syrové se konzumují jako příjemně aromatické ovoce, lze je také různě upravovat jako zeleninu. Druh je také pěstován jako meziplodina na citrusových a kávových plantážích. Lilek vejcoplodý (\"S. melongena\") je stará kulturní rostlina, pocházející z Asie. Zralé plody jsou používány jako zelenina. V jižní a jihovýchodní Asii jsou plody součástí mnoha místních pokrmů. V České republice jsou známy pod názvem baklažán nebo lilek.  Lilek borůvkovitý (\"S. scabrum\") je pěstován jako drobné ovoce zahrádkáři i v České republice. Lilek etiopský (\"S. aethiopicum\") je v tropické Africe i v některých jiných oblastech světa (např. v Brazílii) významnou zeleninou. Vznikl domestikací z divokého druhu \"Solanum anguivi\". Konzumují se nedozrálé plody, v některých oblastech i listy. Lilek \"Solanum mammosum\" pochází ze severu Jižní Ameriky a pěstuje se zejména v Americe a Asii pro plody, používané jako zelenina. Plody jihoamerického lilku peruánského (\"S. muricatum\"), zvané pepino, se používají jako ovoce i zelenina. Z Jižní Ameriky pochází také lilek quitský (\"S. quitoense\") neboli narančila. \"Solanum sessiliflorum\" je stará kulturní rostlina, jejíž divoké populace nejsou známy. V Latinské Americe je označován jako \"cocona\" (kokona). Z Jižní Ameriky pochází i \"Solanum torvum\", pěstované v Americe i Asii jako zelenina. Zvláštní oblibě se těší v Thajsku a Indonésii. Z tropické Asie pochází druh \"Solanum lasiocarpum\", jehož chlupaté plody se používají k okyselení ragú a jiných místních pokrmů. Z dalších jihoamerických druhů slouží jako ovoce např. plody \"Solanum hyporhodium\", \"S. topiro\", \"S. ambrosiacum\" a \"S. grandiflorum\". Jedlé plody poskytuje také australský druh \"Solanum linearifolium\".", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní využití.", "content": "Lilek jasmínovitý (\"S. jasminoides\") je pěstován jako okrasná kbelíková nebo truhlíková rostlina. Lilek višňový (\"S. pseudocapsicum\") je v poslední době oblíbený jako pokojová rostlina s nápadně barevnými plody. Existují i běloplodé kultivary. Sytě modrými květy se vyznačuje lilek modrý (\"S. rantonnetii\", syn. \"Lycianthes rantonnetii\"), známý též jako hořcový stromek, a pěstovaný jako balkónová a kbelíková rostlina. Některé nápadné druhy jsou pěstovány ve sbírkách botanických zahrad, např. lilek nádherný (\"S. pyracanthos\") s listy i stonky nesoucími nápadné oranžové trny. V tropech a subtropech se některé druhy lilku vysazují jako okrasné rostliny. Patří mezi ně např. lilek quitský (\"S. quitoense\") a druhy \"Solanum erianthum\", \"S. seaforthianum\", \"S. wendlandii\" a \"S. wrightii\". Celá řada druhů lilku je využívána v místní a domorodé medicíně v zemích celého světa.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lilek (\"Solanum\") je početný rod rostlin z čeledi lilkovité. Jsou to byliny i dřeviny s jednoduchými či zpeřenými střídavými listy a pětičetnými, většinou pravidelnými květy. Plodem je bobule s mnoha semeny. Rod zahrnuje asi 1500 druhů a je rozšířen po celém světě. Největší počet druhů roste v tropech a subtropech, zejména v Latinské Americe. Jediným původním druhem v květeně České republiky je lilek potměchuť, další druhy zde žijí zdomácněle. Lilky jsou vesměs více nebo méně jedovaté rostliny, hlavními účinnými látkami jsou solaninové glykoalkaloidy, zejména solanin. Hospodářsky nejvýznamnějšími kulturními druhy jsou lilek brambor a rajče jedlé. Řada dalších druhů poskytuje plody jako ovoce nebo se využívá jako zelenina, mezi známější náleží lilek vejcoplodý (baklažán, lilek), lilek rajčenka (rajčenka) a lilek peruánský (pepino). Některé druhy jsou pěstovány jako okrasné rostliny nebo mají význam v medicíně.", "tgt_summary": "茄属(学名:)是一年生植物、多年生植物、灌木、矮灌木及攀缘植物的属。它们多拥有美丽的花朵及果实,但不少均带毒,只有少数可供人们食用,例如番茄、马铃薯、茄子等。", "id": 449102}
{"src_title": "Žofie Frederika Bavorská", "tgt_title": "苏菲公主 (巴伐利亚)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a mládí.", "content": "Narodila se jako čtvrtá ze šesti dcer bavorského krále Maxmiliána I. Josefa a jeho druhé manželky Karolíny Bádenské. Byla dvojčetem Marie Anny Bavorské, pozdější saské královny.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Dne 4. listopadu 1824 se ve Vídni provdala za do ní zamilovaného rakouského arcivévodu Františka Karla, druhorozeného syna císaře Františka I. a jeho druhé manželky princezny Marie Terezy Neapolsko-Sicilské. Arcivévoda Karel byl malý a hubený, stejně jako jeho bratr císař Ferdinand I. měl příliš velkou hlavu. Arcivévodkyně Žofie se proto manželství zdráhala, ale když jí dal více času, aby ho poznala, zjistila, že má milou povahu a dobrý charakter. Její rozhodnutí bylo šťastné, nejenže si vybrala vysoce postaveného ženicha z rodu Habsburků, ale našla v něm i milujícího a vtipného partnera. V prvních létech manželství pět jejích těhotenství skončilo 5 let za sebou potratem, léčila se proto v lázních Bad Ischl; léčba byla úspěšná a po týdnech trávených téměř bez pohybu na lůžku se dne 18. srpna 1830 po čtyřiceti osmi hodinách bolesti a pomocí kleští narodilo vytoužené dítě – František Josef, pozdější císař. Proti pravidlům té doby svého maličkého dokonce i kojila (to císařovna Alžběta nedělala). Druhé těhotenství probíhalo klidně a porod byl bez komplikací. Ferdinand Maxmilián („Maxi“) přišel na svět 6. července 1832. Rok poté se jí narodil 31. července další syn, pokřtěný jako Karel Ludvík („Karl“). Po něm následovala 27. října 1835 milovaná „Ännchen“, Anička, arcivévodkyně Marie Anna. Jako jediná holčička mezi bratry se stala středem pozornosti celé rodiny, zemřela však v necelých pěti letech. Ztrátu tohoto dítěte Žofie nikdy nepřekonala (ještě po pětadvaceti letech vyprávěla o dívence svému vnukovi Rudolfovi). Pár měsíců po smrti dcerky porodila mrtvého chlapce a o dva roky později přišel na svět poslední potomek, Ludvík Viktor, a byl to všemi rozmazlovaný benjamínek (říkalo se mu mazlivými jmény, rodiče mu říkali „Bubi“ a sourozenci „Hetzi“ nebo „Luzziwuzzi“). Žofie i František Karel se nechtěli od dětí nadlouho vzdalovat a rozhodli se vzít jejich výchovu do vlastních rukou, a to až do školního věku, čímž se od stavovsky rovných současníků neobvykle lišili (obvykle byly děti v neustálé péči guvernantek a vychovatelů). Ale Žofie se odlišovala i v dalších ohledech. Pokud člen rodiny (manžel nebo dítě) onemocněl, ujala se péče o nemocného sama, dokonce i při nakažlivých nemocích (pečovatelský personál byl v karanténě, nikoliv arcivévodkyně Žofie, která nemocného neopouštěla ani v noci).  Mimořádně půvabná, inteligentní a přitažlivá arcivévodkyně měla na vídeňském dvoře řadu oddaných ctitelů. Mezi ně patřil např. kancléř Metternich, s nímž se shodovala i v politických otázkách. Jejich blízkost byla očividná, což mělo za následek šíření klepů a pověstí. Dalšími obdivovateli krásné a chytré Žofie byli švédský král Gustav IV. Adolf, Gustav Vasa, který přišel do Vídně roku 1826 a mladý císařův vnuk „Orlík“, Napoleon (1811–1832, syn Napoleona Bonaparta a císařovy dcery Marie Luisy), který žil na vídeňském dvoře a který se do své o šest let starší tety zamiloval. Jejich blízkost byla očividná, což mělo za následek šíření pověstí o jejich vztahu, připisovalo se mu také otcovství jejích dětí Františka (pozdější rakouský císař František Josef I.) a Maxmiliána (pozdější mexický císař Maxmilián I.). (Podobně se ovšem spekulovalo i o jejím vztahu s Gustavem Vasou a o jeho otcovství těchto jejích synů). Důkazy pro tato tvrzení neexistují, je však jisté, že Orlíkova předčasná smrt (22. července 1832) Žofii těžce zasáhla; poté se změnila v chladnou a ctižádostivou ženu.  Její manžel byl druhorozeným synem císaře Františka I. Špatný zdravotní stav jeho staršího bratra Ferdinanda I. (zvaného Dobrotivý) mu dával šanci na císařský trůn. Ferdinand I., od roku 1835 rakouský císař a 1836 český král, se sice v roce 1831 oženil s princeznou Marií Annou Savojskou, lékaři mu však nedávali šanci na potomka. Potomstvo a pokračování rodu tedy měl zajistit jeho mladší bratr a Žofiin manžel, arcivévoda František Karel.  Do vývoje evropské politické situace i do jejího osobního života zasáhl rok 1848. Dne 2. prosince se novým rakouským císařem stal Žofiin syn František Josef (jako František Josef I.), když prostoduchý a politicky slabý Ferdinand I. pod stále sílícím tlakem abdikoval a svého manžela dokázala Žofie přimět k tomu, aby se i on vzdal trůnu v synův prospěch.", "section_level": 2}, {"title": "Tchyně.", "content": "Žofie zasahovala do řízení státních záležitostí, nemenší měrou však i do osobního života svého syna. Třiadvacetiletý císař František Josef měl přání se co nejdříve oženit a založit vlastní rodinu. Protože se sám po nevěstě příliš rozhlížet nemohl, požádal matku, aby mu seznámení s katolickými princeznami pomohla připravit. Činila tak ráda a diskrétně. Úzkostlivě si dala záležet na výběru své budoucí snachy. Setkání se odehrávala vždy v soukromí a dotyčné dámy přijížděly se svými rodiči a netušily, oč vlastně jde. Počátkem padesátých let tak František Josef poznal několik dam, ale žádná se mu dost nelíbila. První kandidátkou byla Františkova sestřenice z druhého kolena Alžběta Františka, dcera uherského palatina Štěpána Františka, Žofie však jako neústupná odpůrkyně Maďarů zasáhla proti. Zaměřila se na Německo, kde pruský král Fridrich Vilém IV. měl neteř Annu ve věku jejího syna, ta však již byla zasnoubená a Hohenzollernové neměli zájem o dynastické spojení s Habsburky. Po tomto neúspěchu se obrátila ke svému rodu, k bavorským Wittelsbachům. Spoléhala na svou sestru Ludoviku, která měla dcery na vdávání – Helenu a Alžbětu. I když Žofiinou favoritkou měla být starší Helena, František Josef si vybral mladší Alžbětu.  V létě 1853 pozvala arcivévodkyně Žofie do Ischlu na oslavu císařových narozenin svou sestru Luisu se čtyřmi nejstaršími dětmi. Historický omyl, že Žofie měla raději Helenu (Nené) či dokonce tajně připravovala zásnuby, je dnes již vyvrácen. Vše se konalo ve strohém ceremoniálním tónu. Žofie příbuzné uvítala v hotelu a sledovala úpravu obou neteří a znovu byla, jako před pěti lety, okouzlena půvabem mladší z nich. Zavedla příbuzné do domu, kde se v toaletním pokoji setkali hosté s přítomnými. Zde se František Josef spontánně zamiloval do Alžběty. Rodiče chtěli dopřát co nejvíce soukromí svým zamilovaným dětem a na večeři oddělili lidi z doprovodu, aby je nesledovali a neposlouchali. V následujících dnech příbuzní přihlíželi rostoucí lásce mladého páru. „... Láska snoubenců roste každou hodinu takovou rychlostí, že bys tomu nevěřil! Jednou, zatímco jsem seděla s Luisou ve vedlejším pokoji na sofa, řekla náhle:,Ale teď už to uvnitř zachází moc daleko!', a oni tam spolu stáli v pevném objetí, zaměstnání dlouhým polibkem...“ (arcivévodkyně Žofie svému synovi Ferdinandovi Maxmiliánovi, který se jako jediný setkání v Ischlu nezúčastnil).  Žofie i po svatbě (1854) nadále zasahovala do rodinných záležitostí syna a bylo i jejím přičiněním, proč manželství, zpočátku velmi šťastné, ztroskotalo. Zasahovala do soukromého života novomanželů a vynutila si možnost podílet se na výchově vnoučat, což Alžbětu velmi zraňovalo.", "section_level": 2}, {"title": "Sklonek života.", "content": "Její život nebyl prost zvratů a tragédií, z nichž největší byla poprava jejího druhorozeného syna Maximiliána jako mexického císaře 19. června 1867 v Querétaru. Od toho okamžiku se stáhla do ústraní.  Na sklonku života zažila Žofie ještě vznik rakousko-uherského dualistického státu (1867), prohlášení pruského krále Viléma I. německým císařem (18. ledna 1871), vyhlášení Pařížské komuny a stále razantnější projevy liberálů.  Svého mladšího syna přežila o pět let. V roce 1872 onemocněla zápalem plic, když si po návštěvě divadla šla v lehkém nočním oděvu sednout na balkon, kde usnula; když se následujícího rána probudila, byla již těžce nemocná. Utrpěla „mozkové křeče“ a ztratila dočasně řeč. Zemřela 28. května 1872 ve Vídni a byla uložena k poslednímu odpočinku ve zdejší kapucínské kryptě vedle svého syna Maxmiliána a Napoleona II. (sarkofág s jeho tělem však nechal roku 1940 Adolf Hitler přemístit do pařížské Invalidovny).", "section_level": 2}], "src_summary": "Žofie Frederika Dorothea Vilemína (27. leden 1805 Mnichov – 28. květen 1872 Vídeň) byla bavorská princezna z rodu Wittelsbachů, rakouská arcivévodkyně a matka rakouského císaře Františka Josefa I.", "tgt_summary": "苏菲公主,本名弗蕾德里克·苏菲·多萝西·威廉明妮(Friederike Sophie Dorothee Wilhelmine,1805年-1月27日-1872年-5月28日),奥地利大公夫人,法兰兹·卡尔大公之妻(1824年结婚),巴伐利亚国王马克西米利安一世和妻子巴登的卡罗琳之女。", "id": 1151136}
{"src_title": "Mícha", "tgt_title": "脊髓", "src_document": [{"title": "Morfologie míchy.", "content": "Délka míchy člověka je cca 45 cm u mužů a 43 cm u žen a průměr se snižuje směrem dolů z 13 mm na 6,4 mm s tím, že na přechodu krční páteře v hrudní a v lumbální části je zesílena v místech, kde vystupují nervy pro končetiny. Mícha je v průřezu oválná, vpředu je zářez, vzadu je žlábek a laterální (z boku) jsou dva žlábky – zadní žlábek postranní a přední žlábek postranní, ze kterých vycházejí přední a zadní míšní kořeny. Vlákna předního a zadního kořenu míšního se spojují v jeden nerv míšní, přičemž přední kořen obsahuje převážně vlákna motorická (eferentní) a zadní kořen obsahuje převážně vlákna senzitivní (aferentní). Některé smyslové signály jsou vedeny až do mozku, jiné vedou z mozku do míchy (sestupné motorické dráhy) a poranění míchy vede k porušení hybnosti, např. paréza, plegie. Mícha se topograficky dělí na 31 segmentů (tj. místa, kde na každé straně vystupuje jeden nerv) z toho je 8 krčních, 12 hrudních, 5 bederních, 5 křížových a 1 kostrční. Podle místa výstupu rozlišujeme: Shluky těl neuronů uložená na zadních kořenech (spinální ganglion) a přední kořeny tvoří míšních nervy. Zatímco motorická vlákna vycházejí z buněk uložených v míše, senzitivní vlákna vycházejí z nervových buněk ležících mimo míchu ve vřetenovitých zduřeních na zadních míšních kořenech (spinální ganglion). Nervem smíšeným je míšní nerv, který obsahuje vlákna motorická i senzitivní. Kolem centrálního míšního kanálku se rozkládá šedá hmota míšní v podobě motýlích křídel – přední a zadní rohy (v hrudním úseku je ještě boční roh). Z předních rohů vystupují přední míšní kořeny a ze zadních rohů vystupují zadní kořeny. bílá hmota obklopuje hmotu šedou a obsahuje vlákna, která tvoří vodivý systém míšní.", "section_level": 1}, {"title": "Vsunuté buňky.", "content": "Vsunuté buňky tvoří v šedé hmotě síť interneuronů, ve kterých se mohou vzruchy šířit všemi směry.", "section_level": 1}, {"title": "Buňky provazcové.", "content": "Buňky provazcové jsou v zadních sloupcích a vysílají dlouhé neurity, které stoupají ve svazečcích v provazcích míšních a dostávají se do jednotlivých částí mozku.", "section_level": 1}, {"title": "Základní a vodivý systém míchy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní systém míchy.", "content": "Základní systém míchy vytváří nervová vlákna, uskutečňující inter a intra segmentální spojení, je přepojovací stanicí spinálních reflexů a podílí se i na přenosu bolesti. Impulsy přicházející od proprioreceptorů svalů a šlach se v tomto systému přepojují na motoneurony a tím udržují svaly v základním tonu (spinální svalový tonus). Poškození snižuje (hypotonie) nebo blokuje (atonie) svalové napětí.", "section_level": 2}, {"title": "Vodivý systém míchy.", "content": "Vodivý systém míchy se skládá z ascendentních (vzestupných) drah a descendentních (sestupných) drah, zprostředkovává pro vyšší centra informace o změně vnějšího a vnitřního prostředí a o poloze a napětí pohybových ústrojí. Axony jsou rozvětvené, konce mohou přenášet impulsy na několik neuronů, jedna nervová buňka může přijímat impulsy z tisíců neuritů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mícha (lat. \"medulla spinalis\") je dlouhá, tenká nervová trubice nervové tkáně a podpůrných buněk uvnitř páteře, která navazuje na prodlouženou míchu v mozkovém kmeni, vede skrz velký týlní otvor a končí nad druhým bederním obratlem v místě zvaném conus medullaris, kde se definitivně rozpadá z tzv. filum terminale na jednotlivé míšní nervy. Mícha a mozek tvoří centrální nervovou soustavu. Z míchy vycházejí nervy a jejím prostřednictvím přenáší organismus informaci mezi mozkem a periferní nervovou soustavou a reaguje na změny venkovního prostředí. Mícha je také schopná některých autonomních funkcí (míšní reflexy) a koordinuje některé reflexy. Uprostřed míchy leží centrální kanálek míšní, který obsahuje mozkomíšní mok.", "tgt_summary": "位于脊柱的椎管内且被脊椎保护;是源自脑的中枢神经系统延伸部分。中枢神经系统的细胞依靠复杂的联系来处理传递信息。脊髓主要负责躯干和四肢的反射动作,及传送脑与外周之间的神经信息。", "id": 1649960}
{"src_title": "Kabaret", "tgt_title": "卡巴萊", "src_document": [{"title": "Historie ve světě.", "content": "Předchůdcem kabaretů byly v 17. a 18. století takzvané les Caveaux (sklípky), kde se scházeli uzavřené společnosti umělců a prezentovali svá díla. Ať už se jednalo o poezii, literaturu, zpěv či divadlo. Do těchto klubů bylo velice obtížné se dostat a tak začali vznikat Goguette (volně přeloženo nálevny). Kluby pro obyčejné umělce a lidové písničkáře. Ovšem kvalita v těchto podnicích byla značně nízká až nulová a brzy po vzniku tyto kluby opět zanikly.  První kabaret vznikl v 19. století ve Francii,dobře známý Le Chat Noir. Jeho zakladateli byli Rodolphe Salis a Emil Godeman, který byl členem slavné francouzské avantgardní skupiny Hydropatů. Stejně tak známým byl a stále je Moulin Rouge (\"červený mlýn\"), který je nepřehlédnutelnou součástí historie pařížské čtvrti Montmartre, a který je kolébkou kankánu. Kabarety devatenáctého století zažívaly největší rozmach především v hlavních městech: Mnichov (Elf Scharfrichter - Jedenáct katů), Berlín (Buntes Theater - Pestré divadlo), Paříž, Vídeň (Simpl Carla Farkase a Fritze Grünbauma), ale i New York. Z Ameriky pochází i pověstná burlesque show - varieté. Návštěvnicí v kabaretech hledali místo, kde se veřejně mohli vysmívat měšťáctví a obdivovat ne-logiku všedních dnů. Kabaret byl vším, čím nebyl svět za jeho dveřmi.  Každý kabaret měl svou vlastní tvář a prezentoval se jinak. Někteří se snažili o ryze intelektuální zábavu, ale nesklidili valný úspěch. Pokleslá zábava, to bylo to, co lidi lákalo a táhlo. A právě nespoutanost byla největším lákadlem. Žádné předpisy a pravidla. Žádné striktní scénáře, mnohdy ani opona. Nejslavnější Berlínský kabaret proslulou svou bojovnou satirou, v Paříži byly slavné kabarety literární a v New Yorku se divák mohl dočkat prvotřídní show s nádechem erotiky. V Praze byl jedním z prvních a nejslavnějších kabaretů u Červené Sedmy, jehož programem byla trocha ode všeho.", "section_level": 1}, {"title": "Historie v České republice.", "content": "Počátky kabaretu v České republice hledejme v 19. století. Prvními kabaretními strůjci, ale nebyli Češi, nýbrž potulní umělci z Lipska. Několik desítek let cestovali skupinky umělců od hostince k hostinci s Česko-německým repertoárem. Na přelomu 19. a 20. století vznikají první šansony. Mezi ty nejslavnější patřili například U Zlatého soudku, U Rozvařilů, U Bažantů či U Bucků. Mohli se chlubit stálým repertoárem, programem. Zatímco ve světě se v podobných podnicích servírovala především káva s koňakem, v Praze to bylo jednoznačně pivo.  Samotný pojem kabaret se začal v Česku objevovat až po roce 1908, kdy poprvé zazněl na Jubilejní výstavě na pražském Výstavišti. Ihned si získal velkou oblibu a diváci se do nově vzniklých kabaretů jen hrnuli. Například Lucerna, jejíž záři dodnes můžeme vidět v ulici Vodičkově.  Nastává období konce monarchie, předválečné období, poválečné, opět předválečné... ať už se v ulicích stávkovalo, bojovalo, nebo protestovalo, kabarety zůstávaly. Stěhovaly se z místa na místo a měnily svůj repertoár, tak jak si žádala doba. Tvrdý komunistický režim se snažil zabránit veškerým volnomyšlenkářským aktivitám a podniky mohly fungovat jen pod politickým hledáčkem. Kabarety jako takové upadaly. Na jedné straně vznikaly systémem schválené podniky s přesným programem a kontrolovanými scénáři, na straně druhé avantgardní podniky, které neměly stání a byly trnem v oku systému.  S devadesátými léty a přelomem století přišla doba, kdy se nejen umělci mohli konečně zhluboka nadechnout a tvořit.", "section_level": 1}, {"title": "Původ názvu.", "content": "Název kabaret vznikl z francouzského slova „camber“ komora. Kabaret je místem zábavy, kterou nelze jednoznačně ohraničit, nebo zaškatulkovat. Stejně tak, jako většina uměleckých forem i kabaret se musel přizpůsobovat době. Reagoval na politiku, ekonomiku a společenské vrstvení. Dělal si srandu z chudých, bohatých, z buržoazie i ze smetánky. Jeho cílem zůstávalo pobavit, rozplakat diváky smíchy, mnohdy i pobouřit a hlavně vyvolat v nich reakce. Ať už skeči, pantomimou, tancem, zpěvem nebo agitací na politickou situaci. V kabaretech se inspirovali umělci a nacházeli zde prostor, kde se nemuseli bát vyjádřit svůj názor. Ne že by je to ochránilo před dobře mířenou ranou nebo bitkou, ale kabaret byl místo, kde se s tím tak nějak počítalo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kabaret (francouzsky \"cabaret\" – hospoda) je malá scéna se zábavným, humoristickým, hudebním nebo tanečním programem. Obsahuje šansony, skeče. Program se skládá z jednotlivých hudebních, pěveckých, tanečních nebo scénických výstupů. Programem provází konferenciér. Kabaretní písně (původně psané pro kabaret) bývají také označovány termínem kabaretní kuplety. Lehčí kabaret s převažujícím hudebním programem pak také bývá označován slovem šantán (z francouzského café chantant – kavárna se zpěvem).První kabaret vznikl v 80. letech 19. století v Paříži (\"Chat Noir\" (Černý kocour) v r. 1881). Začátkem 20. století byl velmi rozšířený v německy mluvících zemích.", "tgt_summary": "卡巴莱(英语:Cabaret)是一种具有喜剧、歌曲、舞蹈及话剧等元素的娱乐表演,盛行于欧洲。表演场地主要为设有舞台的餐厅或夜总会,观众围绕着餐台进食著观看表演。此类表演场地本身也可称为卡巴莱。", "id": 1935141}
{"src_title": "Cork", "tgt_title": "科克 (爱尔兰)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Cork byl původně mnišská osada, údajně založená v 6. století sv. Finbarrem. Městský charakter získalo osídlení Corku někdy mezi lety 915 a 922, kdy severští (vikinští) osadníci založili obchodní přístav. Má se za to, že Cork, podobně jako Dublin, byl důležitým obchodním centrem v globální skandinávské obchodní síti. Coby důležité obchodní centrum bylo osídlení obehnáno zdí. Několik bran a částí zdi se dochovalo až do dnešní doby. Na Cork několikrát zaútočili Vikingové a za svou historii byl několikrát zničen a znovu vybudován. Církevní osada existovala nadále vedle vikinského opevněného přístaviště (longphort), přičemž se mezi nimi vyvinul typ symbiotického soužití, v němž Seveřané zajišťovali pro klášter jinak nedostupné zboží a rovněž pravděpodobně i vojenskou ochranu.  Městská práva udělil Corku roku 1185 pozdější anglický král Jan coby pán Irska (anglicky \"Lord of Ireland\"). Město kdysi zcela obepínaly hradby, přičemž některé úseky hradeb a brány zůstaly zachovány dodnes. Po většinu středověku bylo město Cork výspou staroanglické kultury uprostřed převážně nepřátelského gaelského venkova a odříznuto od anglického panství v Koloví okolo Dublinu. Okolní gaelští a ironormanští lordi si vynucovali „černou rentu“ od měšťanů jako výkupné, že nenapadnou město. Současný rozsah města přesáhl středověké hranice panství města Corku a zabírá značnou část sousedního panství Cork. Dohromady jsou tato panství obklopena panstvím Barrymore na východě, panstvím Muskerry East na západě a panstvím Kerrycurrihy na jihu.  Městské radě Corku dominovalo zhruba 12 až 15 rodin obchodníků, jejichž bohatství pocházelo ze zámořského obchodu s kontinentální Evropou, zejména z exportu vlny a kůží a importu soli, železa a vína. Středověké obyvatelstvo Corku čítalo asi 2 100 lidí. Utrpělo těžkou ránu v roce 1349, kdy téměř polovina obyvatel města zemřela na mor, když jeho epidemie (Černá smrt) dorazila do města. V roce 1491 sehrál Cork roli v anglických Válkách růží, když uchazeč o anglický trůn Perkin Warbeck, prohlašující o sobě, že je Richardem ze Shrewsbury, mladším bratrem rovněž zmizelého krále Eduarda V. (Princové z Toweru), přistál ve městě a snažil se získat podporu pro spiknutí ke svržení anglického krále Jindřicha VII. Tehdejší starosta Corku a řada významných měšťanů následovala Warbecka do Anglie, ale když se povstání zhroutilo, byli pochytání a popraveni.  Titul starosta Corku (anglicky \"Mayor of Cork\") vznikl královskou listinou v roce 1318 a v roce 1900 se titul změnil na primátora (anglicky \"Lord Mayor\") poté, co byl tehdejší starosta pasován na rytíře britskou královnou Viktorií během její oficiální návštěvy města.  Od 19. století v Corku silně převládal irský nacionalismus s širokou podporou pro irskou samosprávu a Irskou parlamentní stranu (anglicky \"Irish Parliamentary Party\"). Ale od roku 1910 stál Cork pevně za disidentskou Stranou vše pro Irsko (anglicky \"All-for-Ireland Party\") irského nacionalisty a sociálního revolucionáře Williama O'Briena. O'Brien zde vydával třetí místní noviny \"Cork Free Press\".  V irské válce za nezávislost bylo centrum Corku vypáleno britskými paramilitantními jednotkami „Black and Tans“ (černohnědí) a bylo svědkem urputných bojů mezi příslušníky irské gerily a britskými jednotkami. Během irské občanské války drželi Cork načas protivníci Anglo-irské dohody, než byl znovu dobyt útokem z moře irskou národní armádou podporující Anglo-irskou dohodu.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Cork i jeho okolí nabízí návštěvníkům vše, od keltské historie a tradic (včetně oblastí, kde se domluvíte výhradně irsky), přes kulturní akce nebo golf až po úchvatné přírodní scenérie. Cork má také přezdívku \"povstalecké město\" za svou podporu Yorků v anglických Válkách růží a obyvatelé Corku jej sami považují za „skutečné hlavní město“ v narážce na jeho roli v irské občanské válce. Ringaskiddy, 20 km jižně od Corku, je největší irský přístav.  Cork se pyšní architektonicky pozoruhodnými budovami majícími svůj původ od středověku až po současnost. Mnoho budov bylo postaveno ve stylech georgiánské architektury mezi lety 1714 a 1830.", "section_level": 1}, {"title": "Církevní stavby.", "content": "Jediným významným pozůstatkem středověku a původní anglonormanské kolonizace je augustiniánské Červené opatství (anglicky \"Red Abbey\"), postavené z narudlého pískovce v gotickém slohu. Z opatství se dochovala pouze zvonice.  V Corku jsou dvě katedrály, a sice katolická katedrála svaté Marie a svaté Anny, nazývaná Severní katedrálou, postavená v letech 1799–1808, s charakteristickou věží dostavěnou v 60. letech 19. století, a anglikánská katedrála svatého Finbara, postavená v novogotickém stylu v letech 1865–1879 pod vedením anglického architekta Williama Burgese (jeho první významný architektonický počin) na základech předchozích církevních staveb a zasvěcená městskému patronu. Z obou katedrál je patrně známější právě katedrála protestantská.  Ve čtvrti Shandon, na sever od nejstaršího iroseveřanského osídlení, stojí od roku 1722 anglikánský kostel svaté Anny proslavený básní irského humoristy a novináře Francise Sylvestera Mahonyho, Shandonské zvony (v anglickém originálu „The Bells of Shandon“). Kostel má dvě barvy fasády, a sice z červeného pískovce ze shandonského hradu, který stával opodál, a z bílého vápence vzatého z opuštěného františkánského opatství na břehu řeky Lee. Na kostelní věži jsou hodiny se čtyřmi ciferníky, jež místní překřtili na „lháře čtyř tváří“, neboť v závislosti na úhlu pohledu a vlivem větru se zdálo, že neukazovaly stejný čas. Větrná korouhvička na vrcholu věže má tvar více než třímetrového zlatého lososa.", "section_level": 2}, {"title": "Sekulární stavby.", "content": "Budova Hlavní pošty se svou vápencovou fasádou stojí v Oliver Plunkett Street na místě Královského divadla (anglicky \"Theatre Royal\"), které bylo postaveno v roce 1760 a v roce 1840 vyhořelo. Anglický vlastník cirkusů Pablo Fanque (zmíněný v jedné z písní na osmém studiovém albu skupiny The Beatles: Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band) v roce 1850 na místě vyhořelého divadla postavil amfiteátr, který byl posléze přestavěn na divadlo, a to bylo nakonec v roce 1877 přestavěno na nynější Hlavní poštu. Za městskými hradbami na jihozápad od centra Corku byla postavena roce 1601 pevnost Elizabeth Fort. Zatímco obrana města od anglonormanské invaze po roce 1170 spoléhala na hrad Shandon a městské hradby, rozvoj dělostřelectva a možnost jeho rozmístění v okolních kopcích snížila potenciální účinnost tohoto způsobu obrany, a proto byla postavena pevnost Elizabeth Fort. Byla vybudována sirem Georgem Carewem a pojmenována po královně Alžbětě I. Pevnost prošla různými etapami využití od kasáren, vězení až po policejní stanici. Od roku 2014 pevnost slouží jako turistická atrakce.  Zhruba dva kilometry východně od městského centra se na březích řeky Lee nachází hrad Blackrock. Původně byl postaven jako opevnění pobřežní obrany v 16. století, aby chránil horní přístav a město Cork. V současné době je v hradu observatoř.  Severozápadně od historického centra Corku byla v roce 1824 otevřena na svou dobu velmi moderní Městská věznice (anglicky \"Cork City Gaol\"), nejlepší „ve třech královstvích“. Za dobu své existence až do svého zrušení v roce 1923 „hostila“ řadu prominentních vězňů. Od roku 1927 odtud postupně vysílaly rozhlasové stanice zapojené do veřejné rozhlasové sítě Irského svobodného státu (irsky \"Radio Éireann\"). Od roku 1993 je komplex turistickou atrakcí.  Turistickou atrakcí je rovněž Anglická tržnice (anglicky \"English Market\", irsky \"An Margadh Sasanach\"). Historie zastřešené tržnice na tomto místě sahá do 1788 a její současná podoba ve stylu viktoriánského období je z poloviny 19. století. Ozdobný vchod do Princes Street postavil sir John Benson v roce 1862.", "section_level": 2}, {"title": "Významné ulice.", "content": "Hlavní obchodní ulicí Corku je St Patrick ́s Street (irsky \"Sráid Naomh Pádraig\"). Ulice vznikla na konci 18. století při rozšiřování města za starobylé hradby. V její zakřivené stopě teklo původně rameno řeky Lee, které bylo při stavbě ulice zaklenuto. Na severním konci jí dominuje významná socha protialkoholního reformátora, otce Mathewa z roku 1864. V letech 1898 až 1931 po ní jezdily dvoupodlažní tramvaje s rozchodem 900 mm. V roce 2004 byla ulice kompletně rekonstruována.  Také dnešní široká, stromy lemovaná Grand Parade (irsky \"Sráid an Chapaill Bhuí\") byla ve středověkém Corku podobně jako jiné současné ulice původně ramenem řeky Lee, a to přinejmenším až do roku 1690. Kolem roku 1726 stály již budovy i na jeho východním břehu, přičemž říční koryto stále existovalo. Na mapě z roku 1774 je severní část koryta již zasypána, zatímco jižní část zůstávala stále přístavním dokem. Teprve v roce 1801 říční rameno zmizelo úplně. Od 1862 se uprostřed Grand Parade nacházela Berwickova fontána (anglicky \"Berwick Fountain\"), přemístěná při úpravě ulice v roce 2007 o několik metrů dál mimo původní osu ulice. Na rohu Grand Parade a South Mall byl roku 1906 odhalen Národní památník (anglicky \"National Monument\") se jmény irských vlastenců na památku povstání 1798, 1803, 1848 a 1867.  Na začátku 18. století byla Oliver Plunkett Street (irsky \"Sráid Olibhéir Pluincéid)\" první ulicí postavenou na východ od Grand Parade v bažinaté oblasti tehdy známé jako \"East Marsh\" nebo \"Dunscombe Marsh\". Původně se jmenovala \"George's Street\" po britském králi Jiřím I. V současnosti je po většinu dne pěší zónou a nacházejí se na ní menší obchody, a dále zejména večer a v noci využívané četné bary, hospůdky a restaurace\".\"  Rovněž South Mall (irsky \"An Meall Theas\") byla původně ramenem řeky Lee. Tradičně je centrem bankovních a finančních služeb, jakož i právních a advokátních kanceláří.", "section_level": 2}], "src_summary": "Cork (irsky \"Corcaigh\") je po Dublinu druhé největší město Irské republiky a největší město provincie Munster. Podle sčítání z roku 2016 zde žije 125 622 obyvatel. Název města je odvozen od irského slova \"corcach\", což v překladu znamená \"bažina\". Jižně od města se nachází jedno z největších letišť v zemi. Město je i administrativním centrem hrabství Cork.", "tgt_summary": "科克(,发音[korkɪɟ]意思是「沼泽」,英语:Cork)是爱尔兰共和国的第二大城市和爱尔兰岛的第三大城市(位于都柏林和贝尔法斯特之后)。它是科克郡的主要城市和行政中心,也是芒斯特省最大的城市。2019年科克市区扩张后,大科克都会区人口约305,000人,大科克都会区面积约820平方公里 。", "id": 1433434}
{"src_title": "Moctezuma II.", "tgt_title": "蒙特蘇馬二世", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Když v roce 1502 usedl na aztécký trůn, bylo mu kolem pětatřiceti let. V aztécké říši v té době žilo okolo 11 miliónů obyvatel. Jeho říše však nebyla ničím jiným než volným svazem městských států, kde centrum požadovalo od poddaných daně, ale jen zřídka jim poskytovalo ochranu nebo pomoc. Za Moctezumy II. byla politická moc soustředěna v rukou vládnoucí třídy, rodové šlechty, na špičce sociální pyramidy stál pak Moctezuma, který byl jako nejvyšší náčelník a velekněz politickým i náboženským vůdcem. Jeho moc nebyla dědičná, jak se domnívali Španělé. Nejvyššího náčelníka volila rada, která ho mohla také sesadit. Moctezuma, který pocházel z královského rodu, byl už před svým zvolením generálem a veleknězem. Protože hrálo kněžstvo v politickém životě Aztéků značnou roli, byla právě tato funkce rozhodující pro Moctezumovo zvolení nejvyšším náčelníkem. Staré aztécké kroniky ho popisují jako \"učence, astronoma, filosofa, zručného umělce\".  Aztécký stát byl neustále ve válce. Během prvních šestnácti let Moctezumovy vlády docházelo stále k povstáním, protože se jedna provincie po druhé snažily vymanit z nadvlády Aztéků. Nejvyšší náčelník se sám ale o státní záležitosti moc nestaral. Stáhl se do ústraní, aby se mohl zcela věnovat náboženským povinnostem. Tak se pomalu stával jakýmsi polobohem, což se projevovalo dokonce i při jeho stolování. Podávali mu přes třicet různých mís. Krocany, křepelky, zvěřinu, holuby a zajíce. Jedním z jeho oblíbených jídel byly čerstvé ryby ulovené v Mexickém zálivu vzdáleném přes 300 kilometrů, odkud je přes horské průsmyky přivezli spěšní poslové. Krásné mladé služebnice mu podávaly misky s vodou, aby si mohl mezi jednotlivými chody omýt ruce, a stavěly před stůl dřevěnou zástěnu, aby ho nikdo neviděl, když jedl či pil ze zlatých pohárů.  Španěl Cervantes de Salazer napsal: \"\"Pro svůj lid byl Moctezuma vznešeným veličenstvem. Mimo několika velmožů královské krve mu nesměl nikdo pohlédnout do tváře, nebo být v jeho přítomnosti obutý, anebo se posadit. Ze svého pokoje vycházel téměř výhradně ke stolování, přijímal jen málo návštěvníků a většinu státních záležitostí přenechával členům své rady. Dokonce i ti s ním jednali pomocí prostředníků. K obětem u chrámu boha Huitzilopochtliho, při nichž projevoval velkou zbožnost, přicházel po vlastní cestě, zachovával si odstup od ostatních kněží a vracel se sklíčený, hluboce zamyšlený a mlčenlivý.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Moctezuma v umění.", "content": "Postava Moctezumy se stala námětem mnoha uměleckých zpracování.", "section_level": 1}], "src_summary": "Moctezuma II. (správně nazývaný \"Moctezuma II. – ‚Montezuma‘ je variantní anglická transkripce, jež se někdy do češtiny nepodloženě přebírá\", nahuatl: \"Motecuhzoma Xocoyotzin\"; * kol. 1465; † 30. června 1520 v Tenochtitlánu, Mexiko) byl aztécký panovník, který vládl od roku 1502 do roku 1520.", "tgt_summary": "蒙特苏马二世(; ;约1475年-1520年-6月29日),一译蒙特祖马二世、蒙特苏马·索科约特辛(“年轻的蒙特苏马”),古代墨西哥阿兹特克帝国的特诺奇蒂特兰君主。他曾一度称霸中美洲,最后却被西班牙征服者埃尔南·科尔特斯所征服,导致阿兹特克帝国灭亡。", "id": 662343}
{"src_title": "Satludž", "tgt_title": "萨特莱杰河", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Vytéká ze severozápadního cípu tibetského jezera Rakas u posvátné hory Kailás. Pramenné toky přitékající do jezera i pozdější přítoky odvodňují celé okolí hory, a tak i když význam Kailásu je mimo jiné zdůvodňován počátkem čtyř velkých a posvátných jihoasijských řek, hora sama leží celá v povodí Satludže. Závěry údolí většiny pramenných toků leží v nadmořské výšce kolem 5600 m.  Horní tok Satludže protéká širokou kotlinou, která odděluje Himálaj od Transhimálaje. U Tsaparangu se ve výšce 3600 m zakusuje do himálajského masívu a úzkými soutěskami si proráží cestu do indického Himáčalpradéše. Divoký tok je zde charakterizován spoustou peřejí. Od indické hranice ho sleduje stará \"Hindustan-Tibet Road.\" Na hranici Himáčalpradéše a Paňdžábu je několik vodních děl, která využívají energii řeky, než opustí Himálaj. U města Rúpar pak Satledž vtéká do Paňdžábské roviny, po které teče až k ústí. Mezi městy Firózpur a Sulaimanke tvoří hranici mezi indickým a pákistánským Paňdžábem, dál teče po pákistánském území. Hlavní přítoky jsou Bjás a Čanáb zprava; posledních 96 km toku od soutoku s Čenábem nese jméno Pandžnad.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Na horním toku převládá sněhovo-ledovcový zdroj vody, v nižších částech toku jsou to pak především dešťové srážky, které jsou způsobeny převážně letním monzunem s maximem v červenci a srpnu. Průměrný průtok vody u města Rúpar činí 500 m3/s a maximální 20 000 m3/s. Níže po toku se pak zmenšuje, jelikož na území Paňdžábu se voda z řeky a jejích přítoků v hojné míře využívá na zavlažování.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Od řeky se odpojují velké zavlažovací kanály (Dipalpur, Pakpattan, Pandžnád, Sirhind, Bikaner), ve kterých při velké vodě protéká 100 až 300 m3/s vody. Z důvodu regulace toku bylo koryto řeky přehrazeno přehradními nádržemi (Firózpur, Islam, Pandžnad). Vodní doprava je možná při velké vodě na oddělených úsecích. Na konci horského úseku v Indii byl vybudován velký hydrotechnický komplex Bhakra-Nangal. Na řece leží města Nangal, Phillaur (Indie), Bahávalpur (Pákistán).", "section_level": 1}], "src_summary": "Satludž, Satledž nebo Satladž (tibetsky གླང་ཆེན་ཁ་འབབ, wylie \"Glang chen kha abb,\" \"Langqên Kanbab (Langqên Zangbo),\" \"Langčhen,\" čínsky 象泉河, pinyin \"Xiàngquán Hé,\" český přepis \"Siang-čchüan-che,\" urdsky ستلج, \"Satludž,\" hindsky सतलुज, \"Sataludža [Satludž],\" paňdžábsky ਸਤਲੁਜ, \"Sataludža [Satludž],\" v sanskrtu सुटुद्रि, \"Suṭudri,\" anglicky \"Sutlej)\" je řeka v ČLR (Tibetská autonomní oblast), v Indii (státy Himáčalpradéš a Paňdžáb) a v Pákistánu (provincie Paňdžáb). Na dolním toku pod soutokem s Čanábem se nazývá Pandžnad a pod tímto názvem je největším levým přítokem Indu. Je přibližně 1500 km dlouhá. Povodí má přibližně rozlohu 395 000 km2.", "tgt_summary": "萨特莱杰河是印度河中游的主要支流之一,上游位于中国境内,称朗钦藏布(象泉河),发源于西藏自治区阿里地区札达县达巴乡西兰塔南部喜马拉雅山脉北麓冰川。干流经印度喜马偕尔邦流入旁遮普邦,在费罗兹普尔北面流入巴基斯坦旁遮普省,在马齐附近与奇纳布河汇合。萨特莱杰河流域面积395,000平方公里,河长1,450公里。喜马偕尔邦戈温德湖是萨特莱杰河所流经的最大的湖泊。", "id": 2798412}
{"src_title": "Laissez faire", "tgt_title": "自由放任", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Podle historické anekdoty se fráze poprvé vyskytla kolem roku 1680 při setkání mezi mocným francouzským ministrem financí Jeanem-Baptistem Colbertem a skupinou francouzských podnikatelů, které vedl jistý M. Le Gendre. Když se jich nedočkavý merkantilistický ministr zeptal, jak by mohl francouzský stát obchodníkům posloužit a pomoci, odpověděl prý Le Gendre prostě \"Laissez-nous faire\" (\"Nechte nás být\", doslova \"nechte nás dělat\").  Historka o setkání Colberta s Le Gendrem se objevila v roce 1751 v časopise \"Journal Oeconomique\" v článku francouzského ministra a propagátora volného trhu René de Voyera, markýze d'Argensona – což je také první známý výskyt této fráze v tisku. Sám d'Argenson použil frázi již dříve (v roce 1736) ve vlastních zápiscích:  Slogan \"laissez faire\" byl popularizován francouzským fyziokratem a obchodním intendantem Vincentem de Gournayem, o kterém se říká, že si tento termín osvojil z díla Françoise Quesnaye o Číně. Byl to právě Quesnay, kdo vymyslel termín \"laissez-faire, laissez-passer\", přičemž \"laissez-faire\" je překlad čínského slova 無為 (\"wu wei\", v kantonštině \"mo wai\"). Gournay prosazoval odstranění restrikcí obchodu a deregulaci průmyslu ve Francii a anekdotou ze setkání Colberta s Le Gendrem byl prý nadšen. Sám ji přeformuloval takto: \"\"Laissez faire et laissez passer\"\" ('Nechte to být a nechte, aby se to stalo') nebo také \"\"Laissez faire et laissez passer, le monde va de lui même!\"\" (\"Nechte to být a nechte, aby se to stalo, svět se točí sám!\"). Přestože Gournay nezanechal žádná psaná pojednání o svých ekonomických a politických myšlenkách, měl obrovský osobní vliv na svoje současníky, zejména své kolegy fyziokraty, kteří připisují jak slogan \"laissez-faire\", tak tuto doktrínu právě Gournayovi.  Před d'Argensonem a Gournayem vyslovil větu \"on laisse faire la nature\" ('nechte přírodu konat podle svého') P. S. de Boisguilbert. D'Argenson sám byl během svého života znám spíše díky podobnému, ale méně oslavovanému heslu \"\"Pas trop gouverner\"\" (\"Nevládnout příliš\"). Ale bylo to Gournayovo použití fráze \"laissez-faire\" (zpopularizované fyziokraty), které dalo heslu prestiž.  \"Laissez-faire\" bylo proklamováno fyziokraty ve Francii 18. století, takže bylo v samém středu základů ekonomie a bylo dále rozvedeno slavnými ekonomy počínaje Adamem Smithem. \"Obrat \"laissez faire\" se běžně spojuje s fyziokraty a klasickou politickou ekonomií.\" Kniha \"Laissez Faire and the General-Welfare State\" zmiňuje: \"Fyziokraté reagující na nadměrné merkantilistické regulace Francie v té době vyjádřili důvěru v \"přirozený řád\" nebo svobodu, v níž budou jednotlivci snažící se o své sobecké zájmy přispívat obecnému dobru. Protože podle jejich názoru fungoval tento přirozený řád úspěšně bez pomoci vlády, radili státu, aby se omezil na prosazování práv k soukromému vlastnictví a svobodě jednotlivce, na odstranění všech umělých překážek obchodu a na zrušení všech zbytečných zákonů.\"  V Anglii se v 17. století utvořilo několik sloganů na téma volného obchodu a non-intervencionismu. Ale francouzská fráze \"laissez faire\" se v anglicky mluvících zemích zpopularizovala s rozšířením fyziokratické literatury na konci 18. století. Anekdota o setkání Colberta s Le Gendrem byla otištěna ve Whatleyových \"Principles of Trade\", které napsal v roce 1774 společně s Benjaminem Franklinem – což může být první výskyt v anglicky psané literatuře.  \"Laissez-faire\", produkt osvícenství, bylo \"vnímáno jako způsob, jak vysvobodit lidský potenciál z pout díky znovunastolení přirozeného systému, systému nezatíženého vládními omezeními.\" Podobně vnímal Adam Smith ekonomiku jako přirozený systém a trh jako organickou část tohoto systému. Smith viděl \"laissez-faire\" jako morální program a trh jako jeho nástroj, jak lidem zajistit přirozené právo. Tím pádem se volné trhy stávají odrazem přirozeného systému svobody. Pro Smithe bylo \"laissez-faire\" programem zrušení zákonů omezujících trh, programem pro znovunastolení řádu a pro aktivaci potenciálního růstu.  Avšak Adam Smith a známí klasičtí ekonomové jako Thomas Malthus a David Ricardo tuto frázi nepoužívali. Jeremy Bentham ji používal, ale byl to asi odkaz Jamese Milla na tuto maximu (společně s \"\"pas trop gouverner\"\") v jeho článku pro \"Encyclopædia Britannica\", který rozšířil tento pojem do širšího úzu v anglickém jazyce. S příchodem Ligy proti obilným zákonům získal tento obrat v angličtině na významu.  Adam Smith jako první použil metaforu neviditelné ruky v knize Teorie mravních citů, aby popsal nezamýšlené důsledky ekonomické sebe-organizace plynoucí z vlastního ekonomického zájmu. Myšlenka ležící za \"neviditelnou rukou\", avšak ne fráze sama, patří Bernardu de Mandevillovi a jeho \"Bajce o včelách\". V politické ekonomii byla tato myšlenka a myšlenka \"laissez-faire\" vždy úzce propojena. Někteří charakterizovali metaforu neviditelné ruky jako \"laissez-faire\", ale Smith sám tento obrat nikdy nepoužil.", "section_level": 1}, {"title": "Obhajoba.", "content": "Laissez faire lze obhajovat různými způsoby, které se však dají zhruba rozdělit do dvou kategorií, na morální a utilitaristickou.", "section_level": 1}, {"title": "Morální obhajoba.", "content": "Podle prvního přístupu je eticky správné, aby člověk disponoval se svým majetkem podle svého vlastního přesvědčení, tedy svobodně. Jakýkoliv zásah do těchto jeho práv je násilím a nelze jej obhájit. Takový názor zastával například Murray Newton Rothbard.", "section_level": 2}, {"title": "Utilitaristická obhajoba.", "content": "Utilitaristické hledisko je přístupem těch zastánců \"laissez faire\", kteří se nechtějí pouštět do diskusí o etice, kteří namísto toho vidí nejpádnější argument pro liberální řád v tom, že funguje mnohem lépe než jiné. Takový názor zastával například Ludwig von Mises.", "section_level": 2}, {"title": "Samospráva majetku.", "content": "Jedině lidé, kteří svobodně mohou rozhodovat o svém majetku, aniž by museli strpět státní intervenci, jsou motivováni jej využívat co nejlépe, protože plody vlastní práce jim náležejí.  Socialismus a jiné formy vlády, kde stát různými způsoby konfiskoval majetek občanů, je méně efektivní, protože lidé nemají důvod usilovně pracovat. Dalším důvodem je nemožnost správné kalkulace v socialistickém zřízení.", "section_level": 3}, {"title": "Autonomní cenotvorba.", "content": "Jedině cenový systém a svobodný trh umožňuje správnou koordinaci individuálního jednání, jak upozornil ve dvacátých letech rakouský ekonom Ludwig von Mises. Bez cen nelze vytušit, zda konkrétní činnost je či není žádoucí a efektivní. Spotřebitel bez cen neví, zda neplýtvá například vodou. Podnikatel netuší, nemá-li k dispozici ceny a není-li veden ziskovým motivem, zda zvolil nejlepší výrobní postup a zda vyrábí příliš mnoho, nebo málo.  Proto v socialistických ekonomikách docházelo k opakovaným přebytkům a nedostatkům různého zboží, tržní mechanismus nefungoval a byrokratické řízení nebylo schopno jej nahradit. Laissez faire z tohoto úhlu pohledu přináší řešení, svobodní lidé a autonomní trh by totiž dotyčné problémy vyřešili. To se ostatně ukázalo, když komunismus padl.", "section_level": 3}, {"title": "Přirozená decentralizovanost vědomostí.", "content": "Ještě jiným způsobem obhajoby \"laissez faire\" je poukaz na to, že vědomosti jsou roztroušeny v celé společnosti: Žádná plánovací komise oprávněná státem k řízení nějakého odvětví nemůže nikdy shromáždit všechny relevantní informace, které jsou k rozhodování potřebné. Proto její rozhodnutí budou různou měrou chybná. Na této skutečnosti postavil svou argumentaci držitel Nobelovy ceny za ekonomii Friedrich August von Hayek.", "section_level": 3}, {"title": "Zastánci.", "content": "Mezi klasické autory literatury Laissez-faire patří francouzský ekonom devatenáctého století Frédéric Bastiat, který velmi názorně a čtivě popisuje to, co považuje za neduhy v různých státech.  V zahraničí se k Laissez-faire hlásí například americká \"Libertarian party\" či britská strana se stejným názvem, v České republice Strana svobodných občanů, jejíž bývalý předseda Petr Mach dlouhodobě vydával časopis s názvem \"Laissez Faire\".", "section_level": 2}, {"title": "Mimo ekonomii.", "content": "Termín „laissez faire“ se také objevuje u výchovného stylu, který je označován za liberální (vizte styly výchovy). V sociologii vyznával princip laissez-faire Herbert Spencer.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Laissez-faire“, někdy též \"„laissez faire, laissez passer“\" (výsl. [lese fér lese pase], franc. „nechte činit, nechte plynout“) je heslo klasického liberalismu vyjadřující hlavní ekonomickou zásadu, aby stát nezasahoval do hospodářství a nesnažil se je řídit. Má se omezit na roli garanta bezpečí, majetku a tvůrce a arbitra pravidel, jejichž dodržování má od ekonomických subjektů vymáhat. \"Laissez-faire\" jako program vznikl počátkem 18. století ve Francii a rozšířil se všude tam, kde se prosazoval ekonomický liberalismus. Teprve koncem 20. století se ho někteří teoretici (například Gary Stanley Becker) pokusili rozšířit i na jiné oblasti společenského života, takže mohla vzniknout i představa, že „trh vyřeší všechno“. Naopak zastánci klasického \"laissez-faire\" si dobře uvědomovali zásadní význam práva pro ekonomiku a státu jako jeho garanta.", "tgt_summary": "自由放任,又称自由放任主义或无干涉主义,西方用法语词汇“”(「让他做、让他去、让他走」)通称,意思让商人自由进行贸易,政府不要干涉。这一词首先在18世纪由重农主义在字典里使用,以反对政府对贸易的干涉。这一词到了19世纪早期和中期成为了自由市场经济学的同义词。自由放任主义反对政府对经济的干涉,并且反对政府征收除了足以维持和平、社会安全和财产权以外的税赋。", "id": 845633}
{"src_title": "Star Trek II: Khanův hněv", "tgt_title": "星际旅行II:可汗怒吼", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Děj filmu se odehrává v roce 2285, jeho začátek je určen hvězdným datem 8130.3. Příběh začíná cvičnou simulací zvanou Kobayashi Maru na palubě hvězdné lodi USS \"Enterprise\", která byla vyřazena z aktivní služby a nyní slouží pro výcvik kadetů Hvězdné flotily. Jedná se o scénář, ve kterém na loď fiktivně zaútočí Klingoni, kteří ji těžce poškodí. Kobayashi Maru nelze vyhrát, jeho úkolem je otestovat disciplínu, charakter a velitelské schopnosti kadetů. Při tomto cvičení na můstku velí podporučík Saavik, jako posádka jí jsou k dispozici učitelé a zároveň vyšší důstojníci \"Enterprise\", kteří dříve sloužili pod kapitánem Kirkem. Hlavním velícím důstojníkem je kapitán Spock.  Loď USS \"Reliant\" je na průzkumné misi, při které hledá mrtvou planetu, na níž by bylo možné vyzkoušet nové převratné zařízení Genesis. Jedná se o speciální torpédo, které dokáže přetvořit neživou hmotu v obyvatelné světy. Pokud by bylo toto zařízení použito na planetě s životem, kompletně by jej vyhladilo a nahradilo životem novým. Důstojníci \"Reliantu\", komandér Pavel Čechov a kapitán Clark Terrell, se transportují na povrch domnělé planety Ceti Alpha VI, pravděpodobného kandidáta pro test Genesis. Zde je však zajme Khan Noonien Singh se svými stoupenci, geneticky vylepšený diktátor a tyran z konce 20. století, se kterým se kapitán Kirk setkal o více jak 15 let dříve. Kirk Khana a jeho lidi vyhostil na planetu Ceti Alpha V, kde si měli vytvořit vlastní kolonii. Khan zajatcům ale vysvětlí, že nedlouho po jejich příchodu explodovala sousední skutečná planeta Ceti Alpha VI, což výrazně posunulo oběžnou dráhu Ceti Alpha V a zničilo tak její podnebí a celý ekosystém, takže se z ní stala nehostinná poušť. Khan viní Kirka ze smrti své manželky a slibuje mu odplatu. Čechovovi a Terrellovi proto implantuje do hlavy larvy mysl ovládajících živočichů, díky nimž převezme kontrolu nad \"Reliantem\" a celou posádku kromě Čechova a Terrella vysadí na Ceti Alpha V. Poté, co se dozví o zařízení Genesis, zaútočí s lodí na vesmírnou stanici Regula I, kde toto zařízení vyvíjí bývalá Kirkova milenka, doktorka Carol Marcusová, se svým synem Davidem.  Mezitím se \"Enterprise\" vydává s kontradmirálem Kirkem na palubě na cvičný a inspekční let s kadety. Poté, co obdrží nouzové volání z Reguly I, převezme Kirk velení lodi a směřuje ke stanici. Cestou potká \"Reliant\", který \"Enterprise\" těžce poškodí, přičemž mnoho kadetů je zraněno či zabito. Po navázání spojení požaduje Khan veškeré materiály týkající se Genesis. Kirk zdržuje a nakonec se mu podaří pomocí tajného kódu na dálku stáhnout štíty \"Reliantu\" a poté na něj zaútočit. Khan je nucen ustoupit a podniknout opravy, zatímco \"Enterprise\" pokračuje dále k Regule I. Po transportu na stanici naleznou Kirk, doktor McCoy a podporučík Saavik ukrytého kapitána Terrella s Čechovem a také těla popravených vědců, kteří se účastnili projektu Genesis. Tým najde také přeživší vědce, včetně Carol a Davida (o kterém se James Kirk dozví, že je jeho otcem) Marcusových, se zařízením Genesis, kteří se transportovali a ukryli v podzemních tunelech na planetoidu Regula I. Khan ale využil Terrella a Čechova jako špióny, Genesis odtud transportním paprskem ukradne a oběma důstojníkům \"Reliantu\" nařídí zabít Kirka. Kapitán Terrell odolává vlivu živočicha v mozku a nakonec spáchá sebevraždu, Pavel Čechov se rovněž brání a upadne do bezvědomí. Ačkoliv si Khan myslí, že je výsadek uvězněn na planetoidu, Kirk je domluvený se Spockem, jenž mezitím velí opravované \"Enterprise\", na kódované zprávě a proto jsou brzy transportováni na loď.  Kirk poté zamíří s poškozenou \"Enterprise\" do blízké mlhoviny Mutara, kde se chce utkat s Khanem, který je s \"Reliantem\" sleduje. V mlhovině nefungují senzory ani štíty, admirál tedy chce využít nepřítelovy nezkušenosti s bojem v extrémních podmínkách. \"Enterprise\" skutečně velmi těžce \"Reliant\" poškodí, Khan ale stačí aktivovat zařízení Genesis, které by při explozi přetvořilo hmotu z celé mlhoviny včetně obou lodí na novou planetu se životem. Kvůli poškozenému warp pohonu ale nemůže \"Enterprise\" z Mutary uniknout. Spock se proto obětuje, nejprve vykoná splynutí myslí s doktorem McCoyem a poté v silnou radiací zamořené místnosti warp pohon opraví. Loď unikne z mlhoviny včas, \"Reliant\" je při výbuchu zničen, Khan se všemi svými stoupenci na palubě zemře a místo mlhoviny Mutara vznikne díky zařízení Genesis nová planeta s novým životem. Spock mezitím ve strojovně \"Enterprise\" umírá na otravu radiací, přítomen je i jeho blízký přítel James Kirk. Spockův pohřeb vykoná posádka v místnosti odpalovače torpéd, jako rakev poslouží obal torpéda, který je i se Spockovým tělem vystřelen na orbitu nově vzniklé planety. \"Enterprise\" odlétá, aby vyzvedla posádku \"Reliantu\" uvězněnou na Ceti Alpha V. V poslední scéně filmu je ukázána Spockova rakev, která měkce přistála v džungli nové planety.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Po uvedení snímku \"\" do kin napsal jeho výkonný producent (a hlavní tvůrce světa Star Treku) Gene Roddenberry vlastní sequel, ve kterém měla posádka \"Enterprise\" cestovat do minulosti, aby napravila škody spáchané Klingony při použití Strážce věčnosti, kteří chtěli zabránit vraždě J. F. Kennedyho. Toto bylo vedením Paramount Pictures zamítnuto, neboť studio vinilo Roddenberryho z pomalého tempa a neustálého přepisování příběhu prvního snímku, které mělo zapříčinit jeho vysoký rozpočet. Gene Roddenberry vypadl z produkčního týmu a obdržel čestnou funkci výkonného poradce. Výroby nového filmu se ujal televizní producent Harve Bennett, který však původní seriál neviděl. To ale rychle napravil a zhlédl všechny jeho epizody, přičemž nejvíce jej zaujal díl „Vesmírné sémě“ s postavou Khana Nooniena Singha, který se na Bennettův návrh stal také hlavní zápornou postavou v připravovaném snímku. Do týmu si také přivedl jako koproducenta Roberta Sallina a jako art directora Michaela Minora.  Bennett napsal první verzi příběhu s názvem \"Star Trek II: The War of the Generations\" v listopadu 1980. Kirk měl vyšetřovat povstání na vzdálené planetě a zjistit, že jej vede jeho syn. Khan, jakožto tyran, měl být cílem povstání a Kirk se synem měli proti němu spojit své síly. Harve Bennett následně najal Jacka B. Sowardse, aby na základě jeho příběhu napsal filmový scénář, což stihl ještě před stávkou scenáristů v roce 1981. Sowardsův návrh s názvem \"The Omega Syndrome\" obsahoval i krádež ničivé zbraně Federace nazývané „Omega system“. Taková zbraň se mu ale zdála příliš negativní, rovněž Bennett požadoval něco jiného, s čímž pomohl Michael Minor, který navrhl, že by se jednalo o zařízení na terraformaci planet. Jako uznání síly takového zařízení přejmenoval Sowards „Omega system“ na „zařízení Genesis“.  Sowards do dubna 1981 přepracovával návrh a přesunul Spockovu smrt ze začátku filmu poté, co scénář unikl na veřejnost a fanoušci nebyli spokojeni. V této verzi se také nacházela dvanáctistránková přímá konfrontace Kirka s Khanem a poprvé se zde objevila i mužská postava pojmenovaná Savik. Leonard Nimoy neměl původně zájem ve filmu hrát, byla mu však slíbena dramatická scéna úmrtí jeho postavy, pana Spocka. Po zahájení předprodukce byl osloven ještě Samuel A. Peeples, autor epizody „Kam se dosud člověk nevydal“ původního seriálu. Ten chtěl nahradit Khana dvěma mimozemskými vetřelci schopnými zničit Zemi, což však nebylo použito. Karen Mooreová z vedení Paramountu doporučila Bennettovi Nicholase Meyera, autora úspěšného Holmesovského pastiše \"The Seven-Per-Cent Solution\" a režiséra snímku \"Čas po čase\", který by mohl pomoci se scénářem. Ten za méně jak 12 dní, což byl termín pro zahájení přípravy speciálních efektů, stihl celý scénář přepsat, čímž všechny překvapil. Kvůli fanoušky očekávané smrti Spocka na začátku snímku jej nechal „zabít“ již v úvodní scéně simulátoru Kobayashi Maru.  Meyer, již jako režisér, chtěl v rámci možností rozpočtu vytvořit ve Star Treku námořní atmosféru. \"Enterprise\" například dostala lodní zvon a více blikajících světel a značek. Pro ušetření finančních prostředků byly využity některé věci ze snímku \"Star Trek: Film\". 65 % záběrů filmu bylo natáčeno ve stejných dekoracích: můstek \"Reliantu\" a simulátor můstku z úvodní scény byl přestavěný můstek \"Enterprise\", klingonský můstek z prvního film byl po úpravách využit jako transportní místnost a prostor s torpédy. Filmaři rovněž využili postavené modely (orbitální komplex u Země se stal vesmírnou stanicí Regula I) a také některé záběry z prvního filmu (např. \"Enterprise\" v doku). Designér Robert Fletcher navrhl nové uniformy Hvězdné flotily, neboť ty z původního seriálu ani z prvního filmu se Meyerovi nelíbily. Pro Khana a jeho spolubojovníky vytvořil kostýmy odpovídající faktu, že ztroskotali na neobydlené planetě. Speciálně u Khana nechal vyniknout přírodnímu hrudníku Ricarda Montalbána.  Samotné natáčení proběhlo mezi 9. listopadem 1981 a 29. lednem 1982. Lodě byly filmovány na modrém pozadí, pouštní povrch planety Ceti Alpha V byl vytvořen postavením scény přibližně 7,6 m nad zemí. Podlahu zde tvořily dřevěné desky, přes které byl nasypán obarvený písek. Spockova smrt byla natočena během tří dnů, během nichž nebyli do studia vpuštěni žádní návštěvníci. Ačkoliv úmrtí této postavy bylo bráno jako konečné, Leonard Nimoy byl s natáčením tak spokojený, že se zeptal, zda by v příštím startrekovském filmu nemohl také hrát. Scéna Spockova splynutí mysli s doktorem McCoyem byla natočena bez předchozího upozornění DeForesta Kelleyho, o co jde. Testovací publikum nereagovalo dobře na Spockovu smrt a temné ukončení celého filmu, proto Harve Bennett nechal doplnit záběry na Spockovu rakev v džungli na nově vzniklé planetě (natočeno v zarostlém rohu sanfranciského Golden Gate Parku s doplněným dýmem) a Nimoyův závěrečný monolog. Sám Leonard Nimoy neměl o této závěrečné scéně ani tušení, dokud neviděl celý snímek.  Většinu vizuálních efektů vytvořila společnost Industrial Light & Magic (ILM), která také postavila nové modely. Například loď \"Reliant\" je vůbec první hvězdnou lodí Federace, která nepatří do třídy \"Constitution\", jež se přímo objevila ve světě Star Treku. ILM také vyvinulo techniku pro vytvoření škod na lodích, aniž by samotné fyzické modely byly nějak poškozeny. Některé další efekty (paprsky phaserů, reaktor \"Enterprise\", poletující písek na Ceti Alpha V, vylepšený efekt transportního paprsku) pochází z dílny malého studia Visual Concept Engineering. Snímek také jako jeden z prvních obsahuje větší množství počítačem vytvořené grafiky. Firma Evans & Sutherland vytvořila displeje vektorové grafiky na palubě \"Enterprise\" a pole hvězd použité při úvodních titulcích. Naopak z dílny ILM pochází první kompletně počítačem vytvořená demonstrativní simulace použití zařízení Genesis na mrtvé planetě.  Kvůli nízkému rozpočtu nebyla možnost získat pro snímek Jerryho Goldsmithe, který složil hudbu pro první film. Po Meyerově návrhu Miklóse Rózsy, který byl kvůli finančním prostředkům rovněž zamítnut, byl vybrán 28letý skladatel James Horner, pro nějž to byla vůbec první velká práce na filmově hudbě. Blízce spolupracoval s režisérem Nicholasem Meyerem, se kterým si v průběhu prací vytvořil přátelský vztah. Meyer, jakožto fanoušek klasické hudby, dokázal Hornerovi popsat efekty a zvuky, které chtěl ve filmu mít. Soundtrack napsal Horner během čtyř a půl týdne, výsledkem bylo 72 minut hudby, které nahrál 91členný orchestr mezi 12. a 15. dubnem 1982 v The Burbank Studios. Doplňující nahrávky vznikly 30. dubna (bitva v mlhovině Mutara) a 3. května (pozměněný závěr filmu) 1982. Pro vedlejší efekty byly využity též syntezátory.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání a ohlasy.", "content": "\"Star Trek II: Khanův hněv\" byl uveden v amerických kinech 4. června 1982 a během prvního víkendu vydělal 14 347 221 dolarů, čímž překonal tehdejší historický rekord. Celkový výdělek ve Spojených státech činil 78 912 963 dolarů, což z něj udělalo šestý nejvýdělečnější film roku 1982, celosvětové tržby se nakonec vyšplhaly na 97 milionů dolarů. Ačkoliv to bylo méně než za první startrekovský snímek, díky řádově nižšímu rozpočtu to z něj dělalo výdělečnější film. Rovněž byl vydán stejnojmenný knižní přepis, který napsala Vonda McIntyreová (v češtině tato novelizace vyšla v roce 1993 v nakladatelství Albert Boskovice).  Kritické reakce na \"Khanův hněv\" byly většinou pozitivní. Také mezi fanoušky byl film, po vlažných ohlasech na první snímek, přijat dobře a v současnosti bývá hodnocen jako jeden z nejlepších trekovských filmů také díky silnému charakteru hlavní záporné postavy Khana v podání Ricarda Montalbána. Některé negativní reakce kritizovaly výkony herců či kostýmy („santaclausovské tuniky“).  Snímek získal dvě Saturnovy ceny, za nejlepší mužský herecký výkon (William Shatner) a za nejlepší režii (Nicholas Meyer). V roce 1983 byl též nominován na cenu Hugo za nejlepší hrané představení.  V roce 1983 byl \"Khanův hněv\" vydán na VHS a kazetách Betamax, na DVD se poprvé objevil bez jakýchkoliv bonusů v roce 2000. O dva roky později byla na DVD vydána „režisérská edice“ s prodlouženým remasterovaným sestřihem snímku a bonusy ve formě komentáře režiséra, rozhovorů s herci, storyboardů a traileru. V roce 2009 byla remasterovaná původní verze uváděná v kinech vydána též na BD.  V Česku byl snímek poprvé uveden na TV Nova dne 9. března 1994.", "section_level": 1}], "src_summary": "Star Trek II: Khanův hněv (v anglickém originále Star Trek II: The Wrath of Khan) je americký sci-fi film od studia Paramount Pictures a režiséra Nicholase Meyera, druhý na motivy prostředí Star Treku. Do kin byl uveden roku 1982 a celosvětově vydělal 97 milionů dolarů. Scénář volně navazuje na epizodu „Vesmírné sémě“ (1967) původního seriálu \"Star Trek\". Vyhnaný a geneticky vylepšený tyran Khan Noonien Singh se chce pomstít Jamesi Kirkovi, nyní admirálovi Hvězdné flotily. Posádka hvězdné lodi USS \"Enterprise\" právě pod Kirkovým velením jej musí zastavit, aby nezískal mocné zařízení Genesis, které má sloužit k terraformaci mrtvých planet. Na tento snímek přímo navazuje další film \"\" (1984).", "tgt_summary": "是派拉蒙电影公司在1982年出品的一部科幻电影。该电影是《星际旅行》科幻系列的第二部电影,描述了詹姆斯·T·柯克(威廉·夏特纳)与进取号的其他船员一同对抗暴君可汗(里卡多·蒙塔尔万)的剧情。可汗这一角色最初出现在1960年代的《星际旅行》电视剧的里。在电影中,可汗从被放逐了15年的星球逃了出来,并急切地要去找柯克复仇,进取号的船员们必须阻止他得到威力强大的创世装置。以进取号船员斯波克(伦纳德·尼莫伊)之死为结局的《可汗怒吼》,其后续剧情一直连映至1986年的《星际旅行IV:抢救未来》。", "id": 1530097}
{"src_title": "Karačajevsko-Čerkesko", "tgt_title": "卡拉恰伊-切尔克斯共和国", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Název republiky pochází od hlavních etnických skupin, turkických Karačajců (Karačajly, doslova znamená Lidé od Černého potoka) příbuzných Balkarů ze sousední Kabardino-balkarské republiky, kteří žili v oblasti od 13. století. Naproti tomu kavkazští Čerkesové přišli na toto území až v 19. století. Součástí Ruského impéria byla však tato oblast již od 17. století.  Po vítězství sovětské moci byla roku 1922 zřízena Karačajevsko-čerkeská autonomní oblast, která byla roku 1926 rozdělena na Karačajevskou AO a Čerkeský národní okruh (od r. 1928 Čerkeskou AO). V letech 1942-43 bylo území načas okupováno nacistickým Německem a po jeho osvobození byli Karačajci obviněni z kolaborace s Němci a násilně přesídleni do Střední Asie a jejich autonomní oblast byla zrušena. K revizi tohoto aktu došlo roku 1957 a karačajskému obyvatelstvu byl povolen návrat. Současně byla znovu vytvořena Karačajevsko-čerkeská autonomní oblast. Po roce 1991 byl statut změněn na autonomní republiku v rámci Ruské federace.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelé.", "content": "Podle sčítání obyvatel z roku 2002 žijí v Karačajevsko-čerkeské republice následující národnosti: Karačajci s 38,5 % populace republiky, následují Rusové (33,6 %) a Čerkesové (11,3 %). Největší národnostní menšinou jsou Abazinci (7,4 %).  Úředními jazyky jsou: ruština, karačajevsko-balkarština, kabardijanština, abazština a nogajština.  V roce 1987 žily v oblasti kromě Karačajců, Čerkesů, Rusů a Abazinců ještě Nogajci, Oseti a Řekové.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Hlavou státu je karačajevsko-čerkeský prezident. Od roku 2007 je prezidentem Mustafa Azret-Alijevič Batdjejev.  Značným problémem v republice je napětí mezi etnickými skupinami. V květnu 1999 byly v Karačajevsko-Čerkesku uskutečněny první svobodné regionální prezidentské volby. Poté co tyto volby vyhrál Vladimír Semjonov (Karačajec) nad Stanislavem Děrevem (Čerkes) se uskutečnilo několik protestů Děrevových příznivců, kteří obviňovali Semjonova ze falšování výsledků voleb. Soud později potvrdil výsledky voleb i přes protesty tisícovek Děrevových příznivců.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Průmysl je nejvíce zastoupen v hlavním městě Čerkesku. Největší význam má chemický a potravinářský průmysl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karačajevsko-Čerkesko (Karačajevsko-čerkeská republika) je autonomní republikou Ruské federace. Nachází se na severních svazích Velkého Kavkazu. Na severu sousedí se Stavropolským krajem, na východě s Kabardsko-Balkarskem, na jihu sousedí s Gruzií a na západě s Krasnodarským krajem. Její rozloha je 14 100 km2, počet obyvatel je 439 470. Hlavním městem je Čerkesk se 116 244 obyvateli.", "tgt_summary": "卡拉恰伊-切尔克斯共和国(, \"Karachayevo-Cherkesskaya Respublika\"; 卡拉恰伊-巴尔卡尔语: Къарачай-Черкес Республика, \"Qaraçay-Çerkes Respublika\"; 卡巴尔达语: Къэрэшей-Шэрджэс Республикэ, \"Ķêrêšei-Šêrdžês Respublikê\", 诺盖语: Карашай-Шеркеш Республикасы, \"Qaraşay-Şerkeş Respublikası\")是俄罗斯联邦主体之一,属北高加索联邦管区。面积14,100平方公里,人口439,470(2002年)。首府切尔克斯克,成立于1922年2月13日,现任首脑是拉希德·塔穆雷佐夫。", "id": 1613273}
{"src_title": "Arado Ar 68", "tgt_title": "Ar 68戰鬥機", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "První prototyp Ar 68a (imatrikulace D-IKIN) vzlétl v létě 1934 ve Warnemünde a to ještě s motorem BMW VId o výkonu 550 k, jelikož vývoj definitivního motoru Jumo 210 ještě nebyl dokončen.  Druhý prototyp Ar 68b (D-IVUS) už měl motor Jumo 210 A o výkonu 610 k a byl zalétán v roce 1935. Třetí prototyp Ar 68c (D-IBAS) navíc nesl výzbroj dvou kulometů MG 17 ráže 7,92 mm. Výkony typu však nebyly hodnoceny příliš kladně. Prototyp Ar 68d (D-ITAR) opět poháněl motor BMW VI, zatímco prototyp Ar 68e (D-ITEP), který se stal vzorem konečné sériové verze Ar 68E-1, poháněl motor s dvojstupňovým kompresorem Jumo 210 Da o výkonu 680 k.  Ar 68d V4 se stal vzorovým strojem sériové varianty Ar 68 F-1 s instalovanou pohonnou jednotkou BMW VI 7,3 Z. Výroba této verze byla ukončena na podzim 1936.  Sériová varianta Ar 68E-1 byla vybavena motorem Jumo 211 Ea o výkonu 750 k, který roztáčel dvoulistou dřevěnou vrtuli Heine.  Poslední verzí byl stroj Ar 68 H (D-ISIX) vyrobený na jaře 1937, který poháněl hvězdicový devítiválcový motor BMW 132 Da chlazený vzduchem o výkonu 625 kW. Tento exemplář s již zakrytou pilotní kabinou dosahoval o 65 km/h vyšší rychlost oproti předchozím verzím. Výzbroj byla posílena další dvojicí kulometů MG 17 v horním křídle. Sériová výroba však nebyla zahájena.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Letouny Arado Ar 68 F-1 byly do služby zavedeny v létě roku 1936. Jedinou jednotkou vybavenou touto verzí se stala nově založená I./JG 134 „Horst Wessel“ ve Werlu, později přeznačená na ZG 26.  Ar 68 E-1 se dostaly do výzbroje nově zformované III./JG 141 ve Fürstenwalde. V roce 1938 byly dva stroje Ar 68 E-1 testovány v bojových podmínkách Španělské občanské války v jednotce Grupo 9, které velel kapitán Javier Murcia, jako noční stíhací. Zde se ukázalo, že dvouplošníky jsou již zastaralým typem válečného letadla a tak k sériové výrobě dalších zlepšených verzí stroje již nedošlo.  Noční stíhací úkoly plnily od září do konce roku 1939 také letouny Ar 68 E a F ve výzbroji Luftwaffe. V rámci Luftflotte 3 operovaly 10.(Nachtjagd)/JG 72 se 16 stroji a 11.(Nachtjagd)/JG 72 s 12 stroji, které hlídkovaly nad německo-francouzskou hranicí. Obě jednotky byly zanedlouho přejmenovány na 11./JG 2 a 5./JG 52.  Dne 26. září 1939 byla 7./JG 53 zreorganizována na 10.(Nachtjagd)/JG 53 a vybavena letouny Ar 68 F-1. Jednotka operovala z letišť v oblasti Oedheim-Heilbronn.  Od roku 1940 byly všechny Ar 68 převedeny do Jagdfliegerschulen k výcviku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arado Ar 68 byl německý jednomotorový dvouplošný stíhací letoun vyvinutý firmou Arado ve 30. letech 20. století. Stroj byl vyvíjen od roku 1932 jako možná náhrada stíhacích dvouplošníků Heinkel He 51.", "tgt_summary": "Ar 68战斗机是德国在1930年代片面终止履行凡尔赛条约之后自行设计并服役于德国空军的战斗机,同时这也是德国空军所使用最后一款双翼战斗机。", "id": 228656}
{"src_title": "Brest (Bělorusko)", "tgt_title": "布列斯特", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Původ názvu není jasný a teorie o něm se různí: název může pocházet ze slovanských výrazů \"beresta\" (březová kůra), \"berest\" (jilm) či z litevského \"brasta\" (říční brod). Název města se několikrát měnil: do 17. století se jmenovalo \"Berestě\", od 17. do poč. 20. století \"Brest-Litovsk (Brest Litevský)\", 1921–39 \"Brest nad Bugem\" a později jednoduše \"Brest\".  Názvy v dalších jazycích", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Brest vznikl v místě, kde se stýkaly vlivy Polska a Kyjevské Rusi. První zmínka o městě pochází již z roku 1019. Roku 1500 bylo vypáleno patnáctitisícovým tatarským nájezdem. V letech 1569–1795 patřilo město Republice obou národů. Část pravoslavného duchovenstva tohoto soustátí zde roku 1596 uzavřela tzv. Brestskou unii s katolickou církví.  Po 3. dělení Polska se Brest ocitl v Ruském impériu. V průběhu 19. století se z města stala rozsáhlá pevnost, přičemž obytná část města se přesunula vně hradeb a většina starých budov byla zbořena, popř. přestavěna. Z baziliánského kláštera vzniklo mj. kasino pro důstojníky; právě v tomto tzv. Bílém paláci byla 3. března 1918 podepsána Brestlitevská mírová smlouva, která ukončila boje na východní frontě I. světové války. Brestská pevnost sehrála důležitou úlohu v 2. světové válce; v roce 1965 obdržela pevnost oficiální hrdinské vyznamenání.  V letech 1918–1939 byl Brest součástí II. Polské republiky, roku 1921 se stal hlavním městem Poleského vojvodství. Roku 1939 po dohodě s hitlerovským Německem obsadil východní Polsko, dnes západní Bělorusko Sovětský svaz; po 2. světové válce byla odsunuta většina Poláků a z Brestu se stalo centrum Brestské oblasti Běloruské SSR, později samostatného Běloruska (od roku 1991). Příslibem zlepšení spolupráce s Polskem a Ukrajinou je nově ustavený Euroregion Bug.", "section_level": 1}, {"title": "Židé v Brestu.", "content": "Podobně jako okolní města měl i Brest od 17. století početnou židovskou komunitu, která v některých obdobích tvořila většinu obyvatel města: např. při sčítání v roce 1897 bylo z celkového počtu 46 586 obyvatel 30 608 židovského vyznání. Po první světové válce jich zůstala zhruba polovina; během holokaustu bylo na konci roku 1942 židovské ghetto zlikvidováno a prakticky všichni židé vyvražděni.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Brest je velmi důležitým dopravním uzlem a hraničním přechodem mezi střední a východní Evropou. Železniční tratě odtud vedou ve směrech na (1) Minsk a Moskvu, (2) Pinsk a Homel, (3) ukrajinský Kovel, (4) polský Łuków a dále na Varšavu, (5) polský Białystok. Denně tudy projíždí také rychlík \"Vltava\" spojující Prahu a Moskvu. Prochází tudy také silniční tah Varšava – Moskva. Městskou hromadnou dopravu zajišťují autobusy a od roku 1981 také trolejbusy. Poblíž města je menší mezinárodní letiště.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brest, Brest-Litovsk (česky také Brest Litevský), Brest nad Bugem či Běrasce (bělorusky \"Брэст, Берасьце\", rusky: Брест, \"Brest\") je historické město v západním Bělorusku nad řekou Bug. Město leží velmi blízko hranici s Polskem a je nejvýznamnějším hraničním přechodem mezi Běloruskem a Evropskou unií. Město je centrem Brestské oblasti a počtem obyvatel () je 6. nejlidnatější v zemi. Město se stalo jedním z centrem počátečního odporu Rudé armády během 2. světové války, kdy při Operaci Barbarossa sovětští vojáci bránili Brestskou pevnost.", "tgt_summary": "布列斯特(白俄罗斯语: 或 Берасьце、、、、)是白俄罗斯邻近波兰边境的一座城市(第二次世界大战前属于波兰),也是布列斯特州的首府,人口近290,000(2004年)。", "id": 590251}
{"src_title": "Alanin", "tgt_title": "丙氨酸", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Alanin byl chemicky syntetizován roku 1850 Adolphem Steckerem z acetaldehydu, amoniaku a kyanovodíku. Stecker očekával kyselinu mléčnou, namísto toho ale izoloval jinou látku, kterou pojmenoval \"alanin\", \"al-\" značí původ z aldehydu. Jím použitý postup se dnes nazývá Streckerova syntéza aminokyselin. V proteinech byl alanin jednoznačně identifikován roku 1888 T. Weylem, alanin je tedy aminokyselina, která byla dříve syntetizována, než nalezena v proteinech.", "section_level": 1}, {"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Alanin obsahuje, podobně jako většina aminokyselin, chirální uhlík, je tedy opticky aktivní. Vyskytuje se ve dvou formách (enantiomerech): L-alanin a D-alanin, pro syntézu proteinů na ribozomu se využívá ovšem pouze L-alanin. V polypeptidech a proteinech se ovšem může vyskytovat i D-alanin, pokud je tam připojen po syntéze, jako je tomu v případě dermorfinu některých pralesních žab.", "section_level": 1}, {"title": "V bílkovinách.", "content": "Methylová skupina alaninu je málo reaktivní, nepolární a není silně hydrofobní, proto se alanin téměř nikdy nepodílí na funkci proteinu přímo. Jeho role může být například v rozeznání substrátu kvůli své interakci s málo reaktivními atomy, jako je uhlík. Díky svému hydrofóbnímu charakteru se podílí na hydrofobních interakcích napříč vláknem proteinu.  Alanin je významný pro tvorbu alfa-helixů, protože ze všech proteinogenních aminokyselin nejvíce stabilizuje tento typ struktury. Peptidy tvořené výhradně z alaninů jsou ovšem \"konformačními chameleony\" a mohou zaujímat alfa helixy, nebo pokud jsou dostatečně dlouhé, i beta-listy, což je klinicky významné u některých dědičných chorob vyvolaných zmnožením trinukleotidových opakování kódujících alanin, vyskytujících se například v proteinu PABPN1 (podobně jako zmnožení úseků kódujících glutamin v huntingtinu provází Huntingtonovu chorobu).  Protože je methylová skupina alaninu málo reaktivní, a pouze vzácně nese nějakou specifickou funkci, alanin může být snadno zaměněn za jinou aminokyselinu. Naopak, záměna aminokyseliny za alanin změní funkci proteinu za předpokladu, že daná aminokyselina je pro funkci proteinu důležitá. Této skutečnosti se používá v genovém inženýrství při alaninovém skenování, kdy se zaměňuje zkoumaná aminokyselina za alanin a zkoumají se změny ve funkci proteinu. I když se teoreticky nabízí záměna za ještě jednodušší glycin, alanin je vhodnější, protože zaujímá konformace běžné pro aminokyseliny, na rozdíl od poměrně neobvyklého glycinu.", "section_level": 2}, {"title": "Alaninový cyklus.", "content": "Alanin se kromě výstavby proteinů také podílí na dopravě amoniaku ze svalů do jater a na glukoneogenezi v alaninovém cyklu, ve kterém je z pyruvátu transaminací ve svalu vytvořen alanin, který je pak dopraven krví do jater, kde je opět transaminován za vzniku pyruvátu. Přenesená aminoskupina je pak pomocí močovinového cyklu přeměněna na močovinu (a vyloučena z těla ven), zatímco pyruvát slouží jako prekurzor pro syntézu glukózy v procesu glukoneogeneze.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k hypertenzi.", "content": "Podle mezinárodní studie Imperial College London existuje korelace mezi hladinou alaninu, vysokým krevním tlakem, příjmem energie, hladinou cholesterolu a indexem tělesné hmotnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Zdroje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "V potravinách.", "content": "Alanin není esenciální, tedy při nedostatku může být v těle vytvořen. Zdrojem alaninu jsou veškerá bílkovinná jídla, např. maso, vajíčka, mléčné výrobky nebo plody moře. Z vegetariánských jídel hodně alaninu obsahují luštěniny, ořechy, kvasnice, hnědá rýže nebo obilí.", "section_level": 2}, {"title": "Biosyntéza a degradace.", "content": "Alanin může být v těle tvořen z pyruvátu nebo z aminokyselin s větveným alifatickým řetězcem tedy například z valinu, leucinu a izoleucinu.  Nejběžněji je alanin tvořen enzymem alaninaminotransferázou transaminací pyruvátu, který vzniká glykolýzou glukózy. Protože transaminační reakce jsou reverzibilní a pyruvát všudypřítomný, alanin snadno vzniká v úzké vazbě s metabolickými drahami jako glykolýza, glukoneogeneze a citrátový cyklus. Protože jsou tyto pochody reverzibilní, při nadbytku může alanin vstoupit do stejných drah, kterými je tvořen a je tak degradován, hlavní degradační reakce je transaminace enzymem alaninaminotransferázou: alanin+alfa-ketoglutarát→pyruvát+glutamát.", "section_level": 2}, {"title": "Chemická syntéza.", "content": "Racemická směs alaninu se dá připravit kondenzací acetaldehydu s chloridem amonným za přítomnosti kyanidu draselného Streckerovou syntézou nebo amonolýzou kyseliny 2-brompropionové:", "section_level": 2}, {"title": "D-alanin.", "content": "I když platí, že pro syntézu proteinů využívají živé organismy pouze L-aminokyseliny, D-alanin je poměrně často používán pro jiné účely. V proteinech může být připojen až po syntéze specializovanými enzymy, jako je tomu u proteinu dermorfinu některých pralesních žab. Také se může vyskytovat v neribozomálních peptidech, příkladem může být cyklosporin.  D-alanin je významnou složkou bakteriálního peptidoglykanu (mimo jiné spolu s D-glutamovou kyselinou). Přítomnost D-alaninu chrání bakterie před působením defensinů a dalších antibakteriálních enzymů a je důležitá pro tvorbu biofilmu.  Mořští korýši, mlži, a pravděpodobně řada dalších bezobratlých využívá D-alanin ve slaném prostředí jako osmolyt pro vyrovnání osmotického tlaku. Předpokládá se, že D-forma alaninu je používána proto, že nemůže být využívána enzymy a její nadbytek neovlivňuje metabolismus. Tyto organismy mohou získávat D-alanin od symbiotických bakterií nebo z potravy, ale také nesou gen pro alanin-racemázu vytvářející D-alanin z L-alaninu. D-alanin je využíván i savci, jeho funkce ale není známá a jeho původ není dobře prozkoumán – získávají D-alanin ze symbiotických bakterií, také ale mohou nést zatím neobjevenou alanin-racemázu. U savců se D-alanin vyskytuje v nervovém systému a některých orgánech, především v endokrinním systému. D-alanin je sekretován buňkami Langerhansových ostrůvků po stimulaci glukózou, a jeho koncentrace v krvi se mění podle cirkadiánního rytmu, což naznačuje, že se může jednat o hormon s neznámou funkcí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alanin (Ala, A) je proteinogenní, nepolární, neesenciální α aminokyselina. Na jeho α uhlík je navázána methylová skupina, což z něj dělá jednu z nejjednodušších α-aminokyselin. Kromě funkce v proteinech se jedná o významný meziprodukt mnoha metabolických drah, a zprostředkovává alaninový cyklus umožňující svalům efektivně získávat energii z aminokyselin. Alanin je jednou z nejobvyklejších aminokyselin v proteinech, jeho průměrný výskyt je 7,7 %, je kódován kodony GCU, GCC, GCA a GCG.", "tgt_summary": "丙氨酸(Alanine,简写为Ala或A)是一种氨基酸,于1879年首度被分离出来。它含有胺基和羧酸,二者都与中心碳原子相连,中心碳原子也带有甲基侧链。因此,它的IUPAC系统命名为2-氨基丙酸,并且它属于非极性氨基酸。", "id": 1648409}
{"src_title": "Kresťanskodemokratické hnutie", "tgt_title": "基督教民主運動", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení hnutí.", "content": "Hnutí vzniklo 17. února 1990 na ustavujícím sněmu v Nitře, u Ministerstva vnitra SR byla zaregistrována 23. února. Stalo se tak jedním z nejstarších subjektů na politické scéně Slovenska po roce 1989. Při zakládání a profilaci KDH sehráli významnou roli zejména lidé z katolického disentu, ale i lidé blízcí VPN. Prvním předsedou hnutí byl zvolen Ján Čarnogurský.  Jeho vznik podnítila výzva ze 30. listopadu 1989 na zakládání Křesťanskodemokratických klubů (KDK) na Slovensku. Kluby vznikaly zpočátku společně, na smíšených územích jako \"dvojjazyčné\" (slovenské a maďarské), ale i pouze maďarské. V březnu 1990 došlo k definitivnímu oddělení maďarských křesťanských demokratů od KDH a jejich zástupci se rozhodli na svém zasedání v Bratislavě 17. března vytvořit samostatné Maďarské Křesťanskodemokratické hnutí (později sloučeno do dnešní Strany maďarské koalice).  Hnutí si v první polovině roku 1990 vytvořilo zájmové organizace a svazy, vznikly Křesťanskodemokratická mládež Slovenska (slovensky Kresťanskodemokratická mládež Slovenska, KDMS), Svaz křesťanských lékařů a zdravotníků (Zväz kresťanských lekárov a zdravotníkov, ZKLaZ), jehož předsedou se stal Alois Rakous, Sdružení Křesťanskodemokratické zemědělců Slovenska (Združenie kresťanskodemokratických poľnohospodárov Slovenska, ZKDPS), Křesťanskodemokratický svaz pracovníků vědy a školství (Kresťanskodemokratický zväz pracovníkov vedy a školstva, KDZPVŠ), Křesťanskodemokratický svaz žen Slovenska (Kresťanskodemokratický zväz žien Slovenska) a Křesťanskodemokratické sdružení ekologů Slovenska (Kresťanskodemokratické združenie ekológov Slovenska).", "section_level": 2}, {"title": "Volby 1990 a následná vláda.", "content": "V prvních svobodných volbách na Slovensku v roce 1990 získalo hnutí 19,2 % a umístilo se tak na druhém místě za VPN. V obou federálních volbách skončilo hnutí rovněž na druhém místě: Sněmovna lidu 18,9 %, Sněmovna národů 16,66 %. Výsledky byly však zklamáním, jelikož KDH v průzkumech veřejného mínění dlouhodobě vedlo. Následně se KDH stalo součástí vládní koalice pod vedením Vladimíra Mečiara (1990-1991). V komunálních volbách v listopadu 1990 získalo KDH nejvíce poslanců ze všech kandidujících stran, tedy 10 564 (27,4 %) a 541 starostů a primátorů (19,8 %).  Na začátku roku 1991 mělo KDH přibližně 50 tisíc členů. Po rozdělení VPN a pádu Mečiarovy vlády se v dubnu 1991 stal novým předsedou vlády Ján Čarnogurský (viz vláda Jána Čarnogurského). Na sněmu KDH v listopadu 1991 byl Ján Čarnogurský za předsedou hnutí zvolen opětovně, jeho protikandidátem byl Jan Klepáč. Skupina kolem Klepáče navrhovala konfederativní uspořádání ČSFR a případné referendum o samostatném Slovensku. Pro neshody uvnitř KDH se tato skupina následně rozhodla založit v březnu 1992 vlastní Slovenské křesťansko-demokratické hnutí (SKDH).", "section_level": 2}, {"title": "Volby 1992.", "content": "Do voleb v roce 1992 šlo KDH s volebním heslem \"Stabilita dnes – prosperita zítra\". Ve volbách do SNR získalo pouze 8,89 % a stalo se opoziční stranou. Vládu utvořil Vladimír Mečiar z HZDS, které získalo 37,26% (druhá skončila SDĽ se ziskem 14,70 %). Na sněmu v září 1992 změnilo hnutí svou strukturu na politickou stranu. Za předsedu byl opět zvolen Ján Čarnogurský, do funkcí místopředsedů byli zvoleni František Mikloško (pro tisk a vnější působení), Ivan Šimko (pro vnitřní politiku), Emil Komárik (pro zahraniční politiku) a Anton Anderko (pro regionální politiku).  V lednu 1993 navrhlo KDH na prezidenta Antonína Neuwirtha, jejich kandidát však neuspěl. Během celého roku působila strana v opozici. Po pádu druhé Mečiarovy vlády v roce 1994 se KDH na krátký čas stalo součástí vlády Jozefa Moravčíka, v níž mělo KDH 5 křesel: Ivan Šimko (místopředseda vlády pro legislativu), Mikuláš Dzurinda (doprava, spoje a veřejné prace), Ladislav Pittner (vnitro), Július Brocka (práce, sociální věci a rodina) a Lubomír Roman (kultura).", "section_level": 2}, {"title": "Volby 1994.", "content": "Ve volbách do NR SR v roce 1994 kandidovali na kandidátce KDH i bývalí členové VPN a ODÚ. KDH získalo 10,08% a skončilo na čtvrtém místě (za HZDS-RSS, levicovou koalicí Společná volba a Maďarskou koalicí). KDH se opět stalo součástí opozice. V komunálních volbách získala KDH 6 920 poslanců a 415 starostů. Na sněmu v prosinci 1994 byl opět zvolen Ján Čarnogurský za předsedu strany. Za místopředsedy byli zvoleni František Mikloško, Ivan Šimko, Mikuláš Dzurinda a Ján Figeľ.", "section_level": 2}, {"title": "Modrá koalice a založení SDK.", "content": "Ve volebním období 1994–1998 působilo KDH jako nejsilnější opoziční strana. KDH v tomto období důrazně vystupovalo proti autoritativním praktikám Mečiarovy vlády, spoluorganizovala např. mítinky na náměstí SNP v Bratislavě, kterých se zúčastnily desetitisíce lidí. V roce 1996 vznikla tzv. \"Modrá koalice\" (KDH-DÚ-DS). Ta zorganizovala mj. petici za přímou volbu prezidenta (více než 550 tisíc podpisů) a Petici za spravedlivé volby (470 tisíc podpisů). Modrá koalice byla v roce 1997 po přičlenění SDSS a SZS přejmenována na \"Duhovou koalici\". Před volbami v roce 1998 byla koalice přetvořena na politickou stranu a změnila svůj název na Slovenská demokratická koalícia. Jejím mluvčím a předsedou se stal Mikuláš Dzurinda.  Parlamentní volby v září 1998 sice vyhrálo HZDS se ziskem 27 % hlasů, na vytvoření vlády to však nestačilo. Vládní koalici tak vytvořila Slovenská demokratická koalice (členové KDH byli na její kandidátce), která skončila druhá se ziskem 26,33 % hlasů. Součástí koaliční vlády byly kromě SDK i SDĽ, SMK a SOP. Předsedou vlády se stal Mikuláš Dzurinda, předseda KDH Ján Čarnogurský se stal ministrem spravedlnosti.", "section_level": 2}, {"title": "2000–2010 (spor uvnitř strany, následná vláda a opozice).", "content": "Po sporu uvnitř SDK se část poslanců KDH v čele s Mikulášem Dzurindou oddělila a v roce 2000 založila novou stranu s názvem Slovenská demokratická a kresťanská únia (SDKÚ). Strana si v roce 2000 zvolila po deseti letech nového předsedu Pavla Hrušovského, Ján Čarnogurský již nekandidoval. Volební zisky strany se od této doby pohybovaly v rozmezí cca 8-10%.  V parlamentních volbách v roce 2002 se strana umístila až na pátém místě se ziskem 8,25 % hlasů. První bylo tradičně HZDS pod vedením Vladimíra Mečiara, druhá SDKÚ, třetí SMER Roberta Fica a čtvrtá SMK-MKP. Po pověření bývalého člena KDH Mikuláše Dzurindy, nyní předsedy SDKÚ, sestavením vlády, bylo KDH přizváno do jeho druhé koaliční vlády. V únoru 2006 KDH koaliční vládu opustilo. Stalo se tak v důsledku sporu o smlouvu s Vatikánem. Ministři KDH podali demise, 8. února jmenoval prezident republiky nové tři ministry a předseda vlády zároveň souhlasil s konáním předčasných voleb v červnu téhož roku.  V předčasných parlamentních volbách v červnu 2006 skončilo KDH na šestém místě se ziskem 8,31 % hlasů. V následujícím volebním období (2006–2010) působila strana pouze v opozici, jelikož vládu sestavil Robert Fico ze strany SMER.", "section_level": 2}, {"title": "Současný vývoj.", "content": "Na sněmu v září 2009 bylo zvoleno nové vedení, novým předsedou se stal bývalý europoslanec Ján Figeľ, který tak po devíti letech vystřídal Pavla Hrušovského.  V následných parlamentních volbách v červnu 2010 skončila strana na čtvrtém místě se ziskem 8,52 % hlasů. V nadcházejícím volebním období byla součástí koaličního kabinetu pod vedením Ivety Radičové z SDKÚ-DS. Předseda strany Ján Figeľ byl do vlády jmenován do funkce jejího místopředsedy a ministra dopravy. Celkem získala strana ve vládě 3 posty (kromě Figeľa ještě Daniel Lipšic vnitro a Ivan Uhliarik zdravotnictví). Vládě nebyla 11. října 2011 vyslovena důvěra, na březen 2012 bylo proto vyhlášeny předčasné parlamentní volby.  Ve volbách v březnu 2012 získala strana 8,82 % a byla tak jedinou z vládních stran, která si v parlamentu od minulého období polepšila, a to o jeden mandát. Od dubna 2012 je strana v opozici.  V parlamentních volbách 2016 strana překvapivě získala pouhých 4,9 % a poprvé v celé své historii se stala mimoparlamentní stranou.", "section_level": 2}, {"title": "Volební preference.", "content": "Volební preference strany v procentech podle Statistického úřadu SR (slovensky). (\"Pozn.: Od června 2006 do dubna 2007 se zkoumaly sympatie k politické straně.\") Tučně vyznačené preference znamenají překročení hranice 5 % potřebné pro vstup do parlamentu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kresťanskodemokratické hnutie (zkratka KDH, čes. \"Křesťanskodemokratické hnutí\"), je politická strana působící na Slovensku. Vznikla 17. února 1990 ustanovujícím sněmem v Nitře (registrace Ministerstvem vnitra SR od 23. února 1990), čímž se stala jedním z nejstarších subjektů na politické scéně Slovenska po roce 1989. Při zakládání a profilaci KDH sehráli významnou úlohu hlavně lidé z katolického disentu, ale i lidé blízcí VPN. Ideová profilace strany se dá považovat za pravicovou a konzervativní. Jejím předsedou je od června 2016 Alojz Hlina.", "tgt_summary": "基督教民主运动(, KDH)是斯洛伐克政党,成立于1990年。目前为欧洲人民党成员。", "id": 2039990}
{"src_title": "Kyselina benzoová", "tgt_title": "苯甲酸", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "V přírodě se vyskytuje jak volně tak i ve sloučeninách, hlavně v pryskyřici benzoe a v esterech (balzámech).", "section_level": 1}, {"title": "Příprava a výroba.", "content": "Kyselina benzoová se průmyslově vyrábí oxidací toluenu kyslíkem za katalýzy kobaltovým katalyzátorem. Laboratorně ji lze připravit oxidací toluenu manganistanem draselným, nebo reakcí fenylmagnesium bromidu s oxidem uhličitým a následným okyselením.  Lze ji také připravit uvolněním z její lépe dostupné soli, benzoanu sodného, a to pomalým přikapáváním silnější kyseliny chlorovodíkové do zředěného (5-6%) roztoku této soli. Výsledný produkt je poté odfiltrován a promyt vodou. Rekrystalizace z vody poskytne čistý produkt.  CHCOONa + HCl → CHCOOH + NaCl", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Konzervační prostředek.", "content": "Kyselina benzoová (E210) a její soli (sodná E211, draselná E212 a vápenatá E213) se používají jako konzervační prostředky. Přidávají se do nápojů, ovocných výrobků, hořčice, chemicky vykynutého těsta a koření s pH pod 4,5.", "section_level": 2}, {"title": "Organická syntéza.", "content": "Kyselina benzoová je velice důležitý prekurzor pro mnoho dalších organických látek, nejdůležitější jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Lékařství.", "content": "Používá se v kombinaci s kyselinou salicylovou při léčbě kožních infekcí a může se využívat také proti akné.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "Kyselina benzoová a její soli se také mohou používat v některých zubních pastách, v kosmetických přípravcích s pH pod 4 a některých deodorantech.", "section_level": 2}, {"title": "Metabolismus a zdravotní vliv.", "content": "Kyselina benzoová se v těle odbourává na kyselinu hippurovou, která je koncovou sloučeninou metabolismu některých xenobiotik a je vylučována močí z těla. Lidské tělo vyloučí denně přibližně 0,44 g/l kyseliny hippurové, avšak pokud je organismus vystaven toluenu nebo benzoové kyselině, může tato hodnota být vyšší. WHO (Světová zdravotnická organizace) stanovila maximální tolerovatelný příjem na 5 mg/kg hmotnosti těla na den.  Nežádoucí účinky kyseliny benzoové při nadměrné expozici na tělo mohou vyvolat kopřivku, astma, rinitidu nebo anafylaktický šok.  Smrtelná dávka LD je 1700 - 2530 mg/kg (orálně, potkan), smrtelná koncentrace LC pro ryby 214 mg/dm (48 h).", "section_level": 1}], "src_summary": "Kyselina benzoová (lat. \"acidum benzoicum\") je nejjednodušší aromatická jednosytná karboxylová kyselina. Za normálních podmínek jde o bezbarvou až bílou krystalickou látku. Jedná se o slabou kyselinu. Využívá se jako konzervační prostředek, léčivo proti kožním infekcím a je velice důležitým prekurzorem v organické syntéze.", "tgt_summary": "苯甲酸又称安息香酸、苄酸(英语:Benzoic acid),结构简式为CHCOOH,是苯环上的一个氢被羧基(-COOH)取代形成的化合物。苯甲酸一般常作为药物或防腐剂使用,有抑制真菌、细菌、霉菌生长的作用,药用时通常涂在皮肤上,用以治疗癣类的皮肤疾病。用于合成纤维、树脂、涂料、橡胶、烟草工业。", "id": 1823105}
{"src_title": "Bongo lesní", "tgt_title": "紫羚", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Protože obě pohlaví této antilopy mají rohy, po svém objevení byl bongo zařazen do rodu \"Taurotragus\", společně s antilopou losí a antilopou Derbyho, které sdílí tento znak. Nicméně toto zařazení se ukázalo jako nevyhovující; pro antilopu bongo byl zřízen monotypický rod Boocercus. V současnosti je uznávána jeho pozice v rodu Tragelaphus, do kterého patří i nyaly, kudu a sitatunga.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Bongo je největší a nejmohutnější druh lesních antilop. Hmotnost samic se pohybuje mezi 210 a 235 kg, samci jsou výrazně větší a mohou vážit až 400 kg. Stavbou těla je bongo přizpůsobený pohybu v pralese - v poměru k tělu má kratší končetiny a poněkud kapří hřbet. Obě pohlaví mají spirálovitě zatočené rohy lyrovitého tvaru, které u samic dosahují délky asi 75 cm, u býků mohou být až metru dlouhé. Rohovina, která je kryje, je černohnědá.  Srst samic a mláďat je sytě kaštanově hnědá, samci věkem tmavnou a jsou až mahagonově černí. Končetiny jsou o něco tmavěji zbarvené. Tmavě hnědá srst také vytváří masku na obličejové části hlavy. Naopak bílá srst kryje vnitřní stany končetin, na hlavě vytváří „nánosník“ a dvě oválné skvrny na lících. Na prsou vytváří půlměsíc a nevyhýbá se ani končetinám. 10-15 bílých pruhů zdobí boky zvířete od kohoutku až po stehna. Na krku a nohou jsou tmavě hnědé skvrny různé velikosti, nad kopýtky má černobílé skvrny. Obě pohlaví mají krátkou černobílou hřívu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a stanoviště.", "content": "Antilopa bongo obývá nížinné deštné pralesy střední a západní Afriky. Výskyt je potvrzen v jižním Súdánu a ve státech Demokratická republika Kongo, v Angole, Beninu, Burkině Faso, Kamerunu, Středoafrické republice, na Pobřeží slonoviny, v Rovníkové Guineji, Etiopii, Gabunu, Ghaně, Guineji, Guineji-Bissau, a také v Libérii, Mali, Nigeru a v Sierra Leone. Malé populace žijí také v Keni, kde žijí v horských tropických lesích a bambusových porostech.  Bongo vyhledává neprostupný pralesní podrost, bambusové lesy a křoviny, kde nachází úkryt i dostatek potravy. K životu potřebuje velké množství vody. Vyskytuje se až do výšky 4000 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Bongo je velmi plaché zvíře s převážně noční aktivitou. Je to jediná lesní antilopa, která se pase ve stádech. Většinou tvoří menší stáda o 5 nebo 6 kusech, ale také větší skupiny až o padesáti antilopách. V jediném stádu může být i více býků, zřejmě nejsou příliš teritoriální. Staří býci mohou žít samotářsky. Žijí velmi skrytě, přes den se ukrývají v podrostu.  V noci konzumují mladé listy stromů a keřů, větvičky, výhonky nebo i květy a plody dřevin. Také se pasou na trávě. Často navštěvují přírodní minerální lizy, vyhledávají půdu bohatou na minerální látky nebo požírají spálené dřevo. Výhonky s listy strhávají dlouhým jazykem, k lámání vyšších větví pak používají své rohy.  Jsou to polyestrická zvířata, krávy přicházejí do říje každých 21 nebo 22 dní. Březost trvá 282 až 285 dní (9 měsíců), poté se narodí jedno, výjimečně i dvě telata. Matka je odkládá v podrostu a pravidelně je přichází kojit. Takto leží asi týden, pak následuje matku a připojí se ke stádu. Již ve 3 měsících začnou teleti růst rohy. Je odstaveno asi v 6 měsících, bongové pohlavně dospívají ve 20 měsících věku. Mohou se dožít až 19 let.  V přírodě je jejich největším nepřítelem levhart, hroznýši a hyeny. Bongové jsou velmi lekaví a při sebemenším vyrušení se dávají na útěk. V běhu se nahrbí a položí si rohy na hřbet, aby se při běhu nezapletly do lián a jiné vegetace.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Popisují se dva poddruhy antilopy bongo: bongo nížinný, \"T. e. eurycerus\", který obývá většinu současného areálu bonga v nížinných deštných pralesích, a bongo horský (\"T. eurycerus isaaci\"), který je ohrožený vyhubením a v přírodě se vyskytuje pouze v Keni, na území Ugandy už pravděpodobně vyhynul. Nížinný bongo je větší než jeho horský příbuzný, který je naopak výrazněji zbarvený.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Nikdo neví, kolik antilop bongo v neprostupných pralesích vlastně žije. Při předpokládané populační hustotě 0,25 kusu na km na území, kde se bongové běžně vyskytují, a 0,02/km v ostatních částech areálu, který má celkovou rozlohu 327 000 km, by celková populace mohla činit asi 28 000 zvířat. Nicméně jen asi na 60 % je bongo chráněný. Nížinný bongo není považován za ohrožený druh, horský bongo byl téměř vyhuben nadměrným lovem se psy.  V devadesátých letech devatenáctého století byli bongové téměř vyhlazeni epidemií moru skotu, ke kterému jsou zvláště vnímaví. Je snadné je ulovit do pastí nebo pomocí psů, antilopy ale dlouho chránily pověry: místní lidé věřili, že dotknou-li se bonga, onemocní epilepsií. Zdá se ale, že toto tabu již neplatí a domorodci antilopy loví pro maso, kůži i rohy. Bongo je ohrožený také kácením pralesů.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Zvířata chovaná v zajetí jsou potomky antilop odchycených v pohoří Aberdare v Keni, jsou to proto horští bongové.  Antilopa bongo byla v Česku v letech 2017 a 2018 chována ve dvou zoo. Od roku 2019 je chována ve třech zoologických zahradách:  V minulosti patřily k chovatelům tohoto vzácného druhu také:  Na Slovensku chová bonga Zoo Bojnice. V celé Evropě je chován přibližně v pěti desítkách veřejných chovatelských zařízení, nejvíce pak ve Spojeném království. V rámci Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA) je chováno 178 jedinců.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "Historie chovu započala v roce 1988. Tehdy byl dovezen pár: samec Wajir a samice Kindu. První mládě se narodilo v roce 1990. Dosud odchováno 47 mláďat. Jen v roce 2017 se narodila 3 mláďata. Na počátku roku 2018 bylo chováno 9 jedinců (3 samci a 6 samic), což bylo nejvíce z českých a slovenských zoo. Ke konci roku 2018 bylo po odchodu čtyř jedinců do jiných chovatelských zařízení chováno pět samic.  Tento druh je k vidění ve výběhu vedle pavilonu hrochů v horní části zoo. V současné podobě byl otevřen v roce 2013.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bongo lesní, též antilopa bongo nebo jen bongo (\"Tragelaphus eurycerus\"), je největší a nejtěžší lesní antilopa. Se svojí sytě kaštanově hnědou srstí s bílými svislými pruhy a tmavou maskou je právem považována za nejpestřeji zbarvenou a nejkrásnější africkou antilopu vůbec.", "tgt_summary": "紫羚,学名\"Tragelaphus eurycerus\",又称斑哥羚羊,是一种夜行性的偶蹄目食草动物,也是非洲森林羚羊中最大的一种,主要生活在非洲茂密的丛林中。其英文名Bongo来自非洲土著语言。", "id": 454811}
{"src_title": "Microsoft Windows Installer", "tgt_title": "Windows Installer", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tato instalační služba byla uvedena v roce 2000, kdy byla poprvé použita v produktech Microsoft Windows 2000 a Microsoft Office 2000. Jejím účelem bylo zjednodušit a zpřehlednit proces instalace, který se tímto definoval v jednotném formátu společností Microsoft.  Instalační služba se poté stala povinností každé firmy, která chtěla mít svůj produkt certifikovaný pro Windows (např. logo Designed for Windows 2000).  Postupem času byly nabídnuty verze Windows Installer pro starší verze systému Windows 95/98 a NT 4.0 a postupně se integrovaly do nových produktů (resp. byla do nich zahrnuta podpora balíčků MSI)", "section_level": 1}, {"title": "Historie verzí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": ".MSI a.MSP.", "content": "Soubor formátu.MSI tvoří instalační balíček pro systémy Microsoft Windows ve formátu Windows Installer. Soubor se může také jmenovat jako.MSP, který slouží pro distribuci oprav již instalovaných produktů.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Vlastnostmi Windows Installer, z nichž některé vedly k důvodu jeho vzniku jsou:  Jednou z nových možností je funkce rollback (návrat zpět), která umožňuje kdykoli přerušit proces instalace a instalační služba vrátí všechny změny do původního stavu, což v tehdejší době byl revoluční počin. Do tehdejší doby bylo velmi riskantní přerušovat proces instalace, protože nedokončená instalace mohla ovlivnit stabilitu systému (chybějící soubory, záznamy v registrech odkazující na neexistující knihovny apod.).", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současné době je Windows Installer ve verzi 5.0 (konkrétně celé číslo sestavení je 5.0.7600.16385) a i přes počáteční odpor veřejnosti je v dnešní době součástí naprosté většiny instalací. Společnosti vyvíjející vlastní instalační řešení se přizpůsobily a zahrnuly podporu Windows Installer do svého prostředí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Microsoft Windows Installer (celý název je Windows Installer Service) je instalační služba pro instalaci a správu instalačních balíčků ve formátu MSI v prostředí Microsoft Windows.", "tgt_summary": "Windows Installer是在Windows 2000时提出,作为微软操作系统中的安装程序开发标准的操作系统服务。它可以支援安装程序所需要的许多功能,并且可以支援交易式安装(Committable Installation),当安装程序发现错误或问题时,可以将安装程序中所做的任何修改(包含复制档案、修改组态等)全部回溯为未变更的状态。", "id": 2123423}
{"src_title": "Nošak", "tgt_title": "诺沙克峰", "src_document": [{"title": "Vrcholy.", "content": "Masív Nošaku má tři vrcholy:", "section_level": 1}, {"title": "Prvovýstup.", "content": "Poprvé zdolala vrchol Nošaku japonská horolezecká výprava v roce 1960. Vrcholové družstvo, které stoupalo jihovýchodním hřebenem, tvořili horolezci Toshiaki Sakai a Goro Iwatsuboa. Zimní prvovýstup uskutečnili v roce 1973 polští horolezci Tadeusz Piotrowski a Andrzej Zawada. Byl to první zimní prvovýstup v dějinách horolezectví na horu vyšší než 7000 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Popis výstupu na Nošak západní (afghánskou) cestou.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "I když byl prvovýstup veden z východní (pákistánské) strany, v posledních letech převazují výstupy ze západní (afghánské strany) a to zejména z důvodů bezpečnosti. Po zabití bin Ládina a rapidního oslabení vlivu teroristického hnutí al-Kaida v Afghánistánu v roce 2011 se posílila pozice Talibánu ať už v rodném Pákistánu, tak následně i Afghánistánu. Převážná většina obyvatelů Wakhanu (oblast v Badachšánu do níž spadá přístup k Nošaku) avšak vyznává Ismajli, což je sice odnož šítského islámu, ovšem jiná než vyznávají obyvatelé v jiných částech Afghánistánu a členové Talibánu. Dá se tedy tvrdit, že přístup k Nošaku je poměrně bezpečný, nicméně stále dbejte na zvýšenou pozornost, pohybujte se ve skupinkách a dbejte místních tradic. Ženy by se neměly pohybovat bez mužského doprovodu a bez částečného zahalení (vlasy, ramena, nohy). Vždycky kontrolujte bezpečnostní situaci těsně před odjezdem, jelikož situace se může lehce změnit. V roce 2016 zatím neexistuje kvalitní volně dostupný zdroj informací z dění ve Wakhanu a informace z MZV ČR nejsou vždy aktuální (česká ambasáda v Kábulu je opravdu daleko), ale jsou to jediné lehce dostupné informace.", "section_level": 2}, {"title": "Turistické kanceláře.", "content": "Wakhan se těší jedné z největších turistické návštěvnosti v Afghánistánu a to přibližně 150-200 turistů ročně (mírně stoupající tendence). I když by se zdálo, že je to málo, pro řídce osídlený Wakhan představují turisté důležitý zdroj příjmů, zejména pro nosiče ve vesnici Quazi Deh. Pokud cestujete z tádžického Dušanbe přes hraniční přechod Ishkashim, je možné využít servis některých tádžických turistických společností, které částečně spolupracují s afghánskými partnery, jak například Pamir-Silk-Travel. Levnější varianta je zajištění pouze dopravy a servisu v Afghánistánu, což v drtivém počtu případů zajišťuje Said, Yarmohmammad a nebo Malang (jeden ze dvou horolezců, kteří v roce 2009 dobyli vrchol Nošaku jako první (a zatím poslední) Afghánci v historii). Nicméně je nutné podotknout, že všechny poskytované služby pro turisty jsou nesmírně předražené, komplikované (permit) a nespolehlivé.", "section_level": 3}, {"title": "Výstup.", "content": "Quazi Deh-BC: V poslední vesnici Quazi Deh si můžete pronajmout nosiče, kteří se s Vámi vydají na 36 km dlouhou cestu do BC. Během této 2-3 denní cesty se držte +-50 m od pěšiny, abyste náhodou nešlápli na minu. Cena za den na nosiče byla v roce 2016 1000 AFN/den, tj. cca 45 USD (max 60 USD), na 21 kg zátěže. Pokud jste fit, zvládnete cestu za dva dny nahoru a nosiči sejdou za den dolu, tj. platíte jim 3 dny.  BC-C1: BC se nachází na prostorném místě ve výšce 4650 m n. m. Pramen pitné vody (během léta) se nalézá asi 50m od BC směrem k Nošaku. Cesta do C1 (4-6 h, 900 hm) vede přes rozlehlou morénu, kde se doporučuje vyznačit trasu mužíky. Poté následuje dlouhý kuloár cca 600 m převýšení se sklonem kolem 40°. Ke konci léta je kuloár zledovatělý a dle podmínek je radno se v horní strmější pasáži přijišťovat šrouby. Kuloár je lépe schůdný levou částí, avšak v horní části kuloáru (cca 5450 m n. m.) se doporučuje přetraverzovat na pravý hřeben, odkud vede lehký výstup do C1 (5500 m n. m.). Alternativní trasa cca 300m vlevo od kuloáru přes jazyk ledovce je schůdná, ale skýtá několik nepěkných trhlin.  C2-C3: Prostorný kemp C1 sice postrádá tekoucí vodu, ale jinak je to ideální základna pro další výstupy. Postup do C2 (6200 m n. m.) je víceméně zřejmý a vede oblým sněhovými hřebínky a poli skrze skalní ostrůvky až k výrazné skále, kterou obejdete zleva (často měkký sníh 40°) a najdete zde ideální místo pro C2 kemp (místo pro 2 stany).Do C3 pokračujte sněhovým hřebínkem a následně nekonečnými sněhovými poli (často hluboký měkký sníh) až na skalní výběžky, kterými pokračujete na nevýraznou větrnou plošinu ve výšce cca 6600 m n. m. Zde najdete asi 2 neideální místa na stan.  C3-C4: Odtud následuje orientačně komplikovanější výstup mixovým terénem až pod skalní bariéru (6800 m n. m.), která začíná hned za úzkým exponovaným (ale krátkým) sněhovým hřebenem. Odtud lze spatřit dvě výstupové trasy - přímo nahoru (max 3 UIAA) a hledat smyčky, za které se zajistíte a nebo traverz vlevo a napojit se na dva fixy, co zde nechala Afghánská expedice v roce 2009. Většina expedic volí přímou variantu a nepoužívá fixní lana.  Kemp C4 leží hned za skalní bariérou na obrovském ledovcovém plateau ve výšce skoro 7000 m n. m. Je to nádherné místo s grandiózním výhledem odkud poprvé uvidíte nevýrazný, tupý vrchol Nošaku. Bohužel nadmořská výška, nízké teploty a poměrně časté sněžení Vás donutí strávit v tomto jedinečném místě co nejmíň času.  C4-Noshaq: Finální výstup na vrchol Nošaku je kombinace zápolení s výškou a měkkým sněhem ve strmém terénu. Existuji tři cesty na vrchol. Cestou vpravo po nevýrazném hřebeni se rychle dostanete na vrcholový hřeben (cca 7200 m n. m.), který je však velmi dlouhý a větrný. Naopak cesta vlevo a následně kuloárem na předvrchol (7400 m n. m.) většinou proti větru krytá. Nicméně měkký sníh může strmý kuloár přeměnit v nekončící zápolení se sněhem. Varianta prostředkem, tj. kopírování levého okraje skalního pole, představuje kompromis mezi měkkým sněhem a prudkým větrem. Touto cestou se nenáročným terénem dostanete přibližně do půlky vrcholového hřebene (cca 7350 m n. m), odkud je to na vrchol něco přes hodinu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nošak (nebo také Nowshak či Noshaq) je s nadmořskou výškou 7492 m nejvyšší horou Afghánistánu a po Tirič Míru i druhým nejvyšším vrcholem pohoří Hindúkuš. Nachází se na severovýchodě země na hranici afghánské provincie Badachšán a okresu Čitrál, který náleží k provincii Chajbar Paštúnchwá Pákistánu.", "tgt_summary": "诺沙克峰(Noshaq或 Nowshak),是阿富汗的最高峰,也是兴都库什山脉中仅次于蒂里杰米尔峰(7,708米)的第二高峰。诺沙克峰位于阿富汗的东北部与巴基斯坦的国界线杜兰德线上。", "id": 459649}
{"src_title": "Freiburg im Breisgau", "tgt_title": "弗赖堡", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 1091 vznikl na Zámeckém vrchu (\"Schlossberg\") hrad, sídlo v podhradí dostalo roku 1120 městské právo a roku 1200 začala stavba katedrály. Město zbohatlo z těžby stříbra ve Schwarzwaldu, roku 1368 se vykoupilo z poddanství a svěřilo do ochrany Habsburků. Roku 1457 zde arcivévoda Albrecht VI. Habsburský založil univerzitu a 1481 sem Maxmilián I. svolal říšský sněm. Za reformace zůstal Freiburg katolický a roku 1529 sem uprchl před obrazoborci Erasmus Rotterdamský s kapitulou z Basileje.  Roku 1620 převzali univerzitu jezuité a v letech 1632–1644 drželi město Švédové. V letech 1679–1697 a 1713–1744 patřil Freiburg Francii a Ludvík XIV. jej dal stavitelem Vaubanem opevnit. 1796 se Freiburgu krátce zmocnilo francouzské revoluční vojsko a roku 1805 jej Napoleon I. přiřkl Bádensku. 1827 bylo ve Freiburgu založeno biskupství, roku 1845 bylo město připojeno na železnici a 1848 se zde bojovalo na barikádách. Od roku 1871 byl Freiburg částí Německé říše a rychle se rozvíjel. Např. v roce 1901 zde začala jezdit tramvaj. Za první světové války bylo město poškozeno bombardováním a pak hospodářsky postiženo tím, že sousední Alsasko připadlo po roce 1918 opět Francii (jako již před rokem 1871).  Roku 1938 byla vypálena synagoga a v roce 1940 byli všichni Židé z města deportováni do koncentračních táborů. Při velkém spojeneckém náletu 27. listopadu 1944 zahynulo asi 2 800 obyvatel a značná část města byla zničena, avšak katedrála zůstala stát uprostřed trosek. Freiburg byl osvobozen francouzskou armádou a stal se sídlem bádenské vlády, avšak v roce 1951 po spojení Bádenska s Württemberskem v dnešní spolkovou zemi Bádensko-Württembersko ztratilo město tuto výsadu (hlavním městem země se stal Stuttgart).  Od 70. let, kdy se zde protestovalo proti stavbě jaderné elektrárny v obci Wyhl, má ve městě silné zastoupení politická strana Zelených (nyní Svaz 90/Zelení – \"Bündnis 90/Die Grünen\"). Roku 1996 překročil Freiburg hranici 200 tisíc obyvatel, z toho je asi 30 000 studentů. Město je významným střediskem katolické církve a sídlem německé Charity.", "section_level": 1}], "src_summary": "Freiburg im Breisgau je historické město v německé spolkové zemi Bádensko-Württembersko. Leží mezi řekou Rýnem a lesnatou a zčásti horskou krajinou Schwarzwaldu, asi 30 km od francouzských a asi 45 km od švýcarských hranic. Ve městě v současnosti žije obyvatel. Malebné městské centrum se slavnou katedrálou, relativně teplé klima a poloha na úpatí Schwarzwaldu činí Freiburg regionálním turistickým centrem.", "tgt_summary": "布赖斯高地区弗赖堡(),通称弗赖堡,是德国巴登-符腾堡州无属县城市,弗赖堡行政区首府。城市位于黑森林南部的最西端,人口约20万。", "id": 1433399}
{"src_title": "Gong", "tgt_title": "锣", "src_document": [{"title": "Typy.", "content": "Na závěsné gongy se hraje kladívky a tvoří je dva hlavní typy: kotouče s plochým povrchem s nebo bez obrácené hrany a gongy se zvýšeným středovým vypouknutím. Obecně platí, že čím větší je gong, tím větší a měkčí kladivo. V západní symfonické hudbě se ploché gongy obecně označují jako tam-tamy, aby se odlišovaly od svých vypouklých protějšků. Zde je termín \"gong\" vyhrazen pouze pro vypouklý typ. Gong byl po tisíciletí čínským nástrojem. Jeho první použití mohlo být na upozornění rolníků, aby šli domů z pole, protože některé gongy jsou dostatečně hlasité, aby byly slyšeny až na vzdálenost 8 kilometrů. V Japonsku se tradičně používají k zahájení zápasů v sumo.  Velké ploché gongy mohou být \"připraveny\" lehkým úderem před hlavní ranou, což výrazně zvyšuje následný zvuk a způsobuje, že přístroj \"mluví\" dříve; vzniká jen kratší zpoždění, než zvuk \"rozkvete\". Udržet tento první úder neslyšitelný vyžaduje velkou dovednost. Na nejmenší závěsné gongy se hraje bambusovými hůlkami nebo dokonce paličkami, používaných v tzv. západní hudbě. Současná a avantgardní hudba, která hledá různé zvuky, často používá třecí paličky (produkující ječivé harmonické tóny), basové smyčce (produkující dlouhé tóny a vysoké alikvótní tóny) a různé úderné nástroje (dřevěné/plastové/kovové) pro vytvoření požadovaných barev zvuku.  Kamenné gongy jsou tvořeny velkými kameny, do kterých se bije menšími kameny, aby vznikl kovový rezonující zvuk.", "section_level": 1}, {"title": "Tradiční závěsné gongy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Chau gong (tam-tam).", "content": "Zdaleka nejznámějším pro většinu obyvatel Západu je \"chau gong\". Velké chau gongy, zvané tam-tamy, se stali součástí symfonického orchestru. Někdy se chau gong nazývá \"čínský gong\", ale ve skutečnosti je to jen jeden z mnoha druhů závěsných gongů, které jsou spojeny s Čínou. Chau gong se vyrábí ze slitiny na bázi mědi, bronzu nebo mosazi. Je téměř plochý kromě ráfku, který je natočen tak, aby vznikl mělký válec. Na například pro 25 cm gong se hrana prodlužuje asi o 1 cm kolmo k povrchu. Hlavní plocha je mírně konkávní při pohledu ze směru, do kterého je obruč natočena. Středový bod a okraj gongu jsou na obou stranách pokryty černým oxidem mědi, který vznikne při výrobě; zbytek je vyleštěný, čímž se tento povlak odstraní. Velikost chau gongů bývá od 18 do 203 cm v průměru.  Nejstarší Chau gong pochází z hrobky objevené v lokalitě Guixian v autonomní oblasti Číny Guangxi Zhuang. Pochází z období časné západní dynastie Chan. Dynastiie je známá pro velmi intenzivní a duchovní bubnování při rituálech a při kmenových setkáních. Tradičně se chau gongy používaly k vyklizení cesty pro důležité úředníky a průvody, podobně jako dnes policejní sirény. Někdy počet úderů určoval služební věk úředníka. Tímto způsobem dva úředníci, kteří se nečekaně setkali na cestě, věděli před setkáním, který z nich by se měl před druhým poklonit.", "section_level": 2}, {"title": "Použití gongů v symfonickém orchestru.", "content": "Tam-tam poprvé jako orchestrální nástroj představil Francois-Joseph Gossec v 1790, použil ho také Gaspare Spontini a Jean-François Le Sueur. Hector Berlioz nasadil nástroj v průběhu své kompoziční kariéry a ve své knize \"Grand traité d'instrumentation et d'orchestration moderne\" (\"Velké pojednání o moderní instrumentaci a orchestraci\") doporučil jeho použití \"pro scény smutku nebo pro dramatické zobrazení extrémní hrůzy\". Další skladatelé, kteří přijali tam-tam v opeře, byli Gioachino Rossini, Vincenzo Bellini a Richard Wagner; Rossini ve finále 3. jednání \"Armidy\" (1817), Bellini v \"Normě\" (1831) a Wagner v \"Rienzim\" (1842). Během několika desetiletí se tam-tam stal důležitým členem bicí sekce moderního symfonického orchestru. Je výrazně použit v symfoniích Petra Iljiče Čajkovského (\"Symfonie č. 6\"), Gustava Mahlera (\"Symfonie č. 6\" a \"Das Lied von der Erde\"), Dmitrije Šostakoviče (\"Symfonie č. 4\" a další) a v menší míře Sergeje Rachmaninova a Sergeje Prokofjeva. Giacomo Puccini ve svých operách používal gongy i tam-tamy. Igor Stravinský výrazně rozšířil herní techniku na tam-tam v jeho Svěcení jara, aby zahrnovalo krátké, rychle tlumené tóny, rychlé vzestupy a trojitý úder na přední část nástroje. Karlheinz Stockhausen použil 150 cm velký tam-tam v jeho díle \"Momente\".", "section_level": 3}, {"title": "Signální gongy.", "content": "Gongy se také používají jako signální zařízení v řadě zařízeních.  Kromě hudebního vyžití slouží i při některých náboženských obřadech, jako zvukové znamení pro oddělení boxerských kol.  Tímtéž slovem je označováno i zařízení tvořené kovovou tyčí, kterou rozezní elektro-mechanicky ovládaný úderník a jejíž vibrace snímá elektromagnetický snímač. Gong zpravidla obsahoval několik tyčí naladěných na různé tóny. Takovými zařízeními byly osazovány divadelní, filmové a koncertní sály. Jejich zvukem se svolávalo publikum před začátkem představení nebo při konci přestávky z bufetu. V nových či rekonstruovaných sálech plní tuto roli stejnojmenná elektronická zařízení, která jsou dnes instalována i do výtahů či vlaků.  Zvuk elektromagnetického gongu využíval i rozhlas NDR jako časové znamení - jeden úder vyznačil začátek hodiny.  Československá televize používala elektromagnetický gong pro označení přestávky ve vysílání.", "section_level": 2}], "src_summary": "Gong (z indonéštiny a malajštiny: \"gong\", čínsky 鑼) je východo a jihovýchodo asijský hudební bicí nástroj, který má formu plochého kruhového kovového disku, do kterého bouchá paličkou. Kořeny gongu lze vysledovat zpět až do doby bronzové kolem roku 3500 př. n. l. Termín \"gong\" má původ v Jávě a vědecký a archeologický výzkum ukázal, že Barma, Čína, Jáva a Annam byly ve starověku jeho čtyřmi hlavními výrobní centry. Gong později v 18. století našel cestu do západního světa, kde se mimo jiné používal v bicí sekci symfonického orchestru (západního typu). Forma bronzového kotlového gongu, známého jako tibetská mísa, byla široce používána ve starověkém Řecku a Římě, například ve slavném Orákulu v Dodoně, kde se také používaly diskové gongy.", "tgt_summary": "锣是打击乐器,以金属制成,不同地方有不同的锣。", "id": 2466323}
{"src_title": "Tom Waits", "tgt_title": "汤姆·威茨", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a počátky kariéry (1949–1972).", "content": "Tom Waits se narodil v kalifornské Pomoně dne 7. prosince 1949 jako Thomas Alan Waits. Jeho otec Jesse Frank Waits měl skotské a irské předky, jeho matka Alma Waits měla kořeny v Norsku. Otec pracoval jako učitel, matka byla v domácnosti. Rozvedli se v roce 1959, když mu bylo deset let. V té době se s matkou a dvěma sestrami přestěhoval do San Diega. Jeho otec stále žil v Los Angeles. První koncert navštívil v roce 1962, kdy přestříhal dráty v plotu a šel tam bez placení. Hlavní hvězdou koncertu byl James Brown se svou doprovodnou skupinou The Famous Flames. Tento koncert ho ovlivnil natolik, že se následně stal členem školní skupiny s názvem The Systems, která hrála coververze instrumentálních skladeb od interpretů jako byli The Ventures nebo Link Wray. Stejně tak jako koncert Jamese Browna ho ovlivnil i koncert Boba Dylana v prosinci 1964. Zhruba v té době si jeho matka našla nového přítele jménem", "section_level": 2}, {"title": "První a druhé album (1972–1974).", "content": "Počátkem roku 1972 se Waits rozhodl, že se natrvalo přestěhuje do Los Angeles. Usadil se v malém bytě ve čtvrti Silver Lake. Jeho otec Frank v té době učil na belmontské střední škole a bydleli kousek od sebe, proto spolu udržovali kontakt. V první polovině roku 1972 Waitse kontaktoval David Geffen, ředitel vydavatelství Asylum Records. Poté, co koncert skončil, Geffen se s Waitsem setkal a nabídl mu smlouvu. Waits Geffenovi řekl, že je jeho manažerem Herb Cohen. Protože byl Cohen Geffenův kamarád, nechtěl mu Geffen kazit jeho práci. Druhý den se Cohen s Geffenem spojil a řekl mu, že pokud chce, může s Waitsem natočit desku. Na jaře 1972 začal Waits nahrávat své první album. Nahrávání probíhalo v sestavě John Seiter (bicí), Tony Terran (trubka), Shep Cooke (kytara) a Bill Plummer (kontrabas) ve studiu Sunset Sound Recorders. Poslední skladbou, kterou skupina nahrála, byla instrumentální „Closing Time“. Na kontrabas zde hraje Arni Egilsson a na violoncello Jesse Ehrlich, doplňuje je Waits s pianinem a Terran na trubku. Producentem alba byl Jerry Yester. Album \"Closing Time\" vyšlo v březnu 1973.  Po vydání alba přišel nápad, že by Waits mohl udělat turné na jeho podporu. Cohen mu zajistil několik koncertů ve východní části Spojených států. Na turné měl menší doprovodnou skupinu, ve které hráli trumpetista Rich Phelps a kytarista John „Funky Fingers“ Forscha. Problém se vyskytl, když potřebovali najít kontrabasistu.", "section_level": 2}, {"title": "První „koncertní“ a třetí studiové album (1975–1976).", "content": "Počátkem roku 1975 začal psát materiál pro své třetí album. Následně znovu koncertoval, tentokrát zase jako předskokan hudebníkům, jakými jsou Melissa Manchester, Bonnie Raitt, The Flying Burrito Brothers nebo Gene Clark. V březnu 1975 nabídl Herb Cohen Watsovi, že by mohl nahrát koncertní album. Nemělo se jednat o klasické koncertní album, nahrávané při běžném koncertě, ale o speciální koncertní album. Nahrávání probíhalo poslední dva červencové dny v jedné ze zadních místností Record Plant Studios. Místnost byla kvůli nahrávání přestavěna tak, aby mohli přijít i diváci. Jednalo se o malý koncert, převážně pro pozvané lidi, několik málo vstupenek bylo možno sehnat i v klubu Troubadour. V srpnu odehrál dalších několik sólových koncertů. Následovalo krátké turné po New Yorku. Vydání se „koncertní“ album \"Nighthawks at the Diner\" dočkalo v říjnu 1975. Na podzim 1975 vyjel na turné jako předskokan pro Bonnie Raitt. Se zpěvačkou v roce 1975 také spolupracoval na jejím albu \"Home Plate\". Turné skončilo počátkem prosince. V březnu 1976 Waits postavil „bebopové“ trio, ve kterém hráli tenorsaxofonista Frank Vicari, bubeník Alan „Chip“", "section_level": 2}, {"title": "Páté album a první filmová role (1977–1978).", "content": "V roce 1977 Waits absolvoval své první turné po Japonsku. Hrál například v Tokiu nebo Ósace a dalších městech. Pro Waitse znamenalo japonské publikum úplnou změnu, oproti Američanům bylo o poznání uctivější a tišší. Po ukončení turné začal pracovat na novém materiálu pro své, v pořadí již páté, album. Producentských prací se měl opět ujmout Bones Howe a album mělo vyjít opět na značce Asylum. Howe oslovil Boba Alcivara (se kterým již dříve spolupracoval), aby složil aranže pro album. Pracovní názvy pro album byly \"Ten Dollars\" a \"Stolen Cars\". Nahrávání začalo ve Filmway/Heider Recording koncem července 1977. Nahrávání skončilo v polovině srpna. Ve skladbě „I Never Talk to Strangers“ spolu s Waitsem zpívala duet jeho tehdejší přítelkyně Bette Midler. Autorem fotografie na obalu alba je George Hurrell. Konečný název alba zněl \"Foreign Affairs\"", "section_level": 2}, {"title": "Šesté album a přestěhování do New Yorku (1978–1979).", "content": "V únoru 1978 Waits vyjel na turné po západním pobřeží Spojených států. Následně, v březnu 1978, opět odletěl do Japonska, aby zde odehrál několik koncertů. Po krátké návštěvě Japonska začal spolu s textařem Paulem Hamptonem pracovat na nikdy nedokončeném filmovém muzikálu, který dostal pracovní název \"Why Is the Dream Always So Much Sweeter than the Taste?\". V červenci 1978 začal nahrávat své další album, a to opět ve studiu Filmways. Na tomto albu Waits hrál poprvé na elektrickou kytaru. Nahrávání bylo následně zastaveno a pokračovalo až od 8. srpna v úplně odlišné sestavě. Nahrávání skončilo 26. srpna. Na přední straně obalu je sám Waits, na zadním obalu je spolu s Jonesonovu a v pozadí stojí Weiss. Fotografie vytvořil Elliot Gilbert. Album \"Blue Valentine\" vyšlo v září 1978. Poté, co proběhly poslední práce na albu, se Waits vydal na další turné. Na turné si složil i novou skupinu, která se skládala z Herba Hardestyho (tenorsaxofon, trubka), Johna Evanse Thomassie, zvaného „Big John“ (bicí), Grega Cohena (kontrabas) a Arthura Richardse (kytara). Tentokrát ke kulisám přibyla celá benzinová stanice, včetně náhradních pneumatik a benzinového stojanu. Skupina si se všemi kulisami začala říkat The Tom Waits Experience.", "section_level": 2}, {"title": "Práce na soundtracku a další album (1980–1982).", "content": "30. dubna 1980 se Waits přestěhoval zpět do Los Angeles, kam ho pravděpodobně přilákal Francis Ford Coppola. Coppola Waitsovi nabídl, jestli nechce složit hudbu k jeho novému filmu \"One from the Heart\". Waits dostal vlastní kancelář v Coppolově studiu Zoetrope. Po několika týdnech strávených skládáním v kanceláři za ním přišla asistentka scenáristy pro film \"One from the Heart\" jménem Kathleen Brennan. Následně spolu Waits s Brennanovou měli vztah.  Počátkem léta 1980 Waits stále pracoval na filmu \"One from the Heart\" a už ho to přestávalo bavit, protože ani Coppola pořádně nevěděl, jakou hudbu pro film chce. V té době také začal intenzivněji psát skladby pro své další album, dříve předběžně pojmenované \"Lucky Streak\" a nyní \"White Spades\". Nahrávání alba začalo 16. června, a to opět ve studiu Filmways/Heider Recording. Na tomto albu se poprvé podílel i jeho pozdější dlouholetý spolupracovník a člen skupiny Canned Heat, baskytarista a kontrabasista Larry Taylor. Sestavu doplnili bubeník Big John Thomassie, kytarista Roland Bautista a hráč na Hammondovy varhany jménem Ronnie Barron. V této sestavě bylo nahráno celkem pět skladeb. 23. června do studia přivedl nové hudebníky. Smyčcové aranže opět pro album udělal Jerry Yester, se kterým od alba \"Closing Time\" nespolupracoval. Album opět", "section_level": 2}, {"title": "První potomek a odchod z Asylum (1982–1984).", "content": "V roce 1982 Waits za pomocí své ženy podal trestní oznámení na Herba Cohena kvůli tomu, že Waitse připravil o velké množství peněz z prodeje jeho alb a podobných záležitostí. Stejně tak to udělal už Frank Zappa v roce 1976, kterému Cohen taktéž dělal manažera. Na jaře 1982 absolvoval krátké turné v sestavě Teddy Eddwars, Greg Cohen a Jim Nichols. V srpnu 1982 začal Waits ve studiu Sunset Sound nahrávat další album. Základní obsazení tvořili hráči na různé perkusní nástroje Victor Feldman a Stephen Hodges, kytarista Fred Tackett a Larry Taylor. Do studia se při nahrávání dostavilo ještě více hudebníků, jmenovitě například Ronnie Barron, Francis Thumm, Bill Reichenbach Jr. nebo Greg Cohen. Waits se rozhodl, že si album bude produkovat sám. Když bylo album nahrané, Waits byl vyhozen z Asylum. O jeho vyhazovu se doslechl Chris Blackwell, majitel vydavatelství Island Records. Počátkem roku 1983 Waits a Brennanová podepsali smlouvu s Island Records. V létě 1983 se Waits podílel na natáčení dvou Coppolových filmů. Ve filmu \"Dravé ryby\" hraje roli", "section_level": 2}, {"title": "\"Rain Dogs\" a \"Franks Wild Years\" (1984–1987).", "content": "Na podzim 1984 začal psát skladby pro své další sólové album. Pracovní název alba zněl \"Evening Train Wrecks\". Nahrávání probíhalo během tří měsíců v létě 1985. Před Lurieho se Waits seznámil s dalším členem skupiny Lounge Lizards, kytaristou Marcem Ribotem. Na albu se rovněž podíleli Waitsovi starší spoluhráči Stephen Hodges, Greg Cohen a Larry Taylor. Na perkuse zde hraje Michael Blair, po jedné skladbě na albu hrají i Chris Spedding, Robert Quine, John Lurie, další. V několika skladbách hraje na kytaru Keith Richards ze skupiny The Rolling Stones. Na albu jsou použity i různé netradiční nástroje, jako je oblouková pila ve skladbě „9th & Hennepin“ nebo plechový hrneček v „Gun Street Girl“. Skladbu „Downtown Train“ původně nahrál v jiné sestavě, ale na konečné album se dostala zcela přepracovaná verze. Na kytaru zde hraje G. E. Smith, na baskytaru Tony Levin, na varhany Robert Kilgore a Mickey Curry na bicí. Jedná o úplné vybočení od ostatních skladeb na albu, má silný popový nádech. Později tuto skladbu nahrál například Rod Stewart a měl s ní velký úspěch. Album se rozhodl vydat na podzim a jeho konečný název zněl \"Rain Dogs\". Umístilo se na 399. místě v žebříčku Rolling Stone: 500 nejlepších alb všech dob.  30. září 1985 se mu narodil druhý potomek, první syn jménem Casey Xavier Waits. Waits se tentokrát rozhodl absolvovat turné na propagaci nového alba. Turné se uskutečnilo v sestavě Greg Cohen, Hodges, Ribot, Ralph Carney a Blair. Turné zahájil koncertem ve Skotsku 12. října. Následovalo několik vystoupení v televizi a poté", "section_level": 2}, {"title": "1988–1990.", "content": "V roce 1988 vymyslela reklamní agentura Tracy-Locke reklamu na nový produkt firmy Frito-Lay, v níž použije píseň „Steph Right Up“ od Toma Waitse. Skladbu měl nazpívat Stephen Carter. Reklamu začalo v září 1988 vysílat přes 200 rozhlasových stanic po celých Spojených státech. V listopadu 1988 Waits podal za značné pomoci své manželky žalobu na firmy Frito-Lay a Tracy-Locke. Převážnou část roku 1988 strávil Waits s rodinou, ale také na konečných pracích na albu \"Big Time\" a zároveň se připravoval na vydání svých alb na kompaktních discích. Koncem léta se Waits podílel na natáčení filmu \"Strach\" režiséra Roberta Dornhelma. Natáčení probíhalo v Montaně. V témže roce Waits přispěl svou verzí písně „Heigh Ho“ na tribute album \"\", které opět sestavoval Hal Willner. Dále se podílel na filmu \"Tajuplný vlak\" Jima Jarmushe, ve kterém se fyzicky ani neobjevil, ale namluvil zde hlas rozhlasového moderátora.  V roce 1989 hrál v", "section_level": 2}, {"title": "1991–1993.", "content": "V roce 1991 hrál postiženého vojáka z vietnamské války ve filmu \"Král rybář\" Terryho Gilliama. Ve stejném roce hrál také ve filmu \"Dospívání v Queens\" režiséra Stevea Rashe. Hrál také ve filmu \"Hráči na vinici Páně\", jehož režisérem byl opět Héctor Babenco (\"Jako nepoddajný plevel\"). V tomto filmu hrál roli pilota v pralese. V roce 1991 vyšla kompilace \"The Early Years\" složená z demonahrávek natočených v roce 1971 ještě s Herbem Cohenem. Waitsovi se vydání kompilace vůbec nelíbilo, ale nemohl s tím nic dělat. Ve stejném roce se také podílel na nahrávání alba \"Devout Catalyst\" od Kena Nordinea. Rovněž přispěl i na nahrávání alba \"Mississippi Lad\" Teddyho Edwardse. Podílel se na skladbě „Tommy the Cat“ z alba \"Sailing the Seas of Cheese\" svých oblíbenců, skupiny Primus. V roce 1991 se Waits s dvěma dětmi a manželkou přestěhovali do Sonomy, kde se jim ale nelíbilo a přestěhovali se do Valley Ford, kde bydlí dodnes. Ve stejném roce se rozhodl přestat pít alkohol a složil hudbu k Jarmushovu filmu \"Noc na Zemi\". Soundtrack k němu vyšel v dubnu 1992 pod názvem \"Night on Earth\" a jednalo se o jeho první plnohodnotné album po pěti letech. Mimo Ralpha Carneyho se nahrávání neúčastnil nikdo z předchozích alb. Na novém albu hráli kytarista Joe Gore, violoncellista Matthew Brubeck, basák Clark Suprynowitz,", "section_level": 2}, {"title": "Odchod od Island Records a \"Mule Variations\" (1994–1999).", "content": "V roce 1994 se mu narodil třetí potomek, syn jménem Sullivan. V roce 1995 vyšlo album \"\", na kterém různí interpreti nahráli své verze jeho písní. Koncem roku 1997 se rozloučil s vydavatelstvím Island. V červnu 1998 podepsal smlouvu s nezávislým vydavatelství Epitaph Records. Ve stejném roce završil spolupráci s Island kompilací \"Beautiful Maladies\".  V roce 1999 vydal Chuck E. Weiss své nové sólové album s názvem \"Extremely Cool\". Waits s Brennanovou toto album produkovali a také Weissovi zaptatili vydání alba. Waits na albu hraje v písních „It Rains on Me“ a „Do You Know What I Idi Amin“. V té době také Waits už přemýšlel o svém dalším sólovém albu. Na nahrávání se opět dostavili stálí Waitsovi muzikanti Larry Taylor, Ralph Carney, Greg Cohen, Stephen Hodges, Joe Gore a Marc Ribot, které doplnil Smokey Hormel.", "section_level": 2}, {"title": "2000–2006.", "content": "Po ukončení nahrávání alba \"Wicked Grin\" Waits opět odcestoval do Německa, aby zde spolupracoval s Robertem Wilsonem. Ten mu nabídl, zda by udělal hudbu k jeho adaptaci hry \"Vojcek\". Vánoce 2000 a přibližně polovinu roku 2001 strávil doma s rodinou. Jako host si zahrál například na Hammondově koncertě, kde s ním odehrál tři skladby z alba \"Wicked Grin\". Necelý rok po premiéře \"Vojceka\" se Waits rozhodl, že hudbu nahraje a vydá na svém dalším albu. Rovněž chtěl nahrát i hudbu, kterou složil ke hře \"Alice\". \"Vojcek\" nakonec vyšel pod názvem \"Blood Money\". Alba \"Blood Money\" a \"Alice\" nakonec vyšla ve stejný den v květnu 2002. Stejně tak to dříve udělal i Bruce Springsteen s alby \"Human Touch\" a \"Lucky Town\". Alba se nahrávala prakticky souběžně a na jejich nahrávání se mimo stálic (Taylor, Gore, Phelps, Borger, Musselwhite) podíleli ještě basisté Matt Brubeck, Matthew Sperry a Eric Perney, hráč na dechové nástroje Colin Stetson, Ara Anderson (lesní rohy), Tim Allen (housle), Dawn Harms (stroh viola), Myles Boisen (banjo), Carla Kihlstedt (housle) a Dan Plonsey (klarinet). K nim přibyli ještě dva hudebníci z původní verze představení z Kodaně, Bent Clausen a Bebe Risenfors. Dále se v pár skladbách objevil Stewart Copeland a mladý Casey Waits. Nahrávání probíhalo ve studiu In the Picket ve Forestville. V době, kdy pracoval na albech \"Alice\" a \"Blood Money\", vyšla kompilace \"Used Songs 1973–1980\" mapující jeho tvorbu z doby,", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 2008.", "content": "V roce 2008 vydala herečka a zpěvačka Scarlett Johansson album s názvem \"Anywhere I Lay My Head\". Mimo jedné vlastní obsahuje skladby od Waitse. Od června do srpna 2008 absolvoval další turné, přičemž se poprvé a naposledy dvakrát zastavil i v Česku, aby v Praze odehrál dva koncerty v Kongresovém centru. Na turné hráli mimo Caseyho Waitse zcela noví hudebníci. Vincent Henry, Omar Torrez, Patrick Warren, Seth Ford-Young a další člen jeho rodiny, Sullivan Waits. Záznam z tohoto turné později vyšel na albu \"Glitter and Doom Live\". V roce 2009 se podílel na písni „Spacious Thoughts“ z alba \"The Spirit of Apollo\" hiphopové skupiny N.A.S.A. Ve stejném roce si zahrál ve filmu \"Imaginárium dr. Parnasse\". V roce 2010 hrál roli inženýra ve filmu \"Kniha přežití\".  V roce 2011 vydal svou první knihu básní s názvem \"Seeds on Hard Ground\". Koncem roku 2010 bylo oznámeno, že bude Tom Waits uveden v březnu téhož roku do Rock and Roll Hall of Fame. Ceremoniál", "section_level": 2}], "src_summary": "Thomas Alan Waits (* 7. prosince 1949 Pomona, Kalifornie, USA) je americký písničkář, šansoniér, autor písní a herec. O jeho hlase americký kritik Daniel Durchholz napsal: Na charakteristickém hlase a hudbě, která kombinuje šanson, blues, jazz a experimentální prvky, které někdy hraničící skoro až s industriální hudbou, si Waits vybudoval pověst výrazné hudební osobnosti.", "tgt_summary": "汤玛斯·阿兰·“汤姆”·威茨(英语:Thomas Alan \"Tom\" Waits,1949年-12月7日),美国音乐人、演员。威茨嗓音独特,评论家Daniel Durchholz说他的声音“像浸入一桶波本威士忌,熏制几个月,然后再拿出来”(it was soaked in a vat of bourbon, left hanging in the smokehouse for a few months, and then taken outside and run over with a car.)。他独特的低音以及对前摇滚音乐元素的吸收构成了他的风格。威茨还参演了一些电影,包括吉姆·贾木许的《不法之徒》。他为《从心出发》创作的配乐获得了奥斯卡金像奖提名。", "id": 2458294}
{"src_title": "Ivan Nikitovič Kožedub", "tgt_title": "伊万·阔日杜布", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se jako nejmladší z pěti děti v ukrajinské rolnické rodině 8. června 1920 ve vesnici Obražijevka v Černigovské guernii v Ukrajinské SSR(dnes Sumská oblast. Později studoval na středním chemicko-technologickém učilišti. Navštěvoval aeroklub ve městě Šostka.", "section_level": 2}, {"title": "Velká vlastenecká válka.", "content": "V roce 1940 nastoupil do Rudé armády. V roce 1941 absolvoval \"Čugujevské letecké učiliště\" a později zde sloužil jako letecký instruktor. Po vpádu nacistických vojsk byla letecká škola evakuována do Střední Asie. Zde létal na cvičných strojích U-2 a I-16.  Na frontu se mu podařilo dostat až po několika žádostech. V listopadu 1942 byl nakonec přidělen k 240. IAP v hodnosti \"staršij seržant\" a 26. března 1943 se poprvé zúčastnil v rámci Voroněžského frontu vzdušných bojů s nepřítelem nad kurským obloukem. Při tomto letu však po jeho stroji La-5 střílela vlastní protiletadlová obrana a tak se mu podařilo s problémy vrátit na základnu (podle jiných zdrojů jej napadl německý Messerschmitt Bf 110).  6., 7. a 8. července sestřelil po jednom nepřátelském Ju-87. Kožedub byl brzy povýšen do hodnosti \"mladšij lejtěnant\", 9. července v jednom dni sestřelil dva stroje Messerschmitt Bf 109G a 16. července měl na svém kontě již 8 vítězství. V srpnu 1943 byl pověřen velením letky. Během tohoto měsíce v leteckých soubojích zničil tři Bf 109G, jeden Ju 87 a 22. srpna nad Charkovem jeden Focke-Wulf Fw 190. V sérii úspěchů pokračoval 9. září, kdy mu za oběť padl jeden Bf 109G a 30. září další Ju 87. Velkých úspěchů dosáhl během bojů v oblasti Dněpru v polovině října 1943, kdy sestřelil v průběhu jedenácti dní 10 nepřátelských strojů. Za celý měsíc říjen 1943 si připsal celkem 16 potvrzených sestřelů, včetně dvou bombardérů Heinkel He 111. Koncem roku byl povýšen do hodnosti \"staršij lejtěnant\" a stal se velitelem 3. eskadrily. Pluk měl základnu na letišti Kirovabad a bojoval nad 2. ukrajinským frontem.  Během prvního měsíce roku 1944 zvítězil Kožedub nad Bf 109G (16. ledna) a 30. ledna v jednom dni setřelil další Bf 109G a jeden Ju 87. 4. února 1944 mu byla udělena první hvězda Hrdiny Sovětského svazu. Na frontě v té době odlétal 146 misí a měl na kontě 31 potvrzených sestřelených nepřátelských letadel. Kožedubovým 32. a 33. sestřelem se staly 14. a 21. března střemhlavé bombardéry Ju 87. 11. dubna ve vzdušném boji porazil jeden Bf 109G, 19. dubna u Vulturulu He 111, 28. dubna severně od města Jassy Ju 87 a 29. dubna dva bitevníky Henschel Hs 129.  Od 2. května 1944 bojoval Ivan Kožedub na stroji La-5FN (s číslem 14), vyrobeným za peníze, které státu poskytl kolchozník z Stalingradské oblasti Vasilij V. Koněv. Již druhý den na tomto stroji sestřelil Ju 87 a 31. května u Skuljanu Fw 190. Svého 41. vítězství dosáhl Ivan Kožedub 1. června nad Ju 87, druhý den sestřelil Hs 129 a 3. června v jednom dni po třech Fw 190. Poslední sestřel u jednotky 240. IAP dosáhl 7. června. Jeho 46. obětí se v tento den stal stíhací letoun Bf 109G. Koncem června odevzdal svůj La-5FN č. 14 spolubojovníkovi K. A. Jevstignějevovi, který byl dvojnásobným Hrdinou SSSR, a následně byl přeložen k cvičnému pluku. Ale už v srpnu se stal zástupcem velitele 176. GIAP v hodnosti \"kapitan\". Bojoval pak v rámci 3. pobaltského frontu. Prvních dvou potvrzených sestřelů u nové jednotky dosáhl 22. září (dva Fw 190) a 25. září sestřelil další „stodevadesátku“. Koncem léta 1944 byl pluk vyzbrojován novými stíhacími letouny Lavočkin La-7 a byl přemístěn k 1. běloruskému frontu. Následovalo další povýšení do hodnosti \"major\". Kožedub získal stroj s číslem 27, na kterém létal až do konce války. Už 19. srpna roku 1944 mu byl za 256 misí a 48 sestřelů udělen 2. titul hrdiny SSSR.  Sérii vítězství na novém letounu La-7 zahájil 16. ledna 49. sestřelem stroje Fw 190.  Při jednom z následujících bojových letů byl jeho stroj nad nepřátelským územím zasažen palbou, přičemž začala hořet palivová nádrž v křídle. V této situaci se rozhodl pro taran. Namířil svůj stroj k nejbližšímu nepřátelskému postavení, které zpozoroval a začal prudce klesat. Proud vzduchu však v té chvíli uhasil hořící křídlo. Okamžitě proto vyrovnal prudké piké a nakonec se se štěstím vrátil na základnu.  Další úspěchy se dostavily během bojů v Polsku a Německu. 10. února ve vzduchu zlikvidoval svůj 50. nepřátelský letoun, Fw 190D. 12. února 1945 při běžném hlídkovém letu nad frontou společně se svým „číslem“ V. А. Gromankovským zpozoroval 13 nepřátelských letounů Fw-190. V následném boji bylo pět z nich sestřeleno, z toho tři sestřelil západně od Letschinu Kožedub. 19. února nad Odrou sestřelil německý proudový Messerschmitt Me 262 I./KG(J)54. V měsíci březnu porazil celkem šest Fw 190. Poslední dva sestřely (Fw 190) zaznamenal nad Berlínem 16. dubna 1945.  Dodnes zůstává velmi kontroverzním tématem sestřel dvou amerických letounů P-51 Mustang v březnu 1945, kterými byl napaden, když se sestava sovětských strojů přiblížila k jednomu z amerických bombardovacích svazů. Sovětské La-7 byly totiž podobné německým Fw 190. V zapeklité situaci Kožedub nehodlal riskovat vlastní život a oba dotírající Mustangy sestřelil. Sestřely mu nebyly uznány ani zapsány do oficiálních záznamů.  Setkání s Kožedubem a jeho pestře pomalovanou lavočkou číslo 27 se stalo osudným i pro americké piloty dvou P-51 Mustang. Ti jej 22. dubna 1945 nad Německem napadli, když se přiblížil podle amerických „měřítek“ příliš blízko jednomu svazu létajících pevností. Bylo známo, že američtí letci nad Evropou nerozeznávali německá a spojenecká letadla, většinou pálili po všem, co nemělo americké výsostné znaky. S tím se setkali i čeští piloti na lavočkách během Slovenského národního povstání, kdy je několikrát Američané nad Slovenskem napadli. Během dvou minut se jeden Mustang rozprskl na kousky, z toho druhého pilot stačil vyskočit na padáku.  Druhou světovou válku Kožedub ukončil s více než 320 bojovými misemi a se svými 62 samostatnými sestřely ve 120 střetnutích se stal největším leteckým esem sovětských vzdušných sil, jakož i spojeneckých sil ve 2. světové válce. Třetí hvězdu hrdiny SSSR Kožedub dostal 18. srpna 1945, až po skončení bojů v Evropě. Celkově byl pokládán za skvělého letce, své úspěchy dosahoval podobně jako Hans-Joachim Marseille či George Beurling díky velké přesnosti střelby, často dokonce z velkých úhlů.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období.", "content": "I po válce sloužil v sovětském letectvu. Prošel výcvikem na proudových strojích MiG-15. V roce 1949 absolvoval Akademii vzdušných sil, v roce 1956 \"Akademii generálního štábu SSSR\". Během války v Koreji velel 324. IAD. Jemu však bojové lety nebyly povoleny. Během války letci jeho divize zlikvidovali údajně až 239 nepřátelských strojů.  V letech 1964 až 1971 byl prvním zástupcem velitele letectva Moskevského vojenského okruhu. Od roku 1971 sloužil ve velení vzdušných sil. V roce 1978 byl převelen do komise generálních inspektorů ministerstva obrany SSSR. V roce 1985 Ivan Kožedub dosáhl hodnost maršála letectva. Byl členem prezídia \"DOSAAF\" a nejvyššího sovětu SSSR.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ivan Nikitovič Kožedub (, ; 8. června 1920, Obražijevka – 8. srpna 1991) byl sovětský pilot a spojenecké letecké eso druhé světové války s 62 samostatnými sestřely. Byl trojnásobným Hrdinou Sovětského svazu a od roku 1985 byl maršálem letectva. Z dalších vyznamenání obdržel Leninův řád, Řád rudého praporu (7×), Řád Alexandra Něvského, Řád Vlastenecké války 1. stupně, Řád rudé hvězdy (2×).", "tgt_summary": "空军主帅伊万·尼基托维奇·阔日杜布(,1920年-6月8日-1991年-8月8日),是苏联苏德战争中诞生的一位传奇的王牌飞行员,他在战争爆发的第三年才奔赴战场,至战争结束时已打下德国飞机62架,位居苏军空战王牌飞行员首位,也是同盟国空军王牌飞行员首位,同时他还是苏军中唯一曾击落德国喷气式战斗机的飞行员。阔日杜布是连获3枚“苏联英雄”金质奖章仅有两名飞行员中的一个(另一位是波克雷什金)。", "id": 757840}
{"src_title": "Olympe de Gouges", "tgt_title": "奥兰普·德古热", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodila se 1748 v Montauban na jihovýchodě Francie do maloburžoazní rodiny. Její otec byl řezník, matka pradlena. Poměrně mladá se v roce 1765 provdala, ale po smrti manžela se odstěhovala do Paříže i se svými synem Pierrem. Přijala nové jméno, a to Olympe de Gouges.  Začala psát eseje, manifesty a sociálně angažované hry. V roce 1774 napsala \"Otroctví černých\" (\"L'Esclavage des Negres\"), hru namířenou proti otroctví a požadující osvobození otroků ve francouzských koloniích. Protože ale byla hra napsána ženou a měla velmi kontroverzní námět, nebyla publikována či hrána až do roku 1789, kdy začala Velká francouzská revoluce. Olympe také psala na genderová témata jako právo na rozvod či právo na sexuální vztahy mimo manželství. Požadovala také plná práva pro děti narozené z neformálních vztahů. Jako mladá vdova s dítětem, která se navíc již nikdy znovu neprovdala, pocítila tlak utvářející se měšťácké morálky. Dvojí morálka pro ženy a muže a nesvobodné manželství jsou pro de Gouges velká témata, k nimž se mnohokrát vrací.  Jakožto zapálená obhájkyně lidských práv přivítala vypuknutí revoluce s nadějí, již ale brzo vystřídalo rozčarování už ze samotného hesla revoluce, kde mezilidská solidarita byla vyjádřena pouze slovem \"fraternité\" (bratrství), a nikoliv už \"sororité\" (sesterství). Výdobytky revoluce tak zůstaly vyhrazeny jen mužům.  V roce 1791 se stala členkou Cercle Social, společenství, které mělo za cíl prosadit rovnost žen a mužů v politice a legislativě. Společenství se scházelo v domě další obhájkyně ženských práv, Sophie de Condorcet.  V témže roce de Gouges napsala své nejslavnější dílo, \"Deklarace práv ženy a občanky\" (\"Déclaration des droits de la Femme et de la Citoyenne\"), které bylo reakcí na „obecnou“, ve skutečnosti však mužskou, \"Deklaraci práv muže/člověka a občana\" (francouzské slovo homme označuje jak muže, tak člověka) a zdůrazňovala genderovou rovnost. Kromě požadavku na rovnost před zákonem požaduje i rovnost ve sdílení požitků i odpovědností v rodině a domácnosti. Také například kritizuje do té doby jediné legitimní způsoby, jak žena ve společnosti může dosáhnout úspěchu: krásu a poslušnost. Dalším dílem je \"Společenská smlouva\" (\"Contrat Social\"). Název parafrázuje známé dílo J.J. Rousseaua, obsah je jiný: obhajoba manželství založeného na rovnosti muže a ženy.  Ačkoliv tedy de Gouges sympatizovala s revolucí, byla i její kritičkou. Postavila se také proti popravě krále Ludvík XVI., jednak proto, že odmítala trest smrti, a jednak proto, že zabít již svrženého krále vnímala jako zbytečné, ale i nebezpečné – obávala se, že to přivodí nástupnickou regentskou vládu v exilu.  Vykonání popravy krále pro ni znamenalo další zklamání, a tak začala být ve svých kritikách stále ostřejší, což se jí stalo osudným. V roce 1793 byla na základě svého posledního díla \"Tři urny, neboli blaho vlasti, od vzduchoplavce\" (\"Les trois urnes, ou le salut de la Patrie, par un voyageur aérien\") zatčena a popravena pod gilotinou. Patří tak mezi politické oběti revolučního dění ve Francii, avšak jednu z mála, kdo poukazovali na nerovnosti mužů a žen. V březnu 2004 po ní bylo pojmenováno jedno pařížské náměstí ve 3. obvodu – Place Olympe-de-Gouges.", "section_level": 1}], "src_summary": "Olympe de Gouges (rozená Marie Gouze, 7. května 1748 Montabaun– 3. listopadu 1793 Paříž) byla francouzská dramatička a spisovatelka s feministickým a demokratickým smýšlením. Požadovala pro ženy stejná práva, jaká si během Velké francouzská revoluce chtěli vydobýt muži. Ve své \"Deklaraci práv ženy a občanky\" (1791) kritizovala nadvládu mužů a nerovnost pohlaví. Zemřela sťata gilotinou poté, co odsoudila „zářijové masakry“ z roku 1792.", "tgt_summary": "奥兰普·德古热(法语:,1748年-5月7日-1793年-11月3日),原名玛丽·古兹(),法国女权主义者、剧作家、政治活动家,其有关女权主义和废奴主义的作品拥有大量受众。", "id": 483035}
{"src_title": "Kappadokie", "tgt_title": "卡帕多细亚", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Nejranější dochovaný záznam o Kappadokii se datuje do 6. století př. n. l. do doby panování achaimenovských velkokrálů Dareia I. a Xerxa I., kdy byla tato země zmiňována jako jedna ze satrapií (provincií) perské říše. V seznamu perských satrapií je použito staroperského pojmu Katpatuka, nicméně toto slovo zřejmě není perského, nýbrž snad elamského či akkadského původu. Hérodotos podotýká, že Peršané nazývali obyvatele tohoto území Kappadoky, zatímco Řekové používali k jejich označení termínu „Syřané“ případně „Bílí Syřané“ (\"Leucosyri\"). Za pozdních Achaimenovců bylo území rozděleno do dvou satrapií, přičemž jedna zahrnovala centrální, vnitrozemskou část, pro niž řečtí zeměpisci nadále používali pojmu Kappadokie, zatímco severní, přímořská oblast byla pojmenována Pontus. K této správní reorganizaci zřejmě muselo dojít již v době před Xenofóntem. Po zhroucení perské nadvlády existence dvou provincií přetrvala, čímž se toto rozdělení stalo definitivním. Jméno Kappadokie se od tohoto okamžiku používalo pouze pro vnitrozemní oblast (někdy také nazývanou „Velká Kappadokie“), o níž pojednává tento článek. Strabón, za jehož života (na konci 1. století př. n. l.) existovalo království Kappadokie stále ještě jako formálně nezávislý, klientský stát Říma, považoval pouze dvě sídla v Kappadokii za hodna označení město: prvním byla \"Kaisareia\" (původně známá jako \"Mazaka\", dnešní Kayseri) a druhým \"Tyana\", přičemž obě se rozkládala na úpatí Tauru.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší stopy lidského osídlení pocházejí z doby kolem roku 6500 př. n. l. V pozdní době bronzové byla Kappadokie centrem chetitské moci s hlavním městem Chattušaš. Po rozpadu chetitské říše ovládala Kappadokii místní aristokracie, obývající pevné hrady a udržující místní rolníky v tuhém poddanství, což je učinilo náchylným k přijetí cizí nadvlády – nejprve fryžské, pak lýdské a na konci 7. století př. n. l. médské. Médy si v 6. století př. n. l. podmanili Peršané vedení Kýrem II. Velikým. Třebaže v rámci správního systému perské říše, ustaveného Dareiem I., představovala Kappadokie jednu z perských satrapií, země byla ještě po velmi dlouhou dobu spravována lokálními vládci. Žádný z nich ovšem nikdy nezískal převahu nad ostatními a všichni byli více či méně poplatní perským velkokrálům. Nezávislost získala Kappadokie za Ariaratha I., který byl místním perským satrapou a současníkem Alexandra Velikého, jehož tažení proti perské říši Ariarathes využil k nastolení vlastní vlády v zemi.  Makedonský král se během své výpravy na východ spokojil pouze s formálním uznáním své suverenity, učiněným Ariarathem ještě před Alexandrovým odchodem z Malé Asie. Vláda dynastie Ariarathovců v Kappadokii byla jen dočasně přerušena krátce po Alexandrově smrti, kdy bylo území království v rámci rozdělení Alexandrovy říše přiřknuto Eumenovi z Kardie. V roce 322 př. n. l. správce království Perdikkás Ariaratha porazil, načež ho nechal popravit. Nicméně Ariarathovu stejnojmennému synovi se spolu s několika věrnými druhy podařilo uprchnout do Arménie. Po Eumenovi se vlády v Kappadokii domohl makedonský vojevůdce Antigonos Jednooký. Podle Diodóra se ještě za jeho života vrátil do Kappadokie Ariarathes II., který zvítězil nad místním Antigonovým generálem a obnovil vládu Ariarathovců, jež měla přetrvat po dobu dalších dvou staletí. V téže době se severní části Kappadokie zmocnil Mithridatés I., který si zde vytvořil vlastní doménu, pozdější království Pontus. Není zcela jasné do čí sféry vlivu patřila Kappadokie po bitvě u Ipsu v roce 301 př. n. l., v níž Antigonos padl. Antičtí autoři se v této otázce příliš neshodují. Podle Diodóra obdržel celé území Malé Asie až k Tauru Lýsimachos, avšak Appiános tvrdí, že Kappadokie připadla Seleukovi I. Nejpozději po bitvě u Kúrúpedia v roce 281 př. n. l. si Seleukos mohl nárokovat vládu nad celou Malou Asií, a tudíž i Kappadokii, pro sebe. Úplné kontroly nad zemí však Seleukovci nikdy nedosáhli. Zřejmě někdy kolem roku 260 př. n. l. si Ariarathovci dokázali vymoci trvalou nezávislost na seleukovské říši. Přesto nadále zůstávali věrnými spojenci Seleukovců.  Za Ariaratha IV. se Kappadokie poprvé ocitla v zorném úhlu římské republiky jako její nepřítel, což se ale změnilo krátce po roce 190 př. n. l. Ničivá porážka v bitvě u Magnésie, kterou v daném roce utrpěl seleukovský král Antiochos III. Veliký v boji proti Římanům, totiž naprosto změnila dosavadní mocenské uspořádání v Malé Asii. Celé oblasti od tohoto okamžiku dominoval římský spojenec – Pergamon. Ariarathovcům proto nezbylo než vstoupit do aliance s pergamskými vládci, a tím fakticky i s Římany. Kappadočtí králové posléze spojili osud své země s Římany a společně s nimi vystupovali proti Seleukovcům. Ariarathes V. vedl spolu s římským prokonzulem Publiem Liciniem Crassem Mucianem tažení proti Aristoníkovi, uchazeči o pergamský královský trůn. Jejich spojené vojsko bylo ale v roce 130 př. n. l. poraženo. Vnitřní nestabilita, která následovala po jeho smrti, umožnila rostoucí vměšování sousedního Pontu. Prohlubující se konflikt mezi Kappadokií a pontskými králi dosáhl svého vrcholu po vymření dynastie Ariarathovců za vlády Mithridata VI. Pontského.  V roce 95 př. n. l. si Kappadokové s podporou Římanů zvolili králem místního šlechtice jménem Ariobarzánés. Ten vedl s Mithridatem po celá desetiletí dlouhé a namáhavé boje, v nichž mu byli oporou jeho římští spojenci. Definitivně si Ariobarzánés zajistil vládu teprve v roce 63 př. n. l. poté, co Římané konečně zvítězili nad Mithridatem a jeho arménským spojencem Tigranem. V průběhu římských občanských válek podporovala Kappadokie nejprve Pompeia, a po jeho porážce Caesara. V roce 36 př. n. l. skončilo panování dynastie Ariobarzanovců. Novým králem určil Marcus Antonius Archeláa, který po bitvě u Actia přešel na stranu Octaviana. Archeláos navrátil Kappadokii její někdejší stabilitu a blahobyt, rozvrácené předchozími válkami, přičemž Kappadokie nadále setrvávala v postavení formálně nezávislého státu vůči Římanům až do Archeláovy smrti v roce 17 n. l. Teprve v tomto roce přeměnil císař Tiberius Kappadokii v římskou provincii. Římská nadvláda přispěla k dokončení procesu helenizace, který zde probíhal (podobně jako v dalších oblastech Přední Asie) již od příchodu Makedonců na konci 4. století př. n. l. Především ve městech docházelo k pozvolnému a dobrovolnému pořečtění obyvatelstva a k přijímání řecké kultury. Naproti tomu na venkově se původní jazyk Kappadoků udržel až do doby raného středověku.  Po rozpadu římské říše se provincie stala součástí byzantské říše, jíž obdařila mnoha pozoruhodnými jedinci. Zmínit lze třeba konstantinopolského patriarchu v letech 517 až 520, Jana z Kappadokie. V 5. století podnikali do Kappadokie ničivé nájezdy Isaurové. V 9. a 10. století se do Kappadokie přesunul veliký počet Arménů, což popsal jistý arabský kronikář žijící v oné době: „Městu Sebasteia (dnešní Sivas) v Kappadokii dominovali Arméni, kteří se díky svému velkému počtu a udatnosti stali významným elementem působícím v císařské armádě. Tito Arméni se uplatňovali jako strážci pohraničních pevností, dobytých na Arabech. Vynikali jako zkušení pěšáci císařského vojska a s nezměrnou odvahou bojovali po boku Římanů (myšleno Byzantinců) proti jejich nepřátelům.“ Většina Kappadoků byla asimilována Turky, kteří se zmocnili této země po porážce byzantského vojska Seldžuky v bitvě u Mantzikertu v roce 1071. Přesto se zde zachovaly ostrůvky křesťanského řeckého obyvatelstva, které byly ale vystaveny silnému vlivu okolních Turků. Až výměna obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem v letech 1922 až 1924 znamenala ukončení přítomnosti křesťanů v této oblasti. Dialektem místních Řeků, známým jako kappadocká řečtina nebo kappadočtina, mluví v dnešním Řecku už pouze hrstka potomků někdejšího křesťanského obyvatelstva Kappadokie.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a náboženství.", "content": "Mezi jedno z nejznámějších a nejvyhledávanějších míst Kappadokie patří město Göreme. Místní krajina je tvořena sopečnými usazeninami, pocházejícími z vulkánů blízkých hor Erciyes Dagi a Hasan Dagi. Láva, vyvržená před téměř 2000 lety, zvětrává kvůli zdejšímu malému množství srážek jen velmi pomalu. Tvrdší nerosty procesu zvětrávání takřka vůbec nepodléhají, což způsobilo vznik charakteristických „komínů“. Jelikož Kappadokie leží na jedné z nejznámějších invazních tras, byli místní obyvatelé často přepadáváni různými cizími agresory, dobyvateli a nájezdníky. Obyvatelé nynějšího města Göreme, ležícího v srdci Kappadokie, záhy poznali, že do této měkké lávové vyvřeliny lze velmi snadno vytesat celé domy, kostely, a dokonce kláštery. V lávové hornině si proto na svoji ochranu vyhloubili podzemní města, v nichž později hledali úkryt rovněž raní křesťané a která jsou tu dodnes k vidění.  V dobách raného křesťanství představovalo město Kaiseraia důležité biskupské sídlo. V církevních dějinách představují jednu z klíčových větví raněkřesťanské filosofie kappadočtí Otcové, kteří z této oblasti pocházeli a převážně zde také ve 4. století žili a působili. Kappadokie byla jedním z klíčových center křesťanství až do vpádu Seldžuků. Dosud zde bylo objeveno více než 3000 kostelů, což je důkazem slavné křesťanské minulosti tohoto místa. Teprve na počátku 20. století byly poslední zbytky křesťanského obyvatelstva nuceny tento region opustit v rámci výměny obyvatelstva mezi Tureckem a Řeckem. V současnosti je \"Göremské Open Air Museum\" známým turistickým střediskem v centrálním Turecku a patří k nejnavštěvovanějším lokalitám mnišských komunit na světě (podobně jako kláštery na hoře Athos v Řecku). Zdejší komplex zahrnuje více než třicet ve skalách vykopaných klášterů a kostelů s mnoha nádhernými freskami. V roce 1995 byl region kolem města Göreme prohlášen za součást světového kulturního a přírodního dědictví pod ochranou UNESCA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kappadokie (počeštěně Kapadocie, adj. \"kapadocký\"; z perského slova \"Katpatuka\", což znamená „země krásných koní“; řecky: Καππαδοκία, \"Kappadokía\"; turecky \"Kapadokya\") byl ve starověku název rozlehlého území, ležícího ve vnitrozemí Malé Asie v dnešním Turecku. V dobách Hérodota obývali Kappadokové oblast táhnoucí se od pohoří Taurus směrem na sever až k \"Pontu Euxinu\" (Černé moře). Později se název Kappadokie vztahoval pouze na teritorium ohraničené na východě řekou Eufratem, na severu sousedící s pontským královstvím, na západě s Frýgií a na jihu oddělené pohořím Taurus od Kilíkie. Přesně určit rozlohu Kappadokie je však velmi obtížné. Strabón, jediný antický zeměpisec, který tuto zemi podrobně popsal, ohledně její rozlohy značně přeháněl, takže neexistují žádné relevantní prameny detailně objasňující tuto otázku.", "tgt_summary": "卡帕多细亚(; also \"Capadocia\";, \"Kappadokía\",辞源: ),又称为卡帕达奇亚,亚洲历史上的一个地区名,大致位于历史上安纳托利亚地区中部,现今土耳其内夫谢希尔、开塞利、阿克萨赖、尼代。在古希腊历史学家希罗多德的时代,卡帕多细亚包括了从托罗斯山脉至黑海之间的广大地域。", "id": 2556312}
{"src_title": "Maria Faustyna Kowalska", "tgt_title": "玛利亚·傅天娜·克瓦尔斯卡", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se 25. srpna 1905 ve vsi Głogowiec nedaleko polského města Łódz. O dva dny později přijala při křtu jméno Helena. Byla třetí z desíti dětí. Její rodiče Stanislav a Mariana byli velice chudí. Její otec pracoval jako tesař. Faustyna tuto chudobu na hranici nouze později popisuje ve svých vzpomínkách. Do školy chodila necelé tři roky. Často se jako dítě ve škole kvůli chudobě stávala terčem zlých urážek. Někdy neměla co na sebe, proto nemohla ani pravidelně navštěvovat nedělní bohoslužby. To jí však nepřekáželo v osobních modlitbách i společných pobožnostech v domácím prostředí. Již jako osmileté dítě uslyšela osobní Boží pozvání pro řeholní život, které se jí vrylo hluboko do srdce. Toto rozhodnutí pověděla rodičům, ale oni byli zásadně proti. Faustýna se snažila Boží pozvání přehlušit, avšak Ježíš jí důrazněji prokázal zvláštní povolání. Ve svých životopisných vzpomínkách popisuje, jak spatřila trpícího Spasitele, když byla na tanečním parketu a snažila se tak nevnímat Ježíšova slova:\" „Jak dlouho tě mám snášet a jak dlouho mě budeš klamat?“\" (Dn. 9) Od té chvíle se chtěla zasvětit pouze Ježíšovi.  Zamířila do Varšavy a snažně se pokoušela najít kláštery, které by ji přijaly, ale bez výsledku. Nakonec byla přijata 1. srpna roku 1925 jako postulantka do klauzury kláštera Kongregace sester Matky Božího Milosrdenství ve Varšavě v Žytné ulici. Ve svém deníčku zachytila své pocity: \"„Připadalo mi, že jsem vstoupila do ráje. Ze srdce mi neustávala tryskat děkovná modlitba.“ \"(Dn. 17). Později ji poslaly sestry do Krakova, kde 30. dubna 1926 složila první a po pěti letech věčné řeholní sliby čistoty, chudoby a poslušnosti. V kongregaci přijala jméno Marie Faustyna. Pohybovala se v několika kongregačních domech, nejdéle v Krakově, Płocku a ve Vilně a tam pracovala v kuchyni, na zahradě nebo jako vrátná. Své povinnosti a řeholní pravidla plnila s velkou odevzdaností a věrností. Z jejího osobitého charakteru vyčnívala přirozená, soustředěná a mlčenlivá povaha s přáním nezištné lásky.  Celý život sestra Faustyna usilovala o dokonalejší sjednocení s Bohem a s velikou obětavostí spolupracovala s Ježíšem na díle záchrany duší. \"„Můj Ježíši, Ty víš, že jsem od raného mládí toužila stát se velikou svatou, to znamená toužila jsem Tě milovat tak velikou láskou, jak Tě dosud ještě žádná duše nemilovala“\" (Dn. 1372).  Vysilující povinnosti a přísné posty oslabily její tělesný organismus a zanedlouho onemocněla tuberkulózou. Sestra Faustyna dala svůj život v oběť za hříšníky, a proto také pro záchranu duší zakoušela různá utrpení. 1. května 1933 složila věčné sliby. Pater Josef Orchowski vydává o ní toto svědectví: \"„Kristus udělil sestře Faustyně mnoho milostí a také mystických zážitků. Vyvolil si ji, aby jejím prostřednictvím předal světu poselství o Božím Milosrdenství. \"»Ve Starém zákoně jsem posílal ke svému lidu proroky s hromobitím. Dnes posílám tebe k celému lidstvu se svým milosrdenstvím. Nechci nemocné lidstvo trestat, ale chci je vyléčit a přitisknout na své milosrdné srdce« “\" \"(D 588).  Duchovně zcela zralá, mysticky spojena s Bohem, avšak fyzicky úplně vyčerpaná, zemřela v pověsti svatosti 5. října roku 1938 ve věku 33 let. V kongregaci sloužila 13 let. 25. listopadu 1966 byly její ostatky přeneseny do klášterní kaple. V roce 1968 byla kaple z důvodu hrobu služebnice Boží zapsána na seznam sanktuárií arcidiecéze krakovské. Do beatifikace spočívaly ostatky sestry Faustyny v původní rakvi. Nyní jsou uloženy na oltáři v sarkofágu, pod slavným obrazem Milosrdného Ježíše s nápisem Ježíši Důvěřuji Ti, který byl namalován Adolfem Hylou. Relikviář byl odhalen v den beatifikace řeholnice 18. dubna 1993.", "section_level": 1}, {"title": "Poslání.", "content": "Poslání této prosté, ale statečné a pevně Bohu důvěřující sestry Faustyny spočívalo v těchto bodech:", "section_level": 2}, {"title": "Beatifikace.", "content": "V roce 1968 začal v Římě proces beatifíkace služebnice Boží sestry Faustyny Kowalské. Mezi blahoslavené ji zařadil Svatý otec Jan Pavel II. 18. dubna roku 1993 a po zakončení kanonizačního procesu ji na Svatopetrském náměstí v Římě v neděli Božího Milosrdenství 30. dubna 2000 svatořečil.", "section_level": 2}, {"title": "Obraz k Božímu Milosrdenství.", "content": "Dnes je již kult Božího Milosrdenství nejen symbolicky, ale nerozlučně spojen s obrazem Spasitele „Ježíši, důvěřuji Ti!“ Namaloval ho roku 1934 Evžen Kazimirowski ve Vilně podle pokynů sestry Faustyny. Představuje celou postavu Spasitele, který pozvedá svou pravici k požehnání a jeho levá ruka se dotýká hrudi, odkud vycházejí dva paprsky. Jejich význam vysvětlil sám Ježíš: \"„Světlý paprsek znamená vodu, která ospravedlňuje duše, červený paprsek znamená krev, která je životem duší. Šťasten, kdo v nich bude žít, protože toho nezasáhne ruka spravedlivého Boha“\" (D 299). U Ježíšových nohou je nápis: \"Ježíši, důvěřuji Ti!\" Když malíř dokončil svou práci a sestra Faustyna obraz spatřila, byla zklamaná a dala se do pláče. Ježíš nebyl tak krásný, jak ho vídala. Neobvyklá jsou zaslíbení, která sdělil Boží Syn sestře pro ty, kdo budou správně uctívat tento obraz: \"„Slibuji, že duše, která uctívá tento obraz, nezahyne. Slibuji jí také vítězství nad nepřáteli Sestra Faustyna Kowalská již zde na zemi, zvláště pak v hodině smrti. Já sám ji budu bránit jako svou slávu“ \"(D 48).", "section_level": 1}, {"title": "Korunka k Božímu Milosrdenství.", "content": "Neméně krásná jsou zaslíbení, která obdržela sestra Faustyna pro ty, kteří se budou modlit dnes všeobecně známou Korunku k Božímu Milosrdenství. \"„Kdokoliv se ji bude modlit, pozná Boží Milosrdenství v hodině své smrti. Kněží je budou podávat hříšníkům jako poslední záchranu“ \"(D 687). \"„Lidstvo ke mně přibližuješ modlitbou té korunky“ (Dn. 929). „Duše, které se tuto korunku budou modlit, zahrne mé milosrdenství v životě, ale zvláště v hodině smrti“ (Dn. 754), řekl jindy Ježíš.\"", "section_level": 1}, {"title": "Svátek a hodina Božího Milosrdenství.", "content": "Jsou zde ještě dva prvky kultu Božího Milosrdenství. Prvním je svátek Božího Milosrdenství, o kterém Ježíš řekl sestře: \"„V ten den jsou otevřeny poklady mého milosrdenství, vylévám moře milostí na duše, které se přiblíží k prameni mého milosrdenství“\" (D 699). Svátek Božího Milosrdenství zavedl Jan Pavel II. před šesti lety pro celou Církev. Při svatořečení sestry Faustyny Svatý otec řekl: \"„Na věky chci zpívat o Hospodinově milosrdenství (Ž 89,2). Také my, putující církev, připojujeme své hlasy k hlasu nejsvětější Panny Marie, Matky Milosrdenství, a k hlasu této nové světice, která opěvuje v nebeském Jeruzalémě spolu se všemi Božími přáteli Boha a jeho milosrdenství. A ty, Faustyno, která jsi Božím darem pro naše časy, darem poslaným zemi a celé Církvi, vypros nám, abychom pochopili hloubku Božího Milosrdenství. Pomáhej nám, abychom je živě zakoušeli a podávali o něm svědectví uprostřed lidí.“\"  Druhým je Hodina Božího Milosrdenství. Rok před svou smrtí obdržela sestra Kowalská od Spasitele zvláštní úkol: šířit úctu k hodině jeho smrti, modlitba se má konat o třetí hodině odpoledne.\" „V tu hodinu si vyprosíš všechno pro sebe a pro své drahé. Ta hodina se stala milostí pro celý svět – milosrdenství zvítězilo nad spravedlností.\"\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatá Maria Faustyna Kowalska (rozená Helena Kowalska; počeštěně Marie Faustyna Kowalská; 25. srpna 1905 Głogowiec, Polsko – 5. října 1938 Krakov) byla polská řeholnice a mystička, členka Kongregace sester Matky Božího Milosrdenství, která byla 30. dubna 2000 prohlášena za svatou. Dnes je na celém světě známá jako apoštolka Božího Milosrdenství a hloubku jejího duchovního života odkryvá vlastnoručně napsaný Deníček.", "tgt_summary": "玛利亚·傅天娜·克瓦尔斯卡 (),常称圣女傅天娜(英语:Saint Faustina)(原名 Helena Kowalska,1905年8月25日～1938年10月5日)。波兰修女,因在波兰华沙仁慈之母女修会 (Sisters of Our Lady of Mercy) 的服侍,以及多次见证耶稣基督的显灵,并与其对话且记载在日记里,奉耶稣之命向世人宣扬救主慈悲敬礼(神圣慈悲敬礼),2000年被罗马天主教会宣圣。", "id": 2971812}
{"src_title": "William Shatner", "tgt_title": "威廉·夏特纳", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Shatner se narodil v Montrealu v Québecu v Kanadě do rodiny Josepha Shatnera, výrobce oblečení, a Anny Germaise. Všichni jeho prarodiče byli židovští emigranti ze střední a východní Evropy. Jeho dědeček Wolf Schattner zkrátil rodinné jméno na \"Shatner\". William Shatner chodil na základní školu Wellingdon Elementary School v Montrealu a v roce 1952 získal titul bakaláře obchodu na McGillově univerzitě. V roce 1993 byla budova studentské unie na této univerzitě přejmenována na \"The Shatner Building\". Rozhodli o tom sami studenti v referendu, ale vedení univerzity toto jméno nikdy oficiálně neuznalo.  V divadle začínal jako herec, který hrával většinou role ve hrách Williama Shakespeara. Mezi jeho první role patřilo i účinkování ve hře \"Jindřich V.\" Těsně nato Shatner debutoval i na Broadwayi. Následovaly role v seriálu \"Star Trek\" a \"T.J. Hooker\", ale i mnohé menší filmové role. Do povědomí diváků se zapsal rolí kapitána Jamese T. Kirka, velitele lodi USS \"Enterprise\" ze seriálu \"Star Trek\" v letech 1966–1969. Tuto postavu si rovněž zahrál i v sedmi navazujících celovečerních filmech. Napsal rovněž řadu knih o svých zkušenostech s rolí Jamese T. Kirka a hraním ve Star Treku. V letech 1982 až 1986 ztvárnil postavu policejního seržanta T. J. Hookera ve stejnojmenném seriálu. Od té doby se živil jako muzikant, spisovatel, producent a režisér. V letech 2004–2008 hrál v seriálu \"Kauzy z Bostonu\" postavu právníka Dennyho Crana, za kterou získal cenu Emmy a Zlatý glóbus.  Jako režisér natočil filmy \"\" (1989) a \"Návštěvník\" (2002) a dokumenty \"Mind Meld\" (2001) a \"The Captains\" (2011).  Za svoji kariéru Shatner získal mnohá ocenění, včetně vlastních hvězd na Kanadském chodníku slávy v Torontu a Hollywoodském chodníku slávy.", "section_level": 1}], "src_summary": "William Shatner (* 22. března 1931 Montréal, Québec, Kanada) je kanadský herec a držitel cen Emmy, Saturn a Zlatého glóbu.", "tgt_summary": "威廉·夏特纳(英语:William Shatner,1931年-3月22日)是一名犹太裔的加拿大籍演员。他所饰演的最知名的角色,是1966年到1969年的美国电视剧《星际旅行:初代》及其的七部衍生电影中,进取号星舰舰长詹姆斯·T·柯克的角色。", "id": 1597396}
{"src_title": "Marie Leopoldina Habsbursko-Lotrinská", "tgt_title": "瑪麗亞·利奧波丁娜 (奥地利)", "src_document": [{"title": "Dětství a dospívání.", "content": "Leopolda byla páté dítě z dvanácti dětí císaře Františka. Ze svých sourozenců nejvíce ctila a milovala svou starší sestru Marii Louisu (pozdější manželku Napoleona Bonaparta). Na rozdíl od většiny svých sourozenců byla Leopolda mimořádně nadané a inteligentní dítě. Zabývala se fyzikou, astronomií, botanikou, zoologií a řadou dalších věd. Měla rovněž hudební talent a výborně malovala a kreslila. Dětství Leopoldy bylo poměrně těžké. V císařské rodině vládla pevná disciplína, absolutní poslušnost a tvrdá výchova. Tato těžká doba byla navíc poznamenána také válečnými událostmi a v roce 1805 musela císařská rodina uprchnout před Napoleonem z Vídně. Většina rodiny uprchla do Uher, ale Leopolda se svou matkou se kupodivu vydaly na místa nejtěžších bojů na Moravu. V roce 1807 se rodina vrací do Vídně, téhož roku umírá Leopoldina matka. Již v lednu 1808 se ale císař potřetí oženil, jeho vyvolenou se stala arcivévodkyně Marie Ludovika Beatrix z Modeny. Se svou nevlastní dcerou Leopoldou vycházela velmi dobře a podporovala ji v jejích zálibách a rozvíjení vědeckých zájmů. Přišla ovšem další rána – Leopolda byla velmi otřesena z toho, že se její milovaná sestra Marie Louisa musí provdat za člověka, kterého dosud považovala za největšího nepřítele Habsburků, za císaře Napoleona Bonaparta (přesto když po pozdější Napoleonově porážce dorazil do Vídně Napoleonův malý syn František, ujala se ho nejvřeleji právě Leopolda, která ho chránila před zlomyslnostmi dvora a jeho zaměstnanců).", "section_level": 1}, {"title": "Nevěsta.", "content": "V roce 1816 se Leopolda dozvěděla, jaké dynastické plány s ní má její otec a všemocný státní kancléř kníže Metternich. Jako budoucí ženich jí byl vybrán portugalský korunní princ Dom Pedro, který poté, co jej s celou královskou rodinnou a dvorem vyhnal Napoleon z vlasti, žil nyní v daleké Brazílii. Leopolda nijak neprotestovala a začala se na svou budoucí úlohu pečlivě připravovat – učila se portugalsky a studovala mapy a cestopisy popisující její budoucí vzdálenou vlast. O ruku byla oficiálně požádána 18. února 1817 (Don Pedro byl ovšem ve Vídni nepřítomen a zastoupen markýzem Marialvou). Nevěsta obdržela portrét svého budoucího manžela a údajně jím byla nadšena. Svatba proběhla 13. května 1817 v augustiniánském kostele ve Vídni a ženicha tentokrát zastupoval Leopoldin strýc arcivévoda Karel. Na cestu do Brazílie se Leopolda vydala 2. června 1817 i se svým početným doprovodem a v srpnu se v přístavu Livorno nalodili a opustili Evropu. Do Brazílie dorazili po těžké a strastiplné cestě 5. listopadu 1817.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "Leopolda a Pedro si byli hned při prvním osobním setkání velmi sympatičtí a příznivý dojem udělala nevěsta i na ostatní členy portugalské královské rodiny. Uvítání novomanželského páru v Rio de Janeiro bylo velkolepé. Mírné zklamání ovšem zažila Leopolda již nedlouho po příjezdu, když se s manželem nastěhovala do zámku Boa Vista. Toto sídlo bylo velmi skromné a poskytovalo jen málo pohodlí. Životní podmínky portugalské korunní princezny tak nebyly o moc lepší, než u ženy běžného koloniálního pána. I přes tyto drobné problémy vypadalo manželství jinak spokojeně. Leopolda byla do svého muže zamilovaná a on jí rovněž projevoval svou náklonnost. Ale již po prvním měsíci se začala situace prudce horšit. Tehdy překvapil nic netušící novomanželku Pedrův epileptický záchvat. O tom, že princ trpí touto chorobou, do té chvíle Leopolda nic netušila. Postupem času Leopolda přišla i na to, že její manžel nemá zrovna jednoduchou povahu – byl náladový, nedůvěřivý, často měl záchvaty zuřivosti a pak se choval ke svému okolí velmi bezohledně. Své ženě byl také často nevěrný. Navíc dvorní dámy a komorné, které přijely s Leopoldou z Vídně, se musely vrátit do Evropy a byly nahrazeny Portugalkami, což princezna těžce nesla, velmi rozladěná byla také z toho, že portugalská dvorská společnost byla nevzdělaná a hrubá. Leopolda propadala těžkomyslnosti. Trochu radosti jí přineslo v roce 1819 narození dcery, která dostala jméno Maria da Glória. V následujících letech Leopolda porodila další tři dcery a dva syny.", "section_level": 1}, {"title": "Císařovna.", "content": "Právě na popud své manželky Leopoldy přijal Pedro nabídku postavit se do čela brazilského hnutí za nezávislost, které vyvrcholilo 12. října 1822 jeho korunovací na císaře brazilského. Leopolda korunována nebyla, ale jako manželka císaře používala titul císařovna. S vývojem situace byla spokojena. Dosáhla svých politických cílů, když se největší země Jižní Ameriky stala monarchií a trůn byl přisouzen jejím potomkům. Po počátečních sporech se svým otcem dosáhla Leopolda toho, že Brazílii jako suverénní stát uznali nejprve Habsburkové a následně i Portugalsko. Čím úspěšnější byla Leopolda v politice, tím tragičtěji se vyvíjel její osobní život. Její manžel, císař Pedro I. se vrhal do stále nových milostných dobrodružství a císařovna tím velmi trpěla. Situace došla tak daleko, že Leopolda nechala vystěhovat věci svého manžela ze společného domu. V několika následujících manželských hádkách ji Pedro opakovaně fyzicky napadl. Její psychický stav se začal zhoršovat. V prosinci 1826 prodělala Leopolda potrat a na jeho následky umocněné fyzickým i psychickým vyčerpáním v Rio de Janeiro 11. prosince 1826 zemřela, daleko od své vlasti, sama a opuštěná. Pohřbena byla v klášteře Ajuda. Dnes je její tělo pohřbeno v národním památníku poblíž Sao Paula.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Leopolda Rakouská (22. ledna 1797 Vídeň – 11. prosince 1826 Rio de Janeiro) byla portugalská královna a brazilská císařovna.", "tgt_summary": "奥地利的玛丽亚·利奥波丁娜(英语:Dona Maria Leopoldina of Austria,1797年-1月22日-1826年-12月11日)是神圣罗马帝国女大公和巴西帝国末代皇帝佩德罗二世的母亲。", "id": 2499081}
{"src_title": "Knižní vazba", "tgt_title": "图书封面", "src_document": [{"title": "Měkká vazba.", "content": "Měkká vazba se dělí na čtyři základní typy:", "section_level": 1}, {"title": "Vazba V2.", "content": "Spolu s V1 nejrozšířenější typ vazby. Jednotlivé listy jsou lepeny a vsazeny do měkkých desek. Této vazbě se říká též brožovaná, knihy s vazbou V2 jsou nazývány paperback.  Používají se tři základní typy lepidel: - vodou ředitelná disperzní lepidla (polyvinylacetáty), - tavná lepidla na bázi kopolymerů vinylacetátů a etylenu, - polyuretanová lepidla.", "section_level": 2}, {"title": "Vazba V3.", "content": "Vazba podobná V1 s tím rozdílem, že k sešití jsou používány shora umístěné skobičky a celek se pak upevňuje do obálky.", "section_level": 2}, {"title": "Vazba V4.", "content": "Jedná se o měkkou vazbu, která se svými parametry blíží tuhé vazbě V8. Jednotlivé bloky jsou sešity niťovkou a ty pak sešity nebo slepeny.", "section_level": 2}, {"title": "Polotuhá vazba.", "content": "Polotuhá vazba se dělí na dva základní typy:", "section_level": 1}, {"title": "Vazba V5.", "content": "Je vazba s deskami z lehčí lepenky která je mírně odsazena od hřbetu - knižní blok je buď lepen, nebo sešit nití, vazba je podobná V2. Dnes se již téměř nepoužívá.", "section_level": 2}, {"title": "Vazba V6.", "content": "To jsou leporela.", "section_level": 2}, {"title": "Tuhá vazba.", "content": "Tuhá vazba se dělí na tři základní typy:", "section_level": 1}, {"title": "Vazba V7.", "content": "Poloplátěná vazba, kdy na potažení desky je použit papír a na hřbet plátno.", "section_level": 2}, {"title": "Vazba V2V8.", "content": "Takzvaná falešná vazba V8 je lepená vazba V2 v tvrdých deskách.", "section_level": 2}, {"title": "Vazba V8.", "content": "Šitá vazba v tvrdých deskách. Tzv. celoplátěná vazba, tj. z jednoho materiálu. Na potažení desek může být použit papír (lakovaný, laminovaný...), nebo jiné materiály, např. plátno nebo kůže.", "section_level": 2}, {"title": "Vazba V9.", "content": "Tuhá vazba s deskami z plastu.  Podrobné technické informace naleznete např. zde:", "section_level": 2}], "src_summary": "Knižní vazbou rozumíme:", "tgt_summary": "书皮是一种覆盖内页的保护性封皮。大概最早的形式是以档案为基础。如档案内的内容不用时常更换,就便用绳,或胶水,把内页固定于书皮内。在19世纪,由于书籍贵重,人们用木板、皮革、金、银为书皮。随着技术的发展,书的价格下降,用木板等材料为书皮,不再合乎经济。取而代之的有布和纸。而用布和纸,人们还可以在其上加以印刷。使书更精美。", "id": 1009670}
{"src_title": "Kawasaki Ki-102", "tgt_title": "Ki-102 (戰鬥機)", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Ki-102 vznikl na základě potřeby dokonalejšího typu, který by nahradil letoun Kawasaki Ki-45. Vzhledem k tomu, že jeho nástupce Kawasaki Ki-96 úspěšný nebyl, byla vypracována koncepce nového letounu nazvaného Ki-102. Letoun byl původně zamýšlen jako bitevní, ale armáda si vymínila stroj, který bude určen k boji proti americkým těžkým bombardérům. V létě 1945 byla tato verze zalétána a v průběhu roku začal letoun přicházet k bojovým jednotkám. Jak se však ukázalo, jeho parametry nijak výrazně nepřevyšovaly jeho předchůdce Ki-45.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "První ze tří prototypů Ki-102 poprvé vzlétl v březnu roku 1944, poháněný dvěma dvouhvězdicovými čtrnáctiválci Micubiši Ha-112-II o vzletovém výkonu 1119 kW. Hlavňovou výzbroj tvořil kanón Ho-401 ráže 57 mm v přídi, pod ním byly instalovány další dva kanóny Ho-5 ráže 20 mm. Radista/střelec mohl bránit zadní polosféru střelbou z pohyblivého kulometu Ho-103 ráže 12,7 mm.  Následně bylo mezi dubnem a říjnem 1944 vyrobeno dvacet předsériových strojů určených ke zkouškám. Sériová výroba započala v říjnu 1944 pod označením Kawasaki Ki-102b. Tyto letouny byly primárně určeny k přímé podpoře pozemních jednotek a k protilodním útokům. Za tímto účelem byla na Ki-102b zkoušena i řízená protilodní puma Ki-148 model 1B s raketovým pohonem. Ki-102b sloužily u 3., 28., 45., 75. a 81. sentai.  Rychlá potřeba výškové záchytné stíhačky, která by mohla zasahovat proti nově nasazeným bombardérům B-29, létajícím ve velkých výškách, vedlo k rozhodnutí upravit šest předsériových bitevních Ki-102b na stíhače Kawasaki Ki-102a. Značně odlehčené stroje měly zabudovány motory Micubiši Ha-112-IIRu s turbokompresory Ru-12, které byly poháněny výfukovými plyny. Výzbroj byla zredukována na jeden kanón Ho-203 ráže 37 mm v přídi a dva kanóny Ho-5 ráže 20 mm. První z nich zahájil letové zkoušky v červenci 1944. Po uspokojivých zkouškách získala společnost Kawasaki souhlas se stavbou dvacetikusové série, k níž využila draky rozestavěných Ki-102b. Modifikace se však z časových důvodů dočkalo jen 15 kusů předaných bojovým útvarům.  V červenci 1945 byla zalétána verze Kawasaki Ki-102c s prodlouženým trupem na 13,05 m a zvětšeným rozpětím na 17,25 m. Výzbroj sestávala ze dvou kanónů Ho-105 ráže 30 mm ve spodní části přídě a dvou pevných kanónů Ho-5 za kabinou střílejících šikmo vzhůru pod úhlem 45°, tzv. Schräge Musik. Druhý prototyp již zůstal nedokončen.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Údaje platí pro Ki-102a", "section_level": 1}], "src_summary": "Kawasaki Ki-102 (: キ102, \"Ki iči maru ni\") byl japonský dvoumotorový stíhací letoun užívaný ve druhé světové válce. Spojenci typ označovali kódovým jménem Randy.", "tgt_summary": "川崎Ki-102战斗机是第二次世界大战期间日军的一种双座双引擎重型战斗机,用以取代Ki-45战斗机\"屠龙\"。原计划共有三种机型:Ki-102甲型昼间战斗机,Ki-102乙型攻击机以及Ki-102丙型夜间战斗机。盟军对其代号为兰迪(Randy)。该机型由川崎航空机研发制造,并由土井武夫、根本毅设计。", "id": 1791155}
{"src_title": "Therizinosaurus", "tgt_title": "鐮刀龍屬", "src_document": [{"title": "Popis a rozměry.", "content": "Terizinosauři byli poměrně zavalití, po dvou se pohybující dinosauři s relativně malými hlavami, dlouhými krky a krátkými ocasy. Jejich zadní končetiny i trup byly mohutné, přední končetiny extrémně dlouhé (na poměry teropodů). Dospělý jedinec terizinosaura byl obří teropod, který dorůstal délky přes 9,6 metru a hmotnosti přes 5 tun (čímž patřil dokonce k největším známým teropodům vůbec). Tento poměrně podivný dinosaurus s velkými drápy (až přes 1 metr) a pažemi dlouhými 2,5 až 3,5 metru žil v době asi před 70 miliony let (v období svrchní křídy) na území dnešního Mongolska. Je pravděpodobné, že i \"Therizinosaurus\" byl na částech těla opeřený, stejně jako jeho blízký (ale geologicky podstatně starší) příbuzný \"Beipiaosaurus inexpectus\".", "section_level": 1}, {"title": "Paleobiologie.", "content": "Charakteristické byly extrémně dlouhé drápy terizinosaura. Ačkoliv jejich dochovaná fosilní část měřila \"jen\" kolem 71 centimetrů, u živého zvířete mohly být spolu s keratinovou vrstvou i přes 1 metr dlouhé. Terizinosaurus je pravděpodobně používal k obstarávání potravy (strhávání listí ze stromů, odlupování kůry, rozhrabávání termitišť?) a zároveň i na obranu před svými nepřáteli (velkými teropody, jako byl tyranosaurid \"Tarbosaurus\").  Jaký tělesný pach tento teropod za svého života vydával, už se nejspíš nikdy nedozvíme, protože ve fosilním záznamu se molekuly pachů nezachovávají. Existuje ale hypotetická možnost, že bychom podobnou informaci mohli získat analýzou velmi dobře dochovaných vzorků fosilií v budoucnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Systematika.", "content": "\"Therizinosaurus\" dal jméno celému kladu (infratřídě), nadčeledi i čeledi teropodních dinosaurů. Patřil nepochybně k vývojově nejvyspělejším zástupcům této skupiny a mezi jemu blízce příbuzné zástupce patřily například rody \"Erlikosaurus\" a \"Segnosaurus\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Therizinosaurus („Ještěr s kosou“, podle jeho dlouhých drápů na předních končetinách) byl rod největšího dnes známého terizinosaurida, vědecky popsaný ruským/sovětským paleontologem Jevgenijem Malejevem v roce 1954 na základě zkamenělin z mongolské pouště Gobi.", "tgt_summary": "镰刀龙属(属名:)是种大型的兽脚类恐龙,属于镰刀龙超科(原先为慢龙下目)。其属名意为「镰刀蜥蜴」,therízein()在希腊文意为「切割」或「砍断」,sauros()意为「蜥蜴」。镰刀龙可生长至9.6米长,重量可达3到6吨。到目前为止,镰刀龙属仅有一个已承认种,龟型镰刀龙(\"T. cheloniformis\")。镰刀龙生存于晚白垩纪(马斯特里赫特阶),约7000万年前,是镰刀龙类中较晚出现,但却是最大型的物种。镰刀龙的化石首次发现于蒙古,当首次被发现时,牠们被认为是种乌龟,这也是其种小名的来源,但现在镰刀龙被认为是种兽脚亚目手盗龙类恐龙。", "id": 516429}
{"src_title": "Marie Anna Savojská", "tgt_title": "瑪麗亞·安娜 (薩伏伊)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Marie Anna se narodila v Římě v Palazzo Colonna jako dcera Viktora Emanuela I. a jeho manželky Marie Terezie, vnučky uherské a české královny Marie Terezie. Měla také sestru dvojče, rovněž Marii Terezii, která se později provdala za parmského vévodu Karla II. Obě sestry pokřtil papež Pius VII. V Palazzo Braschi je stále k vidění obraz tohoto křtu. Marie Anna zůstala po celý život velmi zbožná.  Mládí prožila na Sardinii, kam se přestěhoval královský dvůr jejího otce před vojsky císaře Napoleona. Dne 12. února 1831 (\"per prokuratio\") se v Turíně provdala za uherského krále (spoluvládce s otcem) a následníka rakouského trůnu Ferdinanda I. Dne 27. února byl pár oddán už osobně ve Vídni, v kapli olomouckého arcibiskupa Rudolfa.  Marie Anna ovšem spíše než skutečnou manželkou byla Ferdinandovou ošetřovatelkou. Manželé si byli oddaní, ale neměli žádné potomky.  Roku 1835, po nástupu Ferdinanda na pozici jeho otce, se stala rakouskou císařovnou. Dne 12. září 1836 byla v Praze korunována českou královnou. Stala se tak poslední korunovanou českou královnou. Některá svá díla věnovali císařovně Joseph Lanner, Johann Strauss starší a Johann Strauss mladší.", "section_level": 1}, {"title": "Po abdikaci.", "content": "Ačkoliv pobývala po zbytek života v rakouských korunních zemích, po manželově abdikaci v roce 1848 žili v Praze, nikdy se nenaučila německy, ani česky. Marie byla stále titulována jako císařovna. Zimy trávila s manželem na Pražském hradě, léta v Zákupech.  Maria Anna Savojská zemřela v Praze, pohřbena je vedle manžela v hrobu 63 v císařské kryptě ve Vídni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Anna Karolína Pia Savojská (19. září 1803, Řím – 4. květen 1884, Praha) byla savojská princezna, královna uherská, česká, slavonská, chorvatská, dalmatská, lombardská, benátská a císařovna rakouská. Byla jedinou manželkou Ferdinanda I. Dobrotivého.", "tgt_summary": "萨伏依的玛丽亚·安娜(,1803年-9月19日-1884年-5月4日)是奥地利皇后和意大利萨丁尼亚王国公主。她的丈夫是奥地利皇帝斐迪南一世。她有一名双胞姐姐帕尔马公爵夫人玛丽亚·特雷莎。", "id": 2667821}
{"src_title": "Nakadžima B5N", "tgt_title": "九七式艦上攻擊機", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Letoun Nakadžima B5N vznikl podle propozic 10-Ši z roku 1935. Zadání na palubní bombardovací a torpédový letoun požadovalo mimo jiné maximální rychlost 333 km/h ve 2000 m, vytrvalost 4 hodiny se 2 pumami ráže 250 kg a šířku se složeným křídlem do 7,5 m. Do projektu s továrním označením typ K byla zahrnuta třílistá stavitelná vrtule, hvězdicový devítiválec Nakadžima Hikari 2, Fowlerovy vztlakové klapky a hydraulicky zatahovaný podvozek.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "První dva konkurenční prototypy, postavené podle propozic 10-Ši, vzlétly roku 1937. Japonské námořnictvo se tak rozhodovalo mezi strojem B5M od firmy Micubiši a \"B5N\" od firmy Nakadžima. Typ Nakadžimy však byl modernější a svými výkony předčil konkurenční stroj. Následně byl z prvního prototypu B5N odstraněn nespolehlivý hydraulický systém sklápění křídla a místo odštěpných Fowlerových klapek byly instalovány klasické štěrbinové vztlakové klapky ve formě sklopné odtokové hrany. Druhý prototyp B5N již v křídle nesl větší integrální palivové nádrže a výkonnější pohonnou jednotku Hikari 3 se vzletovým výkonem 574 kW.  Sériová výroba třímístného typu B5N1 model 11 byla zahájena v listopadu roku 1937 v Koizumi. Střelec otočený zády ke směru letu obsluhoval pohyblivý kulomet typ 92 ráže 7,7 mm. Svrhovaná výzbroj byla umístěna na závěsnících umístěných mírně vpravo od podélné osy trupu, například jedno torpédo typ 91 KAI o hmotnosti 800 kg, nebo šest 60 či dvě 250 kg pumy.  Prototyp stroje B5N2 model 12 se silnějším čtrnáctiválcovým dvouhvězdicovým motorem Nakadžima NK1B Sakae 11 o výkonu 746 kW poprvé vzlétl v prosinci 1939. Dodávky sériových letounů byly zahájeny v 1. pololetí roku 1940. Některé stroje závěrečných sérií byly vybaveny protilodním radarem, nebo detektorem magnetických anomálií Džikitančiki.  V roce 1941 společnost Nakadžima předala produkci B5N firmě Aiči Tokei Denki K. K. V nové továrně Eitoku v Nagoji bylo v letech 1942 až 1943 vyprodukováno 200 kusů B5N2. V 11. námořním arzenálu v Hiró bylo od roku 1942 do roku 1944 vyrobeno dalších 280 B5N2.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "První operační nasazení B5N1 proběhlo koncem roku 1938 při podpoře bojů japonské armády u Chaj-kchou v Číně. Poslední z dosluhujících B5N1 létaly jako cvičné v původní, či upravené podobě jako B5N1-K.  Vylepšené stroje Nakadžima B5N2 byly nasazeny během útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941. V době vypuknutí války v Tichomoří se jednalo o nejmodernější torpédový letoun, který svými parametry převyšoval americké stroje. V druhé polovině války však začal zastarávat a byl využíván stále více k protiponorkovému hlídkování. V roce 1945 byly B5N2 nasazeny při útocích kamikaze. Na letounu B5N2 létal i Micuo Fučida.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nakadžima B5N byl jednomotorový bombardovací celokovový dolnoplošník se zatahovacím ostruhovým podvozkem Japonského císařského námořního letectva, užívaný ve druhé světové válce. V japonském námořnictvu byl označován jako palubní útočný letoun typ 97 (九七式艦上攻撃機, \"Kjúnanašiki kandžó kógekiki\", určení letounu se zkracovalo na 艦攻 \"kankó\"). Spojenci toto letadlo nazvali kódovým označením Kate.", "tgt_summary": "九七式舰上攻击机,略称为九七舰攻,是日本帝国海军于1930年代后期开发的舰上攻击机,由于日本海军在开发中让中岛航空机以及三菱航空机两家公司竞标此机合约并且最后同时采用,因此此型飞机有两种不同的规格存在,中岛制编号B5N,三菱制编号B5M,但是一般提到此型机种大多是指产量比较大的中岛制九七式舰上攻击机,中岛生产机型盟军暱称Kate,三菱生产机种暱称Mabel。", "id": 2487978}
{"src_title": "Lickova observatoř", "tgt_title": "利克天文台", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Lickova observatoř byla vůbec první trvale obydlená observatoř na světě, ležící na vrcholu hory.  Observatoř byla stavěna v letech 1876 až 1887, Jamesem Lickem. V roce 1887 Lickovo bylo tělo pohřbeno na místě, kde byl umístěn teleskop s nápisem „Zde leží tělo Jamese Licka.“, vyraženým do bronzové desky.  Před výstavbou observatoře byla postavena příjezdová cesta na vrchol hory. Všechen stavební materiál musel být nahoru dovezen povozy taženými koňmi a mezky, kteří nemohli vyjet prudký svah. Aby sklon silnice nepřesáhl 6,5 %, musela být vedena serpentinami podél pohoří. Nyní je její část označena jako (CA-130). Tradice tvrdí, že cesta má přesně 365 zatáček. (Je pravděpodobné, že tomu tak je, ale přesný počet nelze zjistit, protože není možné určit co zatáčkou už je, a co není). I lidé, kteří nemívají problémy s cestovní nevolností, považují tuto jízdu za výzvu. Silnice se uzavírá, jen když se na observatoři objeví sníh.  Lickův 36palcový (91,44 cm) refraktor na hoře Mt. Hamilton byl největším refraktorovým teleskopem od doby, kdy spatřil první světlo 3. ledna, 1888, až do rekonstrukce Yerkesovy observatoře v roce 1897. V dubnu 1888 byla observatoř předána regentům Kalifornské univerzity a tak se stala první permanentně obydlenou observatoří na vrcholu hory na světě. Edward Singleton Holden byl jmenován prvním řiditelem. Poloha observatoře poskytuje vysokou kvalitu pozorování díky malému světelnému znečištění; ještě k tomu je vzduch na Mt. Hamilton v noci velice klidný a vrcholek bývá nad nízkou oblačností, která se často vznáší nad okolím San Jose. Ta občas zastiňuje město tak, že světelné znečištění na observatoři je skoro nulové.", "section_level": 1}, {"title": "Současný stav.", "content": "S růstem populace San Jose a celého Silicon Valley, problém s okolním světlem začínal být závažným. V 70. letech byla vybrána nová lokalita na hoře Junípero Serra, jihovýchodně od Monterey, na přemístění mnoha teleskopů. Financování převozu však nebylo schváleno. V 80. letech San Jose vytvořilo program na snížení světelných emisí. Pouliční lampy byly vyměněny za nové, svítící jen dolů. Zlepšení bylo natolik značné, že Mt. Hamilton nadále zůstala vhodným místem pro významnou observatoř. Asteroid San Jose byl pojmenován Mezinárodní astronomickou unií na počest snahy města snížit světelné znečištění.  V roce 2006 na observatoři bydlelo 23 rodin a průměrně 10 astronomů z Kalifornské univerzity, kteří bydli v ubytovně a spravují observatoř. Malé městečko Mount Hamilton leží na vrcholku hory. Má vlastí policii, poštu a nově i jednu místnost školy.", "section_level": 1}, {"title": "Důležité objevy.", "content": "Následující vesmírná tělesa byla objevena Lickovou observatoří:", "section_level": 1}, {"title": "Vybavení.", "content": "Aktuální vybavení a jeho umístění:", "section_level": 1}], "src_summary": "Lickova observatoř je astronomická observatoř patřící a pod správou Kalifornské univerzity. Je umístěna na vrcholku hory Hamilton v pohoří Diablo západně od San José v Kalifornii. Observatoř je obsluhována z pracoviště Kalifornské univerzity v Santa Cruz, kam bylo řídící centrum přemístěno v polovině 60. let.", "tgt_summary": "利克天文台(英语:Lick Observatory)位于美国加利福尼亚州圣荷西市的东部,汉密尔顿山的山顶上,海拔4209英尺,由圣塔克鲁兹加利福尼亚大学管理。", "id": 2556063}
{"src_title": "Micubiši Ki-21", "tgt_title": "九七式重轟炸機", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Počátky vývoje letounu spadají do roku 1936, kdy japonská armáda vydala specifikaci na výrobu nového celokovového bombardovacího letadla. První ze dvou prototypů Ki-21 vzlétl 18. prosince 1936. Lišily se pouze podobou hřbetního střeleckého stanoviště. První byl vybaven polokulovitou střeleckou věží, druhý pak aerodynamicky výhodnějším protáhlým proskleným střelištěm s kulometem ráže 7,7 mm. Za pohon byly vybrány dva čtrnáctiválcové motory Ha-6 o výkonu po 615 kW.  Na jaře roku 1937 byly oba letouny přemístěny na základnu Tačikawa, kde probíhaly srovnávací zkoušky s konkurenčním typem Nakadžima Ki-19. Podle výsledků testů byly prototypy Ki-21 upraveny, například zvětšením plochy kýlovky, nebo novým tvarem prosklené přídě trupu.  Další prototypy a stroje vyrobené v ověřovací sérii měly instalované dvouhvězdicové čtrnáctiválcové pohonné jednotky Nakadžima Ha-5 KAI, dávající v hladině 4000 m výkon po 805 kW. V listopadu roku 1937 obdržela firma Micubiši objednávku na sériovou výrobu Ki-21-I. Na jaře roku 1938 začaly přicházet první stroje Ki-21-Ia k jednotkám. V armádě dostaly označení armádní těžký bombardér typ 97 (九七式重爆撃機, \"Kjúnana šiki džú bakugekiki\"). Výroba nejprve probíhala v továrně Micubiši v Nagoji, od léta pak rovněž v závodě Nakadžima v Otě. Obrannou výzbroj tvořily tři kulomety typ 89 ráže 7,7 mm zavěšené v prosklení přídě, v horním a dolním střelišti.  V říjnu 1939 přešli výrobci na produkci subverze Ki-21-Ib, jejíž střelci obsluhovali celkem pět kulometů. Čtvrtý sloužil ke střelbě z některého ze dvou okének na boku trupu, pátý byl dálkově ovládán ke střelbě z konce trupu. Pasivní ochrana byla posílena gumovými potahy, které částečně kryly nádrže a pancéřováním v prostorách osádky. Zvětšena byla pumovnice a výměra VOP a vztlakových klapek.  Verze Ki-21-Ic měla opět rozšířenu hlavňovou výzbroj o další postranní kulomet ráže 7,7 mm. Do pumovnice přibyla přídavná nádrž pro 500 l paliva. Podvozek letadla vybavený většími koly byl zesílen. Zmenšení kapacity pumovnice bylo kompenzováno instalací čtyř externích závěsníků pro pumy ráže 50 kg.  Na přelomu let 1940-41 byla ve výrobě zavedena verze Ki-21-IIa s novými dvouhvězdicovými čtrnáctiválci Ha-101 o vzletovém výkonu 1119 kW. Zvětšené byly motorové gondoly, průměr třílistých vrtulí a šípovitost náběžné hrany křídla.  Letouny Ki-21-IIb měly namísto dlouhého proskleného hřbetního střeliště otočnou střeleckou věž s účinnějším kulometem typ 1 ráže 12,7 mm.  Některé Ki-21 měly upravený interiér pro dopravu až deseti pasažérů, které sloužily u civilního dopravce Dai Nippon Kókú K. K. Stroje bez hřbetních střelišť nesly označení MC-21-I a MC-21-II (Mitsubishi Commercial). Z typu Ki-21 byl dále odvozen vojenský dopravní letoun Micubiši Ki-57.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Bombardovací Ki-21-Ia převzala jako první v roce 1938 60. Sentai, která dosáhla operační způsobilosti na sklonku roku. Ihned byla nasazena k plnění bojových úkolů v Číně.  Ki-21-IIa se dostaly do výzbroje Sentai sdružených ve 3. a 4. letecké divizi ještě před vstupem Japonska do války. Jejich osádky zpočátku podnikaly útoky proti spojencům z letišť, ležících na území dnešního Vietnamu a v oblasti Filipín. Nasazeny byly rovněž v bojích nad Barmou.  Spojenci dali letounu kódový název Sally. Od roku 1942 již tyto stroje zastarávaly, avšak vyráběly se až do září 1944. V této době sloužilo stále větší množství u výcvikových jednotek, případně byly letouny přestavěny na dopravní nebo výsadkové.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní technické údaje.", "content": "Údaje platí pro Ki-21-I", "section_level": 1}], "src_summary": "Micubiši Ki-21 (: 三菱 キ-21) byl japonský dvoumotorový bombardovací letoun užívaný v druhé světové válce. Spojenecké označení letounu bylo Sally.", "tgt_summary": "九七式重轰炸机为三菱重工业替大日本帝国陆军生产的轰炸机,开发代号Ki-21,同盟国军暱称Sally,常出现的简称有九七重爆、九七重、九七式重爆等。", "id": 668560}
{"src_title": "Komnenovci", "tgt_title": "科穆宁家族", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Komnenovci pocházeli z oblasti Paflagonie, na pobřeží Černého moře, jejich původní domovinou byl snad hrad \"Kastamon\". Prvním Komnenovcem na byzantském trůně byl Izák I. Komnenos, velitel východní armády za císaře Michaela VI. Roku 1057 Izák proti Michaelovi povstal a prohlásil se císařem. Nicméně Komnenovci nezískali větší moc až do roku 1081, kdy nastoupil Alexios I. Komnenos, Izákův synovec. Od této chvíle mizí z byzantských dějin zmínky o ostatních aristokratických dynastiích, jako byli například Sklerové či Argyrové. Jejich potomci se přiženili a provdali do královských dynastií Ruska, Francie, Srbska, Německa, Polska a Uherska. Tento vývoj situace usnadnil Komnenovcům jejich politický vzestup.  Komnenovci byli příbuzní s dynastií Duků, někdy se proto jejich rod označuje společně jako dynastie „Komnenoduků“ a obě příjmení nosilo několik významných členů obou rodin. Alexios I. se oženil s Irenou Dukainou, praneteří Konstantina X. Duky, generála a nástupce císaře Izáka I. Několik dalších rodinných příslušníků komnenodukovské dynastie pocházelo z rodů Palaiologů, Angelů a Laskaridů. Mladší dcera Alexia I. a Ireny, Theodora, spojila svůj osud s v budoucnu úspěšným rodem Angelů: Theodořinými vnuky byli císaři Izák II. Angelos a Alexios III. Angelos.  Za vlády Alexia I. a jeho nástupců dosáhla byzantská říše relativní stability a prosperity. Alexios I. přestěhoval císařské sídlo do konstantinopolské paláce Blacherny. V té době již většinu Anatolie ovládali seldžučtí Turci, kteří ji získali již za vlády Alexiových předchůdců. Alexios se proto obrátil s žádostí o pomoc na římského papeže Urbana II., což nakonec mělo za následek první křížovou výpravu, která táhla byzantským územím a umožnila vznik křižáckých států v Levantě. Komnenovci byli zapojeni do křižáckých záležitostí ve Svaté zemi, mimo jiné také manželskými svazky s knížectvím Antiochie a královstvím jeruzalémským; neteř Manuela I. Komnena, Theodora, byla provdána za jeruzalémského krále Balduina III. a Manuelova praneteř Marie za Amalricha I. Jeruzalémského.  Alexios I. vládl pozoruhodných 37 let a jeho syn Jan II. Komnenos 25 let i po odhalení spiknutí jeho sestry Anny Komnenovny a jejího manžela Nikefora Bryennia. Janův syn, Manuel I. Komnenos, vládl dalších 37 let.  Rozsáhlý komnenovský klan se dělil na mnoho postranních větví. Jejich členové často zastávali nejvyšší funkce císařských úředníků, místodržících a vojevůdců. Císařská posloupnost se nedodržovala podle přísné kontinuity otec-syn, ale spíše záležela na osobní moci a ambicích každého uchazeče o trůn. V průběhu několika generací se vždy našlo několik zájemců schopných činit si nároky. Po smrti Manuela se komnenovský rod ponořil do spiknutí a komplotů stejně, jako mnoho jejich předchůdců (a také dalších mocichtivých uchazečů z rodiny, kterým se podařilo svého příbuzného svrhnout z trůnu). Alexia II., první Komnenovec, který nastoupil jako nezletilý, byl po třech letech vlády odstraněn. Jeho přemožitel Andronikos I. Komnenos byl sám svržen po dvou letech rodem Angelů pod vedením Izáka II. Angela, který byl sám sesazen a oslepen svým bratrem Alexiem III. Angelem. Rod Angelů byl z trůnu vytlačen během čtvrté křížové výpravy rodem Duků.  Po pádu Konstantinopole roku 1204 se Komnenovci vrátili tam, odkud přišli – do své rodné Paflagonie, kde si na břehu Černého moře založili trapezuntské císařství. Prvním císařem nového státu byl Alexios I., vnuk Andronika I. Tito císařové, známí jako „Velicí Komnenové“ (\"Megai Komnenoi\"), vládli ve své nové vlasti dalších 250 let, až do posledního císaře, Davida Komnena, který byl definitivně poražen a popraven sultánem Mehmedem II..  Komnenovský princ, prapravnuk Alexia I. Komnena, Michael Angelos Komnenos Dukas (Michael I. Dukas) založil roku 1204 po pádu Konstantinopole epeirský despotát, další nástupnický stát byzantské říše.  Odpadlý člen komnenovské dynastie, Izák Komnenos si založil ve 12. století své císařství na ostrově Kypru, které bylo vyvráceno během třetí křížové výpravy anglickým králem Richardem I.  Byzantská říše byla v roce 1261 obnovena v Konstantinopoli rodem Palaiologos, kteří jí vládli až do pádu Konstantinopole v roce 1453.", "section_level": 1}], "src_summary": "Komnenovci (řecky \"Κομνηνοί\", \"Komnenoi\") byla dynastie, vládnoucí byzantské říši v letech 1081 až 1185. Komnenovci dokázali po dobu jednoho století zadržovat úpadek byzantské říše. Období jejich panování je přesto historiky hodnoceno spíše rozporuplně, kvůli pokračujícímu propadu hospodářství a dezintegraci státní správy, ačkoliv byzantská kultura zažívala nebývalý rozkvět.", "tgt_summary": "科穆宁家族(希腊语:Κομνηνοί)有时也译为康尼努斯家族,是1057年-1059年、1081年-1185年统治东罗马帝国的一个贵族家族,并一直统治着特拉比松帝国。通过与杜卡斯家族、安格洛斯家族、巴列奥略家族以及其它贵族家庭的联姻,自阿莱克修斯一世后几乎拜占庭所有的主要贵族家族都或多或少的和科穆宁家族有血缘联系。", "id": 1855425}
{"src_title": "Consolidated PBY Catalina", "tgt_title": "PBY卡特琳娜水上飛機", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Počátky vývoje hydroplánu Catalina sahají až do počátku 30. let, kdy byl vydán požadavek amerického vojenského námořnictva na hlídkový hydroplán. Americké firmy Consolidated a Douglas začaly roku 1933 s vývojem prototypů. Firma Consolidated Aircraft Corporation dokončila svůj první prototyp XP3Y-1 v roce 1935, který 28. března poprvé vzlétl. Americké námořnictvo tento stroj vyzkoušelo, ovšem požadovalo další zlepšení, takže ho v říjnu 1935 vrátilo zpět firmě k přepracování. Ta letoun osadila silnějšími motory, provedla některé úpravy a v květnu 1936 vyzkoušela. Letové zkoušky dopadly dobře, takže od září 1936 začala sériová výroba typu PBY-1. Stroj byl postupně modernizován a byly vyráběny další nové zlepšené verze. Kromě USA se letouny vyráběly licenčně v Kanadě a v SSSR, kam se též dodávaly v rámci dohody o půjčce a pronájmu. Celkem včetně licenčních strojů bylo vyprodukováno 4051 kusů.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "PBY Catalina byl letoun užívaný k průzkumným účelům, k boji proti ponorkám a dopravním lodím, k dopravě i k záchranným akcím, při nichž se na moři hledali sestřelení piloti letadel či trosečníci. Ačkoliv byl poměrně pomalý a nemotorný, jednalo se o spolehlivý stroj, který měl navíc daleký dolet a velkou nosnost. Poměrně známé je jeho působení v Tichomoří, méně známá je jeho činnost v Atlantiku při ochraně konvojů do Murmanska či při honu na německou bitevní loď \"Bismarck\". Letoun je považován za nejúspěšnější a nejvíce vyráběný hydroplán. Poslední Cataliny sloužily v armádách ještě v osmdesátých letech 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Spojené království.", "content": "V roce 1939 byla v USA zadána objednávka na typ PBY-5, které byly od května roku 1941 dodávány pod označením Catalina Mk.I v počtu 91 kusů. Poté následovala dodávka 223 vylepšených strojů Catalina Mk.IB a sedm Mk.II. 36 letounů Mk.IIA sloužilo jako víceúčelový průzkumný hydroplán. Zařazeny byly do 24 perutí RAF, včetně devíti jednotek Coastal Command.", "section_level": 2}, {"title": "Austrálie.", "content": "Prvních 18 letounů bylo v USA objednáno již v roce 1940 pro civilní dopravní společnost Quantas. Samotné RAAF převzalo celkem 169 strojů Catalina, především verzí Mk.I a Mk.IV, které odpovídaly variantám PBY-5 a PB2N-2 s ocasními plochami převzatými z typu PBN-1 Nomad, které vyráběla kanadská pobočka společnosti Boeing. Australské Cataliny do výzbroje zařadila 11., 20., 42. a 43. peruť. Vyřazování těchto hydroplánů začalo ihned po skončení druhé světové války.", "section_level": 2}, {"title": "Francie.", "content": "Již během druhé světové války byly z USA dodány PBY-5A Catalina ozbrojeným silám svobodné Francie ve Velké Británii a v severní Africe. Během války a bezprostředně po ní sloužily k námořnímu průzkumu. Do konce padesátých let byly PBY-5A důležitým typem v jednotkách Aéronavale na kterém posádky nacvičovaly pátrací a záchrannou činnost. Do začátku šedesátých let sloužily jako spojovací. Vykonávaly přitom důležitou funkci vyhledávače starých minových polí z druhé světové války a jednotlivých min, které se uvolnily ze zakotvení a ohrožovaly lodní dopravu.", "section_level": 2}, {"title": "Dánsko.", "content": "Do služby dánského královského letectva se prvních osm strojů obojživelné verze Consolidated (Convair) PBY-5A dostalo z přebytků US Navy roku 1947, zejména pro výzkumné a zásobovací lety na území Grónska. U Kongelige Danske Flyvevaabnet dostaly Cataliny označení Type 82 a trupová evidenční čísla L-850 až L-857. Byly zařazeny ke smíšené transportní squadroně č. 721 s hlavní základnou ve Vaerlose u Kodaně. Grónskou hlavní základnou Catalin byla lokalita Groennendal. Po dlouhou dobu roji velel kapitán T.Jorgensen. Od šedesátých let dánské letectvo udržovalo v letním období v Grónsku dva detašmenty Catalin. Jeden s názvem Airgroup East se základnou Mestervig na východním pobřeží ostrova a Airgroup West na západním s letištěm Narssarsunq. V zimním období byl v provozu pouze Airgroup West, bázující v Sonderstromfjordu.  Nedostatek náhradních dílů, hlavně však původních pohonných jednotek, dvouhvězdicových čtrnáctiválců Pratt & Whitney R1830-92, vedl k postupnému nahrazování motorů stejné řady R-1830-90C z dopravních C-47. Na některé Cataliny dánské letectvo instalovalo i povětrnostní a přehledový radar stejného typu, jaký používalo u transportních C-54. U Catalin však jeho anténa s plastovým krytem nebyla v přídi, ale v pouzdře neseném na pylonu za pilotní kabinou.  V roce 1957 posílila 721. squadronu dodávka dalších osmi letounů verze PBY-6A s vysokou svislou ocasní plochou (L-861 až L-868). Cataliny obou verzí sloužily u dánského královského letectva až do počátku sedmdesátých let, v průběhu roku 1972 byly vyřazeny zbývající.", "section_level": 2}, {"title": "SSSR.", "content": "V licenci vyrobeno 27 kusů", "section_level": 2}], "src_summary": "Consolidated PBY Catalina byl americký létající člun a později, od verze PBY-5A, obojživelný letoun. Jde o jeden z nejznámějších a nejrozšířenějších hydroplánů druhé světové války, do služby se dostal vedle námořnictva Spojených států i do jiných zemí. Proslavil se zejména odhalením japonského loďstva, které směřovalo k atolu Midway, kde byla svedena jedna z rozhodujících bitev války v Tichomoří a také nalezením bitevní lodě \"Bismarck\" 26. května 1941 při jejím pronásledování Brity v Atlantiku.", "tgt_summary": "PBY卡特琳娜(英语:PBY Catalina)是美国团结飞机公司(Consolidated Aircraft Corporation)应1932年美国海军的海上巡逻机项目而开发的一款军用水上飞机,该型飞机是第二次世界大战期间使用的最为广泛的水上飞机之一,用于鱼雷攻击、夜间雷达袭击、搜救落水人员,从原来的基础上发展出了多个不同的衍生型号。除了美国军队之外,英国和加拿大军队也有装备。", "id": 958096}
{"src_title": "Gastroenteritida", "tgt_title": "腸胃炎", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "Výraz „gastroenteritida“ byl poprvé použit v roce 1825. Předtím bylo onemocnění přesněji označováno mimo jiné jako tyfová horečka nebo „cholera morbus“ či obecněji jako „svírání vnitřností“, „přesycení“, „kolika“ nebo „střevní potíže“ - a našli bychom celou řadu dalších zastaralých označení akutního průjmu. Gastroenteritida je spojována i s mnoha hovorovými názvy, mimo jiné „Montezumova pomsta“, „dillíské potíže“ (Delhi belly), „la turista“ nebo „úprk k zadním dveřím“ (česky také běhavka).", "section_level": 1}, {"title": "Symptomy a příznaky.", "content": "Gastroenteritidu většinou doprovází jak průjem, tak zvracení, méně často pak jen jedno či druhé. Mohou se rovněž objevit křeče v břišní oblasti. Příznaky a symptomy se obvykle projevují do 12–72 hodin po přenosu původců infekce. Je-li onemocnění způsobeno virem, obvykle odezní do jednoho týdne. Někteří viroví původci onemocnění mohou být také příčinou horečky, únavy, bolestí hlavy a bolestí svalů. Pokud je stolice krvavá, virový původ je mnohem méně pravděpodobný než bakteriální. Některé bakteriální infekce mohou být provázeny prudkou bolestí břicha a mohou trvat až několik týdnů.  Děti nakažené rotavirem se z nemoci zcela zotaví obvykle do tří až osmi dnů. V chudých zemích je však léčba závažných infekcí často nedostupná a přetrvávající průjem je tak obvyklým jevem. Běžnou komplikací doprovázející průjem je dehydratace. U dítěte trpícího závažným stupněm dehydratace může dojít k prodloužení času kapilárního návratu, snížení pružnosti pokožky a abnormálnímu dýchání. Pro oblasti se špatnou hygienou a podvýživou jsou typické opakované infekce, které v konečném důsledku mohou vést k zakrnělému vzrůstu a dlouhodobému zpoždění kognitivního vývoje.  U 1 % osob, které prodělaly infekci zapříčiněnou bakteriemi rodu \"Campylobacter\", se posléze projeví reaktivní artritida, u 0,1 % nakažených pak Guillain-Barrého syndrom. V důsledku nákazy bakteriemi \"Escherichia coli\" nebo bakteriemi rodu \"Shigella\", produkujícími Shiga toxin, se může objevit hemolyticko-uremický syndrom (HUS) a v konečném důsledku vést až ke sníženému počtu krevních destiček, špatné funkci ledvin a sníženému počtu červených krvinek (v důsledku jejich rozpadu). U dětí se HUS rozvine mnohem častěji než u dospělých. Některé virové infekce mohou způsobit benigní dětské záchvaty.", "section_level": 1}, {"title": "Příčina.", "content": "Hlavními příčinami gastroenteritidy jsou především viry (zejména rotavirus), bakterie \"Escherichia coli\" a bakterie rodu \"Campylobacter\". Existuje však i mnoho jiných činitelů infekčního rázu, které mohou toto onemocnění způsobit. S neinfekčními příčinami se sice příležitostně setkáváme, jsou ale méně pravděpodobné než příčiny virového či bakteriálního původu. Riziko nákazy je vyšší u dětí, a to z důvodu nedostatečné imunity a relativně špatné hygieny.", "section_level": 1}, {"title": "Virový původ.", "content": "K virům, o kterých je známo, že gastroenteritidu způsobují, patří rotavirus, norovirus, adenovirus a astrovirus. Rotavirus je nejběžnější příčinou gastroenteritidy u dětí a frekvence jeho výskytu je přibližně stejná v rozvinutých i rozvojových zemích. Viry stojí za přibližně 70 % dětských infekčních průjmů. Díky získané imunitě je rotavirus u dospělých méně běžnou příčinou nemoci.  V Americe je norovirus hlavní příčinou gastroenteritidy u dospělých, kde způsobuje více než 90 % případů nemoci. Tyto lokální epidemie se typicky objevují u skupin lidí, kteří tráví čas ve vzájemné těsné fyzické blízkosti, například na výletních plavbách zámořských lodí, v nemocnicích či v restauracích. Lidé mohou zůstat nositeli infekce i po odeznění průjmu. U dětí je norovirus původcem přibližně 10 % onemocnění.", "section_level": 2}, {"title": "Bakteriální původ.", "content": "V rozvojových zemích je hlavní příčinou bakteriální gastroenteritidy bakterie \"Campylobacter jejuni\", přičemž polovina těchto případů je vyvolána kontaktem s drůbeží. U dětí jsou bakterie příčinou nemoci v asi 15 % případů; mezi nejběžnější původce patří bakterie \"Escherichia coli\" a bakterie rodu \"Salmonella\",\"Shigella\" a \"Campylobacter\". Pokud jsou potraviny kontaminovány bakteriemi a pak po několik hodin uchovávány při pokojové teplotě, bakterie se rozmnoží a zvýší se tak riziko nákazy těch, kteří kontaminované potraviny zkonzumují. K potravinám běžně spojovaným s onemocněním patří mimo jiné syrové nebo nedovařené maso, kuřecí maso, plody moře a vejce, syrové klíčky a výhonky, nepasterované mléko, měkké sýry a ovocné a zeleninové šťávy. V rozvojových zemích, zvláště v subsaharské Africe a v Asii, je běžnou příčinou gastroenteritidy cholera. Tato infekce se obvykle přenáší kontaminovanou vodou či potravinami.  Velmi častou příčinou průjmů, vyskytující se zejména u starších osob, je toxigenní bakterie \"Clostridium difficile\". Děti mohou tyto bakterie přenášet, aniž by se u nich rozvinuly symptomy onemocnění. Jde o obvyklou příčinu průjmu u hospitalizovaných osob, jež je často dávána do souvislosti s užíváním antibiotik. Infekční průjem u osob užívajících antibiotika může být způsoben i bakterií \"Staphylococcus aureus\" (zlatý stafylokok). Takzvaný \"cestovatelský průjem\" je obvykle jedním z typů bakteriální gastroenteritidy. Zdá se, že léky potlačující tvorbu žaludečních kyselin významným způsobem zvyšují riziko infekce po styku s mnoha typy organismů, včetně bakterie \"Clostridium difficile\" a bakterií rodu \"Salmonella\" a \"Campylobacter\". Riziko je vyšší u osob, kterým jsou podávány inhibitory protonové pumpy, než u těch, kteří užívají léky zvané antagonisté H2 receptorů.", "section_level": 2}, {"title": "Parazitický původ.", "content": "Gastroenteritidu může způsobit i řada prvoků; nejčastěji jde o parazitického prvoka \"Giardia lamblia\" (lamblie střevní), příčinou však mohou být i představitelé druhu \"Entamoeba histolytica\" (měňavka úplavičná) a rodu \"Cryptosporidium\". Jako skupina stojí tito původci za přibližně 10 % případů onemocnění u dětí. Přestože se prvoci rodu \"Giardia\" běžněji vyskytují v rozvojových zemích, způsobují tento typ onemocnění do určité míry prakticky po celém světě. Choroba se často vyskytuje u osob, které podnikly cestu do oblastí s vysokou mírou výskytu, u dětí navštěvujících mateřské školy, u mužů praktikujících pohlavní styk s jinými muži a v období po přírodních katastrofách.", "section_level": 2}, {"title": "Přenos.", "content": "K přenosu onemocnění může docházet prostřednictvím konzumace kontaminované vody nebo v případě, kdy lidé sdílejí předměty osobní potřeby. V oblastech, kde se střídají období sucha a dešťů, se kvalita vody během období dešťů obvykle zhoršuje, což koresponduje s obdobími vypuknutí epidemie nemoci. V oblastech se střídajícími se obdobími jsou infekce běžnější v zimním období. V celosvětovém měřítku je významnou příčinou nemoci rovněž krmení dětí kojeneckým mlékem z nesprávně dezinfikovaných lahví. Míra úspěšnosti přenosu rovněž souvisí se špatnou hygienou, a to zvláště u dětí, v početných domácnostech a u osob s předcházející nevhodnou skladbou výživy. Po vypěstování tolerance mohou dospělí přenášet určité organismy, aniž by se u nich projevily příznaky či symptomy nemoci, a tudíž se stát jakýmisi přirozenými zdroji nákazy. Zatímco někteří činitelé (například \"Shigella\") ohrožují pouze primáty, jiní způsobují onemocnění u široké škály zvířat (například \"Giardia\").", "section_level": 2}, {"title": "Neinfekční příčiny.", "content": "Existuje rovněž několik neinfekčních příčin zánětu trávicí soustavy. Mezi ty běžnější patří podávání léků (např. NSAID) nebo určitých potravin, jako například laktózy (těm, kteří jsou na laktózu intolerantní) a lepku (osobám trpícím celiakií). Další neinfekční příčinou (často vážné) gastroenteritidy je Crohnova choroba. Gastroenteritida může být vyvolána i na základě působení toxinů. K chorobám souvisejícím s konzumací jídla a doprovázeným nevolností, zvracením a průjmem mimo jiné patří otrava ciguatera vyvolaná konzumací kontaminovaného masa dravých ryb, scombroid syndrom související s konzumací určitých typů zkaženého rybího masa, otrava tetrodotoxinem v důsledku konzumace masa čtverzubce nebo botulismus, vzniklý typicky v důsledku konzumace nesprávně konzervovaných potravin.", "section_level": 2}, {"title": "Patofyziologie.", "content": "Gastroenteritida je definována jako zvracení či průjem v důsledku infekce postihující tenké či tlusté střevo. Změny probíhající v tenkém střevě jsou typicky nezánětlivé, zatímco změny v tlustém střevě mají zánětlivý charakter. Počet patogenů potřebných k propuknutí infekce se liší od jednoho (u parazitů rodu \"Cryptosporidium\") až k 10 (u bakterií \"Vibrio cholerae\").", "section_level": 1}, {"title": "Diagnóza.", "content": "Gastroenteritida je obvykle diagnostikována klinicky na základě příznaků a symptomů, které se u nemocného projevují. Určení přesné příčiny obvykle není nutné, jelikož nemá vliv na způsob léčby, nicméně u osob, v jejichž stolici byla zjištěna krev, u těch, kde mohlo dojít k otravě jídlem, a u pacientů, kteří nedávno cestovali do rozvojových zemí, se doporučuje provést rozbor stolice. Pro kontrolu lze rovněž provést diagnostické testy. Jelikož se přibližně u 10 % nemluvňat a malých dětí dostavuje hypoglykémie, doporučuje se u této věkové skupiny stanovení koncentrace glukózy v séru. V případě obav z vážné dehydratace by měla být zkontrolována také hladina elektrolytů v těle a funkce ledvin.", "section_level": 1}, {"title": "Dehydratace.", "content": "Ověření skutečnosti, zda dotyčná osoba trpí dehydratací či nikoliv, je důležitou součástí posouzení jejího stavu. Dehydratace se dále typicky dělí na mírnou (3–5 %), středně těžkou (6–9 %) a těžkou (≥10 %). U dětí jsou nepřesnějšími příznaky středně těžké či těžké dehydratace delší čas kapilárního návratu, snížená pružnost pokožky a abnormální dýchání. K dalším symptomům napomáhajícím rozpoznat dehydrataci (při kombinaci příznaků) patří zapadlé oči, snížená aktivita, nedostatečná tvorba slz a sucho v ústech. O dostatečné hydrataci naopak svědčí normální produkce moči a orální příjem tekutin. Laboratorní testy mají při určování stupně dehydratace v klinické praxi jen malý užitek.", "section_level": 2}, {"title": "Diferenciální diagnostika.", "content": "Ostatní potenciální příčiny příznaků a symptomů podobných těm, jež se objevují u gastroenteritidy a které je třeba vyloučit, zahrnují zánět slepého střeva, volvulus, zánětlivé onemocnění střev, infekci močových cest a cukrovku. Uvážena by měla být rovněž pankreatická nedostatečnost, syndrom krátkého střeva, Whippleova choroba, celiakie a nadužívání laxativ. Diferenciální diagnostika může být poněkud obtížná, pokud dotyčná osoba \"pouze\" zvrací nebo má průjem (vyskytuje se jen jeden z obou symptomů).  Zánět slepého střeva může až v 33 % případů doprovázet zvracení, bolesti břicha a mírný průjem. To je v rozporu se silným průjmem typickým pro gastroenteritidu. Zvracení či průjem mohou u dětí způsobit rovněž infekce plic nebo močových cest. Při klasické diabetické ketoacidóze (DKA) se objevují bolesti břicha, nevolnost a zvracení, nikoliv však průjem. Jedna ze studií prokázala, že u 17 % dětí s DKA byla původně diagnostikována gastroenteritida.", "section_level": 2}, {"title": "Prevence.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Životní styl.", "content": "Pro snížení počtu infekcí klinicky významné gastroenteritidy jsou důležité dodávky snadno dostupné nekontaminované vody a dodržování správných hygienických návyků. Bylo prokázáno, že opatření na osobní úrovni (například mytí rukou) dokázala v rozvinutých i rozvojových zemích snížit počet případů a rozšíření gastroenteritidy až o 30 %. Účinné může být i používání gelů na bázi alkoholu. Kojení, stejně jako všeobecné zlepšení hygienických podmínek, je důležité zejména v místech se špatnou hygienou. Mateřské mléko snižuje četnost infekcí i dobu jejich trvání. Účinné by mělo být rovněž zamezení kontaktu s kontaminovanými potravinami a nápoji.", "section_level": 2}, {"title": "Vakcinace.", "content": "V roce 2009 doporučila Světová zdravotnická organizace podávání rotavirové vakcíny dětem na celém světě, a to na základě její účinnosti a bezpečnosti. V současné době existují dvě komerční rotavirové vakcíny a několik dalších je ve fázi vývoje. V Africe a Asii tyto vakcíny snížily výskyt závažné formy onemocnění u nemluvňat a v zemích, které zavedly národní imunizační programy, došlo ke snížení výskytu onemocnění i jeho závažnosti. Tato vakcína může rovněž zabránit propuknutí nemoci u nevakcinovaných dětí v důsledku snížení počtu kolujících infekcí. Od roku 2000 došlo díky realizaci programu rotavirové vakcinace ve Spojených státech k významnému snížení počtu případů průjmu až o 80 procent. První dávka vakcíny by měla být podána novorozeňatům mezi 6. a 15. týdnem života. Orálně podávaná vakcína proti choleře vykázala v průběhu 2 let účinnost 50–60 %.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba.", "content": "Gastroenteritida je obvykle akutní a spontánně odeznívající onemocnění, které nevyžaduje léčbu léky. Upřednostňovaným způsobem léčby osob trpících mírnou až středně těžkou dehydratací je orální rehydratační terapie (ORT). U některých dětí však může být vhodné podání metoklopramidu a/nebo ondansetronu, při léčbě bolestí břicha pak může být užitečný butylskopolamin.", "section_level": 1}, {"title": "Rehydratace.", "content": "Primárním způsobem léčby gastroenteritidy u dětí i dospělých je rehydratace. Té se nejlépe dosáhne prostřednictvím orální rehydratační terapie, ačkoli v případě poruchy vědomí nebo těžké dehydratace může být nezbytné přistoupit k nitrožilnímu podání tekutin. Orálně podávané prostředky rehydratace obsahující komplexní cukry (tj. cukry vyráběné z pšenice či rýže) mohou být účinnější než produkty založené na cukrech jednoduchých. Nápoje s obzvlášť vysokým obsahem jednoduchých cukrů, jako například limonády a ovocné džusy, nejsou doporučovány dětem mladším 5 let, jelikož mohou \"zvýšit\" riziko průjmu. Pokud specifické a účinné rehydratační přípravky nejsou dostupné nebo pacientovi nechutnají, lze použít čistou vodu. Ve zdůvodněných případech lze pro podání tekutin malým dětem použít nasogastrickou sondu.", "section_level": 2}, {"title": "Dieta.", "content": "Doporučuje se, aby bezprostředně po skončení orální rehydratace (ORT) byly kojené děti nadále krmeny obvyklým způsobem a kojencům krmeným umělou výživou aby bylo opět podáváno kojenecké mléko. Obvykle není nutné podávat bezlaktózové kojenecké mléko nebo mléko se sníženým obsahem laktózy. Během záchvatů průjmu by děti měly dostávat obvyklou stravu s výjimkou potravin obsahujících vysoký podíl jednoduchých cukrů. Takzvaná dieta BRAT, spočívající v konzumaci banánů, rýže, jablečného protlaku, toastů a čaje, se již nedoporučuje, neboť neobsahuje dostatek živin a ve srovnání s normální stravou nepřináší žádné výhody. U některých probiotik bylo prokázáno, že pomáhají ke zkrácení doby nemoci a snížení frekvence stolice. Mohou být rovněž prospěšná při prevenci a léčbě průjmu po užití antibiotik. Zakysané mléčné výrobky (jako například jogurt) mají podobné účinky. Rovněž zinek jako doplněk stravy se zdá být při léčbě i prevenci průjmu u dětí v rozvojovém světě účinný.", "section_level": 2}, {"title": "Antiemetika.", "content": "Antiemetika mohou být účinná při léčbě zvracení u dětí. Jistá pozitiva vykazuje ondansetron, jehož jediná dávka může snížit nutnost podání nitrožilního roztoku, počet hospitalizací a frekvenci zvracení. Pomoci může i metoklopramid. Užívání ondansetronu by však mohlo být příčinou častějších návratů do nemocnice u dětí. Ondansetron připravený pro nitrožilní aplikaci lze podat i orálně, existují-li k tomu klinicky opodstatněné důvody. Dimenhydrinát nevykazuje významnější klinické účinky, i když omezuje zvracení.", "section_level": 2}, {"title": "Antibiotika.", "content": "Antibiotika nejsou k léčbě gastroenteritidy zpravidla předepisována, i když se jejich užití občas doporučuje v případě zvláště závažných symptomů nebo v případě, že existuje podezření na snadno léčitelnou bakteriální infekci či pokud byla tato infekce prokázána. Pokud je nutné nasadit antibiotika, obvykle jsou předepsány makrolidy (jako například azitromycin), jimž je v důsledku nižší míry rezistence dávána přednost před fluorochinolonem. Pseudomembranózní kolitidu, obvykle způsobenou užíváním antibiotik, lze zmírnit ukončením užívání léčivého prostředku, jenž ji způsobil, a léčit buď pomocí metronidazolu nebo vankomycinu. K bakteriím a prvokům, jež lze snadno léčit, řadíme bakterie rodu \"Shigella\" \"Salmonella typhi\" a \"Giardia\". Pacientům napadeným bakteriemi rodu \"Giardia\"nebo parazitickým prvokem \"Entamoeba histolytica\" je doporučována léčba tinidazolem, jenž přináší lepší výsledky než metronidazol.Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje předepisování antibiotik malým dětem trpícím současně krvavým průjmem i horečkou.", "section_level": 2}, {"title": "Přípravky proti průjmu.", "content": "Léky proti průjmu přinášejí teoretické riziko komplikací, a i když klinické zkušenosti prokázaly, že riziko není příliš vysoké, nejsou tyto prostředky předepisovány nemocným s krvavým průjmem nebo průjmem komplikovaným horečkou. Loperamid, opioidový analog, se pro symptomatickou léčbu průjmu běžně používá. Není však doporučován k léčbě dětí, neboť může překonat nezralou hematoencefalickou bariéru a způsobit otravu. Subsalicylan bismutitý, nerozpustný komplex trojmocného bismutu a salicylátu, lze u mírných až středně těžkých případů použít, teoreticky je však možná otrava salicyláty.", "section_level": 2}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "Odhaduje se, že každým rokem se na světě vyskytne tři až pět miliard případů gastroenteritidy, postihujících zejména děti a obyvatele rozvojových zemí. Na následky nemoci zemřelo v roce 2008 přibližně 1,3 miliónu dětí mladších pěti let, přičemž k většině úmrtí došlo v nejchudších zemích světa. Více než 450 000 těchto úmrtí u dětí mladších 5 let bylo způsobeno v důsledku napadení rotaviry.Cholera stojí za přibližně třemi až pěti milióny případů gastroenteritidy a je příčinou úmrtí asi 100 000 lidí ročně. V rozvojových zemích se děti mladší dvou let nezřídka nakazí infekcí, jejímž následkem je klinicky významná gastroenteritida, šestkrát ročně i častěji. U dospělých je onemocnění méně běžné - částečně i díky získané imunitě.  V roce 1980 způsobila gastroenteritida - ze všech ostatních příčin - 4,6 miliónu dětských úmrtí, většinou v rozvojových zemích. Do roku 2000 se počet úmrtí významně snížil (na přibližně 1,5 miliónu úmrtí ročně), a to zejména díky zavedení a širokému využití orální rehydratační terapie. Ve Spojených státech jsou infekce působící gastroenteritidu druhou nejrozšířenější infekcí (po nachlazení) a mají za následek 200 až 375 miliónů případů akutního průjmu a kolem deseti tisíc úmrtí ročně, z čehož 150 až 300 jsou děti mladší pěti let.  Gastroenteritida je každoročně hlavním důvodem 3,7 miliónu návštěv u lékaře ve Spojených státech a 3 miliónů návštěv u lékaře ve Francii. Byl vysloven odhad, že ve Spojených státech stojí gastroenteritida jako celek 23 miliard dolarů ročně; náklady na léčbu gastroenteritidy způsobené rotavirem se odhadují na přibližně 1 miliardu dolarů ročně. Nemoc sehrála důležitou roli v mnoha vojenských akcích a existuje domněnka, že dala vzniknout úsloví „bez odvahy není slávy“ („no guts no glory“ - guts je hovorový výraz pro odvahu, ale i označení pro vnitřnosti).", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt u zvířat.", "content": "Gastroenteritidu psů a koček způsobuje řada týchž činitelů jako u člověka. Nejběžnějšími původci jsou následující organismy - \"Campylobacter\", \"Clostridium difficile\", \"Clostridium perfringens\" a \"Salmonella\". Symptomy mohou být vyvolány i mnoha jedovatými rostlinami. Někteří původci nemoci napadají jen jisté zvířecí druhy. Koronavirus přenosné gastroenteritidy (TGEV) se objevuje u prasat a způsobuje zvracení, průjem a dehydrataci. Vědci se domnívají, že virus je na prasata přenášen volně žijícími ptáky. Specifická léčba onemocnění neexistuje, choroba však není přenosná na člověka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gastroenteritida je onemocnění charakterizované zánětem (\"\"-itida\"\") trávicí soustavy postihujícím jak žaludek (\"\"gaster, ventriculus\"\"-), tak tenké střevo (\"\"intestinum tenue\"\"-) a způsobujícím v konečném důsledku kombinaci průjmu, zvracení, křečí a bolestí břicha. Pro gastroenteritidu se rovněž používá název žaludeční viróza. Ačkoli toto onemocnění nemá žádnou spojitost s chřipkou, bývá označováno také jako žaludeční chřipka a střevní chřipka. V celosvětovém měřítku je většina případů onemocnění dětí způsobena rotavirem. U dospělých bývá běžnější příčinou norovirus a bakterie rodu \"Campylobacter\". Méně obvyklými příčinami jsou infekce vyvolané jinými bakteriemi (či jejich toxiny) a parazity. K přenosu může dojít i v důsledku konzumace nesprávně připraveného jídla či kontaminované vody nebo prostřednictvím blízkého kontaktu s nakaženými osobami. Základem léčby je adekvátní hydratace. U mírných až středně těžkých případů onemocnění toho lze obvykle dosáhnout prostřednictvím podávání orálního rehydratačního roztoku. U závažnějších případů může být zapotřebí aplikace nitrožilního roztoku. Gastroenteritida postihuje především děti a osoby žijící v rozvojových zemích.", "tgt_summary": "肠胃炎是以胃和小肠炎症为特征的胃肠道病症,可导致腹泻、呕吐、腹部的疼痛和绞痛合并而成疾病表现。虽然与流感并无关系,但该病也被称为肠胃型感冒和消化道流感。 肠胃炎通常是由病毒引起,不过细菌、寄生虫及真菌也可致病。在孩童中,严重肠胃炎最常见的肇因是轮状病毒;而在成人间会罹患此症则通常是感染诺罗病毒及曲状杆菌所致。吃下未适当保存的食物、饮用遭污染的水、或是与已罹病者过度接触都有可能让肠胃炎散播出去。由于不管原因为何,此症的治疗方式通常都相同,因此通常无需对病患进行检验以确认致病原究竟为。 预防肠胃炎的方法包括用肥皂洗手、只饮用洁净的水、适当的处理排泄物及哺喂新生儿母乳。对于孩童也建议应接种轮状病毒疫苗。若已罹病,治疗方式首为给予足够水分若症状不严重,通常让病患饮用含盐及糖的水分补充品(如宝矿力)即可;若病患是喝母奶的新生儿时,则建议继续哺喂。对于症状严重的患者,则需考虑以静脉注射或鼻胃管方式补充水分及营养,孩童患者同时建议为其补充锌。至于抗生素部分,除非患者是孩童、且有出现高烧及血便症状时才需考虑使用,否则一般而言不必以抗生素治疗 。 在2015年,全球有二十亿人罹患肠胃炎,其中一百三十万人因此死亡,患者以孩童与开发中国家人群为主。在2011年,约有十七亿的五岁以下孩童罹患肠胃炎,造成了其中约七十万孩童死亡。在开发中国家,两岁以下的孩童时常每年六次以上得到肠胃炎。肠胃炎较少发病于成人,这或许一部分是由于更完善的免疫所致。", "id": 190623}
{"src_title": "Marie François Sadi Carnot", "tgt_title": "玛利·弗朗索瓦·萨迪·卡诺", "src_document": [{"title": "Život a politická kariéra.", "content": "Jeho otcem byl radikální republikánský poslanec Hippolyte Carnot, odpůrce Napoleona III.. Jeho strýc Nicolas Léonard Sadi Carnot byl fyzik, objevitel Carnotova cyklu. Mladý Sadi Carnot vystudoval pařížskou École polytechnique a pracoval jako projektant. Jeho jméno dosud nese Pont Carnot, most přes Rhônu v Savojsku. Podílel se také na regulaci řeky Thiou v Annecy. Za prusko-francouzské války organizoval obranu Normandie, po válce získal funkci prefekta v Seine-Inférieure a byl zvolen poslancem za umírněné republikány. Roku 1880 se stal ministrem veřejných prací a roku 1885 ministrem financí.  V roce 1887 byl prezident Jules Grévy donucen odstoupit, protože udělil Řád čestné legie svému zeti, aniž by si ho dotyčný něčím zasloužil. Poté parlament zvolil 3. prosince 1887 prezidentem Sadiho Carnota. Za jeho funkčního období proběhla úspěšná Světová výstava 1889, byla podepsána spojenecká smlouva s Ruskem, podařilo se potlačit hnutí generála Boulangera a Panamská aféra vedla k pádu Loubetovy vlády. Dobovým fenoménem byly bombové útoky anarchistů, které vedly v prosinci 1893 k přijetí Lois scélérates, zákonů omezujících některé občanské svobody.  Sadi Carnot vystoupil 24. června 1894 na shromáždění v lyonském Palais de la Bourse u příležitosti tamní koloniální výstavy, kde mimo jiné prohlásil, že po vypršení svého funkčního období nebude usilovat o znovuzvolení. Po deváté hodině večer při odchodu z budovy k prezidentovi přistoupil pekař italského původu Santo Geronimo Caserio a několikrát ho bodl nožem. Sadi Carnot v časných ranních hodinách následujícího dne svým zraněním podlehl. Caserio svůj čin vysvětlil jako pomstu za to, že prezident nařídil popravit anarchisty Augusta Vaillanta a Émila Henryho. Caserio byl odsouzen k trestu smrti gilotinou, reakcí na atentát byly četné násilné útoky na italské přistěhovalce na mnoha místech Francie. Sadi Carnot byl pohřben v pařížském Pantheonu, roku 1897 byl v Angoulême odhalen jeho pomník.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie François Sadi Carnot, běžně jen Sadi Carnot (11. srpen 1837, Limoges – 25. červen 1894, Lyon), byl francouzský politik. Svou kariéru zakončil jako prezident Francouzské republiky. Byl zavražděn italským anarchistou Jeronimem Caseriou při výkonu funkce jen několik měsíců před vypršením mandátu.", "tgt_summary": "玛利·弗朗索瓦·萨迪·卡诺(,1837年-8月11日-1894年-6月25日),法国工程师出身的政治家,法国大革命时期著名的“胜利的组织者”拉扎尔·卡诺之孙,左派议员伊波利特·卡诺之子。1887年当选为法兰西第三共和国的第四任总统。1894年6月24日被意大利无政府主义者桑特·格罗尼莫·卡塞里奥刺杀。玛利·弗朗索瓦·萨迪·卡诺于午夜过后(即6月25日)死亡。", "id": 2653831}
{"src_title": "Tiësto", "tgt_title": "提雅斯多", "src_document": [{"title": "Život a osobní kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1969–2000: Mládí, začátky.", "content": "Tijs se narodil ve nizozemském městě Breda v lednu 1969. Již od dvanácti let měl velký zájem o hudbu. Od čtrnácti let se začal hudbě více věnovat a začal být profesionálním DJem na školních akcích. Později se přesunul do místních klubů, kde byl téměř 10 let, v letech 1985-1994, zabydleným DJem. Na hraní v klubech ho musel přesvědčit kamarád Wilfred, který mu rovněž dělal manažera. V malém klubu \"The Spock\" v rodném městě hrával v oddělené místnosti o víkendech od deseti večer do čtyř ráno. Ze začátku hrál styly jako New Beat a acid house. Jeho oblíbeným interpretem byla také Madonna, protože její styl hudby prozrazoval, že má ráda tanec.  V roce 1994 již začal zveřejňovat vlastní materiál na odnoži Noculan Records. V tuto dobu ovšem dělal hardcore techno/gabber songy pod jmény jako Da Joker nebo DJ Limited. Později si jej všiml generální manažer nahrávací společnosti Basic Beat Recordings a na konci roku 1994 se zavázal pod vydavatelství (label) Basic Beat, kde se poznal s Arny Binkem, na jehož sublabelu Trashcan zveřejňoval svoji tvorbu. Spolu poté vytvořili vlastní sublabel Guardian Angel, kde spustili oblíbenou sérii Forbidden Paradise (tento sublabel spadal stále pod Basic Beat). V letech 1995 a 1996 zveřejnil několik svých nahrávek na Bonzai Jumps a XTC, sublabelech nahrávací společnosti Lightning Records. Na konci roku 1997 se Arny a Tiësto rozhodli opustit Basic Beat a založili vlastní vydavatelství; Black Hole Recordings. Trashcan zanikl a Guardian Angel pokračoval ve zveřejňování hudby až do roku 2002. Tiësto zveřejnil Pod Black Hole Recordings tance sérii Magik a v roce 1998 dále vytvořil dva sublabely (vydavatelství spadající pod BHR) – In Trance We Trust a SongBird. Během následující tvorby se seznámil s Hardy Hellerem a domluvili se na zveřejnění nahrávek skrz Black Hole Recordings. In Search of Sunrise byla další osmidílná série zveřejněná na sublabelu BHR, SingBird. V roce 1999 spojil síly s Ferry Corstenem a založili hnutí Gouryella (1999-2001). V tuto dobu probíhlalo obrovské rozšíření transu – vyšlo 20 rozdílných CD pod 9 odlišnými vydavatelstvími. V letech 1998-200 spolupracoval pod jménem Kamaya Painters s nizozemským producentem jménem Benno de Goeij. Od listopadu 1999 hrál v jednom z nejpopulárnějších britských klubů. Ve stejném roce zahrál i 12 hodinový set, což bylo jeho nejdelší vystoupení v Amsterdamu.", "section_level": 2}, {"title": "2000–2002: Cesta ke slávě.", "content": "Ke konci roku 2000 se Tiësto rozhodl odevzdat se vlastní práci a opustit Ferryho. Dále se věnoval další produkci v rámci Gouryelly. Nahrávací společnost požadovala více tracků a tak již nemohli pracovat společně. V rámci první kompilace ITWT (In Trance We Trust) představil Tiësto Armin van Buurena, Johan Gielena a právě Ferry Corstena. Díky smlouvě s vydavatelstvím Nettwerk se Tiëstovi povedlo vydat debutový mix Summerbreeze ve Spojených státech. Tento mix obsahoval i proslulou píseň Silence, která se měsíc držela v TOP10 britských hitparád. V roce 2000 vydal In Search of Sunrise 2. Následně se rozhodl vytvořit trance sublabel Magik Muzik, který mimo Tiëstovy vlastní tvorby zveřejňoval i interprety Filterheadz, Oliver Lieb, Mark Norman, Mojado, Phynn a Jes Brieden. Tento label získal obchodní známku která stála za elektronickou taneční hudbou vysoké kvality.  jeho proslulost začínala vzrůstat na počátku roku 2000, kdy zahrál na velké párty v rámci nizozemské zábavní společnosti a po vydání svého prvního sólového alba \"In My Memory\" v roce 2001. Album obsahovalo v deseti singlech 5 velkých hitů. Jedním z největších byl track \"In My Memory\", který obdržel vysoké hodnocení v amerických hitparádách. Píseň \"Magik Journey\" zase otevírala \"Tiësto in Concert\", což byl koncert v Nizozemsku roku 2003 pro 25000 lidí. V únoru 2002 zahrál několik hodin na nizozemském hudebním festivalu. Stejný měsíc dostal ocenění stříbrné hudební harfy. Toho roku stihl ještě obdržet \"Lucky Strike Dance Award\" jako nejlepší trans/progressive DJ. Během 18 dní projel Spojené státy s umělci jako Moby, David Bowie a Busta Rhymes. Poté co se umístil na předních místech místní hitparády holandský hudebník Junkie XL s remixem Elvisovy písně \"A Little Less Conversation\", Tiësto zveřejnil remix písně Burning Love od stejného autora. Remix byl nominován v britském hodnocení \"Dance Award\" na nejlepší \"nezbytný\" rádio mix. V lednu 2003 dostává další ohodnocení během fastivalu Noorderslag. Po absolvování tour v USA s Mobym, udělal remix jeho písní \"We Are All Made of Stars\" a \"Extreme Ways\", rovněž roku 2003. V roce 2002 vydal remix \"In Search of Sunrise\", který jako první obsahoval v názvu jeho místo: \"In Search of Sunrise 3: Panama\". V březnu 2003 se Tiësto, Dieselboy, Bad Boy Bill a Noel Sanger zúčastnili \"PlayStation2 Dual Play tour\". Účast Tiësta a Noela proběhla od 13. dubna do 6. června.", "section_level": 2}, {"title": "2003–2004: Just Be, letní olympiáda.", "content": "Jeho sláva pokračovala na konci roku 2000 šesti-hodinovým setem Tiësto Solo, na kterém se představil bez jakéhokoli jiného DJe. Nápad hraní jednoho DJ před velkým publikem byl doveden na vrchol právě Tiëstem, kdy se 10. března 2003 představil v Nizozemsku před 25 000 lidmi. Koncert později dostal název Tiësto in Concert a byl vydán na DVD. Tato nová myšlenka měla obrovský úspěch. Za rok v říjnu si zopakoval po dvou po sobě jdoucích nocích stejný druh představení, každý pro 35 000 fanoušků. O týden později si připravil podobnou akci pro 20 000 lidí. DVD z druhého koncertu bylo rovněž zveřejněno, dostalo jméno Tiësto in Concert 2. DVD ukázala cestu od první myšlenky až po provedení této úspěšné akce. Mimo to uvádí i interprety jako Andain, Dinand Woesthoff nebo Jan Johnston v živém vstupu. Na DVD najdeme živou hudbu a představení různých tanečníků během setu. Pozadí události je tajuplná hudební výprava kolem světa založená na námět \"Magik\". Obsahuje více než 200 minut show, na druhém disku se nachází záběry \"mimo kameru\" o přípravách události, videoklip pro píseň Traffic a televizní reklamy na koncert. Na druhém DVD se nachází tvorba ostatních DJů a najdeme zde i hudební nástroje. Během let 2002, 2003 a 2004 byl britským časopisem DJ Magazine označen za nejlepšího DJe planety. V roce 2004 uvedl album Just Be uvádějící nový jeho první singl Traffic. Toto byla první píseň za 23 let, která se bez jakéhokoli zpěvu umístila na první pozici v nizozemských národních hitparádách. Píseň Sweet Misery byla původně pro Evanescence, nicméně píseň byla kompletně dokončena až po vydání jejich alba. V roce 2004 udělal remix písně Rain Down on Me od nizozemské skupiny Kane. Tento remix se objevil jako hudební téma pro pravidelnou sérii od EA Sports FIFA 2004. Na podporu svého nového alba Just Be zahrál v několika holandských městech, tato tour byla poté nazvána Just Be: Train Tour. V květnu 2004 byl jmenován hrdým členem \"Orde van Oranje-Nassau\", nizozemským vyznamenáním pro důležité holanďany. Tuto hodnost mu udělila královna Beatrix.  V rámci příprav na olympiádu 2004 v Aténách Tiësta oslovili pořadatelé, zdali by zahrál na uváděcím ceremoniálu. Tím se stal prvním DJem v historii olympijských her, který se vyskytl na pódiu. Do Atén přiletěl v lednu 2004 v rámci schůzky s pořadateli. DVD Tiësto in Concert z minulého roku je velice zaujalo a požádali ho, zdali by nemohl udělat více podobných písní tracku Adagio for Strings, který svou kombinací klasické a moderní hudby skvěle vyhovoval pro právě nadcházející událost. Požadovali také, aby zahrál nějakou vlastní tvorbu. První poslech proběhl 7. srpna před prázdným stadionem, další den si Tiësta přišlo poslechnout 35 000 lidí. Z těchto lidí, kteří přišli dobrovolně, již někteří rozpoznávali melodie písní Traffic nebo právě zmíněného Adagia. Na poslední zkoušce, kde se účastnilo asi 60 000 lidí, se vyskytly technické problémy. Mixážní pult se poničil, monitory několikrát vypadly. Hudba na stadiónu nebyla pořád na stejné úrovni.  Všechny národnosti během slavnosti v pátek 13. srpna 2004 představily své atlety. Dohromady jich bylo 10500 a v publiku bylo 80000 lidí, ovšem jen 75000 vědělo o taneční hudbě. V průběhu jeho představení začali nizozemští atleti tancovat přímo před DJ kioskem a nakonec museli být zpacifikování pořadateli. Vystoupení zahrnovalo rovněž nové songy vytvořené přímo pro tuto speciální událost. Tyto písně měly speciální účel a duch olympijských her. V říjnu roku 2004 vyšly pod názvem Parade of the Athletes veškeré skladby hrané na této události v jednom mixu. Později si ale všiml, že tracky, které zahrál, nesplňovaly přesně pravidla zadané mezinárodní olympijskou organizací. Po velkém úspěchu zveřejnil jednotlivě veškeré skladby v plné délce na iTunes.", "section_level": 2}, {"title": "\"In The Booth\".", "content": "Jsou to série,které začal vysílat YouTube 18. ledna 2012(Season 1).Zde můžeme vidět našeho interpreta v BackStage spolu s jeho přáteli na turné po celém světě.Připravuje se(Season 3)pro rok 2014", "section_level": 1}, {"title": "\"Tiësto's Club Life\".", "content": "Dvouhodinový set, který se poprvé objevil 6. dubna 2007 na holandském Radio 538. Je vysílán každý pátek od 22:00 do půlnoci. V dnešní době se pyšní již 425 epizodami. Tento projekt je velmi populární a sklízí mnoho úspěchů  Singlů vydal samozřejmě více, ale je obtížné je všechny najít a sepsat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tiësto (narozen jako Tijs Michiel Verwest dne 17. ledna 1969) je světově proslulý nizozemský DJ a producent elektronické taneční hudby. V minulosti používal několik přezdívek, nicméně většina jeho práce je známa pod jménem DJ Tiësto. V nejnovější produkci ale vypouští známku \"DJ\" a je znám pouze jako \"Tiësto\". Tato přezdívka je zkomoleninou jeho jména v dětství.", "tgt_summary": "提雅斯多(;;,1969年-1月17日),本名泰斯·米希尔·费尔韦斯特(;)是来自荷兰布雷达的知名DJ暨唱片制作人。他在《米克斯 (杂志)》杂志的粉丝投票中获选为「史上最伟大的DJ」。2013年,他在《DJ杂志》读者票选中被选为「近二十年的最佳DJ」。提雅斯多缔造了许多电子音乐界的纪录,被许多乐迷尊为「电子舞曲教父」。他和另一位荷兰DJ Armin van Buuren由2002年至2017年维持在DJ Mag世界百大DJ前五名", "id": 1408481}
{"src_title": "Typ 97 Či-Ha", "tgt_title": "九七式中戰車", "src_document": [{"title": "Historie a vývoj.", "content": "Spolu se skutečností, že přechozí Typ 89 I-Gó v průběhu 30. let rychle zastarával, spustila japonská armáda program na vývoj jeho nástupce coby tanku pro podporu pěchoty. Ze zkušeností získaných v průběhu invaze do Mandžuska vyplynulo, že Typ 89 I-Gó byl příliš pomalý, aby dokázal účinně podporovat motorizovanou pěchotu. Nový tank měl být tedy spíše zvětšenou verzí lehkého tanku Typ 95 Ha-Gó s čtyřčlennou posádkou, silnějším pancéřováním a výkonnějším motorem pro udržení mobility.  Prototyp tanku pojmenovaný \"Či-Ha\" vyrobila ve své tokijské fabrice firma Mitsubishi Heavy Industries. Druhý prototyp byl hotov v červnu roku 1937. Přesto že v armádních požadavcích figurovalo už dělo ráže 47 mm, tank byl osazen stejným 57 mm dělem jako Typ-89B. Konkurentem \"Či-Ha\" byl lehčí a levnější Typ 97 Či-Ni, jehož prototyp byl zkonstruovaný státní zbrojovkou v Ósace a který nesl stejné 57 mm dělo. Nicméně s propuknutím druhé čínsko-japonské války 7. července 1937 padla rozpočtová omezení v dobách míru a jako hlavní tank japonské armády byl zvolen \"Či-Ha\" označený jako Typ 97.", "section_level": 1}, {"title": "Pojmenovávání japonských tanků.", "content": "\"Či\" (チ) je odvozeno ze slova \"čúsenša\" (チュウセンシャ) znamenající \"střední tank\". \"Ha\" a \"Ni\" v japonské armádní nomenklatuře znamenají číselné označení modelu 3, resp. 4. Tank byl označen jako Typ 97 v odkazu na imperiální rok 2597 (v gregoriánském kalendáři 1937). Jméno \"Typ 97 Či-Ha\" by tedy mohlo být přeloženo jako \"střední tank typ 1937, model 3\".", "section_level": 2}, {"title": "Design.", "content": "Typ 97 měl nýtovanou konstrukci a motor byl uložen v zadní části tanku. Posádka byl čtyřčlenná a zahrnovala řidiče, kulometčíka a dva muže ve věži. V přední části tanku seděl řidič vpravo a kulometčík vlevo. Velitelská kupolka byla umístěna na vrchu věže. Komunikace uvnitř tanku byla zajištěna prostřednictvím dvanácti tlačítek ve věži, které byly propojené se signálními světly a bzučákem v blízkosti řidiče.  Hlavní zbraní bylo dělo Typ 97 ráže 57 mm, použité už u předchozího Typu 89. Dělo mělo krátkou hlaveň a relativně nízkou úsťovou rychlost, nicméně postačovalo k plnění hlavního úkolu tanku, kterým byla podpora pěchoty. Dělo nemělo převod pro nastavení náměru, střelec musel pro jeho změnu použít rameno.  Sekundárními zbraněmi byly dva kulomety Typ 97 ráže 7,7 mm. Jeden byl umístěn v levé části přední korby a jeden na zadní straně věže. Věží bylo možno otáčet o 360°, nicméně dělo se mohlo pohybovat o dalších 10° v každém směru nezávisle na věži.  Nejsilnější pancéřování o síle 25 mm bylo použito na objímce děla, síla pancíře přední korby činila 15-25 mm. Pohon zajišťoval vzduchem chlazený \"V-12 21,7 litr SA12200VD\" dieselový motor Mitsubishi o výkonu 170 hp (127 kW).", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj varianty \"Kai\".", "content": "Nevýhody 57 mm děla se naplno projevily v roce 1939 během bitvy u Chalchyn-golu proti Sovětskému svazu. Sovětské tanky BT-5 a BT-7 se svými 45 mm děly měly výrazně větší dostřel a způsobily Japoncům těžké ztráty. To přesvědčilo armádu o potřebě výkonnějšího děla. Vývoj nového děla ráže 47 mm započal v roce 1939 a byl dokončen roku 1941. Dělo Typ 1 ráže 47 mm bylo vyvinuto speciálně proti sovětským tankům. Mělo delší hlaveň a výrazně větší úsťovou rychlost, což vedlo k výrazně vyšší průbojnosti než jakou disponovalo krátké 57 mm dělo. Nová verze, pojmenovaná Typ 97 Či-Ha Kai (\"Kai\" znamená \"vylepšený\") nebo \"ŠinHoTo Či-Ha\" (\"Či-Ha s novou věží\"), byla osazená tímto 47 mm dělem umístěným v nové, tříčlenné věži. Produkce začala roku 1942. Dalších asi 300 kusů starší varianty bylo modernizováno.", "section_level": 2}, {"title": "Produkce.", "content": "Typ 97 Či-Ha byl vyráběn firmou Mitsubishi Heavy Industries společně s firmou Hitachi Industries, menší část produkce zajišťovala státní zbrojovka v Sagamihaře. Počet vyrobených kusů byl o něco nižší než počet vyrobených Typ 95 Ha-Gó, nicméně větší než jakýchkoliv jiných tanků nasazených Japonskem. Počet kusů za jednotlivé roky udává následující seznam.  Typ 97 Či-Ha (57 mm)  Typ 97 Či-Ha Kai (47 mm)  Celková produkce obou variant činila 2092 kusů, vrcholem produkce byl rok 1942. Následující rok byla výroba ukončena ve prospěch novějších typů, zejména Typ 1 Či-He.", "section_level": 1}, {"title": "Další vývoj.", "content": "Posledním tankem, který vycházel z designu Typu 97 byl střední tank Typ 3 Či-Nu. Ten sdílel šasi a zavěšení s přechozím typem Či-He, byl ale osazen větší věží a mohl tak nést silné 75 mm dělo. Typ 1 Či-He byl přímým nástupcem Typu 97. Typ 4 Či-To, poslední dokončený design před koncem druhé světové války, už neměl s Typem 97 nic společného. Japonský průmysl byl v průběhu války těžce poškozen a v pozdějších letech už tak nebyl schopen produkovat nové tanky ve větším množství.  Potřeba doplnit tankové jednotky dělostřelectvem vedla k potřebě vývoje samohybných děl (SPG). Na podkladě tanku bylo postaveno přes sto kusů samohybných děl Typ 1 Ho-Ni a Typ 3 Ho-Ni III pro boj s tanky, které byly vyzbrojeny kanónem ráže 75 mm nebo houfnicí ráže 105 mm, a 12 kusů samohybných děl Typ 4 Ho-Ro, které byly vyzbrojeny polní houfnicí typ 38 ráže 150 mm. Nicméně z důvodu upřednostnění námořnictva bylo množství materiálu pro výrobu tanků značně omezeno.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Válka v Číně a proti Sovětskému svazu.", "content": "Typ 97 byl úspěšně nasazen v Číně v operacích druhé čínsko-japonské války. Důvodem úspěchu byla zejména skutečnost, že armáda Kuomintangu nebyla příliš dobře vyzbrojena a disponovala pouze britskými exportními Vickers, německými Panzery I a italskými tančíky L3/33.  Křest ohněm prodělaly tanky Či-Ha během bitvy u Chalchyn-golu v červenci 1939, kde čelily moderním sovětským strojům. Japonské tankové jednotky byly organizovány do dvou pluků, 3. a 4. tankového pluku. 4. tankový pluk byl vyzbrojen čtyřmi tanky Typ 97, přičemž jeden z nich sloužil jako tank velitelský. Během bitvy u Chalchyn-golu se projevila malá účinnost 57 mm děla. Sovětské tanky vybavené účinnějším dělem měly větší dostřel a způsobily tak Japoncům těžké ztráty.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Od 8. prosince 1941 do začátku roku 1942, během bitvy o Malajsii a bitvy o Singapur, byly tanky Typ 97 používány 1., 6. a 14. tankovým plukem 3. tankové skupiny pod velením generálporučíka Jamašity. 1. tankový pluk byl připojen k 5. divizi císařské armády, která byla mezi prvními japonskými vojenskými jednotkami, které přistály v Songkhla v jižním Thajsku. Tanky byly v čele útoku na severní britské Malajsko na konci roku 1941. Později se stejné jednotky zapojily do rozhodující bitvy u Jitry na počátku roku 1942. Jedním z klíčů k japonskému úspěchu v Malajsku a Singapuru byla skutečnost, že Britové nepředpokládali schopnost tanků projít hustou džunglí malajského poloostrova. Nicméně ta navzdory předpokladům nepředstavovala pro lehké japonské tanky vážnější překážku.  Později se 2. a 14. tankový pluk zapojil do bojů v Barmě v roce 1942.  Tanky Typ 97 Či-Ha Kai byly poprvé nasazeny v roce 1942 v bitvě o Corregidor. Ukázalo se, že nové 47 mm dělo si snadno poradí s americkými lehkými tanky M3 Stuart, nicméně proti středním tankům M4 Sherman bylo účinné pouze z boku nebo zezadu.  Během bitvy o Saipan v noci ze 16. na 17. června roku 1944 se tanky Typ 97 9. tankového pluku spojily s tanky Typ 95 136. pěšího pluku v protiútok proti vybudovanému předmostí amerických jednotek, které přistály den předtím. Protiútok byl odražen pomocí námořních děl. Byl to největší japonský obrněný útok během války v Tichomoří. Japonská armáda však během tichomořské války zřídkakdy prováděla významné obrněné útoky kvůli omezeným oblastem manévrování, které převládaly na ostrovech v jižním Pacifiku. Japonské tanky byly dokonce často zahrabány v zemi tak, aby byla vidět jen věž.  Tanky Typ 97 se dále účastnily bitvy o Guam nebo bitvy o Okinawu kde jich několik desítek čelilo mnohonásobné přesile tanků M4 Sherman a které byly zničeny během sebevražedných protiútoků. Poslední nasazení za druhé světové války proběhlo v Mandžusku proti Sovětskému svazu. Rudá armáda zde zajala 389 tanků.  Po válce byly tanky Typ 97 užívány čínskou lidovou osvobozeneckou armádou, které jí věnoval Sovětský svaz. Tyto se zúčastnily bojů čínské občanské války.", "section_level": 2}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Čínská lidová republika", "section_level": 1}, {"title": "Přeživší stroje.", "content": "Zrestaurované stroje jsou k vidění ve svatyni Jasukuni v Tokiu a svatyni Wakajiši v prefektuře Šizuoka. V roce 2005 byl nalezen pohřbený vrak na pláži ve městě Miura v prefektuře Kanagawa. Zachovalé exempláře se nachází v muzeu Čínské lidové osvobozenecké armády v Pekingu a v Muzeu zbraní armády Spojených států v Aberdeenu. Množství vraků lze nalézt na ostrově Saipan a Kurilských ostrovech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Typ 97 Či-Ha (九七式中戦車 チハ, \"Kjúnana-šiki čúsenša Či-ha\") byl nejrozšířenější střední tank užívaný Japonskou císařskou armádou v průběhu druhé čínsko-japonské války, bitvy o Chalchyn-gol a druhé světové války.", "tgt_summary": "九七式中战车是日本帝国陆军在1930年代中叶所开发的中型战车,与九五式轻战车一同作为日本帝国陆军在二战时期的主力装甲武器。九七式有两种主要生产型号,分别是装载57毫米口径九七式战车炮的基本型和47毫米口径一式炮的九七式改。两种车型最终生产了2123辆。", "id": 2775667}
{"src_title": "Kyberšikana", "tgt_title": "網路霸凌", "src_document": [{"title": "Druhy kyberšikany.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kyberstalking.", "content": "V překladu jde o pronásledování v kyberprostoru nejčastěji pomocí SMS, chatu, emailu, telefonu, sociálních sítí, Skypu apod. Oběti většinou pronásledovatele (stalkera) znají, často jde o bývalého milence/milenku, kamaráda, zrazeného přítele nebo milovníka. Stalker může být ale i neznámý, a to v případě, že si oběť vyhlédl náhodně na internetu. Pronásledované oběti hrozí naprostá ztráta soukromí, osobních údajů a pocitu bezpečí. Stalking je od 1. června 2010 trestný čin.", "section_level": 2}, {"title": "Kyberharašení.", "content": "Za kyberharašení lze označit opakované zprávy zasílané agresorem, které jsou oběti nepříjemné. Tato situace může vzniknout i ze vzájemné konverzace, ta se stane nepříjemnou a oběť není schopná ji ukončit. Agresor většinou oběť začne bombardovat zprávami ihned po připojení na internet nebo jí zasílá nežádoucí SMS.", "section_level": 2}, {"title": "Vyloučení a ostrakizace.", "content": "V této formě kyberšikany je oběť vyloučena z nějaké skupiny, do které by chtěla či měla patřit. Ostrakizace je pro oběť velmi bolestná, i když postrádá přímý prvek agrese. Oběť trpí frustrací z nenaplnění potřeby někam patřit. Na internetu je to často horší než v reálném životě, jelikož tam je patrné, kdo je oblíbený a kdo ne, např. je oběť vyloučena z facebookové skupiny, kde to většinou vidí větší množství lidí než v realitě.", "section_level": 2}, {"title": "Kybergrooming.", "content": "V překladu jde o manipulaci v kyberprostoru s cílem přimět uživatele k osobní schůzce. Útočník, který se většinou vydává za někoho jiného, si vyhledá vhodnou osobu, ve které postupem času vzbudí důvěru a přinutí ji k osobní schůzce, kde pak nějakým způsobem oběť zneužije či využije. V této oblasti jsou často nejvíce ohroženy děti, které jsou závislé na technologiích, tráví na internetu většinu času a většinu přátel mají pouze ve virtuálním světě.", "section_level": 2}, {"title": "Flaming.", "content": "Jde o nepřátelské chování útočníka vůči oběti ve virtuálním světě. Je to výrazně vyhrocená a agresivní diskuze až hádka na internetu. Někteří uživatelé úmyslně podobné diskuze provokují vkládáním různých kontroverzních příspěvků, urážením účastníků diskuzí apod. Výzkumy ukazují, že slovní napadání je ve virtuálním prostředí až čtyřikrát častější než v reálném životě.", "section_level": 2}, {"title": "Sexting.", "content": "Jde o zasílání textů, fotografií a videí se sexuální tematikou prostřednictvím elektronických médií. Tyto materiály pak často končí na internetu a můžou mít pro oběť fatální důsledky, jelikož jsou často použity jako prostředek k vydírání. Některé případy mohou skončit až smrtí oběti. Útočník se v případě, že je oběť mladší 18 let, dopouští trestné činnosti v oblasti šíření dětské pornografie. Podrobný výzkum sextingu u české populace v České republice zrealizoval v roce 2017 tým projektu E-Bezpečí pod názvem Sexting a rizikové chování českých dětí v kyberprostoru.", "section_level": 2}, {"title": "Happy Slapping.", "content": "Jedná se o celkem novou „zábavu“ mladých lidí, která vznikla v Británii. Spočívá v tom, že agresor si vybere oběť a následně ji fyzicky napadne (zfackuje) a celé se to nahrává na mobilní telefon. Poté je nahrávka zveřejněna na internetu. V této době happy slapping neobsahuje jen fackování, ale už i závažnější útoky za hranicí zákona a i svlékání oběti. Zveřejnění a šíření těchto videí vedlo v některých případech až k sebevraždě oběti.", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristika aktérů kyberšikany.", "content": "Role „oběť-agresor-přihlížející“ jsou v kyberprostoru rozloženy jinak než u tradiční šikany. Zdánlivě jasný případ může být ve skutečnosti mnohem složitější.", "section_level": 1}, {"title": "Oběť.", "content": "Mezi nejčastější oběti kyberšikany patří děti a teenageři, které jsou odmítány kolektivem z důvodu osobnostní charakteristiky, jako je plachost, stydlivost, nejistota a fyzické atributy (barva vlasů, pleti, styl oblékání...). Existují i případy, ve kterých se sám agresor stane obětí, a to v případech, kdy se takto jeho oběť mstí nebo se proti jeho chování zvedne nepřiměřený odpor na internetu ze strany dalších lidí. Fenomén přepínání rolí u kybernetických forem agrese podrobně mapují výzkumy Centra PRVoK PdF UP.", "section_level": 2}, {"title": "Agresor.", "content": "Agresorům kyberšikany je společná nižší míra empatie v porovnání s ostatními dětmi, jelikož se neumějí vcítit do oběti a chápat, jaké zranění způsobují. Agresor svou oběť nevidí a nezná její reakce, tudíž nedokáže odhadnout, jak velkou újmu by ji mohl způsobit.", "section_level": 2}, {"title": "Přihlížející.", "content": "Existuje několik druhů přihlížejících. Někteří jsou následovníci agresora, někteří jsou nezúčastnění a někteří jsou na straně oběti. Role těchto přihlížejících je velmi důležitá, pokud proti kyberšikaně otevřeně vystoupí, to se ale ve většině případů bohužel nestává.", "section_level": 2}, {"title": "Kyberšikana mezi mladistvými.", "content": "Podle průzkumu organizace YoungMinds, ve kterém bylo 62 % dotazovaných mladších 18 let (z více než v polovině šlo o ženy), zaznamenala na sociálních sítích takové sdělení, které označili za šokující.<ref name=tyden.cz/rubriky/zahranici/kybersikana-na-socialnich-sitich-dospivajici-pozaduji-reseni_469261\"></ref> 47 % dotazovaných mělo zkušenost s nevhodnými zprávami nebo komentáři. Přestože většina sociálních pravidel umožňuje založení účtu až od 13 let, 61 procent dotazovaných mělo svůj první účet na sociálních sítích ve 12 letech a dříve. Podle výsledků šetření mladí považují kyberšikanu za nevyhnutelnou součást sociálních sítí. Podle dospělých je řešením v případě kyberšikany vymazat účet, ovšem podle dospívajících toto není možné chtít po někom, kdo na sociálních sítích vyrůstá.", "section_level": 1}, {"title": "Kyberšikana zaměřená na učitele.", "content": "Specifickou formu kyberšikany tvoří kyberšikana cílená na učitele. Ta má celou řadu podob společných s kyberšikanou cílenou na děti, zahrnuje však nové formy agrese, ke kterým patří prankování učitelů v online prostředí, kyberbaiting, agresivní hodnocení učitelů prostřednictvím online www stránek apod. Podrobnosti o výskytu kyberšikany u českých učitelů mapuje např. Národní výzkum kyberšikany učitelů (2016).", "section_level": 1}], "src_summary": "Kyberšikana (též kybernetická šikana, počítačová šikana či cyberbullying) je kolektivní označení forem šikany prostřednictvím elektronických médií, jako je internet a mobilní telefony, které slouží k agresivnímu a záměrnému poškození uživatele těchto médií. Stejně jako tradiční šikana zahrnuje i kyberšikana opakované chování a nepoměr sil mezi agresorem a obětí. Mezi další kritéria, která identifikují kyberšikanu, patří fakt, že oběť vnímá to, co se děje, jako nepříjemné a ubližující. Kyberšikana však může být způsobena také neúmyslně - nevhodný žert se např. vymkne kontrole a může se rozvinout do podoby intenzivní kyberšikany.", "tgt_summary": "网络霸凌(英语:cyberbullying),又称网络暴力,是指一种在网络上发生的霸凌事件,的一种,乃网络世代的新兴产物。根据加拿大对网络霸凌有深入研究的教育者、西北地区Keewatin区教育局的教师Bill Belsey的定义,网络霸凌是:", "id": 1922494}
{"src_title": "Phönix D.I", "tgt_title": "鳳凰D戰鬥機", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Ke konci roku 1916 konstruktéři Phönixu experimentovali s licenčně vyráběnou stíhačkou Hansa-Brandenburg D.I, z čehož vznikl v polovině roku 1917 první prototyp Phöenix D.I s továrním číslem 20.14, který měl konstrukci křídel inspirovanou tehdejšími „jedenapůlplošníky“ firmy Nieuport. Další vývoj proběhl s cílem zlepšit výhled pilota přepracováním nosného systému a tím vznikl nový prototyp 20.15 poháněný motorem Austro-Daimler o výkonu 185 k (136 kW). V místě uchycení kořenových žeber byl připevněn kulomet Schwarzlose M.16 ráže 8 mm, tehdy ještě bez synchronizace. Zálet se uskutečnil v červnu 1917 a jednoznačně prokázal lepší letové vlastnosti než u Phönixu licenčně vyráběný Hansa-Brandenburg D.I „KD“ ze kterého byl přestavěn, nicméně výkon motoru se ukázal nedostatečný. Tento letoun, který nakonec přežil válku jako cvičný, byl v dubnu 1920 nabídnut Československu k odprodeji, nabídka však zůstala bez odezvy. Další prototyp 20.16 již poháněl silnější motor Austro-Daimler o výkonu 200 k (147 kW). Nosný systém byl ještě vylepšen, horní křídlo se nacházelo přímo na trupu a díky tomu se zlepšil výhled pilota. Letové zkoušky, které proběhly v dubnu a květnu 1917, však odborníky z k.u.k. Luftfahrtruppen o dobrých výkonech stíhačky příliš nepřesvědčily. To bylo také důvodem, aby konstruktéři Phönixu definitivně opustili „jedapůlplošníkovou“ koncepci křídel. Prototyp 20.16 se tedy dočkal dalších změn nosných ploch, změnil se profil i počet žeber horního křídla, které již mělo pro další Phönixy typický centroplán s horizontálním chladičem kapaliny nad náběžnou hranou. Celkově byla konstrukce nosného systému ještě více zpevněna. Trup byl tvořen přepážkami, příčkami i podélníky ze dřeva, potažený třívrstvou lakovanou překližkou s výjimkou plechových motorových panelů a montážních krytek. Od prototypu 20.16 si instalace motorů Hiero vyžádala prodloužení přídě o 200 mm, zadní část byla prodloužena o 250 mm na celkovou délku 6,75 m. Dvounosníková křídla i ocasní plochy byly potaženy plátnem. Zvláštním znamení oproti následujícím typům Phönixů bylo uspořádání vzpěr, které se při pohledu zpředu sbíhaly šikmo od spodní nosné plochy směrem k horní - u dalších typů byly rovnoběžné. Negativně nakroucená křidélka, která se nacházela pouze na horním křídle, byla z tenkých ocelových trubek.  První testy upraveného prototypu se uskutečnily při osobní účasti velitele k.u.k. Luftfahrtruppen Emila Uzelace v srpnu 1917. Vlastnosti letounu ho natolik přesvědčily, že ihned nařídil sériovou výrobu typu D.I dle vzoru 20.16, takže předběžně podepsaná objednávka na 120 letounů z března 1917, mohla být konečně naplněna. V srpnu zahájená sériová výroba plánovala splnění dodávky do konce roku, avšak poslední letouny z kontraktu byly dodány teprve v květnu 1918.", "section_level": 1}, {"title": "Na frontě.", "content": "Prvních 11 stíhaček Phönix D.I se však objevilo u vojska již v říjnu 1917 i když na frontu se dostaly teprve v prosinci kvůli nedostatku kulometů pro jejich vyzbrojení. Všechny stroje byly vybaveny motorem Hiero o výkonu 200 k (147 kW), avšak podle třech výrobních sérií 128.01-.31, 228.01-.55 a 328.01-.34 vždy od jiného výrobce (dle uvedeného pořadí výrobci Hiero, Osterreichische Fiat Werke a Breitfeld, Daněk a spol.). Po srovnávacích testech s letouny Albatros D.III (Oeffag) a Aviatik D.I, které proběhly v září 1917, prokázal Phönix D.I schopnost dosahovat vyšší rychlosti i stoupavosti vůči Albatrosu, což bylo důležité v převážně hornaté oblasti a lepší ovladatelnost ve srovnání s Aviatikem. I německý inspektorát vojenského letectva Idflieg vysmekl Phönixu poklonu:  Od počátku prosince 1917 byl D.I nasazován jako doprovod průzkumných letounů, některé stíhačky byly přestavěny na fotografický průzkum a z nich několik dostalo navíc silnější motor Hiero o výkonu 230 k (169 kW). O snadné ovladatelnosti nového Phönixu svědčili piloti, kteří neměli problém s přechodem na novou stíhačku z dvousedadlových cvičných strojů. Mezi další přednosti patřila pevná konstrukce nosných ploch, která umožnila bezpečný střemhlavý let, což byl naopak poměrně nebezpečný manévr u Aviatiků i Albatrosů. Díky těmto vlastnostem se Phönix D.I těšil oblibě zejména u začínajících pilotů.  Ozvaly se však i kritické hlasy. Hauptmann Adolf Heyrowsky například 10. ledna 1918 podal svému velitelství hlášení o sice dobré ovladatelnosti a stabilitě stroje, který se jistě osvědčil jako doprovodný letoun, nicméně za Oeffagy D.III série 153 i Aviatiky D.I z řady 138 zaostává a další výroba údajně není žádoucí. Kritikou na nedostatečnou rychlost, stoupavost a přehnanou stabilitu nešetřili také letci Flik 30J nebo piloti z elitní Flik 60J, kde s Phönixem létalo i rakousko-uherské stíhací eso Kurt Gruber (stroj 228.24). Jak se později ukázalo, Phönixy se přílišné stability na úkor obratnosti zbavily teprve u typu D.III, nicméně 1. srpna 1918 bylo ve výzbroji k.u.k. Luftfahrtruppen ještě 72 Phönixů D.I, což jistě svědčí o jeho nadprůměrných vlastnostech, zejména vzhledem k rakousko-uherským poměrům.", "section_level": 1}, {"title": "Další vývoj.", "content": "Díky zkušenostem z operačního nasazení perspektivního stroje, konstruktéři Phönix Flugzeugwerke urychlili další vývoj jehož výsledkem byl prototyp 20.18. Snížená hmotnost nové stíhačky o 130 kg, změna tvaru VOP a zkrácení trupu, přispěly k dosažení vyšších výkonů. 19. prosince 1917 dosáhl prototyp 20.18 výšky 5000 metrů za 19 minut, což znamenalo velké zvýšení stoupavosti ve srovnání s 29 minutami, které k dosažení stejné výšky potřeboval standardní D.I. Na základě těchto testů byla zahájena sériová výroba nového typu D.II.", "section_level": 1}, {"title": "Phönix D.I v Československu.", "content": "Po osamostatnění Československa na podzim roku 1918, byly na území nového samostatného státu zabaveny čtyři stíhačky Phönix - tři verze D.I (228.48, 328.04, 328.21) a jedna D.II, všechny neschopné letu. Stroj 228.48 sloužil za války u Flik 63J a 43J, číslo 328.04 tamtéž a jako fotoprůzkumný navíc u Flik 37P, kde havaroval po útoku italského stíhače. I když byla původně plánována oprava strojů 228.48 a 328.21, nakonec z ní sešlo. V Československém Leteckém sboru tedy nelétal letoun tohoto typu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Phönix D.I byl rakousko-uherský stíhací dvouplošník používaný letkami k.u.k. Luftfahrtruppen během první světové války. Letoun vyráběla firma Phönix Flugzeugwerke AG a na jeho vývoji se podílel hlavní inženýr továrny Alfred Reimann a konstruktéři Edmund Sparmann a Leo Kirste.", "tgt_summary": "凤凰D战斗机是奥匈帝国的凤凰飞机公司在第一次世界大战时研制的双翼战斗机,凤凰飞机公司原本是德国信天翁飞机公司在奥匈帝国的分公司,后来被奥国一名叫卡斯迪格里奥尼的金融家买下并改名为「凤凰飞机公司」,一战头两年凤凰飞机公司都生产德国信天翁公司和勃兰登堡公司受权生产的飞机,后来飞机设计师加布里埃尔加盟和基尔斯特以及德国勃兰登堡公司工程师亨克尔(就是后来德国亨克尔飞机公司的创办人)的指导而有了自家研发能力。", "id": 2217106}
{"src_title": "GAZ-AA", "tgt_title": "GAZ-AA", "src_document": [{"title": "Historie výroby.", "content": "Podle nosnosti základního valníkového provedení 1,5 tuny měl přezdívku „polutorka“ (). První sériové vozy vyrobil Nižněgorodský automobilový závod (následně přejmenovaný na GAZ) v lednu roku 1932. Těmto vozům předcházela ještě montáž vozů z dílů dodaných z USA. Koncem roku 1932 už se vyrábělo 60 vozů denně. Na rozdíl od americké předlohy, na GAZ-AA byla zesílená konstrukce spojky, robustnější mechanismus řízení, byl instalován vzduchový filtr. Vozy montované od roku 1933 byly už kompletně ze sovětských dílů. Do roku 1934 byla kabina ze dřeva, následně už byla kabina kovová se střechou z umělé kůže. Při modernizaci v roce 1938 dostal automobil nový motor GAZ-MM o výkonu 37 kW, zesílené pérování, rekonstruované řízení a kardanovou hřídel. Vozidla od této modernizace jsou běžně označována jako GAZ-MM. Zvnějšku ale nejsou rozdíly viditelné. Proto je někdy typová řada označována jako GAZ-AA/GAZ-MM. Existovala také modifikace GAZ-AA se sklápěcí korbou, zpočátku označovaná jako GAZ-S1, později GAZ-410. Princip sklápění spočíval v tom, že materiál nasypaný v korbě byl rozložen takovým způsobem, aby převažoval korbu dozadu. Proti samovolnému vyklopení byla korba zajištěna zarážkou. Před sklápěním řidič pákou uvolnil zarážku a materiál převážil korbu dozadu. Po vypuknutí druhé světové války donutil nedostatek zastudena válcované oceli a některých dílů dodávaných subdodavateli výrobce k produkci zjednodušené verze vozidla. Tato verze označená jako GAZ-MM-V měla místo dveří jen plátěné kryty, blatníky byly jen z ohnutého místo lisovaného plechu, vůz neměl přední brzdy, měl jen jeden přední reflektor a bočnice byly pevné, neotevíratelné. V roce 1944 byla částečně obnovena předválečná podoba vozu. Montovaly se dřevěné dveře, takže kabina byla v kombinaci dřeva a kovu. V této podobě zůstala kabina až do ukončení výroby. Byly doplněny přední brzdy, otevíratelné bočnice a druhý přední reflektor. Poslední GAZ-MM vyjel z montážní linky v Gorkém 10. října 1949. Další rok ještě tento typ montovali v Uljanovsku, kde s výrobou začali v roce 1947. Celkově se tedy GAZ-AA vyráběl v Gorkém v letech 1932 až 1949, v moskevském závodě KIM 1933 až 1939, v Rostovském automontážním závodě 1939 až 1941. Bylo vyrobeno dohromady 985 000 kusů vozů GAZ-AA, případně GAZ-MM a odvozených typů.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristiky konstrukce.", "content": "Automobil byl konstrukčně nekomplikovaný a výrobně propracovaný. Konstrukce odpovídala klasickému uspořádání doby vzniku, tedy konci dvacátých let dvacátého století. Podvozek byl z úhelníků, pevné nápravy, motor vpředu poháněl zadní kola. Vzhled kabiny byl shodný s osobním automobilem GAZ-A. Zvláštností konstrukce bylo zavěšení zadní nápravy a rozvodovky se zakrytovanou kardanovou hřídelí. Příliš složitá konstrukce měla krátkou životnost a i zavěšení přední nápravy se rychle opotřebovávalo vlivem sil při brždění. Motor byl ale nenáročný a snadno opravitelný. Zásluhou nízkého stupně komprese (4,25:1) mohl spalovat nízkooktanový benzín i různá náhradní paliva. Krátkou životnost měla spouštěcí soustava startéru a akumulátoru. Ve skutečném provozu se vozy často startovaly „zahnutým startérem“, tedy klikou. V počátcích výroby byl také v SSSR naprostý nedostatek vhodných pneumatik. Dostupné pneumatiky vydržely sotva 8 až 9 tisíc km ve srovnání s plánovanými dvaceti tisíci km. Rozměr kol byl 6,00 – 520. Podvozek GAZ-AA byl využit jako základ mnoha modifikací jak vojenských, tak civilních: generátorové stanice, radiostanice, pojízdné dílny, laboratoře, cisterny k zásobování palivem, sanitky. Agregáty GAZ-AA posloužily také při konstrukci mnoha typů vojenské techniky, jako byly lehké tanky, obrněné automobily BA-6 a BA-10, nebo dělostřelecké tahače.", "section_level": 1}], "src_summary": "GAZ-AA () byl sovětský lehký nákladní automobil. Vznikl roku 1932 na základě licence amerického vozu Ford AA z roku 1930.", "tgt_summary": "GAZ-AA()是以美国的福特AA型卡车为原型,苏联所生产的货车。生产由高尔基汽车厂负责。第二次世界大战中也做为军用卡车来使用,或是加装防空武器后做为防空车辆。因为其1.5吨的载重量,而有POLUTORKA(,也有1.5的意思)的暱称。", "id": 1613743}
{"src_title": "Varolův most", "tgt_title": "橋腦", "src_document": [{"title": "Anatomie.", "content": "Most je součástí mozkového kmene. Leží před mozečkem a prodlouženou míchou, od které ho odděluje rýha, z níž vystupují hlavové nervy VI-VIII. Na rozhraní mostu a prodloužené míchy leží přední a zadní kochleární jádra a více vpředu a mediálně jádra vestibulární statoakustického nervu (\"medialis, lateralis, superior et inferior\").", "section_level": 1}, {"title": "Dráhy mostu.", "content": "Most má spoje vedoucí do mozečku (\"fibrae pontis transversae\"), procházejí jím také vzestupné lemniskové dráhy (\"propriorecepční lemniscus medialis, sluchové corpus trapezoideum a lemniscus lateralis\"), dráhy spinothalamická a spinocerebelární a fasciculus longitudinalis medialis, který je asociační kmenovou dráhou.", "section_level": 2}, {"title": "Fyziologie.", "content": "Varolův most je přítomen pouze v mozku savců. Ovládá některé reflexivní činnosti – u člověka konkrétně slzení, slinění a reflex zužování zornice. Navozuje také tzv. REM fázi spánku – úseky, kdy dochází k rychlému pohybu očí (Rapid eye movement) a zdají se sny.  Most řídí zejména tyto funkce:", "section_level": 1}, {"title": "Rohovkový reflex.", "content": "Způsobí ho mechanické podráždění působící na řasy, víčka, spojivky a rohovku. Je vyvolán díky dostředivým vláknům V. hlavového nervu (\"n. trigeminus\") a odstředivými (z mozku vedoucími) motorickými vlákny VII. hlavového nervu (\"n.facialis\"), které inervují m. orbicularis oculi. Jednostranný podnět způsobí oboustranné zúžení oční štěrbiny. Jedná se o nepodmíněný reflex, který se může ale změnit v podmíněný. Pak jakýkoli předmět blížící se k oku vyvolá rohovkový reflex.", "section_level": 2}, {"title": "Okulokardiální reflex.", "content": "Jedná se o reflex, který způsobí zpomalení tepu při stlačení očních bulbů a je zprostředkován prodlouženou míchou. Může se použít v rámci první pomoci např. při fibrilacích srdce. Dojde přitom k podráždění větví vagu, které zpomalí srdeční činnost (negativní chronotropní vliv).", "section_level": 2}, {"title": "Řízení dýchání.", "content": "Dýchání podléhá volní kontrole mozkové kůry, která skrze kortikospinální dráhy ovlivňuje motoneurony dýchacích svalů v míše. Mimo toto řízení ještě existuje automatická regulace z ústředí v prodloužené míše a mostu. Rytmické střídání vdechu a výdechu je možné kvůli aktivaci jedné skupiny dýchacích svalů a útlumu druhé. To je možné jen díky reciproční inervaci, kdy aktivace jednoho míšního motoneuronu způsobí současně přes inhibiční interneuron útlum druhého motoneuronu, který ovládá antagonistický sval. Dechové centrum má v prodloužené míše přední a zadní část. Ze zadního oddílu vycházejí v blízkosti nc. tractus solitarii zkříženě vzruchy k motoneuronům (C3-C5) nervus frenicus (\"bráničního nervu\"). Normálně je dýchání regulováno dostředivými vagovými vlivy a impulsy z vyšších částí mozkového kmene, k nimž patří:  Vdechové neurony vysílají série signálů v intervalech 12-15 sekund/min, kdežto výdechové (exspirační) neurony se samy spontánně nevybíjejí a podráždí se až příchodem vzruchů z různých zdrojů. Tyto děje závisí na řadě podmínek, předně na \"pH krve\" a nasycení krve kyslíkem. Snížení tlaku kyslíku v krvi tlumí činnost dýchacího centra, které je jednou z vůbec nejcitlivějších mozkových struktur, na tento krevní plyn. Naopak překyselení organizmu (\"acidóza\") nebo jeho \"celková hypoxie\" způsobí skrze aferentní vlákna z chemoreceptorů stimulaci dechového centra.", "section_level": 2}, {"title": "Patologie mostu.", "content": "K typickým poruchám mozkového kmene patří \"alternující hemiplegie\" u prodloužené míchy \"hypoglosová\" (postihující XII. hlavový nerv), u mostu \"trigeminová a abducentová\" (V. a VI. hlavový nerv), které jsou provázeny příznaky stejnostranné obrny daného hlavového nervu a protistranné obrny končetin. Při poškozeních zadních částí mostu jsou poškozena jádra hlavových nervů, při předních poškozeních pak pyramidové dráhy. Poškození hlavových nervů (díky těmto jádrům) pak vyvolá motorické poruchy:  Rozsáhlé poškození mozkového kmene vede (podle druhu a výšky uložení) ke složitým poruchám nepodmíněných, životně důležitých reflexů, které řídí základní funkce krevního oběhu a dýchání. Při oboustranném poškození se objevují příznaky \"bulbární paralýzy\", které mohou vést až k úplné zástavě dechu a srdeční činnosti, při kterých nastává smrt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Varolův most (latinsky \"pons Varoli\") je částí zadního mozku (rhombencephalon). Je umístěn v dolní části mozku a bezprostředně navazuje na prodlouženou míchu. Z druhé strany na něj navazuje střední mozek. Tyto 3 části dohromady tvoří tzv. mozkový kmen – jím procházejí všechny dráhy nervů z mozku do míchy.", "tgt_summary": "桥脑(拉丁语: Pons)是人和两足动物小脑腹面的特有构造。", "id": 2960934}
{"src_title": "William Henry Fitzhugh Lee", "tgt_title": "威廉·亨利·菲茨休·李", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Už od útlého dětství trpěl revmatismem, stejnou chorobou trpěla také řada jeho příbuzných (včetně matky, která nakonec skončila připoutána na invalidní vozík). Bez ohledu na to byl od samotného narození velmi divokým dítětem, které nebylo snadné udržet na uzdě. V osmi letech si při hře se řezačkou slámy uřízl konečky dvou prstů levé ruky. Však doktor mu je přišil zpět, oba prsty dobře srostly a tato nehoda se obešla bez následků. Miloval jízdu na koni a přírodu vůbec.  Díky nehodě se řezačkou nicméně došlo k jisté změně Rooneyho charakteru. Stal se pokornějším a poslušnějším, naučil se lépe kontrolovat vlastní divokou náturu. Díky tomu z něj mohl vyrůst odvážný velitel, který však nikdy příliš nehazardoval se životy svých podřízených, protože o veškerém svém rozhodnutí vždy velmi pečlivě přemýšlel.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Rooney pocházel z dobré rodiny a proto se mu také dostalo kvalitního vzdělání. První jeho učitelkou byla přirozeně jeho matka Mary Anna Custis Lee. Vynikal ve francouzštině i řečtině, nicméně s jinými předměty se potýkal s nechutí. Zřejmě proto, že jeho živá povaha se nedala utlumit natolik, aby se mohl na studium soustředit. Studoval na soukromé škole v New Yorku a jeho snem bylo dostat se na vojenskou akademii ve West Pointu, což ovšem zůstalo snem nenaplněným, protože podle pravidel nesměli ve stejnou dobu navštěvovat tuto školu dva bratři. Proto nastoupil na Harvard, kde studoval práva. Avšak toto studium jej nijak neuspokojovalo a vynikal zde pouze jako schopný sportovec a také zakladatel diskusních kroužků, ne už jako student. Nepřestal toužit po vojenské kariéře a nakonec opustil universitu po třech letech, aniž by ji dokončil a roku 1857 vstoupil do armády.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "V roce 1857 nastala v Rooneyho životě také další změna. Zasnoubil se se vzdálenou sestřenicí Charlottou Wickham, kterou velice miloval. A také zemřel jeho dědeček George Washington Parke Custis, který odkázal každému ze svých tří vnuků dům s pozemky. Rooney získal farmu White House, na které si Rooneyho praprababička Martha Washingtonová brala svého druhého muže George Washingtona.  Po dvouletém zasnoubení a dvou letech v armádě rezignoval, vrátil se domů, oženil se a začal zde farmařit. Roku 1860 se mladým manželům narodil syn Robert E. Lee. Nicméně toto rodinné štěstí nevydrželo příliš dlouho, protože vypukla americká občanská válka.", "section_level": 1}, {"title": "Válka.", "content": "Začínal v hodnosti kapitána s 9. virginským jízdním plukem. Jak jinak, než u kavalérie. U něj to dotáhl až na plukovníka. Muži jej měli rádi pro jeho laskavost, inteligenci a smysl pro humor. Taky možná proto, že nezapomínal tváře ani jména a znal osobně každého z nich. Přinejmenším dokud nepovýšil na brigádního generála a nezískal ke svému pluku další tři. Byl na kavaleristu snad až příliš veliký, měřil zhruba 196 centimetrů a vážil bezmála 100 kg. Zřejmě také proto jej všichni zahrnovali respektem. Jako velitel kavalérie byl uvážlivý a ze všech svých sil se staral nejen o své muže, ale i o koně. Uvědomoval si velmi dobře, že kavalérie bez koní není žádnou kavalérií.  Koncem roku 1862 zemřela Rooneyho mladší sestra Annie, následně také jeho malý syn, dcera, která zemřela v pouhých sedmi týdnech a v neposlední době přišel o svůj dům, který shořel do základů. 9. 6. 1863 byl on sám vážně raněn do nohy v bitvě u Brandy Station a uzdravit se měl v domě rodiny své ženy. Nicméně poté, co celá konfederační armáda vytáhla směrem ke Gettysburgu, obsadila tuto část Virginie seveřanská armáda a Rooney byl zajat. Následujících devět měsíců strávil jako válečný zajatec ve federálním vězení. A přímo tam zjistil nemilou skutečnost, že zemřela Charlotta. Stal se vdovcem v pětadvaceti letech. Na jaře byl propuštěn při výměně zajatců a vrátil se ke své jízdě. S ní zůstal až do kapitulace.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečná doba.", "content": "Rooney Lee byl pardonován jako ostatní konfederační generálové a živil se nadále jako farmář. Postavil znovu svůj dům a zapojil se do politiky. Založil zemědělskou školu a v politice to dotáhl až do senátu. Znovu se oženil s Mary Tabb Bolling a z jejich pěti dětí přežili dva synové dětství. Robert E. Lee III vystudoval práva a George Bolling Lee medicínu.  Generál W. H. F. Lee zemřel v čtyřiapadesáti letech. Pohřben je v Lee-Chappel spolu se svou rodinou.", "section_level": 1}], "src_summary": "William Henry Fitzhugh Lee (31. května 1837 – 15. října 1891), častěji znám jako Rooney Lee, byl druhým ze tří synů generála Roberta Edwarda Lee a zároveň třetím z celkem sedmi jeho dětí. Během Americké občanské války bojoval jako generál na straně Konfederace.", "tgt_summary": "威廉·亨利·菲茨休·李(William Henry Fitzhugh Lee,1837年-5月31日-1891年-10月15日),美国军人、政治家,民主党人,曾任美国众议院议员(1887年-1891年)。", "id": 453546}
{"src_title": "DME", "tgt_title": "测距仪", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Zařízení na palubě letadla vypočítá šikmou vzdálenost mezi letadlem a pozemním zařízením na základě měření časové prodlevy mezi odesláním radiového signálu z letadla, jeho zpracováním a přeposláním pozemní stanicí a zpětným doručením přístroji na palubě letadla.", "section_level": 1}, {"title": "Technický popis.", "content": "DME pracuje v pásmu 960 až 1215 MHz. Dotazovače mohou vysílat celkem ve 126 kanálech v rozsahu 1025 až 1150 MHz. Pozemní stanice DME je schopna najednou obsluhovat až 100 letadel. Případnému přetížení je zabráněno snížením citlivosti přijímače při dosažení 90% obslužné kapacity. Dotazovače odhadují vlastní dotaz, podle stabilního času této odezvy. Odezvy od ostatních letadel jsou maskovány časovým oknem. Přijímač dotazovače je schopen pracovat ve dvou režimech. Aby bylo možné měřit i velmi krátké (nulové) vzdálenosti, má pozemní stanice definovanou dobu zpoždění 50 μs mezi přijetím dotazu a odesláním odpovědi. Kmitočet vysílání dvojic pulsů dotazu je 150/s pro režim vyhledávání a 30/s pro režim sledování.  DME odpovídač vysílá svojí identifikaci v morse code, tak že vysílá dvojice s kmitočtem 1350/s. Tato frekvence je pak slyšitelná ve sluchátkách a odpovídač tak může být identifikován.", "section_level": 2}, {"title": "Formát dotazu.", "content": "Dotazovač vysílá dva impulsy s roztečí buď 12 μs pro kanály X a nebo 36 μs pro kanály Y. Tím je rozšířen efektivní počet kanálů na 252. (1X, 1Y, 2X, 2Y atd. až 126Y)", "section_level": 3}, {"title": "Formát odpovědi.", "content": "Odpovídač přijatou odpověď přeloží podle následujícího systému; Odešle odpověď na dotaz X s roztečí 12 μs na frekvenci Fo = Fd – 63 pro kanály s číslem 1 -63 a na frekvenci Fo=fd – 63 pro kanály 64-126. Odpovědi na dotazy v kanálech Y jsou vysílány s roztečí 30 μs na frekvencích Fo = Fd + 63 pro kanály 1-63 a na frekvencích Fo = Fd – 63 pro kanály 64-126.  U dotazovače může proto být dotaz vysílán na dvou kanálech. Ale odpovídač má na každém kmitočtu jen jeden kanál.", "section_level": 3}, {"title": "Přesnost a dosah.", "content": "Teoretická přesnost měření je lepší než 400 m nebo 0,25 % (větší z těchto hodnot) běžně ale 0,93km, dosah je 370 km ve výškách 22900m.", "section_level": 2}], "src_summary": "DME (Distance Measuring Equipment) je zařízení používané v letectví pro určení šikmé vzdálenosti mezi letadlem a pozemním zařízením.", "tgt_summary": "测距仪(英语:Distance Measuring Equipment,简称DME)是一种通过无线电测量飞行器到导航台距离的装置。DME工作在超高频段,分机载设备和地面设备两部分。基本工作原理是:机载设备发射一个脉冲信号,地面设备接收到该信号后返回给机载设备一个应答信号。机载设备根据发射信号和接收到应答信号的时间差,就可以结合无线电波的速度算出飞行器与地面台站的距离。", "id": 2346492}
{"src_title": "Blaj", "tgt_title": "布拉日", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ názvu města.", "content": "První zmínka pochází z roku 1252, kdy oblast u místní řeky koupil německý šlechtic Herbord s svým bratrem Laurentiusem. Herbordůn syn Blaise Cserei zdědil v roce 1313 celý majetek a pojmenoval osadu po sobě. V průběhu dějin město získalo latinský název \"Villa Blasii\" a maďarský \"Balázsfalva\".", "section_level": 2}, {"title": "Stručná historie.", "content": "Původně vznikla osada jako místo pro dvacet rodin. Během 17. století byla vesnice několikrát vypleněna Turky. Centrem místní řeckokatolické církve se Blaj stal v roce 1687, kdy na úkor Turecka získalo vliv v tehdejším Sedmihradsku Rakouské císařství. Zlom v historii města přišel v roce 1737, kdy bylo biskupství řeckokatolické církve přesunuto z Făgăraș právě do Blaje. Nastal rychlý rozvoj osady, která získala už v roce 1739 městská práva. První rumunsky vyučující škola byla otevřena právě zde v roce 1754. Blaj se stal také jedním z prvních míst, kde se začala rumunština zapisovat latinkou místo cyrilice a taktéž město bylo u začátků rumunského národního obrození. Působil zde Inocențiu Micu-Klein a jeho následovníci Samuel Micu, Gheorghe Șincai, Petru Maior a Ion Budai Deleanu, kteří se zasloužili o osvícení rumunské kultury. V roce 1848 proběhly ve městě velké bouře proti připojení Sedmihradska k tehdejším Uhrám.  Těžkou ránu pro město znamenal komunisty nařízený zákaz Řeckokatolické církve v Rumunsku v roce 1948. Řeckokatolická akademie byla uzavřena a Ústřední knihovna zničena. Místní inteligence byla rozptýlena po celém Rumunsku. Došlo i na zatýkání kněží a na nucené deportace.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářtví.", "content": "Region je známý produkcí bílého vína. Kromě tradičního dřevozpracujícího průmyslu je rozvinut i strojírenský průmysl. V roce 2007 zde otevřela pobočka německé firmy Robert Bosch \"Bosch Rexroth AG\" zcela novou výrobní halu produkující lineární techniku.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město leží na státní silnici DN 14B (spojení Bukurešť – Kluž – Oradea) a silnici DN 7 (spojení Arad – Temešvár). Železnice vedoucí z Bukurešti prochází městem a vede dál do maďarské Budapešti a rakouské Vídně. Nejbližší letiště jsou v Sibiu (60 km), Kluži (100 km) a Târgu Mureș (75 km).", "section_level": 1}], "src_summary": "Blaj (maďarsky: \"Balázsfalva\"; německy: \"Blasendorf\") je město v župě Alba (v rumunském Sedmihradsku), středisko rumunské řeckokatolické církve. V roce 2011 mělo 20 630 obyvatel.", "tgt_summary": "布拉日(罗马尼亚语: Blaj[blaʒ]; 匈牙利语: Balázsfalva; 德语: Blasendorf;),罗马尼亚中部阿尔巴县辖市。总人口20,758。", "id": 2522834}
{"src_title": "Loterie", "tgt_title": "彩票", "src_document": [{"title": "Pravděpodobnost výhry.", "content": "Šance na výhru v loterii ovlivňuje několik faktorů: celkový počet možných čísel, počet tažených čísel, zda je důležité i pořadí tažených čísel, zda se čísla po tahu vracejí zpět do osudí.  V populární loterii 6 ze 49 (např. Sportka) je v osudí 49 čísel, táhne se 6 čísel a jejich pořadí není důležité. Pravděpodobnost hlavní výhry je přibližně 1 ku 14 milionům (přesně 1 : 13 983 816). Pokud hráč bude hrát jednou týdně, pak může výhru očekávat průměrně jednou každých 13 983 816 týdnů (asi 269 000 let).  Nejvyšší výhra všech dob padla v dubnu 2012 v americké loterii Mega Millions, v přepočtu 12 miliard korun si rozdělili tři výherci. V Česku byla nejvyšší výhra dosažena v květnu 2015 ve hře Eurojackpot, kdy sázející z Pardubického kraje vyhrál 2,466 miliardy korun. Předtím byla rekordní výhra v ČR ta ze dne 3. 11. 2013, kdy si sázející z Chrudimska přilepšil díky hře Sportka o 400 milionů korun.", "section_level": 1}, {"title": "Loterie v Československu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Československá státní loterie.", "content": "Myšlenka zavést v Československu novou státní loterii počala být realizována v lednu 1957. Tiskem losů byla pověřena Státní tiskárna cenin v Praze. První losy byly prodávány obyvatelstvu od 20. března 1957. Veřejné slosování proběhlo v pondělí 10. června 1957 v sále Závodního klubu spojařů v Praze na Vinohradech.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled jednotlivých emisí.", "content": "Číslo emise – datum slosování – místo slosování – spolupořadatel Herní plán výher: 16 prémií po 50 000 Kčs, 16 výher po 20 000 Kčs, 32 výher po 10 000 Kčs, 128 výher po 5 000 Kčs, 160 výher po 2 000 Kčs, 800 výher po 1 000 Kčs, 1 600 výher po 500 Kčs, 16 000 výher po 50 Kčs, 320 000 výher po 10 Kčs  Herní plán výher: 1 prémie 250 000 Kčs, 12 hlavních výher po 100 000 Kčs, 12 hlavních výher po 50 000 Kčs, 12 hlavních výher po 20 000 Kčs, 12 hlavních výher po 10 000 Kčs, 60 hlavních výher po 5 000 Kčs, 360 výher po 1 000 Kčs, 4 800 výher po 100 Kčs, 240 000 výher po 10 Kčs Změna vzhledu losů – namísto vyobrazení spolupořádajících podniků jsou na čelní straně losů podobizny slavných osobností Československých dějin. Změna herního plánu výher: 1 prémie 300 000 Kčs, 3 hlavní výhry po 100 000 Kčs, 6 hlavních výher po 50 000 Kčs, 12 hlavních výher po 20 000 Kčs, 12 hlavních výher po 10 000 Kčs,60 hlavních výher po 5 000 Kčs, 240 výher po 1 000 Kčs, 12 000 výher po 100 Kčs, 12 000 výher po 100 Kčs, 12 000 výher po 50 Kčs, 240 000 výher po 10 Kčs Podle rozhodnutí ministerstva financí čj. 153/20 736/1990 byla vedením Československé státní loterie pověřena Správa Československé státní loterie, 106 00 Praha 10, Ostružinová 3/2936.  Změna vzhledu přední části – vyobrazení živočichů, byl snížen náklad na 800 000 kusů losů. Změna herního plánu výher: 1 prémie 1 000 000 Kčs, 2 výhry po 100 000 Kčs, 4 výhry po 50 000 Kčs, 8 výher po 10 000 Kčs, 16 výher po 5 000 Kčs, 80 výher po 1 000 Kčs, 3200 výher po 100 Kčs, 8 000 výher po 50 Kčs, 32 000 výher po 20 Kčs, 160 000 výher po 10 Kčs celkem 203 311 výher za 4 600 000 Kčs. Velikost losů: 120 × 70 mm. V roce 1992 bylo ukončeno vydávání Československé státní loterie.", "section_level": 3}, {"title": "Věcná loterie.", "content": "Ke dni Československých železničářů 1982 \"pořadatel:\" Federální ministerstvo dopravy Praha, Na příkopě 33 Povolena výnosem ministerstva financí ČSR čj. 153/5.441/1982 ze dne 5. 4. 1982 \"slosování:\" 4. října 1984 ve 14. hodin v Ústředním kulturním domě železničářů v Praze 2,náměstí Míru 9 \"herní plán výher:\" 1555 výher v celkové hodnotě 370 500 Kčs, 1. cena automobil Škoda 120LS, 2. cena automobil Škoda 120L, 3. až 6. cena zboží podle volného výběru v ceně 10 000 Kčs, 7. až 10. cena zboží podle volného výběru v ceně 5 000 Kčs atd. \"počet vydaných losů:\" 300 000 ks \"velikost:\" 120 × 68 mm \"cena losu:\" 3 Kčs  Středočeský krajský výbor Svazu Československo-sovětského přátelství \"pořadatel:\" Středočeský krajský výbor Svazu Československo-sovětského přátelství Povoleno výnosem MF ČSR čj. 153/4940/85 ze dne 25. 3. 1985. \"slosování:\" 29. září 1985 v Nymburce v Tělovýchovném středisku Jana Švermy u příležitosti Spartakiády družby \"herní plán výher:\" 1001 cen v celkové hodnotě 260 818 Kčs, 1. cena osobní automobil Škoda Garde, 2. cena obývací stěna Ještěd, 3. cena barevný televizor ČSSR, 4. cena automatická pračka PAC, 5. cena magnetofon B 115 atd. \"počet vydaných losů:\" 200 000 ks \"velikost:\" 130 × 78 mm \"cena losu:\" 5 Kčs  Okresního výboru Národní fronty v Kladně \"pořadatel:\" Národní fronta Kladno \"slosování:\" 6. září 1987 \"velikost:\" 120 × 70 mm \"cena losu:\" 5 Kčs  Dnů Třineckých hutníků \"pořadatel:\" Dům kultury ROH TŽ VŘSR Třinec Povoleno min. financí, cen a mezd ČSR čj. 153/1. 199/89 ze dne 31. ledna 1989 \"slosování:\" 3. září 1989 v 17.30 hod. ve sportovním areálu TJ TŽ VŘSR v Třinci \"herní plán výher:\" 150 výher v celkové ceně 74 845,– Kčs, 1. cena osobní automobil Fiat 126P, 2. cena lednička 210 l, 3. cena přenosný TV Merkur, 4. cena kazetový magnetofon, 5. cena elektrická vrtačka atd. \"počet vydaných losů:\" 30 000 ks \"velikost:\" 130 × 70 mm \"cena losu:\" 5 Kčs", "section_level": 2}, {"title": "Loterie Československého červeného kříže.", "content": "Loterie Československého červeného kříže 1984 \"pořadatel:\" Červený kříž Povoleno výnosem ministerstva financí ČSR dne 11. dubna 1983 čj. 153/5.105/1983 na období od 1. ledna do 31. prosince 1984. \"herní plán výher:\" 860 710 výher v hodnotě 10 430 200 Kčs, 8 hlavních výher – osobní auto \"počet vydaných losů:\" 5 000 000 ks \"velikost:\" 240 × 55 mm, skládaný \"cena losu:\" 5 Kčs  Loterie Československého červeného kříže 1986 \"pořadatel:\" Červený kříž Povoleno výnosem ministerstva financí ČSR dne 11. dubna 1985 čj. 153/4 719/1985 na období od 1. ledna do 31. prosince 1986. \"herní plán výher:\" 860 688 výher v hodnotě 10 441 000 Kčs, 8 hlavních výher – osobní auto \"počet vydaných losů:\" 5 000 000 ks \"velikost:\" 240 × 55 mm, skládaný \"cena losu: \"5 Kčs  Loterie Československého červeného kříže 1991 \"pořadatel:\" Červený kříž Povoleno výnosem ministerstva financí, cen a mezd ČR dne 7. června 1990 čj. 153/9 232/1990 na období od 1. ledna do 31. prosince 1991. \"herní plán výher:\" 1 204 964 výher v hodnotě 15 070 000 Kčs, 12 hlavních výher – osobní auto \"počet vydaných losů:\" 7 000 000 ks \"velikost:\" 140 × 50 mm, skládaný \"cena losu: \"5 Kčs", "section_level": 2}], "src_summary": "Loterie je hra, ve které hráč vsadí určitou finanční částku a snaží se uhádnout čísla, která budou vytažena z osudí. Počet čísel v osudí i počet tažených čísel je pevně dán. V Česku se nejstarší a nejpopulárnější loterie nazývá Sportka, jedná se o tipování 6 čísel ze 49.", "tgt_summary": "彩票又称为彩券,是指运用在博彩中,印有号码图形或文字供人们填写、选择、购买并按特定规则取得中奖权利的凭证。英国《不列颠百科全书》解释为“通过抽签摇彩,凭机会在一定范围的人们中分配奖品或奖金”。当今世界上共有110多个国家在发行彩票,按特征分类主要有传统型彩票(例:爱国奖券)、即开型彩票(例:刮刮乐)、乐透型彩票(例:大乐透)、数字型彩票(例:三星彩)和透透型彩票(例:运动彩券),前两者为被动型的,后三者为主动型的。现行世界上彩票主要由政府当局或机构组织两种形式。", "id": 636317}
{"src_title": "Preston", "tgt_title": "普雷斯顿", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V době vlády Římanů vedla silnice z přístavu \"Setantian\" do \"Nese\" asi dva kilometry na sever od Prestonu. V roce 705 byl na pozemku poblíž řeky Ribble zřejmě postaven kostel. Později přešel tento pozemek do vlastnictví katedrály v Yorku a později byl vrácen zpátky do majetku místní farnosti. Z této situace bývá odvozován název města (\"priest\" anglicky kněz) – \"Priest's Town\" – Preston. Další varianta uvádí, že název města je dovozen od založení převorství Svatým Wilfredem poblíž řeky Ribble.  Strategická poloha města, téměř přesně uprostřed mezi Glasgow a Londýnem, vedla k tomu, že se v okolí Prestonu odehrály důležité bitvy, hlavně v období občanské války (1643) a první jakobínského povstání kdy bitva u Prestonu roku 1715 znamenala jejich celkovou porážku. Město bylo i jedním z nejvýznamnějších přístavů Lancashire.  V 19. století vlivem průmyslové revoluce prošel Preston změnou z tržního města na průmyslové centrum. Vynález nepřetržitě spřádajícího stroje (jeho konstruktérem byl Richard Arkwirt a sestrojil ho v Prestonu) umožnil příst bavlnu i ve městech na severu Anglie. Preston byl druhým anglickým městem po Londýnu osvětlený roku 1815 plynovými lampami.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle výsledků sčítání obyvatel z roku 2001 je 75,1% obyvatel křesťanů (mnoho z nich katolíků), 9,8% bez vyznání a 8,2% muslimů. Hindové tvoří asi 2,6% a sikhové asi 0,6% obyvatel, což řadí Preston na první místo v podílu občanů těchto vyznání v severozápadní Anglii. Ve městě působí malá skupina mormonů, která zde má dlouhé historické kořeny již od roku 1837. Téměř dvě procenta obyvatel města uvedly jako své rodiště jednu ze zemí Evropské unie mimo Velkou Británii.", "section_level": 1}, {"title": "Správa.", "content": "Preston se po správní reformě roku 1835 stal samosprávným městem. V roce 1888 se stal statutárním městem. V roce 1974 když byl tento status zrušen, stal se Preston součástí většího nemetropolitního distriktu Preston. Jižní část tohoto distriktu je většinou hustě zabydlena, zatímco severní část si uchovala venkovský ráz.  Volby do rady města se konají každý rok. Volební obvody jsou zastoupeny v radě třemi zástupci, z nichž vždy jedno místo je předmětem voleb. Preston je rozdělen do tří volebních obvodů do parlamentu - Preston, Ribble Valley a Fylde.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Preston je hlavním centrem průmyslu obrany vzdušného prostoru. Společnost BAE Systems má dva montážní závody na okraji města. Pivovarnická společnost Inbev vlastní několik místních pivovarů. V ulici \"Strand Road\" se nachází největší distribuční centrum dopravní společnosti Alstom.  Dodavatel zboží pro obchodní řetězec Spar na severu Anglie \"James Hall and Co\" má svoji centrálu v oblasti \"Ribbleton\" i když se má v krátké době stěhovat do nové budovy, která bude jednou z největších staveb v Prestonu, na \"Bluebell Way\". Dalšími důležitými zaměstnavateli jsou společnosti finančního sektoru – konzultační společnosti, pojišťovny a advokátní společnosti.  V Prestonu existují dvě velká nákupní centra, \"Fishergate Centre\" a \"Mall\", obě prošla v letech 2006 a 2007 nákladnou rekonstrukcí.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Obchvat Prestonu, otevřený 5. prosince 1958, byl první dálnicí Velké Británie a nyní je částí dálnice \"M6\". Byl vybudován, aby odlehčil dopravní provoz ve městě působený návalem turistů směřujících do Blackpool a Lake District. Dalšími dálnicemi v dosahu města jsou \"M61\" směřující přes Bolton do Manchesteru, \"M65\" přes Blackburn do Colne a \"M55\" do Blackpoolu.  Prestonské železniční nádraží je důležitou stanicí na West Coast Main Line se spoji do Londýna, na jihovýchod a do Glasgow. Preston je také centrem železniční dopravy na severozápadu s místními spoji do Blackpoolu, Lancasteru, Blackburnu, Leedsu, Wiganu, Boltonu, Manchesteru a Liverpoolu.  Původní Prestonský přístav se od roku 1988 přestavuje na komerční a obytný komplex. Doky už nejsou používány pro obchodní lodě, protože nejsou schopny pojmout moderní velká plavidla a voda je zamořena zelenou vodní řasou. Na severním břehu řeky Rible se nachází malé přístaviště pro výcvikové kursy.  Preston se může pochlubit rozsáhlou autobusovou dopravní sítí. Mezi hlavní tři dopravce patří \"Preston Bus\", \"Stagecoah\" a \"John Fishwick & Sons\". Dálkové autobusové spoje zabezpečují společnosti Stagecoach Express, National Express, Eurolines a Megabus a všechny využívají prestonské autobusové nádraží. Preston byl jedním z prvních měst ve Velké Británii, které měly autobusové zastávky vybaveny technologií využívající satelitní navigace a GPS umožňující určit přesný čas a cílovou stanici příštího autobusu.  V bezprostředním okolí města se nacházejí dvě malá letiště \"Warton Aerodrome\" a \"BAE Samlesbury\", obě ale neslouží pro komerční lety. Nejbližšími letišti v okolí Prestonu pro běžné cestující tak jsou Letiště Blackpool, 30 km na západ a Letiště Manchester 60 km na jihovýchod.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "V Prestonu sídlí Univerzita centrálního Lancashire (původně Prestonská polytechnika). Je šestou největší univerzitou v zemi a navštěvuje ji 33 000 studentů. Další důležité školy v Prestonu jsou \"Preston College\" – specializovaná na odborné kurzy a další vzdělání dospělých, \"Cardinal Newman College\", \"Royal Preston Hospital\" – fakultní nemocnice, \"Runshaw College\" a \"Myerscough College\" – zemědělská škola.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Preston je známý svým fotbalovým klubem Preston North End FC (jeden ze zakladatelů anglické fotbalové ligy a první anglický fotbalový mistr) a Národním fotbalovým muzeem nacházejícím se na fotbalovém stadiónu \"Deepdale\". Tento stadión je nejstarším trvale používaným profesionálním fotbalovým hřištěm na světě.  Cyklistické závody na dráze jsou pořádány v \"Preston Arena\". Prestonský horolezecký klub má v současnosti již více než 70 letou historii.", "section_level": 1}, {"title": "Turistické atrakce.", "content": "Hlavní turistickou atrakcí Prestonu je zřejmě kostel \"St Walburge\", navržený Josefem Hansomem, který se může pochlubit nejvyšší, 94 m vysokou, kostelní věží v Anglii (mimo katedrál). Dále se zde nachází mnoho historických budov v centru města a jeho okolí – \"Miller Arcade\", radnice, \"Harris Building\", \"St. John's Minster\" a \"Fishergate Baptist\".  Muzea:", "section_level": 1}], "src_summary": "Preston je město a nemetropolitní distrikt v anglickém hrabství Lancashire na řece Ribble. Preston obdržel status města (city) roku 2002 a stal se padesátým anglickým městem v padesátém roce vlády královny Alžběty II. Podle výsledků sčítání obyvatel z roku 2001 měl celý distrikt 335 000 obyvatel a město samotné 130 000.", "tgt_summary": "普雷斯顿(英语:Preston),是英格兰兰开夏郡(Lancashire)郡治所在地。位于英格兰西北部,国际大都市曼彻斯特和利物浦旁边。普雷斯顿于2002年获得城市地位,城市人口数量为131000人,普雷斯顿大市人口为313322人。是英格兰西北部第三大城市,其悠久的历史可追溯到1179年。英国中央兰开夏大学坐落在此。普雷斯顿市同时也是北英格兰最受人钟爱的城市之一,该市是北英格兰重要而繁华的商业、购物和娱乐中心。", "id": 1242856}
{"src_title": "Tencent QQ", "tgt_title": "腾讯QQ", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "Původní jméno sítě bylo OICQ (\"Open ICQ\" nebo \"Oh, I Seek You\"). Protože ale název porušoval obchodní známku programu ICQ a také proto, že ani program ani protokol nejsou „open“, přejmenoval se na QQ.  QQ může symbolizovat dvě plačící oči, pro něž je tato dvojice písmen používána v japonských emotikonách. Dalším možným důvodem vzniku bylo, že písmena QQ v mandarínské čínštině znějí podobně jako mandarínský výraz pro tučňáka, který byl původně ve znaku.", "section_level": 1}, {"title": "Používání.", "content": "QQ má odhadem na 160 miliónů uživatelů v Číně. Rekordu v počtu současně přihlášených uživatelů bylo dosaženo 5. března 2005, kdy bylo na hlavním čínském serveru najednou přihlášeno 9 miliónů uživatelů.  Používání mimo Čínu je velmi omezené, jedinou výjimku tvoří Jihoafrická republika, kde je QQ používáno poslední dva až tři roky a dokonce inspirovalo místní hudební skupinu The Finkelsteins k napsání písně „QQ Me“. Dále je QQ používáno lidmi, jež z nějakého důvodu chtějí komunikovat s lidmi žíjicími v Číně. Příkladem mohou být zahraniční studenti, kteří se učí čínštinu.  V roce 2006, poté co došlo k zemětřesení poblíž Hengchunu a byly poškozeny podmořské kabely, došlo k dalšímu upevnění pozice tohoto instant messagingu v Číně.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "QQ bylo vyvíjeno od února roku 1999 firmou Tencent Inc. Jako historicky první instant messangin obsahoval nejen samotný chatovací program, ale i chatovací místnosti, hry, avatary, seznamku a další. Většina z těchto služeb byla zdarma, což byl společně s jednoduchým používáním také jeden z důvodů, proč se QQ stalo během krátkého času nejpopulárnější im službou v Číně.  Aktuální verze klienta se jmenuje QQ2007. Tencent uvolňuje nové verze pravidelně při různých významných příležitostech, jako jsou čínský nový rok nebo Olympijské hry.  Oficiální QQ klient běží pouze pod operačním systémem Microsoft Windows, uživatelé Linuxu mohou využívat například klienta Pidgin s pluginem QQ, také pro Mac OS X existují klienti. Webové rozhraní, které je založeno na AJAXU, se v současné době nachází v beta verzi.  Jako odpověď na soutěžení s Windows Live Messangerem, Tencent vydal Tencent Messenger, který je zaměřen především na bussines sféru. Tato verze nabízí rozšíření služeb, které jsou nabízeny pro prémiové členy normálního QQ klienta, ale pro ty je použití pouze v omezené podobě.", "section_level": 1}, {"title": "Členství.", "content": "QQ dovoluje registraci. V roce 2002 ale, díky přeplněnosti a z toho plynoucím problémům, jako například nutnosti několikanásobného opakování registrace, byla registrace zpoplatněna. Znovuotevření volné registrace proběhlo v roce 2003, a to zejména díky tlaku ostatních instant messangerů. V současné době je tedy registrace zdarma, ale za poplatek 10 jüanů je možno zakoupit tzv. prémiové členství, které původní služby rozšiřuje například o klienta pro mobilní zařízení, stahování vyzváněcích tónů nebo možnost přijímání a odesílání SMS.", "section_level": 2}, {"title": "Polemika a kritika.", "content": "QQ čelí vlně kritiky a polemiky", "section_level": 1}, {"title": "Filtrování slov.", "content": "V srpnu 2004 začalo být v hrách v QQ filtrováno několik klíčových slov.", "section_level": 2}, {"title": "Plagiátorství.", "content": "Jako ostatně většina im klientů, i QQ kopíruje některé z rysů svých konkurentů. Vzhled původního QQ klienta kopíroval vzhled ICQ, ale nyní v důsledku vývoje připomíná vzhledově víc uživatelské rozhraní Windows Live Messanger. Uživatelské rozhraní využívá Luna theme, což je uživatelské rozhraní operačního systému Windows XP. Navíc je QQ známo kopírováním celých zdrojových kódů a textů z konkurenčních klientů. Například jedna verze obsahuje text licence Skype EULA, údajně ale pouze jako aprílový žert.", "section_level": 2}, {"title": "Q mince.", "content": "Q mince je virtuální měna používána k „zakoupení“ některých služeb jako avatary nebo blog. QQ mince je možno směnit za reálné peníze nebo ze používání jedné z mobilních služeb. Díky popularitě QQ je nyní možno používat Q mince nejen k nákupům služeb pro samotné QQ, ale i na mnoha jiných místech, jako je například e-shopy nebo herní centra k nákupům především drobnějších předmětů. Díky tomu také dochází k obavám, aby nedošlo k nahrazení reálné měny při platbách a tím ke zvýšení inflace. Čínská lidová banka, hlavní čínský bankovní úřad, už pohrozil prošetřením celé kauzy, neboť lidé začínají za tyto mince nakupovat už i reálné zboží. Tencent tvrdí, že Q mince je pouze druh komoditního zboží, a že se v žádném případě nejedná o měnu.", "section_level": 1}, {"title": "Open source a cross-platformoví klienti.", "content": "Díky reverznímu inženýrství se podařilo rozlousknout QQ protokol a implementovat jej do různých klientů, již jsou často na rozdíl od originálního multiplatformní, zdarma a bez reklam. Implementace protokolu však není dokonalá, tudíž veškerá funkcionalita není vždy plně podporována.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tencent QQ (často zkracováno pouze na QQ) je program pro instant messaging, nejvíce používaný v Asii. Celosvětově se jedná o jeden z nejoblíbenějších služeb instant messanging s více než 800 miliony uživatelů v roce 2016. Program je vyvíjen firmou Tencent, a jeho uživatelská základna většinově migrovala na novější aplikaci WeChat.", "tgt_summary": "腾讯QQ是深圳市腾讯计算机股份有限公司于1999年2月11日推出的一款的多平台即时通信软件,从支持文字、语音和视频聊天,发展到带有文件共享、网络硬盘、邮箱、游戏、论坛、网购、租房与找工作等广泛服务的平台。", "id": 289732}
{"src_title": "Japonské císařské námořnictvo", "tgt_title": "大日本帝國海軍", "src_document": [{"title": "Počátky.", "content": "Japonsko má dlouhou historii námořních kontaktů po celé Asii. Například už během období Kofun ve 3. století dopravovaly japonské lodě vojáky mezi Japonskem a Koreou. Po dvou mongolských invazích do Japonska v letech 1274 a 1281 začali japonští piráti wakó velmi aktivně plundrovat celé čínské pobřeží.  Hromadná stavba válečných lodí v Japonsku začala v 16. století. V době válčících států (období Sengoku) se znepřátelení feudální vládci pokusili získat dominanci pomocí velkých flot, skládajících se ze stovek plavidel. V této době byly pravděpodobně postaveny první japonské obrněné válečné lodě, protože v roce 1596 měl daimjó Nobunaga Oda k dispozici šestici železem pokrytých válečných lodí (\"atakebune\"). V roce 1588 sjednotitel Japonska, Hidejoši Tojotomi, zakázal pirátství wakó. Piráti se stali jeho vazaly a později tvořili část loďstva, které v letech 1592 – 1598 provedlo invazi do Koreje.  První oceánské lodě postavili Japonci v 17. století. V roce 1613 dal daimjó Masamune Date z města Sendai, se souhlasem šógunátu Tokugawa, postavit \"Date Maru\", velkou galeonu s výtlakem 500 tun, která dopravila japonského ambasadora Cunenagu Hasekuru do Ameriky a poté dále do Evropy. Po roce 1604 bylo postaveno okolo 350 ozbrojených obchodních lodí (\"šuinsen\"), u kterých byly použity některé západní technologie. Byly použity hlavně k obchodu v jihovýchodní Asii.", "section_level": 1}, {"title": "Izolace.", "content": "Od roku 1640 se Japonsko na 200 let uzavřelo světu. To bylo výsledkem politiky izolace (\"sakoku\"), která zakazovala jakékoliv kontakty se Západem, potírala křesťanství a pod trestem smrti zakázala stavbu lodí schopných oceánských plaveb. Kulturní kontakty zprostředkovávala pouze nizozemská enkláva Dešima, která jako jediná umožňovala výměnu informací, které v té době přinášela průmyslová revoluce. Zkoumání západní vědy, zprostředkované Nizozemci a zvané \"rangaku\" umožňovalo japonské vědě, a tím i námořnictvu, stálou aktualizaci. Byly zkoumány i západní technologie stavby lodí.", "section_level": 1}, {"title": "Počátek modernizace za šogunátu.", "content": "V letech 1853 a 1854 komodor amerického námořnictva Matthew Perry předvedl demonstraci síly nejnovějších válečných lodí amerického námořnictva s parním pohonem. Perry si roku 1854 vynutil otevření Japonska mezinárodnímu obchodu. Stalo se tak přijetím smlouvy z Kanagawy, která byla v roce 1858 následována nerovnou smlouvou o přátelství a obchodu, která dovolovala zahraničním občanům exteritorialitu a minimální dovozní cla pro jejich zboží.  Brzy po otevření se Japonska zahraničnímu vlivu se Tokugawský šógunát rozhodl pro přijímání západních technologií. V roce 1855 získalo Japonsko s nizozemskou pomocí svou první parou poháněnou loď \"Kankó Maru\", která byla používána pro výcvik a sloužila nově vzniklému námořnímu výcvikovému středisku v Nagasaki. V roce 1857 získalo Japonsko svou první loď poháněnou lodním šroubem pojmenovanou \"Kanrin Maru\". V roce 1859 se námořní výcvikové středisko přesunulo do Cukidži v Tokiu. Jeho studenti byli posíláni na několikaletá studia na západních námořních akademiích. Patřily k nim například budoucí admirál Takeaki Enomoto, který studoval v letech 1862 – 1867 v Nizozemsku, Heihačiró Tógó nebo Isoroku Jamamoto.  V roce 1863, tedy už 10 let po ukončení izolace Japonska, dokončila japonská loděnice první domácí parní válečnou loď pojmenovanou \"Čijodagata\". V roce 1865 byl najat francouzský námořní inženýr Léonce Verny, aby pomohl se založením moderních námořních arzenálů v Jokosuce a Nagasaki. V letech 1867 – 1868 pomáhala s rozvojem japonského námořnictva britská námořní mise.  V době zániku šógunátu v roce 1867 už Japonsko disponovalo největším válečným loďstvem ve východní Asii. Námořnictvo složené z parou poháněných lodí bylo organizováno podle západního vzoru. V čele s vlajkovou lodí \"Kaijó Maru\" bylo nasazeno proti zastáncům císaře ve válce Bošin. Tehdy mu velel admirál Enomoto. Tento konflikt vyvrcholil v roce 1869 námořní bitvou u Hakodate, první velkou námořní bitvou, kterou japonské lodě vybojovaly. V ní byly poslední síly šógunátu Tokugawa definitivně poraženy a vláda nad Japonskem se vrátila do rukou císaře. Na straně císaře zde bojoval první japonský obrněnec \"Kótecu\", postavený původně ve Francii pro námořnictvo Konfederace jako CSS \"Stonewall\". Loď, kterou původně objednal šógunát a následně získala vláda věrná císařství Meidži, nakonec sehrála ve vítězství u Hakodate významnou roli.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik Japonského císařského námořnictva v roce 1869.", "content": "I po obnovení moci císaře Meidži v roce 1868 se i nadále pokračovalo v reformách, industrializaci a militarizaci Japonska, což mělo zemi ochránit před osudem kolonie USA nebo některé evropské země. 17. ledna 1869 bylo vytvořeno Ministerstvo vojenství (nebo také Ministerstvo armády a námořnictva), jehož prvními sekretáři byli Tomomi Iwakura, Tadajoši Šimazu a princ Komacu-no-mija Akihito.  26. března 1868 se v Ósacké zátoce konala první námořní přehlídka s účastí šesti japonských lodí patřících soukromým provinčním flotilám a jednoho plavidla francouzského námořnictva. Výtlak všech japonských lodí byl 2 252 tun, což bylo mnohem méně než výtlak jediné cizí válečné lodi na přehlídce. V červenci 1869 bylo Japonské císařské námořnictvo oficiálně založeno. Stalo se tak pouhé dva měsíce po poslední bitvě války Bošin.  V roce 1869 byly soukromé válečné flotily zakázány a jejich 11 lodí se připojilo k 7 přeživším plavidlům poražené Tokugawské flotily, čímž bylo vytvořeno jádro nového císařského loďstva. V únoru 1872 bylo Ministerstvo vojenství rozděleno na Ministerstvo armády a Ministerstvo námořnictva. V říjnu 1873 se Kacu Kaišú stal ministrem námořnictva. Nová vláda vytvořila ambiciózní plán na vybudování námořnictva s 200 válečnými loděmi, organizovanými v 10 loďstvech. Plán však byl během jednoho roku zrušen pro nedostatek zdrojů k jeho realizaci.", "section_level": 1}, {"title": "Britská podpora.", "content": "V 70. a 80. letech 19. století plnilo japonské námořnictvo především úlohu pobřežní obrany. Vláda Meidži se však brzy rozhodla ho modernizovat. První lodí pro plnění nových úkolů byla \"Džo Šo Maru\", záhy přejmenovaná na \"Rjúdžó\". Loď byla spuštěna na vodu 27. března 1869 v Aberdeenu. V úloze hlavního vzoru modernizace tehdy nahradilo Nizozemce britské loďstvo.  Od září 1870 v Japonsku pracoval první Angličan jako instruktor dělostřelby na lodi \"Rjúdžó\". V roce 1871 rozhodlo ministerstvo, že pošle do zahraničí 16 frekventantů námořní akademie, aby se učili námořním vědám (14 v Británii a 2 v USA). Jedním z nich byl Heihačiró Tógó, budoucí velitel japonského námořnictva v rusko-japonské válce, zvaný někdy „Nelson východu“. Britská námořní mise v počtu 34 členů, pod vedením komandéra Archibalda Douglase, působila v Japonsku v letech 1873 – 1875. V roce 1879 byl najat komandér L. P. Willan, aby cvičil námořní kadety.", "section_level": 1}, {"title": "První bojová nasazení (Tchaj-wan 1874 a Korea 1875 – 1876).", "content": "Během roku 1873 byl opuštěn původně zamýšlený plán invaze na Korejský poloostrov. Vláda rozhodla, že přednost dostane obsazení Tchaj-wanu, ke kterému došlo v roce 1874 a které bylo prvním nasazením nového Císařského námořnictva a Císařské armády.  V letech 1875 – 1876 však došlo k několika vojenským intervencím v Koreji, počínaje incidentem na ostrově Kanghwa, který vyprovokoval japonský dělový člun \"Unjo\" a který vedl k nasazení velkých námořních sil. Tento incident nakonec vedl k podepsání \"Kanghwaské smlouvy\", která přinutila Koreu otevřít se japonskému obchodu a byla prvním případem japonské intervence a nadvlády pomocí smluv v západním stylu.  Krátce po těchto událostech přinutily domácí vzpoury japonskou vládu, aby se více soustředila na pozemní armádu. Nová námořní politika byla vyjádřena heslem „šusei kokubó“ (\"statická obrana\") a vnímala Císařské námořnictvo opět především jako sílu pobřežní ochrany. Vztah pobřežního loďstva a armády, vycvičené druhou francouzskou vojenskou misí v Japonsku, se tehdy nesl v duchu principu \"rikušu kaidžú\" („armáda první, námořnictvo druhé“).", "section_level": 1}, {"title": "70. léta – modernizace pokračuje.", "content": "Přestože se v této době rozvíjely nové japonské loděnice, jako firmy Išikawadžima a Kawasaki, japonské válečné lodě byly stále stavěny v zahraničí, jako například kasematový obrněnec \"Fusó\" a korvety \"Kongó\" (1877) a \"Hiei\" (1877), stavěné v Británii.  V roce 1883 byly objednány dvě doposud největší japonské válečné lodě – \"Naniwa\" a \"Takačiho\" o výtlaku 3650 tun. Byla to první plavidla stavěná speciálně pro císařské námořnictvo podle vlastního projektu. Tyto lodě měly rychlost 18 uzlů, pancéřovanou palubu o tloušťce 2 – 3 palce a dva Kruppovy kanóny ráže 260 mm. Konstruktér Sačú Sasó je navrhl podle koncepce britských chráněných křižníků tříd \"Esmeralda\" a \"Elswick\", ale s lepšími parametry. V této době vypukl závod ve zbrojení s Čínou, největším japonským rivalem, což opět vedlo ke změně japonské námořní strategie. Čína si totiž nechala v Německu postavit dvě věžové bitevní lodě třídy \"Ting-jüan\" (\"Ting-jüan\" a \"Čen-jüan\") o výtlaku 7335 tun, se kterými pouhé dva japonské moderní chráněné křižníky nemohly soupeřit. Japonsko se proto rozhodlo vybudovat (s francouzskou pomocí) velké a moderní loďstvo, které by mu přineslo rozhodující převahu v blížícím se konfliktu.", "section_level": 1}, {"title": "80. léta a francouzský vliv.", "content": "V 80. letech bylo japonské námořnictvo především pod vlivem Francie a její doktríny „\"Jeune École\"“ (mladé školy), která upřednostňovala malé, rychlé a dobře vyzbrojené lodě, jež měly úspěšně bojovat i proti papírově silnějším loďstvům. Základními jednotkami této koncepce byly křižník a torpédovka.  Vláda Meidži v této době připravila nový plán rozvoje loďstva, který požadoval stavbu 48 válečných lodí, z nichž 22 byly torpédové čluny. Úspěch francouzského námořnictva v čínsko–francouzské válce v letech 1883 – 1885 novou doktrínu zdánlivě potvrzoval. Potvrzení potenciálu torpédovek bylo pro Japonsko, disponující omezenými zdroji, dobrou zprávou. V roce 1885 byl na 4 roky najat hlavní konstruktér francouzského loďstva Émile Bertin, aby posílil japonské námořnictvo a řídil japonské loděnice v Kure a Sasebu. Bertin navrhl novou řadu křižníků třídy \"Sanseikan\". Každá ze tří jednotek této třídy měla na přídi jedno výkonné Canetovo dělo ráže 320 mm. Émile Bertin dohlížel celkem na stavbu více než 12 válečných lodí. Tyto lodě tvořily základ prvního skutečně moderního japonského loďstva a umožnily japonským loděnicím dokonale si osvojit stavbu velkých válečných lodí, přestože některé lodi byly stále stavěny v zahraničí.  Lodě stavěné v době působení Émile Bertina v Japonsku:  Spolupráce s Francií navíc umožnila Japonsku získat řadu nových technologií, především v oblasti torpéd, torpédových člunů a min, což byla v té době francouzská doména. První torpéda JCN získalo v roce 1884 a brzy poté, v roce 1886, bylo v Jokosuce založeno první „Torpédové cvičební centrum“.  Po roce 1886 došlo k další změně v orientaci Japonska, které se po nevysvětleném potopení chráněného křižníku \"Unebi\" na jeho cestě z Francie do Japonska a následným diplomatickým třenicím opět vrátilo ke spolupráci s Británii.  V roce 1887 japonské námořnictvo v Británii objednalo koncepčně převratnou torpédovku \"Kotaka\", jež je považována za první úspěšnou koncepci budoucích torpédoborců, a chráněný křižník \"Jošino\" postavený v loděnici \"Armstrong\" v Elswicku, který byl v době jeho spuštění (1892) nejrychlejším křižníkem vůbec.", "section_level": 1}, {"title": "Čínsko-japonská válka (1894 – 1895).", "content": "V této době se však nemodernizovalo pouze Japonsko. Čínské loďstvo, tentokrát s německou pomocí, také budovalo své silné loďstvo. Důvodem závodů ve zbrojení mezi Čínou a Japonskem byl nárok obou zemí na kontrolu Koreje. Čínsko-japonská válka oficiálně vypukla 1. srpna 1894, přestože v té době už došlo k několika námořním šarvátkám.  Japonské námořnictvo získalo převahu 17. září 1894 v bitvě u ústí řeky Jalu, ve které se mu podařilo potopit 8 z 12 válečných lodí nejsilnějšího čínského severního loďstva. Přes toto japonské vítězství zůstalo jádro čínského loďstva – dvojice bitevních lodí, postavených v Německu – stále bojeschopné (\"Ting-jüan\" nakonec potopila torpéda a \"Čen-jüan\" byla zajata téměř nepoškozená). Proti jejich pancíři byla japonská palba málo účinná, což jasně ukázalo, že se japonské námořnictvo neobejde bez větších a lépe vyzbrojených jednotek. Dalším krokem ve vývoji námořnictva tedy byla kombinace velkých, dobře vyzbrojených válečných lodí s malými útočnými jednotkami, které by loďstvu dovolovaly agresivní bitevní taktiku.  Výsledkem čínsko-japonského konfliktu byla smlouva ze Šimonoseki, podepsaná 17. dubna 1895, kterou Japonsku připadl Tchaj-wan a přilehlé ostrovy. Ostrov zůstal japonskou kolonií až do roku 1945. Japonsko též získalo poloostrov Liao-tung v severovýchodní Číně, ale bylo Ruskem donuceno se ho vzdát. Rusko pak poloostrov získalo samo.", "section_level": 1}, {"title": "Potlačení boxerského povstání (1900).", "content": "V roce 1900 se Japonské námořnictvo podílelo, společně se západními armádami, na potlačení Boxerského povstání v Číně. Námořnictvo poskytlo největší počet válečných lodí (18 z 50) a dopravilo do Číny největší kontingent expedičních vojsk ze všech intervenujících států (20 840 z 54 000 vojáků). Konflikt umožnil Japonsku bojovat po boku západních mocností a získat poznatky o moderní vojenské taktice.", "section_level": 1}, {"title": "Rusko-japonská válka (1904 – 1905).", "content": "Situace, kdy bylo Japonsko nuceno po vyhrané válce nad Čínou odevzdat již získaný poloostrov \"Liao-tung\" Rusku, vedla k dalším nárůstu japonského zbrojení. Japonsko chtělo být rovnocenné všem svým tehdejším protivníkům. Byl vyhlášen desetiletý program výstavby námořnictva, ve kterém byla požadována stavba celkem 109 válečných lodí, s celkovým výtlakem 200 000 tun, a zvýšení početního stavu námořnictva z 15 100 na 40 800 mužů. Bitevní loď Mikasa, první své třídy, tehdy byla nejpokročilejší bitevní lodí na světě. Byla objednána v roce 1898 v anglické loděnici Vickers a dodána v roce 1902. Nová flota se skládala z:  Neshody s Ruskem vyvrcholily v letech 1904 – 1905 Rusko-japonskou válkou. V bitvě u Cušimy vedl admirál Tógó, na vlajkové bitevní lodi \"Mikasa\", Císařské loďstvo k tomu, co bylo později nazýváno nejpřesvědčivějším námořním vítězstvím v historii. Ruská flota byla téměř úplně zničena, z 38 lodí bylo 21 potopeno, 7 zajato a 6 těžce poškozeno. Celkem 4 545 ruských námořníku bylo zabito a dalších 6 106 zajato. Naopak Japonsko v bitvě ztratilo pouhých 116 mužů a tři torpédovky. Toto vítězství zlomilo ruskou moc ve Východní Asii a vedlo k sérii povstání ruských námořníků v Sevastopolu, Vladivostoku a Kronštadtu, což vyvrcholilo vzpourou na křižníku \"Kníže Potěmkin\" v roce 1905, která byla předzvěstí revolučních událostí v Rusku v roce 1917.  V době rusko-japonské války se japonské loďstvo usilovně snažilo vybudovat ponorkové loďstvo. Ponorky v té době byly novou zbraní a oprávněně se jim přisuzoval značný potenciál. Stavba prvních ponorek byla zadána americké loděnici \"Electric boat company\" v roce 1905, pouhých 5 let poté, co americké námořnictvo přijalo do služby svou první ponorku USS Holland, navrženou stejnojmenným americkým konstruktérem. Ponorky byly dodány rozebrané a sestavila je loděnice v \"Jokosuce\". Do operační služby vstoupily koncem roku 1905.", "section_level": 1}, {"title": "Osamostatnění.", "content": "Po rusko-japonské válce pokračovalo Japonsko v rozvoji silného námořního průmyslu. Lodě různých západních koncepcí byly kupovány, analyzovány a dále vylepšovány, podle strategie okopíruj, vylepši a dále rozvíjej. Navíc byly testovány a porovnávány, aby se vybralo vždy nejvhodnější řešení. Od 80. let 19. století, kdy se v Japonsku stavěly první malé torpédovky, se místní průmysl rozvinul natolik, že byl schopen po roce 1905 stavět největší válečné lodě, včetně bitevních. Posledním velkým zahraničním nákupem byl v roce 1912 první z bitevních křižníků třídy \"Kongó\", který postavila anglická loděnice \"Vickers\". Zbývající tři sesterské lodě již stavěly japonské loděnice. Od roku 1918 nebyla technologie, kterou by Japonci nedovedli použít ve světové kvalitě. Po roce 1920 proto bylo Japonské císařské námořnictvo třetí největší válečnou flotou na světě a zavedlo několik důležitých novinek.  Japonské námořnictvo bylo první, které v boji použilo bezdrátovou telegrafii (vynalezenou v roce 1897), k čemuž došlo už roku 1905 v bitvě u Cušimy.  V roce 1906 spustila loděnice v Jokosuce bitevní loď \"Sacuma\", která byla ve své době největší válečnou lodí na světě a také první lodí navrženou podle nové koncepce bitevních lodí, které dala jméno jeho anglická obdoba HMS \"Dreadnought\". Pro nedostatek kanónů hlavní ráže 305 mm byly ale na \"Sacumu\" instalovány pouze obvyklé 4 kusy a HMS \"Dreadnought\" se stal prvním dokončeným dreadnoughtem (loď stejné koncepce vznikala i v USA, ale byla také dokončena až po \"Dreadnoughtu\").  V letech 1905 až 1910 začalo Japonsko stavět v domácích loděnicích i bitevní lodě. \"Sacuma\" byla ještě stavěna z 80 % britských dílů, ale už další třída \"Kawači\" obsahovala 80 % domácích součástí.", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "První světové války se Japonsko účastnilo na straně Dohody, proti Rakousko-Uhersku a Německu, což bylo přirozeným důsledkem anglo-japonské alianční smlouvy z roku 1902. Po bitvě o německý přístav v Číně, Čching-tao, který obléhala britsko-japonská armáda, japonské námořnictvo tento přístav obsadilo a využívalo jako námořní základnu. Souběžně s touto akcí byl do centrálního Pacifiku vyslán bitevní svaz, který se podílel na pronásledování německé východoasijské eskadry admirála Maximiliána von Spee, která byla nakonec zničena v bitvě u Falkland Brity. Japonsko během války také obsadilo německé kolonie v Mikronésii. Byly to Marianské ostrovy (pouze \"Guam\" byl americký), Karolíny a Marshallovy ostrovy. Všechna tato území se po válce stala japonskými koloniemi. Japonsko o ně přišlo až ve druhé světové válce.  Po bitvě u Jutska se britská Admiralita neúspěšně pokusila přesvědčit japonskou vládu, aby jí poskytla čtveřici nových bitevních křižníků třídy \"Kongó\", které byly jako první vyzbrojeny kanóny ráže 356 mm a patřily k nejpokročilejším konstrukcím své doby.  Kvůli problémům, které Royal Navy způsobovaly německé a rakouské ponorky, bylo Japonsko požádáno, aby posílilo Trojdohodu ve Středomoří eskadrou torpédoborců, kterých byl v době zavádění konvojů velký nedostatek. Flotila 8 nejnovějších torpédoborců, vedených zpočátku chráněným křižníkem \"Akaši\", byla v březnu 1917 vyslána na Maltu. V červnu byl \"Akaši\" nahrazen pancéřovým křižníkem \"Izumo\" a flotila doplněna o další čtyři torpédoborce. Později se připojil pancéřový křižník \"Niššin\". Flotila až do konce války úspěšně doprovázela spojenecké konvoje mezi Marseilles, Tarantem a Egyptem. Pouze torpédoborec \"Sakaki\" byl poškozen torpédem z rakouské ponorky \"U 27\"; zahynulo 59 mužů.  Po válce získalo Japonsko 9 německých ponorek jako válečnou kořist. Ty byly dopraveny do Japonska, rozebrány a analyzovány, což umožnilo velký rozvoj japonského ponorkového loďstva.", "section_level": 1}, {"title": "Meziválečná léta.", "content": "V letech před druhou světovou válkou se \"JCN\" začalo připravovat na válku s \"USA\". Dlouhé období rozvoje japonského militarismu a především \"napadení Číny\" v roce 1937, které přerostlo v Druhou čínsko-japonskou válku, znepřátelilo USA a postavilo Spojené státy do pozice největšího japonského rivala.  Námořnictvo po první světové válce čelilo mnoha vážným problémům. Podobně jako například Velká Británie bylo Japonsko zcela závislé na dovozu nerostných surovin. K realizaci expanzionistické politiky bylo nutné ovládnout a chránit vzdálené zdroje nerostných surovin (především ropy), které však byly v rukou jiných mocností (Velké Británie, Spojených států a Nizozemí). Bylo tedy nutné vybudovat silné námořnictvo, schopné operovat na velké vzdálenosti.  To se dostalo do konfliktu s dosavadní hlavní válečnou \"doktrínou rozhodující bitvy\" (艦隊決戦 \"Kantai Kessen\"), která nevyžadovala takový typ operací. Cílem této strategie bylo umožnit americkému loďstvu přeplout Pacifik, oslabit ho útoky ponorek a rozhodnout válku jedinou bitvou na vybraném místě poblíž japonského pobřeží, kterou mělo JCN díky opotřebení a předchozím ztrátám protivníka vyhrát. Drželo se tedy doktríny \"Alfreda T. Mahana\", které se před druhou světovou válkou držela všechna hlavní námořnictva a která předpokládala jedinou rozhodující námořní bitvu, přesně jak tomu bylo v posledních 300 letech. Toto byl důvod pro japonský požadavek na washingtonské námořní konferenci (1921/22), která měla za cíl omezit zbrojení a Japonsko si v ní vynucovalo poměr sil mezi Británií, USA a sebou na 10:10:7. To mu mělo umožnit získání převahy v rozhodující bitvě.  Na washingtonskou námořní konferenci navázala roku 1930 londýnská konference omezující menší třídy plavidel, ale již 25. února 1933 Japonsko vystoupilo ze Společnosti národů a prohlásilo, že nadále nebude dodržovat omezení stanovená oběma konferencemi.  V meziválečném období se Japonsko podílelo na zavedení několika novinek:  V oblastech, ve kterých Císařské námořnictvo ještě nemělo zkušenosti, nadále vyhledávalo zahraniční pomoc. V roce 1921 tak dorazila do Japonska britská \"Sempillova mise\", která přivezla do země skupinu instruktorů námořního letectva, kteří předvedli palubní letouny, jako byl Gloster Sparrowhawk a učili Japonce taktice a technikám svrhování leteckých torpéd či řízení letového provozu.", "section_level": 1}, {"title": "Střet koncepcí.", "content": "V meziválečné době tedy neustále soupeřily dvě koncepce námořní války. Na jedné straně byli tradiční zastánci silných svazů bitevních lodí, které měly vybojovat onu jedinou rozhodující námořní bitvu poblíž Japonska a na straně druhé byli lidé okouzlení perspektivami tehdy ještě mladého námořního letectva (například Isoroku Jamamoto), kteří požadovali silné svazy letadlových lodí, používající agresivní ofenzivní taktiku.  Výsledkem bylo, že ani jedno pojetí nepřevážilo a obě linie se vyvíjely paralelně, což vedlo k určitému roztříštění sil a žádná z koncepcí tak ve válce zcela neukázala svoji schopnost rozhodnout válku.  Zásadním problémem japonských válečných lodí také byla snaha japonských konstruktérů o co nejsilnější výzbroj a největší rychlost při stavbě lodí s omezeným výtlakem (snaha o co největší sílu lodí stavěných podle omezení Washingtonské konference). Výsledkem byla nedostatečná stabilita lodí, jejich špatná ochrana a strukturální nedostatky v pevnosti konstrukce. Chyba tohoto přístupu se ukázala už 12. března 1934 při potopení – na svou velikost přezbrojené – torpédovky Tomozuru v malém vlnobití. To – spolu s „incidentem 4. loďstva“ – vedlo k úpravám ostatních lodí, jež měly zlepšit jejich plavební schopnosti a stabilitu. Zcela odstranit tyto nedostatky však nebylo možné.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Za druhé světové války bylo Japonské císařské námořnictvo podřízené ministerstvu námořnictva a řízeno svým hlavním štábem. Japonské námořnictvo se připravovalo na válku s početně silnějším americkým loďstvem a proto bylo obětováno mnoho úsilí a zdrojů, aby ho převyšovalo alespoň svou kvalitou. Japonsko díky tomu na počátku války disponovalo pravděpodobně nejpokročilejším námořnictvem ze všech zemí. Japonskou strategií bylo dosáhnout agresivním postupem vůči USA bleskového vítězství. Čas byl jen do té doby, než se mohl americký průmysl přeorientovat na válečnou výrobu. Problém tohoto řešení však byl v opomenutí defenzivních rolí námořnictva. Během války bylo JCN nuceno chránit dlouhé námořní trasy proti útoků ponorek, aniž by mělo k dispozici dostatek eskortních lodí či letadlových lodí, což ho, vzhledem k jeho závislosti na surovinách, udělalo zranitelným. I protiponorkový výcvik byl podceněn.  Úspěch Japonska v první etapě války byl naprostou senzací, ale USA se během poměrně krátké doby podařilo získat převahu, a to především díky vyspělejším technologiím a mnohem silnějšímu průmyslovému potenciálu. Na samém konci války se JCN ještě pokusilo zvrátit poměr sil řadou zoufalých opatření, především nasazení jednotek Kamikaze, ale neúspěšně.", "section_level": 1}, {"title": "Bitevní lodě.", "content": "Japonsko přisuzovalo i nadále velkou důležitost bitevním lodím a snažilo se vybudovat nejmocnější bitevní lodi své doby. Největší a nejsilnější bitevní loď historie, \"Jamato\", byla uvedena do služby v roce 1941 (sesterská \"Musaši\" v roce 1942). Jelikož dostavbě řady moderních lodí zabránila Washingtonská konference, věnovalo Japonsko značné úsilí i modernizaci starších bitevních lodí.  V první části války zůstaly bitevní lodě spíše stranou. Druhá polovina války však přinesla několik posledních střetnutí bitevních lodí v historii. V bitvě u Guadalcanalu, ke které došlo 15. listopadu 1942, se utkaly americké bitevní lodi \"USS South Dakota\" a \"USS Washington\" s japonskou bitevní lodí \"Kirišima\", kterou poslaly ke dnu.  V bitvě v průlivu Surigao se palba eskadry amerických bitevních lodí \"admirála Oldendorfa\" podílela na potopení bitevních lodí \"Fusó\" a \"Jamaširo\". Nicméně bitva u ostrova Samar ukázala, že bitevní lodě mohou být ještě užitečnou, přestože ne zcela efektivní zbraní. Pouze nerozhodnost admirála \"Takeo Kurity\" a obětavost amerických torpédoborců zachránila americké eskortní letadlové lodi svazu \"Taffy 3\" od úplného zničení bitevními loďmi \"Jamato\", \"Kongó\", \"Haruna\" a \"Nagato\". Nakonec však svaz ztratil pouze eskortní letadlovou loď \"USS Gambier Bay\" a tři torpédoborce.  Během války se naplno ukázalo, že letadlové lodě jsou silou, která lodě bitevní vytlačí z jejich privilegovaného postavení. Útoky letadel pro ně byly velkým ohrožením. Důkazem je potopení nejsilnějších bitevních lodí světa \"Jamata\" a Musaši leteckými útoky ještě dlouho před tím, než se jakákoliv americká loď dostala na dostřel jejich obřích děl.", "section_level": 1}, {"title": "Letadlové lodě.", "content": "Letadlové lodě byly pro JCN velice důležité a Japonsko na počátku války disponovalo flotou 10 letadlových lodí (velké letadlové lodě \"Akagi\", \"Kaga\", \"Hirjú\", \"Sórjú\", \"Šókaku\" a \"Zuikaku\" + lehké letadlové lodě \"Hóšó\", \"Šóhó\", \"Zuihó\" a \"Rjúdžó\") — největší a nejmodernější na světě. Naopak Američané vstupovali do války pouze se 7 letadlovými loďmi, z nichž 3 byly nasazeny v Pacifiku (USS \"Lexington\", USS \"Saratoga\" a USS \"Enterprise\"). Británie měla v oblasti dvě letadlové lodě (poškozenou HMS \"Indomitable\" a zastaralý HMS \"Hermes\"), z toho HMS \"Hermes\" byl v Indickém oceánu. Než vstoupily do služby americké letadlové lodi třídy \"Essex\", byla japonská třída \"Šókaku\" pravděpodobně nejlepším typem letadlové lodi na světě. Na druhé straně byla část z deseti japonských letadlových lodí poměrně malá a nemohla se svou silou zdaleka vyrovnat lodím tříd \"Yorktown\" či \"Essex\".  Japonské letadlové lodě (kromě eskortních lodí podřízených armádě) a jejich letadla, včetně letadel na pozemních základnách, nebyly podřízeny přímo velení císařského námořnictva, ale rozhodoval o nich podřízený generální štáb námořního letectva (海軍航空本部 \"Kaigun Kókú Honbu\"). Po debaklu u Midway došlo 14. července 1942 k reorganizaci sil námořního letectva.  Po krátkém období japonské převahy došlo ke zlomu v bitvě u Midway. Japonsko ztratilo 4 velké letadlové lodě a od té doby jich mělo velký nedostatek. Neméně bolestná byla i ztráta zkušených posádek letadel. To vedlo k velkorysému programu přestavby řady civilních a válečných lodí na letadlové. Největší lodí, která byla takto upravena, byla \"Šinano\", původně třetí bitevní loď třídy \"Jamato\", která byla svým výtlakem největší letadlovou lodí celé války. Byl zahájen i projekt stavby nových letadlových lodí, ale většina z nich nebyla nikdy dokončena. Jednou z mála dokončených byla \"Taihó\", která se stala první a nakonec i jedinou japonskou lodí s pancéřovanou letadlovou palubou.", "section_level": 1}, {"title": "Námořní letectvo.", "content": "Japonské námořní letectvo vstupovalo do války s několika cennými výhodami. Američané například podcenili parametry japonských letadel, která považovaly za špatné kopie západních vzorů. Stíhačka Micubiši Zero si pak vydobyla značný respekt. Kvalitních typů mělo Japonsko více. Například létající člun Kawaniši H8K je považován za nejlepší stroj své kategorie. Také alespoň zpočátku války bylo velkou výhodou JCN to, že jeho piloti už měli bohaté operační zkušenosti z Čínsko-japonské války. Velká část osádek letadel se dala považovat za ostřílené veterány. Po několika prohraných bitvách však bylo toto jádro ztraceno a nahrazovat tyto zkušené posádky bylo velmi obtížné a na efektivitě letectva se to také projevilo. Například letecké boje při invazi na Mariany Američané překřtili na „Velké Marianské střílení na krocany“. Japonská konstrukční škola ale měla i své nevýhody. U stíhacích letadel byla za hlavní vlastnost považována obratnost. Stíhačky proto byly obratné, ale i křehké, slabě vyzbrojené a nedostatečně pancéřované. Nedostatečné pancéřování a ochrana palivových nádrží byly problémem i pro japonské bombardéry. Zatímco USA vybojovaly válku mimo své území, japonská produkce a vývoj nových typů se stále musely potýkat s nedostatkem materiálu a nálety. To zpomalilo vývoj a zavádění nových, perspektivních typů, které, jak se ukázalo, měly velmi dobré parametry. Šlo například o nekonvenční Kjúšú J7W Šinden, proudovou stíhačku Nakadžima J9N Kikka, inspirovanou německým Messerschmittem Me 262, stíhačku Micubiši A7M Reppu, nebo výkonný torpédový bombardér Aiči B7A Rjúsei.", "section_level": 1}, {"title": "Ponorky.", "content": "Japonsko mělo asi nejpestřejší ponorkovou flotilu. Zahrnovala nejmenší sebevražedná řiditelná torpéda Kaiten, miniponorky (neúspěšně nasazené i při útoku na Pearl Harbor), střední kategorie i velké ponorky, určené jak pro zásobování, tak pro dálkové oceánské operace, které často nesly i letouny (největší typ \"I-400\" nesl letouny schopné bombardování). Všechny tyto ponorky používaly torpéda \"Typ 95\", 533 mm verzi slavného 610 mm Typu 93 „Dlouhé kopí“.  Letoun z japonské ponorky \"I-25\" provedl asi jediný letecký útok na kontinentální část USA, když 9. září 1942 zápalnými pumami způsobil velké lesní požáry ve státě Oregon.  Přesto byly japonské ponorky ve válce poměrně neúspěšné. V naprosté většině případů byly používány k útokům proti válečným lodím, které byly rychlé, obratné a schopné se bránit lépe než plavidla obchodní. Ještě v roce 1942 potopily ponorky dvě americké letadlové lodě, ale později se už tak výrazné úspěchy neopakovaly. Důvodem byl i velký vývoj v oblasti protiponorkového boje. Koncem války už ponorky plnily především dopravní účely, protože japonské dopravní lodě byly Američany těžce zdecimovány. Odhaduje se, že ponorky za války potopily 493 lodí s prostorem 1 mil. BRT.", "section_level": 1}, {"title": "Zánik JCN.", "content": "Po prohrané válce bylo Japonské císařské námořnictvo podle článku 5 nové Ústavy rozpuštěno. Země deklarovala, že v budoucnosti nebude řešit konflikty použitím síly a námořnictvo se změnilo v součást Japonských sil sebeobrany a nyní nese název Japonské námořní síly sebeobrany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Japonské císařské námořnictvo (Kjúdžitai: 大日本帝國海軍, Šindžitai: 大日本帝国海軍;'nebo zkráceně 日本海軍; \"Nippon Kaigun\"), oficiálně Námořnictvo Císařství velkého Japonska\"', bylo od roku 1869 do roku 1947 námořnictvem Japonského císařství. V roce 1947 bylo po prohře ve druhé světové válce rozpuštěno na základě článku japonské ústavy, který zakázal použití síly v řešení mezinárodních sporů. Přitom v roce 1920 bylo japonské císařské námořnictvo třetím nejsilnějším loďstvem na světě (po Royal Navy a US Navy) a pravděpodobně nejmodernějším loďstvem počátku druhé světové války vůbec. Jeho důležitou složkou bylo japonské císařské námořní letectvo (大日本帝國海軍航空隊 \"Dai-Nippon Teikoku Kaigun Kókútai\"), zahrnující letectvo a letecké operace loďstva.", "tgt_summary": "大日本帝国海军()是日本军的海上武装力量,有时会用“日本海军”或“帝国海军”来称呼,二次大战后日本也称其为“旧日本海军”、“旧帝国海军”。组建于1872年(明治4年)、解散于1947年(昭和22年),在甲午战争、日俄战争、太平洋战争等近代日本对外战争中扮演至关重要的角色。", "id": 1979775}
{"src_title": "Dějiny Peru", "tgt_title": "秘鲁历史", "src_document": [{"title": "Starobylé Peru.", "content": "První obyvatelé přišli na území dnešního Peru kolem 17 500 př. n. l. Byli to potomci kolonizátorů Ameriky, lovců a sběračů z Asie, kteří dlouho předtím přešli Beringovým průlivem do Severní Ameriky. Toto datum se zakládá na existenci civilizace Paccaicasa, jejíž pozůstatky se našly v jeskyni \"Piquimachay\", 12 kilometrů severně od města Ayacucho.  Stopy první americké zemědělské činnosti staré 12 600 let (10 600 př. n. l.) byly nalezeny v jeskyni \"La Cueva del Guitarrero\" ve městě Yungay. Stopy osídlení nalezené v La Libertad se datují na 10 000 př. n. l. a ve městě Tacna na 9 000 př. n. l. Ke konci posledního zalednění tito první obyvatelé Peru začali dlouhý proces osvojování místní fauny a flóry, začali se také sdružovat v kmeny a kmenové svazy.  V polovině 3. tisíciletí př. n. l. zde vznikly první městské státy s náboženskou vládou. Civilizace Caral (též zvaná Norte Chico), tvořící městský stát, byla současníkem civilizací starobylé Číny, Egypta, Indie a Mezopotámie. Navíc byla obklopena dalšími civilizacemi jako Vicus, Virú, Chavín a Paracas, které však stále tvořily kmenové svazy. Peru tedy můžeme pokládat za jednu z kolébek civilizace.  Časem civilizace Chavín převýšila ostatní. Existovala zhruba v letech 900 př.n.l.- 200 př.n.l. Nacházela se na pobřeží Tichého oceánu. Jejím centrem a obřadním místem bylo město Chavín de Huántar, které se nachází 3117 metrů nad mořem. Ve městě se nacházely dvou až trojpodlažní chrámy. Zdivo bylo zpevněno hliněnou maltou. Archeologové za nejcennější považují tři monolity: Lanzón, stélu Raimondino a Tellův obelisk. Všechny jsou ozdobené reliéfy antropomorfních postav zvířecích bohů. Chavín byla patrně první jihoamerická kultura, která zpracovávala zlato. Jak si říkali obyvatelé není známo, ani jaký používali jazyk (předpokládá se stará forma kečuánštiny). Domestikovali lamy, jejichž maso sušili (tzv. jerky). Archeologové doložili též užívání psychotropních látek (výtažky z kaktusu San Pedro), pravděpodobně při kouzelnických rituálech.  Postupně vliv Chavínu upadl, a to podnítilo rozvoj civilizací s lepšími znalostmi nově objevených dovedností, např. Močikové, Lima, Nazca, nebo Tiwanaku. Nejvýznamnější však byla Huarijská kultura (též zvaná Wari). Spolu s Tiahuanacem byla nejvýznamnějším jihoamerickým civilizačním centrem své doby. Navazovala na močickou kulturu. Říše Huari se začala rozvíjet okolo roku 500 a existovala zhruba půl století. Zpočátku se kultura Tiahuanaca, ležící na jih od Huari, rovněž v pacifickém pobřežním pásu, vyvíjela dosti nezávisle, ale v 6.–7. století se Huari a Tiahuanaco natolik sblížily, že historikové často hovoří o kultuře jediné. Název říše dostala podle svého hlavního města Huari (Wari), které leželo asi 11 kilometrů severovýchodně od dnešního města Ayacucho. Zatímco Tiahuanaco bylo spíše náboženským centrem, Huari mělo světský charakter, bylo to město spojené s okolím pevnými silnicemi, zřejmě obchodní centrum. Bylo tvořeno ulicemi do pravého úhlu. Počet obyvatel města se odhaduje na 40 000. Domy byly postaveny z kamene a některé byly až třípatrové. Kolem roku 800 se dostalo do krize v důsledku sucha a kolem roku 1000 bylo patrně velmi náhle a z neznámých důvodů opuštěno. Vchody budov byly zablokovány, jako kdyby se obyvatelstvo chtělo do města znovu vrátit, to se však z nejasných důvodů nestalo. Podle některých archeologů byly příčinou násilné konflikty mezi jednotlivými skupinami obyvatel. Lidé huarijské kultury hovořili dnes už vymřelým jazykem puquina. Písemné památky nalezeny nebyly. Sociální systém byl dosti hierarchický, založený na povinné práci obyvatel pro své vládce – na stavbách a na terasovitých polích – i daních. Zdá se, že tento systém převzala navazující (přesněji po pozdním přechodném období vyvstávající) Kultura Chimú a od ní Inkové.  Inkové se začali vzmáhat na konci 9. století. V 15. století si Incká říše podrobila všechny andské národy mezi řekami Maule a Ancasmayo a zabrala území asi 3 000 000 km2. Tato oblast dnes tvoří velkou část území Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Bolívie, Argentiny a Chile a byla propojena rozlehlou sítí cest. Hlavní město incké říše bylo Cuzco ležící v peruánských horách. Kromě své vojenské moci vynikali Inkové i v architektuře (viz Machu Picchu).", "section_level": 1}, {"title": "Španělská vláda.", "content": "V polovině 16. století dobyly španělské jednotky vedené conquistadory Franciscem Pizarrem a Diegem de Almagrem říši Inků a krátce poté vzniklo Místokrálovství Peru. V době největšího rozmachu pokrývalo území rozkládající se od Panamy až po úplný jih kontinentu. Španělská vláda se v Peru zasloužila o hlubokou přeměnou ve sféře sociální i ekonomické. Prosadil se merkantilismus, závislý na těžbě stříbra (zejména z města Potosí) a zlata, komerčním monopolu a vykořisťování původních obyvatel. K tomu byla hojně využívána tzv. mita. Nejvýznamnějším Peruánským místokrálem byl Francisco de Toledo, který provedl modernizaci celého místokrálovství, za jeho vlády byl popraven poslední exilový incký vládce Túpac Amaru I.  Na přelomu 16. a 17. století se vyskytly snahy o podkopání moci místokrálovství separatistickými vzbouřenci (nejprve indiány jako Túpac Amaru II. a později i Kreoly a Mestici). Byly však v posledních letech krvavě potlačeny.", "section_level": 1}, {"title": "Nezávislost.", "content": "Roku 1821 vyhlásilo hnutí vedené argentinským generálem José de San Martínem z Chile nezávislost a zřídilo nový stát: Peruánská republika. Definitivního vypuzení španělských vojáků z hor na jihu Peru, o které se postaral venezuelský generál Simón Bolívar, však bylo dosaženo až v roce 1824 bitvami u Junínu (6. srpna) a u Ayacucha (9. prosince).  Během prvních let nezávislosti probíhaly nekonečné vůdcovské boje o prezidentské křeslo. Za těchto okolností byla mezi lety 1836 a 1839 vytvořena Peruánsko-bolivijská konfederace, která byla rozpuštěna po porážce v bitvě u Yungay v boji proti separatistické armádě z Chile. Spory mezi vůdci trvaly až do první ústavní vlády maršála Ramóna Castilly, kterému se podařilo restrukturalizovat stát díky ekonomické prosperitě plynoucí z těžby guána na pobřežních ostrovech.  Roku 1865 Španělsko obsadilo ostrovy Chincha, což si peruánská vláda vyložila jako válku. Chile i Ekvádor se rozhodly pomoct Peru s obranou. Zatímco španělská eskadra blokovala přístavy Callao a Valparaíso, spojenecká flotila zaujmula postavení na ostrově Chiloé na jihu Chile. Chilská korveta \"Esmeralda\" mezitím v bitvě u Papuda obsadila škuner \"Covadonga\" a spojenecká eskadra odrazila španělský útok v námořní bitvě u Abtaa. Krátce poté španělská armáda vybombardovala nebráněný přístav Valparaíso a zničila více než polovinu nákladního loďstva Chile. Následně zaútočila na přístav Callao, ale jeho železná obrana útok bez problému odrazila a poškodila španělské loďstvo do takové míry, že se muselo stáhnout a nechat vody Jižní Ameriky.", "section_level": 1}, {"title": "Válka s Chile.", "content": "Roku 1879 Chile vyhlásila válku Peru. Důvodem bylo vměšování Peru do daňového problému mezi Bolívií a Chile. Z tohoto konfliktu vzešla Druhá tichomořská válka (někdy nazývaná \"Bitva ledku\" nebo \"Pacifická válka\"). Odehrála se mezi lety 1879 a 1883, a to v několika etapách. První příslušela námořní kampani a vyvrcholila 8. října 1879 námořní bitvou u Angamos, kterou vyhrála Chile a zemřel v ní admirál Miguel Grau Seminario, hrdina peruánského námořnictva.  Po zničení peruánského loďstva Chile pokračuje ve válce pozemní kampaní. Ta začíná vyloděním chilského vojska a následující bitvou u Pisaguy, kterou vyhrává Chile. Následují dlouhé čtyři roky, během nichž jsou obsazena města Iquique, Arica, Tacna a válka se dostává až do samotného hlavního města Peru, Limy. Mezi další významné bitvy patří bitva u Chorrillos, bitva u Miraflores a také poslední bitva u Huamachuca. Definitivně válku ukončuje Anconská smlouva podepsaná 20. října 1883 chilskou vládou a peruánským prezidentem Miguelem Iglesiasem. Pro Peru znamená ztrátu provincií Arica a Angamos.", "section_level": 1}, {"title": "Obnova státu a 20. století.", "content": "Po válce začalo období rekonstrukce státu, které i přes relativní klid pro Peru neznamenalo obnovení růstu ekonomiky státu ani klid politický. To se změnilo roku 1895 s vládou prezidenta Nicoláse de Piéroly.  Převzetí úřadu Augustem B. Leguíou ukončilo sérii aristokratických vlád. Leguía zůstal u moci jedenáct let. Zemi zajistil momentální prosperitu, manipuloval se soudním právem, zastrašoval opozici, a zmodernizoval Limu. Jeho vláda, známá jako \"Oncenio\" (jedenáctiletí, once - španělsky jedenáct), skončila roku 1930 lidovým převratem Luise Miguela Sáncheze Cerra, který zahájil období vojenských vlád. Na politickém dění se stále ve větší míře podílí lidová hnutí, například \"APRA\" nebo \"Komunistická strana Peru\". Obnovení demokracie roku 1939 a nástup Manuela Prada Ugartecheho přineslo období klidu, které bylo přerušeno nejprve osmiletou vládou (\"Ochenio\") Manuela Odríy a poté krátkým vojenským převratem. Vládou Fernanda Belaúnde Terryho byla roku 1963 opět obnovena demokracie.  Politická krize v šedesátých letech dává prostor pro další převrat, tentokrát vedený generálem Juanem Velascem Alvaradem a později jeho nástupcem. Toto dvanáctileté období označované jako \"Revoluční vláda ozbrojených sil\" se neslo ve znamení zemědělské reformy, masivního zestátňování a protiimperialistického a obzvlášť protiamerického smýšlení. Kvůli stále většímu zadlužení se stát dostává na pokraj ekonomické krize, která uspíšila opětovné obnovení demokracie. Ústavodárné shromáždění dalo sepsat novou ústavu a roku 1980 byly vyhlášeny volby.", "section_level": 1}, {"title": "Osmdesátá léta 20. století.", "content": "V osmdesátých letech se ekonomická krize dále prohlubovala. Odpovědí na ni byl vznik maoistické teroristické skupiny Světlá stezka, která během následujících patnácti let podnikala násilné akce proti bezpečnostním složkám i civilnímu obyvatelstvu. Podobné zaměření měla i MRTA (\"Movimiento Revolucionario Túpac Amaru\" - Revoluční hnutí Túpac Amaru), další peruánská teroristická skupina.  Slabá pravice v prvních letech dekády přispěla k úspěchu politické strany APRA. Prezidentem se tak stává Alan García. Ani on se nedokázal vyrovnat s ekonomickými problémy země: Krize dosáhla nejhorší úrovně, k tomu se přidala vysoká míra inflace, nedostatek potravin a nárůst teroristických útoků. Poslední akcí Alana Garcíy v prezidentském křesle bylo neúspěšné zestátnění banky. To vyvolalo protesty občanů vedené spisovatelem Mariem Vargasem Llosou. Llosa měl ty nejlepší předpoklady pro prezidentské volby 1990. Krátce před nimi se však na politické scéně objevuje Alberto Fujimori, který Llosu ve volbách nečekaně poráží a stává se prezidentem.", "section_level": 1}, {"title": "Devadesátá léta a 21. století.", "content": "Roku 1990 se k moci dostává Alberto Fujimori, syn japonských emigrantů. Přestože 5. dubna 1992 rozpustil Kongres republiky Peru a podpořil rozvoj korupce v zemi, dokázal zlepšit ekonomiku státu, definitivně porazil teroristy, prosadil liberální ekonomické reformy a zprivatizoval podniky, jež stát zatěžovaly. Roku 2000 byl Fujimori v nejasných volbách zvolen podruhé i přes velké protesty občanů vyvolané opozicí. Krátce poté se na světlo světa dostala kompromitující nahrávka, která usvědčovala členy Kongresu z uplácení opozice a podnikatelů. Na služební cestě v Japonsku Fujimori rezignoval a do Peru se již nevrátil. Prezidentem se tedy stává předseda Kongresu Valentín Paniagua. Jeho hlavním cílem byla transparence veřejného aparátu a uspořádání nových voleb. Ty vyhrál vůdce opozice Alejandro Toledo. Ekonomice Peru se konečně daří překonat krizi. V dalších volbách v roce 2006 se prezidentem znovu stává Alan García. Jeho mandát skončil v roce 2011. Následným prezidentem Peru byl Ollanta Humala a to v letech 2011-2016. Nynějším prezidentem je Pedro Pablo Kuczynski.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dějiny Peru zahrnují dějiny dnešní peruánské republiky a dále také historický vývoj lidských společností žijících na území dnešního Peru. Dějiny lidských společenství se v případě Peru začínají asi před více než 15 000 lety. Peruánské území bylo domovem mimo jiné civilizace Caral (jedné z nejstarších na Zemi), později incké kultury (největší z předkolumbovských amerických států). V první polovině 16. století dobyli území španělští conquistadoři a založili místokrálovství Peru, které zahrnovalo podstatnou část jihoamerického kontinentu. Peru deklarovalo svoji nezávislost na Španělsku v roce 1821, prakticky však byla španělská vojska ze země vypuzena o tři roky později, kdy republikáni vedení Simónem Bolívarem vyhráli bitvu u Ayacucha (9. prosince 1824).", "tgt_summary": "秘鲁的历史跨越四个千年,历经不同阶段的文化发展。秘鲁是小北史前文明的发源地,该文明是全美洲最古老的文明和六大文明摇篮的其中一个。秘鲁也是印加帝国的发源地,它是前哥伦布时期美洲史上版图最大且最先进的国家。西班牙从16世纪开始殖民秘鲁,建立一个总督辖区来统治当地,以及南美洲大多数西属领地。国家最终于1821年脱离西班牙独立,但直到三年后的阿亚库乔战役才巩固下来。", "id": 337936}
{"src_title": "Kostel svatého Mikuláše (Staré Město)", "tgt_title": "圣尼古拉教堂 (布拉格老城)", "src_document": [{"title": "Česko a Slovensko.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V Československu byly vyhrazené jízdní pruhy pro autobusy městské hromadné přepravy osob a trolejbusy poprvé explicitně legislativně zavedeny s účinností od 1. ledna 1976 vyhláškou č. 100/1975 Sb., o pravidlech silničního provozu, která nahradila předchozí vyhlášku č. 80/1966 Sb.  Od 1. ledna 1976 byla v příloze zavedena dopravní značka D 32a „Návěst před vyhrazeným jízdním pruhem“ a D 32b „Konec vyhrazeného jízdního pruhu. Na vozovce měl být jízdní pruh označený nápisem BUS. Ve spodní části značky mohla být vyznačena doba, po kterou je jízdní pruh vyhrazen. Význam značek byl stanoven v dílu II části I článku 6 odst. 25 vyhlášky č. 100/1975 Sb. Vozidla jedoucí ve vyhrazeném jízdním pruhu byla postavena zcela na roveň tramvajím v tramvajovém pásu. Na svislé dopravní značce bylo znázorněno vodorovné dopravní vyznačení počátku vyhrazeného jízdního pruhu.  Od 1. ledna 1990 vstoupila v účinnost nová vyhláška, č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu). Podoba dopravních značek D 19a „Vyhrazený jízdní pruh“ a D 19b „Konec vyhrazeného jízdního pruhu“ se podle ní přiblížila dnešní podobě. Nápis BUS na nich byl nahrazen modrým kruhem s grafickým znázorněním autobusu, jízdní pruhy byly znázorněny jiným způsobem, v průběhu, nikoliv v místě rozdělení. Současně bylo umožněno, aby v prostoru křižovatky byl pruh vyznačen jen vodorovným dopravním značením. Význam dopravní značky byl stanoven v příloze vyhlášky v části I článku 4 odst. 12. Od téhož data vozidla jedoucí ve vyhrazeném jízdním pruhu ztratila přednost před souběžnými vozidly při odbočování, avšak pouze v tom případě, není-li vyhrazený jízdní pruh veden po tramvajovém pásu.  S účinností od 1. ledna 2001 provoz upravil nový český zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Vyhláška č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, vstoupila v účinnost až 31. ledna 2001 – do té doby platila souběžně s novým zákonem i stará vyhláška č. 99/1989 Sb. Podoba dopravních značek se změnila jen lehce (orámování a proporce). V § 12 odst. (1) písm. x) vyhláška č. 30/2001 Sb. umožnila vyznačit na značce i jízdní pruhy v protisměru a umožnila vyznačit vyhrazený jízdní pruh pro jiný druh vozidla nebo pro určitý účel.  Na Slovensku zákon č. 315/1996 Zb., o premávke na pozemných komunikáciách, vstoupil v účinnost 1. dubna 1997. Dopravní značky definuje nyní vyhláška č. 225/2004 Z. z. z 29. března 2004. Dopravní značky D 52a a D 52b provedením víceméně odpovídají českým dopravním značkám IP 20a a IP 20b. Příloha vyhlášky, díl II. článek 4 odst. 41, však ani nyní neumožňuje vyhradit jízdní pruh pro jiná vozidla než autobusy MHD a trolejbusy. Pravidla provozu v jízdním pruhu zůstala stejná jako při rozdělení Československa.", "section_level": 2}, {"title": "Značení v Česku.", "content": "V Česku se vyhrazené jízdní pruhy označují dopravní značkou IP 20a podle vyhlášky č. 30/2001 Sb. Zároveň musí být vyhrazený jízdní pruh vyznačen též vodorovným dopravním značením, a to podélnou čarou souvislou nebo přerušovanou a nápisem nebo symbolem, který spadá ve vyhlášce pod označení V 15 „Nápisy na vozovce“, zpravidla nápisem BUS, nebo symbolem jízdního kola (V 14 „Jízdní pruh pro cyklisty“). V prostoru křižovatky se vyhrazený jízdní pruh vyznačuje jen vodorovným dopravním značením.  Podle § 12 odst. 1 písm. z) vyhlášky č. 30/2001 Sb. značka IP 20a v základním provedení, v němž je v modrém kruhu bíle zobrazen boční pohled na autobus, vyhrazuje jízdní pruh pouze pro autobusy městské hromadné dopravy osob nebo trolejbusy. Takto vyhrazený jízdní pruh tedy nemohou využívat k jízdě například autobusy dálkové a meziměstské dopravy nebo zájezdové autobusy.  V případě jízdního pruhu vyhrazeného pro jiný druh vozidla nebo pro určitý účel se do modrého kruhového pole ve značce vyznačí příslušný symbol vozidla nebo vhodný nápis. Používá se pro vyznačení jízdních pruhů pro cyklisty, v Liberci v Riegrově ulici je jako vyhrazený jízdní pruh pro tramvaje označen tramvajový pás.  Platnost svislé dopravní značky vyhrazující jízdní pruh končí na vzdálenější hranici nejbližší následující křižovatky, pokud není dříve ukončena dopravní značkou IP 20b „Konec vyhrazeného jízdního pruhu“, IP 16 nebo IP 17 „Uspořádání jízdních pruhů“, IP 18a „Zvýšení počtu jízdních pruhů“, IP 18b „Snížení počtu jízdních pruhů“, IP 18c „Jízdní pruh pro pomalá vozidla“ nebo IP 19 „Řadicí pruhy“.", "section_level": 2}, {"title": "Podobné způsoby vyhrazení.", "content": "Kromě „vyhrazeného jízdního pruhu“ existuje také „přikázaný jízdní pruh“. K jeho označení je určená značka C 12a, v základním provedení je na ní zobrazen nákladní automobil, ale jiným symbolem nebo nápisem lze jízdní pruh přikázat i pro jiný druh vozidla nebo pro určitý účel. Vzhledem ke shodě podoby značky tak značka „Stezka pro cyklisty“ (C 8a) může být zároveň značkou přikázaného jízdního pruhu pro cyklisty. Na přikázaný jízdní pruh mohou vjet řidiči jiných vozidel jen při objíždění, odbočování, vjíždění na pozemní komunikaci nebo vyjíždění z ní, přičemž nesmějí ohrozit ani omezit v jízdě řidiče vozidla, pro nějž je jízdní pruh označen.  Od vyhrazeného jízdního pruhu se přikázaný jízdní pruh liší tím, že řidič označeného vozidla jej nejen smí, ale také musí použít. Řidiči jiných vozidel na tento jízdní pruh nemohou vjíždět při předjíždění. Řidič jedoucí v přikázaném jízdním pruhu nemá přednost před souběžně jedoucími vozidly (čímž se přikázaný jízdní pruh liší pouze od vyhrazeného JP vedeného po tramvajovém pásu). Přejíždí-li řidič z přikázaného jízdního pruhu do přilehlého JP, nemají řidiči jedoucí v tomto přilehlém pruhu obecně stanovenou povinnost mu to umožnit zpomalením nebo zastavením vozidla. Není stanoveno, že jízda jinou rychlostí v přikázaném jízdním pruhu se nepovažuje za předjíždění. Na přikázaném jízdním pruhu nelze použít světelné signály pro tramvaje, v přikázaném jízdním pruhu není obecně zakázáno zastavení a stání, za neoprávněné použití přikázaného jízdního pruhu není stanoven specifický bodový postih,  Speciální dopravní značka je určena také pro vyznačení jízdního pruhu pro pomalá vozidla, zejména na rychlostních silnicích.  Provoz v jízdním pruhu lze omezit nebo vyhradit také například dopravní značkou „omezení v jízdním pruhu“. Takto mohou být například z levého pruhu vyloučeny nákladní automobily nebo vozidla větší šířky nebo malé konstrukční rychlosti. Na značce se používá symbol zákazové nebo příkazové dopravní značky, může být použit například i symbol značky „Přikázaný jízdní pruh“. Podobně lze určení jízdních pruhů vyznačit také na dopravních značkách, které určují uspořádání jízdních pruhů před křižovatkou.  Přikázaný jízdní pruh, jízdní pruh pro pomalá vozidla a jízdní pruh vymezený dopravní značkou „Omezení v jízdním pruhu“ nebo jinými dopravními značkami stanovujícími uspořádání jízdních pruhů (IP 16 až IP 19) nespadají pod termín „vyhrazený jízdní pruh“.", "section_level": 2}, {"title": "Provoz v Česku.", "content": "Pravidla pro provoz ve vyhrazeném jízdním pruhu stanoví zejména § 14 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Jízdní pruh vyhrazený pro určitý druh vozidel požívá podobné ochrany jako tramvajový pás, tedy ostatní vozidla na něj mohou vjíždět nebo jej přejíždět jen ve vyjmenovaných případech a jejich řidiči přitom nesmí ohrozit ani omezit v jízdě vozidlo jedoucí ve vyhrazeném jízdním pruhu. Podle § 21 odst. 5 musí odbočující řidič dát přednost vozidlům ve vyhrazeném jízdním pruhu.  Pokud je vyhrazený jízdní pruh veden po tramvajovém pásu, má vozidlo, které z něj odbočuje nebo jinak mění směr jízdy, přednost před souběžně jedoucími vozidly za obdobných podmínek jako tramvaj. V letech 1976–2000 platila tato přednost i pro vozidlo jedoucí v samostatném vyhrazeném jízdním pruhu. Přejíždí-li řidič z vyhrazeného jízdního pruhu do přilehlého jízdního pruhu, jsou řidiči v tomto jízdním pruhu povinni mu to umožnit, on je však nesmí ohrozit.  V místě, kde se sbíhá vyhrazený jízdní pruh s tramvajovým pásem, není přednost jednoznačně určena, protože ustanovení pravidel vzájemně kolidují.  Provoz silničních vozidel jedoucích ve vyhrazeném jízdním pruhu může být za určitých okolností řízen světelnými signály pro tramvaje. § 72 zákona č. 361/2000 Sb. připouští jejich použití v jízdních pruzích vyhrazených pro autobusy MHD nebo trolejbusy, § 14 odst. 4 pro vyhrazené jízdní pruhy vyznačené na tramvajovém pásu.  Ve vyhrazeném jízdním pruhu je podle § 27 odst. 1 písm. i) zák. č. 361/2000 Sb. zakázáno zastavení a stání.  Za neoprávněné použití vyhrazeného jízdního pruhu je v bodovém systému stanoven 1 trestný bod.  Vyhrazený jízdní pruh pro cyklisty mohou, podobně jako stezku pro cyklisty, užívat kromě cyklistů (za něž jsou považováni i jezdci na koloběžce) podle § 57 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb. také osoby na lyžích, kolečkových bruslích nebo obdobném sportovním vybavení.", "section_level": 2}, {"title": "Situace v jednotlivých městech.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Praha.", "content": "Samostatné vyhrazené jízdní pruhy pro autobusy MHD. Některé z nich jsou vyhrazeny pouze po omezenou denní dobu.  Vyhrazené jízdní pruhy pro autobusy MHD na tramvajových pásech  Člen Rady hlavního města Prahy Radovan Šteiner na setkání s novináři dne 22. 11. 2007 oznámil, že se připravuje vysoce kapacitní autobusový tah na trase Želivského – Jižní Město, jehož projekt mimo jiné zahrnuje vyznačení vyhrazených jízdních pruhů pro autobusy v celkové délce přibližně pěti kilometrů a úpravu světelné signalizace ve prospěch preference pro autobusy na 17 křižovatkách. Směrem ke stanici metra Kačerov plánuje město necelé 3 kilometry jízdních pruhů pro autobusy.  V únoru 2009 bylo vyhrazený jízdní pruh V Holešovičkách jako první v Praze zkušebně vyhrazen i pro vozidla taxislužby, následně i na části Strakonické ulice. Od května 2009 bylo určení rozšířeno pro autobusy PID, jízdní kola a taxi v ulicích Českobrodská, Duškova, Horňátecká, Vrchlického, Vysočanská a Zálesí; v ulicích Kukulova a Ke Krči bylo vyhrazení rozšířeno pouze o taxislužbu. Vodorovné značení těchto pruhů má být upraveno až během léta 2009. Využití vyhrazených jízdních pruhů vozidly taxislužby omezuje městská vyhláška pouze na ty provozovatele, jejichž vozidla vyhovují požadavkům městské vyhlášky.", "section_level": 3}, {"title": "České Budějovice.", "content": "Vzniká tzv. Koridor MHD pro autobusy a trolejbusy (www.koridormhd.cz). Zatím existují krátké úseky, de facto rozšířené zastávky. Vozidla MHD elektronicky komunikují se semafory - jejich provoz je řízen světelnými signály pro tramvaje. Systém tak umožňuje zastavit na křižovatce provoz vozidel i přecházení chodců a pustit do křižovatky vozidlo MHD.  Vedení koridoru MHD v Č. Budějovicích není bez kontroverzí. Jeho cílem je rychlé spojení sídliště Máj s centrem a nádražími. Jeho vedení proto kritizovali obyvatelé sídliště Vltava. Preferenční pruhy navíc končí před křižovatkami a za nimi už nepokračují. To způsobuje dopravní kolapsy zejména na křižovatce Senovážné nám. a Na Sadech x Lannova/Kanovnická. Vozidlo MHD nemůže buď do pruhu vjet, nebo po vyjetí z pruhu zůstane stát v křižovatce, většinou tak, že zablokuje ostatní vozidla. Preferenční pruhy jsou také (zne)užívány autobusy jiných dopravců než DP České Budějovice.", "section_level": 3}, {"title": "Plzeň.", "content": "Od 19. prosince 2017 je na Karlovarské ulici v úseku od křižovatky s Lidickou u Lékařské fakulty UK po Rondel ve směru do centra vyhrazen pravý ze 3 jízdních pruhů pro autobusy a složky IZS. Pruh byl v druhé polovině roku 2017 vybudován právě pro tento účel. V budoucnu by na něj měl navázat třetí pruh na mostu generála Pattona.", "section_level": 3}, {"title": "Německo.", "content": "V Německu upravuje provoz Straßenverkehrs-Ordnung (StVO) vyhlášený 16. listopadu 1970 ve Spolkovém věstníku I, str. 1565. Prováděcím předpisem, který stanoví dopravní značky, je Všeobecný administrativní předpis k pravidlům silničního provozu (Allgemeine Verwaltungsvorschrift zur Straßenverkehrs-Ordnung, VwV-StVO) na základě § 6, odst. 1 č. 3 zákona o silničním provozu (Straßenverkehrsgesetz, StVG).  Zvláštní jízdní pruh pro autobusy linkové dopravy vyznačuje modrá kruhová dopravní značka č. 245 „Linkové autobusy“ (podobná dopravní značce „Stezka pro cyklisty“, ale se symbolem autobusu). Do pojmu linkové dopravy zde spadají i označená vozidla školní dopravy nebo dopravy tělesně postižených.  Dodatkovou tabulkou „TAXI frei“ nebo se symbolem cyklisty a textem „frei“ je možno vyhrazený jízdní pruh zpřístupnit i vozidlům taxislužby nebo cyklistům.", "section_level": 2}, {"title": "Rakousko.", "content": "V Rakousku upravuje provoz spolkový zákon č. 159/1960 z 6. července 1960 „Pravidla silničního provozu“ (Straßenverkehrsordnung 1960, StVO). Dopravní značky stanoví nařízení č. 238/1998 z 29. července 1998 „Předpis k dopravním značkám“ (Straßenverkehrszeichenverordnung 1998, StVZVO].  Jsou zavedeny dopravní značky §53/24 Silnice pro autobusy (podobná německé značce pro vyhrazený jízdní pruh) a §53/25 Jízdní pruh pro autobusy (vzdáleně podobná české značce pro vyhrazený jízdní pruh).  Tyto dopravní značky umožňují provoz nejen hromadné linkové dopravě, ale i vozům taxislužeb, sanitním vozům, vozidlům silničních služeb při pracovních jízdách a vozidlům zajišťujícím svoz odpadu.  Dodatková tabulka může platnost značky rozšířit o autobusy okružních linek městem, živnostníky nebo jednostopá vozidla.  Pokud to bezpečnost, snadnost a plynulost dopravy vyžaduje, je jízdní pruh k dispozici i pro ostatní dopravu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kostel svatého Mikuláše se nachází v Praze na Staroměstském náměstí. Byl postaven v barokním slohu v letech 1732–1737 stavitelem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem.", "tgt_summary": "布拉格老城的圣尼古拉教堂(Kostel svatého Mikuláše)位于捷克首都布拉格的老城广场。巴洛克风格,建于1732年至1737年。", "id": 2240288}
{"src_title": "NDB (radiomaják)", "tgt_title": "歸航台", "src_document": [{"title": "Princip navigace s využitím majáků NDB.", "content": "Radiomaják NDB využívá všesměrovou anténu (na rozdíl od majáku VOR nevytváří žádné radiály). Vysílá na středních vlnových délkách.  Přijímač, využívající majáky NDB se nazývá ARK (automatický radiokompas, anglicky ADF-automatic direction finder či RMI-Radio Magnetic Indicator). Využívá kombinaci všesměrové (referenční) a směrové feritové pohyblivé antény. Porovnáváním referenčního signálu se signálem ze směrové antény lze určit potřebný směr pootočení feritové antény. Anténa přijímače se pak natáčí do směru nejslabšího příjmu, protože minimum vyzařovací charakteristiky feritové, nebo rámové antény je mnohem ostřejší než maximum.  Protože pohyblivá feritová anténa a její umístění na trupu letadla přinášely konstrukční i provozní problémy, byla v přijímačích nahrazena dvojicí pevných, směrových na sebe kolmých antén. Ty zachycují směrové složky signálu, obě složky jsou zesíleny a přivedeny do speciálního elektromagnetického goniometru, což je vlastně zmenšený mechanický simulátor otáčivé antény a vnějšího pole, jeho výhodou je, že může pracovat s již zesíleným signálem. U posledních ADF přístrojů je goniometr nahrazen číslicovým zpracováním signálu, takže přístroj nemá již žádné pohyblivé části, což zvyšuje jeho spolehlivost.  ARK umožňuje získat dva navigační údaje:  Rozlišujeme tzv. pasivní přílet, kdy se snažíme pouze mířit přídí letadla na maják. Pokud bude vát vítr, bude letadlo snášet a to bude muset měnit kurz. Let nebude přímočarý, ale povede po tzv. psí křivce. Složitější je aktivní přílet, kdy příď nemíří přímo na maják ale je vychýlená o určitý úhel proti větru, čímž je vylučován snos větrem a letadlo pak letí po přímce.V tomto případě je nutné porovnávat údaje ARK a kompasu. Aktivní přílet je snazší, pokud jsou na palubě dva přístroje ARK a můžeme využít dva majáky ležící v zákrytu. Potom stačí udržovat ručičky obou ARK v zákrytu bez ohledu na kurs.  Na ARK se naladí postupně dva různé radiomajáky, změří se jejich azimuty radiostanice. Přičtením/odečtením 180 stupňů se získají azimuty letadla. Ty se vynesou do mapy od obou majáků. Letadlo se nachází v jejich průsečíku.  Na trati konečného přiblížení jsou umístěny zpravidla dva majáky - tzv. \"Dálná\" (VPRS - vzdálená přívodní radiostanice, slouží zároveň k navigaci během letu) a \"Bližná\" (BPRS - blízká přívodní radiostanice, většinou má menší dosah a slouží pouze pro přiblížení, proto se nenazývá NDB ale L-Location). Dálná se zpravidla umisťuje na 4. a bližná na 1. kilometr od prahu dráhy.", "section_level": 1}, {"title": "Využití NDB.", "content": "Názvy \"dálná\" a \"bližná\" už se dneska nepoužívají.Dle doporučení ICAO se užívají pojmy LO (Locator outer) pro \"dálnou\" a LM (Locator middle) pro \"bližnou\".Jde o spojení se systémem ILS, do kterého patří po trase na přiblížení umístěný OM (outer marker),který je umístěn na stanovišti \"dálné\" a MM (middle marker),který je umístěný na stanovišti \"bližné\".Ještě se zřidka (zpravidla na vojenských letištích) požívá IM (inner marker) umístěný těsně před dráhou (RWY),ale na tomto stanovišti se již nenachází přívodní radionavigační stanice.  Pojem NDB (non-directional beacon) se používá pro přívodní radionavigační stanici použitou jako navigační bod v trase letu kdekoliv v terénu.Toť rozlišení názvosloví pro jednu a tutéž stanici použitou pro různé účely.Zpravidla se jako \"dálná\" používá zařízení TDV-100 a jako \"bližná\" TDV-50,která má nižší výkon.Výkony lze nastavit,takže se na \"bližné\" můžeme setkat i s TDV-100.  Oba tyto majáky se doplňují Polohovými návěstidly (ang. Marker) což je zařízení které vysílá signál nad sebe. Na palubě letadla je přijímač, který potom pilotovi opticky a akusticky signalizuje přelet tohoto návěstidla.  Celá soustava bývá doplněna některým systémem měření vzdálenosti od prahu dráhy. Může to být DME, GPS, nebo může přijímat vzdálenosti od služby ŘLP která je určuje z přehledového (SRE) nebo přesného (PAR) radiolokátoru. Prakticky pak přiblížení probíhá tak, že pilot přilétne na předepsané výšce na trať konečného přiblížení. Snaží se o aktivní přílet na dálnou a na určité vzdálenosti začne klesat předepsaným režimem. Během klesání porovnává svoji skutečnou výšku s výškami, které má mít na daných vzdálenostech. Po přeletu dálné (signalizováno markerem) přepne ARK na frekvenci bližné, letí na ní a pokračuje v klesání. Nad bližnou by měl být pod oblaky a mít letiště v dohledu. Limit výšky, při které má být pod mraky, je stanoven povětrnostními minimy: minimum letiště, minimum pilota, minimum letounu.  Při přiblížení na přistání za snížené viditelnosti s pomocí jediného, přelaďovaného ARK by nebyl schopen pilot udržet letoun trvale v ose dráhy v podmínkách snosu bočním větrem. Proto jsou letouny zpravidla vybaveny dvěma přijímači ARK (jeden se naladí na dálnou, druhý na bližnou, případně na jiný radiomaják) a ukazatelem s dvěma ručkami. Pokud jsou obě ručky v zákrytu, nachází se letoun na přímce, která prochází oběma radiomajáky, tedy v našem případě v prodloužené ose dráhy. V případě bočního větru pak ručky vykazují určitý úhel od osy letadla.", "section_level": 1}], "src_summary": "NDB je nesměrový radiomaják (zkratka je z anglického Non Directional Beacon) používaný v letecké a námořní navigaci. V současné době je postupně nahrazován systémem D-VOR, nebo případně družicovou navigací.", "tgt_summary": "无方向性信标台(NDB, Non-Directional Beacon)通常是一个放置在已知地点的无线电发射装置,在航空或者航海方面进行定位。NDB与较新式的VOR、TACAN等导航台相比,缺少测距等功能。同时NDB也是今天使用的最古老的导航设备。NDB对于VOR来说,由于其发射的无线电信号沿着地球曲率半径传播,在低空时作用距离较VOR远。然而,NDB的信号受到天气、地形等因素的影响较大,例如山地和海岸。即便如此,在VOR、GPS导航出现的今天,NDB仍然由于价格低廉、易于架设等原因在世界各地广泛使用。", "id": 1190304}
{"src_title": "Bioinformatika", "tgt_title": "生物信息学", "src_document": [{"title": "Oblasti bioinformatického výzkumu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Anotace genomu.", "content": "Snaha o nacházení genů, míst interakce s proteiny a dalších významných oblastí v sekvenci DNA je nazývána anotací genomu. Zabývá se jí více vědních oborů, především molekulární biologie. Bioinformatika se snaží na základě vlastností laboratorně (např. sekvenováním mRNA) nalezených oblastí předpovědět pozice dalších oblastí výpočetními metodami. U prokaryot lze s úspěchem použít metody založené na znalostech vlastností promotorů a dalších hraničních oblastí genů, tzv. ab initio metody. U eukaryot je použití těchto metod náročnější, protože mají mnohem složitější strukturu genomu. Dalšími často volenými nástroji jsou pravděpodobnostní modely (např. Skryté Markovovy Modely (Hidden Markov modelss) či metody strojového učení (Vhodné jsou např. support vector machines).", "section_level": 2}, {"title": "Sekvenční analýzy.", "content": "Základním úkonem, potřebným v mnoha bioinformatických aplikacích, je zarovnání sekvencí a analýza jejich podobnosti (sequence alignment), povětšinou se jedná o sekvence nukleových kyselin či aminokyselin v bílkovině. Několik sekvencí je třeba nejdříve přiložit k sobě tak, aby si prvky na jednotlivých pozicích co nejvíce odpovídaly a bylo tak možné vyhodnotit míru podobnosti. Základními algoritmy pro tento úkon jsou Smith-Waterman a Needleman-Wunsch. Při hledání a porovnávání dlouhých sekvencí na úrovni genomu je třeba využívat jisté heuristiky, protože základní algoritmy jsou příliš pomalé. Příkladem programu pro rychlé vyhledávání na dlouhých sekvencích s využitím heuristiky je BLAST.", "section_level": 2}, {"title": "Analýzy úrovně genové exprese.", "content": "Molekulární biologové laboratorními metodami měří úroveň exprese jistých genů, tedy jaké množství mRNA je z daného genu v daném období transkribováno. Často používanými metodami jsou reverzní transkripce do cDNA (metoda EST), microarray či SAGE (serial analysis of gene expression). Výsledky těchto analýz jsou rozsáhlé soubory dat s velkou úrovní šumu, bioinformatika data upravuje do použitelné podoby.", "section_level": 2}, {"title": "Analýzy genové regulace.", "content": "Reakce buňky na změny v prostředí jsou z velké části založeny na genové regulaci. Komplexním systémem informačních drah je informace o podnětu z vnějšího prostředí (např. hormon nebo podnět z chemoreceptoru) přenesena do jádra, kde ovlivní míru exprese jednotlivých genů. Buňka tak začne produkovat proteiny, potřebné v dané situaci. Bioinformatika zkoumá principy této regulace. Je například možné porovnat microarray data z buňky v běžném stavu a buňky vystavené vlivu léčiva a zjistit tak přesně, které geny byly léčivem ovlivněny. Analýza genové regulace je velmi důležitou součástí výzkumu rakoviny.", "section_level": 2}, {"title": "Předpověď struktury proteinů.", "content": "Struktura proteinu z velké části determinuje její funkci, proto je jeho znalost důležitá. Experimentální zjištění tohoto tvaru (např. pomocí rentgenové krystalografie) je však drahé, pomalé a ne vždy možné. Proto se bioinformatika snaží získat prostorové uspořádání proteinů jinak.  Primární strukturu proteinu (pořadí aminokyselin) lze jednoduše získat například sekvenací mRNA pro daný protein. Sekundární, terciární (popř. kvarterní) strukturu se bioinformatika a teoretická chemie snaží předpovědět na základě znalosti primární struktury. Používaných technik je mnoho, základní přístupy jsou tyto:  Zatímco při předpovědi sekundární struktury bývá dosaženo poměrně dobrých výsledků, (Současné metody mají úspěšnost přes 70%) předpověď terciární struktury je náročnější a méně přesná.", "section_level": 2}, {"title": "Srovnávací genomika.", "content": "Srovnávací genomika se snaží porozumět vztahům genů či jiných částí genomu napříč organismy a lépe tak porozumět procesu evoluce, případně přispět k anotaci genomů na základě znalostí vztahů mezi nimi. Jelikož genomy jsou rozsáhlé a mají složitou strukturu, vyžaduje tvorba srovnávacích syntenických map hlubší analýzu a automatizaci výpočtů.", "section_level": 2}, {"title": "Bioinformatika v České republice.", "content": "Obor Bioinformatiky lze studovat na několika vysokých školách:", "section_level": 1}, {"title": "Paranormální jevy.", "content": "Pojem bioinformatika lze najít i literatuře zabývající se paranormálními jevy, kde je tímto termínem myšleno mimosmyslové vnímání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bioinformatika je vědní disciplína, která se zabývá metodami pro shromažďování, analýzu a vizualizaci rozsáhlých souborů biologických dat, zejména dat molekulárně-biologických.", "tgt_summary": "生物信息学(英语:bioinformatics)利用应用数学、信息学、统计学和计算机科学的方法研究生物学的问题。生物信息学的研究材料和结果就是各种各样的生物学数据,其研究工具是计算机,研究方法包括对生物学数据的搜索(收集和筛选)、处理(编辑、整理、管理和显示)及利用(计算、模拟)。目前主要的研究方向有:序列比对、序列组装、基因识别、基因重组、蛋白质结构预测、基因表达、蛋白质反应的预测,以及建立进化模型。", "id": 1638696}
{"src_title": "Zmizení Madeleine McCann", "tgt_title": "馬德琳·麥卡恩失蹤事件", "src_document": [{"title": "Popis Madeleine McCann.", "content": "Madeleine McCann (* 12. květen 2003 v Leicestershire, Anglie) je nejstarší dcerou Kate a Gerryho McCannových, kteří mají ještě mladší dvojčátka. Nejnápadnějším znakem blonďaté Madeleine je tmavá skvrna v dolní části panenky jejího pravého oka.", "section_level": 1}, {"title": "Zmizení.", "content": "Rodiče Madeleine uložili všechny své děti a odešli na večeři se svými přáteli do nedaleké restaurace. Pokoj s dětmi pravidelně kontrolovali, naposledy pak ve 21:00 portugalského času. Při návratu ve 21:45 zjistili, že malá Madeleine zmizela, zatímco v pokoji zůstali její spící sourozenci a otevřené dveře a okno. Následně byla informována policie a zaměstnanci komplexu, později pak hraniční policie a letiště na území Portugalska a Španělska.", "section_level": 1}, {"title": "Pátrání.", "content": "Portugalská policie (Polícia Judiciária) vydává 6. května prohlášení, že věří v Madeleininu přítomnost na území Portugalska, respektive Algarve a v to, že je Madeleine naživu. Kromě prohledání blízkých budov byli nasazeni policejní psi k prohledání blízkého městečka. Pět dní po zmizení Madeleine policie konstatovala, že si nebyla jista, zda je dívka stále naživu.  Norka Marie Olli, žijící ve španělském Fuengirola, oznámila polici 18. května, že viděla Madeleine na čerpací stanici v marockém městě Marrákeš a to 9. května.  Dne 21. června přišly ohlasy z Malty o spatření děvčátka podobající se popisu. (\"Sky News\", \"The Times\") Po sto dnech bezvýsledného vyšetřování, dospěla policie k tomu, že je nutno začít hledání od začátku. 17. července roku 2019 přišla policie se zjištěním, že DNA malé Madeleine byla nalezena i v několika zadržených automobilech a na pláži. Jedno z aut patří i zatím jedinému z podezřelých Robertu Muratovi. Policie připustila teorii smrti Madeleine v noci, kdy zmizela z apartmánu. V září byli oba rodiče oficiálně přidáni na seznam podezřelých osob. Poté však byli obvinění zproštěni. Vrátili se i s dvěma dětmi zpět do Anglie.  V červnu 2008 vydala portugalská policie prohlášení, že případ pro nedostatek důkazů odkládá.", "section_level": 1}, {"title": "Mediální podpora.", "content": "Mediální podpora pro nalezení malé Madeleine probíhá hlavně v Portugalsku, ve Spojeném království a Španělsku, ale i v jiných státech. Kromě rodiny se snaží informace na veřejnosti rozšiřovat deníky, televize, britští politici, nebo také sportovci (např.: Cristiano Ronaldo, Paulo Ferreira, David Beckham, Phil Neville, Nuno Valente) a další.", "section_level": 1}, {"title": "Nabízená odměna za nalezení nebo informace.", "content": "Nabízená odměna za nalezení, nebo informace, které k nalezení Madeleine dovedou, činí k 15. 5. 2007 2,6 milionů liber. K celkové částce přispívají mimo jiné:", "section_level": 1}], "src_summary": "Zmizení Madeleine McCann bylo ohlášeno 3. května 2007. Madeleine zmizela během večeře jejích britských rodičů, na dovolené v apartmánu Praia da Luz v portugalském Algarve. Policie usoudila, že bylo toto tříleté děvčátko uneseno.", "tgt_summary": "马德琳·麦卡恩失踪事件是发生在2007年5月3日晚葡萄牙阿尔加维普拉亚·达·卢什的一件女童失踪案。失踪的是英国女童马德琳·贝丝·麦卡恩(Madeleine Beth McCann,2003年-5月12日),当时她只是一个三岁的女童。此案是现代历史上最知名的人口失踪案之一,麦卡恩的行踪至今不明。", "id": 640214}
{"src_title": "Alexandr III. Alexandrovič", "tgt_title": "亚历山大三世 (俄国)", "src_document": [{"title": "Mládí a nástup na trůn.", "content": "Alexandr Alexandrovič se carem původně stát neměl. Jako následník trůnu byl připravován jeho starší bratr, cesarevič Nikolaj, který však roku 1865 předčasně zemřel jako dvaadvacetiletý při pobytu v Nice, zřejmě na zápal mozkových blan. Teprve od této chvíle se začalo velkoknížeti Alexandrovi, dosud vychovávanému výlučně na vojenskou kariéru, dostávat důkladného všestranného vzdělání, které ho mělo připravit k převzetí trůnu. Jeho učiteli se stali významní profesoři petrohradské a moskevské univerzity.  Budoucí car však neprojevoval velkou snahu a zájem stát se vysoce vzdělaným člověkem, neměl k tomu snad ani dostatečné vlohy; přesto není důvod se domnívat, že pro dráhu panovníka nebyl dostatečně připraven. Ovšem kritikové Alexandra III. neustále poukazovali na fakt, že se nikdy nenaučil psát bez pravopisných chyb a že od Dostojevského přečetl s bídou polovinu románu \"Zločin a trest\", i když měl doma darovaný exemplář \"Běsů\" s dopisem a autorskými komentáři velikého spisovatele.  Alexandr III. vynikal fyzickou silou. Byl vysoký 193 cm, širokých ramen. Jeho síla zachránila na podzim roku 1888 jeho rodinu i jeho samého, když v Borkách nedaleko Charkova vykolejil carský vlak. Zřícenou střechu vagónu držel car s neuvěřitelným úsilím na ramenou tak dlouho, dokud jeho blízcí neopustili smrtelně nebezpečné místo.  Na rozdíl od svých předchůdců nosil rozložitý hustý plnovous, což bylo mnohými současníky oceňováno jako následování starobylé ruské tradice.  Carem se stal pár dní po svých 36. narozeninách, když jeho otec Alexandr II. 13. března 1881 zemřel na následky atentátu.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Charakter Alexandra III., máme-li věřit svědkům, byl složitý. Občas býval hrubý, užíval nevybíravé výrazy dokonce i v úředních dokumentech. Byl povýšený a často si dovolil urážky na adresu svých podřízených. Zároveň se vyznačoval upřímnou zbožností (po dobu jeho vlády bylo postaveno 5000 kostelů a založeno mnoho církevních škol).  Nebyl mu cizí kulturní život. Rád poslouchal hudbu, miloval balet, operu a zvláště operetu, zabýval se malováním a zajímala ho historie. Byl iniciátorem založení \"Ruské historické společnosti\" a pokoušel se rozluštit záhadu tajemného starce Fjodora Kuzmiče.  Ve státní politice udržoval předposlední car mírně konzervativní kurz. Jeho politické priority byly často označovány jako „kontrareformy“, což z dnešního pohledu není úplně spravedlivé. Byl toho názoru, že jeho otec dal zemi příliš mnoho svobody, za což také zaplatil. Jako člověk se zdravým rozumem však neodmítal všechno, co už bylo vykonáno, neobnovil nevolnictví, nezrušil porotní soud, který se však zdiskreditoval sám. Car udělal vše proto, aby efekt dosažený „velkými reformami 60. a 70. let“ neměl na Rusko zhoubný vliv. Proto zavedl po zralé úvaze instituci zemských náčelníků a změnil pravidla pro ustavení porotních soudů, jimž odebral pravomoci soudit přestupky městských a státních úřadů. Alexandr upřímně věřil, že je nutné povznést autoritu šlechtického stavu, který podle jeho mínění má být garantem stability ruského samoděržaví. Proto záměrně zrušil „daň z duší“, snížil platby za vykoupení pozemků pro sedláky osvobozené od nevolnictví, což bylo nutné, aby se alespoň z části zlepšily poměry poreformních rolníků. Bylo též mírně liberalizováno pracovní zákonodárství.  V oblasti zahraniční politiky se Alexandr snažil vyhnout válkám a jakýmkoli mezinárodním konfliktům. Za jeho třináctileté vlády Rusko skutečně ani jednou nebojovalo, i když se několikrát ocitlo na samém prahu zdánlivě nevyhnutelné války. Není divu, že cara jeho současníci nazvali „mírotvůrcem“.", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Rodinný život Alexandra III. je možno charakterizovat jako spořádaný. Jeho začátek byl však velmi neobvyklý. Když se Alexandr po bratrově smrti stal neočekávaně následníkem, zdědil po svém starším bratrovi nejen trůn, ale i nevěstu, dánskou princeznu Marii Sofii Frederiku Dagmaru, která přijala pravoslavné jméno Marie Fjodorovna. Optimistická, okouzlující „krasavice Minni“, romanticky zamilovaná do Nikolaje Alexandroviče, podala po jeho smrti upřímně svou ruku a srdce jeho mladšímu bratrovi, který byl, jak se zdálo, do ní doopravdy zamilován. Sňatek byl uzavřen 24. října roku 1866, a na rozdíl od mnoha známých dynastických sňatků jej možno hodnotit jako šťastný.  Narodilo se jim šest dětí:  Své děti měl Alexandr velmi rád a byl jim dobrým otcem.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Alexandr III. zemřel poměrně mlád, ve věku 49 let. Dnes se často poukazuje na pochybná svědectví náčelníka carovy osobní stráže P. A. Čerjovina, který uvádí jako příčinu carovy smrti alkoholismus. Ve skutečnosti trpěl car na závažné onemocnění ledvin, které současní lékaři diagnostikují jako nefritidu. Je možné, že se jednalo o následek traumatu utrpěného při železniční nehodě roku 1888.  Na podzim 1894 odjel Alexandr na doporučení lékařů do své oblíbené Bělověže, kde podle jejich mínění měly klid a lesní vzduch přinést zlepšení jeho zdravotního stavu. Tyto naděje se však nesplnily. Cara převezli do Livadije na Krymu, kde v přítomnosti svých nejbližších skonal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandr III. (10. března 1845, Aničkinův palác, Petrohrad – 1. listopadu 1894, Livadija, Krym) byl předposlední car Ruska, vládnoucí v letech 1881–1894. Byl druhorozeným synem cara Alexandra II. a po matce vnukem Ludvíka II. Hesenského.", "tgt_summary": "亚历山大三世·亚历山德罗维奇(,1845年-3月10日-1894年-11月1日,1881年-1894年在位),是俄罗斯帝国皇帝,亚历山大二世次子。亚历山大三世统治时期没有国内战争且和平稳定,是俄罗斯帝国后期最繁荣的时期,被誉为和平缔造者。", "id": 2403067}
{"src_title": "Bobby McFerrin", "tgt_title": "鲍比·麦克菲林", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Robert „Bobby“ McFerrin Jr. se narodil v New Yorku, jeho otec, Robert McFerrin Sr., byl prvním afroameričanem, který zpíval jako člen Newyorské metropolitní opery a proslavil se také nazpíváním role Porgyho (kterého hrál Sidney Poitier) ve filmu Porgy a Bess. V roce 1958 se kvůli této roli přestěhovala celá rodina do Hollywoodu.  První nástroj, na který se Bobby učil hrát, byl klarinet, ale kvůli rovnátkům byl donucen nástroj změnit a pokračoval studiem hry na klavír. Během studií se rozhodl pro kariéru muzikanta (poté, co zavrhl povolání kněze) a ještě na střední škole založil skupinu Bobby Mack Quartet.  V roce 1977 skončila jeho kariéra klavíristy a začal vystupovat jako zpěvák, od 90. let vystupuje i jako dirigent.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební tvorba.", "content": "Bobby McFerrin se proslavil díky svému originálnímu stylu a unikátní technice zpěvu. Bobby dobře využívá svůj hlasový rozsah 4 oktáv a dokáže vytvořit iluzi dvojhlasného i vícehlasného zpěvu. Jeho vystoupení jsou založená na improvizaci a zapojení publika. Jako první zpěvák vyjel v roce 1983 na turné bez jakéhokoliv doprovodu a bez předem připraveného programu; v Evropě sklidil obrovský úspěch a ještě několikrát se do Evropy vrátil.  Jeho dalším výrazným zápisem do historie bylo vydání alba The Voice v roce 1984; toto album vzniklo částečně z nahrávek evropského turné a bylo to historicky první album, které nahrál sólově zpěvák bez předabování a ukázal tak skutečné možnosti lidského hlasu. V té době také začal spolupracovat s jinými umělci a v roce 1985 vyhrál svoji první Grammy za píseň „Another Night in Tunisia“ (ve spolupráci s Manhattan Transfer).  Největší úspěch přišel v roce 1988, kdy Bobby vydal album Simple Pleasures a v něm píseň Don't Worry Be Happy; album bylo nominováno na Grammy a hit Don't Worry Be Happy vyhrál cenu za nejlepší nahrávku roku a nejlepší skladbu roku, navíc se krátce po vydání vyšvihl na první místa skoro všech hitparád. Bobby o písni později řekl, že je mimořádně jednoduchá, vznikla ve spěchu jen tak mimochodem, a trochu jej mrzí, že to je právě to, proč ho zná celý svět. Místo, aby Bobby využil nabyté popularity, začal se věnovat studiu dirigování a v roce 1990, na své 40. narozeniny, dostal příležitost dirigovat Symfonický orchestr San Franciska.  Krátce potom nahrál úspěšné album Hush s violoncellistou Yo-Yo Mou a podílel se na soundtracku několika filmů (mimo jiné Syn růžového pantera).  V dnešní době stále koncertuje jako zpěvák a vystupuje jako dirigent s mnoha světoznámými soubory (jeho první album nahrané v pozici dirigenta bylo Paper Music z roku 1995). Jeho zatím poslední album \"Spirityouall\", bylo vydáno v roce 2013.  Kromě čistě hudební tvorby vydal Bobby několik nahrávek pro děti (mimo jiné ve spolupráci s Jackem Nicholsonem); CD Elephant's Child z roku 1987 vyhrálo cenu Grammy za „Nejlepší nahrávku pro děti“.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Podle oficiálních stránek Grammy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Bobby McFerrin (* 11. března 1950, Manhattan, New York) je americký jazzový \"a capella\" zpěvák, skladatel a dirigent. Je držitelem mnoha ocenění, ale do povědomí široké veřejnosti se nejvíce zapsal skladbou Don't Worry, Be Happy.", "tgt_summary": "鲍比·麦克菲林(英语:Bobby McFerrin,1950年-3月11日),美国音乐家、指挥家、声乐艺术家,擅长用极其多变的人声模仿各种声音。", "id": 1066748}
{"src_title": "Fudži (závodní okruh)", "tgt_title": "富士國際賽車場", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tento okruh byl původně navřžen jako 4 km (2,5 míle) dlouhá trať se dvěma klopenými zatáčkami, tzv. superspeedway (jako je dnešní okruh v Daytoně), ale kvůli nedostatku financí tento projekt nemohl být dokončen, avšak jedna klopená zatáčka byla postavena. Přestavěný okruh, jehož součástí byla tato klopená zatáčka, byl otevřen v prosinci roku 1965. Ukázalo se však, že je poněkud nebezpečný a to hlavně díky své klopené zatáčce, ve které docházelo k mnoha nehodám. Později byla trať přebudována, čímž byl tento problém vyřešen.  Na konci sezony 1976 se zde jel první závod formule 1 v Japonsku a zároveň to byl poslední závod této sezony. Závod měl dramatickou zápletku v podobě souboje o titul mistra světa mezi Jamesem Huntem a Niki Laudou. Navíc na trati panovaly nebezpečné podmínky v podobě přívalů deště, díky kterým se prakticky rozhodlo o titulu mistra světa, který získal James Hunt. Závod vyhrál s náskokem jednoho kola na druhého v pořadí, Mario Andretti na Lotusu, James Hunt skončil na třetím místě a Niki Lauda vzdal závod, právě kvůli nebezpečným povětrnostním podmínkám. V příštím roce už nebylo tolik důvodu k oslavám, a to kvůli havárii vozu Gillese Villeneuvea, který usmrtil dva diváky. O deset let později se formule 1 na japonské ostrovy vrátila. Ale už ne do Fudži, ale na novou trať do Suzuky.  Fudži však zůstala i nadále populární, díky závodům sportovních vozů a byly zde pořádány pouze japonské národní závody. Postupem času se trať stala velice rychlou a také trochu nebezpečnou. Z tohoto důvodu byly na okruhu vybudovány dvě zpomalovací šikany. Jedna hned za první ostrou zatáčkou, druhá na začátku velmi dlouhé a rychlé poslední zatáčky (300R). Ale hlavní dominanta trati, téměř 1,5 km dlouhá startovní a cílová rovinka, byla zachována.  Na podzim roku 2000 koupila trať společnost Toyota. O tři roky později byla trať uzavřena a přestavěna podle návrhů Hermanna Tilkeho. Trať byla znovu otevřena 10. dubna 2005. V roce 2007 se zde znovu pojede závod formule 1, Grand Prix Japonska, která se v předchozích letech jezdila na okruhu v Suzuce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fuji International Speedway je závodní okruh, který se nachází ve městě Ojama na úpatí hory Fudži, v prefektuře Šizuoka, v Japonsku. Na tomto přebudovaném okruhu se o víkendu od 28. do 30. září jela GP Japonska 2007.", "tgt_summary": "富士国际赛车场(、Fuji International Speedway)是一条坐落于富士山脚下的赛车场,简称“FSW”,原营运公司为“富士赛道有限公司”(),简称FISCO(Fuji International Speedway Co., Ltd),隶属于本田公司。2000年后被丰田公司收购。富士赛道始建于1960年代早期,并在1976年承办了日本境内的第一场F1大奖赛。在告别一级方程序大赛30年后,富士赛车场替代铃鹿赛道举办了两个赛季,但2009年F1日本大奖赛再次回到了铃鹿赛道。", "id": 2786579}
{"src_title": "Manuel II. Palaiologos", "tgt_title": "曼努埃尔二世 (拜占庭帝国)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před nástupem na trůn.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Dětství a mládí.", "content": "Manuel II. se narodil jako druhý syn císaře Jana V. a jeho manželky Heleny Kantanzueny. O jeho dětství příliš nevíme.  Začátkem roku 1366 se Manuelův otec rozhodl cestovat na západ, aby požádal o pomoc proti Turkům. Vzal sebou i své syny, včetně Manuela. Janova žádost o pomoc však nebyla na západě vyslyšena, především proto, že západ pociťoval zášť vůči schizmatické Byzanci. Proto byl Jan nucen se vrátit, cestou zpět byl v Bulharsku i se svými syny zajat. Díky zásahu Janova bratrance Amadea VI. Savojského byli na jaře roku 1367 propuštěni,.", "section_level": 3}, {"title": "Manuel jako despota v Soluni.", "content": "Později byl Manuel svým otcem jmenován despotou Soluňským, Soluň byla stále druhým největším a nejvýznamnějším městem říše. V květnu roku 1370 dorazil Manuelův otec do Benátek, kde chtěl vykoupit korunovační klenoty, které zastavila jeho matka Anna Savojská roku 1343, výměnou za 30 000 dukátů. Byzantinci nebyli schopni dluhy splatit. Jan proto předložil republice velkorysý návrh: nabídl republice významný ostrov Tenedos, 26 000 zlatých a 6 válečných lodí. Benátský dóže tento návrh přijal, a tehdy Janův nejstarší syn Andronikos IV., který mezitím vládl v Konstantinopoli jako regent s podporou Janova, odmítl předat ostrov Benátčanům. Jan V., který neměl ani peníze na zaplacení dluhů, ani peníze na návrat domů, se stal de facto vězněm Benátčanů.  Andronikos neudělal nic, aby otce osvobodil, ba naopak byl s nastalou situací spokojen. Právě Manuel se na to chopil iniciativy a obstaral potřebné finance k vyplacení svého otce Jana. Manuel dorazil do Benátek v březnu 1371 a díky němu byl Jan V. opět volný.", "section_level": 3}, {"title": "Povstání Andronika IV..", "content": "Roku 1373 byl Jan V. nucen složit vazalský slib sultánu Muradovi I. V květnu téhož roku se musel účastnit tažení sultána v Malé Asii. Mezitím se Andronikos IV. vzbouřil proti svému otci, avšak jeho vzpoura byla potlačena a Andronikos byl vyděděn. Jan nato povolal Manuela ze Soluně do Konstantinopole, kde byl Manuel 25. září 1373 korunován jako spolucísař. Andronikos byl zatím uvězněn ve věži Anema. Roku 1376 se Andronikovi s pomocí Janova podařilo uprchnout. Poté přesvědčil sultána Murada, aby mu poskytl oddíly k dobytí Konstantinopole. Na oplátku se zavázal sultánovi předat Galiopolis. Sultán ochotně Andronikovi pomohl a ten oblehl Konstantninopol, kterou bránil Jan a Manuel. Nakonec se museli vzdát, vítězný Andronikos se prohlásil císařem a dal celou svou rodinu uvěznit ve stejné věži, kde byl do nedávna vězněn sám.  Roku 1379 se podařilo císařské rodině uprchnout ze zajetí do Chrysopole, kde tábořil Murad. Manuel navrhl sultánovi, že pokud jim pomůže dobýt zpět Konstantinopol, upevní se vazalství Byzance a navíc bude Osmanům předáno město Philadelfia, poslední byzantská država v Malé Asii. Sultán tedy nabídku přijal a poskytnul Manuelovi a Janovi armádu. Na svrhnutí Andronika měli zájem i Benátčané, kteří byli nespokojení s Andronikovou podporou Janovanů. Proto Benátky poskytly Manuelovi malou flotilu. 1. července 1379 vstoupili Manuel a Jan vítězně do Konstantinopole a Andronikos prchnul do Galaty, janovské kolonií za Zlatým rohem. Občanská válka pak trvala až do dubna roku 1380. Válka skončila dohodou mezi Janem V. a Andronikem, Jan opět přijal Andronika za svého dědice. Je přirozené, že se tím cítil Manuel zklamán, avšak i přesto zůstal loajální ke svému otci. Roztrpčený Manuel odmítl uznat Osmanskou nadvládu.", "section_level": 3}, {"title": "Pád Soluně.", "content": "Roku 1382 se Manuel vrátil do Soluně, kde opět vládl jako despota Soluňský. Manuel okamžitě napadl Turky, kteří obléhali město Serres ležící nedaleko Soluně a porazil je. Tato akce byla v přímém rozporu s politikou Manuelova otce. V září 1383 Serres padl do rukou Turků a velitel osmanského vojska poté poslal Manuelovi ultimátum, ve kterém žádal kapitulaci Soluně, jinak by poté, kdy obležené město padne, bylo vyvražděno. Manuel se odmítl vzdát, povolal všechny své poddané a vyzval je k obraně města a posílení hradeb. Obléhání Soluně začalo v říjnu 1383. Dobrou zprávou pro Manuela bylo, že jeho bratr Andronikos v červnu 1385 zemřel a on se tak opět stal následníkem trůnu. Soluň se držela již tři a půl roku proti tureckému náporu, nyní se ukázala naděje, že by snad mohli přijít latinové na pomoc. Městu nikdo na pomoc nepřišel a morálka ve městě se podlomila, obránci začali jednat o kapitulaci. V dubnu 1387 Manuel kapituloval, aby zabránil povraždění civilního obyvatelstva a poté odešel na Lesbos.", "section_level": 3}, {"title": "Povstání Jana VII..", "content": "Manuel se za své chyby musel zpovídat otci. Ten opět uzavřel mír s Turky, ale požadoval nyní Manuelovo pokání. Ten musel zůstat dva roky ve vyhnanství na ostrově Lémnos. Teprve na jaře 1390 se mohl Manuel vrátit do Konstantinopole.  Proti Janovi V. však vypuklo nové povstání. Tentokrát se o trůn přihlásil Jan VII. Palaiologos, syn zemřelého Andronika IV. Jan VII. provedl vojenský převrat a Jan V. i Manuel byli nuceni se stáhnout do pevnosti Yedikule, kde po několik měsíců čelili obležení. Manuel se nakonec rozhodl hledat podporu a odešel na Lémnos, kde sehnal pět galér, s nimiž se poté vrátil v srpnu do Konstantinopole. V září stáhl Jan V. své muže z pevnosti a tajně přepadl svého vnuka, ten byl přinucen uprchnout z hlavního města.", "section_level": 3}, {"title": "Pád Filadelfie.", "content": "Po svém vítězství se Manuel a Jan V. vrátili triumfálně do Blachernského paláce. Avšak jejich vítězství rozzuřilo nového sultána Bajezida I., který podporoval Jana VII. Ten požadoval účast Manuela i Jana VII. na svém tažení proti Filadelfii. Oba dva se museli na podzim roku 1390 účastnit obležení města. Město bylo vzato útokem a padlo. Paradoxem je, že se oba císařové museli přímo podílet na dobytí posledního byzantského města v Malé Asii.", "section_level": 3}, {"title": "Císařská vláda.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Nástup na trůn.", "content": "Dne 16. února 1391 císař Jan V. zemřel. Před svou smrtí si vybral Manuela za svého dědice. Manuel byl stále ve službách sultána, tentokrát v Burse, ve skutečnosti byl de facto zajatcem sultánského dvora. Manuel se navíc obával, že sultán prohlásí za císaře Jana VII. Proto se rozhodl k riskantnímu podniku a uprchl ze sultánova tábora. 7. března dorazil do Konstantinopole, kde si získal lid, když zajistil řádný pohřeb svému otci se všemi poctami.  V době, kdy nastoupil na trůn, bylo císaři už 40 let. Kroniky připomínaly, že vypadal vskutku královsky. Manuel se prý v mnohém podobal svému dědovi Andronikovi III., byl energický, měl dobré zdraví, miloval literaturu a studium teologie, kromě toho byl i dobrým vojevůdcem.  Roztrpčený sultán, který nevěděl, jak se Manuel dokázal zmocnit trůnu, ho chtěl ponížit. Přikázal, aby byla v Konstantinopoli tureckým obchodníkům přiřazena čtvrť, která nebude spadat pod císařské zákony, ale pod přímou zprávu tureckého místodržícího. V květnu 1391 vyzval Bajezid císaře, aby se po jeho boku účastnil jeho nového tažení proti městům u Černého moře.  Manuel se vrátil do Konstantinopole konečně někdy v polovině ledna 1392. Dne 10. února se pak slavila císařova svatba s Helenou Srbskou, dcerou srbského despoty ze Serres. Další dne, 11. února, se pak konala velkolepá korunovace, při níž chtěl Manuel alespoň trochu zvednout morálku konstantinopolských obyvatel.", "section_level": 3}, {"title": "Turecká blokáda Konstantinopole.", "content": "V zimě 1393-1394 se sultán Bajezid I. rozhodl odstranit všechny své křesťanské vazaly. Jeho plánem bylo svolat je všechny do Serres, kde rozbil tábor, a zde je chtěl nechat všechny zabít. Zavolal sem Manuela, Theodora I. Palaiologa (Despotu Morejského), Konstantina Dragaše (Srbského despotu a otce Manuelovy manželky), Jana VII. a srbského krále Štěpána III. Lazara. Každý z nich přišel a nevěděl o tom, že byli přizváni i ostatní. Když byli všichni pod jedním stanem, uvědomili si, že sultán je chce zabít. Naštěstí Bajezid přehodnotil své rozhodnutí a pouze jim řekl, že jakákoliv neposlušnost by se rovnala vyhlášení války. Poté je propustil.  Manuel věřil, že sultán je zrádný a nelze s ním žít v míru. Proto odmítl jeho požadavky. Manuel si byl pravděpodobně jistý nedobytností Konstantinopole; věděl, že Osmani mají silnou armádu, ale slabé loďstvo. Rozzuřený Bajezid pochopil Manuelovo odmítnutí jako vyhlášení války.  Bajezid vytáhl s velkou armádou a obsadil všechna byzantská území v Thrákii až na Konstantinopol. Manuel se v tuto kritickou chvíli pokusil získat pomoc na západě, spoléhal se hlavně na uherského krále Zikmunda Lucemburského, pro kterého byli rovněž Osmané hrozbou. Proto roku 1395 požádal západní mocnosti o pomoc. Západní mocnosti na žádost reagovaly a král Zikmund vytáhl v čele křížové výpravy proti Turkům, avšak 25. září 1396 utrpěli křižáci tvrdou porážku u Nikopole.", "section_level": 3}, {"title": "Manuelovy žádosti o pomoc ze západu.", "content": "Začátkem roku 1397 pak sultán začal v Malé Asii, přímo naproti Konstantinopoli, s výstavbou pevnosti Anadolu Hisar. Manuel nyní žádal s ještě větším důrazem o pomoc. V letech 1397-1398 vyslal posly do Papežského státu, Anglie, Francie i do Aragonie a velkoknížectví Moskevského. I konstantinopolský patriarcha žádal o pomoc, poslal posly do Polska a Kyjeva. Papež Bonifác IX. vydal dva listy vyzývající západní státy k nové křížové výpravě, papež také žádal, aby západní státy posílaly do Konstantinopole peníze a zásoby. Francouzský král Karel VI. poslal Konstantinopoli 12 000 franků a 1 200 vojáků, pod velením maršála Jeana le Meingre. Když Jean dorazil do Konstantinopole, zjistil, že město má málo vojáků na obsazení celých hradeb, proto navrhl císaři, aby cestoval na západ a požádal krále Karla o další vojáky, kteří by Konstantinopoli ulehčili.", "section_level": 3}, {"title": "Cesta Manuela II. na Západ.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Cesta Manuela po Itálii, Franci a Anglii.", "content": "Manuel se řídil doporučením maršála a rozhodl se cestovat na západ. Správu hlavního města předal kupodivu Janu VII., který se kdysi vzbouřil proti Manuelovu otci. V dubnu roku 1400 dorazil císař do Benátek a poté cestoval po severní Itálii. Postup byl velmi pomalý, protože v každém městě lidé císaře vítali a konali oslavy na jeho počest, protože byl považován za ochránce křesťanství před Islámem. 3. června dorazil Manuel do Paříže, kde ho přijal Karel VI. se všemi poctami a dokonce dal vyzdobit celé jedno křídlo paláce Louvre, kde zůstal Manuel ubytován po celou dobu svého pobytu v Paříži. Přesto se však Karel nechtěl připojit k případné křížové výpravě.  Po návštěvě Francie se císař vydal na návštěvu anglického dvora krále Jindřicha IV. ten ho rovněž přijal s velkou úctou a sliboval mu účast na výpravě, ovšem Jindřichova pozice nebyla příliš pevná a tak nakonec dal král pro císaře konat velkolepou hostinu ve svém paláci v Elthamu, kde předal Manuelovi alespoň dar 4 000 liber, sesbíraných po kostelech, aby podpořil císařovu věc.", "section_level": 4}, {"title": "Manuelův návrat do Francie a Itálie, cesta zpět.", "content": "V roce 1401 se Manuel vrátil do Paříže, kde víc než rok nadále jednal s Aragonem, Portugalskem, s papežem v Římě i se vzdoropapežem v Avignonu. Všichni vyjadřovali lítost a smutek nad osudem císařství, avšak všichni se vyhýbali nejrůznějším smlouvám, jak jen to šlo. U francouzského krále Karla VI. se navíc projevila závažná duševní choroba. Proto Manuel napsal list Benátskému dóžeti, jestli by se ujal vedení tažení a dočkal se jeho odmítnutí. V září 1402 přišli do Paříže poslové, kteří přinesli zprávu císaři, Bajezid byl poražen a zajat v bitvě u Ankary Mongoly, vedených Tamerlánem. Navíc Mongolové vyplenili téměř celou Malou Asii a v Osmanské říši vypukla občanská válka o trůn. Císař se rozhodl vydat na cestu zpět. Manuel s návratem do Konstantinopole nepospíchal, bylo mu jasné, že Osmani jsou nyní příliš zaměstnáni vlastními problémy, než aby byli schopni ohrozit říši. Zastavil se v několika italských městech a nakonec dorazil do Benátek, kde se mu dostalo dobrého uvítání. Benátčani mu poskytli tři válečné lodě, na kterých se Manuel mohl vrátit domů.", "section_level": 4}, {"title": "Poslední velký úspěch byzantské diplomacie.", "content": "V červnu roku 1403 přistál u Galiopolis, kde ho už očekával Jan VII., který zde pokorně předal moc Manuelovi a navíc měl pro něj pozitivní zprávy. V květnu jednal se Sulejmánem, nejstarším synem Bajezida a ten podepsal s Janem smlouvu, která ukončila vazalství Byzance, navíc vrátil císařství Soluň a její okolí, několik měst v Thrákii i na pobřeží Černého moře a některé ostrovy v Egejském moři. Navíc propustil všechny řecké vězně a uzavřeli dohodu, podle které museli Turci žádat o povolení k přepravě přes Bospor. To vše bylo Byzanci dáno za to, že uznala za sultána Sulejmána, vládnoucího z Adrianopole.  Tato smlouva byla Sulejmánem uzavřena proto, že si byl vědom, že aby se stal sultánem, bude potřebovat podporu Byzantské říše. Přes dobré vztahy s Osmany byl Manuel i nadále ostražitý a zůstával v kontaktu se západem, protože si nemohl být jistý, že občanská válka se bude vyvíjet ve prospěch jeho spojence. Manuel za odměnu Jana VII. odměnil držbou Soluně. Když roku 1407 zemřel Manuelův bratr Theodoros, despota Morejský, jmenoval Manuel novým despotou svého druhorozeného syna Theodora II., kterého odjel osobně na Peleponés dosadit.  V září 1408 zemřel i Jan VII., jeho syn Andronikos zemřel již před rokem. Proto dosadil císař za nového despotu v Soluni svého třetího syna Andronika. Začátkem roku 1409 se pak Manuel vrátil do Konstantinopole. Tím, že sám dosazoval do vůdčích pozic své kandidáty, chtěl opět posílit centrální moc. Začátkem roku 1411 byl sultán Sulejmán zabit a evropskou část Osmanské říše obsadil jeho bratr Musa. Musa byl na rozdíl od svého bratra k Byzanci nepřátelský a neuznával ústupky učiněné Sulejmánem. Poslal dvě armády proti říši, jedna oblehla Soluň a druhá Konstantinopol. Po cestě Turci masakrovali veškeré civilní obyvatelstvo. Musovi se však nepodařilo dobýt ani jedno z mohutně opevněných měst.  Manuel, který měl zájem se ho zbavit, zahájil jednání s dalším kandidátem na osmanský trůn, tentokrát s Mehmedem I., který se zmocnil Malé Asie. Manuel s Mehmedem zahájili jednání roku 1412 a uzavřeli spojenectví. Mehmed potvrdil ústupky dané Byzanci Sulejmánem, protože i on si uvědomil, že jen s pomocí Byzance může převzít trůn. Mehmed roku 1413 porazil Musu a okamžitě poslal posla, který sdělil tuto novinu císaři.  V Osmanské říši však problémy ani teď neskončily. V Malé Asii se objevil nový uzurpátor, tentokrát Mustafa, který tvrdil, že je starším bratrem Mehmeda. Podvodník zorganizoval armádu a byl Mehmedovi skutečnou hrozbou. Občanská válka se rozhořela nanovo, ale neměla dlouhého trvání, nakonec byl Mustafa poražen; podařilo se mu však uprchnout a s pomocí Benátčanů se dostal do Soluně k Andronikovi. Mehmed si stěžoval u císaře. Manuel si však ponechal Mustafu v zajetí, měl být doživotním vězněm v Byzanci. Tímto prozíravým tahem mohl císař v případě útoků Osmanů zpochybnit postavení sultána. Císař s Mehmedem však udržovali až do Mehmedovi smrti přátelské vztahy.", "section_level": 3}, {"title": "Léta míru.", "content": "Byzantská říše byla konečně na čas bezpečná. Manuel nyní plánoval sňatek svého nejstaršího syna Jana s Annou Moskevskou, s dcerou velkoknížete Moskevského Vasilije. Vasilij chtěl sňatkem posílit vztahy s byzantskou říší, a tak poslal teprve jedenáctiletou dceru roku 1414 do Konstantinopole, kde se slavila svatba.  Manuel v letech 1414-1415 podnikl cesto po říšských územích, aby posílil císařskou autoritu. Z Konstantinopole vyplul v červenci 1414 a během své cesty oblehl ostrov Thasos, který padl do rukou Byzantinců v září. Poté se zastavil v Soluni, kde vládl jeho syn Andronikos. Pak odešel na Peleponés, kde rozšířil území Morejského despotátu na úkor latinských panství. Zde dohlížel na výstavbu hradby přes Korintskou šíji, tzv. Hexamilion. Hradba měla ochránit Peleponés před nájezdy Osmanů.  V březnu 1416 se Manuel vrátil do hlavního města. Situace říše nebyla nikdy tak dobrá od obnovení císařství roku 1261. Roku 1417 však v Konstantinopoli vypukla epidemie moru, která zahubila mnoho lidí včetně Anny Moskevské. Císař proto musel roku 1420 hledat nové manželky pro své syny Jana a Theodora. Janovou novou manželkou se stala Sofia z Monteferratu a Theodorovou manželkou se stala Cleofe Malatesta. Obě manželství byla oslavena 19. ledna 1421 a Jan byl korunován spolucísařem.  Po svatbě začal Jan hrát stále významnější roli v rozhodování císařského dvora, bylo to způsobeno i zhoršujícím se zdravím stárnoucího císaře. Manuel byl nucen zanedbávat mnoho ze svých povinností a nastalý směr se začal ukazovat pro říši jako nešťastný. Jan byl totiž přesvědčen (podobně jako většina mladých šlechticů), že říše potřebuje agresivní a výbojné politiky a že je nutno válčit s Osmany.  Manželství Jana a Sofie se ukázalo být katastrofou, i když císař měl svou snachu v oblibě. Jan však nebyl se Sofií nikdy šťastný, protože prý byla velmi ošklivá. Po Manuelově smrti dokonce Sofie uprchla z Konstantinopole na Janovské lodi a vstoupila do kláštera. Dne 21. května 1421 zemřel sultán Mehmed, pro Byzanc to byla zlá zpráva, protože na trůn nastoupil výbojný sultán Murad II., který na rozdíl od svého otce byl rozhodnut Byzanc zničit.", "section_level": 3}, {"title": "Obléhání Konstantinopole.", "content": "Jan s podporou mladých šlechticů, oznámil otci, že nehodlá vzít na vědomí nového sultána, místo toho podpoří jako sultána Mustafu, který byl stále v byzantském zajetí. Manuelovo smýšlení bylo zcela v rozporu s postojem jeho syna, ale byl příliš nemocný a vyčerpaný, než aby měl sílu svému synu vzdorovat. Poté mu předal plnou moc a řekl mu, ať dělá, co uzná za vhodné. Mustafa byl pak propuštěn, dostal malou armádu a záhy se zmocnil evropské části osmanské říše. V lednu 1422 pak napadl Malou Asii, ale byl poražen a musel se stáhnout zpět do Evropy. Murad však Mustafu dostihl a zabil ho, stal se tak nesporným vládcem celé Osmanské říše a byl rozhodnut zničit Byzantskou říši, která se pokusila převzít moc. Invazi naplánoval sám Murad.  Rozdělil velkou osmanskou armádu na dvě části, jedna byla poslána dobýt Soluň, zatímco ta větší vytáhla proti Konstantinopoli. Obležení Konstantinopole začalo 8. června 1422. Manuel pověřil vedením obrany svého syna Jana, protože věděl, že Jan bude bojovat s nadšením za byzantskou věc a navíc sní o obnově někdejší slávy říše. Jan držel statečně hradby a udržoval dobrou morálku vojska. 24. srpna začal velký útok Turků, protože právě na tento den předpověděl prorok pád města. Bitva na hradbách byla krvavá a pokus Turků neúspěšný. Manuel poté projevil opět diplomatický cit. Poslal teprve třináctiletého Mustafu, sultánova mladšího bratra, proti Burse. Sultán se obával o svůj trůn, a proto raději přerušil obléhání a rozhodl se zasáhnout proti Mustafovi, kterého porazil a dal ho popravit. Konstantinopolský lid jásal a lidé si mysleli, že město zachránil zázrak.", "section_level": 3}, {"title": "Definitivní ztráta Soluně.", "content": "Ve stejné době probíhalo obléhání Soluně. Soluň byla po celou dobu byzantské historie druhým nejvýznamnějším městem říše. Jejímu udržení se přisuzovalo skoro stejné důležitosti jako udržení hlavního města. Andronikos, který bránil Soluň však byl nemocný a nemohl si udržet kontrolu nad situací. Navíc město strádalo hlady. Andronikos proto zahájil v létě 1423 diplomatická jednání s Benátskou republikou, protože se domníval, že Benátčané by mohli město bránit mnohem lépe než on. Manuel a Jan podpořili rozhodnutí Andronika. Benátčané byli ohromeni tím, že jim Byzanc nabízela předání Soluně a nakonec nabídku přijali. Soluň byla prodána za 50 000 dukátů. V září pak byly na hradbách vyvěšeny benátské vlajky a Benátčané se chopili obrany města.", "section_level": 3}, {"title": "Zhoršení zdraví a smrt.", "content": "V roce 1423 se Manuelovo zdraví velmi zhoršilo. Jan se zcela chopil vlády nad říší, obával se však nového útoku na Konstantinopol a proto začal hledat zoufale pomoc v Itálii. Dne 22. února 1424 naštěstí Manuel podepsal mír s Muradem. Na západě se mezitím Janovo úsilí nedočkalo úspěchu, Italové odmítali pomoct ortodoxní Byzanci.  Historik Georgios Sphrantzes zaznamenal debatu císaře s Janem, Jan totiž svému otci řekl, že jediná záchrana pro říši je sjednocení západní a východní církve. Císař však svého syna nabádal, aby se vyhnul jakýmkoliv nesplnitelným závazkům západní církvi. Císař poté řekl Sphrantzésovi, že jeho syn je dobrým vládcem ve špatné době, myslí prý na velké věci, které posloužily ve šťastnějších dnech jejich předkům. Poté řekl, že se obává že Janovy plány přivedou říši k zániku. Krátce nato složil Manuel církevní sliby a přijal jméno Matouš. 21. července roku 1425 pak tento velký císař zemřel. Na trůn nastoupil Jan a Sphrantzes zaznamenal, že mnoho lidí oplakalo smrt velkého císaře, který by byl pravděpodobně v době, kdy byla říše na vrcholu, velkým vládcem. Žil v době, kdy Byzanc pomalu skomírala.", "section_level": 3}, {"title": "Literární díla.", "content": "Manuel II. byl neobyčejně vzdělaným panovníkem. Sorbonnští učenci uvítali velmi rádi panovníka, který s nimi mohl hovořit na úrovni, při Manuelově návštěvě v Paříži. Manuel sám byl autorem četných literárních děl, od dopisů přes básně, životy svatých, teologické spisy až po rétoriku, napsal i pojednání o 157 kapitolách o Duchu Svatém. Také napsal malou knížku pro své turecké přátele, kde srovnával křesťanství s islámem.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Manuel byl ženatý s Helenou Srbskou s níž měl deset dětí, osm synů a dvě dcery", "section_level": 1}], "src_summary": "Manuel II. Palaiologos nebo Palaeologus (řecky: Μανουήλ Β ́ Παλαιολόγος, \"Manouēl II Palaiologos\", 27. června 1350 – 21. července 1425) byl byzantský císař v letech 1391 až 1425.", "tgt_summary": "曼努埃尔二世·帕里奥洛格斯(,1350年-6月27日-1425年-7月21日)拜占庭帝国皇帝(1391年-1425年在位)。", "id": 677976}
{"src_title": "Harém", "tgt_title": "後宮 (伊斯蘭)", "src_document": [{"title": "Slovo.", "content": "Do angličtiny se slovo dostalo roku 1634 z tureckého \"harem\", které bylo přejaté z arabského slova \"haram\" (\"zakázaný\"), původně znamenající „ženské prostory“, doslovně „něco zakázaného a drženého v bezpečí“. Slovo má kořen ve slově \"harama\", znamenajícího \"hlídal a zakázal\". Tři souhlásky \"H-R-M\" se často vyskytují v arabských slovech s významem \"zakázat\". Je příbuzné s hebrejským \"herem\", které má podobný význam jako řecké \"anathema\", používané při exkomunikaci, a znamenalo rozsudek vynesený židovským soudem \"Sanhedrin\"; všechny tyto výrazy znamenají něco posvátného a nedoknutelného. V islámu je soukromí žen velmi a natolik ctěno, že jakékoliv jeho porušení je \"haram\" - zakázáno.  Oproti v západním světě všeobecně rozšířenému přesvědčení v muslimském harému nežily jen sultánovy manželky a milenky, ale také jejich děti. Harémy mohly být palácové komplexy z pohádek tisíce a jedné noci se služebnictvem a vykastrovanými strážci, ale také jen obyčejné ženské pokoje, podle turecké tradice oddělené od \"selamlik\" - mužských částí domu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Harém tureckých sultánů v paláci Topkapı ubytovával několik set, svého času až tisíc žen, z nichž některé byly i manželky. V harému žila též panovníkova matka, jeho sestry a další ženské příbuzenstvo. V harému byli dále přítomni vykastrovaní sluhové a mladé otrokyně, které sloužily sultánovým milenkám. Do šestnácti let byl harém domovem také sultánovým synům, kteří byli po dosažení tohoto věku považováni za dostatečně zralé, aby jeho zdi opustili a začali se podílet na veřejném životě. Harém v Topkapı byl v podstatě obývacími prostorami sultána a jeho nejbližších v rámci palácového komplexu.  Harémy údajně existovaly v Persii již za antické achaimenovské říše i později za íránských dynastií. Za dynastie Sásánovců bylo v harému přítomno až 3000 manželek a 12000 otrokyň. Ženy v královských harémech často hrály skryté, leč důležité role v perských dějinách, zejména v letech 1905 až 1911 během íránské revoluce. Tato tvrzení jsou však některými íránskými historiky odmítána.  Slovo harém bývá dáváno také do spojitosti s čínským výrazem \"hougong\" - doslova „palác za“. Hougon byly velké paláce pro císařovy manželky, milenky, služebné a eunuchy. Žen, pobývajících v hougonu, bývaly tisíce.  Někteří muslimové odmítají, že by existence harému měla cokoliv společného s islámem, naopak tvrdí, že byly jen součástí osmanské kultury a že harémy pocházejí z předmuslimských i předkřesťanských dob (kde ovšem existovaly pod jiným názvem).  V dobách romantismu Evropu harémy fascinovaly (viz také orientalismus), do jisté míry na tom měla podíl dobrodružná literární tvorba Richarda Francise Burtona. V Evropě byla rozšířena představa o harému jako o nevěstinci, skládajícího se z nahých smyslných žen ležících okolo lázně s naolejovanými těly, připravených potěšit pána domu, kdykoliv si umane. Mnohé z těchto představ byly ztvárněny tehdejšími malíři.  Nové výzkumy však jednoznačně ukazují, že účast žen v osmanské vyšší, resp. dynastické společnosti byla velmi institucionalizovaná a hierarchizovaná. Pohlavní život (samozřejmě za účelem plození potomků) probíhal v prostředí přísné hierarchie a odstupňování moci, paralelně k mužskému mocenskému aparátu. Dělení moci uvnitř dynastie spočívalo nikoli ve větvení, ale v generačním zajištění následníků. Starší generace - ženy i muži - kontrolovaly pohlavní život a reprodukci mladších. Oproti na fantasiích a mýtech založeným evropským cestopisům podléhala sexualita a smyslnost v panovnickém harému přísným pravidlům a kontrole. Harém byl reglementovaná instituce dynastické reprodukční politiky.  Mocnou konkubínou v osmanském harému byla dcera pravoslavného popa Roxelana, která byla roku 1520 unesena při nájezdu Tatarů a jako otrokyně prodána do paláce Topkapı v Istanbulu, kde se později stala oficiální manželkou sultána Sulejmana I a matkou následníka trůnu. Osmanský sultán Ibrahim I., který vládl v letech 1640–1648, se zamiloval do konkubíny a aby dosáhl jejího usmíření, nechal povraždit ostatních 280 žen v harému – svázané oběti byly utopeny v Bosporu.", "section_level": 1}, {"title": "Odrazy v umění.", "content": "V Evropě je staletí staré téma zobrazení Evropanky, násilně odvlečené do orientálního harému. Příkladem může sloužit Mozartova opera \"Die Entführung aus dem Serail (Únos ze serailu)\", vztahující se k pokusu hrdiny Belmonta o záchranu jeho milované Konstancie z harému paši Selima.  Toto téma bylo znovu a znovu zpracováváno v nesčetných historických románech. Jeden příklad za všechny - \"Angelika a sultán\", část úspěšné francouzské série manželů Anne a Serge Golonových o francouzské šlechtičně 17. století, zajaté piráty, prodané marockému králi a vsazené do harému, která odmítne i krále a za spletitých okolností se jí podaří uprchnout a setkat se se svým manželem.", "section_level": 1}, {"title": "Galerie.", "content": "Obrazy harémů", "section_level": 1}], "src_summary": "Harém (arabsky حريم \"harîm\" = \"haram\") je v arabské tradici část domu, zakázaná jiným mužům, než pánovi domu. Nejznámější a nejvelkolepější harémy bývaly v Osmanské říši. Slovo znamenalo soukromí a bylo velmi respektováno a ctěno.", "tgt_summary": "伊斯兰世界的后宫(),本义为禁止之地,神圣密室。起源于近东,包括阿拉伯帝国的倭马亚王朝与阿拔斯王朝、伊朗的萨法维王朝、印度的蒙兀儿帝国与土耳其的奥斯曼帝国等皇室。并通过奥斯曼帝国传入西方世界。指在一夫多妻制环境下的女性以及未成年儿子的居住场所,禁止成年男性进入。奥地利作曲家莫扎特曾以鄂图曼帝国后宫为题材创作歌剧《后宫诱逃》。", "id": 2220834}
{"src_title": "Grupová rychlost", "tgt_title": "群速度", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Grupová rychlost formula_1 je určena vztahem kde formula_3 je úhlová frekvence a formula_4 je vlnový vektor. (Značka formula_5 znamená parciální derivaci.) Odhlédneme-li od směru šíření vln, lze velikost grupové rychlosti počítat poněkud jednodušeji podle vztahu kde formula_7 je vlnové číslo a formula_8 je vlnová délka. Vztah mezi formula_9 a formula_10 udává disperzní relace, která charakterizuje chování daného typu vln v daném prostředí.  Je vidět, že grupová rychlost obecně závisí na vlnové délce, takže vlny různých frekvencí se mohou šířit různě rychle. Není-li vlna monofrekvenční, tj. skládá-li se z více harmonických postupných vln různých frekvencí, pak vlny vytvářejí skupiny – grupy, kterým se v češtině říká vlnový balík nebo vlnové klubko. Grupová rychlost udává rychlost šíření celého balíku. Vlny s větší fázovou rychlostí zdánlivě vznikají na konci balíku, šíří se po něm dopředu a na předním konci zanikají.  Obrázek ilustruje situaci pro případ dvoufrekvenční vlny na hluboké vodě. Červená tečka se pohybuje fázovou rychlostí. Zelená tečka se pohybuje zároveň s balíkem grupovou rychlostí, která je v tomto případě poloviční oproti fázové.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prostředí bez disperze.", "content": "Nedochází-li k disperzi, šíří se vlny všech vlnových délek stejnou rychlostí. Platí to například pro elektromagnetické vlny ve vakuu. Disperzní relace pak říká, že úhlová frekvence je přímo úměrná vlnovému vektoru: Konstanta úměrnosti formula_12 má zjevně význam grupové rychlosti, protože Fázová rychlost je v tomto případě stejná jako grupová, protože formula_14.", "section_level": 2}, {"title": "Vlny na hluboké vodě.", "content": "Neuvažujeme-li povrchové jevy a je-li hloubka vody formula_15, platí pro vlny na vodě disperzní relace kde formula_17 je tíhové zrychlení. Vyjádříme-li odtud úhlovou frekvenci můžeme dle definice spočítat grupovou rychlost. Fázová rychlost pro tento případ vychází formula_20, což je dvojnásobek grupové rychlosti. Protože formula_10 je nepřímo úměrné vlnové délce formula_8, je vidět, že obě rychlosti jsou přímo úměrné formula_23. Delší vlny se tedy na vodě šíří rychleji. Tomu říkáme normální disperze. Naproti tomu při tzv. anomální disperzi by rychlost delších vln vyšla menší než rychlost kratších vln.", "section_level": 2}], "src_summary": "Grupová rychlost ve fyzice je rychlost přenosu energie vlněním. Přenosem energie se mohou šířit signály, takže grupová rychlost nemůže být větší než rychlost světla ve vakuu (na rozdíl od fázové rychlosti). Můžeme ji určovat pro nejrůznější druhy mechanického i nemechanického vlnění: vlny na vodě, seizmické vlny při zemětřesení, světlo ve skle, zvuk, elektromagnetické vlny v plazmatu a podobně. V kvantové mechanice se pohyb částice popisuje pomocí vln, jejichž grupová rychlost odpovídá klasické rychlosti částice.", "tgt_summary": "波的群速度(group velocity),或简称群速,是指波振幅外形上的变化(称为波的「调变」或「波包」)在空间中所传递的速度。想象一下我们将一块石头投入一个平静的池塘中激起一个波浪,随即变成一个中心平静呈环形扩展的波环。这个正在扩展的波环为一组由不同传播速度的独立子波组成。波长较长的子波传播速度较快并消失在整组波的前缘。波长较短传播较慢的波随着整组波内缘的推进而消失。", "id": 363150}
{"src_title": "Quake III Arena", "tgt_title": "雷神之锤III竞技场", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Quake III Arena byl přímý konkurent hry Unreal Tournament od Epic Games, která byla vydána o 10 dní později. Obě hry si byly velmi podobné a obě byly multiplayerovým pokračováním single‐playerových her, takže bylo vykonáno množství porovnání obou her. Unreal Tournament byl vyzdvihovaný pro vysokou inteligenci počítačem řízených hráčů (botů), velkou různorodost zbraní a herních módů, zatímco \"Quake III Arena\" byla chválen za dynamickou hratelnost a výbornou grafiku.  V prosinci 2000 Id Software vydala datadisk s názvem \"Quake III: Team Arena\". Byl zaměřený na týmovou hru a přinášel nové herní mody, mapy, zbraně a modely hráčů. Tento datadisk byl kritizovaný, protože jeho vydaní bylo příliš dlouho očekávané a jeho nové vlastnosti byly už z velké části implementované modifikacemi fanoušků.  Později společnost vydala dvojCD \"Quake 3: Arena Gold\", které obsahovalo původní hru \"Quake III Arena\" a datadisk \"Quake III: Team Arena\".  19. srpna 2005 společnost Id Software uvolnila kompletní zdrojový kód \"Quake III Arena\" pod licencí GNU General Public License tak, jako to udělala i u starších her \"Wolfenstein 3D\", \"Doom\", \"Quake\" a \"Quake II\". To však neznamená, že kompletně celá hra byla vydaná pod GPL, protože textury a ostatní data zůstaly chráněné copyrightem.  18. října 2005 vyšel další díl série Quake jako pokračovaní příběhu z \"Quake II\" pod názvem \"Quake 4\".", "section_level": 1}, {"title": "Hra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "Neví se, před kolika staletími Vadrigaři, tajemní Mistři Arény, postavili Arénu Věčnosti pro jejich vlastní pekelné potěšení. Ve skutečnosti se o těchto bytostech neví nic, kromě toho, že vyznávali krveprolévaní a prostředí skutečného boje. Takovými jako oni sami, největšími bojovníky všech dob, naplnili Arénu. A ty jsi právě vstoupil do jejich řad.  Jako gladiátor v Aréně Věčnosti musíš nejen přežít, ale i vyhrát každý boj proti stále silnějším protivníkům. Neobávej se být moc „zfragovaný“. Vadrigaři se nenechají v jejich oblíbeném sportu oklamat takovou maličkostí, jako je smrt. Ti, co padnou, jsou ihned navráceni zpět k životu a okamžitě vhozeni zpět do boje, možná o trochu moudřejší ze svých chybných kroků.  Když se prach, krev a končetiny usadí, všichni bojovníci si vybojují právo bojovat znovu a poskytovat další zábavu pro Vadrigary. Ale jen ten bojovník, který zabil nejvíc nepřátel, bude vyhlášený za vítěze. Vyhrávající gladiátor postupuje do dalších a obtížnějších arén, až se nakonec on nebo ona postaví Xaerovi, Pánovi Poslední Arény.", "section_level": 2}, {"title": "Zbraně.", "content": "Zbraně jsou navržené tak, aby žádná ze zbraní nebyla dominantní. Rovnováhy mezi jednotlivými zbraněmi bylo dosáhnuto zkušenostmi z předchozích dílů \"Quake\" a \"Quake II\". Například raketomet (rocket launcher) byl v \"Quake\" vysoce účinnou zbraní, která dominovala deathmatchům, zatímco v \"Quake II\" byl raketomet oslabenou zbraní a hráči ji používali jen velmi málo. V \"Quake III Arena\" je raketomet už vyváženou zbraní.", "section_level": 2}, {"title": "Brnění.", "content": "Maximum brnění je 200, které klesá každou sekundu o 1 bod až na úroveň 100. Brnění jsou na ochranu nositele a absorbují poškození.", "section_level": 2}, {"title": "Zdraví.", "content": "Každý hráč začíná s 125 bodovým zdravím (životem). Maximum života je 200, které každou sekundou klesá o 1 bod až na úroveň 100. Hráči, který spadne ze střední výšky na zem, se udělí 5 poškození, a z větší výšky 10 poškození. Brnění v tomto případě nehraje úlohu.", "section_level": 2}, {"title": "Modifikace.", "content": "Ke Q3 bylo vytvořeno množství modifikací:", "section_level": 1}], "src_summary": "Quake III Arena (známa i jako Trinity [pracovní název], zkráceně Q3A anebo Q3) je počítačová hra, multiplayerová střílečka z pohledu první osoby vydána 2. prosince 1999. Hra byla vytvořená společností Id Software. \"Quake III Arena\" je třetí titul v sérii a odlišuje se od předchozích verzí absencí klasického módu single‐player. Sólo hra je zpracovaná jako souboj v aréně proti protivníkům s umělou inteligencí (botům), podobně jako ve hře Unreal Tournament.", "tgt_summary": "《雷神之锤III》(Quake III Arena),是由id Software采用id Tech3引擎制作的多人连线第一人称射击游戏(FPS),1999年12月发行。玩家或独立或组队在地图中厮杀,死亡后数秒即在地图某处重生。当某位或某队玩家达到胜利条件或者游戏持续一定时间后即宣告一个回合结束。胜利条件取决于选择的游戏模式。", "id": 2729329}
{"src_title": "Sporting CP", "tgt_title": "葡萄牙士砵亭俱樂部", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Sporting byl založen v roce 1906. Za zrodem Sportingu stál legendární José Alfredo Holtreman Roquette (známější jako José Alvalade), jehož jméno je uvedeno v samotném názvu stadionu. Tomu v zakládání klubu pomohl jeho dědeček, který byl šlechtického stavu. Už následující rok se prvně střetl se svým budoucím rivalem Benficou, která tehdy hrála pod názvem \"Sport Lisboa\". V prosincovém utkání musela Benfica čelit tomu, že 8 jejích bývalých fotbalistů nastoupilo už ve dresu Sportingu. Jeden z nich, Candido Rodrigues, vstřelil úvodní branku a dopomohl k vítězství Sportingu 2:1 poté, co si vlastní gól vstřelil zakladatel klubu Benficy a zároveň její záložník Cosme Damiao. V červnu 1922 narazil Sporting poprvé na budoucího rivala FC Porto, a to v pohárovém utkání. První zápas rozhodl hráč Porta Tavares Bastos, který dvěma góly zařídil výhru 2:1. Sportingu se sice podařilo vyhrát domácí odvetu, ve třetím zápase v Portu však domácí opět vyhráli – tentokrát 3:1 – a získali svou první trofej vůbec. V roce 1923 vybojoval Sporting svoji první trofej, když ve finále portugalského poháru porazil tým Académica.  Ve 30. letech nabrala rivalita s FC Porto na intenzitě. V roce 1936 uštědřilo Porto Sportingu vysokou ligovou porážku 10:1, další sezónu to Sporting Portu oplatil výsledkem 9:1. Mimo to Sporting vyhrál ligu v letech 1934, 1936 a 1938. Zlatou érou se ale stala 40. léta a 50. léta, kdy lisabonský celek získal celkem 10 titulů. Osu týmu tvořili fotbalisté Jesus Correia, Albano Pereira, Fernando Peyroteo, Manuel Vasques a José Travassos. Během 60. let se Sporting ocitl ve stínu lisabonského rivala Benficy, která do svého týmu zlanařila „Černého pantera“ Eusébia, který pak v Benfice působil od roku 1960 do roku 1975. V tomto období se Sporting zmocnil ligového titulu jen 4× (1962, 1966, 1970, 1974). Přesto se klub dočkal úspěchu na evropské scéně, a to v sezóně 1963/64, kdy získal Pohár vítězů pohárů poté, co v opakovaném finále zdolal maďarský MTK Budapešť.  Po titulech v roce 1980 a 1982 přišlo hluché období, kdy se tomuto týmu z Lisabonu nepodařilo vyhrát portugalskou ligu takřka dvacet let. Co se naopak podařilo bylo vítězství 7:1 nad Benficou v prosinci 1986. Benfica se oklepala z této porážky a titul nakonec získala. V ročníku 1993/94 museli příznivci Sportingu „zkousnout“ domácí porážku 3:6 od mužstva Benficy.", "section_level": 1}, {"title": "Od roku 2000.", "content": "V závěru ročníku 1999/2000 ukořistil Sporting po dlouhé době titul. V lednu 2001 začala výstavba nového stadionu a opět byl stadion pojmenovaný po Josém Alvaladem. V ročníku 2001/2002 byl tým posílen brazilským útočníkem Máriem Jardelem, který o pár měsíců dříve nastupoval za FC Porto. Jardel hrál velkou roli při zisku dodnes (k únoru 2019) posledního ligového titulu, sám si došel pro Zlatou kopačku, která se uděluje nejlepšímu střelci Evropy za daný rok. Jardel za onu sezónu vstřelil celkově 42 branek. Sporting navíc opanoval též portugalský pohár, čímž získal double. O několik týdnů později Sporting zvítězil také v portugalském Superpoháru. V létě 2003 byl stadion pro EURO 2004 dokončen, tým však opustil Jardel, který zamířil do anglického Boltonu.  Od sezóny 2003/2004 tak hraje Sporting na svém novém stadionu. V sezóně 2004/2005 se týmu podařilo postoupit až do finále Poháru UEFA, přičemž finálový zápas se hrál právě na novém stadionu Sportingu. Ačkoli lisabonský klub vedl díky trefě Rogéria, CSKA Moskva utkání otočilo a vyhrálo 3:1. Posléze se v rámci domácí ligy čtyři po sobě jdoucí sezóny (2005/2006 až 2008/2009) umístil na druhé příčce za Portem. V sezónách 2006/2007 a 2007/2008 se stal vítězem domácího poháru po výhře nad Belenenses Lisabon, respektive nad FC Porto. Přesto, že maximem posledních let bylo druhé ligové místo, dosáhl Sporting na výhru v domácím poháru v roce 2015.  Na jaře 2018 Sporting neuspěl v Evropské lize, když ve čtvrtfinále nestačil na pozdějšího vítěze Atlético Madrid. Neuspěl ani v domácí lize, získal až třetí místo, čímž přišel o Ligu mistrů pro další sezónu. Během tréninku v půlce května se stal trenér Jorge Jesus se svými svěřenci cílem útoku přibližně 50 fanoušků v kapucích s tyčemi a opasky, kteří byli nespokojení s výkony mužstva. Následoval exodus několika fotbalistů, trenéra Jorgeho Jesuse a odchod ředitele Bruna de Carvalha.  V sezóně 2018/19 byl Sporting nasazen do základní skupiny Evropské ligy, kde se postupně střetl s Arsenalem, Poltavou a Karabachem. Ze skupin postoupil ze druhého místa, v šestnáctifinále na něj čekal španělský Villareal. Sporting začal první utkání na domácí půdě, ale podlehl Španělům 0:1.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sporting Clube de Portugal (mezinárodně známý též jako Sporting Lisabon) je portugalský fotbalový klub z Lisabonu založený roku 1906. V Primeira Lize patří k popředním klubům. Své domácí zápasy hraje na Estádio José Alvalade. Klubové barvy jsou bílá a zelená.", "tgt_summary": "葡萄牙士砵亭俱乐部(),亦可意译为「葡萄牙体育会」,通称「士砵亭」(),国际上常以「里斯本士砵亭」(英语:Sporting Lisbon)为简称,是位于葡萄牙首都里斯本的一间体育会,成立于1906年。该俱乐部长期派出多支代表队竞逐葡国当地的各个体育项目,并以其下的足球队最广为人知。", "id": 1440447}
{"src_title": "Lýdie", "tgt_title": "呂底亞", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Podle Hérodota pochází název Lýdie od mýtického krále Lýda, který údajně žil v době dobytí Tróje, v historických záznamech je však jméno doloženo teprve od 8. století př. n. l., zejména v pramenech asyrských, řeckých a v bibli. Asyřané se mj. zmiňují o zakladateli dynastie Mermnovců Gýgovi, jehož v 5. století př. n. l. několikrát připomněl Hérodotos. Kolem roku 600 př. n. l. ovládali Gýgovi potomci kromě vlastní Lýdie i větší část západu Malé Asie – v té době patřila jejich země k významným mocnostem Předního východu.  Lýdové udržovali s maloasijskými i pevninskými Řeky kulturní a obchodní styky. Často se je snažili ovládnout vojenskou silou, ale Řekové se jim skoro pokaždé dokázali ubránit. Na východě narážely jejich expanzivní snahy na moc médské říše, která po porážce Asýrie posunula své hranice až do bezprostředního sousedství jejich držav. Oba státy spolu vedly zhruba v letech 591–585 př. n. l. vyčerpávající válku. Při rozhodující bitvě, do níž ve snaze vynutit si konečné rozhodnutí nasadily obě strany všechny dostupné síly, rozhodl nakonec vnější faktor – zatmění Slunce – který přiměl Lýdy a Médy k uzavření míru. Od té doby se hranice mezi oběma státy ustálila na toku řeky Halys (dnes Kızılırmak).  Status quo v oblasti znovu porušil teprve poslední lýdský král Kroisos, který v roce 547 př. n. l. napadl dědice médských imperiálních tradic, perského krále Kýra II., byl však poražen a jeho země přičleněna k državám vítěze. Od těch dob byla Lýdie vždy součástí jiných státních útvarů – perské říše, říše Alexandra Velikého, seleukovské monarchie, římského impéria a říše byzantské. A třebaže téměř po celou dobu tvořila v rámci těchto států autonomní územní jednotku, vlastní lýdské zvyky a jazyk ustoupily v průběhu staletí do pozadí ve prospěch řecké kultury. Ta zde převládala až do velkých výbojů seldžuckých Turků v 11. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lýdie je historickým územím v Malé Asii shodným zhruba s dnešními tureckými provinciemi İzmir a Manisa. Tradičním centrem země bylo město Sardy. Obyvatelstvo mluvilo lýdštinou, dnes již mrtvým jazykem z anatolské skupiny indoevropských jazyků. Starověká Lýdie hraničila na severu s Mýsií, na východě s Frýgií a na jihu s Kárií – na západě tvořilo její hranici egejské pobřeží a ostrovy, obývané z velké části iónskými Řeky. V Lýdii byly nalezeny nejstarší známé mince z období kolem roku 660 př. n. l.", "tgt_summary": "吕底亚(Lydia),小亚细亚中西部一古国(公元前7世纪至公元前546年),濒临爱琴海,位于今天小亚细亚的西北部,其居民的语言为印欧语系安那托利亚语族,以其富庶及其宏伟的首都萨第斯(Sardis)著称,它大约在公元前660年开始铸币,可能是最早使用铸币的国家。", "id": 647870}
{"src_title": "Petra (město)", "tgt_title": "佩特拉", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Petra se nachází na jihu Jordánska přibližně tři hodiny cesty od Ammánu, dvě hodiny od Akaby a jednu a půl hodinu od Vádí Ram. Petra se nachází v údolí nazvaném Vádí Musa. Místo je ukryté před okolním světem hradbou skal a leží v samotném srdci Šarských hor. Město vzniklo na křižovatce karavanních cest. Do města vede pouze jedna cesta procházející moderním městem Vádí Musa.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Před devíti tisíci lety se zde začaly objevovat první zemědělské osady. Po dalších tisíc let tudy procházelo mnoho nomádských kmenů, ale rozvoj oblasti přišel až rostoucí potřebou navázat kontakt s tehdejšími mocnostmi, kterými byly Egypt a Mezopotámie.  První zmínky o Petře pocházejí ze Starého zákona, jedná se o vyprávění, jak Izraelité po čtyřiceti letech strávených na poušti přišli do Edomu. Legenda dále vypráví o tom, jak byl Mojžíš nucen Bohem vyprosit vodu ze skály pro Izraelity. Mojžíš na místo toho do skály udeřil holí a z onoho místa vytryskl pramen, který od té doby nese jméno Ain Musa. V bibli je Petra nazývána slovem Selá. Slovo je původem z hebrejštiny a označuje skálu nebo také kámen.  Oblast osídlili ve 2. pol. 4. st. př. n. l. Nabatejci, kteří zde vytvořili monarchii, která díky obchodování zbohatla. Město bylo vybudováno ve velice výhodném terénu, bylo prakticky schované v horách, a vzhledem k tomu sloužilo jako útočiště a shromaždiště okolních kmenů.  Petra obchodovala kvůli snadnému přístupu k Rudému moři s Arábií a Mezopotámií a také měla velmi dobrý přístup k syrským přístavům a toto vše umožnilo zviditelnit vliv řecké kultury na její architekturu. Některé památky vytesané do skal během 1. století našeho letopočtu toto potvrzují. Počet obyvatel v době jejího největšího rozkvětu se pohyboval mezi třiceti a čtyřiceti tisíci obyvatel, z nichž většinu tvořili obchodníci. Postupem času začal význam města upadat.  V roce 1812 byla Petra znovuobjevena švýcarským cestovatelem a objevitelem Johannem Ludwigem Burckhardtem. Kvůli nedůvěřivosti beduínů nemohl však město prozkoumat. Později toto místo prozkoumal po povolení, které získal, David Roberts, který pak proslul svými kresbami dalších oblastí například v Palestině, Egyptě, Jeruzalémě a v mnoha dalších.  Dnes je Petra turistickou atrakcí Jordánska. V roce 1985 byla zařazena na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Dne 7. července 2007 byla jmenována novým divem světa.  Petra je často využívaná jako kulisa filmů. Vidět ji můžeme například ve filmech: \"Indiana Jones a poslední křížová výprava\" (1989), \"\" (2009).", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Petra má tvar amfiteátru. Od východu na západ má délku přibližně jeden kilometr a od severu k jihu půl kilometru. Skály, které město ukrývají, jsou vysoké kolem tři sta metrů. Ve městě a na skalách se nacházely různé stavby a významná místa. A také se zde mísily vlivy různých stylů. Najdeme zde egyptský, řecký a římský styl.", "section_level": 1}, {"title": "Sík.", "content": "Tímto slovem je označována soutěska vedoucí do města. Je dlouhá přes jeden kilometr a široká kolem 5 metrů, ale v některých místech úzká tak, že je možné dotknout se obou stran rozpaženýma rukama. Stěny mají výšku přibližně dvě stě metrů. Na začátku se nachází most, který měl bránit zatopení vodou z Wádí Musa. V některých místech jsou viditelné vodní kanály, které sloužily jako přívod vody do města. V roce 1997 zde bylo odkryto při vykopávkách římské dláždění.", "section_level": 2}, {"title": "Al-Khazneh.", "content": "V překladu znamená Al-Chaznech pokladnici. Tuto budovu najdeme hned po východu ze soutěsky Sík. Její výhodná poloha ji chránila před přírodními vlivy. Pokladnici vytesali do železitého pískovce a původně měla sloužit jako hrobka nabatejského krále Arety III. Stavba má velmi propracované detaily, které znázorňují některé božské postavy, například Diovy syny nebo bohyni Tyché. K pokladnici se pojí legenda, že jeden z egyptských faraonů umístil do urny uprostřed horního patra poklad. Někteří z místních lidí této pověsti uvěřili a ve snaze poklad získat, do urny stříleli nebo na ní házeli oštěpy. V současné době je původně hladký povrch zvrásněn otvory po kulkách. Vytesána do skály byla zřejmě mezi lety 100 před naším letopočtem a 200 našeho letopočtu. Na výšku stavba měří 43 metrů a na šířku přibližně 30 metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Divadlo.", "content": "Před 2000 lety bylo vytesáno do skály Nabatejci. Hlediště mělo 45 řad, ve kterých našlo místo 3 000 diváků. V průběhu času divadlo upravili Římané. Kvůli rozšíření pro 8 500 diváků zbourali několik hrobek v blízkosti. V roce 363 n. l. v důsledku zemětřesení, které divadlo poničilo, byly některé jeho části použity pro výstavbu dalších staveb v Petře.", "section_level": 2}, {"title": "Kolonádní ulice.", "content": "Místo bylo postavené v roce 106 n. l. Tvoří centrum města a na jejím začátku se nachází kašna zasvěcená nymfám. Do tohoto místa se stahovala voda vedená Síkem. Vedle kolonády se nacházelo tržiště, které bylo směrem na jih, na sever bychom kdysi mohli najít královský palác. Kolonáda končí branou, která dělí obchodní část města od části posvátné, kde najdeme především chrámy.", "section_level": 2}, {"title": "Ad-Dér.", "content": "Tato stavba podobající se svým vzhledem pokladnici se v překladu nazývá klášter. Jeho výška je 45 a na šířku měří 50 metrů. Vytesán do skály byl přibližně v 1. stol. n. l. a původně měl sloužit jako hrobka. Označení klášter si získal podle křížů, které najdeme uvnitř stavby. Dříve bylo možné po úzké stezce při klášteře vylézt k jednomu místu nad ním, ale po nehodě, kdy se po pádu po tomto výstupu jedna turistka zabila, a s ohledem na monumentální stavbu, bylo šplhání nad klášter zakázáno. Z místa je nádherný pohled na krajinu a okolí.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní památky.", "content": "V Petře dále najdeme:", "section_level": 2}, {"title": "Nabatejci.", "content": "Původ tohoto národa je dodnes nejasný. Předpokládá se, že to byli kočovní nomádi, kteří obývali severozápadní a severní Arábii a postupem času se začali usídlovat v této oblasti. Byli to velmi schopní obchodníci a také se živili jako vedoucí karavan. První zmínka o této civilizaci pochází z roku 647 př. n. l.", "section_level": 1}], "src_summary": "Petra ( \"petra\" – „skála“, \"Al-Butrā\") je skalní město a archeologické naleziště v Jordánsku. Od roku 1985 je zařazena na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. V Bibli je označováno jako \"Selá\" a Arabové mu dali jméno \"Mojžíšovo údolí\".", "tgt_summary": "佩特拉(希腊语:Πέτρα,阿拉伯语:)是约旦的一座古城,位于安曼南250公里处,隐藏在阿拉伯谷东侧的一条狭窄的峡谷内。佩特拉一词源于希腊文“岩石”(petrus)。", "id": 2168563}
{"src_title": "Pergamon", "tgt_title": "帕加马", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nástup Attalovců.", "content": "Podle legendy založili Pergamon kolonisté z Arkádie vedení Télefem, jedním z Héraklových synů. Télefova matka Augé sloužila jako kněžka bohyně Athény ve městě Tegea, přičemž je třeba zmínit, že Athéna Polias byla patronkou Pergamu. Tento mýtus tudíž spojuje arkádský původ obyvatel Pergamu s tvrzením, že zakladatel města byl synem kněžky pergamského ochranného božstva. Pergamon není v historických análech nijak zmiňován až do doby Xenofónta, za něhož se prý na vrcholu pergamské skály rozkládalo malé opevněné město. Na důležitosti získal Pergamon teprve na počátku 3. století př. n. l., kdy jeden z Alexandrových nástupců, Lýsimachos, uložil do této pevnosti svůj poklad, ohromnou sumu 9000 talentů, jejímž hlídáním pověřil eunucha Filetaira. V roce 282 př. n. l. se ale Filetairos v důsledku intrik na Lýsimachově dvoře vzbouřil a přešel na stranu Seleuka I. Jelikož Lýsimachos padl dříve, než mohl tuto vzpouru potlačit, stal se Pergamon centrem malého, fakticky nezávislého státu. Částečně díky obratné diplomacii, využívající napětí mezi soupeřícími helénistickými králi, částečně v důsledku zmatků vyvolaných příchodem Keltů do Malé Asie se Filetairovi podařilo udržet poměrně dobré vztahy se svými sousedy.  Po Filetairově smrti v roce 263 př. n. l. se vlády v Pergamu chopil jeho synovec Eumenés I., který teritoriálně rozšířil svojí doménu poté, co v roce 261 př. n. l. zvítězil nad seleukovským králem Antiochem I. v bitvě u Sard. Jeho nástupce Attalos I. dosáhl u pramene řeky Kaikos vítězství nad obávanými Galaty, pročež jako první z rodu Attalovců přijal královský titul. V letech 229 až 222 př. n. l. si pak podrobil značnou část Anatolie. Okolní monarchové, především seleukovští a bithýnští králové, však pohlíželi s nevraživostí na Attalův mocenský vzestup a zhruba kolem roku 222 př. n. l. pozbyl Pergamon většinu svého území v Malé Asii. Během první makedonské války podporoval Attalos od roku 212 př. n. l. nepřátele makedonského krále Filipa V., římskou republiku a aitólský spolek. V roce 201 př. n. l. se obrátil na Římany se žádostí o zakročení proti Filipově pokračující expanzi, načež byla zahájena druhá makedonská válka. Za Attalova panování se Pergamon povznesl mezi vůdčí helénistické státy. Kromě snahy o mocenský rozvoj království Attalos štědře podporoval rozvoj vědy a umění v četných řeckých obcích a ve svém sídle, jehož akropoli přebudoval podle athénského vzoru. Rostoucí bohatství Pergamu a králova záliba v monumentální oslavě svých vítězství vedla k rozmachu sochařské „pergamské školy“.", "section_level": 2}, {"title": "Spojenectví s Římany.", "content": "Attalovci vládli své říši moudře a prozíravě. Jejich královská rezidence se díky tomu proměnila z dobře chráněné tvrze ve výstavní metropoli a kulturní centrum helénistického světa, které se honosilo skvostnými chrámy a výtečnými veřejnými budovami. Zachovalo se mnoho dokladů, prokazujících péči Attalovců o prospěch a růst jim poddaných měst, jimž posílali zručné řemeslníky či promíjeli daně. Řeckým obcím, spadajícím do jejich domény, ponechali širokou autonomii. Navíc obdarovávali skvělými dary četná starobylá kulturní střediska v Řecku, zvláště Athény, Delfy a Délos. Bohatství kvetoucích měst attalovského království plynulo z obchodu a řemesel, zejména z tkalcovství, zatímco na venkově se rozkládaly obrovské plochy půdy obdělávané zástupy otroků, lesy oplývající dřevem a velké množství stříbrných dolů.  Proslulost Pergamu dosáhla svého vrcholu na počátku 2. století př. n. l., za vlády Eumena II., který navázal na prořímskou politiku svého otce. Po boku Římanů se účastnil války se seleukovským králem Antiochem III., v níž sehrál klíčovou roli v rozhodující bitvě u Magnésie. Za tyto své zásluhy byl na základě míru z Apameie z roku 188 př. n. l. odměněn seleukovským územím až k pohoří Taurus. Pergamské království poté zahrnovalo Mýsii, Lýdii, Pisídii, Pamfýlii a většinu Frýgie a Iónie. Ve třetí makedonské válce zůstal Eumenés loajálním spojencem Římanů v boji proti králi Perseovi. Přesto poslední léta Eumenovy vlády byla nepříznivě poznamenána nemilostí Římanů, kteří ke králi pozbyli důvěru. Polybios i Livius v této souvislosti spekulují o Eumenových tajných stycích s Perseem, jež ovšem nebyly nikdy prokázány. Eumenés II. byl skutečným zakladatelem pergamského královského kultu. Po roce 180 př. n. l. byl na pergamské akropoli vztyčen Velký Diův oltář, jenž připomínal Eumenovo vítězství nad Galaty.  Po Eumenovi nastoupil v roce 159 př. n. l. na trůn jeho bratr Attalos II. Tento zkušený vojevůdce a diplomat stál po většinu života věrně při svém bratrovi, ačkoli ho Římané pobízeli k jeho svržení. Do období jeho vlády spadá dokončení Pergamského oltáře započatého Eumenem. Rovněž nechal rekonstruovat po něm pojmenovanou Attalovu stou v Athénách. V roce 138 př. n. l. se ujal moci syn Eumena II., Attalos III. Tento podivínský a bezdětný král odkázal ve své závěti pergamské království římskému lidu. Po Attalově smrti v roce 133 př. n. l. se Pergamon pokusil ovládnout jeho nevlastní bratr Aristoníkos. S podporu chudiny a vzbouřených otroků zorganizoval lidové povstání, namířené proti Římanům, přičemž celé toto hnutí mělo výrazný sociální podtext. Po počátečních neúspěších se Římanům podařilo Aristoníka dopadnout, načež byl v roce 129 př. n. l. v Římě popraven. Většina teritoria pergamské říše byla poté přeměněna v provincii Asii.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější vývoj.", "content": "V prvních dvou staletích římské nadvlády setrvával Pergamon v pozici hlavního města provincie a později představoval společně s Efesem a Smyrnou nejdůležitější obchodní a kulturní středisko Asie. Na konci 1. století př. n. l. zde byl vztyčen jedinečný chrám, zasvěcený Augustovi, jenž se stal centrem kultu tohoto císaře. Pergamon byl také jedním z hlavních sídel uctívání boha léčitelství Asklépia. Císařové Traianus a Hadrianus finančně podpořili Pergamon a nechali rekonstruovat místní chrámy. V dobách raných křesťanů patřil Pergamon mezi významná střediska církve. Utužení císařského centralismu a pozvolný úpadek římské moci v období pozdní antiky měly negativní dopad na hospodářský vývoj města, které tak pozbylo mnoho ze své někdejší velikosti. V byzantských dobách razantně poklesl počet jeho obyvatel, neboť Pergamští opustili v důsledku ničivých arabských nájezdů níže položené „nové město“. V roce 716 byl Pergamon vypleněn Araby a na počátku 14. století připadl Osmanské říši.", "section_level": 2}, {"title": "Významné stavby.", "content": "Lokalita antického města se po roce 1878 stala místem rozsáhlých výkopových pracích, iniciovaných Berlínským muzeem. Prvním impulzem k této činnosti byl nález části vlysu, získaného z hradeb města Bergama a dodaného v roce 1873 do Berlína. Zkoumáním tohoto materiálu bylo zjištěno, že se jedná o součást Velkého Diova oltáře budovaného Eumenem II. Na něm byl znázorněn zápas bohů a gigantů (gigantomachie), symbolizující boj mezi pergamskými Řeky a barbarskými Galaty. Vykopávky na jižním konci akropole vedly k objevu vlastního oltáře a zbytků vlysu, které byly zrestaurovány a vystaveny v Pergamonském muzeu v Berlíně. Tyto plastiky se svým propracovaným znázorněním emocí představovaly nejlépe dochované dílo pergamské školy, jež v tomto směru překonávala všechny předchozí řecké sochařské školy. Vrchol pergamské akropole, tzv. „staré město“, byl tvořen tržištěm – Horní agorou, která ležela na jižní straně, a královským palácem na severu. Mezi nimi se nacházel Velký Diův oltář, který autor Apokalypsy označil za „trůn satanův“ a jehož základy dosud zůstávají na akropoli, dále Dionýsův chrám, hexastylový dórský chrám bohyně Athény na východě, divadlo s dlouhou terasou na západě, Pergamská knihovna a velký, v korintském stylu postavený Trajánův chrám (Trajaneum).  Nalézal se tu rovněž Heroon – svatyně, v níž byli uctíváni králové, především Attalos I. a Eumenés II. Pergamská knihovna soupeřila s knihovnou Alexandrijskou a byla druhou nejskvělejší knihovnou antické řecké civilizace. Když Ptolemaiovci na počátku 2. století př. n. l. zastavili vývoz papyru, aby poškodili své pergamské konkurenty, vynalezli Pergamští nový materiál vhodný k uchování textů, nazývaný \"pergaminus\" či \"pergamena\" (pergamen). Pergamská knihovna prý obsahovala kolem 200 000 svitků, které však Marcus Antonius věnoval ptolemaiovské královně Kleopatře jako svatební dar. Pergamské divadlo dokázalo pojmout 10 000 diváků a vyznačovalo se nejstrmějšími sedadly mezi všemi známými antickými divadly. V nižších patrech akropole stálo gymnasion a chrám Démétry. „Nové město“, část Pergamu, obývaná obchodníky, řemeslníky a chudinou, se rozkládala pod akropolí, nedaleko Velké Eumenovy brány. V současnosti zaujímá tento prostor město Bergama. Tři kilometry jižně od akropole se nacházel Asklépion, proslulá svatyně boha Asklépia. Toto místo navštěvovali nemocní lidé ze vzdálených koutů říše, aby se zde dotázali na radu Asklépiových kněží a vykonali koupel ve vodách posvátných pramenů, jež jim měly přinést uzdravení. O působivých léčivých účincích těchto lázní se ve 2. století zmiňoval i lékař Galénos.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pergamon (řecky \"Πέργαμος\"), případně Pergamum, byla starověká řecká obec na území Mýsie v severozápadní Malé Asii. Toto město, jež se rozkládalo na útesu vypínajícím se na severním břehu řeky Kaikos (dnešní Bakırçay), asi ve vzdálenosti 25 kilometrů od břehů Egejského moře, se stalo centrem mocného a významného helénistického království, kterému mezi léty 282 až 133 př. n. l. vládla dynastie Attalovců. V současnosti se zde nachází turecké město Bergama.", "tgt_summary": "别迦摩(希腊语:;现代土耳其语:Bergama),或称巴格门古城,是安纳托利亚古国,现在是土耳其境内贝尔加马的一处历史遗迹。", "id": 2635413}
{"src_title": "Užovka červená", "tgt_title": "玉米蛇", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o nejrozšířenějšího a pro svou nenáročnost nejoblíbenějšího domácího hada. Jak již název napovídá, její zbarvení je do červena, ale existují i jiné formy zbarvení. Zespodu je bílá s černou \"šachovnicí\". Užovka červená dorůstá 140 cm – 200 cm. Ve volné přírodě se užovky živí drobnými hlodavci. Dožívají se 15-18 let.", "section_level": 1}, {"title": "Chov.", "content": "Pro její klidnou povahu a jednoduchost chovu je vhodná pro začátečníky. V zajetí je to nejčastěji chovaný druh hada.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "V zajetí stačí užovku krmit 2-3 myšmi měsíčně, mladé hady myšími holátky 4 krát měsíčně. Pro zpestření jídelníčku tohoto hada je možno použít třeba jednodenní kuře. Zhruba tři dny po krmení užovka potravu tráví a v této době je potřeba nechat ji v klidu.", "section_level": 2}, {"title": "Terárium.", "content": "Pro jednoho jedince postačuje terárium o velikosti 120×60×50 cm. Dno terária by mělo být pokryto směsí písku a rašeliny v poměru 1:1, případně hoblinami či bukovými štěpkami. Terárium je potřeba vybavit kamenem (aby se měla užovka kam schovat a kde vyhřívat), miskou na vodu (velkou tak, aby se v ní celá mohla stočit) a topení (žárovka, topný kabel, je vhodná i topná fólie). Teplotu v teráriu udržujeme kolem 24-25 st., v noci necháme poklesnout na pokojovou teplotu. Vzhledem k tomu, že užovky rády lezou a prozkoumávají, je příhodné do terária umístit i nějaké větve, nejlépe z ovocného stromu.", "section_level": 2}, {"title": "Svlékání.", "content": "Užovka červená se svléká zhruba jednou za měsíc a proces svlékání trvá přibližně týden. Během tohoto týdne užovka nepatrně ztratí barvu a jakoby zešedne, oči se jí zakalí. Užovka je zalezlá, protože hůř vidí a zhruba po týdnu opět dostane svou barvu a po třech dnech svleče starou kůži. Před svléknutím je nutno v teráriu udržovat ještě větší vlhkost. Pokud je svlečená kůže vcelku, znamená to, že užovka je zdravá a má vhodné podmínky k chovu. Pokud kůže celá není, může to znamenat nemoc, ale i třeba jen malou vlhkost v teráriu.", "section_level": 2}, {"title": "Aktivita.", "content": "Užovka červená je noční had. Přes den spí a v noci je aktivní. Proto ze špatně utěsněného terária uteče nejčastěji v noci, když je klid a všichni spí. Režim jí lze otočit, pokud terárium umístíme do tmavé části bytu, a v noci svítíme.", "section_level": 2}, {"title": "Mláďata a rozmnožení.", "content": "U těchto hadů je možné se časem pokusit i o úspěšné rozmnožení. K množení by samice měla měřit minimálně 100 cm, ale protože se dá všeobecně had těžko měřit uvádí se pohlavní dospělost u guttát cca v 2,5 – 3 letech života. Vzhledem k tomu, že i v jejich domovině dochází k střídání teplot, je vhodnější k úspěšnějšímu páření nechat samici tzv. zazimovat. Jde o období, kdy na 1 – 3 měsíce snížíme hadům teplotu a tím se mu téměř zastaví metabolismus a po odzimování je jedinec více nastimulován k páření.  Gravidita u guttát trvá cca 60 dní. Po této době snese užovka vejce. Při správné inkubaci, která by měla být při teplotě 28 °C a dostatečné vlhkosti se po dalších 60 – 80 dnech vylíhnou mláďata, která jsou již soběstačná. Po prvním svleku můžeme začít krmit jednodenními holaty. Většinou s přijímáním potravy není problém. Pokud bude potravu několikrát odmítat, musíme sami ručně hádka rozkrmit.", "section_level": 2}, {"title": "Čeleď a kousnutí.", "content": "Myši loví tak, že je udusí a potom je pozře. Užovky nejsou jedovaté, při kousnutí člověka se mu téměř nic nestane. Téměř vůbec to nebolí, spíše se každý lekne. Pokud hovoříme o nejedovatých hadech, pak se vždy jedná o kousnutí, nikoliv uštknutí, jak bývá často mylně interpretováno, uštknout může pouze jedovatý had.", "section_level": 2}], "src_summary": "Užovka červená (\"Pantherophis guttatus\"), zvaná též guttáta či gutka, je nejedovatý had divoce žijící v jižních oblastech Severní Ameriky až po severní Mexiko. Obývá sušší lesy, pole i odlesněné oblasti.", "tgt_summary": "玉米蛇(学名:Pantherophis guttatus)又称作红鼠蛇以及玉米锦蛇,是一种原产于北美洲的食鼠蛇,由于它腹部的斑点状花纹看起来像玉米而得名「玉米蛇」。它们经常在玉米粮仓出没,都是被人得名「玉米蛇」的原因。 玉米蛇是游蛇科最为常见的宠物蛇是一种算是非常温驯的蛇种。", "id": 1628735}
{"src_title": "Kauai", "tgt_title": "考艾岛", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Kauai je vzdálen 170 km severozápadně od ostrova Oahu, na kterém leží hlavní město státu Honolulu. Klimatologickou raritou tohoto ostrova je hora Waialeale, vysoká 1560 m, kde v dlouhodobém průměru spadne za rok 12 344 mm dešťových srážek. Pasátové návětří této hory je tedy nejdeštivějším místem na světě. Kauai bývá nazýván \"Zahradní ostrov\", pěstuje se na něm cukrová třtina, ananasy nebo kávovník. Hlavním zdrojem příjmů je turistika (přes milion návštěvníků ročně); ostrov láká malebnými vodopády a kaňony, je zde strmé skalnaté pobřeží Nuuanu Pali i tzv. Kapradinová jeskyně, v níž uzavírali sňatek domorodí náčelníci. Zdejší prostředí lákalo i hollywoodské filmaře, na Kauai vznikly filmy \"Jurský park\", \"MASH\" nebo \"Dobyvatelé ztracené archy\". Kuriozitou ostrova jsou všudypřítomné zdivočelé slepice (na Kauai nežijí žádné šelmy, takže je nic neohrožuje). Vyskytuje se zde také ohrožená endemická husa nene (\"Branta sandvicensis\").  Nejdůležitější řekou je Wailua, jediná splavná řeka Havajských ostrovů, rovina kolem jejího dolního toku je důležitou zemědělskou oblastí. Většina osídlení je soustředěna na východním pobřeží zvaném \"Coconut Beach\", kde leží administrativní centrum ostrova Lihue (6500 obyvatel) i jeho největší město, desetitisícová Kapaa. Na jihozápadě, u ústí stejnojmenné řeky, se nachází bývalé hlavní město Waimea. Severozápadní část Kauai je obtížně přístupná, hornatá a pokrytá deštným pralesem.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Za první obyvatele Kauai jsou považování Menehune, příslušníci protopolynéské civilizace, k níž bývají řazeni také novozélandští Moriori. Jsou jim připisovány megalitické stavby jako Niumalský příkop. Když kolem roku 1000 n. l. ovládla Havajské ostrovy vlna přistěhovalců z Tahiti (nazývaná pro odlišení od \"Menehune\" podle svých náčelníků \"Alii\"), uchýlili se původní obyvatelé na odlehlý Kauai, kde se zachoval jejich archaický dialekt, odrážející se také v místním pojmenování ostrova jako \"Taua'i\" - odtud někdejší ruské \"Атувай\". Údajně žili potomci Menehune na ostrově ještě začátkem 19. století.  Zátoka Waimea byla prvním místem souostroví, které navštívil v roce 1778 kapitán James Cook. V té době bylo Kauai samostatným královstvím, které zahrnovalo i sousední ostrůvek Niihau. Na začátku 19. století se pokusil jeho panovník Kaumualii čelit snahám Kamehamehy I. o ovládnutí celé Havaje dost neobvykle - sblížením s Ruskem. Přátelské vztahy byly navázány roku 1804, kdy na Kauai zakotvil kapitán Adam Johann von Kruzenštern. V roce 1815 připlul na ostrov zaměstnanec Rusko-americké společnosti, lékař Georg Scheffer, který získal povolení vystavět na ostrově ruský opěrný bod - Alžbětinu pevnost nedaleko Waimey. V roce 1824 posílila ruské zájmy na Kauai návštěva mořeplavce Otty von Kotzebue. Královna Nomahana mu své sympatie vyjádřila dopisem, který ve své knize cituje Miloslav Stingl: \"\"Zdravím tě, Ruse. Miluji tě z celého srdce. Prosím tě, abys mým jménem pozdravil i svého cara a celý tvůj ruský národ... Hlad mne nutí, abych už tento list skončila. Přeji ti, abys také mohl sníst hlavu svého selátka s chutí a rozkoší.\"\" Panovník zbytku Havaje Kamehameha II. se rozhodl učinit kauaisko-ruskému spojenectví přítrž, nechal krále Kaumualiiho unést a doživotně internovat v Honolulu; tím jeho stát připojil ke své říši. Dnes jsou trosky Fort Elizabeth turistickou atrakcí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kauai je čtvrtý největší z osmi hlavních Havajských ostrovů, které se nacházejí v severovýchodní části Tichého oceánu. Žije zde asi 58 300 obyvatel (odhad z roku 2005) a ostrov má rozlohu 1430 km2. Kauai je částí státu Havaj, který je 50. spolkovým státem Spojených států amerických. Název Kauai znamená doslova \"místo za krkem\" a je odvozen z legendy, že první vládce Havaje Hawaiiloa věnoval tento ostrov svému oblíbenému synovi, kterého v dětství rád nosil na ramenou.", "tgt_summary": "考艾岛(英语:Kauai,,或译可爱岛、考爱岛),太平洋中部夏威夷群岛中第四大岛,属美国夏威夷州考艾县管辖,全岛面积1430.4平方公里,人口58,303人(2000年统计)。", "id": 2125290}
{"src_title": "Karl Lagerfeld", "tgt_title": "卡爾·拉格斐", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Narodil se v roce 1933 v německém Hamburku jako jediné dítě Otta a Elizabethy Lagerfeldtových. Jeho otec pocházel ze švédské rodiny působící v investičním bankovnictví, a vlastní jmění vydělal, když začal v Německu (odkud pocházela Lagerfeldtova matka) vyrábět kondenzované mléko značky \"Glücksklee\". Karl Otto se narodil deset let po jejich sňatku, když bylo Elizabeth 42 a Christianovi 60 let. Měl jednu starší sestru, která zemřela v roce 2015 ve Spojených státech. Z předchozího svazku otce měl Karl ještě jednu nevlastní sestru. Podle zveřejněného rodného listu se narodil 10. září 1933, on sám však tvrdil, že se narodil až v roce 1938. Německé matriky nejsou veřejně přístupné, ale německý deník \"Bild am Sonntag\" zveřejnil rozhovory s jeho třídním učitelem a spolužáky, kteří potvrdili dřívější datum. Své původní příjmení \"Lagerfeldt\" (s „t“ na konci) si později změnil na \"Lagerfeld\", protože to „znělo víc obchodně“.", "section_level": 2}, {"title": "Módní tvůrce.", "content": "Proslavil se jako nezávislý tvůrce, avšak spolupracoval s mnoha módními značkami, včetně Chloé, římské Fendi a Chanelu. Na počátku 80. let vytvořil vlastní značku Lagerfeld, která se zaměřila na produkci parfémů a kolekčního oblečení. Významnou roli sehrála i jeho spolupráce se známými umělci, přitom on sám byl velmi nadaný kreslíř.  V roce 1953 přesídlil se svou matkou do Paříže. V roce 1955, když mu bylo 22 let, si výhrou v soutěži o nejlepší návrh kabátu vysloužil práci u Pierra Balmaina. Soutěže se tehdy účastnil i Yves Saint-Laurent, který si odnesl první cenu v kategorii šatů. „Yves tehdy pracoval pro Diora. Ostatní mladí lidé, které jsem znal, pracovali pro Balenciagu a mysleli si o něm, že je to bůh, ale na mě žádný velký dojem neudělal,“ vzpomínal Lagerfeld v roce 1976.  Po třech letech se přesunul k Jeanu Patouovi. „Tam mě to po nějaké době taky přestalo bavit, tak jsem odešel a zkusil zase studovat, ale nebylo to ono, takže jsem následující dva roky strávil hlavně na plážích – myslím, že jsem tam studoval život.“ S pomocí peněz, které mu poskytla jeho majetná rodina, si zařídil malý obchod v Paříži. V té době často chodil k Madame Zereakian, turecké věštkyni Christiana Diora. Lagerfeld později řekl: „Předpověděla mi, že uspěju ve světě módy a parfémů.“ V roce 1982 začal pracovat jako hlavní návrhář módní firmy Chanel a tuto činnost vykonával až do své smrti. Neztrácel však nic na své kontroverznosti. Na začátku 90. let 20. století oslovil několik striptérek a bývalou italskou hvězdu filmů pro dospělé, Moanu Pozzi, aby se jako modelky zúčastnily přehlídky jeho černobílé kolekce, což zapříčinilo, že Anna Wintourová, americká šéfredaktorka časopisu \"Vogue\", během této přehlídky vstala a odešla. Lagerfeld vytvořil také několik legendárních módních kousků, jako např. jeho „sprchové šaty“ s motivem tryskající vody vyšitým z korálků, netradiční vyjížďkové šaty a samozřejmě množství výjimečně výstředních klobouků. Na módní akci v Lincolnově Centru v New Yorku se v roce 2001 stal spolu s Calvinem Kleinem terčem dortového útoku členů organizace pro ochranu zvířat PETA, protestujícím proti nošení pravých kožichů.  V roce 2004 navrhl některé modely pro celosvětovou koncertní šňůru Madonny, podobně pak spolupracoval i na modelech pro koncertní tour \"Showgirls\" australské zpěvačky Kylie Minogue. Téhož roku vytvořil dámské i pánské modely pro švédskou oděvní společnost H & M Hennes & Mauritz AB. Tato limitovaná série byla ve vybraných obchodech uvedena do prodeje 12. listopadu 2004 a za pouhé dva dny musela firma H&M oznámit, že téměř všechno toto zboží bylo vyprodáno.  Je znám také jako fotograf. Nafotografoval sérii aktů jihoafrického modela Davida Millera, vydanou pod názvem \"Visionaire 23: The Emperor's New Clothes\".  V roce 2005 se Lagerfeld stal hlavní postavou reality show \"Signé Chanel\", která dokumentovala proces vytváření podzimní a zimní dámské kolekce značky Chanel. Show byla odvysílána na kanálu \"Sundance\" ve Spojených státech amerických během podzimu 2006. Dne 18. prosince 2006 pak ohlásil novou kolekci pro muže i ženy, kterou nazval K Karl Lagerfeld. Kolekce obsahovala trička různých velikostí a široký výběr džínů.  S Lagerfeldem spolupracovala celá řada známých modelek. Objevil německou topmodelku Claudiu Schiffer. Další slavná modelka, která předváděla jeho šaty, byla Američanka Cindy Crawford. Kromě těchto dvou velmi známých postav pracovaly pro něj také Dánka Freja Beha Erichsenová, Francouzka Inès de la Fressange, Nizozemky Lara Stone a Saskia de Brauw a Polka Anja Rubik.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Lagerfeld měl po dobu 18 let milostný vztah s francouzským šlechticem, „lvem salónů“, krasavcem a modelem Jacquesem de Bascher (1951–1989), tvrdil však, že to nikdy nebyl vztah sexuální. „Toho chlapce jsem nekonečně miloval, ale nikdy jsem s ním neměl fyzický kontakt“, prohlásil Lagerfeld. Jacques de Bascher však měl poměr s jiným slavným módním návrhářem, Yvesem Saint-Laurentem. De Bascher zemřel na AIDS v roce 1989, přičemž Lagerfeld setrvával v posledním stádiu nemoci u jeho lůžka v nemocničním pokoji.  Se svým soukromým majetkem odhadovaným v roce 2013 na 350 milionů eur byl Lagerfeld veden mezi 500 nejbohatšími Němci.  Po dlouhá léta byl Lagerfeld velmi úzce spřátelen s princeznou Carolinou Monackou.  Jeho miláčkem v posledních letech života byla kočka Choupette z plemene birma, narozená 18. srpna 2011, která je bílá s modrýma očima a váží asi 3,5 kg. Lagerfeld porovnával její oči se safírem. Jejím původním majitelem byl s ním spřátelený model Baptiste Giabiconi, který ji Lagerfeldovi zapůjčil po dobu svého pobytu mimo Francii. Módní tvůrce si však Choupette (jméno znamená „sladká“) natolik oblíbil, že mu ji Giabiconi nakonec přenechal. Choupette má Lagerfeldem autorizovaný vlastní účet na Twitteru a byla v červenci 2013 vyobrazena společně s modelkou Lindou Evangelista na titulní stránce německého vydání módního časopisu \"Vogue\". I po Lagerfeldově smrti je Choupette materiálně velmi dobře zajištěna a má dva zaměstnance, kteří se o ni starají.", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí.", "content": "Dne 18. února 2019 byl Karl Lagerfeld hospitalizován v Americké nemocnici na pařížském předměstí Neuilly-sur-Seine a následujícího dne ráno v 85 letech věku zemřel. Příčinou jeho smrti byla rakovina slinivky břišní.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah ke knihám a k hudbě.", "content": "Lagerfeld byl znám svou láskou ke knihám a svou vzdělaností. Vlastnil 300 000 knih, které byly rozděleny na sedm jeho sídel. O každé knize věděl, kde ji má.  Celou svou kolekci 60 000 hudebních CD nechal převést na přehrávače iPod. V prosinci 2004 vlastnil zhruba 70 těchto přehrávačů, rozmístěných v jeho rezidencích po celém světě. Byl autorem hudebního výběru s názvem \"Karl Lagerfeld : Les Musiques que j'aime\" (Karl Lagerfeld: hudba, kterou miluji).", "section_level": 1}, {"title": "Dieta.", "content": "Stal se známým také svojí neuvěřitelnou změnou tělesné hmotnosti – během 13 měsíců shodil 42 kilogramů. „Prostě jsem se najednou chtěl oblékat jinak, chtěl jsem nosit věci od Hedi Slimane,“ řekl. „Ale tyhle střihy, předváděné velmi, velmi hubenými mladými modely a ne muži mého věku, mě donutily shodit 40 kilogramů. Trvalo mi to přesně třináct měsíců.“ Dietu Lagerfeldovi přesně na tělo vytvořil Dr. Jean-Claude Houdret. Z jejich spolupráce pak vzešla kniha \"The Karl Lagerfeld Diet\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Lagerfeld, rodným jménem Karl Otto Lagerfeldt (10. září 1933, Hamburk, Německo – 19. února 2019, Neuilly-sur-Seine, Francie), byl jeden z nejuznávanějších a nejvlivnějších světových módních návrhářů druhé poloviny 20. století i prvních dvou desetiletí 21. století.", "tgt_summary": "卡尔·拉格斐(,1933年-9月10日-2019年-2月19日),全名卡尔·奥托·拉格费尔特(),知名德籍时尚创意总监、时装设计师、艺术家、摄影师及讽刺画画家,旅居法国巴黎。其涉猎众多领域,曾与许多时尚及艺术品牌合作,其最知名的是担任顶级法国时装品牌香奈儿的领衔设计师兼任创意总监,他从1983年开始担任该职位直至去世;他亦是意大利皮草和皮革时装品牌芬迪,以及跟他自己同名时装品牌的创意总监,他在过去亦曾为法国时装品牌蔻依担任首席设计师。拉格斐在时尚、艺术界影响深远,他跟各种时装品牌合作开展了不同的与艺术相关的项目,有「时尚大帝」及「时装界的凯撒大帝」的称誉,大部分中文媒体称其为「老佛爷」。其标志性的白发、黑色太阳镜、无指手套以及高而笔挺并可拆卸的衣领都是其标志。", "id": 1442940}
{"src_title": "Alamosaurus", "tgt_title": "阿拉摩龍屬", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "\"Alamosaurus\" byl obří dinosaurus, který dosahoval délky až přes 30 metrů a hmotnost asi 35 až 80 tun (podle některých izolovaných obratlů obří velikosti mohl dokonce spadat do velikostní kategorie argentinosaura). Dříve byl však považován spíše za středně velkého sauropoda o délce kolem 20 metrů a hmotnosti asi 16 000 kg. V roce 2019 nicméně odhadl stejný americký badatel (Gregory S. Paul) podrobným rozborem a zhodnocením dosud využitých metod stanovování objemu a hmotnosti těla různých sauropodů celkovou tělesnou hmotnost alamosaura na 30 metrických tun, ovšem s poznámkou, že obří exempláře mohly být ještě podstatně těžší.", "section_level": 1}, {"title": "Paleobiologie.", "content": "\"Alamosaurus\" žil na konci období křídy před 70 až 66 milióny let na území dnešního jihozápadu USA. Žil zřejmě v mokřadech a záplavových pánvích, kde spásal dostupnou vegetaci. V současnosti je smontovaná kostra alamosaura o výšce 8,5 metru hlavním zlatým hřebem expozice Perotova muzea přírodních věd v texaském Dallasu. Doba inkubace vajec alamosaura byla propočtena zhruba na 150 dní (5 měsíců).  Alamosauři obývali bohaté a druhově rozmanité ekosystémy souvrství Ojo Alamo a patřili tak k posledním žijícím druhohorním dinosaurům - tzv. lancijské fauně. Jejich společníky byli četní rohatí a kachnozobí dinosauři (\"Ojoceratops\", \"Torosaurus\", \"Edmontosaurus\", \"Kritosaurus\"), menší i velcí teropodi (\"Tyrannosaurus\", \"Dineobellator\", \"Ojoraptorsaurus\") a mnoho dalších živočichů (želvy, praptáci, savci ad.).", "section_level": 1}, {"title": "Paleocénní dinosaurus?", "content": "V roce 2011 publikoval americký geolog a paleontolog James E. Fassett studii, která naznačuje, že alamosauři mohli žít ještě asi před 64,8 milionu let, tedy již v období třetihorního paleocénu. Datovali totiž úlomek stehenní kosti alamosaura z Nového Mexika metodou uran-olovo. Výsledek přímého datování však zatím není obecně uznáván a zmíněná fosilie je považována za druhotně uloženou. Jisté je, že alamosauři patří k posledním žijícím obřím sauropodům, přinejmenším na severoamerickém kontinentu.", "section_level": 1}, {"title": "V literární fikci.", "content": "\"Alamosaurus\" se krátce objevuje v knize \"Poslední dny dinosaurů\", kde jsou tito obří sauropodi pozorováni zdálky a jeden z lidských členů výpravy se dokonce uvelebí v jeho ohromné stopě, podobně jako ve vaně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alamosaurus („Ještěr ze souvrství Ojo Alamo“) byl rod obřího býložravého dinosaura ze skupiny titanosaurních sauropodů (čeleď Saltasauridae), žijícího na konci křídového období na území Severní Ameriky.", "tgt_summary": "阿拉摩龙属(属名:,意为「白杨山的蜥蜴」)又译阿拉莫龙,是蜥脚下目泰坦巨龙类萨尔塔龙科的一个属,生活于晚白垩世的北美洲。牠们是一种大型的四足的植食性恐龙,身长估计达45米以上,体重超过105公吨。近年研究根据脊椎骨、四肢骨头,推测阿拉摩龙的体型甚至超过阿根廷龙、普尔塔龙,是最大型的蜥脚类恐龙之一。阿拉摩龙与其他蜥脚下目的恐龙相似,有着长的颈部及尾巴,尾巴末端有着类似鞭索的结构。", "id": 346977}
{"src_title": "László Rajk", "tgt_title": "拉依克·拉斯洛", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "László Rajk se narodil v roce 1909 v sedmihradském Székelyudvarhely (dnes Odorheiu Secuiesc, Rumunsko). Do komunistické strany vstoupil v mladém věku; za svoje politické názory byl vyloučen z university. Bojoval ve španělské občanské válce a po porážce republikánů byl internovaný ve Francii do roku 1941, kdy se pak vrátil do Maďarska. Stal se tajemníkem ilegální komunistické strany. V prosinci 1944 byl zatčen, ale před popravou ho zachránil jeho bratr Endre. V roce 1946 byl Rajk ustanoven ministrem vnitra a založil státní bezpečnostní organizaci ÁVO (později ÁVH). Od srpna 1948 byl ministrem zahraničních věcí. Po roztržce mezi SSSR a Titovou Jugoslávií byl Rajk 30. května 1949 zatčen.", "section_level": 1}, {"title": "Proces s László Rajkem.", "content": "V procesu se sedmi dalšími, který byl inscenován sovětskými poradci Lichačovem a Makarovem vyslanými do Maďarska Stalinem, byl László Rajk obviněn jako titoista, zrádce a špión, který chtěl nastolit v Maďarsku kapitalistický systém. Proces se konal od 16. září do 24. září, 1949 ve velké hale budovy odboru kovodělníků v Budapešti. Rajk učinil doznání ve smyslu obžaloby, poté, co jej zmínění poradci před procesem přesvědčili, že dostane jen mírný trest. Navzdory tomu Rajk spolu s obviněnými Dr. Tiborem Szönyim a Andrásem Szalaiem byli odsouzeni k smrti.  Další podobné inscenované procesy s \"titoisty\" a \"buržoazními nacionalisty\" podle přímých instrukcí sovětských poradců pokračovaly v Bulharsku s Trajčo Kostovem (1949), v Polsku s Władysławem Gomułkou a v Československu s Gustávem Husákem (1954) a Rudolfem Slánským (1952).", "section_level": 1}, {"title": "Rehabilitace.", "content": "V březnu 1956 byl Rajk rehabilitován a 6. října 1956 znovu pohřben spolu se svými dvěma společníky, kteří byli odsouzeni k smrti. Tato událost byla protestem proti vládě Mátyáse Rákosiho a vedla k Maďarskému povstání, které začalo 23. října 1956.", "section_level": 1}], "src_summary": "László Rajk (8. května 1909, Székelyudvarhely – 15. října 1949, Budapešť) byl maďarský ministr vnitra a zahraničních věcí, odsouzený ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti a popraven.", "tgt_summary": "拉依克·拉斯洛(匈牙利语:,1909年-5月8日-1949年-10月17日)是匈牙利共产党领导人,1949年被以铁托分子、间谍特务、阴谋复辟资本主义等罪名判处死刑。", "id": 2495986}
{"src_title": "Třída Galaxy", "tgt_title": "银河级星舰", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Lodě třídy \"Galaxy\" byly ve své době největšími plavidly Hvězdné flotily. Jedná se o průzkumné hvězdné lodě určené pro dlouholeté mise, na jejich palubách se proto nacházejí i rodinní příslušníci posádky. Pro běžný život jsou lodě vybaveny simulátory, školou, tělocvičnami, velkým sálem, jenž lze využít jako divadlo nebo koncertní síň, atd. Na palubě se také nachází nejrůznější diplomatické vybavení, které je srovnatelné s hvězdnými základnami.  Tvar lodí je „klasický“, sestává z primárního (talíře) a sekundárního trupu, které jsou spojeny propojovacím krkem. Po bocích sekundárního trupu, kde je umístěno warpové jádro, se na držácích nacházejí warpgondoly. Zvláštností třídy \"Galaxy\" je možnost oddělit primární a sekundární trup a následně je zase spojit. Obě tyto činnosti lze provést za běžného letu a bez vnějšího zásahu. Tato funkce je využívána např. při evakuaci lodi, kdy talířový trup slouží jako záchranný člun (nevýhodou je, že má pouze běžné impulsní motory), nebo při bojových akcích, při nichž je sekundární trup samostatně řízen z vlastního „bojového“ můstku.", "section_level": 1}, {"title": "Historie třídy.", "content": "Počátek vývoje třídy \"Galaxy\" je datován do 40. let 24. století, některé nové technologie byly v 50. letech odzkoušeny např. na lodi USS \"Pegasus\" třídy \"Oberth\". Na její konstrukci se podíleli mimo jiné Orfil Quinteros a Leah Brahmsová; stavba lodí probíhala v orbitálních docích Utopia Planitia na Marsu. Na třídu \"Galaxy\" konstrukčně navazuje menší třída \"Nebula\".  Prototyp USS \"Galaxy\" byl do služby zařazen roku 2357, po něm následovala stavba dalších plavidel včetně vlajkové lodi Federace USS \"Enterprise\"-D (2363). Tato pod velením kapitána Picarda provedla mnoho prvních kontaktů s nejrůznějšími rasami a civilizacemi, z nichž nevýznamnější jsou Q, Borg nebo Ferengové. Lodě třídy \"Galaxy\" také sloužily ve válce proti Dominionu či bránily Zemi před invazí Borga.", "section_level": 1}, {"title": "Lodě třídy \"Galaxy\".", "content": "Kromě zmíněných lodí se v seriálech \"Nová generace, Stanice Deep Space Nine\" a \"\" objevilo v záběrech několik dalších nepojmenovaných a neidentifikovaných lodí třídy \"Galaxy\". V epizodě „Proti času“ seriálu \"Vesmírná loď Voyager\" se v alternativní budoucnosti vyskytla také loď USS \"Challenger\" (NCC-71099).", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída \"Galaxy\" je fiktivní třída hvězdných lodí, které se vyskytují ve sci-fi příbězích Star Trek. Nejznámějším plavidlem je loď USS \"Enterprise\" (NCC-1701-D), jejíž osudy zmapoval televizní seriál \"\" (1987–1994).", "tgt_summary": "银河级星舰(Galaxy Class )是《星际迷航》中,隶属于星际联邦星际舰队的一个星舰级别。在《星际迷航》的世界中,它是星际舰队最庞大的星舰。于2357年在火星乌托邦平原船坞组装完成。其中最著名的是星际迷航:下一代主角舰联邦星舰进取号(NCC-1701-D)。", "id": 991786}
{"src_title": "Dvoukřídlí", "tgt_title": "雙翅目", "src_document": [{"title": "Typické znaky.", "content": "Zadeček dvoukřídlého hmyzu může být stopkatý nebo je celou svou šířkou spojen s hrudí a je složen ze čtyř až devíti zřetelně viditelných kroužků. Poslední z kroužků je zpravidla proměněn v poměrně složité pohlavní ústrojí.  Hruď je spojena v jeden celek, přesto lze odlišit tři jednotlivé části; každá část obsahuje jeden pár nohou. Předohruď a zadohruď je zmenšená, přičemž na zadohrudi je umístěn druhý pár křídel, který je zakrnělý do tzv. kyvadélek (halterae), ta jsou zpravidla bílá a mohou být zakryta poloprůsvitnou šupinou. Středohruď je výrazně zvětšená, s létacími svaly a jediným párem létacích křídel. Tato křídla mají podlouhlý tvar, jsou blanitá, nejčastěji čirá nebo lehce nahnědlá. Na křídlech jsou zpravidla dobře viditelné žilky, jejich propojení je často jediný ukazatel jednotlivých rodů. V některých případech mohou být křídla i skvrnitá či dokonce pruhovaná. Ve velmi vzácných případech mohou křídla chybět (např. puporodky).  Nohy dvoukřídlého hmyzu mají stavbu typickou pro hmyz, chodidla jsou složena z pěti článků, přičemž pata (první článek) bývá výrazně prodloužena, na posledním článku zpravidla bývají dva drápky, mezi nimiž je většinou umístěno houbovité přidržovací ústrojí, které umožňuje lezení po hladkém povrchu.  Nejvýraznějším prvkem hlavy je pár velkých složených očí. Méně výrazná jsou mezi nimi umístěná tři očka, která mohou být redukována na dvě a zcela výjimečně mohou i chybět. Ústní ústrojí je zpravidla tvořeno sosákem, který může mít různý vzhled a tvoří ho horní a spodní pysk. Sosák je zpravidla značně pohyblivý a může být i zcela zatažen. Nejtypičtější je sací ústní ústrojí, může se vyskytovat i bodavě-sací anebo zvhčovací ústní ústrojí. Na sosáku nalezneme dva páry rohových štětinek proměněných v čelisti, které mohou být velmi ostré (např. Komárovití). Makadla pysková u dvoukřídlých zcela chybí, vyvinuta jsou pouze makadla čelistní, která mají jeden až pět článků.  Tykadla jsou dvojího typu, a to buď krátká, složená ze tří článků, nebo dlouhá, složená ze šesti až 36 článků. Podle tykadel jsou dvoukřídlí rozděleni na krátkorohé (Diptera brachycera) a dlouhorohé (Diptera nematocera).  Anatomie dvoukřídlých víceméně odpovídá obvyklé anatomii hmyzu, jedinou větší zvláštností je poměrně komplikované zažívací ústrojí s velmi vyvinutým savým žaludkem. Nervová soustava je na hmyz také poměrně vyvinuta a nervové uzliny jsou u některých čeledí spojeny do jednoho celku.  U některých čeledí dochází ke zvětšení vzdušnic, které se v těle rozšiřují a tvoří tak značnou část těla.  Nápadným projevem dvoukřídlých je obrovská manévrovací schopnost při letu. Je způsobena smyslovými orgány u kyvadélek; mouchy pomocí nich dovedou vnímat vzdušné proudy a řadu dalších informací, které mohou pro let využít.  Typickým rysem zástupců tohoto řádu je bzučení. O tom, jak bzučení vzniká, nepanuje mezi odborníky shoda – nejčastěji přijímanou teorií je, že k němu dochází vlivem rychlého mávání křídel, která se třou o kyvadélka.  Ačkoli se jedná o příliš početný řád na to, aby se dala stanovit velikost zástupců, lze tvrdit, že velikost naprosté většiny zástupců se pohybuje v rozmezí dvou až 35 milimetrů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "U příslušníků řádu dvoukřídlí je běžný pohlavní dimorfismus (rozdíl mezi samcem a samicí) v morfologii (tykadla, sosák aj,) a ve zbarvení.  Pro dvoukřídlé je typická proměna dokonalá. Samičky zpravidla kladou značný počet vajec do prostředí výhodného k výživě larev. Příhodnost prostředí se liší podle druhu (eutrofní vody, eutrofizované vody, hnojiště, žumpy, jiné rozkládající se organické látky včetně mršin, rostliny, humus, stromový trouch, houby, tělo živočišného hostitele aj.) Některé druhy rodí larvy prvního stadia – kladou je nebo pouštějí za letu (např. mouchy z čeledi masařkovití kladou larvy na maso či do tělních dutin a ran obratlovců včetně člověka).  Larvy jsou vždy beznohé. Hlavu mohou mít zřetelnou, s tykadly nebo nezřetelnou, ve výjimečných případech ji nemají vůbec. Larvy bývají zaměňovány s červy, resp. jsou tak lidově nazývány. Většina larev se několikrát svlékne a poté zakuklí.  U dvoukřídlých se rozlišují dva typy zakuklení. Larvy se zřetelnou hlavou se před zakuklením svlečou a změní se v pohyblivou kuklu, na které jsou patrny všechny části dospělce; taková kukla praská podélně. Bezhlavé larvy nebo larvy s nezřetelnou hlavou se před zakuklením nesvlékají, jejich kůže ztvrdne a vytvoří nepohyblivou kuklu. Taková kukla praská v horní části kolem dokola; dospělec, který kuklu opouští, nadzdvihne horní část jako pokličku.", "section_level": 1}, {"title": "Obživa.", "content": "Těžko lze hovořit o konkrétním způsobu obživy, protože řád zahrnuje množství specialistů na jeden (často i lokálně) zvláštní druh potravy. Obecně lze říci, že pro dospělce je nejobvyklejší potravou nektar, ale mnoho druhů je masožravých. Všeobecně rozšířenou představou je, že se samičky některých čeledí (komárovití, ovádovití) živí krví; tato představa je nepřesná. Samičky potřebují krev, aby získaly bílkoviny pro vyvíjející se vajíčka, v ostatních případech se také živí nektarem a pylem.  Ještě složitější je situace u larev, skladba jejich potravy je téměř neomezená.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Význam dvoukřídlých je značný, ačkoli mnoho druhů patří mezi parazity anebo jsou zemědělsky škodlivé; patří k jedněm z nejvýznamnějších opylovačů (např. pestřenky). Dvoukřídlí patří vedle klíšťat mezi nejvýznamnější vektory virových, bakteriálních, protozoárních či helmintických chorob. Komáři jsou například přenašeči malárie, horečky dengue, žluté horečky, zika viru nebo elefantiázy. Mouchy rodu \"Glossina\" přenášejí spavou nemoc. Mouchy rodu \"Phlebotomus\" a \"Lutzomyia\" jsou vektorem leishmaniózy.  Dalším významným přínosem pro ekosystém je, že se dospělci nebo jejich larvy podílejí na likvidaci hnijících látek. Jiné druhy kladou vajíčka do těl živých housenek a jejich larvy tak redukují jejich počet. Díky své početnosti jsou také významnou složkou potravního řetězce.  Čeledi octomilkovitých se využívá laboratorně, protože octomilky jsou velmi vhodné ke genetickým pokusům. Výzkum octomilky obecné započal Thomas Hunt Morgan roku 1906.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení.", "content": "Rozdělit tento početný řád na nějaké smysluplně skupiny je komplikované. Ačkoli existovalo více pokusů, jak vytvořit systém, nakonec se ustálilo původní dělení dvoukřídlých na dva podřády, které se rozlišují podle počtu článků tykadel, což není zrovna nejpřirozenější dělení.  Tykadla dvoukřídlých lze rozdělit na dvě základní skupiny, které bez ohledu na další skutečnosti určují příslušnost k podřádu. Prvním podřádem jsou tzv. krátkorozí (Diptera brachycera), kteří mají krátká silná tříčlánková tykadla. Poslední článek krátkorohých obsahuje tzv. tykadlovou brvu.  Druhý podřád má tykadla dlouhá a nitkovitá, s šesti až třiceti šesti články; jeho zástupci byli nazváni dlouhorozí (Diptera nematocera).  Ve starší literatuře se lze setkat i s dělením podle způsobu zakuklení. Skupina larev bezhlavých nebo larev s nezřetelnou hlavou, jež se změní v nepohyblivou kuklu, která praskne nahoře, odkud dospělec vyleze, byla nazvána Diptera cyclorrhapha. Zatímco skupina dvoukřídlých s pohyblivou kuklou, která praská v podélném švu, byla nazvána Diptera orthorrhapha. Toto dělení má však řadu nevýhod, a proto se příliš neujalo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dvoukřídlí (Diptera – z řečtiny „dvě křídla“) je početný řád hmyzu. Značná část zástupců řádu se lidově nazývá mouchy. Typickým znakem dvoukřídlých je, že mají pouze jeden pár blanitých křídel. Druhý pár zakrněl v paličkovité útvary zvané halterae (kyvadélka) a slouží k vyvažování. Dvoukřídlí se vyskytují po celém světě kromě polárních oblastí. Počet druhů se odhaduje zhruba na 100 000. Mimo tyto žijící druhy jsou známy i již vyhynulé druhy, které se nejčastěji zachovaly v jantaru.", "tgt_summary": "双翅目(学名:)包括蚊、蝇、虻等昆虫,约有8.5万种,是昆虫纲中居于鞘翅目、鳞翅目和膜翅目之后的第四大目。除了在南极洲之外,在全世界都很普遍。其中某些种类是传播疾病给人或其他动植物的媒介。另一方面,有关遗传学的知识和发展大都是根据对黑腹果蝇所做的实验所获得。", "id": 2566191}
{"src_title": "Deloitte", "tgt_title": "德勤", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná historie.", "content": "V roce 1845 otevřel William Welch Deloitte svou kancelář v Londýně. Deloitte byl první osobou, která byla jmenována nezávislým auditorem veřejné společnosti, konkrétně společnosti Great Western Railway. Kancelář v New Yorku otevřel v roce 1880.  V roce 1896 založili Charles Waldo Haskins a Elijah Watt Sells v New Yorku společnost Haskins & Sells. Ta si později vysloužila označení „první velká auditorská společnost, která byla v zemi založena nikoliv britskými, ale americkými auditory“.  V roce 1898 otevřel George Touche kancelář v Londýně a poté se v roce 1900 spojil s Johnem Ballantine Nivenem, se kterým založil společnost Touche Niven se sídlem v Johnston Building na adrese 30 Broad Street v New Yorku.  Dne 1. března 1933 vypovídal plukovník Arthur Hazelton Carter, předseda Společnosti autorizovaných veřejných auditorů státu New York a vedoucí partner společnosti Haskins & Sells, před Výborem pro bankovnictví a měnovou politiku Kongresu USA. Carter svou výpovědí pomohl přesvědčit Kongres, že nezávislý audit by měl být pro veřejné společnosti povinný.  V roce 1947 založil účetní George Bailey z Detroitu, později předseda Americké asociace autorizovaných veřejných auditorů (American Institute of Certified Public Accountants) svou vlastní firmu. Nově založený subjekt měl takový úspěch, že se již necelý rok po zahájení činnosti partneři rozhodli spojit s Touche Niven a A. R. Smart, a dali tak vzniknout společnosti s názvem Touche, Niven, Bailey & Smart. Pod vedením Baileyho firma rychle rostla, do jisté míry i díky vytvoření funkce zaměřené na manažerské poradenství. Došlo rovněž k upevnění vztahů s firmami založenými spoluzakladatelem Touche Niven, Georgem Touchem – s kanadskou firmou Ross a britskou George A. Touche. V roce 1960 byla společnost přejmenována na Touche, Ross, Bailey & Smart, o devět let později pak na Touche Ross. V roce 1968 založil Nobuzo Tohmatsu společnost Tohmatsu Aoki & Co, firmu se sídlem v Japonsku, která se stala součástí sítě Touche Ross v roce 1975. V roce 1972 stanul Robert Trueblood, předseda Touche Ross, v čele výboru, který doporučil založit Radu pro standardy finančního účetnictví.  V roce 1952 sloučil Deloitte svou firmu (v té době pod názvem Deloitte, Plender, Griffiths & Co.) se společností Haskins & Sells, a společně tak vytvořili Deloitte Haskins & Sells.  V roce 1989 došlo ke sloučení Deloitte Haskins & Sells a Touche Ross v USA a vznikla společnost Deloitte & Touche. Tuto společnost dále společně vedli J. Michael Cook a Edward A. Kangas. Menší část členských společností Deloitte Haskins & Sells fúzi s Touche Ross odmítlo a krátce nato se spojily se společností Coopers & Lybrand, čímž vznikla Coopers & Lybrand Deloitte (která později fúzovala s Price Waterhouse, a dala tak vzniknout PwC). Některé členské společnosti Touche Ross rovněž fúzi s Deloitte Haskins & Sells odmítly a spojily se s jinými společnostmi. Ve Velké Británii došlo v roce 1990 k fúzi Touche Ross a Spicer & Oppenheim.", "section_level": 2}, {"title": "Nedávná historie.", "content": "V době fúzí vedených americkými společnostmi za účelem založení Deloitte & Touche byl název mezinárodní společnosti problematický, protože neexistoval celosvětový jednotný přístup k názvům „Deloitte“ nebo „Touche Ross“ – klíčové členské společnosti, jako je Deloitte ve Velké Británii a Touche Ross v Austrálii, se fúze neúčastnily. Byl proto vybrán název DRT International, který odkazoval k Deloitte, Ross a Tohmatsu. V roce 1993 došlo k přejmenování mezinárodní společnosti na Deloitte Touche Tohmatsu. Tento název reflektoval přistoupení japonské společnosti.  V roce 1995 rozhodli partneři Deloitte & Touche o založení poradenské skupiny Deloitte & Touche Consulting Group (nyní známá pod názvem Deloitte Consulting).  V roce 2000 získal Deloitte společnost Eclipse, čímž mohl ke svým poradenským činnostem přidat i řešení na bázi internetového designu. Eclipse se později oddělila a došlo ke vzniku Deloitte Online a Deloitte Digital.  V roce 2002 vyjádřila britská kancelář Arthura Andersena, největší kancelář společnosti mimo USA, souhlas s fúzí s britskou kanceláří Deloitte. Andersenovy kanceláře ve Španělsku, Nizozemí, Portugalsku, Belgii, Mexiku, Brazílii a Kanadě s touto fúzí rovněž souhlasily. Odštěpení francouzského poradenského oddělení společnosti Deloitte vedlo ke vzniku společnosti Ineum Consulting.  V roce 2005 získal Deloitte společnost Beijing Pan-China CPA Ltd, která se tak stala největší auditorskou společností v Číně.  V roce 2007 začal Deloitte najímat bývalé zaměstnance americké Ústřední zpravodajské služby (CIA) pro své oddělení konkurenčního zpravodajství známé pod názvem Deloitte Intelligence.  V roce 2009 koupil Deloitte severoamerickou kancelář veřejných služeb společnosti BearingPoint (původně KPMG Consulting) poté, co zažádala o ochranu před úpadkem. V lednu 2010 společnost rovněž převzala britské poradce pro oblast nemovitostí, Drivers Jonas.  V roce 2011 získal Deloitte společnosti DOMANI Sustainability Consulting a ClearCarbon Consulting, díky nimž rozšířil svou nabídku služeb udržitelnosti.  V lednu 2012 oznámil Deloitte koupi společnosti Übermind, Inc., inovativní mobilní agentury. Zisk této společnosti znamenal první vstup společnosti Deloitte na pole mobilních aplikací.  V listopadu 2012 získal Deloitte společnost Recombinant Data Corporation, firmu specializující se na datové sklady a řešení tzv. klinické inteligence, a spustila Recombinant by Deloitte. V únoru 2013 se Recombinant by Deloitte spojil s interní jednotkou pro informatiku (Deloitte Health Informatics) a došlo ke vzniku ConvergeHEALTH by Deloitte.  Dne 11. ledna 2013 získal Deloitte v podstatě celý podnik Monitor Group, strategické poradenské firmy založené Michaelem Porterem, profesorem Harvard Business School, poté, co Monitor zažádal o ochranu před úpadkem.  V roce 2014 představila společnost Rubix blockchainovou nabídku poskytující poradenské služby klientům napříč různými podnikatelskými odvětvími, včetně vládního sektoru. V roce 2016 otevřela společnost svou první blockchainovou laboratoř v Dublinu. Druhé středisko bylo otevřeno v New Yorku v lednu 2017. V květnu 2017 se Deloitte stal členem Ethereum Enterprise Alliance a projektu Hyperledger Project sponzorovaného nadací Linux Foundation.  Hlava katolické církve, papež František, jmenovala v roce 2015 Libera Miloneho, bývalého předsedu a generálního ředitele společnosti Deloitte v Itálii, prvním hlavním auditorem města Vatikán a Vatikánské banky.  V září 2016 oznámil Apple Inc. partnerství se společností Deloitte zaměřené na podporu prodeje svých telefonů a dalších mobilních přístrojů. Jako součást partnerství spustí tyto dvě společnosti službu s názvem Enterprise Next, v jejímž rámci bude více než 5 000 konzultantů společnosti Deloitte poskytovat klientům poradenské služby zaměřené na lepší využívání produktů a služeb společnosti Apple.", "section_level": 2}, {"title": "Globální struktura.", "content": "Řadu let byla společnost i síť jejích členských firem právně organizována jako švýcarské sdružení (ekvivalent sdružení bez právní subjektivity). Dne 31. července 2010 se členové tohoto sdružení stali součástí Deloitte Touche Tohmatsu (DTTL), britské privátní společnosti s ručením omezeným zárukou. Každý členský subjekt této globální sítě zůstává oddělenou a nezávislou právní entitou podle právních předpisů a profesních pravidel příslušné země nebo zemí, ve kterých svou činnost provozuje. Společnost Deloitte je registrována podle NAIC pod kódem 55112.  Tato struktura je podobná struktuře jiných sítí poskytovatelů profesionálních služeb, které se snaží omezit nepřímou odpovědnost za škody ostatních členů. Jako oddělené právní entity se členské společnosti ani DTTL nemohou vzájemně zavazovat. Odborné služby poskytují pouze členské firmy, nikoli DTTL. V rámci této struktury nenesou členské společnosti odpovědnost za nedbalost ostatních nezávislých členů. Tato struktura jim rovněž umožňuje být členy fóra společností IFAC, které sdružuje sítě auditorských společností.", "section_level": 1}, {"title": "Služby.", "content": "Členské subjekty společnosti Deloitte nabízejí služby v níže popsaných funkcích s obměnami podle jejich právní implementace v jednotlivých zemích (tj. provozovaných v rámci jedné společnosti nebo prostřednictvím oddělených právních subjektů fungujících jako dceřiné společnosti zastřešujícího právního subjektu v dané zemi). Podíl na tržbách za rok 2016 je uveden v závorkách.", "section_level": 1}, {"title": "Deloitte Česká republika.", "content": "Společnost Deloitte Česká republika poskytuje služby v oblastech digitálních technologií, inovací, auditu, daní, právního a finančního poradenství i poradenství v oblasti rizik a daní. Zaměřuje se na celou řadu odvětví veřejného i soukromého sektoru, například na finance, nemovitosti, spotřebitelské a výrobní odvětví, veřejný sektor, energetiku, technologie, média a telekomunikace nebo zdravotnictví či farmaceutický sektor. Své služby poskytuje v řadě oblastí, které jsou spojeny s moderními technologiemi - od nových příležitostí na trhu po hrozby, které technologie a jejich vývoj přináší. Společnost se tak věnuje tématům, jako např. blockchain, robotická automatizace procesů, finanční technologie nebo kybernetická rizika.  Česká pobočka seznámila nejen svou zemi, ale celý středoevropský region s pojmem forenzní služby, které se specializují na efektivní vyšetřování a prevenci podvodů. Jméno Deloitte zdomácnělo zejména během forenzního šetření v oblasti financování jedné z předních politických stran.  Společně s PricewaterhouseCoopers, Ernst & Young a KPMG patří do tzv. Velké čtyřky. V České republice firma působí od počátku 90. let.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Historie Deloitte Česká republika se začala psát v roce 1990, kdy společnost Deloitte Touche Tohmatsu otevřela s 5 zaměstnanci a 3 partnery první kancelář v Praze. V roce 2003 došlo ke změně názvu firmy na Deloitte.  Společnost v současnosti sídlí v ekologické budově Churchill II v Praze na Vinohradech a zaměstnává přes 900 lidí v pobočkách v Praze, Ostravě, Brně, Plzni a Hradci Králové.  Pod značkou Deloitte působí v České republice celkem šest společností:", "section_level": 2}, {"title": "Vedení Deloitte Česká republika.", "content": "Management Deloitte Česká republika tvoří:  Vedení advokátní kanceláře Deloitte Legal:", "section_level": 2}], "src_summary": "Deloitte Touche Tohmatsu Limited, obvykle pouze Deloitte, je nadnárodní společnost poskytující profesionální služby v oblasti auditu, daní, konzultingu, podnikových rizik a finančního poradenství prostřednictvím více než 244 400 zaměstnanců po celém světě. Společnost, založená ve Velké Británii, má nyní své hlavní sídlo v New Yorku ve Spojených státech amerických.", "tgt_summary": "德勤(Deloitte Touche Tohmatsu),为一国际性专业服务网络,与普华永道、安永及毕马威并列为四大国际会计师事务所。以年收入及员工数目计,德勤是全球最大的会计师事务所。", "id": 1122598}
{"src_title": "Biafra", "tgt_title": "比亚法拉共和国", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Poté, co se důstojníci jednoho z hlavních nigerijských kmenů Igbo podíleli na vojenském převratu v lednu 1966, stávali se příslušníci kmene terčem pogromů a vyhlazování na základě náboženského vyznání. To byl jeden z důvodů (např. vedle ekonomických – ložiska ropy), proč podplukovník Chukwuemeka Odumegwu Ojukwu 30. května 1967 vyhlásil samostatnost jihovýchodních oblastí obývaných převážně Igby pod názvem Republika Biafra (podle přilehlého zálivu) s hlavním městem v Enugu. Nezávislost Biafry uznalo pouze několik vesměs afrických států, nicméně řada dalších poskytla Biafře materiální i vojenskou podporu (Francie, Portugalsko, Jižní Afrika). Naopak Spojené království a Sovětský svaz (se satelity) se angažovaly ve prospěch nigerijské vlády.  Následující válka byla vedena neobvykle velmi brutálním způsobem, počet obětí je odhadován až na několik milionů. Velký podíl na tom měl hladomor mezi Igby, vyvolaný odříznutím Biafry od zásobování, který byl světově medializován. Ze strany nigerjské armády bylo naprosto běžné ostřelování a bombardování nemocnic a zvláště křesťanských kostelů. Vojska separatistů kapitulovala 12. ledna 1970, prezident Ojukwu uprchl do Pobřeží slonoviny (vrátil se po amnestii roku 1980). Území Biafry bylo následně rozděleno do několika států federace a eponymní záliv byl přejmenován (na „záliv Bonny“).  V současné době na území bývalé Republiky Biafra operuje nejednotné povstalecké Hnutí za obnovu svrchovaného státu Biafra (Movement for the Actualization of the Sovereign State of Biafra – MASSOB), jehož nejčastějšími aktivitami jsou demonstrace. Hnutí si stěžuje na agresi bezpečnostních složek. V květnu 2008 zveřejnilo seznam 2020 členů, kteří byli údajně zavražděni vládními silami v průběhu devíti let.  V roce 2006 se zformovalo také Biafarské sionistické hnutí (Biafra Zionist Movement – BZM), které se pokouší získat podporu Izraele. V roce 2012 oznámilo, že jeho cílem je v co nejkratší době vytvořit nezávislou Biafru. Stalo se tak nečekaně 5. listopadu během oslav 45. výročí vyhlášení Biafry. Den poté bylo shromáždění napadeno policií a přes 500 členů, včetně předsednictva, zadrženo a obviněno z vlastizrady.", "section_level": 1}, {"title": "Přenesený význam.", "content": "V roce 1968, kdy byl hladomor v Biafře živým tématem, použil francouzský spisovatel Louis Aragon spojení \"Biafra ducha\" pro Československo po srpnu 1968. Tento termín byl některými intelektuály používán do konce 20. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Republika Biafra (igbosky \"Bịafra)\" byl státní útvar existující v letech 1967–1970 na jihovýchodě Nigérie, potlačený federálními jednotkami v nigerijské občanské válce. Nezávislá Biafra se rozkládala přibližně na území dnešních nigerijských států Bendel, Rivers, Imo, Akwa-Ibom, Cross River a Anambra.", "tgt_summary": "比亚法拉共和国(英语:英语:Republic of Biafra,又译作比夫拉共和国)是尼日利亚东南部一个由分离主义者建立的历史上未被普遍承认的国家。这国家于1967年5月30日成立,至1970年1月15日灭亡。其政权的军事首领于1970年1月12日正式宣布有条件投降。该国得名于其南边濒临大西洋的比亚法拉海湾(今邦尼湾)。", "id": 1362050}
{"src_title": "Timbaland", "tgt_title": "提姆巴蘭", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Timothy se narodil a vyrůstal v Norfolku, kde se seznámil s Missy Elliott a Melvinem Barcliffem, který užíval pseudonym Magoo. Později začal skládat na keybordu písně, a proto s ním po poslechu některých začala spolupracovat právě Missy Elliott, po několika spolupracích se přestěhoval do Suffernu v New Yorku.  Elliott a její kapela Sista podepsaly smlouvu s labelem Swing Mob, ke kterému přivedla i Timothyho.", "section_level": 2}, {"title": "1996 - 2000.", "content": "V roce 1996 vydal raper Ginuwine debutové album, které kompletně produkoval Timbaland, album bylo vychvalováno, ale i zavrhováno. Jedno je jisté songy jako například Pony jasně ukázaly \"Timbalandův zvuk\".  Po dokončení alba se vrhl na spolupráci s Aaliyah a Missy Elliott, které se staly v té době superhvězdami a s nimi i Timbaland, který prokázal své výborné schopnosti. Timbaland je hodně znám, že rád míchá různé zvuky a imituje. Jeho nejznámějším znakem je to, že si hraje s jednotlivými žánry a propojuje je. Využívá i co největšího množství hudebních nástrojů od afrických až po klasickou elektrickou kytaru.", "section_level": 2}, {"title": "2000 – 2002.", "content": "Po roce 2000 začal Timbaland spolupracovat s Ludacrisem a Jay-Z. Pomáhal ale i Limp Bizkit nebo Davidu Bowiemu. Produkoval i třetí album Aaliyah.  Ve formaci Timbaland & Mango vydali už druhou desku s názvem Indecent Proposal. Datum vydání byl plánován na rok 2000 a byli avizováni jako hosté většinou Timbalandovi chráněnci, ale nakonec datum vydání nabralo roční skluz a stalo se velkým komerčním zklamáním. Doprovodné vokály písně \"I Am Music\", která nebyla v konečné verzi na album zařazena, nazpíval Timbaland společně s Aaliyah, která v roce 2001 zahynula při tragické nehodě a to také Timbalanda ovlivnilo a na čas se stáhnul do ústraní.", "section_level": 2}, {"title": "2002 – 2005.", "content": "Během tohoto období opět spolupracoval s Missy Elliott a také s Lil' Kim. Podílel se i na debutovém albu Justina Timberlakea Justified, hlavně na písni Cry Me a River. Kolem této písně vzniklo hodně povyku, neboť producent Scott Storch napsal tuto píseň pro kapelu 'N Sync, ve které Timberlake dříve působil. Storch nechtěl dovolit vydání písně, vše se nakonec ale urovnalo. Koncem roku 2003 vydal Timbaland společně s Mangem třetí a zatím jejich poslední desku Under Construction Part II, album doprovázely i pochvalné recenze.  V roce 2004 se podílel producentsky na deskách mnoha interpretů jako například: Brandy, LL Cool J, The Game nebo Jay-Z. Čím dál častěji začal Timbaland spolupracovat s producentem Danja.", "section_level": 2}, {"title": "2005 – současnost.", "content": "V roce 2005 spolupracoval opět s Missy Elliott na jejím v pořadí už šestém albu The Cookbook. S několika písněmi pomohl i Jennifer Lopez na jejím albu Rebirth.  V roce 2005 založil také svou nahrávací společnost, kterou nazval \"Mosley Music Group\", pod který se mu podařilo získat takové hvězdy jako Nelly Furtado nebo Keri Hilson. Právě na třetím řadovém albu Nelly Furtado nazvaném Loose se Timbaland velmi podílel, album se také umístilo hned v prvním týdnu prodeje na nejvyšší příčce v USA.  Během roku 2006 se začaly v rádiích masivně hrát singly z dílny Timbalanda. Hlavní zásluhu na tom měli jeho dva nejznámější svěřenci Nelly Furtado (Promiscuous, Maneater, All Good Things (Come to an End) a Say It Right) a Justin Timberlake (SexyBack, My Love a What Goes Around...Comes Around). Deska Timberlakea FutureSex/LoveSounds se také umístila na prvním místě v albovém žebříčku.  Jako zpěvák a producent zároveň se neobjevoval jen na singlech Furtado a Timberlakea ale také v singlu The Pussycat Dolls \"Wait a Minute\" z roku 2007. Timbaland také prozradil, že spolupracuje s Chrisem Martinem z Coldplay.  3. dubna 2007 vydal Timbaland svou druhou sólovou desku nazvanou Timbaland Presents Shock Value, kde se společně s ním objevují například Fall Out Boy, Dr. Dre nebo Elton John.  S prvním singlem Give It to Me mu pomohla Nelly Furtado s Justinem Timberlakem, kteří tento singl společnými silami dostali až na vrchol Billboard Hot 100 a dalších prestižních žebříčků.  V červenci 2008 začal pracovat na pokračování veleúspěšné desky \"Shock Value\" a 8. prosince 2009 byla vydána deska \"Shock Value II\", kde jako hosté vystoupili např. Justin Timberlake, Miley Cyrus, Nelly Furtado & SoShy, DJ Felli Fel, Chad Kroeger & Sebastia aj.  V roce 2010 nazpíval písničku s populární zpěvačkou Katy Perry, song nazvali If We Ever Meet Again, v překladu Pokud se ještě někdy setkáme.", "section_level": 2}, {"title": "Plagiátorství.", "content": "Na konci roku 2006 se objevily informace o tom, že Timbaland ve skutečnosti nesložil píseň \"Do It\", jež se objevila na desce Loose od Nelly Furtado. Na serveru Youtube se objevila původní skladba Acid Jazzed Evening (tzv. ), kterou v roce 2000 složil finský hudebník \"Janne Suni\" (též známý v demoscéně jako \"Tempest\") a v roce 2002 remixoval (s Janne Sunniho svolením) jiný norský demoscénní hudebník Glenn Rune Gallefoss do skladby pro Commodore 64 (zdá se, že právě tato verze měla být použita Timbalandem). Obě skladby jsou stejné co do rytmu (i když v \"Do It\" jsou značně vylepšeny bicí), podobnost v melodii je též zarážející a při určité frekvenční selekci lze slyšet arpeggia původní Sunniho skladby, jak bylo později potvrzeno odbornou analýzou. Timbaland Suniho o záměru použít jeho skladbu nijak neinformoval ani nenabídl žádnou částku za použití či licenci, naopak později Sunniho i celou aféru označil za směšnou. Autor, který toto srovnání přinesl, dodatečně zjistil, že Timbaland již od roku 2006 prodával tuto skladbu (jako jeho vlastní) ve formě melodie do mobilních telefonů.  V jednom z rádiových interview, v pořadu „Eliott in the Morning\" na svou obranu uvedl: „...hey, I sampled it, I got it from a game. I don't know.“ („...hej, já jsem to navzorkoval, mám to z nějaké hry. Nevím.“)  Přispěvatelé do serveru beatsbybeats.com dodatečně našli šest dalších případů, kdy Timbaland použil pro své nové písničky (prezentované jím coby jediným autorem) nahrávky méně známých interpretů z 60. až 90. let.  \"Podrobnější informace nabízí článek na anglické Wikipedii.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Timothy Z. Mosley (*10. března 1971 Norfolk, Virginie) znám spíše pod pseudonymem Timbaland je americký hudební skladatel, producent a raper, který ve svých písních smazává rozdíl mezi hip hopem, taneční hudbou a popem. Byl také členem hiphopového seskupení Timbaland & Mangoo.", "tgt_summary": "提姆巴兰(英语:Timbaland,1972年-3月10日),原名蒂莫西·札卡里·莫斯利(Timothy Zachary Mosley),为作曲家、唱片制作人、歌手、饶舌人,擅长节奏蓝调、Hip-hop、流行音乐。", "id": 813554}
{"src_title": "Eric Cartman", "tgt_title": "埃里克·卡特曼", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Koncept postavy.", "content": "Ačkoliv se mnoho lidí mylně domnívá, že Cartmanovo jméno je inspirováno nacistickým pilotem Erichem Hartmannem, ve skutečnosti byla postava pojmenovaná podle Matta Carpmana, blízkého známého Stona a Parkera. Jeho postava byla rovněž inspirována Archiem Bunkerem. Vztah mezi Kylem a Cartmanem byl Stonem a Parkerem přirovnán k Michael \"Meathead\" Stivic vs. Archie Bunker (ze seriálu \"All in the Family\")", "section_level": 2}, {"title": "Osobnost.", "content": "Cartman je dominantní a agresivní (libuje si v autoritativních rolích); svými názory a postoji nemá daleko k totalitním diktátorům (neskrytě je obdivuje a v epizodě \"Umučení Žida\" (dle filmu \"Umučení Krista\") je oblečen jako Adolf Hitler pronášeje větu: – My musíme Židy vyhladit. Je velmi netolerantní k menšinám a stoupencům jiných politických názorů než jeho, hlavně tedy k Židům (jeho \"přítel\" Kyle je Žid; spolu vedou spoustu bojůvek ohledně židovství), k hippies (důrazně se vyhýbá San Franciscu a vstoupí do něj pouze v speciálním protichemickém obleku) a také i k chudým lidem (například neustále uráží Kennyho za to, že jeho rodina je chudá) nebo bezdomovcům. V případě aféry karikatur proroka Mohameda stojí na straně muslimů, avšak jen kvůli snaze zrušení seriálu Family Guy (v ČR vysílán jako Griffinovi), v jehož díle má Mohamed vystupovat. Je pro něj také typické, že touží po bohatství a videohrách a je pro něj ochoten udělat cokoliv (např. nechat se zmrazit, což se mu povedlo a byl rozmražen po 500 letech, či odjetí do Somálska za účelem stát se pirátem).", "section_level": 1}, {"title": "Dovednosti.", "content": "Díky vynikajícím rétorickým schopnostem je Cartman schopen přesvědčit lidi, či určité zájmové skupiny, a úspěšně je vést ke svému sobeckému cíli. Cartman má rovněž nezaměnitelný hudební talent, který často používá k zesměšnění dané situace, či postavy. Mezi jeho první hudební čísla patří \"Kyle's Mom's a Bitch\" (\"Mr. Hankey, the Christmas Poo\" – epizoda 9, série 1 a \"South Park: Peklo na Zemi\") a \"She Works Hard for the Money\" (cover Donny Summer; \"Planetárium\" – epizoda 11, série 2). Cartmanův hudební styl se časem změnil na více arena rock, gospel a power ballad orientovaný (často vokálně paroduje klišé výše zmíněných žánrů). Cartman umí hrát na piáno (\"Křesťanský rock\"), housle (\"Supermarket\"), lesní roh (\"Léto je na hovno\"), bicí (\"Vyznamenaná pitomost\"), foukací harmoniku (\"Jakovasauři\", \"Ty kurvy velryby\"), akustickou kytaru (\"Činpokomončáci\") a též na panovou flétnu (\"Pandemie\").", "section_level": 2}, {"title": "Excesy.", "content": "Postava Erica Cartmana je známá také díky svým projevům emoční a mentální nerovnováhy. Cartmanova pasivní agresivita měla díky nevyrovnanému účtu se Scottem Tenormanem o 10 dolarů rovněž na svědomí úmrtí rodičů Scotta Tenormana, což vyústilo v zásadní zvrat a Kylova komentáře: „Dude, I don't think we should ever piss off Cartman again“.  Mimo krizí s vlastní (sexuální) identitou, Cartman se rovněž dopouští nezvyklých výslovností některých slov:  V epizodě 14 (Chudé dítě), sérii 15 byla Cartmanova excentrická výslovnost konfrontována, když prohlásil „I beat you to it, Kyel“, načež Kyle odpoví „My name is not Kyel“. Později ve stejné epizodě Cartmanova pěstounská matka Mrs. Weatherhead vejde do místnosti a upozorní ho „and my name is not Meem“, poté co Cartman zkouší uplatnit své manipulační techniky na paní Weatherheadovou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Eric Theodore Cartman je fiktivní postava amerického kresleného seriálu \"Městečko South Park\". Cartman je často původcem zápletky epizody a to pro neutuchající vůli vždy dosáhnout svého jakýmikoli dostupnými prostředky. Patří mezi jedinou mnohojazyčnou postavu a je schopen domluvit se španělsky, latinsky, francouzsky, italsky, arabsky a německy. Je velmi agresivní, fanatický a sadistický; mnohdy se vybíjí na národnostních i jiných menšinách, za což se dostal i do vězení (útok na černošského spolužáka Tokena). Cartman je také velmi rozmazlený a jako dítě nezvladatelný; jeho matka mu však plní jeho přání, takže jeho vztah s ní je spíše pozitivní. Zkrotit a donutit k poslušnosti jej dokázal až cvičitel psů. Právě díky jeho velké zálibě v cukroví a sýrových křupkách je Cartman velmi obézní a též i velmi citlivý ohledně své tloušťky, pokud mu ji připomínají ostatní. V seriálu se tak naráží na typicky stereotypní výmluvy tlustých dětí, zejména \"I'm not fat, I'm big-boned!\"/Já nejsem tlustý já mám jenom tlustý kosti", "tgt_summary": "埃里克·西奥多·卡特曼(英语:Eric Theodore Cartman)是美国动画电视剧集《南方公园》的四名主要角色之一,由该剧集创作人之一的特雷·帕克配音。该角色最早创作于1992年的动画短片《耶稣与雪人》中,并于1997年8月13日以《南方公园》人物首次在电视上出现。", "id": 2612638}
{"src_title": "Iannis Xenakis", "tgt_title": "伊阿尼斯·泽纳基斯", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "V roce 1932 se Xenakis s rodiči vrátil z Rumunska zpět do Řecka, kde posléze vystudoval architekturu na Aténské Polytechnice. Během 2. světové války se účastnil řeckého partyzánského odboje a po jejím skončení se významně angažoval i v první fázi občanské války coby člen studentského hnutí ELAS. Během bojů byl vážně zraněn v obličeji s následkem jednostranné ztráty zraku (jednalo se o levou stranu obličeje a levé oko - na známých fotografiích ho proto vidíme buď pouze z pravého profilu nebo se stínem, zakrývajícím postiženou stranu). V roce 1947 se dostává na falešný pas do Paříže, kde se poměrně brzy stává členem týmu proslulého architekta Le Corbusiera.", "section_level": 1}, {"title": "Raná tvorba.", "content": "Na samém počátku svých aktivit neměl Xenakis za sebou žádné oficiální hudební studium, hudba mu byla pouze koníčkem. Díky příležitostným setkáním se však jeho prvními učiteli staly osobnosti jako Arthur Honegger, Darius Milhaud a Olivier Messiaen, kteří ho - i když zcela neformálně - přiměli k důslednějšímu studiu skladby, harmonie a dalších oblastí hudební fenomenologie. Díky jejich vlivu posléze korigoval své rané práce (Olivier Messiaen byl též producentem jeho prvních velkých prací), přesto však po celý život dával přednost vlastním postupům.", "section_level": 2}, {"title": "Meta art.", "content": "Během svého působení v Le Corbusierově ateliéru skládá Xenakis ve svých 32 letech své první velké hudební dílo „Metastasis“ (1954) - tato skladba pro smyčce a zvukové efekty se posléze stává inspirací pro novou hudební generaci, pracující s artificiálními zvukovými strukturami. Skladba vznikla v souvislosti s Xenakisovou prací architekta na designu pavilonu firmy Phillips pro světovou výstavu v Bruselu. Dílo Xenakise-skladatele inspirovalo Xenakise-architekta k vytvoření paralely jeho struktury v hyperbolickém tvaru i materiálu, ze kterého byl pavilon postaven. Tím byly položeny základy Xenakisovy konceptu teorie tzv. meta-art, spočívajícího v předpokladu, že každá umělecká výpověď může být realizována prostřednictvím matematické aplikace (transkripce) v kterémkoli druhu umění (v tomto případě tedy architektura-hudba). Zajímavou skutečností, která se váže ke společné historii vzniku skladby i stavby, je fakt, že v pavilonu měla premiéru skladba \"Poème Électronique\", jejímž autorem je Edgard Varèse, kterého lze považovat za přímého předchůdce a nepochybně i za významného inspirátora Xenakisova způsobu tvorby.", "section_level": 2}, {"title": "Zralá tvorba.", "content": "Pro Xenakise jsou typické skladby pro velké množství nástrojů. Hráči jsou rozptýleni mezi posluchači a součástí struktury skladby jsou ambientní zvuky, sice sofistikované, přesto však v podstatě náhodné. Používá k tomu účelu jak vlastní lidskou masu, tak i artificiální zvuky nejrůznějšího původu. Na přelomu padesátých a šedesátých let komponuje i výhradně s užitím zvuků artificiálních a elektronických, kdy zdrojem finálního produktu jsou magnetofonové záznamy. S postupem času se v Xenakisově tvorbě nepromítá jen výše uvedený „modus operandi“, ale též inspirace antickou kulturou, především dramatem, což se promítá do ústředních témat velké části jeho prací (Medea, Persepolis, Kassandra, Herma, Nomos ad.). Nemalou inspirací byla pro skladatele též lidová hudba. Xenakis rozhodně nezůstal u rigidní a mechanické aplikace meta-art, což se projevilo hlavně v jeho pozdějších pracích, kde je relativizace původního konceptu ve smyslu jeho důsledného uplatňování nepochybná. Teoretický předpoklad zde působí spíše jako základní princip tvorby, nikoli jako všudypřítomná a svazující poučka nebo matematický vzorec práce. Sám skladatel varoval v některých rozhovorech a článcích před zjednodušujícími pohledy, se kterými se často setkával, a upozorňoval na nutnost vidět umělecké dílo obecně jako mnohotvárný celek, nikoli jako nově vytvořené klišé či šablonu. Zdůrazňoval současně odlišnost jednotlivých druhů umění a jejich v jiné sféře nenapodobitelné vyjadřovací schopnosti a možnosti výrazu.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní aktivity.", "content": "Xenakis se věnoval též psaní hudebních esejů, osvětové a pedagogické činnosti. V roce 1962 poprvé publikoval své úvahy, věnované vztahu jeho hudebních myšlenek a kompozičních technik. Tyto práce byly posléze revidovány a rozšířeny, aby souborně vyšly v roce 1971 pod názvem „Myšlenka a matematika v hudební kompozici“. V roce 1966 založil „Centrum pro automatickou a matematickou hudbu“ v Paříži a nedlouho poté i podobnou instituci ve Spojených státech (Indiana). V letech 1975 - 1978 působil též jako nezávislý učitel na Londýnské hudební universitě Gresham College.", "section_level": 2}], "src_summary": "Iannis Xenakis (řecky Ιάννης Ξενάκης) (29. května 1922, Brăila, Rumunsko − 4. února 2001, Paříž, Francie) byl řecký avantgardní skladatel vážné hudby 20.století a architekt, narozený v Rumunsku a působící většinu života ve Francii. Je považován za jednoho z průkopníků elektronické a počítačové hudby. Nejvýznamnějším skladatelovým přínosem je rozvoj zvukových možností hudby v rámci jeho konceptu matematické aplikace, identického přenosu nebo transkripce konkrétní umělecké výpovědi do jakéhokoliv jiného druhu umění, tzv. „meta-art“ (z řeckého μετά = mimo, za, po - nejlépe v tomto případě celkově volně přeložitelné asi jako „totéž umění jinde“).", "tgt_summary": "伊阿尼斯·泽纳基斯(,1922年-5月29日-2001年-2月4日),又译克赛纳基斯,法籍希腊现当代作曲家、建筑师。", "id": 2103991}
{"src_title": "Arméni", "tgt_title": "亚美尼亚人", "src_document": [{"title": "Osobnosti.", "content": "Otcem arménské vědy je starověký učenec Anania Širakaci. Významným botanikem byl Armen Tachtadžjan. V časech SSSR se proslavil astronom Viktor Amazaspovič Ambarcumjan a letecký konstruktér Arťom Mikojan. Arménský původ měl i rakouský matematik Emil Artin. Arménský původ měl i známý průkopník eutanázie Jack Kevorkian.  K intelektuálním pilířům starověké Arménie patřili zakladatel arménské církve Řehoř Osvětitel, historik Movses Chorenaci či teolog Řehoř z Nareku. Tvůrcem arménské abecedy byl Mesrop Maštoc. Georgij Ivanovič Gurdžijev byl známým mystikem 20. století.  K nejznámějším Arménům vůbec patřil hudební skladatel Aram Chačaturjan. Zakladatelem moderní arménské hudby byl Komitas. Představiteli klasické hudby byli též Alexander Arutjunjan či Alexander Spendiarjan. V populární hudbě se prosadili někteří představitelé arménské diaspory, například francouzský šansoniér Charles Aznavour, americká zpěvačka Cher, nebo rocker skupiny System of a Down Serj Tankian. Z Arménie naopak vyrážel do světa hráč na duduk Djivan Gasparyan. Arménský původ měl malíř Ivan Ajvazovskij, stejně jako Američan Arshile Gorky. Ke známým malířům působícím v Arménii patřil Martiros Sarjan.  V sovětském filmu se prosadil režisér Sergej Paradžanov. V Kanadě režisér Atom Egoyan.  Nejznámějším spisovatelem arménského původu je patrně William Saroyan, ovšem ten působil v diaspoře. Zakladatelem moderní arménské literatury byl Chačatur Abovjan. K důležitým jménům patří též Jeghiše Čarenc, Hovhannes Tumanjan, Avetik Isahakjan, Sajať-Nova či Diana Abgar.  Nejvýznamnějším králem starověké Arménie byl Tigranés Veliký, dnes národní hrdina a symbol. Podobnou roli sehrává Andranik Ozanian, bojovník Arménské revoluční federace. Nubar Paša se stal prvním egyptským premiérem. V řadách Rudé armády se za druhé světové války proslavil Ivan Christoforovič Bagramjan. Velmi vlivným politikem v Sovětském svazu byl Anastas Mikojan. Prezidenty samostatné Arménie po roce 1991 byli Levon Ter-Petrosjan, Robert Kočarjan a Serž Sarkisjan. Bojovníkem za připojení Náhorního Karabachu k Arménii byl Vazgen Sarkisjan. Arménskou menšinu v Turecku reprezentoval aktivista Hrant Dink, zavražděný tureckými nacionalisty.  Do dějin mezinárodního obchodu se zapsal Calouste Gulbenkian.  Jako i jiné kavkazské národy, mají Arméni slavnou šachovou a zápasnickou školu. Ze šachistů k nejvýznamnějším patří Tigran Petrosjan či Levon Aronjan. Zápasník Armen Nazarjan vyhrál pro samostatnou Arménii první a dosud jedinou zlatou olympijskou medaili (druhou vyhrál již v dresu Bulharska). Jeho kolegové Arsen Julfalakjan a Armen Mkrtčjan mají olympijské stříbro. Levon Julfalakyan vyhrál olympiádu ještě v dresu SSSR.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arméni jsou starobylý národ indoevropského původu, který přes 3 500 let nepřetržitě obývá Arménskou vysočinu, v níž leží dnešní Arménie. Dlouhá a bolestná historie Arménů způsobila, že z přibližně osmi milionů příslušníků národa žije pět milionů v diaspoře, zejména v Rusku, USA a Francii. Jednou z posledních pohrom byla turecká genocida Arménů (1915–1918), kvůli níž mají Arméni s Tureckem dodnes velmi napjaté vztahy. Arméni hovoří arménským jazykem, který používá zvláštní písmo. Jsou prvním národem, který přijal křesťanství (roku 301); dnes se téměř všichni hlásí k Arménské apoštolské církvi.", "tgt_summary": "亚美尼亚人(亚美尼亚语:, hayer)是一个发源于高加索和安纳托利亚东部的民族和族群,属欧罗巴人种的阿尔卑斯人种或地中海人种类型。使用亚美尼亚语,分成许多方言,属印欧语系亚美尼亚语族。", "id": 2380875}
{"src_title": "Three Cheers for the Sweet Revenge", "tgt_title": "甜蜜的复仇", "src_document": [{"title": "Význam skladeb.", "content": "\"Helena\" pojednává o zemřelé babičce Gerarda a Mikeyho, která se jmenovala Elena Lee Rush a přátelé jí říkali \"Helen.\" Gerard se rozhodl tyto dvě jména skombinovat a tak vznikla \"Helena.\" Její smrt ho hluboce zasáhla a tak jí věnoval tuto píseň, jež je zároveň jeho nejoblíbenější z \"Three Cheers For Sweet Revenge\". Videoklip se natáčel ve skutečném katolickém kostele v Los Angeles.  Gerard o videoklipu Helena: \"Moje babička byla umělkyně a naučila mě hodně o tom, co dneska dělám - jak zpívat, malovat a vystupovat. Hned jsem věděl, že chci, aby ve videoklipu byl pohřeb, protože na ten den, kdy umřela, nikdy nezapomenu. Vzpomínám si, že bohoslužba nás všechny extrémně rozrušila. Video je dost pochmurný a depresivní. Do jeho natáčení dost zasáhly emoce.\"  \"To The End\" je založena na povídce od Williama Faulknera \"Růže pro Emilii.\" Remix skladby je součástí soundtracku k filmu Underworld: Evolution.  \"You Know What They Do To Guys Like Us In Prison\" je o tom, jak Gerard v této době prozkoumával svou sexualitu. Při nahrávání byl ve spodním prádle. Spolupracoval na ní zpěvák Bert McCracken ze skupiny The Used, který má také na svědomí chichotání na konci skladby.  Gerard: \"Když neberu v úvahu ́Helenu ́, je tohle můj nejoblíbenější song z ́Revenge ́. Má šmrnc a myslím, že tohle lidi nečekali. A stejně jako u ́Headfirst For Halos ́ jsme věděli, že když to dokážeme, umožní nám to zkusit spoustu dalších věcí...  Gerardovou inspirací pro text u \"I'm Not Okay (I Promise)\" byl jeho neúspěch u děvčat. \"Je to o střední, ten pocit, že jsem sám. Vždycky jsem toužil po lásce. Prostě jsem chtěl, aby mě někdo miloval.\" Ve videoklipu se objevuje manažer skupiny. Úvodní scénu videa Ray napsal sám deset minut před natáčením. Původní scénář se mu nelíbil.  The Ghost Of You pojednává o válce. Při natáčení videoklipu se skupina málem utopila, když se jejich loď začala potápět.  The Jetset Life Is Gonna Kill You má podle Gerarda být o znásilnění.  Thank You For The Venom je fráze, která vznikla v počátcích My Chemical Romance. Gerard měl tričko s tímhle nápisem na jednom z prvních vystoupení. Tahle fráze se také objevila - přeložená do francouzštiny - uvnitř obalu desky I Brought You My Bullets, You Brought Me Your Love.  Písnička Hang 'Em High dostala svůj název podle stejnojmenného filmu Teda Posta s Clintem Eastwoodem v hlavní roli. Zadní vokály zpívá Keith Morris z BlackFlag. Frank ho musel doslova pronásledovat, aby ho k tomu přesvědčil, protože Keith je jedním z Frankových idolů.  Podle časopisu Disorder je píseň Cemetery Drive a bývalé přítelkyni Gerarda Waye, která spáchala sebevraždu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Three Cheers for The Sweet Revenge je druhé album amerického rockového kvinteta My Chemical Romance. Bylo vydáno 4. června 2004 a jednalo se o první album, která kapela nahrávala ve spolupráci s Reprise Records. Jde o poslední album s původním bubeníkem Mattem Pelissierem, jenž byl po vydaní alba vyhozen a jehož místo převzal Bob Bryar. V USA se prodalo více než 1 milion kopií.", "tgt_summary": "《甜蜜的复仇》(Three Cheers for Sweet Revenge)是美国另类摇滚乐队我的另类罗曼史的第二部录音室专辑,发布于2004年6月8日。这是我的另类罗曼史第一个通过Reprise唱片公司发布的专辑[他们的第一部专辑《子弹换爱》(I Brought You My Bullets, You Brought Me Your Love)通过Eyeball Records唱片公司发布]。这是该乐队由麦特·派利席尔最后担任鼓手的专辑,之后鼓手换成了巴柏·布莱亚。这张专辑在发布不到一年内被认证为白金专辑。这部专辑已经在美国售出超过100万份。", "id": 488089}
{"src_title": "Hindúkuš", "tgt_title": "興都庫什山脈", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Alexandr Veliký dobyl tuto oblast v roce 329 př. n. l. Hory dostaly řecké jméno \"καύκασοσ ινδικοσ (kaukasos indikos),\" tedy „Indický Kavkaz“ nebo prostě „Indické hory“. Alternativní řecké jméno bylo \"Paropamisos\" (někdy se vztahuje jen k západní části Hindúkuše, k Safíd Kúhu).  I jméno \"Hindúkuš\" má znamenat „Indické hory“. Slovo \"kuš\" se objevuje v názvech řady hor, pocházejících z íránských jazyků, kterými se v této oblasti mluví; podle některých je zkomoleninou novoperského \"kúh,\" „hora“.  V sanskrtu se Hindúkuši říkalo \"Pāriyatra Parvat,\" a tento název se používal až do příchodu islámu.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Nadmořská výška Hindúkuše roste od západu k východu. Nejvyšší vrcholy na západě Afghánistánu dosahují výšek mezi 3 500 a 4 000 metry, střední část kolem Kábulu dosahuje 4 500 až 6 000 m a nejvyšší část na pákistánských hranicích přesahuje 7 000 m.  Hindúkušský systém se táhne v délce 966 km, z toho asi 600 km se považuje za vlastní Hindúkuš. Střední šířka pohoří (ze severu na jih) činí 240 km.  Nejdůležitějšími řekami, odvodňujícími Hindúkuš, jsou Kábul (pravobřežní přítok Indu), Hilmand (teče k jihozápadu, před afghánsko-íránskými hranicemi se stočí k severu a končí v jezeře Hāmūn-e Şāberī) a Harírúd (teče k západu, za Herátem se stáčí k severu a tvoří íránskou hranici, ztrácí se v poušti na hranici Íránu a Turkmenistánu). Severní svahy Hindúkuše spadají do pánve Amudarji, ale většina vodních toků zmizí v poušti a do Amudarji nikdy nedoteče.  Hory protíná řada vysokých průsmyků \"(kotal),\" které vytvářejí strategicky významnou síť pro průchod karavan. Nejdůležitější je Kotal-e Sālang (3 363 m), který spojuje Kábul a další místa na jihu s Mazār-e Šarīf a dalšími městy na severu. Vybudování tunelu v tomto průsmyku v roce 1964 zredukovalo dobu jízdy z Kábulu na sever na několik hodin. Dříve se na sever jezdilo přes Kotal-e Šībar (2 987 m) a cesta trvala tři dny. Salanžský tunel byl postaven za finanční i technologické asistence Sovětů a znamenal prokopání 2,7 km skálou v srdci Hindúkuše.  Pro Evropany byly dlouho nejznámější a nejdůležitější průsmyky, které vedly na Indický subkontinent. Sem patří Chajbarský průsmyk \"(Khyber Pass)\" (1 067 m) na hranicích s Pákistánem na trase z Kábulu a Džalálábádu do Pešávaru. Na východ od Kábulu na téže trase leží Kotal-e Lataband (2 499 m), který byl v roce 1960 nahrazen silnicí v dech beroucí soutěsce řeky Kábul, Tang-e Ghārū. Tato pozoruhodná stavba zkrátila cestu z Kábulu na pákistánské hranice ze dvou dnů na několik hodin.  Silnice těmito průsmyky hrála důležitou roli během americké invaze do Afghánistánu v roce 2001 a byla intenzivně využívána těžkou vojenskou technikou. V důsledku toho je dnes ve velmi špatném stavu. Mnoho vybombardovaných mostů bylo opraveno, ale řada větších staveb zůstává poničena. Opakované uzavírky kvůli ozbrojeným konfliktům v oblasti vážně poškozují hospodářství a životní úroveň v mnoha oblastech, protože toto je hlavní trasa pro dovoz zboží do země.  V Afghánistánu je řada dalších důležitých průsmyků. Kotal-e Vāchdžīr (4755 m) ve Váchánu spojuje Afghánistán s čínskou provincií Sin-ťiang i s pákistánským Gilgitem - Baltistánem. Průsmyky, které vedou do Čitrálského údolí v Pákistánu, zahrnují Baroghil (3 798 m) a Kachin (5 639 m), který také vede z Váchánu. Na západě je důležitý Shotorgardan (3 720 m), spojující provincie Logar a Paktiya; Bazarak (2 713 m) vede do Mazār-e Šarīfu; Khawak (3 550 m) a Anjuman (3 858 m) v údolí Pandžšír vedou na sever. Hadžigak (2 713 m) a Unai (3 350 m) vedou do východního Hazáradžátu a údolí Bámján. Paropamiské průsmyky na západě jsou poměrně nízké, kolem 600 m; nejznámější je Sabzak mezi provinciemi Herát a Badghis, který spojuje západní a severozápadní části Afghánistánu.  Tyto horské oblasti jsou většinou holé a pusté, nanejvýš s řídkým výskytem stromů a zakrslých keřů. V údolí Kowkcheh jsou velmi staré doly na lazurit. Na sever od Kábulu v údolí Pandžšíru a některých jeho přítoků jsou naleziště smaragdů. Známé balasové rubíny či spinely se do 19. století těžily v údolí horního Pandže, kde se Hindúkuš stýká s Pamírem. Tato naleziště jsou nyní zřejmě vyčerpána.", "section_level": 1}, {"title": "Východní Hindúkuš.", "content": "Východní Hindúkuš (též \"Nízký Hindúkuš\") se nachází v severním Pákistánu a v afghánských provinciích Núristán a Badachšán. Pákistánský distrikt Čitrál se považuje za srdce Hindúkuše. Jsou zde nejvyšší štíty Hindúkuše, zejména Tirič Mír, Nošak (nejvyšší hora Afghánistánu) a Istor-o-Nal. Pohoří pokračuje v pákistánských Severních oblastech Ghizarem, údolím Jásín a Ishkoman. V Čitrálu najdeme také největší ledovce v Hindúkuši, Tirič, Čiantar a Kurambar. Tající voda z nich tvoří řeku Kunar, která teče do Afghánistánu, vlévá se do Bašgálu, Pandžšíru a nakonec do mnohem menší řeky Kábul.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hindúkuš (urdsky ہندوکش, \"Hindūkush,\" persky سلسلہ کوہ هندوکش, \"Selsele-ye Kūh-e Hindūkush,\" též \"Hendūkosh)\" je pohoří v Afghánistánu a severozápadním Pákistánu. V širším smyslu se za Hindúkuš považují všechny hory mezi Amudarjou na severu, řekou Tedžen (Harírúd) na západě (tvoří hranici s Íránem, za ní se zvedá Kúh-e Bínálúd) a řekami Hilmand a Kábul na jihu. V užším smyslu se jako Hindúkuš označuje jen nejvyšší, severovýchodní část, která začíná zhruba na úrovni města Kábulu a pokračuje na severovýchod, po afghánsko-pákistánské hranici do Vachánu. Je čtvrtým nejvyšším pohořím na světě. Nejvyšší horou je Tirič Mír v pákistánském Chajbar Paštúnchwá.\"", "tgt_summary": "兴都库什山()是位于中亚,东西向横贯阿富汗的山脉。", "id": 2990227}
{"src_title": "Appius Claudius Caecus", "tgt_title": "克劳狄", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "V roce 312 př. n. l. byl Appius Claudius ustanoven cenzorem, třebaže předtím nevykonával konzulát. Za svoji podivuhodně rychlou politickou kariéru vděčil především podpoře nižších společenských vrstev, neboť povoloval synům propuštěných otroků přístup do římského senátu a uděloval volební právo mužům z venkovských tribuí, kteří nevlastnili žádnou půdu. Během druhé samnitské války byl zastáncem zakládání římských kolonií v Latiu a v Kampánii, které měly posloužit k posílení obrany těchto území proti Samnitům a Etruskům.  V době, kdy zastával censuru, dal postavit tzv. Appiovu cestu (latinsky \"via Appia\"), strategicky důležitou silnici spojující Řím s městem Capua (v roce 267 př. n. l. byla prodloužena až do Brundisia). Dále byl iniciátorem výstavby prvního akvaduktu do města Říma, jenž byl po něm pojmenován \"Aqua Appia\". Rovněž jako první publikoval seznam procesních pravidel a formulí v římském právu (nedodržení správného postupu vedlo ke ztrátě soudního sporu), jejichž znalost byla do té doby vyhrazena pouze kněžím (\"pontifices\"). Později byl v letech 307 př. n. l. a 296 př. n. l. dvakrát zvolen konzulem a v letech 292 př. n. l. a 285 př. n. l. byl dvakrát jmenován diktátorem.  Appius Claudius prosadil také reformu latinského pravopisu a zabýval se literaturou a rétorikou. V roce 280 př. n. l., ačkoliv byl tehdy již slepý, pronesl před vyslancem épeirského krále Pyrrha slavnou řeč, v níž prohlásil, že Řím nikdy nekapituluje. Tato řeč byla prvním zaznamenaným projevem v latinském jazyce, jenž byl znám ještě v dobách Cicerona. Kromě jiného obsahovala také známou větu \"Fabrum esse suae quemque fortunae\", která je překládána jako „Každý svého štěstí strůjce“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Appius Claudius Caecus (přízvisko \"Caecus\" znamená latinsky „slepý“; kolem 340 př. n. l. – 273 př. n. l.) byl římský politik a státník pocházející z bohaté patricijské rodiny.", "tgt_summary": "克劳狄(演说家)(英语:Appius Claudius Caecus),约活动于公元前4世纪至公元前3世纪。古罗马监察官,著名演说家之一,在西塞罗时期,他的一些葬礼演说仍被诵读,他还用萨图恩诗体编辑语言,其中有一部分传世。", "id": 1127837}
{"src_title": "Liliovník čínský", "tgt_title": "鹅掌楸", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Liliovník čínský je opadavý strom dorůstající ve své domovině výšky až 40 metrů, u pěstovaných jedinců je zpravidla udávána maximální výška jen cca 15-20 m. Listy jsou střídavé, členěné, většinou 4-6 laločné, čepel listů je hlouběji členěna než v případě liliovníku tulipánokvětého, naspodu je modrozelená. Květy jsou velké, oboupohlavné. Kališní lístky jsou 3, korunních lístků je 6, koruna svým tvarem připomíná květ tulipánu. Oranžový proužek na korunních lístcích (typický pro liliovník tulipánokvětý) u liliovníku čínského chybí. Tyčinek je v květu mnoho. Gyneceum je apokarpní, složené z mnoha plodolistů. Plodem je dvousemenná křídlatá nažka, nažky jsou uspořádány v šišticovitém souplodí.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Liliovník čínský přirozeně roste v jižní a střední Číně, a to v provinciích An-chuej, Kuang-si, Ťiang-su, Kuej-čou, Chu-pej, Chu-nan, Ťiang-si, Šen-si, Če-ťiang, S’-čchuan a Jün-nan, svým areálem zasahuje také do severního Vietnamu. Roste v horských neopadavých listnatých lesích v nadmořských výškách 900 až 1000 metrů. Jedná se o asijský vikarizant druhu liliovník tulipánokvětý (\"Liriodendron tulipifera\"), který pochází ze Severní Ameriky.  Liliovník čínský náleží k ohroženým druhům. Jeho výskyt je reliktní a roztroušený. Je ohrožován zejména kácením biotopů a těžbou dřeva a celkově má malé regenerační schopnosti. Např. v jihočínském Jün-nanu jeho areál zahrnuje všeho všudy pouhých 0,4 km.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Liliovník čínský je využíván jako zdroj kvalitního dřeva a jako okrasná dřevina. V ČR se prakticky nepěstuje, protože není tak dobře mrazuvzdorný jako liliovník tulipánokvětý. Mrazy pod -15 až -17 °C ho mohou vážně poškodit. Snadněji se dá pěstovat v západní Evropě nebo ve Velké Británii, kde takové mrazy bývají podstatně řidčeji než v ČR. Není udáván z žádné botanické zahrady v České republice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Liliovník čínský (\"Liriodendron chinense\") je opadavý listnatý strom z čeledi šácholanovité (\"Magnoliaceae\"). Je velmi podobný známějšímu severoamerickému liliovníku tulipánokvětému. Pochází z Číny a Vietnamu. V podmínkách střední Evropy není plně mrazuvzdorný a v ČR se nepěstuje.", "tgt_summary": "鹅掌楸(学名:\"Liriodendron chinense\"),为木兰科鹅掌楸属的一种。树形似楸树,又名马褂木,为中国的珍稀树种。", "id": 693849}
{"src_title": "Neuraminidáza", "tgt_title": "神经氨酸酶", "src_document": [{"title": "Biochemický úvod.", "content": "Glykoproteiny jsou bílkoviny, které mají na centrální bílkovinný řetězec kovalentně navázané řetězce oligosacharidů. V organismu plní mnohé funkce - jsou to bílkoviny plasmatické membrány, buněčné receptory, některé hormony a naprostá většina plasmatických proteinů jsou rovněž glykoproteiny. Tvoří také složku hlenu.  Neuraminidáza katalyzuje hydrolýzu α-(2 → 3), α-(2 → 6) a α-(2 → 8) glykosidových vazeb mezi kyselinou sialovou (nejč. kyselinou N-acetylneuraminovou) a subterminálním cukrem, v N-vázaných glykoproteinech tedy nejčastěji galaktózou.", "section_level": 1}, {"title": "Neuraminidáza a její funkce u různých organismů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Neuraminidáza u virů.", "content": "Neuraminidáza se jako povrchový antigen vyskytuje u všech virů z čeledi Orthomyxoviridae (chřipkové viry) a dále u rodu Paramyxovirus (způsobuje např. parainfluenzu skotu nebo Newcastleskou nemoc) a Rubulavirus (virus příušnic).  Nejlépe je její funkce prozkoumána u chřipkového viru (virus influenzy typu A), který způsobuje onemocnění horních dýchacích cest u člověka i zvířat. Virus sám má afinitu právě ke sliznici respiračního traktu – ta je ale před infekcí chráněna vrstvou hlenu.  Při chřipce se neuraminidáza uplatní několika způsoby – na začátku infekce rozštěpí hlen a umožní virionům dostat se k buňkám. Virion vstupuje do buňky přes receptor (a receptor je glykoprotein, zakončený kyselinou sialovou) pomocí druhého povrchového antigenu, hemaglutininu. Ten se váže právě ke kyselině sialové.  Nově vzniklé virové částice unikají z buňky pučením přes cytoplasmatickou membránu a při tom získávají obal. Ten ale, stejně jako původní membrána, obsahuje glykoproteiny (s kyselinou sialovou) – hrozí tedy, že by se nově vzniklé viriony díky hemaglutininu „přilepily“ k sobě navzájem a k membráně mateřské buňky. Neuraminidáza proto kyselinu sialovou odštěpí, umožní uvolnění virionů z buňky a zabrání jejich agregaci.  Specifické protilátky proti neuraminidáze nejsou schopné zabránit infekci, ale snižují replikační aktivitu a zabraňují dalšímu šíření viru. Viry chřipky se imunitní odpovědi hostitele brání vytvářením různých antigenních variant povrchových antigenů, tedy i neuraminidázy. Na základě její antigenní struktury se viry influenzy A zařazují do 9 suptypů (N1-N9).", "section_level": 2}, {"title": "Inhibitory neuraminidázy.", "content": "Inhibitory neuraminidázy blokují funkci virové neuraminidázy a působí tak jako účinná antivirotika. K těmto substancím patří oseltamivir („Tamiflu®“) a zanamivir („Relenza®“).", "section_level": 3}, {"title": "Neuraminidáza u bakterií.", "content": "Neuraminidáza je tvořena bakteriálními patogeny dýchacích cest a zřejmě slouží jako faktor virulence, modifikuje receptory na apikálním povrchu buněk a umožňuje kolonizaci sliznic. Přesná úloha neuraminidázy v patogenezi onemocnění je však zatím neznámá. Nicméně mutantní kmen bakterie P.aeruginosa, který neměl schopnost sysntetizovat neuraminidázu, ztratil také schopnost způsobit infekci in vivo a inhibitory bakteriální neuraminidázy by se tak v budoucnu mohly stát způsobem, jak zabránit vzplanutí bakteriálního zápalu plic.", "section_level": 2}, {"title": "Bakterie, které tvoří neuraminidázu.", "content": "Neuraminidáza byla objevena u mnoha druhů bakterií, zvláště pak u patogenních kmenů.", "section_level": 3}, {"title": "Prvoci tvořící neuraminidázu.", "content": "Neuraminidáza je syntetizována také parazitickými prvoky, jako je \"Trichomonas vaginalis\" nebo trypanozomy.", "section_level": 2}, {"title": "Neuraminidáza v lidských buňkách.", "content": "V savčích buňkách, tedy i v buňkách člověka, se také nachází neuraminidáza. Syntetizované glykoproteiny podléhají neustálé obměně a neuraminidáza tak společně s dalšími glykosidázami zajišťuje jejich degradaci.  Nedostatečná aktivita NEU1 vede ke střádavé chorobě, při níž se v lysosomech postupně hromadí sializované glykopeptidy a oligosacharidy. Tato geneticky podmíněná nemoc, sialidóza, se projevuje mentální retardací, neurologickými abnormalitami, hrubými rysy v obličeji a deformacemi páteře. V moči nemocných se nacházejí abnormální degradační produkty a pod mikroskopem je patrná vakuolizace buněk. Závažnost choroby kolísá od mírného průběhu až po rychle progredující, který vede ke smrti pacienta brzy po narození.", "section_level": 1}, {"title": "Neuraminidáza ve výzkumu.", "content": "Neuraminidáza je vysoce specifický enzym, který štěpí jen konkrétní glykosidickou vazbu. Jako takový je užitečný při strukturní analýze oligosacharidů, při odhalování vazeb kyseliny sialové a při desializaci glykoproteinů (což odhaluje vazebná místa).", "section_level": 1}], "src_summary": "Neuraminidáza, též exo-α-sialidáza, acetylneuraminidáza nebo sialidáza, systematickým názvem acetylneuraminyl hydrolasa, číselným označením EC 3.2.1.18, je enzym, který štěpí glykosidové vazby mezi terminální kyselinou sialovou a subterminální galaktózou v oligosacharidech, glykoproteinech, glykolipidech a dalších substrátech.", "tgt_summary": "神经氨酸酶 (Neuraminidase),又称唾液酸酶,神经氨酸(5-氨基-3,5-二脱氧-D-甘油-D-半乳壬酮糖酸),是分布于流感病毒被膜上的一种糖蛋白,它具有抗原性,可以催化唾液酸水解,协助成熟流感病毒脱离宿主细胞感染新的细胞,在流感病毒的生活周期中扮演了重要的角色。在甲型流感病毒中,神经氨酸酶的抗原性会发生变异,这成为划分甲型流感病毒亚型的依据,在目前已知的甲型流感病毒中共有9种不同的神经氨酸酶抗原型。", "id": 3018598}
{"src_title": "Mystika", "tgt_title": "神秘主義", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Jevy a zkušenosti, které označujeme jako mystické, jsou natolik rozmanité, že mystiku nelze definovat. Podle Gerschoma Scholema „neexistuje nějaká mystika vůbec, ale jen různé mystiky – židovská, křesťanská, hinduistická, buddhistická nebo islámská“, každá z nich je utvářena svým vlastním kulturním okruhem a prostředím.  Vztah mezi mystikou a náboženstvím, jakkoli úzký, není ovšem nijak jednoduchý. Na počátku velkých náboženských hnutí stojí osobní zkušenosti, které lze označit jako mystické. Působení velkých náboženských zakladatelů, Mojžíše, Gautáma Buddhy, Ježíše z Nazaretu nebo Mohameda, začíná obdobím příprav, kdy odcházejí do samoty a na poušť, kdy se postí a přijímají zjevení, které potom hlásají a šíří. Podobné zkušenosti zmiňuje ale také například Martin Luther, René Descartes nebo Blaise Pascal. Jakmile se z nich však vyvine určité náboženské hnutí, které se nutně upevňuje také v institucích, jsou další osobní zkušenosti tohoto druhu v jistém napětí s učením a zákony těchto hnutí. Mohou být zdrojem obnovy a reformy, ale mohou být také odmítnuty a jejich hlasatelé pronásledováni.  William James charakterizuje mystiku čtyřmi charakteristickými rysy:  Podle převládajícího typu mystické „cesty“ rozlišuje Dupré", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Řecké slovo \"mystikos\" (plurál \"ta mystika\") původně označuje všechno, co souvisí s tajným kultem a zasvěcením (\"mystérion\" - tajný kult pouze pro zasvěcené, \"mystés\" – zasvěcenec a \"myeó\" - uvádět do tajemství, zasvěcovat), a odvozuje se od slovesa \"myó\", zavírat oči a ústa. Naznačuje tedy jak uzavřenost mystického společenství, tak pasivitu mlčícího účastníka a vyloučení všech vnějších rušivých vlivů. \"Myó\" ve významu zavřených očí se vyskytuje už u Homéra, mystéria v uvedeném významu poprvé a to kriticky u Hérakleita (zl. 14). \"Mystérion\" později znamená i tajemství vůbec.  V archaických společnostech se účastníci slavností dostávali do „vytržení“ z běžné zkušenosti pomocí postů, tance, zpěvu, sexuality, případně i psychotropními látkami. Souběžně s objevem „vnitřního světa“ a s individualizací člověka v tzv. osové době začíná člověk cítit svoji osamělost, cizotu vůči vnějšímu světu a touží po způsobech, jak je překonat. V této situaci vzniká ve velkých civilizacích Indie, Číny a Řecka mystika v pravém slova smyslu, individuální mystický zážitek bez nápadných vnějších projevů, podporovaný tichem, naprostým soustředěním a nanejvýš monotónní recitací a opakováním modliteb (jako indické mantry nebo modlitba Růžence). V řecké mystice se rozlišují tři kroky na mystické cestě: očištění (\"katharsis\"), osvícení (\"ellampsis\" nebo \"epopteia\") a sjednocení (\"henósis\").  Platón popisuje „oheň poznání a rozumu“, který „při nejvyšším úsilí, jakého je lidská síla schopna“ nakonec „vyšlehne“; je tedy sice nesdělitelný, nicméně má povahu poznání a jasu. Na to navázala orfická mystika „vysvobození“ a novoplatónská spekulativní mystika (Plótinos, Proklos), která silně ovlivnila starší mystiku křesťanskou. Mystické zkušenosti tedy mohou sahat od setkání s absolutnem neosobním (taoismus, buddhismus, pantheismus) až po sjednocení svrchovaně osobní lásky (Bhagavadgíta, Píseň písní, křesťanská mystika, súfismus).", "section_level": 1}, {"title": "Náboženská mystika.", "content": "V Upanišádách je mystické spojení základu duše (\"átman\") s kosmickou silou \"bráhman\" prostředkem jak se vymanit z nekonečného koloběhu narození a splynout s Vesmírem. Tento typ mysticismu se ještě prohloubil v buddhismu, jak mahajánovém, tak čínském a tibetském. Techniku indické mystiky, cesty k mystické zkušenosti, představují různé složky jógy. Starodávný indický mudrc Pataňdžali v \"Jóga sútře\" říká, že jóga je \"zastavení pohybového principu mysli\". Čínská mystika navazuje na Taoismus a jeho princip pasivity (\"wu-wei\") a zakládá společenskou etiku. V orfismu, patrně ovlivněném indickými směry, jde také o vysvobození z řetězu existencí, kdežto v novoplatónismu je zřetelný příklon ke spekultavivní mystice poznání a osvícení. Počátky židovské mystiky lze hledat už v biblické Písni písní, Izrael však nechápe svůj vztah k Bohu spekulativně, nýbrž historicky – jako Boží jednání v dějinách a jako smlouvu. Židovské texty proto častěji popisují vnější dějství, mystické obrazy a scény (Ezechiel, apokalyptika), než vnitřní osobní zážitky. To se týká i velké části mistrů Talmudu a teprve alegorický výklad Písma platonika Filóna Alexandrijského otevírá cestu spekulace, například v kosmogonii Sefer Jecira (8. stol.). Z myšlenek o symbolické kombinatorice abecedy jako základu kosmického řádu vychází kniha Zohar (13. stol.) a kabala. Jedním z významných proudů novověké židovské mystiky jako životní a náboženské praxe je chasidismus.  Také v Islámu byly mystické proudy v jistém napětí s ostře vymezenou naukou a zákonem. Nicméně sám Korán je výrazem Mohamedovy kontemplativní zbožnosti a askeze a počítá s tím, že některým lidem se Bůh dává poznat ve vnitřním míru duše (například \"Korán\" 17,27). V různých směrech islámské mystiky (súfismus) jsou patrné vlivy jak křesťanského novoplatónismu, tak i indické mystiky vysvobození. Súfismus se pak vyvíjí na jedné straně jako spekulativní mystika (Ibn Arabí, al Ghazálí), na druhé straně jako mystika emotivní osobní lásky (Husain al-Haládž, †922).", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanská mystika.", "content": "V křesťanství lze rozlišit mystiku trojího typu:", "section_level": 1}, {"title": "Starověké kořeny.", "content": "Nový zákon na řadě míst odkazuje k jednotlivým mystickým zkušenostem Ježíše z Nazareta (např. Mt 11,25; J 12,28), jeho žáků (Sk 2,3) a apoštola Pavla (Sk 9,3nn; ). Ty však jsou zdrojem, nikoli cílem křesťanského života. Tento postoj k mystice je pak pro celou křesťanskou tradici charakteristický.  Úvahy o mystických tématech v křesťanství začínají alegorickým výkladem Bible a navazují tak na Filóna. Zatímco v Novém zákoně převažuje důraz na jednání a vztahy, novoplatónské vlivy vedou ke spekulacím o Bohu, jehož však nelze poznat smyslovými prostředky a o němž podle negativní teologie nelze ani nic kladného vypovídat. Člověku zbývá jen „záporná cesta“ (\"via negativa\") výpovědí o tom, čím Bůh \"není\". Jedním ze zakladatelů křesťanské mystiky v tomto smyslu je Pseudo-Dionýsios Areopagita, který kolem roku 500 napsal knihy \"O Božích jménech\" a \"O mystické teologii\". Vycházel z Plótina a Prokla, jejichž myšlenky spojil s biblickými obsahy a tak ukázal, že Bůh není viditelný ani poznatelný, leda ze svého zjevení. Člověk, který se usebere a ztiší, aby ho vnější vjemy nerušily, může však dospět ke zkušenosti setkání, které není zprostředkováno žádnými představami ani obrazy. Toto pojetí mystiky pak postupně převládlo ve vrcholném a pozdním středověku.", "section_level": 2}, {"title": "Východní křesťanství.", "content": "Mystické směry ve východním křesťanství navazovaly zejména na tradici řeckého křesťanského platónismu. Jedním z hlavních byl hésychasmus (řec. \"hésychia\" – klid, ticho) se střediskem na hoře Athos; jeho představiteli byli Gregórios Palamas (1296–1395) či v novější době Paisij Veličkovskij (1722–1794).", "section_level": 2}, {"title": "Středověké západní křesťanství.", "content": "Za „zlatý věk“ křesťanské mystiky se pokládá 12. a 13. století, kdy působili např. Bernard z Clairvaux (1090–1152), Hildegarda z Bingenu (1098–1179), František z Assisi (1181-1226), Mechtilda z Magdeburku (1210–1285), Mistr Eckhart (asi 1260–1328), Kateřina Sienská (1347–1380) a další. Meditace a mystika hrají pak velkou roli v soukromé zbožnosti tzv. devotio moderna 14. a 15. století.", "section_level": 2}, {"title": "Západní křesťanství v počátcích novověku.", "content": "Další vrcholy křesťanské mystiky tvoří španělští řeholníci Terezie z Avily (1515–1582) a Jan od Kříže (1541–1591). V protestantském prouduto byli Jakob Böhme (1575–1624) nebo Jan Amos Komenský (1592–1670), jejichž náboženský odkaz vyústil do pietismu.", "section_level": 2}, {"title": "Novověká mystika.", "content": "V jisté opozici vůči převládajícímu racionalismu 17. století stojí pietismus a mystické směry jako rosenkruciáni nebo Swedenborgova církev, které ovlivnily německý idealismus i romantismus. Během 19. století převládl zájem o pozitivní vědění, víra v pokrok a pragmatismus, jež mystiku zatlačily do pozadí. Už kolem roku 1900 se však vynořují různé iracionální mystické proudy, často inspirované východními náboženstvími, jako byla teosofie nebo antroposofie Rudolfa Steinera. Ty měly velký vliv hlavně v uměleckých kruzích v Německu, ale také na psychologii C. G. Junga a jeho žáků.  V širším smyslu hlubokého tajemství světa a Vesmíru použil slovo „mystický“ také filosof Ludwig Wittgenstein, který v závěru svého \"Traktátu\" napsal:  Mezi další významné mystiky a jogíny 19. až 20. století patří Šrí Ramana Maháriši, indický mudrc, který po svém duchovním probuzení v 16 letech opustil domov a usadil se na úpatí svaté hory Arunáčaly v Tamil Nadu v jižní Indii. Vyučoval stezce sebedotazování - átmavičáře, kterou považoval za nejrychlejší stezku k vysvobození.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní linie výkladu mystiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pozice perenialistická.", "content": "„Pereniální filosofie“ je specifická filozofie náboženství, podle níž všechny náboženské tradice sdílejí jednu univerzální pravdu. Z této pravdy pak má vycházet veškeré náboženské smýšlení. Tento pohled byl zpopularizován ve 20. století Aldousem Huxleym. Podle Huxleyho je pro správné chápání božského nutné splnit následující podmínky. Člověk se musí stát naprosto milující bytostí se zcela čistým srdcem i duší. Právě takovými lidmi, kterých je jen velmi málo, jsou dle Huxleyho proroci, svatí a filosofové. Pouze oni jsou schopni náhlédnout universální pravdu transcendentna, jež je společná všem náboženstvím. Mezi ně však nepatří pouze \"zakladatelé\" velkých světových náboženství, ale právě i inspirovaní mystici. A. Huxley byl významně ovlivněn tzv. neohinduismem. Neohinduismus je moderní interpret ace hinduismu, která vznikla v 19. st. jako reakce na západní kolonialismus. Huxley ve své knize \"Pereniální filosofie\" definuje tento pojem jako metafyziku rozpoznávající božskou realitu ve všech věcech, žijících bytostech i myšlenkách a jako psychologii, která nachází v duši cosi podobného nebo dokonce identického s boží realitou. Tento fenomén je dle Huxleyho univerzální. Základy pereniální filosofie lze dle něj nalézt v tradicích přírodních národů, stejně tak jako ve velkých světových náboženstvích.", "section_level": 2}, {"title": "Pozice kontextualistická.", "content": "Kontextualistický pohled na mystiku zastával Steven T. Katz. Nesouhlasil s názorem, podle něhož je mystická zkušenost univerzální a je společná nejširšímu okruhu mystiků. Podle takového modelu by mystika byla záležitostí „mezinárodní a mezikonfesijní“. Zkušenostem, které by se za jiných okolností ukázaly být jednoznačné odlišné, by byla přisouzena jednotná forma. Katz prosazoval uznání diference, nesouhlasil se snahou o přiřazení mystických zkušeností k a priori vytvořeným modelům. Díky jeho kontextualismu tak znovu\"„Bůh může být Bohem, Brahman Brahmanem a nirvána nirvánou, bez jakéhokoliv redukcionistického pokusu ztotožnit pojem Boha s pojmem Brahman či Brahman s nirvánou.\"", "section_level": 2}, {"title": "Současné proudy.", "content": "Od starší náboženské mystiky se moderní proudy liší hlavně tím, že mystické zážitky pro ně nejsou jen kroky na cestě ke spáse, ale stávají se bohužel vlastním cílem. Ke konci 20. století vznikly opět nové mystické směry jako New Age nebo hlubinná ekologie, které se nevztahují k osobnímu Bohu, nýbrž hledají absolutno ve spojení vlastního nitra s přírodou a s Vesmírem. V současné společnosti se ovšem jen těžko brání tomu, aby se „mystické zážitky“ nestaly nabídkou na trhu s odpovídající reklamou atd.  Z mystických praktik v širším slova smyslu je u nás známá především hathajóga jako systém tělesných cvičení a pozic, která je však ve skutečnosti jen okrajovou disciplínou jógy, sloužící ke zlepšení psychické a fyzické kondice. V současnosti jsou nejčastějšími přístupy Bhaktijóga – cesta citové oddanosti a Džňánajóga - cesta rozumových úvah, doplňkovými cestami jsou Karmajóga – cesta altruistické činnosti, nebo Rádžajóga – „královská“ cesta vůle.  Nejrůznější druhy jógy shrnul ve své práci český mystik 20. až 21. století, spisovatel a překladatel duchovní literatury Ing. Jiří Vacek ve své encyklopedii jógy a mystiky s názvem \"Řada nejvyšší jóga a mystika\". Jiří Vacek vychází převážně z učení Šrí Ramany Mahárišiho, avšak jeho dílo zahrnuje i oblasti křesťanské mystiky, buddhismu a další. Mezi propagátory východní, mahajánovým buddhismem inspirované mystiky a jógy u nás patřili Karel Weinfurter, František Drtikol, Květoslav Minařík, Míla Tomášová nebo Eduard Tomáš, známý např. z televizního seriálu \"Paměti mystika\" nebo svými přednáškami v pražské Lucerně.  Květoslav Minařík ve svém díle \"Malý mystický slovník naučný\"  popisuje mystiku převážně z psychologického a mravního hlediska. Rozděluje mystiku na křesťanskou a tibetskou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mystika (řec.) je souhrnné označení pro rozmanité duchovní zkušenosti bezprostředního a osobního setkání s božským, pro zkušenost hlubokého tajemství, jež se nedá přímo vyjádřit slovy, a pro různé cesty, jak takovou zkušenost získat.", "tgt_summary": "神秘主义(英语:Mysticism),也有较模糊的称为密契主义,包涵人类与神明或某种超自然力量结合为一的各种形式、经验、体验,并且强调这是一切宗教共有的现象。神秘主义者的基本信条是世界上存在超自然的力量或隐藏的自然力量,这种力量可以通过特殊教育或者宗教仪式获得。神秘主义的两大特征:", "id": 887278}
{"src_title": "Spiritualita", "tgt_title": "靈性", "src_document": [{"title": "Původ a význam.", "content": "V individualizovaných kulturách se těžiště náboženského života pozvolna přesouvá od kolektivních vnějších projevů, slavností a obřadů, k vnitřnímu duchovnímu životu čili spiritualitě. Individualizované náboženství modlitby a meditace je součástí příslušné kultury a je tudíž poznamenáno jejími charakteristickými znaky. Proto se hovoří o spiritualitě různých dob (např. středověké, barokové, pietistické) a kulturních okruhů (např. spiritualitě východní), ale také o specifické spiritualitě různých církví, řeholních řádů a náboženských společenství.  Z toho lze usoudit, že ani ten nejosobnější duchovní život není zcela soukromý, nýbrž má také svoji společenskou stránku, protože vytváří širší nebo užší společenství, které chce a potřebuje svoji spiritualitu také předávat jako tradici. Vnitřní, duchovní život člověka je podstatnou složkou jeho osoby, a tedy také svrchovaným úkolem každého. Kultury a společnosti, které spiritualitě přikládaly větší význam a dosahovaly v ní také lepší úrovně než moderní společnosti konzumu, dobře věděly, že může snadno sklouznout do neplodných nebo dokonce nebezpečných poloh, jako je fanatismus nebo úzkostnost, vnitřní prázdnota nebo beznaděje. Poskytovaly a nabízely proto různé formy osvědčených zkušeností, osobního vedení, výcviku nebo „cesty“ (tao) a doporučovaly různé praktiky, které mohly jednotlivcům tento obtížný úkol usnadnit.  Význam spirituality zdůraznila v nedávné době řada psychologických škol. Např. logoterapie Viktora Frankla, knihy M. Scott Pecka, C. S. Lewise, Thomase Mertona nebo Anselma Grüna. Na druhé straně se „spiritualita“ stává často módním artiklem a nabízí jako prostředek k dosažení vnitřní rovnováhy, k načerpání energie nebo dokonce k posílení zdraví. To všechno mohou být vedlejší účinky skutečné spirituality, v níž ale jde o jiné věci, například o hledání smyslu, o vyrovnání se sebou samým, s druhými a se světem. Pravá spiritualita je také svrchovaně osobní úkol a nedá se kupovat a prodávat jako služba.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum spirituální zkušenosti v Česku.", "content": "Studie zaměřená na výzkum spirituální zkušenost realizovaná v České republice poukázala na vyšší spiritualitu mezi ženami a mezi vdovami a vdovci. S věkem také koreluje zvýšený výskyt spirituální zkušenosti. Jako omezení vzorku je ale konstatován nedostatečný počet věřících respondentů, což je důsledek realizace výzkumu na reprezentativním vzorku populace v (českém) sekulárním prostředí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spiritualita (z lat. \"spiritualis\", duchovní), česky duchovnost, hebrejsky ruchanijut, znamená životní praxi, způsob vnímání a osobního zacházení s tím, co člověka přesahuje: s Bohem, s božským, s transcendencí. Lze ji též definovat jako rozměr života, „v němž si uvědomujeme Boží přítomnost“. Náboženská spiritualita je vnitřní, osobní stránka zbožnosti a náboženství.", "tgt_summary": "灵性,综合学术与宗教解释为「个人在各种相处关系中达到平衡的最佳状态」,类似儒学《易传》、《中庸》所说的感通、中和(和谐)、诚等身心状态。而这些周遭关系包含了本身个体、自然环境、神、他人等。虽说学术界多有探讨该平衡关系,也多有对于灵性引申为个人生命意义的完整认知探讨,但是一般说来,宗教信仰仍是灵性探讨的主要内容,而讲求灵性平衡及和谐的场合,也多与宗教事务相关。简言之,今多数宗教都自诩可成就灵性平衡的信仰及实践系统。", "id": 1781990}
{"src_title": "Euroskepticismus", "tgt_title": "歐洲懷疑主義", "src_document": [{"title": "Základní formy euroskepticismu.", "content": "Euroskeptické postoje se mohou mít řadu podob. Už zmíněný politolog Paul Taggart rozpracoval společně s Aleksem Szczezerbiakem svoji teorii euroskepticismu, když jej rozdělil na dvě základní skupiny:  1. Měkký euroskepticismus: Jedná se o „nahodilou nebo kvalifikovanou“ opozici vůči evropské integraci. Zastánci tohoto typu euroskepticismu se nestaví proti členství v EU či evropské integraci, nicméně zastávají „kvalifikovanou opozici“ vůči jedné nebo více evropským politikám. Jako příklad takové opozice lze uvést např. odmítnutí společné evropské měny.  Strany vyznávající měkký euroskepticismus jsou na pravé straně politického spektra v Evropském parlamentu zastoupeny zejména ve frakci Evropští konzervativci a reformisté. Naproti tomu strany zastávající měkké euroskeptické postoje na levici jsou sdruženy ve frakci Evropská sjednocená levice a Severská zelená levice  2. Tvrdý euroskepticismus: Představuje striktní odmítnutí celého projektu evropské ekonomické a politické integrace. Strany vyznávající tvrdý euroskepticismus odmítají vstup či setrvání vlastní země v Evropské unii. Jedná se buďto o principiální odmítnutí projektu EU jako takového, případně jeho odmítnutí ve stávající podobě.  V Evropském parlamentu zastávají takovéto postoje zejména poslanci sdružení ve frakcích Evropa svobody a přímé demokracie či Evropa národů a svobody. V obou případech jde o frakce, jejímiž členy jsou především politická uskupení ležící na pravém okraji politického spektra.", "section_level": 1}, {"title": "Významní představitelé euroskepticismu.", "content": "Významné osobnostmi tohoto myšlenkového proudu mezi světovými politiky jsou Margaret Thatcherová či Iain Duncan Smith. Oba zmínění politici jsou příkladem tzv. měkkých euroskeptiků. Naproti tomu Marine Le Penová či Nigel Farage mohou být kvůli jejich požadavku na vystoupení vlastních zemí z EU považovat za „tvrdé“ euroskeptiky.", "section_level": 1}, {"title": "Euroskepticismus v Česku.", "content": "V Česku se pak mezi přední euroskeptiky řadí konzervativci, nacionalisté i populisté. Přední čeští euroskeptici jsou blízcí Občanské demokratické straně, která sice vyjednávala členství v EU, ale ovlivnila ji blízkost britské Konzervativní strany. Současnými představiteli je bývalý předseda ODS a bývalý prezident Václav Klaus či europoslanec za ODS Jan Zahradil či současný předseda ODS Petr Fiala. Strana, jejímž hlavní ideologií je euroskepticismus je Strana svobodných občanů a reprezentantem je předseda a bývalý europoslanec Petr Mach. Tvrdý euroskepticismus prosazuje také Svoboda a přímá demokracie. Dalšími euroskeptiky jsou nacionalistické, populistické až extremistické strany jako Dělnická strana sociální spravedlnosti či Národní demokracie a jejich představitelé Tomáš Vandas, či Jana Bobošíková. Jedinou euroskeptickou levicovou stranou je pak Komunistická strana Čech a Moravy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Euroskepticismus, jenž bývá někdy svými příznivci nazýván eurorealismus, je negativní postoj vůči evropské integraci. Může mít řadu různých odstínů od odmítání federalismu (trvání na tom, že Evropská unie by měla zůstat společenstvím národních a nezávislých států a nikoli směřovat k federativnímu či centralistickému uspořádání) až po odmítnutí evropské integrace jako takové. Podle definice politologa Paula Taggarta euroskepticismus jsou \"„myšlenky nahodilé nebo kvalifikované opozice, stejně tak jako přímé a nekvalifikované opozice vůči procesu evropské integrace.“\"", "tgt_summary": "欧洲怀疑主义(英语:Euroscepticism)是指反对欧洲一体化的思想或理念,其非单一的意识型态,亦非反对欧洲,但很大部分是反对欧盟的立场有关,不少具有民族主义的因素。", "id": 1813012}
{"src_title": "Reinkarnační terapie", "tgt_title": "前世回溯", "src_document": [{"title": "Základy.", "content": "Reinkarnační terapie se zakládá na práci s podvědomím. Pacient a terapeut při tom prozkoumají příčiny krizí, problémů a omezení a pokoušejí se tímto způsobem přivodit osvobození od starých a překážejících problémů.  Reinkarnační terapie vychází z toho, že problémy spočívají v zkušenostech jak v stávajícím, tak v minulých tělesných životech. Základním bodem je, že se člověk skládá jak z hmotného těla, tak z nehmotné části, které se říkává „duše“. Dalším východiskem reinkarnační terapie je, že ta nehmotná složka, neboli duše, přežije tělesnou smrt a přechází do jiných hmotných těl (viz reinkarnace), aby se touto cestou vyvíjela dále. Veškeré zkušenosti se ukládají do pamětí a promítají se do pozdějších tělesných existencí, což podle zkušeností reinkarnačních terapeutů vysvětluje, proč nás například pronásledují určité obavy či zábrany, aniž bychom viděli nějaký důvod, anebo proč se v určitých situacích cítíme ohrožení, i když nám fakticky žádné nebezpečí nehrozí.", "section_level": 1}, {"title": "Trauma a karma.", "content": "Podle názoru reinkarnační terapie je člověk ve velké míře ovlivněn traumatickými, tj. duši ranícími, zkušenostmi, k němž došlo v minulosti (buďto ve stávajícím anebo dřívějších životech). Projevují se ve stávající tělesné existenci neurózami a psychózami, kteréžto pojmy zahrnují v podstatě všechno, co nám život ztěžuje a omezuje, a velice často ani netušíme, kde to má svoje kořeny, např. strachy, nutkavé návyky apod.  Prvním sloupem reinkarnační terapie je \"vyhledat\" dané případy, tj. zpřístupnit vzpomínky na ony traumatické události, a objasnit, za jakých okolností a z jakého důvodu k traumatu došlo.  Zde se uplatní druhá složka této terapie, tj. karma. Podle toho se trauma rozumí jako následek nějakého našeho činu, který byl někomu jinému na škodu a má tím zároveň dopad na nás samé.  Třetím sloupem reinkarnační terapie je přivést pacienta k tomu, aby si uvědomil, že nese sám část zodpovědnosti za to, co se mu kdysi přihodilo a způsobilo mu danou potíž. Podle zkušeností reinkarnační terapie trauma a jeho následky přestanou působit, jakmile pacient dojde poznání o spojitosti mezi událostí, neboli traumatem, a jeho vlastním přičiněním.", "section_level": 1}, {"title": "Regrese.", "content": "Regresí (z latiny \"regredi\" ‚vrátit se‘) se rozumí vyhledání starých vzpomínek a odkrytí událostí přivodivších dané trauma. Tento terapeutický postup je používán i v klasické psychoterapii, např. psychoanalýze. Aby se ty vzpomínky zpřístupnily, nabízejí se různé postupy, např.:  Mnoho terapeutů zahájí regresi tím, že nejprve procházejí mládí pacienta, aby se zjistilo, jestli se nenachází tam příčina daného problému, a vstoupí až potom do minulých inkarnací. Jedno sezení trvává několik hodin.", "section_level": 1}, {"title": "Známí provozovatelé.", "content": "Carol Bowmanová - Zabývala se i spontánními vzpomínkami u dětí. Podle jejích slov ji k tomu dostal její vlastní syn, který začal po traumatu z ohňostroje vyprávět o tom, jak zahynul v Americké Občanské válce (a poskytl i historicky přesné detaily).  Michael Newton - Kromě minulých životů jeho pacienti popisovali (velmi konzistentně) i posmrtný život, byť ho označovali spíš jako \"domov\". Zakladatel Newtonova institutu pro hypnoterapii života mezi životy, který mimo jiné školí další hypnoterapeuty podle Newtonových metod. Jeho verze je neobvyklá především absencí karmy, kterou nahrazuje dobrovolná volba inkarnací na základě předchozích zkušeností a činů, což má vést k duševnímu rozvoji.  Helen Wambachová - Prováděla výzkum spočívající v ověřování přesnosti detailních informací, které její subjekty sdělovaly a jejich porovnávání s historickými statistikami (například rozložení pohlaví, společenské postavení apod.). Podle jejích zjištění byly informace prakticky vždy přesné a na úrovni znalců historie daného období (nad rámec běžných populárně naučných knih či televizních pořadů).  Brian L. Weiss - Známý svou knihou \"Mnoho Životů, Mnoho Mistrů\", ve které pojednává o terapii ženy jménem Catherine. Údajně ho přesvědčila o tom, že její vzpomínky jsou skutečné, když mu v hypnóze správně sdělila několik soukromých detailů z jeho vlastního života, například že jeho dcera je pojmenovaná po jeho otci, nebo že jeho syn zemřel na vrozenou srdeční vadu.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Pro mnohé je tato forma terapie kontroverzní, jelikož obsahuje ideologii či východní náboženské představy a její tvrzení a hypotézy nelze dokázat. Jediné důkazy o existenci reinkarnace pochází z výzkumů spontánních \"vzpomínek\" od malých dětí, prováděné například Ianem Stevensonem či Jimem B. Tuckerem a většina vědecké komunity je příliš neuznává, především kvůli tomu, že jich velká část (především od Stevensona) pochází ze zemí, kde je rozšířená víra v reinkarnaci, a mohou být tedy produktem konfabulace, kryptoamnézie či podvodnou snahou rodičů dostat z \"předchozí\" rodiny peníze (alternativním vysvětlením může být větší ochota brát tyto \"vzpomínky\" vážně, neboť většina monoteistů či ateistů, kteří jsou dominantní na západě, by je pravděpodobně zavrhla jako dětskou představivost. Byť existují i případy ze západního světa, které jsou velmi dobře zdokumentované a přesné, například James Leininger (James Hudson jr.) či Ryan (Marty Martyn), tyto případy se dostaly i do mainstreamových médií. Podle Jima Tuckera se situace na západě zlepšila a rodiče jej nyní sami kontaktují, pokud jejich dítě začne dávat najevo nezvyklé vzpomínky. Rovněž většinou nelze dokázat, zdali vzpomínky, které se při terapii vynoří, jsou autentické, anebo nikoliv. Též se často stává, že lidé tvrdí, že byli stejnou osobou, obvykle důležitou, či byli přítomni nějaké významné události (často se uvádí potopení Titanicu). Samotní terapisté tento jev vysvětlují tak, že lidé si mají sklony propojit vzpomínky s existujícími znalostmi, a tak si myslí, že jsou na Titanicu, přestože \"ve skutečnosti\" byli na jiné lodi, stejně tak si mohou myslet, že byli někým důležitým, jen proto, že se vidí v konkrétní době a místě. Dalším problémem je obvykle dlouhá prodleva mezi smrtí předchozí osoby a narozením, která nezřídka trvá celá staletí, zatímco u spontánních vzpomínek je medián pouhých 16 měsíců a průměr 4 roky.  Dle průzkumu, který mezi 101 náhodně vybranými odborníky APA provedl John Norcross, jde o zcela zdiskreditovanou metodu léčby.  Ian Stevenson, otec výzkumu reinkarnace, považoval tento druh regresní terapie za velmi nepřesný, náchylný k sugesci či autosugesci (projev podvědomých tendencí) a potenciálně nebezpečný a zkoumal pouze fenomén spontánních vzpomínek dětí, jeho nástupce Jim Tucker se s jeho názorem ztotožňuje a regresní terapii k výzkumu na Division of Perceptual Studies nevyužívá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Reinkarnační terapie je formou regresní terapie, tj. vyhledává staré zasuté vzpomínky s cílem objevit příčiny stávajících duševních poruch, tj. neuróz a psychóz, někdy i tělesných potíží. Pacient si má uvědomit spojitost mezi aktuálními poruchami a minulými traumatickými událostmi a tím poruchy zneutralizovat. Na rozdíl od běžné psychoanalýzy předpokládá reinkarnační terapie, že člověk prožívá více tělesných existencí (vtělení, inkarnací). Ty se podle ní promítají do stávající inkarnace.", "tgt_summary": "前世回溯(英语:Past life regression), 又称前世催眠(英语:Past life hypnosis),是一种记忆回溯,指透过催眠或其他的方式, 从大脑的潜意识中,回溯人们对前世的经历及记忆。", "id": 460385}
{"src_title": "Lübeck", "tgt_title": "吕贝克", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Město leží v Severoněmecké nížině na dolním toku řeky Trávy, která se po zhruba 17 km vlévá do Baltského moře. Geografická poloha zvýhodnila město ve vývoji před jinými baltskými přístavy a je důvodem pozdějšího razantního ekonomického rozmachu. Stalo se jedním z center Hanzy (spolek severoněmeckých přístavních měst zabývajících se obchodem).", "section_level": 1}, {"title": "UNESCO.", "content": "Roku 1987 byly zachované středověké části města prohlášeny za součást kulturního dědictví UNESCO. Rozhodující pro to byl především příkladný charakter města vyjadřující středověký městský rozvoj, markantní silueta se sedmi věžemi pěti hlavních kostelů a zachovalá zástavba z předindustriální doby.  Centrum města je turistický cíl, zajímavá je hlavně nejstarší část Lübecku. Ta leží z větší části na ostrově mezi řekou Trávou a Wakenitzem. Ostrov se rozprostírá asi kilometr od severu na jih a 1,5 km od západu na východ. Některé budovy jako například Holštýnská brána (Holstentor) leží mimo ostrov. Okruh chráněný UNESCEM zahrnuje ty nejdůležitější stavby Lübecku: radnici, klášter, Koberg (úplně zachovalá čtvrť ze 13. století) Kostel sv. Jakuba, Špitál sv. Ducha, čtvrť patricijských domů 15. a 16. století mezi kostelem sv. Petra a Holštýnskou branou (Holstentor) a solné špýchary (sklady) na levém břehu Trávy.  S Lübeckem je spojen slavný německý spisovatel Thomas Mann, který sem umístil děj svého románu Buddendrookovi, za který získal Nobelovu cenu za literaturu.", "section_level": 1}, {"title": "Historický přehled.", "content": "Území dnešního Lübecku bylo osídleno po skončení poslední doby ledové. V oblasti se nachází několik neolitických dolmenů. Okolo roku 700 bylo území dnešního Lübecku osídleno Slovany, po jejichž příchodu předešlé germánské obyvatelstvo odešlo na západ.  Na počátku 9. století odsud Karel Veliký vyhnal Sasy, kteří se postavili jeho pokusům o jejich christianizaci, a na jejich místo přivedl své spojence Polabské Slovany. Ti zde na břehu řeky Trávy asi 4 km severně od dnešního centra Lübecku založili osadu \"Liubici\" (česky \"Milá\"). Ta se v 10. století stala nejdůležitějším sídlištěm Obodritského svazu a byl zde postaven hrad. Roku 1128 byla Liubice vypálena pohanským rujánským kmenem Ránů.  Moderní město Lübeck založil roku 1143 Adolf II., hrabě ze Schauenburgu a Holštýnska, jako německou osadu na říčním ostrově Bucu. Založil zde nový hrad, o němž se zmiňuje poprvé roku 1147 Helmold z Bosau. Roku 1158 Adolf odstoupil hrad Jindřichu Lvovi. Po Jindřichově pádu roku 1181 se stal Lübeck na osm let svobodným říšským městem.  Fridrich I. Barbarossa postavil do čela města vládnoucí radu, která zde existovala až do 19. století. Tato rada byla ovládána obchodníky, jejichž zásluhou pak po staletí lübecké politice dominovaly obchodní zájmy.  Ve vlastnictví města a hradu se poté vystřídalo několik držitelů. Do roku 1192 byl Lübeck součástí Saského vévodství, poté patřil do roku 1217 k Holštýnskému hrabství, nakonec do bitvy u Bornhövedu roku 1227 součástí Dánska.  Okolo roku 1200 se stal lübecký přístav hlavním přístavem pro kolonisty vyplouvající odsud do pobaltských území dobytých Livonským řádem a později Řádem německých rytířů. Roku 1226 císař Friedrich II. povýšil město na svobodné říšské město a současné území města se stalo až do 31. března 1937 hlavní částí nově vzniklého městského státu Svobodné a hanzovní město Lübeck, jež byl od roku 1871 spolkovou zemí Německého císařství.  Ve 14. století se stal Lübeck nejmocnějším členem obchodní organizace Hanza a byl označován jako \"Královna hanzy\". V letech 1806–1810 byl Lübeck okupován Francouzským císařstvím, a následně jím byl 13. prosince 1810 anektován a od 1. ledna 1811 do roku 1813 začleněn do nově vytvořeného francouzského departementu Bouches-de-l'Elbe. Od 1. dubna 1937 je součástí Šlesvicka-Holštýnska", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní pamětihodnosti.", "content": "Lübecku se říká „město sedmi věží“, které tvoří jeho historickou siluetu. Kostely a obytné domy byly vystavěny z cihel, místní kámen nebyl vhodný ke stavbám. Asi čtvrtina historického města byla v dubnu 1942 zničena nálety, celé město je však pečlivě obnoveno. Mezi hlavní historické památky patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Lübeck (česky zastarale \"Lubek\" nebo též \"Bukovec\") je přístavní a kdysi hanzovní město a městský okres na severu Německa. Leží na jihovýchodě spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko, při pobřeží Baltského moře. Po hlavním městě Kielu má v této spolkové zemi největší počet obyvatel a rozlohou jde o největší město Šlesvicka-Holštýnska. Středověké centrum města je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "吕贝克(),位于德国北部波罗的海沿岸,是石勒苏益格-荷尔施泰因州第二大城市。历史上曾是汉萨同盟的“首都”。1987年,“汉萨同盟城市吕贝克”经联合国教科文组织列为世界文化遗产,是欧洲北部第一个入列世界文化遗产的城市。", "id": 2550306}
{"src_title": "Tiberius Sempronius Gracchus", "tgt_title": "提比略·格拉古", "src_document": [{"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Tiberius byl jeden ze dvanácti sourozenců, ze kterých však přežili pouze tři. Krátce po dosažení dospělosti sloužil v Africe pod Scipiem Africanem mladším ve třetí punské válce. V roce 137 byl zvolen kvestorem a byl povolán do služby pod Gaiem Mancinem při jeho tažení proti Numanťanům, kde se vyznamenal pomocí při vyjednání míru a záchraně dvaceti tisíc římských životů.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra a pozemková reforma.", "content": "Po návratu z Hispánie byl Tiberius roku 133 př. n. l. byl zvolen tribunem lidu a v této funkci sepsal svou pozemkovou reformu. Vycházel při její tvorbě z Liciniova zákona, který vyšel roku 366 př. n. l., který občanům zakazoval vlastnictví větší výměry půdy než 500 juger půdy (tehdejší ekvivalent 310 akrů) (rodiny byly omezeny 1000 jugery), ke kterému přidal dodatek, že synové majitele půdy mohou vlastnit ještě polovinu z této rozlohy. Zbylé polnosti měli rozdělit nemajetným tři voleni úředníci, měnící se po roce. Zákon nepředložil pod svým jménem, ale pod jménem svých vlivnějších spojenců, bratří Scaevolových.  Důvody k takovému vyvlastnění půdy jak za Licinia, ale hlavně za Tiberia Graccha bylo několik. V první řadě tu byla snaha odměnit vysloužilé vojáky. Ti se po skončení tažení zpravidla potulovali bez jakékoliv možnosti uplatnění a působili problémy. Ve druhé řadě tu byla potřeba vytvořit budoucí základ pro další odvedence, neboť jen vlastníci půdy a patriciové mohli tehdy sloužit v armádě.  V neposlední řadě za vyvlastněním stála snaha omezit moc politických konkurentů, optimátů, zpravidla bohatých patricijů, kteří byli nezřídka také vlastníky půdy.  A oponenti se také rozhodli proti vyvlastnění vystoupit. Druhým tribunem lidu byl v té době Marcus Octavius, rovněž bohatý patricij a vlastník půdy. Marcus využil Intercese, neboli práva veto a donutil Tiberia zákon o pozemkové reformě stáhnout. Tiberius pod tlakem okolností sáhl k bezprecedentnímu kroku a nechal lid hlasovat o platnosti úřadu tribuna lidu Marca Octavia. Lid v hlasování Marca odvolal, což nemělo v římském právu oporu. Dalším, kdo takto omezil úřad tribuna lidu a jeho právo veta, byl diktátor Lucius Cornelius Sulla.  Po odvolání Marca Octavia obešel Tiberius senát a nechal lid schválit svůj pozemkový zákon, tentokrát však již bez kompenzací za vyvlastnění půdy. Lid zákon schválil a do tříčlenné komise jmenoval Tiberia s jeho bratrem Gaiem, spolu se senátorem Appiem Claudiem, který reformu podporoval. Po tomto kroku byla Tiberiova obliba u senátorů velmi nízká a objevily se první výhrůžky smrtí.  V Tiberiově době existovaly velké lány půdy, které byly svými majiteli opuštěné. Důvodem byl levný import z kolonií, který zaplavil římský trh a srazil ceny. Místní rolníci těmto cenám nemohli konkurovat, proto svou půdu opouštěli a stěhovali se do města, kde zvětšovali masu bezprizorního proletariátu. Uvolněnou půdu pak skupovali za nízkou cenu velkostatkáři. To Tiberius viděl jako další důvod pro svou pozemkovou reformu, ale později si uvědomil, že samotná reforma svůj účel nemůže splnit, neboť z výše uvedených důvodů chyběl zájem o půdu. Rozhodl se tedy zvýšit počty zájemců finančními pobídkami.  Téhož roku zemřel pergamský král Attalus III a ustanovil Řím svým dědicem. Tiberius opět překročil své pravomoci a připravil bez vědomí senátu zákon, který měl Attalovy peníze rozdělit mezi nové vlastníky půdy pro potřeby kultivace půdy a zvelebení farem a určit, co bude s původními Attalovými poddanými, žijícími v Pergamu. Tím uzmul senátu i pravomoc rozhodovat ve věcech zahraniční politiky a diplomacie a velice tím senátory rozezlil. Tiberius musel využít všechen svůj řečnický um, aby přesvědčil alespoň své podporovatele.", "section_level": 1}, {"title": "Konec úřadu a smrt.", "content": "Protože výhrůžky se stupňovaly a Tiberius věděl, že po skončení tribunátu skončí i jeho politická imunita, daná mu úřadem, rozhodl se usilovat o znovuzvolení, což byl další bezprecedentní krok, kterého se dopustil. Nic takového nemělo v římské historii obdoby a ani to nemělo oporu v římském právu. Proto Tiberius zvolil strategii, která mu měla zajistit znovuzvolení i za takovéto situace. V několika proslovech slíbil, že omezí požadovaný věk pro odvod do armády, který v té době byl ustanoven mezi 17 a 46 rokem života. Dále přislíbil změny soudního systému, kde by v porotě mohl zasedat i lid. Veškeré jeho snahy mířily k omezení moci senátu, čímž boural po staletí zažitá pravidla.  Ve volbách měli zpočátku navrch optimáti, protože 31 z 35 volebních obvodů (tribes) leželo v zemědělských oblastech a volby se konaly v době sklizně, tudíž mnoho Tiberiových podporovatelů nemělo čas dostavit se k volbám. Jeho podporovatelé v senátu zablokovali další jednání do dalšího dne, aby mu koupili víc času. Tiberius pronesl ještě poslední projev, kde vyzýval své stoupence, aby ho podpořili a umlčeli protivníky. To nakonec rozhodlo v jeho prospěch. Druhý den ho při cestě ke Kapitolu vítali jeho příznivci. V Kapitolu se mezitím roznesla zpráva, že se Tiberius chce stát králem, což přimělo většinu senátorů, aby se ozbrojili vším, co bylo po ruce, a pod vedením Publia Nascia vyrazili proti Tiberiovi a jeho podporovatelům. V následné bitce zemřel nejen Tiberius Gracchus, ale i víc než stovka jeho podporovatelů i odpůrců.", "section_level": 1}, {"title": "Následné události.", "content": "Po smrti bylo Tiberiovo tělo spolu s těly svých mrtvých podporovatelů vhozeno do řeky Tibery, a to napříč všem žádostem jeho bratra Gaia, který ho chtěl pohřbít podle římských zvyklostí.  Vzhledem k faktu, že pozemková reforma sama o sobě nebyla v rozporu s právem, ponechal senát pozemkovou reformu v platnosti a agrární komise zůstala v úřadě. Půda se dále rozdělovala a byly vytyčeny pozemky. Tato půda zpravidla původně patřila Italikům, což vedlo k povstání vůči Římu. Scipio Aemilianus se pokusil zjemnit dopady reformy a prosadil usnesení, jímž byla agrární komisi odňata právní svrchovanost a navrácena senátu.  O deset let později, roku 123 př. n. l. se stal tribunem lidu Tiberiův bratr Gaius Sempronius Gracchus, který ideově na svého bratra navázal.", "section_level": 1}, {"title": "Tiberiova řeč k lidu.", "content": "\"I divoká zvířata žijící v Itálii mají svá doupata a pelechy, ale lidé, bojující a umírající za Itálii, nemají kromě vzduchu a světla nic. Jsou bez přístřeší a zbaveni stálého bydliště, potulují se i s ženami a dětmi. Vojevůdcové klamou své vojáky, když je přemlouvají, aby bojovali za hroby předků a za chrámy, zatímco mnoho Římanů nemá ani oltáře ani pohřebiště předků. Nazývají je vládci, ale oni nevládnou ani kousku vlastní půdy.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Tiberius Sempronius Gracchus (163 př. n. l. - 133 př. n. l.) byl římským politikem a tribunem lidu s politickou příslušností k populares. Otcem byl plebej stejného jména z rodu Semproniů z větve Gracchů, matkou byla Cornelia z rodu Scipiů, dcera Scipia Africana, římského vojevůdce a vítěze nad Hannibalem.", "tgt_summary": "提贝里乌斯·塞姆普罗尼乌斯·格拉古(,前168年-前133年),亦作提比略·格拉古,古罗马政治家,平民派领袖。常与其弟盖约·格拉古合称为格拉古兄弟。作为平民保民官,他发起了一场旨在将贵族及大地主多得的地产分给平民的改革。由于他的土地改革触动了贵族尤其是元老院的利益,再加上他剥夺元老院特权等行为,以及对同僚的倾轧,最终导致其死于元老院的保守势力支持者(贵人派)之手。", "id": 563986}
{"src_title": "Podprsenka", "tgt_title": "胸罩", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 2008 při rekonstrukčních pracích na zámku Lengberg ve východním Tyrolsku (Rakousko), byly objeveny čtyři podprsenky pocházející, podle výsledků radiokarbonového datování, z období 1440–1485. Dvě z těchto podprsenek vypadají jako dnešní podprsenky a byly vyrobeny z jemného plátna a cenné krajky.  Předchůdcem podprsenky byla šněrovačka. První patenty na podprsenku byly uděleny již koncem 19. století – např. v roce 1889 jej získala Francouzka Herminie Cadolle a v roce 1893 Američanka s českým jménem Marie Tucek pod názvem „Breast supporter“. Za skutečnou vynálezkyni moderní podrsenky však někdy bývá považována další Američanka – Marie Phelps Jacobová, která ji vyrobila v roce 1913 a v následujícím roce - 3. listopadu 1914 si ji nechala patentovat.", "section_level": 1}, {"title": "Velikosti podprsenek.", "content": "Pro určení správné velikosti podprsenky je nutné vzít krejčovský metr. Prsa se měří většinou bez podprsenky, pouze v případě větších nebo povislých prsou lze měřit v měkké (neboli nevyztužené) podprsence. K určení velikosti potřebujeme znát následující dva údaje:", "section_level": 1}, {"title": "Obvod pod prsy.", "content": "Vzhledem k pružnosti materiálu, ze kterého se podprsenky vyrábí, doporučuje se z obvodu naměřeného pod prsy odečíst 5 až 10 cm k určení obvodu podprsenky, která bude plnit svoji podpůrnou funkci. Pokud si žena naměří pod prsy např. 83 cm, měla by nosit podprsenku s obvodem 75. Podprsenka s obvodem 75 se díky své pružnosti natáhne a nebude ženu tlačit. Pokud by si tato žena koupila na sebe obvod 85, koupila by si zbytečně velký obvod, který se díky své pružnosti navíc natáhne o další centimetry a tudíž ji podprsenka neposkytne tu správnou podporu pro prsa. Pokud by si koupila obvod 80, časem by podprsenka nejspíše také povolila na více než 83 cm. Jak správně určit velikost obvodu, lze vyčíst z následující tabulky. V tabulce jsou uvedeny i údaje obvodů v britském číslování, jsou zde uvedeny, protože se s tímto číslováním se můžeme setkat i v Česku, např. u značky Marks and Spencer.", "section_level": 2}, {"title": "Obvod přes prsa.", "content": "Nyní po určení velikosti obvodu lze přejít k určení velikosti košíčku. Již jsme si změřili obvod hrudníku a od něho odečteme obvod přes nejvyšší místo prsou. Např. žena si naměří obvod hrudníku 83 cm, obvod přes prsa bude mít 96 cm, 96 - 83 = 13 cm, čili by měla nosit košíček velikosti C.  Díky tomuto postupu by žena z příkladu nosila velikost 75F. Avšak při příchodu do prodejny by žena neměla odnášet podprsenku bez vyzkoušení. Tabulky určují velikost, s kterou by žena měla začít zkoušení. Případně ji může být obvod stále volný a bylo by lepší zvolit menší obvod. V tom případě by volila obvod 70. Znovu by provedla výpočet: 97 - 70 = 27 cm. Je zřejmé, že na obvodu 70 by musela volit větší košíček - konkrétně G (košíček u podprsenky 75F a 70G je přibližně stejně velký).  Opět se můžeme setkat s britským číslováním košíčků. Britové označují košíčky následovně: A - B - C - D - DD - E - F - FF - G - GG - H - HH - J - JJ - K - KK - L. Britské košíčky neodpovídají přesně evropskému značení. Košíček F v britském značení není stejný jako košíček F v evropském číslování. Taktéž není pravda že košíčky se zdvojenými písmeny jsou mezičísla, ale jsou to plnohodnotné košíčky!", "section_level": 2}, {"title": "Péče o podprsenku.", "content": "Podprsenky je nejlépe prát ručně ve vlažné vodě a v jemném pracím prostředku. Pokud budete podprsenku prát v pračce, zvolte program na jemné prádlo a nikdy nepřidávejte aviváž. Ideální je si pořídit pro podprsenku síťový sáček. Podprsenky v něm vyperete šetrně a minimalizujete riziko zatržení krajek. Před praním podprsenku zapněte. Podprsenku nikdy neždímejte, pouze jemně vymačkejte vodu z košíčků a dejte prádlo uschnout na vhodné místo.  Podprsenka by se nikdy neměla sušit na radiatoru, na přímém slunci nebo v sušičce. Tímto způsobem ztrácí podprsenka na kvalitě a může se zcela zničit.", "section_level": 2}, {"title": "Výběr podprsenky.", "content": "Osmdesát až devadesát procent žen nosí podle výzkumů špatnou velikost podprsenky. Při koupi je totiž potřeba myslet nejen na správnou velikost košíčků, ale také na dobře vybraný obvod, správnou šířku ramínek a vhodný výběr materiálu.  Velikost košíčku musí odpovídat velikosti poprsí. Košíček ani kostice nesmí nikde tlačit a škrábat, ale ani nesmí odstávat. Prso nesmí být horní částí košíčku zmáčknuté. Ženy s větším poprsím často upřednostňují podprsenky bez kostic, protože jim kostice působí nepohodlí a odtlaky.  Podprsenky s větším objemem se vybírají také na základě šíře ramínek. Tenká se mohou nepříjemně zařezávat nebo sklouzávat. Naopak širší ramínka lépe sedí a pomáhají rozkládat tlak.  Dobře padnoucí musí být i obvod podprsenky, na kterém leží celá tíha prsou. Pokud se zadní díl prádla posouvá nahoru, je zapínání příliš volné. Pod obvodový pás by se vám měly vejít dva prsty, ne více. Při výběru je potřeba počítat s tím, že podprsenka se většinou po několika praních lehce natáhne.  Důležitý je také výběr střihu. Existuje celá řada střihů podprsenek, které například push-up podprsenky, které poprsí zvětší, ale také minimalizery, které ho zmenší.  Podprsenka by měla být tedy zvolena nejen podle velikosti, ale také za jakým účelem bude nošena.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy podprsenek.", "content": "Ženy si mohou nyní vybírat z velkého množství typů podprsenek:", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní vliv.", "content": "Nošení podprsenky v raném věku způsobuje povislost prsů v pozdějším věku. Omezení volného pohybu vede k nedostatečnému vývinu pružné tkáně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Podprsenka je součást dámského oděvu (spodního prádla nebo plavek) sloužící k zahalení, podpoře, zvýraznění nebo modelaci tvaru a velikosti prsů.", "tgt_summary": "胸罩()是一种衣物,又称胸围、乳罩、胸衣、布拉甲、乳房罩、奶罩、文胸,有时也以泛称「内衣」来代替,或美称「内在美」,其功能是用以遮蔽及支撑乳房。通常供女性使用,但也有少数专供男性使用的男士胸罩。“胸罩”一词源自法国,称之为“Brassière”,但现在一般都简称为“Bra”。“Brassière”在法语的原来意思是婴儿的围嘴。以前的欧洲贵族流行穿一种非常紧身的束衣。但后来因为这种束衣太麻烦,所以改用两条手帕改制胸衣,成为了现代胸罩的雏型。", "id": 2405173}
{"src_title": "Švábi", "tgt_title": "蜚蠊目", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název pochází z německého názvu pro tento hmyz, Schaben, nesouvisí původně nijak se Švábskem (Schwaben). Ke stejnému rodu ale patří i zde rus domácí (Deutsche Schabe – tj. šváb německý), který je v Polsku nazýván Karaczan prusak (tj. šváb pruský), pro jeho rozšíření z Pruska do Ruska.", "section_level": 1}, {"title": "Typické znaky.", "content": "Pro šváby je typické zploštělé tělo, které odpovídá typické hmyzí stavbě. Barevně jsou švábi zpravidla nevýrazní, tělo je nejčastěji hnědé, hnědočerné či nažloutlé, někteří tropičtí švábi mají i výrazné barvy.  Zvláštností jsou dva článkované štěty (cerci), které jsou vyvinuty jako krátké článkované přívěsky na konci zadečku, u samců jsou navíc doplněny párem stylů. Na hrudi je nejnápadnější rozšířená předohruď, která přímo navazuje na hlavu. Křídla jsou složena ze dvou párů, se žilnatinou vytvářející síťovitou strukturu. Přední pár mívají plně vyvinut zpravidla pouze samci, u samic dochází k jeho zkrácení, výjimečně k úplné absenci. Tento pár křídel bývá tužší než druhý pár. Švábi nejsou dobrými letci a létají pouze na krátké vzdálenosti. Pro jejich pohyb jsou hlavní nohy, které jsou kráčivé a jsou velmi dobře vyvinuty. Nohy mají silné kyčle, jsou zploštělé, holeně jsou trnité a chodidlo je pětičlánkové. Toto uzpůsobení nohou umožňuje švábům velmi rychlý běh. Na hlavě je umístěn pár dlouhých nitkovitých tykadel složených z velkého množství článků. Ústní ústrojí je kousací a směřuje dolů. Švábi mají složené oči a očka, která zpravidla nebývají dokonale vyvinuta. Pro jejich orientaci jsou prioritní čichové receptory, které jsou umístěny na mnoha částech těla včetně pohlavních orgánů, jejich největší zastoupení nalezneme na tykadlech.  U pohlavního otvoru se nachází chitinové přívěsky ukryté pod podplodní chlopní.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Švábi mají proměnu nedokonalou. Vyhledávání různých pohlaví je ovlivňováno pouze čichem, samice tvoří feromony, samci pak afrodiziaka, která stimulují samice k rozmnožování. Kopulace je relativně dlouhá, švábi jsou při ní spojeni v oblasti zadečku (hlavy od sebe). U tohoto řádu jsou spermií přenášeny formou spermatoforu. V průběhu prvního dne embryonálního vývoje se v genitální komoře z produktu přídatných žláz vytvoří tzv. ootéka, což je ochranný obal okolo skupiny vajíček. Počet vajíček v jednotlivé ootéce je druhově závislý (pohybuje se od několika málo kusů až po několik desítek), počet ooték je taktéž druhově závislý a pohybuje se od několika kusů (např. rus domácí má běžně tři) po několik desítek (např. šváb americký jich má mezi 55 a 60). Ootéky švábů jsou druhově rozdílné tvarem, velikostí i zabarvením. V ootéce švábů jsou vajíčka vždy ve dvou řadách. Ootéka může být zcela ukryta v těle samičky anebo jí část vyčnívá ze zadečku.  Příslušníci tohoto rodu kladou celou ootéku, kterou umisťují na místo příznivé pro další vývoj, přičemž některé druhy ji i zahrabávají. Doba kladení ootéky je druhově rozdílná a pohybuje se od řádu hodin po jejím vytvoření (šváb obecný) až po dobu několik týdnů, kdy již dochází k líhnutí nymf (např. rus domácí až po 24 dnech). Doba vývoje vajíček je u švábů druhově závislá a pohybuje se od tří do patnácti týdnů, což je na hmyz velmi dlouhý embryonální vývoj.  Nymfy se svojí stavbou podobají dospělcům, častá je barevná odlišnost. Během jednotlivých svlékání nymfám přibývá počet článků tykadel a zvyšuje se počet cerků, křídla se objevují až v pozdních stadiích vývoje. Počet vývojových stadií je druhově odlišný. Vývoj nymf švábů se pohybuje od dvou do osmnácti měsíců, k odlišnostem dochází nejen druhově, ale i v rámci jednotlivých druhů a to v závislosti na pohlaví a na teplotních podmínkách. Takové rozdíly mohou být značné a běžně se udávají několikaměsíční rozpětí. Zajímavou skutečností je, že v laboratořích se zjistilo, že nymfy švábů chované kolektivně se vyvíjejí výrazně rychleji než samostatná nymfa (rozdíl může být i dvojnásobný).", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Švábi jsou rozšířeni po celém světě, největší počet druhů žije v tropech a subtropech. Většina zástupců tohoto řádu jsou všežravci, kteří mají velký význam při rozkladu organické hmoty a jsou důležitou součástí potravního řetězce. Většina druhů žijících ve volné přírodě je aktivní ve dne, zatímco synantropní druhy jsou aktivní v noci. Příslušníci tohoto řádu jsou rychlí a dobří běžci, nepatří mezi dobré letce a létání využívají jen na krátké vzdálenosti. Švábi jsou schopni vnímat i velmi malé otřesy a tlakové vlny.  Švábi patří mezi nejodolnější a nejpřizpůsobivější hmyz, což je využíváno v laboratořích. Jedinci vydrží až měsíc bez vody a tři měsíce bez potravy. Velmi zajímavá je také jejich schopnost přežít vysoké dávky radioaktivního záření (přibližně 300× více než člověk, v případě jaderné války by zřejmě přežili). Jejich nervový systém není centrální, když šváb tedy přijde o hlavu, nezemře v důsledku zranění, ale hlady.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení.", "content": "Švábi se dále dělí do šesti čeledí (Blaberidae, Blattellidae, Blattidae, Cryptocercidae, Polyphagidae a Nocticolidae). Ve starší literatuře se lze setkat s jejich zařazením do řádu rovnokřídlí, podle novějších výzkumů je ale skoro jisté, že jejich sesterskou (možná dokonce vnitřní) skupinou jsou kudlanky.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy švábů v Česku.", "content": "V Česku se volné přírodě vyskytuje 5 druhů švábů. Dalších 6 druhů je zavlečených a přežívá zimu jen ve vytápěných prostorách. Jediný v Česku chráněný šváb je rusec \"Ectobius erythronotus nigricans\" jako zranitelný.  Druhy žijící ve volné přírodě:  Druhy zavlečené a nevyskytující se volné přírodě:", "section_level": 1}], "src_summary": "Švábi (\"Blattodea\") je řád hmyzu s celosvětovým rozšířením", "tgt_summary": "蜚蠊目(学名:,亦作),是昆虫纲有翅亚纲新翅下纲之下的一个分类,大约七千多个物种,包含了蟑螂和白蚁。当中蟑螂约有4500多个物种,约占整个蜚螊目的五分之三;而白蚁(英语:Termites)则有大约三千多个已知物种。", "id": 2949441}
{"src_title": "Mašhad", "tgt_title": "馬什哈德", "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky.", "content": "V Mašhadu ležícím na severovýchodě Íránu poblíž hranic s Turkmenistánem (pohoří Kopet Dag) bývá velmi proměnlivé počasí, od suchých období až po dny s vydatnými srážkami (přívalové deště). V zimě je často velmi chladno, výjimkou nejsou ani sněhové bouře, kdy je celá oblast odříznuta od okolního světa. Nejmírnější klima je zpravidla na podzim.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Mašhad (\"Místo mučednictví\") byl založen kolem roku 823 v oblasti, kde předtím stála vesnice Sánábád. Jeho arabské pojmenování odkazuje na imáma ar-Rezu, který zde byl na příkaz chalífy al-Ma'múna podle pověsti v roce 818 otráven. Al-Ma'mún zde dal zřídit mauzoleum pro svého otce Hárúna ar-Rašída, který v Sánábádu rovněž zemřel, a v něm povolil pohřbít i ar-Rezu. Brzy sem začali proudit zbožní šíité a z lokality se stalo vyhledávané poutní místo. Byla postavena svatyně ke cti mrtvého imáma, jež je dnes po četných přestavbách jednou z nejvýznamnějších sakrálních památek celého Íránu.  V roce 1220 vyplenili Mašhad Mongolové, ale město se ze zkázy poměrně rychle vzpamatovalo a za Timúrovců a Safíovců zažilo nový rozkvět – hospodářský i kulturní. Po nástupu Nádira Šáha, panovníka původem z Chorásánu (1736–1747), se Mašhad stal nakrátko hlavním městem Persie a sídlem afšárovských šáhů. Nádir Šáh zde dal zřídit svou hrobku, přestavěl svatyni a celkově podporoval rozvoj aglomerace.  Ačkoli město bylo vždy převážně muslimské, žily v něm i různé náboženské menšiny, zejména početná židovská komunita. V roce 1839, již za vlády nové dynastie Kádžárovců, jež přenesla hlavní město do Teheránu, byli židé násilně obráceni na islám a stali se z nich \"nováčci ve víře\" (\"džadíd al-islám\"). Navenek museli zachovávat muslimské zvyky, ve skutečnosti však mnozí z nich dál tajně vyznávali náboženství svých předků.  Ve 20. století se město nerušeně rozrůstalo a bombardování ruskými vojsky během perské konstituční revoluce (1912) zůstalo jen epizodou. V nedávné době politickou atmosféru v Mašhadu silně rozjitřily masové demonstrace z května 1992 (proti nařízení strhnout všechny nelegálně postavené domy) a pumový atentát v posvátném okrsku, při němž 20. června 1994 přišlo o život 26 lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Nejvýznamnější památkou Mašhadu je posvátný okrsek imáma ar-Rezy, ležící na křižovatce čtyř hlavních komunikací ve východní části města. Jeho počátky spadají již do dob chalífy al-Ma'múna a jeho nástupců, za Mahmúda z Ghazny (proslulého mecenáše umění) byl soubor staveb v roce 1009 upravován a později ozdoben kachlemi. Po těžkých poškozeních během ničivého vpádu Mongolů, kteří vyplenili celý Mašhad, dal jeden z Čingischánových potomků, ílchán Öldžejtü (1304–1316), chrámový komplex zrekonstruovat. Zhruba dnešní podobu získal prostor za vlády Timúrovce Šáhrucha a jeho zbožné manželky Góharšád v 15. století.  Svatyně sestává z více než dvaceti samostatných staveb, počítaje v to dvě mešity, několik medres a bývalý karavanseraj. Je zde řada nádvoří (největší se nazývá Staré), monumenální vstupní haly (ívány), pozlacené kupole a minarety. Nejnavštěvovanějšími objekty jsou Mauzoleum imáma ar-Rezy se vstupním, tzv. \"Zlatým ívánem\" a Góharšádina mešita z 15. století.  Severozápadně od svatyně, u křižovatky ulic \"Chejábán-e ájatolláh Šírází\" a \"Chejábán-e Ázadí\", se nachází Mauzoleum Nádira Šáha s hrobkou, kryptou a malým muzeem. Betonová stavba z šedesátých let 20. století je opatřena mohutným podstavcem, na němž se vypíná Nádirova jezdecká socha ve velitelské pozici.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Letiště.", "content": "V Mašhadu je mezinárodní letiště (letiště Mašhad), sloužící k vnitrostátní i mezinárodní dopravě, většina letů se však orientuje na sousední či muslimské země, což souvisí s poutnickým charakterem města v rámci světového šíitismu.", "section_level": 2}, {"title": "Metro a železnice.", "content": "První linie podzemní dráhy je dosud ve výstavbě, její dokončení se plánuje na rok 2008 (projekt realizuje Mashhad Urban Railway Corporation, MURCO). Železnice spojuje Mašhad jednak s Teheránem, jednak s městem Sarachs na hranici s Turkmenistánem. Je plánována třetí dráha do Bandar Abbásu na pobřeží Perského zálivu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mašhad (zastarale též \"Mašchad\", persky مشهد) je druhé největší město v Íránu, správní centrum provincie Chorásán Razaví a také jedno z posvátných (poutních) míst šíitského islámu. Nachází se asi 850 km východně od hlavního města Teheránu ve výši cca 985 m n. m. a v roce 2006 v něm žilo 2 387 734 obyvatel. Údolím, kde leží, protéká řeka Kášáf.", "tgt_summary": "马什哈德(;中国古称墨设)是伊朗第二大城市,亦是伊斯兰教什叶派的圣城之一。它位于德黑兰以东850公里,是礼萨呼罗珊省的首府。", "id": 1689792}
{"src_title": "Lobkovicové", "tgt_title": "洛布科维茨亲王", "src_document": [{"title": "Historie rodu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Prapředkem rodu byl nepříliš zámožný zeman Martin z Újezda (zemřel před rokem 1397), který se psal podle vsi Újezd nedaleko České Lípy). Jeho syn Mikuláš Chudý z Újezda vystudoval filozofickou fakultu pražské univerzity. Vzdělání mu poté otevřelo cestu k významným zemským úřadům. Roku 1401 se stal urburním písařem v Kutné Hoře. Později sloužil u českého krále Václava IV. a díky jeho přízni získal i ves Lobkovice, podle níž se také začal používat přídomek \"z Lobkovic\". Mikulášova vlivu na krále využil i mistr Jan Hus, který jej požádal, aby se u Václava IV. zasadil o změnu hlasovacího práva na pražské univerzitě. To se také podařilo a roku 1409 byl vydán Dekret kutnohorský. V roce 1417 byl Mikuláš jmenován nejvyšším písařem Království českého. Z králova příkazu dobyl několik hradů odbojné šlechty (Hasištejn, Nový Hrad, Most, Přimda), které poté dostal od krále v léno. Pouze Hasištejn mu panovník nechal zapsat do dědičného držení, ostatní vyměnil za Hlubokou. Díky Mikulášovi, který zemřel roku 1435, byly položeny základy vzestupu původně nevýznamné rytířské rodiny mezi přední panské rody království.", "section_level": 2}, {"title": "Hasištejnská větev.", "content": "Po smrti Mikuláše se rod rozdělil na dvě větve. Jednu větev (Hasištejnští z Lobkovic) založil starší syn Mikuláš, posléze Hasištejnský z Lobkovic (zemřel 1462). Druhá větev (Popelové z Lobkovic) byla založena mladším synem Janem, posléze Popelem z Lobkovic (zemřel 1470).  Roku 1440 zdědil starší Mikuláš po otci hrad Hasištejn a statek Obříství. Mikuláš i jeho mladší bratr Jan byli roku 1459 povýšeni císařem Fridrichem III. do říšského stavu svobodných pánů (\"Freiherrenstand\"). V Čechách jim byl tento titul uznán a zároveň udělen český panský stav až o 20 let později (1479).  Významnou osobností byl Jan Hasištejnský z Lobkovic (1450–1517), který byl žateckým hejtmanem a diplomatem ve službách krále Vladislava Jagellonského. Jeho bratr Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (asi 1460–1510) obdivoval antiku a vypravil se na cesty po Středomoří. Byl nazýván českým Pliniem, psal latinsky a česky. Hasištejnská větev Lobkoviců poté nabyla značného majetku. Její české odnože však vymřely již na počátku 17. století. Někteří členové této větve byli konfesně luterány. Až na přelomu 17. a 18. století přestoupil jeden z nich (Albrecht Theodor) ke katolictví.", "section_level": 2}, {"title": "Popelové z Lobkovic.", "content": "Mladší Jan (Jan I. Popel z Lobkovic) získal z otcova majetku hrad Hluboká a ves Lobkovice. Do vymření Hasištejnské větve užívali jeho potomci rodové jméno Popel (od vsi Popelov na Českolipsku). Jak již bylo zmíněno, roku 1459 byl spolu s bratrem povýšen do panského stavu. Jeho synové poté rod rozdělili na bílinskou (Děpolt) a chlumeckou větev (Ladislav). Z bílinské větve se v další generaci oddělily ještě perucká, tachovská a duchcovská větev, z chlumecké pak později větev zbirožská.", "section_level": 2}, {"title": "Větve rodu Popelů z Lobkovic.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bílinská větev.", "content": "Zakladatelem této větve byl Děpolt Popel z Lobkowicz († 1527).  Do bílinské větve se sňatkem s Vilémem Popelem z Lobkowicz (asi 1575–1647) přivdala Benigna Kateřina Popelovna Lobkowicz (1594–1653), která pocházela z duchcovské větve Lobkoviců a stala se zakladatelkou poutního místa Lorety v Praze na Hradčanech. Pražské Loretě byla zasvěcena 20. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, založené roku 1674, kterou financoval vnuk hraběnky Kateřiny Ferdinand Vilém z Lobkowicz (1647–1708). Donátorem 21. kaple této poutní cesty byl další hraběnčin vnuk Václav Ferdinand Lobkowicz (1654–1697), který byl císařským radou a komořím, působil také jako vyslanec a byl nositelem Řádu zlatého rouna.  Bílinská větev vymřela počátkem 18. století.", "section_level": 2}, {"title": "Perucká větev.", "content": "U této větve jsou známé pouze 3 generace. Založil ji Jiří Popel z Lobkowicz († 1534) a pokračovatelem byl Děpolt starší Popel z Lobkovicz (asi 1530–1594), hejtman slánského kraje. Jeho syn Děpolt mladší byl v roce 1582 pážetem císaře Rudolfa II.", "section_level": 2}, {"title": "Tachovská větev.", "content": "Zakladatelem tachovské pošlosti byl Jan IV. Popel z Lobkovic (1510–1570), nejvyšší komorník a nejvyšší purkrabí Českého království. Z této větve stojí za zmínku i Vilém starší z Popel Lobkovic (1567–1626), který byl luteránem a jedním z předáků české stavovské opozice. Roku 1618 se pak osobně podílel na pražské defenestraci. Za krátké vlády Fridricha Falckého zastával úřad nejvyššího hofmistra. Po bitvě na Bílé hoře mu byl veškerý majetek zkonfiskován a on odsouzen k smrti. Díky přímluvě ostatních příbuzných mu však byl trest „milostivě“ změněn na doživotní žalář. Jeho syn Jan Erdman (1603–1648) byl posledním členem tachovské větve.", "section_level": 2}, {"title": "Duchcovská větev.", "content": "Založil ji Václav Popel z Lobkowicz († 1574), hejtman litoměřického kraje. Jeho syn Jan Václav Popel z Lobkowicz (1561–1608) byl hejtmanem Starého Města pražského. Václav Vilém Popel z Lobkowicz (1592–1621) byl císařským radou a komořím. Posledním příslušníkem duchcovské větve byl František Josef Popel z Lobkowicz (1617–1642), který byl v roce 1635 povýšen do stavu říšských hrabat.", "section_level": 2}, {"title": "Chlumecká větev.", "content": "Zakladatelem této větve lobkovického rodu byl Ladislav I. Popel z Lobkowicz († 1505). Jeho první syn Jan III. Popel z Lobkowicz (1490–1569) založil krátkou, ale ve své době velmi vlivnou zbirožskou větev. Z ní stojí za zmínku především Jiří Popel z Lobkovic (1540–1607), který byl oporou katolické (císařské) strany v Čechách a roku 1585 se stal nejvyšším hofmistrem. Později se však postavil proti císaři Rudolfu II. (nechal sepsat protikrálovský list, přednesený roku 1593 na zemském sněmu). Ten proto nechal Jiřího uvěznit a zkonfiskoval mu veškerý majetek. Poslední žalář byl na hradě Lokti, kde Jiří z Lobkovic v roce 1607 zemřel. Do zbirožské větve patřil i jeho bratr Bohuslav Havel Popel z Lobkowicz (1543–1595), hejtman berounského kraje.  Pokračovatelem hlavní chlumecké linie se stal druhý syn Ladislav II. Popel z Lobkowicz (1501–1584). Z této větve pochází jeden z nejvýznamnějších představitelů rodu Lobkoviců: Zdeněk Vojtěch z Lobkovic (1568–1628). V rodině byl vychován ke katolictví a jemu také zůstal v životě „věrný“. Roku 1599 byl jmenován nejvyšším kancléřem Království českého. Za manželku si vzal Polyxenu z Pernštejna, vdovu po nejvyšším purkrabím Vilému z Rožmberka. Jejich vzájemné pouto jen zostřilo jeho postoj k nekatolickým vyznáním. To se projevilo i roku 1609, kdy Zdeněk Vojtěch odmítl jakožto nejvyšší kancléř připojit podpis k Rudolfovu majestátu. Po vypuknutí českého stavovského povstání byl roku 1619 vypovězen ze země. Lobkovic však i poté zůstal na straně císaře a roku 1620 byl zato odměněn řádem Zlatého rouna (později jej získala ještě řada dalších členů rodu). Roku 1624 získal knížecí titul (u nás tehdy nový titul podle zvyklostí Svaté říše římské, v Čechách byl před Bílou Horou šlechtický stav rozdělen pouze na rytířský a panský). Období rekatolizace mu však přineslo spíše zklamání než uspokojení. Císař dával na svém dvoře přednost daleko bezohlednějším katolíkům, než byl on sám, neboť Zdeněk Vojtěch reprezentoval stavovské svobody království. V pobělohorských konfiskacích byl Zdeněk zdrženlivý. To už se však nedalo říci o jeho manželce Polyxeně, která skoupila statky za 350 tisíc zlatých.  Jediným synem Zdeňka a Polyxeny byl Václav Eusebius Popel z Lobkovic (1609–1677). Ten roku 1631 vstoupil do císařské armády a rychle postupoval v hodnostech. Roku 1640 se stal polním podmaršálkem a o sedm let později (1647) polním maršálem. Působil také ve dvorské válečné radě, kde byl od roku 1636 jejím radou a od roku 1652 jejím prezidentem. Roku 1665 se stal nejvyšším hofmistrem a krátce na to také prvním ministrem a prezidentem tajné rady. V říšské politice zastával spojenectví s Francií, čímž se dostal do ostrého konfliktu se španělskými katolíky a jezuity, které nenáviděl. Po sňatku císaře Leopolda s Klaudií Tyrolskou se jeho postavení horšilo, až byl nakonec internován na zámku v Roudnici.  Za svého života dosáhl Václav Eusebius z Lobkovic nejvyšších poct a úřadů. Císař Ferdinand III. Habsburský povýšil jeho německé panství Sternstein na okněžněné hrabství, což ho opravňovalo počítat se mezi říšská knížata. Roku 1646 poté Václav koupil vévodství Zaháňské ve Slezsku a rok nato privilegium velkého palatinátu. Roku 1653 pak byl přijat do kolegia říšských knížat.  Jeho syn kníže Ferdinand August z Lobkovic (1654–1715) opět získal důvěru císařského dvora. Roku 1689 se stal tajným radou a v letech 1699–1708 zastával úřad nejvyššího hofmistra. Stejně jako jeho otec a děd získal řád Zlatého rouna (1698).  Ferdinand August měl tři syny. Josef Antonín August (1681–1717) se dal na vojenskou dráhu. Stal se polním podmaršálkem a majitelem kyrysnického pluku. Nejmladší syn, za válek s Francií a Pruskem císařský polní maršál Jan Jiří Kristián (1686–1753) založil mělnickou větev rodu, z níž se později oddělila ještě drahenická odnož.  Nejstarší syn Filip Hyacint z Lobkovic (1680–1737) se stal zakladatelem roudnické větve rodu. Jeho vnuk (a tedy 6. vládnoucí kníže) Josef František Maxmilián z Lobkovic (1772–1816) prodal vévodství Zaháňské. O vévodský titul však nepřišel, neboť císař Josef II. povýšil statky roudnické (hlavní) větve rodu na Roudnické vévodství (1786). Roku 1807 prodal také své okněžněné hrabství Sternstein v Bavorsku, neboť se odmítl stát poddaným zdejšího krále (kvůli probíhajícím napoleonským válkám a rozpadu Svaté říše římské se bavorský vévoda prohlásil za krále). František Maxmilián také bojoval v napoleonských válkách v císařské armádě a dosáhl zde hodnosti polního podmaršálka. Roku 1809 také z vlastních prostředků zřídil prapor myslivců. Na roudnickém zámku vybudoval divadlo. Na zámku Jezeří poté vybudoval konzervatoř, jejíž absolventem byl i Josef Spitz, učitel Antonína Dvořáka. Kníže byl také mecenášem řady umělců, například Ludwiga van Beethovena, jehož některé skladby autor sám dirigoval na Jezeří. Roku 1792 se oženil s Karolinou ze Schwarzenberka. Jeho mladší synové založili další dvě větve roudnické primogenitury – Jan Nepomuk Karel (1799–1878) křimickou a Josef František Karel (1803–1875) dolnobeřkovickou. Jan Karel byl tím Lobkovicem, který v noční Praze pomohl neznámému starci, a jak se později ukázalo, byl jím poslední hrabě z Vrtby, který pak v roce 1830 Lobkovicům odkázal veškeré jmění.  Prvorozeným synem Josefa Františka Maxmiliána, v pořadí již sedmým knížetem z Lobkovic a pokračovatelem roudnické linie, byl Ferdinand Josef Jan (1797–1868). Ten sice roku 1829 prodal rodné Lobkovice, avšak statky rodu se tím nijak zvláště nezmenšily. Ve druhé polovině 19. století čítala rozloha rodinných statků 28 tisíc hektarů (jedna z největších v podunajské monarchii). V pořadí osmým knížetem byl Ferdinandův syn Mořic Lobkowicz (1831–1903). Ten považoval zpětné odkoupení Lobkovic za věc osobní cti. To se mu také podařilo a roku 1897 rodnou ves odkoupil od Jana Palackého (syna Františka Palackého).  Mořicův jediný syn a v pořadí devátý kníže z Lobkovic Ferdinand Zdeněk (1858–1938) vydal dne 19. ledna 1919 rodové nařízení o změně přízviska \"z Lobkowitz\" (německý fonetický přepis českého \"z Lobkovic\") na \"Lobkowicz\", které se stalo podle československých zákonů nadále příjmením rodiny.  Z mělnické (nebo také mělnicko-hořínské) větve stojí za zmínku např. Jiří Kristán Lobkowicz, který v letech 1871–1908 vykonával funkci maršálka sněmu Království českého. Jeho vnuk Jiří Kristián zahynul při automobilových závodech 22. května 1932 na okruhu AVUS v Berlíně.", "section_level": 2}, {"title": "Lobkovicové v Československu.", "content": "Po vzniku Československa v roce 1918 připravil československý zákon o pozemkové reformě Lobkovice o 80% všech pozemků, které jim vyvlastnil za peněžitou náhradu.  V roce 1927 prodali Lobkovicové československému státu Lobkovický palác na Malé Straně (tzv. \"bývalý palác Přehořovských\" ve Vlašské ulici, v němž dnes sídlí německé velvyslanectví. Jiný Lobkovický palác stojí v Jiřské ulici na Pražském hradě. Palác na Pražském hradě je v držení jedné z větví Lobkoviců dodnes a je tak jedinou budovou v soukromých rukou v areálu Pražského hradu).  Jaroslav Lobkowicz (1877–1953) z křimické větve vstoupil do služeb československého státu (20. a 21. prosince 1918 doprovázel prezidenta Masaryka v jeho vlaku, při návratu do vlasti) a v letech 1920–1926 působil jako diplomat v Londýně.  Ve 30. letech se synové Ferdinanda Zdeňka Lobkowicze, možní nástupci 10. roudnického vévody, oženili dle svého přání a ne podle aristokratických pravidel. Tím nástupnictví přešlo v roce 1938 na Jaroslava Lobkowicze (1877–1953) z křimické větve, v roce 1953 pak na Jaroslavova prvního syna Bedřicha (1907–1954) a v roce 1954 na druhého syna Jaroslava Claude Lobkowicze (1910–1985).  V letech 1938 a 1939 se několik členů rodu Lobkowizců připojilo k Deklaracím zástupců české šlechty na obranu československého státu a národa. Všech tří deklarací se zúčastnil Jan Adolf Lobkowicz (1885–1952) z mělnicko-hořínské větve, a signatáři Národnostního prohlášení ze září 1939 byli také Jaroslav Lobkowicz (1877–1953) z křimické větve a jeho synové Bedřich František (1907–1954) a Jaroslav (1910–1985), a Mořic Lobkowicz (1890–1944) se synem Josefem (1918–1946) z větve dolnobeřkovické.  Za druhé světové války se Maximilian Lobkowicz (1888–1967), syn Ferdinanda Zdeňka Lobkowicze, stal velvyslancem československé exilové vlády v Londýně. Jeho rodový majetek byl nacisty zabaven a ze zámku v Roudnici byl vytvořen výcvikový tábor pro německou mládež. Po válce roku 1945 byl Maxi Lobkowiczovi majetek s pomocí spojeneckých vojsk navrácen. Ale již roku 1948 mu byl opět vyvlastněn, tentokrát komunisty a bez náhrady.", "section_level": 1}, {"title": "Po druhé světové válce.", "content": "Za období čtyřiceti let byly téměř všechny rodové zámky zpustošeny. Inventář byl částečně vykraden, zničen nebo svěřen památkové správě. Lobkowiczká sídla byla darována „institucím“, které neměly sebemenší zájem na zachování památek.  Zámek Jezeří byl v blízkosti uhelných dolů téměř zničen, Roudnice byla předána armádě a naprosto zpustošena. Ostatní místa se pak stala sídly JZD či skladišti. Pražský palác na Hradě byl v 80. letech 20. století kompletně rekonstruován pro potřeby Národního muzea. Zámek v Nelahozevsi převzala Středočeská galerie a instalovala zde jejich zestátněné sbírky z Roudnice.  Po roce 1948 někteří příslušníci rodu emigrovali z komunistického Československa. Mikuláš se stal politologem a rektorem univerzity v Eichstättu. Ladislavu (1925–1985), synu Jaroslava (1877–1953) byl v roce 1958 přiznán belgický titul „Prince de Lobkowicz“.", "section_level": 1}, {"title": "Po roce 1989.", "content": "Po roce 1989 se někteří z Lobkoviců vrátili z emigrace a úspěšně zrestituovali část dříve zabaveného majetku.  Majetek roudnické linie byl vrácen Martinovi Lobkowiczovi (1928–2014), synovi Maximiliana Lobkowicze. Součástí tohoto majetku kromě zámku v Roudnici je i zámek v Nelahozevsi, v němž je zpřístupněna slavná lobkovická sbírka i zámecké prostory. Rodině patří také hrad Střekov a Lobkovický palác, jediný soukromý palác v areálu Pražského hradu. Ten byl rodu vrácen roku 2002, následně podstoupil pět let trvající extenzivní rekonstrukci a finálně byl v roce 2007 znovu zpřístupněn veřejnosti. Představitelem rodové větve je William Lobkowicz (* 1961).  Hlavou křimické větve je Jaroslav Lobkowicz (* 1942), který od roku 1968 žil v Německu a po roce 1989 získal zpět pozemky a rodové sídlo v Křimicích. Po svém návratu se angažoval v české politice (v letech 1998–2006 byl poslancem parlamentu) a podnikal v zemědělství. V roce 2012 převzal vedení rodinného majetku jeho syn Vladimír (* 1972). Jaroslavův bratr František Lobkowicz (* 1948), který po studiu teologie působil v Československu od roku 1975 jako kněz, byl v roce 1990 ustanoven světícím biskupem pražským a v roce 1996 byl jmenován prvním biskupem nově založené ostravsko-opavské diecéze.  Otakar Lobkowicz (1922–1995) \"z\" mělnicko-hořínské větve se do Československa vrátil v roce 1990 se svým synem Jiřím, žil pak střídavě v Praze a ve Vídni. V restitučním řízení byl Jiřímu Lobkowiczovi navrácen majetek sekundogeniturní větve Lobkowiczů ve výměře 1700 ha i s mělnickým a hořínským zámkem.  Do této větve patřil i Mikuláš Lobkowicz (1931–2019), filosof a politolog, který působil v exilu v USA a v Německu. O vrácení majetku v Drahenicích (zámek a okolní pozemky) úspěšně usiloval jeho syn Johannes Lobkowicz (* 1954), když všichni ostatní příbuzní, kteří měli nárok na dědictví po Janu Adolfovi Lobkowiczovi, se svého nároku ve prospěch Johana vzdali.  Také majetek dolnobeřkovické větve Lobkoviců byl po roce 1989 byl v restituci vrácen potomkům Leopolda Lobkowicze (1888–1933). Zámek i park v Dolních Beřkovicích byly značně poškozeny povodní v roce 2002. V současné době patří celý areál rodině Thurn-Taxisů. Do dolnobeřkovické větve patří také Michal Lobkowicz (* 1964), bývalý politik, poslanec a v roce 1998 ministr obrany České republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Erb.", "content": "Nejstarším středověkým rodovým znakem byla prostá tzv. červená hlava (tj. horní třetina) stříbrného čili bílého štítu, od druhé poloviny 15. století ve čtvrceném štítě spojená s vyženěnou černou kosmou orlicí vymřelých pánů z Žirotína či Žerotína (českého Žerotína, který nesouvisí se stejnojmennou moravskou obcí a známějšími pány a hrabaty z Žerotína erbu lva a trojvrší). Až v polovině 17. století začali Lobkovicové používat složitý erb s knížecí korunou a hermelínovým pláštěm, v němž se ve dvou štítech objevily všechny tituly i nároky rodu: vyženěná černá zubří hlava s houžví vymřelých pánů z Pernštejna, anděl i lev slezského zaháňského vévodství (ze znaku zavedeného již Albrechtem z Valdštejna, jako předešlého zaháňského vévody) a proto také černá slezská orlice, včetně znaku říšského okněžněného hrabství Störnstein (česky \"Hvězdný kámen\") v podobě tzv. mluvícího znamení tří hvězd nad trojvrším a třemi černými kůly (užívaného v rodovém erbu již dříve, ještě před ziskem zaháňského vévodství a touto konečnou úpravou velkého knížecího erbu). Do středu hlavního štítu byl položen původní čtvrcený štítek s jednoduchým rodovým červeno-stříbrným znamením v 1. a 4. poli, přičemž v 2. a 3. poli je výše zmíněná černá orlice Žerotínů. Na štítě pak spočívají čtyři šlechtické korunované turnajské přilby s tzv. klenoty (tj. znameními vztahujícími se historicky k polím erbu) - pero (z Lobkovic), zubří hlava (z Pernštejna), praporce (za Störnstein) a šachovnice (za slezské Zaháňsko, podle znaku Hlohovska).", "section_level": 1}, {"title": "Rytíři Řádu zlatého rouna.", "content": "Pořadové číslo řádu – datum udělení – jméno a životní data:", "section_level": 1}], "src_summary": "Lobkovicové (též Lobkowitzové či Lobkowiczové) jsou staročeská rytířská a později panská šlechta pocházející z konce 14. století. Knížecí titul získal Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, který se stal v roce 1624 prvním vladařem domu lobkovického. V polovině 18. století se rod rozdělil na dvě knížecí větve, primogeniturní \"roudnickou\" (od ní se později oddělily větve \"křimická\" a \"dolnobeřkovická\") a sekundogeniturní, označovanou jako \"mělnická\" nebo mělnicko-hořínská (jejím zakladatelem byl Jan Jiří Kristián z Lobkovic). Tyto čtyři větve mají své pokračování v Čechách i v současné době.", "tgt_summary": "洛布科维茨家族(捷克语:Lobkowicz或Lobkovic;德语:Lobkowitz)是神圣罗马帝国波希米亚一个贵族家族。这个家族的成员于1623年成为神圣罗马帝国的世袭亲王。", "id": 1743198}
{"src_title": "Kordit", "tgt_title": "线状无烟火药", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Do střelných zbraní se po staletí používal střelný prach, výbušná směs síry, dřevěného uhlí a sanytru (dusičnan draselný), ale v novodobých zbraních přestal vyhovovat. Při jeho hoření vzniká mnoho kouře, který je daleko vidět a posádky tanků či letadel silně obtěžuje; ve spalných plynech vzniká oxid siřičitý, který má silné korozivní účinky. Proto se užívá už jen velmi zřídka, například v zábavní pyrotechnice. Náhrada se hledala ve výbušninách, založených na působení kyseliny dusičné na látky jako je celulóza nebo glycerin.  První \"bezdýmný\" prach vynalezl pruský důstojník Johann Schulze roku 1865 a roku 1884 vynalezl francouzský chemik Paul Vieille \"bílý prach\" (jako protiklad k tradičnímu \"černému\"). Byla to nitrocelulóza, rozpuštěná v etanolu a éteru, vyválcovaná do tenké vrstvy, usušená a nařezaná na malé šupiny. Roku 1887 vynalezl Alfred Nobel se svými spolupracovníky \"ballistit\", složený z 10 % kafru, 45 % nitroglycerinu a 45 % nitrocelulózy. Kafr se ovšem časem vypařil a směs byla nestabilní.  Dva z jeho spolupracovníků, Frederic Abel a James Dewar, složení pozměnili na 58 % nitroglycerinu, 37 % nitrocelulózy a 5 % vazelíny. Směs se rozpustila v acetonu, protlačila sítem jako špagety a usušila. Protože se podobala provazcům (angl. \"cord\"), patentovali ji roku 1889 pod názvem \"Cordit\". Nobel sice jejich patent napadl, protože vycházel z jeho \"ballistitu\", při však nevyhrál a \"Cordit\" začala používat britská armáda.  V dalších desetiletích vznikly četné varianty korditu, které kromě dvou základních látek – nitroglycerinu a nitrocelulózy – obsahovaly i další substance. Sovětský raketový kordit například obsahoval mimo jiné dinitrotoluen a centralit. Tato směs dosahovala výtokové rychlosti okolo 2000 m/s. Tak vznikly třísložkové výbušniny a po druhé světové válce se kordit téměř přestal vyrábět. Název se však stále a často vyskytuje v románech a detektivkách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kordit nebo Cordit je souhrnný název pro řadu bezdýmných výbušnin, vynalezených mezi polovinou 19. a polovinou 20. století, které se používaly jako pohonná směs do nábojů střelných zbraní, od ručních zbraní až po těžká děla.", "tgt_summary": "线状无烟火药(英语:Cordite,柯代火药)是一种19世纪晚期在英国发明的无烟火药,并用来取代火药作为枪砲的推进剂。线状无烟火药成分主要为硝化纤维素及稳定剂(有时也加入硝化甘油等其他成分)并压制成“面条”型。其拥有火药的一些传统特点:低爆炸性,低燃烧速度及低猛度。虽然对延长武器寿命有好处,不过由于其提供的能量不足以应付新式弹药的需求所以逐渐落伍并被淘汰。线状无烟火药现在已不再生产。", "id": 344556}
{"src_title": "Portal", "tgt_title": "傳送門", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Pointou hry je vytváření dvojice portálů, modrého a oranžového, které jsou mezi sebou propojeny. Pro vytvoření portálů slouží jediný nástroj, zvaný ASHPD (\"Aperture Science Handheld Portal Device\" nebo jednoduše \"Portal Gun\" - \"Portálová pistole\"), který umí vytvořit oba portály na jakémkoli světlém povrchu, který je vytvořen z měsíčních kamenů. K dispozici je neomezené množství \"munice\" pro vytváření portálů. Hráč se pohybuje po tzv. testovacích komorách, které ale obsahují i povrchy tmavé, na nichž nelze portál vytvořit.  Po vytvoření obou portálů lze procházet z jednoho do druhého, eventuálně jeden umístit na zem a druhý na vyvýšené místo a tak se přemisťovat po testovacích komorách. Na konci každé komory je výtah do další úrovně, ale součástí testovacích komor jsou i různé nástrahy jako nádrže s životu nebezpečnou tekutinou, posuvné zdi/podlahy, automatické střílny apod. Portály zůstávají na svém místě, dokud hráč znovu nevypálí pro vytvoření portálu dané barvy, dokud neprojde silovým polem nebo dokud jeden z portálu není zahrazen např. pohybující se stěnou.  Správným vytvořením portálů lze využít zachování hybnosti, kdy platí fyzikální zákon: \"„rychlost vstupu = rychlost výstupu“\". V praxi to lze využít pro skok z vyvýšeného místa do jednoho portálu a vysokou rychlosti, která původně byla pádem, vyletět z portálu druhého a doletět tak na potřebné místo. V průběhu hry se nachází i situace, kdy hráč musí skočit do jednoho portálu, vyletět (např. ze zdi) z druhého a ještě před dopadem vytvořit někde jinde portál další, ze kterého se dostane ještě dál.  Lze samozřejmě také vytvořit nekonečnou smyčku, například portály ve stropě a v podlaze, které budou pod sebou. Jimi pak bude hráč padat, dokud se neodchýlí ze směru pádu. Portály je možné také využít pro průzkum, kdy lze vypálit portál do místa, kam není vidět a druhým portálem se podívat na ono místo. Kromě hráče lze portály také přemisťovat předměty, na které platí stejné fyzikální zákony. V praxi to lze použít jako zbraň proti robotizované, automatické střílně, při vytvoření portálu pod ní a druhého kdesi na vyvýšeném místě, střílna propadne portálem a vypadne jinde, kde se deaktivuje po spadnutí na zem. Takto je také možné použít nějaký předmět, aby přes portál zasáhl střílnu a deaktivoval ji. V jiných částech hry je zase nezbytně nutné skrze portály dopravil levitující energetický výboj do přijímače, což vyžaduje přesné načasování a správné umístění portálů, kterými výboj prolétává.  Pro zvýšení obtížnosti některé testovací komory obsahují silová pole, kterými může projít hráč, ale při průchodu zmizí všechny vytvořené portály a není také možné přenášet přes pole dostupné předměty. Je tak nutné např. nechat vylétnou energetický výboj z připravených portálů, až následně projít silovým polem a teprve potom pokračovat v navádění výboje dalšími portály. Každá testovací komora obsahuje silové pole před výtahem do další komory. V testovacích komorách jsou také rozmístěna nášlapná tlačítka sloužící k otevírání dveří, které se po opuštění tlačítka zavřou buď ihned nebo se zpožděním. Pro zatížení tlačítek jsou určené tzv. zatěžkávací kostky, které hráč může nosit nebo přemisťovat přes portály.  Pro usnadnění je hlavní postava vybavena blíže neurčenými tlumiči na lýtkách a tak může dopadnout z jakékoliv výšky bez zranění, což je de facto nezbytné při průchodu různými portály.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "V roce 2005 sedmičlenný tým studentů školy DigiPen pracoval na školním projektu, hře zvané \"Narbacular Drop\". Pointou hry bylo projít bludištěm sklepení za pomoci umisťování a procházení portálů. Projekt zaujal společnost Valve, která v té době byla již známá jako tvůrce enginu Source a především sérií Half-Life her. Valve přijalo tým a nechalo je pracovat na nové hře v původní sestavě, ale přiřadilo do týmu svého herního scenáristu Erika Wolpawa. Wolpaw usoudil, že tým ani ne 10 lidí by neměl vytvářet hru v úplně novém prostředí a rozhodl, že příběh bude zasazen právě do univerza Half-Life.  Při jednom z prvních sezení skupiny se ptal na cíl hry, který by motivoval hráče projít příběhem a hru dohrát. Po patnáctiminutovém tichu někdo z týmu pronesl, že všichni mají rádi dorty a dort tedy skutečně byl lákadlem ve finální hře. Narbacular Drop byla o princezně používající magii pro vytváření portálů a celou hru šlo dohrát asi za 15 minut. Valve požadovalo hru delší, s propracovaným příběhem. Princezna v Narbacular Drop se jmenovala No-Knees ( Bez-Kolenou), protože mohla skočit i z velké výšky. Tuto postavu tým potřeboval nahradit pro Half-Life téma smysluplnější postavou.  Wolpaw začal pracovat na prvotních náčrtech. První sepsaná scéna je paradoxně jednou z pozdějších ve hře, kdy GlaDOS poprosí Chell, aby odložila portálovou pistoli a vyčkala na tým, který jí zavede na slíbenou oslavu s dortem. Směr hry měl být tedy spíše humorný, protože samotný Half-Life je hra spíše dramatického charakteru.  Ani Wolpaw, ale ani nikdo ve Valve nevěděl, jestli za tento projekt budou hráči ochotni platit. Nejistota panovala po celou dobu vývoje hry. Ačkoliv šlo o hru propracovanou s jasným smyslem a vlastním nápadem, nikdo netušil, jestli nejde o moc silný originál, který hráče vůbec nezaujme. Valve se nakonec rozhodlo, že Portal přidá k balíčku her bežících na Source enginu, který vyšel v roce 2007 pod názvem Orange Box.", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "Hlavní postava, \"Chell\" se probouzí ve zvláštní kóji na neznámém místě. Posléze se ozývá počítačově syntetizovaný ženský hlas, který ji žádá, aby vyšla z kóje a zúčastnila se testu, na jehož závěru bude odměněna dortem. Hlas ji informuje, že se nachází v komplexu \"Aperture Science\", konkrétně na Oddělení vědeckého obohacení (anglicky: \"Enrichment center\"). Chell se postupně dozvídá, že hlas patří GLaDOS, řídícímu počítači Aperture Science, který má na starost blíže neurčený výzkum.  Chell později získává od GLaDOS portálovou pistoli, se kterou nejprve může vytvořit modrý a později i oranžový portál. Hlas GLaDOS zní zpočátku neutrálně, ale postupně se mění v pasivně agresivní, což se potvrzuje u první testovací komory, kde Chell může přijít o život. Jak Chell postupně prochází celkem 19 testovacími komorami, GLaDOS ji vždy pochválí za dobrou práci a připomene, že konec testu se již blíží a na ní čeká závěrečná párty a samozřejmě výborný dort.  Při procházení jednotlivými úrovněmi Chell nachází \"Kostku společnici\". Jde o standardní zatěžkávací kostku pro tlačítka, ale má na sobě srdíčko. Kostka společnice má za úkol subjekt především mentálně narušit, protože po vytvoření vztahu k ní je subjekt donucen, aby ji vhodil do spalovny, přičemž GLaDOS Chell popichuje, že \"se Kostky společnice zbavila nejrychleji ze všech testovacích subjektů\" (ve skutečnosti je druhý účel obětování kostky v tom, že to samé pak musí hráč udělat i na konci hry s jádry GLaDOS). Ve stejné úrovni také objevuje zákoutí, kde Doug Rattmann stěny popsal hláškami \"„Dort je lež!“\" a také polepil zdi fotkami, kde každému hlavu nahradil obrázkem kostky společnice. Vyskytuje se zde také nápověda pro děj druhého dílu Portalu.  Po dokončení 19. testovací komory Chell jede na jezdicí plošině, když jí GLaDOS oznamuje, že tímto je test u konce a děkuje jí za cenné poznatky. Také ji informuje, že portálová pistole vydrží žár až 4000 Kelvinů a posílá Chell i s plošinou do spalovny. Chell se daří ovšem pomocí portálové zbraně uniknout z plošiny, což se všudypřítomné GLaDOS nelíbí a vymlouvá se, že šlo pouze o další test a že má Chell zůstat na místě, než pro ni přijdou. Chell se ale vydává vlastní cestou a opouští komplex testovacích komor. Dostává se do prostoru, kde by patrně měli být zaměstnanci, ale nikoho za celou hru nepotká. Po celou dobu svého pokusu utéci pryč z Aperture Science ji doprovází hlas GLaDOS, která má ovšem kamery pouze v testovacích komorách a tak neví, kde Chell je.  Když Chell projde zákulisními prostory, dostává se do velké místnosti, kde uprostřed nachází soubor zavěšených kovových koulí, některé vybavené očima. Jde o GLaDOS. Když Chell přichází, vypadne z počítače jedna z koulí. GLaDOS odmítá prozradit co to je a tak Chell kouli vhazuje do spalovny. Ukáže se že koule jsou jednotlivými jádry hlavního počítače z nichž každé je soubor procesorů, a každé představuje výpočetní kapacitu pro nějakou vlastnost. To však Chell zjistí až později. První jádro bylo údajně jádrem pro odpovědnost (morality core). Po zničení tohoto jádra odhodí GLaDOS veškeré zábrany a pokusí se Chell chladnokrevně zabít vpouštěním nervového plynu a raketometnou věží. Chell ale pomocí mistrného ovládaní tvorby portálů dokáže obracet rakety vůči GLaDOS a oddělovat od ní zbylá jádra, konkrétně jádro emocí (vrčí a otáčí \"oko\" sem a tam), zvědavosti (rozhlíží se a ptá se na všechno okolo) a inteligence (kouká se na hráče a recituje recept na dort).  Když se Chell podaří zničit poslední součást, GLaDOS exploduje a Chell se probouzí kdesi na povrchu u vstupní brány do areálu Aperture Science.  Poté, co se ve VALVe rozhodli, že Portal bude mít pokračovaní, vydali novou, prodlouženou verzi scény zničení GLaDOS. Chell se ocitá na parkovišti Aperture Science, snaží se vstát, ale nemá na to sílu. Než však ztratí vědomí, něco ji chytne za nohy a začne ji někam vléct, při čemž mechanickým hlasem pronese: \"Děkujeme, že zaujímáte pozici pro přesun na párty.\"(V originále: \"\"Thank you for assuming the party escort submission position.\"\"). Poté Chell upadá do mdlob a identita robota, jenž ji odvlekl, zůstává neznámá.", "section_level": 1}, {"title": "Aperture Science.", "content": "Aperture Science je takzvaný vědecký ústav ve hře Portal a Portal 2. Aperture Science založil Cave Johnson, dřívější prodejce závěsů. Aperture Science byla vědecká pracovna ve které testovali lidi, díky jimž vědci z Aperture Science vynalézali různé produkty např. hubnoucí gel nebo portálovou zbraň. Když Cave Johnson podlehl na Vesmírný gel který čerpal z měsíce a kolem něj, ještě před svou smrtí si přál vytvořit počítač s umělou inteligencí, který by ho nahradil. Tento plán se uskutečnil a umělou inteligenci převzal od své asistentky Caroline. Počítač nazvali GLaDOS tj. Genetic Lifeform and Disk Operating System. V počítači ale z neznámých důvodů nastala chyba a všechny zaměstnance kromě jednoho člověka přezdívaného Ratman zabila.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Portal je hra, jež získala překvapivý a kladný ohlas od hráčů i od kritiků. Vyčnívá na povrch zejména svou originalitou, temnou atmosférou a morbidním humorem. Body pak ztrácí za svou krátkou hrací dobu, která se pohybuje kolem 3 hodin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Portal je logická first-person počítačová hra, vydaná roku 2007 společností Valve Corporation, která propojila příběh hry se známějším titulem Half-Life. Jde v podstatě o modifikaci Half-Life 2 fungující na Source engine. V krabicovém balení hra vyšla jako součást balíku The Orange Box nebo samostatně stažitelná on-line přes Steam.", "tgt_summary": "《传送门》(英语:Portal)是一款由威尔乌所开发的第一人称平台解谜游戏,于2007年10月9日与《战栗时空2:二部曲》、《绝地要塞2》等游戏一起装置于《橘盒》游戏包上市,可以在Windows、Xbox 360与PlayStation 3三种平台上运行。除了购买《橘盒》外,玩家也可以透过Steam线上服务购买该游戏,或是在2008年4月9日后直接购买该游戏的独立零售版本。2008年10月22日,一个名为《传送门:仍然活着》(英语:Portal: Still Alive)的独立版本在Xbox Live Arcade中发布。在2010年5月12日,维尔福成功将Steam平台移植到Mac OS X,并且将该游戏移植到Mac OS X。2013年维尔福将游戏移植到Linux系统中,5月2日发布beta版,7月24日发布正式版本。2014年5月12日,发布基于Nvidia Shield解决方案的Android版本。", "id": 198848}
{"src_title": "MiG-21", "tgt_title": "米格-21戰鬥機", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První generace.", "content": "MiG-21 navazuje na konstrukci experimentálních strojů Je-2, Je-4, Je-2A a Je-5 odvozených od MiGu-19. První let prototypu Je-4, s pilotem Sedovem se uskutečnil 16. června 1955. Konstruktéři během vývoje aplikovali trojúhelníkové delta křídlo, které zapadalo do koncepce a bylo výhodné při stoupání. Se zkušeným pilotem a vhodnou výzbrojí mohl být MiG-21 nebezpečný pro jakoukoliv moderní stíhačku. Při vývoji byl vytvořen i prototyp Je-6; ten byl sice v průběhu zkoušek zničený při havárii, při které zahynul i zkušební pilot Vladimir Nefedov, ale položil základy ke vzniku nového Je-66, na kterém bylo dosaženo dost rekordů potvrzených mezinárodní organizací FAI. Sériová výroba letounů, které byly během výroby upravovány a modernizovány pro aktuální potřeby začala v roce 1959. MiGy-21 se v SSSR vyráběly v Moskvě, Gorkém (dnes Nižnij Novgorod) a v Tbilisi.  Nový sovětský stíhací stroj, porovnatelný s americkým F-104 Starfighter, či francouzskou Dassault Mirage III, byl první sovětskou konstrukcí, která skloubila vlastnosti klasického se záchytným stíhačem. První verze MiGu-21 mohly nést řízené střely Vympel K-13, které byly kopií amerických AIM-9 Sidewinder. Celkově však nové MiGy nebyly zprvu příliš úspěšné. Rakety K-13 se ukázaly být lehce vymanévrovatelné v boji, což se ukázalo hlavně během bojů na blízkém východě a ve Vietnamu. Navíc první sériová verze MiG-21F-13 neměla zabudovaný radar, což umožňovalo lety jen během dne a za dobrého počasí. Proto také docházelo k modernizacím.  Podobně jako jiná letadla konstruovaná jako záchytné stíhače i MiG-21 měl krátký dolet. Stroj měl navíc zprvu vestavěnou konstrukční chybu, která způsobovala, že po vyčerpaní 2/3 paliva, se těžiště letadla posunulo dozadu, což snižovalo jeho ovládatelnost a mělo i negativní vliv na výdrž ve vzduchu, která za dobrých podmínek nepřesáhla 45 minut. Delta křídlo, které sice zlepšovalo stoupavost, mělo za následek menší manévrovací schopnosti, až později byl tento problém odstraněn s použitím \"SPS\" (\"sduva pograničnovo sloja\"), což je vlastně ofukování klapek pro zvýšení vztlaku křídla v době, kdy pomalý pohyb vpřed nevytváří dostatečný vztlak. To má za následek dobrou ovládatelnost stroje i při nižších rychlostech.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá generace.", "content": "V rámci snahy vyrobit MiG-21 druhé generace, speciálně určený k vybojování vzdušné nadvlády za dobrého počasí, byly zkonstruovány dva nové prototypy: \"Je-7/1\" a \"Je-7/2\", které se do vzduchu poprvé vznesly 10. srpna 1958 a 18. ledna 1960. Byly přímými pokračovateli stroje \"Je-6T\" a také je poháněl motor Tumanskij R-11F-300, přičemž se lišily větším zádovým hřebenem a delším, o 16 cm širší trupem, kde byl instalován nový radar TSD-30T (RP -21M Safír). Pitotova trubice se přesunula ze spodní na vrchní část trupu. Aby mohla stíhačka vzlétat i z travnatých ploch, byla vybavena většími koly a upevňovacími body pro pomocné raketové motory, které usnadňovaly vzlet a po startu byly odhazovány. Tyto stroje neměly instalovány žádné palubní zbraně, přičemž Je-7 mohl nést 2 rakety K-13 (\"AA-2 Atoll\") a osazen optickým zaměřovačem umožňoval použití neřízených raket.  Po sérii zkoušek, které byly ukončeny v květnu 1960, bylo rozhodnuto začít sériovou výrobu této verze pod názvem \"MiG-21P\" (\"Fishbed-D\"). MiG-21P byl vyráběn v továrně v Gorkém a stal se prvním představitelem MiGu-21 druhé generace.  \"MiG-21PF\" (\"Fishbed-D\") se do výroby dostal v roce 1962. Zahrnoval zlepšení v oblasti kapacity palivové nádrže, mohl nést širší paletu zbraní a vylepšenou avioniku. MiG-21PF byl vyráběn ve velkých množstvích v letech 1962–1968 v závodech v Gorkém a Moskvě. Různá vylepšení se promítla do výroby verze \"MiG-21PFM\" (\"Fishbed-F\"). Směrové kormidlo bylo při tomto modelu zvětšeno ve snaze zvýšit podélnou stabilitu letadla. Bylo přepracováno umístění brzdícího padáku, který byl následně umístěn v kořeni směrového kormidla. Nejvýraznější úpravou bylo přidání systému SPS (sduva pograničnovo sloje - ofukování mezní vrstvy vzduchem odebíraným od kompresoru motoru). Pohonná jednotka byla stejná jako u MiGu-21PF. Přepracován byl i překryt kabiny, který byl nyní dvoudílný a otvíral se do pravé strany. Tato změna byla provedena v důsledku instalace nového vystřelovacího sedadla KM-1. Kromě obvyklé výzbroje sestávající z dvojice raket, mohly být na podtrupové závěsníky upevněné kontejnery s kanónem GS-23, ráže 23 mm a se zásobou 200 nábojů. MiGy-21PFM se vyráběly v Gorkém av Moskvě v letech 1964-8. Produkce byla směrována pro sovětské letectvo ale i na export. V Československu se tato verze vyráběla v licenci.  \"MiG-21FL\" byla verze vyráběna v licenci indickou společností HAL v letech 1966–1974. Prakticky šlo o MiG-21PFM s méně výkonným radarem R-2L. Tyto stroje mohly používat i rakety západní výroby jako např. francouzská \"\"Matra\"\". Další zlepšení vyústila do modelu \"MiG-21PFMA\" (\"Fishbed-J\"), jehož hlavním zlepšením byl nový radar RP-22 a vystřelovací sedačka s charakteristikami 0-0 (možnost opustit letadlo v nulové výši při nulové rychlosti). Zásoba neseného paliva byla menší, ale mohla nést přídavné nádrže, Pitotova trubice se přesunula mírně doprava. Výzbroj se skládala z raket R-3 a na podtrupové závěsníky mohl být instalován kanón místo přídavné nádrže. Průzkumná verze MiG-21R (\"Fishbed-H\") vycházela z MiGu-21PF a své průzkumné vybavení nesla v kontejneru umístěném na podtrupovém závěsníku. K vlastní obraně nesl MiG-21R pár raket a měl instalovanou zvětšenou palivovou nádrž a dodatečnou avioniku v zádové oblasti, která se táhla od zadní části kabiny až po začátek směrového kormidla. Pod křídla byly přidány další 2 pylony, kde mohly být umístěny přídavné palivové nádrže. Výbava průzkumného kontejneru závisela na dané misi, na kterou byl MiG-21R nasazený. Mohla obsahovat fotografické nebo elektronické sledovací zařízení více typů. MiG-21R byl v letech 1965–1971 vyráběn ve velkých množstvích v továrně v Gorkém.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí generace.", "content": "Třetí generace, vyráběná od roku 1968 začala produkcí verze \"MiG-21S\". Modely třetí generace, počínaje od verze MiG-21s, přebraly většinu zlepšení, která byla zavedena na předešlých verzích. Šlo o instalaci palivové nádrže za kabinou (s kapacitou 340 l), překryt kabiny otevírající se do strany, čtyři pylony pod křídly, určenými k instalaci dvou 490 l odhazovatelných nádrží a dvou protiletadlových raket. Byla instalována nová pohonná jednotka - motor R-11F2S se systémem SPS a autopilot AP-155. Navíc byl instalován nový radar RP-22S Safír, spolu s optickým zaměřovačem ASP-PF, který nahradil starší PKI-1. Následoval \"MiG-21SM\" (M-modernizovaný), který byl poháněn motorem Tumanskij R-13-300 a vybaven palubním kanónem GŠ-23L, který byl uložen v trupu, na rozdíl od předešlých verzí, které ho měly uložené ve výstupku pod trupem. Tato verze vznikla především na základě zkušeností získaných během bojů na blízkém východě, kde se MiGy-21 vybavené pouze raketovými střelami neosvědčily. Byl instalován nový zaměřovač ASP-PDF, se zrcadlem zabudovaným do krytu kabiny. Výzbroj se skládala z raket R-3T nebo R-3R, pum a neřízených raket. Zásoba paliva byla snížena. MiG-21SM byl vyráběn pro sovětské letectvo v továrně v Gorkém od roku 1968 do 1974 a to ve velkých množstvích.  \"MiG-21M\" byl verzí odvozenou od MiGu-21SM, ale se slabším radarem RP-21MA, méně výkonnými motory R-11F2S-300. Kanón byl stejně tak zabudován do trupu a tak mohla být pod trupem nesena přídavná nádrž. MiG-21M byl vyráběn jen v závodě \"Znamja Trudy\" v letech 1968–1971. V roce 1971 získala Indie licenci na výrobu, přičemž první sériový stroj dodali indickém letectvu v roce 1973. Výroba ve firmě HAL trvala do roku 1981. Model \"MiG-21MF\" (\"Fishbed-J\") byla v podstatě verze MiG-21M s novým motorem Tumanskij R-13-300 a radarem R-22 Safír 21. Množství neseného paliva bylo omezeno, ale mohl nést přídavné nádrže, které prodloužily dolet. Výzbroj se skládala z integrovaného kanónu GŠ-23L a různých typů pum, neřízených a řízených raket a raketových bloků, které byly převáženy na čtyřech pylonech po křídly. MiG-21MF se vyráběl v letech 1970–1974 hlavně k exportu v závodě v Moskvě a v roce 1975 závodě v Gorkém. Verze MiG-21MF sloužila ve velkých počtech i v Československu a byla sériově vyráběna v Indii firmou HAL. \"MiG-21MT\" byl upravenou verzí MiGu-21M, od které se odlišoval větší zásobou neseného paliva v nádrži za pilotní kabinou. V Moskevském závodě bylo v roce 1971 celkem vyrobeno jen 15 MiGů-21MT. Byl považován za přechodnou verzi.  Až později byl typ nahrazován novými stroji MiG-23 a MiG-27, které byly univerzálnější. Ale až příchod typu MiG-29 znamenal kvalitní náhradu manévrovatelné stíhačky za MiG-21, která se mohla porovnávat s americkými typy.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední generace.", "content": "\"MiG-21SMT\" (\"Fishbed-K\") byl první verzí této generace. Ve skutečnosti šlo o křížence modelů MiG-21M a MiG-21MT. Z MiGu-21M byl použit trup a výzbroj, z MiGu-21MT motor R-13F-300 a identická kapacita palivových nádrží. Jelikož rozměrná palivová nádrž za kabinou způsobovala nestabilitu, byl její objem zmenšen na 300 l, čímž se snížil i dolet. Tato verze byla lehčí díky použití titanových součástí, ale byla považována za přechodnou verzi dokud nebude dostupný motor Tumanskij R-25-300. Vyráběl se v závodě v Gorkém v letech 1971-2. Po ukončení bojů na středním Východě bylo jasné, že se všechny vzdušné boje odehrály v malých výškách. Byla tedy zapotřebí silná, obratná a dobře vyzbrojená stíhačka s velkou zásobou neseného paliva. Tyto požadavky vyústily do nové verze MiGu-21 určené k boji v malých výškách ve velké rychlosti. \"MiG-21 bis\" (\"Fishbed-L\") byl vybaven novým motorem R-25-300. Změny se dotkly i avioniky, přičemž byl nainstalován nový radar, čímž letadlo získalo schopnost působit i za nepříznivého počasí. Výzbroj se skládala z kanónu GŠ-23L, raket R-55 (\"AA-1 Alkali\") a R-60M (\"AA-8 Aphid\"), která měla dvojnásobný dolet ve srovnání s dříve používanou R-3S. MiG-21bis se vyráběl v závodě Gorkém v počtu 2 030 ks a do služby začal být zařazováním v roce 1972. V roce 1974 začala jeho sériová výroba v Indii firmou HAL a trvala až do roku 1987, přičemž bylo vyrobeno 200 ks. Existovala i upravená verze MiGu-21bis s označením \"\"Fishbed-N\"\", která měla zabudovaný motor R-25 s nižší spotřebou a vylepšenou avionikou. Novým byl i palubní systém přistávání podle přístrojů (ILS) \"Poljot\".", "section_level": 2}, {"title": "Dvoumístné modely.", "content": "MiG-21 se radikálně odlišoval od všech předešlých dlouho používaných strojů v SSSR. Proto vznikla silná potřeba vyvinout dvousedadlovou verzi pro výcvik nových pilotů. V listopadu 1959 byl jeden ze sériových MiGů-21F-13 upraven přidáním druhého sedadla. Kokpit nového letadla byl chráněn celistvým překrytem kabiny, který se otevíral do pravé strany. Tato první dvousedadlový verze, označovaná jako MiG-21U (\"Mongol-A\"), byla poháněna motorem R-11F-300, ale neměla žádný radar ani pevnou výzbroj. Také ale existovala možnost umístit pod trup závěsníky s kulometem ráže 12,7 mm.  Prototyp této verze poprvé vzlétl 17. října 1960 a následně se vyráběl ve velkých množstvích v závodě v Tbilisi v letech 1962-66. Stroje pro export byly vyráběny v závodě v Moskvě v letech 1964-68. Stejně jako v případě jednosedadlových MiGů-21, byl i dvousedadlový MiG-21 postupně upravován, aby si piloti zvykli na rostoucí výkony letadla. Tak se zrodila druhá generace dvoumístných MiGů-21, která se lišila ve dvou zásadních ohledech: bylo zvětšeno směrové kormidlo, což znamenalo přesunutí brzdícího padáku do kořene směrového kormidla a byl instalován nový motor R-112S-300, který měl instalovaný systém SPS. Stejně jako předtím nebyl instalován žádný radar. Tento model byl označen jako MiG-21US (\"Mongol-B\") a oproti svému předchůdci také nesl větší zásobu paliva a měl nové vystřelovací sedačky KM-1. Na vrchu kabiny byl sklopný periskop, umožňující učiteli kontrolovat činnost žáka. MiG-21US se vyráběl pro SSSR ale i na export v závodě v Tbilisi v letech 1966–1970.  Posledním modelem dvoumístných strojů byl MiG-21UM, který byl zvenčí v podstatě totožný se svými předchůdci. Změny se dotkly vybavení a avioniky (nový autopilot a palebný systém). Pod křídla byly instalovány 4 závěsníky. Vyráběl se v Tbilisi od roku 1971, kde ve výrobě nahradil předešlou dvoumístnou verzi.", "section_level": 2}, {"title": "Modernizační programy.", "content": "MiGy-21 jsou i přes své stáří stále všestrannými letadly, omezení jejich použití v moderním leteckém boji je způsobeno zejména zastaráním jejich palubní elektroniky. Dodnes se používá okolo 3 300 kusů těchto letadel, které existují asi ve 30 variantách. Několik zemí, které je vlastní se proto pokoušejí o jejich modernizaci.", "section_level": 2}, {"title": "MiG-21 v Československu.", "content": "Stíhačka MiG-21 se do výzbroje československého letectva dostala na základě plánu vývoje vzdušných sil do roku 1960. Na konci 50. let 20. století byl tento typ vybrán jako protiváha stíhačky F-104 Starfighter, kterou německá Luftwaffe začátkem 60. let 20. století plánovala zavést do služby. Po oboustranné dohodě se Sovětským svazem začala sériová výroba verze MiG-21F-13 v továrně Aero Vodochody. V rámci dohody byly ze SSSR dodány 4 ks MiG-21F-13 v rozebraném stavu a jeden vzorový kus v celku. Tyto stroje měly sloužit k získání potřebných zkušeností spojených s výrobními postupy a údržbou. První československý sériový kus měl výrobní číslo 360101 a byl vyroben v roce 1963. Letadlo bylo přiděleno na letiště Mladá u Milovic na podzim 1963. Výroba byla ve Vodochodech ukončena 17. června 1972, kdy byl zalétán poslední stroj s výrobním číslem 261114. Za dobu sériové výroby podnik vyrobil 195 letadel.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Výrobcem a hlavním uživatelem MiGů-21 byl Sovětský svaz a jeho nástupnické státy. SSSR nasadil MiGy-21 do boje jen během intervence v Afghánistánu.", "section_level": 1}, {"title": "Válka ve Vietnamu.", "content": "Jednou z prvních zemí, do které byly nové MiGy-21 vyvezeny, byl roku 1966 Severní Vietnam. Válka ve Vietnamu znamenala pro SSSR první možnost skutečného otestování MiGu-21 v boji, a i když je tento fakt dosud zamlžovaný, tak z důvodu utajení létali sovětští piloti na strojích s vietnamskými výsostnými znaky. Nad vietnamským územím byla vedená nejintenzivnější letecká válka od druhé světové. Vietnamci pilotované MiGy tu sice proti americké přesile a technické nadřazenosti měly jen omezené možnosti nasazení, ale zaznamenaly i úspěchy, jak proti svazům amerických těžkých bombardérů B-52, tak i proti stíhacím bombardérům F-105 Thunderchief, které Američané často nechávali letět bez krytí, navíc plně zatížené municí. Vietnamský letec Nguyen Van Coc zaznamenal na MiGu-21PF 9 sestřelů. Během války se ukázaly výhody i slabosti MiGů. Kromě zlepšování avioniky či doletu se Sověti rozhodli opět na letadlo namontovat organickou výzbroj - nejprve 30 a později 23 mm dvouhlavňový kanón GŠ-23. Američané později v důsledku střetu s vietnamským letectvem, kterému ve velké míře Sověti pomáhali, zřídili leteckou školu vzdušného boje známou jako „Top Gun“.", "section_level": 2}, {"title": "Šestidenní válka.", "content": "Na začátku šestidenní války 5. června 1967 měl Egypt k dispozici stovku stíhaček MiG-21. Většina egyptských MiGů-21 byla zničena na zemi. Ve vzdušných soubojích izraelští piloti sestřelili 11 ks egyptských, 10 ks syrských a 1 iráckou stíhačku MiG-21. Izraelcům před vypuknutím šestidenní války významně pomohlo, že se jim dostal do rukou irácký MiG-21, s nímž do Izraele přeletěl pilot Munír Rúfá.", "section_level": 2}, {"title": "Opotřebovací válka.", "content": "Dne 8. února 1970 se nad nilskou deltou rozpoutal letecký souboj egyptských MiGů-21 proti izraelským F-4 Phantom II, během kterého byly sestřeleny 2 stíhačky MiG-21 a jeden F-4 Phantom II. Další den MiG-21 sestřelil stíhačku Mirage III. Boje pokračovaly i během dalších dnů, přičemž byly zaznamenány ztráty MiGů-21.", "section_level": 2}, {"title": "Jomkipurská válka.", "content": "Když 6. října 1973 vypukla jomkipurská válka, byly MiGy-21 vyslány jako ochrana stíhacích bombardérů před izraelskými útoky. Po úvodních arabských útocích bylo MiGům-21 nařízeno chránit egyptská letiště v očekávání protiútoku. Ke konci prvního dne přišel Egypt o 5 ks MiG-21. Na další den zachytila formace 60 stíhaček MiG-21 izraelskou formaci složenou z několik set letadel nad nilskou deltou a 5 z nich sestřelili, přičemž přišli o 7 MiGů. Když byla 26. října 1973 podepsána mírová smlouva, ztratil Egypt 73 stíhaček MiG-21 a zničil 27 izraelských stíhaček ve vzdušných soubojích.", "section_level": 2}, {"title": "Jiné konflikty.", "content": "Použití MiGů-21 v ostatních konfliktech už tak úspěšné nebylo, za což může hlavně nedostatečný výcvik jejich pilotů. MiGy-21 byly použity jednak v bojích arabských zemí s Izraelem, kde však nedokázaly čelit vynikajícím izraelským letcům a od 80. let ani nové technice - strojům F-15 a F-16. Trochu úspěšnější bylo použití egyptských MiGů-21 proti libyjským MiGům-23. V indicko-pákistánské válce v roce 1971 znamenala účast indických MiGů porážku pákistánského letectva. Stroje se uplatnily i při pozdějších konfliktech.  Během války v Jugoslávii byly místní MiGy použity k útokům na pozemní cíle; s nepřítelem ve vzduchu se střetly jen během intervence NATO, kdy bylo 24 chorvatských a bosenských strojů zničeno.  Během studené války byly MiGy-21 vyváženy i do afrických zemí. Zúčastnily se angolské občanské války v rámci angolského i kubánského letectva.  Nejkurióznější nasazení zaznamenaly americké úřady, které objevily, že některé zločinecké organizace pašující narkotika do USA, použily upravené MiGy-21 na jednorázový převoz velkého množství drog přes hranice. Použité MiGy byly zakoupeny v různých oblastech světa, včetně střední Evropy. Byly z nich vymontovány všechny zbraně a zbytečná elektronika, letadla následně naplnila drogami a letem ve vysoké rychlosti těsně nad hladinou moře se vyhnula zpozorování pohraniční stráží.", "section_level": 2}, {"title": "Varianty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Další verze.", "content": "Celkem existuje vice než dvě desítky variant, často předurčené pro konkrétní zemi", "section_level": 2}, {"title": "Uživatelé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Současní uživatelé.", "content": "Tento seznam neobsahuje provozovatele čínských kopií MiGu-21 - licenčně vyráběné verze Chengdu J-7. Informace založeny na \"Mig-21\" (2008).", "section_level": 2}], "src_summary": "Mikojan-Gurevič MiG-21 (V kódu NATO \"Fishbed\") je sovětská nadzvuková víceúčelová stíhačka používaná od začátku 60. let dodnes. Byla používána letectvy více než 30 zemí a v několika z nich je stále ve službě. Bylo jich vyrobeno přes 10 000 ks, což z ní činí nejvíce a nejdéle vyráběný nadzvukový letoun. Zúčastnila se mnoha ozbrojených konfliktů, mimo jiné v arabsko-izraelských válkách či válce ve Vietnamu.", "tgt_summary": "米格-21战斗机()是苏联米高扬·格列维奇设计局于1950年代初期研制的一种单座单发轻型超音速的第二代战斗机。北约代号为鱼床/鱼窝(Fishbed)。苏联飞行员给它的外号是“三角琴”、波兰人则称它为“铅笔”。米格-21(包含仿制、改良型)可能是二十世纪产量最多的喷气式战斗机,越南战争是它最广为人知的战场,曾与美国人的F-4战机一较高下;在中东地区跟以色列也是频频交手,其他如南北也门战争、印巴战争也看得到米格-21的踪影。至今仍然有不少米格-21活跃在世界上,并有许多现代化升级套装,被戏称是战机界的AK-47。", "id": 1944130}
{"src_title": "Safed", "tgt_title": "采法特", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v Horní Galileji cca 120 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu a cca 50 kilometrů severovýchodně od centra Haify v nadmořské výšce okolo 700 metrů na svazích hory Har Kana'an (včetně sousedního vrcholku Har Birija) a nedaleko od východního okraje masivu Har Meron, od kterého je odděleno hlubokým údolím toku Nachal Amud. Na východ od města se terén prudce svažuje do příkopové propadliny horního toku řeky Jordán. Směřuje tam i vádí Nachal Roš Pina, které na úpatí svahu protéká městem Roš Pina, cca 4 kilometry od Safedu. Město je na dopravní síť napojeno pomocí dálnice číslo 89, která ho míjí po západním okraji a překlenuje zde hluboké severojižní údolí Nachal Akbara, přes které vede Most Akbara – nejvyšší mostní stavba v Izraeli.  Safed se nachází v hustě zalidněné a zčásti zalesněné krajině. Osídlení v tomto regionu je etnicky smíšené. Vlastní město je převážně židovské, v jeho okolí se ale vyskytují i vesnice a města osídlená Araby. Přímou součástí města Safed je navíc arabské předměstí Akbara obývané Araby.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Safed se proslavil v raném novověku jako centrum židovské učenosti a kabalistických studií. Spolu s Jeruzalémem, Tiberias a Hebronem je považované za „svaté město“ judaismu.  Dějiny města ale sahají hlouběji do historie. Podle legendy Safed založili po potopě Noemovi synové. Historické zdroje ukazují, že město bylo založeno v 2. století. V roku 1102 tu křižáci postavili pevnost, kterou v roce 1188 dobyl Saladin. Hrad obnovili v roce 1240 francouzští templáři, ale v roce 1266 jej definitivně dobyli muslimové. Safed se tehdy stal hlavním městem severní Galileji.  V 16. století se Safed pod osmanskou nadvládou stal „židovským městem“. Okolo roku 1550 tu žilo okolo 10 000 Židů – mnozí přišli ze Španělska po svém vyhnání v roce 1492. Usadili se tu mnozí známí židovští učenci, např. rabíni Josef Karo, Moše Cordovero a Jicchak Luria. Safed se stal centrem kabalistických studií. V roce 1578 zde byla založena první hebrejská tiskárna v tehdejší osmanské Palestině. V 17. století se Safed stal centrem mesianistického hnutí pod vedením Šabtaje Cviho – sabatianismu. Ze Safedu pochází také jedna z Cviho manželek.  Od 18. století došlo v důsledku dvou velkých zemětřesení (1759, 1837), epidemií (1742, 1812, 1847) a útoků arabského obyvatelstva (1833, 1834, 1929) k poklesu počtu židovského obyvatelstva, který dosáhl nejnižší hodnoty za doby britského mandátu.  V roce 1948, před začátkem války za nezávislost, žilo v Safedu 12 000 Arabů a 1700 Židů. V květnu 1948 arabské obyvatelstvo z města uteklo. Od té doby je Safed převážně židovským městem.  Během Druhé libanonské války v roce 2006 dopadly na město rakety vypálené z Libanonu. Ty poničily zejména porosty v lese Birija – rozsáhlém lesním komplexu, který se rozkládá severně od Safedu. Ve městě funguje Nemocnice Ziv.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2009 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé – přibližně osob (včetně statistické kategorie „ostatní“, která zahrnuje nearabské obyvatele, židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, přibližně osob). Na jihovýchodním okraji města ovšem leží čtvrť Akbara – původně samostatná vesnice obývaná Araby, která byla roku 1982 připojena k Safedu. Žije v ní víc než 200 arabských rodin. V Safedu se rovněž usídlilo 120 arabských rodin členů proizraelské Jiholibanonské armády. V Safedu také studuje približně 500 arabských žáků zdejších škol. Židovská populace se dělí na sekulární a nábožensky orientované rodiny (zjevný je zejména rostoucí počet ultraortodoxních Židů). Je tu také významná komunita takzvaných ba'alej tšuva (původně sekulárních Židů vracejících se k judaismu).  Jde o středně velkou obec městského typu s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2015 zde žilo lidí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Safed (hebrejsky צְפַת, \"Cfat\", arabsky صفد, \"Safad\", v oficiálním přepisu do angličtiny Zefat) je město v Izraeli, v Severním distriktu.", "tgt_summary": "采法特 (希伯来语: צְפַת;阿拉伯语: صفد)是以色列北部城市。根据以色列中央统计局资料,2003年末该市人口为26,600人。采法特和耶路撒冷、提比里亚和希布伦一起被列为犹太教四大圣城之一。", "id": 1014055}
{"src_title": "Tokijský záliv", "tgt_title": "東京灣", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Tokijský záliv je na východě ohraničen poloostrovem Bósó (prefektura Čiba) a na západě poloostrovem Miura (prefektura Kanagawa). V užším vymezení tvoří Tokijský záliv jen oblast na sever od spojnice mysu Kan'non (観音崎, \"Kan'non-zaki\") na poloostrově Miura a mysu Fuccu (富津岬, \"Fuccu-misaki\") na poloostrově Bósó. Takto vymezená oblast má rozlohu asi 922 km2. K Tokijskému zálivu v širším vymezení patří navíc kanál Uraga. V takovém případě se rozloha zálivu zvětší na 1320 km2.  K Tokijskému zálivu patří i 249 km2 půdy získané zasypáním a vysušením mělčin.  Jediným přirozeným ostrovem v zálivu je ostrov Saru (猿島, \"Saru-šima\") v Jokosuce. Nachází se tu ale mnoho umělých ostrovů vytvořených pro námořní opevnění během období Meidži a Taišó.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvoj.", "content": "V zálivu se nacházejí přístavy Tokio, Čiba, Kawasaki, Jokohama a Jokosuka. Jokosuka je jednou ze základen Amerických sil v Japonsku a také Japonských námořních sebeobranných sil.  Na západním pobřeží Tokijského zálivu, mezi Tokiem a Jokohamou, se už od období Meidži rozkládá průmyslová oblast Keihin. Po druhé světové válce se průmysl rozšířil i na severní a východní pobřeží do průmyslové oblasti Keijó.  Mezi Kawasaki a Kisarazu se přes Tokijský záliv klene Tokyo Wan Aqua-Line, který je kombinací mostu a tunelu. Dále směrem ke kanálu Uraga spojují protilehlé břehy trajekty (mezi Kurihamou v Jokosuce a Kanajou ve Fuccu).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Tokijský záliv byl místem, kde komodor Matthew Perry vyjednával v 50. letech 19. století první dohody s japonskou bakufu, stejně jako místem, kde docházelo k většině kontaktů mezi Japonci a Evropany před reformami Meidži. Rovněž japonská kapitulace na konci druhé světové války (2. září 1945) byla podepsána na palubě bitevní lodi USS \"Missouri\" zakotvené v zálivu. Během ceremonie vlála na lodi jedna z původních Perryho vlajek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tokijský záliv (: 東京湾, \"Tókjó-wan\") je záliv v jižní části japonského regionu Kantó. Jeho starší pojmenování (před rokem 1868) znělo Záliv Edo (江戸湾, \"Edo-wan\").", "tgt_summary": "东京湾()是位于日本关东地方的海湾,因日本首都东京位于湾边而得名。日本六大都市中的东京与横滨分别位于该湾的西北岸与西岸。中近代以东京的旧称江户称为「」、「江户前海」或迳称为「内海」;而为了方便历史分期,现代又常将当时的东京湾称为「江户湾」或「江户内海」。", "id": 3060438}
{"src_title": "Vrása", "tgt_title": "褶皱", "src_document": [{"title": "Geometrie vrás.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Geometrické prvky vrás.", "content": "Pro poznávaní a další klasifikaci vrás je důležité poznat některé jejich geometrické prvky. Vrásy mohou mít různou velikost od několika centimetrů až do obrovských několikakilometrových rozměrů (megaantiklinála, megasynklinála, velevrása). Přímo v terénu je ale nemožné vždy pozorovat celé vrásy, většinou je možné na odkryvech sledovat jen příčný profil, případně pozorovat jen některé prvky, které vystupují přes sedimenty na povrch. V příčném profilu je možno pozorovat dvě základní části vrásy, které určují její tvar, nahoru vyklenutou Antiklinálu a dolů prohnutou Synklinálu. Podle stratigrafického vývoje zvrásněných vrstev je antiklinálou ta vyklenutá vrása, která má ve svém jádru starší vrstvy, synklinála má ve svém jádře zvrásněné naopak mladší vrstvy. V přírodě během vrásnění běžně dochází k mnohonásobnému převrásnění, což má za následek uspořádání vrstev synklinál a antiklinál do různých kombinovaných struktur, v nichž není rozložení vrstev na první pohled zřejmé. Mezi další prvky patří:  Mezi geometrické parametry, které jsou důležité pro určování rozměrů vrás patří amplituda, což je polovina výšky mezi hřebenem a kýlem vrásy, vlnová délka, která vyjadřuje vzdálenost mezi dvěma přilehlými vrcholy vrás a délka (osy) vrásy.  V trojrozměrném prostoru je významným znakem vrásy osová rovina, která prochází spojnicí os antiklinálních (nebo synklinálních) zámků celé zvrásněné horninové sekvence. Kýlová a hřebenová osa jsou spojnicemi nejnižších (kýlů), nebo nejvyšších (hřebenů) bodů vrásy.", "section_level": 2}, {"title": "Typy vrás.", "content": "K hlavním typům vrás podle polohy osové roviny meziramenního úhlu se řadí přímé, šikmé, převrácené, ležaté, ponořené, vějířovité a jiné. Podle symetrie je možno vyčlenit vrásy symetrické, jejichž ramena mají stejnou délku a asymetrické, jejichž ramena jsou různě dlouhá. Asymetrie vrás je často způsobena šikmým působením hlavního napětí na deformované vrstvy hornin. U asymetrických vrás v původně subhorizontálně uložených vrstvách hornin se určuje vergence, vyjadřující úklon osové roviny vrásy od vertikály na určitou stranu. V některých případech se s její pomocí dá proniknout do dynamiky vrásnění, protože ve směru, ve kterém jsou vrásy nakloněny, předtím působily větší tektonické síly.  Podle tvaru se vrásy dělí na válcovité (cylindroidální), které mají stejný profil po celé své délce a neválcové (necylindroidální), které mají osu vrásy zakřivenou. Jde například o brachyantiklinální vrásy, které vypadají jako dómy, nebo klenby a brachysynklinály, které tvoří pánevní struktury.  Podle tvaru v profilu se vyčleňují 4 základní typy vrás:  V případě, že malé vrásy nižšího řádu nasedají na velké vrásy, nazývají se ty menší jako „vrásy parazitické“. Tyto vrásy mají zákonitou stavbu, v pravém rameni dominantní vrásy připomínají periodicky se opakující písmeno M, zatímco na levém rameni písmeno Z. V případě, že není možno pozorovat celou vrásu, ale jen část jejího ramene, umožňuje tento fakt správně identifikovat i zbytek jinak nepřístupné vrásové struktury. V oblastech s vrásově-násunovou tektonikou jsou běžné vrásy nad slepě ukončeným násunem (tzv. „fault propagation fold“) a angulární vrásy vyvinuté nad rampami násunů (tzv. „fault-bend fold“).", "section_level": 2}, {"title": "Vznik vrás, vrásnění.", "content": "Vrása je v přírodě nejčastějším případem plastické (duktilní) deformace všech druhů hornin (magmatických, přeměněných i sedimentárních). Vznik vrás je ovlivněn vlastnostmi hornin, které se účastní deformace. Běžnou příčinou deformace jsou tektonické pohyby zemské kůry, jejichž vnitřní energie pochází převážně ze zemského pláště, nejčastěji během orogeneze. Protože orogeneze často probíhá v mnoha časově oddělených fázích a nezřídka mají síly, které ji vyvolávají, různý směr, často dochází k interferenci a vzniku komplikovaných vrásových systémů.  Uplatnění jednotlivých mechanismů vrásnění závisí na řadě faktorů, zejména však na mocnosti, kontrastu pevnosti a viskozity vrásněných vrstev. Čím je vrásněná vrstva silnější, tím bývá vlnová délka výsledných vrás. V případě, že vrásněné vrstvy nemají stejnou sílu, dochází k disharmonickému vrásnění. Při extrémně velkém kontrastu pevnosti a viskozity dochází k vzniku vrás se specifickou strukturou tzv. mulionů. Při vysokém kontrastu pevnosti dochází k střižnému vrásnění, při slabším viskózním kontrastu se tvoří hlavně ohybové vrásy.", "section_level": 1}, {"title": "Jiné druhy vrás.", "content": "Specifickými případy vrás jsou takzvané glacitektonické vrásy, které vznikají před čelem postupujícího ledovce v jeho plastickém podloží. Ty však nevznikají tektonickými silami a proto i přes svojí podobnost nejsou za klasické vrásy považovány. Vrásám podobné jsou i jiné struktury, často sedimentárního charakteru, jako jsou čeřiny nebo expulzní struktury vznikající po úniku vody z horizontu do nadloží. Vrásové struktury vznikají i při hydrataci, ne dehydrataci některých evaporitů, nebo při podélném úniku vody ze sedimentu, kdy může smršťováním dehydratované vrstvy vzniknout takzvané konvolutní zvrstvení, připomínající nepravidelné vrásy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vrása je geologický útvar, který vzniká jako výsledek orientovaného napětí na boční strany kůry. Jedná se o nejčastěji vlnovitě přehnutou část zemské kůry, při kterém dochází k porušení původně horizontálního uložení vrstev. Často je pozorována u sedimentárních hornin, ale může se vyskytovat i u jiných druhů hornin. Každá vrása je složena ze dvou základních částí - antiklinály (místa vyklenutí) a synklinály (místa poklesnutí). Spojeny jsou rameny vrásy. Vrásy mohou dosahovat velikostí od několika milimetrů až po desítky kilometrů.", "tgt_summary": "褶皱是层状岩石受力后形成的波状弯曲。绝大多数的层状岩石是由堆积在盆地、海岸的平坦水平成层的沉积物形成,如隆升出露地面,形成水平岩层。", "id": 1533497}
{"src_title": "Luciano Berio", "tgt_title": "卢恰诺·贝里奥", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Italský skladatel Luciano Berio se narodil 24. října 1925 v Borgo d ́Oneglia, malé vesnici v kraji Ligurie na severozápadě Itálie do hudební rodiny (otec Ernesto a dědeček Adolfo byli varhaníky a skladateli). Beriova kariéra klavíristy byla přerušena zraněním pravé ruky hned první den po odvodu do armády během 2. světové války. Zůstal ve vojenské nemocnici a později utekl bojovat v odboji proti nacismu. Po válce studoval skladbu na Konzervatoři v Miláně (Giulio Cesare Paribeni a Giorgio Federico Ghedini) do roku 1951, kdy odešel do Spojených států studovat seriální skladbu u Luigi Dallapiccoliho v Tanglewoodu. Roku 1950 se seznámil s mladou americkou studentkou, zpěvačkou Cathy Berberian, se kterou se po absolutoriu vzali a rozvedli v 1964. Měli dceru Christinu (* 1953).  Z Tanglewoodu se vrátil do Milána, kde pracoval pro italské rádio a televizní vysílání RAI. Tato práce ho přivedla do blízkého kontaktu s Umbertem Ecem, z kterého vzniklo dlouholeté přátelství. Roku 1955 Berio spoluzaložil s Brunem Madernou elektronické hudební \"Studio di Fonologia\" v Miláně, kde pracovalo mnoho skladatelů, mj. také Henri Pousseur a John Cage. Berio též vydával časopis o elektronické hudbě \"Incontri Musicali\". Během letních škol v Darmstadtu (Internationale Ferienkurse für Neue Musik) se setkal s Pierrem Boulezem, Karlheinzem Stockhausenem, Györgym Ligetim a Mauriciem Kagelem.  V roce 1960 byl Berio dosazen jako Composer in residence v Tanglewoodu. O dva roky později byl pozván Dariem Milhaudem k pedagogickému působení na Mills College v Oakland v Kalifornii. V letech 1965–1971 vyučoval na Juilliard School of Music. Zde založil Juilliard Ensemble, který se specializuje na propagaci současné hudby. Mezi jeho studenty byli Steve Reich, Luca Francesconi, Louis Andriessen, Phil Lesh a další. V roce 1965 se oženil s filozofkou Susan Oyama, se kterou se rozvedl v roce 1972. Měli dceru Marinu (* 1966) a syna Stefana (* 1968).  Do Itálie se vrátil v roce 1972 a koupil pozemek a obydlí v Radicondoli. Rekonstrukce, znovuzaložení vinic a ovocného sadu trvaly více než dva roky do roku 1975, než se tam konečně nastěhoval. 1974–1980 byl ředitelem IRCAM v Paříži. Spolupráce s Pierrem Boulezem. Oženil se potřetí s izraelskou muzikoložkou Taliou Peckerovou v roce 1977. Z tohoto manželství se narodili dva synové, Daniel (* 1978) a Jonathan (* 1980).  Berio otevřel Tempo Reale ve Florencii v 1987.  Po studiích na milánské konzervatoři pracoval nějaký čas pro Italskou společnost rozhlasového a televizního vysílání (1953–1960), kde založil „Fonologické studio“, v jehož rámci organizoval série koncertů avantgardní vážné hudby. V letech 1961–1965 se věnoval pedagogické činnosti – přednášel ve Spojených státech na Harvardově univerzitě, kde se též seznámil s kompozičními technikami serialismu a na několika evropských na univerzitách, především v Darmstadtu (zde se profesně setkal s dalšími význačnými avantgardními skladateli té doby, jako byli Pierre Boulez, Karlheinz Stockhausen či György Ligeti). Od roku 1965 byl učitelem fakulty hudební skladby na Juilliard School v New York, kde působil až do r. 1971. Od roku 1980 byl členem Ústavu pro elektroakustickou hudbu v Paříži, v roce 1981 pak založil Institut pro novou hudbu ve Florencii, kde posléze realizovala svou hudbu celá řada skladatelů, např. John Cage. V průběhu své kariéry působil též jako hudební ředitel regionálního orchestru, umělecký ředitel „Maggio Musicale“ ve Florencii, od roku 1988 se stal čestným členem Royal Academy of Music v Londýně. Obdržel také prestižní Siemensovu cenu. Beriovy skladby jsou pravidelně hrány prakticky po celém světě.  Luciano Berio byl oceněn mnoha poctami a cenami. Čestný doktorát City University v Londýně (1980), čestné členství Royal Academy of Music v Londýně (1988), prestižní Siemens-Musikpreis (1989), Norton Professor of Poetry na Harvard University (1993–1994), Distinguished Composer in Residence na Harvard University (1994–2000), čestný doktorát od University of Siena (1995), Praemium Imperiale uděleno Japan Art Association (1996), presidentem Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě (2000).  Luciano Berio zemřel 27. května 2003 v nemocnici v Římě.", "section_level": 1}, {"title": "\"eSACHERe\".", "content": "Spolu s dalšími 11 skladateli – přáteli (C. Beck, L. Berio, P. Boulez, B. Britten, H. Dutilleux, W. Fortner, A. Ginastera, C. Halffter, H. W. Henze, H. Holliger, K. Huber a W. Lutoslawski) švýcarského dirigenta a mecenáše Paula Sachera (1906–1999), byl požádán ruským violoncellistou Mstislavem Rostropovičem, aby u příležitosti Sachrových 70. narozenin napsal skladbu pro sólové violoncello s použitím not obsažených v jeho jméně (eS, A, C, H, E, Re). Luciano Berio vytvořil skladbu LES MOTS SONT ALLES. Skladby byly částečně uvedeny Curychu 2. května 1976. Celý projekt \"eSACHERe\" bude uveden (poprvé v kompletním provedení) českým violoncellistou Františkem Brikciem na podzim 2010–2011 v Praze.  (1988)", "section_level": 1}], "src_summary": "Luciano Berio (24. října 1925, Oneglia – 27. května 2003, Řím) byl italský hudební skladatel, patřící k avantgardním poválečného období, známý pro svou experimentální hudbu (např. „Sinfonia“ z roku 1968) a průkopnickou činnost v oblasti hudby elektronické. Upozornil na sebe též svými transkripcemi děl jiných autorů vážné hudby nejrůznějších období, od Henry Purcella až po Stravinského a hudebními aplikacemi filosofických, literárních a básnických děl či témat od Bible až po Jamese Joyce.", "tgt_summary": "卢恰诺·贝里奥(,1925年-10月24日-2003年-5月27日),意大利作曲家。曾与马代尔纳共建电子音乐实验室。后来应米约之邀赴美国加州任教。返欧后在巴黎等地从事音乐研究。2003年在罗马去世。", "id": 382963}
{"src_title": "Oxid berylnatý", "tgt_title": "氧化铍", "src_document": [{"title": "Příprava.", "content": "Oxid beryllnatý utvořený při vysokých teplotách (>800 °C) je netečný, ale může být snadno vytěsněn hydrogenfluoridem amonným (NHHF) nebo horkým roztokem koncentrované kyseliny sírové (HSO) a sulfidem amonným. Oxid beryllnatý se extrahuje tepelným rozkladem přirozeně se vyskytujících minerálů jako beryl nebo bertrandit. Komerčně jsou běžně dostupné materiály čistoty vyšší než 99%.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti a využití.", "content": "Oxid beryllnatý kombinuje vynikající elektrické izolační vlastnosti spolu s vysokou tepelnou vodivostí. Je také vysoce resistentní proti korozi. Vysoká toxicita práškového oxidu berylnatého při vdechování a vysoké náklady na výrobu však omezují jeho použití mimo aplikace, které nevyužívají uvedené jedinečné vlastnosti.  Oxid beryllnatý je jednou z nejdražších surovin používaných při výrobě keramiky především díky nákladům spojeným k zamezení toxických účinků prachu při manipulaci během výroby.  V elektronických aplikacích se BeO nejčastěji používá jako elektronický podklad při výrobě účinných chladičů pro svou vysokou tepelnou vodivost a vysoký elektrický odpor. Materiál se využívá především ve vysokonapěťových elektrických zařízeních nebo přístrojích s vysokou hustotou elektronických obvodů jako jsou počítače s vysokou výpočetní rychlostí.  Vzhledem k tomu, že BeO je propustný pro mikrovlnné záření, může být použit pro okna nebo antény mikrovlnných komunikačních systémů a mikrovlnných trub. Podobně, protože je propustný pro rentgenové záření, může být použit při výrobě oken u těchto přístrojů a technologií využívajících vysoce energetické záření (rentgeny, vysoce účinné lasery...).  BeO má specifické vlastnosti, které jsou atraktivní pro jaderně energetické aplikace, jako je nízký záchytný průřez pro neutrony s vysokou schopností jejich moderování. V praxi je značně hodnocen pro použití při vysokoteplotní plynem chlazené reaktory, žádné aplikace v civilních jaderných reaktorech však nejsou známy.  Nízká hustota BeO jej činí atraktivním pro letecké a vojenské aplikace jako jsou gyroskopy a zbraně. Odolnost vůči roztaveným kovům umožňuje jeho použití jako žáruvzdorného materiálu v hutních aplikacích, například pro tavení kovů vzácných zemin.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Oxid beryllnatý je karcinogenní, především pokud se přijme s potravou nebo je inhalován do plic, kdy může způsobit chronickou nemoc tzv. beryliózu. Vdechování jemných částic způsobuje systémovou, zejména respirační chorobu, výše zmíněnou beryliózu, jejíž závažnost souvisí spíše než s délkou expozice s dobou, kdy se onemocnění poprvé projeví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oxid beryllnatý (BeO) je bílý, zejména při vdechnutí prudce jedovatý prášek, nebo čirá, ve vodě nerozpustná krystalická látka. Má tvrdost 9 podle Mohse, stejně jako korund-safír, tedy oxid hlinitý (AlO), kterému je některými svými vlastnostmi podoben, je drahokam. Nachází se však v přírodě vzácně (ve Švédsku), jmenuje se bromellit. Lze jej získat z beryllia zapálením v kyslíku nebo žíháním beryllnatých sloučenin, které snadno odštěpují kyselinový zbytek, například z dusičnanu beryllnatého. Slitiny oxidu beryllnatého, které jsou velmi stabilní, mají keramické vlastnosti. Je totiž velmi odolný vůči žáru, a je polymorfní. Oxid beryllnatý byl původně anglicky nazýván jako \"glucina\". Je to pro sladkou chuť ve vodě rozpustných sloučenin beryllia, podle které poznavali přítomnost tohoto prvku první, o jeho vysoké toxicitě nepoučení badatelé.", "tgt_summary": "氧化铍是一种结晶状的氧化物,它可以直接从燃烧铍化合物或铍获得。它跟氧化铝一样都是很好的抗火材料,经过烧结的氧化铍非常的坚硬,有陶瓷的特性。氧化铍非常稳定,但如果跟氟化氢铵或硫酸一起加热就轻易被分解。", "id": 2052723}
{"src_title": "Negevská poušť", "tgt_title": "內蓋夫 (以色列)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínky osídlení Negevské pouště se týkají nomádského způsobu života a datují se 2000 let př. n. l. Kmeny, které tvořily první trvalé osídlení, byly kmeny kanaanské, amalkitské a edomitské a osídlení se rovněž datuje 2000 let př. n. l. V této oblasti probíhala v období faraonského Egypta, hlavně během let 1400 a 1300 př. n. l., těžba a zpracování mědi (stejně tak jako na Sinajské poušti).  V 9. století př. n. l. se vzestup a expanze hornictví v Negevu a Edomu (současné Jordánsko) střetl se vzestupem Asyrské říše. V 8. století př. n. l. bylo hlavním městem tohoto regionu Bir es-Saba. Známky o židovském osídlení této oblasti pocházejí z let 1020 až 928 př. n. l., kdy se osídlení soustředilo hlavně kolem hlavního města tohoto regionu.  Ve 4. století př. n. l. se kmen Nabatejců rozhodl zavést zavlažovací systém, který podporoval přinejmenším pět hlavní urbanizačních center a to: Obodu, Mamphis, Sobatu, Elusu a Nessanu. Nabatejci kontrolovali obchod s kořením a cesty mezi jejich hlavním městem Petrou a přístavy v Gaze.  Nabatejská kontrola na územím jižní Palestiny skončila, když Římská říše anektovala jejich zem v roce 106 n. l. Populace se skládala hlavně z arabských nomádů a nabatejců.  Na tomto území se díky byzantské nadvládě od 4. století n. l. rozšířilo křesťanství. Díky zakládání zemědělsky založeným měst se začala exponenciálně rozrůstat tehdejší populace. V 7. století na toto území přišly muslimské síly, které byly společně s Islámem relativně snadno přijaty a to především kvůli společné arabské minulosti.  Po další tisíciletí vládly nad Negevem nomádské kmeny více méně nezávisle bez jakýchkoliv zásahů. To co se dochovalo do dnešních dnů je především zásluhou ústně předávaných příběhů a legend z oblastí Wadi Musa a Petra v současném Jordánsku. Později, za vlád Osmanské říše, bylo vybudováno administrativní centrum v jižní Palestině - \"Bir es-Saba\" - na místě starověké Beerševy. Byly vybudovány školy a železnice. V letech 1948-1949 během války za nezávislost Izraelci v rámci Operace Jo'av, Operace Lot, Operace Chorev a Operace Uvda ovládli celý Negev.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současné době je Negevská poušť domovem pro zhruba 379 000 židů a pro zhruba 175 000 beduínů. Největší město regionu a správní město je Beerševa (zhruba 200 tisíc obyvatel) na severu. Na jihu se nachází Akabský záliv s rekreačním městem Ejlat. Mezi další města patří Dimona, Arad, Micpe Ramon stejně tak jako množství malých beduínských městeček, včetně Rahatu a Tel Ševy. Nachází se zde také mnoho kibuců, včetně Revivim a Sde Boker. Kibuc Sde Boker byl založen prvním izraelským ministerským předsedou Davidem Ben Gurionem a stal se jeho domovem poté, co odešel z politiky.  Poušť je také domovem pro Ben Gurionovu univerzitu, jehož fakulty, včetně Blausteinova institutu pro výzkum pouště a Mezinárodní školy Alberta Katze pro výzkum pouště, jsou umístěny v kampusu univerzity vedle kibucu Sde Boker.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Negevská poušť skýtá množství kulturně-historických a geologických prvků. Mezi ty geologické patří například tři velké, erozí vytvořené, kráterovité kruhy, neboli maktešim (sing. Machteš), které jsou unikátní právě v této oblasti. Jsou to Machteš Ramon, Machteš ha-gadol („Velký kráter“) a Machteš ha-katan („Malý kráter“).  Negevská poušť se dělí do pěti odlišných oblastí:  Nejvyšším bodem Negevu je hora Har Ramon (1035 metrů nad mořem), která je součástí masivu Har Negev, západně od kráteru Machteš Ramon.  Největším a nejdelším vodním tokem v Negevu je vádí Nachal Besor o ploše povodí 3650 kilometrů čtverečních. Do jeho systému patří i toky Nachal Grar, Nachal Revivim, Nachal Be'erševa nebo Nachal Chevron. Dalšími významnými toky je Nachal Nicana. Vádí Nachal Paran, které přichází na území Negevu z Egypta, má dokonce délku 150 kilometrů. Ve všech případech jde ovšem o toky s nepravidelným vodním režimem, kde se období zimních dešťů a nárazových povodní střídají se suchými obdobími s nulovým průtokem. Během nárazových srážek dochází na nich k povodním, které mají mimořádné rozměry. 6. listopadu 1970 byla na Nachal Paran zaznamenána povodeň, kdy zde při kulminaci dosáhl průtok 1150 kubických metrů za sekundu. V lednu 2010 teklo v Nachal Nicana 1420 1420 m/sec. Pro srovnání: průměrný průtok řeky Vltava v Praze je pouze 147,5 kubíků.", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Negevská poušť je aridní oblast s velmi malými srážkovými úhrny. To je způsobeno její polohou východně od Sahary a extrémními teplotami díky umístění poblíž 31. rovnoběžky.", "section_level": 2}, {"title": "Geologie.", "content": "Navzdory obecnému povědomí o poušti, není Negevská poušť pokryta pískem. Jedná se spíše o směsici hnědých, skalnatých a prašných hornatin, které jsou přerušovány vádí a hlubokými krátery. Tato oblast byla v minulosti dnem prapůvodního moře a nacházejí se zde dodnes zkameněliny živočichů. Mimo přírodní krásy nabízí Negev množství starodávných míst, odrážejících bohatou historii jakožto křižovatky obchodních cest mezi Asií, Afrikou a Evropou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Negevská poušť, zjednodušeně Negev (hebrejsky נֶגֶב, arabsky النقب, \"an-Naqab\") je poušť na jihu Izraele, která svojí rozlohou zabírá většinu Jižního distriktu. Svou velikostí se rozprostírá na 69 % rozlohy státu Izrael, což je zhruba 13 000 km2. Jedná se o území trojúhelníkového tvaru na jihu s letoviskem Ejlat a na severu s městem Beerševa. Jeho západní část přiléhá k poušti na Sinajském poloostrově a východní hranicí je Wádí Arava.", "tgt_summary": "内盖夫(英语:Negev;,Tiberian vocalization:\"Néḡeḇ\";,\"an-Naqab\")是一个位于巴勒斯坦南部的沙漠地区。1948年以色列重新占领。「内盖夫」在《圣经》年代的希伯来语的意思就是「南部」。整个内盖夫差不多占了以色列南部的大部分地域,占了以色列国土面积一半以上。现已成为以色列一个著名景区。", "id": 713655}
{"src_title": "Zlatý kompas (film)", "tgt_title": "魔幻羅盤", "src_document": [{"title": "Svět filmu.", "content": "Zlatý kompas se odehrává ve velice zvláštním světě, který je podobný tomu našemu, ovšem v pár věcech se liší. Má stejné světadíly, jen zde jsou jiné země a království. Každého člověka doprovází jeho Daemon.  Daemoni Daemon je něco jako vaše spřízněná duše ve zvířecím těle. Každý Daemon patří k jednomu člověku. Člověka a Daemona spojuje neviditelné pouto, když se člověk od svého Daemona vzdálí příliš daleko, oba dva to až bolí. Pokud Daemon cítí bolest, smutek či jiné pocity, cítí je i člověk, a naopak. Člověk bez Daemona je pouhá troska, zmrzačený, smutný a bez sil. Proto si své Daemony lidé chrání.  Magisterium Magisterium ovládá svět a snaží se měnit lidské osudy, též diktovat lidské chování. Jeho sídlem je Londýnský mrakodrap \"Palác Magisteria\".  Hlavní hrdinka - Lyra Lyře je 12 let a nemá rodiče. Jediný člověk, který jí na světe zůstal, je Lord Asriel, který je věčně kvůli svým výzkumům pryč a daemon Pantalaimon (zkráceně Pant). Později ve filmu Lyra zjišťuje, ze jejím otcem je právě Lord Asriel, který vystupuje jako její strýc - pravděpodobně proto, aby ji chránil. Lyra žije na Jordánské koleji, kde se kamarádí s chlapcem Rogerem. Kolem Jordánské koleje se večer objevují takzvaní \"\"Vrahouni\"\", kteří kradou děti a přesunují je na \"Bolvangar\" (výzkumná stanice). Lyra si s Rogerem slíbí, že kdyby jednoho z nich vrahoun unesl, druhý se ho vydá hledat. Později Rogera unesou vrahouni a Lyra se ho vydá hledat a cesta jí zavede až na Svalbard, mezitím se seznámí s medvědím kyrysníkem Yorekem a pozná tajemství výzkumů, které se odehrávají na Bolvangaru...  Alethiometr Alethiometr je přístroj, který si díky svému překrásnému vzhledu vysloužil název \"Zlatý kompas\". Tento přístroj ukazuje vždy jen pravdu. Ovšem naučit se v něm číst je dost obtížné a některým lidem se to nemusí nikdy podařit. Jeho vynálezcem je Lyřin strýček Lord Asriel. Pro Magisterium je kompas nebezpečný, chtějí totiž tajně ovládnout další území (vesmíry) a zlatý kompas by mohl prozradit nejen to, ale i to, že Magisterium ovlivňuje lidské osudy.. Paní Coultrová Marisa Coultrová je záhadná a krásná žena, která přijme Lyru za svou asistentku a vezme ji s sebou na daleký sever. Lyra ji velmi obdivuje a má ji ráda, jenomže všechno není zpočátku takové, jak se ze začátku zdá. Lyra v ní brzy odhalí nenáviděného nepřítele, protože paní Coultrová patří k zlé a kruté církvi a stejně tak patří k Vrahounům, kteří unášejí děti.  Will Parry S Willem se v příběhu setkáváme již v druhém díle trilogie Jeho temné esence. Will, který právě zabil muže, který se mu vloupal do domu prochází tajným oknem do jiného světa, kde se potkává s dívenkou Lyrou. Lyra mu pomůže najít jeho otce, který se ze zvláštních důvodů ztratil na severu. Vrahouni Vrahouni jsou lidi, kteří unášejí děti až do ledových temnot na severu. Provádějí tam s nimi divné pokusy a nikdo přesně neví, co tam s nimi konkrétně dělají. Pro všechny je to veliká záhada. Malá Lyra společně se svými přáteli se vydává pátrat až na daleký sever, hledat ztracené děti a zachránit je od jejich sevření a zjistit to, co s nimi provádějí.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika a tržby.", "content": "Film provázejí značné kontroverze, z části založené už samou knižní předlohou. Kniha a následně i film jsou totiž řadou lidí vnímány jako silně protikřesťanská díla, která šíří nenávist vůči křesťanství a zejména katolické církvi a mají za cíl vychovávat děti k ateismu a nepřátelskému postoji k náboženství.  Katolická liga vyzvala k bojkotu tohoto filmu, což minimálně nepřímo podpořila řada dalších náboženských představitelů z mnoha různých církví, když podpořila názor, že film je nepřátelský víře a nevhodný a nebezpečný z hlediska výchovy dětí.  Film navzdory rozpočtu 180 mil. dolarů, reklamě i hvězdnému obsazení, zejména ve Spojených státech výrazně zklamal očekávání. Celosvětově dosáhl tržeb přes 370 mil. dolarů, čímž se řadil v roce 2008 kolem 110. místa historického pořadí filmů podle tržeb. Neúspěch v USA je často přičítán nejen bojkotu ze strany věřících, ale také tomu, že tvůrci filmu jeho nejostřeji protináboženské části oproti předloze poněkud zaobalili a zamlžili, což sice neuklidnilo věřící, ale zato znepřátelilo Pullmana, jeho fanoušky a představitele ateistických organizací, podle kterých tak bylo předloze „vyrváno srdce“. V Česku byl v prosinci 2007 (13. prosince byla česká premiéra) třetím nejnavštěvovanějším filmem, přičemž první dva týdny vedl žebříček návštěvnosti. Celkem jej zde za dobu promítání zhlédlo 136 tis. diváků a utržil 14,2 mil Kč.  Výše zmíněné okolnosti se promítly i do hodnocení recenzentů. Obecně vysoce byla ceněna úroveň vizuálních efektů filmu a případně výkony některých herců, zejména Nicole Kidman, ovšem myšlenkovou a dějovou úroveň filmu podrobila řada recenzentů drtivé kritice s tím, že jde o podívanou bez obsahu, že děj je příliš nahuštěn, že bez znalosti knihy nemá divák šanci se ve filmu zorientovat a že tvůrci filmu naprosto jednoznačně nedokázali zúročit potenciál knihy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zlatý kompas (v anglickém originále The Golden Compass) je film natočený podle stejnojmenné knihy, která je prvním dílem fantasy série \"Jeho temné esence\" britského autora Philipa Pullmana.", "tgt_summary": "是一部2007年的奇幻冒险电影,改编自英国作者菲力普·普曼的小说系列《黑暗元素三部曲》的第一本作品《北极光》(\"Northern Lights\",美国出版商改名为《黄金罗盘》),由克里斯·魏兹执导和编剧。丹尼尔·克雷格、妮可·基曼、伊娃·格莲及迪歌达·布鲁·李察斯主演。由新线影业于2007年12月5日发行。拍摄计划早在2002年2月份时就已提出,预定搭上当时史诗改编的风潮,但剧本的难题与导演的遴选却导致了重大延误。它是新线影业斥资最多的拍摄计划之一,高达美金1亿8千万,而且它在美国的失望成绩成为新线在2008年2月重组的重大因素。", "id": 537248}
{"src_title": "Bryan Adams", "tgt_title": "布莱恩·亚当斯", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Bryan Adams se narodil anglickým rodičům v Kingstonu v provincii Ontario. Protože jeho rodiče byli diplomaté, strávil mládí v mnoha cizích zemích, například v Anglii, Izraeli, Portugalsku a Rakousku. Když se vrátili zpět do Kanady, žili krátce v Ottawě. Po rozvodu svých rodičů se s matkou a mladším bratrem Brucem přestěhovali natrvalo do Vancouveru. Adams v patnácti ukončil školu a začal se naplno věnovat hudební kariéře.", "section_level": 1}, {"title": "Sedmdesátá léta.", "content": "Začínal jako zpěvák v kapelách Shock a Sweeney Todd, se kterými vydal první album If Wishes Were Horses. Vydělával si mytím nádobí, jako prodavač ve zverimexu nebo v obchodu s hudbou. Zde se také jednoho dne potkal s bubeníkem Jimem Vallancem a začala tak zatím nepřerušená spolupráce. V roce 1978, ve věku osmnácti let, poslal Adams několik svých demo nahrávek do nahrávacího studia A&M Records v Torontu a zanedlouho poté dostal první smlouvu na jeden dolar. Od té doby zde vydal už více jak čtrnáct alb.", "section_level": 1}, {"title": "Osmdesátá léta.", "content": "První album nazvané Bryan Adams vydal v únoru roku 1980. S výjimkou skladeb Remember a Wastin’ Time bylo celé album natočeno od 29. října do 29. listopadu 1979 v Manta Studios v Torontu a producenty byli Adams a Vallance. Album se však stalo zlatým teprve v roce 1986.  Na začátku osmdesátých let spolupracovali Adams a Vallance na řadě písní pro Vallencovu kapelu Prism. Mezi jinými napsali například píseň Don’t Let Him Know, která byla jediným hitem této kapely a dostala se do Top 40. Pro Adamse to však byla první z mnoha.  Adamsovo druhé album You Want It You Got It bylo natočeno v New Yorku během pouhých dvou týdnů a bylo prvním albem, na kterém spolupracoval s producentem Bobem Clearmountainem. Bylo vydáno v roce 1981 a obsahovalo rádiový hit Lonely Nights. Avšak až s třetím albem Cuts Like a Knife vydaným v únoru roku 1983 přišel dlouho očekávaný komerční úspěch. Toto album skončilo na osmém místě v žebříčku prodeje alb a v hitparádě se dostalo na přední příčky hned se čtyřmi skladbami, z nichž tou nejznámější je pilotní singl Cuts Like a Knife. Tato píseň zůstala jednou z nejoblíbenějších a nejznámějších Adamsových písní dodnes.  Album Reckless bylo vydáno v den Bryanových 25. narozenin, 5. listopadu 1984. Dostalo se na první místo v prodeji alb. Mezi největší hity patří Run to You, Summer of ’69 a první Adamsova píseň, která se vyhoupla v žebříčku až na samý vrchol - Heaven. Za toto album dostal Bryan v USA již pět platinových ocenění.  Ve stejném roce také natočil duet s Tinou Turnerovou It’s Only Love. Kromě toho, že se tato píseň stala hlavní znělkou mnoha rádií a MTV, byla také nominována na cenu Grammy za nejlepší rockový duet.  V roce 1987 vydává již páté album nazvané Into the Fire. Toto album dostalo také platinovou desku a bylo posledním albem, které kompletně celé napsala dvojice Adams - Vallance.  V roce 1989 vychází album Live! Live! Live!, které je nahrávkou koncertu ve Werchteru v Belgii z 3. července 1988. Koncert byl vysílán na CBS a MTV po celém světě.", "section_level": 1}, {"title": "Devadesátá léta.", "content": "Asi nejznámějším Adamsovým albem je Waking up the Neighbours, které produkoval spolu s Robertem „Muttem“ Langem. Bylo vydáno v září roku 1991 a obsahovalo největší hit všech dob (Everything I Do) I Do It for You. Je to ústřední píseň z filmu s Kevinem Costnerem a Alanem Rickmanem. Vysloužila si i zápis do Guinessovy knihy rekordů díky neuvěřitelným šestnácti týdnům stráveným na první příčce hitparády ve Velké Británii a sedmnácti týdnům v USA. Jak album tak singl se dostaly na první příčky v mnoha zemích světa. Jenom v USA se prodalo více jak tři milióny kopií této písně.  Dalším albem vydaným v roce 1993 byl výběr největších Adamsových hitů So Far So Good. Objevila se zde i jedna nová píseň Please Forgive Me, která se ihned po vydání stala hitem. Album obdrželo jen v USA pět platinových desek.  Později téhož roku natočil Bryan společně se Stingem a Rodem Stewartem singl All for Love k filmu Tři mušketýři. Hit All for Love v roce 1994 zazpíval společně s Lucianem Pavarotti & Friends.  V roce 1995 vydal Bryan svou první knihu nazvanou Bryan Adams.  V letech 1996 – 1999 vydal Bryan Adams každý rok jedno album. V létě roku 1996 18 til I Die, kde se objevil hit Have You Ever Really Loved a Woman z filmu Don Juan DeMarco s Johnym Deppem a Marlonem Brando. Tato píseň mu vynesla již druhou nominaci na Oscara. Alba se prodalo jen v USA více jak jeden milión kopií. Album Bryan Adams MTV Unplugged bylo vydáno v zimě 1997, album On a Day Like Today na podzim roku 1998 a již druhý výběr největších hitů The Best of Me v roce 1999. Během této doby natočil Bryan tři duety – Rock Steady s Bonnie Raittovou, I finally Found Someone s Barbrou Streisandovou (tato píseň mu přinesla již třetí nominaci na Oscara) a When You’re Gone s Melanii C, bývalou členkou dívčí skupiny Spice Girls.", "section_level": 1}, {"title": "2000 – 2007.", "content": "V roce 2000 nazpíval Adams vokály k písni Don’t Give Up od britského producenta Nicka Bracegirdlea alias Chicane. Tato píseň se dostala na první místo v hitparádě ve Velké Británii.  V roce 2001 vydává první DVD Live at Slane Castle ze svého živého koncertu z Irska. Později v témže roce vydává Live at Budokan, záznam koncertu z Tokia.  V květnu roku 2002 vydává soundtrack ke stenjojmennému kreslenému filmu, v němž se objevují pouze jeho písně, za které v USA získal zlatou desku. V České republice nebyl snímek bohužel uveden.  V roce 2004 vychází po šesti letech první studiové album Room Service. Album se dostalo na čtvrtou příčku ve Velké Británii a jen během prvního týdne se ho prodalo 440 000 kopií.  V roce 2005 vychází již třetí kolekce největších hitů nazvaná Anthology. Album obsahuje dva disky a dokumentuje Adamsovu pětadvacetiletou kariéru se všemi velkými hity. Ve stejném roce vydává i třetí DVD Live in Lisbon.", "section_level": 1}, {"title": "Nejnovější a budoucí akce.", "content": "K filmu The Guardian s Kevinem Costnerem a Ashtonem Kutcherem v hlavních rolích napsal a natočil píseň Never Let Go. Také se stal spoluautorem písně Never Gonna Break My Faith k filmu Bobby, kterou zpívají Aretha Franklin a Mary J Blige. Za tuto píseň dostal v roce 2007 nominaci na Zlatý glóbus. Vytvořil také hudbu k filmu Colour Me Kubrick.  V roce 2008 vyšlo album nazvané Bryan Adams 11, v roce 2010 album Bare Bones, v roce 2014 album Track Of My Years.", "section_level": 1}, {"title": "V České republice.", "content": "V České republice má Bryan Adams poměrně početnou skupinu příznivců a obdivovatelů. Vystoupil zde již osmkrát a pokaždé s velkým úspěchem. Poprvé v roce 1999 na festivalu v kempu Džbán, podruhé v roce 2003 v pražské T-mobile aréně, potřetí v roce 2006 v Sazka Aréně, počtvrté v O aréně v Praze 19. 6. 2011, popáté 27. 7. 2012 v rámci festivalu Benátská noc, dále 18. 6. 2014 v Brněnském Velodromu, v pražské O Aréně 5. 10. 2016, 19. 11. 2017 opět v Brně, tentokrát v DRFG Aréně a naposledy 29.11.2018 v Ostravě v Ostravar aréně.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina.", "content": "Oproti jiným sólovým umělcům nestřídá Adams členy svého hudebního doprovodu. Má skupinku hudebníků, kteří s ním vystupují i nahrávají většinu jeho kariéry. Z tohoto důvodu je Bryan Adams často vnímán spíše jako kapela než sólový umělec.  Scott a Curry spolupracují s Adamsem od začátku osmdesátých let, ale Fisher a Breit se ke kapele připojili teprve na začátku roku 2000. Do té doby hrál na klávesy Tommy Mandel a na basu Dave Taylor, oba působili v kapele už od začátku osmdesátých let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bryan Guy Adams (* 5. listopadu 1959, Kingston, Kanada) je rockový zpěvák, kytarista, autor hudebních textů a fotograf. Mezi jeho nejznámější alba patří \"Reckless\", \"18 til I Die\" a \"Waking Up the Neighbours\".", "tgt_summary": "布莱恩·盖伊·亚当斯(Bryan Guy Adams,1959年-11月5日)是一名加拿大歌手、词曲作家、唱片制作人、慈善家及摄影师。布莱恩·亚当斯在1980年出道,1980年代中期至千禧年这段期间是其演艺事业最辉煌时期,他也是格莱美奖、MTV音乐录影带大奖、全美音乐奖以及加拿大朱诺音乐奖等各大国际音乐奖得主。布莱恩·亚当斯在成名之后,不忘投身公益、参与慈善事业,2014年发行30周年双碟版纪念专辑,他的代表作品有〈Heaven〉、〈(Everything I Do) I Do It for You〉、〈Please Forgive Me〉以及〈Have You Ever Really Loved a Woman?〉等。", "id": 2053622}
{"src_title": "Emmanuel Joseph Sieyès", "tgt_title": "埃马纽埃尔-约瑟夫·西哀士", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Sieyès byl synem berního úředníka a poštmistra. Rozhodl se pro studium teologie a studoval v semináři Saint-Sulpice v Paříži. Byl také posluchačem přednášek na Sorbonně, na kterých se seznámil s učením Johna Locka, Condillaca a jiných politických myslitelů. Teologii přitom zanedbával. Přesto byl roku 1774 vysvěcen a stal se katolickým farářem. Pro svou vzdělanost, pohotovost i ostrovtip stoupal rychle v církevním žebříčku, až se stal generálním vikářem a kancléřem chartreské diecéze. V roce 1789 během období příprav zasedání Generálních stavů jej Jacques Necker vyzval, aby představil své názory na složení stavů. Sieyès následně uveřejnil svůj spis \"”Qu'est-ce que le tiers etat?“\" (Co je třetí stav?).  Ten začíná nezapomenutelnými otázkami a odpověďmi:  Spis vzbudil velkou pozornost a autora okamžitě proslavil. Sieyès byl na poslední chvíli zvolen jako jeden z 20 pařížských poslanců do zasedání Generálních stavů. Přestože nebyl dobrým řečníkem, vydobyl si značný respekt. Energicky navrhl přeměnu zasedání Generálních stavů v permanentní shromáždění bezstavovských národních zástupců (17. června 1789). Zavrhl však zrušení desátků a konfiskaci církevního majetku. Byl autorem přísahy v míčovně. V komisi pro vypracování ústavy, kam byl zvolen, zavrhl absolutní veto pro krále, což Mirabeau vehementně, ale neúspěšně prosazoval.  Mluvil jen zřídka, obvykle si své mínění nechával pro sebe, a když promluvil, pak extrémně krátce a často nejasně. Jeho výroky pak bylo ex post možno vykládat i tak, že vše předvídal již dávno, a proto mu zajistily bezbřehý obdiv. Často používal svůj univerzální výrok \"„všechno špatně“\". V sále zasedal uprostřed mezi girondisty a montagnardy. Byl členem tzv. Bažiny. Měl velký podíl na zavedení systému departementů, ale na jaře 1790 byl ze skupiny předních politických činitelů odstraněn. Jen jednou byl zvolen dvoutýdenním předsedou Národního shromáždění. Z Ústavodárného shromáždění byl na základě nařízení, které navrhl Robespierre, vyřazen a vynořil se opět až v dalším shromáždění, které neslo název Národní konvent (IX/1792 – IX/1795). V něm byla jeho introvertnost ještě nápadnější, částečně díky jeho povýšenosti, částečně i bázni. V lednu 1793 hlasoval pro smrt krále Ludvíka XVI.  Po pádu hrůzovlády v roce 1794 charakterizoval svou činnost v Konventu v době teroru jako obvykle stručně: \"„J'ai vecu“\" (zažil jsem). Je sice známo, že s mnohými výnosy vlády teroru nesouhlasil, ale neudělal nic pro jejich změnu. V roce 1795 se vypravil na diplomatickou misi do Den Haagu a podílel se na smlouvě mezi Francií a Batavskou republikou. V lednu 1798 odjel s diplomatickým posláním jako zplnomocněnec Direktoria k berlínskému dvoru. Jeho cílem bylo přimět Prusko ke společnému postupu proti druhé koalici. Jednání byla z jeho strany vedena velmi chytře, ale v hlavním problému byla neúspěšná. Jeho prestiž však dále stoupala a vedla k tomu, že v květnu 1799 byl Sieyès zvolen direktorem (po Reubellovi). Zasadil se o uzavření jakobínského klubu.  Utkal hustou síť intrik s cílem svržení Direktoria a zvažoval všechny alternativy nové vlády Francie, nevyjímaje neuvěřitelné varianty, např. v čele s arcivévodou Karlem či vévodou z Braunschweigu. Nakonec se mu jevil jako nejperspektivnější plán postavit do čela Francie populární, silnou osobnost s výraznými zásluhami o stát a inicioval tajná jednání s generálem Barthelemy Joubertem. K rámcové dohodě došlo, ale generál, aby si mohl zvýšit svou prestiž, byl jmenován vrchním velitelem italské armády a 15. srpna 1799 padl v bitvě u Novi. Návrat nejpopulárnější osobnosti tehdejší Francie generála Bonaparta z Egypta mu pak umožnil dohodu a společný postup s ním. Po převratu 18. brumaire (9. listopadu 1799) vypracoval Sieyès novou ústavu (měl ji už dlouho připravenou), Napoleon Bonaparte ji ale rozsáhle modifikoval. Sieyès byl jedním z třech provizorních konzulů prvního konzulátu (spolu s Bonapartem a Ducosem). Poté byl jmenován senátorem a dokonce jeho prezidentem.  Do špičkových funkcí se však již nevrátil. Během prvního císařství se téměř stáhl z veřejného života, za zásluhy dostal vysokou apanáž a k trvalému obývání rozsáhlé panství Crosne. V roce 1808 byl poctěn titulem hrabě císařství. Po návratu Napoleona z Elby byl jmenován pairem. Během bourbonské restaurace byl nucen opustit Francii (jako královrah) a žil v Bruselu. Po červencové revoluci roku 1830 se vrátil do vlasti a tam také roku 1836 zemřel, je pohřben na hřbitově Père-Lachaise.  Sieyès byl roku 1803 zvolen členem Francouzské akademie. Z této instituce byl však 21. března 1816 jako královrah vyškrtnut.", "section_level": 1}], "src_summary": "Emmanuel-Joseph Sieyès (3. května 1748, Fréjus, departement Var, jihovýchodní Francie – 20. června 1836, Paříž) byl francouzský duchovní, spisovatel, ústavní expert a jeden z hlavních politiků francouzské revoluce v období Direktoria.", "tgt_summary": "埃马纽埃尔-约瑟夫·西哀士(,1748年-3月3日-1836年-6月20日),法兰西天主教会神父,法兰西大革命、法兰西执政府和法兰西第一帝国的主要理论家之一,法兰西督政府督政官、法兰西执政府执政官。西哀士的《》成为了事实上的大革命的宣言并促使三级会议转而成为1789年6月的国民议会。1799年,西哀士煽动雾月政变 (11月9日),协助拿破仑·波拿巴得到权力。", "id": 2463347}
{"src_title": "Haploskupina", "tgt_title": "单倍群", "src_document": [{"title": "Populační genetika s využitím haploskupin.", "content": "Předpokládá se, že na zachování dané mutace určitého haplotypu se nepodílí pouze přirozený výběr. Vedle rychlosti mutace (která je odlišná pro ten který marker) se za hlavní hnací sílu populační genetiky, ovlivňující zastoupení haplotypů v dané populaci, považují genetické drifty – náhodné fluktuace ovlivněné tím, jak členové dané populace přenášeli svou DNA na další generace. Tím dochází k převaze určitého markeru. Jeho podíl v dalším průběhu buď vzroste na 100 % populace nebo z populace zcela vymizí. Ve velkých populacích s dobře fungujícím vzájemným míšením je rychlost genetických posunů běžných alel relativně nízká; v malých navzájem zkřížených populacích však k takovým změnám dochází častěji. Zjištěné variace haplotypů a jejich geografické rozložení poukazují na opakovaná populační zúžení nebo efekty zakladatele následované oddělením populací a jejich nárůstem. Zpětně sledované linie předků nemohou odhalit genetickou různorodost starší populace: genetický drift mimo jiné znamená, že některé z variant musely zaniknout.  Rozšíření poznatků brání cena analýzy DNA. Časový rámec utvoření jednotlivých haplotypů a jejich geografická lokalizace je stále značně nejistá.", "section_level": 1}, {"title": "Haploskupiny chromozómu Y lidské DNA.", "content": "Haploskupiny chromozómu Y lidské DNA jsou označeny písmeny v rozsahu A až R a dále jsou rozděleny pomocí čísel a malých písmen abecedy. Toto třídění bylo zavedeno konsorciem YCC (z angl. Y Chromosome Consortium – Konsorcium chromozómu Y).  Adam chromozómu Y je označení muže, který byl posledním společným předkem všech dnes žijících lidí v otcovské linii.  Hlavní haploskupiny chromozómu Y:", "section_level": 2}, {"title": "Haploskupiny lidské mitochondriální DNA.", "content": "Haploskupiny lidské mitochondriální DNA jsou označeny následovně: A, B, C, CZ, D, E, F, G, H, pre-HV, HV, I, J, pre-JT, JT, K, L0, L1, L2, L3, L4, L5, L6, L7, M, N, O, P, Q, R, S, T, U, UK, V, W, X, Y, Z.  Mitochondriální Eva je označení ženy, která byla posledním společným předkem všech dnes žijících lidí v mateřské linii.", "section_level": 2}, {"title": "Definice populací.", "content": "Haploskupiny lze využít pro definici genetických populací, které lze navíc geograficky lokalizovat.  Jedno z možných rozdělení:  Haploskupiny mitochondriální DNA jsou rozděleny do tří hlavních skupin označených písmeny L, M, N. Lidstvo se prvně rozdělilo mezi skupiny L0 a L1. Ze skupiny L1 se vyčlenily další L skupiny, z nichž jedna, L3, se rozdělila na skupiny M a N. Skupina M patří k první migrační vlně, která opustila Afriku. Vydala se na východ podél jižního pobřeží. Její potomky lze nalézt v populacích Východní Asie, Jižní Asie, Jižní Ameriky a Austrálie, v Evropě však nikoliv. Skupina N představuje druhou migrační vlnu z Afriky, tentokráte severním směrem. Krátce na to se ze skupiny N vyčlenila skupina R. Ta sestává ze dvou haploskupin. První se vyskytuje ve Východní Asii, druhá pak v Evropě.  L typ se vyskytuje u Afričanů, zvláště v subsaharské Africe.  M typ představují:  M1 – Etiopané.  CZ – obyvatelé Sibiře; větev C – některé indiánské kmeny; větev Z – Laponci, Korejci, Číňani, část obyvatel Střední Asie.  D – některé indiánské kmeny, obyvatelé Sibiře a severovýchodní Asie  E – Malajci, obyvatelé Bornea, Filipínci, původní Tchajwanci, Papuánci  G – obyvatelé severovýchodní Sibiře, severovýchodní Asie a Střední Asie  Q – Melanésané, Polynésané, Guinejci  N typ představují:  A – některé indiánské kmeny, Japonci a Korejci  I – 10% výskyt v Severní a Východní Evropě  S – některé australské domorodé kmeny  W – obyvatelé Východní Evropy, Jižní Asie a Jihovýchodní Asie  X – některé indiánské kmeny, obyvatelé jižní Sibiře, Jihozápadní Asie a Jižní Evropy  Y – Ainové a Nivchové; 1 % u obyvatel jižní Sibiře  R – velká skupina v rámci N typu. Její příslušníky lze rozdělit na Západní a Východní Eurasii. Patří sem téměř všichni Evropané a také velký počet obyvatel Blízkého Východu. Ostatní patří k některé z výše uvedených skupin patřících k N typu.  Podskupiny haploskupiny R: B – někteří obyvatelé střední Číny, Tibeťané, Mongolové, obyvatelé Střední Asie, Korejci, indiánské kmeny, obyvatelé jižní Sibiře, Japonci, obyvatelé Jižní Oceánie  F – 10 % čínské populace, 5.1 % korejské populace, 5.1 % japonské populace, 8.7 % mongolské populace, 8.3 % obyvatel chorvatského ostrova Hvar  Pre-HV – častá v Arábii; větev HV (větve H a V) – Západní Evropa, Blízký Východ  Pre-JT – vznikla na území dnešního Libanonu; vyskytuje se mezi Beduíny (25 %); větev JT (větev J a T) – Severní a Východní Evropa, Indus, Středozemí  UK – častá ve Finsku, Skandinávii, baltských zemích a Středozemí", "section_level": 2}, {"title": "Překryvy haploskupin Y-DNA a mtDNA.", "content": "Oblasti specifických haploskupin Y-DNA a mtDNA se navzájem překrývají. Mutace chromozómu Y nebo mitochondriální DNA jednak neprobíhají současně, jednak je výskyt haploskupin ovlivněn sexuálním výběrem. Svou roli hraje efekt zakladatele nebo genetický drift. Všechny tyto jevy ovlivňují složení populace. Zároveň jsou důvodem, proč je nutné brát překryvy s rezervou.  Informativní přehled překryvů obou typů haploskupin:", "section_level": 1}], "src_summary": "Haploskupina je skupina haplotypů, což jsou kombinace alel odkazujících na různá místa daného chromozómu.", "tgt_summary": "在分子演化的研究中,单倍群(Haplogroup)是一组类似的(Haplotype),它们有一个共同的单核苷酸多态性祖先。因为单倍群由相似的单倍型组成,所以可以从单倍型来预测单倍群。单核苷酸多态性试验被用来确认单倍型。单倍群以字母来标记,并且以数字和一些字母来做补充,例如O3e1. Y染色体和线粒体单倍群有不同的单倍群标记方法。单倍群可用来标记数千年前的祖先来源。", "id": 2528395}
{"src_title": "Livingston (Montana)", "tgt_title": "利文斯顿 (蒙大拿州)", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Livingston se nachází na zeměpisných souřadnicích (45,658840; -110,563718) v nadmořské výšce 4530 stop (1380 metrů).  Podle agentury United States Census Bureau má město celkovou rozlohu 6,8 km2 (2,6 čtverečních mil). 6,8 km2 (2,6 mi2) z toho je souš a 0,38 % je voda.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2010.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 7 044 obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 2,5% populace.", "section_level": 3}, {"title": "2000.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2000 zde žilo 6851 obyvatel, 3084 domácností a 1751 rodin. Hustota populace byla 1005,8 obyvatel/km2 (2 601,3/mi2). Bylo zde 3360 bytových jednotek s průměrnou hustotou 493,3/km2 (1275,8/mi2). Ve městě žili z 96,39 % Bílí Američané, 0,31 % Afroameričané, 0,98 % Američtí indiáni, 0,50 % Asijští Američané, 0,60 % Jiná rasa a 1,23 % Dvě nebo více ras. Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 2,16 % populace.  Bylo zde 3084 domácností, z toho 26,7 % mělo děti mladší 18 let, 43,8 % byli manželé žijící spolu, 9,1 % byly ženy bez manžela a 43,2 % nebyly rodiny. 37,5 % ze všech domácností byli jednotlivci. 15,6 % byl někdo žijící sám ve stáří 65 a více let. Průměrná velikost domácnosti byla 2,16 a rodiny 2,86 (člověka).  Populace se dále skládala z 22,7 % obyvatel mladších 18 let, 7,5 % ve stáří mezi 18 a 24 léty, 27,5 % mezi 25 a 44, 23,6 % mezi 45 a 64, a 18,6 % mělo 65 a více let. Střední věk byl 40 let. Na každých 100 žen připadalo 95,0 mužů. Na každých 100 žen ve věku 18 a více let zde připadalo 90,7 mužů.  Střední příjem domácnosti ve městě byl 28 980 $ a střední příjem pro rodinu byl 40 505 $. Muži měli střední příjem 26 619 $ oproti ženám s 18 684 $. Příjem na hlavu pro město činil 16 636 $. Okolo 5,6 % rodin a 12,1 % populace bylo pod hranicí chudoby, včetně 15,0 % z těch mladších 18 let a 10,4 % z těch s 65 a více lety.", "section_level": 2}, {"title": "Místní historie.", "content": "Livingston vznikl v roce 1882 jako důsledek plánování železniční společnosti Northern Pacific Railway, která se domnívala, že zde bude dobré umístění pro údržbu jejích parních vlaků před příjezdem do Bozemanské soutěsky, nejvyššího bodu na dráze (průměrně 5600 stop). Původně se jmenoval \"Clark City\". Kromě toho se Livingston stal původní branou do Yellowstonského národního parku.  Livingston leží na řece Yellowstone River, která se zde ohýbá ze severu k východu směrem k městu Billings, a v sousedství mezistátní dálnice I-90.  Ačkoli je Livingston malé město, je zde mnoho turistických cílů. Krásně zrekonstruovaná železniční stanice \"Livingston Depot\" postavená v roce 1902 slouží dnes jako železniční muzeum (průměrně od května do září). Muzeum \"Yellowstone Gateway Museum\" dokumentuje historii regionu zahrnujíce divoký západ a historii Yellowstonu. Ve městě žil po dvě desetiletí skaut Calamity Jane a v této době sem také jezdili dobrodružní cestovatelé z Evropy. Dnes je město filmařskou lokací, natáčely se zde filmy (A River Runs Through It, The Horse Whisperer, Rancho Deluxe, a další), rybářskou destinací, železničním městem, a kolonií spisovatelů a herců. Herec Peter Fonda, Margot Kidder a hudebník Ron Strykert nazývají toto město svým domovem. Zpěvák a textař Jimmy Buffett se o Livingstonu zmínil v několika svých písních.  Ekonomika města vzkvétá, poměr nezaměstnaných je hodně pod národním a státním průměrem. Malá část zdejší pracovní síly dojíždí do Bozemanu, letoviska \"Chico Hot Springs\" (asi 25 mil jižně) a mnoha kempů a rančů v oblasti údolí \"Paradise Valley\". Livingston je sesterské město s japonským městem Naganohara.", "section_level": 1}], "src_summary": "Livingston je město v okrese Park County ve státě Montana, USA. Populace při sčítání lidu v roce 2000 činila 6851 obyvatel. Livingston je okresním městem. Nachází se v jihozápadní Montaně, na řece Yellowstone River, severně od Yellowstonského národního parku.", "tgt_summary": "利文斯顿是美国蒙大拿州帕克县的一个小镇。在美国2000年人口普查时,全镇人口为6851。利文斯顿位于蒙大拿州的西南,黄石河穿过其中。该镇位于黄石国家公园的北面。", "id": 1526465}
{"src_title": "Filip IV. Španělský", "tgt_title": "費利佩四世", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Filip IV. se narodil jako třetí dítě a nejstarší syn španělského královského páru, Filipa III. a Markéty Habsburské, dcery Karla II. Štýrského. Dospělosti se dožili čtyři z osmi Filipových sourozenců.  Jeho nejstarší sestrou byla pozdější francouzská královna, provdaná za Ludvíka XIII., Anna Marie. Druhá z jeho sester Marie Anna se provdala za císaře Svaté říše římské Ferdinanda III. Bratr Karel zemřel v mládí na tyfus a nejmladší přeživší bratr Ferdinand se stal kardinálem.", "section_level": 1}, {"title": "Král.", "content": "Od mládí se učil jazyky a domluvil se v katalánštině, francouzsky, italsky a portugalsky. Jako desetiletý se oženil s francouzskou princeznou Isabelou a vlády se ujal již v šestnácti letech. Byl kulturně a umělecky založený. Také proto u jeho dvora působila řada umělců jako např. Velázquez nebo Calderón. Ovšem země se pomalu dostávala do úpadku, jak politického, tak co se týče obrany a hospodářství. To zapříčinilo stěhování obyvatelstva z Kastílie, pokles příjmů do státní kasy a několik státních bankrotů.", "section_level": 1}, {"title": "Období válek.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Válka s Holanďany a Anglií.", "content": "V letech 1621–1648 bojoval proti Generálním stavům (Holanďanům) o udržení Nizozemí pod španělskou nadvládou. Až Haagský mír, na kterém se Španělsko muselo smířit s nezávislostí Nizozemí, ve kterém byl od roku 1646 místodržícím Leopold Vilém Habsburský, ukončil roky trvající boje. V letech 1625–1630 válčil s anglickým králem Karlem I. Od roku 1649 byla námořní válka, v té době s Anglickou republikou pod vedením Cromwella, opět obnovena. V roce 1655 se Angličané zmocnili Jamajky a roku 1657 Dunkerque.", "section_level": 2}, {"title": "Válka s Francií.", "content": "V roce 1628 vypukla válka proti Francii, a to o mantovské vévodství, ve které Filip podporoval císaře Ferdinanda II. Druhá válka vypukla v roce 1635 a roku 1640 následovala třetí, ve které byla Francie v převaze a vyvrcholila povstáním v Katalánsku, které se Filipovi podařilo po dlouhých dvanácti letech potlačit. Portugalsku se podařilo odtrhnout a za nového krále si zvolilo Jana IV. z rodu Braganza. Další povstání následovala roku 1642 v Andalusii, roku 1647 v Neapoli a na Sicílii a v roce 1648 v Aragonii. Všechny tyto boje byly pro Španělsko velmi vyčerpávající.  Pyrenejským mírem z roku 1659 byla tato válka konečně ukončena a na jeho stvrzení byl dohodnut sňatek mezi Filipovou dcerou Marií Terezou a králem Francie Ludvíkem XIV. Avšak ani tato dohoda nevydržela, neboť při vojenském zásahu Španělska na Portugalsko v letech 1661–1665 byla Francie opět na opačné straně.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Když Filip IV. v roce 1665 zemřel, zanechal po sobě dvě dcery a teprve čtyřletého syna a následníka Karla, který byl posledním Habsburkem na španělském trůně. Pohřben byl v El Escorialu v hrobce svých předků.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a děti.", "content": "1/ ∞ 1615 Izabela Bourbonská (1602–1644), dcera francouzského krále Jindřicha IV. a jeho druhé manželky Marie Medicejské:  2/ ∞ 1649 Marie Anna Habsburská (1634–1696), dcera Ferdinanda III. a jeho první manželky Marie Anny Španělské: Nemanželský syn s herečkou Marií Anežkou Calderónovou", "section_level": 1}, {"title": "Tituly.", "content": "Jeho katolické veličenstvo Filip IV. z Boží milosti král Španělska, Kastilie, Leónu, Aragonie, Navarry, Granady, Toleda, Valencie, Galicie, Córdoby, Murcie, Jaén, Algeciras, Kanárských ostrovů, toho jména III. král Portugalska a Algarve, Obojí Sicílie, Sardinie a Korsiky, Nového Španělska, Chile, Filipín, král Jeruzaléma, arcivévoda rakouský, vévoda burgundský, milánský, lucemburský, brabantský, aténský, hrabě barcelonský, burgundský, flanderský, z Artois, Habsburgu, tyrolský, roussilionský a velmistr Řádu zlatého rouna etc.", "section_level": 1}], "src_summary": "Filip IV. Španělský (: \"Felipe IV\", 8. dubna 1605, Valladolid – 17. září 1665, Madrid) byl vládnoucí král španělský a jako Filip III. také král portugalský, neapolský a sicilský.", "tgt_summary": "费利佩四世(西班牙语:;1605年-4月8日-1665年-9月17日,西班牙哈布斯堡王朝国王,1621年至1665年在位。他同时是南尼德兰的领主布拉班特公爵称菲利普五世,并兼任葡萄牙国王至1640年(葡萄牙称菲利普三世;葡萄牙语:),勃艮地伯爵称腓力八世,他也是葡萄牙东印度公司的创办人。", "id": 599415}
{"src_title": "Unix file system", "tgt_title": "Unix文件系统", "src_document": [{"title": "Struktura UFS.", "content": "Struktura logického disku s UFS vychází ze struktury původního FS:  Od původního unixového FS se UFS liší hlavně existencí tzv. „skupin“ (groups). Logický disk je rozdělen do opakujících se částí – skupin, přičemž každá skupina obsahuje vlastní zálohu superbloku, určitý počet i-nody a datových bloků.  Při zápisu dat se UFS snaží udržet pohromadě v jedné skupině i-nody a k nim příslušná data v alokačních jednotkách (pokud to jde). Výhodou tohoto přístupu je zmenšení nutnosti přesunu hlaviček pevného disku, což vede k nižší latenci a k rychlejšímu přístupu k uloženým datům (souborům). UFS má oproti původnímu FS také větší velikost alokačního bloku (8 kB).  Z UFS vychází spousta dalších souborových systémů, např. MINIX file system, ext,...", "section_level": 1}, {"title": "Historie a vývoj.", "content": "Původní verze unixových souborových systémů byly známé pouze jako FS (File System). File System obsahoval pouze boot block, superblock, pár i-nodů a datové bloky. Na discích s menší kapacitou, pro které byl původní FS navržen, to fungovalo dobře. Postupem času, jak šla technologie kupředu a kapacita disků se zvětšovala, čtecí hlava se musela pohybovat častěji tam zpět mezi jednotlivými i-nody a datovými bloky, což způsobovalo větší a větší latence (prodlevy). Marshall Kirk McKusick, absolvent univerzity v Berkeley, optimalizoval BSD 4.2 FFS (Fast File System) na tzv. skupiny, které rozdělily disk na menší části, kde měla každá část vlastní i-nody a datové bloky.  Záměrem BSD FFS bylo pokusit se sdružit datové bloky a metadata (i-nody) do jedné skupiny a pokud možno i celý obsah adresáře (obojí, data i metadata pro všechny soubory) do jedné nebo do přilehlé skupiny. Tímto řešením dojde nejen ke snížení latence, ale i ke snížení fragmentace dat, která je jinak způsobená roztroušením obsahu jedné složky po celém disku.  Některé z parametrů v superbloku obsahují číslo stopy a sektoru, rychlost hlavy a zarovnání sektorů mezi stopy. U plně optimalizovaných systémů, by se hlava měla pohybovat při čtení pouze mezi sousedními stopami.  Disky se zvětšovaly a zvětšovaly a i toto řešení se stalo zastaralé. U velkých disků a velkých souborů, bylo čtení fragmentovaných dat velký problémem. Aby tomu tak nebylo, tak se u BSD zvýšila velikost jednoho bloku souborového systému z jednoho sektoru (512 bajtů) na jeden tisíc ve verzi 4.0 BSD a u FFS se změnila velikost z jednoho tisíce na 8 tisíc. Díky tomuto opatření vzrostla pravděpodobnost, že data v sousedících sektorech na sebe budou navazovat a sníží se tak celková režie.  Další možností bylo zvětšit fyzickou velikost disku, protože počet bloků je omezen fixní bitovou šířkou jednoho bloku. Každý soubor musí mít přiřazen alespoň jeden datový block, čímž u disků obsahujících mnoho malých souborů dochází k plýtvání místem (vnitřní fragmentace). Kvůli tomuto se přidala do BSD tzv. úroveň fragmentace bloku, díky tomu může být uložen poslední dílčí blok dat z několika souborů v jednom fragmentu namísto v soukromém skoro prázdném bloku.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace.", "content": "Prodejci některých unixových operačních systémů jako jsou např. SunOS/Solaris, System V Release 4, HP-UX a Tru64 přijali UFS. Většina z nich si UFS přizpůsobila na vlastní použití, přidáním některých rozšíření které se nijak zvlášť neliší od rozšíření jiných prodejců. Mnoho z nich nadále používají stejné velikosti datových bloků a šířky datových polí jako původní UFS, takže je zde umožněna kompatibilita napříč platformami.  Do operačního systému Solaris 7 Sun Microsistems přidali UFS Logging, který přinesl do UFS žurnálování filesystému, které je dosud dostupné v aktuální verzi Solarisu. UFS v Solarisu má další rozšíření pro velké soubory, pro disky s větší kapacitou a ještě další vlastnosti.  U 4.4BSD a Unixových systémů které jsou z toho odvozeny jako je např. FreeBSD, NetBSD, OpenBSD, a DragonFlyBSD, je implementace UFS1 a UFS2 rozdělena do dvou vrstev. Vrchní vrstva zajišťuje adresářovou strukturu a správu metadat (přístupové oprávnění, vlastnictví atd.) v i-node struktuře a spodní vrstvu, která se stará o datové kontejnery implementované jako i-nody. Důvodem tohoto bylo zachovat podporu, jak tradičního FFS, tak i LFS a aby se mohl sdílet kód a běžné funkce. Horní vrstva se nazývá \"UFS\" a spodní vrstva se nazývá \"FFS\" a \"LFS\".  Kirk McKusick implementoval tzv. realokaci bloků, techniku, která přeuspořádá bloky v souborovém systému ještě předtím, než dojde k samotnému zápisu, čímž dojde k menší fragmentaci dat. Také implementoval některé mechanismy, které udržují systém v konzistentním stavu aniž by došlo k poklesu výkonu, což byla nevýhoda dosavadního způsobu synchronizace. To mělo za následek snížení délky kontroly souborového systému po pádu systému nebo při výpadku proudu. Aby se tomuto problému předešlo byla do systému zavedena utilita fsck.", "section_level": 1}], "src_summary": "UFS (Unix file system, někdy též zvaný \"Berkeley Fast File System\", \"BSD FFS\", \"FFS\") je v informatice název pro souborový systém používaný mnoha unixovými operačními systémy. UFS přímo vychází z původního unixového souborového systému (neměl název, označoval se prostě jako „souborový systém“ – filesystem, FS).", "tgt_summary": "Unix文件系统(英语:Unix File System,缩写为UFS),是一种文件系统,为许多UNIX和类Unix操作系统所使用。它也被称为伯克利快速文件系统(Berkeley Fast File System),BSD快速文件系统(BSD Fast File System),缩写为FFS。", "id": 863311}
{"src_title": "Nantes", "tgt_title": "南特", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvotními obyvateli oblasti byli Keltové. V roce 56 před K. obsadil Nantes Julius Caesar. Ve 3.st. byla okolo města postavena obranná zeď, jejíž pozůstatky se dochovaly do současné doby. Po pádu Západořímské říše se Nantes stalo součástí Francké říše. Bylo důležitým opěrným bodem proti pronikání Bretonců z oblasti Bretaňského poloostrova. V 10. st. město na čas získali Vikingové.  Historicky významný je přístav v Nantes na řece Loiře, který byl v 18. a 19. století jedním z nejfrekventovanějších v Evropě. Díky obchodu se zámořím a hlavně s otroky v této době město nesmírně zbohatlo. Dokumentují to zachovalé měšťanské domy s ozdobnými architektonickými prvky. Se zvyšující se nákladní kapacitou zámořských lodí, které kvůli ponoru trupu musí kotvit v ústí řeky Loire, ztratil přístav svou bývalou slávu a velikost.", "section_level": 1}, {"title": "Město a památky.", "content": "Nantes leží na obou březích řeky Loiry, historická část města \"Centre-Ville\" leží na pravém břehu řeky. V těsné blízkosti a západně od hlavního nádraží \"Gare d'Orleáns\". K hlavním památkám v Nantes náleží katedrála St-Pierre-et-Paul a Vévodský hrad Chateau des Ducs de Bretagne. Centrum města leží západně od hradu a katedrály, k hlavním náměstím náleží Place du Buffay, Place St. Croix, Place Royale a Place du Commerce.  Katedrála \"St-Pierre-et-Paul\" se začala stavět v roce 1434 a byla dokončena až v roce 1893. Vyniká zejména gotickým portálem se sochařskou výzdobou. Vévodský hrad, \"Chateau des Ducs de Bretagne\" je goticko-renesanční opevnění z 13. až 16. st. V jednom z paláců hradu je námořní muzeum \"Musée des Salorges\". Západně od hradu leží náměstí \"Place du Buffay\" s kavárnami a prostory pro městské trhy a \"Place St. Croix\" s barokním kostelem \"Saint Croix\". A opět západně po jedné z hlavních ulic starého města, pěší zóně s obchody, \"Rue de la Barillerie\" a \"Rue de d'Oreláns\", se dostaneme na historické náměstí \"Place Royale\" z roku 1790 s fontánou z roku 1865. Na menším náměstí severovýchodně pak stojí neogotický kostel \"Saint-Nicolas de Nantes\" z let 1844 - 69. Jižně od Place Royale leží \"Place du Commerce\" s řadou kaváren a východně leží náměstí \"Place Graslin\" s budovou nanteské opery Théâtre Graslin z konce 18. st.  Zvláště v okolí Place Royale, ulice \"Crébillon\" a \"Cambronne\" jsou významné historické měšťanské domy z 18. st.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}, {"title": "Sousední obce.", "content": "Treillières, Orvault, La Chapelle-sur-Erdre, Carquefou, Saint-Herblain, Sainte-Luce-sur-Loire, Bouguenais, Rezé, Saint-Sébastien-sur-Loire, Basse-Goulaine a Vertou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nantes je město v západní Francii ležící na řece Loiře, zhruba 50 km od pobřeží Atlantského oceánu. Jde o hlavní město regionu Pays de la Loire. V \"Nantes\" žije více než 292 000 obyvatel, což z něho činí 6. nejlidnatější město země. V celé metropolitní oblasti žije podle sčítání z roku 1999 711 000 lidí. Ve městě se nachází mezinárodní letiště, které je se zbytkem města spojeno tramvajovými a autobusovými linkami.", "tgt_summary": "南特(,布列塔尼语:Naoned)是法国西北部大西洋沿岸重要城市,城市主体坐落于卢瓦尔河下游北岸,距入海口(卢瓦尔河汇入比斯开湾)约50公里。南特是法兰西第6大城市,作为法国第八大城市共同体,其人口为897,73人(2012)。2013年南特城市人口统计为292,718人,占法国第六位。由于与圣纳泽尔市郊联合拥有卢瓦尔河入海口新港,南特成为法国西部最重要的大都市。", "id": 2688908}
{"src_title": "Srdečná dohoda", "tgt_title": "英法協約", "src_document": [{"title": "Nástin událostí.", "content": "Koloniální rozpory mezi Francií a Velkou Británií vyvrcholily na podzim roku 1898 Fašodskou krizí, po které se francouzský ministr zahraničních věcí Théophile Delcassé rozhodl ustoupit Velké Británii, neboť si byl vědom, že bez její podpory není schopen prosadit žádné významnější cíle své zahraniční politiky. Po rozpoutání rusko-japonské války (1904) došlo k intenzivnějším jednáním mezi oběma evropskými koloniálními velmocemi. Francie ani Velká Británie se nechtěly války na Dálném Východě účastnit (obě totiž byly vázány spojeneckými smlouvami s bojujícími stranami: rusko-francouzská a britsko-japonská aliance). Definitivní vyřešení sporů tak korunovala vzájemná dohoda z 8. dubna 1904. Nedořešeny byly jen malé otázky (Nové Hebridy, Newfoundland, západní Afrika), ale podstatné bylo především jádro smlouvy, které sestávalo z „koloniálního obchodu“. Francie se vzdala svých mocenských ambicí v Egyptě výměnou za možnost svého nerušeného zájmu v Maroku. Současně se obě země dohodly na svobodné plavbě Suezským průplavem (resp. došlo k potvrzení konvence z roku 1888, která tento status určila), a svoboda plavby byla přiznána také Gibraltarskému průlivu. Marocký Tanger získal status mezinárodního města.  Dalšími dvěma konvencemi došlo ke kompromisnímu vyřešení otázky Siamu a Nového Foundlandu. Siam byl rozdělen podél řeky Menam, a zatímco západní část připadla Velké Británii, východní část, která se nacházela v blízkosti Francouzské Indočíny, se stala francouzskou sférou vlivu. Pokud jde o Nový Foundland, Francie si podržela práva rybolovu v tamních vodách, ale vzdala se svých privilegií a výsad na pobřeží, za což získala teritoriální zisky v západní Africe a rovněž rozšíření práv plavby po Čadském jezeře. Velká Británie uznala francouzský protektorát nad Madagaskarem.  Dohodu podepsali francouzský velvyslanec v Londýně Paul Cambon a britský ministr zahraničí lord Lansdowne.  Původní text dohody neměl žádné další politické či vojenské implikace a nebyl namířen proti Německu. Jeho jednání v průběhu první a druhé marocké krize však prohloubilo francouzsko-anglickou spolupráci, jež vyústila do společných jednání generálních štábů s potencionalitou aktivního konfliktu s Německem. Formální spojeneckou smlouvu Francie a Velká Británie podepsaly až po zahájení první světové války.", "section_level": 1}], "src_summary": "Srdečná dohoda ( \"Entente cordiale\") byla smlouva o koloniích uzavřená mezi Francií a Velkou Británií na zámku v Clouds nedaleko Londýna 8. dubna 1904. Jednalo se o 3 konvence, jejich prostřednictvím byly odstraněny britsko-francouzské rozpory v mimoevropských oblastech (Francie získala volné ruce pro svou politiku v Maroku, zatímco Británie získala volné ruce v Egyptě, jehož součástí byl od roku 1899 i Súdán). Dohoda ukončila \"tradiční\" nepřátelství obou velmocí, vytvořila předpoklady pro další spolupráci a spojenectví a stala se zárodkem Trojdohody.", "tgt_summary": "英法协约,又名挚诚协定(英语:Entente cordiale),是指1904年4月8日英国和法国签订的一系列协定,它标志着两国停止关于争夺海外殖民地的冲突而开始合作对抗新崛起的德国的威胁。在协定中,双方就一系列国家和地区的控制权达成了一致,包括埃及、摩洛哥、马达加斯加、中西非洲、暹罗(泰国)等地。", "id": 2795777}
{"src_title": "Glamour", "tgt_title": "魅力摄影", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Takzvané francouzské pohlednice jsou malé pohlednice vyrobené z tvrdého papíru s fotografií nahé nebo částečně nahé ženy. Tyto kartičky byly vyráběny ve velkém množství, především ve Francii na konci 19. a počátku 20. století. Termín však vznikl v USA, kde takové pohlednice nebyly legální. Kartičky byly prodávány jako pohlednice, ale hlavním cílem nebylo zasílání poštou, protože by byly zakázány. Odebírali je pouliční prodejci, obchody s tabákem a řada dalších dodavatelů za účelem dalšího prodeje sběratelům a turistům.  Alfred Cheney Johnston (1885–1971) byl americký fotograf glamourových snímků, známý především portréty modelek taneční revue Ziegfeld Follies. V zobrazování tanečnic pro revue, takzvaných Ziegfeld-girls, projevil velkou zručnost - jeho oblečené modelky vypadaly jako nahé. Ve dvacátých letech portrétoval mnoho hvězd stříbrného plátna, včetně Dolly Sisters, Gloria Swanson, Mae Marsh, Fairbank Twins a Lillian a Dorothy Gish. Jeho fotografie měly velký vliv na image Hollywoodu tehdejšího desetiletí.  Časopis Playboy pomáhá celosvětovým změnám v glamourové fotografii. Jako první časopis se soustředil na spoře oděné modelky s cílem zaujmout mainstreamového spotřebitele. V prosinci 1953 Hugh Hefner publikoval v první edici Playboye fotografie Marilyn Monroe.", "section_level": 1}, {"title": "Kompozice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Budoir.", "content": "Budoir označuje fotografický styl s budoirem (ve smyslu nábytku a/nebo místnosti) v záběru snímku. Charakteristikou tohoto stylu, který může být na pomezí mezi styly glamour či fashion, je snaha vystihnout intimitu a bezprostřednost u modelky (muži a páry jsou méně časté) v jejím soukromí, modelka je často na snímku zastižena při převlékání nebo ve spodním prádle, většinou bez explicitní nahoty.  Fotografové fotografující v tomto stylu zahrnují jména jako například Kathleen Meyers, Clara Bow, Mae West či Jean Harlow.", "section_level": 2}, {"title": "Trash the dress.", "content": "Trash the dress je styl portrétní fotografie, při které je v kontrastu elegantní oblečení a prostředí, ve kterém se fotografuje. Obecně se fotografuje ve stylu svatební, módní fotografie nebo glamour. Na rozdíl od klasiky se často odehrává na neobvyklých místech - jako jsou například střechy domů, skály, vrakoviště aut, skládky, pole, u zdi s graffiti nebo v opuštěných budovách. Žena je často oblečená v plesových nebo svatebních šatech, které se mohou během fotografování namočit, umazat a v extrémních případech také roztrhat nebo zničit. Hlavní účinek těchto snímků je zapůsobit atmosférou tradičních krásných svatebních šatů v kontrastu ve zcela netypickém prostředí. Vzhledem k netradičnímu prostředí, ve kterém se fotografuje, je dobré více dbát na bezpečí všech zúčastněných.", "section_level": 2}], "src_summary": "Glamour (angl. půvab) je fotografický žánr, který se snaží zachytit krásu, půvab a přitažlivost ženského těla. Do tohoto fotografického žánru patří spoře oděná či polonahá těla, ale glamour není explicitní jako erotická fotografie nebo dokonce pornografie – choulostivější partie jsou vhodně zakryty oblečením, případně i jinou částí těla.", "tgt_summary": "魅力摄影(英语:Glamour photography)亦称媚态摄影,是以浪漫或者性感的方式呈现主角魅力的摄影方式。其主角多半是女性,身上可能有衣服,也可能是半裸。不过呈现的尺度低于非裸摄影或色情。", "id": 678040}
{"src_title": "Chang-čou", "tgt_title": "杭州市", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rané dějiny.", "content": "V okrese Jü-jao, který se nachází 100 kilometrů jihovýchodně od Chang-čou, před sedmi tisíci lety sídlili lidé slavné kultury Che-mu-tu z období neolitu. Právě v tomto období se poprvé v jihovýchodní Číně pěstovala rýže. Podle archeologických vykopávek také víme, že se před pěti tisíci lety nalézala v blízkém okolí současného města sídliště liangčouské kultury. První částí města, která byla poprvé zmíněna v dokumentech, je čtvrť Jü-chang.", "section_level": 2}, {"title": "Dynastie Tang.", "content": "V roce 589 se Chang-čou stalo vládním střediskem správního celku čou s názvem Chang, čímž získalo právo mít městské hradby, které byly vystavěny o dva roky později. Podle tradice, kterou dodržely například i města Kanton či Fu-čou, město převzalo jméno správního celku, který řidilo, a tak vznikl název města Chang-čou. Chang-čou bylo na jižním konci Velkého čínského kanálu, který vede až do Pekingu. Tento kanál se postupem času měnil, ale nakonec své plné délky dosáhl již v roce 609.  Za dynastie Tchang byl guvernérem Chang-čou Po Ťü-i, který už v té době byl slavným básníkem a jeho zásluhy v Chang-čou mu přinesly chválu a pověst skvělého guvernéra. Všiml si, že zemědělská půda v okolí je závislá na vodě ze Západního jezera, ale díky tomu, že to předchozí guvernéři úplně zanedbávali, se stará hráz úplně propadla. Jezero se díky tomu tak vysušilo, že místní farmáře postihlo období vážného sucha. Po proto nařídil stavbu silnější a vyšší hráze s přehradou, aby se tak mohl řídit tok vody a vyřešil se problém se zavlažováním.  Živobytí místních se tak v následujících letech zlepšilo. Po Ťü-i si ve svém volném čase rád užíval krás Západního jezera a chodil sem takřka denně. Také nařídil vybudování cesty přes jezero, aby se přes něj nemuselo přejíždět jen loďkami. Tato cesta proto byla později na jeho počest pojmenována \"Poova cesta\". Poté nechal okolo hráze vysadit vrby a další stromy.  Chang-čou je jedním ze sedmi starověkých hlavních měst Číny. Nejdříve bylo hlavním městem království Wu-jüe mezi léty 907 až 978 během období Pěti dynastií a deseti říší. V té době se jmenovalo Si-fu a bylo jedním ze třech kulturních center v jižní Číně společně s Nankingem a Čcheng-tu. Vládci království Wu-jüe byli známí mecenáši umění, především pak pokud šlo o umění či architekturu v buddhistických klášterech. Chang-čou se také stalo kosmopolitním centrem, které lákalo vzdělance z celé Číny, a navázalo diplomatické vztahy nejen se sousedními čínskými státy, ale i s Japonskem, Koreou a s říší Liao.", "section_level": 2}, {"title": "Dynastie Sung.", "content": "V roce 1089, když byl guvernérem města další slavný básník, Su Š’, nechal postavit další cestu přes Západní jezero, která je dnes taktéž na jeho počest pojmenována \"Suova cesta\". Na jejím vybudování pracovalo 200 000 dělníků a měří 2,8 km. Obě cesty vedoucí přes jezero byly postaveny z bahna na dně jezera. Císaři Čchien-lungovi se zde rád procházel především brzy ráno na jaře. Před několika desítkami tisíc let bylo jezero lagunou, ze které se však díky naplaveninám vytvořilo jezero. V roce 1975 byly provedeny vrty, při kterých se našly sedimenty z dávné laguny, což tuto teorii o historii jezera potvrdilo. Lidská činnost na jezeře zabránila tomu, aby se něj staly bažiny. Ze západní a severní strany je jezero obklopeno kopci. Na kopci Pao-š', který leží severně od jezera, stojí pagoda Pao-čchu.  Během dynastie Sung v Chang-čou žili arabští obchodníci, jelikož se v té době obchodovalo více na moři než na pevnině. Ve městě se tak dají najít arabské nápisy z 13. a 14. století. Později, během dynastie Jüan došlo k perzekuci Muslimů. Byly zakázány jejich tradice, což vedlo k tomu, že se účastnili povstání proti Mongolům. Egyptský obchodník nechal v Chang-čou vystavět mešitu Feng-chuang-š'. V roce 1345 město navštívil Abú Abdallah ibn Battúta, kterého zde zaujalo především velké množství krásných dřevených lodí. Zúčastnil se zde také hostiny, kteoru pořádal Qurtai, mongolský správce města, kterému se podle Battúty líbily dovednosti čínských kejklířů. Battúta prohlásil, že Chang-čou je největším městem, které kdy na Zemi viděl.  Chang-čou bylo zvoleno novým hlavním městem dynastie Jižní Sung v roce 1132, kdy většinu severní Číny obsadili Džürčeni během války mezi dynastiemi Ťin a Sung. Z původního hlavního města Kchaj-feng se sungský dvůr musel stáhnout v roce 1129 na jih poté, co město obsadili Džürčeni roku 1127. Z Kchaj-fengu se pak Sungové přesunuli do Nankingu, novodobého Šang-čchiou a poté do Jang-čou v roce 1128. Sungská vláda chtěla mít Chang-čou pouze jako dočasné hlavní město, ale postupně se z něj stalo veliké obchodní a kulturní centrum dynastie Sung. Změnilo se z poměrně průměrného a nevýznamného města na jedno z nejdůležitějších a nejbohatších na světě. Jakmile bylo Sungům jasné, že už nemají naději na znovudobytí severní Číny, zřídili více vládních budov v Chang-čou, aby město více odpovídalo statutu císařského hlavního města, které není pouze přechodné.  Od počátku 12. století bylo Chang-čou hlavním městem až do roku 1276, kdy došlo k invazi Mongolů. Během této doby se město jmenovalo Lin'an (臨安). Sloužilo jako sídlo císařské vlády a centrum obchodu a zábavy. Během tohoto období se také město stalo centrem čínské civilizace, jelikož to, co bylo za \"střední Čínu\" považováno kdysi, bylo nyní obsazeno džürčenskou dynastií Ťin.  Mnoho filozofů, politiků a literátů, z nichž někteří jsou mezi nejslavnějšími básníky v čínské historii (jako například Su Š’, Lu Jou a Sin Čchi-ťi), sem přišlo strávit zbytek svého života. V Chang-čou se také narodil a je zde i pochován vědec Šen Kua (1031–1095). Jeho hrob lze najít ve čtvrti Jü-chang.  Během dynastie Severní Sung došlo k nárůstu obyvatelstva díky příchodu uprchlíků z dobytého severu, rozmachu obchodu a rozvoji úředních a vojenských zařízení a město se tak rozšířilo daleko za své hradby z 9. století. Podle \"Encyclopædia Britannica\" mělo město v té době přes 2 miliony obyvatel, zatímco historik Jacques Gernet odhaduje, že v roce 1276 mělo Chang-čou přes milion obyvatel. (Oficiální údaje podle sčítání lidu z roku 1270 zaznamenaly asi 186 330 rodin s trvalým pobytem a pravděpodobně nezapočítaly vojáky a obyvatele bez trvalého pobytu.) Má se za to, že mezi léty 1180 až 1315 a 1348 a 1358 bylo Chang-čou největším městem na světě.  V Chang-čou často hrozily díky velkému počtu obyvatel a dřevěným (často několikapatrovým) budovám požáry. Větší požáry zničily značnou část města v letech 1132, 1137, 1208, 1229, 1237 a 1275, a malé požáry se tu děly takřka každý rok. Jen při požáru v roce 1237 bylo zničeno 30 000 domů. Vláda tak proti této hrozbě vytvořila propracovaný protipožární systém, který zahrnoval výstavbu strážních věží a používání lucern a vlajek, aby se tak mohlo snadno identifikovat, kde požár vznikl. Následně pak vždy bylo vysláno přes 3000 vojáků, aby oheň uhasili.", "section_level": 2}, {"title": "Dynastie Jüan až Čching.", "content": "Chang-čou v roce 1276 obléhala a poté dobyla mongolská armáda vedená Kublaj-chánem a o tři roky později pak došlo k pádu celé říše. Novým hlavním městem dynastie Jüan se stalo Ta-tu (dnešní Peking).  Má se za to, že benátský obchodník Marco Polo navštívil Chang-čou ke konci 13. století. Ve své knize zmiňuje, že je toto město \"větší než jakékoliv jiné na světě\" a nazývá ho Quinsai\",\" což je název, který je odvozen od jména Sing-caj (\"přechodné sídlo\"), jak se městu přezdívalo za dynastie Jižních Sungů. Polo se dále zmiňuje: \"Počet a bohatství kupců a množství zboží, které se jim dostalo do rukou, bylo tak ohromné, že by nikdo nemohl kdy odhadnout, kolik toho vlastně bylo.\" Je možné, že do jisté míry i přeháněl, protože tvrdil, že město mělo průměr asi zhruba sta mil (tento odhad je však možná, pokud tím myslel čínskou míli, která je 3/8 jedné italské míle) a že je zde 12 000 kamenných mostů. Někteří však tvrdí, že jde pouze o chybu v pozdějším přepisu knihy, kde se z \"12 bran\" stalo omylem \"12 000 mostů\".  Chang-čou bylo důležitým přístavním městem až do poloviny éry dynastie Ming, ale místní přístav se postupně zanesl naplaveninami. Za dynastie Čching bylo město sídlem císařské vojenské posádky.  V letech 1856 a 1860 okupovala Chang-čou Nebeská říše velkého míru a napáchala zde výrazné škody.", "section_level": 2}, {"title": "Republikánská a komunistická Čína.", "content": "Za doby Čínské republiky bylo Chang-čou mezi léty 1928 až 1949 pod správou Kuomintangu. 3. května 1949 však do města vstoupila Čínská lidová osvobozenecká armáda a vládu zde převzali komunisté.  Po reformách, které v roce 1978 provedl Teng Siao-pching, využilo Chang-čou své pozice v deltě řeky Jang-c’-ťiang pro svůj vlastní rozvoj. V současné době je jedním z nejbohatších čínských měst.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie a podnebí.", "content": "Chang-čou se nachází v severozápadní části provincie Če-ťiang, v jižní až střední části delty řeky Jang-c’-ťiang a na jižním konci Velkého čínského kanálu, který vede až do Pekingu. Jeho správní území sahá na západě do hornatých částí provincie An-chuej a na východě až k pobřežní oblasti u changčouské zátoky. Centrum města se rozléhá okolo východní a severní strany Západního jezera a severně od řeky Čchien-tchang.  Chang-čou má vlhké subtropické podnebí (Cfa podle Köppenovy klasifikace podnebí), kde se střídají čtyři odlišná období. To se vyznačuje velmi horkými a vlhkými léty a chladnými, oblačnými a suchými zimami (s občasným sněžením). Průměrná roční teplota je 17,0 °C a denní průměrné teploty se pohybují od 4,6 °C v lednu do 28,9 °C v červenci. Průměrný roční srážkový úhrn je 1 438 mm. Zatímco v červnu bývá město postiženo monzunovými dešti typickými pro východní Asii, v srpnu až září zde bývají tajfunové bouře, i když zde samotné tajfuny běžně neudeří. Ty však většinou postihují oblast na jižním pobřeží provincie Če-ťiang.  Od roku 1951 byly místní extrémy zaznamenány 6. února 1969 (−9.6 °C) a 9. srpna 2013 (41.6 °C). Ročně je místní délka slunečního svitu 1 709,4 hodin, přičemž v březnu je pravděpodobnost slunečného dne 30% a 51% v srpnu.", "section_level": 1}, {"title": "Správní členění.", "content": "Subprovinční město Chang-čou má 9 obvodů, 2 městské okresy a 2 okresy. Šest centrálních městských čtvrtí má rozlohu 683 km a žije zde 3 560 400 obyvatel. Tři příměstské části pak mají rozlohu 4 193 km a 3 399 300 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomika Chang-čou rapidně vzrůstá od roku 1992, kdy se město otevřelo. V rámci východní Číny je považováno za důležitou výrobní základnu a logistické středisko.  V roce 2001 mělo město HDP 156,8 miliard RMB, což ho v tomto ohledu umístilo na druhé místo mezi všemi provinčními městy, přičemž na prvním místě bylo Kuang-čou. Od té doby se místní HDP více než ztrojnásobilo a v roce 2016 dosáhlo hodnoty 1,105 bilionů RMB, a HDP na osobu se zvýšilo z 3 025 USD na 18 282 USD.  Nalézá se zde mnoho sektorů jako například lehký, zemědělský, textilní, lékařský, informační, automobilový, elektronický, telekomunikační, chemický a potravinášký průmysl či těžké strojírenství.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomické a technické rozvojové zóny.", "content": "Ekonomická a technická rozvojová zóna Chang-čou byla založena v roce 1993, kdy ji Státní rada schválila jako národní rozvojovou zónu. Má rozlohu 104,7 km a mezi průmysly, které jsou zdě nejvíce podporovány, patří elektonický a informační průmysl, biomedicína, strojírenství, výroba domácích spotřebičů a zpracování potravin.  27. dubna 2000 schválila Státni rada založení Vývozní zóny Chang-čou. Je jednou z prvních zón svého druhu, jedinou v provincii Če-ťiang a má rozlohu 2.92 km. Nachází se poblíž changčouského přístavu a letiště Siao-šan.  Changčouská Hi-Tech Industrial Development Zone (volně přeloženo: zóna pro rozvoj pokročilých technologií) byla zřízena v březnu 1991 a od té doby se stala jedním z nejvýznamnějších inovačních a průmyslových center v oblasti pokročilých technologií v provincii Če-ťiang. V roce 2013 se v zóně nacházelo přes 1 100 softwarových vývojářů a outsourcovaných podniků. Společnosti jako Motorola, Nokia či Siemens si zde zřídily svá VaV centra. V roce 2011 vzrostlo HDP zóny o 13,1% a mělo tak hodnotu 41,63 miliard RMB, což tvoří 5,9% celkového HDP Chang-čou. Tato zóna se prezentuje jako čínské Silicon Valley. Své hlavní sídlo zde má i Alibaba Group, která je největším B2B portálem na světě a zároveň největší internetovou stránkou v Číně co se tržní hodnoty týče.  V roce 2016 se v Chang-čou konal summit skupiny G20.", "section_level": 2}, {"title": "Turismus.", "content": "Chang-čou je známé díky svým památkám a přírodě, a je taktéž často považováno za jedno z nejkrásnějších a nejmalebnějších čínských měst. I když se město v posledních letech výrazně rozvíjí, stále si zachovává své historické a kulturní dědictví. Turismus je tak stále důležitou součástí changčouské ekonomiky. Jednou z nejoblíbenějších atrakcí je Západní jezero, které je památkou UNESCO, a kde se nachází mnohé z changčouských historických a scénických míst. Vedle jezera se pak nachází mnoho pagod, kulturních míst a přírodních oblastí. Přes jezero vedou dvě cesty.  Další zajímavosti: V březnu 2013 vyhlásila Changčouská komise pro turismus online kampaň na Facebooku s názvem \"Moderní Marco Polo\". Během dalšího roku se do ní zapojilo přes 26 000 soutěžících, kteří se chtěli stát prvním zahraničním velvyslancem pro cestovní ruch v Chang-čou. Vítězem byl nakonec 20. května 2014 vyhlášen Liam Bates, který tak vyhrál smlouvu na 40 000€ a stal se tak prvním cizincem, kterého čínská vláda jmenovala na takto oficiální post.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Islám.", "content": "V roce 1848 za dynastie Čching bylo Chang-čou popsáno jako pevnost islámu v Číně, jelikož se zde nacházelo hned několik mešit s arabskými nápisy. Jeden příslušník etnické skupiny Chuejů z Ning-po řekl jednomu Angličanovi, že Chang-čou je opravdu velkou základnou pro muslimy v porovnání s jeho mešitou v Ning-po, kde se schází pouze 30 rodin. Dvě z nejvýznamnějších mešit v Chang-čou jsou mešita Fénixe a Velká mešita.", "section_level": 2}, {"title": "Judaismus.", "content": "Na přelomu 16. a 17. století bylo město důležitým centrem judaismu v Číně a je možné, že odsud pochází současná židovská komunita v Kchaj-fengu. Kdysi zde existovala synagoga, ale dnes po ní nezbyla žádná stopa.", "section_level": 2}, {"title": "Křesťanství.", "content": "Dva ze tří pilářů čínského katolictví pocházely z Chang-čou. Na začátku 21. století ve městě došlo k perzekuci Křesťanů.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Původní obyvatelé Chang-čou mluví stejně jako obyvatelé provincie Če-ťiang a jižní části provincie Ťiang-su changčouským dialektem, který je sám dialektem jazyka Wu. V jednotlivých oblastech se však changčouský dialekt liší. Přesto se v oblasti mluví převážně standardní čínštinou, která je oficiálním jazykem země.", "section_level": 2}, {"title": "Muzea.", "content": "V Chang-čou se nachází několik muzeí regionálního i národního významu. Národní muzeum čínského hedvábí (中国丝绸博物馆), které se nachází poblíž Západního jezera, je jedním z prvních muzeí na státní úrovni a zároveń největší muzeum hedvábí na světě. Čínské národní muzeum čaje (中国茶叶博物馆) se specializuje na čaj a jeho kulturu. Muzeum provincie Če-ťiang (浙江博物馆) má přes 100 000 exponátů týkajících se lidských studií, výzkumu a kulturních památek.", "section_level": 2}, {"title": "Jídlo.", "content": "Má se za to, že changčouská kuchyně představuje jídla typická pro provincii Če-ťiang, která je jednou z osmi nejdůležitějších čínských kuchyní. Místní se shodují na tom, že tento způsob úpravy jídla je \"čerstvý, jemný, měkký, hladký a má jemnou vůni.\" Jídla jako jsou nudle pchien er čchuan (片儿川), ryba ze Západního jezera na octu (西湖醋鱼), vepřové z Tung-pcho (东坡肉), lung-ťingské krevety (龙井虾仁), žebrákovo kuřecí (叫化鸡), pařená rýže s vepřovým zabaleným v lotosových listech (荷叶粉蒸肉), dušené bambusové výhonky (油焖笋), pudink z lotosového kořene (藕粉) a rybí polévka sestry Sung (宋嫂鱼羹) patří mezi ta nejznámější z changčouské kuchyně.", "section_level": 2}, {"title": "Umění.", "content": "V Chang-čou existuje mnoho divadel, kde se hraje především opera. Šaosingská opera, která pochází z čeťiangského Šeng-čou, je druhým nejrozšířenějším druhem opery v Číně.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Čaj je důležitou součástí changčouské ekonomiky a kultury. Chang-čou je známo tím, že odsud pochází Lung-ťing (Dračí studna), který je jedním z nejslavnějších druhů zeleného čaje. Jeho nejznámější a údajně nejlepší odrůdou je Si-hu Lung-ťing, který se pěstuje ve vesnici Lung-ťing poblíž Chang-čou.  Changčouská vláda výrazně investuje do propagace turismu a umění, přičemž se klade důraz na výrobu hedvábí, deštníků a skládacích vějířů.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Changčouské letiště Siao-šan město spojuje nejen s mnoha čínskými městy, ale i s různými mezinárodními destinacemi jako jsou například Thajsko, Japonsko, Jižní Korea, Malajsie, Vietnam, Singapur, Tchaj-wan, Nizozemsko, Katar a USA. Regionální linky pak létají do Hongkongu a Macaa. Letiště Siao-šan se běžně drží mezi deseti letišti, kterými v Číně projde nejvíce cestujících. Má dva terminály, Terminál A a Terminál B. Na terminálu A, který je menší, se odbavují mezinárodní a regionální lety, zatímco terminál B odbavuje pouze domácí lety. Letiště se nachází těsně za městem ve čtvrti Siao-šan a s centrem ho spojuje přímá autobusová linka. Existují plány na rozšíření letiště, díky kterým se má vybudovat druhá runway a třetí terminál. Došlo by tak k nárůstu kapacity tohoto rychle se rozvíjejícího letiště, které také slouží jako druhé centrum pro leteckou společnost Air China. Zároveń se také buduje vyvýšená expresní letištní dálnice nad již existující dálnicí, která spojuje letiště a centrum. V druhé fázi výstavby linky 1 changčouského metra se plánuje její prodloužení až na letiště.  V Chang-čou se protíná několik nejvytíženějších železničních koridorů v Číně, od severovýchodu na jihozápad přes Chang-čou vede vysokorychlostní trať Šanghaj – Kchun-ming (i starší (železniční trať Šanghaj – Kchun-ming), na sever vede vysokorychlostní trať Nanking – Chang-čou a na jihovýchod vysokorychlostní trať Chang-čou – Ning-po. Hlavním nádražím je Železniční stanice Chang-čou - východ (hovorově \"východní nádraží\"), které je jedním z hlavních železničních uzlů v Číně. Má 15 nástupišť a čínská železniční rychlodráha odsud provozuje linky do Šanghaje, Nankingu, Čchang-ša, Ning-po a dalších. Přibližně každých 20 minut od 6:00 do 21:00 odsud vyjíždějí linky do Šanghaje. Rychlovlaky do Šanghaje však odjíždí pouze každou hodinu a cesta trvá 50 minut pokud se jedná o přímý spoj nebo 59 až 75 minut, pokud jde o spoj se zastávkami. Z Chang-čou se však dá dostat do většiny velkých čínských měst. Nádraží se zbytkem města spojují linky metra 1 a 4. Železniční stanice Chang-čou (hovorově \"nádraží ve městě\") byla v polovině roku 2013 zavřena pro opravy, ale nedávno se znovu otevřela.  Přímá vlaková spojení spojují Chang-čou s více než 50 městy, včetně 12 denních spojů do Pekingu, přes 100 spojů do Šanghaje a dosahují až do Urumči. Čínská železniční rychlodráha byla uvedena do provozu 26. října 2010 a v provozu jsou vlakové soupravy CRH 380A(L), CRH 380B(L) a CRH380CL. Ty cestují rychlostí 350 km/h a zvládnou tak například 202 km za 45 minut.  Centrální (na východ od centra, nahradila bývalou východní stanici), severní, jižní a západní autobusové stanice město spojují s městy v provincii Če-ťiang i okolních provinciích.  Chang-čou má efektivní veřejnou dopravu, která zahrnuje dieselové autobusy, trolejbusy, dieselově-elektrické autobusy a taxi. První linka metra byla uvedena do provozu ke konci roku 2012. Chang-čou je známé svou sítí metrobusů, které spojují centrum s mnohými příměstskými oblastmi a které i v centru mají své speciální silniční pruhy. Oblibě se také těší kola a motorová kola. Chang-čou má také rozšířený systém veřejných kol, který je zadarmo.  Dalším oblíbeným způsobem dopravy je taxi, která podléhají přísným opatřením.  Metro v Chang-čou se začalo stavět v březnu 2006 a první linka byla otevřena 24. listopadu 2012. Linka 1 spojuje centrum s příměstskými oblastmi od Siang-chu až k ulici Wen-ce a Lin-pchingu. V červnu 2015 pak byla dokončena jihovýchodní část linky 2 (která začíná ve čtvrti Siao-šan a končí na jihu centra) a krátká část linky 4 (méně než 10 zastávek, spojuje linky 1 a 2). Očekává se, že celkově bude metro mít 10 linek, přičemž většina z nich je stále ve výstavbě.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Univerzity.", "content": "Díky přítomnosti mnoha institucí vyššího vzdělávání má Chang-čou velkou studentskou populaci. Mezi místní univerzity patří:", "section_level": 2}, {"title": "Výroky o Chang-čou.", "content": "\"„Na Nebesích je ráj. Na zemi jsou Su-čou a Chang-čou.“\" – čínské přísloví  Marco Polo ve své knize popisuje Su-čou jako \"\"město na zemi\"\" a Chang-čou jako \"\"město na nebi\"\". Dále o něm píše, že je to \"„nezpochybnitelně nejjemnější a nejvznešenější na světě.“\" Během summitu G20 v roce 2016 se Chang-čou prezentovalo právě jako \"ráj na zemi\".  \"„Narodit se v Su-čou, žít v Chang-čou, jíst v Kuang-čou, zemřít v Liou-čou.“\" – čínské přísloví  Su-čou se považuje za město velmi vzdělaných, civilizovaných a krásných lidí, Chang-čou je zase známé svou scenérií, Kuang-čou svým jídlem a v Liou-čou se vyrábějí dřevěné rakve, které údajně mají zpomalit rozklad těla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chang-čou (; čínsky: ; pinyin: Hángzhōu) je město v Čínské lidové republice, v jejímž administrativním systému je hlavním a zároveň nejlidnatějším městem provincie Če-ťiang. Leží asi 200 km jihojihozápadně od Šanghaje na řece Čchien-tchang, jejíž estuárovité ústí vytváří takzvaná changčouská zátoka (), který odděluje města Šanghaj a Ning-po. Chang-čou nabylo na významu díky tomu, že leží na jižním konci dodnes využívaného Velkého kanálu a zároveň bylo po většinu posledního tisíciletí jedno z nejproslulejších a nejbohatších měst Číny.", "tgt_summary": "杭州市,简称杭,是中华人民共和国浙江省省会,副省级城市之一,长三角南翼的中心城市,浙江省的政治、经济、文化和金融中心及交通枢纽,中国重要的电子商务中心,国际知名的旅游城市。杭州位于中国东南沿海、浙江省北部,钱塘江下游,京杭大运河南端。下辖10区、1个县级市和2个县,总面积16,853.57平方公里,其中市区面积8,292.31平方公里,2019年常住人口1036万,其中市区911.9万。", "id": 2542379}
{"src_title": "Jean Auguste Dominique Ingres", "tgt_title": "让·奥古斯特·多米尼克·安格尔", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a počátky studia.", "content": "Byl synem malíře, sochaře, miniaturisty a architekta Josepha Ingrese a Anny Mouletové, dcery známého parukáře z Guercy. Narodil se 29. srpna 1780 v Montaubanu na jihozápadě Francie. V dětství mu říkali „Ingrou“, což v místním nářečí znamená malý Ingres. Většinu svých prací podepisoval J. Ingres, jméno Jean považoval za nejobvyklejší. Ve svých dopisech používá všechna tři jména. Už jeho gaskoňský původ jakoby napovídal některé charakteristické rysy umělcovy povahy, jež se s přibývajícími léty jen prohlubovaly a upevňovaly. Je to na jedné straně mocně rozvinutá senzuálnost, spojená s jihofrancouzským prudkým temperamentem a snahou po citovém až vášnivém výrazu, a na druhé straně touha po přísném racionálním řádu, který by poutal citové vzněty a dával jim větší posvěcení a zdůvodnění. Asi také není náhodou, že právě v montaubanském kraji se spatřuje plodné prolnutí tradice francouzské s římskou, sahající až do časů Julia Caesara, a že Gaskoňsko bylo zemí bohatých románských kostelů v čele se známým Moissacem. Svému rodnému městu zůstal věrný i jako umělec. Portrétoval jeho vedoucí osobnosti, pro katedrálu namaloval oltářní obraz a nakonec městu odkázal soubor obrazů, kreseb a svoje umělecké sbírky i s proslulými houslemi.  Umění se věnoval již od malička. Jeho otec, sám provinční malíř, si brzy všiml synova talentu a seznámil jej s díly Raffaela, Poussina, ale i Rubense a Watteaua. Mladý Jean pilně kreslil a postupně si získal k tomuto velikému umění silný vztah, který se poté ještě prohloubil jeho pobytem v Římě. Také měl rád hudbu a jeho otec, sám výborný hudebník, jej zdokonalil ve hře na housle. V Toulouse vypomáhal v strýcově kavárně a přivydělával si hraním v toulouském orchestru. Docházel do školy křesťanských bratří v Toulouse, ale když roku 1789 vypukla francouzská revoluce, nemohl již chodit do školy. Jeho otec vytvářel pro montaubanskou katedrálu obrovskou sochu Rozumu. Jean Auguste měl hluboký respekt k práci svého otce a v roce 1855 napsal, že jeho otec by dosáhl slávy, kdyby se mu dostalo prvotřídního školení v Paříži. V upřímné synovské lásce totiž zamlčel, že Jean-Marie Joseph způsobil velké trápení jeho matce, která se vpravdě obětovala, aby zabránila jejich rozvratu. Vděčil totiž svému otci za mnoho. To on mu otevřel poprvé kouzelný a vznešený svět malířství a hudby.  Jeho první práce byly především kopie zhotovené podle odlitků a grafických listů. Osvojil si tak kreslířské řemeslo. Ještě pár let před smrtí docházel kopírovat do Louvru Giotta a Holbeina, aby se učil, jak sám říkal. V roce 1791 začal studovat na toulouské akademii u klasicistního malíře Josepha Roquese. Na této škole patřil mezi nejlepší žáky a každým rokem si odtud odnášel první nebo druhou cenu. Ještě v roce 1844 na svého učitele vděčně vzpomínal. V Toulouse také studoval hru na housle a účinkoval v místním orchestru. Hra na housle se stala jeho celoživotní zálibou.", "section_level": 2}, {"title": "Paříž 1797–1806.", "content": "V srpnu 1797 odjel do Paříže a vstoupil zde do Davidovy školy v Louvru, kam byl přijat na základě vynikajících kreseb a kopií starých mistrů a antických děl. V říjnu 1799 přešel na École des Beaux Arts. Na škole byl velmi pilný a soustředěný, nevšímal si radovánek a zábav kolem sebe a raději se soustředil plně na malování. Jeho nadání si povšiml David a připravoval jej na Grand Prix de Rome. Poprvé zde složil zkoušku v roce 1800 s malbou \"Antiochus s vyslanci Scipionovými\", která je dnes zničena. Získal tím druhou cenu. Podruhé se o to pokoušel následující rok s obrazem \"Achilles přijímá Agamemnonovy posly\". Tentokrát byl první, ale pokladnice byla následkem vyčerpávajících napoleonských válek téměř prázdná, a proto musel počkat až do roku 1806. Mezitím dál studoval díla velkých mistrů a snažil se zdokonalit svůj umělecký projev. Namaloval několik portrétů, dva z nich jsou portréty Napoleonovy. Když je však v roce 1806 spolu s mistrovskými podobiznami rodiny Riviérových vystavil, byly přijaty dosti negativně. Byl z toho rozmrzen. Měl se zasnoubit s mladou umělkyní Julií Forestierovou, ale když odjel do Říma, musela Julie zůstat v Paříži. Po celý život pak na něj s vděčností vzpomínala a nikdy se nevdala. Příkrý odsudek, který stihl první Ingresovo samostatné a přitom vyzrálé dílo, byl zjevnou reakcí na to, že se Ingres pokusil vymanit z vlivu svého uznávaného a obdivovaného učitele.  Ingres jako vzorný žák Davida zprvu vyznával přísnou, klasicistní krásu, kterou obdivoval na pracích svého učitele. Později však začal pochybovat, je-li to jediný způsob vyjadřování. Začal se proto více zajímat o přírodu. O Davidovi napsal toto: \"David je skutečný obnovitel francouzského umění a veliký mistr. Obdivuji Horacia a Únos Sabinek. Jsou to veliká díla. To David mě naučil, jak má postava stát, jak je třeba spojit hlavu a ramena. Tak jako on, i já jsem bedlivě studoval kresby z Pompejí. Avšak já chci k jeho antice přidat také chuť živé přírody a dokonalého Raffaela.\"", "section_level": 2}, {"title": "Řím 1806–1820.", "content": "Když přijel do Říma, usadil se ve vile Medici, která byla sídlem Francouzské akademie. Byl naprosto uchvácen italskými malíři, zejména Raffaelem, Tizianem a pompejskými freskami. Kromě portrétů a mytologických výjevů maloval také krajiny, pohledy na Villu Medici a Villu Albani v lorrainovském duchu. S úzkostlivou pečlivostí kreslil prosté kubické tvary architektur. Vyznává se také ze svého nadšení pro Raffaela: \"Jak mě oklamali,\" zvolal, když poznal, že Raffael nekopíroval pouze antiku, ale také systematicky studoval živou přírodu. Začal se také zajímat o Orient, který díky Napoleonovým egyptským výpravám začal tehdy budit v Evropě pozornost. Ingres namaloval také dva obrazy pro císařův palác na římském Quirinalu. V roce 1810 skončí stanovená doba pobytu v Římě, ale Ingres se rozhodl nadále zde zůstat. Na jaře 1814 navštěvuje královnu Caroline Muratovou v Neapoli. Tato královna si u Ingrese objedná tři drobné obrazy, mezi nimiž je i dnes již slavné dílo \"Velká odaliska\". Ingresovi v Římě platí především císařovi velvyslanci a malíř za své obrazy dostával vcelku slušný plat. Pařížský Salon se však vůči jeho umění stavěl odmítavě a označoval jeho obrazy střídavě jako \"primitivní\" či \"čínské\". Poslední zásilka do Paříže, \"Jupiter a Thetis\", byla přijata velmi negativně. Avšak právě v této době tvořil svá mistrovská díla jako \"Podobizna Paní de Sennones\" nebo \"Velká odaliska\", která byla v roce 1819 pařížskou kritikou odmítnuta. Také \"Roger a Angelica\", téma z nordické severské mytologie, bylo přijato ledově. Tento obraz obdivoval v pařížském Salonu roku 1824 Eugéne Delacroix. Nově přibyly Ingresovi finanční starosti, jelikož pád Napoleona I. u Waterloo jej připravil o valnou část jeho zákazníků. Aby se uživil, zaměřil se z velké části na portrétování. V té době začíná Ingres pomýšlet na manželství, poté, co ukončil předčasně vztah s Julií Forestierovou. V roce 1814 se oženil s Madeleine Chapellovou, která ho provázela životem až do své smrti v roce 1849. Namaloval asi deset jejích portrétů. Poté, co mu jeho přítel, sochař Lorenzo Bartollini, nabídl bohatou klientelu, odjel spolu s Madeleine do Florencie.", "section_level": 2}, {"title": "Florencie 1820–1824.", "content": "Zde kopíroval Tizianovu \"Venuši z Urbina\" a maloval portréty manželů Leblancových. Ale především se soustředil na velké dílo, jímž chtěl dobýt Paříž. Tímto byla oltářní malba pro kostel v Montaubanu \"Slib Ludvíka XIII\". Ingres obraz namaloval jako poctu Raffaelovi a očekával, že obraz přijme francouzská vláda s nadšením. Nezklamal se. Oficiální kruhy, které svalovaly odpovědnost za všechny zlořády v zemi na romantiky, přijaly obraz s nadšením a na Salonu roku 1825 mu Karel X. předal zlatou medaili. V červnu téhož roku byl zvolen do Francouzského institutu.", "section_level": 2}, {"title": "Paříž 1824–1834.", "content": "Obraz sklidil po jeho návratu do Paříže veliký ohlas a tvořil silný protiklad k malbě \"Vraždění na Chiu\" Eugéna Delacroixe, což vyvolalo nesmiřitelnou roztržku mezi oběma umělci. V roce 1827 namaloval na objednávku vládní komise monumentální obraz \"Apoteoza Homéra\", v němž vytvořil mistrovské kreslířské dílo. V roce 1828 byl jmenován profesorem kresby na École des Beaux Arts a roku 1832 byl nominován na funkci jejího viceprezidenta. Za červencové revoluce roku 1830 hlídal spolu s malířem Horacem Vernetem sbírky egyptského umění v Louvru. Na Salonu roku 1832 vystavil svůj portrét Louise-Francoise Bertina, který sklidil velký ohlas. Byl zvyklý na slávu a těžce nesl odmítnutí svého obrazu \"Mučení sv. Synforia\", obrazu, na kterém pracoval více než deset let, na Salonu roku 1834.", "section_level": 2}, {"title": "Řím 1835–1841.", "content": "Hluboce roztrpčen se rozhodl odjet v prosinci 1835 zpět do Říma, kde nahradil ve funkci ředitele Francouzské akademie Horace Verneta. V Římě se setkal s muzikanty Charlesem Gounodem a Ferencem Lisztem. Měl velkou hudební knihovnu, mj. Mozartova a Haydnova tria a kvarteta, Beethovenovy.  Roku 1837 byl poklid na Akademii narušen epidemií cholery. Jeho přítel Sigalon, který namaloval obrovskou kopii Michelangelova \"Posledního soudu\", po třech dnech zemřel. V tomto období příliš prací nenamaloval a pařížský Salon se k němu opět stavěl dosti nepřátelsky. Až ke konci tohoto období namaloval veliký obraz z antické historie \"Antiochus a Stratoniké\". V Paříži bylo toto dílo přijato s bouřlivým úspěchem a on sám se přes Florencii vrátil zpět do vlasti.", "section_level": 2}, {"title": "Paříž 1841–1867.", "content": "Jeho návrat se stal triumfálním úspěchem. Hector Berlioz uspořádal na jeho počest hudební koncert s půltisícovkou hostů. Vyučoval opět na Ècole des Beaux-Arts. Přijímal objednávky na četné portréty a v roce 1847 zahájil práci pro vévodu z Luynes v zámku Dampierre - nástěnnou malbu \"Zlatý věk\". Přes 500 kreseb, které jako přípravné studie k této fresce zanechal, překypují lehkostí, uvolněností a svěžestí. Začátek roku 1849 byl tragický, jeho žena Madeleine zemřela na gangrénu nohy. On sám byl zoufalý a práce na výzdobě zámku nedokončil. V roce 1851 byl zvolen rektorem Akademie. Achille Réveil a Albert Magimel vydali album jeho kreseb z let 1800–1850. Roku 1852 se oženil s Delphine Ramelovou (1808–1887, která byla téměř o třicet let mladší. Namaloval nástropní obraz \"Napoleonova apoteóza\" v sále Císaře v pařížské radnici, který byl zničen během Pařížské komuny v roce 1871. V roce 1855 byla v Paříži uspořádána světová výstava a Ingres tam poslal 69 obrazů, pro které byla vyhrazena jedna místnost. Za své dílo získal zlatou medaili a byl jmenován rytířem Čestné legie. Přes pokročilý věk neúnavně pracoval. V roce 1861 byla uspořádána výstava více než 100 jeho kreseb v pařížském Salonu. K významným dílům tohoto období patří \"Pramen\" (1856) a \"Turecká lázeň\" (1859-1863) V květnu 1862 jej Napoleon III. jmenoval senátorem. Ingresova malířská kariéra začala kopírováním starých mistrů, které tolik ctil. Stejným způsobem byla zakončena: Jeho poslední kresbou, na níž pracoval ještě několik dnů před smrtí, je kopie Giottova \"Oplakávání Krista\". Zemřel 14. ledna 1867 ve svém pařížském bytě na nachlazení. Je pohřben na pařížském hřbitově Pére Lachaise.  Většinu svých kreseb a dalších prací i svou rozsáhlou sbírku umění odkázal rodnému městu Montauban, kde jsou vystaveny v muzeu spolu s dílem dalšího slavného rodáka Antoina Bourdella. Ingresova díla jsou zastoupena i v Musée du Louvre nebo Musée Bayonne, což je odkaz Ingresova přítele Léona Bonnata.  Jeho následovníky lze spatřovat v Degasovi, Renoirovi, Matissovi a Picassovi – jeho odkaz je dnes stále živý.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho styl se vyvinul na začátku kariéry a od té doby se příliš nezměnil. Všude se setkáme – ať na kresbách nebo na obrazech – s přesností linky, dokonalou kresbou a lokálním koloritem. Ingres jednou prohlásil: \"Kresba – to je poctivost.\" Ani to mu však nezabránilo, aby se neodvážil vytvářet neobvyklá seskupení barev. Ingres vždy pracoval jakoby od samého začátku, ke všem svým obrazům vytvářel třeba i několik desítek, ba stovek studií. Zkoumal,jaké gesto nebo pohyb je pro jeho obraz nejvěrohodnější a nejpůsobivější. Jak má být vytočen bok, zdvižena paže, rozevřeny prsty, takové problémy ho neustále zaměstnávaly, a často je řešil na jediném listu. Jen jeho portrétních kreseb je na 450. Kresby mu sloužily většinou jako přípravné studie k obrazům, ale některé představují svébytná mistrovská díla. Taková díla namaloval např. v Římě, ale některá vytvořil i v Paříži, jako např. obraz \"Velká rodinná podobizna Gatteauxových\". Většina těchto kreseb byla pořízena grafitovou tužkou, což byla technika vynalezená Contém a rozšířená Davidem. Zvláště produktivní období měl Ingres mezi roky 1808–1820 ( např. \"Paganini\" 1819). Tehdy nakreslil mnoho portrétních kreseb Angličanů a Rakušanů, kteří za ním přijížděli do Říma a bylo jim obzvláštní ctí sedět modelem známému umělci.  Co se týče jeho maleb, zabýval se především mytologickými, historickými a náboženskými náměty. Maloval i akty, protože v nahém ženském těle spatřoval ideál krásy. Připomínaly antické sochy dokonale hladkým povrchem malby, plnými a smyslnými formami těl a zabarvením pleti (\"Velká odaliska\" 1814, \"Pramen\" 1856 nebo \"Turecké lázně\" 1862). Před anatomickou přesností dával přednost estetickému dojmu. Největší počet jeho pláten však tvoří portréty, které maloval často z finančních důvodů i proti své vůli. Mistrovsky uměl vyjádřit charakter modelu pomocí suverénní kresby a kombinací barev (\"Paní Rivierová\" 1805, \"Paní de Sennones\" 1814-1816, \"Louis-François Bertine\" 1832 nebo \"Paní Mottessierová\" 1856).  V raném období vycházel především z řecké antiky a Tiziana, později se inspiroval především Raffaelem. Byl vášnivým sběratelem řeckých váz a soch. U jeho kreseb je zřejmé, že dával přednost bezpečnému poznání přírody před fantazií a improvizacemi, jakými zase přímo oplýval Ingresův rival z Paříže Eugéne Delacroix.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Měl mnoho žáků, kteří jej obdivovali. Jedním z nejlepších byl Théodore Chassériau. Dalšími byli např. Hippolyte Flandrin či Eugene-Amaury Duval. Mezi prvními moderními malíři, kteří rozvinuli jeho odkaz, byli Edgar Degas a Georges Seurat. Z umělecké avantgardy 20. století si ho vážili především Matisse, Picasso a Fernand Léger. Ingresův smysl pro stavebnost a kvalitu plastičnosti ovlivnil kubisty, jeho mystická symbolika zase surrealisty. Americký malíř Barnett Newman napsal: \"Ten chlap byl abstraktní malíř\". Kline a Kooning si ho též vysoce cenili pro abstrakci barev a tvarů. Jeho odkaz dnes zůstává stále otevřen.", "section_level": 1}, {"title": "Žáci.", "content": "Měl několik žáků. Patřili k nim:  Jako pedagog byl neobyčejně pevné mysli. Jeho žáci ho ale zbožňovali, neboť jim umožnil jistou míru volnosti. Sám ovšem dával svým žákům za příklad Raffaela, a jeho fresky ve Stanzích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean Auguste Dominique Ingres (; 29. srpna 1780, Montauban, Francie – 14. ledna 1867, Paříž) byl francouzský malíř, vůdčí představitel klasicismu v malbě. Sám sebe považoval především za malíře historických výjevů, za jeho nejvýznamnější odkaz však dnes jsou považovány především jeho portréty a ženské akty. Jeho schopnost sloučit dva protipóly, tradicionalismus a novátorství, dávala a dává francouzskému malířství neustálé podněty. Jako ctitel Raffaelův a vyznavač ideální krásy v umění, ale i jako dokonalý pozorovatel skutečnosti povýšil kresbu na prvořadý prostředek k uměleckému uchopení světa. Kresba se stala kostrou v jeho díle, a ačkoli byl i výborný kolorista, o barvě rád mluvil jako o zanedbatelné ozdobě; jako učitel tedy vštěpoval žákům především kresbu. Patřil ke generaci, jejíž tvůrčí rozpětí i životní ambice se pohybovaly v širokém rozpětí mezi klasicismem a romantismem. Se svým učitelem Jacquesem-Louisem Davidem sdílel obdiv k antice a snahu o racionální řád a harmonii, ale vzory pro svou tvorbu hledal – v souladu s tehdy novým cítěním – v přírodě. Většinou maloval portréty, historická a mytologická témata. Portrétoval mnoho svých vynikajících současníků, jako Cherubiniho, Paganiniho, Gounoda, Napoleona I. či Liszta a v charakteristických typech zobrazil tehdejší francouzskou společnost.", "tgt_summary": "让·奥古斯特·多米尼加联邦·安格尔(Jean Auguste Dominique Ingres,1780年-8月29日-1867年-1月14日)是法国画家,新古典主义画派的最后一位领导人,他和浪漫主义画派的杰出代表欧仁·德拉克罗瓦之间的著名争论震动了整个法国画坛。", "id": 2155026}
{"src_title": "Jon Fosse", "tgt_title": "乔恩·弗斯", "src_document": [{"title": "Tvorba.", "content": "Jeho hry jsou uváděny doslova po celém světě, někdy dokonce dříve než v rodném Norsku. Úspěchy sklízejí nejen v Evropě, ale i v Americe a v Japonsku. Také český divák se již s několika jeho hrami mohl seznámit. Tvorba prozaická zaujímá v jeho dosavadním díle podobně významné místo jako jeho dramatika, velké úspěchy zaznamenal mj. v Německu, Francii, Rakousku.  Jeho dramatická i prozaická tvorba se vyznačuje výraznou poetizací všedního jazyka a všednosti obecně. Tematicky se rozpadá na dvě základní období, milníkem je přibližně rok 2000 a vydání románu \"Ráno a večer\" (česky 2007). V dřívější tvorbě se zabývá v první řadě základními mezilidskými vztahy, jejich fungováním, resp. nefungováním, ale též možnostimi mezilidské komunikace. V tvorbě novější se soustředí na témata obecně lidská a existenciální, jako například téma smrti, zrození či lásky.  Mezi výrazné vlivy lze počítat poetiku Thomase Bernharda a postmoderní myšlení v literatuře.  Za prozaickou trilogii \"Mámení\", \"Sny Olavovy\" a \"Na sklonku dne\" získal v roce 2015 nejvyšší celoskandinávské literární ocenění Cena Severské rady za literaturu.", "section_level": 1}, {"title": "Dramatická tvorba.", "content": "Jon Fosse je v současné době pravděpodobně nejznámějším norským dramatikem a často je přirovnáván k norskému velikánovi Henrikovi Ibsenovi. Jeho hry jsou v současnosti přeloženy do více než 20 jazyků a od druhé poloviny 90. let je jedním z nejhranějších současných dramatiků nejen v rodném Norsku, ale v celé Evropě (autorovi hry byly víckrát uvedeny také na českých scénách).  V rámci dramatické tvorby mu okamžitý úspěch přinesla hned jeho první hra s názvem \"A nikdy se nerozejdeme\" (Og aldri skal vi skiljast, 1994). V tomto období již měl za sebou několik sbírek poezie a originálních modernistických próz, díky kterým se proslavil v rodném Norsku. Poté následovala řada dalších her, kde tvoří ústřední motiv vztah mezi dvěma lidmi. Například ve hře \"Jméno\" (Namnet, 1995), která je jednou z nejčastěji uváděných her, se setkáváme s mladou dvojicí, která s obavami očekává narození potomka. \"Někdo přijde\" (Nokon kjem til å komme, 1996) je hra, kde stojí v centru dění opět pár, tentokrát hledající útočiště v opuštěném domě v Norsku. Rozcházející se pár je motivem hry \"Noc zpívá své písně\" (Natta syng sine songar, 1997) a ve hře \"Spánek\" (Svevn, 2005) se setkáváme s několika páry, které postupně obývají tentýž byt. Mezi nejčastější témata her patří existencionální úzkost, vyděděnost jednotlivce – sociální či psychická a také neschopnost lidí kontrolovat svůj osud a vyrovnat se s tím, co přináší život.  Pro všechny hry jsou typické jednoduché zápletky, banální dialogy a postavy obyčejných lidí. Autorův minimalismus je záměrný a na úspornost textů zdůrazňuje převažující pocity odcizení a úzkosti. Fosseho dramatika je založená na rytmickém opakování replik a struktur, čímž připomíná poetiku absurdního divadla. Na organizaci textu je znát, že autor je původem lyrik. Repliky mají často kvalitu i stavbu verše. V rámci vývoje Fosseho dramatiky je možno na díle pozorovat, že v pozdějších hrách upouští od úplně jednoduchého děje. Ve hře \"Podzimní sen\" (1999) a následujících dílech autor často tříští jednotu času, prostoru a postav, čímž se děj samotných her značně komplikuje.  Fosseho hry se téměř vždy dotýkají těch nejcitlivějších bodů v rodině a partnerství a také je z nich často cítit autorův feministický postoj. Kladné mužské postavy lze ve hrách najít jen stěží, zato ženy jsou téměř vždy vykreslovány jako postavy kladné nebo oběti. Dramata se vyznačují naléhavostí a často mají mystický rozměr, který vyplývá z Fosseho koncentrace na přítomnost, každodennost a subjektivní prožíváni reality.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Je laureátem mnoha domácích i zahraničních literárních cen, za zásluhy na poli literatury byl jmenován komandérem královského norského Řádu svatého Olafa. V roce 2011 mu král Harald V. přidělil čestnou rezidenci Grotten v parku královského zámku v Oslu, určenou nejdůležitějším norským kulturním osobnostem. Píše menšinovým norským jazykem nynorsk.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jon Fosse (* 29. září 1959 Haugesund, Norsko) je norský spisovatel a dramatik. Věnuje se tvorbě dramatické, prozaické, poetické, esejistické i dětské. Od svého debutu v roce 1983 vydal více než 40 knih. Na poli dramatickém je v Norsku považován za nejvýraznějšího norského dramatika po Henriku Ibsenovi.", "tgt_summary": "乔恩·弗斯(Jon Fosse,1959年9月25日生)挪威小说家、剧作家。", "id": 1391405}
{"src_title": "PCI", "tgt_title": "外设组件互连标准", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Práce na PCI počaly v laboratořích Intel kolem roku 1990. PCI 1.0, která byla pouze specifikací na úrovni komponent, byla zveřejněna 22. června 1992. PCI 2.0, která první založila standard pro konektor a slot základní desky, byla uvolněna 30. dubna 1993. PCI 2.1 byla vydána 1. června 1995.  PCI se okamžitě začala používat v serverech, nahradila MCA a EISA sběrnici. V osobních počítačích PCI pomalu nahrazovala VESA Local Bus (VLB) a na trh nijak výrazně nepronikla až do konce roku 1994, kdy se začala používat v osobních počítačích s procesorem Pentium. Kolem roku 1996 VLB sběrnice téměř zanikla a výrobci začali používat PCI dokonce pro počítače s procesorem Intel 486. EISA byla používána spolu s PCI až do roku 2000. Apple přijal PCI pro profesionální počítače Power Macintosh (nahradil tak NuBus) v roce 1995 a produktovou řadu Performa (náhrada LC PDS) v roce 1996.  Následné revize PCI přidaly nové vlastnosti a vylepšení výkonu, včetně standardu 66 MHz a 3,3 V, následně 133 MHz PCI-X standardu. PCI-X 1.0b stejně tak jako PCI-X 2.0 jsou zpětně kompatibilní s některými PCI standardy. Od uvedení sériového standardu PCI Express v roce 2004 výrobci základních desek začali snižovat množství PCI slotů ve prospěch nového standardu PCI-E. Ačkoliv je stále běžné užívat obě rozhraní vedle sebe, klasická PCI bude pravděpodobně vytlačena v následujících letech.", "section_level": 1}, {"title": "Přerušení.", "content": "Specifikace PCI protokolu zajišťuje, že přerušení mohou být sdílená, takže o jedno přerušení se může dělit více karet. Ovladače jsou pak vyvolány v sérii a tak je zajištěno, že je příslušné zařízení obslouženo. Nevýhodou je však vyšší latence a režie obsluhy přerušení, a proto se obvykle velmi aktivní zařízení umisťují na samostatná přerušení (typicky řadič disků a síťová karta). Sběrnice PCI obsahuje čtyři linky přerušení a všechny z nich jsou dostupné každému zařízení. Každému zařízení tak mohou být při inicializaci sběrnice až čtyři přerušení, což však není běžné. Zároveň jsou k dispozici pouze čtyři přerušení, které označujeme INTA#, INTB#, INTC# a INTD#, která jsou v PCI mostu asociována s vnějšími přerušeními procesoru (jejich konkrétní přiřazení není obvykle uživatelsky nastavitelné).  Fyzicky jsou jednotlivé linky přerušení na sběrnici zapojeny kaskádovitě, takže INT#A je v prvním slotu na první pozici, ve druhém slotu na druhé pozici atd. Chceme-li, aby byla karta asociována s jiným přerušením, a není možné toho dosáhnout změnou v nastavení BIOSu, stačí obvykle posunout karty do jiných slotů, což je nutné zejména u základních desek s více než čtyřmi sloty připojenými na jedinou PCI sběrnici. Jednoduchá zařízení používají obvykle pouze své první přerušení, takže zátěž jednotlivých přerušení je v ideálním případě u čtyř slotů rovnoměrně rozložena mezi zmíněné čtyři linky přerušení.  Linky přerušení na sběrnici PCI jsou úrovňově spouštěné. Tomuto způsobu spouštění přerušení byla dána přednost před spouštěním přes hranu, aby bylo možné použít obsluhu sdílené přerušovací linky, a také kvůli robustnosti – hranou spuštěná přerušení se snadno promeškají. Nicméně, tato výhoda je za cenu flexibility. Jedno přerušující zařízení může blokovat všechna ostatní zařízení na stejné lince přerušení.  Pozdější revize PCI specifikací přidávají podporu pro přerušení signalizované zprávou. V tomto případě zařízení oznamuje svůj požadavek na obsloužení zápisem do paměti, nedává tedy o sobě vědět prostřednictvím vyhrazené linky. Výsledkem je řešení problému s nedostatkem přerušovacích linek. I když jsou vektory přerušení stále sdílené, nedochází zde k problému se sdílením úrovňově spouštěných přerušení. Také to řeší problém se směrováním, protože zápis do paměti není nepředvídatelně měněný mezi zařízením a hostitelem. Protože signalizace zprávami je svázaná, řeší to některé synchronizační problémy, které se mohou vyskytnout s vyslanými zápisy a nesvázanými přerušovacími linkami.  PCI Express již fyzické linky pro přerušení nemá, používá výhradně posílání zpráv.", "section_level": 1}, {"title": "Automatická konfigurace.", "content": "V době, kdy v PC kralovala sběrnice ISA, bylo při přidání nové karty do systému nutné, aby její majitel nastavil nejprve kartu a pak stejně i její ovladač. Zároveň bylo nutné, aby žádné dvě karty nebyly v konfliktu (nebyly nastaveny stejně nebo tak, že se jejich nastavení překrývalo). Přidat do počítače kartu tak nebylo vůbec jednoduché. Proto byl vyvinut standard PnP (Plug and Play), který umožňoval, aby karta byla jednoduše zasunuta do slotu a o zbytek se postaral sám počítač a operační systém. Zpočátku nebylo toto rozšíření vždy zcela funkční (Plug and Play lidé nazývali \"hanlivě\" jako Plug and Pray – zapoj a modli se) a jeho podpora ze strany software byla také minimální. PnP bylo firmou Intel zakomponováno přímo do PCI standardu a ve Windows 95 již byla přítomna i její systémová podpora.", "section_level": 1}, {"title": "Postup automatické konfigurace zařízení.", "content": "Konfigurace jednotlivých zařízení je uložena v registrech PCI sběrnice (ESCD – Extended System Configuration Data), která mohou být použita při dalším startu počítače. Uživatel v některých verzích BIOSů může ručně vynutit novou kompletní inicializaci pomocí vymazání ESCD. BIOSy, které podporují ACPI, ukládají do speciálních tabulek mnohem více informací.  Celý proces automatické konfigurace funguje spíše jako černá skříňka, takže uživatel má obvykle minimální možnosti, jak jej ovlivnit. Ze stejného důvodu není výsledek automatické konfigurace předvídatelný ani u podobných zařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Verze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fyzická velikost karty.", "content": "Karta plné velikosti je vysoká 107 mm a hluboká 312 mm. Výška zahrnuje okraj konektoru karty. Kromě těchto rozměrů jsou také standardizovány fyzické rozměry a umístění podložky. Podložka je část, která drží kostru karty, aby ji stabilizovala, a také obsahuje externí konektory, takže se obvykle upevňuje do rámečku na zadní straně počítače a je přístupná zvenku. PCI karta může mít jakékoliv menší rozměry, ale podložka musí mít vždy plnou velikost a být správně umístěná, aby karta správně pasovala do jakéhokoliv slotu PCI. Přesto někteří výrobci použili jiné rozměry (např. Dell). Karty poloviční výšky a délky, stejně tak jako sloty, jsou běžné, a očividně mají poloviční rozměry karet plné velikosti. Jiné karty se sníženou výškou se nazývají nízkoprofilové (low profile) nebo slim.  Existuje nejméně jedna redukovaná velikost zadní podložky a také existuje velmi kompaktní kostra, která vyžaduje tuto úpravu, ale toto není běžné.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšiřující karta poloviční délky (Half-length extension card).", "content": "Šířka 15,24 mm, hloubka 175,26 mm, výška 106,69 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Klíčování.", "content": "Běžné PCI karty mají buď jeden nebo dva klíčovací zářezy podle napěťové signalizace. Karty vyžadující 3,3 V mají zářez vedle přední strany karty (kde se nacházejí externí konektory) zatímco ty, vyžadující 5 voltů mají zářez na druhé straně. Takzvané univerzální karty mají oba zářezy a mohou přijímat oba typy signálů.", "section_level": 2}, {"title": "Mini PCI.", "content": "Mini PCI je 32bitová sběrnice pracující na taktu 33MHZ vyvinutá pro notebooky. Do specifikace PCI byla přidána ve verzi 2.2. Součástí je napájení (pouze 3,3 V; 5V je limitováno 100mA), podpora bus masteringu a DMA. Standardní velikost Mini PCI karet je čtvrtinová vzhledem k její standardní verzi. Vnější přístup je v porovnání s klasickými PCI kartami značně limitován, též jsou omezeny různé další funkce.  Pro Mini PCI bylo vyvinuto mnoho zařízení, například Wi-Fi, Fast Ethernet, Bluetooth, modemy, zvukové karty, SCSI, IDE-ATA, SATA řadiče a různé kombinace karet.  Mini PCI karty mohou být použity i v klasických základních deskách pro desktopy, je však zapotřebí speciální redukce. Dnes bývá Mini PCI nahrazována sběrnicí Mini PCI Express.", "section_level": 1}], "src_summary": "PCI (z anglického ) nebo PCI Standard (v praxi se však téměř vždy zkracuje na PCI) je počítačová sběrnice pro připojení periferií k základní desce, která není omezená na platformu osobních počítačů PC. Používá paralelní přenos dat (šířka 32 nebo 64 bitů) a je orientovaná na přenos zpráv místo přímé komunikace (anglicky \"\"). Od zbytku systému je oddělena pomocí PCI mostů, které zprostředkovávají komunikaci s připojenými kartami. V jednom počítači může být jedna nebo i více na sobě nezávislých PCI sběrnic. Jejím prostřednictvím lze připojit periférie spadající do dvou kategorií:", "tgt_summary": "外部链接(Peripheral Component Interconnect)标准,或称个人电脑接口(Personal Computer Interface),实际应用中简称为PCI,是一种连接电脑主板和外部设备的总线标准。一般PCI装置可分为以下两种形式:", "id": 2747823}
{"src_title": "Stearman PT-17 Kaydet", "tgt_title": "PT-17教練機", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "V roce 1933 dokončila firma Stearman cvičný stroj Model 70, který již nesl základní rysy budoucích Kaydetů. USAAC tehdy letoun neobjednalo, avšak jako upravený Model 73 byl s vojenským označením NS-1 dodán v počtu 61 kusů US Navy. Typ zaznamenal rovněž řadu exportních úspěchů, na jejichž základě vznikl v roce 1936 z Modelu A73L3 konečný cvičný Model 75. Civilně registrovaný prototyp v témže roce vzlétl a získal i certifikát ATC 743. Testy u USAAC vyústily v objednávku 26 exemplářů jako typ PT-13 (Primary Trainer) s hvězdicovými motory Lycoming R-680-5 po 158 kW.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Zakrátko následovala objednávka na 92 kusy PT-13A s pohonnými jednotkami R-680-7 po 162 kW a na 155 kusů PT-13B s motory R-680-11 po 206 kW, z nichž bylo později 6 upraveno na PT-13C určených k nočnímu létání. Během té doby, v roce 1939, došlo k přejmenování společnosti Boeing Airplane Company-Stearman Wichita Division na Boeing Wichita Division. Jméno Stearman se však neoficiálně užívalo i nadále.  Tehdy také vznikl nejrozšířenější Model A75N1, který se od PT-13 odlišoval zabudováním sedmiválcového hvězdicového motoru Continental R-670-4, nebo -5 a nutnými změnami v instalacích. Pro USAAC bylo celkem objednáno 2942 kusů, jejichž dodávky končily v lednu 1943. První variantou byl PT-17, následovala noční modifikace PT-17A, speciální práškovací PT-17B a PT-17C.  „Sedmnáctku“ objednalo rovněž US Navy, které tak získalo 250 kusů jako N2S-1 a 455 kusů v podobě N2S-4. Dále pak typ N2S-2 s Lycomingy R-680-8 a přibližně 2000 N2S-3 s pozdějšími R-670-4.  Pokračováním vývoje vzniklo 150 strojů PT-18 a PT-18A (Model A75J1) s motory Jacobs R-755-7 o výkonu 165 kW. Tři stovky Modelu D75N1 v podstatě shodných s PT-17, ovšem se zimním vybavením, objednalo RCAF, které je užívalo s typovým názvem Kaydet Mk.1. Z administrativních důvodů bylo exportnímu letounu přiděleno i označení USAAF PT-27.  Poslední sériovou verzí pro americké ozbrojené síly se stal typ E75 s motorem Lycoming R-680-17 o 165 kW, odvozený od PT-17C a značený PT-13D. USAAF převzalo 855 kusů, US Navy pak 873 jako N2S-5.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Kaydety sloužily prakticky u všech amerických pilotních škol námořnictva a armády. Typy PT-17 a PT-13 USAAF (později USAF) vyřadilo až koncem 40. let 20. století, US Navy o něco později.  O řadu let déle sloužily exportní verze Modelu 75 a odvozeného bojového Modelu 76, dodávané před válkou, během ní či modifikované z přebytků po jejím skončení v mnoha zemích. Letouny byly exportovány zejména do zemí jižní a střední Ameriky, ale též do Číny či na Filipíny. Jedny z posledních exemplářů v řadové službě dolétaly v Izraeli a Mexiku.  Výroba byla ukončena v únoru 1945, do té doby bylo postaveno 10 346 strojů (tento počet uvádí ročenka Jane’s; stránky firmy Boeing uvádějí, že u mateřské firmy vzniklo 8584 letounů). Tato diference vznikla započítáním náhradních dílů a jejich ekvivalentem dokončených letounů. Po válce se tyto oblíbené stroje začaly dostávat k fanouškům létání a sloužily (a někde slouží dodnes) jako civilní sportovní, práškovací a akrobatické letouny.  Na přelomu roku 2015 - 2016 absolvovala Tracey Curtis-Taylor tříměsíční let z Farnborough do Sydney na renovovaném letounu Boeing Stearman s názvem \"Spirit of Artemis\". Let byl zorganizován jako pocta průkopnici letectví Amy Johnson.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Údaje platí pro PT-17B", "section_level": 1}], "src_summary": "Boeing Stearman PT-17 Kaydet byl americký dvouplošník smíšené konstrukce s pevným ostruhovým podvozkem, užívaný pro výcvik pilotů v druhé světové válce.", "tgt_summary": "PT-17西点军校生教练机原本是美国斯梯曼飞机公司研制的双翼初级教练机并被称为「斯梯曼70型」,后来于1939年被波音飞机公司收购并被改称为「波音-斯梯曼75型」并发展出一个系列的教练机,其中在当时美国陆军航空队当中主力使用的是PT-17,美国海军也有采用并被称为NS-1,两者不同的是发动机,美国陆军航空队使用的是大陆R-670-5而美国海军航空队使用的是大陆R-670-l。", "id": 2266541}
{"src_title": "Ezer Weizman", "tgt_title": "埃泽尔·魏茨曼", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Ezer Weizman se narodil v Tel Avivu do jedné ze zakladatelských rodin sionistické Palestiny – rodiny Weizmannů (nejvýznamnějším členem byl jeho strýc, Chajim Weizmann, uznávaný chemik, prezident Světového sionistického kongresu a pozdější prvním izraelský prezident). Ezer vyrůstal v Haifě, kde jeho otec Jechiel, povoláním agronom, přednášel na Technionu – Izraelském technologickém institutu. V Haifě vychodil základní školu ha-Reali ha-Ivri, založenou sionistickým hnutím. V roce 1950 se oženil se s Reumou Schwartzovou, se kterou měl dvě děti – syna Saula a dceru Michal. Saul byl v červnu 1970 vážně zraněn egyptským odstřelovačem během opotřebovací války u Suezského průplavu a později v roce 1991 s manželkou zahynul během dopravní nehody.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Již v mládí se zajímal o letectví a v šestnácti letech získal v Haifě pilotní osvědčení v místním leteckém klubu. Svou vojenskou kariéru začal v osmnácti letech během druhé světové války, když se v roce 1942 nechal zapsat do britského Královského letectva, aby navázal na svého bratrance Michala, který zahynul v letecké bitvě nad Lamanšským průlivem. Zpočátku byl Ezer řidičem nákladního automobilu převážejícího palivo pro britské stroje v Libyjské poušti. V roce 1943 absolvoval letecký výcvik v Jižní Rhodesii (dnešní Zimbabwe). Během války sloužil Egyptě, Jihoafrické republice a nakonec od roku 1944 až do konce války jako stíhací pilot Spitfiru v britské Indii. Svou kariéru u britského královského letectva skončil v hodnosti seržant. Rok po skončení války se vrátil do Londýna, kde vstoupil do židovské podzemní organizace Irgun (známého též jako \"Ecel\"). Jejím příslušníkem byl v letech 1946 až 1948. Mezi tím se vrátil do mandátní Palestiny, kde v roce 1947 vstoupil do Šerut avir (doslova „Letecká služba“), což byla letecká složka Hagany. Ve válce za nezávislost létal na letounech Piper J-3 Cub, s nimiž letecky dopravoval munici a zásoby obleženým židovským osadám v Negevské poušti a Guš Ecionu. Týden před vyhlášením izraelské nezávislosti v květnu 1948 byl společně s dalšími piloty vybrán, aby se v Československu na letecké základně v Českých Budějovicích učil létat na strojích Avia S-199, založených na německých letounech Messerschmitt Bf 109G. Zúčastnil se první bojové mise, při které izraelské letouny 101. peruti zaútočily na egyptskou armádu u mostu Gešer ad Halom, při jejím postupu směrem k arabskému městu \"Išdud\" (dnešní Ašdod) jižně od Tel Avivu. Byl rovněž jedním ze čtyř izraelských pilotů Spitfirů, kteří 7. ledna 1949 bojovali proti 14 britským pilotům RAF na letounech Spitfire a Hawker Tempest. V této slavné bitvě Izraelci sestřelili tři britské stroje.  Po válce se stal členem nově vzniklých Izraelských obranných sil (IOS) a byl jedním ze zakladatelů současného Izraelského vojenského letectva. To v roce 1949 navázalo na činnost Hagany, respektive Šerut Avir. V roce 1951 odjel do Spojeného království studovat na škole pro velitele a příslušníky britského Královského letectva (\"Royal Air Force Command and Staff College\"). Po absolvování tohoto kurzu se stal prvním velitelem letky proudových stíhačů Gloster Meteor. V roce 1956 dohlížel na tajnou přepravu 60 francouzských stíhacích letounů Mystère. V roce 1958 byl povýšen na generálmajora a byl jmenován velitelem Izraelského vojenského letectva. Tuto funkci zastával až do roku 1966. Během tohoto období transformoval a modernizoval izraelské letectvo prostřednictvím zakoupení nadzvukových letounů. V roce 1966 mimo jiné dohlížel na zběhnutí kapitána iráckého letectva Muníra Redfy, jehož letoun MiG-21 poskytl Izraeli cenné informace o přednostech a slabinách tohoto letounu. V tom samém roce byl povýšen a stal se zástupcem náčelníka Generálního štábu IOS. Weizman získal uznání za své působení v hodnosti velitele operací Generálního štábu během šestidenní války v červnu 1967. Z této funkce hrál významnou roli při plánování preemptivních leteckých útoků proti egyptským leteckým základnám známých jako operace Moked, díky nimž Izrael získal téměř úplnou leteckou převahu na bojištích šestidenní války na Sinaji. Díky zásluhám na tomto naprostém izraelském vítězství se stal národním hrdinou. Weizman, jakožto zástupce náčelníka Generálního štábu, měl druhou nejvyšší hodnost v izraelské armádě. Po válce bylo jeho cílem stát se náčelníkem Generálního štábu. Ale poté, co byla jeho žádost v roce 1969 premiérkou Goldou Meirovou zamítnuta, pochopil, že je pro něj tato nejvyšší vojenská hodnost zapovězena. Téhož roku proto z armády v hodnosti generálmajora odešel.", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Bezprostředně po odchodu z armády vstoupil Weizman do pravicové strany Gachal Menachema Begina (předchůdkyně Likudu). V prosinci 1969 se stal ministrem dopravy ve vládě národní jednoty, kterou po smrti Leviho Eškola vedla Golda Meirová. V této vládě byl vůbec nejmladším ministrem a platil za zastánce tvrdé linie. Tento post zastával až do roku 1970, kdy strana Gachal na protest vůči Rogersovu plánu opustila vládu. V letech 1971 až 1972 byl předsedou výkonné rady strany Cherut (Cherut byl součástí aliance stran Gachal). Stranu opustil v roce 1972 po rozepřích s jejím předsedou Menachemem Beginem. V roce 1973, tj. v období, kdy byl Weizman mimo politickou scénu, došlo ke sloučení několika pravicových stran (včetně Cherutu) ve stranu Likud. O rok později se Weizman do politiky vrátil a stal se členem Likudu. O tři roky později, v roce 1977, byl volebním manažerem Likudu, který triumfoval v parlamentních volbách a přerušil tak téměř třicetiletou vládní hegemonii labouristů. Ve volbách byl vůbec poprvé zvolen poslancem Knesetu a v nové vládě Menachema Begina byl v červnu 1977 jmenován ministrem obrany. Za významný přelom v jeho doposud jestřábím smýšlení se považuje návštěva egyptského prezidenta Anwara Sadata v Jeruzalémě v listopadu 1977. Přestože se tehdy zotavoval z dopravní nehody, opustil nemocnici, aby se mohl mírových jednání účastnit. Při jednáních nabídl Sadat Izraeli mír („žádné války a žádná krveprolití“) a od té doby pro Weizmana nebylo otázkou jak jej docílit, ale kdy. V následujících měsících pak Weizman sehrál klíčovou roli při mírových jednání s Egyptem. Přerod ve Weizmanově smýšlení je patrný i ze dvou jeho knih, a to \"Na křídlech orla\" (\"On Eagles' Wings\") z poloviny 70. let a \"Bitva za mír\" (\"Battle for Peace\") z roku 1981. V první zmíněné knize zastává názor, že by Izrael měl anektovat Západní břeh a Pásmo Gazy, zatímco ve druhé již plně podporuje mírový proces. V souvislosti se změnou jeho názorů se objevilo i tvrzení, že jej ovlivnilo vážné zranění jeho syna Saula, avšak to Weizman odmítl.  V březnu roku 1978 zahájil Weizman v reakci na palestinské teroristické útoky operaci Lítání proti Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP), při níž došlo k obsazení území jižního Libanonu (Izrael se následně stáhl a jeho vojáky nahradili příslušníci prozatímních jednotek OSN v Libanonu, též známých jako UNIFIL).  Během mírových jednání s Egyptem navázal dobré vztahy jak s prezidentem Sadatem, tak s egyptskými vyjednavači, kterými byli Butrus Butrus-Ghálí a Husní Mubárak (budoucí egyptský prezident). Anwar Sadat o Weizmanovi dokonce prohlásil: „Weizman je jediná izraelská osobnost, se kterou mohu jednat... je můj mladší bratr.“ Mimořádně vřelé vztahy byly jedním z klíčových faktorů, které vedly 17. září 1978 k podepsání dohod z Camp Davidu, a o rok později 26. března 1979, k podepsání egyptsko-izraelské mírové smlouvy.  Po úspěchu s egyptsko-izraelskou mírovou smlouvou naléhal na vládu, aby přijala závazek k diskusi, která by po pěti letech vyvrcholila v řešení konečného statusu Západního břehu. S touto iniciativou však nebyl přijat, a tak nakonec v květnu 1980 v důsledku rozdílných názorů na mírové směřování země vládu opustil. Oficiálně však byl jeho odchod z vlády zdůvodněn nesouhlasem se škrty v armádním rozpočtu. Po rezignaci zvažoval společně s Moše Dajanem založení nové politické strany, za což byl ještě v říjnu téhož roku vyloučen z Likudu. Jako důvod jeho vyloučení je však zmiňováno i hlasování proti ekonomické politice vlády. Poté Weizman odešel z politiky a až do roku 1984 se věnoval podnikání.  V roce 1984 založil novou politickou stranu Jachad, která ve volbách v roce 1984 získala tři poslanecké mandáty. Jelikož z voleb nevyšel jasný vítěz, byla Strana práce a Likud nucena vytvořit vládu národní jednoty s rotačním systémem na postu premiéra a ministra zahraničí, kde se po dvou letech vystřídali Šimon Peres a Jicchak Šamir. Za účast ve vládě získal Weizman post ministra bez portfeje a o rok později byl jmenován koordinátorem pro arabské záležitosti. Z této pozice se snažil pomáhat arabskému obyvatelstvu a normalizovat vztahy s Egyptem. V říjnu 1986 se Jachad oficiálně sloučil se stranou Ma'arach. V roce 1988 získal Weizman další ministerský post, a to funkci ministra pro vědu a technologie. V roce 1990 byl však tehdejším premiérem Jicchakem Šamirem propuštěn, neboť se tajně scházel s členy OOP, čímž porušoval tehdejší izraelské zákony. Strana Ma'arach však tehdy pohrozila odchodem z vládní koalice, díky čemuž se mohl Weizman vrátit. O dva roky později ale nakonec rezignoval a odešel z politiky na protest vůči odporu vlády přímo jednat s palestinskými Araby.", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentství.", "content": "V březnu 1993 byl Knesetem zvolen v pořadí sedmým izraelským prezidentem a do úřadu byl slavnostně uveden 13. května 1993. Do prezidentských voleb byl navržen Stranou práce a jeho protikandidátem byl bývalý předseda Knesetu Dov Šilansky ze strany Likud. Přestože je v Izraeli funkce prezidenta převážně reprezentativní, dokázal v ní být velmi aktivní a často se vyjadřoval k politickému dění v zemi. Od svých předchůdců se odlišoval především neformálností, otevřeností a spontánností. Například v červenci 1993 navštívil sever země, který byl ostřelován teroristy z hnutí Hizballáh, setkal se s raněnými, rodinami padlých a obětí teroristických útoků a nakonec přespal v jednom z bunkrů s vojáky IOS.  Po podepsání mírové dohody z Osla a následné stagnaci mírových jednání se Sýrií se zasazoval o pokračování mírového procesu a aktivně se podílet na něm podílel. Poté co se v roce 1996 stal Benjamin Netanjahu premiérem (byl obecně vnímán jako odpůrce mírového procesu a zprvu se odmítal setkat s předsedou OOP Jásirem Arafatem) Weizman zašel až tak daleko, že Arafata sám pozval do svého soukromého domu v Caseariji. Téhož roku mu byl Václavem Havlem udělen Řád Bílého lva.  Během svého funkčního období věnoval zvláštní pozornost imigrantům z Etiopie ze zemí bývalého Sovětského svazu. Rovněž posiloval zahraniční diplomatické vztahy: hostil čínského prezidenta Ťianga Ce-mina při jeho návštěvě Izraele v dubnu 2000, přijal papeže Jana Pavla II., spřátelil se s jordánskými králi Husajnem a Abdalláhem. Při svých zahraničních cestách navštívil Indii, Turecko, Egypt, Jihoafrickou republiku, Mexiko, Finsko a v březnu 1997 také jako vůbec první izraelský prezident navštívil Spojené království.  Za svého prvního funkčního období také obnovil tradici zavedenou jeho předchůdci, nazývanou „cestovní fórum.“ Během těchto setkávání, která probíhala každý měsíc, se setkávali izraelští intelektuálové a akademici, aby diskutovali nad klíčovými židovskými otázkami.  Navzdory kritice, které čelil kvůli přílišným zásahům do politického života a politicky nekorektním výrokům na adresu homosexuálů či žen v armádě, se těšil široké podpoře veřejnosti, a nakonec byl v květnu 1998 Knesetem v prezidentských volbách zvolen a nastoupil tak své druhé funkční období jako hlava státu. Poté co Ehud Barak v roce 1999 vystřídal Netanjahua na postu premiéra, se Weizman vyjádřil pro stažení se z Golanských výšin. Téhož roku se setkal s teroristou Nadžáfem Hawatmehem a v souvislosti s tím prohlásil: „Jsem připraven setkat se i s ďáblem, pokud to pomůže (přinést mír).“  V prosinci 1999 se objevilo obvinění, že Weizman v letech 1985 až 1993, tj. v době, kdy byl poslancem a ministrem, přijal od francouzského podnikatele židovského původu, Edouarda Saroussiho, 300 tisíc dolarů, aniž by to nahlásil finančnímu úřadu. Tento fakt nikdy nepopřel a podle svých slov měl většinu peněz použít na léčbu svého syna Saula, který byl v roce 1970 postřelen egyptským odstřelovačem, a který od té doby trpěl vážnými zdravotními problémy. Došlo sice k zahájení vyšetřování generální prokuraturou, to však bylo nakonec kvůli nedostatku důkazů zastaveno. Přesto se však Weizman rozhodl odstoupit a 13. července 2000 na post prezidenta rezignoval, čímž se stal historicky prvním izraelským prezidentem, který tak učinil.  Zemřel 24. dubna 2005 ve věku 80 let v důsledku respiračního selhání ve svém domě v Caesariji. Na rozdíl od ostatních izraelských prezidentů a premiérů není pohřben na Herzlově hoře v Jeruzalémě, ale společně se svým synem a snachou v Or Akivě.", "section_level": 2}, {"title": "Literární činnost.", "content": "Kneset zmiňuje tři Weizmanovy psané publikace:", "section_level": 1}], "src_summary": "Ezer Weizman (: ; žil 15. června 1924 – 24. dubna 2005) byl v pořadí sedmý prezident Státu Izrael v letech 1993 až 2000. Za druhé světové války létal jako bojový pilot britského Královského letectva. Po skončení války studoval ve Spojeném království na škole pro velitele a příslušníky britského Královského letectva (\"Royal Air Force Command and Staff College\"). V kariéře letce pokračoval i v Izraeli, kde v roce 1958 v hodnosti generálmajora dosáhl nejvyšší vojenské pozice u vzdušných sil – velitele Izraelského vojenského letectva. Ze své funkce velitele operací Generálního štábu se v roce 1967 velkou měrou podílel na vítězství Izraelských obranných sil (IOS) v šestidenní válce.", "tgt_summary": "埃泽尔·魏茨曼 () 第七任以色列总统 (1993年-2000年),他是以色列第一任总统哈伊姆·魏茨曼的侄子。", "id": 2680279}
{"src_title": "Alfons X. Kastilský", "tgt_title": "阿方索十世 (卡斯蒂利亞)", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se 23. listopadu 1221 v Toledu jako prvorozený syn Ferdinanda III. (svatého), krále Kastilie (od 1217) a Leónu (od 1230), a Beatrice (pokřtěné Alžběty) Švábské, dcery švábského vévody a římského krále Filipa a vnučky císaře Fridricha Barbarossy. V roce 1231, zatímco Ferdinand III. byl zaměstnán objížděním nově nabytého (a navždy ke Kastilii připojeného) Leónu, vyslal devítiletého infanta Alfonse, aby jej zastoupil na tažení proti maurským vládcům Córdoby a Sevilly (existují věrohodné pochyby, že v dobových kronikách nešlo o Ferdinandova syna, nýbrž jeho bratra Alfonse de Molina, nar. 1202). Tažení vyvrcholilo vítěznou bitvou u Jerezu.  Když dosáhl věku devatenácti let, začal se formálně titulovat jako následník trůnu a ujal se státnických funkcí v leónském království. Nedlouho poté se začal zapojovat také do vojenských operací.  V letech 1243-1245 se za nemocného otce ujal tažení proti muslimskému království Murcii, která se poté fakticky stala kastilským protektorátem. Při té příležitosti uzavřel Alfons 26. března 1244 smlouvu z Almizry s králem s aragonským králem Jakubem I. Dobyvatelem o vymezení hranic mezi zisky obou křesťanských království. Kastilie si tak zajistila přístup ke Středozemnímu moři.  V letech 1246-1247 se zapojil do občanské války v Portugalsku, kde podpořil krále Sancha II. proti jeho soupeři a bratru Afonsovi Boulogneskému.  V letech 1247-1248 se zúčastnil v prvních řadách dobytí Sevilly a zastoupil churavého Ferdinanda III. při rozdílení územních zisků a státních úřadů.  Po dalším tažení do Murcie připojil ke Kastilii řadu měst včetně Cartageny a Alicante.  26. prosince 1246 se zasnoubil s Violante, dcerou krále Jakuba I. Aragonského, tehdy desetiletou. Svatba se konala 29. ledna 1249. Manželství bylo málem zrušeno pro neplodnost královny, na vině však byla její nedospělost. V letech 1253-1267 porodila Alfonsovi jedenáct dětí.  30. května 1252 zemřel Ferdinand III. a 1. června byl infant prohlášen za Alfonse X., krále Kastilie a Leónu.  Vláda Alfonse X. přinesla četné reformy, které připravovaly zemi k její pozdější úloze v moderním sjednoceném Španělsku od 15. století. Zajistila také Kastilii rozhodující postavení mezi monarchiemi na Iberském poloostrově.  Na počátku své vlády se Alfons X. zaobíral myšlenkou na velkou invazi do severní Afriky. K tomu si opatřil u papeže souhlas s přípravou křížové výpravy v Kastilii, což mu mělo umožnit vybírat peníze výměnou za duchovní beneficia. K tomu byly dokonce jmenovány budoucí biskupské stolice v Maghrebu a podnikány diplomatické kroky u severoafrických vládců. Z plánů nakonec sešlo.  V roce 1255 zahájil Alfons X. projekt sjednocení všech právních norem (\"fueros\"), jimiž se řídila jednotlivá města části území pod jeho vládou, cestou jejich náhrady novým jednotným textem (\"Fuero Real de Castilla\"). Na něj navázala první redakce jednotného zákoníku \"El espéculo de las leyes\" (1255). Když v následujícím roce nabídla delegace italského města Pisy Alfonsovi kandidaturu na římského krále, rozhodl se pověřit svůj tým právníků vypracováním rozšířeného zákoníku na základě Espécula a římsko-kanonického práva. Tak v letech 1256-1265 vznikl zákoník \"Siete Partidas\" (Sedm částí), který svým významem daleko přesáhl svou dobu a jehož prvky lze nalézt v legislativních textech dodnes. Zákoník je také nesmírně cenným pramenem pro poznání vývoje španělského jazyka.  Posílení koruny a ním související restrikce vyvolaly nicméně odpor v měšťanstvu a šlechtě.  Roku 1273 založil Alfons spolek asi 3000 chovatelů ovcí (\"El Honrado Concejo de la Mesta\") s cílem učinit z vlny významnou exportní komoditu Kastilie. Privilegia, jimiž Mestu vybavil, měla však neblahé důsledky pro kastilské hospodářství.  Snad nejvýznamnější správní reforma se týkala dosídlení království sevillského po jeho dobytí na sklonku vlády Ferdinanda III. Došlo k přerozdělení majetku šlechty a měšťanů po dobytí bojem nebo obléháním, zatímco obyvatelstvu, které se vzdalo, byla ponechána jistá míra politické a náboženské autonomie. Tako politika skončila po povstání muslimů (mudéjarů) 1264, po níž následovalo vysídlování a demograficky vyčerpaná Kastilie nemohla obyvatelstvo nahradit.  V roce 1256 přijal Alfons X. v Sorii poselstvo z Pisy, které mu nabídlo podporu v kandidatuře na volbu římským králem po smrti Viléma II. Holandského, v níž se mohl opřít o svůj hohenštaufský původ po matce. V roce 1257 získal Alfons hlasy čtyř kurfiřtů, zatímco jeho protivník Richard Cornwalský (bratr anglického krále Jindřicha III.) získal tři. Bez váhání se však vypravil do Cách a dal se korunovat, zatímco Alfons zůstal doma. Následná nesmírně náročná a nákladná snaha o císařskou korunu narážela na papežské průtahy, až se Alfons v roce 1275 dalších nároků vzdal.  Konec vlády byl pro Alfonse X. těžký. V roce 1272 se vzbouřila šlechta, žádající peníze, konec autoritativní centralizované panovníkovy moci a zrušení nových zákonů. Následník trůnu Fernando de la Cerda dokázal spory urovnat, roku 1273 však zemřel. Následnictví mělo podle Siete Partidas přejít na jeho syny, král však přál svému druhorozenému synu Sanchovi, na rozdíl od královny a francouzského krále Filipa III., strýce mladých princů. Když král nakonec jejich nárok uznal, vzbouřil se v roce 1282 Sancho s podporou značné části šlechty a zbavil krále moci, ne však titulu. Ten se uchýlil do Sevilly, která mu zůstala věrná, vydědil Sancha a s podporou svých někdejších muslimských protivníků sbíral síly k odporu. Když se však přízeň šlechty k němu opět přikláněla, zemřel v Seville 4. dubna 1284.  Sancho, ač vyděděn, byl korunován v Toledu 30. dubna 1284.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní činnost.", "content": "Alfonsu X. se dostalo pečlivého vzdělání. Jeho matka Beatrice Švábská dospívala na dvoře sicilského krále a pozdějšího hohenštaufského císaře Fridricha II., milovníka trobadorské poezie a vědy, zakladatele neapolské univerzity (1224). Alfons v mládí pobýval v Allariz (Galicie), kde si osvojil galicijsko-portugalský jazyk, tehdy oblíbený v dvorské poezii na Pyrenejském poloostrově.  Od mládí psal galicijsko-portugalsky satirickou lyriku (\"cantigas de escarnio\") a pravděpodobně také několik oslavných hymnů na Pannu Marii; podpořil také překlad (z arabštiny do kastilštiny) indických bajek Kalila a Dimna (Calila y Dimna), významný pro vývoj kastilské výpravné prózy. Později sezval na svůj dvůr přední trobadory, mezi nimiž byli okcitánsky a galicijsko-portugalsky píšící Janovan Bonifaci Calvo, Katalánci Arnaut Catalán a Cerveri de Girona, Francouzi Guiraut Riquer a Peire Cardenal, Galicijci Airas Nunes, Pero da Ponte a Alfonso Eanes do Coton a také přední španělskožidovští básníci, např. Todros Abulafia.  Alfons X. je považován za autora části sbírky 420 lyrických básní \"Cantigas de Santa María\" (Písně na Pannu Marii, 1270-1282?), psaných v duchu dvorské tradice galicijsky, opatřených hudební notací a nádhernými ilustracemi. Z jeho kastilsky psané milostné poezie se zachovala jediná báseň.  Vedle literátů povolal Alfons X. Na svůj dvůr pozval také mnoho učenců z hebrejského, arabského i latinského jazykového prostředí, aby vytvořili nebo přeložili díla shromažďující antické a dobové poznání. Někdy se nepřesně hovoří o „toledské překladatelské škole“.  K pozoruhodným dílům, vzniklým v královském skriptoriu, se v oblasti práva řadí již zmíněná \"Fuero Real de Castilla\", \"Espéculo\" a \"Siete Partidas\" (viz výše), v astronomii slavné Alfonsovy tabulky a \"Libros del saber de astrología\" (Knihy o vědění hvězdářském, přel. 1256, nová redakce 1276), v historii \"Estoria de España\" (1270-1274, nová redakce 1282-1284) a \"Grande e general estoria\" (obecné dějiny, po 1270), v mineralogii (ale také magii) \"Lapidario\" (snad vlastní překlad Alfonsův kol. 1250) a také \"Libro de los juegos\" \"de ajedrez, dados y tablas\" (Kniha o šachu, kostkách a dámě). Králův podíl na těchto dílech byl někdy přímý, jindy nepřímý, vždy však rozhodující: formuloval záměr díla, poskytl prostředky k jeho tvorbě a vydal podrobné pokyny k jeho stavbě i obsahu, často včetně detailů grafiky a ilustrací.  Spolupráce křesťanských, židovských a muslimských učenců v královském skriptoriu byla velkým přínosem pro dobovou vědu, oživení antického písemnictví a překlad arabských a hebrejských textů do latiny a kastilštiny. Tyto snahy s konečnou platností potvrdily kastilštinu jako jazyk vědy i literatury. Od vlády Alfonse X. je také španělština vedle latiny běžně používána v královské správě a diplomacii Kastilie a Leónu.  Alfons X. udělil Estudios Generales v Salamance (1254) a Palencii (1263) statut univerzit; Salamanca se tímto titulem honosila jako první v Evropě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfons X. Kastilský, zvaný Moudrý nebo též Učený ( \"Alfonso el Sabio\", 23. listopadu 1221, Toledo – 4. dubna 1284, Sevilla), byl král Kastilie a Leónu v letech 1252–1284 a protikrál Svaté říše římské v letech 1257–1275 dynastie burgundsko-ivrejské. Navázal na úsilí svého otce krále Ferdinanda III. o reconquistu: ke Kastilii připojil mj. Jerez, Cádiz, Murcii, Cartagenu a Alicante.", "tgt_summary": "阿方索十世(Alfonso X de Castilla,又名el Sabio(智者),1221年-11月23日-1284年-4月4日),卡斯蒂利亚王国国王,在位时间为1252年-1284年。阿方索十世为斐迪南三世与霍亨斯陶芬家族出身的妻子士瓦本的伊丽莎白的长子,在托莱多出生。他在位期间,同时担任卡斯蒂利亚王国国王、雷昂王国国王、加利西亚王国国王。因为他的外祖父士瓦本公爵菲利普曾是神圣罗马皇帝的对立国王,所以阿方索十世曾经试图竞选神圣罗马皇帝,但1257年和1272年两次竞选均告失败。", "id": 2085365}
{"src_title": "Konzumerismus", "tgt_title": "消費主義", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Přestože je konzumerismus často spojován se západním světem, ve skutečnosti existuje napříč kulturami a státy (zejména během poslední dekády rozvoje globalizace), a tak jej dnes můžeme vidět například v Tokiu, Singapuru, Hongkongu, Tchaj-peji, Tel Avivu či Dubaji. Konzumerismus ve smyslu nakupování zboží či spotřeby materiálů v přemíře nad základními potřebami je starý jako první civilizace. S tím, jak konzumerismus stoupl do povědomí, vytvořil se proti němu opačný způsob života - dobrovolná skromnost.  Konzumerismus není jev starý jen několik let – první náznaky této tendence jsou někdy spojovány s osobností významného předpovídatele trendů a zakladatelem novodobého public relations z 20. a 30. let 20. století, E. L. Bernaysem, který způsobil posun paradigmatu v přístupu k nakupování z pozice zákazníka z „potřebuji si koupit“ na „chci si koupit“. Hlavní vlna konzumerismu ale přišla po II. sv. válce, v 50. letech 20. století, zejména ve Spojených státech amerických (v tehdejší, válkou zničené, Evropě pak méně), současně s poválečným rozvojem obchodní dopravy a myšlenkou dovážet zboží a suroviny i z hodně vzdálených zemí, jako alternativu k lokální výrobě. Naopak, o dekádu později vyrostl zejména mezi mladou generací odpor proti konzumnímu způsobu života a ve větší či menší míře ovlivnily ostatní v té době vznikající myšlenkové ale třeba i umělecké proudy „bouřlivých“ šedesátých let 20. století.  Druhá vlna pak přichází začátkem 80. let pod vlivem neoliberálního kapitalismu (Margaret Thatcherová, Ronald Reagan) a od poloviny 90. let na ni navázal fenomén globalizace, který lidem vyznávajícím tento způsob života do jisté míry usnadnil jejich spotřební návyky v globálním měřítku a „standardizoval“ úroveň komerčních služeb, opět zejména v zemích prvního světa.  Konzumní způsob života se stává z ekologického hlediska horším než přelidnění.", "section_level": 1}, {"title": "Psychologický aspekt konzumerismu.", "content": "Konzumerismus nepředstavuje zcela krajní pozici nutkavé potřeby trávit veškerý čas v supermarketech a obchodních centrech a utrácet za zboží veškeré peníze. Těchto případů (které označuje jako tzv. „shopoholismus“ a jedinec, který touto dysfunkcí trpí, shopoholik) je minoritní množství, na druhé straně konzumerismus jako náhražka kultury nebo ideologie je (zvláště ve vyspělých zemích) významně zastoupen a „spotřební návyky“, alespoň částečně koincidující s konzumerismem tak má značná část populace, zejména pak střední třída.  Konzumerismus dále tvoří určité prostředí pro styk a interakci producentů, jednotlivých obchodních značek a „korporátního světa“, a konzumentů na straně druhé; a též zahrnuje a sjednocuje do jednotného přístupu (ať už je nazýván kulturou, ideologií nebo dokonce náboženstvím) jednotlivé reklamní, a kromě reklamy souvisí i s dalšími obory jako je psychologie a její rozvíjející se podobor psychologie reklamy, sociologie, public relations či marketing nebo jevy jako je mem či virální marketing.  Podle Naomi Kleinové vznikl konzumerismus extrapolací od původního konzument-producentského vztahu prostřednictvím reklamy tím, jak se v 1. pol. minulého století postupně měnil její význam, účel i její paradigma v oslovení zákazníka – „potřebuji“ se změnilo na „chci“; inzerce produktů se změnila na inzerci životního stylu, kde dané produkty jsou jeho přirozenou součástí.  Ze strany výrobců zboží většinou nejsou slyšet ke konzumerismu výhrady, ba leckdy tento stav podporují – například tendencemi pořádat čím dál delší sezónní (vánoční, velikonoční, novoroční, prázdninové) slevy, množstvení slevy, soutěže s daným výrobkem pro podporu prodeje, masívní podporou leasingů, úvěrů a půjček na splátky či bezhotovostní platbou; největší nákupní centra začínají čím dál více o zákazníky pečovat, největší obchodní centra čím dál více integrují všechny jejich potřeby do jednoho místa (kromě samotného supermarketu zde nabízejí i různé kavárničky, obchůdky a boutiky, masážní a kosmetické salóny, posilovny a fitness centra ale i multikina), v některých případech lze vypozorovat i architektonický úmysl přeměnit obchodní centra (ve formě různých, fontánek, korz, veřejné zeleně apod.) na (zdání) veřejného prostranství. Tyto změny a úpravy, (které jsou též podnikány pro zpříjemnění nákupu tam zavítajícím zákazníkům) nicméně obchodníci „ideologii“ konzumerismu u svých zákazníků (přímo či nepřímo) podporují.  Změna směrem ke konzumerismu, mj. i ve způsobu trávení volného času lidí, se často stala terčem kritiky několika publicistů, sloupkařů, fejetonistů apod., ale tento trend i přes jejich články trvá a není pravděpodobné, že by na obzoru byla nějaká systémová změna, která by proti němu zasáhla.", "section_level": 1}, {"title": "Je konzumerismus ideologie?", "content": "Konzumerismus média často nazývají ideologií (někdy též mluví o \"kultuře konzumerismu\"). Přesto konzumerismus postrádá propriety, které by ho na ideologii povýšily (zakladatele této myšlenky, konkrétní stoupence, základní teze, díla, atd.). Na druhou stranu, konzumerismus kromě spotřebitelů souvisí i s výrobci, kteří se spotřebu u svých zákazníků snaží zvyšovat. Za nejbližší teoretickou literaturu, která s konzumerismem souvisí, se tak dají označit jedině příručky z oblasti efektivního prodeje, reklamy, marketingu nebo dokonce na pomezí psychologie.  Podstata konzumerismu je chápána v rozmezí myšlenky neoliberárního kapitalismu (že spotřeba je hybnou silou ekonomického růstu, jehož metou je blahobyt) a téměř pejorativního konzumního způsobu života bez valných spirituálních či jiných hodnot.  Zatím není známo, jaké je zastoupení odpůrců a stoupenců konzumerismu – toto označení je poměrně nové a polemika a kritiky konzumerismu i anti-konzumerismu se začínají v médiích teprve objevovat a stoupat do obecného povědomí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konzumerismus je tendence, chování nadměrně nakupovat a hromadit předměty a požitky za účelem zvyšování osobního štěstí. Často je předmětem kritiky, a to už od doby Karla Marxe a Thorsteina Veblena.", "tgt_summary": "消费主义(Consumerism)指相信持续及增加消费活动有助于经济的意识形态。创造出在生活态度上对商品的可欲及需求(多消费是好事)让资本主义可以提高工资及提高消费。消费主义为已开发国家的经济引擎,使现代人有购买与获得商品的社会及经济上的信念及集体情绪。然而在社会科学领域中,不同领域因各别知识传统对消费主义有不同的定义与诠释,此差异也反映在如绿色消费主义、消费者运动、消费者保护、消费者权利等概念及实践上。", "id": 2365082}
{"src_title": "Edward Burnett Tylor", "tgt_title": "爱德华·伯内特·泰勒", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "E. B. Tylor se narodil v Camberwellu v Londýně. Byl synem Josefa Tylora a Harriet Skipperové a jeho otec vlastnil tamější slévárnu. Když Tylor dospíval, jeho rodiče zemřeli. Navíc jako kvaker nemohl studovat na univerzitě. Začal se tedy připravovat na to, že pomůže řídit rodinný podnik, avšak zabránily mu v tom první příznaky tuberkulózy. Na radu lékařů, aby odjel do míst s teplejším klimatem, Tylor roku 1855 opouští Londýn a vydává se do střední Ameriky. „Při cestě na Kubu se setkal s archeologem Henrym Christiem, doprovázel ho na expedici do Mexika a nadchl se pro studium starých kultur.“ Christy byl archeolog, etnolog a kvaker (ke kvakerům se hlásila i část Tylorovy rodiny). Tylorovy styky s Christym povzbudily jeho vzrůstající zájem o antropologii a pomohly rozvinout šíři jeho bádání až k prehistorickým kulturám. Jakmile se Tylor vrátil do Anglie, měl dost poznámek o různých kulturách na to, aby vydal svou první publikaci: \"Anahuac: Or Mexico and the Mexicans, Ancient and Modern\" (1861). Od svého návratu do Anglie Tylor už nikdy necestoval za studiemi v terénu, avšak pokračoval v bádání na základě archeologických poznatků. Zajímal se především o zvyky a náboženské skutečnosti domorodých společenství. Toto téma se pak stalo námětem pro jeho druhou práci, knihu s názvem \"Researches into the Early History of Mankind and the Development of Civilization\" (1865). Poté následovala jeho nejznámější práce Počátky kultury (\"Primitive Culture\") z roku 1871. I přesto, že Tylor nepřestával psát prakticky až do začátku 1. světové války, tato kniha zůstává nejzásadnějším počinem jeho práce. Je důležitá pro studium lidské kultury a dodnes je důležitou prací na poli antropologie. Kniha měla značný vliv na mladé badatele jako byl James George Frazer, který se stal následovníkem E. B. Tylora.  V roce 1871 byl Tylor zvolen členem Fellow of the Royal Society a o čtyři roky později mu byl udělen čestný doktorát Oxfordské University. V roce 1883 byl jmenován vedoucím universitního muzea v Oxfordu a rok na to prvním lektorem antropologie. V roce 1896 se stal prvním profesorem antropologie na téže universitě. Roku 1912 mu byl udělen šlechtický titul.", "section_level": 1}, {"title": "Animismus.", "content": "Tylor se ve svých studiích snažil mj. dopátrat původu náboženství. Na základě velkého množství shromážděného materiálu dochází k závěru, že člověk se ve všech kulturách vyvíjí přibližně stejně a náboženství se vyvíjí společně s ním. Tento předpoklad Tylorovi umožňuje uplatnit jednotný model o původu náboženství prakticky na všechny kultury. Podle Tylora původ náboženství spočívá v tzv. animismu (lat. \"anima\" – duše), tedy archaické, všeobecně rozšířené víry v samostatnou duši. Víra v duši se vyvinula z dualismu lidské zkušenosti, kdy člověk byl nucen konfrontovat každodenní zkušenosti se zážitky např. ze spánku. Nedokázal si racionálně vysvětlit rozdíl mezi lidmi ve snech a těmi „opravdovými“, potřeboval si vysvětlit rozdíl mezi mrtvým a živým tělem apod. Výsledkem těchto protikladných zkušeností a úsilí o vysvětlení se stala víra, že člověk má samostatnou duši, která stojí mimo každodenní zkušenost a mimo hmotný svět. Animistický model je podle Tylora pouze \"minimální definicí\", jelikož z víry v duši vznikla víra v duchy a duchovní bytosti. Tyto představy vedly k polyteismu, který později vyústil až v monoteismus.  Tylorův model animismu byl do jisté míry i odpovědí na tzv. manismus Herberta Spencera. Spencer vychází z předpokladu, že náboženství vzniklo z kdysi rozšířené víry v posmrtný život. Člověk věřil v zasahování předků do svého života, proto si je snažil naklonit tím, že jim přinášel dary apod. Postupné „zbožšťování“ předků vyústilo až v náboženství. Obě teorie, Tylorova i Spencerova, na první pohled odlišné, mají jedno společné: vychází z evoluční teorie Charlese Darwina. Zformování Tylorovy teorie kulturní evoluce bylo vedle intelektuálního klimatu vědeckého pozitivismu výrazně ovlivněno diskusí mezi „degeneracionisty“ a „progresionisty“. Degeneracionistickou teorii hájil již v době Tylorova života anglikánský arcibiskup Richard Whately (1787–1863) z Dublinu, nebo později rakouský antropolog a teolog Wilhelm Schmidt. Vycházela z předpokladu, že civilizace byla původním stavem lidstva, který z boží vůle společně sdílely všechny lidské společnosti. Divoši a barbaři však klesli v očích boha a postupně degenerovali do svého dnešního postavení, zatímco civilizované národy si vysokou kulturu udržely a dále zdokonalovaly. Tylor jako zastánce progresionismu byl naproti tomu přesvědčen, že všechny společnosti procházejí přirozeným kontinuálním procesem progresivního vývoje, přičemž různé národy a etnika světa představují různou úroveň dosaženého kulturního pokroku. Náboženství je podle Tylora jednou z několika etap vývoje (evoluce) lidského myšlení, která musí ustoupit více pokrokové vědě.", "section_level": 1}, {"title": "Univerzální evoluce kultury.", "content": "Schéma evolučního vývoje dle E. B. Tylora, L. H. Morgana a J. G. Frazera  Tylorův model univerzální evoluce kultury je založen na analogii s vývojem lidského poznání. Podle Tylora stejně jako cesta k vědeckému poznání prochází stadii omylů, je i kulturní evoluce charakterizována postupnou eliminací chyb, nárůstem lidských znalostí, které vedou k progresivnímu rozvoji lidské kultury jako celku. Je pevně přesvědčen o tom, že kulturní evoluci dochází proto, že v dlouhodobé perspektivě převažují rozum a lidské poznání nad omylem a nevědomostí. V souladu s evolucionistickou teorií o psychické jednotě lidstva byl přesvědčen, že principy racionálního myšlení jsou základem lidského chování v moderních i primitivních společnostech. Rozdíl mezi civilizovanými a primitivními národy tedy netkví v odlišných principech myšlení, ale ve stupni kulturního vývoje, zejména míry lidského poznání, jehož daná společnost dosáhla.", "section_level": 1}, {"title": "Bibliografie.", "content": "česky a slovensky:", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir Edward Burnett Tylor (2. října 1832 – 2. ledna 1917) byl anglický antropolog. Je považován za čelního představitele kulturního evolucionismu.", "tgt_summary": "爱德华·伯内特·泰勒爵士(Sir Edward Burnett Tylor,1832年-10月2日-1917年-1月2日),英国人类学家。", "id": 1530260}
{"src_title": "Gaius Gracchus", "tgt_title": "盖约·格拉古", "src_document": [{"title": "Původ a mládí.", "content": "Gaius se narodil v roce 154 př. n. l. jako syn Tiberia Sempronia Graccha staršího (jenž v témže roce zemřel) a jeho manželky Cornelie Africany. Ačkoliv nenáleželi k patricijům, patřili Gracchové k politicky nejprominentnějším rodinám v Římě, jednak díky svému bohatství a jednak díky příbuzenským vazbám. Gaius byl vychováván svou matkou, Cornelií Africanou, velice ctihodnou a zásadovou římskou matrónou, která byla dcerou slavného vojevůdce Scipiona Africana staršího. Gaiova sestra se provdala za jiného významného římského generála, Scipiona Aemiliana.  Gaiova vojenská kariéra započala během numantské války, ve které sloužil jako vojenský tribun ve štábu svého švagra. Jako velmi mladý muž si dobře všímal politických zmatků, rozpoutaných při pokusu jeho bratra Tiberia prosadit pozemkovou reformu. V roce 133 př. n. l. byl Tiberius zabit na Kapitolu během potyčky se svými politickými nepřáteli, vedenými Publiem Corneliem Scipionem Nasicou, bratrancem Gracchů. Po jeho smrti se Gaius stal dědicem veškerého rodinného majetku. Další události prokázaly, že zdědil rovněž bratrovy politické názory.", "section_level": 1}, {"title": "Politická dráha.", "content": "Svoji kariéru politika Gaius zahájil v roce 126 př. n. l., kdy působil jako quaestor u konzula Lucia Aurelia Oresta na Sardinii. Po několika málo klidných letech, byl Gaius v roce 123 př. n. l. zvolen v Římě tribunem lidu, kterýžto úřad před ním vykonávali všichni jeho předkové. Optimáti záhy pochopili, že se jim na obzoru rýsují nové potíže. Gaius byl oddán podobným myšlenkám jako Tiberius, měl však dostatek času poučit se z bratrových chyb. Jeho program proto nezahrnoval pouze agrární reformu, díky které měla být bohatými nelegálně nabytá půda přerozdělena ve prospěch chudých, ale také zákon, jehož cílem byla regulace ceny obilí. Rovněž usiloval o omezení počtu let a tažení, po něž museli římští občané sloužit ve vojsku. Také chystal reformu soudů, trestání nelegálního nabývání majetku členy senátu, zákon zaměřený na zřízení poroty, která by posuzovala obvinění z korupce a jejíž členové by nebyli vybíráni z řad senátorů, nýbrž z jezdců (\"equites\"). Dále navrhoval přiznat římské občanství italským kmenům, které stály již po mnoho desetiletí věrně po boku Říma. Tím vším si ale proti sobě popudil vlivné senátory.  V roce 122 př. n. l. se Gaius v rozporu s ústavou ucházel podruhé o úřad tribuna lidu, který posléze získal díky drtivé podpoře římských nižších vrstev. V průběhu tohoto roku pokračoval v uskutečňování svých reforem, současně se ale musel vypořádávat se vzrůstajícím odporem senátu. Gaius se spolu s Marcem Fulviem Flaccem pokusil získat třetí tribunát v řadě, ovšem tentokrát neuspěl. V následujícím roce mu proto nezbývalo než přihlížet, jak nově zvolení konzervativní konzulové Quintus Fabius Maximus a Lucius Opimius postupně ruší všechny jeho zákony. Aby předešel úplnému zničení svého díla, rozhodl se Gaius podporovaný Flaccem neuznat výsledky voleb. Poté se oba chopili zbraní, načež se pokusili vynutit si svoji volbu násilím. Nato je senát prohlásil za nepřátele republiky a odsoudil k smrti. Flaccus byl pak zavražděn vlastním synem, avšak Gaiovi se podařilo za doprovodu svého věrného otroka Filokrata uniknout. Vědom si bezvýchodnosti své situace však Gaius podal Filokratovi svůj meč a poté mu přikázal, aby ho zabil. Když tak otrok učinil, proklál se nad tělem svého mrtvého pána i on. Jeden z Gaiových nepřátel oddělil jeho hlavu od těla. Tu prý poté vzal Opimiův klient Septimuleius, naplnil jí roztaveným olovem a donesl jí Opimiovi. Ten mu za ní vyplatil sedmnáct liber zlata, neboť přesně tolik hlava nebohého Gaia Graccha vážila. Po jeho smrti bylo prý zabito kolem 3000 mužů, podezřelých z podpory jeho reformám, a jejich majetek byl zkonfiskován.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Gaius Gracchus se oženil s Licinií Crassou, druhou dcerou Publia Licinia Crassa (konzula v roce 133 př. n. l.). Z jejich manželství vzešly dvě děti – syn a dcera. Jméno a další osud chlapce není znám. Jejich dcera, Sempronia Gracchae (žila zhruba mezi léty 123 př. n. l. až 63 př. n. l.), zdědila později veškerý majetek rodiny Gracchů a provdala se za Marca Fulvia Flacca Bambalia, syna Gaiova politického spojence Marca Fulvia Flacca. Jejich jediným dítětem byla Fulvia Flacca Bambala, která byla manželkou několika římských politiků, včetně Publia Clodia Pulchra a Marca Antonia.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gaius Sempronius Gracchus (154 př. n. l. – 121 př. n. l.) byl římský politik a mladší bratr Tiberia Graccha, s nímž sdílel podobný osud. Gaius stejně jako Tiberius zastával reformní politický program hnutí populárů (\"populares\"). Odpor optimátů (\"optimates\") – konzervativních sil v římském senátu – vůči jeho politice ho však nakonec stál vlastní život.", "tgt_summary": "盖约·塞姆普罗尼乌斯·格拉古(Gaius Sempronius Gracchus,前154年-前121年)是公元前二世纪的一位罗马政治家,同时也是不幸的改革者提比略·塞姆普罗尼乌斯·格拉古的弟弟。他于公元前123年和前122年担任保民官一职,试图继承他兄长的事业进行改革,这导致了一次宪法危机,还有他本人的死。公元前121年,他为罗马元老院派来的军队逼迫而死。", "id": 789682}
{"src_title": "Charlotte Brontëová", "tgt_title": "夏綠蒂·勃朗特", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se ve vsi Thornton poblíž Bradfordu v rodině kněze Patricka Brontëho. Její dvě mladší sestry, Emily Brontëová a Anne Brontëová, byly také spisovatelky. V roce 1820 se rodina přestěhovala do Haworthu, kde byl Patrick Brontë jmenován vikářem. V roce 1824 byla se svými třemi sestrami poslána do dívčí školy v Cowan Bridge v Lancashire (tuto školu později popsala v románu Jana Eyrová). Chudé poměry, v nichž tam žila, ovlivnily její zdraví a psychický vývoj a uspíšily smrt jejích dvou starších sester, Mary a Elizabeth, které obě zemřely v roce 1825 na tuberkulózu. Vrátila se tedy domů na faru v Haworthu, kde začala spolu se sestrami Emily a Anne a bratrem, básníkem Branwellem Brontëm, popisovat životy a potíže obyvatel svých imaginárních království. Charlotte a Branwell psali povídky o své zemi Anglii a Emily a Anne články a básně o své – Gondalu. Příběhy byly velmi propracované a vzájemně spjaté – část rukopisů se dochovala dodnes. Tento zájem je upoutal po dobu jejich dětství a dospívání a připravil je pro jejich pozdější literární život.  Charlotte pokračovala ve studiu na škole v Mirfieldu v letech 1831–1832. Zde potkala mnoho svých celoživotních přátel. V roce 1833 publikovala pod pseudonymem Wellesley relativně bezvýznamnou novelu \"The Green Dwarf\" (Zelený skřítek), později se živila jako učitelka a guvernantka v mnoha rodinách po celém Yorkshire. V roce 1842 Charlotte a Emily odcestovaly do Bruselu, kde se chtěly nechat zaměstnat v penzionátu – Charlotte učila angličtinu, Emily hudbu. V říjnu 1842 Charlotte odjela zpět do Anglie, nicméně v lednu 1843 se do penzionátu vrátila. Druhý pobyt ale byl velmi nešťastný, stýskalo se jí po domově. V lednu 1844 se tedy vrátila do Haworthu. Zkušenosti z penzionátu zúročila v románech \"Profesor\" a \"Villette\".  V květnu 1846 sestry Brontëovy společně publikovaly básnickou sbírku pod vypůjčenými jmény Currer, Ellis a Acton Bellovi. Ačkoliv sbírka byla mimořádně neúspěšná (prodaly se pouze dva výtisky), sestry se rozhodly pokračovat v literární tvorbě psaním románů (které publikovala pod pseudonymem Currer Bell, které bylo patrně vypůjčené od jiné – blíže neznámé – osoby, není ani známo, zda je toto jméno míněno jako mužské či ženské). Kritika její romány odsoudila jako brakové.  V září 1848 zemřel její bratr Branwell, jediný syn rodiny, na bronchitidu a celkovou sešlost, posílenou drogovou závislostí na opiu s kodeinem a silným alkoholismem. Charlotte ale věřila, že zemřel na tuberkulózu. Na tuberkulózu zemřely Emily Brontëová (v prosinci 1848) i Anne Brontëová (v květnu 1849).  Po smrti svých sourozenců tedy Charlotte Brontëová žila sama se svým otcem. Oslněna vidinou nesmírného úspěchu, který měl vzejít z Jany Eyrové, několikrát navštívila Londýn, odhalila svou pravou identitu a začala se pohybovat ve vznešenějším prostředí, spřátelila se s lidmi jako Harriet Martineau, Elizabeth Gaskell, William Makepeace Thackeray a George Henry Lewes. Nikdy se už nevrátila do Haworthu na víc než několik týdnů.  V červnu 1854 si vzala Arthura Bell Nichollse, otcova vikáře. Její úmrtní list označuje za příčinu její smrti tuberkulózu, její časté zvracení v posledních dnech života by ale svědčilo o těhotenství. Existují také náznaky, že mohla zemřít na tyfus, který mohla dostat od Tabithy Ackroydové, své služebné, která zemřela na tyfus krátce předtím. Byla pohřbena v rodinné hrobce v Haworthu.", "section_level": 1}, {"title": "Romány.", "content": "Všechny romány Charlotte Brontëové byly přeloženy do češtiny, některé dokonce vícekrát.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charlotte Brontëová (21. dubna 1816 – 31. března 1855) byla anglická spisovatelka, třetí nejstarší z pěti sester Brontëových. Její romány se, stejně jako romány jejích sester, počítají ke klasickým dílům anglické literatury.", "tgt_summary": "夏绿蒂·勃朗特(英语:Charlotte Brontë,1816年-4月21日-1855年-3月31日),19世纪著名英国作家、诗人,世界文学名著《简·爱》的作者,勃朗特三姐妹之一。", "id": 1857481}
{"src_title": "Voynichův rukopis", "tgt_title": "伏尼契手稿", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kniha patrně měla asi 272 stran v 17 arších, dochovalo se jich ale jen 240. Text je psán na pergamenu neznámým písmem (o 20–30 znacích s jednoduchou interpunkcí) a neznámým jazykem. Celá kniha má asi 35 000 slov, přičemž jednotlivé znaky po sobě nenásledují náhodně, ale lze v nich vysledovat jisté zákonitosti, což svědčí o existenci pravopisných a gramatických pravidel. Statistická analýza textu svědčí o tom, že pro použitý jazyk platí Zipfův zákon, průměrná délka každého slova je zhruba shodná s latinou a angličtinou. Každopádně jazyk použitý ve Voynichově manuskriptu je zcela odlišný od evropských jazyků, nicméně některé znaky svědčí o podobnosti s jazyky semitskými. Podle ilustrací se kniha dělí na několik částí, je pravděpodobné, že jde o traktát či traktáty z několika oblastí:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Text je dosud nerozluštěn, jeho historie je velmi kusá. Jedním ze způsobů, jak určit dobu vzniku knihy, je podle stylu účesů, oděvů a hradů zobrazených na ilustracích; byla použita i radiokarbonová metoda datování. Doba vzniku je tak, jak uvedeno výše, kladena do období let 1404–1438.  Prvním doloženým vlastníkem byl v Praze žijící alchymista \"Georgius Barschius\", žijící na počátku 17. století. Studoval na univerzitě La Sapienza v Itálii, pravděpodobně nebyl katolík. Tento alchymista ale očividně nevěděl, jak knihu rozluštit, protože o ní prohlásil, že mu „jen neužitečně zabírá prostor v knihovně“. Po jeho smrti roku 1662 rukopis získal lékař a rektor Karlovy univerzity, učenec Jan Marcus Marci, který knihu zaslal učenému jezuitovi Athanasiu Kircherovi, odborníku na koptštinu. Není známo, jaké informace Kircher o manuskriptu zjistil. Rukopis byl uložen v knihovně Papežské univerzity Gregoriany.  Po následujících 200 let o knize nejsou žádné záznamy, nese však ex libris jezuitského učence Petera Jana Beckxe (1795–1887), kromě jiného rektora zmíněné univerzity, což může svědčit o tom, že se kniha přesunula do jeho soukromé knihovny, z níž ji v roce 1866 vykoupil jezuitský řád.  V roce 1912 byla kniha odkoupena již zmiňovaným knihkupcem Voynichem, po jehož smrti ji zdědila jeho manželka, která zemřela v roce 1960 a odkázala manuskript své přítelkyni Anne Nillové. Ta ho v roce 1961 prodala antikváři Hansi Krausovi, jenž ho v roce 1969 prodal Yaleově univerzitě.", "section_level": 1}, {"title": "Autor.", "content": "Autor manuskriptu není znám, přestože o něm existuje mnoho dohadů. Podle Jana Marka Marciho se rukopis vyskytoval na dvoře Rudolfa II., který věřil, že jeho autorem je anglický teolog a badatel Roger Bacon (1214–1294). Není vyloučeno, že Rudolfu II. rukopis dal alchymista John Dee či jeho známější kolega a spolupracovník Edward Kelley, který je kromě jiného prvním, kdo zaznamenal enochiánštinu, údajný jazyk andělů. Edit Sherwoodová například uváděla jako autora dokonce Leonarda da Vinci, tato teorie však nyní odporuje zjištěným skutečnostem, mimo jiné proto, že da Vinci byl levák, kdežto text psal pravák. Autorství da Vinciho také vylučuje radiokarbonová datace, kladoucí vznik manuskriptu do let 1404–1438 a vylučující tak i jiné domnělé autory. Český záhadolog Arnošt Vašíček považuje za autora Angela z Florencie, což byl důvěrník Lucemburků, jenž se zajímal o botaniku a astrologii.  Další teorií je, že Voynichův manuskript je podvrh beze smyslu, vytvořený jedním z majitelů.  Fotografická kopie první strany rukopisu od Voyniche ukazuje latinkou psanou poznámku, která byla později vymazána. Text může být čten jako jméno \"Jacobj à Tepenece\", což by mohlo odkazovat k osobě lékaře Jakuba Hořčického z Tepence, známějšího pod jménem Jacobus Sinapius, osobního lékaře Rudolfa II. a správce jeho botanické zahrady. Voynich se ale domníval, že Hořčický nebyl autorem Voynichova manuskriptu, ale pouze jeho vlastníkem. Barschovy dopisy naznačují, že autorem rukopisu byl orientalista Andreas Mueller a že jde o nesrozumitelný podvrh. Právník Rafael Soběhrd Mnišovský, přítel Jana Marka Marciho, v roce 1618 tvrdil, že objevil nerozluštitelnou šifru, což může vést k domněnce, že Rafael Mnišovský napsal Voynichův manuskript jako názorný příklad této své šifry. Pro tuto teorii není žádný důkaz, nicméně některé skutečnosti mohou naznačovat, že Mnišovského z podvrhu podezříval již Marci.  Amatérský kryptograf Leonell Strong se domníval, že Voynichův manuskript je „zvláštní dvojitý systém aritmetických postupů s mnohonásobnou abecedou“ a že text napsal anglický botanik Anthony Ascham.  Programátor Nick Pelling přišel s teorií, že autorem je italský architekt Filarete, že se jedná o jedno z jeho děl z oblasti inženýrství a že byl určen Osmanským Turkům. Jeho teorie je ale založena spíše na podružných indiciích.  H. R. SantaColoma publikoval teorii, podle níž Voynichův manuskript souvisí s počátkem vynálezu mikroskopu, jeho autorem je podle této teorie holandský vynálezce a přední alchymista na dvoře Rudolfa II. Cornelius Drebbel.  Kryptolog amerického námořnictva Prescott Currier přišel s teorií, že Voynichův manuskript je dílem dvou či více autorů, z nichž každý užíval jiný dialekt, jazyk či pravopis, nicméně používali stejné písmo.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah rukopisu.", "content": "Stejně jako u teorií o autorovi rukopisu je mnoho teorií o jeho obsahu a účelu.  Na první pohled by se mohlo jednat o středověký lékopis. Jiné tvrzení hovoří pro soupis zakázaných rostlin pozdního středověku.  První část je zcela nepochybně herbář, nicméně jen několik rostlin může být zcela určitě identifikováno. Brumbaugh věřil, že jedna z ilustrací zobrazuje slunečnici, tedy rostlinu, vyskytující se v Novém světě. Měřítko udávající velikost kresby však není jasné, stejně tak může jít o kopretinu, heřmánek či téměř jakoukoli jinou rostlinu z čeledi hvězdnicovitých. Tato biologická tematika by sice mohla souviset s alchymistickým obsahem, nicméně alchymistické knihy obvykle obsahují speciální symboly a určitý tradiční okruh obrazců, které se ve Voynichově manuskriptu nevyskytují.  Expert na herbáře Sergio Toresella tvrdí, že šlo o tzv. alchymistický herbář – knihu, kterou užívali šarlatáni k oklamání zákazníků, aby působili dojmem odborníka. Tyto herbáře ale většinou byly psány obvyklým jazykem (zpravidla italsky) a běžnou abecedou, šlo by tedy o alchymistický herbář silně netypický.  Je také možné, že by šlo o astronomický či astrologický text či kombinaci, jakýsi sborník traktátů z různých oborů (o čemž svědčí široký okruh témat ilustrací).", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk manuskriptu.", "content": "Téměř stejné množství teorií je o jazyku, jímž je text napsán. Mnoho teorií tvrdí, že jde o falzum bez obsahu a smyslu.  Kryptografové americké NSA, pracující s rukopisem v padesátých letech, se přikláněli k názoru, že jde o složitou šifru, využívající polyalfabetickou substituční šifru, které byly v té době oblíbené. Krom toho Roger Bacon, jeden z možných autorů manuskriptu, byl odborníkem na šifry, v předpokládané době napsání byl mezi evropskými vzdělanci o šifry mimořádný zájem. Proti této teorii hovoří fakt, že manuskript dodržuje Zipfův zákon, což u většiny šifer není možné.  James Finn v knize \"Pandora's Hope\" (2004) tvrdí, že jde o vizuálně zakódovanou hebrejštinu. Jakmile jednou, podle této teorie, bude manuskript přesně přepsán s použitím tzv. European Voynich Alphabet, tedy evropské Voynichovy abecedy, bude možno mnoho slov číst jako hebrejštinu. Tomu odpovídá i nález, který udělala umělá inteligence mezi 400 jazyky a zjistila největší podobnost s hebrejštinou.  Jeden z prvních pokusů o rozluštění rukopisu z roku 1921, vedený Williamem Newboldem z Pensylvánské univerzity, tvrdí, že viditelný text je sám o sobě nesmyslný, nicméně smysl mu dodávají při zvětšení patrné drobné značky, založené na starobylém řeckém těsnopisu.  Další teorií je, že manuskript je zaznamenán pomocí steganografie, tj. text je nesmyslný sám o sobě, nicméně význam nesou určité detaily (například druhé písmeno každého slova, počet písmen v řádku a podobně). Některé teorie naznačují, že by se mohlo jednat o Cardanovu mřížku.  Jazykovědec Jacques Guy tvrdí, že Voynichův manuskript je psán exotickým, avšak přirozeným jazykem, nicméně umělou abecedou. Slovní struktura je dle něj podobná sinotibetským jazykům, austroasijským jazykům a tajským jazykům.  Teorie o tom, že jde o živý orientální jazyk, zapisovaný novým písmem, je poměrně pravděpodobná. Tehdejší cestovatelé (zejména misionáři) cestující do Asie totiž považovali tamní písma za příliš složitá, což vedlo k tomu, že se mnohdy pokoušeli vytvořit pro daný jazyk nové, fonetické písmo, většinou založené na latince, byť to není pravidlem. Autorem by pak mohl být evropský misionář žijící v Asii (což by mohlo souviset s tím, že text byl dlouhou dobu v držení jezuitského řádu, který se misií hojně zúčastňoval) či naopak v Evropě žijící Asiat, vychovaný nějakou misií. Hlavním argumentem pro tuto teorii jsou statistické výzkumy textu (zjevná absence některých jevů typických pro evropské jazyky, jako jsou členy, dále výsledky statistických výzkumů vykazují značnou podobnost s obdobnými výsledky na čínštině). Dále pro tuto teorii mohou mluvit dva velké červené symboly na titulní straně (podobný zvyk existoval v Číně) a některé astronomické obrazce, které údajně obsahují prvky typické pro čínský kalendář.  V roce 2003 oznámil Zbigniew Banasik, že text je psán mandžusky a navrhl přepis titulní strany do latinky s překladem mandžuských slov do angličtiny. Jeho doslovný překlad není příliš srozumitelný, avšak zdá se, že jde o prolog a začátek jakéhosi lékařského receptáře.  Další teorie hovoří o možné glosolálii (tedy mluvení či psaní nesrozumitelným jazykem), kresbě provedené spiritistickým médiem (stává se, že médium napíše text v neznámém písmu).  Leo Levitov tvrdí, že jde o umělý jazyk, vzniklý kombinací staré vlámštiny, staré francouzštiny a staré hornoněmčiny. Jde dle něj o liturgickou příručku sekty albigenských.  Švýcarský skladatel Hanspeter Kyburz četl Voynichův manuskript jako hudební záznam a založil na něm jedno ze svých hudebních děl.  Roku 2014 profesor Stephen Bax pravděpodobně dekódoval 14 symbolů písma (přepis: k, y, d, r, m, n, sh, s, o, a, in, iin, e, ee).  Roku 2014 se objevila teorie Arthura Tuckera a Rexforda Talberta, kteří opírají svoje tvrzení o Aztéky a jazyk nahuatl.  Na konci léta 2016 přišla se smělým prohlášením o částečném rozluštění textu Češka z Nové Paky Irena Hanzíková. Rukopis sama označuje jako „knihu života“. Všechny stránky, které se jí údajně podařilo přeložit (konkrétně se má jednat o stránky od 16 r do 49 v), už byly dokonce opatřeny notářským zápisem. Podle Hanzíkové je text napsán staročeštinou a šifra, kterou je zakódován, se průběžně mění. Konkrétní postup dekódování však odmítá prozradit, jako důkaz překladu zveřejňuje jen úryvky, např. začátek jedné věty ze strany 49: „Vedle cti doutná zlomyslnost, prospěch má sestru zradu, cílem je poznat svět, přesto svítit do tmy...“ V červnu 2017 pak po přeložení už zhruba třetiny textu přišla s tvrzením, že autorem rukopisu je moravský šlechtic Jiří III. z Lichtenštejna, původem z Mikulova. Ten žil v letech 1360 až 1419, v roce 1390 se stal biskupem ve městě Tridentu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Voynichův rukopis [vojničův] je záhadná ilustrovaná kniha, napsaná neznámým písmem v neznámém jazyce. Podle radiokarbonové datace (C14) byl napsán někdy mezi léty 1404–1438. Kniha je pojmenována po Wilfridovi Michaelu Voynichovi (Wojniczovi, Vojničovi), americkém obchodníkovi polsko-litevského původu, jenž rukopis získal v Itálii v roce 1912. V současné době je text ve vlastnictví Yaleovy univerzity pod označením MS 408.", "tgt_summary": "伏尼契手稿(Voynich manuscript),是一本内容不明的神秘书籍,共240页,附有插图,而作者不详。书中所用字母及语言至今无人能识别,与现代的语言完全搭不上,似乎是中古世纪炼金术士之参考书籍。书名伏尼契来自名为威尔弗雷德·伏尼契的波兰裔美国人书商,他于1912年在意大利买下此书。2005年,这部书入藏耶鲁大学的拜内克古籍善本图书馆,编号MS 408。至2019年,布里斯托大学语言学家柴歇尔博士(Dr Gerard Cheshire)宣称,他透过「横向思维和独创性结合」,于分析这份手稿2周后成功破译{内容记载的「占星性爱技巧」、「草药」、「药浴」等「异教信仰」。 2011年透过放射性碳定年法检测出其书成于十五世纪初,估计在1404-1438年间,可信度达95%。这份手稿被发现以来,专业和业余的译解密码员,如第二次世界大战期间英美顶尖解码专家,都积极研究它,但是未能破译出只字片语。一连串的失败令伏尼契手稿俨然成为密码术历史中的「圣杯」。不过,也有不少人认为手稿只不过是个恶作剧——因为书中的符号排列全无意义可言。", "id": 380001}
{"src_title": "Lišejník", "tgt_title": "地衣", "src_document": [{"title": "Etymologie slova.", "content": "Lišejník je latinsky, francouzsky i anglicky \"lichen\", německy však atypicky \"Flechte\". Základem pro románské i další názvy je pravděpodobně řecké, které pochází ze slovesa, lízat. Původně se anglické lichen používalo pro játrovky, první užití v dnešním slova smyslu bylo zaznamenáno roku 1715.", "section_level": 1}, {"title": "Symbiotický vztah.", "content": "Symbióza lišejníků je poměrně svérázný způsob soužití dvou i více odlišných biologických druhů. Tato symbióza se nazývá lichenismus. Symbiotickou povahu lišejníků objevil roku 1867 Švýcar Simon Schwendener a trvalo téměř sto let, než ve vědecké obci definitivně vymizely námitky proti tomuto faktu. Poslední práce popírající lišejníky jako symbiotické asociace byla uveřejněna roku 1953.  Typický lišejník se skládá z mykobionta, jímž může být vřeckovýtrusná (Ascomycota) nebo vzácně i stopkovýtrusná (Basidiomycota) houba, a z fotobionta. Fotobiont, tedy fotosyntetizující část lišejníku, může být jednobuněčná nebo vláknitá řasa, ale asi v 8 procentech i prokaryotická sinice (\"Cyanobacteria\", tvoří tzv. \"cyanolišejníky\"). Z řas jsou fotobionty nejčastěji zelené řasy (\"Chlorophyta\"). Řasa rodu \"Trebouxia\" je pravděpodobně nejčastějším fotobiontem lišejníků, je součástí asi 2/3 všech lišejníků (podle jiných zdrojů ale jen 20 %, uváděna jsou i jiná čísla). Dále jsou známy řasy z rodů \"Coccomyxa\" či \"Trentepohlia\".  Někdy však lišejníky obsahují i zcela odlišné skupiny řas. Je takto známo několik různobrvek (\"Xanthophyceae\") a v jednom případě dokonce i hnědá řasa. Během dlouhé doby fylogeneze společného svazku se vyvinula vzájemná závislost houby a řasy v lišejníku, takže dnes jen ojediněle mohou žít některé řasy a cyanobakterie tvořící lišejníky samostatně. Tyto výjimky patří např. do rodů \"Trentepohlia\" a \"Nostoc\".  Rozlišujeme dva základní typy vzájemných vztahů mezi mykobiontem a fotobiontem, mutualistický a poloparazitický.", "section_level": 1}, {"title": "Mutualistický vztah.", "content": "Oba partneři v mutualistickém vztahu si navzájem poskytují výhodné služby. Fotobiont poskytuje organické látky, které vyrobil fotosyntézou, houba anorganické látky, vodu, vhodné prostředí pro růst a výměnu plynů. Situace je však velmi komplikovaná – pravděpodobně existují různé přechody mezi mutualismem a dalšími typy vztahů, jako je komenzálismus a parazitismus.  Přesto se zdá, že mykobiont má ze symbiotického svazku větší prospěch. V tomto smyslu se někdy uvažuje, že je fotobiont jen „zajatcem“ houby, která jej vysává, ale přitom se stará, aby fotobionta neusmrtila. Takový vztah se nazývá kontrolovaný parazitismus. Někdy také bývá toto soužití popisováno spíš jako vzájemné získávání než jako spolupráce. Obecně se dá říci, že nejmírumilovnější je houba v těch lišejnících, které žijí na extrémních stanovištích (např. holé skály). Na těchto místech totiž na sobě fotobiont a mykobiont závisí daleko více. Takový vztah se někdy popisuje jako \"hladová symbióza\".", "section_level": 2}, {"title": "Poloparazitický vztah.", "content": "V poloparazitickém vztahu působí mykobiont fotobiontovi újmu, může způsobit částečné nebo i úplné odumření. Neexistuje však přesná hranice mezi poloparazitickým vztahem a stavem, kdy houba zcela parazituje na řase (jako např. algikolní \"Epigloea\") nebo se na jejích odumřelých tkáních vyživuje saprofyticky. U některých korovitých lišejníků dokonce houba svými chemickými látkami ředí stěnu řasy a vstupuje dovnitř svými haustorii.", "section_level": 2}, {"title": "Zvláštní případy.", "content": "Existuje mnoho druhů lišejníků, které se odchylují od klasického vzoru, popsaného výše.  Někdy je poměr biomasy mykobionta a fotobionta obrácený – řasa výrazně převládá nad houbou. Například chaluha druhu \"Ascophyllum nodosum\" je posetá drobnými plodnicemi symbiotické vřeckovýtrusné houby \"Mycosphaerella ascophylli\". Houba žije v mezibuněčných prostorech chaluhy. Část vědecké obce se domnívá, že tato houba pomáhá překonávat nepříznivé podmínky za odlivu. Podobně je na tom hnědá řasa \"Pelvetia canaliculata\". Tento specifický vztah mezi houbou a řasou se nazývá \"fotomykobióza\". Podobný vztah tvoří řasa \"Desmococcus vulgaris\", která roste na kůře stromů a bývá často asociována s podhoubím hub. S arbuskulární mykorhizou hraničí zvláštní symbiotický svazek houby \"Geosiphon pyriformis\" z oddělení Glomeromycota se sinicemi rodu \"Nostoc\". Někdy je považován za jediný známý lišejník z tohoto oddělení, jindy se \"Geosiphon\" popisuje spíše jako houba, která ztratila schopnost klasické mykorhizy a vytvořila náhradní symbiotický vztah se sinicemi. Existují také houby, které mohou tvořit lišejník s různými druhy fotobiontů. Dva lišejníky se stejným mykobiontem a různým fotobiontem se nazývají fototypy (fotomorfy). Vznikají tak lišejníky, které někdy dokonce mají různý vzhled. Některé druhy laločníku (\"Sticta\") tvoří s určitým fotobiontem keříčkovitou stélku, s jiným zase stélku lupenitou. Někdy bývá partnerů více než dva. Asi 500 druhů lišejníků přibírá do asociace druhého fotobionta, jeden však z nich většinou dominuje. Druhý, méně početný fotobiont pak většinou sídlí v ostrůvcích nebo tzv. cefalodiích na povrchu. Někdy mohou být fotobionti i tři. Jsou i lišejníky s více než jedním mykobiontem. Druhá houba se pak označuje jako parasymbiont či jako lichenikolní houba. Někdy tyto houby působí destruktivně na celou stélku, někdy se jen přiživují. Objevují se stále nové lichenikolní houby, známe přibližně 1000 druhů lichenikolních hub. (seznam českých druhů viz) Zásluhou vícečlenných vztahů může vzniknout lišejník, který obsahuje například dva mykobionty a dva fotobionty.  Studie z r. 2016 pomocí genetického rozboru ukázala, že běžné lišejníky s vřeckovýtrusou lichenizovanou houbou obsahují jako druhého mykobionta jednobuněčné kvasinky z linie stopkovýtrusých. Ty jsou usídleny v kůře stélky a mohou mít podstatný vliv na její morfologii i metabolismus. Rozdílné druhy lišejníků se stejnou lichenizovanou houbou tak mohou být způsobeny nejen odlišným fotobiontem, ale i pouhým rozdílem v symbiotické kvasince. Lišejníky se třetím, kvasinkovým symbiontem byly nalezeny na všech šesti kontinentech. Prokáže-li se totéž u většiny druhů, může objev zvrátit současné paradigma jediného hlavního mykobionta a za standardní lišejník bude nutno považovat symbiózu tří organismů – lichenizované mnohobuněčné houby, jednobuněčné kvasinky a fotosymbionta.", "section_level": 2}, {"title": "Stélka.", "content": "Tělo lišejníku je stélka, složená (většinou z jednoho jedince) houby (tzv. mykobiont) a z milionů jedinců fotosyntetických mikroorganismů (tedy tzv. fotobionta). Stélka lišejníku je ve většině případů uspořádaná a řasa se v ní vyskytuje v gonidiové vrstvě (běžně „řasová vrstva“) pod korovou houbovou vrstvou na povrchu lišejníku.", "section_level": 1}, {"title": "Vnější vzhled stélky.", "content": "Existuje několik druhů stélky lišejníků:  Stélka některých druhů lišejníků je dvoutvárná (dimorfní), kombinuje tedy v sobě více druhů stélek. Příkladem je rod dutohlávka (\"Cladonia\"), který se sice považuje za keříčkovitý lišejník, ale ve skutečnosti výrazná keříčkovitá stélka vyrůstá z druhé, lupenité části na povrchu půdy.", "section_level": 2}, {"title": "Anatomie lišejníku.", "content": "Anatomie lišejníků je značně odvislá od mykobionta, který utváří většinu stélky, ale i od fotobionta. Pokud mykobiont může spolupracovat s více druhy fotobiontů, vznikají pak často i velmi rozdílné stélky, rozlišitelné pouhým okem.  Některé lišejníky mají zcela primitivní, téměř nepravidelnou stélku. Označuje se jako homeomerická stélka, má ji např. rod huspeník (\"Collema\"). Taková stélka mívá díky slizu sinic slizovitou konzistenci, někdy je ale naopak práškovitá a rozpadavá.  Běžné lišejníky jsou však rozlišené na několik vrstev a vytváří tzv. heteromerickou stélku. Na jejím povrchu se nachází ochranná vrstva kůry, tvořená houbovými vlákny mykobionta se ztluštělými buněčnými stěnami, tedy houbovým pletivem zvaným pseudoparenchym. Z této vrstvy někdy také vyrůstají plodnice houby, sloužící k pohlavnímu rozmnožování mykobionta (viz obrázek). Pod ní leží úzká vrstva zelených fotosyntetizujících buněk obalených houbovými vlákny, tedy jediná vrstva fotobionta. Toto pletivo je rozvolněné, plektenchymální. Pod ní se nachází dřeň, tvořená mykobiontem a sloužící jako zásobárna vody. Pod dřeňovou vrstvou se někdy nachází další vrstva spodní kůry, nebo navíc rhiziny (příchytné kořínky, někdy též rhizoidy) Spodní korová vrstva mívá v sobě trhliny, určené k výměně plynů.  Kulovité útvary na povrchu některých lišejníků (např. u některých hávnatek rodu \"Peltigera\") se nazývají cefalodium. Tyto útvary se objevují zejména u lišejníků s vícečlennými vztahy. Hostí totiž druhého fotobionta, sinici (velmi často rodu \"Nostoc\"), který má za úkol fixovat ze vzduchu dusík.  Houbová vlákna tvoří haustoria, jimiž houby vysávají z fotobiontů živiny. Haustoria však do buněk řas pronikají jen u lišejníků s korovitou stélkou. U keříčkovitých a lupenitých stélek se vlákna jen omotávají kolem buněk fotobionta.", "section_level": 2}, {"title": "Růst a věk.", "content": "Lišejníky jsou považovány za nejpomaleji rostoucí organismy, přestože v českých podmínkách rostou lišejníky téměř celoročně (i pod bodem mrazu). Nejpomaleji rostou druhy s korovitou stélkou, například lišejník zeměpisný (\"Rhizocarpon geographicum\") roste rychlostí 0,06 až 1 mm za rok. Dutohlávka roste rychleji, asi 2,5 mm za rok, některé lupenité a keříčkovité lišejníky rostou až 15 mm/rok To je důležité například pro správné vyhodnocení bioindikace pomocí lišejníků (viz níže).  Na druhou stranu se dožívají lišejníky velmi vysokého věku. Epifytické druhy žijí několik desítek let, saxikolní druhy (také epilitické, rostoucí na kamenech) se dožívají i několika set let. Stáří stélek lišejníku zeměpisného v nejvyšších českých pohořích se odhaduje na 200 – 400 let, některé arktické lišejníky však dosahují stáří až 4000 let (srovnatelné s tisy a sekvojemi).", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Lišejníky se rozmnožují především vegetativně. Důvodem je zřejmě to, že houby se ve většině případů neobejdou bez svého fotobionta. Někdy vzniká nový lišejník prostou fragmentací stélky na několik částí. Hlavními mechanismy vegetativního rozmnožování jsou ale tzv. izidie a soredie, které vznikají fragmentací stélky. Izidie jsou dobře viditelné výrůstky stélky, které se odlupují od mateřské stélky a dorůstají v nového jedince. Soredie jsou malé (pod 1 mm) a vznikají jako prášek na tzv. sorálech, místech, kde není stélka lišejníku přikrytá kůrou.  Někdy dochází k pohlavnímu rozmnožování samotné houby pomocí plodnic s výtrusy. Plodnice sice někdy obsahují fotobionta, ale ten se většinou s výtrusy nešíří. Výjimkou jsou rody \"Endocarpon\" a \"Staurothele\", které jsou v symbiotickém svazku s tzv. hymeniálními řasami. Buňky těchto řas jsou v hymeniu (výtrusorodém roušku) společně s výtrusy hub a společně se také šíří větrem nebo vodou.  Je známo více druhů plodnic, z nichž jsou tři nejběžnější: apothecium, perithecium a pyknidium. Apotheciové plodnice bývají vyduté a otevřené nahoru, i když to nemusí být pravidlem. Mezi vřecky jsou zvláštní sterilní vlákna, tzv. parafýzy, které často obsahují pigment. Barevnost apothecií může být důležitá pro determinaci.  Perithecium a pycnidium vypadají na první pohled velmi podobně, jedná se v obou případech o dutinky vrostlé do stélky lišejníku. Zatímco však perithecia obsahují askospory (podobně jako apothecium), pyknidium obsahuje nepohlavně vznikající konidie (konidiospory).", "section_level": 1}, {"title": "Paleontologické nálezy lišejníků.", "content": "Na místech, kde obyčejně rostou lišejníky, vznikají fosilie jen vzácně. Přestože známe z Jižní Afriky nálezy již ze starších starohor, které připomínají primitivní lišejníky, za nejstarší nález skutečného lišejníku se považuje lišejník z mladšího devonu z lokality ve Skotsku, je tedy asi 400 milionů let starý. Kandidátem na lišejník jsou i podobně staré, záhadné fosílie \"Spongiophyton\" a \"Nematothallus\".", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace lišejníků.", "content": "Zatímco dříve se lišejníky řadily do zvláštního rostlinného oddělení, po poznání jejich podstaty jakožto hub s endosymbiotickým fotobiontem se dnes zásadně klasifikují podle mykobionta, podle pravidla „jedna houba – jeden lišejník“. Jedná se tedy o zástupce říše houby (Fungi), podříše Dikarya, kteří však jakožto lišejníky netvoří společně žádnou přirozenou skupinu. Známe 13 500 – 17 000 lichenizovaných hub. Mezi ně patří zejména vřeckovýtrusné houby (Ascomycota), ale vzácně (méně než 2 %) i stopkovýtrusné houby (Basidiomycota). U některých lichenizovaných hub se nepodařilo pozorovat pohlavní rozmnožování, které by umožnilo klasifikaci do jedné z hlavních skupin Dikarya; v některých systémech jsou proto prozatím podřazeny umělé skupině Deuteromycota a o jejich zařazení mohou rozhodnout v budoucnosti až molekulární analýzy jejich genomu.  Má se za to, že se lichenismus nezávisle vyvinul mnohokrát, a to nejen jednou u vřeckovýtrusých a podruhé u stopkovýtrusých hub. Molekulární analýzy ukazují, že se tak stalo i uvnitř některých tříd hub vícekrát nezávisle na sobě, zároveň jsou poznatky o druhotné ztrátě této schopnosti u některých podřazených taxonů.  Klasifikace na úrovni druhu a nižších taxonů podle principu „jedna houba – jeden lišejník“ dosud budí kontroverze, a to zejména proto, že se nelichenizované a lichenizované houby stejného druhu, jakož i stejný druh s odlišnými fotosymbionty mohou výrazně odlišovat morfologicky a v návaznosti na to i stylem života, a mohou mít i odlišnou a nezávislou evoluční historii.", "section_level": 1}, {"title": "Askolišejníky.", "content": "Lišejníků tvořených vřeckovýtrusnou houbou (askolišejníků) je 98 %. Asi polovina všech známých vřeckovýtrusných hub je lichenizována. Nejvíce lišejníků patří do třídy Lecanoromycetes a v jejím rámci především do podtřídy Lecanoromycetidae. Podle dostupných studií, založených na fylogenetické příbuznosti, se rozlišují tři základní řády:  Známe však i další skupiny askolišejníků, řazené buď rovněž do třídy Lecanoromycetes (podtřídy Ostropomycetidae, Acarosporomycetidae), nebo do zcela jiných taxonomických skupin (např. Lichinomycetes, Arthoniomycetes, Dothideomycetes).", "section_level": 2}, {"title": "Bazidiolišejníky.", "content": "Některé lišejníky, tzv. bazidiolišejníky, patří do řádů lupenotvaré (Agaricales) a chorošotvaré (Aphyllophorales) z oddělení stopkovýtrusných hub. Sem patří zejména rod \"Lichenomphalia\". Tyto houby vytvářejí stélky, z nichž vyrůstají velmi nápadné plodnice v klasickém slova smyslu. Poměrně známá je i tužnatka slizká (\"Multiclavula mucida\").", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt a význam.", "content": "Lišejníky najdeme téměř všude s výjimkou volného oceánu. Lišejníky byly například objeveny pouhých 300 kilometrů od pólu. Terčovník pohledný (\"Xanthoria elegans\") byl nalezen i v nadmořské výšce 7000 m n. m. Lišejník misnička jedlá (\"Lecanora esculenta\") se vyskytuje na poušti Sahara. Někdy rostou lišejníky i ve vodě, jako například nitroplodka potoční (\"Dermatocarpon rivulorum\"). I když jsou schopné porůstat všechny substráty, nejčastěji je nalézáme na kamenech a skalách, na půdě a jako epifyty na stromech a keřích. To jsou místa, kde je malá konkurence vyšších rostlin, proti nimž se lišejníky například v hustém lesním podrostu neprosadí. Mnoho druhů také vyžaduje stabilní substrát (horniny), protože roste pomalu. Na druhou stranu existují i mnohé efemery, které osídlují také rychle tlející dřevo, listy dřevin v tropech či kamenité suti.  Konkurenční výhodou lišejníků je, že jsou poikilohydrické, snášejí velké výkyvy obsahu vody ve stélce. Když obsah vody klesne, vstupují lišejníky do stavu, známého jako kryptobióza. V tom dokáží vzdorovat i překvapivě nehostinným podmínkám. Pokusy ve vesmíru ukázaly, že lišejníky přežijí i pobyt ve studeném a mrtvém prostoru na oběžné dráze Země, kde je především velmi silné UV záření. Důležité je i to, že lišejníky nemají kořeny, a proto nepotřebují stálý přísun vody. Vodu pohlcují celým povrchem těla.  Lišejníky často osídlují nově vzniklá nebo ještě neosídlená stanoviště. Proto patří k pionýrským druhům. Na poušti zpevňují půdu před erozí asi milimetr silnou \"kryptobiotickou krustou\", která se postupně rozkládá a do půdy dodává živiny. Tak se tvoří místo, které později mohou osídlit i cévnaté rostliny. Podobně lišejníky kolonizují též povrchy skal, kde naopak erozi podporují. Na skalních substrátech, kde houbová vlákna lišejníků pronikají do substrátu a navětrávají ho, vznikají primární půdy a cévnaté rostliny mohou substrát osidlovat. To může vadit na povrchu soch, například v americkém Mount Rushmore. Lišejníky rostoucí na dřevinách nejsou nikdy parazity, nekonzumují žádnou část rostliny ani ji netráví. Vyživují se samostatně, jak bylo výše uvedeno. Řasa fotosyntetizuje, houba čerpá vodu ze srážek s anorganickými látkami v ní obsaženými. Zejména na půdním substrátu však produkují např. lišejníky rodu \"Cladonia\" chemikálie, které zastavují klíčení semen a růst mladých rostlin.  Lišejníky jsou důležitým zdrojem potravy pro některé živočichy, zejména pro soby polární (karibu), ale také pro mnoho druhů housenek motýlů. Lišejníky však obsahují málo cukrů, a tak pro některé živočichy nestačí.  Mnoho lišejníků má velmi specifické požadavky na chemismus substrátu. Některé epifytické druhy vyhledávají zásaditou borku, jiné neutrální či kyselou. Některé lišejníky preferují prostředí bohaté na dusík. Mezi ně patří rody \"Physcia\", \"Xanthoria\" či druh \"Amandinea punctata\", které proto odolávají i znečištění oxidy dusíku. Nazývají se nitrofilní druhy.", "section_level": 1}, {"title": "Lišejníky a lidé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Využití člověkem.", "content": "Lišejníky mají pro lidstvo překvapivě velký význam, kterým se dokonce zabývá samostatná věda, zvaná \"etnolichenologie\". Nejčastěji se lišejníky používaly a používají jako barvivo, ale známé jsou i lišejníky užívané k léčbě a jako potravina. Barviva i účinné látky v lécích jsou sekundární metabolity lišejníků.  Barviva se z lišejníků získávají tak, že se stélky uvaří ve vroucí vodě nebo se fermentují v moči. V Severní Americe je významný lišejník \"Letharia vulpina\", z něhož se získávala žlutá barva. Také ve Skotsku se používala barviva z lišejníků – především hnědé a červené barvy. Z lišejníků rodu \"Roccella\" se na Kanárských ostrovech, Kapverdách, Madagaskaru a v Indii získávala fialová barviva, kterým se říká orceiny.  Využití lišejníků jako léčiv se dá vysvětlit tím, že lišejníky obsahují velké množství (často unikátních) sekundárních metabolitů, z nichž část má antibiotické účinky. Kyselina usnová z lišejníku provazovka (\"Usnea\") patří k nejznámějším. Užívá se i pukléřka islandská (\"Cetraria islandica\"), a to jako prostředek proti kašli. Lišejníky se také sbíraly jako potravina, a to téměř po celém světě. Sice obsahují některé toxiny nebo nestravitelné polysacharidy, ty se však některými metodami dají odstranit. V Evropě byl široce využíván lišejník pukléřka islandská, z níž se připravoval chléb, kaše, polévka i salát. V Severní Americe byl konzumován lišejník \"Bryoria fremontii\". Dutohlávka sobí (\"Cladonia ranginifera\") se tradičně vyjímala z předžaludků ulovených sobů a posléze byla konzumována.  Lišejníky se používají nebo používaly i k výrobě alkoholu, kosmetiky, parfémů, jako dekorace, na textilní vlákna, jako potrava pro dobytek, palivo, v průmyslu jako výchozí surovina, k vyčiňování kůží, k lákání zvěře při lovu, jako repelent proti hmyzu, jed, konzervant, k různým magickým rituálům a dokonce jako narkotikum a halucinogen. Dnes se lišejníky užívají také k určování stáří usazenin a k bioindikaci čistoty ovzduší (viz níže).  Některé nitrofilní druhy na Aljašce původní obyvatelé využívali k lovu svišťů, protože tyto lišejníky rostly na místech, kde zmínění hlodavci zanechávali své (na dusík bohaté) exkrementy.", "section_level": 2}, {"title": "Mytologie.", "content": "Podle legendy severoamerického kmene Menomini jsou lišejníky strupy spadlé z hlavy boha jménem Må'nåpus, podle jiné verze strupy z jeho hýždí, které si způsobil, když se smekl po prudké skále. Indiáni kmene Paiute z Nevady nazývali oranžové a žluté skalní lišejníky „semeno ještěrů“. Leguánci druhu \"Sceloporus occidentalis\" totiž dělají na skalách drobné pohyby těla dolů a nahoru. Indiáni kmene Okanagan mají několik legend na téma, jak vznikl lišejník \"Bryoria fremontii\". V jedné se kojot pokouší ulovit labuť. Ta však vzlétne a kojota vezme s sebou do vzduchu. Pouští ho až ve výšce a kojot padá do stromů a srst se mu zamotává ve větvích. Potom promění kojot své chlupy v lišejník slovy: „Má srst nesmí být zmařena. Lidé tě budou sbírat a připravovat z tebe jídlo“.", "section_level": 2}, {"title": "Citlivost ke znečištění ovzduší.", "content": "Pro lišejníky je typická schopnost tzv. bioindikace čistoty ovzduší, vzhledem k jejich citlivosti ke znečištění. Nejcitlivější jsou obecně druhy s keříčkovitou stélkou (provazovka, vousatec, a podobně), tolerantní jsou např. misničky (\"Lecanora\") a některé efemérní lišejníky s krátkou vegetační dobou. Cyanolišejníky (lišejníky s fotobiontem sinicí) jsou obecně velmi citlivé.  Lišejníkům škodí zejména imise oxidu siřičitého (SO). Ten jim narušuje vnitřní stabilitu buněk, znemožňuje fotosyntézu a má vliv na rozmnožování. Do 35 μg/m se vyskytují provazovky (\"Usnea\"), do 70 μg/m terčovky (\"Parmelia\"), při vyšších koncentracích lišejníků rychle ubývá a při 170 μg/m rostou na kůře jen zelené řasy. Z těchto znalostí můžeme zpětně určovat přibližné zatížení ovzduší SO. S klesajícím znečištěním oxidem siřičitým v dnešní době se lišejníky pomalu vracejí na některá místa, kde byly vyhubeny. Dokazují to studie z Lucemburské zahrady v Paříži, z údolí řeky Ohio v USA či z Londýna. Ještě v roce 1989 se však psalo, že do roku 2000 pravděpodobně u nás vyhynou všechny keříčkovité a lupenité lišejníky.  Mezi další látky, které mají negativní vliv na růst lišejníků, patří sloučeniny těžkých kovů, fluor, brom a radioaktivní spad. Dokládají to studie provedené v okolí hliníkáren (např. Žiar nad Hronom), kde bývají vysoké koncentrace fluoru v ovzduší. V nejbližším okolí hliníkáren se dokonce tvoří tzv. \"lišejníková poušť\". Lišejníky doplácí na to, že jsou schopné dobře nasávat škodliviny. Po černobylské katastrofě vstřebaly lišejníky ve Skandinávii tolik radioaktivních částic, že maso sobů, kteří se jimi živí, bylo považováno za nevhodné ke konzumaci.", "section_level": 1}, {"title": "Středoevropské druhy.", "content": "Ve střední Evropě se vyskytuje asi 2000 druhů lišejníků. Mezi lišejníky známé v ČR patří například dutohlávka sobí (\"Cladonia rangiferina\"), terčovka bublinatá (\"Hypogymnia physodes\"), mapovník zeměpisný (též lišejník zeměpisný, \"Rhizocarpon geographicum\"), hávnatka psí (\"Peltigera canina\"), pukléřka islandská (\"Cetraria islandica\"), terčovník zední (\"Xanthoria parietina\"), rod provazovka (\"Usnea\") a mnohé další.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lišejník (latinsky \"Lichen\"), někdy lichenizovaná houba, je symbiotické společenství houby (mykobionta) a řasy či sinice (tedy fotobionta neboli fykobionta). Vědecký obor studující lišejníky se nazývá lichenologie.", "tgt_summary": "... no changes... no changes... no changes... no changes... no changes... no changes... no changes... no changes... no changes... no changes... no changes...", "id": 1862089}
{"src_title": "Jeden svět nestačí", "tgt_title": "新鐵金剛之黑日危機", "src_document": [{"title": "Natáčení.", "content": "Při natáčení úvodní honičky ve člunech na Temži byly v okolí instalovány web kamery, aby fanoušci mohli průběh natáčení sledovat. Ve filmu je vidět skutečné sídlo britské tajné služby MI6, proti čemuž původně britská vláda z bezpečnostních důvodů protestovala. Nakonec však ministr zahraničních věcí Robin Cook prohlásil, že „po všem, co Bond udělal pro Británii, je tohle to nejmenší, co může Británie udělat pro Bonda.“ (\"After all Bond has done for Britain, it was the least we could do for Bond.\")", "section_level": 1}, {"title": "Soundtrack.", "content": "Vydán v roce 1999, hudbu složil David Arnold. Skladatel poprvé v historii porušil tradici, která přikazuje zakončit film zcela novou skladbou, nebo (častěji) opakováním skladby úvodní.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "V úvodu jedná James Bond (Pierce Brosnan) se švýcarským bankéřem v Bilbau o navrácení peněz zaplacených průmyslníkem sirem Robertem Kingem jako výkupné za jeho unesenou dceru Elektru Kingovou. Bond uspěje, vrací peníze prostřednictvím M Kingovi. Ten se k nim dostane, avšak při doteku jedné z bankovek zahyne při explozi přímo v centrále MI6. Bond na člunu vyrobeném Q pronásleduje vražedkyni, která ovšem uniká v balónu, kterého se Bond zachytí, ale žena v obklíčení vrtulníkem spáchá sebevraždu a Bond spadne na střechu stadionu Wembley, což mu způsobí poranění ramena na levé ruce.  Po pohřbu Kinga je Bond poslán k ochraně Elektry Kingové, která přebírá po otci stavbu ropovodu z Kaspického moře na jih Turecka. Hlavním podezřelým je zloduch Renard, kterého se MI6 už jednou pokusila zabít. Tehdy však 009 selhal a pouze vstřelil kulku do Renardova mozku. Díky tomu má posunutý práh bolesti a je schopen vydržet mnohem více věcí než běžný člověk, ale den po dni se mu zavrtává více do mozku, takže je prakticky chodící mrtvola.  Podle podezření MI6 ukradl Renard plutonium z bývalé ruské základny v Kazachstánu. Bond se tedy vydá na základnu, kde se setkává s americkou jadernou fyzičkou Dr. Christmas Jonesovou. Poté oba proniknou do budovaného ropovodu, kde uvidí, že Renard do něj umístil jadernou bombu. Při bližším zkoumání zjistí, že Renard použil jen část plutonia. Nechá tedy bombu vybuchnout (bez jaderného materiálu). Těsně poté Bond zjistí, že M byla unesena.  Dalším pátráním vyjde najevo, že Elektra spolupracuje s Renardem, který ji kdysi unesl. Společně hodlají umístit zbývající plutonium do jaderné ponorky, která by následně explodovala v Bosporském průlivu. Tím by byl zničen Istanbul a průliv kontaminován na řadu let. Jediným prostředkem pro dopravu ropy z Ázerbájdžánu by pak byl Elektřin ropovod.  Bondovi se nakonec podaří tragédii zabránit. Při tom je zajat a mučen Elektrou, která mu říká „Dala bych ti celý svět“, na což Bond odpovídá „Jeden svět nestačí“ a cituje tak název filmu a motto rodu Bondů (latinsky Orbis non sufficit), které se objevilo ve filmu V tajné službě Jejího Veličenstva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jeden svět nestačí je 19. film ze série o Jamesi Bondovi, hlavní roli ztvárnil Pierce Brosnan. Scénář napsali Neal Purvis and Robert Wade. Ve filmu má James Bond za úkol zastavit padoucha jménem Renard, který se snaží zaútočit pomocí výbuchu unesené jaderné ponorky.", "tgt_summary": "《黑日危机》(英语:\"The World Is Not Enough\")是一部于1999年上映的英国电影,是詹姆斯·邦德系列电影的第19部,也是第3部由男演员皮尔斯·布鲁斯南扮演英国秘密情报局间谍詹姆斯·邦德的电影。本片由迈克尔·艾普特执导,故事和剧本由尼尔·珀维斯、罗伯特·韦德和布鲁斯·菲尔斯坦创作,迈克尔·G·威尔森和芭芭拉·布洛柯里担任制片人,片名来自《007之女王密使》原著小说中的一句台词。", "id": 727129}
{"src_title": "Ohňová země", "tgt_title": "火地群岛", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Souostroví se skládá z hlavního ostrova (Isla Grande de Tierra del Fuego) s rozlohou 48 100 km2, a skupinou menších ostrovů. Hlavní ostrov je rozdělen mezi dvě země: 18 507,3 km2 (38,57 %) patří Argentině, 29 484,7 km2 (61,43 %) patří k území Chile. K území Chile patří: Polovina ostrova Isla Grande de Tierra del Fuego a ostrovy na západ a na jih od něj. Hlavní město je Punta Arenas. Největší chilské město je Porvenir.  K území Argentiny patří: Východní část souostroví, ostrovy v jižním Atlantiku, jejíž základní kapitál tvoří Ushuaia, největším město souostroví. Dalším důležitým městem v regionu je Rio Grande na pobřeží Atlantského oceánu.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Tato oblast má oceánské podnebí, s krátkými, chladnými léty a dlouhé, vlhké, středně mírné zimy: průměr srážek 3000 mm za rok na západě, ale srážky rychle klesájí na východní straně souostroví. Teploty jsou stabilní po celý rok: v městě Ushuaia jen těžko překonávají 9 °C v létě a průměrná teplota v zimě je 0 °C. Sněžení může nastat i v létě. Chladná a vlhká léta pomáhají zachovávat staré ledovce. Nejjižnější ostrovy pod Antarktidou mají prostředí typické pro tundry, který neumožňuje růst stromů. Některé oblasti mají polární klima. Oblasti na světě s podobným podnebím jako na jižní straně Ohňové země, jsou: Aleutské ostrovy, Island, Aljašský poloostrov a Faerské ostrovy.", "section_level": 1}, {"title": "Původní obyvatelé.", "content": "Původními obyvateli byli indiáni z kmenů Alakaluf, Selknam (Ona) a Jaghan. Selknamové žijící ve vnitrozemí byli kočovní lovci divokých lam guanako a kožešinové zvěře, Jaghanové a Alakalufové sídlili na pobřeží, zhotovovali čluny z kůry a živili se sběrem měkkýšů, rybolovem a lovem mořských savců. Podle Darwina praktikovali v době hladu kanibalismus. Během 19. a počátku 20. století byli zdejší indiáni postiženi epidemiemi a vystaveni tvrdému pronásledování ze strany zlatokopů a farmářů, nejhůř byli postiženi Selknamové, kteří byli přímo vybíjeni. Jaghanové a Alakalufové byli postiženi spíše epidemiemi neštovic, chřipky a tuberkulózy. Na Ohňové zemi a přilehlé chilské pevnině přežívá asi 2600 Alakalufů, 1700 Jaghanů a necelých 500 Selknamů, většinu míšenců, hovořících pouze španělsky, pouze část Alakalufů ještě mluví svým původním jazykem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ohňová země (španělsky: \"Tierra del Fuego\") je souostroví u jižního pobřeží Jižní Ameriky a také jeho hlavní ostrov (\"Isla Grande de Tierra del Fuego\") u jižního cípu Jižní Ameriky. Nachází se mezi Magalhãesovým průlivem (ten ji odděluje od pevniny) a Drakeovým průlivem. Souostroví se skládá z hlavního ostrova Isla Grande de Tierra del Fuego, který je rozdělen mezi Chile a Argentinou, o rozloze 48.100 km2, a skupinou menších ostrovů, včetně mysu Horn.", "tgt_summary": "火地群岛(),是南美洲最南端的一个岛屿群,由主岛大火地岛及周边小岛组成,总面积73,753平方公里。其主岛大火地岛西半部以及其西、南部的全部岛屿均归属于智利境内麦哲伦-智利南极大区的火地省,当中南端合恩岛的合恩角是南美洲智利火地群岛南端的陆岬,广泛认为是南美洲的最南端。其余部分(即主岛东半部)则归阿根廷,并设火地省。", "id": 2564863}
{"src_title": "Róbert Vittek", "tgt_title": "罗伯特·维特克", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Vittek začal se sportem ve čtyř letech ve Slovanu Bratislava. Zprvu se věnoval lednímu hokeji, od devíti let pak fotbalu. V 15 letech se o něj zajímal španělský klub Real Madrid, z transferu sešlo kvůli jeho zranění.", "section_level": 1}, {"title": "ŠK Slovan Bratislava.", "content": "V dresu Slovanu Bratislava se před sezonou 1999/00 propracoval do seniorské kategorie. V A-týmu Slovanu debutoval v roce 1999 ve svých sedmnácti letech proti Spartaku Trnava (výhra 3:0). Svoji premiérovou branku v nejvyšší soutěži vstřelil na jaře 2000 proti stejnému soupeři (výhra 3:0). V ročníku 2000/01 dal tehdy jako osmnáctiletý 10 gólů, v následující sezoně nastřílel 14 branek a v ročníku 2002/03 se stal třetím nejlepším střelcem ligy s 19 přesnými zásahy. Za Slovan nastoupil k 101 ligovým střetnutím.", "section_level": 2}, {"title": "1. FC Norimberk.", "content": "V srpnu 2003 odešel do Německa, hostovat za 200 tisíc eur do klubu 1. FC Norimberk. V týmu působil společně se svým krajanem Markem Mintálem. V ročníku 2003/04 pomohl Norimberku k návratu do Bundesligy.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2004/05.", "content": "V létě 2004 do mužstva za cca jeden milion eur přestoupil. Svůj první gól v nejvyšší soutěži dal v úvodním kole na půdě klubu 1. FC Kaiserslautern (výhra 3:1). Podruhé v ročníku se střelecky prosadil 2. října 2004 proti Borussii Dortmund (remíza 2:2), když ve 25. minutě zvyšoval na průběžných 2:0. Trefil se i v následujícím kole proti týmu SC Freiburg (výhra 3:0). Ve 20. kole hraném 5. 2. 2005 vstřelil jedinou branku proti Hamburgeru SV, který v Norimberku zvítězil 3:1. Svůj pátý gól dal ve 24. kole v odvetě proti Dortmundu, když v 89. minutě vyrovnával z pokutového kopu na konečných 2:2. V sezoně odehrál 24 ligových střetnutí.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2005/06.", "content": "Poprvé v ročníku se trefil 5. února 2006 v 19. kole proti Hannoveru 96 (remíza 1:1), když v 56. minutě otevřel skóre utkání. 12. 2. 2006 dal ve 36. minutě jediný gól Norimberku proti Bayernu Mnichov (prohra 1:2). V březnu 2006 měl skvělou střeleckou formou. Během třech ligových zápasů dal osm branek, což do té doby nikdo nedokázal. Trefil se třikrát proti mužstvům MSV Duisburg (výhra 3:2) a 1. FC Kolín (výhra 4:3)., dva góly dal do sítě Werderu Brémy (výhra 3:1) 1. dubna 2006 se následně prosadil proti klubu 1. FSV Mainz 05, když deset minut před koncem zvyšoval na konečných 3:0. Svoji dvanáctou a třínáctou branku dal ve 30. kole proti Kaiserslauternu (výhra 3:2). Další dvougólový večer prožil proti Borussii Mönchengladbach, když se ve 32. kole hraném 2. 5. 2006 podílel na výhře 5:2. Následně se trefil v domácím souboji posledního 34. kola proti týmu Hertha BSC (výhra 2:1). V sezóně 2005/06 vstřelil během 30 zápasů 16 gólů a umístil se na páté příčce mezi kanonýry první ligy.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2006/07.", "content": "Na úvod ročníku se prosadil 12. srpna 2006 proti mužstvu VfB Stuttgart, Norimberk i díky jeho brance z 37. minuty zvítězil 3:0. Podruhé se trefil ve 13. kole, kdy pomohl ke konečné výhře 3:2 nad Bayerem 04 Leverkusenem. 2. 2. 2007 vsítil svůj třetí gól v ročníku, když s Norimberkem porazil překvapivě Bayern Mnichov 3:0. Následně se trefil proti Eintrachtu Frankfurt, v 87. minutě vyrovnával na konečných 2:2. Na jaře 2007 získal s Norimberkem německý pohár. V lize nastoupil na 24 střetnutí.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2007/08.", "content": "V srpnu 2007 si v zápase proti Energii Cottbus poranil meniskus a prodělal operaci, jenž jej vyřadila ze hry na několik měsíců. Jediný střelecký zásah si připsal ve 27. kole hraném 5. dubna 2008 proti Eintrachtu Frankfurt (výhra 3:1), když ve 49. minutě zvyšoval na průběžných 2:1. V sezoně, ve které Norimberk sestoupil po čtyřech letech zpět do druhé německé Bundesligy, odehrál 17 ligových zápasů.", "section_level": 3}, {"title": "Lille OSC.", "content": "V létě 2008 zakotvil ve francouzském klubu Lille OSC, kam přestoupil za 4,7 mil. € a podepsal čtyřletý kontrakt.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2008/09.", "content": "Ligový debut v dresu Lille si odbyl ve 4. kole hraném 31. srpna 2008 proti Girondins de Bordeaux (výhra 2:1), nastoupil na 70 minut. Svůj první ligový gól za Lille vsítil 15. listopadu 2008 ve vítězném utkání proti týmu AS Saint-Étienne (výhra 3:0). Podruhé se prosadil proti mužstvu FC Sochaux-Montbéliard (výhra 3:2), na hřiště přišel v 62. minutě a o dvanáct minut později vyrovnával na průběžných 2:2. Svůj třetí gól dal proti Olympiqu Lyon (výhra 2:0), když otevřel skóre zápasu. 21. 3. 2009 vstřelil branku na 2:0 proti Grenoblu Foot 38 (výhra 2:1). Střelecky se prosadil i v dalším kole, kdy pomohl k výhře 2:0 proti klubu FC Nantes. 30. května 2009 ve 34. kole se podílel na vítězství 3:2 nad týmem AS Nancy-Lorraine. V ročníku 2008/09 odehrál v lize 26 zápasů a pomohl mužstvu k pátému místu v tabulce.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2009/10.", "content": "S klubem se představil ve skupinové fázi Evropské ligy UEFA 2009/10, kde bylo Lille OSC nalosováno do základní skupiny B společně s týmy Valencia CF (Španělsko), SK Slavia Praha (Česko) a Janov CFC (Itálie). Svojí jedinou branku v pěti střetnutích pomohl Lille k druhému místu ve skupinové fázi EL a k postupu do jarních vyřazovacích bojů.  Poprvé v ročníku dal gól 23. 8. 2009 ve třetím kole proti mužstvu Toulouse FC (remíza 1:1), ve 44. minutě otevřel skóre zápasu. V utkání 21. kola snižoval v 76. minutě na konečných 1:2 proti klubu FC Sochaux-Montbéliard. Na podzim 2009 odehrál 12 ligových střetnutí.", "section_level": 3}, {"title": "MKE Ankaragücü.", "content": "1. února 2010 odešel Vittek z Lille na půlroční hostování do tureckého týmu MKE Ankaragücü. Setkal se zde s reprezentačním spoluhráčem Markem Saparou.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2009/10.", "content": "V dresu Ankaragücü debutoval ve 20. ligovém kole hraném 7. února 2010 proti Bursasporu (remíza 0:0), odehrál celých 90 minut. Následující týden se za Ankaragücü střelecky poprvé prosadil, když v 53. minutě srovnal v zápase s mužstvem İstanbul BBSK na konečných 1:1. Následně dvakrát skóroval do sítě Kayserisporu a podílel se na domácí výhře 3:0. Svoji čtvrtou branku dal 18. 4. 2010 ve 4. minutě proti Eskişehirsporu (výhra 3:1). Ve 32. kole rozhodl jediným gólem zápasu o výhře Ankaragücü nad Trabzonsporem. Během půl roku nastoupil k 12 utkáním v lize.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2010/11.", "content": "Před ročníkem 2010/11 jej Ankaragücü z Lille koupilo za 2,1 mil. € a uzavřelo s ním kontrakt do léta 2012. Svoji jedinou a na další dobu poslední branku dal 16. dubna 2011, kdy se trefil ve 29. kole z penalty proti Bucasporu (výhra 5:3). Celkem v této sezoně odehrál 12 ligových zápasů.", "section_level": 3}, {"title": "Trabzonspor.", "content": "V září 2011 odešel i s Markem Saparou do jiného klubu z Turecka, konkrétně do Trabzonsporu a podepsal smlouvu na dva roky. Přestupní částka činila v případě Vitteka 600 000 €.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2011/12.", "content": "S Trabzonsporem se představil ve skupinové fázi Ligy mistrů UEFA 2011/12, kde byl tým nalosován do skupiny B a střetl se zde s italským Interem Milán, mužstvem Lille OSC a klubem PFK CSKA Moskva z Ruska. Vittek nastoupil pouze v první zápase proti Interu, Trabzonspor skončil v tabulce na třetím místě a do jarního play-off nepostoupil.  Ligovou premieru v dresu Trabzonsporu absolvoval 17. září 2011 ve druhém kole, když nastoupil na první poločas proti týmu İstanbul BBSK (prohra 0:1). Jednalo se o jeho jediný ligový start v daném ročníku.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2012/13.", "content": "S klubem se představil ve čtvrtém předkole Evropské ligy UEFA 2012/13 proti maďarskému celku Videoton FC. Úvodní zápas skončil bezbrankovou remízou. Vittek nastoupil pouze v odvetě, ve které Videoton vyhrál na domácí půdě 1:0 po pokutových kopech a postoupil do skupinové fáze. První gól za Trabzonspor vsítil 26. srpna 2012 ve 2. kole turecké ligy proti hostujícímu Elazığsporu (výhra 2:0), když ve 41. minutě zužitkoval centr z levé strany a otevřel skóre utkání. Vittek se vrátil na trávníky 18. srpna 2012 po 11 měsících pauzy zaviněné operací pravého kolena. Podruhé se střelecky prosadil 20. 1. 2013 proti týmu Kardemir Karabükspor (prohra 1:3), když v deváté minutě otevřel skóre střetnutí. Během ročníku 2012/13 nastoupil k pěti utkáním v lize.", "section_level": 3}, {"title": "İstanbul BBSK.", "content": "Začátkem února 2013 podepsal 11⁄2-roční kontrakt s celkem İstanbul BBSK. V srpnu 2013 však své působení v klubu ukončil. Kvůli zranění z mezistátního reprezentačního zápasu Slovenska s Belgií hraného 6. února 2013 neodehrál za İstanbul BBSK ani jeden soutěžní zápas. Tým na konci sezóny sestoupil do nižší soutěže a Vittek se pro něj stal příliš drahým hráčem.", "section_level": 2}, {"title": "ŠK Slovan Bratislava (návrat).", "content": "Po odchodu z İstanbulu BBSK začal trénovat s juniorským výběrem Slovanu Bratislava. V září 2013 se do mužstva po deseti letech vrátil, podepsal kontrakt do srpna 2014 a dostal dres s číslem 33.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2013/14.", "content": "Poprvé po svém návratu nastoupil v dresu Slovanu v přípravném zápase se Spartou Praha 5. září 2013 (prohra 0:1, odehrál celé utkání). Při své obnovené ligové premiéře 14. září 2013 proti Dukle Banská Bystrica vstřelil gól, Slovan vyhrál na hřišti soupeře 4:2. 18. září 2013 vsítil dvě branky v ligovém utkání proti klubu FC Nitra (výhra 5:0). Prosadil se i v následujícím kole v derby proti Spartaku Trnava (výhra 3:1), když ve 25. minutě zvyšoval na 2:1. 10. listopadu 2013 se dvěma brankami podílel na výhře 3:2 na půdě týmu MFK Ružomberok. V následujícím 18. kole otevřel ve 30. minutě skóre zápasu proti mužstvu MŠK Žilina, Slovan zvítězil 2:1. V rozmezí 22.-24. kola se čtyřkrát střelecky prosadil, když dal dva góly z penalt proti klubu FK Senica (výhra 2:0) a po jedné brance do sítí týmů FC Spartak Trnava (výhra 2:0) a FK DAC 1904 Dunajská Streda (výhra 2:1). Ve 27. kole hraném 19. 4. 2014 se prosadil proti mužstvu MFK Košice, ve druhé minutě nastavení zvyšoval na konečných 2:0. V sezóně 2013/14 Corgoň ligy získal se Slovanem ligový titul, který byl pro něj prvním v jeho hráčské kariéře. S týmem došel až do finále Slovenského poháru, kde klub podlehl Košicím v poměru 1:2. S 12 ligovými góly v 17 utkáních se stejně jako spoluhráč Pavel Fořt stal nejlepším kanonýrem Slovanu a za králem střelců Tomášem Malcem z týmu FK AS Trenčín zaostal o dvě trefy.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2014/15.", "content": "Se Slovanem, který v té době vedl český trenér František Straka, postoupil přes klub The New Saints FC z Walesu (výhry 1:0 a 2:0) a moldavský celek FC Sheriff Tiraspol (výhra 2:1 a remíza 0:0) do čtvrtého předkola Ligy mistrů UEFA 2014/15. V domácím zápase 4. předkola - play-off hraného 20. srpna 2014 proti běloruskému týmu FK BATE vstřelil důležitý vyrovnávající gól na konečných 1:1. Slovan se do skupinové fáze LM nekvalifikoval, v odvetě na půdě Bate prohrál 0:3. Představil se však v základní skupině I Evropské ligy UEFA 2014/15, kde číhali soupeři SSC Neapol (Itálie), AC Sparta Praha (Česko) a Young Boys Bern (Švýcarsko). Slovan skončil ve skupinové fázi bez bodu na posledním místě, Vittek se představil pouze v odvetě proti Spartě Praha. V sezoně jej pronásledovaly zdravotní problémy, díky kterým odehrál v nejvyšší soutěži jen pět střetnutí.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2015/16.", "content": "V létě 2015 uzavřel se Slovanem novou roční smlouvu. S mužstvem postoupil přes gibraltarský klub Europa FC (výhry 6:0 a 3:0) a tým UC Dublin z Irska (výhry 1:0 a 5:1) přes první dvě předkola Evropské ligy 2015/16. V odvetě 3. předkola EL hraného 6. srpna 2015 přispěl hattrickem k domácí remíze 3:3 proti ruskému mužstvu FK Krasnodar. K postupu však výsledek nevedl, neboť první zápas skončil porážkou Slovanu 0:2.  Svůj první gól v sezoně dal v sedmém kole proti klubu MFK Skalica (výhra 4:1), když ve 32. minutě zvyšoval na 3:0. 27. 9. 2015 se prosadil podruhé v ročníku a podílel se na výhře 3:1 nad týmem FO ŽP ŠPORT Podbrezová. Skóroval i v následujících dvou kolech, kdy se jednou trefil do sítě ViOnu Zlaté Moravce (výhra 2:0) a dvakrát do branky Spartaku Myjava (výhra 2:0). Svůj šestý gól v ročníku vsítil 28. listopadu 2015 v 18. kole proti Skalici (výhra 2:0), kdy v odvetě proti tomuto soupeři otevřel ve 22. minutě skóre střetnutí. Posedmé a poosmé se trefil 9. 4. 2016 v 70. a 72. minutě z pokutových kopů proti Ružomberoku (výhra 3:2). Dvoubrankový večer prožil i ve 28. kole, kdy se podílel na výhře 4:1 nad Spartakem Trnava. Se Slovanem na jaře 2016 došel po dvou letech opět do finále domácího poháru, kde tým tentokrát podlehl v zápase hraném v Trnavě mužstvu AS Trenčín 1:3. Celkem odehrál v této sezoně 25 ligových střetnutí. V červenci 2016 mu Slovan neprodloužil smlouvu.", "section_level": 3}, {"title": "Debreceni VSC.", "content": "V průběhu ročníku 2016/17 odešel jako volný hráč (zadarmo) do maďarského prvoligového klubu Debreceni VSC, kde podepsal kontrakt na půl roku s opcí do léta 2017. Sešel se zde se svým krajanem a bývalým spoluhráčem ze Slovanu Bratislava Karolem Mészárosem.  V dresu Debreceni debutoval 15. října 2016 v ligovém zápase proti týmu Paksi SE, na hřiště přišel do druhého poločasu a po dvou minutách vyrovnal na konečných 1:1. Podruhé v sezoně se trefil ve 14. kole proti mužstvu Gyirmót SE (výhra 2:1), když v deváté minutě dal první branku střetnutí. V prosinci 2016 v Debrecini skončil, jelikož realizačním tým ani vedení nevyužili předkupní právo. V maďarské nejvyšší lize odehrál osm zápasů a vstřelil dvě branky.", "section_level": 2}, {"title": "ŠK Slovan Bratislava (druhý návrat).", "content": "V únoru 2017 se podruhé vrátil do Slovanu Bratislava, kde podepsal půlroční smlouvu s opcí.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2016/17.", "content": "Obnovenou premiéru v lize po druhém návratu si odbyl ve 21. kole hraném 25. 2. 2017 proti klubu AS Trenčín, na hřiště přišel v 86. minutě místo Seydouby Soumaha. Slovan v napínavém střetnutí porazil svého soka v poměru 4:3 a dostal se na průběžné druhé místo tabulky. Při absenci Soumaha nastoupil 11. března 2017 v ligovém střetnutí proti Senici v základní sestavě a poprvé po návratu se střelecky prosadil, když ve 24. minutě proměnil pokutový kop a rozhodl o výhře 1:0 na hřišti soupeře. V sezoně 2016/17 získal se Slovanem domácí pohár, když společně se svými spoluhráči porazil ve finále hraném 1. května 2017 na stadionu NTC Poprad tehdy druholigový tým MFK Skalica v poměru 3:0. Celkem v neúplném ročníku odehrál osm střetnutí v lize.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2017/18.", "content": "23. června 2017 nastoupil za mužstvo na poslední tři minuty (na hřiště přišel namísto Jakuba Mareše) v utkání Česko-slovenského Superpoháru hraného v Uherském Hradišti proti českému celku FC Fastav Zlín, kterému Slovan Bratislava podlehl v penaltovém rozstřelu. Se Slovanem postoupil přes arménské mužstvo FC Pjunik Jerevan (výhry 4:1 a 5:0) do druhého předkola Evropské ligy UEFA 2017/18, kde bratislavský klub vypadl po prohrách 0:1 a 1:2 s týmem Lyngby BK z Dánska. 17. června 2017 uzavřel se Slovanem nový roční kontrakt. Svůj první a zároveň i jediný ligový gól v ročníku dal v 10. kole v souboji s Žilinou, když v 87. minutě snižoval na konečných 2:3. 1. května 2018 nastoupil za Slovan ve finále slovenského poháru hraného v Trnavě proti celku MFK Ružomberok, \"belasý\" porazily svého soupeře v poměru 3:1 a obhájily tak zisk této troje z předešlé sezony 2016/17. Během roku si připsal celkem 23 ligových utkání. Poslední květnový den mu v mužstvu vypršela smlouva a novou nepodepsal.", "section_level": 3}, {"title": "Klubové statistiky.", "content": "Aktuální k 26. květnu 2019", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V A-mužstvu Slovenska debutoval 29. května 2001 v přátelském zápase proti domácímu Německu, které zvítězilo v Brémách 2:0.  Svůj první reprezentační gól zaznamenal v domácím přátelském utkání 15. srpna 2001 proti Íránu, které asijský host vyhrál v Bratislavě 4:3. Vittek se prosadil ve 30. minutě.  Střelecky nejvydařenější utkání absolvoval Vittek 8. září 2004 proti Lichtenštejnsku, když na bratislavském stadiónu Tehelné pole zaznamenal hattrick. V kvalifikačním zápase na Mistrovství světa 2006 se prosadil v 15., 59. a 81. minutě. Dohromady tomuto soupeři vstřelil ve své seniorské reprezentační kariéře šest gólů.  Začátkem února 2013 jej po roce a půl povolala do slovenské reprezentace dvojice hlavních trenérů Stanislav Griga a Michal Hipp, Slovensko čekal přátelský zápas v Bruggách s domácí Belgií. Naposledy Vittek odehrál reprezentační zápas 2. září 2011 v Dublinu proti Irsku (remíza 0:0). Poté měl zdravotní potíže s koleny. 6. února 2013 tedy nastoupil proti domácí Belgii v základní sestavě, ale již po 15 minutách hry se zranil a musel odstoupit kvůli podezření na natržený stehenní sval. Slovensko utkání prohrálo 1:2.  K dalšímu reprezentačnímu zápasu nastoupil až 8. září 2015 v kvalifikaci na EURO 2016, trenér Ján Kozák jej nasadil proti týmu Ukrajiny (remíza 0:0). Vittek hrál do 65. minuty, poté jej vystřídal na hrotu útoku Martin Jakubko. Byl i v širší nominaci na EURO 2016 ve Francii, ale kvůli zranění kolene se na evropský šampionát nedostal.", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství světa 2010.", "content": "Slovensko se utkalo na Mistrovství světa ve svém prvním utkání v základní skupině F s nováčkem šampionátu Novým Zélandem, jediný slovenský gól vstřelil v 50. minutě hlavou Róbert Vittek. V 84. minutě byl vystřídán Miroslavem Stochem, Slovensko vítězství neudrželo a v 93. minutě zařídil konečnou remízu 1:1 hlavičkující Winston Reid. Ve druhém utkání 20. června 2010 podlehlo Slovensko jihoamerickému mužstvu Paraguaye 0:2, Vittek odehrál celý zápas. 24. června 2010 vstřelil dva důležité góly ve třetím zápase Slovenska v základní skupině proti Itálii a pomohl tak reprezentaci k vítězství 3:2 a postupu do osmifinále ze druhého místa na úkor Itálie. Slovenský útočník se prosadil ve 25. a 73. minutě. V osmifinále se Slovensko střetlo s Nizozemskem, v nastaveném čase v 94. minutě snižoval Vittek z pokutového kopu na konečných 1:2. Tento výsledek posunul do čtvrtfinále turnaje pozdějšího vicemistra Nizozemsko.  Róbert Vittek vstřelil na tomto světovém šampionátu celkem čtyři z pěti slovenských gólů, zbývající dal Kamil Kopúnek v zápase proti Itálii. Za turnajovým králem střelců Thomasem Müllerem z Německa a dalšími třemi pětigólovými střelci zaostal o jedinou branku. Stal se rovněž nejlepším slovenským střelcem na světových šampionátech (před Adolfem Schererem se 3 góly z MS 1962).", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační góly a zápasy.", "content": "Góly Róberta Vitteka za A-mužstvo Slovenska", "section_level": 2}], "src_summary": "Róbert Vittek (* 1. dubna 1982, Bratislava) je bývalý slovenský fotbalový útočník a reprezentant, naposledy působící v týmu ŠK Slovan Bratislava. Hráčskou kariéru ukončil v posledním 32. kole ročníku 2018/19 v souboji s celkem ŠKF iClinic Sereď (výhra 3:1), na hrací plochu přišel v 75. minutě namísto Rafaela Ratãa a stal se díky tomuto startu mistrem ligy. Nastupoval na hrotu útoku. Mimo Slovensko působil na klubové úrovni v Německu, Francii, Turecku a Maďarsku. Jeho manželkou je slovenská zpěvačka Patrícia Vitteková, se kterou má dvě dcery.", "tgt_summary": "罗伯特·维迪(Róbert Vittek,1982年-4月1日),是一名斯洛伐克足球运动员,司职前锋.", "id": 1182408}
{"src_title": "Johann Jakob Bachofen", "tgt_title": "约翰·雅各布·巴霍芬", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "jBachofen se také zabýval filologií a etnografií. Teorie evolucionismu ho zaujala natolik, že věnoval své celoživotní úsilí vypracovaní schéma vývoje rodiny. V knize „Mateřské právo“ (německy \"Das Mutterrecht\", 1861) předkládá dnes už klasickou teorii evoluce rodiny. Od roku 1841 byl profesorem práva na Basilejské univerzitě. Po létech zapomnění Bachofena a jeho dílo znovuobjevil Ludwig Klages. Jeho teorii matriarchátu přejala řada dalších intelektualů, zejména Lewis Henry Morgan, Bedřich Engels, Thomas Mann, Jane Ellen Harrison, Erich Fromm, Robert Graves, Rainer Maria Rilke, Joseph Campbell, Otto Gross, Julius Evola a Walter Benjamin. Bachofen byl zjevně nakloněn matriarchálnímu principu, zatím co patriarchální nenáviděl. Přes to byl jako protestant, věřící v pokrok a rozum, přesvědčen o nadřazenosti patriarchátu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Dějiny antropologického myšlení ovlivnil zejména tím, že jako první ve své knize \"Mateřské právo\" (Das Mutterrecht) z roku 1861, vyslovil hypotézu o prvotnosti matriarchátu před patriarchátem. Podle jeho názoru, bylo na začátku lidských dějin rodičovství zajištěno pouze matkou, protože v této společnosti byly sexuální vztahy strukturovány promiskuitně (\"hetérismus\"). Pokrevní příbuznost se tak dala odvodit pouze od matky. Ženy se tak staly autoritou, která vedla k matriarchátu. Dle něj se vytvářelo i náboženství, representované bohyní mateřské postavy (Věstonická venuše).  Stav prvotní promiskuity (\"hetérismus\") Bachofen vydedukoval z chrámové prostituce, o níž byl přesvědčen, že představuje přežitek, dokumentující promiskuitní podmínky v raném období vývoje lidské společnosti. Moc v této době údajně měli v rukou muži, kterým daný stav vyhovoval, a proto jej neměli v úmyslu měnit. Díky vývoji náboženství, jež Bachofen považoval za hybnou sílu dějin, se však ženy postupně vymanily z nadvlády mužů a nastolily společenské uspořádání založené na matriarchátu, ve kterém se jméno a původ potomků odvozoval z ženské linie, matrilinearity. Zmocnily se vlády nejdříve v rodině a později i ve společenské hierarchii. Lidská společnost tak vstoupila do období nadvlády žen – \"gynaikokracie\", ve které převládala práva matky a hodnoty mateřské lásky.  Teprve mnohem později, muži znovu získali dominující postavení a zahájili tak období rodového zřízení založené na patrilinearitě – patriarchát. Na počátku tohoto historického období, byla promiskuita nahrazena monogamií (alespoň co se týče žen). Toto vývojové schéma Bachofen spekulativně ilustroval materiálem získaným ze studia primitivních společností, antické, egyptské, římské, řecké kultury a výkladem jejich mýtů.", "section_level": 1}, {"title": "Bibliografie.", "content": "slovensky", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Jakob Bachofen (22. prosinec 1815, Basilej – 25. prosinec 1887, tamtéž) byl švýcarský právník (zakladatel právní komparatistiky) a historik náboženství.", "tgt_summary": "约翰·雅各布·巴霍芬(Johann Jakob Bachofen,1815年-12月22日-1887年-11月25日)瑞士法学家和人类学家。1841～1845年任巴塞尔大学罗马法史教授,1842～1866年任巴塞尔的刑庭法官。曾论证群婚制与母权制的存在,以及从群婚制到对偶婚的过渡形式。所著《母权论》(1861),被认为是现代社会人类学的奠基作品,巴霍芬第一个试图把家庭作为一种社会组织,科学地写出它的历史,并提出母权先于父权的看法。", "id": 2831107}
{"src_title": "Soči", "tgt_title": "索契", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Soči a jeho okolí mají bohatou historii, o čemž svědčí archeologické nálezy v regionu. Své stopy zde zanechaly předantické kultury, antika, raný i vrcholný středověk, sovětské i postsovětské období.", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší dějiny.", "content": "Na základě nálezů pazourkových zbraní se předpokládá, že první lidé přišli do oblasti Soči přes Kolchidu z Malé Asie před 400-350 tisíci lety, to znamená v období raného acheuléenu. Tyto nejstarší nálezy byly objeveny v Chostinském rajónu na břehu řeky Psou. Nejznámějším sídlištěm doby kamenné v Soči je Achštyrská jeskyně, osídlená před 250 tisíci lety.  Ve 3. tisíciletí př. n. l. zde žily kmeny Majkopské kultury. Právě odsud přicházeli podle asyrských historiků v 8.-7. století př. n. l. do Přední Asie a Malé Asie Kimmeriové.  Řecký cestovatel a geograf Skylaks z Kariandy roku 522 př. n. l. uvedl, že zde žijí kmeny Achájů a Heinochů. Řecká kolonizace černomořského pobřeží Kavkazu začala přibližně v 6.-5. stol. př. n. l. Někdy roku 85 př. n. l. se kmeny Heinochů a Kolchida staly závislými na Pontském království. Podle starořeckého geografa Strabóna byly zdejší kmeny Heinochů známy v antickém světě coby piráti. Aristotelés je dokonce označoval za lidojedy.  V 1.-5. století n. l. probíhala římská kolonizace černomořského pobřeží Kavkazu.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Během 6. a 11. století tento prostor spadal nejdříve pod království Lazika a potom pod Abchazské království, oblast byla pod silným vlivem Byzantské říše. V této době zde vznikly desítky křesťanských chrámů. Dodneška se v sočské části Loo dochovala severní zeď byzantské baziliky z 11. století.  Od 14. do 19. století spadalo území Soči pod Čerkesko, žili zde převážně Abchazové, Ubychové a Adygejci. Čerkesko bylo celou tuto dobu v podstatě autonomní součástí Osmanské říše, díky čemuž sem pronikal sunnitský islám.", "section_level": 2}, {"title": "Ruské impérium.", "content": "V důsledku rusko-turecké války v letech 1828-1829 (součást Kavkazské války) připadlo území dnešního Soči Ruskému impériu. Muslimští Čerkesové se však nehodlali s ruskou nadvládou smířit a za dodávek zbraní od Britů, Francouzů a polské emigrace vedli odboj s cílem vrátit se zpět pod muslimskou Osmanskou říši. Rusové byli však v tomto nekompromisní, brutální vojenské represe z jejich strany vedly k masivní migraci původního obyvatelstva, zejména do Osmanské říše. Takto vysídlené oblasti byly potom doosidlovány z Ruska, v první fázi zejména kubáňskými kozáky. Proto je dnes převážná většina obyvatel v tomto regionu ruské národnosti.  Město Soči potom vzniklo 21. dubna 1838 jako pevnost Alexandrija, zbudovaná u ústí řeky Soči. Na území dnešního Soči také vznikla pevnost Svatého Ducha (1837), která položila základy dnešnímu Adleru, pevnosti Lazarevská a Golovinská, které daly vzniknout osadám Lazarevskoje a Golovinka (vše dnes součásti Soči). Tyto pevnosti měly za cíl především zamezit obchodu s otroky a distribuci zbraní povstalcům.  Roku 1839 byla pevnost Alexandrija přejmenována na Navaginské opevnění na počest Navaginského pluku, který se vyznamenal v Kavkazské válce.  V roce 1864 bylo vybudováno nové opevnění s názvem Dachovský post, od roku 1874 Dachovský Posad.  V roce 1874 započala výstavby katedrály svatého Michaela archanděla.  Roku 1896 získala osada jméno Soči podle řeky, na jejichž březích stála. Původ názvu řeky není zcela jasný. Od roku 1917 je Soči městem.  Na počátku 20. století se Soči začalo měnit v lázně. První vodoléčebný objekt byl zbudován 1902, první lázně \"Kavkazská riviéra\" následovaly roku 1909.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětský svaz.", "content": "Během občanské války probíhaly v těchto místech urputné boje, po jistou dobu se Soči nacházelo v rukou Gruzínské demokratické republiky. Rudá armáda město definitivně ovládla až v dubnu 1920.  Roku 1934 vypukla generální rekonstrukce a přestavba, vznikl hlavní prospekt Stalina (dnes Lázeňský prospekt), nová sanatoria, vysoká škola lázeňství, divadla a jiná turistická infrastruktura. Ze Soči se stalo výstavní rekreační středisko, i sám Stalin si zde nechal zbudovat své letní sídlo \"Bočarov ručej\". Na počátku 2. světové války zde fungovalo již 61 sanatorií (v období války povětšinou proměněných na vojenské nemocnice).  V roce 1961 bylo území města značně rozšířeno o Adlerský a Lazarevský rajón a vzniklo současné administrativní členění.", "section_level": 2}, {"title": "Ruská federace.", "content": "Po rozpadu SSSR a ztrátě Krymu se stalo Soči jednou z nejvýznamnějších rekreačních oblastí Ruska. Roku 1993 získalo status lázní federálního významu. Rezidence Bočarov ručej je k dispozici ruským prezidentům, Vladimir Putin ji využíval k různým politickým jednáním, v roce 2017 např. s Angelou Merkelovou, Recepem Tayyipem Erdoğanem, Benjaminem Netanjahu, Bašárem al-Asadem či Milošem Zemanem.  Roku 2007 bylo Soči vybráno jako místo pořádání XXII. zimních olympijských her. Pořadatelství si vyžádalo obrovské investice, vzniklo velké množství nových sportovišť, ubytovacích kapacit i veřejné infrastruktury. Zároveň prudce vzrostl počet obyvatel.  Pořadatelství velkých sportovních akcí už Soči zůstalo, přičemž se z velké části využívá zázemí vybudované v souvislosti s olympiádou. V olympijském parku se jezdí Grand Prix Ruska, v roce 2018 se zde konalo mistrovství světa ve fotbale.", "section_level": 2}, {"title": "Geografická charakteristika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Město se nachází u 43. rovnoběžky, to znamená přibližně na úrovni Nice, Toronta, Almaty nebo Vladivostoku. Jeho hranice tvoří z jihozápadu Černé moře, z východu řeka Psou a horní tok Mzymty, ze severu hřbety Západního Kavkazu, ze západu řeky Magri a Šepsi.  Hlavními příčinami turistického zájmu o Soči jsou teplé subtropické klima, moře, minerální prameny, blízkost hor a rozvinutá turistická infrastruktura. Panenské kolchidské lesy Západního Kavkazu, zasahující na území města, jsou zaneseny na seznam světového dědictví UNESCO.  Město Soči se rozprostírá podél Černého moře v délce asi 145 km. Z celkových 3502 km2 rozlohy města připadá asi 81 % na chráněná území (Kavkazská chráněná krajinná oblast, Sočský národní park). Městská zástavba zaujímá pouze 8,1 % rozlohy.", "section_level": 2}, {"title": "Klima.", "content": "Stejně jako všechna ruská města u Černého moře na jih od Tuapse, i Soči se nachází v mořském subtropickém pásu.  Na sočské podnebí má značný vliv moře (v létě ochlazuje, v zimě ohřívá) a hory (chrání město před chladnými severskými větry). Klima je velmi vlhké (zejména u pobřeží), podobné se vyskytuje ještě v sousední Abcházii a také na jihovýchodě USA (Mississippi, Louisiana, Alabama, Georgie).  Nejvyšší úhrn srážek připadá na zimní období, především v podobě dešťových srážek. Zima je teplá, léto horké a vlhké, díky přítomnosti moře jsou však letní teploty snesitelné. Ačkoliv Soči leží na severní hranici subtropů, mrazy a sníh zde nejsou výjimkou, i když přímo na pobřeží se vyskytují velmi vzácně.  Podnebí zde umožňuje pěstovat čaj – na nejsevernějším místě v Evropě.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Roku 2016 bylo Soči 5. největším městem Jižního federálního okruhu, 49. největším městem Ruska a 4. největším městem na pobřeží Černého moře. Nejvíce obyvatel se hlásí k Ruské pravoslavné církvi, která zde provozuje více než 30 chrámů a kaplí a ženský klášter. Vedle toho se zde nalézají svatostánky Arménské apoštolské církve či Řecké pravoslavné církve a dvě mešity.", "section_level": 1}, {"title": "Národnostní složení.", "content": "Struktura současného obyvatelstva se formovala především v sovětském období vlivem intenzivní migrace.  Roku 1897 bylo národnostní složení města následující: Při sčítání lidu roku 2010 bylo národnostní složení v Soči následující:", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Základem hospodářství Soči je cestovní ruch, přičemž se město spoléhá zejména na ruské návštěvníky. Město má velké množství kulturních, historických, přírodních a architektonických památek. Jsou zde balneologické lázně a naleziště léčivé sirovodíkové vody Macesty. Turisty láká také Sočský národní park a Kavkazská chráněná krajinná oblast, zapsané v roce 1999 v rámci Západního Kavkazu na seznam památek Světového dědictví UNESCO. Na celém sočském pobřeží se nachází nespočet hotelů, penzionů, sanatorií a ubytoven. Své služby turistům nabízí množství kaváren, barů, zábavních center, aquaparků, přístavišť aj.  Nezanedbatelný je zde také potravinářský a zpracovatelský průmysl. Funguje zde masokombinát, konzervárna ryb, drůbežárna, sádky, křepelčí farma, včelařství, továrna na zpracování čaje či pekárny.  Ve venkovských částech Soči se daří zemědělství, zejména sadařství, pěstování čaje, citrusů a jiných teplomilných kultur jako fejchoa, mišpule či kiwi. Dále se zde pěstují subtropické květiny a korkové duby.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Soči je velkým dopravním uzlem jižního Ruska. Nachází se zde Mezinárodní letiště Soči, sedm železničních nádraží (Soči, Adler, Lazarevskaja, Chosta, Olympijský park, Krasnaja Poljana, Loo), řada železničních zastávek a dva přístavy.  Páteř veřejné městské dopravy tvoří vlaky, které jsou velmi výhodné zejména kvůli mimořádné délce města. Tu doplňují maršrutky, autobusy a taxi. V dobách SSSR také existovala městská vrtulníková doprava, spojující letiště s centrem města. Projekt trolejbusové sítě nebyl realizován.  Spíše vyhlídkový charakter mají dvě pozemní lanové dráhy a tři visuté lanovky (další lanovky se nachází v lyžařských střediscích).", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Soči je známé svou tenisovou školou, která vychovávala v mladém věku některé šampiony – např. Jevgenije Kafelnikova nebo Marii Šarapovovou, která se odsud v sedmi letech přestěhovala na Floridu.  Roku 2014 byl založen hokejový klub HK Soči, který hraje od sezóny 2014/2015 v KHL.  Působí zde fotbalový klub FK Soči, který nahradil zaniklý FK Žemčužina-Soči.", "section_level": 1}, {"title": "Olympijské hry.", "content": "Poprvé Soči kandidovalo na pořádání zimních olympijských her 2002, které ale byly přiděleny Salt Lake City. V červenci 2005 Ruský olympijský výbor oznámil kandidaturu města na pořádání Zimních olympijských her 2014. Město se o hry ucházelo za silné podpory ústřední vlády a samotného prezidenta Ruské federace Vladimira Putina. Součástí plánu se stalo vybudování některých sportovišť v blízkém sousedství kavkazských přírodních rezervací, což se stalo předmětem kritiky ekologických organizací. Mezinárodní olympijský výbor svými hlasy 5. července 2007 rozhodl, že hry se uskuteční právě v Soči. Hry se konaly v pobřežním olympijském sektoru v městské části Adler a v horském středisku Krasnaja Poljana.  V souvislosti s konáním her vznikla ve městě řada nových sportovních objektů jako stadiony Bolšoj, Fišt a Šajba, haly Adler-Arena, Ajsberg, Leďanoj kub či středisko skokanského lyžování Russkije Gorki.", "section_level": 2}, {"title": "Formule 1.", "content": "Na 100. výročí posledního Grand Prix Ruska se Velká cena konala poprvé v rámci série Formule 1 v roce 2014 po skončení Olympijských her. Dohoda je, že F1 bude v Rusku jezdit po dobu sedmi let od roku 2014 do roku 2020. Trať v ruském letovisku Soči vede sportovišti, kde se v zimě 2014 konaly první zimní olympijské hry v Rusku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Soči () je ruské lázeňské město v Krasnodarském kraji, nacházející se mezi pobřežím Černého moře a úpatím Kavkazu, 1700 km od Moskvy. Žije zde přes 400 tisíc obyvatel. Soči s předměstskými oblastmi je roztaženo do délky 147 kilometrů a může proto být v závislosti na pojetí evropských hranic označováno za nejdelší město v Evropě.", "tgt_summary": "索契(、亚美尼亚语:Սոչի, 格鲁吉亚语:სოჭი,拉丁字母转写:Sochi),另译素溪,俄罗斯联邦克拉斯诺达尔边疆区与阿布哈兹接界处、黑海沿岸,是俄罗斯受欢迎的渡假胜地。2013年有人口368,011人。索契是苏联作家尼古拉·奥斯特洛夫斯基的疗养地点,他在这里写成了《钢铁是怎样炼成的》。这里有奥斯特洛夫斯基的故居博物馆。", "id": 1199523}
{"src_title": "Kauzalita", "tgt_title": "因果关系", "src_document": [{"title": "Příčinnost v běžné řeči a ve filosofii.", "content": "České slovo „příčina“ se odvozuje od slovesa „přičinit se“ a znamenalo tedy všechno, co se o nějakou věc či událost přičinilo. Podobně i řecké \"aitia\", které znamená příčinu, ale také vinu, zavinění. V běžné řeči tedy užíváme spíš širší pojem kauzality a počítáme s tím, že příčin může být víc.  Tak je tomu v Aristotelově teorii příčinnosti, kterou převzala scholastika. Aristotelés rozlišuje čtyři druhy příčin:  Teprve součinnost všech čtyř může způsobit, že se dům skutečně postaví. Přitom platí, že následek je přiměřený příčině, že „podobné působí podobné“.  Podle I. Kanta je kauzalita jednou z apriorních podmínek poznání, které se zpravidla ptá právě po příčinách. Vysvětlit nějakou věc nebo událost znamená často najít její příčiny, například při policejním vyšetřování. Kant rovněž ukázal, že ze základní představy kauzality, to jest vztahu příčiny a následku, se také odvozuje směr či smysl času: příčina nutně předchází následek a nikdy to nemůže být naopak. Z toho plyne nevratnost (irreversibilita) času.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká kauzalita.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kauzalita v logice.", "content": "Logika rozlišuje", "section_level": 2}, {"title": "Kauzalita v přírodních vědách.", "content": "Novověká přírodní věda, která se chápe nejen jako poznání, ale také ovládnutí přírody, potřebovala k tomu jiný pojem příčiny nutné a dostačující: příčina musí být jedna a musí zaručovat, že následek skutečně nastane. Tak rozumí příčině a kauzalitě klasická věda. Od 19. století se pojem příčiny ve vědě poněkud rozšířil, protože zahrnuje i příčiny, jejichž následky nejsou nutné, ale jen více či méně pravděpodobné. Vztah mezi příčinou a následkem se také udává statisticky, mírou korelace. Nicméně k technickým aplikacím vědy je třeba, aby příčina byla jedna, anebo aspoň výrazně převládala, jinak se totiž nedá k účelné aplikaci využít. Vyjádřením této kauzality je přírodní zákon. Ve 20. století došlo k největšímu nárůstu v kauzálním vyjadřování.  Německý fyzik Max Born (1949) charakterizoval představu kauzality třemi body:  Tento výměr, platný pro klasickou fyziku, relativistická fyzika musela pozměnit a v kvantové fyzice neplatí. Nicméně koncept kauzality v nějaké podobě platí i zde: Koncept absolutní kauzality je v teorii relativity omezen relativností současnosti. Kauzální příčina a jejím následek musejí být odděleny časupodobným intervalem. Kauzální následek se musí vzhledem ke kauzální příčině nacházet v absolutní budoucnosti, tedy ve světelném kuželu budoucnosti. Kvantová teorie zachovává koncept kauzality (včetně superpozice stavů i časového vývoje) na úrovni amplitud pravděpodobnosti v systému nenarušeném měřením, nikoli však již na úrovni měřitelných výsledků.  Jak ukázal Ilja Prigogine, kauzalita je důležitým faktorem, který umožňuje teoretický přechod od matematické formulace fyzikálních zákonů, nezávislé na směru toku času (zákony klasické mechaniky a elektrodynamiky) k vysvětlení makroskopické fyzikální realizace pouze jednoho z možných řešení (pouze zpožděné a nikoli advancované elektromagnetické potenciály, rozbíhavé a nikoli sbíhavé vlny od bodového zdroje), či přechodu k nevratnosti (druhý termodynamický zákon).", "section_level": 2}, {"title": "Kauzalita výkonových veličin v systémové dynamice.", "content": "Zdroj dodává do systému energii v čase, tedy výkon. Ten je dán součinem výkonových veličin úsilí e () a toku f (), tedy formula_1. Zdroj energie působí jen jednou veličinou, připojený systém kauzálně odpovídá odběrem druhé veličiny, podle impedance toho dvojbranu. Následuje přechodový jev podle dynamiky systému:  Součin tohoto páru veličin odpovídá výkonu. Měniče fyzikálních působení převádí jeden pár výkonových veličin na jiný.", "section_level": 2}, {"title": "Transformátor a gyrátor.", "content": "Měniče lze dělit podle jejich vlivu na kauzalitu, experimentálně lze tyto funkce ověřit po ustálení systému po připojení ke zdroji energie na pouze jednu stranu dvojbranu:", "section_level": 3}, {"title": "Revererzibilita toku výkonu.", "content": "Fyzikální výkonová kauzalita se tedy prakticky projevuje například při rekuperaci energie, kdy stroj nebo i celá soustava strojů při pokusu o obrácení toku výkonu může, ale také nemusí pracovat reverzibilně: Například tramvaje mohou brzdit  Některé fyzikální procesy nesplňují předpoklad \"dynamického systému\", a berou energii ze stavu prostředí, například přeměnou hmoty, tedy ze statického systému. Kauzalita dynamických výkonových veličin se pak ztrácí, je porušen předpoklad dynamiky systému a závislosti na čase:", "section_level": 3}, {"title": "Kauzalita a dynamičnost výkonu.", "content": "Z pohledu fyzikálního systému tedy veškeré zdroje energie spadají pod statické systémy, v totiž dochází pouze k přeměnám energie, a to podle výkonových veličin spojených do párů fyzikální výkonovou kauzalitou. Naopak při modelování dynamických systémů pomocí výkonové fyzikální kauzality nesmí docházet k přeměnám hmoty (chemickým, skupenským, jaderným), protože pak se energie stává stavem a samotný \"tok výkonu\" zaniká. Když se z děje se stává jev, nejsou již splněny předpoklady takového fyzikálního modelování.", "section_level": 3}, {"title": "Karma - zákon příčiny a následku z pohledu východní filosofie.", "content": "Z buddhistického pohledu neznamená karma „osud”, ale může být přeložena jako „čin” nebo „příčina a následek”.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kauzalita (z lat. \"causa\", příčina) znamená příčinnost, kauzální vztah mezi příčinou a jejím následkem. V silnějším smyslu přesvědčení, že nic se neděje bez dostatečné příčiny (determinismus).", "tgt_summary": "因果关系(英语:causality 或 英语:causation)是一个事件(即“因”)和第二个事件(即“果”)之间的作用关系,其中后一事件被认为是前一事件的结果。一般来说,一个事件是很多原因综合产生的结果,而且原因都发生在较早时间点,而该事件又可以成为其他事件的原因。", "id": 2495372}
{"src_title": "Kate Beckinsale", "tgt_title": "凱特·貝琴薩", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v Londýně televizním hercům Judy Loe a Richardu Beckinsaleovi, který zemřel v roce 1979 ve věku 31 let. Judy Loe se později provdala za režiséra Roye Battersbyho, který měl již 5 dětí z předchozího manželství. Kate má nevlastní sestru Samanthu, která je také herečka. Během dospívání Kate trpěla anorexií, kterou však překonala. Vystudovala Oxfordskou univerzitu, obor francouzská a ruská literatura. V době studia žila jeden rok v Paříži. Po pradědečkovi má z části barmský původ.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Její první role byla ve filmu \"One Against the Wind\", jenž se odehrává v období 2. světové války. Ač byla rozhodnutá stát se herečkou, nakonec dala přednost univerzitě. Během studií na Oxfordu dostala roli ve filmové adaptaci Shakespearovy hry \"Mnoho povyku pro nic\" režiséra Kennetha Branagha. Tato role byla v životě Kate zlomová, neboť při natáčení poznala svého budoucího manžela Michaela Sheena. Během studií na Oxfordu hrála Kate v dalších filmech jako např. \"Jutský princ\" nebo \"Odhalení\". Následovaly role ve filmech, které byly mimo Británii méně známé, kupříkladu thriller \"Pronásledovaný\", romantická komedie \"Emma\" či drama \"Téměř bez šance\". Po několika rolích v méně známých filmech, přišla role velká, a to konkrétně ve filmu \"Pearl Harbor\", kde ztvárnila zdravotní sestru Evelyn. Následovala role v romantické komedii \"Lásce na stopě\", či v dramatu \"Laurel Canyon\". Poté přišel další zlomový bod v životě Kate, a to když přijala roli upírky Selene v akčním fantasy \"Underworld\". Zlomový bod to byl ze dvou důvodů, jednak to byla prozatím jedna z jejích největších filmových rolí, a také proto, že se poznala s režisérem filmu Lenem Wisemanem, kterého si později vzala. Následovaly role ve filmech \"Ďáblíci\", kritikou nepřijímaný \"Van Helsing\" a naopak úspěšný \"Letec\", kde si po boku Leonarda DiCapria zahrála jednu z nejslavnějších a nejkrásnějších hereček 20. století, Avu Gardner. Poté přišlo druhé pokračování upírské fantasy \"\", komedie \"Klik - život na dálkové ovládání\", thriller \"Nic než pravda\", drama \"Všichni jsou v pohodě\" a další.  V roce 2012 si zahrála hlavní role ve třech vesměs chladně přijatých filmech a to v \"Kontrabandu\" po boku Marka Wahlberga, dále jako Selene v pokračování upírské ságy \"\" a nakonec v remaku filmu \"Total Recall\", kde si zahrála manželku Colina Farrela.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Kate je kuřačka, přestala prý jen když čekala dítě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kathryn Bailey „Kate“ Beckinsale (* 26. červenec, 1973 Londýn) je anglická herečka, která je známá z filmů \"Pearl Harbor\" (2001), \"Van Helsing\" (2004) a \"Underworld\" (2003).", "tgt_summary": "凯特·贝琴萨(英语:Kate Beckinsale,1973年-7月26日)生于英国伦敦的女演员,牛津大学校友,代表作为电影《珍珠港》、《凡赫辛》、《拦截记忆码》、《决战异世界》系列电影。", "id": 2699704}
{"src_title": "Paris Saint-Germain FC", "tgt_title": "巴黎圣日耳曼足球俱乐部", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Klub byl založen 12. srpna 1970 sloučením klubů \"Stade Saint-Germain\" a \"Paris FC\", za kterým stála skupina investorů. Do čtyř let od vzniku se PSG probilo mezi prvoligová mužstva. Během 80. let prožil klub éru prvotních úspěchů včetně mistrovského titulu číslo jedna roku 1986. Ještě předtím opanoval rovnou dva ročníky domácího poháru, a to v letech 1982 a 1983. Za výrazné postavy klubové historie platily prezidenti Daniel Hechter a Francis Borelli. Hvězdami na trávníků byli Carlos Bianchi, Mustapha Dahleb, Luis Fernández nebo Safet Sušić.  Pozitivní vývoj pokračoval 90. lety. V květnu 1991 se stala vlastníkem klubu televizní společnost Canal+. To zajistilo vyšší rozpočet a více peněz na případné posily. Při úspěšné jízdě Pohárem UEFA v ročníku 1992/93 zdolalo pařížské mužstvo řecký PAOK, italský Neapol, belgický Anderlecht Brusel a španělský Real Madrid. Konečnou bylo semifinále, kde PSG ve dvojzápase nestačilo na Juventus Turín. Pohár vítězů pohárů získal pařížský celek v sezoně 1995/96 a v té další došel do finále, kde podlehl Barceloně. Dařilo se rovněž ve francouzských soutěžích.  Po roce 2000 nastalo desetiletí bez ligového titulu, ačkoli v mužstvu působili v útoku platní fotbalisté jako Ronaldinho a Pauleta. Koncem této dekády došlo k prodeji PSG ze strany společnosti Canal+.  Během dne 30. června 2011 koupila 70% podíl v klubu katarská společnost Qatar Sports Investments.  Mezi roky 2012 až 2013 se naplno projevila finanční síla PSG dovolující příchod zvučných posil. Do útoku dorazil z AC Milán Zlatan Ibrahimović, který se stal nejlépe placeným fotbalistou ligy. Ze stejného milánského klubu přišel stoper Thiago Silva. Oba hvězdní hráči vyšli Pařížany na částku mezi 60 až 80 miliony eur. Nadaný záložník Marco Verratti byl další posilou z italského prostředí za částku přibližně 10 milionů eur. Ostatní posily zahrnovali hráče jako Ezequiel Lavezzi (křídlo), Lucas Moura (křídlo), Gregory van der Wiel (krajní obránce) a David Beckham (záložník). V polovině ligového ročníku se PSG dělilo o nejvyšší příčku s Lyonem a Marseille, všechny tři týmy do té doby nasbíraly 38 bodů. Po 30 kolech už Pařížané disponovali sedmibodovým náskokem a závěr zvládli na výbornou, když sedmkrát vyhráli a jen jednou remizovali. Ibrahimovićovy branky a asistence dvojice Javier Pastore a Jérémy Ménez a také 23 zápasů v Ligue 1 s čistým kontem sehrály klíčovou roli v zisku titulu.  Pařížský celek vkročil do sezóny 2017/18 rekordně posílen o brazilskou ofenzivní hvězdu Neymara a monackou hvězdu z posledního roku Kyliana Mbappého, kteří měli podpořit hrotového útočníka Édinsona Cavaniho. Opory Ángel Di María, Marco Verratti, Julian Draxler, Javier Pastore a Thiago Silva v mužstvu zůstaly. Během ligového srpna svěřenci kouče Emeryho třikrát vyhráli – 2:0 nad Amiens, 3:0 nad Guingampem a 6:2 nad Toulouse.  Ve dvou záříjových zápasech Ligy mistrů Paříž zdolala Celtic 5:0 na jeho hřišti a Bayern Mnichov 3:0 na vlastním a pro oba tak připravila jejich historickou prohru v Evropě. V pátém zápase porazila doma Celtic 7:1, pro klub to byla nejvyšší výhra v jakékoli evropské soutěži. Po postupu do čtvrtfinále se PSG chopilo vedení 4:0 nad Barcelonou, odvetné utkání na Camp Nou ale přišel kolaps a prohra 1:6 a tudíž vyřazení. Na domácí půdě Emery dotáhl mužstvo ke treblu, když získal domácí pohár, ligový pohár a první místo v lize 13 bodů před AS Monaco.  Před ročníkem 2018/19 se role kouče chopil Thomas Tuchel. Na začátku srpna se tým v čínském Šen-čenu utkal o francouzský superpohár \"Trophée des champions\" a PSG v tomto utkání porazilo AS Monaco 4:0. Novými posilami se stala jména jako gólman a mistr světa Gianluigi Buffon a obránce Thilo Kehrer. Úvodní záříjové utkání Ligy mistrů se Pařížané vydali do Liverpoolu, kde anglickému soupeři podlehli 2:3. Na domácím hřišti naopak 2:1 vyhráli a společně s Liverpoolem postoupili ze skupiny zahrnující též Neapol a CZ Bělehrad. Osmifinále přineslo opakující se neúspěch, když tým nenavázal na příznivý výsledek z Old Trafford a doma padl s Manchesterem United 1:3. Na konci dubna vkročilo PSG do finále domácího poháru jako favorit a proti Rennes se dostalo po 20 minutách do vedení 2:0, ovšem soupeř dokázal srovnat na 2:2 a po nerozhodnutém prodloužení uspěl v penaltovém rozstřelu 6:5. PSG prohrálo finálový zápas poprvé od roku 2011 a prováhalo příležitost zisku čtvrtého double v pěti letech. Vyjma superpoháru triumfovalo PSG na ligové půdě, kde si zajistilo prvenství s předstihem.  Trenér Tuchel prodloužil spolupráci a jeho spory se sportovním ředitelem Antero Henriquem ustaly s odchodem druhého jmenovaného, jehož nástupcem se stal bývalý fotbalista Leonardo. Na poli francouzského fotbalu mělo být PSG znovu favoritem s novými posilami v podobách záložníků jako Idrissa Gueye, Ander Herrera a Pablo Sarabia. Na úvod skupinové fáze Ligy mistrů tým vyhrál nad Realem Madrid 3:0 díky gólům Di Maríi (2×) a Meuniera aniž by soupeř vystřelil na bránu. Na jaře překonal osmifinále proti Dortmundu, brzy ale vypukla krize okolo Covid-19, která zastavila i dění ve fotbale.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paris Saint-Germain Football Club (známý také jako Paris SG či PSG) je profesionální francouzský fotbalový klub sídlící v Paříži. Klub byl založen 12. srpna 1970. Vznikl díky dohodě dvou klubů z Paříže - \"Paris FC\" a \"Stade Saint-Germain\", kteří ze svých nejlepších hráčů složili tento klub. PSG hraje od roku 1974 francouzskou nejvyšší soutěž Ligue 1 a je nejdéle nesestoupivší tým z této soutěže v historii. Během této doby získal 8× mistrovský titul v Ligue 1. Na domácí scéně získal klub 12× francouzský fotbalový pohár, 8× zvítězil v ligovém poháru a 9× ve francouzském Superpoháru. Spolu s Olympique de Marseille jsou jedinými francouzskými kluby, které vyhrály v některém z evropských pohárů (mimo Pohár Intertoto). Konkrétně získal Pohár vítězů pohárů v sezoně 1995/96. V roce 1994 byl jmenován týmem roku podle \"Mezinárodní organizace fotbalových historiků IFFHS\" a v roce 1998 se dostal na první místo \"Žebříčku koeficientů UEFA\". Klub vlastní katarská společnost Qatar Sports Investments.", "tgt_summary": "巴黎圣日耳门足球俱乐部(,),是一家位于法国首都巴黎的足球俱乐部,目前比赛于法国足球甲级联赛,球队主场为王子公园体育场。", "id": 1558474}
{"src_title": "Tiberias", "tgt_title": "提比里亞", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v Dolní Galileji v nadmořské výšce 200 m pod úrovní moře, v příkopové propadlině u břehů Galilejského jezera. Břehy jezera zde prudce stoupají na hřbet zlomové vyvýšeniny, která se severojižním směrem táhne v délce přibližně 10 km. V blízkosti města ji tvoří vrch Tel Ma'on (250 m n. m.). Právě tento kopec se nachází nad městem Tiberias, jehož historické jádro sice leží přímo u břehu Galilejského jezera, ale novější obytné čtvrti stoupají po svazích až na vrcholové partie Tel Ma'on. Okraje zástavby Tiberiasu tak mají výškový rozdíl téměř 500 metrů. Dál k jihu pak zmíněný terénní zlom pokračuje horou Har Menor a vysočinou Ramat Porija. Jeho východní svahy, přivrácené k jezeru, jsou jižně od Tiberiasu pokryty lesoparkovým komplexem Ja'ar Švejc (\"Švýcarský les\"), který člení četná vádí padající odtud k jezeru (například vádí Nachal Bereniki). Dál k západu od města pokračuje volná, zemědělsky využívaná krajina Dolní Galileje, jež opět prudce klesá do Javne'elského údolí. Pouze úzký hřbet vybíhá k severozápadu a umožňuje tak plynulé silniční spojení mezi Tiberiasem a vnitrozemím Izraele.  Severně od města je jednolité zlomové pohoří lemující břehy jezera narušeno částečným poklesem údolí Bik'at Arbel, kterým k jezeru prochází vádí Nachal Rakat. Toto údolí tvoří rovinatý mezistupeň, jenž na severovýchodní straně opět strmě spadá ke Galilejskému jezeru u vrcholku Har Arbel.  Tiberiadu obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je převážně židovské. Výjimkou je vesnice Chamam cca 5 kilometrů severozápadním směrem, kterou obývají izraelští Arabové.  Město je na dopravní síť napojeno pomocí dálnice číslo 90, jež sleduje západní břeh Galilejského jezera. Od západu sem ústí dálnice číslo 77.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Město bylo pojmenováno na počest římského císaře Tiberia. Samo jméno Tiberias se v Římě ujalo ze starořeckého (\"Tiberiás\", v moderní řečtině, \"Tiveriáda\") a po jeho adaptaci na semitské jazyky si uchovalo ženský rod – ostatně v hebrejštině je název města možné vnímat jako popis ženy, která \"„je krásná svým vzhledem (tov = dobrý, krásný; re'ija = vzhled).“\"  Bylo vybudováno kolem roku 20 králem Herodem Antipou, synem Heroda Velikého na místě zničené vesnice Rakkat, a stalo se hlavním městem jeho království v Galileji.  Za Herodových časů se Židé odmítli v těchto místech usadit, protože přítomnost hřbitovů byla považována za nečistou. Nicméně Antipas rozkázal město osídlit a násilně nechal přestěhovat obyvatele Galileje do svého nového hlavního města. Židovský soud (sanhedrin) se do Tiberiady nakonec přestěhoval také. Po vyhnání všech Židů z Jeruzaléma v roce 135 se Tiberias a město Seforis staly novými centry židovské kultury. Počátky Mišny, která se později vyvinula v Jeruzalémský talmud, mohly proto být sepsány zde.  V roce 613 zdejší židovští vzbouřenci proti byzantskému císaři Herakleiovi začali pomáhat jeho perským nepřátelům. Během byzantské a arabské nadvlády poklesl význam Tiberiady a město bylo zpustošeno válkami a zemětřeseními. I přes úpadek města, komunita zdejších masoretských učenců vzkvétala od 8. do konce 10. století. Tito učenci vytvořili systematickou písemnou podobu vokalizace antické hebrejštiny, která je v judaismu dodnes používána. Vrchol masoretská komunita zažila s příchodem Árona ben Moše ben Ašera, který vybrousil vokalizaci hebrejského textu, dnes známou jako \"tiberiadský systém\". Během křížových výprav se Tiberias stala centrem Galilejského knížectví, vazalského panství v Jeruzalémském království. Oblast se někdy také nazývala Tiberiadské knížectví nebo Tiberiad. Sultán Saladin město oblehl během své invaze do jeruzalémského království v roce 1187 a v 4. července porazil křižáky v bitvě u Hattínu, když se pokoušeli město od Saladina osvobodit. V té době byla původní oblast města opuštěna a obyvatelé se přesunuli na jeho severní stranu, tam, kde je dnešní centrum města.  V roce 1558 si Gracia Mendes Nasi, bohatá židovská bankéřka z rodu aragonsko-portugalských nucených konvertitů (inkvizicí nazývaných marranos), pronajala od tureckého sultána Sulejmana I. prostor Tiberiady. Nechala rekonstruovat městské hradby, vybudovala židovskou vysokou školu (tzv. ješivu) a podporovala evropské Židy, prchající před inkvizicí, kteří se mohli v Tiberiadě usadit. Další období rozkvětu nastalo pro město za sto let, kdy byla znovu zničená Tiberias osídlena chasidskými Židy.  Během 18. a 19. století město zažilo příliv rabínů, kteří z Tiberiady vytvořili centrum židovského náboženství. Tiberias se stala jedním ze čtyř svatých měst, společně s Jeruzalémem, Hebronem a Safedem. V roce 1837 bylo ale město silně poškozeno zemětřesením.  V roce 1936, na počátku arabského povstání v Palestině bylo město dějištěm násilností, při kterých bylo Araby zabito několik Židů. Během války za nezávislost v roce 1948 bylo město ovládnuto izraelskými silami a arabská populace byla vysídlena.  Dnes je Tiberias jedním z nejvyhledávanějších turistických letovisek v severním Izraeli. Jižně od města stojí velká Nemocnice Porija.  V říjnu roku 2004 kontroverzní skupina rabínů vznesla nárok na zastupování různorodých společností v Izraeli, podnikla obřad v Tiberiadě a vyhlásila ustavení nového Sanhedrinu.  Profesor Jic'har Hirschfeld z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě vedl dlouhotrvající archeologické vykopávky v Tiberiadě, do kterých se zapojilo i mnoho dobrovolníků. V listopadu 2006 profesor Hirschfeld náhle zemřel na mozkovou mrtvici. Vykopávky pak převzali dobrovolníci.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2009 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé – přibližně osob (včetně statistické kategorie „ostatní“, která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu, ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, přibližně osob).  Jde o středně velkou obec městského typu s dlouhodobě stagnující populací. K 31. prosinci 2017 zde žilo lidí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tiberias či Tiberiada (hebrejsky \"Tverja\", \"Teverja\"; arabsky, \"Ṭabaríja\", v oficiálním přepisu do angličtiny Tiberias, přepisováno též Teverya nebo Tveria) je město v Izraeli, v severním distriktu.", "tgt_summary": "提比里亚或太巴列(,\"Tveria\",\"Tiveria\",,\"\",,\"Tiberiás\",,\"Tiveriáda\",英语:Tiberias,),以色列城市,位于巴勒斯坦北部加利利海畔的下加利利。1948年被以色列占领。目前是以色列的一个古城。", "id": 2462893}
{"src_title": "Venus Williamsová", "tgt_title": "维纳斯·威廉姆斯", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vzestup na vrchol (1994–2000).", "content": "Do profesionálního tenisu nahlédla Williamsová pod trenérským vedením svých rodičů Richarda Williamse a Oracene Priceové v roce 1994 a hned se málem postarala o překvapení, když na turnaji v Oaklandu měla set a break k dobru proti nasazené jedničce Sánchezové Vicariové, ale výhodu neproměnila. Ještě v dalších dvou letech startovala na profesionálním okruhu WTA Tour spíš výjimečně.  V roce 1997 ale vstoupila razantně mezi nejlepší hráčky světa, když hned při své první účasti na US Open postoupila až do finále, kde ale prohrála s Martinou Hingisovou 0:6 a 4:6.  Rok 1998 přinesl tzv. „Williams Family Mixed Doubles Grand Slam“. Sestry Williamsovy byly členkami vítězného páru v soutěži smíšené čtyřhry na všech čtyřech grandslamových turnajích. Venus se na tomto zvláštním úspěchu podílela vítězstvími s partnerem Justinem Gimelstobem na Australian Open a na French Open. Ve dvouhře na všech grandslamech postoupila až do čtvrtfinále, na US Open vyhrála ještě jeden zápas navíc, zvítězila v již zaniklém Grand Slam Cupu a v turnajích v Miami, tehdy známější pod místem čtvrti Key Biscayne, a v Oklahoma City a na konci roku byla světovou pětkou.  O rok později její seznam vítězství čítal dokonce pět turnajů a dva grandslamové tituly ve čtyřhře se sestrou Serenou. Stále ale čekala na grandslamový průlom ve dvouhře, i její sestra se dočkala dřív – vyhrála podzimní US Open.  V roce 2000 se Williamsová dočkala. Zvítězila ve Wimbledonu i na US Open, kromě toho získala další tři tituly v WTA Tour. Její účast a účast její sestry zvýšila enormně zájem o tenisový turnaj na olympijských hrách v Sydney. Venus vyhrála obě zlaté medaile, ve dvouhře i se sestrou ve čtyřhře.", "section_level": 2}, {"title": "Vrchol nadvlády Williamsových (2001–2003).", "content": "Ještě dva roky trvala nadvláda obou sester. Na začátku roku 2001 vyhrály spolu čtyřhru na Australian Open, čímž zkompletovaly svou sbírku deblových titulů z turnajů Grand Slamu. Venus obhájila vítězství ve Wimbledonu i na US Open, ve Flushing Meadows neztratila v průběhu turnaje jediný set. Když potom navázala dobrým začátkem nového roku, stala se 25. února 2002 poprvé světovou jedničkou, jako první hráčka černé pleti v historii. Sestry Williamsovy v tomto roce vyhrály dohromady 15 titulů, Venus sedm, Serena osm. Na čele světového žebříčku strávila Venus v roce 2002 ve třech oddělených obdobích celkem 11 týdnů.  S výjimkou Paříže 2003 sestry Williamsovy ovládly grandslamové turnaje – od French Open 2002 do Wimbledonu 2003 hrály pětkrát ze šesti turnajů spolu ve finále, Venus pokaždé prohrála. V semifinále Wimbledonu 2003 jí v semifinále po zranění proti Kim Clijstersové pomohlo přerušení zápasu kvůli dešti, zápas otočila a postoupila do čtvrtého finále ve Wimbledonu v řadě.  14. září 2003 byla zavražděna starší sestra Venus a Sereny Yetunda Priceová. Dopad této události a k tomu zranění, která vyřadila obě sestry do konce roku z turnajů, přispěly ke konci jejich dominance.", "section_level": 2}, {"title": "Snaha o návrat (2004–2005).", "content": "V roce návratu se Venus Williamsové dařilo střídavě. Vyhrála turnaje v Charlestonu a Varšavě, ale ve finále v Berlíně musela vzdát kvůli zranění. Na Grand Slamech byla nejdále ve čtvrtfinále v Paříži, ve Wimbledonu k její porážce přispěl verdikt rozhodčího Teda Wattse, který v tiebreaku druhého setu omylem připočítal míček navíc její soupeřce Chorvatce Špremové. V americké podzimní sezóně ji třikrát porazila Lindsay Davenportová, včetně čtvrtého kola US Open.  Na turnaji v Miami v roce 2005 sice Venus Williamsová vypadla v semifinále, ale před tím porazila poprvé za posledních 3,5 roku sestru Serenu. Vítězství na menším turnaji v Istanbulu a na French Open porážka od Bulharky Karatančevové, později potrestané za doping, nenaznačovaly podstatné zlepšení. Wimbledon ale přinesl změnu. V semifinále vyřadila obhájkyni titulu Šarapovovou a ve finále odvrátila proti Davenportové mečbol a v nejdelším finále ženské dvouhry všech dob zvítězila na turnaji potřetí v kariéře. Odvrátit mečbol a vyhrát se ve finále ženské dvouhry ve Wimbledonu nikomu nepovedlo 70 let.  Venus Williamsová byla jako 14. nasazená papírově nejslabší hráčkou, která kdy vyhrála Wimbledon – až do roku 2007, kdy sama svůj rekord překonala.  Druhá polovina roku 2005 nebyla pro Venus Williamsovou tak úspěšná, nevyhrála žádný turnaj a na US Open byla ve čtvrtfinále.", "section_level": 2}, {"title": "Cesta ke čtvrtému Wimbledonu (2006–2007).", "content": "Rok 2006 pro ni také nezačal dobře. Na Australian Open prohrála hned v prvním kole s Bulharkou Pironkovovou a další tři měsíce stála kvůli zranění. Na antuce se jí nedařilo a ve Wimbledonu vypadla ve třetím kole se Srbkou Jelenou Jankovićovou. Problémy se zápěstím, které ji trápilo už v tomto utkání, ji pak vyřadily ze zbytku sezóny a také z Australian Open 2007. Po devíti letech vypadla kvůli zraněním z první světové patnáctky. Když se po čtyřech měsících vrátila na dvorce, vyhrála v únoru turnaj v Memphisu. Ve světovém žebříčku se ale pohybovala až ve čtvrté desítce.  Na dalších turnajích neprošla dál než do semifinále, ale na French Open se blýskla ve druhém kole podáním o rychlosti 206 km/h, nejrychlejším servisem v historii ženského tenisu.  Wimbledon ji znovu zastihl ve vrcholné formě. Odvrátila hrozící vyřazení od Japonky Morigamiové ve třetím kole, kdy prohrávala 6:2, 3:6 a 3:5. Od té chvíle bylo její vystoupení suverénní, proti Šarapovové, Kuzněcovové, Ivanovićové ani ve finále proti Marion Bartoliové už neztratila ani set a v šestém wimbledonském finále počtvrté zvítězila. Vinou předchozích zranění byla Venus Williamsová nasazená až jako číslo 23, ještě o devět míst níž než při vlastním rekordu z roku 2005. Získala prémii 700 tisíc dolarů, poprvé v historii ve Wimbledonu shodnou jako pro vítěze mužské dvouhry. O vyrovnání podmínek se před tím sama zasloužila pokračováním kampaně B. J. Kingové, např. ostrou kritikou před začátkem Wimbledonu 2006 na stránkách New York Times.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední Grand Slam a premiérové vítězství na Turnaji mistryň (2008).", "content": "Po úspěšné sezóně přišla přišel další povedený rok. Sezónu začala exhibicí v Hongkongu, kde ve finále porazila Marii Sharapovou. Na Australian Open ji zastavila ve čtvrtfinále Ana Ivanovičová. Únor nebyl pro Venus příliš úspěšný. Ze dvou turnajů vyhrála pouze jeden zápas. V březnu prohrála v semifinále turnaje v Bengalúru se sestrou Serenou po velkém boji 3-6, 6-3 a 6-7. Na domácím turnaji v Miami došla do čtvrtfinále, kde ji připravila porážku Světlana Kuzněcovová. Po útlumu na antuce, kde na dvou turnajích vyhrála vždy pouze 2 zápasy, naposledy ovládla grandslamový turnaj - Wimbledon. V semifinále porazila 6-1 a 7-6 Jelenu Dementěvovou a ve finále oplatila únorovou porážku sestře Sereně.  Po trávě skončila ve čtvrtfinále Letních olympijských her. Na podzim vyhrála turnaj v Curychu. Závěr sezóny si okořenila premiérovým vítězstvím na WTA Tour Championships. V základní skupině porazila nejprve Dinaru Safinovou, Jelenu Dementěvovou a 5-7, 6-1 a 6-0 Serenu Williamsovou. V semifinále zdolala srbku Jelenu Jankovićovou 6-2, 2-6 a 6-3 a ve finále ji nedokázala zastavit ani čtvrtá Ruska, se kterou na turnaji hrála, Věra Zvonarevová. Tu porazila ve třech setech 6-7, 6-0, 6-2.", "section_level": 2}, {"title": "Finále ve Wimbledonu a na Turnaji mistryň (2009).", "content": "Rok nezačala moc dobře. Na Australian Open vypadla již ve druhém kole se Španělkou Carlou Suárezovou Navarrovou. Po nevydařeném vstupu do sezóny si na únorových turnajích připsala 2 tituly. První titul byl z kategorie Primer 5 - Dubai Duty Free Women's Open. Kromě výhry ve finále nad Virginií Razzanovou 6-4 a 6-2, porazila v semifinále sestru Serenu. Druhý únorový vavřín vyhrála na antuce s mexickém Acapulcu. Tam v semifinále vyřadila Češku Strýcovou poměrem 6-0 a 6-3 a finále na Američanku nenašla recept ani Italka Flavia Pennettaová, se kterou si poradila snadno 6-1, 6-2. Poté přišla obhajoba čtvrtfinále turnaje v Miami, kde nestačila mladší sestru Serenu.  Na jarní antukové části se jí dařilo střídavě. Uhrála jedno kolo v Charlestonu, pak došla do semifinále oblíbeného turnaje v Římě. Cestou porazila Lucii Šafářovou, Čakvetadzeovou a Radwańskou. Potom už nestačila na pozdější vítězku turnaje Dinaru Safinovou 7-6(3), 3-6, 4-6. Na Madrid Open vypadla již v prvním kole a v kole třetím vypadla na French Open.  Wimbledon ale Venus zastihl ve velmi dobré formě. Do finále se probojovala bez ztráty setu. Ve čtvrtfinále porazila hladce 6-1 a 6-2 Polku Agnieszku Radwańskou, v semifinále drtivě oplatila nedávnou porážku z antuky Safinové poměrem 6-1 a 6-0. Ve finále narazila již potřetí v letošní sezóně na sestru Serenu, kterou už ale porazit nedokázala. Finále prohrála ve dvou setech 6(3)-7 a 2-6.  Formu z trávy si přivezla i na domácí turnaj ve Stanfordu, kde se probojovala až do finále, ale tam velmi překvapivě prohrála s Francouzskou Marion Bartoliovou. Z následujících dvou turnajů vyhrála pouze jeden zápas a na US Open ji v osmifinále připravila porážku Kim Clijstersová 0-6, 6-0 a 4-6.  Na asijských turnajích se spíše trápila. V Tokiu prohrála hned na úvod s Ruskou Anastasijí Pavljučenkovovou. Potom vyhrála jeden zápas v Pekingu, ale v dalším kole znovu prohrála s Pavljučenkovovou.  Na WTA Tour Championships to nevypadalo, že by se vůbec posunula ze základní skupiny. V prvním zápase nestačila na Dementěvovou, potom potřetí v roce na sestru Serenu. Pak ale přišla výhra nad Světlanou Kuzněcovovou. I přes jednu výhru se dostala do semifinále, kde stejně jako loni porazila Srbku Jelenu Jankovićovou, tentokrát poměrem 5-7, 6-3 a 6-4. Ve finále znovu nestačila na sestru Serenu a stejně jako v základní skupině 2-6 a 6-7.", "section_level": 2}, {"title": "Žádné vyřazení v prvním kole (2010).", "content": "Sezóna 2010 byla pro Venus oproti jiným rokům poměrné krátká, ale povedená. Na každém turnaji porazila nejméně 2 soupeřky. Sezónu začala jako 6. hráčka světa.  Na prvním Grand Slamu v Austrálii se probojovala do čtvrtfinále. Tam už ale nestačila na Číňanku Li Na. Obhájila titul na Dubai Duty Free Women's Open. Ve finále si poradila s Azarenkovou. Titul obhájila také na antuce v Acapulcu. Do třetího finále během dvou měsíců se probojovala i na domácím turnaji v Miami. Tam už ale účast ve finále v trofej nepřetavila a prohrála hladce 2-6,1-6 s Kim Clijstersovou.  V Římě si připsala 2 vítězství. Loňské zaváhání na Madrid Openu, kde vypadla loni již v prvním kole, napravila. Došla až do finále, kde překvapivě nestačila na Francouzku Aravane Rezaïovou. Antukovou část roku uzavřela na French Open třemi výhrami.  Na trávě ve Wimbledonu to vypadalo, že chytla ještě lepší formu než doposud. Hladce došla až do čtvrtfinále, ale tam ji senzačně vyřadila Bulhrka Cvetana Pironkovová 2-6 a 3-6.  Koncem léta nehrála žádný přípravný turnaj před US Open. I přes dvouměsíční pauzu došla na posledním Grand Slamu sezóny do semifinále. Tam už neměla síly na pozdější šampionku turnaje Kim Clijstersovou. Po americké tour předčasně ukončila sezónu.  Rok zakončila na 5. příčce.", "section_level": 2}, {"title": "Velké zdravotní komplikace (2011).", "content": "V tomto roce toho Venus moc nenahrála. Z kraje roku prohrála oba zápasy na exhibici v Hongkongu. Ve třetím kole Australian Open skrečovala kvůli bolesti zad Němce Petkovicové. Až do začátku června se kvůli přetrvávajícím problémům se zády na kurtech neobjevila.  Po zranění zkoušela štěstí na trávě v Eastbourne, kde překvapivě došla do třetího kola. Ve Wimbledonu se probojovala do osmifinále, kde ji stejně jako minulý rok ve čtvrtfinále porazila Cvetana Pironkovová.  Poslední zápas sezóny vyhrála v prvním kole US Open, do druhého zápasu proti Němce Sabine Lisické nenastoupila kvůli nemoci.  Nešťastný rok zakončila až na 102. příčce.", "section_level": 2}, {"title": "Březnový návrat na tour (2012).", "content": "Venus přišla o téměř 4 měsíce sezóny. Na kurty se vrátila jako 134. hráčka v druhé půlce března.  První turnaj, který Venus absolvovala, byl domácí turnaj v Miami. Velmi překvapivě se dostala až semifinále, ve kterém nestačila na pozdější vítězku Agnieszku Radwańskou po setech 4-6 a 1-6. Cestou do semifinále zastavila například světovou trojku Kvitovou nebo Ivanovićovou.  Relativně dobře se jí dařilo na antuce. Čtvrtfinále v Charlestonu, druhé kolo na netradiční modré antuce v Madridu, římská prohra ve čtvrtfinále s Marií Šarapovovou a porážka ve druhém kole s Radwańskou na French Openu naznačovalo změnu.  Ve Wimbledonu prohrála již v prvním kole s Jelenou Vesninovou hladce 1-6 a 3-6. ve stejném areálu pak dosáhla během Letních olympijských her na čtvrtfinále, kde ji připravila porážku Němka Kerberová. Oba travnaté podniky však opanovala se svou sestrou Serenou, aby získaly svůj společný pátý wimbledonský triumf a třetí deblovou olympijskou medaili. V obou finálových zápasech porazily Američanky české duo Hlaváčková a Hradecká.  Během US Open Series odehrála podnik v Cincinnati, kde se jí podařilo projít po dvou výhrách na d hráčkami první desítky do semifinále. V něm po boji podlehla Li Na. Na US Open porazila pouze Bethanii Mattek-Sandsovou, aby ji v dalším kole porazila letos už podruhé Angelique Kerberová. Závěr roku se Venus osladila triumfem na malém halovém turnaji kategorie International v Lucemburku, kde přehrála nepříjemně hrající Rumunku Monicu Niculescuovou. Sezónu tak zakončila na 24. místě.  Rok zakončila na 24. místě.", "section_level": 2}, {"title": "Ztracená forma a klesání žebříčkem (2013).", "content": "Rok začala na týmové soutěži Hopmanův pohár, kde si připsala tři výhry. Na prvním Grand Slamu rokuvypadla ve třetím kole s Marií Šarapovovou 1-6 a 3-6. Na přelomu února a března se probojovala z pozice první nasazené mezi čtveřici nejlepších na malém podniku ve Florianópolis, mezi nimiž nestačila na Olgu Pučkovovou po setech 6-4, 4-6 a 5-7. Kvůli nemoci nenastoupila v Miami k zápasu třetího kola proti Sloane Stephensové.  Úvod antukové části sezóny se Venus povedl. Došla do semifinále domácího turnaje vCharlestonu, kde se poprvé od konce roku 2009 utkala s mladší sestrou a světovou jedničkou Serenou, proti které uhrála jen tři gamy. Na antuce v Římě ani na Frech Open vypadla vždy v prvním kole.  Poprvé v kariéře musela kvůli zranění vynechat Wimbledon. Na kurty se vrátila až v generálce na US Open v Torontu. Po jedné výhře si připsala v Cincinnati a na US Open  Turnaj v Tokiu už ale naznačoval podstatné zlepšení. Ve druhém kole například překvapila tehdejší světovou dvojku - Azarenkovou. Tu porazila 6-2 a 6-4. Dále porazila Halepovou, Bouchardovou, ale v semifinále nestačila na pozdější vítězku Petru Kvitovou až ve zkrácené hře třetí sady. Jejím posledním turnajem v sezóně byl turnaj v Pekingu. Na něm vypadla hned v prvním kole.  Rok zakončila na 47. místě.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Top 20 (2014).", "content": "Jako nenasazená hráčka začala rok na turnaji karegorie International ASB Classic, kde došla až do finále. V něm prohrála ve třech setech druhé nasazené hráčce Ivanovićové. Na Australian Open prohrála dobře rozehraný úvodní zápas s Ruskou Jekatěrinou Makarovovou 6-2, 4-6 a 4-6. únor se Venus povedl. Na Qatar Ladies Open sice prohrála ve druhém kole s Kvitovou, ale oblíbený turnaj kategorie Primer v Dubaji vyhrála.V osmifinále oplatila lednou porážku Ivanovičové, ve čtvrtfinále porazila Pennettaovou a v semifinále osmou nasazenou Dánku Caroline Wozniackou. Ve finále porazila Alizé Cornetovou snadno 6-3 a 6-0. Cornetová v semifinále vyřadila první nasazenou Serenu Williamsovou, kterou v tomto roce porazí ještě dvakrát. Vítězství na tomto turnaji ji vyneslo na 29. místo.  Na antuce se Venus spíše nedařilo. Vyhrála 2 zápasy v Charlestonu a po jednom vyhraném kole v Římě i na French Open.  Ve Wimbledonu prohrála třetí kolo s Petrou Kvitovou. Tento souboj je často označován jako nejlepší zápas ve Wimbledonu 2014 ženské dvouhry nebo jako předčasné finále. Kvitová vyhrála 5-7, 7-6(2) a 7-5.  Americkou sérii začala ve Stanfordu. Vyhrála tam 2 kola a porazila například Bělorusku Azarenkovou. Potom přišel zlomový turnaj celé kariéry. Prolomila smůlu na Rogers Cupu Kanadě, kde se jí nikdy nedařilo. V osmifinále porazila Kerberovou, ve čtvrtfinále Suárez-Navarrovou, v semifinále poprvé od 20.2. 2009 sestru Serenu 6(2)-7, 6-2 a 6-3. Finále proti Agnieszce Radwańské prohrála. Účast ve finále ji zajistila místo na 20. příčce. V Top 20 byla poprvé od května 2011. Na US Open došla do třetího kola, tam ji zastavila Sara Erraniová, která vyhrála divoký zápas 6-0, 0-6 a 7-6(5). Finále si Venus zahrála ještě na malém podniku v Québecu. Ve finále nestačila na Chorvatku Lučićovou Baroniovou. Na premiérovém ročníku Wuhan Open prohrála hned své úvodní představení a v Pekingu po dvou výhrách nenastoupila kvůli nemoci k zápasu proti Kvitové. V listopadu se zúčastnila ITPL. Všechny 4 zápasy prohrála.  Úspěšný rok zakončila na 18. místě.", "section_level": 2}, {"title": "Od března zpět v Top 10 (2015).", "content": "Stejně jako v předchozím roce došla Venus na lednovém turnaji v Aucklandu až do finále. Letos ho však vyhrála, když ve finále porazila Dánku Wozniackou 2-6, 6-3 a 6-3. Velkého úspěchu dosáhla i na Australian Open, kde se probojoval do čtvrtfinále. Cestou do něj porazila například Polku Radwaňskou. Mezi nejlepší čtyři hráčky ji už nepustila mladá Američanka Madison Keysová.  V únoru pomohla americkému Fed Cupovému týmu proti Agrentině, když vyhrála nad Paulou Ormaecheaovou a Irigoyenovou. Na turnaji v Dubaji ji v osmifinále vyřadila Lucie Šafářová. V Dauhá se probojovala až do semifinále. Dostala se do něj po váhrách nad Dellacquová z Austrálie, Češkou Barborou Strýcovou a letos podruhé nad Agnieszkou Radwaňskou. Do finále ji nepustila Azarenková, které podlehla ve třech setech. Na březnovém turnaji v Miami přešla přes Urszulu Radwańskou, Samantha Stosurová a po výhře 6-3 a 7-6(1) přes Dánku Wozniackou. Ve čtvrtfinále ji porazila pozdější finalistka turnaje Španělka Carla Suárezová Navarrová po setech 6-0, 1-6 a 7-5.  Antuková část roku se Williamsové nepodařila. V Madridu skončila hned v úvodním kole na raketě Azarenkové. V Římě úhrála dvě kola, aby ji v osmifinále porazila Rumunka Simona Halepová. French Open opustila hned po úvodním zápase, ve kterém ji porazila ve dvou setech krajanka Sloane Stephensová. Na Wimbledonu zvládla první tři kola bez ztráty setu, aby ve čtvrtém kole nepřešla přes sestru Serenu Williamsovou. Dále se představila na Instanbul Cupu, kde prohrála již v prvním kole s kvalifikantkou Katerynou Bondarenkovou. US Open series začala na Rogers Cupu, kde obhajovala finálovou účast z loňského roku, ale hned v prvním kole byla nad její síly Němka Sabine Lisická. Tato výhra ji odsunula pryč z top 20. Dalším turnajem bylo americké Cincinnati, kde prošla do druhého kola, ve kterém se měla utkat s Anou Ivanovićovou. K utkání ovšem nenastoupila z důvodu virového onemocnění. Na posledním grand slamu sezóny figurovala jako nasazená třiadvacítka. V prvním kole se utkala s Portoričankou Mónicou Puigovou, se kterou vedla již 6-4, 5-3 a měla hned tři mečboly, ale druhý set prohrála v tiebreaku, třetí sadu již ale zvládla a zápas vyhrála. Ve druhém kole si poradila ve třech setech s krajankou Irinou Falconiovou. Třetí i čtvrté kolo zvládla bez ztráty setu, kdy nejprve porazila dvanáctou nasazenou Belindu Bencicovou a následně kvalifikantku Anett Kontaveitovou. Až ve čtvrtfinále ji zastavila ve třech setech její sestra Serena Williamsová, se kterou to bylo páté střetnutí na US Open a celkově již sedmadvacáté.  Pátou výhru proti hráčce top 10 v sezóně zaznamenala v prvním kole Wuhan Open, kde porazia světovou sedmičku Agnieszku Radwańskou. Dále si poradila ve druhém kole s kvalifikantkou Julií Göergesovou. Jednalo se o její sedmistou kariérní výhru (stala se devátou ženou v Open éře, která toto dokázala). Ve třetím kole si připsala další výhru proti hráčce top 10, když přehrála Carlu Suárezovou-Navarrovou. Jejími dalšími soupeřkami byly Johanna Kontaová a Roberta Vinciová, které obě porazila ve třech setech. Ve finále se utkala s osmou nasazenou Španělkou Garbiñe Muguruzaovou, která zápas ve druhém setu skrečovala a americká hráčka tak získala nejcennější titul za posledních pět let. Následující týden prohrála již ve druhém kole na China Open. Semifinále si zahrála na Hong Kong Open, kde nestačila na pozdější vítězku Jelenu Jankovićovou.  Díky sezónním výsledkům se bývalá nejlepší hráčka světa stala náhradnicí pro WTA finals v Singapuru a kvalifikovala se na WTA Elite Trophy v Ču-chhaji, kde byla nasazenou jedničkou. Zvládla oba zápasy skupiny A, kdy přehrála Medison Keysovou a Čeng Saj-saj a postoupila tak do semifinále, kde popáté za sebou zdolala Italku Robertu Vinciovou. Svou čtyřicátou devátou trofej získala po finálové výhře nad Karolínou Plíškovou, kterou zdolala ve dvou setech. Rok zakončila jako světová sedmička a získala cenu WTA pro Comeback roku.", "section_level": 2}, {"title": "Wimbledonská semifinalistka a stříbrná olympijská medaile (2016).", "content": "Sezónu zahájila na exhibičním turnaji v Thajsku, kde prohrála se Sarou Erraniovou a Angelique Kerberovou. Dále se zúčastnila turnaje ABS Classic, kde byla nasazenou jedničkou a obhájkyní titulu, ale prohrála již v prvím kole s osmnáctiletou Darjou Kasatkinovou. (Jednalo se o první turnaj Williamsové od Australian Open 2011, kde hrála jako hráčka Top 10). Na Australian Open byla osmá nasazená, ale podlehla rovněž v prvním kole Britce Johanně Kontaové. Pomohla americkému Fedcupovému týmu k výhře 4–0 nad Polskem, když vyhrála oba své singlové zápasy. Dalším turnajem bylo Taiwan Open, kde ve finále přehrála Misaki Doiovou a vyhrála svůj čtyřicátý deváty kariérní titul.  Poprvé za posledních 15 let se zúčastnila turnaje v Indian Wells, poté co jej obě sestry od roku 2001 bojkotovaly (Serena se zúčastnila již v roce 2015), ale prohrála v prvním kole s Kurumi Narovou. Následující týden ji na Miami Open vyřadila ve druhém kole kvalifikantka Jelena Vesninová. Jednalo se o nejhorší výsledky v Indian Wells a Miami za celou její dvaceti tříletou kariéru. Antukovou sezónu zahájila výhrou nad Alison Riskeovou v Charlestonu, aby prohrála ve třetím kole s Julií Putincevovou. V programu měla účast na Madrid Open, ale odhlásila se z důvodu zranění. Následující týden prohrála ve druhém kole italského Rome. Na French Open byla nasazenou devítkou a zvládla zápasy prvního a druhého kola bez ztráty setu. Ve třetím kole potřebovala na Francouzku Alizé Cornetovou tři sety, ale postoupila do čtvrtého kola, ve kterém si zahrála poprvé od roku 2010. Dvoustou kariérní prohru zaznamenala proti osmé nasazené Timee Bacsinszké, která americkou hráčku přehrála ve dvou setech. V deblové části turnaje si zahrála po boku sestry Sereny Williamsové a vyhrály první grandslamový zápas od US Open 2014.  US Open series začala na turnaji ve Stanfordu, kde figurovala jako nasazená jednička. Ve druhém kole porazila Magdu Linetteovou a následně krajanky Catherine Bellisovou a Alison Riskeovou ve čtvrtfinále, respektive semifinále. Zahrála si tak své osmé finále na tomto podniku, ale nestačila v něm ve třech setech na Britkou Johannou Kontaovou. Na základě dosavadních výsledků se posunula v žebříčku WTA až na 6. místo, což bylo nejvyšší umístění od diagnostikování Sjögrenova syndromu v roce 2011. Účastnila se také turnaje v Kanadském Montréalu, kde ve druhém kole zvládla ve dvou setech zápas s Barborou Strýcovou, aby ve třetím kole skončila na raketě krajanky Madison Keysové.  Dvouhra a čtyřhra na olympijským turnaji v Riu de Janeiru se Američance příliš nepovedly, kdy skončila v obou soutěžích již v úvodním kole. Jednalo se o vůbec nejhorší výsledky v její olympijské kariéře. Společně s Rajeevem Ramem se zúčastnila také soutěže ve smíšené čtyřhře, kde nejprve porazili pár z Nizozemska, poté co odvrátili mečbol. Dále porazili Itálii a Indii ve čtvrtfinále, respektive semifinále a zajistili tak ryze americký boj o zlatou medaili. V tomto americkém finále prohráli s párem Bethanie Matteková-Sandsová a Jack Sock. Díky zisku stříbrné medaile se zařadila po bok krajanky Kathleen McKaneové Godfreeové, jako jediné hráčky, které získaly medaili ze všech tří tenisových soutěží a taky jediné tenistky, které vlastní celkem 5 olympijských medailí.  Na US Open pokořila další rekord, a to nejvíce účastí na turnajích velké čtyřky, kdy překonala Amy Frazierovou se jednasedmdesáti účastmi. Poprvé od roku 2010 figurovala na všech čtyřech grandslamech mezi první desítkou nasazených. Postupně porazila v prvním kole Katerynu Kozlovovou, ve druhém Julii Göergesovou a ve třetím dvacátou šestou nasazenou Lauru Siegemundovou. Nezvládla až zápas čtvrtého kola, kde nepřešla přes desátou nasazenou Karolínu Plíškovou.  Neuspěla při obhajobě titulu ve Wuhanu, když prohrála ve třetím kole s turnajovou devítkou Světlanou Kuzněcovovou. Tato prohra ji odsunula z Top 10 podruhé v roce. Následující týden ji v prvním kole China Open zdolala až 223. hráčka světa Pcheng Šuaj. Kvalifikovala se na WTA Elite Trophy, kde byla obhájkyní titulu, ale rozhodla se neúčastnit. Sezónu zakončila jako světová sedmnáctka.", "section_level": 2}, {"title": "Finále na Australian Open a Wimbledonu (2017).", "content": "Sezónu zahájila tradičně na ABS Classic, kde vyhrála svůj první zápas proti Jade Lewisové, aby následně odstoupila z důvodu bolesti paže. Na prvním grand-slamu sezóny figurovala jako třináctá nasazená. Postupně porazila Katerynu Kozlovovou, kvalifikantku Stefanie Vögelovou, Tuan Jing-jingovou a Monu Barthelovou v prvních čtyřech kolech. Ve čtvrtfinále si poradila s dvacátou čtvrtou nasazenou Anastasijí Pavljučenkovovou, což znamenalo padesátou výhru a Australian Open. Čtvrtfinálový zápas zde vyhrála poprvé od roku 2003, kdy porazila Danielu Hantuchovou. V semifinále zdolala americkou vycházející hvězdu Coco Vandewegheovou ve třech setech a postoupila tak do prvního grand-slamového finále od Wimbledonu 2009 a prvního finále na Australian Open od roku 2003. Dále nastavila rekord Open éry v rozpětí mezi finálovými účastmi na grand-slamech (20 let), kdy si první finále zahrála v roce 1997 na US Open. Až ve finále nestačila na svou mladší sestru Serenu Williamsovou, ta přepsala historii, když vyhrála již dvacátou třetí grand-slamovou trofej (překonala rekord Open éry Steffi Grafové. V následujícím týdnu se zúčastnila turnaje St. Petersburg Ladie’s trophy, ale prohrála ve druhém kole s pozdější šampiónkou Kristinou Mladenovicovou. V Indian Wells dokázala otočil duel proti bývalé jedničce Jeleně Jankovićové, kdy prohrávala již 1–6, 1–4 a čelila třem mečbolům. Jednalo se o první výhru V Indian Wells od roku 2001. Porazila Lucii Šafářovou a kvalifikantu Pcheng Šuaj ve třetím, respektive čtvrtém kole a oplatila jim tak dřívější porážky. Ve čtvrtfinále nestačila na pozdější vítězku Jelenu Vesninovou. V následujícím týdnu zaznamenala první výhru nad hráčkou Top 10 od roku 2015, když porazila ve čtvrtém kole Miami Open Světlanu Kuzněcovovou. Ve čtvrtfinále zvládla zápas se světovou jedničkou Angelique Kerberovou a stala se nejstarší hráčkou, která porazila světovou jedničku. V prvním semifinále v Miami od roku 2010 prohrála po třetí za sebou s pozdější šampiónkou Johannou Kontaovou ve dvou setech. Jednalo se již o čtvrtou prohru v řadě s pozdější šampiónkou.  Na zelené antuce v Charlestonu podlehla v semifinále ve třech setech Lauře Siegemundové. Poté co ve druhém setu odvrátila mečbol, ve třetím nevyužila své dva mečboly a následně zápas prohrála. Z Madrid Open se odhlásila pro zranění prvé ruky. Debut na evropských antukových dvorcích zaznamenala na Italian Open, kde porazila Jaroslavu Švedovovou a Lesji Curenkovou bez ztráty setu. Dále zvládla zápas se světovou šestkou Johannou Kontaovou ve třetím kole, ale prohrála ve třech setech v prvním čtvrtfinále v Římě od roku 2012 s Garbiñe Muguruzaovou. V průběhu tohoto zápasu dokázala trefit velmi povedený lob, díky kterého vyhrála cenu WTA pro úder měsíce května. Na French Open zvládla úvodní tři kola proti Wang Čchiangové, Kurumi Narové a Elise Mertensové, aby prohrála opět ve čtvrtém kole s Timeou Bacsinszkou, tentokrát ve třech setech.  US Open Series zahájila na Rogers cupu, kde ve třetím kole nestačila na pátou nasazenou Elinu Svitolinovou, Další týden se představila v Cincinnati, ale prohrála již ve druhém kole s Alshleigh Bartyovou.  Na posledním grandslamu sezóny mohla v případě souhry událostí útočit na post světové jedničky. Figurovala zde jako devátá nasazená a postupně porazila v prvním kole ve třech setech Slovenku Viktórii Kužmovou, ve druhém kole ve dvou sadách Francouzku Océane Dodinovou, ve třetím kole řeckou hráčku Marii Sakkariovou, ve čtvrtém kole ve třech setech Španělku Carlu Suárezovou Navarrovou a došla tak až do čtvrtfinále. V něm sehrála velmi kvalitní bitvu s Petrou Kvitovou. Zápas trval přes dvě a půl hodiny a rozhodl jej až tie-break třetího setu, který lépe zvládla rodačka z Kalifornie. Semifinále sehrála s krajankou Sloane Stephensovou. V první sadě hrála dvojnásobná šampionka US Open nervózně a uhrála pouze jeden gem, ve druhé zase naopak nadělila soupeřce kanára a rozhodoval až třetí set. Ten byl již vyrovnaný a skončil lépe pro Stephensovou. I přesto si bývalá světová jednička semifinálovou účastí zajistila po US Open návrat do top 5.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Venus vede vlastní společnost navrhující interiéry \"V Starr Interiors\", která má sídlo v Jupiteru na Floridě. Firma navrhla například studio pro televizní program \"Tavis Smiley Show\" na stanici PBS a vytvořila také design bydlení sportovců, který byl součástí kandidatury New Yorku na pořádání letních olympijských her 2012.  V roce 2001 vyhlásil časopis \"Ladies' Home Journal\" Venus Williamsovou jednou z 25 nejmocnějších žen v Americe.", "section_level": 1}, {"title": "Hráčské statistiky.", "content": "\"Statistiky a dosažené výsledky tenistky obsahuje článek Hráčské statistiky Venus Williamsové\"", "section_level": 1}, {"title": "Fed Cup.", "content": "Venus Williamsová se zúčastnila 8 zápasů ve Fed Cupu za tým Spojených států amerických s bilancí 14-2 ve dvouhře a 3-2 ve čtyřhře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Venus Ebony Starr Williamsová (* 17. června 1980 Lynwood, Kalifornie) je americká profesionální tenistka, čtyřnásobná olympijská vítězka a bývalá světová jednička ve dvouhře i čtyřhře žen. S mladší sestrou Serenou Williamsovou patří mezi nejlepší hráčky současnosti, vyhrála 23 grandslamových titulů, z toho sedm ve dvouhře. Zvítězila také v obou ženských tenisových soutěžích na Letních olympijských hrách 2000 v Sydney a ve čtyřhře žen na LOH 2008 v Pekingu. V ženském tenise vydělala historicky druhou nejvyšší finanční částku za první Serenou Williamsovou.", "tgt_summary": "维纳斯·厄布里·斯塔尔·威廉姆斯(英语:Venus Ebony Starr Williams,1980年-6月17日,简称维纳斯·威廉姆斯)是美国职业网球女运动员,同时也是同时代女网天后塞雷娜·威廉姆斯的亲生姐姐(所以通常称呼维纳斯为“大威廉姆斯”,简称“大威”,而塞雷娜则被称为小威廉姆斯、小威)。", "id": 3004997}
{"src_title": "Metro Vancouver", "tgt_title": "大溫哥華區域局", "src_document": [{"title": "Poloha a základní informace.", "content": "Regionální okres leží v jihozápadní části Britské Kolumbie. Jeho území tvoří západní polovinu regionu Lower Mainland, který se rozprostírá v širším okolí města Vancouver. Východní část regionu zabírá Regionální okres Fraser Valley. Pří sčítání lidu v roce 2001 měl tehdy ještě Velký Vancouver 1 986 965 obyvatel. V roce 2006 žilo v kraji již 2 116 581 obyvatel, což reprezentuje 6,5% nárůst za pět let. Tato čísla ukazují, že zde žije polovina obyvatel provincie Britská Kolumbie. Z třiceti nejvíce zalidněných samosprávních územních celků v provincii se třináct nachází v oblasti Metro Vancouver. Oblast se rozprostírá na ploše 2 877,36 km2.", "section_level": 1}, {"title": "Obce v oblasti Metro Vancouver.", "content": "Metropolitní oblast se skládá z 21 \"začleněných\" obcí a jednoho \"nezačleněného\" volebního území.", "section_level": 1}, {"title": "Nezačleněná volební oblast A.", "content": "Nezačleněná Electoral Area A - Volební oblast A zahrnuje všechny nezačleněné území v rámci hraníc kraje, včetně ostrova Barnston a oblasti patřící Univerzitě Britské Kolumbie (University Endowment Lands). Na území této oblasti žije 8 813 obyvatel (2005).", "section_level": 2}, {"title": "Indiánské rezervace.", "content": "Na území regionálního okresu leží 17 indiánských rezervací, v kterých žije 7177 domorodců (2005).", "section_level": 2}, {"title": "Etnické rozdělení populace.", "content": "Indiánská populace se pohybuje na úrovni 1,9 % z celkového počtu obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativa.", "content": "Základní úlohou Regionálního okresu Metro Vancouver je správa veřejných služeb a zdrojů v metropolitní oblasti. Patří mezi ně zejména zabezpečení a údržba vodních zdrojů a vodovodů, kanalizace a odpadů, doprava, ubytování a péče o kvalitu ovzduší a parků. Metro Vancouver se stará o 19 parků a několik přírodních rezervací. Systém vodovodů se rozprostírá na ploše přes 2600 km2. Dostatek pitné vody zabezpečují pro obyvatele tři vodní nádrže - Coquitlam, Capilano a Seymour. Clevelandova přehrada, součást vodní nádrže Capilano poskytuje přes 40 procent pitné vody pro potřeby kraje.  Regionální okres Metro Vancouver zajišťuje provoz sítě městské hromadné dopravy TransLink, sítě silnic, dálnic a mostů v oblasti. TransLink provozuje systém \"AirCare\" - péče o ovzduší, který se zaměřuje na zlepšení kvality ovzduší snížením škodlivých emisí z výfukových plynů automobilů. V rozmezí let 1992 až 2002 došlo ke snížení emisí v ovzduší v městských oblastech o 35 procent.", "section_level": 1}], "src_summary": "Regionální okres Metro Vancouver je jeden z regionálních okresů v kanadské provincii Britská Kolumbie. Skládá se z metropolitního území obklopující město Vancouver. Označuje se také jako Metropolitní území Vancouveru () nebo Velký Vancouver (). Metro Vancouver se až do srpna 2007, kdy došlo ke změně názvu, oficiálně jmenoval Regionální okres Velký Vancouver (, GVRD)", "tgt_summary": "大温哥华区域局(英语:英语:Metro Vancouver)是加拿大不列颠哥伦比亚省的一个区域局,位于不列颠哥伦比亚省西南部的低陆平原,是包含温哥华在内的都会区。就是大温哥华地区。区域局的最大城市是温哥华,行政中心则在本拿比。大温区域局的主要职能是管理和协调区内各城镇的共享资源以及应付各城镇所面对的共同问题,如区域性规划、食水供应、污水处理、交通、空气质量等。", "id": 708964}
{"src_title": "Nezávislý stát Chorvatsko", "tgt_title": "克羅埃西亞獨立國", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Navázání kontaktů a vytipování vhodné chvíle pro vyhlášení nezávislosti připravil pro chorvatské fašistické představitele německý zástupce, Edmund Wessenmayer.  Krátce po vstupu německých armád do Jugoslávie vyhlásil proto dne 10. dubna 1941 v Záhřebu domácí představitel ustašovců Slavko Kvaternik ve jménu Ante Paveliće Nezávislý stát Chorvatsko (\"Nezavisna Država Hrvatska – NDH\"). Vyhlášení bylo odvysíláno rádiem do všech koutů tehdejšího Chorvatska.  Nový stát měl rozlohu okolo 100 000 km2 a 6,5 miliónu obyvatel. 12. dubna byla sestavena provizorní chorvatská vláda. 15. dubna dorazil Ante Pavelić do Záhřebu a přijal titul vůdce národa, \"poglavnik\". 17. dubna sestavil Pavelić svoji vládu z domácích i exilových představitelů \"Ustaše\". Členy byli např. Slavko Kvaternik (ministr Domobrany), Andrija Artuković (ministr vnitra), Mile Budak (ministr školství), nebo Mladen Lorković (ministr zahraničí). Parlament, sabor, byl čistě formální institucí. Nový režim prohlásil za svůj cíl vytvoření „křesťansko-korporativního státu“.", "section_level": 1}, {"title": "Formování státu, vliv velmocí.", "content": "Itálie se snažila dostat Chorvatsko pod svůj vliv. Na setkání mezi německým ministrem zahraničí Ribbentropem a jeho italským protějškem Cianem v Imperial Hotelu ve Vídni 21. a 22. dubna 1941 požadovala Itálie jaderské pobřeží od Rijeky po Kotor a personální unii Itálie a Chorvatska pod savojskou dynastií. Ribbentrop tušil, že italské požadavky by Pavelićův režim zničily. Navíc italská generalita ani italský král příliš nepodporovali Mussoliniho dalmatské výboje. Proto došlo ke kompromisu, ve kterém Itálie získala jen část dalmatského pobřeží od Zadaru po Split a většinu dalmatských ostrovů. Do své sféry vlivu dostala Itálie moři bližší polovinu NDH, severní část připadla do zájmové oblasti Německa. Oba státy do svých sfér umístily vlastní vojenské jednotky.  Podle římské dohody z 18. května 1941, ve které byla určena i chorvatsko-italská hranice, si Chorvatsko nesmělo postavit válečné námořnictvo ani stavět vojenské objekty na jaderském pobřeží a nemohlo uzavírat bez italského vědomí mezinárodní smlouvy. Chorvatská armáda byla v italské zájmové sféře podřízena italské. Za panovníka NDH byl vybrán italský princ Aimon, vévoda ze Spoleta, který měl nastoupit jako Tomislav II. Do Chorvatska však nikdy nepřijel. Chorvatsko a Itálie uzavřely i společnou měnovou a celní unii. Přistoupení k Ose podepsalo Chorvatsko 15. května 1941 v Benátkách. Po celou dobu války byla NDH ve sporu s Maďarskem o oblast Medjumurje, dohoda o společné hranici však nikdy nebyla podepsána. I když se Pavelić snažil získat si Německo přátelskou politikou jako určitou protiváhu proti Itálii, přenechal Hitler nakonec vliv v NDH Mussolinimu. Hitler přímo v září 1941 řekl Pavelićovi, že o jeho zemi rozhodují jen Italové.  Německo si v Chorvatsku hlídalo jen své ekonomické zájmy prostřednictvím generála Glaise von Horstenau. Německé vojsko hlídalo klíčové komunikace a využívalo chorvatský průmyslový pontenciál; nikoliv ovšem pouze způsobem, že by byla produkce továren vyvážena do Říše, nýbrž byla řada závodů kompletně rozmontována a i s dělníky převezena do Německa. Později se Němci stáhli z větší části \"svého\" území, neboť byl stále aktuálnější problém dostatečného počtu vojenských sil na Východní frontě a také v Srbsku, kde propukaly sporadické nepokoje a řádili jak četnici, tak komunističtí partyzáni.  V prosinci 1942 navrhovali Italové, aby Chorvatsko přijalo stejný statut, jaký měla Albánie, výměnou za to by byla k NDH připojena Dalmácie. Záhřebská vláda nabídku odmítla.", "section_level": 1}, {"title": "Politická situace.", "content": "Na konci 30. let byly antijugoslávské tendence v chorvatské společnosti nezanedbatelné. Odtržení od nenáviděného království přivítala většina veřejnosti, včetně vlivné Chorvatské selské strany. Uchopení moci ustašovským hnutím a přímé zapojení do války, cizí okupace a násilná politika vůči příslušníkům jiných národů však vyvolala buď pochybnosti, nebo odpor. Členové HSS byli několikrát vyzváni, aby přešli k režimu, učinila to však jen malá část, která byla značně neaktivní a i nadále zachovávala nepřátelský až rezignovaný postoj k tehdejší situaci. Mezi srbským obyvatelstvem rostly sympatie k partyzánskému hnutí a komunistům, kteří hlásali rovnost všech národů v nové a federativní Jugoslávii.", "section_level": 1}, {"title": "Postavení nechorvatského obyvatelstva.", "content": "V duchu nacistické ideologie byl také na území NDH prohlášen za jediný „árijský národ“ národ chorvatský, odvozující svůj původ údajně již od dávných Gótů. Již 17. dubna 1941 byly přijaty první zákony na ochranu chorvatského národa, který ovšem tvořil jen 50 % obyvatelstva NDH. Dále byly schváleny zákony namířené proti Srbům a Židům. Židé byli buď odvezeni do koncentračních táborů v Německu, nebo v Chorvatsku, některým se podařilo uprchnout do italského prostoru, kde protižidovská opatření neplatila, část se přidala k partyzánům. Naproti tomu bosenští Muslimové byli považováni za nejčistší složku chorvatského národa. NDH byla prohlášena za zemi dvou náboženství, katolického a islámského. V Záhřebu vznikla úpravou meštrovićova pavilonu mešita. Hlavním důvodem pro podporu bosenských muslimů byla hlavně snaha rozklížit vztahy se Srby v Bosně a naklonit si toto obyvatelstvo na stranu tehdejšího režimu. Tato myšlenka, ač může znít značně překvapivě, nebyla v chorvatském prostředí nová; již nějakou dobu si s ní pohrávala řada chorvatských politických proudů, které se objevovaly již v druhé polovině 19. století.  Srbové tvořili asi 30 % obyvatel státu, ovšem podle vyjádření ministra Milovana Žaniće pro ně nebylo v Chorvatsku místo. Byli proto masově vyháněni, zabíjeni a nuceni ke konverzi ke katolictví. V NDH vzniklo několik koncentračních táborů, největším z nich tábor Jasenovac, dalšími byly např. Kerestinec, Stara Gradiška nebo Koprivnica. Počet obětí koncentračního tábora Jasenovac se odhaduje asi na 80 000. Na mnoha místech byly ustašovskými jednotkami vyvražděny celé srbské vesnice. Teror se projevil už v květnu 1941 při nájezdech tzv. divokých ustašů. Již v srpnu Němci a Italové proti této brutalitě protestovali. Toto období bylo později v dobách zhoršených srbsko-chorvatských vztahů 80. a hlavně 90. let 20. století popisováno jako \"srbská genocida\".", "section_level": 1}, {"title": "Češi.", "content": "Ustašovský režim chtěl v Chorvatsku žijící českou menšinu prohlásit za Chorvaty. České školy byly již v červenci 1941 uzavřeny, menšinové spolky rozpuštěny a někteří jejich funkcionáři byli uvězněni.", "section_level": 2}, {"title": "Armáda.", "content": "Chorvatská armáda se formovala od května 1941, dělila se na elitní jednotky Ustaše a jednotky Domobrany, v roce 1943 měla 130 000 příslušníků. Po německém útoku na SSSR vyslalo Chorvatsko 8 000 vojáků dobrovolnické Chorvatské legie, aby se přidalo po bok německých armád.  V rámci anektované Bosny působila 13. horská divize SS Handžar, kterou tvořili ponejvíce bosenští Muslimové.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství a NDH.", "content": "Představitelé chorvatské katolické církve se k režimu stavěli rozdílně. Někteří duchovní ustašovce podporovali, např. sarajevský arcibiskup Šariš, naproti tomu mostarský biskup Alojzije Mišić odmítal ve své diecézi ustašovské násilí. Záhřebský arcibiskup Alojzije Stepinac se snažil v několika dopisech Pavelićovi protestovat proti ustašovským excesům a koncentračnímu táboru Jasenovac. I když Stepinac nikdy veřejně ustašovský režim neodsoudil, soukromě se snažil pomáhat jednotlivým Židům. Pavelić byl nucen zabývat se neklidnou etnickou situací v zemi, aby úplně neztratil německou podporu, protože teror příliš nepřispíval ke klidu, který Německo v této oblasti potřebovalo. 21. února 1942 vyhlásil ustanovení Chorvatské pravoslavně církve. 7. června 1942 byl do úřadu metropolity této nové církve uveden ruský porevoluční emigrant Grigorij Maksimov pod jménem Germogen. Církev nikdy nezískala vliv mezi srbskými pravoslavnými. Kvůli rostoucímu neklidu a etnickému konfliktu v Bosně a Hercegovině se někteří představitelé bosenských Muslimů rozhodli více spolupracovat s Němci ve snaze získat autonomii. 1. listopadu 1942 zaslali Hitlerovi memorandum, ve kterém odsoudili poměry panující v NDH a žádali vytvoření vlastní armády, tzv. Bosenské stráže podřízené wehrmachtu a snažili se získat příslib vzniku německého protektorátu, tzv. Župy B. (osny), Němci tyto požadavky odmítli, jediné co vzniklo, byla 13. horská divize SS „Handschar“ (1. chorvatská).", "section_level": 1}, {"title": "Válka v NDH.", "content": "Už od léta 1941 ztrácelo Chorvatsko kontrolu nad svým územím. Venkovské oblasti se staly centrem povstalců. 13. listopadu 1941 si německý generál Glaise von Horstenau stěžoval, že jen asi třetina NDH je v rukou chorvatské vlády. K novému režimu nebyli přátelsky nakloněni ani levice a intelektuálové. Na území Bosny a Hercegoviny působil odboj srbských četniků a komunistických partyzánů. Do chorvatských záležitostí proto musely zasahovat Německo a Itálie. Ustašovci si mezi Chorvaty nikdy nedokázali vytvořit širokou lidovou základnu. Oproti německé NSDAP nedokázali ustašovci nadchnout masy, např. Ante Pavelić žil z obavy před atentáty v ústraní, na veřejnosti se ukazoval jen zřídka. Podporu nacházelo hnutí snad jen na venkově, hlavně v oblastech Liky a Kordunu. 10. září 1943 se Itálie vzdala, NDH bylo slíbeno připojení bývalé italské Dalmácie. Partyzáni, kterým se roku 1943 dostalo významné mezinárodní podpory, stále více posilovali své pozice. Situaci mezi chorvatskými představiteli se stávala stále více napjatější, vytvořila se skupina, která chtěla uzavřít mír se Spojenci a skupina, která chtěla stát po boku Německa až do hořkého konce. V červenci 1944 byli zatčeni Mladen Lorković a Ante Vokić za přípravu prospojeneckého převratu. V říjnu 1944 padl Split a fronta se na půl roku ustálila. V únoru 1945 padl Mostar, v dubnu Vukovar. Chorvatská armáda se začala stahovat do Rakouska, aby se vzdala Spojencům. Zbylí ustašovci se neúspěšně snažili předat moc do rukou kardinála Stepinace. Pavelić uprchl do Rakouska a zemřel ve Španělsku v roce 1959. 8. května 1945 vstoupily partyzánské jednotky do Záhřebu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nezávislý stát Chorvatsko () bylo označení pro chorvatský stát, existující v dobách druhé světové války jako loutková země Třetí říše a Itálie pod vládou tehdejších ustašovců.", "tgt_summary": "克罗地亚独立国(克罗地亚语:Nezavisna Država Hrvatska;德语:Unabhängiger Staat Kroatien;意大利语:Stato Indipendente di Croazia)是一个由纳粹德国和意大利王国在入侵南斯拉夫之战后将南斯拉夫肢解后扶植的其中一个傀儡政权,短暂出现于1941年到1945年间。领土约包括克罗地亚(不含达尔马提亚)以及波斯尼亚和黑塞哥维那和斯洛文尼亚北部及塞尔维亚的伏伊伏丁那部分。", "id": 1205340}
{"src_title": "Chardonnay", "tgt_title": "莎当妮", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Réva vinná (\"Vitis vinifera\") odrůda \"Chardonnay\" je jednodomá dřevitá pnoucí liána dorůstající v kultuře až několika metrů. Kmen tloušťky až několik centimetrů je pokryt světlou borkou, která se loupe v pruzích. Úponky révy jsou krátké, umožňují této rostlině pnout se po pevných předmětech. Většinou znaků připomíná \"Chardonnay\" odrůdu \"Rulandské bílé\". Růst je středně bujný až bujný s polovzpřímenými až vodorovnými letorosty. Vrcholky letorostů jsou světle zelené, středně silně bíle vlnatě ochmýřené, někdy slabě pigmentované antokyaniny, růžově skvrnité, s karmínovými okraji. Internodia a nodia jsou na zadní straně zelená s červenými pruhy, na osluněné straně takřka červená, skoro lysá, pupeny jsou silně pigmentované antokyaniny. Mladé lístky jsou takřka bez pigmentace antokyaniny, žlutozelené, zprvu se šedivým, později se zlatavým nádechem, až nakonec jsou zelené s bronzovým nádechem, zpočátku pavučinovitě ochmýřené, později skoro lysé. Jednoleté réví je eliptického průřezu, rýhované, tmavě hnědé.  List je středně velký, tvar čepele je pětiúhelníkový až okrouhlý, list je celokrajný, tedy nečleněný, bez vyznačených laloků až tří-, vzácněji pětilaločnatý s mělkými až středně hlubokými, otevřenými horními bočními výkroji, které jsou lyrovité s oblým dnem. Vrchní strana čepele listu je tmavozelená, lesklá, středně puchýřnatá, zvlněná, jemně chloupkatá, spodní strana je hustěji chloupkatá. Výkrojek řapíku je u dospělého listu na obou stranách ohraničený žilnatinou, je ve tvaru U až lyrovitý, většinou otevřený s oblým dnem. Žilnatina listu v oblasti napojení řapíku je velmi slabě pigmentovaná antokyaniny. Řapíky listů jsou kratší či stejně dlouhé, jako medián listu. Listy na podzim citronově žloutnou.  Oboupohlavní pětičetné květy v hroznovitých květenstvích jsou žlutozelené, samosprašné. Plodem je malá až středně velká (12-16 mm, 1,3 g), kulatá bobule nestejnoměrné velikosti, s tenkou, slabě až průměrně ojíněnou slupkou. Barva bobule je žlutozelená, líčko je zlaté, na osluněné straně jsou řídké malé tečky. Dužina je měkká, řídká a šťavnatá, nezbarvená, sladké, neutrální chuti, s 2-3 semeny. Stopečky bobulí jsou středně dlouhé, obtížně oddělitelné. Hrozen je malý až středně velký (11-13 x 8-10 cm, 90-100 g), středně hustý až hustý, válcovitě-kuželovitý, nevětvený, s relativně krátkou, průměrně lignifikovanou stopkou.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "\"Chardonnay\" je moštová odrůda vinné révy (\"Vitis vinifera\"), spontánní kříženec odrůd \"Pinot\" a \"Gouais Blanc\". Pochází z francouzského vinařského regionu Burgundsko. Dlouho se předpokládalo, že je odrůda \"Chardonnay\" identická s odrůdou \"Rulandské bílé\" (\"Pinot Blanc\"), později byla považována za mutaci této odrůdy. Proto se ve Francii jmenovala \"Pinot Chardonnay\". Roku 1896, na vinařském kongresu v Chalon, byly odrůdy světoznámá stejnojmenná vína a \"Rulandské bílé\" vyhlášeny za samostatné.  V současné době patří \"Chardonnay\" mezi módní bílé odrůdy a spolu s odrůdami \"Sauvignon\" a \"Ryzlink rýnský\" nepochybně dává jedna z nejkvalitnějších bílých vín světa. Není sice nejrozšířenější odrůdou co do osazených ploch vinic, ale rozhodně vede v počtu vinařských regionů. Je až s podivem, kde všude se Chardonnay pěstuje. Mimo Francii byla odrůda roku 2007 pěstována především v USA, na 44.500 hektarech, hlavně ve státech Kalifornie, Oregon a Washington, pouze Kalifornie produkuje ročně přes 500 milionů lahví vína této odrůdy. Dále ji najdeme v Austrálii na 32.150 ha, v Itálii na 11.800 ha, v Moldavsku na 10.000 ha, v Jihoafrické republice na 8.230 ha, v Chile na 8.548 ha, v Argentině na 5.150 ha, na Novém Zélandu na 3.800 ha, v Německu na 1.120 ha, na celém světě byla roku 2010 pěstována na cca 175.000 ha, v jejím rozšiřování nezaostávají ani v Izraeli, ve státech Jižní Ameriky, ba i v Indii a v Číně. Ve Francii bylo \"Chardonnay\" roku 2008 pěstováno na 42.017 hektarech vinic, registrováno je zde 31 klonů. Je hlavní bílou odrůdou burgundské oblasti AOC Chablis, kde dává na těžkých vápenitých kimeridžských jílech světoznámá stejnojmenná vína. Výborně se ji daří též v AOC Cote de Beaune, slavné apelace, jako Cotton-Charlemagne, Meursault, Puligny-Montrachet, Chassagne-Montrachet, Pouilly-Fuissé či St-Véran znějí každému milovníku bílého burgundského velmi lákavě. Na křídových půdách oblasti AOC Champagne tvoří odrůda složku šampaňských vín. Dále ji najdeme v oblastech Beaujolais, Alsasko, Savojsko, Touraine, tvoří například součást cuvée vín AOC Bourgogne, Saumur, Orléans, Touraine, Vins du haut Poitou, Vins du Thouarsais atd.  U nás se \"Chardonnay\" od nepaměti pěstovalo ve smíšených výsadbách s odrůdou \"Rulandské bílé\", dnes obě odrůdy najdeme ve vinicích většinou samostatně, nejhojněji v podoblastech Mikulovské a Slovácké. Do Státní odrůdové knihy České republiky byla odrůda zapsána v roce 1987, od té doby je registrovanou odrůdou i v SR. Podíl vinic v ČR roku 1999 činil 1,7 %, roku 2010 již 4,5 %, roku 2007 byla vysazena na 727 ha. Průměrné stáří vinic roku 2010 činilo 12 let. Ve skladbě nově vysazovaných vinic v letech 2001-2004 je Chardonnay osmou odrůdou. Na Slovensku roku 2007 tvořila 1,14 % plochy vinic, byla vysazena na 213,5 ha. Udržovateli odrůdy v ČR je Ampelos, Šlechtitelská stanice vinařská Znojmo, a.s., Ing. Alois Tománek, Ing. Miloš Michlovský, CSc., Šlechtitelská stanice vinařská Polešovice a ŠSV Velké Pavlovice.", "section_level": 1}, {"title": "Mutace odrůdy \"Chardonnay\".", "content": "Mutace této odrůdy jsou dnes již většinou považované za samostatné odrůdy. Řadí se mezi ně \"Chardonnay Blanc Musqué\", moštová odrůda s jemnou muškátovou chutí dužiny bobulí i z nich vyrobeného vína, \"Chardonnay Rosé\" a \"Chardonnay Noir\".", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné odrůdy.", "content": "Do skupiny odrůd \"Pinot\" jsou řazeny vedle odrůd \"Pinot Blanc\" (\"Rulandské bílé\"), \"Pinot Gris\" (\"Rulandské šedé\") a \"Pinot Noir\" (\"Rulandské modré\") dále ještě odrůdy \"Pinot Meunier\" (\"Mlynářka\"), \"Pinot Précoce Noir\" (\"Jakubské\"), \"Auxerrois Blanc\" a \"Chardonnay\" se všemi mutacemi těchto odrůd. Na Novém Zélandu je registrována ještě odrůda \"Pinot Blanc Hatif\", která je, dle názvu, ranějšího zrání než odrůda \"Rulandské bílé\".", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Název odrůdy je odvozen od názvu obce Chardonnay, nacházející se v Burgundsku, v departementu Saône-et-Loire na východě Francie. Termín samotný má původ v latinském „Cardonnacum“, v překladu „území ve vlastnictví muže jménem Cardus“ a vznikl někdy koncem Římského období. Zároveň ovšem také znamená „místo, zarostlé bodláky“. Oblast Mâconnais, kde leží obec Chardonnay, tak může být místem, odkud se odrůda rozšířila do celého světa, i když někteří ampelografové označují za místo původu odrůdy (též burgundskou) oblast Chablis.  Další, lokálně používaná synonyma odrůdy jsou : \"Шардоне, Пино Шардоне, Нуарьен блан, Вейсер Клевнер, Мориллон, Вейс едлер\" (vše Rusko), \"Arboisier, Arnaison, A. Blanc, Aubain, Aubaine\" (Burgundsko), \"Auvergnat Blanc, Auvernas, A. Blanc, Auvernat Blanc, Auxeras, A. Blanc, Auxerras, Auxerrois Blanc, Auvernat, A. Blanc, Auxeras, Auxerras Blanc, Auxois, Auxerrois Blanc\" (mylně), \"Auxois, A. blanc, Bargeois Blanc, Beaunois\" (Burgundsko), \"Biela Klevanjika, Blanc de Champagne, B. de Cramant, Breisgauer Süßling, Burgundi Feher, Chablis, Chardenai, Chardenay, Chardenei, Chardennet, Chardonnay Blanc\" (název dle VIVC), \"Chardonnet, Chatenait, Chatey Petit, Chatte, Chaudenay, Chaudenet, Chaudent, Clävner', Clevner Weiß, Cravner, Epinette, E. Blanc, E. Blanche, E. de Champagne, Ericey Blanc, Fehér Burgundi, F. Chardonnay, Feinburgunder, Gamay Blanc\" (mylně), \"Gelber Burgunder, G. Weißburgunder, Gentil Blanc, Große Bourgogne, Klawner, Klevanjka Biela, Klevner, Lahntraube\" (Německo), \"Lisant, Luisant, Luizannais, Luizant, Luzannois, Mâconnais, Maurillon Blanc, Melon Blanc, M. d ́Arbois, Moreau Blanc, Morillon\" (Rakousko-Štýrsko), \"M. Blanc, Moulon, Noirien Blanc, Obaideh\" (arabsky), \"Petit Chatey, Petite Sainte-Marie, Pineau Blanc, P. Blanc Chardonnay, Pino Sardone, Pino Shardone, Pinot Blanc Chardonnay, P. B. a Cramant, P. Chardonnay, P. de Bourgogne, P. Giallo, P. Blanc, Plant de Tonnerre, Romère, Romeret, Roučí Bílé, Rousseau, Roussot, Ruländer Weiß, Sainte Marie Petite, Sardone, Shardone\" (Rusko), \"Shardonne, Später Weißburgunder, Weiß Clevner, W. Edler, W. Klewner, W. Silber, Weißer Clevner\" (Alsasko), \"W. Ruländer\".", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Letorosty vyzrávají dobře, z 90 %, plodnost dřeva je nízká, 40 %. Odrůda je náchylná ke sprchávání, zejména v zahuštěných výsadbách. Proti poškození mrazy je středně odolná, jarní mrazíky ji také někdy ohrožují. Pro hlinité půdy jsou vhodné podnože SO-4 a T 5C, pro půdy nižší bonity a velké tvary je vhodnější K 5BB. Odrůdě vyhovuje jak střední tak i vysoké vedení s řezem na delší tažně. Výnos je středně vysoký, 9 až 12 t/ha při cukernatosti 16 až 23 °NM a aciditě 8-12 g/l. Při středním výnosu a dobrém ročníku lze očekávat vysoce jakostní sklizně vhodné k produkci výběrových vín. Důležité je načasování sklizně, jelikož při dozrávání hrozny ztrácí poměrně rychle kyseliny, a naopak se zvyšuje hladina cukrů.", "section_level": 1}, {"title": "Fenologie.", "content": "Vegetační cyklus odrůdy trvá 138-140 dní při sumě aktivních teplot 27-28 °C. Rašení je spíše rané, doba květu je raná. Sklizňová zralost začíná v druhé polovině září až počátkem října.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Proti napadení houbovými chorobami je odrůda méně odolná, ohrožuje ji plíseň révová (\"Plasmopara viticola\") i padlí révové (\"Uncinula necator\"), v deštivém počasí též plíseň šedá (\"Botrytis cinerea\").", "section_level": 2}, {"title": "Poloha a půdy.", "content": "Odrůdě se daří v mnohem širší škále klimatických a půdních podmínek než většině ostatních odrůd, její náročnost na stanoviště a půdu je podobná, jako u \" Rulandského bílého\". Ideální jsou svahovité pozemky s velmi dobrou expozicí k slunečnímu záření. Dobře prospívá ve výhřevných, teplých, hlinitých půdách, ale i v půdách lehčích, kamenitých, pokud jsou dostatečně hluboké, s vyšším obsahem vápníku a s dostatečnou vododržností, ne však převlhčené. Chardonnay prosperuje na vhodném křídovém či vápencovém podloží, bujně roste a vysoce plodí.", "section_level": 2}, {"title": "Víno.", "content": "„Chardonnay revoluce“ proběhla v 70. a 80. letech 20. století a její dozvuky stále pozorujeme. Magické pojmenování odrůdy si patrně nejdříve získalo obchodně lehce zmanipulovatelného amerického konzumenta, který vyvolal celosvětovou „chardonnaymanii“. Většina konzumentů v supermarketech ochotně natáhne ruku po láhvi s nápisem „Chardonnay“, aniž by často vůbec věděli, že se jedná o odrůdu révy. Chardonnay se po celém světě stalo symbolem snadno pitelného bílého vína s jemně ovocitým aroma.  Neznamená to však, že by to nebyla skvělá odrůda. Nejen skvělá, ale i vděčná a univerzální. Neposkytuje pouze prvotřídní suchá tichá vína, vhodná i na barikové zušlechťování, ale je i vhodnou odrůdou na výrobu šumivých vín (jako složka cuvées). Neutrální charakter odrůdových vín je předurčuje nejen k barikování, ale i ke kupážování s jinými odrůdami. \"Chardonnay\" se opravdu náramně daří ve směsích s odrůdami \"Sémillon\", \"Chenin Blanc\", \"Colombard\" či \"Pinot Blanc\". Také jablečno-mléčná fermentace \"Chardonnay\" prospívá.  Pro kvalitu vín odrůdy Chardonnay je důležité, aby se vždy zpracovávaly hrozny dobře vyzrálé, převážně na suché víno s vyšším obsahem alkoholu. Vyšší obsah zbytkového cukru chuť vína často nepříjemně rozšiřuje. Barva vín bývá světle žlutá, zelenožlutá až nazlátlá. Vůně intenzivní, plná, harmonická, chuť plná, dlouho doznívající, jemně kořenitá, s elegantní kyselinou, minerální až křemenná. Ve vůni a chuti můžeme hledat zelené jablko, hrušku, citrusové plody, kdoule, broskev, mango, papáju, cassis, banán, třešně, moruše, meloun, ananas, pomerančovou marmeládu, smetanu, máslo, med, akátový a pomerančový květ, plátky růží, fialky, karamel, skořici, lékořici, lískový oříšek, (pražené) mandle, ocelové tóny, minerály, vanilku, toastování. Při vyšších přívlastkových kvalitách se objevuje tropické ovoce, negativní jsou však jakékoli připálené tóny, které jsou způsobené sběrem v nevhodné aromatické zralosti.  Odrůda dává vzniknout špičkovým i podprůměrným vínům, ctí terroir, své specifické prostředí. Výraz vína se mění podle klimatických a půdních podmínek. Chardonnay ze severnějších poloh může být čisté a spíše neutrální, v chuti minerální až ocelové s tóny zelených jablek a citrusů, s výraznou kyselinkou. Pokud hrozny vyzrají opravdu dobře, projevuje se vůní zralých hrušek, květů akátu a grepu. Na těžkých půdách mají vína minerální charakter a někdy zelené tóny ve vůni. K optimální zralosti takových vín dochází až po 8 až 10 letech. Z teplých oblastí získává tropické tóny, především mango, banán, ananas, broskev a meloun, někdy i smetanu, med a karamel. V chuti se pak tyto vjemy potvrzují, navíc dominuje plnost s krémovým a máslovým pocitem na patře. Nejlepší vína mají vyváženou kyselinu a hutnou až olejovitou konzistenci s máslovitým závěrem. Taková vína obecně stárnou rychleji a optimum jejich zralosti bývá dosaženo po 3 až 5 letech zrání v láhvi. Při výrobě vína v malých dubových sudech typu barrique vystupuje též aroma podle stupně vypálení vnitřních stěn sudu (toastování), víno získává vanilkové až hřebíčkové tóny. Nebezpečí číhá v přehnaném barikování, kdy jsou sudy vypáleny do vyššího stupně a aroma se mění v kouřové až spálené a silně pak dominuje vínu. Proto barikování musí být opatrné. Pouze jemný dotek sudu dodá to správné vanilkové aroma, které podpoří ovocné složky vína.  Příkladem excelentního projevu místních podmínek může být Chablis. Jeho mineralita a ocelová příchuť není napodobitelná nikde jinde na světě. Zásluhu na tom má především půda kimmeridžského vápence a chladnější klima. Odrůda také naplno dozrává na jihu Francie, v oblasti Languedoc, kde se často podobá vínům z Nového světa. V Itálii se pěstuje nejčastěji na severu, ve Španělsku se nejlépe projevuje v oblasti Somontano. Samozřejmě se jí daří ve střední a jižní Evropě, například u nás, dále v Rakousku, na Slovensku, v Maďarsku, Slovinsku, Bulharsku a Moldávii. V Rumunsku a na Novém Zélandu se vyrábí verze botrytického, přírodně sladkého vína. V Kalifornii se Chardonnay produkuje ve velkém. Většina vinic je situována v oblastech Napa a Sonoma, vína mají v chuti výraz tropického ovoce s dotekem vanilky z nového dřeva. V 70. letech nastala exploze vín Chardonnay v Austrálii. Pravidlem byla těžká, viskózní vína se silnou dřevitou chutí a vysokým obsahem alkoholu. To se změnilo, australská vína jdou spíše do citrusů a nektarinek, především v chladnějších oblastech, jako Adelaide Hills nebo Geelong. V Chile se začalo Chardonnay více vysazovat až od 90. let a spousta slunce spolu s vyššími polohami mu náramně svědčí. Dokonce i JAR si odrůdu oblíbila; nejvíce osázeny jsou regiony Robertson, Stellenbosch a Worcester. Často tam nechají víno kvasit v dubovém sudu, což vůni vanilky mnohem lépe zapracuje do těla.  Chardonnay je také základní surovinou pro výrobu špičkových šumivých vín, nejen v oblasti Champagne, kde tvoří asi jednu třetinu ploch vinic. Odrůdová vína z oblasti Champagne se na etiketě označují slovy „Blanc de Blancs“. Do kupáží s odrůdou Chardonnay jsou v této oblasti povoleny odrůdy Pinot Meunier a Pinot Noir.  Ve výčtu mnohostrannosti můžeme pokračovat dále; vždyť také nejlepší ledová, slámová či botrytická vína pocházejí právě z této odrůdy. Víno z Chardonnay není předurčeno pro mnohaleté zrání, ale naproti tomu např. nejlepší burgundská zvládnou bez vady na kráse 10-30 let zrání. Běžně Chardonnay konzumujeme do 5 let po sklizni.", "section_level": 1}, {"title": "Stolování.", "content": "V gastronomii lze vína kombinovat s rybami, mořskými plody, bílým masem a těstovinami, hodí se k měkkým sýrům s bílou plísní, paštikám a bílým omáčkám. Dobře doplňuje hustší polévky, pokrmy s bílým masem a smetanové omáčky.  Zejména pstruh na másle je v kombinaci s Chardonnay jedinečný. Základní Chardonnay \"Petit Chablis\", mnohdy nazývané ústřicové víno, se hodí k stejnojmennému pokrmu, který nechybí na žádné francouzské štědrovečerní tabuli. Plnější vína jsou vhodná v kombinaci s mírně upraveným hovězím a vepřovým masem. Vyzrálé přívlastkové víno k bažantovi a k divočině.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chardonnay (zkratka Ch, výslovnost [šardoné]) je starobylá moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), určená k výrobě bílých vín, spontánní kříženec odrůd \"Pinot Noir\" a \"Gouais blanc\". Pochází z francouzského vinařského regionu Burgundsko.", "tgt_summary": "霞多丽(法语:Chardonnay,发音:[ʃaʁ.dɔ.nɛ]),亦译莎当妮,属欧亚种,原产自法国勃艮第,现在在全世界范围内广泛种植号称葡萄皇后。可以酿造变化多端的白葡萄酒。", "id": 2691482}
{"src_title": "Ivangorod", "tgt_title": "伊万哥罗德", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátky města spadají do roku 1492, kdy nechal moskevský velkokníže Ivan III. postavit na pravém břehu řeky Narvy, přímo proti livonskému levobřežnímu městu Narvě, ruskou pevnost Ivangorod, aby zabezpečil získané území před hrozbou vojenské síly Livonské konfederace a ochránil severní přístup k důležitému správnímu centru Novgorodu.  Malý čtvercový hrad se čtyřmi rohovými věžemi byl postaven za pouhé dva měsíce, ale již v roce 1496 Švédové poslali proti proudu Narvy 70 lodí a po zdrcující dělostřelecké palbě tato pevnost padla. Jelikož si Rusko nemohlo dovolit nechat tento důležitý přístup nekrytý, ještě v tomtéž roce obsadilo ruiny a zahájilo velkorysou přestavbu. Plocha hradu při ní byla rozšířena osmkrát, hradby zesíleny a zvýšeny na 19 metrů. I v dalších letech byla pevnost ještě několikrát přestavována a posílena předsunutým opevněním.  Když na začátku roku 1558 zahájil car Ivan IV. Livonskou válku, proti vojenskému paktu Livonské konfederace s Polsko-litevskou unií, byla z této pevnosti po dlouhou dobu ostřelována Narva. Důkladně opevněné město s vlastním hradem však odolávalo až do července, kdy je po sérii ničivých požárů Rusové dokázali obsadit a vybudovali most přes řeku spojující obě opevnění.  V následujících stoletích už byla historie obou sídel těsně provázána, ačkoliv jejich držení přecházelo střídavě do různých rukou.  Švédské království, které získalo oblasti původního Livonska a vedlo s Carským Ruskem řadu mnohaletých územních válek, drželo Ivangorod mezi lety 1581–1590 a 1612–1704. V listopadu roku 1700 v jeho blízkosti proběhla bitva u Narvy, při níž početně výrazně silnější ruské síly utrpěly v mrazivé vánici drtivou porážku, ale to již byla obě sídla chápána především jako neocenitelné zázemí, ve kterém vítězná švédská armáda také přečkala zimu a Ivangorod považovali pouze za součást města Narvy. Staré hraniční pevnosti s nepočetnou posádkou totiž nedokázaly vzdorovat moderním mnohatisícovým armádám s dělostřeleckou výzbrojí a tak zanikaly nebo nalezly nové uplatnění, v tomto případě jako opevněné předměstí.  Oficiálně byl Ivangorod součástí města Narvy od roku 1649 až do 1945, kdy byla řeka Narva určena za vnitřní administrativní hranici mezi Sovětským svazem a jednou z jeho autonomních republik - Estonskou republikou. Hranice se tak vrátila přesně do míst, kudy procházela v roce 1492, z hlediska jeho městského statutu se tím ale nic nezměnilo.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se Narvské předměstí Ivangorod stalo malým městečkem Ruské federace s počtem pouhých 10.000 obyvatel, zatím co Narva se 65.000 obyvatel je třetím největším městem Estonské republiky.  V současné době je most mezi městy Narva a Ivanogorod významným hraničním přechodem mezi Ruskou federací a Evropskou unií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ivangorod nebo Ivanohrad (rusky \"Ивангород\", estonsky \"Jaanilinn\", finsky \"Iivananlinna\") je město v ingerské části Leningradské oblasti Ruska. Leží na řece Narvě naproti estonskému městu Narva, které je také partnerským městem. Přes řeku vede most tvořící hraniční přechod mezi Evropskou unií a Ruskou federací.", "tgt_summary": "伊万哥罗德(俄语:';爱沙尼亚语:')是俄罗斯列宁格勒州的一个城镇,位于圣彼得堡以西159千米,座落纳尔瓦河右岸俄罗斯与爱沙尼亚的边境处,与爱沙尼亚城市纳尔瓦隔河相望。伊万哥罗德2002年人口11,206人,以伊万哥罗德堡垒闻名。", "id": 2703479}
{"src_title": "Korunáč vějířový", "tgt_title": "維多利亞冠鳩", "src_document": [{"title": "Rozšíření a způsob života.", "content": "Korunáč vějířový se vyskytuje na severu Nové Guineje, od řeky Siriwo až po zátoku Astrolabe a také na ostrovech Yapen a Biak, kam byl pravděpodobně vysazen. Jeho přirozeným biotopem jsou deštné lesy a bahnitá údolí nížin.  Většina korunáčů se vyznačuje především robustní postavou a jsou podobně velcí jako krocan. Dalším jejich charakteristickým znakem je chocholka z peří, ze stran zploštěná. Její pera jsou dlouhá, na konci mají chomáček a opravdu připomínají vějíř. Obě pohlaví se od sebe neliší, jen mláďata jsou méně vybarvená než dospělí. O chování korunáčů v jejich přirozeném prostředí toho není příliš známo, ale lze se domnívat, že se chovají jako jiné příbuzné druhy v podobném areálu rozšíření.  Jako ostatní holubovití je to společenský druh, obvykle cestují v párech nebo malých hejnech, ve kterých hledají potravu. Živí se spadlým ovocem a bobulemi a možná i občas drobnými bezobratlými živočichy, které hledá na zemi. V zajetí je možno korunáče úspěšně chovat, jestli dostávají jako krmení hlávkový salát, rýži, mrkev a burské oříšky, ale má velmi rád hlavně divoké fíky. Korunáči žijí na stromech, kam se také schovávají, když hrozí nebezpečí.  Samci se pravidelně účastní agresivních bojů. V těchto bojích holubi nafouknou hrudník a opakovaně zvedají svá křídla jako by se chystali udeřit protivníka. Občas se opravdu udeří, ale většinou se sebe ani nedotknou a jen se snaží navzájem zastrašit. Většinou jsou vůči ostatním mírumilovní, boje se stupňují k začátku namlouvání. V toku samec předvádí před samicí tance a uklánění. Samice vyjadřuje svou ochotu k partnerství tak, že roztáhne křídla do šířky a zdvihne je, běhá také s mírně pokrčenýma nohama kolem samce a vydává krátké sykavé zvuky. Hnízdo je ve srovnání s jinými hnízdy holubů poměrně silné a korunáč ho staví z větví na stromě. Z chovu v zajetí je známo, že samice snáší jediné vejce, na němž sedí oba rodiče a pravidelně se střídají. Hnízdění trvá 30 dní, asi po měsíci mládě opustí hnízdo, ale rodiče je krmí až do stáří 13 měsíců.  Korunáč vějířový se může dožít i 50 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Korunáč vějířový (\"Goura victoria\"), nesprávně nazýván holub vějířový je pták z čeledi holubovitých. Dorůstá velikosti 58–73 cm. Svým zbarvením patří k nejkrásnějším ptákům ve své čeledi; má dva příbuzné: korunáče modrého a korunáče červenoprsého.", "tgt_summary": "维多利亚冠鸠(英文:Victoria Crowned Pigeon,学名:\"Goura victoria\")是鸽形目中体积最大的品种之一,分布于印度尼西亚及巴布亚新几内亚。与其他鸽类相比,该种最显著的特征就是它巨大的扇形头冠。头冠由白色和紫色羽毛组成。同其他冠鸠一样,该种雌性和雄性之间外观差异很小。雄性体型略大于雌性。野生种的寿命尚不确定,饲养种的寿命可达到30年。维多利亚冠鸠通常成对或以小组集群出没,大部分时间生活在地上。该种以水果、植物种子、软体动物、无脊椎动物、螃蟹为食。该种用树叶和树枝在灌木和树上建造巢穴,该种实行一夫一妻和终生配偶制。雌性每次产卵一或二枚,雄性和雌性轮流孵化,孵化期30天,幼鸟羽化期4周。这之后双亲仍会喂养幼鸟2到3月。", "id": 2152642}
{"src_title": "Lovec démonů", "tgt_title": "上帝之手 (2001年電影)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Agenta FBI Wesleyho Doylea (Powers Boothe) během vyšetřování série vražd v Texasu vyhledá mladík (Matthew McConaughey), který se představí jako Fenton Meiks, jenž tvrdí, že zná identitu hledaného sériového vraha nazývaného „Ruka boží“. Byl jím jeho bratr Adam, který zavraždil řadu lidí a potom sám sebe. Film je z části retrospektivním pohledem na 20 let staré události, kdy Fentnova otce v noci osloví anděl s tím, že si jej Bůh vyvolil, aby na Zemi skoncovali s démony. Postupně jim bude dávat seznam na Zemi žijících démonů, které mají „neutralizovat“. Vše se nezamlouvá 12letému Fentonovi, který si myslí, že je jeho otec obyčejný vrah a pokusí se ho udat policejnímu šerifovi. Šerif chlapci nevěří, ale na naléhání Fentona si jde prohlédnout protibouřkový úkryt - kde se mají hrozné vraždy odehrávat. Šerif nic nenalézá, a tak odchází, ale při odchodu je Fentnovým otcem usmrcen. Vraždy po čase pokračují, stejně tak sílí odpor malého Fentona k hrůzným činům. Otec dostává poselství od anděla, že je Fenton také démon, on mu však nevěří a stále se snaží, aby Fenton spatřil pravdu. Zamyká jej tedy do protibouřkového krytu na více než týden ve snaze nalézt Boha. Fentona vysvobodí jeho otec, poté co je na pokraji smrti, Fenton poté tvrdí, že spatřil Boha, který mu vyjevil tento plán. Podílí si tedy na únosu dalšího démona, ale když dojde na usmrcení démona, zabijí svého vlastního otce.  Po 20 letech tedy přichází Fenton s agentem FBI na hrůzné pohřebiště, ale místo vyšetření vražd je agent usmrcen, protože byl na seznam dalších démonů – zabil totiž chladnokrevně svoji matku. Před svojí smrtí se agent dozvídá, že před ním nestojí Fenton, ale jeho mladší bratr Adam, který pokračoval v otcově úkolu, a poté co mu Bůh dal na seznam démonů i jeho bratra Fentona, „neutralizoval“ i jeho. I když si Adam de facto přišel pro agenta na stanici FBI, kde jsou kamery, nebyl odhalen, protože Bůh rozmazal záznam z videokamer.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lovec démonů (anglicky: \"Frailty\" - slabost) je psychologický thriller z roku 2001, který režíroval Bill Paxton. Hrají Bill Paxton (otec Meiks) a Matthew McConaughey (syn Fenton).", "tgt_summary": "上帝之手是2001年的一部心理恐怖电影,由比尔·帕克斯顿执导,并由他本人和Matthew McConaughey领衔主演。", "id": 800934}
{"src_title": "Zkažená mládež", "tgt_title": "失控的校園", "src_document": [{"title": "Děj filmu.", "content": "Drama se odehrává na jedné blíže neurčené estonské střední škole. Introvertní Joosep nezapadl do třídního kolektivu a je vnímán ostatními jako outsider. Svojí uzavřeností „dráždí“ ostatní spolužáky (hlavně „vůdce“ třídy Anderse), kteří si z něho utahují – kradou mu sešity, zamykají ho v dívčích šatnách apod. Postupem času se žerty zvrhnou v šikanu. Jediný, kdo se postaví na stranu Joosepa, je spolužák Kaspar. Kaspar se sice také podílel na šikaně Joosepa, ale rozhodl se přestat kvůli nesouhlasu jeho přítelkyně They. Tento obrat ale rozzuří Anderse, který předtím s Kasparem udržoval přátelský vztah, a rozhodne se, že Kaspara odstaví a poštve proti němu všechny zbývající spolužáky. Právě to přinutí Kaspara uzavřít s Joosepem „přátelství“. Šikana vůči Joosepovi se stupňuje a Kaspar se ho snaží chránit, ale marně. Nakonec se stane terčem šikany i Kaspar. Všechno vrcholí „vtípkem“, kdy na Andersův pokyn pošlou falešný email Kasparovi a Joosepovi, ve kterém stojí, že chtějí jeden druhého vidět večer na pláži. Když Joosep a Kaspar dorazí, zjistí, že jeden druhému nepsali, ale vtom už se ukáže celá parta v čele s Andersem. S nožem na krku nutí oba k felaci a při tom pořizují fotografie, které chtějí dát na web. Tímto činem nastává zvrat v myšlení obou postav. Joosep v noci vezme zbraně a munici svého otce, který je vojenským fanatikem. Oba dva se pak následující den sejdou před školou, vezmou zbraně a jdou do jídelny. Během přestřelky v jídelně zabijí Anderse i ostatní spolužáky, kteří mu pomáhali. Bohužel zmatek v jídelně stojí život i jednu nevinnou studentku. Poté chtějí oba spáchat sebevraždu, ale pouze Joosep dokáže vystřelit. Film končí pohledem na Kaspara.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zkažená mládež (estonsky \"Klass\", festivalový český název \"Třída\") je film estonského režiséra Ilmara Raaga, natočený v roce 2007. Na 42. Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary v létě 2007 byl oceněn zvláštní cenou poroty v soutěžní kategorii Na východ od západu a cenou Europa Cinemas Label.", "tgt_summary": "失控的校园()是爱沙尼亚导演伊马瑞格所执导关于校园暴力的电影,于2007年3月16日上映。此外也另有共7集单集片长60分接续电影的剧情发展,剧集名为After Life(校园失控后)。", "id": 1214232}
{"src_title": "Hebron", "tgt_title": "希伯仑", "src_document": [{"title": "Původ jména.", "content": "Hebrejský název \"Chevron\" pochází ze slova \"chaver\" znamenající \"druh, přítel\". V arabštině \"chalíl\" znamená rovněž \"přítel\", což se vztahuje se k biblickému praotci Abrahamovi – Abraham jako \"přítel Boží\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Město je jedním z nejstarších na Blízkém východě. V biblických dobách zde sídlili Chetejci, mezi nimiž žil praotec Abraham. Zde v místě zvaném Kirjat Arba („Město Čtyř“) pochoval svou manželku Sáru v hrobě, který koupil od Chetejců (Genesis 23,2). Za času krále Davida byl Hebron hlavním městem izraelského království po dobu 7 let (až do Davidova dobytí Jeruzaléma). Po zániku Judského království a babylónském zajetí byl Hebron pod vládou Idumejců. Idumejský vládce Herodes nechal nad Jeskyní patriarchů postavit mauzoleum, které existuje dodnes. Poté přešlo město pod panství římské a později byzantské říše. Roku 638 byl Hebron dobyt Araby. Jeskyně patriarchů v byzantských časech kostel, bylo změněno na mešitu. Roku 1099 Hebron dobyli křižáci a svatyně se stala opět kostelem a na krátký čas od roku 1168 i katedrálou \"biskupství hebronského\". Od roku 1187 patřilo město opět muslimům. V roce 1267 byl vstup do svatyně zakázán židům i křesťanům pod trestem smrti. Tento zákaz zde platil 700 let. Od roku 1517 bylo město součástí Osmanské říše, od roku 1917 pod britskou okupací a mandátní správou.  Roku 1929 zavraždili hebronští Arabové během Hebronského masakru, který byl součástí arabských nepokojů v Palestině 67 Židů a dalších 60 zranili. Zbylí židovští obyvatelé poté město opustili. V roce 1931 se Židé na krátkou dobu vrátili, ale britská správa se rozhodla vystěhovat je, „aby předešla dalším masakrům“. Během první arabsko-izraelské války byl Hebron obsazen Arabskou legií a v letech 1948–1967 se stal součástí Jordánska. Od šestidenní války v červnu 1967 je město pod izraelskou kontrolou a byla opět obnovena židovská komunita ve městě (nové židovské město Kirjat Arba kromě toho vyrostlo na svazích východně od města). Teprve v roce 1967 byl také zrušen zákaz vstupu do svatyně pro židy a křesťany. V současnosti město patří do oblasti palestinské autonomní správy. V únoru 1994 radikální izraelský rabín Baruch Goldstein střelbou usmrtil ve svatyni 29 přítomných muslimů a 125 jich zranil.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Staré město Hebronu je od července 2017 zapsáno na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, zároveň je zařazeno mezi památky světového dědictví v ohrožení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hebron (:, \"Chevron\", arabsky: \"al-Chalíl\") je město v oblasti Západního břehu Jordánu pod palestinskou správou. Nachází se ve starověké oblasti Judsko, v hornaté krajině 30 km na jih od Jeruzaléma (930 m n. m.). V současnosti zde žije asi 215 000 Palestinců a 600–800 židovských osadníků. V předměstí Kirjat Arba žije dalších 7000 Izraelců. Pro Židy je toto město druhým nejsvětějším na světě (po Jeruzalémě). Má velký význam i pro muslimy a také pro křesťany (jako město Abrahama, otce všech věřících). Město je sídlem Hebronské univerzity a Palestinské technické univerzity.", "tgt_summary": "希伯仑(又译希伯仑, ; )是巴勒斯坦西岸地区城市,为希伯仑省的首府,也是犹太教中仅次于耶路撒冷的圣城,也是世界文化遗产之一。其位于耶路撒冷以南30公里,海拔高度为930米,有166,000名巴勒斯坦人、以及700至800名犹太居民。", "id": 1363379}
{"src_title": "Přírodní hedvábí", "tgt_title": "丝绸", "src_document": [{"title": "Historie využití.", "content": "Hedvábí původně pochází z Číny. První zmínky o chovu bource morušového spadají už do 3. tisíciletí př. n. l. Vynalezení jeho výroby opřádá legenda: Podle ní se objev hedvábného vlákna datuje do roku 2640 př. n. l. Vypráví se, že jistý Chuang-Ti požádal svou ženu, aby zjistila, kdo škodí jeho morušovníkům. Manželka objevila bílé housenky, které vytvářely lesklé zámotky. Později jeden zámotek náhodou upustila do horké vody a zjistila, že z něj může vytáhnout jemné vlákno a navinout ho na cívku. Podle všeho tak objevila technologii výroby hedvábí, která zůstala po více než 2000 následujících let čínským tajemstvím. Hedvábí bylo velmi cenným obchodním artiklem. Bylo z Číny dováženo až do Persie či Říma, kde bylo s oblibou používáno. Výrobní monopol na hedvábí si Čína udržela až do 6. století (n. l.), pokus o vývoz technologie se trestal smrtí.  Technologie se podle pověsti rozšířila díky dvěma mnichům, kterým se podařilo dopravit pár bource morušového do Evropy. Od 7. století se hedvábnictví rozvíjelo hlavně v Byzanci. Díky obchodu s Araby se hedvábí rozšířilo i na jih. Definitivně se rozvinula jeho výroba během křížových výprav, kdy křižáci (za pomoci Benátčanů) po vyplenění Konstantinopole přivezli s sebou i chov bource. Díky Benátčanům se hedvábí rozšířilo po celé jižní Evropě. Na severu (např. Polsko) se potýkalo s problémy kvůli nedostatku přirozené potravy motýla – moruše bílé (\"Morus alba\").", "section_level": 1}, {"title": "Produkce bourcem morušovým.", "content": "Hedvábí vytváří pátý instar housenky bource morušového v době, kdy se tato housenka kuklí. Kukla se skládá z vrstev fibroinu a sericinu, fibroin je vylučován zadními částmi hedvábné žlázy, tyto buňky mají několikanásobně zmnoženou DNA, aby byly schopné produkovat takové množství fibroinového materiálu. V genu pro fibroin se opakují báze kódující tuto sekvenci aminokyselin: Gly-Ala-Gly-Ala-Gly-Ser. Sericin je zase produkován střední částí hedvábné žlázy a z chemického hlediska je bohatý na serin.", "section_level": 1}, {"title": "Zpracování.", "content": "Jeden kokon bource morušového obsahuje až 4000 m vlákna obaleného a navzájem slepeného \"sericinem\" (druh klihu). Sericin změkne v horké vodě, vlákna z 5–6 zámotků se spojí dohromady a při smotávání na viják se chladnoucím sericinem znovu slepují.  Nejdříve se odmotá z každého kokonu 500 až 1000 m vnější vrstvy obsahující méněcenné vlákno, které se později zpracovává podobným způsobem jako mykaná vlna na tzv. \"buretovou\" přízi. Hranice výpředu je asi 167 tex, výrobky jsou málo stejnoměrné a nopkovité.  Prostřední část kokonu, asi 1000 m v jednom kuse, je nejkvalitnější vlákno zvané \"gréž\". Gréž obsahuje ještě až 30 % sericinu. Teprve po jeho odklížení v louhu dostane vlákno správný lesk a ohebnost. Aby se nahradil úbytek váhy po odstranění sericinu a aby se vlákno dalo lépe zpracovávat, napouští se pak různými solemi.  Gréž se zpracovává ve tkalcovně jako jednoduchá příze z 8–10 vláken s velmi nízkým zákrutem v jemnosti až 10 tex nebo se z ní vyrábí skané příze. Podle stupně zakroucení se rozeznává: Z vnitřku kokonu zůstane asi 2000 m útržků 20–40 cm dlouhých. Z těch se vyrábí šapové příze až do jemnosti 2,5 tex výrobním postupem podobným spřádáni česané vlny. Hedvábí se často míchá s vlnou nebo se lnem, příze se používá na modní tkaniny. Tímto způsobem se také zpravidla zpracovává hedvábí tussah.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Odklížené přírodní hedvábí má bílou barvu, zvláštní lesk, měkký omak a dá se snadno barvit. Tussah je hrubší, hnědé nebo žlutozelené vlákno, má tvrdší omak a je téměř bez lesku.  × V roce 2014 se celosvětově sklidilo 589 162 tun kokonů, ze kterých bylo odmotáno 168 333 tun surového hedvábí (82 % Čína, 16 % Indie) a v roce 2015 byla zaznamenána celková výroba 202 000 tun surového hedvábí. Jak ukazuje tabulka, přírodní hedvábí se v hlavních fyzikálních parametrech sotva liší od filamentů (umělých vláken s neomezenou délkou). Značné rozdíly jsou však v cenové hladině. Zatímco všechny běžné druhy umělých vláken se prodávají za poměrně stabilní cenu, kvalitní přírodní hedvábí kolísá (pod vlivem ekonomických i politických faktorů) mezi pěti- a desítinásobkem ceny běžného syntetického vlákna. V první polovině roku 2017 se pohybovala mezi 45 a 50 €/kg.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Přírodní hedvábí může při použití na textilní výrobky konkurovat umělým vláknům jen tam, kde se vyžaduje zvláštní vzhled (lesk), efekt nebo určitá exkluzivita (móda) spolu se solidními užitnými vlastnostmi (tažnost, ohebnost, lehkost, izolační schopnosti).  Jsou to zejména  České tkalcovny vyrobily v roce 1989 asi 130 000 m hedvábných tkanin (spotřebovaly cca 0,002 % světové produkce přírodního hedvábí). (Novější údaje nejsou zveřejňovány).", "section_level": 1}], "src_summary": "Převážná část přírodního hedvábí se získává z výměšků housenky bource morušového. Je to jediné „nekonečné“ přírodní textilní vlákno (filament). Mimo výměšku bource morušového se k textilnímu zpracování hodí (asi 5–10 % celkového množství) tzv. planá hedvábí od několika jiných druhů housenek, z nich nejznámější jsou: tussah, \"muga\" a \"eri\". Vlákno těchto druhů je hrubší a z kokonu se u nich dá odmotávat jen kratší nepřetržitá délka. (Z kokonu bource morušového se získá bez přetrhu až 800 m, z tussahu maximálně 400 m, z mugy 250 m a eri se dá s délkami maximálně 2 metry použít jen na staplové příze).", "tgt_summary": "丝绸是用蚕丝编制而成的纺织品。丝绸著名的光泽外表来自于蚕丝三棱镜般的纤维结构,这令布料能够以不同的角度折射入射光,并将光线散射出去。在中国,丝绸一词也指代人造的、具有与天然丝绸一样光泽的纺织品。", "id": 1582565}
{"src_title": "Ruční zvonek", "tgt_title": "手摇铃", "src_document": [{"title": "Zvonění.", "content": "Sady laděných zvonků původně sloužily zvoníkům jako možnost zkoušet si zvonění mimo místo, kde byly nainstalovány zvony klasické: namísto hodin strávených ve větrných věžích si mohli složité melodie zkoušet a učit se doma, aniž by tím někoho rušili. Jimi používané sady měly stejný počet zvonků jako ve věžích – většinou 6 nebo 12, laděných v diatonické stupnici.  Hlavní rozdíly mezi zvoněním na ruční zvonky a klasické věžní zvony:  Odlišná je také technika zvonění na tyto dva rozdílné druhy zvonů. Pro rozeznění klasického věžního zvonu zvoník zatáhne za zvonící lano, zvon se zhoupne, srdce, které visí stále svisle, udeří do věnce zvonu a zvon se zhoupne zpátky, čímž znova narazí do srdce. Oproti tomu ruční zvonek je překlápěn pohybem zápěstí z vertikální do horizontální polohy a zpět. V obou případech naráží srdce na protilehlé strany zvonu.", "section_level": 1}, {"title": "Typy zvonků.", "content": "V USA, kde jsou velmi populární tzv. \"Handbell Choirs\", hudební tělesa, zabývající se hraním na ruční zvonky, jsou využívány především tzv. „anglické zvonky“, (což neznamená, že musí být nutně vyrobeny v Anglii, jedná se o druh). Některé soubory sice používají zvonky vyrobené přímo v Anglii, drtivá většina ale zvonky firmy Malmark Bellcraftsmen nebo Schulmerich Carillons, obě z Pensylvánie (USA).  Existují dvě hlavní specifika anglických zvonků, liší se tvarem srdce a alikvotními tóny. Srdce zvonků drží čep, který zajišťuje, že bude mít srdce jen jednu osu pohybu. To je dále také brzděno pružinou, takže po rozeznění zvonu odskočí a znějící tóny jím nejsou tlumeny. Alikvotními tóny anglických zvonků bývají buď dvanácté tóny nad základním laděním nástroje (oktáva a čistá kvinta/duodecima), nebo, na což klade důraz nizozemská firma Petit & Fritsen, desátý tón nad základním tónem v moll (oktáva a malá tercie/malá decima), popřípadě desátý tón v durové tónině (oktáva a velká tercie/velká decima). Při výrobě zvonků se tyto alikvotní tóny pečlivě hlídají, zvonky jedné sady by měly mít shodný harmonický profil pro dokonalý souzvuk. Každá firma má svůj unikátní postup pro potlačení nebo naopak zdůraznění těchto určitých alikvotních tónů k vytvoření typických vlastností své značky.  V Británii se odlišují „anglické zvonky“ od „amerických zvonků“. Tradiční „anglické“ mají kožené rukojeti, kdežto u „amerických zvonků“ se k dosažení stejného efektu využívají moderní materiály: guma a plast (např. výše zmíněné americké firmy). Nicméně v Americe jsou jako anglické zvonky označovány všechny.  Zvoník obvykle drží zvonek obrácený vzhůru opřený o hruď, houpavým pohybem ruky a zápěstí zvonek posune dopředu a mírně sklopí dolů tak, že se srdce převrátí a narazí do věnce zvonku. Zvuk se pak buď nechá doznít, dokud neutichne úplně, nebo může být utlumen přiložením ruky, opřením zpět o hruď, jindy také položením na měkkou podložku.  Nejmenší zvonky můžou vážit méně než 10 dekagramů, ty největší a nejhlouběji znějící pak i více než 10 kilogramů.", "section_level": 1}, {"title": "Prezentace hry na zvonky.", "content": "Zvonkový soubor bývá vybavený větší sadou zvonků s větším celkovým rozsahem, přičemž každá sada obsahuje zvonky všech tónů dané chromatické stupnice. To umožňuje hrát složité rozpoznatelné melodie, jako opak ke klasickému vyzvánění.  Začínající soubory mohou používat už sady o 25 zvoncích = dvou oktávách, ovšem většinou bývají používány sady obsáhlejší, ty největší mívají sedm a půl oktávy a více.  Zvonky se chromaticky řazeně pokládají na stolky pokryté měkkou látkovou podložkou, která chrání bronzový povrch zvonků před poškozením a stejně tak nenechá zvonky rozkutálet se.  Způsob souborové hry na ruční zvonek se od hry na běžné orchestrální hudební nástroje také velmi liší. Jeden jediný zvonek sám o sobě je schopen zahrát vždy právě jednu stejnou notu konkrétní výšky. Z toho vyplývá, že každý zvoník obsluhující zvonek (zvonky) určité výšky dostane na starost všechny odpovídající noty této výšky, které se ve hrané skladbě objevují, a zahraje je v příslušnou dobu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ruční zvonek je zvon uzpůsobený k rozeznívání rukou. Zvon se drží zpravidla za rukojeť, většinou vyrobenou z kůže nebo plastu. Pohybem zápěstí se uvede do pohybu srdce uvnitř zvonu, které rozezní zvon samotný. Spíše než ke zvukové signalizaci se ruční zvonky používají ve vzájemně sladěných sadách jako hudební nástroj.", "tgt_summary": "手铃是一种敲击乐器。由铃身、手柄和击锤三部分构成。铃身决定手摇铃发声,也决定单个手铃的音高,一般由铜制成。手柄通常由皮制成,目前也有用塑料制作的手柄。击锤由螺丝固定在铃身中,可以通过调整击锤来决定手铃的响度。乐手可以用多种方式演奏,最通常的方式是手摇,而手摇铃中的击锤会碰撞铃身而发声。由於单个手铃具有特定音高,因此手铃一般都包含若干音阶成套配置。", "id": 2876356}
{"src_title": "Trubka", "tgt_title": "小號", "src_document": [{"title": "Popis nástroje.", "content": "Základ trubky tvoří mosazné trubice ohnuté do tvaru připomínajícího spirálu. Její první část (směrem od nátrubku) je válcového tvaru (64 cm), druhá část je kónická (67,5 cm), trubice celkově neměří více než 132 cm. Zvuk vzniká foukáním vzduchu do nátrubku přes sevřené rty, které mají podobnou funkci jako plátek u dřevěných nástrojů – rozechvívají sloupec vzduchu v nástroji, čímž vzniká zvuková vlna šířící se dále do nástroje fungujícího jako rezonátor. Tón nástroje se mění primárně změnou nátisku (změnou napětí rtů a tlaku vzduchu) – takto lze na trubku zahrát řadu alikvotních tónů (viz sekce prstoklad).  Oddělitelnou, ale nezbytnou součástí trubky je nátrubek, jehož tvar má veliký vliv na barvu tónu nástroje (stejně jako u ostatních žesťových nástrojů).", "section_level": 1}, {"title": "Princip a funkce ventilů.", "content": "Hráč může měnit výšku tónu nátiskem, což ale umožňuje hraní pouze řady alikvotních tónů. Současné trubky jsou chromatické, čili umožňují hru všech dvanácti tónů ve chromatické stupnici. To je možné díky třem různě dlouhým přípojným trubicím naletovaným uprostřed ozvučné trubice; každá přípojná trubice má svůj ventil ovládaný klapkou. Při stisku klapky se otevře přípojka, vzduch začne proudit i přes přípojnou trubici, celková délka ozvučné trubice se tím zvětší a tón nástroje se o určitý interval sníží. V současnosti se používají dva typy ventilových systémů, nástroje se kromě ventilů mírně liší i ve tvaru trubice.  Systém otočných ventilů patentoval Josef Riedl ve Vídni v roce 1832. Tento nástroj se někdy nazývá jako \"německá trubka\", používá se především v Německu a Rakousku (obrázek viz vpravo dole). Zmáčkne-li se klapka, pootočí se také otvor a zapojí tak další trubici do okruhu výdechového proudu. Německá trubka je celkově kóničtější, což má určitý vliv na barvu tónu. Tento typ trubky s oblibou obsazovali do svých symfonických děl němečtí skladatelé 19. století, pro věrné ztvárnění těchto kompozic je tedy vhodné obsadit žesťovou sekci právě těmito nástroji.  Systém pístových ventilů vznikl v roce 1814 a v roce 1839 jej v Paříži vylepšil François Périnet. Tento systém je mechanicky jednodušší než otočné ventily a je celosvětově používanější (včetně českých zemí). Nástroj je někdy označován jako \"jazztrubka\" – tento název vznikl v oblastech, kde byl běžněji používán systém otočných ventilů a posluchači se s nástrojem opatřeným svislými ventily setkali prvně až v tanečních a jazzových orchestrech. Je však třeba si uvědomit, že tento typ nástroje je starší než jazz samotný. Fotografie viz infobox vpravo nahoře.", "section_level": 2}, {"title": "Prstoklad.", "content": "Hráč může měnit tón trubky nátiskem, čímž dokáže vyloudit z nástroje řadu alikvotních tónů (viz řada tónů „OPEN“ ve schématu dole, notace je in C). Trubka patří mezi tzv. \"poloviční nástroje\" – kvůli její relativně úzké menzuře na ní sice není technicky možné zahrát první harmonickou frekvenci, tzv. fundamentál (na schématu by byl fundamentál malé c), trubka ale naopak snáze dosahuje vyšších alikvotních tónů než je tomu u nástrojů se širší menzurou. Příkladem tzv. \"celých nástrojů\", čili žesťových nástrojů s relativně širší menzurou, na které je možné zahrát i první harmonickou frekvenci, je pozoun.  Uváděný psaný tónový rozsah trubky končí na c3 (čili 8. harmonická frekvence), je však často rozšiřován zejména jazzovými hráči, kteří nátiskem dosahují až 16. harmonické frekvence.  Aby bylo na trubku možné zahrát nejen alikvotní tóny, ale všech dvanáct tónů chromatické stupnice, jsou na trubce přiletované klapkami ovládané přídavné trubice, které prodlouží proud vzduchu a sníží tak tón nástroje o určitý interval.  První klapka snižuje tón nástroje o velkou sekundu (2 půltóny), druhá o malou sekundu (1 půltón) a třetí o malou tercii (3 půltóny), kombinacemi těchto tří klapek lze dosáhnout všech dvanácti tónů v rozmezí oktávy. U některých typů piccolo trubek se objevuje i čtvrtá klapka, která snižuje tón o čistou kvartu (5 půltónů), což umožňuje jistější hru nižších tónů.  Schéma nahoře zobrazuje všechny dosažitelné tóny na trubku. Tóny v závorkách jsou o něco nižší než by měly být v rovnoměrně temperovaném ladění, zní falešně a hráči se jich snaží vyvarovat. Některé tóny jdou zahrát i více způsoby, například c2 lze zahrát bez použití klapek (jako 4. harmonická frekvence) nebo jako 5. harmonická frekvence e2 se stisknutou 2. a 3. klapkou (snížení tónu o 1 + 3 = 4 půltóny). Při současném stisku 1. a 2. klapky (2 + 1 = 3 půltóny) je intonace nástroje nepatrně vyšší, než při stisku samotné 3. klapky (3 půltóny).", "section_level": 2}, {"title": "Typy trubek.", "content": "Nejběžnějším typem trubky je trubka in B, časté je také ladění in C, již méně obvyklé jsou trubky in D, Es, F, G nebo A. V dřívějších dobách ještě nástroje nebyly chromatické a pro každou tóninu bylo nutné používat trubku v jiném ladění. Dnes je již možné hrát všech 12 tónů v oktávě a trumpetisté používají pro různé tóniny pouze jeden typ trubky; hráči jsou zvyklí transponovat původní part psaný pro nástroj v jiném ladění. Další důležité typy trubek jsou:  Trubka nesmí být zaměňována s kornetem, který má kóničtější a vícekrát zahnutou trubici, což mu dává o něco jemnější zvuk. Oba nástroje mají stejně dlouhou trubici (a z toho vyplývající stejný tónový rozsah), jsou shodně laděny in B, takže skladby pro trubku se dají hrát i na kornet a obráceně.  Další příbuzný nástroj – křídlovka, má ještě více kónickou trubici, což jí dává ještě bohatší zvuk. Pro lepší intonaci nižších tónů se u ní občas objevuje čtvrtá klapka.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Trubka, podobně jako ostatní žesťové nástroje, má svůj původ v hraní na zvířecí rohy či duté zvířecí kosti. Primitivní trubky se objevily již ve starověku, původně měly spíše jiné funkce než čistě hudebně-estetické: povzbuzovaly odvahu útočících vojsk či doprovázely slavnostní okamžiky jako příchod panovníka. Tyto trubky se již vyráběly uměle z mědi, stříbra a též ze dřeva. Příkladem starověkého předchůdce moderní trubky je římská tuba.  Ve středověku měla trubka důležitou úlohu při zahajování rytířských turnajů, oslavách vítězů apod. Od 17. století má své místo i v orchestrální hudbě, nejvýznamněji se uplatnila v dílech J. S. Bacha a G. F. Händela. Trubky měly původně rovnou trubici, která byla však kvůli své délce nepraktická; v 15. století měla trubka esovitě zahnutou trubici a od počátku 16. století má již smyčkový tvar. V tomto období byly trubky nejčastěji laděny in D a zejména u vojska in Es. Hluboké trubky se nazývaly \"principali\", vyšší \"clarini\". Po této době slávy však nastává doba jistého úpadku, kdy trubka sloužila především k rytmickým akcentům a harmonickým výplním.  Trubky a lesní rohy dlouho mohly používat jen své alikvotní tóny, později se jejich fundamentál dal snížit nástrčkem – tj. krátkou trubicí vsunovanou obvykle mezi nátrubek a trubici (tento typ se nazývá jako tzv. \"invenční trubka\"). Tímto se však nástroj nezchromatizoval, jen mohl snížit své ladění o určitý interval. Snižcová trubka (viz sekce typy trubek) byla prvním pokusem o plně chromatickou trubku, který se ale neosvědčil. Ke konci 18. století byla trubka opatřena klapkovým zařízením (podobné jako mají dřevěné nástroje), oproti tradičním trubkám bez klapek však trpěla výrazně horší kvalitou tónu. Přesto však pro ni byla komponována význačná díla, např. Haydnův a Hummelův trubkový koncert.  Po jisté době stagnace trvající od dob baroka zažila trubka renesanci až po vynalezení ventilů na počátku 19. století, od této doby zaujímá důležité místo v každém orchestru a často se používá i jako sólový nástroj.", "section_level": 1}, {"title": "Využití v hudbě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sólová trubka.", "content": "Sólové koncerty pro trubku byly velice oblíbené zejména v době pozdního baroka, kdy sice trubky ještě neměly ventilový systém, ale hráči se naučili používat velice vysoké alikvotní tóny. Ty jsou od sebe vzdálené půl tónu i méně, v těchto vysokých polohách se tedy trubka stává de facto chromatickou. Obliba trubky jako sólového nástroje vzrostla zejména po vynalezení ventilů na počátku 19. století. Přehled níže ukazuje nejdůležitější koncerty pro trubku.", "section_level": 2}, {"title": "Využití v orchestru.", "content": "Trubky byly v barokním orchestru zastoupeny ve dvou až ve čtyřech (pokud vůbec), v nejvyšších polohách pomáhaly dokreslovat emotivně vypjaté momenty skladeb. V klasicistních a raně romantických orchestrech hrály trubky většinou pouze spolu s tympány a akcentovaly základní tón harmonie hrané orchestrem. Krátce po zavedení ventilového systému začala většina skladatelů uplatňovat trubky v orchestru i jako melodický nástroj. V současném komorním orchestru jsou zastoupeny dvě trubky, v symfonickém i více a v různých laděních. Trubka se významně uplatňuje mimo jiné v těchto slavných kompozicích:", "section_level": 2}, {"title": "Komorní hudba.", "content": "Trubka se v tradiční komorní hudbě neuplatňuje, zejména kvůli svému příliš hlasitému tónu (lesní roh se ale naopak prosadil – spolu s příčnou flétnou, hobojem, klarinetem a fagotem je typickou součástí dechového kvintetu). Z renesanční a barokní hudby se však několik komorních skladeb dochovalo, původně však psané zejména pro příbuzný žesťový nástroj cink.  S vynalezením ventilů se trubka stala ovladatelnější a její obliba pro komorní hudbu vzrostla, začaly se komponovat skladby pro smíšený komorní soubor, za všechny např. \"Revue de Cuisine\" od Bohuslava Martinů, a také skladby pro trubku a klavír. Přibližně od poloviny 20. století se do obliby dostaly různé žesťové soubory, zejména žesťový kvintet v obsazení dvě trubky, lesní roh, pozoun a tuba.", "section_level": 2}, {"title": "Jazz.", "content": "Již od počátků jazzu byla trubka vedle saxofonu jedním z nejdůležitějších melodických nástrojů. Svojí nezastupitelnou roli má jak v různých jazzových komorních souborech, tak i v big bandech.", "section_level": 2}], "src_summary": "Trubka (pro českou etymologii viz) je dechový žesťový nástroj, ze všech v současnosti používaných žesťových nástrojů dosahuje vůbec nejvyšších tónů (nepočítaje její menší variantu, piccolo trubku). Má široké využití prakticky ve všech hudebních žánrech – v klasické hudbě, jazzu, popu, latinskoamerické hudbě aj.", "tgt_summary": "小号(英语:Trumpet),又称小喇叭,是一种铜管乐器。常用于古典音乐及爵士乐,是铜管乐器家族中音域最高的乐器之一。演奏小号时,吹奏者经过号嘴,以双唇振动空气来发声。现代的小号一般有3个按键(有时会有4个),透过让吹奏者按下按键来调低音高;按键通常为活塞式,而转阀式按键较为少见。一般最为常见的小号是降B调小号,为移调乐器。", "id": 1461533}
{"src_title": "Ely", "tgt_title": "伊利 (劍橋郡)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Uvádí se, že Ely odvozuje své jméno ze slova \"eel\" (anglicky úhoř) a přípony \"-y\" nebo \"-ey\" znamenající ostrov, tedy ostrov kde je mnoho úhořů. Toto tvrzení může odpovídat skutečnosti, protože Ely se nachází na ohraničené oblasti (\"Isle of Ely\") v močálech, které byly v minulosti bažinaté a byl zde bohatý výskyt úhořů.  Historie města se odvíjí od založení opatství roku 673 asi dva kilometry na sever ve vesnici \"Cratenude\", pod patronací svaté Ethelredy, dcery královny Anny. Opatství bylo zbořeno roku 870 dánskými nájezdníky a jeho obnova byla zahájena až po více než sto letech. Město bylo do roku 1071 jedním z posledních míst pod správou Angličanů po ovládnutí Anglie Normany pod vedením Viléma I. Velkolepá katedrála v Ely, kostel Svaté trojice, je také znám jako \"Loď v bažinách\" pro viditelnost její věže z velké vzdálenosti, jež tvoří dominantu nížinné mokřinné oblasti nazývané \"Fens\". Diecéze byla v Ely založena roku 1108. Stavba katedrály byla zahájena Vilémem I. roku 1083 a byla dokončena až roku 1351. Důvodem tak dlouhé doby její výstavby bylo zhroucení hlavní věže roku 1322, která pak byla znovu postavena v osmiúhelníkovém profilu. Biskupství v Ely bylo ustaveno roku 1109. Město se účastnilo Selské vzpoury roku 1381.  Oliver Cromwell bydlel v Ely po několik let poté co byl jmenován místním výběrčím daní roku 1636. Jeho původní dům pochází z 16. století a je v současné době využíván jako turistická informační kancelář a muzeum s několika místnostmi zachovanými ve stylu používaném Cromwellem.  Ely bylo neformálně považováno za město, protože zde sídlila diecéze a tento status byl potvrzen královskou chartou roku 1974. S počtem obyvatel 15 102 v roce 2001 je Ely třetím nejmenším městem Anglie (po Wellsu a City of London) a šesté nejmenší ve Velké Británii (menší jsou ještě St Davids, Bangor a Armagh).  Ely je nejbližší město, které se pyšní katedrálou, u Cambridge, které svou vlastní katedrálu nemá a patří do diecéze Ely. Tato diecéze se rozprostírá asi na 4 000 kilometrech čtverečních a zahrnuje asi 610 000 obyvatel (1995) a 341 kostelů. Patři do ní hrabství Cambridgeshire ( z výjimkou tří obcí na jihu), západní část Norfolku a několik obcí v Peterborough a Essexu a jedna z Bedfordshire.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Železniční stanice v Ely se nachází na \"Fen Line\" a je důležitou dopravní železniční křižovatkou se spojením do Cambridge, Londýna, Letiště Stansted, Ipswiche, Marchu, Peterborough, Nottinghamu, Manchesteru, Birminghamu, Liverpoolu a Norwiche.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Řeka protékající městem je populárním místem pro veslování a existuje zde velká loděnice. Tým Cambridgeské univerzity má na jejím břehu svou vlastní loděnici a na řece trénuje pro pravidelné veslařské závody s týmem Oxfordské univerzity. Tento závod se v roce 1944 konal na řece Great Ouse nedaleko Ely, a jednalo se o jediný případ v historii tohoto závodu kdy místem utkání nebyla řeka Temže.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ely je město nacházející se na východě hrabství Cambridgeshire v regionu Východní Anglie 103 kilometrů severovýchodně od londýnského Charing Cross. Město je atraktivní pro velké množství zachovalých historických budov lemujících křivolaké, obchody obležené uličky. Každý čtvrtek a sobotu jsou zde pořádány trhy. Město bylo do 18. století významným přístavem, do té doby než byly vysušeny okolní bažiny.", "tgt_summary": "伊利(英语:Ely),英国英格兰东剑桥郡的城市、民政教区,位于剑桥市东北偏北约14英里(23公里),为英格兰第三小城市(仅次于萨默塞特郡韦欧斯市及大伦敦伦敦市)及英国第六小城市(亦仅次于威尔士圣戴维兹市、班戈市和北爱尔兰阿马市),历史可溯自600年代。该城位于大乌兹河西岸,970年始建,本属于本笃会隐修院的伊利大教堂是伊利最著名的风景及旅游景点。", "id": 1272977}
{"src_title": "Fiat 500", "tgt_title": "菲亚特500", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Fiat 500 byl představen v červenci 1957 jako nástupce modelu Topolino, se kterým měl společné především miniaturní vnější rozměry. Konstrukce vozu, jehož celková délka činila necelé 3 metry, byla téměř shodná s větším příbuzným modelem 600. Dvouválcový, vzduchem chlazený motor byl uložen vzadu a poháněl zadní nápravu. Objem 479 cm stačil k max. výkonu 13 koní (10 kW). Díky nízké hmotnosti, pouhých 470 kg dokázal vůz dosáhnout nejvyšší rychlosti 85 km/h. Fiat 500 měl nezávislé zavěšení všech čtyř kol (přední na vrchních příčných ramenech a spodním příčném listovém peru, zadní náprava byla úhlová s šikmou kyvnou osou), čtyřstupňovou nesynchronizovanou převodovku a bubnové brzdy, které spolu s převodovkou zůstaly beze změn až do konce výroby. K typickým znakům patřily také vzadu zavěšené dveře, které zůstaly až do roku 1965. Vůz poskytoval místo čtyřem cestujícím, kteří mohli ocenit plátěnou střechu, u původních modelů srolovatelnou po celé délce střechy, u novějších výklopnou v přední části. Zadní okénka nebylo možno otevřít, vpředu byly výklopné větrací trojúhelníky a klasická stahovací okénka. Mezi největší přednosti patřila také nízká spotřeba vozu, která činila necelých 5,5 litru na 100 km. Ideálně se tak hodil do městského provozu. Díky nízkým nákladům na pořízení a provoz se stal automobil dostupný i pro obyčejné Italy, úspěch zajišťovala také neustálá modernizace a uvádění nových modelů.  Úspěch lidového Fiatu 500 dokazuje také jeho výroba nejen v Itálii, ale také v jiných evropských zemích. Licenčně se vyráběl od roku 1961 v německé továrně v Heilbronnu, patřící dříve automobilce NSU. Vyráběl jej také Seat nebo firma Motor Holdings na Novém Zélandu. V licenci jej vyráběla také Steyr-Puch v rakouském Štýrském Hradci, od roku 1957 do 1969. Tato značka se také postarala o výkonnou variantu nazvanou Steyr-Puch 500, která konkurovala italskému Abarthu nebo vozům Mini Cooper.", "section_level": 1}, {"title": "Modely.", "content": "První velká změna přišla v roce 1960, kdy byl představen model 500D. Objem motoru byl zvýšen na 499 cm, výkon stoupl na 18 koní (13,5 kW) a došlo také ke změně střechy. Větší změny nastaly až při uvedení modelu 500F. Především došlo k výměně vzadu zavěšených dveří za konvenční. Výkon motoru se opět zvýšil, nyní na 21 koní (16 kW), došlo také na revidování převodovky a změnu zadní nápravy.  V roce 1968 přišla na trh nová luxusnější verze Fiatu 500 s označením \"Lusso\" nebo pouze L. Toto nejvyšší provedení se vyznačovalo oproti modelu 500F, který hrál úlohu základního modelu, předně novým interiérem. Přístrojová deska se podobala té z většího modelu 600D, cestující mohli také ocenit nastavitelná opěradla, sklopné sedačky či koberečky na podlaze. Vnějším rozdílem mezi modely F a L byly chromované lišty na náraznících. 500L se vyrábělo do roku 1972.  Poslední verzí modelu 500 bylo provedení R, nazývané \"rinnovata\". Nabízelo se od roku 1972 do roku 1975. Mělo nový motor o objemu 594 cm z modelu 126, který dával mu poskytoval historicky nejvyšší výkon 23 koní (17 kW) a max. rychlost 95 km/h. Právě především model 126, který se prodával souběžně s modelem 500R od roku 1972, zapříčinil klesající prodeje Fiatu 500 a jeho následné ukončení výroby v roce 1975.", "section_level": 1}, {"title": "Giardiniera (1960-1977).", "content": "V roce 1960 byl Fiat 500 představen také jako kombi, které překvapovalo svojí prostorností. Kvůli většímu kufru musel být motor uložen vodorovně pod podlahu vozu. Byl také prodloužen rozvor. Naopak beze změny vydržely až do ukončení výroby vzadu zavěšené dveře. Od roku 1966 byla Giardiniera vyráběna italskou firmou Autobianchi, pod jejímž označením přežila původní Fiat 500 o dva roky.", "section_level": 2}, {"title": "Abarth Fiat 500.", "content": "Podvozek Fiatu 500 často posloužil nejrůznějším úpravcům. Dvorní úpravce Fiatu - Abarth, vyráběl v letech 1957 až 1971 svoji vlastní výkonnější variantu modelu 500. Byl připraven pro závody, ale několik vozů se dostalo i do prodeje. Na výběr byly dva motory - 594 cm3 o výkonu 23,5 kW a 695 cm3 o výkonu 27,9 kW.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fiat 500, označovaný také jako Nuova 500, je malý osobní automobil vyráběný italskou automobilkou Fiat mezi lety 1957 až 1975. Nástupce úspěšného modelu Fiat 500 Topolino se stal díky svým módním zakulaceným tvarům, malým rozměrům a nízké ceně jedním z nejúspěšnějších lidových vozů. Za 18 let produkce sjelo z výrobních pásů přes 3 500 000 exemplářů a dokázalo tak doslova postavit velkou část Itálie na kola, stejně jako Ford T počátkem 20. století Ameriku.", "tgt_summary": "菲亚特500(Fiat 500)是意大利菲亚特车厂于1957年至1975年间生产的一款经济车型,属小型车款。", "id": 109323}
{"src_title": "Infule", "tgt_title": "主教冠", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původně to byla ceremoniální vlněná čelenka, s níž byly ve starověkém Řecku zobrazovány některé bohyně (např. Héra, Deméter) a bohové (Dionýsos, odtud nazývaný \"mitroforos\"); v Římě ji nosili cizinky, prostitutky a archigallus (představený gallů, kultu kněží bohyně Kybely).  Od 10. století se začala užívat jako pokrývka hlavy křesťanských biskupů a opatů. Při investituře, tj. uvedení do úřadu, ji zprvu biskupovi vkládal na hlavu papež, arcibiskupovi biskup, opatovi buď také papež (u exemptních klášterů) nebo představený řádové provincie či kongregace (\"pater abbas\").", "section_level": 1}, {"title": "Podoba.", "content": "Raně křesťanská infule měla uzavřený tvar zaoblené čepice z vlněného sukna s podšívkou z lněného plátna a se dvěma našitými vlněnými pruhy volně visícími na záda (viz například dochovaná infule sv. Simeona v Trevíru), ve 12.století ještě se dvěma oblými výstupky. Pro papeže z ní byla odvozena tiára homolovitého tvaru, přepásaná třemi obroučkami korun.  Během 13. století převládl otevřený tvar infule se špicemi rovnostranného trojúhelníka, v němž původní čepice zůstala jako podšívka (viz například tzv. Mitra svatého Vojtěcha ve Svatovítském pokladu na Pražském hradě). Během 15.–16. století se tvar měnil od rovnostranného trojúhelníka ke stále vyššímu trojúhelníku rovnoramennému. Po reformaci se infule stala insignií římskokatolických biskupů, reformované církve ji postupně přestaly užívat. Východní církve zůstaly u tradice raně středověké uzavřené infule homolovité nebo užívají infuli sféricky vydutou (patriarchové církví arménské, koptské či pravoslavné ruské).", "section_level": 1}, {"title": "Názvosloví.", "content": "Tato špičatá kněžská čepice je v českých zemích známá spíše pod názvem mitra, což je řecké slovo stejného významu, termín se užívá také v angličtině. \"Infulovat\" znamená propůjčit právo nosit mitru; mimo biskupů měli toto právo i někteří další církevní hodnostáři, jako opati, kapitulní probošti (kapitulní dignitáři) nebo arciděkani. \"Infularius\" je označení přisluhujícího (ministranta) při křesťanských obřadech, jehož úlohou je držet mitru v době, kdy ji církevní hodnostář právě nemá na hlavě. Slouží-li bohoslužbu, má biskup po sejmutí mitry na hlavě čepičku solideo neboli pileolus. Trojstupňová mitra užívaná dříve papeži (posledním byl Pavel VI.) se nazývá tiára.  Podle výzdoby se rozlišuje \"mitra pretiosa\" (zdobená drahokamy, perlovou výšivkou, emailovými aplikami či sklem), \"mitra auriphrigiata\" se zlatou výšivkou, a \"mitra simplex\" jednoduchá, v různých liturgických barvách", "section_level": 1}], "src_summary": "Infule (latinsky \"infula\") čili mitra je ceremoniální či kultická pokrývka hlavy užívaná převážně římskokatolickými hodnostáři (od hodnosti probošta a opata po papeže).", "tgt_summary": "主教冠(又称主教冕、法冠或礼冠;;)是天主教、东正教、圣公宗等基督宗教高级神职人员(即主教)在礼仪上配戴的帽子。", "id": 986981}
{"src_title": "Kiiči Mijazawa", "tgt_title": "宫泽喜一", "src_document": [{"title": "Vzdělání a politické začátky.", "content": "Mijazawa se narodil ve Fukujamě v prefektuře Hirošima. Na Tokijské císařské univerzitě vystudoval práva. Od roku 1942 pracoval pro ministerstvo financí. V roce 1953 byl zvolen do Horní komory japonského parlamentu, zde pracoval do roku 1967, kdy přešel do Dolní sněmovny.", "section_level": 1}, {"title": "Vrcholná politika.", "content": "Mijazawa zastával řadu důležitých pozic. V roce 1970 se stal na rok ministrem pro pořádání Světové výstavy v Ósace, v letech 1974–1976 byl ministrem zahraničních věcí; v letech 1977–1978 byl generálním ředitelem Agentury pro ekonomické plánování, 1984–1986 šéfem sekretariátu vlády. V roce 1987 si ho vybral premiér Noboru Takešita jako svého ministra financí, ale o rok později musel v důsledku korupční aféry rezignovat. Stal se také členem mezinárodní Trilaterální komise, která vznikla v roce 1973 z iniciativy Davida Rockefellera, a která má přispívat k politické a ekonomické spolupráci zemí Evropy, Severní Ameriky a Pacifiku.", "section_level": 1}, {"title": "V úřadě premiéra.", "content": "V roce 1991 byl zvolen předsedou vládnoucí liberálně demokratické strany a současně převzal 5. listopadu i úřad ministerského předsedy. Jeho vláda schválila zákon, podle něhož může Japonsko vysílat do zahraničí vojenské mírové síly, a uzavřela obchodní smlouvu s USA. Mijazawa rovněž představil vizi ekonomických reforem pro povzbuzení japonského hospodářství v 90. letech. V roce 1993 předsedal skupině zemí G8. 9. srpna 1993 rezignoval, když jeho vláda ztratila důvěru parlamentu. Tím skončilo období nepřetržité vlády liberálně demokratické strany v zemi.  Později se Mijazawa vrátil do politiky jako stínový ministr, v letech 1999–2002 byl opět ministrem financí ve vládách Keizó Obučiho a Joširó Moriho. V roce 2003 se definitivně vzdal svého parlamentního křesla a odešel na odpočinek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kiiči Mijazawa (: 宮澤 喜一, \"Mijazawa Kiiči\"; 8. dubna 1919, Fukujama – 28. června 2007, Tokio) byl japonský politik a 78. japonský ministerský předseda v letech 1991–1993, ministr zahraničí 1974–1976.", "tgt_summary": "宫泽喜一(1919年-10月8日-2007年-6月28日),祖籍广岛县福山市金江町,生于东京市,是日本政坛少有的先后担任过内阁四大要职(内阁官房长官、大藏大臣、外务大臣、通产大臣)的政治家,后担任日本第78任首相。", "id": 958938}
{"src_title": "Rukopis nalezený v láhvi", "tgt_title": "瓶中稿", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Příběh začíná citátem tragédie Atys francouzského dramatika a libretisty Philippa Quinaulta: Vypravěč, k ničemu nevázaný muž, jenž zdědil určité jmění a přiklání se k přísně fyzikálnímu pojetí světa se vydává na plavbu z přístavu Batavia na Jávě po Sundském souostroví. Nemá konkrétní cíl, pudí jej nutkavý nepokoj. Loď veze náklad bavlny a oleje z Lakadiv.  Po mnoha dnech plavby se objeví na obloze podivný mrak, začne být nesnesitelné vedro a vzduch je nehybný. Tyto příznaky nikterak neruší kapitánovu bohorovnost, jenž prohlásí, že nehrozí žádné nebezpečí.  Tento omyl stojí životy všech členů posádky kromě vypravěče a starého Švéda, kteří jako jediní přežijí masivní vlnu, jež se z boku převalí přes loď. Vítr si hraje s poničeným plavidlem a žene jej před obrovitou vodní stěnou. Útrapy na rozbouřeném moři trvají celých pět dní, kdy se zoufalá dvojice živí pouze kousky palmového cukru. Připoutají se k pahýlu stěžně a zarputile shlížejí na zuřící oceán v očekávání smrti. Ta přijde a vezme si s sebou starého Švéda, když se předtím loď plovoucí v podivuhodné vodní strži střetne s cize vypadající lodí velkých rozměrů. Neznámá loď se na ně zřítí z vodního srázu a vypravěč je vymrštěn na její palubu.  Zde se nejprve ze strachu ukryje, pak však zjistí, že posádka včetně kapitána se chová podivně. Všichni vypadají věkovitě a nikdo nebere jeho přítomnost na vědomí. Uvědomí si, že nikdo z členů lodi jej nevidí ani neslyší. Zřejmě se z lodi nezachrání a tak začne sepisovat svůj příběh. Loď pluje stále k jihu, míjí ledové bloky a snad míří přímo k jižnímu pólu. Nikým nepovšimnutý muž na palubě stačí vhodit zaznamenaný příběh v láhvi do moře, než se loď dostane do obrovského víru a je jím pohlcena.  V epilogu E. A. Poe uvádí :  Nejasností zůstává uvedený datum 1831, povídka vyšla v roce 1833 v listu \"The Baltimore Saturday Visiter\", je možné, že se jedná o chybu v překladu či překlep.", "section_level": 1}, {"title": "Analýza.", "content": "Děs povídky těží z popisu světa za hranicemi lidského chápání. Vypravěč v úvodu zdůrazňuje, že se pevně spoléhá na fyzikální, smysly prozkoumané pojetí světa a reality. Tento životní postoj bere za své, když se muž po strastiplné pouti oceánem střetává s neznámou lodí, která nepůsobí dojmem, že je ze skutečného světa. Ví, že se nikdy nedopátrá povahy těchto nových zážitků.  Poeův životopisec Kenneth Silverman tvrdí, že příběh je „crescendo stále přítomné hrůzy ve tváři věčného cizince a bezprostřední katastrofy“. Tato vyhlídka neznámé katastrofy vypravěče zároveň děsí i aktivizuje. Stejně jako hlavní postava v jiné autorově povídce Berenice žije vypravěč především studiem knih.  Cizí loď, na níž se vypravěč ocitne evokuje legendární loď duchů Bludného Holanďana. Řada kritiků prohlašuje, že závěr povídky odkazuje na teorie Dutozemě Johna Clevese Symmese a Jeremiaha N. Reynoldse. Symmes a Reynolds ve svých teoriích zastávají názor, že planeta Země je uvnitř dutá a obývaná a její nitro je přístupné přes otvory na obou pólech. Tato idea byla považována za vědecky věrohodnou během 19. století. Poe také začlenil Symmesovy teorie do svého pozdějšího románu \"Příběhy Arthura Gordona Pyma\" (\"The Narrative of Arthur Gordon Pym of Nantucket\" - 1838). Dílo vykazuje mnoho podobností s povídkou Rukopis nalezený v láhvi včetně náhlého konce v Antarktidě.  Poeovo dílo může parodovat více bizarních tvrzení Symmesovy teorie. Někteří učenci předpokládají, že povídka byla míněna jako parodie či satira na mořské příběhy, obzvláště ve světle absurdního děje a faktu, že vypravěč je přesto schopen zaznamenávat veškeré příhody do deníku. Další povídky včetně Bon-Bonu, které E. A. Poe napsal během tohoto období byly pojaty humorně nebo jako burleska William Bittner například napsal, že parodovaly konkrétně romány skotské spisovatelky Jane Porterové \"Sir Edward Seaward's Narrative\" (1831) a \"Smyzonia\" (1820). Pod pseudonymem „kapitán Adam Seaborn“ se může skrývat John Cleves Symmes.", "section_level": 1}, {"title": "Kritické odezvy.", "content": "Redaktoři, kteří poprvé publikovali povídku Rukopis nalezený v láhvi ji nazvali „nesmírně přitažlivou díky své energické a poetické imaginaci, bohatému stylu, plodné invenci a různým kuriózním znalostem“. Poeův žák Scott Peeples shrnuje význam povídky větou „příběh, který zahájil kariéru E. A. Poea“.  Povídka se pravděpodobně stala inspirací pro román Bílá velryba amerického spisovatele Hermana Melvilla. Jak poznamenal Jack Scherting:", "section_level": 1}, {"title": "Poznámky.", "content": "V povídce je zmíněno několik měst a geografických útvarů:  Geografické útvary:  Města:", "section_level": 1}, {"title": "Česká a slovenská vydání.", "content": "Česky či slovensky vyšla povídka v následujících sbírkách nebo antologiích:  Pod názvem Rukopis nalezený v láhvi:  Pod názvem Rukopis nájdený vo fľaši:", "section_level": 1}], "src_summary": "Rukopis nalezený v láhvi (v originále \"MS. Found in a Bottle\") je povídka Edgara Allana Poa z roku 1833. Původně byla uveřejněna v roce 1831 a autor se teprve po uplynutí několika let seznámil s mapami od Mercatora, které zachycují místa, kde se příběh odehrává.", "tgt_summary": "《瓶中稿》是一部由爱伦·坡于1833年所著的短篇小说,当时发布在杂志 Baltimore Saturday Visiter上,此作品为爱伦·坡嬴得巴尔的摩《星期六游客报》举办的征文比赛首奖,并获得50美元奖金。", "id": 1847257}
{"src_title": "Crossdressing", "tgt_title": "變裝 (打扮成異性)", "src_document": [{"title": "Crossdressing a fetiš.", "content": "Crossdressing se často považuje za synonymum transvestitismu. Pojmy jsou skutečně hodně podobné, nejsou však zcela identické. Za crossdressing se totiž označuje konkrétní okamžik výměny oblečení, kdežto transvestitismus je označení formy fetišismu. Tedy každý transvestita je crossdresser, ne každý crossdresser je transvestita. K oblékání šatů opačného pohlaví mohou vést i jiné motivy než fetišistické. Například mužský herec hrající ženskou postavu (a oblékající se proto do ženského oblečení) je crossdresser, nicméně nemusí být transvestita.", "section_level": 1}, {"title": "Crossdressing a sexuální orientace.", "content": "Oblékání šatů opačného pohlaví je též součástí stereotypních představ spojovaných s homosexualitou. Představuje-li oděv výrazný vnější znak pohlavní identity a rozdílnosti pohlaví, pak je představa opačného oblékání součástí způsobu, jakým se lidé vyrovnávají s jevy překračujícími zažité kategorie mužství a ženství. Gayům je tak – podle těchto představ – přisuzováno nošení ženských šatů a lesbám oblékání mužských oděvů. To může být spojováno s výsměchem nebo odporem, jak dokládá třeba zobrazování homosexuálních postav v kinematografii kolem poloviny 20. století. Hrdá, až provokativní stylizace do těchto stereotypních rolí bývá naopak jedním ze způsobů přijetí své identity ze strany některých homosexuálních jedinců a objevuje se v historii LGBT hnutí, ku příkladu jako součást tzv. průvodů gay hrdosti. Specifickou formou jsou tzv. „drag queens“ a „drag kings“.", "section_level": 1}, {"title": "Crossdressing a náboženství.", "content": "Takovéto jednání je popsáno v Bibli, konkrétně v knize Deuteronomium, která jej zapovídá. Přímo uvádí: „Žena na sebe nevezme, co patří muži, a muž neobleče, co nosí žena. Hospodin, tvůj Bůh, má v ohavnosti každého, kdo to činí.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Crossdressing (: \"oblékání křížem\") je oblékání oděvu, který v dotyčné společnosti patří opačnému pohlaví (muž si obléká ženské oblečení, žena mužské). Osoba praktikující crossdressing se nazývá crossdresser. Crossdressing je praktikován oběma pohlavími, častější jsou ale případy, když se muži oblékají do ženských šatů, než když se ženy převlékají za muže. Pro crossdressera bývá někdy používána zkratka Cd.", "tgt_summary": "变装(英语:Cross-dressing, CD)是人类一项受予复杂解释的行为,指任何人为任何理由、动机穿着「在传统的表达上被视为属于另一个性别」的服装,有时也会搭配化妆。成语「易弁而钗」就是男扮女装的意思。而实际是男性的伪娘虽不一定要变装,但也常透过这样的装扮来表现自己或更突显女性美。如果连容貌也改变成特定的异性,则进入到易容的范畴。", "id": 2708928}
{"src_title": "Velryba grónská", "tgt_title": "弓頭鯨", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Velryba grónská je typickým obyvatelem studených arktických a subarktických vod severní polokoule. Lze se s ní setkat všude tam, kde nejsou souvislá pásma ledových ker, obecně při pobřeží severní Kanady a Aljašky V zimě táhne do Beringovy úžiny a k pobřeží Labradoru.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Velryba grónská má robustní tmavé tělo a velkou hlavu trojúhelníkového tvaru. Na spodní čelisti, v podstatě na bradě, je viditelně bíle zbarvena a poseta nepravidelnými černými flíčky. Velryba grónská dosahuje délky 14–18 metrů a hmotnosti okolo 50–100 tun (samice mívá větší rozměry než samec). Samotný jazyk této velryby může vážit až 900 kilogramů. V současnosti se tak jedná o jeden z pěti největších druhů kytovců (a tedy i živočichů) na světě.  Vyznačuje se především mohutnou hlavou, s jejíž pomocí dokáže prorazit až 60 cm silnou vrstvu ledu. Dále také až osm metrů dlouho ocasní ploutví, jež tvoří 40 % z celé délky těla. Disponuje silnou vrstvu podkožního tuku o tloušťce až 70 cm, který ji chrání před nízkými teplotami. Na moři se pohybuje zpravidla pomalejším tempem; průměrně plave rychlostí 2,5 km/h, v případě nutnosti zrychlí i na 10 km/h, a nepotápí se do velké hloubky (maximálně asi do 150 metrů). Je schopna setrvat pod vodou až jednu hodinu, obvykle se však ponoří na méně než 20 minut. Při nízké viditelnosti se orientuje pomocí echolokace. Svými dvěma dýchacími otvory umístěnými na vrcholu hlavy dokáže vytrysknout vodu do výšky čtyř až šesti metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Jedinečný genom.", "content": "Velryba grónská má asi tisíckrát více buněk v organismu než jiní savci a měla by tak být obecně náchylnější na onemocnění související s věkem. Přesto má naopak mnohem vyšší odolnost proti stárnutí a je rovněž téměř imunní vůči nádorovému onemocnění. Při zkoumání jejího genomu vědci nalezli dvě konkrétní alely, které by mohly být zodpovědné za pozoruhodnou dlouhověkost této velryby. Jedinečná genetická informace může rovněž odhalit, jakým způsobem pracuje její nezvykle pomalý metabolismus.", "section_level": 2}, {"title": "Chování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Komunikace.", "content": "Velryby grónské se mezi sebou dorozumívají rozmanitou směsicí silných nízkofrekvenčních zvuků, nepřesahujících hranici 1000 Hz. Intenzivnější komunikace probíhá zejména během migrace. V období rozmnožování se pak projevují souvislejšími písněmi s pravidla déle trvající frekvencí. Studií z let 2010–2014 při které bylo zkoumáno asi 300 velryb, bylo zaznamenáno na 184 různých zvuků. Podle vědců mají velryby grónské široký často se měnící repertoár a zvuky jimi vydávané připomínají jazzovou hudbu.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se planktonem a obzvláště drobnými korýši (krilem), kterého je schopna za jediný den spořádat na dvě tuny, tedy asi 20 milionů těchto malých mořských členovců. Technika jejího lovu spočívá v tom, že do jejich hejn pomalu vplouvá se zcela otevřenou tlamou. Namísto zubů je na bocích horní čelisti vybavena přibližně 350 kosticemi, které jí pomáhají potravu vycedit. Uchopenou kořist udrží těmito rohovitými hřebeny v tlamě a zároveň se pomocí nich zbaví přebytku nabrané vody. Spodní čelist je po stranách silně zahnutá a v podstatě imituje obrovskou lžíci.  Dlouho se vědci domnívali, že kytovci postrádají čichové ústrojí, avšak výzkum mozku u velryby grónské prokázal, že obsahuje mimo jiné i čichový trakt. Rovněž má na rozdíl od většiny ostatních druhů oddělené nosní dírky a pravděpodobně je tak schopná vnímat pach ve vzduchu, čímž si možná usnadňuje vyhledávání potravy.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Tento kytovec se páří na konci zimy, tedy na jaře nebo na začátku léta. Samice je březí 13 až 14 měsíců a mládě tak rodí následujícího roku během dubna až června. Ihned po narození je vybaveno silnou tukovou vrstvou a do půl hodiny dokáže samo plavat. Dosahuje délky 4 až 4,5 metru a hmotnosti přibližně jedné tuny. Matkou je kojeno po dobu maximálně jednoho roku a ve věku 10 až 20 let je velryba grónská pohlavně vyzrálá. Dožívá se obvykle 40–50 let, avšak byli uloveni jedinci, kterým bylo více jak 100–200 let.", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) určil druh za málo dotčený. Globální populace pravděpodobně roste a biologové na základě neúplných studií odhadují, že v mořích žije okolo 10 000 dospělých jedinců. Nicméně tři z celkem asi pěti známých populací považují odborníci za ohrožené, další za zranitelnou a teprve poslední zbývající za málo dotčenou.  Už v 17. století byla velryba grónská obětí zničujících velrybářských expedicí. Jejími komerčně velmi cennými přednostmi, kterými jsou silná vrstva tuku, rohovité kostice z keratinu a obecně jako ohromný zdroj obživy, byla dohnána téměř k záhubě. První ochranný pakt vznikl teprve ve 30. letech 20. století a údajně se jednalo o vůbec první svého druhu, který se týkal ochrany divoké fauny. Učiněno tak bylo díky tehdejší mezinárodní organizací vystupující pod názvem Společnost národů, založené po konci první světové války. Dnes je velryba grónská součástí takzvané Washingtonské úmluvy – CITES, uvedena v příloze I, a také je zapsána v Úmluvě o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů – CMS (angl. \"Convention on the Conservation of Migratory Species of Wild Animals\"), rovněž v příloze I.  V současnosti je komerční lov těchto velryb striktně zakázán, neboť byl hlavní příčinou úbytku populace. Výjimka je uložena pouze domorodým národům, pro které jsou tyto kytovci zdrojem živobytí. Stanovené limity střeží příslušné organizace, kterou je například Mezinárodní velrybářská komise (IWC).  V budoucnu může velrybu grónskou ohrozit rostoucí průmyslová aktivita (těžba ropy a zemního plynu), vyšší frekvence lodní dopravy a s tím spojený rybolov, a v neposlední řadě jejich ilegální lov porušující stanovené a velmi omezené normy.  Na základě rychle rostoucí průměrné teploty v arktické oblasti došlo během tohoto století k výraznému úbytku mořského ledu a předpoklady jsou takové, že bude-li tento trend pokračovat, v letních měsících dojde k jeho úplnému zmizení. Pro velryby budou však tyto krátkodobé změny s největší pravděpodobností pozitivní, neboť by se tímto rozšířil areál možných lovišť. Celkový dopad je však neznámý či ryze spekulativní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velryba grónská (\"Balaena mysticetus\") je kytovec žijící ve studených mořích severní polokoule, kde se zdržuje po celý rok. Patrně se jedná o nejdéle žijícího savce, schopného dožít se 200 a více let. Na rozdíl od většiny kytovců postrádá hřbetní ploutev a může žít i v malých skupinách čítajících asi 14 jedinců. První se o něm zmínil švédský přírodovědec Carl Linné ve své publikaci \"Systema Naturae\" (10. vydání, rok 1758). Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) určil druh za málo dotčený.", "tgt_summary": "弓头鲸(学名:\"Balaena mysticetus\")旧称 北极鲸,又称 北极露脊鲸、格陵兰露脊鲸、格陵兰鲸、巨极地鲸,是须鲸小目、露脊鲸科下一种生活在北极海域的大型鲸,成年后体长可达 20 米 (雌性比雄性大)。", "id": 2398208}
{"src_title": "Bitva u Naissu", "tgt_title": "纳伊苏斯战役", "src_document": [{"title": "Prameny.", "content": "Nedostatek soudobých pramenů znesnadňuje rekonstrukci bitvy u Naissu a souvisejících dějů, podobně jako je tomu v případě celého krizového období, v němž se římská říše nacházela ve 3. století. Dochované popisy události, zachycené zejména v dílech historiků Zosima, Zonara, Georgia Synkella a v Historii Augustě, vycházejí ze ztracených dějin sepsaných Athéňanem Dexippem. Útržky jeho textů se zachovaly pouze v Historii Augustě a ve výtazích obsažených v byzantských sbírkách z 9. století. Někteří novodobí historikové zpochybňují však správnost Dexippem podávaných informací. Bádání ztěžuje dále skutečnost, že díla čerpající z Dexippa se rozcházejí v líčení události. Císařská propaganda konstantinovské dynastie, odrážející se v tehdejší literární tvorbě, nadto zkomplikovala určení sledu jednotlivých dějů. Veškeré pohromy postihující říši koncem šedesátých letech 3. století řadila do doby vlády Galliena, aby vylepšila obraz Claudia II., jehož Konstantin prohlašoval za svého předka.  V důsledku toho přetrvávají nejasnosti ohledně počtu vpádů, jejich průběhu a chronologie. Spory se vedou rovněž o to, který z římských císařů velel vojsku v bitvě. V první polovině 20. století prosazovali někteří historikové teorii jediné barbarské invaze s tím, že osobou odpovědnou za porážku útočníků byl císař Gallienus. Toto stanovisko bylo po určitou dobu široce akceptováno. Většina současných dějepisců přisuzuje ale vítězství u Naissu Claudiovi, zatímco Gallienovi přiznává zásluhu na odražení předchozího útoku Herulů v bitvě u řeky Nestos. K pochybnostem o autentičnosti Claudiova vítězství přispěla i podobnost názvů města Naissus a řeky Nestos, nazývané také Nessos.", "section_level": 1}, {"title": "Vpády barbarů.", "content": "Po Deciově porážce v bitvě u Abrittu v roce 251 podnikali barbaři sídlící za dolním Dunajem a při severním pobřeží Černého moře, antickými prameny archaicky označovaní jako Skythové, pozemní výpravy do balkánských provincií římské říše a námořní nájezdy pustošící města v Malé Asii. Jejich útoky na římské území vyvrcholily dvěma vpády v letech 267 a 269.  První z těchto invazí se udála v závěru panování císaře Galliena, kdy Herulové vypluli z oblasti Azovského moře směrem na jih. Nejprve napadli Byzantion, při výpadu do Bithýnie utrpěli ovšem nezdar v námořním střetnutí s Římany. Navzdory tomu se jim podařilo proplout úžinami do Egejského moře, načež vyplenili ostrovy Lémnos a Skyros. Posléze přistáli v provincii Achaia a vydrancovali několik tamějších měst, včetně Athén, Korintu, Argu a Sparty. Jejich další postup v jižním Řecku ztížila athénská domobrana vedena historikem Dexippem. Útočníci se stočili na sever, avšak v Bojótii se jim postavil do cesty Gallienův velitel Marcianus. V zimních měsících se Herulové dostali přes Epirus do Makedonie, kde je dostihl Gallienus. Na jaře 268 se Římané a Herulové srazili v údolí řeky Nestos na hranicích Thrákie. Gallienus v tomto střetnutí zvítězil a uzavřel s Heruly mírovou smlouvu. Barbarský náčelník Naulobatus za to od císaře obdržel konzulské odznaky (\"ornamenta consularia\").  Krátce po porážce Herulů se Gallienus odebral do severní Itálie, kde se proti němu vzbouřil velitel jízdy Aureolus. Koncem léta 268 císař podlehl při obléhání Mediolana spiknutí vedenému nejvyššími důstojníky vlastního vojska. Jeden z nich jménem Claudius vzápětí získal moc a odstranil Aureola. Poté, co si zajistil v Římě vládu, odrazil počátkem roku 269 Alamany v bitvě u Lacus Benacus.  „Skythové“ zahájili někdy v této době druhou, mnohem mohutnější námořní invazi. Historia Augusta a Zosimos hovoří o 2000 až 6000 lodích s 320 000 bojovníky z řad Gótů, Herulů, Gepidů a Peukinů, shromážděných při ústí řeky Tyras. Tato čísla jsou sice silně nadsazená, přesto vypovídají o mimořádném rozsahu nebezpečí hrozícího římské říši. Gótové a jejich spojenci pustošili západní pobřeží Černého moře, vylodili se v Dolní Moesii u města Tomis (Constanța) a bez úspěchu napadli Marcianopolis. Pak zamířili po moři k Bosporu, při jehož proplutí přišli zřejmě vlivem silného proudu či bouře o mnoho lodí. V Propontidě marně zaútočili na město Kyzikos. Po překonání Hellespontu pluli kolem severního pobřeží Egejského moře k poloostrovu Chalkidiki a oblehli Soluň. Část barbarů se patrně oddělila a při plavbě Egejským mořem a podél Malé Asie napadla ostrovy Rhodos, Krétu, Kypr a město Side.", "section_level": 1}, {"title": "Porážka Gótů a pronásledování.", "content": "Když se Gótové dozvěděli o císařově příchodu na Balkán, upustili od obléhání Soluně a zamířili do vnitrozemí. Při pustošení severozápadní Makedonie narazili na dalmatské jezdectvo pod velením Aureliana, které v soustavných potyčkách pobilo 3000 barbarů a ostatní donutilo k ústupu do Horní Moesie. Pravděpodobně v létě 269 se Gótové střetli s hlavní částí římského vojska v čele s Claudiem v krvavé bitvě u města Naissus (Niš). Římané nejprve zakolísali pod náporem Gótů, avšak v neschůdné krajině se jim podařilo nepřátele zaskočit a velký počet jich usmrtit. Zosimos uvádí, že v boji padlo 50 000 Gótů. Většina útočníků přesto unikla a nadále představovala hrozivou sílu. Naproti tomu Římané utrpěli ztráty, jež jim bránily ve svedení další otevřené bitvy.  Poražení Gótové, vytrvale znepokojovaní dalmatským jezdectvem, se stáhli směrem na jih k Makedonii. Záhy se ocitli v zoufalé situaci, neboť v důsledku nedostatku potravin strádali hladem. Římská jízda využila jejich slabosti, četné z nich pobila a zbývající zahnala do pohoří Haemus v západní Thrákii. Barbaři, obklíčení v horách a sužovaní hladem, podléhali také šířící se morové nákaze. Navzdory tomu se jim podařilo zdolat nepřátelskou pěchotu a prorazit z římského sevření. Římané pokračovali v pronásledování, dokud se síly barbarů nerozpadly na menší části, jež si postupně podrobili. Ti z Gótů, kteří nezahynuli v boji nebo vlivem nemocí, padli do zajetí. Někteří byli začleněni do římského vojska, jiní byli usazeni jako rolníci v pohraničních oblastech.", "section_level": 1}, {"title": "Završení římského vítězství.", "content": "Epidemie moru zasáhla celý Balkán a v srpnu 270 jí padl za oběť i samotný císař. Ještě před svou smrtí Claudius obdržel čestný titul \"Gothicus Maximus\" („největší přemožitel Gótů“). Latinsky píšící historikové ho díky jeho vítězství oslavovali jako znamenitého vojevůdce. Nicméně i přes zničující porážku barbarů nebyla dosud jejich vojenská moc zcela zlomena. Claudiův velitel jezdectva Aurelianus se brzy po jeho úmrtí chopil trůnu a na podzim 271 se vrátil na Balkán. Góty, opětovně plenící tamější provincie, zatlačil zpět za Dunaj, poté překročil řeku a přenesl válku na jejich území. V následném střetnutí padl gótský král Cannabaudes společně s 5000 bojovníky. Ammianus Marcellinus poznamenává, že tato porážka přiměla Góty zachovávat klid po dlouhé období. Jeho tvrzení v zásadě odpovídá skutečnosti, protože vojenská tažení vedená Gallienem, Claudiem II. a Aurelianem ukončila více než dvě desetiletí trvající intenzivní gótské útoky.  Aurelianus učinil nedlouho po svém úspěchu dalekosáhlé strategické rozhodnutí, když stáhl římské vojsko z Dácie, jediné provincie nacházející se severně od Dunaje. Tím podstatně zkrátil hranici impéria na Balkáně a zároveň ji posílil oddíly z evakuované Dácie. Gótové stejně jako okolní barbaři se v dalších letech soustředili na obsazení Římany vyklizeného teritoria.", "section_level": 1}], "src_summary": "V bitvě u Naissu, svedené zřejmě v létě 269, porazili Římané vedení císařem Claudiem II. Góty a jejich spojence. Římské vítězství společně s pozdějšími úspěchy císaře Aureliana vedlo k eliminaci několik desetiletí trvající hrozby germánských vpádů do balkánských provincií římské říše.", "tgt_summary": "纳伊苏斯战役(Battle of Naissus)是一场由罗马皇帝加里恩努斯(或者是克劳狄二世)领导的对哥特部落的大胜。战役发生地纳伊苏斯在现代的塞尔维亚。围绕着这次入侵所发生的事件和此役是三世纪危机历史的重要部分。凭着这场战的胜利,克劳狄二世获得了哥特库斯(Gothicus)的称号。", "id": 2148281}
{"src_title": "Friedrich Max Müller", "tgt_title": "馬克斯·繆勒", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Müller se narodil v německém městě Dessau. Jeho otec, Wilhelm Müller, učil na gymnáziu a je znám coby romantický básník. Jeho matkou byla Adelheide Müllerová.  Roku 1840 nastoupil na Lipskou univerzitu, kde začal studovat klasické jazyky, zejména pak sanskrt. Již roku 1843 promoval a nastoupil na univerzity v Berlíně a Paříži, kde začal se studiemi antropologie a psychologie. V roce 1844 publikoval svou první práci, překlad Hitópedáši, indických pohádek. Roku 1847 se vydal do Londýna, kde začal pracovat na překladu \"Rgvéda Samhity\". O rok později začal působit na univerzitě v Oxfordu, kde působil po zbytek svého života; od roku 1854 jako profesor. Zasloužil se o tamější založení nových oborů – srovnávací religionistiky, srovnávací mytologie a srovnávací filologie.  V roce 1867 vydal první díl práce \"Chips from a German Workshop\". Tato kniha je považována za stěžejní moment v historii srovnávací religionistiky. Datum jejího vydání se často uvádí jako vznik religionistiky jakožto nového vědního oboru. V roce 1870 uspořádal sérii čtyř přednášek, ve kterých se snažil vytvořit koncepci, jak by měla nově se formulující věda, tedy religionistika, vypadat. Přednášky měly obrovský ohlas a vzhledem k tomu, že ne vždy se posluchači vešli do sálu, musel některé přednášky opakovat. Celá série pak byla vydaná knižně v roce 1873 pod názvem \"Introduction to the Science of Religion\" (\"Úvod do religionistiky\"). Kniha je vůbec prvním úvodem do religionistiky vůbec.  Müller viděl úzkou spojnici mezi jazykem a náboženstvím. Podle něj si člověk začal pojmenovávat přírodní síly, které jej převyšovaly a ze kterých měl strach. Tím, že dostanou jméno, změní se i vztah člověka k těmto silám a postupně se pojmenované přírodní síly změní v bohy, tedy nomina se mění v numina.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam teorií vzniku lidské řeči.", "content": "V roce 1861 publikoval Max Müller seznam teorií vzniku lidské řeči:  Většina odborné veřejnosti považuje tyto teorie za naivní a nevýznamné. Problematický je jejich přílišný mechanistický charakter.", "section_level": 1}], "src_summary": "Friedrich Max Müller (6. prosince 1823 – 28. října 1900), spíše znám jako Max Müller, byl německý filolog, lingvista a orientalista, jeden ze zakladatelů indologie. Zásadním způsobem se zasadil o vytvoření religionistiky. Byl vydavatelem padesáti svazkového díla \"Sacred Books of the East\" a rozsáhlé práce \"Sacred Books of the Buddhist\".", "tgt_summary": "弗里德里希·马克斯·缪勒(,1823年-12月6日-1900年-10月28日),生于德意志邦联德绍,是一位德国文字学家和东方学家,专长于印度学,是西方学术领域中印度研究与宗教比较等学科的奠基者之一。缪勒对印度的兴趣除了以学术著作展现之外,也以小说的形式来呈现,使得英国的广大读者能够接触并认识印度学。而他所领导翻译多达50册的《东方圣典》(\"Sacred Books of the East\")更是维多利亚时代学术的永久性纪念碑。", "id": 545044}
{"src_title": "Obr z Cerne Abbas", "tgt_title": "塞那阿巴斯巨人像", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jako několik dalších křídových postav vyrytých v anglické krajině, je Obr z Cerne Abbas často považován za pravěký výtvor. Jako u dalších podobných postav, zmínky o něm nemohou být vysledovány dále než do konce 17. století. Původ postavy z doby keltské nebo římské období je nepravděpodobný. O něco výše, vpravo od hlavy obra je pozemní stavba známá jako \"„Pánev na smažení“\"; středověcí autoři označují tuto lokalitu jako 'Trendle Hill', ale nezmiňují postavu obra. To vede k závěru, že je stará pravděpodobně jen okolo 400 let. V této souvislosti je zajímavé, že Bílý kůň z Uffingtonu (což je nesporně pravěký výtvor, nalézající se v Berkshire) je zmiňován již středověkými autory. Nejstarší psaný záznam o postavě obra je z roku 1694 v zápisu o platbě z církevních účtů v Cerne Abbas v částce 3 šilinky za obnovení linií obra. Potom následují odkazy z roku 1742 a 1751; John Hutchins napsal ve svém \"Průvodci po Dorsetu\" že figura byla již hotová v předcházejícím století. Nyní se věří, že postava byla pravděpodobně vytvořena sloužícími barona Denzila Hollea během anglické občanské války. Spekulovalo se, že postava je parodií Olivera Cromwella, který byl někdy posměšně jeho nepřáteli nazýván anglickým Herkulem; spojení na Herkula je posilněno nedávnými objevy zaniklých linií figury, které snad znázorňovaly zvířecí kůži (viz dále). Místní legendy říkají, že na kopci byl zabit skutečný obr a že lidé z Cerne Abbas ho zpodobnili na kopci.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Existuje velmi mnoho falických symbolů se zřetelným ztopořeným penisem a varlaty. K nim patří po stovky let provozované místní obyčeje vztyčování májky v místech rozmanitých pozemních artefaktů, okolo kterých bezdětné dvojice tančily, aby si podnítili plodnost. A je známo, že dokonce i dnešní bezdětné dvojice navštěvují tuto lokalitu, aby pak měli pohlavního styk v naději, že budou mít dítě. V nedávné době skupina archeologů za použití speciální výbavy zjistila, že část obrysu postavy obra již neexistuje. Podle těchto nálezů volná paže držela zvířecí kůži, což podporuje teorii, že obr znázorňuje lovce nebo že jde o Herakla s kůží Nemejského lva přehozenou přes paži. Jiná teorie uvádí, že kůže svěšená z levé paže, je ochrana bojovníka proti letícím šípům. Uvažuje se také, že jeho veliký penis je ve skutečnosti výsledek splynutí kruhu, znázorňujícího jeho pupek s menším penisem, k čemuž došlo během viktoriánského obnovení figury. Protože délka ztopořeného penisu je 15 % délky celé postavy (kromě kyje), délka jeho penisu by mohla být zhruba 26 cm, což se týká průměrně vysokého muže.", "section_level": 1}, {"title": "Doprovodná reklamní kresba.", "content": "Jako upoutávka k uvedení filmu \"Simpsonovi ve filmu\" ke dni 16. července 2007, byla po levé straně obra z Cerne Abbas nakreslena obrovská postava Homera Simpsona, držícího koblihu. Kresba Homera Simpsona je provedena vodorozpustnou biodegradující barvou.  Tento čin rozzuřil místní přívržence pohanských tradic, kteří v odvetě začali vyvolávat déšť, aby kresbu smazal, nehledě na to, že léto roku 2007 bylo nejdeštivější anglické léto od začátku provádění záznamů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obr z Cerne Abbas je postava obrovského nahého muže na kopci blízko vesnice Cerne Abbas na severu Dorchesteru v Dorsetu v Anglii. 55 metrů vysoká, 51 metrů široká postava je vyryta do úbočí kopce a je nejlépe viditelná z protilehlé strany údolí nebo z leteckého pohledu. Linie postavy jsou tvořeny cca 30 cm širokými zářezy přibližně stejné hloubky, které odstranily travnatý povrch a odkrývají křídové podloží. V pravé ruce obr drží sukovitý kyj, dlouhý 36,5 metrů.", "tgt_summary": "塞那阿巴斯巨人像(Cerne Abbas giant)为一山坡上的裸身巨石像、位于英格兰多塞特郡北方塞那阿巴斯()附近的山脚。", "id": 290428}
{"src_title": "Chasmosaurus", "tgt_title": "開角龍屬", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tento čtyřnohý rohatý dinosaurus představoval zástupce podčeledi Ceratopsinae, někdy také nazývané Chasmosaurinae. Měl kostěný límec delší než zbývající část hlavy, poměrně nízkou lebku a dva nadočnicové rohy delší než roh nosový. Kostěný límec chasmosaura byl na hranách pokrytý malými kostěnými výrůstky, které byly největší v horních rozích límce. Disponoval též znaky typickými pro všechny velké ceratopsy – disponoval krátkým ocasem, silným zobákem a vystupujícími lícními kostmi. V rámci podčeledě Ceratopsinae byl nejblíže spřízněný s rodem \"Pentaceratops\" a \"Agujaceratops\", kterého v minulosti považovali za druh \"Chasmosaurus mariscalensis\".  Rod \"Chasmosaurus\" patří mezi pár dinosaurů, u kterých známe i otisky kůže (mezi další patří například \"Microraptor\", \"Carnotaurus\", \"Edmontosaurus\"). Na základě těchto zkamenělin víme, že v kůži měl \"chasmosaurus\" velký počet malých kostěných hrbolů.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy.", "content": "Dnes jsou známy čtyři druhy (čtvrtý získal vlastní rodové jméno – \"Agujaceratops\") – \"Chasmosaurus belli\", \"Chasmosaurus russelli\" a \"Chasmosaurus irvinensis\". Hojný druh \"Chasmosaurus belli\" se vyznačoval dvěma formami, dlouhorohou a krátkorohou. Tyto rozdíly možná zapříčinil sexuální dimorfismus. \"Chasmosaurus russelli\" se, nepočítaje detaily stavby lebky, odlišoval od druhu \"Chasmosaurus belli\" většími tělesnými rozměry a delším nosovým rohem. \"Chasmosaurus irvinensis\" představoval zvláštní druh, neměl totiž nadočnicové rohy. Dalším jeho znakem byly zmenšené odlehčovací otvory v kostěném límci. V roce 2010 dostal \"C. irvinensis\" nové rodové jméno - \"Vagaceratops\".", "section_level": 1}, {"title": "Objev mláděte.", "content": "V roce 2013 byl zveřejněn objev skvěle zachovalého mláděte druhu \"C. belli\" z Alberty. Asi 1,5 metru dlouhé mládě zřejmě kdysi dávno utonulo a s výjimkou předních končetin se dochovala prakticky kompletní kostra. Exemplář tak poskytl velmi cenné informace o růstových změnách ceratopsidů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chasmosaurus byl asi 5 až 7 metrů dlouhý rohatý býložravý dinosaurus, vážící kolem 1200 až 2000 kg. Známý je z dobře dochovaných fosilních pozůstatků tří druhů. Žil asi před 76 až 75 milióny let na západě dnešní Kanady.", "tgt_summary": "开角龙属(属名:),又名加斯莫龙、隙龙、裂头龙或裂角龙,是角龙科恐龙的一属,生活于上白垩纪的北美洲。牠的学名意思是「空隙蜥蜴」,意指其头盾的大型洞孔。牠们最初被称为原牛角龙(\"Protorosaurus\"),但之前已由其他动物拥有这个学名。在角龙科中,开角龙是属于中等体型的恐龙,身长约有5-6米长,体重约3.6公吨重。就像所有角龙科一样,牠是纯草食性动物。开角龙的所有标本,都发现于加拿大亚伯达省的恐龙省立公园。罗氏开角龙的化石发现于下层;而贝氏开角龙的化石发现于中上层。", "id": 1744755}
{"src_title": "Pokání (film, 2007)", "tgt_title": "贖罪 (電影)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "V roce 1935 dokončila Briony Tallis (Saoirse Ronan), třináctiletá dívka z bohaté anglické rodiny, svou první divadelní hru. Pokouší se ji nacvičit se svými bratranci, kteří jsou u ní doma zrovna na návštěvě, ale ty nacvičování nebaví a místo toho jdou plavat. Briony namísto toho zůstane v domě a stane se svědkem významného okamžiku sexuálního napětí mezi její starší sestrou Cecilií (Keira Knightley) a Robbiem Turnerem (James McAvoy), do kterého se Briony jako malá zamilovala. Robbie se poté vrátí domů a píše Cecilii omluvný dopis. Napíše několik návrhů, včetně jednoho explicitně erotického (v němž se mimo jiné praví „Ve snech líbám tvou kundu, tvou sladkou vlhkou kundu.“), který však nezamýšlí poslat a pouze jej odloží stranou. Během cesty na oslavu u Tallisových potká Briony, kterou požádá o doručení dopisu pro Cecilii. Až posléze si však uvědomí, že omylem poslal lascivní verzi dopisu. Briony, která Robbieho podezírá z nekalých úmyslů, si dopis potají přečte a začne jej považovat za sexuálního maniaka.  Tentýž večer se Cecilia s Robbiem setkají v knihovně, kde mezi nimi dojde k spontánnímu sexu. V jeho průběhu však do místnosti vejde Briony, která si událost mylně vyloží jako znásilnění své sestry. V průběhu večeře se zjistí, že bratranci utekli, načež vypukne pátrání. Toho se účastní i Briony, která se je sama vydá hledat do lesů, kde narazí na muže, který očividně znásilňuje její nezletilou sestřenici Lolu. Ta následně sdělí, že neví kdo byl útočník, avšak Briony si je jistá, že šlo o Robbieho, což poví jak rodičům, tak policii. Na podporu svého tvrzení ukáže matce Robbieho obscénní dopis. Všichni, až na Cecilii, její verzi uvěří, díky čemuž je Robbie zatčen a odsouzen.  O čtyři roky později (1939) je Robbie propuštěn z vězení pod podmínkou, že narukuje do armády. Ještě než je poslán na francouzskou frontu, se v Londýně setká s Cecilií, s níž naváže na dřívější „vztah“. Nyní již osmnáctiletá Briony (Romola Garai) teď pracuje jako zdravotní sestra ošetřovatelského sboru v nemocnici svatého Tomáše v Londýně. Neúspěšně se pokouší kontaktovat svou starší sestru a dává si za vinu Robbieho uvěznění. Ten se později raněný a značně nemocný dostane s několika muži ze své jednotky na pláž u Dunkerku, kde čeká na evakuaci.  Briony, která si již plně uvědomuje důsledky svého obvinění, navštíví Cecilii, aby se jí osobně omluvila. Ta jí však chladně odvětí, že jí nikdy neodpustí. Zároveň je Briony konfrontována s rozzuřeným Robbiem, který po ní požaduje, aby své rodině a úřadům okamžitě řekla pravdu. S tím Briony souhlasí, žádá o odpuštění a sděluje, že násilníkem byl ve skutečnosti rodinný přítel Paul Marshall (Benedict Cumberbatch), který však u soudu nemůže být obviněn, neboť se mezitím s Lolou oženil, a ta proti němu proto nemůže svědčit.  O několik desítek let později poskytuje již stará Briony (Vanessa Redgrave) rozhovor při příležitosti vydání svého nového románu \"Pokání\". Dodá však, že tento román, na němž pracovala většinu svého života, je zároveň jejím posledním románem, neboť umírá na vaskulární demenci. V následujícím náhlem zvratu prozradí, že Robbie ve skutečnosti zemřel při čekání na evakuaci v Dunkerku na otravu krve, zatímco sestra Cecilia zemřela o několik měsíců později při německém náletu, když se schovávala v prostorách stanice londýnského metra, kterou zatopila voda z náletem poškozeného vodovodního potrubí. Román však zakončila jejich shledáním, po kterém oba toužili, a které si podle ní zasloužili, čímž jim chtěla učinit poslední laskavost a dát jim tak jejich štěstí.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Film byl produkován společností Working Title Films a natáčel se v průběhu léta v roce 2006 ve Spojeném království. Natáčelo se hlavně ve městě Stokesay Court, Onibury v Shropshire, v Redcaru, v Streatham Hillu v Londýně. Válečné scény se natáčeli v Coates, Gedney Drove Endu, v Lincolnshire, v Norfolku, v Maneae,v Pymooru a v Cambridgeshire. Některé scény se natáčely ve studiu v BBC Television Centre v Londýně.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tržby.", "content": "Film vydělal 50,9 milionů dolarů v Severní Americe a 78,3 milionů dolarů v ostatních oblastech, celkově tak vydělal přes 129 milionů dolarů po celém světě. Rozpočet filmu činil 30 milionů dolarů. V Severní Americe byl uveden limitovaně 7. prosince 2007, poté byl uveden do více kin v 11. ledna. Za první víkend vydělal 784 tisíc dolarů z 32 kin. Za první víkend při rozšíření do více kin vydělal za první víkend 4,2 miliony dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Recenze.", "content": "Film získal pozitivní recenze od kritiků. Na recenzní stránce Rotten Tomatoes získal ze 196 započtených recenzí 83 procent. Na serveru Metacritic snímek získal z 36 recenzí 85 bodů ze sta. Na Česko-Slovenské filmové databázi si snímek drží 83 procent a je 174. nejoblíbenějším filmem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pokání ( \"Atonement\") je britský film režiséra Joa Wrighta z roku 2007 natočený podle stejnojmenného románu Iana McEwana \"Pokání\". Hlavní role hrají Keira Knightley a James McAvoy. Premiéra filmu ve Spojeném království proběhla 7. září 2007, v Severní Americe je naplánovaná na 7. prosince, v Česku pak na 31. ledna 2008. Film byl vybrán jako zahajovací film benátského filmového festivalu 2007. Film byl oceněn Zlatým glóbem jako nejlepší film v kategorii drama.", "tgt_summary": ",2007年戏剧爱情英国电影,改编自伊恩·麦克伊旺同名小说。由英国导演乔·莱特执导,詹姆斯·麦卡沃伊与凯拉·奈特利主演。Working Title影业制作,环球影业全球发行,美国地区则由焦点影业发行。电影于2007年9月7日英国上映,同年12月7日美国上映,台湾则于2008年1月11日上映。 本片在香港由安乐影片有限公司负责戏院发行, 于2007年12月27日上映.", "id": 1144646}
{"src_title": "Blackpool", "tgt_title": "黑潭", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Blackpool dostal své jméno v souvislosti s dlouhým odvodňovacím kanálem, který procházel přes rašeliniště. Voda, která z něj v Blackpoolu vytékala do moře, byla černá od rašeliny a ve vodách Irského moře vytvářela černou hlubinu, (anglicky black pool).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ve středověku a na počátku novověku byl Blackpool přímořskou vesničkou, jíž zůstal až do poloviny 18. století, kdy v Anglii začalo být módní cestovat v létě k moři. V roce 1781 začali návštěvníci, které do městečka přilákala 11 km dlouhá písečná pláž, využívat nově vzniklé soukromé silnice, kterou vybudovali Thomas Clifton a sir Henry Hoghton. V témže roce sem začaly jezdit pravidelné dostavníky z Manchesteru. Během jednoho století vzrostla populace místa z méně než 500 obyvatel v roce 1801 na více než 2500 obyvatel v roce 1851. Blackpool se stal význačným anglickým turistickým střediskem, když zde byla ve 40. letech 19. století zbudována železnice, která letovisko spojila s průmyslovými městy severní Anglie. Železnice znamenala jednodušší a levnější způsob dopravy a městečko se stalo populárním střediskem pro chudší manuální pracovníky severských měst. V roce 1881 už byl Blackpool prosperujícím letoviskem s 14 000 obyvateli a přímořskou promenádou s moly, pouťovými věštci, hospodami, tramvají, jízdami na oslících, stánky s fish and chips a divadly. V roce 1901 zde žilo již 47 000 a město se stalo \"typickým příkladem britského přímořského letoviska\". Díky změnám ve společnosti a možnosti cestovat do zahraničí, začal v druhé polovině 20. století zájem o Blackpool upadat.\". V dnešní době je oblíbený zejména mezi turisty ze severní Anglie, kteří sem přijíždějí například na víkend díky blízkosti, ale také mezi skupinkami mladých, kteří se do zdejších četných ubytovacích a restauračních zařízení jezdí loučit se svobodou.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Blackpool má vlastní letiště spojující město s Irskem a jižní Evropou a několik železničních stanic, kam směřují vlaky z dalších částí země včetně Londýna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blackpool je přímořské město v hrabství Lancashire, Anglie. Rozkládá se podél pobřeží Irského moře 65 km severozápadně od Manchesteru, má 142 900 obyvatel.", "tgt_summary": "黑潭(中国大陆译为布莱克浦;香港译为黑池;台湾译为黑潭,英语:Blackpool,读音:),英国英格兰西北区域的单一管理区,属于名誉的兰开夏郡一部分,有142,700人口,占地34.92平方公里,行政总部位于布莱克本。", "id": 2192074}
{"src_title": "Vennbahn", "tgt_title": "维恩铁路", "src_document": [{"title": "Vznik a počátky trati.", "content": "Hlavní a dvě vedlejší trati vznikly na základě německé vyhlášky z 15. května 1882. Šlo o hlavní trať z Cách (stanice Röthe Erde) přes Walheim, Raeren a Monschau do St. Vith a Prümu, vedlejší trať z Raerenu do Eupenu a další vedlejší trať z Walheimu do Stolbergu. Pro soustavu těchto tratí se vžil název Vennbahn, protože některé úseky tratí procházejí oblastí mokřadů (něm. „venn“ = mokřad) Hohes Venn, které jsou v současnosti přírodní rezervací Deutsch-Belgischer Naturpark. První úsek trati z Cách do Monschau (48 km) byl otevřen 30. července 1885. 3. srpna 1887 byla dokončena trať z Raerenu do Eupenu i do Herbesthalu. Zájmy místních majitelů průmyslových závodů urychlily vybudování další trati do Walheimu (13 km), která byla otevřena 21. prosince 1889. Rostoucí frekvence dopravy na začátku 20. století si vyžádala zdvojkolejnění tratí. V průběhu první světové války byly tratě Vennbahn intenzivně využívány německou armádou z důvodu zamýšlené invaze do Francie.", "section_level": 1}, {"title": "Stav po 1. světové válce.", "content": "Porážka Německa v roce 1918 a následně podpis Versailleské smlouvy způsobily změnu hranic v celé oblasti. Mezinárodní hranice se posunuly na východ a bývalá německá teritoria, včetně okresů Eupen a Malmédy, připadla Belgii. V období od 23. ledna 1920 do 4. ledna 1923 se speciálně ustanovená komise snažila vyřešit hraniční spor mezi Německem a Belgií v této oblasti. 1. listopadu 1921 byla k belgickému území připojena sekce tratě Raeren – Kalterherberg a 6. listopadu 1922 byla železnice inkorporována společně s pozemky, po kterých vedla, a také s příslušnými drážními budovami. Tato trať překračuje území okresů Cáchy a Monschau, tím vzniklo pět zmíněných exkláv, které i nadále zůstaly územní součástí Německa.  Protože belgická železniční trať obsluhovala obyvatele Německa, bylo potřeba přijmout mnohá speciální opatření, aby se na jedné straně zabezpečila práva Belgie jako suverénního státu a práva německého obyvatelstva na druhé straně. Zjednodušila se daňová politika, Belgičané pracující na železnici, případně žijící na jejích pozemcích, nepodléhali německému daňovému systému a nepodstupovali celní formality při překračovaní území. Podobně i cestující, kteří cestovali do destinací v Německu získali všechny výhody přepravních a tarifních podmínek státu. Vlakové soupravy vypravovaly Belgické železnice (SNCB), pasová kontrola probíhala v obou hraničních stanicích. Nákladní vlaky měly na tomto úseku zakázáno zastavit. V roce 1925 byla vybudována trať z Eupenu, čímž se zrušila celní kontrola při cestování z Belgie.", "section_level": 1}, {"title": "2. světová válka.", "content": "S nástupem nacismu v 30. letech 20. století začala doprava na Vennbahn upadat, což mělo za následek opětovné zjednokolejnění vedlejších tratí. 18. května 1940 byla východní část Belgie znovu připojena k Německu a 2. července 1940 byla Vennbahn triumfálně znovuotevřena jako výhradně německá trať. Během 2. světové války byla trať na mnoha úsecích těžce poškozena. Celý systém tratí byl po válce zrekonstruován a uveden do provozu v roce 1970, i když některé úseky zanikly.", "section_level": 1}, {"title": "Konec 20. století a současnost.", "content": "10. prosince 1973 byla v Bruselu podepsána nová mezinárodní dohoda, kterou se zjednodušily přepravní podmínky na trati. Dohoda vstoupila v platnost 1. února 1974. V důsledku dezolátního stavu některých úseků, limitované výšky tunelových portálů a vzniku nové trati přes Botzelaerský tunel se frekvence dopravy v 80. a 90. letech 20. století výrazně snížila, mnohé úseky byly úplně uzavřeny. Na konci 20. století se přilehlé regiony dohodly na zachování tratí z Eupenu do Raerenu, do Weywertzu a do Büllingenu z důvodu jejich přínosu pro cestovní ruch v dotčené oblasti. Opravy tratí byly hrazeny z grantů Evropského regionálního rozvojového fondu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vennbahn je název soustavy železničních tratí a zároveň skupiny pěti německých exkláv vytvořených belgickou železniční tratí, která prochází územím Německa mezi městy Rötgen a Monschau, jižně od Cách. Železniční trať je spolu s přilehlým územím vlastnictvím Belgie, což způsobilo vznik pěti navzájem oddělených exkláv, které jsou izolovány od zbytku Německa. Jedná se tyto exklávy: Munsterbildchen, Rötgener Wald (vytváří jižní část katastrálního území města Rötgen), Rückschlag, Mützenich, Ruitzhof. Administrativně náleží spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko.", "tgt_summary": "维恩铁路()是一段位于德国和比利时边境的已废弃铁路。该铁路线为标准轨距,主线越过维恩高地(),连接亚琛和卢森堡的 Trois-Ponts,途经Raeren、蒙绍(Monschau)、圣维特,另有支线连接Stolberg、欧本和 Malmedy。该铁路在欧本的Welkenraedt车站与布鲁塞尔-科隆主线铁路相交,在卢森堡的Trois-Ponts则与列日-卢森堡铁路线相交。", "id": 1440810}
{"src_title": "Flash (komiks)", "tgt_title": "閃電俠", "src_document": [{"title": "Vydání.", "content": "Flash se poprvé objevil v roce 1940 v komiksovém sešitu \"Flash Comics #1\" od vydavatelství All-American Publications, ze kterého později vzniklo DC Comics. Postavu stvořili Gardner Fox a Harry Lampert. Jejich Flash byl vysokoškolský atlet Jay Garrick, který získal superrychlost po vdechnutí výparů tvrdé vody. Hned od svých počátků se stal velmi populární postavou. I proto byl začleněn do týmu Justice Society of America, prvního superhrdinského komiksu, jehož příběhy vycházely v komiksu \" All Star Comics\". Během poklesu zájmu o superhrdiny po konci druhé světové války, byl komiks s Flashem zrušen číslem 104 (v roce 1949). Týmový komiks \"All Star Comics\" byl zrušen číslem 57 v roce 1951.  V roce 1956 se DC Comics podařilo oživit zájem o superhrdinské komiksy, čímž spustili tzv. stříbrný věk komiksu. U DC se rozhodli využít příležitost a přepracovat své klasické postavy do modernějšího pojetí. Prvním v pořadí byl právě Flash, který se znovu objevil v sešitě \"Showcase #4\" v říjnu 1956. Ovšem nyní byl Flashem Barry Allen, policejní forenzní vědec, který získal svou superrychlost poté, co se dostal do kontaktu s chemikáliemi, do kterých udeřil blesk. Barry Allen poté přijal přezdívku \"Scarlet Speedster\", pro kterou se rozhodl, jelikož byl čtenářem příběhů o Flashovi ze zlatého věku komiksu (Jaye Garricka). Vlastního komiksu se dočkal brzy poté. \"The Flash #105\" vyšel v roce 1959, autory byli Robert Kanigher, John Broome a Carmine Infantino. Úspěch Flashe pomohl k přepracování a znovuzavedení dalších hrdinů (např. Green Lantern). Vedl také k sestavení nového týmu Justice League of America. V komiksu Flash byla také poprvé použita vydavatelská klička, která vysvětlovala, že Barry Allen a Jay Garrick jsou oba pravými Flashy, ovšem oba žijí v rozdílných paralelních vesmírech. Tyto kroky zahájily budování multiverza DC. Jejich schopnosti jim navíc umožnili překonat bariéru paralelních vesmírů, což je svedlo do společného crossoveru s názvem \"Flash of Two Worlds\" (z roku 1961), který byl prvním komiksem, ve kterém se potkali hrdinové zlatého a stříbrného věku.  Barry Allen byl Flashem až do eventu \"Krize na nekonečnu Zemí\" (\"Crisis on Infinite Earths\") z let 1985 a 1986, kdy přestala být (číslem 350) vydávána jeho vlastní série. Allen byl dokonce v komiksu \"Crisis on Infinite Earths #8\" usmrcen. Ovšem díky své schopnosti překonávat hranici času se mohl i poté ojediněle objevovat v dalších komiksech.  Třetí inkarnace Flashe, Wally West, se poprvé objevil v roce 1956 v sešitě \"The Flash (vol. 1) #110\", kde působil jako Kid Flash (teenage verze Flashe). Wally West je synovcem Barryho Allena. své schopnosti získal obdobně jako Allen. Jako Kid Flash byl dlouhodobým členem týmu Teen Titans. Identitu Flashe převzal po smrti Barryho Allena v komiksu \"Crisis on Infinite Earths #12\". Své vlastní série se dočkal v roce 1987, kdy začala být vydávána série \"The Flash (vol. 2)\". Po událostech eventu \"Infinite Crisis\" (z let 2005 a 2006), které vedly k vynechání jednoho roku z kontinuity DC vesmíru, byla série \"The Flash (vol. 2)\" zrušena (v čísle 230). Série byla nahrazena komiksem \"The Flash: The Fastest Man Alive\", kde se do role Flashe vrací Barry Allen. Ta skončila číslem 13. Po ní se v roce 2007 vrátila série \"The Flash (vol. 2)\" (číslem 231), kde opět působil Wally West.  V roce 2009 se v minisérii \"The Flash: Rebirth\" plnohodnotně vrátil Barry Allen. Sérii zpracovali autoři Geoff Johns a Ethan Van Sciver. Roku 2011 byla vydána minisérie \"Flashpoint\", ve které se Barry Allen ocitne ve světě bez Supermana, který sužuje válka mezi Wonder Woman a Aquamanem. Postupně odhalí i další odlišnosti od dosavadní kontinuity (např. Batmanem je místo Bruce Waynea jeho otec Thomas). V průběhu série se ukázalo, že změnu reality způsobil sám Barry Allen, který se s pomocí síly rychlosti dostal do minulosti, ve které zabránil vraždě své matky. Tento zásah ovšem spustil lavinu změn, které téměř vyústily koncem světa. Allen se proto znovu musí vrátit časem, aby sám sobě zabránil zachránit svou matku před jistou smrtí. Nakonec se mu to podaří, ovšem nová změna vede k rozštěpení časových linií vesmíru a k vytvoření nové kontinuity známé jako New 52 verze DC vesmíru. V rámci New 52 začala být vydávána již čtvrtá série o Flashovi, kterou psal Francis Manapul a nejdříve kreslil Brian Buccellato. Série skončila číslem 52.  V roce 2016 došlo k novému relaunchi DC sérií známému jako Znovuzrození hrdinů DC. Kontinuita se zde z většiny vrátila před události \"Flashpointu\", ovšem některé prvky z New 52 zůstaly zachovány. V rámci Znovuzrození již Barry Allen není jediným Flashem. Ukáže se, že Wally West byl celou dekádu uvězněn v proudu síly rychlosti, přičemž zjistil, že Allen nemůže za změnu kontinuity po události \"Flashpoint\", jelikož byl jen nástrojem vyšší entity. Jako padouch se znovu vrací také Reverse-Flash, který navíc, oproti například Allenovi, disponuje pamětí kontinuity před New 52. Cestování časem a chaos okolo různých časových kontinuit zde byl jedním z hlavních motivů. V rámci Znovuzrození hrdinů DC vycházela pátá série, kterou psal Joshua Williamson a nejdříve kreslil Carmine Di Giandomenico.  Vlastní série:", "section_level": 1}], "src_summary": "Flash je fiktivní postava komiksových příběhů vydávaných nakladatelstvím DC Comics. Poprvé se objevil v komiksovém sešitu \"Flash Comics #1\" v lednu 1940. Je výtvorem tvůrčího dua, které tvořili Gardner Fox a Harry Lampert. Přezdívka Scarlet Speedster vypovídá o jeho superschopnostech - super rychlost, která se projevuje v běhu, myšlení i reflexech. Díky svým superschopnostem dokáže porušit i některé přírodní zákony. Flash je zakládající člen týmu Justice League.", "tgt_summary": "闪电侠(英语:The Flash)由DC漫画出版,是一个继承过四代的超级英雄,由加德纳·福克斯和哈里·兰伯特首创,第一代的闪电侠在1940年的闪电侠漫画第一期首次出现。", "id": 2965797}
{"src_title": "Náš letopočet", "tgt_title": "公元", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Raní křesťané určovali daný rok kombinací data konzulátu, data roku vlády císaře a data stvoření. Používání data konzulátu bylo ukončeno ve chvíli, kdy císař Justinián I. přestal v polovině šestého století jmenovat konzuly, což si brzy poté vyžádalo dataci podle vládnoucího císaře. Posledním konzulem byl jmenován Anicius Faustus Albinus Basilius v roce 541. Papežství bylo po celou dobu středověku v kontaktu s vyslanci Byzantského světa a mělo tak jasný přehled – nehledě na náhlou smrt či sesazení – kdo byl v kterékoli době byzantským císařem. Systém \"Anno Domini\" byl vyvinut mnichem jménem Dionysius Exiguus (narozen v Malé Skythii) v Římě roku 525 jako jeden z výsledků jeho práce při výpočtu data Velikonoc. Ve svých velikonočních tabulkách Dionysius přiřadil rok AD 532 k roku 284 vlády císaře Diokleciána; ve svém vysvětlujícím dopise přiřazuje rok AD 525 k roku konzulátu Probuse Juniora. I když nikde ve svém výkladu ohledně svých tabulek Dionysius nevztahoval svou epochu k jiným datovacím systémům, ať už konzulskému, olympiádám, rokům od stvoření světa nebo rokům vlády Augusta; ještě mnohem méně je vysvětlen a ospravedlněn datový základ systému. Blackburn & Holford-Strevens a další krátce uvedli argumenty pro roky 2 př. n. l., 1 př. n. l. nebo 1 n. l. jako roky určené Dionysiem pro narození nebo vtělení.  Hlavními zdroji zmatku jsou:  Další výpočty byly provedené Alexandrijským mnichem Annianem okolo roku 400, který umístil Zvěstování Panny Marie na 25. březen roku 9 (podle Juliánského kalendáře) – osm až deset let později než spočítal Dionysius. Tato \"éra inkarnace\" převažovala na východě v raných stoletích existence Byzantské říše a je ještě používána v Etiopii, což odpovídá rozdílu 8 nebo 7 let mezi Gregoriánským a etiopským kalendářem.  Byzantští kronikáři, jako např. Theofanes, pokračovali v datování let ve svých světových kronikách na rozdílném židovsko-křesťanském základě – od předpokládaného stvoření světa, jak ho vypočítali křesťanští učenci z údajů Starého zákona během prvních pěti století křesťanské éry. Tyto éry, někdy nazývané moderními učenci \"Anno Mundi\", „rok světa“ (zkráceně AM), jsou vůči sobě kontroverzní. Žádná jednotlivá éra Anno Mundi nebyla dominantní. Jedna z populárních definicí pochází od Eusebia z Kaisareie, historika z dob císaře Konstantina I. Na západě pomohl zpopularizovat Eusebiův výpočet AM latinský překladatel a spisovatel Jeroným.", "section_level": 1}, {"title": "Datum Ježíšova narození.", "content": "„Přestože učenci věří, že Kristus se narodil o několik let dříve než v roce 1 n. l., historické důkazy jsou příliš útržkovité na to, aby mohlo být určeno konečné datum“ (Doggett 1992, 579). Podle Matoušova evangelia (2:1,16) se Herodes Veliký dozvěděl o Ježíšově narození a přikázal v reakci na tuto událost vyvraždit všechny novorozence. Blackburn & Holford-Strevens pokládají Herodovu smrt na dobu krátce před Pesachem v roce 4 př. n. l. a tvrdí, že ti, kdo akceptují příběh vyvraždění neviňátek, ho někdy spojují s hvězdou, která vedla tři biblické krále, a toto znamení vidí buď v planetárním spojení roku z 15. září roku 7 př. n. l. nebo v Halleyově kometě z roku 12 př. n. l.; dokonce historikové, kteří neakceptují tento masakr za Heroda, akceptují narození za Heroda jako tradici starší než jsou psaná evangelia.  Lukášovo evangelium (1:5) uvádí, že Jan Křtitel byl přinejmenším počat, ne-li narozen, za Heroda a že Ježíš byl počat v době, kdy Janova matka byla v šestém měsíci těhotenství (1:26). Lukášovo evangelium také uvádí, že Ježíš se narodil během vlády Augusta a v době, kdy Cyrenius (nebo Quirinius) byl guvernérem v Sýrii (2:1-2). Blackburn a Holford-Strevens (2003, 770) poukazují na to, že Cyreniovo/Quiriniovo guvernérství v Sýrii započalo roku 6 n. l., což je neslučitelné s termínem 4 př. n. l. a konstatují, že „Sv. Lukáš působí velké obtíže... nejvíce kritiků proto Lukáše vyřazuje“ (str. 776). Někteří učenci se spoléhají na Janovo evangelium a umisťují Ježíšovo narození do roku 18 př. n. l. (Blackburn a Holford-Strevens 2003, 776).", "section_level": 2}, {"title": "Dionysiův výpočet.", "content": "Přestože neznáme způsob, jakým Dionysius dospěl k datu Kristova narození, historikové se domnívají, že se jim podařilo rekonstruovat postup jeho uvažování. Dionysius patrně vycházel z textu Nového zákona a spojil nepříliš konkrétní, a navíc rozporné údaje evangelií se svými komputistickými znalostmi. Selešnikov se ve své knize \"Člověk a čas\" domnívá, že Dionysius založil svůj výpočet na třech základních předpokladech:  Na základě třetího poznatku vyhledal Dionysius ve svých tabulkách nejbližší rok, na který připadne velikonoční neděle opět na 25. března. Tímto rokem byl rok 279 diokleciánské éry, neboli rok 563 n. l. Od tohoto roku odečetl číslo 532 – tzv. velkou indikaci. To je výsledkem násobení čísel 19 (měsíční kruh) a čísla 28 (sluneční kruh). Po 532 letech tedy odpovídají čísla dnů v měsíci stejným dnům v týdnu i stejné měsíční fázi, z čehož vyplývá, že po 532 letech připadají Velikonoce na stejné dny, které zaujímaly před touto dobou. Po odečtení velké indikace došel Dionysius k závěru, že Kristus vstal z mrtvých 25. března roku 31 n. l. Po odečtení předpokládaného Kristova věku, tj. 31 let, pak dospěl k datu jeho předpokládaného narození. Z toho vyplývá, že v roce 1 se Kristus nenarodil, nýbrž měl první narozeniny.  Dnes se ví, že se Dionysius dopustil při výpočtu roku Kristova narození několika chyb – místo židovských použil pro výpočet Pesachu křesťanské tabulky, určil věk Krista v době jeho smrti na 31 let (v současnosti se křesťanská tradice kloní k 33 letům), rok narození Krista umístil mimo dobu panování Heroda Velikého a 25. březen je mnoha badateli považován za datum Kristovy smrti a nikoli vzkříšení.  Proti názoru, že Dionysiův výpočet byl chybný, se vyslovil ve svém díle Jan Pouč, který dokazuje, že výpočet byl správný.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Prvním historikem nebo kronikářem, který použil letopočet Anno Domini jako primární datovací mechanismus, byl Victor z Tunnuny, africký kronikář ze šestého století. O několik generací později anglosaský dějepisec Beda, který znal Dionysiovy práce, také používal datování Anno Domini ve své \"Církevní historii anglického lidu\", dokončené roku 731. Ve stejném díle poprvé použil latinský ekvivalent pro výraz \"před Kristem,\" a tím zavedl počítání letopočtu bez roku nula, přestože nulu znal a používal ve svém computu. Jak Dionysius, tak i Beda pohlíželi na Anno Domini jako na datování od vtělení Ježíše, ale rozdíl mezi vtělením a narozením nebyl v té době zřejmý, až později, v devátém století, kdy byla doba vtělení ztotožněna s početím Krista, tj. se zvěstováním 25. března.  Na kontinentální Evropě byla éra Anno Domini uvedena jako éra Karolínské renesance Alcuinem. Její schválení Karlem Velikým a jeho následovníky zpopularizovalo používání této epochy a rozšířilo ji po celé Franské říši, jako jádru systému, kde od té převládá dodnes.  Vně Franské říše, Španělsko pokračovalo v datování podle éry císařů neboli španělské éry až do středověku, jejíž letopočet začínal rokem 38 př. n. l. Éra mučedníků, která se počítá od nástupu císaře Diokleciána roku 284, jenž proslul mimo jiné zahájením posledního intenzivního pronásledování křesťanů, převážila na východě a je stále ještě oficiálně používána koptskou a bývala používána etiopskou církví. Další systém datování vychází z roku ukřižování Ježíše Krista, které spadá, jak věřili již Hippolytus a Tertullianus, do doby konzulátu Geminiů (29 n. l.) a toto datování se tak také příležitostně objevuje ve středověkých rukopisech.  Mnoho syrských rukopisů psaných do konce 19. století má v poznámce na konci používání „roku Řeků“ (Anno Graecorum = Seleukovská éra).  I když letopočet Anno Domini začal být používán od 9. století, označení „před Kristem“ (nebo jeho ekvivalent) se nezačal šířit dříve než od 15. století.", "section_level": 2}, {"title": "Chronologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Číslování roků.", "content": "Léta Páně se počítají od kdysi předpokládaného dne Ježíšova obřezání, ke kterému mělo dojít 1. 1. roku 1. Za tohoto předpokladu k narození Krista došlo osm dní před začátkem letopočtu, tedy v roce označovaném 1 ante Christum natum, doslova v roce 1 před narozením Krista. Půlnoc na počátku dne, kdy měl být Kristus obřezán, tedy představuje bod na časové ose. Od tohoto bodu jsou oběma směry v čase roky (jednoroční časové úseky) číslovány počínaje číslem jedna. Není tedy rok 0, protože nulu představuje právě onen časový bod.  Potřebě rozlišovat roky před narozením a po narození označením typu Anno Domini se lze vyhnout užitím záporných a kladných čísel. Protože toto číslování let způsobuje problém při některých výpočtech, předchází v astronomickém číslování let před rokem 1 rok nula a všechny roky před začátkem letopočtu mají proto číslo o jednu nižší: běžným letům −3, −2, −1, 1, 2 odpovídají astronomické roky −2, −1, 0, 1, 2. Stejně tak i norma ISO 8601 dává záporné znaménko rokům před naším letopočtem a posouvá číslování o rok.", "section_level": 2}, {"title": "Gregoriánský a juliánský kalendář.", "content": "Termíny jako \"náš letopočet, Anno Domini, před naším letopočtem a před Kristem\" se používají jak v juliánském kalendáři, tak pro datování v gregoriánském kalendáři. Pro moderní datování se používá gregoriánský kalendář, ale pro starší data by měl být určen správný kalendářní systém. Datování v gregoriánském kalendáři je vždy podle našeho letopočtu, ale souběžně s juliánským kalendářem byly více než tisíc let užívány i jiné letopočty.", "section_level": 2}, {"title": "„Našeho letopočtu“ nebo „po Kristu“?", "content": "Ve většině postkomunistických zemích včetně České republiky bylo komunistickými vládami prosazováno používání \"našeho letopočtu\" či podobných nenáboženských výrazů. Po pádu komunismu se opět rozšířilo i používání termínů \"před Kristem\" a \"po Kristu\". V katolickém Polsku je však stále používán termín \"przed naszą erą\" a \"naszej ery\".", "section_level": 1}, {"title": "V anglické jazykové oblasti.", "content": "V angličtině je obdobně tradiční AD (Anno Domini, lat. léta Páně) a BC (before Christ, před Kristem) a výrazy bez odkazu na Krista, CE (Common era, obecný letopočet) a BCE (before CE, před obecným letopočtem).  Roku 2002 se v Anglii a Walesu stal systém BCE/CE ve školách oficiální.  Někteří američtí akademici na poli vzdělání a historie přijímají značky CE a BCE, a používají ji pro Hebrejské lekce po „více než jedno století“. Svědkové Jehovovi ve svých publikacích také výlučně používají CE a BCE a v poznámkách pod čarou vždy uvádí, že tyto termíny znamenají výrazy „běžný letopočet“ a „před běžným letopočtem“.  Viditelnější používání této éry se objevilo v hlavních muzeích anglicky hovořícího světa: Smithsonian Institution preferuje používání tohoto výrazu, i když jeho používání není po ostatních muzeích striktně vyžadováno. Dále několik tabulek letopočtů preferuje nebo přikazuje jeho používání. Dokonce tento letopočet preferují tabulky některých křesťanských kostelů: např. episkopální diecéze \"Marylandské nové církve\".  Ve Spojených státech stále se stále častěji užívá označení CE/BCE v učebnicích. World almanac (\"Světový almanach\") z roku 2007 byl první edicí, začínající používat éry BCE/CE a ukončující 138 let dlouhé používání tradičních letopočtů BC/AD. Je také používán College Board v jejích historických textech stejně jako v některých publikacích National Geographic Society a United States Naval Observatory. V USA založený televizní kanál History Channel používá notaci BCE/CE v pořadech o nekřesťanských náboženských tématech, jako je Jeruzalém a Judaismus a používají BC (ale ne CE ani AD) v ostatních případech.", "section_level": 2}], "src_summary": "Náš letopočet (zkratka n. l.) nebo také běžný letopočet je odměřování let začínající rokem 1 gregoriánského kalendáře. Začal být počítán od domnělého narození Ježíše Krista, proto se léta našeho letopočtu označují také za léta křesťanské éry, \"po Kristu\" (\"po Kr.\"), \"léta Páně\", latinsky Anno Domini. Léta před rokem 1 n. l. se počítají opačným směrem a označují se \"před naším letopočtem\" (\"př. n. l.\"), případně \"před Kristem\" (\"př. Kr.\") nebo \"před křesťanskou érou\".", "tgt_summary": "公历纪元或公元(英语:Common Era,缩写为英语:C.E.),也称西元,是一个被当今国际社会最广泛地使用的纪年标准。其源自于欧洲等西方基督教信仰为主国家,以当时认定的耶稣出生为纪年的开始,原称基督纪年。现代学者及科学家基于世俗化和宗教中立原则,加上为免世俗及非宗教的学术内容范畴涉及基督教(Christ 指耶稣基督,Domini 指上帝)的人士,和避免涉及宗教色彩,而改称公元(C.E.)及公元前(Before common era, B.C.E.)。", "id": 743524}
{"src_title": "Potiskování textilií", "tgt_title": "印花", "src_document": [{"title": "Technologie potiskování.", "content": "Zušlechťování tiskem se provádí na bílých nebo obarvených textiliích, nepotisknuté plochy lze také dodatečně barvit.  Barviva. Tiskařská barviva se od barvířských liší tím, že u tisku je barva koncentrována do pasty obsahující záhustku a fixace barvy po tisku je rozdílná oproti fixaci po barvení.  Používají se zejména barviva kyselá, přímá (substantivní), reaktivní, kypová, disperzní, barviva vyvíjená na vlákně a pigmenty.  Nejdůležitější jsou pigmenty, které se ve světě používají jako barvivo asi na polovinu textilních tisků. Jednoduchý proces, použitelnost pro všechny druhy vláken, široká paleta barev a stálost ve vybarvení jsou výhody, které převažují nad nevýhodami (tužší omak a horší stálost v oděru).  V závislosti na specifickém účinku tiskacích barev se rozeznává tisk přímý, leptový a rezervový.  Přímý tisk se používá jen pro bílé a světle obarvené zboží. Tisk se přenáší na místa určená vzorem, barvivo se upevní pařením a účinkem horkého vzduchu.  Leptový tisk. Tkanina musí být vybarvena leptatelným barvivem. Tiskací barvy obsahují redukční nebo oxidační prostředek, který při pozdějším fixování rozruší na potisknutých místech barvivo tkaniny, na kterých vzniká bílý lept. Jestliže tiskací barva obsahuje v leptu stálé barvivo, vznikají na místech potisku pestré lepty. Rezervový tisk. Tiskací barva obsahuje tzv. rezervující látky, které zabraňují vyvinutí barviva na potištěných místech. Podobně jako u leptového tisku zůstávají potištěná místa bez barvy a obsahuje-li tiskací barva mimo rezervujícího prostředku také barvivo, vznikají pestré otisky.", "section_level": 1}, {"title": "Zařízení textilní tiskárny.", "content": "Výroba probíhá, až na malé odchylky, podle schematu: Příprava pasty – tisk – sušení – fixace - praní  Strojní vybavení k vlastnímu tisku je závislé na používané technice. V současné době uplatňuje zejména: válcová a filmová technika, tisk přenosem a digitální tisk.  Strojní válcový tisk V literatuře se najdou zmínky o ručně otáčených tiskacích válcích v Nizozemí kolem roku 1632. Za první tiskací stroj je však pokládán vynález Skota \"Bella\" z roku 1783. Vzor je vyrytý do měděného válce, rytiny se zaplňují barvou. Na tiskací válec se přitlačuje procházející zboží, při čemž se na ně přenáší barva podle vyrytého vzoru.  Tato technika je výhodná pro velké partie a pro ostré kontury vzorů. Zhotovení tiskacích válců je drahé, barvy jsou méně brilantní.  Filmový tisk  Každá barva se tiskne přes zvláštní šablonu, šablony mohou být ploché nebo kruhové. Šablony jsou podstatně levnější než tiskací válce a barvy jsou brilantnější než u válcového tisku. Tiskárna s plochými šablonami však zabírá mnoho místa a výroba není kontinuální.  Patent Švýcara \"Toifela\" na rotační tisk pochází z roku 1898, technologie se však prakticky uplatnila teprve od roku 1963.  Tisk přenosem, transferový tisk  Princip: Kompletní (evtl. vícebarevný) vzor se přenáší z papírové předložky na textilii. Nejužívanější je tzv. \"sublimační\" tisk, vhodný pro textilie ze syntetických vláken. Disperzní barvivo se natiskne na papírovou podložku, ze které přechází na textilii ve formě par. Potisk se nemusí fixovat, stálost barev je velmi dobrá, napodobeniny (podstatně dražšího) pestře tkaného zboží jsou sotva rozeznatelné od originálu. Tato metoda potisku je velmi vhodná na přenesení fotografií, ale i grafiky, která však musí být uzavřena ve tvaru čtverce nebo obdélníku. Tento princip využívá k přenosu obtisku transferu na textilii speciálních strojů nazývaných aplikátory transferů. Jedná se vlastně o lis, který působí na obtisk přiložení na látku tlakem a teplotou. Technologii začala používat v roce 1951 firma DuPont.  Výhody a nevýhody transferu: Výhodou transferu je možnost aplikace na více druhů textilních materiálů při zachování dokonalého krytí textilu motivem. Transfer umožňuje tisknout velmi tenké kontury, detaily loga a vícebarevné motivy i na textil, který nemá 100% kvalitní a vybroušený povrch. Nevýhodou je náročnější předtisková příprava. Motiv je na textil zažehlen. Jedná se o fólii a motiv tak není přirozený, jako je tomu u sítotisku. Digitální tisk Tiskne se bez šablon, barva se stříká tryskami přímo na textilii. Dosud jsou známy dva systémy tiskacích strojů:  a) S hrubým rozlišením (40 dpi = 40 bodů na 25,4 mm). Stroje pracují se systémem ventilů řízených počítačem, který vytváří naprogramovaný vzor. Tyto stroje se používají jen na potiskování koberců.  b) Stroje s rozlišením nad 200 dpi, u kterých existují (dosud) 2 systémy:  Tato technologie je zajímavá zejména pro potiskování malých partií módního zboží.  První pokusy se stříkáním inkoustu na substráty prováděl Francouz \"Nollet\" v roce 1749. Technologie injekčního potiskování textilií se uplatnila teprve od 70. let 20. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Potiskování textilií je technika vytváření vzorů na textiliích nanášením tiskacích barev na předem určená nebo nahodilá místa. Tiskařská technika vznikla pravděpodobně v Asii, do Evropy se dostala teprve v 10. století. První česká (ruční) tiskárna vznikla v roce 1763 (ve Sloupu u České Lípy), v roce 1770 vynalezl Skot Bell první stroj na hlubotisk. Na začátku 21. století se ve světě potiskovalo ročně 28 miliard čtverečních metrů textilií, většinou filmovým tiskem. Na trhu se však stále více prosazují výrobky zpracované digitálním tiskem", "tgt_summary": "印花(英语:Textile printing),全称织物印花,是指使用染料、涂料或其他特殊材料,通过一定的实施方式,能够在纺织品上得到可复制图案的加工过程。", "id": 465179}
{"src_title": "Trump Tower (New York)", "tgt_title": "川普大厦", "src_document": [{"title": "Známí rezidenti.", "content": "V 43. patře, v bytě, který odkoupil, bydlel Paul Manafort, předseda prezidentské kampaně Donalda Trumpa. Manafort nyní sedí ve vězení, pravomocně odsouzený za praní špinavých peněz, bankovní podvody, daňové podvody, manipulace se svědky a spiknutí proti Spojeným státům. Felix Sater, jeden z předních jednatelů spravující četné z organizací Donalda Trumpa, má svoji pracovnu ve 24. patře Trump Tower. Sater byl v minulosti odsouzen na 15 měsíců jak za ohrožení na zdraví (pobodání) tak za burzovní podvody o objemu 40 milionů dolarů. Mezi rezidenty Trump Tower patří i Michael Cohen, bývalý zaměstnanec a osobní právní zástupce Donalda Trumpa, viceprezident The Trump Organization. Cohen byl odsouzen za daňové úniky, bankovní zpronevěru, křivé svědectví v souvislosti s vyšetřováním a porušení zákona ohledně financování volební kampaně, stejně jako ilegální úplatky pornoherečce Stormy Daniels za to, že nebude mluvit o milostné aféře s Donaldem Trumpem.  Celé 51. patro odkoupil Helly Nahmad, který byl v roce 2014 odsouzen na rok vězení za vedení a organizace mnohamilionového hazardu přímo v Trump Tower. Případ Nahmada a jeho aktivit se pojí s Vadimem Trincherem, jež stál za vyděračským a ilegálním hazardním gangem v Trump Tower a který byl po dopadení odsouzen na pět let odnětí svobody a zabavení majetku o hodnotě 20 milionů dolarů. Trincher v této budově vlastní byt v jejím 63. patře. Nahmadova a Trincherova kriminální činnost, prováděná z Trump Tower, se pojí s dalšími členy ruské mafie, např. od Anatolije Golubčika, Michaila Salla, přes bossy jako Vjačeslava Ivankova a Alimžana Tochtachonova až po nejmocnějšího a nejobávanějšího z nich, Semjonem Moglievičem. Mezi další vlastníky bytových jednotek v Trump Tower patřil např. Jean-Claude Duvalier, který do svého sídla investoval 2,5 milionu dolarů. Duvalier byl prezidentem Haiti v letech 1971 až 1986 a byl zodpovědný jak za čistky ve vládní struktuře, které nepřežily tisíce Haiťanů, tak za ilegální obchod s drogami, lidskými orgány a zločiny proti lidskosti.  V 15. patře měl kancelářské prostory Steven Hoffenberg, který byl později odsouzen na 20 let odnětí svobody za organizování největšího Ponziho schématu od dob Bernieho Madoffa, kdy od svých investorů vylákal téměř půl miliardy (475 milionů) dolarů.  Po inauguraci Trumpa americkým prezidentem v lednu 2017 zůstala v markodrapu bydlet jeho manželka a první dáma Spojených států Melania Trumpová se synem Barronem Trumpem, který navštěvoval místní základní školu. Proto do ukončení školního roku nedošlo k přestěhování do Bílého domu, což nastalo až v první polovině června 2017. Mrakodrap jako hlavní ze sídel Trumpovy rodiny novináři přejmenovali na „Bílý dům Severu“, v němž byla podniknuta přísná bezpečnostní opatření pro zajištění ochrany první rodiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Trump Tower je mrakodrap v New Yorku stojící na Páté Avenue č. 725, na rohu 56. ulice. Multifunkční budova byla navržena architektem Derem Scuttem (firma \"Swanke, Hayden Connell\") z popudu investora Donalda Trumpa. Dokončena byla v roce 1983, budova má 58 poschodí a její výška je 202 metrů.", "tgt_summary": "川普大厦(英语:Trump Tower)是一座位于纽约曼哈顿市区第五大道的58层多用途摩天大楼。大厦由施万克-海登-康奈尔建筑公司的 Der Scutt 设计,由唐纳德·川普和公平人寿保险公司(现AXA公平人寿保险公司)投资建造。特朗普集团以此作为总部,以及唐纳德·川普的主要居住的空中别墅。大楼底楼的商铺于1983年11月30日开门营业。大楼的天井及其商铺与于1983年2月14日对外开放,公寓和办公室在此不久后全部开放。建筑的承包方和建筑方是 Barbara A. Res。", "id": 1872713}
{"src_title": "Adolf Nasavský", "tgt_title": "阿道夫一世 (德意志)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Adolf byl druhým synem nasavského hraběte Walrama II. a Adély, dcery hraběte Dětmara IV. z Katzenelnbogenu. Roku 1271 se Adolf oženil s Imaginou z Limburgu a zplodil s ní osm potomků. Podle pověsti šlo o sňatek z lásky.  Římský král Rudolf I. Habsburský zemřel 15. července 1291 ve Špýru, kde byl také pohřben. Po jeho smrti převzal správu říše dočasně rýnský falckrabě Ludvík. Nastalé situace využil český král Václav II. a při jednání s říšským správcem se mu podařilo získat Chebsko, jež mělo pro české země důležitou strategickou a ekonomickou polohu. Na podzim 1291 Václav získal podporu saského vévody Albrechta II. a braniborského markraběte Oty Dlouhého. Oba kurfiřti proklamovali své rozhodnutí následovat ve věci volby nového krále rozhodnutí českého panovníka. Padly i pochybnosti ohledně volby Albrechta, syna Rudolfa Habsburského, který se pro pošlapávání svobod šlechty ve svých zemích netěšil v říši velké popularitě. Jeho pozice také podkopávala povstání proti habsburské vládě v Rakousích a Štýrsku, i když ta dokázal s úspěchem potlačit. Taktéž útok uherského krále Ondřeje III. skončil nezdarem. Větších úspěchů dosáhly až tři alpské oblasti Uri, Schwyz a Unterwalden, jež se spojenými silami dokázaly Habsburkům ubránit. Tyto země posléze stály u zrodu dnešního Švýcarska.  Zpočátku i celková politická situace v říši nasvědčovala tomu, že Albrecht skutečně římským králem zvolen bude. Samotná volba proběhla ve Frankfurtu nad Mohanem v dubnu 1292. Václava II. zde zastupoval Bernard z Kamence doprovázený předními velmoži království – Hynkem z Dubé, Dobešem z Bechyně a Albrechtem ze Žeberka. Jednání ovšem neprobíhala tak přímočaře, jak prohabsburská strana očekávala, protože část kurfiřtů ovlivněná českými vyslanci se vyslovila proti Albrechtově zvolení.  Spory mezi kurfiřty měly být vyřešeny předáním všech hlasů do rukou mohučského arcibiskupa. Ten pak k překvapení prohabsburského falckraběte Ludvíka, jenž očekával podporu habsburské strany, zvolil novým králem hraběte Adolfa Nasavského. Zde zapůsobily předchozí dohody mohučského duchovního s kolínským arcibiskupem a kurfiřtem Siegfriedem, jenž Adolfa s pomocí dalšího kurfiřta, trevírského arcibiskupa Bohemunda, na místo nového krále prosadil. Adolf Nasavský pocházel z nevýznamného šlechtického rodu, navíc se nemohl opřít o větší pozemkové domény jako Habsburkové, a byl tedy pro kurfiřty přijatelným kandidátem. Průchodnost volby tohoto nového kandidáta měl zajistit i ozbrojený doprovod, který překvapil další říšská prohabsburská knížata, jež se sjela na místo volby ve slavnostních oděvech.  České diplomatické misi se v této chvíli výměnou za podporu arcibiskupova kandidáta, jež byla v daném okamžiku rozhodující, podařilo docílit významných zisků a privilegií. Především došlo k ujednání sňatku mezi Adolfovým synem a Václavovou dcerou Anežkou. Václav II. si později na králi vymohl, že nebude obsazen prázdný markraběcí trůn v Míšeňsku, zemi ležící po proudu Labe a tedy obchodně významné pro České království, dokud by na něj Václav případně neprokázal své dědické nároky.  Adolf Nasavský neměl větší majetek, díky němuž by mohl vést politiku nezávislou na říšských kurfiřtech a další šlechtě. Proto se rozhodl po vzoru Rudolfa Habsburského získat pro sebe a svůj rod vlastní doménu. Tou se měly stát dvě země dosud v držení rodu Wettinů – Durynsko a Míšeňsko. Při zisku druhé ze zmiňovaných oblastí ovšem do budoucna musel počítat s nároky českého krále, jemuž již dříve míšeňské území přislíbil, dodá-li Václav právní podklady ke svým nárokům. K tomu již došlo za změněné situace, neboť spory mezi Václavem a Albrechtem Habsburským, dřívějším Adolfovým protivníkem, se v letech po Adolfově volbě začaly urovnávat.  Mezitím Adolf Nasavský posiloval své postavení. Od durynského lantkraběte Albrechta Nezdárného odkoupil nároky na Durynsko i Míšeň a proti jeho synům, kteří se proti rozhodnutí svého otce rozhodli bránit se se zbraní v ruce, zorganizoval válečnou výpravu. Původní dohody mezi českým i římským králem nicméně nadále platily. Při další vojenské výpravě roku 1296, během níž se Adolfovi podařilo získat podstatnou část území Albrechtových synů, se Adolf s Václavem sešel v Grünhainu. Znovu přislíbil přezkoumání Václavových nároků na Míšeňsko a zároveň vyslal svého syna Ruprechta Nasavského s českým králem do Prahy, kde byl uzavřen sňatek mezi ním a Václavovou dcerou Anežkou. Ruprecht měl být zároveň jakožto rukojmí zárukou, že k předání Míšně skutečně dojde. Tento plán však ztroskotal, když o několik měsíců později Anežka zemřela. Václava tím nepoutaly k nasavskému rodu žádné svazky a Ruprecht byl odeslán zpět.  Adolf si v říši získával svou politikou v Míšni i v zahraničí stále více odpůrců. Jeho nevybíravé metody při prosazování územních požadavků i ochota bojovat za anglickou úplatu proti francouzskému králi Filipu Sličnému se stala terčem ostré kritiky. Na základě podpory českého krále, vyjádřené zejména zasláním finančních prostředků na získání vojska, i podpory dalších kurfiřtů se Albrecht Habsburský odhodlal k otevřené konfrontaci s Adolfem Nasavským. Dne 23. června 1298 se v Mohuči sešli kurfiřti a prohlásili Adolfa za sesazeného. Namísto něj zvolili následující den jako nového vládce Svaté říše římské Albrechta Habsburského.  Rozhodující bitva proběhla 2. července 1298 u Göllheimu, ve které Adolf padl a jeho vojsko se poté rozuteklo. Epizoda vlády nasavského rodu v říši tak skončila. Adolf byl pohřben v cisterciáckém klášteře Rosenthal a v roce 1309 jej nechal nový římský král Jindřich VII. převézt a pohřbít ve špýrském dómu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adolf Nasavský (cca 1250 – 2. července 1298 Göllnheim) byl původně nasavský hrabě (1276-1298) a v letech 1292-1298 římskoněmecký král.", "tgt_summary": "阿道夫一世(Adolf I,约1250年—1298年7月2日),1292年至1298年间任罗马人民的国王,登基之前为拿骚伯爵,1276年起在任。", "id": 1588286}
{"src_title": "CONMEBOL", "tgt_title": "南美洲足球協會", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1916 se uskutečnil první ročník Mistrovství Jižní Ameriky ve fotbale (turnaj je nyní znám pod názvem Copa América), který byl uspořádán na výročí argentinské Májové revoluce. Zástupci všech čtyřech účastníků tohoto mistrovství se během turnaje sešli a 9. července 1916 (sedmý den konání mistrovství a zároveň na svátek argentinské nezávislosti) se dohodli na založení organizace CONMEBOL. Prezidentem organizace se stal Héctor Rivadavia. Zakládajícími členy byli Argentina, Brazílie, Chile a Uruguay.  Během dalších let se přidávaly i další národní asociace. Jako poslední se v roce 1952 přidala Venezuela. Avšak Guyana, Surinam a Francouzská Guyana se členy CONMEBOL nestaly, ačkoliv leží geograficky v Jižní Americe. Tyto tři národní asociace se staly z historických a kulturních důvodů členy CONCACAF. Se současnými deseti členy je tak CONMEBOL nejméně početnou konfederací.", "section_level": 1}, {"title": "Soutěže.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Národní týmy.", "content": "Hlavní soutěží pro mužské národní týmy je Copa América, jejíž první ročník se konal v roce 1916 pod názvem Mistrovství Jižní Ameriky ve fotbale. CONMEBOL pořádá také mládežnická mistrovství Jižní Ameriky do 20, do 17 a do 15 let. Pro ženské národní týmy pořádá Campeonato Sudamericano Femenino a také Mistrovství Jižní Ameriky žen do 20 a 17 let.  Ve futsale pořádá turnaj Copa América de Futsal a Mistrovství Jižní Ameriky ve futsale hráčů do 20 let. Campeonato Sudamericano Femenino de Futsal je ženskou obdobou futsalového mistrovství.", "section_level": 2}, {"title": "Klubové.", "content": "CONMEBOL také pořádá dvě nejdůležitější klubové soutěže v Jižní Americe: Pohár osvoboditelů (Copa Libertadores), jenž se koná od roku 1960 a byl do roku 1966 znám jako Copa de Campeones; a Copa Sudamericana, která se koná od roku 2002, kdy byla založena jako nástupce Supercopy Sudamericana (založena 1988). Třetí soutěž, Pohár CONMEBOL, se konal od roku 1992 a byl zrušen v roce 1999. V ženském fotbale pořádá Copa Libertadores de Fútbol Femenino, a to od roku 2009.  Od roku 1989 se navíc koná Recopa Sudamericana, kde se utkává minulý vítěz Copa Libertadores s vítězem Copa Sudamericana.  Mezi lety 1960 a 2004 navíc CONMEBOL spolupořádala se zónou UEFA Interkontinentální pohár, ve kterém se utkával vítěz Copa Libertadores a Ligy mistrů UEFA. Od roku 2005 byl tento pohár nahrazen Mistrovstvím světa ve fotbale klubů pořádaným FIFA.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam soutěží.", "content": "Národní týmy:  Klubové:  Zrušené:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jihoamerická fotbalová konfederace ( CONfederación SudaMEricana de FútBOL, \"Confederação Sul-Americana de Futebol\") známá pod zkratkou CONMEBOL je hlavní řídící organizací jihoamerického fotbalu, futsalu a plážového fotbalu.", "tgt_summary": "南美洲足球协会(简称南美足联,CONMEBOL,全名:CONfederación sudaMEricana de FútBOL)是负责管理南美洲各项足球事务的体育机构。成立于1916年7月9日。目前南美洲足球协会也是六大洲足协中会员国平均质素最好的足协,所有国家除了委内瑞拉外均曾进入世界杯足球赛决赛周。总部设在巴拉圭的卢克。现任主席为巴拉圭的Alejandro Domínguez。", "id": 234381}
{"src_title": "Časovka", "tgt_title": "計時賽", "src_document": [{"title": "Časovka v silniční cyklistice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "Start do časovky musí probíhat z klidu. Kolo závodníka drží určená osoba (pro všechny stejná), která v okamžiku startu kolo uvolní (nikoli postrčí). Startér odpočítává poslední okamžiky před startem, než dá pokyn ke startu. Pokud je k dispozici elektronické měření, čas se rozbíhá ve chvíli, kdy závodník spustí automatickou časomíru, pokud neodstartuje výrazně dříve nebo později než 5 sekund po pokynu startéra.  Start se má provádět z rampy.  Intervaly mezi závodníky musejí být stejné, i když mezi závodníky startujícími v závěru startovní listiny mohou být intervaly větší. Toho se často využívá proto, že v závěru startovní listiny bývají ti nejlepší.  Závodníci musejí v časovce jet individuálně a nespolupracovat. Pokud závodník dojede soupeře startujícího dříve, nesmí ho ani vést, ani následovat. Míjet se mají nejméně v bočním rozestupu dvou metrů a kilometr po dojetí musí jet dojetý cyklista aspoň 25 m daleko od rychlejšího. Doprovodná vozidla nesmějí jet blíž než 10 metrů za závodníkem a při případném předjíždění závodníků nesmějí žádnému z nich bránit ani jej vést.", "section_level": 2}, {"title": "Časovka jednotlivců.", "content": "Maximální délka časovky jednotlivců je pro jednotlivé kategorie určena pravidly takto:  Legendární Velká cena národů ve Francii se ale v minulosti jezdila na tratích v rozmezí od 80 do 140 km (délka závodu se postupně snižovala).  Časovka jednotlivců je jednou z klasických disciplín mistrovství světa v silniční cyklistice, na olympijské hry se ale dostala až v roce 2004 v Athénách, kde při její premiéře zvítězili Američan Tyler Hamilton a Nizozemka Leontien Zijlaardová-Van Moorselová.  Zvláštní místo má časovka jednotlivců v etapových cyklistických závodech, v nichž může, ale nemusí být zařazena. V některých závodech bývá časovek i víc. Např. Tour de France 2007 obsahovala tři časovky jednotlivců, první nejkratší v Londýně jako tzv. prolog, druhou horskou a třetí rovinatou jako předposlední etapu. V některých závodech bývá časovka zařazována jako poslední (na Tour de France jako předposlední) etapa a občas vede ke změnám pořadí – mezi nejslavnější případy patří zvrat souboje mezi Gregem LeMondem a Laurentem Fignonem na Tour de France v roce 1989. Na španělské Vueltě takto v časovce v ulicích Madridu přišli v nedávné minulosti o vítězství Óscar Sevilla nebo Roberto Heras.  Mezi nejslavnější časovkáře historie patří Jacques Anquetil, Bernard Hinault, Laurent Fignon, Greg LeMond, Miguel Indurain, Jan Ullrich nebo Lance Armstrong.", "section_level": 2}, {"title": "Časovka družstev.", "content": "Podle pravidel Mezinárodní cyklistické unie (UCI) se časovky družstev musejí účastnit týmy o dvou až deseti cyklistech a nesmějí být smíšené (složené z mužů a žen zároveň).  Maximální délka časovky družstev je podle pravidel určena takto:  O vítězi časovky družstev rozhoduje čas dosažený závodníkem ve stanoveném pořadí v celém týmu, jak je určeno konkrétními pravidly. Na olympijských hrách to byl třetí cyklista z čtyřčlenného týmu, ve velkých etapových závodech (např. na Tour de France nebo na Giru d'Italia), kde startují devítičlenné týmy, se započítává čas pátého v cíli.  Silniční časovka družstev na 100 kilometrů byla do programu olympijských her zařazena poprvé v Římě na olympijských hrách v roce 1960. Naposledy se konala na hrách v Barceloně v roce 1992. Nejúspěšnější zemí byl někdejší Sovětský svaz, který získal tři zlaté medaile, dvakrát vyhráli cyklisté Itálie, Nizozemska a Německa (v roce 1988 v barvách tehdejší NDR). Na olympijských hrách v Moskvě v roce 1980 získalo bronz československé družstvo ve složení Michal Klasa, Vlastibor Konečný, Alipi Kostadinov a Jiří Škoda.  Stejně jako z olympijských her byla časovka družstev vyřazena i z programu mistrovství světa, a tak se v současnosti konají především časovky týmů.  Časovka družstev bývá zařazena i do etapových závodů, kde má význam nejen pro soutěž družstev, ale může ovlivnit i pořadí jednotlivců. Čas každého jednotlivce je započítán podle jeho skutečně dosaženého individuálního výsledku, čas družstva opět podle jezdce v předem určeném pořadí v družstvu. Od roku 2004 používá závod Tour de France složitější systém započítávání času časovky družstev do konečného pořadí jednotlivců.  Součástí seriálu UCI ProTour je i samostatná časovka družstev, která se pravidelně koná v nizozemském Eindhovenu.", "section_level": 2}, {"title": "Taktika.", "content": "Na rozdíl od časovky jednotlivců, v níž je „jízda v háku“ – tj. za jiným cyklistou, který slouží jako aerodynamický štít – zakázaná, v časovce družstev je základem taktiky. Cyklisté se v družstvu pravidelně střídají na čele skupiny s tím, že v té chvíli poněkud napřímí svůj posed, aby lépe skryli své týmové kolegy. Po určité odjeté vzdálenosti opustí lídr čelo skupiny a vrátí se na její konec, zatímco na čele ho vystřídá jiný.  Délka střídání je závislá na kvalitě cyklistů a potřebné rychlosti. Slabší cyklisté střídají na kratší dobu, aby udrželi nastavené tempo a rychlost nekolísala. Při vyšší rychlosti celého družstva se zkracuje interval střídání pro celé družstvo. Stejně jako v časovce jednotlivců je cílem, aby cyklisté dosahovali výkonu těsně pod aerobním prahem, tedy aby vykonávali maximální aerobní zátěž.  Cyklisté mohou obvykle jet ve dvou formacích: v jednom zástupu, anebo v průběžně rotujícím dvojzástupu. V jednom zástupu probíhá střídání v pomalejším tempu, dvojzástupu se užívá obvykle ve chvíli, kdy je potřeba dosáhnout vyšší rychlosti (nejčastěji před cílem časovky).  Protože o výsledku časovky nerozhoduje zpravidla pořadí posledního cyklisty, může se stát, že v závěru se družstvo rozpadne a pokračuje jen v tom počtu nejsilnějších časovkářů, aby se počítal čas právě posledního. Naopak v případě problémů, kdy dojde k ztrátě ještě většího počtu cyklistů, je nutné, aby čelo družstva na odpadlíky počkalo.", "section_level": 3}, {"title": "Vybavení.", "content": "Pro časovkářské závody se používají speciální kola. Většina odlišností vychází ze snahy minimalizovat odpor vzduchu. Z důvodu lepší aerodynamiky se pro časovku používají zvláštní aerodynamické rámy s menším předním kolem. Kola bývají disková nebo loukoťová. Lepší aerodynamice napomáhají také zvláštní řídítka, tzv. \"kozy\". Dalším vylepšením aerodynamiky jsou původně triatlonové nástavce na řídítka, díky nimž má závodník lokty téměř u sebe. Právě použití těchto nástavců mělo v roce 1989 pomoci americkému cyklistovi Gregu LeMondovi zvrátit v poslední etapě (časovce) výsledek Tour de France a porazit v konečném pořadí Francouze Laurenta Fignona o pouhých 8 sekund. Disková kola se objevila na olympijských hrách poprvé v roce 1984 v Los Angeles, kde je užili na cestě k vítězství reprezentanti Itálie v časovce družstev.  Časovkářská kola jsou také vybavena těžšími převody, protože na kratších a zpravidla ne tak kopcovitých tratích časovek je nutné dosahovat vyšších průměrných rychlostí. Časovkářská kola jsou běžná i v dráhové cyklistice. Při běžných silničních závodech jsou časovkářské speciály obvykle zakázány, protože jejich ovládání je náročnější a ve větší skupině závodníků nebezpečné.  Závodníci při časovkách na vrcholných závodech obvykle používají aerodynamicky tvarovanou přilbu a speciální oblečení snižující odpor vzduchu.", "section_level": 2}, {"title": "Závod na čas v dráhové cyklistice.", "content": "Nejdůležitější dráhařskou disciplínou tohoto typu byl po léta závod na 1 kilometr s pevným startem (pro ženy 500 metrů), který byl jedinou disciplínou tohoto druhu v olympijském programu. Po letních olympijských hrách v Athénách byl ale z programu her vyřazen, i když zůstává v programu mistrovství světa v dráhové cyklistice. Formou časovky se jezdí některé kvalifikační jízdy jiných dráhařských disciplín, např. sprintu nebo stíhacího závodu.", "section_level": 1}, {"title": "Závod na čas v jiných sportech.", "content": "Intervalové starty a měření času jsou běžné i v jiných sportech. Typický je pro některé zimní sporty (běh na lyžích, biatlon), i když i v nich se stále častěji používají starty hromadné. Disciplíny, v nichž sice každý závodník absolvuje stanovenou trať sám, ale zpravidla v relativně krátkém čase (např. v alpském lyžování), se s termínem časovka nespojují.", "section_level": 1}], "src_summary": "Časovka neboli závod na čas je druh závodu ve sportech, při nichž o vítězi může rozhodovat dosažený čas. V časovce každý účastník závodu (jednotlivec nebo družstvo) vyráží na předepsanou trať individuálně. Termín časovka se běžně používá v silniční cyklistice, ale stejný princip používají i některé jiné sporty.", "tgt_summary": "计时赛(time trial)是计多竞速体育运动会有的竞赛项目,会由运动员(偶尔也有组队的比赛)轮流计时竞赛,争取最短时间内完成比赛。例如赛车的计时赛可能是单仆一的场地自由车比赛、道路上的个人或是团体计时赛,而个人计时赛或团体计时赛也可能会是几天比赛中的一部分。计时赛和一般比赛不同,参赛者不是集体起跑,而是会让一名选手出发后一段时间,再让下一名选手出发。", "id": 2778599}
{"src_title": "David Scott", "tgt_title": "大卫·斯科特", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "David Scott se narodil na letecké základně Randolph (Randolph Air Force Base, po níž byl pojmenován) blízko San Antonia v Texasu. Od roku 1936 do roku 1939 žila rodina na Filipínách. Za druhé světové války sloužil otec v Evropě, takže Davida a jeho bratra vychovávala sama matka.  Po ukončení Western High School ve Washingtonu D.C. studoval University of Michigan a United States Military Academy ve West Pointu. Získal magisterský titul v letectví a kosmonautice. Poté absolvoval výcvik jako pilot na Webb Air Force Base v Texasu a působil jako pilot v Laughlin Air Force Base v Texasu a v Air Force Base v Arizoně.  Od dubna 1956 do července 1960 sloužil Scott jako tryskový pilot v Soesterberg v Nizozemí, kde létal na bojových letounech typu F-86 a F-100. Po návratu do USA studoval na Massachusettském technologickém institutu letectví a kosmonautiku a v roce 1962 získal titul inženýra. Po ukončení studia pracoval jako docent na Air Force Academy. Pak absolvoval kurz zkušebních pilotů na Edwardsově letecké základně. Poté, co ukončil kurz mezi pěti nejlepšími, přešel na nedávno založenou Aerospace Research Pilot School (ARPS) v Edwards (Kalifornie).  Scott se úspěšně ucházel u NASA o výběr mezi astronauty a byl u 14. října 1963 s 13 ostatními představen veřejnosti ve třetí skupině astronautů. Jako svou specializaci přijal plánování misí a navigaci.", "section_level": 2}, {"title": "Gemini 8.", "content": "16. března 1966 s Neilem Armstrongem jako velitelem odstartovali na misi Gemini 8. Tento let byl původně naplánován na 3 dny, ale skončil dříve kvůli selhání pomocné rakety. Posádka, v níž měl funkci druhého pilota, provedla první úspěšné spojení dvou dopravních prostředků ve vesmíru a předvedla skvělou zručnost pilotování při překonávání problému s pomocnou raketou a při úspěšném přistání. Start byl z mysu Canaveral na Floridě, přistání s pomocí padáků v kabině lodi na hladině Tichého oceánu.", "section_level": 2}, {"title": "Apollo 9.", "content": "Scott sloužil jako pilot velitelského modulu na Apollu 9 (3. března – 13. března 1969). Jednalo se o třetí let s lidskou posádkou v programu Apollo, druhý vypuštěný raketou Saturn V a první úplný test kosmické lodi Apollo. Desetidenní let poskytl zásadní, předtím nedostupné informace o operačním výkonu, stabilitě a spolehlivosti pohonu lunárního modulu a systémů podporujících život.  Nejdůležitější událostí tohoto letu bylo setkání a následné spojení kosmických lodí, které provedl James McDivitt a Russell Schweickart z lunárního modulu a Scott z velitelského modulu. Obě tělesa byla před spojením vzdálena 160 km. Jednalo se o rozhodující část letu na oběžné dráze kolem Měsíce. Posádka tak potvrdila uskutečnitelnost přenosu posádky z povrchu Měsíce. Apollo 9 přistálo s pomocí padáků na vodě méně než 7 km od vrtulníkové letadlové lodi USS Guadalcanal (LPH-7) nedaleko ostrova Grand Turk v Atlantiku.", "section_level": 2}, {"title": "Apollo 15.", "content": "Krátce po přistání Apolla 9 byl Scott vybrán jako velitel náhradní posádky u letu Apolla 12. Kdyby byl jeho velitel Charles Conrad z nějakého důvodu neletěl, byl by Scott vystoupil na Měsíc jako třetí člověk. K nasazení Scotta ale nedošlo a během letu v listopadu 1969 působil jako „Capcom“ (osoba která zajišťuje hlasové spojení mezi astronauty ve vesmíru a pozemním řídícím střediskem v Houstonu).  Jeho třetí let do vesmíru se konal až na Apollu 15 (26. července – 7. srpna 1971). Scott zde byl velitelem lodě, jeho společníky byli Alfred Worden (pilot velitelského modulu ) a James B. Irwin (pilot lunárního modulu). Apollo 15 bylo čtvrtou misí s lidskou posádkou, která přistála na měsíčním povrchu a první, která navštívila a prozkoumala měsíční útvary Hadley Rille a Apennine Mountains, které se nacházejí na jihovýchodním okraji Mare Imbrium (Moře dešťů). Lunární modul „Falcon“ zůstal na měsíčním povrchu 66 hodin a 54 minut a Scott s Irwinem strávili 18 hodin a 35 minut venku na měsíčním povrchu. Do okolí lunárního modulu vyrazili celkem třikrát, k dopravě použili měsíční vozítko „Rover-1“. Scott a Irwin provedli selenogeologický průzkum oblasti a sebrali na povrchu 82 kg měsíčního materiálu.  Na povrchu umístili zařízení ALSEP, které obsahovalo přístroje pro experimenty na povrchu. Mezi úspěchy Apolla patří, že na měsíčním povrchu pomocí Roveru 1 (bylo to jeho první použití na Měsíci) urazili do té doby největší vzdálenost – celkem 27,5 km. Apollo 15 přistálo do Tichého oceánu a bylo vyloveno letadlovou lodí USS Okinawa (LPH 3).", "section_level": 2}, {"title": "Skandál se známkami.", "content": "Již krátce po přistání bylo celé mužstvo Apolla 15 vybráno za náhradníky pro let Apolla 17. V průběhu následujícího roku ale vešla ve známost jejich aféra se známkami. Scott, Worden a Irwin měli prodat dopisní obálky s upomínkou na jejich let, které nebyly výslovně schváleny, německému obchodníku s poštovními známkami. Zisk z prodeje byl použit pro založení svěřeneckého fondu pro děti posádky Apolla 15. Ačkoli jejich čin nebyl jakkoliv nezákonný a navzdory skutečnosti, že NASA zavírala oči před podobnými aktivitami u dřívějších letů, administrativa rozhodla, že Scott a jeho posádka budou příkladně potrestáni a nikdo z nich do vesmíru znovu nepoletí.", "section_level": 2}, {"title": "Po odchodu z NASA.", "content": "V roce 1971 přijal čestný doktorát Astronautical Science od univerzity v Michigan. V červenci 1972 byl jmenován plukovník Scott zvláštním asistentem pro operace při společném letu Sojuz-Apollo. V dubnu 1975 se stal ředitelem výzkumného střediska NASA na kalifornské základně Edwards. Zůstal zde do konce října 1977, kdy z NASA odešel, aby se věnoval soukromému podnikání v Los Angeles. V dubnu 1981 komentoval pro britskou televizi let prvního raketoplánu (STS-1). Při natáčení filmu Apollo 13 režisérem Ronem Howardem působil jako poradce. V současné době žije v Beverly Hills v Kalifornii se svou současnou manželkou Margaret Black-Scott.", "section_level": 2}], "src_summary": "Plukovník David Randolph Scott (* 6. června 1932 San Antonio, Texas, USA) je bývalý vojenský letec a astronaut NASA, jeden ze třetí skupiny astronautů vybraných NASA v říjnu 1963 a jako velitel Apolla 15 je v pořadí sedmým z dvanácti lidí, kteří kráčeli po Měsíci.", "tgt_summary": "大卫·兰道夫·斯科特(英语:David Randolph Scott,1932年-6月6日)曾是一位美国国家航空航天局的宇航员,执行过双子星8号、阿波罗9号以及阿波罗15号任务。斯科特是第七个踏上月球的人。", "id": 2058412}
{"src_title": "Ozbrojené síly Ukrajiny", "tgt_title": "乌克兰武装部队", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po vyhlášení nezávislosti 24. srpna 1991 Ukrajina zdědila po SSSR jednu z nejsilnějších armád v Evropě vyzbrojenou jadernými zbraněmi a na tu dobu moderními typy výzbroje i vojenské techniky.  Dne 24. srpna 1991 ukrajinský parlament schválil rozhodnutí o vzetí pod svou jurisdikci všechny vojenské jednotky Sovětské armády nacházející se na ukrajinském území a vytvoření klíčového pro chod státu Ministerstva obrany Ukrajiny. Pod jurisdikci Ukrajiny přešly: 14 mechanizovaných pěchot, 4 tankové, 3 dělostřelecké divize a 8 dělostřeleckých brigád (9 293 tanků a 11 346 obrněných vozidel), 1 brigáda zvláštního nasazení, 9 brigád vojska protivzdušné obrany, 7 pluků bojových vrtulníků, 3 letecké armády (cirka 1500 bojových letounů) a samostatná armáda protivzdušné obrany. Strategické jaderné síly nasazené na území Ukrajiny měly 1 272 mezikontinentálních balistických raket a zhruba 2 500 kusů taktických jaderných zbraní. V době vyhlášení ukrajinské nezávislosti se počet vojáků na Ukrajině pohyboval okolo 980 000 osob.  Obnovení ukrajinské armády v roce 1991 posloužilo k legalizaci vojenských ozbrojených sil, reorganizaci vojenských struktur, vytvoření vhodných systémů řízení, zabezpečení a dalších položek nezbytných pro jejich provoz. Vznik Ukrajinské armády bylo doprovázeno významným snížením vojenských struktur, počtu zaměstnanců, zbraní a vojenského vybavení.  Dne 5. prosince 1994 se v maďarském hlavním městě Budapešti konala konference, na které byla podepsána smlouva (známá jako Budapešťské memorandum) Ukrajinou, Spojenými státy americkými, Velkou Británií a Ruskem kde se Ukrajina jako první a jediná země na světě zavázala vzdát se svého jaderného arzenálu výměnou za garanci respektování ukrajinské nezávislosti, suverenity, územní celistvosti, zdržení se hrozby silou nebo použití síly proti Ukrajině výše zmíněnými státy. K 1. červnu 1996 se na ukrajinském území nenacházely žádné jaderné zbraně.", "section_level": 1}, {"title": "Válka na východní Ukrajině.", "content": "Po vítězství protestního revolučního hnutí Euromajdan v Kyjevě v únoru 2014 Rusko zahájilo vojenskou agresi proti ukrajinskému státu. Jejím prvním krokem bylo obsazení Krymu, při kterém byli zabiti 2 ukrajinští vojáci, Serhij Kokurina a Stanislav Karačevskyj. Zhruba 50 % ukrajinských vojáků sloužících na Krymu dezertovalo a přešlo na stranu Ruska. Další fází ruské agrese bylo obsazování vládních a policejních budov proruskými aktivisty ve městech na Donbasu (Slovjansk, Kramatorsk a Bachmut). V reakci na to ukrajinská vláda vyhlásila tzv. protiteroristickou operaci, která přerostla v plnohodnotnou válku.  I přes opakované důkazy o přítomnosti ruských vojsk na území Ukrajiny, Rusko oficiálně popírá skutečnost vojenské intervence na východní Ukrajinu a přiznává pouze tzv. ruské zelené mužíčky na Krymu. Z ukrajinské strany se válka považuje za nevyhlášenou. Světoví vojenští analytici označili ruskou agresi proti Ukrajině jako hybridní válku.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura.", "content": "Ukrajinská armáda je podřízená velení Generálního štábu.  Organizačně se Ozbrojené síly Ukrajiny skládají z vojenského velení, formací, vojenských útvarů, vojenských vzdělávacích institucí, spolku a organizací. Do ukrajinské armády také patří sdružení, formace, vojenské útvary, vojenské vzdělávací instituce a organizace, které nepatří do výše uvedených skupin.  Ozbrojené síly Ukrajiny se dělí na pozemní síly (Cухопутні Війська, \"Suchoputni vijska\"), vojenské letectvo (Повітряні Сили України, \"Povitrjani syly Ukrajiny\") a námořnictvo (Військово-Морські Сили України, \"Vijskovo-morski syly Ukrajiny\"). Ukrajinskou armádu celkem tvoří 250 000 osob. Většina využívané techniky pochází ještě z dob Sovětského svazu, nebo se jedná o modernizované verze těchto starších vzorů, které vyrábí poměrně silný ukrajinský vojenský průmysl (například se jedná o tanky T-84 Oplot, transportéry BTR-4 a transportní letadla Antonov An-70).", "section_level": 1}], "src_summary": "Ozbrojené síly Ukrajiny (, \"Zbrojni syly Ukrajiny\") mají v souladu s ukrajinskou ústavou za úkol obranu Ukrajiny, ochranu její svrchovanosti, územní celistvosti a nedotknutelnosti.", "tgt_summary": "乌克兰武装部队( \"Zbroyni Syly Ukrayiny, (ZSU)\")是乌克兰的军队。乌军的主要任务是作为威慑力量保卫乌克兰国家主权。所有乌克兰的武装部队与安全部队都接受乌克兰总统的指挥,以及乌克兰最高议会内设立的委员会的监督。乌克兰在不结盟运动组织具有观察员国地位。", "id": 201944}
{"src_title": "Jaap de Hoop Scheffer", "tgt_title": "夏侯雅伯", "src_document": [{"title": "Život a politická kariéra.", "content": "Narodil se v roce 1948 v Amsterdamu. Studoval práva na univerzitě Leiden. Studia dokončil roku 1971. Po dokončení vojenské služby v Nizozemském královském letectvu se stal důstojníkem v záloze.  Pro ministerstvo zahraničních věcí pracoval od roku 1976 do roku 1986. Po prvních dvou letech byl umístěn na nizozemskou ambasádu v Ghaně. Poté působil u stále nizozemské delegace na velitelství NATO v Bruselu do roku 1980, kde se zabýval otázkami obranného plánování.  V roce 1982 přestoupil z politické strany D66 do CDA (křesťanští demokraté). Ve volbách v roce 1986 byl zvolen do dolní komory parlamentu. Byl mluvčí strany v oblasti zahraničních záležitostech. V letech 1986 až 1994 byl členem Parlamentního shromáždění Rady Evropy a Západoevropské unie a v letech 1994 až 1997 členem Parlamentního shromáždění NATO. Mezi lety 1997–2001, když byla CDA v opozici, byl vůdcem křesťansko demokratických poslanců v dolní komoře. Nakonec jej zvolili stranickým lídrem.  I když byl vybrána na seznam kandidátů do voleb v roce 2002, jeho pozice lídra strany se stala nejistou. Po mocenském souboji s předsedou CDA Van Rijem, rezignoval na post stranického lídra. Vedoucí místo na kandidátském listu tak do voleb, které se uskutečnily 15. května 2002, přebral Jan Peter Balkenende.", "section_level": 1}, {"title": "Ministr zahraničí.", "content": "V těchto volbách CDA zvítězila a přijala vůdčí úlohu při formování nové vlády. Nový ministerský předseda Balkenende jmenoval 22. června 2002 Jaapa de Hoop Scheffera ministrem zahraničí Nizozemska v jeho přechodném prvním kabinetu. Pozici si udržel i v druhém Balkenendově kabinetu po volbách 22. ledna 2003.  Zahraniční politika v roce 2003, z velké části stanovena de Hoop Schefferem a Balkenendem, charakterizovalo schválení vojenské intervence do Iráku („politická, ne vojenská podpora“). Jaap de Hoop Scheffer je pokládán za těsného spojence Bushovy vlády.  V roce 2003 jako ministr zahraničí předsedající země Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě byl Scheffer zvolen předsedou organizace.  Jako ministr zahraničí působil do 3. prosince 2003.", "section_level": 1}, {"title": "Generální tajemník NATO.", "content": "5. ledna 2004 se stal jedenáctým generálním tajemník NATO. Vystřídal George Robertsona, který post zastával od roku 1999 do roku 2003. Ve své nástupní řeči uvedl jako hlavní úkol spojenectví s Evropskou Unií v zajištění míru v Afghánistánu.  Jako generální tajemník NATO přinutil členy aliance, aby se podílely větší mírou na operaci jednotek Mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil (ISAF) v Afghánistánu.  Od 31. května do 3. června 2007 se účastnil utajené konference Bilderbergu v tureckém Istanbulu.  Účastnil se ekonomické konference v kanadském Montrealu 21. června 2007. Povzbudil Kanadu v pokračování afghánské mise, datum stažení kanadských vojáků bylo stanoveno na rok 2009. Jaap de Hoop Scheffer zde řekl : \"Myslím si, že je nevyhnutelně potřeba více času k vytvoření takových podmínek (v Afghánistánu), aby proběhla rekonstrukce a rozvoj.\" Během jeho návštěvy zemřeli tři kanadští vojáci v Afghánistánu. Scheffer se vyjádřil i k této události : „Vím, jak velkou cenu platí kanadští vojáci, ale já klidně říkám, že je to pro dobrou věc.“  Schefferovy komentáře donutily kanadskou vládu pod nátlakem opozice k stanovení délce kanadské mise v neklidné zemi.  Konec mandátu generálního tajemníka NATO byl koncem roku 2007, mandát mu ale zástupci členských zemí aliance prodloužili až do roku 2009, aby mohl připravit a předsedat 60. výročí Severoatlantické aliance v roce 2009.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina a záliby.", "content": "Jakob de Hoop Scheffer je ženatý, má dvě dcery. Ve volném čase rád běhá a hraje tenis. Mezi jeho záliby patří holandská, francouzská a anglická literatura. Oblíbil si francouzské filmy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jakob Gijsbert (Jaap) de Hoop Scheffer (* 3. dubna 1948 Amsterdam) je nizozemský politik, v letech 2004 až 2009 generální tajemník NATO.", "tgt_summary": "夏侯雅伯(,直译雅各布·海斯伯特·“亚普”·德霍普·斯海费,1948年-4月3日),荷兰已退休的政治人物,前任北大西洋公约组织秘书长。", "id": 2730493}
{"src_title": "Radiometrie", "tgt_title": "辐射度量学", "src_document": [{"title": "Radiometrické veličiny.", "content": "Fyzikání veličiny měřené v radiometrii se označují jako radiometrické veličiny (popř. energetické veličiny), popisují přenos energie zářením.", "section_level": 1}, {"title": "Integrální a spektrální radiometrické veličiny.", "content": "Integrální veličiny (například zářivý tok) popisují celkový účinek záření všech vlnových délek nebo frekvencí, zatímco spektrální veličiny (například spektrální zářivý tok) popisují účinek záření jedné vlnové délky \"λ\" nebo frekvence \"ν\". Ke každé integrální veličině existují odpovídající spektrální veličiny, například zářivému toku Φ odpovídá spektrální zářivý tok Φ resp. Φ.  Abychom z integrální veličiny zjistili její spektrální protějšek, využijeme limitního přechodu. To vychází z představy, že pravděpodobnost, že existuje foton, který má právě požadovanou vlnovou délku, je nulová. Ukažme si tedy vztah mezi nimi na příkladu zářivého toku:  Spektrální veličiny podle vlnové délky \"λ\" a frekvence \"ν\" jsou svázané vztahy, ve kterých vystupuje rychlost světla \"c\":  Integrální veličinu lze získat integrací spektrální veličiny:  Pro všechny níže uvedené veličiny platí analogické vztahy.", "section_level": 2}, {"title": "Další vztahy mezi radiometrickými veličinami.", "content": "Z předchozího textu již víme, že zář je výkon na jednotkovou plochu kolmou k paprsku a na jednotkový prostorový úhel ve směru paprsku. Definujme tedy: formula_13 je plocha, bod formula_14 je jejím bodem. formula_15 je směr paprsku, formula_16 je úhel, který svírá normálový vektor plochy se směrovým vektorem paprsku. Úhel formula_16 nemůže být větší než 90°. Potom zář odvodíme z veličiny zářivý tok pomocí limitního přechodu pro okolí bodu formula_14 a pro prostorový úhel v okolí směrového vektoru formula_15 blížících se nule. Tato úvaha vede na následující vztah:  Chceme-li vyjádřit ozáření formula_21 v bodě formula_14, provedeme to, neformálně řečeno, tak, že nasčítáme všechny záře ze všech směrů formula_15 pomocí následujícího vztahu:  Chceme-li z již známých veličin vyjádřit veličinu zářivý tok formula_30, který prochází plochou formula_13, sečteme pomocí integrálního počtu ozáření ve všech bodech plochy formula_13. Z této úvahy plyne následující vztah:", "section_level": 2}], "src_summary": "Radiometrie je část optiky, která se zabývá měřením elektromagnetického záření, včetně viditelného světla. Radiometrie se zabývá měřením elektromagnetického záření v prostoru a používá tedy absolutní veličiny, zatímco fotometrie studuje obdobné veličiny, avšak z hlediska jejich působení na lidské oko.", "tgt_summary": "辐射度量学是研究各种电磁辐射强弱的学科。其包含一系列可以测量电磁辐射的科技,包含可见光。光学中的辐射测量技术描绘了太空中辐射能的分布,与描绘光与人眼的交互作用的光度学相反。辐射度量学也与光子计数之类的量子测量技术不同。", "id": 554163}
{"src_title": "Iljušin Il-14", "tgt_title": "伊尔-14", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Iljušin Il-14 byl nástupcem letounu Il-12, jednalo se v podstatě o jeho výraznou modernizaci, na které začala konstrukční kancelář S. V. Iljušina pracovat v roce 1949. Trup původní Il-12 byl zachován, inovací prošlo křídlo s menší plochou a s jiným půdorysem i vnitřní konstrukcí, SOP, pohonné jednotky AŠ-82T o výkonu po 1397 kW s vrtulemi AV-50, přístrojové vybavení a instalace. Palivové nádrže byly zvětšeny a přemístěny z centroplánu do vnějších částí křídla. Celý letoun byl rovněž aerodynamicky zjemněn.  První prototyp vzlétl z letiště moskevského závodu Znamaja Truda s piloty Vladimirem a Konstantinem Kokkinaki 20. září 1950. Zkušební provoz probíhal v letech 1950-52 v různých letových a klimatických podmínkách. Za deset let výroby došlo na několik verzí a obměn.  V roce 1953, po ukončení státních zkoušek, započala sériová výroba pod označením Il-14P (Passažirskij), na jejíž produkci se podílel také výrobní závod v Kazani. Stroj určený především na expresní tratě měl kabinu cestujících uspořádanou pro 18 sedadel, vestavěných v šesti řadách po třech vedle sebe. Na linky Aeroflotu byl poprvé nasazen 30. listopadu 1954.  Pro sovětské letectvo byla následně do výroby zařazena transportní verze Il-14T s velkými nákladními vraty na levé straně trupu za křídly s vestavěným kladkovým jeřábem. Od této varianty byla odvozena výsadková verze Il-14D (Desantnyj) se sklopnými lavicemi podél stěn kabiny. Il-12P posloužil jako vzor také pro salónní verzi Il-12S, určenou pro přepravu význačných osobností.  V roce 1955 byl trup letounu prodloužen o 1000 mm. Vznikla tak varianta Il-14M (Il-14M-24) pro 24 cestujících. Pasažéři seděli v šesti řadách, po dvou na každé straně, s uličkou uprostřed. V roce 1956 byl vyvinut nový interiér, do kterého se vešlo 32 sedadel a nová verze Il-14M-32 brzy nahradila na výrobních linkách předcházející typ. Ekonomii provozu později zvýšili v dílnách Aeroflotu zabudováním až 36 sedadel. Bylo to v době, kdy se starší verze Il-14P přestavovaly pro 28 cestujících, nebo na čistě nákladní Il-14G (Gruzovoj).  Licenčně byl v období let 1956 až 1958 vyráběn VEB Il-14P v NDR drážďanským závodem VEB Kooperationszentrale für die Flugzeugindustrie v Klotzsche i v Československu výrobcem Avia v Praze-Letňanech, kde bylo od zahájení výroby v roce 1955 vyrobeno 203 kusů Avia Av-14. Společně s výrobními podklady byl Avii předán i vzorový kus Il-14P (výr. č. 4340507). První Av-14 (výr. č. 601101, imatrikulace OK-KAA) byl zalétán 14. srpna 1956 Petrem Širokým a Václavem Martínkem. Od 4. září 1956 byl zkoušen ve VZLÚ v Letňanech. Druhý vyrobený letoun (601102) poprvé vzlétl 11. září 1956 a následně byl odeslán na testy do SSSR. Třetí stroj Av-14 (601103) zalétaný 27. září 1956 byl předán československému vojenskému letectvu, stejně jako další tři vyrobené exempláře. Poté následovala produkce 22 letounů pro SSSR, z nichž první (601107) byl předán v prosinci 1956 a poslední (603107) v první polovině roku 1957. Další vyrobený stroj (603108, SP-LNN) byl odprodán polské letecké společnosti LOT.  V roce 1957 převzaly ČSA celkem pět letounů Av-14-24 se zvýšenou vzletovou hmotností a to OK-LCA nasazený do provozu 14. června, OK-LCB, dále OK-LCC (na linkách od 20. června), OK-LCD (ve službě od 3. července) a OK-LCE, který sloužil od 31. července. Šestým strojem ČSA byl OK-LCF předaný 8. května 1958, což byla připravená vylepšená verze Av-14-32. Již během dubna byly zalétány „Čtrnáctky“ OK-MCH, OK-MCI a OK-MCJ, která se 11. října 1968 zřítila u Ptic. V červnu 1958 byly pro ČSA zalétány dva letouny OK-MCG (1. února 1972 přistál v Karlových Varech bez podvozku a následně byl zrušen) a OK-MCL následované v červenci stroji OK-MCO, -MCP, -MCR, -MCK, -MCS, -MCT (10. října 1962 havaroval u Slavkova za ztížených povětrnostních podmínek) a -MCU. V srpnu 1958 to pak byly letouny OK-MCV (zrušen 25. října 1973) a -MCM. Další čtyři stroje vzlétly v průběhu září (OK-MCN, -MCW, -MCX a -MCY). Jako poslední vzlétla 7. října Av-14 OK-MCZ, která 2. ledna 1961 narazila do vedení vysokého napětí.  Od roku 1957 se v Avii začalo pracovat také na transportní verzi Av-14T pro československé vojenské letectvo, která byla dokončena v říjnu 1958. Záhy po továrních testech převzala ČSLA první kus (výr. č. 803101, evidenční č. 3101). Do konce prosince 1958 byly ještě dodány letouny ev. č. 3105, 3106, 3107 a 3108, které byly zařazeny k 1. dopravnímu výsadkovému leteckému pluku na letišti Praha-Kbely. V lednu 1959 vojsko převzalo Av-14T (ev. č. 3109) a v březnu další dva stroje výrobních čísel 913114 a 913115. Do srpna 1959 bylo 1. dvlp, který se přestěhoval na letiště Prostějov, dodáno ještě osm Av-14T. Další přebírání pokračovalo do října 1959, kdy do služby nastoupily další čtyři stroje a v listopadu pak dva (ev. č. 3145 a 3147). Následující stroj 3147 byl později přestavěn na speciální radiotechnické vybavení. Další dva dodané letouny ČSLA ukončily svou kariéru havárií. 3148 narazil 22. srpna 1964 do země v oblasti Hůrka u Nového Jičína a 3149 ze stavu 46. bombardovací letecké divize narazil v mlze do terénu v oblasti Litenčická pahorkatina 30. března 1960. Následná dodávka zahrnovala čtveřici „Čtrnáctek“ ev. č. 3150 až 3153, v lednu 1960 pak 3154 až 3159. Dodávka 36 objednaných strojů Ministerstvem národní obrany byla ukončena v únoru 1960 posledním kusem 3160, který byl později přestavěn společně s 3109 na verzi Av-14SRS. V 60. létech sloužily u 10. protiradiotechnického leteckého oddílu. Dne 14. dubna 1960 byl zalétán letoun výrobního čísla 013167 jako náhrada za havarovaný 3149. Později byl předán ČSA, kde s imatrikulací OK-OCA složil jako poštovní a nákladní do své havárie 11. února 1977. Další Av-14T (výr. č. 013168) byl dodán do ČLR. V roce 1958 převzala tři „Téčka“, v roce 1959 to bylo 9 kusů a v následujícím roce 11. SSSR převzal v roce 1959 11 transportních strojů československé verze, Mongolsko ve stejném roce obdrželo jeden kus a Guinea v roce 1960 rovněž po jednom. Jednalo se o poslední letoun Av-14T (výr. č. 013173) vyprodukovaný v Letňanech, který v Africe sloužil pod značkou 3X-BKE, změněnou pak na 3X-GAF. Po návratu do ČSSR v polovině 60. let byl zařazen do ČSLA jako 3173.  Koncem 50. let 20. století objednaly ČSA u Avie prodlouženou verzi o 1000 mm, označenou Av-14-32, pro 32 cestujících. Stroj měl plně rekonstruovaný interiér, přístrojové a elektrické vybavení. Brzy poté následovala varianta pro přepravu 40 pasažérů v deseti řadách po čtyřech vedle sebe, s uličkou uprostřed. Na tuto verzi byly postupně přestavěny všechny Av-14-32. Čtyřicetimístné Avie nesly označení Av-14-40 (také Av-14-32A).  U následující verze Av-14 Super z roku 1959 se podařilo zvýšit vzletovou hmotnost při současném snížení hmotnosti prázdného letounu. Stavěla se v modifikaci pro 42 cestujících na krátké vnitrostátní tratě, pro 36 cestujících na krátké mezinárodní tratě a pro 32 cestujících na střední mezinárodní tratě. Av-14 Super dodatečně vybavené koncovými palivovými nádržemi na křídle, byly dodávány bulharské společnosti TABSO, guinejské Air Guinée, Aeroflotu i do Mongolska.  Čtyři fotografické speciály Av-14F převzala ČLR. Úkolem přestavby klasických Av-14 byl pověřen Jiří Doležal s řadou externích spolupracovníků. Letouny obdržely novou prosklenou příď, ve které seděl navigátor. Automatické kamery umístěné ve speciálních šachtách za centroplánem obsluhoval další člen posádky. Součástí letounu byla temná komora k vyvolávání a hodnocení snímků. Letouny této verze používalo také letectvo ČSLA.  U ČSA sloužilo v letech 1957 až 1977 celkem 32 letounů Av-14. Jedna Av-14 (OK-LCE) byla v roce 1960 předána Správě dopravních letišť (ČSSDL), kde sloužila do roku 1977 ke kalibraci navigačních zařízení. Stala se tak posledním civilním letounem Av-14 létajícím v ČSSR. Dalším civilním uživatelem byla letka ministerstva vnitra a VZLÚ.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní technické údaje.", "content": "Údaje platí pro Il-14M", "section_level": 1}], "src_summary": "Iljušin Il-14 (V kódu NATO „Crate“) byl sovětský dvoumotorový vrtulový víceúčelový letoun, který byl vyráběn i v Československu jako Avia 14.", "tgt_summary": "伊留申-14()是苏联伊留申设计局研制的双发动机客机。北约命名为 Crate。", "id": 53153}
{"src_title": "Aero Ae-45", "tgt_title": "Ae-45", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Po skončení druhé světové války se vyráběly v továrně Aero Vodochody německé letouny, pro něž existovaly díly a originální materiál a oficiální vedení nepřemýšlelo o vývoji vlastního stroje. Byla zde však skupina konstruktérů (Miroslav Baitler, Pavel Rosendorf, Jiří Bouzek, Ondřej Němec a František Vlk), která se rozhodla pokračovat v předválečné tradici firmy. Jejich záměrem bylo vyrobit letoun, který by se uplatnil na trhu a tak došlo k rozhodnutí postavit čtyřmístný celokovový dvoumotorový dolnoplošník, který by sloužil při nepravidelné letecké dopravě, obchodních a služebních cestách. S vývojem stroje se začalo v létě 1945 a jeho plány byly nakresleny po pracovní době, bez šanci na odměnu. Situace se změnila po jmenování nového vedení a stavba budoucího letounu Aero Ae-45 byla povolena oficiálně. První prototyp letounu pod označením Ae.45.1 (imatrikulace OK-BCA) zalétal 21. července 1947 František Vnuk. Zkušební lety dále pokračovaly s pilotem Karlem Vaňkem. Prototyp byl veřejnosti představen 7. září 1947 na leteckém dnu v Praze-Ruzyni, po kterém se zapojil do intenzivních letových zkoušek v zalétavacím oddělení Leteckých závodů, n.p. Testy prováděné pilotem Janem Anderlem během 14 letů odhalily mimo jiné nedostatečnou účinnost výškovky. Dne 12. března 1948 odstartoval druhý letový prototyp Ae 45.2 (OK-CCA), u kterého se podařilo odstranit většinu závad. Vedle pozměněné ocasní části byly provedeny úpravy zlepšující výhled pilotů z kabiny. V letech 1948 až 1949 se konaly zkušební lety s oběma prototypy po celém světě, při nichž bylo letadlo hodnoceno i od zahraničních pilotů jako velmi dobré. Proto bylo rozhodnuto o sériové výrobě, a tak již 16. dubna 1949 vzlétl první sériově vyrobený letoun. První vyrobené „Pětačtyřicítky“ odebrali zákazníci v Maďarsku, kde létaly nejprve u vojenského letectva pod označením G-007, Švýcarsku a Itálii. Prvním československým uživatelem Ae-45 se stala gottwaldovská společnost Svitlet. Několik dalších exemplářů odebralo československé vojenské letectvo, u kterého pod označením K-75 plnily kurýrní lety a pokračovací výcvik. Na tomto typu létaly u 50. splp v Klecanech také první vojenské pilotky. Typ Aero Ae-45 převzalo rovněž Bezpečnostní letectvo a ČSA. Domácí letecký přepravce s nimi od roku 1951 zahájil pravidelnou taxislužbu. O letadlo byl velký zájem ve světě, ovšem roku 1951 došlo s přípravami na masovou licenční výrobu sovětských vojenských typů k zastavení výroby a k zastavení práce na dalším prototypu pokračovatele Ae-145. O letoun však byl velký zájem i v domácích aeroklubech a v armádě, a tak bylo roku 1953 rozhodnuto, že výroba bude dále pokračovat v letecké továrně v Kunovicích pod vedením Ing. Ladislava Smrčka. Nejprve bylo v létech 1954 a 1955 vyrobeno dvacet sériových kusů Ae-45, kterou v produkci vystřídala verze Ae-45S Super s novými stavitelnými vrtulemi V-401 nebo V-405, pozměněnou kapotáží motorů a s upraveným přístrojovým vybavením.  Dalším vývojem vznikla v Kunovicích verze Aero Ae-145 poháněná dvojicí silnějších kompresorových motorů s přímým vstřikováním M-332 s výkonem 103 kW.", "section_level": 1}, {"title": "Největší zahraniční úspěchy letounu Ae-45.", "content": "V anglickém závodě „Norton Griffiths Challenge Trophy“, konaném v srpnu 1949 v Birminghamu, zvítězil s Ae-45 (OK-DCL) šéfpilot Jan Anderle, týž pilot provedl non-stop přelet Sahary, W. B. Riley letěl z Prahy na Cejlon, D. Beard z Prahy do Hongkongu ve třech etapách přes 1600 km dlouhých, R. Ceschina vyhrál soutěž „Championship of Italy“. Letoun Ae-45S přelétl jako první čs. letoun Atlantik z Buenos Aires do Milána s mezipřistáním na ostrově Fernando de Norronha.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Aero Ae-45 byl používán jak v civilním, tak ve vojenské letectví. Jako civilní dopravní letoun byl známý jako „aerotaxi“, ve velkém se vyvážel do zahraničí. V 50. letech sloužilo kolem 50 strojů Ae-45 v aerotaxovém oddíle Československých aerolinií, který zajišťoval čs. podnikům a jednotlivcům lety na objednávku.  První instruktoři motorového létání z aeroklubů Brno, Hradec Králové, Nitra, Olomouc, Pardubice a Vrchlabí se na Ae-45 přeškolili v prosinci roku 1955 v Ústřední letecké škole Svazarmu v Kralupech nad Vltavou. Do aeroklubů přišly Ae-45 až v roce 1956 po přeřazení od armády a ČSA.  Létal v tvrdých klimatických podmínkách SSSR a Číny, kam byl dodáván ve velkých sériích. Celkem bylo vyrobeno 590 letounů, z toho 200 ks Ae-45 v Aeru Vysočany, 228 ks Ae-45S a 142 kusů zmodernizovaného Ae-145 v Letu Kunovice.", "section_level": 1}, {"title": "Technické údaje (Ae-45).", "content": "\"Data podle:\" Němeček", "section_level": 1}, {"title": "Technické údaje (Ae-45S).", "content": "\"Data podle:\" Němeček", "section_level": 1}, {"title": "Technické údaje (Ae-145).", "content": "\"Data podle:\" Němeček", "section_level": 1}], "src_summary": "Aero Ae 45 je československé celokovové dvoumotorové aerotaxi, které se zejména v padesátých letech proslavilo v mnoha zemích světa. V letech 1947-1951 vyrábělo tyto letouny Aero Vodochody, poté ho do roku 1961 vystřídal Let Kunovice. Aero Ae-45S bylo první československé letadlo, které roku 1958 překonalo Atlantský oceán.", "tgt_summary": "Aero 45是一款双活塞引擎全金属结构小型客机,是捷克斯洛伐克在战后第一款飞机,并取得相当成功,共生产了590架。", "id": 348982}
{"src_title": "Vilém II. Ryšavý", "tgt_title": "威廉二世 (英格蘭)", "src_document": [{"title": "Syn krále.", "content": "Přesné datum narození není známé, ale zřejmě se narodil někdy mezi lety 1056 až 1060. Byl třetím ze čtyř synů vévody z Normandie. Jeho vychovávatelem v mládí byl Lanfrank z Pavie a zdálo se, že bude důležitým šlechticem, ale ne králem, a to až do smrti v pořadí druhého syna Richarda. Vilém, otcův oblíbenec, nastoupil na anglický trůn po otcově smrti. Vztahy mezi ním a bratry Robertem a Jindřichem ale nebyly nikdy idylické.  Rozdělení panství Viléma Dobyvatele na dvě části vyvolalo problém u šlechticů, kteří vlastnili půdu po obou stranách Lamanšského průlivu. Vilém a jeho bratr Robert, který zdědil Normandii, byli soupeři, a tak se šlechtici nemohli zavděčit oběma a jedinou možností pro ně bylo sjednocení Anglie a Normandie pod jednoho vládce. Tato snaha vyústila roku 1088 ve vzpouru proti Vilémovi na podporu Roberta. Tuto akci vedl vlivný biskup Odo z Bayeux, nevlastní bratr Viléma Dobyvatele.  Robert ale nestačil dorazit do Anglie, aby podpořil své spojence, a Vilémovi se podařilo zajistit za pomoci stříbra a slibu lepší vlády přízeň anglické šlechty. Vilém tak porazil vzbouřence a stabilizoval svou vládu. Roku 1091 se vylodil v Normandii, porazil Robertovo vojsko a přinutil ho podstoupit mu část jeho pozemků.  Vilém se tak stal nejmocnějším vladařem Evropy. Anglicko-normanské královské instituce dosáhly účinnosti, která v té době v Evropě neměla obdoby. Osobní vliv krále byl tak prostřednictvím efektivní a věrné státní struktury uplatňován v celém království.", "section_level": 1}, {"title": "Válka a vzpoura.", "content": "Vilém zdědil po svém otci soupis nemovitostí uvedený v pozemkové knize, která neměla svým rozsahem v té době v Evropě obdobu. Jejím původním hlavním účelem bylo zajistit výběr daní a dokazovala rozsah kontroly Anglie panovníkem. I když nebyl tak schopným diplomatem jako jeho otec, dokázal hájit své zájmy silou. Roku 1095 se Robert de Mowbray, hrabě z Northumbrie, odmítl účastnit jednání Curia Regis, jednání, které se konalo třikrát do roka a kde král oznamoval vlivným šlechticům své politické záměry pro příští obdobi. Vilém se v čele vojska vydal do Northumbrie, kde Roberta porazil. Hraběti byl zabaven majetek a byl uvězněn.  Uspěl i v zahraniční politice. Roku 1091 odrazil invazi krále Malcolma III. Skotského a přinutil ho ke slibu věrnosti. Roku 1092 nechal vybudovat hrad v Carlisle, aby tak mohl kontrolovat Cumbrii, která byla předtím ovládána Skoty. Malcolm ale podruhé napadl Anglii a vydrancoval Northumbrii. V bitvě u Alnwicku, 13. listopadu 1093 padl Malcolm do normanské léčky a on i jeho syn Eduard byli zabiti a Malcolmův bratr Donald se stal jeho nástupcem. Vilém podporoval Malcolmova syna Duncana, který se na trůnu udržel jen krátkou dobu. Po něm nastoupil jiný Malcolmův syn Edgar, který roku 1094 obsadil Lothian a roku 1097 odstranil s Vilémovou pomocí Donalda. Edgar uznal Vilémovo právo na Lothian.  Roku 1096 se Vilémův bratr Robert připojil k první křížové výpravě. Na toto tažení potřeboval finance a tak zastavil u Viléma vévodství normanské za 10 000 marek, což odpovídalo asi čtvrtině Vilémových ročních příjmů. Vilém získal tyto prostředky zavedením zvláštní vysoké a nenáviděné daně v celé Anglii. Vilém pak vládl v Normandii v době Robertovy nepřítomnosti jako jeho regent. Jako regent se Vilém zúčastnil tažení ve Francii v letech 1097 až 1099. Podrobil si Maine buřiče Eliáše.  Neuspěl však v osvobození Francouzi kontrolované oblasti Vexin. Byl vlídný k válečným zajatcům.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt v New Forest.", "content": "Ráno 2. srpna 1100, Vilém uspořádal hon v New Forestu. Vilém se s Walterem Tyrellem, lordem z Poix, oddělili od ostatních lovců. Příští den byl Vilém skupinou místních venkovanů nalezen mrtev, ležící ve křoví s šípem zabodnutým v hrudi. Není tedy jasné, zda se jednalo o vraždu nebo o nehodu, po které Walter Tyrell utekl.  Vilémovo tělo bylo opuštěno, protože po jeho smrti museli šlechtici rychle odcestovat na svá panství, aby zabezpečili své majetky. Vilémův mladší bratr Jindřich spěchal do Winchesteru, aby zabezpečil královský poklad, a poté do Londýna, kde byl následující den korunován anglickým králem, předtím než dorazil některý z arcibiskupů. Legenda uvádí, že Vilémovo tělo bylo dopraveno do Winchesterské katedrály místním uhlířem.  Zdá se, že Vilém mezi svými poddanými a šlechtou nebyl oblíben a podle anglosaské kroniky \"byl nenáviděn téměř všemi lidmi\". Je ale možné, že tento názor, jehož autoři pocházeli z církevních kruhů, je ovlivněn dlouhodobými Vilémovými spory s církví. Vilémova vláda byla poznamenána jeho bojovnou povahou. Neoženil se a nezanechal žádné potomky ať už legitimní nebo nelegitimní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilém II. (1056 – 2. srpen 1100) byl třetí syn Viléma I. Dobyvatele a Matyldy Flanderské, byl králem Anglie v letech 1087 až 1100 a rovněž vládl Normandii a měl vliv ve Skotsku. Je často znám jako Vilém Ryšavý pro svou do ruda zbarvenou tvář. Byl méně úspěšný v kontrole nad územím Walesu.", "tgt_summary": "威廉二世(William II,1056年-1100年-8月2日),绰号「红脸威廉」或「威廉·鲁夫斯」。他是征服者威廉的三子,自1087年成为英格兰国王直到1100年。其势力也覆盖诺曼底,在苏格兰也具有影响力。但他在扩大威尔士的控制上并不成功。", "id": 692796}
{"src_title": "Psychologie náboženství", "tgt_title": "宗教心理學", "src_document": [{"title": "Vznik psychologie náboženství.", "content": "Počátky vzniku psychologie náboženství spadají do souvislosti s prací amerických badatelů Edwina Dillera Starbucka a Jamese Henryho Leuba. Ti prováděli výzkumy,zabývající se poměrem konverzí mezi mladými a starými lidmi. Díky práci Williama Jamese \"Varieties of Religious Experience\" (česky \"Druhy náboženské zkušenosti\") z roku 1902 si získala náboženská psychologie ohlas mezi evropskými badateli. Když George Wobbermin překládat Jamesovu knihu do němčiny, stal se jeho následovníkem a zakladatelem psychologie náboženství v německy mluvících zemích. Z psychologie náboženství metodologicky vycházeli badatelé jako Rudolf Otto, Gerardus van der Leeuw a Friedrich Heiler.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství a hlubinná psychologie.", "content": "Největší přínos v oblasti psychologie náboženství přisuzuje český filozof a religionista Břetislav Horyna hlubinné psychologii v čele se Sigmundem Freudem a Carlem Gustavem Jungem (viz níže). Náboženstvím a s ním spojenou spiritualitou se však zabývá výrazně vyšší množství psychologických směrů, například existenciální psychologie (logoterapie) V. E. Frankla a další.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství podle Freuda.", "content": "Freud pojímal náboženství jako iluzi. Podle něj člověk prochází určitými stupni vývoje, které jsou doprovázeny krizovými situacemi. Jakmile taková situace nastane, člověk pociťuje strach, naděje, úzkost apod. Jakmile stoji na prahu dospělosti, krizová situace u něj nastane v intenzivnějším měřítku a člověk má snahu stát se znovu dítětem a být chráněným otcovskými křídly. Tímto otcem však není míněn fyziologický otec, ale všemohoucí, božský Otec. Díky němu se pak člověk cítí v bezpečí před vnějším světem. V tomto směru se tak náboženství vysvětluje jako mechanismus potlačovaného strachu, ale vedle toho také potlačování sexuálních představ.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství podle Junga.", "content": "Naproti Freudovu pojímání náboženství jako věčné iluze, Jung má k náboženství zcela afirmativní poměr.Nejdůležitější roli v jeho teorii hrají archetypy, v nichž se ukládají kolektivní zkušenosti lidstva. Tyto zkušenosti, sahající až k prvopočátku existence člověka, jsou strukturované, stejně jako archetypy, se kterými se člověk v průběhu svého bytí setkává a postupně se s nimi vyrovnává. Archetypy slouží jako jakýsi vzorec, jak se člověk chová. Náboženství pak zprostředkovává spojení mezi vnějším světem a lidským nitrem, kde se archetypy nachází.  Bohové a démoni jsou pak zkušeností ega s aspekty nevědomí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Psychologie náboženství je psychologická disciplína, zabývající se studiem náboženství, religiozity a spirituality z hlediska jeho vlivu na psychiku člověka, jeho chování, vývoj apod. Kromě studování působení etablovaných náboženství na psychiku člověka zkoumá tento obor i tzv. implicitní religiozitu a spiritualitu, tedy „víru v něco“ bez vztahu ke konkrétní církvi.", "tgt_summary": "宗教心理学(英语:Psychology of religion)是一种把心理方法及解释框架应用于宗教传统、宗教本身及个人的科学。这门科学尝试透过心理学来准确描述宗教思想及行为的本身、起源及应用。虽说宗教心理学这门学说是由其始创人为威廉·詹姆斯(William James)创立于19世纪末期,但其实相关学说在多个世纪前就已经开始出现。", "id": 2625597}
{"src_title": "Jeruzalémské království", "tgt_title": "耶路撒冷王國", "src_document": [{"title": "Vznik království a raná historie.", "content": "Papež Urban II. vyhlásil v roce 1095 na koncilu v Clermontu tažení proti „nevěřícím“ (později označované jako \"první křížová výprava\") za účelem pomoci východním křesťanům zastavit postup seldžuckých Turků v Anatolii. Tažení bylo vypraveno v roce 1096, hlavním cílem se však stala Svatá země. Vrcholem kruciáty bylo dobytí Jeruzaléma v červenci 1099.  Ještě před samotným dobytím města, ale hlavně po něm, se mezi křižáky rozhořel spor o budoucím statutu Jeruzaléma. Rytíři a světští účastníci výpravy požadovali zvolení regulérního krále, kdežto duchovenstvo prosazovalo ryze teokratickou vládu. Nakonec byl po všech konfliktech na trůn zvolen dolnolotrinský vévoda Godefroy z Bouillonu, který přijal titul \"Ochránce Svatého hrobu\" (). Jeho poražený sok hrabě Raimond z Toulouse poté odešel do Jericha. Kromě nového vládce města byl zvolen též nový jeruzalémský latinský patriarcha, vzdělaný, avšak arogantní a nepopulární Arnoul ze Chocques.  Když se Godefroy ujal vlády, musel záhy čelit bezprostřední hrozbě v podobě mohutné egyptské armády pod velením vezíra al-Afdala, který vyrazil znovu dobýt Jeruzalém. Znesváření evropští rytíři se díky tomu znovu sjednotili a vytáhli s vojskem Egypťanům vstříc. Více než dvojnásobné egyptské vojsko u Askalonu rozprášili a loďstvo zahnali na útěk. Tímto vítězstvím bylo křižácké tažení završeno a nadvláda nad Jeruzalémským královstvím zajištěna. Na počátku roku 1100 se křižáci vypořádávali s místními arabskými emíry, kteří odmítli uznat jejich vládu. Téhož roku si křižáci podrobili oblasti Zajordánska a po připlutí velké benátské flotily vytáhli na Haifu. Nedlouho poté, 18. července 1100, Godefroy z Bouillonu zemřel.  Nástupcem prvního křižáckého jeruzalémského vládce se stal jeho mladší bratr Balduin z Boulogne, který se v Betlémě nechal korunovat králem. Již v roce 1102 křižáci utrpěli porážku,", "section_level": 1}, {"title": "Život v raném království.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Osídlování Zámoří.", "content": "Stabilní složku palestinského obyvatelstva tvořili vždy venkované. Odhaduje se, že v tehdejší době žilo ve vesnicích zhruba čtvrt milionu především domorodých obyvatel. Venkované byli převážně muslimové, avšak v okolí Betléma, Ramly, Gazy, Keraku a východní Galileje převažovali křesťané. Rovněž okolí nově zakládaných křižáckých hradů bylo osídlováno evropskými křesťany.  Po první křížové výpravě zůstalo na Blízkém východě odhadem asi 10 000 křižáků-poutníků a jen malý počet rytířů. Bylo tedy nutné získat pro nové království nové osadníky z Evropy. Na konci osmdesátých let 12. století žilo v Zámoří 90 000 až 120 000 Evropanů. Západní osadníci zalidňovali především velká přístavní města, zejména Akkon (který měl odhadem až 40 000 obyvatel) a Tyros (30 000 obyvatel). Osídlení Jeruzaléma, jehož původní obyvatelstvo bylo vyvražděno po jeho dobytí roku 1099, již bylo obtížnější,", "section_level": 2}, {"title": "Životní styl zámořských Franků.", "content": "Křižáci, kteří se ve Svaté zemi usadili, postupně přijali životní styl místních lidí. Začali se oblékat jako Levantinci, když hrubé lněné oděvy vyměnili za lehké vzdušné plátno. Někteří Latinové si nechali narůst plnovous jako Řekové či Syřané, jiní se holili. Rovněž se Evropané přizpůsobili místnímu stolování, například začali používat příbory. Na rozdíl od rodilých Arabů a Řeků, kteří jedli po vzoru starých Římanů, Frankové u jídla zasedali ke stolu. Kronikář první křížové výpravy Fulcher ze Chartres napsal:  Přesto však se úplně nevzdali své evropské identity. Palestinští Frankové se i nadále dorozumívali starou francouzštinou (latina byla jazykem vzdělanců, duchovenstva a úředních spisů) a dále se hlásili ke", "section_level": 2}, {"title": "Neurození Evropané.", "content": "Neurozené evropské obyvatelstvo bylo na Východě ve dvojí pozici: vůči křižáckému panstvu bylo poddanými a vůči domorodcům vládnoucí třídou. Neurození Latinové pocházeli ze všech koutů Evropy a rychle se zdejším podmínkám přizpůsobili. Tito obyvatelé žili většinou ve městech, kde získali status měšťanů () a směli vlastnit nemovitý majetek.", "section_level": 2}, {"title": "Muslimové a východní křesťané.", "content": "Muslimové tvořili majoritní vrstvu obyvatelstva na venkově, zatímco z města byli vyhnáni. Většina z nich se hlásila k šíitskému islámu a uznávala fátimovského chalífu v Káhiře. Ve vnitrozemí se vyskytovali rovněž sunnité a na jihu země se křižáci dostali do kontaktu s beduíny, se kterými navázali spolupráci. Mezi Sidónem a Hebronem byli usazeni šíitští drúzové, se kterými Frankové žádné kontakty neudržovali.  Východní křesťané zpočátku vítali křižácká vojska jako své osvoboditele od muslimské nadvlády. Syrští jakobité, kteří hovořili arabsky, směli zůstat ve městech i na vesnicích. Východní ortodoxní, mezi které patřili především Řekové (byť jazykem palestinských Řeků", "section_level": 2}, {"title": "Šlechta a feudální systém.", "content": "Do Svaté země s první křížovou výpravou přišli převážně drobní šlechtici, většinou Normané a Francouzi, kteří ve své vlasti nehráli významnější politickou roli a nebyli tak závislí na králi jako velcí feudálové. Francouzské feudální zřízení bylo v křižáckých státech věrně napodobeno. Základní jednotkou ve společenské organizaci bylo léno, které bylo přiděleno některému z rytířů. Lénem byla zpravidla nějaká vesnice či její část. Rytíř měl ze svého léna finanční rentu a ztělesňoval zde soudní moc. Později někteří rytíři spojili více lén dohromady a vznikala tak \"baronství\" ( a označení v tehdejším pojetí znamenalo „lenní pán“). Baron poté své panství mohl rozdělit mezi své rytíře-leníky, kteří sloužili v baronově vojsku místo placení nájemného. Protože na Východě", "section_level": 2}, {"title": "Vláda a úřednický aparát.", "content": "Jeruzalémské království bylo monarchií dědičnou. Královou oporou a zároveň i jeho opozicí byla \"Královská rada\" (francouzsky, latinsky ), která již při korunování prvního krále Balduina I. deklarovala své právo krále „volit“ – tedy v praxi potvrzovat nástupce na trůn – a jeruzalémský patriarcha řídil korunovační ceremoniál. Královské rady se mohli účastnit všichni královi vazalové, byť nejdůležitější úlohy hráli", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Složení měst v Jeruzalémském království, smíšené s italskými obchodníky vedlo k rozvoji ekonomiky spíše obchodním, než agrárním směrem. Zemědělství po úpadku východořímské moci stagnovalo, přesto však obyvatelstvu při pobřeží poskytovalo obživu. Palestinské", "section_level": 2}, {"title": "Architektura a umění.", "content": "Většina stavební činnosti západních dobyvatelů na Východě se soustředila především na pevnosti a hrady: \"Krak des Moab\" v Keraku a \"Krak de Montréal\" v Zajordánsku, \"Belvoir\" nedaleko Tiberiady v dnešním severním Izraeli, hrad \"Ibelin\" poblíž Jaffy, templářská pevnost \"La Roche Guillaume\" v Turecku a především slavný hrad řádu johanitů \"Krak des Chevaliers\" v dnešní Sýrii a mnoho.  Křižáci však nebudovali pouze vojenskou architekturu, ale zaměřovali se také na kostely, na jejichž stavbě se mimo jiné podíleli Arabové a místní obyvatelstvo. V Jeruzalémě bylo kostelů dvacet sedm, v Tyru dvanáct a v", "section_level": 2}, {"title": "12. století.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Edessa a Damašek.", "content": "Když v roce 1131 zemřel král Balduin II., na trůn nastoupila jeho dcera Melisenda s manželem Fulkem z Anjou. Během společné vlády královského páru zažil Jeruzalém největší ekonomický a kulturní rozkvět. Po nástupu nového krále začaly severní křižácké státy revoltovat a podrývat jeruzalémskou autoritu. Nakonec se proti jeruzalémskému králi obrátily. Fulkovi se díky vojenské převaze podařilo uznání lenní závislosti ostatních křižáckých vládců vynutit. Do Antiochijského knížectví poté dosadil svého spojence Raimonda z Poitiers.  Mosulský atabeg Zengí využil roztříštěnosti křižáků a zaútočil na křižácká území. Vrcholem tažení bylo dobytí hradu Montferand, který bránil sám král Fulko a kterého Zengí donutil kapitulovat. Fulko si dobře uvědomoval,", "section_level": 2}, {"title": "Nástup Balduina III..", "content": "Poté, co se křižáci neúspěšně pokusili dobýt Damašek, vytáhl muslimský vládce Núr ad-Dín proti Antiochii a porazil knížete Raimonda. Nedlouho poté byl zajat edesský hrabě Joscelin II. a jeho žena zbylou část Edesského hrabství prodala Byzantské říši. Po smrti antiochijského knížete a zajetí edesského hraběte byl také zavražděn tripolský hrabě Raimond II., čímž byl jeho stát uvržen do vnitřní krize. Jeruzalémský král nejprve vytáhl osvobodit Antiochii od Núr ad-Dína a poté s ním uzavřel příměří, čímž získal oddechový čas na to, aby mohl najít nové vládce pro severní křižácké státy. Ačkoliv Edesské hrabství již de facto neexistovalo, novým titulárním hrabětem se stal syn Joscelina II. Joscelin III.", "section_level": 2}, {"title": "Aliance s Byzancí.", "content": "V padesátých letech 12. století se jeruzalémská politika zaměřovala na vřelejší vztahy s byzantským císařem, což bylo stvrzeno na jaře 1158 sňatkem krále Balduina s neteří císaře Manuela I. V té době však nový antiochijský kníže Renaud de Châtillon spolu s arménskými spojenci zaútočil a vyplenil byzantský Kypr. Balduin III. se od Renauda distancoval a na podzim 1158 císař Manuel", "section_level": 2}, {"title": "Amaury I. a pět výprav do Egypta.", "content": "Když Amaury I. nastoupil na trůn, Núr ad-Dín ohrožoval všechny křižácké státy a král si uvědomoval nutnost pokračování přátelského kurzu k Byzanci. Zároveň byl však posedlý myšlenkou dobytí Egypta. O Egypt však měl zájem i Núr ad-Dín, který zde roku 1163 pomohl sesazenému vezírovi Šávarovi zpět do jeho úřadu. Šávar se ale nakonec obrátil k Núr ad-Dínovi zády a spojil se s jeruzalémským králem. Ten roku 1164 vtrhl do Horního Egypta, kde v pevnosti Bilbajs obklíčil Núr ad-Dínovu armádu. Núr ad-Dín proto zaútočil na severní Sýrii a donutil tak Amauryho se stáhnout zpět.  Roku 1167 Núr ad-Dínův emír Šírkúh shromáždil nové vojsko pro tažení do Egypta. Šávar se opět obrátil o pomoc na Amauryho I. Ten opět vytáhl na jih, kde po několika nerozhodných bitvách obě strany uzavřely příměří a Šávar byl donucen křižákům platit vysoký tribut. Již v říjnu příštího roku však křižáci vtrhli do delty Nilu, kde zmasakrovali místní křesťanské obyvatelstvo. Když poté Amaury oblehl Káhiru, Egypťané", "section_level": 2}, {"title": "Muslimská ofenzíva a úpadek království.", "content": "Amauryho následník Balduin IV. od útlého mládí trpěl leprou. I přes své onemocnění se ukázal být velmi rozhodným a energickým králem a vojevůdcem. V té době se již plně projevilo rozdělení královského dvora a jeruzalémských baronů na dvě názorové skupiny. První skupinu tvořili především šlechtici, kteří se ve Svaté zemi narodili a jejichž rody zde žily po několik generací. Po nástupu Balduina IV. měli tito šlechtici také u dvora převahu. Jejich hlavními představiteli byli hrabě z Tripolisu Raimond III. a baron z Ramly a Nábulu Balian. Ti zastávali umírněné názory na soužití s muslimy a prosazovali vůči nim i Byzanci vstřícnější politiku, vojensky zaměřenou na obranu země. Druhou skupinou byli šlechtici, kteří se v Palestině nenarodili, ale získali zde své panství a v arabském světě se příliš neorientovali. Ti prosazovali vůči muslimským státům útočnou a dobyvačnou politiku a mezi jejich představitele patřili bratři Guy a Amaury de Lusignan a také Renaud de Châtillon. Od roku 1180 získali příznivci agresivnější politiky významná místa ve státní správě a poté i rozhodující slovo u dvora, když se králova sestra Sibyla vdala za hraběte z Jaffy a Askalonu Guye de Lusignan. Guyově dvorské skupině se také podařilo na uvolněné místo jeruzalémského patriarchy zvolit arcibiskupa z Caesareje Herakleia, zatímco Raimond III. se svými příznivci prosazoval akkonského arcibiskupa, kronikáře a vychovatele Balduina IV., Vilém z Tyru.  V Egyptě zatím narůstala po smrti Núr ad-Dína moc vezíra Saláh ad-Dína Jusúfa ben Ajjúba, později známého jako Saladina. Saladin nejprve začal sjednocovat muslimy v Sýrii a narazil na odpor vládců v Aleppu a Mosulu, kteří byli ze Zengího rodu. Jeruzalémští křižáci, kteří si novou Saladinovu hrozbu dobře uvědomovali, se ze všech sil snažili podpořit zengíovské vládce a roku 1176 se jim Saladina podařilo od útoku na Aleppo odradit.  Kvůli neustálým loupežným nájezdům Renauda de Châtillon na obchodní karavany Arabů Saladin na Jeruzalémské království zaútočil. Do čela jeruzalémských vojsk se postavil králův švagr Guy, který však předvedl jenom svou váhavost v boji a jeho odpůrci, v čele s Raimondem III., krále přiměli Guye z funkce velitele odvolat. Do čela armády se navzdory svému malomocenství postavil král Balduin osobně a Guye vyšachoval z nástupnictví na trůn tím, že nechal korunovat svého pětiletého synovce za korunního prince. Královým zástupcem se stal Raimond III., který se rovněž stal regentem království po dobu nezletilosti mladého Balduina V. a velitelem armády. Svou zdatnost Raimond III. prokázal, když Saladina zahnal od obléhání Keraku (pevnosti Renauda de Châtillon), kde se v té době konala svatba jeho nevlastního syna Homfroie a královy mladší sestry Isabely a kde byl také přítomen velký počet významných svatebčanů z řad baronů.  Roku 1185 nemocný král zemřel a Raimond III. se tak mohl z pevné pozice regenta plně zmocnit vlády za mladého krále Balduina V. Raimond také vyjednal se Saladinem příměří na čtyři roky. O rok později však nečekaně mladý král zemřel a Raimond ztratil svá regentská práva. Moc přešla na matku zesnulého krále Sybilu a jejího manžela Guye de Lusignan, kteří si po krátkém konfliktu vládu v Jeruzalémě zajistili. Raimond III. odjel z Jeruzaléma do Tiberiady, kde se dohodl se Saladinem na vzájemném příměří. Dvorská strana bojechtivých šlechticů se tak dostala opět k moci.", "section_level": 1}, {"title": "13. století.", "content": "Následujících sto let bylo Jeruzalémské království obklopené syrským územím. Oproti stavu před Hattínem a Saladinovou ofenzivou bylo jen torzem. Hlavní město se přestěhovalo do přístavního města Akkonu a kontrolovalo oblast pobřeží dnešního severního Izraele na jihu a jižního a centrálního Libanonu. Do Svaté země již prakticky neproudili západní kolonisté a naopak místní šlechtici odcházeli do Kyperského království a nových křižáckých států v Řecku.  Nový král Jindřich ze Champagne zemřel roku 1197 a vdova Isabela se počtvrté vdala, a to za bratra svého bývalého švagra Amauryho II. z Lusignanu. Poté, co třetí křížová výprava skončila příměřím se Saladinem, byla naplánována čtvrtá křížová výprava, kterou vedl Bonifác z Montferratu. Výprava dobyla hlavní město Byzance Konstantinopolis, ovšem do Svaté země její účastníci nikdy nedorazili.  Po smrti Amauryho a Isabely se novou královnou stala mladá Isabelina dcera Marie z Montferratu, která byla provdána za mnohem staršího a nemajetného evropského rytíře Jana z Brienne. Při porodu Janovy dcery však Marie zemřela a ovdovělý Jan vládl dále jako regent. Roku 1217 byla vyhlášena pátá křížová výprava a v září toho roku do Akkonu připlul rakouský vévoda Leopold VI., uherský král Ondřej II. a kyperský král Hugo. Syrští Ajjúbovci však o válku nestáli a bitvě s křižáky se vyhýbali. Za této situace Frankové svým tažením nedosáhli ničeho a zahraniční spojenci Jana z Brienne nakonec z Palestiny odpluli.  V roce 1225 se mladá dcera Jana z Brienne Jolanda vdala za římsko-německého císaře Fridricha II. Fridrich Jana z Brienne sesadil z jeruzalémského trůnu a roku 1227 odplul na Východ. Roku 1229 vyjednával s egyptským sultánem al-Kamilem z rodu Ajjúbovců. V Jaffě oba panovníci 11. února 1229 uzavřeli dohodu o návratu Jeruzaléma pod vládu křesťanů. Muslimové však měli ve městě náboženskou svobodu a drželi v rukou Omarovu mešitu a al-Aksá, a Fridrich se ještě toho roku se vrátil do Itálie. Po jeho odjezdu v Palestině i na Kypru vypukla proti císařově autoritě revolta, v jejímž čele stanul klan Ibelinů. Jakmile vypršelo příměří vyjednané Fridrichem, kvarismedští Turci s Egypťany znovu dobyli neopevněný Jeruzalém. V dalších letech se již pátá křížová výprava ve Svaté zemi prakticky neodehrávala. Roku 1239 připlul navarrský král Theobald ze Champagne, který se znovu zmocnil Jeruzaléma a pomohl křižákům při dobývání Askalonu, ale již následujícího roku ze Svaté země odešel. V říjnu 1240 dorazil do Akkonu Richard z Cornwallu – přímý", "section_level": 1}, {"title": "Pád Akkonu.", "content": "V téže době vstupovalo do Palestiny vojsko nového mamlúckého sultána Kalavuna za jehož vlády došlo v roce 1283 k prodloužení příměří s křesťanským královstvím Akkon, a to na deset let, deset měsíců, deset dní a deset hodin. Sultán souhlasil s prodloužením příměří, jelikož nepovažoval Akkon za hrozbu, ale za výhodného obchodního partnera. Příměří se ovšem vztahovalo pouze na Akkon, na ostatní územní pozůstatky Jeruzalémského království sultán dál bez milosti útočil – v roce 1285 tak napadl a dobyl hrad johanitů Margat, roku 1287 byla dobyta Lakatiea, 19. dubna 1289 Tripolis a téhož roku Botron a Nefín.  Přestože sultán udržoval vůči Akkonu i nadále příměří, zavládl v tomto křesťanském království strach a Jindřich II. Kyperský vyslal do Evropy posly s prosbou o pomoc. Na výzvu papeže Mikuláše IV. se ale sešlo jen šedesát rytířů, které vyslal anglický král Eduard I., a čtyřicet templářů z Katalánska.  V té době ale skončila křížová výprava ve střední a severní Itálii a žoldnéři bez práce tak rádi přijali výzvu k odchodu do Akkonu. Většina z těchto ozbrojenců nikdy předtím ve Svaté zemi nebyla, a měli tudíž o soužití muslimů a křesťanů značně zkreslené představy, což následně vedlo k řadě konfliktů. Tito nově příchozí žoldnéři nebrali žádné ohledy na snahu o klidné soužití a udržování příměří s muslimským obyvatelstvem. Došlo ke krvavému napadení muslimských rolníků, syrských obchodníků a dokonce i pravoslavných Řeků, tedy nevinných obyvatel, kteří s Akkonem pokojně obchodovali. Muslimové, kteří masakru unikli, se odebrali do Káhiry, kde podali stížnost u sultána Kalavuna. Ten se po poradě s islámskými duchovními vůdci rozhodl příměří zrušit a vytáhnout na Akkon. Během příprav na tažení Kalavun zemřel a novým sultánem byl prohlášen al-Ašraf Kálil, Kalavunův druhorozený syn, který v přípravách na boj pokračoval a oficiálně vyhlásil Akkonu válku.  Dne 5. března 1291 sultán dorazil s hlavním vojskem na dohled od hradeb Akkonu a začalo obléhání. 4. května 1291 připlul do obléhaného města Jindřich II. Kyperský, v doprovodu stovky rytířů a dvou tisíc ozbrojenců. Když ale Jindřich II. Kyperský spatřil sílu protivníkovi armády a značně poškozené opevnění města, pochopil, že obránci nemají žádnou šanci a tak již 8. května město opět opustil. Stejně se zachovalo 3000 obyvatel, včetně místní aristokracie, kteří se rovněž urychleně nalodili a uprchli. Sultánova armáda zatím dál pokračovala v ostřelování opevnění obléhacími stroji, kopala štoly pod hradbami a odrážela občasné výpady protivníka. Poslední mohutný útok na oslabený Akkon zahájila sultánova vojska v pátek 18. května 1291, kdy se jim postupně podařilo, část po části, dobýt téměř celé město. Během těchto bojů byl zabit velmistr johanitů Jean de Villiers i velmistr templářů Vilém z Beaujeu. Padla i většina anglických rytířů a také francouzských rytířů z gardy jeruzalémského krále. Ostatní prchali na moře a snažili se nalodit do rychle odplouvajících lodí. Boje ale dál pokračovaly v akkonské citadele bráněné templáři, dále v sídle německého řádu a v sídle špitálníků, kde pokračoval odpor dosud přeživších řádových rytířů, johanitů, templářů, teutonů, lazaritů a svatotomášských rytířů. I sídla jednotlivých řádů postupně kapitulovala a nejdéle se udržela citadela, údajně až do 28. května 1291.  Obyvatelé a obránci Akkonu, kteří se nezachránili útěkem na kyperských lodích, byli nakonec dílem povražděni a dílem prodáni do otroctví. Zbývajících tří templářských hradů, Sidónu, Tortosy a Pèlerinu (Atlitu), se sultánova vojska zmocnila během července a srpna 1291, poté, co je templáři vyklidili.  Epopej Jeruzalémského království na asijské pevnině, trvající téměř dvě stě let, skončila. Kyperské království, s nímž Akkon od dob Huga III. tvořil unii, však přetrvalo mnoho dalších desetiletí. Po celých sedm set let až do současnosti někteří evropští monarchové a šlechtici nosí titul \"Jeruzalémský král\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Jeruzalémské království (starofrancouzsky \"Roiaume de Jherusalem\", latinsky \"Regnum Hierosolimitanum\") bylo křižáckým státem založeným ve Svaté zemi po první křížové výpravě roku 1099. Celá jeho historie byla ve znamení bojů proti muslimům – svou existenci proti nim uhájilo dvě stě let, než bylo mamlúky v roce 1291 dobyto poslední město: Akkon.", "tgt_summary": "耶路撒冷王国(),又史称耶路撒冷拉丁王国(英语:Latin Kingdom of Jerusalem),是一个在第一次十字军东征以后于1099年建立在南部黎凡特的天主教王国。该王国从1099年起持续了近两百年,直到1291年被马穆鲁克攻陷最后一块领土阿卡为止。它的历史被分为了两个明显不同的时期,第一王国从1099年持续到1187年被萨拉丁几乎完全侵占为止;在随后的第三次十字军东征中,该王国又于1192年在阿卡重建,并沿续到1291年该城的毁灭为止,因此第二王国有时又被称为阿克王国。", "id": 199684}
{"src_title": "Tharsis", "tgt_title": "塔爾西斯", "src_document": [{"title": "Pozice.", "content": "Oblast Tharsis se vyskytuje přibližně mezi 50° jižní šířky až 50° severní šířky a 60° až 150° západní délky, ale jedná se jen o přibližné vymezení. Oblast je natolik rozsáhlá a nesourodá, že přesné určení její hranice je složité. Na jihovýchodním okraji oblasti se nachází velký impaktní kráter Argyre Planitia. Na východním okraji je oblast Thaumasia Planitia, ohraničená na severu obřím údolím Valles Marineris, dále severněji se nachází Lunae Planum a Xanthe Terra klesající do nížiny Chryse Planitia. V severovýchodní části je oblast starší popraskané kůry s výraznými projevy vulkanismu Tempe Terra, které je částečně ovlivněno atypickou sopkou Alba Patera ležící vůči Tharsis na severním okraji. Severozápadní okraj tvoří Arkadia Planitia a západní Amazonis Planitia. Jihozápadní ohraničení přibližně tvoří Terra Sirenum.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie vzniku.", "content": "Existují hlavní teorie vzniku oblasti. První předpokládá, že za vznikem stojí procesy spojené s pláštěm Marsu. Druhá méně obvyklá a v současnosti již téměř nepřijímaná spojuje vznik s impaktní událostí v oblasti Hellas Planitia. Plášťové modely předpokládají, že se od hranice jádra-pláště začal směrem vzhůru zvedat obrovská masa teplejšího materiálu. Jelikož teplejší magma má menší hustotu než chladnější, začalo teplejší magma stoupat k povrchu. Teplejší magma začalo zatlačovat chladnější magma do spodních oblastí, což mohlo nastartovat cirkulaci v podobě plášťové konvekce.  Při postupu vzhůru narazilo teplejší magma na planetární kůru, kterou začalo vyklenovat. Sestupující chladnější magma na druhou stranu po stranách vytvářelo místa, kde materiál chyběl a kůra zde začala klesat. Tyto pochody způsobily obrovské pnutí kůry, které se mělo projevit jejím popraskáním, vytvořením obrovských zlomových oblastí a mělo přispět i ke vzniku Valles Marineris. Odhaduje se, že celkové množství magmatu se pohybovalo okolo 3×10 km.  Předpokládá se, že oblast začala vznikat v raném období Noachianu a její vývoj probíhal i nadále po celý Noachian. Dlouhodobá erupce ve stejné oblasti je nápadně podobná s vulkanismem v oblasti Havajských ostrovů, které jsou v této oblasti způsobovány podpovrchovou horkou skvrnou. Během magmatického vzniku oblasti se nejspíše do atmosféry Marsu uvolnilo extrémně obrovské množství sopečných plynů (převážně CO a HO) odpovídající nárůstu atmosférického tlaku na celé planetě až o 1,5 baru a nebo vytvoření vodní vrstvy na povrchu planety o mocnosti 120 metrů. Množství, které teoreticky mohlo být dostatečné, aby ohřálo atmosféru natolik, že se na povrchu mohla vyskytovat kapalná voda.", "section_level": 1}, {"title": "Popis oblasti.", "content": "Dle měření je centrální část Tharsis nejspíše 8 kilometrů nad střední hodnotou povrchu. Celá tato vyvýšená oblast se obecně nazývá jako Tharsis Planitia. V oblasti se nachází 12 velkých sopek, které se všechny dohromady nazývají Tharsis Montes. Oblast je známá již od dob pozorování dalekohledy, jelikož se projevovala nápadným albedem povrchu. Sonda Mariner 9 v roce 1971 zjistila, že v oblasti se udály silné projevy vulkanické aktivity.  Od jihozápadu k severovýchodu se oblastí táhne pás tří obřích štítových sopek. Jsou pojmenované jako \"Ascraeus Mons\" (nejdále od rovníku), \"Pavonis Mons\" (uprostřed) a \"Arsia Mons\" (spodní). Všechny tři sopky jsou menší než severozápadním směrem se nacházející Olympus Mons. Průměr jejich základny se pohybuje od 350 do 450 km a všechny se zvedají přes 15 km do výšky. Jelikož všechny tři sopky vyrůstají z vyvýšené oblasti Tharsis, mají v absolutních hodnotách téměř totožnou výšku s Olympus Mons.  Oblast Tharsis tvoří střed rozsáhlé zlomové oblasti, která pokrývá až jednu třetinu celé planety. Předpokládá se, že tento rozsáhlý zlomový systém mohl vzniknout jako reakce kůry na extenzivní síly vzniklých při vzniku této obrovské vyvýšeniny. Na základě měření počtu kráterů na povrchu Tharsis se předpokládá, že oblast je místy stará až miliardu let. Některé lávové výlevy jsou ale pouze 3 milióny let staré, jiné mohou být ještě mladší.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tharsis je obrovská atypická vulkanická oblast poblíž rovníku Marsu západně od systému údolí Valles Marineris, která se táhne přes 4000 km a oproti okolním pláním se zvedá až do výšky 10 km. Rozkládá se na ploše přibližně 30 miliónů kilometrů čtverečních, čímž je velice výraznou dominantou celé západní polokoule planety.Její hmotnost se odhaduje na 10 kg. Celá oblast tak působí jako obrovská vypuklina. V oblasti se v rozsahu 1 500 km nacházejí od sebe čtyři obrovské štítové sopky včetně největší sopky sluneční soustavy Olympus Mons, třemi dalšími jsou Ascraeus Mons, Pavonis Mons a Arsia Mons. Tyto sopky jsou desetkrát až stokrát větší než pozemské ekvivalenty. Na severním okraji oblasti se pak nachází prastará sopka Alba Patera, která je rozměrnější, co se šířky týče, než Olympus Mons.", "tgt_summary": "塔尔西斯(Tharsis)坐落于火星赤道、水手号峡谷的西边,是一个高9公里、宽3000公里的广大火山高原。她的名称来自圣经,一个位在已知世界极西处的地名。", "id": 2606179}
{"src_title": "Hebrejská univerzita v Jeruzalémě", "tgt_title": "耶路撒冷希伯來大學", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Založení Hebrejské univerzity v Zemi izraelské bylo jako jedna ze sionistických vizí navrženo již v roce 1884 na konferenci sionistické organizace Chovevej Cijon v Katovicích. Jedním z hlavních zastánců této myšlenky byl německý fyzik židovského původu Albert Einstein, který univerzitě odkázal své studie a knihovnu.  Základní kámen univerzity byl položen roku 1918. O sedm let později, 1. dubna 1925, byl slavnostně otevřen univerzitní kampus na hoře Skopus v Jeruzalémě. Otevření se zúčastnily mnohé významné osobnosti, včetně zástupců britské mandátní správy, mezi nimiž byli například lord Arthur Balfour, vikomt Edmund Allenby a sir Herbert Samuel. Prvním rektorem fakulty se stal dr. Juda Leon Magnes. Historicky první přednášku na Hebrejské univerzitě měl Albert Einstein. V průběhu následujících dvaceti let se univerzita rozvinula ve velkou a uznávanou vzdělávací instituci. Vznikly fakulty přírodních a humanitních věd, medicíny, zemědělských věd (ve městě Rechovot, asi 20 kilometrů jižně od Tel Avivu), Židovská národní knihovna (dnes Izraelská národní knihovna), univerzitní nakladatelství a centrum pro vzdělávání dospělých.  Během izraelské války za nezávislost v roce 1948 Arabové opakovaně napadali horu Skopus na severovýchodě Jeruzaléma a konvoje, které putovaly z Izraelem kontrolovaných částí Jeruzaléma na univerzitu.  Dne 13. dubna 1948 napadli Arabové lékařský konvoj směřující do nemocnice Hadasa, při kterém zmasakrovali sedmdesát sedm židovských lékařů, sester a pacientů, čímž Skopus odřízli od ostatních židovských částí Jeruzaléma. Jordánská vláda odmítla Izraeli po uzavření příměří v roce 1949 umožnit na horu trvalý přístup. Univerzita proto musela přesídlit do nového kampusu ve čtvrti Giv'at Ram v západním Jeruzalémě, který byl dokončen roku 1953. Lékařská fakulta se po několika letech přestěhovala do nového lékařského kampusu ve čtvrti Ejn Kerem v jihozápadním Jeruzalémě, kam se přesunula i nemocnice Hadasa.  V roce 1967 studovalo na univerzitě 12 500 studentů ve dvou kampusech v Jeruzalémě a na zemědělské fakultě v Rechovot. Po sjednocení Jeruzaléma po šestidenní válce v červnu 1967 se univerzita mohla vrátit na své původní místo na hoře Skopus. Po ukončení rekonstrukce v roce 1981 se kampus Skopus opět stal hlavním kampusem Hebrejské univerzity.  V současnosti (2003) má univerzita přibližně 12 000 pregraduálních a 10 000 postgraduálních studentů. V odborných žebříčcích kvality univerzit se umístila na 77., 78., respektive 131. místě na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Kampusy.", "content": "Hebrejská univerzita má čtyři kampusy, tři v Jeruzalémě a jeden v Rechovot. K roku 2003 měla 23 tisíc studentů.", "section_level": 1}, {"title": "Hora Skopus.", "content": "Kampus na hoře Skopus (, \"har ha-Cofim\") ve východním Jeruzalémě je domovem fakulty humanitních a společenských věd, právní fakulty, obchodní školy, Rothbergovy mezinárodní školy, Mezinárodního studentského centra Franka Sinatry, Výzkumného institutu Harry S. Trumana, Mandelova institutu židovských studií a nově založené školy veřejné politiky.", "section_level": 2}, {"title": "Giv'at Ram.", "content": "V kampusu Giv'at Ram, pojmenovaném po Edmondu Safrovi, se nalézají vědecké katedry, Židovská národní knihovna nebo synagoga Israela Goldsteina.", "section_level": 2}, {"title": "Ejn Kerem.", "content": "Kampus Ejn Kerem se nachází ve stejném komplexu jako nemocnice Hadasa Ejn Kerem. Kromě lékařské a zubní katedry se zde nachází i katedra molekulární biologie.", "section_level": 2}, {"title": "Rechovot.", "content": "V Rechovot se nachází zemědělská fakulta a škola veterinární medicíny. Zemědělská fakulta byla založena v roce 1942, zatímco veterinární fakulta v roce 1985. Jedná se o jediné instituce vyššího vzdělávání v Izraeli, jež nabízejí vzdělávací i výzkumné programy v příslušných oblastech.", "section_level": 2}, {"title": "Slavní absolventi.", "content": "V roce 2004 získali tři absolventi univerzity Nobelovu cenu (David Jonathan Gross za fyziku, Aaron Ciechanover a Avram Herško za chemii).", "section_level": 1}], "src_summary": "Hebrejská univerzita v Jeruzalémě (, \"ha-Universita ha-ivrit bi-Jrušalajim\";, \"al-Džamíjat ul-'ibríja fí-l-Quds\";, \"HUJI\") je druhá nejstarší izraelská vysoká škola otevřená v roce 1925.", "tgt_summary": "耶路撒冷希伯来大学(,罗马化:;阿拉伯语: الجامعة العبرية في القدس, Al-Jāmi`ah al-`Ibriyyah fil-Quds; abbreviated HUJI)是在以色列继以色列理工学院之后建立的第二所大学。截止2018年10月,希伯来大学的校友、教授及研究人员中,共有15位诺贝尔奖得主、2位菲尔兹奖得主、3位图灵奖得主。", "id": 153742}
{"src_title": "Severní sámština", "tgt_title": "北萨米语", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Severní sámština byla poprvé podrobně popsána norským knězem a lingvistou Knudem Leemem v roce 1748 v publikaci \"En lappisk Grammatica efter den Dialect, som bruges af Field-Lapperne udi Porsanger-Fiorden\" a ve slovnících z let 1752 a 1768. Jedním z Leemových kolegů byl Anders Porsanger, jenž studoval mimo jiné na Trondheimské katedrální škole. Jeho práce ale nemohly být publikovány kvůli tehdejším rasistickým postojům vůči Sámům. Většina jeho prací zmizela.  Kořeny současného pravopisu severní sámštiny položil dánský filolog Rasmus Rask, který v roce 1832 publikoval dílo \"Ræsonneret lappisk sproglære efter den sprogart, som bruges af fjældlapperne i Porsangerfjorden i Finmarken. En omarbejdelse af Prof. Knud Leems Lappiske grammatica\". Raskův pravopis, inspirovaný pravopisem českým, stál na principu \"jedna hláska – jedno písmeno\". Všechny pozdější typy pravopisu severní sámštiny byly založeny na Raskově systému, zatímco například lulejská sámština a jižní sámština používají pravopis založený především na švédštině a norštině. Následování Raskova systému znamenalo, že některá písmena používají diakritiku (č, đ, ŋ, š, ŧ, ž), což při psaní na počítači až do vynalezení Unicodu představovalo značné potíže. Lze říci, že severní sámština byla popsána lépe než norština před tím, než Ivar Aasen publikoval svou gramatiku norštiny.  Severní sámština je stále užívána ve třech různých státech, z nichž každý používal po mnoho let vlastní severosámský pravopis. Při překladu bible do severní sámštiny, v prvních sámských novinách, Saǥai Muittalægje, a v náboženských novinách Nuorttanaste byl používán Friisův pravopis. Nor Konrad Nielsen vytvořil vlastní pravopis pro slovník \"Lappisk ordbok\". V roce 1948 byly norský a švédský pravopis sloučeny v jeden, nazvaný \"Bergsland-Ruongův pravopis\", nicméně v Norsku se příliš neuchytil. Navíc tehdejší moc zakázala praktické užívání sámštiny. V roce 1979 byla přijata oficiální verze pravopisu severní sámštiny pro Norsko, Švédsko i Finsko.  V současnosti je severní sámština úředním jazykem ve dvou norských krajích (fylke), Finnmark a Troms, a v šesti obcích (Kautokeino, Karasjok, Nesseby, Tana, Porsanger a Kåfjord).Sámové narození před rokem 1977 se neučili ve škole psát sámsky.", "section_level": 1}, {"title": "Pravopis.", "content": "Severní sámština má více verzí pravopisu. V roce 1979 byla přijata oficiální verze, která byla naposledy upravena roku 1985. Jazyk je psán v rozšířené verzi latinské abecedy.  V některých starší publikacích lze místo Č/č, Š/š a Ž/ž nalézt Ć/ć, Ś/ś, Ź/ź.", "section_level": 1}, {"title": "Dialekty.", "content": "Severní sámštinu lze rozdělit do tří větších nářečních skupin: tornedalské, finmarské a přímořské.", "section_level": 1}, {"title": "Gramatika.", "content": "Severní sámština je převážně flektivní a aglutinační jazyk, takže tvary lexému se neliší jen co do připojeného sufixu, ale bývá změněn i slovní kořen. Důležitým gramatickým jevem je – jako v některých jiných ugrofinských jazycích (např. finština, estonština) – střídání kmenových souhlásek.", "section_level": 1}, {"title": "Pády.", "content": "Severní sámština disponuje sedmi pády. Protože genitiv a akuzativ jsou s výjimkou některých zájmen homonymní, lze případně tvrdit, že pádů je jenom šest.  Kromě nominativu a genitivu singuláru se tvoří všechny pády pomocí koncovek. Každá koncovka má dvě varianty. Kratší pro vokalický kmen a druhá, která je prodloužená o vokál, pro kmen konsonantní.  Essivní sufix \"-n\" je stejný jak v singuláru, tak v plurálu, takže například slovo \"mánnán\" znamená „jako dítě“ i „jako děti“.", "section_level": 2}, {"title": "Zájmena.", "content": "Osobní zájmena mají tři čísla: singulár, plurál a duál. Následující tabulka ukazuje osobní zájmena v nominativu a genitivu/akuzativu.  Další tabulka ukazuje skloňování zájmena \"son\" (on/ona/ono):", "section_level": 2}, {"title": "Slovesa.", "content": "V sámštině se slovesa dělí do 3 skupin podle toho, zda v nich dochází ke střídání stupňů a podle počtu slabik:", "section_level": 2}, {"title": "Osoba.", "content": "Severosámská slovesa rozlišují tři mluvnické osoby:", "section_level": 3}, {"title": "Slovesný způsob.", "content": "Severní sámština má čtyři slovesné způsoby: Imperativ Kondicionál  Kondicionál se tvoří připojením sufixu -š- ke kmeni ve slabém stupni sudoslabičných slov a znaku -ivčče- ke konsonantnímu kmeni lichoslabičných slov. K sufixu se pojí navíc préteritní znak a preteritní sada koncovek.", "section_level": 3}, {"title": "Číslo.", "content": "Slovesa v severní sámštině rozlišují tři mluvnická čísla:", "section_level": 3}, {"title": "Čas.", "content": "Severní sámština má dva jednoduché časy:  a dva složené časy:", "section_level": 3}, {"title": "Negativní sloveso.", "content": "Severní sámština má (jako ostatní sámské jazyky, finština či estonština) tzv. negativní sloveso čili záporové sloveso, které se časuje podle slovesného způsobu, osoby a čísla.", "section_level": 3}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "NICKEL, Klaus Peter. \"Samisk Grammatikk\", Oslo: Universitetsforlaget, 1990", "section_level": 2}], "src_summary": "Severní sámština (severos. \"davvisámegiella\" nebo jen \"sámegiella\") je nejrozšířenějším sámským jazykem. Mluví jí 15 000 až 25 000 lidí především v severních částech Norska, Švédska a Finska. Severní sámština patří spolu s ostatními sámskými jazyky do uralské jazykové rodiny mezi skupinu jazyků ugrofinských. Je tedy (kromě ostatních sámských jazyků) příbuzná například s finštinou, estonštinou nebo vzdáleněji s maďarštinou.", "tgt_summary": "北萨米语(),为萨米语支中使用最广的一门语言。使用地区包括挪威、瑞典和芬兰的北部地区。使用人口约15,000到25,000人,其中2000人生活在芬兰,5000到6000人生活在瑞典。", "id": 1164556}
{"src_title": "Prince of Persia: Warrior Within", "tgt_title": "波斯王子:武者之心", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Děj hry se odehrává 7 let po událostech Písků času. Přestože princ vrátil Písky i Dýku času na původní místo, porušil časovou přímku. Strážce času Dahaka tím není potěšen a chce prince zabít a z času ho úplně vymazat. Princ se proto rozhodne odcestovat na Ostrov času, pomocí portálů na něm odcestovat do minulosti a zabránit Císařovně času ve stvoření Písků času.", "section_level": 1}, {"title": "Souboje.", "content": "Oproti Pískům času se zde nachází několik novinek. Hlavní z nich jsou bojová komba. Dále se rozrostl počet zbraní ve hře. Zbraně se dělí na hlavní zbraň, ta se vám vylepšuje v průběhu příběhu, a na vedlejší zbraně, ty můžete nebo nemusíte používat a tím ovlivníte některá komba. Vedlejší zbraně můžete po svých nepřátelích házet. Nové zbraně se nachází buď ve stojanech se zbraněmi nebo také lze zbraň odebrat svému nepříteli, buď přímo během souboje za využití komb a zároveň mu uštědřit smrtící ránu (nelze to udělat do té doby dokud nemá málo životů), nebo ji můžete sebrat ze země poté co váš nepřítel umře. Vedlejší zbraně se dělí na několik typů, meče, sekery, palice a dýky a celkem jich je 51. Mečů je celkem 18, seker 14, palic 8 a dýk 6. Ve hře se také nachází skryté zbraně. Těch je celkově 5. Hlavních zbraní je celkem 7. Kromě postupu z první \"tutoriálové\" zbraně na druhou zbraň, je zbraň vždy lepší než ta předchozí. Kromě jedné hlavní zbraně máte stoprocentní šanci na získání všech hlavních zbraní. Tu poslední můžete získat pouze při odemčení alternativního konce. Jak hlavní zbraně tak i vedlejší zbraně mají svá jména.", "section_level": 1}, {"title": "Životy.", "content": "Životy si doplníte vždy, když se napijete nějaké vody. Pít můžete z různých jezírek kterými procházíte, nebo ve většině případů si životy doplňujete pitím z fontánek. Ve fontánkách si nejenom že dopníte životy, ale také si po napití z libovolné fontánky můžete uložit aktuální pozici ve hře. Fontánky nejsou ve hře umístěny rovnoměrně, někde jsou daleko od sebe, někde zase blízko. Životy si vždy princ doplní do maximálních hodnot.  Životy si lze i navyšovat. To lze pomocí portálů do kterých princ umístí amulet který má umístěn na své hrudi. Tyto portály jsou vždy na tajných místech a lze je objevit pouze v minulosti. Při navýšení životů se vám i plně doplní vaše momentální zdraví.", "section_level": 1}, {"title": "Časové portály.", "content": "Pomocí časových portálů se pohybujete mezi minulostí a současností. Portály jsou důležité pro průběh příběhu (v minulosti se vám odemykají nové cesty, které jsou v současnosti nedostupné a naopak). Portály odemykáte pomocí zmáčknutí čtyř tlačítek ve správném pořadí, při špatně zmáčknutém tlačítku se vám ostatní tlačítka vypnou a musíte začít od znova.", "section_level": 1}, {"title": "Manipulace s časem.", "content": "Princ dokáže manipulovat s časem pomocí písků času. Ty získáváte z nepřátel nebo vám můžou čas od času padnout z nádob které můžete ničit. Postupem ve hře si odemykáte nové možnosti jak manipulovat s časem. Z počátku můžete čas pouze vracet o pár vteřin dozadu a vyprázdní vám jednu nádobu na čas, nové nádoby si také odemykáte postupem času. Nové funkce si odemknete, když poprvé projdete nově otevřeným časovým portálem, stejným způsobem si můžete odemknout novou nádobu na písky času. Odemknete si například zpomalení času nebo tlakovou vlnu kterou shodíte okolní nepřátele, když jste v obklíčení.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativní konec.", "content": "Hru lze dohrát i alternativním koncem, kdy princ místo s Císařovnou času bojuje s Dahakou. Pro tento alternativní konec musí princ vzít vodní meč, který se nachází v sále přesýpacích hodin po získání všech devíti Life upgrade (zvětšení života). Ty se nachází vždy na nějakém tajném místě a v minulosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pátým pokračováním počítačové hry Prince of Persia je Prince of Persia: Warrior Within („Princ z Persie: Válečník tělem i duší“ nebo „Princ z Persie: Válečník každým coulem“). Byla vydána v roce 2004 a navazuje na předchozí hru v sérii (\"\").", "tgt_summary": "是育碧软件开发的一款动作冒险角色扮演游戏,是《波斯王子:时之砂》的续作。", "id": 2899755}
{"src_title": "Kulový blesk", "tgt_title": "球状闪电", "src_document": [{"title": "Historie a obvyklé popisy události.", "content": "Popisy pozorování kulového blesku jsou zaznamenány již od středověku a každoročně jsou hlášena další a další setkání s tímto jevem.  Pomocí vysokého napětí se (spíše jako vedlejší efekt jiných pokusů) dařilo relativně často vyrobit kulový blesk vynálezci Nikolu Teslovi, avšak rozhodující faktor tohoto úspěchu není znám. Snad je řešení v použitém materiálu, snad ve struktuře či funkci zařízení.  Historicky je zajímavý například kulový blesk, který se údajně objevil roku 1753 při pokusech německého fyzika působícího v Rusku, profesora Georga Wilhelma Richmanna ze St. Petěrburku, jenž byl inspirován pokusy Benjamina Franklina s klasickými blesky. Při pokusu o zachycení blesku pomocí papírového draka se objevil velký kulový blesk a po kontaktu s Richmanovou hlavou vědce zabil. Na jeho hlavě byla patrná výrazná červená skvrna, oděv a obuv jevily známky popálení, obuv se rozpadla na části; další účastník událostí byl odhozen a sražen k zemi, bylo poškozeno i vybavení bytu, rám dveří místnosti se roztrhl a samotné dveře vypadly ze závěsu.  V minulosti se již ohnivé koule v laboratoři podařilo vyrobit i dalším, např. ruským, českým, německým a americkým vědcům, „přežily“ ale velmi krátkou dobu. Například tým Burkarda Jüttera z Humboldtovy univerzity v Berlíně se zatím dostal maximálně ke třetině sekundy.  V říjnu 1638 zabila ohnivá koule za bouřky čtyři věřící v anglickém vesnickém kostele. V červnu 1993 zranila muže v Olomouci.  Případ, o kterém přinesl zprávy i tisk a Česká televize, se odehrál v Brně 28. října roku 2000 v normálním rodinném bytě. Kulový blesk se objevil v koupelně, kam vstoupil „skrze škvíru“ plechového odvodu spalin z plynového kotle a kde majitelce bytu způsobil popáleniny ruky a obličeje, a dále postupně prolétl celým bytem; tam jej pozorovaly další dvě osoby. Nakonec blesk explodoval v blízkosti okna v obývacím pokoji, přičemž došlo k opadání kousků vnitřní omítky, ke zničení žaluzií a vytrhnutí parabolické antény a úlomky skla byly nalezeny až 50 metrů od místa výbuchu. Bylo také poškozeno zařízení bytu. Svědci popisují jev jako bíle zářící objekt složený ze dvou částí, kulaté hlavy a spirálovitého ocasu, a uvádějí zvláštní zdánlivé nebo skutečné změny prostoru v blízkosti blesku, kdy mělo docházet k deformaci prostoru popsané jako „nafukování“ místnosti a zvláštnímu pocitu tlaku směrem od blesku. Poté, co blesk z místnosti vylétl, jako by se všechny rozměry vrátily do původního stavu.  V minulosti byly pozorovány i podobné jevy vystupující z mořské vody či jezera nebo i miniaturní kulové blesky vycházející z obyčejné elektrické zásuvky.  „Když jsem pracoval ve Varšavě, v laboratoři, kde se testují účinky blesků na různé části letadel, využívali jsme výkonné silnoproudé výboje. S jejich pomocí jsme také zkoušeli vytvářet kulové blesky,“ vzpomíná Pavel Kubeš z Elektrotechnické fakulty ČVUT v Praze. Svíjením a smotáváním proudových kanálů vznikaly stovky několikacentimetrových ohnivých koulí, které „přežívaly“ zhruba milisekundy. Občas se také zrodila větší, třeba deseticentimetrová koule.  Často dochází ke vzniku kulových blesků také v oblastech seismicky aktivních a v oblastech s pohybem lávy pod zemským povrchem.  Přelom může znamenat nový experiment Antonia Pavaa a Gersona Paiva z Federální univerzity v brazilském Pernambucu (2006). Zrodil se při něm kulový blesk o velikosti ping-pongového míčku, který se po laboratoři proháněl celých osm sekund. Informoval o tom časopis New Scientist. Práci měl následně zveřejnit také Physical Review Letters.  Antonio Pavao a Gerson Paiva vložili mezi dvě elektrody křemíkovou destičku silnou jen asi 0,3 milimetru. Proud o velikosti 140 ampérů vytvořil elektrický oblouk. Ten zformoval obláčky křemíkových částic, které se uskupily ve žhnoucí, lehce ochmýřené kuličky modrobílé nebo oranžovobílé barvy. „Vypadaly jako živé,“ popisoval Antonio Pavao experiment nadšeně v časopise New Scientist.  Teplotu vzniklých kulových blesků odhadli vědci zhruba na 1700 stupňů Celsia. Žhnoucí koule byly schopné roztavit plast. Během pokusu také propálily Paivovy džíny. Za nejpozoruhodnější ovšem vědci považují to, že kulové blesky poletovaly laboratoří celých osm sekund.  Brazilští vědci vyšli při přípravě pokusu z teorie, podle níž jsou ohnivé koule vytvořeny z propletených hořících částic křemíku. V únoru 2000 ji v prestižním časopise Nature popsali John Abrahamson a James Dinniss z Canterburské univerzity v novozélandském městě Christchurch. Na utváření kulových blesků pohlíželi spíše chemicky. Za spouštěcí mechanismus jejich vzniku považovali úder blesku do zemského povrchu. Více než čtvrtina zemského pláště je tvořena sloučeninami křemíku a tento prvek je při vysokých teplotách dosti nestabilní. Bleskový výboj tak při střetu se zemí uvolní oblak křemíkové páry, který se sbalí do jakéhosi chomáče. Když začnou částice křemíku reagovat se vzdušným kyslíkem, uvolní se světlo a teplo. Případný pozorovatel tak spatří žhnoucí kouli. Je však možné, že elektrochemická reakce křemíku pouze otvírá cestu k jevu zcela odlišnému a že metod, jak \"nastartovat\" vznik kulového blesku, je více. Jisté je, že kulový blesk často vzniká i v prostředí, kde se křemík v potřebné koncentraci nenachází. Teorie, ze které brazilští vědci vyšli, navzdory jejich zásadnímu praktickému úspěchu nemusí znamenat východisko pro úplnou a obecnou teorii kulového blesku. Musíme brát například v potaz skutečnost, že hořící chomáč křemíkové páry nemůže procházet například sklem, kovem či stěnou, což je u přírodního kulového blesku vlastnost mnohokrát doložená.  Australský astrofyzik Stephen Hughes je přesvědčen, že kulový blesk a nejčastější typ UFO (tzv. UFO hlavní třídy) jsou téže, přirozené, elektrické podstaty a že je můžeme řadit mezi ostatní atmosférické jevy, závislé nejčastěji na počasí (Spirit, 3/2011). Někteří čeští záhadologové se již od roku 2004 domnívají, že podstata kulového blesku a UFO hlavní třídy (předpokládaného přirozeného původu) je nejspíš skutečně shodná a přirozená, ale tvrdí, že elektřina může zrod kulového blesku jako jeden z možných faktorů jen nastartovat, ale elektrony a elektrické jevy podle nich jeho podstatu netvoří (konference UFO na serveru www.pandora.cz).  Výzkumníkům z čínské Northwest Normal University se podařilo něco, o co vědci usilují již celé století: zaznamenat spektrum kulového blesku. Blesk byl pozorován 23. července 2012 (Výsledky prvního záznamu jeho spektra vyšly 17. ledna 2014 v článku autorů Jianyong Cen, Ping Yuan a Simin Xue v časopise Physical Review Letters.)", "section_level": 1}, {"title": "Pozorované projevy.", "content": "Je charakteristické, že hlášení o pozorování kulového blesku udávají značné odlišnosti ve vlastnostech jevu. Celkově je lze shrnout následujícím způsobem:", "section_level": 1}, {"title": "Optické spektrum.", "content": "V roce 2012 bylo při sledování úderu obyčejného blesku mezi zemí a mrakem získáno (v roce 2014 publikováno) první optické spektrum kulového blesku. Během 1,64 s trvání kulového útvaru byly zaznamenány čáry atomárního neutrálního křemíku, vápníku, železa, kyslíku a dusíku (naproti tomu v mateřském blesku zářil hlavně ionizovaný dusík). Teplota kulového blesku nebyla určitelná přesně, ale byla nižší než u mateřského blesku (tedy jistě pod 15000–30000 K). Byly zaznamenány oscilace jasu (a pravděpodobně i teploty) na 100 Hz, dané přítomností 50 Hz vysokonapěťového elektrického vedení v blízkosti.", "section_level": 2}, {"title": "Hypotézy o původu jevu.", "content": "Dodnes byla předložena řada teorií o původu a podstatě kulového blesku, žádná z nich však není schopna kompletně vysvětlit hlášená pozorování tohoto úkazu. Přitom je obvyklé, že z teoretického vysvětlení jevu vyplyne i způsob jeho laboratorního opakování za definovaných fyzikálních podmínek. To se však do roku 2006 příliš nedařilo, přestože se občas objeví zprávy o uměle vyrobených kulových blescích. Ty však mají obvykle jen velmi malou životnost i velikost a příliš se svými vlastnostmi (zejména dobou životnosti) nepodobají hlášeným jevům.  Není zatím možné určit, zda kulové blesky vznikající účinkem blesku, účinkem sopečné a seismické aktivity, účinkem elektrického výboje v laboratoři aj. jsou shodné – např. fyzikální, elektrické – podstaty nebo jde o rozdílné jevy. Je dokonce možné, že i pomocí elektrického výboje v laboratoři lze získat kulové blesky rozdílné podstaty.", "section_level": 1}, {"title": "Plazmatická teorie.", "content": "Patrně nejvíce přijímanou teorií o podstatě kulového blesku je jeho plazmatický původ. Podle této teorie jde o ohraničenou část prostoru, v níž se nějakým doposud nevysvětleným způsobem daří udržovat relativně stabilní plazma, což je stav hmoty, kdy vedle sebe existují volné elektrony a kladně nabité ionty společně reagující na magnetické pole.  V současné době není technickým problémem plazma vyrobit a lze je pozorovat v řadě praktických aplikací, od svařování kovů po přípravu nových chemických sloučenin. Plazma ale díky své teplotě silně vyzařuje, a tím se poměrně rychle ochlazuje. Jeho dlouhodobou existenci je možno udržet pouze při dodávání energie.  Podle zastánců plazmatické teorie kulového blesku je možné, aby za doposud neznámých podmínek v malé části prostoru došlo k vytvoření uzavřené elektromagnetické „kapsy“, která udržuje plazma při životě.  Hlavním problémem je poměrně stabilní konfigurace kulového blesku. Struktury vytvořené a udržované elektromagnetickými silami, které jsou v plazmatu dominantní, snadno nabývají vláknitých (blesk) nebo plošných tvarů (polární záře), ale kulové vytvářejí jen velmi zřídka. Přesto je možné je ve speciálních podmínkách pozorovat, i když se velmi rychle rozpadají. Pro počáteční vznik plazmatu by pak postačil úder klasického blesku, který může snadno vytvořit dostatečnou teplotu i dodat energii pro ionizaci atomů atmosféry nebo zemského povrchu.  Nutno zde podotknout, že u nás dosud užívaný termín „kulový blesk“ je zavádějící a laickou veřejnost matoucí. Pod pojmem „blesk“ se ve skutečnosti rozumí elektrický výboj (čárový, perlový), trvající zlomky sekund, kdežto životnost plazmoidu, označovaného za kulový blesk, dosahuje nejen desítek sekund, ale mnohdy až minut.", "section_level": 2}, {"title": "Křemík.", "content": "Tato teorie vysvětluje fenomén kulového blesku jako poměrně pomalou oxidaci páry atomárního křemíku, spojenou možná i s reakcí vodních par. Autoři tvrdí, že například úderem klasického blesku do podloží s vysokým obsahem křemene může vlivem energie blesku dojít k vytvoření lokálního útvaru, jakéhosi oblaku z křemíku v atomárním stavu. Elektrostatické síly udržují oblak křemíkové páry pohromadě a ochlazováním vzniká aerosol křemíkových nanočástic o velikosti maximálně jeden nanometr. Křemík v uvedené podobě se potom poměrně pomalu slučuje s kyslíkem ze vzduchu za uvolňování světla a tepla, do reakce se může zapojit i vodní pára přítomná v atmosféře. Jinou možností je, že sice kulový blesk může vzniknout vlivem elektrického výboje blesku na krystalické mřížce křemíku či jeho sloučenin, ale sám není tvořen hořícími atomy křemíku a jeho podstata je i jiná.  Objevují se i teorie, že podobným způsobem by mohl reagovat atomární uhlík, tedy jakési nanočástice grafitu, vzniklé analogicky jako v případě křemíkové teorie. Spekuluje se i o možnosti zpětné reakce vodíku s kyslíkem, jichž atomy vznikly rozkladem vody po úderu obyčejného blesku.  Základní nevýhodou obou teorií je skutečnost, že se do roku 2005 nikomu nedařilo podobný jev vytvořit uměle, přestože se v laboratorních podmínkách dá poměrně snadno nasimulovat jeho počáteční fáze, tedy působení silného elektrického výboje na různé materiály. V roce 2006 byly zaznamenány první úspěchy při působení elektrického výboje na křemíkovou destičku. Přestože jde o první relativně spolehlivou možnost umělého vytvoření kulového blesku, která jakoby opodstatněnost teorie prokazovala, zdá se, že současná teorie paradoxně ve skutečnosti nepostačuje k popsání mechanismu vzniku ani podstaty kulového blesku, třebaže ke schopnosti vytvořit blesk v laboratoři výrazně přispěla. Skutečný kulový blesk (a tím pádem to musíme očekávat i od jeho věrného laboratorního modelu) občas například dokáže procházet pevnou překážkou (např. skrze sklo). Nicméně křemíkové teorii schází vysvětlení, jak je možné, že kulový blesk pevnými předměty prochází.  Tato teorie je podle některých badatelů zatím nejvíce odpovídající prvnímu zachyceném optickému spektru kulového blesku.", "section_level": 2}, {"title": "Lokální topologická porucha.", "content": "Kulový blesk představuje určitý jev v prostoru i čase, což není ovšem v přírodě nic mimořádného (na úrovni atmosférických jevů viz např. tornádo nebo cyklon). Velmi spekulativní je ovšem hypotéza, vysvětlující kulový blesk jako lokální topologickou poruchu přímo v podkladovém časoprostoru, resp. že taková porucha s jeho výskytem může souviset. Současná teoretická fyzika takto nechápe ani singularity časoprostoru svazované s gravitačním kolapsem a existencí černých děr. Někteří záhadologové se ale domnívají, že teorie morfické rezonance Ruperta Sheldraka, která byla formulována převážně na základě biofyzikálních, biosociálních a fyzikálně-chemických jevů, dává šanci i na popis případů pseudorelativistického narušení struktury (časo)prostoru a struktur dalších úrovní existence fyzikální reality, které byly doposud předmětem fyzikálního popisu.", "section_level": 2}, {"title": "Další teorie.", "content": "Byla podána řada dalších vysvětlení pozorování kulového blesku z nichž některá jsou spíše úsměvná, jiná mohou vysvětlit jen velmi malou část pozorovaných jevů. Patří mezi ně např.:", "section_level": 2}], "src_summary": "Kulový blesk je vzácný přírodní atmosférický jev, který dosud není dostatečně prozkoumán a vysvětlen.", "tgt_summary": "球状闪电是一种自然现象,属于闪电的一种。球状闪电虽然通常与雷暴有关,持续时间比闪电还久。许多早期的报告说,球状闪电最终都会爆炸,有时具有致命的后果,并留下硫的气味。", "id": 2360198}
{"src_title": "Valois", "tgt_title": "瓦盧瓦王朝", "src_document": [{"title": "Původ rodu.", "content": "Zakladatelem rodu byl Karel I. z Valois (1270–1325), mladší syn francouzského krále Filipa III. a bratr krále Filipa IV. z rodu Kapetovců. Po smrti posledního krále z hlavní rodové linie Kapetovců Karla IV. v roce 1328 usedl na francouzský trůn syn Karla z Valois Filip, a to pod jménem Filip VI., čímž zahájil vládu dynastie Valois.", "section_level": 1}, {"title": "Boj o trůn.", "content": "Počátky vlády rodu Valois byly provázeny především sporem s anglickým královským rodem, jehož členové si rovněž činili nárok na francouzský trůn. Matka anglického krále Eduarda III. byla totiž dcerou francouzského krále Filipa IV. z rodu Kapetovců. Eduard III. si tedy činil nárok na francouzský trůn na úkor rodu Valois. Spor obou rodů o trůn, o anglické državy ve Francii a také o nadvládu ve Flandrech nakonec vyústil až ve stoletou válku. Během této války trvající od roku 1337 do roku 1453 se na francouzském trůnu vystřídalo pět králů z rodu Valois.  Po smrti krále Karla VI. z rodu Valois byl na základě smlouvy z Troyes uznán za francouzského krále vnuk Karla VI. – anglický král Jindřich VI., zatímco vlastní syn Karla VI., dauphin Karel, byl z dědických nároků na trůn vyloučen. K zásadnímu zvratu ve válce došlo v roce 1429, kdy selské děvče Johanka z Arku, údajně na základě božího vnuknutí, začalo naléhat na dauphina Karla, aby se prohlásil králem Francie a shromáždil armádu k osvobození Francie od Angličanů. Francouzské vojsko vedené Janou z Arku se poté nejprve zmocnilo města Orléans a následně byl v Remeši, korunovačním městě francouzských králů, slavnostně uveden na francouzský trůn dauphin Karel jako Karel VII. z rodu Valois. Touto korunovací získal Karel VII. naprostou legitimitu a byl i domácí šlechtou uznán za nezpochybnitelného vládce Francie.", "section_level": 1}, {"title": "Francouzští králové z rodu Valois.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vedlejší linie Valois-Orléans.", "content": "Po vymření hlavní rodové linie rodu Valois v roce 1498 usedl na francouzský trůn král Ludvík XII. z vedlejší rodové linie Valois-Orléans. Po jeho smrti v roce 1515 přešlo právo na trůn na další vedlejší rodovou linii Valois-Angoulême.", "section_level": 2}, {"title": "Vedlejší linie Valois-Angoulême.", "content": "Vedlejší rodová linie \"Valois-Angoulême\" francouzského královského rodu Valois nastoupila na trůn v roce 1515. Členové rodu Valois-Angoulême odvozovali svůj původ od francouzského krále Karla V. a jeho mladšího syna Ludvíka, vévody Orleánského. Zakladatelem rodové linie Valois-Angoulême byl Ludvíkův mladší syn Jan, hrabě z Angoulême. Po vymření hlavní rodové linie Valois a následně i vedlejší linie Valois-Orléans připadl francouzský trůn v roce 1515 Františku I. z rodu Valois-Angoulême (František byl vnukem zakladatele této rodové linie Jana, hraběte z Angoulême).  V osobě posledního francouzského krále z této dynastie Jindřicha III. (u nás známého jako Jindřich z Valois) vládly krátce v letech 1573–1575 také v Polsku (jako Jindřich I.).", "section_level": 2}, {"title": "Konec rodu Valois.", "content": "Když v roce 1559 náhle umřel král Jindřich II., zdála se být budoucnost dynastie Valois stále velmi nadějná, jelikož Jindřich měl kromě dcer rovněž čtyři syny. První syn František II. ale umřel již rok po nástupu na trůn. V roce 1574 umřel i další Jindřichův syn Karel IX. a na trůn usedl jeho bratr Jindřich III., který byl ještě donedávna králem Polska (zde vládl 1573–1574 jako Jindřich I.). V roce 1584 umřel mladší bratr Jindřicha III. František, vévoda z Anjou. Sám Jindřich III. zemřel, stejně jako jeho bratři, bezdětný, a to v roce 1589 rukou atentátníka. Po vymření rodu Valois v mužské linii získal právo na francouzský trůn rod Bourbonů.", "section_level": 3}], "src_summary": "Dynastie Valois či jen Valois [valoa] byla vedlejší rodová linie francouzského královského rodu Kapetovců. Ve Francii vládla v hlavní linii v letech 1328–1498 a ve vedlejších liniích Valois-Orléans a Valois-Angoulême až do roku 1589. Z tohoto rodu pocházela také první manželka Karla IV., Blanka, se kterou se oženil, když mu bylo 7 let (roku 1323).", "tgt_summary": "瓦卢瓦王朝(House of Valois),是卡佩王朝的支系,继卡佩家族后承继法国王权,并于1328年至1589年间统治法兰西王国。家族地位较低的成员在阿朗松、安茹、勃艮第和奥尔良等地建立其支系。", "id": 2429667}
{"src_title": "Alžběta Kristýna Brunšvicko-Wolfenbüttelská", "tgt_title": "伊麗莎白·克莉絲丁 (不倫瑞克-沃爾芬比特爾)", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Alžběta Kristýna přišla na svět na konci srpna roku 1691 jako prvorozená ze čtyř dcer brunšvicko-wolfenbüttelského vévody Ludvíka Rudolfa a jeho manželky Kristýny Luisy Öttingenské.  Měla tři mladší sestry: Šarlotu Augustu (*/† 1692), Šarlotu Kristýnu (1694-1715) a Antonii Amálii (1696-1762).", "section_level": 1}, {"title": "Ve Španělsku.", "content": "1. srpna 1708 se v Barceloně provdala za španělského krále Karla III. (VI.) Habsburského. Cílem sňatku bylo posílení protifrancouzské koalice, protože v té době se vedly války o dědictví španělské a Karel byl pretendentem trůnu.  Do roku 1711 žili manželé ve Španělsku, problémem ovšem bylo, že Alžběta byla protestantka – to bylo v katolickém Španělsku nepřijatelné. Karlova manželka tak musela změnit vyznání.", "section_level": 1}, {"title": "Královna a císařovna.", "content": "V roce 1711 kdy zemřel Karlův starší bratr, císař Josef I., Alžbětin manžel jako bratrův nástupce se pak jako Karel VI. ujal vlády nad habsburskou monarchií a získal i trůn římského císaře. Opustil Španělsko a Alžbětu Kristýnu nechal v zemi jako svou místodržitelku. Až v roce 1713, kdy již bylo jasné, že Karel svůj boj o španělské království v důsledku změny mocensko-politických podmínek v Evropě prohrál, opustila Španělsko i Alžběta a zbytek života prožila v Rakousku.  18.10. 1714 byla v bratislavském Dómu sv. Martina korunovaná uherskou královnou. V září 1723 byli oba manželé v Praze korunováni českým králem a královnou.  Alžběta Kristýna přežila svého manžela o deset let, své dny dožila na císařském dvoře ve Vídni u starší dcery Marie Terezie, která se stala otcovou nástupkyní na trůně. Pochována je v Císařské hrobce.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Alžběta Kristýna na svého prvního potomka čekala dlouho: až v roce 1716, osm let po svatbě, se jí narodil syn Leopold Jan, který však žil jen několik měsíců (* 13.4.1716, † 4.11.1716). Po něm už následovaly jen tři dcery:", "section_level": 1}], "src_summary": "Alžběta Kristýna (28. srpna 1691, Brunšvik – 21. prosince 1750, Vídeň) byla brunšvicko-wolfenbüttelskou princeznou z dynastie Welfů a provdanou císařovnou Svaté říše římské, královnou německou, českou, uherskou, chorvatskou, sardinskou, neapolskou a sicilskou.", "tgt_summary": "不伦瑞克-沃尔芬比特尔的伊丽莎白·克莉丝丁(,1691年-8月28日-1750年-12月22日)是神圣罗马帝国皇后和布伦瑞克-沃尔芬比特尔亲王国的郡主。她是皇帝查理六世的妻子。", "id": 1437876}
{"src_title": "Tupolev Tu-114", "tgt_title": "圖-114", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Na počátku Tu-114 byl požadavek na dopravní letoun s velkou kapacitou na velké vzdálenosti. Konstrukční kancelář Andreje Tupoleva vycházela z vojenského letounu Tupolev Tu-95. První let prototypu se uskutečnil 15. listopadu 1957. Poté se uskutečňovaly zkušební lety, při kterých se ukázalo, že se jedná o spolehlivý stroj s ekonomickým provozem.  První prototyp (\"CCCP-L5611\") zůstal po zahájení sériové výroby ve výrobním středisku a sloužil na další zkoušky. Šlo o ověřování letových vlastností a výkonů za různých podmínek a také o zkoušky zlepšených verzí motorů, přístrojového vybavení a uspořádání prostorů pro cestující a náklad. Při jednom ze zkušebních letů došlo k požáru pohonné jednotky a ke zničení prototypu.  O důkladnosti zkoušek svědčí i fakt, že za 10 let přepravil Aeroflot stroji Tu-114 bez nehody tři miliony cestujících a nalétaly 130 milionů kilometrů. Sériová výroba Tu-114 začala až roku 1961, ovšem bylo vyrobeno poměrně málo kusů. Svoji úlohu v tom hrála jak poměrně velká hmotnost letounu s požadavkem (v té době) dlouhé letové dráhy, robustnost vyžadující zvláštní letištní vybavení, tak i zákulisní či politické boje v SSSR.  Je paradoxní, že letadlo Tu-114 bylo později nahrazeno letadlem Iljušin Il-62, které bylo mnohem náročnější na provoz.  Kvůli obavám ze zpoždění vývoje Tu-114, byly pro dopravu sovětských vládních činitelů vyrobeny dva kusy (Tupolev Tu-116), označované zpočátku i jako Tu-114D. Tyto letouny byly upraveny z bombardérů Tu-95 vestavbou přetlakové kabiny do původního, úzkého trupu.  Aeroflot Tu-114 zařadil na své linky s imatrikulační značkami CCCP-76459 až 76490.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "\"Tupolev Tu 114 Rossija\" byl čtyřmotorový turbovrtulový samonosný dolnokřídlý jednoplošník s jednoduchými ocasními plochami a předovní podvozkovou nohou.  Vstupní dveře byly na levém boku, jedny za křídly a druhé vzadu za třetí kabinou. Na pravé straně trupu se za pilotní kabinou nacházely ještě dveře pro posádku a dvě vrata k nákladovému prostoru. Dálková verze Tu-114 pro 120 cestujících měla v přední kabině 76 sedadel a v zadní 40. Čtyři cestující byli v saloncích uprostřed. Na zvlášť dlouhých trasách se létalo s vybavením pro 60 cestujících. V roce 1964 byly zavedeny i stroje se 145 sedadly určené na magistrální trasy v SSSR. Jak bylo řečeno, všechny prostory byly přetlakové, takže tlak odpovídající výšce 2 400 m se udržoval až do výše 10 000 m. Klimatizace udržovala teplotu v kabině na úrovni 18° - 24° C. Při zvlášť dlouhých letech se ve středním salónikovém oddílu vyčlenil prostor pro střídání směn posádky.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "V létě 1962 začal Tu-114 poprvé létat do Havany přes Conakry. Trasa vedoucí přes Afriku se ukázala být nevhodná a navíc politické problémy se státech nad kterými tento let vedl, zapříčinily, že se plán cesty změnil. V lednu 1963 začala doprava s jednou technickou zastávkou v Murmansku, kde stroje doplňovaly palivo, pak pokračovaly v letu velkým obloukem přes Atlantik bez dalšího mezipřistání až k cíli.  Kanada a USA tehdy ještě způsobovaly problémy při povolování použití tamních letišť, a proto byla zvolena tato náročná trasa. Let trval průměrně 19 hodin a 40 minut. V roce 1968 se podařilo upravit tuto náročnou trasu tak, že Tu-114 přistávaly v Alžíru a po doplnění paliva pokračovaly v cestě do Havany. V roce 1963 začaly Tu-114 spojovat Moskvu přes Taškent s Dillí. Kanada se otevřela pravidelnému spojení typem Tu-114 v listopadu 1966, kdy se začalo létat do Montréalu bez mezipřistání. V dubnu 1967 přišla na řadu linka do Tokia, na které Aeroflot spolupracoval s japonskou leteckou společností Japan Airlines; Tu- 114 nesly znaky Japan Air Lines do té doby, než mohly nastoupit na tuto trasu vlastními letadly.  Tu-114 se zapojily i do vnitrostátní dopravy na magistrálních tratích, například na trase Moskva-Taškent a Moskva - Alma-Ata. Od léta 1969 začaly s rekreační dopravou 220 cestujících mezi Moskvou a Suchumi. Další dálková trasa vedla z Moskvy do Novosibirsku.  Vedle strojů Tu- 114 Rossija pro přímé lety do kubánské Havany bez možnosti užít vzdušný prostor USA používal od roku 1962 Aeroflot i několik speciálních verzí přestavěno \"Tu-114D\" (nezaměňovat s Tu-116) s trupem s menším průměrem, menším rozpětím křídel, kabinou pro několik desítek cestujících a doplněním přídavných nádrží na spodní palubu.  Tu- 114D byl prakticky pouze upravený bombardér Tupolev Tu-95 s přetlakovým trupem po celé délce kabiny cestujících s demontovanou výzbrojí a s pumovnicí proměněnou na zavazadlový prostor. Tu-114D byly určeny na extrémně dlouhé tratě, konkrétně na kurýrní lety a speciální spoje. Jejich zásoba paliva se zvětšila, přičemž vzletová hmotnost nepřesahovala 121 920 kg. Při zkouškách prototypu letěl například Tu-114D bez mezipřistání z Moskvy do Irkutsku a zpět ve výši 12 000 m, průměrnou rychlostí 800 km/h. Urazil vzdálenost 8 500 km a při zpátečním letu se musel probíjet protivětrem o síle 200 km/h. Přesto zůstalo v nádržích po přistání v Moskvě palivo ještě na dalších 2 000 km.  Jistý čas létaly Tu- 114D i na lince Moskva - Havana. Výkony Tu-114 byly pozoruhodné a svého času tvořily světovou špičku. Na přelomu 50. a 60. let symbolizovaly, spolu s prvními Sputnik, celkem vyspělý letecko-kosmický průmysl SSSR. Ale o deset let později už éra letadel Tu-114 ve službách Aeroflotu pomalu končila. Poslední linkou, na které mohli cestující letět tímto letadlem byla linka Moskva - Novosibirsk.  V roce 1975 byly letouny Tu-114 staženy z dopravy a byly prodány vojenskému letectvu. Tam sloužily k vývoji letadla včasné výstrahy (obdoba amerického \"systému AWACS\") Tupolev Tu-126. Sovětská armáda přebírala později pro dopravní účely i další letouny Tu-114, které Aeroflot vyřazoval z provozu. Docházelo i k dalším obměnám letounu pro dálkové lety s omezení přepravní kapacity ve prospěch paliva. Celkem bylo vyrobeno 32 kusů všech typů.  Na dálkových tratích nahradily Tu-114 letadla Iljušin Il-62 a později Il-62M.  Letadlo Tu-114 v roce 1959 dokonce dopravilo sovětského vůdce Nikitu Chruščova do Washingtonu.", "section_level": 1}, {"title": "Nehody a incidenty.", "content": "Během své služby měl Tu-114 jen jednu smrtelnou nehodu. 17. února 1966 se Tu-114 letu Aeroflot č. 65 pokusil vzlétnout z moskevského letiště Šeremetěvo v noci za zhoršujících se povětrnostních podmínek poté, co byl let několikrát zpožděn. Posádka nevěděla, že sníh nebyl řádně vyčištěn z celé šířky použité dráhy. Křídlo letadla zasáhlo v rychlosti velkou sněhovou hromadu a vrtule motorů číslo 3 a 4 narazily na přistávací dráhu, což mělo za následek, že se letadlo vychýlilo z kurzu a začalo hořet. Počáteční sovětské zdroje naznačovaly, že zemřelo 48 ze 70 osob na palubě, včetně pilota. Letadlo směřovalo do Brazzaville v Kongu s Afričany a sovětskou obchodní delegací na palubě. Pozdější zprávy uvádějí úmrtí na palubě 21 ze 48.  Další letoun byl odepsán v srpnu 1962 na letišti Vnukovo poškozením trupu po kolapsu příďového podvozku během údržby. Imatrikulace CCCP-76479 patřila jednomu z pouhých tří vyráběných modelů D s dlouhým doletem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tupolev Tu-114 (Tyполев Тy-114 Poccияm, v kódu NATO \"Cleat\") byl čtyřmotorový dopravní turbovrtulový letoun dlouhého doletu navržený v 50. letech konstrukční kanceláří Tupolev a v SSSR vyráběný od roku 1956. Jde o první a jediné turbovrtulové dopravní letadlo se šípovým křídlem. Až do příchodu proudových strojů byl Tu-114 svého času největším a nejrychlejším dopravním letadlem na světě a také s největším doletem - 10,900 km. Od roku 1960 drží oficiální titul nejrychlejšího vrtulového letadla.", "tgt_summary": "图波列夫-114 Rossiya(,北约代号Cleat)是一种俄国长程螺旋桨客机,于1955年苏联时代推出,是图-95轰炸机的大改设计。从轰炸机的中单翼变为客机下单翼,以免翼根横穿客舱。在数十年间,是世界最大、最长程、最快的客机(直到维克斯VC10推出后才被打破)。其航程高达。官方1960年代也直接使用世界最快客机当成宣传用词。", "id": 1267136}
{"src_title": "Tupolev Tu-134", "tgt_title": "圖-134", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Počátky vývoje letounu Tu-134 spadají do počátku 60. let, kdy byl dán požadavek na stroj s kapacitou 40 cestujících, doletem 2 000 km a cestovní rychlostí přes 800 km/h. Dalším požadavkem bylo snížení hlučnosti, což mělo být řešeno umístěním motorů na zádi. Samotný vývoj začal roku 1961 a vycházel z typu Tupolev Tu-124. Bylo však zřejmé, že musí dojít k podstatným konstrukčním změnám. První prototyp s 64 sedadly značený ještě jako Tu-124A, SSSR-45075, poprvé vzlétl 29. července 1963. V prosinci 1963 následoval druhý exemplář (SSSR-45076). Ten byl v červnu 1965 předveden na 25. mezinárodním aerosalonu v Paříži. Po dolétání zkušebního programu byly oba prototypy ponechány ve výrobním závodě jako technologické stroje k ověřování systémů a vybavení, které byly následně aplikovány na sériové letouny. Ověřovací série 15 strojů (SSSR-65600 a výše) byla v charkovském výrobním závodě ukončena v létě roku 1965. Tyto letouny se od prototypů odlišovaly menšími úpravami v kabině osádky i cestujících s odlišnými servisními dveřmi na pravé straně trupu vpředu. Testování ověřovací série probíhalo v období 1966-1967. Do pravidelného provozu byl typ Tu-134 (SSSR-65600) nasazen 26. srpna 1967, když dopravil 43 cestujících z Moskvy do Murmaňska. Dne 9. září pak vzlétl z Moskvy do Soči. V roce 1968 již Tu-134 zahájil lety na linkách z Moskvy do Varšavy, Helsinek, Bukurešti, Vídně, Curychu, Bělehradu, Bejrútu a Rabatu. Z Leningradu pak tyto stroje létaly do Osla, Stockholmu, Amsterdamu, Kodaně a Londýna. V roce 1969 získalo Tu-134 jako první sovětské letadlo certifikaci dle mezinárodních standardů a přibyly linky do Tunisu, Tripoli, Káhiry a Casablanky. Od ledna 1970 zahájilo kyjevské ředitelství Aeroflotu pravidelný provoz do Vídně, Budapešti a Prahy. Zde přistál poprvé stroj SSSR-65618 dne 10. ledna s 23 cestujícími na palubě. Těchto letounů bylo vyprodukováno 78 kusů.  Druhý prototyp byl v továrně rozebrán a podroben únavovým zkouškám, čímž posloužil při vývoji další varianty \"Tupolev Tu-134A\". Prototyp (SSSR-65567) vzlétl pod velením zalétávacího pilota Nikolaje Charitova v dubnu 1970. Od původní verze se Tu-134A odlišoval prodlouženým trupem o 2,05 m, jehož kabina pojala až 80 cestujících. Další změny se týkaly zesílení draku a podvozku, pro nějž bylo použito kol a brzd převzatých z turbovrtulového dopravního letounu Iljušin Il-18. Díky zvýšení přepravní kapacity a instalaci motorů Solovjov D-30-II se zvýšeným vzletovým tahem na 69,38 kN s vestavěným obracečem tahu a s nižší spotřebou paliva se z letounu stal provozně kvalitní konkurenční stroj s nízkými letovými náklady. Kokpit pro dva piloty s navigátorem v prosklené přídi byl vybaven modernější avionikou. Do zkušebního provozu u Aeroflotu bylo \"áčko\" nasazeno v listopadu 1970 na spoji z Moskvy do Leningradu.  Připomínky jugoslávské charterové společnosti Aviogenex, která zkoušela Tu-134A (YU-AHS, výr. č. 0350921) od 30. dubna 1970 a československého dopravce ČSA, vedly ke zrušení prosklené přídě navigátora. Jeho pracoviště bylo umístěno mezi piloty a do přídě byla instalována anténa radiolokátoru, která se přemístila z výstupku pod přídí, jenž byl odstraněn. První takto upravený letoun (SSSR-65667) byl v roce 1971 vystaven na aerosalonu v Paříži. Tu-134A (SSSR-65690, nebo -65694) užívalo KGB, ministerstvo obrany pak stroje SSSR-65982 a -6598.  Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se objevila nová verze označená \"Tu-134B\". Od Tu-134A se odlišovala novou avionikou a některými systémy, zesílenou konstrukcí a upraveným interiérem, který pojal až 82 cestujících. Zároveň s touto verzí představil závod v Permu na západním Uralu novou variantu motoru D-30 III. série se vzletovým tahem zvýšeným na 71,35 kN. Tyto pohonné jednotky se pak začaly uplatňovat zpětně také na již létajících strojích, které se pak označovaly \"Tu-134A-3\" a \"Tu-134B-3\". Letouny s původními motory byly pro odlišení značeny jako \"Tu-134A-1\".  Pro potřeby dopravy vládních činitelů před i po rozpadu SSSR sloužilo mimo jiné i deset Tu-134A-3, provozovaných 235. leteckým oddílem se základnou na moskevském letišti Vnukovo (např. RA-65552, -65557, nebo -65911).  Produkce typu Tu-134 byla ukončena posledním vyrobeným kusem (výr. č. 66380, SSSR-65557, později RA-65557), který montážní halu opustil v prvním čtvrtletí roku 1985. Převzal jej tehdejší 235. speciální letecký oddíl se základnou v Moskvě Vnukovu. Celkem vzniklo přes 720 letounů všech verzí, včetně účelových přestaveb a úprav.  Jednou ze speciálních modifikací bylo osm strojů \"Tupolev Tu-134A-3 Sch\", které od jara 1986 létaly ve Voroněžské oblasti. Typ nesl ve dvou tvarovaných nádržích zavěšených pod centroplánem čidla citlivé aparatury, sledující stav zemědělské půdy, kvalitu obilovin a v zimě množství a rozvrstvení sněhového příkrovu.  V roce 1991 byl zalétán \"Tu-134BU\" (UBL) s hrotitou přídí skrývající anténu radaru pro bombardér Tupolev Tu-160. Celková délka stroje se tak zvětšila o 4,82 m. Varianta sloužila k výcviku osádek a kondičnímu létání za účelem šetřit letové hodiny operačních Tu-160. Tři letouny tohoto typu převzal 184. pluk se základnou v Prilukách.  Další specializovanou verzí byl \"Tupolev Tu-134BŠ\" s obdobně instalovaným radiolokátorem z letounu Tupolev Tu-22M a s kabinou vybavenou jako učebna pro 12 žáků a dva istruktory. Pod křídlem byly navíc čtyři závěsníky pro atrapy cvičných pum. Jeden stroj převzalo letecké školní středisko v Tambovu.  Tu-134B-3 byla verze s přestavěným luxusním interiérem pro 18 osob britskou firmou Diamonite Aircraft Furnishings Ltd. pro společnost Latcharter (YL-LBB). Stejná firma zmodernizovala také kabiny čtyř Tu-134A-3 maďarského Malévu a tří Tu-134A ČSA.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Polský přepravce LOT převzal první Tu-134 (výr. č. 8350602, SP-LGA) 6. května 1968, který o osm dní později vzlétl na lince z Varšavy do Leningradu. Za ním následovaly další čtyři (SP-LGB, -LGC, -LGD a -LGE), které začaly pravidelně létat do Kyjeva (od 1. července 1968), Istanbulu, Prahy (od 2. dubna 1969), Ženevy a Madridu (od 11. května 1970). 29. března 1973 převzal LOT první Tu-134A (výr. č. 3351808, SP-LHA) po kterém následovalo šest dalších strojů (SP-LHB, -LHC, -LHD, -LHE, -LHF a -LHG). Příležitostně byl využíván i letoun SP-LHI (49985), patřící vojenskému letectvu. Polské vládní Tu-134A provozoval 36. pluk Polskich Wojsk Lotniczych se základnou na letišti Varšava-Okecie (Letiště Frédérica Chopina). Za celou dobu se u pluku vystřídaly celkem čtyři letouny, vždy označené čísly 101 a 102. První dva stroje (výr. č. 3352005 a 3352008) byly dodány roku 1973 s ukončením služby v roce 1978, kdy stroje převzal LOT jako SP-LHF a -LHG. Druhá 101 (výr. č. 49909) přiletěla k pluku v červnu 1977 a 102 v červenci. Ta byla v září 1988 předána LOTu.  Bývalý východoněmecký Interflug převzal první Tu-134 (8350502, DM-SCA) na berlínském Schönefeldu 1. října 1968, který byl do 28. února 1969 využíván výhradně k výcviku svých osádek. V tento den byl poprvé nasazen na pravidelnou linku z Berlína do Lipska. 5. února 1969 přibyl do letadlového parku této letecké společnosti druhý Tu-134 (88350503, DM-SCB). Do poloviny roku 1970 vlastnil Interflug sedm strojů.  Bývalá Lidová armáda NDR převzala v prosinci 1969 salonní stroj Tu-134 (9350913, č. 177), který používal pro zahraniční lety fiktivní poznávací značku DM-VBB. Letoun se v roce 1976 dostal k Interflugu jako DM-SCZ. Druhým salonním strojem v NDR bylo č. 182, dodané původně společnosti Interflug jako DM-SCL (1351305). Dne 10. ledna 1973 převzal první \"áčko\" (3351903, DM-SCI), které létalo na spoji do Moskvy. V roce 1975 vlastnil Interflug již 11 strojů obou verzí, o osm let později pak 18.  Od roku 1977 byly do letectva NDR postupně zařazeny následující letouny Tu-134A: č. 176 (4352206, ex Interflug DM-SCR), č. 181 (35180, s fiktivní poznávací značkou DM-VBC, 9. března 1982 předán Interflugu jako DDR-SDC), č. 184 (63952, po sjednocení země převeden k Luftwaffe) a č. 186 (46155, později u Interflugu jako DDR-SDG). Luftwaffe sjednoceného Německa dostala k užívání celkem tři Tu-134A (63967, 11+10, 63952, 11+11 a 66135, 11+12), které vyřadila v roce 1992.  Maďarské letecké společnosti Malév byl první Tu-134 (8350604, HA-LBA) dodán 22. prosince 1968, který od 1. ledna provozoval linku do Moskvy. Během dalších dvou let převzal Malév další čtyři stroje (HA-LBC, -LBD, -LBE a -LBF), doplněné v roce 1974 i dvěma bývalými vládními letouny, které tehdejší MLR převzala v roce 1973, s přeznačenou imatrikulací na HA-LBG (původně HA-924) a -LBH (HA-925). Později se vládními letouny staly dva modernější stroje Tu-134A (HA-926 a HA-927), které pak opět převzal domácí civilní přepravce jako HA-YSA a -YSB.  1. dubna 1971 byly Malévu dodány první dvě letadla Tu-134A (1351301, HA-LBI a 1351302, HA-LBK), které byly následující den nasazeny na lince do Curychu a Madridu. Dopravce Malév používal ve své flotile celkem šest strojů Tu-134A, sedmý (38050, SSSR-65892) byl v období od 1. dubna 1978 do 24. ledna 1980 pronajat od Aeroflotu.  Bulharský dopravce Balkan převzal první Tu-134 (8350405, LZ-TUA) 11. září 1968 a nasadil jej na spoj ze Sofie přes Brusel do Londýna. Následující rok s typem létal pravidelně rovněž do Prahy. Ve flotile Balkan provozoval dalších šest Tu-134, LZ-TUB, -TUC, -TUD, -TUE, -TUF a -TUO, který byl od roku 1970 do roku 1978 vojenský (výr. č. 0350922, č. 050). Dne 27. března 1971 dostal Balkan první Tupolev Tu-134A (1351209, LZ-TUK) a jako vůbec první provozovatel jej předvedl na pravidelné lince do Prahy 4. dubna 1971. Mezi bulharskými stroji byly rovněž čtyři letouny (LZ-TUG, -TUU, -TUV a -TUZ), provozované od roku 1972 vládní letkou ČSSR. Dalším letounem v parku Balkanu byl Tu-134A LZ-TUP, který po převzetí vojenským letectvem opět nosil trupové číslo 050. V srpnu 1980 se zase jako LZ-TUP vrátil národnímu dopravci. Balkan rovněž používal jeden stroj Tu-134B-3 (LZ-TUT) se salonním interiérem pro vládní potřeby. Dva Tu-134A-3 (5352303, LZ-TUL a 4352307, LZ-TUN) užívala rovněž bulharská letecká společnost Hamus Air.  Jugoslávský dopravce Aviogenex, založený v roce 1969, zpočátku létal se dvěma Tu-134 (9350701, YU-AHH a 9350705, YU-AHI). 24. března 1971 pak převzal první z devíti Tu-134A (1351203, YU-AHX). V devadesátých létech byly Tu-134A vráceny do Společenství nezávislých států a přiděleny ruským leteckým podnikům.  Jeden z letounů Aviogenexu (1351204, YU-AHY) se v roce 1988 dostal do služby tureckého charterového dopravce Nesu Air jako TC-ALV.  Vietnamská společnost Hang Khong Viet Nam provozovala od 1. února 1977 s Tu-134A linku z Hanoje do Ho-Či-Minu (Saigon). V letadlovém parku měla 12 letounů této verze, včetně šesti převzatých od Interflugu a čtveřici Tu-134B-3.  Korejský Chosonminhang, dnes Air Koryo, převzal roku 1983 dva letouny Tu-134B-3 s poznávacími značkami P-813 a P-814.  Turecký Greenair měl do počátku devadesátých let pronajaty dva stroje Tu-134A-3 (66109, TC-GRD, ex SSSR-65914 a 66120, TC-GREC ex SSSR-65915) od 234. speciálního leteckého oddílu z Vnukova. Létal s nimi charterové lety do Evropy.  Letecký dopravce Kaliningrad Avia pronajal 7. května 1993 jeden Tu-134A (0974, RA-65824) maďarskému přepravci Air Service Hungary s imatrikulací HA-LBS.  Syrianair od roku 1982 používal na svých linkách i Tu-134B-3. Tři (YK-AYA, -AYB a -AYD) v salonním provedení a tři (YK-AYC, -AYE a -AYF) ve standardní úpravě pro 76 cestujících.  V sedmdesátých letech používala společnost Iraqi Airways jeden Tu-134 (9350915, YI-AED) pro vládní potřeby.  Egyptský dopravce Pyramid Airlines převzal dne 11. května 1992 do pronájmu od Belavie Tu-134A (60315, RA-65106), následován po ukončení služby v listopadu téhož roku strojem SSSR-65133 (60345).  Prvním jihoamerickým provozovatelem typu se stala v prosinci 1992 peruánská letecká společnost Aero Tumi. Ukrajinskou firmou Katran jí byly na dobu šesti měsíců pronajaty dva stroje Tu-134A (OB-1489 a OB-1490). 24. února 1993 zahájily lety na lince z Limy přes Trujillo do Tarapota. Po ukončení pronájmu byly spolu s dalšími třemi Tu-134A-3 (UR-65092, -65093 a -65123) pronajaty dalšímu peruánskému dopravci Imperial Air, který s nimi 23. července 1993 zahájil provoz na lince z Limy do Arequipy.  Ukrajinské letectvo používalo Tu-134A s červenými čísly 42 a 71. Kromě nich létal pro potřeby ukrajinské vlády salonní Tu-134A-3 (výr. č. 66372, UR-65556).  Vládní letectvo Ázerbájdžánu užívalo Tu-134B-3 (AL-65711), Kazachstánu pak verzi Tu-134A-3 (SSSR-65551). V Angole létal od roku 1977 salonní Tu-134A (49830, D2-ECC), v Mosambiku pak stejný typ (63497, C9-CAA) od roku 1982 až do 19. října 1986, kdy havaroval u Nelspruitu.", "section_level": 1}, {"title": "Tu-134 u ČSA.", "content": "Letouny Tu-134A létaly i u Československých státních aerolinií v celkovém počtu 14 strojů. První byl zařazen k ČSA 29. listopadu 1971 (OK-AFA, v. č. 1351406). K nasazení na linky pak došlo 9. prosince 1971 při letu z Prahy do Bratislavy a zpět, o dva dny později byl OK-AFA vypraven na obchodní let do libyjského Tripolisu. Druhý Tu-134A (1351410, OK-AFB) v barvách ČSA přistál v Praze 9. ledna 1972, který byl o dvanáct dní později nasazen na svůj první komerční let z Prahy do Bratislavy a Košic.  Dne 5. března 1972 pak ČSA převzaly třetí Tu-134A (2351504, OK-CFC), následovaný 10. března čtvrtým strojem OK-CFD (2351505), pátým v pořadí se stal 12. května OK-CFE (2351602) a o sedm dní později ještě OK-CFF (2351603). Další dodávky Tu-134A do Československa následovaly v roce 1973. 15. ledna rozšířil park ČSA letoun OK-CFG (2351701), 22. ledna pak OK-CFH (2351801) a 4. července přistál na Ruzyni OK-DFI (3351908). 20. listopadu 1974 přiletěl do pražské Ruzyně OK-EFJ (4323228) a o dva dny později OK-EFK (4323230). 2. ledna 1977 došlo ve večerních hodinách při přistávacím manévru ke kolizi letounu OK-CFD s Il-18 (OK-NAA). Havárie bez obětí na životech však skončila pro rozsáhlá poškození Tu-134A jeho sešrotováním 30. srpna 1978.  Dne 1. července 1977 ČSA převzaly dvanáctý stroj OK-HFL (7349913) a 22. prosince třináctý OK-HFM (7360142). 6. února 1978 se OK-AFB, letící s osádkou velitele Holka na pravidelné lince z Berlína do Prahy, stal obětí únosu a byl přinucen změnit kurs do Frankfurtu.  Čtrnáctý a poslední letoun Tu-134A (8360282, OK-IFN) pro Československé státní aerolinie byl zároveň stým exportním strojem OKB Tupoleva. Z moskevského letiště Domodědovo byl osádkou velitele M. Trnky přelétnut do Prahy 11. března 1978.  11. října 1987 došlo v Praze po přistání k poškození stroje OK-AFB, letícího na lince z Budapešti. Vzhledem ke stáří letounu bylo rozhodnuto o jeho vyřazení. Po předchozí nezbytné opravě byl dne 5. května 1989 přelétnut osádkou velitele D. Raveaneho do Piešťan, kde byl po příslušných úpravách přeměněn na snack bar. 20. května 1988 provedl poslední let z Varšavy první Tu-134A (OK-AFA) ČSA, který byl po náletu 22 185 hodin 30. listopadu 1988 přelétnut do Minska. Sovětský letecký zkušební ústav poté tento letoun podrobil únavovým lámacím zkouškám. Stroj Tu-134A OK-CFE se stal 14. prosince 1990 exponátem muzea Airpark v italském Loretu u Ancony. V období let 1991-92 byly z provozu vyřazeny a následně sešrotovány letouny OK-CFC, -CFF a -CFG, OK-CFH byl přebudován na restauraci v blízkosti brněnské přehradní nádrže (od 10. září 1992 do roku 2000, kdy vyhořel). Stroj OK-DFI byl od února 1994 vystaven v prostorách letiště Aeroklubu Kolín. Po silném poškození větrnou smrští byl rovněž sešrotován.  Následně ČSA provozovala posledních pět exemplářů Tu-134A (OK-EFJ, -EFK, -HFL, -HFM a -IFN). Poslední tři letouny navíc prošly přestavbou interiérů u britské firmy Diamonite.", "section_level": 2}, {"title": "Další uživatelé.", "content": "Ve stejné době jako ČSA se k převzetí typu Tu-134 připravovali také u tehdejšího Leteckého oddílu federálního ministerstva vnitra a u vojenského letectva.  Pro zajištění dopravy ministra národní obrany a dalších vysokých vojenských činitelů bylo rozhodnuto o zakoupení jednoho Tupolevu Tu-134A v salonní úpravě. 16. prosince 1971 přelétla po předchozím přeškolení na nový typ v SSSR posádka velitele plk. ing. Josefa Mošny do Kbel Tu-134A evidenčního čísla 1407 (výr. č. 1351407). Letoun sloužil u Dopravního leteckého pluku velitelství letectva a PVO v Praze -Kbelích a pro specifické úkoly byla tomuto letounu přidělena rovněž civilní imatrikulace OK-AFD.  Letecký oddíl federálního ministerstva vnitra provozoval v období 1972 až 1983 celkem čtyři stroje, z toho dva v salonní a dva ve standardní úpravě interiéru. První Tu-134A OK-BYQ (1351409) na Ruzyni přistálo 17. ledna 1972 následován salonním OK-BYR (1351408) o dva dny později. Třetí letoun (OK-BYS, 1351503) byl dodán 7. března téhož roku. Primárním úkolem těchto strojů vnitra byla doprava nejvyšších státních činitelů tehdejší ČSSR a státních delegací. V roce 1977 trojici doplnil OK-BYT (49858). Všechny čtyři stroje byly po ukončení služby 26. září 1983 předány bulharskému Balkanu, který nechal přestavět interiér, upravil je na verzi A-3 a uskutečnil další řadu menších úprav.  Dalším uživatelem typu byla v roce 1993 společnost Air Moravia, která si pro charterové lety Tu-134 pronajímala od ČSA.  Od 10. srpna do 12. září 1992 měla Tu-134B-3 (výr. č. 63410, SSSR-65704) pronajatý letecká společnost Enson Air od dopravce Latvio Latvian Airlines z Rigy. V Litvě pak nosil imatrikulaci YL-LBJ.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tupolev Tu-134 (V kódu NATO \"Crusty\") je sovětský dvoumotorový proudový úzkotrupý dopravní letoun vyráběný v letech 1966 až 1989. Původní verze měla ještě prosklený nos letounu podobně jako další sovětské dopravní letouny té doby. Je schopný provozu z nezpevněných letišť.", "tgt_summary": "Tu-134 (北约代号: 硬壳)是原苏联图波列夫设计局开发的一种双引擎窄体客机,和道格拉斯DC-9属于同一级别。它是在Tu-124的基础之上,将机翼下的发动机后移至机尾处,再改用T型尾翼而成。它在曾经的华约国家中被广泛使用,由于其巨大的噪声而逐渐遭到淘汰。该型号曾在多达42个国家中服役,除了客运航空之外它也时常使用在军事领域。虽然该型号的生产至1985年就停止了,但时至21世纪初仍然有一些国家元首将其作为私人专机。从1966年至1985年,各种型号的Tu-134总计生产了852架。", "id": 1293108}
{"src_title": "Sicilské království", "tgt_title": "西西里王國", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení a vláda normanské dynastie.", "content": "V roce 1091 se Sicílie dostala pod kontrolu Normanů, kteří vyvrátili arabský Sicilský emirát a založili zde Sicilské hrabství. Království založil roku 1130 sicilský hrabě Roger II. Sicilský z původem normanské dynastie \"de Hauteville\", a to sloučením jihoitalských a sicilských držav Normanů, které byly od roku 1059 papežskými lény. Korunu přijal Roger přímo z rukou papeže. Normané zde vládli až do roku 1194 (postupně králové Roger II., 1130–1154, Vilém I. Sicilský, 1154–1166, Vilém II. Sicilský, 1166–1189, Tankred Sicilský, 1189–1194).", "section_level": 2}, {"title": "Štaufové.", "content": "Roku 1194 získali království Štaufové sňatkem syna císaře Fridricha I. Barbarossy Jindřicha s dědičkou Konstancií, dcerou krále Viléma I. Jindřich byl v letech 1194–1197 spoluvladařem své ženy, která zemřela v roce 1198. Novým panovníkem se tak stal pozdější císař Fridrich II., v té době pouze čtyřletý. Jeho vláda v letech 1198–1250 byla poznamenána řadou konfliktů s papeži, které pokračovaly i za jeho nástupců Konráda IV. (1250–1254), Manfreda (1258–1266) a Konradina (1254–1258 a 1268).", "section_level": 2}, {"title": "Anjouovci.", "content": "V důsledku ostrého sporu, do kterého se dostal Fridrich s papeži kvůli pokusům o ovládnutí severní Itálie, odmítla papežská kurie po jeho smrti ponechat království jako papežské léno nadále Štaufům. Nejdříve je nabídla anglickému králi Jindřichovi III. pro jeho mladšího syna Edmunda, který se zde však neprosadil. Roku 1266 je udělila v léno mladšímu synovi francouzského krále Ludvíka VIII. Karlovi z Anjou. Ten porazil roku 1266 nemanželského syna císaře Fridricha II. Manfreda a 1268 Fridrichova mladičkého vnuka Konradina, kterého poté nechal v Neapoli popravit. Vládu v království však neudržel dlouho. Roku 1282 vypuklo proti Francouzům rozsáhlé povstání na Sicílii, které vešlo do dějin pod názvem sicilské nešpory. Příčinou byl daňový útlak vlády krále, který se neustále pokoušel o další expanzivní politiku, mimo jiné na území obnovené byzantské říše. Proto povstání finančně podpořil byzantský císař Michael VIII. Palaiologos. Jako svého krále přijali vzbouření Sicilané Manfredova zetě, aragonského krále Petra III.. Ten ovšem ovládl pouze ostrov Sicílii, zatímco pevninská část království zůstala v anjouovských rukou.  Po dvaceti letech bojů byla roku 1302 uzavřena mírová smlouva, kterým byla uznána samostatnost ostrovního království v čele s aragonskou dynastií, které bylo po roce 1302 nazýváno také královstvím Trinacria, oficiálně se však zvalo královstvím sicilským (\"Regnum Siciliae\") a v praxi s doplněním „za (messinským) majákem“ (\"ultra Pharum\") a je v současnosti všeobecně nazýváno \"Sicilským královstvím\", a zároveň potvrzeno pevninské království dynastie Anjou, jehož formální název sice bylo Sicilské království — v praxi pak \"království sicilské před majákem\" — v současnosti je ovšem téměř výlučně známé podle svého hlavního města jako Neapolské království.", "section_level": 2}, {"title": "Španělská nadvláda.", "content": "Ostrovnímu státu vládli střídavě aragonští/španělští králové anebo jejich vedlejší větvě. Roku 1707 se sicilské království ocitlo v rámci válek o španělské dědictví v držbě císaře Karla VI. V roce 1735 dobyl Sicílii v rámci války o polské dědictví parmský vévoda Karel Bourbonský, který se zároveň stal králem neapolským. Oba státy byly od té doby s krátkou napoleonskou přestávkou pod vládou jednoho panovníka a v roce 1816 byly i formálně spojeny do (staro)nového Království obojí Sicílie s vládnoucí dynastií Bourbon-Obojí Sicílie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sicilské království (latinsky \"Regnum Siciliae\", sicilsky \"Regnu di Sicilia\", italsky \"Regno di Sicilia\") bylo historickým státním útvarem na jihu Itálie v letech 1130–1816. Původně zahrnovalo kromě samotné Sicílie také celou jižní část Apeninského poloostrova, v roce 1282 však došlo v souvislosti s tzv. Sicilskými nešporami k rozpadu království na dva samostatné subjekty — ostrovní Království sicilské (za majákem), nazývané také jako království Trinacria, a pevninskou část Království sicilské (před majákem), v praxi známé spíše jako Neapolské království. V historické literatuře se pro období po roce 1282 tímto názvem označuje státní útvar zahrnující pouze ostrov. Ten byl často v personální unii s aragonským/španělským královstvím. V letech 1713–1720 bylo v rukou savojských vévodů, kteří je vyměnili s císařem za království Sardinské. V roce 1735 dobyl Sicílii v rámci války o polské dědictví parmský vévoda Karel Bourbonský, který se zároveň stal králem neapolským. Oba státy byly od té doby s krátkou napoleonskou přestávkou pod vládou jednoho panovníka a v roce 1816 byly i formálně spojeny do (staro)nového Království obojí Sicílie.", "tgt_summary": "西西里王国是一个在1130年至1816年曾存在于现意大利的国家,创立者为西西里的鲁杰罗二世。广义上西西里王国领土不仅只包含西西里岛,亦包括整个南意大利,1530年以前还包含马耳他岛和戈佐岛。但是自1282年西西里晚祷之后,王国一分为二,西西里岛和半岛上的那不勒斯地区分别由两个不同的王朝统治。虽则两地名义上均称为「西西里王国」,但直至1816年之前,两地很多时候都是分开统治。西西里国王的头衔经常是附属于其它王朝,例如西班牙国王或神圣罗马皇帝。1816年西西里王国与那不勒斯王国合并为两西西里王国。后来两西西里王国更在1861年弗朗切斯科二世统治时被并入新成立的意大利王国之内。", "id": 694533}
{"src_title": "Ferdinand Zvonimir Habsburg-Lothringen", "tgt_title": "費迪南·馮·哈布斯堡", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Ferdinand Zvonimír je vnuk Oty Habsburského (1912–2011) a pravnuk posledního rakouského císaře a českého krále (1916–1918) Karla I. (1887–1922). Jako nejstarší syn přímé linie habsbursko-lotrinské dynastie je Ferdinand Zvonimír po svém otci prvním v pořadí v následnictví hlavy dynastie.  Pokřtěn byl dne 20. září 1997 v Záhřebu kardinálem Franjo Kuharićem a při tomto obřadu také obdržel jméno chorvatských králů – Zvonimír. Jelikož výběr jmen má v habsbursko-lotrinské rodině tradiční význam, je také v případě Ferdinanda odkazem na předka Ferdinanda I. Kastilského, zatímco jméno Zvonimír odkazuje k chorvatskému králi Zvonimíru Demeterovi.", "section_level": 1}, {"title": "Závodní kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Karting.", "content": "Ferdinand Zvonimír začal svou závodnickou kariéru ve 14 letech v rakouském týmu Speedworld Academy. Jeho závodnické číslo je od počátku 62.  V roce 2014 po 4 letech strávených v ROTAX juniorské kategorii, kdy získal množství mistrovských titulů, postoupil do Rotax DD2. Třikrát se umístil v Rotax Max Challenge Grand Finals (Portimao – 2012, New Orleans – 2013, Valencia – 2014)", "section_level": 2}, {"title": "Formule Renault 1.6 NEC.", "content": "V roce 2014 Ferdinand Habsburg debutoval v single kárách, kdy se zúčastnil Mistrovství Formule Renault 1.6 NEC s týmem Lechner Racing. <br>Skončil 4. se 100% konečným výsledkem v 15 závodech.", "section_level": 2}, {"title": "Toyota Racing Series.", "content": "Ferdinand Habsburg soutěžil na novozélandské Toyota Racing Series v lednu a únoru 2015 s Victory Motor Racing, kde skončil 11. na mistrovství a 5. v kategorii začátečníků (2× na stupni vítězů).", "section_level": 2}, {"title": "Formule Renault 2.0 NEC.", "content": "Za rok 2015 se Ferdinand rozhodl přejít do Formule Renault 2.0 NEC s Fortec Motorsports.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ferdinand Zvonimir Habsburg-Lothringen (celým jménem \"Ferdinand Zvonimír Maria Balthus Keith Michael Otto Antal Bahnam Leonhard Habsburg-Lothringen\") (* 21. června 1997 v Salcburku) je prvorozený syn Karla Habsburg-Lothringena a rakouský automobilový závodník.", "tgt_summary": "费迪南·兹沃尼米尔·冯·哈布斯堡(Ferdinand Zvonimir von Habsburg,1997年-6月21日),全名是费迪南·兹沃尼米尔·玛利亚·巴尔蒂斯·凯特·米夏埃尔·奥托·安塔尔·巴曼·莱昂哈德·冯·哈布斯堡-洛林(),是哈布斯堡家族的大家长卡尔·冯·哈布斯堡的长子、奥匈帝国末代皇帝及匈牙利王国末代国王卡尔一世/四世的曾孙,同时为挂名的奥地利大公(Archduke of Austria)。", "id": 2428363}
{"src_title": "Pythagoreismus", "tgt_title": "毕达哥拉斯主义", "src_document": [{"title": "Pythagorovo společenství.", "content": "Kolem roku 530 př. n. l. založil Pythagoras v Krotónu, dnešním Crotone v Kalábrii \"školu\", tj. společenství, kde žil se svými žáky podle přesných a dosti asketických pravidel. Kladl velký důraz na čistotu a řád, na uctívání nebeských i podsvětních bohů, na harmonii a přátelství mezi lidmi. Jeho společenství se sice podílelo na veřejném životě obce, nicméně bylo patrně dosti uzavřené: žáci byli vázáni vzájemnou solidaritou a snad i jistým tajemstvím, jak to ostatně mezi učitelem a žáky bylo v antice obvyklé (viz např. Hippokratova přísaha).  Zdá se, že už přímí Pythagorovi žáci se začali dělit do dvou směrů, \"naslouchajících\" (\"akúontes\") a \"učících se\" (\"mathontés\") podle toho, zda se více věnovali náboženské a metafysické, anebo naopak matematické stránce Pythagorova učení. Obojí byli zřejmě přesvědčeni, že zachovávají původní mistrovo učení a vykládali je tedy po svém; proto jsou i zprávy o Pythagorově učení a životě často rozporné. Tradice svědčí o tom, že se jejich mistr těšil velké autoritě a vypráví o něm řadu zázračných, legendárních příběhů. Tak když se prý jednou mistrovi odhalilo stehno, žáci viděli, že je zlaté a ztotožňovali jej pak s Apollónem. Tradice také zmiňuje i neobvyklé životní předpisy: Pythagoras prý nejedl maso ani boby, kladl důraz na rituální čistotu a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Učení.", "content": "Jako jiní předsokratici chtěl i Pythagoras vysvětlit záhadu světa, původ a kořen všeho však nehledal ve smyslové skutečnosti živlů, nýbrž ve skutečnosti ideální a rozumově pochopitelné. Základem bylo Jedno, „mužský princip“ omezení a řádu, k němuž však přistupuje ještě „nevymezená dvojice“ jako princip „ženský“ a „sudý“. Diogenés Laertský to charakterizuje takto:  Cílem Pythagorova učení bylo poznat základy světa a na nich založit pravidla pro dobrý lidský život a pro „blaženost“, jež je jeho smyslem. Pythagorejství je pak vedeno jednak snahou odhalit a pochopit ty nejobecnější souvislosti pevně daného řádu světa, jednak podřídit jim život člověka a obce, a to až do nejmenších maličkostí. Zkoumání čísel mělo tedy zároveň i význam etický. Obě stránky byly patrně hlavním zdrojem inspirace pro Platóna, zejména jeho „nepsané nauky“, o níž se na různých místech zmiňuje.", "section_level": 1}, {"title": "Antický pythagoreismus.", "content": "Pythagoras a jeho škola se brzy dostala do politických konfliktů, takže mistr sám Krotón opustil a o půl století později byli jeho pokračovatelé předmětem krvavého pronásledování. Nicméně už Platón a Aristotelés jmenují řadu „pythagorejců“ a kriticky se vyrovnávají s jejich učením. Aristotelés jim vytýká, že domnělé číselné souvislosti jsou ve skutečnosti nahodilé a nepodstatné: „Proč by však (čísla) měla být příčinami? Tak je sice sedm samohlásek, sedm strun harmonie, sedm Plejád, v sedmi letech se vyměňují zuby - u některých dětí, u jiných ne – a sedm hrdinů táhlo proti Thébám.“ Jenže sedm je pokaždé z jiných důvodů: v Thébách bylo tolik bran a Plejády tak počítáme jen my. Pythagorejci se tak „podobají starým vykladačům Homéra, kteří malé podobnosti vidí, zato velké přehlížejí.“  Z pythagorejské školy vyšla řada významných objevů v geometrii i v matematice a pythagorejci vytvořili také velmi rozmanité kosmologické teorie. Pro filosofii byl významný princip protikladů, představa, že skutečnost vzniká sporem.  Mezi těmi, jež Pythagoras ovlivnil, vynikli – vedle Platóna - zejména Parmenidés, Empedoklés a Démokritos, dále jeho žáci vojevůdce a šestinásobný olympijský vítěz Milón, slavný lékař Démokedés, Hippasos z Metapontu, autor řady velmi důmyslných geometrických konstrukcí, patrně objevitel nesouměřitelnosti čísel (moderně řečeno iracionálních čísel) a hudební teoretik a později Archytas z Tarentu, státník a hudební teoretik, autor prvního soustavného pojednání o hudební teorii.", "section_level": 1}, {"title": "Další historie.", "content": "Nové oživení zájmu přinesl novoplatónismus císařské doby, kdy se stará svědectví shromažďovala a dál rozvíjela v odvážných spekulacích. Roku 1917 vykopané zbytky basiliky z doby císaře Claudia (41–54) v Římě mnozí pokládají za chrám novopythagorejců. Mezi významnější autory patří řečník Cicero, básník Ovidius, mág a mudrc Apollónios z Tyany a ve 3 století novoplatonici Porfyrios a jeho žák Iamblichos, kteří zachovali největší množství více či méně spolehlivých zpráv. Jejich prostřednictvím se s pythagorejskými myšlenkami seznamovali i křesťanští autoři, kteří si pythagorejské vzdělanosti a mravního asketismu vážili (Ambrož, Boëthius).  Velkou vlnu nového pythagoreismu přinesl italský humanismus 15. a 16. století (Marsilius Ficinus, Johannes Reuchlin). Jeden z jeho zakladatelů, Pico della Mirandola (1463–1494), se prý sám za pythagorejce pokládal. Pythagorejské názory pak silně ovlivnily astronomy Mikuláše Koperníka a Johanna Keplera i filosofa a teologa Giordana Bruna. Myšlenku sporu protikladů obnovil Hegel a v jiné podobě Karl Marx, myšlenku „věčného návratu téhož“ Friedrich Nietzsche.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pythagoreismus (též pýthagoreismus) je filosofická esoterní škola a významná tradice západního myšlení, kterou založil kolem roku 530 př. n. l. předsókratovský filosof Pythagoras. Vychází z esoterických úvah o významu čísel. Pythagorovi stoupenci a následovníci (Pythagorejci, Pythagorovci, psáno i s \"-ý-\") ovšem původní témata bohatě rozvíjeli, zejména v pozdní antice a v renesanci (novopythagorejství) a protože i své vlastní výsledky rádi připisovali svému mistrovi, překryla pythagorejská tradice Pythagora samého. Z jeho spisů se nezachovalo téměř nic, a co se mu připisuje, je většinou pozdějšího, novoplatónského původu. Škola zanikla ve 4. století př. n. l., v 1. století n. l. na ni navazují eklektičtí novopythagorejci.", "tgt_summary": "毕达哥拉斯主义是一个用于描述毕达哥拉斯和他的追随者所持的秘教和形而上学的思想学说的术语。他们都深受数学所影响。毕达哥拉斯主义起源于公元前5世纪,对柏拉图主义有重要影响。毕达哥拉斯学说在之后的复兴导致现在称为新毕达哥拉斯主义的哲学学派。", "id": 1346911}
{"src_title": "Fokker F.VII", "tgt_title": "福克F.VII", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První prototyp F.VII (H-NACC) byl zalétán roku 1924 poháněný jedním řadovým motorem Rolls-Royce Eagle IX o výkonu 265 kW a téhož roku začala jeho sériová výroba. Letouny měly dvoumístnou otevřenou pilotní kabinu s čelním štítkem a mohly pojmout 8 cestujících. Holandská dopravní společnost KLM Royal Dutch Airlines zakoupila včetně prototypu čtyři stroje a pátý s motorem Napier Lion o 330 kW. Dva z nich později obdržely hvězdicové pohonné jednotky Jupiter VI o výkonu 353 kW. Prototyp pak vykonal mezi 1. říjnem a 24. listopadem 1924 první etapový let Amsterdam–Batávie. 12. března 1925 vzlétl další prototyp (H-NAZC) modernizovaného stroje s řadovým, kapalinou chlazeným vidlicovým dvanáctiválcovým motorem Packard Liberty o výkonu 295 kW (400 k). Tento letoun, označený v sériové výrobě jako F-VIIa, byl dále modernizován. Změněn byl půdorys křídla: s menším rozpětím, větší štíhlostí a se zaoblenými konci. Letouny měly instalované nové teleskopické podvozkové nohy s gumovými tlumiči a modernizací prošla také dvoumístná již zakrytá kabina pro piloty. Z prvních sériových jednomotorových F-VIIa zakoupily čtyři USA, jeden odebralo Royal Air Force a jedenáct KLM. Holandské stroje poháněly hvězdicové motory Jupiter 9A o výkonu 295 kW, které se staly standardem pro většinu vyprodukovaných Fokkerů F-VIIa. KLM později ve svých dílnách z náhradních dílů sestavila tři nové letouny. Jednomotorové F-VIIa používala také švýcarská dopravní společnost Balair a dánské DDL a Skaneflyg. Polská společnost LOT zakoupila šest strojů F-VIIa s řadovými motory Lorraine-Dietrich 12Eb o výkonu 330 kW z nichž některé později obdržely motory Jupiter. Hvězdicové Jupitery poháněly také sedm letounů dodaných civilnímu přepravci CIDNA, která později šest strojů přepracovala na třímotorové F-VIIa/3m. Francouzský přepravce STAR používal tři Fokkery F-VIIa s řadovými motory Lorraine-Dietrich 12Ed, 12 holandských F-VIIa bylo také exportováno do USA, kde byly také licenčně vyráběny. F-VIIa s jedním řadovým motorem Lorraine sloužil jako vojenský v etiopském letectvu. V roce 1925 byla v USA pořádána soutěž spolehlivosti dopravních letounů Ford Reliability Tour, pro kterou Fokker upravil jeden F-VIIa na třímotorový typ F-VIIa/3m (Trimotor). Jeden motor Wright Whirlwind J-4 o výkonu 147 kW byl instalován v přídi, zbylé dva byly zavěšeny pod křídlem. Trať dlouhou 3060 km začínající i končící v Detroitu pilotoval osobně Anthony Fokker, který se stal rovněž vítězem soutěže. Po jejím ukončení stroj zakoupil Henry Ford, byl pokřtěn „Josephine Ford“ a věnován polární výpravě Richarda E. Byrda a Bennetta. Jako první letoun pak překonal 9. května 1925 severní pól. Fokkerova pobočka v USA, společnost Atlantic Aircraft, začala variantu F-VIIa/3m vyrábět zejména pro armádu, sériová produkce probíhala také v Holandsku.  Pro polární expedici George H. Wilkinse byly v březnu 1926 zakoupeny dva letouny Fokker F.VII v jednomotorové i třímotorové konfiguraci. Jednomotorový Fokker pokřtěný „Alaskan“ byl zničen při havárii brzy po předání, druhý letoun jménem „Detroiter“ havaroval na druhý den. G. Wilkins se rozhodl pro spojení křídla Alaskanu s trupem Detroiteru a celou rekonstrukci zadal firmě Boeing v Seattlu. Při této příležitosti byla na renovovaný letoun namontována nestandardní směrovka a křídlo bylo opatřeno novým dílem zvětšujícím rozpětí. Nevybavený drak letounu v roce 1927 zakoupil za 3000£ australský letec Charles Kingsford Smith, bývalý pilot 23. perutě Royal Flying Corps, který se chtěl pokusit o přelet Pacifiku. Svůj stroj nechal osadit trojicí motorů Wright Whirlwind a pojmenoval ho „Southern Cross“ (G-AUSU). Před dálkovým přeletem byl letoun upraven tak, aby mohl nést větší zásobu paliva společně se zesílením trupu a podvozku. 30. května 1928 odstartoval společně s Charlesem T. P. Ulmem, Američanem Harry W. Lyonem jako navigátorem a mechanikem Jamesem W. Warnerem z letiště Oakland Field u San Francisca a zamířil nad Havajské ostrovy. Let pak pokračoval nad souostroví Fidži a navzdory tropické bouři přistál 9. června 1928 na Eagle Farm Aerodrome v rodném Brisbane. Byl tak poprvé letecky překonán Tichý oceán v letovém čase 83 hodin 38 minut. Charles Kingsford-Smith uskutečnil první přelet Tichého oceánu a Tasmanova moře mezi 8. a 9. srpnem z Melbourne do Perthu, 10. až 11. září přelétl z Tasmánie na Nový Zéland a 8. až 9. října zpátky z Blenheimu do Sydney. Na přelomu června a července 1929 „Southern Cross“ se Smithem uskutečnil etapový let Sydney–Londýn v rekordním čase 12 dní 14 hodin 18 minut. Po tomto rekordním letu prošel „Jižní kříž“ komplexní revizí ve Fokkerově továrně v Amsterodamu a v roce 1930 tak mohly jeho dálkové lety úspěšně pokračovat. V červnu Smith s mezinárodní osádkou přeletěl severní Atlantik z Irska do New Yorku s mezipřistáním na Newfoundlandu. V červenci 1930 na tento let navázal přeletem do San Francisca, čímž dokončil etapový oblet Země, který uskutečnil v průběhu 25 měsíců. Fokker poté létal v Austrálii a v polovině 30. let obdržel imatrikulaci VH-USU.  Od roku 1928 byla po zkušenostech s větším křídlem vyráběna verze F-VIIb/3m, u níž byly také odstraněny nedostatky předchozích typů. Jejich největším odběratelem se stal dopravce KLM a východoindická KNILM. F-VIIb/3m provozovala také belgická společnost Sabena, kde byl v této zemi rovněž licenčně vyráběn firmou SABCA (Société Anonyme Belge de Constructions Aéronautiques) v počtu 28 letounů. Licenční výrobu těchto letounů převzala rovněž továrna SA Officine Ferroviarie Meridionali z Neapole jako IMAM Ro-10 v Itálii, Plage i Laśkiewicz (Zakłady Mechaniczne E. Plage i T. Laśkiewicz) v polském Lublinu (18 letounů, polské strojů byly využívány jako bombardéry), v Maďarsku Manfred Weiss a AISA (Talleres Loring) ve Španělsku. Ve Velké Británii firma Avro vyrobila 13 strojů pod označením Avro 618 Ten (Deset). Číslo 10 (2+8) udávalo kapacitu s osádkou.", "section_level": 1}, {"title": "Použití v Československu.", "content": "V březnu roku 1928 zakoupila dva \"jednomotorové\" F.VIIa od KLM (výr. č. 4918, H-NADG a výr. č. 4919, H-NADF) Československá letecká společnost, kterým byly přiděleny 26. března 1929 poznávací značky L-BAAH (v roce 1930 změněno na OK-AAH) a L-BAAI (OK-AAI). Druhý zmíněný stroj F.VIIa ČLS havaroval 21. září 1929 v husté mlze nedaleko Moravských Budějovic. Stalo se tak na trati Vídeň–Praha–Drážďany–Berlín za pilotáže Františka Novotného. Vážně poškozený Fokker byl později opraven, uveden do letuschopného stavu a znovu nasazen na linky ČLS. Oba stroje převzalo později MNO (únor 1934, březen 1935) a svou službu v ČSR zakončily u 81. letky Leteckého pluku 5. Od června 1942 náležely do stavu chorvatského letectva (ev. č. 1901 a 1902). Stroje v ČSR poháněly motory Walter Jupiter IV o výkonu 420 kW a oba disponovaly osmi sedadly pro cestující.  Licenci na stavbu 30 letounů \"třímotorové\" verze získala také Avia Praha, která tyto letouny začala vyrábět pod označením Avia F.VII.b/3m s třílistou kovovou vrtulí. Celkem bylo v Avii vyrobeno 19 letounů (5× ČSA, 8× ČSL, 4× CIDNA, 1× Baťova letecká společnost a 1× Ministerstvo národní obrany), které znamenaly nejen zaměstnanost ale i zkušenosti pro dělníky a techniky. Československé Fokkery F.VII.b/3m létaly s motory Walter Castor (176 kW), Škoda-Wright Whirlwind (154 kW), s dvouhvězdicovými Avia DR-14 (184 kW) a letouny dodané francouzsko-rumunské společnosti CIDNA s motory Gnome-Rhône Titan (169 kW). Fokkery F.VIIb/3m spolu s typy Fokker F.IXD a Fokker F.XVIII se staly nejrozšířenějšími čs. předválečnými stroji provozujícími mezinárodní lety.  Pět letounů si zakoupily Československé státní aerolinie (OK-AFA až -AFE) a začaly je vzápětí používat na nově zřízené lince z Prahy do Záhřebu. První z nich, OK-AFA, vzlétl 21. května 1930. Od července 1930 do prosince 1931 převzaly ČSA zbývající čtyři stroje. V roce 1934 ČSA odkoupily letoun OK-ABU vyrobený v roce 1932 od ČSL, která jej vyřazovala. Pro ČSA nalétaly 2 306 487 km a 16 016 letových hodin. To je největší výkon jednoho typu v předválečné éře ČSA. Jeden letoun F.VIIb (OK-AFC) byl po dobu 200 letových hodin zkušebně osazen třemi dieselovými motory ZOD-260 z Československé zbrojovky Brno.  Baťova letecká společnost si zakoupila jeden letoun (OK-ATC) a od ČSA v roce 1938 další odkoupila (OK-AFE). S letounem Baťovy letecké společnosti OK-ATC (výr. č. 12) osazeným motory Walter Castor vykonal Tomáš Baťa na přelomu let 1931/2 obchodní dálkový let Zlín–Batavia (Nizozemská východní Indie) a zpět v délce 22 000 km. Tento letoun OK-ATC v roce 1932 havaroval a byl zrušen.  U Československé letecké společnosti létalo v rozmezí let 1930 až 1937 celkem osm strojů Avia F-VIIb/3m (OK-ABM až -ABU) s trojicí motorů Škoda-Wright Whirlwind z polské produkce Škoda, které byly vyrobeny v letech 1930-1932. U společnosti vlastněné koncernem Škoda \"mohly\" létat letouny pouze s motory Škoda nebo Avia (Avia od roku 1929 patřila do koncernu Škoda). U motorů Škoda z Polska se záhy projevila jejich nízká výrobní úroveň, ani po výměně za nevyzrálé čtrnáctiválce Avia DR-14 neměla ČSL štěstí. Proto byly nahrazeny Walter Castory popřípadě Aviemi Rk-17. Letouny s imatrikulacemi OK-ABM a OK-ABR byly později odkoupeny Masarykovou leteckou ligou. Tyto letouny byly odepsány z leteckého rejstříku na podzim 1939. Letoun OK-ABT (výr. č. 20) 24. října 1935 havaroval u Vlašimi vlivem zamrznutí karburátorů v silné vánici. Pilot Karel Balík, telegrafista Augustin Korotvička i sedm cestujících zůstali nezraněni. Patnáctý licenční F-VIIb/3m s motory Avia DR-14 obdrželo vojenské letectvo. Zkoušelo jej československé letectvo jako bombardovací letoun. Stroj se lišil od civilních sourozenců jen absencí téměř všech bočních oken. Stroj sloužil mimo jiné k testování pumové výzbroje (dimenzovana na celkovou hmotnost 800 kg pum), ale i výzbroje obranné střelecké. Nejprve létal u VLÚS (Vojenský letecký ústav studijní) a následně u Leteckého pluku 5. Každému bylo jasné, že tento typ je pro zamýšlené nasazení v roli těžkého bombardéru příliš malým, s nedostatečnou nosností i doletem. Jediný exemplář „bombardovací“ sedmičky byl nakonec zbaven speciální výstroje a upraven na štábní dopravní. Během zkoušek musely být závadové motory DR-14 nahrazeny Castory. Jako využívaný bombardovací letoun se v československém letectvu uplatnil až následný typ Avia Fokker F-IX s motorem Walter Jupiter VI. Avia vyrobila ještě další čtyři letouny na objednávku společnosti CIDNA. Za pohon byly vybrány motory Gnome-Rhône Titan nebo Gnome-Rhône 7Kb a nesly imatrikulace F-ALGR, F-ALGS, F-ALGT a F-AMBH. Po sloučení všech francouzských leteckých společností roku 1933 přešly do služeb Air France.  Během okupace Československa byly převzaty Luftwaffe čtyři stroje ČSA a létaly s imatrikulacemi D-AAFB až D-AAFE. Pět strojů od ČSL létalo s imatrikulacemi D-AABN, - AABO, - -AABP, - AABS, - AABU. Později byly tři stroje F.VIIb/3m z bývalého majetku ČSL (D-AABO, D-AABS a D-AABN) s motory Avia Rk-17 odprodány v roce 1942 Chorvatsku, kde létaly do roku 1944 s trupovými čísly 1903 až 1905.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Data dle", "section_level": 1}], "src_summary": "Fokker F.VII byl nizozemský dopravní letoun z první poloviny 20. let 20. století. Typ existoval v jednomotorové a třímotorové variantě. Tento typ měl z letadel Anthony H.G. Fokkera největší význam pro rozvoj světové letecké dopravy.", "tgt_summary": "福克F.VII()是一款由荷兰福克飞行器公司在1920年代所研发和生产的三引擎高单翼机。此型号亦曾由福克在美国的子公司大西洋飞行器公司和一些获授权的公司生产。", "id": 147065}
{"src_title": "Ukrajinská lidová republika", "tgt_title": "烏克蘭人民共和國", "src_document": [{"title": "Autonomie.", "content": "V únoru 1917 proběhla v tehdejším hlavním městě carského Ruska Petrohradě tzv. Únorová revoluce, která smetla z trůnu cara Mikuláše II. a moci se chopila prozatímní vláda v čele s politiky Kerenským a Lvovem.  V červnu 1917 reagovala na změnu podmínek v ruské politice \"Centrální rada Ukrajiny\" a vyhlásila autonomii v rámci nově vzniklé Ruské republiky. Hlavním vládním orgánem se stal \"Generální sekretariát\", v jehož čele stanul Volodymyr Vynnyčenko. Kerenskij uznal sekretariát jako výkonnou moc prozatímní vlády nad Ukrajinou a pověřil ho správou pěti gubernií (Volyň, Kyjev, Podolí, Poltava a Černigov), které byly považovány za ukrajinské.  Říjnová revoluce v roce 1917 svrhla prozatímní vládu a k moci se dostali bolševici. Ti připravili v listopadu 1917 povstání v Kyjevě. Kyjevský Generální sekretariát se pokusil povstání zabránit, ale Centrální rada se postavila za bolševiky a tak se ruská vojska sekretariátu z Kyjevu stáhla.  Na konci listopadu Centrální rada vyhlásila širokou autonomii na Rusku ve stávajících guberniích a rozšířila svou působnost dále na Charkov, Jekatěrinoslav, Cherson a na část Tavrické gubernie (bez Krymu). Gubernie Voroněž, Kursk a Chełm se mohly připojit po chystaném referendu.  Po krátkém příměří mezi bolševiky a Radou si Rudí uvědomili, že rada nehodlá podporovat bolševickou revoluci. V prosinci 1917 byl svolán sněm sovětských představitelů na Ukrajině s cílem převzít kontrolu nad Ukrajinou. Po neúspěšném puči v Kyjevě se bolševici přesunuli do Charkova a vyhlásili Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku. V té době na Ukrajinu dorazily první jednotky Rudé armády z Ruska s rozkazy podporovat místní bolševickou vládu. Následně na Ukrajině vznikly na jihozápadě Oděská sovětská republika a na východě Doněcko-krivorožská sovětská republika.", "section_level": 1}, {"title": "Nezávislost.", "content": "Reakcí na sovětský útok na ukrajinská území bylo vyhlášení nezávislého Ukrajinského státu 22. ledna 1918. To však Rudou armádu nezastavilo a měsíc na to měli bolševici pod kontrolou rozsáhlá ukrajinská území včetně Kyjeva.", "section_level": 1}, {"title": "Německý protektorát.", "content": "Centrální rada v této zoufalé situaci byla nucena hledat pomoc v zahraničí. V únoru 1918 tak podepsala Brestlitevský mír (tzv. chlebový mír) a Ukrajina se tak stala německým protektorátem jako Ukrajinský stát. Němci okamžitě poslali na Ukrajinu svá vojska a vytlačili bolševiky zpět do Ruska. Téhož měsíce Kubáňská lidová republika deklarovala federativní připojení s Ukrajinou.  Brestlitevský mír vřadil celou Ukrajinu do sféry vlivu Německa a mnoho Ukrajinců v tom vidělo ochranu před spouští, kterou zde způsobila Rudá armáda. Avšak jediným německým cílem bylo vyhrát válku, která stále probíhala na západní frontě. Ukrajina tak začala sloužit jako zásobárna potravin pro německé vojsko. Do čela protektorátu byl povolán generál H. von Eichhorn. Po svém nástupu nechal zatknout členy Centrální rady a zrušil sociální reformy, které komplikovaly vývoz potravin z Ukrajiny. Nakonec proběhl Němci organizovaný převrat a Centrální radu nahradil Hejtmanát.", "section_level": 2}, {"title": "Hejtmanát.", "content": "Po převratu se chopila vlády konzervativní vláda hejtmana Pavla Skoropadského a vyhlásila tzv. Ukrajinský stát. Hejtman Skoropadskyj byl sice pouze loutkou Němců, ale vytvořil akceschopnou vládu, která si zakládala na podpoře velkostatkářů. Jeho vláda nebyla populární, ale na rozdíl od Centrální rady se jí podařilo vytvořit fungující správu země, navázat diplomatické vztahy s dalšími zeměmi a vyjednat mírovou smlouvu se sovětským Ruskem. V tomto období bylo otevřeno mnoho ukrajinských škol, dvě ukrajinské university a Ukrajinská akademie věd.  Hejtmanát podporovala navrácení půdu velkostatkářům, kterým ji znárodnili bolševici. Často tak za podpory německých jednotek docházelo k násilí a rolnickým povstáním. Vytvořilo se tak následně partyzánské hnutí bojující proti hejtmanátu. Vrcholem odporu byl úspěšný atentát na generála von Eichhorna, který byl faktickým vládcem státu v červenci 1918. O prázdninách 1918 začínalo být jasné, že Německo válku nevyhraje. Němci nakonec úplně stáhli své jednotky z Ukrajiny. Hejtman Skoropadskyj následně vytvořil novou vládu tvořenou převážně ruskými monarchisty. Jako odpověď bylo vytvořen socialisty tzv. \"Direktoriát\" v listopadu 1918.", "section_level": 2}, {"title": "Direktoriát.", "content": "Direktorát si získal velkou oblibu mezi Ukrajinci. Přešlo k němu i několik Skoropadského vojenských jednotek, které následně obklíčily Kyjev. Hejtman Skoropadskyj abdikoval a zbytek sil Hejtmanátu se následně vzdal jednotkám Direktoriátu. Do čela Ukrajiny se postavil Symon Petljura.  Absence cizích vojsk hned využili bolševici a v prosinci 1918 zaútočili na Ukrajinu v blízkosti Kursku. V lednu 1919 byla oficiálně vyhlášena válka mezi sovětským Ruskem a Ukrajinou. Dne 22. ledna 1919 došlo k podepsání Aktu o sjednocení (ukr. \"Акт Злуки\"), podle kterého se k Direktoriátu připojila Západoukrajinská lidová republika (ZULR) se sídlem v Lvově. Došlo tak ke sjednocení dvou ukrajinských republik, které celou dobu existovaly vedle sebe.", "section_level": 2}, {"title": "Konec nezávislosti.", "content": "V únoru 1919 bolševici dobyli Kyjev. Ukrajina tak upadla do chaosu. Na jejím území se pohybovali vedle jednotek bolševiků a Ukrajinské lidové armády i vojska bělogvardějců, polská armáda, jednotky Dohody, Zelená armáda a partyzánská Revoluční povstalecká armáda Ukrajiny pod vedením Nestora Machna. V této době docházelo k nejhorším zvěrstvům během celé ruské občanské války. Zcela běžnými se staly protižidovské pogromy, rabování, znásilňování a vraždění civilního obyvatelstva.  Žádná z armád nakonec nebyla schopna konečného vítězství a celou situaci vyřešil až Rižský mír z března 1921. Území Ukrajiny bylo rozděleno mezi Polskou republiku a sovětské Rusko. Halič a Volyň připadla Polákům a jih a východ Ukrajiny bolševikům. Zbytky jednotek Diretoriátu byly rozdrceny Rudou armádou a hlavní představitelé emigrovali a založili exilovou vládu.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz ULR.", "content": "Vláda ULR se uchýlila do exilu do Paříže, kde začala plánovat partyzánské akce proti bolševikům. Její činnost velice nelibě nesli představitelé SSSR a začali podnikat kroky k jejímu zastavení. V roce 1926 byl zavražděn hlavní představitel ukrajinského odboje Symon Petljura. Vrahem byl židovský anarchista Sholom Schwartzbard, který byl později označen jako agent sovětské tajné služby OGPU. Aktivní vydržela exilová vláda až do znovunabytí ukrajinské nezávislosti a oficiálně byla rozpuštěna roku 1992.  V roce 1991 vznikla samostatná Ukrajina po kolapsu SSSR. Nově vzniklý stát převzal státní symboly od UlR jako je hymna či státní vlajka. Den 22. ledna 1919, spojení ULR se ZULR, se slaví na Ukrajině jako státní svátek \"Den sjednocení\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Ukrajinská lidová republika (ukrajinsky \"Українська Народна Республіка\", \"Ukrajinska Narodna Respublika\"), zkráceně ULR (\"УНР, UNR\"), byla větší ze dvou ukrajinských republik, které vzešly z 1. světové války a Říjnové revoluce. Existovala od 17. března 1917 do února 1919, kdy byla obsazena Rudou armádou. Jejím nejvýznamnějším představitelem byl Symon Petljura.", "tgt_summary": "乌克兰人民共和国(乌克兰语:',缩写:'),有时也称为乌克兰国民共和国(英文:Ukrainian National Republic,缩写:UNR),是俄国十月革命以后,由乌克兰人所短暂建立的现代国家。是乌克兰近代历史上第一个民族国家。1918年1月25日独立,曾由西蒙·彼得留拉领导,德奥联军攻入乌克兰后成为德国附属国。1918年4月至12月被帕夫洛·斯科罗帕德斯基领导的乌克兰国推翻。1919年末与波兰第二共和国结盟。1921年3月里加和约时乌克兰人民共和国被乌克兰苏维埃社会主义共和国代替。", "id": 128712}
{"src_title": "Jiří Habsbursko-Lotrinský", "tgt_title": "格奥尔格·冯·哈布斯堡", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 16. prosince 1964 jako celým jménem \"Pavel Jiří Maria Josef Dominik Habsbursko-Lotrinský (Paul Georg Maria Joseph Dominicus von Habsburg-Lothringen)\" v hornobavorském Starnbergu. Jeho kmotrem byl tehdejší papež Pavel VI.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Po maturitě roku 1984 v Tutzingu (Bavorsko) studoval v letech 1984 až 1993 práva, politické vědy, dějiny a islamistiku v Innsbrucku, Madridu a Mnichově.", "section_level": 2}, {"title": "Činnost.", "content": "V letech 1987 až 1988 spolupracovníkem televizní stanice ZDF pro dějinné události a v letech 1990 až 1992 vedl jistou produkční televizní firmu. Od roku 1993 žije v Budapešti, kde roku 1995 převzal vedoucí funkce v televizních produkčních firmách. Na konci roku 1996 byl jmenován zvláštním velvyslancem EU v Maďarsku a zasadil se o přijetí země do Evropské unie.  Je předsedou Maďarského červeného kříže a rytířem Řádu zlatého rouna.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "V roce 1995 při horské túře u příležitosti setkání aristokratické mládeže v Bavorském Allgäu poznal svou budoucí ženu Eiliku, vévodkyni z Oldenburgu (* 22. srpna 1972 v Bad Segebergu), dceru vévody Jana Oldenburského a jeho ženy Ilky. Dvojice se zasnoubila v únoru 1997 a svatba se konala 18. října 1997 ve Svatoštěpánské bazilice v Budapešti.", "section_level": 2}, {"title": "Svatba.", "content": "„Královská svatba“ Události, v mediích označované jako „svatba snů“, která se konala 18. října 1997 se zúčastnili také maďarský prezident Árpád Göncz a ministerský předseda Gyula Horn. Jiří se oženil s Eilikou Oldenburskou v bazilice sv. Štěpána v Budapešti. Árpád (von) Klimó ve svém příspěvku k maďarskému překonání minulosti shledává „konkrétní“ znamení pro to, „aby se u Maďarsku nekonalo zpracovávání, nýbrž raději zahlazení událostí z období 1945-89“, když nyní „uherská koruna svatého Štěpána“ „- dnes opět, jako za časů Horthyho zdobí státní znak Maďarska“, „a je tudíž možné hovořit [...] o jakési, byť povrchní rechristianizaci a remonarchizaci maďarských státních symbolů“. Mezi svatebními hosty byli například také tehdejší následník španělského trůnu, a současný španělský král Filip VI. Španělský, stejně jako tehdejší monacký korunní princ, současný kníže Albert II., nebo tehdejší marocký král Hasan II. Tehdejší papež Jan Pavel II. poslal novomanželům své osobní blahopřání a požehnání. Rovněž velvyslanci mnoha států, včetně USA, se účastnili obřadu. 25letá Eilika byla oděna v bílé šaty s vysokým límcem a měla závoj, který při svatbě v roce 1896 měla její prababička vévodkyně Alžběta Alexandrina Mecklenbursko-Zvěřínská. Obřad živě přenášela maďarská televize. Přibližně 2000 maďarských občanů a turistů se shromáždilo před chrámem, aby přihlíželi svatbě.  Jejich sňatek byl prvním historickým svazkem mezi tradičně katolickým rodem habsbursko-lotrinským a luteránskými Oldenburky. Je to také teprve druhý případ, kdy se člen habsburské panovnické dynastie oženil v Maďarsku po pádu komunismu roku 1989.", "section_level": 2}, {"title": "Potomstvo.", "content": "Pár má tři děti: Od roku 2000 žije pár se svými dětmi u Šoškútu, vesnici dvacet kilometrů jihovýchodně od Budapešti.", "section_level": 2}, {"title": "Státní občanství a jméno.", "content": "(Paul) Georg Habsburg-Lothringen je od narození rakouským státním občanem. Roku 1991 obdržel navíc maďarské občanství. Na otázku u jednom interview \"Budapester Zeitung\" v březnu 2009: „na rozdíl od svého otce (Otty von Habsburg) se zdá, že předložku ‚von‘ užíváte spíže zřídka. Proč?“ odpověděl slovy:", "section_level": 1}, {"title": "Následnictví a soukromý život.", "content": "Podle rodinných pravidel habsbursko-lotrinského rodu je Jiří jediným členem, který je v rovnorodém dynastickém svazku. Kdyby jeho otec Otto nebyl uznal sňatek jeho staršího bratra Karla s baronkou Františkou von Thyssen-Bornemisza, která by tak byla považována za morganatický svazek, Jiří by byl následníkem svého otce v pořadí hned po svém starším bratrovi, stejně jako tomu bylo v případě následníka rakousko-uherského trůnu arcivévody Františka Ferdinanda vůči císaři Františku Josefovi I.  Eilika a Jiří s dětmi žijí v blízkosti vesničky Šoškút v maďarské župě Pest. Jejich nejstarší dcera byla první z rodu habsburského, která se po více než padesáti letech narodila v Uhrách. Zatímco Jiří je římský katolík, Eilika se rozhodla zůstat u luteránského vyznání.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jiří Habsbursko-Lotrinský, \"Georg von Habsburg-Lothringen\", \"Habsburg György\" (* 16. prosince 1964, Starnberg) je nejmladší syn Oty Habsburského a jeho ženy Reginy a bratr Karla Habsbursko-Lotrinského, současného hlavního představitele rodiny Habsbursko-Lotrinské. Vedle rakouského má též maďarské občanství. Se svou rodinou žije trvale v maďarském Šoškútu poblíž Budapešti, kde je velvyslancem EU v Maďarsku.", "tgt_summary": "格奥尔格·冯·哈布斯堡(Georg von Habsburg,教名保罗·格奥尔格·玛丽亚·约瑟夫·多米尼库斯;1964年-12月16日),出生于德国施塔恩贝格,奥匈帝国末代皇储奥托·冯·哈布斯堡和妻子伊米莉亚·冯·奥尔登堡公爵夫人的小儿子。", "id": 2952192}
{"src_title": "Ludvík VI. Francouzský", "tgt_title": "路易六世 (法兰西)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V deseti letech Ludvík VI. přišel o matku, kterou otec po osmnácti letech manželství zapudil a znovu se oženil s Bertradou z Montfortu. Ludvíka, nejstaršího syna ze svazku s Bertou, stanovil svým dědicem. Údajně krásná Bertrada porodila králi další syny, snažila se intrikovat proti následníkovi a dokonce jej chtěla nechat otrávit.  Král Filip zemřel v červenci 1108 a Ludvíkova korunovace proběhla 8. srpna v Orléansu. Dlouhá léta se Ludvík snažil vyjít s ovdovělou Bertradou a ještě v letech 1109–1113 a 1116–1120 válčit se sousedním králem Anglie Jindřichem I. Roku 1124 své schopnosti prokázal i odražením útoku císaře Jindřicha V.  V roce 1127 zasáhl Ludvík ve Flandrech, kde byl během mše svaté v kostele Saint-Donatien v Bruggách zavražděn flanderský hrabě a Ludvíkův přítel Karel Dobrý. Po vraždě hraběte se Flandry nacházely ve stavu úplného chaosu a Ludvíkovi se zde podařilo alespoň na krátkou dobu prosadit svou autoritu. Protože Karel nezanechal žádného nástupce, objevilo se hned několik uchazečů o nástupnictví. Díky Ludvíkovi a jeho vojsku se stal hrabětem Vilém Clito, pravnuk flanderského hraběte Balduina V. Společně s Vilémem Clitem se Ludvíkovi podařilo porazit ostatní uchazeče o hrabství, a také chytit a nechat popravit vrahy Karla Dobrého. Úspěch netrval dlouho, nespokojení občané reptali proti novému hraběti, přesvědčeni, že francouzský král nemá právo se vměšovat do volby flanderského hraběte. Mezi obyvatelstvem (včetně nejvýznamnějších měst) rostla podpora Dětřicha Alsaského, kterého Bruggy v březnu 1128 uznaly hrabětem a spor o titul vygradoval na bitevním poli. Po smrti Viléma Clita v bitvě u Alostu Ludvík akceptoval jako flanderského hraběte Dětřicha Alsaského a přijal od něj lenní hold.  Ke konci života Ludvík trpěl výraznou tloušťkou, bez pomoci se nebyl schopen dostat na koňský hřbet a často jej trápily zažívací potíže. Zemřel v létě 1137 na dysenterii, krátce poté, co domluvil svému synovi sňatek s akvitánskou dědičkou a byl pohřben po boku svých otců v tradičním kapetovském pohřebišti v Saint-Denis.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ludvík VI. Francouzský řečený \"Tlustý\" ( \"Louis VI le Gros\", 1. prosince 1081, Paříž – 1. srpna 1137) byl francouzský král z dynastie Kapetovců, syn krále Filipa I. a jeho první manželky Berty Holandské. Během své vlády upevnil královskou autoritu, mnoho času trávil v sedle na vojenských taženích a stal se fundátorem mnoha klášterů.", "tgt_summary": "路易六世(胖子)(Louis VI le Gros,1081年-12月1日-1137年-8月1日),法兰西王国卡佩王朝国王(1108年—1137年在位)。法兰西国王腓力一世与第一任妻子荷兰的伯莎的长子,出生于巴黎。", "id": 2078225}
{"src_title": "Michail Illarionovič Kutuzov", "tgt_title": "米哈伊尔·伊拉里奥诺维奇·库图佐夫", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátek kariéry.", "content": "Jediný syn generálporučíka a senátora Illariona Matvějeviče Goleniščev-Kutuzova (1717–1784) a jeho ženy, rozené Beklemišové. Za datum Kutuzovova narození byl považován rok 1745 uvedený na jeho náhrobku, ale údaje uváděné v řadě formulářů z let 1769, 1785, 1791 i v osobních dopisech, ukazují na pravděpodobný rok narození 1747.  Letopočet 1747 je popisován jako rok narození M.I.Kutuzova i v jeho pozdějších biografiích.  Od sedmi let se Michail učil doma, v červnu 1759 nastoupil do Šlechtické dělostřelecké a inženýrské akademie, ve které dělostřelecké předměty vyučoval jeho otec. Již v prosinci tohoto roku získává Kutuzov vojenskou hodnost \"konduktora 1. třídy\" (nižší poddůstojník/stevard) se složením přísahy a přiznáním žoldu. Talentovaný mladík se zapojuje do výuky pro důstojníky.  V únoru 1761 Michail zakončil školu a s hodností inženýra-praporčíka na ní zůstal jako vyučující matematiky. Roku 1762 byl jmenován velitelem roty Astrachaňského pěchotního pluku, kterému v té době velel plukovník Alexandr Vasiljevič Suvorov. Od r. 1764 pod velením velitele ruských vojsk v Polsku generálporučíka I. I. Vejmarna, velel malým oddílům, zasahujícím proti polskému odboji. Roku 1770 byl pak převelen k 1. armádě generál-feldmaršála Rumjanceva, dislokované na jihu, a zúčastnil se Rusko-turecké války v letech 1768–1774.", "section_level": 2}, {"title": "Rusko-turecké války.", "content": "Velký význam ve formování Kutuzova coby vojevůdce měla bojová zkušenost, kterou získal v období rusko-tureckých válek ve 2.pol. 18. století pod vedením vojevůdců P. A. Rumjanceva a A. V. Suvorova. V průběhu rusko-turecké války (1768–1774) se Kutuzov jako řadový a štábní důstojník účastnil v bojích u Rjabé mohyly, Largy a Kahulu. Za své vojenské úspěchy byl v prosinci 1771 povýšen na podplukovníka.  V červenci 1774 během bojů u vsi Šumy (dnes Kutuzovka) severně od Alušty byl Kutuzov, velící praporu, těžce raněn kulkou, která mu prorazila levý spánek a vylétla u pravého oka - to následkem zranění trvale osleplo. Carevna ho vyznamenala vojenským řádem sv. Jiří 4. třídy a odeslala ho na státní výlohy léčit do zahraničí. Dva roky léčení využil Kutuzov pro další vojenské vzdělávání.  Po návratu do Ruska r. 1776 se vrátil do vojenské služby. Zpočátku organizoval jednotky lehkého jezdectva, roku 1777 byl povýšen na plukovníka a jmenován velitelem Luhanského kopinického pluku, dislokovaného v přístavu Azov u ústí řeky Don. Na Krym byl převelen roku 1783 jako velitel Mariupolského lehkého jezdeckého pluku. V listopadu 1784, po úspěšném potlačení povstání na Krymu, dostal hodnost generálmajora. Od r. 1785 byl velitelem jím zformovaného Bugského mysliveckého sboru. Pro svoji jednotku vypracoval nové taktické způsoby boje a popsal je ve zvláštní příručce. Když roku 1787 začala další válka s Tureckem, bránil se svým sborem hranice podél Jižního Bugu.  V létě 1788 se se svým sborem účastnil obléhání Očakiva. Zde byl v srpnu 1788 podruhé těžce raněn do hlavy. Tentokrát kulka prorazila tvář a vyšla zátylkem. Kutuzov přežil a r. 1789 převzal samostatný sbor, se kterým obsadil Akkerman, bojoval u Căuşeni a vedl zteč Bender.  V prosinci 1790 se vyznamenal při útoku a obsazení Izmailu, kde velel 6. koloně, jdoucí na zteč pevnosti. Generál Suvorov v hlášení popsal jeho činy následovně: \"„Ukazuje osobní příklad statečnosti a neohroženosti, pod těžkou palbou nepřítele překonal veškeré překážky; překonal palisádu, předešel protiakci Turků, rychle vystoupal na zdi pevnosti, dobyl baštu a mnoho baterií... Generál Kutuzov útočil na mém levém křídle; ale byl mojí pravou rukou.“\"  Po dobytí Izmailu Kutuzova povýšili na generálporučíka, vyznamenali řádem sv. Jiří 3. stupně a jmenovali ho velitelem obsazené pevnosti. Odrazil pokusy Turků o ovládnutí Izmailu a 16. června 1791 neočekávaným útokem rozprášil třiadvacetitisícové turecké vojsko u Babadagu. V bitvě u Măcinu v červnu 1791 pod velením knížete Repnina Kutuzov způsobil zdrcující porážku pravému křídlu tureckých vojsk. Za vítězství u Măcinu pak obdržel řád sv. Jiří 2. stupně.  V roce 1792 se Kutuzov zúčastnil rusko-polské války, v následujícím roce se vypravil jako zvláštní vyslanec do Turecka, kde ve prospěch Ruska vyřešil řadu závažných otázek a významně přispěl ke zlepšení vzájemných vztahů.  V roce 1795 byl jmenován hlavním velitelem všech pozemních vojsk, loďstva a pevností ve Finsku a současně ředitelem Pozemního šlechtického kadetského sboru v Sankt-Petěrburgu. Hodně udělal pro vylepšení přípravy nových důstojníků: vyučoval taktiku, vojenskou historii a další předměty. Kateřina II. ho denně zvala do své společnosti, strávil s ní i poslední večer před jejím skonem.  Na rozdíl od mnohých jiných oblíbenců vládkyně si Kutuzov udržel své postavení i za vlády nového cara Pavla I.. Úspěšně splnil diplomatickou misi do Pruska: během dvouměsíčního pobytu v Berlíně dokázal Prusko získat na stranu Ruska proti Francii. Byl litevským (1799—1801) a (po nástupu Alexandra I. na trůn) petrohradským (1801-02) vojenským gubernátorem.  Roku 1802 Kutuzov upadl v nemilost cara Alexandra I., byl odvolán z funkcí a žil na svém panství v Goroškách. V armádě zůstával začíslen coby velitel Pskovského mušketýrského pluku.", "section_level": 2}, {"title": "Napoleonské války (1805).", "content": "Roku 1804 Rusko vstoupilo do koalice proti Napoleonovi a roku 1805 ruská vláda poslala do Rakouska dvě armády; vrchním velitelem jedné z nich (\"Podolské armády\") byl jmenován Kutuzov. V srpnu 1805 se 50tisícová ruská armáda (50 000 mužů, 377 děl a 16 076 koní) pod jeho velením přesunula do Rakouska. Rusové urychleně postupovali přes Moravu a Dolní Rakousko do Bavorska, kde měli podpořit rakouskou armádu pod velením generála Macka. V polovině října dorazili na bavorskou hranici, ale rakouská armáda, se kterou se měli spojit, byla již poražena Napoleonem v bitvě u Ulmu. Kutuzovova armáda tak zůstala osamocena proti protivníkovi, který měl asi trojnásobnou převahu sil.  Aby ochránil vojsko, provedl Kutuzov ústupný manévr o délce 425 km od Braunau k Olomouci, během kterého porazil oddíly francouzských maršálů Murata u Amstettenu a Mortiera u Dürnsteinu. Úspěšně se mu tím podařilo vyvést svoji armádu z hrozícího obklíčení. V týlu kryl ústup ruské armády generál Bagration, který se utkal s Francouzi v bitvě u Schöngrabernu (Grabern). Tento pochod vešel do historie vojenství jako vynikající vzor strategického manévru. Od Olomouce chtěl Kutuzov odvést armádu k ruským hranicím, aby odtud po příchodu ruských posil ze severní Itálie přešel do protiútoku.  Napoleon mezitím obsadil Vídeň a severně od Dunaje mohl operovat ztenčenými silami. Kutuzovova Podolská armáda se spojila s Volyňskou armádou generála Buxhöwdena a s jednotkami rakouských vojsk. Navzdory Kutuzovovu názoru, na naléhání ruského cara Alexandra I. a rakouského císaře Františka I., kteří byli povzbuzeni svojí mírnou početní převahou nad Francouzi, přešly spojenecké armády do útoku.  Dne 2. prosince 1805 došlo k bitvě u Slavkova. Bitva skončila naprostou porážkou Rusů a Rakušanů. Sám Kutuzov byl lehce raněn kulkou do tváře, padl zde i jeho zeť - baron Tiesenhausen. Car Kutuzova nahlas neobviňoval a v únoru 1806 ho vyznamenal řádem sv. Vladimíra 1. stupně, nicméně osobně mu prohru u Slavkova nikdy neodpustil (přesto že ji zavinil sám Alexandr I.). V dopise sestře z 18. září 1812 Alexandr I. vyjádřil svůj skutečný vztah k vojevůdci takto: \"„...při vzpomínce, co se stalo u Slavkova kvůli prolhanému Kutuzovově charakteru...“\"  V září 1806 byl Kutuzov jmenován vojenským gubernátorem Kyjeva. V březnu 1808 byl jmenován velitelem sboru Moldavské armády. Kvůli sporům s vrchním velitelem armády polním maršálem Prozorovským, které se týkaly otázek dalšího vedení války, byl Kutuzov v červnu 1809 odvelen jako vojenský gubernátor do Litvy.", "section_level": 2}, {"title": "Válka s Tureckem (1811).", "content": "Roku 1811 se válka s Tureckem dostala do slepé uličky. Zahraničněpolitická situace vyžadovala efektivní činy a proto car Alexandr I. znovu jmenoval Kutuzova hlavním velitelem Moldavské armády místo zemřelého N. Kamenského. Dne 13. dubna 1811 přijel Kutuzov do Bukurešti a převzal velení armády, oslabené odvoláním pěti divizí na obranu západní hranice před hrozbou napoleonských vojsk. Na celém vybojovaném území v severním Bulharsku zůstalo kolem 45 000 ruských vojáků (27 000 pěšáků, 13 700 jezdců a 4 500 dělostřelců), proti nim stálo asi 80 000 Turků rozložených v balkánských horách.  Ruská armáda byla rozmístěna podél Dunaje od Vidinu až k moři po linii, která činila 1 000 kilometrů. Navíc bránila pevnosti Nikopol, Ruščuk a Silistra. Turecká armáda se soustředila proti středu ruských pozic, kde obsadila mohutné pevnosti Šumlu a Vidin. Krom toho byl neschopný turecký velitel vezír Jusuf-paša nahrazen energickým Ahmedem-pašou. Laz Aziz Ahmed Paša chystal ofenzivu s cílem obsadit s šedesátitisícovou armádou Razgrad, poté Ruščuk. Kutuzov nechal část z dunajských pevností opustit, vyhodit do povětří a zkoncentroval své síly pro obranu hlavní cesty na Bukurešť u Ruščuku.  Počátkem léta 1811 vytáhla turecká armáda od Šumly směrem k Ruščuku. V bitvě u Ruščuku 22. června 1811 šedesáti tisíc Turků napadlo 15-tisícovou ruskou armádu. Rusům se dělostřeleckou palbou a protiútoky podařilo drtivě porazit protivníka, a položili tak základ k rozpadu turecké armády. Ztráty byly kolem 500 lidí na ruské a 5 000 lidí na turecké straně. Ahmed-paša ustoupil a začal se zakopávat v očekávání Kutuzovova útoku. Kutuzov však nechal zničit rušskou pevnost a se svou armádou záměrně ustoupil na levý břeh Dunaje. Tím donutil nepřítele vzdálit se při pronásledování od základen. Nato zablokoval část turecké armády, která se přepravila přes Dunaj u Slobozie. Sám pak vyslal začátkem října přes Dunaj sbor generála Markova, s úkolem zaútočit na zbylé turecké vojáky na jižním břehu. Markov napadl nepřátelskou základnu, ovládl ji a z ukořistěných tureckých děl začal ostřelovat hlavní tábor velkovezíra Ahmeda za řekou. V obklíčeném táboře brzy propukl hladomor a nemoci, Ahmed-paša tajně opustil armádu, a zanechal na svém místě pašu Čaban-oglu. 23. listopadu 1811 se Čaban-oglu vzdal Kutuzovovi i se svou 35-tisícovou armádou s 56 děly. Ještě před touto kapitulací daroval car Kutuzovi hraběcí titul Ruského impéria. Turecko bylo donuceno k vyjednávání. Napoleon soustředil svoje oddíly k ruským hranicím a spoléhal na to, že díky smlouvě se sultánem, kterou uzavřel na jaře 1812, budou ruské síly zadržovány na jihu. Ale 16. května 1812 uzavřel Kutuzov v Bukurešti mír, na základě kterého se Besarábie i s částí Moldávie staly součástí Ruského impéria (Bukurešťský mír). To bylo velké vojenské i diplomatické vítězství, které vychýlilo strategickou rovnováhu před začátkem Vlastenecké války (1812) ve prospěch Ruska. Po uzavření mírů převzal velení Dunajské armády admirál Čičagov a do Petrohradu odvolaný Kutuzov zůstal na nějaký čas mimo centrum dění.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastenecká válka (1812).", "content": "V noci 24. června se Napoleon se svou Velkou armádou začal přepravovat přes Němen, což byl počátek jeho Ruského tažení neboli Vlastenecké války (1812).  V červnu 1812 byl generál Kutuzov zvolen náčelníkem Petěrburské а poté Moskevské domobrany. V počáteční etapě Vlastenecké války ustupovaly 1. a 2. západní ruská armáda pod náporem sil Napoleona. Neúspěšný průběh války donutil šlechtu požadovat jmenování velitele, který by měl důvěru ruského obyvatelstva.  Ještě před vyklizením Smolenskа ruskými vojsky byl po třídenním váhání car Alexandr I. nucen jmenovat svého po bitvě u Slavkova neoblíbeného generála pěchoty Kutuzova vrchním velitelem všech ruských armád a domobrany. 10. srpna car udělil Kutuzovovi titul Nejjasnější kníže. Jmenování Kutuzova vyvolalo vlastenecké nadšení v armádě i u lidu. Sám Kutuzov, stejně jako v roce 1805, nebyl odhodlán k rozhodné bitvě s Napoleonem. Podle jednoho ze svědectví se o metodách, kterými bude postupovat proti Francouzům, vyjádřil takto: „\"My Napoleona neporazíme. My ho obelstíme.\"“  Dne 29. srpna převzal Kutuzov v dědině Carevo Zajmišče ve Smolenské gubernii armádu od generála Barclay de Tolly. Velká přesila protivníka a nedostatek rezerv ho však donutily ustupovat do vnitrozemí a pokračovat tak ve strategii svého předchůdce. Ale další ústup znamenal vydání Moskvy bez boje, což bylo nepřípustné jak politicky, tak i morálně. Po získání nevelkých rezerv se tedy Kutuzov rozhodl pro čelní střet s Francouzi, první a jedinou masovou bitvu ve Vlastenecké válce - bitvu u Borodina. Bitva u Borodina, jedna z největších bitev epochy napoleonských válek, proběhla 7. září 1812. Za den bojů ruská armáda způsobila Francouzům těžké ztráty, ale sama podle předběžných odhadů ztratila k večeru téhož dne téměř polovinu mužstva své regulární armády. Rovnováha sil se viditelně nakláněla v neprospěch Rusů. Kutuzov se tedy rozhodl ustoupit z pozic u Borodina a poté, po poradě v osadě Fili (dnes část Moskvy), vyklidil Moskvu. Ruská armáda si přesto vedla u Borodina důstojně, za což Kutuzov 11. září obdržel hodnost generál - polní maršál.  Po opuštění pozic před evakuovanou Moskvou se ruská armáda stáhla po Rjazaňské cestě na jihozápad od města. Pak se ale po křídle skrytě přesunula na Tulskou a Kalužskou cestu do blízkosti vsi Tarutino. Rozmístěním svých armád jižně a na jihozápad od Napoleona znemožnil Kutuzov Francouzům cestu do jižních částí země a současně kontroloval jejich zásobovací linie od Smolenska. Další jednotky kontrolovaly území severně od Moskvy směrem na Tver a Jaroslavl a na východ směrem na Nižnij Novgorod. Ruská vojska začala s protiútoky, které Kutuzov organizoval tak, aby Francouzi byli z boků napadáni oddíly regulární armády a partyzánů. Přitom se Rusové vyhýbali čelnímu střetu s velkými skupinami vojsk. Francouzi se snažili zjistit, kde je Kutuzov. Když Napoleon zjistil, kde se nachází, pokusil se s ním neúspěšně vyjednat mír. Dne 18. října došlo k bitvě u Tarutina (s Muratovým předvojem). Rusové zde vyhráli. Dne 24. října se střetla ruská a francouzská vojska u Malojaroslavce. Napoleon byl Kutuzovem poražen. Bitva u Malojaroslavce se stala bodem obratu ve Vlastenecké válce neboť Napoleon od té doby už jen ustupoval. Kutuzov Napoleona pronásledoval. Dne 3. listopadu generál Miloradovič porazil Davoutův sbor v desetihodinové bitvě u Vjazmy. Bitvy se zúčastnilo asi 25 000 Rusů a 37 000 Francouzů. Tato bitva uspíšila morální rozklad Napoleonovy Velké armády. Navíc byl Napoleon ohrožován útoky partyzánů. Dne 16. listopadu Kutuzov napadl Francouze u Krasného. V třídenní bitvě byl zničen Neyův sbor, který Napoleon nechal napospas Rusům. U Krasného zahynulo 6 000 Francouzů a 26 000 jich bylo zajato. Její následky vedly k tomu, že se důvěra k Napoleonovi výrazně zmenšila. Ruská vojska byla přeformována a došlo k vzniku nových oddílů. Dne 22. listopadu byl navíc Napoleon se zbylými 40 000 muži obklíčen u Bereziny. Vinou neposlušného admirála Čičagova Napoleon mohl vybudovat přes Berezinu dva mosty a začít s přepravou, ovšem Rusové nakonec Napoleona napadli na obou březích. Ten nakonec unikl jen s 9 000 muži. Kutuzov dne 22. prosince ve Vilniusu oznámil: \"„Válka skončila úplným vyhlazením nepřítele.“\"  Kutuzov se rozhodl pronásledovat Napoleona i za hranicemi. Ovšem ruská armáda měla v té době problémy se zásobováním. Proto Kutuzov nařídil krátký odpočinek většině armád. Wittgensteinova a Čičagovova vojska dostala rozkaz neúnavně pronásledovat Francouze ustupující k Němenu a Mackdonaldův a Schwarzenbergův sbor, které se tam už stáhly. Rusové brzy začali ofenzívu na třech směrech: Královec, Płock a Varšava. Na Královec byl hlavní, zde Rusové dosáhli velkých úspěchů. Obsadili velká území a znemožnili Napoleonovi aby využil zdejšího lidského a materiálního potenciálu a navíc přesvědčili Prusko, aby se přidalo k protinapoleonské koalici. Bojovalo zde asi 60 000 Rusů a velitel zde byl P. V. Čičagov. Na Varšavu zase vedlo 13 000 Rusů vedených M. A. Miloradovičem. A na Płock postupovala hlavní armáda která měla za úkol případně podpořit síly útočící na Varšavu či na Královec. Ve východním Prusku útočily tři skupiny vojsk. Nejsilnější uskupení mělo 33 000 mužů. 30. prosince 1812 přešel generál Yorck na stranu Ruska. Brzy poté byl u Libavy poražen Mackdonaldův sbor generálem Šepelevem. Jacques MacDonald se po bitvě u Libavi stáhl do Královce, přičemž byl vytrvale pronásledován a po krátkém boji Rusové Královec dobyli. V prvních lednových dnech Rusové obsadili Elbing, Marienburg a Marienwerder. V této době hlavní armáda překročila Němen a 24. ledna dosáhla Visly a obsadila Płock.  7. února padla Varšava. V polovině února Rusové dosáhli Odry. Kutuzov chtěl dobýt Berlín ve dvou směrech. Ze severu a jihu. Plán nemohl uskutečnit neboť pruští generálové Yorck a Bülow odmítli účast na dobytí Berlína. Poté zvyšoval Kutuzov početní stav armády. 28. února se Prusko přidalo k protinapoleonské koalici. Okamžitě poté se generál Scharnhorst postavil do čela Osvobozeneckého hnutí. Brzy došlo k navázání přátelství Kutuzova a Scharnhorsta kteří se setkali v Kališi. Na jaře Rusové dobyli Berlín. 19. března padl Hamburk. V polovině dubna byly hlavní síly soustředěny za Labem. Kutuzov 17. dubna odjel z Hainau, ale 18. dubna se musel ze zdravotních důvodů (nastydl neboť za sychravého počasí jel na koni) zastavit v Boleslavci. Byl těžce nemocen. Ovšem i přes nemoc velel vojskům.  Dne 28. dubna v 21 hodin a 35 minut v Boleslavci zemřel.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Šlechtický rod Goleniščev-Kutuzových odvozuje svůj původ od jistého Gavrily, který se v době Alexandra Něvského (polovina 13. stol.) usadil v oblasti Novgorodu. Mezi jeho potomky v 15. stol. byl Fedor zvaný Kutuz, který měl příbuzného Vasilije zvaného Golenišče. Synové Vasilije sloužící v carské službě začali používat přízvisko Goleniščev-Kutuzov. Děd M.I.Kutuzova dosáhl ještě pouze hodnosti kapitána, jeho otec byl již generálporučík a samotný Michail Illarionovič Kutuzov získal dědičný knížecí titul.  Kutuzovova manželka, Kateřina Iljična (1754–1824), byla dcerou generálporučíka Ilji Aleksandroviče Bibikova, syna velmože z období Kateřiny Veliké. Kateřina se provdala za 31letého plukovníka Kutuzova v roce 1778 a ve šťastném manželství mu porodila pět dcer (jediný syn Nikolaj zemřel v mládí na neštovice).  Dcery: Praskovja, Anna, Alžběta, Kateřina a Darja. Dvěma z nich (Líze a Kátě) první manželé padli, když bojovali pod velením Kutuzova. Protože Kutuzov nezanechal potomky v mužské linii, rodinné příjmení Goleniščev-Kutuzov převzal roku 1859 jeho vnuk - generálmajor P. M. Tolstoj, syn Praskovji.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michail Illarionovič kníže Goleniščev-Kutuzov-Smolenskij (, Petrohrad, Ruské impérium –, Bolesławiec, Slezsko, dnešní Polsko) byl ruský vojevůdce z období napoleonských válek.", "tgt_summary": "米哈伊尔·伊拉里奥诺维奇·戈列尼谢夫-库图佐夫(,罗马化:\"Mikhail Illarionovich Golenishchev-Kutuzov\";1745年-9月16日-1813年-4月28日),俄罗斯帝国元帅,著名将领,军事家,1812年曾率领俄国军队击退拿破仑的大军,取得俄法战争的胜利。", "id": 1961995}
{"src_title": "Jaderný výbuch", "tgt_title": "核爆炸", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "K prvnímu člověkem způsobenému jadernému výbuchu došlo dne 16. července 1945 na poušti v Novém Mexiku, USA. Šlo o výbuch testovacího zařízení implozního plutoniového typu zvaného \"The Gadget\" v rámci testu Trinity, jenž směřoval k vývoji jaderné bomby. Uvolněná energie se odhaduje na 20 kilotun TNT (84 TJ).  Ještě tentýž rok 6. srpna a 9. srpna byla jaderná bomba použita ve válečném konfliktu.  Od roku 1945 došlo k více než 2 000 testovacím jaderným výbuchům.  V roce 1964 podepsaly všechny jaderné a mnoho nejaderných států smlouvu omezující testování jaderných zbraní. Zavázaly se, že upustí od zkoušek jaderných zbraní v zemské atmosféře, pod vodou a ve vesmírném prostoru. Povoleny zůstaly jaderné zkoušky pod zemí.  Podzemní testy nadále probíhaly v SSSR (do roku 1990), ve Velké Británii (do roku 1991), v USA (do roku 1992) a ve Francii a Číně (do roku 1996). Indie a Pákistán provedly své dosud poslední jaderné výbuchy v roce 1998.  Zatím poslední jaderný výbuch nastal v září 2017 v Severní Koreji a šlo opět o test.", "section_level": 1}, {"title": "Účinky jaderného výbuchu.", "content": "Energie uvolněná detonací jaderné zbraně v troposféře lze rozdělit do čtyř kategorií  Bezprostředně po výbuchu se rychlostí světla šíří silné elektromagnetické záření všech délek, včetně nebezpečného rentgenového a gama záření a spalujícího infračerveného záření. Záření dopadnuvší na okolní předměty zvyšuje jejich teplotu až ke vznícení nebo roztavení. Následuje rázová vlna, tedy tlaková vlna šířící se v atmosféře, obecně v prostředí. Boří okolní domy, trhá stromy, odnáší i velké předměty. Následně se do okolí rozptýlí produkty jaderného štěpení, tedy rozmanité látky, které radioaktivně zamoří okolí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaderný výbuch je důsledek prudkého uvolnění energie ze záměrně rychlé jaderné reakce. Jadernou reakcí může být štěpná reakce, jaderná fúze nebo několikafázová kombinace obou. Dosud bylo vždy k zahájení jaderné fúze použito štěpné reakce a čistě fúzní výbuch je zatím fikce.", "tgt_summary": "核爆炸是剧烈核反应中能量迅速释放的结果,可能是由核裂变、核聚变或者是这两者的多级串联组合所引发。尽管迄今为止几乎所有的聚变核武器都是以裂变装置作为基础的,但实际上纯粹的两者融合设备是一个假想。", "id": 59350}
{"src_title": "Peruánské námořnictvo", "tgt_title": "秘鲁海军", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení.", "content": "Peruánské námořnictvo bylo založeno 8. října 1821 vládou José de San Martína a jeho prvním nasazením byla účast v boji za nezávislost země.", "section_level": 2}, {"title": "První tichomořská válka.", "content": "Roku 1864 vypukla válka se Španělskem, jehož loďstvo zabralo dne 14. dubna 1864 peruánské ostrovy Chinca. To mělo za následek nespokojenost peruánského obyvatelstva, která roku 1865 přerostla v povstání. Povstání se stalo roznětkou války mezi Španělskem a koalicí tvořenou Peru, Ekvádorem, Chile a Bolívií. K otevření bojů došlo 14. ledna 1866 v námořní bitvě u ostrova Chiloé, ve které triumfovaly spojené síly Peru a Chile. Chilská korveta \"Esmeralda\" mezitím v bitvě u Papuda obsadila španělský škuner \"Covadonga\" a spojenecká eskadra odrazila španělský útok v námořní bitvě u Abtaa. Oslabené španělské loďstvo se vzmohlo na březnové ostřelování a blokádu peruánských přístavů Valparaiso a Callao, v bitvě u Callao přitom utrpělo značné ztráty, které ho přinutily ke stažení z oblasti. Tím konflikt skončil.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá tichomořská válka.", "content": "V druhé tichomořské válce v letech 1879–1883, známé též jako válka o ledek, se střetly někdejší spojenci. Konfliktem se odehrával mezi Chile a koalicí Peru s Bolívií. Příčinou války byly spory mezi Chile a Peru o výnosná naleziště ledku v andské provincii Atacama, ve které byly doposud nejasně vytyčené státní hranice. Námořnictvo Peru přitom bylo v té době výrazně slabší, než u jeho rivala Chile a Bolívie neměla lodě, kterými by ho mohla posílit.  V únoru 1879 došlo k chilskému útoku na bolivijský přístav Antofagasta. Dne 21. května 1879 vyplul velitel peruánského loďstva námořní kapitán Miguel Grau Seminario s obrněncem \"Huáscar\" a fregatou \"Independencia\" narušit blokádu peruánského přístavu Iquique. V bitvě u Iquique se střetly s dvojicí starých chilských dělových člunů, z nichž jeden potopily, ovšem za cenu ztráty fregaty \"Independencia\", která v boji najela na útes a musela být vyhozena do povětří. Blokáda byla přerušena, ovšem Peruánci výrazně oslabeni.  Kapitán Grau byl s \"Huáscarem\" a korvetou \"Unión\" velice aktivní a dovedl dlouho znepokojovat nepřítele. Až 8. října 1879 ho zaskočilo a porazilo silnější chilské námořnictvo, se kterým se utkal v námořní bitvě u Angamosu. Námořní kapitán Miguel Grau v bitvě utrpěl smrtelná zranění a stal se peruánským národním hrdinou. Jeho vlajková loď \"Huáscar\" byla zajata a dokonce nasazena proti Peru (v Chile se dochovala dodnes).  Po zničení peruánského loďstva došlo k pozemní fázi. Ta započala vyloděním chilského vojska a následující \"bitvou u Pisaguy\", kterou Chile vyhrálo. Jeho armáda následně obsadila celé území provincie Atacamy a navíc i peruánské provincie Arica a Tacna. Zde se vojenské jednotky nezastavily a postoupily až k hlavnímu městu Limě, kterou po ostřelování dobyly. Po několika dalších střetech skončila válka porážkou Peru, které ztratilo provincie Tarapacá, Tacna a Arica, zatímco Bolívie přišla o své ledkové oblasti a tím též přístup k moři.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Na počátku 20. století došlo k částečné obnově a modernizaci námořnictva. Ve Velké Británii byly zakoupeny chráněné křižníky \"Almirante Grau\" a \"Coronel Bolognesi\" a ve Francii též dvojice ponorek \"Ferré\" a \"Palacios\". K omezenému nasazení námořnictva došlo během konfliktů s Kolumbií (1911 a 1932) a Ekvádorem (1941-1942). Do druhé světové války se Peru okrajově zapojilo teprve v únoru 1945, kdy vyhlásilo válku Německu a Japonsku a zabavilo majetek jejich občanů žijících v zemi. Námořnictvo bylo v té době nepočetné a již zastaralé. Věnovalo se zejména hlídkování v oblasti vlastních námořních tras.  V průběhu 50. let se námořnictvu podařilo z USA získat několik nových plavidel, pocházejících z druhé světové války. Jednalo se o tří americké eskortní torpédoborce třídy \"Cannon\", dvě kanadské fregaty třídy \"River\", americkou fregatu třídy \"Tacoma\" a čtyři americké ponorky.  Na prahu 60. let byly vyřazeny oba zcela zastaralé chráněné křižníky, které nahradila dvojice lehkých křižníků třídy \"Crown Colony\" — \"Coronel Bolognesi\" a \"Capitán Quiñones\", zakoupených v letech 1959–1960 ve Velké Británii. Další posilou ze stejné doby byly rovněž dva americké torpédoborce třídy \"Fletcher\", které v roce 1969 posílily dvě jednotky třídy \"Daring\" z Velké Británie.  Ke zlomu ve vývoji námořnictva došlo v 70. letech, kdy začalo jeho výrazné posilování a modernizace, vedoucí k tomu, že se dnes řadí mezi regionální námořní mocnosti. V Nizozemsku byly zakoupeny starší válečné lodě — dva lehké křižníky — \"Almirante Grau\" (ex \"De Ruyter\") a \"Aguirre\" (ex \"De Zeven Provincien\") a osm torpédoborců tříd \"Holland\" a \"Friesland\". Nakoupeny však byly i nově postavené jednotky — čtyři fregaty italské třídy \"Lupo\", šest ponorek německého typu \"209\" a šest raketových člunů francouzského třídy \"Velarde\" (PR-72P) (Peru je klasifikovalo jako korvety). Tyto lodě tvoří jádro námořnictva.  Roku 2017 byl vyřazen lehký křižník \"Almirante Grau\", který sloužil jako vlajková loď. Jádro námořnictva tvoří sedm fregat italského typu \"Lupo\", z nichž část byla odkoupena po jejich vyřazení z italského námořnictva a šest korvet třídy \"Velarde\", odvozených z francouzského typu \"PR-72\". Zásadní posilou je velká výsadková loď \"Pisco\". Peru rovněž udržuje silné ponorkové loďstvo, které aktuálně tvoří šestice ponorek německého typu \"209\".", "section_level": 2}, {"title": "Plánované akvizice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Plovoucí muzea.", "content": "Jako plovoucí muzeum byla zachována peruánská ponorka \"Abtao\" třídy \"Sierra\", vyřazená ze služby roku 1998. Dodnes se zachovala též obrněná věžová loď \"Huáscar\", zajatá loďstvem Chile v bitvě u Angamosu za druhé tichomořské války. Plavidlo je dodnes vedeno ve stavu chilského námořnictva a snahy Peru o jeho navrácení byly neúspěšné.", "section_level": 2}], "src_summary": "Peruánské námořnictvo (španělsky \"Marina de Guerra del Perú\") je součástí peruánských ozbrojených sil. Hlavní námořní základnou námořnictva je přístav Callao. Vlajkovou lodí peruánského námořnictva je fregata \"Montero\".", "tgt_summary": "秘鲁海军()是指秘鲁的海军,拥有一支该地区最大的水下作战力量,潜艇总数达8艘。其海军主要由舰艇部队、航空兵部队和海军陆战队三部分组成,海军总人数为27000人,其中军官2450人。秘鲁海军主要担负近海、内河及边境湖区的防御任务。根据作战区域的不同,共划分为三个分舰队和5个海军军区。 秘鲁海军目前拥有常规潜艇、驱逐舰、护卫舰、巡逻艇、两栖作战舰艇以及后勤支援舰船近60艘。 除此以外,为配合海军作战,秘鲁政府还组建了一支海岸警卫队。该部队1975年前隶属海军管辖,1975年后正式从海军脱离,成为一支独立的海上执法部队。", "id": 708227}
{"src_title": "Renault F1", "tgt_title": "雷诺车队", "src_document": [{"title": "Konstruktér.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Renault F1 Team (2002–2010).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2007.", "content": "Pro sezónu 2007 byly na místa závodních jezdců potvrzeni Giancarlo Fisichella a Heikki Kovalainen, který nahradil Fernanda Alonsa, jenž odešel k McLarenu. Testovacími piloty jsou Nelson Piquet jr. a Ricardo Zonta. Nový vůz, v nových barvách hlavního sponzora ING Group, R27 byl představen 24. ledna.  Renault v této sezóně také nově dodává motory týmu Red Bull. Paradoxem je, že právě sesterskému týmu Red Bullu, Toro Rosso bude motory dodávat Ferrari.  Renault však na své úspěchy z minulých dvou sezon nenavázal. V Austrálii Fisichella skončil na 5. místě a nováček Kovalainen dostal hodiny, když bojoval s Ralfem Schumacherem a závod dokončil na 10. místě. Výsledky se začaly zlepšovat až při evropských grand prix, i když v závodě v Malajsii dokázali oba piloti bodovat, stále to nebylo to, co vedení od svého týmu očekávalo. Rychlost a pokrok ve vývoji vozu se projevil až při španělské grand prix, kde oba jezdci dokázali postoupit do třetí části kvalifikace a v závodě dokázali zajíždět konkurenceschopné časy. Nakonec však vozy skončili na 7. resp. 9. místě, a to poté, co se u obou vozů projevil stejný technický problém a oba museli na další zastávku v boxu.  V Monaku konečně přišel větší úspěch, 4. místo Fisichelly. Kovalainen startoval až z 15. místa, protože ho v jeho měřeném kole zbrzdil David Coulthard. Závod nakonec nedokončil, když musel 2 kola před cílem odstoupit pro poruchu motoru. I přesto byl klasifikován na 13. místě.  Od grand prix Kanady se karta otočila. Mladý Fin se konečně sžil s vozem a hned byl rychlejší než jeho týmový kolega. V Montrealu Kovalainen dokončil závod na 4. místě a vyrovnal tak zatím nejlepší umístění Renaultu v sezóně. Fisichella byl ze závodu diskvalifikován, protože opustil pit lane, když svítilo červené světlo.  Kovalainen zatím bodoval ve všech ostatních závodech, kromě francouzské grand prix, ve které s poškozeným vozem skončil na 15. místě poté, co do něho v zatáčce Adelaide zezadu narazil Jarno Trulli.  Od britské grand prix Kovalainen pravidelně dokončoval závody na bodovaných místech, kdežto Fisichella získal v posledních devíti závodech jen 5 bodů. Kovalainen jich do konce sezóny nasbíral 18, v Japonsku dokončil na 2. místě a získal tak své první pódium. Ve zbývajících dvou závodech se ani jednomu jezdci už nepodařilo bodovat, a tak tým skončil v Poháru konstruktérů na 3. místě.  Mezinárodní automobilová federace 8. listopadu obvinila Renault z držení technických informací o vozech McLarenu. Slyšení se konalo 6. prosince v Monaku. Rada FIA uznala, že Renault porušil článek 151c Mezinárodního sportovního kódu, týkající se nepřípustného získávání sportovní výhody na úkor soupeře. Žádný trest však Renaultu nebyl udělen, protože se podle Rady FIA neprokázalo, že by Renault z těchto dat získal nějakou výhodu.  Tým na konci sezóny opustili oba piloti. Kovalainen přestoupil do McLarenu, kde nahradí Alonsa a Fisichellovi vypršela smlouva.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2008.", "content": "Staronovým pilotem Renaultu byl 10. prosince jmenován Fernando Alonso, který se do Renaultu vrátil po jednoročním intermezzu u McLarenu. S týmem podepsal smlouvu jen na 2 roky do roku 2009. Jeho týmovým kolegou byl dřívější zkušební pilot Renaultu Nelson Angelo Piquet. Testovacím pilotem byl jmenován Francouz Romain Grosjean, člen vývojového programu Renaultu, který se současně účastnil závodů GP2 v týmu ART Grand Prix.  Do Austrálie tým nastoupil s nepříliš velkými ambicemi a proto také 4. místo Fernanda Alonsa bylo bráno skoro jako vítězství. Nelson Piquet jr. si připsal první nedokončený závod. Malajsie týmu nabídla menší bodový příděl, ale i tak oba jezdci dojeli závod. Do Bahrajnu neměl Renault prakticky žádné ambice a bod by byl brán jako zázrak. Poté, co Alonsovi přistál Lewis Hamilton na zadním křídle, musel exmistr světa celý závod odjet s poškozeným vozem. Nováček Piquet opět nedokončil. Do Španělska přijel Renault s vylepšenou aerodynamikou a hned se to projevilo v kvalifikaci, když se Alonso postavil do první řady společně s Kimim Räikkönenem. To, že se zlepšení projevilo nejen u Španěla, potvrdil Piquet jr., když se dostal do poslední části kvalifikace a obsadil 10. místo. V závodě nakonec musel Alonso odstoupit ze 6. místa pro poruchu motoru a Piquet poté, co vyjel mimo trať a propadl se na chvost pole, se prodíral vpřed, ale po kolizi s Bourdaisem jeho cesta skončila. Mezitím co 6. místo Fernanda Alonsa v Turecku potěšilo, tak 15. místo Piqueta nikoliv. Následovalo Monako, kde Alonso po nárazu do zdi musel k mechanikům, vrátil se, krásně si poradil s Markem Webberem, ale s Heidfeldem kolidoval a nakonec závod dojel na 10. místě. Piquet, s kterým už tým začal pomalu ztrácet trpělivost, nedojel a na jeho hlavu se snášel o to větší tlak. Výbornou kvalifikací v Kanadě zajel Fernando Alonso, prokázal své mistrovské umění a obsadil 4. místo na startu. V závodě mohl být Renault hodně vysoko, ale Alonso nedokázal předjet pomalejšího Heidfelda a skončil ve zdi. Po závodě Alonso přiznal, že nebýt špatné strategie mohl závod dokonce vyhrát. Piquet dostal ultimátum, že se musí zlepšit. V závodě nejprve sváděl souboje s oběma Toyotami, ale nakonec vše korunoval hodinami a propadem na samý konec pole a později odstoupil pro technickou poruchu. Náznak zlepšení tam ovšem byl.  Francouzská kvalifikace byla pro Renault skvělá, zvláště pak 3. místo Fernanda Alonsa. V závodě Renaultu chyběla rychlost a nakonec vozy dojely na méně uspokojivých místech. Dobrý výkon předvedl Piquet, když dojel pro své první body ve formuli 1. Na Renault tak čekal silně mokrý závod na Silverstone, který byl pro tým jak na houpačce. Ze začátku byla rychlost Renaultu výborná a chvílemi se zdálo, že by Renault mohl stanout na stupních, ale špatná volba pneumatik u Fernanda Alonsa a odpadnutí Nelsona Piqueta jr. zapříčinily, že si Francouzi odvezli pouhé tři body.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2009.", "content": "V roce 2009 měl tým velmi špatné výsledky, a to nejen u Piqueta jr. ale i u Fernanda Alonsa. Alonso se snažil, ale podií bylo málo a vítězství nebylo žádné. Šlo o jednu ze slabších sezon týmu od návratu do F1 v roce 2002. Tým navíc byl natolik nespokojen, že po Grand Prix Maďarska 2009 vyhodil Piqueta a nahradil jej nováčkem Romainem Grosjeanem. Po sezóně byla změněna jezdecká sestava i vedení týmu, tým nadále nesl jméno Renault, ale velká část týmu přešla pod společnost Genii Capital.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2010.", "content": "V roce 2010 byli v jezdecké sestavě týmu Polák Robert Kubica přestupující z BMW a první ruský jezdec F1 a nováček přicházející z GP2 Series Vitalij Petrov. Vítězství tým sice nezískal, ale Kubica obsadil několik podiových umístění. Petrovovým maximem bylo 5. místo z Grand Prix Maďarska.", "section_level": 3}, {"title": "Lotus Renault GP (2011).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2011.", "content": "Ve své poslední sezoně tým kromě názvu neplánovaně změnil i jezdce. V únoru na Rally soutěži Ronde di Andora Robert Kubica těžce havaroval, což na dlouhou dobu přerušilo jeho další kariéru v F1. Tým na jeho místo angažoval jeho ex-kolegu z BMW Nicka Heidfelda. Heidfeld však stejně jako kdysi Piquet po Grand Prix Maďarska skončil. V Belgii místo něj startoval nováček sezóny 2010 brazilec Bruno Senna, synovec Ayrtona Senny. Tým po sezóně ukončil činnost a přeměnil se na Lotus F1 Team.", "section_level": 3}, {"title": "Renault Sport Formula One Team (2016–současnost).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2016.", "content": "3. prosince 2015 Renault potvrdil návrat do F1 v sezoně 2016. Pro sezonu 2016 opět změnil tým celou jezdeckou sestavu. Místo Romaina Grosjeana, který odešel do týmu Haas F1 Team, nastoupil nováček Jolyon Palmer a původně potvrzeného Pastora Maldonana nahradil Kevin Magnussen přicházející z týmu McLaren. Renault koupil zpátky Lotus díky možné insolvenci týmu. Ředitelem se stal Cyril Abiteboul. Tým dostal název Renault Sport F1 Team.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2017.", "content": "Pro sezónu 2017 jezdecké složení tvoří Nico Hülkenberg a Jolyon Palmer. Během sezóny byla s Palmerem ukončena smlouva a od Grand Prix USA jej nahradil Carlos Sainz Jr.. Tým dokončil sezónu na 6. místě se ziskem 57 bodů.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2018.", "content": "Pro sezónu 2018 jezdecké složení tvoří Nico Hülkenberg a Carlos Sainz Jr.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2019.", "content": "Pro sezónu 2019 byl Carlos Sainz Jr. nahrazen Danielem Ricciardem.", "section_level": 3}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu", "section_level": 2}], "src_summary": "Renault F1 Team je francouzský závodní tým Formule 1, který se účastní závodů Mistrovství světa formule 1 s přestávkami od konce 70. let jako dodavatel motorů i jako konstruktér závodních vozů.", "tgt_summary": "雷诺车队(Renault Sport Formula One Team)于20世纪70年代后期到20世纪80年代早期参加了一级方程序赛车。而雷诺车队曾在2002年通过接手意大利著名成衣品牌班尼顿所成立的贝纳通车队(Benetton)回到F1这项运动中;但是在2010年将车队出售,在2016年赛季再次回归。", "id": 1735582}
{"src_title": "Ukrajinská pravoslavná církev (Moskevský patriarchát)", "tgt_title": "烏克蘭正教會 (莫斯科宗主教聖統)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Když v roce 1991 Ukrajina získala nezávislost, začal tehdejší kyjevský metropolita Filaret II. () usilovat o osamostanění ukrajinské části církve od moskevského ústředí, za což byl zbaven svého úřadu. Poté založil s částí duchovenstva v roce 1992 Ukrajinskou pravoslavnou církev Kyjevského patriarchátu se sídlem v Kyjevě. Od té doby panuje mezi oběma církvemi napětí. V roce 1997 Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu kyjevského patriarchu Filareta II. dokonce exkomunikovala.  V průběhu Euromajdanu roku 2013 došlo k vnitřnímu rozkolu uvnitř církve Moskevského patriarchátu. Církev se k ukrajinské krizi a ke konfliktu s proruskými separatisty a s Ruskem snažila nevyjadřovat, ale část představitelů sympatizovala s kyjevskými protesty, zatímco jiní otevřeně podpořili proruské separatisty na Donbasu, v důsledku čehož na Ukrajině narůstá negativní názor na její činnost. Její napojení na Ruskou pravoslavnou církev jí škodí, navíc v situaci, kdy nový metropolita Onufrij bývá označován za příznivce sjednocení „ruského prostoru“, jehož součástí má být i Ukrajina s Běloruskem. Samotný Onufrij podpořil teritoriální integritu Ukrajiny a volal po mírovém řešení konfliktu na východní Ukrajině. V srpnu 2014 metropolita Onufrij prohlásil, že žádný kněz v jeho cíkvi nepodporuje proruské separatisty na východě Ukrajiny. Přesto podle ukrajinského autora Ihora Tyškevyče údajná vazba Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu na Kreml, její údajný zásah do konfliktu mezi státy, jejichž občané jsou členy církve a údajná podpora vojenské intervence Ruska na východě Ukrajiny způsobuje výrazný odliv věřících. Zatímco v roce 2011 tvořili její farníci na Ukrajině 25,9 % obyvatel, začátkem roku 2015 to bylo již jen 20,8 %.  Ukrajinská pravoslavná církev (Moskevský patriarchát) od 15. prosince 2018 neexistuje a musí být rozpuštěna. Vrchní Radě byl předložen návrh zákona o povinném přejmenování Moskevského patriarchátu.  V současné době s požehnáním Ekumenického patriarchátu (Bartoloměje I) vznikla z iniciativy ukrajinského prezidenta Petra Porošenka sjednocená místní autocefální pravoslavná církev Ukrajiny sloučením tří poboček pravoslavných denominací, s čímž ale nesouhlasí Moskevský patriarchát, který disponuje největším počtem kostelů. V reakci na to agenti tajné služby SBU provedli v klášterech a budovách patřících Moskevskému patriarchátu razie a domovní prahlídky.  Konstantinopolský patriarcha Bartoloměj zrušil akt Konstantinopolského patriarchátu z roku 1686, kterým se kyjevský metropolita připojuje k patriarchátu v Moskvě.", "section_level": 1}, {"title": "Kláštery.", "content": "Největšími náboženskými středisky církve jsou tři (částečně jeskynní) kláštery:", "section_level": 1}], "src_summary": "Předešlá Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu, oficiálně Ukrajinská pravoslavná církev (,, zkratka UPC) je kanonická pravoslavná církev. Tvoří autonomní součást Ruské pravoslavné církve vedené moskevským patriarchou.", "tgt_summary": "莫斯科宗主教圣统的乌克兰正教会()是一个在乌克兰的拥有自治权的东方正教会。在教务上他们由基辅都主教带领并有自治权,不过从属于莫斯科宗主教的监督。现任都主教为欧诺菲力。", "id": 668367}
{"src_title": "Nizozemská východní Indie", "tgt_title": "荷屬東印度", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pronikání Evropanů do Indonésie.", "content": "Průzkumy oblasti na konci 16. století vedené Janem Huyghen van Linschotenem roku 1582 a výzkumy Cornelise de Houtmana o deset let později vydláždily cestu Houtmanově plavbě do Bantenu (hlavního přístavu na Jávě) v letech 1595–1597, která vynesla jen velmi malý zisk. Nizozemské pronikání do Východní Indie (což častý je termín používaný pro oblast jihovýchodní Asie, naproti tomu výrazem „Západní Indie“ byla chápána oblast Karibiku) bylo relativně pomalé.", "section_level": 2}, {"title": "Nizozemská Východoindická společnost.", "content": "Nizozemská Východoindická společnost (nizozemsky \"Verenigde Oost-Indische Compagnie\", VOC) roku 1602 soustředila do svých rukou veškeré obchodní úsilí Holanďanů pro oblast Asie. V roce 1605 ozbrojené nizozemské obchodní lodě dobyly portugalský přístav Ambonia na Moluckých ostrovech, který se stal bezpečnou základnou pro nizozemskou Východoindickou společnost. Následný „Dvacetiletý mír“ podepsaný roku 1609 v Antverpách znamenal ukončení válečného stavu mezi Španělskem, které ovládalo portugalské území a tím i jeho kolonie v zámoří, a Republikou spojených nizozemských provincií. Na severozápadním pobřeží Jávy byla v roce 1619 založena Batavia, dnešní hlavní město Indonésie Jakarta, jako centrum nizozemské koloniální moci v oblasti, ze kterého byl kontrolován nizozemský obchod v Asii. Pro indonéskou historii je důležité, že Nizozemská východní Indie byla založena spíše pro obchodní účely než jako důsledek nizozemské národní expanze. Po zbytek 17. století Holanďané převzali velké obchodní přístavy ve Východní Indii: Malakku roku 1641, původní království Achem (Aceh) roku 1667, Makassar o dva roky později a Bantam roku 1682. V téže době se v přístavech v Indii plošně pěstovala bavlna, kterou Holanďané vyměňovali za pepř, což byl základ obchodu s kořením.  Jak poznamenal Fernand Braudel, největší zdroj bohatství ve Východní Indii byl obchod v rámci indonéského souostroví, což Holanďané nazývali \"inlandse handel\", kde jeden druh zboží byl vyměňován za jiný, se ziskem na každý obrat, například se stříbrem z Ameriky, které bylo na východě žádanější než v Evropě.  Vznikem monopolního postavení Nizozemska v obchodu s kořením začali Nizozemci na svých územích podporovat monokulturu: Ambonii využili k pěstování hřebíčku, Timor k pěstování vonných dřev santálu, Bandaské ostrovy pro muškátový oříšek a Cejlon pro skořici.", "section_level": 2}, {"title": "Převzetí impéria nizozemskou vládou.", "content": "Kolem roku 1700 se nizozemská Východoindická společnost rozrostla na stát ve státě a představovala dominantní sílu v indonéském souostroví.  1. ledna 1800, poté co byla zkrachovalá nizozemská Východoindická společnost zlikvidována, převzala nizozemská vláda zámořská území jako královskou kolonii. Malakka a Malajský poloostrov byly britsko-nizozemskou smlouvou z Londýna z roku 1824 postoupeny Britům. Povstání javánského obyvatelstva bylo tvrdě potlačeno v Jávské válce v letech 1825–1830  Po roce 1830 byla na Jávě zavedena přísná politika označovaná jako \"cultuurstelsel\", podle které musela být určitá část zemědělské produkce vyvezena a která vynesla Holanďanům i jejich indonéským spojencům velké bohatství. Tento systém byl zrušen během liberálnějších let roku 1870.  Kolem roku 1898, kdy nastoupila na nizozemský trůn královna Wilhelmina, čítala javánská populace dvacet osm milionů obyvatel a dalších sedm milionů žilo na ostatních indonéských ostrovech (ačkoliv ne všichni byli zcela pod nizozemskou vládou). Roku 1901 nizozemská koloniální vláda přijala takzvanou \"etickou politiku\", která zahrnovala zvýšení investic do domorodého vzdělání a moderní politické reformy, týkala se období mandátu generálního guvernéra J. B. van Heutsze. Rozšířením přímé koloniální vlády nad Nizozemskou východní Indií byly položeny základy dnešního indonéského státu.  Během nizozemské vlády bylo podepsáno několik dalších důležitých smluv, mezi nimi také dohoda o stanovení hranic, které jsou v současnosti indonéské. Britsko-nizozemská dohoda z roku 1824 také načrtla hranice budoucí Britské Malajsie a Nizozemské východní Indie. Nad zbytkem Indonésie si nizozemská vláda podržela kontrolu – s výjimkou japonské okupace v letech 1942–1945 – až do Indonéské národní revoluce, při které byla v roce 1949 vyhlášena nezávislost Republiky Indonésie. Hlavním městem nového státu se stala Batavia, dnes známá jako Jakarta.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná indonéská nezávislost.", "content": "Po kapitulaci Japonska, kterou skončila druhá světová válka v Tichomoří, vyhlásila skupina indonéských nacionalistů nezávislost. Mezi nimi byli i první budoucí prezident Indonésie Sukarno a viceprezident Mohammad Hatta. Tímto krokem byl rozpoután ozbrojený konflikt, ve kterém se Holanďané pokoušeli nad regionem získat zpět kontrolu. Holanďané byli jako první schopni obsadit Jakartu, a proto se hlavní město vzbouřenců muselo přesunout do Yogyakarty. Během druhé nizozemské ofenzivy byla dobyta i Yogyakarta, a tak se hlavní město znovu stěhovalo, tentokrát na západní Sumatru. Nicméně Nizozemsko nátlak z Austrálie a i z nově nezávislé Indie si prostřednictvím Spojených států vynutil v roce 1949 zasednutí k jednacímu stolu, kde Nizozemsko potvrdilo suverenitu Indonésie kromě oblasti Západní Papua.  Nová indonéská vláda pod vedením prezidenta Sukarna nakonec převzala nad Západní Papuou kontrolu vojensky v letech 1961–1962, v roce 1962 se krátce angažovalo také námořnictvo. Spojené státy zatlačily na Nizozemsko, aby se území Západní Papuy vzdalo ve prospěch Indonésie podle uzavřené \"Dohody z New Yorku\". Mezitím změnila svůj názor australská vláda a začala také podporovat indonéskou stranu. Západní Papua dodnes zůstává pod indonéskou kontrolou, byť v různých odlehlejších částech regionu odpor proti indonéské centrální vládě pokračuje.", "section_level": 2}, {"title": "Generální guvernér Nizozemské východní Indie.", "content": "Generální guvernér reprezentoval nizozemskou koloniální moc v Nizozemské východní Indii od roku 1610 až do vyhlášení nezávislosti Indonésie v roce 1949. Prvního generálního guvernéra jmenovala nizozemská Východoindická společnost. Poté, co byla v roce 1796 nizozemská Východoindická společnost zrušena, zůstalo jmenování generálních guvernérů na nizozemské vládě. Během doby, kdy oblast ovládali Britové (1811–1816), nahradil funkci nizozemského generálního guvernéra anglický \"Lieutenant-Governor\", z nichž nejvýznačnější byl Thomas Stamford Raffles. Během let 1942–1945 (zatímco byl do funkce jmenován Hubertus Johannes van Mook) byla oblast pod japonskou kontrolou a byla spravována ze dvou míst, Jávy a Sumatry. Po roce 1948, během vyjednávání o nezávislosti, se funkce nizozemského zástupce v oblasti nazývala \"Vysoký komisař Koruny v Nizozemské východní Indii\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Nizozemská či Holandská východní Indie (nizozemsky, indonésky ) byl název kolonie zřízené nizozemskou Východoindickou společností na území dnešní Indonésie, která se během 19. století stala nizozemskou královskou kolonií. Centrem kolonie byl ostrov Jáva, zatímco ostatní ostrovy tvořily tzv. (~ vnější kolonie).", "tgt_summary": "荷属东印度是指1800年至1949年荷兰人所统治的印度尼西亚。1596年,荷兰人霍特曼率领的一支荷兰船队到达爪哇岛的万丹。1603年,荷兰在爪哇建商站;1605年,征服盛产香料的马鲁古群岛中的安汶岛、帝利岛。1619年,攻占爪哇岛上的雅加达,命名巴达维亚,作为荷兰东印度公司在东方的总部。在荷兰人到来之前,葡萄牙人已经在印尼地区建立了一些商站。之后,英国人也登陆印尼,建立殖民地。而荷兰变成了这些欧洲国家里面占领最多领土的国家。荷兰最初通过荷兰东印度公司对这些地区实行殖民统治。1799年东印度公司解散后殖民地被荷兰政府接管,史称荷属东印度。", "id": 1323242}
{"src_title": "Vickers VC10", "tgt_title": "維克斯VC10", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vznik typu VC10 lze vysledovat až k prvním studiím projektu z května 1956. Po ne zcela šťastném zastavení prací na stroji \"Vickers Type 1000\" z řady návrhů postupně vykrystalizoval typ, který měl splňovat požadavky společností BEA i BOAC, přičemž původně třímotorový projekt (z října 1956) s dvouproudovými motory Conway byl přepracován na čtyřmotorový se stejnými motory. První prototyp vzlétl 29. června 1962 z letiště v Brooklands pilotován Jockem Brycem a Brianem Trubshawem (výrobní číslo 803, G-ARTA), sešrotovaný v roce 1974. Do zkoušek se mezitím připojily další dva prototypy určené pro leteckou společnost BOAC (804, G-ARVA a 805, G-ARVB). První let s platícími cestujícími proběhl 29. dubna 1964 na lince Londýn-Lagos aerolinkou BOAC. Do konce roku obdržela 12 kusů letounů VC-10, které nasadila na linky do Afriky a na dálný východ.  Snaha o zvýšení kapacity a zlepšení ekonomie provozu vedla k započetí konstrukčních prací na prodloužené variantě označené \"Super VC-10\". Takto upravený prototyp poprvé vzlétl 7. května 1964 (výr.č. 851, G-ASGA). Sériové stroje zakoupila opět BOAC, pět kusů převzala \"East African Airways Corporation\". 26. listopadu 1965 odstartoval ke svému prvnímu letu VC-10C. Mk1 pro RAF. Všech 14 vyrobených kusů bylo přiděleno k transportní 102. squadroně v Brize Norton. Celkem byly od června 1962 do 16. února 1970, kdy byl zalétán poslední letoun Super VC-10, postaveny a předány 32 letouny VC-10 a 22 letouny Super VC-10. Mezi další provozovatele patřily např. také Nigeria Airways (výr.č.804), Air Ceylon (výr.č.814) či Gulf Air (výr.č. 806, 809, 811, 812, 813 a 814). Super VC-10 výr.č. 853 je umístěn v leteckém muzeu v Duxfordu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vickers VC10 je britský čtyřmotorový dopravní letoun poháněný dvouproudovými motory, který byl konstruován v druhé polovině 50. let 20. století. Ačkoliv jeho výroba nedosáhla vysokých počtů a rozhodně neznamenal obchodní úspěch, jeho význam spočívá v tom, že na něm byly použity vůbec první sériově vyráběné dvouproudové motory typu Rolls-Royce Conway. Zároveň se jednalo i o poslední konstrukci, vzniklou ještě pod jménem Vickers – záhy poté tato firma, jeden z nejstarších leteckých výrobců vůbec (firma zahájila podnikání v oboru letectví již roku 1908, tehdy ještě pod jménem \"Vickers, Sons and Maxim\"), v rámci postupných reorganizací britského leteckého průmyslu zanikla jako samostatný subjekt.", "tgt_summary": "维克斯VC10(英语:Vickers VC10)是一款由维克斯-阿姆斯特朗公司设计和生产的长程客机,于1962年6月29日首飞。飞机设计能够在非洲高热及短跑道环境下操作。VC10所执行的伦敦-纽约航线为亚音速飞机的纪录保持者,只需5时1分便到达目的地,只有超音速的协和式客机比它快。人们常常拿VC10与苏制的伊尔-62比较,两款外型和性能相似型号,四个引擎均放在机尾。", "id": 639349}
{"src_title": "Krevní tlak", "tgt_title": "血壓", "src_document": [{"title": "Měření tlaku.", "content": "Krevní tlak se zapisuje jako dvě čísla, oddělená lomítkem. První hodnota je systolický tlak, druhá diastolický. Je vyjadřován v torrech (milimetrech rtuťového sloupce).  Běžné měření krevního tlaku se provádí za pomoci rtuťového tonometru a fonendoskopu. Manžeta manometru se upevní nejčastěji na paži nad loktem a naplní se vzduchem, jehož tlak ukazuje stupnice manometru. Tím dojde k zaškrcení pažní tepny. Vzduch z manžety se pomalu upouští a ve chvíli, kdy se tlak vzduchu vyrovná systolickému tlaku krve v pažní tepně, začne do končetiny opět proudit krev. Zvukové fenomény tvořené proudící krví je možné registrovat fonendoskopem přiloženým v loketní jamce nad průběhem pažní tepny. Jedná se o turbulentní (vířivé) proudění krve, tzv. \"Korotkovovy fenomény\". Systolický tlak krve se odečte ve chvíli prvního zaslechnutého zvukového fenoménu (rytmické klapání frekvencí odpovídající srdeční akci) na stupnici manometru. Diastolický tlak krve se za dalšího snižování tlaku v manžetě odečítá ve chvíli vymizení zvukových fenomenů, kdy proudění krve přechází v laminární.  Měření krevního tlaku je možné i invazivními metodami. Je přesnější, ale pacienta více zatěžuje nutností umístit čidlo přímo do krevního oběhu. Používá se například na zjištění tlaku v plicním oběhu, nebo při nutnosti opakovaného měření. To není možné provádět neinvazivní metodou z důvodu deformační paměti tepen a s tím související změnou tlaku v nich.", "section_level": 1}, {"title": "Hypertenze bílého pláště.", "content": "U některých osob (podle některých údajů až u třetiny v ordinaci naměřených hypertenzí) dochází při měření tlaku u lékaře ke zvýšení krevního tlaku, takže naměřené hodnoty jsou vyšší než skutečné. Jedná se o projev tzv. \"syndrom bílého pláště\" (anglicky označovaný jako \"white coat hypertension\", WCH), k němuž dochází u pacientů, kteří pociťují měření u lékaře jako určitý stresor. K vyloučení tohoto fenoménu by se měl vyšší naměřený tlak měřit opakovaně (alespoň při třech návštěvách) nebo nejlépe doma, např. 24hodinové monitorování tlaku Holterovým monitorem.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnoty krevního tlaku.", "content": "Nicméně je třeba dodat, že na velikost krevního tlaku působí mnoho vlivů: věk, aktuální mentální a fyzické rozpoložení, okolní teplota a jiné. Například u starších lidí je vysoký systolický a nízký diastolický tlak normální z důvodu opotřebení a menší pružnosti krevního řečiště. Obecně je nebezpečnější vysoký spodní tlak, protože se jedná o nejnižší tlak v krevním řečišti, tedy tlak, který jej namáhá neustále.  Americká kardiologická asociace považuje od roku 2017 vysoký krevní tlak nad 130 mm Hg respektive nad 80 mm Hg.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krevní tlak je tlak, kterým působí krev na stěnu cévy, kterou protéká. Je vytvářen působením srdce jako krevní pumpy a souvisí se stavbou a funkcemi krevního oběhu. Tento tlak je různý v různých částech krevního řečiště. Běžně se tlakem krve míní arteriální (tepenný) krevní tlak, tedy tlak krve ve velkých tepnách. Tlak se zvláště ve velkých cévách mění také v závislosti na čase – nejvyšších hodnot dosahuje ve vypuzovací fázi srdeční akce (systolický tlak), nejnižších ve fázi plnění srdečních komor (diastolický tlak).", "tgt_summary": "血压是指血管内的血液在单位面积上的侧压力,即压强。习惯以毫米汞柱(mmHg)为单位。", "id": 1813975}
{"src_title": "Boson W a Z", "tgt_title": "W及Z玻色子", "src_document": [{"title": "Slabá interakce.", "content": "Bosony W se účastní slabých interakcí, při kterých se mění vůně a elektrický náboj interagujících elementárních částic. Takové interakce lze zobrazit a matematicky popsat jako interakci tzv. slabých nabitých proudů vázaných bosonem W. V nabitém proudu se přitom interakcí s bosonem W zachovává leptonové či hadronové číslo. Je tvořen leptonem a příslušným neutrinem, nebo horním a spodním kvarkem. Větve slabého proudu jdoucí proti časové ose se interpretují jako příslušné antičástice.  Nejznámějším příkladem je jaderný rozpad beta. Například při rozpadu kobaltu 60 (důležitém procesu v explozích supernov):  dochází k rozpadu jednoho z 33 neutronů jeho jádra. Neutron je přeměněn na proton, elektron (v tomto kontextu tzv. částice beta) a elektronové antineutrino:  Ve skutečnosti je nutno neutron považovat za vázanou soustavu (udd) jednoho kvarku u a dvou kvarků d, beta rozpadu se účastní jeden z d kvarků, který se mění na kvark u a vytvoří proton (uud). Na nejzákladnější úrovni pak slabá síla změní vůni a náboj jednoho kvarku:  bezprostředně poté následuje rozpad samotného W:  Zprvu se předpokládalo, že slabé nabité proudy spojují pouze částice stejné generace. To však platí pouze pro leptonové proudy. Naopak u podivných částic byla poprvé prokázána změna generace při slabé interakci (nezachování podivnosti). Bylo nutno také vysvětlit experimentálně prokázané mírné nezachování kombinované parity (tzv. CP parity) ve slabých interakcích s účastí kvarků.  Teoretickým vysvětlením je, že do kvarkových slabých nabitých proudů vstupují namísto vlnových funkcí dolních kvarků (d, s, b) lineární kombinace vlnových funkcí všech dolních kvarků (přičemž naprosto převažuje příspěvek kvarku stejné generace, jako je horní kvark ve druhé větvi slabého proudu). Směsné poměry udává tzv. Cabbibova-Kobajašiho-Masukawova matice. Za vysvětlení mechanismu nezachování podivnosti a narušení kombinované parity byla v r. 2008 udělena Nobelova cena za fyziku.  Boson W tedy slabou interakcí váže slabé nabité proudy z následujících 12 možných: ν−e, ν−μ, ν−τ, d−u, d−c, d−t, s−u, s−c, s−t, b−u, b−c, b−t. Bosony Z se účastní slabých interakcí, které lze zobrazit a matematicky popsat jako interakci tzv. slabých neutrálních proudů (proudů tvořených neproměnnou částicí) vázaných bosonem Z. Při takových reakcích se (s ohledem na orientaci vstupujících a vystupujících větví proudů) buď nemění vůně ani elektrický náboj interagujících elementárních částic nebo interaguje (vzniká či anihiluje) částice se svou antičásticí.  Boson Z tedy slabou interakcí váže slabé neutrální proudy z následujících 12 možných: ν−ν, ν−ν, ν−ν, e−e, μ−μ, τ−τ, d−d, u−u, s−s, c−c, b−b, t−t.  Na rozdíl od samovolně probíhajícího rozpadu beta vyžaduje pozorování slabých neutrálních proudů vysoké energie nutné k vytvoření předávaného bosonu Z, které jsou dostupné jen v několika málo vysoko-energetických fyzikálních laboratořích na světě. Proto k experimentálnímu průkazu teoreticky předpovězených slabých neutrálních proudů došlo až v roce 1973 v CERNu (experiment GARGAMEL).", "section_level": 1}], "src_summary": "Bosony W a Z jsou elementární částice, které zprostředkovávají slabou (výměnnou) interakci v atomovém jádře a v reakcích elementárních částic. Byly objeveny v CERNu roku 1983 a jsou považovány za hlavní úspěch teorie Standardního modelu fyziky částic.", "tgt_summary": "在物理学中,W及Z玻色子(boson)是负责传递弱核力的基本粒子。它们是1983年在欧洲核子研究组织发现的,被认为是粒子物理标准模型的一大胜利。", "id": 3028768}
{"src_title": "Můj přítel Monk", "tgt_title": "神探阿蒙", "src_document": [{"title": "Synopse.", "content": "Adrian Monk má dva bratry, vlastního \"Ambrose Monka\" a nevlastního \"Jacka, Jr\". Od dětství vyrůstal s mírnými projevy obsedantně kompulzivní poruchy. Do roku 1997 pracoval u San Francisské policie jako detektiv. V roce 1997 po bombovém útoku na jeho manželku \"Trudy Monkovou\" se nervově zhroutil. Po další tři roky odmítal opustit svůj dům; daří se mu to až od roku 2000 za pomoci soukromé ošetřovatelky \"Sharony Flemingové\" (Bitty Schram). Poté začal vykonávat konzultační práci pro policii SF na zvláště těžkých případech.  Kapitán \"Leland Stottlemeyer\" (Ted Levine) a nadporučík \"Randall Disher\" (Jason Gray-Stanford), policisté na kriminálním oddělení místní policie, si najímají konzultační služby Adriana Monka. Stottlemeyer je často velmi rozčilený kvůli Monkovým tendencím k přehnanému pořádku, které jsou způsobeny obsesemi, ale respektuje svého přítele a bývalého kolegu. Monkova genialita tříbená i obsedantně kompulsivní poruchou, která naplno propukla po smrti manželky, často pomáhá v řešení případů. Monk si všímá zdánlivě nepodstatných detailů, které pomáhají řešit případy policie v San Franciscu.  Ve třetí sérii se Monkova ošetřovatelka Sharona rozhoduje provdat za svého bývalého manžela a odjíždí do New Jersey. Po náhodném setkáním se ošetřovatelkou Monka po dalších několik let stane \"Natalie Teegerová\" (Traylor Howardová). Teegerová je vdova po námořním letci (\"Mitch Teeger\"), který zahynul při bojích v Kosovu v roce 1998. Má dceru \"Julii\" (v sedmé sérii je jí 17 let).  Během dalších sérií se Adrian Monk snaží zjistit podrobnosti o smrti své manželky; dozvídá se je až v posledním díle seriálu.", "section_level": 1}, {"title": "Lokace.", "content": "Ačkoliv se děj odehrává v San Franciscu, seriál se natáčí většinou v jiných městech. Pilotní díl byl natočen ve Vancouveru, následující první série v Torontu. Většina epizod 2.–5. řady je točena v Los Angeles, poté také v kulisách Ren-Mar Studios (Adrianův dům, Sharonin dům, kancelář policie, kancelář Dr. Krogera a dům Natalie Teegerové).", "section_level": 1}, {"title": "Další média.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Soundtrack.", "content": "Soundtrack ze seriálu obsahuje hudbu ze seriálu, titulní skladbu nahrál a nazpíval Randy Newman.", "section_level": 2}, {"title": "Podcast.", "content": "Podcast s informacemi ze zákulisí a od hlavních účinkujících je dostupný ke stažení na stránkách seriálu.", "section_level": 2}, {"title": "Romány.", "content": "Od roku 2006, během vysílání čtvrté řady, Lee Goldberg vydal sérii románů založených na původním televizním seriálu. Všechny romány jsou vyprávěny z pozice Natalie Teegerové, druhé asistentky pana Monky. Ve valné většině děje jsou romány věrné televiznímu seriálu, existují však nepatrné rozdíly. Dva z románů byly později adaptovány v epizody televizního seriálu. 31. prosince 2012 byl vydán poslední román napsaný Lee Goldbergem. Po té, co se Goldberg přestal věnovat sérii, tak další 4 knihy napsal Hy Conrad, poslední díl se jmenuje (anglicky) \"Mr. Monk and the New Lieutenant\".", "section_level": 2}, {"title": "DVD.", "content": "Universal Studios Home Entertainment vydalo všech osm řad seriálu Můj přítel Monk v angličtině, byly vydány v regionech 1 a 2, epizody z 1. až 8. řady jsou dostupné také na iTunes, všechny řady jsou dostupné i v HD kvalitě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Můj přítel Monk (v anglickém originále Monk) je americký seriál o případech soukromého detektiva Adriana Monka (Tony Shalhoub), trpícího obsedantně kompulzivní poruchou a různými fobiemi. Seriál se začal vysílat 12. července 2002 na USA Network, poslední díl závěrečné osmé série byl v USA odvysílán 4. prosince 2009. V České republice byl seriál uveden na TV Nova a Prima family.", "tgt_summary": "是由安迪·布雷克曼创作的美国刑侦调查喜剧剧情电视剧,于2002年7月12日至2009年12月4日在USA电视台播出。", "id": 865208}
{"src_title": "Mahidol Adunjadét", "tgt_title": "玛希敦·阿杜德", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Princ Mahidol byl 69. potomek krále Čulalongkorna a sedmý královny Savang Vadhany. Jeho matka navíc adoptovala čtyři další prince, jejichž matky, vedlejší královy ženy, zemřely. Mezi nimi prince Rangsita Prayulsaka (pozdějšího Prince z Čainatu), který byl blízkým přítelem prince Mahidola během jeho dětství. V pozdější době hrál důležitou roli v Mahidolově kariéře a byl jmenován regentem jednoho z Mahidolových synů – Bhumibola.", "section_level": 2}, {"title": "Studium.", "content": "Stejně jako ostatní synové krále Čulalongkorna zahájil své vzdělání na Královské škole uvnitř Velkého Paláce. Ve třinácti letech obdržel titul Princ ze Songhla.  V roce 1905 byl poslán do Londýna a po roce a půl na Harrow School se přesunul do Německa, kde na přání svého otce začal v Postupimi studovat Královskou pruskou přípravnou školu. Poté pokračoval ve vojenském vzdělávání na Imperiální vojenské akademii Gross Lichterfelde v Berlíně. Na další přání, tentokráte svého nevlastního bratra, krále Vajiravhuda, začal navštěvovat Mürwickou Námořní akademii ve Flensburgu. Během tamního studia vyhrál soutěž v designu ponorek. Roku 1912 byl povýšen na nadporučíka (lieutenant) jak v „Imperiálním Německém Námořnictvu“ tak i v „Královském Thajském Námořnictvu“.  Princ se vrátil do Thajska na začátku první světové války v roce 1914 a byl přijat jako učitel na Královské námořní akademii. Jeho zájem o menší plavidla trval, včetně ponorek a torpédových lodí, avšak tím se dostával do konfliktů s jinými důstojníky, většinou s těmi, kteří studovali v Británii a preferovali větší lodě. Princ cítil, že jeho odborné znalosti nebudou nikdy využity rezignoval pouhých devět měsíců po vstupu do námořnictva.", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotnictví v Thajsku.", "content": "Pak vstoupil na scénu jeho nevlastní bratr a starý přítel princ Rangsit. V tu dobu byl šéfem Královské lékařské akademie. V té době lékařství a veřejné zdraví nemělo příliš mnoho zastánců, lékařství v Thajsku tak velmi zaostávalo za úrovní západních standardů. Lékařská akademie a její nemocnice Siriraj byla malá, přeplněná, bez peněz, bez dostatečného množství personálu a špatně technicky zásobená. Princ Rangsit, princ nižší královské třídy (jeho matka nebyla šlechtického rodu), si myslel, že kdyby někdo více známý a z vyšší královské třídy, jako byl princ Mahidol, podporoval zlepšení situace v lékařství a veřejném zdraví v Thajsku, mohlo by se zvýšit zájem veřejnosti a zvýšit přísun peněz. Strategicky pozval prince Mahidola na výlet lodí po bangkockých kanálech Bangkok Yai a Bangkok Noi. Nemocnice Sirijah byla po cestě a tak svého nevlastního bratra pozval, aby se kolem porozhlédl. Poté co poznal jeho reakci na neutěšený stav nemocnice, požádal ho o pomoc. Tehdy Mahidolova odpověď nebyla příliš pozitivní a rovněž naznačil, že o lékařství neví takřka nic. Avšak po pár dnech změnil názor a souhlasil. Také se rozhodl že bude v tomto oboru studovat.", "section_level": 2}, {"title": "Studium medicíny.", "content": "Princ Mahidol tedy odjel studovat veřejné zdravotnictví na Harvard University v Massachusetts. Požádal také prince Rangsita, aby vybral čtyři studenty, kteří by odjeli s ním. Dva studenty medicíny by podporoval on sám a dvě studentky - zdravotní sestry – které by podporovala jeho matka, královna Savang Vadhana. A tak se potkal s 18letou zdravotní sestrou, slečnou Sangwal Talabhat, budoucí manželku prince Mahidola a matku dvou budoucích králů Thajska. Mahidol se pečlivě staral o svěřené studenty a tak se mohl sblížit se slečnou Talabhat, která jej o tři roky později následovala do Thajska na pohřeb královny Saovabhy. Během návštěvy se vzali a jejich sňatku požehnal jeho nevlastní bratr král Vajiravhud. Po návratu na Harvard získal roku 1921 certifikát ve Veřejném zdravotnictví.  Po skončení studií odjel na krátkou dobu do Edinburghu, ale také byl požádán thajskou vládnou, aby pomohl spojit se s Rockenfellerovou nadací, která nabízela finanční a technickou pomoc k vylepšení vzdělávání v medicíně a veřejném zdravotnictví v Thajsku. Jeho první potomek, princezna Galyani Vadhana, se narodila v Londýně roku 1923. Ve stejném roce se vrátil do Thajska jako generální ředitel univerzitního oddělení Ministerstva školství. Mimo své administrativní povinnosti také vyučoval na Královské lékařské akademii.  Roku 1925 odjel do německého Heidelbergu kvůli léčbě svých ledvin než se opět měl vrátit na Harvard ke studiu medicíny. Při pobytu v Heidelbergu se mu narodil první syn princ Ananda Mahidol. A jeho nejmladší syn princ Bhumibol se narodil v Massachusetts v roce 1927; šest měsíců poté princ Mahidol získal s vyznamenáním titul Doktora medicíny. Do Thajska se vrátil v prosinci 1928.", "section_level": 2}, {"title": "Lékař.", "content": "Jedna z prvních věcí, které udělal po návratu bylo zavedení stipendia pro studenty na poli medicíny, ošetřovatelství a veřejného zdravotnictví. Také se chtěl vrátit do nemocnice Siriraj jako praktikující lékař, ale jeho status prince se stal problémem a zdálo se, že je příliš významný na to, aby pracoval jako lékař. To jej neodradilo a vybral si jinou nemocnici ve více rovnostářském prostředí – misijní McCormickovu nemocnici v Čiang Mai. Pracoval tam ve dne v noci jako a jeho pacienti jej přátelsky nazývali „Mo Čao Fa“ (Princ Doktor).", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Ale čas plynul a jeho ledviny se znovu ozvaly. Tři týdny po zahájení své práce odjel do Bangkoku, aby se zúčastnil pohřbu svého strýce a už se nemohl do Čiang Mai vrátit. Byl mu navíc zjištěn jaterní absces a jeho zdraví se pomalu zhoršovalo. Princ Mahidol zemřel 24. září 1929 v paláci Sapathum.  Posmrtně mu byl dál titul Princ Otec (Somdej Pra Mahitalathibet Adulyadejvikrom Pra Boromaradžačanok)  Jeho odkaz přetrvává do dnešních dnů. Studenti posílaní díky stipendiím do světa jsou klíčoví hráči v moderní thajské medicíně, mnoho z nich jsou významní učitelé, někteří pomáhají zakládat nové lékařské školy a univerzity. Královská lékařská akademie se později stala Lékařskou fakultou při nemocnici Siriraj. Byla to klíčová fakulta Lékařské Univerzity po jejím založení v roce 1943. Roku 1969 byl královským výnosem změněn název univerzity na Mahidolovu Univerzitu a Univerzitu prince ze Songhla.  Na památku stého výročí od narození roku 1992 byla vytvořena Cena prince Mahidola, která je mezinárodní cenou na poli medicíny, veřejného zdravotnictví a sociálních služeb.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jeho Výsost Princ Mahidol Adunjadét ze Songkhla (Somdej Čao Fa Mahidol Adulyadej Kromma Luang Songkhla Nakarin – „thajsky – สมเด็จฯ เจ้าฟ้ามหิดลอดุลยเดช กรมหลวงสงขลานครินทร“) (1. ledna 1892 – 24. září 1929) byl otec thajských králů Anandy Mahidola (Rama VIII) a Pchúmipchona Adunjadéta (Rama IX). Také byl nazýván otcem moderní medicíny a veřejného zdraví Thajska.", "tgt_summary": "玛希敦·阿杜德太上王陛下(;1892年-1月1日-1929年-9月24日),是泰国扎克里王朝的一位王子,为八世王阿南塔玛希敦和九世王普密蓬·阿杜德之父。他被认为是现代泰国医学和公共健康之父。", "id": 2627162}
{"src_title": "George Armstrong Custer", "tgt_title": "乔治·阿姆斯特朗·卡斯特", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Narodil se v New Rumley v Ohiu. Jeho otcem byl Emanuel Henry Custer (1806–1892), farmář a kovář, matkou Marie Ward Kirkpatrick (1807–1882).  Za svého života měl několik přezdívek. Mezi bílými byl znám jako Autie (podle jeho prvních dětských pokusů vyslovit své prostřední jméno), Armstrong, Fanny nebo Curley. Indiáni mu říkali Žlutý vlas (\"Yellow Hair\") a Syn Jitřenky (\"Son of the Morning Star\").  Jeho bratři Thomas Custer a Boston Custer zemřeli společně s ním v Bitvě u Little Bighornu, stejně jako jeho švagr a synovec. Měl ještě dva další sourozence, kterými byli Nevin Custer a Margaret Custer, dále měl ještě několik sourozenců nevlastních. Jeho rodina z otcovy strany pocházela z Vestfálska v Německu. Emigrovali do Ameriky v 17. století. Původní příjmení rodiny bylo „Küster“. On sám společně se svými bratry představovali pátou generaci potomků Němce Arnolda Küstera z Kaldenkirchen v Severním Porýní-Vestfálsku, který imigroval do Hanoveru v Pensylvánii.  Dívčí jméno jeho matky bylo Marie Ward. V roce 1823 se vdala za Israela Kirkpatricka, který zemřel v roce 1835. Když ovdověla, vdala se roku 1836 za Emanuela Henryho Custera. Její prarodiče, George Ward (1724–1811) a Mary Ward (Grier) (1733–1811), se narodili v Durhamu v severní Anglii a emigrovali do Spojených států. Jejich syn James Grier Ward (1765–1824) se narodil v Dauphinu v Pensylvánii a oženil se s Catherinou Rogers (1776–1829), jejíž dcera Marie Ward byla Custerovou matkou. Catherine Rogers byla dcerou Thomase Rogerse (narozen v Anglii 1742) a Sarah Armstrong, podle které dostal své prostřední jméno.", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Svá chlapecká léta trávil u své sestry a jejího muže v Monroe v Michiganu, kde navštěvoval školu McNeely Normal School, později známou jako Hopedale Normal College, v Hopedale v Ohiu, známou jako první koedukační vyšší školu pro učitele ve východním Ohiu. Na studia si Custer přivydělával rozvozem uhlí. Promoval na McNeely Normal School v roce 1856 a učil na škole v Ohiu.  Na americké válečné akademii ve West Pointu promoval v roce 1861 jako poslední v ročníku z 34 kadetů, hned po začátku občanské války.Dokonce ho málem vyloučili.Prý dostal až přes 500 dutek. Takové studijní výsledky obvykle nejsou dobré pro zahájení kariéry, ale měl štěstí, že vznikla potřeba nových důstojníků. Jeho působení na akademii bylo problematické, a tak byl každý rok stále blíž k vyloučení kvůli častým proviněním, zejména kvůli žertování na účet ostatních kadetů.", "section_level": 1}, {"title": "Expedice.", "content": "Po válce v roce 1873 podnikl \"Expedici Yellowstone\", na kterou ho jako oficiální fotograf doprovázel William Pywell.", "section_level": 1}, {"title": "Slavná bitva u Little Big Horn.", "content": "Podplukovník Custer (hodnost generála měl pouze propůjčenou během války Severu proti Jihu) už během občanské války v kavalerii Unie projevoval zápal, odvahu na úkor rozvahy. V roce 1867 byl postaven před válečný soud pro špatné chování při sledování Indiánů pod velením generála Hancocka. Neplnil rozkazy, opouštěl stanoviště pro své vlastní záležitosti a choval se surově ke svým mužům. Když byl v příštím roce opět vrácen do funkce, nechal zmasakrovat 103 Čejenů včetně žen a dětí. U Indiánů si vysloužil přezdívku \"Vrah žen\". V roce 1876 byla jeho 7. kavalerie včleněna mezi jednotky generála Terryho, vyslaného proti odbojným Siouxům. Custer vděčil za tuto příležitost Terrymu, neboť on sám se pohádal s prezidentem Grantem a generály Shermanem a Sheridanem a byl v nemilosti. Mezi novináři pak Custer šířil obvinění o korupci na nejvyšších místech, pro kterou ale neměl žádné důkazy. U Little Big Horn Custer vedl jednu ze tří kolon, které se měly posléze spojit s ostatními do společného útoku. Custer se rozhodl neuposlechnout rozkazu. Své muže rozdělil na tři části. Útok měl být veden od severu, od jihu a od západu. V táboře Indiánů bylo asi 15 000 lidí, z toho 6 000 siouxských a čejenských válečníků. Velitel jedné části Custerových vojáků, major Reno, se 112 vojáky útočil od jihu, ale byl Indiány lehce přemožen a donucen se ukrýt mezi skaliska. Tam se k němu připojil kapitán Benteen, velitel druhé části Custerových vojáků, rovněž Indiány zahnán. V tu dobu se Custer nacházel tři míle odtud a připravoval se k útoku přes řeku. Nemohl tedy svým mužům nijak pomoci. Dříve než Custer dorazili na místo další indiánští válečníci. Obklíčený Custer a jeho muži byli nuceni sesednout z koní a pustit se do zoufalého boje. Všichni byli do jednoho zabiti.", "section_level": 1}], "src_summary": "George Armstrong Custer (5. prosince 1839 – 25. června 1876) byl americký voják, který velel jízdním jednotkám v americké občanské válce a indiánských válkách. Po skončení občanské války se stal velitelem 7. kavalerie. Velel v několika bitvách americké občanské války. Vedl Michiganskou brigádu, kterou během americké občanské války nazýval Wolverines-Rosomáci. Poražen a zabit byl v bitvě u Little Bighornu, kde bojoval proti koalici domorodých indiánských kmenů, složené téměř výhradně z bojovníků kmenů Siouxů, Šajenů a Arapahů, vedenými náčelníky Siouxů, kterými byli Splašený kůň, Žluč a Sedící býk.", "tgt_summary": "乔治·阿姆斯特朗·卡斯特(英语:George Armstrong Custer;1839年-12月5日-1876年-6月25日),美国陆军军官,曾任第七骑兵团的中校团长及少将,以骁勇闻名。著有自传《我的平原生涯》。卡斯特原先是受到青睐的美国总统候选人之一。", "id": 2156562}
{"src_title": "Gaston Bachelard", "tgt_title": "加斯东·巴舍拉", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Bachelard se narodil v chudé rodině, po maturitě a vojenské službě pracoval od roku 1907 v Paříži na poště a ve volném čase studoval matematiku, fyziku a chemii. Tři roky strávil na frontě a byl vyznamenán Válečným křížem za statečnost. Po válce dokončil studia a v letech 1919 až 1930 učil v Bar-sur-Aube fyziku a chemii. Zároveň studoval filosofii a promoval 1927 disertací \"O aproximativním poznání\". Roku 1930 nastoupil na univerzitu v Dijonu a roku 1940 se stal profesorem dějin a filosofie vědy na pařížské Sorbonně. Roku 1951 byl vyznamenán Řádem čestné legie a 1955 byl zvolen členem \"Académie des sciences morales et politiques\".  Měl dceru Suzanne Bachelard (1919 - 2007). Spolu s ní je pochován na hřbitově v obci Bar-sur-Aube.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Bachelard byl ve vědě i ve filosofii autodidakt a řada jeho knih má blízko k poezii. Jeho rané práce se týkají filosofie vědy: kolem roku 1900 došlo ve vědě k několika převratným proměnám pohledu na svět a Bachelard se tuto schopnost vidět nově snažil uplatnit i ve filosofii. Jak vědy musí i filosofie být tvořivou činností, musí být otevřená novým náhledům. Bachelard se hlásil k Descartovu racionalismu, ale jak empirismus tak racionalismus mohou postihnout jen jisté stránky skutečnosti. Filosofie potřebuje vědu a věda potřebuje filosofii, aby věděla, co dělá. Empirické a teoretické poznání se tedy doplňují a podmiňují a Bachelard hovoří o „surracionalismu“. Vědecké poznání se od běžného smyslového poznání ostře liší tím, že je založeno na hypotézách, že je kritické a nezaujaté. Není spojité, nýbrž podléhá „mutacím“, kdy se vědci musí zbavit „epistemologických bariér“ (\"obstacle épistémologique\"); proto jsou dějiny vědy plné „epistemologických přeryvů“.  Ani skutečnost a zejména čas nejsou spojité, nýbrž vždy přetržité, neboť jen tak v nich mohou vznikat nové počátky. „Jenom nicota je skutečně spojitá.“ Tuto otevřenost pro nové sdílí věda a filosofie s poezií, s básnickou imaginací. „Ve vývoji vskutku tvořivém platí jen jeden obecný zákon, a to že u kořene každého pokusu o další vývoj je vždy nějaká nehoda (\"accident\").“ V této souvislosti se Bachelard zprvu hodně zabýval psychoanalýzou, později se s ní však rozešel, protože vědecká i básnická inspirace pochází podle něho z věcí, ne z vlastního nevědomí.  Jako dlouholetý učitel se Bachelard zabýval také didaktikou, kde kladl hlavní důraz na probouzení „nezištného zájmu“ o poznání, na výchovu k otevřenosti a k vlastní aktivitě:", "section_level": 1}, {"title": "Působení.", "content": "Bachelard měl velký vliv na dvě generace francouzských filosofů i vědců. Jeho přímým žákem a nástupcem byl Georges Canguilhem. Na Bachelardovu epistemologii a teorii vědy navázali Alexandre Koyré, Thomas Kuhn, který rozvinul jeho pojem „epistemologického zlomu“, Michel Foucault, Roland Barthes i Emmanuel Lévinas, který převzal představu nespojitého času vždy nových počátků. Zda se Bachelardovou myšlenkou poznávání jako „přibližování“ (\"connaissance approchée\") inspiroval Karl Popper, není jisté. Oba se však účastnili 8. filosofického kongresu v Praze (1934), kde Bachelard na toto téma přednášel.  Bachelardovy práce o imaginaci oceňovali postmodernističtí a hermeneutičtí filosofové, mj. Paul Ricœur v díle \"Živá metafora\"; mezi spisovateli se k Bachelardovu odkazu hlásí např. romanopisec Michel Tournier.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gaston Bachelard (27. června 1884, Bar-sur-Aube, Champagne – 16. října 1962, Paříž) byl francouzský filosof a spisovatel 20. století. Zabýval se hlavně filosofií vědy, epistemologií a poetikou, protože vědu a básnickou imaginaci pokládal za dvě rovnocenné cesty lidského růstu.", "tgt_summary": "加斯东·巴舍拉(1884年6月27日-1962年10月16日),法国哲学家。其最重要的著作是关于诗学及科学哲学。引入了「认识论障碍」(obstacle épistémologique)和「认识论决裂」(rupture épistémologique)的概念。他在法兰西学院中受到尊敬,影响了包括米歇尔·傅柯、路易·皮埃尔·阿尔都塞 和雅克·德里达在内的新一代哲学家。", "id": 713126}
{"src_title": "Dějiny Ruska", "tgt_title": "俄罗斯历史", "src_document": [{"title": "Východní Slované.", "content": "Východní Slované sídlili v oblasti mezi řekami Vislou a Donem. Přes jejich území vedlo mnoho obchodních cest do Byzantské říše, v jejichž blízkosti vznikala opevněná hradiště. První zprávy o Rusi a Rusech pocházejí z 6. století. Roku 882 dobyl novgorodský kníže Oleg z rodu Rurikovců Kyjev, nejvýznamnější město na jihu, a založil Kyjevskou Rus. Při vývoji ruského státu hrály významnou úlohu vojenské výpravy vůči Byzancii, díky kterým se podařilo navázat hospodářské a kulturní styky s Byzancií a zařadit ruský stát mezi evropské státy. V 10. století přijal vládce Kyjevské Rusi kníže Vladimír z Byzantské říše křesťanství. Obřady se konaly ve slovanském jazyce a psalo se cyrilicí, ze které se později vyvinula graždanka. V 11. století proběhla v Rusi řada povstání, v jejichž důsledku došlo k meziknížecím vnitřním bojům, které stát oslabily. Na počátku 13. století se ve střední Asii sjednotily mongolské kmeny a pod vedením Čingischána zahájily ničivou expanzi proti Číně a na západě přes Kyjevskou Rus do střední Evropy. V roce 1223 bylo ruské vojsko poraženo Mongoly v bitvě na řece Kalce. O 17 let později se Kyjevská Rus rozpadla na čtyři knížectví, když Čingischánův vnuk Batú dobyl Kyjev. V roce 1240 porazil na břehu řeky Něvy kníže Alexandr Jaroslavič (později zvaný Něvský) švédská vojska při jejich invazi do Rusi. V roce 1242 porazil v bitvě na Čudském jezeře Řád německých rytířů.", "section_level": 1}, {"title": "Moskevské knížectví.", "content": "Koncem 13. století začalo nabývat na významu Moskevské knížectví. Moskva se stala sídlem hlavy pravoslavné ruské církve, jejíž součástí jsou i jurodiví. Země však byla pod přímým vlivem Zlaté hordy, která vznikla jako důsledek tatarsko-mongolských výbojů. Ruská knížectví musela platit jejím vládcům daň a byla na nich i politicky závislá. Roku 1380 využil moskevský velkokníže Dimitrij Ivanovič Donský vnitřních problémů mezi Tatary a porazil Zlatou hordu v Kulikovské bitvě. O dva roky později však zahájili Tataři vítězné tažení proti Rusi a závislost na nich byla v ruských zemích znovu obnovena. Země byla dále roztříštěna a mezi jednotlivými knížectvími probíhaly rozbroje až do poloviny 15. století.", "section_level": 1}, {"title": "Vytvoření centralizovaného státu.", "content": "Roku 1462 se stal moskevským knížetem Ivan III., který sjednotil roztříštěná ruská knížectví do jednotného státu. Roku 1480 vyhrál válku s Tatary a Rusko se tak dostalo definitivně z područí Zlaté hordy. Postupně získal přímo či vazalsky další území - Kazaň, Pokamí a Pouralí a pronikl až za hřbet Uralu a k dolnímu toku Obu. Provedl expanzi i do ruských knížectví, která se nacházela pod litevskou či polskou nadvládou. Vznikla tak monarchie, která se opírala o bývalá knížata, o bojary i vyšší třídu z měst. Její další rozvoj pokračoval za vlády Ivana IV., který přestal používat titulu velkoknížete moskevského a vší Rusi a začal užívat od roku 1547 titulu car. Ivan IV. zvaný Hrozný provedl reformy, které modernizovaly ruský stát. V letech 1552–1556 dobyl Kazaňský a Astrachaňský chanát, pokračoval v expanzi na Sibiř. Pokusil se získat přístup k Baltskému moři a vedl války s Livonskem, Litvou, Polskem a Švédskem. Svoji politiku, která měla znamenat omezení moci šlechty a zavedení samoděržaví, se mu však zcela prosadit nepodařilo.", "section_level": 1}, {"title": "Nástup Romanovců.", "content": "Po smrti Fjodora I. roku 1598 vymřela dynastie Rurikovců, čímž se Rusko dostalo do období rozporů a bojů o carskou korunu, nazývané také jako období \"smuty\". Počátkem 17. století vládl Rusku Boris Fjodorovič Godunov, ovšem roku 1605 se objevil člověk, který se vydával za careviče Dimitrije, syna Ivana Hrozného, který byl již dříve zavražděn. Tento ve skutečnosti chudý šlechtic, který byl později nazván Lžidimitrij I., byl za účasti Republiky obou národů dosazen na carský trůn. V Rusku poté vypukly rozbroje a roku 1610 obsadila polská vojska Moskvu. Po vytvoření ruského lidového vojska však byla Moskva roku 1612 opět osvobozena. Roku 1613 byl do Moskvy svolán zemský sněm, který zvolil hlavou státu představitele starého moskevského bojarstva Michaila Fjodoroviče Romanova. Tomu se podařilo získat od Poláků smolenskou a od Švédů novgorodskou zemi, další území získal na jihovýchodě. Rusko pokračovalo v expanzi i v druhé polovině 17. století, kdy se mu díky povstání Bohdana Chmelnického podařilo získat levobřežní Ukrajinu, expandovalo dále na Sibiř, kterou postupně ovládlo. 17. století znamenalo pro Rusko také řadu povstání, z nichž snad nejznámější je selská vzpoura Stěpana Razina.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmach Ruska v 18. století.", "content": "Koncem 17. století se stal ruským carem Petr I. Veliký, který se pod cizím jménem Michajlov vydal roku 1697 s ruským „velikým poselstvem“ na cestu po Evropě. Seznámil se s technickým pokrokem, kontaktoval se s vojenskými a politickými osobnostmi, vědci, umělci, techniky, které pozval do Ruska, aby se podíleli na celkové modernizaci země. Po návratu do Ruska musel Petr potlačit povstání střelců. Roku 1700 podepsal po dlouholeté válce s Osmanskou říší mírovou smlouvu, díky níž Rusko získalo důležitý přístav Azov. Téhož roku začal válčit se Švédskem o Pobaltí, čímž začala severní válka trvající 21 let. Již roku 1702 získal Petr Veliký území v ústí Něvy, kde založil Petrohrad, který se stal roku 1712 ruským hlavním městem. Roku 1709 zvítězil nad švédským vojskem v bitvě u Poltavy, čímž se mu otevřela cesta k ovládnutí Pobaltí. Válka skončila Nystadským mírem, kdy Rusku připadlo Livonsko, Estonsko, Ingrie a část Karélie s Vyborgem a Rusko tak pevně zakotvilo na Baltu. Petr se též angažoval na Kavkaze, kde získal podporu knížectví, která byla pod vládou Turků. Dalšími významnými počiny Petra Velikého, které umožnily rozvoj Ruska, byly jeho sociální reformy, snaha o modernizaci země, zavádění manufaktur, rozvoj školství a vědy. Byla vytvořena silná armáda, vzniklo ruské loďstvo. Po smrti Petra Velikého sice nezaznamenalo Rusko žádné velké úspěchy, ač se účastnilo sedmé rakousko-turecké války, ale vše se změnilo nástupem Kateřiny II. Veliké. Tato žena Petra III. zavedla v Rusku tzv. \"osvícenský absolutismus\".  Od roku 1768 válčilo Rusko s Osmanskou říší, která mu vyhlásilo válku. Roku 1770 ruská armáda i černomořské loďstvo porazily Turky a vojska obsadila Krym, a o čtyři roky později skončila pátá rusko-turecká válka podepsáním mírové smlouvy, díky níž získalo Rusko některá turecká území v Evropě a ruské loďstvo právo svobodné plavby úžinami Bospor a Dardanely. Roku 1773 se prohlásil Jemeljan Ivanovič Pugačov za cara Petra III. a došlo k mohutnému povstání, které skončilo až v lednu 1775 Pugačovovou popravou. Roku 1780 byla z iniciativy Ruska vytvořena Liga neutrálních států. Liga požadovala proti zájmům Velké Británie právo na svobodnou plavbu na otevřeném moři. V letech 1787–1791 probíhala šestá rusko-turecká válka, po níž Rusko posunulo svoji jihozápadní hranici až k Dněstru a potvrdilo výsledky předchozí války. Rusko se též účastnilo Trojího dělení Polska, při kterém postupně získalo ukrajinská, běloruská a litevská území, kde Poláci žili v menšině, a východní část dnešního Polska. Rusko se tak na prahu 19. století stalo světovou velmocí.  Na počátku 19. století probíhal konflikt s Napoleonem, který podnikl do Ruska invazi. Po Vídeňském kongresu se Rusko díky územním ziskům posunulo směrem na západ, kde získalo velkou část Polska. Cara Alexandra II. vystřídal konzervativní Mikuláš I., který prosazoval spíše utužení absolutní monarchie.", "section_level": 1}, {"title": "Rusko v 19. století.", "content": "V 19. století se v důsledku připojení severních území, Povolží, Uralu, Sibiře a Dálného východu, která se stala součástí Ruského impéria v 16.-19. století], stalo impérium mnohonárodnostním státem. Dne 22. prosince 1801 Pavel I. podepsal Manifest o připojení Gruzie k Ruskému impériu zveřejněný 18. ledna 1801. Připojení do značné míry přispělo k tomu, že se gruzínský národ vyhnul genocidě a násilné asimilaci ze strany Turecka a Persie.  Dne 24. března 1801 byl na panovníka Pavla I. spáchán atentát. Atentátníci, většinou vysocí důstojníci ruské armády, dosadili na trůn mladého Alexandra Pavloviče a stopy atentátu dokonale zahladili, takže i historikové jsou odkázáni na domněnky.  V roce 1806 ruská vojska napadla dunajská knížectví s cílem překazit Osmanské říši snahy o krutá zvěrstva prováděná na obyvatelstvu v Srbsku, začala tak další rusko-turecká válka. Na Kavkaze se ruské armádě podařilo potlačit nájezd tureckých vojsk na Gruzii. Tímto krokem získali města Anapa a Poti a za Dunajem Oršavu, Ruse, Giurgiu, Turno a Pleven. V roce 1811 maršál Michail Illarionovič Kutuzov zastavil postup vojska vezíra Ahmeda Beje. O rok později (1812) byla v Bukurešti uzavřena mírová smlouva, podle níž Ruské impérium získalo území Besarábie.  Rusko bylo součástí protifrancouzské koalice už na konci 18. století. V roce 1799 však z koalice pro neshody vystoupilo. Alexander I. však brzy přehodnotil své stanovisko a do bojů opět zasáhl. 2. prosince 1805 se Napoleonovým vojskům podařilo porazit spojená rakousko-ruská vojska v bitvě u Slavkova a Rusko zanedlouho z koalice opět vystoupilo. Po bitvě u Slavkova zůstala jediným soupeřem Francie v Evropě Anglie. Napoleon se proti ní rozhodl bojovat ekonomicky - blokádou. V roce 1812 obvinil Rusko z porušování této blokády, napadl je a zahájil tak své ruské tažení. Napoleon úspěšně pronikl na ruské území, ve velké bitvě na Berezině si vybojoval cestu do Moskvy, tu však po jeho příchodu stihli Rusové zapálit. V následující bitvě u Borodina utrpěl Napoleon Bonaparte rozhodující porážku a byl z ruského území vytlačen. Ruská armáda tak nakonec odrazila útok 422-tisícového napoleonského vojska. Západní oblasti Ruského impéria v ní utrpěly značné škody. Ruská vojska pronásledovala prchajícího Napoleona, v lednu 1813 překročila řeku Němen, vpadla do Pruska a začala osvobozovat Německo od francouzských okupačních vojsk. Dne 4. března 1813 dobyli Rusové Berlín a 27. března obsadili Drážďany. Za pomoci pruských partyzánů osvobodili i Hamburg. Ve dnech 16.-19. října 1813 se odehrála bitva, která do světových dějin vešla pod názvem \"Bitva národů\" nebo bitva u Lipska. V ruských dějinách je toto období známé pod názvem \"Evropský osvobozenecký pochod ruské armády\". Francouzská vojska Napoleona I. byla spojenými rusko-prusko-rakouskými vojsky poražena, a tak dne 31. března 1814 mohla ruská vojska vstoupit do Paříže.  V letech 1818–1819 bylo v některých pobaltských provinciích zrušeno poddanské právo. Z poddaných rolníků-bezzemků se mohli stát vlastníci půdy. Po smrti cara Alexandra v roce 1825 se část ruských armádních důstojníků pokusila o odstranění cara Mikuláše I. z ruského trůnu při tzv. povstání děkabristů. Povstání však bylo neúspěšné a jeho organizátoři byli potrestáni. Následná politika nového cara dále prohlubovala společenskou a ekonomickou krizi v zemi.  Dne 16. července 1826 se perská armáda utábořila u hranice Ruského impéria v Karabachu. O tři dny později ruské 8 000 vojsko zaútočilo na 35 000 armádu Peršanů a vyhnalo ji za řeku Araks. Tím začala další rusko-perská válka. V květnu následujícího roku (1827) se ruská vojska vydala směrem na Arménii, obsadila město Ečmiadzin a několik pevností a zablokovala Jerevan. Pokus perských vojsk odrazit útok ruské armády na Jerevan skončil neúspěchem - město padlo po bleskovém útoku 1. října 1827. Podle Turmenčajské mírové smlouvy z roku 1828, která válku ukončila, byly k Ruskému impériu připojeny oblasti severního Ázerbájdžánu a východní Arménie. Obyvatelstvo těchto oblastí aktivně podporovalo ruskou armádu během války proti Persii. Pro arménské obyvatelstvo vítězství Rusů ve válce znamenalo konec dlouhodobého náboženského a národnostního útlaku ze strany Peršanů.  Ruská armáda se pokoušela ukončit nadvládu Osmanské říše v Řecku. 4. rusko-turecká válka začala 8. října 1828, kdy Rusové zničili tureckou flotilu u města Pilos v Řecku za pomoci spojenců - Anglie a Francie. Na území Evropy vojenské operace ruské armády pokračovaly obsazením měst v Rumunsku a Bulharsku. V oblasti Kavkazu byla osvobozena území, která obývalo arménské a gruzínské obyvatelstvo. Postupně byly osvobozovány i severovýchodní oblasti Bulharska (Dobrič a Silistra). Válka skončila podpisem mírové smlouvy 2. září 1829 v Adrianopoli. Války, které Rusko vedlo na Kavkaze v letech 1828–1864, měly za cíl navázat kontakty s Gruzií a Arménií. Bojové operace však pokračovaly velmi pomalu, protože protivníkům ruské armády pomáhalo Turecko a Anglie. V letech 1839–1895 se území Ruského impéria rozrostlo o oblasti dnešního Kazachstánu, Turkmenistánu a okolních oblastí. V roce 1849 se ruská armáda podílela na potlačení vývoje revoluce v Rakousku.", "section_level": 1}, {"title": "Krymská válka.", "content": "Hlavní příčinou další války bylo to, že Osmanská říše nechtěla splnit požadavky na přiznání práv řeckokatolické církvi na svatá místa v Palestině a také privilegia pravoslavným křesťanům. Boje začaly v roce 1853. Rusko vedlo válku proti Turecku, Anglii, Francii a Sardinii. Rakousko-Uhersko v této válce bylo v pozici neutrálního státu. Západní státy ve válce podporovaly Turecko, protože měly zájem o ekonomické a politické obchody na Kavkaze a Balkáně. 18. prosince 1853 na Černém moři porazil viceadmirál Pavel Nachimov tureckou eskadru Osmana paši. Na Kavkaze pokračovaly boje mezi tureckými paši a ruskou armádou (17. a 24. červenec 1854). V listopadu 1855 bylo obsazeno turecké město Kars, jehož obyvatelé byli Arméni a Gruzínci. 8. dubna 1854 začala anglo-francouzská flotila bombardovat opevnění Oděsy. Následně 1. září 1854 se anglická, francouzská a turecká vojska vylodila na Krymu. Po 11 měsíců dlouhé bitvě o Sevastopol se v srpnu 1855 ruská vojska musela města vzdát. Na kongresu v Paříži byla 18. března 1856 podepsána mírová smlouva, podle níž Ruské impérium ztratilo právo podporovat křesťany v Osmanské říši a muselo se vzdát všech pevností na pobřeží Černého moře a vojenské flotily v této oblasti. Krymská válka ukázala velkou technickou zaostalost Ruského impéria oproti západním zemím. Car následně v roce 1861 zrušil nevolnictví, vývoj kapitalismu v zemi se začal zrychlovat.", "section_level": 2}, {"title": "Devátá rusko-turecká válka.", "content": "Útlak obyvatelstva Osmanskou říší v Bosně a Hercegovině vyvrcholil povstáním v roce 1875. Další povstání v Bulharsku v roce 1876 bylo Osmanskou říší krutě potlačeno, proto Ruské impérium 12. dubna 1877 vyhlásilo Osmanské říši válku. Rusko v boji proti Turkům podporovalo Rumunsko a Černá Hora. Válka je označována jako 9. rusko-turecká válka. Ruské vojsko o síle 220 000 mužů překročilo 10.-21. června 1877 Dunaj u vesnice Zimnica a v bitvě o průsmyk Šipka porazilo tureckou armádu a obsadilo Nikopol. Po dobytí města Pleven zaútočili na 250 000 osmanskou armádu. Výsledkem bitvy bylo osvobození Sofie 23. prosince 1877 a obsazení Adrianopole 8. ledna. Takto si otevřeli cestu na Istanbul. Ale Anglie, znepokojená opětovným postupem ruských vojsk v oblasti, pohrozila Rusku a začala mobilizaci vojsk. Dne 19. února 1877 byla ve městě San Stefano podepsána mírová smlouva, na jejímž základě se Černá Hora a Rumunsko staly nezávislými zeměmi. Bulharsko a Bosna a Hercegovina dostaly autonomii. Ruské impérium získalo oblasti s arménsky a gruzínsky mluvícím obyvatelstvem. S výsledkem smlouvy nebyly spokojeny Anglie ani Rakousko-Uhersko, které vyhlásily Ruskému impériu válku.  Za účasti německého císaře Viléma I. se v Berlíně konal Berlínský kongres (13. červen - 13. červenec 1878), který uspořádal území Ruského impéria. Území Bulharska se mělo rozdělit na dvě části (vazalské knížectví a tureckou provincii Východní Rumélie). Bosna a Hercegovina připadla Rakousko-Uhersku. Tento výsledek války pobouřil ruské obyvatelstvo, které mělo čím dál revolučnější nálady.", "section_level": 2}, {"title": "Revoluce a přeměna v SSSR.", "content": "Rusko se na počátku dvacátého století stále potýkalo s řadou problémů. Průmyslový vzestup byl vystřídán krizí v letech 1900–1903. Drtivou většinu půdy drželi stále velkostatkáři, kteří využívali drobné rolníky k levným námezdním pracím, což vedlo roku 1902 k selským nepokojům.  V letech 1904–1905 probíhala rusko-japonská válka, jejímž důsledkem bylo odhalení hospodářské a vojenské slabosti ruského samoděržaví. Nespokojenost se projevila již počátkem roku 1905 při tzv. „krvavé neděli“, kdy carské úřady nechaly střílet do davů pokojně manifestujících obyvatel. V červnu proběhla vzpoura na křižníku Potěmkin a v prosinci vypuklo ozbrojené povstání v Moskvě. V roce 1914 vstoupila země do konfliktu, který přerostl v první světovou válku. Revoluční tendence byly od roku 1915 podporovány Německem, které si přálo rozvrat východní fronty a vyřazení Ruska z války. Dne 8. března 1917 podle gregoriánského kalendáře vyšlo do ulic v Petrohradě asi 90 tisíc žen, především textilní dělnice. Již následujícího dne se demonstrace rozšířily a přerostly v Únorovou revoluci. K demonstrantům se připojilo i vojsko a vláda byla nucena rezignovat.  Dne 13. března (28. února) 1917 byl sestaven dvanáctičlenný prozatímní výbor Státní dumy a vznikla Prozatímní vláda, do jejíhož čela se postavil kníže Georgij Lvov. Vojenskou moc však v Petrohradě držel ve svých rukou Petrohradský sovět pod kontrolou menševiků, složený z dělnických, rolnických a vojenských zástupců. Ti ovšem nebyli regulérně zvoleni, ale rekrutovali se z revolučních aktivistů. Podle jeho vzoru se pak postupně ustavovaly Sověty i v dalších ruských městech. V Sovětech měly své zástupce i bolševici a eseři. Dne 15. března (2. března) 1917 car Mikuláš II. abdikoval a předal korunu svému bratrovi Michailovi, který již následujícího dne rezignoval, aniž by určil svého nástupce, čímž v Rusku skončila vláda dynastie Romanovců.  V dubnu 1917 byl ze švýcarského exilu prostřednictvím německé tajné služby dopraven do Ruska Vladimir Iljič Lenin spolu s dalšími revolucionáři. V květnu se zároveň z USA vrátil Lev Davidovič Trockij, který jakožto menševik získal postupně rozhodující slovo v Petrohradském sovětu. Oba muži pak společně začali připravovat převrat.  Prozatímní vláda pokračovala ve válce po boku Dohody a díky tomu rychle ztrácela popularitu. 8. července 1917 se novým předsedou vlády stal Alexandr Fjodorovič Kerenskij, člen frakce trudoviků ve straně socialistů-revolucionářů (eserů).  Dne 5. října 1917 se předsedou Petrohradského sovětu stal Trockij a 23. října 1917 proběhlo ilegální zasedání výboru bolševiků, na kterém Lenin puč schválil. 6. listopadu pak Trockij zahájil v Petrohradu říjnový převrat, nazývaný \"Velká říjnová socialistická revoluce\". Kerenskij se pokusil aktivizovat některé vojenské jednotky na obranu vlády, leč neúspěšně. 7. listopadu již měl Petrohradský sovět situaci ve městě pod kontrolou. V odpoledních hodinách se vrátil z Finska Lenin. 8. listopadu pak v paláci ve Smolném proběhl II. všeruský sjezd Sovětů, kde triumfovali bolševici. Do předsednictva bylo zvoleno 14 bolševiků a 7 levých eserů. Proti tomuto výsledku se postavila většina menševiků (Martov, Plechanov, ale bez Trockého) a praví eseři. Byla ustavena nová vláda v čele s Leninem a 9. listopadu 1917 byli zatčeni členové Prozatímní vlády. Leninova vláda pak přijala Dekret o míru, Dekret o půdě a Dekret o vládě lidových komisařů. Bolševici začali přebírat moc i v dalších ruských městech. Na nátlak ostatních levicových stran ale museli přislíbit konání voleb a přijmout 6 eserů do vlády (ti byli odsud vytlačeni až v březnu 1918). 25. listopadu se pak konaly volby, v nichž zvítězili eseři s 59,6% hlasů, až poté následovali bolševici s 23,9%, menševici získali 3,1%, pravicové strany 2,4% a strany neruských národů 11%. Lenin proto kvůli „organizačním potížím“ první jednání parlamentu odročil na 18. ledna 1918, a když k němu mělo dojít, nechal ho za pomoci vojska rozehnat a demonstraci na jeho obranu rozstřílet. Jelikož bolševici stále ještě nedrželi otěže moci plně ve svých rukou, přistoupil Lenin 3. března 1918 na podepsání Brestlitevského míru s Ústředními mocnostmi, kterým bolševici získali čas pro upevnění své moci. Pro Rusko znamenal ztrátu Pobaltí, Besarábie, části Ukrajiny, části Běloruska, Karsu, Ardahanu a Batumi. 8. března se bolševici přejmenovali na Komunistickou stranu Ruska (bolševiků) (zkráceně KSR(b)) a 12. března se novým hlavním městem Ruska stala Moskva.  Zemí již od převratu zmítala občanská válka, od roku 1919 probíhala rusko-polská válka, v jejímž důsledku muselo Rusko odstoupit Polsku některá území, která získalo při Dělení Polska koncem 18. století. V období do roku 1922 docházelo k postupné přeměně Ruska na Svaz sovětských socialistických republik. Ruské impérium jako takové zaniklo. Z jeho větší části vznikla Ruská sovětská federativní socialistická republika, z ostatních území (Bělorusko, Ukrajina, zakavkazské a středoasijské oblasti) vznikly postupně další svazové republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Sovětský svaz (1922–1991).", "content": "Do roku 1929 země zažívala stálý ekonomický růst na pozadí politického boje uvnitř VKS(b) a Nová ekonomická politika (dočasně umožňující soukromé podnikání) byla postupně opuštěna. Od roku 1930 byla zahájena kolektivizace (které padlo za oběť na 5 milionů lidí) a industrializace. Do roku 1931 si generální tajemník VKS(b) Stalin fakticky usurpoval moc ve straně, když vytěsnil ostatní členy Politbyra na druhořadé pozice. Zavraždění Sergeje Kirova na konci roku 1934 předznamenalo začátek stalinských represí. Vražděni už nebyli pouze nepřátelé komunistů, ale i členové samotné VKS(b). Propaganda označovala oponenty režimu (anebo jen nespokojence) za „nepřátele lidu“. Podle zprávy KGB z roku 1957 zahynulo od roku 1935 do roku 1941 19,8 milionu lidí, z toho bylo 7 milionů popraveno a zbytek zahynul v Gulagu. Stalinské čistky postihly nejen mnoho příslušníků inteligence, ale i armádu, což mělo před blížícím se vojenským konfliktem fatální následky.  SSSR se zprvu přímé vojenské konfrontaci s Německem snažil vyhnout, i když je posiloval dodávkami, pro vysoce motorizované nacistické vojsko tak potřebné a jinak nenahraditelné ruské ropy, bez níž by bylo operačně nepohyblivé. SSSR uzavřel s Německem navíc dohodu, známou jako pakt Ribbentrop-Molotov. V souladu s tajnými dodatky této dohody bylo v roce 1939 po přepadení Polska k SSSR připojeny západní Ukrajina a západní Bělorusko, které byly do té doby ovládány Polskem. Součástí paktu byla i vzájemná ekonomická pomoc obou zemí. Ještě několik hodin před zahájením útoku na SSSR překračovaly hranice sovětské vlaky s obilím pro Německo.  22. června 1941 nacistické Německo bez vyhlášení války napadlo SSSR. Začala Velká vlastenecká válka. Za několik málo měsíců německá armáda obsadila západní část země: Pobaltí, Bělorusko, většinu Ukrajiny a západní část RSFSR (i když pokus ovládnout Moskvu ztroskotal). Okupanti vystavili represím nejen představitele sovětské moci, ale všechny obyvatele obsazených území. Začalo partyzánské hnutí. Ve stejnou dobu, do konce roku 1942, se završilo přizpůsobení ekonomiky SSSR válečným podmínkám. Podíl zbrojních nákladů na národním důchodu stoupl z 15% v roce 1940 na 58% v roce 1942.  Po bojích u Stalingradu a bitvě u Kurska začíná obrat ve válce ve prospěch SSSR a jeho západních spojenců. Do léta 1944 byla většina země od okupantů osvobozena. V roce 1945 se završilo vítězství SSSR ve Druhé světové válce, dosažené ovšem za cenu ohromných obětí s nejtěžšími demografickými důsledky (až do roku 1959 nenašly dvě třetiny sovětských žen partnera): ne méně než 27 milionů mrtvých a 14 milionů invalidů. SSSR prožívala těžkou hospodářskou depresi. V letech 1946-47 zemi zastihl další hladomor.  V roce 1953 zemřel sovětský vůdce Stalin. Po třech letech bojů o moc ve vedení KSSS nový generální tajemník Nikita Chruščov na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 v tajném projevu kritizoval rysy tzv. kultu osobnosti stalinského období. Dokonce naznačil, že na vraždě Kirova mohlo mít zájem nejvyšší sovětské vedení (tj. Stalin). Nastává určitá liberalizace politiky strany a rehabilitace části obětí stalinského teroru. Ve vnitřní politice kladl Chruščov větší důraz na zvýšení životní úrovně obyvatel, tj. zejména podporu zemědělství, a dosáhl (v letech 1956–1958) do jisté míry jeho zefektivnění (i když později se růst produkce zastavil). Osudné se mu však nakonec staly neúspěchy v zahraničí, zejména rozkol s Čínou, stejně jako pokusy o reformu stranické nomenklatury (členění podle odvětví).  V roce 1964 byl Chruščov zbaven moci a generálním tajemníkem KSSS se stal Leonid Iljič Brežněv. Jeho počáteční nesmělé pokusy o ekonomickou reformu (s premiérem Kosyginem, 1966) byly následovány dlouhou stagnací, takzvanou epochou ustrnutí. Nebyla již provázena represemi ve velkém měřítku, nespokojenci (s politikou KSSS nebo sovětským způsobem života) byli vystaveni postihu většinou již bez rozsudků smrti. V roce 1979 začala Sovětská válka v Afghánistánu. Po smrti Brežněva v roce 1982 se po přechodném období (krátkém působení Jurije Andropova a Konstantina Černěnka v čelných funkcích) v roce 1985 stal generálním tajemníkem KSSS Michail Gorbačov, který zahájil období přestavby a glasnosti. Jeho cílem bylo reformování SSSR, avšak skutečným důsledkem jeho postupná dezintegrace.", "section_level": 1}, {"title": "Ruská federace (1990-dnes).", "content": "12. června 1990 přijal Výbor lidových zástupců republiky Deklaraci o suverenitě RSFSR. 17. března 1991 bylo realizováno referendum o zachování Sovětského svazu, jehož se účastnilo 80 % registrovaných voličů. Z nich se 76,4 % vyjádřily pro zachování Svazu. Byla zřízena funkce prezidenta RSFSR. 12. června 1991 byl prvním prezidentem Ruska zvolen Boris Jelcin, který získal 57 % odevzdaných hlasů (nastoupil do úřadu 10. července). 18. srpna 1991 skupina vysoce postavených funkcionářů uskutečnila pokus o obnovení sovětské vládní moci. Do dějin tento pokus vešel pod označením Srpnový puč a skupina iniciátorů jako Vládní výbor pro výjimečný stav. Jejich cílem bylo zrušení demokratických přeměn let 1990 - 1991. Rychlým potlačením puče zároveň selhal poslední pokus o odvrácení rozpadu SSSR. Již 8. prosince 1991 pak hlavy Ruska, Ukrajiny a Běloruska podepsaly Prohlášení o vytvoření Společenství nezávislých států (SNS) stanovící, že „SSSR jako subjekt mezinárodního práva přestal existovat“. 25. prosince 1991 byla RSFSR oficiálně přejmenována na Ruskou federaci a v 19 hodin 38 minut nad Kremlem zavlála (namísto vlajky SSSR) ruská trikolóra.  Zbytky přežívající sovětské moci pak definitivně odstranily říjnové události roku 1993. 3 - 4. října 1993 bylo v Moskvě ostřelováno sídlo Nejvyššího Sovětu. Těmto událostem předcházela vzájemná vyslovení nedůvěry mezi prezidentem RF Borisem Jelcinem a Nejvyšším Sovětem. 9. října prezident zrušil pravomoci sovětů všech úrovní a v prosinci 1993 vstoupila v platnost ústava, která novou podobu moci právně zakotvila. Ruská federace se stala právní nástupkyní SSSR, převzala po něm místo stálého člena Rady bezpečnosti OSN a dosavadní mezinárodní smlouvy SSSR. Hlavním důvodem pro souhlas ostatních svazových republik s tímto postupem byl závazek RF převzít všechny dluhy SSSR (ačkoli obyvatelstvo Ruska tvořilo méně než polovinu všech obyvatel SSSR). Status Ruska jako obnovené federace byl formálně zakotven Federální smlouvou, uzavřenou 31. března 1992 téměř všemi subjekty federace. Nesouhlas Tatarstánu a zejména Čečenska byl prvním výrazem separatistických tendencí, které nový stát existenčně ohrožují a vedou k mnoha krvavým válkám. 2. dubna 1997 naopak Rusko a Bělorusko vytvářejí vzájemný svazek, který se postupně přeměnil z konfederativního vztahu na měkkou federaci podle vzoru SSSR. Pokud jde o ekonomiku, 2. ledna 1992 začala liberalizací cen radikální ekonomická reforma. Už v prvních měsících roku se trh začal naplňovat spotřebními předměty, ale v důsledku hyperinflace se životní úroveň obyvatel prudce propadla. Ve stejné době došlo v důsledku rozpadu SSSR k přerušení mnoha výrobních vazeb, což mělo negativní dopad na ekonomiku RF. Na území jiných států se ocitla většina existujících nezamrzajících přístavů, ale i námořní obchodní flotily, podstatné části bývalých svazových ropovodů a plynovodů a mnoho nejmodernějších podniků.  V procesu privatizace devadesátých let nastala výrazná diferenciace společnosti. Rozdíl v úrovni příjmů mezi nejbohatšími a nejchudšími 20 % obyvatel se zvýšil ze 3,3 násobku v roce 1980 na 8,5 násobek v roce 1995 a 14,1 násobek v roce 2004. Předání významných státních podniků do soukromých rukou nebylo vždy odůvodněno ekonomickými hledisky a někdy k němu docházelo za silně snížené ceny. Oslabení role ústřední vlády vedlo k velkému podílu nelegálního vývozu kapitálu a k prohloubení rozpočtového deficitu. Ekonomika trpěla finančními spekulacemi a pádem kursu rublu v rostoucí míře vytěsňovaného dolarem. Vysoké daně vedly ke snížení jejich výběru. Z důvodu nedostatku prostředků se neplnily sociální závazky, došlo k omezení financování školství, zdravotnictví, vědy a kultury a k růstu vnějšího zadlužení. Krize neplatičů a záměna finančních vztahů za barterové dále oslabily celkové fungování hospodářství. V letech 1991 - 1998 došlo k poklesu HDP na méně než 40% a životní úroveň většiny obyvatel se prudce snížila. Negativní vývoj kulminoval devalvací v roce 1998 a politickou krizí (v letech 1998–1999 se vystřídalo pět premiérů). Propad se však zastavil a nastalo hospodářské oživení, díky snížení kursu rublu a zpřísnění rozpočtové politiky. To umožnilo výrazně omezit neplatičství a barterové obchody. V roce 1999 došlo poprvé po dlouhé době ke zvýšení objemu zahraničních investic.  31. prosince 1999 prezident Jelcin oznámil svůj odchod z politiky a pověřil výkonem prezidentských pravomocí předsedu ruské vlády Vladimira Putina. Ten vyhrál v prezidentských volbách v březnu 2000 a stal se tak druhým prezidentem Ruska. Mandát obhájil v roce 2004 a opakovaně se čtyřletou přestávkou i roku 2018. Putinovi se podařilo stabilizovat ekonomiku a státní správu, zato silně omezil demokratické svobody i nezávislý tisk a řada kritických novinářů byla zavražděna. Hospodářství zůstává závislé na vývozu nafty, plynu a zbraní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dějiny Ruska počínají v raném středověku příchodem východních Slovanů, z nichž se později stali samostatné národy Rusů, Ukrajinců a Bělorusů. První zprávy o Rusi a Rusech pocházejí z 6. století.", "tgt_summary": "俄罗斯历史始于东斯拉夫人,亦是后来的俄罗斯人、乌克兰人和白俄罗斯人。基辅罗斯是东斯拉夫人建立的第一个国家。988年开始,东正教从拜占庭帝国传入基辅罗斯,由此拉开拜占庭和斯拉夫文化的融合,并最终形成占据未来700年时间的俄罗斯文化。13世纪初,基辅罗斯被蒙古人占领后,最终分裂成多个国家,这些国家都自称为是俄罗斯文化和地位的正统继承人。", "id": 654883}
{"src_title": "Spyker F1", "tgt_title": "世爵F1车队", "src_document": [{"title": "Zakoupení týmu Midland F1.", "content": "Zhruba v polovině sezony 2006 se začalo v paddocku mluvit o případném prodeji týmu Midland, jehož majitelem byl rusko-kanadský podnikatel Alex Shnaider, jenž původně tým koupil od Eddieho Jordana. Shnaider skutečně zvažoval prodej svého týmu za zhruba $128 milionu. Týmy formule 1 se staly mnohem cennějšími vzhledem k tomu, že od roku 2008 bude moci ve formuli 1 závodit pouze dvanáct týmů.  9. září 2006 byl ohlášen prodej týmu Midland, nizozemské společnosti Spyker Cars, za $106,6 milionu. Pro zbytek sezony zůstali jezdci Christijan Albers a Tiago Monteiro a navíc Spyker podepsal s Albersem smlouvu na příští rok. Oficiální název týmu byl podle pravidel FIA, které nedovolují změnu názvu týmu během sezony, ale dovolují, aby jméno sponzora týmu bylo před jeho názvem, změněn na Spyker MF1 Team od Grand Prix Číny.", "section_level": 1}, {"title": "Sezona 2007.", "content": "Už při výše zmiňované Grand prix Číny bylo ohlášeno, že šéfem týmu pro rok 2007 zůstane Colin Kolles. Michiel Mol, člen představenstva Spyker Cars, se stal novým ředitelem. Od konce sezony 2006 byl výkonným technickým ředitelem jmenován Mike Gascoyne. Druhým pilotem týmu se stal Adrian Sutil, který byl v sezoně 2006 jedním z testovacích jezdců. 1. února byly podepsány smlouvy se závodníky Adriánem Vallésem, Fairuzem Fauzym, Giedo van der Gardem a Markusem Winkelhockem, kteří se stali testovacími a zároveň náhradními jezdci týmu.  Hlavními sponzory týmu se staly společnosti Etihad Airways a Aldar Properties z Abú Zabí, ze Spojených arabských emirátů. Oficiální název týmu bude Etihad Aldar Spyker F1 Team.  10. července byl ze své smlouvy se Spykerem uvolněn Christijan Albers, kvůli nedostatku sponzorských peněz. Michiel Mol své rozhodnutí označil „za jedno ze svých nejtěžších rozhodnutí své kariéry“. O dva dny později už Christian Klien testoval Spyker, ale náhradníkem, pouze pro evropskou Grand Prix na Nürburgringu, byl jmenován Markus Winkelhock.  Během Grand Prix Evropy se díky silné deštivé přeháňce a správné volbě pneumatik dostal Markus Winkelhock na 6 kol do čela závodu. Ovšem od příštího závodu, Grand Prix Maďarska, a až do konce sezony byl na uvolněné místo po Albersovi jmenován Sakon Jamamoto.  14. srpna firma Spyker Cars oznámila, že zvažuje prodej části nebo celého týmu formule 1, kvůli nestálým finančním potížím.  Pro Grand Prix Turecka byl naplánován start nové B-specifikace vozu. Jenže model F8-VIIB neprošel zátěžovými zkouškami zadní části vozu, které musí splňovat každý vůz formule 1, a tak je jeho premiéra odložena na Grand Prix Itálie.  Indický obchodník Vijay Mallya, vlastník letecké společnosti Kingfisher Airlines, která sponzoruje Toyotu, a ředitel Spykeru Michiel Mol 2. září uvedli, že představenstvo týmu Spyker souhlasilo s prodejem týmu skupině kupců, která si říká Orange India za přibližně $110 milionu. Odkoupení týmu by mělo být dokončeno během měsíce. 21. září byl oficiálně potvrzen prodej týmu za 88 milionu eur (123 mil. $)  Do závodu v Itálii byla poprvé nasazena specifikace B (F8-VII-B) letošního modelu Spykeru.  V japonské Grand Prix získal Spyker svůj první bod ve formuli 1. Adrian Sutil závod dokončil na devátém místě, ale Vitantonio Liuzzi s vozem týmu Toro Rosso, který dojel před ním na bodovaném osmém místě, byl po závodě penalizován přičtením 25 sekund k výslednému času za předjíždění při vyvěšených žlutých vlajkách.", "section_level": 1}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu", "section_level": 1}], "src_summary": "Spyker F1 byla nizozemská automobilová stáj Formule 1, vlastněná nizozemským výrobcem sportovních vozů Spyker Cars. Stáj existovala a závodila pouze jedinou sezonu, a to v roce 2007; poté byla prodána skupině indických investorů a stal se z ní tým Force India.", "tgt_summary": "世爵车队(Spyker F1 Team)是由荷兰手工跑车生产厂世爵(Spyker)所成立的一级方程序赛车车队,创建于2006年7月。世爵车队在2006年赛季半途买下了在F1只有昙花一现、参赛不满一年的的米兰德车队(Midland F1 Racing),并将其车队更名为世爵车队(接手初期曾一度名为Spyker MF1 Racing,但在2007年赛季起正式改名为Spyker F1 Team), 车队将之前米兰德车队红白相间的车色,更替为自己特色的橙色和银色的车身。2007年赛季快结束之际,印度商人维加·马尔雅(Vijay Mallya)和荷兰商人Michiel Mol所经营的控股公司收购了世爵车队,对外报价为在8,000万欧元左右,并在2008年赛季以印度力量车队(Force India F1)之名出赛。", "id": 1178898}
{"src_title": "Jiří II. (britský král)", "tgt_title": "乔治二世 (英国)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v Herrenhausenském paláci v Hannoveru jako syn Jiřího, prince brunšvicko-lüneburského a jeho manželky Žofie Dorotey. Když mu bylo jedenáct let, bylo manželství jeho rodičů rozvedeno z viny matky, kterou od té doby již nikdy neviděl.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "22. srpna roku 1705 se na zámku Herrenhausen v Hannoveru oženil s Karolinou z Ansbachu, nejstarší ze tří dětí \"markraběte Brandenburgu-Ansbachu Jana Fridricha\" z dynastie Hohenzollernů a jeho druhé manželky, princezny \"Eleonory von Sachsen-Eisenach\". Z manželství vzešlo 9 potomků, jeden chlapec se však narodil mrtvý a další zemřel ve dvou měsících věku.", "section_level": 2}, {"title": "Následníkem trůnu.", "content": "Anglická královna Anna jej prohlásila roku 1705 anglickým občanem, roku 1706 mu udělila podvazkový řád a jmenovala ho vévodou z Cambridge. Roku 1708 se účastnil v bitvě u Oudenarde, kde byl sražen s koně, ale vyvázl bez zranění. V roce 1714, po smrti královny Anny, se jeho otec stal britským králem a Jiří následníkem trůnu.  Se svým otcem měl Jiří August velmi špatné vztahy Když se jeho manželce roku 1717 narodil syn Jiří, spory v rodině vyvrcholily. Jiří chtěl, aby kmotrem při křtu byl Thomas Pelham-Holles, 1. vévoda z Newcastlu, zatímco jeho otec kmotrem určil Ernesta Augusta, vévodu z Yorku a Albany. Když svého otce veřejně pohaněl, byl dočasně uvězněn a později vykázán z královského sídla St James's Palace.  Dělal pak vše pro to, aby podnítil opozici proti otcově politice. V jeho londýnském sídle v Leicester House se scházeli odpůrci jeho otce, krále Jiřího I. včetně Roberta Walpolea a Charlese Townshenda. Roku 1720 Walpole podpořil urovnání vztahů mezi králem a jeho synem a vrátil se do vlády, odkud byl roku 1717 vyloučen. Ekonomická krize roku 1721 umožnila Walpolemu získat velmi silnou pozici ve vládě a Whigové, podporovaní Jiřím I., který se obával odporu Toryů vůči uplatnění zákona o nástupnictví, se stali dominantní politickou silou na dlouhé období. Walpole se přiklonil na stranu krále, čímž ale ztratil přízeň jeho syna.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda.", "content": "Na trůn nastoupil po smrti svého otce 11. června 1727. Korunován byl 4. října ve Westminsterském opatství. Hannoverský skladatel Georg Friedrich Händel byl vyzván, aby pro jeho korunovaci složil čtyři nové chorály, z nichž jeden byl zpíván od té doby na každé korunovaci.  Převládalo mínění, že odvolá Walpolea a nahradí ho Spencerem Comptonem, protože požádal Comptona, aby mu napsal první řeč. Compton ale požádal Walpolea o pomoc, což vedlo královnu Karolinu k tomu, aby Jiřího přesvědčila, že Compton není dostatečně schopný. Jiří souhlasil a potvrdil Walpolea ve funkci předsedy vlády. Tomu se postupně podařilo získat královu důvěru. Walpoleovi se také podařilo přesvědčit mnoho Toryů, aby akceptovali následnictví stanovené v zákoně o nástupnictví. Naopak král pomohl získat Walpoleovi silnou většinu ve Sněmovně lordů, když jmenoval nové peery, kteří byli Walpoleovi spojenci.  Walpole byl velmi schopný muž v domácí politice a částečně ovlivňoval i politiku zahraniční. Zatímco král se chtěl aktivně zapojit do války na kontinentu, Walpole byl obezřetnější. Doporučil králi podepsat roku 1729 mírovou dohodu se Španělskem. Roku 1732 král ustanovil provincii Georgia, která byla pojmenována po něm, a roku 1737 založil v německém Göttingenu univerzitu, která také dostala jeho jméno (Univerzita Georga Augusta v Göttingenu).  Vztah Jiřího s jeho nejstarším synem Frederikem byl velmi problematický. Po Frederikově sňatku v roce 1736 se vztahy ještě zhoršily a Jiří korunního prince dokonce vyhostil ode dvora. Jeho manželka Karolina, k jejímuž úmrtnímu loži Frederik odmítl přijít, zemřela krátce nato 20. listopadu 1737. Po její smrti se Jiří už znovu neoženil.", "section_level": 2}, {"title": "Válka a vzpoura.", "content": "Navzdory Walpoleho doporučení znovu zahájil roku 1739 válku se Španělskem. Záminkou se stal, po smrti Karla VI., nárok Marie Terezie na rakouský trůn. Jeho spor se Španělskem se krátce po jeho vypuknutí stal součástí Války o rakouské dědictví.  Frakce podporující válku, vedená Johnem Carteretem, se obávala, že pokud by Marie Terezie neuspěla v nároku na rakouský trůn, byl by vliv Francie v Evropě příliš velký. Jiří souhlasil s vysláním dalších vojenských sil do Evropy. Vyslání vojsk bylo vykládáno jako podpora Marie Terezie, ale ve skutečnosti mělo ochránit Hannover před útokem nepřátel. Jiří sám velel roku 1743 britskému vojsku v bitvě u Dettingenu, která byla poslední bitvou, v níž britský panovník velel vojsku osobně. Britská veřejnost tuto válku nepodporovala, protože bylo zřejmé, že důvodem britské angažovanosti je ochrana hannoverských zájmů.  Jiřího francouzští nepřátelé povzbuzovali v době války vzpouru jakobitů, kteří obhajovali nástupnictví Stuartovců na britském trůnu. Princ Karel Eduard Stuart se vylodil ve Skotsku v červenci 1745. Připojilo se k němu mnoho Skotů a společně v září porazili Brity. Poté se rozhodli vyrazit do Anglie, kde je ale i mnozí katolíci považovali za nepřátele. Ludvík XV. slíbil poslat posilu dvou tisíc vojáků, ale slib nedodržel. Mezitím britská armáda vedená vévodou z Cumberlandu zahnala jakobity zpět do Skotska a 14. dubna 1746 je v bitvě u Cullodenu porazila. Byla to poslední bitva vybojovaná na britském území. Princi Karlovi se podařilo uniknout do Francie, ale mnoho Skotů bylo zajato a popraveno a jakobité byli zcela poraženi.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní období.", "content": "V následujícím období se Jiří do politiky nebo do války nezapojoval. V posledním období jeho vlády byly položeny základy industrializace a britská dominance v Indii byla potvrzena v bitvách u Arcotu a Plassey. Když roku 1751 náhle zemřel jeho nejstarší syn, korunní princ Frederik, stal se následníkem Jiřího II. na britském trůnu jeho vnuk, Frederikův nejstarší syn Jiří.  Ráno 25. října 1760 zemřel Jiří II. v důsledku protržení výdutě aorty. Byl pohřben ve Westminsterském opatství a jeho nástupcem se stal jeho vnuk jako Jiří III.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jiří II. (9. listopadu 1683 – 25. října 1760) byl panovník Království Velké Británie a Irska, vévoda brunšvicko-lüneburský a kurfiřt Svaté říše římské od 11. června 1727 do své smrti.", "tgt_summary": "英王乔治二世(英语:George II,1683年-11月10日-1760年-10月25日),1727年—1760年逝世在位为大不列颠国王和爱尔兰国王乔治二世,汉诺威选帝侯格奥尔格二世·奥古斯都()。", "id": 766104}
{"src_title": "Sebastian Vettel", "tgt_title": "塞巴斯蒂安·維泰爾", "src_document": [{"title": "Závodní kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Juniorské kategorie.", "content": "Vettel začínal závodit na motokárách v roce 1995. V této kategorii získal mnoho různých titulů. V roce 2003 začal závodit v německém mistrovství Formule BMW, ve kterém pětkrát vyhrál a v celkové klasifikaci šampionátu obsadil druhou příčku. O rok později už v této kategorii s převahou získal titul mistra Německa, když vyhrál 18 z 20 závodů.  Pro rok 2005 přestoupil do vyšší kategorie, do evropského šampionátu Formule 3, kde s 64 body získal celkové páté místo a stal se nováčkem roku. Pětkrát byl na pódiu, ale žádný závod se mu nepodařilo vyhrát, a to také díky dominanci Lewise Hamiltona. V září téhož roku testoval vůz formule 1 Williams FW27 za odměnu, za svůj úspěch ve Formuli BMW v loňském roce.  V sezoně 2006 se stal vicemistrem evropského mistrovství Formule 3, se ziskem 75 bodů a čtyř vítězství. V témže roce také závodil ve světové sérii Formule Renault. Debutoval na italském okruhu v Misaně, kde skončil druhý za Pastorem Maldonadem. Ovšem ten byl po závodě diskvalifikován, a tak Vettel dodatečně získal své první vítězství v této sérii. Ovšem v dalším závodě na belgickém okruhu Spa-Francorchamps utrpěl zranění. Při havárii ho zasáhly letící střepy vozu a téměř mu uřízly prst. Předpokládalo se, že nebude moci závodit několik týdnů. I přes toto zranění závodil už další víkend na okruhu v Zandvoortu v závodě mistrů F3, kde skončil na šestém místě.", "section_level": 2}, {"title": "Formule 1.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2006–2007: BMW Sauber.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2006.", "content": "Od Grand Prix Turecka 2006 se Vettel stal třetím jezdcem týmu BMW Sauber. Poté, co dosavadní rezervní jezdec Robert Kubica nahradil od maďarské grand prix Jacquese Villeneuva, který byl z týmu vyhozen.  Vettel zazářil při svém prvním vystoupením s BMW Sauber, když během turecké grand prix vyhrál druhou část pátečního volného tréninku. Stejný kousek se mu povedl při následující italské grand prix, kdy vyhrál oba páteční volné tréninky.", "section_level": 3}, {"title": "2007.", "content": "Pro nadcházející sezonu 2007 byl týmem BMW Sauber potvrzen na místo testovacího jezdce a také pokračoval v závodech světové série formule Renault, ve kterém se dostal do čela šampionátu. Poté byl už natrvalo povolán do formule 1.  Robert Kubica byl po vážné nehodě v kanadské Grand Prix nahrazen právě Vettelem. Vettel ho nahradil pouze v Grand Prix USA a nevedl si vůbec špatně. Do závodu startoval ze sedmé pozice a závod dokončil na poslední bodované příčce, na osmém místě. Díky tomu se stal nejmladším pilotem formule 1, který dokázal bodovat v závodě, ve věku 19 let a 349 dní.", "section_level": 3}, {"title": "2007–2008: Toro Rosso.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2007.", "content": "BMW Sauber musel 31. července 2007 Vettela uvolnit, protože má smlouvu s Red Bullem. Vettel nahradil od maďarské grand prix v týmu Toro Rosso propuštěného Scotta Speeda. Ještě před samotným závodem bylo potvrzeno, že v sezoně 2008 bude Vettel také závodit za Toro Rosso, společně se Sébastienem Bourdaisem.  V deštivém závodě v Číně dojel na 4. místě a získal tak pro tým Toro Rosso zatím jeho nejlepší umístění v historii.", "section_level": 3}, {"title": "2008.", "content": "Sezóna 2008 začala pro Vettela přímo katastrofálně. Ani jeden z prvních čtyř závodů nedokončil, a ve třech z nich skončil už v prvním kole. Pokaždé se zapletl do kolize s jinými jezdci. První dokončený závod tak přišel až v Turecku, nicméně to bylo až 17. místo. Další závod, Grand Prix Monaka, se mu ale povedla, a on vybojoval 4 body za 5. místo. Hned v dalším závodě, v Kanadě, si připsal další bod, za 8. místo. V druhé polovině sezóny se začal zlepšovat a hned dvakrát po sobě bodoval. Vrchol však přišel v Itálii. Celý víkend na okruhu Monza pršelo a to Vettelovi evidentně hrálo do karet. V kvalifikaci senzačně vybojoval pole position. To ale nebylo vše. Pršelo i v závodě a Vettel si stylem start-cíl dojel senzačně pro vítězství. Zároveň to bylo první vítězství i pro stáj Toro Rosso, která o stupně vítězů rozhodně ještě moc nebojuje. Vettel se tak stal nejmladším jezdcem, který kdy vyhrál Grand Prix až do roku 2016, kdy jej ve Velké ceně Španělska překonal Max Verstappen.", "section_level": 3}, {"title": "2009–2014: Red Bull Racing.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2009.", "content": "17. července 2008 bylo oznámeno, že Sebastian Vettel přestupuje z týmu Toro Rosso do Red Bullu. Tuto sezónu se mu velice vedlo. Získal celkem 8 pódií (4x1.místo, 2x2.místo, 2x3.místo) a stal se vicemistrem (2. místo).", "section_level": 3}, {"title": "2010.", "content": "Vettelovi nezačala sezóna zrovna dobře. V Bahrajnu vyhrál kvalifikaci, ale kvůli technice se v závodě propadl na 4. místo. Problémy s technikou ho doprovázely i v dalším závodě, který nedokončil. Vyhrál až následující závod v Malajsii. Dál střídal dobré s horšími výsledky. V Turecku se při předjíždění srazil s týmovým kolegou Webberem, což vedlo k vyostření jejich vztahu. Závod ve Valencii s přehledem vyhrál. Při závodě ve Velké Británii dostal na úkor Webbera nové přední křídlo, své totiž rozbil. Závod ale dokončil až na 6. místě po chybném startu. V deštivé Velké ceně Belgie při předjíždění měl kolizi s monopostem Jensona Buttona a dojel 15. Po tomto závodu začal být odepisován a skoro nikdo už mu nevěřil. V Itálii ale už dojel čtvrtý po riskantní jízdě, kdy absolvoval skoro celý závod na jedné sadě pneumatik a vyměnil je až kolo před koncem. V Singapuru byl z celého pole jediný, kdo stíhal Alonsa a dojel druhý. Japonsko se neslo ve znamení deště a Vettelova jasného vítězství. Okruh v Koreji byl zbrusu nový, dokončený těsně před závodem. Vettel vedl skoro celý závod, ale 10 kol před koncem mu vypověděl službu motor. Nakonec se zjistilo, že se zlomila ojnice. Celý svět formule jedna šokovalo chování Vettela, který prohlásil těsně po závodu, že mu je to už jedno. V Brazílii si bez potíží dojel pro vítězství. Poslední závod v Abu Zabí byl klíčový pro získání mistrovského titulu. Vettel měl před startem nejmenší šanci na to získat titul. Vettel ale postavil na hlavu všechny prognózy. Jelikož zvítězil, Alonso se vinou chybné taktiky propadl na sedmé místo a Webber dojel až za Alonsem, německý pilot získal titul mistra světa. Stal se tak nejmladším šampionem v historii. Za celou sezónu dosáhl na 10 pole position, pět závodů vyhrál, dvakrát byl druhý a třikrát třetí. Po sezóně se stal Sportovcem Německa a Evropy.", "section_level": 3}, {"title": "2011.", "content": "Pro Vettela začala sezóna dominantně. Vyhrál první dva závody. V Číně kvůli opotřebovaným pneumatikám skončil druhý za Hamiltonem. Následující tři závody vyhrál, přestože ve Španělsku bojoval s Hamiltonem. V Kanadě po celý závod vedl, ale v posledním kole chyboval a dostal se před něj Jenson Button. Ve Valencii opět vyhrál. V Silverstonu po zastávce v boxech dokončil druhý, na konci závodu na něj útočil týmový kolega Webber, ale podle pokynu týmu dojeli v tomto pořadí. V Německu získal čtvrté místo a poprvé v sezoně tak nestál na stupních vítězů. V Maďarsku dojel na druhém místě. V Belgii zvítězil a další dvě výhry si připsal i v Itálii a Singapuru. V Singapuru mu chyběl jeden bod k obhájení titulu mistra světa. Ten získal třetím místem v Japonsku. Stal se nejmladším dvojnásobným mistrem světa. V Koreji byl tým Red Bull poprvé v sezoně poražen v kvalifikaci. Vettel ale po startu z druhého místa ve čtvrté zatáčce prvního Hamiltona předjel a vyhrál celý závod. Red Bull tak obhájil prvenství v Poháru konstruktérů. V Abú Zabí poprvé Vettel neprojel cílovou rovinkou po defektu v druhé zatáčce po startu, i když Pirelli prošetřovalo co stálo za defektem pravé zadní pneumatiky, nedošlo k žádnému závěru.", "section_level": 3}, {"title": "2012.", "content": "Po šestém místě v kvalifikaci na Grand Prix Austrálie se probojoval díky strategii zastávek v boxech na druhou příčku. Šestou příčku obsadil i v kvalifikaci na GP Malajsie, kde skončil kvůli proříznuté pneumatice na nebodované jedenácté pozici. V kvalifikaci Velké ceny Číny se nedostal do závěrečné části a skončil jedenáctý. V závodě si polepšil na páté místo, když se v závěru propadl ze druhé příčky. Po pole position vyhrál Velkou cenu Bahrajnu, k čemuž mu dopomohlo i zajetí nejrychlejšího kola závodu. Díky této výhře a zisku 25 bodů se ujal průběžného vedení Poháru jezdců. V GP Španělska ze 7. místa dokončil šestý, když musel absolvovat trest průjezdu boxy, protože v části trati, kde byly vyvěšeny žluté vlajky, dostatečně nezvolnil. V monacké kvalifikaci obsadil desátou příčku a díky odlišné strategii vybojoval čtvrté místo. Při GP Kanady se z pole position propadl na 4. místo. V GP Evropy vybojoval pole position a závod vedl až do 33. kola, kdy ho zradila technika a musel odstoupit. V GP Velké Británie si ze 4. místa v kvalifikaci dojel pro 3. místo v závodě. Při GP Německa se ze 2. pozice v kvalifikaci propadl na 5. místo. V GP Maďarska se ze 3. místa propadl také na 4. Při GP Belgie startoval z 11. místa, ale v závodě se probojoval až na konečné 2. místo. V Itálii závod nedokončil. Další čtyři závody v Singapuru, Japonsku, Koreji a Indii však vyhrál. V Abú Zabí dojel 3. Při GP USA si dojel pro 2. místo. Před posledním závodem vedl v průběžném pořadí šampionátu před Fernandem Alonsem o 13 bodů. V Brazílii se kvalifikoval 4. ale v prvním kole po kontaktu s Brunem Sennou dostal hodiny a propadl se až na konec pole. Probojoval se však na 6. místo a protože Alonso dojel druhý, získal Vettel o pouhé 3 body svůj 3. mistrovský titul v řadě.", "section_level": 3}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu", "section_level": 2}], "src_summary": "Sebastian Vettel (* 3. července 1987, Heppenheim) je německý automobilový závodník, pilot Formule 1 a mistr světa z let 2010, 2011, 2012 a 2013. V sezoně 2009 vystřídal v kokpitu týmu Red Bull Racing Davida Coultharda a závodil zde až do konce sezony 2014. Od roku 2015 do roku 2020 závodí za tým Ferrari, kde nahradil Fernanda Alonsa. Momentálně se neví, jestli zůstane ve Formuli nebo odejde do \"důchodu\".", "tgt_summary": "塞巴斯蒂安·维特尔(,1987年-7月3日),是一位德国一级方程序赛车车手,目前效力于法拉利车队。他是四届的一级方程序赛车世界冠军,在2010年、2011年、2012年和2013年连续四年夺冠。他也是有史以来最成功的一级方程序赛车手之一。", "id": 1596526}
{"src_title": "Tyson Gay", "tgt_title": "泰森·盖伊", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sezóna 2008.", "content": "V roce 2008 zvítězil v Eugene v regulérním čase 9,77 s, což byl americký národní rekord. Poté s nedovolenou podporou větru 4,1 m/s zaběhl dokonce 9,68 s, až do srpna 2009 nejrychlejší stovku všech dob za jakýchkoliv podmínek. Na letních olympijských hrách v Pekingu se však v běhu na 100 metrů po prodělaném zranění neprobojoval do finále.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2009.", "content": "V roce 2009 se zúčastnil dlouho očekávaného souboje se světovým rekordmanem Usainem Boltem na mistrovství světa v Berlíně. Výsledkem byla nejrychlejší stovka historie (9,58 s – Bolt) a stříbrná medaile pro Gaye. Časem 9,71 s se Tyson Gay stal druhým nejrychlejším mužem všech dob (dva lepší časy má na svém kontě už jen Bolt). Tento čas pak ještě o dvě setiny vylepšil v Šanghaji na konci sezóny.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2010.", "content": "V dubnu roku 2010 se stal Gay prvním sprinterem v historii, který dokázal překonal tři velké sprinterské hranice – 100 metrů pod 10,00 s., 200 m pod 20,00 s. a 400 m pod 45,00 s., když zaběhl nový osobní rekord na 400 metrů časem 44,89 sekundy. Na tradičním mítinku v ulicích Manchesteru dne 16. května 2010 zaběhl na rovné trati 200 metrů za 19,41 sekundy, v regulérních podmínkách by šlo o 4. nejrychlejší čas historie. Na mítinku ve Stockholmu pak v srpnu překvapivě porazil i Usaina Bolta časem 9,84 s (Bolt 9,97 s).", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2013.", "content": "Na národním mistrovství USA zvítězil na trati 100 i 200 metrů, čímž se kvalifikoval na mistrovství světa do Moskvy. 16. května 2013 však měl při mimosoutěžním kontrolním odběru pozitivní dopingový test. Na jeho místo v nominaci se tak posunuli běžci ze 4. míst národního šampionátu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tyson Gay (* 9. srpna 1982 Lexington, Kentucky) je americký atlet, sprinter. V roce 2007 se stal mistrem světa v běhu na 100 i 200 metrů na šampionátu v japonské Ósace. Poté přidal i titul ve štafetě na 4×100 m (což se před ním podařilo jen dvěma dalším sprinterům). V současnosti je držitelem amerického rekordu v běhu na 100 metrů časem 9,69 sekundy (Šanghai, 2009). Tímto časem je zároveň třetím nejrychlejším člověkem planety, hned za Jamajčanem Usainem Boltem a Yohanem Blakem a historicky druhým pokořitelem hranice 9,70 sekundy.", "tgt_summary": "泰森·盖伊(英语:Tyson Gay,1982年-8月9日),生于美国肯塔基州列克星敦,是美国田径短跑运动员。2007年世界田径锦标赛100米,200米,4x100米接力三冠王。2013年7月14日,盖伊被验出对禁药呈阳性反应。基尔强调,自己并无服用禁药,但承认犯错,会退出7月19日的钻石田径联赛及8月在莫斯科举行世锦赛,他期望日后可以继续参赛。", "id": 532763}
{"src_title": "Dubliňané", "tgt_title": "都柏林人", "src_document": [{"title": "Obsah jednotlivých povídek.", "content": "Sestry (\"The Sisters\") Starý moudrý kněz James Flynn, s nímž se přátelil malý chlapec, vypravěč povídky, zemřel. Chlapcova rodina (teta a strýc) mluví o jeho smrti a vztahu chlapce k němu, ale velmi povrchně. Druhého dne večer jde vypravěč spolu s tetou na návštěvu do domu smutku, přivítají je knězovy sestry Nannie a Eliza. Chlapce napadne, že se nebožtík bude nad tím, že leží v rakvi, usmívat; jeho tvář je ale vážná. Příbuzné mluví o jeho smrti a přípravě pohřbu, pochvalují pátera O ́Rourke za pomoc a svého bratra litují. Říkají, že se mu život nepovedl, že jej zmáhaly kněžské povinnosti a Eliza vypráví o tom, jak rozbil kalich, což považoval za špatné znamení, a jak jej jednou nalezli ve zpovědnici, jak tam po tmě sedí a pochechtává se. \"\"Najednou zmlkla jako by poslouchala. Já jsem taky poslouchal; v domě se však nic neozvalo. Věděl jsem, že starý kněz pořád leží v rakvi, jak jsme ho viděli, ve smrti vážný a vzdorný, a na prsou má zbytečný kalich.\" \"Eliza znovu promluvila:\" \"Při plném vědomí a pochechtává se. Když to tedy uviděli, řekli si, že mu v hlavě přeskočilo.\"\" (str. 18)  Střetnutí (\"An Encounter\") Dva chlapci, vypravěč a jeho mladší kamarád Mahony, jdou \"za školu\". Setkají se se starším mužem, jenž se s nimi dá do řeči o počasí a podobně, poté se chlapců ptá, zda četli básně Thomase Moorea a dílo Sira Waltera Scotta a Lorda Byrona. Starší chlapec chce muži imponovat, a tak o každé zmíněné knize tvrdí, že ji četl. Chlap obrátí list a ptá se chlapců, kolik mají děvčat, zastává velmi liberální postoje a tvrdí že: \"Každý hoch má milenku.\" Později od chlapců na chvilku odejde (je nepřímo naznačeno, že onanuje), poté se vrátí a hovoří s nimi o tomtéž tématu. Mahony má strach a raději se vzdálí, vypravěč zatím zůstává. Muž mluví mnohem přísněji, prosazuje tělesné tresty pro každého chlapce, který chodí za děvčaty. Kluk se cítí zmatený a dostává strach, s chlapem se rozloučí a naoko klidně odchází. Zavolá na Mahonyho, který se toulá opodál, a v duchu se kaje, že jím pohrdal pro jeho zbabělost.  \"\"Má prý doma všechna díla Sira Waltera Scotta a všechna díla Lorda Lyttona, která ovšem nesmějí hoši číst. Mahony se zeptal, proč je hoši nesmějí číst - ta otázka mě pobouřila a zamrzela, bál jsem se, že mě ten člověk bude pokládat za tak hloupého, jako je Mahony.\"\" (str. 29)  Arábie (\"Araby\") Chlapec (vypravěč) se zamiluje do sestry svého kamaráda Mangana. Ta se s ním jednou dá do řeči a lituje, že nemůže jít na bazar Arábie. Chlapec jí slíbí, že tam půjde a přinese pro ni dárek. Musí čekat na strýce, aby mu dal peníze, ten se ale zpozdí a vypravěč se tak dostane na místo bazaru, až v deset večer, kdy už je většina stánků zavřená. Nakonec nic nekoupí.  \"\"Otálel jsem před jejím stánkem, třebaže jsem věděl, že se zbytečně zdržuji, abych vzbudil dojem, že se o její zboží opravdu zajímám. Potom jsem se zvolna obrátil a zvolna odcházel prostředkem bazaru. Obě penny jsem v kapse upustil na sixpenci. Z jednoho konce galerie jsem uslyšel něčí hlas, že se zháší. Hořejšek galerie byl už úplně ve tmě.\" \"Civěl jsem do tmy a pozoroval, že jsem tvor špinavý a sžíraný marností; a oči mě pálily lítostí a vztekem.\"\" (str. 43 - 44)  Evelina (\"Eveline\") Devatenáctiletá dívka Evelina Hillová žije se svým despotickým otcem, kterému musí odevzdávat celý svůj plat. Pracuje v obchodě s konfekcí, kde ji často sekýruje její vedoucí paní Gavanová. K tomu se stará o domácnost a dohlíží na mladší děti, které ještě chodí do školy. Seznámí se s námořníkem Frankem, který se do ní zamiluje a chce s ní odjet do Buenos Aires. Evelina se těší, že se vymaní svému dosavadnímu osudu, zároveň však cítí jistý stesk. Frank zakoupí pro oba lodní lístky, ale Evelina si to, když už stojí v přístavu rozmyslí a Frankovi uteče.  \"\"Rozběhl se za bariéru a volal, ať jde za ním. Pokřikovali na něho, aby šel dál, ale on na ni pořád volal. Trpně jako bezmocný tvor k němu obracela sinalou tvář. V očích jí nebylo znát, že ho miluje, že se s ním loučí, ba ani že ho poznává.\"\" (str. 54)  Po závodě (\"After the Race\") Skupinka mladíků (každý jiné národnosti - Ir, Francouz, Kanaďan, Maďar) se účastní automobilového závodu ulicemi Dublinu. Později jdou na večeři do hotelu a slaví. V tom pokračují na jachtě Američana Farleyho, kde Ir Jimmy Doyle prohraje v kartách velkou sumu peněz. Vzájemné vztahy mezi mladíky jsou alegorií na soudobé politické poměry.  Dva kumpáni (\"Two Gallants\") Dva muži Lenehan, jednatřicetiletý pobuda veselé mysli, o němž nikdo z určitostí neví, z čeho žije (povídá se, že má co dočinění s dostihovými tikety), a jeho přítel Corley, příživník a informátor tajné policie, se procházejí ulicemi Dublinu. Corley vypráví svému kamarádovi o své nové přítelkyni, ze které chce vytáhnout peníze. Lenehan má obavy, že to nevyjde, ale Corley si je jistý. Poté se rozloučí: Corley má rande se svou služtičkou a Lenehan se nazdařbůh potuluje po městě a napadá jej, že by si měl konečně sehnat pořádnou práci a založit rodinu. V půl jedenácté se přátelé opět sejdou, Corley zprvu neodpovídá na Lenehanovy dotazy po zdaru podfuku, nakonec mu však v natažené ruce ukáže zlaťák.  Penzion (\"The Boarding House\") Paní Mooneyová je dcerou řezníka, vzala si otcova tovaryše, který se začal opíjet a nakonec přivedl podnik se zdarem na dno. Paní Mooneyová zašla za knězem, jenž jí zařídil rozluku, a později si pořídila penzion pro svobodné pány. Má devatenáctiletou dceru Polly, ta se spustí s jedním z obyvatel penzionu, pětatřicetiletým Robertem Doranem. Matka na to přijde a chce dosáhnout toho, aby se pan Doran s Polly oženil. Robert ovšem Polly nemiluje, cítí se zahnán do pasti, kterou na něj matka s dcerou narafičily, ale nakonec mu nezbude nic jiného, než se sňatkem souhlasit.  Obláček (\"A Little Cloud\") Muž přezdívaný Malý Chandler, dvaatřicetiletý dublinský úředníček se má po osmi letech setkat se svým přítelem Ignatiem Gallaherem, jenž přijíždí do Dublinu. Gallaher se moc dobře neučil, byl to bohém a v Dublinu si jej pamatovali jako nicku. V Londýně se však stal úspěšným novinářem. Chandler se rozpomene na své vlastní literární sny a těší se na setkání s přítelem. Povečeří spolu, Ignatius vypráví příteli o Londýně, Paříži, Berlíně a o tamějších mravech. Chandler je dost šokován a jasně si uvědomuje rozdíl mezi starým kamarádem a sebou, který se nikdy nedostal dál, než na ostrov Man. Pak přijde domů, přemýšllí o své rodině. Oženil se před více než rokem, má malého synka. Jeho žena Annie je hezká, ale chladná. Pociťuje smutek při pohledu na kýčovitý nábytek na splátky, který vybrala manželka. Chce se začíst do veršů Lorda Byrona, ale v tom začne dítě křičet. Snaží se je utišit, ale mimino začne řvát ještě víc. Pak se vrátí Annie, která odešla na menší nákup, vynadá Chandlerovi, protože si myslí, že malému něco provedl, a chová se k němu nepřátelsky.  \"\"Malého Chandlera polévala hanba a odstoupil od lampy. Poslouchal, jak dětský vzlykot stále víc slábne; a do očí mu vhrkly slzy lítosti.\"\"  Soupeři (\"Counterparts\") Frustrovaný úředníček Farrington často a hodně pije, má problémy v zaměstnání. Dostane se do sporu se svým vedoucím, panem Alleynem, kterého usadí vtipnou poznámkou. Chce se opít, ale nemá peníze, tak dá své hodinky do zastavárny. Pak popíjí s přáteli, dá si páku s jedním mladíkem, ale prohraje. Nakonec už zase nic nemá, navíc se ani pořádně neopil. Po návratu domů, zjistí, že žena je v kostele a v krbu hasne oheň. Aby vybil svůj vztek, zbije syna, kterého viní z toho, že oheň vyhasl.  \"\"Na rohu O ́Connellova mostu stál nějaký zachmuřený člověk a čekal, až ho sandymountská tramvajka odveze domů. Doutnala v něm zlost a pomstychtivost. Byl celý zdrcený a omrzelý; ani se pořádně neopil, a v kapse měl všeho všudy dvě penny. Nadával na všechno. Pěkně si to v kanceláři nadrobil, hodinky dal do zastavárny, všechno utratil a ani se neopil. Dostal už zase žízeň a zatoužil po parné začpělé hospůdce. Ztratil pověst siláka, když ho dvakrát porazil ten kluk. Vztekem mu kypělo srdce a při vzpomínce na dámu v širokém klobouku, která o něho zavadila a řekla PROMIŇTĚ!, vztekem se div nezadusil.\"\" (str. 135 - 136)  Hlína (\"Clay\") Služku Marii mají všichni rádi, aspoň ona má takový dojem. Těší se na halloweenský večer, který má trávit s rodinnou Joea Donnellyho, o kterého se starala, když byl malý. Pro děti koupí koláče a pro manžele Donnelyovi dort. V tramvaji je plno a žádný mladík ji nepustí sednout, ale nějaký sympatický starší pán jí místo udělá. Pak Maria přijde k Donnelyovům a chce předat dárek, ale nemůže jej najít. Až po chvíli ji napadne, že ho asi ukradl ten pán, co ji v tramvaji pustil sedět. Je tím velice zklamána. Při tradiční hře s dětmi si vytáhne hromádku hlíny (podle pověry to značí smrt), Donnelyovi si uvědomí faux pas, dívce ze sousedství, která je zato zodpovědná vyčiní a Maria musí táhnout znova (vytáhne si kancionál).  Trapný případ (\"A Painful Case\") Asketický bankovní úředník Duffy se seznámí s vdanou paní Emily Sinicovou. Po nevinném přátelství se do něj paní Sinicová zamiluje, jemu se to ale nelíbí a přeruší s ní veškeré styky. Po čtyřech letech se v novinách dočte, že ji přejel vlak, když přecházela přes koleje. Její rodina přiznává, že se z ní stala alkoholička, mohlo se jednat i o sebevraždu. Duffy je nejprve rozhořčen nad tím, že s takovou ženštinou mohl udržovat přátelství, ale pak si uvědomí, že je to vlastně on, kdo nepřímo způsobil její tragický konec (krutá ironie je v tom, že novinový článek zdůrazňuje, že nikdo není ničím vinen).  \"\"Jedna lidská bytost se snad do něho zamilovala a on jí odepřel život i štěstí. Odsoudil ji k hanbě, k potupné smrti. Věděl, že ho dole ležící postavy pozorují a chtějí, aby odešel. Nikdo o něho nestojí; je vyvržen z hostiny života. Zadíval se na šedě třpytnou řeku vinoucí se k Dublinu. Za řekou uviděl nákladní vlak, vyjíždějící z nádraží v Kingsbridge, který se s ohnivou hlavou urputně, lopotně jako červ vine tmou. Zvolna mizel z dohledu, ale v uších mu pořád zněl lopotný hřmot lokomotivy, stále slabikující její jméno. \"Pustil se zpátky, kudy přišel, a do uší mu dále bušil rytmus lokomotivy. Zapochyboval o pravdivosti toho, co mu říká paměť. Zůstal stát pod stromem, až rytmus dozní. Už ji v té tmě u sebe nevnímal, její hlas k němu nedoléhal. Chvíli čekal a napínal sluch. Nic neslyšel: noc nadobro ztichla. Znovu se zaposlouchal: nadobro ztichla. Pochopil, že je sám.\"\" (str. 166)  Břečťanový den ve spolkové klubovně (\"Ivy Day in the Committee Room\") Skupinka mužů z volebního štábu kandidáta na starostu pana Tierneyho, přezdívaného Křivák, diskutuje ve výroční den smrti národního vůdce Charlese Stewarta Parnella o politice. Jeden z mužů nakonec na Parnella přednese neumělou ódu.  Matka (\"A Mother\") Amatérské klavíristce Kathleen Kearneyové je nabídnuto angažmá v sérii klavírních koncertů. Do věci se vloží její romanticky založená matka, která pomáhá s propagací koncertů a uzavře smlouvu s panem Holohanem na osm guinejí. Koncerty ale nemají očekávanou návštěvnost a ten páteční je dokonce zrušen, paní Kearneyová pojme podezření a znovu se vyptává na dceřin plat, dostává se jí však jen vyhýbavých odpovědí. S tím se nehodlá smířit a chce peníze na ruku. Když před sobotním koncertem pohrozí, že dcera hrát nebude, dostane čtyři guineje. V polovině programu se zástupci výboru rozhodnou, že zbytek jí hned dát nemohou. Když paní Kearneyová dál vyhrožuje, že dcera hrát nebude, pokud nedostane zbylé čtyři guineje, požádají pořadatelé altistku slečnu Healyovou, aby zahrála ona. Paní Kearneyová je tím uražena a i s dcerou a manželem okamžitě odjede. Všichni ostatní však jednání pořadatelů schvalují.  Milost (\"Grace\") Obchodní cestující Tom Kernan, špatný křesťan, hodně pije. Jednou upadne v baru ze schodů a ukousne si špičku jazyka. Domů jej odveze jeho přítel pan Power, ten slíbí Kernanově ženě, že Toma napraví. O pár dní později za panem Kernanem zajde spolu s dalšími přáteli: panem M ́Coyem, panem Cunninghamema a panem Fogartym. Společně přimějí pacienta, aby se zúčastnil jezuitských exercicií, vyzpovídal se a navrátil se ke křesťanství.  Nebožtíci (\"The Dead\") Gabriel Conroy se společně se svou ženou Grettou krátce po vánocích účastní tradičního výročního plesu slečen Morkanových. Slečny Morkanovy jsou tři: postarší sestry Julie a Kate, Gabrielovy tety, a jejich neteř Mary Jane. Všechny tři jsou velice muzikální (ač jinak nevzdělané) a dávají hodiny klavíru, slečna Julie navíc zpívá. Plesu se účastní mnoho příbuzných a známých, např. Freddy Malins, jenž přijde jako vždy přiopilý, rozverný pan Browne, pyšný tenor Bartell D ́Arcy a vlastenecky založená slečna Molly Ivorsová. Všechno se celkem daří, dokonce ani Freddy není zas tak moc opilý. Mary Jane zahraje na klavír, její hra se sice zřejmě líbí jen jí samotné a tetě Kate, jež jí obrací noty, ale i tak sklidí potlesk. Pak se tančí, Gabriel má za partnerku slečnu Ivorsovou, ta jej obviní, že píše literární sloupky do Daily Expressu a je tedy \"Západní Brit\". Gabriel se brání, že literární recenze nemají nic společného s politikou. Slečna Ivorsová pak dělá, jako by to řekla jen žertem a pozve Gabriela na Aranské ostrovy při západním pobřeží Irska. Ten odmítne s tím, že v létě obvykle jezdí s přáteli na kole po Francii, Belgii a Německu. Dívka na to odpoví, že by měl raději poznávat vlastní zemi. Gabriel tvrdí, že chce zůstat v kontaktu s cizími jazyky, načež je tázán, proč nechce být raději ve spojení s vlastním jazykem, irštinou. Gabriel odpoví, že irština konec konců není jeho jazyk. Po dalších naléhavých dotazech mladé vlastenky nakonec řekne, že se mu jeho vlast hnusí. Slečna Ivorsová jej opět označí \"Západním Britem\" a později odejde, ale dělá jako by její odchod neměl s Gabrielem nic společného. Ještě předtím se k Gabrielovi vrátí jeho žena a ptá se, zda se s Molly nepohádali. Odpověděl, že jen odmítl její pozvání na výlet do západního Irska. Gretta je však tou nabídkou nadšena, poněvadž by se ráda podívala do Galway, kde vyrůstala, a nechápe manželovo odmítnutí. Poté Gabriel jako každý rok naporcuje husu a šunku a přednese svůj projev, který jako vždy vzbudí zasloužený potlesk. Teprve když už většina lidí odejde, uráčí se mírně nachlazený tenor pan D ́Arcy zazpívat. Na klavír mu hraje slečna O ́Callaghanová a na zpěvu je znát, že si zpěvák není jist, a to ani slovy. Nicméně Gabriel poznává, že píseň je zřejmě složena ve staroirské tónině. Gretta je písní téměř hypnotizována a Gabrielovi se v tom stavu velice líbí. Na dotazy ostatních, co to vlastně zpíval, odpoví pan D ́Arcy, že šlo o \"Děvče z Aughrimu\". Ples však už definitivně skončil, manželé Conroyovi mají přespat v blízkém hotelu a Gabriel má pocit, že i jeho žena je v té správné náladě, aby noc nebyla nudná. Avšak její chování po příchodu do hotelu je poněkud divné. Gabriel se jí ptá, co ji tak rozrušilo. Nakonec vyjde najevo, že to byla ta píseň, Děvče z Aughrimu. Gretta svému muži vypráví, o tom, jak ji kdysi, ještě v Galway, zpíval její milý Michael Furey. Gabriel se nejprve cítí dotčen, že jeho žena takové romantické noci myslí na někoho jiného. Gretta však vypráví dál: o tom jak Michael onemocněl, zrovna když měla odejít do kláštera, jak se mu přitížilo, takže za ním nesměla před odjezdem zajít a jak nakonec na smrt nemocný Michael přišel v dešti za ní. Jeho smrt si klade za vinu, rozpláče se a Gabriel pochopí, že ji musí nechat samotnou. Manželka se nakonec utiší a usne, Gabriel se dívá z okna, jak sněží. V tom se sám dá do pláče a zdá se mu, že venku vidí Michaela Fureyho i další mrtvé.  pozn. citace podle Skoumalova překladu (Odeon, Praha 1988)", "section_level": 1}], "src_summary": "Dubliňané (anglicky Dubliners) je sbírka črt a krátkých povídek Jamese Joyce, poprvé publikovaná v roce 1914 v nakladatelství Grant Richards. Skládá se z patnácti povídek, líčících naturalisticky život dublinské střední třídy na počátku 20. století. Do češtiny byla kniha přeložena poprvé v roce 1933 Josefem Hrůšou, poté v roce 1959 Zdeňkem Urbánkem a v roce 1988 Aloysem Skoumalem (Skoumalův překlad vyšel znovu v roce 1990 a Urbánkův v roce 2000 spolu se Skoumalovým překladem Joyceova Portrétu umělce v jinošských letech).", "tgt_summary": "《都柏林人》(\"Dubliners\")是爱尔兰籍作家詹姆斯·乔伊斯于1914年出版的一本短篇小说集,包含了15篇故事,另有五篇只定了题目,却未能写出。前三篇写童年,青年、成年、公务员时期则各四篇。最后一篇〈往生者〉篇幅最长,也最著名。乔伊斯本人最喜欢〈会议室里的常春藤日〉〈护花使者〉,〈阿拉比〉则是公认的杰作。", "id": 2060070}
{"src_title": "Zamie otrubnatá", "tgt_title": "美叶苏铁", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Mezi cykasy se tento druh řadí k menším a zvenku se jeví spíše jako keř. Rostlina má krátký a občas podzemní kmen do šířky kolem 20 cm, poznamenaný jizvami po starých listech. Zamie mohou vyrůstat v trsech s několika kmeny. Rostlina včetně listů obvykle dorůstá výšky kolem 1,3 m a šířky kolem 2 m. Listy vyrůstají ze středu kmene, každý je 50-150 cm dlouhý a nese 6-12 párů velmi pevných a drsných lístků. Z těchto jejich vlastností vychází i anglický název „kartonová palma“. Lístky jsou 8-20 cm dlouhé a 3-5 cm široké. Mohou se značně lišit tvarem u rostlin z různých míst.  Kejáky jsou jako všechny cykasy dvoudomé. Mají tedy odlišné samčí a samičí rostliny a šištice a mohou vytvářet i několik šišek na jednom kmenu. Protože šištice vytváří i relativně mladé rostliny, je možné poměrně rychle rozeznat, jestli je majitelem zakoupená zamie samec či samice. To není bez šištic možné, protože pohlavní chromozomy naprosté většiny cykasů zatím nebyly popsány.  Semena jsou podlouhlá, jasně červená. Opylení zajišťuje mexický nosatcovitý brouk druhu \"Rhopalotria mollis\". V domácnostech a sklenících se tedy semena vytvářejí pouze po umělém opylení.", "section_level": 1}, {"title": "Klima a rozšíření.", "content": "Zamie otrubnatá roste v Mexiku na přímém slunci, obvykle na vápencových útesech v pobřežních oblastech státu Veracruz. Často roste na skalách, kam na ni dosáhne slaná mlha z moře. Na útesech může vytvořit převislý kmen. Roste i na písečných dunách, kde vytváří menší, těsnější a šedší lístky. Půda je písčitá nebo vápnitá s příměsí zlomků škeblí atp.).", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Tato rostlina je v poslední době dostupná i v maloobchodním prodeji v Česku. Spolu s cykasem japonským (\"Cycas revoluta\") se tak řadí k výjimkám mezi vzácnými cykasy, které jsou jinak pro běžného zájemce v ČR obtížněji dostupné.  Péče o ní je poměrně jednoduchá a lze se u ní dočkat vyrašení středové šištice relativně brzo i v domácích podmínkách, na rozdíl od stromových cykasů jako je cykas japonský. Zamlada roste velmi pomalu, ale růst se zrychluje po dosažení zralosti kmene.  Ideální podmínky pro tento cykas jsou: jasné přímé světlo a písčitá, dobře prodyšná a nepříliš bohatá půda. Je tedy možno využít například směsi pro kaktusy. Lze použít i půdu z okolí bydliště, promíchanou s hrubým pískem, drobnými kaménky, nebo nejlépe pemzou či perlitem. Rostlina však nepotřebuje k životu a pěknému vzhledu ideální světelné podmínky. Jedná se o velmi odolný druh, který si zvykne na různé zacházení. V případě, že rostlinu hodláte umístit na plné slunce po přezimování v bytě, je nutné jí dopřát navykací období - nejlépe několik týdnů v polostínu, jinak může dojít ke spálení listů, podobně jako u jiných pokojových rostlin.  Situace, kdy je třeba jí věnovat zvláštní pozornost ovšem nastane při rašení nových listů. Nově vyrůstající listy jsou měkké a zpevňují se až postupně. Během tohoto procesu vyžadují maximum světla, jinak se u nich podobně jako u jiných cykasů vytvoří velmi protáhlé a nekvalitní listy s nepěkně dlouhými řapíky. Na dobu růstu listů až do jejich zatvrdnutí je tedy třeba je přemístit na nejsvětlejší dostupné místo s pokud možno přímým světlem, které by mělo dopadat pravidelně ze všech stran - nejlépe tedy alespoň přes den venku na teplém místě. Umístění v bytě či přímo na okně není ideální, protože nové listy se nakloní směrem k oknu. Nouzovým řešením je proto pravidelné otáčení rostliny (1× za den). Po zatvrdnutí mladých listů se již jejich vzhled nezmění. Pokud nově vzniklé listy majiteli svým vzhledem nevyhovují, jediné co zbývá je jejich odstřihnutí. Je nicméně třeba počítat s tím, že další mohou (a nemusí) vyrašit až za rok.  \"Zamia furfuracea\" je schopna přežít krátkodobé poklesy teplot až na -9 °C, při teplotě kolem -2 °C však u nich dochází k poškození listů. Podobně jako ostatní cykasy nesnášejí přemokření, obzvláště chlad a mokro současně. Rostliny nemají rády stín, nedostatek proudění vzduchu a příliš mokré listy. Nevyhovuje jí proto zvlhčování listů mlžením. Je odolná proti zasolené půdě.  Po přesazení rostlině často opadají listy. Listy sice později dorostou, ale může se jednat o delší dobu trvající proces.", "section_level": 1}, {"title": "Jedovatost.", "content": "Jako všechny cykasy a řada dalších pokojových rostlin je i \"Zamia furfuracea\" jedovatá. Otrava cykasy může způsobit selhání ledvin a jater, ve větším množství i ochrnutí a další problémy. Nejjedovatější částí rostliny je vnitřek semen po „vypeckování“ (nikoliv jejich červený obal). V USA je udáván případ, kdy po přežvýkání semen zemřel pes Vytvoření semen v běžných bytových podmínkách je bez umělého opylení nemožné.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Zamie otrubnatá je podle Červeného listu IUCN řazen mezi zranitelné druhy. Zároveň je zařazen na seznam ohrožených druhů CITES II. Obchod s rostlinami pocházejícími z přírody je tedy kontrolován, semena tomuto režimu nepodléhají.  V zemi původu je tato rostlina chráněna a je zařazena do mexické kategorie \"A\" ohrožených rostlin (amenazadas).", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Původním českým názvem je Preslův „keják otrubnatý“, který je do jisté míry překladem vědeckého názvu. Synonymický název „zamie plevinatá“ je používán Botanickou zahradou Liberec.  Vědecký název \"Zamia furfuracea\": Rodový název \"Zamia\" je odvozen z řeckého slova „azaniae“ označujícího šišku borovice. Druhový název \"furfuracea\" označuje otruby případně plevy.  Rostlinu je nutné odlišit od další běžně prodávané rostliny podobného jména - kulkas zamiolistý (\"Zamioculcas zamiifolia\"), která má oproti drsnolisté zamii voskové a lesklé listy a chybí ji středový kmínek. Jak již název napovídá, má podobný tvar zpeřených listů. Jedná se nicméně o zcela odlišnou rostlinu, která není cykasem. Pochází z Madagaskaru a patří mezi árónovité (\"Araceae\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Zamie otrubnatá je druh cykasu z čeledi zamiovité, známý též pod názvem keják otrubnatý či zamie plevinatá. Pochází z jihovýchodu mexického státu Veracruz na východě země. Tato rostlina je jedním ze dvou druhů cykasů běžně dostupných v českých květinářstvích. Byl také jedním z prvních česky pojmenovaných cykasů.", "tgt_summary": "泽米苏铁(学名:),又名美叶凤尾蕉、鳞秕泽米,为泽米铁科泽米属下的一个种。", "id": 2676944}
{"src_title": "Lékařský předpis", "tgt_title": "处方", "src_document": [{"title": "Části receptu.", "content": "V anglo-saských zemích se místo Rp. používá symbol (v přepisu Rx). Údajně souvisí se vzýváním boha Jupitera (\"In nomine Iovis\").", "section_level": 1}, {"title": "Vlastní předpis.", "content": "Předpisy se píší podle ustálených pravidel (a podle vyhlášky) v jazyce latinském. Praescriptio (compositio) - u hromadně vyráběných léčebných přípravků se na tomto místě uvádí název léku. U léku připravovaných individuálně se vypisují názvy jednotlivých léčebných látek a jejich množství.  Subscriptio - zahrnuje podrobnější pokyny pro lékárníka, týkající se především úpravy a způsobu vydání léku. K jejich formulaci se obvykle užívá ustálených latinských zkratek. Názvy látek jsou v genitivu (2. pádě), např. \"acidi salicylici grammata quinque\" = \"pět gramů kyseliny salicylové\".  Hmotnost se uvádí v gramech, přičemž jednotky se neuvádějí. Užívají-li se jednotky jako počet kapek, počet balení apod., používají se římské číslice. Množství větší než I se uvede navíc ještě latinsky slovy.  Signatura - označení. Poskytuje pacientovi poučení o používání léku. Vyplňuje se česky, ale uvedena je latinskými zkratkami D.S. (\"da, signa\" nebo \"detur, signetur\" = vydej, označ nebo ať je vydáno, ať je označeno). Signatura by neměla být příliš obecná (např. \"zevně\").", "section_level": 1}, {"title": "Další podmínky předepisování.", "content": "Na jednom recepturním tiskopisu mohou být předepsány nejvýše dva druhy léčivých přípravků. Od jednoho druhu přípravku je možné na recept předepsat léky na maximálně 3 měsíce. Jsou-li předepsány dva přípravky, oddělí se na receptu křížkem (#). Je-li předepsán jeden přípravek, prázdné místo se proškrtne.  Nesouhlasí-li lékař se záměnou za jiný přípravek se shodným složením a trvá na vydání předepsaného přípravku, vyznačí tuto skutečnost na receptu slovy Nezaměňovat.  Záměrné překročení nejvyšší dávky léčivého přípravku určené Českým lékopisem se vyznačí vykřičníkem (!). Překročená nejvyšší dávka musí být vypsána slovy v latinském jazyce. V opačném případě musí lékárník před přípravou a vydáním přípravku uvést věc do souladu s tímto opatřením (kontaktovat lékaře, případně upravit na obvyklou terapeutickou dávku).  Pokud lékař chce, aby pacient lék platil sám, musí napsat k přípravku Hradí nemocný.  Ve výjimečných situacích (v případě ohrožení pacienta) může lékař předepsat léčivý přípravek na libovolný list papíru s poznámkou Periculum in mora! (\"Nebezpečí z prodlení!\", takový recept platí den po dni vypsání).", "section_level": 2}, {"title": "Výpis z receptu.", "content": "Nemá-li lékárna předepsaný počet balení nebo jestliže na receptu jsou předepsány dva druhy léčivých přípravků a není-li jeden z nich k dispozici ani nemůže být urychleně obstarán, vystaví lékárník na chybějící přípravek výpis z receptu. Obdobně se postupuje v případě opakovaného výdeje, pokud je recept nezbytným dokladem pro účely kontroly.  Výpis musí obsahovat náležitosti původního receptu. Na výpisu se uvádí Poplatek vybrán či Poplatek nevybrán, pokud není uvedeno, má se za to, že regulační poplatek vybrán byl a nevybírá se. Na původním receptu se uvede poznámka \"Pořízen výpis\".  Ustanovení o době platnosti receptu se s výjimkou opakovaných výdejů vztahuje i na výpis z receptu; doba platnosti výpisu je 14 kalendářních dní a se počítá ode dne jeho vystavení.", "section_level": 1}, {"title": "Návykové látky.", "content": "Přípravky obsahující vyjmenované návykové látky (konkrétně omamné látky skupiny I a psychotropní látky skupiny II) se předepisují na speciální recepturní formuláře s modrým pruhem, které podléhají přísnějšímu režimu a evidenci. Tyto recepty vyhotovuje lékař ve 3 provedeních s tím, že jedna kopie zůstává u něj, jedna v lékárně a originál ve zdravotní pojišťovně (je-li přípravek hrazen ze zdravotního pojištění). Tiskopisy jsou rovněž evidovány, pro zdravotnická zařízení je zajišťují obecní úřady s rozšířenou působností.  Na receptu s modrým pruhem může být předepsán pouze jeden druh léčivého přípravku.", "section_level": 1}, {"title": "Elektronický recept.", "content": "Od roku 2008 zavádí zákon o léčivech nově také možnost vystavovat recepty v elektronické podobě. Tento způsob spočívá v tom, že lékař vystaví recept na počítači, odkud jej odešle do Centrálního úložiště elektronických receptů, které zřizuje a provozuje Státní ústav pro kontrolu léčiv. Centrální úložiště přidělí receptu indentifikační kód, který lékař sdělí pacientovi. S tímto kódem si pak lékárník při výdeji přípravku vyzvedne recept z úložiště.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lékařský předpis (běžně též \"recept\", zastarale také \"recepis\") je dokument, kterým lékař žádá lékárníka o vydání (případně též přípravu) léčivého přípravku pacientovi.", "tgt_summary": "处方(符号“℞”),是医师开给病人的医疗文书,是药剂师或司药员向病人发放药品的重要依据,内容一般包括患者姓名、年龄、联系方式、所用药品名称、用量(剂量)等。处方所载内容一般会在病人的病历本上同步登记。", "id": 919835}
{"src_title": "Markus Winkelhock", "tgt_title": "马库斯·温克霍克", "src_document": [{"title": "Závodní kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Juniorské kategorie.", "content": "Markus začínal v juniorských formulových kategoriích. V letech 1998–2000 závodil ve Formuli König, německém mistrovství Formule Renault a v Eurocupu Formule Renault.  Od roku 2001 závodil v německém mistrovství Formule 3, ve kterém pokračoval až do roku 2003, kdy se toto mistrovství přeměnilo ve F3 Euroseries. Nejlepším umístěním v celkové klasifikaci šampionátu bylo 4. místo v roce 2003. O rok později zkusil štěstí v DTM (viz níže). V roce 2005 závodil ve WS Renault 3.5.", "section_level": 2}, {"title": "Cestovní vozy.", "content": "V roce 2004 začal závodit v německém mistrovství cestovních vozů DTM s vozem AMG Mercedes-Benz CLK. Ovšem s netovárním vozem se mu nepodařilo získat žádný bod,a tak se o rok později vrátil k formulím. V roce 2007 se do DTM vrátil. Startoval ve čtyřech závodech s vozy Audi A4 DTM 05 a DTM 07.", "section_level": 2}, {"title": "Formule 1.", "content": "V lednu 2006 podepsal smlouvu testovacího a zároveň náhradního jezdce týmu Midland F1 pro sezonu 2006. Zúčastnil se pátečních volných tréninků v Bahrajnu, Austrálii, Německu a Maďarsku.  Pro sezonu 2007 znovu podepsal smlouvu testovacího jezdce s týmem Spyker F1. Také odjel pár závodů DTM.  Poté, co byl ze Spykeru po britské grand prix uvolněn Christijan Albers, zaujal Markus jeho místo. Bylo dohodnuto, že ho nahradí pouze v evropské grand prix s tím, že pro zbytek sezony Alberse nahradí Sakon Jamamoto.", "section_level": 2}, {"title": "Ve vedení svého prvního závodu ve formuli 1.", "content": "Markus se do evropské grand prix kvalifikoval na poslední, 22. místo, vedle svého týmového kolegy Adriana Sutila. Ale při zavádějícím kole, kdy všechny ostatní vozy měly obuty pneumatiky na sucho, byl Markus povolán do boxů k výměně pneumatik na přechodné. Poté, co všichni ostatní jezdci museli na konci prvního kola kvůli silnému dešti jet do boxů na výměnu pneumatik, se Markus postupně dostal do vedení závodu s náskokem přes půl minuty.  Poté, co déšť ještě více zhoustl byl na trať vyslál safety car. Za chvíli musel být závod přerušen kvůli velkému množství vody na trati a několika haváriím. Závod byl znovu restartován poté, co déšť zmírnil. Winklehock a jeho tým zvolili start na pneumatikách do mokra a věřili, že přijde další déšť. I tak tým dobře věděl, že bude Winkelhock hned předjet rychlejšími vozy. Tak se také stalo, po prvním kole se propadl na šesté místo. Markus nakonec musel po třinácti odjetých kolech odstoupit ze závodu, kvůli poruše hydrauliky.", "section_level": 3}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu", "section_level": 2}], "src_summary": "Markus Winkelhock (* 13. června 1980, Stuttgart) je německý pilot Formule 1, který jel jedinou velkou cenu za tým Spyker. Markus je synem Manfreda Winkelhocka a synovcem Joachima Winkelhocka, bývalých pilotů formule 1, kteří závodili v osmdesátých letech 20. století.", "tgt_summary": "马库斯·温克尔霍克(生于1980年6月13日,德国),是一位德国F1赛车手。他的父亲和叔叔都曾经是F1车手。", "id": 228491}
{"src_title": "Let Korean Air 007", "tgt_title": "大韓航空007號班機空難", "src_document": [{"title": "Průběh letu.", "content": "Po startu z letiště v Anchorage zapnuli piloti autopilota a nastavili jej do režimu \"NAV\". Pokud je autopilot v tomto režimu, sleduje pevně nastavený kurz, což v případě letu KAL 007 bylo 245°. Aby autopilot začal sledovat letový plán daný souřadnicemi navigačních bodů, které jsou do palubního počítače zadané před startem letadla, případně během letu, museli by piloti nastavit autopilota do režimu \"INS\". Ze záznamů černých skříněk však vyplývá, že letadlo letělo celou dobu s pevně nastaveným kurzem 245°. Piloti tedy autopilota do režimu INS buď vůbec nenastavili nebo jej do tohoto režimu přepnuli až v okamžiku, kdy se let KAL 007 nacházel více než 12 km mimo určenou trasu. V tomto případě by autopilot nebyl schopen jít zpět na zadanou trasu a sledoval by stále pevně nastavený kurz jako v režimu NAV.", "section_level": 1}, {"title": "Okolnosti.", "content": "Další průběh letu KAL 007 byl zásadně ovlivněn i širšími souvislostmi celosvětové politiky a mezinárodních vztahů. V roce 1983 stále trvalo období studené války. Obě světové velmoci, SSSR a USA, sice vedly jednání o omezení strategických zbraní a v roce 1979 podepsaly smlouvu SALT II, avšak vztahy rozhodně dobré neměly.  Sovětský svaz na osudnou noc připravoval odpal mobilní mezikontinentální balistické střely RT-2PM Topol ze základny v Plesecku. Vývoj nových typů střel byl ovšem smlouvou SALT II zakázán. USA měly od zpravodajských služeb informace o plánovaném odpalu, do vzduchu tedy byla poslána dvojice letadel RC-135V/W Rivet Joint a RC-135S Cobra Ball. Obě letadla byla postavena na platformě Boeingu 707 a hlídkovala u poloostrova Kamčatka. Sověti o jejich přítomnosti věděli, stejně jako o jejich účelu. Proto poslali do vzduchu v rámci operaci \"Maskirovka\" dva rušiče, které měly americká letadla oslepit.  Na obou stranách panovala značně napjatá atmosféra. V prostoru se pohybovala dvě americká průzkumná letadla. Za této situace do sovětského vzdušného prostoru vlétl civilní Boeing 747 letu KAL 007. Šlo o čtyřmotorové letadlo, podobné jako dvě americká letadla v jeho blízkosti. Zatímco piloti letu KAL 007 přeletěli poloostrov Kamčatka, na zemi probíhala vysoká pohotovost, o které neměli ani tušení.  Ve vzdušném prostoru nad Kamčatkou byla letadla podrobena identifikaci pomocí dotazovače vlastní-cizí. Vlastní letadla na dotaz automaticky odeslala platný identifikační kód a operátorovi se na radarové obrazovce objevila značka vlastního letadla. Pokud žádná odpověď nepřišla, cíl byl veden jako neidentifikovaný a na jeho vyvedení ze zakázaného prostoru byla vyslána zpravidla pohotovostní dvojice z jedné nebo více nejbližších leteckých základen. Takový systém používaly západní i východní země. Vzhledem k principu činnosti systému nebyli piloti civilního letadla \"narušitele\" informováni o tom, že identita letadla nebyla prověřena.  Posádka letu KAL 007 tedy stále nevěděla, v jakých problémech se ocitla, když přelétla poloostrov Kamčatka v letové hladině 330 (33 000 stop; 10 000 m). Pak v 04:45 (17:45 UTC) Boeing vyletěl ze sovětského vzdušného prostoru a nacházel se v mezinárodním vzdušném prostoru nad Ochotským mořem.  Když byl KAL 007 asi 70 km od pobřeží Kamčatky, byla do vzduchu vyslána tři letadla Suchoj Su-15 ze základny Dolinsk-Sokol a jeden MiG-23 ze základny Smirnyč. V 04:49 (17:49 UTC) přišlo hlášení o vzletu první hotovostní dvojice.  Sovětská protivzdušná obrana byla v těžké situaci, protože silný arktický vítr vyřadil z činnosti jeden z radarů. Jednoduché to neměli ani operátoři. Navzdory vyřazení radaru museli navést hotovostní stíhačky tak, aby dříve, než jim dojde palivo, dokázaly dostihnout cíle, zachytit ho na úzkém pruhu sovětského vzdušného prostoru nad Sachalinem a případně se dostat do pozice pro střelbu, kdyby se ukázalo, že jde o nepřátelské letadlo.  Když KAL 007 vlétl do sovětského vzdušného prostoru nad Sachalinem, piloti zasahujících letadel sledovali narušitele více než hodinu. Když selhaly pokusy o identifikaci letadla, vypálil pilot Su-15 major Genadij Osipovič výstražnou dávku. Později vypověděl: \"\"Vypálil jsem přes 200 nábojů. Bohužel to byly jen náboje bez stopovky. Pochybuji, že si jich všimli.\"\"  O tomto problému se vědělo. Na nedostatek zásobování upozorňovali velitel základny i hlavní zbrojíři kolem půl roku, žádná dodávka munice však nepřišla. Pro kanón GŠ-23 měly být k dispozici tříštivé-trhavé náboje, tříštivé-trhavé náboje se stopovkou a průbojné náboje se stopovkou. Stopovka hořela asi 5 sekund.  Z přepisu záznamu z velitelského stanoviště je zřejmé, pod jakým tlakem byli všichni zúčastnění.  Sověti se pokoušeli narušitele resp. let KAL 007 kontaktovat, ale na záznamníku komunikace v kokpitu CVR (Cockpit Voice Recorder) Boeingu 747 není volání na mezinárodní nouzové frekvenci 121,5 MHz slyšet.  V otázce dalšího postupu panovala shoda: narušitel měl být sestřelen. Velitel protivzdušné obrany však trval na identifikaci cíle, velitel základny Dolinsk-Sokol byl naopak přesvědčen, že přelet Kamčatky je dostatečným důkazem. V 05:15 (18:15 UTC) se službu konající důstojník, podplukovník Titovin obrátil na náčelníka štábu divize. Padlo rozhodnutí zničit cíl i bez identifikace.  Ve stejný okamžik požádali piloti letu KAL 007 letové středisko v Tokiu o povolení stoupat na letovou hladinu 370 (11 200 m). Major Osipovič se v té chvíli snažil přiblížit k cíli.  Pilot zasahujícího letadla Major Osipovič také neměl jednoduchou pozici. Musel postupovat podle pokynů pozemního velitelského stanoviště. Z jeho reakcí je zřejmé, že nebyl se způsobem navádění zcela spokojen. Let KAL 007 začal stoupat, čímž se snížila jeho rychlost. Letěl rychlostí kolem 400 km/h a Su-15 byl v této výši na hranici pádové rychlosti.  Major Osipovič vyhodnotil stoupání letu KAL 007 jako typický únikový manévr, který ho přiměl předletět cíl. V okamžiku, kdy přišel rozkaz k palbě, byl před cílem a měl téměř prázdné zásobníky kanónových pouzder. V této situaci dokonce zvažoval možnost taranu, tedy náraz do cíle. Nakonec se rozhodl udělat zatáčku, klesnout 2 000 metrů pod cíl, při forsáži (tj. přídavné spalování) se k němu dotáhnout a z dostatečné vzdálenosti odpálit řízené střely. Z přepisu je zřejmé, že major Osipovič viděl zapnutá světla i blikající antikolizní majáky. Později vypověděl, že si byl vědom, že jde o Boeing 747, protože viděl dvě řady světel. Jiné civilní letadlo v té době dvě paluby nemělo. O typu letadla však velitelské stanoviště neinformoval, protože se ho na to neptali a všichni byli pod tlakem časové tísně.  Generál Kornukov nařídil, aby byl cíl sestřelen, a poslal k němu MiG-23. Velitelské stanoviště však vědělo, že Su-15 bude na pozici dříve, a proto dostal rozkaz ke zničení cíle major Osipovič, pilot zasahujícího letounu Su-15. Odpálil dvě řízené střely s dvousekundovým intervalem. Střely měly přibližovací zapalovače. První explodovala asi 50 metrů za letadlem letu KAL 007. Střepiny probily přetlakový trup, způsobily náhlou dekompresi kabiny a poškodily řízení. Podle majora Osipovič druhá střela zasáhla levé křídlo, ale pozdější vyšetřování prokázalo, že levé křídlo bylo neporušeno. Střela byla tedy zničena zřejmě autodestrukcí.  Na velitelském stanovišti nadále panovaly pochybnosti o zničení cíle. Podle radaru cíl ještě pokračoval v letu. Minimálně jedenkrát se majora Osipovič ptali, jestli odpálil obě rakety. Generál Kornukov nařídil ještě druhému letadlu, MiGu-23, aby zaujal palebnou pozici, ale ten hlásil, že má málo paliva a zůstává mu posledních 600 litrů.", "section_level": 1}, {"title": "Pád letadla.", "content": "Boeing 747 měl 4 hydraulické okruhy. Minimálně jeden z nich zřejmě nebyl poškozen, což zaručovalo ovládání primárního okruhu řízení (směrovka, výškovka, křidélka), většinu sekundárních, kromě slotu na náběžné hraně, dále pak vysunutí a řízení podvozku a brzdění kol. Ze záznamníku komunikace v kokpitu CVR (Cockpit Voice Recorder) bylo zřejmé, že motory byly v pořádku (podle hlášení druhého pilota).  Letadlo ztratilo asi 600 metrů výšky. Pak piloti vypnuli autopilota a snažili se obnovit řiditelnost. Boeing 747 se nezhroutil – zhruba ve výšce 5 000 metrů se kapitánovi podařilo dostat letadlo částečně pod kontrolu a asi 4 minuty pokračoval v letu. Nakonec se však letoun propadl do vývrtky a asi po 12 minutách po zásahu dopadl na hladinu moře. Tím také zmizel z obrazovek sovětských radarů. Nikdo na palubě nepřežil.", "section_level": 1}, {"title": "Po nehodě.", "content": "USA prodloužily oblast radarového sledování z původních 200 na 1 200 mil od Anchorage. Na ostrově St. Paul byl nainstalován sekundární radar.  V roce 1986 se SSSR a USA dohodly na společném systému monitorování leteckého provozu v oblasti severního Pacifiku. Byl upraven autopilot, aby bylo jasné v jakém režimu pracuje, a tím by nemělo dojít k záměně módu INS a Heading. V 1983 oznámil prezident Ronald Reagan uvolnění zatím tajné technologie GPS pro civilní využití, aby se podobným tragickým omylům předešlo.  Major Osipovič je dodnes přesvědčen, že sestřelil špionážní letadlo. Nepřipouští možnost, že by dostal rozkaz střílet na civilní letadlo. Rozsvícená světla neměla na jeho rozhodnutí vliv, protože vypověděl: \"\"Nic to neznamenalo. Rozsvítíte světla a máte civilní letadlo.\"\" Podstatné bylo, že letadlo nereagovalo na výzvy. S důsledky se musel vypořádat sám.  Vzhledem ke zkušeností pilotů je však záhadné, že si během letu odchylky nevšimli. Kapitán Chum Byung-in sloužil u Korean Air 11 let, a z toho 5 let pravidelně létal na trase z Anchorage a věděl, že oblast kolem Kamčatky byla velmi hlídanou a nebezpečnou vojenskou zónou.  Dnes celý příběh známe a porovnáním záznamů všech zúčastněných stran lze vykreslit poměrně přesný obraz toho, co se během osudné noci stalo.  Osudnému letu je věnován jeden z dílů dokumentární série \"Letecké katastrofy\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Let Korean Air 007 (zkratka KAL 007) byl pravidelný civilní linkový let jihokorejské společnosti Korean Air, který se v důsledku údajných chyb posádky odchýlil o více než 500 km z pravidelné trasy, vletěl do sovětského vzdušného prostoru a zde byl dne 1. září 1983 letounem Suchoj Su-15 sestřelen. Při katastrofě, ke které došlo nad mořem poblíž Sachalinu, na palubě letadla Boeing 747-230B zahynulo všech 269 osob. Některé zdroje uvádějí, že nad tímto území v tu samou dobu prováděl americký špionážní letoun odposlech a ruský stíhač si spletl dopravní letoun s americkým špionážním letounem.", "tgt_summary": "大韩航空007号班机遭击落事件(KAL 007,KE 007),发生于当地时间1983年9月1日清晨(UTC时间为8月31日傍晚)。大韩航空007号班机由美国阿拉斯加的安克拉治起飞,前往韩国汉城。007号班机自安克拉治起飞后即偏离航线,经过位于阿拉斯加、白令海以及西太平洋的多个导航点时航管均未作出警告,机长也在偏离导航点数百公里的情况下,多次向航管通报自己正常通过导航点,随即两次分别侵入苏联位于堪察加半岛和库页岛的领空,遭苏联国土防空军Su-15拦截机拦截。由于事发时间未日出,苏方误判其为RC-135侦察机,在联络不果、四次空射炮击警告无效后,苏联军机于库页岛苏联领空内,向007号班机发射两枚空对空导弹,命中一枚,此时007号班机偏离原定航线达600余公里。13分钟后,007号班机不幸坠毁于库页岛西南方的公海,机上所有乘客与机组员死亡。因为机上载有含美国在内多达16个国家和地区的公民,此事引发外交反弹。", "id": 563461}
{"src_title": "Konfederace afrického fotbalu", "tgt_title": "非洲足球協會", "src_document": [{"title": "Soutěže.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní.", "content": "Hlavní soutěží pro mužské národní týmy je Africký pohár národů, jehož první ročník se konal v roce 1957. Od roku 2009 navíc pořádá Africké mistrovství národů, v kterém mohou hrát pouze hráči hrající za týmy v lize daného státu. CAF také organizuje mládežnické soutěže pro týmy do 23 let, do 20 let a do 17 let. Pro ženské národní týmy Mistrovství Afriky ve fotbale žen a dále mládežnické Mistrovství Afriky ve fotbale žen do 20 let a Mistrovství Afriky ve fotbale žen do 17 let.  Spolu se zónou UEFA pořádá UEFA/CAF Meridian Cup pro mládežnické týmy.  Ve futsale pořádá Mistrovství Afriky ve futsalu a v plážovém fotbale Mistrovství Afriky v plážovém fotbale.  CAF je také zodpovědná za fotbalový turnaj na Afrických hrách.", "section_level": 2}, {"title": "Klubové.", "content": "CAF dále pořádá dvě nejdůležitější klubové soutěže v Africe – Ligu mistrů CAF, která se poprvé konala v roce 1964 a byla do roku 1997 hrána pod názvem Pohár mistrů afrických zemí. Dále Konfederační pohár CAF pro vítěze národních pohárů a nejvýše umístěné týmy v lize, které se nedostaly do Ligy mistrů. Poprvé se konal v roce 2004 a byl následníkem Poháru vítězů pohárů afrických zemí (konaného od roku 1975). Třetí soutěž – Pohár CAF se poprvé konal v roce 1992 a v roce 2004 byl sloučen s Konfederačním pohárem CAF.  V Superpoháru CAF se od roku 1992 utkává vítěz Ligy mistrů s vítězem Konfederačního poháru CAF.", "section_level": 2}, {"title": "Regionální federace.", "content": "CAF se dále dělí na regionální federace, které jsou přímo podřízeny CAF.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konfederace afrického fotbalu (CAF, : \"Confederation of African Football\") je hlavní řídící organizací afrického fotbalu, futsalu a plážového fotbalu. Je jednou ze šesti kontinentálních konfederací pod FIFA a patří spolu s UEFA mezi největší z nich. Sdružuje 54 národních fotbalových asociací z celé Afriky.", "tgt_summary": "非洲足球协会(简称非洲足协;英语:Confederation of African Football,英语:CAF;)是负责管理非洲区足球事务,举办各项赛事,包括两年一度的非洲国家杯及世界杯非洲区外围赛。总部设在埃及的十月六日城。现任主席为来自喀麦隆的伊萨哈亚图(Issa Hayatou)。", "id": 1238665}
{"src_title": "Thugové", "tgt_title": "图基教", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Thugové praktikovali širokou škálu vražd a loupeží cestujících. Většinou se připojili k nic netušícím pocestným a získali jejich důvěru. Na příhodném místě je pak zabili a okradli. Způsobem vraždy bylo většinou zardoušení. Těla obětí byla zpravidla zahrabána nebo hozena do studny.  Oběti byly většinou zabíjeny na určitých speciálních místech, takovému místu se říkalo \"bele\". Oběti byly zabíjeny většinou v noci, zatímco thugové hráli hudbu nebo způsobili hluk, aby znemožnili objevení. Každý člen skupiny měl přesnou funkci, například přivábit cestující nebo držet hlídky, aby se předešlo útěkům. Vůdci skupiny se říkalo \"jamaadaar\".  Thugové sami odvozovali svůj původ od sedmi muslimských kmenů, ovšem později přešli k hinduismu a stali se věrnými uctívači bohyně smrti Kálí. Vraždy byly obětí. Příslušnost u thugů se dědila z otce na syna, někdy také unášeli malé děti svých obětí a vychovávali je jako thugy. Další cestou bylo naučit se víře od specializovaného instruktora. Takovíto thugové byli rekrutováni většinou z chudiny.  Thugové se pohybovali po Indii ve skupinkách od 10 do 200. Všechno, co dělali, mělo přesný starobylý rituál. Pokud to bylo možné, vraždili žlutým šátkem \"Rumaal\", symbolem bohyně Kálí, a po oloupení své oběti pohřbili s přesnými rituály (posvěcení krumpáčů, obětování cukru). Všechny rituály byly prováděny k poctě bohyně. Každou vraždu prováděli pro to, aby se bohyně nemusela vrátit na tisíc let na zem. Používali vlastní žargon, nazývaný \"Ramasi\". Když thugové dosáhli určitého věku, nepodíleli se už na vraždách, ale pomáhali skupině jinak, například jako špioni. Protože jejich organizace byla přísně utajená a protože pro své vraždy měli náboženskou záminku, byli chápáni jako regulérní, daně platící řemeslo a chráněni před pronásledováním.", "section_level": 1}, {"title": "Počet obětí a potlačení.", "content": "O celkovém počtu obětí nejsou přesné údaje. Guinnessova kniha rekordů uvádí, že organizace je zodpovědná za 2 000 000 vražd, britský historik Mike Dash odhaduje pouze 50 000. Organizace existovala asi 150 let, byla vykořeněna ve 30. letech 19. století. O thugu Behramovi se předpokládá, že šlo o nejhoršího sériového vraha na světě - uvádí se, že je zodpovědný za smrt 931 lidí. Údaj je ale poměrně sporný.  Kult thugů byl Brity potlačen v roce 1828, velký podíl na tom měl i generální guvernér lord William Bentinck, který zahájil kampaň zahrnující popravy a špionáže, nicméně hlavním architektem a organizátorem britského tažení proti kultu byl Bentinckův asistent, kapitán William Henry Sleeman (1788-1856), který stanovil strategii a rozbil organizační struktury kultu. Poslední zbytky kultu přetrvávaly až do sedmdesátých letech 19. století, nicméně navazující sekta vrahů dakoitů, přežila až do 20. století. v Indii ale stále existuje policejní odbor pro potlačování sekt tohoto druhu. V Anglii je v současné době výraz \"\"Thug\"\" používán pro sportovního fanouška, mávajícího šálou", "section_level": 1}], "src_summary": "Thugové (z hindského slova \"thag\" - zloděj nebo ze sanskrtského \"sthaga\" - lotr či \"sthagati\" - skrývat se) byla indická síť tajných společností, okrádajících a vraždících cestující z náboženských důvodů, působící od 17. století (možná i od 13. století) do 19. století.", "tgt_summary": "图基(写作thuggee或tuggee,注意不念萨基)( \"ṭhagī\";;;;)指的是印度近代以前的一个地下暗杀教派,常以宗教的理由劫杀路人并抢走财物,他们杀人的方式是用手巾勒脖,从不用见血的方式,只是之后会把尸体破坏再遗弃以加速腐败,这和他们版本的神话有关:女神斗败了恶魔后恶魔的每一滴血都变成了新的恶魔,于是女神造出两个人类,给他们两条白巾让他们用不见血的方式处决恶魔。该教派最终在英殖民政府的打击下消亡。英语中的thug一词源于此。", "id": 1430581}
{"src_title": "Decentralizace", "tgt_title": "地方分权", "src_document": [{"title": "Cíle decentralizace.", "content": "Decentralizace je vždy odpovědí na problémy velkých centralizovaných systémů. Například typický proces decentralizace po rozpadu centrálně plánované ekonomiky má za úkol vyřešit problémy jako pokles ekonomické výkonnosti nebo potřebu občanů mít větší slovo v lokální politice. Následující čtyři cíle jsou často uváděny v různých analýzách decentralizace:", "section_level": 1}, {"title": "Účast.", "content": "Decentralizace je často spojena s účastí širšího okruhu lidí na rozhodování, demokracií, rovností a přesouváním pravomocí z centrální autority na autority lokální.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmanitost.", "content": "Účast rozmanitých politických názorů, občanských uskupení nebo národností v politice vede k lepším rozhodnutím, než by byli na základě omezených informací schopny rozhodnout centrální autority.", "section_level": 2}, {"title": "Efektivita.", "content": "Decentralizace zvyšuje efektivitu odstraněním nadbytečné byrokracie, umožněním rychlejší reakce na neočekávané problémy a zlepšením informovanosti o lokálních problémech. Decentralizace je ovšem efektivnější, pokud její složky nejsou příliš složité (schopné, inteligentní).", "section_level": 2}, {"title": "Řešení konfliktů.", "content": "Podle profesorky Dawn Brancati z Washington University v St. Louis decentralizace může snížit nebo dokonce odstranit aktuální či přetrvávající nerovnosti mezi různými národnostmi nebo mezi regiony a centrální vládou tím, že nutí celostátní strany, aby začlenily požadavky regionů do svých programů.", "section_level": 2}, {"title": "Proces decentralizace.", "content": "Proces decentralizace zahrnuje změnu zažitých postupů, struktur a praxe tak, aby se vláda více zajímala o náklady a přínosy svých rozhodnutí, nejedná se pouze o přesun části moci od centrální vlády k vládám regionálním.", "section_level": 1}, {"title": "Zahájení.", "content": "Typy zahájení decentralizace se liší. Může být zahájena od centra moci (top-down) nebo od jednotlivců či regionů (bottom-up). Speciálním případem je takzvaný typ vzájemně žádoucí decentralizace, kdy centrální vláda pracuje ve spolupráci s regiony. Top-down decentralizace je často zaváděna díky touze snížit státní deficit a splatit část státního dluhu.", "section_level": 2}, {"title": "Analýza operací.", "content": "Decentralizace nikdy není kompletní. Je důležité zhodnotit, které funkce veřejné moci a správy jsou schopny zajistit regiony samy a které by měly, především kvůli své nákladnosti čí celostátnímu významu, zůstat v kompetenci centrální vlády.", "section_level": 2}, {"title": "Plánovaná, tichá a neúmyslná.", "content": "Decentralizace by měla být v ideálním případě promyšlený, pomalý a opatrný proces ale často se k ní většinou přistupuje v období krizí, což se může negativně odrazit ve výsledku reformace. Obvykle se jedná o vědomý proces, ale může nastat i takzvaná tichá decentralizace, kdy centrum moci nevydává žádné reformy, ale svou politickou nedůrazností způsobuje postupný rozpad centralizovaného systému. Druhem tiché decentralizace je i decentralizace neúmyslná. Ta nastane, když vedlejší produkt reforem jiných oblastí je přesun politické moci směrem k regionům. Neúmyslná decentralizace se objevuje v Číně a Rusku, kde regionální autority disponují větší mocí, než bylo zamýšleno.", "section_level": 2}, {"title": "Asymetrie.", "content": "O asymetrické decentralizaci mluvíme, když politické, ekonomické a samosprávné pravomoci postoupeny pouze důležitým oblastem a velkým městům, zatímco venkov stále plně ovládá centrální vláda. V případě symetrické decentralizace jsou tyto pravomoci dány všem regionům.", "section_level": 2}, {"title": "Měření.", "content": "Měření hloubky decentralizace je obtížné kvůli užívání rozličných definic a postupů měření během různých studií. Podle studie OECD z roku 2013 může být hloubka decentralizace určena pouze komplexní analýzou stavu před a po decentralizaci.", "section_level": 2}, {"title": "Decentralizace v kontextu ideologií.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Libertariánský socialismus.", "content": "Tito filosofové zastávají ideál neburžoazní a nehierarchické společnosti bez soukromého majetku v oblasti produkce a věří v decentralizované prostředky přímé demokracie, jako jsou například shromáždění občanů, odbory nebo dělnické rady. Základním kamenem bývá právě decentralizace politické a ekonomické moci.", "section_level": 2}, {"title": "Anarchistické ideologické směry.", "content": "Decentralizace samosprávy na principu federalismu je také jedním z cílů ideologie anarchismu, která usiluje o vytvoření společnosti bez sociální, politické a ekonomické hierarchie. Anarchisté tvrdí, že pospolitost lidstva je schopna seberegulace a správy bez právního řádu, tj. zákonů.", "section_level": 2}, {"title": "Anarchosyndikalismus.", "content": "Anarchosyndikalismus je směr, který vznikl v 19. století, zastává teorii, spočívající v budování spolků, hnutí nebo tzv. syndikátů vykořisťovanými pracovníky, zejména rolníky nebo dělníky, které se budou snažit o zajištění lepších pracovních podmínek, zvýšení mzdy a zkrácení pracovní doby. Kvůli korupci odmítali politiku. Budoucí decentralizovanou společnost bez hierarchie spatřovali zejména v syndikátech.", "section_level": 3}, {"title": "Anarchofeminismus.", "content": "Anarchofeminismus je politická ideologie spojující anarchismus a feminismus. Obecně vnímá patriarchát jako nedobrovolnou hierarchii a třídní boj jako boj proti patriarchátu, který by měl být nahrazen decentralizovaným volným sdružením či beztřídní komunitou. Třídní boj anarchistů vidí jako nezbytnou součást boje za lidská práva žen a naopak.", "section_level": 3}, {"title": "Volný trh.", "content": "Nositel Nobelovy ceny ekonom August von Hayek zdůrazňoval, že volné trhy jsou decentralizovanými systémy, jejichž výsledky jsou utvářeny bez výslovné dohody těch, kteří se řídí především cenami.  Poté například historik Gabriel Kolko ve své knize \"The Triumph of Conservatism\" tvrdí, že v polovině 20. století byly podniky, díky neustálému vstupu nových konkurentů na trh, vysoce decentralizované a kompetitivní, přičemž nedocházelo k jejich monopolizaci.", "section_level": 2}, {"title": "Decentralizace v Evropské unii.", "content": "Pojem decentralizace je velmi důležitý v rámci Evropské unie. Přestože členské státy EU vnímají pod decentralizací odlišné procesy, pojí všechny jedno „východisko a tím je přesun kompetencí z centrální vlády na jiné aktéry“ (v tomto případě může jít i o přenesení pravomocí směrem nahoru, do sféry nadnárodních institucí).  Evropská unie hovoří o efektivnějším fungování sfér, při zavedení decentralizovaného řízení. Proto byly do správy EU zavedeny tzv. decentralizované agentury. Zlepšují konkurenceschopnost EU, obecně přispívají ke zvýšení kvality života a podmínek v pracovní oblasti. Agentury řeší běžné problémy občanů EU a napomáhají institucím EU s jejich politikami. Zapojují se do témat: vzdělávání – Evropské středisko pro rozvoj odborného vzdělávání (Cedefop), bezpečnost občanů - Evropská policejní akademie (CEPOL), základní lidská práva - Evropský institut pro rovnost žen a mužů (EIGE), aj.", "section_level": 2}, {"title": "Decentralizace v technologiích.", "content": "Technologie zahrnuje nástroje, materiály, dovednosti a postupy, které vedou ke splnění veřejného nebo soukromého cíle. Koncepce decentralizace je použita v mnoha typech technologií, zejména pak v informačních.", "section_level": 1}, {"title": "Informační technologie.", "content": "Informační technologie zahrnují celý počítačový průmysl, to je hardware, software, internet ale i například telekomunikační zařízení. Internet je skvělý příklad silně decentralizovaného systému. Nikdo ho nevlastní a všichni ho utvářejí spolu. Také například Wikipedie patří mezi velmi decentralizovanou technologii, protože každý ji může upravovat a podílet se tak na její tvorbě. Na rozvoji stránek a aplikací na decentralizované platformě má v posledních letech rozhodující vliv masivní rozšíření chytrých telefonů a dalších mobilních zařízení.  Dále mohou být informační technologie využity pro komunikaci vlády s občany, což se často nazývá E-Government. Tento nástroj je považován za důležitou součást decentralizace a moderní demokracie. Byl aplikován v praxi v různých formách ve většině zemí světa.  Decentralizace pokračuje i v dalších odvětvích informační techniky. Například bezdrátové routery umístěné v domácnostech nebo v kancelářích mohou konkurovat či postupem času i nahradit poměrně centralizovaný systém vysílacích věží v telekomunikacích.", "section_level": 2}, {"title": "Vhodná technologie.", "content": "„Vhodná technologie“ je všeobecně uznávaný termín pro technologii výkonnou, energeticky efektivní, přívětivou k životnímu prostředí a především decentralizovanou. Tento termín vytvořil ekonom E. F. Schumacher. Zvažuje se použití „vhodné technologie“ jako alternativy pro převod kapitálově náročných technologií z rozvinutých zemí do zemí třetího světa.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zatímco centralizace, zejména ve vládní sféře, je známá a často praktikována, pro decentralizaci nemáme žádnou obecnou definici. Význam slova decentralizace se může lišit. Pojem decentralizace se objevuje v různých oblastech, např.: decentralizace výroby, ekonomických procesů, politické moci, osidlování aj.", "tgt_summary": "地方分权,「中央集权」的对称。也就是权力的去中心化,是国家权力依法由中央政府和地方政府分别行使的制度。国家权力的一部分归地方政府行使的制度。权力分散特指职权在两个公法法人之间的转移。更一般地说,可以区分“领土权”分散,即行政区间的权力分散;及“技术性”权力分散,指具有公法法人资格的公共法人团体()间的职权转移。", "id": 714815}
{"src_title": "RCD Espanyol", "tgt_title": "皇家西班牙人體育俱樂部", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Klub byl založen v roce 1900 Ángelem Rodríguezem, studentem strojírenství Univerzity v Barceloně. Espanyol byl prvním klubem ve španělsku, který exkluzivně informoval o dění v klubu. Klub začínal se žlutýmy dresy. Trenýrky měl každý hráč vlastní, tudíž různých barev. V roce 1910 změni klub barvu dresů na bílomodře pruhovaný podle centrální části loga klubu. Zároveň se přejmenoval na Club Deportivo Español. Později přidal klub do znaku korunu a získal přízvisko Rieal (královský).  Za největší úspěchy lze považovat čtyři vítězství v poháru Copa del Rey, což řadí klub na solidní osmou pozici v počtu trofejí z této soutěže. Dvě ze čtyř prvenství přišli až v tomto tisíciletí, což dokazuje, že momentální postavení klubu je v lepší polovině tabulky Primera División. Ostatně i díky tomu se klub v sezonách 1987/88 a 2006/07 podíval až do finále druhé nejvýznamnější evropské soutěže a sice Poháru UEFA. Ani v jednom neuspěl. V prvním případě narazil ve finále na německý Bayer Leverkusen. V té době se hrálo finále ještě na dva zápasy. První zápas vyhrál Espanyol na domácí půdě dokonce 3:0 a zdálo se, že o vítězi je rozhodnuto. Ovšem v odvetě zvítězil soupeř stejným rozdílem a Espanyol padl 3:2 na penalty.  Při druhé finálové účasti narazil Espanyol na krajana Sevilla FC. Tentokrát se hrálo finále na jeden zápas, který hostilo skotské Glasgow. Zápas i po prodloužení opět skončil nerozhodně (2:2) a opět násedovaly penalty. Stejně jako v prvním případě podlehl Espanyol svému soupeři, tentokrát 1:3.", "section_level": 1}, {"title": "Éra Mauricia Pochettina.", "content": "V polovině ročníku 2008/2009 se Espanyol ocitl v potížích, neboť slabé výsledky ohrožovaly jeho prvoligovou příslušnost. Po Márquezovi (vyhozen v prosinci) a Maném (vyhozen v lednu) se stal trenérem bývalý obránce Espanyolu, 36letý Mauricio Pochettino. Záhy mužstvo čelilo svému městskému rivalovi FC Barceloně ve čtvrtfinále španělského poháru. Ve svém prvním zápase Pochettino dovedl Espanyol k domácí remíze 0:0, na konci ledna však v odvetě podlehl na Camp Nou 2:3. V únoru měl tým změřit síly s Barcelonou znovu, tentokráte v rámci La Ligy. Espanyol zvítězil 2:1 a na Camp Nou vyhrál po 27 letech díky dvěma brankám, které dal Iván de la Peña.  Espanyol sezonu zakončil uprostřed tabulky na 10. příčce. Na začátku srpna 2009 zasáhla tým zpráva o smrti kapitána Jarqueho (26†), který zemřel náhle na srdeční infarkt.  Pochettino se rozhodl vsadit na mladé fotbalisty v klubové akademii (Javi Márquez, Víctor Ruiz), podepsal však posilu v podobě japonského středopolaře Nakamury. V bráně i nadále působil Kameni, branky stříleli Iván Alonso (6 gólů) a Daniel Osvaldo (7 gólů). Mužstvo dosáhlo v ročníku 2009/10 na jedenáctou příčku, klub se však stabilizoval a z toho těžil další roky. V dalším ročníku 2010/11 se zdálo být reálné, že by si klub mohl zajistit evropské poháry. Argentinský manažer znovu sázel zejména na vlastní zdroje, neboť příchozí hráči jako Jesús Dátolo, Ernesto Galán, Sergio García nebo Felipe Mattioni buď nesplnili očekávání nebo byli zranění. Přes góly Osvalda, Luise Garcíi a Callejóna skončil tým těsně za pohárovými příčkami na příčce osmé.  Podzim roku 2011 se Pochettinovi svěřenci pohybovali v první polovině španělské ligové tabulky. Mužstvo posílil hostující slovenský křídelník Vladimír Weiss. S kariérou se rozloučil zraněními zmítaný de la Peña, po Jarqueho skonu kapitán Espanyolu. Během jarní části se klub propadl na konečné 14. místo, fanoušky tak mohl těšit hostující brazilský záložník Coutinho, jehož výkony a pět branek zaujaly.  Četné letní odchody destabilizovaly mužstvo, které v úvodu následující sezóny La Ligy během 12 zápasů trčelo na spodku ligové tabulky s pouhými dvěma výhrami. Pochettino odešel už v listopadu, jeho nástupce – mexický trenér Javier Aguirre – zakončil sezónu na opětovném 14. místě.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Během ročníku 2019/20 zabředl katalánský celek vedený Abelardem do bojů o záchranu. Opanoval však základní skupinu „H“ Evropské ligy. V zimě tak klub přivedl za rekordní částku 20 milionů eur posilu v podobě útočníka Raúla de Tomáse z Benficy, který se stal historicky nejdražším přestupem Katalánců.  (1928/29, 1939/40, 1999/00, 2005/06)", "section_level": 2}], "src_summary": "Reial Club Deportiu Espanyol de Barcelona (Královský španělský sportovní klub Barcelona) je španělský fotbalový klub sídlící v hlavním městě Katalánska Barceloně. Svá domácí utkání hraje na stadionu názvem Estadi Cornellà-El Prat s kapacitou 40 500 diváků, který byl slavnostně otevřen roku 2009. Espanyol byl založen v roce 1900. Největším rivalem je o mnoho slavnější městský soused FC Barcelona. Největšími úspěchy klubu jsou čtyři vítězství ve španělském poháru Copa del Rey (z let 1928/29, 1939/40, 1999/00, 2005/06).", "tgt_summary": "皇家西班牙人体育俱乐部(,)是一家位于西班牙巴塞罗那的足球俱乐部,为西班牙足球甲级联赛的球队之一,成立于1900年10月28日,作为当时西班牙第一支由西班牙本国人组建的足球队,故以「西班牙人」(Espanyol)命名。", "id": 441997}
{"src_title": "Charles Gounod", "tgt_title": "夏尔·古诺", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Charles-François Gounod se narodil 17. června roku 1818 v Paříži jako syn talentovaného malíře (který zemřel, když byly chlapci pouze čtyři roky) a jeho ženy, která byla vynikající klavíristkou. Ta rozpoznala jeho výjimečné schopnosti, když ho učila hrát na klavír, a dala jej k česko-francouzskému skladateli Antonínu Rejchovi (1770 - 1836), k jehož dalším žákům patřili mimo jiné např. Hector Berlioz, Ferenc Liszt nebo César Franck.  Po studiu na pařížské konzervatoři získal v roce 1839 cenu Grand Prix de Rome za svou dramatickou scénu \"Fernand\". Řím udělal na mladého Gounoda veliký dojem; byl hluboce zasažen duchovní hudbou šestnáctého století, především Palestrinou, a stal se hluboce věřícím. Před návratem do Paříže navštívil Vídeň (kde získal objednávku na dvě mše), Berlín a Lipsko. V Lipsku pobýval u rodiny Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a postupně si tam zamiloval chorální hudbu Johanna Sebastiana Bacha.  Po návratu do Paříže, kde působil jako varhaník v chrámu Missions Entrangères, zde založil svůj vlastní církevní sbor, který vycházel spíše z Palestriny a Bacha než z jeho doposud oblíbeného Rossiniho. Jednu dobu uvažoval Gounod, že vstoupí do služeb církve a začal studovat teologii. Dokonce se již podepisoval jako \"Abbé Gounod\", ale nakonec se „po pěti letech ticha“ rozhodl, že se vzdá myšlenky stát se knězem a obrátil svou pozornost na světštější záležitosti. Stejně jako většina tehdejších ambiciózních mladých francouzských skladatelů hledal i Gounod úspěch v tvorbě pro operní scény.  Do „černého“ se trefil až na čtvrtý pokus se svou operou \"Faust\" (1859) s námětem Johanna Wolfganga Goetheho, která sklidila neuvěřitelný úspěch a z Gounoda udělala ihned po své premiéře nejznámějšího francouzského skladatele. Poté následovala další, o něco méně úspěšná díla jako \"Mireille\" (1864) a \"Romeo a Julie\" (1867), obě uvedená poprvé v Théâtre-Lyrique v Paříži.  Po vypuknutí francouzsko-pruské války v roce 1870 odvezl Gounod svou rodinu raději do Anglie, kde byli v bezpečí. V Londýně žil celých pět let a nemálo fascinoval tamní viktoriánskou společnost četnými mimomanželskými vztahy. Založil zde nový sbor (později se stal i členem Královské chorální společnosti), který řídil v roce 1871 při slavnostním otevření velké koncertní síně Royal Albert Hall.  Po návratu rodiny do Francie byla v roce 1877 poprvé uvedena jeho velká opera \"Cinq-Mars\", která však postupně zmizela z jevišť. V současnosti je opět hrána.  V posledních letech svého života psal Gounod převážně duchovní skladby, které odpovídaly spíše anglickému vkusu a jimiž si byl schopen vydělat velmi dobré honoráře. Některé z jeho oper, zejména legendární \"Faust\", jsou dodnes známé a oblíbené. Stejně tak i jeho sentimentální písně, které byly ve světě neobyčejně populární. Snad nejznámější z těchto drobných skladeb je zhudebnění modlitby \"Ave Maria\", založené na starší skladbě Johanna Sebastiana Bacha. Rovněž jeho mše a oratoria byly hrány po celé Evropě. Gounodův světový úspěch podtrhlo nakonec udělení Řádu čestné legie v roce 1888.  Charles Gounod zemřel 18. října roku 1893 v Saint-Cloud ve Francii jako bohatý muž. Jako skladatel je stále uznávaný jak ve Francii, tak v celém světě. Byl pohřben na hřbitově Auteuil v rodné Paříži.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles-François Gounod (17. června 1818, Paříž, Francie − 18. října 1893, Saint-Cloud) byl francouzský skladatel, který se proslavil zejména operami \"Faust\" (1859) a \"Romeo a Julie\" (\"Roméo et Juliette\"; 1867).", "tgt_summary": "夏尔-弗朗索瓦·古诺(,1818年-6月17日-1893年-10月17日),法国作曲家,代表作是歌剧《浮士德》。", "id": 126125}
{"src_title": "Ceratozamie", "tgt_title": "角狀澤米屬", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Ceratozamie jsou dvoudomé rostliny s málokdy se větvícím kmenem, který je buď podzemní, nebo nadzemní. U některých druhů se vytvářejí přízemní nebo kmenové přírůstky. Základy listů jsou obvykle opadavé, nicméně někdy zůstávají na rostlině. Řapíky listů mají často ostny, byť jen malý počet až žádné. Lístky jsou jednoduché, celistvé s rovnoběžnými žilkami a žádnou středovou žilou (tu mají u cykasů jen rody cykas, stangerie a \"Chigua\"). Samčí šišky jsou vztyčené a chlupaté. Samičí šišky mají krátké chlupy. Semena jsou bělavá a eliptická nebo oválná.  Všechny ceratozamie jsou velmi podobné rodu zamie (\"Zamia\"), jsou však od nich dobře odlišitelné díky dvěma špičatým hrotům na šupinách šišek (sporofylech), díky nimž se šišky jeví bodlinaté.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Většina druhů roste ve výškách kolem 800-1000 m n. m., na stinných svazích ve vlhkých lesích. Tyto lesy sahají od tropického deštného pralesa až k borovicovo-dubovým lesům se střídavými obdobími sucha a dešťů. Rozdíly v místě růstu přispívají k rozdílům ve vzhledu rostlin. Druhy se širokými a jemnými lístky žijí ve vlhkém prostředí a druhy s úzkými a tlustšími lístky v prostředí se střídáním sucha a vlhka.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Mnoho z druhů ceratozamií roste ve velmi malých počtech a takřka všechny jsou popsány jako zranitelné, ohrožené nebo kriticky ohrožené na Červeném seznamu IUCN. Velkým problémem pro tyto rostliny je nelegální obchod. Všechny ceratozamie proto spadají na hlavní seznam CITES I pro obchod s kriticky ohroženými rostlinami. Je proto kontrolován obchod s ceratozamiemi i jejich semeny.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy.", "content": "Neexistuje žádná oficiální klasifikace rodu, nicméně studie naznačují, že existují dvě rozdílné skupiny v tomto rodu. V poslední době byl popsána a i řada nových druhů, např. \"Ceratozamia huastecorum\", \"Ceratozamia becerrae\" a další.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina 1.", "content": "První skupina obsahuje sedm druhů s menšími šiškami, širokými lístky, na tloušťku jemnými, které se zmenšují postupně směrem k základně listu. Jedná se o:", "section_level": 2}, {"title": "Skupina 2.", "content": "Druhy v této skupině mají šišky malé i velké. Lístky na listu jsou úzké nicméně na tloušťku silnější až silné, symetrické a nezmenšují se směrem k základně listu. Tato skupina zahrnuje devět rodů:  Dva druhy jsou fosilní:", "section_level": 2}, {"title": "Ceratozamie v Česku.", "content": "Stálicí českých sbírek je druh ceratozamie mexická (\"Ceratozamia mexicana\"), jehož vzrostlé exempláře lze nalézt v zahradách v Praze, Brně, Liberci i Olomouci. Sbírkové skleníky v Olomouci vlastní obří pravidelně plodící stromy samic této ceratozamie. Případy umělého opylení v českých zahradách nicméně nejsou publikovány. Zahrada v Brně představuje i v ČR ojedinělou rostlinu \"Ceratozamia miqueliana\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Ceratozamie (\"Ceratozamia\") je rod rostlin z čeledi (\"Zamiaceae\") třídy cykasů. Rod zahrnuje 21 žijících druhů a další fosilní. Všechny ceratozamie až na jednu žijí v horách Mexika, pouze druh \"Ceratozamia robusta\" se vyskytuje i v horách Guatemaly a Belize. Rodový název je odvozen z řečtiny, kde \"ceras\", znamená roh. Toto označení se odkazuje na párové špičaté výrůstky na šupinách (sporofylech) samčích i samičích šišek všech druhů ceratozamií.", "tgt_summary": "角状泽米属(\"Ceratozamia\")是新世界一属苏铁,约有16-18个现存物种及1-2个化石种。大部分物种都是墨西哥山区的特有种,而巨型角果泽米则分布至危地马拉及伯利兹的山区。其名字上的「角状」是指雄及雌孢子叶上一对角状的伸延物。很多物种的分布地有限,差不多所有已描述的物种都处于易危或极危状况。非法的采集是主要的威胁。", "id": 2006161}
{"src_title": "Metro v Mnichově", "tgt_title": "慕尼黑地鐵", "src_document": [{"title": "Síť metra.", "content": "Síť metra měří 103,1 km a vlaky obsluhují 100 stanic. Vlaky zde jezdí rychlostí až 80 km/h, což je maximální rychlost povolená v německých metrech (\"U-Bahn\"). Během noci je provoz přerušen; od 1 do 4 hodin, od 2 do 4 hodin přes víkend. Výjimkou mohou být zvláštní události jako Nový rok.  Všechny trasy se nacházejí v podzemí až na linku U5 u jižní konečné \"Neuperlach Süd.\" Linka U6 je vedena po povrchu v severní části od zastávky \"Studentenstadt\" (kromě podzemních stanic \"Garching-Forschungszentrum\" a \"Garching\").  Pouze linka U6 se dostává až za hranice Mnichova a spojuje tak město Garching.  V centru města se všech šest linek spojuje do kmenových linek – U1 je vedena ve stejných kolejích jako U2, U3 společně s U6 a U4 sdílí část linky U5. Vzniká tak obdobný přestupní trojúhelník jako v pražském metru. Jízdní řády na těchto částech podzemní dráhy se společně ovlivňují.  Většina stanic má klasické ostrovní nástupiště a dvě koleje. Pouze u zastávek \"Olympia-Einkaufszentrum\" (U1), \"Richard-Strauss-Straße\" (U4), \"Neuperlach Süd\" (U5), \"Garching-Hochbrück\" a \"Nordfriedhof\" (obě na U6) se nacházejí postranní nástupiště.Se zvláštním řešením přestupů byly vybudovány stanice \"Scheidplatz\", \"Münchner Freiheit\" a \"Innsbrucker Ring,\" čtyři koleje zde leží ve stejné úrovni vedle sebe. Může se tedy přestupovat i z jednoho nástupiště na jinou linku metra. \"Implerstraße\" (U3, U6), \"Max-Weber-Platz\" (U4, U5) a \"Kolumbusplatz\" (U1, U2) jsou trojkolejné.  Na většině linek interval mezi vlaky činí přibližně 5 minut. V hodinách dopravní špičky může frekvence dosáhnout až 2 minut. Zvláště v pozdních hodinách a okrajových dobách provozu metra se intervaly značně prodlužují až na 20 minut.", "section_level": 1}, {"title": "Linky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Linka U1.", "content": "Linka U1 začíná od roku 2004 u nákupního centru Olympia ve čtvrti Moosach, kde také linka U3 má zastávku pod stanicí U1. Zde je také unikátní v Mnichově zřízení podzemního parkovacího domu „bike and ride“, takže parkovací garáž pro kola je přímo v stanici metra. Na cestě do stanice Westfriedhof vede U1 pod Hanauerstraße, na křižovatce Georg-Brauchle-Ring byla otevřena stanice v roce 2003, navrhl ji umělec Franz Ackermann. Stanice Westfriedhof se dostala do učebnic architektury díky strohým betonovým zdím a jednoduchého osvětlení. Dále vede U1 do stanice Gern, kde lze historii čtvrti číst na velkých skleněných plochách. Na další stanici Rotkreuzplatz byla mezi lety 1983 a 1998, konečná. Pod ulicí Nymphenburgerstraße linka nyní prochází přes stanici Maillingerstraße na zastávku Stiglmaierplatz a poté se spojí s linkou U2 a pokračuje na stanici Hauptbahnhof neboli hlavní nádraží, kde se kříží s linkami U4 a U5. Bezprostředně na další stanici Sendlinger Tor U1 a U2 překřižují linky U3 a U6. Další stanice je u řeky Isaru Fraunhoferstraße. Následující stanice již za řekou je Kolumbusplatz, kde jsou tři koleje vedle sebe. Část linky U1, která byla otevřena v roce 1997, se zde odpojuje od U2 na jih, projíždí barevně navrženou stanici Candidplatz a nakonec dosahuje Wettersteinplatz. Následující stanice St.-Quirin-Platz je architektonicky jedinečná a také neobvyklá pro mnichovské metro, protože je otevřena do strany velkým „okem“ a nad ní je oblouková skleněná střecha. Je to jediná stanice metra se dvěma výtahy, které jsou bezprostředně vedle sebe, protože poblíž je zařízení pro péči o postižené, což toto neobvyklé opatření ospravedlňuje. Pod ulicí Naupliastraße se nachází konečná Mangfallplatz, u které je parkoviště „park and ride“. Z Wettersteinplatz byla původně plánována tramvajová trasa, ale metro nakonec zvítězilo. Plány na rozšíření U1 na jih dále do nemocnice Harlaching nebo dokonce na most Großhesseloher byly odloženy z důvodů nákladů a kvůli zřejmě malým dopravním výhodám. Původně měla být zde nahrazena tramvajová linka 25, protože do poloviny 80. let měla být tramvaj zcela nahrazena metrem. V nejbližší době se neočekává ani rozšíření na severním směru do Fasanerie.", "section_level": 2}, {"title": "Linka U2.", "content": "Linka U2 je pravděpodobně linka s nejčastěji zaměňovanými konečnými. Také změnila své jméno, protože původně byla označována jako linka U8. Dnes začíná U2 na severu pod nádražím Feldmoching, odkud vede trať S-Bahn S1 do Freisingu a na letiště. Poté pokračuje přes stanice Hasenbergl, Düflerstraße a Harthof. Mezi stanicemi Am Hart a Frankfurter Ring je v tunelu bílá a modrá vlna, což je jediná umělecká instalace mimo stanici. Následuje stanice Milbertshofen. Poté překříží ve čtyřkolejné stanici Scheidplatz U3. Až do otevření trasy do Dülferstraße do roku 1993 jezdila U2 do stanice Olympiazentrum, která se dnes nachází na lince U3. Přes čtvrtě Schwabing a Maxvorstadt projíždí stanice Hohenzollernplatz, Josephsplatz, Theresienstraße a Königsplatz. Na stanici Hauptbahnhof neboli hlavní nádraží se nyní U2 setkává s linkou U1 a překřižují linky U4 a U5 a v další stanici Sendlinger Tor se kříží s linkami U3 a U6. Přes centrum města pokračuje přes stanici Fraunhoferstraße na tříkolejnou stanici Columbusplatz. Z Columbusplatz vede U2 přes Silberhornstraße a Untersbergstraße k vlakovému nádraží Giesing, kde je na povrchu přestup na S-Bahn. Přes stanici Karl-Preis-Platz pokračuje U2 na stanici Innsbrucker Ring, kde se na čtyřkolejné stanici kříží s linkou U5. Až do otevření linky do Messestadtu v roce 1999 zde působily U2 a U5 společně jezdily do čtvrti Neuperlach. Nyní projíždí čtvrtěmi Berg am Laim a Trudering ve kterých jsou stanice Josephsburg, Kreillerstraße a Trudering, kde se při stavbě roku 1994 propadl strop a několik dělníků zahynulo. Pak už následují jen stanice Moosfeld, Messestadt West a Messestadt Ost. V tuto dobu se neuvažuje o žádném rozšíření.", "section_level": 2}, {"title": "Linka U3.", "content": "Linka U3 byla dramaticky rozestavěna, když Mnichovu připadly olympijské hry na rok 1972. Na severu začíná U3 od 11. prosince 2010 na stanici Moosach, za níž je stanice Moosacher-St. Martins platz. Předtím začínala na následující stanici Olympia-Einkaufszentrum, kde začíná U1. Skrz stanici Oberwiesenfeld se dostává do čtyřkolejné stanice Olympiazentrum, kde U3 měla od roku 1972 do roku 2007 svoji konečnou. Dříve se měla jmenovat právě Oberwiesenfeld, ale kvůli budoucímu plánovanému rozšíření dostala tento název. Za stanicemi Petuelring a Scheidplatz, která je též čtyřkolejná a kde se kříží s linkou U2 dosahuje stanice Bonner platz, za kterou se spojí s linkou U6. Následuje třetí čtyřkolejná stanice na lince Münchner Freiheit. Následují stanice Giselastraße a Universität. V další stanici Odeonsplatz se kříží s linkami U4 a U5. Za nimi je nejrušnější stanice metra pod největším mnichovském náměstím Marienplatz. Ve stanici Sendlinger Tor se kříží s linkami U1 a U2. Dále vede tunelem z roku 1941, který byl třicet let nevyužit do stanice Goetheplatz. Následující stanice Poccistraße byla dobudována až po otevření trati. Na vlakovém nádraží Implerstraße se linky U3 a U6 opět oddělují. Z této stanice vede odbočka do stanice Theresienwiese na linkách U4 a U5. Další stanice Brudermühlstraße. Starý mlýnský kámen v mezipodlaží připomíná tradici ulice. Na následující stanici Thalkirchen připomínají zvířecí motivy zadní stěny navržené Ricardou Dietzovou, protože nedaleko je zvířecí park. Ze stanice Thalkirchen vede trasa západním směrem přes stanice Obersendling, Aidenbachstrasse, Machtlfingerstraße, Forstenrieder Allee ke stanici Basler Road. Konečná Fürstenried West je již umístěna přímo na hranici města. Za stanicí Fürstenried West se uvažuje o prodloužení do města Neuried.", "section_level": 2}, {"title": "Linka U4.", "content": "Linka U4 je nejkratší linkou metra v Mnichově a má pouze 13 stanic. Původně se měla jmenovat U9 a do roku 2006 jezdily jen čtyřvozové soupravy. Na západě začíná U4 na Westendstraße, kde se již spojuje s U5. Zpočátku U4 fungovala jako U5 do stanice Laimer Platz, ale byla poté byla stažena kvůli nedostatečnému využití těchto dvou stanicemi. U4 a U5 jsou jedinou dvojicí linek, která se na jedné části nerozděluje, ale U4 končí rovnou na stanici U5, která pokračuje dál. Pokračuje přes stanice Heimeranplatz a Schwanthalerhöhe do jediného tříkolejného tunelu mnichovského metra. Při výstavbě kolejí pro U4 a U5 neexistovalo žádné spojení se zbývající částí metra, s výjimkou této provozní koleje a místního parkovacího prostoru, zejména ne s technickou základnou ve Fröttmaningu. Stanice Theresienwiese je jednou z nejvytíženějších stanic při Oktoberfestu. Na stanici Hauptbahnhof neboli hlavní nádraží je přestup na S-bahn a na hlavní tratě U1 a U2, která je zde překřížena. Dále linka dosahuje stanice Karlsplatz (Stachus), která je nejhlubší z celého metra. Dále pokračuje do stanice Odeonsplatz, kde existuje spojení na U3 a U6, v tomto úseku je dosaženo přibližně 36 metrů, což je nejhlubší bod celé sítě. Zde je také nejdelší eskalátor. Stejně jako Odeonsplatz je následující stanice Lehel s oddělenámi nástupišťmi spojenými chodbami. Linka nyní prochází pod Isar, aby opustila linku U5 ve tříkolejné stanici Max-Weber-Platz. Následuje Prinzregentenplatz a v zeleném designu připomínající následující stanici Böhmerwaldplatz dosáhne U4 stanice Richard-Strauss-Straße, která je díky své poloze jako jediná na této trase vybavena postranními nástupišťmi. Dále pokračuje do konečné stanice Arabellapark, ale tunel pokračuje k původně plánované stanici Cosimapark. Pokračování U4 ve směru Cosimapark a Fideliopark Englschalking je zahrnuto do dlouhodobého programu výstavby metra v Mnichově, ale vzhledem k již relativně nízkému využití U4 v nejbližší době neočekává. Původně plánované rozšíření na západ ve směru na Blumenau má malou šanci na realizaci, protože hustota osídlení zde neodůvodňuje výstavbu metra.", "section_level": 2}, {"title": "Linka U5.", "content": "Linka U5 v současné době začíná ve stanici Laimer Platz. U5 skrz velmi pestře zdobenou stanici Friedenheimer straße na Westendstraße, kde začíná linka U4. Pokračuje přes stanice Heimeranplatz a Schwanthalerhöhe do jediného tříkolejného tunelu mnichovského metra. Při výstavbě kolejí pro U4 a U5 neexistovalo žádné spojení se zbývající částí metra, s výjimkou této provozní koleje a místního parkovacího prostoru, zejména ne s technickou základnou ve Fröttmaningu. Stanice Theresienwiese je jednou z nejvytíženějších stanic při Oktoberfestu. Na stanici Hauptbahnhof neboli hlavní nádraží je přestup na S-bahn a na hlavní tratě U1 a U2, která je zde překřížena. Dále linka dosahuje stanice Karlsplatz (Stachus), která je nejhlubší z celého metra. Dále pokračuje do stanice Odeonsplatz, kde je spojení na U3 a U6, v tomto úseku je dosaženo přibližně 36 metrů, což je nejhlubší bod celé sítě. Zde je také nejdelší eskalátor. Stejně jako Odeonsplatz je následující stanice Lehel s oddělenámi nástupišťmi spojenými chodbami. Linka nyní prochází pod Isar, aby opustila linku U4 ve tříkolejné stanici Max-Weber-Platz. U5 se otočí v prudké zatáčce na jih do stanice Ostbahnhof. Je zde napojení na hlavní linku S-Bahn. Po třetí nejdelší vzdálenosti mezi dvěma stanicemi v Mnichově, a to 1602 metrů následuje Innsbrucker Ring, kde kříží linku U2. Po stanici Michaelibad následuje úsek bez stanice, který má 1708 metrů, což je nejdelší ve městě. Trasa vede na stanici Quiddestraße\".\" Další stanicí je Neuperlach Zentrum. Po stanici Therese-Giehse-Allee se U5 konečně dostane na povrch a ve stanici Neuperlach Süd. Dříve úsek obsluhovala linka U2 od stanice Innsbrucker Ring. V Neuperlach Süd je zvláštnost, že S-Bahn a U-Bahn sdílejí platformu - na trati 3 běží S7, na trati 2 na druhé straně nástupiště dorazí vlaky U5. Existuje tedy přímý přechod z metra na S-Bahn na stejném nástupišti. Touto dobou se uvažuje o rozšíření ze stanice Laimer Platz přes stanice Willibaldstraße a Am Knie do stanice Pasing. Dokonce je začleněno do plánu rozvoje dopravy.", "section_level": 2}, {"title": "Linka U6.", "content": "Linka U6 je nejdelší linkou metra v Mnichově. Byla uvedena do provozu jako první. Jako jediná linka vede mimo mnichovskou městskou oblast. Začíná pod univerzitním a výzkumným centrem města Garching poblíž Mnichova ve stanici Garching-Forschungzentrum. Odtud trasa vede pod městem Garching do stejnojmenné a následně vyjede na povrch před stanicí Garching-Hochbrück. Pak metro pojede 4208 metrů bez zastavení až do Mnichova. První stanice v Mnichově je Fröttmaning, u které je známá Allianz Arena. S výstavbou arény musela být stanice přestavěna na čtyři koleje, aby bylo možné zvládnout vysoký počet cestujících jedoucích na fotbalové zápasy. Následující stanice Kieferngarten, která byla otevřena jako první, za ní je odbočka do depa. Trasa dále vede přes stanici Freimann do stanice Studentenstadt. Poté se metro opět dostane do podzemí. Trasa nyní vede pod ulicí Ungererstraße, pod kterou jsou stanice Alte Heide, Nordfriedhof a Dietlindenstraße a Münchner Freiheit, kde se spojí s linkou U3. Následují stanice Giselastraße a Universität. V další stanici Odeonsplatz se kříží s linkami U4 a U5. Za nimi je nejrušnější stanice metra pod největším mnichovském náměstím Marienplatz. Ve stanici Sendlinger Tor se kříží s linkami U1 a U2. Dále vede tunelem z roku 1941, který byl třicet let nevyužit do stanice Goetheplatz. Následující stanice Poccistraße byla dobudována až po otevření trati. Na vlakovém nádraží Implerstraße se linka U6 oddělí od stanice U3. Za Implerstraße trasa odbočuje na západ k Harrasu. Poté prochází pod městskou částí Sendling-Westpark ve směru na západ. Tato část se svými stanicemi Partnachplatz, Westpark a Holzapfelkreuth byla zahájena mezinárodní výstavou rostlin ve Westparku. Konečně, metro přes stanice Haderner Stern a Großhadern dosáhne konečné Klinikum Großharden.", "section_level": 2}], "src_summary": "Metro v Mnichově (\"U-Bahn\") společně s \"S-Bahn\" tvoří základ městské hromadné dopravy v hlavním městě Bavorska. Metro v Mnichově bylo otevřeno roku 1971 a délka jeho linek přesahuje 100 km.", "tgt_summary": "慕尼黑地铁()是德国慕尼黑的一个地铁系统,也是当地除快铁外最重要的运输方式。自1971年10月19日开通首条线路以来,至今已建成了包含96座站点的103.1公里长的运行网络。慕尼黑地铁由慕尼黑交通公司在慕尼黑交通及资费集团制定的框架下运营。它在2017年的载客总量为4.1亿人次。", "id": 841819}
{"src_title": "Gisela Habsbursko-Lotrinská", "tgt_title": "吉賽拉 (奧地利女大公)", "src_document": [{"title": "Původ a mládí.", "content": "Byla druhorozenou dcerou císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty, zvané Sisi. Byla sice pokřtěna jako Gisella, ovšem sama své jméno psala výhradně jen s jedním L. Stejně jako její bratr byla vychovávána svou babičkou z otcovy strany, arcivévodkyní Žofií. Její starší sestra Žofie Frederika zemřela v kojeneckém věku na tyfoidní infekci. Se svojí matkou Alžbětou měla chladný vztah, naproti tomu si byla velmi blízká se svým mladším bratrem, korunním princem Rudolfem. I po svatbě a přesídlení do Bavorska zůstávali oba sourozenci ve spojení. S Rudolfovou sebevraždou se nemohla do konce svého života vyrovnat.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "20. dubna 1873 se provdala ve Vídni za svého bratrance 2. stupně Leopolda prince Bavorského, syna prince regenta Luitpolda Bavorského a jeho ženy arcivévodkyně Augusty Ferdinandy. Svatebním darem dostali od císaře pozdější Palais Luitpold v Mnichově. V Bavorsku byla manželovou rodinou vřele přijata. Mladí manželé bydleli v paláci v mnichovské čtvrti Schwabing, kde přivedli na svět čtyři děti. Hned po svatbě byla ulice naproti paláci pojmenována na její počest \"Giselastraße\". Roku 1898 zdědila po své matce zámeček Achilleon, ležící na ostrově Korfu.  Její manžel zastával významnou funkci v Rakousko-uherské armádě, v níž dosáhl hodnosti polního maršála. V roce 1913 sice odešel do penze, ale po vypuknutí 1. světové války byl v roce 1915 povolán zpět do služby a velel bojům na východní frontě.", "section_level": 1}, {"title": "Dobročinné aktivity.", "content": "Její život byl zasvěcen sociální a náboženské angažovanosti. Zakládala charity pro chudé, hluché a nevidomé a během první světové války nechala ve svém mnichovském paláci zřídit lazaret. Stala se rovněž patronkou mnichovského gymnázia, které dodnes nese její jméno. Když v roce 1918 vypukla v Rakousko-Uhersku revoluce, celá její rodina uprchla z města, ale Gisela zůstala a v roce 1919 se účastnila voleb, v nichž měly ženy nad 20 let poprvé možnost volit.", "section_level": 1}, {"title": "Stáří.", "content": "20. dubna 1923 oslavila s Leopoldem zlatou svatbu. Po 57 letech manželství pak Leopold zemřel dne 28. září 1930. Ona sama jej přežila o necelé 2 roky, zemřela jako poslední z císařských sourozenců ve věku 76 let a je pohřbena po manželově boku v kostele sv. Michaela v Mnichově.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Byla po ní pojmenována celá jedna rakouská železniční trať: Giselabahn ze stanice Salzburg Hauptbahnhof do stanice Wörgl Hauptbahnhof přes Bischofshofen, Zell am See a Kitzbühel. Giselabahn (nebo též Salzburg-Tiroler-Bahn) tvoří součást \"Trati císařovny Alžběty\", pojmenované po Giselině matce. Její trasa vede z Vídně přes Linec a Welsu do Pasova a také přes Wels, Salcburk a Zell am See do Wörglu, jež tvoří druhou část rakouského Západního koridoru (Vídeň - Lindava).  Také kolesový parník \"Gisela\" z roku 1871, který ještě dnes čeří vodu Travenského jezera, je pojmenován po císařské dceři.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arcivévodkyně Gisella Habsbursko-Lotrinská (celým jménem Gisella Louise Marie arcivévodkyně Rakouská, princezna Bavorská, 12. července 1856, Laxenburg, Rakousko – 27. července 1932 Mnichov), byla rakouská arcivévodkyně a princezna, dcera císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty, zvané Sisi.", "tgt_summary": "吉赛拉·路易丝·玛丽(英语:Gisela Louise Marie,1856年-7月12日-1932年-7月27日)是奥地利帝国女大公。她的丈夫是巴伐利亚国王路德维希一世的孙子利奥波德王子。", "id": 1920223}
{"src_title": "Počítačová 3D grafika", "tgt_title": "三维计算机图形", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Výzkum v oblasti 3D grafiky probíhal současně na mnoha místech převážně ve Spojených státech amerických od 60. let 20. století. Nejvýznamnější roli v tomto oboru sehrála Univerzita v Utahu, kde byl roku 1968 Davidem Evansem založen projekt pro rozvoj počítačové grafiky. Utažské univerzitě se podařilo pro tento program získat jak dostatek peněz, tak přední experty v oboru (na univerzitě pracoval mimo jiné i Ivan Sutherland) a v průběhu let univerzita dosáhla významných výsledků. Mezi důležité objevy provedené v rámci tohoto programu patří:  Několik výzkumníků univerzity později založilo významné firmy na poli počítačové grafiky, například Silicon Graphics (Jim Clark), Adobe Systems (John Warnock), Netscape (Jim Clark) nebo Pixar (Edwin Catmull). Neopomenutelným produktem utažské univerzity je nejslavnější model v historii počítačové grafiky, konvice z Utahu, kterou vytvořil Martin Newell.  Prvním filmem, kde se objevily 3D grafické počítačem generované obrázky, se v roce 1976 stal Futureworld a prvním celovečerním 3D-animovaným filmem byl Toy Story z roku 1995.  Prvním českým 3D animovaným filmem byl v roce 2008 Kozí příběh - Pověsti staré Prahy.", "section_level": 1}, {"title": "Modelování.", "content": "Pojmem 3D modelování se rozumí proces tvarování a vytváření 3D modelu, který může být reprezentován několika způsoby. Modely mohou být vytvořeny na počítači člověkem pomocí modelovacího nástroje, podle dat získaných měřicím přístrojem z reálného světa nebo na základě počítačové simulace.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace těles.", "content": "Asi nejobvyklejší reprezentace tvaru tělesa je tzv. hraniční reprezentace. Těleso je popsáno jako mnohostěn zcela určený svými hranicemi (stěnami, hranami a vrcholy). Téměř všechny počítačové modely, které se používají ve hrách a filmech, jsou hraniční modely.  V projektování a CAD se používá metoda CSG (konstruktivní geometrie pevných těles). Modely se konstruují z primitivních geometrických těles (koule, kvádr, válec, kužel, toroid) operacemi sjednocení, průniku a rozdílu. Pro zobrazování se tento model většinou převádí do hraniční reprezentace.  V objemové reprezentaci jsou tělesa definována jako množina bodových vzorků získaných např. lékařským tomografem nebo 3D scannerem. Pro zobrazování se používá metoda sledování paprsku, speciální algoritmy (které zviditelňují buď objem nebo povrch) nebo se tělesa převádějí do hraniční reprezentace.", "section_level": 2}, {"title": "Texturování.", "content": "Jednou z významných činností při tvorbě 3D grafiky je vytváření a mapování textur. Textura je obrázek, kterým je „obaleno“ těleso; v nejjednodušší formě jsou textury používány pro obarvení modelu, ale na tělese může být více vrstev textur, které určují například i průhlednost či lesklost v daném bodě na povrchu. Pomocí textur je možné dosáhnout velmi dobrých výsledků a vysoké úrovně detailu při použití relativně jednoduchého modelu.  Každý bod na povrchu tělesa má potom kromě souřadnic X, Y, Z (které určují polohu bodu v prostoru) ještě 2 souřadnice označované většinou jako U a V, které určují umístění textury na daném místě. Proces umísťování textury na povrch tělesa se proto často nazývá „UV mapování“.", "section_level": 1}, {"title": "Animace.", "content": "Pod pojmem „animace“ se ve 3D grafice nerozumí pouze samotný pohyb objektů, ale i definice zdrojů světla, úhlu pohledu kamery, barev a dalších prvků, které se mohou měnit v čase. Nejjednodušší metoda animace zvaná keyframing je založená na stejném principu jako klasická 2D počítačová animace. Spočívá v definování klíčových „mezních“ pozic, mezi kterými potom počítač vytvoří plynulý přechod.  Animace postav a mechanických zařízení je ve 3D grafice často založena na animaci kostry modelu. Stejně jako skutečný živý organismus i 3D model má kostru a jednotlivým částem modelu se určí, ke které kosti náleží. Pokročilé 3D grafické nástroje usnadňují animaci kostry díky technice zvané inverzní kinematika. Na rozdíl od klasické animace kostry, kdy animátor určuje úhly všech kloubů, stačí při použití inverzní kinematiky určit pozici několika klíčových částí kostry a polohy kloubů jsou dopočítány algoritmicky.  Existuje mnoho dalších technik animace, které se využívají ve 3D grafice. Některé programy umožňují animaci na základě simulace fyzikálních jevů jako je gravitace, pohyb vodní hladiny a podobně. Pro velmi realistickou animaci postav se zase využívá technologie motion capture, kdy je pomocí speciálního zařízení zachycen pohyb živého herce a nahraná data jsou potom aplikována na 3D model postavy.", "section_level": 1}, {"title": "Renderování.", "content": "Rendering je vykreslení dvourozměrného obrazu na základě modelu scény a dalších informací (polohy pozorovatele, textur, osvětlení a stínování). Simulují se zejména tyto vlastnosti obrazu:  Pro realistický vzhled scény je potřeba simulovat především šíření a rozptyl světla v celé scéně (globální osvětlení). Dva nejznámější algoritmy jsou sledování paprsku a radiozita.  Součástí fáze renderování je projekce ze tří do dvou rozměrů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Počítačová 3D grafika (tzv. \"trojrozměrná grafika\", ) je v informatice označení pro speciální část počítačové grafiky, která pracuje s trojrozměrnými objekty. Převod 3D objektů do 2D zobrazení se nazývá renderování. Nejznámějším využitím počítačové 3D grafiky je vytváření animací (pro tvorbu filmů nebo počítačových her), avšak 3D grafika je využívána i ve vědě a průmyslu (například pro počítačové simulace nebo trojrozměrné zobrazení orgánů).", "tgt_summary": "三维计算机图形(英语:\"3D computer graphics\")是电子计算机和特殊三维软件帮助下创造的作品。一般来讲,该术语可指代创造这些图形的过程,或者三维计算机图形技术的研究领域,及其相关技术。", "id": 191651}
{"src_title": "Typ 99 (tank)", "tgt_title": "ZTZ-99主战坦克", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Představení tanku proběhlo v říjnu 1999 během národní přehlídky. Poté byl zařazen do služby pro provozní zkoušky, na jejichž základě měl být vývoj tanku dokončen.  Tato výrobní verze byla pojmenována Typ 98, název pozdější verze zněl Typ 98G. Konečná vývojová verze byla pojmenována Typ 99 a představena v roce 2001.  Oficiální označení výrobce je pravděpodobně ZTZ-99. Tank je též znám pod pracovním označením WZ-123 MBT. Cena za jeden kus je více než 16 milionů jüanů (v roce 2006 1,6 mil. EUR nebo 2 miliony USD).  Nejenom kvůli jeho vysoké ceně nebude tank zaveden do služby ve vysokém počtu, tak jako dřívější modely (např. Typ 59).", "section_level": 1}, {"title": "Typ 98.", "content": "Po nákupu 100 tanků T-80 z Ruska v srpnu 2007 bylo rozhodnuto včlenit některé jeho rysy do další generace čínských bojových tanků (MBT), protože tehdejší generace čínských tanků byla oproti němu již technicky zastaralá. Výsledkem byl nový tank s podvozkem podobajícím se podvozku tanků T-72 nebo T-80.", "section_level": 1}, {"title": "Typ 98.", "content": "Tento model je jedinečný mezi čínskými návrhy, jelikož má 4 členy posádky, a to kvůli absenci automatického nabíjení. Důvodem bylo, že Čína vyvinula vlastní munici v západním stylu, kdy hlavice a její pohon tvoří jeden celek, místo dvou oddělených částí. To mělo za následek, že Rusy vyrobené automatické nabíjecí zařízení nemohlo být použito. Proto je u tohoto typu tanku nabíjení ruční, místo automatického jako u Typu 90.", "section_level": 2}, {"title": "Typ 98G.", "content": "Hlavní změnou je vytvoření nového systému automatického nabíjení vhodného pro čínskou munici, takže posádka mohla být zmenšena na tři muže. Pohonná jednotka s převodovkou je domácí 150HB, což je vznětový (dieselový) motor o výkonu 1 200 k (883 kW).", "section_level": 2}, {"title": "Typ 99.", "content": "Poslední typ byl postaven na základě Typu 98G, a to vylepšením pohonu. Byl do něho vložen vodou chlazený dieselový motor o výkonu 1 500 k.", "section_level": 1}, {"title": "Design.", "content": "Vzhled byl ovlivněn ruským T-72 a německým Leopardem 2. To přináší novinky do ČLA (Čínská Lidová Armáda), jako je např. svažování pancéřování věže pro větší ochranu. Prostor řidiče je vpředu, bojový prostor přímo za ním a pohon v zadní části; je to kombinace vlastností ruských a západních tanků.  Pro možnost většího množství munice je věž tanku oproti Typu 90 větší, což mělo za následek vznik mezery mezi věží a podvozkem. To může být velkou nevýhodou během bitvy (stejně jako např. převis na německém Leopardu 2 a Izraelské Merkavě). Odkrytím upevnění věže se zvyšuje pravděpodobnost kritického zásahu zepředu.  Výsledný efekt však nebude srovnatelný se situací během druhé světové války, jelikož moderní kineticko-energetické protipancéřové podkaliberní střely (APFSDS) se chovají jinak než tradiční průbojné střely plné ráže. Vlastností Leopardu 2A5 a 2A6 je také klín na přední straně věže, který je úmyslně konstruován takovýmto způsobem proto, aby při zásahu střelu APFSDS odklonil. Toto místo je zásahem extrémně ohroženo, potřebný klín tudíž zabrání průniku do věže. Tento projektil stálé odevzdá kinetickou energii do věže, ale ne způsobem, který by mohl způsobit průnik přes pancíř.  V nástavbách Typu 99 také postrádáme rysy, často použité na západních MBT, které minimalizují škody od víceúčelových střel na chemicko-energetické bázi (HEAT). Příkladem může být pancíř přepážky oddělující prostor posádky od paliva a munice. Vrchní deska konstruována na odvod tlaku pro případ výbuchu také chybí. Toto může vést k zmenšení funkčnosti v boji, jak se ukázalo v roce 1991 při válce v Zálivu.  Tank má též aktivní laserovou obranu. Konstruktéři říkají, že je tank schopen zjistit jeho zaměření pomocí laseru a poté pak přesné umístění tohoto útočníka, zatímco výkonný laser může poškodit nebo zničit nepřátelskou optiku. Laser může být též použit pro bezpečné komunikační zařízení.  Hlavním konstruktérem Typu 99 je Ču Jušeng (祝榆生), rodák z Čchung-čchingu, který ztratil pravou ruku při nehodě během zkoušek minometné munice v lednu 1948. Když v polovině 80. let práce na projektu začaly, byl Ču Jušeng už v důchodu, ale vzhledem k nedostatku zkušených konstruktérů se vrátil. Zástupcem hlavního konstruktéra byl Wang Čerung (王哲荣). Za svou práci dostali po roce 2000 ocenění od Čínské zbrojní skupiny (Chinese Arms Industrial Group Co.).", "section_level": 2}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Hlavní výzbrojí je 125mm dělo s hladkým vývrtem (tzv. smoothbore) s automatickým nabíjením. Navzdory původním zprávám, že půjde o licencovanou ruskou zbraň 2A46, jde nakonec o dělo odvozené z čínského 120mm děla z hladkým vývrtem. Automatické nabíjení je nicméně vyvinuto z ruského automatického podavače z T-80 pro použití čínské munice.  Střelivo použitelné v tomto tanku zahrnuje podkaliberní průbojné střely s šípovou stabilizací (APFSDS), kumulativní protipancéřové střely (HEAT) a tříštivotrhavé střely (HE-FRAG). Čína má údajně také původně ruské AT-11 vlastní výroby, což jsou laserem naváděné protitankové řízené střely (ATGM), které mohou být odpalovány z 125mm děla. Číňané také zkušebně vyrobili protipancéřová podkaliberní střelu obsahující průbojné jádro z ochuzeného uranu (tzv. DU jádro), použitelnou v Typu 99.", "section_level": 2}, {"title": "Pancéřování.", "content": "Současné kompozitní pancéřování Typu 99/ZTZ-99 je neznámé.  Existují také rozdíly mezi pancéřováním ukázaném na nynějším Typu 99 a jednom, který byl viděn v roce 2004. Další zajímavostí je nápadná podoba čelního pancíře Typu 99 a pancéřování věže pákistánského tanku Al-Khalid, které se skládá s několika pancířů složených z ERA (reaktivní pancíř Blazer). Je to ale pouze spekulace.  Jiná teorie říká že pancíř není ERA, ale kompozitní vrstvy v jednom tvaru. Soudí se, že takové bloky jsou příliš velké, aby mohly být použitelné podobně jako ERA, potom by jeden výbuch vedl vytvoření jedné velké nechráněné plochy. Dalším faktorem je, že armády východního bloku měly dva druhy přídavných pancířů. Docházelo tak k používání ERA bloků ve válečném stavu a kompositních v době míru, protože údržba ERA bloků během provozních podmínek je drahá a nebezpečná.", "section_level": 2}, {"title": "Pohon.", "content": "Typ 99 je poháněn vodou chlazeným dieselovým motorem s turbodmychadlem o výkonu 1 500 hp, odvozeným od německého MB871ka501. Bojová hmotnost tanku činí 54 t, poměru výkonu a hmotnosti je tedy 27,78. Nejvyšší rychlost je 80 km/h a 60 km/h při průjezdu terénem. Zrychlení z 0 na 32km/h je za 12 sekund. Převodovka má 7 stupňů pro jízdu dopředu a jeden vzad.", "section_level": 2}], "src_summary": "Typ 99 je známý také podle označení ZTZ-99 a WZ-123, je postaven na základě vylepšení Typu 98G, patří do třetí generace bitevních tanků postavených armádou Čínské lidové republiky. Oproti starším typům tanků jako je Typ 59, Typ 69/79 a Typ 88 se navýšila palebná síla, mobilita a opancéřování.", "tgt_summary": "ZTZ-99主战坦克,又称99式主战坦克,工程代号WZ-123,ZTZ-99主战坦克是中国人民解放军最新的主战坦克。与另一款较新的主战坦克96式相比,其制造成本与性能更高,它具备优异的防弹外型,其炮塔和车体均采用第三代复合装甲,是中国陆军集团军合成旅和重型合成旅的主要突击力量,被称为中国陆战王牌。99式主战坦克在2009年国庆60周年阅兵式、2015年抗战胜利70周年阅兵式及2019年国庆70周年阅兵式上均为装甲方阵第一方队,体现了在解放军中的重要地位。中国陆军在2015年首次公开亮相的99A式主战坦克在技术水平有大幅提高。", "id": 2991905}
{"src_title": "Francouzské letectvo", "tgt_title": "法国空军", "src_document": [{"title": "Organizace.", "content": "Základní jednotkou Francouzského armádního letectva před první světovou válkou byla letka (\"escadrille\"), odpovídající přibližně rotě a disponující 6-8 stroji. Letky začaly být v průběhu války početně posilovány a posléze sdružovány do vyšších formací nazvaných skupiny (\"groupe\") a „uskupení“ či „seskupení“ (\"groupement\"). Tuto strukturu si letectvo zachovalo i v meziválečném období, kdy bylo „seskupení“ přejmenováno nejprve na letecký pluk (\"régiment d'aviation\") a v roce 1933, se vznikem samostatné \"Armée de l'air\", na eskadru (\"escadre\").  V době počátku druhé světové války se početní stav jednotek lišil podle jejich určení - zatímco \"groupe\" vyzbrojená jednomotorovými stíhacími stroji měla jako tabulkový počet (jenž se mohl mírně lišit v závislosti na konkrétním typu) obvykle stanoveno 26 letounů, u jednotek vícemotorových stíhaček to bylo 20, u bombardovacích a průzkumných skupin 13 kusů a pozorovací skupiny pro spolupráci s armádou měly 11 strojů. Skupina (\"groupe\"), složená ze dvou letek, tak byla základní samostatnou administrativní a často i taktickou jednotkou, a eskadra, tvořená dvěma až třemi skupinami, plnila převážně administrativní roli. S vypuknutím války došlo k obnovení \"groupement\" jako taktického velitelství sdružujícího několik \"groupe\", často od různých eskader, s čímž se eskadra stala výhradně týlovou a doplňovací úrovní velitelské struktury. V poválečném období a vstupu Francie do NATO došlo k přeznačení \"groupe\" na \"escadron\" (peruť), která se pak stala základní operační a administrativní jednotkou \"Armée de l'air\". Dvě až tři letky (\"escadrille\") stále zůstávají organizační složkou těchto perutí zachovávající si vlastní identitu a tradice, například Escadrille SPA 3 v rámci Escadron de chasse 1/2 Cigognes, ale nikoliv operační samostatnost.  V době mezi srpnem a zářím 2015 došlo v \"Armée de l'air\" k obnovení stupně \"escadre\" (křídlo), zrušeného v roce 1995. V mezidobí byly jednotlivé perutě podřízeny přímo základnám (\"base aérienne\") jako stupni odpovědnému za pozemní údržbu a zajištění operací.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam letadel.", "content": "! style=\"text-align: left; background: #aabccc; width:17%;\"|Letadlo! style=\"text-align: left; background: #aabccc; width:10%;\"|Foto! style=\"text-align: left; background: #aabccc; width:12%;\"|Země původu! style=\"text-align: left; background: #aabccc; width:15%;\"|Typ! style=\"text-align: left; background: #aabccc; width:8%;\"|Verze! style=\"text-align: left; background: #aabccc; width:8%;\"|Ve službě! style=\"text-align: left; background: #aabccc; width:30%;\"|Poznámky!style=\"align: center; background: lavender;\" colspan=\"7\" | Stíhací letadla! style=\"align: center; background: lavender;\" colspan=\"7\" | Dopravní letadla! style=\"align: center; background: lavender;\" colspan=\"7\" | Letadla speciálního určení! style=\"align: center; background: lavender;\" colspan=\"7\" | Cvičná letadla! style=\"align: center; background: lavender;\" colspan=\"7\" | Vrtulníky! style=\"align: center; background: lavender;\" colspan=\"7\" | Bezpilotní letadla", "section_level": 1}], "src_summary": "Francouzské letectvo (: ) je letecká složka francouzských ozbrojených sil. Založeno bylo v roce 1909 pod názvem \"Service Aéronautique\" a roku 1912 se oficiálně stalo autonomní součástí armády. Je tedy nejstarším vojenským letectvem na světě. Samostatnou složkou se stalo v roce 1934. V současnosti je s více než 55 000 příslušníky druhým největším ozbrojeným sborem ve Francii. V červenci 2014 zde bylo ve službě 658 letadel. Francouzské letectvo má v provozu 225 bojových letadel, přičemž většina z nich byla Dassault Mirage 2000 se 129 ks a Dassault Rafale o počtu 96 ks.", "tgt_summary": "法国空军(法语:Armee de l 'Air,简称ALA,英语:French Air Force)是法国武装部队的空军。它在1909年成立,初名「航空勤务队」,当时是隶属于法国陆军,于1933年成为一个独立的军事部门。法国空军目前为欧洲规模最大的空军,其操作的飞机多达658架。", "id": 1659551}
{"src_title": "Strojově čitelná oblast dokladů", "tgt_title": "可機讀護照", "src_document": [{"title": "Občanský průkaz vzor 2012.", "content": "Struktura strojově čitelné zóny tvořená třemi řádky je následující:  Kontrolní číslice závisí na několika znacích a ty kombinuje v jednu číslici tak, aby bylo možné detekovat chybné rozpoznání některého znaku. V takovém případě je třeba snímání strojově čitelné zóny a automatizovanou detekci písmen provést znovu. Kontrolní číslice obdobného typu se používají např. v poslední číslici rodného čísla nebo v ISBN kódu knih. Tato číslice nenese novou informaci a pouze vychází z ostatních údajů. Je zřejmé, že všechny uvedené údaje jsou také zapsány v jednotlivých položkách dokladu, strojově čitelná zóna tedy neobsahuje dodatečné údaje o dokladu nebo jeho držiteli.", "section_level": 1}, {"title": "Občanský průkaz vzor 2005.", "content": "1. řádka:  Zbytek vyplněn znakem \"<\". Samostatný výskyt znaku '<' ve jménu a nebo příjmení má význam mezery (používá se třeba u lidí s více křestními jmény). Doplňky (Jr., II apod.) se kódují do příjmení a oddělují '<'.  2. řádka:  U některých typů dokladů může délka čísla dokladu přerůst 9 znaků – v tom případě je v poli \"číslo dokladu\" prvních 9 znaků, místo kontrolního znaku je '<', zbývající část čísla je ve volitelném poli. V takovém případě volitelné pole neobsahuje obsah obvyklý pro daný typ dokladu a zemi vydání.  Veškeré údaje se kódují výhradně velkými písmeny anglické abecedy, arabskými číslicemi a znakem '<'. Pro vkládání dalších znaků jsou definované transkripce (např. 'Ä' → 'AE'). Jiné znaky nejsou dovoleny a nahrazují se znakem '<'.", "section_level": 1}, {"title": "Postup výpočtu kontrolní číslice.", "content": "Každý znak se nahradí číselnou hodnotou. Cifry jsou přímo touto hodnotou, znak '<' má hodnotu 0, znaky A–Z mají hodnoty 10–35.  Z takto získané řady se za pomoci cyklicky opakovaných vah '7','3','1' vypočte vážený součet. Kontrolní číslicí je zbytek po dělení deseti tohoto součtu.  Příklad:", "section_level": 2}], "src_summary": "Některé osobní doklady a související dokumenty jsou opatřeny strojově čitelnými informacemi usnadňujícími automatizované zpracování pomocí OCR. Takové údaje mají podobu několika textových řádků u spodního kraje dokladu (tak, aby bylo možné protažení čtečkou). Udaje jsou vytištěny fontem OCR-B ve velikosti Size1 (cca 14 bodů; přesně viz ISO 1073-2:1976). Obsah těchto řádek je definován v ISO 7501 respektive ICAO 9303. Délka řádku je pro různé doklady různá.", "tgt_summary": "可机读护照( 英语:Machine Readable Passport, MRP),又称为机读旅行证件(英语:Machine Readable Travel Document, MRTD)是一种可以利用光学字符识别(OCR)读取的旅行证件。从20世纪80年代起,许多国家开始陆续开始发行机读旅行证件。现在大多数国家或地区的护照都是机读护照。", "id": 2504463}
{"src_title": "Piercing", "tgt_title": "身體穿洞", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Piercing má historii trvající několik tisíc let (existují nálezy dokládající propichování ušních lalůčků již před 5000 lety) a jeho rozšíření bylo po celém dnešním světě. Býval mu přisuzován rituální a náboženský význam. Ozdobné kroužky, kolíčky či tyčinky ze dřeva, kovu nebo kostí sloužily jako symbol vstupu jedince mezi dospělé nebo byly symbolem sociálního postavení nositele. Byly však i oblasti (například antické Řecko), kde byl piercing naopak považován za znak barbarství a nošení takových ozdob bylo postihováno.  První zmínky o piercingu pocházejí z mladší doby kamenné, což dokazují africké nálezy přívěsků ze želvích krunýřů, zubů divočáků a zvířecích kostí. Dle dochovaných maleb lze usuzovat, že se jimi tehdejší lidé zdobili v uších či v nose. I na nejstarším mumifikovaném těle, jež bylo nalezeno v rakouských Alpách, je patrný piercing uší. A také na posmrtné masce egyptského faraona Tutanchamona je možné pozorovat náušnice v uších. Piercing se objevoval i mezi původními obyvateli Aljašky. Zdejší lidé měli z náboženských důvodů propíchané uši (protože věřili, že ušima do těla vcházejí démoni a kov je měl odpuzovat), dále pro ozdobu nosili kolíky v nose či ženy se zdobily perlami z korálů nebo jantaru v nosní dírce.  V polovině dvacátého století byl piercing spojován s přívrženci hnutí hippies. Výraznější rozvoj ale představoval až punk v sedmdesátých letech 20. století, což byl alternativní styl mládeže, která se chtěla odlišovat od konzervativního stylu života svých rodičů. Sympatizanti punku se proto snažili své okolí šokovat (stylem oblékání, poslouchanou hudbou či množstvím spínacích špendlíků na oblečení a piercingů v uších nebo jiných částech obličeje). Ač byl tedy v Evropě piercing považován za prvek skupin stojících spíše na okraji společnosti (a také homosexuálů a masochistů), pronikal postupně stále více do většinové společnosti. Zasloužil se o to například módní návrhář Jean-Paul Gaultier, který do svých kolekcí zařazoval oblečení s prvky tetovacích motivů a modelky s piercingovými šperky. Piercing využívali i hudebníci, kteří se potřebovali v množství hudebních kapel profilovat a odlišovat od ostatních hudebních uskupení. K tomu jim vedle hudebního stylu pomáhal i vzhled využívající také piercingy. Když se tyto kapely začaly objevovat ve vysílání televizní stanice MTV, chtěli být jejich fanoušci ozdobeni jako jejich idoly. To vedlo k rozšíření piercingu mezi mládeží a následně i do většinové společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Bolestivost piercingu.", "content": "Bolestivost aplikace šperku je individuální a záleží tak na každém jedinci. Vlastní vpich je sice prováděn za použití velmi ostré jehly, avšak s ohledem na rychlost, jakou jehla kůží projede, není často tato bolest cítit. Ačkoliv je bolestivost věcí individuální, lze jednotlivé druhy piercingů rozlišit na méně a více bolestivé. Mezi ty, které vyvolávají menší bolest, patří například piercing jazyka, ušního boltce či pupíku. Naproti tomu piercingy nosní přepážky, bradavek či piercingy genitálií jsou obvykle spojeny s větší bolestivostí.  Místo aplikace piercingu je možné také umrtvovat. K tomu se dá využít přípravek buď v podobě krému nebo ve spreji. V případě užití krému dochází k umrtvení pouze u svrchní vrstvy kůže, avšak vlastní vpich proniká do kůže výrazně hlouběji. Je-li užito chladicího roztoku ve spreji (jako používají například fotbalisté zranění během utkání), dochází ke stažení kůže vlivem látek, jež jsou ve spreji obsažené, a může tak dojít ke křivému nebo nesouměrnému vpichu piercingu.", "section_level": 1}, {"title": "Omezení piercingu.", "content": "Ačkoliv je piercing ve většinové společnosti rozšířen, stále existují oblasti, v nichž nejsou piercingové ozdoby vítány. Jsou to obvykle zaměstnání, v nichž je pracovník často ve styku se zákazníky. Nejpřísnější restrikce jsou v oblasti finančnictví či bankovnictví a také v administrativě.  Existují také věková omezení vymezující stáří, do jehož dosažení není možné piercing provést bez povolení jeho aplikace zákonným zástupcem. V České republice je touto hranicí věk 18 let, ve Spojeném království není možné piercing provést osobě mladší 16 let.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní rizika.", "content": "Aplikace a nošení piercingu představuje možnost vzniku zdravotních obtíží. V roce 2008 byla zveřejněna studie zpracovaná britskou Agenturou pro ochranu zdraví ve spolupráci s Londýnskou školou hygieny a tropické medicíny, která zkoumala 10 000 lidí starších šestnácti let. Deset procent z nich mělo šperk umístěný v jiné části těla než je ušní boltec (ženy obvykle v pupíku, muži v prsní bradavce), a čtvrtina z tohoto dílu zaznamenala zdravotní komplikace, přičemž každý stý musel být dokonce hospitalizován. Zdravotními obtížemi byly otoky, infekce a krvácení. Nejnebezpečnějším piercingem vyšel z průzkumu piercing jazyka, u kterého se zdravotní obtíže vyskytly téměř v polovině případů. Mezi osobami, jež byly kvůli piercingu hospitalizováni, převládali ti, kteří si nechali šperk do těla vpravit amatérem a nikoliv odborníkem ze specializovaného salónu. Vlivem nedostatečně sterilizovaným nástrojům také hrozí nakažení žloutenkou typu B či C a nebo též virem HIV. Před prováděním piercingu v nehygienických podmínkách varovala v roce 2003 i Evropská unie.  Stomatologové nedoporučují piercing do jazyka, neboť šperk při kontaktu se zubem poškozuje zubní sklovinu nebo odhaluje zubní krčky. Je sice možné použít šperk vyrobený z bioplastu, který sklovinu oproti běžně používaným kovovým šperkům tolik nepoškozuje, avšak ani v tomto případě zubaři aplikaci tohoto piercingu nedoporučují.  Většina piercingových studií k aplikaci piercingu doporučuje šperky z chirurgické oceli, avšak i ony mohou způsobovat zdravotní obtíže. Problémem je nikl, který je i v chirurgické oceli obsažen a neměl by se z ní uvolňovat ve větší míře než 0,5 μg/cm2/týden. To ovšem nebývá splněno. Alergií na nikl trpí 2,4 až 5,5 % populace a výskyt tohoto onemocnění roste se zvyšujícím se počtem piercingů na lidském těle.  Aplikace piercingu se navíc nemá provádět v případech, kdy se budoucí nositel šperku necítí zdravotně zcela v kondici či kdy trpí akutní infekční chorobou (například oparem rtu, rýmou, kašlem, chřipkou nebo angínou). Ve chvíli, kdy je imunita snížena, totiž tělo pomaleji a hůře hojí zásahy do něj a zvyšuje se tak nebezpečí vzniku komplikací.  V případě, že by si piercing chtěl nechat aplikovat diabetik, je vhodné umístění ozdoby konzultovat s ošetřujícím lékařem. Sice se piercing s diabetes nevylučuje, ovšem jeho hojení je obtížnější a déletrvající, navíc spojené s vyšším rizikem vzniku infekce. I stres z aplikace piercingu zvyšuje hladinu cukru v krvi a je tak nutné, aby piercer byl při aplikaci piercingu připraven na případné reakce těla budoucího nositele šperku.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy piercingů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Piercing uší.", "content": "Propíchnutí ucha je s ohledem na jednoduchost jeho provedení nejrozšířenějším piercingem. Aplikuje se ženám i mužům, i když u mužů je někdy v západní civilizaci považován za zženštilost. Lze však naleznout mnoho významných mužů, kteří náušnici v uchu nosili (William Shakespeare, Sir Walter Raleigh, Francis Drake či Julius Caesar). Zlaté kroužky v uchu mívali však také námořníci, a to jednak za účelem zlepšení zraku, ale také, aby – pokud by jejich tělo po ztroskotání lodi někde vyplavilo moře – bylo možné z výtěžku za prodání šperku zaplatit křesťanský pohřeb. Na ostrově Borneo je piercing ucha aplikován jako symbol dospělosti jedince. Matka i otec propíchli potomkovi každý jedno ucho na znamení závislosti dítěte na rodičích. V období Římské říše nebo za královny Viktorie v Anglii symbolizoval kroužek v uchu bohatství a luxus nositele.", "section_level": 2}, {"title": "Piercing nosu.", "content": "Tento piercing se řadí mezi ty, jejichž ozdoba je zřetelně viditelná ostatními lidmi a slouží tak k jeho zvýraznění. Poprvé vyskytl na Středním východě v období před asi 4000 lety. Velikost kroužku symbolizovala bohatství dané rodiny. Vyskytoval se také u afrických kočovných kmenů Berberů a Beja či u beduínů v oblasti Středního východu. Z těchto oblastí díky Mughalské říši pronikl během 16. století i do Indie.", "section_level": 2}, {"title": "Piercing obočí.", "content": "Piercing se umisťuje obvykle na vnější polovinu obočí, neboť je tam více volné kůže. Může se však provést po celé délce obočí s výjimkou míst přibližně nad středem oka, neboť tudy prochází nadočnicový nerv, jehož přerušení by mělo za následek poruchu hybnosti očního víčka. Protože je však obočí dosti ploché a vpich tak není veden příliš hluboko, dochází často k vypadnutí šperku vlivem jeho vyrostení.", "section_level": 2}, {"title": "Piercing jazyka.", "content": "Aplikace piercingu do jazyka je považována za nejméně bolestivou ze všech piercingů. Prováděli ho nejenom Aztékové a Mayové, ale také kmeny ze severozápadu Ameriky, jako byli například Kwakitulové či Tlingitové. Z propíchnutého jazyka byla odebrána krev a jedinec pak mohl vyvolávat bohy. Navíc propíchnutí jazyka sloužilo k vyvolání stavu nevědomí, aby tak mohl kmenový šaman komunikovat s bohy.", "section_level": 2}, {"title": "Piercing v okolí úst.", "content": "U piercingů v okolí úst, stejně tak ale i u šperků v ústní dutině, hrozí nebezpečí spolknutí některé z částí šperku v případě, že dojde k jeho rozpadnutí (například vyšroubováním některé z jeho částí). Během hraní si s piercingem může také dojít k poškození zubů či dásní.", "section_level": 2}, {"title": "Piercing bradavek.", "content": "Tento piercing pochází z Texasu, kde byl praktikován indiánským kmenem Karankawa. Objevoval se však také v Evropě. Za doby vlády Isabely Bavorské byly v módě šaty s otevřeným výstřihem až k pupíku. Ozdobou pak byly růže, které obepínaly bradavky, a na ně se uchycovaly ozdoby (například řetízky) a posléze docházelo přímo k propichování bradavek, mezi nimiž se řetízky provlékaly. Piercing se však nedoporučuje těhotným ženám a dospívajícím dívkám. To proto, že jejich prsa rostou.", "section_level": 2}, {"title": "Piercing pupíku.", "content": "Ozdoba pupíku se poměrně špatně hojí a vyžaduje také intenzivní a zdlouhavou péči. O piercing navíc stále dře tričko či jiné prádlo nebo pásek od kalhot, což také hojení se neprospívá. Navíc se tento piercing s ohledem na délku svého hojení řadí mezi ty, jež se nedoporučují aplikovat během letních měsíců. Aby jej však bylo možné vůbec aplikovat, je třeba, aby bylo bříško vystouplé. Se šperkem se totiž musí dobře manipulovat, aby kůže při propnutí těla netáhla, což je nepříjemné.", "section_level": 2}, {"title": "Piercingová šněrovačka.", "content": "Piercingová šněrovačka je ozdoba, která se umisťuje obvykle na záda, avšak lze ji aplikovat i třeba do výstřihu, na boky či na paže. Představuje piercingové kroužky zapíchané do kůže ve dvou souměrných řadách (ovšem lze je místo řad umístit i třeba do kruhu) a mezi kroužky je provlečená stuha, která vytváří dojem šněrovačky. Aplikováno je obvykle 6 až 10 kroužků a bolestivost tohoto piercingu není velká. Sundání šněrovačky a vyndání jejích šperků z těla je nutné provést v den její aplikace nebo nejpozději den následující.", "section_level": 2}, {"title": "Genitální piercing.", "content": "Intimní piercing se objevuje jak u mužů, tak u žen. První zmínky o něm pocházejí ze starověkých spisů a je zmiňován i v Kámásútře. Piercing byl obvykle symbolem vysokého společenského postavení a signalizoval i odvahu a statečnost nositele. Díky přítomnosti piercingu se sice citlivost intimních partií zvyšuje, neboť je na větší ploše drážděno více nervových zakončení, avšak ke zmíněnému zvýšení citlivosti dochází až po jeho zahojení, které ovšem bývá často komplikované. Šperk navíc musí být tak velký, aby i při erekci zbývalo dostatek místa a tkáň tak nebyla šperkem svírána. U žen navíc některé piercingy nelze ani provést, protože na odpovídajících místech není dostatek tkáně nebo by se rána s ohledem na frekvenci pohybů šperku velmi obtížně zahojila.", "section_level": 2}, {"title": "Mikrodermální piercing.", "content": "Mikrodermální piercing je šperk o velikosti několika milimetrů vyrobený z titanu, který je možné umístit na téměř libovolné místo na těle. Výjimkami, kam nelze mikrodermální piercing umístit, jsou místa ohybu kůže, dále místa, v jejichž blízkosti jsou miniaturní cévy, a piercing nelze také aplikovat do jazyka. Piercing se hojí 3 až 6 měsíců a jeho výhodou je malá pravděpodobnost jeho vyloučení z těla. Šperk je vyroben ve tvaru písmene „T“, přičemž je při aplikaci jeho oválná placička umístěna pod kůži a z kůže pak ven vyčnívá dřík, na nějž je namontováno zakončení ve tvaru kuličky, placičky nebo jiné ozdoby. Během aplikace piercingu se místo jehly využívá nástroj zvaný puncher, kterým se vykrojí kolečko, do něhož se vloží oválná základna šperku tak, že otvorem vytvořeným puncherem vykukuje jen dřík. Bolestivost aplikace šperku se neliší od běžných piercingů. Oproti standardním piercingům je však vyšší cena za jeho aplikaci.", "section_level": 2}, {"title": "Falešný piercing.", "content": "Důvodem pro využití falešného piercingu může být nízký věk jeho nositele, netolerance k piercingům ze strany zaměstnavatele či školy nebo i strach z bolesti. Využít jej mohou i ti, kteří se chtějí piercingem ozdobit jen pro výjimečnou příležitost. Rozdělit lze falešné piercingy na ty, k jejichž využití je nutné mít místo jejich aplikace propíchnuté, a na ty, které propíchnutí nevyžadují.  Do první skupiny lze zařadit náhražky tunelů (neboli flashů), kdy se do běžné (malé) dírky v uchu vkládají šperky mající z vnější strany vzhled, jako kdyby byl v uchu naskrz otvor o průměru i více než centimetr. Lze však využít též falešný piercing imitující tzv. roztahováky (roztahovací náušnice). Roztahováky jsou nutné pro rozšíření dírky v uchu z menších rozměrů na větší a falešné piercingy tohoto druhu opět vytvářejí dojem, že je skrz ucho takový silný roztahovák opravdu veden, ve skutečnosti je však v uchu dírka standardních rozměrů.  Pokud však konkrétní místo aplikace falešného piercingu propíchnuté není, využívají se imitace piercingu, které na daném místě drží buď magnetickou silou (z obou stran (například ucha) je umístěn šperk s magnetem a jejich vzájemným přitahováním je ozdoba držena na konkrétním místě), dále podtlakem (například náhražka piercingu jazyka) nebo formou klipsu či jsou tyto falešné ozdoby na kůži přímo přilepené. Pevnost takových ozdob ovšem nebývá valná a hrozí tak jejich samovolné uvolnění.", "section_level": 2}, {"title": "Piercingové šperky.", "content": "K piercingu se používají šperky v různých tloušťkách a délkách. Vyrobené jsou obvykle z titanu nebo chirurgické oceli, neboť tyto dva kovy nezpůsobují nežádoucí reakce organismu. Pro například piercing jazyka se ovšem využívají i šperky z bioplastu, které nepoškozují zubní sklovinu jako šperky kovové. Šperky jsou ve tvaru kroužku, podkovy, činky, obočovky neboli banánku a labreta. Pro konkrétní piercing nelze jednoznačně stanovit, jaký šperk je správné použít, avšak lze vysledovat, jaký šperk se pro který piercing obvykle používá:", "section_level": 1}, {"title": "Piercingové rekordy.", "content": "Člověkem s nejvíce piercingy na svém těle je brazilská zdravotní sestra Elaine Davidsonová žijící však ve skotském Edinburghu, která začátkem roku 2009 měla na svém těle 6 005 piercingů, na své svatbě v červnu 2011 již 6 925. Svým prvním piercingem se ozdobila v roce 1997. Mezi muži je rekordmanem 79letý John Lynch ze Spojeného království, který měl v roce 2008 na svém těle 241 piercingů a stejný počet si udržoval i roce 2010.", "section_level": 1}], "src_summary": "Piercing (odvozeno z anglického slova \"\" neboli „propíchnout“) je propíchnutí určité části těla (kůže) a vložení šperku do vzniklého tunelu. Jeho artefakty se objevují na nálezech starých cca 5000 let, kdy mu býval přisuzován rituální a náboženský význam. Signalizoval však často i sociální postavení nositele. V některých kulturách – například ve starověkém Řecku – však nošení piercingu považovali za věc nevhodnou. Ve dvacátém století byl piercing spojován s hnutím hippies, ale rozmohl se až mezi členy punku. K jeho rozšíření do většinové společnosti přispěly hudební skupiny, které piercing používaly jako jeden ze způsobů vymezení se oproti ostatním kapelám, a sympatizanti těchto hudebních uskupení chtěli vypadat jako jejich idoly.", "tgt_summary": "身体穿洞指在身上穿洞,常见有耳洞、鼻洞、脐洞等,再戴上饰物如耳环、鼻环、脐环等,在一些民族传统中,穿洞或穿环是代表身份,亦有些是因为宗教或趋吉避凶而穿环。现代人则多为了美观。有些人还会在眼眉附近、唇、舌头等位置穿环(唇环、舌环)。亦有人为了美观或性快感而于生殖器或敏感带如阴唇、乳头、阴茎穿环(阴环、乳环、屌环)。", "id": 2070266}
{"src_title": "Tárá", "tgt_title": "多羅菩薩", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Tárá byla původně hinduistické božstvo a do buddhismu vstoupila až dlouho poté, co se objevila v hinduistické mytologii. Zde vystupuje jako manželka Brhaspatiho, učitele bohů. Když ji unesl sluneční bůh Sóma, aby z ní učinil svou milenku, samotný Brahmá se ho snažil přesvědčit, aby Táru navrátil jejímu manželi. Teprve před hrozbou ničivého boje se Sóma uvolil Táru vydat zpět. Přesné datum, kdy se Tárá započala objevovat v buddhistické mytologii a kdy se započal rozrůstat její kult, není známo. Čínský poutník Süan-cang, který v první polovině 7. století putoval severní Indií, se zmiňuje o ženské soše Táry, která stála hned vedle Avalókitéšvary v jednom z buddhistických klášterů, které navštívil. Z toho vyplývá, že Tářin kult jakožto buddhistického božstva zapustil v Indii své kořeny nejpozději v 7. století. Buddhistických legend o tom, jak se Tárá zrodila, je více. V základě se však neliší – Tárá je emanací Avalókitéšvary a zrodila se z jeho slzy. Jedna z verzí praví, že když Avalókitéšvara sledoval kolo samsáry, uronil slzu, ze které se Tárá zrodila. Jiná legenda vypráví o tom, že když Avalókitéšvara sledoval kolo samsáry, rozplakal se a z jeho slz se stalo jezero. Když rozkvetl první lotos, který na jezeře vyrostl, z jeho květu vyšla Tárá.  Kult Táry byl v Tibetu rozšířen v 11. století především zásluhou Atíši. V náboženském životě Tibetu dodnes Tárá zastává významnou roli. Reprezentuje podstatu láskyplné zbožnosti, která je základem každé náboženské praxe, od nejjednoduššího aktu uctívání (púdžá) až po hluboké meditace. Je proto nejpopulárnější, nejpřístupnější a nejpřitažlivější postavou tibetského pantheonu buddhů a bódhisattvů. „Sjednocuje v sobě všechny lidské i božské vlastnosti madοnny, její mateřská láska objímá vše živé. Rozšiřuje svou laskavou péčí na dobré i zlé, moudré i pošetilé, jako slunce září na hříšníky stejně jako na světce.“  V tibetštině se proto označuje jako \"dam-cchig-sgrol-ma\" (\"Věrná Dölma\"). Je ztělesněním víry a oddanosti (tib. dam-cchig, skt. bhakti), která se rodí z lásky a je posilována slibem bódhisattvy osvobodit všechny živé bytosti. \"Dam-cchig\" znamená doslovně „tajný či svatý slib“. V mystickém jazyce tanter je to síla, která se rodí takovým slibem víry a úplným sebevzdáním. Je to věrnost, „která hory přenáší“, je to moudrost srdce.", "section_level": 1}, {"title": "Ikonografie.", "content": "Různých druhů ikonografických zobrazení Táry je až 21. Vzájemně se odlišují především barvou, dále atributy a držením těla, hněvivou či přívětivou podobou. Nejčastěji se Tára zpodobňuje v zelené (\"Zelená Tárá\") či bílé barvě (\"Bílá Tára\"), avšak výjimkou nejsou ani modrá, červená či dokonce černá zobrazení. Díky těmto skutečnostem vzniklo poměrně velké množství nejrůznějších kombinací, jak je možno Táru vyobrazit. Většina vyobrazení, bez ohledu na to, jaké jsou barvy či jaké třímají atributy, jsou v podobě mladé dívky.  V levé ruce Tárá obvykle třímá stonek lotosu, jehož zpravidla modrý květ utpala jí vyrůstá u levého ramene. Pravou ruku má většinou položenou na pravém koleně s dlaní a okem směřujícím směrem ven. Toto gesto je tzv. \"gesto nejvyšší štědrosti\" (v sanskrtu \"varada mudra\"; tibetsky \"čhogčhingji čhaggja\") a je velmi častým gestem (\"mudrou\") pokojných buddhistických božstev. Levá ruka třímající lotos v drtivé většině případů bývá nastavena v \"gestu poskytování buddhistické útočiště\" (v sanskrtu \"šaranagamana mudra\"; tibetsky \"kjabčhingji čhaggja\"). Toto gesto symbolizuje jak nauku, tak Tři klenoty.  Častým jevem bývá vyobrazení Zelené a Bílé Táry po stranách Avalókitéšvary. K nejznámějším a nejdůležitějším vyobrazením Táry patří dvě bronzové sochy nalezené Srí Lance, které jsou v současné době uloženy v Britském muzeu. Větší ze soch, jejíž počátky sahají do 7. – 8. století, pravděpodobně uchovávala ve svém vysokém účesu sošku buddhy. Jelikož Tárá není uctívána v théravádě, která je na Srí Lance rozšířena již od 3. století př. n. l., jsou tyto sochy dokladem skutečnosti, že ve 7. století sem pronikla také mahájána. Mahájánový buddhismus na Srí Lance zanikl v době vlády krále Parákrama Báhu (1153 – 1186).", "section_level": 1}, {"title": "Zelená Tárá.", "content": "Zelená Tárá (v sanskrtu \"Śjámatárá\"; \"śjáma\" označuje zelenou, modrou či tmavou barvu) je většinou zobrazována v sedě. Levou nohu mívá v lotosové pozici,což označuje dokonalý stav bódhi, avšak druhou má většinou pokrčenou do polohy, jakoby chtěla vstát, což symbolizuje její aktivnost v samsáře a díky tomu připravenost kdykoliv pomoci všem cítícím bytostem. Její častá vyobrazení jsou v hněvivé podobě, avšak to nic nemění na tom, že vystupuje jako „zachránkyně“ a „vysvoboditelka“.", "section_level": 2}, {"title": "Bílá Tárá.", "content": "Bílá Tárá (v sanskrtu \"Sitatárá\", přičemž \"site\" značí bílou barvu) je hlavním bódhisattvou z tzv. „lotosové rodiny“, tedy z okruhů buddhů a bódhisattvů, kteří jsou úzce spjati s lotosem. Obvykle mívá dvě nebo sedm očí. Pokud jich má sedm, tak podobně jako jiní bódhisattvové má další oko uprostřed čela a po jednom oku na každé dlani a chodidlu. Toto množství očí má představovat skutečnost, že Tárá vše vidí a je kdykoliv připravena pomoci všem cítícím bytostem v koloběhu samsáry. Jako mnoho ostatních bódhisattvů, i Bílá Tárá je většinou zobrazována v sedě v lotosové pozici.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "Následující výčet ukazuje další, známější formy zobrazování Táry:", "section_level": 2}, {"title": "Legendy o Táře.", "content": "V 7. století, za dob tibetského krále Söngcana Gampa, který je pokládán za inkarnaci Čänraziga (tibetská podoba Avalókitéšvary), na sebe vzala Tárá podobu princezny. Provdala se za Gämpä a začala šířit Buddhovu nauku. V 8. století se zjevila jako Ješe Cchogjal, manželka Thisong Decäna a důvěrnice Padmasambhavy. Stala se i ochranným božstvem Atíši a poradila mu, aby se vydal do Tibetu.  Jakmile na zem sestoupí Maitréja, buddha příštího věku, v jeho průvodu bude i Tárá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tárá, též Tára (v dévanágarí तारा; tibetsky \"Dölma\" [\"sGrol-ma\"]), je ženským bódhisattvou, který ztělesňuje ženský aspekt (mateřského) soucítění. Je jedním z nejoblíbenějších bódhisattvů v tibetském buddhismu a vadžrajáně. Podle legendy povstala ze slzy bódhisattvy Avalókitéšvary, kterou uronil, když viděl všechno utrpení světa. Doslova její jméno znamená „Vysvoboditelka“.", "tgt_summary": "多罗菩萨(;多罗,意为“救度者”、“保护者”、“救济者”。;卓玛,意为“救度”),又译为多罗母、多罗佛母、度母、救度佛母。佛教认为多罗菩萨是观世音菩萨化身的女性菩萨,因此,有时佛教经论又作多罗观自在菩萨、多罗观音。", "id": 2917398}
{"src_title": "Kelowna", "tgt_title": "基隆拿", "src_document": [{"title": "Dějiny města.", "content": "Poprvé toto území osídlili misionáři v roce 1859, avšak město Kelowna bylo oficiálně založené v roce 1905. Na severu sousedí s městy \"Lake Country\" a \"Vernon\", na západě přes jezero s městem \"Westbank\", na jihozápadě s městem \"Peachland\" a na jihu s městy \"Summerland\" a \"Penticton\".", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Většina obyvatel Kelowny pracuje v oblasti služeb. V letě je zejména populární veslování a plavení se po jezeře, v zimě lyžování v nedalekém lyžařském středisku Big White Ski Resort.  Ve městě se stáčí víno známé po celém světě. Vinice se rozkládají zejména v jižní části města, kde panují ideální klimatické podmínky na pěstovaní vinné révy. V Kelowně sídli \"Sun-Rype\", výrobce ovocných nápojů a cukrovinek.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2006 žije v Kelowně 106 707 obyvatel. Z nich je 48,4 % mužů a 51,6 % žen. Dětí mladších 5 let je v oblasti 4,8 % z celkového počtu obyvatel.  Téměř 18,4 % obyvatelstva Kelowny dosahuje důchodového věku (nad 65 roků pro muže i ženy).", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení obyvatelstva podle víry.", "content": "Zdroj: Statistics Canada 2001 Census", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Veřejné školy v Kelowně náleží do školského obvodu \"School District 23 Central Okanagan\", nebo do frankofonního \"School District 93 Conseil scolaire francophone\".  Ve městě je 20 základních, 9 středních a 3 veřejné univerzity", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Několik let vedla přes město jen jedna hlavní dálnice, Highway 97. Sama o sobě nebyla špatná, avšak její propojení s městy na východě a západě provincie umožňovalo jen napojení na pomalou a klikatou transkontinentální dálnici Highway 1 a dálnici Highway 3. Protože je údolí \"Okanagan Valley\" vyhledávaným místem oddychu pro obyvatele \"Vancouveru\", v roce 1986 byla vybudovaná nová dálnice Highway 5, která zkrátila dobu cesty mezi oběma městy o dvě hodiny. Tato 425 km dlouhá dálnice začíná ve městě Hope a končí v městě Kamloops. Jejím vybudováním se podařilo dobu jízdy z Vancouveru do Kelowny zkrátit na čas pod čtyři hodiny.  Kelownu spojuje se západním břehem jezera pontonový most Okanagan Lake Bridge. V současnosti probíhá výstavba nového mostu William R. Bennett Bridge, který ho nahradí.  Z mezinárodního letiště v Kelowně odlétají pravidelné linky do Calgary, Edmontonu, Vancouveru, Toronta, Victorie, Seattlu, Las Vegas a Honolulu a sezonní lety do Mexika.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Na kanadské podmínky má Kelowna suché a mírné klima s průměrnou roční teplotou 7,7 °C. V lednu průměrná teplota dosahuje -3,8 °C a v červenci 19,1 °C. Jezero Okanagan v zimě mírní výkyvy počasí, přesto se občas studenému arktickému vzduchu podaří prorazit až do údolí – nejnižší zaznamenaná teplota je -36,1 °C, ze 30. prosince 1968. Léta jsou horká a slunečná – nejvyšší zaznamenaná teplota se vyšplhala na 39,5 °C, 24. července 1994. Na město spadne za rok průměrně 300 mm srážek, přičemž jedna třetina srážek dopadne na zem ve formě sněhu. Kelowna je nejméně větrným městem v Kanadě, za rok má 39 procent dní bez větru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kelowna je město v kanadské provincii Britská Kolumbie. Leží na břehu jezera Okanagan v údolí Okanagan Valley. Název města je odvozen od indiánského pojmenování samice medvěda grizzly. V Kelowně sídlí správa regionálního okresu Central Okanagan, třetí největší metropolitní oblasti v provincii (po oblastech Lower Mainland a Victoria).", "tgt_summary": "基洛纳(英语:Kelowna)是加拿大英属哥伦比亚省西南部的一个城市,坐落奥肯拿根湖东岸,是中奥肯拿根地区的行政中心。该市北接湖泊乡,西面隔湖与西基隆拿对望,离温哥华以东约390公里远,也离美加边境约150公里远。基洛纳市面积为,据2016年人口普查所示市内人口有127,312人,而都会区人口则有179,839人,位列全国第22大、省内继温哥华和维多利亚后第3大、以及不列颠哥伦比亚省内陆地区最大都会区。", "id": 2266639}
{"src_title": "Zubní můstek", "tgt_title": "牙橋", "src_document": [{"title": "Co je to zubní můstek?", "content": "Můstky jsou protetickými výrobky, kterými stomatolog řeší náhradu jednoho až čtyř chybějících zubů. V případě jejich ztráty je důležité vyplnit mezeru po chybějícím zubu co nejdříve. Argumentem pro takové počínání není pouze estetické hledisko, ale je třeba vzít v úvahu také skutečnost, že po ztrátě zubu dochází k putování sousedních zubů do vzniklé mezery a také zuby v protější čelisti hledají oporu, vychylují se a povylézají. Následkem všech těchto změn dochází k poruchám skusu a k nevratnému porušení poměrů v ústech. K zubnímu můstku přistupuje zubař v případě, že jste přišli o celý zub nebo jej máte poškozený do té míry, že už by nebyl schopen unést korunku. Tehdy zubař ubrousí dva sousední zuby, na ty pak nasadí korunky, které nesou kompletní umělý zub.", "section_level": 1}, {"title": "Nedostatky zubního můstku.", "content": "Standardní můstek má hned dva nedostatky:", "section_level": 1}, {"title": "Zhotovení můstku.", "content": "Nový fixní můstek představuje pro pacienta 2 – 3 návštěvy stomatologické ordinace. Před vlastním zhotovením můstku je nejprve nutné určit, které zuby jsou schopné nést konstrukci můstku a přenášet žvýkací tlak (nazývají se pilíře). Nekvalitní zuby je někdy nutné vytrhnout, pilíře v případě potřeby endodonticky ošetřit nebo opatřit výplněmi.", "section_level": 1}, {"title": "Typy zubních můstků.", "content": "Typy můstků z hlediska použitého materiálu jsou shodné s typy korunkovými náhradami – fasetované kompozitem, fasetované keramikou, celokeramické a provizorní pryskyřičné můstky. Dnes velmi upřednostňovaným materiálem je celokeramika, která na rozdíl od svého kovokeramického předchůdce splňuje vyšší estetické a hygienické nároky.", "section_level": 1}, {"title": "Inlay můstek.", "content": "Řešením mezery po vypadlém zubu může být ve vhodných případech tzv. inlay můstek. Jedná se o celokeramickou práci, která se podobně jako klasický můstek, zhotovuje v laboratoři na sádrovém modelu. Nosná část konstrukce je vybroušena za pomoci počítače z vysoce pevné zirkonoxidové keramiky, který oproti běžnému kovovému jádru můstku zcela přirozeně propouští světlo, ale její pevnost je přitom stejná. Konstrukce sestává ze základu nahrazovaného zubu a ze dvou malých výplní, které zapadnou do připravených jamek na sousedních zubech. Sousední zuby není tedy potřeba drasticky obrušovat – do každého se vybrousí jen drobná jamky, do které přesně zapadne „křidélko“ prostředního zubu. Povrch konstrukce zubní technik pokryje estetickou fasetovací keramikou. Lékař finální práci nejprve vyzkouší a poté jí do korunek sousedních zubů vlepí.", "section_level": 2}, {"title": "Péče o můstky.", "content": "Čím lépe se o můstky budete starat, tím déle vám budou dobře sloužit. Zuby nesoucí můstek jsou i nadále náchylné ke vzniku zubního kazu v oblasti krčku, kde je umístěn okraj korunky. Zároveň se v případě zanedbávání ústní hygieny může rozvinout zánět dásní. Rizikovým místem můstku je zejména oblast dásně pod mezičlenem. Zde je dokonalá mezizubní hygiena naprosto nezbytná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zubní můstek je částečnou náhradou chrupu. Zubní můstek je upevněn pomocí kovových korunek, nebo jiným zařízením na okolních zdravých zubech. Zubní můstky se zhotovují v těch případech, kdy je nutné nahradit jeden nebo více chybějících zubů a nelze to udělat pomocí implantátu.", "tgt_summary": "牙桥(英语:Dental Bridge)是一种固定假牙,弥补缺失的牙齿。缺齿位置的假牙借助相邻的牙齿制作的牙套固定,由于两旁的牙齿充当桥墩的角色,而连接的假牙则为桥面,所以称为牙桥。", "id": 1267029}
{"src_title": "Krach na burze", "tgt_title": "股災", "src_document": [{"title": "Dělení burzovních krachů.", "content": "Burzovní krachy můžeme rozdělit na benigní a maligní.  Benigní burzovní krachy přinášejí ztrátu investorům a částečně ochromí místní hospodářství, ale poměrně včas tuto krizi překonají opětovným růstem trhu.  Maligní jsou takové, jejichž dopady mají rozsáhlejší vliv na celou makroekonomii státu, případně mají i celosvětový dopad například v důsledku technologické provázanosti mezi státy.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny.", "content": "Nové technologie, změna hospodářské situace, inflační vývoj, nedostatek likvidity a euforie jsou hlavními příčinami. Nejpodstatnějším je však mentalita lidí a následné chování investorů na trzích. Svojí vinu může mít přehnaný optimismus, neboť před každým krachem bývá příznivá hospodářská situace. Lidé se v těchto situacích méně bojí riskovat a mají vidinu rychlého zisku. Lidé se navíc zadlužují, aby mohli využít konjunktury. Čím více lidí jedná tímto způsobem, tím více lidí se k nim přidává a dochází k tzv. dominovému efektu. Výše zmíněná euforie, která se projevuje na trhu se označuje také jako nákupní horečka nebo nákupní šílenství.  Původcem krachu může být i sebenaplňující se proroctví, kdy se lidé místo racionálního rozhodování rozhodují iracionálně v důsledku událostí.", "section_level": 2}, {"title": "Následky.", "content": "Vypořádání se s krachem na burze může být různé v závislosti na příčinách, teritoriu, personáliích atd. Zde je ale výčet následků, které se zpravidla vyskytují.  Lidé prodělávají, podniky bankrotují, případně se dostávají do konkursu, roste nezaměstnanost, nedůvěra v bankovnictví, klesá průmyslová výroba a celkově stagnuje ekonomika. Zasaženy jsou i subjekty, co neměli přímo nic do činění s danou krizí. Ve výjimečných případech může vzrůstat i počet sebevražd lidí, kteří těžce nesou následky krachu. Tyto následky mohou trvat měsíce, léta, případně i desetiletí.  U menších krizí se předpokládá, že po čase odezní a místní ekonomika se z krachu včas zotaví a vše se postupně vrátí do normálního stavu. Je tedy nejlepší tento krach přečkat, smířit se finanční ztrátou a dál nezasahovat.  Větší krach na burze má však makroekonomické důsledky a to je nutné řešit konkrétními zásahy. Například centrální banka může zavádět některá opatření jako změnu úrokové sazby nebo burzy částečně omezí nebo dočasně zcela pozastaví svoji činnost.  \"“Burzovní krachy jsou nezbytnou součástí vývoje burzovních trhů. Není možné jim zabránit, je obtížné je předvídat, lze se z nich však poučit. Negativní zkušenost je také zkušenost a negativní zkušenosti získané během burzovních krachů mohou být pro investory velmi cenné. Zpětně mohou analyzovat chyby a v budoucnu se jich vyvarovat. Dobrou zprávou pro investory může být, že po každém krachu přijde jednou opět růst.”\"", "section_level": 2}, {"title": "Krach na burze v dějinách.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tulipánová horečka.", "content": "Jako první evidovaný krach tohoto typu je takzvaná Tulipánová horečka, která probíhala v letech 1634–1637 na území Nizozemska, kde svojí hlavní roli hrály tulipány. Ty se v 16. století začali převážet z Turecka do Nizozemska. S rozšířením pěstování této květiny a jejím následným křížením se v 17. století natolik zvýšil zájem o tulipány, že poptávka začala převyšovat nabídku a hodnota tulipánů se postupně zvyšovala. To dospělo až k tak absurdní situaci, že lidé byli ochotni prodávat i své nemovitosti za účelem koupě tulipánů, protože některé cibule tulipánů měli tutéž hodnotu, co měšťanský dům v Amsterdamu.  Jak se dalo očekávat, tak zanedlouho začala nabídka tulipánů převyšovat poptávku. Tudíž postupně klesala jejich hodnota a to následně vyvolalo paniku. Tento krach zasáhl celé nizozemské hospodářství, včetně toho, že spousty lidí zbankrotovalo nebo skončilo v konkursu. Je důležité poznamenat, že tu byli však i tací, kteří včas odhadli situaci a i přesto na této události vydělali veliké peníze.", "section_level": 2}, {"title": "Gründerský boom.", "content": "V roce 1871 zvítězili Prusko a tehdy rozdrobené německé země ve válce s Francií. Ještě téhož roku všechny strany uzavřely příměří, ve kterém se Francie mimo jiné zavázala zaplatit 5 milionů franků do 3 let. Francie svých slov dostála a v nově sjednoceném Německu nastal ohromný příliv peněz. Během té doby místní ekonomika prosperovala a dala prostor vzniknout stovkám nových domácích podniků. Německo se v tomto období stává i druhou největší světovou ekonomikou po Velké Británii.  Podobně příznivá situace nastala i u některých sousedů, kteří také těžili z prosperující ekonomiky jako je například Rakousko-Uhersko. Čechy nevyjímaje, vzniklo spousty nových podniků na českém území a v roce 1870 vznikla v Praze i první česká burza s cennými papíry a komoditami.  Německo následně propadlo obavám a nejistotě kvůli nepříznivé místní politice a investoři v důsledku toho, začali raději realizovat své zisky. Mezitím co v Rakousko-Uhersku měli dobré vyhlídky na pokračující konjunkturu a to mírně přispělo k růstu jejich burzy. Tyto vyhlídky byly částečně doprovázeny i dlouho očekávanou výstavou ve Vídni. Tato výstava byla však ekonomickým propadem, neboť účast nedosáhla ani poloviny toho, co se očekávalo. To mohlo být částečně způsobeno tím, že lidé měli obavy z návštěvy Vídně kvůli probíhající epidemii cholery. Mnoho podniků již v den otevření zbankrotovalo, přičemž spousta z nich byla úzce provázaná s probíhající výstavou.", "section_level": 2}, {"title": "Černé pondělí.", "content": "Černému pondělí předcházel v USA růst kurzů akcií a spousty investorů se rozhodlo investovat formou úvěru. Následně se začaly objevovat první varovné signály a dokonce centrální banka byla nucena zvýšit úrokovou sazbu, neboť očekávala růst inflace. Nastala nerovnováha na trhu způsobena velkou nabídkou prodávajících a malou poptávkou kupujících. Začaly klesat kurzy akcií a technologie nezvládala přijímat přehnané množství transakcí. To vedlo ještě k hlubšímu poklesu indexu. 19. října 1987 klesl index Dow Jones o 22,6 %, což je největší pokles zaznamenaný v dějinách (předtím byl maximální pokles 12,8 % z 28. října 1929). Federální rezervní systém v čele s předsedou Alanem Greenspanem zavedl snížení úrokové sazby a tím zabránil pokračování krachu.  Protože USA byla v té době už díky moderní technologiím propojená s okolním světem, obětí se staly i další státy. Zasaženy byly evropské, asijské a další burzy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Krach na burze je nežádoucí situace na trhu, kdy dochází k náhlému a výraznému poklesu indexu určité burzy. Zpravidla se tak stane do několika dnů, kdy řádově klesne tento index o desítky procent. Lidé začnou panikařit, dojde ke kolísavost na trhu a to vše se následně negativně projeví na celkovém hospodářství, kdy mnoho subjektů finančně prodělá. Některé burzy na tuto situaci reagují například omezením či úplným pozastavením své činnosti do doby než krize pomine nebo centrální banky zavádí opatření, které vedou ke zmírnění situace.", "tgt_summary": "股灾是指股市大部分股价毫无先兆大幅下滑。", "id": 2360973}
{"src_title": "Chorsábád", "tgt_title": "杜尔舍鲁金", "src_document": [{"title": "Historie Města.", "content": "Roku 713 př. n. l. Sargon nařídil výstavbu nového paláce a města 20 km od Ninive na úpatí Gebel Musri. Zakoupil půdu, a aby přilákal dostatečný počet pracovníkú pro stavbu, rozhodl se anulovat jejich dluhy. Půda v okolí města byla zkultivována a byly zde založeny olivovníkové plantáže za účelem zvýšení produkce oleje ( v té době pro Asýrii nedostatečné).  Město mělo obdélníkový půdorys o rozměrech 1760 * 1635 m. Ohraničená plocha zahrnovala 3 čtvereční kilometry, či 700 akrů. Délka obranných zdí dosahovala 16280 asyrských délek, hodnota čísla odpovídala numerickému vyjádření Sargonova jména. Zdi města byly opravdu masivní a obsahovaly 157 věží pro zvýšení obranyschopnosti. Do města se dalo vstoupit jednou ze sedmi vstupních bran. Na obezděné terase se nacházely chrámy a královský palác. Hlavní chrámy byly zasvěceny bohům Nabuovi, Šamašovi a Sinovi, zatímco Adad, Ningal a Ninurta měli menší svatyně. Chrámová věž, zikkurat, zde byla také postavena. Palác byl vstavěn do pevnosti na východním okraji města a obsahoval 209 síní a nádvoří. Byl zkrášlen sochami a reliéfy na zdech, brány byly ozdobeny sochami okřídlených býků šédu. Obytné domy ve městě byly postaveny z nepálených cihel.  Dvůr byl do Dúr Šarrukínu přemístěn roku 706 př. n. l., i když město ještě nebylo úplně dokončeno. Sargon byl zabit během bitvy roku 705 př. n. l.. Jeho syn a nástupce Sinacherib projekt opustil, a přemístil hlavní město i s jeho administrací do města Ninive. Město Dúr Šarrukín nebylo nikdy dokončeno a bylo opuštěno, když o století později padla celá Asyrská říše.", "section_level": 1}, {"title": "Vykopávky.", "content": "Město bylo poprvé nalezeno francouzským konzulem v Mosulu, Paul-Émilem Bottaou v roce 1843. Botta věřil, že Chorsábád je biblickým Ninive. Na místě probíhaly vykopávky v letech 1842–1844 a později 1852–1855, přičemž nálezy byly posílány do pařížského Louvru.  Další vykopávky zde prováděl americký tým z Oriental Institute, Chicago v letech 1928–1935.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dúr Šarrukín (\"\"Pevnost Sargonova\"\"), v současnosti Chorsábád, bylo hlavní město Asýrie (respektive Novoasyrské říše) za vlády Sargona II. Asyrského. Chorsábád je nyní vesnice v severním Iráku, 15 km severovýchodně od Mosulu, která je dodnes obývána Asyřany.", "tgt_summary": "杜尔舍鲁金(英语:khorsabad),阿卡德语“萨尔贡的要塞”之意。亚述古城,即今豪尔萨巴德,位于今伊拉克尼尼微东北。公元前717年至公元前707年为亚述国王萨尔贡二世所建造。1843年始发掘,1858年至1865年和1928年至1935年继续发掘出土有壁上浮雕、象牙雕刻大型带公牛塑像。最有价值的发现是《亚述王表》,表中有从约公元前1700年至约公元前11世纪中期所有亚述国王的名字和在位年代。", "id": 2554528}
{"src_title": "Baas", "tgt_title": "阿拉伯復興社會黨", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ideologie a politická filosofie.", "content": "Strana Baas, stejně jako arabské nacionalistické hnutí, byla velmi ovlivněna evropskými mysliteli devatenáctého století a jejich romantickým nacionalismem a dále též francouzským levicovým hnutím pozitivistů, jako byl například Auguste Comte. Zakladatelé strany se s touto ideologií setkali při svých studiích na Sorbonně. Klíčový vliv měl filosof Johann Gottlieb Fichte.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura strany.", "content": "Baas zorganizovala silně hierarchický systém stranických buněk z důvodu silných vládních represí. Existuje buňka, divize, regionální kongres, národní vedení atd. Tato organizace dopomohla vést straně silný odpor například po americké invazi v roce 2003.", "section_level": 2}, {"title": "Strana Baas podle státu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sýrie.", "content": "Po svržení vojenské diktatury a nastolení demokracie v roce 1954 se stala strana Baas populární masovou organizací se zastoupením v parlamentu. Oslovovala hlavně inteligenci, maloburžoazii a dělnickou třídu. Hlavním protivníkem se stala Syrská sociálně nacionální strana, jež chápe syrský nacionalismus jinak a odmítá panarabismus, a Syrská komunistická strana, která podporuje třídní boj a internacionalismus. Všechny tyto strany provozovaly kromě parlamentních soubojů i násilné akce v ulicích a snažily se o získání vlivu v armádě. Po dlouhém potýkání se s vnitrostranickými frakcemi nakonec Baas v roce 1958 podpořila Násirovu vizi Sjednocené arabské republiky. Následně strana řešila otázku, zda vstoupit do Násirovy Arabské socialistické unie, či ne. Úplně se znovu osamostatnila po vystoupení Sýrie ze sjednocené republiky. V roce 1963 provedla strana státní převrat a nastolila vládu Národní fronty a v témže roce se posunula ostře na levici politického spektra, což vedlo v roce 1966 k rozdělení syrské a irácké větve. Politický program syrské vlády se v následujících letech více vyvážil a byl obnoven velmi omezený politický pluralismus. V současné době je Baas vedoucí stranou Národní pokrokové fronty.", "section_level": 2}, {"title": "Irák.", "content": "V Iráku, kde začala působit až v roce 1954, se straně Baas zpočátku nedařilo nabýt významnějšího postavení, a její dopad tak byl velmi omezený. Posléze se jí nicméně podařilo vybudovat silnou stranickou organizaci, začala se profilovat silně antikomunisticky a požadovala připojení Iráku ke Sjednocené arabské republice. Poté, co byl v roce 1963 svržen plukovník Abd al-Karim Kásim a byl potlačen vliv komunistů, přišla strana Baas k moci, nicméně zanedlouho byla z vlády vytlačena. Po pěti letech v opozici se v roce 1968 pokusili nacionalisté o nový puč a s pomocí armády uspěli. V roce 1979 se stal prezidentem Saddám Husajn, který budoval silný kult osobnosti a proslavil se násilím páchaným na příslušnících kurdské menšiny a politické opozice. Oproti původně proklamovanému sekularismu přešli iráčtí baasisté k podpoře sunnitského islamismu. Na mezinárodní úrovni vyvolala Husajnova vláda několik konfliktů, například irácko-íránskou válku nebo válku v Zálivu. Americká invaze zapříčinila konec baasistického režimu i zákaz strany.", "section_level": 2}, {"title": "V ostatních státech.", "content": "V Libanonu strana kooperuje s prosyrskými stranami v rámci Aliance 8. března. V rámci Palestinské autonomie existují dvě strany: dříve proirácká Arabská osvobozenecká fronta a prosyrská Sa'ika. Pobočky Baas s různým ideologickým zabarvením existují ještě v dalších státech.", "section_level": 2}], "src_summary": "Strana Baas, celým českým názvem Socialistická strana arabské obrody (arabsky: حزب البعث العربي الاشتراكي), byla založena v dubnu 1940 v Damašku jako arabské sekulární nacionalistické hnutí bojující proti koloniálním mocnostem. Stranu založil syrský křesťan Michel Aflak. Baas funguje jako panarabská strana v Sýrii, kde zastává nejsilnější pozici od roku 1963, a dále existuje v Iráku, kde byla po americké invazi zakázána, a v Súdánu, Libanonu, Jemenu, Bahrajnu a v Mauritánii.", "tgt_summary": "阿拉伯复兴社会党(),简称复兴党(另可音译为巴斯党),成立于1947年,是一个激进、世俗的阿拉伯民族主义政党。", "id": 301974}
{"src_title": "Termit (chemie)", "tgt_title": "铝热法", "src_document": [{"title": "Použití termitu.", "content": "V průmyslu se termity používají na přípravu některých těžko tavitelných kovů, například manganu nebo chromu podle rovnic  V minulosti (a i dnes) se práškový termit používá na sváření kolejnic. Práškový termit se nasype do speciální nádoby a zapálí, po vyhoření termitu se roztavené železo rozpustí do formy, ve které byly napřed umístěny konce kolejnic a tam vytvoří mezi nimi kvalitní svár. Další použití termitu jsou tzv. termitové dmuchavky – obvykle uzavřené nádoby s lisovaným termitem s nízkou emisí plynů a počinovou složí s elektrickým palníkem ve spodní, otevřené, části. Po zapálení odtékající tavenina prohřívá a propaluje materiál, na kterém je nádoba postavena. Jiným použitím jsou tzv. žárové zápalky – obvykle hliníkové trubičky plněné termitem a počinovou složí + hlavičkou po frikci nebo elektrickým palníkem.  Volně smíchaný termit z oxidu železitého a hliníku 75/25 má hustotu 0,7 g/cm a obsah energie 2 800 J/cm. Toto je poměrně málo a takto připravený termit je často neschopen tavit ocelové nádoby ve kterých je demonstrativně umístěn, popř. předměty jako jsou ocelové sloupy. Běžným lisování lze termit stlačit na hustoty 2–3 g/cm a silné lisy jej stlačí i na hustoty přes 4 g/cm (termit s malým přebytkem hustějšího oxidu železitého lze stlačit až na 4,9 g/cm). Takto připravený termit má energetickou hustotu 16 kJ/cm a vlivem absence množství vzduchových bublinek hoří pomalu (řádově 1 cm/s) a navíc příliš neprská roztavené železo mimo cíl (u termitu s nízkou hustotou je železo rozprašováno i rozepnutým vzduchem uvnitř termitu, což je umocňováno i rychlostí reakce která neumožňuje více kultivovaný únik bublinek vzduchu a železných par). Lisovaný termit je tak dramaticky účinnější při tavení předmětů než laicky nasypaný termit nízké hustoty.  Maximální hustota termitu z oxidu železitého s nulovou kyslíkovou bilancí je 4,175 g/cm3, adiabatická teplota (tj. bez ztrát tepla do okolí) hoření se započítáním změny fází je 3135 K (2826°C) – tato horní hranice je určena teplotou vypařování vzniklého železa, které tak odebírá energii hořící směsi bez změny teploty (analogicky – voda v hrnci limituje teplotu na 100°C i při maximální snaze hořáku). Na kilogram adiabaticky hořícího termitu vznikne 78,4 g železné páry (tj. asi 200 l na kg směsi, není pravda že by termit hořel bez vlastní produkce plynů – neadiabatický průběh reálné reakce malých množství ale objem těchto par silně snižuje). Vyprodukovaná energie je 3 956 J/g a energetická hustota je 16 516 J/cm.  Malé a rapidně hořící termitové řezačky jsou používány pro rapidní překonání ocelových sloupků a mříží tam, kde by relativní pomalost a vysoká hmotnost zařízení na bázi stlačených plynů (autogen apod.) či pil/hydraulických nůžek nebyla vhodná (operace pod vodou, rapidní vnik do objektů při zásahu ozbrojených složek).  Termit se používá ve vojenství jako zápalná látka – náplň zápalných malorážových pum, zápalně-průbojných střel a zápalných granátů. Náplně municí obsahují zpravidla směs 50–80 % termitu a pomocných látek, které zlepšují vlastnosti při výrobě i při použití. Příklad termitu pro letecké bomby: 24 % pyrohliníku, 50 % oxidů železa (okují) a 26 % dusičnanu barnatého. Přísada dusičnanu snižuje zápalnou teplotu termitu na 500–700 °C, plyny vznikající při hoření zvyšují zápalné schopnosti termitu a baryum zvyšuje tekutost strusky. Část hliníku může být též nahrazena hořčíkem a ferosiliciem. Z kovových příměsí mohou termity obsahovat např. vápník, z jiných např. inertní lehká tavidla, která na povrchu vytvářejí kompaktní strusku a zabraňují úniku tepla do okolí a tak zvyšují teplotu v podkladové reakční zóně. Pro dokonalejší využití pumy se jako obalový materiál obvykle využívají slitiny hořčíku a hliníku (elektrony).  Směsi podobné termitům se ve vojenské pyrotechnice používají též jako osvětlovací a signální světlice, a v civilní a zábavné pyrotechnice například při ohňostrojích.  Termit (nebo Thermate – viz dále) může být použit žháři pro úmyslné způsobení požáru. Po zlikvidování požáru patří mezi standardní postupy zjistit jeho možná ohniska a hledat stopy po těchto dvou chemických látkách.", "section_level": 1}, {"title": "Thermate.", "content": "Thermate je komerční verze termitu, která obsahuje přídavek síry, která způsobuje ještě rapidnější a agresívnější hoření a snižuje teplotu nutnou pro zahájení reakce.  Český název jsou termáty a jde o pyrotechnické slože s velkým obsahem kovu (hliník, hořčík, ferosilicium). Snáze se zapalují a používají se jako počinové směsi pro zažehnutí termitů a jiných složí (např. TPH). Typické je použití také v pyrotechnických zápalkách. Jako nejběžnější oxidační činidlo snižující teplotu zapálení kovových směsí je používán dusičnan barnatý.  Malý přídavek síry v průmyslových termitech slouží především ke snížení jiskřivosti směsi během hoření, které způsobuje redukované železo a odvádí se tak zbytečně teplo z taveniny. Nesmí ji být moc, jinak by zase došlo ke zbytečné emisi plynů a stejnému efektu.", "section_level": 1}, {"title": "Nanotermit.", "content": "Jako nanotermit se nazývá termit (nebo thermate), jehož složky jsou smíchány a promíseny mnohem dokonaleji než u běžného termitu, do jemného prášku. To umožňuje jeho větší efektivitu při použití, rychlejší a intenzivnější reakci a větší účinnost při hoření. Reakce s ním coby reaktantem může uvolnit více energie než dynamit. Jeho příprava je náročná vzhledem k pokročilým technologickým postupům; nejkvalitnější nanotermit pochází jen z několika málo civilních a vojenských laboratoří.", "section_level": 1}, {"title": "Plamen.", "content": "Jak termit tak thermate hoří silně oranžovým plamenem, bohatým na jiskry z agresivní exotermické oxidace. Ta se během několika sekund ustálí na teplotě přes 2000 °C; uvolněná energie z hoření dokáže např. tavit ocel či jiné kovy s vysokým bodem tání. Termit a termáty hoří bílým oslnivým plamenem, často jiskřivým z hořícího znovuzapáleného železa z redukce. Pokud hoří oranžově nebo žlutě, obsahuje soli sodíku, např. ve formě oxidačního činidla nebo tavidla.  U ocele mohou být její drobné úlomky roztavené hořením odhozeny (řádově decimetry) od místa reakce, při čemž vytvoří drobné kuličky, veliké řádově od několika nanometrů až jednoho milimetru v průměru (kulový tvar je dán snahou roztavené oceli zaujmout co nejmenší povrch k danému objemu vlivem povrchového napětí – po odvržení z centra žáru se „kapka“ oceli ochladí a v této podobě již zůstane).", "section_level": 1}], "src_summary": "Termit (thermit, thermite) je pyrotechnická směs, hořící vysokou teplotou. Označení termit se používá především pro směs práškového hliníku (pyrohliníku) a oxidu železitého, ale i pro jiné pyrotechnické směsi, s práškovým kovem a oxidem jiného kovu. Reakce hoření termitu je typická tím, že vzniká vysoká teplota 2000 až 3000 °C (je silně exotermická), hoření probíhá beze vzniku výrazného množství plynných zplodin (téměř bezplamenné hoření) a struska je v tekutém stavu. Termit hoří i bez přístupu vzdušného kyslíku a dokonce i pod vodou.", "tgt_summary": "铝热法,又称铝热反应(英语:thermite reaction),是用铝粉还原金属氧化物获得金属单质的方法。反应剧烈放热,温度可达2500~3500°C,放出耀眼的光芒。生成物为氧化铝和该高熔点金属的单质。铝热剂(thermite)指铝和金属氧化物的混合物,一般指铝和氧化铁的混合物(比例约为1:2.95)。", "id": 1266639}
{"src_title": "Svítiplyn", "tgt_title": "煤气", "src_document": [{"title": "Historie používání svítiplynu.", "content": "Svítiplyn se používá pro osvětlování od počátku 19. století. První veřejné plynové osvětlení bylo zprovozněno 31. prosince 1813 v Londýně. Postupně se využívání tohoto plynu rozšířilo po celém světě.  V Praze a Brně bylo plynové osvětlení zavedeno v roce 1847. Na přelomu 19. a 20. století byl pro svou širokou dostupnost používán i pro plnění balónů. Roku 1802 došlo i k prvnímu použití svítiplynu během vaření pro ohřívání potravy, když byl použit Zachausem Winklerem.  Od konce první světové války začal být svítiplyn využíván k pohonu motorových vozidel. Ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století jezdily na svítiplynový pohon osobní i nákladní automobily, autobusy, omnibusy, ale taky traktory a jiná zemědělská technika.  Rozvody svítiplynu byly prvním veřejným rozvodem energie. Po překonání nedůvěry, vyvolané několika výbuchy prvních nedokonalých zařízení, se začal svítiplyn široce využívat i pro osvětlování domácností, vytápění a vaření. Hromadná výroba a distribuce svítiplynu si vyžádala vybudování rozsáhlé infrastruktury plynáren, plynojemů a potrubních sítí.  Ve 20. století byl však postupně vytlačován elektřinou a levnějším a bezpečnějším zemním plynem. Výměna za zemní plyn začala v Česku v roce 1969 na jižní Moravě a skončila v severních Čechách až v roce 1996.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba svítiplynu.", "content": "Svítiplyn se vyrábí uměle, buď karbonizací (vzniká jako “vedlejší” produkt v koksárnách), tlakovým zplyněním hnědého uhlí, nebo štěpením zemního plynu, a úpravou jiných plynů.", "section_level": 1}, {"title": "Otrava svítiplynem.", "content": "Otrava svítiplynem je v podstatě otrava oxidem uhelnatým, který je ve svítiplynu obsažen v různém množství, podle toho, z čeho je vyroben.  Otrávil se jím například Jiří Šlitr († 1969), básník Václav Hrabě († 1965) nebo herečka Jana Rybářová († 1957).", "section_level": 1}], "src_summary": "Svítiplyn je technický plyn, tvořený směsí vodíku, oxidu uhelnatého, metanu, a dalších plynů (dusík, oxid uhličitý), používaný v 19. a 20. století především ke svícení, ale i k výrobě tepla. Je obdobou koksárenského plynu, ale má lepší vlastnosti, potřebné pro rozvod po městech.", "tgt_summary": "煤气指木材在干馏下发生化学反应 产生的气体混合物,其主要成分是氢气和甲烷,另外还有少量的一氧化碳和非燃料的氮和二氧化碳等杂质。氢气和一氧化碳没有味道,但是为防止煤气泄漏而不被人察觉,故在煤气中加入微量恶臭的硫醇以预警。", "id": 1597159}
{"src_title": "Charles Aznavour", "tgt_title": "夏尔·阿兹纳武尔", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se jako syn arménských uprchlíků \"Míši\" a \"Kédar\" Aznavurjanových, kteří uprchli před tureckou genocidou a usídlili se v Paříži asi rok před jeho narozením. Tatínek \"Michael\" vedl restauraci, maminka \"Knar\" zpívala po pařížských kabaretech, barech a šantánech. Rodina bydlela v malém bytě v chudší čtvrti, kde se krátce před druhou světovou válkou soustředil větší počet židovských uprchlíků. Mladý \"Charles\" spolu se svojí sestrou \"Aidou\" pomáhali svým rodičům v jejich riskantním počínání, kdy v Aznavourových bytě ukrývali až deset uprchlíků najednou. Některým z těchto skrývaných se dokonce podařilo uprchnout ze sběrného tábora v Drancy, byli hledáni gestapem, takže případné prozrazení by znamenalo rozsudek smrti nejen pro uprchlíky, ale i pro všechny ty, jenž jim poskytli pomoc. Tato činnost Aznavourových nebyla dlouho známa, ale vyšla najevo teprve při přípravě jedné knihy v Izraeli. Od izraelského prezidenta R. Rivlina dostal Charles Aznavour Medaili Raula Wallenberga.  Mladý Charles se na svoji divadelní a hudební dráhu připravoval v divadelních a baletních kurzech. První začátky své profesionální kariéry prodělal neúspěšně s pianistou Pierrem Rochem. Intenzivně pracoval pro Édith Piaf, které psal písňové texty i celé písničky, ta mu pak roce 1945 velice pomohla k prvnímu americkému a kanadskému turné. Roku 1950 se Charles definitivně osamostatnil, nejprve působil jako textař a písničkář, psal pro jiné známější zpěváky a šansoniéry. Teprve později začal zpívat sám. Jeho charakteristický hlas má své chraplavé zabarvení způsobené nedomykavostí hlasivek, na které si posluchači a kritika museli dost dlouho zvykat. Později se proslavil i jako velmi úspěšný filmový herec. Byl také velmi úspěšným podnikatelem, vlastnil velké hudební vydavatelství a koncertní agenturu.  Charles Aznavour je často označován za „francouzského Franka Sinatru“, často zpíval o lásce. Psal muzikály, kolem tisíce písniček, stovku desek a objevil se v šedesáti filmech. Jeho nejslavnější rolí je asi role ve filmu \"Střílejte na pianistu\" Francoise Truffauta. Aznavour zpíval v mnoha jazycích (samozřejmě francouzsky, pak anglicky, italsky, španělsky, německy, rusky, arménsky, portugalsky), což mu nakonec pomohlo dostat se až na jednu z nejslavnějších scén světa - newyorskou Carnegie Hall a na další přední špičkové scény po celém světě. Často uváděl píseň\" Que C'est Triste Venise\", jejímž autorem je arménský hudebník 18. století Sayat Nova a Aznavour ji zpíval v několika jazykových mutacích: francouzsky, italsky (\"Com'è Triste Venezia\"), španělsky (\"Venecia Sin Ti\"), anglicky (\"How Sad Venice Can Be\") a německy (\"Venedig im Grau\").  V roce 1970 Charles Aznavour zaznamenal obrovský úspěch ve Velké Británii, když jeho píseň \"She\" obsadila první místo britských hitparád. Další dobře známou písní na britských ostrovech je potom \"Dance in the Old Fashioned Way\".  Aznavour byl obdivovatelem kanadského Québecu, kde hrál v montrealských kabaretech před tím, než se proslavil. Pomohl také k úspěchu quebecké textařce Lyndě Lemayové (* 1966) ve Francii.  Po ničivém zemětřesení v Arménii v roce 1988 založil Aznavour charitativní spolek Aznavour pro Arménii, se kterým vybíral peníze pro zemětřesením postižené oblasti. Se svým švagrem, Georgesem Garvarentzem, napsali píseň\" Pour Toi, Armenie\", která zaujímala první místa hitparád po třináct týdnů. Zisky z honorářů šly do Arménie. V Jerevanu je po Aznavourovi pojmenováno náměstí. V roce 1995 byl Charles Aznavour jmenován vyslancem a stálým zástupcem při UNESCO v Arménii. Aznavour byl také členem \"Armenia Fund International Board of Trustees\". Tato organizace poskytla více než 150 milionů dolarů na humanitární pomoc a rozvoj infrastruktury v Arménii po roce 1992. V roce 1997 dostal Aznavour nejvyšší francouzské státní vyznamenání – Řád čestné legie.  V anketě americké zpravodajské televizní stanice CNN a internetového deníku Time Online byl Charles Aznavour v roce 1998 zvolen za Největšího umělce století na celém světě. Hlasovalo pro něj 18 % lidí, předčil i Elvise Presleyho nebo Boba Dylana. Poté, co zemřel Frank Sinatra, byl Charles Aznavour považován za posledního z tzv. „Velkých“.  Jeho písničky zpívalo mnoho osobností světové hudby - od Freda Astaira a Binga Crosbyho po například Raye Charlese nebo Lizu Minnelli (s tou Charles Aznavour nazpíval duet \"Mon emouvant amour\"). V roce 1974 nahrál americký jazzman Jack Jones album celé sestavené z písní Charlese Aznavoura nazvané \"Write Me A Love Song, Charlie\", které bylo znovu vydáno v roce 2006. Pro film \"Notting Hill \"nahrál zase britský hudebník Elvis Costello slavnou Aznavourovu skladbu \"She\". Písně Charlese Aznavoura také často zpívá jeho dobrý přítel španělský tenor Plácido Domingo. Především pozoruhodnou a výjimečnou verzi \"Ave Maria\" z roku 1994, která se řadí k Aznavourovým vrcholům.  Na začátku podzimu 2006 Aznavour zahájil své rozlučkové turné koncerty v Kanadě a USA, doprovázen nadšenými ohlasy diváků i kritiků. Roku 2007 Aznavour zahájil turné v Japonsku a Asii. V druhé polovině roku 2007 viděla Paříž návrat Aznavoura na prkna Kongresového paláce, kde odehrál celkem 20 představení. Tyto koncerty byly dlouho dopředu vyprodané. Následovaly koncerty v Nizozemsku a Belgii a po zbytku Francie. Aznavour se tak loučil se svými posluchači. Jeho rozlučkové turné mělo trvat do roku 2010. Stále zpíval v mnoha jazycích bez pomoci techniky, která zpěvákovi zobrazuje text tak, aby to neviděli diváci.  Dne 30. září 2006 měl Aznavour koncert v Jerevanu, hlavním městě Arménie jako začátek „kulturní sezóny“\" Arménie mon amie\" ve Francii.  V roce 2006 odcestoval 82letý Aznavour na Kubu, kde společně s Chucho Valdesem nahrál album \"Color ma vie\", ovlivněné latinsko-americkými rytmy. Toto album pak představil na koncertě v Moskvě v dubnu 2007. Později, v červenci 2007, Aznavour zpíval na koncertě na slavném francouzském festivalu Vieilles Charrues Festival, kde zahrál své největší hity.  V únoru 2008 Aznavour dokončil turné v Portugalsku. V lednu 2008 se zúčastnil hudební soutěže francouzské televize Star Academy, kde si s jedním soutěžícím zazpíval svůj hit \"Emmenez-Moi.\" Na jaře 2008 se Aznavour vydal do Jižní Ameriky, kde měl množství koncertů v Argentině, Brazílii, Chile a Uruguayi.  V prosinci 2008 mu prezident Arménie udělil arménské občanství. Dne 7. února 2009 byl jmenován arménským velvyslancem ve Švýcarsku, kde zemi zastupuje také u OSN v Ženevě a dalších mezinárodních organizací.  V roce 2011 se na internetu rozšířila zpráva, že Aznavour zemřel. Ten však v reakci na to v radiu RTL s úsměvem prohlásil „Já nejsem mrtvý“. V témže roce ve věku 87 let uskutečnil řadu koncertů v pařížské Olympii.  V roce 2012 vystupoval v Montréalu, 2013 vydal album písní, které složil s Gilbertem Bécaudem v letech 1950–70.  V roce 2014 nazpíval v duetu s mladou francouzskou zpěvačkou Zaz na jejím albu píseň \"J ́aime Paris au mois de mai\" a ke svým 90 narozeninám uspořádal celosvětové turné od Izraele přes Velkou Británii, Itálii, Polsko, USA až po Kanadu.  V květnu 2015, ve svých 91 letech, vydal album \"Encores\".", "section_level": 1}, {"title": "Charles Aznavour v Československu a v Česku.", "content": "V bývalém Československu koncertoval Aznavour pouze jednou v Bratislavě v listopadu 1978. V Praze měl vystoupit již v roce 1969, koncert ale v souvislosti se smrtí Jana Palacha zrušil.  V létě 2001 (od 20. 6. do 3. 7.) natáčel v Praze nízkorozpočtový TV film \"Angelina\", kde ztvárnil v hlavní roli postavu Luciena. V roli vyléčené bývalé alkoholičky, která se živí taxikařením, si zahrála herečka Jana Švandová.  Dne 6. dubna 2016 vystoupil v pražském Kongresovém centru s programem, při kterém zazpíval nejznámější písně své hudební kariéry.  Ve dnech 15. a 16. března 2018 Aznavour opět navštívil Prahu. Dne 15. března se zúčastnil slavnostního zahájení Mezinárodního pražského filmového festivalu - Febiofest. Byla mu udělena cena Kristián za celoživotní přínos světové kinematografii. Dne 16. března vystoupil na koncertu v Kongresovém centru Praha v rámci světového turné, kde zazněly jeho nejznámější písně.  Odkaz na Aznavoura je i v písni \"Depeše\", kterou nazpívala Marta Kubišová:", "section_level": 2}], "src_summary": "Charles Aznavour (arménsky: Շառլ Ազնավուր; 22. května 1924 Paříž – 1. října 2018 Mouriès) byl francouzský šansoniér arménského původu, zpěvák, písničkář, textař, herec, diplomat a podnikatel. Hrál nebo vystupoval v 60 filmech, složil přes 1000 písní. Prodáno bylo přes 100 milionů hudebních nosičů.", "tgt_summary": "夏尔·阿兹纳武尔(,1924年-5月22日-2018年-10月1日),出生名为沙赫诺吾尔·瓦希纳格·阿兹纳武里安(,),法国人,而后归化至亚美尼亚的歌手、编曲、演员、公众活动家以及外交家。阿兹纳武尔以其独特的男高音嗓音而闻名于世,他的声音在高音部分清澈、嘹亮,低音部分细碎、悠远。他共写作超过1300首歌曲,录制超过1400首,曾以八种不同语言唱过歌曲,唱片销售总量超过1亿8000万。", "id": 279714}
{"src_title": "Hans Kelsen", "tgt_title": "汉斯·凯尔森", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Hans Kelsen se narodil 11. října 1881 v Praze, v německy mluvící židovské rodině. Jeho otec Adolf Kelsen (narozený jako Abraham Littman) byl obchodník a pocházel z Brodů v Haliči. V Praze dlouho nezůstali, už roku 1884 se přestěhovali do Vídně, kde Hans Kelsen získal vzdělání. V roce 1900 absolvoval na klasickém gymnáziu a začal studovat práva na Vídeňské univerzitě, kde roku 1906 získal titul doktora práv. Po jednoroční praxi u soudu zastával různé úřednické funkce, ale především se připravoval na vědeckou dráhu.  V roce 1911 se v oboru státního práva habilitoval prací \"Hauptprobleme der Staatsrechtlehre entwickelt aus der Lehre vom Rechtssatze\" („Hlavní problémy státoprávní nauky odvozené z nauky o právním výroku“) a začal působit na vídeňské právnické fakultě jako soukromý docent. Po první světové válce, ve které působil jako právní poradce na ministerstvu války, se stal nejdříve roku 1918 mimořádným a o už rok později řádným profesorem v oboru ústavního práva. Podílel se na tvorbě ústavy Rakouské republiky a stal se přísedícím ústavního soudu.  Po roce 1930 musel z politických důvodů opustit ústavní soud, pak univerzitu a nakonec celé Rakousko. Jeho působištěm se stal německý Kolín nad Rýnem, odkud však po roce 1933 musel opět kvůli svému židovskému původu odejít. Dále působil v Ženevě a v letech 1936–1938 také na právnické fakultě Německé univerzity v Praze. V roce 1940 opustil Evropu úplně a po krátkém působení na Harvardově univerzitě se stal řádným profesorem na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde působil až do své smrti 19. dubna 1973.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení a dílo.", "content": "Ve svém díle se Hans Kelsen inspiroval zejména transcendentální filozofií Immanuela Kanta, v interpretaci marburské školy (zejména Hermanna Cohena). To se projevuje především ve striktním požadavku na oddělení práva od jiných věd a v důsledném uplatňování normativních metod zkoumání práva. Kant inspiroval Kelsena pouze ve filozofické rovině, nikoli v rovině právně-teoretické (Kant byl zastáncem přirozeného práva). Myšlenkovými předchůdci Hanse Kelsena v právní teorii byli spíše Jeremy Bentham a John Austin a jejich rozkazní teorie. Sám Kelsen se označoval za žáka německého právníka a státovědce Georga Jellinka.  Kelsen významně ovlivnil řadu zejména britských právníků, mimo jiné H. L. A. Harta a J. Raze, z českých autorů brněnského Františka Weyra. Kelsenovým kolegou, ale výslovným protivníkem byl naopak německý právní teoretik absolutní svrchovanosti státu Carl Schmitt.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie práva a státověda.", "content": "V ústavním právu se Kelsen pokládá za tvůrce evropského modelu ústavního soudu jako nejvyššího ochránce demokracie a právního státu. Tento model, odlišný od ústavního soudnictví v USA, převzala řada dalších zemí (od roku 1921 i Československo).  V oblasti teorie práva se Hans Kelsen proslavil asi nejvíce. Vytvořil nový právně-teoretický směr, označovaný jako ryzí nauka právní. Základem této teorie je přísné oddělení práva a morálky. Právo je podle něj vnitřně souladný, hierarchicky uspořádaný systém norem. Hierarchie právního řádu spočívá v tom, že nižší normy (obsažené např. ve vyhláškách) musí být v souladu s vyššími normami (normy zákonné, ústava). Pyramidální struktura právního řádu je dnes všeobecně přijímána.  Vytvořil také teoretický pojem „základní norma“ (\"Grundnorm\"), což je nejvyšší norma, stojící nad ústavou. Ta v Kelsenově pojetí umožňuje chápat právní řád jako platný. Tato teoretická konstrukce se stala v právní teorii předmětem mnoha sporů a byla všeobecně diskutována. Zabýval se též problematikou platnosti a účinnosti právních norem. V pozdějším období své vědecké kariéry se věnoval především normám jako takovým, podílel se na tvorbě mezinárodního práva a napsal rozsáhlý komentář k právu OSN.  Kelsen ostře vystupoval proti dosavadní právní teorii jak se vyvinula v 19. století. Vytýkal jí míšení práva s mimoprávními jevy (morálka, náboženství, sociologie) a prosazoval přísně juristický přístup k právu. Odmítal také tzv. dualismy v právu (tedy rozlišování objektivního a subjektivního práva, veřejného a soukromého práva, atp.). Sám však říkal, že nechce připsat vědě o právu nový směr, že chce pouze vytvořit normativní vědecké základy srovnatelné s jinými vědními obory.  Během své vědecké kariéry spolupracoval též s tzv. brněnskou školou normativní teorie, zejména s jejím čelným představitelem a svým přítelem Františkem Weyrem. Společně vydávali mezinárodní časopis \"Revue internationale de la théorie du droit\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Hans Kelsen (11. října 1881 Praha – 19. dubna 1973 Orinda u Berkeley, Kalifornie) byl rakouský právní teoretik, právní filozof a státovědec. Zabýval se zejména teorií práva, ústavním právem a mezinárodním právem. Je zakladatelem právně-filozofického směru nazývaného ryzí nauka právní, jemuž příbuzná byla normativní teorie práva.", "tgt_summary": "汉斯·凯尔森(Hans Kelsen,1881年-10月11日-1973年-4月19日)是20世纪著名奥地利裔犹太人法学家,法律实证主义的代表人物。", "id": 1483460}
{"src_title": "Hugh Laurie", "tgt_title": "休·劳瑞", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a vzdělání.", "content": "Laurie se narodil v Oxfordu v Anglii. Jeho otec William „Ran“ Laurie byl lékař, který získal zlatou medaili za veslování dvojic bez kormidelníka na Letních olympijských hrách 1948 v Londýně. Jeho matka Patricia Laidlaw zemřela když bylo Lauriemu 30 let. Laurie byl vychován v duchu presbyteriánské církve. Vyrůstal v Oxfordu a navštěvoval prestižní přípravnou školu Dragon School. Později se přihlásil na Eton a pak na Selwyn College v Cambridge, kde vystudoval předměty archeologie a antropologie.  Stejně jako jeho otec, byl i Laurie velký sportovec. Vesloval na střední škole i na univerzitě. V roce 1977 se stal juniorským mistrem Anglie a reprezentoval anglický juniorský tým na světovém šampionátu, kde skončil na 4. místě. Později, v roce 1980 se v posádce Oxfordu zúčastnil slavného veslařského závodu osmiveslic Oxfordu a Cambridge. Laurie je členem Leander Clubu, jednoho z nejstarších veslařských klubů na světě. Jeden z člunů v Selwynu byl pojmenován „Laurie“ na jeho počest.  Kvůli onemocnění infekční mononukleózou byl nucen zanechat veslování a tak se zapojil do činnosti v univerzitním divadelním spolku Cambridge Footlights, kde začínalo mnoho úspěšných britských komiků. Zde potkal Emmu Thompsonovou, se kterou navázal milostný vztah – dodnes jsou dobrými přáteli. Emma ho také seznámila se Stephenem Fryem, s nímž Laurie později vytvořil úspěšné komické duo. Laurie, Fry a Emma Thompsonová v roce 1984 parodovali sami sebe jako reprezentanty britské vědomostní soutěže University Challenge z „Footlights College, Oxbridge“ v epizodě „Bambi“ britského sitcomu \"Mladí v partě\". V roce 1980–1981, což byl jeho poslední rok na univerzitě, se stal presidentem Footlights, přičemž Thompsonová se stala vicepresidentkou tohoto spolku. Spolu uvedli na festivalu v Edinburghu výroční hru, \"The Cellar Tapes\", kterou napsal hlavně Laurie a Fry, a kde hrála Emma Thompsonová, Tony Slattery, Paul Shearer a Penny Dwyer. Tato hra vyhrála první cenu Perrier Comedy Award.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější život.", "content": "V červnu 1989 si vzal za ženu Jo Green, vedoucí správy divadla. Společně se svou dcerou Rebeccou (nar.1993) a dvěma syny, Billem (1991) a Charliem (1988), žijí v severním Londýně. Rebecca dostala roli pětileté Vivian Bearingové ve filmu \"Vtip\" (\"Wit\"). Laurieho nejlepší přátelé jsou Stephen Fry, Emma Thompson a jeho herecký partner z \"Dr. House\" Robert Sean Leonard.  Na BBC Radio 2 v interview Steveho Wrighta v lednu 2006 řekl, že zatímco pracuje ve Spojených státech na Dr. Houseovi, bydlí aktuálně v bytě v západním Hollywoodu.  Byl vyznamenán Řádem Britského impéria v seznamu New Year Honours 2007 za svůj přínos dramatu. Ze stejného důvodu v roce 2018 obdržel od královny Alžběty II. vyznamenání (CBE). 27. září 2016 získal vlastní hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.  Laurie bojuje s těžkou klinickou depresí a pravidelně navštěvuje svého psychoterapeuta. V jednom rozhovoru se vyjádřil, že poprvé měl problém během řízení na Charity demolition derby v roce 1996, kdy jel kolem explodujících aut a necítil se ani vzrušený, ani vystrašený (řekl, že se ve skutečnosti cítil znuděný). „Nuda,“ poznamenal v rozhovoru v pořadu \"Inside the Actors Studio\", „není vhodná reakce na explodující automobily.“ Laurie přiznal v rozhovoru s Rolling Stones a jako host pořadu \"The Tonight Show\", že jednou vyzkoušel hydrokodon/APAP (Vicodin) jako součást jeho přípravy na roli Dr. Gregoryho House.  V roce 2006 byl Laurie považován magazínem Life za nejvšestranněji nadaného muže všech dob.  Laurie obdivuje spisovatele P. G. Wodehouse: 27. května 1999 v \"The Daily Telegraph\" prohlásil, že mu četba Wodehouseova románu zachránila život.", "section_level": 2}, {"title": "Umělecká kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Herectví.", "content": "Cena Perrier Comedy Award vedla k převedení hry \"The Cellar Tapes\" na londýnské jeviště a později k její televizní verzi, jež byla vysílána v roce 1982. Tento fakt také zapříčinil, že Laurie, Fry a Thompsonová byli spolu s Benem Eltonem, Robbiem Coltranem a Siobhan Redmond vybráni, aby napsali a hráli v nové komediální show pro Granada Television \"Alfresco\", která byla uvedena ve dvou sériích.  Během 80. a 90. let spolupracovali Laurie a Fry v několika projektech. Mezi nimi i v seriálu \"Černá zmije\" (v originále \"Blackadder\"), kterou napsal Ben Elton a Robert Curtis, a kde hrál Laurie různé role, nejčastěji však prince George a poručíka George; dále jejich komediální „sketch show“ A Bit of Fry & Laurie, kterou BBC vysílala v letech 1989–1995, a seriál \"Jeeves and Wooster,\" což byla adaptace příběhu P.G.Wodehouse, ve které Laurie hrál Jeevesova zaměstnavatele, roztomilého blbce Bertieho Woostera. To byla role, kde Laurie projevil svůj talent také jako pianista a zpěvák. On a Fry společně pracovali také na různých dobročinných představeních, jako např. \"Histeria! 1, 2 & 3\", \"Tajemství třetího policistova balonu\" (v originále \"The Secret Policeman's Third Ball\") a varietní show \"Fry and Laurie Host a Christmas Night with the Stars\". Spolupracovali na filmu \"Petrovi přátelé\" (v orig. \"Peter's Friends\").  V roce 1992 se Laurie objevil v klipu k singlu „Walking On Broken Glass“ od Annie Lennox, v kostýmu z \"Černá zmije III\". Také se objevil jako vědec ve videu „Experiment IV“ od Kate Bush.  Pozdější filmy, kde se Laurie objevil, zahrnují \"Rozum a cit\" (\"Sense and Sensibility\", 1995) v hlavní roli s Emmou Thompsonovou; akční Disneyho film \"101 Dalmatinů\" (\"101 Dalmatins\"), kde si zahrál Jaspera, najatého zloděje pro krádež štěňat; Eltonovu adaptaci jeho románu „Inconcevaible“, \"Možná, miláčku\" (\"Maybe, Baby\", 2000); dále \"Dívka z Ria\" (\"Girl from Rio\"); remake \"Let Fénixe\" (\"The Flight of the Phoenix\", 2004); a tři filmy \"Stuart Little\".  V roce 1996 vyšel Laurieho první román \"The Gun Seller\", kde si autor dělal legraci z žánru thrilleru. Tento román se stal bestsellerem. Od té doby pracoval na scénáři pro jeho filmovou verzi a dále také na svém druhém románu, \"The Paper Soldier\".  V roce 1998 obdržel nabídku hostovat v seriálu \"Přátelé\", v epizodě „The One with Ross's Wedding, Part Two“. Díky velké popularitě \"House\" si krátkou scénou v této epizodě získal oblibu fanoušků obou seriálů, zvláště díky neobvykle drsnému použití jména „Pheebs“.  Od roku 2002 se Laurie objevuje v řadě britských televizních dramat, hostoval ve dvou epizodách první série špionážního seriálu \"MI5\" (\"Spooks\") na BBC One. V roce 2003 hrál a režíroval seriál \"Fortysomething\" (v jedné epizodě se objevil Stephen Fry). V roce 2001 namluvil postavu právníka v kresleném seriálu \"Family Guy\" v epizodě „One If by Clam, Two If by Sea“. Laurie byl také postavou pana Wolfa v animovaném seriálu \"Preston Pig\". Kromě toho byl účastníkem diskuze v \"QI\", kde Fry působí jako moderátor. V roce 2004 Laurie hostoval jako profesor v obžalobě vesmírné sondy zvané \"Beagle\", v \"Show Lennyho Henryho\" (\"The Lenny Henry Show\").  Ačkoli byl Hugh Laurie známý v Británii už od 80. let, do povědomí amerického publika se dostal až v roce 2004, kdy si poprvé zahrál jako ošetřující lékař Dr. Gregory House v populárním lékařském dramatu Dr. House stanice Fox. Kvůli této roli si Laurie musel osvojit americký akcent. Během té doby filmoval v Namibii \"Let Fénixe\" konkurzní nahrávku pro show natočil v hotelu v koupelně, jediném místě, kde měl dostatek světla. Jeho americký akcent byl tak přesvědčivý, že výkonný producent, Bryan Singer, který netušil, že Laurie je Angličan, na něj ukazoval právě jako na zajímavého amerického herce, kterého hledal.  V červenci 2005 byl Laurie nominován na Emmy za roli House. Ačkoli nevyhrál, obdržel Zlatý glóbus v letech 2006 a 2007 za jeho práci v seriálu (jedna z několika obdržených cen v následujících letech) a cenu Sdružení filmových herců v letech 2007 a 2009. Laurie byl také oceněn zvýšením platu, který prý činí $350,000 za epizodu. Laurie nebyl nominován na ceny Emmy pro rok 2006.  Hugh Laurie byl obsazen jako vydavatel \"Daily Planet\" Perry White ve filmu \"Superman se vrací\" (\"Superman returns\", 2006), ale musel tuto roli odmítnout kvůli své zaneprázdněnosti v \"Houseovi\" (mimochodem, seriál vyrábí Bad Hat Harry Productions, která je vlastníkem režiséra filmu \"Superman se vrací\", Briana Singera.)  V červenci 2006 se Laurie objevil v pořadu \"Inside the Actors studio\" kanálu Bravo!, kde také zazpíval a zahrál na klavír jednu ze svých vlastních písní, „Mystery“.  Laurie hostoval v pořadu \"Saturday Night Life\" stanice NBC převlečený za transvestitu ve skeči o muži (Kenan Thompson) se zlomenou nohou, který naříká na nečestnost svého doktora. Laurie hrál ženu onoho muže.  V srpnu 2007 se objevil v dokumentu stanice BBC Four, \"Stephen Fry: 50 Not Out\", natočeném na oslavu Fryových padesátých narozenin. V následujících dvou letech se například objevil v \"Blackadder Rides Again\", \"Street Kings\" a \"Monstra vs. Vetřelci\", podruhé uváděl Saturday Night Live, v epizodě „Peter byznysmenem“ seriálu \"Griffinovi\" parodoval vlastní postavu Gregoryho House a konečně v roce 2010 nadaboval postavu Rogera v epizodě \"Simpsonových\".  V únoru 2012 bylo oznámeno, že osmá série pořadu \"Dr. House\" bude poslední. Roku 2015 si zahrál zápornou roli ve filmu \"Země zítřka\". Jako zločinec vystupoval také v miniseriálu \"Noční recepční\", který byl poprvé odvysílán na BBC a za který vyhrál cenu Zlatý glóbus. V letech 2016 až 2017 se objevil jako hlavní role seriálu \"Chance\".", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Laurie umí hrát na klavír, kytaru, bicí, harmoniku a saxofon a na klavír se učil již od šesti let. Svůj hudební talent projevil v mnoha pořadech, zejména v \"A Bit of Fry and Laurie\", \"Jeeves and Wooster\", \"Dr. House\" a také když hostoval v \"Saturday Night Life\" 28. října 2006. Působí i jako zpěvák a hráč na klávesy v losangeleské rockové skupině „Band From TV“.  26. července 2010 prohlásil, že bude vydávat bluesové album \"Let Them Talk\" pod Warner Bros. Records. Poprvé bylo vydáno 18. dubna 2011 ve Francii, v Německu o jedenáct dní později, ve Spojeném království 9. května a ve Spojených státech až 6. září téhož roku. Na albu spolupracoval například s umělci Tomem Jonesem, Irmou Thomasovou nebo Dr. Johnem.  1. května 2011 získal Laurie společně s jazzovým kvintetem na \"Cheltenham Jazz Festivalu\" velké uznání. O čtrnáct dní později se objevil v ITV pořadu \"Perspectives\", kde hovořil o své lásce k neworleánské hudbě a o hraní vlastního alba ve městě samotném.  Jeho druhé album \"Didn't It Rain\" vyšlo ve Spojeném království 6. května 2013. Ve stejném roce vystoupil se svou kapelou na Queen Mary, což bylo natočeno a později vydáno jako \"Live on the Queen Mary\" v podobě DVD nebo Blu-ray. Několikrát hrál i v Česku; poprvé 26. července 2013, podruhé 22. července 2014.", "section_level": 2}], "src_summary": "James Hugh Calum Laurie, CBE (* 11. června 1959 Oxford), známý jako Hugh Laurie, je britský herec, hudebník, spisovatel a sportovec. V letech 2004 až 2012 ztvárnil postavu dr. Gregoryho House, hlavního protagonistu televizního seriálu Dr. House, za což získal dva Zlaté glóby, dva Screen Actors Guild a sedm nominací na cenu Emmy. V roce 2011 se dostal do Guinnessovy knihy rekordů jako nejlépe placený herec v televizním dramatu (za jednu epizodu v seriálu Dr. House dostával 409 tisíc dolarů) a nejsledovanější mužská postava v televizi.", "tgt_summary": "詹姆斯·休·卡鲁姆·劳瑞,CBE(James Hugh Calum Laurie,1959年-6月11日),英国演员、喜剧演员、作家和音乐家,毕业自剑桥大学塞尔文学院。最初让他获得知名度的作品是英国的历史喜剧影集《黑爵士》,他和好友史提芬·费亚(Stephen Fry)组成了喜剧双人团体「佛莱与罗利」(Fry and Laurie),更合作创造了一套名为《弗莱劳瑞秀》的电视剧,在BBC上映。2004年至2012年间,他在大众的影集《豪斯医生》(\"House\")中饰演格瑞利·豪斯医生(Dr. Gregory House)。于2012年推出纪录片《休劳瑞的蓝调朝圣之旅》(Let Them Talk A Celebration of New Orleans Blues)。", "id": 1838809}
{"src_title": "Srebrenický masakr", "tgt_title": "斯雷布雷尼察大屠杀", "src_document": [{"title": "Události před masakrem.", "content": "Počátkem 90. let 20. století se s přicházejícími změnami ve střední a východní Evropě začala měnit i situace na Balkáně. Na jedné straně se otevíraly emancipační tendence jednotlivých republik (především severu) Jugoslávie, na straně druhé snahy o udržení její celistvosti. Poměrně rychlé vyhlášení samostatného nejprve Slovinska, později Chorvatska a nakonec i Bosny a Hercegoviny bez řešení statusu Srbů, kteří obývali části těchto republik v dominantním postavení, mělo za následek vyhlášení samostatnosti Republiky Srbská krajina na území Chorvatska a Republiky srbského národa v Bosně a Hercegovině.  Politické neshody se již na jaře 1991 vyostřily natolik, že v některých oblastech Chorvatska přerostly v ozbrojené střety a nakonec v regulérní válku. Vojáci pravidelných armád, polovojenské jednotky i námezdní žoldáci na všech stranách konfliktu prováděli vraždy, masakry a znásilňování nepřátelského etnika, loupili a vypalovali jim domy. Aby bylo zabráněno těmto excesům, ustanovila OSN roku 1991 vojenské jednotky UNPROFOR, které od roku 1992 měly zabraňovat vraždění civilního obyvatelstva vytvářením tzv. „bezpečných zón“.  Úkolem jednotek UNPROFOR bylo podle podmínek příměří mezi srbskými a muslimskými silami primárně dohlížet na demilitarizaci oblasti kolem Srebrenice, ale z rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN také odvracet srbské útoky proti oblasti a zajišťovat humanitární pomoc. Nejasná byla i možnost použití síly.  Oblast středního Podriní (region okolo Srebrenice) s převážně bosenskou populací měla strategický význam pro Srby. Bez tohoto regionu by neexistovala teritoriální celistvost v rámci nově vyhlášené Republiky srbské. Z tohoto důvodu Srbové přistoupili k etnickým čistkám Bosňáků z oblastí ve východní části Bosny a středního Podriní. Z rozsudku ICTY:  Jakmile byly města a vesnice bezpečně v jejich rukách, srbské síly – armáda, policie, paramilitantní skupiny a někdy dokonce i srbští vesničané – postupovaly následovně: muslimské domy a obydlí byly systematicky vypleňovány a vypalovány. Muslimské obyvatelstvo bylo shromážděno nebo zajato a přitom někdy mláceno či zabito. Muži a ženy byli odděleni a většina mužů zadržena v bývalé věznici KP Dom.", "section_level": 1}, {"title": "Pád Srebrenice.", "content": "Dne 6. července 1995 v časných ranních hodinách začali město ostřelovat příslušníci Vojsk Republiky Srbské, jejichž část byla rekrutována z okolních vesnic. Město Srebrenicu chránilo 600 nizozemských vojáků UNPROFOR a vojáci 28. divize bosensko-muslimské armády, kteří následně podnikli protiútok. 8. července bylo město ostřelovánu znovu, přičemž bylo zasaženo i předsunuté stanoviště nizozemských UNPROFOR, kteří se kvůli nedostatečné výzbroji museli vzdát a po delším vyjednávání jim Srbové povolili odjet do Srebrenice. Cestou tam se však nizozemští vojáci při snaze projet silniční zátaras dostali do konfliktu s bosenskými obránci, kteří po jejich transportéru hodili granát. Výsledkem byla smrt vojína Raviv van Renssena. Následující den pokračovalo srbské ostřelování a z města uprchly tisíce civilistů. Srbové obsadili další pozorovací stanoviště sil OSN a vzali jako rukojmí asi 30 nizozemských vojáků. 10. a 11. července mělo dojít k leteckým útokům na Srby, ale nakonec k tomu nedošlo i kvůli tomu, že Srbové hrozili, že v případě útoku zabijí nizozemská rukojmí. V tomtéž období se 28. divize bosensko-muslimské armády, která v bojích utrpěla ztrátu asi 2 tisíc mužů, začala postupně stahovat, i když byla početně silnější, než útočící srbské jednotky. Její vojska odcházela směrem ke Snagovu a zbylí vojáci museli složit zbraně, přičemž byli zajati srbskými silami. 12. července 1995 začaly autobusy odvážet zbývající ženy a děti na muslimská území, muži však zůstali izolováni. Celkem Srebrenicu opustilo dle Světové zdravotnické federace 35 632 lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Události po obsazení Srebrenice.", "content": "Ráno 10. července byla situace v samotné Srebrenici napjatá. Její obyvatelé zaplavili ulice a začali utíkat k Potočarům, kde se nacházela základna OSN. Plukovník Karremans požadoval okamžitou vzdušnou podporu NATO. Letouny NATO se 11. července pokusily bombardovat dělostřelecké pozice Vojsk republiky srbské (VRS) nad Srebrenicí, ale vzdušná podpora NATO byla zastavena poté, co VRS pohrozila zabitím nizozemských vojáků, kteří se nacházeli v jejím zajetí, a odstřelováním základny OSN v Potočarech a jejího okolí, kde se nacházelo 20 000–30 000 civilistů.  Dne 11. července VRS obsadila Srebrenici. Pozdě odpoledne se generálové Ratko Mladić, Radislav Krstić a další důstojníci prošli ulicemi Srebrenice a velký počet (tisíce) utečenců pochodoval k Potočarům, kde hledal záchranu u Nizozemského batalionu. Konfrontováno s pádem Srebrenice, civilní obyvatelstvo se stáhlo do Potočar, vzdálených pět kilometrů severozápadně od města, aby tam nalezlo ochranu na základně OSN. Do večera 11. července se tam shromáždilo mezi 20 a 25 tisíci uprchlíků, většinou žen, dětí, starců a „vojensky nezpůsobilých“. Několik tisíc jich vstoupilo do základy OSN otvorem v oplocení, který nizozemští vojáci vystříhali na místě méně viditelném pro příslušníky VRS, zatímco se ostatní nacházeli v okolí základny, v halách továren a na polích. V mase utečenců bylo v samotné základně nejméně 300 „vojensky způsobilých“ mužů a mimo ni mezi 600 až 900. Nikdo z nich nebyl ozbrojen. Tímto způsobem se na malém prostoru shromáždil velký počet uprchlíků, přitom podmínky byly kvůli vysokým teplotám, nedostatku vody, potravin a léků zcela katastrofální.  Vědomi si reality, uprchlíci v Potočarech navečer dne 11. července veřejně požadovali od příslušníků Nizozemského batalionu, aby byli evakuováni. Informován byl o tom i plukovník Thomas Karremans a přes něj na setkáních v hotelu Fontana i velitel Hlavního štábu VRS generál Ratko Mladić. Na druhém setkání, uskutečněném téhož dne ve 23:00 ve stejném hotelu, plukovník Karremans informoval generála Mladiće a všechny přítomné (důstojníky Hlavního štábu VRS a představitele uprchlých civilistů Nesiba Mandžiće) o obklíčené mase lidí a humanitární krizi, která hrozila utečencům v Potočarech. Při té příležitosti generál Mladić řekl, že sami Bosňáci musí rozhodnout, jestli si přejí zůstat nebo odejít (a kam) a že prověří, jestli se mezi „vojensky způsobilými“ muži v Potočarech nenachází váleční zločinci. Výslovně požadoval, aby příslušníci 28. divize Armády Republiky Bosny a Hercegoviny (ARBiH) z enklávy Srebrenica složili zbraně. Důstojníci Nizozemského batalionu nevěděli, kde se v té chvíli nachází tyto síly a na třetí schůzce konané 12. července v 10:00 v uvedeném hotelu v Bratunaci sdělili generálu Mladićovi, že se jim nepodařilo navázat kontakt s příslušníky 28. divize ARBiH. Této schůzky se účastnili i tři zástupci uprchlíků (Nesib Mandžić, Ćamila Osmanović a Ibrahim Nuhanović). I přes ujištění představitelů uprchlíků, že nevědí, kde se 28. divize nachází a s jejími členy nejsou v kontaktu, generál Mladić zopakoval požadavek na odzbrojení a slíbil zajistit převoz pro všechny civilisty z enklávy Srebrenica s podmínkou, že předtím oddělí muže od 17 do 70 let, aby zjistil, jestli se eventuálně neúčastnili předchozích válečných zločinů.  Představitelé mezinárodních humanitárních organizací ve Srebrenici poslali 12. července svým centrálám zprávu, ve které se uvádí, že humanitární situace v ranních hodinách toho dne je dosud nejhorší, jelikož se nedostává potravin, léků a ošacení, dle jejich odhadu se okolo 30 000 lidí nachází na základně nebo v jejím okolí a dalších 8 000 se pokouší probít z Horních Potočar do základny UNPROFOR. Výslovně je uvedeno, že mezi shromážděným obyvatelstvem se nenachází ani jediný ozbrojený voják ARBiH.  V ranních hodinách (mezi 6. a 7. hodinou) dne 12. července do základny OSN v Potočarech vstoupili příslušníci speciální jednotky Ministerstva vnitra RS, části Bratunacké brigády a jednotky vojenské policie Bratunacké brigády, aby „zajistily pořádek“, hledali a oddělovali „vojensky způsobilé“ muže podle ústního nařízení generála Ratka Mladiće na setkání v hotelu Fontana v Braunci z 11. a 12. července. Tam byla, mimo jiné, domluvena evakuace uprchlých civilistů z Potočar na území pod kontrolou ARBiH ve směru na Tuzlu s následným oddělením „vojensky způsobilých“ mužů.  Situace se před polednem 12. července v Potočarech zhoršovala. Tehdy se za doprovodu vysokých důstojníků Hlavního štábu a televizních štábů objevil generál Ratko Mladić, který mezi obklíčenými lidmi vyvolal naději, když dětem rozdával sladkosti (později byl rozdělován chléb) a sliboval, že civilisté budou odvezeni tam, kam si přejí.  Těžké podmínky v Potočarech 12. července se ještě zhoršily z důvodu terorizování, urážení a mučení během oddělování „vojensky způsobilých“ mužů a sporadickým vraždám za slévárnou zinku, u potoka a za „bílým domem“. Teror se zvětšil v průběhu noci. Vojáci vytahovali a odváděli lidi z davu. Bylo slyšet výkřiky, naříkání, sténání a výstřely. Někteří uprchlíci viděli mučení, znásilňování a zabíjení a někteří našli zavražděné. Několik civilistů spáchalo sebevraždu oběšením. Brzy ráno 12. července velení Drinského korpusu VRS nařídilo všem svým jednotkám a Ministerstvu obrany mobilizaci všech dopravních prostředků a jejich shromáždění na fotbalovém stadionu v Bratunaci od 16:30 hodin.  Okolo poledne 12. července začaly do Potočar přijíždět první autobusy a kamiony na převoz žen, dětí a starců ve směru na Tuzlu. Uprchlíci do nich okamžitě začali nastupovat, aniž by věděli, kam pojedou. Příjezd velkého počtu autobusů a kamionů byl organizován Hlavním štábem VRS. Nastupování do autobusů bylo prováděno za přítomnosti a pod dohledem příslušníků VRS a za pomoci Nizozemského batalionu. V průběhu dne bylo do teritoria ARBiH evakuováno okolo 8500 lidí. Převoz byl během noci přerušen a pokračoval v ranních hodinách 13. července. Komandant Hlavního štábu VRS, neurčitý počet důstojníků tohoto štábu, velení Drinského korpusu a velitel Bratunacké brigády byli ve dnech 12. a 13. července vídáni na základně Nizozemského batalionu v Potočarech.  Během převozu byly autobusy a kamiony přeplněné a počasí bylo velmi teplé. Prvý konvoj vozidel doprovázeli příslušníci Nizozemského batalionu a při cestě do Tišće nedocházelo k oddělování „vojensky způsobilých“ mužů. Později členové VRS jejich asistenci zabránili násilným odejmutím vozidel a v průběhu evakuace bylo na různých místech, nejčastěji v Tišći, prováděno oddělování. Po příjezdu do Tišće utečenci pokračovali pěšky do Kladnje, několik kilometrů přes „zemi nikoho“, mezi srbskými a bosňáckými liniemi.  Úplná evakuace uprchlých Bosňáků z Potočar a splnění dohod z 11. a 12. července byly dokončeny 13. července do 20:00 hodin. Na letišti v Doubravách našlo útočiště okolo 22 000 těchto uprchlíků (ve stanovém městě), dalších několik tisíc se ubytovalo na druhých místech a u přátel a rodiny. Jiný osud potkal odvedené muže. Ti museli v Potočarech zanechat všechny své věci před „bílým domem“ a potom byli drženi v krajně nevhodných podmínkách. V blízkosti „bílého domu“, za budovou „Transport“ a v okolí potoka byly v těchto dnech prováděny sporadické vraždy, o čemž se mohli přesvědčit příslušníci nizozemského batalionu OSN, kteří na to upozornili svého nadřízeného plukovníka Josepha Kingoriho, vojenského pozorovatele OSN pro oblast Srebrenice. Slyšel střelbu a pokoušel se zjistit, co se děje, ale v tom mu zabránili příslušníci VRS. Oddělení „vojensky způsobilí“ Bosňáci v Potočarech (nejméně 1000 osob) byli odvezeni z Potočar na jiná zajatecká místa v Bratunaci 12. a 13. července, kam byli dopravováni i zajatci ze smíšené kolony v lese a odtud na místa poprav. Zbyla po nich velká hromada osobních věcí a dokumentů, která byla spálena pozdě večer 13. července.  Mezinárodní výbor Červeného kříže ze základny v Potočarech evakuoval dne 16. července 87 raněných do Bratunace, kde bylo také provedeno oddělování „vojensky způsobilých“. Separováno bylo 23 zraněných, kteří se stali válečnými zajatci. Jejich osud je neznámý. Jedna část obyvatelstva (mezi 10 a 15 tisíci) se po obsazení Srebrenice shromáždila u vesnic Jaglić a Šušnjari, odkud hledali záchranu v oblastech pod kontrolou ARBiH. Asi jedna třetina mužů byli vojáci 28. divize ARBiH, ale jen část z nich byla ozbrojena. V čele kolony stanuly jednotky 28. divize, za nimi pak civilisté, mezi kterými byl i menší počet žen, dětí a starců. Zadní voj vytvořil samostatný batalion 28. divize. Čelo kolony vyrazilo 12. července v 00:30 hodin z Šušnjar přes Jaglić a Buljim k místu zvanému Kameničko Brdo. V noci byla kolona kvůli slabé viditelnosti a strachu z min a paniky přerušena a její pohyb byl zastaven. K obnovení pohybu došlo až po svítání. VRS z různých směrů kolonu odstřelovala, protože podle pravidel VRS, což potvrdili vojenští specialisté obžaloby i obhajoby v procesu s generálem Krstićem, „představovala legitimní vojenský cíl“.  Hlavní část kolony v odpoledních hodinách pokračovala v cestě, přičemž první skupina přešla silnici Konjević Polje-Nova Kasaba. VRS okolo 18:00 přesně určila polohu utečenců na pozici Kameničko Brdo (nad vesnicí Pobuđe), kam větší díl kolony úspěšně dorazil. Kolona uprchlíků vedená představiteli obecní samosprávy s raněnými na čele vyrazila okolo 20:00 z polohy Kameničko Brdo k vodnímu toku zvanému Krajinovički potok. Poté, co tento potok přebrodilo několik desítek lidí, objevili se vojáci VRS. Přijížděli kamiony a obrněnými transportéry silnicí ze směru od vesnice Kravina, mezi kterými bylo jedno vozidlo bílé barvy se symboly UNPROFOR vyzývající přes megafon Bosňáky, aby se vzdali.  V odpoledních a večerních hodinách síly VRS a Ministerstva vnitra zajaly větší počet lidí ze zadního voje kolony v oblasti Ravni Buljim. VRS používala různé způsoby, počítaje v to výstroj OSN a Červeného kříže, aby oklamala účastníky kolony. Slibovala jim ochranu života, přepravu do Tuzly a garantovala bezpečnost s tím, že UNPROFOR a Červený kříž byl pověřen jejich dopravou do Tuzly. Počet zajatých dne 12. července dosáhl asi 1000 osob. Při zajímání VRS zajatcům odnímala osobní majetek, některé z nich na místě zabila. Na blokádu a zajímání běženců ze Srebrenice Republika Srbská angažovala speciální jednotky policie. Tak byl v oblasti vesnic Brežanci-Bokčin Potok v 15:55 hodin zablokován větší podíl uprchlíků. Této činnosti se měly účastnit i některé menší jednotky policie z Republiky Srbská Krajina a Republiky Srbsko, přímé důkazy ale nejsou k dispozici. Dalším místem zajímání byla oblast rozdělení kolony v úpatí hory Kameničko Brdo a osady Krajinovići u vesnice Pobuđe.  Rozdělené skupiny kolony dne 13. července v 1:00 hodinu pokračovaly v cestě k silnici Konjević Polje-Nova Kasaba a překročily ji krátce před svítáním. V přechodu této komunikace bránily příslušníci VRS střelbou. Poslední větší skupiny přešly silnici u místa Svilili okolo 6:00 hodiny, poté byl přechod cesty znemožněn VRS, která na komunikaci umístila početné síly. V ranních hodinách v širším prostoru vesnic Pobuđe mezi dopravní komunikací Bratunac-Konjević Polje-Nova Kasaba bylo zablokováno okolo 8000 lidí. V průběhu dne do 17:30 hodin bylo zajato nejméně 6000 mužů, kteří se nacházeli na různých místech. Největší díl zajatců byl odveden na sběrná místa v Nové Kasabě, kde bylo drženo 1500-3000 lidí, a vesnici Sandići, kam bylo dopraveno 1000-4000 lidí. Část zajatců zadržených u vesnic Nova Kasaba a Konjević Polje byla zabita na břehu řeky Jadar ráno 13. července.  Téhož dne v odpoledních hodinách (okolo 16:00) VRS ve třech autobusech dovezla skupinu zajatých Bosňáků do vesnice Cerska a tam je zastřelila. Zabito bylo nejméně 149 osob, ve věkovém rozmezí 15-50 let, z nichž 147 nosilo civilní oblečení. Nejméně 48 mělo svázáno ruce za zády drátem. Několik zajatců na dopravní komunikaci Kravina-Milići bylo na místě zabito. Pozdě odpoledne 13. července více než 1000 zajatých u vesnice Sandići bylo odvedeno do Kravice a zavřeno ve skladišti zemědělského družstva OOK Kravica. Po incidentu, kdy jeden zajatec zabil policistu, její příslušníci zahájili zabíjení zajatců bazukami, ručními granáty aj. VRS okolo 16:00 hodiny na hoře Udrč přesně zaměřila shromážděnou masu, kde se nacházelo přibližně 5000 lidí, proti kterým zahájila dělostřeleckou palbu. Kolona pokračovala v cestě k vesnici Kamenica a dále k Tuzle.  U vesnice Glodi se kolona zastavila, jelikož VRS v oblasti Velja glava umístila zálohy v očekávání, že uprchlíci půjdou přes Caparde k Tuzle, tj. nejkratší cestou. Jednotky 1. bratunacké brigády napadly část příslušníků přetržené kolony v Pobuđe, kteří se pokoušeli hledat bezpečí v enklávě Žepa, umístěním záloh v oblasti Bračan a Podravanje. VRS dislokovala zálohy 14. července v objektu Velja glava a kolonu rozbila. Poté se kolona vrátila a mířila k Mlađevci. Čelo kolony se zastavilo v místě Jošanica Gaj a čekalo, až se celá kolona shromáždí a v 16:00 se její účastníci vydali na cestu. VRS v oblasti vesnic Marčići-Snagovo umístila silné zálohy s tanky a transportéry, které podporovaly speciální jednotky Ministerstva vnitra. Během střetnutí byl zajat velitel jednoho oddílu. V 16:00 kolona pokračovala na Tuzlu, přičemž byla vystavena dělostřelecké palbě z objektu Velja glava a kopců nad Zvornikem. Zajatý velitel se spojil s majorem Obrenovićem ze Zvornické brigády VRS a poté aktivita dělostřelectva ustala.  Během noci ze 14. na 15. červenec kolona více jak 4000 lidí směřovala k silnici Zvornik-Tuzla. Po zřízení průchodu v oblasti Marčići ke koloně přibyli i ti, kterým se podařilo probít z obležení u Konjević Polje a Nové Kasaby. Ozbrojené síly RS, zvláště 1. milićká a 1. bratunacká brigáda a s nimi Samostatný batalion Skelani, prováděly „obhlídku terénu“ a zajaly větší počet Bosňáků. V průběhu 14. července z Bratunace do Zvorniku bylo převezeno 2000-2500 mužů. Zajatci byli umístěni v tělocvičně základní školy v Grbovcích a dalších školách. V samotných Grbovcích bylo asi 1000 zajatců. Z Grbovcí pak byli se zavázanýma očima kamiony převáženi na popraviště v Orahovci. Zavraždění byli naházeni do masových hrobů, které VRS později vykopala a jejich ostatky převezla na druhá místa a pohřbila (lokalita Lazeta), totéž se opakovalo ještě jednou (lokalita Hodžići). Stejného dne VRS 1500-2000 zajatců z Bratunace převezla do Petkovců a uvěznila v tělocvičně základní školy. Zajatcům byly svázány ruce za zády drátem, poté byli přinuceni se vyzout a kamiony je převážely k hrázi Petkovci, kde je VRS střílela ve skupinkách od 5 do 10 osob. Jeden díl zajatců byl 14. července z Bratunace převezen autobusy do vesnice Pilica (základní školy), kde byli zadržováni dvě noci.  Během noci ze 14. na 15. červenec čelo kolony s raněnými pokračovalo v cestě k místu zvaném Crni Vrh a překročilo silnici Zvornik-Tuzla. V ranních hodinách překročila komunikaci v oblasti Crni Vrh s vydala se k lokalitě Križevačke njive, kde došlo ke srocení kolony. Kolona v ranních hodinách 15. července překročila silnici Zvornik-Caparde a s ohledem na vzdálenost 3-4 kilometrů od vesnice Baljkovica neměla dosud přímý kontakt s předními liniemi VRS. Druhá část kolony byla v ten samý čas teprve pod horou Udrč a směřovala ke Kamenici a dále k Tuzle. Síly VRS ve snaze zamezit pohybu kolony zablokovaly širší oblast Crni Vrh a Planinci, částečně oblast Kamenica a Glođansko brdo. V oblasti Pandurica, Planinci, Crni Vrh, Kamenica a Glođansko brdo se nacházelo okolo 3000 lidí.  V rozhovoru s jedním generálem z Hlavního štábu VRS Dragan Obrenović, náčelník štábu Zvornické brigády, navrhl, aby se kolona pustila. Generál to však odmítl a nařídil její zastavení a zničení, s čímž souhlasil i náměstek ministra vnitra RS, který všem jednotkám nařizoval (letectvo nevyjímaje) zabití všech lidí v koloně.  Vysoký důstojník Centra veřejné bezpečnosti Zvornik informoval Obrenoviće o situaci v Bratunaci, kde se nacházelo velké množství zajatých Bosňáků a poukázal na nebezpečí, který se tím vytvořilo. Během přechodu linií na cestě Konjević Poje byl zajat větší počet Bosňáků. Téhož dne Sekretariát Ministerstva obrany Zvornik na základě žádosti Velitelství Drinského korpusu vydal nařízení k mobilizaci všech vojensky způsobilých branců na teritoriu okresů Vlasenica, Milići, Skelani, Bratunac a Šekovići s cílem zabezpečení terénu a zničení kolony. Kromě armády se do chytání a přivádění zajatců zapojily i policejní oddíly Republiky Srbské. Čelo kolony se dne 15. července v 17:15 hodin při pohybu střetlo s jednotkami Ministerstva vnitra Republiky Srbské ve vesnici Marčići. Tehdy došlo poprvé k přímé konfrontaci mezi čelem kolony a opevněným postavením MV Republiky Srbské, jehož jednotky, zvláště Centrum veřejné bezpečnosti Zvornik, společně s armádou byli rozprostřeny na prostoru od Srebrenice do Tuzly. Na obou stranách byli padlí.  Kolona v průběhu noci z 15. na 16. července bezpečně prošla částí cesty Križevačke njive-Baljkovica, kde se skryla v jednom potoku a vyčkávala na výsledek bojů na Baljkovici, které vedly síly 2. korpusu ARBiH a jedna skupina ozbrojených vojáků z čela kolony. V oblasti Marčići-Crni Vrh síly Republiky Srbské nasadily 500 vojáků a policistů, aby zastavili rozpojenou část kolony (okolo 2500 lidí), kteří šla od Glodi k vesnici Marčići. Část 28. divize ARBiH za účasti a dělostřelecké podpory jednotek 2. korpusu ARBiH z Tuzly provedla v ranních hodinách (okolo 8:00) 16. července útok, probila se liniemi VRS a spojila s jednotkami 2. korpusu v oblasti Baljkovice, kde se vedly prudké boje. Poté bylo zahájeno vyjednávání mezi 2. korpusem ARBiH a Zvornickou brigádou VRS.  Velitelství Zvornické brigády „zhodnotilo situaci“ a samovolně otevřelo koridor „civilnímu obyvatelstvu, kterého bylo na 5000“ a dohodlo se na „strategii evakuace“, přitom požadovalo „osvobození zajatých policistů a svých zmizelých vojáků“. Pravděpodobně „s civilisty odešel i neurčitý počet vojáků, nikdo z nich však nebyl ozbrojen“. Dohodnutý koridor byl otevřen od 14:00 do 17:00, pro kolonu v oblasti Baljkovice však byl 16. července (mezi 17:00 a 18:00) neprodyšně uzavřen. 16. července bylo podle zjištěných informací zabito 1000-1200 lidí, kteří byli 14. července odvezeni do Pilice. Popravy se uskutečnily na statku Branjevo.  Stejného dne (okolo 15:00) byla provedena další exekuce zajatců. Tehdy skupina přišlých vojáků z Bratunacké brigády VRS vyvedla zajatce z Kulturního domu v Pilici a zabila okolo 500 lidí. VRS také 16. července provedla likvidaci několika set (asi 500) zajatců v Kozluku. V oblasti Pobuđe se 16. července v lesích skrývalo na 2000 uprchlíků. Srbské síly i 17. července pokračovaly v zajímání Bosňáků. Velitelství Zvornické brigády vydalo 18. července po zabití jednoho svého vojáka, který se „pokoušel přivést nějaké zajatce během obhlídky“, nařízení, podle něhož mají být všichni zajatci v jeho oblasti působnosti zlikvidováni, aby se zabránilo rizikům při „jejich chytání“. V souladu s tímto rozkazem (odvolán 21. července) byli všichni zajatí během „obhlídky terénu“ na místě zabíjeni.  Dne 18. července VRS pracovala na hledání, chytání a zabíjení Bosňáků. V brzkých ranních hodinách se jedna skupina 200 osob vzdala na prostotu mezi Novou Kasabou a Konjević Polje. Tehdy se v širším prostoru Pobuđe schovávalo na 500 lidí, kteří se pokoušeli uniknout do Žepy a poté do Srbska nebo přes Udrč do Tuzly. V oblasti Planinci-Baljkovica VRS v ranních hodinách zabila 20 osob. Na lokaci Crni Vrh-Potočari-Planinci-Baljkovica se obklíčení nacházelo okolo 150 lidí. Všechny akceschopné síly MV Republiky Srbské, které se nacházely v zóně Centra veřejné bezpočetnosti Zvornik, provedly obhlídku terénu v oblasti Kamenica, Jošanica, Liplje, Džafin Kamen a Crni Vrh ke Snagovu. Při té příležitosti zabily 8 Bosňáků. V oblasti pod starou cestou u Snagova se schovávalo „ještě 200 muslimů ozbrojených automatickými a loveckými puškami“. Toho rána „okolo 50 muslimů zaútočilo na linie Zvornické brigády v oblasti Pandurova, aby se probilo na muslimské teritorium. Jeden voják VRS byl zabit a jeden těžce zraněn.“ Centrum veřejné bezpečnosti Zvornik plánovalo na příští den obklíčení a zničení obou uvedených skupin. Menší skupinky Bosňáků se i po 19. červenci celé dny a měsíce schovávaly v lesích v naději, že se probijí do Tuzly.  Část zraněných zajatců (asi 50) byla převezena do nemocnice v Bratunaci. Další skupina zajatců byla odvedena do tábora Batkovići (u Bijeljiny) a později vyměněna s protistranou. Části Bosňáků se podařilo přejít do Srbska, odkud jich bylo následně 38 vráceno do Republiky Srbské. Někteří z nich byli odvedeni do tábora Batkovići, další vyměněni, osud většiny z nich je dosud neznámý. Do Žepy, další „bezpečné zóny” OSN, „přišel 201 voják“. Do 28. července dalších 500.", "section_level": 1}, {"title": "Masakr.", "content": "Dle oficiálních údajů bylo zabito přes 8 tisíc muslimských mužů. Existuje svědectví o znásilnění jedné ženy a zavraždění dítěte. Po jednání mezi OSN a bosenskými Srby byli poslední nizozemští vojáci UNPROFOR propuštěni, ale museli na místě zanechat zbraně, vybavení a zásoby.", "section_level": 1}, {"title": "Události po masakru.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Intervence NATO v Bosně a Hercegovině.", "content": "Po krvavém ostřelování tržnice Markale v Sarajevu, které se odehrálo 28. srpna, Severoatlantická aliance započala nálety na cíle v Bosně a Hercegovině. V listopadu téhož roku byla podepsána Daytonská dohoda, která ukončila válku v Bosně a Hercegovině.", "section_level": 2}, {"title": "Tribunál.", "content": "Kvůli působení nizozemské jednotky došlo následně k pádu nizozemské vlády. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii klasifikoval toto vraždění jako genocidu.  Z odhadovaných 8 tisíc obětí masakru se zatím podařilo identifikovat 6,838. Objevují se spekulace, že část mrtvých jsou ve skutečnosti muslimští vojáci zabití v boji při obraně Srebrenice či civilní Srbové, kteří byli zabiti Muslimy před touto událostí. Bosenští Srbové tento masakr později přiznali, ovšem některá srbská i světová média tvrdila, že počet 8 000 zavražděných bosenských muslimů je přehnaný a že není doložitelný. Seznam osob pohřešovaných nebo zabitých v Srebrenici obsahuje 8 373 jmen. Od konce bosenské války byly exhumovány ostatky zhruba 8 000 obětí, z nichž kolem 3 000 bylo dosud identifikováno. Ředitel nizozemské NGO Srebrenica Historical Project Stephen Karganovic však uvádí, že bosenská laboratoř výsledky testů DNA v kauze Srebrenica dezinterpretuje, protože tyto testy neříkají nic o způsobu a době smrti. Údaje o počtu muslimských obětí zpochybňuje kniha \"Masakr ve Srebrenici: důkazy, kontext, politika\", která v roce 2011 vyšla v USA.  Za Srebrenický masakr byli odsouzeni tito bosenskosrbští velitelé: generál Zdravko Tolimir na doživotí, podplukovník Dragan Obrenović na 17 let vězení, Momir Nikolić na 27 let vězení, Radislav Krstić na 35 let vězení, Vidoje Blagojevič na 18 let vězení a Dragan Jokić 9 let vězení. V roce 2003 byl vydán zatykač i na bosenskomuslimského velitele Nasera Oriće. Hlavní žalobkyně OSN Carla del Ponte žádala trest 18 let odnětí svobody, ovšem Naser Orić byl odsouzen k trestu dvou let vězení, jenž byl v červenci 2008 odvolacím soudem zrušen.  Skupina příbuzných obětí zvaná Matky ze Srebrenice se snažila získat odškodnění od OSN za to, že nizozemští vojáci OSN umožnili deportaci 350 obětí z bezpečné zóny do rukou bosenských Srbů. Jelikož nelze OSN žálovat, matky následně zažalovaly přímo nizozemský stát. V roce 2002 vyšla zpráva o částečné vině Nizozemska, což vedlo dokonce k pádu vlády. Soudy nižší instance potvrdily v roce 2014 částečnou vinu státu a roku 2019 bylo nejvyšším soudem v Haagu konstatováno 10procentní zavinění. Právě taková byla podle soudu šance, že by se Srbové těchto muslimů nezmocnili, kdyby k jejich přesunu z bezpečné zóny nedošlo a zůstali na nizozemské základně. Soud označil jejich vydání za nezákonné.", "section_level": 1}, {"title": "Konspirační teorie.", "content": "Podle bosenského muslimského šéfa policie ve Srebrenici Hakiji Meholjiće, byl pád Srebrenice naplánován administrativou Billa Clintona.  V rozhovoru („Pět tisíc muslimských hlav za vojenskou intervenci“) pro časopis \"Dani\" dne 22. června 1998 Hakija Meholjić prohlašoval, že v září roku 1993 byl s dalšími lidmi ze Srebrenice na pracovní návštěvě v Sarajevu. Skupinu si pozval prezident Alija Izetbegovič. Ten si během setkání vzal Meholjiće stranou a řekl mu, že potřebuje dostat na svou, tedy bosensko-muslimskou stranu Američany, a že Bill Clinton mu řekl, že by intervenci NATO v Bosně nařídil pouze v případě, pokud by Srbové zabili ve Srebrenici nejméně 5000 Muslimů.  Podle Ibrana Mustafiće, které byl prezidentem výkonné rady obecního shromáždění ve Srebrenici, Naser Orič podnikal se svými bojovníky ze Srebrenice opakované výpady do okolí města, zabíjel srbské civilisty a plenil jejich sídla s cílem vyprovokovat odezvu bosensko-srbské armády tak, aby mohla být Izetbegovičova objednávka splněna. Ibran Mustafić ve své knize \"Plánovaný chaos\" poznamenává, že muslimští vojáci používali Srebrenicu jako chráněnou základnu pro útoky na okolní srbské vesnice, jako byl nájezd velitelů Ekrema Salihoviče a Ibrahima Mandžičena srbskou vesnici Višnjica 26. června 1995. \"\"Když jsem řekl Mandžičovi, že takovéto útoky by mohly ospravedlnit útok bosensko-srbské armády na Srebrenicu, řekl mi: Tyhle akce jsme neiniciovali my, rozkazy jsme dostali ze Sarajeva\"\", svědčí Mustafic, a dodává, že se později dověděl, že \"\"rozkaz k útoku na srbské vesnice kolem Srebrenice podepsal Enver Hadžihasanovic (z hlavního velitelství bosensko-muslimské armády v Sarajevu\")... Zjevně chtěli vyprovokovat odezvu za účelem vyřešení srebrenického problému.\"\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Genocida v Srebrenici (též Srebrenický masakr) byl válečný zločin, spáchaný v červenci 1995 během války v Bosně a Hercegovině. Genocida se zakládala na masovém, plánovaném vraždění zajatých civilistů, výhradně Bosňáků muslimského vyznání, mužů a chlapců. Došlo k ní v regionu Srebrenica a spáchala ji Vojska Republiky Srbské pod vedením generála Ratka Mladiće, spolu s paramilitantní jednotkou \"Škorpioni\", která byla pod kontrolou Ministerstva vnitra Srbska. Na genocidě se podílelo i několik stovek řeckých a ruských dobrovolníků.", "tgt_summary": "斯雷布雷尼察大屠杀()是于1995年7月发生在波斯尼亚和黑塞哥维那的斯雷布雷尼察的一场大屠杀,造成大约8000名当地平民死亡。屠杀由拉特科·姆拉迪奇带领下的塞族共和国军队在波斯尼亚战争期间执行。", "id": 788825}
{"src_title": "H.323", "tgt_title": "H.323", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "H.323 je široce implementován výrobci specializujících se na hlasové a videokonferenční zařízení. Používá se v různých internetových aplikacích, jako jsou GnuGK a NetMeeting, určené pro přenos obrazu a zvuku v reálném čase. Celkově je tato skupina protokolů podporována ze strany poskytovatelů služeb a podniků jako služba přenosu obrazu a zvuku přes sítě IP. Své použití našlo na celém světě u poskytovatelů hlasových i video služeb přes IP sítě. H.323 je součást série protokolů ITU-T H.32x, které skýtají také multimediální komunikaci skrze ISDN, veřejnou telefonní síť nebo SS7 a 3G mobilní sítě.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První verze H.323 byla publikována Mezinárodní telekomunikační unií (ITU) v listopadu 1996 s důrazem na umožnění videokonferenčních hovorů skrze LAN sítě. Tato verze byla rychle adoptována průmyslem jako prostředek přenosu hlasové komunikace, včetně sítí WAN a internetu (viz VoIP).  Následně byl protokol H.323 revidován a opětovně publikován s vylepšeními nezbytnými pro lepší přenos jak zvuku, tak i videa přes sítě s přepínatelnými pakety. Všechny verze byly zpětně kompatibilní s těmi předchozími. H.323 byla používána nejen v sítích LAN, ale i WAN a větších sítích, název H.323 byl pozměněn v době publikace v roce 1998. Tento název, který nebyl dosud změněn, zní \"Packed-Based Multimedia Communications Systems\", tedy \"Paketové multimediální komunikační systémy.\"  H.323 byl prvním protokolem splňujícím Real-time Transport protokol, který vydala IETF (Internet Engineering Task Force) pro přenášení zvuku a videa přes IP sítě.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Systém H.323 definuje několik síťových prvků, které společně pracují tak, aby bylo dosaženo bohaté multimediální komunikace. Hlavními prvky jsou terminály, Vícebodové kontrolní jednotky (MCU), brány, gatekeepery a omezující prvky. Hromadně jsou terminály, MCU a brány často označovány jako koncové body.", "section_level": 1}, {"title": "Terminály.", "content": "Terminály jsou základními prvky v každém H.323 systému. Jsou to přístroje, se kterými se uživatel běžně setkává. Mohou být ve formě buď jednoduchého IP telefonu nebo ve formě videokonferenčního přístroje s vysokým rozlišením.  Uvnitř terminálu je sada protokolů, které provádějí funkce, definované H.323 systémem. Tato sada zahrnuje základní protokoly doporučené Mezinárodní komunikační technologií jako je třeba H.245, H.225.0 a RTP.", "section_level": 2}, {"title": "Vícebodové kontrolní jednotky (MCU).", "content": "Vícebodové kontrolní jednotky (MCU) jsou zodpovědné za řízení vícebodové konference a skládají se ze dvou logických entit a sice vícebodového řadiče (MC) a vícebodového procesoru (MP). Z praktického hlediska je MCU konferenční most rozdílný než ty, co jsou dnes běžně používány ve veřejných komutovaných telefonních sítí. Hlavním rozdílem je to, že H.323 MCU je schopný směšovat a přepínat video na rozdíl od běžného směšování audia běžnými konferenčními mosty. Některé MCU umožňují spolupráci dat z více bodů. Což pro koncového uživatele znamená to, že díky přenosu videa skrze H.323 MCU je uživatel schopen vidět všechny ostatní účastníky konference a ne jen pouze slyšet jejich hlasy.", "section_level": 2}, {"title": "Brány.", "content": "Brány jsou zařízení, které umožňují komunikaci mezi H.323 sítí a ostatních, jako jsou například PSTN nebo ISDN sítě. Pokud jedna ze stran nevyužívá terminál standardu H.323, pak musí výzva o spojení projít skrze bránu, aby mohly obě strany vzájemně komunikovat.  Brány jsou dnes široce využívány k tomu, aby se starší PSTN telefony mohly propojit s velkými mezinárodními H.323 sítěmi, které jsou v současné době poskytovány. Brány jsou také používány v rámci podniku s cílem umožnit firmě komunikaci z IP telefonů na PSTN sítě prostřednictvím poskytovatele služeb.  Taktéž jsou brány využívány k tomu, aby videokonferenční zařízení, zařízené na standardu H.320 a H.324 mohly komunikovat s H.323 systémy. Většina mobilních sítí třetí generace (3G) využívají protokol H.324 a jsou schopny komunikovat s podnikovými sítěmi, založenými na H.323 protokolu, prostřednictvím těchto bran.", "section_level": 2}, {"title": "Gatekeepery.", "content": "Gatekeeper (česky vrátný) je volitelná součást H.323 systému, která poskytuje celou řadu služeb terminálům, branám a MCU zařízením. Tyto služby zahrnují registraci koncových bodů, rozlišování adres, ovládání přijetí hovorů, ověřování uživatelů atd.. Z různých funkcí vykonávaných gatekeeperem je rozlišování adres tou nejdůležitější, neboť umožňuje aby se dva koncové body mohly kontaktovat navzájem, aniž by jeden koncový bod musel znát IP adresu toho druhého.  Gatekeepery mohou být navrženy tak, aby mohl provoz probíhat v jednom ze dvou signalizačních režimů a sice \"přímo směrovaném\" a \"gatekeeperem směrovaném\". Přímo směrovaný režim je nejúčinnější a nejrozšířenější způsob. V tomto režimu využívají koncové body protokol RAS, aby se naučily IP adresu druhého koncového bodu a hovor je pak navázán přímo na jednom z koncových zařízení. V gatekeeperem směrovaném režimu procházejí signály vždy skrze gatekeepera. Na rozdíl od předchozího režimu směrovaní, tento režim vyžaduje větší výpočetní výkon, ale také dává gatekeeperu úplnou kontrolu nad hovorem a možnost poskytovat doplňkové služby jménem koncových bodů.  H.323 koncové body využívají RAS protokol ke komunikaci s gatekeeperem. Stejně tak gatekeeper využívá RAS protokol ke komunikaci s ostatními gatekeepery.  Skupina koncových bodů, které jsou registrovány na jednom gatekeeperu v H.323 se označují jako \"zóna\". Tato skupina zařízení nemusí mít nutně přidělenou fyzickou adresu. Zóna může být zcela logická a je libovolně definována správcem sítě.  Gatekeepry mají schopnost propojit zóny a umožnit tak vzájemnou komunikaci. Toto spojení usnadňuje použití vytáčených plánů (dial plans) jako je globální vytáčený systém (GDS). Vytáčené plány usnadňují vnitřní komunikaci mezi zónami, tzv. \"inter-zone\", což znamená, že dva koncové body v jednotlivých zónách spolu mohou navzájem neomezeně komunikovat.", "section_level": 2}, {"title": "Omezující prvky (hraniční a \"peer\" elementy).", "content": "Omezující prvky jsou volitelné entity podobné gatekeeperu, ale nemají možnost řídit přímo koncové body a poskytují některé služby, které nejsou definovány v protokolu RAS. Hraniční a peer elementy jsou chápány jako \"administrativní oblast\".  Administrativní oblast je sbírka všech oblastí, které jsou pod kontrolou jedné osoby nebo organizace jako je třeba poskytovatel služeb. V rámci poskytovatele služeb mohou být stovky nebo tisíce bran, telefonů, video terminálů nebo jiných H.323 síťových prvků. Poskytovatel služeb může uspořádat zařízení do zóny, která mu umožňuje co nejlépe spravovat všechna zařízení pod jeho kontrolou, jako je třeba logické uspořádání města. Celkově vzato, všechny zóny v rámci jednoho poskytovatele služeb, se ostatním poskytovatelům jeví jako administrativní oblasti.  Hraniční element je signalizační jednotka, která obvykle leží na okraji administrativní oblasti a komunikuje tak s jinou administrativní oblastí. Tato komunikace může zahrnovat věci, jako je informace o povolení přístupu, informace o cenách nebo další důležité údaje potřebné ke komunikaci mezi dvěma administrativními oblastmi.  Peer elementy jsou subjekty v rámci oblasti, které více či méně napomáhají k šíření informací získaných z hraničních prvků celé administrativní oblasti. Tato architektura je určena k tomu, aby při nasazení ve velkém měřítku do páteřní sítě umožňovala služby, jako je třeba zúčtování a vypořádání transakcí pro finanční instituce.", "section_level": 2}, {"title": "Příklady využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "H.323 a VoIP služby.", "content": "Voice over Internet Protocol (zkratkou VoIP) je technologie, umožňující přenos digitalizovaného hlasu prostřednictvím internetu nebo přepojováním paketů. ITU-T doporučení H.323 je jeden ze standardů používaných ve VoIP. VoIP vyžaduje připojení k internetu nebo přepojování paketů a předplatné u poskytovatele služeb VoIP (analogový telefonní adaptér (ATA), VoIP telefon nebo \"soft-phone\"). Poskytovatel služby nabízí spojení do dalších služeb na bázi VoIP nebo PSTN. Většina poskytovatelů služeb si účtuje měsíční poplatky plus dodatečné náklady na volání. Využívání VoIP v oblasti mezi dvěma firmami nutně vyžaduje podporu od poskytovatele VoIP služeb. Například H.323 byl široce využíván společnostmi, které chtěly propojit vzdálená místa přes IP pomocí několika různých drátových a bezdrátových technologií.", "section_level": 2}, {"title": "H.323 a videokonferenční služby.", "content": "Videokonference nebo video-telekonference (VTC) je soubor telekomunikačních technologií, které umožňují spojení mezi dvěma více místy skrze obousměrné video a audio přenosy zároveň. V zásadě existují dva typy videokonferencí. Specializované VTC systémy, které mají všechny potřebné součásti zabaleny do jednoho kusu vybavení, zatímco desktopové VTC systémy jsou běžné doplňky pro domácí počítače, které jsou společně s transformovány do jednoho VTC zařízení. Současné videokonference mezi třemi čí více vzdálenými místy, je možné provozovat díky vícebodovým kontrolním jednotkám (MCU). Vzhledem k cenové hladině a rozšiřování internetu, zaznamenal standard H.323 silný růst pro využití videokonferencí. H.323 je přístupný komukoliv s vysokorychlostním připojením k internetu jako je DSL. Videokonference se používá v různých oblastech jako je: dálkové vzdělávání, telemedicína, videokonferenční servis a různá obchodní komunikace.", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní konference.", "content": "H.323 se také používá k mezinárodním konferencím, které jsou podstatně větší než ty typické. Jednou z nejnavštěvovanějších každoročních akcí je Megaconference.", "section_level": 2}], "src_summary": "H.323 je v informatice doporučení ITU Telecommunication Standardization Sector (ITU-T), které definuje protokoly pro audio-vizuální relace komunikace v jakékoli paketové síti. Je v současnosti implementován v několika Internetových real-timeových aplikacích, například NetMeeting nebo Ekiga, která využívá implementaci OpenH323. Je součástí rodiny protokolů H.32x. H.323 je běžně využíván při komunikaci pomocí VoIP (Internetová telefonie) a videokonferencích založených na IP. Jeho účel je tedy podobný účelu SIP.", "tgt_summary": "H.323协议是ITU-T提出的关于视频电话及多媒体会议传输协议H.32x系列中的一部分。", "id": 3007732}
{"src_title": "Mikropočítač", "tgt_title": "微型计算机", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Termín „mikropočítač“ se stal populárním po zavedení minipočítače, když Isaac Asimov použil termín mikropočítač ve své povídce \"Umírající noc\" () v roce 1956 (publikována v časopise \"The Magazine Of Fantasy and Science Fiction\"). Je zajímavé, že mikropočítač nahradil mnoho samostatných komponent, které tvořily CPU minipočítače jedním integrovaným mikroprocesorem čipu. Nejranější modely, jako je Altair 8800, byly často prodávány jako stavebnice k sestavení uživatelem. RAM paměť měla velikost 256 bajtů a vstupně/výstupní zařízení představovaly pouze kontrolky a přepínače. Termín \"Mikropočítač\" byl poprvé vážně použit k označení prvního stroje v pevné fázi navržený s mikroprocesorem, který se jmenoval \"Micral N\". Stejně tak jako mikroprocesory a polovodičové paměti zlevňovaly, mikropočítače se stávaly levnějšími a snadnějšími k použití:  Všechna tato vylepšení v nákladech a použitelnosti vyústila v explozi jejich popularity během pozdních 70. a raných 80. let. Velký počet výrobců počítačů dodával mikropočítače pro použití pro malé podnikové aplikace. Kolem roku 1979 mnoho společností, jako je Cromemco, Processor Technology, IMSAI, Northstar, Southwest Technical Products Corporation, Ohio Scientific, Altos, Morrow Designs a další, vyrábí systémy určené buď pro vynalézavého koncového uživatele nebo poradenské firmy dodávají podnikové systémy, jako je účetnictví, správa databází a zpracování textu pro malé a střední podniky. Podniky, které si nemohou dovolit mikropočítač koupit za hotové peníze, využívají leasing nebo pronájem počítače jako formu služby, a mají tak možnost automatizace podnikových funkcí bez (obvyklého) najímání zaměstnanců na plný úvazek ke správě počítačů.  Zástupce systému této éry používali sběrnici S100, 8bitový procesor, jako Intel 8080 nebo Zilog Z80 a operační systém CP/M nebo MP/M. Zvyšující se dostupnost a výkon stolních počítačů pro osobní použití přitahuje pozornost více vývojářů softwaru. V době, a jak průmysl zrál, trh pro osobní počítače standardizovaných kolem PC kompatibilních se systémem IBM DOS, a novější Windows. Moderní stolní počítače, herní konzole, notebooky, tablety, a mnoho druhů přenosných zařízení, včetně mobilních telefonů, kapesních kalkulaček, a průmyslových vestavěných systémů, to vše může být považováno za příklady mikropočítačů podle shora uvedené definice.", "section_level": 1}, {"title": "Hovorové použití termínu.", "content": "Každodenní používání výrazu \"mikropočítače\" (a zejména zkratky \"mikro\") se výrazně snížilo od poloviny 80. let dál, a již není samozřejmostí. To je nejvíce obecně spojené s první vlnou all-in-one 8bitových domácích počítačů a malých pracovních mikropočítačů (např. Apple II, Commodore 64, BBC Micro a TRS 80). Přestože, nebo právě proto, stále rozmanitější škála moderních mikroprocesorových zařízení odpovídala definici \"mikropočítač,\" už se na ně odkazujeme v každodenní řeči. V běžném použití je slovo \"mikropočítač\" do značné míry nahrazeno označením \"osobní počítač\" nebo \"PC\", který popisuje, že byl určen pro použití pouze jednou osobou najednou. IBM nejprve podporoval termín \"osobní počítač\". Aby se odlišili od ostatních mikropočítačů, nazvali to \"domácí počítače\". Nicméně, po jeho uvolnění, byl IBM PC sám široce napodoben, stejně jako termín. Součásti byly běžně dostupné výrobcům a BIOS byl zpětně analyzován technikami čistého designu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Monitory, klávesnice a další zařízení pro vstup a výstup mohou být integrované nebo oddělené. Počítačová paměť v podobě RAM, a nejméně jednoho dalšího méně nestabilního paměťového zařízení jsou obvykle v kombinaci s procesorem na systémové sběrnici v jednom přístroji. Jiná zařízení, která tvoří kompletní mikropočítačový systém včetně baterie, síťového zdroje, klávesnice a různých vstupně/výstupních zařízení používaných k předávání informací do a z lidského operátora (tiskárny, monitory, lidské rozhraní). Mikropočítače jsou navrženy tak, aby sloužily pouze jednomu uživateli, ačkoli mohou být často modifikovány softwarem nebo hardwarem, který současně slouží více než jednomu uživateli. Mikropočítač je umístěn na stole nebo pod stolem, takže je snadno přístupný uživateli. Větší počítače jako minipočítače, sálové počítače a superpočítače, potřebovaly velké skříně nebo dokonce specializované místnosti.  Mikropočítač je vybaven alespoň jedním typem ukládání dat, obvykle RAM. Ačkoli některé mikropočítače plní úkoly pomocí RAM samy, nějaká forma sekundárního úložiště je obvykle žádoucí. Později se přidalo druhotné ukládání (zejména ve formě diskety a pevných disků) zabudované do mikropočítačové skříně.", "section_level": 1}, {"title": "Mikropočítač okolo roku 1980.", "content": "Mikropočítač obsahuje mikroprocesor, řadič, paměť (velmi malou) a aritmeticko-logickou jednotku s registry, do kterých se nahrávají buď operandy aritmetických operací nebo logického porovnání. Mikroprocesory jsou 8bitové, dražší 16bitové, nebo pro náročnější úlohy, jako např. překlad jazyků, se používají mikroprocesory 32bitové. Pro zrychlení mikroprocesoru se používá koprocesor, např. pro matematické operace.  Dále mikropočítače obsahují zdroj hodinového signálu o taktu 4–40 MHz. Zaváděcí program je uložený v paměti ROM. Paměť RAM slouží k zpracování dat a ukládání mezivýsledků. Polovodičové paměti mají kapacitu 16, 64 kB ale i 4 MB.  Mikropočítače jsou většinou stavěny tak, aby byly všechny součástky umístěny v jedné „bedně“. Obecně by se měl mikropočítač vejít na psací stůl, ostatní počítače jako minipočítače nebo mainframe jsou o hodně větší, někdy zabírají i celou místnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mikropočítač je pojem, jehož význam se postupem času mění. Přibližně v 60. až 80. letech 20. století se v podstatě jednalo o protipól pojmu „velký počítač“, v současně době (začátek 21. století) se mikropočítačem obvykle myslí zařízení výrazně menší, než je stolní osobní počítač. Mikropočítač je ale v každém případě počítač obsahující mikroprocesor (který musí obsahovat alespoň jednu centrální procesorovou jednotku), paměť a vstupně/výstupní (Input/Output) zařízení.", "tgt_summary": "一般来说,微型计算机是以微处理器作为CPU的计算机。这类计算机的另一个普遍特征就是占用很少的物理空间。", "id": 2093851}
{"src_title": "Achát", "tgt_title": "瑪瑙", "src_document": [{"title": "Odrůdy.", "content": "Známe několik odrůd achátu například pseudoachát, achát mechový (dendritická textura), achát korálový, achát zříceninový, achát bleskový a další. Ve středu achátu se někdy nachází dutiny obvykle vyplněné krystaly ametystu, záhnědy, kalcitu nebo zeolitů. Výsledné zbarvení achátu pak závisí na množství takzvaných inkluzí jiných minerálů nebo příměsi jiných prvků ve struktuře. Některé acháty se dají barvit i uměle - dařilo se to již ve starém Řecku a Římě. Jednotlivé charakteristické kresby kamenů pak mají i vlastní názvy.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Acháty vznikají nejčastěji ve formě koncentrických pecek (vyplněných dutin) v bazaltech a melafyrech (paleobazaltech). Dutiny ve vulkanitech jsou postupně vyplňovány horkými roztoky, které přináší velké množství oxidu křemičitého. V závislosti na momentálních podmínkách tak postupně vznikají v dutinách různobarevné proužky, které po řadě opakování tohoto procesu vytvoří typický proužkovaný achát. Acháty však vznikají také z roztoků na achátových žílách, obvykle jako pozdní výplň drcených křemenných žil, často s hematitem a ametystem, někde také s barytem a fluoritem.  České acháty z Podkrkonoší jsou nejčastěji vázány na melafyry (paleobazalty) permského stáří. Díky tomu jsou velmi husté a bohužel často také popraskané, díky vysoké hustotě je obvykle nelze barvit. Krušnohorská oblast je zase typická výskytem žilných achátů.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Z achátu se vyrábějí šperky a ozdoby, dále se achát používá pro výrobu dalších dekorativních předmětů jako perořízků, kalamářů a pečetidel. Pro svoji mechanickou odolnost a odolnost vůči kyselinám se z něj vyrábějí hmoždíře a třecí misky pro drcení a míchání chemikálií. Využívá se i k zahlazení vrstvičky zlata při zlacení. Hojně byl využíván pro výrobu břitů vah.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt achátů ve světě.", "content": "Acháty se nacházejí po celém světě. Jedny z velice pěkně barevných například v Číně nebo mongolské části pouště Gobi. Největší ložiska se nacházejí na území Brazílie a v Uruguayi, vynikající acháty pochází také z Argentiny, Botswany a Nového Mexika (USA). Známý výskyt je ale i v celé Africe včetně ostrova Madagaskar, ve většině Evropy a asijské části Ruska, stejně tak Jižní i Severní Americe. Acháty z různých nalezišť se liší především barvou.", "section_level": 2}, {"title": "Evropské lokality.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Německo.", "content": "Příklady známějších lokalit:  Acháty se vyskytují na celém území Německa s výjimkou spolkových zemí Šlesvicka-Holštýnska a Meklenburska-Předního Pomořanska. Za zmínku stojí, že v některých lokalitách jde o naleziště achátů transportovaných na tato místa vodními toky ze značných vzdáleností. Konkrétním příkladem jsou lokality v Braniborsku, kde se nacházejí acháty původem z Čech.", "section_level": 3}, {"title": "Velká Británie.", "content": "1. Anglie  2. Skotsko Ve skotských hrabstvích Ayrshire, Perthshire, Montrose a Fife, v okolí St. Andrews a v dalších lokalitách ve Skotsku a na přilehlých ostrovech jsou celkem nejméně tři desítky míst s doloženými nálezy achátů.", "section_level": 3}], "src_summary": "Achát (z řeckého \"achates\") je minerál, jehož název pochází z historického názvu řeky Achates (dnes Dirillo) na Sicílii. Jedná se o koncentricky jemně i hrubě vrstevnatou odrůdu chalcedonu (křemene). Přísně vědecky vzato není achát jeden minerál, ale směs proužků křemene, chalcedonu a opálu. Charakteristickým, okem viditelným znakem achátu je pestrobarevnost; mezi nejběžnější zbarvení patří bílo-šedá, bledě modrá, oranžovo-červená a černá. Na Mohsově stupnici tvrdosti má stupeň tvrdosti 6-7.", "tgt_summary": "玛瑙是石英的一种变体,其特征是质地细腻且色彩鲜艳。尽管玛瑙在各种岩石中均有出现,它通常被认为和喷出岩共生,且在变质岩中常见。", "id": 1002040}
{"src_title": "Arthur Sullivan", "tgt_title": "阿瑟·萨利文", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Své hudební i pěvecké nadání projevoval už od raného mládí, a stal se sboristou v londýnské Královské kapli (\"Royal Chapel\").  Ze začátku komponoval orchestrální, komorní a chrámovou hudbu. Napsal mnoho písní a chorálů. Pod Offenbachovým vlivem začal komponovat opery (opera buffa), se kterými dosáhl svých největších úspěchů. Vyučoval na \"Londýnské hudební akademii\", poté se stal ředitelem \"Training School for Music\". Od Cambridgeské univerzity dostal čestný doktorát a od královny šlechtický titul \"Knight Bachelor\" (s oslovením „Sir“).  Značný podíl na úspěchu jeho oper měl kvalitní libretista W. S. Gilbert. Premiéry se konaly v Savoy Theatre v Londýně, proto se Sullivanovy opery nazývají také „Savojskými“. Do svých operet přidával různé akrobatické scény, které přitahovaly zájem anglického publika. Značnou popularitu především v Anglii a v USA získal např. operami \"Patience\" (1881), \"Iolanthe\" (1882), \"Princess Ida\" (1884) anebo \"The Gondoliers\" (1889). V kontinentální Evropě se prosadila hlavně opera \"Mikado\" (1885), pravděpodobně pro svůj exotický námět.  Za svůj život napsal další, ale méně úspěšná operní díla. Byl neustále rozpolcen mezi obchodní úspěch a vážnější povinnosti, jež na něj kladla sama královna.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho dílo zahrnuje především 23 oper, převážně lehčího žánru \"opera buffa\", třináct orchestrálních děl, osm oratorií nebo chorálů, dva balety, scénickou hudbu k několika divadelním hrám a četné kostelní písně a další práce pro kostel, koledy, hudbu pro klavír a komorní hudbu. Operu s vážným tématem složil pouze jedinou (\"Ivanhoe\").", "section_level": 1}, {"title": "Opery.", "content": "Pokud zde není uvedeno jinak, je místem prvního uvedení Londýn.", "section_level": 1}, {"title": "Komorní hudba.", "content": "Několik stovek písní, duet, trií i náboženských hymnů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sir Arthur Seymour Sullivan (13. května 1842, Londýn – 22. listopadu 1900 tamtéž) byl anglický hudební skladatel. Při vzniku svých oper spolupracoval s libretistou W. S. Gilbertem (viz Gilbert a Sullivan).", "tgt_summary": "阿瑟·西摩尔·萨利文爵士,MVO(英语:Sir Arthur Seymour Sullivan,1842年-5月13日-1900年-11月22日),英国作曲家。早年曾在皇家音乐学院和莱比锡音乐学院学习,曾发现舒伯特的遗稿《罗莎蒙德》。1871-1896年与文学家吉尔伯特合作创作轻歌剧,以吉尔伯特与萨利文知名。其轻歌剧作品风趣幽默,艺术水准较高,在英语国家长期盛演不衰。代表作包括《皮纳福号军舰》、《日本天皇》等。", "id": 2952187}
{"src_title": "Prokletije", "tgt_title": "普羅克勒迪耶", "src_document": [{"title": "Vymezení.", "content": "Největší část pohoří (přibližně dvě třetiny) náleží Albánii, kde je součástí Severoalbánských Alp. Na severu je Prokletije údolím řeky Lim a její zdrojnice Ljuča odděleno od pohoří Visitor, na západě sousedí v údolí řeky Cijevna s pohořím Žijovo, na jihu plynule přechází v Severoalbánské Alpy, které sahají až k řece Drin, východními sousedy jsou Junička planina a Koprivnik.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Pohoří Prokletije nemá souvislý skalní hřeben, ale je rozčleněno do několika hřbetů a horských skupin - na západě Karanfil (Brada), Trojan, Bělič a Maja Kadis. Tyto masivy jsou více rozeklané s monumentálními vápencovými stěnami a hlubokými dolinami. V této oblasti se také nachází dvě nejvýznamnější jezera pohoří (Plavsko jezero, Ridsko jezero). Na východě jsou to skupiny hor Bogičevica, Djeravica či Bogdaš. Jih představuje především okolí vrcholu Maja e Jezercës.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Na západě jsou hory tvořeny vápencem a dolomitem, na východě a severu jsou masivy modelovány břidlicí.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Vzhledem k vápencové stavbě je pohoří Prokletije poměrně chudé na vodní zdroje. Potoky mají často sezónní charakter, v mnoha případech se ztrácejí v ponorech. Mezi větší vodní toky patří zdrojnice řeky Lim - Grnčar a Vruja, jejichž soutokem v Gusinje vzniká Ljuča, ta ústí do Plavského jezera a po výtoku z něj již nese jméno Lim. Ze zdejších jezer jsou nejvýznamnější Plavsko jezero ležící u města Plav a Hridsko jezero, které se rozkládá v blízkosti hranic Černé Hory a Albánie.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení.", "content": "Obyvatelstvo na svazích Prokletije je převážně muslimské a to včetně černohorské části, která je součástí oblasti Sandžak a obývají ji Bosňáci. Největšími sídly na úpatí Prokletije jsou černohorská městečka Plav a Gusinje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prokletije nebo Albánské Alpy ( nebo ) je pohoří nacházející se na hranicích Albánie, Černé Hory a Kosova. Je to nejvyšší část Dinárských hor. Nejvyšší vrchol je Maja e Jezercës (2694 m), ležící v jižní části celku.", "tgt_summary": "普罗克勒迪耶(;)是位于巴尔干半岛上的一个山脉区域,又称阿尔巴尼亚阿尔卑斯(\"Alpet Shqiptare\"),范围包括阿尔巴尼亚至科索沃北部及黑山东部。最高峰是Maja Jezercë,高。黑山及科索沃的最高峰均位于普罗克勒迪耶,但阿尔巴尼亚的最高峰则位于科拉比山。", "id": 2255244}
{"src_title": "Vichren", "tgt_title": "維赫倫峰 (保加利亞)", "src_document": [{"title": "Výstup.", "content": "Nejstarší chata pohoří - Banderica (1770 m) je nejčastějším výchozím bodem při výstupu na Vichren. K ní se lze dostat po poměrně slušné cestě z Banska (18 km, 4 hod.), kde lze využít i veřejnou dopravu. Na vrchol to od chaty trvá 3 hod. Od chaty Vichren (1950 m), stojící asi 3/4 hod., od Banderice máme ještě možnost kromě samotného Vichrenu, vystoupit na vrcholy Končeto (2780 m, 3,5 hod.) nebo Todorin vrch (2746 m, 3 hod.).  Výchozí bod je Chata Vichren (1950 m), pod východní stěnou Vichrenu. V průběhu celé cesty jdeme otevřeným prostorem již v nadlesním pásmu. Po asi 30 min. cesta míjí skalnatou část masivu Vichren s rozhledem na Vlahinjski Ezera (jezera) pod námi. Posléze stezka dosahuje plató Vihrenski Preslap a po hodině lehké turistiky dosahuje k sedlu, odkud pokračuje přímo po hřebeni na vrchol. Tento úsek není nebezpečný a neobsahuje žádná exponovaná místa jak by se mohlo zdát.  \"Délka\": Chata Vichren – jižní sedlo Vichrenu – Vichren, vrchol: 3 hod.  Druhá možnost jak dosáhnout vrcholu Vichrenu je právě ze severovýchodu. Během této cesty můžeme pozorovat mohutnou severní stěnu. Jdeme poprvé popsanou cestou na Vichren. Míjíme sedlo mezi Kutelo a Vichren ve výšce asi 2600 m, odkud začíná výstup severním ramenem na vrchol. Na této cestě se již setkáme s lehce exponovanými úseky a tudíž ho nelze doporučit úplným začátečníkům. Speciálně ke konci podzimu, v zimě a v brzkém jaru, kdy je hřeben ještě pod sněhem a ztěžuje tak postup. Ze sedla pokračuje cesta vlevo a po 40 min. dosahuje vrcholu. Stezka vyžaduje znalost lehkého lezení v obtížnosti I.UIAA. Nejsou zde větší technické problémy, ale skály mohou být kluzké, například po dešti.  \"Délka\": Chata Vichren – sedlo mezi Vichren/Kutelo – Vichren vrchol: 3.15 hod. - 3.45 hod.  Při návštěvě Banska (10 000 obyv.) je dobré zastavit se u místní přírodní atrakce Baikushevata Mura, což je starověká Makedonská sosna, která je 1300 let stará. Nalezneme ji po cestě z Banska na chatu Vichren, asi 10 minut od chaty Banderica po pravé straně.  Optimální doba pro výstup na Vichren je od poloviny června do poloviny září, kdy jsou hory bez sněhu. Jinak se ale dá lézt na vrchol po celý rok.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vichren je nejvyšší vrchol pohoří Pirin, druhý nejvyšší vrchol v Bulharsku (nejvyšší je Musala 2925 m v masivu Rila) a třetí nejvyšší na Balkáně (2. nejvyšší je Mytikas 2917 m v pohoří Olymp, Řecko). Vichren působí masivně a elegantním, působivým tvarem zcela ovládá okolí a celý Severní Pirin.", "tgt_summary": "维赫伦峰(),海拔2,914米,位于保加利亚西南部皮林国家公园内,是皮林山的最高点,仅次於穆萨拉峰的保加利亚第二高峰,又是仅次于希腊奥林匹斯山的巴尔干半岛第三高峰。", "id": 270738}
{"src_title": "Lycoris radiata", "tgt_title": "石蒜", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "\"Lycoris radiata\" je vytrvalá bylina s podzemní kulovitou až vejcovitou cibulí. Listy jsou tmavě zelené, asi 15 cm dlouhé a 0,5 cm široké. Květní stvol je asi 30 cm dlouhý, zakončený okolíkem složeným ze 4 až 7 květů. Květenství je podepřené 2 listeny. Květy jsou jasně červené se zelenou okvětní trubkou. Okvětí je nálevkovité, zakončené silně nazpět prohnutými, kopinatými laloky. Okraje okvětních plátků jsou silně zvlněné. Tyčinky jsou přirostlé v ústí okvětní trubky, mají dlouhé tenké nitky a silně vyčnívají z květů. Semeník obsahuje několik vajíček a nese tenkou čnělku zakončenou drobnou hlavatou bliznou. Plodem je tobolka pukající 3 chlopněmi a obsahující černá, kulovitá semena. Rostlina kvete v srpnu až září a plodí v říjnu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Druh je přirozeně rozšířen v Japonsku, Koreji, Nepálu a Číně. Vyskytuje se na stinných a vlhkých stanovištích na svazích kopců a na skalnatých stanovištích podél vodních toků v nadmořských výškách do 1000 metrů, řidčeji i výše.", "section_level": 1}, {"title": "Názvy a zajímavosti.", "content": "Rod byl pojmenován na počest starořímské herečky Lycoris, která byla milenkou Marca Antonia. Rostlina je s oblibou pěstována v jihovýchodních oblastech USA. Nazývají ji zde \"Hurrican liliy\", neboť doba jejího květu se překrývá se sezónou hurikánů. Dalším názvem je \"Spider lily\" (pavoučí lilie, podle dlouhých tyčinek vyčnívajících z květů) nebo také \"Resurrection lily\" (lilie zmrtvýchvstání). V Japonsku je rostlina známá jako \"Higanbana\". Název je odvozen od slova \"higan\", které označuje japonský buddhistický svátek v době rovnodennosti, a od slova \"bana\" (květina). Rostlina figuruje v japonském filmu Higanbana z roku 1958, který byl v Čechách promítán pod názvem Květ rovnodennosti.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Lycoris\" je v rámci taxonomie čeledi \"Amaryllidaceae\" řazen do podčeledi \"Amaryllidoideae\" a spolu s příbuzným, středoasijským rodem \"Ungernia\" do tribu \"Lycorideae\". V rámci druhu jsou rozlišovány 2 variety. \"Lycoris radiata\" var. \"radiata\" je triploidní druh, rozšířený v oblasti od Japonska po Nepál. Tato varieta je sterilní a netvoří semena. Množí se pouze vegetativně. Naproti tomu \"Lycoris radiata\" var. \"pumila\" je diploidní a plodná. Vyskytuje se v jižní a východní Číně.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky a jedovatost.", "content": "Rostlina obsahuje jedovaté alkaloidy, zejména lykorin a další příbuzné látky ze skupiny fenanthridinových alkaloidů. Podobné látky obsahují i narcisy. Také byly zjištěny fenolické látky, konkrétně trimethylether floracetofenonu. Požití malého množství rostliny se zpravidla obejde bez následků, při větším množství se dostavuje nauzea, zvracení, břišní křeče, průjem a s ním související dehydratace, a iontová nerovnováha.<ref name=\"mam-11/2\"></ref> Díky obsahu jedovatých látek se rostlině vyhýbá zvěř i hlodavci.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Rostlina je zejména v Japonsku a Číně již po dlouhý čas pěstována jako okrasná cibulovina. Bývá vysazována zejména v okolí chrámů a hřbitovů. V Japonsku je také často vysazována v okolí rýžových polí, neboť svojí jedovatostí odpuzuje hlodavce a jiné škůdce. Cibule jsou po úpravě jedlé, a je z nich lokálně získáván škrob. Za syrova je rostlina jedovatá. Druh slouží jako farmaceutická surovina k získání alkaloidu galantaminu, který se používá při léčbě Alzheimerovy choroby. Za tímto účelem se v Číně pěstuje na plantážích.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Rostliny mají vegetační sezónu od podzimu do jara a na léto zatahují. Vykvétají po prvních silných deštích. Cibulky se sázejí do dobře propustné půdy. Ve vegetační sezóně vyžadují přiměřené vlhko, na začátku léta je však třeba zálivku omezit. Prospívají na plném slunci i v polostínu. Druh je podle některých zdrojů možno pěstovat ve venkovních podmínkách v zóně odolnosti 6, při dobré ochraně i v zóně 5. Jiné zdroje naproti tomu uvádějí zónu 7 až 8. Možnost pěstování ve venkovních podmínkách v České republice je však s velkým otazníkem. Pokud listy v zimě vymrzají, cibulky postupně slábnou a rostliny nakonec hynou. Ani v českých botanických zahradách se nejedná o běžný druh. Množí se adventivními cibulkami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lycoris radiata je druh rostliny z čeledi amarylkovité. Je to cibulovina s úzkými listy a červenými květy s nápadně dlouhými tyčinkami. Plodem je tobolka. Druh se vyskytuje ve východní Asii, zplaněle však roste i v jiných částech světa. Rozkvétá v podzimním období s příchodem dešťů. Rostlina obsahuje alkaloidy (zejména lykorin) a je za syrova jedovatá. Je pěstována zejména v Japonsku, Číně a na jihovýchodě USA jako okrasná rostlina. Je také zdrojem farmaceuticky významného alkaloidu galantaminu. V České republice se pěstuje velmi málo.", "tgt_summary": "石蒜(学名:',种加词「\"radiata\"」意为「放射状的」),又名红花石蒜、龙爪花、山乌毒、老鸦蒜、彼岸花、莉可莉丝、曼珠沙华、相思花,是石蒜属下的一种多年生草本植物。", "id": 2591017}
{"src_title": "Zemfira", "tgt_title": "Zemfira", "src_document": [{"title": "Dětství a dospívání.", "content": "Narodila se v roce 1976 v hlavním městě Baškortostánu Ufě do tatarsko-baškirské rodiny. Otec Talgat Talchojevič Ramazanov je učitelem dějepisu, matka Florida Chakjevna je rehabilitační lékařka.  19 let svého života věnovala Zemfira hudbě. Když jí bylo pět let, matka ji přihlásila do hudební školy, kde se vzdělávala v oboru klavír, a tam byla také přijata do sboru jako vokalistka. Tehdy poprvé vystoupila i v televizním vysílání – zazpívala sólo o červíčkovi v baškirské televizi:  Už ve školním věku Zemfiru přitahovala rocková hudba, poslouchala kapely jako Black Sabbath, Nazareth a Queen. V seznamu jejích prvních hudebních prací je také skladba o lásce k skupině Black Sabbath. Ve škole Zemfira stíhala současně navštěvovat sedm různých kroužků, avšak nejvíce se věnovala hudbě a košíkové. Hudební školu vystudovala s vyznamenáním a začátkem devadesátých let se stala kapitánkou ženského juniorského basketbalového týmu Ruska – i přes to, že nebyla moc vysoká (její současná výška je 173 cm).  Současně se Zemfira učila hrát na kytaru a přímo na ulici hrála písně od skupin Kino, Akvarium a Nautilus Pompilius. Po dokončení školy se ocitla před těžkým rozhodnutím – hudba, nebo basketbal. Zvolila si hudbu a hned poté nastoupila do druhého ročníku umělecké školy v Ufě, kterou vystudovala s červeným diplomem v oboru estrádní hlas.  Zemfira mívá pravidelné problémy se středním uchem a nezřídka musí být i hospitalizována. Její nemoc nelze úplně vyléčit. V případech, kdy zpěvačka potřebovala oddech a čas na rozmyšlenou, poprosila známé doktory jedné z ufských nemocnic, zdali by jí nemohli poskytnout nemocniční lůžko – vždy jí bylo vyhověno.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1996–1997.", "content": "Zemfira pracuje v ufském rádiu Evropa plus, kde natáčí reklamní spoty. V této době také zkouší psát v programu Cakewalk písně, které se následně dostanou i na její první desku.  První skladby: Снег (Sníh), Почему (Proč), Синоптик (Meteorolog), Петарды (Petardy).  Prvním partnerem Zemfiry se stává baskytarista Rinat Achamdiev. Spolu se rozhodují natočit minimum písní, se kterými pak budou moci vystupovat při svátcích, což vyhovuje i radiostanici Evropa plus. Rinat posléze přivádí bubeníka Sergeje Sozinova a začínají společné zkoušky, na kterých Zemfira střídavě hraje na kytaru a klávesy. S příchodem klávesisty Sergeje Miroljubova je kapela téměř kompletní, chybí však sólový kytarista. Stává se jím Vadim Solověv, který se ke kapele přidává po jednom z koncertů. Tak se postupně zjevuje na scéně skupina Zemfira.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zemfira Talgatovna Ramazanova (26. srpna 1976, Ufa) je současná ruská zpěvačka, muzikantka, básnířka a skladatelka. Je zakladatelkou a sólistkou kapely „Zemfira“.", "tgt_summary": "Semfira Talgatowna Ramasanowa(俄语:,1976年-8月26日),是拥有巴什基尔人和鞑靼族血统的俄罗斯女唱作人,也是Zemfira乐团的团长和主唱,Zemfira乐团是俄罗斯流行摇滚乐团,其名字则取自它的团长(从以前的Semfira修改到Zemfira)。", "id": 1788}
{"src_title": "HBO", "tgt_title": "HBO", "src_document": [{"title": "HBO v ČR.", "content": "V ČR provozuje HBO společnost HBO Europe s.r.o. Programová skladba je i zde tvořena především vysokorozpočtovými filmovými trháky a původní, nejen seriálovou, tvorbou (z produkce HBO je např. populární Hra o Trůny)  Společnost HBO Česká republika v ČR kromě programu HBO provozuje ještě další filmové kanály, kterými jsou HBO2, HBO3 (dříve HBO Comedy), Cinemax, Cinemax2 a služby HBO OD (video na požádání) a HBO GO (on-line videotéka). Všechny programy HBO jsou dostupné také ve vysokém rozlišení (HD).  HBO zahájilo své vysílání v České republice v pátek 18. listopadu 1994 v 17:30 hod. Na Slovensku začalo HBO vysílat 1. dubna 1997. HBO tehdy představilo zcela nový produkt v oblasti kabelové televize, který se svým charakterem podstatně odlišuje od ostatních televizních kanálů. V začátcích HBO vysílalo pouze 6,5 hodiny denně.Od 1. října 1997 se vysílací schéma HBO rozšířilo na 18 hodin denně a od 1. října 1998 začalo vysílat nepřetržitě během víkendů (18 h po-pá, 24 h so-ne). V současnosti stanice HBO vysílá nepřetržitě. Od roku 2016 fungují v non-stop režimu (24 hodin denně, 7 dní v týdnu) všechny kanály z nabídky HBO.  Kanály HBO jsou dostupné všem divákům v České a Slovenské republice prostřednictvím nabídek satelitních, kabelových a IPTV operátorů.  Od roku 2008 má HBO Europe s.r.o centrálu v pražských Holešovicích na adrese Jankovcova 1037/49, 170 00 Praha 7. Aktuálním jednatelem HBO Europe s. r. o. je od 1. srpna 2016 Michal Mizera. Za obchodní operace na českém a slovenském trhu nově od 1. září zodpovídá Country Manager polské pobočky HBO Europe Michal Kozicki.", "section_level": 1}, {"title": "Program HBO.", "content": "Kromě filmových trháků a seriálů třetích stran je HBO proslulé obsahem vlastní produkce. Do této kategorie spadají kromě filmů a seriálů např. dokumentární filmy, filmové magazíny, portréty filmových celebrit, dokumenty z natáčení a koncerty světových i domácích hudebních hvězd.  HBO pravidelně pořizuje též práva na vysílání prestižních událostí ze světa filmu a zábavy – udílení Oscarů, Zlatých glóbů, Emmy či Evropských filmových cen či Filmových cen Britské akademie (BAFTA).  HBO na svých projektech velmi intenzivně spolupracuje s předními světovými vysílateli jako BBC, Sky nebo Rai.  Originální produkce HBO je často kriticky ceněna.", "section_level": 1}, {"title": "Česká produkce.", "content": "HBO vyrábělo společně s produkční společností Total HelpArt T.H.A. zábavný pořad \"Na stojáka\". Prvním počinem HBO Česká republika v oblasti dramatické tvorby byl filmový debut režiséra Jaroslava Fuita \"Dvojka\". Následoval seriál \"Terapie\" s Karlem Rodenem v hlavní roli. V roce 2013 HBO uvedlo kritikou i diváky velmi dobře přijaté třídílné drama \"Hořící keř\". Zatím poslední velkou původní tvorbou HBO je seriál \"Pustina\".", "section_level": 2}, {"title": "HBO Go.", "content": "Vedle klasického televizního vysílání umožňuje HBO sledovat svojí nabídku také přes online službu HBO Go. Ta podobně jako Netflix, Disney+ či Amazon Prime nabízí za měsíční předplatné divákům přístup do knihovny všech aktuálně vysíláných filmů a seriálů a všech produkcí od HBO. Služba HBO Go dříve fungovala automaticky s předplatným HBO zakoupeným od operátorů, v listopadu 2017 spustilo HBO možnost objednat si přístup do HBO Go napřímo, i bez nutnosti smlouvy s operátorem. Služba je dostupná na webu www.hbogo.cz a také jako aplikace pro mobilní telefony, tablety a vybrané chytré televize.", "section_level": 1}], "src_summary": "HBO (Home Box Office) je komerční televizní stanice. Byla založena v roce 1972 v USA. Vysílání HBO je zpoplatněné a stanice se soustřeďuje zejména na filmovou a seriálovou tvorbu.", "tgt_summary": "HBO(英语:Home Box Office的缩写,直译为家庭票房)是一个美国的付费有线和卫星联播网,为华纳媒体公司所拥有,由Home Box Office公司负责营运。HBO主要播出曾在戏院放映的电影和独立制播的电视系列剧,此外也有为电视而制作的电影、纪录片、拳击赛,以及偶尔播出的喜剧脱口秀和演唱会特别节目。", "id": 97719}
{"src_title": "Perutýn ohnivý", "tgt_title": "魔鬼蓑鮋", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Perutýn ohnivý je dnes zpravidla řazen do čeledi ropušnicovití (Scorpaenidae), rodu perutýn (\"Pterois\"). Platným vědeckým jménem je \"Pterois volitans\" (Linné, 1758), ačkoliv Linné popsal stejný druh rovněž jako \"Gasterosteus volitans\", tedy jako zástupce rodu koljuška (\"Gasterosteus\"). Temminck a Schlegel v roce 1843 použili chybně pro perutýna ohnivého názvu \"Pterois lunulata\", ten je však dnes označením pro zcela jiný druh, česky označovaný jako perutýn pestrý.  Vlivem pokroku molekulární fylogenetiky je možné nahlédnout i do evoluce perutýnů. Zdá se, že perutýn ohnivý tvoří spolu s blízce příbuzným druhem \"Pterois miles\" v rámci rodu \"Pterois\" samostatnou vývojovou větev (někdy označována jako \"„Pterois“ clade\"). Tyto druhy se pravděpodobně oddělily před 2,4-8,3 miliony lety na základě procesu speciace, a to buď \"alopatrické\" (tzn. druhy byly zcela odděleny neznámou bariérou) nebo \"parapatrické\" (došlo k částečnému oddělení). Je však také možné, že \"P. volitans\" a \"P. miles\" nejsou dva druhy, ale pouze jeden, v rámci něhož však došlo k vytvoření dvou populací s mírně odlišnými geny (konkrétně proces třídění linií).", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jedná se o rybu s typicky načervenalým zbarvením, které narušuje bílé pruhování. Toto zbarvení slouží jako maskování, ale také jako výstraha potenciálním predátorům, že je jedinec jedovatý. Dorůstá délky přes 30 cm, výjimečně až 38 cm. Maximální zaznamenaná hmotnost jedince byla 1,2 kg a maximální věk 10 let. Jeho tělo je kolem celého těla vybaveno ploutevními paprsky. Tam, kde se dotýkají kůže, se nacházejí jedové žlázy, ze kterých vylučují jedovatý sekret. Tyto paprsky jsou přeměněnými ploutvemi a s jejich pomocí ryba vypadá větší, čehož využívá v ohrožení. Tehdy se ryba zastaví a roztáhne ploutevní paprsky, čímž opticky zvětší svojí velikost a připraví bodce s jedem.", "section_level": 1}, {"title": "Jed.", "content": "Perutýn ohnivý vylučuje z jedových žláz na konci hřbetní, břišní a řitní ploutve toxin (ze skupiny ichthyotoxinů, tedy toxinů ryb). Celkem je těchto žláz na těle 17-18, nejvíce na hřbetu. Samotným jedem je zřejmě určitý protein o molekulové hmotnosti 150 000 Daltonů, ale tekutina obsahuje také acetylcholin s neurotoxickým účinkem a rovněž další toxin s účinkem na nervosvalový přenos vzruchů. Byl však také detekován jeden jed nebílkovinného složení. Nebezpečný ichthyotoxin je možné pro výzkumné účely odebrat pouze z živého perutýna, po jeho smrti se toxin rozpadá.  Člověk s jedem nejčastěji přijde do kontaktu, když čistí jejich akvárium nebo s rybami manipuluje. Pokud zasáhne člověka, způsobuje značnou bolest, nejintenzivnější v první hodině až hodině a půl, ale trvající až 6-12 hodin. Vzácně může bolest vytrvat až čtyři dny, v některých případech až měsíc. Zasažený člověk se začne silně potit, trpí bolestmi a mohou se u něj objevit i dýchací potíže. První pomocí je obvykle ponoření zasažené části do 45 stupňů Celsia horké vody, což umožňuje snížit bolest a pomáhá inaktivovat jed. V některých případech však horká voda nevykazuje účinek. Odborníci dále doporučují odstranit zasaženou pokožku a případné zbytky jedových trnů z ryby, aplikovat vakcínu proti tetanu a použít antibiotika a analgetika. Pokusy naznačují, že vhodným protijedem je toxin z odrance pravého.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Perutýn ohnivý je dravá ryba, které loví převážně malé rybky, korýše, krevety, kraby či garnáty za šera, kdy je v oblasti korálových útesů aktivita života nejvyšší. Denní tvorové se stahují do nocovišť, kdežto noční začínají být aktivní. Toto nahromadění života klade minimální nároky na výdej energie perutýna, který vyčkává na svou kořist. Ve většině korálových společenství se jedná o dravce na vrcholku potravního řetězce. Nejvíce kořisti uloví během první hodiny své večerní aktivity. K rybě se pomalu přiblíží a následně velmi rychlým otevřením tlamy nasaje vodu i s kořistí do jícnu, kde je voda následně vyloučena a ponechána pouze kořist. Jedná se o akt často tak rychlý, že okolní rybky v hejnu ani nepostřehnou první útok.  V otevřených vodách byla pozorována i další technika lovu. Perutýn vyčkává nedaleko mořské hladiny a parazituje na unikajících rybkách lovených jiným predátorem.  Mláďata perutýna denně spořádají v průměru 5,5 až 13,5 gramu potravy, dospělý jedinec pak až 14,6 gramu. Pokud je nasycen, nemusí perutýn jíst po dobu přesahující až 24 hodin. Perutýn se chová kanibalisticky, tj. požírá mláďata vlastního druhu, pokud na ně narazí.  Perutýni jsou napadání žraloky, murénami anebo loveni lidmi.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Perutýn je samotářská ryba, která se do společnosti dalších jedinců vydává pouze v období reprodukce. V tomto období většinou jeden sameček vytvoří skupinu se 3 až 8 samičkami. V období reprodukce mění svůj vzhled. Samečkové tmavnou a jejich pruhování částečně mizí, jejich povrch je pak méně různorodý. Oproti tomu samičky v době zralosti vajíček blednou. V oblasti břicha a tlamy mají pak až stříbrně bílou barvu.  Se začátkem stmívání se začne sameček dvořit. Jakmile si najde samičku, která opětuje jeho dvoření, vydají se spolu blíže mořské hladině, kde dojde k pohlavnímu aktu. Samička uvolňuje do vody dva svazky s velkým množstvím vajíček (2000 až 15 000), která jsou oplodněna mlíčím vypouštěným samečkem. Oplodněná vajíčka jsou následně unášena mořskými proudy do širokého okolí. Zpočátku jsou spojena k sobě a až časem se rozdělí na menší celky.  Přibližně 12 hodin po oplodnění vajíčka se začne tvořit embryo. Za 18 hodin vzniká hlava a oči a za 36 hodin již vzniká celá larva. Po čtyřech dnech již larva může sama velmi dobře plavat a přijímat samostatně potravu.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Perutýn ohnivý se vyskytuje v teplých tropických mořských vodách v oblasti Indického a Tichého oceánu, kde žije mezi korálovými útesy. Obývá tak pobřežní vody od Nového Zélandu a Austrálie, přes Malajsii, Japonsko až po Jižní Koreu. Vyskytuje se přibližně do hloubky 50 metrů. Na západ od Sumatry až do Rudého moře se perutýn ohnivý nevyskytuje, ačkoliv je z této oblasti často hlášen pro svou podobnost s perutýnem \"Pterois miles\". Také nálezy z Mosambiku zřejmě souvisí s druhem \"P. miles\". Přes den je perutýn schovaný ve skalních dutinách, pod převisy, či v jiných vhodných úkrytech. Pokud se cítí ohrožen, začne předvádět svoje paprskové ostny vyzbrojené jedem.  Od roku 1992 se vyskytuje jako nepůvodní druh v oblasti Key Biscayne na Floridě, kam se dostal během hurikánu Andrew, který poškodil soukromá akvária ve zdejším oceanáriu, ze kterých uniklo 6 kusů. Během let 2004 až 2006 došlo až k 50 % nárůstu jeho populace. U pobřeží Severní Karolíny se mezi lety 2004 až 2008 dokonce zdesetinásobila. Odborníci zatím nevědí, jaké dopady to bude mít na zdejší ekosystém. Z této oblasti se začal druh rychle šířit a v současnosti je možné se s nimi setkat na východním pobřeží Spojených států od Floridy až po New York, včetně pobřeží Bahamských ostrovů, kde jako nový invazivní druh začíná narušovat potravní řetězec, a decimovat tak přirozený ekosystém. Směr tohoto rozšíření je značně urychlen mořským prouděním v oblasti, kdy postupující Golfský proud odnáší vajíčka z Floridy do severnějších oblastí. Předpokládá se, že se bude jednat o největší ekologickou katastrofu invazním druhem v oceánu, kterou člověk způsobil.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářský význam.", "content": "Perutýn ohnivý je velmi ceněnou rybou v gastronomii a je považován za vyhlášenou pochoutku. Pro její přípravu je ale nutné umět odstranit jedové žlázy. Perutýn ohnivý se také často chová v mořských akváriích jako dekorační ryba. Roční obrat z jejich prodeje přesahuje miliardu amerických dolarů. Jejich chov je poměrně nenáročný a ryba si rychle na nové podmínky zvykne. Jediným úskalím je rozmnožování, které je v zajetí nanejvýš složité.  V oblasti Karibiku se předpokládá, že přemnožení perutýna a následný rozvrat ekosystému bude mít nepříznivý dopad na místní rybáře a oblibu oblasti mezi potápěči, což povede ke ztrátě příjmů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Perutýn ohnivý (\"Pterois volitans\") je jedovatá dravá ryba z čeledi ropušnicovitých (Scorpaenidae) žijící v Indickém, Tichém a nejnověji i v Atlantském oceánu, a to převážně v mělkých vodách a na korálových útesech. Pro člověka není jeho jed obvykle smrtelně jedovatý, ale zasažení bývá značně bolestivé s dlouhotrvající rekonvalescencí. Perutýn využívá jed pouze k sebeobraně, a pokud není ohrožen, sám neútočí.", "tgt_summary": "魔鬼蓑鲉(\"Pterois volitans\"),又名翱翔蓑鲉(鲉音同由),是蓑鲉属的模式种,是一种珊瑚礁鱼,和多种蓑鲉亚科鱼类常因其特殊外型一同被称作狮子鱼(但与狮子鱼科之鱼种并非近缘)、蝴蝶鱼、红须鱼。", "id": 795158}
{"src_title": "Medvědí ostrov", "tgt_title": "熊岛", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Medvědí ostrov má tvar trojúhelníka směřujícího na jih. Rozloha ostrova je 178 kilometrů čtverečních a jeho délka v severojižním směru je asi dvacet a šířka přibližně 15,5 kilometru. Jižní část ostrova je hornatá s množstvím kopců s plochými vrcholy pohybující ve výšce mezi 360–440 metrů nad mořem. Na východě ostrova se nachází pohoří \"Miseryfjellet\" s vrcholy \"Urd\" (536 m n. m.), \"Vardan\" (462 m n. m.) a \"Skuld\" (454 m n. m.), dalšími pohořími jsou \"Antarcticfjellet\" na jihovýchodě a \"Fuglefjellet\", \"Hamburgfjellet\", a \"Alfredfjellet\" na jihozápadě. Severní část ostrova je rovinatá.  Průměrná teplota se v lednu pohybuje kolem −7,9 °C a v letních měsících okolo +4,4 stupňů Celsia. Průměrné roční srážky se zde pohybují kolem 350 milimetrů za rok. Polární noc zde trvá od 8. listopadu do 3. února a polární den od 2. května do 11. srpna. Jedinými obyvateli Medvědího ostrova je asi deset zaměstnanců místní meteorologické a rádiové stanice na severu ostrova v Herwighamne.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Ostrov byl objeven 10. června roku 1596 Barentsovou expedicí. Protože se jejím členům podařilo zde zabít ledního medvěda, byl ostrov pojmenován \"Medvědí ostrov\". Ostrov byl zmapován švédskými a norskými výzkumníky.  V minulosti se ostrov stával základnou pro ruské a norské velrybáře, kteří zde přezimovávali. Trvalé osídlení zde nebylo až do roku 1916, kdy se na ostrově krátce těžilo uhlí.  Během druhé světové války a později i za studené války byly vody kolem Medvědího ostrova strategicky důležité pro lodě plující z Atlantiku do Murmansku a dalších přístavů v Bílém moři. Ačkoliv nebyly Špicberky během druhé světové války nikdy okupovány nacistickým Německem, tak zde Němci postavili několik meteorologických stanic. Roku 1941 byla na Medvědím ostrově umístěna radiostanice. Ve vodách kolem Medvědího ostrova německé síly několikrát zaútočily na atlantské konvoje s dodávkami pomoci pro Sovětský svaz. Konvoj PQ-17 zde v červnu 1942 utrpěl těžké ztráty. Vody jižně od ostrova byly dějištěm mnoha námořních bitev roku 1943. V listopadu 1944 Sovětský svaz navrhl zrušení \"Špicberské smlouvy\" se záměrem získat kontrolu na Medvědím ostrovem. Nicméně vyjednávání s norskou vládou v exilu však nevedlo k jejímu souhlasu až do konce války a sovětské návrhy nebyly nikdy realizovány. Sovětský svaz a později Rusko si však na Špicberkách udržovaly svou přítomnost.  7. dubna 1989 se 180 km jihozápadně od ostrova potopila sovětská jaderná ponorka K-278 Komsomolec. Vrak leží na souřadnicích 73° 46,3' severní šířky a 13° 15,9' východní délky a do okolí stále uniká radioaktivita.", "section_level": 1}], "src_summary": "Medvědí ostrov (norsky ) je ostrov patřící Norskému království. Na ostrově je umístěna meteorologická stanice. Nachází se v Severním ledovém oceánu mezi samotným Norskem a Špicberky, s nimiž vytváří administrativní oblast \"Svalbard\". Rozloha ostrova je 178 km2. V roce 2002 byl celý Medvědí ostrov s výjimkou 1,2 kilometru čtverečních kolem norské meteorologické stanice v Herwighamne vyhlášen přírodní rezervací, jejíž území sahá až čtyři námořní míle (7,4 kilometrů) do moře.", "tgt_summary": "熊岛(),挪威在北冰洋内一岛屿,位于巴伦支海西缘,北角和斯瓦尔巴群岛航线的中途,面积178平方公里,无常驻人口。", "id": 338707}
{"src_title": "Čaroděj (Středozem)", "tgt_title": "巫師 (中土大陸)", "src_document": [{"title": "Členové řádu.", "content": "Celkem bylo pět členů řádu Istari:", "section_level": 1}, {"title": "Gandalf.", "content": "Gandalf Šedý (později Bílý, ve Valinoru zvaný Olórin a elfy nazýván Mithrandir) byl podle valinorského postavení druhý nejvyšší člen řádu Istari. Patřil do domu Irmova, učil se u Nienny a jako třetího vyslance si jej vyžádal sám Manwë. Varda však už tehdy nesouhlasila s tím, aby byl považován za třetího.  Do Středozemě přijel jako poslední, zhruba když byly zpozorovány první známky povstávajícího stínu, opětné objevení a šíření se zlých tvorů. Círdan v něm rozpoznal nejmoudřejšího z řádu a předal mu Naryu, Prsten ohně, s mocí povzbuzovat ostatní k boji proti zlému a probouzet víru v naději. Gandalf cestoval po Středozemi, ale nezajímala ho příliš centra moci stojící proti Sauronovi vyjma časů jejich slabosti. Spíše se přátelil s elfy a dalšími dobrými bytostmi, jejichž přirozenou hodnotu vnímal. Zkoumal jejich srdce a povzbuzoval je k odvážným činům. Byl ostražitý vůči známkám probouzení Nepřítele. Seznámil se s hobity a nakonec objevil Jeden prsten. Vedl Společenstvo prstenu a ve chvíli nebezpečí se pro dobro ostatních obětoval, postavil se proti Balrogovi v Morii a poté, co jej zahubil, zemřel také.  Byl však znovu vzkříšen a posílen, aby dokončil své poslání. Stal se Gandalfem Bílým a vzhledem ke zradě a pádu Sarumana hlavou řádu Istari. Velel armádám Západu ve Válce o Prsten a především jeho strategií a zásluhou se nakonec podařilo Saurona porazit. Pak odplul za Moře.", "section_level": 2}, {"title": "Saruman.", "content": "Saruman Bílý (jméno pochází od Seveřanů s významem „dovedný muž“, Curunír 'Lân v sindarštině, Curumo v quenijštině) byl hlavou řádu Istari, prvním z vyslanců, z Aulëho lidu. Mezi jeho přednosti patřily dovedné ruce, schopnost odhalovat tajemství a jeho přesvědčivý hlas. Nejprve cestoval po Východě a pak se usadil v Orthanku v kruhu Železného pasu. Nejvíce studoval Sauronovy praktiky a proto se stal předsedou Bílé rady.  Saruman se stal pyšným a netrpělivým, miloval moc a snažil se Saurona odstranit silou a vychytralostí, bez ohledu na ty, v jejichž prospěch měl konat, a padl do jeho pasti. S žárlivostí pohlížel na Gandalfa, až tyto jeho pocity vyústily v utajenou a pak i zjevnou zlovůli. Nakonec sám pěstoval skřety a zaútočil na svého souseda, Rohan. Po porážce jej Gandalf sesadil, zlomil mu hůl. Saruman odmítl nabízené druhé šance a nakonec zcela pokořen zahynul rukou Červivce, potlačovaného otroka. Jeho duch odešel ze Středozemě a již se do ní nevrátil.Saruman, jakožto Maia, ve skutečnosti nezemřel, ale jeho nahý duch se nyní bez jakékoliv moci potácí po Středozemi.", "section_level": 2}, {"title": "Radagast.", "content": "Radagast (jméno je ve starém númenorejském jazyce a znamená „pečovatel o zvířata“, ve Valinoru jej zvali Aiwendil) nepatřil mezi tři původně vybrané vyslance, byl až čtvrtý. Radagast měl mnohem menší moc a moudrost než Gandalf. Sarumanovi jej „vnutila“ Yavanna, která ho prosila, aby jej vzal s sebou. Velmi jí záleželo na tom, aby mezi Istari patřil někdo se zvláštní láskou vůči věcem, které stvořila. Tato informace pocházející z \"Nedokončených příběhů\" je poněkud v rozporu s tím, že v \"Silmarillionu\" se říká, že Saruman byl první a Radagast přišel až po něm.  Radagast se usadil v Rhosgobelu na okraji Temného hvozdu. V příběhu hrál jen drobnou úlohu, když jej Saruman využil k tomu, aby Gandalfa vlákal do pasti. Jinak jím opovrhoval. Radagast ale, i když byl manipulován, jednal v dobré víře, splnil Gandalfovo přání a poslal do Orthanku posla, díky čemuž byl Gandalf vysvobozen. Celkově Radagast selhal, zanedbal hlavní poslání, opustil elfy i lidi a trávil svůj čas s divokými zvířaty. Někteří ovšem říkají, že právě to byl úkol, který mu uložila Yavanna.", "section_level": 2}, {"title": "Modří čarodějové.", "content": "V knize \"Pán prstenů\" vystupují tři čarodějové, Gandalf, Saruman a Radagast. První narážka na další dva zde zazněla z úst Sarumana, který se v hněvu zmínil o prutech Pěti čarodějů. Počet pěti je potvrzen i v dodatcích v Návratu krále, není zde ale řečeno nic bližšího. V roce 1956 Tolkien v dopise uvedl, že jména a příběhy zbylých čarodějů neexistují ani v jeho poznámkách. V dalším dopise z roku 1958 Tolkien opakuje, že o příběhu těch dvou nic neví, a obává se, že selhali, byť jiným způsobem než Saruman a stali se zakladateli tajných kultů a 'čarodějných' tradic, které přežily Sauronův pád.  Podrobnější informace lze najít v knize \"Nedokončené příběhy\", kde je v eseji o Istari zmíněno, že tito čarodějové na Západě (ve Středozemi) neměli jména, protože odešli s Curunírem na východ, odkud se nevrátili. Říkalo se jim jen \"Ithyn Luin\", „Modří čarodějové“. V této knize je představen i další zajímavý materiál se stručným popisem rady Valar, na níž byli vybráni jednotliví vyslanci. Původní rozhodnutí bylo poslat tři vyslance. Alatar, první z Modrých čarodějů, předstoupil na radě jako druhý z vyslanců (po Curumovi), poslal ho Oromë. Později si nad rámec původního počtu tří vzal Alatar svého přítele Pallanda. J. R. R. Tolkien ho přiřadil též k Oromëmu, i když původně přemýšlel i o jeho zařazení k Mandosovi a Nienně. Christopher Tolkien spatřuje důvod této volby v tom, že Oromë ze všech Valar nejlépe znal vzdálené končiny Středozemě. Jméno Pallando podle Christophera Tolkiena patrně vychází ze slova \"palan\" („z dálky“), nacházející se například ve slově palantír.  Další odlišnou verzi publikoval Christopher Tolkien v knize \"The Peoples of Middle-Earth\" na základě poznámek svého otce, které dříve nebyl schopen interpretovat. Příjezd Modrých čarodějů v ní je na rozdíl od předchozích kladen už do Druhého věku, do času, kdy přijel i elf Glorfindel. Jsou jmenováni Morinehtar a Rómestámo, v angličtině Darkness-slayer a East-helper (což lze přeložit jako „Zabíječ temnoty“ a „Pomocník východu“). Jejich úkolem bylo zaskočit Saurona tím, že budou pomáhat lidem, kteří odmítají uctívání Melkora, podporovat vzpoury, rozbroje a zmatky na dalekém Východě. Po Sauronově prvním pádu hledali místo, kde se skryl (ale v tom selhali). Měli silný vliv na historii Druhého a Třetího věku, bránili Sauronovi přečíslit Západ.", "section_level": 2}], "src_summary": "Čarodějové (quenijsky Istari, tj. Moudří) ve fantasy příbězích ze Středozemě J. R. R. Tolkiena jsou skupinou pěti vyslanců z Nejzazšího Západu poslaných Valar, aby pomohli svobodným národům čelit Sauronovu stínu.", "tgt_summary": "巫师(英语:Wizard)即埃斯塔力(Istari),是J·R·R·托尔金奇幻小说《魔戒》里中土大陆的一支种族,本为居住在维林诺的迈雅,后于第三纪元被派来中土大陆协助对抗黑暗魔君索伦。共有五位:白袍巫师萨鲁曼(Saruman)、灰袍巫师甘道夫(Gandalf)、褐袍巫师瑞达加斯特(Radagast)及两位蓝袍巫师罗密斯达奴(Rómestámo)和摩列达(Morinehtar)。巫师们与艾尔达精灵王者一同组建了圣白议会(White Council)。", "id": 2793766}
{"src_title": "Metro v Limě", "tgt_title": "利馬地鐵", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Přestože limské metro je poměrně mladé (jeho první a zatím jediný úsek byl otevřen v roce 2003), první návrhy se objevovaly již ve studii konsorcia \"METROLIMA\" z let 1972 a 1973. Projekt v ceně přes 300 milionů USD však v tehdejší situaci, kdy zemi sužovala ekonomická krize, uskutečněn nebyl. Teprve v druhé polovině let osmdesátých (1986) se opět situace pohnula. Vládním dekretem č. 001-86 MIPRE byla zřízena organizace \"Autoridad Autónoma del Proyecto Especial Sistema Eléctrico de Transporte Masivo de Lima y Callao\", která měla za úkol ještě upřesnit, jak bude systém městské dráhy vypadat. Nakonec se začalo na počátku 90. let s výstavbou, která byla ovšem několikrát přerušena. První zkušební vlaky vyjely na trať v roce 1995, avšak normální provoz, který měl následovně začít, byl neustále odkládán. Dobudovaný úsek zatím tvoří pouze polovinu plánované linky, a to její jižní část (stále chybí úsek o zhruba dvojnásobné délce přes centrální a severní část města). Cestující se mohli metrem svézt již 18. února 2003, avšak provoz byl vzhledem k nedostatku finančních prostředků od července 2003 do ledna 2004 přerušen.  Současný projekt tak počítá výhledově se sítí sedmi linek (existovala ale i jiná schémata, například síť s pěti linkami), které zajistí dopravu po celém městě. Výstavbu dalších úseků, hlavně dobudování první linky 1 do centra města a pak také prvního úseku linky 2 zajistí investoři hlavně ze Španělska, Japonska, Německa a Itálie. Vláda Peru již dohodla jistá partnerství jednak s veřejným sektorem, jednak se španělskou vládou.", "section_level": 1}, {"title": "Vozový park.", "content": "S cestujícími běžně jezdí elektrické pětivozové soupravy, dlouhé celkem 107 m. Jejich výrobcem je Ansaldo Breda, napětí v troleji je jmenovitých 1500 V.  V roce 2016 začaly dodávky další řady vozidel, určených pro linku 2 a větev linky 4, kde budou jezdit v automatickém režimu bez strojvedoucího. V roce 2014 bylo objednáno celkem 42 šestivozových souprav, jejichž výrobcem je Hitachi Rail Italy (nástupce firmy AnsaldoBreda), závod v Reggio di Calabria. Zatímco první souprava byla dodána v září 2016 do Peru, jiná souprava podstupovala typové zkoušky na Železničním zkušebním okruhu v Cerhenicích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Metro v Limě () tvoří významný druh dopravy v hlavním městě Peru. V současné době existuje jediná linka o délce 9,8 km a sedmi stanicích, nachází se ve východní části města. Na rozdíl od ostatních měst zde metro není vedeno primárně v tunelu, ale na vyvýšených estakádách, jako například na některých úsecích je metro v Ciudad de México.", "tgt_summary": "利马地铁()是秘鲁首都利马的地铁系统。目前,利马地铁只有1号线,全长34.6公里,共26个站。1号线拥有32节车厢和7个站台。由于乘客运量不足,长期运营的支出难以收回,加上意大利政府的2.26亿合资被指控为贿赂,该线路的通车拖延了将近20年。", "id": 218572}
{"src_title": "Franz Boas", "tgt_title": "法蘭茲·鮑亞士", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v německém Mindenu. Jeho prarodiče byli Židé. I když Franz Boas později odmítal jak antisemitismus, tak konverzi ke křesťanství, ve skutečnosti se za Žida nikdy nepovažoval. Již od mateřské školy projevoval zájem o historii. Vydal mnoho publikací na různorodá témata. Původním vzděláním byl přírodovědec, vystudoval geografii a fyziku (doktorát obhájil v roce 1881 ) a matematiku na univerzitách v Heidelbergu, Bonnu a Kielu.  Rozhodující převrat v jeho životě znamenala účast na expedici do Baffinovy země v roce 1883, kde se věnoval výzkumu eskymácké kultury. Na základě svých výzkumů prokázal, že eskymácká kultura není mechanicky determinována přírodním prostředím, ale že různé skupiny Eskymáků kontrolují a využívají podobné přírodní prostředí odlišným způsobem. Kontakt s eskymáckými kulturami jej natolik ovlivnil, že po návratu do Německa začal pracovat v Královském etnografickém muzeu v Berlíně a jako soukromý docent přednášel na zdejší univerzitě. Od roku 1895 prováděl Boas jako jeden z prvních antropologů systematický průzkum indiánů severozápadního pobřeží Ameriky. Studoval zde kmeny Cimšjanů, Tlinkitů, Haidů, Nutků, Selišů, Bellakulů aj. Ve středu jeho zájmu stál především kmen Kwakiutlů z ostrova Vancouver. Hlavním předmětem Boasových výzkumů byla mytologie, folklór, jazyk a umění. Spolu s E. Goddardem má osobní podíl na vzniku nejvýznamnějšího časopisu pro výzkum amerických domorodých jazyků, Mezinárodního časopisu americké lingvistiky  Vedle Boasových terénních výzkumů je významná i jeho činnost organizátorská a pedagogická. Boas v roce 1887 založil časopis Science, organizoval antropologické sbírky pro chicagskou světovou výstavu (1893) nebo modernizoval časopis American Anthropologist (1898). Byl jedním ze zakladatelů Americké antropologické společnosti, působil jako správce antropologických sbírek v Americkém muzeu přírodní historie. V roce 1889 stanul v čele nově založené katedry antropologie na Kolumbijské univerzitě, která se za jeho života stala centrem moderních antropologických výzkumů.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Na rozdíl od francouzských sociologů se Boas nezabýval teoretickými úvahami, ale kladl důraz na empirický výzkum. Byl ovlivněm představiteli difuzionismu, zejména Fridrichem Ratzelem, ale stýkal se i s evolucionisty Adolfem Bastianem a Edwardem Taylorem. V roce 1886 odešel do USA, kde působil na několika vysokých školách. Franz Boas zavedl v americké antropologii interdisciplinární přístup, založený na datech z archeologie, etnografie, jazykovědy a fyzické antropologie. Kulturu Boas chápe jako komplex, složený z kulturních znaků, který se přizpůsobuje změnám přírodního prostředí. Tento synchronní přístup spojuje s důrazem na historii jednotlivých kulturních fenoménů. Boas neusiloval o sestavení vývojové řady od nejjednoduššího k nejsložitějšímu, jak se o to snažili evolucionisté (např. Herbert Spencer), ale o analýzu společného původu společenství, které se vyznačovaly obdobnými kulturními znaky. Každá kultura je proto považována za jedinečný sociální útvar, který má svou vlastní historii.  První vážný útok na základy evolucionismu učinil Boas ve své slavné přednášce Omezení komparativní metody v antropologii, se kterou vystoupil na vědeckém sympoziu v roce 1896. Zdůraznil zde, že podobnost kulturních prvků není důkazem jejich historických vztahů. Realističtější přístup při zkoumání jednoty kulturních procesů spočívá podle jeho názoru ve výzkumu historického původu konkrétních kulturních prvků. Boas zdůrazňoval lingvistický aspekt antropologického výzkumu. Jazyk pokládal za neodmyslitelnou součást studované kultury a prvořadé svědectví o jejím charakteru. Franze Boase můžeme považovat za zakladatele lingvistické antropologie. Boas tvrdil, že základním předpokladem úspěšného terénního výzkumu je antropologova znalost jazyka společnosti, kterou zkoumá. V názorech na předmět a cíl antropologických výzkumů byl Boas ovlivněn evropskou filozofií druhé poloviny 19. století, především novokantovstvím řešením vztahu přírodních a společenských věd. Proto Boas definuje kulturní antropologii jako historickou vědu, která se zabývá dějinami lidské společnosti : „Předmět antropologie vyžaduje historickou vědu, jednu z věd, jejichž zájem se koncentruje na pochopení individuálního fenoménu více než na ustanovení všeobecných zákonů, které budou nesmírně vágní“. Základní úkol antropologie vidí v rekonstrukci kulturní historie, objasnění příčin dynamiky kultury, pochopení podstaty sociálních vztahů a významu kulturních jevů v konkrétním historickém kontextu.  Boas rozlišuje dva základní typy faktorů, které ovlivňují vývoj kultury. První typ představují faktory „limitující“ (vnější a statické), které vystupují především jako vnější prostředí. Podle Boase geografické nebo ekologické činitele nepředstavují rozhodující determinanty kulturních procesů. Podstatně větší pozornost věnoval druhému typu faktorů, které vystupují jako „tvořivé“ (vnitřní a dynamické) a projevují se především jako tendence modifikovat převzaté kulturní prvky a reinterpretovat je v novém kontextu. Charakteristickým rysem Boasových výzkumů byla vždy snaha proniknout za oponu, která nás dělí od modelů jednání a myšlení cizích kultur a porozumět jim z perspektivy členů zkoumané společnosti. Tento přístup logicky vyústil v kritiku evropocentrismu, který považoval kulturu preliterálních společností za projev retardujícího nebo nevyspělého intelektuálního vývoje. Zprávy podávané například cestovateli proto Boas označoval za nepochopení a chybnou snahu hodnotit cizí kultury evropskými měřítky.  Boasův interdisciplinární přístup s důrazem na empirismus a terénní výzkum je dodnes charakteristický pro americkou kulturní antropologii. Ostře vystupuje proti pokusům koncipovat teorii kultury jako filozofický nebo logický systém založený na spekulaci. Základním východiskem jsou podle něho empirická data získaná prostřednictvím terénních výzkumů. Při výzkumu kultury proto rozpracoval přísně empirické metody induktivního charakteru, které mohou jako jediné podle něho sloužit jako základ konzistentní vědecké teorie. Mezi nástupce konfiguracionistické školy Franze Boase se řadí většina jeho žáků. Franz Boas a jeho studenti vnesli do americké antropologie novou metodologii a perspektivu. Jako profesor Kolumbijské univerzity vychoval tak významné představitele kulturní antropologie, jakými jsou Alfred Louis Kroeber, Robert Lowie, Edward Sapir, Melville J. Herskovits, Paul Radin, Ruth Benedictová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Franz Boas (9. července 1858, Minden, Vestfálsko – 21. prosince 1942, New York) byl americký průkopník moderní antropologie. Často nazýván „otec americké antropologie“.", "tgt_summary": "弗朗茨·博厄斯(,1858年-7月9日-1942年-12月21日),是德国裔美国人类学家,现代人类学的先驱之一,享有“美国人类学之父”的名号。他也是语言学家,美国语言学研究的先驱。他开创了人类学的四大分支:体质人类学、语言学、考古学以及文化人类学。如同许多当年的先驱者,他的学科训练来自其他学科;他获得物理学博士,并从事地理学的博士后研究。他将科学研究方法运用于人类文化与社会的研究,这个领域先前植基于围绕着奇闻轶事的巨型理论论述。", "id": 1665536}
{"src_title": "Národní park Yoho", "tgt_title": "幽鹤国家公园", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Národní park Yoho byl založen v roce 1886 a je společně s Národním parkem Glacier, který byl založen ve stejný den, druhým nejstarším národním parkem v Kanadě. Rozvoj oblasti je neodmyslitelně spojen s Canadian Pacific Railway, železnicí, která protíná Kanadu od západního pobřeží k východnímu. Právě na území parku protíná železnice své nejvyšší místo – průsmyk Kicking Horse Pass, který se nachází ve výšce 1627 metrů. Než se vlak do takové výšky dostal, musel překonat obrovské stoupání zvané Field Hill, které dosahovalo až 4,5 %, a bylo tak nejprudším stoupáním na hlavní železniční trase v Severní Americe. Tento úsek byl dostavěn v roce 1884. V roce 1909 se pak vedení železnice po několika nehodách rozhodlo postavit místo přímé trasy tunely ve tvaru spirály, které dokázaly rozmělnit stoupání na přijatelných 2,2 %. V roce 1962 průsmyk Kicking Horse Pass a i celý park proťala také Transkanadská dálnice.", "section_level": 1}, {"title": "Field.", "content": "Je městečko o zhruba 300 obyvatelích nacházející se na železnici v údolí řeky Kicking Horse. Bylo vybudováno při stavbě železnice v roce 1884 a dostalo název po americkém podnikateli Cyrusi West Fieldovi, který se zasloužil o první telegrafní spojení mezi Evropou a Amerikou a který město před tím navštívil ve speciálním vlaku. Původně měl Field úlohu stanice pro lokomotivy, které pomáhaly při překonávání velkého stoupání do průsmyku Kicking Horse Pass, dnes je to centrum celého parku, kde se nachází návštěvnické centrum a několik hotýlků a hostelů.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavá místa.", "content": "V parku se nachází 28 vrcholů vyšších než 3000 metrů a 400 km turistických stezek. Pravděpodobně největší atrakcí parku jsou vodopády Takakkaw (název opět pochází z jazyku Cree a znamená „je to nádherné“), které jsou se svojí celkovou výškou 384 metrů (samotný volný pád má 254 m) druhými nejvyššími v Kanadě. Menší, ale o to mohutnější jsou vodopády Wapta, které se nacházejí na řece Kicking Horse. Na výšku mají 30 metrů, ale na šířku 152 m, takže připomínají Niagarské vodopády. Vyhlášenými jsou také jezera Emerald a O'Hara, přičemž to druhé je dostupné pouze pěšky nebo autobusovou dopravou. Kousek od jezera Emerald se nachází Přírodní most, kde si řeka našla cestu skrz stěnu. V parku se nalézá několik ledovců, z nichž nejznámějším je pravděpodobně Yoho Glacier. Atrakcí je i samotná železnice a to především její spirálovité tunely.", "section_level": 1}], "src_summary": "Národní park Yoho, jehož název pochází z jazyku kmene Cree a znamená úctu nebo také bázeň, se nachází na západní straně kanadských Skalnatých hor v provincii Britská Kolumbie. Na východě hraničí s národním parkem Banff. Hranici mezi parky tvoří hranice mezi provinciemi Britská Kolumbie a Alberta. Na jihu pak sousedí s národním parkem Kootenay. Společně se třemi provincionálními parky, Hamber, Mount Assiniboine a Mount Robson a národními parky Kootenay, Banff a Jasper tvoří Světové přírodní dědictví parků kanadských Skalnatých hor, za které byly prohlášeny organizací UNESCO v roce 1984.", "tgt_summary": "幽鹤国家公园(英语:Yoho National Park)坐落于加拿大落基山脉,沿着北美洲大陆分水岭的西坡。它位于不列颠哥伦比亚的东部,南面是库特尼国家公园,东面与班夫国家公园毗邻。公园名称“Yoho”来自克里语,表示惊异。", "id": 726372}
{"src_title": "Malé Karpaty", "tgt_title": "小喀爾巴阡山脈", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Malé Karpaty jsou nejzápadnější pohoří karpatského oblouku, vybíhající jako dlouhý úzký klín do Karpatské kotliny. Táhnou se víceméně přímo ve směru jihozápad–severovýchod a ostře od sebe oddělují Vídeňskou pánev (resp. její část Záhorskou nížinu, na západě) a Malou Dunajskou nížinu (resp. Podunajskou nížinu, na jihovýchodě). Na severu přecházejí v Myjavskou pahorkatinu a na severovýchodním konci na ně směrově navazuje Považské podolie (údolí Váhu). Na opačném, jihozápadním konci (v Rakousku) na ně po přerušení Bruckou branou geologicky navazují Litavské vrchy (již součást alpské podsoustavy).", "section_level": 1}, {"title": "Geomorfologie Malých Karpat.", "content": "Malé Karpaty patří do skupiny tzv. nízkých vysočin (skupina horstev s výškovým rozpětím 300–800 m n. m.). I přes relativně nízkou nadmořskou výšku však vzhledem k tomu, že se zvedají ze širé roviny, působí mohutným dojmem a jsou zdaleka viditelné. To platí zejména pro styk pohoří s Podunajskou a Záhorskou nížinou, kde od úpatí vystupují o 450–550 výškových metrů.  Morfologické hranice Malých Karpat se Záhorskou a Podunajskou nížinou jsou ostré, na přechodu k Bílým Karpatům je hranice méně výrazná.  Slovenská část Malých Karpat se geomorfologicky dělí na čtyři základní podcelky – od severovýchodu Čachtické Karpaty (nejvyšší vrch Salášky 588 m n.m.), Brezovské Karpaty (Klenová 585 m), Pezinské Karpaty (Záruby 768 m) a Devínské Karpaty (Devínská Kobyla 514 m). Rakouskou část pohoří pak tvoří Hainburské vrchy (\"Hainburger Berge\", nejvyšší bod Hundsheimer Berg 480 m). Nejvyšších poloh pohoří dosahují výhradně Pezinské Karpaty, kde se kromě nejvyššího vrcholu Zárub nachází dalších 10 vrchů vyšších než 700 m (Vysoká 754, Vápenná 752, Čertův kopec 752 atd.) a dalších 19 vrchů vyšších než 600 m (viz seznam vrcholů v Malých Karpatech).  Kromě Brezovských Karpat se slovenské podcelky ještě dále člení na menší oblasti:  Pohoří lze rozdělit na několik výškových stupňů. Výšce 300 – 450 m n. m. odpovídají svahy pohoří na styku s nížinami a svahy říční erozní sítě. Stupni 450 – 550 metrů odpovídají zarovnané, málo rozčleněné plošiny, které charakteristicky dotvářejí ráz pohoří. Nejhojněji se vyskytují pod hlavním hřebenem, hlavně v oblasti Bílých hor. Výškový stupeň 550 – 768 m n.m. tvoří nejstarší zbytky reliéfu, v podobě výrazně modelovaných, kulisové uspořádaných hřebenů.  Dnešní povrchová tvárnost Malých Karpat je výsledkem dlouhotrvajícího působení geomorfologických procesů a symbiózou působení exogenní a endogenních sil.  Kromě plošin jsou velmi rozšířenou geomorfologickou formou údolí. Jsou orientovány převážně kolmo na směr pohoří; pouze některé jdou rovnoběžně s pohořím. Jejich průměrná hloubka na začátku dosahuje kolem 50 metrů. Lemované jsou mírnějším stráněmi. Směrem k úpatím vrcholů a směrem ke svým koncům se více zahlubují (dosahují hloubky 75 – 100 metrů).", "section_level": 1}, {"title": "Geologické poměry.", "content": "Malé Karpaty představují hrásťovou strukturu, která se nachází v severozápadní části Panonské pánve a odděluje od sebe Vídeňskou a Dunajskou pánev. Jádro hrásti představují komplexy krystalinických hornin předalpínskeho věku a jejich druhohorní obal, překrytý dvěma alpínskými příkrovovými jednotkami.  Mezi Jablonicí a Trstínem se pohoří dělí na dvě části: jižní a jihovýchodní se sestává hlavně z krystalického jádra s druhohorním obalem (tatrikum). Krystalinikum Malých Karpat se částečně liší od ostatního tatrika, člení se na spodní Pezinská-Perneckou a vrchní harmónskou sérii. Krystalinikum bylo původně tvořeno prvohorních sedimenty, během Hercynský vrásnění však byly přeměněny v důsledku intruzí žul na více místech na fylity. Žuly tvoří dva masivy: bratislavský a modřanský, které od sebe dělí linie krystalických břidlic mezi Pezinkem a Pernekem (tzv. Pezinská-Pernecká série). Také poměrně četné paleozoické bazické sopečné horniny byly přeměněny na amfibolity. V permu bylo území Malých Karpat souší. V triasu byla jeho část zaplavena mořem, v jeho průběhu se však několikrát vynořily, čímž se liší od ostatních jádrových pohoří Slovenska.  Severozápadní část Malých Karpat je tvořena hlavně příkrovem mezozoika. Jsou to hlavně triasové až křídové vápence a bazalty chočského a krížňanský příkrovu (jeho vysocká jednotka). Příkrovy jsou však porušeny postkřidovými zpětnými přesmyky. Vyskytuje se zde i sedimentární obal tatrika a popříkrovové svrchnokřídové a neogenní sedimenty. Tatrický obal tvoří čtyři jednotky (Devínska kuchyňská kadloubecká a solírovská). Z podloží tatrika zde vystupují i horniny infratatrika, které reprezentuje borinská a orešianska jednotka.  Podél okrajů pohoří na některých místech vystupují i paleogénní a neogenní horniny, které byly zabudovány do jeho stavby při otevírání Vídeňské a Dunajské pánve ve středním miocénu.  Vodní toky vytvořili v pohoří četné doliny, v horních částech se zachovaly široké náhorní plošiny s vystupujícími izolovanými vrchy a krátkými hřebeny.", "section_level": 1}, {"title": "Kras Malých Karpat.", "content": "Jednou ze zvláštností Malých Karpat je jejich kras. Na relativně malé ploše pohoří vyniká bohatstvím krasových jevů. Malokarpatský kras zabírá plochu téměř 180 km.  Kras v Malých Karpatech je zastoupen podzemním, ale i povrchovým krasovým fenoménem. Jeho příkladem je několik vyvěraček a vodních toků krasového charakteru (vyvěračka nad Limbachem, potok nad Měděnými hamry, Stupavský potok, vyvěračka Mariáš u Dobré Vody, vyvěračky v Sološníckém údolí). Značný počet povrchových krasových jevů nacházíme v Plaveckém krasu, Kuchynsko-orešanskom krasu a Smolenickém krasu (zde se ve stejnojmenné údolí nachází i jediný vodopád Malých Karpat - Hlbočiansky).  Podzemní kras má zastoupení v podobě několika jeskyní a závrtů. Mnoho krasových jam a jeskyní je v pásu vápenců Vápenná, na planině Báborská a na planině Pohanská. Několik z jeskyní jsou významnými paleontologickými a archeologickými nalezišti, např. Děravá skála nad Plaveckým Mikulášem nebo jeskyně Pohanská na stejnojmenném kopci nad Plaveckým podhradím. Na východním úbočí pohoří jsou krasové jevy v okolí Lošonce a Smolenic (s jedinou veřejnosti přístupnou jeskyní Malých Karpat – Driny).  K nejvýznamnějším, ale veřejnosti nepřístupným jeskyním, patří Děravá skála, Tmavá skála, Čachtická jeskyně a jeskyně podél Borinského potoka.", "section_level": 2}, {"title": "Hydrologické poměry.", "content": "Vodní toky území Malých Karpat patří výlučně do povodí Dunaje a jeho přítoků (Morava, Váh). Severozápadní úbočí odvodňuje Myjava s přítokem Brezovský potok, dále Rudava, Malina, Suchý potok, Stupavský potok (vše přítoky Moravy). Malou část území na jihu odvodňuje potok Vydrica, protékající skrz pohoří na území Bratislavy a ústící přímo do Dunaje. Do Malého Dunaje pak ústí potok Černá voda, který odvodňuje jihovýchodní svahy. Sběrnicí vod z východních svahů Malých Karpat je říčka Dudváh s přítoky Gidra, Parná, Trnávka, Blava, Holeška nebo Jablonka.", "section_level": 1}, {"title": "Klimatologické poměry.", "content": "Klimatický charakter Malých Karpat vyplývá z jejich téměř kolmé polohy na převažující severozápadní proudění vzduchu v této oblasti. Vzhledem k přízemnímu proudění v oblasti Devínské a Lamačské brány patří okolí Bratislavy k největrnějším místům nižších poloh na Slovensku. Malé Karpaty povětrnostně patří do teplé až mírně teplé oblasti s průměrnými lednovými teplotami kolem –3 °C a červencovými 18 – 20 °C; průměrná roční teplota dosahuje 7 – 9 °C. Průměrný úhrn srážek představuje kolem 650 – 900 mm; nejvýraznější je na svazích vrchů, směrem do nížin klesá na 600 – 650 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Rostlinstvo a živočišstvo.", "content": "Fytogeograficky Malé Karpaty oatří do oblasti předkarpatské (panonské) flóry s převažujícím zastoupením teplomilných rostlin. Slabě zastoupeny jsou nížinné druhy, které zde nemají vhodné stanoviště. Z lesních porostů převažují dubohabrové lesy v nižších polohách; vyšším polohám zcela dominují bučiny, místy přecházející do jasanového-javorových lesů. Z jehličnatých stromů jsou zastoupeny jedle bělokorá (\"Abies alba\") nad Modrou, tis (\"Taxus\") v okolí Plaveckého Mikuláše a borovice lesní (\"Pinus sylvestris\"), sekundární vysazená zejména na západním předhůří.  Povaha rostlinného pokryvu ovlivňuje pestré geologické složení. Vzhledem k tomu, je území Malých Karpat považovány v mnoha ohledech za endemickou lokalitu. Roste zde množství druhů, neznámých z jiných oblastí Slovenska. Z fytogeografického hlediska je zajímavá oblast vrchu Devínská Kobyla u Bratislavy, zejména její jižní svahy. Vyskytují se zde teplomilné druhy, např. koniklec načernalé (\"Pulsatilla nigricans\"), koniklec velkokvětý (\"Pulsatilla grandis\") divizna tmavočervený (\"Verbascum phoeniceum\"), len chlupatý (\"Linum hirsutum\"), řešetlák skalní (\"Rhamnus saxatilis\"), více druhů čeledi vstavačovitých (\"Orchidaceae\") a další druhy. Hojný je výskyt trav.  Jinou významnou lokalitou se svébytnou flórou (i faunou) je kopec Sandberg (260 m n. m.) nad Devínskou Novou Vsí s pískomilnými druhy.  Na vápencových a dolomitických horninách v masívu hřebene Vysoké roste několik horských druhů – huseník alpský (\"Arabis alpina\"), vápnička skalní (\"Kernera saxatilis\"), večernice sněžná (\"Hesperis nivea\") či zvonečník hlavatý (\"Phyteuma orbiculare\").  Druhové složení fauny odpovídá geografickým podmínkám Malých Karpat. Z jednotlivých podcelků hor zvláštní postavení zajímá Devínská Kobyla (514 m n. m.), vyznačující se velkými přírodními hodnotami. Našlo se zde např.přes šest set druhů motýlů (\"Lepidoptera\"), z nichž mnohé teplomilné druhy se na jiných územích Slovenska nevyskytují. Z jiných řadů hmyzu (\"Insecta\") si pozornost zaslouží kobylka sága (\"Saga peda\"), kudlanka nábožná (\"Mantis religiosa\") a největší brouk Slovenska roháč obecný (\"Lucanus cervus\"). Žije zde i největší pavouk Slovenska slíďák tatarský (\"Lycosa singoriensis\")  Z plazů (\"Reptilia\") se v Malých Karpatech lze běžně setkat např. ještěrku zelenou (\"Lacerta viridis\") či nejdelším hadem Slovenska užovkou stromovou (\"Elaphe longissima\"). Pestrá je druhová skladba ptáků (\"Aves\") zejména zpěvných. Z dravců zde žije raroh velký (\"Falco cherrug\") a sokol stěhovavý (\"Falco peregrinus\"). K vzácnějším druhům patří sova pálená (\"Tyto alba\"), skalník zpěvný (\"Monticone saxatilis\") a čáp černý (\"Ciconia nigra\"). Ze savců (\"Mammalia\") zde žije několik druhů hlodavců, z šelem např. Liška obecná (\"Vulpes vulpes\"), kočka divoká (\"Felis silvestris\"), kuna skalní (\"Martes Foin\") i kuna lesní (\"Martes martes\"). Významné je zastoupení zvěře - jelen lesní (\"Cervus elaphus\"), daněk evropský (\"Dama dama\"), muflon (\"Ovis musimon\") a prase divoké (\"Sus scrofa\").", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení a hospodářské poměry.", "content": "Malé Karpaty a přiléhající území bylo díky výhodné geografické poloze a příznivým klimatickým podmínkám velmi intenzivně osídlenou lokalitou v rámci současného Slovenska. Jednotlivé lokality často sloužily dalšímu osídlení jiných kultur. Mnohá města a obce vznikly na původních sídlištích raných kultur. Proto se na území Malých Karpat nacházejí významné archeologické stopy z vícero období.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj osídlení.", "content": "Na více místech jihozápadního Slovenska nacházíme pozůstatky osídlení až ze starší doby kamenné. Přímo v pohoří významným dokladem osídlení z tohoto období jsou jeskyně Děravá skála u Plaveckého Mikuláše, mladopaleolitická osada u Sološnice i sídliště u Vrbového. V mladší době kamenné, jejíž počátky spadají na území Slovenska přibližně do 3. tisíciletí př. Kr., již můžeme hovořit o trvalém osídlení malokarpatské oblasti.  V době železné se jihozápadní Slovensko stalo místem střídání východních a západních kultur. Asi v 6. - 5. století př. n.l. zde přišli kočovní Skythové, které později vytlačili Keltové. Toto entikum brzy téměř souvisle obsadilo celé jižní Slovensko, Malokarpatská oblast nevyjímaje. Keltové budovali dobře opevněná sídliště, která byla odkryta na více místech v této oblastí: Bratislava, Devín. Jedním z nejvýznamnějších keltských osídlení na zdejším území bylo mohutné hradiště Pohanská na stejnojmenném vrchu nad Plaveckým Podhradím. Jinou významnou lokalitou tohoto období je hradiště Neštich u Svatého Jura.  Kelty na přelomu letopočtu vystřídaly bojovní Germáni, které postupně vytlačovalo římské etnikum, zajišťující si severní hranici říše soustavou pohraničních pevností zvanou Limes Romanus. Z malokarpatské oblasti jsou známé římské nálezy z Bratislavy, Děvína, Stupavy, Plaveckého Čtvrtku.  Konec 5. století se spojuje s příchodem prvních slovanských kmenů do Podunají. Ve starším období vytvářely kmenová svazy na obranu proti kočovným Avarům. Archeologické nálezy smíšeného slovansko-avarského charakteru jsou poměrně četné; jedním z nejvýznamnějších je raně slovanské hradiště na vrchu Molpír nad obcí Smolenice.  Po vzniku raně uherského státu začátkem 11. století se síť původních velkomoravských hradišť (z nichž už tehdy byla významná dnešní Bratislava) začala přizpůsobovat novým politickým poměrům. Na jejich základech vyrostla v 13. století soustava pohraničních hradů chránících nejen hranice mladého státu ale i tzv. Českou cestu, procházející u Holíče do Uher a Záhořím na Jablonici a Trnavou směrem k Ostřihomi a Budínu. Patřily k nim Devínský hrad, Ostrý Kámen, Branč a Korlátka. Ve vnitřním pohoří kromě toho vznikly hrady Pajštún, Bílý Kámen a Plavecký hrad. Strážní službu na několika z nich vykonávali kmeny Kumáni (Plavci), dle kterých je pojmenován Plavecký hrad.  V 12. a 13. století zasáhla jižní část pohoří vlna germánské kolonizace. Podhorské oblasti Malých Karpat osídlili kromě řemeslníků a kupců především vinaři. Usadili se v Rači, Svatém Juru, Pezinku, Modré nebo v Limbachu.  Z Bratislavy (německy \"Pressburg\", maďarsky \"Pozsony\") se vyvinulo jedno z hlavních center Uherska a po nějakou dobu i uherské korunovační město. Severní část Malých Karpat (Brezovsko) se v 19. století stala jedním z ohnisek slovenského národního obrození, z podhůří (Košariska) pocházel i Milan Rastislav Štefánik. Po roce 1918 připadly Malé Karpaty včetně Bratislavy jako součást Slovenska nově vzniklému Československu (kromě jihovýchodní výspy, kterou získalo Rakousko).", "section_level": 2}, {"title": "Současné osídlení.", "content": "Zdaleka největším a nejvýznamnějším sídlem v prostoru Malých Karpat je Bratislava, zahrnující celé Devínské Karpaty a jižní okraj Pezinských Karpat.  Po jihovýchodním úpatí se dále táhne pás historických měst Svatý Jur, Pezinok a Modra. Střediskem jižních svahů pohoří v jeho střední části je pak Smolenice a v severní části Vrbové. Na úpatí nejsevernějšího výběžku pohoří se nachází Nové Mesto nad Váhom, Čachtice a Bzince pod Javorinou.  Na západní (záhorské) straně jsou největšími sídly rakouský Hainburg a na Slovensku pak Devínská Nová Ves a Záhorská Bystrica (části Bratislavy), Stupava, Lozorno, Rohožník, Jablonica, Brezová pod Bradlom.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní začlenění.", "content": "V uherských dobách byly Malé Karpaty rozděleny mezi župu Nitranskou (severní část), Bratislavskou (střední a jižní) a Mošoňskou (jižně od Dunaje).  Po roce 1918 byly součástí země slovenské, správní reformou roku 1949 připadly celé Bratislavskému kraji a roku 1960 kraji Západoslovenskému. V jeho rámci byly rozděleny mezi okresy Bratislava-mesto, Bratislava-vidiek, Senica, Trnava (mezi těmito dvěma tvořily hranici) a Trenčín.  Podle současného (2009) územního a správního členění Slovenska území Malých Karpat zasahuje do tří krajů a devíti okresů. Nejjižnější část leží ve dvou městských okresech Bratislavy (Bratislava III a Bratislava IV) a dvou dalších okresech Bratislavského kraje – Malacky a Pezinok. Střední část protíná Trnavský kraj a zasahuje do tří okresů (Piešťany, Senica a Trnava). Severní část patří do dvou okresů Trenčínského kraje (Myjava a Nové Mesto nad Váhom). Do pohoří zasahují katastry sedmi měst (Bratislava, Stupava, Svätý Jur, Pezinok, Modra, Brezová pod Bradlom a Nové Město nad Váhom) a čtyřiceti šesti obcí.  Rakouská část pohoří náleží převážně do Dolních Rakous (okres Bruck an der Leitha, město Hainburg a obce Berg, Hundsheim, Prellenkirchen a Wolfsthal), výběžkem sem zasahuje Burgenland (obec Edelsthal).", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Malé Karpaty tvoří v kontextu okolní roviny významnou dopravní bariéru, která je překonávána jen v několika přirozených průchodech (sedla, průsmyky). Hlavní a nejfrekventovanější je Lamačská brána (160 m n.m.) v prostoru Bratislavy, kudy prochází dálnice D2 (evropská silnice E65) a páteřní železnice z Bratislavy směr Brno a Vídeň. Nedaleká Devínská brána (průlom Dunaje) má spíše jen lokální dopravní význam (silnice Karlova Ves – Devín, stará státní silnice Bratislava–Hainburg–Vídeň a trať Schwechat–Wolfsthal).  Ve střední části pohoří má největší význam Jablonické sedlo (325 m), kudy vede silnice č. 51 Trnava – Senica a železnice v téže trase (překonávající hlavní hřeben krátkým tunelem). Jižně od něj prochází pohořím ještě silnice Trstín – Plavecký Peter sedlem v obci Buková (320 m).  Mezi Lamačským a Bukovským sedlem, vzdálenými od sebe asi 50 km, překonává pohoří pouze silnice č. 503 Pezinok – Pernek přes horské sedlo Baba (527 m).  Asi 15 km východně od Jablonického sedla prochází skrz pohoří silnice č. 499 Vrbové – Brezová, zde Malé Karpaty nabývají spíše charakteru hornatiny bez jasného hlavního hřebene. Ten se opět objevuje v nejsevernější části, kde je rozdělen hlubokým průlomovým údolím Jablonky, kudy prochází železnice Nové Mesto n.V. – Veselí nad Moravou.  Po dlouhém úpatí Malých Karpat pak vede na jihovýchodní straně silnice č. 502 Bratislava–Pezinok–Trstín–Vrbové a dále č. 504 do Nového Mesta, na severozápadní straně silnice č. 2 Bratislava–Stupava–Lozorno a odtud č. 501 přes Pernek, Rohožník, Plavecký Mikuláš a Jablonicu do Brezové pod Bradlom.  Železnice vede po malokarpatských úpatích jen částečně. Velmi frekventovaný je úsek Bratislava – Pezinok na hlavní trati do Trnavy. Naopak na záhorské lokální trati (Zohor –) Lozorno – Plavecký Mikuláš je pouze sezónní turistický provoz a na trati z Jablonice do Brezové pod Bradlom je osobní doprava od roku 2003 zastavená zcela.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářské využití.", "content": "Hlavním bohatstvím Malých Karpat jsou od nejstarších dob lesy. Dřevní hmota byla důležitou surovinou pro výrobní podniky roztroušené v podhůří.  Významnou složkou hospodářství bylo v minulosti také hornictví. V okolí Pezinku to bylo dolování zlata, které od 18. století postupně upadalo, a později antimonu. V oblasti obcí Borinka, Jablonové a Stupava se těžil mangan, u Marianky zase břidlice. Do současnosti je významným odvětvím zpracování vápence (cementárny v Rohožníku). Pro hospodářství je důležitý chemický podnik (výroba barviv) sídlící v Smolenicích.  Z hospodářského hlediska zvláštní význam mají jihovýchodní svahy Malých Karpat. Příznivé klimatické podmínky zde umožnily rozvoj vinařství. Vznikla zde nejrozsáhlejší a nejsouvislejší vinařská oblast na Slovensku. Pěstování révy a její zpracování proslavilo několik měst a obcí na podhůří (Limbach, Pezinok, Modra, Rača).", "section_level": 2}, {"title": "Turismus a ochrana přírody.", "content": "Malé Karpaty jsou významnou lokalitou z hlediska turismu; představují důležité turisticko-poznávací zázemí zejména pro obyvatele velkých měst. Prakticky celé horstvo je dostupné bohatou sítí dobře značených a udržovaných turistických stezek. Hlavním hřebenem pohoří se vine nejdůležitější červeně značená turistická magistrála - Cesta hrdinů SNP, která v úseku Devín - Mohyla Milana Rastislava Štefánika v Bradlech nese označení Štefánikova magistrála. Atraktivitu území znásobuje řetězec hradů (Devínsky hrad, Pajštún, Ostrý Kámen, Korlátka, Dobrovodský hrad), v době největší slávy chránících důležitou česko-uherskou hranici. Svými ruinami tvoří neodmyslitelnou kulisu okolní krajiny. Neméně zajímavé jsou městečka a obce v podhůří se svými zachovalými historickými památkami.  Dominantní postavení v turistice Malých Karpat má pěší turistika. Turistické stezky zpřístupňují nejatraktivnější zákoutí pohoří; velmi oblíbené jsou vrcholové túry (např. na nejvyšší vrch Záruby, na Vysokou či Vápennou) a dálkové pochody. Velmi zajímavým az hlediska objevování přírodních krás poutavým je přechod hlavním hřebenem táhnoucím se od bratislavského Kamzíku (439 m n. m.) po obec Dobrá Voda. Velmi hojně jsou navštěvovány hlavní turistické atrakce pohoří - jeskyně Driny a hrad Červený Kameň.  Kromě pěší turistiky oblast Malých Karpat poskytuje i možnosti cykloturistiky, mototuristiky, lyžování (např. Pezinská Baba, Zochova chata) a zimní turistiky.  Pohoří Malých Karpat je esteticky působivou částí země západního Slovenska. Svým přírodovědecky hodnotným územím, význačnými přírodními útvary, vzácnými rostlinnými a živočišnými druhy a biologickými společenstvími představuje významný článek přírodoochranářského řetězce Slovenska. Současně je významným zdrojem turistického a rekreačního využití obyvatel. Díky těmto charakteristikám byla v roce 1976 na území pohoří vyhlášena Chráněná krajinná oblast Malé Karpaty. Podle vyhlášky z roku 2001 má rozlohu 64 610 ha. Správa CHKO sídlí v Modré. Součástí chráněné krajinné oblasti je několik přírodních rezervací, přírodních památek a jeden chráněný areál.", "section_level": 1}], "src_summary": "Malé Karpaty (německy \"Kleine Karpaten\") jsou horský krajinný celek Fatransko-tatranské oblasti na západním Slovensku s přesahem do Rakouska. Patří k Alpsko-himálajské soustavě, do podsoustavy Karpaty, provincie Západní Karpaty a subprovincie Vnitřní Západní Karpaty.", "tgt_summary": "小喀尔巴阡山脉(,,)是一段低矮的、约100千米长的山脉,是喀尔巴阡山脉的一部分。位于斯洛伐克西部,包括从布拉迪斯拉发到瓦赫河畔新梅斯托一带的山。 西部是Záhori、东部是多瑙河低地。", "id": 2546513}
{"src_title": "Wilsonova mlžná komora", "tgt_title": "云室", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Podle Wilsonova vyjádření vznikl popud k vynálezu při jeho pobytu v observatoři na skotském vrchu Ben Nevis v roce 1894. Pozoroval tam různé světelné jevy na mlze a mracích, obklopujících často observatoř. Po návratu do Cambridge se rozhodl jevy uměle reprodukovat v laboratoři. Wilson sestavil svou aparaturu z několika lahví, které umožňovaly během krátkého okamžiku snížit tlak vzduchu o desítky procent. Díky této expanzi poklesla teplota sytých par pod rosný bod a začala vznikat mlha.  Podle prací Johna Aitkena (1880) věděl, že podchlazené páry se srážejí na kondenzačních jádrech. Po řadě pokusů se kvůli vysrážení vody kolem částic prachu tyto částice smyly do vody a mlha dále při poklesu tlaku nevznikala. Wilson dále zjistil, že i po vyčištění vzduchu se při expanzi o více než 25 % začala mlha opět tvořit. Při expanzích ještě větších se mu dokonce podařilo získat mlhu podobných vlastností, jako na Ben Nevisu. Tento výzkum jej ale nezaujal tolik, jako vznik mlhy při nízkých podtlacích.  V roce 1896 požádal Wilson kolegu J. Thompsona o zapůjčení aparatury produkující rentgenové záření, jehož výzkum v Cambridgi právě započal. Pokusem ověřil, že toto záření zajistí vznik kondenzačních jader. Tento objev publikoval v témže roce.  V následujících letech Wilson svou aparaturu zdokonaloval. Rozhodl se, že je třeba dráhy částic zachytit během krátkého okamžiku. Proto svou aparaturu vybavil obloukovou lampou s mohutným kondenzorem, mechanikou pro rychlý pokles tlaku a fotoaparátem. První pozorování tímto zdokonaleným typem komory provedl v roce 1911.  V dalších letech pozoroval řadu dalších druhů částic a záření, jeho objev ale nezískal širší ohlas.  Větší rozvoj výzkumů pomocí Wilsonovy komory pozvolna začal až po 1. světové válce. Nejdůležitějším zdokonalením bylo vložení komory mezi póly magnetu. Díky tomu bylo možno studovat elektrické vlastnosti částic na základě zakřivení jejich dráhy magnetickým polem. Komora byla v dalších letech dále zdokonalována, ale ve druhé polovině 20. století byla postupně vytlačena dokonalejší bublinkovou komorou.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Moderní mlžné komory jsou stále využívány a vyvíjeny. Přestože v dnešní době byly ve vědě nahrazeny elektronickými přístroji, názornost mlžné komory zůstává nepřekonána. Nové technologie umožňují zobrazování mlžných stop v nevídaném kontrastu a jsou tak využívány především jako učební pomůcky a nástroje pro popularizaci radioaktivity.  Jedny z nejmodernějších mlžných komor vyrábí česká společnost Nuledo, která mezi své klienty řadí například i CERN ve Švýcarské Ženevě, kde je mlžná komora umístěna na výstavě Microcosm.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wilsonova mlžná komora je fyzikální přístroj umožňující pozorovat dráhy elektricky nabitých částic. Částice prolétávající vzduchem obsahujícím podchlazené páry v něm zanechávají stopu v podobě vysrážených kapiček vody. Tyto stopy lze následně vyfotografovat.", "tgt_summary": "云室(英语:Cloud chamber)是个用来侦测游离辐射的粒子侦测器。由英国物理学家查尔斯·威耳逊发明,因此又称为威尔逊云室(Wilson cloud chamber)。最简单的云室,只是一个密封的环境,里面充满过饱和的水蒸气或酒精。当一束带电粒子(α粒子或β粒子)与云室内的混合物相互作用时,会将混合物离子化,造成的离子会扮演云凝结核的角色,使离子的周围产生雾气(因为这些混合物刚好正处于凝结点)。带电荷粒子走过的时候,会产生很多离子,所以就留下了它们走过的轨迹。这些轨迹的形状独特(如α粒子的轨迹较阔,显示出碰撞造成的弯转痕迹,β粒子较细与直)。当施加垂直的均匀磁场于云室时,这些带电粒子会偏转,带正电的偏转向一边,带负电的会偏转向另一边,遵守洛仑兹力定律。", "id": 634005}
{"src_title": "Jicchak Šamir", "tgt_title": "伊扎克·沙米尔", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Šamir se narodil v Ružanech v carském Rusku (dnešní Bělorusko) Šlomovi a Pnině Jizernickim. Vystudoval hebrejskou střední školu v polském Białystoku a ve čtrnácti letech, v roce 1929, vstoupil do mládežnického revizionisticko-sionistického hnutí Bejtar. V roce 1932 se přestěhoval se do Varšavy, kde studoval práva na Varšavské univerzitě. Studium však ve 20 letech přerušil a v roce 1935 podnikl aliju do britské mandátní Palestiny, kde se zapsal ke studiu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě (studium však nikdy nedokončil). V témže roce si hebraizoval příjmení na Šamir, což významově znamená trn, osten či bodlák. Rozhodnutí odejít do Palestiny mu zachránilo život, neboť většina jeho rodiny, včetně rodičů, zahynula v nacistických vyhlazovacích táborech během holocaustu.", "section_level": 1}, {"title": "Začátky v mandátní Palestině.", "content": "Po příchodu do mandátní Palestiny nejprve pracoval jako účetní a stavební dělník, ale po arabském povstání v roce 1936 se o rok později rozhodl vstoupit do podzemní židovské vojenské organizace revizionistického hnutí – Irgun, známé též pod jejím akronymem Ecel. Ideově vycházel Irgun z myšlenek Vladimíra Žabotinského, jenž byl i", "section_level": 2}, {"title": "Vůdce Lechi, vězení a internace.", "content": "V Lechi používal Šamir přezdívku Michael, která vychází ze jména Michaela Collinse z Irské republikánské armády (IRA). Šamir totiž irské republikány obdivoval a snažil se je následovat v jejich protibritském boji. V roce 1941 však byl za své aktivity zatčen britskou správou a zadržován ve vězeňském táboře v Jizre'elském údolí, ze kterého se mu 31. srpna 1942 podařilo uprchnout. Po Sternově smrti (byl zastřelen Brity v únoru 1942) a útěku na svobodu se stal se klíčovou osobností Lechi, ředitelem jejích operací a sehrál hlavní roli v reorganizaci ústředního výboru této skupiny. Stal se členem triumvirátu Lechi (tří jeho vůdců) a zároveň jedním z nejhledanějších Židů v mandátní Palestině. Za jeho vedení stála Lechi", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život a Mosad.", "content": "Po zákazu Lechi se Šamir snažil o sestavení uskupení pro první parlamentní volby, složené z bývalých příslušníků organizace, ale jeho snahy nakonec nebyly úspěšné. Na zhruba sedm let odešel z veřejného života a věnoval se, ne příliš úspěšně, podnikání (mimo jiné též řídil sdružení majitelů kin). V roce 1955 byl Šamir naverbován do zpravodajské služby Mosad jejím tehdejším ředitelem Iserem Har'elem. Ten tak chtěl, v rámci své „politiky kooptace bývalých disidentů,“ využít zkušeností lidí, kteří se během protibritského odboje dostali do", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V roce 1970 vstoupil Šamir na popud Menachema Begina do strany Cherut (v té době byl Cherut součástí aliance Gachal), která byla následnicí revizionistického Irgunu. V 70. letech patřil ve straně mezi skupinu lidí (rovněž tak Ariel Šaron a Benjamin Netanjahu), která považovala Jordánsko za Palestinu. Mezi úvahy Šamirova kolegy Šarona, toho času izraelského generála, dokonce patřilo svržení jordánské vlády během Černého září v roce 1970. Jako Černé září se označuje konflikt mezi palestinskými Araby a králem Husajnem, během kterého zahynuly tisíce lidí, a jenž měl za následek vyhnání Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) z Jordánska. Svržením vlády by totiž palestinští Arabové získali vlastní stát, čímž by se izraelsko-palestinský konflikt přenesl za hranice.  V Cherutu byl Šamir členem výkonného výboru a ředitelem jejího imigračního oddělení. Před parlamentními volbami v roce 1973 se Cherut spojil s několika pravicovými stranami a vytvořil novou stranu Likud. Ta získala ve volbách 39 poslaneckých mandátů a jedním ze zvolených poslanců byl i Šamir, který se po volbách stal členem několika výborů Knesetu. Šlo o státní kontrolní výbor, vlivný výbor zahraničních věcí a obrany a výbor pro vnitřní záležitosti a životní prostředí. V rámci strany řídil organizační výbor a v roce 1975 byl zvolen předsedou výkonného výboru strany.", "section_level": 1}, {"title": "Historické vítězství Likudu a předseda Knesetu.", "content": "Parlamentní volby v roce 1977 byly historické a znamenaly předěl v izraelských dějinách. Pravici, v čele s Likudem, se totiž poprvé podařilo přerušit hegemonii labouristických vlád a vedení, které se datovalo dlouho před založením státu v roce 1948. Premiérem se stal vůdce Likudu Menachem Begin, který sestavil pravicovou vládu. V červnu téhož roku byl Šamir jmenován předsedou Knesetu a stal se prvním pravicovým politikem, který tuto funkci zastával. V době", "section_level": 2}, {"title": "Ministr zahraničních věcí.", "content": "V březnu 1980 byl Šamir, po rezignaci Moše Dajana, jmenován ministrem zahraničních věcí. Z této funkce byl zodpovědný za implementaci mírových dohod dosažených s Egyptem a jeho postoj vůči dojednaným dohodám doznal změn. Jedním ze Šamirových cílů v čele ministerstva bylo napravit diplomatické vztahy s africkými státy po jomkipurské válce z roku 1973, po níž mnoho států své diplomatické styky s Izraelem přerušilo. Šamir podporoval legislativu zavedenou na počátku 80. let, na jejímž základě byl (1980) a anektovány Golanské výšiny (1981). Rovněž tak podporoval Beginem schválenou vojenskou operaci s kódovým označením Opera, při níž byl izraelským letectvem vybombardován irácký jaderný reaktor Osirak, nedaleko Bagdádu. V roce 1981 se konaly parlamentní volby, ve kterých opět zvítězil Likud a Šamir si i po volbách udržel svoji ministerskou funkci. Izrael se v tomto období potýkal s ekonomickou krizí a rostoucím arabským násilím jak na Západním břehu Jordánu, tak přeshraničně z jižního Libanonu, nad kterým ztratila libanonská vláda kontrolu. Z území ovládnutého OOP pak byl sever Izraele ostřelován", "section_level": 2}, {"title": "Poprvé ministerským předsedou.", "content": "Dne 15. září 1983 předal Menachem Begin prezidentu Chajimu Herzogovi rezignační dopis. Za oficiální důvod rezignace byl uveden zdravotní stav, dalšími faktory však byly tlak veřejnosti po libanonské válce a masakru v Sabře a Šatíle a jak uvádí Terner (1991) též „faktické ztroskotání hospodářské politiky.“ Po neúspěšných pokusech přemluvit jej k návratu do politiky Begina ve funkci premiéra nahradil Šamir. Přestože Reich (1990) uvádí, že Šamir byl kompromisní kandidát, Rosenzweig (2008) poukazuje, že Šamirovo nástupnictví bylo přirozené, neboť „se v Cherutu těšil značné prestiži pro své zásluhy v boji proti Britům v době mandátu.“ Bezprostředně po pověření prezidentem začal sestavovat novou vládu na půdorysu původní Beginovy vlády. Ke své funkci premiéra si ponechal post ministra zahraničních věcí, což někteří pozorovatelé chápali jako Šamirův předpoklad Beginova návratu do vlády.", "section_level": 2}, {"title": "Volební pat a ministrem zahraničních věcí.", "content": "Ve volbách zvítězil s těsným rozdílem Ma'arach vedený Šimonem Peresem (44 vs. 41 mandátů), výsledek však znamenal volební pat. Ani jeden z nejsilnějších subjektů totiž nebyl s to sestavit vládu. Následně byla, po 39 dnech jednání, kompromisů a ústupků, vytvořena vláda národní jednoty mezi oběma stranami. Součástí koaliční dohody byl netradiční rotační systém na postu premiéra, v jehož rámci měli postupně oba na dobu 2 let zastávat post premiéra, zatímco ten druhý funkci ministra zahraničních věcí a úřadujícího premiéra. Nejprve se stal předsedou vlády Peres a Šamir až do října 1986 zastával zbylé dvě funkce. Vláda měla celkem 25 ministrů a 97 poslanců ve 120členném Knesetu. Za účelem snazšího rozhodování byl vytvořen užší kabinet, v němž měl Likud i Ma'arach po pěti členech a obě strany tak měly právo veta. Nová vláda měla složitou pozici, neboť levice a pravice vždy zastávala v Izraeli odlišné postoje, přesto však byla témata, kde mezi oběma subjekty došlo ke shodě. Jednalo se oblasti, kde panoval široký konsenzus; tedy ukončit izraelskou přítomnost v Libanonu, bojovat s ekonomickou krizí, pokusit", "section_level": 2}, {"title": "Rotace s Peresem a podruhé ministerským předsedou.", "content": "Dne 21. října 1986 si Peres se Šamirem vyměnili funkce a Jicchak Šamir se tak stal podruhé premiérem. Během jeho vlády došlo k naprostému zmražení mírových aktivit, jelikož nebyl ochotný jakýmkoliv územním ústupkům ve prospěch Arabů. Rovněž tak zablokoval snahy ministra zahraničních věcí Perese o konání mezinárodní mírové konference, kterou Peres v roce 1987 dohodl s jordánským králem Husajnem v takzvané Londýnské dohodě. Proti dojednané dohodě se Šamir postavil ze dvou důvodu; jednak se mu nelíbilo, že Peres jednal za jeho zády (dokonce odmítl Šamirovi odevzdat kopii dojednané dohody) a jednak zásadně odmítal koncept mezinárodní konference, které by se účastnily světové mocnosti. O mezinárodní mírové konferenci dokonce prohlásil, že je pro něj jako „prase v Chrámu.“ Za jeho vlády rovněž došlo k výrazné podpoře osadnické politiky. V době Šamirova působení ve funkci premiéra zasáhlo Izrael vypuknutí první intifády (: انتفاضة,", "section_level": 2}, {"title": "Volby a premiérem bez rotace.", "content": "Kampani před volbami v listopadu 1988 se nemohla vyhnout intifáda, obě strany se v ní však rovněž také věnovaly zahraničním tématům a obě artikulovaly své postoje k mírovému procesu. Stejně jako volby před čtyřmi lety, i tyto volby ukázaly nejasnou preferenci volebních elektorátů obou stran, když volby skončily těsným vítězstvím Likudu o jeden poslanecký mandát (40 vs. 39). Naopak posílily malé radikální strany v obou částech politického spektra. Na volební výsledku se značně podepsala intifáda. Ve volbách se totiž utkali populární Peres (v době, kdy skončilo jeho dvouleté působení v úřadu premiéra dosahovala jeho popularita 80 %) se zastáncem tvrdé linie Šamirem. Zároveň se uplatnila rovnice, podle které Izraelci chápali boj Arabů za sebeurčení za terorismus, a pravidlo, že s teroristy se nevyjednává. Proto byla podle Ternera (1991) většina Izraelců pro to, aby bylo „proti bojujícím Palestincům postupováno velmi tvrdě“ a odmítala jednání s OOP. Sestavením vlády byl pověřen Šamir,", "section_level": 2}, {"title": "Pád vlády, alija a válka v Zálivu.", "content": "Šamirova neústupnost a vnitrovládní problém vedly Perese v roce 1990 ke svržení vlády a postupu, který jeho stranický kolega a dlouholetý rival Jicchak Rabin označil jako „odporně páchnoucí manévr“ (celá aféra získala název špinavý trik). Šamir totiž stále odmítal návrhy na konání mezinárodní konference. Peres proto uzavřel, prostřednictvím svého chráněnce Chajima Ramona, tajnou dohodu s Arje Derim a jeho stranou Šas o politické alianci. Následně dal Šamirovi ultimátum, podle něhož labouristé opustí vládu, pakliže Šamir nebude souhlasit s návrhem amerického ministra zahraničí Jamese Bakera na konání mírové konference. V reakci na ultimátum propustil Šamir Perese z vlády a 15. března téhož roku podali všichni labourističtí ministři demisi. Téhož dne se konalo hlasování o nedůvěře vládě a díky pěti poslancům strany Šas, kteří se hlasování zdrželi, Šamirova vláda padla. Stala se tak", "section_level": 3}, {"title": "Mírová konference.", "content": "Po porážce Saddáma Husajna probíhala od jara 1991 jednání amerického ministra zahraničí Jamese Bakera se státy Blízkého východu a po naléhání všechny státy souhlasily s účastí na mezinárodní konferenci. Šamir se zprvu Madridské mírové konference odmítal účastnit, nakonec však nabídku přijal, neboť doufal, že Sýrie nabídku účasti odmítne. Poté co však Sýrie nabídku účasti na konferenci přijala, již nemohl couvnout. Podmínkou však bylo, aby se konference neúčastnila OOP. Palestinská delegace (bez OOP) se účastnila konference v rámci jordánské delegace. Madridská konference začala za účasti SSSR, USA, Jordánska, Libanonu, Sýrie a Izraele, 1. listopadu 1991 v Palacio Parcen v Madridu. V", "section_level": 3}, {"title": "Volební porážka a důchod.", "content": "Po konferenci vyzval ministr vlády Ariel Šaron Šamira k souboji o funkci předsedy a v Likudu se tak konaly vnitrostranické volby, které měly rozhodnout o tom, kdo povede stranu do voleb v červnu 1992. Kromě dvou zmíněných kandidátů se voleb zúčastnil i David Levy. Z primárek však vzešel vítězně Šamir a to se ziskem 42 % hlasů (Levy získal 31 % a Šaron 21 %). Navzdory tomu byl Likud na rozdíl od Strany práce vnitřně rozdělen, což mu ve volbách uškodilo.  V parlamentních volbách tak byl Šamirův Likud byl poražen Jicchakem Rabinem ze Strany práce (dříve Ma'arach). Po volební prohře Šamir prohlásil, že ústupky z Madridské konference nikdy nemyslel vážně, a že svou účastí na konferenci chtěl „pouze získat čas.“ Volební porážka měla řadu příčin. Jednalo se jak o důvody ekonomické – téměř 18 % populace bylo pod hranicí chudoby (dáno náhlým prudkým přílivem imigrantů), tak o důvody související s novými imigranty", "section_level": 2}, {"title": "Smrt a odkaz.", "content": "Jicchak Šamir zemřel 30. června 2012 v pečovatelském domě Bejt Juliana ve městě Herzlija. Státní pohřeb se konal na Har Herzel v Jeruzalémě 2. července 2012. Předseda vlády státu Izrael Benjamin Netanjahu ve smuteční řeči ocenil jeho zásadový postoj ve věci národních zájmů izraelského národa, aliju etiopských Židů, diplomatické schopnosti, které mu umožnily navázat diplomatické styky s Čínou, Sovětským svazem a", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 2001 byla Šamirovi udělena Izraelská cena za jeho celoživotní přínos a zvláštní přispění společnosti a Státu Izrael. Ta je udílena od roku 1953 a patří mezi nejvyšší izraelská státní vyznamenání. V roce 2005 byl v internetové soutěži 200 největších Izraelců deníku Ynet zvolen 29. největším Izraelcem všech dob.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jicchak Šamir (:, rodným jménem Jicchak Jizernicki, : יצחק יזרניצקי; narozen 15. října 1915 – 30. června 2012) byl izraelský politik, vůdce předstátní organizace Lechi a agent Mosadu. Dvakrát zastával funkci premiéra, poprvé jakožto v pořadí osmý izraelský premiér v letech 1983 až 1984 a podruhé coby v pořadí desátý premiér v letech 1986 až 1992.", "tgt_summary": "伊扎克·沙米尔(,1915年-10月22日-2012年-6月30日),以色列政治人物。曾于1983年10月至1984年9月、1986年10月至1992年7月两度担任以色列总理。他是以色列鹰派政治人物之一。", "id": 1760969}
{"src_title": "Game Boy Advance", "tgt_title": "Game Boy Advance", "src_document": [{"title": "Technická specifikace.", "content": "Pro zpětnou kompatibilitu s hrami pro konzole Game Boy a Game Boy Color obsahuje koprocesor typu Z80 s frekvencí 8,4 MHz.", "section_level": 1}, {"title": "Modely.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Game Boy Advance SP.", "content": "Začátkem roku 2003 vylepšilo Nintendo konzoli Game Boy Advance. Přibylo čelní světlo, které bylo možné zhasnout, akumulátorové baterie Li-Ion, displej byl mnohem kontrastnější, celý přístroj byl menší a ve tvaru mobilních telefonů „véčko“. Toto vše mělo napravit vlastnosti původního přístroje, které zákazníci kritizovali.  Přibližně v době vydání konzole Game Boy Micro vydalo Nintendo v USA novou verzi s podsvětlením (občas označovanou jako „GBA SP+“). Vypínač světla přepínal mezi různými intenzitami jasu.", "section_level": 2}, {"title": "Game Boy micro.", "content": "V září 2005 vydalo Nintendo druhou edici Game Boy Advance orientovanou horizontálně, podobně jako původní verze, byla ale menší a úhlednější, čelní kryt bylo možné měnit za různobarevné. Nintendo doufalo, že módní výměnné kryty zacílí na novou skupinu, podobně jako Wii.  Na rozdíl od předchozích modelů konzole Game Boy Advance není schopná Game Boy micro přehrávat hry pro původní konzole Game Boy a Game Boy Color.", "section_level": 2}, {"title": "Konkurence.", "content": "Konkurence na trhu této konzole byly Neo Geo Pocket Color, Bandai SwanCrystal, Game Park 32, Tapwave Zodiac a Nokia N-Gage. Přes úsilí všech konkurentů si Nintendo udrželo většinu tržního podílu.", "section_level": 1}, {"title": "Podomácku vyrobený software.", "content": "Mnoho amatérů vyvinulo vlastní software, který běží na Game Boy Advance. Typicky se testuje na emulátorech, teprve odladěný software se ukládá na cartridge, aby se dal spustit na skutečné konzoli. Většina takových vývojářů používá GNU Compiler Collection a programují buď v C nebo v C++.", "section_level": 1}], "src_summary": "Game Boy Advance (japonsky ゲームボーイアドバンス, výslovnost \"Gēmu Bōi Adobansu\", zkráceně GBA) je 32bitová kapesní herní konzole firmy Nintendo, následník populárních konzolí Game Boy a Game Boy Color. V Japonsku vyšla 31. března 2001, v USA 11. června, v Evropě i Austrálii 22. června 2001 a v Číně (mimo Hongkong) 8. června 2004.", "tgt_summary": "是任天堂公司于2001年3月21日发售的便携式游戏机,最大特点是采用了彩色的TFT液晶屏幕。售价9800日元,可向下兼容上一代的的Game Boy和Game Boy Color的游戏。Game Boy Advance是任天堂经历了上一代拥有彩色液晶显示屏的Game Boy Color后推出的。", "id": 1542080}
{"src_title": "Systém řízení jakosti", "tgt_title": "品質系統", "src_document": [{"title": "Koncepce kvality – historické pozadí.", "content": "Koncepce kvality, tak jak ji vnímáme v současnosti, vychází z kořenů průmyslová revoluce. Dříve bylo zboží vyráběné od počátku do konce jednou nebo pár osobami (řemeslníkem nebo manufakturně), a ti přirozeně přispívali k vylepšování produktu a definování „kritéria kvality“. Masová produkce přinesla ohromné týmy pracovníků pracujících společně na specifickém stupni výroby, kde jedna osoba není schopna obsáhnout produkt kompletně od počátku po jeho dokončení.  Na konci 19. století průkopníci jako Frederick Winslow Taylor a Henry Ford včas rozpoznali limity metod používaných v masové výrobě a následné kolísání kvality výstupu. Taylor založil oddělení kvality, aby dohlížela na kvalitu produktů a napravovala chyby, Ford zdůraznil standardizaci návrhu a standardy součástek k zajištění výroby standardního produktu. Management kvality byl zodpovědný za oddělení kvality a prováděl inspekci produktů k „vychytání chyb“.  Aplikování statistických kontrol přinesly později produkční metody světové války. Systém řízení jakosti byl přímým důsledkem díla statistika W. Edwards Deminga, po kterém je pojmenována Demingova cena pro kvalitu.  Kvalita, jako povolání a manažerský proces spojený s funkcemi kvality, byl zaveden v průběhu druhé poloviny 20. století, a od té doby rozvíjeno. Žádné další povolání nezažilo tolik změn jako profese managementu kvality.  Profese managementu kvality rostla od jednoduché kontroly, přes navrhování, až k systémovému inženýrství. Činnosti kontroly kvality byly dominantní od 40. let 20. století. V 70. letech byla éra inženýringu kvality a v 90. letech se systémy kvality rozvinuly v širokou oblast působení. Podobně jako medicína, účetnictví, projektování, i management kvality dosáhl stav uznávané profese.", "section_level": 1}], "src_summary": "Systém řízení jakosti (anglická zkratka QMS = \"Quality Management System\") je definován jako skupina postojů, procesů a procedur vyžadovaných pro plánování a provádění (výroba/služby) v oblasti hlavní činnosti organizace. QMS spojuje různorodé vnitřní procesy v organizaci a směřuje k procesnímu přístupu při provádění projektu. QMS umožňuje v organizacích rozpoznávání, měření a zlepšování různorodých procesů tak, že vedou k zlepšení výkonu společnosti.", "tgt_summary": "品质系统(Quality system,简称QS)在品质方面指挥和控制组织的管理系统,品质管理系统是组织的管理系统的一部分,它致力于实现与品质目标有关的结果。品质管理系统提供了一个能够持续改进的框架,帮助组织增进顾客满意,提升顾客和其他相关方满意的机率。品质管理系统还能够针对提供持续满足要求的产品向组织及其顾客提供信任。目前最常见的品质系统, 以ISO为主。", "id": 1118327}
{"src_title": "Carrie Underwoodová", "tgt_title": "卡麗·安德伍", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Narodila se v nemocnici „Muskogee Regional Medical Center“ a vyrůstala na farmě svých rodičů v Checotahu v Oklahomě. Je třetí a zároveň nejmladší dcerou Stephena a Carole Underwoodových. Má dvě starší sestry, Shanu Underwood Means (narozena v roce 1970) a Stephanie Underwood Shelton (narozena v roce 1973). Obě jsou učitelkami na základních školách v Oklahomě. V dětství se zúčastnila show „Robbins Memorial Talent Show“. Je členkou sdružení kostelů „Free Will Baptist Church“. Jako malá zpívávála v kostele, pro Old Settler's Day and Lion's Club a na místních akcích v Checotahu. Ve třinácti letech, v roce 1996 se její tehdejší manažer snažil zařídit nahrávací smlouvu u Capitol Records. Avšak díky změnám ve vedení této společnosti se to nikdy nestalo. V roce 2001 ukončila „Checotah High School“. Poté šla na Northeastern State University v Tahlequahu, kde v roce 2006 promovala s hodnocením „magna cum laude“, s bakalářským titulem v oboru masové komunikace se zaměřením na žurnalistiku. Carrie je členem spolku Sigma Sigma Sigma a také spolku Muscogee Creek Nation v Oklahomě. V průběhu dvou let během léta vystupovala v show v Tahlequahu. Zúčastnila se také soutěže o královnu krásy na univerzitě a skončila druhá.  Momentálně bydlí v předměstí města Nashville, kterému se říká Franklin, v Tennessee.", "section_level": 2}, {"title": "\"American Idol\".", "content": "V létě 2004, se zúčastnila castingu soutěže \"American Idol\" v St. Louis. 22. března 2005 zazpívala své provedení písně \"Alone\" od skupiny Heart a tvrdý porotce Simon Cowell jí předpověděl, že nejenomže soutěž vyhraje, ale v prodejích předčí všechny předchozí účastníky soutěže. Stala se druhou vítězkou, která se během hlasování v jednotlivých finálových večerech nikdy nedostala na jedno z posledních třech míst. Během show se vytvořil její fanklub, kterému se říkalo „Carrie's Care Bears.“ 25. května 2005 Carrie soutěž vyhrála a předběhla tak Bo Bice.  Vystoupila v šesté řadě této soutěže již se svojí písní \"Wasted\". To bylo od jejího vítězství již její čtvrté vystoupení v této soutěži. Vystupovala na koncertě „Idol Gives Back“ se svou novou písní \"I'll Stand By You\" (coververze písně od skupiny Pretenders) spolu s Kelly Clarksonovou, Rascal Flatts a dalšími. Tuto píseň zpívala už ve finále soutěže American Idol a od publika se jí dostalo potlesku ve stoje.", "section_level": 2}, {"title": "2005-2007: \"Some Hearts\".", "content": "Její debutové album, nazvané \"Some Hearts\" bylo vydáno 15. listopadu 2005 a do hitparády Billboard 200 vstoupilo s počtem již 315000 prodaných kusů. Hned v prvním týdnu se album dostalo na první místo v hitparádě „Billboard Top Country Albums“.  Druhý singl z alba, \"Jesus, Take The Wheel\" byl uveden do rozhlasových stanic 18. října 2005. Hrál se tak často, že debutoval na 39. místě v hitparádě Billboard Country Chart hned první týden a trhnul tak rekord. Poté se dostal na první příčku a zstal tam celých šest týdnů a chyběly mu už jen dva týdny, aby pokořil rekord Connie Smithovou z let 1964-1965 s jejím hitem \"Once a Day\".  Její třetí singl \"Some Hearts\" byl uveden pouze do některých rozhlasových stanic. Singl \"Don't Forget To Remember Me\", druhý, který se dostal do country rádií, se dostal na druhé místo v hitparádě „Billboard Hot Country Chart“ a na 49. místo v hitparádě Billboard Hot 100. Dostal se na jeden týden na první místo do hitparády „Radio & Records Country Singles Chart“.  Oba singly \"Jesus, Take The Wheel\" a \"Don't Forget To Remember Me\" se dostaly na první místa v hitparádách křesťanských rádií. \"Jesus, Take the Wheel\" získal cenu za nejlepší country singl roku od asociace „Gospel Music Association“. Píseň \"Jesus, Take the Wheel\" zpívala 23. května 2006 na udělování cen ACM awards a od publika se jí dostalo potlesku ve stoje. Odnesla si ceny za Singl roku za píseň, kterou tam předvedla a nejlepší novou ženskou zpěvačku. Byla také nominována na píseň roku a nejlepší zpěvačku roku, avšak tyto ceny nezískala. Na podzim toho roku vydala další singl \"Before He Cheats\". Dostal se na první místo hitparády „Billboard's Hot Country Songs“ a na tomto místě zůstal pět týdnů za sebou. V hitparádě Billboard Hot 100 se dostala na místo osmé. Po roce od vydání singl stále v žebříčku zůstává. 21. listopadu 2006 získala na předávání cen American Music Awards jednu cenu ze dvou, na které byla nominována. Odnesla si tak cenu za průlomového umělce roku. Nezískala však cenu za nejlepší ženskou country umělkyni. Zúčastnila se také předávání cen 2006 Billboard Music Awards dne 4. prosince 2006 a odnesla si z něj pět cen. Vyhrála v kategoriích vyhledávané album roku, top 200 ženská umělkyně roku, ženská country umělkyně roku, nováček country a country album roku. Byla nominována na 5 cen u příležitosti udělování cen od Academy of Country Music v roce 2007. Vyhrála však jen dvě ceny a to album roku a zpěvačka roku. 11. dubna 2007 se dostal další singl \"Wasted\" na první místo hitparády „Hot Country Songs Chart“ a na 37. místo hitparády „Billboard Hot 100“. Na udělování cen „CMT Awards 2007“ v Nashvillu v Tennessee 16. dubna si odnesla všechny tři ceny, na které byla nominována (za video Before He Cheats): video roku, video roku – ženy, nejlepší režie videa. Na tomto udílení také vystoupila a to s písní \"Before He Cheats\".  Na začátku dubna si dala pauzu od nahrávání svého druhého alba a vydala se do Jižní Afriky, aby se tam zúčastnila charitativního speciálu soutěže \"American Idol\" - „Idol Gives Back“. Pro tuto příležitost nahrála coververzi písně od skupiny The Pretenders \"I'll Stand By You\". V internetovém obchodě iTunes se tato píseň vyšplhala na druhé místo. Objevila se také na nejnovějším albu Brada Paisleyho, \"5th Gear\". Zazpívala si s ním píseň \"Oh Love\".", "section_level": 2}, {"title": "2007 Grammy Awards.", "content": "7. prosince 2006 bylo její album \"Some Hearts\" nominováno na čtyři ceny Grammy, z nichž získala dvě – za nejlepšího nováčka a za nejlepší pěvecký country výkon. Stala se první vítězkou soutěže \"American Idol\", která byla nominována na cenu nováčka roku. Ceremonie se konala 11. února 2007 v Staples Center v Los Angeles v Kalifornii. Také si zazpívala po boku Rascal Flatts.  24. března 2007 byla hudebním hostem v show \"Saturday Night Live\", kterou moderoval Peyton Manning. Vystoupila se svými písněmi \"Before He Cheats\" a \"Wasted\" a tak zajistila show jednu z nejvyšších sledovaností za posledních deset měsíců. Byla teprve jedenáctým country umělcem, který v této show vystoupil (přecházeli jí Garth Brooks, Randy Travis, Dolly Parton, Dwight Yoakam, Faith Hill, The Charlie Daniels Band, Dixie Chicks, Willie Nelson, Johnny Cash a Keith Urban) a zároveň třetím účastníkem soutěže \"American Idol\", který v této show vystoupil (předcházeli jí Clay Aiken a Kelly Clarkson).", "section_level": 3}, {"title": "2007: Carnival Ride.", "content": "Její druhé album se jmenuje \"Carnival Ride\". Textařsky se na něm podílela více než na svém debutu. Její první singl z desky je \"So Small\".", "section_level": 2}, {"title": "2009.", "content": "Třetí album vydala 3. listopadu 2009 pod názvem \"Play On\".", "section_level": 2}, {"title": "2012 – současnost.", "content": "Carrie vydala 1. května 2012 čtvrté album s názvem Blown Away. Album se trochu liší od předešlých zejména prvky a písněmi, které jsou, jak sama uvedla \"„s tmavším dějem\"\". Prvním singlem z alba se stala píseň \"„Good Girl“\", ke které brzy vydala videoklip. Druhým singlem se stala píseň se stejným názvem jako album \"„Blown Away\"\". Tato skladba se stala stejně jako album platinovou a umístila se v Top 20 v americké hitparádě Billboard Hot 100. Album se stalo sedmým nejprodávanějším albem v USA roku 2012 a nejprodávanějším country albem roku 2012. Třetím singlem vydaným 26. listopadu je song \"„Two Black Cadillacs\"\".  Spolu s albem rozjela turné \"„Blown Away World Tour\"\" po severní Americe. Turné zahrnovalo koncert ve Velké Británii tak i v Austrálii.  Začátkem roku 2013 měla Carrie na svém kontě přes 13 miliónů prodaných alb a přes 27 miliónů skladeb prodaných digitálně. Byla jmenována nejvíce vydělávající \"„American Idol\"\" zpěvačkou a zároveň ji Billboard jmenoval šestnáctou nejvíce vydělávající hvězdou v období února 2012 až února 2013.  21. ledna 2013 vydala duet s rockovou kapelou Aerosmith \"„Can't Stop Lovin' You\"\".", "section_level": 2}, {"title": "Osobní zájmy.", "content": "Při castingu v soutěži \"American Idol\" porotcům prozradila, že její oblíbenou zpěvačkou je Martina McBride. Během jejího účinkování v soutěži byla předvedena různá videa, ve kterých zpívala píseň \"Independence Day\", což je jedna z nejznámějších písní Martiny McBride. Tuto píseň vydala jako B-stranu svého singlu \"Inside Your Heaven\".  Hraje také dobře na kytaru, s jejíž pomocí se doprovázela při písních \"Don't Forget To Remember Me\" nebo \"Inside Your Heaven\" jak na některých koncertech, tak na albu. Dalším jejím koníčkem jsou zvířata. Je vegetariánka, ve svých třinácti letech přestala jíst maso, protože se nedokázala vyrovnat s myšlenkou, že by musela sníst jedno ze svých zvířat. Organizací PETA byla zvolena „Nejvíce sexy vegetariánkou“.  Podporuje organizaci HSUS (Humane Society of the United States).  Pro své rodné město Checotah napsala píseň \"I Ain't in Checotah Anymore\". V prosinci roku 2005 byla zvolena Oklahomankou roku časopisem \"Oklahoma Today\".  Společnost Victoria's Secret ji nedávno jmenovala nejvíce sexy zpěvačkou/muzikantkou (v mužské kategorii toto ocenění získal Justin Timberlake). Byla také uvedena na seznamu nejkrásnějších lidí časopisu \"People\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Carrie Marie Underwood (* 10. března 1983, Checotah, Oklahoma, USA) je americká zpěvačka popu, country, která vyhrála čtvrtou řadu soutěže \"American Idol\". Od té doby získala multiplatinovou desku za své album \"Some Hearts\" (přesněji řečeno, bylo 6 krát platinové) a to se stalo nejrychleji prodávaným debutem v historii systému Nielsen SoundScan. Stala se první vítězkou \"American Idol\", která posbírala ocenění na třech nejdůležitějších předáváních cen během jednoho jediného roku. Získala jednu cenu American Music Award, pět cen Billboard Music Award a dvě ceny cenu Grammy (včetně ceny za nejlepšího nováčka). Její album se stalo nejlépe prodávaným ze všech účastníků soutěže American Idol. Z jejího alba \"Some Hearts\" vzešlo pět hitů, které se v různých hitparádách v USA a Kanadě dostaly na první místo. Mezi ně patří například \"Inside Your Heaven\", \"Jesus, Take the Wheel\" a 'Before He Cheats\". Její druhé album, které vyšlo nedávno se jmenuje \"Carnival Ride\".", "tgt_summary": "凯莉·玛丽·菲许儿(英语:Carrie Marie Fisher,1983年-3月10日),婚前名为卡丽·玛丽·安德伍(英语:Carrie Marie Underwood),是一名美国歌手、词曲作家及演员。卡丽是电视真人秀歌唱比赛《美国偶像》第四季的冠军。之后更是成为了一位唱片销量歌手、7座格莱美奖获得者以及乡村乐至高殿堂会员,也是乡村音乐学院奖(ACM)和乡村音乐协会奖(CMA)的“年度最佳女歌手”,还是ACM的至高大奖“年度艺人”获得者。 首张专辑《》在美国得到七白金唱片认证,被认证为销售最快的首发乡村音乐专辑,同时也是乡村乐历史上最高销量的女歌手处子专辑。其中产生了三首美国乡村音乐榜上的冠军单曲:《》, 《》和《》,后者也是她迄今销量最高的单曲之一。", "id": 972192}
{"src_title": "Broadway", "tgt_title": "百老匯", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Broadway vznikla na místě indiánské stezky \"Wickquasgeck\", která vedla hustým porostem ostrova Manhattan. Původně se kroutila močály a skalinami podél celého ostrova. Po příchodu Nizozemců se brzy proměnila v hlavní dopravní tepnu z Nového Amsterodamu na jižní cíp ostrova. Nizozemský objevitel David de Vries ji poprvé zmiňuje ve svém deníku z roku 1642 (\"„stezka Wickquasgeck, po které Indiáni denně procházeli“\"). Nizozemci ji pojmenovali \"Heerestraat\" Současný název ulice ale pochází z anglického překladu nizozemského jména \"Breede weg\" (\"Široká ulice\").  V 18. století Broadway končila v městské části severně od Wall Street, odkud byla propojena ulicemi jiných jmen (\"Eastern Post Road\" a \"Bloomingdale Road\") s oblastí East Side a západem ostrova. V závěru 19. století byla rozšířena a upravena severnější část Bloomingdale Road nazývána \"Boulevard\", ale od konce století se celé ulici říká Broadway.", "section_level": 1}, {"title": "Trasa a dopravní provoz.", "content": "Broadway vede po celé délce Manhattanu z Bowling Greenu na jihu až po Inwood na severu. Na některých kříženích se nacházejí náměstí jako Union Square, Madison Square či Times Square, které nese jméno od zdejšího sídla listu \"New York Times\". Poblíž se nalézá i pověstný úsek plný divadel. V minulosti bylo náměstí „čtvrtí červených luceren“ s veřejnými domy, nyní je významným střediskem turistického ruchu.  Na \"Herald Square\" se nachází obchodní dům Marcy's, jeden z největších na světě. Uprostřed své délky se Broadway dotýká Central Parku a vede kolem Lincolnova střediska a Julliard School.  Dále na severu leží u Broadwaye campus Columbia University, konec ulice se nachází tam, kde se stává částí dálnice US 9.  Podél Broadwaye vedou linky newyorského metra. V minulosti zde byla provozována i tramvajová doprava, ale od 30. let 20. století. Na Broadwayi je po celé délce umožněn automobilový provoz, v minulosti byl obousměrný, ale nyní je jednosměrný, převážně v jižním směru.  V létě 2008 bylo sedm bloků Broadwaye zúženo z čtyř pruhů na dva. V květnu 2009 byly její části, mezi nimi i Times Square, na zkoušku uzavřeny pro auta. Prostor se zaplnil stoly, lavičkami, květináči. Původně šlo o dočasný experiment. Po půl roce už bylo jasné, že zůstane natrvalo. Změna byla přijatá veřejností a je často považována za velký úspěch.", "section_level": 1}, {"title": "\"Velká bílá ulice\".", "content": "Za \"Great White Way\" (\"Velkou bílou ulici\") je označována část Broadwaye u Times Square mezi 42. a 53. ulicí. Téměř jednu míli dlouhý úsek ulice byl v roce 1880 osvětlen obloukovými lampami Charlese F. Brushe jako vůbec první třída ve Spojených státech. Nadpis \"„Založeno na Velké bílé ulici“\" (\"„Found on the Great White Way“\") se objevil poprvé 3. února 1902 na titulu deníku \"New York Evening Telegram\".", "section_level": 2}, {"title": "Divadla na Broadwayi.", "content": "V divadelním okrsku na Broadwayi se nachází 40 velkých stálých profesionálních scén s 500 a více místy pro diváky, které se věnují činohře či muzikálu. Divadelní produkce uváděné na Broadwayi jsou považovány za vrchol amerického divadelnictví a v anglicky hovořícím světě se jim v prestiži rovnají jen divadla provozovaná v londýnském West Endu. Již dlouhou dobu má (v angličtině tak nazývaný) divadelní průmysl na Broadwayi roční obrat v řádu deseti miliard dolarů a více. V roce 2005 navštívilo zdejší představení bezmála 12 milionů diváků, přibližně stejně jako v londýnském West Endu. Tato návštěvnost zůstala od té doby zhruba zachována.  Představení a show jsou obvykle inscenovány komerčními společnostmi s cílem produkovat zisk. Obvykle jsou uváděny v sérii představení bez předem určené derniéry, počet repríz se řídí existencí nebo neexistencí pokračujícího úspěchu u publika. Nejdelší série představení zaznamenávají muzikály, \"Fantom opery\" překonal již 9. ledna 2006 broadwayský rekord muzikálu \"Kočky\" svým 7 486. uvedením v Majestic Theatre, nyní již počet repríz překročil 8 000. Některé scény na Broadwayi mají nicméně i charakter neziskového či repertoárového divadla.  Sériová představení jsou uváděna pravidelně ve večerních časech od 20 hodin od úterý do soboty a v odpoledních časech ve 14 hodin ve středu a v sobotu a v 15 hodin v neděli. Některá představení jsou uváděna na Národním broadwayském turné, pro která ale producenti obvykle najímají jiná obsazení, aby nemuseli přerušit uvádění svých show přímo na Broadwayi.  Herci a jiní umělci účinkující na Broadwayi jsou v některých případech specialisté na jevištní herectví, mnohdy ale také hvězdy filmu či televize, angažované s cílem přitáhnout více diváků. Jsou zastupování odborovými svazy jako \"Actors‘ Equity Association\" (\"Sdružením herecké rovnosti\") či \"American Federation of Musicians\" (\"Americkou federací hudebníků\"), podobné unie má i další umělecký i provozní divadelní personál.  Majitelé divadel a broadwayští producenti jsou sdruženi v \"League of American Theatres and Producers\" (\"Lize amerických divadel a producentů\"). Jejím cílem je propagovat Broadway jako celek, vyjednávat smlouvy s odborovými svazy a spoluřídí udílení cen Tony.", "section_level": 1}, {"title": "Významná broadwayská divadla.", "content": "Mezi významná velká broadwayská divadla patří:", "section_level": 2}], "src_summary": "Broadway je velká ulice (bulvár) v Manhattanu v New Yorku vedoucí také do Bronxu a Westchester County. Jedná se o nejstarší hlavní severojižní ulici ve městě, která vznikla už v éře Nového Amsterodamu na místě bývalé indiánské stezky. Jde o jednu z mála newyorských ulic, která nedodržuje přísný pravoúhlý systém newyorských veřejných komunikací.", "tgt_summary": "百老汇大道(英语:Broadway)为美国纽约市重要的南北向道路,南起砲台公园,由南向北纵贯曼哈顿岛。纽约地铁百老汇线(、、、)及纽约地铁第七大道线(、、)均通过此路底下。由于此路两旁分布着为数众多的剧院,是美国戏剧和音乐剧的重要发扬地,因此成为了音乐剧的代名词。", "id": 2923869}
{"src_title": "24 hodin Le Mans", "tgt_title": "勒芒24小时耐力赛", "src_document": [{"title": "Záměr.", "content": "V době, kdy se v Evropě konaly automobilové Velké ceny, představil závod v Le Mans poněkud odlišný test tehdejšího automobilového průmyslu. Místo, aby vedl snažení automobilek k výrobě co možná nejrychlejších strojů současnosti, se chtělo Le Mans zaměřit na schopnosti výrobců tvořit spolehlivé vozy. To bylo hnací silou inovací nejen ve spolehlivosti a vytrvalosti, ale ve snížení spotřeby paliva, jelikož povaha vytrvalostních závodů vyžaduje trávit v boxech jen tolik času, kolik je nezbytně nutné.  V této době začala být pozornost při navrhování závodních vozů upřena na zlepšování aerodynamiky a stability vozů, aby bylo dosahováno vyšších rychlostí. Oproti závodním tratím, které vznikaly v tehdejší Evropě, se však Le Mans výrazně lišilo. Zatímco většina ostatních tratí vznikala jako čistě závodní, okruh de la Sarthe je složen převážně z veřejných silnic, zejména potom dlouhé rovinky Les Hunaudières. Fakt, že okruh tvoří běžné silnice může za to, že není tak dokonale udržován jako permanentní okruhy. To způsobuje větší opotřebovávání mechanických součástí a tedy větší důraz na jejich spolehlivost.  Na začátku 70. let 20. století vedl celosvětový požadavek na úsporu paliva závodní série k přijetí palivově hospodárných vozů, známých jako skupina C, pro kterou byl vývoj motorů omezován spotřebou. Ačkoliv bylo upuštěno od skupiny C v momentě, kdy byly týmy schopny zvládnout palivové předpisy, hospodárnost paliva je stále důležitá, protože se při vytrvalostních závodech úzce váže na čas strávený v boxech.  Tyto závody však nejsou samoúčelné. Mnohé z pokročilých technologií použitých a závodních vozem nalezlo o několik let později své uplatnění při výrobě sériových vozů. Tento závod také vede výrobce ke snaze vyvíjet stále pokročilejší vozy, což se také přenáší do sériové výroby.", "section_level": 1}, {"title": "Závod.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vozy.", "content": "Startovní pole je obvykle složeno většinou z několika desítek vozů, které se dělí do několika skupin. Na konci se vyhlašuje jak celkové pořadí, tak pořadí jednotlivých skupin.  Rozdělení skupin a jejich technické specifikace se postupně měnily. V současné době jsou vypisovány čtyři kategorie: \"LMP1\", \"LMP2\", \"GTE Pro\" a \"GTE Am\". První dvě jsou kategorie prototypů (LM P - \"Le Mans Prototypes\") od základů stavěných pro účely vytrvalostních závodů. Další dvě kategorie jsou pak tvořeny GT vozy - původně civilními sportovními auty, zde však výrazně upravenými pro závody.", "section_level": 2}, {"title": "LMP1.", "content": "Nejrychlejší, nejnákladnější a zároveň nejprestižnější třída. Je takřka nemožné, aby celkové vítězství získal vůz jiné kategorie, ačkoli pravidla to nezakazují. Hlavně kvůli svým vysokým nákladům je třída LMP1 určená převážně pro tovární týmy.  \"Technické regule\": Minimální hmotnost 900 kg. Maximální objem pro atmosférické motory je 3400 cm3, turbo a kompresorové motory mohou mít 2000 cm3 a diesely 3700 cm3. Počet válců neomezen. Objem nádrže max. 75 litrů pro benzinové motory, 73 l pro hybridní benzinové motory, 65 l pro dieselové motory a 71 l pro hybridní diesely. Maximální průměr kol 720 mm, maximální šířka 410 mm. Výkon současných prototypů je udáván kolem 410 kW (cca 550 koňských sil) a na nejdelší rovině okruhu \"La Sarthe\" dosahují rychlostí kolem 340 km/h.", "section_level": 3}, {"title": "LMP2.", "content": "Slabší a levnější třída než LMP1, na rozdíl od ní určená převážně pro soukromé týmy. V posledních letech prodělala změny pravidel, které vedly k jejímu zlevnění, ale zároveň i k lehkému zpomalení.  \"Technické regule\": Minimální hmotnost 900 kg. Povoleny jen upravené původně produkční motory, přičemž diesely jsou zakázány zcela. Objem atmosférických motorů max. 5000 cm3 při max. počtu osmi válců. Turbodmychadla a kompresory povoleny při max. objemu 3200 cm3 a max. počtu šesti válců. Max. objem nádrže 75 litrů je společný pro všechny typy motorů. Max. průměr kol 580 mm, max. šířka 360 mm. Motory LMP2 vozů produkují kolem 340 kW (cca 450 koňských sil), jejich nejvyšší rychlost se v Le Mans blíží k hranici 300 km/h.", "section_level": 3}, {"title": "Jezdci.", "content": "Původně nebyla stanovena žádná pravidla ohledně toho, kolik jezdců může obsahovat posádka jednoho vozu a kolik toho mohou jezdci odjezdit. Ačkoliv v prvních desetiletích prakticky všechny týmy využívaly dvou jezdců, někteří jezdci se pokoušeli o zdolání celého závodu sami v nadějí, že ušetří čas, který jiní potřebují na střídání jezdců v boxech. Jednočlenné posádky však byly brzy zakázány.  Dvoučlenné posádky se hojně vyskytovaly až do konce osmdesátých let, kdy se podle změny v pravidlech musela každá posádka sestávat minimálně ze tří jezdců.  Další změny v pravidlech přinesla devadesátá léta. Díky vyšší rychlosti vozů a tím většího zatížení jezdců bylo rozhodnuto, že žádný z jezdců nemůže souvisle řídit více než čtyři hodiny a více než čtrnáct hodin celkově. To vše ve snaze ulehčit posádkám již tak náročný závod.", "section_level": 2}], "src_summary": "24 hodin Le Mans (francouzsky \"24 Heures du Mans\") je proslulý vytrvalostní závod sportovních prototypů a GT vozů konaný každoročně od roku 1923 (s výjimkou válečných let) poblíž města Le Mans ve Francii na okruhu de la Sarthe. Je pořádán Automobile Club de I'Ouest (ACO). Tento závod se jezdí na trati skládající se z uzavřených veřejných silnic a nebyl míněn jen jako test schopností vozů a posádek být rychlý, ale také vydržet nasazení trvající 24 hodin.", "tgt_summary": "利曼24小时耐力赛()是一场每年夏天都会在法国巴黎西南200公里的小城利曼举行的原型赛车与房车赛耐力赛 (赛车),自首次举办,是世界上还持续举办的汽车耐力赛事中历史最悠久者。利曼24小时大赛是由西部汽车俱乐部(,缩写ACO)主办,由于比赛场地萨尔特赛道()是一条长度超过13公里、由专用赛道与一般道路组合成的高速赛道,由于赛道特性,直线路段较多,因此以超高的平均车速著称。在1980年代末期,场上的最高车速曾一度超过时速400公里,但后来因安全考量修改了跑道路线而受到抑制。", "id": 1122958}
{"src_title": "Circuit de Spa-Francorchamps", "tgt_title": "斯帕-弗朗科尔尚赛道", "src_document": [{"title": "Okruh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původní okruh.", "content": "Původní okruh trojúhelníkového tvaru dlouhý 15 km byl navržen a zkonstruován Julesem de Theirem a Henrim Langloisem Van Ophemem na veřejných silnicích mezi belgickými obcemi Francorchamps, Malmedy a Stavelot. Velká cena Belgie se zde poprvé jela v roce 1924.  Belgičané byli tehdy velmi hrdí na to, že mají velmi rychlý okruh. V důsledku zvyšování průměrné rychlosti vozů, došlo k úpravě, do kopce jdoucí zatáčka při výjezdu z údolí \"Eau Rouge\" nazývané \"Ancienne Douane\" byla z okruhu „odstraněna“. Tím vznikla rychlejší zakřivená zatáčka \"Raidillon\". Do roku 2000 se stále mohlo jezdit veřejně po okruhu, neboť se stále jednalo o veřejnou silnici. V Eau Rouge doprava směřující na jih vedla přes tuto slavnou část, zatímco doprava v opačném směru užívala závodně nepoužívanou Ancienne Douane a na trať se vracela při výjezdu z údolí.  Starý okruh dále pokračoval dále po části Les Combes směrem na vesnici Burnenville. Kolem ní se projíždělo v rychlém pravotočivém zakřivení. U Malmedy začínala dlouhá rovinka Masta, kterou přerušovala pouze rychlá zatáčka Masta mezi farmářskými domy před příjezdem do obce Stavelot.  Masta byla jednou z nejstrašidelnějších pasáží ze všech okruhů na světě, její úspěšné projetí vyžadovalo zručnost a odvahu v dostatečném měřítku. Po dlouhé jízdě z Malmedy dosahovaly vozy nejvyšší rychlosti, musely zdolat Mastu, rychlou levo-pravou šikanu, a dobře rychlostně výjezd, na který navazovala další dlouhá rovinka vedoucí k obci Stavelot.  Formule 1 přišla o Mastu po závodě v roce 1970, částečně také svojí vlastní vinou. Snaha Jackieho Stewarta o zlepšení bezpečnosti jezdců při závodech byla uvedena do pohybu po jeho havárii v tomto místě v roce 1966, když jeho BRM skončilo vzhůru nohama ve sklepě domu nacházejícího se poblíž trati s palivem vytékajícím z nádrže vozu na Stewarta, který si ještě navíc zlomil žebra. Další podobná tragická událost se zde stala v roce 1973 během závodu 24 hodin Spa, při němž se zabili tři jezdci.  Po Mastě následovala rovinka Holowell, na jejímž konci se nacházela ostrá zatáčka na příjezdu do samotné obce Stavelot, která byla později nahrazena rychlejší pravotočivou zatáčkou. Další rychlá část okruhu vedla lesy do Blanchimontu, zde navazuje kratší trať z roku 1979 na původní okruh.  Na původním okruhu Circuit de Spa-Francorchamps se odjelo 18 Velkých cen Belgie, v roce 1968 jej Formule 1 bojkotovala, předtím, než jej přepracovaný projekt okruhu poslal ke konci 70. let do historie. Rekord starého okruhu drží francouzský pilot Henri Pescarolo, který zde dosáhl průměrné rychlosti 226 km/h.", "section_level": 2}, {"title": "Nový okruh.", "content": "Pro rok 2007 byla postavena nová pit lane a budovy pro celý paddock, známá pasáž Bus Stop byla přestavěna včetně nájezdu do cílové rovinky. Během předchozích let došlo k velkému množství úprav trati a také k jejímu zkrácení na současných 7004 m. V současnosti je to rychlá a kopcovitá trať vedoucí Ardenami, kde se rychlosti často vyšplhávají až k hodnotě 330 km/h. Již od počátků zdejších závodů vešlo Spa-francorchamps ve známost také díky svému nevyzpytatelnému a proměnlivému počasí. Může mimo jiné nastat situace, kdy je jedna část tratě suchá, zatímco v jiné části může pršet.  Fanoušci a jezdci mají rádi zdejší závody. Nudný závod je zde velmi vzácný, většina současných jezdců říká, že společně s japonskou Suzukou představuje jednu z největších výzev pro piloty na celém světě. Samotné Spa-Francorchamps demonstruje důležitost zručnosti jezdců více, než kterýkoli jiný okruh. Dokazují to především zatáčky Eau Rouge a Blanchimont. Obě dvě se totiž musí projet velmi prudce, aby se povedl výjezd na následující dlouhé rovinky, který jezdcům napomáhá k výslednému času kola a předjíždění.  Hodně pilotů formule 1 zde svedlo pamětihodné bitvy a vítězství, např. Ayrton Senna, Michael Schumacher, Damon Hill, Mika Häkkinen či Kimi Räikkönen.", "section_level": 2}], "src_summary": "Circuit de Spa-Francorchamps je slavný okruh pořádající závody Velké ceny Belgie vozů formule 1 a vytrvalostního závodu 24 hodin Spa. Okruh navíc obsahuje jednu z nejslavnějších a nejnebezpečnějších pasáží ze všech tratí motoristického světa, pasáž \"Eau Rouge\". Circuit de Spa-Francorchamps je oblíbeným místem mnoha pilotů a fanoušků.", "tgt_summary": "斯帕-弗朗科尔尚赛道(法语:Circuit de Spa-Francorchamps)是位于比利时列日省斯塔沃洛市郊的赛车场。他是目前用以举办一级方程序赛车比利时大奖赛的场地,首次举办大奖赛的年份是1925,并自1983年起固定举办大奖赛(除了1984、2003及2006年)。", "id": 1402175}
{"src_title": "42 (odpověď)", "tgt_title": "生命、宇宙以及任何事情的終極答案", "src_document": [{"title": "Hledání odpovědi.", "content": "Ve světě Stopařova průvodce po galaxii si myši (pandimenzionální to bytosti) položily za úkol najít \"odpověď na otázku Života, Vesmíru a vůbec,\" a proto vybraly ze svého středu dva nejlepší programátory Lunkvila a Fuka, aby sestrojili počítač nazvaný „Hlubina myšlení“, který ji měl vypočítat. A tento počítač jim skutečně po sedmi a půl miliónu letech dal jednoduchou odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec: „42“, s tím, že sám neví, jaké je znění oné základní otázky.", "section_level": 1}, {"title": "Hledání otázky.", "content": "Naštěstí \"Hlubina myšlení\" dokázala navrhnout největší a nejmocnější počítač, který kdy byl a bude ve vesmíru sestrojen, který dokáže vypočítat základní otázku a který se bude jmenovat \"Země\". Byl postaven Magrathejskou stavební společností. Tato Země byla skutečný skvost, využívající ke svým výpočtům i samotné živočichy žijící na jejím povrchu a výpočet jí měl trvat 10 milionů let. Naneštěstí byla zničena při stavbě hyperprostorové dálnice Prostetnikem Vogonem Jelcem těsně před dokončením výpočtů. Jediný z objektů k projektu použitelných (pokud nepočítáme tyto tři další organismy, které nebyly pro výpočet způsobilé, díky faktu že ji opustili delší dobu před zničením: Trillian, která předčasně opustila projekt se Zafodem Bíblbroxem, a dvě bílé myši, které se jakožto správci projektu nemohly výpočtu aktivně zúčastnit), který se zachránil ze Země, byl Arthur Dent. Když Arthur poté postupně vytahoval písmena namalovaná na kamínky z vaku z ručníku a skládal je za sebou, aby zjistil, jak otázka zní, vyšlo mu: \"Co dostanete, když vynásobíte šest devíti?\"  Výsledkem této operace v desítkové soustavě není 42, ale 54. Fanouškové knihy posléze zjistili, že tato operace dá správný výsledek v třináctkové soustavě, nicméně autor knihy označil tuto shodu za čistě náhodnou.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz fenoménu.", "content": "Odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec se stala kulturním fenomenem na internetu. Např. někteří chatboti, vyhledávače a kalkulátory jsou naprogramováni, aby na výše zmíněnou otázku odpověděli 42, například Google a podobně tak Google Calculator odpoví 42 na text \"the answer to life, the universe and everything\", podobně tak Wolfram Alpha a vyhledávač Bing.  Podle poznámky z knihy \"Koule\" je Hlubina myšlení (Deep Thought) narážkou na významný pornografický film \"Hluboké hrdlo\" (Deep Throat).  Odkaz k odpovědi se také objevuje v seriálu a. Slavný britský seriál \"Doctor Who\" má jednu epizodu nazvanou na počest odpovědi „42“. V americkém seriálu \"Ztraceni\" se objevovala řada čísel 4, 8, 15, 16, 23, 42.  Britská hudební skupina Level 42 si vybrala jméno podle \"Stopařova průvodce\".  V počítačové hře Gothic je \"42\" kód rušící všechny aktivované cheaty. Po jeho zadání se objeví text \"\"What was the question?\"\".", "section_level": 1}, {"title": "42 v počtech.", "content": "42 je v dvojkové soustavě číslo 101010, což bývá vykládáno i jako datum 10. října 2010. Číslo je podle Bible rovněž počet vsech pokolení mezi praotcem Židů Abrahámem a Ježíšem Kristem (Matouš 1,17).", "section_level": 1}], "src_summary": "Číslo 42 je častý citát ze sci-fi románu \"Stopařův průvodce po Galaxii\" od britského spisovatele Douglase Adamse. V románu je toto číslo uváděno jako odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec.", "tgt_summary": "生命、宇宙以及任何事情的终极答案(英语:Answer to the Ultimate Question of Life, The Universe, and Everything)是英国作家道格拉斯·亚当斯所写的系列科幻小说《银河便车指南》里的一个数。", "id": 249918}
{"src_title": "Pete Townshend", "tgt_title": "皮特·汤申德", "src_document": [{"title": "Dětství a vzdělání.", "content": "Peter Dennis Blandford Townshend se narodil 19. května 1945 v západním Londýně, deset dní po kapitulaci Německa v druhé světové válce. Pochází z hudební rodiny: jeho otec Cliff Townshend byl profesionálním altovým saxofonistou v The Squadronaires, taneční skupině pro Royal Air Force, a jeho matka Betty (rozená Dennis) byla zpěvačkou v Sydney Torch and Les Douglass Orchestras. Townshendovi měli velmi nestabilní manželství, protože oba silně pili a měli ostou povahu. Cliff Townshend byl často mimo domov na turné se svou kapelou, zatímco Betty měla milostný poměr s jinými muži. Rozešli se, když byl Pete ještě batole a byl poslán ke své babičce z matčiny strany Emmě Dennis, kterou Pete později popsal jako „klinicky choromyslnou“. Dvouleté odloučení skončilo, když si Cliff a Betty společně koupili dům na Woodgrange Avenue v londýnském Actonu, a Pete se šťastně vrátil ke svým rodičům.  Townshend neměl v dětství mnoho přátel, a tak trávil mnoho času čtením dobrodružných románů jako \"Gulliverovy cesty\" nebo \"Ostrov pokladů\". Užíval si časté rodinné výlety k anglickému pobřeží nebo na Isle of Man. Na jednom z těchto výletů v létě 1956 viděl film \"Rock Around the Clock\", který zažehl jeho fascinaci americkým rock and rollem. Nedlouho poté viděl vystoupení Billa Haleyho v Londýně, což byl první koncert, na kterém Pete byl. V té době neusiloval o kariéru profesionálního hudebníka; místo toho se chtěl stát novinářem.  Poté, co Townshend složil zkoušku Eleven Plus, byl přijat na Acton County Grammar School. Na Acton County byl často šikanován kvůli svému velkému nosu a tato zkušenost ho hluboce ovlivnila. Jeho babička Emma mu na Vánoce 1956 koupila jeho první kytaru, poměrně levný španělský model. Ačkoliv ho otec několik akordů naučil, Townshend si převážně hraní osvojil sám a nikdy se nenaučil hudbu číst. Townshend a jeho kamarád ze školy John Entwistle spolu založili kapelu the Confederates, ve které hrál Townshend na banjo a Entwistle na lesní roh. Hráli především skladby Ackera Bilka, Kennyho Balla a Lonnieho Donegana. Nicméně oba velmi ovlivnil tehdy stále populárnější rock and roll a Townshend obdivoval zejména „Move It“, debutový singl Cliffa Richarda. Townshend odešel od the Confederates po rvačce s jejich bubeníkem Chrisem Sherwinem a ve starožitnictví své matky si koupil „obstojně dobrou československou kytaru“.  Townshendovi bratři Paul a Simon se narodili v letech 1967 a 1960, v tomto pořadí. Protože Pete neměl dostatečně dobré výsledky, aby šel na univerzitu, rozhodoval se mezi uměleckou školou, hudební školou, nebo prací. Nakonec se rozhodl studovat grafický design na Ealing Art College, kam se zapsal v roce 1961. Na Ealingu Townshend studoval spolu s Ronniem Woodem, budoucím kytaristou The Rolling Stones, a s Freddiem Mercurym, budoucím zpěvákem Queen. Přednášeli zde významní umělci a designeři, například průkopník autodestruktivního umění Gustav Metzger. V té době byl Townshendovým spolubydlícím Tom Wright, který měl rozsáhlou sbírku desek, kterou Townshend poslouchal, a ovlivnili ho tak R&B umělci jako Howlin' Wolf, John Lee Hooker, Bo Diddley, Booker T. & the MGs, Little Walter a Chuck Berry. Townshend školy tanechal v roce 1964, aby se mohl plně věnovat hudbě.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1961–1964: the Detours.", "content": "V létě 1961 John Entwistle nabídl Townshendovi členství v The Detours, skifflové rock and rollové kapele, jako další kytarista. Zpočátku se repertoár kapely sestával převážně z coverů písní The Shadows, The Ventures a popových a tradičních jazzových skladeb. Roger Daltrey hrál sólovou kytaru, Townshend na rytmickou kytaru, Entwistle na baskytaru, Doug Sandom na bicí a Colin Dawson zpíval. Daltrey byl zároveň lídrem kapely. Dawson v roce 1962 po hádkách s Daltreym od kapely odešel. Poté se z Daltreyho stal hlavní zpěvák a Townshend začal hrát sólovou kytaru. Pomocí Townshendovy matky kapela získala smlouvu s Robertem Drucem, který z kapely udělal předskokany skupin jako Screaming Lord Sutch, Cliff Bennett and the Rebel Rousers, Shane Fenton and the Fentones a Johnny Kidd and the Pirates. V roce 1963 Townshendův otec zařídil amatérské nahrávání „It Was You“, vůbec první skladby, kterou jeho syn složil. Protože již existovala jiná kapela The Detours, byli nuceni si změnit jméno. Townshendův spolubydlící Richard Barnes vymyslel nový název The Who a Daltrey jej odsouhlasil.", "section_level": 2}, {"title": "1964–1982: the Who.", "content": "Nedlouho po přejmenování byl Doug Sandom nahrazen Keithem Moonem, který předtím několik let hrál poloprofesionálně s The Beachcombers. Brzy se kapely ujal Peter Meaden, který je přesvědčil, aby si změnili název na The High Numbers, a přiblížil je subkultuře mods. Poté, co vydali jeden neúspěšný singl („I'm the Face/Zoot Suit“), se zbavili Meadena a podepsali smlouvu s dvěma novými manažery, Chrisem Stampem a Kitem Lambertem, kteří spolu chtěli najít novou talentovanou kapelu a vytvořit o ní dokumentární film. Těm se název The High Numbers nelíbil, a tak jej změnili zpět na The Who. V červnu 1964, během vystoupení v Railway Tavern, Townshend náhodou o nízký strop zlomil krk své kytary a následně zničil celý nástroj. Rozbíjení nástrojů na pódiu se stalo běžnou součástí koncertů The Who.  S pomocí Lamberta The Who zaujali amerického hudebního producenta Shela Talmyho, který pro kapelu obstaral nahrávací smlouvu. Townshend napsal skladbu „I Can't Explain“, která záměrně napodobovala sound The Kinks, další kapely, jejíž byl Talmy producentem. Tento singl vyšel v lednu 1965, umístil se na osmém místě britských hitparád a stal se tak prvním hitem The Who. Následující singl „Anyway, Anyhow, Anywhere“, na kterém se autorsky podíleli Daltrey a Townshend, se umístil na desátém místě v britské hitparádě. Nicméně to bylo vydání jejich třetího singlu „My Generation“ v listopadu téhož roku, které, podle jejich životopisce Marka Wilkersona, „potvrdilo jejich pověst pragmatické kapely, která odrážela pocity tisíců nasraných adolescentů té doby“. Tento singl napsaný Townshendem se umístil na druhém místě britských hitparád a stal se největším hitem The Who. Tato píseň a její slavný verš – „doufám, že zemřu dřív, než zestárnu“ – byla „především o hledání místa ve společnosti“, prohlásil Townshend v rozhovoru s Davidem Frickem.  Aby vydělali na úspěchu nedávného singlu, vydali The Who na konci roku 1965 své debutové album \"My Generation\" (\"The Who Sings My Generation\" ve Spojených státech), které obsahovalo původní Townshendovy skladby a několik coverů písní Jamese Browna, které si Daltrey oblíbil. Townshend dále napsal několik úspěšných singlů, včetně „Pictures of Lily“, „Substitute“, „I'm a Boy“ a „Happy Jack“. Lambert Townshenda přesvědčil, aby pro další album psal delší skladby. Tak vzniklo „A Quick One, While He's Away“. Album bylo později pojmenováno \"A Quick One\" a ihned po vydání v prosinci 1966 obsadilo čtvrté místo v hitparádách. Na koncertech Townshend začal používat pro něj charakteristický pohyb, ve kterém točí rukou proti strunám na kytaře, což připomíná větrný mlýn. Na tuto techniku přišel při sledování Keithe Richardse, jak se před koncertem protahuje. Své první americké turné zahájili The Who 22. března 1967. Nezačalo zrovna nejlépe; Townshend a Daltrey byli zatčeni za napadení policisty, kterého považovali za výtržníka. Townshend si našel zálibu v rozbíjení hotelových pokojů, ačkoliv v daleko menší míře než Moon. Začal experimentovat s LSD, s čímž přestal poté, co si 18. června před Monterey Pop Festivalem vzal velmi silný trip. Další album, vydané v prosinci téhož roku, bylo \"The Who Sell Out\" – konceptuální album inspirované pirátským rádiem, které mělo vliv na růst popularity The Who. Nezi písněmi obsahovalo několik zábavných znělek a parodujících reklam a singl „I Can See for Miles“. Navzdory úspěchu tohoto singlu, který se umístil na devátém místě americké hitparády, byl Townshend překvapený, že se „I Can See for Miles“ nestal velkým hitem, protože jej označil za do té doby svou nejlepší skladbu.  V roce 1968 se Townshend začal zajímat o učení Mehera Baby. Začal tvořit hudební dílo o hluchém, němém a slepém chlapci, který prožívá pocity pomocí hudby. Toto dílo zkoumá dogmata Babovy filozofie. Výsledkem byla rocková opera \"Tommy\" vydaná 23. května 1969. Sklidila uznání kritiky a komerční úspěch. Na podporu tohoto alba vyjeli The Who na turné, které obsahovalo legendární vystoupení na Woodstocku 17. srpna. Zatímco The Who hráli, Abbie Hoffman, vedoucí představitel Yippies, vyskočil na pódium a stěžoval si na zatčení Johna Sinclaira. Townshend ho okamžitě srazil se svou kytarou z pódia.  V roce 1970 The Who vydali album \"Live at Leeds\", které několik kritiků označilo za nejlepší živé album všech dob. Townshend začal psát materiál pro novou rockovoi operu \"Lifehouse\". Měl to být multimediální projekt, který by symbolizoval vztah mezi hudebníkem a publikem. Zbytek kapely byl zmatený složitým dějem a chtěl jiné album. Townshend se začal cítit odcizený a poté, co utrpěl nervové zhroucení, byl projekt zastaven. Většina materiálu pro \"Lifehouse\" byla vydána na tradičním studiovém albu \"Who's Next\". To se stalo velmi komerčně úspěšné, v britské hitparádě se umístilo na prvním místě a obsahovalo hity \"Baba O'Riley\" a \"Won't Get Fooled Again\", které obsahují novátorské použití syntezátoru. \"Baba O'Riley\" byla částečně napsaná jako Townshendova óda na jeho dva idoly té doby, Mehera Babu a skladatele Terryho Rileyho. V roce 1973 začal psát Townshend skladby pro novou rockovou operu. Rozhodl se, že bude o subkultuře mods a jejích střetech s rockery začátkem 60. let ve Spojeném království. Nazval ji \"Quadrophenia\" a jedná se o jediné album The Who, které kompletně napsal Townshend, který jej kvůli zkaženému vztahu s Lambertem též produkoval. Bylo vydáno v listopadu a umístilo se na druhém místě v britských i amerických hitparádách. Na turné hráli toto album s pomocí předem nahraných pásek, což způsobovalo neshody. Během vystoupení v Newcastlu pásky selhaly, načež Townshend přitáhl na pódium zvukového inženýra Boba Priddena, křičel na něj a částečně závadné pásky zničil. 14. dubna 1974 hrál Townshend svůj první sólový koncert, benefit pro londýnské kulturní centrum.  18. března 1975 měla premiéru filmová verze \"Tommyho\", ve které mimo jiné hráli Ann-Margret, Tina Turner, Elton John a Jack Nicholson. Townshend byl nominován na Academy Award. V listopadu bylo vadáno album \"The Who by Numbers\", kterése umístilo na sedmém místě v britských a na osmém místě v amerických hitparádách. Obsahovalo introspektivní skladby, často pesimistické. Obsahovalo singl „Squeeze Box“, jenž Townshend napsal poté, co se naučl hrát na akordeon. Po turné v roce 1976 si dal Townshend roční pauzu od kapely, aby se mohl věnovat rodině.  Navzdory smrti dvou jejích členů byla a je kapela nadále úspěšná. Mnoha hudebními kritiky jsou The Who považováni za jednu z nejlepších koncertujících kapel, jejíž kariéra trvá od poloviny 60. let až dodnes. Je charakteristická kombinací velké hlasitosti, šoumenství, široké škály rockových rytmů a vysoce energického soundu. The Who i v 21. století stále vystupují na významných událostech, včetně kritikou vysoce uznávaných vystoupení na The Concert for New York City v roce 2001, Isle of Wight Festivalu v roce 2004, Live 8 v roce 2005 nebo na festivalu Glastonbury v roce 2007.  Townshend zůstal hlavním skladatelem a lídrem The Who, pro něž nepsal více než sto skladeb, které se objevily na jedenácti studiových albech. Mezi jeho známé úspěchy patří vytvoření druhé novátorské rockové opery \"Quadrophenia\"; dramatické vystupování na pódiu; využívání kytarové zpětné vazby a novátorské využití syntezátoru v rockové hudbě.", "section_level": 2}, {"title": "1972–2002: sólová kariéra.", "content": "Kromě práce s The Who se Townshend ojediněle věnuje i své sólové kariéře. V letech 1969–1971 Townshend spolu s dalšími stoupenci Mehera Baby nahráli tři alba zasvěcená jeho učení: \"Happy Birthday\", \"I Am\" a \"With Love\". V roce 1972 vydal své první skutečně sólové album \"Who Came First\". S baskytaristou The Faces a stoupencem Mehera Baby Ronniem Lanem spolupracoval na albu \"Rough Mix\" (1977). Po smrti bubeníka The Who Keithe Moona následoval průlom v Townshendově sólové kariéře v podobě alba \"Empty Glass\" (1980), které obsahovalo úspěšné singly „Let My Love Open the Door“ a „Rough Boys“. Následovalo album \"All the Best Cowboys Have Chinese Eyes\" (1982) s populární rádiovou písní „Slit Skirts“. Ačkoliv nepředstavovalo velký komerční úspěch, známý hudební kritik Timothy Duggan jej označil za „nejupřímnější a nejvíce introspektivní Townshendův počin od \"Quadrophenie\"“. V 80. a 90. letech Townshend dále experimentoval s rockovými operami a podobnými formáty a vydal několik konceptuálních alb \"\" (1985), \"\" (1989) a \"Psychoderelict\" (1993).  Townshend také nahrál několik koncertních alb, včetně jednoho s Deep End, superskupinou, kterou sám sestavil. Ta odehrála jen tři koncerty a jedno televizní vystupení pro \"The Tube\".", "section_level": 2}, {"title": "Nedávná práce s The Who.", "content": "Od poloviny 90. let až dodnes se Townshend účastnil řady turné s žijícími členy The Who, včetně turné v roce 2002, která pokračovala navzdory Entwistleovy smrti.  V únoru 2002 bylo oznámeno velké celosvětové turné na podporu jejich prvního nového alba od roku 1982. Townshend na svém blogu od září 2005 publikoval polo-autobiografický příběh \"The Boy Who Heard Music\". Blog byl ukončen v srpnu 2006. 25. února 2006 oznámil vydání mini-opery inspirované touto novelou. V říjnu 2006 The Who vydali \"Endless Wire\", první studiové album po 26 letech.  7. února 2010 hráli The Who na Super Bowl XLIV. V roce 2012 oznámili, že vyjedou na turné, kde budou hrát rockovou operu \"Quadrophenia\".  The Who byli posledním interpretem na závěrečném cerermoniálu Letních olympijských her 2012, kde zahráli skladby \"Baba O'Riley\", \"See Me, Feel Me\" a \"My Generation\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Peter Dennis Blandford \"Pete\" Townshend (* 19. května 1945) je anglický rockový hudebník, skladatel, multiinstrumentalista, zpěvák a spisovatel, známý především jako kytarista a skladatel rockové kapely The Who, ale také svou sólovou kariérou. Jeho kariéra s The Who trvá již 50 let, během kterých se kapela stala jednou z nejvlivnějších kapel 60. a 70. let.", "tgt_summary": "皮特·丹尼斯·布兰福德·“皮特”·汤申德(英语:Peter Dennis Blandford \"Pete\" Townshend,1945年-5月19日)是一位英国音乐人、歌曲创作者和多乐器乐手。他最知名的身份为摇滚乐队谁人乐队的主要创作兼主音吉他手,该乐队在1960和70年代取得了巨大成功,成为史上最有影响力的乐队之一。汤申德在吉布森的“史上最伟大的50位吉他手”榜单排名第10位,滚石杂志史上最伟大一百位吉他手2003年列为第50名, 2011年滚石杂志一百大吉他手排名第10位。1990年,他作为谁人乐队的一员进入了摇滚名人堂 。2008年,他获得了肯尼迪中心荣誉奖。", "id": 2690863}
{"src_title": "Provincie v Japonsku", "tgt_title": "令制國", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Provincie byly původně založeny jako administrativní i geografické regiony. Ale na konci období Muromači byla jejich administrativní funkce postupně nahrazována lény jednotlivých sengoku-daimjó. Za vlády Hidejošiho Tojotomiho byly provincie zcela nahrazeny ve své administrativní funkci lény jednotlivých daimjó. Během období Edo byla léna známá jako \"han\". Provincie nadále zůstaly jako geografické útvary a lidé často označovali určitá místa kombinací názvu provincie a léna.  Během restaurace Meidži byly \"han\" legitimizovány jako administrativní jednotky, ale vzápětí nahrazeny prefekturami (městské prefektury se nazývaly \"fu\" a venkovské prefektury \"ken\"). Provincie jako součást systému adres zrušeny nebyly, ale naopak bylo jejich používání rozšířeno. V roce 1871 bylo prefektur 304, zatímco počet provincií byl 68 (bez Hokkaidó a provincie Rjúkjú). Hranice mezi mnoha prefekturami byly nejen komplikované, ale ani nerespektovaly hranice mezi provinciemi. Prefektury byly postupně spojovány, až se jejich počet snížil na 37 v roce 1881 a následně se jich několik rozdělilo na celkem 45 v roce 1885. Přidáním prefektur Hokkaidó a Okinawa bylo dosaženo současného počtu 47 prefektur.  Do dnešního dne nebyl vydán žádný zákon, který by provincie zrušil. Jsou ale považovány za zcela zastaralé, i když jsou jejich názvy stále široce používány pro označování přírodních jevů, v názvech společností a komerčních značek. Po roce 2000 navrhl guvernér prefektury Nagano přejmenování prefektury na „Šinšú“ (název odvozený od provincie Šinano).  Provincie se dělí na několik skupin: na \"kinai\" (provincie v okolí hlavního města Kjóto) a na sedm nebo osm \"dó\" (cesty nebo správní okruhy). \"Dó\" v této souvislosti by se nemělo zaměňovat za moderní dopravní cesty jako jsou Tókaidó z Tokia do Kjóta nebo Kóbe. Rovněž \"Hokkaidó\" by se v tomto kontextu nemělo zaměňovat za prefekturu Hokkaidó, i když se geograficky překrývají.", "section_level": 1}, {"title": "Dnes.", "content": "Názvy provincií jsou dnes považovány už jen za historickou zajímavost. Jsou také používány jako součást rodinných příjmení (od období Edo) a v názvech mnoha výrobků jako jsou např. sanuki udon, ijokan a awa odori.  Názvy některých provincií jsou používány pro označení určitých částí současných prefektur společně s jejich kulturními a geografickými charakteristikami. V mnoha případech jsou tyto názvy kombinovány se světovými stranami, např. \"Hoku-Seccu\" (北摂) znamená \"Severní\" (北) \"Seccu\" (摂津).", "section_level": 1}], "src_summary": "Předtím než byl zaveden moderní systém prefektur, bylo Japonsko rozděleno na několik desítek kuni (国, země), do češtiny běžně překládaných jako provincie. Každá provincie byla dále rozdělena na několik \"gun\" (郡, okres; dříve zvaných \"kóri\").", "tgt_summary": "令制国(),是古代日本基于律令制所设的地方行政区划,又称律令国。在飞鸟时代到明治时代之间,令制国是日本地理区划的基本单位。现今令制国已不再作为行政区划名使用,而仅作单纯的地理区划名词之用。但近年来其作为地理区划的作用也逐渐为都道府县所取代。", "id": 1722247}
{"src_title": "Charles Nicolle", "tgt_title": "夏尔·尼科勒", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z lékařské rodiny a medicína ho fascinovalo už od dětství, ale na to, že šel Charles studovat na lékařskou fakultu v Rouenu měl veliký vliv i jeho otec, který zde pracoval jako velice uznávaný lékař a profesor. Po skončení studia, od roku 1893 se živil nejprve jako preparátor v patologické anatomii na univerzitě a později odešel do hlavního města, Paříže, kde pracoval pod Rouxovým vedením v Pasteurově ústavu. Po návratu do svého rodného města v roce 1895 zde působil nejprve jako profesor v nemocnici a v bakteriologické laboratoři; později, v roce 1903 dotáhl svou kariéru dokonce na ředitele a to Pasteurova ústavu v Tunisu, který se stal díky němu během několika let světoznámým. Velký vliv na jeho dílo mělo i členství ve Francouzské akademii věd, kde působil od roku 1929.  Důvodem, proč je Nicolle světoznámým jsou významné práce o skvrnitém tyfu. Skvrnitý tyfus je zákeřná nemoc, na níž v první světové válce kvůli nedostatečné hygieně zemřelo několik tisíců lidí. Nejvíce se tyfus šířil v těsných prostorech, kde se nedodržovala hygiena, a tím byly např. zajatecké tábory, především koncentrační, kde v důsledku bestiálních a nehygienických poměrů se skvrnitý tyfus nebezpečně rozšiřoval a mnoho lidí na něj zemřelo těsně před osvobozením. Ve druhé světové válce byl tyfus vymýcen jen v místech, kde se dodržovala hygienická pravidla a všude tam, kde byl k dispozici DDT, usmrcující hmyz.  Nicolle se ze všech sil snažil této zákeřné nemoci předcházet a po několikaletých výzkumech vyslovil předpoklad, že boj proti skvrnitému tyfu musí být organizován jako boj za čistotu a proti hmyzu. Zásadní výsledek svých objevů oznámil vědeckému světu v roce 1909 na základě svých pokusů s tím druhem tyfu, který se vyskytoval v Evropě - že skvrnitý tyfus přenáší na člověka veš šatní. Tato doložená informace naprosto otřásla vědeckým, převážně lékařským světem a Nicolle se stal během pár dní slavný.  Charles Jules Henri Nicolle se však zajímal i o jiné infekční nemoci, psal si ve volných chvílích románky a básničky a menší úspěch také sklidil i svou knihou o vzniku, průběhu a překonávání infekčních chorob, která začíná zajímavou filosofickou předmluvou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles Jules Henri Nicolle (21. září 1866, Rouen, Francie – 28. února 1936, Tunis, Tunisko) byl francouzský lékař, nositel Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství za rok 1928 „za práce o skvrnitém tyfu“.", "tgt_summary": "夏尔·朱尔·亨利·尼科勒(,1866年-9月21日-1936年-2月28日)是一位法国细菌学家,曾经因为关于辨认出虱子为斑疹伤寒的传染者,而获得1928年诺贝尔生理学或医学奖。", "id": 801483}
{"src_title": "Microsoft Foundation Class Library", "tgt_title": "MFC (微軟)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Knihovna MFC byla poprvé představena v roce 1992 společně s kompilátorem \"C/C++ 7.0\" pro 16bitové verze OS Windows. Jazyk C byl postupem času nahrazen C++ pro vývoj komerčního software a \"C/C++ 7.0\" byl první kompilátor společnosti Microsoft, který C++ podporoval.  MFC 2.0 byla obsažena ve Visual C++ 1.0 z února 1993.  MFC používá \"Afx\" jako předponu mnoha funkcí, maker a standardních předkompilovaných hlavičkových souborů (např. stdafx.h). Během krátkého období se knihovna MFC stala populární a mnoho programátorů jí začalo zařazovat jako \"Application Framework Extensions (Rozšíření pracovního prostředí)\" neboli ve zkratce \"AFX\". Avšak název Microsoft Foundation Class (MFC) byl přijat později, a proto nepronikl do názvů funkcí, maker a hlavičkových souborů. Knihovna je jednou z nejrozšířenějších a nejznámějších knihoven pro vytváření grafického rozhraní v OS Windows. Je psána jazykem C++. Implementuje mnoho funkcí Windows 32 API. Knihovna MFC 8.0 byla vydána společně s Visual Studiem 2005. MFC není součástí volné Visual C++ 2005 Express edice.  Object Windows Library (OWL) je navržena pro Borland kompilátor Turbo C++ a byla představena společností Borland ve stejné době. Borland dokonce přestal vyvíjet OWL a uvalil licenci na kolekci hlavičkových souborů MFC, knihoven a.dll souborů.  I když byla tato licence po krátké době zrušena, MFC přestala plně podporovat OWL. Borland proto později vydal VCL (Visual Component Library), aby opravil nekompatibilitu.  Význam MFC byl ovšem oslaben s příchodem.NET Framework. Alternativou k MFC je Windows Template Library (WTL). Kompilátor Visual C++ Express dokáže zkompilovat MFC aplikace, avšak nezahrnuje podporu IDE profesionálních edicí.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Když se na trhu objevila knihovna MFC, byla programátory Windows API uvítána především proto, že poskytovala rozmanitou sadu tříd, které v podstatě zabalují složitou procedurální architekturu WinAPI. Pro složité operace (jako např. Message Maps) bylo MFC vybaveno množstvím maker, která skrývají obtížnou funkcionalitu do jednoduchých definic. Struktura MFC je za pomocí maker optimalizována pro výkon (zejména díky mapám zpráv, které odlehčují definice tříd, napojených na mapování, o množství virtuálních funkcí, které daná třída zrovna nevyužije).  Pro urychlení vývoje MFC aplikací byly mnohé stěžejní třídy doplněny o funkcionalitu vyšší úrovně, s jejíž pomocí lze s jednoduchostí, nesrovnatelnou s přímým užitím WinAPI funkcí, provádět často užívané a žádané činnosti, jako je např. tvorba uživatelských nabídek a nástrojových lišt, dialogů apod. MFC také poskytlo sadu šablonových tříd pro správu kolekcí, řetězců, vstupu a výstupu apod., což v době, kdy ještě nebyla vyvinutá knihovna STL, vzbudilo velký zájem vývojářů.  Zavedení knihovny MFC ve své době představuje přínos především v rychlosti vývoje a v oblasti stability aplikací. Ač již byl tento produkt překonaný, díky svému někdejšímu rozšíření je stále aktivně používaný.", "section_level": 1}, {"title": "Chyby.", "content": "MFC je spojena s vysokou kompatibilitou v rámci OS Windows. MFC je dynamicky se rozšiřující knihovna, která jako jediná je udržována přímo výrobcem OS Windows firmou Microsoft. Proto pokud je nějaký program napsán např. pro Windows NT a vyšší, téměř jistě se vyskytne mnoho problémů při zprovoznění na Windows 98 a nižší. Důvodem je postupné doplňování obslužných maker a rutin MFC. Dalším důvodem je mnoho chyb přímo v operačních systémech Windows. Příkladem může být chyba v práci s bity ve Windows 98, kterou je třeba brát v úvahu při práci se soubory.", "section_level": 1}, {"title": "Třídy.", "content": "Mnohé třídy MFC tvoří objektově orientované „balení“ pro velmi podobné datové struktury z Windows API, přičemž ze svých členských funkcí volají nativní funkce Windows API.  MFC třídy a jimi obalené Windows API struktury  Mnoho tříd však tvoří zcela novou úroveň, shrnují množství sourodé funkcionality a poskytují ve své implementaci metody pro tvorbu kostry okenní aplikace základní a zásadní. První třídou, na níž padne zrak, je zcela právem třída CWinApp. Tato třída přináší MFC implementaci zpracování zpráv (tzv. Message Loop), čímž vývojářům ušetřila nelehký úkol tvorby vlastního zpracování. Propracovaná konstrukce v duchu OOP pak umožňuje řízení a distribuci zpracovaných zpráv do všech dílčích oken aplikace.", "section_level": 1}, {"title": "Názvosloví.", "content": "MFC zavádí pro své vývojáře také sjednocené názvosloví. Stručný souhrn základních pravidel pro názvy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Microsoft Foundation Class Library (Microsoft Foundation Classes nebo MFC), vedením Microsoftu označována jako „Nové Windows API“, je knihovna, která zapouzdřuje (zabaluje) většinu funkcí Windows API a uspořádává je do hierarchicky odstupňovaných C++ tříd, které zajišťují použití a plnou kompatibilitu s většinou platforem OS Windows. Třídy spravují většinu objektů ve Windows a tedy předdefinovávají například okna nebo kontrolní panely.", "tgt_summary": "微软基础类库(英语:Microsoft Foundation Classes,简称MFC)是一个微软公司提供的类库(class libraries),以C++类的形式封装了Windows API,并且包含一个(也是微软产品的唯一一个)应用程序框架,以减少应用程序开发人员的工作量。其中包含的类包含大量Windows句柄封装类和很多Windows的内建控件和组件的封装类。", "id": 333124}
{"src_title": "Chromatin", "tgt_title": "染色质", "src_document": [{"title": "Struktura chromatinu.", "content": "Volné vlákno DNA je namotáno na histony, čímž vzniknou nukleosomy. Oblast DNA pevně přichycená v nukleosomu na histon je méně přístupná pro transkripci než oblast vlákna DNA mezi nukleosomy. Struktura tvořená vláknem DNA, které je v pravidelných intervalech obtočené okolo histonů (neboli v pravidelných vzdálenostech jsou na vláknu DNA nukleosomy) se nazývá beads-on-string, protože připomíná korálky na niti. Vlákno s nukleosomy se stáčí jako telefonní kabel do smyček zvaných solenoidy. Tyto smyčky jsou tu a tam přichyceny na proteinové lešení (protein scaffold), čímž vytvářejí záhyby. Toto lešení se záhyby DNA se stáčí, aby utvořilo chromosom.", "section_level": 1}, {"title": "Euchromatin a heterochromatin.", "content": "Chromatin může být málo spiralizovaný, potom mluvíme o euchromatinu. Euchromatin je tvořen pouze nukleosomy navinutými do formy solenoidu, dále spiralizace nepokračuje. Euchromatin je rozvolněný, špatně se barví a hojně se transkribuje. Heterochromatin je označení pro vysoce spiralizovaný chromatin, až do formy chromozomu. Heterochromatin se snadno barví, vyskytuje se během buněčného dělení a je málo transkribován, protože těsně k sobě přitisknuté struktury neumožňují nasednutí transkripčního aparátu.  Je možné kondenzovat chromatin z rozvolněného euchromatinu do těsně sbaleného heterochromatinu a naopak. Podílejí se na tom zejména modifikace histonů, například jejich metylace, která podporuje heterochromatin, či acetylace, která naopak indukuje vznik euchromatinu. Protože heterochromatin téměř není transkribován, jsou tyto změny důležitými regulátory genové exprese.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce chromatinu.", "content": "Hlavní funkcí chromatinu je zmenšovat objem DNA, aby se vešlo do jádra buňky. Také zvyšuje kompaktnost DNA, aby mohla proběhnout mitóza a meióza. V neposlední roli ovlivňuje expresi genu (syntézu proteinu).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Termín chromatin použil poprvé Walther Flemming v roce 1882.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chromatin je komplex DNA a některých proteinů. Dohromady tyto látky tvoří chromozomy. Chromatin se nachází v jádře eukaryotních buněk a v jaderné oblasti (nukleoidu) prokaryot. Nukleové kyseliny (RNA, DNA) jsou zde ve formě dvojité šroubovice. Mezi chromozomové proteiny patří zejména histony, i když určitou roli mají i jiné bílkoviny. Chromatin se dá zviditelnit barvením. Mezi používané cytologické barvy patří např. Hoechst nebo DAPI.", "tgt_summary": "染色质(英语:Chromatin,或称核染质)是在细胞中发现的大分子复合物,由DNA,蛋白质和RNA组成。它也是构成染色体的结构。染色质的主要功能是1)将DNA包装成更紧凑,更致密的形状; 2)增强DNA大分子以允许有丝分裂; 3)防止DNA损伤; 4)控制基因表达和DNA复制。 染色质的主要蛋白质组件是致密DNA的组织蛋白。 染色质仅在真核细胞(具有确定的细胞核的细胞)中发现。 原核细胞具有不同的DNA组织(原核染色体等同物称为拟核,并且位于类核区内)。真核细胞的染色质位在细胞核内;原核生物的则位于类核(nucleoid)当中。", "id": 1552630}
{"src_title": "Litevská vlajka", "tgt_title": "立陶宛国旗", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První státy vznikaly na území dnešní Litvy již v 10.–13. století. Roku 1240 se sjednotily do Litevského velkoknížectví. V letech 1386–1569 měla Litva personální unii s Polskem (tzv. Krewská unie). První zmínky o litevských praporech pochází z bitvy u Grunwaldu (1410), kde litevsko-polsko-ruská vojska porazila Řád německých rytířů. Litevské praporce měly být červené, s vyobrazením legendárního rytíře Vytise s taseným mečem, sedícím na koni.  Po uzavření lublinské unie (1569) se Litevské velkovévodství stalo až do roku 1795 de facto provincií Polska. Užívaly se však symboly s rytířem Vytisem. Roku 1795 byla Litva připojena k Rusku jako Litevská gubernie.  Za I. světové války byla země v letech 1915–1918 okupována Německem. Po říjnové revoluci v Rusku roku 1917 byla 18. února 1918 vyhlášena nezávislá Litevská republika. Vlajkou se měla původně stát historická vlajka s rytířem Vytisem, ale byla negativně spojována s rudými revolučními vlajkami. Odborná heraldická komise ve složení Jonas Basanavičius, Antanas Žmuidžinavičius a Tadas Daugirdas měla proto vybrat barvy vycházející z tradičních litevských výrobků. Výsledkem byla žluto-zeleno-červená trikolóra s vodorovnými pruhy a poměrem listu 2:3. Tyto barvy převládaly na národních krojích. 19. dubna 1918 návrh schválila Litevská Rada. Tato Rada však schválila jako státní vlaku zároveň i historickou červenou vlajku s rytířem Vytisem na rubové straně (ve zdroji je odlišná od dnešní státní vlajky, obrázek však není), na lícové straně pak byly bílé sloupy dynastie Gediminas. Litva tak měla oficiálně dvě státní vlajky. Lícová strana je dnes základem vlajky Litevské armády.  V prosinci 1918 obsadila Litvu sovětská vojska a 27. února 1919 byla vyhlášena Litevsko-běloruská sovětská socialistická republika. Vlajkou se stala rudý revoluční list bez jakýchkoli symbolů. V dubnu téhož roku obsadila polská armáda Vilnius a Střední Litva se stala opět součástí Polska. Nezávislost Litvy byla obnovena v srpnu 1919, státní symboly z roku 1918 byly obnoveny.  Přestože měla Litva dvě oficiální státní vlajky, ústavy z let 1922 a 1928 zmiňují pouze vlajku s pruhy. Ta byla označována jako národní vlajka, vlajka s rytířem pak jako státní, která měla být užívána litevským prezidentem při zvlášť oficiálních a slavnostních příležitostech.  Po podepsání sovětsko-litevské smlouvy o vzájemné pomoci (v říjnu 1939) byly v zemi rozmístěny posádky Rudé armády. Ta začala 14. května 1940 obsazovat celou Litvu. 21. července byla Lidovým sněmem vyhlášena \"Litevská socialistická republika\" a 3. srpna byla začleněna do Sovětského svazu pod názvem Litevská sovětská socialistická republika. Od 25. srpna 1940 užívala Litva v rámci Sovětského svazu vlastní státní vlajku, tvořenou červeným listem o poměru 1:2, se žlutým nápisem LIETUVOS TSR (Litevská SSR) a zkříženým srpem a kladivem v horním rohu.  Za II. světové války byla Litva v letech 1941–1944 okupována Německem a patřila pod Říšský komisariát Ostland. Užívaly se tehdejší německé vlajky.  15. července 1953 byla zavedena nová státní vlajka Litevské SSR. Byla tvořena listem o poměru 1:2 s třemi vodorovnými pruhy: červeným, bílým a zeleným v poměru 8:1:3. V horním rohu, v červeném pruhu, byla umístěna červená, žlutě lemovaná pěticípá hvězda a pod ní byly zkřížené žluté kladivo se srpem.  V 80. letech 20. století se při uvolňování režimu začaly na různých akcích znovu objevovat žluto-zeleno-červené vlajky z roku 1918. Tlak veřejnosti přiměl prezidium Nejvyššího sovětu Litevské SSR vydat 7. října 1988 vydat usnesení o státní, národní a oblastní symbolice. Dosud zakázané žluto-zeleno-červené vlajky mohly být užívány během mládežnických, sportovních a společenských akcích a při lidových slavnostech. Při ostatních událostech ale stále platila pravidla o užívání vlajky Litevské SSR.  11. března 1990 byla vyhlášena nezávislost Litvy na SSSR a usnesením Nejvyšší rady Litevské republiky byla obnovena platnost historické státní vlajky. Ta byla popsána v dočasné ústavě Litevské republiky v hlavě I., článku 10. Odstín zelené barvy byl určen jako světlejší než historické vlajky a poměr stran byl stanoven na 1:2.  1. září 2004 byl na základě zákona č. IX-2331 z 8. července změněn poměr stran vlajky na 3:5.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá státní (historická) vlajka.", "content": "Žluto-zeleno-červená vlajka je užívána jako národní i státní vlajka (viz Vexilologické názvosloví). V roce 2004 byla při změně poměru stran vlajky schválena i vlajka o poměru 3:5 s červeným listem a rytířem Vytisem na koni. Tato vlajka je nazývána státní historickou vlajkou a plní funkci státní vlajky. Vlajku navrhli Česlovas Juršėnas (místopředseda Seimasu, litevského parlamentu) a Edmundas Rimša (předseda Komise pro heraldiku).  Dle zákona o vlajce je vlajka stále vyvěšena na třech místech:  Dále se historická vlajka vyvěšuje na vybraných místech a v určité dny:", "section_level": 1}, {"title": "Den litevské vlajky.", "content": "Den litevské vlajky se slaví 1. ledna. Svátek schválil litevský Seimas 3. července 1997. Poprvé se tak den vlajky slavil v roce 1998. 1. ledna 1919 vyvěsil velitel obránců Vilniusu Kazys Škirpa na Gediminasově hradu poprvé litevskou trikolóru. Již 6. ledna však byla vlajka zničena příznivci Lucjana Żeligowského.", "section_level": 1}, {"title": "Povinné vyvěšování.", "content": "Zákonem je stanovena povinnost vyvěšení státní (žluto-zeleno-červené) vlajky od 7:00 do 22:00 ve dnech: 1. ledna, 13. ledna, 16. února, 24. února, 11. března, 14. června, 15. června, 6. července, 15. července, 23. srpna, 25. října, 18. listopadu a 23. listopadu.", "section_level": 1}, {"title": "Vlajky litevských krajů.", "content": "Litva se od roku 1994 člení na 10 krajů (), mn. č. apskritys). Všechny kraje užívají vlastní vlajky o jednotném poměru 5:6.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Litvy je sestavena ze tří horizontálních pruhů: žlutého, zeleného a červeného. Vlajka pochází z roku 1918, poslední změna je z roku 2004 kdy byl však změněn pouze poměr stran.", "tgt_summary": "立陶宛国旗是一面黄、绿、红横向三色旗帜,由立陶宛于1989年3月20日从前苏联独立时采纳为国旗。之前,于1918年至1940年期间,这面旗帜亦是当时仍然保持独立国家地位的立陶宛国旗。1940年被苏联吞并,直至1989年为止。苏联占领期间,立陶宛采用另一面旗帜,为红底左上角有黄色五角星及镰刀、铁锤图案的泛苏联旗帜,之后旗帜下方加上白色窄条和绿色宽条。立陶宛现国旗的长宽比例本来是1:2,2004年改为3:5。", "id": 2131060}
{"src_title": "Sojuz TMA-11", "tgt_title": "联盟TMA-11", "src_document": [{"title": "Popis mise.", "content": "Start mise se uskutečnil 10. října 2007 z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu. Připojení k ISS proběhlo v pátek 12. října 2007. Členové Expedice 16 nahradili na palubě ISS ruské kosmonauty Fjodora Nikolajeviče Jurčichina a Olega Valerijoviče Kotova, kteří na ISS pobývali přibližně půl roku. Šejch Mustafa Šuchor al Masrie se po několikadenním pobytu na ISS vrátil společně s Kotovem a Jurčichinem na Zem pomocí lodi Sojuz TMA-10.  Třetí člen dlouhodobé posádky Clayton Anderson zůstal na ISS až do další mise raketoplánu Discovery (STS-120).", "section_level": 1}, {"title": "Přistání.", "content": "Transportní kosmická loď Sojuz TMA-11 se s posádkou Jurij Malenčenko, Peggy Whitsonová a I So-jon oddělila od stanice ISS 19. dubna 2008 v 5:03 UTC. Po brzdícím manévru před vstupem do atmosféry se musí od návratového modulu oddělit přístrojová a obytná sekce. Přístrojová sekce se však kvůli selhání pyropatron od návratového modulu neoddělila a celý komplex vstoupil v 8:07 UTC do atmosféry, ovšem nesprávně orientován (neletěl s tepelným štítem dopředu). Vlivem termodynamických sil se nakonec přístrojová sekce oddělila (žárem se přepálily trubky propojující kabinu s přístrojovou sekcí), návratový modul se přeorientoval do správné polohy – díky vyvážení to udělá samovolně. Sestupová dráha se však změnila na podstatně strmější balistickou. Podle Whitsonové přetížení při přistání přesahovalo 8,2 G, Rusové později oznámili, že se dokonce blížilo 10 G. V 8:13 začal pracovat padákový systém a v 8:29:44 UTC loď přistála v kazašské stepi 428 km západně od předpokládaného místa přistání. Posádka tak zažila totéž co kosmonaut Volynov v Sojuzu 5 v lednu 1969, naštěstí pro posádku (i předchozí TMA-10) po letu Volynova sověti přidali další ablativní vrstvy na příď Sojuzu, aby byl bezpečnější, pokud by se situace opakovala. V průběhu následujících 30 let k ničemu podobnému nedošlo, ke cti Rusů nikdo ochranu a váhu navíc neodstranil, což posádkám TMA-10 a 11 zachránilo život. Velkým průšvihem Rusů bylo, že po nouzovém přistání Sojuzu TMA-10 (na jehož palubě nebyl astronaut z NASA nebo ESA) celou událost před svými partnery zatajili a bagatelizovali jako chybu softwaru. Teprve po přistání TMA-11 vypukl skandál, že potenciálně smrtelně nebezpečná událost nebyla oznámena. Rusové museli na ISS provést nouzový výstup Volkova a Kononěnka, kteří ze Sojuzu TMA-12 jednu patronu z vadné série demontovali k pozemním testům. Pyropatrona jako výbušné zařízení je nebezpečná a manipulovat s ní může jen školený pyrotechnik, na ISS ho museli zastoupit kosmonauti, dobře si vědomi toho, že je malé, ale reálné riziko, že pyropatrona při manipulaci vybuchne a střepiny poškodí skafandr kosmonauta a ten zahyne. Výstup dopadl dobře, pyropatrona uzavřená v pevné ocelové krabici na vzorky putovala do Sojuzu. Volkov, Kononěnko a americký turista Garriott se pak při návratu v Sojuzu TMA-12 (protože jiný Sojuz nemohl být včas připraven) modlili, aby nedošlo ke stejnému nebo ještě horšímu problému. NASA byla ruským chováním (které mnohokrát kritizovala už v 90. letech při letech američanů na Mir) znechucena do té míry, že s Ruskem se do dalších programů nepočítá – nejsou spolehlivý partner. Korejská kosmonautka I So-Jon z balistického přistání nevyvázla bez úhony – pochroumala si záda, nápravu zajistila až operace.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sojuz TMA-11 je ruská kosmická loď řady Sojuz. Letěla k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS), kam dopravila dva členy Expedice 16 a prvního malajsijského kosmonauta Sheikha Muszaphara Shukora. U ISS zůstala připojena od října 2007 jako záchranná loď. V dubnu 2008 přistála v Kazachstánu s Malenčenkem, Whitsonovou a prvním jihokorejským občanem ve vesmíru, studentkou I So-jon.", "tgt_summary": "联盟TMA-11是俄罗斯的一艘联盟号载人飞船。2007年10月10日,它搭载尤里·马连琴科、佩吉·惠特森和谢赫·穆扎法尔·舒库尔在哈萨克斯坦拜科努尔航天发射场升空,飞赴国际空间站。", "id": 1454201}
{"src_title": "Klášter Fontenay", "tgt_title": "丰特奈修道院", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Konvent založili mniši vyslaní Bernardem z mateřského kláštera Clairvaux vedení jeho bratrancem Godefroyem de La Roche-Vanneau. Jednalo se po klášteru Trois-Fontaines o teprve druhý dceřiný konvent Clairvaux založeného krátce před tím (1115). Mniši se usadili v údolí v místě poustevny bratrů Martina a Milona. Rozrůstající se komunita se 1130 přesunula do prostornější části údolí, které jim poskytl Bernardův strýc Raynard z Montbardu. Vlhké a podmáčené místo museli mniši nejdříve odvodnit, sanovat a vymýtit, aby zde mohli postavit nový klášter. Ten získal latinské jméno \"Fontenaium\" („plovoucí na pramenech“). Mnichům ve Fontenay věnoval Bernard svoje první rozsáhlejší dílo \"De Gradibus humilitatis et superbiae\" (O stupních pokory a pýchy). V roce 1139 se do kláštera uchýlil norwichský biskup Ebrard z Arundelu, oběť pronásledování ze strany krále. Klášteru věnoval své jmění a byl pohřben ve zdejším kostele, který 1147 vysvětil papež a člen cisterciáckého řádu Evžen III. Ve 12. a 13. století klášter vzkvétal, získával dary, těšil se přízni papežů a králů a stal se mateřským klášterem dalších konventů. Za stoleté války byl klášter vypleněn Angličany a pak znovu skupinami žoldnéřů. Nový rozkvět Fontenay zažilo za opata Jeana Frouarda (1459–1483). V 16. století se klášter dostal do finančních potíží a budovy přestaly být udržovány. Chátrající refektář byl v 18. století zbourán a za Francouzské revoluce mniši z kláštera uprchli. V opuštěných budovách pak vznikly papírny a později v 19. století v okolí další továrny rodiny Montgolfierů.  Na začátku 20. století celý klášterní areál získali noví majitelé Éduard a René Aynardovi, kteří začali jeho pečlivé zrestaurování a rekonstrukci do původní středověké podoby.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Klášterní kostel je trojlodní bazilika s transeptem a hlavní lodí zaklenutou valenou klenbou s lomenými oblouky. Na jihu ke kostelu přiléhá rajský dvůr lemovaný křížovou chodbou s arkádou tvořenou dvojicemi oblouků nesených sdruženými sloupy. Křížová chodba zpřístupňuje jednotlivé prostory kláštera jako je kapitulní síň nebo prostorný sál sklenuté žebrovou klenbou. V patře se nachází rozlehlý dormitář zastřešený po požáru v 15. století krovem v podobě obráceného lodního trupu.  V areálu se nacházejí i hospodářské stavby jako například mohutný věžovitý holubník. Nejvýznamnější je rozlehlá kovárna s prostory žebrově klenutými na sloupy, která byla vybavena vodním hamrem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klášter Fontenay je francouzský cisterciácký klášter nedaleko Montbardu severozápadně od Dijonu, v oblasti Côte-d'Or v Burgundsku. Klášter byl založen v roce 1118 Bernardem z Clairvaux a jedná se o nejstarší zachovalý cisterciácký klášter. Od roku 1981 je zapsán na seznamu Světového dědictví Unesco.", "tgt_summary": "丰特奈修道院(法语:Abbaye de Fontenay)是一座位于法国科多尔省马尔马尼的熙笃会修道院。始建于12世纪,是欧洲最古老的熙笃会隐修院之一。由圣伯尔纳铎在勃艮第山谷中建造,建筑上属罗马式建筑风格,修道院的教堂、回廊、餐厅、住宿区、面包房和钢铁厂一起,显示了早期熙笃会隐修士自给自足的理想生活。1981年丰特莱隐修院被列入世界遗产名录。", "id": 2570715}
{"src_title": "Makro (software)", "tgt_title": "巨集", "src_document": [{"title": "Kancelářský balík.", "content": "V kancelářských balících (Microsoft Office, OpenOffice.org a podobně) označuje makro posloupnost akcí, funkcí nebo příkazů, které usnadňují určitou činnost (např. v programech Microsoft Word a Microsoft Excel). Používají se většinou jako posloupnost kroků při výpočtech, úpravách textu a podobně. Jednoduchým příkladem může být makro pro odstranění speciálních znaků tabulátor a odřádkování nebo makro aktivující určitou akci po stisknutí vybrané kombinace kláves.", "section_level": 1}, {"title": "Programování.", "content": "V programovacích jazycích (jazyk C nebo C++) jsou makra nepostradatelnou pomůckou, která je implementována na úrovni preprocesoru jazyka C (cpp). Makra slouží k definování symbolů využitelných při podmíněném překladu, ale i k definování komplikovaných sekvencí, které jsou následně volány v zápisu zdrojového kódu. Výhodou maker je, že jejich předefinováním se při překladu zdrojového kódu automaticky zamění všechny jejich výskyty, což minimalizuje chyby, které by přinesly mnohanásobné editace kódu. Použití makra také může ušetřit režii spojenou s voláním funkce. Nevýhodou je slabší typová kontrola a případné vedlejší efekty při nesprávném použití maker. Z tohoto důvodu se doporučuje upřednostňovat před makry inline-funkce.  Makra jsou texty, které se dají představit jako zdrojové kódy. Ovšem jako se zdrojovými kódy se s nimi pracuje až po zpracování preprocesoru. V mnoha implementacích C-jazyka je preprocesor C-jazyka implementován jako samostatný program, v operačním systému Linux jej lze obvykle volat pod názvem cpp (C Pre Processor). Tento program nahrazuje ve zdrojovém kóduidentifikátor makra jeho obsahem, tj. rozvojem textu makra. Při rozvoji makra se v textu makra provádí substituce formálních parametrů makra za texty uvedené v závorce při volání makra.  Preprocesor je volán překladačem, nebo je přímo jeho součástí. Preprocesor odstraní ze zdrojového kódu komentáře a nahradí makra, které jsou ve zdrojovém kódu. Například když zapíšete do zdrojového kódu codice_1, pak preprocesor vloží na místo tohoto řádku hlavička standardní knihovny codice_2. Všechny direktivy preprocesoru C-jazyka začínají znakem #.  Direktiva preprocesoru musí být vždy první na novém řádku. Před ní mohou být maximálně jen „bílé znaky“ (tabulátor, mezera,...). Direktiva končí s koncem řádku. Pokud chcete pokračovat na novém řádku, pak před „konec řádku“ napište zpětné lomítko.  Podle normy ANSI C existují následující makra, které musí každý preprocesor jazyka C znát. Standardní makra preprocesoru začínají a končí dvěma podtržítky. Existují i implementačně závislá makra, která jsou definována jen na některých OS a v některých preprocesorech jazyka C. Například makro codice_3 se může hodit ke zjištění, zda program překládáme v linuxu.  Existují dva typy maker:", "section_level": 1}, {"title": "Makra bez parametrů.", "content": "Používají se pro definici konstant, kdy se místo konstanty používá nějaké specifické slovo. Používané pravidlo v tomto případě je psát identifikátor makra bez parametru velkými písmeny. Kromě standardních maker se dají vytvářet vlastní makra. Jejich užívání je velmi rozšířené, například je lze použít pro definování počtu prvků pole. Takové makro se pak používá v celém zdrojovém kódu a při změně počtu prvků pole stačí změnit jen makro. Makro se definuje za direktivou codice_4 a lze jej zrušit direktivou codice_5.  Zápis takového makra pak vypadá: Volání takového makra pak vypadá:", "section_level": 2}, {"title": "Makra s parametry.", "content": "Makra mohou mít také argumenty. Jsou uzavřeny v kulatých závorkách za jménem makra a pokud je více jak jeden argument, jsou odděleny čárkou. Mezi jménem makra a závorkou obsahující argumenty nesmí být mezera. Obsahují formální parametry, se kterými se v textu makra dále pracuje. Často se používají namísto funkcí. Rozdíl mezi makry a funkcí je ten, že makra jsou rychlejší a za formální parametry mohou být načteny i hodnoty libovolných datových typů. Používané pravidlo je psát identifikátor malými písmeny.  Zápis takového makra pak vypadá: Volání takového makra pak vypadá:", "section_level": 2}, {"title": "Alternativní jazyky.", "content": "Některé jazyky, jako třeba PHP, mohou být vloženy do libovolného textového formátu, nebo zdrojových kódů jiných jazyků. Mechanismus, kterým se rozpozná kód jazyka (např. v již zmíněném php: codice_13 a codice_14) je podobný jako textové makro jazyka. Ale existují mnohem silnější plnohodnotné jazyky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Makro (od Řeckého slova „μακρό – „velké“ nebo „daleko“) je v informatice definice pravidla, jak bude vstupní posloupnost transformována na výstupní posloupnost (znaků, akcí, výpočtů a podobně). Tuto transformaci označujeme jako \"substituci\" nebo \"expanzi\" makra. Původní termín byl zaveden překladači jazyka symbolických adres, kde programátor může pomocí makra zaměnit dlouhou sekvenci příkazů jediným krátkým výrazem (makrem).", "tgt_summary": "宏(英语:Macro),是一种批量处理的称谓。", "id": 2200517}
{"src_title": "Rioni", "tgt_title": "里奥尼河", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V antickém Řecku byla nazývána Fasis (). První zmínka pochází od Hésioda v jeho díle \"O původu bohů\" (, \"Theogonia\" – hexametr l, 340). Pozdější autoři Apollónios z Rhodu (\"Argonautica\" 2.12.61), Vergilius (\"Georgica\" 4.367) a Aelius Aristides (\"Ad Romam\" 82) ji považovali za nejvýchodnější bod námořní splavnosti. Sokrates popisuje část světa, kterou znal, jako zem mezi Héraklovými sloupy a řekou Fasis, zatímco Herodotos považoval Rioni za hranici mezi Evropou a Asií.  Latinský název bažanta obecného (Phasianus colchicus), který se promítá i do angličtiny (\"pheasant\"), je odvozen od jména této řeky a oblasti Kolchidy (latinsky \"Colchis\"), jak byla ve starověku nazývána pobřežní země, jíž řeka protékala.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh toku.", "content": "Odtéká z ledovců na jižním svahu hlavního rozvodňového hřebene Velkého Kavkazu. Teče v úzké a hluboké soutěsce, poté v rozsáhlé dolině mezi Lečchumským a Račinským hřbetem a pak zase skrze úzkou soutěsku. Pod Kutaisi vtéká do Kolchidské nížiny, kde se rozvětvuje na jednotlivá ramena. Koryto je zde členité, obehnané hrázemi a vyvýšené nad okolní krajinu. Ústí do Černého moře, přičemž vytváří deltu. Převážná část toku (90 %) dotéká do moře kanálem, který byl vybudován v roce 1939 za účelem ochrany města Poti před zaplavením při velkých povodních. Hlavními přítoky jsou Cchenisckali zprava a Kvirila zleva.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní stav.", "content": "Zdroj vody je smíšený s převahou dešťového a na horním toku ledovcového. Nejvyšších vodních stavů dosahuje od března do října. K povodním dochází v průběhu celého roku. Průměrný roční průtok vody v ústí činí 405 m3/s. Řeka se vyznačuje velkou kalností, jež dosahuje na jaře až 2650 g/m3.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Na řece byly vybudovány vodní elektrárny (Gumatská, Rionská). Voda na středním toku se využívá na zavlažování. Údolím řeky prochází Vojenská osetinská cesta. Vodní doprava je možná do vzdálenosti 95 km od ústí. Na řece leží města Oni, Kutaisi, Poti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rioni () je řeka v Gruzii (kraje Rača-Lečchumi a Dolní Svanetie, Imeretie, Samegrelo-Horní Svanetie). S délkou 327 km je nejdelším vodním tokem na území Gruzie. Povodí má rozlohu 13 400 km2.", "tgt_summary": "里奥尼河(格鲁吉亚语:,)是位于格鲁吉亚西部的一条主要河流,它发源于高加索山脉,最终在波季注入黑海。", "id": 2434173}
{"src_title": "Ambroise Thomas", "tgt_title": "安布鲁瓦兹·托马", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodil se 5. srpna 1811 ve francouzském Metzu a jeho oba rodiče byli učiteli hudby a i jejich syna Thomase hudba svedla již od velice útlého věku. Ve svých deseti letech dokonce výborně ovládal hru na piano a violoncello a v roce 1828 začal studovat na pařížské konzervatoři, kde získal mimo několika důležitých zkušeností týkající se hudby, i několik cen za svou komorní hudbu a kantáty, např. v roce 1832, byla jeho kantáta \"Hermann et Ketty\" oceněna Grand Prix de Rome. Ambroise Thomas byl velice pečlivým žákem a na konzervatoři velmi oblíben. I přes velký úspěch s komorní hudbou, změnil svoje zaměření a obrátil se hlavně na komponování pro divadlo, pro které tvořil téměř půl století řady baletů a oper pro vybrané pařížské obecenstvo.  I když jeho melodické, ale povrchní opery sklízely snadný úspěch, jejich tituly padly za nedlouhou dobu do zapomnění, až na několik árií nebo předeher jako je např. opera \"Raymond\" (1851). Thomas si začal pomalu uvědomovat, že upadá do zapomnění a slávu začínal sklízet konkurent Gounod. Na základě stále sílícího tlaku Gounoda se rozhodl, že svou slávu musí upevnit a dal se do komponování dvou oper, které přežily plynutí času a i dnes patří mezi oblíbené: \"Mignon\" (1866) a \"Hamlet\" (1868). Hned po prvních uvedeních se staly hitem a Thomas velice oblíbeným tvůrcem. Obě obsahují dojemné scény a příjemné melodicky typicky francouzského založení, ale jako hudební ekvivalenty téměř zcela neodpovídající literárním dílům Shakespearovým a Goethovým, jimiž byly inspirovány.  Na druhou stranu se však na Ambroise spustilo několik kritik, které jsou kladeny až dodnes a dalo by se říct, že Ambroise Thomase jaksi zastínily a daly vyniknout spíše jeho současníka Gounoda. Celkově posoudit dílo Ambroise Thomase je velice složité, ale některá díla jsou krásná a v historii hudby má Ambroise určitě své přednější místo. Mezi jeho méně známá díla patří i balety, např. \"La Tempête\", který napsal v roce 1889. Jeho dílo za hranice Francie ale proniklo především až po jeho smrti - po roce 1896, kdy zemřel ve věku 84 let jako slavný, i když trochu zastíněný především operní tvůrce.  Byl mimo jiné i učitelem hudby dalšího významného francouzského skladatele Julese Masseneta (1894 - 1912) a jeho dílo mělo vliv na několik nejen francouzských operních skladatelů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles Louis Ambroise Thomas (5. srpna 1811, Mety, Francie – 12. února 1896, Paříž, Francie) byl francouzský operní skladatel období romantismu (19. století), jehož nejvíce proslavily jeho opery \"Mignon\" (1866) a \"Hamlet\" (1868). Psal i komorní hudbu, balety a kantáty.", "tgt_summary": "夏尔·路易·安布鲁瓦兹·托马(,1811年-8月5日-1896年-2月12日),19世纪法国作曲家,1832年曾获得罗马最高奖(Grand Prix de Rome),1840年起开始了歌剧的创作。", "id": 1369946}
{"src_title": "Isaac Albéniz", "tgt_title": "伊萨克·阿尔贝尼斯", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a dospívání.", "content": "Narodil se 29. května 1860 v Camprodónu v provincii Girona. Jeho otcem byl Ángel Albéniz, profesí celní úředník, matkou Dolores Pascualová. K zájmu o hudbu ho přivedli rodiče. Jako zázračné dítě začal koncertovat ve svých čtyřech letech. Při svém prvním koncertě fascinoval barcelonskou společnost natolik, že jeho vystoupení považovali za podvrh. I nadále se zdokonaloval ve hře na klavír. V sedmi letech složil přijímací zkoušky na klavír na Pařížské konzervatoři, ale nebyl přijat kvůli příliš nízkému věku. V devíti letech byl přijat na madridskou konzervatoř, ale po několika měsících s trpkostí odešel. V té době v doprovodu otce absolvoval koncertní turné po severním Španělsku se svou sestrou Clementinou. Velký obdiv sklidil také ve svých deseti letech, kdy už začal pořádat recitály.  Ve dvanácti letech měl Albéniz za sebou několik pokusů o útěk z domova. Traduje se, že ve dvanácti letech dostal načerno na loď do Buenos Aires. Poté se měl dostat na Kubu a do USA a koncertovat v New Yorku a v San Francisku, poté i v Liverpoolu, Londýně a Lipsku. V patnácti letech již prý koncertoval po celém světě. Tato přehnaně dramatická historka však není úplně pravdivá. Albéniz sice v patnácti letech jezdil hrávat po světě, ale v doprovodu otce, který jako celní úředník cestoval poměrně často. Z porovnání dat Isaakových koncertů při jeho údajném dobrodružství a otcova cestovního deníku vyplývá, že cestovali společně.  Po krátkém pobytu na konzervatoři v Lipsku v roce 1876 odešel studovat na Královskou konzervatoř v Bruselu, poté co mu osobní tajemník krále Alonsa, Guillermo Morphy, zařídil královskou podporu. Hrabě Morphy si Albénize velmi vážil. Albéniz později věnoval jeho ženě klavírní suitu \"Sevillu\" při jejím prvním provedení v Paříži v lednu 1886. Do Španělska se Albéniz vrátil v roce 1877, ale stále v něm žila touha podívat se ještě alespoň jednou do Ameriky. To se mu podařilo ještě předtím, než roku 1879 získal prestižní cenu za hudbu. V roce 1880 přijel do Budapešti, aby studoval u Ferencze Liszta, avšak zjistil, že Liszt je ve Výmaru. S Lisztem se stali přáteli, a přestože se jim nepodařilo setkat se osobně. Udržovali alespoň písemný kontakt.  V roce 1883 se setkal s učitelem a skladatelem Felipem Pedrellem, který jej inspiroval ke komponování španělské hudby. Tak vznikly např. \"Španělské písně\". První věta této suity (Preludium), po skladatelově smrti přejmenované na \"Asturias (Leyenda)\", dnes patří mezi nejslavnější skladby kytarového repertoáru, ačkoliv byla původně zkomponována pro klavír. (Pro kytaru bylo přepracováno mnoho Albénizových skladeb, zvláště Franciskem Tárregou.)", "section_level": 2}, {"title": "Vrchol tvorby.", "content": "V roce 1883 se oženil se svou žačkou, Rosinou Jordanaovou, s níž měl tři děti: Blanku (zemř. 1886), Lauru (malířku) a Alfonse, který po roce 1900 hrál fotbal za Real Madrid a později se věnoval dráze diplomata. V roce 1885 se po velkém rozhodování odstěhoval spolu s rodinou do Madridu, kde pokračoval v koncertní činnosti, kterou si získával stále větší přízeň. Za vrchol jeho koncertní kariéry se považuje období 1889–92, kdy koncertoval po celé Evropě. S koncertováním však skončil v 90. letech, protože se rozhodl věnovat skladbě.  Slavné písně inspirované texty španělského spisovatele Gustava Adolfa Bécquera zkomponoval v Americe. Albéniz napsal dvě verze, jednu pro zpěv a druhou pro recitátora a klavír. Módní žánr těchto let také poskytuje důležité informace o vlivu, který mladý Albéniz měl a dokresluje atmosféru hudby během svého pobytu na Kubě).  Isaac Albéniz nevydržel žít na jednom místě více než několik let. Byl to člověk, který rád objevoval nová místa, nové kraje a tomu odpovídá i to, že se v roce 1890 odstěhoval do Londýna, kde žil do roku 1893. Zde si u něho bohatý bankéř a amatérský spisovatel Francis Money-Coutts, 5. baron Latymer objednal zhudebnění svých libret, ale z trilogie o Artušovi se dochovala jen první opera, \"Merlin\" (1898-1902). Myslelo, že je ztracena, ale později byla zrekonstruována a provedena. Příznivě byla přijata i lyrická komedie, \"Pepita Jiménez\" (1896). Několikrát navštívil Paříž, kde se setkával s Debussym, který jej ovlivnil. Studoval také u Dukase a d'Indyho.  Ke konci života se Albéniz vrátil ke komponování klavírní hudby. Jeho skladatelská nesmrtelnost spočívá v kompozicích pro klavír, v němž byl virtuos. Jeho klavírní hudba je podrobně propracovaná, obsahuje bohatství španělského koloritu a je nástrojově nesmírně obtížná. Mezi takováto díla patří i jeho \"Španělské písně\", často hrané na kytaru; \"Španělská suita\", ale za opravdu mistrovské dílo je považována jeho suita dvanácti klavírních „impresí“, nazvaná \"Iberia\" (1906-8)", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta.", "content": "Isaac Albéniz onemocněl v roce 1900 tzv. Brightovou nemocí postihující ledviny. Zemřel 18. května 1909 v nedožitých 49 letech v Cambo-les-Bains. Několik týdnů před smrtí mu francouzská vláda udělila nejvyšší vyznamenání, Velký kříž čestné legie. Je pohřben na hřbitově Montjuïc v Barceloně.", "section_level": 2}, {"title": "Popularita.", "content": "Dílo Albénize se dostalo za hranice Španělska převážně až po jeho smrti. Nejdříve se začalo objevovat ve městech, kde Albéniz žil či nějaký čas působil. Mezi tato města patří Londýn, Paříž a Madrid. Během života si slávu získával poměrně těžko. Na poli světové hudby doznívala vlna obliby Gounoda, a tak, i přes svou pozdější slávu ve Španělsku, zůstal k němu svět poměrně lhostejný. K jeho znovuobjevení pak došlo v 2. polovině 20. století. Jeho hudba si znovu začíná dobývat místo v hudební historii. Albéniz si získal místo v encyklopediích i mezi kritiky a stal se oblíbeným skladatelem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Isaac Albéniz, vlastním jménem Isaac Manuel Francisco Albéniz y Pascual, (IPA: ) (29. května 1860, Camprodón, Girona (Katalánsko) – 18. května 1909, Cambo-les-Bains) byl jeden z největších a nejvlivnějších španělských hudebních skladatelů a klavíristů období romantismu. Je znám především pro své klavírní skladby. Jeho dílo zahrnuje i několik oper.", "tgt_summary": "伊萨克·曼努埃尔·弗兰西斯科·阿尔贝尼斯·帕斯卡尔(,1860年-5月29日-1909年-5月18日),西班牙作曲家,钢琴家。", "id": 1297120}
{"src_title": "Anglosasové", "tgt_title": "盎格魯-撒克遜人", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sasové, Anglové a Jutové.", "content": "Sasové přišli poprvé na území dnešní Anglie v roce 450 na žádost britského náčelníka Vortigerna, aby mu pomohli proti Piktům. Sasové byli skvělí válečníci, proto postupně dobyli území na jihu, východě a středu Británie, kde zakládali svá království. Bojovali hojně i mezi sebou, avšak jen dynastii Cerdikovců se podařilo posléze v 9. století sjednotit sedm území a vytvořit tak středověkou jednotnou Anglii.", "section_level": 2}, {"title": "Anglosaská království.", "content": "Jedním z prvních známých saských králů na území Británie byl Hengest, který roku 455 založil království Kent. Ten lstí zneškodnil britské vyslance (Noc dlouhých nožů) u Stonehenge, kteří přišli vyjednávat o míru.  Další anglosaský král Cerdic připlul z kontinentu do Británie roku 494 a založil roku 519 království Wessex. Byl zakladatelem rodu Cerdikovců, který vládl v Anglii až do roku 1066 a jehož členem byl i Alfréd Veliký.  Sv. Gilda (zemřel 570) poprvé zavedl mezi Sasy křesťanství (oženil se s křesťankou). O této době pojednává dílo De Excidio Britonum (De Excidio Britanniae).  Saský král Northumbrie Ethelfrith chtěl dobýt roku 605 další území (bitva u Chesteru), vyvraždil královskou rodinu a hodlal se spojit s východoanglickým králem Raedwaldem. Ten však umožnil přeživšímu královskému synovi Edwinovi ujmout se trůnu. Spolu s Readwaldem pak porazili Ethelfritha (617) a spojili východní Anglii s Northumbrií a Walesem. Edwin byl zabit v bitvě roku 632, také on byl zastáncem křesťanství. Král východní Anglie Readwald je pohřben u Sutton Hoo v dřevěné lodi – nedávno to potvrdil archeologický průzkum – dle něj Sasové byli na stejné řemeslné úrovni jako Římané v době svého vrcholného rozvoje.  Anglii v počátcích středověku tvořila tzv. heptarchie – sedm království situovaných na jihu, jihovýchodě a středu Anglie. Království byla vytvořena Sasy: Northumbrie, Mercie, Kent, Východní Anglie, Essex, Sussex a Wessex. Sasové v Anglii zavedli dnešní názvosloví Sussex (South Saxons), Essex (East Saxons), Middlessex (Middle Saxons) a Wessex (West Saxons). Např. Wales je odvozeno z germánského výrazu pro cizince.  Tato území pak vytvořila v 9. století království, sjednotil je král Wessexu Egbert (roku 827 jmenován anglickým králem) a pod vedením Alfréda Velikého (848–899) vzkvétalo. Sedm království se změnilo v hrabství a dodnes tento správní systém funguje, ovšem pro celou Anglii. Vytvořili na hranicích opevněná města a dovedli se tak účinně bránit proti nájezdům Keltů a hlavně Vikingů, kteří vytvořili své území na východě Anglie (Danelaw). Království padlo až vpádem Normanů roku 1066 – bitva u Hastingsu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Anglosasové je kolektivní označení obvykle užívané k popisu kulturně a jazykově spřízněných kmenů žijících na jihu a východě ostrova Velká Británie zhruba od poloviny 5. století až do doby normanského dobytí země v roce 1066. Anglosasové hovořili germánskými dialekty a podle Bedy Ctihodného byli potomky dvou mocných germánských kmenů, Anglů a Sasů původem ze současného severního Německa, a Jutů z dnešního Dánska.", "tgt_summary": "盎格鲁-撒克逊(英语:Anglo-Saxon) 是个统称,通常用来形容5世纪初到1066年诺曼征服之间,生活于大不列颠东部和南部地区,语言和种族相近的民族。 他们使用非常近似的日耳曼方言,历史学家比德认为其是三个强大日耳曼部族-源自日德兰半岛的盎格鲁人和朱特人、以及来自之后称作下萨克森地区的撒克逊人的后裔。盎格鲁人有可能来自盎格恩半岛,比德描述他们的整个国家都来到了不列颠,留下他们空空的古老大地。", "id": 2842322}
{"src_title": "Trie", "tgt_title": "Trie", "src_document": [{"title": "Výhody a nevýhody trie vzhledem k binárnímu vyhledávacímu stromu.", "content": "Výhody oproti binárnímu vyhledávacímu stromu:  Konstrukce trie, ať už dávková nebo postupným přidáváním, je implementačně trochu složitější než u binárního vyhledávacího stromu. To platí zvláště při použití optimalizací a optimalizovaných variant.", "section_level": 1}, {"title": "Užití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jako náhrada jiných datových struktur.", "content": "Trie může nahradit hašovací tabulku, oproti které má následující výhody:  Má také ale nevýhody:", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentace slovníku.", "content": "Častou aplikací trie je uložení slovníku, např. v mobilních telefonech. To využívá schopnosti trie rychle vyhledávat, vkládat a odstraňovat záznamy.  Trie je také vhodné pro implementaci algoritmů přibližného matchování, jako jsou ty používané v programech pro kontrolu pravopisu.", "section_level": 2}, {"title": "Algoritmy.", "content": "Následující pseudokód ukazuje obecný algoritmus zjišťující, jestli je daný řetězec v trie. Pole \"naslednici\" obsahuje následníky uzlu, koncový uzel je ten, který obsahuje platné slovo.  codice_1", "section_level": 2}, {"title": "Řazení.", "content": "Lexikografické řazení skupiny prvků může být provedeno jednoduchým algoritmem založeným na trie:  Tento algoritmus je formou číslicového řazení.  Trie tvoří základní datovou strukturu burstsortu, v současné době nejrychlejšího známého algoritmu pro řazení řetězců založeném na využití cache.  Paralelní algoritmus pro řazení N klíčů založený na trie je O(1), pokud je N procesorů a klíče mají konstantní horní omezení. Existuje možnost, že klíče mohou kolidovat tím, že mají společné prefixy, nebo jsou identické, což snižuje výhodu rychlosti zpracování více paralelně pracujícími procesory.", "section_level": 2}, {"title": "Fulltextové vyhledávání.", "content": "K indexování všech sufixů v textu za účelem rychlého fulltexového vyhledávání může být použit speciální druh trie, sufixový strom. Dalším využitím může být hledání nejdelšího společného prefixu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Trie nebo prefixový strom je datová struktura, která se používá pro uchovávání dvojic klíč-hodnota, kde klíči jsou obvykle řetězce. Na rozdíl od binárního vyhledávacího stromu, kde se podle hodnoty uzlu rozhoduje, do které větve sestoupit, trie v každém uzlu obsahuje všechny podřetězce, kterými může pokračovat řetězec v dosud prohledané cestě. Všichni následníci uzlu mají společný prefix, který je shodný s řetězcem přiřazeným k danému uzlu. Kořen je asociovaný s prázdným řetězcem. Hodnoty obvykle nejsou asociovány se všemi uzly, ale jen s listy a některými vnitřními uzly, které odpovídají klíčům.", "tgt_summary": "在计算机科学中,trie,又称前缀树或字典树,是一种有序树,用于保存关联数组,其中的键通常是字符串。与二叉查找树不同,键不是直接保存在节点中,而是由节点在树中的位置决定。一个节点的所有子孙都有相同的前缀,也就是这个节点对应的字符串,而根节点对应空字符串。一般情况下,不是所有的节点都有对应的值,只有叶子节点和部分内部节点所对应的键才有相关的值。", "id": 2938438}
{"src_title": "Rancid", "tgt_title": "腐臭乐队", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rané počátky tvorby.", "content": "Tim Armstrong a Matt Freeman působili během let 1987-1989 ve skupině Operation Ivy. Když se Operation Ivy rozpadla, rozhodli se vytvořit novou kapelu, založili tedy hardcore punkovou formaci zvanou Generator, která se ovšem také brzy rozpadla. V roce 1991 se Tim a Matt rozhodli se pokusit založit jinou skupinu. Přibrali bubeníka Bretta Reeda a vytvořili Rancid.", "section_level": 2}, {"title": "Roky tvorby a úspěchů (1991–2003).", "content": "První vydaná nahrávka skupiny Rancid byla 1992 EP, která vyšla u bývalého vydavatelství kapely Operation Ivy, Lookout! Records. Krátce po vydání kapela podepsala smlouvu s Epitaph Records, vydavatelstvím Bretta Gurewitze, kytaristy skupiny Bad Religion. V roce 1993 vydali Rancid u Epitaphu debutové album Rancid.  Během práce na následujícím albu doplnil kapelu Billie Joe Armstrong ze skupiny Green Day, aby spolupracoval na tvorbě skladby „Radio“. To ho přivedlo až k živému vystupování se skupinou. Tim Armstrong ho nakonec požádal o členství ve skupině, ale Joe se rozhodl zůstat u Green Day. Poté co Joe odmítl, Lars Frederiksen změnil svůj názor a rozhodl se skupinu doplnit.  Frederiksen hrál poprvé se skupinou na albu z roku 1994, Let’s Go. Toho roku měla velký úspěch jejich spřátelená kapela The Offspring se svým albem Smash. The Offspring vzali Rancid na společné turné a pomohli tak jejich prvnímu albu dosáhnout značného úspěchu. Díky tomu byla kapela oslovena některými hlavními hudebními vydavatelstvími, včetně Madonny a Maverick Records.  Skupina se nakonec rozhodla zůstat u Epitaphu a následující rok vydala své třetí album s názvem...And Out Come the Wolves. Nové album rychle překonalo Let’s Go v počtu dosažených úspěchů, zejména díky skladbám \"Roots Radicals\", \"Time Bomb\" a \"Ruby Soho\".  V roce 1998 vydali Rancid své čtvrté album nazvané Life Won't Wait. Toto album se poněkud vymyká z předchozího hudebního stylu skupiny a kombinuje punkrock s prvky reggae, rockabilly, dubu, hip-hopu a funku. Díky tomu bývá často srovnáváno s albem \"Sandinista!\" skupiny The Clash.  Druhé album pojmenované Rancid bylo vydáno ve vydavatelství Tima Armstronga Hellcat Records (což byla divize Epitaphu). Toto album ovšem již nedosáhlo úspěchů předchozích dvou.  Roku 2002 vydali Armstrong, Freeman a Reed tři skladby pod názvem Devil’s Brigade, jednu na kompilaci Give 'Em the Boot III a dvě na 12\" LP. V témže roce všichni čtyři členové skupiny nahráli BYO Split Series, Vol. 3, společné album s kapelou NOFX, kde Rancid hraje skladby NOFX a naopak.  V roce 2003 vyšlo album \"Indestructible\". Opět bylo vydáno Hellcat Records, ale nově bylo distribuováno Warner Bros. Records. \"Indestructible\" obsahuje populární skladbu „Fall Back Down“ a v žebříčku se objevilo ze všech alb skupiny Rancid nejvýše.", "section_level": 2}, {"title": "Odmlka (2004–2005).", "content": "V roce 2004, po turné propagujícím \"Indestructible\", udělala skupina výraznou přestávku v tvorbě. Členové skupiny trávili čas prací na vlastních projektech, ačkoliv oficiálně se nerozešli.  Armstrong pokračoval ve hraní se svojí vlastní skupinou The Transplants, která v roce 2005 vydala své druhé album s názvem \"Haunted Cities\". Také přispěl doprovodnými vokály k singlu Cypress Hill „What's Your Number?“, z jejich desátého alba \"Till Death Do Us Part\" a ačkoliv se v klipu objevuje s kytarou, na albu přispěl skutečně jen zpěvem na pozadí.  Frederiksen pokračoval v práci se svojí vlastní kapelou Lars Frederiksen and the Bastards a v roce 2004 vydal její druhé album \"Viking\".  Freeman v roce 2004 krátce účinkoval se Social Distortion, jako náhrada za Johna Maurera, dokud skupina nenašla současného baskytaristu Brenta Hardinga.", "section_level": 2}, {"title": "Reformace (od 2006).", "content": "Počátkem roku 2006 se skupina opět sjednotila, aby mohla vystoupit na úspěšném turné a zahrála několik akustických vystoupení jako součást série koncertů Hellcat Nights pořádané Hellcat Records. Bylo to poprvé, co kapela hrála pohromadě od předchozí odmlky. 13. dubna 2006 skupina oznámila, že má v plánu celosvětové turné začínající v červenci 2006 a vydání DVD obsahujícího 31 videoklipů. Také určila jaro 2007 jako prozatímní datum vydání dosud bezejmenného nového alba.  22. května 2007 vydal Armstrong své dlouho očekávané sólové LP \"A Poet's Life\". Samostatné skladby měly být vydávány jako volně stažitelné na stránkách Epitaphu, ale je také možné je koupit v obchodech s nahrávkami a online. Deska představuje 10 skladeb a album samotné je doplněno bonusovým DVD s klipem ke každé skladbě.  3. listopadu 2006 opustil Brett Reed Rancid a byl nahrazen Brandenem Steineckertem, bývalým bubeníkem skupiny Used. Steineckert opustil Used z neznámých důvodů, ale sám ohlásil, že kvůli tomu necítí hořkost a chce se stát permanentně členem Rancid.  Soudě podle nového Steineckertova blogu, předpokládá skupina, že se dá na podzim roku 2007 dohromady a začne pracovat na novém albu, které plánuje vydat v únoru 2008. Je to první album, které nenahrají ve své klasické sestavě, Steineckert nahradí za bubny Reeda.  23. července 2012 Rancid vůbec poprvé v historii vystoupili v České republice. Pražský koncert ve zcela zaplněném Velkém sále Paláce Lucerna byl jednou z prvních zastávek evropské části celosvětového tour ku příležitosti dvaceti let kapely.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rancid je punková skupina založená roku 1991 Mattem Freemanem a Timem Armstrongem v kalifornském Berkeley.", "tgt_summary": "恶臭合唱团(英语:Rancid),于1991年成立,美国著名朋克乐队。它是由提姆·阿姆斯壮(Tim Armstrong)与麦特·费曼(Matt Freeman)于加州阿拉米达县阿尔巴尼(Albany)创立。目前的成员有提姆·阿姆斯壮(Tim Armstrong,吉他手与歌手)、拉斯·弗瑞德里克森(Lars Frederiksen,吉他手与歌手)、麦特·费曼(Matt Freeman,贝斯手与歌手)与布兰登·斯坦科特(Branden Steineckert,鼓手)。", "id": 419914}
{"src_title": "Starověké Athény", "tgt_title": "古雅典", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pozoruhodný vzestup starověkých Athén patrně začíná reformami voleného vládce Solóna, který roku 594 př. n. l. zrušil otroctví za dluhy, rozdělil svobodné občany do čtyř tříd podle majetku a přiznal jim odstupňovaná práva. Posílil moc lidového shromáždění (\"ekklésia\") a zavedl přezkoumatelnost každého úředního rozhodnutí před soudem. Solónovy reformy dále prohloubil Kleisthenés, přesto se roku 561 př. n. l. chopil moci tyran Peisistratés, po pádu tyranie v roce 510 př. n. l. však nastal zřetelný posun k demokracii. Po vítězstvích v Perské válce (bitva u Marathonu, 490 př. n. l., a u Salaminy 480 př. n. l.) se Athény staly první námořní mocností a rozšířily své panství na další města Athénského námořního spolku.  Úspěšný vladař Periklés (490-429 př. n. l.) dovedl Athény na politický vrchol a staral se i o zvelebení města, zejména staveb na Akropoli. Město se však zapletlo do válečných sporů zejména se Spartou a na velkou epidemii tyfu (?) zemřel roku 429 patrně i Periklés. Do tak zvané Peloponéské války mezi řeckými obcemi se vložili také Peršané a roku 404 byly Athény definitivně poraženy.  Athény tak zřetelně ztratily na významu, kulturní a umělecký život však pokračoval a ještě ve 4. století př. n. l. přinášel velmi cenné plody. Obnovila se demokratická vláda a v menším měřítku i námořní spolek. Athény vycházely vstříc makedonskému králi Filipovi II., ale pod vlivem řečníka Démosthena vznikl protimakedonský spolek většiny řeckých měst, který byl ovšem roku 338 př. n. l. v bitvě u Chairóneie poražen. Filip i jeho syn Alexandr Veliký († 323) měli úctu k řecké vzdělanosti, po Alexandrově smrti však bylo město střídavě pod vládou dosazených správců a demokraticky volených vůdců.  Ve sporech mezi Makedonci a Římany stály Athény na straně římské republiky, protože však podpořily pontského krále Mithridata, dobyl je a roku 88 př. n. l. vyraboval římský generál Sulla. Athény se ovšem dále těšily pověsti kulturního centra a císař Hadrián zde postavil řadu velkolepých staveb. Jako centrum novoplatonismu je však postihl zákaz pohanských bohoslužeb (391) a zejména uzavření Platónovy akademie východořímským císařem Justiniánem v roce 529. Mistři akademie uprchli do Persie, po několika letech se však zase vrátili do Římské říše. Když kolem roku 580 Athény zpustošili avarští a slovanští válečníci, byl to konec starověkých Athén.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Městské hradby ohraničovaly plochu o průměru přibližně 1,5-2 km a podle Xenofonta mělo město na vrcholu své slávy přes 10 tisíc domů. V hradbě byla řada bran a branek, nejdůležitější z nich byla brána Dipylon na severozápadě, Acharnská brána na severu, Diocharova brána na východě, Itonská brána na jihu a Pirejská na jihozápadě. Pirejskou branou se vstupovalo do 7 km dlouhého koridoru \"Dlouhých zdí\", který vedl do přístavu Pireus s vlastní hradbou.  Starému městu vévodil skalnatý pahorek Akropolis (řec. Horní město), z jihu i ze severu ohraničený nepřístupným skalním srázem, na němž stál od nejstarších dob athénský hrad s hlavními chrámy (Parthenon, Erechtheion) a vstupní branou (Propyleje) na západní straně. Asi 200 m západně od Akropole je daleko menší skalnaté návrší Areopág (Areova skála) s plošinou na vrcholku, kde se scházel nejstarší athénský soud. Na sever pod Areopágem se rozkládá stará agora, veřejné prostranství a tržiště s množstvím veřejných budov, sloupořadí a chrámů. Východně od ní vznikla v římské době nová agora čili forum.  Už v klasické době se město rozšířilo i za hradby. Patrně nejvýznamnější byla čtvrť Kerameikos na severozápadě, zčásti uvnitř a zčásti vně hradeb. Byla čtvrtí hrnčířů a asi nejvýznamnější athénské exportní výroby. Od jejího názvu se odvozuje slovo keramika. Ve vnějším Kerameiku byla platónská Akademie. Za hradbami směrem na východ leželo Aristotelovo Lykaion a směrem na jihovýchod Panathénajský stadion.", "section_level": 1}, {"title": "Život ve starověkých Athénách.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání.", "content": "Škola byla jen pro svobodné chlapce, což je dnes těžko představitelné, v 5. století př. n. l. to však byl nesmírný pokrok. Hlavní předměty vyučování byly čtení, psaní a hudba. Každý občan se to potřeboval naučit, stejně jako hru na hudební nástroj, protože hudba byla součástí každé slavnosti a oslavy. Hned vedle učebny se nacházela také palestra, prostranství pro tělesnou výchovu. V Athénách bylo důležité umět číst, protože všechny zákony byly vytesané do kamene. Děti také četly díla velkých básníků, jako například Homéra, a některé se učily nazpaměť. Psalo se na voskové tabulky, jejichž povrch se mohl vyhladit a znovu použít k psaní. Dívky se zaučovaly doma pečovat o domácnost, příst a tkát, některé ženy si však získaly slávu zejména hudbou a psaním básní.", "section_level": 2}, {"title": "Postavení žen.", "content": "Sňatky se domlouvaly mezi rodiči, často i bez vědomí nevěsty a ženicha, protože ve sňatku šlo i o rodinný majetek. V chudších domech na tom žena nebyla o mnoho lépe než otrokyně. Bohatší muži trávili většinu času mimo dům. Večer si mohli pozvat domů k jídlu své přátele, ale jejich manželky a dcery se večeře nesměly zúčastnit. Bohatí muži se setkávali při společné pitce, známé jako symposium. Leželi přitom na lehátkách a nechávali se obsluhovat otrokyněmi. Často si zdobili hlavy květinami, pilo se víno smíchané s vodou. Hosté mezi sebou soutěžili ve zpěvu a hře na lyru, také recitovali básně.", "section_level": 2}, {"title": "Filosofie a vědecké bádání.", "content": "Athéňané byli nesmírně zvídaví. Chtěli vždy pochopit, jak určité věci fungují, lékaři se snažili porozumět podstatě nemoci, astronomové pozorovali hvězdy. Vědci jako Aristotelés studovali svět okolo sebe, různé živočichy, rostliny i lidi. Zaznamenávali své myšlenky a položili tak základy moderní matematiky a jiných věd. Filosofové jako Platón a Sókratés si kladli otázky jako například: \"„Co to je dobrý člověk?“\" nebo \"„Jak nejlépe řídit stát?“\" Pro dnešní dobu jsou zajímavou studií jejich diskuse, které byly zaznamenávány. Obvyklým místem, kde se setkávali filosofové se studenty, byla stěnná sloupová síň (stoa).", "section_level": 2}, {"title": "Politický systém.", "content": "Athénský politický systém založil Solon ( 638-555 př. n. l.), který privilegia starých rodů (eupatridů) nahradil čtyřmi majetkovými třídami. Propustil všechny, kdo se dostali do otroctví kvůli dluhům a zakázal prodeje občanů do otroctví. Athénskou ústavu dále reformoval Kleisthenés (asi 570-507), který výrazně posílil její demokratické rysy. Nejvyšší výkonnou funkcí byla funkce archonta; bylo jich 9 a do funkce se později volili na 1 rok. Archonti měli vojenskou, náboženskou a soudní funkci. Na všeobecném sněmu se volilo do úřadů a do rady pěti set.  Úředníci původně neměli plat, teprve Periklés (500-429 př. n. l) nařídil, že úředníci musí mít platy, i když ne příliš veliké. Díky tomu mohli i chudí muži zastávat veřejné úřady.", "section_level": 1}, {"title": "Athénská demokracie.", "content": "V Athénách byli považováni za občany svobodní muži, kteří dosáhli věku 20 let a jejichž oba svobodní rodiče pocházeli z Athén. Pokud mladík splňoval tyto podmínky, byl zařazen do \"seznamu shromáždění\" (\"pinax ekklesiastikos,\" πίναξ ἐκκλησιαστικός) a nastoupil obvykle dvouletou vojenskou službu - efebii. Teprve pak se stal občanem s právy a povinnostmi, které odpovídaly jeho majetkové třídě. Na rozdíl od dnešních představ o demokracii se ovšem veřejného života a hlasování ve shromážděních nemohly účastnit ženy, závislé osoby a otroci ani přistěhovalci.  Běžně se tedy na chodu společnosti mohli podílet až muži starší dvaceti let (např. ve Spartě až od 30 let). I tak se však očekávalo, že nebudou při hlasování promlouvat k věcem, o nichž pravděpodobně nic nevědí. Kovářův názor na stavbu chrámu nebyl relevantní. Pokud se ale jednalo o věci vládní, nikoliv technické, mohl se k nim vyjádřit každý občan.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Athéňané považovali bohy za mocné bytosti, které lidem mohou uškodit nebo pomoci. Věřilo se, že nejvýznamnější bohové žijí na hoře Olympu na severu Řecka. Počítali k nim Dia, nejvyššího boha, Héru, jeho manželku, Afrodítu, bohyni lásky, Poseidóna, boha moře a původce zemětřesení. Bohům se obětovala zvířata nebo víno a doufalo se v jejich přízeň.  Athéna byla bohyní moudrosti a vítězné války. Athéňané věřili, že olivy do jejich města přinesla ona a na Akropoli uctívali prastarý olivovník, který zde prý zasadila. Od bohů Řekové očekávali pomoc všude tam, kde si nemohli pomoci sami: v nemoci, v neštěstí, ve válce. Cítili se být na nich závislí a pomocí modlitby a obětí se snažili ovlivnit svůj osudi. Města mezi sebou soutěžila, které z nich postaví větší a lépe vyzdobený chrám. Uvnitř chrámu Parthenónu v Athénách býval uložen městský poklad. Uprostřed byla socha bohyně Athény, pokrytá zlatem a s tváří vyřezanou ze slonoviny. Řecké chrámy byly vždy obklopeny sloupy z mramoru. Stejně jako je Pražský hrad dominantou Prahy, je Akropolis dominantou Athén. Tato pozoruhodná stavba byla pevností jak ve starověku, tak i ve středověku. Muzeum pod Akropolí dnes patří mezí nejkrásnější a nejbohatší archeologické světové sbírky. Centrum antických i dnešních Athén tvoří starověká Agora, podivuhodná architektonická památka. Dříve, ještě za dob největší slávy, zde stály administrativní budovy, chrámy i soudy. Tady se nakupovalo, prodávalo, dělala se politika a diskutovaly aktuální otázky.", "section_level": 1}, {"title": "Války.", "content": "Války a povstání byly v řeckém světě pravidlem, kdežto mír představoval spíše výjimku. Ve starších dobách šli do války všichni svobodní muži a řečtí stratégové objevili význam vojenské disciplíny, kdy všichni vojáci poslouchají své velitele. Řekové byli vždy dobrými námořníky s technicky vyspělým loďstvem. K jednomu z největších athénských námořních vítězství došlo u ostrova Salamíny roku 480 př. n. l. Peršané zaútočili na Řeky s velkým loďstvem, které se Athéňanům podařilo vlákat do úžiny a zničit. O řeckých lodích se můžeme poučit z maleb na keramice a z vyobrazení na mincích, která oslavovala námořní vítězství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Athény, řecky Αθήνα, v moderní řečtině \"Afína\", hlavní město dnešního Řecka, byly osídleny již v neolitu a někdy kolem roku 1600 př. n. l. vznikla na pozdější Akropoli krétská (minojská) osada s palácem. Od 6. do 3. století př. n. l. byly Athény nejvýznamnějším z řeckých městských států a centrem řecké politiky, obchodu, umění (Sofoklés, Eurípidés, Feidiás) a řecké filozofie (Sókratés, Platón, Aristotelés).", "tgt_summary": "古雅典是一个古希腊城邦。城邦时代,位于阿提卡平原,科林斯湾和爱琴海的汇流之地。核心是高地卫城,依靠阿瑞斯山,后来成为在阿提卡平原发展而成的城邦。", "id": 796323}
{"src_title": "Salát (pokrm)", "tgt_title": "沙律", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Slovo „salát“ pochází z francouzského \"salade\", či italského \"insalata\" odvozeného z latinského \"sallita\" v původním významu „nasolit“, tedy „naložit do soli“.  První publikací, která pojednává výhradně o salátech byla kniha Johna Evelyna \"Acetaria: A Discourse on Sallets\" vydaná v Londýně v roce 1699. Ta uvádí, že zeleninové saláty pochází z Itálie a Nizozemska.", "section_level": 1}, {"title": "Ingredience a přílohy.", "content": "Kromě listů salátu (např. hlávkový salát nebo ledový salát) jsou užívány jako ingredience různé druhy zeleniny, bylinek, koření (zejména sůl, pepř), citronová šťáva, krutony (pouze pro posyp), jedlé houby, olivy, různé druhy masa (zejména šunka, slanina či kuřecí maso, ale i maso nasolené, vařené nebo uzené), sýrů (ementál, mozzarella), mořské plody nebo ryby (většinou tuňák). Jako doplněk pikantních salátových jídel se někdy podává bílý chléb.", "section_level": 1}, {"title": "Salátová jídla s jiným základem než listovou zeleninou.", "content": "Existují také saláty, jejichž základem ani ingrediencí není listová zelenina:", "section_level": 2}, {"title": "Zálivky a dresinky.", "content": "Vinaigrette je jeden ze základních zálivek dělaný z octa a oleje. Základní druhy zálivek a dresinků se dají různě variovat přidáváním dalších chutí a vůní, např. přidáním čerstvých bylinek jako je např. petržel, bazalka, pažitka nebo oregano. Další součástí dresinku může být např. česnek, stejně tak šalotka, křen nebo chilli.", "section_level": 1}, {"title": "Nejjednodušší druhy zálivek.", "content": "V odměřeném množství vody se rozpustí cukr a sůl. Následuje přidání octa nebo oleje, dochucení citrónem a dobré promísení. Na saláty lze tvořit zálivky z mléka či smetany. Cukr se rozmíchá v mléce nebo ve smetaně, jogurtu či podmáslí a podle chuti přikyselí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Salát je pokrm připravovaný z jednoho či více druhů potravin pokrájených na menší kousky a ochucených nejčastěji zálivkou nebo dresinkem. Nejčastější ingrediencí v salátech je listová zelenina. Saláty se mohou podávat jako předkrm (např. Caprese), jako příloha jídla, jako hlavní chod nebo i jako dezert.", "tgt_summary": "沙律(),是西餐中的一道普遍菜式,通常是配菜或前菜,有时也会作为一道主菜。沙拉可被视为凉菜。", "id": 543736}
{"src_title": "Dějiny buddhismu", "tgt_title": "佛教历史", "src_document": [{"title": "Život Buddhy.", "content": "Podle tradice pocházel Buddha Gautama z královského rodu Šákjů, který vládl jednomu z menších států severní Indie. Narodil se okolo roku 563 př. n. l. a pravděpodobně žil 80 let. Získal přízvisko \"Šákjamuni\" („Princ z rodu Šákjů“). Narození Buddhy předcházela řada zázraků, stejně jako jeho početí, které naznačovaly, že se v budoucnosti vzdá světského života a stane se velkým duchovním učitelem. Avšak jeho otec, král Šuddhódana, z něj chtěl mít svého nástupce, proto se jej rozhodl držet v paláci, kde ho zahrnul bohatstvím a blahobytem. Tak princ prožil bezstarostné mládí, dokud třikrát nevyjel z paláce a nesetkal se s reáliemi světa: s nemocí, stárnutím a smrtí. Začal si uvědomovat pomíjivost světa a v den, kdy mu jeho žena Jašódhara porodila syna Ráhulu, princ opustil palác a stal se potulným asketou.  Nejdříve se zabýval meditačními technikami a poté asketismem. Po šesti letech usilování a praktikování sebezničujího asketismu si uvědomil, že cesta k probuzení vede střední cestou, která se vyhýbá dvěma extrémům – jak tvrdému asketismu, tak i životu v přílišném pohodlí. Sedl si pod strom dnes nazývaný jako strom Bódhi a zařekl se, že dokud nedosáhne probuzení, neodejde. Po několika dnech probuzení skutečně dosáhl a stal se Buddhou tohoto věku. Začal vyučovat dharmě, postupně získávat žáky a po smrti odešel do parinirvány.", "section_level": 1}, {"title": "Raný buddhismus.", "content": "Po Buddhově smrti až do dob Ašóky (300 př. n. l. – 232 př. n. l.) pravděpodobně buddhismus nebyl na indickém subkontinentu příliš rozšířen. Prameny z té doby většinou chybí, avšak jsou známy buddhistické koncily, které jsou vesměs přijímány jako historické události.", "section_level": 1}, {"title": "První buddhistický koncil (5. st. př. n. l.).", "content": "Jak uvádí tradice, první buddhistický koncil se konal krátce po Buddhově smrti v Rádžagrze. Svolal jej jeden z předních Buddhových žáků Mahákášjapa a úkolem koncilu bylo utřídit nauku tak, aby mohla být zachována pro pozdější generace. Na koncil dorazil i Buddhův bratranec Ánanda, proslulý svou fenomenální pamětí, a přednesl veškeré Buddhovy rozpravy (\"sútry\"), které utvořily celou jednu část (\"Sutta Pitaka\") ze tří částí buddhistického kánonu (\"Tripitaka\"). Mnich Upáli odříkal řádová pravidla a vznikl tak oddíl vinaji, čili řádových pravidel (\"Vinaja pitaka\").", "section_level": 2}, {"title": "Druhý buddhistický koncil (4. st. př. n. l.).", "content": "Další koncil se konal přibližně sto let po prvním koncilu, tedy kolem roku 386 př. n. l. ve Vaišálí. Tamější mniši byli obviněni z nedodržování řádových pravidel a setkání mnichů mělo rozhodnout, do jaké míry se řádová pravidla mají dodržovat. Koncil v čele s radou starších rozhodl, že řádová pravidla se musí přísně dodržovat, a od tehdejší sanghy se tak odtrhli mnichové, kteří nesouhlasili s rozhodnutím koncilu a dali vzniknout hnutí Mahásanghiků (doslova \"Velká sangha\"). Mahásanghikové pak rozvinuli nauku, z části podobnou pozdějšímu mahájánovému učení.", "section_level": 2}, {"title": "Ašókův proselytismus.", "content": "Když se stal Ašóka panovníkem, nejdříve začal podnikat vojenská tažení na jiná území za účelem rozšíření své říše. Po ohromných ztrátách na životech se Ašóka rozhodl přijmout buddhismus a s ním cestu nenásilí (sa. \"ahinsá\"). Začal se šířením buddhismu i do jiných zemí pomocí skalních nápisů, stavění stúp apod. Asi nejznámější příklad je postavení stúpy v Sáňčí.  Ašóka také vyslal buddhistické „misionáře“ i do dnešního Egypta a Severní Makedonie, ale zde neměly prakticky žádnou odezvu. Naopak Ašókův syn arahant Mahinda, který byl vyslán na Srí lanku, slavil úspěch a buddhismus zde pevně zakotvil.  Ašóka také vybudoval rozsáhlou síť cest, nemocnicí a nocleháren, univerzit a zavlažovacích systémů po celé zemi. Veškeré své panování prováděl v souladu s buddhistickým učením. I když byl Ašóka jasně nakloněn buddhismu, byl tolerantní vůči jiným tehdejším náboženstvím.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí buddhistický koncil (3. (popř. 4.) st. př. n. l.).", "content": "Třetí buddhistický koncil se konal kolem roku 350 př. n. l., avšak théravádové tradice jej jako právoplatný koncil odmítla uznat, protože byl svolán Mahásanghiky. Za třetí koncil tak považují setkání sanghy v Patáliputře zhruba o sto let později za Ašókovy vlády. Po tomto koncilu se definitivně mnišská sangha rozchází.", "section_level": 2}, {"title": "Helénismus.", "content": "Některé z Ašókových skalních nápisů popisují úsilí, jaké Ašóka věnoval šíření buddhismu i v helénistickém světě, který svého času sahal od území dnešního Řecka po Indii. Z vlastních jmen a názvů různých oblastí lze usuzovat, že autoři skalních nápisů byli dobře obeznámeni s územím helénistického světa i tehdejším politickým zřízením. Dochovaly se jména jako Antigonos II. Gonatás, Ptolemaios II. Filadelfos apod.", "section_level": 2}, {"title": "Mahájánová expanze (1.-10.st.).", "content": "Počáteční formování mahájánového buddhismu okolo 1. st. př. n. l. – 1. st. n. l. bylo provázeno mnohými politickými změnami v severozápadní Indii. Mahájánové učení se začalo rychle šířit do severní části Střední Asie, Číny, Koreje a v 6. století do Japonska.", "section_level": 1}, {"title": "Indie.", "content": "Po zániku Kušánské říše (3. století) zažil buddhismus v Indii období rozkvětu, zejména pak v době vlády dynastie Guptů (4. – 6. století). Byla založena četná mahájánová centra, zejména pak univerzita v Nálandě v severovýchodní Indii, proslavená působením Nágárdžuny. Čínský buddhistický mnich a překladatel Süan-cang v 7. století cestoval napříč Indií a přináší zprávy o popularitě buddhismu na většině území.  Úpadek buddhismu v Indii nastal, když turečtí islámští nájezdníci zničili roku 1193 univerzitu v Nálandě. Od této doby buddhismus začíná ztrácet své výsadní postavení. Mnišská centra se posouvají dále na jih na Cejlon či na sever do okolí himálajského pohoří. Úpadek indického buddhismu pak dovršila stále více se rozmáhající hinduistická hnutí. I v dnešní Indii je buddhismus spíše okrajovou záležitostí.", "section_level": 2}, {"title": "Střední a severní Asie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Střední Asie.", "content": "Do Střední Asie vlivy buddhistického učení pronikly patrně již v době Buddhova života. Podle legendy dochované v jazyce páli se krátce po Buddhově osvícení s ním setkali dva obchodníci z Baktrije (rozkládající se přibližně na území dnešního Pákistánu, Kašmíru, Afghánistánu), bratři Tapussa a Bhallika. Jednalo se o první dva Buddhovy laické přívržence. Když se po setkání s Buddhou navrátili zpět do svého města, vystavěli zde stúpu nad osmi Buddhovými vlasy, které od něj obdrželi.  Centrální Asie byla dlouhou dobu místem, kde se střetávala čínská, indická a perská kultura. V průběhu 2. století př. n. l. se začala rozmáhat čínská dynastie Chan, která narušila styky centrální Asie s helénistickým světem, zejména pak řecko-baktrijskou říší, a vytlačila buddhismus dále na sever. To vedlo k zakládání buddhistických společenství a dokonce i ke vzniku menších buddhistických království.  Ve druhém a třetím století pronikl buddhismus (zejména hínajánová tradice) na území Íránu, Uzbekistánu, Turkmenistánu a Tádžikistánu. I když se zde buddhismus uchytil, byl spíše okrajovou záležitostí. Existovaly zde četné odlišné náboženské tradice jako zoroastrismus, hinduismus, judaismus, nestoriánství, manicheismus a mnoho dalších.  Okolo 7. století je buddhismus postupně vytlačován islámem a důležitější roli v této oblasti již nesehrál, snad s výjimkou Mongolska.", "section_level": 3}, {"title": "Čína.", "content": "Buddhismus se pravděpodobně dostal do Číny okolo 1. století. Některé zprávy však hovoří již o šíření v době Ašókově či v následujících stoletích před naším letopočtem. V průběhu 8. století se Čína stala jedním z hlavních center buddhismu.  První překlad mahájánového textu byl pořízen mezi lety 178 – 189 díky kušánskému překladateli Lókakšémovi. V dalších letech se dále rozvíjela překladatelská činnost a brzy bylo do čínštiny přeloženo velmi mnoho mahájánových textů. Začaly se stavět buddhistické kláštery a chrámy. Na přelomu 4. a 5. století se čínský mnich Fa-sien vydal do Indie, aby odtud přinesl posvátná písma.  Po krátkém období pronásledování v 6. století nastává za dynastie Tchang rozkvět buddhismu. Buddhismus byl podporován státem i mnohými laiky a mnohé kláštery si tak brzy získaly obrovský vliv nejen na politickou situaci v zemi. To se protivilo tehdejší vládě a roku 845 nastává násilné potlačování buddhismu, boření buddhistických klášterů atd. Za dynastie Sung (10. – 13. století) buddhismus do jisté míry „splynul“ s konfucianismem a taoismem a buddhistické kláštery se staly centrem vzdělanosti.  Tak jako všude jinde, i v Číně se buddhismus nevyhnul štěpení na různé školy. Asi nejvýznamnější je zde škola Čisté země a čchan, známější pod japonským jménem zen.  Pro Čínu je typické, že v podstatě „cizí“ náboženství (buddhismus) přijala velmi rychle a přetvořila jej do specifické podoby, kterou nenajdeme jinde na světě. Čínským prostředím ovlivněný buddhismus se pak začal šířit do dalších zemích jako Korea, Japonsko a Vietnam.", "section_level": 3}, {"title": "Korea.", "content": "Buddhismus byl do Koreje přinesen z Číny roku 372 př. n. l. Nejdříve jej přijalo království Kogurjo, později i obě další korejská království. Podle tradice byl v 7. století do Koreje přeneseno z Číny učení čchan, které se v Koreji rozšířilo pod názvem son. Buddhismus se tak v Koreji těšil výsadnímu postavení až do konce 14. století, kdy začal být potlačován, až byl takřka vyhlazen. I když buddhismus v Koreji už nikdy nezískal zpět takové postavení jako např. za dob Sjednocené Silly, nikdy v Koreji zcela nezanikl. Dnes je v Koreji oblíbená zejména škola son.", "section_level": 3}, {"title": "Japonsko.", "content": "Buddhismus se do Japonska dostal přes Koreu v první polovině 6. století. Tehdejší panovník poslal japonskému císaři poselstvo buddhistických mnichů s různými dary, které zahrnovaly i sútry či sochy Buddhy. Japonci byli z počátku vůči buddhismu nedůvěřiví a trvalo nějakou dobu, než se zde buddhismus dokázal prosadit.  Buddhismus zažil rozkvět v první polovině 8. století. Započala výstavba buddhistických klášterů a chrámů, které jsou nazývány pagody. Mezi nejznámější patří např. Hórjúdži či Kófukudži. Dále se šířila často vládou podporovaná výroba buddhistických kreseb a soch. Japonské buddhistické umění bylo velmi pestré zejména mezi 8. a 13. stoletím.  V průběhu 12. a 13. století se do Japonska dostala z Číny zvláštní forma buddhismu, tzv. \"čchan\", který se v Japonsku stal známý pod označením zen (zenový buddhismus). Čchan z Číny přinesli buddhističtí mniši Eisai a Dógen. Zenové umění je známé díky specifickým malbám a poezii, z čehož asi nejznámější formou japonské poezie je haiku.  V současné době patří buddhismus společně s šintoismem k tradičním náboženstvím Japonska. Pro Japonce je navíc typické, že se hlásí k oběma náboženstvím zároveň. Nachází se zde okolo 80 000 buddhistických staveb. Mimo zen patří k nejrozšířenějším buddhistickým školám např. Amidismus či Ničirenský buddhismus (založený na učení mnicha Ničirena).", "section_level": 3}, {"title": "Jihovýchodní Asie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vietnam.", "content": "Buddhismus se do Vietnamu dostal poměrně brzy, již okolo počátku našeho letopočtu. Od 11. století zažil buddhismu období rozkvětu. Stal se státním náboženstvím, stavěly se stúpy, chrámy apod. V 15. století se stal státním náboženstvím konfucianismus a zůstal jím až do konce 19. století. Nastalo tak období úpadku Buddhova učení. Od 20. století probíhá znovuoživení buddhistických tradic.", "section_level": 3}, {"title": "Khmerská říše (9.–13. století).", "content": "Od 9. až do 13. století ovládala značnou část jihovýchodní Asie Khmerská říše. Khmerové mimo jiné jako vyznavači mahájánového buddhismu vystavěli více jak 900 buddhistických chrámů v Kambodži a sousedním Thajsku. Centrem této výstavby se stal se svým chrámovým komplexem Angkor. Jeden z největších khmerských králů Džajavarman VII. (1181–1219), nechal postavit obrovské mahájánové stavby jako například státní chrám Bayon.  Následkem zničení mahájánového buddhismu v Indii během 11. století začala mahájána upadat i v jihovýchodní Asii a postupně byla nahrazena théravádou, která se šířila ze Srí Lanky.", "section_level": 3}, {"title": "Vznik Vadžrajány (5. - 10. st.).", "content": "Vadžrajánový či tantrický buddhismus se poprvé objevil ve východní Indii mezi 5. a 7. stoletím. Měl mnoho prvků společných s hinduistickým tantrismem (hlavně praktikování jógy a odříkávání manter) a zejména pro laiky se stal přitažlivý tím, že nabízel probuzení již v jejich současném životě.  První stoupenci vadžřajány byli mahásidhové, kteří žili na samotě v lesních příbytcích. V průběhu 9. století vadžrajánový buddhismus získal dominantní postavení na tehdy asi nejvýznamnějších univerzitách Nálandě a Vikramašíle. Avšak již v 11. století byla vadžrajána, podobně jako ostatní buddhistické směry, zastíněna islámem díky muslimským nájezdním kmenům.  Vadžrajánový buddhismus pevně zakotvil v Tibetu. Podle tradice jej sem přenesl v 8. století Padmasambhava. Buddhismus je dodnes v Tibetu dominantním náboženstvím a je těsně spjat s tamější kulturou.", "section_level": 2}, {"title": "Znovuoživení Théravády (11. st. - dosud).", "content": "Islámská expanze na Indický subkontinent vedla k úpadku buddhismu v celé jihovýchodní Asii. Spojení mezi Středním východem a Čínou se tak z velké části přemístilo z indických dopravních tepen na moře. Lodě tak stavěly na Srí Lance (dříve Cejlon), odkud se po moři théravádový buddhismus dále šířil do Myanmaru (dříve Barma), Thajska, Kambodže a Laosu.  Významným mezníkem v šíření théravády po jihovýchodní Asii bylo přijetí této formy buddhismu barmským králem Anoratchou (1044–1077), zakladatelem pugamské říše na území dnešního Myanmaru. Théraváda byla pravděpodobně již předtím náboženstvím monského etnika, jehož území Anoratcha ovládl. Dle kroniky z 19. století přijal théravádový buddhismus právě pod vlivem monského buddhistického mnicha jménem Šin Arahan. Anoratcha mimo jiné započal s výstavbou buddhistických chrámů v Pugamu, hlavním městě říše. V období mezi 11. a 13. století zde bylo postaveno na tisíce náboženských staveb, z nichž se jich do dnešních dnů dochovalo přes dva tisíce. Síla pugamské říše upadla s dobytím Pugamu v roce 1287 mongolskými nájezdníky. Výraznou mocenskou silou se poté v jihovýchodní Asii stala království založená na území dnešního Thajska. Théravádový buddhismus přesto zůstal nadále hlavním náboženstvím barmánců.  Théraváda byla také přijata výše zmíněnými královstvími na území současného Thajska. A to nejprve královstvím Sukhothai kolem roku 1260. Následně byla podporována i během období království Ayutthaya (14.–18. století). Théraváda se tak stala neodlučitelnou součásti thajské společnosti.  Théravádový buddhismus se od 13. století dále šířil po jihovýchodní Asii, zejména do Laosu a Kambodže. Naopak od 14. století se začal prosazovat na jižním pobřeží jihovýchodní Asie, jižních ostrovech Filipín, Malajsii a Indonésii islám, který z těchto oblastí zcela vytlačil buddhismus.  Od roku 1934 dochází v Indonésii k obnově buddhismu. Buddhismus v současné době patří mezi pět oficiálních náboženství Indonésie, jimiž jsou islám, protestantské a katolické křesťanství, hinduismus a buddhismus. Podle sčítání lidu z roku 1990 se o něco více než 1% obyvatel hlásí k buddhismu, což tehdy činilo 1,8 milionů obyvatel. Většinu indonéských buddhistů tvoří potomci čínských přistěhovalců a někteří příslušníci menšinových národností, mezi nimiž jsou stoupenci jak mahájány tak i théravádového buddhismu. Podobně v současnosti dochází k obnově mimo jiné i théravádového buddhismu mezi čínskou menšinou v Malajsii.", "section_level": 1}, {"title": "Buddhismus na Západě.", "content": "Setkávání buddhismu se „Západem“ má své počátky v době Ašókových misií. Tato konfrontace dvou naprosto odlišných tradic se promítla do tehdejšího indického (buddhistického) i řeckého umění. V 8. století byly do syrštiny a arabštiny přeloženy některé džátaky.  Další setkávání buddhismu ze Západem bylo sporadické, avšak ve 20. století nastal průlom, kdy se buddhistické učení dostalo prakticky do všech zemí světa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dějiny buddhismu počínají 6. stol. př. n. l., kdy se narodil buddha Šákjamuni. Díky tomu patří buddhismus k nejstarším, avšak zároveň stále „živým“ náboženstvím.", "tgt_summary": "佛教由古印度的释迦牟尼在公元前6世纪以前创建,与基督教和伊斯兰教并列为世界三大宗教。「佛」是佛陀的简称,其意思是觉悟者,而「教」可以理解为宗教或教育,意为佛陀对大众的一种普遍而传承的教育。佛教一般注重人心灵的清净和觉悟,佛教认为世界是遵循因果循环,只有达到觉悟,才能超越生死轮回。释迦牟尼涅槃后,佛教慢慢衍生了不同的部派。", "id": 2962709}
{"src_title": "Filip II. Orleánský", "tgt_title": "菲利普二世 (奥尔良公爵)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Filip II. Orleánský byl synem vévody Filipa I. Orleánského, mladšího bratra francouzského krále Ludvíka XIV., a jeho druhé manželky Alžběty Šarloty Falcké, dcery falckého kurfiřta Karla I. Ludvíka z rodu Wittelsbachů; jako takový byl synovcem Ludvíka XIV. Manželství jeho rodičů – homosexuálního, zženštilého a rozhazovačného bratra Krále Slunce a zemité německé princezny – bylo mimořádně nestandardní. Filip I. se obklopoval svými mužskými favority a svou ženu vyhledával jen aby splnil své dynastické povinnosti; přesto však mezi nimi panovalo přátelství. Do dvorského života Filip I. uvedl svého syna velmi záhy; z mladíka se stal šarmantní muž a svůdník, jenž se rád obklopoval krásnými ženami a trávil noci často mimo domov. Již velmi brzy projevil politický talent, inteligenci a důvtip pro politické obchody a intriky. Ludvík XIV. využíval tohoto talentu svého synovce jen málo a sledoval jeho kritické soudy s nedůvěrou a žárlivostí.", "section_level": 2}, {"title": "Rebel na královském dvoře.", "content": "Na rozdíl od svého otce a strýce projevoval Filip II. již od mládí velký zájem o studia – zajímala ho geografie, filozofie, historie a přírodní vědy. Velmi dobře se orientoval také v historii a genealogii předních francouzských šlechtických rodin. U královského dvora svého strýce byl ale mladý Filip II. Orleánský považován za cynika bez společenských i politických zásad. Své okolí pobuřoval především tím, že neustále porušoval zažité společenské konvence a zásadně se odmítal podřídit dvorské etiketě. Veřejně o sobě prohlašoval, že je ateista, což bylo v té době skutečně společensky nepřijatelné. Aby svou skandální pověst ještě více utvrdil, pořádal záměrně v době velkých církevních svátků plesy a bály. Tento sklon ke skandálnímu a pobuřujícímu chování podědil zřejmě po svém otci, stejně jako obdiv k umění. Filip II. nebyl jen vyhlášeným mecenášem francouzských umělců, ale do světa múz vstupoval i aktivně – jako herec vystupoval v hrách Molièra i Racina, skládal opery, maloval obrazy, tvořil mědirytiny a věnoval se hudbě jako skladatel i hráč - jeho učitelem hry na flétnu byl význačný francouzský flétnista Jacques Martin Hotteterre. (Ostatně i Filipův strýc, starší bratr jeho otce král Ludvík XIV. byl velmi nadaným tanečníkem, který tuto svou vlohu i veřejně prezentoval.) Byl také vlastníkem obrovské sbírky uměleckých děl.", "section_level": 2}, {"title": "Voják a vojevůdce.", "content": "Již jako velmi mladý osvědčil Filip své vojenské schopnosti a udatnost ve válce o falcké dědictví, kterou vyvolal jeho strýc Ludvík XIV., když jménem své švagrové, Filipovy matky Alžběty Šarloty Falcké (Liselotte) vznesl nárok na falcký trůn, uprázdněný po smrti jejího bratra Karla, falckého kurfiřta, který zemřel bez potomků. V sedmnácti letech se Filip zúčastnil obléhání Mons. Bojoval také v bitvách u Steenkerque (1692) a Neerwinden (1693) a byl přítomen obléhání Namuru (1692). Po ukončení války v roce 1697 se rozhodl věnovat svému oblíbenému studiu přírodních věd. Do služeb francouzské armády se ale vrátil v době války o dědictví španělské. V roce 1706 byl jmenován vrchním velitelem armády v Itálii, kde si však nevedl dobře. Nedokázal si zjednat autoritu u svých podřízených a jeho válečnické umění se ukázalo zoufale nedostatečné: 7. září byly jeho hlavní síly navzdory značné početní i vybavenostní převaze rozdrceny v bitvě u Turína, v níž byl on sám vážně zraněn. Po vyléčení se přesunul do Španělska, kde rovněž převzal vrchní velení (1707–1708). K Ludvíku XIV. se ale donesly zprávy, že se Filip II. Orleánský chce údajně zmocnit španělského trůnu, a to na úkor Ludvíkova vnuka Filipa (pozdější španělský král Filip V.). Rozezlený Ludvík XIV. svého synovce okamžitě odvolal z velení armády. Na dlouhou dobu tak Filip II. upadl u dvora v nemilost. Král Ludvík XIV. mu ale ke konci svého života odpustil – ve své závěti z roku 1715 jej dokonce povolal do čela regentské rady, která měla po jeho smrti spravovat Francii až do chvíle, kdy se bude moci vlády ujmout tehdy ještě nezletilý Ludvík XV.", "section_level": 2}, {"title": "Regent.", "content": "Král Ludvík XIV. zemřel 1. září 1715. Svému pravnukovi a následníku trůnu Ludvíku XV. ale zanechal nepříjemné dědictví – hospodářsky zničenou a politicky rozvrácenou zemi. Protože Ludvík XV. byl v době smrti svého předchůdce pětiletým dítětem, padla veškerá zodpovědnost za další vývoj země na regentskou radu vedenou Filipem II. Orleánským. Filip se stal navíc hned po Ludvíku XV. jediným dalším následníkem trůnu, neboť vnuk Ludvíka XIV., španělský král Filip V., se Smlouvou z Utrechtu (1713) nároků na francouzský trůn pro sebe i své potomky vzdal. Ludvík XIV. ale neměl svého synovce Filipa II. Orleánského nikdy příliš v lásce, jmenoval jej tedy sice předsedou regentské rady, ale svou závětí maximálně omezil jeho moc. Dědictví trůnu navíc připsal svým nemanželským synům – Ludvíku Augustovi vévodovi z Maine a Ludvíku Alexandrovi hraběti z Toulouse. Filip se ale za žádnou cenu nehodlal vzdát velké životní a politické šance, kterou mu osud přinesl. S podporou pařížského parlamentu zpochybnil testament Ludvíka XIV. a regentskou radu brzy ovládl. Poté se rozhodl rázně vypořádat se všemi nepohodlnými osobami u dvora bývalého krále a především odstavit od moci nemanželské syny Ludvíka XIV. a posílit tak šance vlastního rodu Bourbon-Orléans na případné budoucí získání francouzského trůnu. Propustil také z vězení jansenisty a naopak uvěznil a nebo vyhnal ze země mnohé jezuity, které měl předešlý král v oblibě (vyhnal např. i zpovědníka zemřelého Ludvíka XIV. – Le Telliera). Období regentství přineslo uvolnění dosavadního absolutismu, což se projevilo zpočátku tím, že Filip II. zrušil cenzuru a povolil vydávání knih, které byly zakázány za vlády jeho strýce Ludvíka XIV. Také šlechta, vyloučená za Ludvíka XIV. z politického života, získala ve Filipu II. Orleánském rozhodného zastánce. Filip chtěl maximálně posílit práva šlechty v zemi a omezit moc méně urozených osob, které se za Ludvíka XIV. podílely na vládě díky svým mimořádným kvalitám a schopnostem. Regent tak dal ovšem často přednost urozeným před schopnými, což se začalo velmi brzy neblaze projevovat na výsledcích jeho vlády. Pustil se také do reorganizace státní správy a jednotlivé ministry nahradil tzv. kolegiálními radami (těch bylo celkem sedm – rada pro námořnictvo, válečná rada, rada pro finance, zahraniční věci, vnitřní věci, rada obchodu a rada pro náboženství). Všechny funkce v radách obsadili příslušníci šlechty a vlivným regentovým poradcem se stal jeho vychovatel z dětství abbé Dubois. Ten se stal v době Filipova regentství nejprve arcibiskupem, pak kardinálem i vlivným ministrem zahraničí. Hlavním koordinátorem celého vládního systému byla Regentská rada, které předsedal sám Filip II. Orleánský. Rychle se ale ukázalo, že většina členů rad své funkce nezvládá a že pouhá příslušnost ke šlechtě z nich ještě nedělá odborníky. Problémy se hromadily – šlo především o náboženské spory v zemi, rostoucí mezinárodní napětí a také finanční krizi.", "section_level": 2}, {"title": "Systém Law.", "content": "Právě finanční krize způsobená obrovským státním dluhem z období vlády Ludvíka XIV. se stala i problémem politickým a Filip II. se snažil tuto nepříznivou situaci zvrátit za každou cenu ve svůj prospěch. S prosbou o pomoc se tedy obrátil na skotského finančního reformátora a národohospodáře Johna Lawa. V roce 1715 předložil Law vévodovi projekt nového finančního systému, který měl francouzské hospodářství opět postavit na nohy, a to za přispění financí investovaných šlechtou (to se nelíbilo některým šlechticům, např. v Bretani, kde nespokojenost vyústila v tzv. Pontcallecovo spiknutí). Law zavedl ve Francii papírové bankovky a akcie a v roce 1716 mu bylo povoleno založit banku, která byla později převedena na stát. Bankovky zpočátku zvýšily obchodní výměnu v zemi a napomáhaly hospodářské prosperitě. V roce 1717 založil Law akciovou společnost pro obchodování s francouzskými koloniemi v Americe (Compagnie du Mississippi). Na počest Filipa II. Orleánského bylo v tomto období rozmachu pojmenováno dokonce jedno město v koloniích – město New Orleans ve státě Louisiana (dnes jeden ze států USA). Law se stal v roce 1720 generálním kontrolorem financí a jeho kariéra i bohatství závratně stoupaly. Teorie, které vypracoval, se ale v konečném důsledku v praxi neosvědčily. V roce 1720 vyhlásila francouzská státní banka Banque Royale bankrot, jelikož většina papírových bankovek nebyla kryta drahými kovy, a lidé ztratili k tomuto platidlu důvěru. O rok později došlo ke krachu celého tzv. „systému Law”. Akcie ztrácely prudce svou hodnotu a řada francouzských šlechtických rodů přišla o celé jmění. Krach ohrozil stabilitu ve společnosti. Law byl zbaven svých funkcí a uprchl z Francie. Jeho reformy byly rychle zapomenuty a v oblasti financí nastal návrat do doby Ludvíka XIV. Ve Francii nadlouho zakořenila nechuť ke všemu, co Law a Filip II. zavedli – k papírovým bankovkám, emisním bankám a spekulacím s akciemi. V těchto těžkých časech čelil regent ještě další nepřízni – vzpouře několika šlechticů v čele s vévodou z Maine, kteří chtěli regentství ve Francii přenést na španělského krále Filipa V. V roce 1720 tak Francie vyhlásila Španělsku válku a armáda maršála Berwicka okamžitě vkročila na španělské území. Francouzská armáda byla i v těchto těžkých časech natolik silná, že král Filip V. zanedlouho uzavřel se svým příbuzným, regentem Filipem II. Orleánským, mír. Konec regentství nastal v roce 1723, kdy byl král Ludvík XV. prohlášen ve svých třinácti letech za plnoletého a Filip se vzdal své funkce a moc mu předal. V té době už byl lid ve Francii s dosavadní vládou Filipa II. silně nespokojen. Ze všech pohrom a neúspěchů posledních let byl obviňován právě Filip II. a především pak jeho bezbožnost (jeho příslušnost ke Katolické církvi byla podle všeho čistě formální). Lidé byli také pobouřeni tím, že ani ctihodný úřad regenta nezměnil alespoň navenek povahu a chování Filipa II. – ten po celou dobu svého regentství nadále pořádal ve svém sídle Palais Royal divoké večírky a honosné oslavy. Krátce po ukončení období regentství zemřel 10. srpna 1723 první ministr kardinál Dubois. V tomto okamžiku nastala poslední, ale také velmi krátká etapa Filipova působení v politice. Po kardinálově smrti totiž Ludvík XV. překvapivě jmenoval prvním ministrem právě Filipa II. Orleánského.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Dne 2. prosince 1723 trávil Filip II. Orleánský večer u své milenky vévodkyně z Phalaris. Náhle dostal záchvat mrtvice. Vévodkyně se snažila rychle sehnat pomoc, ale v zámku ve Versailles nebyl v tu chvíli přítomen žádný lékař. Ten dorazil až z města, pustil Filipovi žilou krev, ten však zanedlouho po tomto tehdy oblíbeném lékařském zákroku zemřel. Pochován byl v bazilice Saint-Denis, místě posledního odpočinku francouzských králů. O tom, že nebyl ve Francii příliš oblíben, svědčí i to, že se po jeho smrti objevily v Paříži pověsti, že Filipovo srdce údajně snědl velký pes, kterého Filip vlastnil. Ve skutečnosti bylo jeho srdce pochováno v kostele Val-de-Grâce.", "section_level": 2}, {"title": "Styl regentství.", "content": "Za vlády Filipa II. Orleánského došlo k mohutnému rozkvětu architektury a umění a vznikl tzv. styl regentství, který byl počáteční fází rokoka ve Francii. Nejvýznamnějším umělcem období regentství byl malíř Antoine Watteau.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební skladatel.", "content": "Filip II. se věnoval i hudbě, sám se pokoušel komponovat. Jeho dílo však nemá žádný zásadní význam, ani není téměř vůbec známé (prakticky žádné jeho hudební dílo nebylo vydáno). Některá jeho hudební díla však byla použita ve filmu \"Ať začne slavnost...\", který pojednává o době Regentství ve Francii. Filipovu hudbu dohledal a s orchestrem secvičil Antoine Duhamel (francouzský hudební skladatel).  Ve filmu byly použity mj. části těchto Filipových děl: (všechna jsou datována r. 1705)", "section_level": 2}, {"title": "Potomci Filipa II. Orleánského.", "content": "V roce 1692 se Filip II. Orleánský oženil z vůle krále Ludvíka XIV. (ovšem proti vůli svého otce – tento rozpor byl snad jedinou vážnou neshodou mezi oběma bratry) se svou sestřenicí Františkou Marií Bourbonskou, známou také jako \"mademoiselle de Blois\", nejmladší nemanželskou legitimizovanou dcerou Ludvíka XIV. a jeho milenky paní de Montespan. Filipův otec, Filip I. Orleánský, se sňatkem svého syna s Františkou Marií Bourbonskou od samého počátku nesouhlasil, ale jeho bratr, král Ludvík XIV., tento svůj záměr nakonec stejně prosadil. Manželství bylo poměrně šťastné a Filip II. měl s Františkou Marií Bourbonskou osm dětí – syna a sedm dcer (z nichž první zemřela jako desetiměsíční nemluvně). Kromě toho měl i několik nemanželských dětí, z nichž za legitimní byly uznány tři.  Děti Filipa II. Orleánského, vzešlé z manželství s Františkou Marií Bourbonskou:  Nemanželské děti Filipa II. Orleánského, které oficiálně uznal za své:", "section_level": 2}, {"title": "Tituly.", "content": "V letech 1674–1701 měl Filip II. titul vévody ze Chartres, v roce 1701, kdy zemřel jeho otec, zdědil titul vévody orleánského a vévody z Valois, Montpensier, Nemours a Joinville, titul hraběte z Beaujolais a francouzského paira.", "section_level": 2}], "src_summary": "Filip II. Orleánský (2. srpna 1674 Saint-Cloud – 2. prosince 1723 Versailles). Znám též jako Filip II. vévoda Orleánský, či \"le Régent\". V letech 1715 – 1723 (tzv. doba \"Regentství\", franc. \"Régence\") byl nejmocnějším mužem ve Francii, jelikož v době nezletilosti Ludvíka XV. zastával funkci jeho regenta. V roce 1723 byl krátce prvním ministrem Francie.", "tgt_summary": "菲利普二世,奥尔良公爵(法语:',1674年-8月2日-1723年-12月2日),沙特尔公爵(法语:',(1674年–1701年),奥尔良公爵(1701年–1723年)1715年到1723年的法国摄政王。", "id": 2009545}
{"src_title": "Ol Doinyo Lengai", "tgt_title": "倫蓋火山", "src_document": [{"title": "Vulkán.", "content": "Zatímco u většiny sopek je složení lávy bohaté na křemičitany, láva z Ol Doinyo Lengai je velmi bohatá na sodík a uhličitany draselné (nyerereit a gregoryit). Díky tomuto neobvyklému složení, je láva vyvrhována již v relativně nízkých teplotách (přibližně 500 - 600 °C). Tato teplota je tak nízká, že se roztavená láva jeví černá v slunečním světle, na rozdíl od běžného složení hmoty, která má červenou barvu. Po vychladnutí dostává hornina šedou barvu. Obsahuje také mnohem víc tekutiny než křemičitanové lávy. Sodík a uhličitany draselné obsažené v lávě jsou nestabilní v zemském povrchu, a tak je následná hornina náchylná k rychlému zvětrávání. Sopečná krajina vzniklá tímto jevem je od jiných na světě odlišná. Vyvrhovaná láva a popel silně připomíná jakýsi sopečný saponát.", "section_level": 1}, {"title": "Činnost vulkánu.", "content": "Záznamy velkých erupcí hory jsou zaznamenávány od roku 1883. Další větší výbuchy se objevily v letech 1904 - 1910 a znovu mezi roky 1913 - 1915. Jedna z nejvýznamnějších erupcí proběhla v červnu 1917, kdy padal popel 48 km daleko od vulkánu. Podobné erupce nastaly v letech 1926 a 1940, mající za následek popel napadaný ve vesnici Loliondo, ležící 100 km od sopky. Při velkém výbuchu v roce 1955 vulkanologové zjistili, že jde o sodnou sopku. V srpnu 1966 navštívili dva geologové (J.B. Dawson a G.C. Clark) kráter týden po tom co byl nad sopkou zpozorován sloup černého dýmu, který šplhal do výšky přibližně 10 kilometrů a hnal se směrem k jezeru Natron. Při bližším zkoumání kráteru nalezli kuželovitý otvor ve středu jámy, skrz který sopka nepřetržitě propouští bílo - šedý popel, plyn a prach. Vulkán se zcela uklidnil až po třech týdnech. Sopečná činnost hory způsobila zemětřesení v Keni a Tanzanii v červenci 2007. Nejsilnější otřesy byly naměřeny o síle 6.0 stupňů Richterovy stupnice. Náhlé zvýšení seismické činnosti zapříčiňuje pohyb magmatu uvnitř sopky. Poslední výbuch nastal v září 2007, kdy byl popel odnesen po směru větru asi 18 km daleko.", "section_level": 2}, {"title": "Výstup.", "content": "Výstup na vrchol zabere 4-6 hodin. Doporučuje se výstup zahájit cca ve 24:00, aby 1) byl snesitelný s ohledem na teplotu vzduchu (dole u Lake Natron běžně přes 40 °C ve stínu), 2) V případě, že máte štěstí, můžete v noci vidět žhavou lávu (fotografie z června 2005 - teď to tam vypadá poněkud jinak).", "section_level": 1}], "src_summary": "Ol Doinyo Lengai je vulkán ležící v Tanzanii a je součástí sopečného systému Velké příkopové propadliny ve Východní Africe. „Ol Doinyo Lengai“ znamená v jazyce Masajů \"Hora Bohů\". Poloha hory je jižně od státní hranice s Keňou, na severu Tanzanie, poblíž jezera Natron. V této oblast leží největší soustava aktivních sopek Velké příkopové propadliny - Sopečné hory. Jedinečnost vulkánu Ol Doinyo Lengai je v tom, že produkuje lávu s velkým obsahem sodíku. V okolí se nalézá ještě několik nečinných sodných sopek, jako např. Kerimassi, Embagai, Gelai, Kitumbeine.", "tgt_summary": "伦盖火山(Ol Doinyo Lengai)位於坦桑尼亚北部,纳特龙湖南端,是东非大裂谷其中一个火山,海拔2878米。在马赛人语中的意思是「神山」。", "id": 749396}
{"src_title": "Total Recall", "tgt_title": "全面回忆", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "V roce 2084 pracuje Douglas Quaid jako stavební dělník na Zemi. Trápí ho katastrofické sny z prostředí Marsu, ve kterých se vyskytuje záhadná brunetka. Jeho žena Lori jej uklidňuje a poukazuje na to, že na Zemi vedou dobrý život v porovnání s nestabilní situací na Marsu, kde povstalci bojují proti vládním silám pod velením guvernéra Vilose Cohaagena (zprávy o situaci na Marsu jsou pravidelně v TV). Quaid navrhuje výlet na Mars, ale Lori nesouhlasí, navrhuje mu návštěvu Saturnu nebo výletní cestu vesmírem. Quaid však cítí, že v něm dříme něco velkého, je Marsem doslova fascinován. Navíc jsou zde pověsti, že v dolech na Marsu byl objeven nějaký mimozemský artefakt.  Douglas Quaid se rozhodne navštívit společnost Recall, která lidem aplikuje paměťové implantáty. Lidé pak procitnou a mají realistickou vzpomínku na dovolenou, kterou si vybrali. Quaid se předtím zmíní o firmě Recall před svým spolupracovníkem Harrym, který jej od návštěvy odrazuje. Tvrdí, že jeho známý vyzkoušel jejich nabídku a málem mu provedli lobotomii. Quaid si v Rekallu vybere dvoutýdenní cestu na Mars v roli tajného agenta (Rekall má v nabídce různé varianty, lidé se mohou stát celebritami, agenty atd. dle vlastní libosti).  Ještě než technici zavedou implantát, Quaidovo podvědomí divoce zareaguje, Douglas se chová nepříčetně a křičí, že odhalili jeho krytí. Pracovníci Rekallu jej zpacifikují za pomoci sedativ a pošlou jej domů v automatickém taxi. Cestou domů je napaden Harrym a jeho doprovodem, Quaid všechny muže v sebeobraně zabije. Stále však nechápe, co se děje. Zjistí to poté, když na něj doma zaútočí Lori. Douglas ji přemůže a Lori mu řekne, jak se věci mají. Ve skutečnosti byl Cohaagenem poslán na Zemi a hlídán, Lori měla stejný úkol. Jejich svatba a osmileté soužití byly jen implantovanou vzpomínkou. Quaid se rozhodne jednat, vydá se do města těsně předtím než do bytu dorazí Richter, Loriin manžel a podřízený Cohaagena. Cohaagen jej instruuje, aby Quaida nezabíjel, ale dostal ho živého. Tento rozkaz Richter ignoruje.  Quaida kontaktuje neznámý muž a předá mu kufřík. Quaid se dostane do opuštěné cementárny, kde kufřík prozkoumá. Obsahuje bankovky (kredity), karty, zvláštní nástroj a laptop s nahraným vzkazem. Quaid si video přehraje. Je na něm záznam jeho samého, který tvrdí, že se jmenuje Hauser a pracoval pro Cohaagena předtím, než objevil nějaké jeho špinavosti. Týká se to především mimozemského artefaktu. Hauser ho nabádá, aby se pomocí nástroje z kufříku zbavil štěnice ve svém mozku a vydal se na Mars, kde se má setkat s Kuatem. Quaid neváhá a odcestuje na Mars do Venušina města - vykřičené čtvrti obydlené z větší části mutanty. Jejich mutaci způsobila nedostatečná ochrana před radiací. Na Marsu se setká mimo taxikáře Bennyho i s Melinou, brunetkou z jeho snů a bývalou milenkou Hausera. Ta mu odmítne pomoci, protože se domnívá, že Quaid stále pracuje pro Cohaagena.  V jeho hotelovém pokoji ho navštíví dr. Edgemar ze společnosti Rekall s Lori. Dr. Edgemar se ho snaží přesvědčit, že se nachází v umělé realitě a nabízí mu pilulku, která ho má z ní dostat. Quaid si ji vezme do úst, ale váhá s polknutím. Když zaregistruje pot na čele doktora, uvědomí si, že je to realita a okamžitě jej zastřelí. Pilulku vyplivne na doktorovo tělo. Richterovi muži v čele s Lori ho zajmou, vysvobodí jej až Melina. Quaid pak Lori zastřelí. Dvojice pak uprchne za pomoci Bennyho do baru ve Venušině městě, kde je povstalci ukryjí v tunelech za barem. Guvernér Cohaagen dá pokyn Richterovi, aby se s jednotkami stáhl, protože se rozhodl přerušit dodávku vzduchu pro celou čtvrť. Quaid, Melina a Benny jsou předvedeni před Kuata, mutanta na břiše svého bratra George. Kuato má jako většina mutantů rozšířenou vnímavost a z mysli Quaida vyčte, že oním mimozemským artefaktem je obrovský reaktor, který dokáže vyrobit dýchatelnou atmosféru pro celou planetu rozpuštěním ledovce pod ním. Cohaagen to drží v tajnosti, neboť by v takovém případě zanikl jeho monopol na výrobu vzduchu. Cohaagenovy vládní jednotky proniknou na základnu povstalců a Richter pak Kuata zastřelí. Ještě předtím ale stačí Kuato pošeptat Quaidovi, aby reaktor spustil. Benny se ukáže být zrádcem, pracuje také pro guvernéra. Nejvíc ale Douglase Quaida zklame videonahrávka s Hauserem, kterou mu pustí Cohaagen. V ní Hauser odhaluje, že vše bylo pečlivě naplánováno, aby se Quaid dostal k povstalcům a pomohl je zničit. Jeho paměť má být přeprogramována zpět a zajatá Melina se má stát jeho ženou (po paměťové úpravě).  Quaid s Melinou se výmazu paměti vyhnou, podaří se jim osvobodit a spěchají do dolů k reaktoru. Cestu jim zkříží Benny, kterého musí Quaid zabít stejně jako Richtera a početnou skupinu vojáků. Před ovládacím panelem dojde ke konfrontaci s Cohaagenem, jenž Quaida varuje, aby reaktor nespouštěl. Vyhrožuje bombou, kterou skutečně spustí. Quaid ji zahodí do šachty, kde exploduje a zničí stěnu. Vzduch z haly je vysáván ven, smete s sebou i Cohaagena, který se ve vakuu udusí. Quaid stihne spustit reaktor a následně je společně s Melinou vysán ven do volné krajiny. Reaktor začíná žhavit ledovec a uvolňuje obrovské množství kyslíku, díky čemuž Quaid a Melina uniknou smrti. Obyvatelé Venušina města jsou zachráněni a planeta postupně nabývá novou atmosféru. Quaida napadne myšlenka, jestli to není všechno jen sen.", "section_level": 1}, {"title": "Související film.", "content": "V srpnu 2012 vyšel remake \"Total Recall\" v hlavní roli s Colinem Farrellem, režie Len Wiseman.", "section_level": 1}], "src_summary": "Total Recall je americký dystopický akční sci-fi film z roku 1990 s Arnoldem Schwarzeneggerem v hlavní roli. Režisérem snímku byl Paul Verhoeven, předlohou se pak stala povídka \"Zapamatujeme si to za vás se slevou\" od Phillipa K. Dicka, jež také ovlivnila snímky \"Minority Report\" či \"Blade Runner\".", "tgt_summary": "是一部1990年的美国科幻动作电影,由保罗·范霍文执导,该片改编自菲利普·K·狄克的短篇小说《We Can Remember It for You Wholesale》。主演是阿诺·舒华辛力加、瑞雪·蒂寇汀、莎朗·史东、麦可·艾朗赛和罗尼·考克斯。本片获得了当年的土星奖,莎朗·史东也凭借在片中的演出获得重视,并在两年后出演范霍文执导的《第六感追缉令》而成名。", "id": 1039982}
{"src_title": "Ngorongoro", "tgt_title": "恩戈罗恩戈罗保护区", "src_document": [{"title": "Ochrana přírody.", "content": "Oblast Ngorongoro byla vyhlášena za chráněné území v roce 1959 a v témže roce oddělena od národního parku Serengeti. Území bylo zapsáno v roce 1979 do Světového přírodního dědictví UNESCO. V roce 2010 došlo k rozšíření zápisu ve světovém dědictví UNESCO a Ngorongoro je od tohoto roku nejen přírodní, ale zároveň i kulturní dědictví. Země v chráněném území je víceúčelová, což je v Tanzanii rarita. Je zde zkombinována přísná ochrana divoké zvěře skloubená se zde žijícím obyvatelstvem. Využití půdy je řízeno tak, aby předešlo negativním účinkům na zvěř. Kultivace půdy je v Ngorongoro zakázána.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "Fauna v kráteru Ngorongoro je velmi bohatá a rozmanitá. Vzácností mezi většími zvířaty jsou nosorožec černý, jehož stavy klesly z asi 108 kusů v letech 1964 - 1966 na 11 - 14 kusů v roce 1995, a hroch, jenž je v Tanzanii velmi neobvyklý. Žije zde také mnoho kopytníků: pakůň žíhaný (7 000 kusů v roce 1994), zebra (4 000), gazely (3 000). V kráteru je nejhustější populace lvů (62 kusů v roce 2001). Na okraji kráteru žijí levhart, slon (42 ks v roce 1987 a 29 ks v roce 1992), buvoli (4 000 v roce 1994). Nalezneme zde i šakaly, gepardy, hyeny.", "section_level": 1}, {"title": "Kráter.", "content": "Charakteristický je pro území Ngorongoro kráter, který je zároveň největší neporušená sopečná kaldera na světě. Kráter se vytvořil, když obrovský vulkán explodoval a zhroutil se zhruba před 2 miliony let. Kráter je 610 m hluboký a dno má plochu 260 km2.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Řeka Munge Stream odvodňuje kráter směrem na sever kaldery, kde dále teče do jezera Magadi. To je sezónní slané jezero přibližně uprostřed kráteru. Řeka Lerai Stream odvodňuje vlhké lesy směrem k jihu kaldery, vyživuje tak prales Lerai ležící na dně kráteru. Dalším významnějším vodním zdrojem kráteru je Ngoitokitok Spring, v blízkosti východních svahů. Zde je i výletní místo otevřené pro turisty. Na dně kráteru se nalézá mnoho jiných malých potůčků, které jsou důležité pro zvířata a místní obyvatele - Masaje, hlavně v období sucha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ngorongoro je rozlehlé území rozprostírající se mezi stěnami obrovské kaldery, prastarého vyhaslého vulkánu v severní Tanzanii. Přesná poloha tohoto tzv. „osmého divu světa“ je 180 km od západně od města Arusha. Dno kaldery leží ve výšce 1 800 m. V kaldeře o rozloze 260 km2 se nachází největší koncentrace volně žijících afrických zvířat. Žije zde přibližně 30 000 jedinců. Celá chráněná oblast má rozlohu 8 288 km2.", "tgt_summary": "恩戈罗恩戈罗保护区是坦桑尼亚火山口高地的一个保护区,在阿鲁沙西部约180千米处。保护区由恩戈罗恩戈罗保护区管理局主管,1979年列入联合国教科文组织世界遗产名录。恩戈罗恩戈罗火山口这一大型破火山口在本保护区中内,保护区名字是以这个火山口来命名。", "id": 1856102}
{"src_title": "Hrázděné zdivo", "tgt_title": "木骨架", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Hrázděné stavby jsou ojedinělým konstrukčním stavebním systémem na bázi dřeva. Konstrukční systém tvoří kombinace dřevěných trámových prvků, které vytvářející celistvou nosnou kostru, jež je nejčastěji vyplněna cihelným zdivem. V historických dobách se pro výplně používalo velmi často hliněné mazaniny plněné slámou, tento způsob byl později vytlačen již zmíněným cihelným zdivem nebo v některých případech kamenným zdivem.  Hrázděné stavby historicky vznikaly v období 12. století v oblasti středního Porýní. Nahrazovaly dřívější celodřevěné roubené stavby. Podnětem k jejich vzniku byla úspora dřevěného materiálu. Nejdříve, jak bylo už výše zmíněno, byly výplně prováděny z hliněno-slámové mazaniny, která byla později nahrazena kvalitnějšími cihelnými nebo kamennými výplněmi. Tento typ hrázděných staveb se později rozšířil po celé Evropě. Tradičními lokalitami hrázděných staveb je Německo, Švýcarsko, Rakousko, ale také Anglie nebo Francie. U nás se nejčastěji vyskytují tyto stavby v německém pohraničí.  K velkému rozmachu hrázděných staveb došlo na přelomu 18. a 19. století. Původně tyto stavby vznikaly ve městech a později se rozšířily i na venkov. Ve městech byly hrázděné stavby s příchodem nových stavebních technologií postupně vytlačovány celozděnými nebo později betonovými stavbami. Stávající hrázděné stavby byly přestavovány nebo zbourány a nahrazeny novou výstavbou. Dochovaným příkladem měšťanských staveb je část chebského náměstí. Jak je z fotografií patrné, spodní část staveb byla přestavěna a z čistě hrázděné stavby zůstala pouze horní patra.  Pěkným příkladem venkovských staveb jsou některé dochované památkové rezervace například ve vesnici Doubrava ležící v pohraničí mezi Mariánskými Lázněmi a Chebem nebo vesnice Nový Drahov. Tyto stavby jsou zajímavé především fortelným provedením při napojování dřevěných prvků a zároveň pěkným ztvárněním lidových motivů na zdobení křížení jednotlivých dřevěných prvků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrázděné zdivo je typ zdění, při kterém je dřevěná trámová nosná konstrukce vyplněna hliněnou maltou omazanými dřevěnými tyčkami tzv. loučemi, případně cihlami, či výjimečně kameny. Výplň je pak omítnuta, trámy však (až na výjimky) nikoli – vzniká tak typická podoba hrázděného zdiva. V českých zemích není tento způsob stavby zdí příliš častý, vyskytuje se především v západních a severních Čechách v oblastech bývalých Sudet. Zcela běžný je v Německu.", "tgt_summary": "木骨架是一种将木柴利用雌雄榫连结在一起,以构成建筑结构的的建筑技术。", "id": 1610460}
{"src_title": "Panamá", "tgt_title": "巴拿馬城", "src_document": [{"title": "Historie města.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Staré město.", "content": "Město bylo založeno 15. srpna 1519, zakladatelem byl Pedro Arias Dávila, který se zde usadil spolu s zhruba stem španělských osadníků a dal tak vzniknout prvnímu trvale obývanému španělskému městu na pobřeží Pacifiku. Zanedlouho po svém založení začalo město sloužit jako výchozí bod pro španělské objevitelské výpravy podél pacifického pobřeží jihoamerického kontinentu. Odtud vyplul i Francisco Pizarro, který dobyl říši Inků (od roku 1532). Posléze město sloužilo jako překladiště pro stříbro, zlato a jiné zboží z místokrálovství Nová Granada, které bylo nutné přepravit přes Panamskou šíji na karibské pobřeží a dále do Evropy. Město bylo v letech 1539, 1563 a 1644 částečně zničeno požáry. V roce 1610 zde žilo přibližně 5 000 lidí, stálo zde několik kaplí, konventů, nemocnice a katedrála; město patřilo k nejvýznamnějším městům španělských kolonií. Od začátku 17. století se město stalo častým terčem útoků pirátů a kaperů. Na začátku 70. let 17. století mělo město cca 15 000 obyvatel. 28. února 1671 podnikl britský pirát Henry Morgan mohutný útok na město. Tento útok skončil rozsáhlým požárem, který totálně zničil celé město. Ruiny tohoto „původního Panamá“ jsou dnes archeologickou lokalitou „Panamá Viejo“.", "section_level": 2}, {"title": "Nové město.", "content": "Španělé vystavěli v roce 1673 „novou Panamu“ cca 2,5 km jihozápadně od původního města. Dnes tato historická zástavba nese název „Casco Viejo“ ( \"Stará čtvrť\") a je jednou z městských čtvrtí moderního města. Velký rozvoj města nastal během kalifornské zlaté horečky, kdy přes Panamskou šíji cestovalo mnoho lidí (zhruba 600 000 lidí mezi roky 1848 a 1869). Dalším významným impulzem pro rozvoj města byla stavba Panamského průplavu. Američané podnikli konkrétní kroky pro zlepšení podmínek pro život v okolí budoucího průplavu (např. výstavba vodovodů a kanalizace, vymýcení žluté zimnice a malárie). Ciudad de Panamá je sídlem mnoho nadnárodních bank, které přinášejí do země zahraniční kapitál. Moderní architektura je v Ciudad de Panamá zastoupena např. množstvím mrakodrapů nebo Puente de las Américas.  Panamá Viejo a Casco Viejo jsou zapsány do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie a podnebí.", "content": "\"Ciudad de Panamá\" leží na břehu Tichého oceánu, nadmořská výška města se pohybuje od 0 m n. m. do 199 m n. m., mediání nadmořská výška je 30 metrů nad hladinou moře. Z okolních svahů do města stéká 8 řek, které se zde vlévají do moře. Průměrný roční srážkový úhrn je 2 000 mm/rok, vlhkost vzduchu 75%, teploty se pohybují mezi 20°C a 34 °C.", "section_level": 1}], "src_summary": "Panamá (při založení v 1. polovině 16. století španělský oficiální název byl \"Nuestra Señora de la Asunción de Panamá\") je hlavní město Panamy. Leží u pobřeží Panamského zálivu, východně od ústí Panamského průplavu do Pacifiku. Panama je politickým, kulturním, administrativním i ekonomickým centrem země. V městě sídlí i významné státní univerzity. Metro v Panamě bylo zprovozněno v roce 2014. Narodila se tu známá herečka ze známé filmové série Rychle a zběsile a to herečka Jordana Brewsterová.", "tgt_summary": "巴拿马城()是中美洲国家巴拿马的首都。它位于巴拿马运河太平洋端的入口,拥有880,691人口,而都市圈更有1,272,672人口居住,而该城亦是巴拿马的政治、行政及文化中心。", "id": 43716}
{"src_title": "Thubtän Gjamccho", "tgt_title": "第十三世達賴喇嘛", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Narodil se 12. února 1876, roku ohnivé myši, v regionu Dangpo ve vesničce Langdun (blízko klášteru Samjä), jihovýchodně od Lhasy, do rolnické rodiny Kunga Rinchen a Lozang Droma. Na základě předpovědi státního věštce Nechunga a dalších vlídných předzvěstí z jeho rodiště, mnichové dorazili do Langdungu a dle tradic nalezení nadchazejícího dalajlámy před chlapce položili předměty, ze kterých měl vybrat ten, který dříve užíval 12. dalajláma. Učinil správně. Mnich Khenchen Phurchock sdělil rodičům, že by měli na syna dávat pozor, měli by dbát na správnou hygienu, a také že by neměl přijít do styku s nikým jiným mimo okruh rodiny. Khenchen Phurchock zůstal v Langdungu u rodiny po celé čtyři dny, během kterých sbíral detailní informace o chlapcově narození. Poté se vrátil zpět do Lhasy, kde se poradil s ostatními mnichy.  Ve věku jednoho roku byl prohlášen za reinkarnaci 12. dalajlámy Thinlä Gjamccho, který byl již více než rok po smrti. Po převezení do Lhasy, byl v roce 1878 osmým pančhenlámou Tanpai Wangchungem proveden obřadní ceremoniál, při kterém se malému budoucímu dalajlámovi ostříhaly vlasy a přidělilo jméno Jetsun Ngawang Lozang Tupden Gyatso Jigrab Wangchug Chogle Nampar Gyelpa Pel Zangpo. V roce 1879 byl v paláci Potála intronizován, avšak své politické moci nabyl až roku 1895. Později v roce 1879 obdržel tradiční příslib pěti zásad od regenta Tatsak Rinpoche, který ho v roce 1882 formálně vysvětil jako mnicha novice. Poté začala jeho intenzivní výuka buddhistických textů a kaligrafie.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V roce 1895 dosáhl plnoletosti a byl uznán jako politická a duchovní autorita Tibetu. Byl schopným politikem a za jeho vlády došlo k rozsáhlé modernizaci a zlepšení životní úrovně Tibeťanů. V roce 1904 do tibetské Lhasy vpadla britská vojska vedená plukovníkem Francisem Younghusbandem, avšak dalajláma ještě před invazí vojsk uprchl do mongolského města Urgy. Britská vojska opoustila Tibet až v roce 1914. Tibet také prošel čínskou invazí v letech 1909 — 1910, při které dalajláma uprchl do Indie. Po pádu dynastie Čching nastalo v roce 1912 období změn. 13. dalajláma se vrátil do Lhasy se snahou vyhnat čínská vojska a modernizovat Tibet, jelikož mu exil v Indii dodal inspiraci vyspělejší kulturou. V roce 1912 vydala tibetská vláda do oběhu první tibetské bankovky a představila první tibetskou vlajku. O rok později byl založen první poštovní úřad. Tibet byl samostatným státem do roku 1951 do doby, než Tibet obsadila Čínská lidová osvobozenecká armáda. V roce 1925 začaly vycházet první tibetské noviny Kalimpongu, které informovaly o dění za hranicemi a byly 13. dalajlámovi pravidelně zasílány. Ten v dopise vydavatelům poděkoval za možnost získání povědomí a možnosti hlubšího pochopení zemí jako byla Čína, Velká Británie, Rusko a jiné. V dalších letech posílil armádní vojska. V roce 1917 ve Lhase založil první lékařský institut Men-Tsee-Khang pro zachování tradičních hodnot v tibetském lékařství a astrologii. Zasloužil se také o větší bezpečí Tibeťanů, díky založení prvního policejního útvaru ve Lhase v roce 1923.  Modernizaci se mu nepodařilo zcela dokončit a v roce 1933 ve věku 57 let zemřel na zápal plic. Jeho tělo je uloženo ve Lhase v Červeném paláci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jetsun Ngawang Lozang Tupden Gyatso Jigrab Wangchug Chogle Nampar Gyelpa Pel Zangpo, většinou jen Thubtän Gjamccho, (tibetsky ཐུབ་བསྟན་རྒྱ་མཚོ) (12. února 1876 Langdun, Dangpo – 17. prosince 1933 Palác Potála, Lhasa) byl 13. tibetský dalajláma.", "tgt_summary": "图登嘉措(,1876年-6月27日-1933年-12月17日),藏传佛教格鲁派第十三世达赖喇嘛。", "id": 341084}
{"src_title": "Butch Cassidy a Sundance Kid", "tgt_title": "虎豹小霸王", "src_document": [{"title": "Děj filmu.", "content": "Příběh vypráví o dvou banditech a lupičích - elegantním Butchi Cassidym (Paul Newman), který není nijak vynikající střelec a pistolník a milém Sundance Kidovi (Robert Redford), který je střelec excelentní. Oba jsou členy větší lupičské bandy, která se specializuje na vylupování bank a vlaků.  Po jednom nepříliš úspěšném vyloupení peněz z vlaku a poničení vlakové soupravy se je ale rozhodnou úřady i majitelé železniční společnosti dostat. Vyšlou proti nim skupinu stopařů a šerifů, která je neúnavně pronásleduje, kam se jen hnou. Z obou se tak stanou věční štvanci. Když se jim podaří utéci z nejhoršího skokem z vysoké skály do rozbouřeného potoka, rozhodnou se odjet spolu s Sundance Kidovou přítelkyní učitelkou Ettou (Katharine Rossová) do Jižní Ameriky do Bolívie, kde začnou opět vykrádat banky a na krátkou dobu se jim opět daří. Nicméně Etta se po čase vrátí zpět do Spojených států a oni se rozhodnou pracovat a živit se poctivě, získají místo ozbrojené stráže určené pro transport peněz do místních dolů v horách. Poté, co ale společně zabijí celou skupinu bolivijských banditů, kteří jim chtěli ukrást převáženou výplatu pro místní horníky, se ale jejich osud naplní. Začne je opět vytrvale stíhat jak bolivijská policie tak i bolivijská armáda a oba přátelé se kvůli mnoha léčkám a zvratům dostanou do bezvýchodné situace - oba jsou uvěznění v jedné malé bolivijské obci v jakési hospodářské budově, zraněni a obklíčeni strážci zákona. Není úniku a tak se tedy bok po boku vrhnou vstříc nebezpečí. Zazní výstřely a vše se zastaví - film končí.", "section_level": 1}, {"title": "Oblíbenost.", "content": "Po premiéře se stal velmi oblíbený – tehdy mladý a již úspěšný filmový režisér a tehdy méně známý herec Robert Redford a v té době již velmi známá hollywoodská herecká hvězda Paul Newman slavili úspěch, šlo o jejich první vzájemnou spolupráci, kterou si později zopakovali i ve filmu \"Podraz\". Redford za roli Sundance Kida získal téhož roku cenu BAFTA za nejlepší herecký výkon. Dojímavá filmová hudba s krásnou ústřední filmovou písní celkový dojem jen podtrhly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Butch Cassidy a Sundance Kid (v angličtině Butch Cassidy and the Sundance Kid) je americký western George Roye Hilla z roku 1969, kde hlavní role obávaných bankovních a železničních lupičů Butche Cassidyho a Sundance Kida hrají Paul Newman a Robert Redford. Film získal 4 Oscary (kamera, hudba, píseň, scénář). Historie se film drží jen volně. Hlavní ženskou postavu vytvořila Katharine Rossová.", "tgt_summary": "是一部于1969年上映的美国西部电影,由乔治·罗伊·希尔执导,威廉·戈德曼编剧(他凭此片获得奥斯卡最佳原创剧本奖)。本片大致参照真实事件,讲述了旧西部的歹徒罗伯特·勒罗伊·帕克,假名“布屈·卡西迪”(保罗·纽曼饰)和哈利·阿朗佐·隆格巴,绰号“日舞小子”(劳勃·瑞福饰)一起逃亡至玻利维亚,以继续他们成功的犯罪生涯。该电影因其“文化上、历史上或美学上有重要意义”,于2003年被美国国会图书馆收入国家影片登记部的保护储藏名单中。", "id": 379533}
{"src_title": "Norwich", "tgt_title": "諾里奇", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Anglosaské období.", "content": "Existují dva modely rozvoje Norwiche v anglosaské době. Jednou z možností je, že existovaly tři oddělené osady – jedna na severu od řeky a dvě další na jihu, které postupně splynuly v jednu. Druhou variantou je expanze osady na severu řeky poté, co v 7. století dvě osady na jihu zůstaly opuštěné. Raně středověký Norwich byl živým obchodním centrem východní Anglie. V letech 924 až 939 bylo město plně etablované, dokonce razilo i vlastní mince. Roku 1004 byl Norwich dobyt a vypálen vikinským vojevůdcem Sweinem Forkbeardem.  V době ovládnutí Anglie Normany byl Norwich jedním z největších měst Anglie. Pozemková kniha uvádí, že měl dvacet pět kostelů a mezi pěti až deseti tisíci obyvatel. Norwich se nadále rozvíjel jako důležité obchodní centrum využívající řeku Wensum pro dopravu k moři. Při vykopávkách v centru města byly nalezeny mlýnské kameny a jiné artefakty datované do období před 11. stoletím pocházející ze Skandinávie.  Oblast, kde se nacházela na jižním břehu řeky saská osada, byla zničena při stavbě hradu v roce 1070. V době vlády Normanů se centrum města přesunulo do okolí hradu a na západ od něj. Tato oblast měla centrum na normanském tržišti, které se dochovalo do současné doby jako \"City's Provision Market\".  V roce 1096 zahájil Herbert de Losinga, tehdy biskup z Thretfordu, stavbu katedrály. Hlavním stavebním prvkem byl vápenec dovážený z Caen v Normandii. Pro dopravu kamenů na stavbu katedrály byl vyhlouben kanál vedoucí od řeky podél východních hradeb až ke staveništi. Biskup pak přemístil sídlo diecéze do katedrály.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "V polovině 14. století byly dokončeny městské hradby dlouhé asi 4 km. Ty spolu s řekou ohraničovaly větší plochu, než jakou měla londýnská City. Nicméně po jejich dokončení bylo zakázáno stavět obydlí mimo jimi obklopené území. V roce 1144 byli zástupci židovské komunity obviněni z rituální vraždy poté, co byl nalezen mrtvý chlapec William, na jehož těle byly patrné rány nožem. Byl to první incident obvinění židovské komunity z použití lidské krve při liturgiích v Anglii. Příběh se stal legendou a William byl později prohlášen za svatého. Jeho kult přitahoval velké množství poutníků, což přineslo bohatství místním kostelům. 6. února 1190 byli všichni židé, s výjimkou několika málo jedinců, kterým se podařilo schovat v hradu, zmasakrováni.  Bohatství vytvářené obchodem s vlnou financovalo výstavbu mnoha nádherných kostelů a Norwich se mohl pochlubit větším množstvím kostelů než kterékoli město na sever od Alp. V této době mělo město čilé obchodní spojení s mnoha městy v Evropě od Skandinávie až po Španělsko. V té době se Norwich stal samostatným městem a centrem nejhustěji obydleného a prosperujícího hrabství. Ve středověku zasahovala k Norwichi mělká mořská zátoka, která z něj dělala město přístavní.  V roce 1567 zaznamenal Norwich velký příliv valonských imigrantů. Město se stalo v 16. a 17. století domovem uprchlíků z různých zemí, například francouzských hugenotů nebo belgických Valonů. Zdá se, že tito imigranti se začlenili do společnosti města bez velkých problémů a jejich příchod obchodní vztahy s kontinentální Evropou naopak posílil.", "section_level": 2}, {"title": "Anglická občanská válka a alžbětinská doba.", "content": "Obyvatelé východních hrabství země byli velkými podporovateli parlamentaristů a Norwich nebyl výjimkou. Jedinými odpůrci této politiky byl starosta a biskup, ale to vyplývalo spíše z jejich postavení než vlastního přesvědčení.  Roku 1797 založil Thomas Bignold, obchodník s vínem a bankéř, První norwichskou pojišťovací společnost. Několik let předtím, když se přestěhoval z Kentu, nemohl najít nikoho, kdo by ho pojistil proti lupičům. S vědomím, že ve městě, kde je většina domů postavena ze dřeva, je strach obyvatel z požáru velký, založil \"Norwichskou společnost pro pojištění domů, skladišť a obchodů proti ohni\" (\"Norwich Union\"). Tato společnost se později stala největší svého druhu v zemi.  Do průmyslové revoluce jako prosperující a lidnaté město soupeřil Norwich s Bristolem o pozici druhého nejdůležitějšího města. Do doby, než byl roku 1845 spojen s ostatními částmi země železnicí, bylo rychlejší doplout lodí do Amsterdamu než do Londýna.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Na počátku 20. století v Norwichi působilo několik velkých průmyslových společností vyrábějících mimo jiné obuv a oděvy, dále truhlářství a podniky strojírenské a letecké. Norwich měl také vazby na výrobu čokolády.  Staré centrum města a viktoriánská obytná čtvrť v jeho sousedství byly vážně poškozeny při náletech v období druhé světové války. Poškozeny byly i průmyslové objekty a železniční infrastruktura.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Původním základem ekonomiky města byl průmysl, především výroba oděvů. Tato situace se v 18. a 19. století změnila a zdrojem příjmů se stalo poskytování služeb. \"Norwich Union\" a \"Aviva\" jsou sice nejdůležitějšími zástupci tohoto sektoru, ale staly se součástí jiných pojišťovacích ústavů. Byly postaveny nové obytné komplexy, včetně zábavních center a nočních klubů, a to v oblasti \"Boulton and Paul\". \"Eastern Counties Newspapers\" je významnou publikační společností přesahující svým významem hranice města.  V roce 2006 byl Norwich šestým nejlépe prosperujícím obchodním centrem Velké Británie. Původní tržiště bylo založeno Normany v letech 1071 až 1074 a do současnosti je největším tržištěm v Anglii provozovaným šest dní v týdnu. Tržiště prošlo v posledním období rekonstrukcí, jejímž důsledkem bylo i zmenšení prodejní plochy asi o 20 %.  Obchodní centrum \"Mall Norwich\", navržené místní společností \"Lambert, Scott & Innes\" a otevřené roku 1993, představuje důmyslný příklad řešení začlenění nového obchodního centra do stávající historické zástavby – větší část stavby je zapuštěna pod úroveň země v úbočí kopce a parkoviště má na střeše.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Norwich je spojen s Great Yarmouth, Kings Lynn a Peterboroughem na západě silnicí \"A47\", která prochází okolím města. S Cambridge je spojen přes silnici \"A11\" a dále dálnici \"M11\" s Londýnem. Směrem na Ipswich vede silnice \"A140\".  Železniční trať vede z Norwiche do Londýna a Peterboroughu. Příměstské spoje jsou provozovány do Great Yarmouth, Lowestoftu, Sheringhamu a Cambridge. V minulosti v Norwichi existovaly tři železniční stanice pro místní dopravu, ale nyní všechny tyto vlaky zastavují v zastávce \"Thorpe Station\".  Autobusovou dopravu zajišťuje v Norwichi několik dopravců. Největší podíl má \"First Eastern Counties\". Tato společnost provozuje i linky směřující do ostatních částí hrabství Norfolk, například do Peterboroughu, Lowestoftu a Thetfordu. Společnost National Express vypravuje jednou denně dálkové spoje na Letiště London Stansted, pět spojů do Londýna a jeden do Birminghamu. Velká část spojů je odbavována z autobusového nádraží v \"Surrey Street\".  V roce 2005 měl Norwich nejlépe provozovaný systém odstavných parkovišť (\"park and ride\") podporovaných návaznými spoji městské hromadné dopravy ve Velké Británii. Tento systém byl vybudován za podpory orgánů hrabství a obsahuje mimo jiné šest speciálně vybudovaných stanovišť – letiště, \"Sprowston\", \"Postwick\", \"Harford\", \"Thickthorn\" a \"Costessey\". Dohromady je zde vybudováno asi 5 000 parkovacích míst; v roce 2006 tento systém využilo 3,4 milionu cestujících.  Letiště Norwich je využíváno jako přivaděč pro Letiště Amsterdam Schiphol. Na tomto letišti operují společnosti \"FlyBe\", \"Air Southwest\", \"Eastern Airways\" a \"Bristow Helicopters\" a v době dovolených i jiné charterové společnosti.  Řeka Yare je splavná od \"Great Yarmouth\" až do \"Trowse\" na jih od Norwiche. Odsud je splavná řeka Wensum až do Norwiche.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Norwichské královské divadlo existuje již asi 250 let. Bylo ustanoveno zákonem parlamentu v 10. roce vlády Jiřího II. Divadlo je schopno pojmout až 1 300 diváků a hostují zde různé soubory předvádějící muzikály, taneční představení, drama, komedie nebo operu.  Každým rokem je pořádán Norfolkský a Norwichský festival, který přitahuje mnoho návštěvníků z celé východní Anglie.  V roce 2002 bylo otevřeno Forum, budova knihovny navržená společností Michaela Hopkinse a jeho společníků, která nahradila původní hlavní městskou knihovnu a v níž nyní v ní sídlí knihovna a regionální centrum BBC. Budova také obsahuje sály pro výstavy, koncerty a jiné umělecké aktivity.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Jednou z takzvaných nových univerzit je i Univerzita východní Anglie založená roku 1963 nacházející se na okraji Norwiche. Je známá svými programy tvůrčího psaní, jež poprvé zavedli Malcolm Bradbury a Agnus Wilson a jejímiž absolventy byli mimo jiné Kazuo Ishiguro a Ian McEwan. V areálu univerzity sídlí i Sainsbury Centre for Visual Arts.  V centru města také sídlí \"Norwich School of Art & Design\". V roce 2001 byl na okraji Norwiche v \"Colney\" otevřen \"Norfolk and Norwich University Hospital\".  Na zdejší Východoanglické univerzitě působil jako profesor pro moderní německou literaturu ́významný německý spisovatel W. G. Sebald (1944-2001), který zde roku 1989 založil překladatelské centrum (British Centre for Literary Translation).", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Nejdůležitějším fotbalovým klubem je Norwich City FC, přezdívaný \"kanárci\", hrající na stadiónu na \"Carrow Road\". Jejich hlavním lokálním rivalem je Ipswich Town FC Norwich City bývá občas zaměňován s klubem Norwich United FC, který má domovský stadión v \"Plantation Park\", asi 8 kilometrů na východ od města.  Ve městě také působí ragbyový klub \"Norwich Lions\" a čtyři kluby hokejové – \"Norwich City Hockey Club\", \"Norwich Union Hockey Club\", \"Norfolk Nomads Hockey Club\" a \"Norwich Exiles\". Za hranicemi Norwiche na \" Whitlingham Lane\" se nachází Norfolkský lyžařský a snowboardový klub \"Trowse\", který má v současnosti asi 5 000 členů.", "section_level": 1}, {"title": "Turistické atrakce.", "content": "Hlavními turistickými zajímavostmi Norwiche jsou katedrála, obuvnické ulice a muzeum starého Norwiche, hrad, vojenská věž Cow Tower, historická budova Dragon Hall a moderní budova knihovny Forum. Norwich je také jedním z deseti největších obchodních center Velké Británie.  V Norwichi se zachovaly mnohé památky staré architektury. Středověká architektura je reprezentována v katedrále pocházející z 11. století, hradu z 12. století a velkém množství kostelů. V středověku bylo postaveno na území chráněném hradbami 57 kostelů, z nichž se dochovalo 31. Velká část středověkých staveb se nachází v centru města – \"Assembly Rooms\" (1776), \"Octagon Chapel\" (1756), \"St Helen's House\" (1752) a dům v \"Surrey Street\" (1761).  Z viktoriánského období se zachovaly mimo jiné budovy sídla \"Norwich Union\" v \"Surrey Street\", secesní královské arkády a \"Hotel de Paris\". Příkladem novogotického stylu je římskokatolická katedrála na \"Earlham Road\", jejíž stavba byla zahájena roku 1882.", "section_level": 1}], "src_summary": "Norwich (výslovnost [ˈnɒrɪdʒ]) je město ve východní Anglii. Je regionálním a administrativním centrem hrabství Norfolk. V oblasti spravované Radou města Norwich žije 129 500 (2006) obyvatel. Norwich je na čtvrtém místě v pořadí podle hustoty obyvatel ve východní Anglii (3 319 obyvatel na km2).", "tgt_summary": "英国英格兰东区域诺福克郡的城市、自治市镇(Borough)。诺里奇是英格兰历史上著名的古城,十一世纪时曾是全英国第二大城市,仅次於伦敦。火车往返伦敦两小时。诺里奇市被普遍认为是治安良好的城市。最新的官方调查表明,东英格兰是英格兰中犯罪事件发生最少,人们健康状况最好且处于就业率最高行列的地区,亦是英国的第一个提供免费无线网络的城市。", "id": 694373}
{"src_title": "M14 (puška)", "tgt_title": "M14自动步枪", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Puška M14 byla vyvinuta ve spojených státech v 50. letech jako zbraň pro nově zavedený standardní náboj Severoatlantické aliance 7,62 x 51 mm NATO. Zbraň konstrukčně dosti blízce vycházela z osvědčeného válečného modelu M1 Garand. Do výzbroje byla zavedena roku 1957.  Šlo o pušku velmi přesnou a balisticky výkonnou (vývoj střelivin umožnil, že přes zkrácení nábojnice z 64 na 51 mm se výkon vojenských verzí nábojů.30-06 Springfield a 7,62 x 51 mm NATO nijak drasticky neliší), při plně automatickém režimu střelby (dávkami) však byla velmi těžko ovladatelná a při déle trvající střelbě dávkami docházelo k přehřívání hlavně. Zavedením možnosti střelby dávkou navíc vzrostla její hmotnost, neboť bylo nutno zesílit konstrukci pro zvětšené namáhání při plně automatické palbě. Většina zbraní byla později upravena pouze pro střelbu jednotlivými ranami.  Přes pečlivě zpracovanou konstrukci, vysokou odolnost a životnost byla M14 ve výzbroji americké armády velmi krátkou dobu, neboť ji během války ve Vietnamu postupně nahradily zbraně typu M16, resp. AR-15 které jsou v dnešní době, po boku systému Kalašnikov (AK) bezesporu nejrozšířenější na celém světě.  Pušku M14 používala americká námořní pěchota na počátku vietnamské války, po jejím nahrazení puškou M16 byla zařazena jako druholiniová zbraň, až na speciální varianty používané odstřelovači.  V dnešní době jsou zbraně řady M14 používány jako odstřelovací pušky - nejčastěji ve variantě DMR. Pušky M14 v klasickém provedení, tedy s dřevěným pažbením (a často s povrchovou úpravou kovových částí chromováním nebo niklováním) jsou zbraněmi čestných jednotek  Jednotky \"Delta Force\" jsou užíváním M14 známé. Jak je vidět z filmu Black Hawk Down (Černý Jestřáb Sestřelen), podle skutečné události - bitva o Mogadishu, jeden z této jednotky, Seržant Randy Shughart, využívá M14 k odstřelování z helikoptéry aby podpořil své jednotky během pozemních operací. Jeho M14 je vybavena optikou Aimpoint 3000.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Systém zbraně je v podstatě stejný jako u pušky M1 Garand. Zbraň používá systém uzamčení závěru rotačním závorníkem. Rozdíly oproti M1 Garand jsou hlavně změna ráže - z.30-06 na 7,62 x 51 mm NATO a možnost volby režimu střelby. Dalším významným rozdílem byla změna zásobovacího ústrojí. Zbraň oproti Garandu používá schránkové odnímací zásobníky. Toto vysoce zvýšilo užitnou hodnotu zbraně.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "M15.", "content": "Varianta označovaná jako M15 měla nahradit lehký kulomet, od základního modelu se odlišovala těžší hlavní s větší tepelnou jímavostí, sklopnou dvojnožkou a vyšší hmotností. Příliš se však neosvědčila ani nerozšířila, pro plnění úkolů lehkého kulometu byla příliš lehká, s nedostatečnou palebnou mohutností, a jako útočná puška zase dost těžká a neohrabaná.", "section_level": 2}, {"title": "M14E2 / M14A1.", "content": "Standardní M14 s volbou střelby (automat/poloautomat). Tento model (M14E2) byl zaveden jako standardní pěchotní automatická puška a v roce 1966 přejmenován na M14A1.", "section_level": 2}, {"title": "M14 M (Modified) / M14 NM (National Match).", "content": "M14 M je pouze poloautomatická verze standardní M14 a byla vytvořena pro civilní účely. Speciálním mechanismem bylo zabráněno využití plně automatické střelbě.", "section_level": 2}, {"title": "M1A / M1A NM (National Match) / M1A SM (Super Match).", "content": "Další civilní verze armádní M14, konkrétně vyráběná americkou zbrojovkou Springfield Armory, Inc. od roku 1974. Střelba je pouze poloautomatická a nemůže být modifikována na plně automatickou. Ačkoliv bylo i vyrobeno několik kusů s volbou střelby na plně automatickou, musely tyto kusy podlehnou zvláštní registraci.", "section_level": 2}, {"title": "M21.", "content": "Varianta M14 byla zavedena do výzbroje jako odstřelovačská puška M21, která se vyznačovala pečlivějším zpracováním hlavně a dalších součástek (zejména spoušťového mechanismu), zvláště tuhou pažbou z vrstveného laminovaného dřeva, přítomností lištové montáže pro optický zaměřovač na pouzdru závěru, a také absencí možnosti střelby dávkou.", "section_level": 2}, {"title": "M25 \"White Feather\".", "content": "M25 je puška vyrobená pro U.S. Army Special Forces (speciální jednotky) a U.S. Navy SEALs. Označení \"White Feather\" nese podle obávaného námořního odstřelovače z Vietnamské války Carlose Hathcocka. Až na několik detailů, jako je jiná optika, je zbraň stejná jako M21. Je stavěná jako odstřelovací puška a oproti ostatním verzím vůbec nemá pevná mířidla. přesnost je srovnatelná s puškami Remington 700, což je vzhledem k poloautomatické střelbě velmi obdivuhodné a dává této zbrani (při nasazeném nejdelším zásobníku) velikou palebnou sílu porovnatelnou s útočnou puškou na vzdálenost, která přesahuje dosah běžného vojáka s útočnou puškou. Ve válce v Perském zálivu byla hodně využita již zmiňovanými U.S. Army Special Forces a U.S. Navy SEALs.", "section_level": 2}, {"title": "M14 DMR (Designated Marksman Rifle).", "content": "Modifikovaná verze základní M14ky, používaná americkou Námořní pěchotou (US Marines). V současné době je u námořnictva nahrazována modernější M39 EMR.", "section_level": 2}, {"title": "M14 EBR (Enhanced Battle Rifle).", "content": "Toto je modernizovaná varianta M14 vyráběná americkou zbrojovkou Sage International. Na zbrani je k dispozici několik R.I.S. lišt pro optiku, kolimátor, svítilnu atp.. Modernizace si vyžádala upuštění od klasické dřevěné pažby, ta je nyní kompletně z lehkých slitin a její délka je plně nastavitelná, stejně jako lícnice. M14 EBR samozřejmě využívá stejné ráže jako její \"stará předchůdkyně\" 7,62×51 mm NATO.", "section_level": 2}, {"title": "M39 EMR (Enhanced Marksman Rifle).", "content": "Založena na základu M14 EBR, používaná americkou Námořní pěchotou (US Marines). V současnosti postupně nahrazuje starší M14 DMR, taktéž užívanou námořnictvem.", "section_level": 2}], "src_summary": "M14 je původně automatická, později samonabíjecí puška americké armády zavedená do výzbroje koncem 50. let 20. století. Již v průběhu vietnamské války byla vyřazena z výzbroje prvoliniových jednotek a nahrazována útočnou puškou M16. V pozdější době jsou používány většinou jen speciální modifikace.", "tgt_summary": "M14是美国在越战早期使用的战斗步枪,由春田兵工厂设计及生产,在越战时被M16突击步枪取代,但其后的改良衍生型重新在战场上服役。", "id": 356630}
{"src_title": "Muzikoterapie", "tgt_title": "音樂治療", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší zmínky o spojení hudby a medicíny pocházejí ze Starého zákona, kde je popisováno, jak David léčil hrou na harfu deprese krále Saula. Ve starých předoasijských kulturách, v Egyptě a v antickém Řecku byly nejen prakticky, ale i teoreticky propracované koncepce formování člověka pomocí hudby. To se týká např. dionýského kultu, nauky o ethosu v hudbě a Aristotelova učení o katarzi prostřednictvím umění. Nová koncepce muzikoterapie se objevila koncem 17. století. Pod názvem iatromusica vycházela z představy vibrací způsobovaných hudbou - ty z nemocného těla podle této teorie vypuzovaly jedovaté látky. Za nejpřísnosnější se považoval rytmus, proto byly komponovány speciální léčebné skladby tanečního charakteru.  Koncem 19. století s nástupem exaktní medicíny byla muzikoterapie zavržena jako šarlatánství. Jen výjimečně se objevovaly dílčí studie, např. o vlivu hudby na krevní oběh a pod. Teprve kolem druhé světové války se v USA a ve Švédsku objevily propracovanější koncepce opřené o psychoanalýzu. V USA (Altshuler, Douglas, Benedict, Boenheim, Blanke, Masserman, Shatin, Sutermeister) to byla hlavně empirická klinická praxe (objevil se přímo pojem \"hudební farmakologie\") a muzikoterapie zde sloužila spíš jen jako pomocná metoda. Ve Švédsku Alexis Pontvik založil v roce 1942 muzikoterapeutický institut, vycházející z Jungova pojetí psychoanalýzy. Muzikoterapie je zde hlavní léčebnou metodou, neboť hudba může svými specifickými prostředky pronikat do hlubších vrstev osobnosti než mluvené slovo. Přes značné pokroky, kterými muzikoterapie prošla, lze tvrdit, že je stále v začátcích, neboť dosud významně nepřekoročila hranici empirismu. Z nejnovějších výzkumů se dá zmínit podstatný podíl hudby na výsledcích holotropního dýchání (Stanislav Grof).", "section_level": 1}, {"title": "Léčebné působení hudby.", "content": "Hudba ovlivňuje vegetativní funkce - srdeční rytmus, krevní tlak, dýchání, svalový tonus, motoriku, termoregulaci a pod. Používá se ke zmírnění bolesti, úzkosti, strachu (např. při chirurgických nebo stomatologických zákrocích), u poinfarktových stavů, při léčbě dlouhotrvajících chorob (např. tuberkulózy). V psychoterapii se hudba užívá k léčbě adaptability, komunikace, v souvislosti s neurózami a pod. Hudba je sama o sobě komunikací, proto umožňuje oslovení a porozumění i tam, kde jsou narušeny běžné mezilidské kontakty. Pomáhá jednak poslech hudby (tzv. receptivní muzikoterapie) a jednak aktivní provozování hudby - např. jako emoční ventil, jako prostředek restrukturace vztahu jedince a kolektivu a pod. Za důležité se také, v návaznosti na Junga, považuje napojení na základní zákonitosti fungování světa (Weltklang, archetypy...). Užívají se různé metody muzikoterapie - racionální, sugestivní, abreaktivní, tréninková, interpersonálně korektivní atd. Muzikoterapie může být individuální, skupinová nebo hromadná. Užívá se (např. u autistických dětí) tzv. akustická dieta - omezení zvukových podnětů na triangly či zvony. Reprodukovaná hudba s následnou reflexí se užívá při léčbě alkoholismu a toxikomanie. Aktivní muzikoterapie je účinná při rozvoji psychicky i somaticky zaostalých dětí. Významná je také léčba postavená na práci s vlastním hlasem, resp. zpěvem - hlasová terapie.", "section_level": 1}, {"title": "Léčivá hudba.", "content": "Hudba k terapii se většinou nevybírá podle estetických kritérií. Obvykle se neklade důraz na obsahovou stránku díla, ale na schopnost bezprostředně působit. Povzbuzuje se emocionálně laděný fantazijní výklad, výpověď o prožitku a pod. Proto se vybírají všeobecně přijatelné skladby klasicko-romantické produkce (Beethoven, Chopin, Čajkovskij), které vyvolávají intenzivní citové prožitky a reakce. Pontvikova švédská škola muzikoterapie zásadně preferuje bachovskou polyfonii. Často se užívají lidové písně a etnická hudba a pro některé účely se hodí dokonce agresivní rytmická hudba. Dosud však není popsáno terapeutické působení psychedelické rockové hudby a orchestrální a komorní témbrové hudby (Messiaen, Ligeti, Penderecki, Schnittke, Scelsi ad.).", "section_level": 1}], "src_summary": "Muzikoterapie je součást léčebné pedagogiky. Metoda se používá jako terapeutický prostředek. Protože v ČR neexistuje léčebná pedagogika jako samostatný obor, je muzikoterapie definována s ohledem na vlastní metody, monografie, vědecké studie a vznik asociací jako samostatný a svébytný obor pod názvem umělecké terapie (společně s arteterapií, dramaterapií a tanečně - pohybovou terapií). Někde je ještě vnímána jen jako součást speciální pedagogiky a psychologie, resp. psychoterapie.", "tgt_summary": "音乐治疗(Music therapy),是利用乐音、节奏对生理疾病或心理疾病的患者进行治疗的一种方法。主要是针对在身、心方面「有需要」进行治疗的个案,针对其「需要治疗」的部分,进行「有计划」,「有目的」的疗程。根据美国音乐治疗协会(American Music Therapy Association)的定义,音乐治疗是由有证照的音乐治疗师以音乐作为工具根据临床和实证过的音乐疗程为个案设定客制化的目标并协助个案达成目标。", "id": 1272006}
{"src_title": "Formule 1 v roce 2008", "tgt_title": "2008年世界一级方程式锦标赛", "src_document": [{"title": "Před sezónou.", "content": "V kalendáři znovu přibyla osmnáctá Grand Prix, dva nové okruhy a závod za umělého osvětlení. První polovina kalendáře byla téměř beze změny, vypadla pouze Grand Prix USA v Indianapolis a z letních měsíců se na začátek sezóny posunula Grand Prix Turecka. Druhá polovina kalendáře doznala pestřejších změn. Do kalendáře se znovu vrací Grand Prix Německa, loni se v Německu sice jelo na Nürburgringu, ale jako Grand Prix Evropy. Evropskou Grand Prix tak hostil nový okruh ve Valencii, druhým premiérovým okruhem byla Marina Bay, kde se jela první uměle osvětlená Grand Prix a to Velká cena Singapuru. Situace ohledně účastnících se týmu byla také jasná. Již 14. února 2006 prezident FIA Max Mosley, oznámil, že všechny týmy, které chtějí startovat v sezóně 2008 musejí během jednoho týdne doručit oficiální přihlášku. Všech jedenáct týmu účastnících se šampionátu 2006 doručilo žádost dle daných kritérií stejně jako další zájemci o vstup do šampionátu. Mezi novými zájemci se objevili indický magnát Vijay Mallya, jenž koncem sezóny 2007 koupil upadající Spyker, nebo stále se vracející David Richards s projektem Prodrive. Žádosti zamítnuté v předkole patřili Paulu Stoddartovi, který se pokusil navrátit Minardi do světa Grand Prix, dále Eddimu Jordanovi a projektům Direxiv a Carlin Motorsport. <br>", "section_level": 1}, {"title": "Testy.", "content": "Šedé zvýraznění = uzavřený test jednoho týmu", "section_level": 1}, {"title": "Složení týmů.", "content": "Všechny motory jsou specifikace 2.4 V8, vyrobené podle pravidel ze sezony 2006.", "section_level": 1}, {"title": "Velké ceny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Australský chaos.", "content": "Úvodní závod sezóny přivítala znovu Austrálie a to 16. března. Start závodu se očekával s největším napětím, jezdci neměli ve svých vozech namontované pomůcky jako je kontrola prokluzu. Start proběhl bez komplikaci, zato první zatáčka ukázala své neduhy. Vypadlo hned šest pilotu a na trať vyrazil Safety car, který závod přerušil ještě ve 26 kole, když kolidoval Massa a Coulthard a ještě ve 45 kole po havárii Tima Glocka. Závod se nevyvíjel dobře pro tým Ferrari, po odstoupení Massi neviděl cíl ani úřadující mistr světa Räikkönen, který nakonec ale získal jeden bod poté, co byl diskvalifikován Barrichello.  Lewis Hamilton s vozem McLaren zvítězil v Grand Prix Austrálie, za svými zády tak nechal německé piloty Nicka Heidfelda (BMW) a Nica Rosberga (Williams). Závod dokončilo pouze šest vozů, což v historii formule 1 nabídla pouze Grand Prix Monaka 1996, kdy jen Olivier Panis, David Coulthard a Johnny Herbert dokončili závod v plánovaném počtu kol. Dalším závodem s nízkým počtem závodníku v cíli byla Grand Prix USA 2005, kde byla situace zkomplikována firmou Michelin, která jako dodavatel pneumatiky většiny týmů, nebyla schopna zajistit vhodné pneumatiky a týmům účast v závodě nedoporučila.", "section_level": 2}, {"title": "Srovnání skóre.", "content": "Po problematické úvodní Grand Prix sezóny je Ferrari zpátky ve hře o titul. Oba jezdci Kimi Räikkönen i Felipe Massa, neponechali nic náhodě a již v trénincích udávali tón. Vše pak završili dokonalou kvalifikací, kde obsadili celou první řadu. Také během závodu oba jezdci v rudých vozech plnili roli favoritů závodu, to vše platilo až do 31. kola, kdy chyboval Felipe Massa. Nicméně Kimi Räikkönen se nenechal vyvézt z míry a dotáhl své snahy do vítězného konce. Jedinou konkurencí mu tak byly vozy BMW a McLaren. O vyrovnanosti letošní sezóny hovoří fakt, že po dvou závodech máme šest různých jezdců na stupních vítězů (v roce 2007 to bylo během celé sezóny pouze 5 jezdců). Nejlepší týmy doplnila, díky výkonům Jarna Trulliho, Toyota a je nepochybné, že se japonská automobilka oproti loňské sezóně výrazně zlepšila. Naopak tým, který v Sepangu výkonnostně úplně propadl, byl Williams. Také u Renaultu a Red Bullu nemohou být spokojení, při pomyšlení, že se na ně zezadu startovního pole dotahuje nevýrazná Honda. Chvost pelotonu prozatím uzavírá trojlístek Toro Rosso, Force India a Super Aguri. První nejrychlejší kolo v kariéře si připsal Nick Heidfeld a zároveň i jeho tým BMW.", "section_level": 2}, {"title": "Bahrajnský double Ferrari.", "content": "Již v pátečních trénincích bylo znát předsezónní testování na bahrajském okruhu, které dokázalo Ferrari beze zbytků zúročit. Kvalifikace sice rudým vozům nevyšla dle jejich předpokladů, pole positions si poprvé v kariéře vybojoval vůz BMW i její pilot Robert Kubica. V první řadě s ním stál Felipe Massa, Räikkönenovo Ferrari odsunul na čtvrtou příčku Lewis Hamilton s McLarenem. Nejlépe odstartoval Felipe Massa, který využil zaváhání Roberta Kubici a proklouzl do čela. Výborně připravený na startovní proceduru byl i Heikki Kovalainen, jenž využil volný levý okraj dráhy a předjel svého krajana Kimi Räikkönena. Naopak jednička McLarenu Lewis Hamilton při zhasnutí červených světel zůstal téměř stát a propadl se z třetího na desáté místo, navíc při nájezdu do první zatáčky šel příliš pozdě na brzdy a pošťouchl před ním jedoucího Alonsa. Při tomto manévru si poškodil přední přítlačné křídlo a musel k mechanikům do boxů a do závodu se vrátil na 18. místě. Oba vozy Ferrari si bez problému hlídaly čelo závodu a zajistily si tak letošní první double, zároveň Räikkönen slavil padesáté podium a Massa při svém šestém vítězství slavil první triumf, který nezískal z pole positions. Zásluhou třetího a čtvrtého místa v bahrajnské Grand Prix se BMW dostalo do vedení poháru konstruktérů.", "section_level": 2}], "src_summary": "V pořadí 59. ročník Mistrovství světa jezdců Formule 1 a 50. ročník poháru konstruktérů. Začal 16. března prvním závodem na okruhu v Austrálii a skončí 2. listopadu v Brazílii.", "tgt_summary": "2008年世界一级方程序锦标赛(2008 FIA Formula One World Championship),是由FIA举办的年度一级方程序赛车赛事。比赛时间为2008年3月16日至11月2日,共有18场比赛。总冠军是刘易斯·汉密尔顿,车厂总冠军是法拉利车队。", "id": 980359}
{"src_title": "Karol Šmidke", "tgt_title": "卡罗尔·什米德克", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a politická aktivita v předválečné ČSR.", "content": "Po vzniku první československé republiky pracoval v různých funkcích stranického aparátu KSČ v Liptovském Svätém Mikuláši, Trenčíně a Banské Bystrici. Zároveň byl i představitelem Svazu kovodělníků v Bratislavě a tajemníkem Rudých odborů na Slovensku.  V parlamentních volbách v roce 1935 byl zvolen poslancem Národního shromáždění ČSR za KSČ (v databázi poslanců uváděn jako Karol Schmidke). Ve funkci setrval do prosince 1938, kdy jeho mandát zanikl v důsledku rozpuštění KSČ.  Od ledna 1939 byl pověřen politickými funkcemi na Moravě, odkud udržoval kontakty s ilegálními pracovníky komunistické strany na Slovensku.", "section_level": 2}, {"title": "Účast v odboji a Slovenském národním povstání.", "content": "Z pověření strany 10. srpna 1939 emigroval přes Polsko do Sovětského svazu. Zde pobýval v letech 1941 až 1942, navštěvoval zde Vyšší leninskou školu v Kušnarenkově. Po jejím ukončení pracoval v politickém vedení sovětské armády v Moskvě, zde také spolupracoval na vysílání propagandistického vysílače \"Za slovenskú slobodu\". Kromě toho se pokoušel diskutovat s moskevským vedením KSČ o řešení vzájemných vztahů Čechů a Slováků. Navštěvoval také zajatecké tábory, ve kterých byli internováni zajatci pocházející z armády tehdejšího loutkového Slovenského státu.  Spolu s Karlem Bacílkem byl pověřen dalšími politickými úkoly a vyslán dne 22. června 1943 přes Polsko zpět na Slovensko. Moskevské vedení KSČ žádalo od slovenských komunistů aby vystupňovali svoji aktivitu v boji proti fašistům. Spolu s Gustávem Husákem založil páté ilegální ústřední vedení Komunistické strany Slovenska. Po dobu své činnosti, kterou byl nucen vykonávat v hluboké ilegalitě, žil a pracoval pod falešnými jmény. Přispěl k tvorbě protifašistického odboje a vytvoření ilegální Slovenské národní rady. V prosinci byl jedním ze signatářů takzvané vánoční dohody, kterou se spojil komunistický a nekomunistický odboj na Slovensku.  Byl vedoucím delegace Slovenské národní rady, která 4. srpna 1944 odletěla do Sovětského svazu, aby se sovětskou stranou projednala a koordinovala začátek Slovenského národního povstání. Do SSSR se dostali letadlem ministra obrany slovenského státu Ferdinanda Čatloše, který tam paralelně mířil na projednání možnosti přechodu slovenské armády do řad spojeneckých vojsk včetně otevření karpatských průsmyků pro Rudou armádu. Šmidke Sovětům předal plán povstání zpracovaný ÚV KSS (počítal tehdy s připojením Slovenska k Sovětskému svazu). 27. srpna 1944 pak Šmidke a další členové delegace jednali v Moskvě se zástupcem československé exilové vlády Františkem Němcem.  Na podkladě jednání se sovětskou stranou mělo být realizováno spojení sovětských vojsk se slovenskými jednotkami bránícími část fronty v Karpatech. Vzhledem k tomu, že jednání probíhala zdlouhavě a Slovenské národní povstání vypuklo dříve než bylo možné jej koordinovat s postupem sovětských vojsk, a stejně tak selhalo i povstalecké velení, které mělo řídit jednotky na východním Slovensku, nepodařilo se dosáhnout předem stanoveného cíle a spojit se s Rudou armádou. 4. září 1944 se Karol Šmidke vrátil na povstalecké území, 5. září referoval o výsledcích cesty na slavnostním zasedání SNR. Dále pokračoval v činnosti jako jeden z dvou předsedů Slovenské národní rady, které v letech 1944–1945 spolupředsedal spolu s Vavro Šrobárem. Zastával i vysoké funkce v hlavním štábu partyzánských oddílů na Slovensku a v radě pro obranu Slovenska. Po ústupu povstalců do hor pokračoval v práci v ilegalitě v Prešově, Bratislavě a v Nitře.", "section_level": 2}, {"title": "Vrchol politické kariéry po válce.", "content": "Po válce patřil mezi nejvýznamnější slovenské politiky. Účastnil se v delegaci Slovenské národní rady, která 1. června 1945 jednala s prezidentem Edvardem Benešem a řešila mimo jiné postavení Slovenska v obnovené republice. Výsledkem jednání byla takzvaná první pražská dohoda, která Slovensku dávala silné kompetence.  Vykonával řadu vysokých státních a stranických funkcí. Již 8. dubna 1945 se stal členem Prozatímního Ústředního výboru Komunistické strany Československa, čímž byli předáci slovenských komunistů kooptováni do celostátního vedení strany. IX. sjezd KSČ ho v této funkci potvrdil a setrval v ní do února 1951. Žilinská konference KSS v srpnu 1945 ho rovněž zvolila místopředsedou Komunistické strany Slovenska. Na této pozici setrval do roku 1950. V letech 1945–1951 členem Ústředního výboru KSS.  Od září 1945 do srpna 1946 působil na postu předsedy 6. Sboru pověřenců Jeho nástupem na tuto funkci (fakticky slovenský premiér) byl na vedlejší linii odsunut dosavadní předák slovenských komunistů Gustáv Husák a vůdčí roli v KSS začali přebírat funkcionáři centralisticky, propražsky, orientovaní.  V letech 1946–1948 byl místopředsedou a v letech 1948–1950 i předsedou Slovenské národní rady. V letech 1945–1948 byl předsedou Zväzu slovenských partyzánov. V poválečných letech se podílel na vyjednávání ohledně parametrů česko-slovenského státoprávního uspořádání. V březnu 1947 se účastnil porady českých a slovenských komunistů svolané k tomuto tématu, kde sice v zásadě vyslovil souhlas s centralizačními návrhy umenšujícími kompetence Slovenska, ale v detailech se snažil zachovat jistý manévrovací prostor. Argumentoval i příkladem sovětské ústavy z roku 1936 nebo nové ústavy Jugoslávie.  V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za KSČ. V parlamentu setrval až do parlamentních voleb v roce 1946, pak se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění za KSČ. V srpnu 1945 byl delegáty národních výborů zvolen za poslance Slovenské národní rady. Zasedal zde do roku 1946. Na základě výsledků voleb roku 1946 byl do Slovenské národní rady zvolen opětovně. Mandát v SNR získal i ve volbách roku 1948. Zároveň ve volbách do Národního shromáždění roku 1948 se stal za KSČ poslancem Národního shromáždění ve volebním kraji Banská Bystrica. Na poslaneckém postu v Národním shromáždění setrval formálně do své smrti roku 1952.", "section_level": 2}, {"title": "Obvinění z buržoazního nacionalismu.", "content": "Jeho kariéra ale byla zastavena v roce 1950, kdy byl obviněn z \"buržoazního nacionalismu\" a musel se stáhnout z politického života. Již od roku 1948 se v rámci KSČ začalo mluvit o hrozbě buržoazního nacionalismu, tedy upřednostňování nacionální tematiky nad sociálními a ideologickými otázkami. Zpočátku šlo o reflexi eskalující krize vztahů mezi Sovětským svazem a Jugoslávií, později za aktivní role sovětských poradců byla obvinění z buržoazního nacionalismu rozpracována i v Československu a cílena proti skupině slovenských komunistů, kteří měli často již od 30. let větší porozumění pro slovenskou svébytnost a během Slovenského národní povstání reprezentovali asertivní slovenskou politiku. Státní bezpečnost začala sbírat materiály proti některým funkcionářům a v březnu 1950 vstoupila kampaň proti buržoaznímu nacionalismu do ostré fáze, když byl z postu ministra zahraničních věcí Československa odvolán Vladimír Clementis. Začaly i signály o mocenském pádu Šmidkeho. 31. března 1950 se Šmidke vzdal postu vedoucího kádrového oddělení ÚV KSS. V dubnu 1950 Viliam Široký ostře kritizoval pro podléhání buržoaznímu nacionalismu další funkcionáře (Gustáv Husák, Laco Novomeský) a nepřímo mnohé další včetně Šmidkeho. Na IX. sjezdu KSS konaném v květnu 1950 se již o Šmidkeho údajných selháních mluvilo otevřeně. Šmidke na sjezdu provedl sebekritiku, ale jeho sestup se nezastavil. Mandátu poslance SNR se vzdal v červenci 1950.  V únoru 1951 se sešel ÚV KSČ a slovenský komunistický předák Štefan Bašťovanský zde prezentoval zprávu o „\"odhalení špionážní záškodnické činnosti V. Clementise a frakční protistranické činnosti buržoazních nacionalistů v KSS\".“ O Šmidkem prohlásil, že dotyčný zapomněl na svůj dělnický původ. Navrhl jeho vyloučení z ÚV KSČ. V únoru 1951 byl pak skutečně uvolněn z funkce člena ÚV KSČ.  Následně byl odsunut na nevýznamný post podnikového ředitele závodu \"Tesla Bratislava\". Zemřel v Bratislavě 15. prosince 1952. Historik Jan Rychlík uvádí, že smrt nastala za nejasných okolností, údajně po automobilové nehodě.  Později byl posmrtně rehabilitován a 20. ledna 1967 obdržel \"in memoriam\" vyznamenání Hrdina Československé socialistické republiky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karol Šmidke (21. ledna 1897 Ostrava-Vítkovice – 15. prosince 1952 Bratislava) byl slovenský a československý politik, funkcionář Komunistické strany Československa, respektive Komunistické strany Slovenska. Významná postava Slovenského národního povstání, předseda Sboru pověřenců a Slovenské národní rady. V 50. letech 20. století obviněn z buržoazního nacionalismu a politicky eliminován.", "tgt_summary": "卡罗尔·什米德克(,1897年-1月21日-1952年-12月15日),斯洛伐克政治人物,捷克斯洛伐克共产党党员。", "id": 1377240}
{"src_title": "Lexikální analýza", "tgt_title": "词法分析", "src_document": [{"title": "Definice lexikální analýzy.", "content": "Lexikální analyzátor je vstupní a nejjednodušší částí překladače. Čte ze vstupního souboru znaky reprezentující zdrojový program a z těchto znaků vytváří symboly programu, což je forma vhodná pro zpracování syntaktickou analýzou. Provádí tedy překlad posloupnosti znaků vstupního textu do posloupnosti symbolů na výstupu. Kromě této základní funkce lexikální analyzátor provádí obvykle i výpis (listing) zdrojového programu a vynechává zbytečné znaky z hlediska programu (mezery, poznámky apod.). Symboly na výstupu lexikální analýzy si můžeme představit jako dvojice (sym, atr), kde \"sym\" je jméno (identifikace) symbolu a \"atr\" představuje případný atribut (u symbolů bez atribut je \"atr\" prázdné).  Z hlediska implementace v jazyku Pascal je vstupem lexikálního analyzátoru textový soubor (\"file of char\") a výstupem posloupnost symbolů (tokens), přičemž type Token = record end; Typ SYMBOL je datový typ definovaný výčtem, který obsahuje jména všech symbolů rozpoznaných lexikální analýzou. Typ STR je abstraktní datový typ řetězce. Cílem návrhu lexikálního analyzátoru je vytvořit proceduru: procedure TOKGET(var T: TOKEN); Předávající při každém volání jeden symbol T rozpoznaný ve vstupním textu.", "section_level": 1}, {"title": "Lexikální gramatika.", "content": "Specifikace programovacího jazyka často obsahuje sadu pravidel, lexikální gramatiku, která definuje lexikální syntaxi. Lexikální syntaxe je obvykle regulární jazyk s pravidly skládajícími se z regulárních výrazů; ty definují sadu množinu možných posloupností symbolů, které jsou použity k vytvoření individuálních tokenů nebo lexémů. Lexer rozpoznává řetězce a pro každý nalezený druh řetězce lexikální analyzátor provádí akci, nejčastěji vytváří token.  Důležité a zároveň běžné lexikální skupiny jsou bílé znaky, které oddělují dva tokeny (codice_1 namísto codice_2), a komentáře. Ty jsou rovněž definovány v gramatice a jsou zpracovávány lexerem, ale většinou jsou vyřazeny (neprodukují žádné tokeny) a jsou považovány za nepodstatné. Existují však dvě výjimky. Za prvé v jazycích, ve kterých jsou bloky kódu odděleny pomocí odsazení, je počáteční bílý znak podstatný, poněvadž definuje strukturu bloku a je obecně řešen na úrovni lexeru. Za druhé v určitých využitích lexeru mimo překladač musejí být komentáře zachovány. V šedesátých letech dvacátého století, především v jazyku ALGOL, byly bílé mezery a komentáře eliminovány při fázi rekonstrukce řádků (počáteční fáze přední části překladače), ale tato dříve oddělená fáze je nyní prováděna samotným lexerem.", "section_level": 1}, {"title": "Generátory lexikálních analyzátorů.", "content": "Existuji automatické nástroje pro tvorbu lexikálních analyzátorů, např. Lex, Flex", "section_level": 1}, {"title": "Algoritmus lexikální analýzy.", "content": "Jak bylo uvedeno dříve, lexikální analyzátor provádí překlad vstupního textu na posloupnost symbolů. Víme, že stavbu jednotlivých symbolů lze obvykle popsat regulární gramatikou. Lexikální analyzátor je pak tvořen deterministickým konečným automatem (též DKA). Opakovanou činností procesoru nad tímto DKA získáme hledanou posloupnost symbolů. Identifikace přijatého symbolu se bude provádět podle koncového stavu automatu, v němž pro daný symbol procesor skončil svou činnost.", "section_level": 1}, {"title": "Chyby vzniklé během lexikální analýzy.", "content": "Během chodu DKA může dojít k chybě. Chyba vznikne, pokud pro znak pod čtecí hlavou DKA neexistuje žádná větev vedoucí ze stavu, ve kterém se procesor nad DKA nachází a zároveň tento stav není koncový.  Taková chyba vznikne jedním ze tří možných způsobů:  Každý z těchto tří typů chyb by se měl ošetřit jiným způsobem:  Nelze předem předpokládat, kterou z chyb na daném místě programátor udělá, proto se obvykle ošetřuje chyba vynecháním chybného znaku a na výstup lexikálního analyzátoru se odevzdá speciální symbol (NULSYM). Tím se zotavením po chybě odsune do fáze syntaktické analýzy. Existují i metody známé z teorie informace (Hammingova vzdálenost), které mohou sloužit k opravě některých lexikálních chyb.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lexikální analýza je činnost, kterou provádí tzv. lexikální analyzátor (\"scanner\") – je součástí překladače. Lexikální analyzátor rozdělí vstupní posloupnost znaků na lexémy – lexikální jednotky (např. identifikátory, čísla, klíčová slova, operátory,...). Tyto lexémy jsou reprezentovány ve formě tokenů (symbolů), ty jsou poskytnuty ke zpracování syntaktickému analyzátoru.", "tgt_summary": "词法分析(英语:lexical analysis)是计算机科学中将字符序列转换为标记(token)序列的过程。进行词法分析的程序或者函数叫作词法分析器(lexical analyzer,简称lexer),也叫扫描器(scanner)。词法分析器一般以函数的形式存在,供语法分析器调用。", "id": 656020}
{"src_title": "Sikorsky UH-60 Black Hawk", "tgt_title": "UH-60黑鹰直升机", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "UH-60 \"Black Hawk\" byl výsledkem zkušeností, které americká armáda získala během války ve Vietnamu. Ačkoliv válka v jihovýchodní Asii potvrdila užitečnost vrtulníků v moderním konfliktu, Spojené státy za toto poznání zaplatily vysokou cenu v podobě enormních ztrát vrtulníků a jejich posádek. Z celkového počtu 11 827 vrtulníků, které ve Vietnamu sloužily, bylo v boji sestřeleno až 5 086. Z toho 3 305 připadalo na nejoblíbenější vrtulník své doby UH-1 Iroquois.  Po vietnamské válce americká armáda investovala do vývoje vrtulníků značné finanční prostředky, protože si uvědomovala, že když jí lehce ozbrojení vietnamští vojáci dokázali způsobit 50 procentní ztráty, tak střet s vojsky Varšavské smlouvy by byl fatální. Obavy z možných ztrát v dalším konfliktu vedly k novým požadavkům na nový vrtulník, který měl být rychlejší a lépe obrněný.  V lednu 1972 získaly společnosti Boeing-Vertol a Sikorsky smlouvu na vývoj a výrobu prototypů. V této soutěži zvítězil prototyp Sikorsky YUH-60A, který americká armáda v prosinci 1976 upřednostnila před YUH-61A od firmy Boeing-Vertol. První sériově vyrobený UH-60A získala americká armáda v říjnu 1978 a v červnu 1979 byl tento typ oficiálně zařazen do služby.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "UH-60 je vybaven hlavním a ocasním rotorem, které jsou čtyřlisté a jsou poháněny dvěma turbohřídelovými motory General Electric T700. Vrtulník má dlouhý a nízký profil, aby splňoval požadavek armády na přepravu dopravním letadlem C-130 Hercules.  Vrtulníky UH-60 mohou provádět široké spektrum misí včetně taktického transportu vojáků, elektronického boje a letecké evakuace. VIP verze známá jako VH-60N se používá k přepravě důležitých vládních činitelů (např. členů Kongresu) nebo amerického prezidenta (volací znak \"Marine One\"). Black Hawk může přepravovat 1 200 kg nákladu interně nebo 4 100 kg nákladu zavěšeného externě (UH-60L / M). Vrtulník tak dokáže při bojových operacích přepravit 11 vojáků s vybavením nebo houfnici M119 s 30 náboji a čtyřčlennou posádku.  Black Hawk je vybaven pokrokočilou avionikou včetně navigačního systému GPS.  UH-60 může být vybaven křídelní systémem, který se nazývá ESSS (External Stores Support System). Na tato křídla mohou být upevněny externí palivové nádrže nebo různá výzbroj. Na každém křídle jsou dva závěsné body a celkově tak vrtulník dokáže nést čtyři palivové nádrže (2x 870 litrů a 2x 1700 litrů). Pod křídla může být zavěšena i výzbroj do hmotnosti 4500 kg, jako jsou rakety, řízené střely a kulomety.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "K prvnímu bojovému nasazení vrtulníků Black Hawk došlo v roce 1983 během invaze na Grenadu.  Jeden UH-60 a dva MH-60 se v roce 1989 zúčastnili operace Just Cause, což byl název pro americkou intervenci v Panamě.  V roce 1991 se více než 300 vrtulníků Black Hawk zapojilo do války v Zálivu. 27. února 1991 byly dva UH-60 sestřeleny když se snažily zachránit pilota havarované stíhačky F-16C a posádku vrtulníku UH-1H.  Vrtulníky UH-60 se v roce 1993 zapojily i do bojů v somálském městě Mogadišo, ve kterých stály americké jednotky podporované OSN proti samozvanému prezidentovi Mohamedovi Farrah Aidida. Během této operace byly dva UH-60 sestřeleny. Tato událost byla popularizována díky filmovému zpracování Ridleyho Scotta \"Černý jestřáb sestřelen\".  V 90. letech se Black Hawky zúčastnily bojů na Balkáně a v roce 2003 se podíleli i na intervenci v Iráku. Našly uplatnění i během operací v Afghánistánu.  Dva speciálně upravené Black Hawky se 1. května 2011 zúčastnily operace Neptune Spear v rámci níž byl zabit Usáma bin Ládin. Během operace se jeden z vrtulníků zřítil a posádka ho následně zneškodnila výbušninou, aby nedošlo k úniku technologií.", "section_level": 1}, {"title": "Verze.", "content": "Vrtulníky odvozené od pozemních UH-60 Black Hawk:  Námořní vrtulníky rodiny SH-60 Seahawk:", "section_level": 1}], "src_summary": "UH-60 Black Hawk je americký dvoumotorový, čtyřlistý, středně těžký víceúčelový vrtulník vyráběný společností Sikorsky Aircraft. Konstrukce vrtulníku vznikla pro konkurz Utility Tactical Transport Aircraft System (UTTAS) v roce 1972, který uspořádala americká armáda. V armádě označili prototyp jako UH-60A a vybrali Black Hawk jako vítězný vrtulník programu v roce 1976. První prototyp vzlétl v říjnu 1974 a sériově se stroje začaly vyrábět v roce 1979. Je užívaný k vzdušným útokům, výsadkům a záchraně vojenských jednotek i civilních osob.", "tgt_summary": "UH-60“黑鹰”直升机(UH-60 \"Black Hawk\")是美国西科斯基飞机公司生产的双涡轮轴发动机、单旋翼直升机,是从西科斯基S-70直升机发展而来的一种中型通用及攻击直升机。", "id": 471888}
{"src_title": "Naděje", "tgt_title": "希望", "src_document": [{"title": "V psychologii.", "content": "Profesorka psychologie Barbara Fredricksonová tvrdí, že naděje přichází při hrozící krizi sama od sebe a otevírá nás novým tvůrčím možnostem. Fredricksonová je přesvědčena, že s velkou potřebou se dostavuje nezvykle široký rozsah nápadů, stejně jako kladné emoce jako je štěstí a radost, odvaha a posílení. Tyto emoce vycházejí ze čtyř různých oblastí sebe sama: z kognitivní, psychologické, sociální nebo fyzické perspektivy. Lidé s nadějí jsou „jako malý motor, který může, [protože] si stále opakují: Myslím, že mohu, myslím, že dokážu.“ Takové pozitivní myšlení přináší ovoce, když je založeno na realistickém smyslu optimismu, nikoliv na naivní „falešné naději“.  Psycholog Charles R. Snyder spojil naději s existencí cíle a to v kombinaci s rozhodným plánem k dosažení tohoto cíle: Alfred Adler obdobně argumentoval pro ústřední význam hledání cílů v lidské psychologii, stejně jako filozofičtí antropologové jako Ernst Bloch. Snyder také zdůraznil souvislost mezi nadějí a duševní vůlí, stejně jako potřebu realistického vnímání cílů, argumentující, že rozdíl mezi nadějí a optimismem spočívá v tom, že první z nich obsahuje skutečné cesty ke zlepšené budoucnosti.  D. W. Winnicott viděl nespolečenské chování dítěte jako vyjádření nevědomé naděje pro vedení širší společností, když se nejužší rodině nepodařilo dítěti stanovit hranice. Teorie objektních vztahů podobně považuje analytický přenos jako motivovaný nevědomou nadějí, že minulé konflikty a traumata mohou být znovu řešeny.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie naděje.", "content": "Jako specialista na pozitivní psychologii Snyder zkoumal, jak může naděje a odpuštění ovlivnit několik aspektů života jako je zdraví, práce, vzdělání a vlastní smysl. Předpokládal, že existují tři hlavní věci, které tvoří nadějné myšlení:  Jinými slovy, naděje byla definována jako vnímaná schopnost vymyslet cesty k požadovaným cílům a odhodláním motivovat sama sebe k použití těchto cest.  Snyder tvrdí, že jednotlivci, kteří jsou schopni naplnit tyto tři složky a rozvíjet víru ve své schopnosti, jsou nadějnými lidmi, kteří dokáží stanovit jasné cíle, představit si několik proveditelných cest k těmto cílům a vytrvat, i když narazí na překážky.  Snyder navrhl „stupnici naděje“, která naměřenou naději odvozuje z odhodlání člověka dosáhnout svých cílů. Snyder rozlišuje mezi nadějí přiměřenou dospělým a nadějí přiměřenou dětem. Stupnice naděje dospělých se skládá z 12 otázek: 4 měří schopnost hledání cest, další 4 měří odhodlání a zbylé 4 jsou vycpávky. Každá osoba odpovídá na jednotlivé otázky s využitím osmibodové stupnice. Fibel a Hale empiricky měří naději spojením Snyderovy stupnice naděje s jejich vlastní stupnicí všeobecného očekávání úspěchu (, GESS). Snyder se domníval, že psychoterapie může pomoci člověku soustředit pozornost na své cíle, při spoléhání na tacitní znalosti způsobů jejich dosažení.  Podobně, u naděje existuje \"pohled na svět\" (úhel pohledu) a \"vnímání reality\" (míru realismu). Jejich kombinace odlišují \"Žádnou naději\", \"Ztracenou naději\", \"Planou naději\" a \"Skutečnou naději\".  Současný filozof Richard Rorty chápe naději jako více než stanovení cíle, spíše jako metanaraci, příběh, který slouží jako příslib nebo důvod pro očekávání lepší budoucnosti. Rorty jako postmodernista věří, že minulé metanarace, včetně křesťanského příběhu, utilitarismu a marxismu, ukázaly plané naděje; tato teorie nedokáže nabídnout sociální naději; a že liberální člověk se musí naučit žít bez konsensuální teorie sociální naděje. Rorty říká, že je zapotřebí nový doklad příslibu, aby mohla znovu existovat společenská naděje.", "section_level": 2}, {"title": "Ve zdravotnictví.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní teorie.", "content": "Z nesčetných modelů, které zkoumají důležitost naděje v životě jednotlivce, existují dvě hlavní teorie, které získaly značné uznání v oblasti psychologie. Jedna z těchto teorií, kterou rozvinul Charles R. Snyder, tvrdí, že naděje by měla být považována za kognitivní (poznávací) dovednost, která ukazuje schopnost jednotlivce udržet si nadšení při uskutečňování konkrétního cíle. Tento model usuzuje, že schopnost jedince mít naději závisí na dvou typech myšlení: přemýšlení o vhodných cestách () a odhodlání se po některé vydat (). Zatímco \"agency thinking\" odkazuje na vůli jedince dosáhnout svých cílů navzdory možným překážkám, \"pathway thinking\" odkazují na cesty, o kterých je jedinec přesvědčen, že vedou k dosažený těchto osobních cílů.  Snyderova teorie používá naději jako mechanismus, který je nejčastěji vidět v psychoterapii. V těchto případech pomáhá terapeut svým klientům překonat bariéry, které jim brání v dosahování cílů. Terapeut pak pomůže klientovi nastavit dosažitelné a podstatné osobní cíle (tj. „Najdu něco, do čeho jsem nadšený a díky čemu budu spokojený sám se sebou.“) a pomůže jim udržet naději v jejich schopnosti dosáhnout těchto cílů a navrhne jim k tomu správné cesty.  Zatímco Snyderova teorie se zaměřuje na naději jako na mechanismus, jak překonat nedostatek motivace jedince k dosažení cílů, další hlavní teorie formulované Kaye A. Herthovou se konkrétněji zabývá budoucími cíli jedince ve vztahu ke zvládání nemocí. Herthová vnímá naději jako „motivační a kognitivní atribut, který je teoreticky nutný k vyvolání a udržení činnosti směřující k dosažení cíle“. Stanovení adekvátních a dosažitelných cílů je v této situaci obtížnější, neboť jedinec s největší pravděpodobností nemůže přímo ovlivnit své budoucí zdraví. Místo toho Herthová navrhuje, že by se cíle měly týkat toho, jak si jedinec poradí se svojí chorobou – „Namísto pití, abych zmírnil bolest mé nemoci, se obklopím přáteli a rodinou.“  Zatímco podstata cílů ve Snyderově modelu se liší od těch v modelu Herthové, oba považují naději za způsob, jak udržet osobní motivaci, což nakonec povede k většímu optimismu.", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní empirické nálezy.", "content": "Naděje a konkrétně specifikovaná naděje byly prokázány jako důležitá část procesu uzdravení; má pro pacienty silné psychologické výhody a pomáhá jim účiněji zdolávat jejich onemocněním. Naděje například motivuje lidi k tomu, aby pro uzdravení usilovali o zdravé chování jako je konzumace ovoce a zeleniny, přestali kouřit a či se pravidelně pohybovali. To nejen usnadňuje zotavení z nemocí, ale na prvním místě také pomáhá předcházet rozvoji nemoci. Pacienti, kteří si udržují vysokou úroveň naděje, mají lepší prognózu v případě život ohrožujících onemocnění a vyšší kvalitu života. Víra a očekávání, které jsou klíčovými prvky naděje, brání bolesti u pacientů trpících chronickými nemocemi prostřednictvím uvolnění endorfinů a napodobováním účinků morfinu. Následkem tohoto procesu může víra a očekávání vyvolat v těle řetězovou reakci, která může zvýšit pravděpodobnost zotavení z chronických onemocnění. Tato řetězová reakce je obzvláště patrná u studií demonstrujících placebo efekt, tj. v situacích, kdy je naděje jedinou proměnnou pomáhající při zotavení těchto pacientů.  Studie celkově ukázaly, že udržení pocitu naděje v období léčby nemoci je přínosné. Pocit beznaděje během léčby vedl v mnoha případech k nepříznivým zdravotním podmínkám pro pacienta (např. deprese a úzkost provázející proces léčení). Vedle toho větší míra naděje před a během kognitivní terapie vedla u válečných veteránů k omezení příznaků deprese v souvislosti s posttraumatickou stresovou poruchou. Bylo také zjištěno, že naděje souvisí s pozitivnějším vnímáním vlastního zdraví. Nicméně recenze výzkumné literatury poznamenávají, že spojení mezi nadějí a závažností příznaků u jiných poruch duševního zdraví jsou méně jasné, jako v případě jedinců se schizofrenií.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Zahrnutí naděje do programů léčby má potenciál v prostředí fyzického i duševního zdraví. Naděje jako mechanismus pro zlepšení léčby byla studována v kontextu posttraumatické stresové poruchy, chronické fyzické nemoci a smrtelné nemoci, spolu s ostatními poruchami a onemocněními. V rámci praxe v oblasti duševního zdraví kliničtí lékaři navrhli používat zásahy do naděje jako doplněk k více tradičním kognitivně behaviorálním terapiím. Z hlediska pomoci u fyzických onemocnění, výzkum naznačuje, že naděje může podpořit uvolňování endorfinů a enkefalinů, které pomáhají blokovat bolest.", "section_level": 2}, {"title": "Překážky.", "content": "Existují dva hlavní argumenty založené na posouzení proti těm, kdo obhajují zapojení naděje do léčby těžkých onemocnění. První z nich je, že pokud mají lékaři příliš velkou naději, mohou léčit pacienta agresivně. Lékař se bude držet špetky naděje, že se stav pacienta může zlepšit, což jej povede ke zkoušení metod, které jsou nákladné a mohou mít vedlejší účinky. Jedna lékařka poznamenala, že lituje dřívější naděje, kterou měla pro svého pacienta; způsobila mu o tři roky delší trápení bolestí, které by pacient nemusel přetrpět, kdyby si uvědomila, že uzdravení není možné.  Druhým argumentem je rozdíl mezi nadějí a přáním. Ti, kteří mají naději, se aktivně snaží přijít na nejlepší způsob jednání, ale berou v úvahu i překážky. Výzkum ukázal, že ačkoliv mnozí z těch, kteří mají „naději“, mají jen zbožné přání, zatímco se nechávají unášet děním, jako kdyby popírali svou skutečnou situaci. Popírat realitu a mít zároveň příliš mnoho naděje může mít negativní dopad jak na pacienta, tak na lékaře.", "section_level": 2}, {"title": "Přínosy.", "content": "Dopad, který může mít naděje na proces zotavení pacienta, je silně podepřen empirickým výzkumem i teoretickými přístupy. Nicméně recenze literatury také uvádějí, že je zapotřebí více širokého a metodologicky spolehlivého výzkumu, aby bylo možné zjistit, které zásahy do naděje jsou skutečně nejúčinnější a v jaké situaci (tj. chronické onemocnění vs. smrtelné onemocnění).", "section_level": 2}, {"title": "V kultuře.", "content": "Ve věci globalizace je naděje zaměřena na posílení ekonomického a sociálního postavení.  Při zaměření na části Asie naděje převzala světskou nebo materialistickou podobu ve vztahu k úsilí o hospodářský růst. Základním příkladem je vzestup ekonomik Číny a Indie, který koreluje s pojmem Číndie (Chindia). Dalším podstatným příkladem je nárůst použití současné architektury v rostoucích ekonomikách, jako je například výstavba Světového finančního centra v Šanghaji (Burdž Chalífa a Tchaj-pej 101), které vyvolalo převládající naději v daných zemích. V chaotických prostředích je naděje překonána bez kulturních hranic, děti syrských uprchlíků jsou podporovány vzdělávacím projektem UNESCO prostřednictvím tvůrčí vzdělávací a psychosociální pomoci. Další mezikulturní podpora pro vštěpování naděje zahrnuje potravinářskou kulturu, uvolňující uprchlíky z traumatu tím, že je ponoří do bohaté kulturní minulosti.", "section_level": 1}, {"title": "V řízení.", "content": "Robert Mattox, sociální aktivista a futurista, navrhl v roce 2012 teorii sociální změny založené na fenoménu naděje ve vztahu k vůdcovství. Larry Stout v roce 2006 předpokládal, že musí existovat určité podmínky ještě předtím, než i nejtalentovanější vůdcové mohou vést změnu. Vzhledem k těmto podmínkám Mattox navrhuje teorii řízení změn točící se kolem naděje, přičemž naznačuje, že vůdce může vést ke změně a formovat kulturu v rámci komunity nebo organizace vytvářením „scenérie naděje“ () a využitím systému naděje.", "section_level": 1}, {"title": "V literatuře.", "content": "Klasickým odkazem na naději, která vstoupila do moderního jazyka, je koncept naznačující, že „naděje pramení věčně“. Pochází z \"Eseje o člověku\" () anglického básníka Alexandra Popea, spojení zní „Naděje věčně tryská v lidské hrudi, člověk nikdy není, ale vždy by měl být požehnaný“. Jiným populární odkaz, „naděje je věc s peřím“, pochází z básně Emily Dickinsonové.  Naděje může být použita jako umělecký nástroj zápletky a je často motivující silou pro změnu dynamických postav. Obecně známý odkaz ze západní populární kultury je podtitul „“ původního prvního dílu (nyní považována za Epizodu IV) z vesmírné opery Star Wars. Podtitul se týká jedné z hlavních postav, Luka Skywalkera, od kterého se v ději filmů očekává, že v budoucnu umožní dobru zvítězit nad zlem.  Vlaštovka byla symbolem naděje v Ezopových bajkách a mnoha dalších historických literárních dílech. Symbolizuje naději, zčásti proto, že patří mezi první ptáky, kteří se objeví na konci zimy a začátku jara. Dalšími symboly naděje jsou kotva a holubice.", "section_level": 1}, {"title": "V mytologii.", "content": "Elpis (Naděje) se objevuje ve starověké řecké mytologii s příběhem Dia a Promethea.  Prometheus ukradl oheň od boha Dia, čímž nejvyššího boha rozzuřil. Na oplátku Zeus vytvořil schránku, která obsahovala všechny způsoby zla, aniž by o nich příjemce schránky vědět. Přestože byla varována, aby tak nečinila, otevřela Pandora schránku a uvolnila množství škodících duchů, které přinesli lidstvu mor, choroby a onemocnění. Duchové chamtivosti, závisti, nenávisti, nedůvěry, smutku, hněvu, pomsty, chtíče a zoufalství se rozptýlili široko daleko a hledali lidi k mučení. Uvnitř schránky však byl také nevypuštěný uzdravující duch se jménem Naděje. Od prastarých časů lidé uznávali, že duch naděje má sílu uzdravovat neduhy a pomáhat jim snášet časy velkého utrpení, nemocí, katastrof, ztrát a bolestí způsobených zlovolnými duchy a událostmi. V Hesiodově básni \"Práce a dni\" se personifikace naděje jmenuje Elpis.  Norská mytologie však považovala Naději (\"Vön\") za slinu kapající z úst vlka Fenrira: jejich představa odvahy si nejvíce cenila veselé statečnosti za \"nepřítomnosti\" naděje.", "section_level": 1}, {"title": "V náboženství.", "content": "Naděje je klíčovým konceptem většiny významných světových náboženství. Často to znamená, že lidé v naději věří, že jedinec či společná skupina dosáhnou konceptu nebe. V závislosti na náboženství může být naděje považována za nezbytnou podmínku a / nebo vedlejší produkt duchovního dosažení.", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanství.", "content": "Naděje je jednou ze tří nejvyšších ctností křesťanského náboženství, které vyjmenovává již sv. Pavel v Prvním listu Korintským – vedle naděje je to víra a láska.  „Naděje“ ve Svaté bibli znamená „silné a jisté očekávání“ budoucí odměny (viz Titus 1:2 ). V moderním pojetí je naděje blízká důvěře a přesvědčenému očekávání. Apoštol Pavel tvrdil, že naděje je pro křesťany zdrojem spasení: „Jsme spaseni v naději;... Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme.“  Sv. Tomáš Akvinský definuje naději jako očekávání věci budoucí, dobré, nesnadno dosažitelné, ale možné. (ST, I-II q. 40 a. 1 co.)  Podle \"Holmanova slovníku bible\" je naděje „důvěřivým očekáváním... předjímáním příznivého výsledku dle boží vůle.“ V \"Poutníkově cestě\" (\"\") je to Naděj, které potěší křesťana v Hradu pochybností; zatímco u vchodu do Danteho Pekla byla naopak slova „Naděje zanech, kdo mnou ubírá se!“", "section_level": 2}, {"title": "Hinduismus.", "content": "V historické literatuře hinduismu se naděje spojuje s \"Pratidhi\" (sanskrt: प्रतिधी), nebo s \"Apêksh\" (sanskrt: अपेक्ष). Je probírána s pojetím touhy a přání. Ve védské filozofii byla \"karma\" spojena s rituálním obětováním (\"yajna\"), naděje a úspěch byly spojeny se správným provedením těchto rituálů. Ve Višnusmrti je obraz naděje, morálky a práce symbolizován jako ctnostný člověk, který jede na dvoukolém voze vedeném jeho nadějnou myslí směrem k vytouženým přáním, taženém jeho pěti smysly, které drží vůz na cestě ctností, a tak není rozptýlen špatnostmi jako je hněv, chamtivost a jiné neřestí.  V následujících stoletích se koncept \"karmy\" změnil z posvátných rituálů ke skutečné lidské činnosti, která vytváří a slouží společnosti a lidské existenci – filozofii vystižená v Bhagavadgítě. Naděje, ve struktuře víry a motivace, je dlouhodobé \"karmické\" pojetí. V hinduistické víře mají činy následky: přestože úsilí a práce jedince mohou ale nemusí v blízké budoucnosti přinést ovoce, tak poslouží dobru – cesta přičinlivého úsilí jedince (karmy) a způsobu, jakým jedinec sleduje tuto cestu, dříve nebo později vede k blaženosti a mókše.", "section_level": 2}], "src_summary": "Naděje je optimistický stav mysli, který je založen na očekávání kladných výsledků s ohledem na události a okolnosti v životě člověka nebo na celém světě. Podstatou naděje je vnímání možnosti pozitivního zakončení v neznámé či dokonce zdánlivě neřešitelné situaci, která následně vytváří víru, že vše dobře dopadne i přes vnímané problémy.", "tgt_summary": "希望 是形容一种情绪的术语,这种情绪是一个人对与其生命相关的事件,环境等因素所表现出来的一种积极的感情产出。希望意味着一定程度上的不屈不挠,也就是说当一个人抱有希望时,他也会相信一些积极的东西会成为现实,即使此时有不少与之相反的事物发生。 希望也可以指某个人想做某事,且这种事情有一定几率成功。", "id": 72913}
{"src_title": "Vyhlazovací tábor Belzec", "tgt_title": "贝乌热茨灭绝营", "src_document": [{"title": "Budování a provoz tábora.", "content": "Tábor byl svou rozlohou malý, zhruba 270 x 270 m. Celý tábor byl obehnán ostnatým drátem s důmyslným maskováním vytvořeným z větví. Dělil se na dvě části. První část tábora byla určena pro personál a židovské vězně určené pro práci v táboře, kteří byli vybráni z příchozích transportů. Druhá část tábora byla pouze likvidační a tvořily jí plynové komory, hromadné hroby a jámy na spalování mrtvol. První testy funkčnosti plynových komor byly uskutečněny v únoru 1942 za použití oxidu uhelnatého, který vyráběl benzínový motor. Po shledání, že vše funguje tak jak má, se v březnu 1942 vyhlazovací plán rozběhl na plné obrátky. V první fázi měl Belzec tři funkční plynové komory.  V táboře bylo za krátkou dobu jeho provozu (od března 1942 do prosince 1942) zavražděno asi 435 000 Židů v plynových komorách. První velký transport přijel do Belzece 17. března 1942 z Lublinu, toto datum je považováno za začátek operace Reinhard. Během prvních čtyř týdnu bylo do Belzeku posláno 30000 z celkových 37000 obyvatel ghetta v Lublinu. Souběžně také dorazilo zhruba 18 až 20 tisíc Židů z okresu Lublin. Do 6. dubna 1942 přijelo dalších asi 30000 Židů z oblasti Lvova. Celkem bylo v táboře během prvních čtyř týdnů (od 17. března do 14. dubna 1942) zavražděno zhruba 80000 Židů. Posléze byly transporty zastaveny a velitel tábora, Christian Wirth se vydal do Berlína.  Začátkem května 1942 navštívil SS-Oberführer Brack v Lublinu inspektora operace Reinhard Odilo Globocnika. Globocnik požádal Bracka o navrácení Wirtha a jeho lidí do tábora a prosil za další osoby, které za sebou mají zkušenost s programem Euthanasia. V polovině května 1942 se Wirth vrátil do tábora. Po krátké době transporty pokračovaly, a to z oblasti Krakova a Lublinu. Celkem se jednalo o 22 000 Židů. Wirth si uvědomil, že se zvětšeným přísunem transportů nebudou současné dřevěné komory stačit a tak přerušil další transporty, což trvalo do konce června 1942. Začalo se se stavbou nových plynových komor, čímž skončila první etapa tábora Belzec.  Po dostavbě nových plynových komor začala druhá etapa tábora Belzec, kterou odstartovalo hromadné vraždění v daleko větším měřítku, než bylo doposud. První transporty dorazily do Belzeku ve druhém týdnu měsíce července 1942 a pokračovaly pravidelně až do prosince téhož roku, kdy SS transporty pozastavila, protože již drtivá většina Židů z Generálního gouvernementu byla zavražděna. Do Belzeku bylo za tu dobu posláno 130 000 Židů z oblasti Krakova, 225 000 Židů z oblasti Lvova a další tisíce z Lublinu, Radomi a dalších. Kromě Židů bylo v Belzeku zplynováno několik stovek Romů.", "section_level": 1}, {"title": "Život v táboře.", "content": "Během prvních týdnů fungování tábora bylo z transportů vybráno několik stovek mladých a silných jedinců, kteří se měli starat o špinavý chod tábora od příjezdu transportu, až po pálení mrtvol. Tato práce byla vždy na pár dní, maximálně týdnů a tento personál byl často měněn. Takto bylo naživu drženo zhruba 700 až 1000 lidí, kteří byli rozděleni do pracovních komand. Jako v jiných táborech mělo každé pracovní komando svého kápa, který platil za vězeňského vedoucího. Většina těchto komand sloužila hlavně v táboře II., kde probíhal samotný proces zplynování.", "section_level": 1}, {"title": "Proces příjezdu transportů.", "content": "Transport měl obvykle 40 až 60 vagónů. Jelikož kapacita tábora stačila maximálně na 20 vagónů, tak musel být každý transport rozdělen na tři menší. Prvních dvacet vagónů se odpojilo a vjelo do tábora a až po dokončení prvního menšího transportu mohlo vjet dalších dvacet vagónů. V první fázi tábora trval proces jedné části transportu asi 3–4 hodiny, ve druhé fázi s výkonnějšími komorami pak 1–1,5 hodiny. SS, kteří doprovázeli transport měli vstup do tábora přísně zakázán a to samé platilo i pro německé či polské železničáře. Železničáři byli speciálně vybíráni a tvořili spolehlivý a prověřený tým. Proces po vystoupení z transportu byl shodný se všemi tábory tohoto typu. Tábor vypadal na pohled mírumilovně a vzbuzoval v Židech pocit, že jsou opravdu v transitním táboře. Na úvod přišlo uvítání buď táborovým velitelem nebo jiným příslušníkem SS. Byli ujištěni, že přijeli do transitního tábora a budou následně rozděleni do pracovních táborů v okolí, nejprve že však musejí projít dezinfekcí a koupelí. Následně byly odděleny ženy od mužů. Děti šly s matkami a muži samostatně. Staří a nemohoucí byli naloženi na nákladní vozíky a následně zastřeleni. Po selekci přišel příkaz k svléknutí s tím, že uvnitř je připraveno mýdlo a ručník. Židé do té chvíle nemohli nic tušit, protože plynové komory vypadaly jako koupelny. Ženám byly ostříhány vlasy. Nejprve šli do plynových komor muži, aby se v případě prozření předešlo vzpouře a odporu. Následovaly je ženy a děti.  V Belzeci se stal svědkem příjezdu transportu Židů ze Lvova (v srpnu 1942) příslušník SS Kurt Gerstein. Ze 6700 lidí bylo 1450 již mrtvých. V doprovodu velitele sledoval selekci příchozích a následné zavraždění asi 3000 osob z transportu v plynových komorách. Gerstein se pak snažil informovat o hromadném vyvražďování Židů neutrální země a některé jednotlivé osobnosti. Svědectví sepsal ve zprávě, jíž se dostalo významné pozornosti u norimberského tribunálu při vyšetřování událostí holokaustu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Belzec byl první z nacistických vyhlazovacích táborů vytvořených za účelem naplnění Aktion Reinhardt. Tábor se začal budovat v listopadu 1941 v okupovaném Polsku nedaleko vesnice Bełżec, ležící při železniční trati Lublin-Lvov. Toto území bylo v té době součástí Generálního gouvernementu. Právě v tomto táboře měla být otestována technologie zabíjení, která se předtím využívala v institucích programu Euthanasie.", "tgt_summary": "贝乌热茨灭绝营(波兰语:Bełżec)是犹太人大屠杀期间纳粹德国为了执行赖因哈德行动所设立的第一个灭绝营。贝尔赛克灭绝营在1942年3月17日开始到1943年6月期间运行,营区位于纳粹德国波兰占领区贝乌热茨火车站南1公里处。约有43万到50万的犹太人和未知数量的波兰人与罗姆人被纳粹杀害。", "id": 1121493}
{"src_title": "Válka světů", "tgt_title": "星际战争", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Příběh je zasazen do období konce 19. století. Začíná pozváním bezejmenného vypravěče do observatoře v Ottershaw známým astronomem Ogilvym. Tam je svědkem exploze na povrchu Marsu, jedné z mnoha, jež vzbudily pozornost vědců. Po nějaké nespecifikované době je spatřen dopad „meteoritu“ poblíž Horsellu u Londýna. Vypravěčův dům je v blízkosti, a tak se dostane k místu dopadu jako jeden z prvních. Zjistí, že objekt, jenž dopadl, je válcovitá kosmická loď z Marsu. Objekt se otevře a pozorovatelé uvidí velkého Marťana s chapadly, jak vztyčuje zvláštní stroj v impaktním kráteru. Lidská delegace k němu zkusí přijít s bílou vlajkou příměří, ale je spálena „žhavým paprskem“, který se podobá laseru.  Po útoku bere vypravěč svou ženu do Leatherheadu k příbuzným, dokud nebudou Marťané zneškodněni. Pak se vrací domů a uvidí, co Marťané v kráteru stavěli: vysoké třínohé bojové stroje vyzbrojené paprskometem a chemickou zbraní, černým kouřem. Tyto stroje rozdrtily jakýkoliv odpor lidských armád, jež se rozmístily kolem kráteru, a zaútočily na okolní sídla. Vypravěč potká ustupujícího dělostřelce, který mu řekne, že další válec přistál mezi Wokingem a Leatherheadem, čímž oddělil vypravěče od jeho ženy. Oba muži se spolu pokoušejí utéct, ale jsou rozděleni během útoku na Shepperton.  Další válce zatím dál přistávaly v Anglii, což vedlo k zoufalé evakuaci Londýna. Mezi prchajícím davem je i vypravěčův bratr, který se během útěku potkal s manželkou a mladší sestrou muže jménem Elphinstone a stal se jejich ochráncem. Nakonec se všichni tři zachrání, když odplují na lodi přes kanál La Manche. Marťanské stroje i přes své vítězství nebyly neporazitelné, jeden byl zničen dělostřelectvem během bitvy o Shepperton a válečná loď \"Thunderchild\" dokáže rozdrtit dva další v zátoce Tillingham, než je sama potopena. Přesto je veškerý organizovaný odpor potlačen a Marťané mají v držení velkou část jižní Anglie.  Vypravěč je uvězněn v napůl zbořeném domě a pozoruje jeden z válců, jenž dopadl později. Tajně zblízka sleduje Marťany a uvidí, jak využívají chycené lidi pro přímou krevní transfuzi. Je s ním i vikář, jehož rozum i pohnutky byly zničeny traumatem z útoku a jehož nerozumné chování způsobí, že ho chytí Marťané. Vypravěč se jen stěží vyhýbá stejnému osudu, ale Marťané nakonec odejdou, aniž by ho našli. Vypravěč pak jde do prázdných ulic Londýna, kde zjistí, že Marťané náhle podlehli chorobným pozemským bakteriím. Nakonec se neočekávaně setkává se svojí ženou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Válka světů je vědeckofantastický román Herberta George Wellse z roku 1898, jenž popisuje invazi mimozemšťanů z Marsu do Anglie. Je to jedna z prvních knih popisujících mimozemšťanskou invazi na Zemi. Několikrát byl podle ní natočen film.", "tgt_summary": "《世界大战》(英语:\"The War of the Worlds\")是英国小说家赫伯特·乔治·威尔斯在1898年发表的一部科幻小说。又翻译作《宇宙战争》、《星际战争》、《大战火星人》、《世界之战》或《地球争霸战》。", "id": 1950050}
{"src_title": "Rodozměna", "tgt_title": "世代交替", "src_document": [{"title": "Životní cyklus.", "content": "Haploidní rostlina (gametofyt) produkuje gamety prostou mitózou. Dvě takové gamety (z dvou jedinců stejného druhu, nebo obě z jednoho jedince) splývají, přičemž vzniká diploidní zygota, z níž se vyvíjí diploidní (zpravidla mnohobuněčný) organismus, který označujeme jako sporofyt. Sporofyt meioticky produkuje haploidní spory, které nijak nesplývají (na rozdíl od pohlavních buněk gametofytu), ale začnou klíčit a vyrůstá z nich gametofyt, čímž se cyklus uzavírá.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt rodozměny.", "content": "Teoreticky u všech pohlavně se rozmnožujících organismů bychom mohli najít gametofyt (pohlavní buňky). Většina vědců se však shoduje na tom, že za rodozměnu je nutné považovat jen případy, kdy jsou gametofyt i sporofyt mnohobuněčné..", "section_level": 1}, {"title": "Houby.", "content": "U hub existují dva typy haploidních mycelií (gametofytů), které spolu splývají a vyměňují si jádra. Tento proces se nazývá plazmogamie a spojení dvou jader do výsledné diploidní se nazývá karyogamie. Tento sporofyt však nemá dlouhého trvání a brzy vzniká meiózou haploidní gametofyt.", "section_level": 2}, {"title": "Protisti.", "content": "Někteří jednobuněční prvoci prochází rodozměnou, včetně hlenek, dírkonošců a mnoha mořských řas.", "section_level": 2}, {"title": "Rostliny.", "content": "U rostlin je rodozměna výrazná u mechorostů a kapraďorostů. U semenných rostlin je fáze gametofytu silně potlačena, gametofyt semenných rostlin se nazývá mikrogametofyt (mikroprothalium) pro samčí rostliny, megagametofyt (megaprothalium) pro samičí. Mikrogametofyt představuje pylové zrno (odpovídá mikrospoře - samčímu výtrusu) a pylová láčka, která prorůstá vajíčkem (u krytosemenných r. napřed pestíkem) k zárodečnému vaku (megagametofytu). Zárodečný vak vzniká trojnásobným mitotickým dělením megaspory.  Pláštěnci (Salpy)  Ač je to ojedinělé, rodozměna se vyskytuje i u živočichů. Konkrétně právě salpy se rozmnožují rodozměnou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rodozměna (metageneze) je zvláštní životní cyklus určitých rostlin, stramenopil, hub, jednobuněčných živočichů a salp. Jedná se vlastně o střídání dvou fází v rámci jednoho životního cyklu (generace). Tyto dvě fáze jsou gametofyt a sporofyt. Gametofyt je haploidní, protože má jen jednu sadu chromozomů v jádře, a sporofyt je diploidní, protože má dvě.", "tgt_summary": "世代交替是所有陆生植物与某些藻类的生活史繁殖中,有单倍体、双倍体个体(或组织)交替的现象的称谓。某些藻类的孢子体与配子体可能是有相同或不同外观的各自独立的生物体。苔藓、角苔、地钱的配子体能自养,孢子体是寄生于配子体上。大部分维管植物是配子体依赖于孢子体生存。蕨类的孢子体有根、茎、叶的分化,而配子体(即原叶体)虽然能自养但发育不充分,幼孢子体依赖其生长。对于被子植物,配子体极度不发育,一般仅有几个细胞,完全依赖于孢子体。", "id": 63614}
{"src_title": "Karol Bacílek", "tgt_title": "卡罗尔·巴齐莱克", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Byl vyučen strojním zámečníkem. Členem KSČ byl od roku 1921 a už za první československé republiky působil od roku 1924 jako komunistický funkcionář na Slovensku. V letech 1939–1943 pobýval v emigraci v SSSR. V srpnu 1943 byl Sověty spolu s Karolem Šmidkem vysazen na území Polska a přešel na Slovensko, kde se v roce 1944 zúčastnil Slovenského národního povstání.  Po druhé světové válce zastával významné politické funkce na Slovensku. Patřil k centralistickému křídlu Komunistické strany Slovenska, jež nesouhlasilo s výraznějším přenosem pravomocí na slovenské stranické a vládní orgány. Na žilinské konferenci KSS v srpnu 1945, na které bylo vedení Gustáva Husáka podrobeno kritice za pomalý postup socializace, se stal jedním z tajemníků ÚV KSS. Členem ÚV KSS zůstal do roku 1966, v předsednictvu ÚV KSS setrval v období 1949–1963. V letech 1953–1963 byl prvním tajemníkem ÚV KSS. Zároveň zastával funkce v celostátní stranické struktuře. Již 8. dubna 1945 se stal členem prozatímního Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Do ÚV KSČ ho pak opětovně zvolil IX. sjezd KSČ, X. sjezd KSČ, XI. sjezd KSČ a XII. sjezd KSČ. V období září 1951 – červen 1954 a znovu prosinec 1962 – duben 1963 byl navíc členem předsednictva ÚV KSČ. Mezitím od června 1954 do prosince 1962 zasedal v politickém byru ÚV KSČ. Od září 1951 do června 1954 působil jako člen politického sekretariátu ÚV KSČ a v období říjen 1953 – červen 1954 i jako člen organizačního sekretariátu ÚV KSČ.  V letech 1951–1952 zastával post ministra státní kontroly ve vládě Antonína Zápotockého a v letech 1952–1953 v téže vládě post ministra národní bezpečnosti. V této funkci měl významný vliv na průběh čistek a politických procesů, včetně takzvaného procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského. Ve spolupráci se sovětskými poradci (Alexej Bezčasnov) připravoval dramaturgii výslechů.  V roce 1950 patřil mezi skupinu protivníků Gustáva Husáka, kteří se podíleli na jeho mocenském pádu. Když byl toho roku Husák odvolán z postu předsedy Sboru pověřenců, usedl na tuto pozici právě Bacílek. Setrval na ni do roku 1951. Zároveň podporoval ostrý postup proti takzvanému buržoaznímu nacionalismu a čistky ve vedení strany a ve společnosti. Spolu s Viliamem Širokým i konkrétně připomínkoval rozbíhající se politický proces s Husákem a konzultoval s prokurátorem obstarávání důkazů.  Po celá 50. léta 20. století se profiloval jako stoupenec centralismu. V únoru 1954 schválilo předsednictvo ÚV KSS za jeho účasti materiál navrhující větší pravomoce v oblasti plánování strojírenského průmyslu na Slovensku. Politický sekretariát ÚV KSČ tento návrh odmítl jako pokus o slovenský hospodářský separatismus. Vzhledem k právě probíhající kampani proti buržoaznímu nacionalismu a uvěznění jeho „předního představitele“ Gustáva Husáka šlo o politicky nebezpečnou situaci. Bacílek ale v červenci 1954 na zasedání provedl ostrou kritiku původního návrhu (třebaže předtím s ním souhlasil), distancoval se od jeho závěrů a nechal provést personální čistky ve vedení slovenských státních orgánů. Podobně se zachoval v roce 1958 při analogické debatě okolo potřeb rozvoje spotřebního průmyslu na Slovensku, kdy nejprve myšlenky na jistou změnu řízení rozvoje slovenského průmyslu podpořil, aby pak její autory ostře kritizoval. Následně proběhly na Slovensku další politické procesy proti bývalým ľudákům. V roce 1960 jako spojenec Antonína Novotného prosadil správní a ústavní změny, které dále oslabily kompetence slovenských orgánů (zrušení Sboru pověřenců, redukce počtu poslanců Slovenské národní rady).  V roce 1955 mu byl udělen Řád Klementa Gottwalda.  Mezitím dlouhodobě působil v zákonodárných sborech. V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za KSS. V parlamentních volbách v roce 1946 se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění. Mandát získal i v parlamentních volbách v roce 1948, parlamentních volbách v roce 1954 a parlamentních volbách v roce 1960. Do roku 1964 zasedal v Národním shromáždění ČSR (po roce 1960 Národní shromáždění ČSSR). Zároveň byl ve volbách roku 1960 zvolen do Slovenské národní rady.  Jeho politická kariéra skončila náhle v roce 1963. Poté, co Kolderova komise revidovala některé politické procesy z 50. let, byl Bacílek odvolán ze všech veřejných a stranických funkcí. Ve funkci prvního tajemníka KSS ho nahradil Alexander Dubček.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karol Bacílek, česky Karel Bacílek (12. října 1896 Choťánky – 19. března 1974 Bratislava), byl československý politik Komunistické strany Československa, respektive Komunistické strany Slovenska českého původu, ale působící na Slovensku. Představitel centralistické a stalinistické skupiny v KSČ, první tajemník ÚV KSS, ministr československých vlád, s podílem na politických soudních procesech v 50. letech 20. století. V roce 1963 odvolán z veřejných funkcí.", "tgt_summary": "卡罗尔·巴齐莱克(,1896年-10月12日-1974年-3月19日),捷克斯洛伐克共产党中央政治局委员、中央书记处书记,斯洛伐克总理、国家安全部部长,斯大林主义的支持者。", "id": 1613244}
{"src_title": "Fénicie", "tgt_title": "腓尼基", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Řecký název souvisí se slovem \"foiníkis\", které označovalo purpurovou barvu, kterou foiníčané získávali z mořských plžů a barvili jimi látky. Stejného původu (z akkadštiny) je i starší označení Kanaán.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Původní semitské obyvatelstvo (kanaánci, kananejci) osídlili oblast Kanaánu od počátku 3. tisíciletí př. n. l. a vytvořili zde městské státy. Podle Starého zákona na výšinách sídlili Amorejci, zatímco Kananejci na pobřeží a v údolí Jordánu. V 2. polovině 2. tisíciletí do oblasti přišli Aramejci, Izraelci a Pelištejci, další semitské kmeny, které kananejce vytlačily do pobřežního pásu. Zde se na kompaktním území zformovala svébytná kultura známá pod řeckým označením Foiníkie.  Fénicie však nebyla celistvým státem, spíše jakousi skupinou kulturně příbuzných měst (Byblos, Arad, Bérytos, Sidón, Týros), městských států, kterým vládli králové. Vůdčí úlohu hrálo město Sidón, později Týros (dnešní Súr). V 8. století př. n. l. ztratila Fénicie svoji nezávislost a byla pod nadvládou okolních říší, Asýrie, Novobabylonské a Perské říše.  Týros dobyl a zničil Alexander Veliký roku 322 př. n. l. a těžiště fénické kultury se přeneslo do Kartága, fénické kolonie, založené v 9. století př. n. l. Fénicie se dostala pod vládu Seleukovské říše a po jejím dobytí se stala součástí římské provincie Sýrie.", "section_level": 1}, {"title": "Popis země.", "content": "Fénicie byl úzký pruh země mezi Středozemním mořem a Libanonským pohořím, asi 220 km dlouhý a 15-20 km široký. Zasahovala z části i do Syrské vysočiny a v podstatě se kryje s územím dnešního Libanonu. Celé pobřeží má četné výběžky, kde se tvoří mysy se zátokami a celou zemi to dělí na řadu malých, dobře odvodněných a úrodných údolí. Dařilo se zde vinné révě, fíkům a moruším. Na stráních se nacházely šťavnaté pastviny, husté cedrové lesy, cypřišové háje, v horách byla hojná naleziště železné a měděné rudy, v moři spousta ryb a u pobřeží nachoví měkkýši.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Féničané byli proslaveni jako zdatní řemeslníci, zejména těžbou a zpracováním cedrového dřeva, výrobou purpurového barviva z mořských měkkýšů \"Haustellum brandaris\" a \"Hexaplex trunculus\" a také barvením látek. Rozvinuli výrobu skla, včetně čirého. Všechny tyto produkty byly velmi žádaným zbožím v Egyptě, v Řecku i po celém Středomoří. O obchodnících a řemeslnících ze Sidónu se několikrát zmiňuje Homér, o libanonských cedrech mluví bible na desítkách míst. Nejstarší zprávy o vývozu cedrového dřeva do Egypta jsou z roku 2750 př. n. l., o 300 let mladší jsou zprávy z Mezopotámie. Dřevo se užívalo ke stavbě lodí, k výzdobě chrámů a paláců i k výrobě luxusního nábytku. Z původních asi půl milionu hektarů cedrových lesů však zbylo už za Alexandra Velikého velmi málo a dodnes jen asi 2000 ha.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Nejvýznamnějším fénickým kulturním činem bylo vytvoření fénického písma, prvního souhláskového písma o 22 znacích, které se stalo základem pro řeckou i latinskou abecedu. Z fénické literatury se bohužel nic nedochovalo a jazyk je znám jen z nápisů, mincí a citátů u římských autorů.", "section_level": 1}, {"title": "Kolonie a mořeplavba.", "content": "Féničané si vytvořili systém námořních cest a od 11. století i kolonií (šlo zejména o obchodní osady, přístavy, kotviště a opěrné body) na Kypru, ostrovech Egejského moře, Maltě, Sicílii, Sardinii, na jihu Iberského poloostrova a na severním pobřeží Afriky až po Tanger v Maroku. Nejvýznamnější kolonií bylo Kartágo, založené v 9. století př. n. l. Podle Hérodota měli dokonce Féničané z pověření faraona Neka II. kolem roku 600 př. n. l. obeplout z Rudého moře celou Afriku a vrátit se do Středozemního moře Gibraltarským průlivem. Při obeplouvání jižního cípu Afriky, dnešního mysu Dobré naděje prý viděli slunce na pravé straně, to znamená na severu. Tento údaj byl příčinou toho, že Hérodotos i jiní antičtí historikové zprávě nevěřili, pro dnešní historiky však toto tvrzení představuje důkaz, že se Féničané octli opravdu až na jihu Afriky a pokračovali do Guinejského zálivu. Je téže známo, že se dostali až k břehům britských ostrovů a na Azory.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fénicie (řecky Φοινίκη \"Foiníké\", latinsky \"Phoenice\") neboli Foiníkie bylo historické území Foiníčanů (Féničanů), mořeplavců a obchodníků semitského původu (podle jazykové skupiny) na východním pobřeží Středozemního moře, v místech dnešního Libanonu, Izraele a Sýrie. Jejími hranicemi bylo na západě pobřeží moře, na východě pohoří Libanon, na severu město Ugarit a na jihu město Akko. Působení Féničanů se neomezovalo jen na Fénicii, ale zakládali kolonie po celém jižním Středomoří a jejich dějiny končí de facto až do roku 146 př. n. l., kdy nejdůležitější kolonii Kartágo porazili a zničili Římané.", "tgt_summary": "腓尼基(腓尼基语:;英语:Phoenicia;;;埃及语:\"fnḥw\" (\"fenkhu\"))是古代地中海东岸的一个地区,其范围接近于如今的黎巴嫩和叙利亚。为了便于修筑堡垒以及防御,大部分的腓尼基城镇都建在沿海地带,而且是各自独立的。腓尼基人是闪米特人的一支,乃犹太人的邻。腓尼基人善于航海与经商,在全盛期曾控制了西地中海的贸易,也在中东和北非建立了不少殖民点,成为今天地中海国家民族组成的一部分。他们的腓尼基字母,与希伯来字母、希腊字母和拉丁字母同源。", "id": 1884409}
{"src_title": "Dromaeosauridae", "tgt_title": "馳龍科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Většinou byli menších rozměrů a doba jejich rozkvětu spadá do období křídy. Vyskytovali se na velké části světové pevniny, jejich fosilie známe ze Severní i Jižní Ameriky, Evropy i Asie. Jejich velikost kolísala mezi několika decimetry (byli mezi nimi jedni z nejmenších neptačích dinosaurů, jako byl \"Microraptor\") a délkou přes 6 metrů (poměrně velcí teropodi jako byl \"Utahraptor\" nebo \"Achillobator\"). Objevili se poprvé ve spodní křídě (asi před 130 miliony let) a vymřeli (pravděpodobně) spolu s ostatními neptačími dinosaury na konci křídy před 66 miliony let. Doba jejich existence tak přesáhla 60 milionů let. Opeření sloužilo většině druhů k udržení jejich stálé tělesné teploty, mechanické ochraně těla a zejména k vnitrodruhové signalizaci. Peří mohlo být pestře zbarveno, což umožnilo lepší rozpoznávání jednotlivých příslušníků daného druhu a mohlo být využito i k výstražným signálům vůči potenciálnímu nepříteli. Jen menší druhy dromeosauridů (jako byl \"Microraptor\") byly zřejmě schopny alespoň klouzavého letu. Výzkum biomechanických vlastností zvětšeného \"srpovitého\" drápu na druhém prstu zadní končetiny ukázal, že byl pravděpodobně využíván jako nástroj k přidržování, nikoliv sápání a trhání, kořisti. V případě rodu deinonychus měl být nejvíce užitečný pro fixování těla kořisti menšího než byl sám predátor, nikoliv k lovu větší kořisti. Výzkum také ukázal, že morfologie utváření čelistí a lebky byla u severoamerických a východoasijských druhů odlišná, což odpovídá představě divergentní evoluce obou skupin.", "section_level": 1}, {"title": "Zařazení.", "content": "Dromeosauři byli vývojově blízcí příbuzní dnešních ptáků. Většinou byli zřejmě opeření, u některých rodů z čínské provincie Liao-ning i odjinud se to povedlo prokázat přímo fosilním nálezem otisků někdejšího pernatého pokryvu těla (viz opeření dinosauři). Společně s čeledí Troodontidae spadají do kladu Deinonychosauria.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dromaeosauridae (dromeosauridi – v překladu „běžící ještěři“) jsou čeledí dravých dinosaurů – teropodů, anatomicky podobných a vývojově velmi blízce příbuzných ptákům. Byli objeveni již na téměř všech kontinentech, což svědčí o jejich někdejším evolučním úspěchu. V lidové mluvě se jim také často říká „raptoři“ (podle velociraptorů z jurského parku). Jsou také často nazýváni „srpodrápými lovci“, podle velkého zahnutého drápu na druhém prstu zadních končetin.", "tgt_summary": "驰龙科(学名:)又名奔龙科,是群类似鸟类的兽脚亚目恐龙。牠们是群体型中至小型的肉食性恐龙,繁盛于白垩纪。在非正式的用法里,牠们通常被称为「盗龙」(Raptor),这个名称因为电影《侏罗纪公园》(\"Jurassic Park\")出现的伶盗龙而开始盛行。驰龙科的属名在希腊文意为「奔跑的蜥蜴」,dromeus / 意为「奔跑」,而sauros / 意为「蜥蜴」。", "id": 1428172}
{"src_title": "West Vancouver", "tgt_title": "西溫哥華", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Okres West Vancouver byl do registru zapsán 15. března 1912, po tom, co se oddělil od města North Vancouver. První volby proběhly 6. dubna 1912. V listopadu 1938 byl pro automobilovou dopravu slavnostně otevřen most Lions Gate Bridge, což umožnilo rychlý růst okresu do té doby dostupného jen s využitím přívozu. Některé domy v okrese West Vancouver pochází z období 20. a 30. let 20. století, většina v současnosti stojících budov je však ze 70. a 80. let.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Okres West Vancouver nemá podle zákona žádný průmysl.", "section_level": 1}, {"title": "Parky a místa pro rekreaci.", "content": "West Vancouver je obytnou zónou, kde žije hodně penzistů, hodně lidí pracuje doma, nebo v nedalekém Downtownu ve Vancouveru. Linie 25 bloků v ulici Marine Drive slouží jako obchodní zóna, na níž leží obchody, malé kanceláře a úřady, garáže, čerpací stanice, restaurace a banky. Tato oblast je známa také jako \"Ambleside\", jeden blok domů ji odděluje od oblasti nazývané \"Dundarave\". V okrese West Vancouver se nachází obchodní středisko \"Park Royal Shopping Centre\", jež zahájilo provoz v 50. letech jako první obchodní středisko v Kanadě. Zabírá 2 km obou stran ulice Marine Drive ve městě North Vancouver. Park Royal je také největší obchodní středisko na pobřeží North Shore a autobusové nádraží pro autobusy Blue Bus a TransLink.  V okrese se nachází velké množství atrakcí, včetně sjezdovky na Cypress Mountain v parku Cypress Mountain Provincial Park, která bude jednou ze sportovišť během Zimních olympijských her v roce 2010. Park Ambleside Park a 15 bloků dlouhé nábřeží West Vancouver Seawall slouží jako populární místa pro místní obyvatele s rodinami a turisty. Park Whytecliff Park je považován za jedno z nejlepších míst pro hlubinné potápění v západní Kanadě. Okres je protkán množstvím menších parků, jako například Lighthouse Park v Point Arkinson, s výhledem na Downtown Vancouveru a úžinu Strait of Georgia.  Okres West Vancouver má několik veřejných sportovišť, včetně 18 jamkového golfového hřiště, koupaliště, kluziště, basketbalových a tenisových kurtů, skateboardingových parků a značného počtu veřejných parků. Park Cypress Provincial Park má cesty pro horská kola a velké sjezdovky pro lyžaře a snowboardisty.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání lidu v roce 2001 žije v okrese West Vancouver 41 425 obyvatel. Má druhý nejvyšší procentuální podíl osob ve věku 65 let a více v celé Britské Kolumbii. Do této kategorie spadá 22 procent obyvatel, v porovnání s 13 procenty ve zbytku provincie. Mezi pět nejčastějších zaměstnání v okrese West Vancouver patří technické služby, obchod s nemovitostmi, zdravotní péče, bankovnictví a pojišťovnictví a školství.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyk.", "content": "\"První 4 neoficiální jazyky\"", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Okres West Vancouver spravuje nejstarší funkční veřejný dopravní systém v Kanadě. Síť Blue Bus - Modrých autobusů je jediným okresním veřejným dopravním systémem v regionálním okrese Metro Vancouver.  BC Ferries zajišťuje spojení po vodě s odchody z Horseshoe Bay ve West Vancouveru do Nanaima, Bowen Islandu a na pobřeží Sunshine Coast.", "section_level": 1}, {"title": "Okolní příroda.", "content": "West Vancouver je známý svými parky, například parkem Cypress Provincional Park, který umožňuje výhled na síť fjordů Howe Sound a oblast Metro Vancouver. Celý okres West Vancouver leží na svazích pohoří Coast Mountains. Z většiny domů v okrese je výhled na ostrov Vancouver, Lower Mainland a Howe Sound.", "section_level": 1}, {"title": "Životní úroveň.", "content": "V okrese stojí několik velmi velkých a drahých nemovitostí. Některé jsou oceněné a prodané i za sumu 20 milionů CAD. V roce 2006 průměrná cena za dům převyšovala 1 250 000 CAD. 70 procent domů mělo cenu vyšší než 1 milion CAD, proto je West Vancouver často označován za nejdražší sídlo v Kanadě, i když Westmount, město na předměstí Montrealu a torontské předměstí Oakville jsou těmito tituly označovány také. 40 procent mužské populace a 18 procent ženské populace v roce 2000 vydělalo průměrně více než 60 000 CAD. Celkový průměrný příjem činí 86 253 pro muže a 37 133 pro ženy, téměř dvojnásobek průměrného příjmu v provincii. Přes 50 procent obyvatel okresu má celkový rodinný příjem alespoň 90 000 CAD.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Státní školy spravuje \"School District 45 West Vancouver\".", "section_level": 1}], "src_summary": "West Vancouver je město a okres v kanadské provincii Britská Kolumbie. Žije zde 41 425 obyvatel. Park Cypress Provincial Park je jedním z míst, kde se v roce 2010 konaly XXI. zimní olympijské hry. Okres patří do regionálního okresu Metro Vancouver, leží na severozápad od Vancouveru, na severním břehu fjordu Burrard a úžiny Howe Sound. West Vancouver sousedí s okresem North Vancouver. V okrese West Vancouver stojí jedno z prvních nákupních středisek v Kanadě, Park Royal Shopping Centre.", "tgt_summary": "西温哥华(英文:West Vancouver),简称西温,是加拿大不列颠哥伦比亚省大温哥华地区内的一个地方自治体,位于布勒内湾的北岸,西临豪湾,隔岸分别与温哥华市和宝云岛对望,并与北温哥华市和北温哥华区组成大温地区的北岸城镇(North Shore)。据2011年加拿大人口普查,西温哥华的人口为42,694人。", "id": 2432668}
{"src_title": "Levá opozice", "tgt_title": "左翼反对派", "src_document": [{"title": "Vznik opozice.", "content": "Vzniku levé opozice předcházelo násilné potlačení povstání v Kronštadtu (na kterém se výrazně podílel sám Trockij) a X. sjezd KSR(b), obojí roku 1921. O tomto sjezdu, kde po zákazu opozičních stran z roku 1918 došlo k zákazu frakcí, napsal později (1936) sám Trockij: „Avšak to, co podle původního úmyslu se pokládalo jen za vynucenou daň tíživým okolnostem, přišlo neobyčejně vhod byrokracii [..., která] směřuje od této chvíle k tomu, jak zbavit stranické ústrojí kontroly...“.  Zde je možno hledat zárodky instrumentu „diktatury stranického vedení a aparátu nad stranou samotnou“ a tedy nad celou zemí, což bylo implikováno již „principy, jimiž se řídil Lenin“. Opozice se začala formovat i proti Stalinově zahraniční politice, proti jeho tézím o socialismu v jedné zemi, proti industrializaci a kolektivizaci v jeho pojetí. I když převzetí moci Stalinovou frakcí nebylo ještě s konečnou platností rozhodnuto, bylo v této době předurčeno.  Počátkem 20. let existovalo v Rusku několik opozičních seskupení jako \"Dělnická skupina\" - \"Рабочая группа\" (Gavril Mjasnikov) nebo \"Dělnická pravda\" - \"Рабочая правда\" (Alexandr Bogdanov), zejména pak ale \"Dělnická opozice\" - Рабочая оппозиция (Alexandr Šljapnikov, Sergej Medveděv, Alexandra Kollontajová). Již jejich název dokumentoval paradoxní situaci, že ve státě, který si dělal nárok být tzv. diktaturou proletariátu, se aktivní dělnické hnutí muselo organizovat v takto pojmenovaných skupinách. Ještě roku 1921 poznamenává Trockij na adresu Dělnické opozice „... jako kdyby strana nebyla oprávněna prosadit svou diktaturu i tehdy, když se dočasně míjí s představami dělnické demokracie... to je... priorita strany, která je povinna prosadit svou diktaturu bez ohledu na dočasné kolísání dělníků...“. Tyto skupiny byly postupně zakázány, pokud byly aktivní v rámci strany, byly zatlačovány do pozadí. Dělnická skupina se ve svém manifestu z roku 1923, který byl předložen na XII. Sjezdu KSR(b), přes veškerou kritiku postavila na stranu programu KSR, byla zakázána a Mjasnikov byl zatčen.  Samotný vznik \"Levé opozice\" je zpravidla uváděn v souvislosti s tak zvanou deklarací 46 z října 1923. Tato deklarace, podepsaná 46 představiteli KSR(b) a adresovaná politbyru strany, argumentovala stejně jako již předtím zlikvidované skupiny: stranická hierarchie, profesionální straníci versus obyčejní, ztrnutí strany atd. K podepsaným náleželi známí bolševici jako Jevgenij Preobraženskij, Leonid Petrovič Serebrjakov, Vladimir Smirnov, Timofej Sapronov, Georgij Pjatakov a další. Trockij sám deklaraci nepodepsal, stejnou kritiku však vyjádřil ve svém dopise o týden dříve). V této době se iniciátoři nacházeli ještě v opozici vůči tehdejší vedoucí trojce Stalin – Zinověv – Kameněv, kteří měli podporu i Bucharina a Rykova. Začátkem roku 1925 se se Stalinem nepohodli pak i Zinověv a Kameněv, kteří založili \"Novou opozici\", která však vzápětí v prosinci 1925 byla na XIV sjezdu strany potřena, oba se připojili k Trockého opozici (krátce byl užíván pojem \"Spojená opozice\"). Mezi říjnem 1926 a listopadem 1927 byli členové této opozice odstraněni ze strany, 15. sjezd strany v prosinci 1927 pak názory opozice prohlásil za neslučitelné s učením strany.", "section_level": 1}, {"title": "Čistky.", "content": "Po XV. sjezdu začíná konečná čistka strany: zatímco Zinověv a Kameněv „doznali svých chyb“, byl Trockij spolu se svými stoupenci vyloučen ze strany a později poslán do exilu. Sapronov byl také ze strany vyloučen a poslán na Krym, později do Gulagu. V exilu se Trockij pokoušel dál o opoziční aktivitu – roku 1929 založil v Paříži \"Buletýn opozice\" (\"Бюллеетен оппозиции\"), roku 1930 založil Mezinárodní levou opozici, což měla být opoziční skupina uvnitř kominterny (její členové, a také i z členství podezřelí, byli ovšem z kominterny okamžitě vyloučeni). Trockij však zůstává věren svému přesvědčení a víře i nadále: „Neznamená zhroucení Kominterny také zhroucení státu, jenž vznikl z říjnové revoluce?... Tato myšlenka zdá se na pohled nezvratná. A přece je nesprávná“.  Roku 1933 byla \"Mezinárodní levá opozice\" přejmenována na \"Mezinárodní komunistickou ligu\", ze které v Paříži roku 1938 vzešla Čtvrtá internacionála.", "section_level": 1}, {"title": "Vedoucí členové.", "content": "K vedoucím členům Levé opozice patřily především následující osobnosti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojmem Levá opozice se všeobecně označuje seskupení v Sovětském svazu, vzniklé na podzim roku 1923 jako opoziční frakce uvnitř komunistické strany, stavící se odmítavě ke Stalinovým doktrínám a snahám získat výlučnou moc. Mimo skupiny tzv. Demokratických centralistů T. V. Sapronova jsou k Levé opozici počítáni zejména tzv. trockisté pod vedením L. D. Trockého, přechodně pak i skupina bolševiků, v jejichž čele stál Zinovjev a Kameněv.", "tgt_summary": "左翼反对派()是布尔什维克党在1923年至1927年期间的一个派系。该派的领袖为列夫·托洛茨基。该派及其各国支持者自称国际左翼反对派。", "id": 2995611}
{"src_title": "Římská shromáždění", "tgt_title": "罗马人民大会", "src_document": [{"title": "Jednotlivé instituce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Comitia curiata.", "content": "Kurijní shromáždění byl nejstarší římský sněm, pocházející z dob království, který sestával z patricijů rozčleněných do 30 kurií (\"curiae\"). Ty představovaly volební jednotky, přičemž každé z nich patřil jeden kolektivní hlas. Tento orgán byl zpočátku jediným shromážděním, které projednávalo státní záležitosti, volilo úředníky, propůjčovalo jim \"imperium\" a schvalovalo zákony. Později mu byly všechny tyto úkoly odejmuty, podrželo si pouze právo udělovat imperium prostřednictvím zákona \"lex curiata de imperio\". V podstatě se jednalo o určitý druh konfirmace úředníků zvolených setninovým shromážděním. V době na sklonku republiky bylo kurijní shromáždění složeno ze třiceti liktorů, každý z nich zastupoval jednu z kurií.", "section_level": 2}, {"title": "Comitia centuriata.", "content": "Podle tradičního pojetí římských dějin bylo setninové shromáždění (\"Comitia centuriata\") zřízeno za vlády předposledního krále Servia Tullia, vznik tohoto sněmu stejně jako vznik tributního shromáždění byl však podle všeho pozdějšího data. Setninové shromáždění tvořili všichni římští občané, kteří byli rozděleni do 193 setnin (\"centuriae\"). Ty byly uspořádány do šesti tříd (\"classes\") určených na základě majetkového censu občanů. Na základě reformy z roku 367 př. n. l. připadalo na první třídu (jež se skládala ze senátorů a jezdců) 98 ze 193 setnin, takže mohla dosáhnout většiny, aniž by bylo nutné se dotazovat na názor ostatních tříd. Reforma uskutečněná cenzorem Gaiem Flaminiem v roce 220 př. n. l. přiblížila setninové shromáždění shromáždění tributnímu a snížila počet setnin první třídy na 88. Od tohoto okamžiku bylo tedy ke schválení jakéhokoli návrhu zapotřebí také hlasů některé z nižších tříd. Pojem „setnina“ byl chápán jako termín užívaný k označení skupiny hlasujících, nebyla tím tedy myšlena stovka mužů. Například pět setnin hlasujících naposledy se skládalo z nejchudších Římanů, kteří podle zjištění censu vlastnili jen nepatrný nebo vůbec žádný výměr půdy. Měly proto mnohonásobně více členů než setniny bohatých. Jelikož hlasy nebyly počítány podle občanů, nýbrž podle setnin, náležel patricijům politický vliv neúměrný jejich zastoupení ve společnosti. V každé ze setnin proběhlo nejprve hlasování jejích členů, z něhož vzešlo určení kolektivní vůle setniny. Hlasy jednotlivých setnin byly vyvolávány podle tříd, takže nejprve volily setniny první třídy, po nich druhé, třetí atd. Tak se dělo, dokud nebylo dosaženo většiny 97 setnin, což znamenalo, že setniny nejchudších občanů se jen málokdy zapojily do hlasování.  Jelikož uvnitř posvátných hranic města Říma (\"pomerium\") bylo zapovězeno shromažďování vojenských sil, comitia centuriata, která byla původně vojenským shromážděním, se nemohla scházet ve městě samotném. Shromáždění bylo proto svoláváno na Martovo pole (\"Campus Martius\"), které bylo jedním z mála dostatečně rozlehlých míst, na němž se mohla sejít celá svobodná mužská populace Říma. Shromáždění řídil konzul či praetor, případně interrex při mimořádných volbách konzulů (pokud oba stávající zemřeli během svého funkčního období). Velikost tohoto tělesa a s tím související obtíže technického rázu měly za následek, že setninové shromáždění postupně pozbylo svoji funkci zákonodárného orgánu římské republiky. Ke konci republiky se jeho činnost omezovala na volbu cenzorů, praetorů a konzulů, ačkoli čistě formálně mu i nadále příslušela legislativní pravomoc. Například zákon, jímž byl Cicero v roce 57 př. n. l. povolán z vyhnanství, byl přijat setninovým shromážděním. Vedení soudních procesů s občany obviněnými z velezrady (\"perduellio\") bylo rovněž svěřeno tomuto shromáždění. Nicméně od těchto řízení se upustilo poté, co na počátku 1. století př. n. l. Lucius Appuleius Saturninus zavedl zákon na ochranu majestátu (\"maiestas\").", "section_level": 2}, {"title": "Comitia tributa.", "content": "Tributního resp. kmenového shromáždění se účastnili patricijové i plebejové. Všichni římští občané byli kvůli administrativním a volebním účelům roztříděni do 35 kmenů (\"tribus\"). Drtivá většina městského obyvatelstva Říma byla rozdělena do čtyř městských tribuí, což individuální hlas těchto občanů odsuzovalo prakticky k bezvýznamnosti. Podobně jako v případě setninového shromáždění, hlasování probíhalo nepřímou metodou a každá z tribuí měla jeden hlas. Výsledek volby byl proto závislý především na postoji členů jednatřiceti venkovských tribuí, v nichž dominovali pozemkoví vlastníci. Tributní shromáždění se konalo na Foru Romanu a volilo nižší úředníky: kurulské aedily, quaestory a vojenské tribuny (\"tribuni militum\"). Až do doby Sullovy diktatury, kdy byly zřízeny stálé soudy, mělo tributní shromáždění na starosti většinu soudních řízení týkajících se méně závažných deliktů.", "section_level": 2}, {"title": "Concilium plebis.", "content": "Shromáždění plebejů vzniklo údajně v roce 494 př. n. l. jako důsledek kompromisu mezi patriciji a plebeji. Od svého vzniku hrála tato instituce významnou roli v zápase mezi patriciji a plebeji o politickou moc. Její důležitost spočívala v tom, že se jednalo o první politický orgán, jenž byl zcela ovládán plebeji, jimž tak poskytoval legální nástroj na obranu před zvůlí patricijů. Tento sněm byl identický s tributním shromážděním, avšak členství v něm bylo vyhrazeno pouze plebejům. Formálně se tedy nejednalo o jednu z komicií, neboť shromáždění nereprezentovalo celý římský lid. Shromáždění plebejů zpočátku náležela pravomoc přijímat zákony (\"plebiscita\"), které však zavazovaly pouze prostý lid, nikoli patricije. Kromě toho se zabýval občanskoprávními spory, třebaže tato jeho funkce přestala být využívána po Sullově zavedení stálých soudů. Shromáždění vybíralo z řad plebejů aedily a především tribuny lidu, jejichž hlavním úkolem bylo dohlížení na soudní rozhodnutí učiněná patricijskými úředníky, jestliže se jakkoli dotýkala plebejů.  Shromáždění plebejů mělo rovněž jisté možnosti jak působit na senát. Nebylo nijak vázáno usneseními senátu (\"senatus consultum\"), která měla v podstatě formu jakýchsi doporučení nebo navrhovaných opatření, a mohlo je tedy přehlasovat, což byl celkem běžný jev v době pozdní republiky. Obvyklým místem jeho schůzí bylo \"Comitium\" na Foru Romanu. Shromáždění bylo svoláváno tribunem lidu, jenž mu předsedal a předkládal návrhy plebiscit. Senátoři běžně přihlíželi těmto jednáním ze schodů budovy senátu (\"Curia Hostilia\"), odkud vyrušovali tribuny během řízení schůzí. Jelikož jednání nebylo zdržováno náboženskými rituály a obřady tak příznačnými pro setninové či tributní shromáždění, byla procedurální stránka shromáždění plebejů méně komplikovaná. Později se proto stalo rozhodujícím legislativním orgánem republiky. Tato skutečnost byla stvrzena v roce 287 př. n. l. vydáním zákona \"Lex Hortensia\", v němž byla plebiscita postavena na roveň řádným zákonům (\"leges\") a stala se tak závazná vůči všem římským občanům.", "section_level": 2}, {"title": "Reformy a zánik.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sullovy změny.", "content": "Lucius Cornelius Sulla prosadil během svého konzulátu v roce 88 př. n. l. sérii tří zákonů, jimiž zabránil tributnímu shromáždění a shromáždění plebejů radit se o návrzích zákonů, aniž by jim to předtím dovolil senát svým usnesením. Sullův čtvrtý zákon obnovil v setninovém shromáždění dominanci první třídy – senátorů a nejmocnějších jezdců. Pátý zákon pak odejmul tributnímu a plebejskému shromáždění jejich legislativní funkci, čímž byla všechna zákonodárná pravomoc svěřena do rukou restrukturalizovaného setninového shromáždění. Tributnímu shromáždění byla ponechána volba nižších magistrátů a vedení soudních líčení, která však nemohla probíhat, pokud k tomu shromáždění nebylo zmocněno usnesením senátu. Tyto reformy byly dočasně zrušeny poté, co se moci v římském státě chopili populárové v čele s Gaiem Mariem a Luciem Corneliem Cinnou. Po Sullově návratu do Říma a následném nastolení diktatury v roce 82 př. n. l. byly reformy opět uvedeny v účinnost, v níž setrvaly až do Sullovy smrti. Představovaly jednu z nejzásadnějších a nejdalekosáhlejších změn římské ústavy po celou dobu existence římské republiky i císařství.", "section_level": 2}, {"title": "Za císařství.", "content": "Augustus formálně respektoval republikánský systém vlády, avšak jeho nástupci se nechali volit na doživotí do řady magistratur, čímž ve svých rukou postupně soustřeďovali více a více kompetencí. Lidová shromáždění byla už za Augustovy vlády zbavena své klíčové zákonodárné funkce, jež byla postoupena senátu. V této souvislosti je nutné poznamenat, že senátoři byli vybíráni a jmenováni císařem. Definitivní ránu zasadil komiciím Tiberius, který přenesl volbu úředníků na senát. Po smrti Caliguly nebyla shromáždění již nikdy více svolávána.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mezi římská lidová shromáždění (\"comitia\") patřily comitia curiata („kurijní shromáždění“), comitia centuriata („setninové shromáždění“) a comitia tributa („tributní shromáždění“). Kromě komicií existovalo ještě concilium plebis („shromáždění plebejů“), ovšem na něm měli účast pouze plebejové. Těmto institucím příslušela zákonodárná a soudní pravomoc v politickém systému římské republiky a byly zodpovědné za volbu úředníků (\"magistratus\").", "tgt_summary": "罗马人民大会是古罗马时期罗马共和国的立法机构。会议推行直接民主制,权力建立在普通公民的基础之上,而经选举产生的代表掌握权力,罗马人民大会与罗马元老院的组成是当今议会两院制的雏形。大会授与正式的政府权力,设给四个独立分开的人民会议—区会议、百人会议、部族会议、以及平民会议。与近代议会不同,大会兼有立法、司法与选举的功能,就像近代议会制的下议院一样,虽然没有权力分立,但体制存在制衡,在罗马共和国中是非凡出众地精心结构的。他们拥有权力去制定追溯法令,溯及既往地,使既成法律不合法。值得注意的是,罗马元老院是审议法律的最高权力机构,但并未拥有立法或司法的权力。", "id": 1634090}
{"src_title": "Anfield", "tgt_title": "安菲尔德球场", "src_document": [{"title": "Tribuny, historie.", "content": "V roce 1906 byla jedna z tribun pojmenována the Spion Kop, což byl kopec, na kterém se odehrála bitva v druhé búrské válce. V této bitvě bylo zabito kolem 300 vojáků z Lancashire regimentu. Většina z těchto vojáků byli Scousers, což jsou obyvatelé Liverpoolu a okolí. Fanoušci, kteří tribunu the Kop navštěvují, jsou známi jako ti nejhlučnější fanoušci na stadionu a říkají si příznačně Kopites. Ve své době měla tribuna kapacitu přes 28 000 fanoušků, což byla z hlediska kapacity jedna z největších tribun na světě. Dlouho se traduje, že pokud domácí kapitán vyhraje rozlosování mincí před výkopem, zvolí si hru s tribunou the Kop za zády. Druhý poločas pak tým hraje proti the Kop, což mu má pomoct ve větší agresivitě a bojovnosti. V roce 1975 byla kvůli získání licence snížena kapacita na 22 000 diváků, v roce 1989 kvůli tragédii na stadionu Hillsborough byla snížena znovu. V roce 1994 byla kompletně přebudována na tribunu pro sedící diváky s kapacitou 12 390 diváků.  Další tribunou je Anfield Road Stand. Tato tribuna je protější k the Kop a nachází se zde sektor pro hostující fanoušky. Tato tribuna je na Anfield Road nejnovější, přestavěna byla v roce 1998 a má kapacitu 9 074 diváků. Boční tribuny jsou Centenary Stand s kapacitou 11 762 diváků a Main Stand s kapacitou 12 227 diváků. Main Stand je nejstarší tribunou, naposledy byla přestavována v roce 1973. V zázemí jsou umístěny hráčské šatny a ředitelské boxy. Současná kapacita činí 45 362 diváků. Stadion je zařazen na listině UEFA jako čtyřhvězdičkový stadion.  30. července udělila liverpoolská radnice povolení k stavbě nového stadionu pro 61 000 sedících diváků, který bude stát pár set metrů dále v Stanley Parku. Dne 8. září radní souhlasí s pronájmem pozemku na 999 let. Po převzetí klubu Georgem Gilletem Jr. a Tomem Hicksem v únoru 2007 noví majitelé potvrdili záměr vybudovat nový stadion, nakonec ale na stadion nedali nic a jejich snahou bylo zničení klubu jako takového. V roce 2011 k obrovské radosti fanoušků Liverpoolu byli nahrazeni společností FSG v jejímž čele stojí nový vlastník John William Henry II, který se do klubu nebojí investovat.  Dne 22. září 2012 se v Daily Mail objevilo, že k žádnému projektu s novým stadionem nedojde, ale naopak Liverpool rozšíří svůj stávající stánek na 60 000 míst. K zvýšení kapacity dojde na tribunách Main Stand. Zpráva zatím není oficiálně zveřejněna, ale je velmi reálné, že k ní dojde. Liverpool za přestavbu zaplatí asi 150 milionů liber, což je obrovský rozdíl naproti 400 milionům liber, kterých by klub stál nový stadion. Před přestavbou stadionu také musí dojít k odkoupení domů v obytné čtvrti blízko stadionu a k jejich zbourání, aby bylo získáno potřebné místo k rozšíření jak stadionu tak parkoviště. Celková kapacita stadionu po přestavbě tribuny Main Stand činí 54 167 míst.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anfield je stadion ležící v Liverpoolu, v Anglii. Stadion byl postaven v roce 1884 v oblasti Stanley Parku, kdy na něm začal hrát svoje zápasy Everton FC. V roce 1892, po rozepři s majitelem stadionu Johnem Houldingem, se Everton FC přemístil do Goodison Parku a John Houlding založil nový klub jménem Liverpool FC, který svoje domácí zápasy hraje právě na stadionu Anfield. Kapacita činí 54 167 míst.", "tgt_summary": "晏菲路球场(Anfield Stadium),位于英格兰默西赛德郡利物浦市晏菲路区,是欧洲足球联合会的四星级球场,也是利物浦足球俱乐部的主场。", "id": 131742}
{"src_title": "Sajeret Matkal", "tgt_title": "總參謀部偵察部隊", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jednotka byla vytvořena v roce 1958 Avrahamem Arnanem. Ten žádal velení IOS, aby byla vytvořena jednotka schopná plnit přísně tajné zpravodajské mise na nepřátelském území. Jednotka byla vytvořena rok poté, co v IOS vznikla první vrtulníková letka. Těsná spolupráce těchto dvou jednotek dovolovala Sajeret Matkal plnit úkoly v arabském území hlouběji než kdykoliv předtím.  Ačkoliv je Sajeret Matkal (SM) přísně utajená jednotka, měla vždy velký vliv na IOS. Příslušníci SM patřili k autorům a průkopníkům nových metod využívání vrtulníků při průniku na nepřátelské území. Masivní používání samopalů Uzi v této jednotce donutilo izraelský vojenský průmysl k vývoji modifikací této zbraně.", "section_level": 1}, {"title": "Výcvik.", "content": "Přijímání nových členů a jejich výcvik bylo přísně utajováno, zejména v počátcích. Příslušníci i velitelé byli vybíráni na základě osobních známostí a rodinné příslušnosti (v jednotce např. sloužili všichni tři bratři Netanjahuovi).  Teprve v roce 1980 se jednotka otevřela pro dobrovolníky. Dvakrát ročně je pořádán výběrový tábor Gibush, ve kterém potenciální rekruti stráví několik dní. Během pobytu jsou sledováni lékaři a psychology. Ti, kteří dokončí s vyhovujícím hodnocením jsou přijati. Během 90. let 20. století začaly tento táborový způsob náboru používat i jiné jednotky Sajeret.  Uvádí se, že trénink rekrutů trvá 20 měsíců a je veden s důrazem na lehké zbraně, bojová umění, orientaci v terénu, maskování, průzkum a další schopnosti nutné pro plnění úkolů za nepřátelskými liniemi.  Tréninkový program se skládá ze: Zbytek výcviku je zaměřen na hlídkový průzkum a zvláště na navigaci a orientaci, neboť tyto dovednosti mají v činnosti jednotky velký význam.  I další příslušníci jednotky se později stali vysokými důstojníky IOS či členy Knesetu.", "section_level": 1}, {"title": "Nejvýznamnější příslušníci jednotky.", "content": "Naproti tomu není pravdivý široce rozšířený názor, že u Sajeret Matkal sloužil pozdější premiér Ariel Šaron; ten sice zakládal a velel Jednotce 101 v roce 1953 (kterou mnoho lidí považuje za předchůdce Sajeret Matkal), ale tato jednotka v roce 1954 splynula s výsadkovou brigádou a Šaron se stal velitelem této brigády. V Sajeret Matkal nikdy nesloužil.", "section_level": 1}, {"title": "Operace.", "content": "Až donedávna bylo oficiální politikou IOS popírat existenci Sajeret Matkal. Operace provedené touto jednotkou byly všeobecně připisovány výsadkářům. Operace, které Sajeret Matkal provedla jsou tajeny do dneška. Ale existence jednotky je, kvůli jejím úspěchům, veřejným tajemstvím.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "21. prosince 2003 třináct příslušníků Sajeret Matkal v záloze předalo do premiérovy kanceláře v Jeruzalémě dopis, ve kterém prohlašují, že odmítají vykonávat vojenskou službu na obsazených územích. Dopis vyvolal, kvůli vysoké prestiži Sajeret Matkal, širokou diskusi v izraelské společnosti. Odmítnutí výkonu vyvolalo zvlášť ostrý nesouhlas zejména mezi politiky, kteří v řadách Sajeret Matkal sloužili (Barak, Netanjahu). Pravicový poslanec S. Jahalom žádal jejich uvěznění, naproti tomu levicový poslanec R. Bronfman dopis pochválil.  Nakonec nebyl žádný ze signatářů dopisu potrestán, ale všichni byli vyloučeni z řad Sajeret Matkal. Mezi příslušníky jednotky později obíhal dopis, který kritiky odsuzoval za zneužívání členství v Sajeret Matkal pro politické cíle. O rok později přiznal poradce premiéra Šarona D. Weissglass, že dopis příslušníků Sajeret Matkal odmítajících sloužit na okupovaných územích (stejně jako podobný dopis vojenských pilotů ze září 2003) byl jedním z faktorů, který vedl A. Šarona k jednostrannému stažení z Pásma Gazy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sajeret Matkal (hebrejsky סיירת מטכ\"ל, anglicky \"Sayeret Matkal\", česky \"Průzkumná jednotka Generálního štábu\") je speciální jednotka Izraelských obranných sil (IOS). Její primární určení je boj proti terorismu, průzkum na nepřátelském území a shromažďování informací o protivníkovi. Sajeret Matkal je postavena podle vzoru britských SAS. Organizačně podléhá zpravodajské službě Amanu. V IOS se Sajeret Matkal přezdívá \"Jednotka (Unit)\".", "tgt_summary": "总参谋部侦察部队(,希伯来语罗马化:Sayeret Matkal,直译为“总参谋部巡逻部队”)是以色列国防军的一支特种部队,直属以色列军事情报局。在中国大陆出版的媒体一般习惯以“野小子”来称呼该部队,但这实际上跟原来的名称没有任何关系。据指,“野小子”是来自日本的一本有关特种部队的书籍对该部队的误称所翻译得来的。", "id": 283106}
{"src_title": "Nikšić", "tgt_title": "尼克希奇", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město založili ve 4. století Gótové jako \"Anagastum\", ze kterého se později vyvinulo současné staré město \"Onogošt\". Pozůstatky tohoto starého města jsou v současnosti kulturní a historickou památkou. V letech 1463 - 1878 bylo město součástí Osmanské říše pod jménem \"\"Nişik\"\". Po mezinárodním uznání černohorské nezávislosti na Berlínském kongresu připadlo město Černohorskému knížectví. Po osvobození města od turecké nadvlády začal postupně růst jeho počet obyvatel. Snahu přiblížit Černou Horu blíže západní Evropě dokazuje i příprava nového regulačního plánu, který vznikl v roce 1883. Síť ulic, která byla navržena, se nechala inspirovat ideálním barokně-renesančním městem. Tvorbou regulačního plánu byl pověřen inženýr Josip Slade a část uliční sítě podle něj byla skutenčně i zbudována.  Na přelomu 19. a 20. století došlo k ekonomickému i společenskému vzestupu města. Byly vystavěny některé nové reprezentativní objekty, např. zámek krále Nikoly, Carův most, hlavní kostel). Bylo vybudováno současné hlavní náměstí a současné historické centrum města se strohými jednopatrovými budovami. V Nikšići byla založena první základní škola, první pěvecký sbor a začaly vycházet první noviny s názvem \"Nevesinje\", později \"Onogošt\".  Město bylo během druhé světové války osvobozeno od fašismu dne 18. září 1944.  Po druhé světové válce bylo město industrializováno. Byla zde vybudována železárna, která zaměstnávala několik tisíc lidí a v roce 1948 zavedena železniční trať s normálním rozchodem kolejí do Podgorici. Počet obyvatel města se zvýšil desetinásobně. V roce 1970 tvořil 70 % veškerého ekonomického výkonu města průmysl.  Ekonomický útlum a rozpad Jugoslávie znamenal pro Nikšić hospodářskou katastrofu, neboť došlo k poklesu výroby v místních továrnách. Až teprve v první dekádě 21. století se některým firmám podařilo dosáhnout lepších hospodářských výsledků.  V roce 1993 zde došlo k nepokojům mezi většinovou pravoslavnou a menšinou muslimskou populací. Výsledkem nepokojů bylo zboření místní mešity.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "\"Nikšić\" je město s bohatým kulturním a historickým dědictvím, nachází se zde mnoho památek z Ilýrie a doby Římské. Mnoho dokumentů historických artefaktů je vystavěno v místním muzeu, které tvoří spolu s archivem a knihovnou, která je součástí Kulturního centra. Kromě Kulturního centra se ve městě nachází také místní divadlo, veřejné instituce Zahumlje, a Centrum pro informační činnost - TV Nikšić, Rádio Nikšić, TV Montena atd.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "V Nikšići se nachází 11 mateřských, 24 základních a 4 střední školy. Dále je zde jedna hudební a umělecká škola a Filozofická fakulta.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "\"Nikšić\" je po Podgorice druhé největší průmyslové centrum Černé Hory.  Ve městě je výrazné zastoupen dřevařský průmysl a produkuje se zde jedna z nejznámějších značek piva bývalé Jugoslávie \"Nikšićko Pivo\". Dalšími významnými závody jsou třeba Nikšićká železárna (\"Nikšićka Željezara\"), bauxitový důl a další. Nikšićské železárny byly založeny nedlouho poté, co jugoslávští komunisté převzali moc. Nesly jméno Borise Kidriče a patřily k největším zaměstnavatelům v regionu. Byly však dlouhodobě velmi ztrátové a staly se symbolem problematického ekonomického plánování socialistické Jugoslávie.  Tyto velké průmyslové podniky se usilovně snaží přežít rozpad socialistického hospodářství a od té doby také zažily větší ekonomický růst. Proces privatizace už u těchto firem proběhl nebo stále probíhá.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město spojuje se zbytkem Černé Hory především silnice E762. Nikšić je také hlavní křižovatkou cest směrem do Bosny a Hercegoviny. Je možné se dostat do Foče na sever a do Trebinje na jihovýchod. Je zde také cesta do Risanu v Boce Kotorské. Město má dále spojení do Žabljaku a Šavniku.  Nikšić má železniční spojení pouze do černohorské metropole Podgorica. Jednokolejná elektrizovaná trať byla modernizována v první polovině druhé dekády 21. století. úzkorozchodná trať směrem do Bosny a Hercegoviny není v provozu od roku 1965.  Nikšićské letiště je pro lety uzavřené. Mezinárodní letiště Golubovci v Podgorice je vzdálené asi 70 km a vede pravidelné lety do Bělehradu, Sarajeva, Budapešti, Curychu, Frankfurtu, Lublaně, Paříže, Říma, Vidně, Istanbulu, Dubrovníku, Bruselu, Kodaně, Mnichova, Záhřebu, Moskvy, Londýna a dalších lokalit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nikšić (:, ) je s téměř 60 000 obyvateli druhé největší město Černé Hory. Nachází se asi 50 km severně od černohorského hlavního města Podgorice, v centrální části země pod vrcholem Trebjesa. Město je centrem stejnojmenné opštiny.", "tgt_summary": "尼克希奇 (塞尔维亚语:Никшић)是位于黑山西部的一个城市。根据2003年的人口普查,尼克希奇有人口58,212人。尼克希奇是尼克希奇区的中心城市,全区有人口75,282人。尼克希奇也是黑山第二大城市,仅次于首都波德戈里察,是一个重要的工业、文化和教育中心。", "id": 2008260}
{"src_title": "El Escorial", "tgt_title": "埃斯科里亚尔修道院", "src_document": [{"title": "Koncepce.", "content": "Filip se původně snažil vytvořit důstojné mauzoleum pro španělské krále, jeho otcem Karlem V. počínaje. Jako ideální řešení se zdál být velkolepý klášter, zasvěcený Filipovu oblíbenému světci, sv. Vavřincovi, španělskému mučedníkovi. Traduje se dokonce, že pravoúhlý půdorys El Escorialu byl inspirován roštem, na kterém byl Vavřinec upálen, což ale nejspíš není pravda.  Stavba bylo koncipována sice především jakožto sakrální objekt, nicméně projekt byl navržen tak, aby Escorial mohl sloužit k mnoha dalším účelům. Významnou (asi čtvrtinovou) část zabírá královský palác. Další části sloužily vzdělání, a to jak světskému, tak i náboženskému, jak doporučil tridentský koncil všem velkým církevním institucím. Další místnosti byly vyčleněny pro návštěvníky a nemocnici se zotavovnou a velkou lékárnou.  Další funkce, na kterou byl brán zřetel už při vybírání pozemku pro stavbu, byla určena umístěním 1028 metrů nad mořem, na úpatí pohoří Sierra de Guadarrama: za úmorného léta se sem mohl přestěhovat královský dvůr, který trvale sídlil v Madridu.  Escorial byl postaven v poměrně strohém stylu pozdní renesance s náznaky tehdy se rodícího baroka. Přes poměrně velké územní provedení je Escorial nenápadně začleněn do krajiny. K nenápadnosti přispívá použití šedé místní žuly na obvodové zdi a citlivý výškový rozvrh. Dokonce průčelí hlavního bloku bylo ve své době kritizováno pro svou nenápadnost. Tito kritikové ale nepochopili záměr mistra, který se snažil vytvořit dynamické přechody mezi nenápadnými zdmi, dlážděnými terasami a rozsáhlými sady kolem Escorialu. O co nenápadnější je tato stavba zvenčí, o to zdobnější jsou interiéry.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavba.", "content": "Díky pečlivosti současníka stavby mnicha Josého de Sigüenza existuje mnoho poměrně přesných informací o stavbě. Hlavním projektantem této stavby byl architekt Juan Bautista Alfonsis de Toledo. De Toledo se narodil okolo roku 1515 a zemřel 1567. V době zahájení stavby Escorialu už měl zkušenosti s velkými projekty, neboť jistou dobu pracoval jako druhý architekt při stavbě bazilice sv. Petra v Římě pod vedením Michelangela a později byl jedenáct let ve službách neapolského místokrále. Jako jeho pomocník a kreslíř zde pracoval Juan de Herrera.  Plán, jejž nakonec Filip II. schválil, počítá s pravoúhlým komplexem; délka delší strany (od severu k jihu) činí 204 m, kratší (od západu k východu) pak 160 m. Tento komplex byl obklopen terasami širokými 30 m, v západní části 60 m. De Toledo původně zamýšlel použít deset věží po obvodu komplexu, tato varianta byla nakonec při úpravách, které proběhly po zahájení stavebních prací mezi lety 1563 až 1564, změněna na čtyři věže po obvodu a dvě ve středu. Nicméně de Toledův půdorys byl v podstatě zachován.  Naopak výrazných změn doznal výškový rozvrh hned několikrát. První úpravy se týkaly ústřední stavby, klášterní baziliky, se uskutečnily v roce 1563 na popud italského architektonického poradce Francesca Paciotta z Urbina. O rok později král Filip odsouhlasil zvýšení počtu mnichů z 50 na 100 a bylo nutné navýšit stavbu o jedno patro.", "section_level": 1}, {"title": "Po smrti Juana Bautisty Alfonsise de Toledo.", "content": "V roce 1567 předčasně skonal hlavní architekt Juan Bautista Alfonsis de Toledo, čímž byla realizace projektu ohrožena. Naštěstí po něm zůstalo mnoho skic schválených Filipem a kompletní dřevěný model. Vedení stavby se ujímá profesionální voják a do této doby pomocný kreslíř, Juan de Herrera.  Z této doby pochází především výrazné projektové změny klášterní baziliky a velkého procesního schodiště. Je pravděpodobné, že tyto návrhy nevychází z pera de Herrery. De Toledův návrh baziliky zrevidoval Francesco Paciotto a schodiště bylo postaveno podle návrhu také italského architekta G. B. Castella z Bergama, jak tvrdí mnich José de Sigüenza, díky němuž existuje podrobný popis průběhu staveb. Sám de Herrera se přihlásil k návrhu střech.", "section_level": 2}, {"title": "Praktické provedení.", "content": "Na stavbě pracovali dělníci a řemeslníci, kteří byli zaměstnáváni samotným klášterem. Většina bydlela na svahu pod horou severně od stavby. Odměňováni byli buď za vykonanou práci, anebo v jiných obdobích na základě vypsaných výběrových řízení na konkrétní úkoly.  Na stavbu vnějších zdí byly použity přesně tesané kvádry místní guadarramské žuly. Žula byla dovážena z nedalekého lomu pomocí dvoukolých vozů. K tažení bylo používáno jednoho páru volů k jednomu vozu a na stavbě bylo dohromady 200 volů.", "section_level": 2}, {"title": "Výzdobné práce.", "content": "Na výzdobě Escorialu se podílelo mnoho významných malířů a sochařů, jako například El Greco, Tizian, Michelangelo, Velázquez, dále například Luca Cambiaso a Pellegrino Tibaldi. Velká část výzdoby byla vytvořena za Filipa II., nicméně další španělští panovníci se také podíleli na rozšiřování sbírek.  Velká důležitost byla přikládána vyzdobení baziliky. Původně měli všechny velké oltářní obrazy vytvořit Michelangelo nebo Tizian, což však nemohlo být realizováno kvůli zdravotnímu stavu a vysokému věku obou mistrů, přesahující osmdesát let, a výzdobou nakonec byli pověřeni méně věhlasní umělci. Například dvojice Cambiaso a Pelegrini vytvořila rozsáhlý cyklus fresek. V bazilice se také nachází oltářní obraz mučednické smrti sv. Vavřince od Tiziana a de Navarreteho. Obraz \"Smrt sv. Mořice\", který původně maloval El Greco však král Filip odmítl, protože byl málo duchovní.  Další významnou reprezentativní částí byly zahrady a terasy. O výsadbu rostlin a stromů se staral, ostatně jako o většinu úprav, sám král Filip ještě před dokončením kláštera, aby se lépe přizpůsobily prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Části komplexu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bazilika.", "content": "Bazilika San Lorenzo el Real tvoří centrální část komplexu. Původně byla navržena, tak jako většina pozdně gotických chrámů v západní Evropě, na půdorysu latinského kříže s nejdelší hlavní lodí položenou od západu k východu. Tuto loď kolmo dělilo, přibližně ve třech čtvrtinách katedrály (blíže k hlavnímu oltáři), kratší břevno kříže. Tento návrh změnil de Herrera, když změnil půdorys z latinského na řecký kříž. S těmito úpravami došlo ke snížení zvonic na západní straně a poloviční kupole nad hlavním oltářem byla nahrazena velkou kruhovou kopulí, umístěnou nad střed řeckého kříže. Zkušenosti Juana Bautisty de Toledo se stavbou Svatopetrské baziliky v Římě se odrazily ve vzhledu baziliky v Escorialu. Ale oproti sv. Petru, který má hlavní kopuli podpíranou spřaženými zužujícími se korintskými sloupy s mnohým zdobením, je řešení podpěry ve sv. Vavřinci mnohem prostší, pomocí čtyř mohutných žulových bloků pod kopulí spojených jednoduchými románskými oblouky. Tento rozdíl projevuje přísnost a neoblomnost Španělské vlády a inkvizice.  Naproti tomu výzdoba hlavního oltáře symbolizuje velikou zbožnost Filipa. Jako podklad pro oltář je téměř dvacet osm metrů vysoká ozdobná stěna, vytvořená z červené žuly a jaspisu. Tato stěna je zdobena zlacenými bronzovými sochami od Leona Leoniho a dalšími posvátnými obrázky. Po obou stranách oltáře se nachází klečící členové rodiny Karlovy a Filipovi, také od Leoniho a syna Pompea. U paty oltáře se nachází schránka pro vlastní části náboženského obřadu, která byla navržena de Herrerou a je provedena v jaspisu a bronzu.  Filip chtěl aby hlavní obrazovou výzdobu vedli buď Michelangelo nebo Tizian, ale oba mistři v této době již byli pokročilého věku a chatrného zdraví. Proto se rozhodl pověřit touto prací jiné evropské umělce, kteří se u dvora snažili získat královskou přízeň.", "section_level": 2}, {"title": "Knihovna.", "content": "Jako v každém klášteře ani v El Escorialu nesměla chybět budova knihovny. Hlavní místnost knihovny má rozměry čtyřicet čtyři metry na délku, devět metrů šířku a deset na výšku, budova je vybavena zdobně vyřezávanými policemi. Budovu vlastní, ale i police na knihy navrhl de Herrera. Stropy byly vymalovány Pellegrinem Tibaldim. Jsou zde, na freskách, vyobrazeny výjevy na motivy sedmi svobodných umění, gramatiky, rétoriky, logiky, aritmetiky, geometrie, astronomie a hudby.  Filip do této knihovny nashromáždil přes 40 000 výtisků. Bylo zde možné najít knihy především z královy soukromé sbírky, ale král také zásoboval knihovnu velkým počtem těch nejlepších knih ze španělské i světové tvorby. Později Arias Montano utvořil reprezentační katalog s výběrem těch nejdůležitějších knih a dokonce v roce 1616 získal právo na jednu kopii každého takto publikovaného výtisku, ale není žádné evidence o nárokování tohoto práva.", "section_level": 2}, {"title": "Královský palác Filipa II..", "content": "Královský palác byl postaven za bazilikou, vedle hlavního oltáře. Jeho palác sestával především z několika zdobených pokojů. Král Filip využíval okno obrácené do baziliky aby mohl pozorovat mše z postele když ho zastihl záchvat dny.", "section_level": 2}, {"title": "Relikviář.", "content": "Podle pravidel, schválených tridentským koncilem, o nakládání s ostatky svatých začal Filip II. sponzorovat největší relikviář v celém známém katolickém světě. Celá sbírka se skládala z přibližně 7 500 relikvií, které byly uschovány ve vyřezávaných relikviářích, které navrhl Juan de Herrera. Velké množství relikviářů pocházejí z řemeslné dílny Juana de Arfe Villafañe. Tyto schránky byly vyřezány do mnoha podob (například připomínají hlavy, ruce, nádoby pyramidovitého tvaru, rakve atd.) a jsou rozmístěny po celém klášteře, přičemž největší množství je jich uloženo v bazilice.", "section_level": 2}], "src_summary": "El Escorial (plným názvem klášter a královské sídlo svatého Vavřince v El Escorialu, ve španělštině ) je monumentální stavba, která sloužila jako královské sídlo a klášter, zasvěcený sv. Vavřinci z Escorialu na paměť vítězství Španělska nad Francií v bitvě u St. Quentinu (10. srpna 1557). Stavba stojí zhruba 45 km severozápadně od Madridu, na úpatí Sierra de Guadarrama v nadmořské výšce 1028 m. Nechal jej postavit španělský král Filip II., který se sám zajímal o architekturu od svých čtrnácti let a v letech 1563 až 1584 sám schvaloval většinu výzdoby interiérů.", "tgt_summary": "埃斯科里亚尔修道院(,全称,“埃斯科里亚尔圣洛伦索王家修道院”),位于西班牙马德里市西北约50公里处的瓜达拉马山南坡。该建筑名为修道院,实为修道院、宫殿、陵墓、教堂、图书馆、慈善堂、神学院、学校八位一体的庞大建筑群,气势磅礴,雄伟壮观,并珍藏欧洲各艺术大师的名作,有“世界第八大奇迹”之称。", "id": 2006923}
{"src_title": "Kardiochirurgie", "tgt_title": "心脏外科", "src_document": [{"title": "Kardiochirurgická pracoviště v ČR.", "content": "V České republice je nyní 14 kardiochirurgických pracovišť. Mezi největší patří Institut klinické a experimentální medicíny (IKEM) a brněnské Centrum kardiovaskulární a transplantační chirurgie (obě pracoviště jsou zároveň transplantačními centry) a pražské Kardiochirurgické oddělení Nemocnice Na Homolce.  Dalšími pracovišti jsou 3x v Praze - Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, Všeobecná fakultní nemocnice, Fakultní nemocnice v Motole, dále v Fakultní nemocnice v Hradci Králové, Fakultní nemocnice v Plzni, Nemocnice v Českých Budějovicích, Fakultní nemocnice v Olomouci, Fakultní nemocnice v Ostravě, nemocnice Podlesí v Třinci a Masarykova nemocnice v Ústí nad Labem.  Jediným pracovištěm operujícím dětské pacienty je kardiochirurgické oddělení Dětského kardiocentra Fakultní nemocnice v Motole.", "section_level": 1}, {"title": "Základní onemocnění a operace srdce - informace pro pacienty.", "content": "1) Ischemická choroba srdeční  Je důsledkem onemocnění věnčitých tepen, jejichž úkolem je zásobovat srdeční sval (myokard) krví. Tyto tepny obepínají srdce jako věnec a jmenují se proto tepny věnčité (nebo také koronární, jelikož latinsky se věnec řekne corona). Za normálních okolností jimi volně protéká krev a přináší potřebné množství kyslíku a živin pro práci srdečního svalu. Jestliže ovšem dojde k jejich zúžení - což má nejčastěji na svědomí proces, který se jmenuje ateroskleróza (lidově „kornatění tepen“) - není příslušná část srdečního svalu dostatečně zásobována kyslíkem a živinami, a je ohrožena srdečním infarktem, což znamená, že část svalu zásobovaná krví ze zúžené cévy odumře a je nahrazena jizvou a celková funkce srdce se zhorší. Všechny příčiny vzniku a rozvoje aterosklerotického procesu známy dosud nejsou – známe však řadu rizikových faktorů, z nichž některé můžete ovlivnit. Rizikovými faktory jsou zejména zvýšený krevní tlak, nadměrný obsah tuků a cholesterolu v krvi, kouření, nezdravá strava, cukrovka, nadváha, nedostatek pohybu, nadměrný stres a další. Samozřejmě, ve hře jsou i rodinné zděděné dispozice. Velkou část těchto rizik může každý z nás svým aktivním přístupem odstranit či zmenšit. Nekouřit, udržovat si optimální tělesnou váhu, dostatek pohybu, omezit v potravě přísun energie, zejména tuků, cukrů, a naopak přidat zeleninu, ovoce, ryby a potraviny bohaté na vlákniny, kontrolovat si pravidelně krevní tlak (je-li zvýšen, pak se i léčit). Takto by se měl chovat každý člověk, neboť vždy je lépe nemocem předcházet.  Angina pectoris a infarkt myokardu  Nedostatečný přísun krve do srdečního svalu se projevuje nejdříve při námaze, kdy se zvýší potřeba kyslíku v srdečním svalu a zúžené věnčité tepny již dostatek okysličené krve nemohou přivádět. Nedokrevnost srdečního svalu se nejčastěji projeví pálivou bolestí na levé straně hrudníku, v levé ruce nebo do krku. Tato bolest se nazývá angina pectoris. Z přechodných bolestí, které ustanou po přerušení námahy a po podání nitroglycerinových tabletek nebo sprejů, se ale mohou vyvinout i trvalejší, pociťované také v klidu. Jestliže se k zúžení věnčité tepny přidruží další komplikace - většinou ucpání tepny krevní sraženinou (trombem), dochází k uzávěru cévy, krevní průtok se přeruší docela, a není-li během krátké doby obnoven, nedokrevnost buněk srdečního svalu způsobí až jejich odumření, to jest infarkt myokardu. Záleží pak už jen na tom, jak rychle přijde pomoc a jak velká oblast srdečního svalu byla postižena. Proto je vždy lepší léčit včas – to znamená již při výskytu anginy, než až v době rozvinutého infarktu.  Chirurgická léčba  Ne všechny takto postižené nemocné lze léčit jen s pomocí léků nebo pomocí metod intervenční kardiologie, kdy lze zúžená místa roztáhnout pomocí balonků a stentů zaváděných nejčastěji z třísla. V určitých případech, stanovených podle přesných kritérií a na základě důkladného vyšetření, je nejlepší pomocí nemocnému srdci operace. Jde o výkon na tepnách přivádějících krev do srdečního svalu. Je to vlastně vytvoření objížďky mezi aortou a srdečním svalem, jíž se přemostí zúžené místo. Angličtina má pro takový most na srdci název by-pass (vyslovuje se bajpas), a tento název při rozhovoru o operaci jistě uslyšíte. Stručně řečeno, jde nejčastěji o žílu odejmutou z dolní končetiny nebo prsní tepnu, která probíhá po vnitřní straně hrudní kosti, které se našívají za zúžené místo věnčité tepny a přemostí je. Často se dnes užívá k náhradnímu přítoku krve do koronárních cév také radiální tepny z předloktí. Ve všech oblastech, ze kterých odebíráme štěpy, je dostatečné kolaterální (boční) řečiště, takže vyjmutí žíly nebo tepny se obejde bez následků. Pouze dolní končetiny mohou dočasně mírně otékat (než se zbylé žíly adaptují na nové poměry v toku krve), po tuto dobu (cca 6-8 týdnů) je vhodné končetiny vyvazovat elastickými obinadly.  2) Onemocnění srdečních chlopní  Srdce je svalový orgán, fungující jako pumpa, která pumpuje krev do velkých tepen a jimi do celého těla. Srdeční oddíly a velké tepny jsou od sebe odděleny čtyřmi velkými chlopněmi, které fungují jako ventily usměrňující proud krve správným směrem. Žilní krev z celého těla přitéká oběma dutými žilami do pravé síně srdeční, odkud je při jejím stahu vypuzována do pravé komory srdeční. Mezi pravou síní a pravou komorou je trojcípá chlopeň (neboli trikuspidální). Při stahu srdečních komor (systole) se tato chlopeň uzavírá a zabraňuje opačnému proudění. Krev dále protéká z pravé komory do plicní tepny a dále do plicní tepny a do plic, které jsou odděleny další chlopní tzv. pulmonální. Po průtoku plícemi přitéká krev do levé síně srdce, která je od levé komory oddělena dvoucípou chlopní (mitrální chlopeň). Z levé komory je krev vypuzována do aorty a dále do tepen celého těla. Mezi aortou a levou komorou je tzv. aortální chlopeň. Srdce v průběhu plnění (diastola) – krev protéká cípatými chlopněmi ze síní do komor. Srdce při stahu komor (systola) – krev je vytlačována přes poloměsíčité chlopně do organismu. Závažným onemocněním vyžadujícím operaci bývají nejčastěji postiženy mitrální, aortální a trikuspidální chlopeň.  Příčiny onemocnění srdečních chlopní Nejčastějšími příčinami onemocnění srdečních chlopní v našich podmínkách jsou revmatická choroba srdeční, degenerativní onemocnění chlopenního aparátu, dilatace levé komory srdeční při snížení její funkce po infarktu myokardu při ischemické chorobě srdeční a infekce chlopně - endokarditida.  Revmatická choroba srdeční - Jedná se o následek infekčního onemocnění způsobeného streptokoky, které se může projevit jako revmatická horečka s vysokými teplotami, bolestivostí a otokem kloubů nebo také jako spála či \"prostá\" tonsilitida (angína - opakované angíny). Pozdním následkem (často po mnoha letech) bývá postižení srdečních chlopní imunitní odpovědí organismu.  Degenerativní onemocnění chlopní - Stejný dopad pro srdce jako revmatické onemocnění má i druhé nejčastější postižení chlopní tzv. degenerativními změnami, které jsou jakýmsi urychleným procesem stárnutí tkání chlopně zejména při vrozených vývojových odchylkách.  Endokarditida – pokud dojde k uchycení infekce na chlopni, může i přes léčbu antibiotiky dojít k jejímu poškození, cílem operace je nejen správná funkce chlopně, ale i odstranění infikovaných částí.  V důsledku všech těchto onemocnění mohou být srdeční chlopně bud' zúžené nebo naopak nedomykavé. Mnohdy se jedná o takzvanou kombinovanou vadu chlopně, kdy je chlopeň zúžená a zároveň je nedomykavá. Při špatné funkci chlopně pracuje srdce bud' proti zvýšenému odporu (při zúžení) nebo je naopak přetěžováno objemem krve, který se do srdce vrací (při nedomykavosti chlopně). V důsledku toho dojde dříve nebo později k selhávání srdce.  Možnosti léčby chlopenních vad  Nejšetrnější způsob pro pacienta je tzv. plastika chlopně, což je chirurgická oprava poškozené chlopně bez nutnosti náhrady. Plastiku je možno provést pouze v některých příznivých případech. Bohužel často jsou chlopně v době operace již tak poškozeny, že plastiku provést nelze. Poté provádíme náhradu nemocné chlopně umělou protézou. Chlopenní protézy lze rozdělit na mechanické a biologické.  Náhrada mechanickou protézou je dnes nejčastější operací pro postižení srdečních chlopní u mladších nemocných. Výhodou této operace je dobrá dlouhodobá funkce mechanické chlopně. Její použití má ale také některé nevýhody. Mechanická chlopeň je vyrobena z uhlíkových a kovových slitin - tedy z látek, které jsou lidskému organismu cizí. Na těchto materiálech by docházelo k tvorbě krevních sraženin (trombů), které by mohly zablokovat funkci chlopně nebo embolizovat do tepného řečiště (uplavávat do tepen v těle a ucpávat je). Je proto nutné, aby pacienti s mechanickou chlopenní náhradou užívali doživotně lék, který srážení krve snižuje (nejčastěji Warfarin). Každý pacient potřebuje jinou dávku těchto léků. To, zda je krevní srážlivost dostatečně snížena, zjišťují lékaři pomocí Quickova testu ze vzorku krve. Vyšetření je nutné dostatečně často opakovat a měnit dávku léku dle výsledku, neboť kdyby byla krev „naředěna“ příliš málo, mohla by se na umělé chlopni srazit, a naopak kdyby byla „naředěna“ moc, tak může dojít i k závažnému krvácení. Existuje i přístroj, pomocí kterého si pacient toto vyšetření provádí doma z kapky krve a poté si mění dávku léků sám nebo se o změně dávky radí se svým lékařem pouze telefonicky.  Dalším typem náhrady jsou chlopně biologické - tzv. bioprotézy, které jsou vyrobeny ze speciálně upravené vepřové chlopně nebo z hovězího perikardu (osrdečník). U nemocných s biochlopní odpadá nutnost doživotní léčby warfarinem a pravidelných odběrů krve. Warfarin se užívá pouze po dobu dvou až tří měsíců a někdy vůbec ne. Nevýhodou biochlopně však je, že postupně podléhá degenerativním změnám a k ukládání solí vápníku, které mohou u mladších nemocných vést k nutnosti další operace zhruba po deseti až patnácti letech. Biologické chlopně se proto používají u pacientů, u nichž dlouhodobá léčba warfarinem nese s sebou větší riziko krvácení - např. při žaludečním vředu, v těhotenství, u všech starších nemocných apod. Biochlopně užíváme častěji u starších nemocných také proto, že u nich degenerativní změny a vápenatění postupují pomaleji. U části pacientů se dnes dají chlopně zavést do srdce \"smotané\" v katetru, a poté nafouknout pomocí balonku. Jde tzv. katetrizační náhradu chlopně (TAVI). Metoda je vyhrazena pro pacienty s vysokým operačním rizikem, u kterých není konvenční operace možná.  Nejméně často užívanou možností náhrady srdeční chlopně je tzv. homograft. Jedná se o transplantaci lidské chlopně z lidského dárce. Nevýhodou je často nedostatek vhodných dárců homograftů, které musí velikostí odpovídat příjemci. Operace je také poněkud složitější. Výhodné je, že není nutná léčba warfarinem, riziko infekce je nižší a degenerativní změny postupují pomaleji než u biochlopní.  Obecně nevýhodou operované chlopně je riziko uchycení infekce na chlopni - chlopenní endokarditida. Toto riziko je vyšší než u chlopní zdravých, ale přibližně stejné jako u nemocných chlopní před operací. K přenosu infekce může dojít i při běžných onemocněních dýchacích cest, zánětech močových cest, ale i při menších lékařských výkonech (např. u zubaře, při zavádění močové cévky apod.). proto je nutné, aby pacienti s operovanou chlopní užívali v takových situacích antibiotika a to dostatečně dlouho a v dostatečných dávkách. Při každé návštěvě lékaře ho informujte, že máte operovanou srdeční chlopeň.  3) Onemocnění velkých tepen hrudníku  U některých nemocných dochází postupem času k rozšiřování (dilataci) velkých tepen odstupujících ze srdce – nejčastěji aorty a jejích větví. Takovéto rozšíření se nazývá tepennou výdutí. Tato výduť je nejčastěji zapříčiněna degenerativními změnami ve stěně, aterosklerózou nebo může být na podkladě vrozené méněcennosti stěny cév např. u Marfanova syndromu.  Dilatovaná stěna aorty je náchylná k prasknutí (například při vzestupu krevního tlaku při námaze apod.), po kterém nemocný umírá během několika minut na vykrvácení nebo útlak srdce krevním výronem (tamponáda). Někdy dojde jen k natržení stěny a jejímu rozštěpení na 2 listy – dissekci, ale i zde je riziko enormní. Proto je nutné včas u těchto nemocných postiženou část cévy nahradit cévní protézou, i když zatím nemají žádné obtíže. Průběh operace je podobný operacím srdeční chlopně, jen u nejzávažnějších je nutné během operace nemocného podchladit a dočasně zastavit krevní oběh úplně. V tomto případě jsou používány speciální techniky ochrany mozku. Pacienty s dissekcí aorty je nutno co nejdříve dopravit na kardiochirurgické pracoviště a operovat neprodleně. Přesto výsledky těchto složitějších operací, kterém nejsou bez rizika komplikací, bývají dobré a pacienti po nich mohou nadále vést plnohodnotný život. Také zde je riziko uchycení infekce na našité protéze a platí to samé jako u srdečních chlopní.  4) Operace pro poruchy srdečního rytmu – MAZE, kardiostimulátory  Někteří pacienti s onemocněním věnčitých tepen nebo srdečních chlopní mívají současně přítomnu poruchu srdečního rytmu (arytmii). Jednou z nejčastějších je takzvaná fibrilace síní – tj. srdeční síně se pravidelně nestahují, ale jejich stěna se jen nekoordinovaně chvěje, a nemohou tedy pumpovat krev do srdečních komor. Současně hrozí, že se krev v srdeční síni srazí a může putovat tepenným řečištěm do mozku a dalších orgánů (embolie), proto je nutné užívat léky omezující srážení krve (warfarin). U těchto pacientů lze určitá přesně definovaná místa v srdečních síních za pomoci speciálního přístroje hluboce zmrazit a tím přispět k obnově správného srdečního rytmu, což zlepší celkovou funkci srdce a umožní vysadit warfarin. Tato operace se nazývá Cryo-MAZE a lze ji provést současně s operací chlopně nebo by-passem. U pacientů, jejichž jediným onemocněním srdce je fibrilace síní, tj. nemají současně nemocné věnčité tepny i srdeční chlopně, je možné po podrobném vyšetření provést MAZE operaci jako samostatný operační výkon z miniinvazivního přístupu. Jiným možným postupem při MAZE proceduře je použití radiofrekvenční energie.  Další jsou pacienti, u kterých kardiolog doporučil použití kardiostimulátoru, a u nichž nejde stimulační elektrody přístroje zavést běžnou cestou přes horní dutou žílu do srdečních dutin. Tehdy musí pomoci chirurg a elektrodu přišít na povrch srdečního svalu. Jde nejčastěji o nemocné s poruchami srdečního rytmu nebo s chronickým srdečním selháním, u kterých speciální přístroje mohou funkci srdce vylepšit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kardiochirurgie je chirurgický obor, zabývající se operačním léčením nemocí srdce a velkých cév. Nejčastěji se jedná o operace věnčitých tepen, srdečních chlopní, aorty, operacemi pro poruchu rytmu a náhradami srdce včetně transplantace srdce.", "tgt_summary": "心脏外科,指外科医师在心脏、主动脉或血管上进行手术。通常包括心脏移植(换心)、先天性心脏病外科、瓣膜病外科、冠心病外科、大血管外科。以治疗缺血性心脏病(可利用冠状动脉绕道手术)、矫正先天性心脏病,以及治疗心内膜炎等疾病所致的心瓣膜病变。", "id": 2974218}
{"src_title": "Pojmová mapa", "tgt_title": "概念图", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Technika pojmového mapování byla vytvořena Josephem D. Novakem a jeho vývojovým týmem na Cornell University v 70. letech 20. století jako prostředek k usnadnění získávání vědeckých poznatků studenty.  Novak ve svém výzkumu vycházel z Ausubelovy asimilační teorie učení. Ta se soustředí na smysluplné učení (meaningful learning), které je založeno na zařazení nových informací mezi rámec již existujících pojmů a vztahů v naší mysli. Na stejném principu fungují právě pojmové mapy. Učení touto metodou se ukazuje jako efektivnější. Dochází totiž k jednoduššímu zapamatování potřebných informací a zároveň k hlubšímu pochopení souvislostí.", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "Pojmová mapa je diagram, který představuje shrnutí vybraného tématu, tím způsobem, že vybírá pouze nejdůležitější klíčová slova (pojmy). Podobně jako myšlenková mapa může mít barevnou podobu. Stejné skupiny pojmů se vyznačí jednou barvou, aby se odlišily od ostatních pojmů uvedených v jiných čáštech mapy. Zapamatování vyznačených slov tak bude snazší a také se lépe zapojí vizuální paměť.  Pojmová mapa se skládá z následujících částí:", "section_level": 1}, {"title": "Uspořádání.", "content": "Pojmové mapy lze rozdělit na několik druhů podle rozmístění jednotlivých pojmů kolem hlavního tématu. Abstraktní či více obecné pojmy jsou umístěné blíže k hlavnímu tématu. Naopak příklady bývají umístěné ve větší vzdálenosti od hlavního tématu. Nejčastěji používanými mapami jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Hierarchické pojmové mapy.", "content": "Nejdůležitější pojem se nachází v horní části mapy a od něho vedou směrem dolů další spojení. Postupuje se od abstraktních pojmů ke konkrétním.", "section_level": 2}, {"title": "Pavoukové pojmové mapy.", "content": "Hlavní pojem se nachází uprostřed mapy a dále se pomocí dalších vztahů a pojmů rozšiřuje do všech stran. Důležité pojmy jsou blíže k hlavnímu pojmu.", "section_level": 2}, {"title": "Lineární pojmové mapy.", "content": "Pojmy jsou řazeny v řadě za sebou a mají stejnou hierarchickou úroveň.", "section_level": 2}, {"title": "Cyklické pojmové mapy.", "content": "Pojmy jsou uspořádány do kruhu se stejnou hierarchickou úrovní.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Pojmové mapy jsou využívány ke tvorbě nových myšlenek, přičemž se má za to, že podporují kreativitu. Proto se využívají při brainstormingu. Přestože jsou často přizpůsobené konkrétnímu uživateli, mohou být použity k vysvětlení složitých problémů. Lze je také použít jako nástroj ke zvýšení efektivity učení, stejně jako pomůcka ke znázornění expertních znalostí jednotlivců a týmů ve školství, státní správě i komerční sféře. Formalizované pojmové mapy jsou používány k návrhu softwaru, kde je nejčastějším použitím tvorba diagramů, odpovídajících UML (Unified modelling language). Pojmové mapování může být také prvním krokem při vytváření ontologie, nebo představovat strukturu formálního argumentu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíl mezi pojmovou mapou a myšlenkovou mapou.", "content": "Pojmové a myšlenkové mapování je založené na velmi podobné metodě, ale existuje mezi nimi několik rozdílů:", "section_level": 1}, {"title": "Programy na tvorbu pojmových map.", "content": "Pojmové mapy lze vytvářet v následujících programech:", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojmové mapování je technika používaná ke znázornění vazeb mezi různými pojmy, která byla vytvořená na počátku 70.let. Pojmy jsou spojené popsanými spojnicemi a vytvářejí rozvětvující strukturu. Vztah mezi pojmy je vyjádřen pomocí popisku vazby, např. „způsobuje vzrůst“, „přispívá k“, atd.", "tgt_summary": "概念图(concept map)是呈现概念间关系的图解(diagram)。在概念图中,由方形及标签表示概念,如“狗”和“动物”等等。概念间的关系则以含有连接词的箭头线段连结,箭头的方向表示往下发展的层次。这些连接词会像是:“引发”、“导致”、“需要”、“提供”等等。", "id": 354618}
{"src_title": "Daryl Hannah", "tgt_title": "戴露·漢娜", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Narodila se v Chicagu, její rodiče Susan a Don Hannahovi se rozvedli brzy po jejím narození. Matka se vdala za obchodníka Jerrolda Wexlera (bratr režiséra Haskella Wexlera). Je vegetariánka od jedenácti let. Vyrůstala se sourozenci Donem Hannahem, Page Hannahovou a nevlastní sestrou Tanyouo Wexlerovou.  Navštěvovala soukromou školu Francis W. Parker School a Univerzitu Jižní Kalifornie. O filmy se zajímala od dětství kvůli nespavosti. Byla velmi stydlivá a diagnostikovali ji jako „částečnou autistku“.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Debutovala v roce 1978 malou rolí v hororu \"Zuřivost\" režiséra Briana De Palma. Počátkem osmdesátých let hrála v dalších filmech, z nichž nejvýznačnější je patrně replikantka Pris ve sci-fi filmu \"Blade Runner\" od Ridleyho Scotta. V roce 1984 hrála po boku Toma Hankse hlavní roli mořské panny v pohádkové komedii \"Žbluňk!\" od Rona Howarda, která zaznamenala velký finanční úspěch a vynesla ji na hvězdnou kariéru.  V druhé polovině osmdesátých let hrála od menších úspěšných rolí ve filmu \"Ocelové magnolie\" a Oscarem oceněný film \"Wall Street\" (s Charliem Sheenem a Michaelem Douglasem) až po neúspěšný romantický film \"Roxana\", kde se Stevem Martinem ztvárnila moderní pojetí \"Cyrana z Bergeracu\" od Edmonda Rostanda. Hrála také ve filmu \"Papež z Greenwich Village\", kde hráli Mickey Rourke a Eric Roberts. Jako dcera Jacka Lemmona se objevila v obou dílech filmu \"Dej si pohov, kámoši\".  Z jejích nejnovějších rolí je nejznámější jednooká vražedkyně Elle Driver v obou dílech filmu \"Kill Bill\" od Quentina Tarantina. Její výkon v těchto filmech, stejně jako v novějších filmech \"Northfork\", \"Dancing at the Blue Iguana\", \"Casa de los Babys\" a \"Silver City\" jsou popisovány jako herecký comeback.  Napsala scénář, režírovala a produkovala krátký film \"The Last Supper\", za který byla oceněna na Berlinale. Režírovala, produkovala a natočila dokumentární film \"Strip Notes\", ve kterém uváděla své soukromé výzkumy při přípravách na roli ve filmu \"Dancing at the Blue Iguana\" od Michaela Radforda (vysílaly ho kanály Channel 4 London a HBO).  Společně s herečkou Hilary Shepardovou vytvořila dvě deskové hry „Love It or Hate It“ a „LIEbrary“, druhou z nich uvedla Daryl v prosinci 2005 v The Ellen DeGeneres Show.  Ocenění za ochranu přírody:", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Je zapálená environmentalistka, má vlastní video blog DH Love Life (dhlovelife.com) zaměřený na udržitelný rozvoj. Její dům je poháněn sluneční energií a je postaven z materiálů šetrných k životnímu prostředí. Jezdí autem poháněným na biodiesel. V roce 2006 se účastnila jako porotce pro soutěž „Convenient Truths“ na Treehugger.com.  Nikdy se nevdala, ale měla dlouhodobé vztahy s Johnem F. Kennedym mladším a zpěvákem Jacksonem Brownem (nazpívala ženský hlas v jeho hitu \"You're a Friend of Mine\" z roku 1985) a chodila s hercem Valem Kilmerem. Je švagrová známého hudebního producenta Lou Adlera, který se oženil s její sestrou Page. Od července 2014 chodí s muzikantem Neilem Youngem.  13. června 2006 byla zatčena společně s Joan Baezovou a Julií Butterfly Hillovou za podporu 350 farmářů, jejich rodin a sympatizantů, když se pokoušeli bránit největší farmu v South Central Los Angeles před vybagrováním. Připoutala se řetězem ke kmeni ořešáku na parcele South Central Farm, aby po dobu tří týdnů protestovala proti soudnímu vystěhování farmářů novým vlastníkem pozemku. Krátce před jejím zatčením odpovídala mobilním telefonem na otázky novinářů, ve kterých sdělila, že dělá „morálně správnou věc“. Ve vězení strávila několik hodin.  Cestuje po světě a natáčí dokumentární film o obchodu s bílým masem, aby pomohla vyřešit tento problém.", "section_level": 1}], "src_summary": "Daryl Hannahová (* 3. prosince 1960, Chicago, USA) je americká filmová herečka. Po svém debutu v roce 1978 hrála v osmdesátých letech v mnoha hollywoodských filmech, v devadesátých letech nebyla obsazena do žádné hlavní role, v poslední době se vrátila rolí Elly Driverové ve filmech \"Kill Bill\" a \"Kill Bill 2\".", "tgt_summary": "戴露·汉娜(英语:Daryl Christine Hannah,1960年-12月3日),也有译为黛瑞汉娜、黛瑞汉纳,是美国女演员与环保人士。", "id": 736660}
{"src_title": "Renaud ze Châtillonu", "tgt_title": "沙蒂永的雷纳德", "src_document": [{"title": "Původ a druhá křížová výprava.", "content": "Původ Renauda de Châtillon není zcela vyjasněn; někteří autoři (například Pierre Aubé) tvrdí, že Renaud byl mladším synem Hervého II. de Donzy, pána Gien, Donzy a Châtillon-sur-Loing, a Mahaut de Montmirail. Jiné zdroje naopak uvádějí, že Renaud byl třetím synem Jindřicha, pána Châtillon-sur-Marne a Ermengarde de Montjay. Měl tři sourozence: bratra Gauchera II. (nebo Gautiera II.), Gervaise a sestru Alžbětu.  Roku 1147 se přidal k druhé křížové výpravě francouzského krále Ludvíka VII. Když roku 1149 křížová výprava skončila fiaskem a král Ludvík se vrátil do Evropy, Renaud se rozhodl zůstat na Východě a vstoupit do služeb jeruzalémského krále Balduina III., protože jako mladší hraběcí syn by ve Francii nic nezdědil. Roku 1151 z Jeruzaléma odešel a vydal se na sever do Antiochie, kde vstoupil do služeb mladé antiochijské kněžny Konstancie.", "section_level": 1}, {"title": "Antiochijský kníže.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cesta k moci.", "content": "Konstanciin manžel kníže Raimond z Poitiers padl v bitvě u Fons Muratu roku 1149 a právoplatný dědic trůnu, Bohemund III., byl zatím pětiletý. Jeruzalémský král Balduin III., který Antiochii po smrti Raimonda z Poitiers zachránil před pádem do rukou sultána Núr ad-Dína, se stal regentem za malého Bohemunda a považoval za nezbytné, aby se jeho matka znovu provdala. Lenním pánem Antiochijského knížectví přitom byl byzantský císař Manuel I., který tak měl právo vybrat kněžně ženicha. Manuel zvolil svého bratrance Andronika, ale ten byl při cestě do Sýrie přepaden seldžuckými Turky. Andronikovi se nakonec podařilo dostat zpět do Konstantinopole, ale na další cestu se již vypravit odmítl. Další volba padla na Manuelova ovdovělého švagra, sicilského Normana Jana Rogera, který žil u císařského dvora a nesl hodnost \"caesara\". Sňatek však ztroskotal i tentokrát, protože Konstancie si starého a nepohledného Jana Rogera odmítla vzít. S dalšími nápadníky přišel i král Balduin, ale pro kněžnin vzdor neuspěl ani on.  O čtyři roky později, roku 1153, se Konstancie nakonec v tajnosti provdala za Renauda de Châtillon. Není zcela jasné, zda ji vedl jen vzdor vůči Konstantinopoli a Jeruzalému či prostá náklonnost. Svůj krok nekonzultovala ani s předními šlechtici knížectví či antiochijským patriarchou, ani se svým regentem Balduinem III. Král Balduin nakonec svatbu uznal, ale s Renaudovým nástupnictvím na trůn nesouhlasili mnozí antiochijští baroni, kteří ho nepovažovali za dostatečně urozeného pro svatbu s kněžnou. Rovněž císař Manuel byl pobouřen, protože si Konstancie předem nevyžádala jeho svolení. Ale protože se vztahy mezi křižáckým Jeruzalémským královstvím a Byzancí začaly měnit k lepšímu, přešel Manuel Konstanciinu svévoli mlčením.", "section_level": 2}, {"title": "Invaze na Kypr.", "content": "Hned poté vzal Renaud de Châtillon vládu v Antiochii pevně do svých rukou. Byzantskému císaři Manuelovi odmítl složit lenní hold a zaplatit lenní tribut, čímž dal jasně najevo, že povede svou vlastní nezávislou politiku. V čele své antiochijské armády vyrazil na loupežnou výprava do kilíkijské Arménie. Vzápětí ale uzavřel spojenectví s arménským knížetem Thorosem, který byl s Byzancí ve válečném stavu, a naplánoval s ním společnou invazi na Kypr. K takové vojenské akci však neměl Renaud v antiochijské pokladně dost peněz. Jediným subjektem, disponujícím potřebným bohatstvím, byla církev, v Antiochii ztělesněná patriarchou Aimerym. Když však patriarcha odmítl peníze vydat, kníže ho dal uvrhnout do vězení. I poté Aimery odmítal platit, a byl proto mučen; rány na hlavě mu věznitelé namazali medem a Aimeryho přivázali na střechu paláce na žhavé slunce. Po tomto mučení Aimery požadovanou částku Renaudovi vyplatil a odjel do Jeruzaléma, kde Renaudův čin vyvolal hluboké pohoršení. Podobné praktiky však křižáci považovali za zcela běžné, pokud byl obětí muslim. Aimery také krále Balduina informoval o chystaném útoku na Kypr. Jeruzalémský král, který se snažil dobře vycházet s Byzantinci, poslal na Kypr varování, to se však nepodařilo doručit včas.  Renaud se s většinou antiochijské armády, posílené o arménské oddíly knížete Thorose, vylodil na Kypru na jaře roku 1158. Kypr byl prosperující ostrov, kterému se sto let válečné konflikty vyhýbaly; posádka byzantského guvernéra proto byla velmi slabá a útok vůbec nečekala. Boj byl velmi krátký a posádka byla zčásti pobita a zčásti zajata. Do zajetí padl i zdejší místodržící Jan Komnenos, jenž byl zároveň synovcem byzantského císaře, a generál Michael Branas. Křižáci s Armény poté ostrov celé tři týdny intenzivně pustošili. Vojáci plenili kostely a města, vraždili a zohavovali obyvatele. Přepadení Kypru rozzuřilo císaře Manuela, který okamžitě vyslal námořnictvo, aby ostrov dobylo zpět. Když křižáci zaslechli zprávy o blížící se byzantské flotile, rozhodli se ustoupit zpět na pevninu. Křižáci měli tak velkou kořist ve zlatě i naturáliích, že ji nemohli naložit na své lodě, a proto dobytek, který nemohli odvézt, prodávali jeho majitelům zpět. Mnozí kyperští aristokraté byli odvedeni jako rukojmí. Později Renaud poslal zpět několik zohavených rukojmí císaři do Konstantinopole jako živý důkaz své neposlušnosti a pohrdání Byzancí. Z invaze připomínající vikinské nájezdy se Kypr vzpamatovával dlouhá desetiletí.", "section_level": 2}, {"title": "Byzantská ofenziva.", "content": "Ještě na podzim téhož roku se císař Manuel vydal v čele silného byzantského vojska na Východ osobně na trestnou výpravu proti Arménům i Antiochijskému knížectví. Protože mezi Jeruzalémským královstvím a Byzancí bylo uzavřeno spojenectví, stvrzené sňatkem krále Balduina a císařovy neteře Theodory, byl si Manuel jist, že jeho výprava proti Antiochii nebude ze strany jeruzalémských křižáků ohrožena. Arménský kníže Thoros byl byzantskou ofenzivou zaskočen a poražen uprchl do hor. Poté se císař zaměřil na Renauda. Ten pochopil, že svými silami z Antiochie byzantskou armádu nezastaví, rozhodl se proto vzdát a císaři nabídl složení lenní přísahy a přijetí byzantské posádky do města. Manuelovi to však nestačilo a požadoval Renaudovo osobní ponížení. Renaud tak byl donucen přijít k císařovu dvoru v kilíkijské Mamistře, kde bosý a prostovlasý v šatu kajícníka musel pokleknout před Manuelem a prosit o slitování. Manuel z tohoto aktu udělal velkolepou podívanou pro celý svůj dvůr i zástupce z Jeruzaléma i sousedních muslimských států. Detaily tohoto aktu zaznamenal Vilém z Tyru, který popisuje, jak Manuel nejprve klečícího a kajícího se Renauda před svým trůnem ignoroval a pokračoval v rozhovoru se svými dvořany tak dlouho, dokud už nebyli všichni přítomní touto potupnou scénou znechucení. Po tomto triumfálním aktu vítězství císař Renaudovi veřejně odpustil a Antiochii mu ponechal pod třemi podmínkami: antiochijskou citadelu obsadí byzantská posádka, Antiochijské knížectví bude odvádět vojáky do byzantské armády a v samotné Antiochii bude dosazen pravoslavný patriarcha. Vzápětí do Mamistry dorazil osobně král Balduin, kde se vůbec poprvé osobně setkal s Manuelem. Protože Balduin nebyl Manuelův vazal, setkali se jako panovníci sobě rovní. Balduinovi se nakonec podařilo Manuela přesvědčit, aby se do úřadu antiochijského patriarchy mohl vrátit Aimery de Limoges, ačkoliv si Manuel vyhradil právo jeho odvolání a dosazení patriarchy jiného. Nato Manuel 12. dubna 1159 triumfálně vstoupil do Antiochie. Manuelova koně vedl pěšky kníže Renaud, zatímco za císařem jel na koni Balduin III., ovšem bez královské koruny.", "section_level": 2}, {"title": "V tureckém zajetí.", "content": "Od té doby Renaud de Châtillon své kořistnické nájezdy soustředil na muslimská a arménská území. Počátkem roku 1160 byl však na jednom z loupežných přepadů poblíž arménského města Maraš, kde se pokusil ukrást dobytek a koně patřící Núr ad-Dínovi, zajat a posléze uvězněn v Aleppu. Protože na jeho vykoupení neměl nikdo z jeho krajanů zájem, zůstal Renaud v zajetí šestnáct let. Zatím v Antiochii vyvstaly komplikace ohledně nástupnictví. Protože právoplatnému dědici Bohemundovi III. bylo jen patnáct, antiochijští baroni se obrátili na krále Balduina, aby zvolil regenta. Ten vybral patriarchu Aimeryho, ale dostal se do konfliktu s kněžnou Konstancií, která chtěla regentství pro sebe. Konstancie odjela do Konstantinopole, kde si na královo rozhodnutí stěžovala. Rovněž císař Manuel byl pobouřen, protože o novém regentovi měl rozhodovat on, přesto však nepodnikl nic, neboť nechtěl vyvolat roztržku s křižáckými státy, které v té době představovaly nástroj byzantské politiky ve východním Středomoří.", "section_level": 1}, {"title": "Propuštění.", "content": "S Renaudem nebylo v zajetí zacházeno špatně, muslimové významné křižáky brali do zajetí, aby mohli být za velké peníze vykoupeni. Po smrti Núr ad-Dína roku 1174 se jeho nástupcem stal jeho mladý syn as-Sálih. Núr ad-Dínovi důstojníci a emírové začali mezi sebou soupeřit o regentství. Núr ad-Dínova říše tak byla oslabena, čehož využil Núr ad-Dínův vazal, egyptský sultán Saladin, který ještě roku 1174 obsadil Damašek, odkud vypudil as-Sáliha. Křižáci si uvědomovali, že Saladin představuje větší hrozbu, než roztříštění zengíovští vládcové, a když roku 1175 Saladin vytáhl i proti Aleppu, křižáci městu poskytli pomoc a Aleppo tak Saladinovu náporu odolalo. Z vděčnosti za křižáckou podporu as-Sálihův vojevůdce Gümüštigin propustil křesťanské zajatce, mezi nimi i Renauda a hraběte Joscelina z Edessy.", "section_level": 2}, {"title": "Pán Zajordánska.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Politika v Jeruzalémě.", "content": "Poté, co byl Renaud de Châtillon propuštěn na svobodu, nemohl již pomýšlet na to, že by se mohl chopit vlády v Antiochii. Jeho žena Konstancie zemřela v roce 1163 a antiochijským knížetem byl Bohemund III. Renaud proto odešel do Jeruzaléma. Navzdory činům, kterými nechvalně proslul v době před svým zajetím, byl všeobecně pokládán za statečného válečníka, kterého křižácké Zámoří ještě bude potřebovat. Vzápětí se oženil s bohatou dědičku zajordánského panství Stefanií, vdovou po Milonu de Plancym, blízkém rádci krále Balduina IV. V té době byli jeruzalémští baroni rozděleni do dvou zájmových skupin. První tvořili baroni ze starých rodů, usedlí ve Svaté zemi již ve druhé či třetí generaci od první křížové výpravy, kteří zastávali vůči muslimům i Byzanci vstřícnější postoje; vojenskou politiku tak směřovali na obranu království. Jejím vůdcem byl hrabě z Tripolisu Raimond III., který byl kvůli malomocenství Balduina IV. královským regentem. Druhou skupinou byli šlechtici, kteří do Svaté země přišli z Evropy a neznali tak dobře místní politické prostředí, a prosazovali proto bezohlednou agresivní válečnou strategii. Renaud byl jedním z předních vůdců této dvorské kliky. Navíc byl proti Raimondovi z Tripolisu štván svou ženou Stefanií, která Raimonda obviňovala ze smrti svého předchozího manžela Milese de Plancy, jenž byl rovněž mezi palestinskými barony nepopulární pro svůj francouzský původ.  V roce 1177 Renaud svými silami podpořil jeruzalémské vojsko v bitvě u Montgisardu, kde křižáci donutili Saladina k ústupu z křižáckých území. K Renaudově panství v Zajordánsku patřily také mocné hrady Krak de Moab a Krak de Montréal. Díky těmto hradům Renaud získal kontrolu nad karavanními trasami mezi Damaškem a Egyptem a přístup k Rudému moři. Odtud mohl neustále přepadávat přilehlé muslimské území, zvláště když v těchto vzdálených končinách Jeruzalémského království nebyl pod neustálým královým dozorem. V roce 1181 Renaud násilným činem porušil příměří panující mezi Saladinem a jeruzalémským králem, když svou první velkou loupežnou výpravu zaměřil proti arabské karavaně směřující do Mekky, kterou okradl o všechno zboží. Saladin proto na oplátku zajal velkou skupinu evropských poutníků. Králi Balduinovi poté Saladin navrhl výměnu poutníků za ukradené zboží z karavany, ale Renaud zboží odmítl vrátit Král Saladinovi sdělil, že není v jeho možnostech donutit Renauda k navrácení zboží. Když selhalo vyjednávání, začal Saladin připravovat válku. Ješté téhož roku muslimové vpadli do Palestiny a s křižáky se utkali v bitvě u hradu Belvoir. Křižáci však donutili Saladina od hradu ustoupit. Ten se ale nevzdal a vytáhl směrem k Bejrútu, přičemž doufal, že se mu město podaří překvapit a ztečí dobýt. Armáda Balduina IV. ale k Bejrútu dorazila včas, aby tomu zabránila, což znamenalo konec Saladinova tažení.", "section_level": 2}, {"title": "Tažení na Mekku.", "content": "Na podzim roku 1182 se Renaud rozhodl podniknout vojenské tažení na Arabský poloostrov a zmocnit se svatého města muslimů, Mekky. Toto tažení dlouho plánoval a podobně jako na Kypru, i zde se mu podařilo zasáhnout tam, kde byl nejméně očekáván. Nechal na velbloudech přesunout velké množství materiálu až k muslimskému přístavu Akaba, který se křižákům podařilo obsadit. Zde nechal ze dřeva postavit flotilu malých galér a jako posádku najal místní bandity. Sám Renaud se dvěma galérami zůstal v Akkabském zálivu, aby obléhal nedalekou pevnůstku na ostrově Grája, kterou stále drželi egyptští vojáci. Renaudův přepad se odehrál v období hadždže – pouti do Mekky – a piráti proto přepadli a potopili mnoho neozbrojených lodí přepravujících muslimské poutníky. Napadena byla také města na arabském i africkém pobřeží a obchodní lodě křižující Rudým mořem. Protože od dob, kdy muslimové dobyli Egypt na Byzantské říši a vytlačili z Rudého moře byzantské námořnictvo, nepovažovali muslimové za nutné vydržovat v oblasti válečné loďstvo, a tak zde nebyla žádná síla, která by se Renaudovým korzárům postavila do cesty. Korzáři napadli také Jambu, bránu do Medíny a jejich eskadra poté zamířila ještě dále na jih, k Džiddě, kde Arabové křižáky dosud nespatřili. Renaudovi vojáci se nakonec rozhodli netáhnout dále na Mekku, ale s kořistí se vrátit zpět.  V té době však již egyptský místodržící, Saladinův bratr al-Ádil, narychlo budoval rudomořskou flotilu, jejímž velením byl pověřen hajib Husám ad-Dín Lulu. V Rudém moři však chyběli kvalifikovaní vojenští námořníci, kteří proto do Rudého moře museli být převeleni ze středomořského loďstva. Egyptská flotila zahnala Renauda od Faraonova ostrova a dobyla zpět Akabu. Brzy nato objevila i zbytek Renaudovy eskadry, jejíž většinu v dalším boji Lulu potopil. Některé z korzárů se muslimům podařilo zajmout. Část zajatců byla poslána do Mekky, kde jako vrchol hadždže a osobní dar Saladinův byli veřejně davem ukamenováni. Zbylí zajatci byli odesláni do Káhiry, kde jim byla veřejně sťata hlava. Samotnému Renaudovi se společně s posádkami dvou galér, které zůstaly v Akabském zálivu, podařilo před Egypťany uprchnout. Za tento čin si Renaud vysloužil nenávist celého muslimského světa a sám Saladin přísahal, že Renauda osobně připraví o hlavu.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u al-Fule a obléhání Keraku.", "content": "V červenci roku 1183 Saladin vtrhl do Galileje a jeho armáda zmasakrovala mnichy na táborské hoře. Jeruzalémské vojsko mu pod velením králova švagra a regenta Guye de Lusignan vytáhlo vstříc. Renaud se svým kontingentem tvořil předvoj královské armády, která nakonec zaujala pozice u Goliášova pramene. Nerozhodný Guy váhal mezi frontálním útokem, který mu doporučoval Renaud, a defenzivou, kterou upřednostňovali jiní baroni. Nakonec ale křižáci zůstali netečně na místě, odráželi drobné útoky guerillového typu a na Saladinovu snahu vylákat je na otevřené prostranství nereagovali. Muslimské vojsko však bylo z většiny tvořeno branci, které Saladin nemohl ve vojsku držet dlouho, a tak se nakonec s příchodem žní armáda začala rozpadat, až byl Saladin donucen ustoupit zpět. Guy se dostal do výhody, ale nakonec ustupujícího Saladina nepronásledoval, na což se dnes různí názory, zda to byla prozíravost či zbabělost. Baroni však měli názor jednoznačný a prohlásili Guye za zbabělce a neschopného velitele, čímž nakonec dosáhli jeho odvolání z pozice královského regenta. Jeho místo zaujal Raimond z Tripolisu.  V listopadu roku 1183 se na Renaudově hradu Kerak konala svatba dědice zajordánského panství a Renaudova nevlastního syna Onfroye z Toronu a jedenáctileté jeruzalémské princezny Isabely. Svatbou Renaud sledoval zmírnění napětí mezi domácími a přistěhovalými barony a samotný obřad měl proběhnout ve velkolepém stylu; přítomni byli zástupci palestinských baronů, šlechticů z Evropy i několik byzantských aristokratů. V téže době Saladin vpadl do Zajordánska a obklíčil Krak de Moab; sám Renaud se do hradu dostal na poslední chvíli. Svatba však přerušena nebyla a Stefanie na znamení pohostinnosti nechala Saladinovi do ležení dopravit mísy s pokrmy z hostiny. Dvorný Saladin na oplátku zakázal ostřelování té části hradu, kde byli ubytováni novomanželé. Nakonec k hradu přitáhla jeruzalémská armáda vedená Raimondem z Tripolisu a těžce nemocným Balduinem IV. Saladin svou pozici vklíněnou mezi hradem a jeruzalémským vojskem považoval za nevýhodnou a zvolil ústup do syrského vnitrozemí. Na podzim roku 1184 Saladin Kerak napadl znovu, ale hrad odolal a muslimové se opět stáhli, aniž něčeho dosáhli. Renaud až do roku 1186 zastavil své loupežné nájezdy.", "section_level": 2}, {"title": "První králův rádce.", "content": "Roku 1185 zemřel král Balduin IV. a dědicem byl určen jeho nezletilý synovec Balduin V. s Raimondem z Tripolisu v pozici regenta. Nicméně Balduin V. zemřel necelý rok po Balduinovi IV., čehož rychle využili matka Balduina V. a starší sestra Balduina IV., princezna Sibyla a její manžel Guy, hrabě z Jaffy a Askalonu, kteří se prohlásili novými vládci království. Nový král Guy de Lusignan byl Francouz, přední zástupce kliky stojící proti domácím baronům, a proto palestinskými barony nenáviděný. Domácí baroni proto v Nábulu zvolili vlastního jeruzalémského krále Onfroye z Toronu, Renaudova nevlastního syna. Onfroy ale nehodlal jít proti svému otčímovi a jeho spojencům a nakonec odjel do Jeruzaléma, kde složil lenní hold králi Guyovi a Sibyle a stal se jedním z Guyových nejbližších spojenců. Renaud de Châtillon od začátku podporoval nástupnictví Sibyly, kterou označil, podle kroniky Viléma z Tyru, jako „li plus apareissanz et plus dreis heis dou rouame“ – „nejjasnější a nejprávoplatnější dědičku království.“ Poté zaujal místo u jeruzalémského dvora jako králův první rádce, přičemž Raimond z Tripolisu a s ním spříznění baroni tak ztratili svůj dosavadní vliv. Raimond z Tripolisu odmítl složit hold Guyovi, a Jeruzalémské království tak stálo na pokraji občanské války. Balianovi z Ibelinu se spolu s velmistry řádů templářů a johanitů Gérardem de Ridefort a Rogerem de Moulins nakonec podařilo mezi Guyem a Raimondem vyjednat mír.  Koncem roku 1186 Renaud porušil příměří mezi Saladinem a křižáky, které uzavřel Raimond z Tripolisu v době svého regentství, když napadl arabskou karavanu cestující Zajordánskem z Egypta do Damašku. Karavana byla jen slabě ozbrojená; Renaud její doprovod snadno porazil a zmocnil se velké kořisti. Další karavana cestující Zajordánskem již byla doprovázena silnou eskortou z řad Saladinových vojáků. S touto karavanou také cestovala Saladinova sestra vracející se z pouti do Mekky. Renaud i tuto karavanu napadl, vojáky pobil a zajal přeživší včetně Saladinovy sestry. Zajatci byli odvedeni do Keraku. Autor Saladinovy biografie Ibn Šaddad dále napsal:  Saladin však zatím nechtěl rozpoutat otevřenou válku, a nejprve proto vyslal své zástupce do Keraku, aby se pokusili vyjednat propuštění zajatců a navrácení ukradeného zboží. Renaud ale vyjednavače nepřijal, a ti se proto odebrali do Jeruzaléma ke králi Guyovi. Guy de Lusignan Renaudovi nařídil, aby udělal, co Saladin žádá, ale ten krále neposlechl. Guy nechtěl riskovat konflikt s Renaudem a přestal naléhat. Když Saladin viděl, že diplomacie ztroskotala, vyhlásil křižákům válku.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u Hattínu a smrt.", "content": "Guy de Lusignan svolal vojska všech svých baronů do Seforie, zatímco Saladin zaútočil na galilejskou pevnost Tiberias, patřící Raimondovi z Tripolisu. V obleženém městě byla Raimondova žena, přesto Raimond navrhoval zaujmout obrannou pozici u Seforie, kde byli křižáci ve výhodě a vyčkat Saladinova odchodu, ale Renaud jej obvinil ze zbabělosti:  Král nakonec dal za pravdu Renaudovi s Gérardem a křižáci nakonec ráno 3. července vyrazili Tiberiadě na pomoc. Renaudovy oddíly se společně s řádovými rytíři a vojáky Balina z Ibelinu nacházely v zadním voji. Večer 3. července křižácká armáda dospěla k Hattínským rohům, kopci se dvěma vrcholy nedaleko Tiberiady, kde se utábořila. V noci ale Saladin křižáky obklíčil a ti byli nuceni se probíjet. První útok z kopce vedený královským konetáblem, Guyovým bratrem Amaurym byl však muslimy odražen. Rytíři se znovu zformovali a Raimond z Tripolisu, Renaud a velmistr Gérard de Ridefort přešli do dalšího útoku. Raimondovi se nakonec podařilo probít z obklíčení a po něm ještě několika dalším baronům, ale Renaud s králem a většinou ostatních zůstal na kopci. Král Guy nařídil další nájezd na Saladinovy pozice, ale ani další dva pokusy nevyšly. Arabští lučištníci účinně sestřelovali rytíře z koní a uvízlí křižáci se tak museli opevnit na vrcholu kopce kolem králova stanu. Muslimové nakonec prorazili jejich obranu, vtrhli do stanu a zajali krále a barony, kteří neunikli, Renauda mezi nimi.  Poté, co byli Guy de Lusignan a ostatní přední baroni v bitvě zajati, byli předvedeni do Saladinova stanu. Saladinův rádce Imád ad-Dín al-Asfahání následující události zaznamenal takto:", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Z prvního manželství s antiochijskou kněžnou Konstancií měl Renaud de Châtillon přinejmenším dvě dcery. Starší Agnes de Châtillon (1154–asi 1184) byla provdána za uherského krále Bélu III. a jejími dětmi byli uherský král Emerich (1174–1204), Markéta Uherská (1175–1233, druhá manželka císaře Izáka II. a třetí manželka soluňského krále Bonifáce z Montferratu), uherský král Ondřej II. (1176–1235) a Konstancie Uherská (1181–1240, provdána za českého krále Přemysla Otakara I.) Druhorozená Jeanne de Châtillon snad byla druhou manželkou vůdce čtvrté křížové výpravy a pozdějšího soluňského krále Bonifáce z Montferratu. Francouzský genealog Anselme de Saint-Marie (1625–1694) z manželství Renauda a Konstancie zmiňuje ještě jednu dceru jménem Aveline de Tracy (narozena asi 1156).  Z druhého manželství se Stefanií měl Renaud de Châtillon syna a dceru. Syn Renaud II. zemřel v dětství. Dcera Alix de Châtillon byla provdána za markýze Azza VI. d'Este, jejím synem byl Azzo VII. d'Este.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení a odraz v kultuře.", "content": "Renaud de Châtillon byl středověkými evropskými kronikáři oslavován jako křesťanský mučedník, zabitý rukou muslima. Dnešní historikové však o něm hovoří jako o nezodpovědném kořistníkovi.  Již kolem roku 1200 popsal Renaudovu smrt Petr z Blois ve svém díle \"Passio Raginaldi principis Antiochae\". V modernějším pojetí jej ztvárnil například Graham Shelby v románu \"The Knights of Dark Renown\" z roku 1969, kde Renauda popisuje jako „rudého vlka z Keraku“, či švédský autor Jan Guillou v trilogii \"Arn Magnusson\". Renaud je i jednou z postav knihy polské spisovatelky Zofie Kossakové \"Malomocný král\". V roce 1963 se Renaudovu příběhu dostalo filmové podoby v egyptském filmu \"Saladin\" režírovaném Youssefem Chahinem. Další filmové zpracování přišlo roku 2005 v americkém historickém velkofilmu \"Království nebeské\" režiséra Ridleyho Scotta; postava Renauda byla ztvárněna irským hercem Brendanem Gleesonem. V obou filmech byl Renaud ztvárněn jako věrolomný, krvežíznivý padouch; v Království nebeském se Renaud charakterizoval slovy: Renaud de Châtillon se stal i předlohou pro mnohé počítačové hry. V real-time strategické hře Age of Empires II: The Age of Kings je součástí Saladinovy arabské kampaně (mise \"Lord of Arabia\") odrazit Renaudovy útoky na Mekku a Medínu. V další kampani real-time strategie Stronghold: Crusader (mise \"Kerak, Reynaldova zrada\") je Saladinovým úkolem v reakci na Renaudovy útoky na lodě v Rudém moři napadnout pevnost Kerak.", "section_level": 1}], "src_summary": "Renaud de Châtillon (výslovnost: ; latinsky \"Raynaldus\", či \"Rainaldus de Castellione\", Araby přezdíván \"Vlk\", nebo \"Brins Arnat – Urostlý Arnat\"; datum narození není přesně známo, uvádí se roky 1114 až 1125 – 4. července 1187 poblíž Tiberiady) byl francouzský rytíř, který přišel s druhou křížovou výpravou do Palestiny, kde roku 1153 sňatkem získal Antiochijské knížectví. Vzápětí si znepřátelil byzantského císaře Manuela, když napadl a vyplenil Kypr. Manuel vytáhl na odvetnou výpravu do Sýrie a Renauda donutil k pokořující kapitulaci. Roku 1160 byl Renaud na jednom z dalších nájezdů zajat muslimy a uvězněn, v zajetí strávil šestnáct let.", "tgt_summary": "沙蒂永的雷纳德(Raynald of Châtillon,又称Reynaud、Renaud、Reynald、Reynold、Renald或Reginald of Chastillon,约1125年-1187年7月4日)是第二次十字军东征时的骑士,战败后留在圣地,他通过第一次婚姻,成为安条克公国亲王(prince of Antioch)(1153年-1160年),并通过第二次婚姻,成为外约旦领主。他在生前和生后都是充满争议的人物。他又被称为“毁约者雷纳德”。", "id": 2270407}
{"src_title": "Myorelaxans", "tgt_title": "肌肉鬆弛劑", "src_document": [{"title": "Periferní myorelaxancia.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Působící přes N receptory.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Přenos vzruchu.", "content": "Na nervosvalovém spojení končí pouze jedno nervové vlákno. Neurotransmiterem je acetylcholin (ACH). ACH je uvolněn akčním potenciálem a difunduje přes synaptickou štěrbinu k N receptorům, které jsou lokalizované v membráně svalové buňky. Aktivací těchto receptorů se zvyšuje permeabilita pro Na a K ionty, membrána depolarizuje a tato změna potenciálu se nazývá ploténkový potenciál. Pokud je tento potenciál dostatečně vysoký, dochází k depolarizaci membrány a impuls se šíří z nervosvalového spojení do svalové buňky, vzniká akční potenciál svalové buňky a svalová buňka se kontrahuje.  Podle mechanismu, kterým periferní myorelaxancia vyvolávají blokádu přenosu, rozdělujeme", "section_level": 3}, {"title": "Kompetitivní (nedepolarizující) myorelaxancia.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Mechanismus účinku.", "content": "Obsazují postsynaptické nikotinové receptory a zabraňují působení ACH, jsou to kompetitivní antagonisté ACH. Nevyvolávají depolarizaci, podle velikosti molekuly se také nazývají pachykurarové látky. Mezi další účinky patří účinek na žírné buňky, mohou uvolňovat histamin (pruritus, bronchospasmus...). Účinky nedepolarizujících myorelaxancií je možné ukončit podáním inhibitorů ACH-esterázy, kdy nahromadění endogenní ACH vytěsní myorelaxancium z vazby na receptor.", "section_level": 4}, {"title": "Zástupci.", "content": "d-tubokurarin, pipekuronium, pankuronium (dlouhotrvající úč.), vekuronium, alkuronium (střednědobý úč.), gallamin", "section_level": 4}, {"title": "Farmakologické účinky.", "content": "Účinky nedepolarizujících myorelaxancií se manifestují na kosterních svalech počáteční únavou, slabostí žvýkacích svalů, obtížnými pohyby bulbů a obtížemi při mluvení, následované ochablostí víček, diplopií, dysfagií. Paralýza kosterních svalů postupuje od periferie k trupu, ochabuje svalstvo krku, břišní svaly, dochází k relaxaci bránice s rizikem periferní zástavy dýchání. Po celou dobu je zachováno vědomí i schopnost vnímat bolest, proto se podávají až po aplikaci celkového anestetika. Účinek je závislý na dávce, obvykle trvá 12-30 min.", "section_level": 4}, {"title": "Nežádoucí účinky.", "content": "Hlavním nebezpečím je zástava dechu obrnou dýchacích svalů. Další je riziko vyplavení histaminu s následnou hypotenzí, bronchospazmem a zvýšením bronchiální sekrece a salivace. Myorelaxační účinek může být výrazně prodloužen při poruchách funkce jater a ledvin a u pacientů s myopatií. Tubokurarin může vyvolat hypotenzi, pravděpodobně vyvolanou vyplavením histaminu (premedikace antihistaminiky), pankuronium a gallamin zvyšují srdeční frekvenci. Antidotem jsou inhibitory ACH-esterázy, nejčastěji neostigmin, pyridostigmin (zvýšení dostupnosti ACH inhibicí ACH-esterázy a také zvýšeným uvolňováním ACH z nervových zakončení) a edrofonium.", "section_level": 4}, {"title": "Interakce.", "content": "Celková anestetika – zvyšují stupeň nervosvalového bloku v závislosti na dávce; ATB (zejména aminoglykosidy) – zvýšení nervosvalové blokády; lokální anestetika – potencují blokádu", "section_level": 4}, {"title": "Klinická farmakologie – indikace.", "content": "Nedepolarizující myorelaxancia se používají k dosažení svalové relaxace u déle trvajících operací, podmínku použití je zajištění řízeného dýchání, a k diagnostice \"myasthenia gravis\", již ve velmi malých množstvích vyvolávají silnou myorelaxaci.", "section_level": 4}, {"title": "Chemie.", "content": "Všechny látky jsou strukturálně podobně ACH. Nedepolarizující mají strukturu ACH schovanou v objemných cyklických strukturách – isochinolinové deriváty a steroidy (bazické androstany). Přítomnost kvarterního dusíku zajišťuje nízkou lipofilitu a tím brání přestupu přes HEB do CNS.", "section_level": 4}, {"title": "Nekompetitivní (depolarizující) myorelaxancia.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Mechanismus účinku.", "content": "Jejich působení je dvoufázové. V první fázi vyvolávají depolarizaci a kontrakci kosterních svalů za pomoci stimulace NM receptorů. Tento účinek má delší trvání než účinek vyvolaný endogenní ACH. Přetrvávající depolarizace vede ke ztrátě elektrické dráždivosti membrány, dochází k depolarizační membráně. Depolarizovaná ploténka není schopná reagovat na ACH impulsy, tuto blokádu nelze odstranit nahromaděným ACH. Podáním ACH-esterázy může být stav spíše prohlouben, protože dojde ke zpomalení odbourávání depolarizujícího myorelaxancia. Není znám antagonista této fáze depolarizace. V druhé fázi se účinek depolarizujícího myorelaxancia zmenšuje, dochází k částečné repolarizaci, která ale nestačí k obnovení polarizovatelnosti membrány. V této fázi může být účinek myorelaxancia zmírněn podání ACH-esterázy.", "section_level": 4}, {"title": "Zástupci.", "content": "Suxamethonium (sukcinylcholin je jeho (účinný) metabolit, vzniklý odbouráním jednoho cholin ze dvou z molekuly), dekamethonium", "section_level": 4}, {"title": "Farmakologické účinky.", "content": "Depolarizující myorelaxancia vyvolávají nejprve svalové záškuby, po kterých nastupuje stádium relaxace. K relaxaci dochází nejprve na končetinách a poté se rozšiřuje na svalstvo břicha a hlavy. Efekt látek je jen několikaminutový. Sukcinylcholin je rozkládán cholinesterázou, při jejím nedostatku může být jeho účinek výrazně prodloužen.", "section_level": 4}, {"title": "Nežádoucí účinky.", "content": "U depolarizujících myorelaxancií může docházet k periferní zástavě dechu. Po podání suxamethonia (především u pacientů s popáleninami, úrazy, selháním ledvin) může dojít ke zvýšení plazmatických hladin draslíku a poruchám srdečního rytmu až srdeční zástavě. Suxamethonium také zvyšuje nitrooční a nitrolební tlak, proto je kontraindikován u glaukomu. Po podání suxamethonia může dojít k alergické reakci nebo k výskytu přetrvávajících bolestí ve svalech, které mohou být vyvolány i svalovým poškozením v důsledku nesynchronizovaných kontrakcí v počátcích jeho působení. Suxamethonium zvyšuje intragastrický tlak (náchylnost ke zvracení, riziko aspirace žaludečního obsahu) a po jeho podání si pacienti stěžují na bolest svalů, doprovázenou myoglobinurie (poškození svalů nesynchronizovanými kontrakcemi sousedních svalových vláken před nástupem paralýzy). Může se objevit i maligní hypertermie, velmi závažný stav, který může končit i fatálně. Řeší se intenzivním ochlazováním a podáním dantrolenu.", "section_level": 4}, {"title": "Interakce.", "content": "ATB (zejména aminoglykosidy) – zvýšení nervosvalové blokády; lokální anestetika – potencují blokádu, depolarizující jsou antagonizována nedepolarizujícími, ty se podávají v neparalyzujících dávkách jako prevence k fascikulací (svalové záškuby) a pooperačních bolestí.", "section_level": 4}, {"title": "Klinická farmakologie – indikace.", "content": "Depolarizující myorelaxancia působí velmi krátce a využívají se tam, kde je nutná krátká a rychlá svalová relaxace (např. intubace, endoskopie). Aplikují se až po podání celkového anestetika. Dále je lze využít proti křečím různé etiologie a při umělé plicní ventilaci ke snížení rezistence hrudníku.", "section_level": 4}, {"title": "Chemie.", "content": "Opět strukturálně podobné ACH, většinou zdvojená molekula ACH, lineární struktura. Kvarterní dusík zabraňuje přestupu přes HEB do CNS.", "section_level": 4}, {"title": "Působící jiným mechanismem.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Působící presynapticky.", "content": "Zástupcem je botulotoxin A. Jedná se o proteinový komplex neurotoxinu A, který je produkován \"Clostridium botulinum\". Botulotoxin A interferuje s proteiny odpovědnými v nervovém zakončení motorického nervu za skladování neurotransmiteru, inhibuje synaptobrevin a další bílkoviny, a inhibuje tak uvolňování ACH z nervového zakončení. K obnovení funkce dochází až po vytvoření nových bílkovin membrány vezikul. Používá se u blefarospasmu, k mírnění projevů spastické tortikollis a jiných neurologických poruchách, které jsou doprovázeny spazmy (mozková obrna). V moderní době jsou injekce botulotoxinu používány v estetické medicíně", "section_level": 3}, {"title": "Působící postsynapticky.", "content": "Zde je zástupcem dantrolen (derivát hydantoinu). Mechanismem účinku dantrolenu je blokáda uvolňování iontů vápníku ze sarkoplazmatického retikula přes vazbu na ryanodinové receptory. Tím dochází k přerušení spojení mezi excitací a kontrakcí kosterních svalů. Je používán v terapii maligní hypertermie. Maligní hypertermie je charakterizována vzestupem koncentrace vápníku v myocytech, který je provázen hypertermií a metabolickou acidózou. Dantrolen však musí být podán včas, tj. dříve než se vyplaví všechny zásoby vápníku za sarkoplazmatického retikula.", "section_level": 3}, {"title": "Centrální myorelaxancia.", "content": "Do velké míry snižují klidový tonus svalů bez ztráty jejich volní kontrakce. Způsobují útlum polysynaptických drah v CNS, tím tlumí různé reflexy, které vedou ke spastickým reakcím. Všeobecným nežádoucím účinkem je celkové snížení svalového tonu s rizikem posturální nestability, dále ospalost, zmatenost (projevy celkového útlumu CNS).", "section_level": 2}, {"title": "Zástupci.", "content": "baklofen, tetrazepam, chlorzoxazon, tolperizon, tizanidin", "section_level": 2}, {"title": "Indikace.", "content": "Poranění míchy, porodní poškození mozku, spasticita spojená se sclerosis multiplex, adjuvantní léky u spastických stavů různé etiologie", "section_level": 2}, {"title": "Baklofen.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Mechanismus účinku.", "content": "Působí přes GABA receptory. Baklofen je selektivní agonista na GABA lokalizovaných presynapticky. Zde podráždění znamená inhibici produkce cAMP, otevření K kanálů a hyperpolarizaci membrány, snížení vstupu Ca iontů. V důsledku tohoto dojde k inhibici uvolňování neurotransmiteru z presynaptického zakončení neuronu.", "section_level": 4}, {"title": "Nežádoucí účinky.", "content": "Sedace (útlum), změny chování, hypotonie, zmatenost, cefalgie (bolest hlavy), nauzea (nevolnost)", "section_level": 4}, {"title": "Interakce.", "content": "Účinek a toxicitu baklofenu mohou zvyšovat tricyklická antidepresiva, sám zvyšuje hodnoty jaterních transamináz", "section_level": 4}, {"title": "Tizanidin.", "content": "Tizanidin má výrazné alfamimetické účinky, posiluje jak presynaptickou, tak postsynaptickou inhibici v míše a tím snižuje uvolňování excitačních působků, zejména NMDA. Nežádoucí účinky v podobě ospalosti, hypotenze, sucha v ústech a tělesné slabosti.", "section_level": 3}, {"title": "Ostatní – látky ze skupiny benzodiazepinů.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Mechanismus účinku.", "content": "Benzodiazepiny selektivně obsazují specifické vazebné místo na GABA receptoru, který je spřažen s transmembránovým chloridovým kanálem. Touto vazbou alostericky zvyšují afinitu vazebného místa pro GABA. Výsledkem je zvýšení influxu Cl iontů do cytoplasmy a prohloubení postsynaptického inhibičního potenciálu. Dále se předpokládá existence dvou skupin benzodiazepinových receptorů BZD-1 (sedativní, anxiolytické a hypnotické účinky) a BZD-2 (antikonvulzivní a myorelaxační účinky). Většina benzodiazepinů působí na všechny typy receptorů. Benzodiazepiny mají výbornou biologickou dostupnost, silnou vazbu na bílkoviny, snadno prostupují HEB a jsou biotransformovány pomocí CYP 450 a následně glukurovány.", "section_level": 4}, {"title": "Nežádoucí účinky.", "content": "Sedace (útlum), riziko vzniku závislosti, riziko respiračního útlumu", "section_level": 4}, {"title": "Interakce.", "content": "Na úrovni vazby na plazmatické bílkoviny, na úrovni CYP 450, alkohol", "section_level": 4}, {"title": "Chemie centrálních myorelaxancií.", "content": "a) deriváty propandiolu – meprobamat, guajfenesin  b) heterocyklické sloučeniny – tetrazepam, chlorzoxazon  c) centrální myorelaxancia jiných struktur – memantin, chlorpromazin  dále tolperison, lanperison (látky ze skupiny aminoketonů) – účinek na úrovni míchy nebo mozkového kmene", "section_level": 4}, {"title": "Myorelaxancia z přírodních zdrojů (farmakognosie).", "content": "Jediným zástupcem periferních myorelaxancií ve farmakognosii je kurare, indiánský šípový jed používaný indiány v Jižní Americe k lovu zvěře. Kurare vznikne zahuštěním vodního extraktu z částí rostlin rodu \"Chondrodendron\", \"Telitoxicum\", \"Anomospermum\" a \"Strychnos\". Účinný je pouze při parenterální aplikaci. Dříve se kurare dělilo dle typů obalů, které jsou specifické pro jednotlivé oblasti, na tukokurare (bambusové roury), postkurare (hliněné nádoby) a kalebasové kurare (plody lahvovníku). V současnosti se kurare dělí dle botanického původu a chemické konstituce obsahových látek na dvě skupiny.", "section_level": 3}, {"title": "1) Menispermaceae kurare.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Zdroj.", "content": "\"Chondrodendron tomentosum\" (Menispermaceae), keř rostoucí v Jižní Americe; další zdroje rostliny rodu \"Anospermum\" a \"Telitoxicum\".", "section_level": 3}, {"title": "Droga.", "content": "Vodní extrakt kořenů, listů, kůry, který je zahuštěný do pevné konzistence", "section_level": 3}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Směs alkaloidů s převahou tubokurarinu. Ten se získává izolací z vodného roztoku jako pikrát, pro aplikaci se používá chlorid. Dále terciární aminy – isochondrodendrin, kurin, chondrokurin, isochondrokurin.", "section_level": 3}, {"title": "Indikace.", "content": "Svalové relaxans v hrudní a břišní chirurgii při celkové anestezii, k uvolnění spasticity svalů, tetanických křečí, diagnostika myastenia gravis.", "section_level": 3}, {"title": "Chemie.", "content": "Z chemického hlediska patří mezi bisbenzylisochinolinové deriváty s kvarterním dusíkem, spojené hlava-pata. Patří mezi alkaloidy odvozené od fenylalaninu.", "section_level": 3}, {"title": "2) Loganiaceae kurare.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Zdroj.", "content": "\"Strychnos toxifera\", \"S. crevauxii\", \"S. castelnaei\" (Loganiaceae)", "section_level": 3}, {"title": "Droga.", "content": "Vodní extrakt listů a kůry, který je zahuštění do pevné konzistence", "section_level": 3}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Deriváty bisondolových alkaloidů typu strychninu – C-toxiferin, C-kurarin, dále monomerní strychninové nebo karbolinové akaliody.", "section_level": 3}, {"title": "Indikace.", "content": "Svalové relaxans v hrudní a břišní chirurgii při celkové anestezii, k uvolnění spasticity svalů, tetanických křečí, diagnostika myastenia gravis, pro výrobu polosyntetického alkuroniumchloridu", "section_level": 3}, {"title": "Chemie.", "content": "Z chemického hlediska patří mezi bisindolové alkaloidy, je to dimer strychninu. Patří mezi alkaloidy odvozené od tryptofanu.", "section_level": 3}], "src_summary": "Myorelaxancia (jednotné číslo myorelaxans) jsou látky, které uvolňují spazmy (křeče) a vedou k relaxaci příčně pruhovaného svalstva. Existují dva druhy myorelaxancií, \"periferní\" a \"centrální\" myorelaxancia. Periferní jsou vysoce účinné látky používané při operacích, způsobují celkové ochrnutí (například přírodní kurare), centrální pouze snižují napětí svalstva a používají se například při léčbě bolesti zad.", "tgt_summary": "肌肉松弛剂(英语:muscle relaxant)乃可以降低肌肉强度的药物之总称,在外科手术中搭配麻醉药品使用。也可能用于减轻痉挛、疼痛、过度反射等症状。肌肉松弛剂可依治疗分类为神经肌肉阻断剂和解痉剂。神经肌肉松弛剂透过干扰神经肌肉末端的神经传导。解痉剂用于减缓骨骼肌疼痛、痉孪症状。虽然这两类药物皆被归类为肌肉松弛剂,但这个名词较常被当作解痉剂使用。", "id": 2654167}
{"src_title": "Jezdecké sedlo", "tgt_title": "鞍", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "I když je pravděpodobné, že k prvním pokusům o jízdu na koni docházelo krátce po začátku jeho domestifikace, nemáme žádné textové ani obrazové důkazy o ježdění na koni v době starší než 1500 př. n. l.  Na koních se dlouho jezdilo bez sedel, někdy se pro tyto účely používala látka nebo pokrývka.  První důkazy o jednoduchých postrojích (kolem koně upevněný pruh látky), které předcházely vzniku moderního sedla pocházejí z Asýrie z doby 800–700 př. n. l. Rovněž Skythové používali postroj připomínající sedlo, který byl zdobený a čalouněný, ovšem bez pevné konstrukce a bez třmenů. Tyto rané formy sedel zvyšovaly ochranu a pohodlí jezdce, ale jen s malým nárůstem bezpečnosti samotné jízdy.  Rovněž Sarmati (kolem roku 300 př. n. l.) užívali sedla doplněná o další popruhy přidržující sedlo na místě. Sedla pro jízdu na velbloudech a slonech se objevila přibližně ve stejné době.  Vývoj sedel s pevnou konstrukcí byl motivován snahou rozložit lépe váhu jezdce na koňském hřbetu a zvýšit tak pohodlí a výdrž koně. Vynález pevného sedla umožnil také rozvoj skutečného třmenu, jak jej známe dnes. Bez pevného sedla vytváří jezdec váhou ve třmenech místa na hřbetě koně zatížená vysokým a a často bolestivým tlakem. Termografické studie studující používání sedel bez pevné konstrukce ukazují na velké tření na středové linii koňského hřbetu. V Asii byla pevná sedla s dřevěným rámem známa již cca 200 př. n. l. Jako jedni prvních na západě použili pevná (čtyřrohá) sedla Římané v prvním století př.n.l.. Ani tato sedla ještě neměla třmeny.  Vynález třmenu byl jedním z milníků historie. První třmenu podobné postroje pocházejí z Indie ve druhém století před naším letopočtem. Byl to jen jednoduchý kožený pásek do kterého se umisťovala špička nohy jezdce. Vynálezci idey moderního třmenu jsou patrně kočovné kmeny v severní Číně, ale první spolehlivý důkaz pochází z Číny z hrobky dynastie Jin asi 302 n. l. Jedná se o keramiku s vyobrazením jezdce se třmeny nalezenou v hrobě v Changsha (Hunan). Do roku 477 dosáhlo používání třmenů rozšíření po celé Číně a odtud se pak začalo šířit do Evropy..  Přenos třmenů na západ byl zprostředkován migrací divokého kmene známého v Evropě pod názvem Avaři. Asi v polovině šestého století byli vyhnáni z původních sídel a začali migrovat směrem na západ. Avaři představovali vážné ohrožení Byzantské říše. Jejich jízda byla díky používání třmenů velmi efektivní. V reakci na toto ohrožení vydal roku 580 n. l. císař Flavius Mauricius Tiberius vojenský manuál Strategtkon s popisem jízdní techniky, kde se o nutnosti používat třmeny výslovně zmiňuje. Je to první zmínka o třmenech v evropské literatuře.  Použití třmenů je doloženo u Vikingů a Langobardů, ale konvenční evropské armády toto vybavení nepřijaly dříve, než v raném středověku. Možným důvodem byl nedostatek metalurgických znalostí. Třmeny se musely dlouhou dobu vyrábět pracnou technikou tepání železa než se technologie lití zlepšila natolik, aby bylo možné zahájit masovou výrobu třmenů touto levnou cestou.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy koňských sedel.", "content": "V jezdectví se používá několik druhů sedel přizpůsobených příslušnému účelu respektive dané jezdecké disciplíně:", "section_level": 1}, {"title": "Sedla s kostrou.", "content": "Klasická sedla jsou obecně vyráběna s tuhou kostrou, která sedlo nese, udržuje jeho tvar a rozkládá hmotnost jezdce. Kostra bývá dřevěná nebo ocelová. Nevýhodou těchto koster je to, že sedlo má pevný tvar a nedovoluje koni správně vyklenout hřbet, omezuje jeho pohyb při ohnutí do stran, a pokud sedlo „nesedne“, způsobuje koni nepříjemné otlaky, které až mohou způsobit trvalé poškození. Proto je u sedel vybavených kostrou velmi důležitý správný výběr sedla - pokud ovšem kůň zhubne nebo se zakulatí, sedlo mu opět nevyhovuje.", "section_level": 1}, {"title": "Bezkostrové sedlo.", "content": "Bezkostrové sedlo je moderní koňské jezdecké sedlo bez tuhé konstrukce. V poslední době se zvýšenou měrou začínají prosazovat právě sedla bezkostrová. Hlavním důvodem je snaha člověka vrátit se zpět ke kořenům a začít se k dalším živým bytostem chovat šetrně a ohleduplně. Kůň pod jezdcem potřebuje možnost ohnout páteř do stran a vyklenout hřbet tak, aby mohl lépe nést váhu jezdce. Je-li osedlán sedlem s tuhou kostrou, sedlo se nemůže přizpůsobit jeho pohybům a při některých pohybech ho tlačí. Předností sedel bez tuhých koster bývá také nižší hmotnost, protože postrádají tuhou (a těžkou) konstrukci. Rozložení váhy jezdce se provádí jinými způsoby: gelovými nebo pěnovými podložkami. Podle zkušeností jezdců mají jezdci úzký kontakt s koněm podobně jako na neosedlaném koni a současně bezpečí hlubokého sedla. V Evropě jsou běžná sedla \"Barefoot\", \"Nomad\" nebo \"Freeform\".", "section_level": 1}, {"title": "Barefoot.", "content": "Sedla Barefoot byla vyvinuta koňskou fyzioterapeutkou. Nijak neomezují volný pohyb koně, jeho ohnutí do stran, vyklenutí hřbetu pod jezdcem. Nikde netlačí, a jsou proto šetrná ke koňskému hřbetu. Díky tomu se osvědčila i pro mladé koně při výcviku. Vyrábějí se jako trekkingová, drezurní a westernová. Nejsou vhodná jako skoková sedla.", "section_level": 2}, {"title": "Nomád.", "content": "Sedla Nomad mají podobné vlastnosti jako Barefoot, vyrábějí se k turistickému ježdění.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sedlo ve smyslu postroje pro zvíře je podpůrná struktura pro jezdce nebo jiné zatížení, která se umisťuje na zvíře, aby toto zatížení bylo na zvířeti lépe rozloženo a upevněno. Sedla se většinou vyrábějí z kůže nebo ze syntetických hmot.", "tgt_summary": "鞍,是人类骑马匹、骆驼及驴的用具,是马具的其中之一,其目的是为了方便骑马人的舒适,所以形状尤其特别如一张圆形纸向两边弯曲所形成的,刚好置入马的背上,两腿分插。", "id": 829192}
{"src_title": "Neapolské království", "tgt_title": "那不勒斯王国", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Do roku 1282 náleželo území okolo města Neapole k Sicilskému království, vzniklému v roce 1130 za vlády normanské dynastie Hautevillů. Za vlády anjouovské dynastie došlo v roce 1282 na ostrově Sicílie k povstání, zvanému „sicilské nešpory“. Příčinou byl daňový útlak vlády krále, který se neustále pokoušel o další expanzivní politiku, mimo jiné na území obnovené Byzantské říše. Povstání, podpořené financemi byzantského císaře Michala VIII., bylo úspěšné pouze částečně. Království se totiž rozdělilo na dvě části – ostrovní a pevninskou. Zatímco na sicilský trůn usedl aragonský král Petr III., Anjouovcům zůstala část pevninská.", "section_level": 2}, {"title": "Součást aragonských (španělských) držav.", "content": "V roce 1442 získal od krále Reného z Anjou (posledního kapetovského krále Neapole) vládu v neapolském království aragonský (a sicilský) král z trastamarské dynastie Alfons V. (zde jako Alfons I. Neapolský), který byl jedním z kandidátů po Reného smrti. Tím byla na krátkou dobu opět spojena pod vládu jednoho panovníka území sicilského (ostrovního) a pevninského neapolského království. V době také patřily aragonské koruně všechna tři (jiho)italská království – Sicilské, Sardinské i Neapolské. Tento stav ale nevydržel dlouho, jelikož Alfons V. oddělil nárok na Neapolsko pro svého druhorozeného syna Ferdinanda I. Ferranteho, který se po jeho smrti v roce 1458 stal králem. Linie založená Ferdinandem I. vládla Neapolsku až do roku 1500, kdy království obsadil francouzský král Ludvík XII., který ho ale již v roce 1504 musel podstoupit aragonskému králi Ferdinandovi II. (zde jako Ferdinand III. Neapolský) když předchozí král Fridrich I. z neapolské linie zemřel. Tak se opět a nyní již trvale dostalo Neapolské království do svazku zemí Aragonské koruny resp. po smrti Ferdinanda II. do panství španělských králů, kde vydrželo až do válek o španělské dědictví.", "section_level": 2}, {"title": "Rakouské mezidobí.", "content": "Tyto války, během kterých proti sobě bojovali Bourbon Filip z Anjou podporovaný Francií a habsburská dynastie a jejich spojenci, vznikly po smrti Karla II., posledního španělského (a také sicilského, neapolského a sardinského) krále z rodu Habsburků. Oběma stranám šlo o to obsadit uprázdněný trůn, jelikož Karel nezanechal dědice. Dědičkou všech zemí španělského impéria se tak stala jeho sestra Marie Tereza resp. její vnuk Filip z Anjou, který se španělským králem nakonec stal jako Filip V. Španělský. Jeho protivník, rakouský Habsburk Karel VI., ale získal na odškodněnou tehdejší Španělské Nizozemí, Neapolsko, Milánsko a Sardínii (roku 1720 vyměněna se Savojskem za Sicílii – takže na 15 let byly Sicílie a Neapolsko opět ovládány společně).", "section_level": 2}, {"title": "Opět pod Španělskem.", "content": "Součástí Habsburské říše bylo království jen 22 let. Karel VI. o ně společně se Sicilským královstvím přišel už v roce 1735 během válek o polské dědictví. Během nich totiž obě jihoitalská království dobyl s otcovou pomocí třetí syn španělského krále Filipa V., parmský vévoda z rodu Bourbonů, Karel Bourbonský (budoucí španělský král Karel III.) a stal se tak neapolským králem Karlem VII. (a zároveň sicilským jako Karel VI., navíc byl po otci legitimnějším panovníkem než Habsburk Karel VI.). Neapolsko-sicilským králem byl Karel VII. (VI.) až do roku 1759, kdy se po smrti nevlastního bratra Ferdinanda VI. stal španělským králem jako Karel III. Neapolské a Sicilské království tedy přenechal svému třetímu, tehdy osmiletému synovi, který vládl jako Ferdinand IV. (sicilský král jako Ferdinand III.) Ten také založil neapolsko-sicilskou větev Bourbonů, která vládla oběma královstvím (s přestávkou za vlády Napoleona) až do roku 1860.", "section_level": 2}, {"title": "Napoleonská éra (1806–1815).", "content": "Ferdinand IV. Neapolský (a III. Sicilský) ale neudržel své království po nástupu Napoleona a jeho invazi do Itálie a tak byla v roce 1799 na území neapolského království ustavena tzv. Parthenopská republika, která však neodolala invazi Ferdinandových sil ze Sicílie v tomtéž roce. Roku 1806 ale Napoleon trvale neapolské království obsadil a Ferdinand se opět stáhl na Sicílii (tj. na 9 let nebyly Sicílie a jih Itálie součástí jednoho státu). Vzápětí učinil Napoleon králem Neapolska svého bratra Josefa, který vládl až do roku 1808, kdy byl jmenován králem španělským a na neapolském trůnu ho nahradil švagr Joachim Murat. Murat se snažil Ferdinandovu Sicílii dobýt, ale ta byla chráněna Brity; naopak, ani Brity podporovaný Ferdinand nebyl s to nějak podstatně ohrozit francouzskou vládu nad Neapolskem.  První Napoleonův pád (1814) ještě J. Murat dokázal politicky přežít, když se dohodl s Rakouskem, že ho na trůnu ponechá. Nicméně, jeho vratká pozice ho přiměla znovu se připojit k Napoleonovi po jeho útěku z Elby (1815). Zahájil Neapolskou válku proti Rakousku, ale v operacích v severní Itálii neuspěl a byl nakonec poražen. Ani poslední zoufalý pokus o znovudobytí země po návratu z exilu mu nevyšel.", "section_level": 2}, {"title": "Znovu v rukou Bourbonů.", "content": "Vídeňský kongres rozhodl o navrácení Neapolského království zpět do rukou Ferdinanda IV. Ten o rok později formálně spojil obě království do jediného útvaru, který dostal jméno Království obojí Sicílie (jelikož oba původní státní útvary se nazývaly královstvím sicilským).", "section_level": 2}, {"title": "Symbolika.", "content": "Po celou dobu své historie bylo Neapolské království v rukou některé cizí dynastie a podle toho se měnila podoba královského znaku i vlajky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Neapolské království (latinsky \"Regnum Neapolitanum\", italsky \"Regno di Napoli\"), oficiálně Království sicilské (před majákem), bylo historickým státním útvarem na jihu Apeninského poloostrova s hlavním městem Neapolí v letech 1282–1816.", "tgt_summary": "那不勒斯王国(,),是一个包括意大利半岛部分和教宗国南部。时间从1282年至1816年。那不勒斯王国的创立是西西里晚祷战争的结果。当西西里岛发生起义以及被阿拉贡联合王国镇压之后,西西里分离成为西西里王国。那不勒斯仍然官方称为西西里王国,这个是先前王国的名称。1816年,那不勒斯与西西里王国重新联合成为两西西里王国。", "id": 41308}
{"src_title": "Pes ušatý", "tgt_title": "大耳狐", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Pes ušatý má zpravidla žlutošedou srst na těle a tmavohnědou na koncích ušních boltců, tlap a ocasu. Nepřehlédnutelné jsou jeho velké uši, které jsou schopny zachytit i ten nejslabší zvuk. Díky nim si dobře udržuje stálou tělesnou teplotu, protože má oproti jiným živočichům stejné velikosti větší povrch těla. Má podobně jako ostatní psovité šelmy špičatý čenich, dlouhé nohy a huňatý ocas. Od ostatních se však liší jak ušima, tak i tím, že špatně vidí. Navíc má poměrně malé zuby, což je dáno jeho hlavní potravou. Zubů má 52, což je nejvíce ze šelem.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Pes ušatý nejraději obývá africká suchá údolí a savany. Má rád krajinu, kde není tráva příliš vysoká, ale lze ho zahlédnout i v zarostlejších křovinách. Vyhrabává si hlubokou noru nebo si obsadí doupě cizího zvířete. Jeho doupě má mnoho vchodů a bývá i několik metrů hluboké. Svůj příbytek však používá jen jako úkryt před deštěm nebo v nouzi před nepřáteli, neboť většinou spí v úkrytech v křovinách nebo prázdných termitištích. V noci pak vyráží kontrolovat své teritorium a na svých pochůzkách si zároveň hledá potravu. Při svých toulkách se i přibližuje k lidem.  Tato psovitá šelma se od ostatních psů liší i jídelníčkem. Je jediným psem, jenž se živí hlavně hmyzem, který tvoří až 80 % jeho potravy. Nejraději má termity a pochutná si i na kobylkách a štírech, neboť je proti jejich jedu odolný. K lovu hmyzu má dobře uzpůsoben chrup: má až 8 stoliček na rozmělňování kořisti. Dále žere také med, některé ovocné plody, vejce ptáků a mláďata ptáků. Proto je považován za škodnou a zemědělci jej pronásledují.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Pes ušatý žije v pevných partnerských vztazích. Asi po dvou měsících po páření se samice uchýlí do své nory a porodí 3 až 5 štěňat. Kojí je 4 až 15 týdnů podle toho, jak rychle rostou. Mláďata se však velmi rychle vyvíjejí a poprvé opouští noru už ve stáří 18 dnů. Při hrozbě nebezpečí jsou rodiči okamžitě odneseny zpět do nory. Mláďata se po narození podobají více šakalům, než svým rodičům, protože mají štíhlé tělo a dlouhé nohy. Mláďata se stanou soběstačnými zhruba ve věku 6 měsíců, ale ještě nějaký čas zůstávají s rodiči. Pohlavně dospívají po jednom roce nebo po dvou.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah psa ušatého s člověkem.", "content": "Člověk vidí v psovi ušatém spíše škodnou, než roztomilého domácího mazlíčka. Člověk je tak pro psa ušatého druhým největším přirozeným nepřítelem, protože je loví pro jejich krásnou kožešinu. Domorodí Afričané si dokonce kromě jeho kůže cení i jeho masa. I když některé populace díky člověku trpí, v některých oblastech se paradoxně psům ušatým díky člověku velmi daří, protože ten přeměnil křovinatý les v pastvinu pro dobytek, kde lze nalézt bezpečné útočiště.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pes ušatý (\"Otocyon megalotis\") je africká šelma z čeledi psovitých. Své jméno získal díky svým velkým uším. Zvláštní je také stavbou chrupu, neboť ho má jiný než ostatní psi. Pes ušatý v Africe obývá tři izolované oblasti: východní část Somálska, střední Afriku od Etiopie po Kongo a oblast jižní Afriky na území JAR, Namibie a Botswany. Člověk však s tímto rozdělením druhu nemá nic společného, neboť k tomu došlo již před mnoha tisíciletími. Jeho početní stavy však stejně ubývají, neboť špatně snáší zásah člověka do krajiny, ale přesto stále je poměrně hojný.", "tgt_summary": "大耳狐,学名\"Otocyon megalotis\",又称蝠耳狐、好望狐。是生活在非洲草原上的犬科动物,因其耳朵巨大而得名。大耳狐体毛为黄褐色,耳、腿和脸的一部分为黑色。体长为55厘米,体重3-4.5公斤,耳长达到13厘米,是大耳狐属唯一的一种。", "id": 1886558}
{"src_title": "Národní park Everglades", "tgt_title": "大沼澤地國家公園", "src_document": [{"title": "Dostupnost.", "content": "Do parku se dá snadno dostat z Miami po mezistátní silnici č. 441 nebo po silnici č. 27. Existuje i autobusové spojení z Miami či Miami Beach a přímé letecké spojení z Miami.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Klima je zde vlhké a mírné, subtropického charakteru. Teploty se pohybují mezi 20 a 35 °C, průměrný roční úhrn srážek činí asi 1500 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Krajina.", "content": "Národní park Everglades je z velké části pokryt mokřady. Území je vytvořeno řekou Pahayokee, v jazyce Seminolů „řekou trávy“, která je hluboká maximálně 15 cm, ale široká 80 km. Mezi jezerem Okeechobee a Atlantským oceánem, na posledních 160 metrech svého toku, pokrývá řeka střední část Floridy, sníženou pod hladinu moře. Tato morfologická konfigurace představuje výjimečné dědictví doby ledové. Uprostřed řeky Pahayokee jsou malé ostrůvky hustě porostlé vysokokmennými tropickými stromy. Tam, kde pevnina zasahuje do řeky, rostou palmy, mařice \"Cladium jamaicensis\" a lekníny, dále směrem na souš je vegetace tvořena mahagonovými stromy a borovicemi. Na okraji parku, podél pobřeží, je hustá mangrovová bariéra. V Everglades žije také mnoho živočišných druhů, mimo jiné šedé veverky, mývali, jelení zvěř, kuguáři, rysi, vačice, aligátoři, želvy, obojživelníci a mnohé druhy ptáků a ryb. A ohrožení kapustňáci.", "section_level": 1}, {"title": "Zavlečené druhy.", "content": "V parku se vyskytuje několik nepůvodních druhů, které by mohly narušit ekosystém v evergladeských mokřadech. Již v v 80. letech dvacátého století byla spatřena krajta barmská pocházející z Asie. Ta se tam rychle etablovala a nyní (2016) se odhaduje, že v mokřadech žije kolem 30 tisíc hadů. Ti se živí i místní ohroženou zvěří a jsou nebezpeční i aligátorům. Úřady vyplácejí za jejich dopadení odměnu.  Dalším druhem je krokodýl nilský. To na Floridě potvrdily testy DNA provedené u zvířat nalezených již v letech 2009, 2011 a 2014. Krokodýli mohou být velkou konkurencí pro americké aligátory. Krokodýl nilský dosahuje délky až šesti metrů, místní aligátoři mají obvykle do čtyř metrů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Everglades je národní park v jižní části Floridy (USA), známý především svými rozsáhlými mokřady a specifickou faunou i flórou. Nadmořská výška je velice nízká – od 0 do 2,4 m n. m. Park byl zřízen 6. prosince 1947 prezidentem Harry S. Trumanem a v současné době se rozkládá na ploše 610 684 hektarů. V roce 1979 byl zapsán na seznam světového dědictví.", "tgt_summary": "大沼泽地国家公园(英语:Everglades National Park),是位于美国佛罗里达州南部的一座国家公园。大沼泽地国家公园内有十分丰富动植物资源。有当地独有的橡树、黄瓜、八角莲、巴婆、野生橘、野生橡胶树等植物特有种。大沼泽地国家公园也是水鸟、鳄鱼、水獭等动物的乐园。在2005年,飓风威尔玛对大沼泽地国家公园造成破坏,导致火烈鸟保护区等地一度关闭。现已部分恢复开放。", "id": 1107700}
{"src_title": "Trezor", "tgt_title": "金库", "src_document": [{"title": "Trezorová místnost.", "content": "Představuje jednu nebo i více speciálně technicky vybavených a uzpůsobených místností, kde se uschovávají větší množství cenných předmětů (v bankách např. bankovky, mince, cenné papíry, drahé kovy apod.). Trezory tohoto typu se obvykle používají především ve velkých finančních institucích typů bank, spořitelen, pojišťoven apod. nebo pro úschovu většího množství cenných uměleckých děl apod. Velké trezory bývají často umístěny v podzemí budovy a bývají zabezpečeny řadou stavebních, mechanických či elektronických prvků před vniknutím nepovolaných osob, jenž bývají velmi často navíc doplněna o řadu organizačních opatření, která si každá instituce zavádí sama ve formě svých vnitřních předpisů, nařízení, směrnic popřípadě i podle nepsaných, ústně tradovaných pravidel apod.", "section_level": 1}, {"title": "Trezorová skříň.", "content": "Je samostatný trezor někdy vložený v trezorové místnosti zhruba velikosti skříně, někdy též označovaná jako nedobytná pokladna, která bývá umístěna v běžných místnostech typu kanceláří.", "section_level": 1}, {"title": "Trezorová skříň na zbraně v České republice.", "content": "Je speciálním typem trezorové skříně sloužící k ukládání zbraní a střeliva. V České republice její specifikace upravuje Zákon o zbraních a střelivu 119/2002 §58, prováděcí technické předpisy se pak odvolávají na normy ČSN EN 1143-1 a ČSN EN 1300. Každý držitel zbraní tak má povinnost uložit držené zbraně a střelivo do tohoto typu skříní, které musí být certifikovány pomocí výše uvedených norem. Nejužívanějším typem je skříň s min. 15 odporovými jednotkami a zámkem třídy A, který stačí pro uložení až 10 zbraní a až 10 000 kusů střeliva.", "section_level": 2}, {"title": "Trezorová schránka.", "content": "Představuje speciální schránku úřadoven, obytných prostor, kluboven spolků apod. Jedná se vždy o menší technické zařízení s menším prostorem pro bezpečné uchovávání menšího množství cenných předmětů. Takové zařízení může mít různou podobu, může vypadat třeba jako velká kniha nebo se může jednat o pevnou kovovou schránku zabudovanou ve zdi domu a podobně. Podle velikosti a účelu se pak u příslušného předmětu liší i stupeň technického zabezpečení proti vniknutí nepovolaných osob popřípadě proti kompletnímu odcizení celé takovéto schránky jakožto celku. Banky umozňují pronájem takovýchto trezorových schránek svým klientům.", "section_level": 1}, {"title": "Trezor versus sejf.", "content": "Ačkoliv obvykle není význam slova sejf a trezor rozlišován, můžete najít v sortimentu prodejců ochranných schránek rozdíl ve značení. Rozdíl je patrný z původu slov: Sejf z anglickeho \"save\" (chránit) je primárně určen k ochraně uložených předmětů před zničením (vodou, teplem, ohněm, magnetickým polem apod.). Typický sejf je tedy dvouplášťová schránka s vnitřkem s izolací například z čedičové vaty. Trezor z anglického \"treasure\" (poklad) je rovněž určen k ochraně svého obsahu, ale spíše před zloději. Typický trezor ma schránku z tvrdé pancéřové ocele, železobetonu apod.", "section_level": 1}, {"title": "Související slangové termíny.", "content": "Trezory, sejfy a nedobytné pokladny jsou odedávna středobodem zájmu zlodějů, lupičů a nenechavců všeho druhu, k jejich označení se v kriminálním a kriminalistickém prostředí rozvinul celý zvláštní slang, z detektivních filmů a kriminálních románů je všeobecné známé označení káča pro běžnou nedobytnou pokladnu, lupič vylupujícíí nedobytné kasy je pak často zván kasař atd. apod.", "section_level": 1}, {"title": "Odvozená slova.", "content": "Odvozené slovo trezorový dosti paradoxně v českém prostředí zdomácnělo především v sousloví \"trezorový film\", zde v přeneseném smyslu slova coby synonymum, zejména v době vlády české varianty komunismu sovětského typu, pro zakázaný film (lidově též zvaný trezorák).", "section_level": 1}, {"title": "1. české muzeum trezorů.", "content": "Existuje také muzeum trezorů a trezorové techniky v Jincích u Příbrami. Obsahuje několik desítek exponátů, trezorů renovovaných i vykradených, přenosné kasičky, dětské hračky s tematikou trezorů a mnoho dokumentů. Není otevřené trvale, ale pouze po předchozí dohodě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cizím slovem trezor nebo také sejf označujeme různé z hlediska účelu značně podobné objekty, které většinou slouží ke stejnému nebo velmi podobnému účelu – totiž k bezpečnému dlouhodobému skladování cenných předmětů (peníze, drahé kovy, umělecká díla, cenné listiny, šperky apod.).", "tgt_summary": "金库,汉语词汇,一般指银行等机构为存放重要物品等需求而设置的库房。", "id": 1541823}
{"src_title": "Turnaj mistrů", "tgt_title": "ATP世界巡回赛总决赛", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Turnaj začal svou historii na konci roku 1970 pod názvem Masters Grand Prix (turnaj mistrů Grand Prix) jako součást tehdy existujícího tenisového okruhu Grand Prix, který pořádala International Lawn Tennis Federation (ILTF).  Od počátku byl uplatňován formát s nejlepšími hráči okruhu podle dosažených bodů z turnajů v dané sezóně. V premiérovém ročníku se kvalifikovalo pouze šest nejlepších hráčů, ve druhém pak sedm tenistů. Všichni se v rámci jedné skupiny utkali ve vzájemných zápasech – každý s každým. Vítězem se stal hráč s nejlepším výsledkem. Od třetího ročníku byl nastolen formát s osmi nejlépe postavenými tenisty, kteří byli rozděleni do dvou čtyřčlenných skupin. První dva z každé skupiny pak postoupili do semifinále, po němž následovalo finále. Změna herního systému byla učiněna se záměrem zvýšení přitažlivosti pro diváky, kdy o vítězi rozhoduje až poslední střetnutí. Při omluvě účastníka získal právo startu další v pořadí.  Od roku 1982 došlo k vytvoření nového formátu. Zrušeny byly základní skupiny a ve vyřazovacím systému pavouka se utkalo dvanáct nejlepších tenistů. Čtyři nejvýše postavení na žebříčku měli volný los a začínali od čtvrtfinále. Do čtyřhry nastupovalo šest párů s volným losem prvních dvou nasazených. V sezóně 1985 následovala modifikace, kdy se na turnaj kvalifikovalo šestnáct nejlepších ve dvouhře. Opuštění tohoto formátu proběhlo v roce 1986, kdy se organizátoři vrátili k základní fázi dvou čtyřčlenných skupin (Dona Budge a Freda Perryho). Obdobně byly čtyřčlenné skupiny obnoveny v deblu (bílá a červená). K zachování došlo u vyřazovacího systému semifinále a finále.  Mezi lety 1971–1989 paralelně probíhal také druhý závěrečný turnaj sezóny WCT Finals, jenž byl organizován konkurenčním okruhem World Championship Tennis Tour. Přestože byl Masters Grand Prix vrcholnou akcí, hráči z něj nezískávali do světové klasifikace žádné body.  V roce 1990 se stala řídící organizací mužského okruhu Asociace tenisových profesionálů (ATP), která nahradila název Masters za nový ATP Tour World Championship. Skončila tak éra bez bodů, když neporažený šampión mohl získat stejný počet bodů jako vítěz grandslamového turnaje. Původní pořadatel turnaje mistrů Mezinárodní tenisová federace pokračovala v organizování čtyř Grand Slamů a nově založila konkurenční závěrečný šampionát roku známý jako Grand Slam Cup, kterého se mohlo účastnit 16 tenistů, kteří během sezóny nasbírali nejvíce bodů v rámci grandslamu.  V prosinci 1999 se obě řídící organizace ATP a ITF dohodly na ukončení dichotomie a souhlasily s vytvořením společné události nazvané Tennis Masters Cup, jež se poprvé konala v roce 2000. Soutěž dvouhry proběhla v Lisabonu a čtyřhra v indickém Bengalúru. Formátem navázala na předchozí turnaje mistrů, když obsahovala dvě čtyřčlenné skupiny osmi nejlepších na žebříčku ATP, a to jak v singlové tak i deblové části. Přesto, podle pravidel Tennis Masters Cupu, nemá účastník figurující na osmé příčce žebříčku ATP Race jistotu účasti. Pokud singlista či deblový pár dokáže v roce zvítězit alespoň na jednom Grand Slamu, a současně se umístit do dvacátého místa klasifikace, pak nahradí v pořadí osmého hráče figurujícího na žebříčku ATP. Pokud se podaří vyhrát grandslamovou událost více hráčům, kteří byli zároveň do dvacítky, ale nikoli v osmičce, pak na turnaj postupuje lépe žebříčkově postavený účastník.  V sezóně 2009 došlo k přejmenování závěrečného turnaje na ATP World Tour Finals. Původně na čtyřleté období 2009–2013 se dějištěm stala londýnská O Arena. Roku 2012 organizátoři prodloužili s arénou smlouvu do sezóny 2015. V roce 2015 došlo k posunutí kontratku do sezóny 2018. V roce 2017 byl turnaj přejmenován na ATP Finals a setrvání dějiště v londýnské O Areně potvrzeno až do roku 2020.  Soutěž čtyřhry byla poprvé hrána, stejně jako dvouhra, roku 1970 v Tokiu. V období 1971–1974, a opět v roce 2002, se nekonala. V sezónách 1986–2001 probíhala na jiných místech, než singlový turnaj. Ze společného newyorského dějiště v Madison Square Garden se roku 1986 přestěhovala na čtyřleté období do Londýna. Pak pokračovala v Sanctuary Cove, Johannesburgu, Jakartě, Eindhovenu, Hartfordu a Bengalúru, než se opět v sezóně 2003 připojila k singlovému turnaji, konanému v Houstonu.", "section_level": 1}, {"title": "Sponzorství.", "content": "Generálním sponzorem Turnaje mistrů je tradičně hlavní obchodní partner celého mužského okruhu ATP Tour. Od vzniku okruhu 1990 až do sezóny 2008 však událost žádného sponzora neměla, přestože singlovou část túry ATP zajištovala firma IBM. V období 2009–2016 se generálním partnerem stala společnost Barclays PLC, která roku 2015 potvrdila, že sedmiletou smlouvu neprodlouží.  Dne 25. května 2017 bylo vydáno prohlášení, že se hlavním partnerem stala japonská společnost Nitto Denko, a to s minimálně tříletým kontraktem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Turnaj mistrů, oficiálně ATP Finals a sponzorským názvem Nitto ATP Finals, představuje závěrečný tenisový turnaj mužské profesionální sezóny pro osm nejvýše postavených mužů ve dvouhře a osm nejlepších párů ve čtyřhře na žebříčku ATP (Emirates ATP Rankings), pokud se podle pravidel účastníci nekvalifikovali jiným způsobem. Událost, kterou organizuje Asociace tenisových profesionálů (ATP), patří jako jediná po grandslamu do druhé nejvyšší kategorie ATP World Tour Finals.", "tgt_summary": "ATP世界巡回赛总决赛(ATP World Tour Finals),旧称网球大师杯赛,是一项网球锦标赛,在每年的年底举行,参赛者是当年男子网球ATP冠军排名(ATP Champion Race)前八的选手。但是根据大师杯赛的规则,在ATP冠军排名第八位的选手并不一定能有资格参赛。如果一名选手是当年四大满贯赛事冠军之一且排名在前20名以内(但排名在第八名以外),那他就可取代排名第八的选手进入大师杯赛,但如果超过一名球员符合上述条件,以冠军排名较高者为优先。", "id": 1800703}
{"src_title": "Raetie", "tgt_title": "拉埃提亚", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Raety jako nejmocnější alpský kmen poprvé připomínal Polybios, ovšem až do zániku republiky se zmínky o nich vyskytovaly v dílech římských historiků jen velmi sporadicky. O historii Raetů toho tudíž není mnoho známo. Livius byl přesvědčen o jejich etruském původu. Tuto domněnku s ním sdíleli také historikové Niebuhr a Mommsen. Podle tradičního výkladu zaznamenaného Justinem a Pliniem starším představovali Raetové část Etrusků, která sídlila nejprve v údolí řeky Pádu, odkud byla ale vypuzena Kelty na přelomu 5. a 4. století př. n. l. Označení Raetové prý přijali podle svého náčelníka, jménem \"Raetus\". Bližší realitě však zřejmě bude hypotéza, podle níž byl název tohoto kmene odvozen z keltského výrazu \"rait\" („horská země“). Bez ohledu na to, zda přijmeme teorii o etruském původu Raetů, skutečností zůstává, že v době, kdy Římané navázali první kontakty s obyvateli Raetie, byla tato země plně v moci keltských kmenů. Předchozí populace zcela splynula s Kelty, takže Raety lze v pozdějších dobách označit za ryze keltský národ, třebaže mezi nimi žily také některé cizí kmeny (například Lepontiové).  Raetové si udržovali nezávislost až do roku 15 př. n. l., kdy byli poraženi římským vojskem, které proniklo na sever skrze Brennerský průsmyk. Velitelem Římanů byl Augustův nevlastní syn Drusus. V témže roce si Drusův bratr a pozdější římský císař Tiberius podrobil údolí horního Rýna a oblast Bodamského jezera, kolem nějž se rozkládala sídla Vindeliků. Tento kmen přemohli Římané v bitvě na jezeře, během níž se zmocnili dnešního ostrova Reichenau. Ten pak vítězům posloužil jako základna k dalším výbojům do okolních krajů. V následujících letech bylo celé území mezi řekami Dunajem a Innem začleněno do nově vzniklé římské provincie, která byla zpočátku spravovaná vojenským prefektem a později prokurátorem z řad jezdeckého stavu. Hlavní komunikační trasou byla silnice vedoucí přes Brennerský průsmyk, jež spojovala dnešní města Veronu a Augsburg. Obyvatelstvo raetských údolí bylo poměrně rychle romanizováno. Mezi důležitá města Raetie náležela \"Augusta Vindelicorum\" (Augsburg), \"Brigantium\" (Bregenz), \"Castra Batavorum\" (Pasov), \"Castra Regina\" (Řezno) a \"Tridentum\" (Trento).  Na obranu před vpády germánských kmenů ze severu byl v průběhu 1. století zbudován Limes Germanicus. Jeho 166 kilometrů dlouhá raetská část byla tvořena silnou kamennou hradbou doplněnou strážními věžemi. Ve druhé polovině 1. století si Římané podmanili \"Agri Decumates\" (území mezi Rýnem, Mohanem a Dunajem), čímž byla Raetie částečně chráněna před útoky barbarů. Až do konce 2. století provincie nedisponovala stálou posádkou a spoléhala se výhradně na domorodé pomocné sbory (\"auxilia\"). Teprve za vlády Marca Aurelia byla do Raetie umístěna římská legie (\"Legio III Italica\"), jejíž velitel působil od tohoto okamžiku jako místodržitel provincie v hodnosti císařského legáta (\"legatus Augusti pro praetore\"). Za Diocletiana byla Raetie součástí diecéze Itálie, přičemž byla rozdělena na dvě provincie: \"Raetia prima\" (hornatější a jižněji položená) a \"Raetia secunda\" (totožná s někdejším územím Vindeliků). Jejich správci byli úředníci v hodnosti \"preasides\", jimž byl nadřízen \"dux\" zodpovědný za obě tyto země.  V době konečného úpadku západořímské říše byla Raetie sužována vytrvalými nájezdy Germánů. Už od poloviny 3. století, kdy Římané vyklidili Agri Decumates, začal vzrůstat tlak germánských Alamanů na její severní a západní hranice. V roce 488 nařídil správce Itálie Odoaker opuštění Raetie secundy, což usnadnilo pronikání Alamanů. Zhruba v témže čase se většina Markomanů přesunula z Čech do oblastí východně od řeky Lechu, kde byli později známi jako Bajuvarové (Bavoři). Naproti tomu politická a kulturní pouta Raetie primy vůči Itálii přetrvala ještě po dlouhou dobu. Po ovládnutí Ostrogóty Theodoricha Velikého se do určité míry opět pozdvihla ke své bývalé prosperitě. Latinský jazyk ve své vulgarizovanější podobě (z něhož se vyvinula dnešní rétorománština) a křesťanská víra zde proto přečkaly bez vážnějších otřesů období stěhování národů. Ve středověku se Raetií nazývalo území dřívější Raetie primy. Dodnes je toto jméno užíváno ve švýcarském kantonu Graubünden dosud obývaném potomky romanizovaných keltských obyvatel Raetie, kteří se nazývají Rétorománi.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Raetie byla velice hornatá země. Hlavním způsobem obživy jejích obyvatel byl tudíž chov dobytka a těžba dřeva. Obdělávání půdy byla věnována jen malá pozornost, přesto některá úrodná údolí poskytovala hojnost obilí. Brzy po příchodu Římanů nastal rozmach obchodu a dařilo se též zemědělství. Místní svahy byly osázeny vinohrady, jež produkovaly víno považované ze stejně kvalitní jako italské. Dokonce i sám Augustus prý dával přednost raetskému vínu před kterýmkoli jiným. Nejvýznačnějšími obchodními komoditami, které zde byly získávány, byly vosk, med, smůla a sýry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Raetie, případně latinsky Raetia, bylo území a později provincie římské říše, jež sahalo zhruba od Bodamského jezera (\"Lacus Brigantinus\") směrem na východ k řece Inn (\"Aenus\"). Severní hranici provincie tvořila řeka Dunaj (\"Danuvius\"), za níž se rozkládalo neklidné území „svobodné Germánie“. Penninské Alpy na západě a na jihu oddělovaly Raetii od Horní Germánie a Itálie, zatímco na východě se nacházelo Noricum. V současnosti toto území zaujímá střední a východní Švýcarsko, jižní Bavorsko, jihovýchod Bádenska-Württemberska, Lichtenštejnsko, Vorarlbersko a většinu Tyrolska (včetně jeho italské části).", "tgt_summary": "雷蒂亚(,或作),是罗马帝国建于公元15年的行省,名字来源于拉埃提亚人()。其土地相当于今瑞士东、中部(包括莱茵河上游和博登湖),巴伐利亚南部,上施瓦本,福拉尔贝格州,蒂罗尔大部及一部分伦巴第。前16年,罗马帝国出兵入侵阿尔卑斯山东部和多瑙河上游地区,建立了雷蒂亚和诺里库姆两个行省。南方即意大利本土,东南为诺里库姆,西为上日耳曼尼亚。", "id": 2547428}
{"src_title": "O původu druhů", "tgt_title": "物种起源", "src_document": [{"title": "Shrnutí Darwinovy teorie.", "content": "Darwinova teorie evoluce je založena na klíčových faktech", "section_level": 1}, {"title": "Okolnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj před Darwinovou teorií.", "content": "V pozdějších vydáních knihy sledoval Darwin evoluční myšlenky až do doby před Aristotelem. Text, který cituje, je Aristotelův souhrn myšlenek staršího řeckého filosofa Empedokla. Dávní Církevní Otcové a středověcí evropští učenci interpretovali příběh o stvoření světa spíše alegoricky než historicky literárně. Organismy byly popsány svým mytologickým a heraldickým významem, jakož i fyzickým vzezřením. Lidé věřili, že příroda je nestabilní a vrtošivá a ze spojení dvou druhů se rodí monstra. Přijata byla také teorie spontánního vzniku, tedy vzniku živé hmoty z neživé.  Reformace inspirovala doslovný výklad Bible, jehož představy stvoření byly v rozporu s objevy perspektivní vědy. Ta totiž usilovala o vysvětlení souhlasná s mechanickou filosofií Reného Descarta a empirismem Baconovy metody. Po vřavě Anglické občanské války chtěla Královská společnost ukázat, že věda neohrožuje náboženskou ani politickou stabilitu. John Ray rozvinul vlivnou přirozenou teologii racionálního řádu. Podle jeho systematiky jsou druhy neměnné a pevné, jejich adaptace a složitost byla vytvořena Bohem a poddruhy vykazují malé rozdíly způsobené místními podmínkami. V Božím dobročinném sestavení masožravci působí rychlou smrt, utrpení způsobené parazitismem byl však záhadný problém. I biologická klasifikace zavedená Carlem Linné v roce 1735 zobrazovala druhy jako souladné s Božím plánem. Roku 1766 navrhl Georges Buffon možnost, že některé podobné", "section_level": 2}, {"title": "Počátek Darwinovy teorie.", "content": "V roce 1825 přišel Darwin na Edinburskou univerzitu studovat medicínu. V druhém ročníku zanedbával studium medicíny a namísto toho se věnoval přírodopisu. Strávil čtyři měsíce asistováním při Grantově výzkumu mořských bezobratlých ze Severního moře. Grant odhalil Darwinovo nadšení pro proměnu druhů, ale on sám to odmítl. Studia na Cambridgské univerzitě započal Darwin roku 1827. Zde se učil přírodní teologii od botanika Johna Stevense Henslowa a četl Williama Paleyho, Johna Herschela a Alexandra von Humboldta. Zapálený do vědy studoval i katastrofistickou geologii s Adamem Sedgwickem.  V prosinci 1831 se spojil s expedicí Beagle jako geolog a přírodovědec. Přečetl knihu \"Principy geologie\" Charlese Lyella a od první zastávky na břehu ostrova St. Jago považoval Lyellův uniformitarianismus za klíč ke geologické historii krajiny. Darwin odhalil fosílie připomínající obrovské pásovce a zaznamenal zeměpisné rozdělení moderních druhů v naději, že najde centrum jejich vzniku. Po své návštěvě Ohňové země a poznání místních obyvatel už nikdy neviděl nepřeklenutelný rozdíl mezi lidmi a zvířaty. Když se loď Beagle roku 1836 blížila k", "section_level": 2}, {"title": "Další vývoj.", "content": "Darwin pokračoval ve výzkumu a rozsáhle přepracoval svou teorii, zatímco se zaměřoval na hlavní práci, publikaci vědeckých výsledků výpravy Beagle. V lednu 1842 zkušebně napsal své myšlenky Lyellovi, potom v červnu nanečisto napsal pět a třiceti stránkový náčrt své teorie. Na počátku roku 1844 začal korespondenci o svých teoriích s botanikem Josephem Daltonem Hookerem a okolo července zpracoval svůj náčrt do dvou set třiceti stránkové eseje, jež měla být v případě jeho předčasné smrti rozšířena o výsledky výzkumu a zveřejněna.  V prosinci 1844 rozšířila anonymně publikovaná vědecko–populární kniha \"Stopy přírodních dějin stvoření\", napsaná skotským žurnalistou Robertem Chambersem, zájem veřejnosti o pojem přeměnu druhů. Tato kniha využila evidenci z fosilního záznamu a embryologii k podpoře tvrzení, že žijící organismy se postupem času vyvíjejí z jednodušších na složitější. To však ukazovalo spíše přímý vývoj, než teorii větvení od společného původu, a ignorovalo adaptaci. Darwin práci brzy po zveřejnění přečetl a vysmíval se její amatérské geologii a zoologii, ale své argumenty pozorně přezkoumal poté, co přední vědci včetně Adama Sedgwicka napadli jejich etiku", "section_level": 2}, {"title": "Publikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Události vedoucí k publikování.", "content": "Článek o introdukci druhů, napsaný Alfredem Russelem Wallacem roku 1855, tvrdil, že vzory v geografickém rozdělení žijících a fosilních druhů mohou být vysvětleny, pokud každý nový druh vznikne vždy v blízkosti už existujícího, blízce příbuzného druhu. Charles Lyell na rozdíl od Darwina rozpoznal důsledky Wallaceova článku a jeho možnou návaznost na Darwinovu práci. Proto na jaře 1856 naléhal na Darwina, aby publikoval svou teorii a zajistil si tak přednost. Darwin váhal mezi touhou vydat plné a přesvědčivé dílo a tlakem na rychle vytvořený krátký článek. Rozhodl se, že nechce odhalit své nápady editorovi, jenž by článek musel posoudit před publikací v akademických novinách. 14. května 1856 začal načrtávat dílo a okolo července se rozhodl vytvořit úplnou odbornou publikaci o druzích.  Darwin přes dva roky tvrdě pracoval na knize \"Přírodní výběr\", když 18. června 1858 přijal balíček od Wallace, jenž pracoval na Molukách. Zásilka obsahovala krátkou esej popisující evoluční mechanismus a žádost, aby ji Darwin poslal Lyellovi, pokud ji uzná za hodnotnou. Mechanismus byl podobný jako Darwinova vlastní teorie. Darwin byl sklíčen tím, že byl předběhnut. S tímto problémem se svěřil dvěma nejbližším přátelům, Lyellovi a Hookerovi.  Lyell", "section_level": 2}, {"title": "Čas potřebný k vydání.", "content": "Darwin měl sice základní teorii přirozeného výběru, podle které pracoval, již od prosince 1838, ale ani o dvacet let později, když mu přišel Wallaceův dopis, nebyl připraven svou teorii zveřejnit. Dlouho se rozhodoval, jestli se vyhnout nebo odložit tvoření své publikace z osobních důvodů. Po tom, co projeví svůj názor, mohlo dojít k náboženskému pronásledování nebo společenské potupě. Kromě toho by mohl rozzlobit své přátele z církve a pobožnou manželku Emmu. Darwinova nemoc neustále způsobovala další zpoždění. Ve svém odborném článku o", "section_level": 2}, {"title": "Publikace a dodatečné úpravy.", "content": "\"O původu druhů\" bylo poprvé publikováno ve čtvrtek 24. listopadu 1859 a jeho cena byla 15 šilinků. Kniha byla knihkupectvím nabídnuta na Murrayho podzimní aukci ve čtvrtek 22. listopadu a všechny dostupné kopie byly ihned přijaty. Celkem bylo vytištěno 1250 kopií, ale po odečtení prezentačních, recenzních výtisků a také pěti kopií na autorská práva jich bylo do prodeje uvedeno okolo 1170. Z toho významné množství, 500 kopií, zakoupila Mudieho knihovna, která si tak chtěla zajistit přísun odběratelů. Druhé vydání obsahující 3000 kopií bylo na trh uvedeno 7. ledna 1860 a zahrnovalo četné opravy. Přidána byla i reakce na náboženský nesouhlas doplněním nového epigrafu na straně ii, citace Charlese Kingsleyho a fráze „Tvůrcem“ (\"„by the Creator“\") upravující konečnou větu. Během Darwinova života prošla kniha šesti vydáními", "section_level": 2}, {"title": "Publikace mimo Velkou Británii.", "content": "Ve Spojených státech amerických Asa Gray vyjednával s bostonským nakladatelstvím o publikaci autorizované americké verze, ale dozvěděl se, že dvě newyorské vydavatelské firmy už plánují využít absence mezinárodních autorských práv na tisknutí \"Původu\". Darwin se radoval z popularity knihy a ptal se Graye, zda má nějaký zisk. Grayovi se podařilo vyjednat 5% autorský honorář s newyorskou D. Appleton & Company, která jednu edici vydala uprostřed ledna 1860 a další dvě stáhla. V květnovém dopisu Darwin uvedl náklad 2500 kopií. Není však jasné, zda tím má na mysli pouze první výtisk, jelikož ten rok byly čtyři.  Za Darwinova života byla kniha široce překládána, ale vznikaly problémy s překladem pojmů a metafor a některé překlady byly zkreslené překladatelovou vlastní agendou. Darwin distribuoval prezentační kopie do Francie a Německa, doufaje, že se objeví vhodní uchazeči, neboť od překladatelů se očekávalo vytvoření vlastních dohod s místním vydavatelem. Uvítal nabídku význačného staršího přírodovědce a geologa Heinricha", "section_level": 2}, {"title": "Obsah.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Titulní stránky a úvod.", "content": "Strana ii obsahuje citace Williama Whewella a Francise Bacona o teologii přírodních zákonitostí, harmonizaci vědy a o náboženství v souladu s vírou Isaaca Newtona v racionálního Boha, který ustanovil zákonů dbalý vesmír. Ve druhé edici přidal Darwin epigraf Josepha Butlera, prohlašující, že Bůh mohl pracovat skrze přírodovědecké zákony, stejně tak jako skrze zázraky. \"Úvod\" potvrzuje Darwinovy kvalifikace jako přírodovědce a autora, pak odkazuje na dopis Johna Herschela, navrhující, že původ druhů", "section_level": 2}, {"title": "Přeměny při zdomácňování a proměny přírodní.", "content": "Kapitola I zahrnuje chov zvířat a pěstování rostlin, vracejíc se při tom až do starověkého Egypta. Darwin pojednává o soudobých názorech na původ různých vyšlechtěných plemen a dokazuje, že mnohé vznikly výběrovým chovem ze společných předchůdců. Pro ilustraci umělého výběru popsal chov domestikovaných holubů a poznamenal, že „rozrůzněnost holubích plemen je něco udivujícího.“ Všichni podle něj však pocházejí z holuba skalního. Darwin viděl dva druhy změn: zaprvé vzácné prudké změny, ty nazval „zrůdy“ nebo „monstrozity“ (např. ovce s delším tělem", "section_level": 2}, {"title": "Boj o existenci, přírodní výběr a proměnlivost.", "content": "V kapitole III se Darwin ptá, jak se odrůdy, které nazval nastávajícími druhy, stávají novými odlišnými druhy, a v odpovědi uvádí klíčovou představu, již nazval „přírodní výběr“. V páté edici ještě dodal: „Ale výraz přežití nejzdatnějšího, často používaný Herbertem Spencerem, je mnohem přesnější a někdy stejně výhodný.“  Zaznamenal, že Augustin Pyramus de Candolle a Charles Lyell uvedli, že všechny organismy jsou vystaveny drsnému soutěžení. Darwin zdůrazňuje použití fráze „boj o existenci“ v „rozsáhlém a přeneseném smyslu, včetně závislosti bytí jednoho jedince na druhém.“ Jako příklady pak dává rostliny bojující proti suchu i rostliny soutěžící o ptáky, kteří jedí jejich ovoce a rozšiřují jejich semena. Popisuje boj vyplývající z nárůstu populace: „Je to Malthusova doktrína aplikovaná na celou rostlinnou a živočišnou říši.“ Pojednává o překážkách tohoto populačního růstu, včetně složitých ekologických vzájemných závislostí, a podotýká,", "section_level": 2}, {"title": "Změna a dědičnost.", "content": "V Darwinově době neexistoval dohodnutý model dědičnosti. V kapitole I Darwin přiznal, že „zákony upravující dědičnost jsou zcela neznámé.“ Přijal verzi dědičnosti získaných znaků (po smrti Darwina začala být nazývána lamarckismus) v páté kapitole řeší to, co nazval vlivem užívání a neužívání. Uvedl svou myšlenku: „Nemůže být pochyb o tom, že užívání u domácích zvířat posílilo nebo zvětšilo některé části jejich těla, zatímco neužívání je naopak zmenšilo, a že takto získané odchylky jsou dědičné.“ Také vyjádřil své přesvědčení, že toto platí i v přírodě. Darwin konstatoval, že některé změny, které byly obyčejně připisované užívání a neužívání, například ztráta funkčních křídel hmyzu na některém ostrově, mohou být výsledkem přirozeného výběru. V pozdějších doplňcích \"Původu druhů\" Darwin rozšířil roli připisovanou dědičnosti získaných znaků. Kromě toho přiznal neznalost zdroje dědičných změn, ale spekuloval o možnosti, že", "section_level": 2}, {"title": "Potíže teorie.", "content": "Kapitola VI začíná upozorněním, že další tři kapitoly budou zaměřeny na možné námitky k teorii. Tou první je, že mezi blízce příbuznými druhy se často nenachází žádné přechodné formy, ačkoli teoreticky existovat musí. Darwin to přisuzuje soutěžení mezi odlišnými druhy, kombinovanému s malým počtem jedinců přechodných forem, který často vede k jejich vyhynutí. Zbytek kapitoly pojednává o tom, zda přírodní výběr může vytvořit složité specializované struktury a způsoby chování k jejich používání, když by bylo obtížné si představit, jak mohou být přechodné formy funkční. Darwin řekl:  Jeho odpověď byla, že v mnoha případech zvířata existují s přechodnými strukturami, které jsou funkční. Jako příklady, jak se netopýři mohli vyvinout z nelétavých předků, předložil letuchy a poletuchy. Pojednával o různých jednoduchých očích objevených u bezobratlovců, začínaje s optickým nervem pokrytým pigmentem, jejž využil jako příklad, jak se mohlo oko obratlovců vyvinout. Darwin usuzoval: „Kdyby se prokázalo, že existuje nějaký složitý orgán, který snad nebyl vytvořen početnými, postupnými a drobnými modifikacemi, moje teorie by se zhroutila. Nenacházím však žádný takový případ.“  Sedmá kapitola (v prvním vydání) se zaměřuje na evoluci instinktu. Darwinovy příklady zahrnovaly dva, které prozkoumal experimentálně: mravenci otrokářští a konstrukce šestiúhelníkových buněk", "section_level": 2}, {"title": "Geologický záznam.", "content": "Kapitola IX se vypořádává s faktem, že geologický záznam ukazuje formy života vznikající náhle, bez nespočetných přechodných fosílií předpokládaných u postupných změn. Darwin si z knihy Charlese Lyella \"Principy geologie\" vypůjčil argument, že záznam je extrémně nedokonalý, jelikož fosilizace je velmi vzácný jev rozprostřený do ohromně dlouhých období. Vzhledem k tomu, že bylo geologicky probádáno málo oblastí, nemohla existovat úplná obeznámenost se souvrstvími a fosilní sbírky byly velmi chabé. Podle něj se místní odrůdy, které migrovaly do rozsáhlejšího prostoru, zdají býti náhlým výskytem nových druhů. Darwin nepředpokládal, že bude schopný zrekonstruovat dějiny evoluce, ale pokračující objevování mu dalo opodstatněnou víru, že nové objevy mohou příležitostně odhalit přechodné formy. Aby ukázal, že bylo dost času pro přirozený výběr pracující pomalu, opět citoval \"Principy geologie\" a další pozorování založené na sedimentaci a erozi, včetně propočtu, že eroze Wealdu trvala 300 miliónů let. Počáteční výskyt celých skupin dobře vyvinutých organismů v nejstarší", "section_level": 2}, {"title": "Zeměpisné rozšíření.", "content": "Kapitola XI se zabývá důkazy z biogeografie, počínaje postřehem, že odlišnosti ve flóře a fauně z různých regionů nemohou být vysvětleny jen pomocí rozdílů v životním prostředí. Jižní Amerika, Afrika a Austrálie mají regiony s podobným klimatem v podobných zeměpisných šířkách, ale mají velmi odlišné rostliny i zvířata. Druhy, nacházející se v jedné oblasti, jsou blíže spjaté s druhy žijícími v jiných regionech téhož světadílu než s druhy na světadílu jiném. Darwin zaznamenal, že bariéry pro migraci hrají důležitou roli v odlišnostech mezi druhy různých oblastí. Vodní druhy žijící u pobřeží Střední Ameriky na atlantické a pacifické straně jsou", "section_level": 2}, {"title": "Klasifikace, morfologie, embryologie, zakrnělost orgánů.", "content": "Kapitola XIII začíná poznamenáním, že klasifikace závisí na druzích seskupených ve vícevrstevném systému skupin a podskupin, založených na různých stupních podobnosti.  Darwin diskutuje o morfologii, včetně významu homologických struktur. Říká: „Co může být zvláštnější než to, že ruka člověka utvářená k chápání, přední končetina krtka", "section_level": 2}, {"title": "Závěry.", "content": "Závěrečná kapitola přezkoumává body z kapitol předchozích a Darwin ji zakončuje vyjádřením přání, aby jeho teorie způsobila revoluční změny v mnoha oblastech přírodních dějin. Ačkoliv se ve zbytku knihy vyhnul kontroverznímu", "section_level": 2}, {"title": "Reakce.", "content": "Kniha vyvolala mezinárodní zájem a obecně rozšířenou debatu bez přísných hranic mezi vědeckými otázkami a ideologickými, sociálními nebo náboženskými aspekty. Mnoho z počátečních reakcí bylo nepřátelských, ale Darwin musel být brán vážně, jelikož jeho jméno bylo ve vědě významné a respektované. Okolo \"Původu druhů\" nevzniklo tolik kontroverzí, jako při vydání knihy Roberta Chamberse z roku 1844 \"The Vestiges of the Natural History of Creation\" (česky \"Stopy přírodních dějin stvoření\"). Ta byla vědci odmítnuta, ale přiměla širokou čtenářskou veřejnost věřit, že přírodní i lidská společnost je řízena přírodními zákony. \"O původu druhů\", jako kniha širokého veřejného zájmu, se stala spojovanou s myšlenkami společenské reformy. Její zastánci plně využili vlnu recenzí v časopisech a \"Původ\" tak vzbuzoval více zájmu než téměř všechny další vědecké práce, ačkoliv byl stále neúspěšný ve srovnání s dosud prodávanou publikací \"Stopy stvoření\". Darwinova kniha ospravedlňovala vědeckou diskusi o evolučním mechanismu a nově ražený termín darwinismus byl používán ve spojitosti s celým evolucionismem, nikoliv jen s jeho myšlenkami. Okolo poloviny 70. let 19. století byl evolucionismus vítězný.  S výjimkou strohé narážky v závěrečné kapitole se Darwin vyhýbal tématům lidské evoluce. Navzdory tomu první recenze prohlašovala, že kniha vytvořila z myšlenky „lidé z opic“ (tato fráze pochází z publikace \"Stopy stvoření\") krédo. Vývoj člověka se stal centrem diskuse a byl silně obhajován Thomasem Henrym Huxleym, který ho zdůrazňoval ve svých populárních „dělnických přednáškách“. Darwin své vlastní názory nevydával do konce roku 1871. Naturalismus přirozeného výběru se střetl s předpoklady teleologie a ačkoliv to mohlo být urovnáváno teistickou evolucí, jiné mechanismy obsahující větší pokrok či záměr byly přijatelnější. Herbert Spencer měl již lamarckismus začleněný ve své populární filosofii progresivního volného trhu lidské společnosti. Zpopularizoval termíny \"evoluce\" a \"přežití nejzdatnějšího\" a mnozí se domnívali, že byl Spencer hlavní evolucionářský myslitel.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv na vědeckou společnost.", "content": "Vědečtí čtenáři již byli seznámeni s argumenty, že druhy se měnily skrze procesy, které podléhaly přírodním zákonům, ale Lamarckovy myšlenky o přeměně a nejasný „zákon vývoje“ ve \"Stopách stvoření\" nenašly vědeckou podporu. Darwin prezentoval přírodní výběr jako vědecky testovatelný mechanismus a současně přijímal, že další mechanismy jako dědičnost získaných vlastností jsou možné. Jeho strategie stanovila, že evoluce prostřednictvím přírodních zákonů je hodná vědecké studie, a do roku 1875 evoluci přijalo mnoho vědců, ovšem jen několik jich považovalo přirozený výběr za významný. Darwinova vědecká metoda byla taktéž zpochybněna. Její zastánci podporovali empirismus Millova díla \"Systém logiky\", zatímco odpůrci se drželi idealistické školy Whewellovy \"Filosofie induktivních věd\", podle níž může výzkum začít s intuitivní skutečností, že druhy jsou pevně dané a vytvořené podle Božího plánu. Brzká podpora Darwinových myšlenek přišla ve formě objevů z pole přírodovědců studujících biogeografii a ekologii, včetně Josepha Daltona Hookera roku 1860 a Asy Graye roku 1862. Henry Walter Bates prezentoval v roce 1861 výzkum, který vysvětlil mimikry hmyzu použitím přirozeného výběru. Alfred Russel Wallace projednával důkazy z průzkumu Malajského souostroví, v rámci něhož vydal roku 1864 článek obsahující evoluční vysvětlení Wallaceovy linie.  Evoluce měla méně zřejmých aplikací v anatomii a morfologii a zpočátku měla také malý vliv na výzkum anatomisty Thomase Henryho Huxleyho. Navzdory", "section_level": 2}, {"title": "Náboženský postoj.", "content": "V dobách měnícího se myšlení a zvyšujícího se zesvětšťování vyvolala Darwinova kniha nejrůznější náboženské reakce. Objevy v geologii znamenaly, že zde byl malý odpor založený na doslovné interpretaci knihy Genesis, ale obhajoba teleologického argumentu a přirozené teologie byla centrálním námětem debat o knize v anglicky mluvícím světě.  Přirozená teologie nebyla sjednocenou naukou a zatímco někteří, jako třeba Louis Agassiz, byli silně proti myšlenkám uvedeným v knize, jiní usilovali o smír, podle nějž byla evoluce viděna jako záměrná. V Anglikánské církvi vysvětlovali někteří liberální duchovní přírodní výběr jako nástroj Božího plánu. Kněz Charles Kingsley ho viděl jen jako „vznešené pojetí božstva“. Ve druhém vydání z ledna 1860 uvedl Darwin Kingsleyho jako „proslulého duchovního“ a přidal frázi „Tvůrcem“ (\"„by the Creator“\") do závěrečné věty takto: „... život, s jeho různými silami, jež byly původně vdechnuty Tvůrcem v několik málo forem nebo ve formu jedinou.“ Zatímco někteří vykladatelé toto považují za ústupek náboženství, kterého Darwin později litoval, v té době byl Darwin názoru, že Bůh stvořil život skrze přírodní zákony, a už v prvním vydání se objevilo několik odkazů na „stvoření“.  Baden Powell velebil „mistrovský svazek pana Darwina podporující", "section_level": 2}, {"title": "Novodobý vliv.", "content": "Různé alternativní evoluční mechanismy podporované během „zatmění Darwinismu“ se staly neobhajitelné, když se lidé stále více dozvídali o dědičnosti a mutaci. Plný význam přirozeného výběru byl přijat až ve 30. a 40. letech 20. století jako část moderní evoluční syntézy. Během tohoto sloučení spojili biologové a statistici, včetně Ronalda Fishera, Sewalla Wrighta a J. B. S. Haldaneho, Darwinův výběr se statistickým chápáním Mendelových zákonů dědičnosti.  Moderní evoluční teorie se i nadále vyvíjí. Darwinova teorie evoluce přírodním výběrem se svým modelem větvení od společného předka se stala jednotící teorií biologických věd. Teorie vysvětluje rozmanitost žijících organismů a jejich přizpůsobení životnímu prostředí. S bezkonkurenční silou nachází smysl geologického záznamu, biogeografie, paralel v embryonálním vývoji, homologie, kladistiky, fylogenetiky a jiných oblastí. Rovněž se stala nezbytnou součástí aplikovaných věd jako jsou medicína a zemědělství. Navzdory vědeckému souhlasu ovlivnily politické (nábožensky založené) kontroverze to, jak je evoluce vyučována ve školách, zejména ve Spojených státech.  Zájem o Darwinovy spisy pokračuje a učenci vytvořili velké množství literatury o jeho životě i díle. Text samotného \"Původu\" byl a stále je předmětem mnoha analýz včetně variora, tj. porovnávání změn zhotovených v každém vydání, a konkordance, tedy kompletního externího rejstříku publikovaného roku 1981. Celosvětové oslavy památky 150. výročí vydání knihy \"O původu druhů\" a dvousetletého výročí narození Charlese Darwina se konaly v roce 2009. Oslavovaly myšlenky, které „posledních 150 let měnily naše chápání přírody a našeho místa v ní“.", "section_level": 1}], "src_summary": "O původu druhů či O vzniku druhů (plný anglický titul \"\", česky \"O vzniku druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život\") je kniha, v níž britský přírodovědec Charles Darwin 24. listopadu 1859 poprvé uveřejnil svou evoluční teorii, založenou na přírodním výběru, tedy přežití a množení jedinců lépe přizpůsobených podmínkám, ve kterých žijí. Předložil množství důkazů, že rozmanitost života vznikla rozrůzňováním druhů ze společných předků. Darwinova kniha vyvolala rozsáhlou diskusi, nejen přírodovědnou, ale i filosofickou a teologickou. Přestože teorie v ní vyložené byly později mnohokrát modifikovány, doplňovány a upřesňovány, jejich základní myšlenka se dodnes považuje za vědecké východisko pro pochopení vývoje druhového bohatství na naší planetě.", "tgt_summary": "《物种起源》(英语:On the Origin of Species)或物种源始,全称《论处在生存竞争中的物种之起源(源于自然选择或者对偏好种族的保存)》(英语:On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life),是达尔文论述生物演化的重要著作,出版于1859年。该书是19世纪最具争议的著作之一,其中的观点大多数为当今的科学界普遍接受。在该书中,达尔文首次提出天择演化的观点,解释生物为什么能适应环境,同时也提出了性择理论。他使用自己在1830年代环球科学考察中积累的资料,并使用农作物的人择作为例子说明生物的演化。", "id": 2628221}
{"src_title": "San Marino (město)", "tgt_title": "聖馬力諾市", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "San Marino založil roku 301 Svatý Marinus a několik křesťanských uprchlíků. Od té doby bylo město centrem křesťanů, kteří uprchli před římskými pronásledovateli. Následkem toho se San Marino stalo první republikou v Evropě. V té době bylo územím republiky pouze město.  Městské centrum bránily tři pevnosti: první a nejznámější z nich, La Guaita, byla postavena v 11. století a svou velikostí a nepřístupností zastrašovala všechny nepřátele. Kvůli válkám byla ve 13. století postavena druhá pevnost La Cesta. Avšak sanmarinský obranný systém nebyl kompletní, dokud nebyla v následujícím století postavena třetí pevnost Il Montale – nejmenší ze tří pevností ležící na posledním vrcholku Monte Titana.  S rostoucí populací se o pár čtverečních kilometrů zvětšilo i území republiky. Jelikož sanmarinské zásady nedovolovaly vtrhnout do cizí země nebo začít válku kvůli rozšíření území, dohodlo se San Marino na koupi dalších \"castelli\" (obcí).", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Ačkoliv je San Marino hlavním městem republiky, většina firem se nachází v Borgo Maggiore – druhém největším městě republiky. San Marino je třetí největší město, hned po Dogana a již zmíněném Borgo Maggiore. Sousedí se sanmarinskými obcemi Acquaviva, Borgo Maggiore, Fiorentino, Chiesanuova a s italskou obcí San Leo.  Sídlí zde Mezinárodní akademie přírodních věd San Marino.", "section_level": 1}, {"title": "Obce.", "content": "Součástí území města jsou i tyto obce (italsky: \"curazie\"):", "section_level": 2}, {"title": "Správa.", "content": "Vedení města zajišťuje jednadvacetičlenná Městská rada volená občany každé čtyři roky. V čele rady je na dva roky volený kapitán, tzv. Capitano di Castello, což je vlastně starosta města.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomika San Marina byla vždy úzce spjata s ekonomikou republiky. Až donedávna byly hlavními ekonomickými aktivitami těžba kamene a řezbářství. Dnes je zde více rozmanitá ekonomika, včetně turistického ruchu, obchodu, prodeje poštovních známek a malého zemědělského hospodaření.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Město navštíví přes tři miliony lidí ročně a stává se tak turistickým centrem. 85% turistů jsou Italové. Také je zde přes tisíc maloobchodů, kde najdete mnoho různorodých produktů. Historické centrum města, které je na seznamu světového dědictví UNESCO, je přístupné ze čtyř „bran“ a skýtá hlavní zdejší památky.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "San Marino je známé dlouhými, klikatými, dlážděnými ulicemi. Jeho nadmořská výška a příkrá cesta znemožňuje, aby sem vedla sanmarinská dálnice. Také je výjimečné tím, že ve velké části centra nesmí jezdit automobily.  Před druhou světovou válkou, ale už za diktatury Benita Mussoliniho, byla vybudována železniční trať ze San Marina do Rimini. Železniční tunely a stanice 'Piazzale Lo Stradone' stále existují. Návrhy na obnovu tratě byly vládě několikrát předloženy, avšak vždy bez odezvy.  Jezdí odsud autobusová linka do Rimini a také se z města můžete dostat 1,5 kilometrů dlouhou lanovkou do Borgo Maggiore.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Město San Marino má dva fotbalové týmy: S.S. Murata a S.P. Tre Penne.", "section_level": 1}], "src_summary": "San Marino je hlavní město a také samosprávná obec republiky San Marino. Nachází se v západní části země, na západním svahu nejvyšší hory San Marina Monte Titana. Na jejím hřebenu jsou tzv. \"\"Tři sanmarinské pevnosti\"\". V roce 2013 zde žilo přes 4 100 obyvatel na rozloze 7,09 km.", "tgt_summary": "圣马力诺市()是欧洲国家圣马力诺的首都,位于意大利半岛亚得里亚海海岸附近,圣马力诺最高峰蒂塔诺山西坡上。人口4,128人(2013年10月31日数据),为该国第三大城市。", "id": 314543}
{"src_title": "Victor Adler", "tgt_title": "维克多·阿德勒", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Praze v rodině zámožného židovského obchodníka, studoval medicínu na Vídeňské univerzitě. Po několikaleté lékařské praxi ve Vídni se stal žurnalistou a politikem.  Během vysokoškolských studií byl členem burschenschaftu \"Arminia\". V politice byl nejdříve blízký německým nacionalistům kolem Georga von Schönerera, spolu s ním dokonce roku 1882 formuloval takzvaný Linecký program, programový manifest rakouskoněmeckých národovců. Již roku 1881 však se začlenil do sociálně demokratického hnutí. V roce 1883 podnikl studijní cestu do Německa, Švýcarska a Německa a navázal kontakty s Friedrichem Engelsem a Augustem Bebelem. Roku 1886 založil ve Vídni list \"Gleichheit\", od roku 1889 vydávaný coby \"Arbeiter-Zeitung\".  Za svou politickou činnost byl opakovaně vězněn. Mezi roky 1887 a 1889 byl celkem sedmnáctkrát zatčen a strávil 18 měsíců ve vězení. Na konci 80. let 19. století se podílel na sjednocení různých rakouských marxistických skupin. Integračním jádrem těchto snah byl jeho list Gleichheit. Výsledkem techto snah byl takzvaný vídeňský kompromis (dohoda radikálů a umírněných, přechod strany na aktivní práci v rámci ústavního systému monarchie a distanc od anarchistických výstřelků). Tím znovu založil Rakouskou sociálně demokratickou stranu (tehdy pod názvem \"Sozialdemokratische Arbeiterpartei\"). Na přelomu prosince 1888 a ledna 1889 dovršil organizační výstavbu strany Hainfeldský sjezd. Adler a Karl Kautsky sepsali program strany. Adler se stal jejím prvním předsedou a v čele strany setrval až do své smrti roku 1918.  V roce 1893 Adler a sociální demokracie krátce váhala ohledně možnosti, že by podpořila návrh volební reformy, kterou předložila vláda Eduarda Taaffeho (reforma podstatně rozšiřovala volební právo a byla tak v souladu se zájmy sociálních demokratů), ale Adler pak konstatoval, že dělnické hnutí nebude „\"tahat za hraběte Taaffeho horké kaštany z ohně\".“ Ostatně za konzervativní Taaffeho vlády čelili sociální demokraté v 80. letech represím. Reforma nakonec přijata nebyla, Taaffeho kabinet padl a rozšíření volebního práva přinesla až Badeniho volební reforma o několik let později. V ideologických otázkách se rakouská sociální demokracie mezitím postupně smiřovala s ústavním rámcem Předlitavska, jak ukázala nová verze jejího programu přijatá na VII. sjezdu konaném ve Vídni v listopadu 1901.  28. listopadu 1905 se Adler stal poslancem Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor). Nastoupil sem poté, co rezignoval poslanec Josef Hannich. Zastupoval všeobecnou kurii, obvod Liberec. Ve volbách do Říšské rady roku 1907, konaných již podle rovného volebního práva, bez kurií, získal mandát za volební obvod Dolní Rakousy 20. Mandát obhájil za stejný obvod ve volbách do Říšské rady roku 1911 a ve vídeňském parlamentu setrval do konce monarchie. Od roku 1905 rovněž zasedal na Dolnorakouském zemském sněmu.  V roce 1906 se uvádí jako jeden z 10 členů poslaneckého klubu Sociálně demokratický svaz (\"Sozialdemokratischer Verband\"), který sdružoval sociálně demokratické poslance všech národností. Po volbách roku 1907 usedl do poslanecké frakce Klub německých sociálních demokratů.  Zasazoval se za federalizaci Rakousko-Uherska. Sociálně demokratická strana Rakouska si udržovala supraetnický charakter a nebyla jako ostatní politické proudy rozštěpena na jednotlivá národnostní hnutí. Čeští sociální demokraté ovšem od roku 1911 vystupovali jako fakticky samostatný subjekt. Po vypuknutí první světové války Adler podporoval vládu, protože byl přesvědčen, že válka je ze strany Rakouska obranná.  V roce 1916 spáchal jeho syn Friedrich Adler atentát na ministerského předsedu Karla von Stürgkha.  Po pádu monarchie se již těžce nemocný Victor Adler stal poslancem Provizorního národního shromáždění Německého Rakouska a 30. října 1918 i rakouským ministrem zahraničních věcí v provizorní vládě Karla Rennera, kde zastával politiku připojení Rakouska k Německu, brzy na to však zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Victor Adler (psáno i \"Viktor\"; 24. června 1852 Praha – 11. listopadu 1918 Vídeň) byl rakousko-uherský, respektive rakouský sociálně demokratický politik německé národnosti a židovského původu, na konci 80. let 19. století znovu založil Rakouskou sociálně demokratickou stranu a byl jejím předsedou až do roku 1918. Zasedal v Říšské radě a podílel se na programovém vývoji dělnického hnutí.", "tgt_summary": "维克多·阿德勒(,1852年-6月24日-1918年-11月11日),奥地利政治家,工人运动领袖,奥地利社会民主党创始人,生于布拉格,犹太商人之子,曾于维也纳大学学习化学和医学。1881年毕业后,为狄奥多·梅涅特担任助手。1878年结婚,1879年儿子弗雷德里希·阿德勒 (政治人物)出生。1886年起出版马克思主义刊物,后遭查禁。阿德勒曾前往德国和瑞士旅行,与恩格斯、奥古斯特·倍倍尔、卡尔·李卜克内西会面。阿德勒多次被捕,入狱达九个月的时间。1884年于海恩费尔德会议上成立社会民主工党,并担任主席。1905年起进入帝国会议 (奥地利),领导争取普选权的运动,1906年在马克斯·弗拉迪米尔·冯·贝克任内最终实现。阿德勒积极支持第二国际,试图维护第二国际的团结。第一次世界大战前担任社会民主党领导人,曾公开支持帝国政府参战,1918年10月进入政府担任外交部长,于一战结束当天去世。", "id": 2363927}
{"src_title": "Siméon Denis Poisson", "tgt_title": "西莫恩·德尼·泊松", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "V roce 1798 nastoupil na École polytechnique v Paříži. Díky svému nadání začal brzy spolupracovat s význačnými vědci té doby, jako byli například Joseph-Louis Lagrange nebo Pierre-Simon Laplace. Byl přesvědčený republikán, ale během Velké francouzské revoluce se o politiku nezajímal. V roce 1806 se stal profesorem a nastoupil na místo Josepha Fouriera, kterého Napoleon poslal do Grenoblu. Roku 1808 se stal astronomem v \"Bureau des longitudes\", o rok později profesorem teoretické mechaniky na nově založené Fakultě věd pařížské Sorbonny a roku 1812 členem \"Institut de France\". V roce 1817 se oženil s Nancy de Bardi a měl s ní čtyři děti. Je pohřben na hřbitově Père-Lachaise v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Poissonovo dílo je mimořádně rozsáhlé a zasahuje do mnoha oborů. Vedle svého největšího spisu, dvoudílného „Pojednání o mechanice“ (\"Traité de mécanique\", 1811), publikoval přes 300 vědeckých spisů. Zabýval se Fourierovými řadami, teorií integrálů, variačním počtem, teorií pravděpodobnosti, nebeskou mechanikou, teorií tepla a kapilarity a zejména teorií pole. Jako zastánce korpuskulární teorie světla se dlouho bránil vlnové teorii. Největší význam mají dnes jeho zakladatelské práce z teorie elektřiny a magnetismu, z matematické statistiky a z teorie pohybu planet.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Roku 1818 byl zvolen členem \"Royal society\" a 1823 členem švédské akademie věd. V roce 1821 mu byl udělen titul baron, který však nikdy nepoužíval. Roku 1832 dostal Copleyho medaili společně s M. Faradayem. Je mezi 72 slavnými Francouzi, jejichž jména jsou na Eiffelově věži. Je po něm pojmenován kráter Poisson na přivrácené straně Měsíce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Siméon Denis Poisson [\"siméon d'ni puaso\"] (21. června 1781, Pithiviers – 25. dubna 1840, Sceaux) byl francouzský teoretický fyzik, matematik, geometr a astronom.", "tgt_summary": "西莫恩·德尼·泊松男爵(,法语,1781年-6月21日-1840年-4月25日),法国数学家、几何学家和物理学家。", "id": 2225734}
{"src_title": "Lachtan ušatý", "tgt_title": "北海狮", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dospělá zvířata jsou barevně světlejší, než ostatní lachtanovití. Jejich srst je převážně světle žlutá či rezavá, případně žlutohnědá nebo velice výjimečně rudá. Po namočení je srst znatelně tmavší, spíše až černá. Samice jsou světlejší, menší, zvláště co se týče hlavy. Mláďata jsou po narození většinou celá černá a váží pouze 23 kg. Na váze však rychle přibývají a již za několik dnů dosahují hmotnosti nad 189 kg. Samec tohoto obrovského zvířete může dosáhnout váhy 600 kg, ale výjimkou nejsou ani jedinci, kteří dosáhli 1016 kg nebo dokonce 1120 kg. Zatímco samec běžně dosahuje až přes 3 m, samice jsou podstatně menší; měří maximálně 2,5 m a váží kolem 100 kg. Dospělí jedinci mívají též delší srst na krku, připomínající malou hřívu a na lachtanovitého poměrně veliké ušní boltce, podle kterých získal i své pojmenování.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Skupina lachtanů ušatých o sobě dává vědět svým hlučným štěkotem, který jde slyšet i na 200 metrů. Lachtan ušatý je výhradně masožravec. Loví nejčastěji ryby, ale i olihně a chobotnice. Jeho lov mu usnadňuje i jeho výborná schopnost v plavání, což dokazuje i fakt, že zkoumání obsahu žaludku potvrdilo, že se pro svou potravu umí potopit i do hloubky 180 m.  Velké nebezpečí pro ně představují silné mořské bouře, při kterých jim nepomůže ani jejich výborná plavecká zdatnost a často se následkem vysílení i utopí. Proto se při mořských bouřkách stahují lachtani ušatí ke břehu, kde na skaliskách pomalu přečkávají nepříznivé období.  V období rozmnožování připlouvají na společná shromaždiště nejprve samci, kteří vedou o území bouřlivé boje, které však jen občas končí smrtí jednoho z nich. Každý z nich si snaží přivlastnit území, které je asi 20 až 30 m. Po soubojích teprve připlouvají samice, kteří se ihned připojují k samcům, kteří si toto území již obsadili. Nejsilnější samci mívají až 80 samic, ale ti slabší jen 7 až 8, někteří jednu a asi jedna čtvrtina nezíská žádnou. Ti se poté připojují k mladým nedospělým samcům, kteří připluli spolu se samicemi. I přesto, že nejsilnější samec dá rázné znamení, že on je nejsilnější, často se najdou jedinci, kteří se mu snaží získané samice odcizit. Proto si je musí samci bedlivě hlídat, zuřivě odhánět slabší samce, což má za následek i to, že samice nepustí do moře ani za potravou.  Když se samice dostane na skaliska, nejprve porodí mláďata a poté se páří. Samci se k samicím chovají velice něžně, přesně naopak jako ke svým sokům, se kterými o ně bojoval, a někteří samci nosí samici dokonce v zubech. Po skončení období rozmnožování odchází ze skalisek nejdříve samice s mláďaty a na závěr teprve samci. V tomto období zkonzumují lachtani ušatí několikrát více potravy, než obvykle. Důvodem toho je stálé hlídání samic, při kterém se nemohl samec pořádně ani nažrat, ani napít. Navíc jsou samci ze stálých soubojů velice unaveni, což se projevuje i u jejich štěkotu, který je velice slabý a střídá ho silné chraptění. I samice jsou na tom stejně, jelikož je samci nepouštěli za potravou.", "section_level": 1}, {"title": "Lov.", "content": "Smutným faktem je, že jediným vážným nepřítelem lachtanů ušatých je právě člověk. Až do začátku druhé světové války se ročně ulovilo přes 12 000 až 20 000 lachtanů ušatých, po válce se lov velice mírně stabilizoval. Při lovu se lovci snaží lachtany odehnat od moře a silnější samce zabíjejí nejčastěji střelnými zbraněmi. Nutno však dodat, že v mnohých krajích poskytují lachtani ušatí lidem jedinou obživu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lachtan ušatý či lachtan Stellerův (\"Eumetopias jubatus\") je velký mořský savec, největší zástupce čeledi lachtanovitých (Otariidae), který obývá břehy Tichého oceánu konkrétně od Britské Kolumbie přes Aljašku a ostrovy v Beringově moři, přes pobřeží asijského východu a Japonsko až po Sachalin. Z ploutvonožců ho dokáže co do velikosti dohnat jedině jediný žijící zástupce čeledi mrožovitých (Odobenidae): mrož lední (\"Odobenus rosmarus\").", "tgt_summary": "北海狮(Eumetopias jubatus)主要分布在北太平洋沿岸,是北海狮属的唯一种类,海狮科最大的一种。", "id": 1251197}
{"src_title": "Zemní plyn", "tgt_title": "天然气", "src_document": [{"title": "Fyzikální charakteristiky.", "content": "Tyto charakteristiky jsou průměrné, protože se podle složení na různých nalezištích liší.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "Zemní plyn je směsí plynných alkanů methanu (CH), ethanu (CH), propanu (CH) a butanu (CH).  Typické složení zemního plynu : Složení zemního plynu se liší podle toho, ze kterého ložiska se těží. Následující údaje o složení byly převzaty z a. Hodnoty jsou v molárních procentech.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Zemní plyn vzniká v přírodě třemi způsoby: biogenicky bakteriálním rozkladem organické hmoty, termogenicky společně s ropou nebo anorganickou cestou během tuhnutí magmatu.  Anorganicky vzniklé uhlovodíky byly popsány z oceánských hřbetů v Tichém a Atlantském oceánu. Jejich množství jsou velmi malá a nacházejí se v tak nepřístupných hloubkách daleko od pevniny, že nemají komerční význam.  Biogeneze probíhá pouze v mělkých částech zemské kůry a jejími produkty jsou pouze plynné uhlovodíky (metan). Spočívá v přeměně organické hmoty drobnými mikroorganismy na metan. Methanogeny, drobné, metan produkující mikroorganismy, chemicky rozkládají organickou hmotu k výrobě metanu. Tyto mikroorganismy se běžně vyskytují v oblasti blízko povrchu, které jsou bez kyslíku. Tyto mikroorganismy také žijí ve střevech většiny zvířat, včetně člověka. Tvorba metanu tímto způsobem probíhá jen v blízkosti povrchu země, a většina tohoto metanu je obvykle ztracena do atmosféry. Za určitých okolností však může tento metan být zachycen v podpovrchových strukturních pastích a vytěžen jako zemní plyn. Příklad biogenního metanu je skládkový plyn.  Při pokračující subsidenci sedimentární pánve biogeneze ustává a začnou probíhat procesy termogenické. Při termogenické přeměně organické hmoty vznikají plynné uhlovodíky (zemní plyn), tekuté uhlovodíky (ropa) i pevné uhlovodíky (asfalt). Organický materiál se vlivem tepla a tlaku přemění nejprve na kerogen a pak na ropu a zemní plyn. Ropa se začíná tvořit při cca 60 stupních Celsia termogenickým rozpadem (krakováním) kerogenu. Tento proces pokračuje až do cca 120 stupňů Celsia. Při cca 100 stupních začíná tvorba plynu, která pokračuje zhruba do 200 stupňů Celsia. Teplotnímu intervalu tvorby ropy se říká ropné okno (60-120 stupňů Celsia). Teplotnímu intervalu tvorby plynu se říká plynové okno (100-200+ stupňů Celsia). Podle tepelného toku v daně sedimentární pánvi se hloubka ropného okna pohybuje mezi 2–4 km a hloubka plynového okna mezi 3–6 km.  Bez ohledu na teplotní podmínky v pánvi jsou různé zdrojové horniny náchylné k vytváření různých typu uhlovodíků. Některé zdrojové horniny (mořské břidlice s vysokým obsahem organického materiálu) jsou schopné produkce kapalných uhlovodíků (ropy) i plynu. Produkce probíhá postupně podle zahřívání zdrojové horniny při subsidenci a procházením nejprve ropným oknem a pak plynovým oknem. Uhlí se tradičně považuje za zdrojovou horninu náchylnou ke tvoření plynu, avšak v určitých případech (v závislosti na typu uhlí) může tvořit i ropu.  Poté co zdrojová hornina dosáhne zralosti, nastane migrace. Plyn, někdy společně s ropou, migrují buď podél geologických zlomů (vertikální migrace) nebo podél porézních sedimentárních vrstev (laterální migrace). Typické příklady nosných vrstev při laterální migraci jsou porézní pískovce, některé vápence nebo i zvětralé vyvřelé horniny.  Poslední fáze je zachycení migrující ropy a plynu v tzv. ropné pasti, čímž vzniká jejich současná naleziště. Ropná past sestává z porézních hornin, které jsou v nadloží a po stranách utěsněné horninami nepropustnými. Ropné pasti jsou tvořeny jako geologické struktury (např. antiklinály, zlomové struktury), nebo stratigraficky (např. vyklinováním pískovce a faciálním přechodem do nepropustných břidlic). Těsnící horniny jsou většinou břidlice s vysokým obsahem jílu, ale i vyvřelé horniny, pokud nejsou zvětralé. Srdcem ropné pasti je pak vlastní porézní hornina (tzv. kolektorová hornina), kde se migrující ropa a plyn nahromadí. Typické kolektorové horniny jsou porézní pískovce nebo vápence korálových útesu. Klíčovým parametrem kolektorových hornin je jejich porozita a propustnost. Typická porozita se pohybuje od 8-35%, a typická propustnost od 100 Millidarcy (mD) do několika Darcy.  Uvnitř kolektoru se jednotlivé tekutiny rozdělí podle relativních hustot. Plyn se nahromadí v nejmělčích částech ropné pasti, ropa níže a voda nejníže.  Zdrojové horniny, maturace, migrace, ropné pasti, kolektorové a těsnicí horniny jsou souhrnně nazývaný ropným systémem. Aby mohlo naleziště vzniknout, musí v dané sedimentární pánvi existovat všechny jeho elementy. Navíc musí jejich tvorba proběhnout ve správné sekvenci. Například tvorba ropných pasti musí proběhnou před migraci, jinak ropa a plyn budou migrovat až na povrch a uniknou do atmosféry. Studium elementů ropného systému je základem moderního průzkumu.", "section_level": 1}, {"title": "Průzkum.", "content": "Moderní průzkum je založen na stejných principech jako průzkum na ropu. Základem je těsná integrace mnoha technických disciplín: geologie, geofyziky, paleontologie, geochemie, petrofyziky, ropného inženýrství a ekonomie. Práce se provádí v prostředí integrovaných týmu, v rámci nichž uvedené disciplíny těsně spolupracují.  Základem je vždy dobrá znalost podpovrchové strukturní stavby. Ta se vybuduje na základě analýzy seismických profilů ve 2D nebo 3D modelu a do jisté míry i ze satelitních snímků nebo z terénní práce. Geochemická, geologická a paleontologická data ze starších vrtů se musí integrovat do vznikajícího modelu tak, aby vznikl co nejpřesnější obrázek podpovrchových struktur.  Geochemik provede analýzu zdrojových hornin (pokud existují vzorky), a analýzu vzorků ropy buď z existujících vrtů nebo z míst kde ropa prosakuje na povrch. Tím se potvrdí věk a typ zdrojové horniny, a její stupeň termální maturace.  Paleontolog provede analýzu podpovrchových vzorků z vrtů a povrchových vzorků z výchozu. Určí věk hornin ve studované oblasti a v některých případech i jejich sedimentární původ. Ze studia fosilních společenstev se dá určit v jakém prostředí byla ta která hornina uložena, zda v mělkém moři nebo v hluboké vodě apod.  Geofyzik a geolog integrují výsledky paleontologické analýzy dohromady se seismickými profily, profily interpretují a společně zmapují oblast. Připraví strukturní podpovrchové mapy klíčových horizontů a identifikují možné prospekty k vrtání. Zvláštním úkolem geofyzika je získat ze seismických profilů kvantitativní informace o porozitě a kapalinovém obsahu studovaných horizontů. Tým potom společně s ropným inženýrem a ekonomem odhadne možné rezervy.  Jakýkoliv průzkum neodvratně obsahuje element rizika. Typický průzkumný vrt má naději na úspěch mezi 5-40%. Tým má za úkol toto riziko odhadnout.  Průzkumné vrty jsou prvním stadiem hledání ropy a plynu. Když je nové ložisko objeveno, druhým stadiem jsou podpůrné vrty, které mají za úkol přesně vymezit ložisko a získat co nejvíce parametrů o kolektorových horninách. Tyto informace tým použije v modelování kolektorů. Nejdříve se připraví 3D statický model kolektorů že všech dostupných geologických a geofyzikálních dat. Ten se potom podrobí dynamické simulaci, při které se předpovídá tok tekutin (ropy, plynu a vody) skrz kolektor během produkce. Na základě této dynamické simulace tým potom navrhne optimální umístění těžebních vrtů. V tomto stádiu tým těžebních inženýrů navrhne povrchová těžební zařízení a jejich cenu.  Na základě této práce ekonomové přepracují ekonomický model peněžního toku během života ropného pole. Na základě toho management rozhodně, zda do projektu dále investovat a přikročit k těžbě. Pokud je rozhodnutí kladné, tým těžebních inženýrů postaví povrchová těžební zařízení a vrtní inženýři vyvrtají těžební vrty. Průzkumné vrty se ve většině případů nehodí pro produkci a jsou hned po vyvrtání a ukončení karotážních měření zacementovány.", "section_level": 1}, {"title": "Těžba.", "content": "Tradiční ložiska zemního plynu jsou strukturní pasti sestávající z porézní kolektorové horniny obklopené horninami nepropustnými (břidlice, sůl, vyvřeliny). Plyn se nahromadí v nejvyšší části pasti, kde může být navrtán a vytěžen. Pokud se jedná o dvoufázové ložisko (plyn a voda), optimální strategie je navrtat klasickým vertikálním vrtem samý vrchol struktury co nejdále od rozhraní plyn-voda. Cílem je, aby se co nejdéle zabránilo přítoků vody do vrtu. Pokud se jedná o třífázové ložisko (plyn-ropa-voda), ropa se musí vytěžit nejdříve a teprve poté přistoupit k těžbě plynové čepičky. Když by se plynová čepička vytěžila nejdříve v kolektoru by poklesl tlak a zvýšila by se viskozita zbývající ropy. To by mělo nutně za následek drastické snížení jejich vytěžitelných zásob.  Nekonvenční ložiska plynu je kolektivní název pro všechny zdroje zemního plynu kromě tradičních dvou- a třífázových kolektorů. Může se jednat o těžbu plynu přímo z původní zdrojové horniny, kde se plyn tvoří \"in-situ (=na svém místě)\". Tomuto typu ložiska se říká břidlicový plyn. Zdrojové horniny jsou typicky břidlice s velmi nízkou propustností. Tradiční vertikální vrty se nedají použít, protože obnaží jen poměrně krátkou délku formace. Používají se proto vrty ukloněné nebo i horizontální, ve kterých délka horizontální sekce může dosáhnout až několika km. Cílem je obnažit co největší délku formace. Poté se přistoupí k hydraulickému štěpení formace, aby se vytvořily systémy umělých puklin, skrz které by do vrtů mohl začít proudit obsah formace (plyn a/nebo ropa). Hydraulické štěpení se u dlouhých horizontálních vrtů provádí v několika stádiích a nazývá se vícestupňové hydraulické štěpení.  Dalším nekonvenčním zdrojem je metan uhelných slojí (CBM, Coalbed Methane). Jedná se o metan uložený v uhlí procesem zvaným adsorpce. Tím se liší od typického pískovce nebo jiného tradičního ložiska. Nazývá se \"sladký plyn\", protože obsahuje málo sirovodíku. Je v téměř tekutém stavu. Na rozdíl od tradičních ložisek obsahuje velmi málo těžších uhlovodíků jako je propan nebo butan, a žádný kondenzát. Často obsahuje až několik procent oxidu uhličitého. Některé uhelné sloje, jako jsou ložiska v Illawarra v Austrálii, obsahují naopak málo metanu a převládající plyn je oxid uhličitý. Přítomnost metanu v uhelných slojích je známá z podzemní těžby uhlí, kde představuje vážné bezpečnostní riziko.  Těžba je založena na principu desorpce, která probíhá podle křivky Langmuirovy adsorpční izotermy. Adsorbovaný metan se uvolní, pokud se sníží v uhelné sloji tlak. Metan je těžen vrtáním do uhelné sloje s následným čerpáním vody ze sloje. Pokles tlaku umožňuje desorpci metanu a jeho průtok v plynném skupenství na povrch. Pod tlakem je pak plynovodem distribuován.  Dalším nekonvenčním zdrojem jsou zmrzlé hydráty metanu pod mořským dnem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zemní plyn je přírodní hořlavý plyn využívaný jako významné plynné fosilní palivo. Jeho hlavní složkou je methan. Zemní plyn se těží z porézních sedimentárních hornin uzavřených ve strukturních pastech podobně jako ropa. Nachází se buď samostatně, společně s ropou nebo černým uhlím. Používá se také jako zdroj vodíku při výrobě dusíkatých hnojiv.", "tgt_summary": "天然气是一种主要由甲烷组成的气态化石燃料。它主要存在于油田以及天然气田,也有少量出于煤层。", "id": 2802038}
{"src_title": "Latinské skloňování", "tgt_title": "拉丁语名词", "src_document": [{"title": "Skloňování latinských substantiv.", "content": "Latinská podstatná jména (\"[nomina]substantiva\" se skloňují podle 5 skloňovacích typů („vzorů“, tzv. deklinací). O zařazení do příslušné deklinace rozhoduje koncovka genitivu singuláru substantiva, typicky uváděná společně s tvarem nominativu a gramatickým rodem ve slovníku.  Latina má šest pádů (\"casus\"), které kromě 6. pádu odpovídají pádům českým, tzn. ptáme se na ně týmiž pádovými otázkami. Latinský 6. pád (\"ablativ\") odpovídá českému 7. pádu, proto se na něj ptáme pádovými otázkami \"\"kým, čím\"\". Český 6. pád je pouze předložkový a do latiny se překládá podle vazby latinských předložek.", "section_level": 1}, {"title": "Substantiva 1. deklinace.", "content": "Jako substantiva 1. deklinace se označují podstatná jména, která mají v gen. sg. koncovku -ae. Skloňují se podle vzoru femina,-ae, f..", "section_level": 2}, {"title": "Substantiva 2. deklinace.", "content": "Jako substantiva 2. deklinace se označují podstatná jména, která mají v gen. sg. koncovku -i. V zásadě se skloňují podle dvou vzorů, v závislosti na tom, zda se jedná o podstatné jméno mužského rodu (tzv. maskulinum, zkr. \"m.\"; vzor servus, -i, m., popř. puer, -i, m.) puer-chlapec, servus-otrok, nebo jde o podstatné jméno středního rodu (tzv. neutrum, zkr. \"n.\"; vzor verbum, -i, n.). Podtyp \"puer\" nepřibírá ve voc. sg. žádnou koncovku (puer-0).", "section_level": 2}, {"title": "Substantiva 3. deklinace.", "content": "Skloňují se podle vzorů: \"mīles, mīlitis, m. (voják) carmen, carminis, n. (píseň, báseň),cives,civis (občan)\" a \"mare, maris, n. (moře)\". Jsou zakončena v gen. na -is.", "section_level": 2}, {"title": "Substantiva 4. deklinace.", "content": "Skloňují se podle vzorů \"exercitus, exercitūs, m. (vojsko)\" a \"cornū, cornūs, n. (roh, křídlo)\". Jsou v gen. zakončena na -ūs.", "section_level": 2}, {"title": "Substantiva 5. deklinace.", "content": "Skloňují se podle vzoru \"rēs, reī, f. (věc)\". Jsou v gen. zakončena na -eī.", "section_level": 2}, {"title": "Skloňování latinských adjektiv.", "content": "Latinská gramatika nedělá mezi substantivy a adjektivy žádný velký rozdíl. Obojí jsou jména a skloňují se stejně.  Nejvhodnější dělení latinských adjektiv je podle deklinace, podle níž se skloňují. Rozlišují se  Mezi zájmenná adjektiva patří např.: \"solus\", \"unus\", \"totus\", \"uter\" (a \"uterque\"), \"nullus\", \"ullus\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Latina, podobně jako čeština, typologicky náleží k tzv. flexívním jazykům, pro které je charakteristické ohýbání (flexe) některých slovních druhů rozvinutým systémem koncovek. Skloňování neboli deklinace je typickým znakem podstatných jmen, skloňují se však také přídavná jména, zájmena a číslovky.", "tgt_summary": "拉丁语的名词一般有六个格:主格、呼格、属格、与格、宾格、夺格,同时名词还分成三个性别:阴性、阳性和中性;少数地理名词还可以有方位格。拉丁语句子的意思几乎完全由名词变格而决定,和语序没有关系。", "id": 359060}
{"src_title": "Velká čistka", "tgt_title": "大清洗", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "Velká čistka byla zahájena pod šéfem NKVD Genrichem Jagodou, na jejím vrcholu od září 1936 do srpna 1938 ji řídil Nikolaj Ježov – tato perioda je proto někdy nazývána „ježovština“; Jagoda i Ježov ovšem stalinským čistkám zanedlouho padli za oběť sami, první byl popraven roku 1938, druhý o necelé dva roky později. Oba dva ovšem jen vykonávali přání a vůli Stalina. Ježova ve funkci šéfa NKVD nahradil Stalinův chráněnec Lavrentij Berija.  Oběti čistek byly často popravovány či vězněny bez řádného soudu, jak jej předepisoval i tehdejší sovětský právní řád, pouze na základně rozhodnutí takzvaných „trojek“ složených z důstojníků tajné policie NKVD, tajemníka krajského výboru a krajského státního zástupce. Pokud k soudům docházelo, šlo o zinscenované a předem rozhodnuté politické procesy, při nichž bylo doznání vynuceno pod nátlakem, často mučením obžalovaných. Oběti byly obviňovány z různých smyšlených, zpravidla politických, zločinů, například sabotáže, špionáže nebo protisovětské agitace.  Podle odtajněných sovětských archivů NKVD během let 1937 a 1938 zatkla 1 548 367 osob, z nichž bylo pak 681 692 zastřeleno, což v průměru znamená asi 1000 poprav denně. Celkový počet obětí ježovštiny se někdy odhaduje na 950 tisíc až 1,2 milionu, vzhledem k neúplné dokumentaci může být i podstatně vyšší.  Mezi zatčenými byli spisovatelé Isaak Babel, Varlam Šalamov, Boris Pilňak a Osip Mandelštam, letecký konstruktér Andrej Tupolev, tvůrce sovětského raketového programu Sergej Koroljov, esperantista Vladimir Varankin, jazykovědec Branislav Taraškievič, diplomaté Nikolaj Krestinskij a Grigorij Sokolnikov, český letec Jan Březina, bolševičtí revolucionáři Vladimir Antonov-Ovsejenko a Béla Kun, bělogvardějský velitel Anatolij Pepeljajev nebo maršál Konstantin Rokossovskij. V roce 1937 byl unesen a později popraven bývalý bělogvardějský generál Jevgenij Miller.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní události.", "content": "K periodizaci období Velké čistky se někdy používají tyto události:", "section_level": 1}], "src_summary": "Velká čistka (rusky, \"Bal'šaja čistka\"), někdy označovaná i jako Velký teror, je označení několika souvisejících kampaní politické represe a perzekuce v Sovětském svazu 30. let 20. století, které Josif Stalin spustil s cílem odstranit zbývající opozici a získat neomezenou moc. Čistka se týkala většiny vrstev sovětské společnosti: samotné komunistické strany, úřednictva, důstojnického sboru, inteligence, rolnictva (takzvaných „kulaků“), etnických minorit a náboženských skupin. Záminkou k jejímu rozpoutání byla vražda Sergeje Kirova, hlavy leningradské stranické organizace, v roce 1934. Nejviditelnějším projevem čistky byly takzvané moskevské procesy, veřejná, předem secvičená a rozhodnutá soudní přelíčení proti vedoucím funkcionářům komunistické strany, končící drakonickými rozsudky.", "tgt_summary": "大清洗(),一译「大整肃」、「大清扫」,是指在1930年代,苏联在苏联最高领导人斯大林执政下爆发的一场政治镇压和迫害运动。以谢尔盖·基洛夫被刺事件引发,它包括对苏联共产党内部的清洗以及对无辜人员的迫害,这段时期典型的现象包括无处不在的监控、到处都存在的怀疑「间谍破坏」、做秀公审、关押和死刑,为苏联最黑暗的红色恐怖时期。1938年,苏联秘密警察首脑、大清洗主要执行者叶若夫遭到政治清洗,一般被认为是大清洗的结束。", "id": 1409711}
{"src_title": "Ploskonosí", "tgt_title": "闊鼻小目", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Ploskonosé opice obývají hlavně tropy a subtropy Jižní a Střední Ameriky. Nejvíce jich lze nalézt v povodí řeky Amazonky, kde jsou nejrozsáhlejší lesní porosty s rozmanitou vegetací umožňující opicím snadnou obživu. Některé druhy našly svůj domov i vysoko na svazích And.", "section_level": 1}, {"title": "Historie evoluce.", "content": "Ploskonosé opice patří do řádu primátů, jehož nejstarší historie začíná pravděpodobně před 60 mil. let v pozdním paleocénu. Fosilní nálezy infrařádu opic pocházejí z období před 40 mil. let, ze středního eocénu. Zhruba před 25 mil. let dochází k rozdělování prakontinentu a Jižní Amerika se začíná vzdalovat od Afriky, od této doby začíná oddělený vývoj opic Nového i Starého světa, vyvíjejí se ploskonosé opice.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jsou to opice rozličných velikostí, od kosmana zakrslého velikého okolo 15 cm po chápanovité měřící až 90 cm a vážící okolo 10 kg. Od svých příbuzných úzkonosých se na první pohled liší širokou nosní přepážkou mezi nozdrami směřujícími do stran. Při čelním pohledu, odmyslíme-li různá ochlupení, vypadá jejich hlava širší, při bočním je zase protáhlejší. Mají dobrý zrak a prostorové vnímání, až na mirikinovité vidí barevně. Sluch mají také dobrý, pouze čich je redukovaný. Samice má jeden pár prsních bradavek a zjevný menstruační cyklus.  Dalším významným znakem je mohutný ocas, u mnoha rodů je chápavý, s hmatovou plochou, nejvíce je tato vlastnost rozšířena u chápanovitých, kteří jej používají jako pátou končetinu a také ještě u malpovitých. Nutno zmínit i vřešťany, kteří díky hrdelnímu rezonátoru jsou považování za jedny z nejhlasitějších živočichů. Téměř všechny ploskonosé opice, až na kosmanovité, mají na rozdíl od úzkonosých, tj. i od lidí, 36 zubů, zubní vzorec je 2,1,3,3 (2 řezáky 1 špičák, 3 třenové zuby a 3 stoličky).", "section_level": 1}, {"title": "Životní projevy.", "content": "Jsou to všežravci s různou převahou rostlinné nebo živočišné potravy v závislosti na druhu i místě výskytu. Výjimkou jsou pouze vřešťani, kteří jsou typičtí vegetariáni. Až na mirikinovité jsou denními živočichy. Svůj život více méně tráví na stromech kde si hledají potravu i nocují, na zem slézají málokdy. Po větvích se pohybují hbitě po čtyřech končetinách a dobře skáčou. Na prstech mají nehty, někdy i dlouhé, za jejíchž pomoci dobře šplhají i ty druhy, které nemají palec postavený proti ostatním prstům.  Žijí v různě velkých skupinách s rozdílně rozvinutou strukturou a komunikují pomoci gest, mimiky a hlavně hlasem. Používají pro značkování svých území i výměšky pachových žláz nebo moč. Vyskytují se různorodé způsoby soužití, nikdy však dospělí samci nebo samice nežijí osamoceně. Některé druhy jsou monogamní (např. mirikinovití) kde samec žije se samici a mláďaty. Většina je však polygamních, ti žijí v tlupách s různým počtem samců a samic, například tlupy kotulů mívají i stovku zvířat. Ploskonosí jsou ve srovnání s úzkonosými považováni za vývojově méně úspěšné.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Oddělení ploskonosých opic se podle odlišných autorů dělí na 4 až 5 čeledí. Na základě moderní kladistické klasifikace došlo hlavně k osamostatnění bývalých podčeledí malpovitých.  ├── čeleď malpovití (Cebidae)", "section_level": 1}], "src_summary": "Ploskonosí (Platyrrhini, Ceboidea), nebo také opice ploskonosé nebo opice Nového světa, je jedno ze dvou oddělení infrařádu opic (Simiiformes). Druhým je úzkonosí, opice úzkonosé, neboli opice Starého světa. Někdy je pro zařazení ploskonosých a úzkonosých používán taxon \"parvorder\" nebo \"falanx\", zde je použito české pojmenování oddělení.", "tgt_summary": "阔鼻小目(学名:),又称新世界猴,是产于中美洲与南美洲的四科灵长目动物,包括卷尾猴科、青猴科、僧面猴科和蜘蛛猴科。新世界猴与旧世界猴合称为猴。", "id": 910800}
{"src_title": "Trpaslíci (Středozem)", "tgt_title": "矮人 (中土大陸)", "src_document": [{"title": "Tolkienova inspirace.", "content": "Trpaslíci představují tradiční postavy objevující se v mytologiích a pověstech celé řady evropských národů. Nalezneme je nejen ve slovanské, ale také v germánské, finské či keltské mytologii, které Tolkienovi poskytly nejvíce inspirace.  Při tvorbě trpaslíků Středozemě byl Tolkien, ačkoliv se od toho později distancoval, ovlivněn především mytologií germánskou. Pro označení trpaslíka využil slova \"dwarf\", k němuž místo tradičního anglického plurálu \"dwarfs\" užíval v množném čísle výrazu \"dwarves\". Pro většinu trpasličích jmen objevujících se v jeho příbězích navíc využil jména trpaslíků ze staroislandského eposu Edda. Jak trpaslíci z germánských pověstí tak trpaslíci z Tolkienovi Středozemě pak žijí ve skalách, jsou výbornými řemeslníky a mají určitý sklon k chamtivosti.  Kromě mytologií však Tolkiena velkou měrou ovlivnili také pohádky. Sám přiznal, že při psaní \"Hobita\" se nechal inspirovat klasickou pohádkou O Sněhurce a sedmi trpaslících objevující se v Pohádkách bratří Grimmů. Paralelu k tajnůstkářství Tolkienových trpaslíků pak lze nalézt v pohádce o skřítkovi Rumplcimprcamprovi (anglicky \"Rumpelstiltskin\"), který odmítá prozradit své pravé jméno.", "section_level": 1}, {"title": "Pojmenování.", "content": "Sami trpaslíci se ve svém tajném jazyce Khuzdul nazývají Khazâd. Elfové je nejčastěji označují jako Naugrim čili \"Zakrnělý lid\" nebo Gonnhirrim tedy \"Pány kamene\".", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Trpaslíci jsou velice hrdí, nepoddajní, stateční, silní a otužilí. Měří většinou v mládí od metru dvacet do metru padesát pět. Dožívají se v průměru dvěstě padesáti let. Jsou velkými řemeslníky, kováři a staviteli kamenných síní a staveb. Těží kovy v podzemí hor, nejznámějším příkladem je vzácný kov mithril z Morie. Velkou zálibu mají také ve zpracování železa, stříbra a zlata a ve výrobě zbraní. Nade vše milovali výtvory své práce, které žárlivě střežili. Vytvořili si vlastní řeč khuzdulštinu, kterou však žádné jiné plemeno Středozemě neznalo, protože si ji trpaslíci velice přísně střežili. Jedno z mála známých slov této řeči je označení pro trpaslíka – Khazâd.", "section_level": 1}, {"title": "Trpaslice.", "content": "O trpaslicích se toho v Tolkienových příbězích mnoho nevypráví. Jedinou známou trpaslicí Středozemě je Dís, sestra Thorina Pavézy a matka Kíliho s Fílim. Je známo, že trpaslic je mezi trpaslíky velice málo, pravděpodobně asi jen třetina celého národa. Ne každá z nich navíc hledá partnera a mnoho trpaslic se ve svém životě vůbec nevdá. To vede u trpaslíků k velice pomalému populačnímu přírůstku, který je navíc kriticky ohrožen za každé nestabilní situace.  Trpaslice jen zřídkakdy opouštějí bezpečné úkryty pod horami. Když už jsou k tomu okolnostmi donuceny, jsou svým zjevem, hlasem, ale také oděvem natolik podobné svým mužským protějškům, že je jiné plemeno téměř nedokáže rozpoznat. Někteří lidé si proto začali myslet, že trpaslíci sami rostou z kamene a že trpaslice neexistují.", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy s elfy.", "content": "Vztahy mezi trpaslíky a elfy byly často chladné. Nejlepší shodu udržoval s elfy Durinův lid. Ten nacházel porozumění především u eregionských Noldor. Tradičně zlé vztahy měli trpaslíci se Sindar, kteří vinili naugrim z usmrcení krále Thingola a z masakru při dobytí Doriathu. Ojedinělým příkladem vřelého přátelství mezi trpaslíkem a elfem byl vztah Gimliho s elfem Legolasem popsaný v Pánovi prstenů.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Trpaslíci věří, že jejich mrtví odcházejí do Mandosu, kde se shromažďují u svého otce Aulëho. Ilúvatar jim prý nakonec dá místo mezi svými dětmi a po Dagor Dagorathu budou obživlí trpaslíci pomáhat Aulëmu s obnovou poničené Ardy. Své mrtvé ukládají do velkých kamenných mohyl, proto elfové mysleli, že se trpaslíci po smrti vracejí do hlíny a kamene z nichž byli stvořeni. Trpaslíci rovněž věří v reinkarnaci svých sedmi praotců, kteří údajně znovu ožívají mezi svým lidem. Mezi Dlouhovousáči se do počátku čtvrtého věku šestkrát znovu narodil král Durin.", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stvoření a probuzení.", "content": "Sedm otců trpaslíků vytvořil v skryté jeskyni ve Středozemi samotný Vala Aulë, jelikož se již nemohl dočkat příchodu prvních Ilúvatarových dětí. Stvořil je silné a odolné, aby mohly odolat Morgothově zlé moci. Aulë ale nemohl vytvořit bytosti s vlastní svobodnou vůlí. Když stvořitel Ilúvatar uviděl Aulëho výtvor, přikázal mu, aby svou práci zničil. Podle předpovědi měli být totiž prvorozenými bytostmi Ardy elfové. Aulë se s žalem chystal své trpaslíky rozbít. Ilúvatarovi se však Aulëho pro lásku k jeho práci zželelo a tak ho zastavil a dal trpaslíkům vlastní fëa a vtělil jim život. Aby však byla dodržena předpověď o prvorozených, bylo sedm otců trpaslíků uspáno a Aulë je rozmístil po celé Středozemi. Kvůli svému původu trpaslíci v pozdějších časech mezi Valar uctívali především svého stvořitele Aulëho, kterému říkali Mahal.  Po zrození elfů u jezera Cuiviénen na východě v prvním hvězdném věku, procitli ve svých úkrytech v hlubokých slojích také otcové trpaslíků. Každý z praotců zbudoval v horách svého probuzení velké sídlo, elfové však ve svých příbězích mluví pouze o třech nejznámějších, kterými byli Hadhodrond (Khazad-dûm), Belegost (Gabilgathol) a Nogrod (Tumunzahar). Nejvýznamnějším z trpasličích měst se stala Khazad-dûm nacházející se přibližně uprostřed Mlžných hor. Khazad-dûm – Trpasluj vybudoval nejstarší z trpasličích praotců Durin I., zvaný pro svůj dlouhý věk \"Nesmrtelný\", který se stal prvním a nejrespektovanějším vůdcem mezi všemi sedmi trpasličími rody.", "section_level": 2}, {"title": "První sluneční věk.", "content": "Elfové v Beleriandu se poprvé setkali s trpaslíky z Modrých hor v prvním věku. I přestože mezi oběma národy panovaly pouze vlažné styky, měli ze vzájemného obchodu obrovský užitek obě strany. Trpaslíci naučili Sindar výrobě ocelových zbraní a pomohli jejich králi Thingolovi zbudovat sídlo Menegroth, prý nejkrásnější místo Středozemě. V Belegostu se tenkrát začalo vyrábět slavné trpasličí brnění ze spojovaných kroužků a v Nogrodu sídlil nejslavnější trpasličí kovář všech dob Telchar.  Během Beleriandských válek bojovali trpaslíci z Ered Luin povětšinou na straně elfů proti Morgothovi. Největší slávu si u elfů vysloužil pán Belegostu Azaghâl, který v Bitvě nespočetných slz vrazil nůž do břicha Glaurunga, otce draků. Finrod trpaslíky nazývaný Felagund, využil pomoci Naugrim po roce 50, kdy nechal vystavět své skryté město Nargothrond.  Vztahy trpaslíků a elfů však nebyli vždy dobré. Asi v roce 505 usmrtili kováři z Nogrodu krále Thingola, pro kterého pracovali na spojení největších klenotů obou národů - silmarilu a Nauglamíru. Při útěku z Doriathu však byli téměř všichni královi vrazi pobiti. Zprávy o zabíjení dorazili do Nogrodu, kde se nogrodští trpaslíci domnívali, že jejich kováři byli v Menegrothu zrazeni. Na trestnou výpravu vyrazilo mocné trpasličí vojsko, které vyplenilo Doriath a uloupilo Fëanorův klenot. Při ústupu do Ered Luin však trpaslíky porazili Zelení elfové vedení Berenem.  Při zániku Beleriandu na konci prvního věku ve válce hněvu, byla trpasličí města v Modrých horách rozervána a zničena. Většina přeživšího lidu poté odešla na východ.", "section_level": 2}, {"title": "Druhý věk.", "content": "Trpaslíci z Nogrodu a Belegostu zamířili ze svých zničených domovů do nejslavnějšího trpasličího města Khazad-dûm, jehož proslulost pronikla za Ered Luin již v prvním věku. Moc Trpasluje příchodem dalších trpaslíků ještě více vzrostla. Naugrim velice zbohatli, neboť pod kořeny hor objevili velice vzácný kov mithril, z kterého vyrobili mnoho úžasných věcí.  Po založení Noldorského království Eregion u západní brány Morie došlo k největšímu sblížení mezi trpaslíky a elfy. Noldorští kováři však byli podvedeni Sauronem a po válce bylo jejich království zcela zničeno. Sedmi dědicům trpasličích praotců byli Sauronem podstrčeny Prsteny moci. Temnému pánovi se však ani s jejich pomocí nepodařilo trpaslíky ovládnout. Prsteny však v naugrim probouzely velkou touhu po zlatě a zneklidňovaly jejich srdce. To Temného pána rozzuřilo a požadoval prsteny nazpět. Většinu z nich se mu opravdu podařilo získat a zbytek sežrali draci. Poslední z trpasličích prstenů zůstal skryt u vládců Durinova lidu. Dlouhovousáči v Khazad-dum uzavřeli před válkou zmítaným vnějším světem své brány. Jejich počet se však začal pozvolna snižovat a nádhera města postupně bledla.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí věk.", "content": "Roku 1980 třetího věku za vlády Durina VI. probudili trpaslíci, dolující v hlubinách země, balroga, který zabil krále Durina a vyhnal Durinův lid z jejich města. Khazad-dûm byla od té doby známa jako Moria a stalo se z ní temné a nebezpečné místo obývané skřety. Trpaslíci po útěku z Morie osídlili horu Erebor v severním Rhovanionu, kde založili Království pod Horou. Usadili se také v Šedých a Železných horách, kde těžili především zlato a železo. Trpaslíci brzy navázali obchodní styky ze Seveřany a obě plemena dík transakcím rychle bohatla. O trpasličí prosperitě se však dozvěděli draci ze severu, kteří jejich sídla často přepadali a kradli jejich poklady. V roce 2589 vyplenil drak Šmak horu Erebor a usmrtil krále Dáina I.. Většina přeživších uprchla do Železných hor, avšak král Thrór i se synem Thráinem a malou družinou hledali štěstí ve vyhnanství na Vrchovině  Durinův dědic Thrór, který byl posedlý obnovením Trpasluje byl v roce 2790 u bran Morie brutálně usmrcen skřety. Thráin volal po pomstě, a tak v letech 2793 - 2799 došlo ke krvavé válce mezi trpaslíky a skřety, která v roce 2799 vyvrcholila bitvou v Azanulbizaru. Skřeti byli poraženi, avšak trpaslíci taktéž utrpěli obrovské ztráty. Kvůli balrogovi se navíc neodvážili pokračovat do hlubin Morie. Po bitvě proto část Durinova lidu odešla hledat nové domovy do Modrých hor.  Jak vypráví kniha \"Hobit aneb cesta tam a zase zpátky\", se malé výpravě vedené Durinovým dědicem Thorinem Pavézou a čarodějem Gandalfem podařilo z Ereboru vyhnat draka a znovu založit Království pod Horou. Prvním králem v Osamělé hoře se stal Dáin, neboť jeho bratranec Thorin padl v krvavé bitvě pěti armád. Trpaslíci v Ereboru opět rychle zesílili a prosperovali dík obchodu s elfy z Temného hvozdu a Seveřany z Esgarothu.  Se znovupovstáním Saurona na konci třetího věku padnul stín i na trpaslíky z Osamělé hory. V roce 2989 se ještě Balin pokusil v čele neúspěšné výpravy znovuosídlit pustou Morii. Na Elrondově radě v Roklince v roce 3018 pak trpaslíky z Ereboru zastupoval Glóin se svým synem Gimlim. Gimli byl zvolen mezi členy Společenstva prstenu, které se vydalo zničit Jeden prsten. Ve válce o Prsten bylo Království pod Horou napadeno Sauronovými sluhy a došlo k bitvě u Ereboru. Král Dáin II. Železná noha v boji padnul, zničením Prstenu však Sauronova moc pominula a jeho sluhové byli poté trpaslíky lehce rozehnáni.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtý věk.", "content": "Ve čtvrtém věku založil Gimli, přítel elfů, v Bílých horách království Aglarond, kam odvedl z Ereboru velkou část svého lidu. Sto let vládl Aglarondu, než společně se svým přítelem Legolasem odplul přes moře do Valinoru. Jako jediný ze všech trpaslíků tak spatřil světlo Blažené říše. Další osud trpaslíků ve čtvrtém věku je nejistý. Je nepochybné, že jich však nadále ubývalo.", "section_level": 2}, {"title": "Trpasličí čeledi.", "content": "Dlouhovousáči (v originále \"Longbeards\") byli první a pro elfy a lidi třetího věku nejznámější trpasličí čeleď. Dle svého praotce a zakladatele Khazad-dûm byli nazývaní Durinův lid. Po pádu Trpasluje osídlili Dlouhovousáči Erebor, Vrchovinu, Železné, Šedé a Modré hory. Z tohoto rodu pochází většina známých trpaslíků Tolkienova světa.  Ohňovousáči a Širokoramenatí (v originále \"Firebeards\" a \"Broadbeams\") byly rody obývající města Nogrod a Belegost v Modrých horách. Tito trpaslíci se jako první setkali s beleriandskými elfy a zasáhli do jejich raných příběhů. Trpaslíci z Nogrodu a Belegostu se proslavili v beleriandských válkách proti Temnému pánovi, avšak několikrát krvavě válčili i s elfy, což vážně zhoršilo vztahy mezi oběma plemeny. Při zničení Beleriandu zpustla i města Ohňovousáčů a Širokoramenatých, kteří se uchýlili do Khazad-dûm, kde ve druhém věku splynuli s Dlouhovousáči.  Černokadeřatí, Kamennonozí, Ztuhlovousáči a Železné pěsti (v originále \"Blacklocks\", \"Stonefoots\", \"Stiffbeards\" a \"Ironfists\") jsou názvy čtyř zbývajících čeledí. O nich je z Tolkienova díla patrné jen to, že žili ve svých sídlech nacházejících se kdesi daleko na východě Středozemě. Všechny čtyři rody vyslaly své oddíly na pomoc Durinovu lidu, když Dlouhovousáči připravovali vojsko na válku proti skřetům.", "section_level": 1}, {"title": "Drobní trpaslíci.", "content": "Tito trpaslíci byli v pradávných časech z neznámých důvodů zapuzeni ze svých domovů na východě. Ještě před Morgothovým útěkem do Středozemě se zatoulali do Beleriandu, kde jejich příchod zaznamenali Sindar. Drobní trpaslíci byli nižšího vzrůstu a nebyli tak zruční v kovářství jako jejich příbuzní. Sindar, kteří jim říkali Noegyth Nibin, nevěděli, co jsou zač, a tak je nejprve honili a zabíjeli. Po příchodu vyspělejších trpaslíků z Ered Luin nechali Sindar Drobné trpaslíky na pokoji. Ti však elfům nikdy neodpustili. Nenáviděli skřety, Sindar, ale ze všeho nejvíce Noldor, kteří jim zabírali jejich domovy. Drobní trpaslíci před příchodem Noldor obývali nargothrondské jeskyně i kopec Amon Rudh. Kromě Mîma a jeho synů nikdy výrazně nepromluvili do dějin Středozemě.", "section_level": 2}, {"title": "Sídliště.", "content": "Trpaslíci budovali svá města pod vrcholky hor, kvůli své zálibě v těžbě vzácných kovů potřebných na tvorbu šperků a zbraní. Zde jsou uvedena známá místa západního cípu Středozemě obývaná trpaslíky.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "Animovaná verze Hobita z roku 1977 od Julese Basse a Arthura Rankina juniora zobrazuje trpaslíky jako zestárlé a navzájem si velmi podobné skřítky.  Ve filmové trilogii Pán Prstenů od režiséra Petera Jacksona je v úvodním prologu znázorněno i Sedm trpasličích králů přebírajících prsteny moci vyrobené Temným pánem. Jedinou významnější trpasličí postavu příběhu, Gilmiho, ztvárnil velšský herec John Rhys-Davies.  V Jacksonově filmové trilogii Hobit skládající se z filmů, a je mnohem šířeji vykreslována trpasličí historie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Trpaslíci jsou jednou z ras Tolkienova fantasy světa. Ačkoliv byli netrpělivým Aulëm svořeni jako vůbec první myslící bytosti Ardy, byli jejich praotci probuzeni Ilúvatarem až teprve po procitnutí prvních elfů. Trpaslíci po čtyři věky obývali kontinent Středozem, kde vystavěli svá mohutná podzemní města.", "tgt_summary": "矮人(Dwarves)在托尔金(J.R.R. Tolkien)的奇幻小说世界中土大陆里,是一支居住在阿尔达(Arda)里面的种族。", "id": 1735699}
{"src_title": "Windows Update", "tgt_title": "Windows Update", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Windows Update byl poprvé představen s nástupem Windows 98. Od té doby prošel několika změnami. V roce 2002 Microsoft představil Software Update Services, komponentu, která určenou pro systém Windows 2000 Server umožňující stahování a distribuci bezpečnostních patchů do celé společnosti prostřednictvím centrálního serveru. Windows 2000 Service Pack 3 obsahuje BITS, umožňující použití nové komponenty, poprvé představené ve Windows XP, zvané Automatické aktualizace, která umožňovala stahovat a instalovat aktualizace na pozadí.  Ke konci roku 2004 Microsoft uvolnil Windows Update 5 pro Windows XP, který zahrnoval Service Pack 2 a několik významných změn aktualizační aplikace. Uživatelé bez širokopásmového připojení si mohou objednat CD obsahující Service Pack 2 (SP2) z webových stránek společnosti Microsoft. Ačkoli toto CD bylo zpočátku poskytováno uživatelům zdarma, od června 2006 je zde malý poplatek za dopravu. Po instalaci SP2 je doporučeno navštívit webovou stránku společnosti Microsoft a vyhledat nejnovější aktualizace, jelikož od vydání SP2 jich byly vydány desítky. V roce 2005 představil Microsoft první beta verzi alternativního Microsoft Update, zprostředkovávajícího aktualizace podporovaných operačních systémů, Microsoft Office (Office XP a Office 2003), Exchange a SQL serveru, jako odezvu na požadavky zákazníků na jednoduchý způsob kontroly a získávání aktualizací produktů Microsoft. Postupem času byly přidány další aplikace společnosti Microsoft, jako Windows Defender a Virtual Server.  Ve Windows Vista a Windows Server 2008 již není pro výběr a stahování aktualizací použito webové rozhraní. Bylo nahrazeno Windows Update aplikací v Ovládacích panelech, která nabízí obdobnou funkčnost.", "section_level": 1}, {"title": "Nové vlastnosti poslední verze.", "content": "Ke znepokojení uživatelů Microsoft Update běžně vedlo, že aktualizace vyžadující restart systému aktivovaly dialogové okno požadující restart systému každých 10 minut. Toto dialogové okno se typicky zobrazuje navrchu jakékoli aplikace, se kterou uživatel právě pracuje. Ačkoli Windows Update stále požaduje restart pro určité typy aktualizací, dialogové okno bylo změněno tak, aby umožnilo uživateli zvolit delší čas před dalším upozorněním (až 4 hodiny). Také se již zobrazuje pod ostatními aplikacemi.  Windows Update mohou automaticky stahovat a instalovat jak důležité, tak doporučené aktualizace. Aktualizace systému nastává na pozadí a dokončení aktualizačního procesu je vybaveno bohatým nastavením. Pokud aktualizace vyžaduje pro dokončení instalace restart, může být naplánována na určitý čas. Můžete také odložit předem naplánovaný restart, dokud nedoděláte současnou práci. Pokud aktualizace softwaru ovlivňuje právě používaný soubor, Windows Update může daný soubor uložit, aplikaci uzavřít, provést aktualizaci a následně provést její restart.", "section_level": 2}], "src_summary": "Windows Update je služba, která zajišťuje aktualizace operačního systému Windows a s ním spojených komponent, jako definice pro Windows Defender a filtr nevyžádané pošty pro Windows Mail. Windows Update je také prostředek jak stahovat Windows Ultimate Extras, volitelný obsah nabízený uživatelům Windows Vista Ultimate.", "tgt_summary": "Windows Update是适用于Windows 9x和Windows NT系列操作系统的Microsoft服务,可自动通过Internet下载和安装Microsoft Windows软件更新。该服务提供Windows的软件更新,以及各种Microsoft防毒软件的更新,包括Windows Defender和Microsoft Security Essentials。自成立以来,微软已推出两项服务扩展:微软系统更新和微软商务系统更新。前者推出了包括其他微软产品的核心服务,如Microsoft Office和Microsoft Expression Studio。后者可用于Windows 10的商业版,并且只有在经过严格测试后才允许推迟更新或接收更新。", "id": 2880392}
{"src_title": "Slivoň", "tgt_title": "李属", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vegetativní orgány, habitus a vzrůst.", "content": "Slivoně jsou opadavé, zřídka i stálezelené (sekce \"Laurocerasus\" nebo zástupci někdejšího tropického rodu \"Pygeum\") stromy nebo keře. Mohou nabývat různého habituː od nízkých, středně vysokých i vysokých stromů dorůstajích výšek 5 až 25 metrů, zřídka více, přes vícekmenné, bohatě větvené stromky či keře a klonální porosty až po nízké plazivé keře o výšce i méně než 30 centimetrů. Dožívají se relativně krátkého věku, řádově desítky let, třešeň ptačí výjimečně až 200 let. Kořenový systém je kůlovitý, hluboko sahající, bohatě větvený, u mnoha druhů je vyvinuta silná kořenová výmladnost, díky níž mohou jedinci vytvářet na stanovišti rozsáhlé polykormony (typicky např. slivoň trnka). Častá je mykorhiza. Kůra je v mládí hladká, často s nápadnými lenticelami, ve stáří puká a vytváří rozbrázděnou borku, nebo se podélně kroutí a odlupuje. Některé druhy mají zkrácené větvičky (brachyblasty) opatřené kolci. Listy jsou jednoduché, střídavě postavené nebo vyrůstající na brachyblastech, s drobnými opadavými palisty. Listové čepele jsou obvykle kopinatého nebo vejčitého tvaru, se zubatými, pilovitými nebo i téměř celokrajnými okraji; na jejich spodním okraji nebo na řapíku jsou často nektariové žlázky.", "section_level": 2}, {"title": "Generativní orgány.", "content": "Květy jsou oboupohlavné, pravidelné, vyrůstající samostatně nebo v chudých či bohatých květenstvíchː okolících, chocholících či hroznech. Rozkvétají obvykle před vyrašením listů nebo současně s listy. Květní lůžko formuje zvonkovitou nebo válcovitou češuli. Kališních i korunních lístků je po pěti, korunní jsou většinou bílé až růžové, zřídka i v odstínech červené, purpurové či fialové. Gyneceum je apokarpní, s jedním plodolistem, semeník je svrchní, volně vyrůstající ze dna češule, s jednou přímou čnělkou. Tyčinky jsou volné, nesrostlé, vyrůstající ve velkém množství (20–100), s barevnými prašníky. Květy často výrazně voní, opylovány jsou hmyzem, typicky blanokřídlými; úzké vazby s konkrétními opylovači nejsou známy. Díky obsahu nektaru patří slivoně k medonosným rostlinám; co do opylení mohou být samosprašné, nebo cizosprašné, což je třeba vzít do úvahy při zahradní výsadbě.  Květní obaly včetně češule po odkvětu opadávají a semeník dozrává v plod, kterým je kulatá nebo vejčitá peckovice různých rozměrů; u planých druhů je drobnější, s méně masitou dužinou, než u pěstovaných kultivarů. Vyrůstá na stopce nebo přisedle, na povrchu je hladká nebo pýřitě plstnatá, s relativně velkou peckou uvnitř. Dužnina plodů je u převážné většiny slivoní jedlá, u některých druhů však hrozí otravy nebo nevolnosti při pozření semen obsahujících prudce jedovaté látky (střemchy, bobkovišeň).  Základní chromozomové číslo je x = 8, jednotlivé druhy mohou nabývat různého stupně ploidie (2, 4, 6, 8, dokonce i 18).", "section_level": 2}, {"title": "Obsahované látky.", "content": "Zástupci rodu obsahují ve svých pletivech značné množství různých chemických látek. Krom sacharidů, bílkovin, minerálů, vitamínů a různých organických kyselin (jablečná, mravenčí, citrónová, vinná) jsou to především flavonoidy a fenoly, např. kumarin. Typický je též alkoholový cukr sorbitol. Důležitý je výskyt vysoce jedovatých kyanogenních glykosidů prunasinu, který se nachází ve vegetativních částech rostlin, a amygdalinu nacházejícího se v semenech. Uvádí se, že již 10 kapek oleje extrahovaného z hořkých mandlí může působit na člověka smrtelně.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a ekologie.", "content": "Rod \"Prunus\" je rozšířen kosmopolitně, s těžištěm výskytu v mírných a subtropických oblastech na severní polokouli. Osídluje prakticky celou Evropu, Asii a Severní Ameriku vyjma nejchladnějších oblastí, zasahuje též do tropů Indočíny a jihovýchodní Asie. Řada druhů se vyskytuje i v Jižní Americe, rovníkové a jižní Africe včetně Madagaskaru a několik i v Austrálii. Zástupci rodu obývají různá stanovištěː např. v tropické jižní Americe rostou v nížinných deštných lesích, v jihovýchodní Asii v lesích nížin a hor i v horských a subalpínských křovinách až do nadmořských výšek okolo 1500 m. V české flóře je původních šest druhůː třešeň ptačí a trnka obecná se vyskytují hojně na celém území jako příměs světlých lesů a lesních plášťů, v křovinách a remízcích; střemcha obecná je hojná zejména ve vlhčích křovinách, mokřadních olšinách a lužních lesích; ve světlých xerofilních křovinách a teplomilných doubravách českého a panonského termofytika roste višeň mahalebka, v nízkých křovinách na kamenitých stráních a ve stepních trávnících nejteplejších oblastí potom třešeň křovitá a na pouhých několika lokalitách jižní Moravy také mandloň nízká – kriticky ohrožený druh české květeny. Dalších několik druhů zde v průběhu doby zdomácnělo (slivoň slíva, slivoň myrobalán) a nebo příležitostně zplaňují z kultury (slivoň švestka, zplanělá nabývající obvykle pouze keřovitého vzrůstu). Často se vyskytují synantropně podél cest, v zarůstajících starých sadech a zahradách nebo na ladem nechaných loukách. Za nebezpečný invazní druh je v evropských zemích považována severoamerická střemcha pozdní.  Až na výjimky (bobkovišeň) slivoně nejlépe prospívají na plném slunci či v lehčím polostínu. Zvládají růst prakticky v jakékoli půdě kromě těžké jílovité a trvale zamokřené, některé volně rostoucí druhy snášejí i chudé kamenité půdy a značné sucho. Kulturně pěstované druhy vyžadují hluboké půdy, které jsou dostatečně humózní. Kromě bobkovišní a střemchy jsou všechny druhy vápnomilné; na větší množství vápníku v půdě jsou však citlivé broskvoně. Při prudkém střídání teplot v zimě mohou trpět mrazovými trhlinami ve dřevě a následným klejotokem. K nejčastějším škůdcům a chorobám patří obaleči, dále monilióza, různé bakteriální spály, houbové skvrnitosti a kadeřavost, zralé plody třešní obývají larvy vrtule třešňové. Velmi obávanou chorobou, která ve 20. století zlikvidovala po celém světě stovky milionů stromů více než 30 druhů slivoní, je šarka – virové onemocnění přenášené zpravidla mšicemi.", "section_level": 1}, {"title": "Systematika a taxonomie.", "content": "Systematická klasifikace tohoto rozsáhlého rodu procházela v čase mnoha proměnami. V předlinnéovských časech bylo rozlišováno šest různých rodůː \"Prunus\", \"Armeniaca\", \"Persica\", \"Cerasus\", \"Amygdalus\" a \"Laurocerasus\". Carl Linné ve svém základním autoritativním díle \"Species Plantarum\" z roku 1753 zařadil jemu známé zástupce do dvou rodů (\"Amygdalus\" a \"Prunus\"), v pozdějších revizích jejich počet zvětšil na čtyři (\"Amygdalus, Cerasus, Prunus\" a \"Padus\"). V průběhu 19. a 20. století existovaly jak tendence pojímat rod široce (\"Prunus\" sensu lato), tak i drobit jej do různého množství (5–8–10) různě vymezených rodů, případně podrodů. Také v \"Květeně ČSR\" jsou domácí zástupci rozčleněni do osmi úzce pojatých rodů (\"Prunus\" sensu stricto – slivoň, švestka; \"Cerasus\" – třešeň, višeň; \"Padus\" – střemcha, sakura; \"Padellus\" – mahalebka; \"Laurocerasus\" – bobkovišeň; \"Amygdalus\" – mandloň; \"Armeniaca\" – meruňka; \"Persica\" – broskvoň).  Nejednoznačná byla i otázka vyššího taxonomického zařazeníː tak byl rod někdy řazen do samostatné čeledi mandloňovité (\"Amygdalaceae\"), jako v \"Květeně ČSR\", jindy mu v rámci čeledi růžovitých byla přidělována samostatná podčeleď \"Prunoideae\", případně společně s několika menšími rody podčeleď \"Amygdaloideae\", které se však ukázaly jako nepřirozené. Fylogenetické studie potvrdily celý rod \"Prunus\" v širokém pojetí jako monofyletický, pocházející ze Starého světa, a zařadily jej do podčeledi \"Spiraeoideae\", v níž je jediným taxonem tribu \"Amygdaleae\"; sesterskou větví je pravděpodobně tribus \"Neillieae\" (rody tavola, tavolníkovka). Typovým druhem je slivoň švestka (\"Prunus domestica\"). Mezi jednotlivými druhy jsou jen slabé reprodukční bariéry, takže snadno dochází k hybridizaci.  Na vnitřním členění rodu do podrodů a sekcí dosud nepanuje úplná shoda. Níže uvedený seznam pochází z kompletního soupisu americké databáze GRIN (2011). Podle novější studie čínských vědců z roku 2013, založené na analýze chloroplastového a jádrového genomu 84 vybraných druhů, lze rod rozdělit na tři dobře vymezené monofyletické větve se subgenerickou platností. První z nich by představovala podrod \"Padus\", zahrnující tetraploidní dřeviny s drobnými plody v dlouhých hroznovitých plodenstvích (střemchy, bobkovišně a někdejší rody \"Maddenia\" a \"Pygeum\"); druhá větev – podrod \"Cerasus\" – diploidní nebo polyploidní peckoviny s chocholičnatým květenstvím (třešně, višně) a třetí – podrod \"Prunus\" – dřeviny s květy jednotlivými nebo ve svazečcích (broskvoně, slivoně, mandloně, meruňky a další).  Nejstarší dosud známé fosilie přiřaditelné k rodu \"Prunus\" s. l. byly nalezeny v Britské Kolumbii a pochází ze středního eocénu.", "section_level": 1}, {"title": "Vybraní zástupci.", "content": "Přehled podrodů a sekcí s vybranými druhy podle americké databáze GRIN (2011) (české názvy dle Botany.cz a BioLib, údaje o rozšíření ze stránek http://www.plantsoftheworldonline.org)ː  Podrod \"Prunus\":  Podrod \"Amygdalus\" (L.) Focke:  Podrod \"Emplectocladus\": Severní Amerika", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Gastronomie.", "content": "Plody různých druhů slivoní patří k nejoblíbenějším druhům ovoce, jehož byla vyšlechtěna velká řada odrůd. Obsahují množství vitamínu A, B a C, stejně jako antioxidanty, množství minerálů (sodík, draslík, fosfor, vápník, hořčík, železo), fruktózu a další jednoduché cukry. Ve větším množství mají projímavé účinky. Spektrum jejich využití je obecně nesmírně širokéː od přímé konzumace v čerstvém stavu po výrobu kompotů, rozvářek, omáček, sirupů, džemů a povidel. Zralé plody nejsou příliš trvanlivé a rychle se kazí; pro uchování je lze sušit (meruňky, švestky), mrazit nebo kandovat. Využívány jsou též při pečení jako náplň oblíbených meruňkových či švestkových knedlíků, do koláčů a dezertů (třešňová nebo meruňková bublanina). Sladké mandle, vyšlechtěné na nízký obsah hořkého amygdalinu, mají všestranné užití v cukrářství, na výrobu marcipánu a různých pochutin, připravuje se z nich též výživné mandlové mléko. Tradiční součástí východoasijské kuchyně, postupem času objevovanou i v Evropě, jsou výrobky z japonské švestky \"Prunus mume\", jako je umeocet nebo sušené nakládané švestičky umeboshi. Ve východoasijských zemích využití tohoto nesmírně populárního stromu dále zahrnuje výrobu šťáv z kouřem uzených plodů, čaj ze sušených květních plátků, likéry a mnoho dalšího.  Samostatnou kapitolou je výroba alkoholických nápojů. Mnohé druhy peckovin jsou po prokvašení destilovány na oblíbené ovocné pálenkyː v ČR především slivovice a meruňkovice, v jiných evropských zemích též destiláty z třešní, jako italské Maraschino (maraska) z odrůdy dalmatských višní, portugalská ginjinha či ginja nebo v německém prostoru pálenka Kirsch, využívaná též při přípravě fondue nebo v cukrářství jako náplň čokoládových dezertů. Macerováním nebo přídavkem višňové šťávy vznikají likéry jako višňovka nebo griotka, broskvová šťáva dodává chuť vodce Koskenkorva. Z jader broskví a meruněk se vyrábí pálenka zvaná persico, macerací týchž s dalšími přísadami likér Amaretto. Višně jsou tradiční přísadou belgického piva Kriek Lambik, ovocné lambiky lze vařit i s meruňkami, broskvemi nebo švestkami. Z trnek se místně vyrábí ovocné víno.", "section_level": 2}, {"title": "Estetický a kulturní význam.", "content": "Rozkvetlé stromy různých druhů slivoní jsou atraktivní jarní podívanou, proto patří k hojně pěstovaným okrasným dřevinám a vyšlechtěna byla řada jejich ozdobných kultivarů (plnokvěté, převislé, s purpurově zbarvenými listy apod.). K dalším estetickým účinkům patří též olistění a plody; některé druhy na podzim vybarvují své listy do červené (třešeň ptačí), zlatožluté (střemchy) či oranžové (sakura). Hodí se do alejových výsadeb nebo jako předsadba pro vyšší skupiny, vzrůstnější druhy jako parkové solitéry. Oblíbené především v menších zahradách jsou také různé druhy růžově kvetoucích mandloní. Keřovité typy lze využít jako živý plot, zakrslé a plazivé keře pak na skalky nebo vřesoviště.  Rozkvetlé sakury jsou jedním z nejznámějších symbolů Japonska, kolem nichž se točí mnoho zvyklostí a tradic společenského života. Během svátku Hanami, který vznikl pravděpodobně již v období Heian (8.–12. století), jsou kvetoucí sakury ve velkém množství pozorovány a obdivovány při piknicích za popíjení saké, a to jak ve dne, tak v noci za svitu lampionů. Podobně obdivované jsou květy japonské švestky ume, která je též národní květinou Taiwanu. Kvetoucí třešně a sakury jsou neodmyslitelnou součástí japonské i čínské poezie (mj. známá haiku básníka Bašó) a také výtvarného i užitého umění, včetně tvorby bonsají. Oblíbeným motivem jsou \"tři přátelé zimy\" – slivoň, borovice a bambus, zobrazované v uměleckých dílech, společně vysazované v japonských zahradách nebo používané ve výzdobách vztahujících se k příchodu nového roku. Slivoně zde představují symbol vracejícího se jara, krásy, čistoty, prostoty, ale též pomíjivosti a nevyhnutelného úpadku všeho živého. Trnky byly v Evropě naopak symbolem kontrastu sil světla a temnoty a považovány za dřevinu čarodějnic. Mnoho dalších lidových pověr je spojeno se zvykem řezat počátkem prosince větévky slivoní (nejčastěji třešní) do vázy – Barborky.", "section_level": 2}, {"title": "Dřevo.", "content": "Dřevo slivoní (především švestkové, meruňkové a třešňové, ale i trnky nebo některých druhů střemchy) je tvrdé, pevné a díky svému atraktivnímu oranžovému nebo hnědočervenému zbarvení s výraznou kresbou velmi ceněné v uměleckém truhlářství a řezbářství. U některých druhů nahořkle voní po mandlích. Bývá vyhledáváno i jako náhrada exotických dřev tropických stromů. Slivoně ovšem obvykle nejsou cíleně pěstovány pro dřevařské využívání a jednotlivé stromy také nejsou příliš vzrůstné, proto dřevo bývá obchodováno pouze příležitostně a v malých objemech, například při likvidaci nebo obnově starých sadů a zahrad. Je vhodné k soustružení, dobře se ohýbá, lepí i leští. Vyrábí se z něj ozdobný dýhovaný nábytek nebo hudební nástroje, stejně jako drobné dekorační předměty jako svícny, tácy, dózy, sošky, spony do vlasů, střenky nožů, rámy obrazů, dýmky či dřevěné šperky. Pro svou vysokou výhřevnost a jemnou ovocnou vůni dýmu je oblíbeným dřevem na grilování a uzení.", "section_level": 2}, {"title": "Medicína a kosmetika.", "content": "Některé druhy patří mezi léčivky. Např. z kůry slivoně africké (\"Prunus africana\") bohaté na fytosteroly se průmyslově vyrábí antiprostatické preparáty. Díky obsahu prunasinu a amygdalinu je lze teoreticky využívat i jako žaludeční tonikum, při předávkování však hrozí otrava. Z jader mandloní, ale i meruněk nebo broskví, se lisuje aromatický olej využívaný ve farmacii, parfumerii a kosmetice; především díky svým zvlhčujícím, zvláčňujícím a regeneračním účinkům na pleť a vlasy je častou součástí různých pleťových masek, mastí a kosmetických krémů. Součástí tradiční čínské medicíny je užívání přípravků ze švestek ume, jejichž účinky coby antioxidantu, prostředku proti únavě, překyselení organismu, poruchám zažívání a proti bakterii \"Helicobacter pylori\" způsobující gastritidu a žaludeční vředy byly prokázány i moderními medicínskými výzkumy.", "section_level": 2}, {"title": "Pěstování.", "content": "Cílené pěstování různých druhů slivoní zavedli v Evropě Římané, kteří se s ním setkali na svých výbojích východním směrem, především na Blízký východ a do Persie, odkud přivezli sazenice meruněk, broskví či švestek. Jejich pěstování v Mezopotámii či starověké Číně se odhaduje již na dvě tisíciletí před naším letopočtem, patří tedy k velmi starým kulturním rostlinám. Vyžadují obvykle lehčí, propustnou, hluboce humózní půdu a krom třešní či švestek též chráněné, teplé polohy. Slivoně rychle rostou a již několik let po výsadbě vyžadují vysoké dávky hnojiv. Jako základ je možné používat chlévský hnůj v množství 300 q na hektar nejméně jednou za tři roky. Minerální hnojiva se doporučují dávat v několika intervalech, zvláště v případě hnojiv s obsahem dusíku. Přihnojení dusíkem po polovině června může vyvolat špatné vyzrávání letorostů. Doporučuje se ukončit hnojení dusíkem v případě, že jsou letorosty příliš dlouhé. Je vhodné též půdu přiměřeně vápnit.  Odrůdy slivoní se pro hospodářské účely jen zřídka množí generativně. Vyšlechtěné odrůdy se množí vegetativně očkováním a roubováním na řadu různých podnoží, některé původní druhy se ve školkařství množí řízkováním. V ČR je nejpoužívanější podnoží pro slivoně švestky myrobalán, neboť je značně přizpůsobivý půdním podmínkám a většina ušlechtilých odrůd slivoní s ním dobře srůstá. Také je používána Wangenheimova švestka a její kříženci. Často používanou vegetativně množenou podnoží je MY-KL-A – červenolistý myrobalán. Kříženec mezi \"Prunus cerasifera\" a \"P. cerasifera\" 'Atropurpurea'. Podnož je snadno množitelná ze zelených i dřevitých řízků. Jako podnož pro třešně a višně se používá i mahalebka.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Slivoň (\"Prunus\") je rozsáhlý rod stromů a keřů z čeledi růžovitých se značným hospodářským a kulturním významem. Zahrnuje velké množství oblíbených ovocných dřevin, jako jsou švestka, meruňka, višeň, třešeň, mandloň a broskvoň, stejně jako druhy planě rostoucí, jako jsou střemcha, trnka či mahalebka. Slivoně se vyznačují jednoduchými, střídavými listy a oboupohlavními, zpravidla vonnými květy. Obsahují množství různých chemických látek, např. toxického amygdalinu. Plodem je peckovice.", "tgt_summary": "李属(学名:'),又名樱桃属、桃属、梅属、樱属、杏属,是蔷薇科的一个属。包括李子、樱桃、桃、杏、扁桃、和梅。传统上被放在蔷薇科作为一个亚科,李亚科(或桃亚科),但是有时也归类于另外一科,李科(或桃科、樱科)之内。樱桃属内植物有数百种类分布在地球的北温带地区。", "id": 58041}
{"src_title": "Halle (Saale)", "tgt_title": "萨勒河畔哈雷", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město (pod názvem „Halla“) je poprvé zmiňováno v roce 806 (v jiných pramenech bylo označováno také jako \"Hala Saxonum/ Hermundurorum/ Venedorum\" – Ottův slovník naučný uvádí, že zde kdysi stála slovanská osada \"Dobrohora\"). V 10. století se stalo součástí magdeburské diecéze. V roce 1281 je Halle zmiňováno jako člen Hansy.  V roce 1625 bylo město obsazeno císařskými vojsky pod velením Valdštejna. V roce 1680 se dostalo pod vládu kurfiřtství braniborského a spolu s ním se stalo v roce 1701 součástí Pruského království. V rámci Pruska se v roce 1714 stalo hlavním městem magdeburského vévodství.  V roce 1694 zde byla založena Univerzita Halle (\"Alma Mater Halensis\") se čtyřmi fakultami.  V roce 1806 zaútočila na město napoleonská vojska a porazila pruské zálohy. Napoleon při následné návštěvě města nařídil zrušit univerzitu. V rámci tylžského míru v roce 1807 se Halle stalo součástí království Vestfálského, ale v r.1815 po Napoleonově porážce (v bitvě u Lipska) patřilo opět Prusku, tentokrát jako součást nově zřízené provincie Sasko, a bylo začleněno do správního okresu Merseburg. Brzy poté (1817) bylo v Halle obnoveno vysoké učení, a to jako Univerzita Martina Luthera jako společná nástupnická instituce dvou univerzit zrušených Napoleonem – původní hallské univerzity založené 1694 a slavné univerzity ve Wittenbergu založené 1502.  V roce 1882 zahájila ve městě provoz koňská tramvaj a v roce 1891, kdy už počet obyvatel města dosáhl 100 000 obyvatel, zahájila provoz první elektrická tramvaj (se třemi linkami – zřejmě první síť městských elektrických drah v Evropě).  Na konci druhé světové války bylo město dvakrát vybombardováno (31. března a 1. dubna 1945) a pak 17. dubna 1945 obsazeno americkými vojsky. V červenci 1945 Američané odtáhli a Halle se stalo součástí sovětské zóny rozděleného Německa jako hlavní město provincie Sasko, která se brzy stala opět zemí Sasko-Anhaltsko. V roce 1952, když NDR zrušila členění na země, se Halle stalo okresním městem (okres Halle). V roce 1967 byla obytná území na západě města správně oddělena jako samostatné město Halle-Neustadt. Po znovusjednocení Německa v květnu 1990 bylo Halle-Neustadt opět připojeno k městu Halle, které v rámci nového správního členění opět spadá pod zemi Sasko-Anhaltsko. Společně s blízkým městem Lipsko ve spolkové zemi Sasko tvoří jádro tzv. středoněmecké metropolitní oblasti a sdílí s ním mezinárodní letiště (kód LEJ).", "section_level": 1}], "src_summary": "Halle (Saale), původně \"Halle an der Saale\", česky \"Halle nad Sálou\" (starší český název \"Dobrosol\"), je největší město německé spolkové země Sasko-Anhaltsko.", "tgt_summary": "萨勒河畔哈雷(德语:;15世纪末至17世纪末名为Hall in Sachsen;至20世纪初官方名为Halle an der Saale;1965至1999年名为Halle/Saale),或称哈雷(萨勒),简称哈雷,又译作哈勒,是一个位于萨勒河畔的无属县城市。城市居民约23万9千人(2018年),是萨克森-安哈尔特州人口较多的大城市之一。相邻最近的大城市是莱比锡,距离约有30公里。离首都柏林有大约130公里。离德累斯顿150公里。", "id": 2197767}
{"src_title": "Poslední společný předek", "tgt_title": "最近共同祖先", "src_document": [{"title": "Poslední společný předek dvou jedinců.", "content": "Posledního společného předka jakýchkoliv dvou mužů v otcovské linii lze stejně jako posledního společného předka jakýchkoliv dvou jedinců v mateřské linii odhadnout pomocí genealogického testu DNA. Testy při analýze využívají mitochondriální DNA nebo chromozóm Y.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední společný předek všech žijících lidí.", "content": "Poslední společný předek každého dnes žijícího člověka žil uvnitř rozsáhlé lidské populace, z níž každý jednotlivec buď neměl potomky, nebo je předkem podskupiny dnes žijících lidí.  Při zjišťování linie předků se postupuje běžně od rodičů, jejich rodičů a tak dále. Obdobně vzniká strom potomků, kdy se postupuje od dětí, jejich dětí atd. Tento postup zde nelze využít, jelikož množství předků nebo potomků narůstá exponenciálně s každou novou generací. V 80. generaci dosahuje počet předků 2, tedy pětadvacetimístné číslo.  Tento jednoduchý výpočet však ve skutečnosti neplatí. Každé zplození totiž probíhá mezi \"vzdáleným bratrancem a sestřenicí\". Strom předků není tedy ve skutečnosti stromem, nýbrž acyklickým grafem. Pokud se umístí všichni žijící lidé do spodní části grafu a jejich předkové nad, tak tím, že někteří rodiče mají více dětí, dojde k napojení takových lidí na společného předka, v tomto případě na své rodiče. S každou generací přidanou nad obsazenou úroveň grafu je více a více lidí vůči sobě příbuzných (první bratranci či sestřenice, druzí, třetí atd.). Nakonec lze dospět do stavu, kdy je jeden z mnoha nejvýše umístěných předků posledním společným předkem, od kterého lze najít cestu ke všem žijícím osobám ve spodní části grafu.  Nelze předpokládat, že poslední společný předek a jeho předci předali své geny každému z dnes žijících lidí. Každá generace dědí pouze polovinu genů a tudíž je podíl konkrétních zděděných genů (přesněji alel) od jednoho předka stále menší a menší tak, jak se mísí s geny vrstevníků posledního společného předka.", "section_level": 1}, {"title": "Odhady.", "content": "Vyjde-li se z izolovaných linií předků nesmíšených během novodobých migrací a přihlédne-li se ke skupinám lidí žijících v dlouhodobé izolaci (kmeny ve střední Africe, Austrálii a na odlehlých ostrovech Oceánie), lze předpokládat, že poslední společný předek žil v období paleolitu. Z genetických studií chromozómu Y se odhaduje společný předek na stáří zhruba 338 tisíc let.  Rohde, Olson, a Chang (2004) však kladou, s využitím jiných modelů, posledního společného předka do rozmezí od 3. tisíciletí př. n. l. do 1. tisíciletí n. l. Rohde (2005) posléze upravil tuto simulaci pomocí parametrů historické migrace a hustot populace. Opatrnou volbou těchto parametrů sice posunul období až do 6. tisíciletí př. n. l., zprávu však uzavírá odhadem, který klade posledního společného předka i nadále do překvapivě nedávné doby druhého nebo prvního tisíciletí před n. l. Vysvětlení je takové, že ačkoliv lze za posledního společného předka až do moderních dějin považovat skutečně osobu žijící v paleolitu, situace se změnila s dobýváním různých území v 16. a 17. století. Zde Evropané zplodili velké množství potomků, kteří se posléze rozšířili i do vzdálených končin. Jedná se o zajímavou myšlenku, avšak i dnes ještě existují izolované skupiny nedotčené podobnými vlivy. To samozřejmě posouvá posledního společného předka o několik tisíciletí zpět. Zatímco simulace slouží k odhadu pravděpodobnosti, jednoznačnou odpověď může dát jedině genetický test všech dnes žijících lidí.  Jiné negenetické modely možného populačního vývoje od Rohdeho, Olsona, a Changa (2004) kladou posledního společného předka Západoevropanů do doby okolo roku 1000 n. l. Stejný článek uvádí překvapivý odhad bodu identických předků, který je kladen do období před 15 000 až 5 000 lety. Výzkum ukazuje na snížení populace z hlediska Y-DNA (nikoli mt-DNA) před 10 tisíci lety.", "section_level": 2}], "src_summary": "Poslední společný předek (MRCA - z anglického \"Most Recent Common Ancestor\") jakékoliv sady organismů je jedinec, který je přímým předkem všech organismů dané skupiny, a přitom tuto vlastnost už nemá žádný jeho potomek. Termín je nejčastěji používán ve spojitosti s lidskou populací. Pro předka všech organismů se používá termínu poslední univerzální společný předek (LUCA).", "tgt_summary": "最近共同祖先(英语:Most recent common ancestor,缩写 MRCA)是演化生物学中表示一系列不同的物种拥有共同起源的那个最近的祖先。这一概念经常应用于人类的宗谱。", "id": 2567094}
{"src_title": "Počítačová platforma", "tgt_title": "系统平台", "src_document": [{"title": "Hardware, operační systém a virtuální stroje.", "content": "V kontextu počítačového hardwaru je \"platformou\" často míněna soustava komponentů, které dohromady tvoří počítač (často se používá v kontextu „program je napsán pro platformu...“). Čistě vzato, operační systém (nebo operační primitivum) je napsán přímo pro užívání určité platformy, avšak tento software je i sám o sobě platformou, protože umožňuje zprostředkovat používání platformy (hardware) ostatním programům. Proto může být operační systém použit např. jako virtuální stroj, který umožní spuštění programů napsaných pro jiné platformy.  Počítačovou hardwarovou platformou může být například:", "section_level": 1}, {"title": "Softwarová platforma.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Java.", "content": "Java programy jsou typickým příkladem významu platformy pro software, protože Java kód je při kompilaci nejdříve převeden do meziformátu (tzv. bytecode), který je dále interpretován a spojen s příslušnými Java knihovnami. Pro telefony, PDA a jiná mobilní zařízení se tyto knihovny nazývají Java ME. Většina telefonů umožňuje Java programům (Java hry) bezproblémové spuštění a chod. Java a bytecode jsou „nezávislé“ na platformě. To je proto, že Java je platforma ve významu programovacího jazyka. Software není schopen provozu bez příslušné platformy nebo být nezávislé na platformě.", "section_level": 2}, {"title": ".NET.", "content": ".NET je platforma vydaná jako reakce na platformu Java od Sunu. Microsoft.NET je souhrnný název pro široké portfolio produktů a technologií od firmy Microsoft. Má mnoho společného s Microsoft.NET Framework (součástí OS Windows).  Microsoft produkty a součásti:", "section_level": 2}, {"title": "Počítačové programy.", "content": "Platforma je definována jako „místo, kde se spouští software“. Dodavatel platformy poskytne softwarovému vývojáři logický kód, který bude pro danou platformu fungovat, dokud bude výroba rentabilní. Logický kód zahrnuje bajtový kód, zdrojový kód a strojový kód. Platformy jsou hojně zmiňovány hlavně v souvislosti s API. Také je často mezi platformu a operační systém mylně vkládáno rovnítko. Příklady, kdy tomu tak není jsou uvedeny výše: Java,.NET.", "section_level": 2}], "src_summary": "Počítačová platforma je v informatice pracovní prostředí, jak po stránce hardware, tak i software. Toto prostředí umožňuje bezproblémovou činnost programů. Z hardwarové stránky je platformou zejména stavba počítače, použité komponenty (procesor, paměti, připojené periférie). Ze softwarové stránky platforma určuje použitý operační systém, knihovny, ale i použité programovací jazyky či kompletní framework (vývojová a běhová platforma).", "tgt_summary": "系统平台(英语:computing platform)是指在电脑里让软件运行的系统环境,包括硬件环境和软件环境。典型的系统平台包括一台电脑的硬件体系结构(computer architecture)、操作系统、运行时库等。", "id": 2464405}
{"src_title": "Sepse", "tgt_title": "敗血症", "src_document": [{"title": "Terminologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Syndrom systémové zánětlivé reakce.", "content": "Syndrom systémové zánětlivé reakce (, SIRS) je univerzální reakce organismu na inzulty infekční i neinfekční povahy, která je charakterizována přítomností alespoň dvou z následujících kritérií: U traumatizovaných pacientů se může jednat o autoimunitní reakci na fragmenty mitochodrií masivně uvolněných do krve z traumatem poškozených buněk.", "section_level": 2}, {"title": "Sepse.", "content": "Sepse je systémová zánětlivá reakce organismu (SIRS) na přítomnost infekce, která je buď prokázaná, nebo na ni máme podezření.", "section_level": 2}, {"title": "Těžká sepse.", "content": "Sepse, která vede k orgánové dysfunkci, hypotenzi nebo hypoperfuzi (nedostatečné prokrvení).", "section_level": 2}, {"title": "Septický šok.", "content": "Sepse provázená hypotenzí i přes adekvátní tekutinovou resuscitaci (viz dále \"Terapie\").", "section_level": 2}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "Incidence sepse je obtížně stanovitelná, protože se velmi liší na odděleních různých typů. Nicméně se obvykle uvádí v rozmezí 15 až 50%. Letalita se pohybuje od 20% (u sepse) do 60% (u septického šoku).", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostika.", "content": "Pro diagnostiku sepse jsou důležité klinické známky a laboratorní markery. Kromě už zmíněných (febrílie/hypotermie, tachykardie,...) k nim patří například periferní vazodilatace („teplá” periferie), alterace vědomí (zmatený pacient) nebo změny hemodynamiky jako zvýšený srdeční výdej a nízká systémová cévní rezistence.  K laboratorním markerům patří leukycytóza nebo leukopenie, laktátová acidóza, trombocytopenie (snížené množství krevních destiček), abnormality jaterních testů nebo renálních parametrů a zvýšení hladiny tzv. markerů zánětu, z nichž nejdůležitější jsou CRP (C-reaktivní protein) a PCT (prokalcitonin).", "section_level": 1}, {"title": "Zdroj (ložisko) sepse.", "content": "Ve snaze nalézt ložisko infekce jsou opodstatněné všechny dostupné zobrazovací metody, které jsou v danou chvíli proveditelné s ohledem na pacientův stav. Nejobvyklejšími jsou ultrazvuk, jehož velkou výhodou je možnost provedení u lůžka pacienta, a počítačová tomografie (CT).  Zdrojem sepse mohou být například:", "section_level": 2}, {"title": "Terapie.", "content": "Protože sepse je stále jednou z hlavních příčin úmrtí na jednotkách intenzivní péče, vytyčila si \"Surviving Sepsis Campaign\" za cíl toto změnit. K tomu slouží pravidelně aktualizovaný balík standardních diagnosticko-terapeutických doporučení. Léčbu je nutné zahájit včas a všechny body tzv. iniciální terapie by měly být splněny do 6 hodin. Léčba obvykle probíhá na jednotce intenzivní péče nebo na anesteziologicko resuscitačním oddělení (ARO), ale je nezbytné její zahájení ještě před překladem pacienta na toto oddělení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sepse (gr. \"sepsis\" ze slova \"sepo\" = hnít) je celková reakce organismu na infekci. Stav se může rozvinout do těžké sepse a dále do septického šoku spojeného s poruchou funkce nebo se selháváním jednoho nebo více orgánů. Sepse bývá označována neodborným lidovým termínem otrava krve.", "tgt_summary": "败血症()指的是由于感染所引起的全身性发炎的严重疾病。常见的临床症状包括发烧、呼吸频率和心跳加速,以及意识不清。有时患者也会发生特定的临床症状,如因肺炎引起的咳嗽,或因为所导致的。若败血症发生于年长者、年纪幼小或免疫能力贫弱之患者,则可能会没有特定的感染症状,亦可能表现出体温过低或维持正常(一般发炎时,组织的温度会升高)的特殊症状。严重的败血症会导致供应组织的血流不足甚至器官衰竭。血流不足的原因可能是由于败血症引起的低血压、高血乳酸或是低排尿量所导致。败血症引起的低血压有可能会导致感染性休克,此一休克症状并无法借由静脉输液的方式有所改善。", "id": 2714621}
{"src_title": "Jistě, pane ministře", "tgt_title": "首相你想點", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Politická partaj Jima Hackera poráží ve všeobecných volbách ve Velké Británii stávající stranu a její předseda je pověřen sestavením nové vlády. Jelikož Hacker dlouhodobě působil jako stínový ministr zemědělství, je skoro jisté, že získá ministerské křeslo. Zmocňují se ho však pochyby, jelikož kampaň na vedení strany vedl proti nastupujícímu premiérovi. Po návštěvě v Downing Street č. 10 Jim odchází jako ministr pro administrativní záležitosti. Přestože post mnozí považují za způsob politického hřbitova, Hacker se nenechá vyvést z míry a je rozhodnut řídit transparentní resort, očištěný od starých nešvarů, čelem k voličům. Snaha o změnu však naráží na postoj sira Humphreyho Applebyho, stálého tajemníka ministerstva. Ten navenek projevuje náklonnost k ministrovým záměrům, sám ovšem pracuje pouze pro zájmy byrokratické státní správy. Hackera si snaží podmanit buď nadměrným zasypáváním informacemi, nebo přísnou cenzurou všech dokumentů, které se mají k ministrovi dostat. Nadto cynicky kritizuje ministrovo spojování úřadu s politikou strany.  Jim Hacker po čase opouští svojí počáteční naivnost ve vztahu k voličům i tajemníkovi ministerstva a začíná hrát podle Humphreyho pravidel, která obrací proti němu. Ve vztahu k občanům však Humphreyho začne paradoxně napodobovat. Jazýček na vahách přitom vychyluje ministrův osobní tajemník Bernard Woolley, který ve vztahu k Hackerovi vystupuje vstřícněji a podporuje zásady demokracie. Jeho vstřícnost však ochromuje sir Humphrey, který mu neváhá zdůraznit, že jako člen státní správy je podřízen jemu a jedině on může zajistit jeho kariérní vzestup, v případě nepřízně i pád. Ministr je ve funkci pouze dočasně a z dlouhodobého hlediska nemá podstatnější vliv. Mnoho epizod se odehrává kolem návrhů, které zastává jedna strana, zatímco ta druhá ho striktně odmítá. Humornou zápletku vytváří vzájemné přesvědčování a cesty intrik. Společný nepřítel samozřejmě dokáže spojit i dříve nevraživé strany.  Vše pokračuje po Hackerově vzestupu do č. 10 a Humphreyho činnosti jako tajemníka vlády. Jimova politického poradce Franka Weisela, dřívějšího horlivého zastánce očisty resortu, který ovšem přijal politickou trafiku, nahrazuje stávající poradkyně premiéra Dorothy Wainwright, nová posila proti rozpínavé Humphreyho politice. Appleby se i nadále chodí radit k bývalému tajemníkovi vlády Arnoldu Robinsonovi, stejnému cynikovi jaký je on sám, nového stoupence ovšem nalézá ve Franku Gordonovi, stálém tajemníkovi ministerstva financí, tedy \"faktickém\" pánovi nad ekonomickou politikou.", "section_level": 1}, {"title": "Námět.", "content": "Jonathan Lynn v rozhovorech přiznává, že stálá aktuálnost seriálu spočívá v tom, že se při ohlédnutí do minulosti nic kolem nás podstatně nezmění. Problémy politické a hospodářské jsou stále stejné, mění se jen jména a čísla. Děj vyprávění se neodehrává v parlamentu, jelikož se tam neodehrává ani vládnutí. Podnětná jednání o zásadních problémech se odehrávají v soukromí, seriálové scény se proto této zásadě přizpůsobují. Voličům je poté sděleno pouze to, co si politici přejí.  Námět autoři čerpali díky vzpomínkám a zkušenostem svých blízkých v politice, na základě publikovaných prací typu \"Deník Richarda Crossmana\" (ministr Crossman psal o svých neustálých bojích se stálou tajemnicí ministerstva), zpráv z médií, ale i vlastní fantazie. Antony Jay jako odborník na politickou byrokracii přednesl problém a zkušený filmař Jonathan Lynn scénku doplnil o zábavné dialogy. Scenáristé začínali s instruktážními filmy na výchovu manažerů, \"Jistě, pane ministře\" proto chápali jako špatné příklady chování politiků.", "section_level": 1}, {"title": "Obnovení seriálu.", "content": "V roce 2013 se autoři původního seriálu, scenáristé Jonathan Lynn a Antony Jay pokusili seriál znovu oživit. Spolu s režisérem Garethem Gwenlanem natočili novou šestidílnou řadu s názvem \"Yes, Prime Minister\", kterou odvysílala britská televize UKTV. Tentokrát ovšem v novém obsazení, neboť dva z hlavních představitelů už zesnuli. Premiéra Jima Hackera hrál David Haig, stálého tajemníka sira Humphreyho Applebyho Henry Goodman a asistenta Bernarda Wooleyho Chris Larkin. Děj celé série se soustředil kolem jednoho kritického víkendu, během něhož se řeší vztah Británie k Evropě a dohoda o ropovodu ze zemí bývalého Sovětského svazu. Nová verze se nesetkala s tak příznivými ohlasy jako původní série.", "section_level": 1}, {"title": "Uvedení v České republice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Televize.", "content": "Česká televize zařadila od roku 2000 do svého programu všechny původní seriálové řady s českým dabingem. Hlavní postavy dabovali Viktor Preiss, František Němec a Lukáš Vaculík. Tvůrci českého znění Ivana Breznenová, Věra Pokojová a Michal Vostřez byli v roce 2001 oceněni zvláštní cenou Františka Filipovského za dabing.", "section_level": 2}, {"title": "Divadlo.", "content": "Pražské Divadlo na Vinohradech uvedlo v roce 2006 divadelní představení \"Jistě, pane ministře\". České dialogy byly seskupeny do jednoho celku, přičemž vycházely ze čtyř vybraných epizod seriálu. Hru doplňovala videoprojekce zobrazující okamžiky zákulisního jednání. Jako fotografický doprovod se divákům představila i královna Alžběta II. Pod vedením režiséra Martina Stropnického účinkovali v hlavních rolích ti herci, kteří připravili i český dabing seriálu, tedy Viktor Preiss coby Jim Hacker a František Němec jako sir Humphrey. Dabingového Lukáše Vaculíka nahradil v úloze osobního tajemníka Bernarda Jan Šťastný a v dalších rolích účinkovali Svatopluk Skopal (politický poradce), Simona Postlerová (ministrova žena Anna), Daniela Kolářová, Otakar Brousek a Jiří Žák.", "section_level": 2}, {"title": "DVD.", "content": "V Česku vyšel seriál na DVD s českým dabingem, původním anglickým zvukem i titulky. Vzhledem ke stáří a kvalitě původního materiálu byl obraz digitálně zrestaurován. Celkem byly vydány tři DVD disky Jistě, pane ministře a dvě DVD Jistě, pane premiére.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam epizod.", "content": "Zajímavostí je, že všechny epizody seriálu, s výjimkou tří z prvního cyklu, skončily výrokem „Jistě, pane ministře“, resp. „Jistě, pane premiére“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jistě, pane ministře a navazující pokračování Jistě, pane premiére (v anglickém originále Yes Minister a Yes, Prime Minister) je komediální televizní seriál BBC z prostředí vysoké politiky natočený mezi léty 1980 a 1988. Jeho autory jsou Antony Jay a Jonathan Lynn.", "tgt_summary": "《是,大臣》(英语:\"Yes Minister\")是一套于1980年代播出的英国电视情景喜剧。这套剧集走英式幽默的路线,由安东尼·杰(Antony Jay)与乔纳森·林(Jonathan Lynn)创作,自1980年到1984年,在BBC上播出三季,每季7集。续集《是,首相》(英语:\"Yes, Prime Minister\"),两季,每季8集,在1986至1988年播出。上下两部之外,还另有一部圣诞特别篇。总共有38集。除圣诞特别篇为60分钟外,其余37集为30分钟。这套剧集以嘲讽当时英国政坛各种现象为主题,是当时很受欢迎的电视剧。", "id": 32252}
{"src_title": "PPTP", "tgt_title": "點對點隧道協議", "src_document": [{"title": "Normy PPTP.", "content": "Normy pro PPTP byly publikovány jako. PPTP nebylo navrženo nebo schváleno jako standard Komisí techniky Internetu IETF. PPTP pracuje na základě vytváření běžné PPP relace s GRE (Generic Routing Encapsulation) zapouzdřením. Druhá relace na TCP portu 1723 je používána pro zahájení a řízení GRE relace.  Protože PPTP vyžaduje dvě síťové relace, je pro něj nesnadné proniknout síťovým firewallem. Spojení PPTP jsou ověřována pomocí autentizačních metod Microsoft MSCHAP-v2 nebo EAP-TLS. Přenos VPN je nepovinně chráněn MPPE šifrováním (Microsoft Point-to-Point Encryption), které je popsáno pomocí standardu. Microsoft MSCHAP-v2 může být narušeno, pokud uživatelé zvolí slabá hesla. Kvalitnější bezpečnostní volbu pro PPTP představuje certifikované EAP-TLS.", "section_level": 1}, {"title": "Uvedení do praxe.", "content": "Tento protokol byl vyvinut vývojovým konsorciem tvořeným společnostmi Microsoft, Ascend Communications (nyní součást Alcatel-Lucent), 3Com a dalšími.  PPTP je oblíbený, protože jeho nakonfigurování je snadné a byl prvním protokolem podporovaným Vytáčeným připojením sítě (Dial-Up Networking) firmy Microsoft. Všechna vydání Microsoft Windows počínaje Windows 95 OSR2 jsou svázaná s PPTP klientem, ačkoli jsou omezena na pouze 2 souběžná odchozí spojení. Služby vzdáleného přístupu (Remote Access Service – RAS) pro Microsoft Windows obsahují PPTP server.  Distribuce Linuxu donedávna postrádaly plnou podporu PPTP, protože se věřilo, že MPPE je zatíženo patentem. Plná podpora MPPE byla přidána do větve Linuxu 2.6.13, která je udržována Andrewem Mortonem. SuSE Linux 10 byl první linuxovou distribucí, která nabízela kompletně pracujícího PPTP klienta. Oficiální podpora PPTP byla přidána 28. října 2005 do oficiálního vydání jádra verze 2.6.14.  Mac OS X (včetně verze nahrané v iPhone) obsahoval PPTP klienta do verze macOS Sierra a iOS 10. PPTP klienty pro starší vydání Mac OS prodávají společnosti Cisco a Efficient Networks. Ve verzi systémů iOS 10 a macOS Sierra byla oficiální podpora protokolu PPTP, z důvodů jeho prolomení, již odstraněna. Uživatelům je doporučeno, aby tento protokol pro realizaci virtuální privátní sítě nadále nevyužívali a to ani pomocí instalace aplikací třetích stran.  Přístroje PALM PDA se zařízením Wi-Fi jsou vybaveny PPTP klientem Mergic.  Microsoft Windows Mobile 2003 a novější také podporují PPTP protokol.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucnost PPTP.", "content": "Zdokonalením PPTP na platformách Microsoft je použití buďto L2TP/IPsec nebo IPsec. Přebírání vylepšených VPN technologií je pozvolné, protože PPTP je pohodlně a snadno nastavitelný, zatímco L2TP/IPsec vyžaduje sdílený klíč (shared key) nebo strojní certifikáty (machine certificates). Na zařízeních Cisco je možné nastavit VPN server tak, aby spojení ověřoval prostřednictvím Uživatelsky vytáčené služby pro vzdálenou autentizaci RADIUS. To znamená, že je možné použít řešení PPTP stylu za použití IPsec, aniž by bylo potřeba sdílených klíčů (shared keys) nebo certifikátů. Uživatelé mohou poté používat svá vlastní uživatelská jména a hesla.  Vzhledem k prolomení MS-CHAPv2 v červenci 2012 a závislosti stávajících implementací na tomto protokolu nelze nadále PPTP VPN považovat za bezpečný způsob VPN, reálně hrozí odposlech hesla a veškeré další komunikace. Protokol PPTP VPN by proto měl být okamžitě nahrazen jinými řešeními, např. OpenVPN a dosavadní PPTP-VPN spojení považovat za nešifrovaná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Point-to-Point Tunneling Protocol (PPTP) je způsob realizace Virtuální privátní sítě (VPN). Obvyklými náhradami za PPTP jsou protokoly SSTP, L2TP nebo IPsec. Na konci července 2012 byl prolomen šifrovací protokol MS-CHAPv2 a od té doby nelze použití PPTP VPN považovat za bezpečné.", "tgt_summary": "点对点隧道协议(英语:Point to Point Tunneling Protocol,缩写为PPTP)是实现虚拟私人网络(VPN)的方式之一。PPTP使用传输控制协议(TCP)建立控制通道来传送控制命令,以及利用通用路由封装(GRE)通道来封装点对点协议(PPP)封包以传送资料。这个协议最早由微软等厂商主导开发,但因为它的加密方式容易被破解,微软已经不再建议使用这个协议。", "id": 589237}
{"src_title": "Islandská vlajka", "tgt_title": "冰島國旗", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvními návštěvníky Islandu, ostrova na pomezí Atlantského a Severního ledového oceánu, byli pravděpodobně irští mnichové na konci 8. století. Název (v překladu \"Ledová země\") dali ostrovu v 9. století Vikingové, kteří ostrov navštívili v zimním období. Kolem roku 930 byl založen národní sněm Althing, který je pokládán za nejstarší evropský parlament. Ostrov byl poté kolonizován Nory, roku 1380 se však dostal pod svrchovanost Dánska a na jeho území mohla být vyvěšována pouze dánská vlajka.  12. července 1809 Jørgen Jørgensen (dánský obchodník, korzár a tlumočník) svrhl dánského guvernéra na Islandu, vyhlásil nezávislost ostrova, sám se jmenoval jeho vládcem a v Reykjavíku vztyčil svou vlajku. Žádné vyobrazení této vlajky se nedochovalo, pouze popis: jednalo se o modrý list se třemi bílými treskami bez hlavy. Treska je starý islandský symbol, již v roce 1589 byla bezhlavá, ale korunovaná treska ve štítu islandského znaku, v roce 1593 byla na pečeti ostrova a asi od 16. století byla korunovaná stříbrná, bezhlavá treska oficiálním znakem Islandu. Asi po dvou měsících byla obnovena dánská vláda, Jørgensen zatčen a obnoveno užívání dánské vlajky.  Přibližně v roce 1870 navrhl islandský výtvarník Sigurður Guðmundsson novou vlajku, jež byla tvořena modrým listem s vyobrazeným bílým, sedícím sokolem. Ta byla poprvé vztyčena v létě roku 1873 na jihozápadě ostrova v oblasti Þingvellir, poblíž vzniku Althingu. V roce 1874 byla tato vlajka, v rámci oslav 1000 let osídlení ostrova a v souvislosti se sílícím národním hnutím, vyvěšována po celé zemi (není obrázek).  V březnu roku 1897 navrhl islandský básník Einar Benediktsson v novinovém článku národní vlajku, která byla (dle něho, na rozdíl od vlajky se sokolem) slučitelná s tradicemi a vlajkami ostatních severských národů. Návrh tvořil modrý list s bílým skandinávským křížem. V létě téhož roku byla neoficiální, ale populární vlajka poprvé vztyčena v Reykjavíku, oficiálnímu přijetí zabránily dánské úřady, vlajka byla podle nich příliš podobná švédské nebo řecké vlajce. Tato vlajka je téměř shodná (až na odstín a poměr stran) se současnou vlajkou britských Shetland.  1. února 1904 byla Islandu přiznána autonomie, dalším podnětem k národněosvobozeneckému hnutí bylo vyhlášení nezávislosti Norska v roce 1905. 12. června 1913 byl dánskou lodí pobřežní stráže zatčen Einar Petursson, mladý Islanďan, který vesloval v malém člunu s modrou vlajkou s bílým křížem u Reykjavického přístavu. Zabavení vlajky vedlo k pobouření, protestním shromáždění a následně k ještě většímu všeobecnému užívání této vlajky. Výzvy k přijetí této vlajky parlamentem byly dánskými úřady i králem nadále odmítány.  Student Matthias Thordarson (Þórðarson) proto navrhl další vlajku (vycházející z předchozí), která však měla místo bílého kříže kříž červený, bíle lemovaný. 22. listopadu 1913 byla tato vlajka královským výnosem přijata za islandskou národní vlajku (výnos byl podepsán dánským králem Kristiánem X. až 19. června 1915. Vlajka se mohla (dle královského nařízení) pouze na pevnině. Vlajka byla téměř shodná s vlajkou současnou, tehdy však měla světlejší odstín modré barvy.  30. listopadu 1918 byla vytvořena personální unie s Dánskem, 1. prosince pak bylo vyhlášeno Islandské království a dánský král Kristián X. se stal i islandským králem. Národní vlajka zůstala zachována, od 12. února 1919 se stala i vlajkou obchodní a mohla se tak užívat i na moři.  V květnu 1940 byl ostrov, po německé okupaci Dánska a Norska a úmluvě s islandskou vládou, obsazen britským vojskem, které bylo v červenci 1941 vystřídáno armádou USA. Suverenita Islandu však zůstala zachována. Referendum z 23. května 1944 vedlo ke zrušení svazku s Dánskem a 17. června 1944 byla vyhlášena \"Islandská republika\". Stejný den byl schválen zákon č. 34 (s platností od 24. srpna 1944), kterým byla zavedena nová státní vlajka.  Vlajka s korunovaným sokolem byla užívána v letech 1921–1944 jako královská standarta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Islandu je tvořena modrým listem o poměru 18:25 se skandinávským, červeným, bíle lemovaným křížem.", "tgt_summary": "冰岛国旗() 于1944年6月17日冰岛成为共和国时正式采用,设计为蓝色底色配以白色及红色的十字。", "id": 601333}
{"src_title": "Ginger Baker", "tgt_title": "金格·贝克", "src_document": [{"title": "Hudební kariéra.", "content": "Jeho hra na bicí byla atraktivní pro okázalý způsob hry, showmanství a průkopnictví v používání dvou basových bubnů namísto jednoho. Stal se známým též používáním mnoha dalších perkusních nástrojů a afrických rytmů ve hře na bicí. Africké vlivy jsou zřejmé na Bakerově spolupráci s hudebníkem Fela Ransome-Kuti, kdy usedl za bicí místo bubeníka Tony Allena v nahrávací sessions vydané v roce 1971 pod názvem \"Fela Ransome-Kuti and The Africa '70 with Ginger Baker Live!\". V té době se choval podobně nabubřele jako Keith Moon ze skupiny The Who, ale byl schopen i zdrženlivého způsobu hry, který slyšel u britských jazzových skupin koncem 60. a začátkem 60. let.  Předváděl také delší improvizace sólové hry na bicí, jeho nejznámějším se stalo třináctiminutové sólo ve skladbě \"Toad\", zařazené na dvojalbum skupiny Cream \"Wheels of Fire\".  Od roku 1986 vydal několik různých alb od stylu etno až po jazz-fussion a jezdil po turné s různými jazzovými, klasickými a rockovými soubory, včetně obnovených Cream. Skupiny, ve kterých vystupoval, často nesly v názvu jeho jméno jako Ginger Baker's Air Force, Baker Gurvitz Army (1974–1976), Ginger Baker's Energy (1976) a Ginger Baker Trio, kde s ním hráli jazzový basista Charlie Haden a kytarista Bill Frisell (nahrávky byly realizovány v letech 1994 a 1996), také byl několikrát členem různých souborů jako Hawkwind (1980), Atomic Rooster (1980), Public Image Ltd (1986) a Masters of Reality (1990). V roce 1994 Baker vstoupil do BBM (Bruce-Baker-Moore), krátkodobého projektu jehož členy byli Jack Bruce a kytarista Gary Moore.", "section_level": 1}, {"title": "Nástroje.", "content": "Používal bicí soupravu značky Drum Workshop (DW), ale v 60. a 70. letech používal soupravu značky Ludwig a činely značky Zildjian.", "section_level": 1}], "src_summary": "Peter Edward „Ginger“ Baker (19. srpna 1939, Lewisham, Londýn, Spojené království – 6. října 2019) byl anglický bubeník který získal věhlas jako člen skupin Graham Bond Organization (GBO) a Cream v letech 1966 až 1968. Později se spojil se spoluhráčem z Cream Ericem Claptonem, Ricem Grechem a Steve Winwoodem a založili v roce 1969 skupinu Blind Faith. Začátkem 70. let Baker koncertoval a nahrával se svou skupinou Ginger Baker's Air Force.", "tgt_summary": "彼德·爱德华·「金格」·贝克(英语:Peter Edward \"Ginger\" Baker,1939年-8月19日-2019年-10月6日),艺名金格·贝克(英语:Ginger Baker),是一个英格兰鼓手和歌手。他在20世纪60年代的作品为他赢得了“摇滚的第一位超级巨星鼓手”的称赞,尽管他的个人风格融合了爵士乐背景,并对非洲节奏感兴趣。贝克被誉为融合爵士乐,重金属和世界音乐等类型的鼓手的先驱。", "id": 1220330}
{"src_title": "Johann Heinrich Pestalozzi", "tgt_title": "约翰·亨里希·裴斯泰洛齐", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho literární odkaz zahrnuje v konečném nákladu 45 svazků. Pestalozzi přijímal nápady Rousseaua, jeho myšlenky nadále rozvíjel, ale zároveň se od nich částečně distancoval. Navzdory svým vášnivým teoretickým zájmům o člověka, společnost a stát chtěl být primárně prakticky činný. Z toho důvodu předčasně přerušil své studium v Curychu (nejdříve teologii, potom práva) a odebral se na zemědělské učení (1767/1768) k Johannu Rudolfu Tschiffelimu do Kirchbergu. Od roku 1769 se v Birru angažoval jako podnikatel v hospodářství. Zavedením nových rostlin a nových hnojicích metod chtěl dát částečně zchudlým zemědělcům příklad, jak by si mohli zlepšit svou situaci. Tyto akce však ztroskotaly.  V září roku 1769 se oženil v Gebenstorfu s Annou Schulthessovou, avšak proti vůli rodičů nevěsty. Od roku 1773/1774 přibral na svůj statek kolem 40 dětí. Pestalozzi je učil příst, tkát a být malými zemědělskými staviteli. Sloučil praktickou práci se školním vyučováním a mravně-náboženskou výchovou. Doufal, že by zařízení na prodej textilních produktů mohlo být výnosné. Dostal se do dluhů a v roce 1779 musel firmu zavřít.  Od roku 1780 a následujících 20 let se věnoval hlavně psaní. Celosvětově se proslavil svým románem \"„Lienhard a Gertruda“\" (4 svazky 1781 – 1787). Další práce z tohoto období jsou: \"Večerní hodina jednoho obyvatele\" (1780), \"Christoph a Elsa\" (1782), \"Legislativa a vražda dětí\" (1783), \"Ano nebo Ne?\" (1793), \"Pátrání po chodu přírody ve vývoji lidského pokolení\" (1797), \"Báchorky\" (1797).  V roce 1783 se stal spoluzakladatelem curyšské pobočky řádu iluminátů (jeho řádové jméno bylo \"Alfred\") a v roce 1784 spoluzaložil \"„Společnost k přijímání dobrých“\" v Curychu, což byla zastíraná organizace řádu. Ovšem během velmi krátké doby ztratil zájem o tuto asociaci.  V roce 1792 ho prohlásilo francouzské \"Národní shromáždění\" jako jediného Švýcara francouzským čestným občanem. Ve zmatku helvétské revoluce (pochod Francouzů 1798) se Pestalozzi postavil na stranu nové vlády, jednak publicistickou činností (redaktor u \"Helvétského lidového listu\"), jednak výchovou sirotků v chudobinci ve Stans (1799), kde mohl uplatnit své základní pedagogické zkušenosti. V následujícím roce zakládá slavný výchovný institut na zámku Burgdorf, kde rozvíjel vlastní teoreticky odůvodněné výchovné a vyučovací metody popsané v hlavním díle této doby \"„Jak Gertruda učí své děti“\".  V roce 1804 byl jeho institut přestěhován do Yverdon-les-Bains (kanton Vaud), kde spolupracuje s celou řadou významných spolupracovníků a publikuje své zdokonalené metody ve spisech (například: \"Na nevinnost, vážnost a šlechetnost mé doby a mé vlasti\" (1815) a \"Poslední dílo\" (1825)). V podstatě vyvinul myšlenku \"\"základního vzdělání\"\". Přirozeného vzdělání a výchovy se docílí harmonickým rozvojem při zapojení hlavy (intelektuální stránka), zapojení srdce (náboženská stránka) a zapojení ruky (manuální, řemeslná stránka)  Vnitřní rozepře v učitelském sboru vedly k zániku institutu v Yverdon-les-Bains. Proto roku 1825 musí Pestalozzi tento ústav opustit a odchází do Neuhofu, kde 17. února 1827 ve svých 81 letech umírá. Pohřben byl u starého školního domu v Birru. Na Pestalozziho přání byl vysazen na jeho hrob keř bílých růží. V roce 1846 k příležitosti 100. narozenin Johanna Heinricha Pestalozziho byl v kantonu Aargau na nově vybudovanou školní budovu umístěn Pestalozziho pomník.  Pomník nese nápis: \"Zde odpočívá Heinrich Pestalozzi, narozený 12. ledna 1746 v Zürichu, zemřelý 17. února 1827 v Brugg. Zachránce chudých v Neuhofu, kazatel lidu v Lienhard a Gertrud, otec sirotků ve Stans, zakladatel nových škol v Burgdorf a Münchenbuchsee. Propůjčen výchově lidí. Člověk, křesťan, občan; všechno pro jiné, nic pro sebe. Požehnání jeho jménu.\"  Pestalozziho díla hodně četl Johann Gottfried Herder a v mnoha svých myšlenkách se shodují. Pozdější školní reformátor Joseph Anton Sickinger přijal mnoho Pestalozziho myšlenek a uplatnil je při tvorbě nového Mannheimského školního systému. Tyto myšlenky byly výchozím bodem školních reforem 20. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Heinrich Pestalozzi (12. ledna 1746 – 17. února, 1827) byl významným švýcarským pedagogem a edukačním reformátorem. Mimo to působil jako filozof, filantrop, politik a školní a sociální reformátor. Po Janu Amosu Komenském se jedná o jednu z nejvýznamnějších postav moderní světové pedagogiky. Po Johannu Heinrichovi Pestalozzim je pojmenována i Střední pedagogická škola J. H. Pestalozziho v Litoměřicích.", "tgt_summary": "约翰·海因里希·裴斯泰洛齐(Johann Heinrich Pestalozzi,1746年-1月12日-1827年-2月17日)是瑞士教育家和教育改革家。 要素教育思想的主要代表人物,被尊为西方“教圣”、欧洲“平民教育之父”。", "id": 793464}
{"src_title": "Kudu velký", "tgt_title": "扭角林羚", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Kudu velký má štíhlé tělo s dlouhýma a hubenýma nohama. Barva jeho srsti je velice různorodá od hnědé, šedé až po rudohnědou. Na bocích má 4 – 12 svislých bílých pruhů, které se táhnou od hřbetu až téměř k břichu. Poměrně malá hlava je většinou tmavší než zbytek těla a mezi očima má bílý pruh. Na hřbetě má krátkou, nejčastěji černou hřívu, která se táhne od hlavy až k hustě osrstěnému ocasu, který dosahuje délky 35 – 55 cm.  Samci jsou znatelně větší než samice a častěji projevují agresivitu, zvláště využívají vrčení a funění. Mají také dlouhou hřívu, která se táhne podél hrdla, a velké, dvaapůlkrát zkroucené a široce se rozbíhající rohy, které by po natažení mohly dosahovat v průměru až jeden metr. Samice občas mívají menší parůžky. Nicméně samcům začínají růst rohy až od věku 6 – 12 měsíců, kroutit se začnou až po druhém roce života a plně zkroucené jsou až po šestém roce života.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lokalita rozšíření a potrava.", "content": "Kudu velký obývá území od Eritreje až k Tanzanii, Zambii, Jihoafrické republice a Angole, v malém množství je vysazen v Novém Mexiku. Občas je můžeme zpozorovat i v rovinách kde je množství keřů, ale těmto místům se kudové raději vyhýbají, jelikož se mohou stát snadnou kořistí svých predátorů. Kudu velký je výhradně býložravec, který preferuje trávu, listy, výhonky, občas i kořínky a plody.  Během dne jsou kudové většinou skrytí v hustých porostech, kde se chrání jak před predátory, tak před sluncem, které bývá v jejich lokalitě rozšíření velice ostré. Potravu hledají především brzy ráno nebo večer, kdy podnikají také výpravy za vodními zdroji, které mohou být v období sucha dlouhé a namáhavé.", "section_level": 2}, {"title": "Predátoři.", "content": "Mezi nejhlavnější predátory kudu velkého patří lvi, levharti a psi hyenovití. Ačkoli gepardi často loví větší zvířata, ulovit dospělého samce nedokážou, a tak loví převážně slabší samice a mláďata. Pokud je stádo kudů ohrožováno predátorem, dospělý kudu vydá poplašný signál a zbytek stáda se dá na útěk. Přestože je to antilopa čiperná, není dostatečně rychlá na to, aby dokázala uniknout svým hlavním predátorům útěkem v otevřené krajině, a tak spoléhá na to, že pokud vběhne do hustých křovinatých porostů, svým pronásledovatelům unikne díky tomu, že se v tomto prostředí nedokážou pohybovat tak obratně jako ona.", "section_level": 2}, {"title": "Společenský systém.", "content": "Samci většinou žijí samotářským životem, samice se sdružují do poměrně malých stád tvořených obvykle 6 – 10 dospělými jedinci a jejich mláďaty. Jen zřídkakdy dosáhne stádo velikosti přes 20 kusů. Kudu velký tráví jen zhruba 54 % dne hledáním potravy. Jedno stádo může obsazovat území veliké asi 4 km.  Dospělý samci spolu často bojují, přičemž do sebe zapletou své rohy, přetlačují se a čekají, až jeden z nich přizná porážku. Za výjimečných okolností se stává, že samci už od sebe nedokážou své rohy rozplést, což obvykle končí tragickou smrtí obou jedinců.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Kudu velký dosahuje pohlavní dospělosti mezi 1. a 3. rokem svého života, samci mezi 21. až 24. měsícem, samice o něco dříve, mezi 15. – 21. měsícem. Doba páření nastává na konci období dešťů, ale situace se mění podle oblasti a klimatu. Před pářením následuje námluvní rituál, kdy si samec stoupne před samici a začne jí předvádět své rohy. Po skončení rituálu se samec zastaví a čeká, zda mu samice dovolí se s ní spářit, nebo ne. Samice je březí asi 240 dnů (nebo osm měsíců). Mláďata se rodí zhruba mezi lednem a březnem, kdy je tráva, jejich hlavní potrava, nejvyšší.  Samice rodí nejčastěji jedno, občas dvě mláďata. Březí samice opouští před porodem stádo. Novorozené mládě ukrývá asi 4 – 5 týdnů v hustém porostu, aby je chránila před predátory. Po této době začne mládě doprovázet matku, zprvu jen krátkodobě, poté, ve stáří 3 – 4 měsíců, už stále. V 6 měsících je mládě na matce zcela nezávislé.  V zajetí se mohou kudové dožít i dvaceti let.", "section_level": 2}, {"title": "Chov ZOO.", "content": "V ČR je chován v Zoo Zlín, Zoo Dvůr Králove a Zoo Plzeň. Na slovensku je chován v Zoo Bojnice.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kudu velký (\"Tragelaphus strepsiceros\") je jedna z největších a nejznámějších antilop. Obývá husté akáciové porosty, skalnatou nebo kopcovitou krajinu a vyschlá koryta řek poblíž vody v jižní a východní Africe. Dospělé zvíře může vážit od 195 do 315 kilogramů (samice jsou většinou lehčí než samci) a měřit 1 – 1,5 m na výšku a 1,95 – 2,45 m na délku.", "tgt_summary": "扭角林羚(学名\"Tragelaphus strepsiceros\"),又名大旋角羚、大捻角羚、大弯角羚及大扭角条纹羚,是东非及非洲南部的羚羊。由于栖息地的衰落、伐林及被猎杀,牠们也有散布在其他地方。", "id": 2352876}
{"src_title": "Naratologie", "tgt_title": "敘事學", "src_document": [{"title": "Pojmové vymezení.", "content": "Synonymním pojmem je teorie vyprávění, byť z hlediska sémantického jde o zcela jiné pojmy. Narace je akt, proces vyprávění a vyprávění se týká toho, o čem se povídá. Navíc naratologie se nezabývá samotnou narací, ale formami toho, co je vyprávěno. Hledá univerzální fabulační kódy platné pro znakové systémy uměleckých děl – zejm. literatury (ale i filmu, obrazu,...) a zkoumá jejich sepětí se způsobem vyprávění.", "section_level": 1}, {"title": "Nejvýznamnější postavy.", "content": "Naratologie vyrůstá z kořenů Aristotelovy poetiky, k nejdůležitějším předchůdcům však patří výzkumy Clauda Lévi-Strausse a Vladimira Proppa. Definitivní zrod se datuje od druhé poloviny 20. století. Moderní naratologie získala na významu ve strukturalistických teoriích a za jejího otce se považuje Franz Stanzel se svojí Teorií vyprávění. Za nejvýznamnější představitele se počítá Litevec Julian Algirdas Greimas, Bulhar Tzvetan Todorov, Francouz Gérard Genette a Roland Barthes.", "section_level": 1}, {"title": "Předchůdci.", "content": "S počátky teorie vyprávění je spjaté jméno Clauda Lévi-Strausse, francouzského strukturalistického antropologa, který se zabýval strukturou mýtu a na první pohled odlišné mytologické příběhy popsal jako variace na několik málo témat – univerzálních struktur, na něž lze mýty redukovat. Rozbor prováděl na gramatickém modelu, kdy se stává mýtus „jazykem“ a jeho jednotkou jsou mythémy, nejelementárnější části („mythém“ je odvozenina z „foném“), které dávají význam teprve ve vhodných kombinacích. Pravidla seskupování jsou potom jakousi „gramatikou“. Její zkoumání je nedílně spjaté s lidskými myšlenkovými pochody a právě ony jsou předmětem vyprávění (např. princip binárních opozic) spíše než konkrétní příběhy. Vyprávění mýtu však přesahuje subjektivní rámec a dá se tak říci, že mýtus „myslí skrze čtenáře“. To je ve shodě se strukturalistickou tendencí decentralizace jedince, coby cíle významu.  Druhým významným katalyzátorem vzniku teorie vyprávění je Vladimir Propp se svou prací Morfologie pohádky. Ruský formalista redukuje veškeré pohádky na sedm \"okruhů jednání\" (hrdina, pomocník, škůdce,...) a \"funkce jednajících osob\". Opět pouze vhodná kombinace těchto struktur tvoří pohádku jako žánr.  Mezi dalšími předchůdci strukturalistické naratologie najdeme např. Kate Hamburgerovou, Eberharda Lämmerta, Wayna Bootha a pojímání aristotelské poetiky Chicagské školy a ruského formalismu.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj naratologie.", "content": "Na Proppovy úvahy navazuje později studie Strukturální sémantika A. J. Greimase, která celou teorii dovádí do abstraktnější roviny pomocí koncepce aktantů. O gramatickou analýzu se pokouší i Todorov při zkoumání Boccacciova Dekameronu. Mezi nejelementárnější pojmy naratologie patří formalistické označení fabule a syžet (popř. obdobné pojmy francouzského strukturalismu histoire a discours). Teprve Gérard Genette však přináší ucelenější podrobnou terminologii pro rozbor teorie vyprávění ve své práci o vyprávěcím diskurzu (Diskurz vyprávění, 1972). Zkoumá v ní vztahy mezi vyprávěnými příběhy a podobou, v níž jsou předávány k recepci. Narativní analýza v jeho pojetí čítá pět kategorií: Právě Genette mj. popsal rozdíl mezi vyprávěním (kdo mluví?) a fokalizací (kdo vidí?). Genettovi nástupci poté zpracovali například typologii technik, jimiž se zprostředkovávají myšlenky a pocity: Polopřímá řeč, záznam myšlenek a vnitřní monolog. Výrazný zlom pro vývoj naratologie znamená i Stanzelova \"Teorie vyprávění\" (1979), v níž předkládá klasifikaci tří typických vyprávěcích situací. Jedná se o jeden z prvních a dodnes nejcennějších pokusů o popis základních možností zprostředkování vyprávění.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní vývoj.", "content": "Další vývoj přinesl i nové přístupy k teorii vyprávění: Feministická naratologie, která se orientuje na genderovou problematiku v literatuře, kognitivní naratologie a interdisciplinární naratologie, která stojí na pomezí lingvistiky a literární vědy, poststrukturalistickou kritiku teorie vyprávění a non-esenciální přírodní naratologii. Tyto nové přístupy jsou charakteristické vědeckou interdisciplinaritou a bořením omezení na literární vyprávění. Současná naratologie se stále častěji zabývá i non-fiktivními příběhy, zkoumá naraci žurnalistickou, zpravodajskou a všeobecně mediální. Zaobírá se recepční relevancí, mimetickou rovinou a ověřitelností údajů.", "section_level": 1}, {"title": "Česká naratologie.", "content": "Česká literární věda se analýzou vyprávění a poetiky zabývá již od 20. let 20. stol. Je zde patrný vliv ruské formalistické školy, německé estetiky a strukturální lingvistiky. Jedním z nejvýznamnějších předchůdců teorie vyprávění u nás je Jan Mukařovský, který zpracovával zejm. téma subjektivizace epiky. Diachronní přístup k teorii prozaické lit. přinesl Felix Vodička v návaznosti na formalismus (Počátky krásné prózy novočeské, 1948). Systematizací v oblasti vztahu fabule-syžet se zabýval Lubomír Doležel, který vytvořil typologii vyprávěcích promluv a zpracoval diachronní vývoj pojímání objektivizace a subjektivizace vyprávění. Zásadní dílo Významová výstavba literárního díla Miroslava Červenky, který zde podrobuje zkoumání osobu vypravěče, nemohlo být v 60. letech zveřejněno a vydání se dočkalo až v 90. letech. N. Krausová ve studii Význam tvaru – tvar významu (1984) podrobuje kritice elementární pojmy teorie vyprávění a sémantiku vyprávění v podání Greimase a Barthese. Zásadním příspěvkem k problematice narativní sémantiky je také Doleželova Heterocosmica (1998), která navazuje na Ecovo zkoumání teorie fikčních světů.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "EAGLETON, Terry: Úvod do literární teorie. Praha: Triáda 2005, 1. vyd. CULLER, Jonathan: Krátký úvod do literární teorie. Brno: Host 2002 PAVERA, Libor, VŠETIČKA, František: Lexikon literárních pojmů, Olomouc: Nakladatelství Olomouc 2002, 1. vyd. NÜNNING, Ansgar (ed.): Lexikon literární teorie a kultury. Brno: Host 2006, 1. vyd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Naratologie je označení pro větev literární teorie, která se zabývá zkoumáním způsobu vytváření fabulí, schématy jejího uspořádání a jejich typologií. Synonymním pojmem je teorie vyprávění. Teorie vyprávění v klasickém pojetí zkoumá narativní dimenzi epických textů a popisuje jejich vyprávěcí struktury.", "tgt_summary": "叙事学(英语:narratology)是关于叙事、叙事结构及这两者如何影响我们的知觉的理论及研究。托多洛夫在他的《十日谈的文法(Grammaire du Décaméron)》(1969年)中创造了这个词()。", "id": 658132}
{"src_title": "STS-125", "tgt_title": "STS-125", "src_document": [{"title": "Spojitost s Českou republikou.", "content": "Díky astronautu Andrew Feustelovi raketoplán na palubě nesl českou vlajku a český a anglický výtisk Písní kosmických od Jana Nerudy. Matka jeho manželky je Češka ze Znojma, její otec pak Ind.", "section_level": 1}, {"title": "Cíle mise.", "content": "Servisní mise STS-125 by měla zajistit funkčnost Hubbleova vesmírného teleskopu do roku 2013. Aby mohl být teleskop bezpečně naveden po ukončení své životnosti do hustých vrstev atmosféry, kde zanikne, byl k němu připojen nástavec \"\".  Při této misi získal Hubbleův teleskop nové nástroje: spektrograf COS (') pracující v ultrafialové části spektra. Přístroj bude zkoumat chemické složení vzdálených objektů ve vesmíru. Zařízení by mělo být podstatně citlivější, než předchozí používané přístroje. Dalším nástrojem, který byl k teleskopu dopraven, je širokoúhlá kamera '. Ta bude zkoumat vesmír v různých vlnových délkách (infračervené, viditelné a ultrafialové záření).  Posádka raketoplánu Atlantis vyměnila při pěti výstupech do kosmu baterie teleskopu, všech šest gyroskopů, které udržují správný směr při pozorování objektů ve vesmíru a část tepelné izolace.", "section_level": 1}, {"title": "Odklad startu.", "content": "Z důvodu poruchy řídící jednotky na HST byl start STS-125 odložen na únor 2009 a potom dokonce na květen. Jako záložní raketoplán pro případ nouze byl připraven k letu STS-401 Endeavour. Jedná se o první takový případ, kdy je na rampě připraven záchranný raketoplán. Před tímto letem se uskutečnily tyto lety: STS-126 a STS-119.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První den (start).", "content": "Raketoplán Atlantis úspěšně odstartoval 11. května 2009 ve 20:01:56 SELČ. O 125 sekund později byly odhozeny pomocné motory SRB a 8 minut po startu byly vypnuty hlavní motory SSME – manévr MECO. Za přibližně 15 sekund se odpojila nádrž ET a raketoplán pokračoval na oběžnou dráhu ve výši 560 km.", "section_level": 2}, {"title": "Druhý den.", "content": "Po navedení na oběžnou dráhu následovala běžná kontrola systémů raketoplánu a otevření nákladového prostoru, aby byla umožněna správná činnost radiátorů umístěných ve dveřích nákladového prostoru. V den startu došlo také k oživení manipulátoru RMS a jednomu korekčnímu manévru.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí den.", "content": "Druhý den byl věnovaný kontrole tepelné ochrany stroje. Manipulátor RMS vybral z nákladového prostoru prodlužovací tyč s přístroji OBSS (Orbiter Boom Sensor System) a postupně snímal povrch raketoplánu. Posádka také zkontrolovala skafandry pro výstup do otevřeného vesmíru a připravila montážní stůl FSS (Flight Support System) na připojení dalekohledu. Hubble zatím dostal z pozemního střediska příkaz uzavřít svůj tubus.  Dne 13. května pokračovaly přibližovací manévry a v 19:14 SELČ, s mírným zpožděním proti plánu, Atlantis zachytil Hubbleův vesmírný dalekohled. Následně ho posádka za pomoci robotického manipulátoru přitáhla do nákladového prostoru raketoplánu a v 18:12 UT ho pevně ukotvila na montážním stole FSS. Zasunutím dálkově ovládaného konektoru byl HST napojen na energetickou, řídící telemetrickou síť raketoplánu. Předtím, než se posádka uložila k odpočinku, provedla jeho dvouhodinovou inspekci.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtý den (EVA 1).", "content": "Následující den (14. května) čekal na Grunsfelda a Feustela první z pěti montážních výstupů do vesmíru. Výstup EVA 1 začal oficiálně v 12:52 UT a trval 7 hodin, 20 minut, což bylo o hodinu víc oproti plánu. Astronauti nejprve vyjmuli z dalekohledu starou kameru WFPC2 (Wide Field Planetary Camera 2) a místo ní namontovali novější verzi WFC-3 (Wide Field Camera 3). Při demontáži WFPC2 se objevily problémy s uvolněním jednoho ze šroubů. Zaseknutý šroub se podařilo uvolnit ve 14:47 UT. Další úkoly byly splněny už celkem bez problémů. Následným úkolem bylo odstranění technické části dalekohledu, která řídí vědecké přístroje a posílá data na Zemi. Tato komponenta selhala v září 2008 (také kvůli tomu byl start STS-125 odložen, aby se posádka naučila opravit tuto část Hubblea) Teleskop byl do té doby přepnut na záložní počítač. Astronauti přístroj vyměnili. Poté přistoupili k namontování stykovacího uzlu, kterým bude v budoucnu teleskop zachycen a uveden do zemské atmosféry. Vesmírnou vycházku astronauti zakončili instalací nových zámků a dvířek do dalekohledu LOCK (Latch Over Center Kit), aby si ulehčili do budoucna práci. Tuto operaci vykonali Grunsfeld a Feustel nad plán.", "section_level": 2}, {"title": "Pátý den (EVA 2).", "content": "Druhý výstup do kosmu hned následující den (15. května) absolvovala dvojice Michael Massimino a Michael Good (Massimino dalekohled znal již z mise STS-109 z března 2002). Během přípravy na výstup proběhla vizuální kontrola některých dlaždic tepelné ochrany přední části raketoplánu v místech, které nebyly v plném rozsahu monitorovány před spojením s HST. EVA 2 začal v 12:29 UT a skončil ve 22:45. vycházka trvala 7 hodin a 56 minut a stala se osmou nejdelší v historii kosmonautiky. Hlavním úkolem bylo vyměnit tři boxy s gyroskopy, každý obsahuje 2 (RSU). První RSU astronauti vyměnili bez problémů. S druhým RSU měli astronauti problémy, neboť jej nešlo přesně umístit. Po několika pokusech vzali box, určený do třetího slotu a dali jej do druhého. Třetí starý RSU pak chtěli nahradit novým, který byl určen pro slot 2. Ten ale správně nepasoval a tak astronauti nainstalovali do třetího slotu záložní RSU, který již jednou na teleskopu byl, ale v roce 1999 byl dopraven na Zemi a upraven. Tento RSU má sice některé technologické nedostatky od dvou nových RSU, ale jiná alternativa zde nebyla.  Druhým úkolem bylo vyměnit jednu ze dvou modulů niklo-vodíkových baterií, které sloužily na teleskopu od vypuštění na oběžnou dráhu, tedy 19 let. Jejich výkon spadl za tu dobu zhruba na polovinu. Hubbleův teleskop má šest baterií s rozměry 96 × 81 × 27 cm. Jsou umístěny ve třech modulech po dvou bateriích, každý model váží 208 kilogramů. Astronauti jeden ze tří modulů úspěšně vyměnili.", "section_level": 2}, {"title": "Šestý den (EVA 3).", "content": "Třetího pracovního výstupu 16. května se ujali John Grunsfeld (který se tak zařadil mezi astronauty, kteří strávili nejvíce času v otevřeném kosmu) a Andrew Feustel. Výstup trval 6 hodin a 36 minut (od 13:45 do 20:11 hodin). Astronauti především odstranili COSTAR, nainstalovaný do teleskopu během první servisní mise v roce 1993. Ten kompenzoval optickou nepřesnost hlavního zrcadla. Nyní však již mají všechny přístroje v teleskopu svou vlastní korekci, COSTAR není potřebný. Na místo COSTARu namontovali astronauti spektrograf COS určený ke studiu ultrafialového záření z velmi slabých objektů vzdáleného vesmíru.  Druhým úkolem byla pro Grunsfelda a Feustela oprava kamerového systému ACS (Advanced Camera for Surveys). Dvě ze tří kamer vyřadily z provozu zkraty v letech 2006 a 2007. Celý ACS má velikost zhruba telefonní budky a nebyl navržen pro opravy ve vesmíru. John Grunsfeld se musel dostat přes dva kryty a nahradit čtyři desky s tištěnými spoji. To se povedlo. Po sobotní opravě se \"probudila\" k činnosti jen jedna ze dvou kamer, ale ta, která dělá 95 procent vědecké práce. Na konec třetího výstupu do kosmu astronauti nainstalovali externí nízkonapěťový systém pro zásobování elektřinou.", "section_level": 2}, {"title": "Sedmý den (EVA 4).", "content": "Hlavním úkolem předposledního výstupu (17. května) do otevřeného prostoru byla obnova činnosti spektrografu STIS, vyřazeného zkratem v srpnu 2004. Jednalo se o obdobný problém jako při opravě kamery ACS při EVA 3. Astronauti odstranili kryt a vyměnili poškozené desky s tištěnými spoji. Komplikací bylo zábradlí, které museli astronauti odstranit, aby se dostali ke krytu obvodů. Jeden ze šroubů zábradlí se zasekl. Mike Massimino jej byl po několika pokusech nucen odlomit. Další zdržení představovala vybitá baterie v jednom z elektrických šroubováků. Astronauti museli zpět do raketoplánu pro náhradní nářadí. Pak už šlo ale vše bez problémů. Pomocí speciálních kleští byla vyjmuta spálená deska se spoji a byla nahrazena novou. Elektrické rozvody astronauti zakryli novým krytem. Vycházka skončila ve 23:47 UT a trvala 8 hodin a 2 minuty. Posunula se tak na 6. místo mezi nejdelšími v historii americké kosmonautiky. Posledním úkolem byla instalace prvního ze dvou izolačních panelů na vnější stranu teleskopu. Kvůli časové náročnosti předchozích úkolů byl však tento přesunut až na poslední, pátý výstup do kosmu.", "section_level": 2}, {"title": "Osmý den (EVA 5).", "content": "V pondělí 18. května ve 21:22 UT byla zakončena poslední (pátá mise STS-125) a vůbec poslední vesmírná vycházka k Hubbleovu vesmírnému teleskopu. Trvala 7 hodin a 2 minuty a John Grunsfeld a Andrew Feustel splnili všechny naplánované úkoly. Nejprve vyměnili druhou baterii teleskopu (první byla vyměněna během EVA 2). Poté vyměnili jeden ze tří naváděcích senzorů, které řídí zaměřování teleskopu, za zmodernizovanou verzi senzoru, odmontovanou z teleskopu při servisní misi raketoplánu Discovery (STS-103) v prosinci 1999. Poslední prací byla výměna dvou vnějších ochranných izolačních panelů. Namísto dvou byly na Hubblea namontovány dokonce tři. Drobným neúspěchem na závěr výstupu do vesmíru bylo poškození antény na teleskopu. Grunsfeld o ní zavadil a kousek urazil. Ovšem zkoušky prokázaly, že anténa pracuje normálně.", "section_level": 2}, {"title": "Devátý den.", "content": "V úterý 19. května zhruba ve 12:00 hodin byl Hubbleův teleskop uchopen robotickou paží raketoplánu a vyjmut z plošiny, která ho držela v nákladovém prostoru. McArthurová ho vyzvedla nad nákladový prostor a ve 14:57 hodin jej uvolnila. Zhruba po minutě zapálil Atlantis ve speciálním módu (aby neznečistil optiku teleskopu) motory a začal se pomalu vzdalovat. Po další půlhodině, již v bezpečné vzdálenosti, zapálil Atlantis motory znovu. Pak následoval 2 minuty a 32 sekundy dlouhý zážeh. Ten upravil oběžnou dráhu raketoplánu z téměř kruhové na eliptickou ve výšce 563 x 296 km. Posádka provedla pomocí nástavce OBSS na robotické paži ještě jednou inspekci tepelného štítu raketoplánu.", "section_level": 2}, {"title": "Desátý den.", "content": "Středa 20. května byla pro posádku STS-125 více \"odpočinková\", astronauté se soustředili na počáteční přípravy na přistání, které bylo naplánováno na pátek. Posádka se v 16:30 zúčastnila pomocí videomostu krátké tiskové konference přímo z paluby Atlantisu. Krátce po 18. se astronauté spojili také se svými kolegy na ISS. Posádka ISS pogratulovala posádce raketoplánu k úspěšně splněné misi a popřála bezpečný návrat na Zemi. Ve středu také astronauté z Atlantisu krátce hovořili s prezidentem USA Barackem Obamou.  Přistání bylo naplánované na 22. května. Pro zlé počasí na Floridě však bylo přistání odvolané a přeložené na další den. Ani 23. května počasí nevyhovovalo, řídící středisko se rozhodlo o dalším jednodenním odkladu. Dne 24. května přetrvávaly špatné povětrnostní podmínky, proto byla zvolena nouzová varianta – přistání na kalifornské Edwardsově letecké základně.", "section_level": 2}, {"title": "Přistání.", "content": "Raketoplán zahájil uzavírání dveří do nákladového prostoru, které skončilo v 10:19 UT. V čase okolo 11:20 si posádka začala oblékat oranžové skafandry, v 14:07 UT řídící středisko vydalo souhlas s provedením brzdícího manévru pro přistání. Orbiter se natočil do polohy pro brzdící manévr (tj. zádí ve směru letu) a v 14:23:41 UT zažehl na dvě minuty motory OMS. Průlet atmosférou byl bezproblémový a Atlantis dosedl na přistávací dráhu 22 v 15:39:05. Po minutu trvající jízdě se zastavil.", "section_level": 2}], "src_summary": "STS-125 byl poslední start amerického raketoplánu programu Space Shuttle k jinému objektu než ISS. Tento start raketoplánu Atlantis se uskutečnil v květnu 2009 a jeho hlavním úkolem byla pátá a poslední, servisní mise Hubbleova vesmírného dalekohledu, která měla vynést HST na jeho novou dráhu, nainstalovat nové baterie a zajistit mu tak životnost minimálně do roku 2013. Byla to také poslední mise Space Shuttle, kdy byly na obou odpalovacích rampách – LC-39A i LC-39B – připraveny raketoplány ve stejnou dobu.", "tgt_summary": "STS-125又称HST-SM4(Hubble Space Telescope Servicing Mission 4),是哈勃太空望远镜第4次维修任务。航天飞机亚特兰提斯号于2009年5月11日从美国佛罗里达州肯尼迪太空中心升空,飞行为期13天。这是美国第126次航天飞机任务和亚特兰蒂斯号的第30次飞行。", "id": 543220}
{"src_title": "Kognitivní věda", "tgt_title": "认知科学", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Mysl je tradičním předmětem filosofie již od dob starověkého Řecka. Její metodou byla především teoretická analýza problémů (např. poznání) založená na introspekci. Zlom nastal v 19. století s příchodem empiricky založené experimentální psychologie. I psychologové konce 19. a počátku 20. století spoléhali na introspekci jako cenný zdroj poznání, přestože byla její nespolehlivost univerzálně uznávána. Psychologie především ve Spojených státech se v první polovině 20. století prakticky všeobecně přiklonila k behaviorismu, který prosazoval např. John Watson. Dle behavioristů nejsou mentální události otevřeně pozorovatelné, to je pouze chování, proto se psychologie může stát objektivní vědou jen skrze vytváření teorií chování bez užívání mentálních konceptů. Například místo termínů \"vnímání\", \"paměť\" a \"jazyk\" se mluvilo o \"diskriminaci\", \"učení\" a \"verbálním chování\".  V 50. letech 20. století se však začalo ukazovat, že behavioristický přístup je nedostačující pro adekvátní vysvětlení mysli. V této době, která bývá označována jako kognitivní revoluce (a nastupující psychologický směr jako kognitivismus), došlo k mnoha významným pokrokům. Noam Chomsky poukázal na neschopnost behaviorismu vysvětlit jazyk a v podstatě redefinoval lingvistiku. Na poli psychologie došlo pod vedením Jerome Brunera k založení Centra pro kognitivní studia na Harvardu. Byla obnovena komunikace s významnými psychology v Evropě, jakými byli např. Sir Frederic Bartlett, Jean Piaget nebo Alexandr Lurija.  K obrovskému rozvoji došlo na poli počítačové vědy. Její počátky se pojí s teorií informace Clauda Shannona, prací Alana Turinga a Johna von Neumanna. Popularitu nyní začala získávat kybernetika Norberta Wienera. Marvin Minsky a John McCarthy stáli u zrodu výzkumu umělé inteligence. Alan Newell a Herbert Simon prvně výpočetně modelovali kognitivní procesy.  Za nejvýznamnější pro vznik budoucí kognitivní vědy lze považovat rok 1956. J. McCarthy, M. Minsky, C. Shannon a N. Rochester toho roku uspořádali konferenci o umělé inteligenci v Dartmouthu a dali vzniknout mnoha důležitým pracím v této oblasti. Významné pokroky v psychologii přinesli např. J. Bruner, J. Goodenough a G. Austin. W.P. Tanner, J.A. Swets, T.G. Birdsall a jiní rozvinuli teorii detekce signálů. George Miller demonstroval omezenost kapacity informačního zpracování (např. kapacita pracovní paměti – magické číslo 7 plus mínus 2). W. Goodenough a F. Lounsbury přispěli k rozvoji kognitivní antropologie. Byly publikovány práce B.L. Whorfa o vlivu jazyka na myšlení.  G. Miller dokonce uvádí přesné datum vzniku interdisciplinární kognitivní vědy. Má jím být 11. září 1956, druhý den sympozia pořádaného \"Special Interest Group in Information Theory\" na americké MIT, kterého se účastnilo množství výše zmíněných osobností. Dle Millera se tehdy experimentální psychologie, teoretická lingvistika a výpočetní simulace kognitivních procesů staly součástmi většího celku.  V 60. letech se začala zvyšovat interdisciplinární spolupráce mezi těmito obory. Na Harvardu používali název kognitivní studia, na Carnegie-Mellon information-processing psychologie, na La Jolla kognitivní věda. Roku 1976 dokončila nadace Alfreda P. Sloana program pro tehdy mladou disciplínu – neurovědu – a měli zájem podpořit iniciativu, která by překročila pomyslnou mezeru mezi mozkem a myslí. Pro tento program byl nakonec zvolen název kognitivní věda. Tehdy se tedy stala součástí kognitivní vědy i nově vzniklá kognitivní neurověda. V polovině 70. let vznikla Cognitive Science Society, která začala vydávat žurnál Cognitive Science a později mezi disciplíny kognitivní vědy začlenila také pedagogiku.", "section_level": 1}, {"title": "Disciplíny.", "content": "Kognitivní vědu lze považovat za průsečík mezi mnoha zavedenými disciplínami, které mají širší záběr. V rámci těchto disciplín se však často etablovaly subdisciplíny zaměřené právě na studium mysli a mnoho hraničních disciplín.", "section_level": 1}, {"title": "Neurověda.", "content": "Neurověda je vědecká disciplína zkoumající nervový systém na mnoha úrovních, od genetiky po chování, proto ji lze různě dělit na velké množství specializovaných odvětví.", "section_level": 2}, {"title": "Antropologie.", "content": "Většina poznatků o funkci lidské mysli pochází z experimentů prováděných na vysokoškolských studentech rozvinutých západních zemí. Vědci se proto začínají stále více zajímat o vlivy různých kultur, jazyků a prostředí na myšlení.", "section_level": 2}, {"title": "Filosofie.", "content": "Mezi filosofické disciplíny relevantní pro kognitivní vědu lze počítat především filosofii mysli, filosofii jazyka, filosofii vědy a etiku.", "section_level": 2}, {"title": "Koncepty kognitivní vědy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kognitivismus.", "content": "Za kognitivismus lze označit přístup v psychologii, který v 50. letech 20. století reagoval na behaviorismus. Kognitivismus rozšiřuje behaviorismus v tom smyslu, že nezkoumá mysl jako \"černou skříňku\", ale akceptuje existenci a smysluplnost zkoumání mentálních konceptů.  Kognitivismus bývá považován za synonymní ke komputacionalismu (viz níže), tedy že na určité úrovni abstrakce lidská mysl \"je\" počítač – výpočetní systém. Pravdivost tohoto tvrzení závisí na definici výpočtu, která může být pojata velmi široce. Možná odpověď je, že lidé sdílejí s počítači určitou esenciální či konstitutivní vlastnost, která vymezuje počítače jako koherentní skupinu. Co je touto vlastností, je pak empirická otázka. Nejčastěji je však počítač chápán jakožto formální systém manipulující se symboly.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentace a výpočty.", "content": "Centrální hypotézou kognitivní vědy je komputačně-reprezentační pojetí mysli. Dle této velmi obecné hypotézy lze mysl nejlépe chápat jakožto obsahující množství reprezentací, mentálních struktur analogických k počítačovým datovým strukturám, na kterých operují výpočetní procedury, analogy počítačových algoritmů. Povaha těchto reprezentací a procedur je předmětem zkoumání kognitivní vědy. Většina navržených reprezentací má symbolický charakter, kromě subsymbolického konekcionismu, který je inspirován paralelním distribuovaným zpracováním v biologických neuronových sítích, viz níže. Kognitivní věda tak pracuje s trojitou analogií mezi myslí, mozkem a počítačem.  Na principu reprezentací a procedur jsou založené kognitivní architektury, které se snaží modelovat různé kognitivní schopnosti inteligentních agentů. Tato snaha reflektuje předpoklad, že skutečné porozumění kognitivním procesům předpokládá schopnost je implementovat v umělém systému. Některé přístupy kombinují více typů reprezentací, včetně symbolických a subsymbolických. Známé příklady kognitivních architektur jsou ACT-R nebo Soar.  Základní teorie ohledně povahy reprezentací a výpočtů jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Existuje několik hlavních důvodů kritiky tohoto přístupu k mysli:  Paul Thagard argumentuje, že lze komputačně-reprezentační přístup díky těmto kritikám rozšířit a zdokonalit, spíše než ho zcela zavrhnout.", "section_level": 3}], "src_summary": "Kognitivní věda (z latinského \"cognoscere\" = poznávat) se zabývá interdisciplinárním výzkumem mysli a jejích procesů. Zahrnuje disciplíny jako je psychologie, umělá inteligence, lingvistika, neurověda, antropologie či filosofie.", "tgt_summary": "认知科学(英语:Cognitive Science),是一门研究讯息如何在大脑中形成以及转录过程的跨领域学科。它研究何为认知,认知有何用途以及它如何工作,研究信息如何表现为感觉、语言、注意、推理和情感。其研究领域包括心理学、哲学、人工智能、神经科学、学习、语言学、人类学、社会学和教育学。它跨越相当多层次的分析,从低层次的学习和决策机制,到高层次的逻辑和策划能力,以及脑部神经电路。「认知科学」这个词是克里斯多福·龙格-希金斯在1973年评注一部关于当时人工智能最新研究的著作莱特希尔报告时创造的。同10年内,《认知科学期刊》和认知科学学会相继于美国加州成立。认知科学的基本要义是:理解思维的最好途径,是认识脑中的代表性结构,以及这些结构中发生的计算性过程。", "id": 56722}
{"src_title": "Makabejské povstání", "tgt_title": "马加比起义", "src_document": [{"title": "Příčiny povstání.", "content": "Když Alexandr Veliký porazil roku 332 př. n. l. Perskou říši, získal i území Judska. Po Alexandrově smrti 10. června 323 př. n. l. si jeho říši rozdělili jeho makedonští vojevůdci. Seleukos se stal satrapou babylonské satrapie, prohlásil se jejím králem a hlavním městem ustanovil Seleukii. Po pozdější expanzi do Sýrie založil nové město Antiochii. Alexandrovu vojevůdci Ptolemaiovi byla přidělena egyptská satrapie, jíž se stal panovníkem a za sídlo si zvolil Alexandrii. Strategicky výhodné území Palestiny se stalo předmětem svárů mezi syrskou a egyptskou říší a po téměř sto let bylo součástí ptolemaiovské říše. Roku 198 př. n. l. je však pro seleukovce vybojoval Antiochos III.  Za ptolemaiovské nadvlády bylo Judsko autonomní oblastí a Židé museli každoročně odvádět vysoké daně. Tato autonomie a politická tolerance přetrvala i po získání území seleukovci. Situace se však změnila po usednutí Antiocha IV. Epifána na trůn v roce 175 př. n. l. Jeho cílem bylo sjednocení říše jak v sociální a náboženské rovině, tak zejména v rovině politické. Jednotícím prvkem se měla stát helénská kultura.  Navzdory rozporu mezi helénismem a monoteistickým judaismem, byla helenizace aktivně podporována vysoce postavenou společenskou vrstvou Jeruzaléma, včetně některých kněží. Mezi tyto osoby patřil například i velekněz Iáson, který prosadil zřízení gymnasia, kde mohli bohatí jeruzalémští chlapci získat řecké vzdělání. Seleukovci si taktéž vyhradili právo jmenovat velekněze. Odpor vůči helenizaci se projevil hlavně u těch Židů, kteří chtěli zůstat věrni náboženským zásadám. Mezi ty patřili zejména příslušníci nižších vrstev.  Proti helenizujícím Židům vypuklo v Jeruzalémě povstání. Antiochus IV. se o něm dozvěděl při ústupu z Egypta, kde se snažil dobýt Alexandrii. Jako reakci vyslal vojsko vedené Apollóniem, aby povstání v Judsku potlačilo. Vojáci masakrovali jeruzalémské židovské obyvatelstvo, rabovali a drancovali obydlí, zakládali požáry a vyrabovali i Chrám, který přeměnili na helenistickou svatyni řeckého boha Dia. Naproti Chrámové hoře byla vybudována pevnost seleukovských vojsk známá jako Akra či citadela. Tím získal Antiochos nad městem stálou kontrolu. Jako odplata za vzpouru a povstání v Jeruzalémě následovala krutá opatření. Mezi tato opatření patřil zákaz výkonu židovských obřadů a zvyklostí (Šabat, obřízka) a povinná účast na řeckých obřadech spojená s obětováním prasete a následným pojídáním jeho masa, které je židy považováno za nečisté.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky povstání.", "content": "Po potlačení jeruzalémské vzpoury byla helenizace ostatních částí Judska více méně násilná. Do vnitrozemí byly vyslány jednotky s cílem vynutit dodržování zákazu praktikování judaismu. Jedna z jednotek, jíž velel důstojník Apelles, dorazila do osady Modi'in, kde její velitel nechal vystavět Diovi oltář. Knězi Matiášovi Makabejskému, kterého měli místní ve veliké úctě, následně nařídil, aby na oltáři před zraky ostatních lidí vykonal pohanskou oběť. Matiáš však odmítl uposlechnout. Namísto něj se úkolu chopil přihlížející Žid, kterého rozzuřený Matiáš zabil. Poté zabil i velitele Apella a rozbořil oltář. Po tomto činu spolu se svými syny uprchl do hor. Při útěku podle 1. knihy Makabejské provolával:", "section_level": 1}, {"title": "Povstání.", "content": "Matiáš se svými přáteli se odhodlal postavit proti Antiochovi. Na jejich stranu se postupně přiklánělo více a více lidí, avšak již na začátku odboje museli učinit jisté kompromisy (např. bojovat i o Šabatu). Prvním jejich počinem bylo vyhnání řecké jednotky z jejich osady a pak se takticky usadili v horách, které byly svým reliéfem pro seleukovské jednotky velmi obtížně dostupné. Zde, v Gofnanské pahorkatině, utvořili guerillovou jednotku, která zde prováděla výcvik a vymýšlela postup povstání. Po období zhruba jednoho roku se tito partyzánští vojáci připravovali k boji a rekrutovali další muže. V tomto období však podnikali jen málo bojových akcí. Upevňovali kontakty s ostatními vesnicemi a šířili myšlenku vzpoury. Během prvního roku povstání Matiáš zemřel. Jako nástupce určil svého třetího syna Judu, který měl pro svou sílu přezdívku Juda Makkábí - Juda Kladivo.  Jeho úkol byl velmi těžký, a to postavit se se svými muži, vyzbrojenými pouze podomácku vyrobenými zbraněmi, moderní seleukovské armádě, jež disponovala skvěle vycvičenými a v boji zkušenými vojáky a v neposlední řadě kvalitní vojenskou technikou (meče, kopí, luky, oštěpy, praky, balisty, atp). Jádrem seleukovské armády byla formace falanga – sevřený šik těžké pěchoty útočící v sevřených řadách. Na křídlech byla chráněna jízdou a lehkou pěchotou. Proti takovémuto seskupení bylo prakticky nemožné konvenční cestou zaútočit. Juda proto vymyslel plán, počítající s nekonvenčními metodami boje. Uvažoval, že protivníkovi se bude špatně bojovat v podmínkách na které není zvyklý. Proto chtěl, aby boje probíhaly na jeho území, které velmi dobře znal. Výhodou bylo také, že vojáci pocházeli z místních vesnic a kdykoliv se tak mohli skrýt mezi běžné obyvatelstvo. Postupem času se podařilo v Judsku vytvořit informační síť, která Judovi poskytovala potřebné zprávy o situaci v zemi.  Judovou taktikou bylo podnikat spíše malé, ale časté útoky proti seleukovským hlídkám. Díky tomu se podařilo získat množství moderních zbraní od mrtvých protivníků. Toto jednání se však nelíbilo seleukovskému místodržitelovi Apollóniovi, který se kvůli těmto útokům rozhodl zasáhnout.", "section_level": 1}, {"title": "Porážka Apollónia.", "content": "Apollónios se vydal se svým takřka dvoutisícovým vojskem roku 166 př. n. l. k Jeruzalému. Jejich cesta vedla po křídle oblasti Gofna, kde sídlil Juda a jeho lidé. Juda se rozhodl využít moment překvapení, zaútočit jako první a tím neutralizovat početní přesilu. Pro útok nakonec vybral říční koryto vádí El-Haramíja nacházející se šest kilometrů severovýchodně od oblasti Gofny. V těchto místech vstupuje cesta do klikatící se úzké soutěsky.  Judův plán spočíval v rozdělení sil do čtyř jednotek. První z nich měla zablokovat jižní konec soutěsky, druhá byla útočnou silou podél východní strany, třetí útočila ze západní strany a čtvrtá zůstala jako záložní. Apollónios rozkázal rozdělit vojsko do dvou samostatných skupin o tisíci mužích. Ti pak pochodovali ve čtyřstupech do soutěsky. Na čelo seleukovské kolony zaútočila první Judova jednotka. Jelikož bylo seleukovských vojáků mnoho a soutěska byla úzká, vojáci v týlu nevěděli co se stalo a neustále postupovali hlouběji a hlouběji do soutěsky. Následně zaútočily jednotky z východní i západní strany. Když Apollónios slyšel vřavu, jel se rychle podívat co se děje a během divoké střelby z obou svahů byl zabit. Podle 1. knihy Makabejské si jeho meč vzal Juda, který s ním bojoval ve všech následujících bitvách. Poté co do soutěsky vstoupila druhá tisícičlenná skupina, nechal Juda uzavřít soutěsku a seleukovské vojsko, které bylo nyní v pasti, Židé pobili a vzali si jejich zbraně.  Židé v Judsku byli vítězstvím nad Apollóniem velice povzbuzeni a uznali Judu za svého vůdce. Do jeho řad se díky tomuto úspěchu hrnuli stále noví dobrovolníci. Antiochos IV. však byl pramálo nadšený a uvědomil si, že situace v Judsku je pro něj velmi vážná. Rozhodl se proto s povstáním provždy skoncovat a do Judeje vyslal vojevůdce Seróna.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u Bét-chorónu.", "content": "Serón vyrazil v roce 165 př. n. l. Jeho plán bylo dorazit co nejrychleji a přímou cestou do Jeruzaléma, kde sídlila nejbližší seleukovská posádka a poté vysílat trestné výpravy po celé Judeji.  Tentokrát měl proti sobě Juda Makabejský čtyřnásobnou přesilu. Sám velel přibližně tisícovce vojáků a Serón měl vojáků zhruba čtyři tisíce. Juda chtěl použít obdobnou taktiku jako v minulé bitvě a uvědomoval si, že jeho velkou výhodou by bylo zabít Seróna na začátku bitvy. Zároveň však věděl, že nebude možné vlákat Serónova vojska do soutěsky jako v předešlém případě, už proto, že se Serón poučil z minulé prohry Apollónia a mezi jednotlivými formacemi udržoval odstup. Vzhledem k velikosti nepřítelovy armády by všichni vojáci v soutěsce tvořili téměř dvoukilometrovou kolonu.  V časných ranních hodinách zahájila zhruba tisícová skupina, pod vedením Seróna, výstup do hor směrem k Bét-chorónu. V okamžiku, kdy dorazili k soutěsce, vyrazili proti nim židovští povstalci a podařilo se jim pobít mnoho vojáků a nakonec i Seróna. Vzhledem k špatné informovanosti vojáci v zadních liniích opět nevěděli, co se vpředu děje, a dále postupovali směrem do hor. Ve stejnou chvíli zahájily židovské jednotky útok proti bočním liniím protivníka. Nejprve střelbou z praků a luků, následně pak meči v boji muž proti muži. Vojáci si brzy uvědomili, v jak bezvýchodné situaci jsou, a raději se dali na útěk. Juda je však se svými spolubojovníky pronásledoval.  Juda se stal vítězstvím v této bitvě ještě oblíbenějším u židovského obyvatelstva Judeje a díky vítězství jeho vojáci získali novou výzbroj po padlých protivnících. Záhy se také díky novým dobrovolníkům rozrostla Judova armáda na přibližně šest tisíc mužů.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u Emauz.", "content": "Když se Antiochos dozvěděl o porážce Seróna, pověřil zlikvidováním povstání Makabejských člena královské rodiny - Lýsia. Sám přitom s vojsky táhl proti vzbouřencům ve východní části říše, aby naplnil prázdnou královskou pokladnu.  Lýsiás si pro tažení vybral jako vojevůdce Ptolemaia, Níkánóra a Gorgia. Pod tímto velením se seleukovská armáda vypravila na jaře roku 165 př. n. l. po pobřeží do Emauz, kde si vystavěla základnu. Terén byl v těchto místech ideální pro jejich taktiku. Jelikož si byli jisti svým vítězstvím, dovolili mnoha průvodcům vojska, jako markytánkám a obchodníkům, aby je doprovázeli.  Juda tentokrát zvolil taktiku nechat první krok na nepříteli. Dále rozdělil vojáky po zhruba 1500 mezi sebe a své bratry Šimeóna, Jochanana a Jonathána. Se svou armádou se shromáždil asi osm kilometrů od Jeruzaléma při cestě k Bét-chorónu, kde svůj čas věnoval pozvednutí bojové morálky vojáků. Své jednotky pak soustředil na pahorcích jihovýchodně od Emauz, aby měl přehled o krocích nepřítele.  Seleukovský vojevůdce Gorgiás chtěl proti Judovi použít jeho vlastní taktiku a zaútočit proti němu v noci. Domníval se, že to Juda nebude očekávat a že si bude myslet, že pro takový úkol nejsou seleukovští vojáci vycvičeni. Vyrazil tak do hor se zhruba pěti tisíci pěšáků a tisícovkou jezdců. Juda však Gorgiovu léčku prohlédl a vymyslel důmyslnou taktiku. Většinu všech vojáků z tábora stáhl a ponechal v něm jen asi 200 mužů. Ti měli za úkol zapálit mnoho slavnostních hranic a navodit tak dojem, že je tábor obsazený. Když se Gorgiás přiblížil k táboru, s překvapením zjistil, že je prázdný. Jediné co spatřil byli ustupující vojáci. Nevěděl však, že se jedná jen o několik málo vojáků a ne o hlavní Judovu armádu.  V seleukovském táboře v Emauzích bylo zhruba 15 000 pěšáků a 3000 jezdců. Juda chtěl využít momentu překvapení a zaútočit na ně. Nejdříve poslal oddíl o zhruba jednom a půl tisíci mužů severně od seleukovského tábora a rozkázal jim, aby zaútočili, jakmile sám zaútočí na hlavní síly. Když se však přiblížil k nepříteli, s hrůzou zjistil, že ten je již připraven ve formacích falangy a je navíc připraven k boji. Poprvé tak stál čelem proti nepříteli v sevřené formaci a navíc v místě, které bylo pro nepřítelovu taktiku ideální. Seleukovská armáda byla seřazena ve falanze směrem na jih a Židé byli západně od ní. Juda se chtěl vyhnout přímému střetu, jelikož by měl katastrofální následky. Síly, jimž velel, rozdělil do tří skupin. Jedna útočila ze západu na lehkou jízdu, další dvě nejprve pouze na nepřátelský bok, později začali někteří vojáci po skupinách pronikat dovnitř sevřeného šiku. Díky tomu se začala falanga postupně drolit. Ve stejnou chvíli však zaútočil i severní oddíl, který ovšem nevěděl o Judově situaci, na tábor v Emauzích, kde v tu chvíli bylo asi 10 000 pěšáků a 2000 jezdců. Ti však nebyli připraveni k boji a díky tomu se Židé snadno dostali do tábora. Následkem toho vznikl obrovský zmatek. Mezitím se zhroutil i odpor falangy a její členové začali prchat do tábora. Zmatek se tím ještě umocnil, vojáci se brzy vzdali a dali se na útěk. Tábor se pak ocitl v plamenech. Jejich pronásledování a současné rabování však Juda zakázal, neboť si uvědomoval, že nejprve je nutné zničit Gorgia s jeho vojskem, které stále pronásledovalo hrstku židovských vojáků do hor. Když se Gorgiás dozvěděl, co se stalo, obrátil své vojsko, aby šel pomoci táboru. Jakmile ale jeho vojáci spatřili, co se děje v údolí, zmocnila se jich panika a začali prchat k pobřeží. Teprve nyní se židovští povstalci pustili do pronásledování a po návratu do bývalého seleukovského tábora na ně čekala bohatá kořist. Zároveň Juda získal pro svou armádu, která se po této bitvě rozrostla do počtu zhruba 10 000 mužů, i spoustu zbraní.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u Bét-súru.", "content": "Poté co se Lýsiás dozvěděl o neúspěších svých vojevůdců u Emauz, vyrazil sám v čele armády z hlavního města Seleukovské říše, aby splnil rozkaz Antiocha IV. Jeho plán byl jít přímo do Jeruzaléma, usadit se tam a spojit se posádkou pevnosti Akra. Následně chtěl vysílat trestné výpravy do vnitrozemí Judeje, čímž chtěl zničit veškerý židovský odpor. Vydal se nejprve trasou po pobřežní nížině, na rozdíl od svých předchůdců však nevstoupil do Judského pohoří, kde na něj čekali povstalci. Zvolil zdlouhavou, avšak bezpečnější cestu územím, které bylo obýváno obyvatelstvem sympatizujícím se Seleukovci. Juda si ho na tomto území totiž nemohl dovolit napadnout. Následovně Lýsiás pokračoval k judské pohraniční pevnosti Bét-súru, kde založil prozatímní tábor.  Početně měla Lýsiova vojska obrovskou převahu. Knihy Makabejské uvádí 60 až 80 tisíc mužů. Dnešní střízlivější odhady však mluví o zhruba dvaceti tisících mužů. Nicméně to nic nemění na faktu, že vzhledem k poměru sil si Juda nemohl dovolit zaútočit přímo. Rozhodl se proto využít momentu překvapení a zaútočit na seleukovská vojska na cestě vedoucí od severu do Jeruzaléma. Své muže rozdělil do čtyř skupin (první zhruba o 3000 mužů, další dvě po 1000 mužích a poslední záložní 5000 mužů). Pro útok si zvolil prostor severně od Bét-súru. Cesta zde vedla nepříliš schůdným terénem se spoustou roklin, což bylo ideální místo pro Judovy bojovníky. Lýsiovy jednotky zde navíc nebyly schopny vytvořit svou bojovou formaci. Když Lýsiovo vojsko vešlo do úzké soutěsky, zaútočila na něj první Judova skupina a vzápětí další dvě. Jelikož mezi seleukovskými vojáky bylo množství nováčků, vznikla mezi nimi velká panika a Lýsiovi vojáci se brzy dali na útěk. Když Juda se svými vojáky dorazil k hlavnímu seleukovskému táboru, kde stále bylo přibližně 8000 vojáků, seleukovci propadli takové panice, že utíkali dříve, než na ně mohl Juda zaútočit. K jejich pronásledování Juda nepřistoupil, protože nechtěl riskovat boj na nepřátelském území.  Juda po tomto vítězství získal určitý čas k oddechu. Lýsiás dospěl k názoru, že pro vítězství bude potřebovat mnohem početnější a schopnější armády a momentálně byl zaměstnán spíše vnitřními problémy a bojem o moc v seleukovské říši. Juda se proto rozhodl vydat se do Jeruzaléma a v něm oficiálně prohlásit, že vybojoval náboženskou svobodu a že nechá znovu vysvětit Chrám.", "section_level": 2}, {"title": "Znovuvysvěcení Chrámu.", "content": "Zatímco Juda vcházel do chrámového prostoru, jeho jednotky byly napadeny seleukovskou posádkou pevnosti Akra. Ale zatímco se jí se svými muži bránil, podařilo se některým Židům rozbít starý oltář, na jeho místě vystavět nový a rituálně očistit chrám. Druhý chrám byl očištěn 25. dne měsíce Kislev roku 164 př. n. l.  Talmud vypráví příběh o zázraku oleje, který se stal při vysvěcování chrámu. Když přišli Židé do Chrámu, zjistili, že posvátný olej, potřebný k rozsvícení menory, je znesvěcený, až na jedinou konvičku s posvátným olejem, která by jinak vydržela na jeden den. Zapálili tedy menoru a ona zázrakem hořela po osm dní. Od té doby slaví Židé svátek Chanuka.", "section_level": 2}, {"title": "Trestné výpravy.", "content": "Judova vítězství byla trnem v oku zastáncům helenismu v Judsku. Netroufli si však postavit se přímo Judovi a tak začali útočit na osamělé židovské komunity v oblasti za řekou Jordánem a v Galileji. Zoufalé volání o pomoc se Judovi doneslo z Dáthemy, jež byla obléhána armádou pod vedením Timóthea.  Juda se vypravil přes Jordán do Gileádu v čele osmi tisíc bojovníků s cílem osvobodit židovské obyvatelstvo v nouzi a ztrestat jeho utlačovatele. Jako první zaútočil na Bosru a brzy ji osvobodil. Následovala další města, až nakonec dorazil k Dathemě. Ta byla hlavním střediskem židovského odporu. Juda se k městu přiblížil ze směru, který Timótheus, jenž ho obléhal, nepředpokládal. Zaútočil na něj zezadu a zakrátko ho porazil. Potom shromáždil všechny zachráněné Židy z Gileádu a bezpečně je odvedl do Judeje.  Nakonec podnikl několik trestných výprav proti Idumejcům, obyvatelům sympatizujícím se Seleukovci, jejichž územím procházel Lýsiás na své cestě do Bét-súru. Táhl také do Jafy, kde pomstil utopení celé židovské komunity tím, že vypálil celý přístav i všechny lodě.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u Bét-zekarie.", "content": "Během Judových trestných výprav probíhal vnitřní rozpad Seleukovské říše. Umírající Antiochus IV. ustanovil do dospělosti svého syna Antiocha V. říšským regentem Filipa. To se však nelíbilo Lýsiovi, který byl výchovou Antiocha V. pověřen předtím.  Tohoto vnitřního oslabení se Juda pokusil využít a roku 162 př. n. l. zaútočil na pevnost Akra v Jeruzalémě. Jeho jednotky však byly odraženy. Poslové z obležené Akry doručili do Antiochie vzkaz s prosbou, aby je Lýsiás zachránil. Ten se toužil Judovi pomstít za porážku v bitvě u Bét-súru a přes riziko předčasného návratu Filipa z tažení při východních hranicích říše, vytáhl do boje proti Makabejským a malého Antiocha V. vzal s sebou. Do své více než třicetitisícové armády zařadil v rozporu se smlouvou s Římem třicet slonů, jelikož doufal, že mu mohou pomoci k vítězství. Postupoval stejnou cestou jako před lety a když dosáhl Bét-súru, město oblehl. Doufal, že Juda přestane dobývat pevnost Akra a bude čelit novému nebezpečí.  Navzdory předcházejícím bitvám se Juda rozhodl postavit Lýsiovi v bitvě konvenční, předem připravené. Jeho předpoklad byl, že nepřítel bude předpokládat jakýkoliv, jen ne konvenční způsob bitvy. Posádku u Bét-súru ponechal jejímu osudu (nakonec se vzdala) a zaujal pozici asi deset kilometrů severně od tohoto města, na vyvýšeném terénu u Bét-zekarije (Bejt Zacharja u dnešního Alon Švut). Když dorazil Lýsiás, začaly ukrutné boje. Povstalci byli slony velmi znervózněni. Podle první Knihy Makabejské zahynul v této bitvě Judův mladší bratr Eleazar, jelikož na něj spadl slon, kterého předtím zabil. Když Juda pochopil, že tuto bitvu nemůže vyhrát, rozhodl se pro ústup, aby zachránil hlavní část vojska. Své jednotky odvedl přes hory do Jeruzaléma, kde opevnil Chrámovou horu a poté se se svými zbývajícími vojáky odebral na Gofnu, aby zachránil jejich životy.", "section_level": 2}, {"title": "Obléhání Jeruzaléma.", "content": "Poté, co Juda ustoupil, vydal se Lýsiás do Jeruzaléma, který měl být snadnou kořistí. Jenže vojáci, které Juda na opevněné Chrámové hoře zanechal, se bránili velice statečně a útok odrazili. Lýsiás tedy začal město obléhat. To se po nějaké době dostalo do zoufalé situace, jelikož docházely zásoby jak jídla, tak vody. Tuto skutečnost však Lýsiás netušil. Zlom nastal v momentě, kdy se Lýsiás dozvěděl, že se Filip vrací do Antiochie, kde se chce zmocnit vlády. Přestože měl vítězství na dosah, musel se vrátit domů, aby vyřešil vnitřní problémy. Aby situaci alespoň částečně zachránil, nabídl Židům mírovou dohodu, zaručující jim svobodu v náboženském vyznání. Tu Židé přijali.", "section_level": 2}, {"title": "Změny v politických poměrech.", "content": "Lýsiás poté odtáhl do hlavního města Seleukovské říše – Antiochie – kde porazil Filipa a usedl na seleukovský trůn. Mnoho Židů mělo v tuto chvíli pocit, že již dosáhli svých cílů a že přišel čas pro návrat do jejich domovů a k rozpuštění armády. Juda však vojsko i nadále zachoval. Byl totiž přesvědčen, že své náboženské předpisy a přesvědčení budou moci Židé v Judsku uplatňovat teprve tehdy, až získají úplnou nezávislost.  Téhož roku vypukl v Antiochii krvavý zápas o královský trůn. Z Říma se totiž vrátil bratranec Antiocha V. – Démétrios I. – který zde byl držen jako rukojmí a podařilo se mu získat podporu místního obyvatelstva. Aby dosáhl svého, neváhal Démétrios zavraždit Lýsia a Antiocha V., a sám tak usedl na seleukovský trůn. Mezi jeho první počiny patřilo ustanovení nového velekněze Eljákíma v Jeruzalémě. Ten nechal ihned popravit několik ortodoxních Židů. Navíc vyslal Démétrios do Judska svého velitele Bakchída s vojsky, aby nového velekněze vojensky podpořili. Bakchídás pak nechal v oblasti Gofny povraždit mnoho lidí podezřelých ze sympatií k Makabejským.  Tyto události přiměly Judu obnovit svou vojenskou aktivitu, což do značné míry vyděsilo velekněze Eljakíma, který požádal Démétria o pomoc. Ten vyslal do Judeje vojsko pod velením Níkánóra (kterého povstalci porazili před třemi roky v bitvě u Emauz). Avšak Juda seleukovské vojsko porazil, jelikož ho vlákal na cestě mezi Jeruzalémem a Bét-chorónem do léčky. Níkárón se proto raději stáhl do Jeruzaléma, kde počkal na posily z Antiochie. Jakmile se posily dostaly k hranicím Judeje, vydal se tam, aby se s nimi jeho vojsko spojilo a ochraňovalo je při průchodu bét-chorónským průsmykem. Juda však na tyto spojené armády vymyslel léčku u Adasy, osm kilometrů severně od Jeruzaléma. Udeřil z pravého křídla a seleukovští jeho útoku brzy podlehli. Na začátku bitvy padl sám Níkánór a ostatní vojáci, stejně jako obvykle, podlehli panice a utekli.  Krátce před vítězstvím Makabejských nad Níkánórem poslal Juda na jaře roku 161 př. n. l. do Říma poselstvo s předběžnou nabídkou o uzavření spojenectví. Byl mile překvapen, když se dozvěděl, že poselstvo mělo úspěch a s Římem spojeneckou smlouvu uzavřelo.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u Elasy.", "content": "Nově vzniknuvší spojenectví se však nelíbilo Démétriovi, který se navíc obával, že by se Juda mohl spojit i s Ptolemaiovci. Démétrios navíc obdržel zprávy, že síla židovského odporu slábne, jelikož Židé již svého hlavního požadavku – náboženské svobody – dosáhli. Proto vyslal roku 160 př. n. l. Démétrios proti Makabejským velitele Bakchída v čele armády čítající zhruba 20 000 pěšáků a 4000 jezdců.  Bakchídás táhl přímo na Jeruzalém přes východní Galileu a základnu si vybudoval zhruba třináct kilometrů severně od Jeruzaléma. Když začal postupovat na sever, provedl Juda se svým - tentokrát nepříliš početným - vojskem manévr na jihozápad. Jeho plánem bylo odříznout Bakchída od jeho tábora. Bakchídás mu však jeho záměr překazil a jejich armády se tak střetly u Elasy. Pohled na takovou početní převahu spoustu Judových vojáků naprosto demoralizoval a to natolik, že jich mnoho dezertovalo. Juda nakonec zůstal na bojišti s pouhými 800 muži. Byl přemlouván, aby s nimi utekl do hor a boj obnovil později. Juda však argumentoval, že když před nepřítelem uteče i on a jeho nejvěrnější, povede to k demoralizaci národa. Se svými 800 vojáky se tak statečně vrhl proti obrovské přesile.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr povstání.", "content": "Ač byly ztráty na obou stranách, nakonec zvítězil Bakchídás. V bitvě u Elasy padl i Juda Makabejský. Jeho smrt však nebyla zapomenuta a inspirovala mnoho Židů, aby pokračovali v boji za nezávislost. Vedení povstání přešlo na jeho bratra Jonatána a později na Šimeóna. Právě Šimeónovi se podařilo uskutečnit Judův sen o nezávislosti Judska. Šimeóna jmenoval roku 142 př. n. l. Démétrios judským místodržitelem a později byl zvolen veleknězem. V čele Judeje tak oficiálně stanula dynastie zvaná Makkábí. Mezi členy této dynastie patřil i jistý Asamónais, řečený Hasmón. Podle něj se této dynastii říká Hasmonejská.  Hasmonejci nakonec získali úplnou nezávislost na Seleukovcích. Jeden z nich, Jan Hyrkanos I., dokonce rozšířil svou vládu i za hranice Judeje a jeho syn Juda Aristobulos I. již užíval titul krále. Hasmonejci byli svrženi Římany roku 63 př. n. l., kdy byli poraženi římským vojevůdcem Pompeiem, který využil vnitřních sporů mezi Hyrkanem II. a Aristobulem II.", "section_level": 1}], "src_summary": "Povstání Makabejských (167–161 př. n. l.) vzniklo v reakci na násilnou helenizaci Judska, která začala roku 167 př. n. l. výnosem seleukovského panovníka Antiocha IV. Epifána. Panovník jím chtěl sociálně, nábožensky a zejména pak politicky sjednotit svou říši. Povstání Makabejských popisují deuterokánonické knihy Bible – 1. kniha Makabejská a 2. kniha Makabejská.", "tgt_summary": "马加比起义(;)是公元前167-160年,马加比家族领导的,反抗塞琉古帝国统治和希腊文化渗透的一次犹太人大起义。", "id": 457864}
{"src_title": "Gruzínská sovětská socialistická republika", "tgt_title": "格鲁吉亚苏维埃社会主义共和国", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Gruzínská SSR byla vyhlášena 25. února 1921 v den, když do hlavního města Tbilisi vpochodovala vojska Rudé armády, a 2. března téhož roku byla přijata tehdejším vedením Revkomu gruzínská sovětská ústava. Od 12. března 1922 do 5. prosince 1936 byla Gruzínská SSR včleněna do Zakavkazské sovětské federativní socialistické republiky společně s Arménií a Ázerbájdžánem. V roce 1936 se Zakavkazská SFSR rozpadla.  Na Gruzii čtrnáctiletá nadvláda Zakavkazské federace zanechala nemálo následků. Sovětské vedení nařídilo odevzdat část území Turecku (celou historickou gruzínskou provincii Tao-Klardžetii), Ázerbájdžánu (celé historické provincie Heretie a Saingilo), Arménii (provincii Lori) a Rusku (část historického regionu Chevi). Sovětská vláda začala v Gruzii terorem. Během prvních tří let po invazi Rudé armády bylo zabito nebo popraveno na 50 000 obyvatel země. Dalších více než 150 000 padlo za oběť stalinským čistkám nebo na rozkaz tvrdou rukou vládnoucího prvního tajemníka gruzínské komunistické strany Lavrentije Beriji.  Během druhé světové války se o Kavkaz a zejména jeho ropná pole začalo zajímat nacistické Německo, avšak do Gruzie se neprobojovalo. Přesto zaznamenala ohromné ztráty. Do Velké vlastenecké války se zapojilo na 700 tisíc Gruzínců a vrátila se pouze polovina. Během bojů sloužila Gruzie jako zásobitel potravin, textilií a munice. Nicméně část Gruzínců se přidala na Hitlerovu stranu a v rámci Wehrmachtu utvořili tzv. Gruzínskou legii. Během perzekuce celých národů, které Stalin podezříval z podpory nacistů, Gruzie získala část území na severním Kavkazu, ale jen do roku 1957.  Druhá světová válka však kromě porážky nacismu přinesla do země i vlnu gruzínského nacionalismu, který se držel až do Stalinovy smrti. 9. března 1956 se v Tbilisi uskutečnila rozsáhlá demonstrace proti Chruščovově politice destalinizace a proti jeho kritice gruzínského národa a tradic. Střet s pořádkovými jednotkami přinesl až sto mrtvých. Stalinova centralistická vláda byla totiž po celou dobu v Gruzii dost ctěna. Nicméně Chruščovovy reformy a decentralizaci moci v 50. letech přijalo sovětské vedení Gruzie kladně a vybudovalo si silnou mocenskou základnu.  Kromě státem kontrolovaného hospodářství se v Gruzii mnohem více než jinde v SSSR rozmohlo nelegální soukromé podnikání, jež fungovalo v rámci šedé ekonomiky, a kapitalismus. Oficiální údaje o výsledcích hospodaření a ekonomickém růstu Gruzínské SSSR byly pravidelně nejhorší v celém SSSR, ale jeho obyvatelé byli z celého SSSR, co do vlastnictví pozemků, automobilů a elektroniky, nejbohatší a měli na svých kontech největší finanční rezervy na počet obyvatel. Tím pádem byla z Gruzie tenkrát nejvýkonnější ekonomika v rámci SSSR. S dobrým ekonomickým postavením úzce korespondovala i míra vzdělání obyvatelstva. Gruzie měla také ze všech svazových republik nejvíce absolventů odborného vyššího vzdělání a vysokoškoláků.  Bylo to všechno však za cenu velmi rozsáhlé korupce. Míra korupce se ve zbytku SSSR pohybovala okolo nuly, ale v Gruzii byla natolik rozmohlá a všeobecná, že si toho brzy všimly i autority v Moskvě. Tehdejší první tajemník komunistické strany v Gruzii Vasil Mžavanadze byl kvůli korupčnímu skandálu odstraněn z funkce za přispění jeho ambiciózního ministra vnitra Ševardnadzeho, který byl znám svým odhodláním proti rozbujelé korupci bojovat. Ševardnadze poté nastoupil na Mžavanadzeho místo a vládl od roku 1972 do 1985. Během svého funkčního období pozvedl oficiální gruzínskou ekonomiku na vysokou úroveň a nechal uvěznit za korupci stovky svých podřízených.  V roce 1978 se do Gruzie vrátilo silné nacionální cítění, které během 60. let dost uvadlo, a v Tbilisi se demonstrovalo proti sovětskému vedení. Obyvatelé požadovali revizi ústavy a zejména pasáží o úředním jazyku. Ševardnadze tlaku nakonec ustoupil a 14. dubna 1978 prosadil ústavní změny, které garantovaly existenci a rozvoj gruzínského jazyka. Tento den se také stal svátkem gruzínského jazyka. V té samé době také probíhalo rozsáhlé zatýkání disidentů, kteří volali po dodržování lidských práv. Když byl Ševardnadze povýšen na pozici sovětského ministra zahraničí, byl za něj v roce 1985 dosazen do křesla prvního tajemníka konzervativec Džumber Patiašvili, který se jen těžko vyrovnával se změnami a s perestrojkou a sílícím národním hnutím Gruzínců i národnostních menšin. Velmi časté byly spory mezi jednotlivými komunisty různých národností a na ulicích docházelo ke krvavým nepokojům, zejména v Jižní Osetii, které přerostly v krátkou občanskou válku. 9. dubna 1989 se v Tbilisi odehrála pokojná demonstrace před úřadem vlády, kterou vedení země nechalo rozprášit armádou. Dvacet lidí přišlo o život a stovky jich bylo zraněno nebo přiotráveno slzným plynem. Tento incident nastartoval změny, které nakonec vedly ke konci sovětské vlády. Politika se velice radikalizovala a dokonce i mnozí dříve poslušní komunisté začali hlasitě volat po nezávislosti na SSSR.  Došlo k několika ústavním změnám a dne 28. října 1990 se v Gruzínské SSR uskutečnily první demokratické parlamentní volby, které vyhrála koalice disidentů a prodemokratických nových politických stran, tzv. Kulatý stůl-Svobodná Gruzie. 15. listopadu pak byla Gruzínská SSR přejmenována na Gruzínskou republiku, byla odstraněna vedoucí úloha jediné strany, a byla vyhlášena autonomie na moskevské moci. 31. března 1991 se uskutečnilo referendum o obnovení nezávislosti, pro kterou hlasovalo přes 90 % obyvatel Gruzie, takže gruzínský parlament pak dne 9. dubna 1991 vyhlásil úplnou nezávislost Gruzie. Ústava Gruzínské SSR však zůstala v platnosti až do 24. srpna 1995, když byla konečně přijata nová.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled představitelů.", "content": "Gruzínská sovětská socialistická republika  Federativní svaz sovětských socialistických republika Zakavkazska  Zakavkazská sovětská federativní socialistická republika  Gruzínská sovětská socialistická republika  (pozn. CPTSSF = Komunistická strana zakavkazské sovětské socialistické federace, SKP = Gruzínská komunistická strana, FG = Svobodná Gruzie)", "section_level": 1}], "src_summary": "Gruzínská SSR (gruzínsky: საქართველოს საბჭოთა სოციალისტური რესპუბლიკა, rusky: Грузинская Советская Социалистическая Республика) byla jedna z 15 republik Sovětského svazu.", "tgt_summary": "格鲁吉亚苏维埃社会主义共和国(,),是苏联历史上的第十二个加盟共和国,设立当时为第十一个加盟共和国,简称格鲁吉亚。", "id": 1993200}
{"src_title": "Martináč hrušňový", "tgt_title": "大天蚕蛾", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Martináč hrušňový se vyskytuje v jižní části Evropy, na severu Afriky a v oblastech Malé a Střední Asie. Ve střední Evropě se vyskytuje na jižní Moravě a jižním Slovensku, které představují severní hranici výskytu druhu. V Čechách se předpokládá potenciální možnost výskytu na Kolínsku. Původním biotopem tohoto motýla jsou lesostepi s bohatým keřovým podrostem, v kulturní krajině se s ním lze setkat v sadech a zahradách. Údolími řek se může dostávat i do horských oblastí, děje se tak ale jen vzácně.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Imago je mohutný, nápadně zbarvený motýl. Délka předního křídla je 60–72 mm. Zbarvení obou párů křídel je až na detaily totožné. Základní barvou je hnědá, v přední polovině spíše do šeda, v zadní polovině čokoládově tmavá. Pole jsou oddělena klikatou, skořicově hnědou příčkou. Kořen křídel je tmavý, vnější okraj je lemován smetanově-okrovým páskem. V předním šedohnědém poli všech čtyř křídel se nacházejí výrazná oka s černým středem a červenobílým půlměsíčkovým obvodem. Rozpoznávání pohlaví je snadné – samec má nápadná, dlouze hřebenitá tykadla. Samice má tykadla hřebenitá jen krátce, navíc je mohutnější, s plnějším zadečkem a širšími křídly.  Bělavě zbarvená vajíčka jsou velká až 3 mm, hladká, oválného tvaru.  Housenky jsou po vylíhnutí černé, 6 mm dlouhé, s červeně zbarvenými bradavkami na tělních článcích, ze kterých vyrůstají zrzavé chloupky. Housenky 2. instaru si barvu zachovávají, počínaje 3. instarem se ale základní barvou stává zelená. Housenky absolvují celkem 5 instarů. V závěru svého vývoje mají světle zelenou pokožku s výraznými, modrými bradavkami, ze kterých raší vždy skupinka tuhých, ostrých trnů, a pak také sporadické dlouhé, drátovité chlupy, na konci paličkovitě rozšířené. Hlava je zelená, nožky, pošinky a anální chlopeň jsou červené. Stigmata jsou žlutá, žlutý je také boční pruh, který vede podél spodní třetiny těla. Těsně před kuklením mění housenka barvu na žlutou až okrovou. Tou dobou může být až 12 cm dlouhá, 15 g těžká, a tlustá jako lidský prst.  Kukla je černohnědá, matná, uložená v tuhém, hnědém kokonu hruškovitého tvaru, 6 až 8 cm dlouhém.", "section_level": 1}, {"title": "Bionomie.", "content": "Ve středoevropských podmínkách se dospělci líhnou v dubnu a květnu. Jejich sací ústrojí je zakrnělé, nemohou tedy přijímat potravu a žijí pouze do doby, než vyčerpají tukové zásoby, které nashromáždili ve stádiu housenky. Přes den odpočívají martináči na stromech, domech či plotech, létají večer a v noci. Způsobem letu i svou velikostí mohou připomínat menší netopýry. Často obletují umělé zdroje světla. Samci vyhledávají samice a páří se s nimi, přičemž kopulace trvá 14–16 hodin. Oplozené samičky kladou vajíčka jednotlivě či v malých skupinkách na tenké větve živných rostlin.  Housenky se z vajíček líhnou zhruba po 14 dnech, v závislosti na teplotě. Od června do srpna okusují listí různých dřevin (jsou polyfágní) – živnými rostlinami mohou být ovocné stromy (jabloně, hrušně, třešně, meruňky, švestky, ořešáky aj.), ale také například jilmy, jasany, topoly či vrby. V teplejších oblastech je lze nalézt na mandloních, či různých citrusech. Housenky jsou velmi žravé a rychle rostou. V ohrožení dokáží z bradavek vylučovat kapky čiré, odporně páchnoucí tekutiny.  Kuklení probíhá zpravidla na kůře živného stromu, ať už při jeho patě, nebo v rozsoše korunních větví, nicméně housenky mohou putovat i dále od stromu a zakuklit se ve skalní štěrbině, na sloupech, plotech či na zdi domu. Housenka si nejprve upřede odolný kokon, uvnitř kterého se pak mění v kuklu. Kukly přezimují, některé i více než jednu zimu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Martináč hrušňový (\"Saturnia pyri\"), ve starší literatuře někdy také paví oko hruškové je známý a nápadný noční motýl z čeledi martináčovitých. Jedná se o největšího motýla České republiky a Evropy vůbec. V ČR je chráněn zákonem a ačkoli na vhodných stanovištích se může vyskytovat poměrně hojně, jeho stavy v přírodě se snižují, zejména vlivem chemizace životního prostředí.", "tgt_summary": "大天蚕蛾(二名法:\"Saturnia pyri\"),又名大孔雀蛾、巨皇蛾、维也纳巨皇蛾。原产于欧洲,是天蚕蛾属下的一个种。大天蚕蛾的翼展可达15-20cm,是欧洲地区最大的蛾类。", "id": 1126871}
{"src_title": "Složenina", "tgt_title": "合成词", "src_document": [{"title": "Skládání slov v češtině.", "content": "V češtině se nejčastěji tvoří dvouslovné složeniny, a to především podstatná jména (\"slovotvorba\") a přídavná jména (\"slovotvorný\"), méně často slovesa (\"blahořečit\") a příslovce (\"širokoúhle\").  Složeniny v češtině rozdělujeme na:  Vymezení a rozsah kompozice vlastní a nevlastní nejsou ve všech pojetích a u všech autorů shodné. V užším významu se za nevlastní kompozici chápe pouhé splynutí slov včetně zachování původního sledu z motivujícího syntaktického spojení, v širším významu také spojování slovotvorných základů bez formálních změn a bez spojovacího vokálu, přičemž se připouští změna pořadí komponentů. Ze synchronního hlediska je totiž přední člen shodný s příslušným tvarem slova z motivujícího syntagmatu (zemětřesení, liduprázdný) pouze alternativou k přednímu členu kompozit vlastních připojenému konektem (hvězdotřesení, vzduchoprázdný) a konekt i koncovka (gramatický morfém prvního členu) plní obdobnou delimitačně-spojující funkci.  Nevlastní skládání úplných slov nebo slovních tvarů bez konektu a s jejich pevným pořadím je také někdy označováno jako juxtapozice, tento pojem obecně v různých oborech označuje formy, v nichž chybí operátor, který se v nich typicky vyskytuje.", "section_level": 1}, {"title": "Nepravé složeniny.", "content": "Nepravé (neboli nevlastní) složeniny lze rozdělit na samostatná slova beze změny jejich podoby a zpravidla i beze změny významu: \"žáruvzdorný, chvályhodný\"; zvláštním druhem jsou tzv. příslovečné spřežky, tedy příslovce, vzniklá splynutím předložky se jménem: \"nahoru, dokonce, vtom\".", "section_level": 2}, {"title": "Pravé složeniny.", "content": "Pravé (neboli vlastní) složeniny nelze rozdělit na jednotlivá slova. První část složeniny nemůže existovat samostatně, někdy ani druhá část: \"vodoléčba, velkovýroba, vodoměr, dějepis\". Jednotlivé výrazy mohou být spojeny spojovacím morfémem (interfixem), : \"vod-o-vod, osm-i-veslice\", nebo jsou napojeny bezprostředně: \"dvoj-dobý\".", "section_level": 2}, {"title": "Vztah částí složeniny.", "content": "Jednotlivá slova složeniny mají mezi sebou vztah jako větné členy, buď jsou tedy spojeny souřadně, nebo je jedna část podřazena druhé. Při souřadném spojení převládá vztah slučovací (\"severozápad, sladkokyselý\"), někdy jde o jiný vztah (\"česko-německý slovník, prusko-rakouská válka\").  Při podřadném spojení jeden člen určuje členství druhého členu, např.:", "section_level": 1}, {"title": "Typy složenin.", "content": "Milena Krobotová rozlišuje:  Složeniny mohou být různých slovních druhů. Některé mohou vzniknout kombinovaným způsobem, tedy zároveň skládáním i odvozováním (dřevo/rub-ec, vodo/měr-ka).  Hybridní složeninou se rozumí složenina prvků různého původu: typicky slov domácích a přejatých, ale též například slov přejatých z různých jazyků (například jeden základ z latiny, druhý z řečtiny). Za skladebné prvky složeniny se v tomto případě považují nejen slovní základy, ale i předpony a přípony. Například slovo subdodávka nebo houslista kombinují cizí předponu nebo příponu s domácím základem, slovo houslista, slova autdoprava nebo vzduchotechnik kombinují základy různého původu. Ovšem míra zdomácnění přejatých cizích slov se pohybuje v celé škále a řada takto užitých slovník základů má již mezinárodní charakter, a tedy posuzování hybridnosti není jednoznačné.", "section_level": 1}, {"title": "Typy skládání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Determinace.", "content": "Krobotová rozlišuje modifikační determinativa a mutační determinativa.  V modifikačních determinativech přední člen složeniny určuje, specifikuje, modifikuje druh objektu, jevu, děje nebo stavu označovaného členem druhým, přičemž základní členy mohou existovat i jako samostatná slova. Nejčastějšími spojovacími morfy jsou -o- (jazyk-o-věda), -i- (vlast-i-věda), -e- (moř-e-plavba), popřípadě spojovací morf chybí, resp. je použit nulový morf (stroj-mistr).  Přední člen může být  K modifikačním determinativům se řadí i tzv. složeniny hybridní, a s prvním členem řeckého původu, např. izo-, makro-, mikro-, mono- (jediný, popř. jeden): monočlánek a s členy, jež vznikly krácením původního internacionálního složeného slova na jeho první člen, který ve složenině vyjadřuje základní význam: auto-, elektro-, foto-, gramo-, moto-, radio-, stereo-, termo- aj.  Mutační determinativa mohou mít přední člen:", "section_level": 2}, {"title": "Koordinace.", "content": "Koordinační složeniny jsou spojení syntakticky nezávislých substantivních základů pomocí spojovacího morfu, např. lesostep, Turkotatar, Baltoslovan, lidoop, orlosup, kočkopes, jasanojavor, štěrkopísek, nosohltan, severovýchod, časoprostor, daktylotrochej, autojeřáb aj.", "section_level": 2}, {"title": "Komplexní způsob kompozičně derivační.", "content": "Podle povahy syntagmat se vydělují dvě kategorie mutačních determinativ:", "section_level": 2}], "src_summary": "Složenina (kompozitum) je v lingvistice lexém (slovo), který se skládá z nejméně dvou jiných lexémů (slov). Skládání (kompozice) je jeden ze způsobů tvoření slov – slovotvorby, a to vedle odvozování (derivace), zkracování (abreviace), slučování (univerzibazace) a vytváření sousloví (multiverbizace).", "tgt_summary": "合成词(compound),亦称复合词,英语语法上的直接翻译过来的名词,指的是由两个或以上的英语单词构成的英语词。例如英语词today、ice cream等,本由两英语单词合并而成。 [汉语] 合成词(complex word);复合词(compound) 合成词指由二个以上词素(可自由词素或不自由词素互相搭配)组成。 复合词指由二个以上(限自由词)词素组成。", "id": 1715515}
{"src_title": "Eugène Boudin", "tgt_title": "欧仁·布丹", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Pracovat začal již ve svých deseti letech, kdy se stal jako syn lodivoda plavčíkem na vratkém parníku s plachtou uprostřed, proplouvajícím mezi Le Havre a Honfleuremem v ústí Seiny. V roce 1835 se rodina přestěhovala do Le Havre, kde si Boudinův otec otevřel obchod s psacími potřebami a obrazovými rámy a kde také mladý Boudin začal pracovat jako pomocník. O něco později si otevřel i svůj vlastní krámek. Eugène Boudin se seznámil s několika zdejšími malíři a začal jejich obrazy vystavovat ve svém obchodě. Malíři Constant Troyon, Jean-Francois Millet, Thomas Couture a Eugène Isabey nabádali Boudina, aby se začal sám věnovat malování. Na jejich popud, ve svých dvaadvaceti letech, zavřel svůj obchod a začal se věnovat hlavně malířství. V roce 1850 získal od města stipendium a mohl začít studovat v Paříži. Podnikal studijní cesty po Vlámsku, Benátkách a při zpáteční cestě po Bretani, ale stále zůstal věrný své vlasti Normandii.  V roce 1857 se Boudin setkal s Claudem Monetem, který strávil několik měsíců práce s Boudinem v jeho ateliéru. Tito dva umělci zůstali celoživotními přáteli a Monet nakonec vzdal hold Boudinovu celoživotnímu dílu. Byl hluboce ovlivněný holandským uměním 17. století a po setkání s holandským malířem Johanem Bartholdym Jongkindem, který byl už v té době známý ve francouzských uměleckých kruzích, začal na jeho popud malovat v přírodě (en plein air). V roce 1859 se setkal s dalším umělcem, tentokrát s Gustavem Courbetem, který ho seznamuje s Charlesem Baudelairem. Na veřejnosti debutoval téhož roku v Pařížském salónu.  V dubnu roku 1874 se podílel na uspořádání první výstavy impresionistů v Nadarově fotografickém ateliéru v Paříži, kde také vystavoval, ale sám sebe nepovažoval za nějakého radikála, nebo novátora.  Boudinova rostoucí reputace mu dovolila podnikat cesty po světě. V roce 1870 navštívil Belgii, Holandsko a jižní Francii a v letech 1892 a 1895 znovu navštívil pracovně Benátky. Pokračoval ve vystavování svých děl v Pařížských salónech a jeho popularita stále stoupala, což mu napomohlo k získání několika ocenění včetně ocenění za třetí místo na Pařížském salónu v roce 1881 a zlaté medaile v roce 1889 na Světové výstavě (Exposition Universelle). V roce 1892 se Boudin stává rytířem čestné legie (Legion d'honneur), tak trochu pozdního uznání jeho talentu a vlivu na umění jeho současníků.  Ke konci svého života se už s podlomeným zdravím uchýlil na jih Francie, kde ale po krátké době zjistil, že mu změna neprospěla, a tak se vrátil znovu do svého milovaného Deauville, kde zanedlouho zemřel. Je pochován na pařížském hřbitově 'Cimetière Saint-Vincent'.  Díla z jeho pozůstalosti jsou z větší části vystavené v muzeu Eugène Boudina v Honfleuru a v Musée Malraux v Le Havre.", "section_level": 1}, {"title": "Cena Eugène Boudina.", "content": "Na počest Eugène Boudina byla založena tzv. Cena Eugène Boudina, kterou uděluje Société Nationale des Beaux-Arts. Mezi nositelé této ceny byl nominován např. v roce 1989 Maurice Boitel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eugène-Louis Boudin [buden] (12. července 1824, Honfleur – 8. srpna 1898, Deauville) byl francouzský malíř, představitel impresionizmu a jeden z prvních krajinářů malujících přímo v přírodě.", "tgt_summary": "欧仁·布丹(,英语:Eugène Louis Boudin,1824年-7月12日-1898年-8月8日)又译为尤金·布丁,是一名法国风景画家。早年跟随米勒和特罗容学画。", "id": 507172}
{"src_title": "Nová říše", "tgt_title": "新王國時期", "src_document": [{"title": "Politické dějiny.", "content": "Na začátku tohoto období došlo ke znovusjednocení Egypta panovníky pocházejícími z hornoegyptského Vesetu (řecky Théby). Hyksósové, kteří ovládali asi 150 let Egypt (15. a 16. dynastie) byli vyhnáni Ahmosem I. Ten vyzbrojil armádu dokonalejšími zbraněmi, hyksóskými luky, válečnými vozy a bronzovými meči a s takto modernizovanou armádou vyhnal Hyksóse, kteří ovládali nilskou deltu, z Egypta. Jeho armády pronikly až na území dnešní Sýrie a také podnikal úspěšná tažení do Núbie.  Ahmose I. byl zakladatelem 18. dynastie. Jeho nástupcům se podařilo území Egypta rozšířit. Na jihu byla úplně podmaněna Núbie, na východě byly rozšířeny hranice až k Eufratu. Za vlády faraónů 18. dynastie tak Egypt dosáhl svého historicky největšího rozsahu a moci. Panovníci 18. a 19. dynastie bojovali s mitanskou a chetitskou říší. Zisk velkého počtu válečných zajatců, kteří byli používáni jako otroci, vedl ke vzniku nové sociální vrstvy, vrstvy otroků.  Kultovním centrem Egypta byl v této době Veset, kde byl uctíván bůh Amon, který byl spojen s bohem slunce Re. Vznikl tak Amon-Re. Koncem 18. dynastie se pokusil snížit moc kněží tohoto boha faraon Amenhotep IV. Zakázal jeho kult ve prospěch Atonu („sluneční kotouč“) a své jméno změnil z Amenhotep („což znamená \"Amon je spokojen\") na Achnaton (ten, který jedná ve prospěch Atona). Nechal vybudovat nové hlavní město, které dostalo název Achetaton (\"obzor Atonův\"), dnes známé jako El Amarna. Achetaton se stal náboženským střediskem Egypta a období vlády Achnatona se nazývá amarnským obdobím.  Po smrti Achnatona se zpět k moci dostali kněží boha Amon-Re a jméno Achnatona bylo stesáváno ze všech nápisů. Achnatonův nástupce Tutanchaton si změnil jméno na Tutanchamon a přestěhoval se s královským dvorem do Vesetu, který se stal opět náboženským střediskem Egypta.  Panovníci 19. a 20. dynastie, kteří panovali v tzv. ramessovském období byli silnými panovníky, ale za jejich vlády začaly napadat území Egypta Libyjci a narůstala sociální nespokojenost. Vzrůstala moc kněží Amonova chrámu a celkově byl Egypt oslaben. Postupně ztrácel svá území a nakonec došlo k jeho rozdrobení. Se smrtí Ramesse XI. kolem roku 1069 př. n. l. skončilo období Nové říše. Nastupující faraoni 21. dynastie byli formálně uznáváni panovníky celého Egypta, ale ve skutečnosti byla moc rozdělena mezi královský rod vládnoucí na severu Egypta a rod vojenských velitelů. Ti vládli z Vesetu a byly zároveň veleknězi Amonova chrámu.  Faraon Ahmose I., který je považován za zakladatele Nové říše, obnovil a opravil mnohé stavby pocházejícího ze Staré říše. Chrámy a budovy zničené Hyksósy byly znovu postaveny, byla obnovena opuštěná města a vyčištěny zanesené kanály. Centrem říše se stalo město Veset. Lidé nazývali jeho období vlády \"zlatým věkem\". Hatšepsovet byla jedna z nejvýznamnějších královen Egypta. Původně byla pouze regentkou nezletilého Thutmose III., ale z regentství se později stala svrchovanou panovnicí Egypta a vládla přes 20 let. Nepodnikala válečná tažení, jako její předchůdci, místo nich dávala přednost obchodním výpravám. Její výpravy směřovaly nejen na Sinaj, ale i na Krétu a území dnešního Somálska. Mimo jiné královna horlivě obnovovala stavby zničené Hyksósy.", "section_level": 1}, {"title": "Významní panovníci a vývoj říše za jejich vlády.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "18. dynastie.", "content": "Její zádušní chrám leží v Karnaku naproti Amonovu chrámu, jehož některé části vznikly právě za jejího panování. Během její vlády nejsou záznamy o žádném povstání. Její vláda je začátkem vzchopení Egypta a počátkem jeho nového rozkvětu. Nastoupil po své regentce královně Hatšepsovet. Na rozdíl od ní podnikal Thutmose III. četná úspěšná vojenská tažení, jejichž výsledkem byl velký územní zisk na Sinajském polostrově. Za vlády Thutmose III. dosáhl Egypt největšího územního rozmachu ve své historii. Získal pro Egypt Sýrii, ačkoliv se spojila s mocnou říší Mitanni, a dokonce překročil řeku Eufrat.  Amenhotep IV. neboli Achnaton se svou manželkou Nefertiti proslul v Egyptě především pokusem o velkou náboženskou reformu. Za jeho vlády velmi vzrostla moc kněží boha Amona. Faraon, aby moc kněží oslabil, přikázal uctívat jediného boha – boha slunce Atona. Aby dovršil reformu, změnil své jméno na Achnaton (\"prospěšný Atonovi\"). Ovšem jinak se o státní záležitosti příliš nezajímal a Egypt tak přišel o svá spojenectví s říší Mitanni při králově nevůli poskytovat vojenskou pomoc svým spojencům proti rozpínavosti Chetitské říše a která si je také tímto podmanila.  Tutanchamon byl nástupcem svého otce Amenhotepa IV/Achnatona a když nastoupil na trůn bylo mu devět let (podle některých náznaků vládla po smrti Achnatona krátkou dobu jeho nevlastní matka jako faraon Nefernefruaton Smenchkare). Fakticky nikdy nevládl. O vládu se starali Tutanchamonův spoluvladař Aje II. a jeho zástupce vojevůdce Haremheb, kteří se po jeho smrti stali novými králi. Až Harembeb za své vlády se choval jako opravdový panovník, kdy zlikvidoval loupeživé bandy, tvrdě a důkladně potíral úřednickou korupci a nastolil v zemi nový pořádek.", "section_level": 2}, {"title": "19. dynastie.", "content": "Jeho děd Ramesse I. nastoupil na trůn po Haremhebovi. Také podnikl četná tažení, z jeho panování je také známá první mírová smlouva uzavřená s chetitským králem. Po bitvě u Kadeše, která neměla jasného vítěze, spolu uzavřeli první dochovanou mírovou smlouvu. Oba panovníci po dobu svého panování tuto mírovou smlouvu do detailů dodržovali a dokonce ji stvrdili sňatkem. Ramesse si vzal dceru chetitského panovníka.  Za panování Ramesse III. pustoší Egypt nájezdy mořských národů. S těmi faraon s vypětím všech sil bojuje a podaří se mu udržet samostatnost Egypta, dokonce mu padlo do rukou mnoho zajatců. Ty využil nejen jako otroky, ale i jako žoldnéře. Z ran utrpěných nájezdy a válkami s mořskými národy se Egypt již nevzpamatoval. V zemi narůstala anarchie, postupně se drolila. Nastupující faraoni neměli fakticky žádnou moc a vládli pouze v deltě Nilu. Formálně sice byli uznáváni na celém území, ale v podstatě se Egypt rozdrolil, což byl signál pro sousední panovníky, pro které nebylo těžké nejednotné území obsadit.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nová říše je období dějin starověkého Egypta odpovídající době vlády 18. dynastie – 20. dynastie (přibližně 1550 – 1069 př. n. l.). Do této doby spadá amarnské období (1351 – 1333 př. n. l.), kdy vládl faraon Amenhotep IV. (Achnaton), a ramessovské období (1295 – 1096 př. n. l.), kdy vládli panovníci Sethi I. nebo II., Setnacht, Meremptah a zejména se jmény Ramesse. Období Nové říše následovalo po Druhé přechodné době a předcházelo Třetí přechodnou dobu.", "tgt_summary": "新王国时期是古埃及的一个时期,起于公元前16世纪至前11世纪,涵盖了第十八王朝、第十九王朝及第二十王朝。", "id": 1647682}
{"src_title": "Kató Lomb", "tgt_title": "隆布·考托", "src_document": [{"title": "Metodika a zásady učení se jazyků.", "content": "Její první klíčové slovo bylo zájem – latinsky \"interesse\" (anglický \"interest\", francouzsky \"intérêt\" atd.) – s čímž úzce souvisel i další pojem – \"motivace\". Důležité byly pro ni tyto otázky: „Nakolik mě to zajímá? Co tím chci dosáhnout? Co to pro mne znamená? Co z toho mám?“. Nevěřila v takzvané jazykové nadání. Jazykovou schopnost ráda vyjadřovala pomocí pomyslného zlomku, v čitateli zde stojí motivace (i při té nejnáročnější práci se dá najít denně deset minut), ve jmenovateli zase zábrany (strach otevřít ústa, strach z nešikovnosti, z posměchu). Byla přesvědčena, že čím větší je naše motivace, o to rychleji se zbavíme zábran a tím dříve dokážeme ovládat příslušný jazyk.  Jak se sama vyjádřila, ve světě jazyků funguje s třemi „auto“-mobily: autolexie, autografie a autologie. (Původně řecká slova \"auto-\" tedy \"já, já sám\" \"-lexie\", \"-grafie\" a \"-logie\" znamenají čtení, psaní a mluvené slovo-živou řeč).  Nudily ji vyumělkované dialogy z učebnic, její oblíbená metoda byla taková, že si opatřila dobrou knihu v cílovém jazyce, jejíž téma ji velmi zajímalo (ať už to byla detektivka, milostný román nebo odborný spis), a z něho vyluštila, vyslabikovala základy daného jazyka: základy gramatiky a nejdůležitější slovíčka. Neztrácela čas se málo frekventovanými a složitými výrazy: přeskočila je se slovy, že co je důležité, to se znova objeví a samo se prozradí („je jedno zda pachatel stojí za borůvkovým nebo angreštovým keříkem“). To znamená, že ani slovník nepotřebujeme – je ztrácíme chuť do čtení, mizí radost z odkrývání nového jazyka. Když na to přijdu sama, tak si to i zapamatuji. Používala vždy jen vlastní knihy, v době jejich četby si na jejich okraje zapisovala, co už pochopila z textu. Takto člověk nemůže zabránit tomu, aby něco nenabral z daného jazyka – nemá klid, dokud neví, kdo je vrah, zdali děvče řeklo nakonec své ANO.  Její druhé klíčové slovo bylo kontext, textová souvislost (přezdívali ji i \"Katka Kontextová\"): jednak v pochopení textu (ať už knihy či mluveného slova) kontext je vždy rozhodující, mnohokrát nám pomáhá, když něco nepochopíme; ale i v tom, že se slova neučíme izolovaně, ale v souvislostech, jak to četla či slyšela (což je asi nejlepší metoda učení se jazyků) nebo zařazené do slovních spojení (např. \"bouřlivý vítr\", \"prudký vítr\") – pokud i jedno slovo zapomeneme, to druhé slovo ho připomene (v angličtině pro toto používají slovo „trigger“). V těchto spojeních si například často zapamatujeme i člen. Kató Lombová navrhuje i jinde používání šablon (vzorů), což jsou jednoduché věty s různými konstrukcemi nebo jazykovými obraty, je možné je používat jako panely ve stavebnictví – je možné z nich postavit jazykový mrakodrap.  Nedopustila, aby ji chyby, neúspěchy nebo snaha o dokonalost odradily od jejího cíle, ale stále se držela radostných a pozitivních stránek učení se jazykům. V toto se patrně skrývalo její tajemství – tisíci různých útoků dobývala hrad cílového jazyka. Její výrok může pomoci i měně sebevědomým lidem: „Jazyk je jediné, co se vyplatí ovládat i špatně!“", "section_level": 1}], "src_summary": "Kató Lomb (8. února 1909, Pécs, Uhersko – 9. června 2003, Budapešť, Maďarsko) byla tlumočnice, překladatelka, „jazykový génius“, svého času jedna z nejlepších synchronních tlumočnic i tlumočníků na světě.", "tgt_summary": "隆布·考托(,1909年-2月8日-2003年-6月9日),匈牙利翻译家、语言学习者,也是世界上最早的同步口译者之一。", "id": 2415416}
{"src_title": "Vytvořující funkce (posloupnost)", "tgt_title": "母函数", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Obyčejnou vytvořující funkci posloupnosti formula_2 zapíšeme jako  Jedná o tzv. otevřený tvar vytvořující funkce. Poznáme ho tak, že je v něm nekonečný součet (což se nám nemusí příliš líbit). Proto často chceme nalézt tzv. uzavřený tvar, ve kterém se nekonečný součet nevyskytuje.", "section_level": 1}, {"title": "Vysvětlení na praktické ukázce.", "content": "Mějme např. posloupnost Pak její vytvořující funkci lze zapsat (na intervalu, ve kterém tato řada konverguje) jako:  Uzavřený tvar této funkce lze snadno odvodit z obecného vztahu pro součet geometrické posloupnosti: Tyto dva tvary spolu souvisí tak, že když do nich doplníme za formula_7 libovolné reálné číslo z intervalu (-1,1) tzn. |x|<1, pro které uvedená mocninná řada konverguje, vyjde nám v obou tvarech vždy naprosto stejný výsledek.  Například doplníme formula_8, pak nám vyjde součet otevřeného tvaru vytvořující funkce:  A pro stejné formula_8 vyjde uzavřený tvar taktéž:  Vytvořující funkci této jednoduché posloupnosti lze dále považovat za klíčovou pro odvození uzavřených tvarů složitějších posloupností.  Například derivací řady formula_12 získáme řadu formula_13  Pokud tedy zderivujeme uzavřený tvar formula_14 dostaneme  Tato nová odvozená funkce představuje posloupnost formula_16  Podobnými úpravami lze postupně odvodit vytvořující funkce i pro vybrané posloupnosti (viz tabulka níže).", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet koeficientu posloupnosti z vytvořující funkce.", "content": "Máme-li vytvořující funkci ve tvaru formula_17, vypočítáme požadovaný koeficient formula_18 následovně:  Nebo lze pro formula_20 použít tento vzoreček", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Hledáme koeficient formula_22 u vytv. fce formula_23:  Poznámka: Výpočet hodnoty koeficientu u tohoto typu vytvořující funkce vychází ze zobecněné binomické věty.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vytvořující (též generující) funkce posloupnosti formula_1 je mocninná řada, která v sobě obsahuje informaci o dané posloupnosti. Vytvořující funkce tedy umožňuje popsat posloupnost a pracovat s ní prostřednictvím funkce, která v sobě obsahuje veškeré informace o dané posloupnosti.", "tgt_summary": "在数学中,某个序列formula_1 的母函数(又称生成函数,英语:Generating function)是一种形式幂级数,其每一项的系数可以提供关于这个序列的信息。使用母函数解决问题的方法称为母函数方法。", "id": 345297}
{"src_title": "Třída Alaska", "tgt_title": "阿拉斯加级大型巡洋舰", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Na projektu nových bitevních křižníků se v USA pracovalo už před druhou světovou válkou. Lodě měly být svým výtlakem a výzbrojí jakýmsi mezičlánkem mezi těžkým křižníkem a bitevní lodí. Jejich prvořadým úkolem byla likvidace nepřátelských křižníků. K tomu byly vybaveny silnými 305mm děly, pancířem dostatečným na ochranu proti střelám ráže 203 mm a byly dostatečně rychlé, aby s se svými protivníky udržely krok. Podle jiných zdrojů byla jejich stavba také reakcí na zprávy o stavbě podobných lodí pro japonské císařské námořnictvo, přestože taková loď v Japonsku postavena nebyla. Nakonec však místo ničení křižníků doprovázely svazy rychlých letadlových lodí.  Přestože Američané lodě označují jako velké křižníky a jejich konstrukce z nich vychází (podobně u projektované třídy \"Lexington\"), bývají často řazeny mezi bitevní křižníky. Přesto však byly právě z tohoto důvodu pojmenovány po amerických teritoriích a ne po státech, jak bylo obvyklé u amerických bitevních lodí a ani po městech, jak tomu bylo u těžkých křižníků.  Hlavní výzbroj tvořilo devět děl ráže 305 mm s délkou hlavně 50 ráží, umístěných ve třech trojhlavňových věžích. Dvě věže byly na přídi a jedna na zádi. Ty doplnilo 12 děl ráže 127 mm v šesti věžích (americké bitevní lodě nesly stejné věže ovšem v počtu 8 kusů u modernizovaných starých bitevních lodí a 10 kusů o těch moderních). Dvě byly na přídi a zádi nad hlavními věžemi a ostatní čtyři symetricky po stranách nástavby. Protiletadlovou výzbroj tvořily kanóny ráží 20 a 40 mm. Třída \"Alaska\" nenesla torpédomety. Plavidla nesla dva průzkumné letouny, které vypouštěly ze dvou katapultů. Loď nesla bohaté radarové vybavení proti vzdušným i hladinovým cílům.  Pancéřování bylo mnohem silnější, než bylo zvykem u těžkých křižníků, ale naopak slabší, než jaké měly bitevní lodě a především neměly protitorpédovou obšívku. Boční pancéřový pás měl sílu 127–230 mm, pancéřová paluba měla 107 mm, čela dělových věží 324 mm a kapitánský můstek 230 mm. Podíl pancéřovaní na výtlaku lodě byl pouhých 16 %, což odpovídalo těžkým křižníkům a mnohem méně, než u soudobých bitevních lodí (33 % u bitevního křižníku HMS \"Hood\" či 40 % u bitevních lodí \"Bismarck\" a USS \"North Carolina\").", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "Třídu \"Alaska\" tvořilo šest lodí, z nichž jen dvě byly dokončeny:", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "USS \"Alaska\" (CB-1) prošla po svém přijetí do služby 17. června 1944 zkouškami na Kubě, a pak odplula Panamským průplavem do Pacifiku, kde prošla výcvikem. V lednu 1945 odplula do Pearl Harboru a připojila se k \"Task Group 58.8\", v jehož rámci doprovodila letadlové lodi USS \"Saratoga\" a USS \"Enterprise\" při nočních náletech na Tokio. Jako součást operačního svazu 58.4 se účastnila dobytí Iwodžimy a pak opět doprovázela letadlové lodě při útocích na cíle v Japonsku. Účastnila se i dobytí Okinawy a dalších útoků proti Japonsku. Po konci války odplula do USA a byla ukotvena v Bostonu. V únoru 1947 byla vyřazena z aktivní služby. Do 1. června 1960 pak byla ve stavu Atlantické rezervní flotily. 30. června 1961 byla prodána do šrotu.  USS \"Guam\" (CB-2) byla dokončena 17. ledna 1945. Po zkouškách a výcviku loď odplula Panamským průplavem do Pearl Harboru, kde se 8. února 1945 přidala k ostatním americkým silám. Podobně jako \"Alaska\" sloužila u Task Force 58. V březnu 1945 tvořila doprovod letadlových lodí při útocích na ostrovy Kjúšú a Šikoku. Podílí se na dobytí Okinawy a útocích na Japonské ostrovy. V červnu 1945 byl vytvořen křižníkový svaz \"CTF 95\", tvořený \"Guamem\", čtyřmi lehkými křižníky a devíti torpédoborci, který od 16. července do 7. srpna 1945 operoval ve Žlutém moři. Poté byla převelena do stavu \"North China Force\", jehož velitel admirál Francis S. Low si ji vybral za vlajkovou loď. Po skončení války loď odplula do USA a stala se součástí rezervní Atlantické flotily. Z jejího stavu byla vyškrtnuta 1. června 1960, aby byla 10. července 1961 prodána do šrotu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Alaska byla třída amerických křižníků z období druhé světové války. Jelikož se vymykají běžným kategoriím, bývají řazeny mezi velké křižníky, nebo bitevní křižníky. Z plánovaných šesti jednotek této třídy byly dokončeny pouze první dvě. Místo ničení nepřátelských křižníků, ke kterému byly původně určeny, ve službě tvořily především doprovod svazů rychlých letadlových lodí při operacích proti Japonsku.", "tgt_summary": "阿拉斯加级大型巡洋舰(Alaska-Class Large Cruisers)设计计划可以追述到1930年代,当时美国海军获得情报,日本海军正计划建造类似德国海军德国级装甲舰的“超级巡洋舰”,但实为美军情报错误,将翔鹤号航空母舰的舰艇名称错误的以汉字训读解读成「カケヅル」,情报回传至美国后又因为拼写错误成了「カデクル」,这种既不像战舰使用的令制国名、又不像航空母舰使用的瑞兽名,且无法写成汉字的词语,最后被美军径自解读为战舰名称,虽然日本海军最后没有实施建造计划,而为因应该情报,1938年美国海军仍然决定设计一种较强火力的巡洋舰,专门用于猎杀敌方的重巡洋舰。设计方案经过数次变更。1941年阿拉斯加级预算获得批准。设计标准按照重巡洋舰制定,船体水线长/宽比较大,安装12英寸口径主炮,加强了防御装甲。1941年12月开工建造,舰名以当时美国管辖的美属海外领地命名。原计划建造6艘,前2艘于1944年建成服役,三号舰夏威夷号下水后停建(完工程度80%),后三艘菲律宾号、波多黎各号、萨摩亚号建造计划被取消。", "id": 2611968}
{"src_title": "Clive Barker", "tgt_title": "克里夫·巴克", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Clive Barker se narodil roku 1952 v Liverpoolu, kde také na místní univerzitě vystudoval literaturu a filozofii. V jedenadvaceti letech se odstěhoval do Londýna a zde založil divadelní společnost \"The Dog Company\", jejíž repertoár se skládal z jeho her, které také sám režíroval a ve kterých i hrál. Tyto hry, například \"The History of the Devil (Historie ďábla)\", \"Frakenstein in Love (Zamilovaný Frankenstein)\" nebo \"Colossus (Kolos)\" o španělském malíři Goyovi, byly později souborně vydány v knize \"Pandenomium\".  Fantastické, erotické a hororové motivy, které Barker ve svých divadelních hrách využíval, se brzy staly základem jeho prozaické tvorby. Poprvé je využil v prvních třech povídkových \"Knihách krve (The Book of Blood 1, 2 a 3)\" z roku 1984, které však neměly ve Velké Británii příliš velký ohlas. Teprve jejich publikování v USA a následně vydání prvního románu \"Damnation Game (Věčné zatracení)\" roku 1985 z něj udělalo známého autora.  Z důvodů své permanentní práce ve filmu se Clive Barker přestěhoval do Kalifornie, kde žije se svým partnerem fotografem Davidem Armstrongem a jeho dcerou. Kromě psaní je jeho další velkou zálibou malování obrazů, které s úspěchem vystavuje v nejrůznějších galeriích.  Ač není členem žádné církve a organizované náboženství, zejména katolický klérus, zahrnuje kritikou, pokládá se za „trochu zvláštního věřícího“. Zdůrazňuje individuální chápání víry a bible, v otázce \"zvláštnosti\" své víry se srovnává s Williamem Blakem. Bibli popisuje jako „\"mohutné, vrstevnaté, bohaté, moudré, temné, nebezpečné a nejednoznačné mistrovské dílo. Je to směs drogových snů, poezie, historie, násilí a krásy. Je to nejvýznamnější zdroj porozumění a vypravěčství, s jakým jsem se kdy setkal\".“", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V současné době je Clive Barker autorem čtrnácti románů, několika sbírek povídek a filmových scénářů. Díky svému vynikajícímu vypravěčskému stylu a úžasné představivosti patří ve svém žánru mezi nejoriginálnější tvůrce, v jehož knihách dochází k dokonalé směsi hororové hrůzy a erotiky. Stephen King se rozhodně nemýlil, když o něm kdysi prohlásil: \"\"Viděl jsem budoucnost hororu, jmenuje se Clive Barker.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Clive Barker jako filmový režisér.", "content": "Své první filmy natočil Clive Barker ještě jako student na liverpoolské univerzitě se svými spolužáky. Jedná se o krátkometrážní amatérské snímky \"Salome\" (1973) podle dramatu Oscara Wilda a \"The Forbidden\" (1978) na faustovské téma.  Poté, co byly podle jeho názoru velmi nezdařile zfilmovány dvě jeho povídky \"Underworld\" (1985) a \"Rawhead Rex\" (1987, Král Syrohlav), rozhodl se Barker roku 1987 natočit svůj vlastní film podle své novely \"The Hellbound Heart (Srdce propadlé peklu)\". Výsledkem byl dnes již kultovní filmový horor \"Hellraiser\". Pro jeho komerční úspěšnost byly jinými režiséry dotočeny další tři pokračování, které však již úrovně prvního dílu nedosáhly.  Clive Barker se dodnes jako režisér a scenárista podílel na devíti filmech a další byly natočeny na motivy jeho děl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Clive Barker (* 5. října 1952, Liverpool) je přední anglický spisovatel žánru hororu a dark fantasy. Známý je rovněž jako filmový scenárista a režisér.", "tgt_summary": "克里夫·巴克(英语:Clive Barker,1952年-10月5日),英国作家、导演和视觉艺术家。以奇幻小说和恐怖小说着称。巴克是在20世纪80年代中期以一系列短篇小说确立他作为一个杰出的恐怖小说作家的。从那时起,他写了许多小说和其他作品,他的小说已被改编成电影。", "id": 368832}
{"src_title": "Mazda", "tgt_title": "马自达", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Dá se říct, že slovo „Mazda“ koinciduje s poangličtěnou výslovností jména zakladatele firmy, který se jmenoval Jujiro Matsuda a zajímal se o spiritualitu. Firmu se rozhodl přejmenovat na počest jak své rodiny, tak Zoroastriánů. Slovo \"mazda\" znamená v íránské Avestánštině „velká moudrost“.  V japonštině se název společnosti vždy vyslovoval a hláskoval jako „Matsuda“, jméno zakladatele. Televizní reklamy automobilů Mazda ve Spojených státech používají výslovnost, kde počáteční samohláska zní podobně jako ve slově „art“, zatímco kanadské reklamy Mazdy vyslovují tento název s počátečním „a“ jako ve slově „has“. Úvodní samohláska (v amerických a kanadských reklamách) se označuje jako první a poslední znění „A“ v původní perské výslovnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Mazda byla v roce 1920 založena jako společnost vyrábějící náhražku korku, až později se zaměřila na výrobu nářadí. Teprve v roce 1931 se začala orientovat na produkci motorových vozidel. Prvním vozem byl nákladní tříkolový motocykl zvaný \"Mazda GO\".  Také logo firmy Mazda prošlo dlouhou historií, od roku 1934 až po dnešní logo, které firma používá od roku 1997.", "section_level": 1}, {"title": "Značky.", "content": "Mazda dříve používala na trhu v Japonsku (a příležitostně v Austrálii) řadu různých značek, včetně Autozam, Eunos, a Efini, které již byly staženy. Tato diverzifikace tlačila skupiny vývoje výrobků v Mazdě za jejich limity. Namísto toho, aby bylo půl tuctu variant dané platformy, musely týmy pracovat na tuctech různých modelů. A zákazníci byli též zmateni z množství podobných nových modelů.  Dnes existují bývalé značky v Japonsku jako prodejní kanály (specializovaná jednatelství), ale již nemají zvláštní značky vozidel. Jinými slovy, Carol se prodává v obchodě Autozam (specializovaném na malé vozy), ale je prodáván pod značkou Mazda, nikoli jako \"Autozam Carol\", jak tomu bylo dříve.  Na začátku roku 1992 Mazda plánovala vytvořit luxusní značku Amati, která by konkurovala v Severní Americe značkám Acura, Infiniti, a Lexus, a která by se prodávala od konce roku 1993. Počáteční záběr Amati by zahrnoval Amati 500 (která se v Japonsku a Austrálii označovala jako Eunos 800, v USA jako Mazda Millenia a v Evropě jako Mazda Xedos 9) a Amati 1000 (následník vozu Mazda 929 s motorem V12 a pohonem zadních kol). Značka Amati byla stornována dřív, než se jakékoli vozy dostaly na trh.  V Evropě byla značka Xedos spojována také s vozem Mazda Xedos 6, se dvěma modely vyráběnými v letech 1992 až 1997. Linie Xedos byla na trhu pod značkou Mazda a v odpovídajících letech používala logo Mazda.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativní pohon.", "content": "Mazda vyvíjí konkurenta k vozu Chevrolet Volt, tedy plug-in hybrid. Testy pokročily natolik, že má Mazda funkční prototyp s karoserií MPV vozu Mazda 5.", "section_level": 1}, {"title": "Použité technologie.", "content": "Příští rok půjde do prodeje první Mazda se systémem stop-start a očekává se, že se tento systém rozšíří globálně na celou škálu modelů.  Od roku 2012 Mazda přišla na trh s novou technologií SkyActiv. Její podstata je v promyšleném snižování hmotnosti při zachování výborných parametrů a zároveň v úpravě pohonných jednotek. U snižování hmotnosti je rozdíl markantní na první pohled například u modelových roků 2007 a 2013, kdy Mazda 6 rok 2007 má hmotnost 1,5 t a Mazda 6 rok 2013 má pohotovostní hmotnost 1,3 t, i když má novější model vyšší výbavu. Díky nižší hmotnosti mohou tak auta dosahovat nižší spotřeby a tím dochází k redukci emisí, které jsou vypouštěny do ovzduší. Navíc díky takto nízké hmotnosti v kombinaci s propracovaným podvozkem má vůz velmi dobré jízdní vlastnosti v porovnání s konkurencí (VW Passat, Škoda Superb, Toyta Avensis, Ford Mondeo). Již zmiňovanou součástí technologie SkyActiv je i úprava motorů. Jak naftový tak benzinový motor pracují s kompresním poměrem 14:1, což jsou nevídané hodnoty, a přitom jsou schopné jezdit na klasická paliva Natural 95 a diesel. (Obvyklý kompresní poměr u benzinového motoru, aniž by docházelo k detonačnímu spalování, je 12:1 při použití 95 oktanového benzinu. U přeplňovaného naftového motoru je běžný kompresní poměr 18:1.) Díky tomuto kompresnímu poměru se opět snižují emise motoru a zlepšuje se účinnost. Ve výsledku tak díky nízké hmotnosti a propracovaným motorům, snižuje výslednou spotřebu oproti konkurentům, cca o 1–2 l na 100 km, a to při zachování srovnatelných výkonů.", "section_level": 1}, {"title": "Automobilové soutěže.", "content": "Ve světě automobilových soutěží měla Mazda významné úspěchy jak se svými vozy s motory Wankelovy konstrukce (ve dvourotorové, třírotorové i čtyřrotorové podobě), tak s modely s tříválcovými motory. Vozy a motory Mazda se účastní široké škály disciplín a soutěžních seriálů po celém světě.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní soutěže.", "content": "Soutěžní debut Mazdy se uskutečnil 20. října 1968, když dva vozy Mazda Cosmo Sport 110S s karoserií kupé vstoupily do 84hodinového ultravytrvalostního závodu Marathon de la Route na Nürburgringu, jeden z nich skončil na čtvrtém místě a druhému po 81 hodinách praskla osa. V následujícím roce se Mazda účastnila závodů s kupé vozy Mazda Familia R100 M10A. Po vítězství ve Velké ceně Singapuru v dubnu 1969 a získání pátého a šestého místa ve čtyřiadvacetihodinovém závodě ve Spa (kde byla poražena jen vozy Porsche 911) 19. října 1969, se Mazda opět účastnila 84hodinového závodu na Nürburgringu se čtyřmi vozy modelu Familia. Jen jeden z nich závod dokončil, a to na pátém místě.  V roce 1976 Ray Walle, vlastník Z&W Mazda, řídil Cosmo (Mazda RX-5) z jednatelství v Princetonu (New Jersey) do Daytony, zvítězil ve třídě Touring do 2,5 litru v závodě 24 hodin Daytony a potom jel zpět do New Jersey. Vůz Cosmo se umístil na celkovém 18. místě ze startovního pole 72 vozů. Jedinými modifikacemi oproti sériovému provedení byly závodní brzdové destičky, výfuk a bezpečnostní výbava.  Po významných úspěších vozů Mazda RX-2 a Mazda RX-3, vyhrál vůz Mazda RX-7 více závodů IMSA ve své třídě než kterýkoli jiný model automobilu, kdy sté vítězství zaznamenal 2. září 1990. Dále RX-7 vítězil ve své třídě v závodě 24 hodin Daytony nepřetržitě po deset let, počínaje rokem 1982. Tentýž vůz vyhrával každý rok od 1980 do 1987 (včetně) závody mistrovství IMSA Grand Touring do 2 litrů (GTU).  V roce 1991 čtyřrotorový vůz Mazda 787B (objem 2 622 cm, počítané podle formule FIA jako 4 708 cm) drtivě vyhrál automobilový závod 24 hodin Le Mans. Triumf vozu 787B zůstává neporovnatelný, protože je to dosud jediný vůz s motorem bez běžných válců a pístů, který dokázal vyhrát Le Mans, a Mazda je dosud jediný tým mimo západní Evropu nebo Spojené státy, který na Le Mans zvítězil – ironicky poté, co Nissan ukončil svůj program World Sportscar Championship a Toyota si po většinu roku 1991 vzala odpočinkový čas pro vývoj svého tříapůllitrového modelu TS010. To vedlo počínaje rokem 1992 v závodech Le Mans k zákazu motorů s rotačními písty, který byl však později odvolán. Po závodě v roce 1991 byl vítězný motor veřejně rozebrán ke vnitřnímu zkoumání, které ukázalo, že navzdory 24 hodinám extrémně tvrdého používání byl jen velmi málo opotřeben.  Výhru Le Mans v roce 1991 následovala dekáda vítězství (ve své třídě) jiných prototypů Mazda, včetně 757 a 767. Vůz Sigma MC74 poháněný motorem Mazda 12A byl prvním motorem a týmem mimo západní Evropu a Spojené státy, které dokončily celých 24 hodin závodu v Le Mans, a to v roce 1974. Mazda je také týmem, který nejspolehlivěji dokončil Le Mans (s výjimkou Hondy, která se účastnila jen se třemi vozy, a jen v jediném roce) s 67 % vozů v cíli. Mazda se vrátila k závodům prototypů v roce 2005 s týmem Courage a vozem C65 LMP2 v závodě American Le Mans Series na okruhu Road Atlanta. Tento vůz používá motor Renesis Wankel z vozu RX-8.  Mazda se radovala také z výrazných úspěchů v soutěžích World Land Speed (pozemní rychlostní rekord) a SCCA, závodech dragsterů, soutěžích rallye (Mazda Familia se objevila v soutěži WRC několikrát koncem 80. a začátkem 90. let), závodě One Lap of America a dalších. Wankelovy motory byly po nějakou dobu zakázány pro soutěž Formule 1, stejně jako v americké soutěži vozů kategorie midget, poté, co Gene Angelillo vyhrál v roce 1985 mistrovství North East Midget Racing Association s vozem poháněným motorem 13B, a znovu v roce 1986 s motorem 12A.", "section_level": 2}, {"title": "Speciální série.", "content": "Formule Mazda jsou vozy s odkrytými koly a s motory Mazda, přizpůsobitelné jak pro oválné, tak pro silniční okruhy, na různých soutěžních úrovních. Od roku 1991 je nejpopulárnějším formátem pro sponzory, diváky i závodníky profesionálně organizovaná soutěž Star Mazda Series. Motory jsou stavěny jediným konstruktérem, certifikovány na poskytování předepsaného výkonu a zapečetěny proti úpravám. Jsou relativně mírně laděné pro závody, takže jsou extrémně spolehlivé a mohou fungovat celé roky bez generální opravy.  Spec Miata se stala jednou z nejpopulárnějších a nejdostupnějších tříd silničních závodů v Severní Americe. Spec Miata (SM) je třída určená k tomu, aby poskytla příležitost závodit s nízkými náklady, s běžnými vozy jen s malými úpravami, vhodnými pro závody. Pravidla jsou úmyslně navržena tak, aby byla otevřenější než třída Showroom Stock, ale přísnější než třída Improved Touring.", "section_level": 2}, {"title": "Sponzorství.", "content": "Mazda je velkým sponzorem různých profesionálních sportovních týmů, například:", "section_level": 1}, {"title": "Marketing.", "content": "Od roku 2000 používá Mazda k popsání toho, čemu se říká „emoce z pohybu“, která je přirozená jejím výrobkům, frázi „Zoom-Zoom“. Extrémně úspěšná a dlouhotrvající (v porovnání s marketingovými liniemi jiných automobilek) kampaň Zoom-Zoom se nyní rozšířila po celém světě, po jejím počátečním použití v Severní Americe.  Kampaň Zoom-Zoom je v mnoha televizních a rozhlasových reklamách spojena s písní „Zoom Zoom Zoom“. Původní verze v podání skupiny Serapis Bey (použitá v Evropě, Japonsku a Jižní Africe), byla nahrána dlouho před tím, než se stala oficiální písní Mazdy, jako soundtrack k filmu Mistr neznámého boje (angl. \"Only The Strong\") z roku 1993. Verze Serapis Bey je cover-verzí tradiční písně Capoeira, nazvané „Capoeira Mata Um“.  Dřívější reklamy v kampani Zoom-Zoom obsahovaly také malého chlapce (tehdy 10 let), říkajícího slogan „Zoom-Zoom“, kterému se občas říkalo „Zoom-Zoom Kid“. Tento „chlapec“ (angl. „kid“), nyní teenager, se jmenuje Micah Kanters.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Historické modely Mazda", "section_level": 2}], "src_summary": "Mazda Motor Corporation (: マツダ株式会社, \"Macuda Kabušiki Gaiša\") je japonský výrobce automobilů se sídlem v Hirošimě. Jako jediná automobilka se v současné době zabývá výrobou a vývojem Wankelova motoru s rotačním pístem (aktuálně dodáván v modelu Mazda RX-8).", "tgt_summary": "马自达株式会社(,英语:Mazda Motor Corporation),简称马自达,是日本第五大汽车制造厂,总部位于广岛县安艺郡府中町,且一度成为全球唯一生产转子引擎市售车的车厂。2015年马自达在全球的年产量(包含乘用车与商用车)为137万5千辆,在全球汽车制造厂中排名第16名,主要销售市场包括亚洲、欧洲、北美洲、大洋洲等地。", "id": 652554}
{"src_title": "Ashley Tisdale", "tgt_title": "艾希莉·提斯代爾", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se v Monmouth Country v New Jersey. Je dcerou Lisy Morris a Michaela Tisdale. Její otec je křesťan a matka židovka. Má starší sestru Jennifer, která je herečka a producentka. Ve třech letech se potkala v obchodním domě v New Jersey s manažerem Billem Perlmanem, který ji poslal na několik konkurzů do reklam. Jako dítě se objevila v více než 100 reklamách. Divadelní kariéru zahájila s muzikály \"\" a \"Za zvuků hudby\" v Monmouth Country's Jewis Community Center. V 8 letech získala roli Cosette v muzikálu \"Bídníci\", se kterým vyrazila po dobu dvou let na turné, než získala roli v muzikálu \"Annie\" v Koreii\".\" Ve 12 letech zpívala pro amerického prezidenta Billa Clintona při akci v Bílém domě. Na začátku roku 2000 se se svojí rodinou přestěhovala do Los Angeles.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Po přestěhování do Los Angeles získala menší role v televizních seriálech, včetně \"Smart Guy, Sedmé nebe, Bostonská střední\". Objevila se ve filmech jako \"Život brouka\" a \"Donnie Darko\". Za roli v seriálu \"Bostonská střední\" získala nominaci na cenu Young Artist Award.", "section_level": 2}, {"title": "2004-06: \"Muzikál ze střední\".", "content": "Producenti stanice Disney Channel ji obsadili do televizního seriálu \"Sladký život Zacka a Codyho\". Seriál měl premiéru v březnu 2005 a skončil v září 2008. Za roli Maddie Fitzpatrick vyhrála v roce 2008 cenu Nickelodeon Kids' Choice Award (britská verze).  V roce 2006 získala roli Sharpey Evans v originálním filmu stanice Disney Channel \"Muzikál ze střední\". Film se stal se 7,7 milionů diváků nejsledovanějším filmem stanice. Všechny písničky ze soundtrackového alba se umístily v americkém žebříčku \"Billboard Hot 100\". Film byl nominován na šest cen Emmy, vyhrál ceny dvě. K propagování filmu vyrazila společně na turné \"High School Musical: The Concert\", které probíhalo mezi lety 2006 a 2007.", "section_level": 2}, {"title": "2007-09: Studiové album a filmová kariéra.", "content": "Smlouvu na nahrání alba podepsala s Warner Bros., a začala pracovat na debutovém albu nazvaném \"Headstrong.\" Album bylo vydáno v únoru 2007 a umístilo se na pátém místě amerického žebříčku Billboard 200. V srpnu 2007 mělo premiéru pokračování filmu \"Muzikál ze střední 2\". Film získal dvě nominace na cenu Emmy. Soundtrackové album se umístilo na prvním místě žebříčku Billboard.  V roce 2008 založila vlastní produkční společnost Blondie Girl Productions. Poprvé jako exkluzivní producentka sloužila filmu \"Táta za všechny peníze\", ve kterém si také zahrála hlavní roli. Film měl premiéru v roce 2008 na stanici ABC Family.  Roli Sharpey si znovu zahrála ve filmu \"\", jako jediný ze tří filmů byl vydán do kin. Začala pracovat na druhém studiovém albu \"Guilty Pleasures\", které bylo vydáno v červnu 2009. Za první týden se ho prodalo přes 25 tisíc kopií.  V roce 2009 si zahrála ve filmu \"Příšerky z podkroví\". Film vydělal okolo 60 milionů dolarů po celém světě.", "section_level": 2}, {"title": "2010–dosud: Návrat k televizi a produkování.", "content": "V roce 2010 se vrátila na televizní obrazovky s rolí Savannah Monroe v seriálu \"Superkočky\", vysílaném stanicí The CW. Seriál byl po první sérii zrušen. V roce 2012 se jako host objevila v seriálu \"Vychovávat Hope\". Zahrála si ve dvou dílech seriálu \"Zákon gangu\". V srpnu 2011 měl premiéru spin-off filmů \"Muzikál ze střední Sharpey a její báječné dobrodružství.\"  Ashley Tisdale a její produkční společnost Blondie Girl Company podepsali smlouvu s Relativity Media na vytvoření a produkování filmů a televizních seriálů. \"Miss Advised\" byl jejich první projekt, ve kterém Tisdale pracovala jako exkluzivní producent, bez toho aby v seriálu sama hrála. Reality show měla premiéru na stanici Bravo v roce 2012.  V roce 2013 stanice E! vysílala televizní speciál produkovaný Tisdale s názvem \"Inner Circle\", který se soustředil na její přátelství s herečkou Vanessou Hudgens. Další rok se spojila s Disney Channel a produkovala film \"Cloud 9\". V červnu 2014 měl na stanici ABC Family seriál \"Mladí a hladoví,\" který také produkuje. V červnu 2012 bylo oznámeno, že si zahraje hlavní roli ve filmu \"Scary Movie 5\". Film měl premiéru v dubnu 20013 a za první víkend vydělal pouhých 15 milionů dolarů a stal se nejméně výdělečným filmem ze \"Scary Movie\" filmů. Ve vedlejší roli Jazmine se objevila v seriálu \"Super Fun Night,\" po boku Rebel Wilson. V roce 2013 propůjčila svůj hlas do seriálu \"\". Za její vystoupení jako Sabrina byla nominována na cenu Emmy. V roce 2014 se zúčastnila konkurzu do seriálu \"Clipped\", kde získala hlavní roli Danny. Seriál měl premiéru v roce 2015 a po první řadě byl zrušen. V prosinci roku 2014 bylo oznámeno, že si zahraje prostitutku v komedii \"Bláznivá noc\", po boku Jasona Biggse.  V roce 2015 založila lifestyleový blog The Haute Mess. V roce 2016 měl premiéru film \"Amateur Night\", kde hraje jednu z hlavních rolí prostitutky Fallon. Mimo jiné se v tomto roce Ashley stala designérkou pro značku Signorelli a na jaře vydává svou první kolekci triček. V květnu tohoto roku se na trhu objevila \"Illuminate by Ashley Tisdale\" kolekce lesků na rty, tvářenek a očních stínů navrhovaných jí samou pod značkou BH Cosmetics.  Na podzim roku 2018 vyšlo její třetí studiové album \"Symptoms\", které nahrála s nově založenou nahrávací společností Big Noise.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Při natáčení \"Muzikálu ze střední\" se seznámila s tanečníkem Jaredem Murillem a chodili spolu od roku 2007 do roku 2009. Poté začala chodit s režisérem Scottem Speerem, který režíroval pět jejích videoklipů.  V prosinci 2012 se seznámila s Christopherem Frenchem, hlavním zpěvákem skupiny Annie Automatic. V srpnu 2013 se dvojice zasnoubila a 8. září 2014 se vzali v Santa Barbaře v Kalifornii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ashley Michelle Tisdale (* 2. července 1985, Monmouth Country, New Jersey, Spojené státy americké) je americká herečka, zpěvačka a televizní producentka. Během dětství si zahrála ve více než 100 televizních reklam a získala role v divadlech a televizních seriálech. V roce 2004 bylo obsazena do role Maddie Fitzpatrick v seriálu Disney Channel \"Sladký život Zacka a Codyho.\" Nejvíce se však proslavila rolí Sharpay Evans ve filmové série \"Muzikál ze střední\". Série zahrnovala tři filmy a spin-off \"Sharpey a její báječné dobrodružství.\"", "tgt_summary": "艾希莉·缇丝黛尔(英语:Ashley Tisdale,1985年-7月2日)出生于美国新泽西州,是一位女演员、歌手和模特儿,但较为专注在演艺事业上。她广为人知的作品有迪士尼频道的《小查与寇弟的顶级生活》(The Suite Life Of Zack & Cody)和《歌舞青春》系列(High School Musical)。早在1997年,她就开始了演艺生涯。而2007年2月6日她亦推出了个人大碟「勇往直前」(\"Headstrong\"),主打歌有\"Be Good to Me\"和\"He Said She Said\"。其中她参与了填词创作,交出了创作歌曲的灵感。", "id": 2964586}
{"src_title": "Sikkim", "tgt_title": "锡金邦", "src_document": [{"title": "Toponymum.", "content": "Nejrozšířenější teorie o původu názvu \"Sikkim\" říká, že jeho jméno je kombinací dvou slov v jazyce limbu: „su“, což znamená „nový“ a „khyim“, což znamená „palác“ nebo „dům“. Jméno má odkazovat na palác první vládce státu, Phuntsoga Namgyaala.  Tibetský název pro \"Sikkim\" zní \"Drenjong\", což znamená „údolí rýže“, zatímco Bhutiové mu říkají \"Beyul Demazong\", což znamená „skryté údolí rýže“. Lepchové, původní obyvatelé Sikkimu, jej nazývají \"Nye-mae-el\", což znamená „ráj“. V dějinách je \"Sikkim\" známý jako \"Indrakil\", tedy zahrady válečného boha Indry.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V roce 1642 založil v Sikkimu buddhistické teokratické království Phubtsog Namgjal, který se prohlásil prvním chogjalem – funkce spojující světského panovníka a nejvyšší náboženskou autoritu. Země byla předmětem sporů, pokusili se ji zabrat Nepál i Tibet, v roce 1817 se stala britským protektorátem.  Roku 1835 sebrali Britové Sikkimu jižní část území s důležitým městem Dárdžiling (Darjeeling - dnes součást svazového státu Západní Bengálsko, která vede boj za vlastní stát Gurkhaland). Po zániku Britské Indie roku 1947 prohlásil Sikkim nezávislost, ale zůstal z mezinárodněprávního hlediska pod ochranou Indické republiky.  Zemi oslaboval odboj hinduistického obyvatelstva, které v té době už tvořilo většinu. To vedlo v roce 1973 k abdikaci a útěku posledního chogjala a 16. května 1975 byl protektorát zrušen a Sikkim se stal svazovým státem Indie. To neuznala Čína, která se několikrát pokusila Sikkim anektovat. Až roku 2005 byla uzavřena dohoda o respektování stávajících hranic a 6. července 2006 byla přes průsmyk Nathula otevřena důležitá obchodní cesta z Indie do Tibetu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sikkim (: \"सिक्किम\", sikkimsky: \"སུ་ཁྱིམ་\") je malý svazový stát na severu Indie v Himálaji. Na západě sousedí s nepálskou provincií Taplejung, s Tibetskou autonomní oblastí, která je součástí Čínské lidové republiky, na severu a východě a konečně na jihovýchodě s Bhútánem. Rozloha státu činí 7 096 km2 a počet obyvatel přesahuje půl milionu, což z něj činí co do počtu obyvatel nejmenší z indických států. Hlavním městem Sikkimu je Gángtok.", "tgt_summary": "锡金邦(,意为“米之谷”;,拉丁字母转写:)是印度的一个内陆邦。锡金位于喜马拉雅山脉南麓,北面与中国接壤,东面与不丹接壤,西面是尼泊尔,南面则与西孟加拉邦相邻。其人口约60万。", "id": 763162}
{"src_title": "Lidl", "tgt_title": "利多超市", "src_document": [{"title": "Charakteristika firmy.", "content": "Mluvčí české odnože firmy Jana Jabůrková charakterizovala firemní strategii v roce 2004 takto: \"„Společnost LIDL je známa svou agresivní politikou zamířenou na nejnižší možné ceny“\". Zprvu se zaměřoval především na levné zboží a nízkých cen dosahoval omezenou nabídkou zboží. Ačkoliv tuto strategii řetězec doposud zcela neopustil, bylo koncem roku 2015 oznámeno, že už nechce být „skromným obchodem pro chudé“ a „promění své prodejny“.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Firma Lidl byla založena ve 30. letech 20. století v Německu jako velkoobchod s potravinami a jiným sortimentem.  Dnes patří firma Lidl mezi Top 10 německého trhu maloobchodních prodejen potravin. Jako mezinárodní společnost je aktivní se svými vlastními prodejnami po celé Evropě a v USA.  První prodejny byly otevřeny v okolí Ludwigshafenu v 70. letech, po expanzi v rámci Německa probíhající až do pozdních 80. let a po mezinárodním angažování se od počátku 90. let, jsou dnes prodejny téměř ve všech evropských zemích.", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "V Česku bylo otevřeno prvních 14 prodejen Lidl v červnu 2003, v roce 2005 jich bylo 124, v letech 2006 a 2007 jich měl řetězec asi 160. Na konci roku 2010 bylo v ČR prodejen 216.. V současnosti mohou zákazníci nakoupit v 237 prodejnách, které zásobují 4 logistická centra Brandýs nad Labem, Cerhovice, Olomouc a Měřín kde je sklad \"MOPRO\" – chlazené a mražené zboží + sklady pro E-SHOP – non food v Plzni. Jedna z nových otevíraných prodejen bude otevřena 21. 1. 2019 v Praze – u. Želivského (u metra).  Prodejna v Lanškrouně byla v dubnu 2016 uzavřena z hygienických důvodů, potravinářská inspekce nalezla v prodejně myší trus a okousané krabice s potravinami.  V roce 2017 začal Lidl přestavovat své prodejny v České republice tak, aby měly například širší uličky. Rovněž začal měnit image firmy. Místo sloganu „Lidl je levný“ začal používat slogan „Lidl – správná volba“. V roce 2017 došlo ve firmě k plošnému navýšení platů, které dosahují obecného republikového průměru.  Rovněž v roce 2017 začal testovat svůj e-shop na svých zaměstnancích, Česko má být první zemí v regionu, kde by měl být e-shop spuštěn.<ref name=\"www.lupa.cz/aktuality/lidl-uz-testuje-svuj-e-shop-na-zamestnancich-naostro-startuje-na-podzim\"></ref> Sklady pro e-shop budou v Plzni.", "section_level": 2}, {"title": "Slovensko.", "content": "Na Slovensko vstoupila firma v roce 2004. V březnu 2004 byly na několika místech Slovenska zkoulaudované neoznačené objekty typu prodejen Lidl, firma pomocí inzerátů hledala pracovní síly, avšak vedoucí sekretariátu slovenské pobočky Albedinská prohlásila: \"„Žádné prohlášení neposkytneme, nepatří to k zvyklostem společnosti Lidl“\". V roce 2017 měl Lidl na Slovensku 126 obchodních jednotek.", "section_level": 2}, {"title": "Spojené státy americké.", "content": "V červnu 2017 otevřel řetězec Lidl ve Spojených státech svůj první supermarket. V počátku expanze Lidl plánoval otevřít deset supermarketů na východním pobřeží Spojených států. Do poloviny roku 2018 plánovala společnost otevřít v USA celkem 80 obchodů.", "section_level": 2}, {"title": "Marketing.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vlastní značky.", "content": "Obchodní strategie firmy je založena do značné míry na využívání vlastních privátních značek, pod kterými obchod prodává výrobky jiných výrobců. Prostřednictvím privátních značek Lidlu vyvezli čeští výrobci v roce 2012 zboží v hodnotě 3,1 mld. korun. Podle Potravinářské komory však bylo výrazně větší množství potravin ze zahraničí pod privátními značkami prodáno na českém trhu.", "section_level": 2}, {"title": "Reklama.", "content": "Společnost Lidl se v současnosti v Česku prezentoval sloganem: \"Lidl – správná volba\", ke kterému byly natočeny televizní spoty.  V listopadu 2011 odstartovala nová reklamní kampaň se sloganem: \"To nejlepší z Česka. To nejlepší z Evropy\". Cílem kampaně bylo přiblížit zákazníkům nejlepší potraviny z České republiky, ale i z dalších zemí Evropy. Společnosti Lidl se prezentuje především svými tematickými týdny, kdy se pravidelně opakují dny francouzské, italské, španělské, asijské, mexické nebo americké kuchyně.  Na podzim roku 2012 přišla společnost s prodejem kvalitních francouzských vín. Tváří reklamní kampaně se stal herec Marek Vašut. Televizní reklama se točila na francouzských vinicích.", "section_level": 2}, {"title": "Spolupráce s Českými drahami.", "content": "V roce 2009 byla zahájena spolupráce mezi obchodním řetězcem Lidl a společností České dráhy, a.s. Lidl prodával do roku 2010 několikrát do roka speciální zlevněné jízdenky s názvem ČD Net Lidl. Jízdenky byly časově omezené a bylo možno je využít v dobách státních svátků. Při předposlední akci (lístky bylo možné použít 17. listopadu 2010) se prodalo 6700 jízdenek.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obchodník roku.", "content": "Společnost Lidl Česká republika získala celkem 14 ocenění v soutěži bývalé GE Money Bank „Obchodník roku“.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění výrobků.", "content": "V testech časopisu dTest získaly první místo produkty: šampón Cien s provitaminem, prací prášek Formil, tuňák v konzervě a kysané bílé zelí Chira se stalo nejlepším výrobkem z testu a bylo oceněno jako výhodný nákup. Majonéza Mikado byla dTestem oceněna za dobrou chuť, vzhled i vůni a získala označení dobrý nákup. Redakční testování deníku MF Dnes pak vyhrál Tuzemák.  Úspěch zaznamenala i pánská toaletní voda X-Bolt a dámská toaletní voda Suddenly Madame Glamour ve slepých testech provedených ve Velké Británii. Z testů vyplynulo, že se vyrovnají vůním světových značek.", "section_level": 2}, {"title": "Aktivity.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Spolupráce s Občanským sdružením Život dětem.", "content": "V roce 2011 byla zahájena spolupráce mezi řetězcem Lidl a Občanským sdružením Život dětem. Do celorepublikové sbírky, která se koná pod názvem Srdíčkové dny, se mohou zákazníci zapojit zakoupením unikátní samolepky s logem vzájemné spolupráce občanského sdružení Život dětem a společnosti Lidl ve výši minimálně 30 Kč.  V roce 2011 vynesla sbírka 3 miliony korun a o rok později 6 milionů korun.", "section_level": 2}, {"title": "Fandit a pomáhat.", "content": "Společnost Lidl darovala občanskému sdružení Život dětem 50 000 Kč za každý gól, který vstřelili čeští reprezentanti na Mistrovství Evropy ve fotbale 2012.", "section_level": 2}, {"title": "Rákosníčkova hřiště.", "content": "Společnost Lidl přišla v červnu 2012 s novým projektem s názvem „Rákosníčkova hřiště“. Hřiště jsou určena zejména předškolním, ale také starším dětem. Symbolem celého projektu a dominantou hřišť je kreslená postavička Rákosníčka z večerníčku. Při realizaci konceptu se společnost Lidl spojila s autorem postavičky Zdeňkem Smetanou a autorem pohádek o Rákosníčkovi Jaromírem Kinclem a vytvořila koncept hřišť s na motivy jeho příběhů.  Během jeho pilotní fáze postavila společnost Lidl v České republice 11 dětských hřišť v hodnotě 16,5 milionů korun. Nová hřiště vyrostla v Brně, Berouně, Hradci Králové, Jihlavě, Karviné, Ostravě, Olomouci, Plzni, Písku, Sokolově a ve Znojmě. V roce 2013 o umístění hřišť rozhodovala veřejnost v hlasování. Do konce roku 2016 postavil Lidl v České republice celkem 69 Rákosníčkových hřišť.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kácení stromů.", "content": "Vstup firmy Lidl na český trh byl charakteristický zejména opakovanými aférami s kácením stromů. Od roku 2002 do října 2003 bylo zjištěno nejméně 102 stromů poblíž stavenišť prodejen firmy Lidl, které by bránily výhledu na prodejnu nebo na její poutače a byly v noci neznámými pachateli nezákonně pokáceny. V některých případech šlo o stromy, k jejichž legálnímu pokácení se předtím společnost Lidl neúspěšně pokoušela získat povolení. Firma Lidl se v počátcích aféry vyjádřila, že její „komunikační strategií je nekomunikovat s médii“ (tento výrok pochází od Dany Berkové, tehdejší asistentky jednatele firmy).  V listopadu 2003 společnost Lidl s občanským sdružením Děti země uzavřela smlouvu, ve které uznala morální odpovědnost za to, že jako vlastník pozemků nedokázala zabránit kácení stromů a mimo jiné se zavázala k nápravě vzniklé situace a přislíbila vysadit 1020 stromů s následnou pětiletou péčí. Další případy podezřelého nebo zpochybňovaného kácení u prodejen Lidlu se objevovaly v menším měřítku i v následujících letech. Počátkem listopadu 2006 Lidl a Děti Země uzavřeli dodatek původní smlouvy, jímž se firma Lidl zavazuje informovat Děti Země o všech případech nelegálního kácení nebo poškozování dřevin v blízkosti prodejen Lidl.", "section_level": 2}, {"title": "Obsah pesticidů v ovoci a zelenině.", "content": "Při nezávislém testování v roce 2005 firma Lidl vykázala nejhorší výsledky mezi německými obchodními řetězci ohledně obsahu pesticidů v prodávaném ovoci a zelenině. V reakci na akce organizace Greenpeace v roce 2006 Lidl slíbil v Německu zpřísnit systém kontroly kvality a ustavit vnitřní limity pro pesticidy. Začal také nabízet biopotraviny a výrobky „Fair trade“. V říjnu 2006 ohlásila firma Lidl v Německu zastavení prodeje konvenčně pěstovaných grepů, protože dlouhodobě obsahovaly vysoké hladiny pesticidů.  V roce 2007 dosáhl Lidl v Německu ve stejných testech již nejlepších výsledků ze všech sledovaných řetězců.", "section_level": 2}, {"title": "Nakládání s odpady.", "content": "V roce 2008 inspektoři uložili firmě Lidl v České republice pokutu 2 miliony korun za opakované špatné nakládání s odpady. Firma neplnila svou povinnost zpětného odběru, která se vztahuje například na akumulátory, baterie, výbojky a zářivky, podle zákona a snažila se tento odběr regulovat. Stalo se tak poté, co již v předchozím roce byla firmě vyměřena pokuta 600 000 Kč za neodebírání oleje a baterií.  V roce 2018 dostal Lidl pokutu za netřídění odpadu.<ref name=\"vitalia.cz/clanky/lidl-tridi-vse-do-jednoho-kontejneru-uz-podruhe-za-to-dostal-pokutu\"></ref>  V roce 2019 Česká inspekce životního prostředí udělila Lidlu opět pokutu za netřídění odpadu v jednom logistickém centru. Jednalo se o pokutu ve výši 100 tisíc korun za to, že byly v logistickém centru v Cerhovicích do stejného kontejneru ukládány igelitové obaly, kartonové krabice, balené kuřecí maso, ovoce a zelenina v obalech, polystyrenová deska, dřevěné palety i květiny v květináčích. Kromě toho v bednách označených nápisem „pouze dřevo“ inspektoři České inspekce životního prostředí našli směs papíru, dřeva a plastů.", "section_level": 2}, {"title": "Špehování.", "content": "Firma byla opakovaně obviněna z nelegálního získávání a shromažďování informací o svých zaměstnancích. V roce 2008 čelila obvinění, podle kterých sledovala své zaměstnance na toaletách průmyslovou kamerou, za což v Německu dostala pokutu ve výši jednoho milionu eur. V roce 2009 se pak ukázalo, že Lidl nezákonně shromažďoval zdravotní dokumentaci o svých zaměstnancích.", "section_level": 2}, {"title": "Černošský model.", "content": "V lednu 2017 se stala společnost Lidl terčem kritiky ze strany odpůrců imigrantů, když se v reklamním letáku objevil model tmavé pleti. Lidl později na sociálních sítích reagoval na jeden z nenávistných komentářů slovy: \"„Jsme v Evropě v 21. století, kde spolu soužijí různé rasy. A protože Lidl najdete také po celé Evropě, nevidíme rozdíly. Čím více ze světa totiž poznáte, tím větší toleranci vůči jiným máte. Proto jsou naši modelové ze všech koutů světa.“\"", "section_level": 2}, {"title": "Retuše křesťanských symbolů.", "content": "V srpnu roku 2017 vyretušovala společnost Lidl křesťanské kříže z řeckých kostelů u obalů produktů řeckého původu privátní značky Eridanous, proti čemuž se ze strany spotřebitelů zvedla vlna nevole. Společnost dané jednání následně odůvodnila hájením náboženské neutrality. Ministr zemědělství Marian Jurečka vyzval zákazníky Lidlu, aby zvážili bojkot řeckého týdne v prodejnách Lidl. Kardinál Dominik Duka v dopise řeckému velvyslanci v České republice označil postup obchodního řetězce Lidl za nekulturní akt.  Český novinář Jiří X. Doležal k dané záležitosti ještě v Reflexu poznamenal, že ačkoliv nechal Lidl křesťanské kříže na výrobcích vymazat, tak půlměsíce na kupolích islámských mešit zjevně nikoliv.  Na retušování křížů na výrobcích prodávaných po celé Evropě poprvé upozornili belgičtí spotřebitelé. Obrázky kostelů z řeckého ostrova Santorini používá Lidl dlouhodobě, ale teprve od roku 2014 v retušované podobě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lidl je obchodní značka řetězce prodejen německé společnosti Schwarz-Gruppe, které patří též síť hypermarketů Kaufland. Vlastníkem je obchodník a miliardář Dieter Schwarz. Ve 26 státech Evropy a ve Spojených státech amerických vlastní společnost Lidl přibližně 10 tisíc prodejen.", "tgt_summary": "利多超市(Lidl,也称作利得超市;英语: ;德语:)是一家德国的连锁超级市场公司,在全球拥有超过8,000家分店。公司的全名是Lidl Stiftung & Co. KG,隶属Schwarz控股公司。该公司同时拥有其他超级市场品牌,包括 Handelshof 和考夫兰特超市。利多超市亦是奥乐齐超市在德国的主要竞争对手。", "id": 137539}
{"src_title": "Řehoř z Nyssy", "tgt_title": "尼撒的貴格利", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Řehoř pocházel ze zámožné a vzdělané rodiny rétora a žil ve stínu svého nejstaršího bratra Basileia, zakladatele basiliánského mnišství, významného teologa a církevního reformátora. Společně snad studovali na athénské Akademii, kde se seznámili s Řehořem z Nazianzu, po návratu žili jako mniši a kolem roku 362 vstoupili na vyzvání tehdejšího biskupa Eusebia z Kaisareje do velkého teologického sporu s ariánstvím, jež zastával také císař Valens. Když se Basilios po smrti Eusebiově stal biskupem v Caesareji, dostali se všichni tři do sporů s císařem, byli pronásledováni a také Řehoř se musel nějakou dobu skrývat. Po smrti Valensově se stal biskupem v Sebaste, byl vlivným kazatelem a na Prvním konstantinopolském koncilu (Konstantinopol 381) jedním z vedoucích teologů a účastnil se ještě synody roku 394. Brzy potom patrně zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení a dílo.", "content": "Mezi třemi kappadockými Otci, kteří prosadili definitivní podobu křesťanského dogmatu o Boží Trojici, je Řehoř patrně filosoficky nejhlubší. Někdy bývá také označován za prvního křesťanského filosofa. Jeho první spisy se týkají mnišského života, askeze a poutnictví či alegorického výkladu Mojžíšova života, brzy ale začíná psát o Trojici. Proti zjednodušujícímu učení Ariovu, který Ježíše Krista pokládal za stvořeného – a tedy zřetelně nižšího – poloboha, Řehoř pomohl formulovat paradoxní učení o „dvojí podstatě“ Krista, zároveň Boha i člověka. Rozlišil na jedné straně společnou podstatu (řecky \"úsia\") a na druhé straně tři osoby (řecky \"hypostasis\"), podobně jako později na západě Augustin.  Řehořovo myšlení je silně ovlivněno Platónem, ovšem v podobě, kterou mu dal Plótínos a Filón Alexandrijský. Ideje nejsou samostatné, nýbrž jsou to Boží myšlenky, záměry a cíle, k nimž se má Stvoření vypracovat. Člověk je tedy především nehotový a jeho úkolem je stávat se tím, čím jej Bůh chce mít, totiž „obrazem Božím“. Tyto myšlenky Řehoř zpracoval velmi podrobně, zejména ve spise \"O stvoření člověka\" (\"De hominis opificio\"), kde rozvíjí i srovnání lidského těla s jinými živočichy z tohoto hlediska.  Jednotlivá lidská duše na rozdíl od pohanského platonismu není božská. Dle J. Daniélou můžeme rozlišit u duše rozlišit aspekt stability, v níž je obrazem božského, a aspekt pohybu, tj. propasti mezi tím, co má duše z transcendentního Boha a mezi tím, čím ve své individuaci skutečně jest. Důrazem na změnu a cestu oproti nehybnosti podnikl Řehoř další krok od tradičního platonismu: můžeme se neustále přibližovat Bohu a Dobru a zároveň vědět, že jej nikdy plně nedosáhneme (tuto „nekonečnou cestu“ vystihuje pojem \"epektasis\"). Bůh není pochopitelný a popsatelný racionálně, nýbrž pouze mysticky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Řehoř z Nyssy, řecky Grégorios (asi 335 Kayseri v dnešním Turecku – po 394) byl řecký teolog a učenec, jeden ze tří „kappadockých Otců“, biskup v Nysse blízko Kaisareie (Caesareje, dnes Kayseri).", "tgt_summary": "尼撒的贵格利(Gregory of Nyssa;约335～395年),他与该撒利亚的巴西流、拿先素斯的贵格利并称加帕多家教父,都是出生在加帕多家的。公元372年,尼撒的贵格利被该撒利亚的巴西流祝圣为尼撒(Nyssa)的主教。 公元381年,三位加帕多家教父在君士坦丁堡会议中占有重要影响力,也是使亚流派失败的主要护教者。其中为首的大巴西流对另外两位贵格利有很大的影响;而三位教父们的三位一体教义,使他们可以同时接纳「尼西亚信经中同本体论 (本体相同) homousios」、和「圣父、圣子、圣灵位格分别但本质同一 hypostaseis」的看法。这些概念也是君士坦丁堡会议中的重要论题。", "id": 298258}
{"src_title": "Canterburské povídky", "tgt_title": "坎特伯雷故事集", "src_document": [{"title": "Popis a děj.", "content": "V prologu je představeno a podrobně (a někdy dost sarkasticky) vylíčeno třicet postav, patřících k různým povoláním, společenským vrstvám a psychologickým typům, na pouti do Canterbury, mezi nimi je i Chaucer sám, který vypráví dvě povídky. Sejdou se v jedné hospodě (hostinec U Kabátce) na cestě, kde jim hostinský navrhne, aby si navzájem vyprávěli příběhy, aby jim cesta lépe uběhla. Kdo povypráví nejlepší příběh, tomu na závěr pouti ostatní zaplatí večeři. Motiv hospody byl zvolen záměrně, protože pouze zde si mohli být všichni víceméně rovni.  Následuje pak série příběhů, které si vyprávějí jednotlivé postavy. Každá povídka je opatřena prologem, v němž se Chaucer vrací k rámcovému příběhu, kde hostinský vyzývá dalšího z poutníků, aby povyprávěl svůj příběh. Prology jsou někdy, například u Povídky ženy z Bath, životopisné, týkají se vyprávějící postavy a jsou delší a literárně hodnotnější, než povídka sama. Příběhy mají mnoho různých témat, typická témata jsou dvorská láska, zrada a lakomství, častým tématem je také pokrytectví kněží. Příběhy jsou humorné i vážné, ve sbírce se vyskytuje mnoho různých žánrů, například rytířský román (Povídka rytířova) a jeho parodie (Skládání o panu Thopasovi), bajka (Povídka kněze jeptišek), legenda (Povídka abatyše) či fabliau (Povídka mlynářova). Různorodost povídek demonstruje rozsah Chaucerových literárních schopností a dokládá, že autor znal velké množství rétorických forem a stylových rovin. Dobové rétorické školy kladly důraz na tuto různorodost a klasifikovaly literaturu podobně jako Vergilius na vysokou, střední a nízkou s ohledem právě na šíři rétorických forem a rozmanitost slovní zásoby.  Sbírka dále obsahuje také Hlavní prolog, v němž je vyprávěna převážná část rámcové novely, a také (patrně podvrženou) zavírku, v níž se Chaucer omlouvá za hříšnost a bezbožnost svých děl. Povídky jsou psány různou veršovou formou, převládá ale hrdinské dvojverší (které také Chaucer pro tyto povídky vytvořil). Dílo však nebylo dokončeno a tudíž není možno určit vítěze a ani rozuzlení celého díla.", "section_level": 1}, {"title": "Český překlad.", "content": "Česky dílo vyšlo kompletně pouze jako převyprávění nebo v překladu do prózy (takový je např. překlad Hany Skoumalové), překladatelem nejrozsáhlejšího veršovaného výboru (vypouští příběhy v próze a nedokončené povídky) je František Vrba.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv díla.", "content": "Dílo je velmi vlivné, především v anglicky mluvících zemích, kde je považováno za základ anglické poezie, inspirovalo řadu spisovatelů, například hra Dva vznešení příbuzní Williama Shakespeara čerpá svůj příběh z Povídky rytířovy. Dílo bylo také několikrát zfilmováno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Canterburské povídky (také Povídky canterburské, v originále \"The Canterbury Tales\") je sbírka dvaceti šesti povídek (včetně prologu a zavírky), napsaná Geoffreym Chaucerem v průběhu 14. století. Většina povídek je veršovaná, pouze dvě jsou v próze, několik povídek není dokončeno. Povídky jsou spojeny tzv. rámcovým příběhem, podle níž si jednotlivé povídky vyprávějí navzájem pro zábavu poutníci, putující do Canterbury. Sbírka je silně ovlivněna Dekameronem od Giovanniho Boccaccia. Sbírka není dokončena, původně bylo plánováno 120 povídek.", "tgt_summary": "《坎特伯雷故事集》(英语:The Canterbury Tales)是一部诗体短篇小说集,作者是英国诗人乔叟。", "id": 502051}
{"src_title": "Malostranské náměstí", "tgt_title": "小城广场", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V minulosti toto náměstí neslo různá jména (Rynk, Malostranský rynek, Štěpánské náměstí, též náměstí Maršála Radeckého či Radeckého náměstí, neboť zde v letech 1858–1919 stál pomník císařského vojevůdce maršála Josefa Václava Radeckého z Radče). V minulosti náměstí sloužilo jako tržní prostor i pro různé společenské události (bývala zde v minulosti například šibenice či pranýř). Horní části náměstí se také říkávalo Vlašský plac, to podle malostranských Vlachů (Italů), kteří zde nabízeli svoje výrobky a zboží. Od roku 1283 stál na rynku gotický farní kostel svatého Mikuláše.  2. června 1541 vypukl v domě „Na baště“, který stál v místech dnešního Šternberského paláce na severní straně dolní části dnešního náměstí, velký požár, který zničil dvě třetiny domů Malé Strany a severní část Pražského hradu. Obnova vtiskla Malé Straně rysy vlašské renesance.  Po roce 1620 byl kostel sv. Mikuláše včetně budovy fary předán jezuitům a malostranská farnost přeložena k sousedícímu kostelu sv. Václava. Jezuité ve faře roku 1626 zřídili svůj profesní dům a roku 1628 otevřeli v blízkosti obecnou školu a nižší gymnázium. Skoupili větší množství domů, pozemků a zahrad v okolí, část starých budov včetně původního gotického kostela sv. Mikuláše i kostela svatého Václava, far i škol zbourali a roku 1673 položili základní kámen ke stavbě nového kostela a profesního domu. V rohu nového profesního domu byl vybudován nový kostel svatého Václava. Stavba nového, barokního kostela svatého Mikuláše se však zdržela, započala až roku 1703 a postupně probíhala až do šedesátých let, kdy se končilo s výzdobou. Dům U tří labutí při severní straně náměstí, který jezuité koupili v roce 1629 a od roku 1654 používali jako školu, byl v letech 1711–1724 pod vedením Kryštofa Dientzenhofera přestavěn na vzdělávací komplex s učebnami, prostorami pro ubytování i stravování žáků, kaplí i divadelním sálem. V roce 1787 bylo dosavadní jezuitské gymnázium propojeno s budovou dvorské komory a přestavěno pro účely královského místodržitelství, později sloužilo zemskému úřadu, ministerstvu vnitra a dnes Poslanecké sněmovně.  13. listopadu 1858 zde byl za přítomnosti císaře Františka Josefa I. a jeho manželky Alžběty Bavorské odhalen pomník maršála Radeckého. (V květnu 1921 byl odstraněn.) Na konci století přibyl nový dům Malostranské záložny na rohu Mostecké ulice a u Nerudovy dům s lékárnou \"U Černého orla\" rodiny Fragnerů, kteří založili dnešní Zentivu. Výrazné bylo zavedení tramvajové linky, která spojila levobřežní Holešovice a Smíchov, v té době se intenzivně rozvíjející. Kvůli trati bylo vybouráno a rozšířeno ústí Karmelitské ulice, tzv. průlom U Klíčů.  Při příležitosti 10. výročí vzniku Československa byl 27. října 1928 na náměstí odhalen pomník Ernesta Denise. Odstraněn byl v noci z 20. na 21. dubna 1940.", "section_level": 1}, {"title": "Uspořádání a stavby.", "content": "Náměstí je tvořeno dvěma částmi, horní (západní) a dolní (východní), které jsou odděleny budovou barokního kostela sv. Mikuláše, která je jednou z dominant Malé Strany, a Jezuitským profesním domem, dnes budova matematicko-fyzikální fakulty, na jehož severní straně se nachází restaurace Profesní dům. K východnímu závěru kostela přiléhá ještě špalíček budov.", "section_level": 1}, {"title": "Horní náměstí.", "content": "Na severozápadním rohu náměstí navazuje Nerudova ulice stoupající západně k Hradčanům, severně ulice Zámecká (na ni navazují Zámecké schody), na jihu vede průchod do ulice Tržiště.  Kromě Profesního domu a chrámu sv. Mikuláše (se pozůstatky základů rotundy sv. Václava) na východní straně je tato část náměstí ohraničena budovou Hudební fakulty Akademie múzických umění v Lichtenštejnském a Hartigovském paláci na západní straně. V budově sídlí i divadlo Inspirace a restaurace. Na severu je dům \"U Černého orla\", kde měla lékárnu rodina Fragnerů, zakladatelů dnešní Zentivy a budova bývalého jezuitského gymnázia (čp. 1), dnes součást poslanecké sněmovny.  Na ploše náměstí stojí morový sloup Nejsvětější Trojice se sochami Panny Marie a českých světců od sochařů Jana Oldřicha Mayera a F. Geigera podle návrhu Giovanniho Battisty Alliprandiho z roku 1717 na paměť vymizení morové epidemie v roce 1713. Po hladomoru v roce 1772 byl sloup doplněn o plastiky Ignáce Františka Platzera. Zbývající plocha je z velké části využívána především jako vyhrazená parkovací plocha.", "section_level": 2}, {"title": "Dolní náměstí.", "content": "Severním směrem vedou ulice Sněmovní a Tomášská, východně Letenská a Mostecká ulice směrem ke Karlovu mostu (trasa Královské cesty), na Jih ulice Karmelitská.  Na západní straně je špalíček domů, z nich nejdále zasahuje Grömlingovský palác (dům U kamenného stolu), kde bývala Malostranská kavárna navštěvována předními osobnostmi české kultury, od roku 2008 zde sídlí kavárna amerického řetězce Starbucks. Na severní straně Palác Smiřických, Šternberský palác a Helikovský dům patří ke komplexu poslanecké sněmovny. Na východní straně se nachází Kaiserštejnský palác (čp. 37, čp. 23), ve kterém v letech 1908 až 1914 žila operní pěvkyně Ema Destinnová. Ve stejném bloku se nachází i budova Malostranské besedy (bývalá malostranská radnice, čp. 21). Na jižní straně se nachází několik restaurací (U Glaubiců, Česká hospoda ad.) a hudební klub, Studio Rubín.  Část náměstí mezi tramvajovou tratí a Profesním domem zaplňuje volná plocha bývalého parkoviště zrušeného k 1. červenci 2016. V místech tramvajové zastávky stávalo od roku 1858 monumentální bronzové sousoší maršála Radeckého neseného na štítu vojáky, od Josefa a Emanuela Maxových, které však bylo kvůli protirakouským náladám i naléhání italské vlády roku 1919 odstraněno a je uloženo v Lapidáriu. Uvažuje se o umístění jeho kopie na náměstí, avšak tato myšlenka má i své odpůrce, například legionářskou obec.  V letech 1928–1940 zde stál pomník francouzského historika a bohemisty Ernsta Denise, od roku 2003 připomínaného pamětní deskou s bustou na přilehlém domě.", "section_level": 2}, {"title": "Revitalizace.", "content": "V roce 2014 vyhlásil Magistrát hl. m. Prahy ve spolupráci s Institutem plánování a rozvoje mezinárodní urbanisticko-architektonickou soutěž na ideové řešení prostoru Malostranského náměstí. Soutěž vyhrál návrh architektů Martina Hájka, Václava Hájka a Petra Horského. Od června 2016 bylo v dolní části náměstí zrušeno parkoviště a Praha zde zajišťovala dočasné kulturní akce, např. Prastánek Františka Skály. Zrušení parkoviště kritizovali především poslanci sídlící v nedaleké Poslanecké sněmovně, rozruch vzbudil např. poslanec Roman Váňa slovy: „S auty je to náměstí hezčí, smysluplnější, živější, prázdné bez aut mi to přijde podle návrhů, co jsem viděl, ošklivější, nelidské.“ Na samotné rekonstrukci, která měla omezit tranzitní dopravu Malou Stranou a zpříjemnit prostor pro chodce, uživatele MHD nebo cyklisty, se v gesci radní Kolínské pokračuje s architekty, kteří vyhráli soutěž. Hotová dokumentace pro stavební povolení byla na stavební úřad podána v roce 2018, k realizaci by mělo dojít v roce 2019.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "V létě 1883 byla na náměstí přivedena Mosteckou ulicí trať koněspřežné tramvaje od Národního divadla, v roce 1905 byla elektrifikována a roku 1908 zrušena. V letech 1908–1909 vedla přes Malostranské náměstí první pražská a zřejmě i česká autobusová linka. Od 22. prosince 1900 byla na Malostranské náměstí přivedena tramvajová trať z Újezda, budovaná již jako elektrická, ale zpočátku na ní provizorně jezdila koňka. Od 24. června 1901 na tuto trať navázala dvojice jednokolejných tratí ke Klárovu, v roce 1926 však byla kolej v ulicí Tomášské a Valdštejnské ulici zrušena a trať Letenskou ulicí zobousměrněna. V současnosti náměstí slouží především městské turistice, ale je i významným dopravním centrem Malé Strany, protože úzké a svažité uličky Malé Strany nejsou obslouženy veřejnou dopravou. 13. ledna 2010 byla zavedena elektrobusová linka 292, která zastavuje na obou částech náměstí (na horní části má zastávku Nerudova) a spojuje jej s nemocnicí Pod Petřínem.  Tramvajová trať sledující levý břeh Vltavy je vedena od Letenské ulice, která je do náměstí zaústěna dvojicí úzkých průjezdů, z nichž severnějším prochází kolejová splítka tramvajové trati. Trať vede přes dolní část náměstí, kterou opouští jižním směrem po Karmelitské ulici. Na severní i jižní straně náměstí je doprava řízena světelnou signalizací.", "section_level": 1}], "src_summary": "Malostranské náměstí tvoří centrum Malé Strany v Praze, v městské části Praha 1. Fakticky jde spíše o dvojici náměstí, oddělených kostelem a s ním spojeným blokem domů.", "tgt_summary": "小城广场(Malostranské náměstí)是捷克首都布拉格小城区中心的一个广场,被巴洛克式的圣尼古拉教堂分为上下两个部分,该教堂不仅俯视着小城区,而且俯视着整个布拉格。广场周边有一系列的历史宫殿和保护建筑。沿着伏尔塔瓦河的电车线路经过广场下部,与从老城通过查理大桥到布拉格城堡,穿越旧布拉格主要的旅游路线皇家线路(královská cesta)在此交汇。", "id": 1788262}
{"src_title": "Mitsubishi Motors", "tgt_title": "三菱汽车", "src_document": [{"title": "Vznik Mitsubishi Motors.", "content": "Významné dny začínaly pro koncern Mitsubishi až po vytvoření samostatné divize Mitsubishi Motors (1970) se automobilka vydala podobnou cestou, jakou zvolila konkurenční Mazda. Začala kooperovat se zahraničním výrobcem, kterému nejdřív přenechala i minoritní, 10% majetkový podíl. Tímto zahraničním partnerem se stal americký Chrysler. Bohužel, z retrospektivního pohledu můžeme říct, že nešlo o nejšťastnější kooperaci. Chrysler stál před obdobím, v kterém musel stále častěji řešit vlastní problémy, takže vzájemná spolupráce nikdy nepřinesla větší úspěch. Složité vztahy trvají mezi oběma firmami už víc jak 30 let. Podobným, ale výrazně úspěšnějším projektem byla technologická pomoc korejskému Hyundai Motors při vývoji jejich prvého vlastního modelu Pony (1975). Japonská automobilka dokonce získala, a až donedávna ovládala, minoritní podíl v korejském výrobci. Tento model pomoci si později zopakovala i při rozběhu malajsijské automobilky Proton.  V průběhu 70. let ale byla přijata i jiná významná rozhodnutí. Šlo nejen o vstup na náročné zámořské trhy, ale i o spuštění vlastního rallye-programu. Tovární team se nejdřív soustředil na náročné africké rallye (East African Safari, Bandama Rallye Côte d ́Ivore), kde dokazoval odolnost modelů Galant a Lancer. Tyto aktivity v následujících letech přerostly do permanentní účasti na nově vytvořeném světovém rallye-šampionátu, a vyvrcholily ziskem čtyř titulů mistra světa v letech 1996–1999. Ještě úspěšnějším programem se ukázala být účast v dálkových pouštních maratónech, s dvanácti vrcholy v podobě vítězství v dakarské rallye. Mimochodem, představením sériového modelu Pajero v roce 1982 Mitsubishi přesně zachytilo módní vlnu kategorie SUV, a tento model dodnes zůstává základem nabídky této japonské značky.", "section_level": 1}, {"title": "Od krize po revitalizaci.", "content": "Po období úspěchů a stability ale přišla koncem 90. let východoasijská ekonomická krize, která vážně zastihla i některé tamější automobilky. Mitsubishi Motors v důsledku silné angažovanosti v tomto regioně patřilo k nejvíc trpícím výrobcům. Zatímco pro některé konkurenty byla sama tato situace vážnou komplikací, pro Mitsubishi to mělo být jen předzvěstí blížící se katastrofy. Ta „udeřila“ v roce 2000 s odhalením, že vedení automobilky vědomě zatajovalo čtyři konstrukční chyby na vozidlech určených pro domácí trh. V této chvíli ale do hry vstupuje po několika měsících váhání nedávno zformovaný transatlantický koncern DaimlerChrysler, s vizí vytvoření globální aliance „Welt A. G.“. Němečtí manažeři koncernu DCX kupují 34 % Mitsubishi Motors s vírou, že dokážou nepříznivý vývoj zvrátit. O rok později ještě zvyšují svůj podíl v japonské automobilce na 37,3 %. Restrukturalizační plány nového šéfa automobilky Rolfa Eckrodta ale rychle narazili na odpor statných akcionářů z řad sesterských společností koncernu Mitsubishi, ale i politických špiček země. V jasném světle se tak ukázalo, že provázanost zájmů vlivných japonských podnikatelských a politických kruhů zasahuje do života soukromé firmy i víc jak 100 let po vzniku principu „zaibatsu“. Definitivní konec nadějí, že firma bude ozdravena v rámci aliance DCX pronáší druhá vlna odhalení desítek konstrukčních chyb, sahajících až do roku 1977 a týkající se víc jak 160.000 aut (spolu s těžkými užitkovými vozy Mitsubishi Fuso skoro milión vozidel). Vedení Německo-amerického koncernu v této situaci už neschválilo další finanční pomoc pro Mitsubishi a postupně předává všechny svoje podíly vázající se k výrobě japonských osobních vozidel. Akcie automobilky se tak nakonec dostávají zpět do rukou průmyslového konglomerátu Mitsubishi.  Do vedení demoralizované automobilky, s vážně poškozenou důvěrou veřejnosti, a zastaralým, neatraktivním, a rozpadávajícím se portfoliem modelů přichází v roce 2005 nový šéf – Osamu Masuko. Jeho revitalizační plán, tentokrát už podpořený akcionářskými strukturami, počítá se zavedením kontrolních mechanizmů, postupným znovuzískáním důvěry zákazníků, ale i mnohými restriktivními opatřeními. V průběhu dalších měsíců tak dochází k „zeštíhlování“ firmy, dočasnému zastavení finančně náročného programu WRC, ale i k viditelným a pozitivním změnám v komunikační a reklamní kampani, v zatraktivňování domácí dealerské sítě, nebo v uvádění nových, zajímavých modelů. Právě obrovský úspěch minivozidla I a kompaktního SUV Outlander, spolu s ostatními vzpomenutými opatřeními nakonec vede v roce 2006 k mírnému zisku.  První „ozdravná“ vlna v podobě nových klíčových modelů (Lancer, Outlander, Pajero) tak zasáhla v roce 2004 i naše trhy, a značce Mitsubishi se tak po dlouhém období naskytla příležitost navázat na úspěchy modelů z poloviny 90. let. Byl to ale jen první krok, vracející Mitsubishi na „mapu“ automobilové Evropy.  Druhá „ozdravná“ vlna přišla v letech 2006-2009, kdy bylo postupně uvedeno mnoho nových modelů (L200, Outlander, Lancer, Colt). Hlavně díky Outlanderu se firma před začátkem krize stala poměrně výdělečnou. Aktuálně pomáhá Mitsubishi nový crossover ASX, který je velmi úspěšný a drží se v první sedmičce nejprodávanějších malých SUV na českém trhu (r.2011). Mitsubishi je také jedna z mála japonských firem, kterým v ČR roste tržní podíl - s tržním podílem už je na tom Mitsubishi lépe, než ztrácející Mazda, Honda a Subaru. Prodeje automobilky vzrostly za rok 2011 o 30%.  V nejbližší době by měl také napomoci k vyšším tržbám nový Colt, který nahradí zcela neúspěšný faceliftovaný Colt s základem z roku 2004. Možná se ale bude prodávat pod jménem konceptu - Mirage. Dále automobilka usiluje o co možná nejnižší průměr vypouštěného CO, proto můžeme očekávat, že příští Mitsubishi Lancer Evolution již nebude spalovat benzin, ale, jak to zatím vypadá, bude jezdit na elektřinu. Také se na podzim roku 2012 chystá premiéra nového Outlanderu, který pravděpodobně bude také elektrický (viz koncept PX-MiEV II). Celkově Mitsubishi chystá do roku 2016 uvést 8 nových elektrických modelů.", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "Mitsubishi", "section_level": 1}], "src_summary": "Mitsubishi Motors je 6. největší japonská automobilka a 17. největší světová automobilka (: 三菱自動車工業株式会社, \"Micubiši Džidóša Kógjó Kabušiki Kaiša\"). Spolupracovala s automobilkou Chrysler na vývoji mnoha modelů, s automobilkami Citroën a Peugeot společně vyvíjela modely SUV Mitsubishi Outlander / Citroën C-Crosser / Peugeot 4007, od Volkswagenu odebírala dieselové motory a aktuálně vyvíjí se společností PSA úsporné plně elektrické vozidlo I-MiEV alias Citroën C-Zero či Peugeot iOn. Dále se aktivně podílí na vytvoření nových crossoverů Peugeot 4008 a Citroën C4 Aircross, kteří vychází z modelu ASX a na trh by měli přijít v roce 2013. S firmou Nissan je od roku 2010 upevňována spolupráce pro zlepšení konkurenceschopnosti obou automobilek - přemístění výroby Nissanu Navara do Thajského závodu Mitsubishi Motors, výměna terénních modelů pro místní trhy a spolupráce na mini-vozidlech určených pro japonský trh.", "tgt_summary": "三菱汽车工业(,英语:Mitsubishi Motors Corporation),简称三菱汽车、MMC,是源自日本的跨国汽车制造商,总部设在东京芝五丁目。在三菱汽车爆发造假丑闻后,由日产收购,目前为雷诺日产联盟成员。截至2011年,为日本第6大汽车制造商,全球第16大汽车制造商。", "id": 228378}
{"src_title": "William Bradford Shockley", "tgt_title": "威廉·肖克利", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Shockley se narodil v Londýně, ale byl vychován v Kalifornii. Svůj bakalářský titul z přírodních věd získal na California Institute of Technology v roce 1932. Ještě jako student si vzal v srpnu 1933 Iowan Jean Bailey. V březnu 1934 se jim narodilo děvčátko Jane Alison. Svůj doktorský (PhD) titul získal Shockley v roce 1936 na Massachusettském technologickém institutu. Pak se připojil k výzkumné skupině vedené Clintonem Davissonem v Bellových laboratořích v New Jersey. V roce 1938 získal svůj první patent. Po vypuknutí druhé světové války se zapojil do výzkumu radaru v laboratořích ve Whippany v New Jersey. V květnu 1942 opustil Bellovy laboratoře a stal se ředitelem výzkumu na Columbia University.", "section_level": 1}, {"title": "Tranzistor.", "content": "Krátce po skončení války v roce 1945, Bellovy laboratoře vytvořily skupinu pro výzkum fyziky pevných látek, pod vedením Shockleyho a chemika Stanleyho Morgana. Dalšími členy skupiny byli Bardeen a Brattain, fyzik Gerald Pearson, chemik Robert Gibney, elektrotechnický expert Hilbert Moore a několik techniků. Jejich cílem bylo najít alternativu ke křehkým elektronkovým zesilovačům. Jejich první pokusy byly založeny na Shockleyově myšlence, že vnější elektrické pole na polovodiči ovlivní jeho vodivost. Jejich experimenty však záhadně selhávaly.  Skupina začala studovat atomové struktury, které se na povrchu a uvnitř látek liší. Hledané výsledky se začaly dostavovat v okamžiku, když začali obklopovat body dotyku mezi polovodičem a přívodními vodiči elektrolytem. Moore postavil okruh, který jim dovolil snadno měnit frekvenci vstupního signálu a navrhl, aby používali glykol boritan, viskózní chemikálii, která se nevypařovala. Nakonec získali důkaz schopnosti zesílení signálu, když Pearson, podle návrhu Shockleyho, uvedl napětí na kapičku glykol boritanu umístěnou přes P-N přechod. V prosinci 1947 Bardeen a Brattain – pracovali bez Shockleyho – uspěli ve stvoření hrotového tranzistoru, který zesiloval signál.  Další měsíc začali patentoví zástupci Bellových laboratoří pracovat na patentových přihláškách. Brzo objevili, že Shockleyho vliv elektrického pole na polovodič byl předpovídán a patentován v roce 1930 Juliem Lilienfeldem, který si svůj MESFET patentoval v Kanadě již v 22. října 1925. Přesto byly podány celkem čtyři žádosti o patent. Na žádné z těchto přihlášek se však nevyskytovalo Shockleyovo jméno. To Shockleyho rozzlobilo, protože práce byla založena na jeho nápadu s účinkem elektrického pole. Ve stejnou dobu tiše pokračoval ve vlastní práci na stavbě různých druhů tranzistoru založených na spojení místo bodového dotyku. Předpokládal, že tento typ tranzistoru bude více komerčně úspěšný. Shockley pracoval na teorii elektronů a děr v polovodičích, která byla nakonec vydána jako 558 stránková monografie v roce 1950. V té Shockley vypracoval rozhodující myšlenky týkající se pohybu elektronů a děr a diferenciální rovnici, kterou se řídí tok elektronů v pevných krystalech.  Shockleyho tato práce vedla k myšlence \"sendvičového tranzistoru“ a ke vzniku klasického tranzistoru. Jeho objev byl oznámen 4. června 1951 a Shockley obdržel 25. září 1951 za jeho objev patent. Pro výrobu tohoto tranzistoru byla vyvinuta difúzní metoda a tento tranzistor brzy zastínil tranzistor s bodovými kontakty. Shockley pokračoval jako vedoucí skupiny v Bellových laboratořích ještě dva roky.  V roce 1951 byl zvolen členem National Academy of Sciences (NAS). Za svůj objev tranzistoru získal mnoho cen. Bellovy laboratoře však představovaly všechny tři vynálezce (Shockleyho, Bardeena a Brattaina) jako tým. To vedlo k rozkolu a Shockley později blokoval práci Bardeena a Brattaina na klasickém tranzistoru. Bardeen se začal zabývat teorií supravodivosti a opustil Bellovy laboratoře. Brattain odmítl pracovat v Shockleyově týmu a byl přidělen k jiné skupině. Ani jeden, ani druhý se pak příliš nezúčastnili dalšího vývoje tranzistoru. Shockley sám odešel v roce 1953 z Bellových laboratoří a přestěhoval se do Kalifornie na California Institute of Technology (Caltech), kde čtyři měsíce působil jako hostující profesor.  Shockley nakonec začal řídit svoji vlastní společnost, v níž se pokoušel vytvořit nové a technicky obtížné zařízení (původně nazvané čtyřvrstvá dioda a nyní známé jako tyristor). Projekt se ale rozvíjel velmi pomalu. Na jaře 1954 se Shockley odloučil od své manželky Jane a nakonec se v létě 1954 rozvedl. V listopadu 1955 se oženil s Emmy Lanning, učitelkou ze severní části státu New York. Toto manželství trvalo až do jeho smrti v roce 1989.  V roce 1956 Shockley získal, spolu s Bardeenem a Brattainem, Nobelovu cenu za fyziku. Ve své Nobelovské přednášce plně ocenil Brattaina a Bardeena jako vynálezce tranzistoru s bodovými kontakty.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější léta.", "content": "V červenci 1961 po vážné automobilové nehodě si Shockley si vzal několik měsíců na zotavení ze zranění. Jeho firma byla prodána firmě Levite a on sám přijal místo profesora na Stanfordově univerzitě.  Shockleyův poslední patent byl udělen v roce 1968, za velmi komplikované polovodičové zařízení.  Shockley zemřel v roce 1989 na rakovinu prostaty.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 2002 skupina asi 30 kolegů, kteří se s ním setkali od roku 1956, zavzpomínali na Shockleyho a jeho ústřední roli v odstartování revoluci v informačních technologiích a jejich organizátor prohlásil, že \"Shockley je ten, kdo přinesl křemík do Silicon Valley.\" Shockley byl zařazen časopisem Time mezi 100 nejvíce vlivných lidí 20. století. Obdržel čestné doktoráty na University of Pennsylvania, Rutgers University v New Jersey a Gustavus Adolphus Colleges v Minnesotě. Oliver E. Buckley Solid State Physics Prize od American Physical Society. Maurice Liebman Memorial Prize od Institute of Radio Engineers. Holley Medal of the American Society of Mechanical Engineers v roce 1963.", "section_level": 1}], "src_summary": "William Bradford Shockley (13. února 1910 – 12. srpna 1989) byl americký fyzik a vynálezce. Spolu s Johnem Bardeenem a Valterem H. Brattainem, objevil tranzistor, za který všichni získali v roce 1956 Nobelovu cenu za fyziku. Shockleyovy pokusy obchodně využít tento objev vedly ke vzniku \"Silicon Valley\" v Kalifornii, které se stalo ohniskem elektrotechnické inovace. Ve svém pozdějším životě, byl Shockley profesorem ve Stanfordu, a také se stal neochvějným zastáncem eugeniky.", "tgt_summary": "威廉·肖克利(英语:William Shockley,1910年-2月13日-1989年-8月12日),英国出生的美国物理学家和发明家,一生共获得90多项专利。", "id": 17640}
{"src_title": "McDonnell F2H Banshee", "tgt_title": "F2H 女妖", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "F2H byl vyvinut z typu McDonnell FH-1 Phantom, na jehož modernizaci se pracovalo, ještě před začátkem jeho sériové výroby. Letoun byl větší, měl výkonnější motory Westinghouse s tahem 13 kN, zvýšenou zásobu paliva, výzbroj složenou z 20 mm kanónů a také byl schopen nést podvěšené pumy, rakety či přídavné nádrže.  Maketa nového letounu, označeného XF2D-1 byl dokončen v dubnu 1945. Projekt přežil útlum výroby po konci druhé světové války, i když vývoj se zpomalil a první ze tří prototypů byl postaven až v roce 1946. Prototyp poprvé vzlétl 11. leden 1947 z továrního letiště \"Lambert Field\" v St. Louis. Když bylo tovární označení D přiděleno firmě Douglas, byl stroj přeznačen na XF2H-1. Po vyřešení několika dětských nemocí prototypu bylo rozhodnuto o sériové výrobě typu. V květnu 1947 bylo objednáno prvních 56 kusů.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "V srpnu 1948 byly první F2H-1 dodány ke vstupním testům US Navy. Jejich trup byl o 36 cm prodloužen, aby se do něj vešla další palivová nádrž o objemu 1 330 l. Do F2H-1 byly také montovány výkonnější motory o tahu 14 kN.  Přestože už F2H-1 byly přijaty ke službě v US Navy, mnohem rozšířenější byla varianta F2H-2, které bylo postaveno 306 kusů. Ty měly díky silnějším motorům s tahem 14,5 kN o něco vyšší výkony. Křídlo F2H-2 bylo upraveno přidáním závěsníků a také byly nainstalovány dvě přídavné nádrže o objemu 757 l na jeho koncích. Tyto nádrže byly oddělitelné, v praxi to ale nebylo obvyklé.  Varianta F2H-2 byla základem pro tři další mírně upravené verze. F2H-2B měla zesílené křídlo a byl schopen nést taktické jaderné zbraně. Bylo vyrobeno 35 kusů. F2H-2N byl noční stíhač, který měl o 86 cm prodlouženou příď s instalovaným radarem. Vyrobeno 14 kusů. F2H-2P byly upravené pro průzkumné mise. Letouny měly v o 74 cm prodloužené přídi celkem 6 kamer. Bylo to první proudové průzkumné letadlo US Navy. Vyrobeno 81 kusů.  F2H-3 byla jako poslední výrazně upravena. Trup letounu byl prodloužen o 240 cm a byla přidána nová větší palivová nádrž. Množství neseného paliva se tak zvýšilo z 3 320 l na 4 172 l. To umožnilo letounu provést většinu misí bez nutnosti použít nádrže na koncích křídel. Ocasní plochy byly přesunuty ze svislé ocasní plochy do trupu. Letouny také měly radar Westinghouse, který jim umožňoval plnit mise za každého počasí. To znamenalo změnu umístění kanónů, které musely ustoupit radaru a jeho vybavení. Díky těmto úpravám vypadala varianta F2H-3 výrazně odlišně od svých předchůdců. Bylo postaveno 250 kusů.  F2H-4 byla poslední výrobní varianta. Měly nový radar firmy Hughes a lehce výkonnější motory o tahu 16 kN. Jinak byly totožné s F2H-3. Bylo vyrobeno 150 kusů.  Výroba Banshee skončila v září 1953. V té době bylo dokončeno 895 kusů. V roce 1962 došlo k reorganizací označovacího systému a dosud sloužící letouny byly přeznačeny z F2H-3 a F2H-4 na F-2C a F-2D. Předchozí varianty, pro které bylo určeno označení F-2A a F-2B, už byly zcela vyřazeny. Žádné F2H však už pod tímto označením nevzlétly, protože se v té době nacházely v rezervě a už nelétaly.", "section_level": 1}, {"title": "Služba v US Navy a Marine Corps.", "content": "F2H-2 se účastnily korejské války jak v námořnictvu, v rámci svazu \"Task Force 77\", tak v silách námořní pěchoty. Díky svým dobrým výkonům ve velkých výškách, působily zpočátku jako dálkový doprovod bombardovacích svazů USAF. Jak se konflikt vyhrocoval, byly palubní stíhací letouny přesunuty na útoky proti pozemním cílům, podporu pěchoty a ničení nepřátelského zásobování. Severokorejské letectvo bylo téměř zcela zničeno počátkem nasazení sil OSN, především díky mnohem kvalitnějším pilotům, kteří měli bohaté bojové zkušenosti z druhé světové války. Kombinované Korejsko-Čínsko-Sovětské síly proto operovaly především ze základen na Čínském území. Jelikož to bylo daleko z míst vzletu amerických letounů a stíhací patroly nad řekou Jalu byly přiděleny především armádním letounům North American F-86 Sabre, nedosáhly F2H žádných sestřelů nepřátelských letounů. Američané ztratili tři F2H, sestřelené protiletadlovou palbou.  Široké uplatnění ve válce nalezly průzkumné F2H-2P. V době, kdy ještě nebyly vyvinuty protiletadlové řízené střely, znamenala jejich rychlost účinnou obranu proti protiletadlovým kanónům. Nepřátelské stíhací letouny také ještě běžně neměly na palubě vyhledávací radar. Rychle a ve velké výšce letící F2H-2P tak byly poměrně bezpečné a poskytovaly velení užitečné snímky z bojiště. Pokud operovaly v oblastech, kde bylo aktivní nepřátelské letectvo, měly navíc stíhací eskortu. Během korejské války byly ztraceny pouze dva kusy F2H-2P, sestřelené protiletadlovou palbou.  Jelikož velení amerického námořnictva nemělo důvěru v možnosti provozování letounů se šípovými křídly, které se rychle rozšiřovaly v armádním letectvu, z palub lodí, jejich stíhací letouny začaly ve výkonech rychle zaostávat. Díky své koncepci s rovným křídlem tak byl F2H-2 Banshee o plných 161 km/h pomalejší, než Sovětské letoun MiG-15, což ho výrazně handicapovalo ve vzdušném boji. Když další výzkumy ukázaly, že i letoun s šípovým křídlem může létat při dostatečně nízkých rychlostech, i US Navy objednalo vývoj takových strojů. Objednalo ještě nové F2H-3 a F2H-4, vybavené radarem, pro obranu flotily, ty ale měly jen dočasně zaplnit mezeru, než byly nové typy Grumman F-9 Cougar, McDonnell F3H Demon a Douglas F4D Skyray dostupné v dostatečném množství. Poslední varianty F2H sloužily jen několik let a nebyly už bojově nasazeny.  Také průzkumné F2H-2P byly jak jen to bylo možné nahrazeny průzkumnou variantou F9F Cougar, označenou F9F-8P a také průzkumnou variantou dalšího nového stíhače, Vought F-8 Crusader, označenou F8U-1P.", "section_level": 1}, {"title": "Služba v Royal Canadian Navy.", "content": "V roce 1951 se Kanadské námořnictvo rozhodlo nahradit své zastarávající pístové stíhací letouna Hawker Sea Fury modernějšími proudovými F2H. Objednalo nejprve 60 kusů za 40 milionů dolarů. Kvůli rozpočtovým škrtům, však nebyly letouny objednány před ukončením jejich výroby a RCN si muselo pořídit vyřazené F2H-3, sloužící dříve v US Navy. Bylo jich koupeno celkem 39 a to za 25 mil. dolarů. Byly dodány v letech 1955–1958 a létaly jak z paluby letadlové lodě HMCS Bonaventure (CVL-22), tak z pozemních základen.  Bojová hodnota letounů byla zvýšena přidáním protiletadlových řízených střel AIM-9 Sidewinder. Testy s těmito střelami proběhly v listopadu 1959 a bylo při nich sestřeleno několik cvičných cílů. Po vyřazení kanadských F2H-3 ze služby, neměl jiný kanadský palubní letoun střely Sidewinder až do doby, než RCN začalo v 80. letech používat stíhací letouny McDonnell Douglas CF-18 Hornet.  Přestože byly Banshee původně oceňované pro své letové vlastnosti, doprovázela jejich službu v RCN řada potíží. Dva letouny byly i s jejich piloty ztraceny kvůli strukturálnímu selhání mechanismu sklápění křídel a další Banshee byla ztracena, když jí při přistání selhaly brzdy a přepadla přes palubu lodi do moře. RCN ztratilo celkem 12 ze svých 39 F2H-3, což znamenalo ztráty přes 30%.  Postupem času se prioritou RCN stalo protiponorkové hlídkování. Jelikož byla HMCS Bonaventure příliš malá pro to, aby zároveň nesla Banshee a dostatečný počet protiponorkových letounů CS2F Trackers, operovala většinu času bez nich. Jelikož Kanadské námořnictvo bylo pod velkým tlakem na snížení rozpočtu a v té době již poměrně zastaralé Banshee se stávaly stále náročnějšími na údržbu, byly v září 1962 vyřazeny bez náhrady. Na tom se projevilo i jejich značné opotřebení v náročných klimatických podmínkách Severního Atlantiku. Byly to jediné proudové palubní stíhačky, které kdy Kanadské námořnictvo provozovalo z letadlové lodi.", "section_level": 1}, {"title": "Dochované kusy.", "content": "Všechny F2H, kromě tří, byly sešrotovány či zničeny jako cvičné cíle.", "section_level": 1}, {"title": "Jednotky provozující F2H.", "content": "- Kanada - Royal Canadian Navy", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní technické údaje.", "content": "Údaje platí pro F2H-3", "section_level": 1}], "src_summary": "McDonnell F2H Banshee byl dvoumotorový proudový stíhací letoun, vyvinutý pro službu na letadlových lodích. V Americkém námořnictvu typ sloužil v letech 1948–1959 a v Kanadském námořnictvu v letech 1955–1962. F2H měl přímá křídla, byl jednomístný a poháněla ho dvojice proudových motorů. Společně s typem Grumman F9F Panther byl jedním z nejdůležitějších palubních stíhačů korejské války.", "tgt_summary": "麦克唐纳飞行器公司的F2H 女妖(F2H Banshee),是美国海军和海军陆战队从1948年至1961年部署的单座喷射战斗机,是在朝鲜战争期间使用的主要美国战斗机之一。该机种也是加拿大皇家海军唯一发展的喷射战斗机,在1955年至1962年间为皇家海军服务。飞机的名称源自爱尔兰神话。", "id": 1325106}
{"src_title": "Třída Moltke", "tgt_title": "毛奇级大巡洋舰", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "V květnu 1907 se \"Reichs Marine Amt\" (Říšský úřad námořnictva) rozhodl pro následovníka \"SMS Von der Tann\". Bylo rozhodnuto, že nová konstrukce by měla být větší, s větším počtem děl hlavní ráže a nejméně tak dobře pancéřovaná jako její předchůdce, což jí mělo umožnit působit spolu s bitevními loděmi hlavního loďstva. Rychlost měla být nejméně 24,5 uzlů (45,4 km/h).  Dvě nové lodě, které měly být postavené podle tohoto návrhu, byly objednány jako \"Kreuzer G\" a \"Kreuzer H\" v roce 1909 v loděnici Blohm & Voss v Hamburku, ve které se právě stavěl \"SMS Von der Tann\". Nové lodě se tak měly začít stavět dříve, než bude možnost získat poznatky z operačního nasazení prvního bitevního křižníku \"Kaiserliche Marine\". \"Kreuzer G\" byl přijat do služby 30. září 1911 jako \"SMS Moltke\" a \"Kreuzer H\" ho následoval 2. července 1912 jako \"SMS Goeben\". Každá loď přišla na přibližně 42,6 miliónů Marek.", "section_level": 1}, {"title": "Provedení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Od předchozí konstrukce \"SMS Von der Tann\" se obě lodě lišily na první pohled zejména hlavní výzbrojí, tvořenou deseti děly 28 cm SK L/50 umístěnými po dvou v pěti dělových věžích Drh LC/1908. Přední a dvě středové dělové věže byly rozmístěny stejně jako u předchůdce, ale dělovou věž na zádi doplnila ještě jedna — pátá — v superpozici. Toto rozmístění výzbroje bude později zopakováno i u následujícího bitevního křižníku (a poslední předválečné konstrukce) \"SMS Seydlitz\". Od něj se třída \"Moltke\" dá na první pohled rozlišit díky průběžné přední palubě.  Každá věž Drh LC/1908 vážila 444,5 tun a byla obsluhována 70 muži. Pět muničních komor pojalo až 810 střel (po 162 střelách v každé), přičemž skladiště projektilů APC L/3,1 bylo pod skladištěm prachových náloží RPC/12. Každé dělo mohlo střílet teoretickou rychlostí až tří ran za minutu a dopravit 302 kg vážící protipancéřový projektil s úsťovou rychlostí 880 m/s na vzdálenost 18 100 m při maximální elevaci 13,5° (po roce 1915 byl dostřel zvětšen na 19 100 m díky zvětšení maximální elevace hlavní na 16° a u \"SMS Goeben\" po roce 1918 pak dokonce na 21 700 m při elevaci 22,5°). Během bitvy u Dogger Banku pak dokázal jejich projektil prorazit boční pancíře britských bitevních křižníků o tloušťce 127 a 152 mm.  Střední dělostřelectvo tvořilo dvanáct děl 15 cm SK L/45 umístěných po jednom v kasematech MPL C/06 (\"SMS Goeben\" nesl po roce 1915 pouze deset těchto děl), doplněných stejným počtem 8,8 cm SK L/45 umístěných v kasematech MPL C/01-06 na přídi, zádi (před zadními dělovými věžemi) a hlavní a zadní nástavbě.  Hlavňovou výzbroj doplňovaly čtyři podhladinové torpédomety ráže 500 mm, pro které bylo k dispozici celkem 11 torpéd G7. Po jednom torpédometu bylo umístěno na přídi a zádi v ose plavidla a po jednom torpédometu na každém boku těsně před první dělovou věží.", "section_level": 2}, {"title": "Pancéřování.", "content": "Pancéřování u nové třídy bylo silnější, než u původní konstrukce \"SMS Von der Tann\". I tady byla použita Kruppova cementovaná a niklovaná ocel. Hlavní pancéřový pás měl 100 mm na přídi a zádi, ale ve středu trupu dosahoval až 270 mm. Kasematy děl střední ráže byly chráněny 150mm pancířem na bocích a 30mm pancéřováním stropu. Přední nástavba byla chráněna 350 mm silným pancířem a zadní 200 mm. Dělové věže Drh LC/1908 chránil 230 mm silný pancíř na čelní straně věže, 180 mm na bocích a 90 mm strop. Pancéřová paluba měla 50 mm a to i na zešikmené části. Protitorpédová obšívka měla tloušťku 50 mm tam, kde bylo třeba chránit dělostřelecké barbety a jinak na ostatních místech měla 30 mm", "section_level": 2}, {"title": "Služba.", "content": "Během I. světové války měly obě lodě rozdílný osud. \"SMS Moltke\" se zúčastnil několika operací v Severním moři, včetně bitvy u Dogger Banku (24. leden 1915), Jutska/Skagerraku (31. květen a 1. červen 1916) a okrajově i druhé bitvy u Helgolandské zátoky (17. listopad 1917). Po válce byl potopen vlastní posádkou ve Scapa Flow.  Naopak \"SMS Goeben\" zastihla Světová válka ve Středomoří, kde napřed uštědřil políček Royal Navy, jejíž bitevní křižníky nedokázaly německý bitevní křižník zadržet a ten odplul do Istanbulu. Tam byl formálně předán tureckému námořnictvu a přejmenován na \"Yavuz Sultan Selim\". Přispěl ke vstupu Turecka do války na straně Německa, podnikal výpady proti lodím Dohody u Dardanel a v Egejském moři a také proti Rusům na Černém moři. V roce 1936 byl přejmenován na \"Yavuz\" a v roce 1954 přesunut do rezervy. Sešrotován byl v roce 1973 jako nejdéle sloužící bitevní křižník, nejdéle sloužící dreadnought, poslední loď z německého císařského námořnictva a poslední bitevní křižník NATO (identifikační kód NATO „370“ mu byl přidělen v roce 1952).", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída \"Moltke\" sestávala ze dvou bitevních křižníků SMS \"Moltke\" a SMS \"Goeben\", postavených v letech 1909 až 1911 pro německé císařské námořnictvo. Jednalo se o upravený design předchozího bitevního křižníku SMS \"Von der Tann\".", "tgt_summary": "毛奇级大巡洋舰()是德意志帝国海军于1909-1911年间建造的两艘“全重炮”战列巡洋舰的船级。该船级由首舰毛奇号和末舰格本号所共同组成,它们与之前的冯·德·坦恩号类似,但新设计具有一些增量改良。毛奇级的体积稍大、速度更快、装甲更好,并且有多一对280毫米口径炮。", "id": 1911451}
{"src_title": "Krokodýl americký", "tgt_title": "美洲鱷", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Krokodýl americký má podobně jako všichni krokodýlovití čtyři krátké a silné končetiny, dlouhý a silný ocas, tělo i ocas pokrytý řadami tvrdých desek a silné a velké čelisti, které potřebuje při trhání potravy. Oči chrání zvláštní blány, stejně jako nozdry a uši jsou umístěny na vrcholu hlavy, což umožňuje, aby mohl zůstat zbytek těla skrytý pod vodou.  Jeho tmavě hnědé až načernalé zbarvení mu umožňuje splývat s vodou a překvapit svou kořist až neuvěřitelnou rychlostí. Je vůbec jedním z největších krokodýlů, jelikož samci dosahují délky až 5 m a hmotnosti 180–450 kg.  Krokodýl americký bývá poměrně často zaměňován s aligátorem severoamerickým, zvláště díky stejnému zbarvení, velikosti a areálu rozšíření. Spolehlivým odlišným znakem je jejich čenich, který má u aligátorů tvar písmena U a čenich krokodýlů připomíná spíše písmeno V. U čenichu však existuje i jiná, spolehlivá charakteristika. Pokud má aligátor tlamu zavřenou, jdou vidět pouze horní zuby, zato u krokodýla jdou vidět z uzavřené tlamy zuby horní i dolní.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Biotop.", "content": "Obývá převážně sladkovodní, případně poloslané až slané vodní plochy jako jsou ústí řek, slaná jezera (zvláště jezero Enriquillo v Dominikánské republice), ale hlavně mangrovové bažiny. Občas ho můžeme zahlédnout také v moři.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Krokodýl americký se vydává za potravou v noci a loví především ryby a jiné vodní druhy živočichů jako jsou želvy a krabi, občas uloví i různé druhy ptáků. Ve více zalidněných oblastech má na svědomí časté zmizení domácích zvířat (převážně koz a ovcí). Mláďata se živí podobně jako u ostatních krokodýlů různými malými vodními bezobratlými. U krokodýla amerického bylo zaznamenáno již několik útoků na člověka, např. v Kostarice nebo v Guatemale nejsou zprávy o napadení člověka tímto druhem příliš ojedinělé. Útoky však nejsou tak časté a strašné jako u jeho větších a agresivnějších příbuzných krokodýla nilského nebo mořského.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Období hnízdění probíhá během období sucha a období námluv může být velice dlouhé, často i dva měsíce. Samice krokodýlů amerických si pro kladení vajec většinou vyhrabávají prohlubeň v zemi, ale pokud jsou vhodná místa pro tento typ hnízd zabraná či nedostupná, postaví samice většinou kopcovitá hnízda z jakéhokoliv přístupného rostlinného materiálu. Samice musí místo pro své hnízdo vybírat pečlivě, jelikož vody podél řek a bažin stoupají a časté záplavy způsobují na mláďatech vysokou úmrtnost. Proto si samice hnízda staví v období sucha, kdy jsou záplavy takřka minimální. V hnízdě je minimálně 20, častěji však 30 až 60 poměrně velkých vajec.  Líhnutí mláďat, které se koná zhruba po 90 dnech po kladení, přichází spolu s obdobím dešťů a mláďata měří po narození asi 25 cm. Míra rodičovské péče se jeví jako proměnná, jelikož některé samice jeví o ochranu hnízda poměrně menší zájem než druhá skupina samic, která u něj tráví většinu času, pomáhá co nejrychleji mláďatům z hnízd a aktivně je následně brání před jejich největšími predátory, které představují ptáci, divoké kočky a dokonce i velké druhy ryb. Samice mláďata opouští velice brzy - hned několik dnů po", "section_level": 2}], "src_summary": "Krokodýl americký (\"Crocodylus acutus\") je nejrozšířenějším ze čtyř druhů amerických krokodýlů. Obývá pobřeží Atlantského a Tichého oceánu na území Belize, Kolumbie, Kostariky, Dominikánské republiky, Ekvádoru, El Salvadoru, Guatemaly, Haiti, Hondurasu, Nikaragui, Mexika, Panamy, Peru, Spojených států a Venezuely (viz mapka). Množí se také na Kubě, Jamajce a Hispaniole. Ve Floridě v USA je počet volně žijících krokodýlů amerických odhadován na přibližně 2000 jedinců. Kvůli ilegálnímu lovu a ztrátě svého přirozeného biotopu je v mnoha oblastech krokodýl americký považován za ohroženého. Oficiálně je však v Červeném seznamu IUCN zařazen do kategorie zranitelných druhů.", "tgt_summary": "美洲鳄(学名:\"英语:Crocodylus acutus\")是新热带界的一种大型鳄鱼,为四种现存的美洲鳄鱼中分布最广泛的一种,主要分布在由北美洲美国佛罗里达州及墨西哥沿太平洋到南美洲秘鲁、委内瑞拉一带,栖息于咸淡水交界的红树林、沼泽等等的湿地。在美国境内,只分布在佛罗里达州南部,估计数量为2000头。美洲鳄的体型比其他鳄鱼都大,南部和中部美洲的雄性体长可达6.1米。", "id": 2855379}
{"src_title": "O statečném Cibulkovi", "tgt_title": "洋葱头历险记", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Starý Cibulák jednou nedopatřením šlápne na palec krutému knížeti Citrónovi, který jej za to uvrhne do žaláře, kde má strávit celý život a poté tam být i pohřben. Jeho nešťastný syn Cibulka si za ním přijde pro radu a Cibulák jej pošle do světa, aby studoval darebáky. Cibulka dojde do cizí vesnice, kde jsou chudí vesničané sužováni hraběnkami z Třešní a zejména jejich majordomem, rytířem Rajské jablko. Cibulka si postupně získá oblibu vesničanů pro svou statečnost a dobré nápady, jimiž zesměšňuje Rajské jablko. Spřátelí se také s malým hrabětem Třešničkou, a tak pozná, že i mezi bohatými se najdou dobří lidé. Nakonec je Cibulka přece dopaden a uvržen do vězení, ale pomůže mu starý Krtek, který prokope cestu z vězení ven. Uprchlí vězňové spontánně spustí revoluci, v níž je kníže Citrón sesazen a je vyhlášena republika. Kníže Citrón je poslán do vyhnanství, a s ním odejdou i hraběnky z Třešní a zrádný advokát Hrášek, ale Rajskému jablku i ostatním padouchům je brzy odpuštěno a od těch dob v té zemi žijí šťastně.  Titulní hrdina, neohrožený chlapec, který jako jediný dokáže dvakrát rozplakat rytíře Rajské jablko. Cibulkův otec, starý moudrý muž. Kromě nejstaršího Cibulky má ještě sedm dětí. Starý upracovaný vesničan. Celý život toužil mít vlastní dům a k stáru si konečně z naspořených cihel postavil malý domeček. Rytíř Rajské jablko mu však stavbu zakáže, Cibulka domek ukryje do lesa, a ten se tak stane hlavní příčinou hněvu Rajského jablka vůči vesničanům. Pan Tykvička si každý den odkládal jeden vzdech, takže mu jich spousta zbyla a neustále vzdychá. Ševcovský mistr, k němuž Cibulka nastoupí do učení. Když si něco promýšlí, potřebuje se škrabat šídlem na hlavě. Jako přirozený vůdce se na konci knihy stává starostou. Štíhlý muž, proslulý svými dlouhými vousy, na nichž jeho žena věší prádlo. Hlavní záporný hrdina, Cibulkův soupeř. Protože nemá srdce, nikdy nepláče. Osudným se mu stane den, kdy vytrhne Cibulkovi chomáč vlasů a rozpláče se jako dvě fontány, což Cibulkovi nikdy nezapomene. Na konci knihy je mu odpuštěno a pracuje jako zahradník v bývalém zámku. První a Druhá dáma se neustále hádají a vůbec se nestarají o chudobu lidu. Bratranec První dámy, který celé dny pořád jí (spí jenom hodinu). Když sní všechno na svém panství, včetně stromů máčených v oleji a soli, pozve se na návštěvu do Třešní. Přes svou poživačnost má v hloubi kus dobrého srdce, a když na konci knihy musí pracovat jako nosič kufrů na nádraží, zbude z něj jen hubený dobrák. Bratranec Druhé dámy. Kdykoli něco chce, vyskočí na skříň a vyhrožuje, že se zabije, jestli nebude po jeho. Na konci knihy žije jen z dobroty barona Pomeranče. Malý syn hraběte, sirotek. Celé dny se usilovně učí, ale hraběnky z Třešní si na něj stále jen stěžují. Spřátelí se s Cibulkou, jemuž Třešničkovy široké vědomosti často pomohou v jeho plánech. Přísný vychovatel malého Třešničky. Nic mu neunikne - když si chce Třešnička odpočinout, don Petržel vždycky odněkud vyskočí, vysmrká se do kostkovaného kapesníku a zadá Třešničkovi nový úkol. Na konci knihy se stane školníkem ve škole na kterou je přeměněn hraběcí zámek. Krutý a zbabělý vládce země. Jednou například nechá pořádat závody zabrzděných vozů, aby viděl zmučené koně (v knize je představují okurky). Když vypukne revoluce, uprchne a ukryje se v hromadě hnoje. Zmatený detektiv, najatý na vypátrání ukrytého Tykvičkova domku. Padne do pasti, připravené Třešničkou. Všude jej následuje jeho věrný pes Slídil, který po něm často opakuje věty, dodávaje nejčastěji \"velmi, velmi\", nebo \"mnoho, mnoho\". Advokát žije ve vesnici, aby byl po ruce vždy, když Rajské jablko potřebuje dokázat, že má pravdu. Později je uvržen do vězení a před oběšením jej zachrání Cibulka se starým Krtkem. Přesto je advokát zradí a znovu přejde na panskou stranu. Na konci knihy raději prchne do ciziny. Pavouk, který roznáší dopisy ve vězení v němž je zavřen Cibulkův otec i Cibulka sám. Pokusí se doručit Cibulkův dopis Třešničkovi, ale cestou zahyne. Dopis však doručí jeho přítel Sedmapůlka. Starý krtek nesnášející světlo (hlava jej bolí i z pohledu na zhasnutou svíčku), který pomůže zachránit advokáta Hráška a později pomůže utéci Cibulkovi a ostatním žalářovaným z vězení, čímž začne revoluce.", "section_level": 1}], "src_summary": "O statečném Cibulkovi (italsky \"Il romanzo di Cipolino\", 1951) je kniha pro děti od italského spisovatele Gianni Rodariho, v Česku známá také díky zdařilým ilustracím Ondřeje Sekory. Kniha má jednoduchý, až banální děj o povstání lidu proti zlému knížeti, který je však okořeněn poutavým vyprávěním, svérázným jazykem a pohádkovým motivem, kdy zde místo lidí vystupuje ovoce a zelenina. Poprvé byla česky vydána v r. 1955 (SNDK), prozatím naposledy v r. 1997 (Albatros).", "tgt_summary": "《洋葱头历险记》()是意大利儿童文学作家贾尼·罗大里的代表作之一。", "id": 1942255}
{"src_title": "Courtney Love", "tgt_title": "寇特妮·洛芙", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se do rodiny s irskými a židovskými předky. Rodina se rozpadla velmi brzy po jejím narození. Začátek svého nepokojného dětství prožila s matkou a jejími nápadníky v hippie komunitě v Oregonském Portlandu. S ní se dostala i na Nový Zéland. V té době také začala psát první básně.  V šestnácti letech opustila rodinu a cestovala napříč USA, Anglií a Irskem a žila z fondu založeného adoptivními rodiči své matky. V době svého pobytu v Anglii se dostala i do Liverpoolu, kde si zamilovala rockovou hudbu. Poté se vrátila do Portlandu v Oregonu, kde pracovala jako striptérka. Poznala zde také svého prvního rockového přítele, Rozze Rezabeka ze skupiny Theatre of Sheep. Po rozchodu s ním odjela do San Francisca, kde se stala na krátkou dobu zpěvačkou začínajících Faith No More. Kvůli neshodám způsobeným jejím dominantním chováním však ze skupiny odešla. Ve dvaadvaceti letech se vrátila zpět do Portlandu. S kamarádkou Kat Bjelland, pozdější zpěvačkou Babes in Toyland, založila skupinu Pagan Babies, ta se však brzy rozpadla. V té době se také objevil její první herecký úspěch v roli kamarádky Nancy Spungen ve filmu \"Sid a Nancy\".  Po zadání inzerátu do punkového fanzinu \"Flipside\" v roce 1989 se jí ozval kytarista Eric Erlandson, s kterým založila skupinu Hole. Jejich debutové album \"Pretty on the Inside,\" vydané v roce 1991 a produkované Kim Gordonovou ze Sonic Youth, znamenalo úspěch. V té době se začala také přátelit s Michaelem Stipem z R.E.M. a Billym Corganem ze Smashing Pumpkins.  V portlandském klubu Oregon ́s Satyricon poznala 12. ledna 1990 zpěváka začínají skupiny Nirvana Kurta Cobaina a později se do sebe zamilovali. Dne 24. února 1992 se konala jejich svatba ve Waikiki Beach v Honolulu na Havaji, Kurt Cobain s Nirvanou se mezitím světově proslavil albem \"Nevermind.\" O šest měsíců později, 18. srpna 1992, se jim narodila dcera Frances Bean Cobain. Dne 8. dubna 1994, čtyři dny před vydáním průlomového alba Hole \"Live Through This\", bylo nalezeno Cobainovo tělo v jejich domě se smrtelnou střelnou ranou v hlavě. O dva měsíce později zemřela na předávkování heroinem basistka Hole Kristen Pfaff, která byla později nahrazena Mellisou auf der Maurovou (mimo jiné členkou Smashing Pumpkins). Vynořily se také spekulace o tom, že Cobainova smrt nebyla sebevraždou, ale vraždou, kterou objednala právě ona sama.  V roce 1996 se Courtney Love objevila opět ve filmu, a to ve snímku Miloše Formana \"Lid versus Larry Flynt\", v roli Flintovy ženy Althey. Za tuto roli byla nominována na Zlatý glóbus. V roce 1996 také skupina Hole vydala album \"Celebrity Skin\" nominované na cenu Grammy. V roce 2002 se ovšem kapela rozpadla a Courtney Love byla donucena zahájit sólovou dráhu. Její první album \"American Sweetheart\" však úspěšné nebylo. V červnu 2005, tři měsíce poté, co byla propuštěna ze soudem nařízené protidrogové léčby, začala nahrávat svou druhou sólovou desku, nazvanou \"Nobody's Daughter\". Ta měla vyjít původně v březnu 2008, k jejímu vydání však došlo až 23. dubna 2010.  V roce 2006 také vydala svůj životopis pod názvem \"Dirty Blonde\" (\"Špinavá blondýna\") a prodala 25 % svých práv na Nirvanu za 50 miliónů dolarů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Courtney Love, rodným jménem Courtney Michelle Harrison (* 9. července 1964 San Francisco, Kalifornie, USA), je americká rocková muzikantka a herečka. Známá je jako vůdčí zpěvačka, kytaristka a textařka zaniklé grungeové skupiny Hole a jako vdova po frontmanovi skupiny Nirvana Kurtu Cobainovi. Časopis \"Rolling Stone\" ji nazval „nejkontroverznější ženou v historii rocku“.", "tgt_summary": "寇特妮·米歇尔·洛芙(英语:Courtney Michelle Love,1964年-7月9日),原姓哈里森(Harrison),是美国摇滚音乐家与演员。洛芙是另类摇滚乐团洞穴乐团的主唱与作词者,并以与前超脱乐团主唱兼吉他手科特·柯本的二年婚姻著名。", "id": 2726045}
{"src_title": "Johannes Trithemius", "tgt_title": "约翰尼斯·特里特米乌斯", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Johannes Heidenberg se narodil v Trittenheimu nad Moselou. Později se pojmenoval jako Johannes Trithemius (podle latinského přepisu jeho rodného místa). Ještě než mu byl jeden rok, zemřel jeho otec Johann von Heidenburg. Jeho nevlastní otec, který si o sedm let později vzal jeho matku Elizabetu, byl odpůrcem vzdělávání a kladl mladému Trithemiovi do cesty mnoho překážek. Ten se jenom tajně a s velkými potížemi naučil řecky, latinsky a později také hebrejsky. V sedmnácti letech odešel z rodného domu, aby našel vynikajícího učitele. Přitom cestoval přes Trier, Kolín nad Rýnem, Holandsko a Heidelberg a na konci ledna roku 1482 došel až do benediktínského kláštera ve Sponheimu u lázní Bad Kreuznach. Tam byl 29. června roku 1483 již půl roku po vstupu do kláštera zvolen za 25. klášterního opata. 9. listopadu byl světícím biskupem Bertholdem von Obergem za opata také vysvěcen.  Trithemius jako mnich velmi snadno a lehce přinesl početnými teologickými a pedagogickými aktivitami novou vážnost do života kláštera. Díky disciplinovanosti a nové regulaci klášterního práva se mu podařilo vědeckou prací ustálit klesající finance. V roce 1491 nechal založit rejstřík o vlastnictví kláštera a mimo to nechal vytvořit dvě \"sbírky moudrostí\" (zákoníky). Jeho neobvyklé aktivity nezůstaly dlouho nepovšimnuty a tak byl brzy dosazen jako visitator (lat. \"visitare\" – navštěvovat) do okolních klášterů a nakonec byl jmenován spoluprezidentem generální kapituly. Trithemius vykonávál službu svých úředních činností a objížděl jako žádaný kazatel a řečník širokou část Německa, což bylo velmi ku prospěchu jeho velké vášni – klášterní knihovně. Při jeho příchodu do kláštera tam bylo k dispozici 48 knih, což bylo na tehdejší dobu pro klášterní knihovny naprosto běžné číslo. Roku 1505, když Trithemius opouštěl Sponheim, vzrostl počet knih na 2000 exemplářů, tedy největší, pokud to tehdy nebyla vůbec úplně největší knihovna Německa. Však pro ni byl vynaložen převažující díl klášterních příjmů. Proslulost této \"pokladnice vědomostí\" zářila nad celou Evropou, učinila Trithemia známým, ukázala velkou sílu a přitahovala proudy učených návštěvníků do Sponheimu.  Vedle předních humanistů své doby, jako byli Johannes Reuchlin, Conrad Celtis, Johann von Dalberg, Dietrich Gresemund nebo Jakob Wimpheling byl alespoň v písemném kontaktu s biskupem, kurfiřtem a samotným císařem Maxmiliánem I. Habsburským.  Početní hosté z vyšších vrstev, o které muselo být usilovně pečováno, tak přinášelo pro mnichy mnoho práce. Proto Trithemius zavedl v klášterním životě přísný režim a netoleroval žádný nepořádek a lajdáctví. To vedlo postupně ke stále větší nevraživosti a nenávisti, až nakonec roku 1505, když Trithemius ležel nemocný ve své jizbě, mniši zapálili část jeho oblíbené knihovny. Propast mezi mnichy a jejich opatem se stala nepřekonatelnou a tak sám opustil ještě téhož roku Sponheim a začal žít jako poutník. Roku 1506 našel nový domov ve Skotském klášteře Svatý Jakub ve Würzburgu, kam ho povolal knížecí biskup Lorenz von Bibra. Tam byl také rovněž v tom samém roce zvolen opatem a tahle funkce mu zůstala vlastní až do jeho smrti v roce 1516. Ve Svatém Jakubu byl vysoce vážený díky své vzdělanosti, avšak ztráta knihovny zastínila a ztrpčila jeho podvečer života, přinesla drastický pokles návštěv a také kontaktů s nimi. Po smrti byl pohřben ve würzburském kostele. Epitaf, který jej zobrazuje v pontifikálním rouchu s mitrou a berlou pochází ze školy Tilmana Riemenschneidera.", "section_level": 1}, {"title": "Činnost a práce.", "content": "Trithemius platí za jednoho z mnohostranných a nejvýznamnějších německých osobností mezi učenci své doby, a to i přesto, že nikdy nenavštěvoval žádnou univerzitu. Vedle svých buditelských přednáškových činností byl žádaným učitelem a rádcem v intelektuálních a dvorních kruzích. Sami muži formátu jako Johannes Reuchlin a Conrad Celtis velebili jeho učenost. Alexander Hegius podal zprávu o své návštěvě slovy: \"Viděl jsem velké zářivé světlo světa.\" Kurfiřt Joachim I. Brandenburský, který pobýval jako u opata jako školák jej popsal jako \"světlo naší doby\" a jako „archu veškerého vědění“.  Nepříliš uspokojivě o sobě pak napsal v jednom dopise: \"\"Jsem ten Trithemius, kterého učenci považovali za neučeného, co věští jako Apollón.\"\"  Trithemius sepsal více než 90 knih, počínaje Teologií a řeholními reformami. Později rozšířil svou tvorbu na zobrazování zpráv o zázracích svatých, rodové a klášterní kroniky, stejně tak si všímal mnoha závažných katalogů, seznamů a příruček.  Jeho kniha \"Liber de ecclesiatistics scriptoribus\" byla poprvé vytištěna roku 1494 v Basileji. Šlo o seznam církevních spisovatelů s 962 jmény a také o úvodní slovo jeho díla, pokládané za první Bibliografii. Stejně tak psal o astrologii a magii. Dále byl mimo jiné autorem \"Kryptographie\" a \"Steganographie\". Šlo o témata, která byla v té době velmi diskutována i čtena, a patřila do duchovní oblasti.  Roku 1494 byl Trithemius, do té doby s velmi dobrou pověstí, poprvé nařčen z vědomého překrucování historie, když ve svém díle \"De laudibus sanctissimae matris Annae\" („Ke chvále svaté Anny“) tvrdil, že její dcera Marie vzešla z neposkvrněného početí.  Jeho žáky byli Heinrich Cornelius Agrippa z Nettesheimu (1486–1535) a Paracelsus (1493–1541).", "section_level": 1}, {"title": "Steganographia.", "content": "Jeho nejznámější dílo je \"Steganographia\" (napsána roku 1499 a vydána ve Frankfurtu roku 1606, na \"Index Librorum Prohibitorum\" umístěna roku 1609). Tato kniha má tři svazky, a řadí se do černé magie, kvůli používání ducha (lat. \"spirit\") a duchovních mocností pro komunikaci na dlouhé vzdálenosti. Od té doby, kdy publikoval šifrovací klíč v prvních dvou svazcích roku 1606, vešel do známosti tím, že se začal zabývat kryptografií a steganografií. Ještě poměrně nedávno se o třetím svazku myslelo, že se jedná o magii, ale později se ukázalo, že se jedná o tzv. stegotexty s velkým kryptografickým významem. Toto dílo propůjčilo jméno moderní vědě steganografii.  Čím se tento duchovní učenec zabýval ve své době (kryptováním, šifrováním a kódováním) a co bylo považováno téměř za černou magii, tím se o pět století později začali seriózně zabývat kryptologové, vojenští a počítačoví experti.", "section_level": 1}, {"title": "Polygraphia.", "content": "Roku 1508 dokončuje šest svazků díla Polygraphia, vytiskl ji r. 1518. V pátém díle se nachází tabulka „Tabula recta“. Soubor věnoval císaři Maxmiliánovi. Popularita byla tak veliká, že kniha byla přepisována a vydávána ještě celá staletí po autorově smrti. Například v r. 1561 ji přeložil Gabriel de Collanges, a po něm r. 1620 ještě Dominique de Hotting.", "section_level": 1}, {"title": "Annales Hirsaugiensis.", "content": "\"Annales Hirsaugiensis\" plný název tohoto díla je \"Annales hirsaugiensis... complectens historiam Franciae et Germaniae, gesta imperatorum, regum, principium, episcoporum, abbatum, et illustrium virorum\", je Latinsky \"Letopisy Hirsau... obsahující dějiny Francie a Německa, pozoruhodné činy vládců, králů, princů, biskupů, opatů, a vynikajících mužů\".  Hirsau byl klášter blízko Württembergu, odtud zadal opat Trithemiovi zakázku roku 1495, ale práce mu trvala až do roku 1514, kdy dokončil dva svazky o 1400 stranách. Poprvé byl vydán r. 1690. Někdo považuje toto dílo za jedno z prvních německých humanistických historických děl.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Soubor díla Cipher Manuscripts byl zašifrován s použitím Trithemiovy šifry, jednoduchého zaměňování znaků, které popsal ve své knize Polygraphia. \"Cipher Manuscripts\" byl použit k založení Hermetického řádu úsvitu, první tajné sdružení, které velmi ovlivnilo Viktoriány a moderní evropský esoterismus.", "section_level": 1}, {"title": "De septem secundeis.", "content": "Roku 1509 napsal knihu \"De septem secundeis\", někdy se uvádí \"De septum secundeis\" (O sedmi duších, kteří řídí oběhy nebeských sfér), ve které sám podává zprávu o sedmi planetárních inteligencích, které z pověření boha vládnou světu. V knize, kterou věnoval císaři Maxmiliánovi píše: \"„Slavný císaři! Je názorem mnoha osobností starých časů, že tento stvořený svět je z vůle Nejvyšší Inteligence (kterou je Bůh) uspořádán a usměrňován druhotnými inteligencemi... mezi nimi sedmi duchy, kteří jsou ustanoveni vládci sedmi planet... ze kterých, od počátku nebe a země, každý vládne světu 354 let a 4 měsíce po pořádku.“\" Před ním se o tuto problematiku zajímal také Pietro d'Abano nebo Abraham ibn Ezra. Působením planet na život na Zemi se zabýval i Klaudios Ptolemaios. Ve svých proroctvích se o sedm vyšších inteligencí opíral ve svých proroctvích i Nostradamus. Dnes pokračuje v těchto stopách nauka angelologie.", "section_level": 1}, {"title": "Magie.", "content": "Velmi těžkopádně vyznívaly jeho magické zájmy. Přestože stále zdůrazňoval, že se zabývá pouze bílou magií, která je v souladu s křesťanskou naukou, brzy se ocitl v podezření, že je zainteresován také v černé magii a spolupracuje ve spojení s ďáblem. V díle \"Antipalus maleficiorum\" („Odpůrce čarodějnictví“) neohroženě a štvavě vystupuje proti kouzlům a čarodějnicím, které zastiňuje dokonce i \"Kladivo na čarodějnice\". To bylo i přes jeho naprosto opačné ujišťování okolním světem považováno za ďábelskou magii. Některá jeho díla se ocitla po celá staletí na indexu zakázaných knih (Index Librorum Prohibitorum), který vydávala katolická církev. Tento index byl zrušen v roce 1966 za papeže Pavla VI, po Druhém vatikánském koncilu. Církev však morálně stále nedoporučuje dávat do oběhu nebo číst tyto knihy. Až na základě svého řečnického nadání a s pomocí vlivných přátel se vyhnul obvinění z kacířství a upálení na hranici.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johannes Trithemius, nebo Johannes Heidenberg nebo Johannes Zeller; také Johannes von Trittenheim (1. února 1462, Trittenheim – 13. prosince 1516, Würzburg) byl klášterním opatem ve Sponheimu, mnohostranný učenec a humanista. Byl známý také jako teoretik angelologie, bílé magie a čarodějnictví.", "tgt_summary": "约翰尼斯·特里特米乌斯(,1462年-2月1日-1516年-6月13日),德国的修道士、魔法师、炼金术士、历史学家、密码学家。他原名为约翰·海登堡(),特里特米乌斯这个名字来源于他的出生地——德国摩泽尔的特里腾海姆镇。", "id": 1426764}
{"src_title": "Panamská vlajka", "tgt_title": "巴拿马国旗", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvním evropanem, který objevil panamské pobřeží, byl roku 1501 španělský mořeplavec Rodrigo Galván de Bastidas. Roku 1508 se stalo území Panamy španělskou kolonií. V letech 1524–1565 byla součástí Generálního kapitanátu Guatemala, poté součástí Místokrálovství Peru. V roce 1718 byla připojena k Místokrálovství Nová Granada. Prvními vlajkami vyvěšovanými na panamském území byly španělské vlajky.  28. listopadu 1821 vyhlásila Panama nezávislost. Vlajka nebyla zavedena, o několik dnů později byla jako Provincie Istmo začleněna do konfederace Velká Kolumbie. V rámci federace byla užívána provinční vlajka, tvořena vlajkou Velké Kolumbie s místním znakem (není obrázek).  Po odtržení Venezuely a Ekvádoru v roce 1830 se zbylý státní útvar (Panama zůstala součástí) přejmenoval na Republiku Nová Granada a zároveň došlo ke změně vlajky. Na ní se změnily poměry šířek pruhů na 2:1:1. Zákonem z 8. května 1834 byla přijata nová vlajka: červeno-modro-žlutá trikolóra s vertikálními pruhy a novým státním znakem uprostřed modrého pruhu. Stejně jako v předchozím útvaru užívala Provincie Istmo svou provinční vlajku (není obrázek).  V roce 1842 Panama znovu vyhlásila nezávislost (trvala 13 měsíců) a v letech 1849–1855 ještě čtyřikrát. Neúspěšně. V roce 1856 vznikla z republiky nově Granadská konfederace sdružující 8 států (včetně Panamy). Konfederace užívala předchozí trikolóru ale bez státního znaku. Vlajka se znakem byla námořní válečnou vlajkou konfederace. Stejně jako v předchozích případech užíval stát Panama vlastní vlajku (a znovu není obrázek) vycházející z vlajky konfederace.  26. července 1861 vznikly Spojené státy Nové Granady (s Panamou jako součástí nového státu). Vlajkou se stala znovu červeno-modro-žlutá trikolóra s vertikálními pruhy a s devíti, do oblouku (nebo spíše do krokve) seřazenými bílými pěticípými hvězdami v modrém pruhu, které symbolizovaly nově zřízený distrikt hlavního města a osm členských států (není obrázek). I v této federaci užívala Panama vlastní vlajku (není obrázek).  Již 26. listopadu 1861 došlo k přejmenování země na Spojené státy kolumbijské. Státní vlajkou se stal list se žluto-modro-červenými horizontálními pruhy v poměru šířek 2:1:1. Stát Panama užíval i svou vlastní vlajku (není obrázek). 5. srpna 1886 se ze země stala unitární Kolumbijská republika a změnila se i vlajka Panamské provincie (není obrázek).  Jeden z návrhů panamské vlajky pochází od francouzského inženýra a vojáka Philippe-Jean Bunau-Varilly, který vlajku představil v roce 1903. Design byl založeny na vlajce Spojených států: 13 pruhů, barvy změněny v souvislosti historické návaznosti na Španělsko, v kantonu dvě žlutá, propojená slunce symbolizující Jižní a Severní Ameriku a Panamskou šíji. Návrh byl panamskou revoluční radou odmítnut, z důvodu navržení cizincem.  První \"nezávislou\" panamskou vlajku tak navrhl 29. října 1903 první panamský prezident Manuel Amador Guerrero (2. listopadu vytvořila první exemplář jeho žena Maria Ossa de Amador). Poprvé byla tato vlajka užita 3. listopadu při vyhlášení nezávislosti Panamské republiky. List vlajky byl čtvrcen tak, že první pole bylo modré, čtvrté červené a druhé a třetí bílé s červenou (druhé pole) a modrou (třetí pole) pěticípou hvězdou.  Již 20. listopadu 1903 (jiný zdroj udává první vztyčení vlajky až na 20. prosinec) byla vlajka z neznámých důvodů upravena do dnešní podoby. Úprava spočívala v záměně čtvrcení podle horizontální osy. V této podobě byla vlajka vysvěcena a prvně vztyčena. Prozatímně schválena byla zákonem č. 64 ze dne 4. června 1904 ale trvale schválena až zákonem č. 4 v roce 1925. Jiný zdroj hovoří o přijetí vlajky 28. března 1941.  Vlajka se znakem (vlajka panamského prezidenta) byla znovu potvrzena zákonem č. 34 z roku 1949.", "section_level": 1}, {"title": "Vlajky Panamského průplavového pásma.", "content": "Území Panamského průplavového pásma bylo od 18. listopadu 1903 na základě smlouvy Hay–Bunau-Varilla mezi nově vzniklou Panamskou republikou a Spojenými státy americkými do roku 1979 pod správou USA, poté až do 31. prosince 1999 pod společnou správou Panamy a USA. Od roku 1903 do roku 1962 se na tomto teritoriu užívala pouze vlajka USA (v různých historických variantách), poté se mohla vyvěšovat spolu s vlajkou USA i vlajka panamská. V roce 2000 přešel průplav i okolní půda pod suverenitu Panamy.  Existovala i vlajka guvernéra Panamského průplavového pásma (není obrázek).", "section_level": 1}, {"title": "Vlajky panamských provincií a rezervací.", "content": "Panama je administrativně rozdělena na 10 provincií a 3 indiánské rezervace:", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Panamy je tvořena čtvrceným listem, kde první pole je bílé s modrou pěticípou hvězdou, druhé je červené, třetí modré a čtvrté bílé s červenou pěticípou hvězdou. Vlajka je ovlivněna vlajkou USA, díky jejichž vlivu došlo k odtržení Panamy od Kolumbie. Poměr stran vlajky není zákonem stanoven, nejčastěji se užívá 2:3, ale běžně se užívá i 1:2.", "tgt_summary": "巴拿马国旗是代表中美洲南端巴拿马共和国政府的合法国旗。这面旗帜也是巴拿马共和国境内最为人知的国家象征。巴拿马国旗是一面分为4个部位的2:3比例长方形:左上角为白底与五角海蓝星;左下角为海蓝底;右上角为红底;右下角为白底与五角红星。", "id": 2600360}
{"src_title": "Operační systém reálného času", "tgt_title": "实时操作系统", "src_document": [{"title": "Charakteristika RTOS.", "content": "U desktopového systému, který používá běžný uživatel, nevadí, když je potřeba na dokončení některých operací počkat. Avšak při průmyslovém nasazení není taková možnost přípustná, protože by mohlo dojít k poškození výrobku, zranění, narušení výrobního procesu a podobně. V těchto situacích je nutné nasadit RTOS (operační systém reálného času). Například od počítače, který řídí výtah, vyžadujeme, aby se signál od čidla, oznamující, že dosáhl požadovaného patra, zpracoval ihned a výtah se zastavil (tj. není například možné, aby „zaneprázdněnost“ počítače zobrazováním čísla patra na displeji způsobilo, že výtah v daném patře nestihne zastavit a zastaví až v následujícím).  RTOS systém nemusí být výkonný, aby zajistil požadované vlastnosti. Není výhodné používat RTOS na desktopu, protože běžného uživatele zajímá nejlepší možný případ a nikoliv průběžné striktní plnění požadavků (tj. uživatel si bez problémů chvíli počká), a navíc na zajištění požadavků RTOS je spotřebovávána část výkonu počítačového systému, což je pro desktopové nasazení nevhodné.  Další charakteristické vlastnosti:", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení RTOS.", "content": "Běžné RTOS fungují tak, že požadavky na stihnutí určité operace typicky nezaručují naprosto dokonale (negarantují je stoprocentně), ale snaží se k takovému stavu co nejvíce přiblížit. Podle toho jsou RTOS rozdělovány na dva podtypy:", "section_level": 1}, {"title": "Hard RTOS.", "content": "Tzv. tvrdý real time OS. Zde je požadavek na stanovení času reakce absolutní. Na RTOS klademe většinou následující požadavky:  Můžeme také říci: systém je hard-real time, pokud by případné nedodržení časových limitů mělo katastrofální následky.", "section_level": 2}, {"title": "Soft RTOS.", "content": "Na rozdíl od hard real time OS se u soft real time OS dovolují drobné odchylky v reakcích.", "section_level": 2}, {"title": "Plánovač RTOS.", "content": "RTOS typicky používají speciální plánovače procesů (), který reakce v reálném čase zajišťuje tak, že specifickým způsobem přiděluje běžícím procesům systémové prostředky počítače (typicky procesor). Mezi základní charakteristiky RTOS (a tím i jeho plánovače procesů) patří:  Příklady plánovačů procesoru pro RTOS:", "section_level": 1}, {"title": "Definice RTOS.", "content": "Existuje několik různých definic RTOS systému:", "section_level": 1}, {"title": "První definice.", "content": "Real-time systém je systém, ve kterém správnost výstupu je závislá nejen na správnosti výsledku výpočtu, ale též na čase, v němž je výsledek spočten.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá definice.", "content": "Real-time systém je systém, který reaguje předvídatelným způsobem na nepředvídatelné externí události.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí definice.", "content": "Pokud lze dokázat, že realtime systém splní svá ultimáta (deadlines) (a to za použití chování systému v nejhorším možném případě, nikoliv analýzou průměrného chování systému), potom můžeme říci, že chování systému je předvídatelné.", "section_level": 2}, {"title": "Příklady RTOS.", "content": "RTOS může být jak systém speciálně vyvinutý jako RT nebo klasický systém (Windows, Linux) s doinstalovaným vybavením, případně upraveným jádrem.", "section_level": 1}, {"title": "PikeOS.", "content": "PikeOS je operační systém pracující v reálném čase pro bezpečnostně kritické aplikace speciálně vyvinutý pro snadné oddělení či verifikaci jednotlivých částí elektronického systému. Je založený na mikrojádře a používá se převážně v embedded systémech a serverech. Deterministické chování a konfigurovatelné paravirtualizační schopnosti PikeOS umožňují široké využití v letectví a dopravní a automobilové technice (MPC5200), kosmonautice (LEON3), zdravotnictví (X86), automatizaci (ARM) a dalších odvětvích.", "section_level": 2}, {"title": "Windows.", "content": "Windows NT/2000/XP v základním provedení nejsou operační systémy reálného času. OS byly vyvinuty především pro domácí a kancelářské aplikace, nicméně jejich použitelnost jako RTOS byla Microsoftem zkoumána.  Hlavní důvody proč nemohou být použity jako RTOS jsou: Existují však doplňky, které mají rozšířit možnosti Windows na RTOS. Jedním z nich je například RTX (Real-Time eXtension) od společnosti VenturCom.  RTX Po nainstalování RTX zůstávají zachovány vlastnosti Windows jako běžného operačního systému.", "section_level": 2}, {"title": "RTLinux.", "content": "RTLinux je malý a rychlý operační systém, který je v souladu s normou POSIX 1003.13, což je architektura pro minimální operační systémy reálného času. RTLinux lze považovat za úplný operační systém s předvídatelnou činností v reálném čase, bez rozhraní pro standardní Linux bez reálného času. Vlákna RTLinuxu jsou zpracována přímo plánovacím algoritmem s pevnou prioritou. Jádro a všechny procesy standardního Linuxu jsou řízeny plánovačem RTLinuxu jako úlohy v pozadí. RTLinux vytváří úplný obecný operační systém, který běží nad malým předem definovaným jádrem RTOS.", "section_level": 2}, {"title": "VxWorks 6.x.", "content": "je operační systém pro řízení v reálném čase, který se vyznačuje RT mikrojádrem wind. Toto jádro zahrnuje většinu nástrojů pro podporu reálného času. Patří k nejrozšířenějším operačním systémům reálného času zejména v oblasti průmyslových aplikací embedded systémů. Mezi základní charakteristiky patří: Mikrojádro je navrženo s minimální režií systému, což umožňuje rychlou a deterministickou odezvu na externí událost. Tento systém je bezpečný i při použití v kritických aplikačních úlohách (byl použit v aplikacích meziplanetárního výzkumu). Systém je kompatibilní s řadou průmyslových standardů a lze jej používat na běžných CPU.", "section_level": 2}], "src_summary": "Operační systém reálného času (, zkratka RTOS) je v informatice typ operačního systému, který poskytuje možnost reagovat na události v okolí počítače průběžně (tj. v reálném čase). RTOS poskytuje uživateli (nebo programátorovi) záruky, že je určitou činnost v určitém časovém úseku možné dokončit. RTOS je používán například ve vestavěných systémech, robotice, automatizaci, elektronických měřeních nebo v telekomunikacích.", "tgt_summary": "即时操作系统(英语:Real-time operating system, RTOS),又称实时操作系统,它会按照排序执行、管理系统资源,并为开发应用程序提供一致的基础。", "id": 276884}
{"src_title": "Tone (1937)", "tgt_title": "利根號重巡洋艦", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pohon.", "content": "Pohon zabezpečovalo 8 kotlů \"Kampon\", které poháněly 4 turbíny. Výsledný výkon až 152 000 k přenášely čtyři hřídele. Maximální rychlost lodě byla 35 uzlů (64,8 km/h).", "section_level": 2}, {"title": "Výzbroj a pancéřování.", "content": "Hlavní výzbroj sestávala z osmi kanónů ráže 203,2 mm ve čtyřech dvouhlavňových věžích model E na přídi, čímž jednotky třídy \"Tone\" získaly charakteristickou siluetu. Sekundární a těžkou protiletadlovou výzbroj tvořilo osm děl ráže 127 mm uložených ve čtyřech dvouhlavňových věžích typu A model 1. Protiletadlovou výzbroj tvořilo 12 kanónů ráže 25 mm. Loď měla dvanáct torpédometů ráže 610 mm. Během její služby byl v březnu 1943 nainstalován přehledový radar proti vzdušným a námořním cílům \"21 Gó\" a rozšířena protiletadlová výzbroj (20 x 25 mm). V červenci 1943 pak byla opět výzbroj rozšířena na 57 x 25 mm a radarové vybavení bylo obohaceno o jeden přehledový radar proti vzdušným cílům \"13 Gó\" a dva přehledové radary proti vzdušným a námořním cílům \"22 Gó\". V únoru 1945 už měla loď úctyhodnou protiletadlovou obranu sestávající z 62 x 25 mm (12x3, 4x2, 18x1) a přibyl třetí radar \"22 Gó\" namísto \"21 Gó\".  Dva katapulty se nacházely v zadní části lodě. Loď mohla nést až osm hydroplánů, avšak nosila jen pět, nejprve Nakadžima E8N a později Aiči E13A.  Boční 145mm pancéřový pás se směrem dolů zužoval na 55 mm. Paluba byla chráněna pancířem o síle 31-65 mm, věže hlavní ráže 25 mm, barbety a velitelská věž až 40-90 mm. Muniční sklady měly pancíř síly až 127 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Stavba.", "content": "Kýl lodě byl položen 1. prosince 1934 v loděnicích firmy Micubiši v Nagasaki. Spuštění na vodu se dočkala 21. listopadu 1937 a do služby u námořnictva byla přijata 20. listopadu 1938. Původně měly být jednotky třídy \"Tone\" lehkými křižníky vyzbrojenými dvanácti 155mm/60 děly ve čtyřech trojhlavňových věžích na přídi. Vypovězení Washingtonské konference 29. prosince 1934 ale mělo za následek, že lodě byly dokončeny rovnou jako těžké křižníky.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Po válce byl 20. listopadu 1945 \"Tone\" vyškrtnut ze seznamu lodí japonského námořnictva a sešrotován v Kure. Vyzvednut a sešrotován byl v letech 1947-1948.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tone (: 艦歴) byl první těžký křižník třídy \"Tone\" a druhý křižník toho jména v japonském císařském námořnictvu. Většinou se, spolu se svojí sesterskou lodí \"Čikuma\", zúčastnil bojů za druhé světové války, kdy často doprovázel svazy letadlových lodí a svými hydroplány zajišťoval průzkum a hlídkování. Obě lodě tvořily 8. \"džunjókan sentai\" (巡洋艦戦隊 ~ křižníková divize), která byla v lednu 1944 rozpuštěna a obě jednotky přiřazeny k 7. \"džunjókan sentai\".", "tgt_summary": "利根()是大日本帝国海军的重巡洋舰。利根型重巡洋舰(二等巡洋舰利根型)的1号舰。舰名为跟从二等巡洋舰的命名惯例,便用流经关东地方的利根川命名。亦为第二艘便用该名称的帝国海军舰船。4座主砲塔集中在舰前部,而后部设有飞机弹射甲板及水上侦察机的准备场所,在第二次世界大战期间为相当特别的舰型。舰内神社为香取神宫。舰名现由海上自卫队的护卫舰所继承。", "id": 2315417}
{"src_title": "Čikuma (1938)", "tgt_title": "筑摩号重巡洋舰", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pohon.", "content": "Pohon zabezpečovalo 8 kotlů \"Kampon\", které poháněly 4 turbíny. Výsledný výkon až 152 000 k přenášely čtyři hřídele. Maximální rychlost lodě byla 35 uzlů.", "section_level": 2}, {"title": "Výzbroj a pancéřování.", "content": "Hlavní výzbroj sestávala z osmi kanónů ráže 203,2 mm ve čtyřech dvouhlavňových věžích model E na přídi, čímž jednotky třídy \"Tone\" získaly charakteristickou siluetu. Sekundární a těžkou protiletadlovou výzbroj tvořilo osm děl ráže 127 mm uložených ve čtyřech dvouhlavňových věžích typu A model 1. Lehkou protiletadlovou výzbroj tvořilo zpočátku 12 kanónů ráže 25 mm. Loď měla dvanáct torpédometů ráže 610 mm. Během její služby byl v listopadu 1942 nainstalován radar \"21 Gó\" a rozšířena protiletadlová výzbroj na 16 x 25 mm. V prosinci 1943 a v červenci 1944 pak byla protiletadlová výzbroj opět rozšířena: nejprve na 20 x 25 mm a poté na 55 x 25 mm. V červenci 1944 bylo radarové vybavení obohaceno o jeden radar \"13 Gó\" a dva \"22 Gó\" (jestli zůstal zachován radar \"21 Gó\" není jednoznačné).  Dva katapulty se nacházely v zadní části lodě. Loď mohla nést až osm hydroplánů, avšak nosila jen pět, nejprve Nakadžima E8N a později Aiči E13A.  Boční 145mm pancéřový pás se směrem dolů zužoval na 55 mm. Paluba byla chráněna pancířem o síle 31-65 mm, věže hlavní ráže 25 mm, barbety a velitelská věž až 40-90 mm. Muniční sklady měly pancíř síly až 127 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Stavba.", "content": "Kýl lodě byl položen 1. října 1935 v loděnicích firmy Micubiši v Nagasaki. Spuštění na vodu se dočkala 19. března 1937 a do služby u námořnictva byla přijata 30. května 1939. Původně měly být jednotky třídy \"Tone\" lehkými křižníky vyzbrojenými dvanácti 155mm/60 děly ve čtyřech trojhlavňových věžích na přídi. Vypovězení Washingtonské konference 29. prosince 1934 ale mělo za následek, že lodě byly dokončeny rovnou jako těžké křižníky.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Dne 20. dubna 1945 byla \"Čikuma\" vyškrtnuta ze seznamu lodí japonského císařského námořnictva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čikuma (: 筑摩) byla druhý těžký křižník třídy \"Tone\" a druhý křižník toho jména v japonském císařském námořnictvu. Většinou se, spolu se svojí sesterskou lodí \"Tone\", zúčastnila bojů za druhé světové války, kdy často doprovázela svazy letadlových lodí a svými hydroplány zajišťovala průzkum a hlídkování. Obě lodě tvořily 8. \"džunjókan sentai\" (巡洋艦戦隊 ~ křižníková divize), která byla v lednu 1944 rozpuštěna a obě jednotky přiřazeny k 7. \"džunjókan sentai\".", "tgt_summary": "筑摩号重巡洋舰(日语:,平假名:),为大日本帝国海军的利根型重巡洋舰的二号舰。“筑摩”一名来源于筑摩川(又名千曲川,为信浓川的上游)。为松本市的。", "id": 2090245}
{"src_title": "Myanmarská vlajka", "tgt_title": "缅甸国旗", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V 17.–18. století byla Barma sjednocena, od poloviny 18. století byl vytvářen centralizovaný stát. První vlajka jednotného státu byla zavedena někdy po roce 1835. Byla tvořena bílým listem, pravděpodobně o poměru stran 2:3, s vyobrazením páva s rozevřeným ocasem. Výtvarné pojetí vlajky se v různých dobových publikacích liší. Bílá barva byla rodovou barvou královské dynastie Kounbhaun. Páv, považovaný za jedno z mnoha převtělení Buddhy, symbolizoval kromě buddhismu také štěstí a jednotu.  V průběhu 19. století si zemi podmanili Britové a po britsko-barmských válkách (1824–1826, 1852 a 1885–1886) byla z pobřeží Dolní Barmy vytvořena 20. prosince 1852 provincie Britská Barma a 1. ledna 1886 z vnitrozemské Horní Barmy provincie Britské Indie. 26. února byly obě provincie spojeny v rámci Britské Indie. Britská Indie neužívala svou vlajku, užívala se britská vlajka.  Od 20. let 20. století sílilo v Barmě národně osvobozenecké hnutí v jeho čele byla od 30. let organizace Doubama () užívající vlajku tvořenou třemi vodorovnými pruhy: žlutým, zeleným a červeným. Žlutá symbolizovala buddhismus, zelená zemědělství a červená statečnost. Ve druhé polovině 30. let bylo do středu listu, pod vlivem levicového křídla strany, přidáno bílé, kruhové pole se zkříženým černým srpem a černým kladivem. (není obrázek)  1. dubna 1937 se stala Barma samostatnou kolonií. 9. února 1939 se stala vlajkou britské kolonie Barma britská služební vlajka (Blue Ensign) o poměru stran 1:2 s místním vlajkovým emblémem () ve vlající části. Emblém tvořilo žluté, kruhové pole s pávem s rozevřeným ocasem v přirozených barvách. Páv stál na tyrkysovém bidélku.  30. března 1941 byla zavedena prozatímní barmská vlajka, tvořená modrým listem se žlutým, kruhovým polem s pávem s rozevřeným ocasem v přirozených barvách.  V první polovině roku 1942 byla Barma obsazena Japonskou armádou společně s dobrovolnickou Armádou nezávislosti Barmy, v červenci byla v zemi zavedena japonská vojenská správa. 1. srpna 1942 byla zavedena prozatímní státní vlajka – jednalo se o vlajku strany Sinyetha-Doubama, jediné legální politické strany v okupované Barmě. Vlajku tvořily dva vodorovné pruhy: zelený a žlutý (v poměru šířek 1:2) s červeným, kruhovým polem uprostřed zeleného pruhu.  1. srpna 1943 byl vyhlášen loutkový stát pod názvem Barmský stát. Vlajku tvořil list o poměru stran 2:3 se třemi vodorovnými pruhy: žlutým, zeleným a červeným. Uprostřed vlajky byla umístěna tmavě žlutá, stylizovaná kresba páva v bílém, kruhovém poli ohraničeném konturou stejné barvy. Tuto vlajku, uveřejněnou 7. června 1944 v barmských novinách, schválil ministerský předseda. Některé zdroje uvádějí, že páv byl v přirozených barvách a nebyl stylizovaný, jiné uvádějí červenou barvu kruhového pole. Barvy pruhů vyjadřovaly buddhistický charakter státu (žlutá), zemědělství (zelená) a čistotu a sílu (červená). Páv symbolizoval tradice barmské státnosti, tmavě žlutá barva páva ve stylizované verzi odkazovala na \"Zlatou zemi\" – tradiční název Barmy.  V srpnu 1944 vznikl v Barmě protijaponský odboj. Veden byl jednotnou odbojovou frontou s názvem \"Liga boje proti fašismu a za svobodu lidu\". Vlajkou Ligy byl červený list o poměru stran 5:9 s bílou, pěticípou hvězdou v horním rohu. (není obrázek) Červená barva listu symbolizovala boj za nezávislost, bílá čistotu ideálů a hvězda jednotu vlastenců. Povstání v roce 1945 pod touto vlajkou přispělo k porážce japonských vojsk.  Od 3. května 1945 bylo britskou vojenskou správou obnoveno užívání modré služební vlajky s místním emblémem z let 1939–1941. Britská kolonie však již obnovena nebyla.  24. září 1947 byla přijata ústava a nová vlajka země. 4. ledna 1948 byla vyhlášena nezávislost země pod názvem Barmský svaz a téhož dne zavlála poprvé i tato vlajka. Na doporučení zvláštní komise nebyl na vlajce použit symbol páva, ten byl vnímán jako monarchistický symbol a symbol Barmánců, ne však ostatních, v zemi žijících, národností. Státní vlajka nového státu byla (dle článku č. 215 ústavy) tvořena červeným listem s tmavomodrým kantonem. V kantonu byla bílá velká, pěticípá hvězda, mezi jejímiž cípy bylo pět stejně barevných, menších (polovičních) hvězd. Červená hvězda s velkou bílou hvězdou připomínala vlajku Ligy proti fašismu a za svobodu lidu. Malé hvězdy symbolizovaly pět nejvýznamnějších národů svazu: Barmánce, Kareny, Šany, Kačjiny a Čjiny.  2. března 1962 proběhl v zemi státní převrat, v dubnu byla ohlášena cesta k socialismu a 4. ledna 1974 byla přijata nová ústava, která změnila název státu na Socialistická republika Barmský svaz a byly zavedeny nové státní symboly (kapitola XIV. články 190 a 191). Státní vlajku tvořil opět červený list s poměrem stran 5:9 s modrým kantonem. V kantonu však bylo bílé, ozubené kolo se 14 zuby, obklopené prstencem 14 malých, bílých, pěticípých hvězd (vždy jedna proti každému zubu). Přes kolo byly položeny dva bílé, rýžové klasy s (dohromady) 34 zrny a čtyřmi listy. Ozubené kolo symbolizovalo dělníky, klasy rolníky, hvězdy počet svazových států a oblastí, jejich jednotu a rovnoprávné postavení. Červená barva symbolizovala statečnost a odhodlání, modrá mír a pevnost a bílá čistotu a čestnost.  18. září 1988 došlo k vojenskému převratu a 23. září byl název země vrácen na Barmský svaz. 29. května 1989 bylo zavedeno oficiální mezinárodní označení Svaz Myanmar. V roce 2010 byl změněn název státu na Republika Myanmarský svaz a byly zavedeny nové symboly země. Vlajka byla zavedena zákonem z 21. října 2010 Státní rady pro mír a rozvoj č. 8/2010 (zákon O svazové vlajce). V ústavě je však, v hlavě XIII. článek 437 (a), uveden poměr stran 4:7.  Odstranění hvězd symbolizujících svazové státy a oblasti znamenalo dle analytiků a opozice centralizaci moci pod vojenskou vládou a násilnou asimilaci etnických skupin (burmanizaci země).", "section_level": 1}, {"title": "Vlajky myanmarských oblastí a států.", "content": "Barma je administrativně rozdělena na sedm oblastí, sedm států a teritorium hlavního města Neipyijta. V oblastech tvoří převážnou většinu Barmánci a státy, ležících v příhraničních oblastech Myanmaru, obývají většinově národní etnické rasy. Všechny oblasti i státy užívají vlastní vlajku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Myanmaru (i dnes často nazývaném Barma) se skládá ze tří vodorovných pruhů: žlutého, zeleného a červeného, s bílou pěticípou hvězdou uprostřed. Kružnice", "tgt_summary": "缅甸国旗是东南亚国家缅甸所使用的旗帜。缅甸政府在2010年根据2008年通过的《缅甸联邦共和国宪法》有关国家标志的规定,修改国旗图案。并于2010年10月21日正式启用新国旗,国旗样式为黄绿红三色加一颗白色五角星。", "id": 248735}
{"src_title": "Avionika", "tgt_title": "航空电子", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Avionika se začala vyvíjet již v 18. století. V roce 1783 bratři Montgolfierové použili Barometr k měření nadmořské výšky. Slavní bratři Wrightovi používali avioniku také k měřeni rychlosti - pomoci anemometru. Brzy poté, byl letoun vybaven magnetickými kompasy, které měřily čísla, úhel náběhu lopatek na měření postoje, množstevní měřidla pro měření hladiny paliva, a tak dále. Přesto v prvních dnech byla navigace ještě prováděna vizuálně. Na konci roku 1920, avionika postupovala tak, že se uskutečnil první \"slepý\" let a přistání: navigace byla provedena pouze na základě gyroskopu a rozhlasových navigačních pomůcek. Ve třicátých letech se navigační a přistávací pomůcky dále rozvíjely a testovaly v různých leteckých podmínkách. V roce 1940, když začala druhá světová válka se urychlil vývoj radaru pro detekci nepřátelských letadel. Také komunikace se stala mnohem důležitější. Byla vyvinuta VHF a UHF komunikace. Tyto systémy však vedly k zatížení pilotů takže po 2. světové válce se průmysl a vývoj koncentroval na snížení pracovního zatížení pilota. Byly vyvinuty systémy jako autopilot, automatické varovné systémy (TCAS) a integrované letové přístroje. To byla také doba, kdy základní T- konfigurace začaly být standardní výbavou v kabině. Ropná krize roku 1970 změnila způsob létání. Cena paliva se stala důležitým tématem a digitální počítače byly vyvinuty tak, aby pomohly pilotovi v létání a navigaci jeho letounu co nejefektivněji. To znamená nejkratší možnou trasou a s minimální manévry. Díky rozvoji multifunkčních displejů, se může také informace zobrazit mnohem snadněji. Toto vyústilo v tzv. skleněné kokpity: Vlastní kokpity s mnoha displeji. Dnes jsou skleněné kokpity docela běžné. Ale máme také systémy jako GPS navigace a digitální komunikační linky a mnoho dalších pokročilých systémů má teprve přijít. Co nám přinese budoucnost? To ukáže čas.", "section_level": 1}], "src_summary": "Avionika (z francouzského \"avionique\") je souhrnný název pro vybavení letadel elektrickými a elektronickými přístroji. Jako třeba autopilot, navigace nebo palubní počítač.", "tgt_summary": "航空电子(英语:Avionics),简称航电,是指飞机上所有电子系统的总和。一个最基本的航空电子系统由通信、飞航和显示管理等多个系统构成。航空电子设备种类众多,针对不同用途,这些设备从最简单的警用直升机上的探照灯到复杂如空中预警平台无所不包。", "id": 1559806}
{"src_title": "Portace softwaru", "tgt_title": "軟體可移植性", "src_document": [{"title": "Původ slova.", "content": "Termín \"port\" je odvozen z latinského \"portare\", znamenající \"přenést\". Pokud není kód kompatibilní s příslušným operačním systémem nebo platformou, musí být „přenesen“ do nového systému.  Tento termín není obecně používán pro proces adaptace softwaru k jeho běhu s menšími nároky na paměť pro stejný procesor a operační systém. Též se nevztahuje k přepsání zdrojového kódu do odlišného programovacího jazyka (tedy jazykové konverze či překladu).  Softwaroví vývojáři často prohlašují, že jejich software je \"portabilní\" v tom smyslu, že je potřeba pouze malé úsilí pro jeho adaptaci do nového prostředí. Množství skutečně vynaloženého úsilí závisí na několika faktorech, včetně míry do jaké se původní prostředí (\"zdrojová platforma\") liší od nového prostředí (\"cílová platforma\"), zkušenostech původních autorů v otázkách, které konstrukce v programovacím jazyku a knihovnách třetích stran jsou nevhodné pro portování a na investicích původních autorů v používání pouze portovatelných konstrukcí (konstrukce specifické pro danou platformu mohou nabízet levnější řešení).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V dnešní době je používán na počítačích značný počet různých procesorů a operačních systémů, i když majoritní platformou je IBM PC. Většina desktopových aplikací se nikdy neportuje na jiné platformy a stejně tak volba operačního systému je na desktopu zredukována v podstatě na tři: Microsoft Windows, Mac OS/Mac OS X a Unix/Linux. Na druhou stranu na trhu vestavěných systémů zůstává portabilita významnou záležitostí.  Různé standardy (ISO, POSIX,...) významně napomáhají portování díky specifikaci detailů prostředí a tím pomáhají redukovat rozdíly mezi různými platformami. Vytváření softwaru, který zůstává v mezích specifikovaných těmito standardy, pak znamená jisté úsilí, ačkoli typicky velmi praktické. Následné portování programu mezi dvěma platformami vyhovujícími stejnému standardu (např. POSIX) může být pouze otázkou kompilace zdrojového kódu na novou platformu.  Existuje stále se zvyšující počet nástrojů na podporu portování. Například GCC, které poskytuje konzistentní prostředí pro překlad různých programovacích jazyků na různých platformách. Dále autotools, které automatizují detekci a přizpůsobení minoritních variací zápisu programu v různých prostředích.  Kompilátory pro některé vyšší programovací jazyky (např. Eiffel, Esterel) získaly portabilitu tím, že produkují zdrojový kód v jiném vyšším programovacím jazyce (např. v jazyce C, pro něž jsou k dispozici kompilátory prakticky na všech platformách.  Dvě aktivity příbuzné (ale odlišné) s portováním jsou emulace a křížová kompilace.", "section_level": 1}, {"title": "Portování ve hrách.", "content": "Portování je používáno při přenosu počítačové hry na jinou platformu, než na jaké byla vytvořena (osobní počítač a herní konzole). Dříve spočívalo portování videoher spíše v přepracování hry. V současné době je však mnoho her vyvíjeno pomocí softwaru, který umožňuje vytvářet kód pro stolní počítače stejně jako pro jeden nebo i více typů konzolí. Mnoho dříve portovaných her trpělo značnými problémy s herní kvalitou, protože hardware osobních počítačů a konzolí se významně lišil.  \"Arcade perfect\" je termín používaný pro označení počítačových her, které byly portovány z původní verze na jinou platformu beze změn herního výkonu. To znamená, že grafika, zvuk včetně všech herních charakteristik jsou identické s původní verzí.  \"Console port\" se používá pro hry, které byly původně vytvořeny pro konzole (např. PS3 nebo Xbox 360) a od nich byla odvozena verze hratelná na osobním počítači. Tento termín je široce používán herní komunitou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Portace softwaru (též portování softwaru) jsou v informatice úpravy softwaru za účelem jeho fungování na jiné počítačové platformě (ať již hardwarové nebo softwarové). Portabilita (přenositelnost) softwaru je schopnost programového vybavení být přeneseno na jinou platformu. Portabilita je jedno z měřítek kvality softwaru. Software je označován za portabilní, pokud náklady na jeho portování jsou nižší než náklady na jeho kompletní přepsání. Čím nižší je relativní cena portování v porovnání s celkovými náklady na implementaci, tím více portabilní program je.", "tgt_summary": "在软件工程中,可移植性(英语:Portability),又译为移植性、可携性,是指使用高阶语言写成的软件,在不同环境下,是否具备可以被重复使用的性质。一般来说,软件是否具备可移植性的衡量标准,在于进行软件移植时,需要付出多少工时为代价。具备高可移植性的软件,在移植到不同系统平台时,并不需要做太多事情,因此能够减少软件开发及布署时的成本。为了使软件具备高度可移植性,程序员需要使应用程序接口抽象化以及模组化。", "id": 116883}
{"src_title": "Pyramida Slunce", "tgt_title": "太陽金字塔", "src_document": [{"title": "Poloha a rozměry.", "content": "Obrovská pyramida Slunce se vypíná asi v polovině Cesty mrtvých. Vyrostla na místě posvátné jeskyně s podzemním pramenem a byla postavena jako symbol plodnosti a úrody. Vedle ní se všechny ostatní stavby v Teotihuacánu zdají maličké, tato veliká pyramida měří při základně skoro 235 m a svými čtyřmi terasami se zvedá do výše dobrých 65 m. Kdysi bývala mnohem vyšší, protože na vrcholu stála svatyně z netrvalého materiálu. Stavitelé měnili sklon bočních stěn, aby tak vzbudili dojem ještě větší hmoty.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba pyramidy.", "content": "Pyramida Slunce byla postavena mezi lety 50 – 125 n. l. Po svém vzniku se rozkládala na ploše asi 215 m2 a je přibližně 70 m vysoká. Původně se tedy skládala ze čtyř teras, chrámu a plošiny \"Adosada\", jež vznikla nad původní hlavní fasádou. Povrch byl z kamenů a pokrytý vrstvou malty, pyramida sama však byla postavena z vepřovic. Zlomky keramiky, figurky a jiné předměty v nich nalezené jsou z prvního období Teotihuacánu.", "section_level": 1}, {"title": "Další součásti Pyramidy Slunce.", "content": "\"Adosada\" je široká plošina kolem pyramidy, sestavená z pravoúhlých prostorů, jejichž stěny jsou z \"vepřovic\" vyplněných odpadky z počátků klasického období.  Původně stála i na vrcholu Sluneční pyramidy zlatem a stříbrem potažená socha jakéhosi boha; za časů španělských dobyvatelů byla objevena v zemi, ale františkán Juan de Zumárraga, první mexický biskup, ji dal obrousit a kov roztavit. Pod základnou je umělý tunel z konce předklasického období, rozdělený na malé místnosti, jež sloužily k náboženským účelům. Velice zajímavým rysem pyramidy Slunce je fakt, že je orientována na trasu Slunce od východu k západu, a v den rovnodennosti na bod na obloze, kde se v tu dobu objevuje souhvězdí Plejády.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pyramida Slunce (též \"Sluneční pyramida\", anglicky \"Pyramid of the Sun\", španělsky \"Pirámide del Sol\") je největší stavbou v Teotihuacánu, posvátném městě předkolumbovské Mezoameriky. Po Cheopsově pyramidě a pyramidě v Cholule je třetí největší stavbou na světě a druhou ve Střední Americe.", "tgt_summary": "太阳金字塔(西班牙语:Pirámide del Sol),是墨西哥提奥提华坎遗迹中最大的建筑,也是中美洲最大的建筑之一。它位于「亡者之路」中段的东侧,也位于月亮金字塔(Pyramid of the Moon)与被称为「The Ciudadela」的小型金字塔之间,塞罗戈多山(Cerro Gordo)附近,也是提奥提华坎遗迹核心巨大复合体的一部分。", "id": 2312061}
{"src_title": "Šotouš", "tgt_title": "鐵道迷", "src_document": [{"title": "Činnost.", "content": "Původně se označení \"šotouš\" používalo pro fanoušky železniční dopravy a zejména jejich fotografickou činnost. Tito lidé si své oblíbené dopravní prostředky, tratě, nádraží a další zařízení fotí. Mnozí z nich své fotografie vystavují na různých specializovaných internetových stránkách, účastní se diskuzí, podílejí se na tvorbě zájmových publikací, atd. Někteří \"šotouši\" od fotografií očekávají vysokou kvalitu a za tímto účelem si pořizují drahou digitální zrcadlovku se stativem a kvalitním objektivem. Pro svoji zálibu se neváhají i složit na jízdu fotovlaku, tedy zvláštní jízdu vlaku se zajímavými vozidly určenou především k fotografování.  Podobně zaměření a z většiny totožní jsou s nimi tzv. dráhaři (též projížděči), jejichž zálibou je projet co nejvíce tratí, včetně tratí bez pravidelné veřejné dopravy, projít i zrušené tratě atd. a vše dokumentovat. Po zastavení vlaku se typicky na rozdíl od ostatních cestujících vydávají do okolí vlaku, aby jej i se stanicí zdokumentovali (zpravidla samotný vlak už nikoliv, pokud nejde o nějakou zvláštní jízdu, jelikož většinou stihnou vlak zdokumentovat již před nástupem). Mnohdy číhají na atraktivních místech v krajině na průjezdy různých speciálních vlaků, oblíbeným motivem bývají mosty, skalní útvary, středověké hrady či úvratě. O víkendech a dovolených vyrážejí buď samostatně, nebo ve skupinách na takzvané šotoakce. Taktéž se často se svými fotoaparáty motají kolem významných (nejen) železničních projektů.  Správný \"šotouš\" zná zpaměti značnou část jízdních řádů včetně jejich historie, typová označení lokomotiv i vozů a většinu stanic a zastávek, a protože se kolem železnice neustále pohybuje, má utkvělou představu, že všemu rozumí. Je přímo posedlý dráhou a fotografuje na ní všechno možné i nemožné.  U šotoušů nejsou v oblibě náctiletí nevychovaní fotografové, kteří se povyšují nad ostatní šotouše, tito jsou nazýváni „kindermafie“ či „kindermafiáni“.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ústav pro jazyk český.", "content": "Podle článku v jazykovědném periodiku \"Naše řeč\" z roku 2008, slovo \"šotouš\" není uvedeno v \"Slovníku spisovného jazyka českého\" a \"Slovníku spisovné češtiny\", tudíž je nespisovné.  Výrazy \"šotouš\" ve \"Šmírbuchu jazyka českého\" a \"šotoušek\" ve \"Slovníku nespisovné češtiny\" byly v tu dobu spojeny s významem homosexuál. V elektronickém \"Příručním slovníku jazyka českého\" šlo v tu dobu dohledat výrazy \"šotouš\", \"šotoušek\" ve významu šotek, skřítek, tedy mytologickou postavu, např. tiskařský šotek.  Slovo je dnes používáno ve významu \"silný fanda veřejné dopravy, zejména železniční\", s obsahem jak pozitivním, tak negativním, v závislosti na kontextovém zapojení slova, a lze ho zařadit do slangu profesní mluvy železničářské.  Rozbor v článku rovněž zmiňuje tehdejší článek na Wikipedii.", "section_level": 2}, {"title": "Psychologie.", "content": "Sigmund Freud v roce 1905 vysvětloval oblibu železnice slastí způsobenou mechanickými vzruchy, jakou u dětí způsobuje kolébání, houpání nebo vyhazování do výšky: \"„Otřásání při jízdě vozem a později při cestování po železnici má tak fascinující účinek na starší děti, že alespoň všichni chlapci se jednou v životě chtějí stát průvodčím nebo kočím. Dění na železnici vzbuzuje u nich nevysvětlitelný zájem mimořádné síly a v období fantazijní činnosti (krátce před pubertou) se jim stává jádrem vyloženě sexuální symboliky. Nutkání k takovému spojení jízdy po železnici se sexualitou zřejmě vychází ze slastné povahy pohybových počitků.“\" Vytěsněním těchto slastných počitků pak Freud vysvětluje úzkost z železnice, siderodromofobii. Ve Freudově době byla jízda vlakem skutečně spojena se silným drncáním a houpáním.", "section_level": 2}, {"title": "Dřívější významy slova.", "content": "Focení veřejné dopravy je známo již dávno a po celém světě, masové rozšíření slova \"šotouš\" v rámci české zájmové skupiny má krátké trvání. Je kladeno asi do roku 2004, nejprve bylo vnímáno jako hanlivé slovo, označující zapálené nadšence v železniční a jiné veřejné dopravě. Později se však jeho význam rozšířil na každého, komu je dráha koníčkem a fotografuje ji, a ač si zachovalo jistý punc hanlivosti, pro některé se změnilo až v hrdé sebeoznačení.  Slovo \"šotouš\" se vzácně vyskytuje i ve starší literatuře (kartotéka Příručního slovníku jazyka českého uvádí dva záznamy) jako přetvoření běžnějšího slova šotek.  V českém překladu Tolkienovy knihy Hobit překladatel František Vrba v roce 1978 výrazy \"goblin\", \"hobgoblin\" a \"orc\" překládal jako \"skřet\", \"rarach\" a \"šotouš\" (\"šotouš\" tedy byl ekvivalentem slova \"orc\").  Spisovatel Patrik Ouředník ve svém \"Šmírbuchu jazyka českého\" (Paříž 1988) uvádí výraz \"šotouš\" coby synonymum pro homosexuála.  Další a ještě starší odkaz na výraz \"šotouš\" lze najít u Voskovce a Wericha v jedné scénce o císaři Neronovi. Citace je: „Nerouš, Nerouš, to byl šotouš“. Tento výraz se používal již za první republiky, a z kontextu scénky lze dovodit, že tehdy mohl významem odpovídat současnému výrazu „šoumen“.", "section_level": 2}], "src_summary": "Šotouš je člověk, který má zálibu ve fotografování veřejné dopravy, zejména té železniční. Nejde o spisovný pojem. Podle odborného periodika \"Naše řeč\" \"šotouš\" bývá ověšen fotoaparáty, někdy i diktafonem a poznámkovým bločkem, může jít o mírně hanlivé označení člověka, tzv. dráhaře.", "tgt_summary": "铁道迷,也就是铁路运输的爱好者,是指在业余性质上对铁路感到兴趣,以至迷上它的人。在亚洲地区,「铁道迷」一词在台湾和日本较常用。中国大陆、香港等地多称「铁路迷」、「火车迷」或纯粹以「铁迷」(香港) 称之。在英文当中则称为「railfan」。", "id": 2995910}
{"src_title": "Luis de Góngora y Argote", "tgt_title": "路易斯·德·贡戈拉·伊·阿尔戈特", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Luis byl synem právníka dona Francisca de Argote a vznešené paní Leonor de Góngora. Studoval práva v Salamance a vstoupil do mnišského řádu. Pro náklonnost ke kartám, hazardním hrám a corridě mu však byla roku 1588 udělena biskupská upomínka. Vrátil se do rodné Córdoby, odkud později vycestoval do Galicie, Navarry a obou Kastilií. V té době už psal sonety, romance a satiry.  Po dalším návratu do Córdoby roku 1609 sílí barokní napětí jeho veršů. Mezi lety 1610–1611 píše skladbu \"Oda a la toma de Larache\" a roku 1613 svého \"\"Polyféma\"\", skladbu psanou ve stancích, jež parafrázuje jednu z pasáží Ovidiových \"Proměn\" (Kniha XIII); šlo o oblíbené téma, jež zpracovával také Góngorův současník Luis Carrillo y Sotomayor. Ještě téhož roku zveřejňuje u královského dvora svou ambiciózní, avšak nedokončenou skladbu: \"Samoty\". Jejich rozšíření vyvolalo velkou polemiku o temnosti a afektovanosti Góngorova stylu a přineslo mu řadů následovníků (a epigonů), kteří jsou proto někdy označováni jako \"culteranos\" (kultisté či kulteranisté — Salvador Jacinto Polo de Medina, Hortensio Félix Paravicino, Francisco de Trillo y Figueroa, Gabriel Bocángel, sestra Juana Inés de la Cruz, Pedro Soto de Rojas, Miguel Colodrero de Villalobos); získal ovšem i řadu odpůrců, a to i ze strany konceptistů, jako byl Francisco de Quevedo, či autorů jako Lope de Vega nebo Lupercio y Bartolomé Leonardo de Argensola. Góngorova sláva a prestiž se rychle rozšířila, zvláště poté, co jej Filip III. Španělský jmenoval dvorním kaplanem. Na dvoře žil až do roku 1626, ovšem za neustálých finančních problémů, neboť bylo velmi obtížné najít stálého mecenáše. Zároveň u něho propuklo kornatění tepen. O rok později, kdy ztratil paměť, odebral se naposled do rodné Córdoby, kde zemřel v naprosté chudobě.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Přestože Góngora svá díla oficiálně nevydal (v roce 1623 se o to ovšem neúspěšně pokusil), kolovaly jeho verše z ruky do ruky v rukopisných kopiích a následně se objevovaly v různých zpěvnících a antologiích, ať již se svolením autorovým, či bez něj. Během let vzniklo přesvědčení, že nejvíce relevantním (autorizovaným) rukopisem je tzv. \"Chacónův manuskript\", jehož autorem byl Antonio Chacón a adresátem kníže Gaspar de Guzmán y Pimentel a jenž obsahuje vysvětlivky samého Góngory a chronologii jednotlivých básní; protože je však věnován takto vznešené osobě, zříká se dílek satirických a lascivních. V roce Góngorovy smrti pak Juan López Vicuña publikoval soubor \"Obras en verso del Homero español\", jenž je rovněž pokládán za důvěryhodný zdroj k ustavení góngorovského korpusu; roku 1633 byl však zabaven inkvizicí. Přes relativně obtížnou dostupnost Gógorových spisů se jim však dostalo cti být komentovány předními dobovými autory (Salazar Mardones, Pedro de Valencia a další).", "section_level": 1}, {"title": "Skladby.", "content": "Góngorova poesie bývá rozdělována do dvou „bloků“. Zatímco v mládí složil množství romancí, letrillas a sonetů v barokně-konceptistním duchu, druhé období „velkých skladeb“ (\"poemas mayores\") je již plně v intencích metaforami a aluzemi obtěžkaného, ornamentálního kulteranismu.", "section_level": 2}, {"title": "Samoty.", "content": "\"Samoty\" (Soledades) jsou poměrně rozsáhlou básnickou skladbou v silvách. Jsou rozděleny do čtyřech částí, z nichž každá alegoricky odpovídá jednomu věku lidského života a jednomu ročnímu období; nazývají se \"Soledad de los campos\" (Samota polí), \"Soledad de las riberas\" (Samota břehů), \"Soledad de las selvas\" (Samota hvozdů) a \"Soledad del yermo\" (Samota pouště). Góngora však dokončil kromě věnování knížeti z Béjaru jen dvě první, přičemž posledních 43 veršů druhé z nich bylo připojeno až po několika letech.  Syžet první samoty se nepodřizuje zavedeným mytologickým látkám, přestože se jednou z nich inspiruje, a to tou epizodou z \"Odysseje\", v níž vystupuje Nausikaa: mladík, jenž ztroskotal na moři, přijíždí k pobřeží, kde se ho ujímají pastevci. To je však pouze úvodem k \"zběsilosti popisu\" okolní krajiny, v jejíž invenčnosti je také spatřována hlavní hodnota skladby – přestože v poslední době především někteří opět vyzdvihují i její narativní stránku. Góngora představuje arkadskou krajinu a přírodu, kde je všechno plné divů a kde člověk nalézá štěstí v bohatství vjemů; inspirován epikureismem Góngora zobrazuje nejenom duševní hnutí, ale i pocity těla, přičemž vykazuje z básně pryč vše zlé a nepříjemné.  \"Samoty\" vyvolaly veliké spory svou estetickou smělostí a temností \"hyperkultsimu\"; nechvalně se o nich vyjádřil i Francisco de Quevedo, Lope de Vega, Conde de Salinas či Juan de Jáuregui, který přímo proti nim složil \"Antídoto contra las Soledades\" a \"Ejemplar poético\". Našly si ovšem i své zastánce a pokračovatele: jsou mezi nimi Francisco Fernández de Córdoba, Conde de Villamediana, Gabriel Bocángel, Miguel Colodrero de Villalobos, za Atlantikem pak Juan de Espinosa Medrano a mexická sestra Juana Inés de la Cruz. \"Samoty\" obohatily španělskou lyriku o mnoho novotvarů, z nichž některé se posléze ujaly i v běžné španělštině, a o nové výrazové prostředky, uvolnivše syntax až na hranici srozumitelnosti.  Obtížná srozumitelnost a zároveň jedinečnost \"Samot\" dala vzniknou tradici komentářů, a to již v 17. století. Mezi významné autory komentářů patří José García de Salcedo Coronel, autor třídílné komentované edice (1629–1648), José Pellicer de Ossau či Cristóbal de Salazar Mardones. V 18. a 19. století, kdy bylo na baroko zpětně pohlíženo jako na temný věk nikoliv vybraného vkusu, upadla Góngorova díla (zejména jeho druhého, plně barokního období) téměř do zapomnění. O to větší pozornosti a slávy se mu dostalo po první světové válce, kdy v celou Evropou prošla vlna obnoveného zájmu o baroko. Nejvýznamnější španělské meziválečné literární hnutí – Generace 27 – svým názvem připomíná třísté výročí Góngorovy smrti. Obdiv se stupňoval až k pokusům o dokončení \"Samot\"; jeden z nich podnikl Rafael Alberti (\"Soledad tercera\"). Dámaso Alonso napsal prozaický převod \"Samot\", který doprovází dílo i v českém překladu.", "section_level": 2}, {"title": "Drama.", "content": "Luis de Góngora složil také tři dramatické kusy: \"Las firmezas de Isabela\" (1613), \"La Comedia venatoria\" a \"El doctor Carlino\", z nichž poslední zůstala nedokončena a později ji přepracoval Antonio de Solís.", "section_level": 2}], "src_summary": "Luis de Góngora y Argote (11. července 1561 Córdoba – 23. května 1627 tamtéž) byl španělský básník, dramatik a kněz, vrcholný představitel období Siglo de Oro („zlatý věk“), vůdčí postava literárního směru známého jako kulteranismus, později též góngorismus. Jeho nejznámějšími díly jsou čtyřdílná alegorická poéma \"Samoty\" a veršovaná \"Báje o Ákidovi a Galatei\".", "tgt_summary": "路易斯·德·贡戈拉·伊·阿尔戈特(Luis de Góngora y Argote,1561年-7月11日-1627年-5月24日),西班牙诗人。生于科尔多瓦的一个贵族之家,后成为神父。其诗集《西班牙荷马的诗作》曾被查禁。1612年开始写的长诗《孤独》是其代表作,2880行,未完成。诗中充满了奇特的修辞,体现了诗人“夸饰主义”的创作风格。", "id": 798699}
{"src_title": "Tadeusz Kościuszko", "tgt_title": "塔德乌什·柯斯丘什科", "src_document": [{"title": "Rané období.", "content": "Tadeusz Kościuszko se narodil ve vesnici Mereczowszczyzna na území Republiky obou národů (nyní Merečevščina v Bělorusku) v únoru 1746. Jeho rodina patřila mezi polsko-litevskou šlechtu a vlastnila malé panství s 31 poddanskými rodinami. V roce 1755 začal navštěvovat školu v Lubieszówě, ale nedokončil ji kvůli rodinným problémům. V roce 1765 vstoupil do školy pro kadety (\"Korpus Kadetów Szkoły Rycerskiej\") ve Varšavě, kde se měli vzdělávat budoucí důstojníci polské armády. V roce 1768 dokončil studia v hodnosti kapitána. V tomtéž roce vypukla v Polsku občanská válka (povstání Barské konfederace) a Kościuszko, zřejmě i z důvodu nerozhodnosti na čí stranu se postavit, opustil Rzeczpospolitu. Na podzim roku 1769 se dostal do Paříže, kde studoval umění na \"Académie royale de peinture et de sculpture\". Rovněž pilně navštěvoval knihovny, bral soukromé hodiny architektury, zajímal se o filozofii osvícenství a ekonomickou teorii fyziokratismu.  V roce 1774 se vrátil do své země, která dva roky předtím prošla prvním dělením mezi okolní mocnosti. Doma zjistil, že jeho rod je bez prostředků, neboť bratr Josef promrhal většinu rodinného majetku. Do armády vstoupit nemohl, protože měla silně omezený počet vojáků. Nějakou dobu pracoval jako učitel v rodině vojvody smolenského vojvodství hejtmana Józefa Sylwestera Sosnowskiho, zamiloval se do jeho dcery Ludwigy, ale otec vztahu nepřál. V roce 1775 se pokusil vstoupit do saské armády, ale bezúspěšně. Nakonec se vrátil do Paříže. Zde se doslechl o vypuknutí revoluce v Severní Americe a rozhodl se zkusit štěstí tam.", "section_level": 1}, {"title": "Kościuszko v Americe.", "content": "Kościuszko přijel do Ameriky v srpnu 1776, necelý měsíc po vyhlášení nezávislosti.  Zřejmě díky přímluvě generála Lee, pro kterého měl dopis od knížete Czartoryského, byl Kościuszko jmenován inženýrem americké armády. Krátce po příjezdu do Filadelfie 24. září 1776 dostal za úkol zpracovat část opevnění města (oblast u řeky Delaware).  Řadu měsíců Kościuszko fortifikoval různé vojenské tábory Kontinentální armády (mj. Pevnost Ticonderoga). Věhlas mu přinesl přínos jeho fortifikace na americkém vítězství v bitvě u Saratogy. Byla mu svěřena stavba silné pevnosti West Point u řeky Hudson. Toto rozhodnutí podpořil George Washington.  Kościuszko byl na vlastní žádost převelen k jižní armádě, kde také jeho inženýrské schopnosti pomohly k vítězstvím Američanů.  V roce 1783 Kongres USA povýšil Tadeusze Kościuszka na generála americké armády. Obdržel také zvláštní poděkování, pozemky (asi 250 ha) a značnou peněžní částku, která mu měla být vyplacena v několika ročních splátkách.", "section_level": 1}, {"title": "Návrat do Polska.", "content": "V srpnu 1784 se vrátil do Polska. Kościuszko sledoval události v zemi, kde sílila skupina, která se snažila v Polsku provést reformy. Takzvaný \"Velký Sejm\" nebo \"Čtyřletý Sejm\" probíhající v letech 1788-1792 se snažil tehdejší Polskou republiku napravit. Jedním z prvních přijatých usnesení bylo zvýšení počtu vojáků na 100 tisíc. Pro Kościuszka tak nastala příležitost vojenské kariéry. Dne 12. října 1789 obdržel králem podepsané jmenování generálmajorem korunních vojsk (tedy polských, nikoliv litevských). S tím též byl spojen příjem dvanáct tisíc zlotých ročně.  Snaha Poláků o posílení vlasti vyvolala neklid u Ruska a Pruska, ale i u části polské magnaterie (nejbohatší a nejvlivnější šlechty). Již v dubnu 1792 magnáti Szczęsny Potocki, Seweryn Rzewuski a Franciszek Ksawery Branicki připravili tzv. konfederaci, která rušila usnesení Ústavy 3. května. Garantem obnovení bývalých práv a privilegií šlechtického stavu měla být carevna Kateřina II. Konfederace byla vyhlášena 14. května v pohraniční obci Targowica (targowická konfederace) a o několik dní později ruská armáda na žádost targowiczanů překročila hranice Polska. V Polsku několik měsíců probíhaly přípravy na možnou intervenci, kterých se Kościuszko účastnil a za nepřítomnosti Józefa Poniatowského přebíral velení cele divize. Na začátku května 1792 bylo polské vojsko reorganizováno, velitelem korunního (polského) vojska o počtu asi 17 tisíc vojáků král jmenoval knížete Józefa Poniatowského. Velitelem jedné ze tří divizí, které tvořily korunní armádu, se stal Tadeusz Kościuszko.  Když 18. května 1792 ruská vojska v počtu asi 100 tisíc vojáků vkročila na území Rzeczpospolité, začala polsko-ruská válka. Litevská armáda (vedle korunního vojska druhá část armády Rzeczpospolité) v důsledku zrady velitele Ludvíka Wirtemberského nekladla útočníkům skoro žádný odpor. Korunní armáda (polské části republiky) neměla dost sil zadržet vojsko vstupující na Ukrajinu, jen se jí podařilo ustoupit za Bug.  Kościuszko se vyznamenal v bitvách u Vladiměře (17. července), u Zieleńců (18. června a Dubienky (18. července 1792), za což obdržel řád Virtuti Militari. Po těchto bojích bylo 1. srpna 1792 podepsáno jmenování Kościuszka generálporučíkem. Než však jmenování dorazilo do ležení korunní armády u Sieciechowa, rozšířila se zpráva o přistoupení krále k targowické konfederaci a rozkaz přerušit veškeré akce proti ruským vojskům.  Většina politických činitelů se chystala opustit zemi (zejména do Saska – Drážďan a Lipska), Kościuszko také. V srpnu mu Národní zákonodárné shromáždění revoluční Francie udělilo titul čestného občana Francie. V Lipsku Kościuszko pobyl jeden, dva týdny, pak odejel do Paříže, kde se snažil získat podporu Francie pro plánované povstání, ale konkrétní závazky neobdržel.  V lednu 1793 Prusko a Rusko podepsaly dohodu o druhém dělení Polska, který ratifikoval polský Sejm, svolaný do Grodna. Polsko se zmenšilo na přibližně 200 tisíc čtverečních kilometrů se 4 milióny obyvatel.  Po návratu z Paříže do Drážďan v červnu 1793 Kościuszko vypracoval koncepci organizace národního povstání. V podobě instrukce se dostala do země, kde měly proběhnout příslušné přípravy.  V zemi však zatím došlo k vynucenému rozhodnutí o značné redukci polského vojska a v březnu 1794 ruské úřady narazily na stopu varšavské odbojové organizace. Za této situace se Kościuszko rozhodl zahájit povstání i přesto, že dosud nebyly podle jeho instrukcí provedeny veškeré přípravy. Pravděpodobně 15. března vyrazil z Drážďan do Krakova.", "section_level": 1}, {"title": "Kościuszkovo povstání.", "content": "Kościuszkovo povstání (v polštině známé jako \"Insurekcja kościuszkowska\") vypuklo 12. března 1794 a skončilo 16. listopadu téhož roku kapitulací posledních oddílů před Alexandrem Suvorovem. Kościuszko coby vrchní velitel (Naczelnik) na náměstí v Krakově 24.3. přísahal \"věrnost Bohu a národu\". S vojáky i selskou pěchotou 4.4.1794 porazil carského generála Tormasova u Raclawic. Během bojů hrál zásadní roli a proto je tento odboj pojmenován po něm. Ne že by snad byl jednoznačně nezpochybnitelným vůdcem, který centralizovaně ovládal a řídil celý chod povstání, ale představoval jakési pojítko, často i znesvářených stran, a postupně i určitý symbol protiokupačních bojů. Dne 10. října v bitvě u Maciejowic byl Kościuszko zraněn a zajat Rusy. Byl uvězněn v petropavlovské pevnosti v Petrohradě.", "section_level": 2}, {"title": "Definitivní emigrace.", "content": "V roce 1796 car Pavel I. propustil Kościuszka, který souhlasil s tím, že složí přísahu věrnosti, za což car propustil 20 000 Poláků. Kościuszko emigroval do Spojených států, odkud se však v roce 1797 vrátil do Evropy.  V letech 1798-1808 žil v Bréville u Paříže a podílel se na vytváření polských legií v Itálii. Na podzim 1799 se setkal s Napoleonem. Kościuszko byl proti spojování polské otázky s Napoleonem, kterému nedůvěřoval.  V roce 1799 se podílel na založení Společnosti polských republikánů. Bylo mu připisováno autorství v roce 1800 vydané brožury \"Czy Polacy mogą wybić się na niepodległość?\" (\"Mohou se Poláci zmoci na nezávislost?\"), jejímž autorem byl polský jakobín Józef Pawlikowski. V roce 1808 publikoval knihu \"Obroty artylerii konnej\" (Manévry jízdní artilerie). Pravděpodobně v roce 1808 odcestoval do Solothurnu ve Švýcarsku za Franciszkem Zeltnerem a usadil se v domě na ulici Gurzelngasse 12, kde strávil poslední roky svého života a zemřel. Od roku 1936 se zde nachází Kościuszkovo muzeum.  Car Alexandr I. Pavlovič několikrát sliboval obnovení Polska. Po Napoleonově abdikaci Kościuszko napsal ruskému carovi Alexandrovi, aby se prohlásil ústavním králem celého Polska a aby do deseti let zrušil robotu. V roce 1815 car Alexandr I. Pavlovič chtěl získat Kościuszkův souhlas s vytvořením tzv. Polského království (Kongresovky) a pozval Kościuszka do Vídně. Když Kościuszko zjistil, že plánované Polské království má být menší než Varšavské knížectví, tak prohlásil, že to \"je výsměch\" a opustil Vídeň..", "section_level": 1}, {"title": "Dědictví.", "content": "V roce 1818 byly ostatky Tadeusze Kościuszka převezeny do Polska a pochovány v kryptě wawelské katedrály. Srdce vojevůdce je uloženo v urně v královském zámku ve Varšavě. Na jeho paměť byla také v Krakově nasypána Kościuszkova mohyla.  Ve státě Indiana v USA je po něm pojmenován okres \"Kosciusko County\" a ve státě Mississippi městečko \"Kosciusko\". Na paměť Tadeusze Kościuszka pojmenoval cestovatel Paweł Edmund Strzelecki jím objevenou nejvyšší horu Austrálie Mount Kosciuszko.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tadeusz Kościuszko, plným jménem \"Andrzej Tadeusz Bonawentura Kościuszko\" [andžej tadeuš bonaventura koščuško], v češtině též \"Tadeáš Kościuszko\" (4. února 1746 – 15. října 1817) byl polský a americký generál, pevnostní inženýr, účastnil se americké války za nezávislost, roznítil protiruské hnutí v rozdělovaném Polsku a byl nejvyšším vůdcem povstání v roce 1794.", "tgt_summary": "安德热·塔德乌什·博纳文图拉·柯斯丘什科 (波兰语:Tadeusz Kościuszko;1746年-2月4日-1817年-10月15日),波兰军队领导人,波兰、立陶宛、白俄罗斯和美国的民族英雄, 担任国家武装部队(波兰语:\"Najwyższy Naczelnik Siły Zbrojnej Narodowej\")最高司令领导了反抗俄罗斯帝国和普鲁士王国的科希丘什科起义。", "id": 950031}
{"src_title": "Afšárovci", "tgt_title": "阿夫沙尔王朝", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cesta Afšárovců k moci.", "content": "Svržení šáha Husajna afghánským vzbouřencem Mírem Mahmúdem v roce 1722 vedlo ke zhroucení safíovské říše a vytvořilo na Středním východě nebezpečné mocenské vakuum. Husajnův syn Tahmásp II. musel uprchnout do Mázandaránu, zbylé prince dal popravit Mír Mahmúd, okrajová území Persie si rozdělili Rusové a Osmané. Uprostřed vzmáhajícího se chaosu začala strmá kariéra vojevůdce Oguzského (Turkité) kmene Afšárů Nádirkulí Bega, muže nízkého původu, jehož později někteří autoři označili za \"perského Napoleona\".  Od roku 1726, kdy ovládl důležité město Mašhad, postupoval Nádirkulí Beg systematicky za svým cílem – znovusjednotit rozpadlou říši pod svým žezlem. Zpočátku se chytře prezentoval jako obhájce práv Safíovců, jejichž legitimita byla dána dvěma stoletími vlády v Persii, po definitivním vyhnání Afghánců v letech 1729–1730 však nebylo pochyb o tom, že skutečným vládcem říše se stal on, nikoli (nyní všeobecně uznaný) šáh Tahmásp II.  Toto nové rozložení sil se plně projevilo v letech 1731–1732, kdy skončila debaklem krátká válka s Osmany. Jelikož vojenské operace řídil Tahmásp II. a za neúspěch nesl osobní zodpovědnost, využil Afšárovec příhodné chvíle, šáha sesadil, deportoval do Chorásánu a novým panovníkem prohlásil jeho osmiměsíčního syna Abbáse III., pouhou loutku na trůně. Odtud byl už jen krůček k úplnému převzetí vlády, protože s časově omezeným regentstvím se ambiciozní vojevůdce mohl jen stěží spokojit – dne 8. března 1736 Afšárovec tento krok v múgánské stepi učinil a přijal jméno Nádir Šáh.", "section_level": 2}, {"title": "Výboje Nádira Šáha.", "content": "Vládu Nádira Šáha provázelo neustálé válčení se sousedy říše, na východě i na západě. Nejprve byli roku 1737 podrobeni Afghánci, kteří Peršanům připravili ve dvacátých letech tolik problémů, a pak se Nádir vypravil do boje proti velkým mogulům v Indii, jejichž stát již procházel pozvolným úpadkem. Afšárovská vojska snadno obsadila Láhaur v dnešním Pákistánu, poté porazila Násiruddína Muhammada Šáha poblíž Dillí a z hlavního města odvlekla proslulý paví trůn (\"Tacht-e táús\") se spoustou drahocenností (byl mezi nimi i známý diamant Kúh-e núr – \"Hora světla\"). V dobytém Dillí zahynulo asi 20 000 obyvatel.  Nádir Šáh se po těchto vítězstvích obrátil proti Bucháře a Chívě a roku 1740 přinutil Džánovce Abú-l-Fá'iza, aby uznal starou hranici mezi Íránem a Túránem na řece Amudarja. Následovalo dobytí Bahrajnu, Ománu, Ázerbájdžánu a kavkazských krajů, čímž perský stát dosáhl větší rozlohy než před rokem 1722.", "section_level": 2}, {"title": "Dezintegrace říše.", "content": "Navzdory velkým vojenským úspěchům nedokázal Nádir Šáh zabránit hospodářskému úpadku říše, v neposlední řadě proto, že ukořistěné poklady nevěnoval pro blaho země, ale nechal je uložit v kalátské pevnosti, kde byly k nepotřebě. Jeho tvrdé vymáhání daní, despotické způsoby a ke konci života i nadměrná podezřívavost vůči okolí vyvolaly několik povstání, jež byly tvrdě potlačeny.  Po Nádirově zavraždění v roce 1747 se nově vytvořená říše téměř okamžitě rozpadla. Na východě se prohlásil šáhem vůdce afghánského kmene Durrání Ahmad Chán Abdálí (1747–1773), který se stal zakladatelem moderního afghánského státu. Ztraceny byly i středoasijské a indické državy a v samotné Persii vzplanuly vnitřní boje. Nádirův synovec Ádil Šáh byl již po roce na trůně oslepen svým bratrem Ibráhímem a toho zase v květnu 1749 sesadil Nádirův vnuk Šáhruch, který se jako prvorozený syn někdejšího korunního prince Rezákulího pokládal za právoplatného dědice říše.  Ani Šáhruchova vláda neprobíhala pokojně, přestože byli hned na jejím počátku zavražděni oba předchozí panovníci, a v prosinci 1749 byl rovněž tento Afšárovec sesazen a oslepen – po 40 dnech se však znovu chopil moci, i když už jen v části Persie, Chorásánu. V mezidobí si uzurpoval titul šáha Safíovec Sulajmán II. a po jeho pádu jiný Safíovec Ismá‘íl III., což dále prohloubilo všeobecný rozvrat a chaos. Výsledkem všech těchto převratů bylo jakési dvojvládí, či lépe řečeno trojvládí: v Afghánistánu vládl šáh Ahmad, v chorásánském Mašhadu panoval pod Ahmadovou ochranou Šáhruch a na západě byl šáhem Ismá‘íl III., který se stal loutkou v rukou energického vůdce lúrského kmene Zand, Karíma Chána, někdejšího Nádirova vojevůdce.  Slepý Šáhruch přežil všechny tyto mocné i méně mocné muže a teprve expanze kádžárovského náčelníka Ágy Muhammada Chána v devadesátých letech učinila jeho vládě konec. Dne 14. května 1796 byl Ágá Muhammad Chán, který již v roce 1794 porazil posledního zandského vládce Lotfa Alího Chána, prohlášen novým perským šáhem a poslední Afšárovec Šáhruch, pouhý stín moci, byl v Mašhadu brutálně umučen k smrti.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženská politika.", "content": "Nádir Šáh byl oproti svým safíovským předchůdcům sunnita, takže jeho náboženská politika musela být nutně jiná než za dřívějších vladařů, vášnivých zástánců šíitismu, kteří po celou dobu vystupovali i jako duchovní autority. Sám Nádir byl relativně liberální muslim a jeho snahou bylo jakési vyrovnání mezi oběma směry islámu, zčásti motivované politicky (otupit neshody se sunnitskými Osmany), avšak tento záměr ztroskotal na odporu poddaných, u nichž už ší‘a zapustila hluboké kořeny. Persie zůstala i nadále baštou heterodoxie v islámském světě.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Z hlediska kulturního byl vývoj v Íránu v době vlády afšárovské dynastie mnohem méně dynamický než v oblasti politické. Mezi dějepisci vynikl především Muhammad Mahdí Chán Astarábádí (práce \"Ta'rích-e džahángušá-je Nádirí\" – Historie dobyvatele světa Nádira a \"Durre-e Nádire\" – Perla Nádirova), který rovněž sestavil gramatiku čagatajštiny a cenný listář. V poezii se stala populární \"Šáhnáme-je Nádirí\" (Nádirova kniha královská) z pera Muhammada Alího Túsího, v níž se podobně popisoval život prvního Afšárovce.  V oblasti architektury se spíše udržovaly stávající stavby, než budovaly nové, přičemž určitou výjimkou je afšárovské sídelní město Mašhad, kde např. Nádir Šáh přistavěl k mauzoleu imáma Rezy druhý minaret a dal zde zbudovat i svoji hrobku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Afšárovci (persky سلسله افشار) byla dynastie perských šáhů, vládnoucí v letech 1736–1796, do roku 1747 i v Afghánistánu, po roce 1749 jen v severovýchodní části Persie (Chorásán).", "tgt_summary": "阿夫沙尔王朝()是18世纪统治伊朗高原的一个土库曼人王朝。", "id": 1854481}
{"src_title": "Vlajka Tádžikistánu", "tgt_title": "塔吉克斯坦国旗", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území dnešního Tádžikistánu bylo součástí sousedních říší již od starověku. Od 6. století př. n. l. bylo součástí perské říše (Achaimenovci), po roce 329 př. n l. ho dobyl Alexandr Veliký. Poté bylo území součástí Baktrie a Kušánské říše. Poté Tádžikistán dobyli Arabové, Mongolové a byl součástí Tímúrovské říše a Bucharského chanátu.  V průběhu druhé poloviny 19. století bylo území postupně připojováno k Rusku. Za první oficiální státní vlajku na území dnešního Tádžikistánu je považována tehdejší ruská vlajka.  30. dubna 1918 se území stalo součástí nově vyhlášené Turkestánské autonomní sovětské socialistické republiky v rámci Ruské sovětské federativní socialistické republiky. Turkestánská ASSR neužívala vlastní vlajku ale vlajku RSFSR.  Po vzniku Sovětského svazu (30. prosince 1922) se jeho součástí stala i RSFSR a na území Turkestánské ASSR se začala užívat vlajka této federace. Tato vlajka se užívala spolu s republikovými vlajkami až do rozpadu SSSR.  1. prosince 1926 byla vytvořena Tádžická autonomní sovětská socialistická republika, která byla začleněna do Uzbecké sovětské socialistické republiky. V této souvislosti se začaly užívat vlajky Uzbecké SSR (ty se historicky měnily a zobrazené vlajky se liší od zdroje).  23. února 1929 byla rozhodnutím Ústředního výkonného výboru Tádžické ASSR zavedena první vlastní státní vlajka. Ta měla červený (šarlatový) list a státní znak v horním rohu.  V dubnu 1929 byla přijata ústava Tádžické ASSR. V článku 105 pak byly popsány státní symboly i s novou vlajkou. Na té se změnil pouze státní znak v horním rohu.  12. června 1929 z byla Tádžická ASSR přeměněna na Tádžickou SSR a 5. prosince bylo rozhodnuto o vstupu do Sovětského svazu. Ze státního znaku bylo v této souvislosti odstraněno slovo \"autonomní\" a změna se promítla i na vlajku.  24. února 1931 byla na 4. sjezdu sovětů Tádžické SSR přijata nová ústava a s ní i nové státní symboly. V článku 93 je popsána nová vlajka jako červený (šarlatový) list o poměru 1:2 se zlatým textem Tádž. S.S.R. v horním rohu. V ústavě není specifikováno v jakém jazyce a písmu text je ale šlo nejspíše o latinkou psaný text v tádžickém jazyce, tedy \"ç. i. ş. toç.\"  26. května 1936 byla na 4. zasedání V. sjezdu Ústředního výkonného výboru sovětů Tádžické SSR schválena nová vlajka. Znovu byla tvořena šarlatovým listem o poměru 1:2, ale místo nápisu měl list v horním rohu zkřížený žlutý srp s kladivem, pod kterým byly nápisy \"Ç.S.S. Toçikiston\" a \"Таджикская C.C.P.\" (v textu zdroje s tečkami, na obrázku zdroje i v zobrazení ale bez teček). Popisy vlajky (a znaku) byly zaneseny do ústavy v článku 92 (a 93) a vlajka i v článku 132 v nové ústavě z 1. března 1937.  V roce 1938 byl text \"Ç.S.S.\" změněn na \"RSS\", byly odstraněny tečky mezi písmeny a text se zvětšil. Naopak symboly srpu a kladiva se zmenšily.  Na základě dekretu prezidia Nejvyššího sovětu Tádžické SSR vydaného 28. září 1940 byl změněn způsob psaní textu v tádžičtině z latinky na azbuku: RSS Toçikiston na PCC Toчикиcтoн. Písmena obou nápisů na vlajce i symboly srpu a kladiva byly po změně méně tučné. Změny vlajky byly potvrzeny ústavou z roku 1946.  20. března 1953 byla usnesením Nejvyššího sovětu Tádžické SSR zavedena nová vlajka jejíž autorem byl M. P. Šlykov. Vlajka byla 19. září uzákoněna a v článku č. 170 i potvrzena ústavou z roku 1978.  Zcela odlišná vlajka od dosud užívaných byla tvořena listem o poměru 1:2 se čtyřmi vodorovnými pruhy v poměru 5:2:1:2 v barvách: červený, bílý, zelený a červený. V horním rohu byl pod červenou, žlutě lemovanou pěticípou hvězdou zkřížený žlutý srp a žluté kladivo. Komunistické symboly byly vepsány do pomyslného čtverce o straně rovné 1/4 šířky vlajky. Špička srpu se dotýkala horní strany tohoto čtverce, násady nástrojů končily v jeho dolních rozích. Délka kladiva i s násadou byla 3/4 úhlopříčky čtverce. Hvězda byla vepsána do pomyslné kružnice o průměru 1/8 šířky vlajky, která se dotýkala horní strany uvedeného čtverce. Vzdálenost svislé osy hvězdy i průsečíku os obou nástrojů od žerdi byla 1/4 šířky vlajky. Střed hvězdy byl 1/10 šířky vlajky vzdálen od horního okraje vlajky.  Vlajka symbolizovala (dle tehdejšího komunistického výkladu) kromě suverenity Tádžické SSR i \"dobrovolné\" spojení s ostatními republikami v Sovětském svazu a \"nerozborný svazek dělníků, rolníků a inteligence a přátelství a bratrství lidu všech národů republiky budujících komunistickou společnost\".  15. srpna 1980 byl na základě usnesení prezidia Nejvyššího sovětu SSSR vypuštěn emblém (srp, kladivo a hvězda) z rubové strany sovětské vlajky. V roce 1981 byl stejný princip kodifikován i u tádžické vlajky, který se však příliš nedodržoval.  24. srpna 1990 vyhlásila Tádžická SSR svrchovanost, 1. září 1991 byl změněn název země na \"Republika Tádžikistán\" a 9. září byla vyhlášena plná nezávislost na SSSR. Přesto nebyly státní symboly změněny, neoficiálně se však užívaly vlajky bez komunistických symbolů. 2. března 1992 byla v New Yorku před budovou OSN při ceremoniálu vztyčování vlajek nových členů vyvěšena tádžická vlajka s komunistickými symboly ale s nesprávným poměrem pruhů 3:1:1:1 namísto 5:2:1:2. (Není obrázek)  Nové státní symboly Tádžikistánu byly v důsledku občanské války zavedeny až 24. listopadu 1992 na 16. zasedání (tzv. \"smírčím\") Nejvyšší rady v obci Arbob u města Chodžentu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Tádžikistánu byla přijata 24. listopadu 1992 a skládá se ze třech vodorovných pruhů: červeného, bílého a zeleného (v poměru šířek 2:3:2, vlajka má poměr stran 1:2). Ve středu bílého pruhu je znak se zlatou korunou a sedmi hvězdami. Autory vlajky jsou Z. Chabibullajev, A. Zanevskij, I. Dodchudojevová, N. Ignatušinová a M. Sajdalijev.", "tgt_summary": "塔吉克斯坦斯坦国旗是一面三色旗,红、白、绿水平分布,中间有一金冠,围以七星。", "id": 2206443}
{"src_title": "Polotón", "tgt_title": "半色調", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "S myšlenkou půltónového tisku přišel již William Fox Talbot. Na začátku 50. let 19. století navrhl použití procesu „fotografického síta (rastru) nebo závoje“ v souvislosti s fotografickým procesem hlubotisku. Během následujících desetiletí bylo navrženo několik různých druhů sít. Jedním ze známých experimentátorů byl Stephen H. Horgan, když pracoval pro \"New York Daily Graphic\". První fotografie „vytištěná polotónovou technikou“ byla fotografie newyorské budovy Steinway Hall publikovaná v novinách \"Daily Graphic\" dne 2. prosince 1873. New York \"Daily Graphic\" pak publikoval „první reprodukci fotografie v plném tonálním rozsahu v novinách“ dne 4. března 1880 (s názvem \"A Scene in Shantytown\") jednoduchým polotónovým rastrem.  V australských novinách se začal půltónový tisk využívat v 80. letech 19. století a zabývali se jí převážně a zejména dřevorytci, jejichž úkolem bylo ilustrovat články novým způsobem. Redakce \"The Sydney Morning Herald\" fotografie nereprodukovala až do roku 1908.", "section_level": 1}, {"title": "Proces.", "content": "Tam, kde plynulý tón zobrazení (například fotografie na filmu) obsahuje nekonečný rozsah barev nebo stupňů šedi, metoda autotypie redukuje vizuální reprodukce na jednobarevný obraz, který je tištěn pouze jednou barvou inkoustu. Tato binární reprodukce závisí na optické iluzi – tyto drobné body díky lidskému oku splývají do jemných tónů.  Stejně jako barevná fotografie vyvinutá přidáváním filtrů a vrstev je barevný tisk založen na možnosti opakování procesu půltónů pro každou subtraktivní barvu – běžněji užívané jako barevný model CMYK. Díky částečné průhlednosti inkoustu je možné dosáhnout odlišných barev k vytvoření dalšího optického efektu – plnobarevného tisku.  Polotóny se dělí na tzv. pravé a nepravé. Pravé polotóny se využívají v klasickém hlubotisku, kde je sytost barvy daná jejím množstvím v daném místě.  Nepravé polotóny se využívají v podstatě ve všech ostatních tiskových technikách, kdy je využito buď tzv. autotypického, případně (zejména v digitálním tisku) stochastického (nepravidelného) rastru. Zde není sytost barvy určena jejím množstvím (to je v jednom bodu vždy stejné), ale právě velikostí (autotypický rastr), případně hustotou a velikostí (stochastický rastr) tiskových bodů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Polotón (\"autotypie\") je technika, která simuluje plynulý tón zobrazení pomocí pravidelného rozmístění bodů různé velikosti. Jako autotypie se pak označuje specifický obraz, který je důsledkem tohoto procesu.", "tgt_summary": "半色调(Halftone)是指为了模拟出连续调影像(色阶)的视觉感觉,一般用墨点(半色调网点)的大小或频率的改变,来模拟明暗的变化。 半色调(Halftone)技术是传统印刷中用来处理阶调并模拟连续调(Continue tone)的方法,通常也称为过网 (screening)技术。半色调是相对于连续调表示阶调的一种方法,一般我们所看到银盐相片上的影像是由连续的层次所构成,像这样的影像称之为连续调影像。相对而言,印刷机或打印机上所打印的图像,只能借由着墨或不着墨两种阶调来表现层次,像这样的两值化影像称为半色调影像。只要借由调整不同形式、不同大小的墨点,利用人眼可以将图像中邻近墨点进行视觉积分的原理,在一定的距离观察下,便可以使二值化影像重现连续调的感觉。也就是说,当这些墨点越小时,二值化影像就可以在越短的观测距离下,被人眼观测积分成近似连续调的影像。 随电脑科技的进步,数码半色调(Digital Halftoning)技术已经取代了传统的过网程序。一般数码过网的网点分成两种形式,分别为调幅网点(Amplitude Modulation, AM)与调频网点(Frequency Modulation, FM),简单来说,AM网点是利用网点面积大小来表现图像的浓淡深浅;FM网点则是以网点排列间距的疏密不同,来呈现图像的层次。 目前较常用的半色调技术主要可以分成有序抖动法、错误扩散法这里我们除了介绍上述常用的半色调技术,又额外介绍高重建品质的迭代式半色调技术称为LMS半色调技术与结合误差扩散法有序抖色法数码半色调技术,都充分表现与说明其方法比传统的半色调技术有更好的影像输出品质。", "id": 2599311}
{"src_title": "Saturday Night Live", "tgt_title": "週六夜現場", "src_document": [{"title": "Obsazení.", "content": "V úvodní znělce pořadu jsou herci představeni v alfabetickém pořádku podle příjmení (A–Z) a to tak, že nejprve vidíme \"Stálé\" herce a až na konci herce \"Na zkoušku\". Pokud se některý z herců \"Na zkoušku\" osvědčí, může povýšit mezi \"Stálé\". Současné obsazení je takovéto:", "section_level": 1}, {"title": "Uvaděči a hudební hosté.", "content": "V typické epizodě SNL se představuje \"uvaděč\", který začíná show úvodním monologem a vystupuje ve scénkách s herci, a hudební host, který předvede dvě a někdy i tři hudební čísla. V některých případech je \"uvaděč\" zároveň hudebním hostem a plní tedy obě funkce. Stalo se pravidlem, že v úvodním monologu \"uvaděč\" představí i hudebního hosta.", "section_level": 1}, {"title": "Vysílání.", "content": "Živé vysílání trvá hodinu a půl, končí tedy v 1:00 ráno. Nicméně show SNL byla ve třech případech nucena vysílat s pětisekundovým zpožděním. Jednalo se o díly, které uváděli Richard Pryor, Sam Kinison a Andrew Dice Clay.  O opakování epizod (mimo vyhrazený čas pro živé vysílání) se rozhoduje na základě několika faktorů. Pokud některá z epizod ještě opakována nebyla a těší se vysoké oblíbenosti u diváků, její šance na opětovné vysílání vzrůstá.  Čas od času se objevují speciální epizody, poskládané buď z různých scének z předešlých sezón, nebo s určitým \"Stálým\" hercem či s osobností, která SNL uváděla několikrát po sobě a nebo díly s určitou tematikou (Vánoce, Halloween). Před volbami se vyskytují skeče s politickým obsahem a hosty z řad politiků. (Hillary Clinton, Barack Obama, Sarah Palin).", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "SNL vyhrála řadu cen včetně 21 \"Primetime Emmy Awards\", 1 \"Peabody Award\" a 3 \"Writers Guild of America Awards\". V roce 2002 se umístila na 10. místě mezi \"50 nejlepšími pořady všech dob\" magazínu TV Guide a roku 2007 bylo mezi \"100 nejlepšími pořady všech dob\" magazínu Time.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika a kontroverze.", "content": "V některých případech byla scénka zcenzurována a neobjevila se v repríze. 21. listopadu 1992, scénka „Waynův svět“ zesměšňovala Chelsea Clinton (tehdy 12letou dceru Billa Clintona – v té době kandidáta na prezidenta). Ve scénce bylo naznačeno, že Chelsea není schopná vyvolat u mužů erekci. Tento vtip byl odstraněn ze všech opakování. Roku 1998 byl odstraněn krátký animovaný film „Conspiracy Theory Rock“, protože podle Lorna Michaelse prý „nebyl vtipný“.", "section_level": 1}, {"title": "Incident s Ashley Simpson.", "content": "Ashley Simpson se objevila jako hudební host v říjnu 2004 a jako všichni ostatní i ona měla vystoupit s dvěma hudebními čísly. První píseň, „Pieces of Me“, se obešla bez problémů. Když však zpěvačka začala píseň „Autobiography“, z reproduktorů se ozvaly znovu vokály pro „Pieces of Me“ ještě před tím, než Simpson vůbec zvedla mikrofón k ústům. Zpěvačka se pokusila zmenšit trapas improvizovaným tanečkem, ale nakonec odešla z pódia. Na konci pořadu se divákům omlouvala.", "section_level": 2}, {"title": "Incident se Sinead O’Connor.", "content": "V roce 1992 byla hudebním hostem Sinead O’Connor. Zazpívala a cappella verzi písně „War“ od Boba Marleyho, kterou chtěla protestovat proti sexuálnímu zneužívání v římskokatolické církvi. Místo slov „fight racial injustice“ zazpívala „fight sexual abuse“. Pak se slovy „Fight the real enemy“ roztrhla fotografii papeže Jana Pavla II. Nikdo v SNL nebyl s tímto činem obeznámen, jelikož během zkoušky (dress rehersal) proběhlo vše standardně. Lorne Michaels proto všechny vyzval, aby na konci písně netleskali. Vystoupení nebylo reprízováno.", "section_level": 2}], "src_summary": "Saturday Night Live (SNL) je komediální noční televizní show, vytvořená a Dickem Ebersolem. Premiéru měla na americké stanici NBC dne 11. října 1975 pod původním názvem \"NBC's Saturday Night\".", "tgt_summary": "《周六夜现场》(英语:Saturday Night Live,缩写为,又译作“周末夜现场”)是美国一档于周六深夜时段直播的喜剧小品类综艺节目。节目由创立,并由发展。节目于1975年10月11日在全国广播公司首播,原名《NBC的周末夜》()。节目由一系列讽刺恶搞当下政治和文化的喜剧小品组成,其演职人员数量众多且不断更新。因此,节目自开播以来培育出了许多优秀的喜剧演员与脱口秀主持人等喜剧人才。每集节目均有一位嘉宾担任客座主持,这位嘉宾通常要表演一段独角戏作为节目开场,同时还会与演职人员一同表演节目中其他的喜剧小品。每集节目还会邀请一位音乐嘉宾在节目中表演。每集节目一般以及之前的一段小品作为开始,在小品结尾,演员会并高喊“来自纽约的直播,这是周六夜!”(),然后节目便正式开始。", "id": 1163458}
{"src_title": "Utilitarismus", "tgt_title": "功利主義", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zakladatelem utilitarismu byl britský filosof a společenský reformátor Jeremy Bentham (1748–1832), který jej vyložil v knize \"Úvod do principů morálky a zákonodárství\" (1789). Podobné myšlenky ovšem zastával už Epikúros (340-270 př. n. l.), osvícenský materialismus a někteří angličtí myslitelé novověku (Thomas Hobbes, Francis Hutcheson, David Hume). Ke klasikům utilitarismu dále patří John Stuart Mill (\"Utilitarianism\", 1863) a Henry Sidgwick (\"Methods of Ethics\", 1875).  Jakkoli se utilitarismus zdá být jasný a jednoduchý, u některých myslitelů fakticky znamená egoismus (hledání vlastního prospěchu), kdežto Hutchesonova klasická formulace „co největší prospěch pro co nejvíce lidí“ naopak zdůrazňuje, že by měl oceňovat prospěch druhých stejně jako svůj vlastní. Proto byl utilitarismus ostře kritizován (například už Immanuelem Kantem), ale jako pokus o zdůvodnění čistě laické morálky si stále zachovává svůj vliv, zejména v anglicky mluvícím světě.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy utilitarismu.", "content": "Přitažlivost utilitarismu spočívá v tom, že je snadno pochopitelný a nabízí možnost hodnocení, které by platilo pro každého stejně. Jeho skeptická varianta, která uvažuje jen o vlastním prospěchu, ovšem by už nebyla etikou, nýbrž teorií sobecké společnosti. Naproti tomu ideálnější varianty (Hutcheson, J. St. Mill, Sidgwick), které chtějí prospěch druhého hodnotit přesně stejně jako prospěch vlastní, předpokládají u každého mravní smysl (\"moral sense\"), jímž se člověk odlišuje od zvířat. Někteří autoři považují za „užitek“ jednání jen jeho bezprostřední, okamžitý prospěch, kdežto jiní do něho zahrnují i výhled na prospěch budoucí, který je ovšem vždycky nejistý. Někteří uvažují jen o hmatatelném užitku (majetek, požitek, zisk), jiní zdůrazňují pocit štěstí člověka, který pomohl druhému.", "section_level": 1}, {"title": "Klasický utilitarismus.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Jeremy Bentham.", "content": "Zakladatel utilitarismu, který jeho základní principy sepsal v knize „Úvod do principů mravnosti a zákonodárství“ z roku 1789, kde hodnotil užitečnost zákonů a ty bez užitku chtěl zrušit. „Užitkem“ zde rozumí například blahobyt nebo štěstí, které chce měřit „výpočtem obšťastnění“ (\"felicific calculus\") ze šesti parametrů: intenzity, trvání, jistoty (že účinek nastane), blízkosti (čím bližší, tím cennější), čistoty ‚(nesmíšenosti s jinými) a rozsahem (počtem lidí, kterým jednání prospěje). Většina Benthamových knih nebyla publikována, až je Etienne Dumont začal vydávat ve francouzštině.", "section_level": 3}, {"title": "John Stuart Mill.", "content": "Mill své myšlenky sepsal v knize „Utilitarismus“ z roku 1861, kde odmítá kvantitativní měření blaha a vylučuje Benthamův hédonistický výpočet. „Je absurdní si myslet, že zatímco při hodnocení všech ostatních věcí se uvažuje kvalita stejně jako kvantita, u hodnocení potěšení by mělo záležet pouze na kvantitě.“ (Mill, 2011) Utilitarismus je pro něho základ morálky, hodnocení podle užitku a principů největšího štěstí. Zdůrazňuje, že „užitek“ a „štěstí“ nelze omezovat na okamžité pocity a že musí zahrnovat i očekávané účinky v budoucnosti. Rozlišuje různé druhy potěšení, které není možné měřit a počítat, a uvědomuje si, že pokud není možné zvyšovat pocit štěstí, musí se snížit pocit neštěstí.", "section_level": 3}, {"title": "Henry Sidgwick.", "content": "Britský filosof se v knize „Metoda etiky“ z roku 1874 snaží utilitarismus obhájit, i když s vážnou výhradou. Podle Sidgwicka lze lidské jednání racionálně obhájit buďto egoismem, nebo odvoláním se na mravní intuici, anebo na jeho užitek. Utilitarismus je podle Sidgwicka základní, neboť například intuice si nedovede poradit s konfliktem hodnot a potřebuje racionální pravidlo pro rozhodování. To jí poskytuje utilitarismus, který lze právě tak použít i při výkladu nejasných pravidel atd. Chápe jej tedy jako doplňující praktickou pomůcku v dilematických situacích. Jeho výhrada spočívá v tom, že utilitaristická úvaha vyžaduje dobré informace a dobrou schopnost logického myšlení. Komu jedno nebo druhé chybí, snadno by v úvaze zabloudil a rozhodl ještě hůř, než když se spolehne na mravní intuici.", "section_level": 2}, {"title": "Ideální utilitarismus.", "content": "Ideální utilitarismus je nejčastěji spojován s britským filosofem Georgem Edwardem Moorem a jeho dílem „Principa Ethica“ z roku 1903. Moore byl pluralista a tvrdil, že dobro nemůže být jen slast, jak to tvrdili hedonisté, nýbrž patří k němu i jiné cenné věci, například krása, která nezávisí na našich pocitech. Naopak dbát na krásu, hledat ji a oceňovat, může být dokonce povinnost.  Kladl také důraz na „organickou jednotu“, neboť vnitřní hodnota celku je daleko vyšší než součet jednotlivých částí. Tak například lidské tělo jako živý celek má daleko vyšší hodnotu než jeho jednotlivé části a bylo by nesmyslné chtít tuto hodnotu zvyšovat přidáním třeba další nohy. Podobně sama krása nějaké věci má malou pozitivní hodnotu, když k ní však přistoupí ještě vnímání této krásy, vznikne celek daleko větší hodnoty, než kdyby se ty dvě malé hodnoty sečetly.", "section_level": 2}, {"title": "Negativní utilitarismus.", "content": "Jinou verzí, kterou podporoval například Karl Popper, je negativní utilitarismus: místo maximalizace štěstí, jež je obtížné definovat, je důležitá snaha minimalizovat utrpení. Jenže důsledná aplikace tohoto principu by vyžadovala radikální řešení: lidské utrpení lze úplně vymýtit jen tak, že by byli všichni lidé (bezbolestně) vyhubeni. Novější verze negativního utilitarismu proto žádají jen omezování takového utrpení, které vzniká z omezení svobody, z nemožnosti uskutečňovat své volby či preference.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika utilitarismu.", "content": "Utilitarismus není jen jedna teorie, ale řada různých teorií, které se rozvíjely více než dvě století. Kritika tedy může mít rozdílné důvody a rozdílné cíle.  (Jeremy Bentham)", "section_level": 2}], "src_summary": "Utilitarismus (z latinského \"utile, utilis\", užitečný, česky utilitářství) je rozšířený a vlivný filosofický a etický směr, který chce lidské jednání poměřovat a hodnotit podle toho, kolik užitku (štěstí, blaha, dobra) způsobí, případně kolik zla (utrpení, bolesti, nouze) odstraní. V obou případech hodnotí jednání pouze podle jeho důsledků (konsekvencí) a patří tedy mezi konsekvencialistické směry. Protože hodnotí podle subjektivního hodnocení dobra jako prospěchu, užitku nebo štěstí a naopak zla jako utrpení a bolesti, je to směr eudaimonistický či hedonistický.", "tgt_summary": "功利主义(英语:Utilitarianism)又译作效益主义,是一种伦理学之理论类型,认为最正确的行为是将效益达到最大。“效益”就是快乐,倾向得到最大快乐,而倾向避免痛苦就是正确。功利主义的创始人边沁将效用描述为一个行为所产生的所有快感的总和,减去参与此行为的所有人的痛苦。功利主义是一种结果主义,结果主义认为任何行为的结果是评判对错的唯一标准。与其他形式的结果主义(如伦理利己主义)不同的是,功利主义平等地考虑所有受牵连的人的利益,乃至有些更顾及动物之利益。", "id": 57066}
{"src_title": "Mezní užitek", "tgt_title": "边际效用", "src_document": [{"title": "Zákon klesajícího mezního užitku.", "content": "Zákon klesajícího mezního užitku říká, že mezní užitek s růstem objemu spotřebovávaného statku klesá. Z toho vyplývá, že nejvyšší přírůstek uspokojení potřeb přináší první spotřebovávaná jednotka statku. Každá další jednotka přináší spotřebiteli menší užitek, za předpokladu, že se nemění intenzita spotřebitelových potřeb a vzácnost tohoto statku. Ve vztahu k celkovému užitku to znamená, že zatímco mezní užitek při každé další spotřebované jednotce statku klesá, celkový užitek se naopak zvyšuje. Ovšem platí, že s růstem objemu spotřebovávaného statku se zvyšuje stále pomaleji.", "section_level": 1}, {"title": "Historie vzniku teorie.", "content": "Vznik teorie mezního užitku je spojen s tzv. marginalisty. Ti reagovali na klasickou ekonomickou školu, která se, z jejich pohledu, zaměřovala pouze na nabídkovou stranu trhu a podceňovala stranu poptávky. Marginalisté kladou důraz hlavně na spotřebitele. Za důležitou považovali teorii hodnoty. Právě ta objasňovala alokaci zdrojů. Hlavními představiteli marginalismu, kteří rozpracovali teorii mezního užitku jsou William Jevons, Léon Walras a Carl Menger.", "section_level": 1}, {"title": "Předchůdci marginalismu.", "content": "Švýcarský matematik Daniel Bernoulli jako první definoval mezní užitečnost bohatství. Podle jeho tvrzení užitečnost dodatečného bohatství s rostoucím bohatstvím klesá. Za dalšího předchůdce marginalismu je považován Johann H. von Thünen, který během zkoumání rozmístění produkce přišel s teorií mezní produktivity. Augustin A. Cournot ve své knize \"Zkoumání matematických principů teorie bohatství z roku\" 1838, jako první nakreslil funkci poptávky. Definoval poptávku jako funkci vyjadřující klesající poptávané množství v závislosti na růstu ceny. Nedokázal však nijak propojit tuto funkci s užitečností. O to se významnou měrou zasloužil Jules Dupuit. Ten na základě svých úvah o tom, že cena nevyjadřuje skutečnou hodnotu statku, přišel s něčím, co A. Marshall později nazval přebytkem spotřebitele. Posledním tzv. předchůdcem marginalismu je Wilhelm H. Gossen. Jevons a Walras se odkazovali hlavně na Gossena, jako na svého předchůdce. Jeho dílo \"Vývoj zákonů lidského chování\" (1854) formovalo základy teorie mezní užitečnosti, což definuje jako užitečnost poslední jednotky statku. Hodnota statku je, podle Gossena, vyjádřením subjektivního ocenění statku spotřebitelem.", "section_level": 1}, {"title": "Marginalistická revoluce.", "content": "William Jevons odmítal názory politické ekonomie v čele s jejími hlavními představiteli Davidem Ricardem a Johnem Stuartem Millem. Ekonomie má, podle Jevonsova názoru, vysvětlovat jednání ekonomického člověka, který se snaží maximalizovat své uspokojení s minimálními náklady. Tyto názory formoval ve svém stěžejním díle \"Teorie politické ekonomie\". Mezní užitek definoval jako první derivaci z celkového užitku. O rozvoj teorie mezního užitku se dále zasloužil Léon Walras, představitel Laussanské školy. Walras odvodil funkce poptávky a nabídky z mezních užitečností. S pomocí mezní užitečnosti dále zformuloval svou teorii spotřebitelovy rovnováhy. Posledním z trojice, který je považován za zakladatele marginalistické teorie, je představitel rakouské školy Carl Menger. Ten se připojil ke kritice klasické politické ekonomie. Podle Mengera je hodnota statku subjektivním významem pro konkrétního jedince. Ve své teorii hodnoty Menger definoval statky prvního řádu, které uspokojují lidské potřeby přímo a statky vyšších řádů. Ty uspokojují potřeby lidí nepřímo a slouží k výrobě statků prvního řádu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezní užitek je užitek dodatečně získané jednotky daného statku, či služby, v daném okamžiku.", "tgt_summary": "在微观经济学中,边际效用(英语:marginal utility),又译为边际效应,是指每新增(或减少)一个单位的商品或服务,它对商品或服务的收益增加(或减少)的效用,也即是「效用──商品或服务量」图的斜率。经济学通常认为,随着商品或服务的量增加,边际效用将会逐步减少,称为边际效应递减定律。", "id": 1528097}
{"src_title": "Achille Lauro", "tgt_title": "阿基萊·勞倫號", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Loď byla objednána v roce 1938, první práce na kýlu byly započaty roku 1939 v nizozemském Vlissingenu. Výroba byla přerušena druhou světovou válkou a dvěma nálety a loď byla dokončena jako \"Willem Ruys\" až roku 1947. Na první plavbu vyplula 2. prosince 1947. Loď délky 192 a šířky 25 metrů mohla ubytovat až 900 pasažérů. Byla vybavena 8 motory Sulzer a 2 šrouby.  Roku 1964 byla prodána firmě Flotta Lauro Line (později Star Lauro, nyní MSC Cruises) a přejmenována na \"Achille Lauro\" podle italského politika a bývalého starosty Neapole. Byla přestavěna a modernizována a byla uvedena do služby roku 1966. Byla nasazena například při evakuaci Britů uvězněných během šestidenní války. Během cesty do Durbanu byla 30. listopadu 1994 u somálského pobřeží zachvácena požárem. Evakuovaná loď se o tři dny později potopila.", "section_level": 1}, {"title": "Únos.", "content": "7. října 1985 byla \"Achille Lauro\" na trase z Alexandrie do Port Said unesena čtyřmi členy Palestinské osvobozenecké fronty. Únosci požadovali propuštění 50 palestinských vězňů z izraelských vězení, přičemž vyhrožovali zabitím Američanů a Židů mezi pasažéry. Loď plující podél severoafrického pobřeží nasměrovali k syrskému přístavu Tartus. Poté co jim nebylo vydáno povolení vplout do přístavu, zastřelili 69letého amerického občana Leona Klinghoffera židovského původu. Klinghoffer, který se pohyboval na kolečkové židli a nemohl se podrobit příkazům únosců, byl střelen do čela a jeho tělo i kolečková židle byly hozeny do moře.  Poté byla loď nasměrována na Port Said v Egyptě. V Port Saidu došlo k dohodě mezi únosci a egyptským prezidentem Mubarakem. Bylo jim umožněno opustit loď a odletět běžnou linkou do Tuniska. Během letu byl letoun egyptských aerolinií Boeing 737 přinucen americkými stíhačkami, které vystartovaly z letadlové lodi USS Saratoga ve Středozemním moři, přistát na základně NATO Sigonella na Sicílii. Únosci byli zatčeni. Po nedorozumění mezi USA a italskou vládou bylo umožněno zbylým cestujícím včetně hlavy únosu Abu Abásse na palubě letadla pokračovat v letu. Abbás byl zatčen roku 2003 americkou armádou v Iráku a zemřel roku 2004.", "section_level": 1}, {"title": "V kultuře.", "content": "O únosu byl roku 1990 natočen film \"Únos lodi Achille Lauro\" s Burtem Lancasterem v hlavní roli.  Roku 1991 složil minimalistický skladatel John Adams operu pojmenovanou podle jediné oběti tohoto útoku palestinských teroristů The Death of Klinghoffer (Smrt Klinghoffera). Autorkou libreta byla Alice Goodmanová, do češtiny jej přeložila Vlasta Reittererová", "section_level": 2}], "src_summary": "Achille Lauro (původním názvem \"Willem Ruys\") byla osobní dopravní loď, která je známá především kvůli únosu palestinskými teroristy roku 1985.", "tgt_summary": "阿基莱·劳伦号(Achille Lauro),旧名威廉·莱斯号,是一艘客轮,最有名的即是1985年的劫船事件。", "id": 2077532}
{"src_title": "Núbie", "tgt_title": "努比亚", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Pro tuto oblast je typické pouštní podnebí s vysokými teplotami a nízkou vlhkostí vzduchu.  Núbijci hovoří nejméně dvěma nářečími z núbijské jazykové skupiny, která patří spolu s jazyky Nobiin, Kenuzi-Dongola, Midob a několika příbuznými nářečími ze severních částí pohoří Nuba v jižním Kordofane do Nilsko-saharské jazykové rodiny. Další nářečí, Birgid, bylo používáno alespoň do roku 1970 na sever od Njaly v Darfúru, ale v dnešní době je mrtvé. Stará núbijština byla používána hlavně v náboženské literatuře z 8. a 9. století po n. l. a je považována za předchůdce moderního jazyka Nobiin.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pravěk.", "content": "Archeologické nálezy naznačují, že neolitická populace údolí Nilu sem pravděpodobně přišla ze Súdánu stejně jako ze Sahary a po dobu pravěku tvořily všechny tři oblasti okruh s jednotnou kulturou.  Okolo roku 3800 před n. l. vznikla první „núbijská“ kultura označovaná jako skupina A. Existovala současně s městskými státy předdynastického Horního Egypta kultury Nakáda a byla s ní etnicky i kulturně podobná. Nálezy z Kustulu dokládají, že okolo roku 3300 před n. l. existovalo v oblasti jednotné království, které udržovalo významné obojstranné styky s nakádskou civilizací Horního Egypta, a to jak ve výměně kulturních poznatků, tak i při mísení obyvatelstva. Je možné, že tento útvar ovlivnil sjednocení Egypta a velmi pravděpodobně přispěl do seznamu egyptské ikonografie, například bílou korunou a serechem, odznaky pozdějších faraonů. V čase přechodu k archaické době si Nakáda při své snaze o dobytí a sjednocení Nilského údolí, jak se zdá, podmanila Ta-Seti (království, ve kterém ležel Kustul) a připojila ho k vznikajícímu egyptskému státu jako první egyptský nom. Zdá se, že v čase první dynastie byla oblast skupiny A zcela vylidněna, pravděpodobně v důsledku stěhování lidí na území na západě a jihu. Skupina A začala upadat na začátku 28. století před n. l.  Následující kultura v Núbii je označována jako skupina B. V dřívějších dobách se předpokládalo, že lid skupiny B přišel do Núbie z jiné oblasti, ale dnes většina historiků věří, že skupina B byla zchudlou skupinou A. Důvody nejsou objasněny, ale tento vývoj mohl být způsoben egyptskou invazí a pleněním začínajícím touto dobou.  Věří se, že Núbie sloužila jako obchodní prostor mezi Egyptem a tropickou Afrikou už před rokem 3100 před n. l. Egyptští řemeslníci používali eben a slonovinu z rovníkové Afriky už před tímto datem.", "section_level": 2}, {"title": "Starověk.", "content": "O Núbii se poprvé hovoří v záznamech o obchodní výpravě během Staré říše z roku 2300 před n. l. Egypťané používali obchodní síť, která vedla z Asuánu nad prvním Nilským kataraktem, což byla nejjižnější hranice Egypta v tomto období, přes Núbii do tropické Afriky, ze které do jejich říše proudilo zlato, kadidlo, slonovina, ebenové dřevo a exotická zvířata. Núbijci byli rovněž najímáni jako žoldnéři pro vojenské výpravy. Tento obchod přinesl do Núbie bohatství a stabilitu. V období vlády 6. dynastie byla už Núbie rozdělena na vícero malých království.  O tom, zda skupina C, která se rozvíjela od roku 2240 do roku 2150 před n. l., byla výsledkem dalšího vnitřního vývoje v Núbii nebo vpádu útočníků, se vedou spory. Mezi keramikou skupiny A a C existuje jednoznačná podobnost, což by mohlo ukazovat na obnovení moci vyhnané skupiny A nebo návrat k předchozím formám umění. V této době také došlo k vysychání Sahary, což mohlo způsobit náhlé nájezdy saharských kočovníků. Keramika skupiny C je charakteristická rýhováním čarami s bílou výplní a napodobováním povrchu košů.  Současně se skupinou C existovala v Núbii také kultura pánvových hrobů nazvaná podle mělkých hrobů. Příslušníci této kultury jsou spojeni s východním břehem Nilu, ale obě kultury určitě udržovaly vzájemný styk. Keramika pánvových hrobů je charakterizovaná vtlačovanými čarami u svých keramických výrobků, ale v menší míře než u skupiny C, přičemž mezi geometrickou výzdobou měla ponechaný volný prostor.  Do období Střední říše a 12. dynastie faraonů se datují snahy Egypta o ovládnutí Núbie s cílem získat kontrolu nad obchodní sítí v severní Núbii a přímý přístup k obchodu s jižní Núbií. Jako výsledek několika vojenských tažení byla v tomto období Núbie připojena k Egyptu, pro který se stala zprostředkovatelem obchodu s africkým vnitrozemím. Z Núbie Egypt získával kožešiny, kadidlo, slonovinu, koření, dobytek, kámen, dřevo a zlato. Egypťané vybudovali síť pevností sahající až pod druhý nilský katarakt. Zdá se, že mezi posádkami pevností a místním obyvatelstvem bylo udržované mírumilovné spolužití, ale ovlivňovali se pouze minimálně.", "section_level": 2}, {"title": "Spekulace o starověké velmoci.", "content": "Nejnovější nálezy archeologů a egyptologů jsou zdrojem spekulací o existenci núbijské velmoci dávno před Egyptem. Významným nálezem je také objevení soch bohů Amona a Mut", "section_level": 3}, {"title": "Království Kuš.", "content": "Během Druhého přechodného období se Núbie opět osamostatnila. Z tohoto období pochází první království, kterému se podařilo sjednotit velkou část oblasti, království Kerma, nazvané podle svého předpokládaného hlavního města Kerma, jednoho z nejranějších městských osídlení v tropické Africe. Kultura obyvatel se nazývá kermská. Egypťané toto království nazývali královstvím Kuš.  V roce 1750 před n. l. už byli panovníci Kermy dostatečně mocní, aby dokázali řídit výstavbu rozsáhlých stavebních objektů z nepálených cihel a vlastnili hroby s bohatou výbavou a lidskými oběťmi. Řemeslníci byli zruční v práci s kovem a jejich keramika předstihla i keramiku egyptskou.  Za Nové říše obnovili Egypťané svoje výboje a podařilo se jim porazit království Kerma a dosáhnout až ke čtvrtému nilskému kataraktu. V dobách Thutmose I., okolo roku 1520 před n. l., byla podmaněna celá severní Núbie. Egypťané vybudovali nové správní středisko v Napatě a využívali Núbii jako zdroj zlata, které udělalo z Egypta největšího producenta zlata na Blízkém východě.  Na sklonku období Nové říše se Núbie vymanila z egyptského vlivu. Vzniklo nezávislé království Kuš se sídlem v Napatě, později v Meroe. Po svém odchodu zanechali Egypťané v Núbii své potomky, kteří se smísili s původními obyvateli, přijali jejich zvyky a vytvořili základ království Kuš. Kušité přijali mnohé egyptské zvyklosti jako například egyptské náboženství a stavbu pyramid.  Roku 770 př. n. l. panovník Kuše jménem Kašta dobyl Théby a prohlásil se vládcem celého Egypta. Jeho syn Pianchi dobyl území nilské delty a založil tak tzv. kušitskou dynastii, 25. dynastie). Jeho potomci převzali zvyky egyptských faraonů, nenechávali se však pochovávat v Egyptě, ale v pyramidách, které si nechali vystavět v Kurru a později v Buri v Núbii.  Po dobytí Egypta Asyřany v roce 671 př. n. l. se tehdejší faraon Tanutamon vrátil do rodného království Kuš. Království zůstalo nezávislým i v době římské nadvlády v Egyptě. Římané s ním však obchodovali a najímali si Kušity jako žoldnéře.  V této době došlo k rozpadu Núbie na menší území ovládané silnými jednotlivci nebo generály, kteří svou moc opírali o malé armády žoldnéřů. Tyto skupiny vedli boj o nadvládu nad Núbií, což vedlo k oslabení celé země.  V určitou dobu byla Kuš dobyta příslušníky skupiny Noba, od jejichž jména je možná odvozen název Núbie (jinou variantou vzniku tohoto názvu je egyptské slovo nub, které znamenalo zlato). Od této doby nazývali Římané tuto oblast Nobatea. Dnešní výzkumy v oblasti populační genetiky ukazují, že v povodí Nilu existoval pohyb genetického materiálu ve směru z jihu na-sever. Podobně také lingvistické doklady naznačují, že Núbijci přišli původně z jihu nebo jihozápadu. Výzkum na poli historické lingvistiky naznačuje, že núbijská jazyková skupina Nilo-núbijských jazyků se musela oddělit od núbijských jazyků, kterými se dosud hovoří v pohoří Nuba v súdánském Kordofane, před aspoň 2500 lety.", "section_level": 2}, {"title": "Núbie ve středověku.", "content": "Okolo roku 350 n. l. na Núbii zaútočilo etiopské království Aksúm a království Kuš se rozpadlo. Na jeho místě vznikla po určité době čase tři menší království: Nobatie s hlavním městem Pachoras (dnes Faras) na severu, mezi prvním a druhým Nilským kataraktem, Makúrie s hlavním městem Stará Dongola uprostřed a Alódie s hlavním městem Soba (nedaleko Chartúmu) na jihu. Nobatský král Silko porazil okolo roku 500 n. l. kočovný kmen Blemmijů a zaznamenal svoje vítězství v řeckém nápisu vytesaném na stěnách chrámu v Talamis (dnes Kalábša).", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí křesťanství.", "content": "Biskup Atanázius Alexandrijský vysvětil jistého Marka jako biskupa Fíl krátce před svou smrtí roku 373, což dosvědčuje, že v 4. století křesťanství proniklo do Núbie. Jan Efezský zaznamenal, že monofyzitský kněz jménem Julian obrátil krále Nobatie a jeho dvůr na víru kolem roku 545. Jan také poznamenává, že království Alódie přijalo křesťanství kolem roku 569. Jan z Biscloria však zaznamenal, že království Makúrie bylo obráceno téhož roku na římsko-katolické křesťanství, což by mohlo naznačovat, že Jan Efezský se mýlí. Pochybnosti o jeho svědectví zvyšuje záznam v kronice alexandrijského patriarchy řecké ortodoxní církve Eutycha, který uvádí, že roku 719 církev v Núbii přestoupila z řecké ortodoxní církve k etiopské ortodoxní církvi.  V 7. století království Makúrie vzrostlo natolik, že se stalo dominantní mocností v núbijské oblasti. Království bylo dostatečně silné, aby zastavilo šíření islámu Araby, kteří se zmocnili Egypta. Po několika neúspěšných útocích vládci Egypta a Makúrie uzavřeli dohodu o mírovém soužití a obchodu. Tato smlouva vydržela šest století. V průběhu století však příliv arabských obchodníků přinesl do Núbie islám a ten postupně nahradil křesťanství. Okolo roku 1350 byl „královský“ kostel v Dongole přeměněn na mešitu.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní Núbie.", "content": "Ve 14. století se vláda v Dongole rozpadla a Núbie se dostala do područí Egypta. V následujících stoletích došlo k několika útokům na Núbii a vzniku mnoha malých království. Severní Núbie byla podřízena přímo Egyptu, zatímco jih připadl v 16. století sultanátu Sennar nacházejícímu se na území dnešního Súdánu. Na začátku 19. století, během vlády Mehmeta Aliho, se dostala celá Núbie pod nadvládu Egypta a později se stala součástí Anglicko-egyptské kondomínie.", "section_level": 1}, {"title": "20. století.", "content": "Po rozpadu koloniálního panstva v severní Africe byla Núbie rozdělena mezi Egypt a Súdán.  Mnoho egyptských Núbijců bylo donuceno se vystěhovat kvůli vybudování Asuánské přehrady a vzniklému Násirovu jezeru. Dnes je možné núbijské osady nalézt na sever od Asuánu, na západním břehu Nilu a na ostrově Elefantina. Mnoho jich žije též v Káhiře a dalších velkých městech Egypta.", "section_level": 2}], "src_summary": "Núbie je historické území rozprostírající se v údolí Nilu v oblasti dnešního severního Súdánu a jižního Egypta. Větší část Núbie se nachází v Súdánu, pouze jedna čtvrtina leží v Egyptě. Je to též historické území, na kterém se ve starověku nacházela Núbie jako nezávislé království.", "tgt_summary": "努比亚()是位于埃及南部与苏丹北部之间沿着尼罗河沿岸的地区,今日位于阿斯旺(位于尼罗河第一瀑布下游)与凯里迈 (苏丹)(或称库赖迈,位于尼罗河第四瀑布下游)之间。努比亚一词可能来自埃及语中的金(\"nub\")或诺巴(Noba)。一般的,从阿斯旺到瓦迪哈勒法之间的地区被称为下努比亚,从瓦迪哈勒法到库赖迈之间的地区则被称为上努比亚。有时人们也会将库赖迈到喀土穆之间的地区称为南努比亚。努比亚自古以来便被看做地中海地区的埃及与非洲黑人区之间的交接处。", "id": 3052120}
{"src_title": "Sachalinská oblast", "tgt_title": "萨哈林州", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Sachalinská oblast se skládá z ostrovů ležících v severním Pacifiku. Nejvyšším bodem je sopka Alaid (2 339 m n. m.) na Atlasově ostrově v Kurilském souostroví.  Podnebí je zde chladné, přímořské s výraznými rozdíly mezi severními a jižními částmi (průměrná roční teplota je na severu -1,5 °C, na jihu +5,3 °C).  Oblast leží ve dvou časových zónách, převážná část má čas UTC+11, pouze Severokurilský rajón má UTC+12.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní zdroje.", "content": "Oblast má vysoký potenciál přírodních zdrojů. Jde především o energetické zdroje - černé uhlí na Sachalinu, ropa a plyn na pobřeží a v šelfových vodách. Z odhadovaných zásob se těží jen malé množství, přesto se koncem nultých let jednadvacátého století ročně těžilo 3,7 mil. t černého uhlí, 15,4 mil. t ropy a 19 mld. m3 zemního plynu.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "Kromě těžebního průmyslu má význam námořní rybolov (v r. 2010 bylo uloveno 550 tis. t ryb) a dřevozpracující průmysl, jehož finálními výrobky je převážně řezivo. Výroba stavebních hmot má jen místní význam, stejně tak i potravinářský průmysl s výjimkou výroby produktů z agaru, která má vysoký podíl na celoruské výrobě.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Klíčový význam pro oblast má letecká doprava. Jediným mezinárodním letištěm je \"Chomutovo\" u Južno-Sachalinska. Létá se odtud do Číny (Charbin), Japonska (Tokio, Sapporo), Korey (Soul). Kromě hlavních vnitrostátních linek (jako Moskva, Chabarovsk, Vladivostok atd.) se zde provozují linky lokálního významu, především na Kurilské ostrovy.  V Sachalinské oblasti je 8 námořních přístavů, z nichž nejvýznamnějším je Cholmsk se dvěma terminály - Sachalinským západním námořním přístavem s ročním obratem 2,5 mil. tun a Cholmským námořním obchodním přístavem s obratem 2 mil. tun. K důležitým přístavům patří dále Poronajsk (hlavní základna rybářských lodí), Korsakov (osobní trajekt do Wakkanai v Japonsku) a na severu Sachalinu Moskaljvo, který zamrzá po sedm měsíců a má roční obrat 15 tis. tun.  Na Sachalinu jsou železniční trati o celkové délce 805 km. Vedou převážně po východním pobřeží a jejími krajními stanicemi jsou Nogilki na severu a Šachta-Sachalinskaja na jihu. Z trati odbočuje několik větví k významným sídlům. Rozchod kolejí, který je z historických důvodů většinou japonský úzký 1 067 mm, je v současnosti (2012) upravován na ruský standard 1 520 mm. Trať je s pevninou propojena železničním trajektem Cholmsk – Vanino. Od padesátých let se plánuje propojení s pevninou. Investiční náklady na most a nezbytnou trať jsou odhadovány no 230 mld. rublů. Celkový objem přepravy po železnici byl v r. 2010 3,5 mil. t a 1,1 mil. osob.  Automobilová doprava má širší význam pouze na Sachalinu, celkový objem přepravy v oblasti byl v r. 2009 3,4 mil. t a 32 mil. osob. Silniční síť není hustá a kromě místní dopravy je využívána především ke svozu dřeva, případně přepravě stavebního materiálu pro těžební průmysl.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Počet obyvatel je dle sčítání lidu z 2010 497 973.  Pokud jde o etnické skupiny, jsou Rusové zdaleka největší skupinou následováni Korejci, Ukrajinci a celou řadou menších národností. Při posledním sčítání v roce 2010 nedeklarovalo svoji národnost 24 035 osob. Kromě národností uvedených v tabulce níže zde žijí i další skupiny s podílem menším než 0,06 %. V oblasti bylo zaznamenáno 127 odlišných etnických skupin, přičemž se 219 obyvatel identifikovalo jako etničtí Japonci.  Původními etniky Sachalinské oblasti jsou Nivchové (na Sachalinu) a Ainuové, kteří však nedávno přestali mluvit svým původním jazykem. Data pro populaci Ainuů nejsou dostupná; Ainuové mohou být jednak zahrnuti v kategorii \"Ostatní\", nebo je možné, že se přihlásili k japonské národnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Sídla.", "content": "Tabulka níže uvádí největší sídla v Sachalinské oblasti (bez aglomerace) podle sčítání v r. 2010 a vzestup nebo pokles v porovnání s předchozím sčítáním.  Původními obyvateli Sachalinské oblasti jsou Nivchové a Orokové, kteří obývají severní oblasti Sachalinu. Kromě nich zde také žili Ainuové kteří obývali jih Sachalinu a Kurilské ostrovy.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ostrov Sachalin byl odedávna v čínské sféře vlivu a Kurily, přinejmenším jejich jižní ostrovy, se dostaly do japonské sféry počátkem 17. století. Za dynastie Ming vyslali Číňané na Sachalin v roce 1616 400 vojáků, ale později posádku zrušili. Díky tomu nic nebránilo Japoncům, a později ani Rusům, aby ostrov osidlovali. Japonské sídlo Ootomari bylo založeno v roce 1679. V sedmnáctém století dorazili do oblasti také první evropští cestovatelé, z nichž nizozemský mořeplavec Martin Gerritsz de Vries proplul podél východního japonského pobřeží až k jižním Kurilám a dále k východnímu pobřeží Sachalinu, aniž by objevil některé důležité průlivy, takže Hokkaidó i Sachalin považovali Evropané za součást kontinentu. Teprve Jean-François de La Pérouse objevil v r. 1787 pro Evropany průliv mezi Hokkaidem a Sachalinem, a přestože neproplul Tatarským průlivem, považoval Sachalin za ostrov. Tímto průlivem proplul jako první japonský mořeplavec \"Mamija Rinzó\" v r. 1809, dva roky poté, co Japonci vyhlásili nad Sachalinem svrchovanost (a opakovaně tak učinili v r. 1845).  Od 18. století byli Rusové trvale přítomni na pobřeží Ochotského moře a přes Kamčatku pronikli až na kurilský ostrov Iturup. Sachalin začali intenzivně osidlovat až poté, co v r. 1849 Tatarský průliv objevil i ruský mořeplavec Gennadij Něvelskoj. Ruští osadníci zde velmi rychle založili uhelné doly, zřídili správu, školy, vězení a kostely. Přes trvající čchingské nároky na Sachalin podepsaly Rusko a Japonsko v r. 1855 Šimodskou dohodu, která aniž by určila jasné hranice, deklarovala, že Rusové mohou obývat Sachalin na severu a Japonci na jihu. Na druhé straně hranice v Kurilských ostrovech byla vymezena pevně mezi ostrovy Urup a Iturup. V té době, během Krymské války, proniklo do Ochotského moře britské loďstvo a poplenilo mnoho pobřežních osad. Teprve Pekinskými dohodami se Čína v r. 1860 vzdala nároků na Sachalin.  V Petrohradské smlouvě uzavřené v roce 1875 se Japonsko vzdalo nároků na Sachalin a vyměnilo je s Ruskem za Kurilské ostrovy. Po prohrané Rusko-japonské válce odstoupilo Rusko Portsmouthským mírem (1905) Japonsku část ostrova jižně od 50. rovnoběžky. Sachalinská oblast vznikla v r. 1932 jako jednotka pro správu severního Sachalinu a byla zprvu součástí \"Dálněvýchodního kraje\" a po jeho rozdělení v r. 1938 součástí Chabarovského kraje. V samém závěru druhé světové války vypukla sovětsko-japonská válka, během níž v druhé polovině srpna 1945 Rudá armáda obsadila jižní část Sachalinu a Kurilské ostrovy a jejímž výsledkem bylo mimo jiné zabrání těchto území Sovětským svazem. Na obsazených územích byla v r. 1946 zřízena \"Jihosachalinská oblast\" a ta byla 2. ledna 1947 sloučena se Sachalinskou oblastí, která byla vyňata ze správy Chabarovského kraje a stala se správní jednotkou RSFSR.  Sanfranciská mírová smlouva, kterou Japonsko v r. 1952 uzavřelo mír s většinou spojenců a ve které se zřeklo svrchovanosti nad jižní části Sachalinu, nebyla Sovětským svazem podepsána. Teprve po smrti Stalina byla v r. 1956 podepsána společná sovětsko-japonská deklarace, která ukončila válečný stav mezi oběma stranami. Navíc se obě strany zavázaly pokračovat v jednáních s cílem uzavřít mír, po čemž měl Sovětský svaz navrátit Japonsku Habomajské ostrovy a ostrov Šikotan. Přestože platnost této deklarace Rusko v r. 2004 potvrdilo, není mezi oběma státy podepsána žádná mírová smlouva a status Kurilských ostrovů zůstává sporný, což je hlavní překážkou v japonsko-ruských vztazích.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Oficiální web oblasti", "section_level": 2}], "src_summary": "Sachalinská oblast (, \"Sachalinskaja oblasť\") je federální subjekt Ruska (oblast) zahrnující Sachalinský ostrov a Kurilské ostrovy.", "tgt_summary": "萨哈林州()是俄罗斯联邦主体之一,隶属于远东联邦管区,包括萨哈林岛(库页岛)和第二次世界大战胜利后从日本获得的千岛群岛。总面积87,100平方公里,2020年统计人口488,257人,首府是南萨哈林斯克。", "id": 2629551}
{"src_title": "Náhodný graf", "tgt_title": "随机图", "src_document": [{"title": "Erdős-Rényi modely \"G\"(\"n\",\"p\") a \"G\"(\"n\",\"m\").", "content": "Pod pojmem Erdős-Rényi model se rozumí buď model \"G\"(\"n\",\"p\") nebo velmi podobný model \"G\"(\"n\",\"m\"). Zatímco model \"G\"(\"n\",\"p\") je z matematického hlediska ve většině případů jednodušeji analyzovatelný, byl to model \"G\"(\"n\",\"m\"), který byl popsán v původním článku Erdőse a Rényiho z roku 1959. Gilbert ve svém článku popsal model \"G\"(\"n\",\"p\").  Pro přirozené číslo \"n\" a číslo \"p\", 0≤\"p\"≤1, je můžeme definovat náhodný graf \"G\"(\"n\",\"p\") jako graf na množině vrcholů {1,...,\"n\"} do kterého je každý možný pár vrcholů vložen jako hrana s pravděpodobností \"p\" (a tyto hrany jsou vloženy nezávisle). Náhodný graf \"G\"(\"n\",0.5) odpovídá uniformní distribuci na množině všech grafů s množinou vrcholů {1,...,\"n\"}.  Pro přirozené číslo \"n\" a \"m\", formula_1, definujeme náhodný graf \"G\"(\"n\",\"m\") jako graf na množině vrcholů {1,...,\"n\"} do kterého je vložena náhodná množina \"m\" hran. Modely \"G\"(\"n\",\"p\") a \"G\"(\"n\",\"m\") pro formula_2 se chovají přibližně pomalu, neboť realizace náhodného grafu \"G\"(\"n\",\"p\") bude mít podle zákona velkých čísel s velkou pravděpodobností přibližně  formula_3 hran.  Mezi nejdůležitější oblasti v teorii náhodných grafů patří studium prahových funkcí monotónních grafových vlastností. Místo formální definice uveďme příklad. Pro libovolné formula_4 platí, že pro formula_5, náhodný graf formula_6 asymptoticky skoro jistě není hamiltonovský, zatímco pro formula_7, náhodný graf formula_8 asymptoticky skoro jistě hamiltonovský je. Jinak řečeno, pro \"n\" jdoucí do nekonečna je limita pravděpodobnosti, že je formula_6 hamiltonovský 0, zatímco ta stejná limita je 1 pro formula_10. Podobná prudká změna chování se projevuje vzhledem k mnoha přirozeným grafovým vlastnostem a je popsána Friedgutovou větou.  Podobně jako v uvedeném příkladu hamiltonovskosti se ve většině praktických modelů stejně jako ve většině matematické teorie uvažuje režim kdy \"p\" jde k nule podle zvolené funkce v \"n.\"  Vlastnosti Erdős-Rényi náhodných grafů inspirovaly koncept kvazináhodných grafů.  K rozvoji teorie náhodných grafů přispěli zejména Paul Erdős, Béla Bollobás a Alan Frieze.", "section_level": 1}, {"title": "Dolní odhad Ramseyova čísla.", "content": "Nejdůležitější kvantitativní otázkou v Ramseyově teorii je zkoumání čísla \"R\"(\"k\",\"k\"). To je definováno jako minimální číslo \"r\" takové, že každý graf na \"r\" vrcholech obsahuje kliku nebo nezávislou množinu velikosti alespoň \"r\". Erdős implicitním použitím technik tehdy ještě neexistující teorie grafů ukázal v roce 1947, že formula_11. (Nepatrně přesnější odhad stejnou metodou je možný. Za sedm dekád od Erdősova důkazu byl před obrovské úsilí tento dolní odhad na \"R\"(\"k\",\"k\") vylepšen pouze málo.) Přesněji, Erdősův důkaz může být chápán jako důkaz tvrzení, že pro formula_12 platí, že \"G\"(\"n\",0.5) s kladnou pravděpodobností neobsahuje ani kliku ani nezávislou množinu velikosti \"k\". Tato interpretace důkazu je jedním z nejzákladnějších aplikací pravděpodobnostní metody. Díky podobným aplikacím jsou náhodné grafy nejužitečnější třídou objektů pro aplikace pravděpodobnostní metody.", "section_level": 2}, {"title": "Jiné modely.", "content": "Jiné modely náhodných grafů zahrnují model náhodných stromů, model náhodných regulárních grafů a Barabási–Albertův model náhodných bezškálových sítí. Barabási–Albertův model v mnoha případech může lépe vystihovat reálný model (sociální sítě, epidemiologie,...). Náhodné grafy je možno vnímat jako speciální třídu perkolačních modelů.  Podobným způsobem jako náhodné grafy lze zavést náhodné \"k\"-uniformní hypergrafy a další náhodné struktury.", "section_level": 1}], "src_summary": "V matematice rozumíme pojmem náhodný graf specifickou distribuci na konečných grafech. Tato distribuce je typicky zadána na grafech na pevné množině vrcholů. Proto si náhodný graf lze představit jako danou množinu vrcholů do níž jsou \"náhodně přidány hrany\". Studium náhodných grafů iniciovali v roce 1959 nezávisle Edgar Gilbert a Paul Erdős a Alfréd Rényi. Původní článek Erdőse a Rényiho byl výrazně obsažnější než Gilbertův a proto se modelu, který zavedli (a jim příbuznému), říká Erdős-Rényi model náhodných grafů. Tento model je v současnosti jednou z nejstudovanějších náhodných diskrétních struktur v matematice (spolu s modely statistické fyziky, jako například Isingův model). Náhodné grafy se používají v informatice, fyzice, biologii a dalších oborech k modelování náhodně vznikajících interakcí. V těchto aplikacích stejně jako v matematické teorii náhodných grafů se zkoumá zejména asymptotické chování grafů na limitně velkém počtu vrcholů.", "tgt_summary": "在数学中,随机图是指由随机过程产生的图。随机图的理论处于图论和概率论的交叉地带,主要研究各种经典随机图的性质。第一批关于随机图的结果是保罗·埃尔德什和阿尔弗雷德·雷尼在1959年至1966年的一系列论文中提出的ER随机图。", "id": 1471964}
{"src_title": "Mebendazol", "tgt_title": "甲苯咪唑", "src_document": [{"title": "Použití v medicíně.", "content": "U lidí je indikován při infekci těmito parazity: \"Enterobius vermicularis\" (roup dětský); \"Trichuris trichiura\" (tenkohlavec lidský); \"Ascaris lumbricoides\" (škrkavka dětská); \"Ancylostoma duodenale\", \"Necator americanus\" (měchovci); \"Strongyloides stercoralis\" (hádě střevní); \"Taenia\" spp. (tasemnice). U zvířat je indikován při infekcích hlísticemi rodu \"Trichuris\", \"Ancylostoma\", \"Uncinaria\", \"Ascaris\", \"Toxocara\", \"Toxascaris\", \"Strongyloides\". U lidí je mebendazol např. v přípravku Vermox, u zvířat je obsažen v preparátu Telmin KH nebo Rafendazol.", "section_level": 1}, {"title": "Vedlejší účinky.", "content": "Mebendazol je většinou dobře snášen. Hydrofobní povaha molekuly má za následek nízkou míru absorpce ve gastrointestinálním traktu, do krevního oběhu se tak dostane velmi malá část léčiva. Nicméně, mohou se objevit vedlejší účinky jako bolest hlavy, zvracení nebo průjem. Při větších dávkách může dojít ke snížení množství bílých krvinek nebo ztrátě vlasů.", "section_level": 2}, {"title": "Mechanismus účinku.", "content": "Mebendazol selektivně inhibuje syntézu mikrotubulů vazbou na kolchicin vazebnou doménu β podjednotky tubulinu. Narušení cytoplazmatických mikrotubulárních struktur v intestinálních buňkách parazitů vede k narušení příjmu glukózy do buněk a následné smrti parazita.  Mebendazol ovšem vykazuje i účinek na savčí buňky. Zde dochází opět k inhibici polymerace tubulinu, především při formaci dělicího vřeténka nezbytného pro mitózu buňky. Takovéto narušení vede k apoptóze. Nádorové buňky vykazují oproti těm zdravým vyšší senzitivitu k mebendazolu, což z něj činí potenciální chemoterapeutikum.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "Mnohé studie dokazují výraznou protinádorovou schopnost mebendazolu, a to dokonce i v případě nádorů rezistentních vůči konvenční chemoterapii, jako je například melanom.  Protinádorové vlastnosti mebendazolu jsou přisuzovány jeho schopnosti inhibovat formaci dělicího vřeténka, je však zřejmé, že spektrum potenciálních mechanismů tohoto léčiva je mnohem širší. Mebendazol inhibuje mimo jiné formaci další mikrotubulární struktury, primárního cilia, které je potřebné v signalizační kaskádě Sonic hedgehog. Dále je mebendazol schopný inhibovat proteinkinázy jako VEGFR2, BRAF nebo ABL, které mají často důležitou funkci v biologii nádorových buněk.  V neposlední řadě některé studie poukazují na schopnost mebendazolu ovlivňovat buňky imunitního systému. Aktivací kinázy ERK1/2 indukuje mebendazol expresi prozánětlivých cytokinů, jako je IL-8, TNFα, IL-6 a IL-1β. Mebendazol je také evidentně schopný indukovat diferenciaci makrofágů do M1 fenotypu, který je při léčbě nádorových onemocnění kýžený v mikroprostředí nádoru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mebendazol (methyl-(5-benzoyl-1\"H\"-benzimidazol-2-yl)karbamát) je širokospektrální antihelmintikum ze skupiny benzimidazolů. Jedná se o léčivo s účinkem proti střevním hlísticím a tasemnicím.", "tgt_summary": "甲苯咪唑(英语:Mebendazole,简称MBZ),又名安乐士、美鞭达唑,为治疗多种寄生虫感染的指定用药。治疗对象包含蛔虫、蛲虫、线虫、绦虫、、滴虫、包囊虫,以及鞭虫类的感染。该药属于口服药物。 甲苯咪唑的药物耐受性很高。常见的副作用有头痛、呕吐以及耳鸣。使用过大剂量的话恐有骨髓抑制的疑虑 。在怀孕期间使用的安全性之研究尚不明确 。甲苯咪唑是种可广泛使用苯并咪唑类的。 甲苯咪唑在1971年开始正式使用,是名列世界卫生组织基本药物标准清单中的药品,也是基础医疗系统里很重要的药物之一。此药也是作为通用名药品在使用。单剂的量贩价大约介于0.004到0.04美元间 。在美国,一剂的售价约为18美元。", "id": 1071983}
{"src_title": "John McCain", "tgt_title": "約翰·麥凱恩", "src_document": [{"title": "Rodina a vzdělání.", "content": "Narodil se v rodině amerického důstojníka Johna S. McCaina, Jr. (1911–1981) v roce 1936 na americké vojenské základně v Panamském průplavovém pásmu, které v té době bylo výsostným územím USA. Jeho otec i dědeček byli oba čtyřhvězdičkovými admirály válečného námořnictva USA. Také jeho starší sestra Sandy a mladší bratr Joe působili na různých postech válečného námořnictva.  V roce 1951 se rodina McCainů usadila v severní Virginii. Tehdy 15letý John McCain vystudoval v roce 1954 episkopální střední školu v Alexandrii. V roce 1958 ukončil studium na Námořní akademii Spojených států v Annapolis.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská služba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Válka ve Vietnamu.", "content": "Války ve Vietnamu se účastnil od roku 1967 jako námořní letec. V červenci téhož roku bylo jeho letadlo v Tonkinském zálivu ještě před vzlétnutím z paluby mateřské lodi zasaženo při neúmyslném odpálení rakety. McCain unikl z letadla chvíli před tím, než jedna z bomb na palubě jeho letadlo rozmetala. Během následného požáru zahynulo 132 členů posádky, sám McCain byl střepinami zasažen do nohy a do hrudi.  O tři měsíce později byl sestřelen nad Hanojí při náletech na Severní Vietnam během operace Rolling Thunder. Stihl se katapultovat a se zlomenou nohou a rukou byl zajat. Propuštěn byl po více než pěti letech, když odmítl výměnu za Vietnamce zajatého armádou USA. V zajetí byl mučen a dva roky strávil na samotce, kde se pokusil spáchat sebevraždu. Po návratu do USA prošel rekonvalescencí a vrátil se do služby. Od doby zajetí měl trvalé psychické i fyzické následky. Nebyl schopen zvednout ruce výš než před sebe.  Za svou službu obdržel celkem pět vysokých amerických vojenských vyznamenání.", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Senátorem.", "content": "Po odchodu z armády vstoupil do politiky. V roce 1982 byl zvolen do Sněmovny reprezentantů a v roce 1986 byl zvolen senátorem za stát Arizona. Tuto funkci poté pětkrát obhájil ve volbách v letech 1992, 1998, 2004, 2010 a 2016.  Většinou podporoval politiku republikánské administrativy prezidenta Ronalda Reagana, ale postavil se např. proti Reaganově snaze vetovat americké ekonomické sankce vůči rasistickému režimu v Jihoafrické republice. Později se např. zasazoval o vyšší zdanění cigaret spolu s demokratickou administrativou prezidenta Billa Clintona.", "section_level": 2}, {"title": "Skandál Keating Five.", "content": "Skandál zvaný \"Keating Five\" propukl v roce 1989 na pozadí širší úvěrové krize, která se v té době ve Spojených státech odehrávala, a týkal se korupce a machinací při získávání finančních příspěvků na politickou kampaň.  McCain byl spolu s dalšími čtyřmi senátory USA (A. Cranston, D. DeConcini, J. Glenn a D. W. Riegle) obviněn z korupce způsobené záměrně liknavou intervencí v případu banky Lincoln Savings & Loans, jejíž předseda Charles H. Keating se dopouštěl účetních podvodů a překračoval kvótu banky pro přímé investice (podle pozdějšího vyšetřování o 615 milionů dolarů). Keating byl velmi blízkým McCainovým přítelem (několikrát i s rodinami trávili společně dovolenou na Bahamách) a taktéž přispěvatelem na jeho politickou kariéru (v letech 1984–1989 převedl na jeho účet cca 112 tisíc dolarů).  V několika setkáních, kterých se McCain a další čtyři senátoři účastnili, na ně Keating tlačil, aby zdrželi, zmírnili nebo úplně zvrátili výsledek vyšetřování. McCain měl možnost proti Keatingovi zasáhnout, ale místo toho jej začal obhajovat – napsal několik dopisů úředníkům Bílého domu a bankovním dohlížitelům. Banka Lincoln S&L následně zkrachovala a poté byla vykoupena státem. Tato operace stála daňové poplatníky 2 miliardy dolarů (v rámci krize ostatních úvěrových bank 3,4 mld dolarů). Drtivá většina z 23 tisíc vkladatelů do Lincoln S&L přišla o všechny své úspory.  Na podzim 1990 začal skandál zkoumat senátní výbor pro etiku. McCain byl výborem vyslýchán, nakonec z aféry vyšel jen s pokáráním. Jeden ze závěrů výboru pro etiku uvádí, že „senátor McCain předvedl ubohý úsudek při intervenci s regulátory“. McCain se stal kritikem sponzorských darů obřích korporací politickým stranám, ale dál hájil deregulaci a mechanismy volného trhu.", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentské primárky 2000.", "content": "V republikánských primárkách v roce 2000 se pokoušel o prezidentskou nominaci, ale byl poražen Georgem Bushem.", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentská kampaň 2008.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Boj o nominaci.", "content": "John McCain byl jedním z kandidátů pro prezidentské volby v roce 2008. Bývalý starosta New Yorku Rudy Giuliani, který byl zpočátku považován za favorita primárek, se vzdal kandidatury po špatných výsledcích v prvních primárkách a stranických shromážděních a doporučil svým voličům právě Johna McCaina. Během 5. února 2008 získal McCain výhrou v 9 státech většinu delegátů, což z něho učinilo jasného favorita primárek. Na konci února 2008 získal přes 1 200 delegátů národní republikánské konvence, což mu zaručilo potřebný počet hlasů pro oficiální prezidentskou nominaci za Republikánskou stranu. Předstihl tak v tu chvíli nerozhodnuté demokraty a hlavně vyhrál poměrně nečekaně, neboť mnoho analytiků tehdy preferovalo jiné republikánské kandidáty jako byl Mitt Romney. Ostatní republikánští kandidáti postupně stáhli svou kandidaturu.", "section_level": 3}, {"title": "Viceprezidentský kandidát.", "content": "V den svých 72. narozenin McCain oznámil, že jeho spolukandidátkou na post viceprezidentky USA se stala guvernérka státu Aljaška, Sarah Palin. Ta tak byla druhou ženskou kandidátkou pro tento úřad. První byla Geraldine Ferraro za Demokratickou stranu.", "section_level": 3}, {"title": "Souboj s Barackem Obamou.", "content": "McCain dlouho v průzkumech veřejného mínění ztrácel na kandidáta demokratů Baracka Obamu. Poprvé jej v průzkumech předstihl v srpnu 2008 poté, kdy spustil svoji negativní kampaň, v níž napadal svého rivala a přirovnával jej k celebritám typu Paris Hilton nebo Britney Spears. Demokraté později odpověděli podobnou negativní kampaní a McCain opět v průzkumech ztrácel.  Po republikánském sjezdu počátkem září McCain získal v průzkumech veřejného mínění převahu nad svým oponentem o 4 procenta hlasů. I politologové citovaní samotným USA Today, který si průzkum objednal, ale uvedli, že podobné nárůsty v podpoře voličů bývají po sjezdech obvyklé a většinou dlouho netrvají.", "section_level": 3}, {"title": "Volební televizní debaty.", "content": "Od počátku října do volebního dne proběhly tři televizní celostátně vysílané debaty mezi prezidentskými kandidáty a jedna mezi kandidáty na viceprezidenta. Debaty trvaly přibližně hodinu a půl; moderátor debaty vybíral různá adekvátní témata a u každého, po dvouminutových úvodních slovech obou kandidátů, následovala pětiminutová diskuse, většinou o sporných bodech a jejich obhajobou u toho kterého kandidáta.  Televizní debatu, která proběhla 7. října 2008, vyhrál podle bezprostředních anket mezi diváky stanic CNN a CBS demokratický kandidát Barack Obama. Duel se přitom konal za situace, kdy McCain naléhavě potřeboval zvrátit rostoucí podporu soupeře nejen na celostátní úrovni, ale i v klíčových státech, kde je souboj nejtěsnější. Podle průzkumu pro CNN považovalo za vítěze Obamu 54 % diváků, McCaina jen 30 %. V otázce ekonomické krize měl Obama dvacetiprocentní náskok.", "section_level": 3}, {"title": "Zneužití písně \"Running on Empty\".", "content": "V srpnu 2008 rocker Jackson Browne zažaloval Johna McCaina za to, že využil bez svolení ve své kampani píseň Running on Empty z roku 1977. V červenci 2009 spor se zpěvákem Jacksonem Brownem prohrál. Republikáni v čele s McCainem museli vydat veřejnou omluvu za nezákonné využití písně a součástí dohody bylo i finanční odškodnění, jehož výše nebyla zveřejněna. McCain podle textu omluvy nevěděl, že jeho volební štáb neměl od Browna souhlas s užitím písně.", "section_level": 3}, {"title": "Prohra v prezidentských volbách.", "content": "Dne 4. listopadu 2008 prohrál v prezidentských volbách s demokratickým kandidátem Barackem Obamou (ztratil mj. rozhodující „nerozhodné“ státy Floridu, Ohio a Pensylvánii). Barack Obama se stal 20. ledna 2009 prezidentem USA.", "section_level": 3}, {"title": "Politické postoje.", "content": "McCain měl pověst zahraničně politického jestřába. Podporoval expanzi NATO na východ a vybudování systému protiraketové obrany v Evropě, který by byl namířen proti Rusku.  V říjnu 2002 jako senátor hlasoval pro americkou invazi do Iráku. Byl proti stahování amerických vojáků z Iráku. Prezidenta Obamu obvinil, že je „přímo zodpovědný“ za masakr v Orlandu v roce 2016, ke kterému se přihlásil Islámský stát, protože podle McCaina, když Obama v roce 2011 „stáhl vojáky z Iráku, tak se al-Káida přemístila do Sýrie, kde se přetvořila v Islámský stát, a Islámský stát je dnes to co je díky chybám Baracka Obamy“. McCain také kritizoval Obamu za jeho pokus o zlepšení vztahů s Kubou.  Patřil mezi nejhlasitější zastánce vojenské intervence NATO v Libyi v roce 2011 a libyjské protivládní povstalce označil za „své hrdiny“.  Prosazoval vyzbrojování protivládních povstalců v občanské válce v Sýrii a sám se dokonce v roce 2013 vydal na cestu na sever Sýrie do oblasti kontrolované rebely, kde se setkal s veliteli povstalců.  McCain podpořil protivládní protesty na Ukrajině zvané Euromajdan a v prosinci 2013 měl projev na Náměstí Nezávislosti v Kyjevě. Po svržení proruského prezidenta Janukovyče a vzniku separatistické Doněcké republiky, McCain volal po vyzbrojení ukrajinské armády a podpoře jejího boje proti proruským povstalcům. Sankce proti Rusku označil za nedostatečné.  V roce 2015 jako šéf senátního branného výboru McCain podpořil saúdskou vojenskou intervenci v Jemenu. V Senátu v roce 2017 hlasoval proti návrhu senátorů Randa Paula a Chrise Murphyho, kteří požadovali omezení prodeje amerických zbraní do Saúdské Arábie, protože Saúdové porušují lidská práva a páchají válečné zločiny v Jemenu. Návrh nakonec neuspěl.  Byl kritikem Donalda Trumpa, kterého odmítl podpořit v prezidentských volbách roku 2016, souhlasil ale s Trumpovou konfrontační politikou vůči Íránu. V minulosti McCain dokonce žertoval o bombardování Íránu.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "V červenci 2017 se McCain musel uchýlit do nemocnice, kde mu byla z mozku vyoperována krevní sraženina. Přitom bylo zjištěno, že senátor trpí rakovinou mozku, nemocí odborně nazvanou glioblastoma multiforme. Dne 24. srpna 2018 McCainova rodina oznámila, že se senátor rozhodl pro ukončení léčby. Následujícího dne zemřel ve svém domě v Cornville ve státě Arizona. Někteří čeští politici včetně Miroslava Kalouska, Petra Fialy a Tomáše Prouzy po jeho skonu ocenili McCaina jako morální vzor a bojovníka za svobodu.", "section_level": 1}, {"title": "Knihy.", "content": "John McCain napsal ve spolupráci s Markem Salterem následující knihy:", "section_level": 1}], "src_summary": "John Sidney McCain III. (29. srpna 1936 Coco Solo, Panamské průplavové pásmo – 25. srpna 2018 Cornville, Arizona) byl americký politik, člen Republikánské strany a senátor za stát Arizona. Byl veteránem války ve Vietnamu. V roce 2008 za Republikánskou stranu kandidoval v prezidentské volbě, kterou vyhrál jeho soupeř, kandidát Demokratické strany Barack Obama.", "tgt_summary": "约翰·席德尼·麦凯恩三世(英语:John Sidney McCain III,1936年-8月29日-2018年-8月25日),美国军人、政治人物、共和党重量级人物、新保守主义者,生前代表亚利桑那州为该州的参议员,曾于2008年代表共和党参选美国总统。麦凯恩在过世前,是美国参议院仅有的几位越战老兵之一,战争经历使他受到部分党派的尊崇。", "id": 1581703}
{"src_title": "Ztraceni", "tgt_title": "迷失", "src_document": [{"title": "Postavy a obsazení.", "content": "Z 324 lidí na palubě je zde 46 počátečních přeživších (46 lidí a 1 pes) rozprostřených na třech místech dopadu trosek letadla. První řada představila 14 řádných mluvících postav, čímž se stala seriálem s druhou největší obsazeností v americkém hlavním vysílacím čase – hned za \"Zoufalými manželkami\". Zatímco velké množství protagonistů dělá \"Ztracené\" o dost dražší na produkci, scenáristé mají výhodu v tom, že mohou ve scénáři volit mezi více možnostmi.  Počáteční řada měla 14 hlavních rolí. Naveen Andrews ztvárnil dřívějšího člena Irácké republikánské gardy Sayida Jarraha. Emilie de Ravin hrála těhotnou Australanku Claire Littletonovou. Matthew Fox hrál potížistického doktora a hlavního protagonistu Jacka Shepharda. Jorge Garcia zobrazoval Huga „Hurleyho“ Reyese, nešťastného výherce loterie. Maggie Grace byla představitelkou Shannon Rutherfordové, bývalé učitelky tance. Josh Holloway ztvárnil podvodníka Jamese „Sawyera“ Forda. Yunjin Kim hrála Sun-Hwa Kwonovou, dceru mocného korejského obchodníka a gangstera. S Danielem Dae Kimem jako jejím manželem Jin-Soo Kwonem, synem chudého rybáře. Evangeline Lilly ztvárnila uprchlou Kate Austenovou. Dominic Monaghan představoval drogově závislou bývalou rockovou hvězdu, Charlieho Pace. Terry O'Quinn ztvárnil tajemného Johna Lockea. Harold Perrineau mladší představoval stavaře Michaela Dawsona, zatímco dětský herec Malcolm David Kelley hrál jeho mladého syna Walta Lloyda. Ian Somerhalder zobrazoval Boona Carlylea, který před havárií pomáhal matce ve svatební kanceláři a byl nevlastní bratr Shannon. Boone byl jednou z hlavních postav, která byla zabita, zemřel na konci první řady.", "section_level": 1}, {"title": "Vysílání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. série (2004–2005).", "content": "První řada se vysílala na TV Nova od září 2006 do března 2007. Česká kabelová stanice AXN uvedla první sérii už v roce 2005. První sezóna má 24 epizod. Po ztroskotání letu 815 společnosti Oceanic se ocitne skupina zachráněných na zdánlivě opuštěném tropickém ostrově, kde musejí všichni spolupracovat, aby přežili. Ostrov je ale plný překvapení – objeví se zde např. polární medvěd, tušení obyvatelé ostrova s nepřátelskými úmysly, kteří jsou nazýváni „druzí“; Francouzka, která na ostrově ztroskotala již před více jak 16 lety. Dojde také k objevení poklopu zakopaného do země uprostřed džungle. Několik ztracených se pokusí opustit ostrov na voru.", "section_level": 2}, {"title": "2. série (2005–2006).", "content": "Druhá řada se vysílala na TV Nova od března do srpna 2007. Stanice AXN uvedla druhou řadu v roce 2006. Celkem má druhá řada 23 epizod. Příběh pokračuje 43 dní po havárii letadla a zaměřuje se na zvětšující se konflikt mezi ztracenými a „druhými“. Nejvýraznějším motivem je odkrytí poklopu a objevení krytu s počítačem, do kterého je nutno každých 108 minut zadat čísla „4 - 8 - 15 -16 - 23 - 42“. Zatímco některé záhady ostrova jsou rozluštěny, nové se objevují. Přicházejí také nové postavy – ostatní zachránění ze zadní části letadla, kteří byli dosud na druhé straně ostrova, a také starší obyvatelé ostrova, jako např. Desmond, který poslední tři roky strávil v krytu pod poklopem. Dozvídáme se také další novinky z „předešlých“ životů ztracených. Po prozkoumání krytu se ztracení poprvé dozví o Dharmské iniciativě. Jeden ze ztracených se nakonec rozhodne zradit ty ostatní a také se objasní možná příčina nehody letadla.", "section_level": 2}, {"title": "3. série (2006–2007).", "content": "Třetí řadu vysílala TV Nova do ledna 2008, na AXN skončila v červnu 2007. Příběh pokračuje 67 dní po ztroskotání. Kromě hlavních postav se děj začne zabývat také některými z ostatních ztracených a „druhými“. Ztraceni se dovídají čím dál víc jak o ostrově, tak o „druhých“. Kate, Jack a Sawyer jsou uneseni „druhými“. Jack pomůže Kate a Sawyerovi utéci. Následně s Kate, Lock, Sayid jdou Jacka hledat. Když Jackův pokus o opuštění ostrova ztroskotá, zůstává s ostatními, kteří odešli z vesnice „druhých“. Kate je spoutána s Juliet, obě se poté vrací s Jackem, Sayidem do tábora. Lock pomocí menší lsti donutí Sawyera, aby zabil pravého Sawyera (Lockova otce). Díky této lsti je Locke zaveden za Jacobem, který jak se zdá je neviditelný. Ve flashbacku Bena se dozvídáme, že je to on kdo pomohl původním obyvatelům ostrova, aby porazili základnu Dharma iniciativy. Po návratu z výpravy za Jacobem Ben rozhoduje, že útok na tábor našich hrdinů provedou o den dříve než bylo plánováno. Jack se v táboře již připravuje na jejich příchod, o němž ví díky Juliet a Sawyerovi, avšak počítají s příchodem až na další den. Varuje je však Karl, jeden z „druhých“, a tak s pomocí Francouzky Rousseauové nastraží na druhé past a vydají se k vysílací věži, aby zavolali na loď, která připlula k ostrovu a vyslala na ostrov Naomi. Jacka před voláním na loď varuje Ben, ale on ho neposlechne a nezastaví ho ani Locke, který zabije Naomi.", "section_level": 2}, {"title": "4. série (2008).", "content": "První díl této série byl odvysílán v USA 31. ledna 2008, poslední díl 30. května téhož roku. První epizoda se odehrává 91. den po ztroskotání, tedy ve stejný den jako poslední epizoda třetí série. Většina epizod již není doplněna flashbacky, ale flashforwardy, které postupně ukazují, jak se vede zachráněným lidem zpět v civilizaci: Hurleymu, Sayidovi, Kate, Aaronovi, Sun a Jackovi. Všichni tito zachránění tvoří skupinu zvanou Oceanic 6. V prvním díle se přeživší rozdělí na dvě skupiny. První odvede Locke do bývalé vesnice „druhých“, druhou a větší Jack zpět na pláž, kde chce počkat na záchranu od lidí z lodi. Ti následující den skutečně přiletí ve vrtulníku, ale nezdá se, že by chtěli přeživší zachránit. Postupně se odhaluje, že na lodi jsou žoldáci najatí Widmorem, aby získali Bena, který je však Lockovým zajatcem. Benovi se však podaří žoldákům utéct a ve finále série je s pomocí ostatních „druhých“ zlikvidovat. V posledním dílu sezóny se snaží přeživší z pláže přemístit na loď, aby unikli hrozbě žoldáků, na lodi však bouchne bomba, nainstalovaná jedním z žoldáků. Oceanic 6, která letí na loď vrtulníkem, tam nemůže přistát, ale když se chce vrátit na ostrov, tak ho Ben pomocí kola ukrytého v podzemí přemístí a sám se teleportuje do Tuniska.", "section_level": 2}, {"title": "5. série (2009).", "content": "Pátá série se začala vysílat 21. ledna 2009 v USA a má 16 dílů (poslední epizoda je opět dvojdíl). Hlavní zápletku tvoří návrat Oceanic 6 na ostrov pod vedením Bena, aby zachránili zbylé přeživší, kteří zůstali na ostrově. Ovšem celý děj je zamotaný přesuny v čase, Dharma iniciativou a novými záhadami. V poslední epizodě se dozvídáme, že Jacob, oficiální a mýty opěvovaný vůdce druhých, skutečně existuje a má podivného oponenta, který vymyslí způsob, jak Jacoba zabít.", "section_level": 2}, {"title": "6. série (2010).", "content": "Šestá série se začala vysílat od 2. února 2010 a poslední epizoda série a tedy i celého seriálu s názvem „The end“ byla odvysílána v USA 23. května 2010. Celkem má 6. série 17 epizod (sedmnáctá s dvojnásobným časem). Děj zde tvoří převážně objasňování všech záhad nastolených v předchozích sériích, jako je skutečná existence Jacoba, věk a původ Richarda Alperta, původ černého kouře, sochy a jiných. Hlavní myšlenkou ale je, nalézt nástupce za mrtvého Jacoba.", "section_level": 2}, {"title": "Speciály.", "content": "Jako speciály je možné označit pořady, které rekapitulují děj předchozích dílů seriálu nebo přinášejí zajímavosti ze zákulisí a rozhovory s herci či tvůrci. Děj seriálu však nikterak neposouvají.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ztraceni (v anglickém originále Lost) je televizní seriál americké stanice ABC, natočený a odvysílaný v letech 2004 až 2010.", "tgt_summary": "《迷失》(英语:Lost)是一部美国电视连续剧影集,最初由美国广播公司播出,全剧从2004年9月22日开播,到2010年5月23日完结,共播出六季。内容讲述从澳大利亚雪梨飞往美国洛杉矶的海洋航空公司815航班在南太平洋一个神秘热带小岛上坠毁后,发生在幸存者身上的故事。", "id": 1986948}
{"src_title": "Určení pohlaví", "tgt_title": "性別決定系統", "src_document": [{"title": "Typy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Chromozomální určení.", "content": "Vykazují teoretický poměr pohlaví 1:1, odpovídající výsledkům křížení homozygotně recesivního jedince a jedince heterozygotního. Tyto organismy mají pár pohlavních chromozomů, takzvaných heterochromozomů.", "section_level": 2}, {"title": "Typ Drosophila.", "content": "Typ Drosophila je typicky savčí typ určení pohlaví. Samice mají dvě kopie stejného pohlavního chromozomu (XX) a nazývají se proto homogametické pohlaví. Samci mají chromozomy různé a nazývají se heterogametické pohlaví (XY). Toto určení pohlaví se vyskytuje u lidí, většiny dalších savců, většiny hmyzích řádů, některých plazů a převážné většiny dvoudomých rostlin.  Vývoj samčího pohlaví bývá spuštěn aktivací jednoho, nebo více genů ležících na chromozomu Y – případě lidí jde o gen SRY. V některých případech (\"Drosophila\") jsou ovšem určující dvě kopie X dávající vzniku samice. Pokud nemá organismus dvě stejné kopie pohlavního chromozomu, vyvine se z něj samec. K tomuto typu určení pohlaví se přiřazují i případy, kdy je samčí pohlaví určeno jediným pohlavním chromozom, druhý chybí (XO). Samičí pohlaví je určeno výskytem dvou pohlavních chromozomů (tedy XX). Vyskytuje se u rovnokřídlého hmyzu (\"Orthoptera\") a ploštic (\"Hemiptera\") V některých případech může vzniknout samec druhu vlastnícího chromozom Y i absencí chromozomu Y – a tedy s chromozomy XO. To je ale možné jedině u druhů, kde je pohlaví určeno množstvím chromozomů (dva stejné – samice, jeden jiný, nebo chybějící – samec). V tom případě ale bývá samec neplodný.", "section_level": 3}, {"title": "Typ Abraxas.", "content": "Typ abraxas je typicky ptačí typ určení pohlaví. Samci nesou dvě verze stejného chromozomu (ZZ), jsou pohlaví homogametické. Samice jsou pohlaví heterogametické (chromozómy ZW). Je nazváno podle píďalky angreštové (\"Abraxas glossulariata\"). Vyskytuje se u všech ptáků, motýlů, některých ryb, obojživelníků a plazů.", "section_level": 3}, {"title": "Haplodiploidní určení.", "content": "Haplodiploidní určení pohlaví je vzácnější. U některého hmyzu jsou samice diploidní (mají tedy dvě kopie každého chromozomu) a samci haploidní (s jediným chromozomem z každého páru). Samice vznikají z oplozeného vajíčka, samci z neoplozeného. Tento způsob určení pohlaví pravděpodobně umožnil vznik eusociality u mravenců a včel.", "section_level": 3}, {"title": "U člověka.", "content": "Lidské pohlaví je určeno přísně pomocí genů na pohlavních chromozomech. V diploidní (tělní) buňce člověka jsou pohlavní chromozomy dva, zdravá žena má dva chromozomy X („XX“), zdravý muž má jeden X a jeden chromozom Y („XY“). Z pozorování chromozomálních aberací (XXY, X0) je zřejmé, že přítomnost (resp. nepřítomnost) chromozomu Y rozhoduje o tom, zda se vyvine muž (resp. žena). Konkrétně je za to zodpovědný gen SRY sídlící na chromozomu Y, který způsobuje vývoj Sertoliho buněk v primitivních mužských pohlavních orgánech.  Když SRY není aktivován, rozvíjí se namísto Sertoliho buněk samičí pohlaví a vznikají oocyty a folikulární buňky. Pokud se SRY v těle aktivuje, vznikající Sertoliho buňky začnou uskladňovat glykogen a dělit se, navozují vznik prvních spermatogonií a produkují hormon AMH. Zmíněný hormon způsobuje zakrnění Müllerova vývodu. Vlivem Sertoloho buněk také dochází ke vzniku Leydigových buněk, jejichž produkt testosteron má velký význam pro rozvoj samčího pohlaví.", "section_level": 2}], "src_summary": "Určení pohlaví organismu bývá během vývoje ovlivněno působícími faktory, buď genetickými, nebo jinými. Některé případy určení pohlaví ovšem stále nejsou prozkoumány. V případě genetického určení je většinou rozlišeno pohlaví se stejnými pohlavními chromozomy (samice savců, samci ptáků) a pohlaví s různými pohlavními chromozomy (samci savců, samice ptáků). Toto určení však někdy může být převáženo jinými vlivy, například hormonální nerovnováhou.", "tgt_summary": "性别决定系统(英语:Sex-determination system)决定生物性特征的发展。大部分动物和植物有两个性别,但也有些生物只有一种,或是多于两种,如四膜虫的「性别 (四膜虫)」(Mating type)就有七种类型。在许多情况下,性别由遗传物质决定:雄性和雌性有不同的等位基因甚至不同的基因,说明他们的性形态。在动物及雌雄异株的植物中,这往往伴随着染色体的差异。在其他情况下,性别是由环境因素(如温度)或社会因素。决定系统的一些细节目前还没有完全理解。", "id": 2302185}
{"src_title": "Damien Rice", "tgt_title": "戴米恩·莱斯", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Narodil se v Dublinu otci Georgovi a matce Maureen. Brzy po jeho narození se rodina přestěhovala do Celbrigde, v hrabství Kildare, které leží v jihovýchodním Irsku.  Svou profesionální kariéru začínal jako člen rockové skupiny Juniper. Kapela nikdy nevydala žádnou desku, nahrála pouze EP s názvem \"Manna\" a dva singly \"Weatherman\" a \"World is Dead\". Když se Damien Rice rozhodl pro sólovou kariéru, odstěhoval se v roce 1999 do Toskánska (Itálie), následně cestoval po celém světě a živil se hraním na ulici.  Když se po roce vrátil do Dublinu, vypůjčil si peníze a nahrál demo snímek, který poslal \"Davidu Arnoldovi\", producentovi a filmovému skladateli, který je znám spoluprací se zpěvačkou Björk. Arnoldovi se jeho muzika zalíbila a poskytl mu dostatek financí pro natáčení jeho první desky.  Deska s názvem \"O\" byla v červnu 2002 vydána v Irsku a Velké Británii, o rok později vyšla v Evropě a USA a byla vřele přijata kritikou. V roce 2003 vyhrál prestižní cenu \"Shortlist Music Prize\", zároveň byl nominován na \"Meteor Irish Music Awards\" a \"British Awards\".  I když byla první deska opěvována všemi hudebními znalci, slávu mu přineslo až propůjčení písní do filmů a TV show. Asi nejznámějším filmem, kde se jeho písně objevily, byl film \"Na dotek\" s Julii Roberts, Natalii Portman, Clivem Owenem a Judem Law v hlavních rolích. Titulní píseň \"The Blower's Daughter\" se stala okamžitě celosvětovým hitem. Dalšími snímky, kde se objevily jeho písně, jsou například \"Vysvobození\", \"V dobré společnosti\" a seriály \"Dr. House\", \"Ztraceni\", \"Alias\" a \"Chirurgové\". Singl \"9 Crimes\" z jeho nové desky byl k slyšení v třetím pokračování Shreka.  Svoji další desku s podobným jednoduchým názvem \"9\" Damien Rice vydal v listopadu 2006.  Členy jeho doprovodné kapely jsou \"Vyvienne Long\" (violoncello), \"Shane Fitzsimons\" (baskytara), Tom Osander (bicí nástroje). S kapelou při některých koncertech vystupují také \"Joel Shearer\" (kytara) a \"Cora Venus Lunny\" (viola). Dlouholetá Damienova spolupracovnice, \"Lisa Hannigan\", která k mnoha písním nazpívala nezaměnitelné vokály, z kapely odešla v roce 2007. Damien spolupracoval také s řadou dalších umělců, namátkou s \"The Frames\", \"Glenem Hansardem\" a \"Tori Amos\".  Angažuje se v různých charitativních nevládních organizacích (např. Greenpeace, \"U.S. Campaign for Burma\"). S Lisou Hannigan natočili charitativní song \"Unplayed Piano\", pro album \"War Child\" nahrál starou píseň Juniper \"Crosseyed Bear\", s mnoha irskými umělci se podílel na vydání charitativního alba \"The Cake Sale\". V červenci 2007 vystoupil na Live Earth, koncertu podporující boj proti klimatickým změnám.", "section_level": 1}], "src_summary": "Damien Rice (* 7. prosince 1973) je irský folkový zpěvák, skladatel a kytarista. Je jedním z nejznámějších irských hudebních umělců.", "tgt_summary": "戴米恩·莱斯(英语:Damien Rice,1973年-12月7日), 爱尔兰创作歌手、音乐家,擅长演奏吉他、大提琴、小提琴、钢琴、鼓等乐器。以《O》 和《9》两张专辑闻名。", "id": 927378}
{"src_title": "Teorém Noetherové", "tgt_title": "诺特定理", "src_document": [{"title": "Odvození.", "content": "Předpokládejme, že máme funkcionál formula_1 nazývaný akce, kde formula_2 je konfigurační prostor závisející obecně na všech veličinách formula_3, kterými popisujeme daný systém. (Multiindex \"A\" tyto veličiny čísluje.)  Předpokládejme dále, že akci můžeme vyjádřit v obvyklém tvaru, jako integrál hustoty lagrangiánu  přes celý prostor  (Přitom předpokládáme, že lagrangián závisí jen na prvních derivacích zkoumaných proměnných. Pro vyšší derivace je zobecnění přímočaré.) Podle principu stacionární akce platí  a to tak, že na okraji \"M\" jsou veličiny formula_7 nulové. (Jde o úlohu s pevnými okraji.) Provedením variace  kde  Protože formula_10 jsou na \"M\" libovolné, musí platit formula_11 což jsou rovnice popisující daný systém.  Nyní mějme spojitou \"k\"-parametrickou transformaci souřadnic  vůči které jsou fyzikální zákony invariantní. formula_13 jsou obecně libovolné diferencovatelné funkce, formula_14 jsou infinitezimální parametry, které generují příslušnou Lieovu grupu symetrií a i probíhá hodnoty 1..\"k\". Tato transformace indukuje transformaci zkoumaných veličin  Protože se při ní (z předpokladů věty) nemění tvar pohybových rovnic, platí takže pro akci systému platí  Protože transformace symetrie je infinitezimální, můžeme nahradit integrování přes \"M' \" v souřadnicích \"x' \" integrováním přes \"M\" v souřadnicích \"x\", pokud při tom zároveň přičteme povrchový člen, o který se liší na hranici \"M\". Ten vypočteme jako plošný integrál hustoty lagrangiánu krát skalární součin normály hranice s formula_20. což dále upravíme podle Gaussovy věty a pro hraniční členy dosadíme formula_22, (variace na hranici je nulová,) čímž obdržíme tvar Dosadíme-li tento tvar do rovnice (♠), obdržíme tvar což přepíšeme jako kde jsme zavedli formula_27 je tzv. Lieova derivace formula_10 podle pole formula_29. Veličina formula_27 se v užším kontextu, kde uvažujeme jako souřadnici jenom čas, označuje jako izochronní variace.  Diferencováním získáme což lze pomocí integrace per partes a Gaussovy věty jako  Pokud se dá formula_27 vyjádřit jako formula_34 a má platit pro všechna formula_14 a zároveň platí formula_36, získáme \"k\" rovnic což jsou hledané zákony zachování.", "section_level": 1}, {"title": "Zákon zachování energie.", "content": "Nyní uvažujme pouze soustavu hmotných bodů, které se nacházejí v potenciálu, který závisí jen na jejich vzájemné poloze. Lagrangián je tedy dán jako  Roli souřadnice zde hraje jen čas \"t\", zatímco polohy formula_38 hrají roli zkoumaných veličin výše označených jako formula_10. Protože nás zajímá infinitezimální transformace spojená s posunem v čase, zvolíme  Z toho dopočteme  Povšimněme si, že formula_44 je nenulové, zatímco formula_45 jsou nulové - o symetrie spojené s posunem v prostoru se nyní nezajímáme. Zákon zachování tedy dostáváme ve tvaru  což po dalších úpravách  \\sum^N_{R=1} m_R \\dot{\\vec{X}}_R (\\vec{\\dot{X}}_R) -\\left[\\sum^N_{R=1} \\frac{m_R}{2}\\left(\\dot{\\vec{X}}_R\\right)^2 -\\sum_{R  \\sum^N_{R=1} \\frac{m_R}{2} \\dot{\\vec{X}}^2_R + \\sum_{R  přejde na hledaný zákon zachování energie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Teorém Noetherové je významnou větou teoretické mechaniky říkající, že každé spojité lokální symetrii, vůči které jsou invariantní rovnice popisující fyzikální systém, přísluší veličina, která se zachovává. Toto tvrzení platí obecně pro všechny zákony, které se dají formulovat pomocí principu nejmenší akce. V důsledku teorému Noetherové můžeme říci, že zákon zachování energie je důsledkem symetrie fyzikálních zákonů vůči posunutí v čase, zákon zachování hybnosti je důsledkem symetrie vůči posunutí v prostoru a zákon zachování momentu hybnosti souvisí se symetrií vůči otočení. Jedná se o tzv. slabé zákony zachování (nebo také \"on-shell\" zákony zachování), což znamená, že se daná veličina zachovává, pokud platí pohybové rovnice.", "tgt_summary": "诺特定理是理论物理的中心结果之一,它表达了连续对称性和守恒定律的一一对应。例如,物理定律不随着时间而改变,这表示它们有关于时间的某种对称性。举例来说,若现实中重力的强度每天都有所改变,就会违反能量守恒定律,因为观察者可以在重力弱的那天把重物举起,然后在重力强的时候放下来,这样就得到了比一开始输入的能量更多的能量。", "id": 375362}
{"src_title": "Ekonomika Moldavska", "tgt_title": "摩爾多瓦經濟", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Východní polovina Moldávie, tedy Besarábie, jejíž území zaujímá dnešní Moldavsko, bylo tradičně chudou a suchou zemědělskou oblastí. Souhrou historických událostí mají dnes Moldavané vlastní stát, přestože mezi světovými válkami patřila Besarábie k tzv. Velkému Rumunsku a její obyvatelé se označovali za Rumuny. Po obsazení Besarábie sovětskými vojsky roku 1940 byly však svazky s Rumunskem násilně zpřetrhány. Vznikla zde Moldavská sovětská socialistická republika, součást Sovětského svazu. Na rozdíl od sousední Ukrajiny však neproběhla výraznější industrializace, nevznikla srovnatelná síť dopravních cest. Rozpad Sovětského svazu tedy znamenal pro moldavskou ekonomiku velmi silný otřes; dodnes je hlavním partnerem Rusko a separatistické Podněstří se hlásí ke komunismu. Po hluboké krizi 90. let, kdy zemi v ekonomických ukazatelích předstihla i Albánie, přichází pomalé zlepšení situace.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "HDP na hlavu v roce 2012 činil 2037 USD, což z Moldavska dělá nejen nejchudší stát Evropy, ale i jeden z nejchudších států světa, kdy ho předstihují i takové státy jako Papua Nová Guinea, Filipíny nebo Kongo. Hlavní město Kišiněv zbytek země silně ekonomicky převyšuje, ale jinak Moldavsko nemá dobré vyhlídky.  Země nemá velký turistický potenciál (hory ani moře) a nikterak velké zásoby nerostných surovin. Má špatnou infrastrukturu a v zemi jsou velmi nízké platy, kvůli kterým ji opouštějí její obyvatelé (mnoho jich zvláště za socialismu pracovalo v Československu, nejvíce jich nyní pracuje v Rusku a Itálii) a zahraniční investoři zatím nejeví zájem přinést do země tolik potřebný kapitál. Objem peněz, které v zahraničí pracující Moldavané posílají svým rodinám domů, dvakrát převyšuje moldavský rozpočet. V zahraničí Moldavané obvykle dostávají řádově vyšší plat, než ve své rodné zemi. V roce 2007 vykázal rozpočet saldo -200 000 000 MDL. Naděje na ekonomický růst země je spojována se vstupem do Evropské unie, ten však v blízké budoucnosti pravděpodobně nenastane. Moldavsko je členským státem mezistátních ekonomických bloků Společenství nezávislých států a Středoevropská zóna volného obchodu.  Moldavsko je prioritní zemí české zahraniční rozvojové spolupráce. V jejím rámci ČR pomáhá s rozvojem ve třech hlavních sektorech: ochrana životního prostředí, rozvoj lidských zdrojů (především prevence migrace) a vzdělání.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářské ukazatele.", "content": "Hlavní vývozní komodity:  potraviny, textil, stroje  Hlavní dovozní komodity:  Ropa a zemní plyn, pohonné hmoty, železné a jiné rudy, stroje a zařízení, chemikálie, textil", "section_level": 2}], "src_summary": "Moldavsko je bývalá svazová republika Sovětského svazu ve Východní Evropě. Je to vnitrozemský stát, sousedí s Ukrajinou na východě a Rumunskem na západě. Země se potýká s velkými ekonomickými problémy. Hrubý domácí produkt je zde nejnižší z evropských zemí. Země je nejchudším evropským státem, příjmy na osobu jsou na stejné úrovni jako má Nikaragua a poloviční jako v Albánii.", "tgt_summary": "摩尔多瓦是东欧的前苏联国家,它是内陆国家,东面是乌克兰,西面是罗马尼亚。该国经济得到改善,但仍然是欧洲最贫穷的国家,人均收入与大多数第三世界的发展中国家处于同一水平。", "id": 656514}
{"src_title": "Aquila (letadlová loď)", "tgt_title": "鷲座號航空母艦", "src_document": [{"title": "Italské letadlové lodě.", "content": "Aquila je považována za vůbec první letadlovou loď italského námořnictva. Další letadlovou lodí byla až o několik desítek let později dokončena Giuseppe Garibaldi. Italské námořnictvo se ale o schopnosti letadlových lodí zajímalo už dříve. Po první světové válce testovala nosiče letounů a v roce 1923 spustila nosič hydroplánů Giuseppe Miraglia.  Stejně jako i většina ostatních námořnictev, Regina Marina možnosti letadlových lodí podceňovala, přestože podle Washingtonské konference mohla postavit až dvě o výtlaku 54 000 tun. Její lodě navíc operovaly ve stísněném prostoru Středozemního moře, kde je podporovaly letouny startující z blízkých pozemních základen. Velení námořnictva proto bylo přesvědčeno o nepotřebnosti těchto plavidel a považovalo letecké základny, umístěné na ostrovech jako je Pantelleria, za přírodní letadlové lodi. Leteckou ochranu námořních svazů tedy měla zajišťovat Regia Aeronautica, žádaná o leteckou podporu v každém případě. Výsledkem této spolupráce bylo, že se námořnictvo často ocitalo bez stíhací ochrany, že letouny přiletěly do bojové oblasti pozdě nebo že italské letouny napadly vlastní lodě (jak tomu bylo v bitvě u Punta Stilo).  Když nakonec námořnictvo přece jen došlo k názoru, že je potřeba získat letadlové lodi, bylo rozhodnuto o přestavbě dvou pasažérských lodí. \"Roma\" byla přestavěna na Aquilu, zatímco \"Augustus\" se měl změnit na Sparviero.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce Aquily.", "content": "Aquila měla být přestavěna z pasažérské lodi Roma z roku 1926. Jelikož v té době probíhala stavba bitevní lodi Roma, bylo rozhodnuto plavidlo pojmenovat Aquila.  Z lodi byly sejmuty nástavby, její příď byla prodloužena, trup dostal po stranách protitorpédovou obšívku a jinak byl řešen i systém vodotěsných komor. Pohon byl vytvořen kombinací dvou pohonných sekcí lehkých křižníků \"Cornelio Silla\" a \"Paolo Emilio\" třídy Capitani Romani, jejichž stavba byla zrušena (z křižníku Capitani Romani bylo namontovaných i 8 děl ráže 135 mm). Loď měla mít 4 turbíny (po dvou z každého křižníku), přičemž každá turbína, společně s dvěma kotly tvořila oddělenou část, pohánějící jeden šroub.  Loď měla průběžnou palubu o rozměrech 211,5x25,2 m ve výšce 23 m nad hladinou moře s 80 mm pancířem. Letadla měla startovat pomocí dvou německých katapultů Demag. Velký velitelský ostrov s komínem byl na pravé straně letové paluby. Loď měla dva výtahy dopravující letouny z hangárů o rozměrech 160x18 metrů. Jelikož hlavním posláním lodi měla být stíhací ochrana válečných svazů italského námořnictva, měla nést pouze stíhací letouny a stíhací bombardéry (a to 66 kusů letounů Reggiane Re.2001 OR se sklopnými křídly).  V případě dokončení by Aquila byla kvalitní loď s vysokou rychlostí, průměrnou nosností letadel a pancéřovanou palubou. Naopak Regina Aeronautica by asi měla problém s výcvikem osádek pro její palubní letouny.", "section_level": 1}, {"title": "Osud lodi.", "content": "Přestavba byla v loděnici \"Cantieri Ansaldo\" v Janově zahájena v polovině roku 1941. V době italské kapitulace, 8. září 1943, byla Aquila téměř hotova a připravena k prvním testům. Po kapitulaci loď obsadili Němci, kteří se ji pokusili dokončit. Italští dělníci sabotovali a prodlužovali její dostavbu. Loď také napadla speciální jednotka italských žabích mužů a částečně ji potopila. Později byla 19. dubna 1945 vážně poškozena při leteckých útocích. Nakonec Němci rozměrnou loď použili k zablokování vjezdu do Janovského přístavu. Po válce byla vyzvednuta a po dlouhých diskuzích, jak s ní naložit, byla odvlečena do přístavu La Spezia a zde v letech 1951–1952 sešrotována.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aquila (: \"Orel\") byla italská letadlová loď z doby druhé světové války. Šlo o přestavbu pasažérské lodě \"Roma\". Přestavba začala v roce 1941, v době italské kapitulace v září 1943 byla téměř dokončena, ale nakonec ji Regia Marina nikdy nepřevzala do služby. Byla sešrotována v roce 1952.", "tgt_summary": "鹫座号航空母舰(Aquila)是意大利王国在第二次世界大战时建造的航空母舰。以罗马号邮轮改装而成,设计搭载51架舰载机,然而该舰直到战争结束都未完工,于1952年解体。", "id": 2720220}
{"src_title": "ESET NOD32 Antivirus", "tgt_title": "ESET NOD32 Antivirus", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zpočátku si program získal popularitu mezi pracovníky IT ve východoevropských zemích, jelikož ESET byl založen na Slovensku. Ačkoli programová zkratka názvu byla původně vyslovována po jednotlivých písmenech, nedávný celosvětový boom v používání programu vedl také ke zjednodušení jeho názvu. Spojením písmen v jedno slovo přispělo k tomu, že se nazývá jako \"nod\".", "section_level": 1}, {"title": "Technické informace.", "content": "NOD32 se skládá z on-demand scanneru (prohledávání, které si zvolí uživatel sám) a čtyř různých real - time monitorů. Zmiňovaný on-demand scanner (má poněkud matoucí označení jako NOD32) může být povolován uživatelem nebo časovým plánovačem. Každý real - time monitor pokrývá možnosti vniknutí různého vstupního druhu počítačového viru:  NOD32 je napsaný z velké většiny v jazyce symbolických adres, což přispívá k nízkému využití systémových prostředků a k jeho vysoké rychlosti vyhledávání. NOD32 dokáže zpracovávat více než 23 MB za sekundu při skenování na počítači s procesorem Pentium 4 a v průměru, využívá méně než 20 MB paměti.  Podle časopisu Virus Bulletin, který v roce 2005 testoval NOD32, pracuje tento antivirus až pětkrát rychleji než další antiviroví konkurenti.  Pro síťové prostředí je určena verze NOD32 Enterprise Edition, která se skládá z NOD32 AntiVirus a NOD32 Remote Administratoru. V síťovém prostředí tak klienti NOD32 mohou aktualizovat své verze z centrálního \"mirror server\" na síti.  Signaturní soubory, NOD32 skenující engine užívají heuristické metody (nazvané \"ThreatSense\" od ESETu) poskytující lepší ochranu proti nově vydaným virům.", "section_level": 1}, {"title": "ESET Smart Security.", "content": "Dne 5. listopadu roku 2007, ESET zveřejnil \"Eset Smart Security suite\", internetovou bezpečnostní soupravu navrženou od ESETu ve spolupráci s dalšími internetovými bezpečnostními soupravami navrženými od dalších společností jako jsou McAfee a Kaspersky. ESET Smart Security obsahuje:", "section_level": 2}, {"title": "ESET Smart Security Anti-Spam.", "content": "Antispam poskytuje obranu proti spam, stejně jako proti emailovým samospustitelným virům v přílohách, které nyní sdílejí mnoho vlastností právě s normálními spamy. Antispam z ESS zužitkovává jak klientská tak serverově založená pravidla k tomu, aby okamžitě poskytoval heuristickou spamovou prevenci, což je lepší než jen spoléhat se na metodu vyhledávání. Všechny režimy poskytují filtrující protokol.  Osobní Firewall od ESET Smart Security je schopen označit specifické programy kdekoliv v síti. Díky této schopnosti je možné identifikovat a označit aplikaci, která může být použita v síti různými uživateli (jako například Microsoft Word) pro daleko větší heuristickou kontrolu všech spojení užívaných právě touto aplikací. To je účinnější než použití stejné úrovně kontroly na každou aplikaci, bez ohledu na to, zda má přístup k síti nebo ne.", "section_level": 2}], "src_summary": "ESET NOD32 Antivirus je antivirový program vytvořený slovenskou společností ESET. Je dostupný pro operační systémy Microsoft Windows, Linux, FreeBSD a MacOS. Pro mobilní platformu Android existuje jeho verze Mobile Security & Antivirus. Rozšířená verze, zahrnující antispam, antispyware a firewall, je k dispozici pod názvem Eset Internet Security. První verze NOD32 Antiviru vznikla v 90. letech 20. století, kdy začaly být počítačové viry čím dál tím běžnější.", "tgt_summary": "ESET NOD32 Antivirus(通常被称为NOD32)是位于斯洛伐克的ESET公司开发的防毒软件。支援Windows、Linux、FreeBSD、Mac以及其它系统平台,分为两个版本发售,企业版提供远端管理工具。现时最新版本为 ESET NOD32 Antivirus 10,ESET Internet Security,ESET Smart Security Premium( 12.1.31.0 ) ( Microsoft Windows )。", "id": 1236394}
{"src_title": "Voduška kob", "tgt_title": "赤羚", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Voduška kob je elegantní, i když těžce stavěná antilopa. Dorůstá kohoutkové výšky 70 až 100 cm, délky 1,3-2,4 m a dosahuje hmotnosti od 80 až do 118 kg. Hřbet, prsa, boky a část končetin je zbarvena oranžovočerveně až červenohnědě. Břišní strana těla a část hrdla je bílá. Kolem očí má bílé prsteny a spodní část končetin je zbarvena černě. Samci mají lyrovité rohy měřící až 50 cm s kroužkovitými návalky. Při pohledu z profilu lehce připomínají tvar písmena S.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Voduška kob se živí širokou paletou rostlin. Až s výjimkou horkých dnů, kdy se skrývá ve stínu stromů, je aktivní ve dne. Žije ve větších stádech čítajících 5 až 40 zvířat a tvořených samicemi a mláďaty nebo mladými samci; starší rozmnožující se samci žijí většinou samostatně, v některých oblastech vlastní kruhová území měřící v průměru méně než třicet metrů a obklopována podobnými územími. Tyto teritoria se nazývají \"leky\" a většinou neobsahují více jak patnáct zvířat. Samec je vysoce územní a toto území střeží až do doby, kdy se stádo znovu přesune (což je zhruba po týdnu) a případného vetřelce vyhání hlasitými projevy.  Jeden z poddruhů - voduška bělouchá (\"Kobus kob leucotis\") - pořádá každoročně až 1500 km dlouhé migrace z jižního Súdánu do Serengeti. Migrační stáda jsou obrovská a mohou čítat i milion zvířat. Velký vliv na tyto migrace měla Súdánská válka, která trvala 25 let a byla ukončena až v roce 2005. I když na několik let téměř zamezila možnosti migrace, již v lednu roku 2007 bylo nalezeno další početně migrační stádo.  Samice dosahují pohlavní dospělosti ve věku 13 měsíců, samci ve věku 18 měsíců; po dosažení tohoto věku obvykle samec opouští mládenecká stáda a zakládá svůj lek. Samice je březí 7,5-9 měsíců a rodí pouze jedno mládě. Rozmnožovat se můžou zpravidla po celý rok, jen v sušších oblastech se mláďata rodí na konci období dešťů (od září do prosince).  Po narození je mládě skryto ve vegetaci následujících šest týdnů, kdy ho chodí matka pravidelně kojit. Plně samostatné je ve věku 6-7 měsíců.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Rozeznáváme celkem tři poddruhy:  Voduška Thomasova, obývající východní Afriku, se objevuje na ugandském znaku (viz obrázek napravo) a voduška bělouchá, obývající Súdán a Etiopii, pořádá rozsáhlé migrace (viz výše).", "section_level": 1}], "src_summary": "Voduška kob (\"Kobus kob\"), známá také pod názvem antilopa červenohnědá nebo bělouchá, je velká antilopa obývající území subsaharské Afriky od Senegalu až po Súdán. Vyskytuje se ve vlhčích oblastech, případně na okrajích savan. V přírodě je často k vidění v okolí vodopádů Murchison, v Národním parku královny Alžběty v Ugandě, v Národním parku Garamba a Virunga, na území Demokratické republiky Kongo a v travnatých oblastech jižního Súdánu.", "tgt_summary": "赤羚(学名:\"\")是一种分布于从塞内加尔至苏丹共和国撒哈拉以南非洲的羚羊。它们主要的生活环境是北部的草原,其中在乌干达默奇桑瀑布国家公园和伊丽莎白女王国家公园、刚果民主共和国加兰巴国家公园和维龙加国家公园以及苏丹南部的草原上出现比较多。", "id": 2224049}
{"src_title": "Zelená politika", "tgt_title": "綠色政治", "src_document": [{"title": "Priority.", "content": "Zelení politikové v průběhu desetiletí vývoje této ideologie dopracovali k několika základním principům. Němečtí Die Grünen zformulovali v 70. letech 20. století čtyři pilíře zelené politiky:  V roce 1984 došlo v USA v rámci Green Committees of Correspondence k rozšíření čtyř pilířů na desatero klíčových hodnot zelené politiky:  V roce 2001 došlo k vytvoření Global Greens jako mezinárodního zeleného hnutí. Charta tohoto uskupení obsahuje šest zásad Global Greens:", "section_level": 1}, {"title": "Historie hnutí.", "content": "V celosvětovém měřítku první zelenou politickou stranou byla australská United Tasmania Group. Byla založena v březnu 1972. Měla lokální cíl – zabránit odlesnění rozsáhlé oblasti Tasmánie kvůli stavbě přehrady s hydroelektrárnou na místě původního jezera Pedder. Přestože v celostátních volbách dosáhla zisku pouhých 3 %, posun otázek ochrany přírody z čistě občanských organizací na politický subjekt inspiroval ekologicky orientovaná hnutí v celém světě. V květnu 1972 vznikla na Novém Zélandu Values Party, první celostátní politická strana vyznávající hodnoty zelené ideologie. O rok později – v roce 1973 – vznikla ve Spojeném království Ekologická strana.  Dlouhodobě nejúspěšnější zelenou stranou jsou němečtí Zelení. Původní předvolební koalice řady sdružení a hnutí pro volby do Evropského parlamentu v roce 1979 se na společné konferenci shodla na Čtyřech pilířích Strany zelených. Nově vzniklá strana získala ve volbách do Spolkového sněmu 5,7 % hlasů a obsadila 28 křesel. Zásady obsažené ve čtyřech pilířích, označení strany a logo s motivem slunečnice se staly ideologickým základem pro zelené strany v Evropě i v dalších částech světa.", "section_level": 1}, {"title": "Zelení a jejich vliv na vnější politiku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zelení a koalice.", "content": "Pro spojení zelených s levicí se vžil název \"Rudozelená koalice\" (anglicky \"Red-green alliance\"), spojení s pravicí \"Modrozelená koalice\" (\"Blue-green alliance\"). Některé zelené strany a hnutí pravolevé dělení odmítají a pokoušejí se tvořit zelené ekologické bloky mezi levicí a pravicí, popřípadě se od obou pólů naprosto distancují.", "section_level": 2}, {"title": "Ekosocialismus.", "content": "Ekosocialisté představují levicový proud spojující environmentalismus a socialismus. Původně vycházejí z názorů studentských hnutí z 60. let: odmítají kapitalismus, zároveň se stavěli proti komunistickým režimům (hodnotili je jako \"byrokratické karikatury socialismu\"). V některých zemích, kde komunisté opustili prosovětskou linii, došlo ke jejich sloučení se zelenými, čímž vznikla \"zelená levice\".  Zelená ideologie měla významný vliv na řadu ideologických směrů – mj. ekosocialismus, ekoanarchismus, ekofeminismus nebo ekofašismus. Nakolik jsou tyto směry součástí zelené ideologie je předmětem veřejných debat.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zelená politika (také zelená ideologie) je politická ideologie, jejímž cílem je vytvoření ekologicky a sociálně udržitelné společnosti. Je založena na zásadách sociálního liberalismu, environmentalismu, subsidiarity a občanské společnosti. V Evropě patří zelené strany k hlavním podporovatelům integrace národních států.", "tgt_summary": "绿色政治是一个将目标放在生态及环境上的政治思想,他们透过草根式、参与式的民主制度来达成目标。绿色政治是由绿色运动参与者所提倡,他们从1980年代开始在世界各地成立绿党。「绿色」(Green)翻译自德文的「Grün」,是来自于世界上第一个成功的绿党,成立于1970年代晚期的德国绿党(die Grünen)。「政治生态学」则用在欧洲和学术界。", "id": 340511}
{"src_title": "Laserová tiskárna", "tgt_title": "激光打印机", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První laserovou tiskárnu vyvinul Gary Starkweather v Xerox PARC modifikací kopírky Xerox v roce 1971. Firma IBM instalovala první laserovou tiskárnu IBM 3800 v roce 1976. Firma Xerox dodala do komerčního prostředí první model Xarxs 90Dicko priest v roce 1977. Do domácností nabídla laserovou tiskárnu HP (HP Laserjet ppm) až v roce 1984. První laserová tiskárna určená pro použití v kancelářích byl dodán Xerox Star 8010 v roce 1981. I když byl inovován, byl to stále drahý systém, který si koupilo jenom malý počet firem a institucí. Pro osobní počítače se staly více rozšířené a první laserová tiskárna určená pro masový trh byla Hewlett-Packard (zkráceně HP) LaserJet (tiskla 8 stránek za minutu) a vyšla v roce 1984. Používala Canon motor řízený softwarem HP.  Laserové tiskárny přinesly vysoce rychlý a kvalitní tisk textu.  Jako u většiny elektronických zařízení poklesly v průběhu několika let náklady na laserové tiskárny. První typ HP LaserJet byl prodán za 3500 USD v roce 1984, ale měl problém s nízkým rozlišením grafiky a vážil 32 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Princip funkce.", "content": "Hlavní součástí laserové tiskárny je kovový válec s vrstvou polovodiče (např. selen) na povrchu. Polovodič mění při osvícení odpor z přibližně 300 Ω při osvícení až na cca 3–5 MΩ, pokud není osvícen.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh tisku.", "content": "Mechanický stěrač setře zbytky toneru a žárovka odstraní náboj z předchozí fáze tisku. Poté je povrch válce v celé šířce nabit z korony. V bodech, které se mají tisknout, je válec osvícen laserem, tím je odpor polovodiče v bodě snížen a náboj z povrchu se vybije do středu válce. Toner (suchý jemný prášek) je vlivem otáčení válce nabit na stejnou polaritu jako povrch válce a přilne k válci pouze na místech, kde byl odstraněn náboj. V ostatních místech je toner od válce odpuzován, protože má stejnou polaritu. Následně se toner přenese z válce na papír, který je nabit na opačnou hodnotu než povrch válce.  Papír se pod válec dostane ze vstupního zásobníku a je nabit opačným nábojem než povrch válce a toner. Toner se z míst na válci s neutrálním nábojem přenese na papír, který je nabit nábojem opačným (než toner). Dále je toner pomocí vysoké teploty (od 180 °C a více) a tlaku roztaven a zapečen do papíru a následně je z papíru sejmut náboj a papír je uložen do výstupního zásobníku.  Laserový paprsek prochází deflektorem, což je součástka, která v závislosti na přivedeném napětí propouští nebo nepropouští světlo (laserový paprsek). Napětí přivedené do deflektoru je obrazem bitmapy tištěné stránky. Rotující zrcátko (hranol) rozprostírá paprsek po celé šířce válce.", "section_level": 2}, {"title": "Příslušenství.", "content": "Velká část příslušenství k tiskárnám řeší manipulaci s papírem na vstupní nebo výstupní straně a je podobná kopírovacím strojům. Může to být například:  Jiné druhy příslušenství souvisí se zjednodušeným ovládáním u tiskárny vyšší třídy a u kombinovaných zařízeních:", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "V LED tiskárně je celá soustava laseru a příslušné optiky nahrazena řadou nebo maticí LED v těsné blízkosti válce a pokrývající celou jeho šířku. Každá z těchto diod ozařuje na válci jeden bod ze vstupní bitmapy.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody.", "content": "Díky použití toneru je cena tisku nízká a provoz tichý a rychlý.  Vysoká kvalita obrazu", "section_level": 1}, {"title": "Nevýhody.", "content": "Vyšší pořizovací cena, avšak pořád klesající.", "section_level": 1}], "src_summary": "Laserová tiskárna je druh počítačové tiskárny, pracující na podobném principu jako kopírka. Laserový paprsek vykresluje obrázek na světlocitlivý válec, na jehož povrch se poté nanáší toner. Ten se uchytí jen na osvětlených místech, obtiskne se na papír a na závěr je k papíru tepelně fixován.", "tgt_summary": "激光打印机(英语:laser printer)是一种常见的在普通纸张上快速印制高品质文本与图形的打印机。与影印机一样,激光打印机也是采用静电复印的方式,但是与模拟的影印机不同的是其图像直接通过激光光束在打印机光鼓上进行扫描生成。", "id": 2386176}
{"src_title": "Ještěrka obecná", "tgt_title": "捷蜥蜴", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Celková délka ještěrky obecné činí kolem 20–25 cm. Tělo měří až 9 cm a ocas je jedenapůlkrát delší než tělo. Hlava je širší s krátkým čumákem. Na krátkých končetinách je 5 prstů, jež jsou zakončeny drápky, které umožňují dobrý pohyb po kamenech a různorodých materiálech. Ocas umožňuje lepší dynamiku pohybu a slouží také při útěku před nepřáteli, často se od těla při napadení odděluje, ale znovu se regeneruje a dorůstá.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Přestože je v České republice druhem chráněným, patří do druhů ještěrek v zemi nejrozšířenějších. Je rozšířená na většině území střední a východní Evropy, v Asii až po západ Číny, ale její početnost silně poklesla, díky ztrátě stanovišť. Obývá především suchá a slunná místa a to stráně, i okraje lesů. Většinou pobývá do výšky 2500 m n. m. Při větších výkyvech teplot raději zalézá do úkrytů. Každý jedinec má svoje území, kde loví, případně klade vejce.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "V jídelníčku ještěrky obecné lze najít menší hmyz (mouchy, brouky), dále pavouky, červy, plže a pozemní korýše (svinky). Menší kořist rovnou polyká. Ještěrka loví především ve slunných dnech a dokáže ulovit i letící kořist.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Ještěrky se rozmnožují koncem jara a začátkem léta, nejčastěji květnu, červnu. Samice naklade do vyhloubené jamky v písku, mechu, hlíně či suché trávě 3–15 kožovitých měkkých vajíček o velikosti cca 15×8 mm. V červenci nebo v srpnu (většinou po 56 dnech) se vylíhnou mláďata, jež dosahují délky kolem 5–6 cm. Již od vylíhnutí jsou odkázána pouze na sebe a potravu si musí shánět sama. Dospělosti dosahují v 1,5–2 letech.", "section_level": 1}, {"title": "Aktivita.", "content": "Ještěrka je nejaktivnější v ranních a podvečerních hodinách. V zimním období upadá do zimního spánku. Většinou zalézá do opuštěných nor savců (např. hraboši), pod kořeny stromů a různých skulinek. V dubnu se probouzí ze zimního spánku. Letální hranice teploty prostředí je kolem 3 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Přirození nepřátelé.", "content": "Má ve svém okolí mnoho nepřátel, mezi ně patří například lišky, volavky, čápi, hadi (např. zmije obecná), kolem měst kočky a další predátoři. Při poškození ocasu se v části, kde má svaly nejtenčí, poruší a ocas se oddělí.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "V České republice je zvláště chráněna jako silně ohrožený druh, je tedy mimo jiné zakázán i její odchyt, chov v zajetí a prodej. Chráněna jsou i její vývojová stádia a sídla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ještěrka obecná (\"Lacerta agilis\" Linnaeus, 1758) je jeden z nejrozšířenějších druhů ještěrky v České republice. Žije v různých typech prostředí, především na loukách, vřesovištích, křovinatých oblastech, stepích, podhorských oblastech a v otevřených lesích.", "tgt_summary": "捷蜥蜴(\"英语:Lacerta agilis\")是一种蜥蜴,分布于几乎整个欧洲,往东至蒙古。在伊比利亚半岛和欧洲土耳其则没有分布。", "id": 1101086}
{"src_title": "Windows Media Video", "tgt_title": "Windows Media Video", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 2003, Microsoft navrhl specifikaci video formátu založenou na jejich formátu WMV 9 a přeložil ji do SMPTE kvůli standardizaci. Tento standard byl oficiálně schválen v březnu roku 2006 jako SMPTE 421M, více však známý jako VC-1. Učinil tak z formátu WMV 9 otevřený, nicméně stále patenty zatížený standard. Od té doby se stal VC-1 jedním ze tří povinných video formátů pro BD-ROM a HD DVD-ROM specifikace.", "section_level": 1}, {"title": "Formát kontejneru.", "content": "\"WMV video\" je obvykle zapouzdřeno do kontejneru ASF. Přípona souboru.wmv typicky popisuje ASF soubory, které obsahují Windows Media Video bitový proud. Audio formáty užívané společně s Windows Media Video jsou typické verze Windows Media Audio, nebo v několika případech neschválené ACELP.net audio formáty. Microsoft doporučuje, aby ASF soubory, obsahující data v jiných formátech než Windows Media, užívaly i tak jednotnou příponu.asf.  I když je WMV proud obecně zabalen do kontejneru ASF, může být také vložen do formátu AVI či Matroska. Výsledný soubor pak má koncovku.avi či.mkv. WMV může být ukládáno jako AVI soubor v případě používání WMV 9 VCM kodekových implementací. Jiná častá cesta jak uchovávat WMV jako AVI soubor je užití programu VirtualDub.  Tento kontejner může volitelně podporovat digital rights management při využití kombinace ECC klíčové výměny, DES blokové šifry a zákaznické blokové šifry, RC4 streamovací šifry a SHA-1 hashovací funkce.", "section_level": 1}, {"title": "Přehrávače.", "content": "Mezi software, který může přehrávat WMV video, patří Windows Media Player, PowerDVD, RealPlayer, KMPlayer, VLC media player, Zoom Player a Media Player Classic. Microsoft Zune, software pro správu médií, podporuje formát WMV, ale využívá Zune specifické variace Windows Media DRM, který je využíván PlaysForSure. Řada přehrávačů pro různé platformy, jako pro Linux, používá implementaci WMV z projektu FFmpeg.", "section_level": 1}], "src_summary": "Windows Media Video (WMV) je komprimovaný souborový videoformát pro několik proprietárních kodeků vyvinutých společností Microsoft. Původní kodek známý jako \"WMV\" byl navržen pro internetové streamingové aplikace jako konkurence pro již zavedený RealVideo. Ostatní kodeky jako např. \"WMV Screen\" a \"WMV Image\", se staraly o specializovaný obsah. Během standardizace ze SMPTE si WMV vzalo za své i formáty jako HD DVD a Blu-ray disk.", "tgt_summary": "WMV(Windows Media Video)是微软公司开发的一组数码影片编解码格式的通称,它是Windows Media架构下的一部分。", "id": 1555024}
{"src_title": "Giorgione", "tgt_title": "乔尔乔内", "src_document": [{"title": "Životopisné údaje.", "content": "Vzhledem k malému počtu ověřitelných zpráv je o životě Giorgia Barbarelliho, zvláště o jeho dětství, známo jen velmi málo. Uvádí se, že se narodil v městečku Castelfranco Veneto nedaleko Benátek. V dokumentu uvádějícím majetek v malířově pozůstalosti je uvedeno, že jeho otcem byl Giovanni Gasparini, což znamená, že Giorgionovo skutečné příjmení bylo Gasparini. Giorgionova matka zemřela ještě v jeho časném dětství a tak byl vychován nevlastní matkou Alessandrou. Pro svoje umělecké sklony brzy opustil rodinu v Castelfrancu a asi jako třináctiletý odešel do Benátek, kde vstoupil do učení v dílně Belliniů. Zde velmi rychle zvládl techniku malby i obrazovou barevnost typickou pro obrazy Giovanni Belliniho a patrnou i v jeho portrétech. V roce 1500 tato zkušenost Giorgionovi zajistila prestižní objednávku portrétů významných osobností jako benátského dóžete Agostina Barbariga nebo kondotiéra Consalva Ferranteho da Córdoba, kapitána neapolského království. Avšak nejen tyto portréty, ale i jeho podmanivý zpěv a zalíbení ve hře na loutnu Giorgionovi otevíraly dveře domů urozeného panstva. Asi v téže době se v Benátkách setkal s Leonardem da Vincim (1452–1516), který zde na začátku roku 1500 působil při přípravě návrhů vojenských staveb.  Krátce poté Giorgione navštívil rodné Castelfranco. Při té příležitosti ho požádal kondotiér Tuzio Costanzo, aby pro kapli sv. Jiří v městském kostele San Liberale namaloval oltářní obraz jako upomínku na smrt svého syna Mattea (1499). A tak v letech 1504 až 1505 Giorgione vyhotovil pro kapli sv. Jiří v tamním kostele oltářní obraz \"Madona s dítětem spolu se sv. Nicasiem Quirinem (nebo sv. Jiřím či sv. Liberalem?) a sv. Františkem z Assisi\", zvaný též \"Pala di Castelfranco\". Protože obraz byl určen pro kapli sv. Jiří, lze předpokládat, že se nejpravděpodobněji jedná o vyobrazení tohoto světce.  V roce 1505 se Giorgione vrátil do Benátek, kde pracoval na freskách pro benátské paláce rodiny Grimani Servi a další domy bohatých benátských patricijů. V letech 1507 až 1508 vyzdobil freskami jednu stěnu Fondaco dei Tedeschi (sklad německých kupců). Existuje doklad, že za tuto práci Giorgione obdržel platbu 130 dukátů. Současně dostával platby za menší obrazy určené pro soukromé osoby. Nikoliv v roce 1511, jak naznačuje Vasari, ale na podzim roku 1510 Giorgione onemocněl morem, kterému krátce před 25. říjnem téhož roku podlehl. Vyplývá to z korespondence mezi Taddeo Albanem, agentem Isabelly d'Este, a samotnou vévodkyní. Giorgione byl pohřben v benátské laguně na ostrově Poveglia nebo na Lazzaretto Nuovo, které byly místem karantény v době morové nákazy.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecká tvorba.", "content": "Giorgione byl vynikající kreslíř, uznávaný malíř fresek, a především, malíř portrétů a menších obrazů, které nesignoval. V současnosti je mu proto sice přisuzováno asi 40 obrazů, ale jen dvanáct z nich má pravděpodobné malířovo autorství a pouze šest z nich ho má téměř jisté.", "section_level": 1}, {"title": "Obrazy.", "content": "O pravděpodobném Giorgionově autorství zmíněných dvanácti obrazů víme díky Marcantonio Michielemu (1484–1552), benátskému šlechtici a sběrateli umění, který tyto obrazy koupil. Mezi nimi bylo pět obrazů, u nichž jsme si Giorgionovým autorstvím téměř jisti (\"Pastýř s flétnou\", \"Chlapec se šípem\", \"Bouře\", \"Tři filozofové\" a \"Spící Venuše\"). Současně Michiele uvedl, že obraz \"Tři filozofové\" po Giorgionově smrti dokončil Sebastiano del Piombo (1485–1547), zatímco obraz \"Spící Venuše\" dokončil Tizian (1488/90–1576) tím, že do něho domaloval postavičku Kupida a krajinu na pozadí.  Obraz \"Bouře\", známý též jako \"La Tempesta\", patří k základním dílům benátského malířství 16. století. Nevelkému obrazu dominuje příroda, přičemž o skrytém významu postav muže a nahé ženy s dítětem nás historici umění nechávají přemýšlet. Uvádějí, že se může jednat o Adama a Evu vyhnané z ráje, s hadem v popředí a bleskem na pozadí nebo o příběh z Ovidia či o pastorální scénu. V Pijoanových „Dějinách umění“ je citován Wickhoffův názor, že se jedná o starořímský námět básníka Statia a postavy představují Adrásta a Hypsipylé. Při restaurování obrazu se pod postavou muže (vojáka?) našla skica nahé ženy, což lze pokládat za doklad toho, že malíř dával přednost přímé malbě před iniciální rozkresbou typickou pro florentský styl malby. Tento obraz předurčuje další vývoj krajinářství jako samostatného žánru v evropském malířství 16. století.  Podobně jako v obrazu \"Bouře\" i v obrazu \"Tři filozofové\" dominuje krajina se třemi postavami, jejichž určení zůstává nejasné. Původně se hovořilo o třech osobách, v nichž někteří viděli mágy, jiní personifikaci cyklu tří období lidského života nebo tří vědních oborů. Dnes většina historiků umění se kloní k názoru, že se jedná o filozofy zkoumající svět přírody kolem sebe. Obraz však zůstal nedokončen a jeho konečnou podobu mu dal Giorgionův žák Sebastiano del Piombo. Giorgione však zašel ještě dál a na lyricky pojatém obraze \"Il Tramonto\" („Západ slunce“) zobrazil malebnou krajinu, do které umístil dvě drobné mužské postavy sedící u cesty vedoucí k jezeru. Postava sv. Jiří byla domalována až při restaurování obrazu v roce 1934. Obraz dokládá, že Giorgione znal některé práce Leonarda da Vinci vyznačující se sfumatem a použitím temných barev.  Tyto obrazy, ve kterých Giorgione upřednostnil přírodu před člověkem, kontrastují s jeho časnými obrazy vystavenými ve florentských Uffiziích (\"Mojžíš procházející zkouškou ohněm\" a \"Šalamounův soud\", asi kolem 1500), v nichž upřednostnil postavy dominující nad přírodou. Některé z nich živě gestikulují, a některé mají částečně zakryté tváře jinými postavami, což v té době byla smělost budící úžas.  Větší vyzrálostí Giorgionovy tvorby se vyznačují dva obrazy, které jsou mu připisovány, a to \"Svatá rodina\" (1500/01) a pozdější \"Klanění pastýřů\" (asi 1502/05). Oba obrazy jsou v Národní galerii ve Washingtonu. Začíná se v nich projevovat nejen význam krajinných motivů, ale především malebný šerosvit (chiaroscuro), se kterým se malíř mohl setkat u Leonarda da Vinci při jeho zastavení v Benátkách. Leonardův způsob malby se objevil i v pozdních Giorgionových obrazech, což se dnes označuje jako „giorgionismus“.  Ten je také patrný v jednom z posledních Giorgionových obrazů, v drážďanské \"Spící Venuši\". Její krása byla podnětem k opakování tohoto motivu v obrazech pozdějších malířů jako byli Tizian (\"Venuše urbinská\"), Velázquez (\"Venuše s Amorem\"), Goya (\"Nahá Maja\" nebo Manet (\"Olympia\"). Uvedení malíři v těchto obrazech sice dokázali sledoval hlavní linie Giorgionovy Venuše, ale její cudnost a krásu již opakovat nedokázali.  K výše uvedeným pěti Michielim zmíněných obrazů se přiřazuje ještě šestý obraz s téměř jistým malířovým autorstvím. Je jím \"Portrét muže\" (dnes vystavený v San Diegu), zvaný též „Terrisův portrét“ (podle skotského majitele obrazu Alexandra Terrise).  Na jeho zadní straně je připsán odkaz na to, že se jedná o Giorgionovu malbu. Uvedená datace je těžko čitelná, ale předpokládá se, že se jedná o stejný rok, jaký je uveden na obraze \"Podobizna mladé ženy\", tj rok 1506. Na zadní straně tohoto obrazu, zvaného též \"Portrét Laury\", je připsáno, že: „...Roku 1506, 1, června, namalováno Zorzim z Castelfranca...“. Text byl asi připsán krátce po dokončení obrazu, avšak zřejmě nepochází z malířovy ruky. Označení obrazu je dáváno do souvislosti s listy vavřínu na pozadí obrazu (italsky „lauro“) nebo je to podobizna \"Lauretty\", krásné benátskou kurtizány 16. století.", "section_level": 2}, {"title": "Fresky.", "content": "Pro slanou vlhkost vzduchu v benátské laguně nebyla fresková výzdoba exteriérů a interiérů benátských budov příliš oblíbená. Přesto, když si Giorgione pronajal dům poblíž mostu Rialto (1504), na jeho zdi namaloval fresku s postavami hudebníků a básníků spolu s amorky. Chtěl tím upozornit na svou zkušenost s tímto typem malby, která mu později vynesla objednávky na freskovou výzdobu Casa Soranzo či Casa Grimani alli Servi. V roce 1507 přišla i objednávka na freskovou výzdobu stěn skladiště německých kupců, na které pracoval spolu s Tizianem. Giorgione na průčelí skladu namaloval alegorické postavy. Freska však začala brzy podléhat benátskému počasí, takže do dnešní doby se dochoval jen fragment zobrazující \"Ženský akt\", který vystavuje benátská Gallerie dell ́Accademia.", "section_level": 2}, {"title": "Kresby.", "content": "Díky školení v dílně Belliniů byl Giorgione i výborným kreslířem. Jeho kreseb se však nedochovalo mnoho. Jednou z nich, jejímž velmi pravděpodobným autorem je Giorgione, je kresba nazvaná \"Pastýř\" (dnes v rotterdamském Museum Boijmans van Beuningen). Kresba zobrazuje pastýře, který si hůlkou kreslí postavy do písku. Krajina za ním je nepochybně krajinou Giorgionova dětství s volně znázorněnou siluetou rodného Castelfranca. Obrysy jsou jemně naznačené, takže šrafování ve stínových partiích vytváří měkké přechody. Prostor je vyplněný jemným světlem, čímž zdi pevnosti vytvářejí splývavý přechod mezi zemí a nebem.", "section_level": 2}, {"title": "Umělecko-historický význam Giorgionova díla.", "content": "Historický význam Giorgionovy tvorby spočívá v tom, že se mu podařilo překonat tradici \"quattrocenta\". Bylo to hlavně díky tomu, že prohloubil Leonardovu techniku sfumata, a tím prohloubil duševní výraz zobrazených postav, zjednodušil barevnost obrazu, použil novou, často asymetrickou kompozici námětu, a k jeho zdůraznění využil dramatický šerosvit. Tím vytvořil základní podněty pro malířskou tvorbu baroka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Giorgione, vlastním jménem Giorgio Barbarelli da Castelfranco, zvaný též Zorzo či Zorzi (1477/78 Castelfranco Veneto – podzim 1510 Benátky), byl italský renesanční malíř. O jeho životě víme velmi málo. Jméno „Giorgione“, což znamená „Velký Giorgio“, v roce 1548 poprvé použil Paolo Pino v knize \"Dialogo di Pittura\", aby upozornil na malířovu velikost postavy i ducha. V Giorgionově díle se podařilo vytvořit ideál vrcholné renesance – harmonickou jednotu přírody a člověka.", "tgt_summary": "乔尔乔内(, 1477年-1510年),是意大利文艺复兴艺术大师。威尼斯画派画家。", "id": 681252}
{"src_title": "Halucinogen", "tgt_title": "致幻剂", "src_document": [{"title": "Psychedelika.", "content": "Slovo psychedelický (z řeckého \"psyché\", duše, mysl + \"delos\", manifest, zjevnost) je vytvořeno za účelem ukázání myšlenky, že tyto látky zjevují skryté, ale reálné aspekty mysli. Užívá se pro mysl měnící látky jako je LSD, psilocybin, DMT, 2C-B, mezkalin, salvinorin A a DOM. Hlavní přírodní zdroje jsou psilocybinové houby, ayahuasca, peyotl, kaktus San Pedro, semena některých rostlin z čeledi svlačcovité, havajská lesní růže a další. Látky s halucinogenními účinky syntetizují i zvířata, například ropucha koloradská - derivát psylocibinu - bufotenin  Mnoho diskusí se vede nejen o přirozenosti a účincích, ale také o jejich efektech. Jedna prominentní teorie, prvně publikovaná v knize Aldouse Huxleyho Dveře vnímání, používá termín „redukční vlny“. Z tohoto pohledu tyto látky vyřazují „filtrační“ mechanismy mozku. Tento efekt je nazýván „expanze mysli“ a „rozšíření vědomí“. Mnoho drog jako konopí, které lze klasifikovat jako psychedelické (zvláště ve vysokých dávkách), přesto ale nejsou považovány za pravá psychedelika, protože jejich ostatní efekty bývají podobné účinkům sedativ. Mimoto tyto drogy nepůsobí na serotoninové receptory.  Psychedelické účinky se mohou měnit v závislosti na dávkování a prostředí. Rozsah „tripu“, určený látkou, může být krátký a intenzivní jako v případě DMT nebo zdlouhavý jako při ibogainu. Psychedelika mohou působit ve velmi nízkých dávkách (LSD) nebo také poměrně velkých (mezkalin). Některé, jako sluchový halucinogen DIPT, mohou působit na jediný smysl, jiné působí obecně. Některé jsou vhodnější pro samotářské zkušenosti, ale ostatní zvyšují empatii. Mnoho psychedelik (LSD, mezkalin, psilocibyn a mnoho jiných) není toxických, proto se nimi nelze otrávit, ani běžně předávkovat.", "section_level": 1}, {"title": "Disociační drogy.", "content": "Disociační drogy redukují (nebo blokují) signály vědomí jiným částem mozku, především fyzické vnímání. Způsobují především smyslovou deprivaci, halucinace a snům podobné stavy. Řadí se mezi ně především PCP (andělský prach), ketamin, muscimol (muchomůrka červená), oxid dusný a dextrometorfan (aktivní látka v mnoha sirupech proti kašli).", "section_level": 1}, {"title": "Delirogeny.", "content": "Delirogeny jsou speciální třída disociačních látek které působí antagonisticky na acetylcholinové receptory. Někdy jsou nazývány „pravé halucinogeny“ protože působí na běžné vnímání. Některé stavy připomínají lucidní snění. Mezi delirogeny se řadí rulík zlomocný, mandragora, blín černý, durman a ve vysokých dávkách některé farmaceutické drogy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Halucinogeny jsou skupina psychoaktivních drog dělící se do tří kategorií, na psychedelika, disociační drogy a delirogeny. Alternativním názvem jsou fantastika. Působí změny vnímání, myšlení, emocí a vědomí. Na rozdíl od ostatních psychoaktivních drog jako jsou stimulanty a opiáty, které působí na běžné oblasti mysli, zkušenosti po těchto látkách připomínají stav transu, meditace a snění.", "tgt_summary": "迷幻剂是药理学上对迷幻药物、游离药物和谵妄药物的统称。这类精神药物产生的作用主要是使人产生幻觉,即改变人的知觉、思维、情绪以及意识。最根本的致幻剂是迷幻药物,游离药品让人产生无痛麻醉感、记忆缺失乃至昏厥感受,致谵妄药则是使人陷入癫狂状态。", "id": 1019111}
{"src_title": "Idealismus", "tgt_title": "唯心主義", "src_document": [{"title": "Pojem.", "content": "Používání pojmu \"idealismus\" zavedl patrně G. W. Leibniz (1646–1716), jenž jím mínil ty filosofie, které „stejně jako Platón nepojímají duši jako materiální věc“. Ve filosofickém úzu je termín zpravidla používán pro systémy novověké filosofie (např. německý idealismus), obecněji pak pro různé varianty metafyzické doktríny datující se od Platóna, který připisuje skutečnou jsoucnost idejím. V tomto smyslu je protikladem materialismu.  V jiném způsobu užití pak stojí idealismus v protikladu k realismu: zatímco realismus v obecně filosofickém smyslu zastává tezi, že to, co je obsahem poznání, odpovídá objektivní realitě, idealismus činí obsah poznání závislým na subjektu. V běžné řeči (popř. politice) se pak protikladem idealismu a realismu míní přibližně protiklad naivity a skepse, nadšenectví a opatrnosti, velkých cílů a střízlivého pohledu, popř. optimismu a pesimismu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozlišení.", "content": "Nejčastěji bývá rozlišován idealismus subjektivní a objektivní; dále se hovoří také o idealismu absolutním (Hegel), estetickém (Winckelmann, Lessing, Schiller), epistemologickém či etickém.", "section_level": 1}, {"title": "Subjektivní idealismus.", "content": "Subjektivní idealismus, podle něhož je vnější svět fenoménem vědomí; existuje tedy jen ve vnímajícím subjektu jakožto idea. Jeho nejznámější postavou je George Berkeley (1685–1753); ten jej však neuskutečňuje plně, neboť jakožto křesťan uznává Boha, který ideje do vědomí vkládá. Z tohoto učení poté vychází solipsismus, v němž existuje pouze vnímající Já.  K subjektivním idealistům bývá řazen také Johann Gottlieb Fichte či Ladislav Klíma. V poněkud pozměněném smyslu sem patří i Immanuel Kant, který zavádí „věc o sobě“, jež je ovšem pro subjekt poznatelná pouze jako jev. Toto pojetí se někdy označuje jako transcendentální idealismus či transcendentální filosofie.", "section_level": 2}, {"title": "Objektivní a absolutní idealismus.", "content": "Podle objektivního idealismu je základem všeho, co existuje, nějaká duchovní entita – Bůh, (absolutní) duch, vědomí, idea apod., zatímco hmotný svět vnímatelný smysly je jen jeho odvozeninou, vyjádřením či emanací (vyzařováním). V tomto rámci se pohybuje zejména německý idealismus – F. W. J. Schelling (1775–1854) a zejména „absolutní idealismus“ G. W. F. Hegela (1770–1831) s pojetím světa a dějin jako sebeuvědomování (objektivního) ducha.  Hegelova filosofie měla obrovský vliv na pozdější filosofické nauky, které však ústily do protichůdných závěrů: z levého křídla hegelovců se během krátké doby vyprofilovalo i materialistické učení marxismu. Kromě Feuerbacha a Marxe, kteří proti hegelovství použili jeho vlastní prostředek a od dialektiky ducha dospěli k dialektickému materialismu, podali důsažnou kritiku německého idealismu především Kierkegaard, Schopenhauer a Nietzsche, ve 20. století pak zejména analytická filosofie.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj po německém idealismu.", "content": "Zatímco v rodném Německu se hegelovský idealismus doslova zhroutil, v poslední třetině 19. století a začátkem 20. století prožil mohutný rozkvět zejména v Británii a Itálii. Vůdčí postavou britského idealismu byl oxfordský profesor Francis Herbert Bradley (1846–1924) s holistickým pojetím skutečnosti, dále Bernard Bosanquet, J. M. E. McTaggart. Po první světové válce však byla tradice zcela přehlušena analytickou filosofií, kterou v Anglii prosadili G. E. Moore a Bertrand Russell. V Itálii, kde zůstal idealismus vůdčím směrem až do druhé světové války, byli hlavními jeho představiteli Benedetto Croce (1886–1952) a Giovanni Gentile (1875–1944).  V německém prostředí se v poslední třetině 19. století zrodilo novokantovství, vlivný směr v opozici zejména proti materialismu šířícímu se ve vědě a v marxismu, ale také proti upadajícímu hegelovskéhu idealismu; na základě reinterpretace I. Kanta (mj. za odmítnutí pojmu „věci o sobě“) se tak myslitelé jako Wilhelm Windelband, Heinrich Rickert, Hermann Cohen či Ernst Cassirer snažili vyhnout jak pozitivismu, tak spekulativnímu idealismu.  V současné době je idealismus hegelovského směru spíše historicky zkoumán než filosoficky rozvíjen. To ovšem především v Evropě neznamená nadvládu materialismu či naturalismu, nýbrž spíše snahu o překonání tohoto protikladu. Stejně tak trvá tradice idealismu ve smyslu doktríny nehmotné duše, jak ji zastává např. veškerá křesťanská filosofie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Idealismus (z řeckého ιδέα, idea) je označení pro různé filosofické směry, jejichž společným znakem je, že idejím či ideálnímu připisují bytí, resp. vládnoucí postavení; materiální svět (pokud jeho existenci uznávají) je pak na idejích či duchu závislý, popř. je jeho vyjádřením, manifestací.", "tgt_summary": "唯心主义(英语:idealism)或唯心论、理想主义、理念论或观念论,在哲学中是一个提出心灵是基本之存在的哲学理论。", "id": 700751}
{"src_title": "The Moody Blues", "tgt_title": "憂鬱藍調合唱團", "src_document": [{"title": "Počátky skupiny.", "content": "Základ skupiny The Moody Blues byl v kapele El Riot And The Rebels, kde hráli Ray Thomas (zpěv, harmonika, později flétna) a Mike Pinder (zpěv, piáno, později mellotron). Sestava i názvy se často měnily, až se ustálilo obsazení, kde hráli také bubeník Graeme Edge (dříve Gerry Levene & The Avengers), baskytarista Clint Warvick a Denny Laine (kytara, zpěv, harmonika, dříve Denny Laine & The Diplomats). Jako hold značce piva Mitchell & Butler chtěli použít pro svůj název iniciály M a B. Nejdříve skupinu pojmenovali The Moody Blues 5, posléze The M&B 5 a nakonec jen The Moody Blues. Stylově se soustředili hlavně na americké rhythm and blues. Z Birminghamu se dostali do slavného londýnského klubu The Marquee a díky manažeru Tony Secundovi brzy získali nahrávací kontrakt s firmou Decca. V září 1964 vyšel první singl, \"Steal Your Heart Away\", který nevzbudil větší ohlas, ale následující skladba se valčíkovém tempu \"Go Now\" vzala útokem žebříčky v Británii (1. místo) i USA (10. místo), prodalo se jí více jak milion kusů, takže skupina za singl obdržela i zlatou desku. Následující singly \"I Don’t Want To Go On Without You\", vlastní \"From the Bottom of My Heart\" a \"Every Day\" se sice v žebříčcích také objevily, ale už na vlažnějších pozicích a sláva skupiny rychle vyprchávala. Úspěch nemělo ani album \"The Magnificent Moodies\", ani následující singly a kapelu opustil nejdříve Clint Warvick, posléze i Denny Laine, který se později stal pravou rukou Paula McCartneyho ve skupině Wings. Novým baskytaristou se na čas stal \"Rod Clarke\", ale jeho brzy nahradil John Lodge (jeden z bývalých členů El Riot And The Rebels) a Eric Burdon z The Animals pak skupině doporučil jako kytaristu a zpěváka Justina Haywarda, který předtím natočil několik písniček s někdejší britskou hvězdou \"Marty Wildem\". Skupina se tak vydala v roce 1966 na turné po Evropě (jejich repertoáru stále vévodila Go Now, kterou nyní zpíval Justin Hayward), pracovala na vlastním repertoáru a v březnu začala natáčet singly s producentem Tonym Clarkem (později díky svému přínosu ke zvuku kapely označovaný jako šestý člen Moody Blues). Ani Haywardova \"Fly Me High\", ani následující Pinderova \"Love And Beauty\" ale úspěch neměly, i když je skupina propagovala v populárních rádiových pořadech na BBC.", "section_level": 1}, {"title": "Zlatá éra 1967-1972.", "content": "Podzim roku 1967 přinesl zásadní zlom v kariéře kapely, v sublabelu firmy Decca – Deram tehdy testovali nové nahrávací technologie Dynamic Sound System a rozhodli se natočit rockové podání Novosvětské symfonie Antonína Dvořáka. Za tím účelem oslovili Moody Blues, kteří nabídku přijali, ale prosadili si podmínku, že mohou natočit i vlastní skladby. Ty se vzápětí ukázaly silnější než rockové variace Dvořákovy symfonie a výsledkem bylo koncepční album rockových písní Moody Blues kombinovaných s mezihrami Londýnského symfonického orchestru (pod vedením Petera Knighta). Deska se jmenovala \"Days Of Future Passed\" a už obsahovala většinu rysů typických pro následující alba Moody Blues – psychedelická nálada skladeb s dominujícím zvukem Pinderova mellotronu, absence mezer mezi jednotlivými písněmi, zvláštně poetické texty a umělecky řešený obal (zde to byla zvláštní koláž s motivem horizontálně situované hlavy dívky, která vypadala stejně zleva i zprava). Album oživilo zájem o skupinu, v Británii obsadilo 27. místo žebříčku a ve Spojených státech později (vyšlo až 1972) dokonce 3. (celkově se v tamním žebříčku udrželo 102 týdnů). Den před vydáním alba vyšel pouze v Británii singl s Haywardovou skladbou \"Nights in White Satin\", která obsadila #19 a stala se jejich vůbec nejznámější písní. V USA vyšla na singlu jiná albová skladba \"Tuesday Afternoon\" (autorem byl opět Hayward) a získala tam #24. Celkový prodej alba vynesl skupině nejdříve zlatou a později platinovou desku. Skupina podpořená úspěchem začala připravovat druhé album s vlivy nábožensko-filosofických myšlenek Východu \"In Search Of The Lost Chord\". Autorsky na desku přispěli opět všichni členové skupiny, úspěch měly i dva singly z desky \"Voices In The Sky\" (Hayward) a \"Ride My See-Saw\" (Lodge). Deska obsahovala také zajímavou nahrávku Raye Thomase s textem o Timothym Learym (extravagantní „guru LSD“)\"Legend Of A Mind\". Autorem symbolického obalu desky byl, stejně jako u pěti následujících desek, Phil Travers. Album si vedlo výborně, v UK se umístilo na #5, v USA na #23 a vyneslo skupině další zlatou desku. V pořadí již čtvrté album Moody Blues se jmenovalo \"On The Threshold Of A Dream\", tentokrát se na něm projevil vliv střetu náboženství a psychedelie – členové skupiny se v té době hodně zabývali transcendentální meditací. Album vyšlo v dubnu 1969 a sklidilo obrovský úspěch – v UK získalo vytouženou pozici na vrcholu žebříčku, v USA se umístilo na #20 a v Top 200 se udrželo neuvěřitelných 136 týdnů. Stejně jako jeho předchůdce získalo zlatou desku a i z něj vyšel singl, tentokrát s Haywardovou skladbou \"Never Comes The Day\". Na koncertech Moody Blues dodnes hrají rychlou skladbu Justina Haywarda \"Lovely To See You\" a tematickou píseň o mytickém dvoře krále Artuše \"Are You Sitting Comfortably?\" skupina oživila i na svém turné v roce 2006. Z Moody Blues byly tou dobou už hvězdy na obou stranách Atlantiku. Po vzoru Beatles založili svou vlastní společnost \"Threshold\", která měla vydávat nejen jejich budoucí desky, ale objevovat i nové talenty. Debutem této značky byl singl \"Watching And Waiting\", který o pár dní předcházel novou desku kapely \"To Our Children’s Children‘s Children\" (Dětem dětí našich dětí). Koncepčně byla deska tentokrát ovlivněna dobýváním vesmíru člověkem (v době příprav alba Neil Armstrong jako první člověk vstoupil na Měsíc). Album vyneslo Moody Blues už čtvrtou zlatou desku, v UK získalo #2, ve Spojených státech #14. V prosinci 1969 vystoupili ve slavné \"Royal Albert Hall\", přičemž koncert byl zaznamenán, aby mohl později vyjít na albu \"Caught Live +5\". Rok 1970 pak znamenal změnu v nahrávacím stylu skupiny. Chtěli zjednodušit studiovou práci, aby mohli skladby lépe předvést na koncertech, což se výrazně projevilo během nahrávání alba \"A Question Of Balance\", většina skladeb vznikala přímo ve studiu bez předešlé přípravy. V dubnu 1970 vyšel k desce pilotní singl s Haywardovou protiválečnou písní \"Question\". Pětiminutová skladba bylo složena ze dvou zcela odlišných motivů – Hayward dle svých slov chvíli před začátkem natáčení intuitivně spojil dvě nedokončené samostatné písně, které do sebe zajímavě zapadly, a po vydání se nahrávka vyšplhala až na #2 v britském žebříčku (v USA pak #21). V srpnu singl doplnilo album \"A Question Of Balance\", opět složené z příspěvků všech členů skupiny, k výrazným skladbám patřily např. \"Melancholy Man\" (Pinder), \"Dawning Is The Day\" (Hayward) nebo \"And The Tide Rushes In\" (Thomas). Moody Blues album vyneslo již pátou zlatou desku (UK – #1, USA – #3) a titulní Question patří dodnes k finálovým skladbám jejich koncertů. Rok 1971 přinesl další desku \"Every Good Boy Deserves Favour\", pro jejíž název se stala inspirací upravená dětská říkanka pro zapamatování stupnice E G B D F. Opět koncepční deska s úspěšným singlem \"The Story In Your Eyes\" vynesla znovu zlatou desku za více jak milion prodaných výlisků a stala se zatím nejúspěšnější deskou Moody Blues, když v Británii získala první pozici žebříčku a v Americe druhou. V srpnu 1972 ve Spojených státech vyšla poprvé na singlu pět let stará píseň \"Nights In White Satin\" a získala #1 v žebříčcích Cashbox a Record World a #2 v Billboard’s Hot 100. Díky tomu znovu vyšla i v Británii a vedla si v žebříčku lépe než při prvním vydání, protože se tentokrát probojovala až do Top 10 (#9). Tento úspěch ještě podpořilo další zlaté album \"Seventh Sojourn\" a následující světové turné. Ačkoliv samotná LP deska vznikala v personální krizi skupiny (způsobené do velké míry symptomy ponorkové nemoci), obsahuje jedny z nejoceňovanějších písní Moody Blues, zejména Lodgeovy \"Isn’t Life Strange\" a \"I’m Just A Singer (In a Rock And Roll Band)\", Thomasovu \"For My Lady\" nebo Haywardovu \"New Horizons\".", "section_level": 1}, {"title": "Sólové projekty a comeback.", "content": "Dva roky po vydání desky Seventh Sojourn se po skončení turné v roce 1974 kapela rozhodla přerušit na čas činnost, aby se pročistilo ovzduší mezi hudebníky, Hayward později konstatoval, že pravděpodobně díky tomu nakonec skupina vydržela tak dlouho. Jedním z hlavních důvodů byla také častá absence Mikea Pindera, který zakoupil farmu v Americe, uvažoval hudební svět zcela opustit a věnovat se rodinnému životu. Nicméně čtyřletou pauzu vyplnili všichni členové kapely vesměs úspěšnými sólovými deskami, ze kterých vyčníval především projekt \"Blue Jays\", jak pojmenovali Justin Haward a John Lodge skupinu, kterou založili pro natočení stejnojmenné desky, také velmi úspěšného singlu \"Blue Guitar\" (v UK se dostal na #8, což z Haywardových předešlých písní překonala pouze \"Question\") a následného turné. Producent Tony Clarke zatím z jejich alb sestavil kompilační dvoualbum \"This Is The Moody Blues\", které opět získalo zlatou desku za více jak milion prodaných kusů. Na nové společné práci se Moody Blues sešli teprve v roce 1978 při natáčení alba \"Octave\". Název – oktáva – odkazoval nejen na hudební termín pro základní tónovou řadu, ale naznačoval také, že jde o osmé album skupiny. Z odstupem ale také symbolicky poukázal na uzavření druhé kapitoly vývoje skupiny. Desku točili v americkém domácím studiu Mikea Pindera, ale už během vzniku alba bylo jasné, že Pinder v kapele nezůstane. Na propagačních filmech k desce také už nefiguruje, ačkoliv na desku přispěl výraznou skladbou \"One Step Into The Light\". Nicméně i přes poměrně hořký vznik alba (během natáčení se kapela rozešla i s dlouholetým producentem Tonym Clarkem) byl úspěch desky enormní (UK – #6, USA – #13, zlatá i platinová deska), dobře se prodávaly i singly \"Driftwood\" (Hayward) a \"Steppin' In A Slide Zone\" (Lodge) a skupina ihned podnikla turné. Pouze Pindera nahradil švýcarský rodák a bývalý člen Yes Patrick Moraz, jehož mohutné klávesové aranže se staly dominantním zvukem skupiny v 80. letech.", "section_level": 1}, {"title": "80. léta.", "content": "Styl skupiny už naznačený albem \"Octave\" se po odchodu Pindera ještě výrazněji posunul, hudebně se více přizpůsobil trendům nastupující éry 80. let a pro mnohé fanoušky tak Moody Blues zůstávají především skupinou sedmi alb období 1967-1972. Vydání následující desky \"Long Distance Voyager\" bylo ohroženo soudními spory ohledně práv na užívání názvu Moody Blues, které vyprovokovali právníci Mikea Pindera, ale deska nakonec vyšla v létě 1981 a bezpečně skupině vynesla další platinové album, v Americe se usadila na prvním místě, v Británii na sedmém. Velký úspěch měly i singly (opět dodnes v repertoáru kapely) \"Gemini Dream\" (Hayward / Lodge) a \"The Voice\" (Hayward). Osmdesátá léta postupně přinesla alba \"The Present\" (UK – #15, USA – #26, 1983), komerčně úspěšná deska v produkci Pipa Wiliamse, i když v porovnání s předešlými alby měla přece jen lehce sestupnou tendenci, dále \"The Other Side Of Life\" (UK – #24, USA – #9, 1986) a \"Sur La Mer\" (UK – #21, USA – #38, 1988) obě v produkci Tonyho Viscontiho. Úspěch desek podpořily i často vysílané videoklipy na MTV s tematicky koncipovanými příběhy k písním \"The Other Side Of Life\", \"Your Wildest Dreams\" nebo \"I Know You’re Out There Somewhere\". Poslední zmíněnou skladbu později Hayward označil za svou nejoblíbenější ze všech, které napsal, a získal za ni dokonce prestižní skladatelskou cenu \"Ivor Novello Award\". Firma Polydor, pro kterou tehdy Moody Blues natáčeli, ovšem prosadila záměr, aby na těchto albech nezpíval Ray Thomas, jehož hlas se jim nezdál dostatečně vhodný pro komerční smeřování kapely (Thomas proto na alba nepřispěl ani autorsky). Tomu už se kapela vzepřela na desce \"Keys Of The Kingdom\" (UK – #54, USA – #94, 1991), kam Thomas přispěl svou \"Celtic Sonant\" a byl spoluautorem Haywardovy \"Never Blame The Rainbows For The Rain\". Během nahrávání Keys Of the Kingdom kapelu ovšem opustil Patrick Moraz. Sám svůj odchod zdůvodňoval tím, že měl dojem, že jeho talent je nedostatečně využíván. Naopak zbytek skupiny měl pocit, že se Moraz příliš tlačí do čela a kapelu vnímá spíše jako svou doprovodnou formaci (na rozdíl od Mike Pindera Moraz také nepřispíval na desky autorsky, s jedinou výjimkou písně \"The Spirit\", kterou napsal s bubeníkem Edgem). Tak či tak v kreditech alba Keys Of The Kingdom už uvedený není. Neoficiálně jej v Moody Blues nahradil Paul Bliss (neoficiálně proto, že se členem skupiny nestal, ale Moody Blues od té doby často na koncertních turné doprovází).", "section_level": 1}, {"title": "90. léta - současnost.", "content": "V roce 1992 uspořádali Moody Blues monumentální koncert s orchestrem \"Colorado Symphony Orchestra\" ve skalách \"Red Rocks\" (záznam vyšel na CD i DVD), což bylo vůbec poprvé, kdy je na koncertě doprovázel skutečný orchestr. V roce 1994 se k hudbě po 16 letech vrátil Mike Pinder a natočil album \"Among The Stars\", čímž spustil spekulace o svém možném návratu do Moody Blues. Ačkoliv by to ale asi fanoušci přijali s nadšením, jak on, tak Justin Hayward to označili za velmi nepravděpodobné. Na další studiové album Moody Blues museli příznivci kapely počkat osm let – až rok 1999 přinesl album \"Strange Times\", které přineslo několik překvapení. Justin Hayward napsal úvodní píseň \"English Sunset\" pod vlivem dobových trendů s prvky techna, John Lodge, který většinou představoval spíše rockovější pozici v kapele, se naopak představil s baladami \"Wherever You Are, Love Don't Come Easy, Words You Say\" a \"Forever Now\", Ray Thomas napsal jednu skladbu na desku \"My Little Lovely\", což byl jeho poslední příspěvek do repertoáru kapely, a Graeme Edge přispěl v duchu klasických alb Moodies závěrečnou poémou \"Nothing Changes\". Kritiky ceněné album bylo natáčeno v Itálii a skupina se jej po mnohaletých zkušenostech rozhodla produkovat sama. V té době také Hayward, Lodge, Thomas i Edge namluvili hlasy ke svým postavám v jedné epizodě seriálu Simpsonovi. V novém miléniu pak Moody Blues vydali CD a DVD s koncertem z Royal Albert Hall (\"Hall Of Fame\") a jejich muzika byla použita v 3D dokumentu IMAX \"Journey into Amazing Caves\" (s výjimkou nové písně \"We Can Fly\" a instrumentální nahrávky \"Water\" šlo o zajímavé hudební koláže kombinující novou orchestrální muziku s fragmenty starších písní skupiny jako \"Question, Nights In White Satin\" nebo \"I Know You’re Out There Somewhere\"). Ray Thomas se v roce 2002 po čtyřiceti letech strávených v showbusinessu rozhodl ukončit hudební kariéru a stáhl se do rodinného soukromí na svou farmu. Náhradou za něj se pro koncertní turné stala talentovaná flétnistka a zpěvačka Norda Mullen. Jako trio skupina připravila v roce 2003 vánočně laděné album \"December\", které obsahovalo jak vlastní písně s vánoční tematikou (nejvýraznější asi \"December Snow\"), tak i převzaté skladby (např. \"Happy Xmas\" Johna Lennona nebo White Christmas Irvinga Berlina). V roce 2005 vyšlo pak další DVD se záznamem koncertní show z Los Angeles (\"Lovely To See You Live\"). Moody Blues jsou stále aktivní kapelou, na turné jezdí především po Spojených státech, kde mají nejsilnější základnu fanoušků, výjimečně ale projedou i několik evropských metropolí (naposledy 2006).", "section_level": 1}, {"title": "Moody Blues a Čechy.", "content": "Perličkou je, že v létě 1968 Moody Blues přijeli do Prahy, kde měli mít koncert, ale po invazi vojsk Varšavské smlouvy je britská ambasáda odvolala. Skupina tehdy na Karlově mostě natočila promo snímek k \"Nights In White Satin\", který je k vidění i na serveru You Tube. Píseň \"Ride My See Saw\" s českým textem Ondřeje Suchého (\"Hvězdný ples\") natočila skupina \"Beatings\", píseň \"Nights In White Satin\" nazpívaly v češtině Marie Rottrová (\"Slunce vstává\") a Lucie Bílá (\"Noc je jak satén\"). Za komunistického režimu u nás žádná deska Moody Blues vyjít nemohla.", "section_level": 1}, {"title": "Několik zajímavostí.", "content": "- v anketách amerických časopisů Cashbox a Record World získali cenu za \"nejlepší skupinu světa\"- jen do roku 1978 prodali okolo \"26 miliónů alb\"- stali se prvními západními umělci, kteří byli pozvání do \"Číny\" (1974, nakonec zde ale nevystoupili)- jsou první rocková skupina, která \"vyprodala dvě vystoupení za jeden večer v Madison Square Garden\"- během let 1967 – 1981 získali za svá alba \"deset zlatých desek a tři platinové \"- během kariéry se dvakrát prakticky rozpadli a pokaždé se dokázali vrátit na výsluní slávy (1967, 1978)- \"Keith Emerson\" je označil za svou nejoblíbenější skupinu- Objevili se v seriálu Simpsonovi v epizodě \"Ať žije Flanders\".", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Singly\".", "content": "Lose Your Money / Steal Your Heart Away (1964) Go Now! / It's Easy Child (1964, UK #1 / USA #10) I Don't Want To Go On Without You / Time Is On My Side (1965, UK #33) From The Bottom Of My Heart / And My Baby's Gone (1965, UK #22 / USA #93) Everyday / You Don't (All The Time) (1965, UK #44) Stop / Bye Bye Bird (1966, vydáno pouze v USA #98) Boulevard De La Madelaine / This Is My House (But Nobody Calls) (1966, USA #119) Life's Not Life / He Can Win (1967) Fly Me High / I Really Haven't Got The Time (1967) Love And Beauty / Leave This Man Alone (1967) Nights In White Satin / Cities (1967, UK #19, reedice 1972: UK #9 / USA #2) Tuesday Afternoon / Another Morning (1968, vydáno pouze v USA #24) Voices In The Sky / Dr. Livingstone I Presume (1968, UK #27) Ride My See-Saw / A Simple Game (1968, UK #42 / USA #61) Never Comes The Day / So Deep Within You (1969, USA #91) Watching And Waiting / Out And In (1969) Question / Candle Of Life (1970, UK #2 / USA #21) The Story In Your Eyes / My Song (1971, v UK staženo, USA #23) Isn't Life Strange / After You Came (1972, UK #13 / USA #29) I'm Just A Singer (In A Rock'n'Roll Band) / For My Lady (1973, UK #36 / USA #12) Stepping In A Slide Zone / I'll Be Level With You (1978, USA #38) Driftwood / I'm Your Man (1978, USA #59) The Voice / 22.000 Days (1981, USA #15) Gemini Dream / Painted Smile (1981, USA #12) Meanwhile / 22,000 Days (1981, pouze USA) Talking Out Of Turn / Veteran Cosmic Rocker (1981, USA #65) Blue World / Going Nowhere (1983, UK #35 / USA #62) Sitting At The Wheel / Sorry (1983, USA #27) Running Water / Under My Feet (1984, pouze USA) Your Wildest Dreams / Talkin' Talkin' (1986, USA #9) The Other Side Of Life / The Spirit (1986, USA #58) I Know You're Out There Somewhere / Miracle (1988, UK #52 / USA #30) No More Lies / River Of Endless Love (1988) Say It With Love / Lean On Me Tonight (1991) Bless The Wings (That Brings You Back) / Once Is Enough (1991) English Sunset / Haunted (1999)", "section_level": 2}, {"title": "\"Studiová alba\".", "content": "\"(žebříčkové umístění v Británii, USA a Nizozemsku)\" The Magnificent Moodies (1965) Days Of Future Passed (1967, UK# 27, USA #3) In Search Of The Lost Chord (1968, UK#5, USA #23) On The Threshold Of A Dream (1969, UK#1, USA #22) To Our Children's Children's Children (1969, UK#2, USA #14) A Question Of Balance (1970, UK#1, USA #3, HOL #9) Every Good Boy Deserves Favour (1971, UK#1, USA #2, HOL #5) Seventh Sojourn (1972, UK#5, USA #1, HOL #11) This Is The Moody Blues (1972, UK#14, USA #11, \"kompilace\") Octave (1978, UK#6, USA #13, HOL #11) Long Distance Voyager (1981, UK#7, USA #1, HOL #9) The Present (1983, UK#15, USA Pop Albums #26, USA Billboard 200 #43, HOL #10) The Other Side Of Life (1986, UK#24, USA #9) Sur La Mer (1988, UK#21, USA #38, HOL #50) Keys Of Kingdom (1991, UK#54, USA #94, HOL #61) Strange Times (1999, USA #93) Journing Into Amazing Caves (2001, \"soundtrack k filmovému dokumentu\") December (2003)", "section_level": 2}, {"title": "\"Alba \"live\"\".", "content": "Caught Live + 5 (1977, USA #26) A Night At Red Rocks (1993, USA #93) Hall Of Fame (2000, USA #185)", "section_level": 2}, {"title": "\"Sólové desky\".", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Justin Hayward & John Lodge.", "content": "\"album\" Blue Jays (1975, UK#4, USA #16) \"singly\" I Dreamed Last Night / Remember Me, My Friend (1975, USA #47) Blue Guitar / When You Wake Up (1976, UK #8, USA #94)", "section_level": 3}, {"title": "Justin Hayward.", "content": "\"alba\" Songwriter (1977, UK#28, USA #37) Night Flight (1980, USA #166) Moving Mountains (1985) Classic Blue (1989) The View From The Hill (1996) Live In San Juan Capistrano (1998) Spirits Of The Western Sky (2013, UK#81) \"singly\" London Is Behind Me / Day Must Come (1965) I Can’t Face The World / I’ll Be There Tomorrow (1966) One Lonely Room/Songwriter Part 2 (1977) Country Girl/Doin' Time (1977) Stage Door/Lay It On Me (1977) Forever Autumn (1978, USA #47) Marie/Heart of Steel (1979) Nightflight/Suitcase (1980) Nearer to You/It's Not On (1980) Silverbird/Take Your Chances (1985) The Best is Yet To Come/Marie (1985) Tracks of My Tears/Railway Hotel (1989) The Way of the World/The Promised Land (1996, CD singl) Broken Dream (1996, CD singl)", "section_level": 3}, {"title": "John Lodge.", "content": "\"alba\" Natural Avenue (1977, UK#38, USA #121) 10,000 Light Years Ago (2015) \"singly\" Say You Love Me / Natural Avenue (1977) Children of Rock'n'Roll / Piece Of My Heart (1977) Summer Breeze / Rainbow (1977) Street Cafe / Threw It All Away (1980) Sunny Sunshine Faces (charitativní CD singl, 2010)", "section_level": 3}, {"title": "Mike Pinder.", "content": "\"alba\" The Promise (1976, USA #133) Among the Stars (1994) A Planet With One Mind (1995, pouze mluvené slovo) A People With One Heart (1996, pouze mluvené slovo) \"singly\" Carry On/I Only Want To Love You (1976) Shining Lights (CD singl pro členy fan klubu)", "section_level": 3}, {"title": "Ray Thomas.", "content": "\"alba\" From Mighty Oaks (1975, UK#23, USA #68) Hopes Wishes and Dreams (1976, USA #147) \"singly\" High Above My Head/Love Is The Key (1975) One Night Stand/Carousel (1976)", "section_level": 3}, {"title": "Graeme Edge.", "content": "\"(The Graeme Edge Band feat. Adrian Gurvitz)\" \"alba\" Kick Off Your Muddy Boots (1975, USA #107) Paradise Ballroom (1977, USA #164) \"singly\" We Like To Do It/Shotgun (1974) The Tunnel/Bareback Rider (1975) Everybody Needs Somebody/Be My Eyes (1977)", "section_level": 3}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Oficiální stránky skupiny Fan site Podrobné české stránky o skupině Justin Hayward John Lodge Mike Pinder Patrick Moraz Denny Laine", "section_level": 2}], "src_summary": "The Moody Blues je anglická rocková skupina, slavná hlavně díky hitu \"Nights In White Satin\". O jejich schopnostech hovoří i deset zlatých alb (z toho tři platinová), která získali za desky vydané v rozmezí let 1967 -1981. Nejvýraznější postavou skupiny je zpěvák-skladatel a kytarista Justin Hayward, ale ke zvuku Moody Blues výrazně přispěli i další členové kapely, zejména John Lodge, Mike Pinder a Ray Thomas.", "tgt_summary": "忧郁蓝调合唱团(英语:The Moody Blues)是1964年在英格兰伯明翰成立的英国摇滚乐团,他们最初以节奏蓝调音乐为主,但自从1967年的第二张专辑《Days of Future Passed》开始融合了摇滚和古典音乐,使忧郁蓝调合唱团成为艺术摇滚和前卫摇滚发展的先驱之一。该专辑被认为是「里程碑」和「最成功的概念专辑之一」。", "id": 2043454}
{"src_title": "Vilém III. Oranžský", "tgt_title": "威廉三世 (奥兰治)", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se 14. listopadu 1650 v Haagu. Byl jediným dítětem nizozemského místodržitele Viléma II. a jeho manželky Marie Henrietty Stuartovny, dcery anglického krále Karla I.. Osm dní před jeho narozením jeho otec zemřel, ve věku 24 let na neštovice. Od roku 1659 strávil sedm let na Univerzitě v Leidenu, kde se mu dostalo formálního vzdělání, i když nikdy nebyl jejím studentem. V prosinci 1660 bylo rozhodnuto, že se má připravovat na budoucí státní funkci. Po smrti Vilémovy matky, která také zemřela na neštovice ve věku 29 let, se o jeho vzdělání začal starat její bratr, anglický král Karel II.", "section_level": 1}, {"title": "Nizozemský místodržitel.", "content": "Rok 1672 byl pro Nizozemskou republiku katastrofální, protože probíhala francouzsko-nizozemská válka i anglo-nizozemská válka. I když byla anglofrancouzská flotila poražena, francouzská vojska pronikla do provincií Gelderland a Utrecht. Vilém se stáhl se zbytky svého vojska do Holandska. Ludvík XIV. se domníval, že válka je skončena a tak zahájil mírová jednání, která Vilém, jako jmenovaný místodržitel, odmítl. Dne 7. července bylo dokončeno napuštění vodních kanálů a postup francouzské armády byl zastaven.  Karel II. vznesl proti Vilémovu soupeři Johanu de Wittovi obvinění, jež se stalo záminkou pro anglický útok, kde byl Johan de Witt zabit. Vilém poté dosadil do vysokých státních funkcí své spojence a pokračoval v boji proti Angličanům i Francouzům, proti nimž se spojil i se Španěly. Nizozemcům se podařilo provést několik úspěšných útoků na anglofrancouzskou flotilu a to přinutilo anglického krále k ukončení války. Francie se stahovala z nizozemského území postupně (s výjimkou Maastrichtu). V době války s Francií se snažil posílit svou pozici, a proto se oženil se svou sestřenicí Marií Stuartovnou, neteří Karla II. Doufal, že se tak zvětší šance na jeho nástupnictví na anglický trůn a umožní mu to posílit pozici proti Francii. Svatba se konala 4. listopadu 1677, Marie krátce po svatbě otěhotněla, ale těhotenství skončilo potratem. Po nemoci roku 1678 již nikdy neotěhotněla.", "section_level": 1}, {"title": "Slavná revoluce.", "content": "Po smrti Karla II. roku 1685 se stal králem jeho bratr Jakub a přijal jméno Jakub II. Jeho politika směřující k posílení královské moci a ke zrušení restrikcí namířených proti katolíkům vyvolávala od samého počátku všeobecnou nevoli. Vilém se zpočátku zdráhal napadnout katolickou Anglii, ale v dubnu 1688, když Francie byla zaměstnáná válkou proti Německu a Itálii, shromaždil vojsko pro invazi do Anglie. Byl si vědomý možného odporu Angličanů proti cizímu vojsku, a proto se do Anglie nechal pozvat významnými anglickými protestanty. V červnu se po patnácti letech manželství druhé Jakubově manželce Marii Beatrici d'Este narodil syn Jakub František Stuart, jenž v následnictví na královský trůn odsunul Vilémovu manželku na druhé místo. Veřejné mínění v Anglii bylo pobouřeno soudem se sedmi biskupy, kteří odmítli Jakubovu církevní politiku. Dne 30. června, kdy byli biskupové obviněni, poslala skupina sedmi vlivných protestantů Vilémovi formální pozvání. Ten se se svou armádou čítající 11000 pěšáků a 4000 jezdců vylodil 5. listopadu 1688 v jihozápadní Anglii. Podpora Jakuba poklesla, zvláště poté, co ho opustili všichni protestantští důstojníci a co Vilémovi vyslovili podporu i vlivní šlechtici. Jakub na to vyslal své zástupce k Vilémovi, aby s ním vyjednávali, ale sám se již raději připravoval na útěk. Později byl zadržen v přístavu rybáři, ale přesto se mu podařilo z Londýna uniknout. Vilém mu nakonec povolil jeho odchod do exilu. Nechtěl, aby se stal pro anglické katolíky mučedníkem.  Dne 13. února 1689 vydal parlament deklaraci práv, ve které uvedl, že v důsledku útěku Jakuba ze země je trůn volný. Vilém a jeho žena Marie se měli stát společně panovníky. Oba byli 11. dubna 1689 korunováni ve Westminsterském opatství. V den korunovace prohlásil skotský parlament Jakubovu vládu za ukončenou. Vilémovi a Marii byla nabídnuta skotská koruna, kterou přijali 11. května.", "section_level": 1}, {"title": "Bill of Rights.", "content": "Vilém podporoval vydání zákona o náboženské toleranci z roku 1689, který zajišťoval náboženskou svobodu pro některé protestantské nonkonformisty. Nicméně nebyl tak rozsáhlý, jak si Vilém představoval a stále omezoval svobodu katolické církve. V prosinci 1689 byl přijat jeden z nejdůležitějších ústavních zákonů v anglické historii – Bill of Rights. Tento zákon vycházel z předchozí deklarace práv a omezoval výsady panovníka. Mimo jiné uváděl, že panovník nesmí pozastavit platnost zákona schváleného parlamentem, vyhlásit nové daně bez souhlasu parlamentu, zakázat nošení zbraní protestantům, neúměrně odkládat volby do parlamentu, trestat poslance obou komor za projevy v parlamentních debatách, požadovat neúměrnou kauci nebo ukládat nepřiměřené tresty. Vilémovi se taková omezení nelíbila, ale do sporu s parlamentem nešel. Zákon také řešil otázku nástupnictví. Pokud by zemřel jeden z královské dvojice, pokračoval by druhý z nich jako samostatný panovník. Dalším nástupcem byla jmenována Mariina sestra Anna Stuartovna. Do následnictví byly zahrnuty i případné Vilémovy děti. Katolíci nebo ti, kdo by s katolíkem uzavřeli sňatek, byli z následnictví vyloučeni.", "section_level": 1}, {"title": "Parlament.", "content": "I když byli Whigové Vilémovými spojenci, zpočátku preferoval vyvážený postoj mezi Whigy a Toryi. Spolupracoval s Georgem Savillem, který byl známý svým vyváženým politickým přístupem. Whigové měli parlamentní většinu, ale Vilém trval na vybalancovaném poměru sil ve vládě. Tato situace vedla k neefektivní práci vlády a tak byl nucen vyhlásit nové volby. Po volbách začal preferovat spolupráci s Toryi. Ti ale odmítli podporovat jeho snahu pokračovat ve válce s Francií. Důsledkem byl Vilémův odklon k frakci Whigů zvané \"Junto\". Vláda Whigů ustavila Bank of England. Svolení k vytvoření banky vlastněné soukromými bankéři bylo jeho nejdůležitějším ekonomickým rozhodnutím, které položilo základ ekonomického vlivu Anglie v Nizozemsku v 18. století.", "section_level": 1}, {"title": "Nepokoje ve Skotsku a Irsku.", "content": "I když měl podporu jako panovník v Anglii, musel vzdorovat velkému odporu ve Skotsku a Irsku. Skotští jakobité, kteří považovali Jakuba II. za legitimního krále, vyhráli bitvu u Kiliecrankie, ale asi o měsíc později byli přesto poraženi. Vilémova pověst utrpěla po masakru v Glencoe, kde bylo zabito 78 Skotů, kteří odmítli přísahat věrnost Vilémovi a Marii. Na nátlak veřejnosti Vilém viníky tohoto krveprolití odvolal, přesto zůstali jeho oblíbenci. V Irsku pokračovaly boje se vzbouřenci podporovanými Francií mnohem déle, a to i poté, co Jakub II. po porážce v bitvě u Boyne unikl ze země. Po porážce francouzské flotily u La Hogue francouzská podpora Irsku ustala a nepokoje v zemi byly ukončeny mírovou dohodou.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní období.", "content": "Po smrti Marie v roce 1694, vládl sám. Jeho popularita klesala a to i přesto, že konvertoval k anglikanismu. Po uzavření mírové dohody s Francií roku 1697 ho Ludvík XIV. uznal jako anglického panovníka a přislíbil mu, že nepodpoří Jakuba II. v jeho pokusech nastoupit na anglický trůn. Manželství s Marií nepřineslo žádné potomky a Vilém nejevil snahu znovu se oženit. Mariině sestře Anně se narodilo několik dětí, ale všechny zemřely ještě v dětství až na jediného syna, Viléma, vévodu z Gloucesteru. Jeho smrt roku 1700 znamenala, že jediným možným nástupcem podle Bill of Rights zůstala princezna Anna. Obavy z možného návratu potomků Jakuba II. přimělo parlament k vydání zákona Act of Settlement 1701, kterým byla další nástupkyni určena vzdálená příbuzná Žofie Hannoverská a její protestantští potomci, pokud by Anna zemřela bez potomků a Vilém by se neoženil.  Roku 1702 zemřel na zápal plic, komplikaci po jeho pádu z koně během lovu. Byl pohřben ve Westminsterském opatství vedle své manželky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilém III. Oranžský (14. listopadu 1650 Haag – 8. března 1702 Londýn) byl od roku 1672 místodržitelem Spojené provincie nizozemské, jejíž součástí byly provincie Holandsko, Zeeland, Utrecht, Gelderland a Overijssel. Jeho manželkou byla anglická princezna Marie II. Stuartovna. V roce 1689 po Slavné revoluci se mu podařilo předchozího katolického krále a manželčina otce Jakuba II. vyhnat do exilu. Po sesazení Jakuba II. z trůnu se stal králem Anglie, Irska, kde vládl jako Vilém III. a králem Skotska, kde vládl jako Vilém II..", "tgt_summary": "奥兰治的威廉三世(;1650年-11月14日-1702年-3月8日),出生即继位为奥兰治亲王,1672年7月任荷兰省、泽兰省执政,1674年4月26日任乌德勒支省、海尔德兰省及上艾瑟尔省执政,1689年2月13日登基为英格兰国王威廉三世(英语:William III)、苏格兰国王威廉二世()和爱尔兰国王利亚姆(),直到1702年3月8日逝世为止,他在英格兰和奥兰治的排序刚好都是三世。1688年11月5日,威廉废黜岳父詹姆斯二世及七世而赢得了英格兰。威廉和妻子玛丽二世共治不列颠群岛,直到玛丽于1694年12月18日去世。他们共治时期通常被称为「威廉和玛丽」。", "id": 2788803}
{"src_title": "Vznik života", "tgt_title": "生命起源", "src_document": [{"title": "Podmínky na mladé Zemi.", "content": "Pro život je zcela nezbytná přítomnost vody. V současnosti převažuje názor, že kapalná voda existovala na Zemi již v hadaiku. Voda patrně pokrývala velkou část zemského povrchu. John W. Morse a Fred T. MacKenzie tvrdí, že oceány se poprvé mohly objevit jen asi 200 milionů let po akreci. Teplota zemského povrchu tehdy dosahovala asi 70–100 °C. Voda byla zpočátku silně kyselá, dosahovala pH asi 5,8, avšak poté se začala rychle neutralizovat. Velkým zastáncem této myšlenky je také Simon A. Wilde.  Podnebí bylo velmi horké a vlhké. Tvorbu nové zemské kůry doprovázela intenzivní sopečná činnost. Atmosféra měla slabě redukční charakter, s převažujícím oxidem uhličitým a dusíkem. Byla prosycená vodní párou, prachem a popelem. V menším množství obsahovala též amoniak, methan, oxid uhelnatý, vodík a další plyny, zcela však chyběl volný kyslík. Dostatek oxidu uhličitého a methanu v atmosféře vytvářel silný skleníkový efekt a chránil Zemi před zmrznutím, ačkoliv mladé Slunce zatím dosahovalo jen asi 75 % svého současného výkonu. Díky vysokým teplotám se voda intenzivně odpařovala, avšak četné nečistoty v ovzduší (prach a popel) napomáhaly opětné kondenzaci vodní páry. Proto Zemi často bičovaly prudké deště.  Podle teorie velkého impaktu se Země srazila s planetou, což mohlo způsobit, že se na povrch Země dostaly důležité stavební prvky života jako je uhlík, dusík a síra. Život tedy teoreticky mohl vznikat již od doby před 4400 miliony let, ačkoliv podmínky nebyly pro současné organismy nijak příznivé. Dříve se za hranici možné doby vzniku života považoval konec tzv. pozdního velkého bombardování asi před 3800 miliony let. Časté dopady meteoritů na zemský povrch měly mít zcela ničivý dopad na zemský povrch a případnou existující biosféru. Podle nejnovějších názorů nemuselo být bombardování meteority tak fatální. Předpokládá se, že dopadající tělesa působila spíše lokálně a v žádném případě nezasáhla celou planetu. I přes výrazný vliv na zemský povrch a klima mohla dopadající tělesa působit také pozitivně, vytvářet specifická vhodnější prostředí (např. hlubokomořské hydrotermální systémy) nebo přinášet na Zemi již hotové organické sloučeniny.", "section_level": 1}, {"title": "Filosofické, mytologické a náboženské pohledy.", "content": "Názory na vznik života se v lidské společnosti objevovaly odnepaměti. Ve starověkých dobách bylo stvoření života spojováno obvykle se samotným stvořením Země nebo vesmíru. Je známo nepřeberné množství různých představ, které se například ve starověkém Egyptě lišily škola od školy. Velmi často však byly dávány do souvislosti s neživou přírodou, což koneckonců bylo typické i pro některé starořecké filosofy. Podle Bible i (poněkud mladšího) Koránu byl svět i život stvořen silou Božího slova.  V současnosti se ve velkých náboženstvích vyskytují dva základní myšlenkové proudy. První přiznává přírodovědeckým teoriím velkou váhu, snaží se historické texty vykládat historicko-kritickou metodou jako dobové představy, jejichž výpověď má být primárně teologická či filosofická a jejímž smyslem není konkurovat moderní vědě. Existuje však také opačný názor, který se snaží držet starých mytologických výkladů. Usiluje o obhajobu a interpretaci historických představ v diskursu moderní přírodovědy (např. vědecký kreacionismus). Vědeckými metodami vyhledává slabá místa přírodovědeckých teorií, které původním náboženským představám odporují, nebo naopak klade důraz na takové interpretace historických textů a moderní vědy, které konstatují soulad (například spontánní evoluci života chápe jako formu aktu stvoření, který byl v historických textech popsán jen symbolicky či v kontextu dobového stavu poznání). Jednou z výrazných křesťanských osobností snažících se plně integrovat vědecké a náboženské pohledy byl francouzský geolog, paleontolog a jezuitský teolog Pierre Teilhard de Chardin, který svou syntézu biblických a vědeckých představ předložil ve svém hlavním díle \"Le Phénomène humain\" (česky \"Vesmír a lidstvo\"), které vyšlo až po jeho smrti v roce 1955. Již od roku 1923 ale měl kvůli svým názorům problémy s řádovými představenými i Vatikánem. Na druhém vatikánském koncilu mělo Chardinovo pojetí mnoho příznivců, kteří prosadili do koncilních dokumentů vstřícnější přístup, nicméně římské Officium se ještě v roce 1981 pokoušelo svým prohlášením tento vývoj zvrátit. (Podrobněji v článku Pierre Teilhard de Chardin). Popularizace souladu mezi vědou a vírou není mezi vědci ani mezi věřícími nijak výjimečná  Kreacionismus byl z velké části nahrazen v 90. letech 20. století teorií Inteligentního plánu, která ohledně vzniku života pouze konstatuje, že informace uložená v DNA živých bytostí má nejspíše jako jakákoliv jiná informace inteligentní příčinu, ale neřeší způsob vzniku života ani identitu „inteligentního designéra“.", "section_level": 1}, {"title": "Historické vědecké pohledy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Naivní abiogeneze.", "content": "Do začátku 19. století lidé všeobecně věřili na spontánní vznik určitých forem života z neživé hmoty. Tato představa se dnes označuje jako naivní abiogeneze či teorie samoplození. Aristotelés věřil, že mšice se rodí z rosy, která padá na květiny, mouchy ze shnilého materiálu, myši ze znečištěného sena, krokodýli z hnijících polen na dně vodních ploch a podobně. V 17. století začaly být takovéto představy napadány; např. v roce 1646 Thomas Browne vydal dílo \"Pseudodoxia Epidemica\", ve kterém zpochybňoval falešné představy tehdejší doby. Jeho názory ale nebyly všeobecně přijímány. Například jeho současník Alexander Ross napsal: „Napadat toto (samoplození) znamená napadat rozum a zkušenost. Jestli to zpochybňuje, ať se vydá do Egypta, kde uvidí pole plná myší, které se zrodily z bahna Nilu.“ V roce 1665 Robert Hooke publikoval první nákresy mikroorganismů spatřené pod jednoduchým mikroskopem. Následoval ho v roce 1676 Antoni van Leeuwenhoek. Mnohým se zdálo, že objev mikroorganismů podporuje teorii samoplození, protože mikroorganismy se zdály být příliš jednoduché na to, aby se mohly rozmnožovat pohlavně a nepohlavní rozmnožování (mitotické) v té době ještě nebylo pozorováno.  První důkazy proti naivní abiogenezi poskytl v roce 1668 Francesco Redi, který dokázal, že v mase se neobjeví larvy much, aniž by k němu byly mouchy připuštěny. Postupně se ukazovalo, že, alespoň co se týče viditelných organismů, teorie samoplození neplatí. Alternativou k ní se stala teorie biogeneze, která tvrdila, že všechen život vzešel z prapůvodního života (\"omne vivum ex ovo\", latinsky „vše živé je z vejce“). Spor eskaloval v polovině 18. století a otázka se stala natolik palčivou, že se Francouzská akademie věd rozhodla udělit cenu tomu, kdo definitivně rozřeší otázku vzniku života. V roce 1768 Lazzaro Spallanzani ukázal, že ve vzduchu jsou přítomny mikroorganismy, které lze zabít vařením. V roce 1861 Louis Pasteur provedl několik experimentů, které ukázaly, že ve sterilním výživném prostředí se bakterie ani houby samy od sebe neobjevují. Pasteurovi byla následně udělena zmíněná cena Francouzské akademie věd.", "section_level": 2}, {"title": "Pokrok 19. století.", "content": "V polovině 19. století se teorii biogeneze kvůli práci Louise Pasteura a ostatních dostalo tolik důkazů, že se o teorii samoplození přestalo uvažovat jako o reálné alternativě. Pasteur po svých pokusech v roce 1864 prohlásil: „Teorie samoplození se už nikdy nezotaví ze smrtelného zásahu uštědřeného tímto jednoduchým experimentem.“ Kvůli vyvrácení naivní abiogeneze ale věda přišla o odpověď na otázku, jak se zrodil první život. V dopise Josephovi Daltonu Hookerovi z 1. února 1871 se k otázce vyjádřil Charles Darwin a nabídl řešení, že první život mohl začít v „malém jezírku, ve kterém byla spousta amoniaku a fosforečnanů, světla, tepla, elektřiny, atd., takže mohly vzniknout bílkoviny, které potom podléhaly dalším změnám.“ Dále vysvětlil, že „v dnešní době by taková hmota byla okamžitě pohlcena nebo vstřebána, což by se nestalo před tím, než život vznikl.“ Jinak řečeno, kvůli existenci živých organismů je potřeba zkoumat původ života ve sterilních laboratorních podmínkách.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie panspermie.", "content": "Po celou dobu 19. a 20. století se vydělovala skupina vědců, kteří se domnívali (či domnívají), že mikroskopický život mohl na Zemi doputovat vesmírem – tato představa panspermie byla obhajována svého času např. H. von Helmholtzem, W. Thomsonem, S. Arrheniem a v pozdější době F. Crickem. V současnosti se předpokládá, že při nárazu vesmírných těles na zemský povrch by byly složitější organismy zničeny (byť by šlo o extrémofily). Přesto některé jednoduché organismy mohou přežít. Nově nalézané organické sloučeniny na povrchu meteoritů však podporují názor, že na Zemi se tímto způsobem mohly dostat v již kompletním stavu alespoň některé základní organické molekuly (pseudo-panspermie), tudíž že ne všechny základní stavební kameny života musely vzniknout přímo na Zemi. Jedná se stále o současnou hypotézu, která ale neřeší přímo otázku jak vznikl život, ale jak se dostal na Zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie prebiotické polévky.", "content": "Otázky kolem vzniku života opět rozbouřili až ve 20. letech 20. století nezávisle na sobě dva vědci – Brit John Burdon Sanderson Haldane a Rus Alexandr Ivanovič Oparin. Oba shodně publikovali teorie o postupném vzniku organických molekul z jednoduchých anorganických látek, přítomných na mladé Zemi.  Alexandr Ivanovič Oparin publikoval v roce 1924 v knize \"Původ života\" svou teorii koacervátů. Popsal v ní, jak ze základních chemických prvků vznikaly reakcí s vodními parami methan, amoniak, oxid uhličitý, oxid uhelnatý, oxid siřičitý, kyanovodík a další. Tyto sloučeniny dále pod vlivem tepla, ultrafialového záření a elektrických výbojů (simulující roli blesků) reagovaly s vodíkem a vodní párou a vytvářely složitější organické molekuly – aminokyseliny, sacharidy, lipidy i nukleotidy. Předpokládal tedy Pasteurem již zamítnuté zrození života z neživé hmoty, avšak pouze jedinkrát v historii Země. V současnosti již takto život vznikat nemůže, protože se citelně změnily podmínky. Zejména přítomnost volného kyslíku v atmosféře brání další syntéze organických molekul. Nicméně intenzivní elektromagnetické pole o velmi nízkých frekvencích (Schumannovy rezonance) vznikající z blesků může mít stále pozitivní účinek na život a jeho vývoj.  Oparin předpokládal, že organické molekuly se silnými dešti dostávaly do vody. V menších kalužích se mohly díky periodickému vysychání koncentrovat a vznikala tak ona prebiotická polévka. Zde spolu jednotlivé sloučeniny reagovaly a polymerovaly. Vznikaly tak bílkoviny z aminokyselin a nukleové kyseliny z nukleotidů. Oparin si dále všiml, že bílkoviny vytvářejí ve vodě koacerváty – kapičky, oddělené od okolí ostrým rozhraním, jakousi membránou. Mohou dokonce pohlcovat různé látky a zvětšovat tak svůj objem, až se nakonec vlastní vahou rozdělí na několik dceřiných kapiček. Tyto koacerváty byly podle Oparina zárodky prvních buněk, zvláště když pohltily mimo jiné i nukleotidy a nukleové kyseliny. Zdokonalováním a stabilizací membrány i genů se z těch úspěšnějších vyvinuly první živé organismy.  V roce 1952 provedli Stanley Miller a Harold Urey experiment, kterým se snažili ověřit teorii prebiotické polévky. V aparatuře namodelovali podmínky archaické Země včetně silně redukční atmosféry a zkoumali, zda se vytvoří organické molekuly. Experiment byl úspěšný, později však byla celá teorie opuštěna. Zejména proto, že novější výzkumy ukázaly na spíše neutrální než redukční charakter rané atmosféry. V ampulkách se vzorky z původního experimentu bylo posléze objeveno více než 20 různých aminokyselin, což je podstatně více, než Miller sám publikoval. Jen slabě redukční atmosféra však nestačí k vytvoření organických sloučenin podle popsané teorie. Myšlenka prebiotické polévky navíc ne zcela dobře propracovala otázku vzniku a vývoje genetického kódu. Tato teorie ale vedla k mnoha dalším experimentům, které prokázaly možnost vzniku organických sloučenin z anorganických látek.", "section_level": 2}, {"title": "Aktuální teorie.", "content": "S rozvojem moderní vědy se vynořilo velké množství nejrůznějších teorií, žádná z nich však zatím nebyla uspokojivě dořešena a experimentálně prokázána. Vyřešen dosud nebyl ani charakter prvních živých tvorů, představa jejich životního prostředí a způsob výživy. Stejně tak se liší názory na charakter prvního společného předka všech současných organismů. Přitom od prvních žijících organismů k němu vedla ještě dlouhá cesta.  Většina badatelů se shoduje, že se jednalo o heterotrofní jednobuněčné prokaryotní organismy, podobné dnešním bakteriím či archebakteriím a že autotrofní výživa je až novější adaptací. V moderní době se však stále silněji prosazují také návrhy autotrofních počátků. Téměř jisté je, že nejstarší buňky nevyužívaly fotosyntézu, ale jiné formy výživy. Velmi pravděpodobně nejprve spotřebovaly již existující chemické sloučeniny a až poté byly nuceny vytvořit složitější metabolické pochody, například metanogenezi.  Jisté není ani to, jestli byly první organismy mesofilní, psychrofilní nebo termofilní. To má význam zejména proto, že pro vznik některých důležitých organických látek je výhodnější vyšší teplota, avšak pro jiné je lepší chlad nebo i mráz a v teple jsou nestabilní, rozpadají se. Například výzkum Stanleyho Millera a jeho kolegů naznačil, že i když adenin a guanin potřebují k syntéze chlad, cytosin a uracil naopak vyžadují vysoké teploty. Na základě tohoto výzkumu Miller navrhl hypotézu, že život začal v prostředí, které kombinovalo nízké teploty na Zemi s výbuchy meteoritů.  Největším nepřítelem složitějších organických sloučenin i prvního života bylo silné ultrafialové záření necloněné ozonem. Život se proto musel rozvíjet v chráněném prostředí – nejčastěji se uvažuje o klidném prostoru pod vodou, zejména ve větších hloubkách oceánu. Podle posledních výzkumů je však jistá úroveň UV záření pro formování RNA nutná.  I nejjednodušší živé buňky musely mít alespoň vnější obal (membránu), fungující metabolismus a způsob přenosu genetické informace. Současné teorie o vzniku života se tak liší především podle toho, který z těchto tří pilířů upřednostňují. Vznik všech tří funkcí, jakkoli primitivních, byl však zřejmě silně provázán a není možné určit, která část vznikla jako první.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie RNA světa.", "content": "RNA svět je hypotéza o vzniku života, podle které přenosu genetické informace pomocí DNA předcházelo období, kdy zachování informace zajišťovala RNA.  Podle teorie RNA světa tvořily první živé systémy na Zemi \"nahé\" samoreplikující se molekuly RNA bez membrány. Ribonukleová kyselina byla až během dalšího vývoje nahrazena dokonalejším systémem DNA a proteinů.  Stále však panují velké nejasnosti o vzniku molekul RNA v prebiotickém světě. Jejich syntéza by byla v tehdejším prostředí podle současných poznatků velmi komplikovaná. Největším problémem teorie RNA světa je ovšem velmi malá stabilita molekul ribonukleové kyseliny. Existence nechráněných molekul je v prostředí rané Země téměř vyloučená. I kdyby jejich syntéza proběhla, velmi rychle by se opět rozložily, zejména pod vlivem silného ultrafialového záření necloněného ozónem.  Z toho důvodu byl navržen tak zvaný pre-RNA svět, ve kterém by hlavní slovo měl jednodušší polymer s možností přenosu informací a autoreplikace, který by však byl stabilnější než RNA a mohl snáze vzniknout. Dosud však není uspokojivě vyřešen charakter takové pre-RNA sloučeniny, nejčastěji se za předchůdce ribonukleové kyseliny považuje peptidová nukleová kyselina (PNA). Problematický je také způsob přechodu pre-RNA světa na RNA svět, stejně jako pozdější převzetí úlohy replikace molekulou DNA.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie hydrotermálních průduchů.", "content": "Hydrotermální průduchy, zvané také černí kuřáci, se nachází na mořském dně ve velkých hloubkách (kolem 2000 metrů) v blízkosti středooceánských hřbetů. Z „kuřáků“ proudí velké množství horké zásadité mineralizované vody, která se mísí s chladnou, mírně kyselou vodou okolního oceánu. Díky tomu se obsažené minerály v okolí průduchů sráží.  Tato místa hluboko na mořském dně byla na rozdíl od zemského povrchu, stíhaného následky sopečné činnosti a dopadů meteoritů, velmi klidná a stabilní a nedocházelo zde k extrémním výkyvům podmínek. Prostředí hydrotermálních systémů bylo také bohaté na minerály a kovy, které mohly fungovat jako katalyzátory mnoha reakcí, například při syntéze aminokyselin. Navíc teorie vzniku života v okolí černých kuřáků řeší i to, že některé sloučeniny potřebují ke své syntéze chlad a jiné teplo. Proto se tu mohlo dařit organickým molekulám, schopným vytvářet série samoudržujících chemických reakcí. To znamená, že zpočátku ani nebyly potřeba informační molekuly a jejich nutnost se objevila až s tím, jak se zárodky života vyvíjely do větší složitosti.  Ačkoliv byly hydrotermální průduchy objeveny a popsány až v roce 1977, velmi záhy začaly být dávány do souvislosti se vznikem života na Zemi. V současnosti je tento názor spíše opouštěn, protože experimenty dosud neprokázaly funkčnost teorie. Mnohé organické sloučeniny by se při vysoké teplotě u průduchů dříve rozložily, než by stačily syntetizovat do složitějších molekul a také RNA by byla v tomto prostoru nestabilní.  Prostředí hydrotermálních průduchů vyhovuje teorii pyritového světa. Její autor, německý chemik Günter Wächtershäuser předpokládá, že život vznikl na povrchu sulfidů železa – mackinawitu či pyritu. Sulfidy železa, které se mimo jiné sráží i v okolí černých kuřáků, mohly sloužit jako katalyzátory při vzniku různých organických látek i při prvních metabolických pochodech. Svoji podpůrnou funkci si udržely do té doby, než si prvotní \"nahé\" organické molekuly vytvořily buněčnou membránu a další složitější struktury, schopné nezávislého metabolismu a přenosu informací.  Mořské hydrotermální prameny však nejsou schopné produkovat dostatečné množství sloučenin pro život. Původem života by tak mohly být spíše suchozemské termální prameny. Nebo jen malé teplé rybníky zasažené malými meteority. Periodicky vysychající jezera mohla zajistit zvýšenou koncentraci fosforu nutného pro život.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie živých jílů.", "content": "Teorie živých jílů je zajímavá, avšak nikoliv všeobecně přijímaná hypotéza o vzniku života na zemi, kterou navrhl v roce 1982 britský chemik a molekulární biolog Graham Cairns-Smith. Základem je fakt, že minerální krystaly rostou podle určité struktury, dělí se a následně rostou dál. Pro vznik života jsou podle autora vhodné zejména jíly, složené z mnoha různorodých plochých krystalků, které navíc dokážou měnit své prostředí (například kyselost vody) a mohou se po vyschnutí šířit větrem do dalších míst. Mají tedy některé vlastnosti dnešních živých organismů.  Jílové minerály jsou navíc schopné na sebe díky své struktuře vázat organické látky. V období hadaika a archaika tak mohly fungovat jako katalyzátory pro syntézu klíčových organických molekul včetně RNA. Dokázaly i chránit první biomolekuly před silným ultrafialovým zářením, které je jedním z hlavních problémů RNA světa. Podle nových studií jsou molekuly RNA, navázané na tyto minerály odolnější, zůstává jim ale přitom možnost reagovat s okolím a přenášet informaci. Jíly tak umožnily koncentraci biomolekul na svém povrchu a nastartování metabolismu i genetického systému. Poté, co se geny zdokonalily natolik, že byly schopné přežít samostatně, pak jílové prostředí opustily.  Další výzkumy odhalily, že jílové minerály, které mohou katalyzovat polymeraci nukleotidů na RNA, také katalyzují vznik mastných kyselin vhodných k vytvoření prvotních membrán. Jílové částečky s navázanou RNA díky tomu mohly být uzavřeny do vznikajících membrán, čímž by se přímo vytvořily jednoduché protobuněčné struktury.  Život však mohl vzniknout i na jiných minerálech či horninách. Například živce a zeolity mají na erodovaném povrchu mikroskopické jamky, které mohly být vhodným prostředím pro vznik života. Kámen mohl fungovat jako katalyzátor prvních reakcí, organické molekuly zde byly dobře chráněné před různými vnějšími vlivy včetně ultrafialového záření a jednotlivé jamky (komůrky) mohly nahrazovat i buněčné stěny. Protoorganismům by zpočátku stačilo vytvořit pouze lipidové „víčko“, chránící před vysycháním a zajišťující stabilitu probíhajících reakcí. To by až později mohlo obepnout celou buňku a umožnilo by jí tak existovat i v jiném prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Další teorie.", "content": "Existují i mnohé další, méně známé teorie vzniku života. Svět lipidů vychází z faktu, že základním stavebním prvkem buněčných membrán současných živých organismů jsou fosfolipidy, které jsou schopné ve vodním prostředí samovolně vytvářet lipidovou dvojvrstvu. Prvními předchůdci života tak mohly být samovolně vznikající lipidové membrány, které v sobě mohly uzavřít organické látky a dokázaly svou částečnou propustností přijímat a pohlcovat živiny z okolí. Uvnitř těchto membrán pak mohly probíhat různé chemické reakce, až se vyvinul systém, jak uchovat katalytické funkce metabolismu i genetickou informaci. Membrány prvotních organismů nemusely být vytvořeny z fosfolipidů, ale z některých vhodnějších molekul, jako například mastných kyselin či monoglyceridů.  Svět zinku. Podle této teorie život vznikl na pórovitém povrchu sfaleritu (sulfid zinečnatý), který se v prostředí rané Země mohl hojně srážet například v prostředí hydrotermálních systémů. Sfalerit svými katalytickými vlastnostmi umožňoval vznik prvních biopolymerů a bránil jejich rychlému rozpadu pohlcováním nebezpečného ultrafialového záření.  Vznik života pod ledem. Hypotéza pracuje s variantou, že teploty na rané Zemi byly kvůli nedostatečnému výkonu mladého Slunce velmi nízké a povrch oceánů pokrývala vrstva ledu. Chladná voda pod tímto ledovým krunýřem mohla být vhodným prostředím pro vznik života, chráněným před ultrafialovým zářením i dopady meteoritů. Teorie řeší problém s nestabilitou některých molekul v horkém prostředí. Některé reakce by však probíhaly zřejmě mnohem pomaleji a vznik živých buněk by trval velmi dlouho. Ovšem existuje tzv. paradox slabého mladého Slunce, který ukazuje na to, že i přes malý počáteční výkon Slunce byla teplota na Zemi vyšší. Izotopické analýzy vzorků ukazují, že teplota moří byla v době vzniku života zhruba 70 °C.  Alexander V. Vlassov spojuje chladné prostředí s možností vzniku RNA světa. Jeden z experimentů Millerovy skupiny ukázal, že z amoniaku a kyanidu ponechaném v mrazicím boxu mezi lety 1972–1997 vzniklo sedm různých aminokyselin a jedenáct typů nukleových bází. Christof Biebricher byl zase schopen v mrazivých podmínkách vytvořit molekuly RNA dlouhé 400 nukleových bází tak, že do směsi vložil malé množství nukleových bází – adeninu, cytosinu a guaninu – a jednoduchou „šablonu“ RNA, podle které se nové molekuly tvořily. Důvodem, proč tyto reakce probíhaly tak rychle při nízkých teplotách, je eutektické mrznutí. Když se vytvoří ledový krystal, zůstane čistý a připojují se k němu pouze molekuly vody. Nečistoty, jako např. sůl nebo kyanid, jsou vyloučeny a shlukují se dohromady, čímž spolu reagují častěji, než kdyby byly smíchány s vodou.  Vznik života pod povrchem Země. Tato teorie předpokládá, že organismy ukryté pod zemským povrchem, podobně jako některé současné zemní bakterie, mohly bez problémů přežít velké pozdní bombardování.  Přirozená zemská radioaktivita mohla teplem či pohonem gejzírů vytvořit prostředí pro vznik života.  Citrátový cyklus a jeho nebiologičtí předchůdci mohli hrát také důležitou roli ve vzniku života.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vznik života (biogeneze) je v současnosti ne zcela vyjasněná událost, během které se z neživé hmoty stala hmota živá, jež se začala rozmnožovat, vyvíjet a přeměňovat svoje okolí. Jedná se o vědecko-filosoficko-náboženskou otázku, kdy se jednotlivé strany snaží předložit své teorie či důkazy o tom, jak k této události došlo.", "tgt_summary": "自然发生论,或者说生命起源,指的是自然历程中无生命物质如何演变为有机分子乃至生命的学说。", "id": 2790091}
{"src_title": "Georgij Grečko", "tgt_title": "格奧爾基·格列奇科", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a výcvik.", "content": "Narodil se 25. května 1931 v Leningradu. Jeho matka je Alexandra Jakovlevna, hlavní inženýrka závodu, byla Běloruska z města Čašniki (nyní Vitebská oblast), otec byl Michail Fedorovič, mladší výzkumník, Ukrajinec z Černigovské oblasti. Za války jej rodiče poslali k babičce do Černigova. Postupně absolvoval nejrůznější školy přes střední až k leningradské fakultě mechaniky, kde v roce 1955 promoval a začal pracovat v konstrukční kanceláři Sergeje Koroljova OKB-1. Ten jej doporučil k výcviku kosmonautů a v roce 1966 se tak stalo. Hned na počátku výcviku se však zranil a tak se dál věnoval hlavně studiu. Obhájil diplomovou práci s tématem cesty k Měsíci a po uzdravení a lékařských testech do výcviku vrátil. Byl určen náhradníkem k letu Sojuzu 9 v roce 1970. V roce 1975 již do vesmíru letěl.", "section_level": 2}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "První let v kosmické lodi Sojuz 17 absolvoval v roce 1973 s kosmonautem Alexejem Gubarevem. Startovali z kosmodromu Bajkonur a jejich cílem byla orbitální stanice Saljut 4. Na oběžné dráze strávili měsíc a pak přistáli s kabinou na padácích v Kazachstánu.  O dva roky později letěl v Sojuzu 26 s Jurijem Romaněnkem k orbitální stanici Saljut 6. Zde jako člen dlouhodobé základní posádky přivítal dvě další lodě, Sojuz 27 a Sojuz 28, kde byl i československý kosmonaut Vladimír Remek. Během služby se k nim připojila i první nákladní loď typu Progress. Grečko se vrátil dolů v lodi Sojuz 27 po třech měsících strávených mimo Zemi, což byl tehdy světový rekord..  Třetí let absolvoval až o osm let později. Letěl na osm dní se Sojuzem T-14 na orbitální stanici Saljut 7. V té době mu bylo 54 let.", "section_level": 2}, {"title": "Po letech.", "content": "V rámci výcviku se zúčastnil několika expedic do Pamíru a na Sibiř, protože zde získané znalosti byly využity při snímkování zadaných oblastí z vesmíru a dalším výzkumným úkolům. V roce 1978 byl pozván i do Československa, kde mj. obdržel 27. dubna Zlatou hvězdu hrdiny ČSSR. Byl v náhradní posádce sovětsko-indického letu Sojuz T-11. V roce 1984 obhájil disertaci o optických výzkumech zemské atmosféry a získal titul doktora fyzikálně matematických věd. Byl ženatý a měl dvě děti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Georgij Michajlovič Grečko,, (25. května 1931 Leningrad – 8. dubna 2017), byl sovětský kosmonaut. Do kosmu na orbitální stanice Saljut se dostal třikrát na lodích Sojuz jako palubní inženýr.", "tgt_summary": "格奥尔基·格列奇科(,1931年-5月25日-2017年-4月8日)是一位苏联太空人,参加过多次太空飞行,包括联盟17号、联盟26号和联盟T-14。", "id": 22442}
{"src_title": "Optická myš", "tgt_title": "光电鼠标", "src_document": [{"title": "Laserová myš.", "content": "V roce 2004 začala používat firma Logitech jako první na světě ke snímání pohybu místo senzoru optického laserový senzor. Myš nesla jméno Logitech MX1000, byla bezdrátová (využívala bezdrátovou technologii FastRF), napájená dobíjecím Li-ion akumulátorem a její cena na českém trhu byla 2 500 Kč. Snímání pohybu myši optikou je známé od prvopočátku tohoto vstupního zařízení - od kuličkové myši. Jen senzory se přesunuly z vnitřku myši na místo původní kuličky. První laserová myš Logitech měla asi dvacetinásobně vyšší rozlišení než myši optické. Na jejím vývoji spolupracovala s Logitechem firma Agilent Technologies.", "section_level": 1}, {"title": "Laserová myš - evoluce.", "content": "Rozdíl mezi optickou myší, využívající odrazu od osvětleného povrchu LED diodou, je v přesnosti a intenzitě infračerveného laseru a ve vyšším rozlišení senzoru. Laserové myši mají také výkonnější mikroprocesor. Pouhým pohledem je pak laser na rozdíl od optiky neviditelný. Paprsek vyzařuje přes lesklý prstenec, který zaznamenává odraz laseru.", "section_level": 2}, {"title": "Povrch a rychlost.", "content": "Kromě přesnosti spočívá přednost laserové myši v možnosti snímat povrch na lesklých a jiných nevhodných površích pro myši optické. Výjimkou je pouze čiré sklo a zrcadlo, i když i na těchto materiálech umí některé nejmodernější laserové myši pracovat. Příkladem je myš A4Tech X6-76D. Špičkové laserové myši využívají snímač o rozlišení 5600 DPI. Citlivost lze u některých typů (A4Tech X750F) přímo na myši přepínat v rozmezí 1000 až 5600 DPI. Nároční uživatelé pak sledují hodnoty zrychlení při rychlých pohybech. Zde se udává hodnota akcelerace až 20 G, rychlost snímání přes 7 000 snímků za sekundu (6,4 megapixelů za sekundu) a maximální rychlost, kdy je snímač schopen správně reagovat, 114 cm za sekundu.", "section_level": 2}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Mezi uživatele špičkových laserových myší patří především hráči počítačových her a grafici. Zvláště pro první skupinu nabízí výrobci mnoho vylepšení. Mezi to patří například možnost měnit váhu myši přídavnými závažími. Těžší myš umožňuje přesnější ovládání, než myš lehká. Mezi další možná vylepšení patří různé teflonové kluzáky, které umožňují posun myši s co nejmenším odporem. Důraz hráčů je též kladen na konstrukci a materiál přívodního kabelu zapojení USB (u myší drátových). Výjimkou nejsou ani různobarevné a různotvarové kryty myší.", "section_level": 2}], "src_summary": "Optická myš je v informatice typ počítačové myši, která používá pro detekci pohybu světlo odražené od povrchu, po kterém se myš pohybuje.", "tgt_summary": "光电鼠标(亦称“”)通过发光二极管和光电二极管来检测鼠标对于一个表面的相对运动,它不像机械鼠标一样通过鼠标球的旋转驱动两个互相垂直的轴的转动来获得鼠标移动的位置。 最早的光电鼠标需要使用预先印制的鼠标垫表面上才能检测到鼠标的运动,而现在的光电鼠标如果在透明的表面上工作,就不能检测到鼠标的运动,如玻璃镜面。激光二极管可以使之达到更好的分辨率和精度。使用电池供电的无线光电鼠标通过间歇性闪烁光学元件以节省电力,只有检测到运动时,发光二极管才会稳定地亮起。", "id": 1871399}
{"src_title": "Grand Theft Auto IV", "tgt_title": "俠盜獵車手IV", "src_document": [{"title": "Datum vydání a platformy.", "content": "Grand theft Auto IV bylo od začátku vyvíjeno pro konzole nové generace - Xbox 360 a Playstation 3. Jako datum vydání pro tyto konzole byl původně oznámen 16. říjen 2007, ale v srpnu 2007 vyvojářská společnost Rockstar Games oznámila odložení hry. Hra nakonec byla vydána 29. dubna 2008. PC verze byla vydána 2. prosince 2008 v USA a 3. prosince 2008 v Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Engine.", "content": "Grand Theft Auto IV používá jiný engine než předchozí díly série. Jde o engine RAGE (Rockstar's Advanced Game Engine), který poháněl například hru Table Tennis (také z dílny Rockstar Games). RAGE spolupracuje s fyzikálním enginem Euphoria od NaturalMotion, který zajistil mnohem realističtější fyziku a pohyby ve hře.", "section_level": 1}, {"title": "Popis hry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "Niko Bellic je 30letý chudý válečný veterán plný nenávisti a s nečistým svědomím. Pochází ze Srbska v jižní Evropě. Po všech hrůzách, které za jugoslávské války prožil už nevěří na normální život. Přijíždí do Ameriky, do města Liberty City jako přistěhovalec, nejen proto, aby utekl od své minulosti a našel lepší život, ale hlavně se pomstít člověku, který za války zradil jeho přátele. Do Liberty City ho také přivedla touha žít \"Americký sen\" jako Roman Bellic, Nikův bratranec, který mu v dopisech psal o svém skvělém životě plném holek, peněz a sportovních aut. Později se ukáže, že Roman Nikovi lhal a potřebuje pomoct. Jediná věc v jeho životě je alkohol a gamblerství. Je zadlužen a mafie si na něj brousí zuby. Niko se do této situace zaplete. Nezbude mu tedy nic jiného než Romanovi pomoci a tvrdě si tento \"Americký sen\" vypracovat. Během Nikovy cesty zločineckým podsvětím bude pracovat pro zlodějíčky, vrahy, vymahače, zkorumpované úředníky a časem i pro ty největší mafiánské rodiny celého Liberty City. Získá spoustu přátel i spoustu nepřátel. Nikovi nezbude nic jiného než přežít.", "section_level": 2}, {"title": "Místo.", "content": "Grand Theft Auto IV se odehrává v Liberty City, jehož předobrazem je New York. Liberty City zabírá asi 3/4 rozlohy San Andreas, ale výškově je mnohem členitější, například díky mrakodrapům. Skládá se ze čtyř čtvrtí - Broker (Brooklyn), Algonquin (Manhattan), Dukes (Queens) a Bohan (Bronx). Navíc je součástí Liberty City čtvrť Alderney (část New Jersey). Rockstar Games předělal i jména některých budov a památek - například budova MetLife se ve hře jmenuje Getalife, Socha Svobody je Socha Štěstí a podobně.", "section_level": 2}, {"title": "Doba.", "content": "Grand Theft Auto IV se odehrává na podzim v roce 2008.", "section_level": 2}, {"title": "Mobilní telefon.", "content": "Mobilní telefon bude mít v GTA IV mnohem větší význam než dříve. Niko ho bude mít pořád u sebe a bude ho moci využít i jako organizér, foťák, domluvit si pomocí něj schůzku či misi nebo ho využijete k cheatům (některé z nich mohou blokovat získávání trofejí). Jediný ohlášený mobilní operátor ve hře ponese jméno Whiz Mobile. Mobil lze také využít v multiplayeru ke kontaktu. V singleplayeru jde na mobil stáhnout z internetu ve hře schémata či vyzvánění.", "section_level": 2}, {"title": "Přátelé.", "content": "Během hry je možné si získávat kamarády, se kterými když bude Niko ve styku, tak mu přinesou různé výhody. Bratranec Roman nabídne taxi zadarmo a přítel Little Jacob umožní Nikovi nakoupit levně zbraně. Také Brucie vás vezme do jeho helicoptery a letět. Dwayne vám může vám poslat Posily, a Packie také zvaný Patrick McReary vám může přinést bombu a vy ji můžete dát pod jaké auto budete chtít, ale když v misi <nowiki>\"Blood Brothers\"</nowiki> zastřelíte Derrika také zvaný Derrick McReary tak pak Francis bude mít specialní abilitu jako ostatní ale tato je velice užitečné protože Francisovo abilita je že vám může strhnout 3 hvězdy hledanosti.", "section_level": 2}, {"title": "Přídavné epizody.", "content": "První stahovatelná zpoplatněná epizoda nesoucí název \"GTA IV: The Lost and the Damned\" vyšla v únoru 2009 exkluzivně pro herní konzoli Xbox 360. Tuto epizodu je možno zakoupit za 1600 MS Points na Xbox Live Marketplace a zabírá cca 1,8 GB místa na pevném disku konzole.  Hlavní hrdina přídavku se jmenuje \"Johnny Klebitz\". Jedná se o člena motorkářského gangu \"The Lost\". Příběh přídavku se mimo jiné několikrát protíná s příběhem základní hry. Epizoda přidává do hry novou hudbu, nové módy hry pro více hráčů, 6 nových zbraní a nová vozidla.  Druhá epizoda \"The Ballad of gay Tony\" vyšla 22. října 2009. Datadisk vyšel s BALLAD, nebo si ji koupíte jako \"Episodes From Liberty City\", což znamená, že obsahuje oba dva tituly a nemusíte mít původní GTA: IV. Hlavní postava 2. titulu je Luis Fernando Lopez, který je osobní strážce a obchodní partner Tonyho Prince, který je nejznámějším gayem v Liberty City. Luis se velmi se podobá zpěváku Donu Omarovi.", "section_level": 1}, {"title": "Trailery.", "content": "První trailer s podtitulem \"\"Things Will Be Different\"\" vyšel o půlnoci z 29. na 30. března 2007. Druhý vyšel 28. června 2007 a měl podtitul \"\"Looking For That Special Someone\"\". Třetí trailer, pojmenovaný \"\"Move up, ladies\"\", byl vydán 6. prosince 2007. Dne 27. března 2008 vyšel z dílen Rockstar Games čtvrtý a zároveň poslední trailer s názvem \"\"Good lord, what are you doing?\" aka \"Everyone's a rat\"\". Ani jeden z trailerů neukazoval záběry přímo z hraní (\"gameplay\" záběry). Všechny čtyři trailery najdete na oficiálním stránkách hry.", "section_level": 1}, {"title": "Teaser sites.", "content": "První teaser site spustili Rockstar Games v pátek 13. července 2007. Jde o stránku rádia, které se skrývá pod zkratkou WKTT.  Opět se můžeme těšit na minihry - například kulečník. Dále bude možné hrát bowling, šipky, herní automaty, chodit na různé Show (ty bývají opravdu vtipné, ale je třeba ovládat angličtinu, pokud nedisponujete českou verzí), opět možnost navštívit striptýzový bar, zajít do baru se opít (to je velmi pěkně udělané, protože se Niko motá a padá na zem, a dokonce při jízdě v autě sám zatáčí) a nakonec je možné zajít na jídlo podobně jako v. Ve hře je spousta interaktivních objektů. Můžeme se například nechat vyvést na mrakodrap plošinou na mytí oken, je tu spousta automatů a videoher, a mezi velké novinky patří televize. Dokonce se dá najít i lanovka. Dále můžeme třeba rozsvěcovat dálková světla u dopravních prostředků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grand Theft Auto IV (GTA IV, GTA 4) je jedenáctý díl herní série Grand Theft Auto, vyvinutý firmou Rockstar Games pro herní konzole Xbox 360, Playstation 3 a PC. GTA IV používá engine RAGE (Rockstar Advanced Game Engine) a fyzikální engine Euphoria od společnosti NaturalMotion. Děj hry se odehrává ve fiktivním městě Liberty City, které je založeno na současném New Yorku. V průběhu hraní lze naladit několik rádií, například \"Vladivostok\", kterému coby moderátorka propůjčila svůj hlas ukrajinská zpěvačka Ruslana.", "tgt_summary": "是「侠盗猎车手系列」第十一个作品,Rockstar Games原定游戏在2007年10月16日于PlayStation 3和Xbox 360平台上推出,但因Playstation 3版开发不顺导致发售日期延后到2008年4月29日。游戏使用全新的RAGE引擎。而Windows平台则于12月2日于北美发售。Xbox 360平台上有两个独立的资料片,第一部为《侠盗猎车手:失落与诅咒》,第二部为《侠盗猎车手:夜生活之曲》,分别在2009年2月17日和10月29日释出。在2010年初,官方宣布Xbox 360上的两部资料片将以「自由城之章」为名,移植至PC与PS3平台,同年4月13日美版发售,4月16日欧版发售。于2017年2月9日开始向下相容于Xbox One。", "id": 1526815}
{"src_title": "Apostrof", "tgt_title": "撇号", "src_document": [{"title": "V češtině.", "content": "V češtině se využívá zřídka. V hovorové řeči se jím může (nepovinně) označit vypuštění hlásky, např. \"pad’\" (= \"padl\"), \"nes’\" (= \"nesl\"). Dále je možné se s ním setkat ve starší české literatuře, kde se používá ve spojeních typu \"ty’s\" (= ty jsi) či \"viděl’s\" (= viděl jsi). V současné spisovné češtině se apostrof v takových případech (\"tys, byls/bylas, žes\" apod.) nepíše. Je možné se s ním setkat také ve slovech přejatých z cizích jazyků (\"d’Artagnan, l’humanité\"), kde označuje tzv. elizi.", "section_level": 1}, {"title": "V jiných jazycích.", "content": "V angličtině se používá k přivlastňování (\"Peter’s wife\", \"Goethe’s works\"), kdežto v němčině zpravidla nikoli (\"Peters Frau\", \"Goethes Werke\"); v němčině se při přivlastňování píše pouze po \"s, ss, ß, tz, z, x\" (\"Marx’ Schriften\"). Apostrof se také objevuje v anglických názvech společností (\"McDonald’s\"), což ovšem všechny jazyky nerespektují (v ruštině bez apostrofu: Макдо́налдс). Mimoto stejně jako v češtině označuje, že jsou některá písmena vynechána (anglicky \"its\" = \"jeho\" (od \"it\") × \"it’s\" = \"it is\", v němčině hovorové \"hab’ = habe\", \"hatt’ = hatte\" apod.) (apokopa).", "section_level": 1}, {"title": "Typografie.", "content": "Z typografického hlediska má apostrof většinou tvar „malé devítky nahoře“.  Je podobný diakritickému znaku malého háčku (kličky) u minusek ď, ť (ve slovenštině také Ľ, ľ). Apostrof by měl být větší a výraznější než háček, aby nedocházelo k záměně znaků.  V psacím písmu a v některých jednodušších typech tištěného písma se může podobat značce minuty (úhlové i časové), případně též koncovému znaku jednoduchých uvozovek.", "section_level": 1}, {"title": "Zápis na počítači.", "content": "Typografický apostrof (’) lze ve Windows zapsat kombinací +. Na Macu (na české klávesnici) kombinací +. Jde však o znak identický s „americkou“ pravou jednoduchou uvozovkou (right single quotation mark).  Ve zdrojových kódech se používá ASCII apostrof ('), který lze zapsat přímo z klávesnice (ve Windows též kombinací +().  Znak ( ́), který vznikne, když se na české klávesnici stiskne mrtvá klávesa čárky a mezera, není apostrof. V Linuxu pomocí unicode (Ctrl+Shift+u, pak dopsat číslo) napíšeme český apostrof číslem 2019 (U+2019); případně compose sekvencí (+), nebo (+).", "section_level": 1}, {"title": "Ve slovnících.", "content": "V etymologických a dialektologických slovnících se v polovičních uvozovkách (<nowiki>'...'</nowiki>), tvořených dvěma apostrofy, uvádí význam výrazu (např. \"Katze 'kočka\"').", "section_level": 1}], "src_summary": "Apostrof, česky řidčeji nazývaný také odsuvník, je interpunkční znaménko. Jedná se o nepísmenný grafém, který v běžném textu označuje vypuštění jednoho nebo více znaků. Mívá buď „strojopisnou“ (') nebo „typografickou“ (’) podobu, neměl by však být zaměňován s diakritickou čárkou ( ́).", "tgt_summary": "撇号('或’,英语:apostrophe,又称上标点、略缩号、省字号、省年号、高撇号或缩写号),是一种标点符号,有两种用途。一是用于英语的缩写词、名词所有格、复数。另一个用途是作为单引号。在英文中,「'」(U+0027) 和「’」 (U+2019) 的用途是一致的,但在正式出版和排版中,更推荐使用codice_1 (U+2019)。", "id": 2264691}
{"src_title": "Davidova věž", "tgt_title": "大卫塔", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Antické a římské období.", "content": "Během 2. století př. n. l. se jeruzalémské Staré město rozkládalo až do tzv. Západních kopců. Tyto 773 metrů nad mořem se nacházející výšiny, na nichž dnes stojí arménská a židovská čtvrť, stejně jako hora Sion, byly na všech stranách obklopeny příkrými údolími s výjimkou severovýchodní výspy. Hasmonejští králové nechali obehnat oblast impozantními městskými hradbami a věžemi, které Flavius Iosephus v prvním století označuje jako „první zdi“.  Herodes Veliký, který převzal moc po pádu hasmonejských vládců, nechal v letech 37–34 přidat k opevnění tři masivní věže. Věže byly vybudovány na zranitelném severozápadním cípu Západních kopců, kde se dnes nachází Davidova věž. Jejím smyslem nebyla jen obrana města, ale sloužila také jako královský palác nedaleko hory Sion. Herodes pojmenoval nejvyšší, 145 stop vysokou věž na památku svého bratra, prince Fasaela, který spáchal sebevraždu. Další věž byla pojmenována Miriamina, podle Herodovy druhé manželky, která byla popravena a pohřbena v jeskyni západně od věže. Třetí věž král pojmenoval Hippicus, po jednom ze svých přátel. Ze všech tří věží pouze Fasaelova věž stojí dodnes. Poté, co byl Jeruzalém zničen roku 70 Římany, sloužilo místo Davidovy věže jako kasárna pro římské vojsko. Když Římané ve 4. století přijali křesťanství za své státní náboženství, v citadele se usadila komunita mnichů.", "section_level": 2}, {"title": "Éra Arabů a křižáků.", "content": "Když roku 638 Arabové dobyli Jeruzalém, noví muslimští vládci citadelu obnovili. Mocné základy citadely o téměř pět set let později odolaly náporu útoku křižáků v roce 1099, kde se po dobytí a vyplenění města ukryl jeruzalémský místodržící se svojí gardou.  Během křižácké vlády vykonaly pouť do Jeruzaléma tisíce západních křesťanů, kteří do města vstupovali Jaffskou branou. K ochraně poutníků před hrozbou různých nomádských banditů křižáci postavili věž obehnanou příkopem na vrcholu citadely a odeslali hlídky střežit cestu do Jaffy. Citadela také sloužila jako palác křižáckým králům v Jeruzalémě.  V roce 1187 sultán Saladin dobyl Jeruzalém od křižáků. V roce 1260 mamlúci Davidovu věž zničili, ale později ji znovu postavili. V rozmezí let 1537-1541 byla Davidova běž přestavována osmanskými Turky, kteří navrhli impozantní vchod, za nímž stálo umístěné dělo. Po dalších čtyři sta let sloužila citadela jako pevnůstka turecké posádky v Jeruzalémě. Turci vybudovali v Davidově věži mešitu a přistavěli minaret, který citadele dominuje dodnes. Někdy v době po pádu Jeruzalémského království začal být komplex nazýván Davidovou věží.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní dějiny.", "content": "Poté, co byly osmanské jednotky a jejich němečtí spojenci v první světové válce v Palestině poraženi generálem Allenbym, deklarovali Britové obsazení Jeruzaléma na prostranství před vchodem do Davidovy věže.  Během britského mandátu v Palestině (1917-1948) ustanovil britský vysoký komisař na ochranu městského kulturního dědictví. Organizace zrenovovala a znovu zpřístupnila citadelu veřejnosti, jako místo pořádání veřejných kulturních akcí. Ve třicátých letech dvacátého století bylo v komplexu citadely otevřeno \"Muzeum palestinského folklóru\", které představilo i lidová řemesla a styl oblékání.  V roce 1948, během první arabsko-izraelské války, Arabská legie obsadila Jeruzalém a navrátila citadele její historickou úlohu coby kasáren s velitelstvím a dominantním přehledem napříč židovským Jeruzalémem. Po skončení Šestidenní války a sjednocení Jeruzaléma v roce 1967 se Davidově věži navrátila její úloha kulturního centra.", "section_level": 2}, {"title": "Muzeum v Davidově věži.", "content": "Muzeum jeruzalémské historie v Davidově věži bylo otevřeno v roce 1989 Jeruzalémskou nadací. Muzeum se nachází v sérii komnat v původní citadele. K muzeu náleží také nádvoří s archeologickým nalezištěm s vykopávkami, starými až 2 700 let.  Exhibice 4000leté jeruzalémské historie, začínající jako kanaánského města až do moderní doby. Muzeum využívá různé mapy, videoprojekce, hologramy, kresby a modely a v různých částech výstavy zobrazuje Jeruzalém pod vládou různých vládců. V roce 2002 muzeum navštívilo přes tři a půl milionu návštěvníků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Davidova věž (hebr., \"Migdal David\") je antická citadela umístěná poblíž Jaffské brány, vstupu do starého města jeruzalémského. Pevnost byla vybudována na strategicky slabém bodu obrany starého města v 2. století př. n. l. a během historie byla několikrát křesťanskými, muslimskými, mamlúckými a osmanskými dobyvateli zničena a znovu obnovena. Citadela obsahuje důležité archeologické naleziště, kde byly nalezeny předměty staré až 2 700 let. Památka je také oblíbeným místem pro konání výdělečných akcí, ukázek řemesel, koncertů apod.", "tgt_summary": "大卫塔(, \"Migdal David\",, \"Burj Daud\")是一古老的城堡,靠近耶路撒冷老城的雅法门。", "id": 1430182}
{"src_title": "Evelyn Underhillová", "tgt_title": "伊芙琳·恩德晓", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Základní a střední vzdělání získala doma a na soukromé škole ve Folkestone; vystudovala historii a botaniku na King's College for Women v Londýně, zabývala se také studiem anglického folklóru a uměleckými řemesly. V roce 1907 konvertovala ke křesťanství; atmosféra málo příznivá svobodnému myšlení, která zavládla po odsouzení modernismu papežem Piem X., ji odradila od vstupu do římskokatolické církve a Underhillová se později stala anglikánkou. V roce 1910 se seznámila s baronem von Hügel, jehož názory (zejména přesvědčení o ústřední roli mystiky v náboženství) hluboce ovlivnily její dílo.  Od své konverze se věnovala charitativní činnosti, ale především a ve stále větší míře psaní a přednáškám o mystice a duchovním životě. V roce 1921 jako první žena v historii přednášela o teologii v Oxfordu, roku 1927 se stala členkou King's College v Londýně, roku 1939 obdržela čestný doktorát teologie na univerzitě v Aberdeenu. Byla první ženou, která přednášela o teologii klerikům anglikánské církve a vedla v ní duchovní cvičení.  Za první světové války pracovala jako dobrovolnice ve štábu Královského námořnictva; později se stala pacifistkou a kritizovala britskou účast v druhé světové válce.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V roce 1911 vydala Underhillová své nejznámější dílo, \"Mystiku\" (\"Mysticism. A Study in the Nature and Development of Spiritual Consciousness\"). V roce 1915 následovala monografie o Janu Ruysbroekovi, holandském mystikovi 14. století (\"Ruysbroeck\"), v roce 1936 kniha o podstatě bohoslužby (\"Worship\") a vedle toho řada kratších děl. Underhillová je rovněž autorkou několika sbírek básní (např. \"Theophanies\", 1916) a románů (\"The Grey World\", 1904).", "section_level": 1}, {"title": "\"Mystika\".", "content": "Pětisetstránková \"Mystika\" je dnes v oboru studia mystiky takřka klasický text (odvolává se na ni mj. Henri Bergson ve spisu \"Dva zdroje morálky a náboženství,\" u nás ji mezi válkami citoval filosof Vladimír Hoppe). Do roku 1932 vyšla dvanáctkrát, mírně rozšířené dvanácté vydání se od té doby stále znovu přetiskuje (naposledy 1999; od r. 2005 je úplný text v různých formátech přístupný na internetu). Je založena na studiu velkého množství pramenů - především křesťanských mystiků (Terezie z Avily, Jan od Kříže, Kateřina Sienská, Juliána z Norwiche, Mechthilda z Magdeburku, anonymní spis Oblak nevědění, Pseudo-Dionysios Areopagita, Dante, George Fox a další), mystiků na pomezí křesťanské ortodoxie (Mistr Eckhart, Jakob Böhme, William Blake) a mystiků islámských (al-Ghazzálí, Rúmí a další). Výklad, kterému tento bohatý materiál podrobuje, označuje Underhillová jako \"nepokrytě psychologický\"; tato psychologie ovšem vychází z takového pojetí světa, kde je člověk schopen bezprostředního kontaktu nejen se smyslovou skutečností, ale i se skutečností transcendentní včetně poslední Skutečnosti - Absolutna. Mystická zkušenost je pro Underhillovou právě bezprostřední setkání s touto poslední Skutečností. Literární nadání, velká schopnost vcítění (a snad i vlastní mystické zkušenosti) umožnily Underhillové podat i obtížné problémy mystiky čtivě, srozumitelně a bez zkreslujícího zjednodušování. Neustále přitom kriticky odděluje jádro mystiky - úsilí o setkání a sjednocení s transcendentním řádem - od kulturně a historicky proměnlivých vnějších rysů.", "section_level": 2}, {"title": "Podstata mystiky.", "content": "V první části knihy (\"Mystický fakt\") konfrontuje mystickou zkušenost s různými proudy filosofie, soudobou psychologií, s teologií a magií a podává interpretaci symbolů, které mystikové při popisu své zkušenosti nejčastěji používají. Zde také uvádí pět charakteristických znaků mystiky:", "section_level": 3}, {"title": "Mystická cesta.", "content": "Druhá část popisuje vývoj duchovního vědomí, tj. mystickou cestu. Underhillová přejímá tradiční trojité dělení na cestu očišťování (via purgativa), cestu osvícení (via illuminativa) a cestu sjednocení (via unitiva), věnuje však velkou pozornost ještě dalším dvěma stádiím - \"mystickému probuzení\" a \"temné noci duše\". Výsledné schéma má tedy pět fází:  Mystická cesta se tedy podobá výstupu po spirále, jejíž jedna strana je osvícena a druhá ve stínu: v první, třetí a páté fázi cesty převažují \"stavy rozkoše\", v druhé a čtvrté \"stavy utrpení\". V rámci tohoto schématu ovšem Underhillová podrobně studuje rozmanité konkrétní podoby mystického života.  V této druhé části knihy také podává výklad v podstatě doprovodného psychologického fenoménu vidění a hlasů; analyzuje rovněž stavy kontemplace, extáze a vytržení.", "section_level": 3}, {"title": "Dějiny evropské mystiky.", "content": "Ke dvanáctému vydání \"Mystiky\" připsala Underhillová krátký, ale hutný dodatek - \"Historický přehled evropské mystiky od začátku křesťanské éry do Blakeovy smrti\". Vývoj evropské mystiky má podle ní podobu křivky o třech vrcholech. Prvního vrcholu dosahuje ve 3. století (Órigenés, Plótínos, Porfyrios).  Na začátku středověku má evropská mystika dvě hlavní podoby - neoplatónskou (Pseudo-Dionysios Areopagita, Augustinus) a umírněnější benediktinskou; jejich další vývoj však lze sledovat až od 11. století (Anselm z Canterbury, později Bernard z Clairvaux, Hildegarda z Bingenu, Richard od sv. Viktora). Od 12.-13. století vidíme specifické typy mystiky v Německu (Mechthilda z Magdeburku aj.) a v Itálii (František z Assisi, Jacopone da Todi, Anděla z Foligna a další).  Druhý, nejvyšší vrchol křivky - zlatou dobu mystiky - představuje mystika 14. století (Ramón Llull, Dante, Mistr Eckhart a jeho žáci, Ryusbroek, Kateřina Sienská, Brigita Švédská a řada anonymních spisů), třetím vrcholem je pak mystika 16. století (Terezie z Avily, Jan od Kříže, Ignác z Loyoly, Růžena Limská, Jakob Böhme).", "section_level": 3}], "src_summary": "Evelyn Underhillová (6. prosince 1875, Wolverhampton, Anglie – 15. června 1941, Londýn) byla anglická náboženská spisovatelka, autorka knih o mystice a křesťanské spiritualitě.", "tgt_summary": "伊芙琳•恩德晓(Evelyn Underhill),英国作家,和平主义者,作品关注灵性修炼和基督教神秘主义。1911年出版《神秘主义》(\"Mysticism\")。", "id": 759452}
{"src_title": "Měna s nuceným oběhem", "tgt_title": "法定貨幣", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Určitým protikladem (současně však i alternativou) proti měně národní je doplňková měna. Rozdíl je například v rozsahu té které měny a v povinnosti jí platit určité položky v občansko-právních vztazích každého občana; některé doplňkové měny též nejsou zatíženy některými daněmi. Rozdíl po právní stránce (právní rámec zákonné měny) obsahuje mimo jiné:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Čína.", "content": "\"Tento text vychází z překladu anglického hesla.\"  První zákonná měna se objevila v Číně a její používání se rozšířilo během dynastie Jüan a Ming. Dynastie Sung (960–1279) byla první, která zavedla papírové bankovky (státovky), zvané ťiao-c' (交子, jiaozi). V 10. století byly vydány v několika hodnotách určitého množství zlata, stříbra nebo hedvábí a opatřeny několika razítky proti padělání. Směna však nebyla v praxi povolena. Počítalo se s tím, že každá z bankovek bude v oběhu tři roky, po nichž se vymění za novou za 3% poplatek. Jen malá část z bankovek se však vrátila zpět, a protože byly vytištěné nové, nastala inflace. Ani nařízení, že se s ťiao-c' bude platit část daní, situaci nezvrátilo a ťiao-c' postupně upadly v nemilost.  Dynastie Jüan, která následovala po Sung, již počítala s tím, že bude papírová měna součástí měnového systému v zemi. Byla první dynastií, která používala papírovou měnu jako převládající oběhové platidlo. Zakladatel této dynastie, Kublajchán, dal za své vlády tisknout papírovou měnu zvanou čchao (钞, chao). V roce 1294 se tisk čchao pokusil zfalšovat perský ilchán Gajchatu, aby tak refundoval své prostopášné vládnutí, ale krátce poté byl zavražděn.  Ve svých zápiscích z cestování se o čchao zmiňuje i Marco Polo, který se podivuje nad důvěrou v toto platidlo. Princip zástupné hodnoty papírové měny byl pro něj dosud cizí.", "section_level": 2}, {"title": "Evropa.", "content": "V politicky roztříštěném středověku vznikaly a zanikaly různé měny, což mělo vždy stejný průběh. Panovník měnu založil měnovou reformou, přičemž obsah drahého kovu se v mincích postupně snižoval, až se snížil natolik, že se hodnotě mince přestalo důvěřovat a ta se vytratila. To byla podoba středověké inflace. Existence několika druhů mincí najednou, které bylo třeba směnit, vedla v té době ke vzniku bank (z italského \"banco\" - lavice, na níž směnárník seděl). Tato situace i přesto obchod velmi komplikovala, a proto se hlavně v pozdním středověku panovníci snažili měnu centralizovat, případně stanovovat i její směnný poměr.  K posunu k zákonné měně pomohlo ještě několik dalších vlivů. Prvním byla existence směnek a druhým rozvoj obchodu a vyšší válečné výdaje, které v raném novověku přinesly nouzi o drahé kovy. Tento problém zvětšil také španělský import stříbra z Ameriky, který prudce srazil jeho cenu v porovnání se zlatem a zpochybnil ho jako základ měny. Velmistr Maltézského řádu na to za války s Turky roku 1565 zareagoval ražením drobné měděné mince s nápisem „Ne kov, nýbrž důvěra“ (lat. Non aes sed fides). Hodnota mince tedy přestávala záviset na obsahu kovu a začal být dána pouze rozhodnutím panovníka a ochotou trhu minci v té hodnotě přijímat.", "section_level": 2}, {"title": "Anglie.", "content": "Směnky se staly v tomto trendu vhodným pomocníkem, jak je vidět například na anglické, tzv. záznamové destičce se zářezy, které označovaly sumu. Destička se rozlomila na dvě poloviny, jednu část získal věřitel, druhou dlužník. Jméno věřitele se zapisovalo přímo na destičku a dlužníkem byla Královská pokladna. Tyto destičky zavedl Jindřich I. Anglický okolo roku 1100. Měly s nimi být placeny daně a měly vyřešit nedostatek zlata. Destičky původně představovala potvrzení o zaplacení daně. První polovinu si nechal výběrčí a druhou plátce. Postupně se z ní však stalo platidlo, které bylo v Anglii v oběhu 726 roků a bylo zrušeno až v roce 1826.", "section_level": 3}, {"title": "Itálie.", "content": "Další zajímavý příklad směnek se objevil na počátku 12. století v severoitalských městech, především v Benátkách. Jejich vznik byl motivován živým obchodním ruchem, který zahrnoval i obchod mezi italskými a dalšími evropskými městy. Obchod obvykle komplikovala různost měn v cizích zemích. Obchodník proto musel často svou měnu měnit za cizí. Komplikace nastávaly i kvůli zákazu vyvážet měny, a nakonec kvůli tomu, že obchodník byl nucený sebou vozit velkou sumu peněz. Riskoval tedy přepadení. Proto se staly směnky vhodným nástrojem k placení. Odpadl s nimi problém se směnou za cizí měnu i riziko přepadení. Tím vznikly směnky vlastní. Díky své spolehlivosti pak byly používány jako platební prostředek na úkor reálných peněz představovaných mincovní soustavou z drahých kovů.  Další použití papírových peněz zaznamenal Irving Washington. Nouzově je používali Španělé během obléhání Granady v letech 1482–1492.", "section_level": 3}, {"title": "Švédsko.", "content": "Nouze zavedla papírové peníze i do dalších částí Evropy, kde se staly náhradou za nevyhovující nebo nedostatkové kovové mince. Ve Švédsku byly v 17. století platebním prostředkem měděné pláty, které se brzy staly pro svou hmotnost a kvůli rychle ztrácející hodnotě nevhodné. Nizozemský obchodník Johan Palmstruch, který v roce 1657 založil Stockholmskou banku, proto navrhl vydávání dočasných papírových peněz. Ty bylo možné kdykoliv vyměnit za měděné nebo stříbrné mince. Počáteční úspěch ale vedl k vydání přílišného množství bankovek. Stockholmská banka neměla dostatek kovových platidel k výměně a v roce 1667 zkrachovala. Tisk papírových peněz si nakonec vzal na starost švédský parlament.", "section_level": 3}, {"title": "Čechy.", "content": "Bankovky se nicméně rychle začaly šířit i do dalších zemí Evropy. Na území Čech se první papírové peníze objevily v roce 1762. Tehdy byly za vlády Marie Terezie vydány takzvané bankocedule (též bankocetle). Název vznikl podle označení na bankovkách Wiener Stadt Banco Zettel. Jejich vydání mělo splatit státní dluh, který vznikl po sedmileté válce s Pruskem. I tyto papírové peníze však postupně přicházely o jakékoliv krytí, roku 1811 tak přišel státní bankrot a konec bankocedulí.  O pět let později byla ve Vídni zřízena národní banka, jejímž úkolem bylo vydávat bankovky a udržovat měnu. Po vyhlášení samostatnosti Československé republiky v roce 1918 platila v ČSR i nadále rakousko-uherská měna, československá měna se osamostatnila až v roce 1919.", "section_level": 3}, {"title": "Francie.", "content": "Také ve Francii doprovázel první zavedení papírových peněz bankrot. Válka o dědictví španělské, ve které Anglie a Francie patřily k hlavním aktérům, vyprázdnila jejich státní pokladny. Francii navíc sužovala lidová povstání a hrozil hospodářský kolaps. Když \"král Slunce\" Ludvík XIV prvního září 1715 zemřel, zanechal státní dluh ve výši 2,4 miliardy livrů (livre = tehdy platná stříbrná mince). Zemi hrozil státní bankrot a regentská vláda vévody Filipa Orleánského, který vládl za nedospělého Ludvíka XV., hledala jakékoliv východisko.  Tehdy nadešla chvíle pro anglického dobrodruha Johna Lawa. Ten byl 5. května 1716 zplnomocněn královským výnosem založit Všeobecnou banku (Banque Generale). To učinil a rozpoutal historicky první vědomou a chtěnou inflaci. Správně rozpoznal, že peníze nejsou hodnotou, ale prostředkem směny hodnot. Chyboval však v tom, když si myslel, že nezáleží na množství peněz v oběhu, ale jen na rychlosti jejich oběhu – v bohaté společnosti byl dle něj oběh peněz rychlý, kdežto v chudé pomalý. Chtěl proto emitovat velké množství i nekrytého oběživa, aby se oběh peněz zrychlil, zákon nabídky a poptávky rozhýbal hospodářství a společnost zbohatla.  Následkem dalších jeho kroků byl v roce 1720 státní bankrot, jehož následky přispěly i ke vzniku Francouzské revoluce.  V Rakousku a dalších evropských zemích byly papírové peníze a povinnost je přijímat uzákoněny až v souvislosti s krytím státních dluhů po napoleonských válkách, a lidé se jim velmi dlouho bránili.", "section_level": 3}, {"title": "Kanada.", "content": "\"Tento text vychází z překladu anglického hesla \"  V 17. století se v Nové Francii, nyní část Kanady, obchodovalo pomocí bobřích kůží. S rozšiřující se kolonií se začaly více používat i mince z Francie, kterých byl obvykle nedostatek. V roce 1685 se snížily vlivem neúspěšných vojenských expedicí proti Irokézům a nižších příjmů z daní vládní peněžní rezervy. Obvykle by to bylo řešeno zpožděním plateb obchodníkům za nákupy, ale v případě plateb vojákům tu bylo riziko vzpoury. Proto Jacques de Meulles přišel s geniálním řešením, dočasným vydáním papírových peněz ve formě hracích karet. Zabavil všechny hrací karty v kolonii, rozřezal je na kusy, napsal hodnotu na každý kus, podepsal je a vydával je vojákům jako náhradu za zlato a stříbro. Kvůli neustálému nedostatku všech druhů peněz v koloniích byly tyto karty přijaty obchodníky a veřejností a volně šířeny v nominální hodnotě.  Toto první použití bylo pouze dočasné. První karty byly vydány v červnu roku 1685 a za tři měsíce vykoupeny. Až o pár let později byl zpozorován jejich potenciál a guvernér Nové Francie je uznal jako oficiální oběživo.  Kanadská královská mincovna i dnes vydává peněžní hrací karty na památku své historie. V současnosti jsou však z 92,5 % stříbrné se zlatými okraji. Její vlastní hodnota tedy převyšuje jejich zákonem danou hodnotu. Banka Kanady a kanadští ekonomové tuto ranou formu papírové měny často používají k ilustraci pravé povahy peněz v Kanadě.", "section_level": 2}, {"title": "Amerika.", "content": "\"Tento text vychází z překladu anglického hesla \"  První forma zákonné měny v amerických koloniích byly úvěrové listy. Regionální vlády vydávaly stvrzenky, kterými mohli jejich držitelé platit daně, a ony s nimi chtěly platit své pohledávky. Protože však měly určitou nominální hodnotu a bylo možné je převést na lokální platidla, postupem času se začaly objevovat i v nedaňových transakcích. Stvrzenky se vyskytovaly zvláště v Pensylvánii, Virginii a Massachusetts a byly vydávány zejména na nákup stříbra, které pak vláda využila, ale zaplatila až později. I zde se objevovalo riziko inflace, ale i tak se stvrzenky uchytily a cykly deflačních klasických peněz, které následovaly inflační stvrzenky, pokračovaly celé 18. a 19. století. Často měly národy dvě měny a se stvrzenkami se obchodovalo jako se slevou ke klasické platbě.  Během Americké občanské války vydávala Federální vláda bankovky známé jako „greenbacks“. Jejich vydání bylo omezeno Kongresem na cca 340 miliónů dolarů. V roce 1878 se poprvé o bankovkách mluvilo jako o „zákonné měně“.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Po první světové válce vlády a banky slibovaly převádět bankovky a mince na požádání na komodity, kterými byly kryty. Náklady spojené s válkou, opravami a ekonomickým růstem byly však natolik velké, že byla tato možnost později zamítnuta. Pokud se náhodou stalo, že k úplnému zamítnutí nedošlo, vlády často řešily dluhy nově vytištěnými nekrytými bankovkami. To vedlo např. ve výmarské republice k hyperinflaci.  Mezi roky 1944 a 1971 stanovila Brettonwoodská dohoda hodnotu 35 amerických dolarů na jednu trojskou unci zlata. Ostatní měny svou hodnotu odvozovaly právě od dolaru. USA také přislíbilo, že vykoupí zlatem dolary z ostatních centrálních bank. Obchodní nerovnováha byla upravována výměnou dolarů za zlato nebo půjčkami od Mezinárodního měnového fondu.  Brettonwoodský systém zkolaboval tím, co se stalo známé jako Nixonův šok. Ten představoval sérii ekonomických opatření přijatých prezidentem Spojených států Richardem Nixonem v roce 1971, včetně jednostranného zrušení přímé směnitelnosti amerického dolaru za zlato. Od té doby se globálně používá systém národních zákonných měn s volně pohyblivými směnnými kurzy mezi sebou. Od zrušení tohoto systému už měna není kryta zlatem nebo dalšími komoditami. Není ji možné vyměnit za drahý kov v pevně stanoveném poměru.  V současnosti jsou drahé kovy předmětem obchodu, jejich cena se mění, kdežto emitentem bankovek je státní banka a ručitelem měny pouze stát. Se zavedením bankovních účtů a úvěrů nemusely být peníze dokonce kryty ani kovem a od 19. století ani bankovkami. To postihuje čím dál víc měnové zásoby. Peníze dnes už nejsou ani papír, ale záznamy v počítačových systémech. Jistota v ně se tím příliš nezměnila: nadále za měnu ručí stát, nepřímo ale všichni jejich držitelé, které jsou zpravidla nuceni je přijímat.  \"Další související informace naleznete v článku Dějiny peněz.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Měna s nuceným oběhem či peníze s nuceným oběhem jsou peníze vytvořené mocí úřední, tedy takové peníze, jejichž hodnota je stanovena zákonem. Měna s nuceným oběhem se objevuje i pod názvy zákonná měna, fiat měna (obdobně fiat peníze), kde slovo fiat je ve významu \"rozkaz\" či \"nařízení\" (v angličtině) nebo \"budiž tak\" (v latině). Měna s nuceným oběhem je zákonné platidlo, neboť jí lze splácet úvěry a finanční obligace. Mezi měny s nuceným oběhem patří všechny současné státní/národní měny.", "tgt_summary": "法定货币(英语:Fiat Money),简称法币,是政府发行的纸币。发行者亦没有将货币兑现为实物的义务,只依靠政府的法令使其成为合法通货的货币。法定货币的价值来自拥有者相信货币将来能维持其购买力,但货币本身并无内在价值(Intrinsic value)。", "id": 1533395}
{"src_title": "Bayer", "tgt_title": "拜耳", "src_document": [{"title": "Pesticidy.", "content": "Firma patří společně s firmami BASF a Syngenta mezi tři největší evropské výrobce pesticidů a mezi šest největších producentů pesticidů na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Medikamenty.", "content": "Společnost Bayer patřila mezi první výrobce aspirinu. Od roku 1898 do 1910 společnost Bayer prodávala heroin jako „lék“ pro lidi závislé na morfinu do té doby, než bylo objeveno, že se v játrech mění na morfin, tento objev společnost zdiskreditoval a tím skončil legální prodej heroinu coby léku.", "section_level": 1}, {"title": "Geneticky modifikové zemědělské plodiny.", "content": "V posledních letech významně investovala do obchodu s GMO a čelí řadě problémů. Nejvýznamnější z nich je nekontrolovaný únik geneticky modifikované rýže LL RICE 601. V červnu 2008 Státní zemědělská a potravinářské inspekce nařídila stáhnout z obchodní sítě desetitisíce balení rýže firmy Podravka-Lagris, která obsahovala ilegální příměs GM rýže, která nebyla schválena ani pro lidské potraviny ani jako krmivo pro dobytek.  Podobné problémy byly zaznamenány i v dalších zemích Irský úřad pro bezpečnost potravin prokázal nelegální kontaminaci GM rýži LL 601 ve výrobcích značek American Easy Cook a St. Bernard Easy Cook v obchodech řetězce Marks & Spencer, který poté stáhl z pultů veškerou americkou rýži. Americkou dlouhozrnnou rýži přestaly prodávat i švýcarské supermarkety MIGROS a COOP poté co objevily ilegální kontaminaci GM rýží LL 601. Japonsko v srpnu 2006 v reakci zcela zastavilo dovoz dlouhozrnné rýže z USA. Problém ilegální kontaminace americké rýže objevila firma Bayer CropScience 31. července 2006 a informovala o něm americké úřady, ale nikoli veřejnost.", "section_level": 1}, {"title": "IG Farben během 2. světové války.", "content": "Společnost IG Farben se aktivně podílela na pokusech, které byly uskutečňovány na vězních v koncentračních táborech. Výzkum probíhal v koncentračním táboře Mauthausen, dále probíhal výzkum v koncentračním táboře Osvětim pod vedením známého doktora Mengeleho označovaného jako „anděl smrti” za svou zálibu dělat pokusy na vězních koncentračního tábora. Bayer platila 200 říšských marek za usmrcenou osobu samotnému Mengelemu, obětmi se stali vězni jeho pseudovědeckých pokusů jako byla brutální sterilizace žen, dále prováděl pokusy na dětech, které označoval jako „svá malá morčátka“, ty byly podrobovány různým operacím hlavy, míchy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bayer AG je významná německá agrochemická a farmaceutická akciová společnost založená roku 1863 ve městě Barmen (dnes je součástí města Wuppertal). Divize Bayer AG zahrnovaly k 31. prosinci 2017 celkem 301 společností s 99 820 zaměstnanci. Hlavní sídlo firmy se od roku 1912 nachází v Leverkusenu. Společnost se zabývá vývojem, výrobou a prodejem chemikálií a hummánních i veterinárních léčiv. Je nástupce nechvalně proslulé firmy IG Farben, která za druhé světové války vyráběla cyklon B.", "tgt_summary": "拜耳股份公司(Bayer AG ; )是一家德国制药及化工跨国集团(康采恩),主要专业领域为医疗保健与作物科学,德国股票指数DAX的成分公司,世界500强之一。其总部位于德国勒沃库森,最著名的产品是阿斯匹灵,这也是该公司最早开发的产品。美国生物技术公司孟山都为旗下部门。", "id": 1534741}
{"src_title": "Novartis", "tgt_title": "诺华", "src_document": [{"title": "Firemní struktura.", "content": "Firma Novartis je veřejně obchodovaná, holdingová společnost. Je rozdělena do několika různých divizí. Nejvýznamnější je divize Pharma, která je zaměřena na originální léčiva. Divize Pharma se dále dělí na dvě obchodní jednotky (General Medicine a Oncology). Dalšími divizemi jsou OTC (se zaměřením na volně prodejné léky), Animal Health (se zaměřením na léčbu zvířat) a Vaccines and Diagnostics (se zaměřením na preventivní léčbu). Novartis vlastní i společnosti Alcon (výrobce preparátu na péči o oči) a Sandoz (2. největší generická společnost na světě). Společnost Novartis vlastní i menšinové podíly v ostatních významných farmaceutických společnostech. Například jde o třetinový podíl ve švýcarském konkurentovi Roche nebo zhruba čtvrtinový v Idenix Pharmaceuticals.  Novartis je dle žebříčku 30. nejúspěšnější podnikatelská společnost na světě za rok 2010.", "section_level": 1}, {"title": "Produkty.", "content": "Novartis vyvíjí, vyrábí a distribuuje originální léčivé, imunologické a diagnostické přípravky určené k terapii pohybového aparátu, rakoviny, astmatu či vysokého tlaku. Zabývá se také vývojem a výrobou léčivých a imunologických přípravků pro zájmová zvířata, dobytek a ryby.  Mezi nejvýznamnější léčivé přípravky v portfoliu firmy Novartis patří například imatinib (prodávaný pod obchodním názvem Glivec nebo Gleevec), jež slouží na léčbu chronické myeloidní leukémie, dále valsartan (obchodní název Diovan) pro léčbu vysokého krevního tlaku, fingolimod (obchodní název Gilenya) pro léčbu roztroušené sklerózy, ranibizumab (obchodní název Lucentis) pro léčbu podmíněné makulární degenerace, oktreotid (obchodní název Sandostatin) pro léčbu akromegalie a zoledronát (obchodní název Zometa) pro prevenci a léčbu skeletálních komplikací u pacientů s rakovinou nebo na léčbu osteoporózy.", "section_level": 1}, {"title": "Vedení a hospodaření firmy.", "content": "Předsedou představenstva korporace je Joerg Reinhardt. Generálním ředitelem je od roku 2010 Joseph Jimenez, který ve funkci nahradil Daniela Vasellu. Finančním ředitelem je od roku 2013 Harry Kirsch.  Firma měla v roce 2014 tržby zhruba 58 miliard USD (+0,2%), čistý zisk pak dosáhl cca 10,3 miliardy USD (+12%). V roce 2014 měl Novartis 133 413 zaměstnanců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Novartis (Novartis International AG) je mezinárodní farmaceutická společnost založená ve švýcarské Basileji. Patří mezi největší farmaceutické firmy na světě. Podle žebříčku 2000 největších firem časopisu Forbes jí patří 57. místo na světě. Vznikla v roce 1996 spojením dvou švýcarských firem: Ciba-Geigy a Sandoz Laboratories. Výzkumné laboratoře firmy, stejně tak její výroba, jsou rozmístěny po celém světě (např. USA, Švýcarsko, Velká Británie).", "tgt_summary": "诺华(Novartis)是一家总部位于瑞士巴塞尔的制药及生物技术跨国公司。它的核心业务为各种专利药、消费者保健、非专利药、眼睛护理和动物保健等领域。诺华公司成立于1996年,由位于巴赛尔的两家化学品及制药公司“汽巴-嘉基”(Ciba-Geigy)和“山德士”(Sandoz)合并而成。", "id": 969853}
{"src_title": "Bohemund z Tarentu", "tgt_title": "博希蒙德一世", "src_document": [{"title": "Mládí a války o dědictví.", "content": "Nepanuje shoda o tom, kdy se přesně Bohemund narodil, ale bylo to přibližně v letech 1052 až 1058. Jeho matka, Albegarda z Buonalberga, byla prostého normanského původu a jeho otec, Robert Guiscard, byl vévodou z Apulie, Kalábrie a Sicílie. Bohemundovi bylo při křtu dáno jméno \"Marek\", ale protože velmi rychle rostl, začal mu jeho otec Robert říkat \"Bohemund\" podle obra Buamunda a podle kroniky mu tato přezdívka již zůstala.  V roce 1070 zahájil Robert Guiscard válečné tažení proti byzantským teritoriím na Balkáně. Tehdy jej již doprovázel mladý Bohemund, který na tomto tažení poprvé samostatně velel. O této výpravě se mnoho informací nedochovalo, ale předpokládá se, že šlo jen o loupeživý nájezd na balkánský břeh Jaderského moře.  O jedenáct let později Bohemund s otcem vytáhli proti Byzantské říši znovu. Normané se roku 1082 vylodili u přístavního města Dyrrhachion, které rychle dobyli. Poté se normanské vojsko stočilo na jih a po císařské silnici Via Egnatia došlo do Řecka. Tam záležitosti v Itálii donutily vévodu Roberta k návratu, ale většinu vojska zanechal v Řecku pod Bohemundovým velením. Bohemund dvakrát porazil proti němu vyslaná byzantská vojska. Císař Alexios I. nakonec uzavřel spojeneckou dohodu s Benátskou republikou, jejíž námořnictvo Normanům v Řecku zablokovalo zásobovací trasy z jižní Itálie. Byzantinci pak zahájili novou ofenzívu a roku 1084 donutili Bohemunda vyklidit oblast Thessálie.  Roku 1085 podnikl Robert Guiscard s Bohemundem další invazi na Balkán. Normanské loďstvo rozdrtilo benátskou flotilu u ostrova Korfu, který se poté stal Bohemundovou základnou pro další tažení. Příštího roku Robert Guiscard zemřel a Bohemund musel tažení přerušit a vrátit se do jižní Itálie. V Itálii zatím Bohemundova macecha Sigelgaita dosadila na vévodský stolec svého syna Roberta. Bohemund se s ním pustil do války, trvající čtyři následující roky až do roku 1089, kdy Bohemundův a Robertův strýc, sicilský hrabě Roger, vyjednal mír. Bohemundovi tak zůstalo to, co si během války s nevlastním bratrem vydobyl: Tarento, Otranto, Orii, Gallipoli a Conversanské hrabství.  V létě roku 1096 již Roger, Bohemund a Robert bojovali společně při potlačování vzpoury ve městě Amalfi. Při obléhání města Bohemund poprvé spatřil křižáckou výpravu. Bylo to vojsko pod velením francouzského hraběte Huga z Vermandois, které uposlechlo výzvy papeže Urbana II. a které italští Normani zpočátku přijali chladně. Bohemund však pochopil, že křížová výprava pro něho může být výnosným vojenským podnikem.", "section_level": 1}, {"title": "Účast na první křížové výpravě.", "content": "Kronika anonymního Bohemundova rytíře zastává názor, že Bohemund se pro křížovou výpravu rozhodl proto, že ho osvítil Duch Svatý. Spíše však šlo o touhu po bohatství a vlastním území na východě, čímž se Bohemund netajil.  K Bohemundově armádě se připojili normanští velmoži z jižní Itálie i Normandie a také Bohemundovi synovci Tankred a Guillaume, kterého Bohemund krátce před tím pasoval na rytíře. Celkem armáda čítala okolo 500 rytířů a 3 500 pěších vojáků. Pro Bohemunda znamenala křížová výprava především vojenský a nikoliv náboženský podnik, proto v jeho vojsku praktiky chyběli neozbrojení poutníci, kteří byli typickým znakem první křížové výpravy. Armáda se v říjnu 1096 nalodila v italských přístavech a vyplula směrem na východ. Normané a Langobardi se zanedlouho vylodili v Epiru nedaleko přístavu Dyrrhachion poté, co se v oblasti již objevily armády ostatních křižáckých velitelů z Francie – Huga z Vermandois a Godefroie z Bouillonu. Bohemund prošel Řeckem a Makedonií, aniž by ho provázeli byzantští průvodci, nakonec však Normany dohnali pohanští Pečeněhové, sloužící byzantskému císaři, kteří měli křižákům poskytnout oficiální doprovod do Konstantinopole. Pečeněhové však místo toho začali útočit na zpozdilé Normany, ale Bohemund Pečeněhy odrazil, čímž byla cesta na Konstantinopol volná. V byzantském císaři Alexiovi vyvolala Bohemundova přítomnost velké obavy. Bohemund sice císaři vzkázal, že Byzancí projde v míru na východ s ostatními účastníky výpravy, přesto jak u Bohemunda, tak u císaře přetrvala vzájemná nedůvěra, a proto si Alexios přál, aby mu Bohemund složil lenní přísahu. V dubnu 1096 Bohemund dorazil do Konstantinopole a o Velikonocích se osobně setkal s císařem. Mezi Alexiem a Bohemundem přetrvávalo napětí a normanský vůdce se obával, že by mohl být otráven. Bohemund, který znal dobře byzantské poměry, složil císaři lenní přísahu, ve které se zavázal, že všechna území na východě, která dobude, předá pod svrchovanost Byzance. Císaři však navrhl, aby ho jmenoval vrchním velitelem výpravy, což mu však císař neslíbil, a Bohemund tak za svou přísahu nezískal nic. V době pobytu Bohemunda na dvoře v Konstantinopoli Alexiova dcera, princezna Anna Komnenovna, ve svém díle Alexias zaznamenala Bohemundův fyzický zjev:  Císař Alexios jej po složení přísahy obdaroval penězi a Bohemund se v dubnu přeplavil na asijskou pevninu, kde se spojil s vojsky Godefroie z Bouillonu a Huga z Vermandois. Počátkem května 1097 vyrazil Bohemund s Godefroiem jako vojenský předvoj a 6. května dorazili před hradby města Nikaie, předsunuté bašty turecké moci. Křižáci si uvědomovali, že Nikaiu nebude možné dobýt ztečí, tudíž museli zahájit klasické obléhání, přičemž Bohemundovi jihoitalští Normané oblehli severní část města. V táboře obléhatelů začaly rychle docházet zásoby, ale Bohemundova iniciativa zajistila zásobování od moře, čímž byla potravinová krize zažehnána.  Křižáci spolu s byzantskými spojenci zaútočili na hradby, městská posádka je však odrazila. Nikaia byla sídelním městem sultána Kilič Arslana, který po rozdrcení drancujících poutnických křižáků předchozího roku rytířské křižáky velmi podcenil. Až poté, co od Nikaie přišlo mnoho poslů, kteří popisovali obrovské vojsko obléhatelů, sultán zanechal bojů ve východní Anatolii a vrátil se zpět. Když spatřil Franky obléhající město, pokusil se prolomit obklíčení útokem z jihu. Turecký nápor tak 21. května dopadl na provensálské rytíře hraběte Raimonda z Toulouse a samotná bitva trvala celý den. Když se sultánovi nepodařilo blokádu prolomit, ustoupil do vnitrozemí a Nikaiu zanechal svému osudu.  Obránci i poté, co je Kilič Arslan opustil, bojovali dále. Byzantincům se zanedlouho podařilo město odříznout i od Askánského jezera, odkud do Nikaie putovaly zásoby. Obránci se poté pokusili vyjednávat s velitelem byzantských oddílů, admirálem Manuelem Butumitem. Ten v noci na 19. června nechal byzantskými oddíly, jimž obyvatelé otevřeli brány, tajně obsadit město. Vévoda Manuel Butumites obsazení města i vyjednávání za zády křižáků utajil a předstíral, že město dobyl. Byzantinci tak získali nepoškozené město, křižákům zavřeli brány a na hradbách vztyčili císařskou standartu. Křižáci tak byli připraveni o kořist, což je velmi pobouřilo. Alexios nakonec křižákům vyplatil podíl na kořisti, ale konflikt tím zcela uhašen nebyl. Bohemund se nicméně od Byzantinců poučil, že podobnou lest by při dobývání nějakého území mohl využít sám.  28. června 1097 křižácké vojsko odtáhlo od dobyté Nikaie. Křižáci se poté rozdělili na dvě skupiny. První vyrazili pod Bohemundovým velením Normani z Itálie a Normandie a Vlámové Roberta Flanderského společně s Francouzi ze Champagne a Anjou, vedenými hrabětem Štěpánem z Blois. Ve druhé skupině se nacházely oddíly Godefroiových Lotrinčanů, Francouzů hraběte Huga z Vermandois a Provensálců Raimonda z Toulouse. Důvodem pro rozdělení sil byly lepší možnosti zásobování výpravy, ale byl to také dobrý způsob, jak od sebe oddělit Bohemunda a hraběte Raimonda – dva vojevůdce, kteří si činili nárok na vrchní velení celé křížové výpravě.  Dne 28. června spatřili Bohemundovi průzkumníci nedaleko operující seldžucké vojsko a 1. července byli křižáci v údolí Dorylaion tureckými oddíly napadeni. Do pasti padl i Bohemundův synovec Tankred, normanský vévoda Robert, Štěpán z Blois a Robert Flanderský. Turci vzali křižáky do kleští. Bohemund zatím převzal velitelskou iniciativu a dal rozbít ležení, kde našli útočiště civilisté. S rytíři zatím vyrazil do bitvy. Turečtí jízdní lučištníci na křižáky z bezpečné vzdálenosti stříleli a rychle se zase stahovali. Rytíři proto byli nuceni zůstat na místě a jen se krýt. Bohemund rozkázal rytířům schovat se za pěšce, kteří chránili nekryté koně před šípy. Bohemundovo velení akceptovali rytíři i ostatní velmoži navzdory faktu, že Bohemund byl na společenském žebříčku níže než francouzská hrabata, a zejména vévoda z Normandie, který byl všeobecně považován za pána všech Normanů.  Bohemund vyslal posly k druhé skupině, aby přišla na pomoc, zatímco sám Bohemund držel obranu. Godefroi z Bouillonu okamžitě přispěchal a zaútočil na turecké pravé křídlo. Bohemund využil situace a sám vyrazil do útoku. V Alexiádě protiútok popisuje Anna Komnenovna takto:  Turci začali kvapně ustupovat. Křižáci zvítězili a turecký svět jejich vítězství naplnilo obavou. Křižáci dále postupovali do nitra Anatolie a turecká vojska při ústupu pálila zásoby a vše, co by Frankové mohli nějak využít. Evropané prošli kolem Pisidijské Antiochie a v Ikonijských nížinách, u města Heraklea, se sultán Kilič Arslan křižákům postavil znovu. Sultán však nechtěl riskovat zdrcující porážku a když Bohemund z Tarentu podnikl výpad přímo na jeho pozici, dal se před útočícími Normany na útěk. Turečtí vojáci, když viděli prchat svého velitele, následovali jeho příkladu.  Křižáci postoupili do pohoří Taurus, kde při postupu v horském terénu utrpěli velké materiální i lidské ztráty. Nakonec se výprava dostala k městu Maraš, jehož převážně arménské obyvatelstvo křižáky přijalo vlídně. Bohemund sám nešel stejnou cestou jako zbytek výpravy, ale do Maraše postupoval jinudy a po cestě několikrát narazil na tábory silných tureckých vojsk, kterým se musel důsledně vyhýbat. Z Maraše křížová výprava postupovala dále na jih, až k hradbám Antiochie, kam dorazila 20. října 1097.", "section_level": 1}, {"title": "Dobytí Antiochie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obléhání.", "content": "V dobách křížových výprav byla Antiochie mohutně opevněným městem s čtyřmi sty padesáti věžemi. V čele třítisícového vojska dorazil Bohemund k městu jako první a zřídil zde tábor. Jeho armáda oblehla východní část města u brány svatého Havla. Velitel městské posádky, emír Jaghisjan, nechal v obavě ze zrady z města vyhnat všechny křesťanské muže, především Řeky a Armény. Rozhořčení křesťané poté poskytli křižákům cenné informace o místních poměrech.  Křižáci se nejprve rozhodli vypořádat s hradem Harenc východně od Antiochie, jehož posádka útočila na křižácké tábory. Bohemund na hrad vytáhl se stovkou normanských rytířů a podařilo se mu posádku vylákat z hradu na otevřené prostranství, kde Turky rozprášil. Koncem roku 1097 začaly zimní deště a křižákům došly zásoby potravin, takže ležení začali opouštět bojovníci. Bohemund ostatním velmožům navrhl, že s Robertem Flanderským a 20 000 vojáky opatří zásoby.  Výprava za kořistí vyrazila proti proudu Orontu a u El Bara narazila na tureckou armádu, kterou z Damašku k Antiochii přivolal syn emíra Jaghisjana Šams ad-Daula. Damašská vojska pod vedením Dukaka z Damašku Robertovy a Bohemundovy oddíly napadla a Roberta se jim podařilo obklíčit. Bohemund, který do léčky nespadl, Turky napadl a rozehnal, čímž Roberta zachránil před katastrofou. Muslimská armáda utrpěla tak těžké ztráty, že sultán musel vojsku dát povel ke zpáteční cestě do Damašku a Bohemund s Robertem se vrátili k Antiochii s prázdnou.  Nezdar Bohemundovy výpravy jen zhoršil morálku hladovějících křižáků, takže od vojska začali houfně prchat poutníci i rytíři. Když jednoho dne zmizel i duchovní vůdce lidové křížové výpravy Petr Poustevník a rytíř Guillaume de Charpentiere, nechal je rozzuřený Bohemund v řetězech přivést zpět a Guillauma exemplárně potrestal. Krátce na to křižáky opustily i byzantské pomocné oddíly, což opět prohloubilo špatné vztahy mezi Byzantinci a západními křižáky. O návratu domů začal poté nahlas mluvit i Bohemund; křižáci ho však uprosili, aby to nedělal, což jim Bohemund přislíbil s podmínkou, že ho uznají po dobytí města vládcem Antiochie. K Antiochii zatím postupovala další armáda, tentokrát z Aleppa pod velením sultána Ridvána, bratra Dukaka z Damašku; po příchodu se utábořila mezi Orontem a Antiochijským jezerem. Bohemund navrhl zaútočit na Ridvána bez pěchoty, jen s asi 700 rytíři, kteří ještě měli vlastního koně. Ostatní velitelé návrh přijali a sestavili šest šiků jezdců, každý pod velením jednoho velmože. Pět oddílů vyrazilo k bitvě, šestý Bohemundův zůstal jako záloha. Křižáci sevřeli Turky mezi řekou a jezerem, takže ti nemohli využít svých pohyblivých jízdních lučištníků. Přesto však muslimové, kteří měli velkou přesilu, začali křižáky zatlačovat zpět, zatímco obránci Antiochie využili příležitost a podnikli výpad do ležení obléhatelů. Bitvu však zvrátila Bohemundova záloha útokem na Ridvánovo vojsko, které rozehnala.  Na jaře roku 1098 do přístavu Saint-Symeon připluly anglické lodě se zásobami a poutníky. Bohemund z Tarentu a Raimond de Saint-Gilles jim vyjeli vstříc s cílem přemluvit námořníky i poutníky, aby se přidali k obléhání Antiochie. Cestou zpět však křižáci padli do léčky a Turci pobili 500 neozbrojených poutníků. Bohemund s Raimondem prchali zpět do tábora s Turky v patách. V křižáckém táboře se zbytek rytířů stihl připravit, křižáci přešli do ofenzivy a útočící Turky pobili.", "section_level": 2}, {"title": "Pád města a Kerbogova porážka.", "content": "Bohemund navázal kontakt s velitelem jižního úseku hradeb kolem Věže tří sester, bývalým arménským křesťanem jménem Firuz. Ten nenáviděl emíra Jaghisjana a rozhodl se město zradit. Bohemund chtěl Antiochii získat sám pro sebe a potřeboval přesvědčit ostatní vůdce o oprávněnosti svých nároků. Navrhl proto dohodu, že pokud se někomu podaří dobýt Antiochii samotnému, dostane ji do vlastnictví. Zprvu byl odmítnut, ale poté, co přišly zprávy, že se k městu blíží Kerbogova armáda z Mosulu, válečná rada v zoufalé situaci dohodu odsouhlasila. Bohemund se tedy domluvil s Firuzem a při západu slunce 2. června dal rozkaz k pochodu oklikou k západním branám, kde čekal Firuz. Bohemund spolu s Godefroiem z Bouillonu, Robertem Normandským a šedesáti dalšími rytíři vyšplhali na hradby. Ráno 3. června 1098 křižáci zaútočili na město a obsadili ho, zatímco zbytky městské posádky se opevnily v citadele na jihovýchodě města. Kerbogova armáda k Antiochii dorazila 9. června. První útok vedl Kerboga 10. června 1098 proti římskému kamennému mostu a podařilo se mu křižáky z předsunutých pozic zahnat do města. Další útok vedl k jižní citadele, kterou držel Šams ad-Daula. Ten v době Kerbogova útoku podnikl výpad a zasel v křižáckých řadách zmatek, ale Godefroi z Bouillonu nakonec Turky zahnal zpět do citadely. Bohemund z Tarentu se zatím pokusil vypudit z města Šams ad-Daulovy vojáky. Když odmítli možnost volného odchodu, pokusili se Normané citadelu zapálit, ale vítr odvedl oheň do městské zástavby, kde spálil část zásob. Ve městě zavládl hlad.  V té době vystoupil chudý provensálský poutník Petr Bartoloměj s viděním o Svatém kopí. Když bylo kopí skutečně v katedrále svatého Petra nalezeno, pozvedla relikvie morálku obránců. Bohemund změnu nálady postřehl a 25. června 1098 slavnostně prohlásil, že město neopustí ani za cenu vlastního života. Protože byl hrabě Raimond z Toulouse těžce nemocný, připadlo Bohemundovi rozhodující slovo ve válečné radě. 28. června křižáci vypochodovali z města Kerbogovi vstříc. Bohemundův šik zůstal i tentokrát v záloze. V mosulském vojsku však panovala velká nejednotnost mezi emíry a samotný Kerboga nebyl příliš rozhodný vojevůdce. Po první náporu křižáků se turecké vojsko rozpadlo a dalo na útěk. Bohemund po bitvě nařídil usekat hlavy několika Turkům a hlavy nepřátel následně péct na rožni.  Šams ad-Daula se poté vzdal Raimondovi de Saint-Gilles, který kvůli nemoci zůstal ve městě. Raimond nad citadelou vztyčil svou standartu, což ale popudilo Bohemunda, který Antiochii považoval za své vlastnictví. Turkům v citadele pak dal nové podmínky kapitulace – ve městě mohl zůstat každý, kdo konvertoval ke křesťanství, ostatní museli opustit město. Někteří z Turků křest skutečně přijali a vstoupili do Bohemundových služeb. Velmoži po bitvě váhali, zda Antiochii definitivně Bohemundovi přiřknout, proti se stavěl hlavně Raimond de Saint-Gilles. Dohadování o město však nevedlo k výsledku a ve vojsku propukaly vzpoury. Vojáci chtěli postupovat na Jeruzalém a donutili vůdce v tažení pokračovat, takže Bohemund zůstal prakticky vládcem města.", "section_level": 2}, {"title": "Kníže z Antiochie.", "content": "Křižáci setrvali v Antiochii až do listopadu 1098. Poté vyrazil Raimond, hrabě z Toulouse, dále na jih. Bohemund a Robert Flanderský jej následovali. Všichni tři poté oblehli nedaleké muslimské město Maarrat an-Númán, které navzdory obraně obyvatel 11. prosince 1098 padlo. Následovalo rozsáhlé zabíjení a drancování, jakému nebylo během celé první křížové výpravy obdoby. Z obyvatel města přežilo jen několik málo civilistů, jimž Bohemund, který je zajal, dal milost. Poté došlo mezi Raimondem a Bohemundem k roztržce, komu dobyté město připadne. Raimond navrhoval Marraat an-Númán připojit k biskupství v nedaleké Albaře, které bylo pod Raimondovým vlivem, zatímco Bohemund prosazoval připojení města k Antiochii. Později Bohemund Raimondovi navrhl, ať si Marraat nechá, ale na oplátku požadoval, aby se Raimond vzdal svých nároků na Antiochii. Nakonec se Bohemund vrátil zpět do Antiochie, zatímco Raimond vyrazil v čele poutníků na Jeruzalém. Z velmožů Raimonda následovali jen Robert z Normandie a Tankred, zatímco ostatní šlechtici zůstávali v Antiochii a na jih vyrazili později. I tentokrát je Bohemund doprovázel, ale šel s nimi jen k Tripolisu a odtud se vrátil do Antiochie, kde vyhlásil Antiochijské knížectví. Poté se nechal papežským legátem, arcibiskupem Daimbertem, který zatím dorazil na Východ jako nástupce zemřelého Adhémara z Le Puy, korunovat knížetem (\"princeps\"). V těch dobách to býval v Evropě titul velmi vzácný, avšak několik normanských vládců v jižní Itálii mělo knížecí hodnost, kterou jim propůjčil sám papež. Titul vyjadřoval, že kníže nad sebou nemá feudálního světského pána, ale nevylučoval možnost, že jeho autoritou může být církevní prelát.  Do Jeruzaléma se Bohemund dostal až 21. prosince 1099 jako čestný doprovod nového papežského legáta, kdy byl už Jeruzalém v křižáckých rukách. Navštívil zde svatá místa a vykonal očistnou koupel v Jordánu. Zúčastnil se také slavnostního vzdávání holdu křižáckých vůdců novému jeruzalémskému patriarchovi, kterým se prohlásil Daimbert z Pisy. Ten naopak křižákům, kteří mu složili hold, potvrdil jejich tituly a zisky dobyté na Východě. Poté Bohemund odjel zpět do Antiochie.  Bohemundovi bylo v jeho domácí politice zřejmé, že se jeho řečtí poddaní východního ritu pokládají za poddané byzantského císaře, který si na Antiochii činil nárok, a představují tak potenciální hrozbu. Zbavil proto ortodoxního antiochijského patriarchu Jana VII. funkce, vyhostil ho z Antiochie a na jeho místo dosadil latinského patriarchu Bernarda z Valence, biskupa z Artahu. Velké schisma se tak z rozkolu mezi Římem a Konstantinopolí rozšířilo i na patriarchát v Antiochii. Krátce poté Bohemund spolu s Richardem ze Salerna vyrazil s malým oddílem k městu Meliténé na pomoc místním Arménům proti danišmendovským Turkům. V údolí Aksú však Normané vjeli do léčky, většina jich byla pobita a sám Bohemund byl zajat.  Vlády v Antiochii se zatím ujal Bohemundův synovec Tankred jako regent.", "section_level": 1}, {"title": "V tureckém zajetí.", "content": "Zprávy o Bohemundově zajetí vyvolaly záchrannou výpravu, jíž se účastnili nejen staří účastníci první křížové výpravy Štěpán II. z Blois a Raimond de Saint-Gilles, ale i nově příchozí němečtí a francouzští rytíři, kteří dorazili do Konstantinopole. Výprava se po Velikonocích roku 1101 přeplavila přes Bospor a vydala se do Anatolie. Křižáci cestou dobyli Ankaru a pochodovali dále na Neocaesaru, kde byl Bohemund vězněn. Evropanům se do cesty postavilo spojené vojsko sultána Kilič Arslana I. a Ridvána z Aleppa. Následovala nerozhodná bitva u města Amusia a večer po bitvě se křižáci radili, co dále. Raimond de Saint-Gilles navrhoval ustoupit. Ostatní vůdci jej však neposlouchali a Raimond z tábora v noci odešel sám. Ráno Němci, Francouzi a Burgunďané zjistili, že je hrabě z Toulouse opravdu opustil. Bez jeho podpory byli křižáci značně oslabeni a byli nuceni narychlo vyklidit nebezpečné území a spěchat za Raimondem. Na neozbrojené poutníky včetně žen a dětí, kteří výpravu doprovázeli, nikdo z vojevůdců ohledy nebral. Civilisté se tak dali na zběsilý útěk z nebezpečného místa, až když se najednou objevili turečtí jezdci. V tureckém zajetí se Bohemundovi nedařilo špatně; Bohemund se těšil úctě nejen mezi svými krajany, ale i mezi Turky a zajetí si krátil flirtováním s Kilič Arslanovými manželkami. Na jaře 1103, po dvou a půl letech zajetí, se Kilič Arslan s Danišmendem Moudrým dohodli na Bohemundově propuštění. Za Bohemundovu svobodu požadovali 100 000 byzantiů a mladou dceru Jaghisjana, obránce Antiochie, kterou drželi Evropané v zajetí – což za svobodu antiochijského knížete bylo relativně málo. Na výkupné se složili jeruzalémský král Balduin, antiochijský patriarcha i normanští vládcové z Itálie a Sicílie, zatímco synovec Tankred nedal vůbec nic.", "section_level": 2}, {"title": "Porážka u Harranu.", "content": "Následujícího roku vytáhl Bohemund znovu do boje. Spolu s Tankredem a hrabětem z Edessy Balduinem Le Bourg zaútočil na pevnost Harran, která kontrolovala karavanní trasy ze Sýrie do Džezíry. Nový vládce Mosulu Jekermich, který se vlády ujal po Kerbogově smrti, podle arabských kronik vytáhl s desetitisícovým vojskem křižáky zastavit. U břehů řeky Balikh se muslimům podařilo oddělit křesťanské rytíře od pěchoty, obklíčit je a antiochijskou armádu zničit. Bohemund se jen s několika spolubojovníky sice probil, ale porážce již zabránit nedokázal. Arabský kronikář Ibn al-Athir napsal:  Balduin Le Bourg byl v bitvě zajat. Jekermich z Mosulu Bohemundovi nabídl, že hraběte vymění za svou milenku, kterou křižáci drželi v zajetí v Antiochii. Bohemund měl stále na paměti, že Balduin před pár lety odmítl ze zajetí vykoupit jeho, ženu Jekermichovi tedy vydal za 15 000 zlatých dinárů, ale Balduin zůstal v zajetí.", "section_level": 2}, {"title": "Války s Byzancí.", "content": "Ke konci roku 1104 se situace Antiochijského knížectví začala zhoršovat. Ze syrského vnitrozemí na křižáky útočil sultán Ridván z Aleppa a od západu postupoval Anatolií byzantský císař Alexios, zatímco jeho námořnictvo dobylo důležitý přístav Latakia a porazilo pisánské a janovské loďstvo, které zajišťovalo Bohemundovo námořní spojení s Itálií a Sicílií. Bohemund našel za této situace jedině řešení: proniknout skrz blokádu, dostat se do Itálie a s posilami se vrátit.", "section_level": 1}, {"title": "Cesta zpět do Evropy.", "content": "Bohemund se rozhodl přes blokádu řeckých lodí proniknout pomocí lsti: nechal rozhlásit svou smrt. Antiochii zatím svěřil Tankredovi a v rakvi po moři opustil město. Aby Byzantinci uvěřili, že je Bohemund mrtvý, nechal si do rakve dát mrtvého kohouta, aby se kolem rakve šířil pronikavý mrtvolný zápach. Lest se podařila dokonale a teprve na Korfu Bohemund z rakve vylezl. Poté napsal výhrůžný dopis císaři Alexiovi, jehož text \"Alexias\" zaznamenává takto:  Na počátku roku 1105 přistál Bohemund v Apulii a celý rok se věnoval soukromým záležitostem. Následujícího roku získal papeže Paschalise II. pro plán křížové výpravy proti Byzanci, kterou líčil jako úhlavního nepřítele křesťanstva. Bohemund se pro svůj záměr snažil získat i francouzského krále. Filip I. se plánem křížové výpravy příliš nenadchl, Bohemundovi přesto dal za ženu svou dceru Konstancii.", "section_level": 2}, {"title": "Obléhání Dyrrhachia.", "content": "Na podzim 1107 se Bohemund z Tarentu i s novým vojskem, čítajícím 34 000 vojáků, vylodil na Balkáně a vzápětí napadl přístav Dyrrhachion. Alexios, který stále válčil na východě, musel uzavřít příměří s Kilič Arslanem, aby se mohl odebrat na Balkán vzdorovat Bohemundovi. Alexios měl s válkou s Normany rozsáhlé zkušenosti a Bohemundovu hrozbu bral zcela vážně. Byzantská flotila Normanům odřízla námořní zásobovací trasy a císařova armáda blokovala pozemní cesty do vnitrozemí. Bohemund byl obklíčen. V ležení antiochijského knížete docházely zásoby, propukl hlad a epidemie. Jedinou možností bylo obsazení Dyrrhachia a zmocnění se tamních zásob. Normané provedli celkem tři pokusy o obsazení města, leč ani jeden nevyšel. V létě roku 1108 Bohemund z Tarentu stále držel své pozice. Alexios, který s rozhodující bitvou váhal, zkoušel využít lsti a získat zrádce. Bohemund však jeho pokusy prohlédl a Alexiova snaha tak zprvu vycházela nazmar. Nakonec však Bohemunda zradil hrabě Vilém Klareles a Bohemund v obavě, aby hraběte nenásledovali další, začal s císařem vyjednávat.", "section_level": 2}, {"title": "Porážka a smrt.", "content": "Bohemund přijel do Konstantinopole, kde se mu dostalo poct hodných jeho postavení. Císař mu pak dal k podpisu mírovou smlouvu, která definovala lenní závislost Antiochijského knížectví na Byzantské říši a nadvládu ortodoxní církve nad latinskou, což měl v Antiochii nadále ztělesňovat ortodoxní patriarcha. Antiochijské knížectví dále ztratilo některá svá území ve prospěch přímé vlády Konstantinopole. Na druhou stranu přiřkl císař Bohemundovi titul \"sebastos\" a jako svému leníkovi i každoroční peněžní příjmy z toho pocházející. Navíc dal Bohemundovi jistou finanční hotovost a v míru jej propustil, vojsko však musel kníže předat císařovým zástupcům.  Bohemund z Tarentu poté odplul do Lombardie a navzdory porážce zůstal oslavován jako hrdina. Poslední roky života prožil v ústraní, kde se věnoval své rodině. Zemřel v březnu roku 1111. Zanechal na světě pouze jediného potomka, kterého měl s francouzskou princeznou Konstancií, budoucího antiochijského knížete Bohemunda II. Sedm let po smrti bylo Bohemundovo tělo pohřbeno v mauzoleu u katedrály svaté Sabiny v Canose di Puglia, kde na náhrobku je jen prostý nápis \"Boamundus\".", "section_level": 2}, {"title": "Odraz v literatuře a umění.", "content": "Postava a skutky Bohemunda z Tarentu se odrazily v mnoha dílech jeho současníků i pozdějších autorů. Mezi nejstarší patří kroniky (\"Skutky Franků\"), kterou sepsal anonymní rytíř sloužící Bohemundovi, a (\"Skutky Tankredovy\") sepsaná Raoulem z Caen. Bohemunda líčí také \"Alexias\", historický epos sepsaný dcerou byzantského císaře Alexia I. Annou Komnenovnou, popisující historii Byzance a vlády jejího otce.  Bohemundův příběh v moderní době ztvárnil například anglický spisovatel a historik Alfred Duggan v historickém románu \"Hrabě Bohemund\" o Bohemundovi a první křížové výpravě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bohemund z Tarentu (v latinských kronikách psán ; 1052–1058 až 1111) byl italo-normanský válečník a dobrodruh, kníže z Tarentu a jeden z předních účastníků první křížové výpravy. Bohemund byl nejstarším synem Roberta Guiscarda, normanského dobyvatele posledních byzantských provincií v Itálii, Kalábrii a Apulii.", "tgt_summary": "(塔兰托的)博希蒙德一世,塔兰托亲王和安条克亲王(Bohemond I,Prince of Taranto and Prince of Antioch,约1054年-1111年-3月3日)第一次十字军东征的主要将领。他是西西里的诺曼统治者卡拉布里亚公爵罗伯特·吉斯卡尔的长子,吉斯卡尔出身雇佣兵,后成为阿普利亚和卡拉布里亚公爵。", "id": 1836727}
{"src_title": "Pjotr Klimuk", "tgt_title": "彼得·克利穆克", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a výcvik.", "content": "Narodil se ve vesničce poblíž slavné Brestské pevnosti. Otce ztratil v roce 1944, zahynul ve válce. Vychovávala jej tedy i s oběma sestrami matka a našla si druha. Otčíma Pjotr vnímal jako vlastního otce. Byl domácím kutilem, rád pracoval se dřevem a dokázal během školy dřevem obložit jejich dům. Ze základní školy se přihlásil na letecké učiliště, to absolvoval s výtečným prospěchem. Následovala základní vojenská služba na severu SSSR, v té době byl nižším důstojníkem a o kosmických lodích jen snil. Vstoupil do Komunistické strany. Byl vybrán velitelem jednotky k sérii testů, lékařských prohlídek a nakonec se výběrovým sítem dostal až do Hvězdného městečka. Tehdy se mu ještě říkalo Zelené. Následovalo devět let tvrdého výcviku a čekání. Členem týmu kosmonautů byl od 28. října 1965 až do 3. března 1982.", "section_level": 2}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "V roce 1973 startoval z Bajkonuru na lodi Sojuz 13 společně s Lebeděvem. Hlavním programem osmidenního letu byla astronomická fotografování hvězdné oblohy. Přistáli s kabinou na území Kazachstánu.  O další dva roky později letěl podruhé, tentokrát s Sojuzem 18, na palubě s ním byl Vitalij Sevasťjanov, pracovali dva měsíce jako druhá základní posádka na orbitální stanicí Saljut 4.  Potřetí letěl vzhůru z Bajkonuru v roce 1978 na lodi Sojuz 30, spolu s ním letec kosmonaut Mirosław Hermaszewski z Polska. Byli druhou návštěvnickou mezinárodní posádkou na orbitální stanici Saljut 6, kde byla zároveň připojena loď Sojuz 29 a kde pracovala druhá základní posádka ve složení Vladimir Kovaljonok a Alexandr Ivančenkov. Po týdnu se vrátili na Zemi, přistáli s kabinou na padáku na území Kazašské SSR.", "section_level": 2}, {"title": "Po letech.", "content": "Napsal o svém druhém letu knížku. Od roku 1978 byl generálem. Od roku 1990 byl politrukem a od roku 1996 velitelem Hvězdného městečka. V roce 2003 kandidoval ve všeobecných volbách za Stranu obnovy Ruska – Ruskou stranu života. Je ženatý a má syna Míšu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pjotr Iljič Klimuk (, ) (* 10. července 1942 Komarovka, Brestská oblast Běloruské SSR) je bývalý vojenský letec a sovětský kosmonaut běloruského původu. Do vesmíru letěl v kosmických lodích Sojuz třikrát vždy jako velitel lodi.", "tgt_summary": "彼得·伊利奇·克利穆克(,,1942年-7月10日)是白俄罗斯裔苏联宇航员。两次获得苏联英雄荣誉称号。国际宇航科学院通讯院士。", "id": 2720910}
{"src_title": "Micubiši F1M", "tgt_title": "零式水上觀測機", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Japonské námořní letectvo vydalo specifikace pro vývoj katapultovacích letounů nové kategorie v roce 1934 pod označením 10-ši. Obdržely je společnosti Aiči Kókúki, Kawaniši a Micubiši. Firma Kawaniši se soutěže neúčastnila, Aiči odpověděla typem AB-13 a Micubiši Ka-17. Oba stroje měly za pohonnou jednotku vybrán hvězdicový devítiválec Nakadžima Hikari 1 o výkonu 603 kW. Námořní letectvo vybralo ke stavbě návrh společnosti Micubiši a přidělilo mu typové označení F1M.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Letoun, určený pro katapulty plavidel císařského námořnictva, měl být náhradou za tehdy do služby zaváděný průzkumný typ Nakadžima E8N „Dave“. V roce 1936 byly postaveny čtyři prototypy F1M1. Projekt byl později přepracován do podoby F1M2 se zvětšenou plochou SOP, zvětšilo se i vzepětí obou křídel, která již nebyla eliptická, ale lichoběžníková. Do výroby se tato varianta dostala v roce 1940.  Letoun byl jednomotorový dvouplošník s lichoběžníkovými křídly a s hlavním centrálním plovákem pod trupem a dvěma pomocnými plováky pod spodními křídly. F1M1 poháněl devítiválcový hvězdicový motor Nakadžima Hikari 1 o výkonu 820 hp. Verzi F1M2 poháněl dvouhvězdicový čtrnáctiválec Micubiši Zuisei 13 o maximálním výkonu 875 k (cca 644 kW). Posádka se skládala z pilota a zadního střelce, který mohl letoun bránit jedním 7,7mm kulometem vzor 92. Pilot měl k dispozici dvojici synchronizovaných kulometů vzor 97 ráže 7,7 mm nad motorem. Mimo to mohl letoun nést i dvě pumy po 60 kg na závěsnících pod spodním křídlem.  Několik strojů sloužilo i k výcviku s dvojím řízením, které se značily F1M2-K.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Během války letoun používala řada lodí japonského námořnictva a byl používán pro řadu úkolů, jako je pozorování, průzkum, stíhání, doprovod konvojů, bombardování, protiponorkový boj, dopravu i záchranu posádek. Na ostrově Attu dokonce existovala stíhací jednotka letounů F1M. Typ byl používán až do konce druhé světové války.", "section_level": 1}], "src_summary": "Micubiši F1M (: 零式水上観測機 \"Rei-šiki suidžó kansokuki\", Pozorovací plovákový letoun typ 0, ve spojeneckém kódu Pete) byl celokovový jednomotorový pozorovací plovákový dvouplošník japonského císařského námořního letectva používaný za druhé světové války. Byl vyvinut pro službu z lodí japonského námořnictva, ze kterých startoval pomocí katapultu. Byl vyráběn v letech 1940–1944 a v počtu 1118 kusů. Kromě Japonska je používalo i letectvo Thajska.", "tgt_summary": "零式水上观测机是三菱重工业研制的水上观测机·侦察机,为日本帝国海军委托研制的最后一款双翼机。日军内部代号F1M1与F1M2,简称「零观」(ゼロカン),盟军代号Pete,为日本帝国海军开战后最知名也是仅此一型之舰载双翼水上飞机。", "id": 1559820}
{"src_title": "Vladimir Kovaljonok", "tgt_title": "弗拉基米尔·科瓦廖诺克", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a výcvik.", "content": "Narodil se ve vesničce Běloje ukryté hluboko v běloruských lesích. Během války byla zničena, Kovaljonokovým zůstala jen zemljanka. Po válce nastal hlad, narodil se mu bratr Vasilij, ale otec kamsi zmizel. Vladimír se musel o bratra starat sám s matkou. Do školy chodil pěšky 14 km, občas se svezl na koni. Ale učení jej bavilo a školu ukončil se zlatou medailí a odhodláním dostat se do vesmíru. V den, kdy měl odjet studovat na leningradskou vojenskou lékařskou akademii, se rozhodl jinak a odjel na balašovské vojenské letecké učiliště. Chtěl se stát kosmonautem víc, než lékařem. Po vyučení nastoupil k dopravnímu vojenskému letectvu, stal se leteckým instruktorem výsadkové služby, nalétal přes 1600 hodin. Až v roce 1967 (napodruhé) jej přijali do oddílu připravujících se kosmonautů. A celých deset let byl ve Hvězdném městečku, připravoval se na svůj první let. V týmu byl registrován od 7. května 1967 do 23. června 1984.", "section_level": 2}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "V roce 1977 byl jmenován velitelem Sojuzu 25, ale let společně s Valerijem Rjuminem se jim nepovedl, nedokázali se spojit se stanicí Saljut 6 a předčasně se vrátili na Zemi. Ve výcviku zůstal, byl jmenován do záložní posádky za Jurije Romaněnka a pak i za Vladimira Džanibekova.  Za rok dostal novou příležitost se Sojuzem 29. Letěl z kosmodromu Bajkonur s Alexandrem Ivančenkovem, na Saljut 6 se dostali a společně pracovali s několika posádkami, které se zde vystřídaly na jiných lodích. Šlo o program Interkosmos. Dolů odletěl se Sojuzem 31 po pěti měsících na stanici.  Po této zdařilé expedici letěl potřetí v roce 1981, v Sojuzu T-4 s ním byl kosmonaut Viktor Savinych, opět pracovali na orbitální stanici Saljut 6 s řadou mezinárodních posádek, které se zde postupně měnily. Po dvou měsících se vrátil na Zemi.  Ve všech třech misích start proběhl na Bajkonuru, přistání s kabinou na padácích na území Kazachstánu.", "section_level": 2}, {"title": "Po letech.", "content": "Od roku 1990 byl zástupcem náčelníka na Akademii generálního štábu v Moskvě. V roce 1993 byl již generálplukovníkem. Od července 1992 do června 2002 byl velitelem Vojenské letecké inženýrské akademie Žukovského.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vladimir Vasiljevič Kovaljonok,, (* 3. března 1942 vesnička Běloje, Minská oblast Běloruské SSR), je bývalý sovětský kosmonaut běloruské národnosti. Ve vesmíru byl třikrát vždy jako velitel lodě Sojuz.", "tgt_summary": "弗拉基米尔·瓦西里耶维奇·科瓦廖诺克(;;1942年-3月3日)是苏联宇航员。", "id": 101983}
{"src_title": "Barbar Conan (film)", "tgt_title": "野蛮人柯南 (1982年电影)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Conanův otec je kovář a svému malému synovi vypráví příběhy o bozích a o tajemství oceli, které musí každý bojovník objevit, aby po smrti mohl správně odpovědět na otázku bohovi Cromovi a vstoupit do Valhally. Jednoho dne nájezdníci vedení Thulsou Soudcem zničí Conanovu vesnici a zabijí všechny dospělé včetně Conanových rodičů. Děti jsou smrti ušetřeny a prodány do otroctví. Conan si dobře zapamatuje standartu nájezdníků tvořenou obrazem černého slunce, pod nímž na sebe zírají dva hadi. Tvrdou dřinou otrocké práce se z Conana stane silný muž, který později pro své pány bojuje v gladiátorských zápasech. Po řadě úspěchů mu otrokáři dopřejí výcvik v boji s mečem u východních mistrů. Později Conana jeho pán propustí na svobodu. Ve starobylé hrobce Conan nalezne meč dávného krále a vydává pomstít své rodiče a svoji vesnici.  Na cestě osvobodí ze spárů čarodějnice zloděje a lučištníka Subotaie, který ho při jeho dalším putování doprovází. Ve městě Ianth v království Ophir se oba vloupají do věže Hadího kultu. Při vloupání potkají zlodějku a válečnici Valerii, která má stejné plány. Společně vniknou do nitra věže, kde se Conan zmocní drahého kamene „Hadí oko“ a kde také nalezne amulet s vyobrazením černého slunce a dvou hadů. Při krádeži kamene Conan nechtěně vzbudí gigantického hada, který klenot stráží, a je nucen ho zabít, což vyvolá mezi následovníky kultu a strážemi ve věži rozruch. Všichni tři zloději ale pronásledovatelům šťastně uniknou a po putykách ve městě bujaře oslavují svůj úspěch. Valerie a Conan se do sebe zamilují. Dobrodruhy posléze zatknou stráže krále Osrica, který k překvapení zatčených ocení jejich odvahu a nabídne jim bohatství, pokud mu přivedou zpět jeho dceru. Princezna totiž propadla Hadímu kultu a odešla z města za vůdcem kultu.  Podle amuletu nalezeného ve věži Conan tuší, že za Hadím kultem stojí Thulsa Soudce, a proto nabídku krále Osrica přijme. Na další cestu však vyráží sám, protože ani Valerie ani Subotai nemají zájem čelit tak mocnému nepříteli. Po dlouhém putování se Conan setkává s čarodějem Akirou (vypravěčem celého příběhu), který stráží dávné pohřebiště. Od něho se vydává do skalního chrámu – hlavního centra Hadího kultu, kam převlečený za následovníka kultu chce proniknout pomocí odcizeného amuletu. Je však odhalen Thulsovými hlavními pobočníky Rexorem a Thorgrimem, zajat a předveden před samotného vůdce kultu. Když Conan prozradí, že chce pomstít vypálenou vesnici, Thulsa Soudce mu vysvětlí, že tehdy se snažil najít sílu v oceli, ale později zjistil, že silnější než ocel a svaly je lidská mysl. Svou moc demonstruje, když vyzve jednu z věřících stojící vysoko na skále, aby k němu šla. Dívka vykročí do prázdného prostoru a pádem ze skály se zabije. Thulsa nechá Conana ukřižovat na stromě v poušti, kde ho ve stavu mezi životem a smrtí zachrání Valerie a Subotai, kteří se nakonec za Conanem přece jen vydali.  Na Valeriinu žádost se čaroděj Akira pokusí tajemnými obřady Conana vyrvat ze spárů smrti. Řekne však Valerii, že bohové za to budou požadovat zaplatit svoji cenu, a Valerie prohlásí, že je ochotna cenu bohům zaplatit. Když je Conan zachráněn a znovu zesílí, Valerie Conanovi slíbí, že ani smrt jí nezabrání bojovat po jeho boku. Conan, Valerie a Subotai se vydávají do sídla Hadího kultu pro princeznu. Po boji s Thulsovými strážemi princeznu proti její vůli unesou. Než samotný boj propukne, pozorují ze svého úkrytu, jak se Thulsa mění v obrovského hada. Při útěku s princeznou Thulsa (již zpátky v lidské podobě) zasáhne Valerii otráveným šípem a Valerie umírá. Conan ji spálí na hranici na dávném pohřebišti, kde jinak normálně žádný oheň nikdy nehoří.  Sám Thulsa spolu se svými pobočníky Rexorem a Thorgrimem vede trestnou výpravu, aby získal zpět dceru krále Osrica. Conan, Subotai a Akira útok odrazí a Conan svede úspěšné souboje s oběma Thulsovými pobočníky. Při souboji s Rexorem se v kritickém okamžiku na místě zjeví zemřelá Valerie, která svým mečem zadrží smrtící ránu Conanova protivníka. Conan se vzchopí a Rexora porazí. Ještě než Thulsa prchne z bojiště, pokusí se střelou z luku zabít princeznu. Střelu v letu zachytí do štítu Subotai. Princezna přestane Thulsu uctívat a zůstane s Conanem. Conan se poté sám vydá za Thulsou do jeho chrámu. Když stanou tváří v tvář před shromážděním členů kultu, pokusí se Thulsa Conana ovládnout silou svých myšlenek. Conan však odolá a setne Thulsovi hlavu, kterou odhodí mezi shromážděné členy kultu, stejně jako svůj meč. Nato Thulsovi přívrženci odejdou, Conan chrám zapálí, a tak je jeho pomsta dokonána. Pochopí, že tajemství oceli není v kovu samotném, ani v síle paže, která drží ocelový meč, ale v mysli, která paží vládne.  Film končí epilogem čaroděje Akiry, který uvádí, že později se Conan sám stal velkým králem. To už je ale jiný příběh.", "section_level": 1}, {"title": "Verze filmu.", "content": "Společnost Universal Studios vydala film v několika odlišných verzí. Původní sestřih pro kina trval 129 minut. Pro vydání na videokazetě studio nabídlo kromě kinoverze i dvě zkrácené verze o délce 115 minut a 123 minut. Původní verze pro kina byla užita při vydání prvního DVD v roce 1998. V roce 2000 společnost vydala sběratelskou edici DVD, v níž měl film délku 131 minut a disk obsahoval i řadu bonusů. Starší sestříhané verze již nejsou k dostání.", "section_level": 1}, {"title": "Obsazení.", "content": "Přes poměrně vysoký rozpočet bylo ve filmu obsazeno nezvyklé množství tehdy nezkušených herců. Tanečnice Sandahl Bergman a surfař Gerry Lopez získali velké vedlejší role Conanových nejbližších společníků. Vedle Arnolda Schwarzeneggera ve filmu hráli i další slavní kulturisté: William Smith, Sven-Ole Thorsen a Franco Columbu, jakož i bývalá hvězda klubu amerického fotbalu Oakland Raiders Ben Davidson.", "section_level": 1}], "src_summary": "Barbar Conan je americký fantasy film režiséra Johna Miliuse z roku 1982, v jehož hlavní roli se prosadil kulturista Arnold Schwarzenegger. Film byl natočen volně na motivy povídek Roberta E. Howarda, jejichž hlavním hrdinou je postava Barbara Conana. Scénář společně napsali Oliver Stone a John Milius. Film se v roce 1984 dočkal pokračování \"Conan ničitel\", působivou hudbu k oběma filmům složil Basil Poledouris. V rámci žánru fantasy se film řadí mezi díla proudu \"sword and sorcery (meč a magie)\", která se vyznačují napínavým dějem s udatným hrdinou, který přemůže všechny své nepřátele a různé příšery, čelí působení magie a nadpřirozeným jevům, podléhají mu krásné ženy.", "tgt_summary": "《野蛮人柯南》(英语:\"Conan the Barbarian\")是一部1982年上映的剑与魔法冒险电影,由约翰·米利厄斯执导并与奥利弗·斯通编剧,根据罗伯特·欧文·霍华德的同名小说改编,描绘了一个充满黑魔法和野蛮的虚构的史前世界,以及一位名叫柯南的男子为惨死父母报仇的传奇历险故事。电影由阿诺德·施瓦辛格领衔,其他主要演员包括詹姆斯·厄尔·琼斯、桑达·伯格曼、本·戴维森、卡珊德拉·嘉娃、格瑞·洛帕兹、岩松信、瓦莱丽·昆尼森、威廉·史密斯和马克斯·冯·西多。", "id": 2724286}
{"src_title": "Indická filosofie", "tgt_title": "印度哲学", "src_document": [{"title": "Ortodoxní školy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Njája.", "content": "Njája (v dévanágarí न्याय ) je jedna ze šesti ortodoxních indických filosofických škol, nazývaná \"škola logiky\" nebo také \"škola filosofického bádání\". Je založena na spisech známých pod názvem \"Njája sútry\", jejichž autorem je Aksapada Gótama (2. století př. n. l.) a popisuje prostředky, které logickým myšlením vedou k pravdivým závěrům.  Podle njáji jsou možné čtyři zdroje poznání (\"pramána\"): smyslové poznání (\"pratjakša\"), duchovní odvození (\"anumána\"), srovnání (\"upamána\") a svědectví (\"šabda\"). Poznání získané tímto způsobem může být platné nebo neplatné. Proto se njájoví badatelé snaží o rozlišení platného a neplatného poznání v každém z těchto zdrojů ve velkém množství vysvětlujících komentářů. V tomto směru můžeme njáju srovnat se současnou analytickou filosofií.", "section_level": 2}, {"title": "Vaišéšika.", "content": "Vaišéšika (v dévanágarí वैशेषिक ) je jedna ze šesti ortodoxních indických filosofických škol a historicky je příbuzná se školou logického myšlení - njájou. Tak jako njája popisuje vaišéšika prostředky, které vedou k pravdivým závěrům. V její klasické podobě obhajuje Kanáda v 10 knihách Vaišéšika súter (6. až 2. století př. n. l.) zásadu, že všechny objekty hmotného světa je možné rozložit na složky a dostat se až na atomární a éterické úrovně. Tento předpoklad je ve vaišéšice základním východiskem při systematické analýze vlastností (\"višéša\"), které odlišují jeden objekt od druhého. Na rozdíl od njáji připouští vaišéšika jenom dvě možnosti získání platného poznání - smyslové poznání a logické odvození.  Vaišéšikový systém analytického rozboru vlastností se vyvíjel nezávisle na njáje a je starší. Přesto jsou si oba systémy velmi podobné, protože jejich zavěry týkající se metafyzických úrovní jsou prakticky stejné. To dokazuje velké množství komentářů ze 4. až 9. století n. l.", "section_level": 2}, {"title": "Sánkhja.", "content": "Sánkhja (v dévanágarí सांख्य ) je jedna ze šesti ortodoxních škol indické filosofie. Za zakladatele je všeobecně uznáván světec Kapila. Sánkhja je považována za nejstarší filosofický systém hinduistické tradice, založený na principech dualismu. Vliv této filosofické školy je znatelný jak v pozdější védántské filosofii, tak i ve filosofii Jógy.  Základní myšlenkou této filosofie je pohled na svět, který tvoří \"Puruša\" (kosmický duch) a \"Prakrti\" (prvotní hmotná substance). Podle této filozofie je úplné vědění možné třemi platnými prostředky (\"trajam pramána\"): 1. vjemy (\"pratjakša\"), 2. úvahou (\"anumána\") a 3. slovem (\"šabda\"). Sánkhja považuje znalost objektu za neúplný bez znalosti jeho součástí.", "section_level": 2}, {"title": "Jóga.", "content": "Slovo jóga je odvozeno od sanskrtského kořene \"yuj\" a znamená sjednotit. Jóga znamená sjednocení individuálního já (átman) s universálním bytím (paramátman). Povaha tohoto sjednocení se liší podle druhu jógy. Nejznámější jsou: \"karmajóga\" (jóga činnosti); \"džňánajóga\" (jóga vědění); \"bhaktijóga\" (jóga oddanosti) a \"dhjá­najóga\" (jóga meditace). Co je jóga vysvětluje Pataňdžali ve své Jógasútře.", "section_level": 2}, {"title": "Mímánsá.", "content": "Mímánsá (v dévanágarí मीमांसा ) znamená v češtině zkoumání, výzkum nebo podrobná úvaha. Je také známa s přívlastky \"púrva-mímánsá\" (předcházející zkoumání), \"karma mímánsá\" (zkoumání činnosti), \"uttara-mímánsá\" (pozdější zkoumání) nebo \"brahma mímánsá\" (zkoumání brahma). Mímánsá je způsob zkoumání véd založený na dvojznačnosti a je přesně opačný způsobu jednoznačnosti, kterým se zabývá advaita-védánta. Tento systém indické filosofické školy rozděluje sanhity (čtyři prvotní védy - rgvéd, sámavéd, jadžurvéd a atharvavéd) na tyto části: 1. obětní liturgické texty (\"karma-kánda\") mantry a bráhmany a 2. filosofická pojednání (\"džňána-kánda\") v upanišadách. Za zakladatele této školy je považován světec Džaimini, autor díla \"Púrva-mímánsá-sútry\" z doby 300 až 100 př. n. l. Hlavní hledání karma-mímánsy je zaměřeno na činnost, která bude spontánně v souladu s dharmou.", "section_level": 2}, {"title": "Védánta.", "content": "Védánta, v dévanágarí वेदान्त, je výraz složený ze sanskrtských slov \"véda\" a \"anta\" (závěr) a znamená \"zakončení véd\". Védanta je indická, ortodoxní, monoteistická, filosofická škola, jejíž nejznámějšími větvemi jsou: 1. advaita-védánta (Ádi Šankara), 2. višišta-advaita (Rámanudža) a 3. dvaita-védánta (Madhva).  Védánta konstatuje, že \"brahma\" (nejvyšší vesmírný duchovní princip) je oproštěno od vlastností a jednání. Vinou \"máji\" (klamu smyslového poznání) se \"átma\" (individuální duchovní princip) ztotožňuje s objekty. Védánta učí, že toto klamné ztotožnění lze změnit v pravdivé poznání: \"brahma\" a \"átma\" jsou totožní a v Kathópanišad je to vyjádřeno slovy: \"Porazit nevědomost nezdolným mečem, ukutým v ohni poznání\".  Mezi učením Dvaita-védatny (dualismem) a Advaita-védánty (nedualismem) existují filozofické rozpory v pohledu na brahman a átma.  Dvaita-védánta - Podle Dvaita-védátny jsou brahma a átma totožné kvalitou, nikoli kvantitou. Kdyby podle Dvaita-védátny byla átma totožná s brahma i kvantitou, mája (iluze) by byla mocnejší než brahma. Dvaita-védánta tvrdí, že Ádi Šankara měl být inkarnací Šivy, podle této verze učení se měl Ádi Šankara zjevit na pokyn Višnua a zavést mylnou interpretaci Véd. Višnu mu měl říct aby zakryl skutečný význam védských písem.  Advaita-védánta - Učení Advaita-védánty tvrdí, že brahman a átma jsou v podstatě totožné a dojem oddělenosti je jen májou (iluzí), klamným ztotožněním átma s hmotnými, smyslovými podměty.", "section_level": 2}, {"title": "Neortodoxní školy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Čárváka.", "content": "Čárváka, také Lókajata je neortodoxní indická filosofická škola, která se vyznačuje filosofickým skepticismem a náboženskou lhostejností. Je pojmenována po svém zakladateli Čárvákovi, který je autorem spisu Bárhaspatja-sūtry. Do stejné skupiny patří také buddhismus a džinismus. Pro tuto školu je charakteristický materialismus a ateismus. Přestože tato škola není přímou součástí šesti ortodoxních škol hinduismu, je hinduistickým materialistickým hnutím uvnitř hinduismu.", "section_level": 2}, {"title": "Džinismus.", "content": "Džinismus, někdy též džainismus, v indické náboženské tradici známý pod názvem Džain dharma, v dévanágarí जैन धर्म. Tato neortodoxní indická filosofická škola vznikla jako reakce na hinduismus a jeho kastovní systém. Zakladatelem džinismu byl v 5. století př. n. l. Vardhamána Mahávíra, v dévanágarí वर्धमान महावीर, přezdívaný Džaina, v dévanágarí जैन a v českém překladu \"velký hrdina nebo vítěz\". Jednou z nejvýraznějších charakteristik tohoto neortodoxního hinduistického náboženství je zdůraznění slibu čistoty a přímých následků chování (karma) každého jednotlivce. \"\"Každý je zodpovědný za svou spásu a může ukončit cyklus opakujících se zrození\"\".", "section_level": 2}, {"title": "Buddhismus.", "content": "Buddhismus je dharmická, nábožensko-filosofická škola. Jejím zakladatelem je Gautama Buddha, pravděpodobně 450 až 370 př. n. l. v severovýchodní Indii. Jedná se o jedno z nejrozšířenějších světových náboženství s přibližně 230 - 500 milióny stoupenců. Přestože o narození a životě Gautamy Buddhy nejsou žádné přesné informace, všichni historici se shodují v tom, že zemřel, když mu bylo 80 let. a všechny spisy o jeho učení byly sepsány až po jeho smrti.  Gautama Buddha neměl v úmyslu vytvořit filosofii o světském životě, naopak jeho myšlení formovalo úsilí o vysvobození z koloběhu zrození a smrti (samsára). Podle tohoto učení vede k tomuto cíli osmidílná ušlechtilá cesta a čtyři ušlechtilé pravdy.  Nejznámější členění buddhismu vycházející z pozdější tradice jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Velké osobnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mahátma Gándhí.", "content": "Móhandás Karamčand Gándhí, v dévanágarí मोहनदास करमचन्द गांधी, *2. října 1869, Pórbandar, Kathiawar Agency, Britská Indie – †30. ledna 1948, Nové Dillí, Indie, byl jeden z největších politických a duchovních vůdců Indie a indického hnutí za nezávislost. Prosazoval filosofii aktivního, ale nenásilného odporu \"satjagraha\" založené na jogínském principu \"ahimsá\" (nenásilnost), která nakonec dovedla Indii k vyhlášení nezávislosti 15. srpna 1947. Gándhí je znám ve světě pod přízviskem mahátmá (महात्मा), \"velký duch\", který mu dal indický básník Rabindranath Tagore a v Indii také pod přízviskem \"bapu\" \"otec\". Indie mu formálně udělila titul \"Otec národa\" a 2. říjen, den jeho narozenin, je každoročně vzpomínán jako Gándhí džajantí. 15. května 2007 přijala Organizace spojených národů rezoluci, která prohlašuje 2. říjen za \"Světový den nenásilí.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Indická filosofie patří k nejstarším filosofickým tradicím světa. Jedny z nejstarších filosofických úvah jsou upanišady, které byl komponovány 600 až 300 př. n. l. a svou moudrost čerpají z véd. Védy jsou jedny z nejstarších spisů indoevropské jazykové skupiny, které popisují období až 8000 př. n. l. Na základě véd vznikl hinduismus a z něho vznikaly postupně další náboženské a filosofické směry. Nejdůležitější z nich jsou buddhismus a džinismus.", "tgt_summary": "印度哲学已具有近三千年的历史。印度哲学的发展可分为三个基本时期: 在第一个时期,哲学思想逐渐从记录在人类最古老的文献—吠陀里的神话观念中分化出来。这一过程最集中地表现在对吠陀颂歌——《奥义书》(公元前6 —3世纪)的注释中。", "id": 2355166}
{"src_title": "Hluchavkovité", "tgt_title": "唇形科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vegetativní orgány.", "content": "V čeledi mají své zástupce jednoleté i vytrvalé byliny, polokeře, keře, méně často i liány, sukulenty nebo stromy. Letorosty a stonky jsou často čtyřhranné. Dřeviny této čeledi mívají větve s hojnými lenticelami. Odění je z jednoduchých, větvených nebo žláznatých trichomů, často obsahujících aromatické silice. Listy jsou nejčastěji vstřícné, křižmostojné, řidčeji přeslenité nebo střídavé, jednoduché nebo dlanitě či zpeřeně složené, vždy bez palistů. Čepel listů je celistvá nebo laločnatá až členěná, celokrajná nebo na okraji zubatá. Mnohé druhy jsou výrazně aromatické. Všichni zástupci jsou zelené, plně autotrofní rostliny (na rozdíl např. od blízce příbuzné čeledi zárazovitých); fotosyntéza probíhá převážně cestou C-metabolismu, u rodu \"Plectranthus\" byl zjištěn i sukulentní CAM-cyklus.", "section_level": 2}, {"title": "Generativní orgány.", "content": "Květenství jsou úžlabní nebo vrcholová, nejčastěji odvozená z vidlanu, s hlavní osou a vrcholičnatě větvenými postranními větévkami. Častým typem květenství jsou stažené lichopřesleny, které někdy dále tvoří vrcholové lichoklasy či laty. Květenství bývají podepřena listeny, často výrazně barevnými. Květy jsou různoobalné, pětičetné, obvykle oboupohlavné, častým jevem však je gynodioecie, kdy samčí orgány (andreceum) jsou redukované nebo sterilní a květy jsou tedy funkčně samičí. Jindy dozrávají prašníky dříve než blizna (protandrie), rozšířeno je i samoopylování (u kleistogamických květů některých hluchavek). Kalich je dvoustranně souměrný nebo pravidelný, trubkovitého, zvonkovitého nebo kolovitého tvaru. Někdy vytrvává ještě i za plodu. Koruna je nejčastěji dvoustranně souměrná (zygomorfní), zpravidla dvoupyská, někteří zástupci zejména bazálnějších podčeledí mají však i květy téměř či zcela pravidelné.  Tyčinky jsou 4, přirůstající ke koruně, shodné délky nebo jsou 2 delší než ostatní, případně jsou pouze 2 tyčinky fertilní a zbylé dvě jalové (staminodia). Semeník je svrchní, srostlý ze 2 plodolistů (synkarpní), celistvý až hluboce čtyřlaločný. Semeník obsahuje 4 komůrky vlivem vzniku falešných přehrádek. Čnělka je jediná, často vyrůstající z prohlubně laločnatého semeníku (gynobazická), někdy též vrcholová, převážně s dvouklanou bliznou. Placentace je axilární, v každé komůrce je jediné vajíčko. V květech je na bázi semeníku na květním lůžku často vyvinut nektáriový disk produkující nektar. Plody jsou obvykle suché, rozpadající se na 4 oříšky (tvrdka) nebo peckovičky, u některých tropických rodů je vyvinuta peckovice s 1 až 4 pecičkami, jindy nepukavý čtyřsemenný lusk nebo poltivý plod", "section_level": 2}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Nápadné květy hluchavkovitých jsou opylovány zejména včelami a čmeláky, dále vosami, motýly, můrami, mouchami, brouky a ptáky, kterým nabízejí odměnu v podobě nektaru. Horní pysk koruny nejčastěji chrání bliznu a prašníky, zatímco spodní slouží jako přistávací plocha; opylovač je tak shora poprášen pylem, když se prodírá k nektaru. U některých rodů (např. bazalka – \"Ocimum\") jsou tyčinky přitisklé ke spodnímu pysku a opylovač je poprášen zespodu; u velké skupiny šalvějí spodní pár jalových tyčinek vytváří zajímavý pákový mechanismus, sloužící k poprášení opylovače pylem z fertilních tyčinek nahoře. Velkokvěté americké rostliny (šalvěje, zavinutky) jsou opylovány kolibříky, důležitými opylovači ve středomořských křovinách jsou včely čalounice.  Peckovice rozšiřují ptáci a savci. Tvrdky mnoha druhů vypadávají postupně z vytrvalých kalichů např. při rozkývání rostliny větrem. Někdy je kalich vytrvalý, buď papírovitý a umožňující šíření větrem, nebo s hákovitými cípy a přichytávající se na srst zvířat. Může být jasně barevný a lákat živočichy, kteří konzumují semena, jako u rodu blahokeř (\"Clerodendrum\"). Semena mohou být také vyhledávána ptáky nebo rozšiřována mravenci (myrmekochorie u hluchavek nebo ožanek). Některé druhy mají křídlaté oříšky nebo oříšky s dutinami vyplněnými vzduchem, šířené vodou, jiné při zvlhčení sliznatí a nalepují se na procházející živočichy nebo se tak upevňují k povrchu. Mnoho druhů se značně rozšířilo lidskou činností, zejména jako okrasné rostliny nebo plevele.  Jako u mnoha jiných rostlin, i kořeny hluchavkovitých vytvářejí mutualistické vztahy s houbami; studie prokázaly různé typy arbuskulární mykorhizy. Listy slouží za potravu housenkám mnoha druhů motýlů, častými škůdci jsou např. zavíječi nebo specializované druhy vlnovníků (\"Aceria\" sp.). Některé druhy středomořských šalvějí (např. \"Salvia pomifera\" nebo \"Salvia fruticosa\") jsou hostiteli vosiček vytvářejících jedlé, jablkům podobné hálky na rostlinných orgánech. Z rostlin parazitují na hluchavkovitých některé zárazy (\"Orobanche\" sp.).", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď v současném pojetí zahrnuje asi 7200–7800 druhů v 236–245 rodech. Je rozšířena po celém světě s výjimkou Antarktidy a nejchladnějších oblastí Arktidy, chybí též v nejsušších částech Sahary, arabských a asijských pouští. Centrem její největší diverzity je oblast Středomoří, Blízkého východu a Střední Asie, bohatý výskyt má také v jižní Africe včetně Madagaskaru, v mírném a subtropickém pásmu Severní Ameriky a v oblasti od Mexika po Jižní Ameriku, v indomalajské oblasti a Austrálii. Americkými endemity jsou například rody zavinutka, pyknantemum, řetězovka nebo \"Monardella\", endemity Austrálie je pak celá podčeleď \"Peronematoideae\" (viz níže). Pouze na tichomořských ostrovech se rozkládá areál rodu \"Phyllostegia;\" velká část jeho druhů je zde považována za druhy kriticky ohrožené.  Hluchavkovité nejčastěji rostou v teplém sezónním nebo mediteránním klimatu. Jejich typickými biotopy jsou otevřená, slunná, xerotermní stanoviště lesostepí, stepí a skalních výchozů, středomořské macchie, garrigue a podobná stanoviště v různých částech světa, světlejší lesy, křoviny a lesní lemy, stejně jako vlhká místa podél vodních toků, příkopů a nádrží. V tropech se vyskytují především v horách nebo v sušších monzunových lesích; v hustých a vlhkých tropických pralesích nebo mangrovech jsou zastoupeny méně. Mnohé doprovázejí člověka na narušených, antropických či ruderálních stanovištích či jako plevele zahradních a polních kultur.", "section_level": 1}, {"title": "Česká květena.", "content": "V květeně České republiky jsou hluchavkovité hojně zastoupenou čeledíː vyskytují se zde zástupci 32 rodů ve zhruba 110 druzích, nepočítaje v to ojedinělé nálezy přechodně zavlečených jedinců. Z tohoto čísla uvádí Seznam nepůvodní flóry České republiky celkem 60 druhů nepůvodních a z nich dále 21 archeofytů a 39 neofytů, žádný z nich invazní. Nejvíce jsou ve volné přírodě nacházeny z kultury zplanělé druhy meduňka lékařská (\"Melissa officinalis\") a různé druhy šalvěje, máty nebo šanty. Z 12 podčeledí jsou v české flóře nejvíce zastoupeny podčeledi \"Nepetoideae\" a \"Lamioideae\", dvěma rody (ožanka, zběhovec) podčeleď \"Ajugoideae\" a jediným rodem šišák podčeleď \"Scutellarioideae\"; zástupci zbylých osmi se v české flóře nevyskytují.  Nejvíce druhů (včetně neofytních více než 7) mají na našem území rody konopice (\"Galeopsis\"), čistec (\"Stachys\"), šalvěj (\"Salvia\") a mateřídouška (\"Thymus\"). Hojně se zde vyskytují dále rody zběhovec (\"Ajuga\", 4 druhy), ožanka (\"Teucrium\", 5 druhů), hluchavka (\"Lamium\", 4 druhy), máta (\"Mentha\", 4 druhy a množství kříženců) a šanta (\"Nepeta\"), třemi druhy černohlávek (\"Prunella\"), pitulník (\"Galeobdolon\"), šišák (\"Scutellaria\") a včelník (\"Dracocephalum\"). Po dvou druzích jsou zastoupeny rody srdečník (\"Leonurus\", v širokém pojetí včetně rodu \"Chaiturus\"), jablečník (\"Marrubium\"), karbinec (\"Lycopus\", 2 druhy), popenec (\"Glechoma\").  Několik dalších rodů je v ČR zastoupeno jediným druhem. Například na nitrofilních ruderálních stanovištích se běžně vyskytuje měrnice černá (\"Ballota nigra\"), na slunných mezích a náspech pamětník rolní (\"Acinos arvensis\"), v křovinách a lesních lemech klinopád obecný (\"Clinopodium vulgare\"), dobromysl obecná (\"Origanum vulgare\") a bukvice lékařská (\"Betonica officinalis\"). Ve světlých listnatých lesích teplých oblastí roste medovník meduňkolistý (\"Melittis melissophyllum\").  Mezi kriticky ohrožené druhy (kategorie CR, odpovídající národní klasifikaci C1) patří podle Červeného seznamu ohrožených druhů ČR z roku 2017 zběhovec trojklaný (\"Ajuga chamaepitys\"), jablečník obecný (\"Marrubium vulgare\"), jablečník cizí (\"Marrubium peregrinum\"), šalvěj etiopská (\"Salvia aethiopis\"), čistec rolní (\"Stachys arvensis\") a ve vlhku rostoucí polej obecná (\"Pulegium vulgare\"); do kategorie silně ohrožených (EN, resp. C2) pak zběhovec jehlancovitý (\"Ajuga pyramidalis\"), včelník rakouský (\"Dracocephalum austriacum\"), buřina jablečníkovitá (\"Leonurus marrubiastrum\"), karbinec statný (\"Lycopus exaltatus\"), hojník chlumní (\"Sideritis montana\"), čistec německý (\"Stachys germanica\") a ožanka čpavá (\"Teucrium scordium\"). Tyto kategorie ne vždy odpovídají zákonné ochraně podle vyhlášky MŽP 395/1992 Sb.", "section_level": 2}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Hluchavkovité mají širokou paletu sekundárních metabolitů. Charakteristickými obsahovými látkami jsou silice s terpenoidními sloučeninami, jakož i iridoidy a fenolické glykosidy (např. verbascosid), hořčiny, třísloviny a v menší míře zastoupené saponiny, flavonoidy, slizové látky, různé organické kyseliny (kyselina kávová, rozmarýnová, ursolová a další), flavonové glykosidy, cholin aj. Zejména u podčeledi \"Nepetoideae\" jsou charakteristické aromatické monoterpenoidy a seskviterpenoidy, jako např. menthol, eukalyptol, linalool, thymol a další. Pouze vzácně některé druhy obsahují i alkaloidy (např. leonurin) a kyanogenní glykosidy. Thujon obsažený v šalvějové silici je toxický.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie a systematika.", "content": "Hluchavkovité jsou největší čeledí řádu hluchavkotvaré (\"Lamiales\") a celkově šestou největší čeledí krytosemenných rostlin. Jak napovídá jejich alternativní název \"Labiatae\" (pyskaté), byly vždy tradičně vnímány jako „přirozená“, charakteristická a snadno rozpoznatelná čeleď. Jako první je ve 30. letech 19. století systematicky uspořádal George Bentham, z něhož prakticky vycházely i další klasifikace; proměňoval se zejména počet podčeledí od dvou (\"Lamioideae\" a \"Nepetoideae\") přes 7 až po aktuálních 12, a také vymezení některých rodů. V klasických morfologických systémech byly hluchavkovité specifikovány zejména bylinným habitem, pyskatými květy a gynobazickou čnělkou. Za blízce příbuznou byla považována čeleď sporýšovitých (\"Verbenaceae\"), která oproti tomu zahrnovala víceméně dřevnaté zástupce s vrcholovou čnělkou. Do blízkosti hluchavkovitých byly v některých systémech (například Cronquistově) kladeny díky určitým morfologickým příbuznostem též brutnákovité (\"Boraginaceae\").  S nástupem molekulárních fylogenetických metod došlo však v rámci celého řádu hluchavkotvarých k rozsáhlé reorganizaci čeledí i rodů. Bylo zjištěno, že čeleď sporýšovité v klasickém pojetí je parafyletická, zatímco hluchavkovité jsou polyfyletické, a téměř 2/3 rodů (celkem okolo 50) byly přesunuty z čeledi sporýšovitých do hluchavkovitých. V novém pojetí je čeleď sporýšovité charakterizována především hroznovitým květenstvím a řepicovitou korunou, zatímco hluchavkovité mají květenství vrcholičnatá a koruna je trubkovitá a nejčastěji dvoupyská. Do hluchavkovitých byly přesunuty např. rody krásnoplodka (\"Callicarpa\"), drmek (\"Vitex\"), teka (\"Tectona\") nebo blahokeř (\"Clerodendrum\"). Jako sesterská větev hluchavkovitých byla shledána skupina zahrnující čeledi zárazovité (\"Orobanchaceae\"), mazusovité (\"Mazaceae\"), paulovniovité (\"Paulowniaceae\") a kejklířkovité (\"Phrymaceae\"), zatímco sporýšovité sousedí s malou tropickou čeledí \"Thomandersiaceae\". Spolu s několika dalšími, níže odvětvenými čeleděmi (trubačovité, paznehtníkovité, bublinatkovité) tvoří korunní skupinu řádu, nazývanou v literatuře „Core Lamiales“ (jádrové hluchavkotvaré).  Čeleď je na základě reprezentativních molekulárních studií z let 2016 a 2017 dále členěna na 12 podčeledí. Další výzkumy bude ještě vyžadovat vymezení některých rodů; mezi problematické patří například rody \"Clerodendrum\", komplex \"Plectranthus\"/\"Coleus\", \"Salvia\" nebo \"Clinopodium\" a jeho příbuzné rody jako \"Micromeria\" nebo \"Satureja\". Střední odhad stáří této čeledi je zhruba 50 milionů let, což by odpovídalo vzniku v období starších třetihor (pozdní paleocén až eocén); diferenciace jednotlivých větví probíhaly vesměs v oligocénu a ze stejného období doby pocházejí i nejstarší identifikované fosilie, staré 28,4 miliony let.", "section_level": 1}, {"title": "Systém podčeledí.", "content": "Uvedeny v tom pořadí, jak se dle molekulárních studií odvětvují z fylogenetického stromu čelediː", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Potravinářství.", "content": "Mnohé aromatické druhy hluchavkovitých se používají jako koření: bazalka, tymián, oregáno, majoránka, saturejka, rozmarýn, šalvěj aj., některými se dochucují likéry, vermuty a vína. Podzemní hlízy některých druhů čistce (např. čistec hlíznatý nebo bahenní) jsou jedlé a vhodné i pro diabetiky:; pojídají se syrové, ale též pečené, vařené nebo naložené. Pro hlízy jsou v tropech pěstovány i některé asijské a africké druhy rodu \"Plectranthus\", např. \"Plectranthus edulis\", \"Plectranthus rotundifolius\" a \"Plectranthus esculentus\". Nať molice \"Plectranthus amboinicus\" nebo perily křovité je v jihovýchodní Asii pojídána jako zelenina, jinde se do jarních salátů přidávají čerstvé listy popence obecného; listy bazalky jsou neodmyslitelnou součástí italského pesta. Jedlé plody mají některé jihoamerické a africké druhy rodu drmek. Semena některých druhů šalvějí, především šalvěje hispánské, jsou výživnou potravinou známou jako \"chia\".  Převážná část hluchavkovitých rostlin poskytuje svou produkcí nektaru dobrou pastvu včelám a v případě kulturního pěstování většího množství rostlin patří k významným zdrojům medu. V některých oblastech světa jsou produkovány i čisté druhové medy, patřící k oblíbeným lokálním artiklům, jako šalvějový med z Kréty, levandulový z jižní Francie, mateřídouškový a majoránkový z řeckého regionu Hyméttos, rozmarýnový ze Španělska nebo mátový ze severozápadu Severní Ameriky. V českých zemích se v minulosti stáčel též med čistcový.", "section_level": 2}, {"title": "Silice a další suroviny.", "content": "Rostliny z této čeledi jsou jedním z nejvýznamnějších zdrojů aromatických silic. Průmyslově jsou silice získávány zejména z levandule lékařské (\"Lavandula angustifolia\") a jejích kříženců (taková se nazývá lavandin), z různých druhů a kultivarů máty (ostřeji chutnající „peprmint“ obsahující množství chladivého mentholu nebo jemnější, sladší „spearmint“ obsahující karvon), dále z mateřídoušky, rozmarýnu, meduňky nebo různých druhů šalvěje, především lékařské a muškátové. Mají široké využití v parfumerii a v kosmetice (voňavky, kolínské vody, zubní pasty, mýdla, ústní vody), v aromaterapii, při přípravě vonných přípravků pro použití v domácnosti (aromatizované ubrousky, vonné tyčinky, repelentní směsi) nebo v potravinářském průmyslu jako příchuť žvýkaček, bonbónů a různých cukrovinek. Silice z indické rostliny pačule obecné (\"Pogostemon cablin\") má silné antiseptické, hojivé a sedativní účinky, její výrazná, těžká, balzámově dřevitá vůně je základem mnoha světových parfémů, bývá též pálena jako kadidlo.  Teka obrovská (\"Tectona grandis\") je strom pěstovaný a těžený v tropech celého světa pro kvalitní dřevo zvané teak, které se využívá v nábytkářství nebo k výrobě hudebních nástrojů; borka a listy této všestranné dřeviny jsou zdrojem červeného barviva. Rychle rostoucí asijský strom \"Gmelina arborea\" je pěstován pro palivové dříví, k výrobě nábytku i celulózy, dřevo vlhkomilného afro-asijského stromu \"Premna serratifolia\" je lehké, tvrdé, trvanlivé a příjemně aromatické. Pro kvalitní tvrdé a trvanlivé dřevo využitelné mimo jiné při konstrukcích, stavbě domů a lodí se těží rovněž vícero druhů drmku, např. novoguinejský \"Vitex cofassus\", jenž je významným vývozním artiklem této země.  Ze semen asijské byliny olejničky (\"Lallemantia iberica\") se získává kvalitní vysýchavý olej, využívaný pro technické i potravinářské účely.", "section_level": 2}, {"title": "Okrasné rostliny.", "content": "Atraktivní květy hluchavkovitých předurčují mnohé z jejich druhů k pěstování jako okrasné rostliny; do zahrad obvykle lákají i množství opylujícího hmyzu. V českých podmínkách jsou jako letničky nebo trvalky pěstovány zejména různé druhy šalvějí, čistců, levandule, mateřídoušky či šanty, méně často pak zástupci rodů sápa, agastache, zavinutka, klasnatka, včelník, řetězovka (\"Physostegia\"), \"Holmskioldia\" a jiné. Z dřevin je zejména v městské zeleni poměrně běžně vidět perovskie lebedolistá či ořechokřídlec clandonský, vzácně je pěstována krásnoplodka, blahokeř trojmý (\"Clerodendrum trichotomum\") nebo drmek čínský (\"Vitex negundo\"). Oblíbenou pokojovou rostlinou je molice (\"Plectranthus\") v mnoha různých varietách okrasných s barevně panašovanými listy (tzv. africké kopřivy) nebo aromatických, prodávaných pod komerčními názvy jako rýmovník, chřipkovník, migrénovník a podobně.", "section_level": 2}, {"title": "Léčivé rostliny.", "content": "Mezi hluchavkovitými je velmi mnoho léčivých rostlin, využívaných a kulturně pěstovaných již od starověku. Záhony rozmarýnu, šalvěje, tymiánu nebo yzopu tvořily nedílnou součást středověkých klášterních zahrad; velmi oblíbené jsou v lidovém léčitelství po celém světě. Díky obsahu silic a hořčin mnohé působí antibakteriálně, antioxidačně, protizánětlivě a antisepticky. V evropské lidové medicíně je využívána zejména mateřídouška a tymián proti kašli a zahlenění, máta, dobromysl obecná, bazalka pravá, šalvěj lékařská či meduňka proti zažívacím a žaludečním potížím a nadýmání, rozmarýn lékařský a jablečník obecný na podporu vylučování žluči. Meduňka lékařská, levandule lékařská nebo karbinec evropský mají sedativní účinky, lze je užívat pro zklidnění při nervovém vypětí a pro navození dobrého spánku. Užívají se ve formě čajů, stejně jako k dezinfekčním a posilujícím bylinným koupelím, jako kloktadla, k inhalacím nebo zevním obkladům.  Srdečník obecný byl dříve hojně užíván jako sedativum, kardiotonikum a proti angině pectoris; jablečník obecný má též účinky podobné chininu. Řidčeji se používá polej obecná nebo pěstovaný šišák bajkalský. Květy a listy keře \"Hoslundia opposita\" jsou v rovníkové Africe a na Madagaskaru využívány při léčení kožních onemocnění. Odvar z mladých výhonků trubkovce \"Orthosiphon aristatus\" je silné diuretikum a je v tropických zemích používán při těžkých ledvinových onemocněních a ledvinových kamenech.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní význam a symbolika.", "content": "Šalvěj divotvorná (\"Salvia divinorum\") je halucinogenní rostlina pocházející z Mexika. Halucinogenní účinky má i bylina lvoušek oranžový (\"Leonotis leonurus\"), kterou kouří domorodci v jihoafrické oblasti Nama, k dalším psychoaktivním rostlinám této čeledi patří šanta kočičí nebo některé druhy srdečníku, známé jako „marihuanilla“. Tradované psychoaktivní účinky pochvatce šišákovitého (\"Plectranthus scutellarioides\", syn. \"Coleus blumei\") nebyly dosud uspokojivě prokázány. Významnou roli v rituálním a náboženském životě hrají různé druhy bazalekː bazalka posvátná (Tulsi) je v hinduismu uctívána jako vtělení (avatár) bohyně Lakšmí a dalších božstev, vyrábějí se z ní mimo jiné ochranné růžence; podobně je uctívána bazalka \"Ocimum gratissimum\", která se v Indonésii používá také k rituálnímu omývání zemřelých a pěstuje se na hřbitovech. Sušené listy aromatických šalvějí, například kalifornské šalvěje bílé, jsou páleny jako ceremoniální očistné vykuřovadlo.  V evropské kulturní tradici byl už od antiky rozmarýn symbolem lásky a manželské věrnosti a rostlinou chránící před zlem; snítka rozmarýnu se někdy nosí na svatebním oděvu místo myrty. Oblíbeným symbolem mateřské lásky je mateřídouška. Obě rostliny bývají spojovány s Pannou Marií, často se objevují jak v lidové slovesnosti mnoha národů, tak v literatuře (v Česku např. Jaroslav Seifert, Karel Jaromír Erben). Máta je v řeckých mýtech spojována s nymfou Minthé, milenkou boha podsvětí Háda, proměněnou ze žárlivosti v bylinu; ta byla proto používána při pohřebních rituálech. Posvátnou rostlinou bohyní, chránících cudnost a manželskou věrnost byl ve Středomoří drmek obecný (\"Vitex agnus-castus\"); ve středověkých klášterech byly větévky drmku kladeny pod nohy přicházejícím novicům na znamení oproštěnosti od tělesné touhy.", "section_level": 2}, {"title": "Zástupci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Abecední seznam rodů.", "content": "Dle databáze botanické zahrady Kew.  \"Acanthomintha\", \"Acanthoprasium\", \"Achyrospermum\", \"Acrotome\", \"Acrymia\", \"Aegiphila\", \"Aeollanthus\", \"Agastache\", \"Ajuga\", \"Ajugoides\", \"Alvesia\", \"Amasonia\", \"Amethystea\", \"Anisochilus\", \"Anisomeles\", \"Asterohyptis\", \"Ballota\", \"Basilicum\", \"Benguellia\", \"Betonica\", \"Blephilia\", \"Brachysola\", \"Brazoria\", \"Bystropogon\", \"Callicarpa\", \"Cantinoa\", \"Capitanopsis\", \"Caryopteris\", \"Catoferia\", \"Cedronella\", \"Chaiturus\", \"Chamaesphacos\", \"Chelonopsis\", \"Chloanthes\", \"Cleonia\", \"Clerodendrum\", \"Clinopodium\" (včetně \"Acinos\" a \"Calamintha\") \"Colebrookea\", \"Collinsonia\", \"Colquhounia\", \"Comanthosphace\", \"Condea\", \"Congea\", \"Conradina\", \"Cornutia\", \"Craniotome\", \"Cuminia\", \"Cunila\", \"Cyanocephalus\", \"Cyanostegia\", \"Cyclotrichium\", \"Cymaria\", \"Dasymalla\", \"Dauphinea\", \"Dicerandra\", \"Dicrastylis\", \"Discretitheca\", \"Dracocephalum\", \"Drepanocaryum\", \"Drymosiphon\", \"Elsholtzia\", \"Endostemon\", \"Eplingiella\", \"Eriope\", \"Eriophyton\", \"Eriopidion\", \"Eriothymus\", \"Eurysolen\", \"Fuerstia\", \"Galeopsis\", \"Garrettia\", \"Glechoma\", \"Glechon\", \"Glossocarya\", \"Gmelina\", \"Gomphostemma\", \"Gontscharovia\", \"Gymneia\", \"Hanceola\", \"Haplostachys\", \"Haumaniastrum\", \"Hedeoma\", \"Hemiandra\", \"Hemigenia\", \"Hemiphora\", \"Hesperozygis\", \"Heterolamium\", \"Hoehnea\", \"Holmskioldia\", \"Holocheila\", \"Horminum\", \"Hosea\", \"Hoslundia\", \"Hymenocrater\", \"Hymenopyramis\", \"Hypenia\", \"Hypogomphia\", \"Hyptidendron\", \"Hyptis\", \"Hyssopus\", \"Isodon\", \"Isoleucas\", \"Kalaharia\", \"Karomia\", \"Killickia\", \"Kudrjaschevia\", \"Kurzamra\", \"Lachnostachys\", \"Lagochilus\", \"Lagopsis\", \"Lallemantia\", \"Lamium\" (včetně \"Galeobdolon\"), \"Lavandula\", \"Leonotis\", \"Leonurus\", \"Lepechinia\", \"Leptohyptis\", \"Leucas\", \"Leucosceptrum\", \"Lophanthus\", \"Loxocalyx\", \"Lycopus\", \"Macbridea\", \"Madlabium\", \"Marmoritis\", \"Marrubium\", \"Marsypianthes\", \"Martianthus\", \"Matsumurella\", \"Medusantha\", \"Meehania\", \"Melissa\", \"Melittis\", \"Mentha\" (včetně \"Pulegium\"), \"Mesosphaerum\", \"Metastachydium\", \"Microcorys\", \"Micromeria\", \"Microtoena\", \"Minthostachys\", \"Moluccella\", \"Monarda\", \"Monardella\", \"Monochilus\", \"Mosla\", \"Muniria\", \"Nepeta\" (včetně \"Schizonepeta\"), \"Newcastelia\", \"Obtegomeria\", \"Ocimum\", \"Ombrocharis\", \"Oocephalus\", \"Origanum\", \"Orthosiphon\", \"Otostegia\", \"Ovieda\", \"Oxera\", \"Panzerina\", \"Paralamium\", \"Paraphlomis\", \"Pentapleura\", \"Perilla\", \"Perillula\", \"Peronema\", \"Perovskia\", \"Petitia\", \"Petraeovitex\", \"Phlomidoschema\", \"Phlomis\", \"Phlomoides\", \"Phyllostegia\", \"Physominthe\", \"Physopsis\", \"Physostegia\", \"Piloblephis\", \"Pityrodia\", \"Platostoma\", \"Plectranthus\" (včetně \"Coleus\" a \"Solenostemon\"), \"Pleudia\", \"Pogogyne\", \"Pogostemon\", \"Poliomintha\", \"Prasium\", \"Premna\", \"Prostanthera\", \"Prunella\", \"Pseudocarpidium\", \"Pseudocaryopteris\", \"Pseudochamaesphacos\", \"Pseudomarrubium\", \"Pycnanthemum\", \"Pycnostachys\", \"Quoya\", \"Renschia\", \"Rhabdocaulon\", \"Rhaphiodon\", \"Rhododon\", \"Rostrinucula\", \"Rotheca\", \"Roylea\", \"Rubiteucris\", \"Rydingia\", \"Saccocalyx\", \"Salvia\" (včetně \"Rosmarinus\"), \"Satureja\", \"Schnabelia\", \"Scutellaria\", \"Sideritis\", \"Siphocranion\", \"Sphenodesme\", \"Stachydeoma\", \"Stachys\", \"Stenogyne\", \"Suzukia\", \"Symphorema\", \"Synandra\", \"Syncolostemon\", \"Tectona\", \"Teijsmanniodendron\", \"Tetraclea\", \"Tetradenia\", \"Teucrium\", \"Thorncroftia\", \"Thuspeinanta\", \"Thymbra\", \"Thymus\", \"Tinnea\", \"Trichostema\", \"Tripora\", \"Vitex\", \"Volkameria\", \"Warnockia\", \"Wenchengia\", \"Westringia\", \"Zataria\", \"Ziziphora\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Hluchavkovité (\"Lamiaceae\", dříve též \"Labiatae\" neboli pyskaté) je čeleď dvouděložných rostlin z řádu hluchavkotvaré (\"Lamiales\"). Zahrnuje 7200–7800 druhů v 235–245 rodech, což z ní činí šestou největší čeleď krytosemenných rostlin. Při fylogenetické aktualizaci botanického systému se rozrostla o více než 40 rodů z čeledi sporýšovité a v dnešním pojetí zahrnuje byliny i dřeviny. Vyznačují se obvykle vstřícnými listy, čtyřhrannými stonky a dvoustranně souměrnými, pyskatými květy ve stažených vrcholičnatých květenstvích, které produkují nektar. Mnohé z rostlin jsou výrazně aromatické. Plody jsou tvrdky, peckovice, vzácně i tobolky.", "tgt_summary": "唇形科(学名:),过去也称作唇形花科()是被子植物中次于菊科、兰科、豆科、茜草科 、禾本科的第六大科,双子叶植物中第四大科。有237个属7173种,广泛分布于全球,是干旱地区的主要植被。唇形科的模式属为野芝麻属(\"Lamium\")。中国大陆有99属808种。台湾有46属142种。", "id": 2132504}
{"src_title": "Internet Society", "tgt_title": "互联网协会", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "ISOC byl formálně založen v roce 1992 a jedním z jeho účelů byla pomoc při vyvíjení internetových standardů, tím, že se je snažil sjednotit. Vint Cerf, Bob Kahn, Liman Chapin vydali dokument „Announcing ISOC“, který obsahoval stanovy Internet Society. Tento dokument obsahuje přibližně tyto základní stanovy:  Je mnoho organizací pokoušejících se řídit a sjednotit internetový fenomén a jednou z těchto organizací je Internet Engineering Task Force (IETF), která byla a stále zůstává z právního pohledu velmi neoficiální organizací. Takové organizace potřebovali vytvořit organizační strukturu a také potřebovali finanční podporu. Internet Society byla začleněna jako nezisková vzdělávací organizace, která svou strukturou mohla také poskytnout podporu pro rozvoj a propagaci Internetu. Růst a vývoj organizací zabývajících se rozvojem internetu byl tak rychlý, že se nedá přesně definovat jaká je mezi organizacemi struktura(kdo komu podléhá). Z jednoho úhlu pohledu by se dalo říci, že ISOC je mateřskou společností pro IETF, všechny standardy komentáře, žádosti, RFC jsou chráněni autorským právem ISOC (ačkoliv jsou poskytovány komukoliv včetně nečlenů bezplatně). Z jiné perspektivy, ISOC vyrostl z IETF, který podporoval snahy veřejnosti o rozvoj standardů.", "section_level": 1}, {"title": "ISOC dnes.", "content": "ISOC má široký rozsah činností jež jsou členěny na tři základní větve. A to na standardy, veřejnou politiku a vzdělávání. ISOC podporuje a propaguje organizace pracujících na standardech. Těmito organizacemi jsou: Internet Engineering Task Force (IETF), the Internet Architecture Board (IAB), the Internet Engineering Steering Group (IESG), and the Internet Research Task Force (IRTF). ISOC usiluje o zprůhlednění a spolupráci při rozhodování o modelu internetu. ISOC spolupracuje s vládami, národními a mezinárodními organizacemi, občanskými společnostmi, soukromým sektorem a dalšími stranami při vytváření internetu, což dle zásad ISOC znamená, že cílem je:  Aby lidé ve všech částech světa mohli užívat internet, jehož technologie, standardy, obchodní zvyklosti bude vládní politika udržovat jako všeobecně přístupnou platformou pro inovaci a tvořivost.  ISOC hraje velmi důležitou roli při diskusích o tvorbě internetu a významně se podílí i na konferencích organizací World Summit of the Information Society(WSIS) a Internet Governance Forum(IGF). ISOC pořádá semináře a konference o aktuálních sporných otázkách týkajících se internetu. Podporuje lokální a oblastní internetové organizace a podílí se na financování internetových projektů v rozvojových zemích. ISOC je také mateřskou společností pro neziskovou organizaci Public Interest Registry, která spravuje doménu nejvyšší úrovně.ORG; tuto organizaci však plánuje ISOC prodat soukromé společnosti. ISOC má spojené kanceláře ve Virginii ve Spojených státech a Ženevě ve Švýcarsku. Dále chce založit \"Oblastní kanceláře\" pro Latinskou Ameriku a Karibské moře, Afriku, a Asii.", "section_level": 1}, {"title": "Dozorčí rada.", "content": "Členové současné dozorčí rady:", "section_level": 1}], "src_summary": "Internet Society (zkratka ISOC) je mezinárodní nezisková organizace založená v roce 1992, která je zaměřena na vedení internetových standardů, výuku a metodiku. Jedním z hlavních cílů je „zajištění otevřeného vývoje a rozšíření Internetu pro všechny lidi na celém světě“. Internet society má kanceláře nedaleko Washingtonu, D.C. v USA a v Ženevě ve Švýcarsku. Zakládající členové zahrnují více než 80 organizací s více než 27 000 členy po celém světě. Organizace zformulovaly více než 80 „zákonů“ pro užití internetu, které se od sebe liší podle specifických internetových standardů používaných v dané zemi.", "tgt_summary": "互联网协会(英语:Internet Society,简称ISOC)是一个非营利的国际性组织,成立于1992年,以促进使用互联网使用为目的。它的会员制有以下几种:个人(任何人均可免费加入)、公司、组织、政府及大学。", "id": 1883431}
{"src_title": "Veřejný zájem", "tgt_title": "公眾利益", "src_document": [{"title": "Definice veřejného zájmu.", "content": "Veřejný zájem jako pojem vyskytující se ve společenských vědách odpovídá přibližně termínu společenský zájem, celospolečenský zájem, popř. termínu obecný zájem, který v identickém kontextu používá Evropský soud pro lidská práva.  Společenský zájem se vyznačuje jako mobilizátor jednotlivce, popř. části společnosti v duchu společných cílů, na základě kterých mohou být omezeny jejich dílčí zájmy. Historie této pojmové konstrukce může být dávána do souvislosti již s kmenovou solidaritou v pravěkých dobách či se suverenitou obce v antice. Později se tento konstrukt používal ve smyslu státní rezóny, tedy postoupení stavovských a municipálních zájmů cílům státu. Moderní pojetí společenského zájmu vzniká až s rozvojem občanské společnosti, kdy se začíná používat v oblastech státní správy při politických soutěžích o výkon státní moci. V ekonomické teorii na základě myšlenek Adama Smitha bývá naopak upřednostňován zájem soukromý, jehož realizace předpokládá v důsledku i uskutečnění společenského zájmu.  Na rozdíl od celospolečenského zájmu se veřejný zájem používá především v konkrétních případech, ve kterých dochází k rozporu mezi právy jednotlivce, např. vlastnickými právy, a zájmem společnosti. V takových případech může být na základě veřejného zájmu např. vyvlastněn pozemek, omezena shromažďovací práva, zasáhnuto do kulturních hodnot ohrožujících veřejnou mravnost a podobně. Z etymologického hlediska je veřejný zájem chápán jako zájem veřejnosti, v praxi je však mnohdy obtížné jej odlišit od státních a podnikatelských zájmů.  Veřejný zájem nemá svou jednoznačnou definici, neboť bývá chápán různými názorovými proudy odlišně. Adam Smith jej charakterizoval jako „sumu všech zájmů individuálních“. Americký filozof Walter Lippmann v roce 1955 naopak napsal: „Dospělí lidé, chce se věřit, sdílejí shodné veřejné zájmy. Veřejný zájem se však u nich směšuje a někdy je v rozporu s jejich soukromými a speciálními zájmy. Je-li tomu tak, lze říci, že veřejný zájem je zřejmě tím, co by si lidé vybrali, kdyby viděli jasně a racionálně, a jednali nezaujatě a benevolentně.“", "section_level": 1}, {"title": "Konflikty veřejných zájmů.", "content": "Různé veřejné zájmy se mohou dostávat do vzájemného konfliktu. Může se jednat o veřejné zájmy vázané na různá společenství či sociální skupiny, nebo na soupeřící hodnotové orientace. Střet veřejného zájmu a individuálních zájmů ilustruje např. Erazim Kohák na příkladu tragédie obecní pastviny.  Veřejné zájmy se mohou dostat do konfliktu i se zájmy soukromými, mezi kterými je často sporná dělící hranice. Soudci Nejvyššího správního soudu v roce 2013 uvedli, že k odlišení od soukromého zájmu je u zájmu veřejného nutná jeho výslovná formulace ve vztahu ke konkrétní posuzované záležitosti.", "section_level": 1}, {"title": "Veřejný zájem v právu.", "content": "Na veřejný zájem se odvolává celá řada zákonů, Ústavou a Listinou počínaje, definován však v legislativě není. Jako neurčitý pojem nebo princip je do jisté míry protiváhou základních lidských práv. Podle Listiny může být například veřejný zájem (spolu se zákonem) důvodem omezení vlastnického práva.  Veřejný zájem ale zároveň nemůže ve všech případech automaticky převážit nad zájmem jednotlivce, pokud by ho zbavoval jeho základních práv. Ty jsou ve vertikálních vztazích přímo aplikovatelná a zamezují státní moci manipulovat s člověkem pouze jako s objektem objektivního práva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Veřejný zájem je koncept uplatňovaný především ve veřejné politice, veřejné ekonomii, etice a právu odkazující k všeobecnému dobru a společenskému blahobytu. Negativně lze veřejný zájem vymezit jako opak zájmu soukromého nebo zájmu jen určité skupiny.", "tgt_summary": "公益,其意是“公共利益”(Public interest),意指一般大众的福利或福祉,“公益”是它的缩写。最早的大家用例见于鲁迅的文章。鲁迅《准风月谈·外国也有》:“只有外国人说我们不问公益、只知自利、爱金钱,却还是没法辩解。”洪深《少奶奶的扇子》第一幕:“王太太有两位姓张的内侄女,很热心公益,在霞飞路一个什么‘妇女改良会’尽义务。”", "id": 1348813}
{"src_title": "Edward Weston", "tgt_title": "爱德华·韦斯顿", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1886–1906: Mládí.", "content": "Edward Henry Weston se narodil 24. března roku 1886 v Highland Parku ve státě Illinois jako druhé dítě a jediný syn porodníka Edwarda Burbanka Westona a Alice Jeanette Brettové, shakespearovské herečky. Jeho matka zemřela, když mu bylo pět, proto ho vychovávala především jeho sestra Mary, které říkal „May“ nebo „Mazie“. Byla o devět let starší než Edward a vytvořilo se mezi nimi velmi pevné pouto, které se v životě Edwarda Westona stalo jedním z mála trvalých vztahů.  Jeho otec se oženil podruhé, když bylo Edwardovi devět, ale ani on, ani jeho sestra s novou nevlastní matkou a nevlastním bratrem nevycházeli nejlépe. Po svatbě May a jejím odchodu z domu v roce 1897 Edwardův otec věnoval většinu času nové manželce a synovi. Weston zůstával velmi často sám; přestal chodit do školy a stáhl se do svého pokoje v jejich velkém domě.  V", "section_level": 2}, {"title": "1906 – 1923: fotografické začátky.", "content": "Na podnět své sestry Weston opustil na jaře 1906 Chicago a přestěhoval se do Tropica v Kalifornii poblíž domu, kde bydlela May. Rozhodl se tam zůstat a věnovat se kariéře fotografa, ale brzy si uvědomil, že potřebuje více odborné přípravy. O rok později se přestěhoval do Effinghamu v Illinois, aby se zapsal na Illinois College of Photography. Všechny seminární práce jejich devítiměsíčního kurzu měl hotové již za šest měsíců. Škola mu ale odmítla udělit diplom, pokud nezaplatí celých devět měsíců; Weston to odmítl a na jaře 1908 se vrátil do Kalifornie.  Krátce pracoval jako retušér negativů ve fotografickém studiu George Steckela v Los Angeles. Po několika měsících se přestěhoval do známějšího studia Louise Mojoniera. V průběhu několika dalších let se pod vedením Mojoniera naučil fotografickou techniku a provozovat fotografické studio jako podnikatel.  Během několika prvních dní jeho návštěvy v Tropicu byla Westonovi představena nejlepší kamarádka jeho sestry, Flora May Chandlerová. studovala na učitelském ústavu a později absolvovala UCLA. Začala učit na základní škole v Tropicu. Byla o sedm let starší než Weston a vzdálená příbuzná vydavatele novin Harryho Chandlera, který byl ve své době pokládán za hlavu „nejmocnější rodiny v jižní Kalifornii“. Tuto skutečnost nepřehlédl ani Weston, ani jeho životopisci.  Dne 30. ledna 1909 se Weston s Florou Chandlerovou oženil. Měli spolu čtyři syny: Chandlera (1910–1993), Bretta (1911–1993), Neila (1914–1998) a Colea (1919–2003).  První z jejich čtyř synů, Edward Chandler Weston (1910–1993), známý jako Chandler, se narodil 26. dubna 1910. Jméno Edward Chandler dostal po otci a matce. Později se", "section_level": 2}, {"title": "1923 – 27: Mexiko.", "content": "Dne 30. července 1923 Weston, jeho syn Chandler a Modotti odplouvali parníkem na dosti dlouhý výlet do Mexika. Jeho manželka Flora a jejich další tři synové se s nimi loučili v přístavu. Není známo, co Flora věděla nebo si myslela o vztahu mezi Westonem a Modotti, ale na molu údajně vykřikla: „Tino, pečlivě se starej o mé chlapce!” Modotti souhlasila s tím, že bude Westonovo studio bezplatně provozovat za to, že ji zasvětí do fotografování.  Do Mexico City dorazili 11. srpna a pronajali si velkou usedlost", "section_level": 2}, {"title": "1927–35: Z Glendale do Carmelu.", "content": "Weston se vrátil do starého studia v Glendale (dříve nazývaného Tropico). Rychle uspořádal na Kalifornské univerzitě výstavu fotografií, které on a Brett udělali před rokem. Otec vystavil 100 výtisků, syn dvacet. Brettovi v té době bylo pouhých 15 let.  V únoru Weston začal novou sérii aktů, tentokrát s tanečnicí Berthou Wardellovou. Jedna z této série, klečící postava uříznutá v ramenou, je jednou z nejznámějších Westonových studií. V té době se setkal s kanadskou malířkou Henriettou Shore, kterou požádal, aby fotografie Wardellové okomentovala. A byl překvapen její upřímnou kritikou:  Chtěl se podívat na její malby a zaujaly ho její velké obrazy mořských mušlí. Zapůjčil si od ní několik ulit, myslel si, že by mohl najít inspiraci pro novou řadu zátiší. V příštích několika týdnech prozkoumal mnoho různých druhů ulit a kombinací pozadí; ve svém záznamu fotografií pořízených za rok 1927 uvedl čtrnáct negativů ulit. Jeden z nich jednoduše nazval \"Nautilus\", 1927 (někdy také \"Shell\", 1927), který se stal jedním z", "section_level": 2}, {"title": "1935–45: Guggenheimovo stipendium a Wildcat Hill.", "content": "V lednu 1935 Weston čelil rostoucím finančním potížím. Uzavřel své studio v Carmel a přestěhoval se do Santa Monica Canyon v Kalifornii, kde s Brettem otevřeli nové studio. Požádal Wilsonovou, aby přijela a žila s ním, a v srpnu 1935 nakonec souhlasila. Zatímco se intenzivně zajímala o jeho práci, Wilsonová byla po Floře první ženou, se kterou Weston žil, která neměla zájem stát se fotografkou. To umožnilo Westonovi, aby se na ni soustředil jako na svou múzu a modelku a Wilsonová naopak věnovala čas na podporu Westonova umění jako jeho asistenta a kvazi-agentka.  Téměř okamžitě začal pracovat s modelkou Wilsonovou na nové sérii aktů. Jedna z prvních fotografií, kterou pořídil doma na balkóně v jejich domě, se stala jednou z jeho nejvíce publikovaných (\"Akt\"). Brzy poté podnikli první z několika výletů do Oceano Dunes. Právě tam Weston udělal některé ze svých nejdokonalejších a nejintimnějších fotografií vůbec a zachytil Wilsonovou v uvolněných pózách bez zábran v písečných dunách. Během svého života vystavil pouze", "section_level": 2}, {"title": "1946–58: Poslední léta.", "content": "V únoru 1946 byla v Muzeu moderního umění v New Yorku otevřena Westonova velká retrospektivní výstava. Spolu s Beaumontem Newhallem pro ni vybral 313 tisků a nakonec bylo vystaveno 250 fotografií. V té době bylo mnoho jeho zvětšenin stále možné koupit a z této výstavy prodal 97 tisků, v ceně 25 dolarů za kus. Později v témže roce Westona požádal dr. George L. Waters ze společnosti Kodak, aby pro reklamní kampaň vyrobil diapozitivy 8×10“ Kodachrome. Weston předtím s barevnými filmy nepracoval, hlavně proto, že je neměl jak vyvolávat nebo tisknout. Weston velkorysou nabídku Kodaku přijal, protože mu slíbili 250 dolarů za snimek; tolik jaktěživ za žádnou zakázku nedostal. Nakonec Kodaku prodal sedm barevných fotografií – krajiny a scenérie z Point Lobos a okolí přístavu Monterey.  V roce 1947, když jeho Parkinsonova nemoc pokročila, Weston začal hledat pomocníka. Šťastnou náhodou se na něj právě tehdy obrátila horlivá mladá nadšenkyně do fotografie, Dody Weston Thompsonová, která hledala zaměstnání.  Weston se zmínil, že právě toho dne ráno napsal dopis Anselu Adamsovi, že hledá někoho, kdo mu bude nosit masivní velkoformátový fotoaparát a bude ho vozit autem; koho by na oplátku mohl učit fotografovat. Oba tvůrčí lidé si", "section_level": 2}, {"title": "Technika a vybavení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fotoaparáty a objektivy.", "content": "Weston v průběhu let pracoval hned s několika fotoaparáty. Když se roku 1902 začal fotografování vážněji věnovat, koupil si fotografickou kameru 5×7“. Poté, co se přestěhoval do Tropica a v roce 1911 otevřel studio, opatřil si obrovskou studiovou portrétní kameru 11 x 14 Graf Variable. Roi Partridge, manžel Imogen Cunninghamové, ho později nakreslil, jak stojí ve studiu za tímto obřím fotoaparátem. Když začal Weston častěji portrétovat děti, koupil v roce 1912 Graflex 31⁄4×41⁄4, aby mohl lépe zachytit jejich", "section_level": 2}, {"title": "Filmy.", "content": "Před rokem 1921 používal Weston ortochromatický film, ale když se v roce 1921 dostaly na trh ve velkém množství filmy panchromatické, přešel k nim. Podle jeho syna Colea dával přednost filmu Agfa Isopan pro černobílé snímky od třicátých let 20. století až do konce života. Tento film měl citlivost přibližně ISO 25, ale Westonova vývojka snižovala efektivní hodnotu přibližně na ISO 12.  Kamery 8×10 palců, které preferoval, byly velké a těžké, takže kvůli hmotnosti a ceně filmu nikdy s sebou neměl víc než dvanáct kazet filmů. Na konci každého dne musel jít do temné komory a filmy vyměnit za nové. S tím byl obzvlášť problém na cestách, protože někde", "section_level": 2}, {"title": "Expozice.", "content": "Během prvních 20 let své tvorby Weston určoval všechny své expozice podle odhadů na základě svých předchozích zkušeností a relativně úzkých tolerancí filmu v té době. Říkal: “Nemám rád, když podle přístroje určím čas a pak zjistím, že mé expozice jsou přesnější, když je odhadnu „podle citu“. Na konci třicátých let získal expozimetr a pokračoval v jeho používání jako pomůcky pro určení expozice po celou dobu", "section_level": 2}, {"title": "Temná komora.", "content": "Weston vždy vyráběl kontaktní kopie, což znamená, že tisk byl stejně velký jako negativ. To bylo důležité pro platinový tisk, který ve své tvorbě upřednostňoval, protože v té době vyžadovaly platinové papíry k vyvolání ultrafialové světlo. Weston neměl umělý ultrafialový světelný zdroj, proto musel exponovat tisky přímo na Slunci. To omezilo jeho výrobu tisků během slunečných dnů.  Když chtěl tisk, který byl větší než původní velikost negativu, použil zvětšovací přístroj na vytvoření většího pozitivu, který překopíroval na nový negativ. Tento větší negativ pak použil ke kopírování", "section_level": 2}, {"title": "Papíry.", "content": "Na počátku své kariéry Weston tiskl na několik typů papíru, včetně značek, jako byly Velox, Apex, Convira, Defender Velour Black a Haloid. Když odjel do Mexika, dozvěděl se o platinových a palladiových papírech vyráběných společností Willis", "section_level": 2}, {"title": "Spisovatel.", "content": "Weston byl plodný spisovatel. Jeho \"Daybooks\" byly vydány ve dvou svazcích v prvním vydání o celkovém počtu více než 500 stran. Do nich nebyly zahrnuty deníky, které si vedl v letech 1915 až 1923; důvody, proč je před odjezdem do Mexika zničil, nikdy neobjasnil. Také napsal desítky článků a komentářů (začal v roce 1906 a skončil v roce 1957) a rukou nebo na stroji napsal nejméně 5 000 dopisů kolegům, přátelům, milenkám, manželkám nebo dětem.  Kromě toho si Weston velmi důkladně všímal technických a obchodních aspektů své práce. Centrum kreativní fotografie na univerzitě v Arizoně, ve kterém se nachází většina Westonova archivu, uvádí, že má více než 22 metrů stran jeho deníků, korespondence, finančních záznamů,", "section_level": 1}, {"title": "Výstavy a sbírky.", "content": "Přestože byl známým fotografem, prodával své snímky za cenu od sedmi do deseti dolarů. Dnes jsou prodávány i za více než jeden milion dolarů. Mezi jeho nejpopulárnější významná díla patří \"Paprika č. 30\" (1930), \"Nautilus\" (1927), \"Akt\" (1936) nebo \"Dunes, Oceano\". Od roku 2010 se dvě Westonovy fotografie objevují na seznamu nejdražších fotografií, které byly kdy prodány. Snímek \"Akt\", pořízený v roce 1925, koupil v roce 2008 galerista Peter MacGill za 1,6 milionu dolarů. Snímek \"Nautilus\" z roku 1927 byl prodán za 1,1 milionu dolarů v roce 2010, shodou okolností také panu MacGillovi.  Centrum kreativní fotografie na Arizonské univerzitě v Tucsonu vlastní kompletní archiv děl Edwarda Westona. Jeho fotografie jsou také součástí sbírky Fotografis, která byla představena na začátku roku 2009 v Praze. Ve Spojených státech amerických jeho díla uchovává ještě také Institut umění v Chicagu v Illinois.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edward Henry Weston (24. března 1886 Highland Park, Illinois – 1. ledna 1958 Big Sur, Kalifornie) byl americký fotograf a spoluzakladatel skupiny f/64. Je pokládán za „jednoho z nejmodernějších a nejvlivnějších amerických fotografů“ a „jednoho z mistrů fotografie 20. století“. Během čtyřicetileté kariéry Weston svůj repertoár neustále rozšiřoval; vedle krajin, zátiší, aktů, portrétů či žánrových scén tvořil dokonce i náladové parodie. Říká se, že rozvinul „bytostně americký, a zejména specificky kalifornský přístup k moderní fotografii“, jelikož se zaměřil právě na obyvatele a krajinu amerického Západu. V roce 1937 Weston jako první z fotografů získal Guggenheimovo stipendium a v následujících dvou letech velkoformátovým fotoaparátem (8×10 palců) vyprodukoval téměř 1400 negativů. Na řadě svých nejslavnějších fotografií zachytil stromy a skály v kalifornské přírodní rezervaci Point Lobos poblíž místa, kde žil po mnoho let.", "tgt_summary": "爱德华·韦斯顿(英语:Edward Weston,1886年-3月24日-1958年-1月1日),美国摄影家, f/64集团的创建者之一。", "id": 3038129}
{"src_title": "Sicilián", "tgt_title": "西西里人", "src_document": [{"title": "Děj knihy.", "content": "Příběh knihy je zasazen do čerstvě vzniklé italské republiky. Právě skončila druhá světová válka, Mussolini padl a Itálie se snaží dostat se z hospodářské poválečné krize. Ačkoliv se křesťansko-demokratická vláda snaží řídit nový stát, veškerou moc má Mussolinim oslabená mafie. A právě v rodišti této tajné organizace, na chudé Sicílii, které vládne mocný don Croce, se odehrává celý děj.  Po dvouletém nuceném exilu v sicilském Palermu se měl vrátit mladý Michael Corleone – syn newyorského dona Corleoneho – zpět do Ameriky. Avšak jeho otec mu dal ještě před cestou domů těžký úkol, a to zachránit sicilského poválečného hrdinu a žijící legendu Salvatora Giuliana, známého pod přezdívkou Turi, který sedm let žije mimo zákon.  Salvatore již od roku 1943, kdy nešťastnou náhodou zavraždil karabiniéra, bojuje proti Římu a proti ilegální vládě dona Croceho. Společně se svým věrným přítelem Gasparem Pisciottou, přezdívaném Aspanu, organizuje útoky proti šlechtě, únosy movitých lidí a vraždy těch, kteří porušili posvátnou sicilskou omertu. Zpočátku se Giulliano snaží nic si s mafií nezačínat, ale protože většina sicilských bohatýrů patří pod ochranná křídla dona Croceho, časem se s přáteli Přátel zaplete více, než by chtěl. Výhodu má však Giulliano v tom, že svou kořist dělí na dvě poloviny, z nichž jednu polovinu dává své skupině a druhou rozděluje mezi chudé sicilské obyvatelstvo, které je finančně zužováno jednak římskou vládou a jednak mafií. Díky Turiho velkorysosti si časem vysloužil od lidí titul „Král z Montelepre“. Stále větší potíže mu však dělá jeho úhlavní nepřítel don Croce, kterému Giulliano popravil šest nejlepších mužů. Don Croce se sice zpočátku sicilského hrdiny zastává a ačkoliv ho osobně téměř nezná, bere ho jako svého syna, ale jelikož se Turi čím dál tím více věnuje boji proti mafii, nezbývá donovi nic jiného, než ho nechat zavraždit.  Michael Corleone se mezitím připravuje se svými italskými kolegy na převoz proslulého bandity ze sicilských kopců do svobodné Ameriky, jež se tehdy stala cílem mnoha italských imigrantů. Vše je připraveno, avšak Turi nejdříve nechá převézt svou těhotnou manželku Justinu, aby zjistil, zda je cesta bezpečná. K utajenému útěku Giuliana ze Sicílie mělo dojít ve městě Castelvetrano na západě ostrova. Turi měl dorazit do města brzy ráno, ale ještě večer předtím se sešel na odlehlém místě se svým přítelem Pisciottou, aby se společně rozloučili. Aspanu se ale za poslední rok uchýlil po ochranu dona Croceho a vědomě zrazoval svého přítele. A tak se stalo, že místo přátelského rozhovoru v předvečer odjezdu, zastřelil Pisciotta Turiho. Aby Pisciotto nebyl po zbytek svého života nesnášen celou Sicílií, zařídil don Croce, aby byla vražda svalena na karabiniéry. Pisciottu však don Croce moc nespasil. Byl zavřen do vězení, kde měl být zproštěn všech obvinění. Ve věznici Ucciardone se ale otrávil a vězeňský lékař zařídil, aby otravu nepřežil. Po ohledání pak nalezli v jeho kapse lístek se vzkazem: \"„Tak zemře každý, kdo zradí Giuliana“\". Tak skončila éra největšího sicilského hrdiny od dob slavného Garibaldiho.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sicilián (1984) je román amerického spisovatele Maria Puza. Je napsán na základě skutečného osudu sicilského bandity Salvatora Giuliana. Příběh vychází z neúprosných pravidel mafie a jejích snah o přežití po ničivém úderu Mussoliniho fašistického režimu. Hlavní hrdina Turi Giuliani představuje zákon, nad který se nepostaví ani sicilská mafie a zaujímá tak místo národního hrdiny dané doby.", "tgt_summary": "《西西里人》(英语:The Sicilian)是一本由意大利裔美国作家马里奥·普佐所写的小说。于1984年由兰登书屋出版社负责出版,本书是基于普佐最出名的作品《教父》。本书被视为《教父》的续集。", "id": 340293}
{"src_title": "Messier 38", "tgt_title": "M38", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M38 patří mezi nejjasnější hvězdokupy v souhvězdí Vozky. Nachází se přibližně uprostřed spojnice hvězd Theta Aurigae a Ióta Aurigae, severně od bohatého pole hvězd na pozadí. Je nejsevernější jasnou hvězdokupou ve Vozkovi a je snadno viditelná na celé severní polokouli, ale pozorovatelná je téměř ze všech obydlených oblastí Země.  Hvězdokupa je viditelná i malým triedrem, ve kterém vypadá jako světlá skvrna bočním pohledem stěží rozložitelná. Dalekohledem o průměru 80 mm již se dá snadno rozložit na několik desítek jednotlivých hvězd. S průměrem dalekohledu 120 až 150 mm je možné napočítat další stovku hvězd v mnohonásobných řetězcích, z nichž jedna řada několika desítek hvězd míří ve směru od východu na západ. Dalekohled s průměrem 200 mm může ukázat více než 200 hvězd.  Středně velký dalekohled může 0,5° jižně od M38 ukázat hvězdokupu NGC 1907, která je ovšem mnohem menší a zhuštěnější. Blízko se nachází ještě další vesmírné objekty: například jasné hvězdokupy Messier 36 2° jihovýchodně a Messier 37 6° jihovýchodně a 3° jihozápadně mlhovina IC 405.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Charles Messier tuto hvězdokupu pozoroval 25. září 1764. Popsal její polohu, která je blízko dalších dvou hvězdokup M36 a M37 a hvězdy Sigma Aurigae, která je blízko středu souhvězdí, a zjistil také, že při pohledu dobrým dalekohledem ve hvězdokupě nezůstane žádný náznak mlhoviny. Úplně prvním pozorovatelem a objevitelem hvězdokupy je ovšem Giovanni Batista Hodierna, který ji v roce 1654 ve svém spisu popsal podobně, tedy jako objekt složený z mnoha hvězd, což později zaznamenal i Guillaume Le Gentil.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "M38 leží ve vzdálenosti přibližně 4 200 ly od Země v rameni Persea, které sousedí s ramenem Oriona směrem k okraji Galaxie. Při zdánlivém průměru hvězdokupy 21' je v uvažované vzdálenosti její skutečný průměr 25 ly. Její stáří se odhaduje na 320 milionů let.  Nejjasnějším členem hvězdokupy je žlutý hyperobr s magnitudou 7,9 a spektrálním typem G0, který má absolutní magnitudu -1,5, takže je přibližně 900x jasnější jež Slunce. Další v pořadí je modrý obr typu B5 s magnitudou 9,7. Je možné si všimnout řetězu hvězd, který je mírně jasnější než ostatní členové hvězdokupy a míří od severu na jih. Průměrná hustota uprostřed hvězdokupy se odhaduje na přibližně 7,8 hvězd na krychlový parsec a střední hustota celé hvězdokupy je přibližně 1,11 hvězd na krychlový parsec.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 38 (také M38 nebo NGC 1912) je otevřená hvězdokupa v souhvězdí Vozky s magnitudou 6,4. Objevil ji Giovanni Batista Hodierna v roce 1654. Hvězdokupa je od Země vzdálená okolo 4 200 ly.", "tgt_summary": "M38,也称为NGC 1912,是在御夫座的一个疏散星团。它是在1654年之前被乔瓦尼·巴蒂斯塔·霍迪埃纳,并在1749年再被Le Gentil独立发现。M36和M37也是乔瓦尼·巴蒂斯塔·霍迪埃纳发现的,并且经常与M38相提并论。M38距离地球大约。疏散星团NGC 1907就在它的附近,并且两者可能起源于星系的不同部分,因为一次飞掠的事件而分离出来。", "id": 2766155}
{"src_title": "Messier 30", "tgt_title": "M30", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M30 leží v jihovýchodní části souhvězdí přibližně 3° východně od hvězdy čtvrté magnitudy ζ Capricorni. Za příznivých atmosférických podmínek je možné ji snadno vyhledat i triedrem 10x50, ale vypadá pouze jako kulatý mlhavý objekt, protože triedr nedokáže rozlišit její hvězdy. Dalekohled o průměru 114 mm umožní při větším zvětšení rozeznat několik hvězd a přístroj o průměru 200 mm dokonce několik desítek hvězd.  M30 je možno jednoduše pozorovat z většiny obydlených oblastí Země, protože má dostatečně nízkou jižní deklinaci. Přesto není pozorovatelná v severní Evropě a Kanadě, tedy blízko polárního kruhu a ve střední Evropě zůstává poměrně nízko nad obzorem. Na jižní polokouli je hvězdokupa dobře viditelná vysoko na obloze během jižních zimních nocí a v jižní části tropického pásu je možno ji vidět přímo v zenitu. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od července do listopadu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Hvězdokupu M30 objevil Charles Messier 3. srpna 1764 a popsal ji takto: \"\"Mlhovina objevená blízko hvězdy 41 Kozoroha. V dalekohledu s ohniskovou délkou 3,5 stopy je viditelná pouze obtížně. Je kulatá a neobsahuje hvězdy.\"\" Jednotlivé hvězdy v ní poprvé rozeznal William Herschel v roce 1783 a zařadil ji tak mezi kulové hvězdokupy. Admirál Smyth ji popsal jako slabý bledý bílý objekt elipsovitého vzhledu s řetězem hvězd na severní straně.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Tato hustá hvězdokupa je od Země vzdálená okolo 26 400 světelných let a její zdánlivý průměr je 12'. Ke Slunci se přibližuje rychlostí 184 km/s. V jádru této hvězdokupy jsou hvězdy velmi hustě natěsnané, protože v něm proběhlo gravitační zhroucení, podobně jako u více než dvacítky dalších kulových hvězdokup v Galaxii (např. Messier 15, Messier 62 a Messier 70.  V M30 je známo pouze 12 proměnných hvězd. Nejjasnější červený obr této kupy dosahuje magnitudy 12,1 a průměrná magnituda jejích 25 nejjasnějších hvězd je 14,63.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 30 (také M30 nebo NGC 7099) je kulová hvězdokupa v souhvězdí Kozoroha. Objevil ji Charles Messier 3. srpna 1764. Hvězdokupa je od Země vzdálená okolo 26 400 světelných let a přibližuje se k ní rychlostí 184 km/s.", "tgt_summary": "M30(也称为NGC 7099)是位于南天摩羯座的一个球状星团。它是法国天文学家梅西耶在1764年发现的,但他将它描述为一个没有恒星的圆形星云。在1880年代编辑的NGC天体表则将它描述为\"显著的球形,明亮、巨大,略呈椭圆\"。这个星团使用10×50的双筒望远镜就很容易看见,像是一个朦胧的光斑,直径大约4角秒宽,沿东西方向的轴稍长些。使用口径更大的天文望远镜,可以解析出单颗的恒星,星团的范围扩大到12角秒,致密的核心大约是1角秒。最适合观赏的时间是每年的8月。", "id": 467752}
{"src_title": "Pátek třináctého", "tgt_title": "13號星期五", "src_document": [{"title": "Původ pověry.", "content": "Na Velký pátek byl ukřižován Ježíš Kristus a při Poslední večeři sedělo u stolu třináct lidí a ten třináctý z nich byl Jidáš, který Krista zradil.  Židé považovali třináctku za nešťastnou, protože třináctým písmenem v hebrejské abecedě je písmeno M, což je první písmeno ve slově Mavet, které znamená „smrt“.  Zcela reálný základ má tato pověra v pátku 13. října 1307. Právě tento den začal francouzský král Filip IV. Sličný s pronásledováním a zatýkáním templářů, po kterém následovalo mučení a smrt mnoha z těchto rytířů po celé Evropě a následný zánik řádu. Od tohoto dne následovníci templářů považovali pátek třináctého za ďábelský a nešťastný den.  V některých zemích, například ve Španělsku a Latinské Americe, je za nešťastný den považováno úterý třináctého.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Nejčastěji bývají v průběhu roku jeden nebo dva pátky třináctého. V některých letech jsou tři pátky třináctého. V nepřestupných letech, kdy je pátek třináctého v únoru jej následuje pátek třináctého i v březnu. Každý rok se vyskytuje alespoň jeden pátek třináctého.  Pátek třináctého se vyskytuje v následujících měsících: Tato sekvence uvedená pro roky 2001–2028 se opakuje každých 28 let od roku 1901 do 2099. Pátek třináctého mají všechny měsíce, které začínají nedělí.  Během 400letého cyklu se v gregoriánském kalendáři 13. den v měsíci vyskytuje 4800krát. Rozdělení mezi jednotlivé dny v týdnu je následující:", "section_level": 1}, {"title": "Recese.", "content": "Ve Filadelfii existuje od roku 1936 klub s názvem Pátek 13. („The Friday the 13th Club“). Jeho členové se schází každý pátek 13. a zabývají se potíráním pověry o pátku třináctého, ale i dalších. V České republice existuje od roku 1989 podobné společenství pod názvem „Sekce 13“. Sekce 13 prosazuje pátek třináctého jako šťastný den.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pátek třináctého je v mnoha zemích považován za nešťastný den. Chorobná obava z tohoto data se nazývá \"paraskavedekatriafobie\" nebo též \"friggatriskaidekafobie\" a jedná se o speciální formu fóbie z čísla 13 (triskaidekafobie). V latinskoamerických zemích je spíše rozšířena táž pověra o úterý třináctého \"(trezidavomartiofobia)\".", "tgt_summary": "13号星期五(或黑色星期五)是在西方文化中,对任何月份的首天(1日)是安息日(星期日)(按照这样的推算,13日便是星期五)。13日星期五被认为是西方迷信中不幸的一天。 在公历中,每年至少会有一次发生某一个月的第13日是星期五,在同一年最多可发生三次。在日耳曼语族和罗曼语族国家的文化当中,十三号星期五被迷信者认为是不幸、不吉利的日子。在许多其他的文化当中也可见到类似的迷信,例如在希腊的文化也视「13号星期五」为不吉利的一天。", "id": 1701933}
{"src_title": "Rulandské modré", "tgt_title": "黑比诺", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Réva vinná (\"Vitis vinifera\") odrůda \"Rulandské modré\" je jednodomá dřevitá pnoucí liána dorůstající v kultuře až několika metrů. Kmen tloušťky až několik centimetrů je pokryt světlou borkou, která se loupe v pruzích. Úponky révy jsou středně dlouhé, umožňují této rostlině pnout se po pevných předmětech. Růst je středně bujný s vodorovnými letorosty. Včelka je bělavě světle zelená, silně ochlupená, s růžovými okraji. Vrcholek letorostu je otevřený, zelený až světle zelený, středně silně bíle vlnatě ochmýřený, slabě pigmentovaný antokyaniny, s růžovým až vínově červeným okrajem. Internodia a nodia jsou zelená, na osluněné straně někdy zelená s červenými pruhy, bez ochmýření, pupeny jsou slabě pigmentované antokyaniny. Mladé lístky jsou na obou stranách slabě bíle vlnatě ochmýřené, světle zelené s jemným zlatavě bronzovým odstínem, velmi slabě pigmentované antokyaniny, apikální lístky mají růžové zoubkování. Jednoleté réví je poměrně tenké, eliptického průřezu, rýhované, červenavě hnědé až tmavě hnědé, v uzlech s fialovým odstínem. Zimní pupeny jsou malé a tupé.  List je malý až středně velký, tvar čepele je okrouhlý, třílaločnatý s mělkými horními bočními výkroji, které jsou otevřené, s oblým dnem, zřídka pětilaločnatý. Vrchní strana čepele listu je středně až silně puchýřnatá, lehce vrásčitá, spodní je hladká, jemně plstnatě ochmýřená. Řapíkový výkroj je lyrovitý, většinou otevřený, někdy mírně překrytý, s ostrým dnem, řapík listu je středně dlouhý, stejně dlouhý či delší, než medián listu, narůžovělý až zelenofialový, žilnatina listu je víceméně bez pigmentace antokyaniny. Podzimní barva listu je žlutá s vínově červenými skvrnami až vínově červená.  Oboupohlavní pětičetné květy v hroznovitých květenstvích jsou žlutozelené, samosprašné. Plodem je malá až středně velká (14-16 mm, 1-1,3 g), kulatá až vejčitá bobule, která je průměrně voskově ojíněná, modrofialová až modročerná, slupka je tenká, dužnina je bez zbarvení, řídká, plné chuti, s 2-3 semeny. Semeno je středně velké, kulovité až hruškovité, zobáček je krátký. Bobule jsou jednotné barvy a velikosti, jejich stopečky jsou krátké a obtížně oddělitelné. Hrozen je malý až středně velký (7-12 x 5-8 cm, 66-120 g), krátce válcovitý, hustý a velmi kompaktní, zřídka s křidélky, s krátkou (do 4 cm), silnou a pevnou, průměrně lignifikovanou stopkou.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "\"Rulandské modré\" je starobylá francouzská moštová odrůda vinné révy (\"Vitis vinifera\"). Hypotéza, že je spontánním křížencem odrůd \"Mlynářka\" (\"Pinot Meunier\") a \"Tramín červený\" je, zdá se být, překonán výsledky novější studie, podle které je naopak \"Mlynářka\" pozdější mutací odrůdy \"Rulandské modré\". Z výsledků genové analýzy (Carole P. Meredith, University of California, Davis, 90. léta 20. století) vyplývá, že \"Rulandské modré\" je v přímé příbuzenské linii s divokou révou \"Vitis vinifera\", která ve Francii volně rostla ještě koncem 19. století. Tato analýza také potvrdila zásadní rozdíl mezi odrůdou \"Rulandské modré\" a odrůdami z jihu Francie, které se z velké části dostaly do Francie s řeckými osadníky.  Původní vlastí odrůdy je pravděpodobně francouzské Burgundsko. Odrůdu zde pěstovali patrně již Římané, v díle „De re rustica“ popisuje Columella (1. stol. po Kr.) odrůdu, která se dá považovat za dnešní \"Rulandské modré\". Záznamy o existenci odrůdy jsou doloženy již ve 4. století v Burgundsku, v 7. století v Porýní a v 9. století v okolí Bodamského jezera, kam ji mimochodem nechal převézt Karel Veliký roku 881. Zmínka o odrůdách skupiny \"Pinot\" je i v díle básníka Eustache Deschampse (okolo roku 1300). Z odrůdy RM se vyráběla vynikající červená vína, která Burgundsko proslavila.  V současné době tvoří odrůda kromě Burgundska základ také další velké francouzské vinařské oblasti, a to Champagne, je totiž jednou ze tří odrůd, povolených k výrobě světoznámých šampaňských vín. Pěstuje se ale i v jiných oblastech Francie, například v Alsasku tvoří téměř 8 % veškeré plochy vinic. Roku 2007 byla odrůda ve Francii vysazena na 29 576 hektarech vinic, registrováno je zde 43 klonů.  Z Francie odrůda pronikla do Německa, zejména do jihozápadní oblasti Bádensko-Württembersko. V Německu byla roku 2007 pěstována na 11.820 ha. Z celkové osázené plochy vinic tvoří v Německu rulandské modré téměř 11 %. Odrůda je pěstována v podstatě po celém světě, roku 2005 byla vysazena na cca 60.000 hektarech vinic. Najdeme ji například na Novém Zélandu (4.650 ha roku 2007), v USA (pouze v Kalifornii na 13.350 ha roku 2008), v Austrálii (4.392 ha roku 2007), v Jihoafrické republice (648 ha roku 2007), v Chile (1.382 ha roku 2006), v Itálii (3.538 ha roku 2007), ve Švýcarsku (4.430 ha roku 2007), v Rakousku (na 409 ha roku 2007) atd.  Do Čech dal odrůdu přivézt císař Karel IV. z Francie. Traduje se, že první sazenice věnoval nákladníkům (majitelům) hor viničních v Mělníku za pomoc při potírání lapků na řece Labi. Jeden z mělnických měšťanů povolal vinaře i s rodinami z Burgundska, aby zavedli pěstování odrůdy v Mělníku tak, jak se pěstoval v Burgundsku. Na jedné z mělnických vinic byl do kamene opěrné terasy vytesán nápis \"Chambertin 1348\", tedy letopočet a místo, odkud byla réva do Čech dovezena.  Roku 1935 činil podíl odrůdy \"Rulandské modré\" 36 % z celkové plochy vinic ČR. V roce 1994 to bylo již pouze 0,8 % plochy, v roce 2010 pak 4,2 %, roku 2004 u nás byla pěstována na 717 hektarech. Průměrný věk porostů roku 2010 činil 11 let. Po roce 2000 se hojně vysazovala a v současnosti je v Čechách vysazena na Mělnicku, nadprůměrně v litoměřické podoblasti v okolí Mostu, na Moravě pak v okolí Bzence a Mutěnic. Na Slovensku je hojně pěstována v Nitranské oblasti (Topoľčianky), tvoří zde asi 1 % plochy vinic. Ve Státní odrůdové knize České republiky byla odrůda zapsána od roku 1941 do roku 1993 pod názvem \"Burgundské modré\", od roku 1993 je zapsána pod názvem \"Rulandské modré\". Název \"Burgundské modré\" se musel změnit na základě rozhodnutí soudu v Haagu vycházejícího z mezinárodní Lisabonské dohody na ochranu označení původu a tehdejšího nesouhlasu vinařské veřejnosti s daleko vhodnějším názvem \"Pinot Noir\", který má odrůda v celém vinařském světě. Udržovateli odrůdy u nás jsou Ampelos-Šlechtitelská stanice vinařská Znojmo, Ing. Alois Tománek, Ing. Miloš Michlovský, Šlechtitelská stanice vinařská Polešovice a ŠSV Velké Pavlovice.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Označení tří členů skupiny odrůd \"Pinot\" názvem „Rulandské“ je paradoxní. Název „Rulandské“ původně vycházel z německého názvu odrůdy \"Pinot Gris\", tedy „Ruländer“. O rozšíření odrůdy \"Pinot Gris\" v Německu se totiž zasloužil Johann Seger Ruland ze Speyeru. Ale neexistuje žádný důvod k pojmenování dalších dvou burgundských odrůd jménem tohoto obchodníka. Český název Rulandské pro celou skupinu burgundských odrůd se tak stal světovou raritou. V České republice je povoleno uvádět na etiketě vín odrůdy \"Rulandské modré\" i název \"Pinot Noir\".  Mezinárodní název skupiny „Pinot“ vychází z francouzského slova „pin“, v překladu „pinie, borovice“. Hrozen odrůd této skupiny je totiž poměrně malý a velmi kompaktní, svým vzhledem opravdu může připomínat ještě uzavřenou šišku borovice pinie. Přídomek „noir“, tedy česky \"černý\", označuje ve Francii obecně modré odrůdy.  Další, lokálně používaná synonyma odrůdy \"Rulandské modré\" jsou : \"Пино нуар, Пино фран, Пино чёрный, Шпачок, Блау Бургундер, Пино негру, Округла ранка, Пино черен\" (vše Rusko), \"Aprofekete, Arbst, A. Blau, A. Blauer, Assmannshäuser, Auvergnat, Auvernas, A. Rouge, Auvernat\" (Orléans), \"A. Noir, Auxerra, Berligout, Black Burgundy, B. Morillon, Blauburgunder, Blauer... Arbst\" (mylně), \"Augustiner, Burgunder, Claevner, Clevner\" (Bádensko), \"Klaevner, Klevner\" (Bádensko), \"Nürnberger, Rischling, Spätburgunder, Sylvaner\" (mylně)..., \"Bodenseetraube, Böhmischer, Bon Plant, Borgogna Nera, B. Nero, B. Rosso, Bourguignon\" (Auvergne), \"B. Noir\" (Beaujolais), \"Bruenläubler, Burgunda, Burgundac Crni, B. C. Pozni, Burgunder Blauer, Burgundi Crni\" (Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko), \"B. Mic\" (Rumunsko), \"Burgundské Modré, Cerna Okrugta Banka, C. Ranka, Chambertin\" (mylně), \"Champagner, Cherna, Chiavenase, Chiavenna, Chpatchok, Clävner\" (Bodamské jezero), \"C. Blau, Clavensis, Clevner, Cortaillod\" (Švýcarsko), \"Derice Auvernas Noir, Dickblau, Echter Schwarzblauer Klevner, Elsässer Rot, E. Roth, Fin Noir, F. N. de Toulon, F. Plant Doré, Formentin Noir, Franc Noiren, F. Noirien, F. Pineau, F. Pinot, François Noir, Frischschwarzer, Frühblaue, Frühblauer, Frühschwarzer, Gamais, Genetin de Saint Menin, Gribalet Noir, Große Frühschwarze, Gut Blau, Gutblau, Karapino, Kék Kisburgundi, Kisburgundi Kék, Klävner, Klebroth, Klebrott, Kleinroth, Klevinger, Klevner, K. Kék, Klevner Schwarzblau, Langedet, Maehrchen, Malterdinger, M. Marillon, Marillon Noir, Massoutel, Maurillon, Mensois, Modra Klevanjka, Möhrchen, Mohrenkönigin, Mor Burgunder, Moreote Noir, Morillon, M. Noir, Nagyburgundi, Neyran, Neyron Petit, Noble\" (Touraine), \"N. Joué, Noir de Franconier, N. de Versitch, N. Menu, Noiried, Noirien\" (Jura, Burgundsko), \"N. Ternent, Noirin, Noirun, Okrugla Ranka, Ordinärer Blauer, O. Rother, Orléans, Petit Bourguignon, P. Noir, P. Noirin, P. Plant Doré\" (Champagne), \"P. Vérot, Pignol, Pignola\" (Itálie), \"Pignolet, Pignoliga, Pignolo, Pimbart, Pineau, P. de Bourgogne, P. de Chambertin, P. de Gevrey, P. Franc, P. Noir, Pino Ceren, P. Cernii, P. Corni, P. Cornij, P. Go, P. Nero, Pinot..., Clevner, d'Ay, de Chambertin, de Fleury, de Gevrey, de Migraine, Droit, Fin\" (Francie), \"Franc Noir, Go, Mare, Mariafeld, Negre, Negru, Nera, Nero, Noir, Salvagnin\" (Chile), \"Tinto..., Plant à Bon Vin, P. de Cumières, P. de la Dôle Noir, P. de Saint Martin, P. Doré, P. Fin, P. Médaillé, P. Noble, Raisin de Bourgogne, Raucy, R. Mâle, Roter Assmannshäuser, R. Burgunder, Rother Assmannshäuser, R. Burgunder, Roučí Modré, Rouget, Savagnin, S. Noir\" (Francie), \"Samoireau, Samoreau, Samtrot, Saumensois, Saumoireau, Savagnin Noir, Schurzir Riesling, Schwartz Klevner, S. Träuble, Schwarzblauer Klevner, Schwarzer Assmannshäuser, S. Burgunder, S. Klävner, S. Klevner, S. Riesling, S. Süßling, Schwarzklävner, Sevagnin Noir, Shpachok, Small Black Cluster\" (Anglie), \"Spacok, Spätburgunder, Später Burgunder, Spätes Möhrchen, Süßedel, Süßling, Süßrot, Süßschwarz, Talvagnère Rouge, Talvagnues Rouges, Ternent, Thalrother, Tinto, Traminer Blau, T. Schwarz, Vert Doré, Vrai Auvernas, Waltertinger\".", "section_level": 1}, {"title": "Mutace a klony odrůdy.", "content": "\"Rulandské modré\" je odrůda s velkým sklonem k mutacím. Vedle velkého množství registrovaných klonů této odrůdy existuje dnes již celá řada odrůd, které vznikly jako mutace RM. Patří sem odrůdy \"Pinot Blanc\", \"Pinot Gris\", \"Pinot Précoce Noir\", \"Pinot Meunier\", \"Pinot Liébault\", \"Blauer Arbst\", ale i další, burgundské odrůdy \"Pinot Teinturier\" a \"Pinot Tête de Nègre\".  Do skupiny odrůd \"Pinot\" je pro zajímavost řazena i v Německu roku 1928 nalezená mutace odrůdy \"Pinot Meunier\" s názvem \"Samtrot\".  Roku 2007 zveřejnili francouzští vědci v časopise „Nature“ že odrůda \"Rulandské modré\" je první odrůdou révy na světě, jejíž genom byl plně sekvenován (přečten, rozluštěn).", "section_level": 1}, {"title": "Kříženci odrůdy.", "content": "Na základě genetické analýzy, provedené roku 1998 na 322 odrůdách vinné révy, bylo zjištěno, že spontánním křížením odrůdy \"Pinot Noir\" a \"Gouais blanc\" (\"Heunisch\") vznikly odrůdy \"Aligoté\", \"Aubin Vert\", \"Auxerrois\", \"Bachet Noir\", \"Beaunoir\", \"Chardonnay\", \"Dameron\", \"Franc Noir de la Haute Saône\", \"Gamay Blanc Gloriod\", \"Gamay\", \"Knipperlé\", \"Melon de Bourgogne\", \"Peurion\", \"Romorantin\", \"Roublot\" či \"Sacy\".  Vedle spontánních křížení vznikly ve 20. století i mnohá cílená novokřížení, ve kterých byla jedním z rodičů odrůda \"Pinot Noir\", snad nejúspěšnější z nich je roku 1925 vyšlechtěná odrůda \"Pinotage\", druhým partnerem při šlechtění zde byla jihofrancouzská odrůda \"Cinsault\".", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Réví vyzrává na 85-90 %, plodnost dřeva je 60-90 %, průměrný počet hroznů na výhon 0,9, na plodonosný 1,4-1,9. Ve vlhkých a uléhavých půdách trpí chlorózou. Poměrně dobře vzdoruje zimním mrazům. Na jarní mrazy je citlivější, neboť raněji raší. Použití podnože SO-4 urychluje dozrávání hroznů, dále jsou vhodné podnože T 5C, 125 AA a K 5BB. Lze využít většinu způsobů vedení. Zvláště vhodné je vysoké vedení se širokými spony a dlouhým řezem. Vyžaduje, aby se vytvořila zásoba starého dřeva, což podmiňuje snížení opadávání květů. Zatížení keřů má činit 10-12 oček na m2. Klonovou selekcí se zvýšily výnosy, dnes se pohybují kolem 10t/ha (7-11 t/ha). Cukernatost obvykle přesahuje 20° NM (19-24), obsah kyselin bývá 8 až 12 g/l.", "section_level": 1}, {"title": "Fenologie.", "content": "Středně pozdní odrůda. Vegetační cyklus trvá 141-151 dní při sumě aktivních teplot (SAT) 2670-2800 °C. Doba rašení oček i kvetení je středně raná, raší ve 2. dekádě dubna, kvete v 1. až 2. dekádě června. Zaměkání bobulí začíná v 1. dekádě srpna, sklizňová zralost nastává koncem září až v první polovině října.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Odrůda je středně odolná proti plísni révové (\"Plasmopara viticola\"), o něco lépe odolává padlí révovému (\"Uncinula necator\"). Za vlhkého počasí v době dozrávání je citlivá na plíseň šedá (\"Botrytis cinerea\"), hrozny jsou totiž husté a vnitřní bobule často praskají. Je vyhledávána obaleči. Z virových chorob je napadána hlavně svinutkou. Květy vlivem chladného počasí a také u keřů, napadených svinutkou, opadávají.", "section_level": 2}, {"title": "Poloha a půdy.", "content": "Má na polohu vysoké nároky. Nejlepší jsou mírné, jižní, svahovité pozemky s dostatkem slunka. Není vhodná do podřadných svahovitých a rovinatých poloh. Půdy vyžaduje dostatečně hluboké, kypré, vododržné, teplé a záhřevné, vhodné jsou zejména křídové, dále lehčí štěrkovité a hlinitopísčité. Na těžkých půdách dobře rodí, ale vína jsou málo barevná.", "section_level": 2}, {"title": "Víno.", "content": "Vína RM mívají různý charakter podle oblastí pěstování, ale i podle toho, jak s nimi vinař zachází. Ohromují svou plností, která se zráním zvyšuje. Velmi dobře se hodí k dlouhodobé archivaci. Z odrůdy se ale nedělají jen vína červená. V některých oblastech jsou oblíbená vína růžová, buď pouze odrůdová, nebo ve směsi s odrůdou \"Rulandské šedé\" („Badisch Rotgold“).  Slupka bobulí RM obsahuje nižší obsah antokyaninového barviva a proto se lisováním celých hroznů snadno získají bezbarvá vína - klarety, která jsou součástí základu směsi pro výrobu francouzských klasických šumivých vín Champagne. Směs obsahuje obvykle vína ze dvou až tří ročníků odrůd \"Chardonnay\", \"Rulandské modré\" a \"Mlynářka\" (\"Pinot Meunier\"). Chardonnay dodává směsi jemnost a delikátnost, RM vytváří mohutnost a bohatost dojmu a obohacuje konečný dojem a Pinot Meunier podporuje rychlejší zrání směsi a dráždí chuťové pohárky ušlechtilou kyselinou. Ve vůni se objevuje příznačná jemná „mýdlovinka“ a lákavá svěžest.  Typická vína RM jsou bledě rubínová až cihlově červená, s oranžovým až nazlátlým okrajem u sklenky, ve vůni jsou ovocné, hořkomandlové a kořenité tóny, chuť je plná, víno má nízký obsah kyselin, velmi jemné třísloviny a hebkost při klouzání po jazyku. Ve vůni a chuti můžeme hledat ostružiny, maliny, jahody, švestky, cassis, banány, černé třešně, brusinky, kdoule, hloh, vřes, pivoňky, jasmín, mátu, fialky, ve vyzrálých kůži, kouř hořícího dřeva, tlející listí, datle, fíky, sušené švestky, povidla, jahodový džem, moruše, hořké mandle, hořkou čokoládu, kakao, kávu, hřebíček, ale i zvěřinu a lanýže, jód, mořskou sůl a oříšky, v úpravě barrique se přidává smetanově-vanilkový rozměr. Barikování vín RM však není vždy příliš vhodné, může výrazně pozměnit typický a žádaný odrůdový charakter. Kvalitu a odrůdový charakter získává víno spíše zráním ve starých dubových sudech a delším ležením na láhvi.  Při odpovídajícím zatížení keře poskytuje RM pravidelně hrozny pro přívlastková vína, v lepších ročnících i pro vína s přívlastkem výběr z hroznů a výběr z bobulí. Taková vína se v celosvětovém měřítku považují za velmi kvalitní a cenná.", "section_level": 1}, {"title": "Stolování.", "content": "Vyzrálá červená vína „Rulandy modré“ se podávají v širokých „břichatých“ pohárech a platí pro ně pravidlo, které říká, že čím starší víno je, tím objemnější pohár zvolíme, pohár se plní pouze do pětiny až čtvrtiny celkového objemu, aby se široká hladina vína mohla dobře provzdušnit. Archívní vína lze podávat bez pokrmů, k tichému obdivu jejich vůní a skladby a k meditování s přáteli. Mladší vína se při stolování předkládají k pečeným masům, jemným úpravám zvěřiny i jiných tmavých mas, pernaté zvěři, nadívané drůbeži a doporučují se rovněž k pokrmům z hub a k mnoha druhům sýrů. Jsou skvělá také k delšímu posezení s malým zákuskem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rulandské modré (zkr. RM, mezinárodně používaný název \"Pinot Noir\") je starobylá, středně pozdní moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), pocházející pravděpodobně z oblasti Burgundska. Odrůda je tradičně používána k výrobě červených a růžových vín, ale je též jednou ze tří odrůd povolených k výrobě francouzských klasických šumivých vín v oblasti Champagne.", "tgt_summary": "黑比诺(法文:'或简称')欧亚种,亦称黑皮诺、黑品乐,是用来酿造红葡萄酒的一个葡萄品种,当然也可用于酿造香槟、起泡酒等。法国勃艮第酿造的黑比诺是世界上均价最高的葡萄酒。著名的DRC罗曼尼康帝也是用黑比诺酿造。", "id": 1579647}
{"src_title": "Raimond z Poitiers", "tgt_title": "普瓦捷的雷蒙", "src_document": [{"title": "Převzetí kontroly nad Antiochií.", "content": "Když v bitvě s Turky padl mladý antiochijský kníže Bohemund II. z Antiochie, syn zakladatele státu Bohemunda z Tarentu, převzala vládu energická kněžna vdova Alice, dcera jeruzalémského krále Balduina II. Kněžna tvrdě potlačila pokus normanských rytířů o převzetí kontroly nad Antiochií a prohlásila se samovládkyní. Nový jeruzalémský král Fulko z Anjou se rozhodl zjednat pořádek, porazil kněžniny síly a rozhodl se vnutit Alici ženicha. Místo antiochijského knížete poté nabídl Raimondu z Poitiers, který nabídku přijal. Prošel v přestrojení Itálií, Byzancí, až se tajně dostal do Jeruzaléma. Fulko s Raimondem poté vymysleli lest, když král za Raimonda provdal Alicinu malou dceru Konstancii, čímž její matku zbavil moci i dalších nároků na antiochijský trůn, neboť moc nyní spočívala na Konstancii a tím pádem i na Raimondovi, který byl čtyřikrát starší, než jeho nevěsta. Manželství dostalo požehnání od antiochijského patriarchy, ale ne od Raimondovy tchyně Alice, neboť ta žila v přesvědčení, že Raimond coby ženich, je určen pro ni. V prvních letech Raimondovy a Konstanciiny vlády bylo Antiochijské knížectví ve sporu s byzantským císařem Janem II., který přitáhl do oblasti Kilíkie, jejíž jižní část dobyl od arménského krále Lea II. a začal si nárokovat i vládu nad Antiochií. Když vůdcové první křížové výpravy procházeli Konstantinopolí, odpřisáhli tehdejšímu císaři Alexiovi I., že veškerá území, která dobudou na východě předají pod lenní svrchovanost Byzance. Frankové však přísahu nedodrželi a počínali si v křižáckých státech jako suverénní vládci. Alexiův syn Jan II. proto přišel s byzantskou armádou do Sýrie uplatňovat svá práva a antiochijskému knížeti připomenout jeho závazky. Raimond byl donucen složit císaři lenní hold a zavázal se platit obvyklý lenní tribut. Císař se zase zavázal chránit území Antiochijského knížectví před muslimskými státy. Následně císař s Raimondem roku 1138 vytáhl vytáhl na turecké mocenské centrum Aleppo. Když však útočníci spatřili mohutné hradby Aleppa, které bylo plně obsazené Núr ad-Dínovou posádkou, rozhodli se vytáhnout na nedaleké město Šajzar. Raimond však s útokem váhal, neboť se obával, že v případě dobytí Šajzaru a dalších území na východě jej císař vyžene z Antiochie, kde dosadí svého místodržícího a odškodní nejistým, nově dobytým územím. Císař si toho všiml a pochyboval o loajalitě křižáků. Nakonec znechuceně ukončil obléhání a vrátil se do Konstantinopole. Raimond se odebral do Antiochie.", "section_level": 1}, {"title": "Mocenské zápasy.", "content": "Poté následoval spor mezi knížetem Raimondem a antiochijským patriarchou. Raimond byl roztrpčený, protože byl kvůli svému slibu věrnosti z roku 1135 nucen patriarchovi platit tribut. Ale roku 1139 kníže triumfoval a patriarcha byl z úřadu sesazen. O tři roky později se císař Jan II. do Sýrie vrátil, ale Raimond se odmítl nyní znát ke svému poddanství vůči císaři. Jan II., ačkoliv se vypořádal se sousedními Armény, byl neschopný vůči Raimondovi cokoliv podniknout. Když však Raimond požadoval od Janova nástupce na byzantský trůn Manuela podsoupení některých měst v arménské Kilíkii, došlo k boji. Řekové boj vyhráli a císař Manuel Raimonda donutil k ponižující návštěvě Konstantinopole, během které Raimond obnovil svou přísahu lenní závislosti a souhlasil s dosazením řeckého ortodoxního patriarchy do Antiochie. V roce 1148 do Antiochie dorazila druhá křížová výprava v čele s římsko-německým králem Konrádem III. a francouzským králem Ludvíkem VII. S ním dorazila také jeho žena a Raimondova neteř Eleonora Akvitánská. Raimond se snažil Ludvíka přesvědčit, aby mu pomohl dobýt muslimské centrum Aleppo a ztracená území na východ od řeky Orontes. Ludvík však váhal a spíše s nelibostí sledoval, jak si jeho žena Eleonora rozumí se svým strýcem. Francouzský král se nakonec rozhodl táhnout do Jeruzaléma, ale Eleonora odmítla jít s ním. Ludvík ji musel odvést s sebou násilím, čímž se navždy rozkmotřil s antiochijským knížetem.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Poté, co roku 1148 druhá křížová výprava skončila nezdarem, rozhodl se sultán Núr ad-Dín zaútočit na oslabené křižácké státy. Na jaře 1149 sultán vytáhl proti Antiochijskému knížectví. Muslimské síly čítaly až 6 000 jezdců. Raimond měl k dispozici kolem 1 000 pěších vojáků, avšak existují rozpory, kolik mohl postavit do boje rytířů na koních, mohlo to být 400 až dokonce 4 000 Kromě toho se s křižáky spojila mocná muslimská sekta Assassínů.  Raimond z Poitiers zpočátku využil momentu překvapení a Núr ad-Dína zahnal na útěk. Sultán, který neměl přesné informace o počtu protivníka, však brzy skutečnost prohlédl, obrátil a přešel do protiútoku. Raimond se dopustil taktické chyby, když nařídil na noc rozbít tábor na holém prostranství v soutěsce u Fons Murez. Núr ad-Dín jej v noci obklíčil a ráno kníže poznal, jakou předchozího večera udělal chybu. Jedinou jeho nadějí bylo probít se z obklíčení, ale byl ve velké nevýhodě. Jeho rytíři museli útočit do kopce a proti přesile. Všichni Raimondovi vojáci byli muslimy pobiti a padl i sám Raimond. Mrtvému knížeti nechal Núr ad-Dín uříznout hlavu a poslal ji ve stříbrné skříňce Abbásovskému chalífovi do Bagdádu, kde rozšířila po Bohemundu II. jeho sbírku o další exemplář hlavy antiochijského knížete.", "section_level": 1}], "src_summary": "Raimond z Poitiers, psán též Raymond či Raimund (francouzsky, narozen někdy kolem roku 1108 – 29. června 1149) byl francouzský šlechtic a v letech 1136–1149 knížetem z Antiochie (jako kníže Raimond I.). Byl synem akvitánského vévody Viléma IX., zvaného \"trubadúr\" a hraběnky z Toulouse Filipy. Raimond z Poitiers padl v bitvě u Fons Murez, kde se křižáci nechali v noci obklíčit a sultán Núr ad-Dín antiochijskou armádu zcela zničil.", "tgt_summary": "普瓦捷的雷蒙(约1099年-1149年6月)为阿基坦公爵威廉九世之子,1136年4月雷蒙抵达安条克并与时年9岁的安条克公国女继承人安条克的康斯坦斯结婚,成为和妻子共治的安条克亲王。", "id": 899580}
{"src_title": "Vysvědčení", "tgt_title": "學校成績表", "src_document": [{"title": "Školní vysvědčení.", "content": "Školní vysvědčení je potvrzení o výsledcích vzdělávání ve škole, které se vydává žákům základních a středních škol dvakrát do roka, zpravidla poslední lednový pracovní den (tzv. \"pololetní vysvědčení\") a poslední červnový pracovní den. Podle školského zákona se výsledky v jednotlivých předmětech hodnotí slovně nebo klasifikačním stupněm (hovorově známkou).  V běžné řeči se slovem vysvědčení označují i jiná potvrzení o výsledcích vzdělávání, jako je výstupní hodnocení v posledním roce povinné školní docházky, vysvědčení o závěrečné zkoušce na střední škole, o maturitní zkoušce („maturitní vysvědčení“) a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace v České a Slovenské republice.", "content": "Pro číselné hodnocení (klasifikaci) výsledků školního vzdělávání se v České a Slovenské republice užívá pěti stupňů:  1 = výborný 2 = chvalitebný 3 = dobrý 4 = dostatečný 5 = nedostatečný", "section_level": 1}, {"title": "Historie vysvědčení.", "content": "Historie vysvědčení na našem území sahá do roku 1774, kdy byl zaveden Všeobecný školní řád císařovnou Marií Terezií. Kvůli povinné školní docházce bylo také potřeba zavést systém hodnocení prospěchu žáků. Vysvědčení se nevydávalo ve formě, jakou známe dnes. Udělovalo se až na konci školní docházky (14 let). Na přelomu 19. a 20. století byly známy 3 druhy vysvědčení:  Žáci byli v průběhu roku klasifikováni tzv. \"školní zprávou\". V ní byly uvedeny známky. Rodiče stvrzovali podpisem, že zprávu četli.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace v zahraničí.", "content": "Stejný způsob klasifikace jako Česko a Slovensko užívá také Rakousko  Pětistupňovou klasifikaci s obráceným pořadím známek (5 = výborný) užívá Maďarsko, Chorvatsko, Slovinsko, Bosna, Srbsko, Severní Makedonie, Turecko, Rusko, Portugalsko, Estonsko, na odborných školách také Finsko.  Čtyřstupňovou klasifikaci, kde nejlepší známkou je 5 se užívá na vysokých školách v Polsku.  Šestistupňovou klasifikaci, kde nejlepší známkou je 1, užívá Německo.  Obrácenou šestistupňovou klasifikaci (nejlepší známka je 6) užívá Bulharsko, Polsko a Švýcarsko.  Desetistupňovou klasifikaci, kde nejlepší známka je 10, užívá Belgie, Brazílie, Finsko, Francie, Itálie, Litva, Mexiko, Nizozemsko, Rumunsko, Řecko, Španělsko. V Belgii a ve Francii se někdy užívá i dvacetistupňová klasifikace (nejlepší známka je 20).  Ve Velké Británii, v Kanadě a v USA se nejčastěji klasifikuje písmeny, přičemž nejlepší známka je A (resp. A*, A+), nejhorší D (případně i E, F, G, U).", "section_level": 1}], "src_summary": "Vysvědčení (kalk z něm. \"Zeugnis\") je úřední listina, potvrzující nějakou významnou skutečnost. V současné době se užívá hlavně pro školní vysvědčení, v jiných souvislostech je nahradilo slovo potvrzení.", "tgt_summary": "学校成绩表的用途是评定学生在各主科(语文,数学,科学等等)以及其他术科能力表现的指标,香港的学校多数分为两个学期,每个学期举行至少一次考试及多次的测验,老师会把学生的成绩登记,按名次排列先后次序,制成成绩表,在小学及中学的家长日,老师会把成绩表派发给学生的家长,让家长了解子女各方面的学习表现。 学校成绩表对于学生是决定他们未来的一份重要的文件。", "id": 962080}
{"src_title": "Korsuň-ševčenkovská operace", "tgt_title": "科爾遜-契爾卡塞攻勢", "src_document": [{"title": "Účast československých vojáků.", "content": "Po účasti v Žytomyrsko-berdyčevské operaci byla 1. československá samostatná brigáda nasazena i do dalších bojů na pravobřežní Ukrajině. Dne 17. ledna 1944 zaujala pozice nedaleko osady Ostrožany, kterou držely německé jednotky. Čs. vojáci zaujali obranu, aby zabránili Němcům proniknout přes řeku Horní Tikič. Začaly probíhat přestřelky a 19. ledna čs. vojáci podnikli útok do Ostrožan, odkud však byli po německém tankovém protiútoku vytlačeni. 21. ledna byla čs. jednotka terčem německých leteckých a dělostřeleckých útoků. O den později se Němci po mohutném bombardování pokoušeli silným útokem tanků a pěchoty, vedeným z Ostrožan, prorazit k Žaškovu a otevřít si tak cestu k jednotkám v kosruň-ševčenkovském výběžku. Po urputném boji však čs. vojáci útok odrazili a způsobili nepříteli značné ztráty. Navíc se podařilo čs. vojákům zjistit německé cíle a ve 23 hodin byl proti Němcům podniknut palebný přepad. Boje pokračovaly i další den a ženisté se pokoušeli vyhodit do vzduchu ostrožanský most, což se však nezdařilo. 23. ledna došlo k zvláštní události, když na čs. jednotky nalétávaly německé bombardéry. Jeden z čs. radistů, který uměl dokonale německy, se napojil na rádiovou frekvenci německých letadel, které navedl na přední okraj německé obrany. Odhozenými pumami byly způsobeny nejen ztráty v řadách německých vojsk, ale zničen byl i most, o který se několik dnů urputně bojovalo. 1. československá brigáda dostala za těchto okolností rozkaz předat svá postavení 232. střelecké divizi Rudé armády a přesunout se na jihozápad, kde měla zaujmout obranná postavení. Zásluhou čs. samostatné brigády je, že splněním obranných úkolů přispěla k udržení vnější fronty obkličovacího kruhu, v němž zůstalo velké množství německých vojáků.  1. československá samostatná brigáda při Kosruň-ševčenkovské operaci vyřadila zhruba 1000 německých vojáků, zničila 3 letadla, 20 tanků, 5 útočných děl, 20 kulometných stanovišť a 50 automobilů. Sama utrpěla ztráty 46 padlých, 104 raněných a 10 nezvěstných. Přišla o 1 tank, 1 obrněné auto, 6 nákladních aut, 1 osobní auto, 1 houfnici a několik kusů lehkých zbraní.", "section_level": 1}, {"title": "Německé jednotky Skupiny armád Jih (stav k 25. 12. 1943).", "content": "Skupina armád Jih – Erich von Manstein", "section_level": 1}, {"title": "Sovětské jednotky v Korsuň–Ševčenkovské operaci (stav ke konci roku 1943).", "content": "1. ukrajinský front – Nikolaj Fjodorovič Vatutin 2. ukrajinský front – Ivan Stěpanovič Koněv", "section_level": 1}], "src_summary": "Korsuň–ševčenkovská operace (24. ledna – 17. února 1944) byla rozsáhlá obkličovací operace Rudé armády proti německým vojskům na střední Ukrajině za 2. světové války.", "tgt_summary": "科尔逊-契尔卡塞战役(Battle of the Korsun-Cherkassy)是德国与苏联于1944年1月24日至2月16日发生的一系列战斗,作战序列单位分别是德国南方集团军及苏联乌克兰第1方面军及乌克兰第2方面军。", "id": 2560501}
{"src_title": "Termín", "tgt_title": "术语", "src_document": [{"title": "Tvoření termínů.", "content": "Dobře utvořený termín by měl co nejlépe splňovat následující požadavky:", "section_level": 1}, {"title": "Termíny v běžném jazyce.", "content": "Některé termíny se postupně stávají součástí běžné mluvy. Slova jako \"afekt, amok, hysterie\" byla původně psychologickými, respektive psychiatrickými termíny, postupně se jejich význam zobecnil a stala se (vedle svého původního významu, např. amok – vražedné šílenství, zejména u Malajců) také hovorovými výrazy (tj. i netermíny).  Možný je také opačný proces, kdy určitý vědní obor vytvoří pro běžně užívaný výraz přesnou definici, a slovo se tak stane termínem. Například výraz \"sen\" byl z běžného jazyka převzat do psychologie.  V obou případech pak snadno dochází k tomu, že termín má ve svém oboru odlišný význam než v běžné mluvě. Například slovo \"voda\" jako chemický termín označuje určitou konkrétní sloučeninu, zatímco v původním (základním) významu označuje různé směsi na bázi této sloučeniny, které se vyskytují v reálné přírodě. Ještě markantnější je tento rozdíl u výrazu \"čistá voda\", jímž se v chemii rozumí spíše ideální sloučenina, jíž se blíží například destilovaná voda, zatímco v obecném jazyce se tím míní v první řadě voda průzračná, bez (ať už viditelných nebo ne) příměsí.  Není také výjimkou, pokud k danému termínu existuje synonymní výraz z běžné mluvy, např.: \"grafém – písmeno, prvosenka – petrklíč, vodič – drát\" apod.  Někdy se ostře rozlišují termíny jako spisovné výrazy a slang jako výrazy nespisovné. Toto rozdělení lze ovšem považovat za umělé, protože termín má být jako výraz výstižný především pro oborového pracovníka bez ohledu na spisovnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Termín, odborný název, technický termín, terminus technicus jsou výrazy označující jazykový výraz (slovo nebo sousloví), který má v určitém oboru, řemesle či povolání specifický, ostře vymezený význam, často odlišný od základního a obecného významu, nebo obecně odborné označení v daném oboru užívané. Věda, která se zabývá termíny, se nazývá terminologie.", "tgt_summary": "术语又称技术名词、科学术语、科技术语或技术术语,是在特定专业领域中一般概念的词语指称,一个术语表示一个概念。研究术语的学科有术语学。由于文化差异,不同语种间的翻译也常造成语义变化,因此国际上处理和协调术语工作组织为国际标准化组织属下的国际术语信息中心。", "id": 2014599}
{"src_title": "Dějiny Švýcarska", "tgt_title": "瑞士历史", "src_document": [{"title": "Raná historie.", "content": "Archeologické nálezy ve Švýcarsku naznačují přítomnost lovců a sběračů v nížinách na sever od Alp již v období pozdního paleolitu. V neolitickém období bylo území celkem hustě zalidněno a pozůstatky obydlí zbudovaných na kůlech nad hladinou vody pocházejících z doby bronzové (kolem roku 3800 př. n. l.) byly nalezeny v mělkých vodách mnoha jezer. Kolem roku 1500 př. n. l. osídlily oblast keltské kmeny, přičemž západní oblasti osídlili Helvéti, zatímco východní část území Rétové.  Roku 58 př. n. l. se Helvéti snažili uniknout přicházejícím germánským kmenům přesunutím se do Galie, ale byli poraženi u Bibracte armádami Julia Caesara a poté posláni zpět na svá původní území. Alpská oblast byla přičleněna k Římské říši a v následujících staletích se zde prosazovala silná romanizace. Správní středisko oblasti se nacházelo ve městě \"Aventicum\" (dnes Avenches). Roku 259 přišli na zdejší území Alemani poté, co pronikli přes \"limes\" a usadili se na hranici s Římskou říší.  První křesťanská biskupství byla založena ve 4. století. Spolu s pádem Západořímské říše přišly do oblasti germánské kmeny. Burgundové zabrali západní část země, zatímco se kelto-románská populace stáhla na severu do hor před postupem Alamanů. Burgundsko se roku 534 stalo součástí Franské říše a o dva roky později čekal stejný osud i vévodství Alemanů. V oblasti pod kontrolou Alamanů zůstaly zachovány pouze malé skupinky křesťanů a nové rozšíření křesťanské víry proběhlo až na počátku 7. století zásluhou irských mnichů.  Za vlády Karlovců stále více rostl vliv leníků a oporou vládní moci se tedy staly kláštery a biskupství. Verdunská smlouva rozdělující tehdejší Franskou říši mezi vnuky Karla Velikého (843) přisoudila Horní Burgundsko (západní část dnešního Švýcarska) Středofranské a Alemanii (jeho východní část) Východofranské říši (té vládl Ludvík Němec a později se měla přetvořit ve Svatou říši římskou).  V 10. století spolu s oslabením moci Karlovců vydrancovali Saracéni Valais a na druhé straně Maďaři zničili roku 917 Basilej a o devět let později i St. Gallen. Až po vítězství římského krále Oty I. nad Maďary v bitvě na řece Lechu roku 955 bylo švýcarské území znovu připojeno k říši. Ve 12. století získali Zähringenští vévodové moc nad částí burgundského území, které v té době pokrývalo západní oblast novodobého Švýcarska. Ti zde založili mnoho měst, mezi jinými i Fribourg (1157) a Bern (1191). Zähringenský rod vymřel roku 1218 Berchtoldem V. a jejich městům byl záhy nato přisouzen statut svobodného říšského města, zatímco o vesnické oblasti mezi sebou soupeřili vévodové z Kyburgu a Habsburkové.  V době panování rodu Štaufů se staly alpské průsmyky a zejména průsmyk svatého Gotharda důležitou obchodní stezkou. Oblasti Uri a Schwyz získaly v první polovině 13. století postavení svobodného říšského léna, aby tak umožnila přímou kontrolu říše nad tímto průsmykem. Většina Unterwaldenu v této době patřila klášterům, které již dříve také získaly v rámci říše svobodu.  Vymření rodu Kyburgů umožnilo Habsburkům získat většinu území na jih od Rýna pod svou kontrolu a pomohlo jim silnější postavení. Rudolfu I. Habsburskému, který se roku 1273 stal římským králem, se podařilo zrušit dosavadní nezávislé postavení tří \"lesních kantonů\" Uri, Schwyzu a Unterwaldenu. Ty tak ztratily svoji samostatnost a byly řízeny správci.", "section_level": 1}, {"title": "Stará konfederace.", "content": "Roku 1291 se kantony Uri, Schwyz a Unterwalden spikly proti Habsburkům. Jejich spojenectví, základ Staré švýcarské konfederace, bylo zaznamenáno ve Federální chartě, jež byla pravděpodobně sepsána až ve 14. století. Spolek byl úspěšný – v bitvách u Morgartenu roku 1315 a Sempachu roku 1386 Švýcaři porazili habsburskou armádu a umožnili tak další existenci konfederace ve Svaté říši římské.  Do roku 1353 se k původním kantonům přidaly další – Glarus a Zug a městské státy Lucern, Curych a Bern, čímž vznikla Stará konfederace, která v této podobě setrvala po většinu 15. století. Ve 40. letech 15. století byl Curych z konfederace načas vypuzen kvůli rozbrojům týkajícím se území Toggenburgu (takzvaná stará curyšská válka). Připojení dalších členů vedlo k významnému posílení moci a bohatství spolku, zejména díky vítězstvím nad burgundským vévodou Karlem Smělým během 70. let 15. století a také úspěchu švýcarských žoldnéřů. Od roku 1481 se ke spolku začaly připojovat další kantony.  Švýcarské vítězství nad Švábskou ligou roku 1499 přispělo k faktické nezávislosti na Svaté říši římské. Roku 1506 zavedl papež Julius II. švýcarskou gardu, jež slouží papežství dodnes. Růst spolku a pověst neporazitelnosti jeho armády utrpěly první šrámy v prohrané bitvě u Marignana roku 1515.", "section_level": 1}, {"title": "Reformace a třicetiletá válka.", "content": "V 16. století se v Curychu odehrály významné změny v obecním životě a státních záležitostech způsobené náboženskou reformací Huldrycha Zwingliho (1523), který pro svoje plány získal podporu curyšských konšelů a obyvatelstva. Reformace se poté rozšířila do dalších pěti kantonů, zatímco pět zbývajících zůstaly u katolické víry. To vedlo k válkám mezi těmito kantony v letech 1529 a 1531. Zwingli na jednom z bojišť této války zemřel.  Během třicetileté války se převážná část Švýcarska tomuto konfliktu vyhnula, zejména díky tomu, že většina hlavních mocností Evropy závisela na švýcarských žoldácích a tyto velmoci by tedy nedovolily, aby se Švýcarska zmocnil některý z jejich rivalů. Místo toho se snažily získat na politické dění ve Švýcarsku určitý vliv, a to prostřednictvím žoldnéřských velitelů, například Jörga Jenatsche nebo Johana Rudolfa Wettsteina.", "section_level": 1}, {"title": "Po vestfálském míru.", "content": "Vestfálský mír z roku 1648 právně potvrdil nezávislost Švýcarska na Svaté říši římské. Roku 1653 se vzbouřili sedláci na územích patřících kantonům Lucern, Bern, Solothurn a Basilej. Důvodem bylo znehodnocení měny. Přestože nakonec v této švýcarské selské válce zvítězily vládnoucí vrstvy, byly později provedeny určité daňové reformy, což v dlouhodobém měřítku znemožnilo vytvoření absolutistické formy vlády jako v některých jiných evropských zemích. Nadále však jednotu státu ohrožovaly náboženské spory, které vyvrcholily bitvami u Villmergenu roku 1656 a 1712.", "section_level": 1}, {"title": "Napoleonské období a restaurace.", "content": "Během francouzských revolučních válek postupovaly revoluční armády na východ, čímž jejich jednotky během válečných akcí proti Habsburské monarchii obklopily Švýcarsko z obou stran. Roku 1798 bylo Švýcarsko úplně obsazeno Francií a stalo se centralizovanou Helvétskou republikou, v níž kantony přišly o autonomii a zároveň došlo ke zredukování jejich počtu. Helvétská republika byla státem vytvořeným cizí mocí a její přežití záviselo pouze na francouzských jednotkách. Její neoblíbený režim musel čelit mnoha hospodářským a politickým problémům a mimo jiné i opakovaným povstáním.  Proti centralistické ústavě Helvétské republiky se zvedl odpor a tak Napoleon nakonec roku 1803 udělil Švýcarsku novou ústavu zvanou mediační akta, jíž obnovil autonomii kantonů, jakož i zrušené kantony, a učinil plnoprávnými kantony i původně celá staletí závislá nebo spojenecká území Aargau, Thurgau, Graubünden, St. Gallen, Vaud a Ticino.  Vídeňský kongres roku 1815 úplně obnovil švýcarskou nezávislost a evropské mocnosti souhlasily s trvalým uznáním švýcarské neutrality. V tomto období se územní rozsah Švýcarska opět zvýšil o nové kantony Valais, Neuchâtel a Ženeva.", "section_level": 1}, {"title": "Švýcarsko federativním státem.", "content": "Roku 1847 vypukla mezi katolickými a protestantskými kantony občanská válka. Její přímou příčinou byla \"zvláštní dohoda\" (Sonderbund) mezi katolickými kantony. Válka trvala asi měsíc a vyžádal si méně než 100 obětí. Krom menších nepokojů to byl poslední ozbrojený konflikt na švýcarském území.  Důsledkem této války přijalo Švýcarsko roku 1848 federalistickou ústavu, přičemž roku 1874 jí ještě ve velkém měřítku rozšířilo. Federální vláda nyní měla na starost obranu, obchod a zákonodárství, přičemž všechny ostatní rozhodovací kompetence nadále zůstaly v rukou vlád jednotlivých kantonů. Od té doby a po většinu 20. století Švýcarsko pokračovalo v kladném vývoji v oblasti politiky, hospodářství a společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Období světových válek.", "content": "Velmoci během první světové války respektovaly švýcarskou neutralitu a Švýcarsko tak do války nijak významněji nezasáhlo, přestože byla jeho neutralita ohrožena Grimm-Hoffmannovou aférou. Během druhé světové války Němci vypracovali detailní invazní plány, ale útok na Švýcarsko nakonec nikdy podniknut nebyl. Zemi se podařilo zůstat nezávislou díky vojenskému zastrašování, ekonomickým ústupkům Německu a příznivé shodě náhod, protože významnější události zapříčinily posunutí invaze na pozdější dobu. Pokusy malé švýcarské nacistické strany provést anšlus s Německem naprosto ztroskotal, hlavně kvůli švýcarskému multikulturnímu dědictví, silnému smyslu pro národní identitu a dlouhé tradici přímé demokracie a občanských svobod. Pod vedením generála Henri Guisana proběhla mobilizace a byla přepracována švýcarská vojenská strategie. Místo snahy udržet nepřítele u hranic a ochranu hospodářského srdce země se armáda měla soustředit do těžko přístupných, dobře zásobených a chráněných pozic umístěných vysoko v Alpách zvaných Réduit. Švýcarsko bylo za války také důležitou základnou špionáže obou stran a často sloužilo jako prostředník při vyjednávání sil Osy a Spojenců. Švýcarský obchod podléhal jak blokádě Spojenců, tak Osy. Obě strany zároveň zvyšovaly svůj tlak na Švýcarsko, aby s jejich soupeřem neobchodovalo. Hospodářská spolupráce a míra kreditu s Třetí říší se různil podle toho, nakolik hrozila invaze, a dostupnosti jiných obchodních partnerů. Ústupky říši dosáhly vrcholu poté, co byl přerušen důležitý železniční spoj do vichistické Francie roku 1942, což ponechalo Švýcarsko v úplném obklíčení Osou. Švýcarsko záviselo na dovozu z poloviny ze své spotřeby potravin a téměř úplně se spotřebou paliva. Zároveň ale kontrolovalo důležitou železniční linku mezi Itálií a Německem procházející Alpami. Nejvýznamnější výrobky vyvážené ze Švýcarska během války představovaly složité strojní součástky, hodinky, safírová ložiska (užívané v zaměřovačích na shazování pum), elektřina a mléčné výrobky. Po dobu války se švýcarský frank stal jedinou významnou volně směnitelnou měnou na světě a jak Spojenci, tak Osa prodávali značné množství zlata Švýcarské národní bance výměnou za švýcarské franky a další zahraniční měny. Stovky milionů franků byly zaplaceny za zlaté rezervy získané z centrálních bank okupovaných zemí. 581 000 franků „melmerského“ zlata získaného od obětí holokaustu ve východní Evropě se prodalo švýcarským bankám. Celkově přispěl obchod mezi Německem a Švýcarskem zhruba 0,5% k německému válečnému úsilí, ale významněji válku neprodloužil. Po dobu trvání války přijalo Švýcarsko 300 000 uprchlíků. 104 000 z nich byly zahraniční jednotky přijaté na základě Práv a povinností neutrálních mocností zmíněných v Haagských konvencích. Zbytek byli zahraniční občané, kteří byli přijati, případně jim byla udělena povolení vládami kantonů. Uprchlíkům nebylo dovoleno vstoupit do zaměstnání. 60 000 uprchlíků byli civilisté snažící se uniknout útlaku nacistů, z nichž přes 26 000–27 000 byli Židé. Asi 10 000 až 25 000 uprchlíkům byl odmítnut přístup. Na počátku války mělo Švýcarsko židovskou populaci čítající 18 000 až 28 000 z celkového počtu 4 milionů obyvatel.  Během trvání konfliktu se švýcarské obyvatelstvo částečně rozdělilo do několika názorových skupin. Někteří byli pacifisty. Další zaujali postavení podle mezinárodního kapitalismu nebo komunismu. Ostatní se řadili ke své jazykové skupině, takže někteří z francouzsky mluvících kantonů se stavěli pro Spojence, někteří z německy mluvících oblastí zase pro Osu. Německy mluvící oblasti se v oblasti jazyka posunuly dále od standardní spisovné němčiny, kterou se mluvilo v Německu, a více se zaměřily na místní švýcarské dialekty.  V 90. letech 20. století kontroverze ohledně žaloby Světového židovského kongresu proti švýcarským bankám kvůli židovskému majetku na bankovních účtech pocházejících z období Holokaustu podnítila švýcarskou vládu k vytvoření nejnovější směrodatné studie o švýcarské spolupráci s nacistickým režimem. Konečná zpráva práce mezinárodních učenců, známých jako Bergierova komise, byla vydána roku 2002.", "section_level": 1}, {"title": "Po roce 1945.", "content": "Po válce zvažovala švýcarská vláda konstrukci vlastní atomové bomby. Vedoucí jaderní fyzici Federálního institutu technologie jako například Paul Scherrer umožnili tento plán případně realizovat a roku 1958 obyvatelstvo v referendu hlasovalo ve prospěch vytvoření bomby. Avšak Smlouva o nešíření jaderných zbraní z roku 1968 se zdála být vhodným řešením a bomba tak nikdy zkonstruována nebyla.  Od roku 1959 je Federální rada, volená parlamentem, složená z členů čtyř velkých politických stran, protestantských Svobodných demokratů, katolických Křesťanských demokratů, levicových Sociálních demokratů a pravicové Lidové strany, čímž vytváří politický systém bez větší parlamentní opozice, který odráží silnou roli opozice v přímé demokracii.  Roku 1963 se Švýcarsko začlenilo do Rady Evropy. Až roku 1971 získaly ženy volební právo a dodatek zaručující ženám stejná práva jako mužům byl ratifikován o deset let později. Na konci 70. let části kantonu Bern získaly nezávislost a vytvořily nový kanton zvaný Jura.  Role Švýcarska v mnoha mezinárodních organizacích pomohla změnit názor země na neutralitu. Roku 2002 se Švýcarsko oficiálně stalo členem OSN, jako jediná země na základě kladného výsledku lidového hlasování.  Švýcarsko není členem Evropské unie, ale od roku 1995 je spolu s Lichteštejnskem evropským územím obklíčeno. Roku 2005 se země připojila k Schengenské dohodě a Dublinským konvencím, opět na základě lidového hlasování.", "section_level": 1}], "src_summary": "Během dějin Švýcarska sídlilo na jeho území několik národů. Po prvních obyvatelích sem přišli Keltové, po nich Germáni. Oblast Švýcarska byla po určitou dobu součástí Římské říše a po jejím rozpadu říše Franské. Od roku 1291 se začalo vytvářet konfederační společenství zvané Švýcarské spříženstvo, které bylo složené z většího počtu prakticky samostatných celků zvaných kantony a dlouho i dalších celků s různou mírou autonomie či podřízenosti na jednotlivých kantonech. V 16. století proběhla v části Švýcarska náboženská reformace. V období novověku často švýcarští žoldnéři bojovali v armádách evropských velmocí. Během třicetileté války a později zůstala většina Švýcarska neutrální, až roku 1798 bylo vtaženo do vojenského konfliktu a jeho území obsadila vojska revoluční Francie. Na území Švýcarska byla vyhlášena centralizovaná Helvétská republika. Po pádu Napoleona bylo obnoveno původní Švýcarsko, jež navíc získalo nová území. V první i druhé světové válce zůstali Švýcaři neutrální. Od roku 2002 je Švýcarsko členem OSN.", "tgt_summary": "当今瑞士的历史可以追溯至1291年旧瑞士邦联的建立。", "id": 236420}
{"src_title": "Mexicko-americká válka", "tgt_title": "美墨戰爭", "src_document": [{"title": "Situace v Mexiku.", "content": "Mexiko bylo po získání nezávislosti na Španělsku v roce 1821 plné vnitřních rozporů, které hraničily s občanskou válkou, nicméně v odmítání myšlenky odtržení Texasu bylo poměrně jednotné. Z tohoto důvodu pohrozilo Spojeným státům válkou, pokud se pokusí anektovat Texas.  Po získání nezávislosti na Španělsku však klesly vojenské a diplomatické schopnosti Mexika, což se projevilo hlavně v severní polovině území, kde hrozily místní indiánské kmeny Komančů, Apačů a Navahů. Indiáni, a to hlavně Komančové, využívali této slabosti Mexika a podnikali hluboké nájezdy někdy i stovky", "section_level": 1}, {"title": "Plány expanze Spojených států na západ.", "content": "Před vypuknutím války bylo území horní Kalifornie a Nového Mexika dobře známé americkým lovcům, průkopníkům a obchodníkům, kteří při cestě na západ používali buď cestu z Missouri do Santa Fe nebo námořní spojení s kalifornským pobřežím. Tito obchodníci většinou obchodovali s kůžemi dobytka a lojem. Když v roce 1821 vzniklo nezávislé Mexiko, dala jeho vláda najevo, že američtí obchodníci jsou v Santa Fe vítáni. Tito průkopníci však našli mnohem víc než jen obchodní cestu, ale i způsob jak překonat prérie, pouště a hory, což bylo silným impulzem pro nové přistěhovalce.  V roce 1842 americký velvyslanec v Mexiku Waddy Thompson, Jr. řekl, že by Mexiko možná bylo ochotno postoupit Kalifornii výměnou za vypořádání svých dluhů. Řekl:  \"„Pokud jde o Texas, považuji jej za velice málo hodnotný v porovnání s Kalifornií, nejbohatší, nejkrásnější a nejzdravější zemí na světě... získáním horní Kalifornie bychom mohli mít stejnou nadvládu v Pacifiku... Francie i Anglie k ní upírají své oči.“  Administrativa prezidenta Johna Tylera navrhla trojstrannou dohodu, která", "section_level": 1}, {"title": "Texaská republika.", "content": "V roce 1810 Moses Austin, bankéř z Missouri, získal od Španělska velké území v Texasu, ale zemřel dříve, než uskutečnil svůj plán přivést na toto území americké osadníky. Jeho synovi Stephen F. Austinovi se podařilo přivést do Texasu více než 300 rodin, čímž byl odstartován stálý trend migrace ze Spojených států do Texasu. Tak se od 20. let 19. století začal Texas rychle měnit na americkými osadníky obydlené území, které do Texasu zvala sama mexická vláda, protože potřebovala stabilizovat situaci v pohraničních oblastech, kde často útočili indiáni.  V roce 1829 v důsledku neustávající přistěhovalecké vlny amerických osadníků, překročil počet Američanů v Texasu počet Mexičanů. Mexická vláda se rozhodla obnovit proto daň z nemovitosti, zvýšit cla na americké zboží a zakázat otroctví. Osadníci i mnoho mexických obchodníků tato opatření odmítli, což vedlo mexickou vládu k uzavření Texasu pro další přistěhovalce. Nicméně, přistěhovalci do země proudili ze Spojených států ilegálně dál. Okolo roku 1835 žilo v Texasu již asi 30 000 Američanů, což bylo téměř desetkrát víc než Mexičanů.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny války.", "content": "Hranice Texasu jako nezávislého státu nebyly nikdy stanoveny. Texaská republika si dělala nárok na území až k řece Rio Grande na základě smluv z Velasca (po bitvě u San Jacinta), ale Mexiko odmítlo uznat jejich platnost a považovalo za hranici řeku Nueces. Odkaz na hranici na řece Rio Grande byl vynechán i v usnesení Kongresu o připojení Texasu pro jeho lepší průchodnost schvalovacím procesem. Prezident James K. Polk prohlásil, že hranici tvoří řeka Rio Grande, což vyvolalo okamžitě spor s Mexikem.  V červnu 1845 Polk poslal generála Zachary Taylora do Texasu a od října bylo 3 500 Američanů na řece Nueces připraveno bránit Texas před případnou mexickou invazí. Polk však prahl po rozšíření území směrem k Tichému oceánu, proto vydal instrukce pacifické flotile, aby v případě, že vypukne válka s Mexikem, obsadila kalifornské přístavy a udržovala dobré vztahy s místními obyvateli. V té samé době napsal dopis americkému konzulovi v Alta California, kterým byl Thomas O. Larkin, ve kterém popřel americké ambice v Kalifornii, ale podpořil myšlenku nezávislosti Kalifornie na Mexiku nebo dobrovolné připojení ke Spojeným státům, zároveň však varoval, že Británie nebo Francie by mohly být proti.  Aby byla odstraněna další válečná hrozba na severu, Polk podepsal s Británií smlouvu o rozdělení Oregonu na 49. rovnoběžce, čímž si pohněval některé Demokraty ze severu, kteří dávali přednost expanzi na západ tímto směrem. Heslem některých bylo „padesát čtyři čtyřicet nebo válku“, to znamenalo požadavek na hranice na 54 stupních a 40 minutách severní šířky a tedy celý Oregon pro Spojené státy. Polk však dával přednost kompromisu. Britové nejprve odmítli jeho nabídku na hranice na 49 stupních, a proto obnovil požadavek na 54 stupňů a 40 minut. Polk měl štěstí, že Británie si cenila víc obchodu se Spojenými státy, než aby vedla válku o kousek divočiny na pomezí Spojených států a Kanady. Následně proto přišli sami Britové s nabídkou kompromisu na 49. rovnoběžce, což Polk přijal. Většina byla spokojena. Jih svůj zrak upíral k Texasu a severnímu Mexiku a Sever si cenil dobrých obchodních vztahů s Británií.  10. listopadu 1845 poslal prezident Polk tajného vyslance, kterým byl John Slidell, do Mexico City, aby vyjednal uznání hranic na řece Rio Grande a odstoupení mexických provincií Alta California a Santa Fe de Nuevo México. Polk dal dále Slidellovi oprávnění prominout dluhy za škody, které vznikly americkým občanům během mexické války za nezávislost a zaplatit 25 – 30 miliónů dolarů (672 – 806 miliónů dnes) za odstoupení zmíněných dvou provincií.  Mexiko tomu sice nebylo nakloněno, ale nebylo ani schopno vyjednávat. Jen v roce 1846 mu vládli postupně čtyři prezidenti, šestkrát se změnil ministr války a šestnáctkrát se změnil ministr financí. Mexické veřejné mínění a všechny politické proudy byly názoru, že prodání části území Spojeným státům by znamenalo poskvrnu národní cti. Mexičané, kteří byli proti přímému střetu se Spojenými státy, a ke kterým patřil i prezident José Joaquín de Herrera, byli pokládáni za zrádce. Vojenští protivníci mexického prezidenta, podporovaní novináři, považovali přítomnost Slidella v Mexico City za urážku. Když de Herrera začal jednat se Slidellem o pokojném vyřešení texaského problému, byl obviněn z velezrady a sesazen. Poté se dostala k moci nacionalistická vláda, kterou vedl generál Mariano Paredes y Arrillaga. Tato vláda veřejně potvrdila, že Mexiko si i nadále nárokuje Texas. Slidell byl přesvědčen, že Mexiko by mělo být „potrestáno“ a vrátil se do Spojených států.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh války.", "content": "Po vyhlášení války napadly americké síly mexické území na dvou hlavních frontách. Jezdectvo pod velením Stephena W. Kearnyho napadlo severozápadní oblasti Mexika z pevnosti Leavenworth. Tyto síly byly posíleny i pacifickou flotilou, kterou vedl John D. Sloat. Tato fronta byla otevřena hlavně z obav, aby se Británie nepokusila obsadit tyto oblasti. Další armády byly poslány na jih, aby okupovaly oblasti severovýchodního Mexika.  Obě strany vstoupily do konfliktu špatně připraveny. Spojené státy měly proti Mexiku výrazně menší armádu a neměly žádný plán. Naproti tomu poměrně velká mexická armáda byla špatně vyzbrojena a vybavena. Polk navíc sledoval politické cíle, nechtěl, aby mu v osobě úspěšného vojevůdce vyvstal politický protivník. Byl zástupcem Demokratické strany a vrchní velitel Winfield Scott byl Whig s politickými ambicemi. Proto vybral pro první část války jako velitele Zachary Taylora, což byl sice také Whig, ale kterého nepovažoval za tak silného politického soupeře. V tom se však mýlil. Skromný, prostý, drsný, otevřený a odvážný Taylor se stal pro vojáky i veřejnost takovým hrdinou, že jej to vyneslo až do funkce prezidenta Spojených států.", "section_level": 1}, {"title": "Kalifornské tažení.", "content": "Několik měsíců před vyhlášením války (v prosinci 1845) vstoupil kapitán americké armády a cestovatel John C. Frémont a 60 dobře vyzbrojených mužů do Kalifornie (se záminkou výzkumné topografické cesty do Oregonu) a poté, co slyšel, že válka s Mexikem je na spadnutí, se jen zvolna přesouval směrem k Oregonu. Mexickému guvernérovi vysvětlil, že potřebuje jen nakoupit zásoby na cestu do Oregonu. Místo toho však vstoupil do obydlených oblastí Kalifornie a navštívil Santa Cruz County a Salinas Valley. Mexická úřední místa zpozorněla a přikázala mu, aby území opustil. Frémont na to reagoval postavením opevnění na hoře Gavilan Peak a vyvěšením vlajky Spojených států. Frémont opustil Kalifornii v březnu, ale vzápětí se vrátil, aby podporoval povstání v Sonomě, kde se několik amerických přistěhovalců rozhodlo, že budou „hrát texaskou hru“.  15. června 1846 asi 30 osadníků, většinou amerických občanů, zahájilo vzpouru a", "section_level": 2}, {"title": "Severovýchodní Mexiko.", "content": "Porážky u Palo Alto a Resaca de la Palma způsobily v Mexiku politické nepokoje, které využil Antonio López de Santa Anna ke vzkříšení své politické kariéry a k návratu ze svého dobrovolného exilu na Kubě uprostřed srpna 1846, kam se uchýlil po propuštění z amerického zajetí. Slíbil Polkovi, že pokud mu dovolí přejít přes americkou námořní blokádu, vyjedná v Mexiku mírové řešení konfliktu včetně prodeje území Nového Mexika a Kalifornie Spojeným státům. Do hlavního města Mexika však napsal, že již neaspiruje na úřad prezidenta Mexika, ale dychtí po tom, aby mohl využít své vojenské", "section_level": 2}, {"title": "Severozápadní Mexiko.", "content": "1. března 1847 Alexander William Doniphan obsadil severomexické město Chihuahua. Se svými muži v tomto městě zůstal jako ochrana zájmů amerických obchodníků. Nakonec na konci dubna 1847 Zachary Taylor nařídil jeho mužům opustit město Chihuahua a připojit se k němu v Saltillo. Američtí obchodníci je následovali nebo se vrátili do Santa Fe. Během", "section_level": 2}, {"title": "Tabasco.", "content": "Komodor Matthew C. Perry vedl na jih skupinu plavidel podél pobřeží mexického státu Tabasco. Perry dorazil k řece Tabasco (nyní známá pod jménem Grijalva) 22. října 1846 a zmocnil se přístavu Frontera. Ponechal zde malou posádku a pokračoval se svými muži na město San Juan Bautista (dnes Villahermosa). Perry dorazil do města San Juan Bautista 25. října 1846. Plukovník Juan Bautista Traconis, který v té době sloužil jako místní oblastní velitel, se zabarikádoval se svými muži uvnitř budov. Perry si uvědomoval, že bombardování města by bylo dobrou volbou jak vyhnat mexickou armádu ven, ale chtěl se vyhnout velkým škodám. Proto stáhnul své síly zpět a připravil je na následující den.  Ráno 26. října 1846 se Američané připravovali na útok na město", "section_level": 2}, {"title": "Scottovo tažení na Mexico City.", "content": "Ještě před Taylorovou bitvou v Buena Vista Polk v říjnu 1846 rozhodl o vyslání druhé armády pod velením Winfielda Scotta do Veracruzu, odkud měla pokračovat na Mexico City.", "section_level": 2}, {"title": "Vylodění a obléhání Veracruz.", "content": "Tato armáda se měla vylodit u přístavu Veracruz a zahájit invazi přímo do srdce Mexika. 9. března 1847 Scott provedl první velkou obojživelnou operaci v dějinách Spojených států jako přípravu na obléhání města Veracruz. Skupina 12 000 dobrovolníků a vojáků z povolání úspěšně vylodila poblíž opevněného města zásoby, zbraně i koně, přičemž byla použita zvlášť navržená", "section_level": 3}, {"title": "Postup k městu Puebla.", "content": "Scott se poté vydal na západ k Mexico City spolu s 8 500 zdravými vojáky, zatímco Santa Anna zaujal obranné pozice v kaňonu kolem hlavní silnice asi v polovině této cesty poblíž osady Cerro Gordo. Santa Anna měl k dispozici 12 000 vojáků a dělostřelectvo, které bylo zastříleno na silnici, po které se měl Scott pohybovat. Avšak Scott poslal vpřed jízdní dragouny, na které začalo mexické dělostřelectvo předčasně střílet a tím prozradilo své pozice.  Místo toho, aby se pohyboval po hlavní silnici, Scott přesouval své", "section_level": 3}, {"title": "Zastávka v Puebla.", "content": "V květnu se Scott dostal do města Puebla, což bylo druhé největší město v Mexiku. Jelikož místní obyvatelé byli k Santa Annovi nepřátelští, vydali 1. května město bez boje.", "section_level": 3}, {"title": "Postup na Mexico City a jeho dobytí.", "content": "Americké zásobovací linie do Veracruz začali ohrožovat místní partyzáni. Scott však nechtěl oslabit svou armádu bráněním této linie, a proto se rozhodl nechat v Puebla posádku na ochranu", "section_level": 3}, {"title": "Poslední tažení Santa Anny.", "content": "Na konci září 1847 učinil Santa Anna poslední pokus jak porazit Američany. Chtěl je odříznout od pobřeží a tím i od zásob a posil. Generál Joaquín Rea začal obléhat Puebla a brzy se připojil i Santa Anna. Nepodařilo se jim však město získat před příchodem pomocného sboru", "section_level": 3}, {"title": "Protipartyzánské tažení.", "content": "Po dobytí a zabezpečení hlavního města poslal generál Scott asi čtvrtinu svých sil, aby zabezpečily zásobovací linii do Veracruz, která byla od května terčem nájezdů partyzánů. Posílil posádku ve městě Puebla a v listopadu 1847 stanovil posádky po 750 mužích v Perote, Puente Nacional, Rio Frio a San Juan podél této důležité silnice, aby pod velením brigádního generála Laneho bojovaly proti malým vojenským a partyzánským jednotkám. Také přikázal, aby každý zásobovací konvoj doprovázelo nejméně 1 300 mužů. Navzdory několika vítězstvím útoky na tuto zásobovací tepnu pokračovaly až do uzavření míru v roce 1848.", "section_level": 3}, {"title": "Smlouva z Guadalupe Hidalgo.", "content": "Mexiko čelící vojenské přesile, které ztratilo mnoho velkých měst, a které bylo rozpolceno mnoha vnitřními rozpory, nebylo již schopno se dále bránit. Mírová smlouva z Guadalupe Hidalgo byla podepsána 2. února 1848. Tato smlouva ukončila válku, dala Spojeným státům nezpochybnitelné právo na Texas, tím že vytyčila hranici mezi oběma státy na řece Rio Grande a postoupila Spojeným státům území dnešních států Kalifornie, Nevada, Utah, Nové Mexiko, většinu států Arizona a Colorado a části", "section_level": 2}, {"title": "Bojující strany.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Spojené státy.", "content": "Na americké straně ve válce bojovaly pluky pravidelné armády, různě velké jednotky dobrovolníků z různých částí Spojených států a Američané (a někteří Mexičané) z Kalifornie a Nového Mexika. Na počátku války měla americká armáda 8 pěších pluků (po třech praporech), 4 dělostřelecké pluky a 3 jezdecké pluky. Tyto pluky měly být doplněny 10 novými pluky (9 pěších a 1 jezdecký), které měly být vytvořeny na 1 rok.  Dobrovolníci z", "section_level": 2}, {"title": "Mexiko.", "content": "Na začátku války byly mexické síly rozděleny mezi stálou armádu (\"permanentes\") a aktivní milice (\"activos\"). Stálá armáda se skládala z 12 pluků pěchoty (každý po dvou praporech), 3 dělostřeleckých brigád, 8 pluků jezdectva a jedné oddělené eskadrony a brigády dragounů. Milice tvořila 9 pěších a 6 jezdeckých pluků. Rozptýlené osady v severním Mexiku chránily jednotky nazývané \"presidiales\".  Významným faktorem, který přispěl k porážce Mexika, byly jeho zastaralé zbraně. Mexická armáda používala britské muškety (např. Brown Bess) z napoleonských válek. V kontrastu se zastaralou mexickou výzbrojí byli někteří američtí vojáci vybaveni nejnovějšími americkými zezadu", "section_level": 2}, {"title": "Dezerce.", "content": "Míra dezerce byla hlavním problémem mexické armády, který často oslaboval její síly ještě před vypuknutím bitvy. Většinu vojáků tvořili rolníci, kteří cítili svou loajalitu k rodné vesnici nebo k rodině, ale nikoliv ke generálům, kteří je odvedli do boje. Často hladoví a nemocní, nikdy dobře placení, špatně vybavení a jen částečně vytrénovaní, byli často ponižováni dokonce vlastními důstojníky. To vše jim poskytovalo jen malé důvody bojovat proti Američanům. Často hledali příležitost, jak utéct z tábora a najít si cestu do své domovské vesnice.  Míra dezerce v armádě Spojených států byla během války 8,3 % (9 200 z 111 000 vojáků). Pro srovnání", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky války.", "content": "Mexické území, mělo před odtržením Texasu rozlohu téměř 4 400 000 km2 (1 700 000 mil2), se do roku 1848 zmenšilo ve prospěch Spojených států na méně než 2 000 000 km2 (800 000 mil2). Dalších 83 000 km2 (32 000 mil2) prodalo Spojeným státům v roce 1853 na stavbu železnice (tzv. „Gadsdenova koupě“). Mexiko tak přišlo o více než 55 % svého území. Připojená území, srovnatelná například s velikostí západní Evropy, však byla řídce osídlena. V Alta California žilo asi 14 000 osadníků a na území Santa Fe de Nuevo México jich žilo méně než 60 000. Žilo zde však mnoho indiánských kmenů. Někteří obyvatelé odešli po válce na jih do Mexika, ale většina z nich zůstala na území Spojených států a to včetně mnoha původních mexických osadníků.  Téměř v celých Spojených státech vzbudilo vítězství a získání nových území vlnu silného vlastenectví. Vítězství se zdálo naplněním víry Demokratů ve „zjevné předurčení“. I když Whig Ralph Waldo Emerson odmítal válku \"„jako prostředek k dosažení předurčení Ameriky“\", na druhou stranu však připustil, že \"„většina velkých událostí v historii byla dosažena nedůstojnými prostředky.“\" Odpor Whigů proti této válce, však této straně nebránil, aby nominovala Zachary Taylora jako kandidáta na prezidenta ve volbách v roce 1848, přičemž Whigové vyvyšovali jeho vojenské zásluhy a poněkud utlumili svou kritiku války. Podobně, avšak v tomto případě neúspěšně, kandidoval za Whigy na prezidenta v roce 1852 i Winfield Scott.  Navzdory původním námitkám Whigů a abolicionistů válka sjednotila Spojené státy ve společné věci a byla vybojována převážně dobrovolníky. Zhruba 6 000 armáda se rozrostla na sílu přesahující 115 000 mužů. Z nich bylo asi 1,5 % zabito v boji a asi 10 % zemřelo na nemoci. Mnoho dalších bylo zraněno nebo propuštěno z armády z důvodu nemoci.  Během války probíhal ve Spojených státech spor o to, co s dobytým Mexikem. Objevily se i početné hlasy požadující připojení celého Mexika ke Spojeným státům. Veteráni z mexické války, kteří viděli Mexiko na vlastní oči, tím nebyli příliš nadšeni. Protiotrokářské organizace a skupiny byly rovněž proti a bojovali i proti šíření otroctví na nově získaných územích. Bylo učiněno několik pokusů o zákaz otroctví na nových územích, ale nepodařilo se je prosadit tak, aby vstoupily v platnost.  Smlouva z Guadalupe Hidalgo byla schválena senátem Spojených států 10. března 1848 a ratifikována mexickým kongresem 25. května 1848. Spojené státy americké se rozrostly a 3 100 000 km2. Na druhou stranu Spojené státy vyplatily Mexiku 15 000 000 dolarů a převzaly dluhy Mexika vůči americkým občanům. Konečná hranice mezi Mexikem a Spojenými státy byla stanovena v roce 1853, kdy Spojené státy koupily od Mexika další území pro stavbu železnice (tzv. Gadsdenova koupě).  Ani po mnoha letech se mexicko-americká válka nestala součástí národních legend. Stále víc se na ní pohlíželo, jako na dobyvačnou válku, která byla vyprovokována prezidentem, který prahnul po rozšiřování území svého státu.  Vydání knihy „Republican Campaign Textbook“ z roku 1880, kterou vydal Republikánský kongresový výbor, popisuje tuto válku jako \"„hnusnou, páchnoucí korupcí“\" a jako \"„jednu z nejtmavších scén z naší (americké) historie – válku, která byla vnucena našemu (americkému) a mexickému lidu uchvatitelskou rukou prezidenta Polka ve snaze o rozšíření území otrokářské oligarchie“\".  Mexicko-americká válka patří k nejvýznamnějším událostem Spojených států v první polovině 19. století. Byl to významný bod, kdy začal prudký nárůst americké vojenské moci. Výsledkem byl také značný růst území Spojených států směrem na západ a následný prudký rozvoj těchto oblastí. Válka nevyřešila otázku otroctví ve Spojených státech, ale na druhou stranu na tento problém upozornila, což vedlo k prohloubení celonárodních diskusí o této instituci až do vypuknutí americké občanské války. Navíc rozšířením území od oceánu k oceánu vyvolala mexicko-americká válka masovou migraci nových přistěhovalců směrem na západ, což vedlo k válkám s indiány a postavení transkontinentální železnice.  V hlavním městě Mexika v parku Chapultepec se nachází památník \"Niños Héroes\" na památku hrdinské smrti velmi mladých mexických kadetů, kteří bojovali až do smrti, než aby se vzdali americkým vojákům v bitvě o Chapultepec 13. září 1847. Tento památník patří k důležitým vlasteneckým místům v Mexiku. 5. března 1947, tedy téměř sto let po této bitvě, americký prezident Harry S. Truman položil u pomníku věnec a držel zde minutu ticha.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv války na americkou občanskou válku.", "content": "Mnoho vysokých vojenských velitelů americké občanské války bojovalo v této válce jako mladí důstojníci. Patřili mezi ně Ulysses S. Grant, George B. McClellan, Ambrose Burnside, Thomas Jonathan Jackson, James Longstreet, George Meade, Robert E. Lee i budoucí první a jediný prezident Konfederace Jefferson Davis.  Prezident Spojených států Ulysses S. Grant, který jako mladý poručík sloužil v Mexiku pod generálem Taylorem, vzpomíná na válku ve svých pamětech vydaných v", "section_level": 2}], "src_summary": "Mexicko-americká válka nebo Americko-mexická válka byl ozbrojený konflikt mezi Spojenými státy americkými a Mexikem v letech 1846–1848. Válka byla vyvolána sporem mezi USA a Mexikem o vládu nad územím Texasu. Mexiko neuznávalo odštěpení Texasu v roce 1836 a po celou dobu existence Texaské republiky (1836-1846) považovalo Texas za svoji vzbouřenou provincii. Zatímco mexičtí historici označují za příčinu války anexi Texasu ze strany USA v roce 1846, Američané (kteří krátkodobou nezávislost Texasu uznali) považují anexi Texasu provedenou se souhlasem Texasanů za legitimní a za příčinu války považují napadení pevnosti Fort Texas mexickou armádou, k němuž došlo 3. května 1846.", "tgt_summary": "美墨战争是美国与墨西哥之间于从1846年至1848年爆发的一场战争。", "id": 1780045}
{"src_title": "Dendrochronologie", "tgt_title": "树轮年代学", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší doložená pozorování letokruhů prováděl Leonardo da Vinci, jenž pravděpodobně jako první pochopil spojitost mezi jejich šířkou a množstvím srážek během vegetačního období stromů. Moderní dendrochronologii pak založil ve 20. století americký astronom Andrew Ellicott Douglass, zakladatel Laboratoře pro výzkum letokruhů (\"Laboratory of Tree-Ring Research\") při Arizonské univerzitě, který pozoroval souvislost mezi šířkou letokruhů a cyklem slunečních skvrn. K prvním dendrochronologům v Evropě patřil německý botanik Bruno Huber.", "section_level": 1}, {"title": "Dendrochronologie v Česku.", "content": "V Česku dendrochronologický výzkum probíhal od 70. let 20. století, významný byl zejména výzkum vlivu emisí na růst stromů. V současnosti se dendrochronologií zabývá několik dendrochronologických laboratoří a zahrnována je velká šíře dendrochronologických aplikací od datování archeologických a historických nálezů přes paleoekologii a paleoklimatologii až po datování svahových procesů. Jde o laboratoře:", "section_level": 2}, {"title": "Princip metody.", "content": "Letokruhy jsou vrstvy, které lze pozorovat na příčném řezu kmenem stromu. Vznikají v důsledku pravidelného dorůstání cévnatiny (kambium), jehož rychlost závisí na ročním období. Letokruhy jsou obvykle výraznější v mírných klimatických oblastech, kde jsou větší rozdíly mezi teplými a chladnými částmi roku. Světlejší vnitřní část letokruhu vzniká na jaře, kdy růst je po zimním období klidu rychlejší a dřevní hmota je v důsledku toho řidší. Tmavší a hustší část na vnější straně letokruhu pak odpovídá pomalejšímu růstu v letním období. Celková rychlost růstu je v přímé souvislosti s klimatickými podmínkami daného roku: dlouhé teplé a vlhké růstové období se projevuje širokými letokruhy, naopak v suchém roce obvykle vznikají letokruhy úzké. Střídající se příznivé a nepříznivé počasí v jednom roce (například suché období uprostřed léta) může vést dokonce k tomu, že během jednoho roku naroste více než jedna vrstva letokruhů. Stromy rostoucí současně ve stejné oblasti a v podobných klimatických podmínkách tak zpravidla mívají velice blízkou posloupnost letokruhů; z toho lze sestavit chronologické řady pro příslušné druhy stromů a různé oblasti světa. Dřevo použité ve starých stavbách pak lze pomocí těchto řad poměrně přesně datovat. Toto porovnávání se provádělo dříve ručně, dnes se k němu využívají počítače.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady použití.", "content": "Dendrochronologická analýza významně přispěla k vyvrácení hypotézy o nálezu obrazu H. Bosche na zámku v Opočně. Prokázalo se, že dub, ze kterého byly vyrobeny desky, na kterých je obraz namalován, byl prokazatelně poražen až po Boschově smrti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dendrochronologie (z řeckého δένδρον – strom, χρόνος – čas a λογία – věda) je vědecká metoda datování založená na analyzování letokruhů dřeva. Umožňuje určit stáří dřeva s přesností na kalendářní rok. Nejdelší známá souvislá řada jde asi 11 000 let do minulosti. Metoda posloužila také pro přesnější kalibraci radiokarbononové metody.", "tgt_summary": "树轮年代学,又称“树木年轮学”、“树轮学”(英语:Dendrochronology,源自,树木;,时间;,学科)是一种通过对树木年轮进行科学分析而测定年代的方法。这门学科是20世纪上半叶由亚利桑那大学教授,树轮研究实验室的创办人发展起来的。在考古学、美术史、树木气候学领域有重要应用价值。", "id": 1809097}
{"src_title": "Dmitrij Donský", "tgt_title": "德米特里·顿斯科伊", "src_document": [{"title": "Boj o veliké knížectví vladimirské.", "content": "Dmitrij Donský byl synem knížete Ivana II. Ivanoviče, po jehož smrti zdědil moskevský trůn. Bylo mu však teprve devět let, proto mu chán Zlaté hordy neudělil \"jarlyk\" na veliké knížectví vladimirské, které získal suzdalský kníže Dmitrij Konstantinovič. Kromě toho byla z jeho držav vyňata Halič a polovina Rostova, které získal jeho děd Ivan I. Kalita. Na počátku Dmitrijovy vlády se tak državy moskevských knížat ztenčily a navrátily téměř k hranici z roku 1327, než se první z nich, Ivan Kalita, stal velikým knížetem vladimirským.  Moskevská regentská vláda za nezletilého Dmitrije, složená z předních představitelů služebných bojarů a především metropolita Alexej, který stál v jejím čele, energicky usilovala o návrat velkoknížecího titulu do Moskvy. To se jí také roku 1362 podařilo, když získala pro Dmitrije \"jarlyk\" na veliké knížectví od jednoho z dalších chánů. Dmitrij Konstantinovič se zpočátku nehodlal velkoknížecího stolce vzdát a doufal v novou změnu politických poměrů v Hordě, ale nakonec ustoupil před demonstrací vojenské síly. Moskevské vojsko, vedené nezletilým knížetem, se zmocnilo Vladimiru a nakonec oblehlo soupeře v Suzdalu. Dmitrij se zřekl velkoknížecí hodnosti a později dokonce požádal v Moskvě o vojenskou pomoc proti svému bratru Borisovi, který zabral nižněnovgorodské knížectví. V letech 1365 - 1366 se vztahy mezi Moskvou a Dmitrijem, nyní již suzdalsko-nižněnovgorodským knížetem konsolidovaly a mladý moskevský kníže se oženil s Dmitrijovou dcerou Jevdokijí.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva na Kulikově poli.", "content": "Po odstranění chána Berdi Bega roku 1359 se Zlatá horda ocitla v občanské válce a velmi oslábla. Poměr sil mezi Rusy a Tatary se v této době významně změnil a ruská knížectví začala pomýšlet na ozbrojený odpor. Dmitrij Donský dokázal dvakrát porazit chána Mamaje, roku 1378 na řece Voži a roku 1380 na Kulikově poli poblíž Donu (odtud přízvisko \"Donský\"). Vítězství se stalo významnou morální vzpruhou v boji Rusů proti Tatarům. Dmitrij je využil k zastavení odvádění poplatku, který Moskva Hordě odváděla. Uvolnění však nemělo dlouhého trvání: nový tatarský chán Tochtamyš již roku 1382 dobyl a vyplenil Moskvu a znovu nastolil daňovou povinnost ruských knížectví.  V roce 1386 si Dmitrij podřídil město Novgorod a posiloval svůj vliv i v dalších ruských knížectvích. Ve sjednocování ruských zemí pokračoval jeho syn Vasilij I. Dmitrijevič.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dmitrij Ivanovič řečený Donský (; 12. října 1350 - 19. května 1389) byl kníže moskevský a velkokníže vladimirský. S jeho jménem je spojeno první velké vítězství Rusů nad Tatary v bitvě na Kulikovském poli. Byl kanonizován pravoslavnou církví.", "tgt_summary": "德米特里·伊凡诺维奇(Дмитрий Иванович,1350年-10月12日-1389年-5月19日)更著名的称呼是德米特里·顿斯科伊(Дмитрий Донской,意即顿河的德米特里),莫斯科大公,1359年—1389年在位。", "id": 1262028}
{"src_title": "Benu", "tgt_title": "貝努鳥", "src_document": [{"title": "Benu v egyptském pojetí.", "content": "Benu byl pokládán za ba slunečního boha (Atuma a Rea), u něhož představoval sebestvořitelskou schopnost – proto byl označován jako \"„ten, jenž povstal sám ze sebe“\". Tato schopnost se projevuje v cyklickém zrození Slunce při jeho každodenním východu – bůh se vynořil z praoceánu Nun v podobě benua a s křikem, jímž prolomil ticho a tmu dosavadního nebytí, usedl na objevivší se prvotní zemi v podobě pahorku benben, případně na rákosí, které na něm vyrostlo. Takto je benu zmiňován v Textech pyramid a je zřejmé, že v tomto smyslu hrál roli v královských pohřebních obřadech s cílem dosažení obnoveného (posmrtného) života po boku slunečního boha analogicky jeho vlastnímu každodennímu „znovuzrození“ na východním horizontu.  Benu v tomto ohledu reprezentuje především představu regenerace a obnovy, čímž je jako \"„pán jubileí“\" spojen s cykličností jevů obecně. Proto je od Střední říše zmiňován nejen ve vztahu s mocí slunečního boha, ale také např. v kontextu obnovy a oslavy královské moci při svátku sed a dalších podobných slavnostech. Později byl dáván do souvislosti i s každoročně se opakující nilskou záplavou.  Nejpozději v Nové říši je spojován s Usirem, což bývá na vyobrazeních ptáka benu znázorněno korunou atef. Toto spojení je však spíše zprostředkované: v Knize mrtvých je benu hojně uváděn v tradičních slunečních souvislostech (zejména v podobě odkazů na chrám v Iunu) a použití tohoto motivu vyplývá z vývoje představ o posmrtném životě, v jehož důsledku začal být Usir pokládán za podsvětní podobu Rea. Benu zde proto nezahrnuje všechny tradiční usirovské motivy, ale naznačuje analogii důsledněji rozvedenou v ostatních podsvětních knihách mezi Reovým znovuzrozováním jako sebestvořením a Usirovým zmrtvýchvstáním.", "section_level": 1}, {"title": "Benu jako fénix.", "content": "Z antických autorů se o posvátném ptákovi Egypťanů označovaném jménem fénix poprvé zmiňuje Hérodotos, jehož přetlumočení se ovšem od egyptských představ značně odchyluje. Hérodotos sám ptáka neviděl, kněží mu jen ukázali jeho vyobrazení, a uvádí, že se mu ani nechce věřit tomu, co se dověděl: benu – fénix se prý podobá orlu se zlatým a rudým peřím a jednou za 500 let přilétá z Arábie do Egypta, aby zde v chrámu slunečního boha v Iunu uložil tělo svého zemřelého otce, které předtím nabalzamoval v hroudě myrhy ve tvaru vejce.  Hérodotos ani jiní antičtí autoři se nezmiňuje o motivu sebespalování, které se později stalo nedílnou součástí představy fénixe. Pokud má eyptský původ, pak jej je možné odvodit ze spojení benua se sebezrozením Slunce: to se podle Egypťanů každodenně odehrávalo na východním horizontu jako mýtickém \"„ostrově plamenů“\", což je jen jiná varianta \"„prvotního pahorku“\" benbenu, a protože se takto nerodí nějaké „jiné“ Slunce, ale jde o neustálou obnovu a regeneraci jednoho a téhož věčného slunečního boha, který předtím na západě každodenně umírá, musí se analogicky na východě přerozovat v plamenech svou vlastní mocí stále tentýž benu.  Podobně nejasný je původ časového údaje 500 let jako období, jež podle Hérodota muselo uplynout mezi jednotlivými přílety ptáka benu do Egypta, a potažmo tedy jako dobu benuova života. Princip opakování je nepochybně odvozen z jeho povahy \"„pána jubileí“\", ale 500 let trvající cyklus není v Egyptě doložen. Tacitus ovšem uvádí údaj nikoli 500, ale 1461 let, který s největší pravděpodobností korespoduje s pro egyptský kalendář významným obdobím 1460 let, po jehož uplynutí se shodoval východ Slunce s východem hvězdy Sírius. Sírius byl totiž v Egyptě pokládán za kosmickou podobu bohyně Esety, a protože jeho východ synchronizovaný s východem Slunce podle Egypťanů mytologicky korespondoval s Esetiným nalezením Usirova těla a jeho následným vzkříšením, které je analogické Reovu znovuzrození jako sebestvoření, mohla být tato perioda přenesena na cyklus sebezrození benua – fénixe, jenž je Reovou podobou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Benu je ve starověkém Egyptě mytologická bytost spatřovaná v posvátném ptákovi – ve Staré říši snad v podobě konipase, od Střední říše v podobě šedé volavky. Jeho jméno bývá odvozováno z egyptského slovesa \"veben\" – \"„zářit“\", \"„vzejít“\", \"„povstat ve skvělosti“\"., čímž je benu dáván do souvislosti se dvěma komplementárními kosmologickými představami: jednak se zrozením slunečního boha, který se v záři zjevil na východním horizontu, jednak s prvotním pahorkem nazývaným benben, jenž se při zrození světa vynořil z kosmického praoceánu Nuna. S největší pravděpodobností pochází z iunského mytologického okruhu, později se objevuje také v usirovském kontextu. Z pozdní výslovnosti jeho jména ve tvaru \"boinu\" pochází řecké označení φοίνιξ – fénix, pod nímž je benu přejímán a modifikován antickými a středověkými autory.", "tgt_summary": "贝努鸟(Bennu),相当于埃及的不死鸟,而且被说成是太阳神拉、亚图姆或欧西里斯的灵魂。而贝努鸟的头衔有:「造就自身者」(He Who Came Into Being by Himself)、「上升者」(Ascending One)以及「禧年之主」(Lord of Jubilees)等。当贝努(Bennu)是指一种鸟的普通名称时,这个名称用埃及式拼写为「bnn」。而在这种情况下,无法确定这个名词原本的元音,而目前推测其发音可能是像「bānana」。这个名称与意谓著「灿烂地复活」或「照耀、发光」的动词「wabāna」(在埃及语文书上拼写为「wbn」,后来演变成科普特语的「ouoein」)也有关连。除此之外,身为埃及不死鸟的贝努鸟与尼罗河的上升、复活以及太阳亦有所关连。而因为贝努鸟代表着创造与复兴,他也与古埃及历法有关系。而贝努鸟的神庙也确实因其计时设备而闻名。", "id": 749276}
{"src_title": "Teng Siao-pching", "tgt_title": "邓小平", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Teng Siao-pching (původním jménem Teng Si-sien) se narodil ve vesnici Pchaj-fang v provincii S’-čchuan. Tam také absolvoval základní a střední školu a tam se roce 1919 přihlásil do programu studia spojeného se zaměstnáním ve Francii. V říjnu 1920 jako šestnáctiletý přišel se skupinou dalších mladíků do Marseille a zůstal ve Francii pět let. Vystřídal několik zaměstnání jako pomocný dělník, ale jelikož nedostával finanční pomoc z domova, sotva mu to stačilo na obživu. Pod vlivem starších studentů, mezi nimiž byl i pozdější předseda vlády ČLR Čou En-laj, se začal zajímat o marxismus a v roce 1922 se zapojil do komunistického hnutí. V roce 1924 vstoupil do Komunistické strany Číny, respektive do její odbočky v Evropě. Ta ho začátkem roku 1926 vyslala studovat do Moskvy, kde byl jeho spolužákem i nejstarší Čankajškův syn Chiang Ching-kuo, pozdější prezident na Tchaj-wanu.  Na jaře 1927 se Teng vrátil do Číny, kde se vyhrotily spory KS Číny s jejich spojenci ve straně Kuomintang, které vyústily v občanskou válku, jež skončila vítězstvím komunistické armády na čínské pevnině v roce 1949. Společně s pozdějším maršálem Liou Po-čchengem velel Osmé pochodové armádě a účastnil se bojů proti japonským okupantům. Jako Liou Po-čchengův politický komisař na konci občanské války byl v čele ozbrojených sil, které v roce 1949 ovládly S’-čchuan a další oblasti jihozápadní Číny.  V roce 1952 byl povolán do Pekingu, kde byl střídavě jmenován do řady vládních funkcí, z nichž nejdůležitější byla místopředseda vlády. O čtyři roky později byl pak povýšen do stálého výboru politického byra ÚV KS Číny, čímž se stal jedním z šesti nejmocnějších mužů Číny. Po vypuknutí tzv. velké proletářské kulturní revoluce v roce 1966 byl Teng Siao-pching obviňován ultralevicovými příznivci, že prosazuje „kapitalistickou cestu“. Byl sesazen a jeho syna Teng Pchu-fanga „rudí gardisté“ vyhodili z okna, čímž mu způsobili ochrnutí dolní poloviny těla. Po tři roky pak Teng Siao-pching musel pracovat jako dělník ve vesnické opravně traktorů v provincii Ťiang-si.  S podporou předsedy vlády Čou En-laje bylo Tengovi povoleno vrátit se do úřadu místopředsedy vlády v roce 1972. Jeho mocenský boj proti ultralevičákům vyvrcholil v období 1975–1976. Teng byl opět na čas sesazen, ale po zásahu armády a sesazení ultralevičácké „bandy čtyř“ se vrátil do úřadu v roce 1977. Na zasedání ÚV KS Číny v roce 1978 pak jeho politická frakce plně ovládla situaci v zemi. Teng si formálně ponechával jen nižší úřady, přesto byl až do konce života považován za nejmocnější osobnost v Číně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teng Siao-pching (; tradiční znaky: 鄧小平; zjednodušené znaky: 邓小平; pinyin: Dèng Xiǎopíng; 22. srpna 1904 Sie-sing – 19. února 1997 Peking) byl čínský komunistický politik a reformátor. I když nezastával formálně úřad prezidenta, byl faktickým vůdcem Čínské lidové republiky od konce 70. až do počátku 90. let 20. století.", "tgt_summary": "邓小平(1904年-8月22日-1997年-2月19日),原名邓先圣,由启蒙老师在法国留学时改名邓希贤,1927年正式改名为邓小平,男,四川广安人,中国政治家、军事家、思想家、革命家及外交家,是中国共产党及中华人民共和国于20世纪70年代末至80年代末期的实际最高领导人。中华人民共和国官方将邓小平定位为党和国家的第二代中央领导集体之核心。", "id": 1060064}
{"src_title": "Prambanan", "tgt_title": "普兰巴南", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tento nejvýznamnější hinduistický chrámový komplex byl pravděpodobně postaven kolem roku 850 n. l. Z různých pramenů je známo, že výstavba začala zhruba v 9. a skončila v 1. čtvrtině 10. století. V té době Jávě vládla Mataramská říše, jejíž vládci postupně upřednostnili hinduismus před do té doby převládajícím buddhismem. Již v polovině 10. století byl ovšem chrámový areál opuštěn a začal chátrat. Velké zemětřesení v 16. století jej silně poničilo.", "section_level": 1}, {"title": "Rekonstrukce.", "content": "Rekonstrukce počala roku 1918 a hlavní chrám byl kompletně zrenovován v roce 1953. Po několikero restaurováních v květnu roku 2006 postihlo celou Jogjakartu i okolí silné zemětřesení. Byly narušeny nebo dokonce kompletně srovnány se zemí nejen památky, ale i obyčejné obytné domy v této oblasti. Z nejvzdálenější zděné plochy po obvodu, která původně měřila asi 390 metrů na každé straně, dodnes kromě jižní brány nic jiného nezůstalo. Ačkoliv se zdá, že základy chrámů zůstaly nepoškozeny, škody byly značné a některé části objektu jsou z bezpečnostních důvodů dosud nepřístupné. (Např. právě tři nejzajímavější chrámy komplexu.)  V první polovině 20. století začala rekonstrukce prastaré kamenné stavby nanovo, která však dodnes není dokončena. I z toho důvodu, že pro úspěšnou rekonstrukci je třeba nejméně 75 % původních kamenných bloků, ovšem mnoho originálních kamenných prvků bylo ukradeno a použito na stavby někde jinde. Nicméně opravy probíhají na všech hlavních chrámech, které jsou proto obklopeny lešením.", "section_level": 2}, {"title": "Chrámový komplex.", "content": "Celý areál je vystavěn na čtvercovém půdorysu. Hlavní nádvoří zdobí celkem šest chrámů. Tři jsou velké zasvěcené bohům Višnuovi, Šivovi a Brahmovi – trojici hinduistického náboženství nazývanou Trimúrti. Tři menší byly zasvěceny nosičům zmíněných bohů, naproti jejichž chrámu stojí. Vchody do hlavních chrámů jsou postavené směrem k východu slunce. Vchody příslušných menších chrámů jsou nasměrovány na západ.  Chrám Nandini patří Šivovi, ukrývá krávu, na které jezdí Šiva (dnes jediná socha uvnitř). Chrám Angsa boha Brahma, v němž byla husa, zřejmě další způsob dopravy. Chrám Garuda, náležící Višnuovi, se pyšnil sochou bájného ptáka Garudy, dopravního prostředku posledního boha. Kromě vyjmenovaných staveb najdete také na hlavním nádvoří 10 menších svatyň. Pod nimi se našly nějaké pozůstatky kostí, které jsou náznakem lidských obětí, ale není nic jasné. Na druhém nádvoří Prambanan obklopuje terasovitá oblast, která se skládá ze čtyř řádků se 40, 48, 56, a 64 chrámy. Celkem tedy 224 svatyň. Každá měří 14 metrů o základně 6m x 6m Z těch ale je převážně jen hromada kamení, která se v současnosti připravuje na restaurování. Všechny stavby jsou postaveny ve stejném stylu připomínajícím indické hinduistické chrámy. Liší se jen detaily zobrazení. Součástí Prambanu je také park á la Borobudur, ležící pár stovek metrů od hlavní části. V něm jsou další menší svatyňky. Dnes už i restaurace, dětský zábavný koutek nebo ohrada s jeleny.", "section_level": 1}, {"title": "Chrámy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Šivův chrám.", "content": "Hlavní chrám boha Šivy, stojící uprostřed, převyšuje ostatní do výšky 47 metrů o půdorysu 34x34 m. Je jediná stavba Prambananu, která má vchody otevřené na všechny čtyři světové strany. Tvoří ho 4 místnosti, kdy v každé najdeme jednu sochu: sochu Šivy, jeho manželky Párvatí (= horská, bohyně lásky a oddanosti, zobrazovaná nejčastěji jako krásná žena po boku Šivy i se svými syny Skandou a Ganéšou), syna Ganéši a učitele Agastvi. Ve dvou dalších chrámech je už pouze po jedné soše právě zmíněného božstva. Kolem chrámu Šivy vede ochoz a kamenné panely s reliéfem příběhu Rámájany. Tato část zůstala slušně zachovalá, a tak je příběh celkem snadno čitelný. I ostatní chrámy jsou bohatě zdobeny právě tesáním zobrazující populární epopej. Zbytek příběhu z Šivova chrámu pokračuje na chrámu Brahmově. Před zdí Šivova chrámu existuje celkem 24 panelů. Osm z těchto skulptur společně představuje skupinu hinduistických božstev chrámu - strážce osmi směrů komplexu (Guardians of the Directions of Space). Na chrámu jsou nepřehlédnutelné basreliéfy, které souvisí s hinduistickou kosmologií. Šest z osmi planet Kubera (Venuše), Varuna (Merkur), Yama (Mars), Angi (Saturn), Issana (Měsíc) a Indra (Jupiter). V polovině devátého století našeho letopočtu shodou okolností se objevily planety ve stejném pořadí, v jakém jsou dnes k vidění na stěnách.", "section_level": 3}, {"title": "Brahmův chrám.", "content": "Brahmův chrám na jižní straně měří 33 metrů do výšky a má 20x20 m základnu. Je jeden z mála zasvěcených tomuto bohovi z nejvyšších bohů hinduismu. Obzvlášť je potom zajímavé, že sochy v chrámech jsou vždy posazeny na podstavcích ve tvaru lotosu, symbolech buddhismu. Což naznačuje hindo-buddhistické přátelství.", "section_level": 3}, {"title": "Višnuův chrám.", "content": "Na severním Višnuově chrámu je zobrazen reliéf příběhu o Krišnovi.", "section_level": 3}, {"title": "Chrámové komplexy v okolí.", "content": "Nejseverněji v parku leží skupina chrámů Sewu. Byly postaveny zhruba ve stejné době jako Prambananský komplex, a přestože jsou v podobném stylu, je to svatyně zasvěcená buddhismu (druhý největší areál tohoto typu na Jávě, po Borobuduru).  Na severojižní ose mezi chrámy Sewu a Prambananem se nachází i trosky chrámů Candi Bubrah a Lumbung, také buddhistických.", "section_level": 2}, {"title": "Legenda o Durze.", "content": "Prambananská socha bohyně Durgy se zvláštním děsivým vzhledem je v Indii uctívána, nejen ze strachu kvůli její pomstychtivosti a vznětlivosti. Když se na ostrov dostal islám, kde má bohyně mírnější vlastnosti, ženy ji začaly považovat za ochránkyni lásky. Bohyně byla podle legendy princeznou jménem Rara Jonggrang, díky níž údajně vznikl chrám Prambanan. Aby se nemusela vdávat, chtěla od svého budoucího manžela postavit za jedinou noc chrám zdobený tisícovkou soch. Za to byla ochotna souhlasit se sňatkem. Král údajně povolal nadpřirozené síly a skoro práci dokončil. Princezna však zapálila velký oheň, jímž chtěla předstírat rozbřesk. Avšak snoubenec její lest odhalil a zaklel ji do každé sochy v Prambananu.", "section_level": 1}, {"title": "Současné využití a turistika.", "content": "Dnes slouží Prambananský komplex i jako kulisy pro taneční divadelní představení. Příběh Rámajány trvá dvě hodiny. Herci jsou oblečeni v barevných kostýmech a nechybí jim masky. Celé vystoupení probíhá v doprovodu orchestru gallan, hrající na tradiční indonéské nástroje– převážně bicí.  Vstupné na samotný Prambanan, který je velice navštěvovanou památkou, je v různých cenách. Mnohem vyšší pro cizince a přijatelnější pro místní. Blízko vstupu je v provozu informační centrum.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prambanan je největší hinduistický chrámový komplex v Indonésii a současně jeden z největších v jihovýchodní Asii. Leží na ostrově Jáva v provincii Střední Jáva, cca 20 km od Jogjakarty. Je ukázkou typické hinduistické chrámové architektury. Je zapsán na seznamu památek Světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "普兰巴南(,或译作巴兰班南、普兰巴那)位于中爪哇,离日惹市约18公里,是印度尼西亚最大的印度教建筑,院内共有240座庙宇。", "id": 650643}
{"src_title": "Santa Cruz Operation", "tgt_title": "聖克魯茲作業", "src_document": [{"title": "Santa Cruz Operation a UNIX.", "content": "SCO byla založena roku 1978 Dougem Michelsem a jeho otcem Larrym jako poradenská společnost zabývající se portováním Unixu. Roku 1983 koupila firma práva od společnosti Microsoft, aby mohla přenést XENIX (svůj první Unix využívající balíčkovacího systému) na procesory Intel. Xenix byl odvozen z předchozích větví Unixu. V roce 1987 byl Xenix přenesen na procesor Intel 80386. Ve stejném roce předala společnost Microsoft práva na Xenix firmě SCO s tím, že Microsoft bude mít ve společnosti SCO 25% podíl.  Roku 1986 koupila Santa Cruz Operation divizi softwarových produktů britské poradenské firmy Logica a založila svou evropskou centrálu. Ta byla původně vedena Gary Danielsem, Stevem Brophym, Billem Batesonem a Geraintem Daviesem a Peterem Kettlem za Evropu. Tato evropská odnož SCO se prudce rozrůstala a dosáhla okolo 40 % světových příjmů celé společnosti.  V roce 1989 začala SCO vyvíjet SCO UNIX, který byl odvozen z novější větve vývojového stromu systému Unix, verze SYSTEM V Release 3.2. Původní verze SCO UNIX Release 3.2.0 nezahrnovala podporu síťového protokolu TCP/IP nebo grafického protokolu X Window System. Krátce po vydání tohoto základního operačního systému ho SCO přenesla do produktu s názvem SCO OpenDesktop. Díky popularitě architektury x86 se Xenix společně s SCO UNIX staly nejvíce instalovanými operačními systémy na bázi Unix.  Firma SCO se představila veřejnosti na mimoburzovním trhu NASDAQ v roce 1993. Roku 1994 byl vydán SCO MPX, balíček SCO UNIX pro podporu technologie SMP.  Roku 1995 koupila společnost zdrojový kód systému AT&T UNIX od firmy Novell a nakonec se stala poskytovatelem licence pro Unix. Dosáhla tak začlenění důležitých vlastností operačního systému System V Release 4 do svého systému SCO UNIX. Od Novellu také získala systém UnixWare a přejmenovala svůj SCO UNIX na SCO OpenServer. Později mohla firma použít část kódu UnixWaru v dalších verzích systému OpenServer. SCO vydala několik verzí systému UnixWare, zejména v roce 1997 verzi 7.x, která představovala spojení vlastností systémů UnixWare 2 a OpenServer 5.  Mezi léty 1997 a 1999 se firma podílela na osvětovém projektu 86open, majícím za cíl sjednotit reprezentaci dat na unixových systémech pro procesory architektury x86.  Do roku 1990 bylo po celém světě 15 000 koncových prodejců, nabízejících svým zákazníkům unixové řešení od společnosti SCO.  Dne 2. srpna 2000 oznámila firma SCO, že svá oddělení serverového softwaru a oddělení služeb, stejně jako technologie UnixWare a OpenServer prodává společnosti Caldera Systems, Inc. Prodej byl uskutečněn v květnu roku 2001. Tehdy se Caldera přejmenovala na „Caldera International“ a zbývající část společnosti SCO, divize Tarantella, změnila svůj název na „Tarantella, Inc.“.  V srpnu 2002 byla Caldera International přejmenována na „The SCO Group“, jelikož produkty řady SCO UNIX byly stále silným zdrojem příjmů zejména díky obrovskému množství uskutečněných instalací od roku 1990. Tato skutečnost také brzy odstartovala spory mezi společností SCO a prodejci a uživateli Linuxu.  Dne 14. září 2007 vyhlásila společnost The SCO Group bankrot.", "section_level": 1}], "src_summary": "Santa Cruz Operation (SCO) byl název společnosti zabývající se informačními technologiemi, založené ve městě Santa Cruz, CA. Proslavila se prodejem tří variant Unixu pro procesory architektury Intel x86: XENIX, SCO UNIX (známé později jako SCO OpenServer) a UnixWare.", "tgt_summary": "圣克鲁兹作业(英语:Santa Cruz Operation,缩写为SCO),美国软件公司,位于美国加州圣克鲁兹。创立于1979年,它主要业务在于销售运行在Intel x86架构上的UNIX软件与提供顾问,著名产品有Xenix、SCO UNIX(稍后改名为SCO OpenServer)、与UnixWare。埃里克·雷蒙在《Unix编程艺术》一书中,称其为「第一间UNIX公司」。", "id": 677201}
{"src_title": "Serena Williamsová", "tgt_title": "塞雷娜·威廉姆斯", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodila se v michiganském městě Saginaw do rodiny Richarda Williamse a Oracene Priceové afroamerického původu, je nejmladší z pěti Priceových dcer. Polosestrami jsou Yetunde Priceová (zemřela 14. září 2003), Lyndrea a Isha Price a starší sestrou je Venus Williamsová. Tenis začala hrát ve čtyřech letech, poté, co se rodina přestěhovala na losangeleské předměstí Compton. Otec ji spolu se sestrou Venus vyučoval doma, obě také se ženou trénoval.  Rodina se z Comptonu", "section_level": 1}, {"title": "Herní styl.", "content": "Podstatou její hry jsou údery od základní čáry dvorce, kterými se snaží kontrolovat výměnu. Má silné podání, první servis hraje stabilně s dobrou úspěšností (některými je tento úder považován za vůbec nejlepší v ženském tenise). Jeho nejvyšší rychlost dosáhla 206,5 km/h, což je druhé nejrychlejší podání v historii ženského tenisu. K roku 2008 ji v tomto parametru předstihla pouze sestra Venus Williamsová. Mezi další silné údery patří základní údery z obou stran – forhend i bekhend. Dobře také zvládá voleje, hru nad hlavou v podání smečů a ve hře na", "section_level": 1}, {"title": "Profesionální kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1995–98: Raná fáze.", "content": "První profesionální turnaj tenistka odehrála v září 1995. Stal se jím Bell Challenge v Québecu. V prvním kole kvalifikace podlehla tehdy 149. hráčce světa Annie Millerové za méně než jednu hodinu a na odměnách vydělala 240 amerických dolarů.  V roce 1996 se nezúčastnila žádného turnaje. Následujícího roku postupně neprošla přes kvalifikační kola tří turnajů, než zaznamenala první vítězný zápas v hlavní soutěži ženské dvouhry. Stalo se tak v listopadu 1997 na Ameritech Cup Chicago, kde tehdy jako 304. hráčka žebříčku WTA dokázala porazit světovou sedmičku Mary Piercovou i čtyřku Moniku Selešovou. Zaznamenala tak vítězství nad hráčkami první světové desítky jako nejníže postavená tenistka v historii otevřené éry světového tenisu. Na turnaji prohrála s pátou hráčkou světa Lindsay Davenportovou. Na konci roku 1997 již uzavírala první stovku hráček, když figurovala na 99. příčce.  Sezónu 1998 zahájila startem na Medibank International Sydney, kde jako kvalifikantka a 96. hráčka porazila ve čtvrtfinále tehdejší světovou trojku Davenportovou, aby následně v", "section_level": 2}, {"title": "1999–2001: Vstup mezi 10 nejlepších hráček světa.", "content": "Na úvodním grandslamu v roce 1999 Australian Open prohrála s Francouzskou Sandrine Testudovou. Následující měsíc získala v sedmnácti letech svůj premiérový titul v ženské dvouhře, když ve finále pařížského Open Gaz de France zdolala domácí Amélii Mauresmovou, finalistku právě skončeného prvního grandslamu. Oběma mladým sestrám se podařil nový tenisový historický rekord. Pět hodin po pařížském vítězství Sereny vybojovala titul na turnaji vzdáleném 5 000 mil IGA Superthrift Classic v Oklahoma City také její osmnáctiletá sestra Venus, čímž se obě staly prvními sestrami, které kdy triumfovaly na turnajích ve stejném týdnu i dnu. Další měsíc pak zvítězila na svém prvním turnaji kategorie WTA Tier I Evert Cup v Indian Wells, když ve finále zdolala tehdejší světovou sedmičku Steffi Grafovou. Na další události této kategorie nazvané Lipton International Players Championships v Key Biscayne porazila v semifinále světovou jedničku Martina Hingisovou, předtím než ve finále ukončila její vítěznou šňůru šestnácti zápasů v řadě její sestra Venus, která dominovala v prvním vzájemném turnajovém finále historie okruhu WTA. V pondělí 5. dubna 1999 byla poprvé v kariéře klasifikována mezi nejlepšími deseti tenistkami světa, když figurovala na 9. místě žebříčku WTA.  V jarní antukové části 1999 na evropském kontinentu odehrála tři turnaje. Ve čtvrtfinále skončila na turnaji kategorie Tier I Italian Open v Římě, když nestačila na světovou jedničku Hingisovou, stejně jako na další události Tier I German Open v Berlíně, kde skončila na raketě sedmé tenistky světa Arantxy Sánchezové Vicariové. Sestry Williamsovy pak získaly první titul z grandslamu, a to na antuce French Open, kde Serena ve dvouhře vypadla již ve třetím kole s krajankou Mary Joe Fernandezovou. Kvůli zranění poté odřekla účast na nejslavnějším turnaji světa Wimbledonu.  Předtím než se vrátila na okruh, zvítězila ve dvouhře Fed Cupu, a", "section_level": 2}, {"title": "2002–2003: Čtyři grandslamové tituly z dvouhry v řadě.", "content": "Zranění na počátku roku 2002 ji donutilo nenastoupit k semifinálovému zápasu turnaje v Sydney a vyřadilo ji také z prvního grandslamu sezóny Australian Open. První titul sezóny získala na americké půdě po výhře na turnaji State Farm Women's Tennis Classic ve Scottsdale, když ve finále zdolala světovou dvojku Jennifer Capriatiovou. Následně přidala další trofej z turnaje kategorie WTA Tier I Miami Masters v Key Biscayne. Jednalo se o její první vítězství na tomto podniku a stala se teprve třetí tenistkou v otevřené éře, která na jediném turnaji porazila první tři hráčky žebříčku WTA, když postupně přešla přes trojku Martinu Hingisovou ve čtvrtfinále, dvojku svou sestru Venus v semifinále a ve finále zdolala první hráčku světa Capriatiovou. Výhra nad sestrou v poměru 6–2, 6–2 byla jejím teprve druhým vzájemným vítězstvím.  Před druhým grandslamem French Open odehrála na antuce tři turnaje. První finále na antukovém povrchu vůbec dosáhla v květnu na berlínském German Open, v", "section_level": 2}, {"title": "2004–2006: Zranění a nevyrovnané výkony.", "content": "Na počátku sezóny 2004 nestihla Australian Open, protože se stále zotavovala ze zranění levého kolene. Odřekla i další turnaje, což vyvolalo spekulace, že ztratila zájem a motivaci o tenis. Na kurty se vrátila po osmi měsících turnajem kategorie WTA Tier I NASDAQ-100 Open v Key Biscayne na Floridě, kde porazila ve čtvrtém kole šestnáctiletou ruskou juniorku Marii Šarapovovou a ve finále pak osmou hráčku světa Jelenu Dementěvovou hladce ve dvou setech 6–1, 6–1. Potřetí v řade vyhrála tento turnaj a úspěšně se navrátila na okruh WTA.  V přípravě na druhý grandslam French Open odehrála tři antukové turnaje. Poražena odešla ze čtvrtfinále Bausch & Lomb Championships ve floridském Amelia Island, následující týden odstoupila před třetím kolem pro opětovné zranění kolene z turnaje Tier I Family Circle Cup v Charlestonu. Další čtyři týdny odpočívala než se vrátila antukovou událostí kategorie Tier I Rome Masters, kde v semifinále podlehla světové devítce Jennifer Capriatiové 6–4, 6–4. Ačkoli byla na žebříčku až na 7. místě, pořadatelé French Open ji nasadili do ženské dvouhry jako dvojku. Prvními čtyřmi koly prošla přes hráčky, které byly klasifikované mimo TOP 50 žebříčku, ve čtvrtfinále pak narazila na Capriatiovou, jež jí přehrála ve třech setech 6–3, 2–6, 6–3. Jednalo se o její první", "section_level": 2}, {"title": "2007–2008: Návrat do elitní světové desítky.", "content": "Sezónu 2007 zahájila s obnovenou důvěrou, když vyjádřila záměr vrátit se mezi deset nejlepších tenistek světa na žebříčku WTA, což wimbledonský vítěz a sportovní komentátor Pat Cash označil za „klamnou představu“.  Na turnaji Moorilla Hobart International v Hobartu skončila ve čtvrtfinále. Do prvního grandslamu roku Australian Open nastupovala jako nenasazená hráčka z osmdesáté první pozice žebříčku a všeobecně bylo předpovídáno, že je „mimo hru.“ Nicméně ve třetím kole si poradila s pátou nasazenou Naděždou Petrovovou, což bylo její první vítězství nad hráčkou elitní desítky od výhry s Lindsay Davenportovou ve finále Australian Open 2005 před dvěma lety. Ve čtvrtfinále byla dva míče od vyřazení se Šachar Pe'erovou, než zápas otočila. Ve finále pak zdolala nejvýše nasazenou Marii Šarapovou hladce ve dvou setech 6–1, 6–2, čímž vyvrátila spekulace o nemožnosti návratu. Ve dvouhře se jednalo o třetí titul z Melbourne a celkově osmý grandslamový v singlu. Věnovala jej své zavražděné sestře Yetunde. Její finálové vystoupení označil magazín TENNIS.com za \"„jeden z nejlepších výkonů její kariéry“\" a BBC Sport uvedl, že se \"„pravděpodobně jednalo o nejsilovější pojetí hry, jaká kdy byla v ženském tenise k vidění.“\"  Příští událostí se stal na konci března turnaj kategorie WTA Tier I floridský Miami Masters v Key Biscayne. Ve čtvrtém kole zopakovala výhru nad světovou dvojkou Šarapovovou 6–1, 6–1 a ve finále se střetla s jedničkou Justine Heninovou, kterou porazila 0–6, 7–5, 6–3, poté, co musela odvracet mečbol ve druhém setu..", "section_level": 2}, {"title": "2009: Opět nejlepší tenistkou světa.", "content": "Na svém prvním turnaji v roce 2009 Medibank International v Sydney startovala z pozice nejvýše nasazené hráčky. V prvním kole měla problémy s Australankou Samanthou Stosurovou, když odvrátila čtyři mečboly za stavu 5–4 ve třetí sadě pro podávající soupeřku. Utkání vybojovala poměrem 6–3, 6–7(4), 7–5. Ve čtvrtfinále zdolala mladou Dánku Carolinu Wozniackou také s obtížemi 6–7(5), 6–3, 7–6(3), když zachránila tři mečboly protihráčky za stavu 5–6 v rozhodujícím setu. Posledním zápasem se pro ni stalo semifinále, v němž podlehla potřetí za sebou Rusce Jeleně Dementěvové tentokrát 6–3, 6–1. Na první grandslam sezóny Australian Open přijela v roli druhé nasazené hráčky. Ve dvou utkáních se ocitla tři míče od vyřazení, ve čtvrtfinále pak porazila osmou nasazenou Světlanu Kuzněcovovou a v semifinále přešla přes turnajovou čtyřku Dementěvovou. Svůj desátý grnadslamový titul z dvouhry získala po hladké finálové výhře trvající 59 minut nad Ruskou Dinarou Safinovou po setech 6–0, 6–3. Vítězství ji vrátilo na první místo žebříčku WTA a získaná finanční odměna z ní učinila nejlépe vydělávající sportovkyni všech dob, když si na prémiích připsala více peněz než druhá", "section_level": 2}, {"title": "2010: Pokračující dominance.", "content": "Premiérovou událostí sezóny 2010 se pro ni stal turnaj v Sydney. V semifinále si poradila s Francouzskou Aravane Rezaïovou po setech 3–6, 7–5, 6–4, přestože ve druhé sadě již prohrávala 2–5 a byla dva míče od vyřazení. Ve finálovém utkání nestačila na obhájkyni titulu a světovou pětku Jelenu Dementěvovou 6–3, 6–2.  Na prvním grandslamu roku Australian Open obhajovala trofeje z dvouhry a společně s Venus i ze čtyřhry. Do čtvrtfinále prošla bez ztráty jediného ztraceného servisu i setu, vyřadila v něm Bělorusku Viktorii Azarenkovou po náročném boji 4–6, 7–6, 6–2, když ve druhém setu prohrávala 0–4 a byla blízko prohry. V semifinále přehrála šestnáctou nasazenou Li Na 7–6(4), 7–6(1) poté, co proměnila až pátý mečbol, jenž znamenal postup do pátého singlového finále tohoto turnaje a celkově patnáctého v kariéře. V něm porazila šampiónku z roku 2004 Belgičanku Justine Heninovou", "section_level": 2}, {"title": "2011: Návrat po zranění.", "content": "Pro pokračující zotavování po zranění nohy se na začátku sezóny odhlásila z Hopmanova pojáru i úvodního grandslamu Australian Open. 2. března 2011 potvrdila informaci, že u ní došlo ke vzniku hematomu a rozvoji plicní embolie.  Na okruh se vrátila turnajem v Eastbourne AEGON International, na němž vyhrála první zápas od předchozího Wimbledonu nad Cvetanou Pironkovovou. Ve druhém kole ji vyřadila třetí nasazená Ruska Věra Zvonarevová po třech hodinách hry.  Následoval Wimbledon, do kterého přijížděla jako obhájkyně titulu. Přestože na žebříčku figurovala", "section_level": 2}, {"title": "2012: Singlový Golden Slam a dva grandslamy.", "content": "Sezónu zahájila premiérovou účastí na Brisbane International v rámci přípravy na Australian Open. Během zápasu s Bojanou Jovanovskou si v gamu, kdy již podávala na vítězství v utkání, zranila pravý kotník. Důsledkem bylo odstoupení z turnaje. Do melbournského Australian Open se stihla zotavit a jako dvanáctá nasazená neztratila v úvodních třech kolech žádný set. V osmifinále však podlehla Rusce Jekatěrině Makarovové poměrem 2–6 a 3–6. Poté odehrála vítěznou dvouhru za americký tým v úvodním kole Světové skupiny II Fed Cupu nad Anastasií Jakimovovou po setech 5–7, 6–1 a 6–1, čímž pomohla Američankám k výhře nad Běloruskem 5:0 na zápasy a postupu do baráže o Světovou skupinu.  Na floridském Miami Masters jako desátá nasazená oplatila porážku z US Open Australance Stosurové, když vyhrála 7–5 a 6–3. Vítězství jí zajistilo návrat do elitní světové desítky. Ve čtvrtfinále však nestačila na Dánku Caroline Wozniackou, jíž podlehla poměrem 4–6 a 4–6. Následující týden zaznamenala premiérovou finálovou účast v sezóně, které dosáhla na turnaji v Charlestonu hraném na zelené antuce. V semifinále", "section_level": 2}, {"title": "2013: Kralování ženskému tenisu a dva Grand Slamy.", "content": "Během sezóny vyhrála jedenáct singlových titulů, nejvíce ve své kariéře v rozmezí jediného roku. V únoru se vrátila na 1. místo žebříčku WTA, které již neopustila a na antuce neprohrála žádný zápas.  Rok odstartovala titulem na Brisbane International, kde ve finále zdolala Anastasii Pavljučenkovovou 6–2, 6–1. V celém turnaji ztratila pouze 17 her a na Australian Open přijížděla jako hlavní favoritka. V úvodním kole ženské dvouhry proti Gallovitsové-Hallové si však poranila kotník. Přesto prošla do čtvrtfinále, v němž ji vyřadila Sloane Stephensová 6–3, 5–7 a 4–6.  Čtvrtfinálovou výhrou na únorovém Qatar Total Open nad Petrou Kvitovou, se pošesté vrátila do čela klasifikace WTA. Ve finále nestačila na Viktorii Azarenkovou 6–7, 6–2 a 3–6. Po prohře však odstartovala šňůru 34zápasové neporazitelnosti na Sony Open Tennis, kde po zdolání Marii Šarapovové 4–6, 6–3, 6–0, slavila titul. Série pokračovala triumfem na Family Circle Cupu po finálovém vítězství nad Jelenou Jankovićovou 3–6, 6–0, 6–2, trofejí z Mutua Madrid Open, kde na ni nestačila opět Šarapovová 6–1, 6–4, a další turnajovou", "section_level": 2}, {"title": "2014: Světovou jedničkou více než 200 týdnů a 18. grandslam.", "content": "V úvodu sezóny prodloužila svou neporazitelnost úspěšnou obhajobou Brisbane International na dvacet dva zápasů. V semifinále si počtrnácté v řadě poradila se čtvrtou hráčkou žebříčku Marií Šarapovovou a ve finále zdolala světovou dvojku Viktorii Azarenkovou po dvousetovém průběhu. Během Australian Open jí stěžovalo hru zranění. V osmifinále vypadla se Srbkou Anou Ivanovićou. Později sdělila, že uvažovala o odstoupení z turnaje před třetím kolem proti Hantuchové vzhledem k zádovým potížím. Mezi poslední čtyřku tenistek došla na Dubai Tennis Championships, kde byla nad její síly Francouzka Alizé Cornetová. Poprvé od srpnového Western & Southern Open 2012, nepočítaje grandslam, tak byla vyřazena již před branami finále, a poprvé od dané události také prohrála utkání bez zisku jediné sady.", "section_level": 2}, {"title": "2015: Zisk druhého „Serena Slamu“.", "content": "Sezónu potřetí rozehrála jako členka amerického týmu na Hopmanově poháru. Základní skupinu vyhrála v páru s Johnem Isnerem, když porazila Pennettaovou, Šafářovou a hladce podlehla Bouchardové. Ve finále proti Polsku zajistila jediný bod vítězstvím nad Agnieszkou Radwańskou, ale v rozhodujícím mixu Američané prohráli a obsadili druhé místo.  Na Australian Open startovala jako nejvýše nasazená. V úvodních třech kolech uštědřila každé soupeřce po jednom „kanáru“. Ve čtvrtém kole otáčela duel s Garbiñe Muguruzaovou. Ve čtvrtfinále zdolala finalistku předchozího ročníku Dominiku Cibulkovou, aby ji nezastavila ani překvapivá 19letá semifinalistka Madison Keysová. V boji o titul přehrála světovou dvojku Marii Šarapovovou poměrem 6–3 a 7–6. Dosáhla tak na šestnácté vzájemné vítězství v řadě a devatenáctý grandslamový titul ze singlu, což znamenalo posun na druhé místo otevřené éry za 22 titulů Steffi Grafové. Ve 33 letech se také stala nejstarší vítězkou Australian Open open éry, stejně jako šestou melbourneskou trofejí navýšila svůj rekord v otevřené éře. S Venus Williamsovou se odhlásily ze soutěže čtyřhry.  Následující víkend odehrála v Buenos Aires utkání amerického týmu ve 2. světové skupině Fed Cupu proti Argentině. K výhře 4:1 na zápasy přispěla vítězstvím nad Maríou Irigoyenovou.", "section_level": 2}, {"title": "2016: Sedmou wimbledonskou trofejí vyrovnán rekord 22 grandslamů Grafové.", "content": "Sezónu otevřela na Hopman Cupu v páru s Jackem Sockem. Do prvního zápasu ji 4. ledna nevpustil zánět kolena. Její místo tak zaujala 656. hráčka žebříčku Victoria Duvalová. Druhý singl proti Jarmile Wolfeové z týmu Zlaté Austrálie skrečovala po prohraném prvním setu. Mix pak již odehrála Duvalová a z turnaje odstoupila. V roli obhájkyně titulu prošla do finále Australian Open bez ztráty setu. Ve dvacátém šestém finálovém duelu na Grand Slamu však utržila pátou porážku. Nad její síly byla německá debutantka v této fázi majoru Angelique Kerberová, která ji přehrála ve třech setech. Jednalo se o její první prohru ze sedmi finále na Australian Open i první třísetovou grandslamovou porážku v přímé bitvě o titul, když všech osm předchozích zvládla.  Poté se objevila až na březnovém BNP Paribas Open, na němž postoupila", "section_level": 2}, {"title": "2017: Rekord open éry 23. grandslamem a těhotenství.", "content": "Sezónu poprvé v kariéře rozehrála na aucklandském ASB Classic, kde po výhře nad Francouzkou Pauline Parmentierovou dohrála na raketě krajanky Madison Brengleové. Na Australian Open zdolala cestou pavoukem bývalé členky elitní světové desítky Belindu Bencicovou, Lucii Šafářovou i Johannu Kontaovou. V semifinále jí odebrala jen tři gamy Chorvatka Mirjana Lučićová Baroniová. V devátém vzájemném finále grandslamu se utkala se sestrou Venus Williamsovou a poprvé v open éře se v takovém zápase utkali dva tenisté starší 35 let. Za 1.21 hodiny ji přehrála ve dvou setech a vybojovala rekordní dvacátou", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Roku 2018 obvinila Serena Williamsová po prohraném zápase rozhodčího ze sexismu, což vyvolalo", "section_level": 1}, {"title": "Soupeření se sestrou Venus.", "content": "V rámci ženské dvouhry Grand Slamu odehrála proti starší sestře Venus Williamsové patnáct zápasů, z toho devět finálových a na dalších turnajích okruhu WTA Tour se s ní potkala čtrnáctkrát. V zápasech drží aktivní bilanci výher a proher 17–12. Sestry jsou jedinými", "section_level": 1}, {"title": "Další aktivity.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Móda.", "content": "Tenistka je známá svým častým nekonformním a barevným oblečením, které nosí během zápasů. Pozornost vzbudila na US Open 2002 svým černým elastanovým lycra kočičím oblečením. O dva roky později se na stejném grandslamu představila bavlněnou denim sukni a botami až do výše kolen, ve kterých ovšem nesměla nastoupit k zápasům. Ve Wimbledonu 2008 se před utkáními rozehrávala v bílém nepromokavém plášti, a to i při slunečném počasí. Také mimo dvorce se prezentuje novou módou. V listopadu 2004", "section_level": 2}, {"title": "Média.", "content": "Sama sebe nadabovala v díle animovaném seriálu \"Simpsonovi\" (2001), v němž si její postavička zahrála po boku sestry Venus, Peta Samprase a Andreho Aggasiho. Svůj hlas opět propůjčila postavám z dětského animovaného seriálu \"Higglytown Heroes\" (2005) a epizodě kresleného \"\" vysílaného na kabelovém kanálu Nickelodeon, který označila za svůj oblíbený.  Sérii snímků nafotila pro vydání 2003 a 2004 časopisu \"Sports Illustrated Swimsuit Issue\". V dubnu 2005 zveřejnila hudební stanice MTV záměr vysílat reality show ze životů Sereny a Venus, s variantou přenosu na kanálu ABC Family. Dvakrát se objevila ve skryté kameře \"Punk'd\" stanice MTV a v roce 2007 také jako poslední hvězda v", "section_level": 2}, {"title": "Podnikání: Miami Dolphins.", "content": "V srpnu 2009 se sestry Williamsovy staly spoluvlastníky klubu amerického fotbalu Miami Dolphins. Formálně byla informace zveřejněna na tiskové konferenci po prohlídce tréninkového hřiště. Jedná se o první Afroameričanky, kterým National Football League povolila franšízing. Dalšími prominentními spoluvlastníky jsou mimo jiné", "section_level": 2}, {"title": "Charita.", "content": "V roce 2008 hráčka pomohla financovat výstavbu Střední školy Sereny Williamsové v keňském Matooni. Roku 2003 ji Nadace Avon ocenila za práci a získání finančních příspěvků v projektu prevence rakoviny", "section_level": 2}, {"title": "Literární tvorba.", "content": "Během Wimbledonu 2009 oznámila, že píše námět k televiznímu seriálu, jejž má v plánu odevzdat agentuře k převedení na scénář. Rukopis", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Serena a Venus Williamsovy byly vychovány v prostředí víry Svědků Jehovových. Tenistka ovšem sdělila, že toto vyznání „ve skutečnosti nikdy nepraktikovala“. Po vítězných zápasech přesto často děkuje Jehovovi. Sestry vyjádřily podporu demokratickému kandidátu Baracku Obamovi před prezidentskými volbami 2008.  Hovoří francouzsky a pozápasové rozhovory na French Open opakovaně vedla v tomto jazyce. Starší polosestra Yetunde Priceová, která příležitostně pracovala pro Venus a Serenu", "section_level": 2}, {"title": "Hráčské statistiky.", "content": "\"Statistiky a dosažené výsledky tenistky obsahuje článek Hráčské statistiky Sereny Williamsové\"  Serena Williamsová vyhrála 39 grandslamových titulů, z toho 23 ve dvouhře, 14 ve čtyřhře a 2 ve smíšené čtyřhře, což ji v rámci otevřené éry řadí na 2. místo. Na okruhu WTA Tour si připsala 72 singlových a 23 deblových titulů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Serena Jameka Williamsová, nepřechýleně Serena Williams (* 26. září 1981 Saginaw, Michigan), je americká profesionální tenistka. Některými komentátory, odborníky a tenisty je označována za nejlepší hráčku v dosavadní historii tenisu.", "tgt_summary": "塞雷娜·贾梅卡·威廉斯(英语:Serena Jameka Williams,1981年-9月26日),生于美国密歇根州,美国女子网球运动员,为网球史上最伟大的女子选手之一,美国体育史上最佳女子网球选手(与克里斯·埃弗特并列),全世界第一位网球大满贯黑人女单冠军,单打最高世界排名第一,23座大满贯女单冠军得主,网球史上第二位女子单打满贯得主。她的姐姐维纳斯·威廉姆斯也是著名女子网球选手,所以通常称呼塞雷娜为小威廉斯,简称“小威”,而维纳斯则被称为大威廉斯,简称“大威”。", "id": 467673}
{"src_title": "Batman", "tgt_title": "蝙蝠俠", "src_document": [{"title": "Vydání.", "content": "Batman se stal populární ihned po svém uvedení v komiksové sérii \"Detective Comics\", kde debutoval v čísle 27 v květnu 1939 (\"The Case of the Chemical Syndicate\"). Už v několika prvních číslech se objevila myšlenka, že Batman své protivníky nikdy nezabíjí (vůbec poprvé v historii komiksu). Série \"Detective Comics\" skončila v říjnu 2011 s číslem 881. Druhou hlavní sérií byla \"Batman\", která poprvé byla vydána na jaře 1940 a skončila také v říjnu 2011 s číslem 713. Batmanovy příběhy byly dále vydávány v komiksu \"World's Finest Comics\", jehož první číslo vyšlo na jaře 1940 a série byla zastavena v lednu 1986 číslem 323.  V šedesátých letech začala být vydávána série \"The Brave and the Bold\", v jejím 67. čísle se znovu objevil Batman a i tuto sérii si pro sebe získal. Její vydávání skončilo v červenci 1983 s číslem 200. V letech 1975 a 1976 vyšla minisérie \"The Joker\" o devíti číslech. Ve stejné době bylo vydáno i dvacet čísel minisérie \"Batman Family\" a dvě \"Man-Bat\".  V osmdesátých letech vznikly nové série \"Batman and the Outsiders\" (32 čísel), \"The Outsiders\" (28 čísel), \"The Adventures of the Outsiders\" (13 čísel) a \"Legends of the Dark Knight\" (36 čísel). V roce 1986 napsal Frank Miller jednu z přelomových komiksových knih \"The Dark Knight Returns\" (\"Návrat temného rytíře\") a roku 1989 poté \"Batman: Year One\" (\"Batman: Rok jedna\").  Devadesátá léta byla ve znamení nových sérií \"Batman: Shadow of the Bat\" (94 čísel), \"Batman: Legends of the Dark Knight\" (177 čísel), v té se poprvé představil i scenárista Grant Morrison, \"The Batman Adventures\" (36 čísel), \"The Batman Chronicles\" (23 čísel), \"The Batman and Robin Adventures\" (25 čísel) a \"Batman: Gotham Adventures\" (60 čísel).  V prvních letech 21. století stále pokračovaly původní série \"Detective Comics\" a \"Batman\", ale vznikaly i nové série. \"Batman: Gotham Knights\" (74 čísel), \"Gotham Central\" (40 čísel), \"Batman Adventures volume 2\" (17 čísel), \"Superman/Batman\" (87 čísel), \"The Batman Strikes\" (50 čísel), \"Batman Confidential\" (54 čísel), \"Batman: The Brave and the Bold\" (22 čísel), \"Batman: Streets of Gotham\" (21 čísel), \"Batman and Robin\" (26 čísel), \"Batman Incorporated\" (8 čísel).  V roce 2011 DC vesmír prošel restartem a nové komiksy jsou vydávány pod značkou New 52. Od začátku tak vznikají série \"Detective Comics\" (jako vol. 2), \"Batman\" (jako vol. 2), \"Batman: The Dark Knight\" (jako vol. 3), \"Batman and Robin\" (jako vol. 2) i \"Legends of the Dark Knight \" (jako vol. 2), ale i nové: \"The All New Batman: The Brave and the Bold\", \"Batman: Arkham Unhinged\", \"Batman '66\" a \"Batman Eternal\". Současnými autory například jsou: Peter Tomasi, Tony Daniel, John Layman a Scott Snyder.  V roce 2016 proběhl další relaunch známý jako DC Rebirth (Znovuzrození). Pro některé série to znamenalo návrat ke kontinuitě před New 52, některé pokračovaly vcelku nezávisle. Batman pokračoval v nové vlastní sérii \"Batman Vol. 3\", kterou psal Tom King a ze začátku kreslil David Finch. Další sérií je \"Detective Comics\", která se po relaunchi vrátila k číslování z Vol. 1. Prvním číslem v rámci DC Rebirth tak byl sešit \"Detective Comics Vol. 1 #934\" ze srpna 2016. Tuto sérii píše James Tynion IV a zprvu kreslil Eddy Barrows. V sérii je sestaven nový tým superhrdinů s názvem Gotham Knights. Od října 2016 také vychází série \"All-Star Batman\", kterou píše Scott Snyder a kreslí John Romita, Jr.", "section_level": 1}, {"title": "Fiktivní biografie postavy.", "content": "Biografie Batmana byla často měněna, je taky jednou z mála komiksových postav, která není pevně zakotvena v určité době. Jeho minulost byla poprvé popsána v čísle \"Detective Comics #33\"", "section_level": 1}, {"title": "Zlatý věk (1939–1959).", "content": "Během Zlatého věku byl Batman poprvé představen v Detective Comics # 27 (květen 1939), kde se mu ještě nedostalo dostatečného prostoru a vlastního příběhu, na což navázal Detective Comics # 33, kde byl Bruce konečně vyobrazen v původních znacích a dostal vlastní příběh. Malý Bruce Wayne byl synem velmi známých gothamských filantropů, kteří už od nepaměti patřili do vyšší společenské vrstvy města. Bruce tak vyrůstal ve Wayne Manor, kde den co den prožíval vznešený život. To se změnilo chladnokrevnou vraždou jeho rodičů, po jejichž smrti tak přísahal na jejich hroby, že pomstí jejich smrt a navždy vymýtí kriminalitu v celém Gothamu. Od té doby se začal věnovat rozličným studiím a tréninkům, díky kterým získal mnoho dovedností a to zejména v oblasti bojových umění, kriminologie apod. Po dokončení tréninku si Wayne uvědomil, že jeho dovednosti samy o sobě nestačí, neboť v kriminálnících potřeboval vyvolat bázeň, která by se stala jeho pravou metlou zločinu. Někdy v té době se objevil netopýr, kterým se Bruce nechal inspirovat, a o něco málo později tak z něj vytvořil svůj symbol, prostřednictvím kterého bojoval proti kriminalitě Gothamu. Jedna z nejtragičtějších a nejzásadnějších událostí jeho života však na sebe nenechala dlouho čekat. Wayne se rozhodl navštívit představení \"The Flying Graysons\", kde účinkovala rodina velmi schopných akrobatů, kteří byli zabiti jen kvůli odmítnutí vyplacení výpalného, které vyžadoval jeden Gothamský pomatenec.  Po jejich smrti se setkal s jejich potomkem Richardem Graysonem, ve kterém uzřel sama sebe kdysi před lety. Bruce se tedy chlapce rozhodl ujmout a cvičit jeho fyzické a dedukční schopnosti. Po zdárném dokončení tréninku, tak z Dicka učinil historicky prvního Robina, se kterým společně narazil na Tonyho Tucca, mafiánského bosse a muže, který byl odpovědný za smrt Graysonových rodičů. Roky plynuly a různé převraty i hrdinové na sebe nenechaly dlouho čekat. Bruce se v té době stává s určitými hrdiny jedním ze zakládajících členů Justice League, což ho však nijak neomezovalo v jeho individuálním souboji proti Gothamskému podsvětí. Ve stejné době se k Bruceovi a Dickovi připojil jistý Alfred Pennyworth, který čirou náhodou zjistil jejich „pravé“ totožnosti (objevil totiž tajemství starých pendlovek), a stal se tak jedním z nejdůležitějších členů rodiny, který jejich tajemství vždy držel v bezpečí. Aby nebyl Bruce Wayne považován za úplného „suchara“, byla mu roku 1940 vsazena do života žena jménem Vicky Vale, která se měla stát obdobou Lois Lane z Metropolis. Tato žena se s Brucem snažila trávit co nejvíc času a hlavně měla velký zájem na odhalení Batmanovy pravé identity. Nakonec k jejímu překvapení přece jen zjistila, že Křižákem Gothamu nebyl nikdo jiný, než sám velký Bruce Wayne, což se jí snažil pod svou kápí neustále vyvracet.  Právě tyto honby za identitami, jejich utajování a objevování se stávaly jedním z hlavních znaků Zlatého věku, kde byl pravý Batman původně vylíčen jako chladnokrevný a bdělý strážce, kterému nedělalo problém zabíjet jednoho kriminálníka po druhém. To se nelíbilo mnoha čtenářům, kteří chtěli pravého hrdinu, a proto charakter Batmana čekal na svůj mravní kodex, který mu byl dán mužem jménem Whitney Ellsworth. Právě tento muž se zasloužil o Bruceovy charakteristické rysy (nikdy svou oběť nezabít a nepoužívat žádné střelné zbraně).", "section_level": 2}, {"title": "Stříbrná éra komiksu (1960–1986).", "content": "V tzv. stříbrné éře komiksu, která Batmana poznamenala až v šedesátých letech 20. století, byl vytvořen Batman v paralelním světě (Země-dvě). Zde se Bruce Wayne oženil se Selinou Kyle (Catwoman) a společně vychovali svou dceru Helenu Wayne, ze které se později stala Huntress. Ta, spolu s Dickem Graysonem (paralelní Robin), převzala ochranu Gothamu poté, co Bruce Wayne odložil identitu Batmana, aby se stal policejním komisařem. V tomto paralelním vesmíru je nakonec Bruce zabit.  Mezi lety 1954 až 1984 vycházela série \"World's Finest Comics\", ve které původní Batman spolupracuje se Supermanem. V šedesátých letech se také stal členem týmu Justice League of America, jejichž příběhy byly vydávány v komiksu \"Brave and the Bold\". V příbězích z roku 1969 Dick Grayson odjel na univerzitu a Bruce opustil své sídlo Wayne Manor a přestěhoval se do centra Gothamu, aby byl blíže zločinu.  V sedmdesátých a osmdesátých letech se staly batmanovy příběhy více temnými. Také se zde poprvé objevil geniální maniak Ra's al Ghul. V osmdesátých letech se z původního Robina, Dicka Graysona stal superhrdina Nightwing.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní éra komiksu (1987–dodnes).", "content": "V roce 1987 Batmanovu historii převyprávěl Frank Miller ve svém díle \"Batman: Rok jedna\". Batmana pojal temněji a více realisticky. Batman z paralelní Země-dvě je v této éře vymazán z DC vesmíru. V Millerově pojetí je gothamská policie zkorumpovaná a nepřátelská k Batmanovi. Jeho jediným policejním spojencem je komisař James Gordon. Druhý Robin Jason Todd je osiřelým synem zlodějíčka. Batman současně není zakládajícím členem Justice League.  V příbězích „Batman: Smrt v rodině\" je Jason Todd zavražděn Jokerem. Ze ztráty svého přítele byl Bruce tak zdrcen, že začal používat více brutální metody v boji se zločinem. Následně pracoval samostatně až do konce devadesátých let, kdy se novým Robinem stal Tim Drake. V roce 2005 byl Jason Todd oživen a stal se zabijákem se jménem Red Hood. V devadesátých letech se v příběhové linii \"Knightfall\" objevil nový nepřítel Bane. Ten dokázal výrazně zranit a ochromit Batmana. Po dobu jeho rekonvalescence převzal identitu Batmana Dick Grayson. Od té doby jsou Batmanovy příběhy vydávány nevázaně k historii několika různými autory. V jedné z dějových linií byl Bruce Wayne zabit a o jeho identitu Batmana svedli boj Dick Grayson a Tim Drake. Grayson se stal Batmanem a Drake vlastní postavou se jménem Red Robin. V roce 2011 byl DC vesmír znovu pozměněn (New 52 restart) a Grayson znovu přejal identitu Nightwinga, a do role Batmana se vrátil Bruce Wayne. V letech 2011 až 2016 byly vydávány tři hlavní série: \"Batman\", \"Detective Comics\" a \"Batman – Temný rytíř\".  V roce 2016 došlo k relaunchi DC Rebirth (Znovuzrození). V příbězích série Batman (Vol. 3) se Batman potýkal s novými postavami Gothamem a Gotham Girl, Banem, Jokerem nebo Riddlerem. Tematizován byl také vztah Batmana s Catwoman.", "section_level": 2}, {"title": "Česká vydání.", "content": "V České republice vydávají komiksové knihy Batman nakladatelství BB/art a Crew.", "section_level": 1}, {"title": "Knihy.", "content": "Další podkapitoly jsou rozděleny dle původního roku vydání originálu.", "section_level": 2}, {"title": "Film a televize.", "content": "V USA se stal v 60. letech populárním televizní seriál \"Batman\". Světovou proslulost pak získal díky filmu \"Batman\" režiséra Tima Burtona z roku 1989, který byl následován filmem \"Batman se vrací\" (1992). Série pokračovala filmy Joela Schumachera \"Batman navždy\" (1995) a \"Batman a Robin\" (1997). Posledně jmenovaný je často uváděn, spolu s filmem \"Catwoman\", jako jedna z nejhorších komiksových adaptací vůbec.  Mezi lety 2005 a 2012 vznikla trilogie Christophera Nolana filmů \"Batman začíná\" (2005), \"Temný rytíř\" (2008) a \"Temný rytíř povstal\" (2012).", "section_level": 1}], "src_summary": "Batman je komiksová postava, stvořená Bobem Kanem a Billem Fingerem. Postava Batmana se poprvé objevila v \"Detective Comics\" #27 (květen 1939). Od té doby se tento superhrdina vyskytuje i v dalších komiksech \"DC Comics\". Původní Batman se nazýval pouze Bat-Man, než došlo k úpravě do dnešního názvu. Tomuto netopýřímu muži se přezdívá různě: The Caped Crusader, The Dark Knight, The Darknight Detective a The World's Greatest Detective.", "tgt_summary": "蝙蝠侠(英语:Batman)是一名出现于DC漫画的虚构超级英雄角色,它由鲍勃·凯恩和比尔·芬格创作,角色首次登场于《侦探漫画》第27期(1939年5月)。最初被称为「蝙蝠人」,后来还有「黑暗骑士」、「世界最伟大的侦探」等其他称号。", "id": 14996}
{"src_title": "Gueréza pláštíková", "tgt_title": "东黑白疣猴", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tato starosvětská opice je 52-57 cm dlouhá, její ocas měří 53-83 cm a hmotnost se pohybuje mezi 8 a 13,5 kg. Nemá žádné lícní torby a jako většina zástupců svého rodu má palec téměř zakrnělý. Je leskle černá s bílými okraji obličeje, bílými pláštíky srsti po bocích těla a na zadku, připomínající tvar písmena U, a bílým koncem dlouhého ocasu. Mláďata jsou téměř celá bílá. Špička jejího čenichu se téměř dotýká tlamy. Zadní končetiny jsou obzvláště dlouhé a dobře přizpůsobené ke skokům v korunách stromů. Sedací mozoly této opici umožňují sedět na tenkých větvích po dlouhé časové období bez větších problémů.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Je aktivní ve dne a většinu času tráví v korunách stromů v tropických deštných lesích, zalesněných lokalitách, včetně nížin a hornatých území. Nejčastěji obývá zvláště vlhká místa a lokality poblíž řek. Gueréza pláštíková má zvláštní trávicí systém, v kterém se nachází třídílný žaludek obsahující mikroby rozkládající celulózu, čímž umožňuje opici získat až dvojnásobné množství živin z potravy složené převážně z listů, ale také z květů, větviček, pupenů, semen a plodů. Ovoce tvoří zhruba jednu třetinu potravy této opice.  Je to vysoce společenské zvíře žijící v šesti až devítičlenných skupinách vedených jedním dospělým samcem. Jedna skupina obývá území velké zhruba 40 akrů. Ve své domácí oblasti si vymezí přednostní oblast, kterou si střeží a členy cizího stáda odsud na určitou dobu odhánějí. Při setkání s jinou skupinou začnou členové skupin vydávat vizuální a hlasité zvuky, které jsou slyšitelné na velkou vzdálenost. Je to velice mrštné zvíře, které se dá po spatření predátora na prchavý útěk a během chvíle doslova zmizí celá skupina v korunách stromů.  Samice rodí jediné mládě po pěti měsíční březosti. Rodí přitom každých 20 měsíců. Mládě je na matce první týdny zcela závislé a dospívá až ve věku 4-6 let. V zajetí se mohou dožívat i více jak 23 let, v přírodě téměř o polovinu méně.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Podle Červeného seznamu ohrožených druhů (IUCN) je gueréza pláštíková zařazena do kategorie málo dotčených druhů (\"Lower Risk Least Concern\"). V CITES ji nalezneme v příloze II. Je ohrožována především masivní ztrátou přirozeného biomu a lovem. V minulosti se hojně lovila pro svou srst, která se používala při výrobě nejrůznějších ozdob domorodých kmenů, ale také Evropanů.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Gueréza pláštíková se v současné době chová v zoologických zahradách po celém světě, kde představuje oblíbenou atrakci. V Česku chovají tento druh následující zoologické zahrady:  Na Slovensku byl na počátku roku 2020 tento druh chován v Zoo Bojnice.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "Guerézy pláštíkové chová Zoo Praha od roku 1969, kdy přišli jedinci z volné přírody. O dva roky později se narodila první mláďata, která se však ještě nepodařilo odchovat. Úspěch se dostavil až za další dva roky (1973). Tento druh žil v pavilonu opic v horní části zoo (místo, kde nyní stojí pavilon Indonéská džungle). Po zbourání této stavby došlo na pět let k přerušení chovu. Obnoven byl po vybudování nového expozičního celku Vodní svět a opičí ostrovy v dolní části zoo, v záplavovém území, které se zásadně proměnilo po povodni v roce 2002. Na konci roku 2004 tam byla umístěna nejprve samice Lomela a v roce 2005 pak samice Lucie a samec Katanga, kteří vytvořili základ skupiny, která na stejném místě žije i v současnosti. Podařilo se odchovat již mnoho mláďat, některá z nich stále žijí ve skupině. 3. 4. 2018 se samici Lucie narodilo deváté mládě. V prosinci 2018 se devátý potomek narodil samici Lomele. Mládě bylo pokřtěno při zahájení návštěvnické sezony 30. 3. 2019 poslancem Evropského parlamentu Jiřím Pospíšilem a herečkou Jitkou Schneiderovou. Samička dostala jméno Lopi. Další mládě (samička, desátý potomek samice Lucie) se narodilo 3. 4. 2019. Otcem mláďat je chovný samec Katanga. Mládě (samec) přišlo na svět rovněž 1. 9. 2019 a 24. 2. 2020 následovalo další (rodiče Lucie a Katanga).  Samice Lucie, která také odchovala mnoho mláďat, se stala jednou z tváří reklamní kampaně Seznamte se!, která propagovala zajímavé zvířecí \"osobnosti\" Zoo Praha.", "section_level": 2}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Rozeznáváme sedm recentních poddruhů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Gueréza pláštíková (\"Colobus guereza\"), známá též pod názvem habešská, je středně velká opice, jeden z nejznámějších zástupců rodu \"Colobus\". Obývá území od západní, střední až po východní Afriku, včetně Kamerunu, Rovníkové Guineje, Nigérie, Etiopie, Tanzanie a Čadu.", "tgt_summary": "东黑白疣猴(学名:英语:\"Colobus guereza\"),是猴科的一种黑白疣猴,分布在非洲中西部和东部,包括喀麦隆、赤道几内亚、尼日尔利亚、埃塞俄比亚、肯尼亚、坦桑尼亚、乌干达和乍得。该物种有几个亚种,在外观上有所不同。它有与众不同的外貌,体现在其名称上。长长的白毛沿着躯体的两边分布。它的脸是凹陷的,脸上的毛为白色,并有一个很大的白色尾巴。", "id": 1079165}
{"src_title": "Dominika Cibulková", "tgt_title": "多米尼卡·齐布尔科娃", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "Ve slovenském fedcupovém týmu debutovala v roce 2005 baráží Světové skupiny II proti Thajsku, v němž prohrála dvouhru a s Rybárikovou i čtyřhru. V soutěži nastoupila k dvaceti mezistátním utkáním s bilancí 22–11 ve dvouhře a 1–8 ve čtyřhře. Nejdále s družstvem postoupila do semifinále Světové skupiny, v němž Slovenky podlehly Rusku 2:3 na zápasy.  Slovensko také reprezentovala na pekingských Letních olympijských hrách 2008, kde ve dvouhře došla do 3. kola, v němž podlehla Jankovićové. Na Londýnských hrách 2012 nastupovala do dvouhry jako dvanáctá nasazená. V úvodním kole ji vyřadila Bulharka Pironkovová.  Premiérový průnik do první desítky žebříčku WTA si zajistila na březnovém Miami Masters 2014 čtvrtfinálovou výhrou nad světovou trojkou Agnieszkou Radwańskou. Po prohraném úvodním setu odvrátila ve druhém dějství tři mečboly Polky, když dokázala otočit negativní vývoj tiebreaku z poměru míčů 2:5. Po Daniele Hantuchové (5. místo) a Karině Cílekové-Habšudové (10. místo) se tak stala třetí slovenskou tenistkou v historii, která pronikla do elitní desítky singlové klasifikace WTA. Vzhledem k semifinálové prohře s Li Na, ji náleželo 10. místo. Pokud by podlehla až ve finále Sereně Williamsové, patřila by jí 9. pozice, a jestliže by turnaj vyhrála, mohla se posunout dokonce na 6. příčku světové klasifikace.  Pátou trofej si odvezla z dubnového Katowice Open 2016, na němž ve finálovém duelu přehrála italskou turnajovou pětku Camilu Giorgiovou po dvousetovém průběhu. Titul tak získala po více než dvou letech. Ve finále květnového Mutua Madrid Open 2016 podlehla Rumunce Simoně Halepové. Jako 39. žena žebříčku se stala, do té doby, vůbec nejníže postavenou finalistkou turnaje Premier Mandatory od vzniku kategorie v roce 2009, první postavenou tenistkou mimo Top 30.  Další triumf přidala na trávě v Eastbourne, kde jako dvanáctá nasazená postupně vyřadila Lotyšku Jeļenu Ostapenkovou, Katerynu Bondarenkovou z Ukrajiny, ve čtvrtfinále Agnieszku Radwańskou a v semifinále pak Mónicu Puigovou. Ve finálovém zápase nakonec i turnajovou desítku Karolínu Plíškovou po dvousetovém průběhu, čímž ovládla i druhý vzájemný zápas, když předtím Češku porazila na Malaysian Open 2014. Vavřín z rakouského podniku Generali Ladies Linz 2016, kde v závěrečném utkání porazila Švýcarku Viktoriji Golubicovou, ji zajistil účast na Turnaji mistryň.  Jakožto debutantka vstupovala do singapurského WTA Finals, kde plnila roli turnajové sedmičky. V prvním utkání základní skupiny narazila na světovou a turnajovou jedničku Angelique Kerberovou z Německa, které po urputném boji podlehla po 2 hodinách a 17 minutách ve třech setech. V dalším utkání uhrála jen pět gemů s Američankou Madison Keysovou a postup ze skupiny se ji vzdálil. V posledním utkání však porazila ve dvou setech Simonu Halepovou a k postupu potřebovala pomoc od Kerberové, která musela v posledním utkání porazit Keysovou rovněž ve dvou setech, což se jí taky podařilo a poslala tak Cibulkovou z druhého místa do semifinále. V něm po velké bitvě udolala ve třech setech ruskou hráčku Světlanu Kuzněcovovou, s níž vyhrála už šestý vzájemný zápas v řadě. Ve finále jí čekala Kerberová, se kterou předtím v základní skupině prohrála. Tentokrát však německé tenisce nic nepovolila a za 1.16 hodin proměnila čtvrtý mečbol. Na Turnaji mistryň triumfovala jako první Slovenka a bodový zisk ji ve vydání žebříčku WTA z 31. října 2016 poprvé posunul na 5. místo, jakožto druhou takto vysoce postavenou slovenskou hráčku po Daniele Hantuchové.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Matka Katarína Cibulková je slovenská politička, poslankyně Národní rady Slovenské republiky. Děd Ľubomír Kaclík byl fotbalový brankář, v I. československé lize chytal za Iskru Žilina a Duklu Pardubice.  Do French Open 2008 udržovala partnerský vztah s francouzským tenistou Gaëlem Monfilsem. Poté byl jejím přítelem rakouský tenista Jürgen Melzer.  Dne 9. července 2016 se provdala za dlouholetého přítele Michala Navaru. Obřad se konal v katedrále svatého Martina v Bratislavě. V občanském životě přijala příjmení Navara Cibulková, na tenisových okruzích dále hrála pod rodným příjmením Cibulková, a to i pro možnou záměnu se Španělkou Suárezovou Navarrovou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dominika Cibulková, celým příjmením Navara Cibulková, (* 6. května 1989 Bratislava) je bývalá slovenská profesionální tenistka a vítězka Turnaje mistryň 2016.", "tgt_summary": "多米尼卡·齐布尔科娃(,1989年-5月6日),斯洛伐克女子网球运动员。", "id": 1070792}
{"src_title": "Mena Suvari", "tgt_title": "米娜·苏瓦丽", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Mena se narodila ve městě Newport na Rhode Islandu jako dcera Candice, řecko-americké zdravotní sestry, a Anda Süvariho, estonsko-amerického psychiatra. Má 3 starší bratry, jeden z nich slouží v americké armádě. Od 12 let se Mena věnovala modelingu; ve třinácti zazářila v reklamě na instantní pokrmy \"Rice-A-Roni\". Navštěvovala Providence High School v kalifornském Burbanku, kterou zakončila roku 1997.  Své mládí strávila v kamenném panství o němž s přesvědčením tvrdila, že v něm straší. Spolu s bratry několikrát údajně spatřila zjevení. Později se rodina přestěhovala do Charlestonu v Jižní Karolíně, kde její bratři začali navštěvovat vojenskou akademii \"Citadel\". Mezitím se Mena nechávala unášet svými sny o kariéře archeoložky, astronautky či doktorky, dokud v její dívčí škole nezačala nabízet modelingová agentura lekce pro budoucí modelky. V době, kdy začínala hrát ve filmech, měla za sebou již 5 let modelingu u newyorské agentury \"Wilhelmina\".", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Od svých patnácti let se Mena Suvari objevovala v několika televizních show (\"Boy Meets World\", \"Pohotovost\"). Roku 1999 zazářila v oscarovém snímku \"Americká krása\" a v sérii \"Prci, prci, prcičky\". Za svoji roli právě v \"Americké kráse\" byla nominována na cenu \"BAFTA\" pro nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli.  V podobném žánru si zahrála i nadále ve snímcích \"Křupan\" (\"Loser\", 2000), \"Mušketýr\" (\"The Musketeer\", 2001) a \"Šňup\" (\"Spun\", 2002). Je jedinou herečkou, která si zahrála v trojici \"amerických\" filmů: \"American Pie\" (\"Prci, prci, prcičky\", 1999), \"American Beauty\" (\"Americká krása\", 1999) a \"American Virgin\" (\"Život panny\", 2000). Stala se rovněž vracející se postavou lesbické básnířky a umělkyně Edie ve čtvrté sérii kritikou vychvalovaného seriálu HBO \"Odpočívej v pokoji\" (\"Six Feet Under\") z roku 2004. Za roli ve filmu \"Prci, prci, prcičky\" byla nominována v internetovém hlasování o nejoblíbenější nově objevenou herečku.  V roce 2006 propůjčila svůj hlas Aerith Gainsborough ve videohře \"Kingdom Hearts II\" (Square Enix/Disney) a v anglické verzi \"\".  Byla obsazena do hlavní role kontroverzního snímku Stuarta Gordona \"Stuck\", hlavní úlohu sehrála v remaku filmu \"Day of the Dead\".", "section_level": 2}, {"title": "Móda.", "content": "Suvari je modelkou Lancôme cosmetics a reklamní tváří Lancôme Paris Adaptîve. Působila i v módních magazínech jako například \"Vogue\".  Spolupracovala se společností Echo Design při produkci limitované edice šátků, s Meninými vlastními fotografiemi přírody, digitálně přenesenými na hedvábí. Část výtěžku z jejich prodeje věnuje Radě pro ochranu přírodních zdrojů (Natural Resources Defense Council).  V červnu 2007 si kvůli roli ve filmové adaptaci \"Rajské zahrady\" od Ernesta Hemingwaye oholila hlavu, načež se na Internetu bleskově objevily fotografie její nové podoby.  V říjnu téhož roku pózovala nahoře bez pro italský magazín \"Vanity Fair\".", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Její první jméno je přejaté od egyptské bohyně.  4. března 2000 se provdala za kameramana německého původu Roberta Brinkmanna, staršího o 18 let než je ona sama. 24. dubna 2005 zažádala o rozvod z důvodu nepřekonatelných odlišností. Rozvodové řízení bylo ukončeno v květnu 2005. V létě téhož roku chodila s profesionálním tanečníkem breakdance Mikem \"Murda\" Carrascem, členem skupiny \"Knuckle Head Zoo\", se kterým se seznámila v německém Braunschweigu. V roce 2007 začala chodit s italo-kanaďanem Simonem Sestitem.  Pro nadaci Starlight Children's Foundation se účastní World Poker Tour ve hrách Hollywood Home.  Je také aktivní v tématech ženské rovnoprávnosti. Je zapojena do charitativních akcí proti rakovině prsu a kampaně \"End Violence Against Women\" a objíždí americké střední školy jako mluvčí spolku \"Circle Of Friends\", dodávajícího vůli mladým ženám, které chtějí přestat s kouřením.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mena Alexandra Suvari (* 13. února 1979, Newport, Rhode Island, USA) je americká herečka, modelka, módní designérka a mluvčí. Nejznámější je pravděpodobně ze snímku \"Americká krása\" (\"American Beauty\") z roku 1999 a prvních dvou dílů filmové série \"Prci, prci, prcičky\" (\"American Pie\").", "tgt_summary": "米娜·苏瓦丽(英语:Mena Suvari,1979年-2月13日)出生于美国美国罗德岛州纽波特,女演员、时装设计师、模特。", "id": 841727}
{"src_title": "Margaret Meadová", "tgt_title": "瑪格麗特·米德", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Měla tři sourozence, ona byla nejstarší. Rodiče byli učitelé. V roce 1919 nastoupila na DePauw University, za rok přešla na Barnard College, kde studovala ekonomii a sociologii. Zde však potkala Franze Boase a jeho asistentku Ruth Benedictovou, kteří ji přitáhli k antropologii. Na postgraduálním studiu využila možnost odjet na Samou a provést zde výzkum dospívajících domorodých dívek z kmene Manu. Jejím cílem bylo tyto dívky srovnat s dospívajícími dívkami v USA. Při tomto výzkumu nabyla přesvědčení, že osobnost formuje především kultura.  V roce 1931 se vydala k dalšímu výzkumu na Novou Guineu. Pozorovala Arapeše, později kultury Mundugumor a Tčambuli. Tehdy ji zajímaly především pohlavní role. To jí umožnilo zaútočit na v té době na západě stále ještě převládající představy o „přirozené“ roli muže nebo ženy. Zjistila totiž, že modely uspořádání pohlavních rolí jsou u domorodých kultur velice různorodé. Arapešská kultura byla například založena na rovnosti mužů a žen, obě pohlaví se zde podílela na výchově dětí. Naopak u kmene Mundugumor byla výchova zanedbávána oběma pohlavími, ženy i muži pak byli v dospělosti velmi agresivní. U kmene Tčembuli viděla zase opak tradičního západního modelu: muži se starali o domácnost a byli mírní, zatímco ženy vládly a byly velmi aktivní. Tento dojem si potvrdila na Bali. Její studie poté silně ovlivnily feminismus. Meadová také získala přesvědčení, že se západní kultura může od přírodních národů leccos naučit a tyto názory poté na západě šířila a ovlivnila tím zejména atmosféru 60. let.  Celoživotně působila v Americkém přírodovědném muzeu v New Yorku (\"American Museum of Natural History\").  Napsala 44 knih a víc jak 1000 článků. Posmrtně jí byla udělena Prezidentská medaile svobody.  Její sestra Priscilla Ann „Pam“ Meadová (1911–1959) se v roce 1935 provdala za Leo Rostena, spisovatele židovského původu. V letech 1936–1951 byl jejím manželem antropolog a kybernetik Gregory Bateson. Jejím milencem byl též známý lingvista Edward Sapir.", "section_level": 1}], "src_summary": "Margaret Meadová (16. prosince 1901 Philadelphia – 15. listopadu 1978 New York) byla americká antropoložka. Byla žačkou Franze Boase. Slavné jsou její terénní výzkumy na Samoy v Polynésii, kde se snažila dokázat ideu kulturního determinismu. Kromě toho pracovala v Melanésii, kam se opakovaně vracela, dále v Indonésii a mezi nativním obyvatelstvem Severní Ameriky, konkrétně u Omahů.", "tgt_summary": "玛格丽特·米德(Margaret Mead,1901年-12月16日-1978年-11月15日),美国人类学家,美国现代人类学成形过程中的重要的学者。1978年逝世后随即获授总统自由勋章。", "id": 2112490}
{"src_title": "Ana Lucia Cortez", "tgt_title": "安娜-露西亞·科特斯", "src_document": [{"title": "Před havárií.", "content": "Ana Lucia byla důstojníkem u policie v Los Angeles. Měla konflikt se svým nadřízeným, která byla shodou okolností její matka. Ana Lucia měla přítele jménem Danny a otěhotněla s ním. O dítě však přišla, když byla postřelena zlodějem. Poté strávila několik měsíců fyzickými a psychologickými terapiemi, v té době ji Danny opustil. Ana Lucia se poté vrátila do služby, ale ne na dlouho. Když byl muž, který ji postřelil zatčen a ona ho měla identifikovat, řekla, že jej nezná. Když ho propustili, počkala si na něj před barem a zastřelila ho.  Ana Lucia tak odložila policejní odznak a našla si práci na letišti jako bezpečnostní služba. V baru na letišti potkala Christiana Shepharda, který chtěl, aby s ním letěla do Sydney, jako „bodyguard“. Oba si říkali falešnými jmény: „Tom“ a „Sarah“. V Sydney Ana Lucia zakročila při hádce Christiana se ženou, když chtěl vidět svou dceru. Poté Ana Lucia chtěla Christiana přemluvit, aby se vrátil do USA, ale on odmítl a jejich cesty se rozešly.  Ana Lucia si koupila lístek na Let 815, chtěla se vrátit do Los Angeles. Před odletem zavolala své matce a omluvila se jí, a řekla, že se chce vrátit domů. Potom potkala v baru na letišti Jacka, se kterým trochu flirtovala. Domluvili se, že se navštíví během letu, Ana Lucia Jackovi řekla, že má sedadlo 42F, v zadní části letadla.", "section_level": 1}, {"title": "Po havárií.", "content": "Po dopadu zadní části do oceánu dělala Ana Lucia co nejvíc, aby ostatním přeživším pomohla, zachránila třeba Bernarda ze stromu. Ještě té noci po havárii byli trosečníci přepadeni Druhými. Ana Lucia se spřátelila s Libby a s Goodwinem a společně se snažili přijít na to,co se vlastně děje. Po několika nocích přišli Druzí znovu a unesli dalších 9 lidí. Ana Lucia jednoho z Druhých zabila a našla u něj seznam obětí. Usoudila tak, že je mezi nimi vetřelec. Podezírala muže jménem Nathan, sledovala ho a pronásledovala, až jej nakonec uvěznila. Ten ale utekl a Ana Lucia se s některými z přeživších vydala ho hledat hlouběji do vnitrozemí a objevili stanici Šíp. Ana Lucia se vydala společně s Goodwinem dále za kopec a tam mu řekla, že on je ten zrádce. Při boji s ním nabodla Goodwina na tyč a usmrtila ho. Pak se vrátila ke svým lidem a řekla jim, že nyní jsou už v bezpečí. Libby a Cindy poté přivedly Jina, kterého objevili, jak se u břehu umývá. Ten jim ale utekl a Ana Lucia se ho vydala pronásledovat. Nakonec chytili kromě Jina i Michaela a Sawyera a uvěznili je v jámě. Ana Lucia předstírala, že ji chytili také a dozvěděla se od nich, že jsou přeživší z přední části letadla. Nakonec je propustila a rozhodla se odejít do jejich tábora. Do oka si ale nepadla se zraněným Sawyerem a při mnoha příležitostech jej chtěla nechat napospas ostrovu.  Když už se blížili k pláži, ztratili Cindy a uslyšeli jakýsi šepot. V sebeobraně zastřelila Ana Lucia Shannon, o které si myslela, že jedna z Druhých. Cítila vinu, a chtěla odejít, nakonec ji ale Libby přemluvila, aby pokračovala. Ana Lucia se a pláži spřátelila s Jackem a po honičce za Michaelem se jí zeptal, jestli umí vycvičit armádu. Po falešném přepadení Sun byla podezřívána právě ona, nakonec to byla ale jen zástěrka k tomu, aby se Sawyer dostal ke zbraním. Pak pozval Locke Anu Luciu do poklopu, kde měla vyslechnout muže se jménem „Henry Gale“, ze kterého dostala mapu k jeho havarovanému balónu. Vydala se k němu společně se Sayidem a Charliem a opravdu balón objevili, stejně jako hrob, který Gale popsal. Ale právě v horbě ležel skutečný Henry Gale a tak se vrátili do poklopu a vše ostatním vyjasnili.  Ana Lucia mluvila s oním údajným Henry Galem ještě jednou, ale ten na ni zaútočil, zachránil ji až Locke. Ana Lucia toužila po pomstě a tak se vydala za Sawyerem a ukradla mu zbraň. Vrátila se do úkrytu a chtěla Henryho zabít, ale cítila, že to nedokáže. A tak svěřila tento úkol Michaelovi, kterému předala zbraň. Ten ale nezabil Galea, nýbrž ji, střelou do hrudníku.  Po své smrti se ještě objevila ve snu Pana Eka, ve kterém mu řekla, že má pomoci Lockovi. Ana Lucia byla poté pohřbena vedle Libby, kterou Michael zastřelil společně s ní.  Poslední zmínka o Aně Lucii je, když je Jack navštíven Cindy ve svém vězení u Druhých. Ta se ho ptá, jak se jí daří, Jack na ni začne křičet.", "section_level": 1}, {"title": "Jméno.", "content": "Její křestní jméno je na oficiálních stránkách Lost psáno jako „Ana Lucia“ a dvakrát jako „Ana-Lucia“. Nejspíš jsou možné oba způsoby psaní, ani jeden není jakkoli potvrzen, její jméno se totiž oficiálně na obrazovce neobjevilo.", "section_level": 1}, {"title": "Spekulace o smrti postavy a řízení v opilosti.", "content": "Producenti shledali, že smrt Any Lucii nevzbudí v publiku moc antipatií, její postava nebyla moc oblíbená, a tak tvůrci nechali zemřít i Libby, která byla více oblíbená. Někteří lidé spekulovali, že smrt postavy Any Lucii souvisí s incidentem řízení v opilosti, kterého se dopustila herečka Michelle Rodriguez (stejného přestupku se dopustila i Cynthia Watrosová, herečka hrající postavu Libby, která zemřela společně s Anou Lucii). Tyto spekulace ale byly vyvráceny oběma tvůrci i herečkou samotnou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ana Lucia Cortez je fiktivní postava v televizním seriálu Ztraceni. Ztvárnila ji herečka Michelle Rodriguez. Byla jednou z přeživších z Letu 815 a vedla trosečníky ze zadní části letadla. Postava Any Lucii se poprvé objevuje ve flashbacku Jacka během finále první série.", "tgt_summary": "安娜-露西亚·科特斯(Ana-Lucía Cortez)是ABC电视连续剧《迷失》里的一位虚构角色,由米歇尔·罗德里格斯饰演。她是海洋航空815航班的生还者之一,并是带领机尾生还者和机头生还者重逢的人。此角色首次出现是于第一季结局杰克的回忆中。", "id": 507154}
{"src_title": "Messier 84", "tgt_title": "M84", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M84 leží mezi souhvězdími Panny a Vlasů Bereniky v oblasti oblohy bez výrazných hvězd. Je možné ji najít přibližně v polovině spojnice hvězd Vindemiatrix (ε Virginis) a Denebola (β Leonis). Se sousední galaxií Messier 86 tvoří pár, který se společně vejde do zorného pole většiny hvězdářských dalekohledů. Triedrem není viditelná ani pod dokonale čistou oblohou a za vhodných podmínek. Její galaktické halo je viditelné dalekohledy o průměru 200 mm, ve kterých vypadá jako jasná skvrna, která se na okraji postupně ztrácí v okolní obloze. Její jádro je ovšem jasné. V jejím okolí je možné pozorovat i další galaxie, jako například NGC 4388 nebo NGC 4402.  Galaxii je možné snadno pozorovat z obou zemských polokoulí a ze všech obydlených oblastí Země, protože má pouze mírnou severní deklinaci. Přesto je na severní polokouli lépe pozorovatelná a během jarních nocí tam vychází vysoko na oblohu, zatímco na jižní polokouli v oblastech více vzdálených od rovníku zůstává poněkud níže nad obzorem. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od března do srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Tuto galaxii objevil Charles Messier 18. března 1781 a popsal ji jako kulatou mlhovinu bez hvězd s jasným středem a obklopenou slabým halem. Do svého katalogu ji zařadil pod číslem 84. Ve stejný den do katalogu zapsal ještě dalších 7 mlhavých objektů ležících v této oblasti oblohy, což jsou také členové Kupy galaxií v Panně, a navíc kulovou hvězdokupu Messier 92. M84 a sousední M86 John Herschel shodně popsal jako velmi jasný rozsáhlý kulatý oblak nerozložitelný na hvězdy a s velmi světlým středem.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "M84 leží velice blízko středu Kupy galaxií v Panně, která je od Země vzdálená přibližně 60 milionů ly. Podle Hubbleovy klasifikace galaxií je M84 zepředu viděnou čočkovou nebo eliptickou galaxií. V roce 1957 bylo objeveno, že vysílá rádiové vlny a že z jejích středových oblastí vychází dva malé výtrysky hmoty, které jsou viditelné v pásmu rádiových vln. Další pozorování uskutečněná pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu odhalila dva pásy hmoty, které směřují z vnějších oblastí galaxie do jejího středu. Z tohoto pozorování bylo odvozeno, že se v jádru galaxie nachází obří černá díra o hmotnosti asi 300 milionů hmotností Slunce. Celková hmotnost galaxie se odhaduje na 500 miliard hmotností Slunce a její průměr je přibližně 125 000 ly. Galaxie má rozsáhlý systém kulových hvězdokup a je součástí Markarianova řetězu, který obsahuje 8 galaxií a táhne se přes M86 po NGC 4477.", "section_level": 1}, {"title": "Supernovy.", "content": "V této galaxii byly zatím pozorovány 3 supernovy. První byla objevena 18. května 1957, dostala označení SN 1957B a dosáhla magnitudy 12,2. Zaznamenaly ji i snímky pořízené o měsíc dříve na palomarské observatoři. Další supernova byla objevena 13. června 1980, dostala označení SN 1980I a dosáhla 14. magnitudy. Zatím poslední supernova SN 1991bg byla objevena 3. prosince 1991 a dosáhla také 14. magnitudy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 84 (také M84 nebo NGC 4374) je čočková nebo eliptická galaxie v souhvězdí Panny. Objevil ji Charles Messier 18. března 1781. Galaxie je od Země vzdálená okolo 55 milionů ly a je jedním z jasnějších členů Kupy galaxií v Panně.", "tgt_summary": "M84(也称为NGC 4374)是一个位于室女座的透镜状星系,深入于室女座星系团的核心内部,距离地球大约有5300万光年远,是室女座星系团中最明亮的星系之一。", "id": 2816575}
{"src_title": "Revoluce v roce 1848", "tgt_title": "1848年革命", "src_document": [{"title": "Situace v Evropě.", "content": "Po porážce Napoleona a Vídeňském kongresu 1815 se sice politické poměry do značné míry vrátily do předrevoluční doby, celková situace a nálady občanů se ale radikálně změnily. Na evropském kontinentě začala průmyslová revoluce, budují se železnice a silnice a roste význam tisku, který proniká do širších vrstev. Myšlenky Francouzské revoluce – například občanská rovnost, omezení panovníka ústavou a odstranění privilegií šlechty, právní ochrana občanů a účast na politickém životě – které Napoleon po Evropě roznesl, přitahují stále víc zejména městských obyvatel.  Napoleonské války však také probudily nové národní vědomí v Německu a dalších zemích, kde se lidé začali domáhat politické organizace na národním principu. V rozdrobeném Německu a Itálii, v národnostně utlačovaném Polsku, Irsku nebo Uhrách vznikají hnutí, která se domáhají národního sjednocení a politické samostatnosti. Důležitým motorem tohoto procesu je vzdělávání a kultura, jeho prostředkem vznikající veřejné mínění a tisk. Dobové karikatury překvapují drsností a sarkasmem a vytvářejí stereotypy národních nepřátel.  Ve Francii se v revolucích roku 1848 přihlásilo ke slovu také dělnictvo se svými sociálními požadavky, takže se rozbila dosavadní spolupráce měšťanů a dělníků.", "section_level": 1}, {"title": "Itálie.", "content": "V lednu 1848 vzniklo v Palermu povstání, které krále obojí Sicílie Ferdinanda II. přimělo k přijetí ústavy. Když však sicilští radikálové vystoupili proti vládě španělských Bourbonů vůbec, král povstání krvavě potlačil. 15. února 1848 vydal arcivévoda Leopold II. Toskánský pro tuto zemi liberální ústavu, která však radikální odpůrce Rakouska neuspokojila. 22. března vypuklo povstání v Benátkách, rakouská posádka kapitulovala a byla vyhlášena Benátská republika. 23. března vyhlásil král Karel Albert Sardinský Rakousku válku a s armádou 75 tisíc mužů a s podporou papežského vojska a dalších spojenců obléhal rakouské pevnosti. Po počátečních úspěších ho ale spojenci opustili a 25. července 1848 v bitvě u Custozzy a definitivně 23. března 1849 u Novary ho rakouská armáda pod velením maršála Radeckého nakonec porazila.", "section_level": 1}, {"title": "Francie.", "content": "Režim „měšťanského krále“ Ludvíka Filipa, kterého vynesla k moci měšťanská revoluce v roce 1830, se z původně liberálního stále víc přikláněl ke konzervativnímu Rakousku. Hospodářská krize a neúroda roku 1847 situaci dále vyostřila a 24. února 1848 vypukla v Paříži Únorová revoluce, která jej svrhla a vyhlásila republiku. Zároveň byla rozbuškou pro řadu dalších revolucí s podobnými cíli v Německu, Rakousku, Polsku a dalších zemích.  Král abdikoval a uprchl do Anglie. Vznikla jedenáctičlenná rada ministrů, politicky velmi různorodá, která jen obtížně hledala kompromisy. Přesto zrušila otroctví v koloniích a trest smrti za politické zločiny, zavedla svobodu tisku a všeobecné volební právo a uznala právo na práci. 23. dubna se konaly volby ústavodárného shromáždění, v nichž levice prohrála, a 24. června vypukla nová dělnická revoluce kvůli zrušení Národních dílen, které dávaly práci nezaměstnaným. Po těžkých bojích ji armáda potlačila, asi 3 tisíce dělníků padlo a 15 tisíc bylo uvězněno nebo deportováno do kolonií. Porážka revoluce byla signálem pro konzervativní kontrarevoluce po celé Evropě.  4. listopadu 1848 odhlasoval parlament novou ústavu a 10. prosince zvolil prezidentem Ludvíka Napoleona, synovce Napoleona Bonaparte, který si o tři roky později nechal udělit diktátorské pravomoci a roku 1852 se prohlásil císařem jako Napoleon III.", "section_level": 1}, {"title": "Německo.", "content": "Tzv. Březnová revoluce (\"Märzrevolution\") začala v březnu 1848 v Bádensku a rychle se rozšířila po zemích Německého spolku. V mnoha zemích nastoupily liberálnější vlády (\"březnové kabinety\") a byly vyhlášeny svobodné volby do ústavodárného národního shromáždění, které se po volbách 18. května 1848 sešlo ve Frankfurtu jako Frankfurtský parlament. V německých zemích byla vyhlášena svoboda tisku a zrušeno poddanství, při přípravě ústavy však došlo k roztržkám mezi zastánci celoněmecké monarchie a radikálními republikány, a tak od poloviny roku 1848 začala revoluční vlna slábnout. V květnu 1849 vyvolala kampaň za přijetí říšské ústavy novou vlnu bouří, do července však byly potlačeny. První pokus o celoněmeckou ústavu tak ztroskotal, důležité prvky připravené ústavy však převzaly i pozdější německé demokratické ústavy.", "section_level": 1}, {"title": "Polsko.", "content": "Od roku 1845 se polští vlastenci rozhodli vyvolat povstání ve všech částech rozděleného Polska. Přípravy ve Varšavě a v Poznani byly prozrazeny a zmařeny a jejich původci odsouzeni. Jen v samostatném Krakově skutečně k povstání došlo, rakouská armáda je ale brzy potlačila a Krakov ztratil svoji omezenou autonomii.", "section_level": 1}, {"title": "Rakouské císařství.", "content": "Revoluce 1848–1849 v Rakouském císařství začala v březnu 1848 povstáním ve Vídni a Uhrách a donutila zprvu císaře Ferdinanda I. k vážným ústupkům. Musel propustit ze svých služeb kancléře Metternicha, vytvořil nová ministerstva a přislíbil vypracování ústavy. Dubnová ústava, kterou císař podle svého slibu vydal, ovšem nesplnila očekávání vídeňských liberálů, kteří v květnu 1848 znovu povstali. Po Slovanském sjezdu v červnu 1848 došlo k nepokojům také v Praze, tam však byly tvrdě potlačeny Windischgrätzovým vojskem.  V březnu 1848 se stal předsedou uherské vlády liberální Lajos Batthyány a ministrem financí Lajos Kossuth. Po abdikaci císaře Ferdinanda Dobrotivého odmítli uznat jeho nástupce Františka Josefa jako uherského krále. 11. září 1848 vtrhlo do Uher vojsko chorvatského bána Josipa Jelačiče, Batthyányho revoluční armáda jej však 29. září u Pákozdu porazila. 25. září císař odmítl novou vládu a jmenoval velitelem armády generála von Lamberg, kterého vzbouřenci v Pešti zavraždili, a rakouská armáda začala proti povstalcům bojovat. Snaha rakouské vlády potlačit revoluci v Uhrách vyvolala v říjnu třetí vídeňskou revoluci, ta však byla tentokrát potlačena Windischgrätzem.  Nový císař František Josef I. nakonec s pomocí vojska v březnu 1849 rozpustil říšský sněm v Kroměříži a vyhlásil oktrojovanou březnovou ústavu. To vyvolalo 7. března 1849 povstání za nezávislost Uher. Císařská armáda pod velením knížete Windischgrätze musela 10. dubna ustoupit před revoluční armádou s polskými dobrovolníky a 14. dubna byla vyhlášena nezávislá Maďarská republika s Kossuthem jako říšským správcem a diktátorskými pravomocemi. Ostatní evropské státy ji však neuznaly a maďarská revoluce pak byla nakonec poražena s pomocí ruského vojska v srpnu 1849. 3. října 1849 kapitulovala poslední jednotka v Komárnu a 6. října byl bývalý premiér Batthyány popraven.  Roku 1851 císař ústavu odvolal, čímž začala téměř desetiletá éra neoabsolutismu, nicméně výdobytky revoluce, zejména zrušení poddanství a zřízení obecní samosprávy zůstaly zachovány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Revoluce roku 1848, známé také jako Jaro národů nebo Rok revoluce, byla řada občanských a národních revolucí, jež zasáhly evropský kontinent. Období nepokojů, popisované řadou historiků jako vlna revolucí, začalo 12. ledna 1848 na Sicílii a pokračovalo revolucí ve Francii a následně po celé kontinentální Evropě až do srpna 1849, kdy byla poražena revoluce v Uhrách. Ačkoli byly potlačeny, revoluce přesto v řadě zemí prosadily například zrušení roboty, vytvoření obecní samosprávy i další občanské svobody.", "tgt_summary": "1848年革命,也称民族之春(英语:Spring of Nations)或人民之春(英语:Springtime of the Peoples),是在1848年欧洲各国爆发的一系列武装革命。这一系列革命波及范围之广,影响国家之大,可以说是欧洲历史上最大规模的革命运动。第一场革命于1848年1月在意大利西西里爆发。随后的法国二月革命更是将革命浪潮波及到几乎全欧洲。但是这一系列革命大多都迅速以失败告终。尽管如此,1848年革命还是造成了各国君主与贵族体制动荡,并间接导致了德国统一及意大利统一运动。", "id": 653361}
{"src_title": "Drizzt Do'Urden", "tgt_title": "崔斯特·杜垩登", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Otec - oficiálně je jím Rizzen(patron rodu Do ́Urden), ale každý ví, že je to Zaknafein Do'Urden,nejlepsi šermíř v Menzoberranzanu Matka - Matrona rodu Do'Urden Zlovůle  Bratři: Nalfein Do'Urden - první syn rodu; při Drizztově narození byl zavražděn Dininem Dinin Do'Urden - druhý syn rodu  Sestry: Maya Do'Urden - nejmladší dcera Matrony Zlovůle Vierna Do'Urden - druhá nejmladší dcera Matrony Zlovůle; vychovávala Drizzta, další Zaknafeinovo dítě Briza Do'Urden - nejstarší a nejoblíbenější dcera Matrony Zlovůle", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Ve všech knihách řady \"Legendy o Drizztovi\", chronologicky: DR - počítání roků ve světě Forgotten Realms", "section_level": 1}, {"title": "Temný elf (The Dark Elf Trilogy).", "content": "\"Domovina (Homeland, 1990)\" - popisuje Drizztovo dětství a život mezi drowy \"Vyhnanství (Exile, 1990)\" - popisuje Drizztův život v Temných říších \"Útočiště (Sojourn, 1991)\" - pojednává o Drizztově životě na povrchu  \"The Fires of Narbondel\" - krátký příběh z Temných říší, hlavním charakterem je sice Zaknafein, ale Drizzt má vedlejší roli", "section_level": 2}, {"title": "Planina ledového větru (The Icewind Dale).", "content": "\"Magický Krystal (The Crystal Shard, 1988)\" - odehrává se v Desetiměstí a jeho okolí, kniha popisuje válku s Akarem Kesselem a seznámení s Wulfgarem \"Stříbrné Prameny (Streams of Silver, 1989)\" - pojednává o hledání síní mitrilu \"Rubínový klenot (The Halfling's Gem, 1990)\" - příběh o Drizztově a Wulfgarově výpravě za záchranou Regise", "section_level": 2}, {"title": "Drowův odkaz (Legacy of the Drow).", "content": "\"Dark Mirror\" - povídka  \"Odkaz (The Legacy, 1992)\" \"Bezhvězdná noc (Starless Night, 1993)\" \"Obklíčeni temnotou (Siege of Darkness, 1994)\" \"Cesta k úsvitu (Passage to Dawn, 1996)\"", "section_level": 2}, {"title": "Temné stezky (Paths of Darkness).", "content": "\"Tichá čepel (The Silent Blade, 1998)\" \"Páteř světa (The Spine of the World, 1999)\" \"Servant of the Shard (2000)\" - je také první knihou v sérii \"The Sellswords\" \"Mečové moře (Sea of Swords 2001)\"", "section_level": 2}, {"title": "Lovcovy čepele (The Hunter's Blades Trilogy).", "content": "\"Tisíc orků (The Thousand Orcs, 2002)\" \"Osamělý Drow (The Lone Drow, 2003)\" \"Dva Meče (The Two Swords, 2004)\"  \"The Dowry\" - povídka \"Comrades at Odds\" - povídka", "section_level": 2}, {"title": "Změna (Transitions).", "content": "\"Král orků (The Orc King, 2007)\" \"Král pirátů (The Pirate King, October 2008)\" \"Král duchů (The Ghost King, October 2009)\"", "section_level": 2}, {"title": "Neverwinter.", "content": "\"Gauntlgrym (Gauntlgrym, October 2010)\" \"Letohrad (Neverwinter, October 2011) \"Charonův spár (Charon's Claw, August 2012) \"Poslední hranice (The Last Threshold, March 2013)\"", "section_level": 2}, {"title": "Rozervání (Sundering).", "content": "\"Společníci (The Companions, 2013)\"", "section_level": 2}, {"title": "Kodex společníků (Companions Codex).", "content": "\"Noc Lovce (Night of the Hunter, 2014)\" \"Vzestup krále (Rise of the King, 2014)\" \"Pomsta železného trpaslíka (Vengeance of the Iron Dwarf, 2015)\"  Některé knihy o Drizztovi byly vydány i jako komiks.", "section_level": 2}], "src_summary": "Drizzt Do'Urden je fiktivní postava z románů Forgotten Realms (Ztracená království) spisovatele Roberta Anthony Salvatoreho. Pojednává se o něm především v řadě \"Legendy o Drizztovi\", která víceméně udává dějovou linii Salvatoreho příběhů. Drizzt je drow (temný elf), příslušník rodu Do'Urden, který vyniká tím, že na rozdíl od ostatních příslušníků své rasy (snad až na jeho otce Zaknafeina) velmi dbá na svůj kodex cti a snaží se odloučit od zvrhlých zvyků svého druhu, kterými je z těchto důvodů nepochopen a zavrhován. Je také znamenitým bojovníkem a měl po Zaknafeinovi nastoupit na místo bojového mistra rodu.", "tgt_summary": "崔斯特·杜垩登(Drizzt Do'Urden)是角色扮演游戏《龙与地下城》中被遗忘的国度游戏设定中的一位最受欢迎的角色之一,属于卓尔精灵种族。是杜垩登家族的一员。而他与其他邪恶的卓尔精灵不同,他彻底抛弃了邪恶,成为了一个善良的游侠。", "id": 2926103}
{"src_title": "Koncentrační tábor Dachau", "tgt_title": "达豪集中营", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tento tábor otevřený 22. března 1933 byl prvním stálým koncentračním táborem pro politické vězně založeným vládní koalicí Národně socialistickou německou dělnickou stranou (NSDAP) a Německé nacionální straně lidové (rozpuštěna 6. července 1933). Heinrich Himmler, někdejší policejní ředitel v Mnichově, oficiálně tábor popsal jako „první koncentrační tábor pro politické vězně.“  Dachau posloužil jako prototyp a modelový příklad pro ostatní nacistické koncentrační tábory, které jej následovaly. Jeho základní organizace, vzhled, stejně jako plány budov, byly navrženy jedním z velitelů tábora Theodorem Eickem a posléze byly použity i při výstavbě dalších táborů. Eicke navrhl oddělený bezpečností tábor nacházející se poblíž velitelského centra, který se skládal z obytných čtvrtí, administrativy a vojenských táborů. Sám Eicke se stal vrchním inspektorem všech koncentračních táborů a byl přímo zodpovědný za výstavbu ostatních táborů podle tohoto modelu.  Celkem prošlo táborem přes 200 tisíc vězňů z třiceti zemí, z nichž dvě třetiny tvořili političtí vězni a téměř třetinu tvořili Židé. Původně byl tábor určen jen pro 5000 vězňů a vězněni zde měli být především lidé, na které byla uvalena vazba. Postupem času sem byli posíláni i odpůrci režimu, kněží a řeholníci, Židé nebo také homosexuálové. Uvádí se, že v táboře zemřelo celkem 25 613 vězňů a dalších téměř 10 tisíc mělo zemřít v pobočných táborech. Mezi příčiny úmrtí patřily převážně nemoci, podvýživa a sebevraždy. Počátkem roku 1945 v táboře vypukla tyfová epidemie. Při následné evakuaci většina oslabených vězňů zemřela.  Společně s výrazně větším vyhlazovacím táborem Auschwitz-Birkenau se stal koncentrační tábor Dachau pro mnoho lidí symbolem koncentračních táborů. Konzentrationslager (KZ) Dachau rovněž zůstává v paměti lidí, neboť se jednalo o druhý koncentrační tábor osvobozený britskými nebo americkými silami. Tudíž se jednalo o jedno z prvních míst, které Západu odhalilo prostřednictvím novinářů a filmových kronik realitu nacistické brutality. Tábor byl osvobozen 29. dubna 1945 americkými jednotkami, které nalezly v uzavřeném táboře 30 000 vězňů. Téhož dne došlo k masakru části zajatých strážných.", "section_level": 1}, {"title": "Některé osobnosti vězněné v koncentračním táboře Dachau.", "content": "Na seznamu vězňů se nacházelo mnoho osobností veřejného života, jako starostové, komunální politici, poslanci a šlechtici; řada vydavatelů novin a časopisů; mnoho známých a tedy vlivných spisovatelů. Byli sem sváženi lidé různých mediálně aktivních povolání s vlivem na veřejnost, jako hudebníci, skladatelé a právníci. Od konce roku 1940 byli z různých jiných táborů do Dachau svážení již dříve zatčení duchovní různých konfesí, kteří byli koncentrováni v kněžském bloku.  Mezi vězně patřily i tyto osobnosti z českých zemí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Koncentrační tábor Dachau (: \"Konzentrationslager Dachau\" či \"KZ-Dachau\") byl první nacistický koncentrační tábor určený pro politické vězně. Nacházel se na pozemku opuštěné muniční továrny poblíž města Dachau, které leží přibližně 16 km severozápadně od Mnichova v jižním Německu.", "tgt_summary": "达豪集中营(),是纳粹德国所建立的第一个集中营,位于德国南部巴伐利亚州达豪镇附近的一个废弃兵工厂,距离慕尼黑16公里。1933年3月22日达豪集中营建成启用。1945年4月29日美军解放达豪集中营,同时发生达豪大屠杀。达豪集中营曾先后关押超过188,000人,其中32,000人死亡。", "id": 1607544}
{"src_title": "Messier 46", "tgt_title": "M46 (疏散星團)", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M46 se nachází v severní části souhvězdí a v její blízkosti se nenachází žádné výrazné hvězdy. Za zmínku stojí pouze dvojhvězda 2 Puppis (dříve \"2 Argus Navis\"), která je 6. magnitudy. Nejvýraznějším objektem v její blízkosti tak zůstává otevřená hvězdokupa M47, která leží 1,5° západně od ní. Hvězdokupa je dobře viditelná i triedrem, pomocí kterého je možné rozeznat v ní několik jednotlivých hvězd. Pomocí dalekohledu o průměru 150 až 200 mm je možné ji zcela rozložit na jednotlivé hvězdy a je možné zahlédnout i její největší zajímavost, tedy planetární mlhovinu NGC 2438, která se na hvězdu promítá při pohledu ze Země.  M46 se nachází na jižní nebeské polokouli, ale její deklinace je dostatečně nízká na to, aby byla pozorovatelná ze všech obydlených oblastí Země. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od ledna do dubna.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Charles Messier tuto hvězdokupu objevil 19. února 1771 a popsal ji takto: \"Kupa maličkých hvězd mezi hlavou Velkého psa a zadními nohami Jednorožce. Její poloha byla určena pomocí hvězdy 2 Navis (2 Puppis), která je podle Flamsteeda 6. magnitudy. Hvězdy jsou viditelné pouze dobrým dalekohledem. Hvězdokupa obsahuje slabou mlhovinu.\" Podobně jako u několika dalších Messierových objektů, i tento byl zapsán s chybnými souřadnicemi a byl tak jedním ze ztracených objektů, dokud nebyl v roce 1959 znovu objeven. Po Messierovi hvězdokupu pozorovali a popsali další astronomové, jako například admirál Smyth a Thomas William Webb.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Hvězdokupa je od Země vzdálená okolo 5 400 ly a její věk se odhaduje na 250 milionů let. Obsahuje okolo 500 hvězd, z nichž 150 má zdánlivou hvězdnou velikost v rozsahu 10 až 13. Úhlová velikost hvězdokupy je 27' a její skutečný průměr je 30 ly. Měřením jejího rudého posuvu bylo zjištěno, že se od Země vzdaluje rychlostí 41,4 km/s.  Zajímavou vlastností této hvězdokupy, jak bylo zmíněno výše, je planetární mlhovina NGC 2438, která se na hvězdokupu promítá. Vypadá, jako by ležela uvnitř hvězdokupy, ale ve skutečnosti leží poněkud blíže k Zemi než M46. Vzdálenost této mlhoviny se odhaduje na 2 900 ly a při pohledu ze Země se na hvězdokupu pouze promítá díky perspektivě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 46 (také M46 nebo NGC 2437) je otevřená hvězdokupa v souhvězdí Lodní zádě s magnitudou 6,1. Objevil ji Charles Messier 19. února 1771.", "tgt_summary": "梅西耶46或M46,也称为NGC 2437,是在船尾座的一个疏散星团。它于1771年被梅西耶发现,Dreyer描述它是\"非常明亮、非常丰富、非常大\"。M46距离地球大约4,920 光年,估计有约500颗恒星,总质量大约是,年龄大约是2亿5120万年。", "id": 405056}
{"src_title": "Rosettská deska", "tgt_title": "羅塞塔石碑", "src_document": [{"title": "Český překlad nápisu na Rosettské desce.", "content": "Překlad anglického překladu od Edwyna R. Bevana publikovaného 1927: \"Za vlády mladého – který získal království od svého otce – pána korun, slavného, který založil Egypt, a je zbožný k Bohům, nadřazený svým nepřátelům, a kdo obnovil civilizovaný život lidí, pána Třicetiletého Svátku, dokonce jako Hephaista velkého; krále podobného Slunci, velkého krále horní a dolní země, potomka Bohů Philopatores, jediného koho Hephaistos schválil, kterému Slunce věnovalo vítězství, živoucí obraz Dia, syna Slunce, Ptolemaia, na věky milovaného Ptah, v devátém roce, kdy Aëtus, syn Aëtuse, byl kněz Alexandra...;\"  \"Velekněží a proroci, a ti, které vstupují do vnitřní svatyně a šatny Bohů, a Držitelé Per a Svatých Textů, a všichni ostatní kněží... shromáždění v chrámu v Memphis v tento den, prohlásili:\"  \"Od této doby král Ptolemaios, nesmrtelný, milovaný Ptah, Bůh Epiphanes Eucharistos, syn krále Ptolemaia a královny Arsinoe, Bohů Philopatores, má hodně výhod z obou chrámů a od těch, kteří v nich sídlí, stejně jako od všech, kdo jsou jim podřízeni, což je Boží dar od Boha a Bohyně (jako Horus, syn Isis a Osiris, který pomstil svého otce Osiris), a jimž jsou Bohové shovívavě nakloněni, věnuje chrámům příjmy v penězích a obilí, a činí mnoho výdajů pro přinesení prosperity do Egypta, a pro založení chrámů, a je po všech stranách velkorysý, a z příjmů a daní, které dostává z Egypta, část promíjí a část ulevuje, aby lidé a všichni ostatní mohli být za jeho vlády v prosperitě...;\"  \"Budiž ke cti kněžím všech chrámů v zemi, že výrazně zvyšují stávající slávu krále Ptolemaia, nesmrtelného, milovaného Ptah... a svátek budiž slaven pro krále Ptolemaia, nesmrtelného, milovaného Ptah, Boha Epiphana Eucharista, každoročně ve všech chrámech země od prvního Thoth po dobu pěti dnů, v nichž budou nosit věnce a provádět oběti a další obvyklé pocty, a kněží mají být nazýváni kněžími Boha Epiphana Eucharista, kromě jmen ostatních bohů kterým slouží, a jeho kněžství se zapisuje na všechny formální dokumenty, a soukromým osobám musí být také umožněno slaviti slavnost a zřizovat svatyně, a to v jejich domech, vykonávat obvyklé pocty během svátků, a to jak měsíčně a ročně, s cílem, aby bylo známa všem lidem z Egypta velikost a sláva Boha Epiphana Eucharista, krále podle zákona.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Rosettská deska (francouzsky: \"la pierre de Rosette\") je tradiční název fragmentu staroegyptské kamenné stély s třemi variantami téhož nápisu, které umožnily v 19. století rozluštit egyptské hieroglyfy a položit tak základy moderní egyptologie.", "tgt_summary": "罗塞塔石碑(英语:Rosetta Stone,又译为罗塞达碑),是一块制作于公元前196年的花岗闪长岩石碑,原本只是一块刻有古埃及法老托勒密五世诏书的石碑,但这块石碑同时刻有同一段内容的三种不同语言版本,让近代的考古学家得以有机会对照各语言版本的内容后,解读出已经失传千余年的埃及象形文之意义与结构,而成为今日研究古埃及历史的重要里程碑。罗塞塔石碑最早是在1799年时由法军上尉(Pierre-François Xavier Bouchard)在一个埃及港湾城市罗塞塔(今日亦称为拉希德)发现,但在英法两国的战争之中辗转到英国手中,自1802年起保存于大英博物馆中并公开展示。", "id": 1622017}
{"src_title": "Kočkodan Dianin", "tgt_title": "黛安娜長尾猴", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kočkodan Dianin je 40 až 55 cm dlouhý vyjma ocasu, který je průměrně 3–4 cm tlustý a 50–75 cm dlouhý. Má černou nebo tmavě šedou srst s bílým hrdlem, podpažím, nápadným vousem, pruhem na vnitřní straně stehnech a dlouhým límcem, který roste směrem nahoru. Černou obličejovou masku lemuje seshora bílý proužek prodloužené srsti, jinak je kromě vousu a límci jejich srst na většině těla krátká a uhlazená. Hmotnost dospělého jedince se pohybuje mezi 4 až 7 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Kočkodan Dianin obývá tropické deštné lesy, často poblíž lidských obydlí a plantáží. Je to primát s denní aktivitou, který tráví většinu svého života ve všech stromových patrech, noci tráví v korunách mohutných stromů a na zem sestupuje zřídkakdy. Dorozumívá se různými pohyby těla a hlučnými a výraznými zvuky, díky kterým se stává snadno nalezitelným. Pro každého predátora mají odlišný hlasový signál, na který podle nedávných průzkumů reagují i jiní obyvatelé tropického pralesa, zvláště pak zoborožec palmový (\"Ceratogymna elata\"). Mezi jeho hlavní predátory patří levharti, hadi, lidé a větší druhy afrických orlů. Pokud predátora spatří, během chvíle doslova zmizí díky svým výborným lezeckých schopnostem v hustých spletích stromových větví. Za potravou se vydávají téměř po celý den, přičemž vyhledávají převážně ovoce a hmyz, spokojí se však i s květinami, mladými listy a drobnými obratlovci.  Kočkodan Dianin je poměrně dlouhověká opice dožívající se až 20 let. Je to vysoce společenské zvíře žijící v menších skupinách tvořených jedním dospělým a vedoucím samcem, několika dospělými samicemi a jejich mláďaty. V dobrých podmínkách se mohou samice tohoto druhu rozmnožovat i každoročně. Březost trvá zhruba 5 měsíců a samice rodí většinou jedno mládě, velice vzácně dvojčata. Ačkoli se mláďata rodí dobře vyvinutá a vidící, několik prvních měsíců života se musí držet matčiny srsti na břiše, kde má snadný přístup k mateřskému mléku. Samice mládě důkladně střeží a nechá o samotě jen zřídka až téměř do doby, kdy je dospělé. Když se již mláďata nemusí nosit na matčině břiše, jsou velmi hravá a aktivně si hrají s ostatními mláďaty ve skupině. Kočkodan Dianin dosahuje pohlavní dospělosti zhruba ve věku 3 let. Samice zůstávají s matkami i po dosažení této věkové hranice, samci skupinu opouštějí těsně před dosažení pohlavní dospělosti.  Stejně jako většina primátů může i kočkodan Dianin v menším množství roznášet nemoci, které jsou nakažitelné i pro člověka. Do této skupiny virů patří převážně žloutenka a tuberkulóza.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Kočkodan Dianin je ohrožován převážně masivní ztrátou přirozeného biomu, která jej donutila obývat pouze okraje deštných pralesů, a lovem. V Červeném seznamu IUCN jej nalezneme v kategorii ohrožených druhů, v CITES v příloze I.", "section_level": 1}, {"title": "Kočkodan Dianin v českých zoo.", "content": "V České republice chová kočkodany Dianiny Zoologická zahrada Ostrava a Ústí nad Labem. Nově chová kočkodany také Zoologická zahrada v Liberci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kočkodan Dianin (\"Cercopithecus diana\") je starosvětský primát a jeden z nejznámějších zástupců čeledi kočkodanovitých (Cercopithecidae), pojmenovaný podle římské bohyně lovu Dianě, zřejmě díky jeho elegantnímu vzhledu a nápadným pohybům. Dříve byly rozlišovány u tohoto kočkodana dva poddruhy, které byly však nedávno uznány za samostatné druhy: \"Cercopithecus roloway\", obývající Pobřeží slonoviny a Ghanu, a \"Cercopithecus dryas\", obývající území Republiky Kongo.", "tgt_summary": "戴安娜长尾猴(\"Cercopithecus diana\"),又名戴安娜猴或戴安娜须猴,是一种在西非的旧世界猴,分布在塞拉利昂至科特迪瓦。其下以往有两个亚种,但都已提升为独立的物种,包括宽白眉长尾猴及德赖斯长尾猴。", "id": 822699}
{"src_title": "Johann Josef Loschmidt", "tgt_title": "約翰·洛施密特", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v chudé rodině zemědělce v Počernech. K jeho prvním učitelům v mládí patřil kněz Adalbert Čech, jenž rozpoznal jeho talent a přesvědčil jeho rodiče, aby jej nechali studovat v piaristickém semináři v Ostrově nad Ohří. Roku 1837 pak přešel na studia do Prahy. Na Karlově Univerzitě studoval filozofii a matematiku; zde se seznámil s profesorem filozofie Franzem Exnerem, jemuž špatně sloužil zrak a požádal Loschmidta, aby se stal jeho předčitatelem. Exner zastával reformní názory na výuku a prosazoval vyučování matematiky a přírodních věd jako důležitých předmětů. S Loschmidtem se stali přáteli a Exner mu navrhl, aby používal matematické metody na psychologické jevy. Tak se Loschmidt stal velmi zručným matematikem.  Později Loschmidt přesídlil do Vídně a roku 1868 se stal profesorem fyzikální chemie na Vídeňské univerzitě, kde působil do konce své odborné aktivity roku 1891. Zemřel ve Vídni roku 1895.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Roku 1856 Loschmidt určil objem molekul ve vzduchu. Ve svém spisu \"Chemische Studien\" (\"chemické studie\") z roku 1861 navrhl dvojrozměrné znázornění více než 300 molekul způsobem pozoruhodně podobným tomu, který je používán v současnosti. Mezi nimi byly mimo jiných i aromatické molekuly, jako například benzen a triaziny. Loschmidt znázornil benzenové jádro kruhem, jenž podle něj označoval strukturu, která měla být určena teprve později. Podle některých názorů však tímto symbolem myslel cyklickou strukturu, čímž by o čtyři roky předčil F. A. Kekulého, jenž je obvykle označován za objevitele cyklické struktury benzenu.  Roku 1865 Loschmidt jako první určil počet molekul v 1 cm ideálního plynu při normálním tlaku a teplotě. Ten je dnes označován jako \"Loschmidtova konstanta\". Později Loschmidt s využitím zjištění A. Avogadra, že při stejných podmínkách má libovolný plyn stejný počet molekul na jeden mol, určil její hodnotu 6,023×10 mol, nazývanou dnes většinou Avogadrovou konstantou, někdy zřídka, zejména v německé literatuře, označovaný nepřesně i jako Loschmidtovo číslo.  Loschmidt se ve Vídni na univerzitě spřátelil s mladším kolegou L. Boltzmannem. Loschmidt se v této souvislosti proslavil svojí kritikou toho, jak se Boltzmann pokoušel odvodit z kinetické teorie druhý termodynamický zákon. Tato disputace se stala známou jako \"paradox vratnosti\" a později přivedla Boltzmanna k formulaci statistické definice entropie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Josef Loschmidt (15. březen 1821 Počerny, dnes část Karlových Varů – 8. červenec 1895 Vídeň) byl rakouský chemik, fyzik a krystalograf.", "tgt_summary": "约翰·约瑟夫·洛施密特(,1821年-3月15日-1895年-7月8日),奥地利科学家,在热力学、光学、电动力学和化学领域做出了开创性的工作。", "id": 1431104}
{"src_title": "Alfred Worden", "tgt_title": "阿尔弗莱德·沃尔登", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před letem.", "content": "V roce 1955 absolvoval vojenskou akademii (U.S. Military Academy) a naučil se létat. Sloužil na amerických vojenských základnách Moore Air Force Base v Texasu, Tyndall Air Base na Floridě. V letech 1957–1961 byl pilotem na základně v Marylandu. Pak se vrátil ke studiu na University of Michigan a stal se inženýrem letectví a astronautiky. Následovaly dva roky působení jako instruktor ve výzkumné pilotní škole. V únoru 1965 absolvoval trénink ve škole zkušebních pilotů ve Farnborough v Anglii. Po nalétání 3300 hodin se rozhodl přihlásit se ke kosmonautům, prošel testy a ocitl se v jejich výcvikovém středisku v dubnu 1966. Zařadili jej do programu Apollo. Byl dvakrát v záložní posádce (Apollo 9, Apollo 12), až se dočkal svého letu v roce 1971.", "section_level": 2}, {"title": "Let k Měsíci.", "content": "Jako pilot velitelské sekce odstartoval spolu s astronauty Davidem Scottem a Jamesem Irwinem z mysu Canaveral v lodi Apollo 15. Splněným úkolem bylo dostat oba jeho kolegy na povrch Měsíce, zatímco on zůstal kroužit na oběžné dráze. Po návratu obou druhů celá posádka v pořádku odstartovala zpět k Zemi, přistáli na hladině Tichého oceánu v kabině lodi na padácích po 295 hodinách strávených ve vesmíru.", "section_level": 2}, {"title": "Po skončení letu.", "content": "Worden z NASA a letectva odešel v hodnosti plukovníka v roce 1972 a stal se viceprezidentem náboženské organizace High Flight Foundation v Colorado Springs a ředitelem energetického programu v Northwood Institute v Palm Beach na Floridě. Napsal také knihu o svém letu s názvem \"Haló Země: Pozdravy z Endeavouru\". A pak ještě jednu pro děti \"Cesta na Měsíc\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Alfred Merril Worden (7. února 1932, Jackson, Michigan, USA – 18. března 2020, Sugar Land, Texas ) byl americký vojenský letec a astronaut z projektu Apollo.", "tgt_summary": "阿尔弗莱德·梅瑞尔·沃尔登(英语:Alfred Merrill Worden,1932年-2月7日-2020年-3月18日)曾是一位美国国家航空航天局的宇航员,执行过阿波罗15号任务。", "id": 662045}
{"src_title": "Stezka pravé a levé ruky", "tgt_title": "左手路径和右手路径", "src_document": [{"title": "Přístupy.", "content": "Thomas Karlsson, jeden ze zakladatelů magického řádu Dragon Rouge, rozlišuje po vzoru Alberta Brandiho, dvě formy stezky levé ruky:  K první skupině Karlsson řadí i svůj řád, který také označuje za anti-náboženství. Zatímco náboženství, respektive stezku pravé ruky, chápe jako založené na souboru povinností a příkazů, které mají docílit ztraceného ideálního stavu a souladu s Bohem, stezku levé ruky chápe jako oproštění se od prvotního řádu, vyjádření svobodné vůle, osobní zodpovědnosti a získání vědomostí a moci umožnujících mu vládu nad světem. Od hermetismu, jehož cíle se mohou podobat, se podle Karlssona tato stezka odlišuje oslavováním temných a revolucionářských božstev a bytostí jako Lucifer, Loki, Kálí, Hekaté, Prométheus, Azazel nebo padlí andělé. Definuje ji též antinomismus – odvrhnutím kulturních, náboženských a především existenciálních tabu, včetně smrti.  Stephen E. Flowers, runolog a jeden ze zakladatelů Ring of Troth, spojuje stezku pravé ruky s objektivním vesmírem, zatímco stezku levé ruky s vesmírem subjektivním. Zatímco objektivní či přirozený vesmír, Flowersem ztotožňovaný s přírodou i Bohem abrahámovských náboženství, je ovládán přírodními zákony, vesmír subjektivní, vlastní každé vnímající bytosti, je těchto zákonů oproštěn. Za prvotní formu duše vnímajících bytostí tvořících svůj vlastní vesmír označuje „Knížete temnot“, konečné božstvo následovníků stezky levé ruky a vyjádření bytostného Já. Zatímco tak většina duchovní tradic se snaží dosáhnout jednoty s Přírodou či Bohem, tak následovníci tradic stezky levé ruky se snaží dosáhnout nezávislé existence na božské úrovni prostřednictvím trvalého oddělení od objektivní reality. První jmenované označuje jako teocentrické, druhé jako psychécentrické. Následovníka stezky levé ruky definuje jako osobu usilující o trvalou, nezávislou, osvícenou a všemocnou existenci, přičemž prostředkem je mu následující:", "section_level": 1}], "src_summary": "Stezka pravé ruky a stezka levé ruky představuje v západní esoterismu dichotomii mezi základními přístupy k magii. Někteří autoři a skupiny zabývajících se okultismem a ceremoniální magií ztotožňují stezku levé ruky s černou magií a černým šamanismem a stezku pravé ruky s magií bílou, jiní tuto dichotomii chápou spíše jako rozdíl přístupů, který nutně nesouvisí s morální stránkou magických aktů. K stezce levé ruky se v rámci západního esoterismu hlásí například Církev Satanova, Séthův chrám, Typhonian Order nebo Dragon Rouge.", "tgt_summary": "左手路径和右手路径涉及两个发现于西方神秘传统里的两种相对的哲学,而它自己本身包含许多涉及神秘和仪式魔法。在有些定义里,左手途径等同于恶意的黑魔法,右手途径则等同于有益的白魔法。 有些神秘学者却批判这种定义,他们相信左右两种路径的对分仅仅跟作品的不同种类有关,并不是必须暗示究竟是好的还是坏的魔法行动。", "id": 585515}
{"src_title": "Galaxie Jižní větrník", "tgt_title": "南風車星系", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M83 patří mezi nejjasnější galaxie na pozemské obloze. Nachází se přibližně 18° jižně od jasné hvězdy Spicy (α Virginis), v malé vzdálenosti na sever od hvězd, které představují hlavu Kentaura. Pokud není obloha příliš přesvětlená, lze galaxii vidět i běžným triedrem. Dalekohled o průměru 150 mm ji ukáže jako přesně neohraničenou mlhavou skvrnu, ze které vystupuje jasné jádro. Větší dalekohledy o průměru například 250 mm ukážou její nepravidelný galaktický disk, který je na jižní straně protnut tmavým pruhem.  M83 může být pozorována z obou zemských polokoulí, ale pozorovatelé na jižní polokouli jsou velmi zvýhodněni. Poloha galaxie ovšem neumožňuje její pozorování ze severních oblastí, jako například severní Evropy, a v severním mírném pásu zůstává poměrně nízko nad obzorem. Naopak na jižní polokouli vychází vysoko na oblohu. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od března do července.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Galaxii objevil Nicolas-Louis de Lacaille 23. února 1752 při svém pobytu na mysu Dobré naděje. Později ji znovuobjevil Pierre Mechain v roce 1780 a oznámil to svému kolegovi Charlesi Messierovi, který ji zapsal do svého katalogu v březnu 1781 pod číslem 83. Messier ji popsal jako oblak bez hvězd, který je velmi slabý a při sebemenším rušivém osvětlení se stává neviditelným. William Herschel a jeho syn John nedokázali určit směr vinutí jejích ramen, ale povšimli si tvaru jejího jádra. William Lassell prozkoumal její spirální strukturu, zakreslil ji a popsal ji jako tříramennou spirálu.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "M83 je k Zemi natočena čelem, proto je dobře prozkoumaná a stavba jejích ramen je dobře známa. Její vzdálenost od Země je pouhých 15 milionů světelných let a patří tak mezi galaxie nejbližší k Zemi. Díky jejímu pohybu vesmírem se ale od Země vzdaluje rychlostí 513 km/s. Velká část hvězd v M83 je mladých a nachází se ve spirálních ramenech, která jsou díky tomu velmi jasná a mají výraznou modrou barvu. Naopak hvězdy ve středu galaxie jsou starší a mají žlutou a načervenalou barvu.  M83 je také známá velkým počtem pozorovaných supernov, kterých zatím bylo šest: SN 1923A, SN 1945B, SN 1950B, SN 1957D, SN 1968L a SN 1983N. Nejjasnější z nich byly SN 1968L (typ I, největší magnituda 11,9) a SN 1983N (typ Ia, největší magnituda 12,5).  16. června 2008 objevila NASA pomocí dalekohledu GALEX okolo spirálních ramen této galaxie velké množství nově zrozených hvězd. Zvláštní je na tom zejména skutečnost, že se tyto nové hvězdy nachází v místech, o kterých se předpokládalo, že neobsahují dostatek hmoty pro tvorbu hvězd.", "section_level": 1}, {"title": "Sousední galaxie.", "content": "M83 je ústředním členem jedné ze dvou podskupin skupiny galaxií Centaurus A/M83, což je skupina galaxií blízká Místní skupině galaxií. Hlavním členem druhé podskupiny je známá rádiová galaxie Centaurus A. Tyto dvě podskupiny některé studie považují za jedinou skupinu a jiné za dvě oddělené skupiny. Nicméně galaxie kolem Centaurus A a Messier 83 se nacházejí navzájem fyzicky blízko a zdá se, že se tyto podskupiny navzájem vůči sobě nepohybují a mohou tedy být v rovnováze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Galaxie Jižní větrník (také Messier 83, M83 či NGC 5236) je spirální galaxie v souhvězdí Hydry. Je to jedna z nejbližších a nejjasnějších spirálních galaxií na obloze, je viditelná v triedru. Objevil ji Nicolas-Louis de Lacaille 23. února 1752. Galaxie je od Země vzdálená okolo 15 milionů světelných let. Svými rozevřenými spirálními rameny připomíná větrník, podobně jako Messier 101, proto dostala název Jižní větrník.", "tgt_summary": "M83或梅西耶83,也称为南风车星系或NGC 5236,是位于长蛇座,靠近半人马座边界的一个棒旋星系,距离太阳系大约15,000万光年。尼可拉·路易·拉卡伊于1752年2月23日在非洲的好望角发现了M83。梅西耶将它加入于1781年3月出版的梅西耶天体的第83个天体。它是使用双筒望远镜可见,天空中最亮和最近的棒旋星系之一。其南风车星系的暱称源于它与北天大熊座风车星系(M101)的相似性。", "id": 2228841}
{"src_title": "Bedřich Rakousko-Těšínský", "tgt_title": "弗里德里希大公 (泰申公爵)", "src_document": [{"title": "Původ, mládí.", "content": "Jeho rodiči byli rakouský arcivévoda Karel Ferdinand Rakousko-Těšínský (1818–1874) a arcivévodkyně Alžběta Františka Marie. Arcivévoda Bedřich měl pět sourozenců. Starší bratr \"František Josef\" zemřel jako dítě, mladší Marie Kristýna (1858–1929) byla španělskou královnou a bratr Evžen (1863–1954) byl posledním světským velmistrem Řádu německých rytířů, dalšími byli Karel Štěpán (1860–1933) a nejmladší sestra \"Marie Eleonora\" (*/† 1864), jež zemřela v kojeneckém věku.  Arcivévoda Bedřich byl od útlého mládí připravován pro vojenskou kariéru, současně systematicky ale i na převzetí správy majetku svého strýce a adoptivního otce arcivévody Albrechta Fridricha (z jehož tří dětí syn Karel zemřel jako nemluvně, nejmladší dcera Matylda zemřela jako osmnáctiletá a nejstarší Marie Terezie (1845–1927) se provdala za württemberského vévodu Filipa). Proto okruh jeho vzdělání zahrnoval kromě jiného i hornictví, hutnictví, zemědělství (zejména mlékařství) i tesařství. Po smrti svého srýce zdědil obrovský majetek: Těšínské knížectví (Herzogtum Teschen), panství Ungarisch-Altenburg (Magyaróvár) a Bellye (Bilje), alodiální statky Saybusch (Land Saybusch/Państwo Żywieckie), Židlochovice (Seelowitz) a Frýdek (Friedek).  V roce 1905 se přestěhoval z Bratislavy (Prešpurku) do Albrechtova paláce ve Vídni na Augustinerbastei a věnoval se správě zděděného majetku, ke kterému připojil panství Víglaš (Véghles), Topolovac u Sisaku a Klachau-Wörschach. Některé jeho podniky vlastnily výsadní monopol, např. na mléko a mléčné výrobky, kořalku, cukr nebo olej (většina konzumovaného mléka ve Vídni pocházela z jeho panství). Arcivévoda Bedřich byl nejen velkostatkářem, ale i prvotřídním podnikatelem. Zajímal se také o numismatiku a umění.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Vojenskou dráhu nastoupil v roce 1874; jeho kariéra postupovala velmi rychle, stal se generálem 5. armády v Prešpurku. Po smrti strýce Albrechta převzal majetky v těšínském Slezsku a když byl o deset let později jmenován generálním inspektorem armády, přesídlil z Prešpurku do Vídně. Od roku 1907 se stal vrchním velitelem císařsko-královské zemské obrany. Po konfliktu s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem počátkem léta roku 1914 podal demisi z vojenských funkcí, ale již po výbuchu první světové války po zavraždění Františka Ferdinanda v Sarajevu 28. června 1914 ho císař František Josef I. jmenoval hlavním velitelem rakouské armády a udělil mu hodnost polního maršálka. Tak se stal Těšín v letech 1914–1916 sídlem hlavního štábu rakousko-uherské armády. Poté, co koncem roku 1916 po smrti Františka Josefa I. (21. listopadu 1916) nový císař Karel I. převzal vrchní velení armády, stal se arcivévoda Bedřich jeho zástupcem, ale v únoru roku 1917 byl z této pozice odvolán.", "section_level": 1}, {"title": "Působení mimo armádu.", "content": "Za svoje úspěchy v oblasti ekonomie získal arcivévoda Bedřich doktoráty na univerzitách ve Vídni, Praze, Brně a ve Lvově. Např. v jeho hutích v Ustroni se poprvé v Evropě začaly vyrábět parní pluhy. Kromě toho byl arcivévoda i mecenášem umění. Zděděné sbírky v galerii Albertina rozšířil o díla Albrechta Dürera, Rembrandta, Holbeina, Fra Bartolomea, Waldmüllera, Moneta, Menzela, Delacroixe. Numismatickou sbírku, které věnoval většinu svého volného času, si vyhradil pro sebe.", "section_level": 1}, {"title": "Po rozpadu Rakouska-Uherska.", "content": "Po skončení první světové války arcivévoda Bedřich pozbyl svých majetků na území:  Zůstal mu majetek na území:  Veškerý zbylý nemovitý majetek byl zatížen hypotékou ve výši 7 milionů CHF. K opravě vyplundrovaných a poničených statků si musel arcivévoda Bedřich vzít půjčku ve výši dvou miliard maďarských korun. Jeho finanční situaci zatěžovaly ještě další závazky z dob Rakouska-Uherska.  Finančně se musel postarat také o 194 penzistů v Rakousku (včetně 58, kteří na něj podali hromadnou žalobu), 53 penzistů v Československu, 24 penzistů v Maďarsku a 7 penzistů ve zbylých národních státech. Kromě toho na něm leželo značné patronátní břemeno. V neposlední řadě musel vydržovat svou rodinu (zcela nebo zčásti): manželku a dvě dětí (Albrechta a Gabrielu), ovdovělou dědičnou princeznu zu Salm-Salm, vdanou princeznu Bourbonsko-Parmskou, vdanou princeznu z Hohenlohe-Waldenburg-Schillingfürstu, baronku Alici Waldbott von Bassenheim, dědičnou princeznu Isabelu.  Do Maďarska, kde mu zůstala dvě panství, přesídlil spolu s rodinou v roce 1921. Tam také 30. prosince roku 1936 poslední těšínský kníže zemřel a byl pochován v rodinné hrobce farního kostela sv. Gottharda v Mosonmagyaróváru.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Dne 8. října 1878 se oženil s princeznou Isabelou z Croÿ-Dülmen, která mu porodila devět dětí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Bedřich Rakousko-Těšínský (4. června 1856, Židlochovice – 30. prosince 1936, Mosonmagyaróvár, Uhry; německy: \"Friedrich Maria Albrecht Wilhelm Karl von Österreich-Teschen\") byl arcivévoda rakouský, armádní generální inspektor armády Rakouska-Uherska a v letech 1914–1916 její vrchní velitel. Od roku 1895 byl také posledním držitelem Knížectví těšínského. Je údajným \"markýzem Gerem\" ze Slezských písní Petra Bezruče.", "tgt_summary": "弗雷德里希·玛丽亚·阿尔布雷希特·威廉·卡尔,奥地利帝国亲王和奥地利大公,匈牙利和波西米亚皇家亲王,泰申公爵(Friedrich Maria Albrecht Wilhelm Karl, Archduke and Prince Imperial of Austria, Prince Royal of Hungary and Bohemia, Duke of Teschen,1856年-6月4日-1936年-12月30日),奥地利陆军元帅和德国元帅,奥地利哈布斯堡王室成员,一战时期奥匈帝国陆军最高指挥官。", "id": 85713}
{"src_title": "Vřetenová galaxie", "tgt_title": "NGC 5866", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Vřetenová galaxie leží v jižní části souhvězdí 4° jihozápadně od hvězdy Edasich (ι Dra) a 1° severně od hvězdy 5. magnitudy. Samotná galaxie má magnitudu 10, takže není viditelná pouhým okem ani triedrem, ale při pohledu malým dalekohledem o průměru např. 100 mm je vidět její protáhlý tvar. Náznak tmavého pásu v rovině galaxie je vidět až ve velkých amatérských dalekohledech.  Galaxie má velkou severní deklinaci, proto je pozorovatelná téměř výhradně ze severní polokoule, kde je navíc cirkumpolární ve většině oblastí pouze kromě tropického pásu blízko rovníku. Naopak na jižní polokouli je ve většině oblastí neviditelná. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od března do srpna.  1,5° severovýchodně leží jiná z boku viděná galaxie NGC 5907, která je dalším jasným členem skupiny galaxií NGC 5586.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "NGC 5866 pravděpodobně objevil Pierre Méchain 27. března 1781 a Charles Messier ji bez ověření polohy přidal jako jednu z posledních položek do svého katalogu. Méchain později tvrdil, že objekt číslo 102 je omylem znovu pozorovaný objekt 101, ale díky blízké hvězdě 6. magnitudy v popisu tohoto objektu a souřadnicím, které si Messier později připsal do svých poznámek, se dá usoudit, že oba astronomové pozorovali galaxii NGC 5866. Nezávisle na nich ji zaznamenal i William Herschel v roce 1788.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "NGC 5866 má 10. hvězdnou velikost a od Země je vzdálená 48 milionů ly, takže její úhlová velikost 5,2′x2,3′ odpovídá skutečnému průměru 34 500 ly. Je to z boku viděná čočková galaxie, která má výrazný vřetenovitý tvar, podobající se galaxii NGC 3115. Tmavý pás prachu, který ji protíná, je u čočkových galaxií značně neobvyklý, protože u většiny z nich je tento disk blízko výdutě, zatímco v tomto případě může mít prstencovitý tvar. Jeho přesná stavba je velmi těžko odhalitelná, protože při pohledu ze Země je galaxie natočená přímo svojí hranou. Případně by mohla být obyčejnou spirální galaxií, u kterých takový pás není neobvyklý.", "section_level": 1}, {"title": "Sousední galaxie.", "content": "Vřetenová galaxie je jedním z hlavních a nejjasnějších členů malé skupiny galaxií NGC 5866, kam patří také spirální galaxie NGC 5879 a NGC 5907. Tato skupina by mohla být pouhou podskupinou jediné větší volné protáhlé skupiny, kam by patřily i skupina galaxií M 101 a skupina galaxií M 51, ačkoli většina studií označuje tyto skupiny za oddělené celky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vřetenová galaxie (také M102 nebo NGC 5866) je z boku viděná čočková galaxie v souhvězdí Draka. Od Země je vzdálená 48 milionů ly a je členem malé skupiny galaxií NGC 5866. Objevil ji pravděpodobně Pierre Méchain 27. března 1781, ale dlouho nebylo jasné, zda této galaxii přísluší číslo 102 v Messierově katalogu. Výzkumy historických pramenů vedou k tomu, že M102 není totožná s galaxií Větrník (M101), nýbrž to je právě galaxie NGC 5866.", "tgt_summary": "NGC 5866(因其形态扁长(地球在其侧向),俗称纺锤星系),是天龙座的一个S0-a型星系,距离地球4400万光年。视直径5.4角分,经测量其大小有6万光年。NGC 5866于1781年由皮埃尔·梅尚与夏尔·梅西耶共同发现,于1788年由威廉·赫歇尔单独发现。", "id": 962212}
{"src_title": "Buddhové z Bámjánu", "tgt_title": "巴米揚大佛", "src_document": [{"title": "Oblast Bámjánu.", "content": "Bámján v minulosti ležel na křižovatce tras hedvábné stezky, která zajišťovala obchodní spojení mezi Čínou a Indií na jedné straně a Centrální Asií, Středním východem a Evropou na straně druhé. Již od prvních století našeho letopočtu se zde usídlovali poutníci, kteří si ve skalách hloubili jeskynní příbytky. Ty sloužily jako stálé obydlí až několika tisícům mnichů i jako dočasné příbytky poutníků a nejrůznějších pocestných. V bámjánském údolí je kolem 1000 těchto jeskyní, od malých cel až po rozsáhlé svatyně vyzdobené freskami, reliéfy a sochami.  První buddhističtí mniši, kteří v oblasti Bámjánu šířili svou víru, byli podle tradice vysláni již králem Ašókou. Rozkvět buddhismu však v Bámjánu nastal až v průběhu 2. století za dob krále Kanišky, asi nejznámějšího vládce z Kušánské dynastie králů Baktrie, tj. územněsprávního celku, který se zde rozkládal od 6. století př. n. l. do 7. st. n. l. Na následujících několik století se pak Bámján stal významným centrem náboženské, převážně buddhistické vzdělanosti. Jak dokazují četné pozůstatky měst a opevnění v údolí, oblast byla také významným centrem obchodu. V následujících staletích byl buddhismus z oblasti postupně vytlačován islámem, až byl vypuzen úplně. Mniši byli nuceni z oblasti Bámjánu odejít a údolí bylo z převážné části opuštěno. Město Bámján, které se nachází nedaleko bámjánského údolí, se dochovalo až do současnosti a je hlavním městem stejnojmenné provincie.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Obě sochy nesly známky tzv. gandhárského umění, které se v této oblasti rozvíjelo přibližně od 1. století př. n. l. Pramenilo ze vzájemného vlivu řeckého a buddhistického umění. V gandhárském sochařství jsou typické buddhistické náměty v řeckém pojetí zobrazované v antickém rouchu. Oba Buddhové pak byli typickým příkladem tohoto stylu, přičemž na dalších vyobrazeních této oblasti lze rozpoznat i další, např. čínské vlivy. Ve skále bývaly umístěné také sochy sedících Buddhů a v přilehlých jeskyních se dodnes nachází vzácné malby.", "section_level": 1}, {"title": "Stojící sochy Buddhů a nejbližší jeskyně.", "content": "Sochy, z nichž větší reprezentovala Buddhu Vairóčanu a menší Buddhu Šákjamuniho, stávaly ve výklencích v jižní stěně pískovcového masivu. Navzájem byly od sebe vzdáleny 850 metrů a dívaly se směrem k místům, kde stávalo město a procházeli poutníci a karavany. Hrubé obrysy soch byly vytesány přímo do skály, přičemž detaily jako obličejové části či roucho byly doplněny směsí z bláta a slámy. Sukno bylo vytvářeno nezvyklou a unikátní technikou. Na jeho obrys byla dřevěnými kolíky přichycena lana, která byla následně pokryta štukem, čímž se vytvořilo zvrásnění celého roucha. Další části, jako spodní díl pravé nohy, byly vytvářeny podobnou technikou. Nejprve byly do skály vyhloubeny díry, do kterých byly vsunuty dřevěné kůly. Ty sloužily jako konstrukce pro přichycení hliněné hmoty vytvarované do podoby chybějící části nohy. Následně byla celá noha překryta vrstvou štuku představující sukno. Hluboký výklenek většího Buddhy měl představovat tělesné halo (mandorlu). Předpokládá se také, že horní části obličejů tvořily dřevěné masky. Podle německého badatele Edmunda Melzla byl větší z Buddhů původně obarven karmínově červenou barvou, zatímco menší byl různobarevný, jiní autoři udávají, že části soch byly pozlacené. Údaje o výšce soch se liší, některé zdroje například uvádí, že větší socha Buddhy měřila okolo 55 metrů a menší kolem 38 metrů, zatímco další hovoří o výškách 53 a 35 metrů. S touto výškou tak byl větší Buddha až do svého zničení v březnu 2001 jedním z největších stojících zpodobnění Buddhy na světě. Největší stojící sochou Buddhy byla v té době japonská socha Ušiku Daibucu, která však představuje Buddhu Amitábhu.  Zachovaný výklenek většího Buddhy je 58 m vysoký, 24 m široký a 16 m hluboký. Obsahuje dva do skály vytesané ochozy, které byly původně zdobeny nástěnnými malbami Buddhů a bódhisattvů. Dolní ochoz se spolu s přilehlými jeskynními chrámy nachází v přízemí a horní ochoz, který je prosvětlován otvory do výklenku, je vyhlouben v oblasti hlavy. V červenci 2002, kdy sochy již byly zničeny, byla nedestruktivními geofyzikálními metodami zkoumána oblast o rozloze 1 hektaru před výklenkem většího Buddhy. Průzkum, na němž se podílely organizace UNESCO, ICOMOS a afghánský Národní archeologický institut, zjistil, že tudy vedla cesta a stávaly zde různé stavby, vstupní brána a podél skály ochranná zeď. Někteří archeologové věří, že někde mezi oběma výklenky jsou pod zemí ukryty i pozůstatky buddhistického chrámu.  Výklenek menšího Buddhy je 38 m vysoký a 16 m široký. Ještě před zničením sochy v roce 2001 byl vyzdoben poměrně zachovalými freskami a osm ve skále vytesaných jeskyní ze 3. až 6. století bylo přístupných vchodem při úpatí sochy. Většina z těchto jeskyní měla tvar osmiúhelníku a byla rovněž vyzdobena freskami, které však již byly do značné míry zvětrané. V březnu 2003 tálibánské jednotky zničily i tyto zbytky maleb. Výklenek je obklopen sedmi patry galerií, z nichž každá je tvořena několika jeskyněmi, které původně sloužily jako svatyně, schůzovní místnosti či cely mnichů. Některými z těchto jeskyní prochází schodiště, které vedlo na vrchol sochy. Jeskyně jsou ve špatném stavu a některé z nich se zřítily.", "section_level": 2}, {"title": "Sedící sochy Buddhů a další vytesané jeskyně.", "content": "Ve skále bývaly také sochy sedících Buddhů. Jedna byla vytesána asi 50 metrů západně od menšího stojícího Buddhy, ovšem v průběhu věků byla zničena, takže do dnešních dnů po ní zůstal jen 6,2 m široký, 7,6 m vysoký a 3 m hluboký výklenek se zbytky maleb, umístěný ve výšce 30 metrů nad úpatím skály. Výklenek je obklopen 15 jeskyněmi a propojenými ochozy v několika patrech. Další velká socha sedícího Buddhy bývala v 10,8 m vysoké, 14 m široké a 3 m hluboké jeskyni patřící ke skupině jeskyní mezi oběma stojícími Buddhy. Socha byla zničena vlivem prosakující vody a činností vandalů, ovšem její zbytky bylo možné spatřit ještě v 70. letech 20. století.  V prostorné jeskyni, která byla součástí velkého jeskynního komplexu 140 metrů západně od tohoto místa, bývala ještě jedna malá socha sedícího Buddhy. Freskami bohatě zdobený výklenek je 5,6 m široký, 6,5 m vysoký a 4,5 m hluboký a je vytesaný ve výšce 30 m. Ze sochy, která byla pravděpodobně dřevěná a pocházela z 5. až 6. století, se zachoval pouze kamenný podstavec a malby již také podléhají povětrnostním vlivům. Skála obsahuje ještě další jeskynní systémy, z nichž některé jsou obydlené. V jedné z jeskyní lze spatřit ceněnou nástěnnou malbu bódhisattvy obklopeného šesti Buddhy s korunou.", "section_level": 2}, {"title": "Olejomalby.", "content": "Vědci z v Grenoblu analyzovali některé jeskynní malby pocházející ze 7. století a v dubnu 2008 oznámili, že několik z nich bylo malováno barvami na bázi oleje. Jeho zdrojem zřejmě byly vlašské ořechy a máky, které v oblasti rostly. Vynález olejových barev se dosud připisoval evropským malířům, ovšem bámjánské kresby je předešly o šest století, a staly se tedy nejstaršími známými olejomalbami.", "section_level": 2}, {"title": "Buddhové v proměnách staletí.", "content": "Sochy Buddhů v Bámjánském údolí vznikaly postupně v rozmezí 3. a 6. století, v období rozkvětu buddhismu v oblasti. Postupem doby však v souvislosti s šířením islámu jejich význam začal upadat, staly se ohroženými, až byly v roce 2001 zcela zničeny.", "section_level": 1}, {"title": "Vytvoření soch a jejich osudy ve středověku.", "content": "Počátky obou velkých soch Buddhů sahají do 3. století, kdy si jejich vytesání objednali stoupenci lókóttaravádové školy, jedné z mnoha tehdejších škol théravádového buddhismu. Dokončení se sochy dočkaly až o několik století později; menší ze soch okolo roku 507 a větší kolem roku 551.  První písemnou zmínku o sochách zanechal okolo roku 400 čínský cestovatel Fa-sien. Okolo roku 630 oblast navštívil další čínský poutník Süan-cang, který oblast Bámjánu popsal jako kvetoucí buddhistické centrum s deseti kláštery a několika tisíci mnichy. Dále mimo jiné napsal, že obě sochy Buddhů byly zdobeny zlatými šperky, jejichž „záře oslňuje zrak“. Süan-cang dokonce popsal další – třetí – sochu Buddhy, tentokrát však ležícího, o délce několikanásobně větší než sochy stojící, která však zřejmě byla již dávno zcela zničena. V současné době oblast zkoumají archeologické týmy ve snaze nalézt její základy.  Od doby, kdy byly sochy vystavěny, se o ně starali především buddhističtí mniši obývající tamní jeskynní obydlí. Se stále častějšími nájezdy muslimů v následujících stoletích však mniši začali bámjánskou oblast pomalu opouštět, a když se v 7. a 8. století chopila vlády arabská umajjovská dynastie, byl buddhismus z oblasti takřka úplně vytlačen. Až do 14. století přežívali buddhističtí mniši jen v malých komunitách, které muslimští vládci do jisté míry tolerovali. Dokud tato malá společenství existovala, mohla se o sochy starat. Když však roku 1321 jedna z chánovských dynastií zakázala buddhismus úplně, byli i poslední mniši nuceni opustit zemi a bámjánští Buddhové začínali ztrácet svou původní podobu. Jeskyně místo mnichů obydleli pastevci se svými stády.", "section_level": 2}, {"title": "Novověké objevování soch.", "content": "V 19. století se sochy staly předmětem zájmu evropských amatérských archeologů. Britský cestovatel Alexander Burnes, který navštívil Bámján roku 1832, je považován za jejich novodobého objevitele. Burnes zde pořídil cenné náčrty na nichž lze vidět, v jakém stavu se sochy nacházely v té době. Ke konci 19. století byly sochy poničeny v důsledku nepokojů spojených se sporem mezi novým emírem Abdurrahmánem Chánem a Hazáry. V roce 1919 se moci v Afghánistánu chopil Amanulláh, který si dokázal uvědomit výjimečnost obou soch a jejich nevídanou historickou hodnotu, a začal podnikat rázná opatření na jejich ochranu. Avšak vládci po něm následující již takové pochopení neměli a sochy nadále ponechali jejich vlastnímu osudu.  23. května 1920 dorazil k sochám Čech Josef Aul, propuštěný zajatec z první světové války, který se rozhodl prchnout z Ruska před blížící se občanskou válkou a vydal se z Turkmenistánu přes Afghánistán do Indie. Roku 1924 své zážitky popsal ve dvoudílné publikaci \"V zemi Tamerlanově a Zarathuštrově\" a roku 1947 publikoval upravenou verzi pod názvem \"Karavanou do Indie\".  Podle jeho líčení místní muslimské obyvatelstvo sochy nazývalo výrazem \"dev\", který označoval zlé duchy a nečisté síly. V té době již sochy měly zničené obličeje až po ústa, okolo uší však byly zachované vlnící se vlasy, a na jejich tělech byly četné hluboké jamky. Větší socha měla roztříštěné nohy pod koleny, menší měla nohy zachované, zato však byla bez rukou. Aul vystoupal třemi poschodími jeskyní vytesaných ve skále až na vrchol hlavy menšího z Buddhů. Výklenek byl podle jeho popisu vyzdoben barevnými kresbami poprsí mužů a žen, mužských postav a obrazy Buddhy, jejichž náčrtky zveřejnil v první ze zmíněných knih. Řada postav byla ozdobena svastikou. Jeskyně v blízkosti většího Buddhy Aul nenavštívil, protože schody v nich již byly zřícené.", "section_level": 2}, {"title": "Pokusy o záchranu.", "content": "Roku 1969 se s pomocí indických archeologů rozběhly práce na opravách soch. Protože počasí nedovolovalo pracovat déle než čtyři měsíce v roce, byla do roku 1973 opravena pouze menší socha. Práce pokračovaly nadále velmi pomalu, až roku 1979 musely být kvůli sovětské invazi do země a následné válce zastaveny.  Přesto v prosinci roku 1981 afghánský ministr informatiky a kultury podepsal nominaci bámjánského údolí na Seznam světového dědictví, která byla o čtyři měsíce později doručena organizaci UNESCO. V letech 1982 až 1983 nominaci hodnotila asociace ICOMOS a zapsání památek na seznam doporučila s podmínkou, že bude zajištěna jejich ochrana. Podobně se v červnu 1983 vyjádřil i Úřad Výboru pro světové dědictví. V prosinci téhož roku pak Výbor pro světové dědictví konstatoval, že podmínka nebyla splněna a zapsání oblasti na seznam odložil.", "section_level": 2}, {"title": "Pod nadvládou Tálibánu.", "content": "Sochy Buddhů byly již od středověku vystaveny nebezpečí zničení. To však přišlo až s islámským radikalismem na počátku 21. století.  V roce 1996 získala moc v Afghánistánu radikální nábožensko-politická skupina Tálibán. Když v roce 1997 dobyla jedna z tálibánských skupin i bámjánské údolí, začal jeden z jejích velitelů vyhrožovat, že obě sochy Buddhů vyhodí do vzduchu, v čemž mu zabránili jeho nadřízení. Avšak již následujícího roku tálibánští vojáci odpálili hlavu menšího z Buddhů a do větší ze soch navrtali množství děr, které měly sloužit pro uložení dynamitu.", "section_level": 2}, {"title": "Zničení soch.", "content": "V červenci 1999 vůdce Tálibánu Muhammad Umar prohlásil, že souhlasí se zachováním kulturního dědictví země, do něhož patřily i sochy Buddhů. S množstvím návštěvníků, kteří přijížděli z celého světa, představovali totiž Buddhové velký zdroj příjmů. Brzy na to však začali afghánští radikální duchovní prosazovat rázná opatření, jejichž cílem bylo odstranit z afghánské společnosti vše „neislámské“. V reakci na to Tálibán vydal striktní nařízení, které zakazovalo veškeré formy vyobrazování lidských postav včetně televize, což bylo v souladu s přísnou interpretací islámského náboženského práva. Poté události nabraly rychlý spád. Tálibán, který tehdy ovládal téměř celý Afghánistán, se rozhodl v zemi zničit veškeré sochy, mezi něž patřili i oba Buddhové. Mnoho zemí v čele s UNESCO se proti tomuto rozhodnutí postavilo a snažilo se zabránit zničení soch. Dokonce i tehdejší spojenec Afghánistánu Pákistán se vyjádřil pro zachování obou soch.  Obě sochy Buddhů však začaly být ničeny jen o několik týdnů později. Nejdříve byly po několik dní ostřelovány protiletadlovými zbraněmi, což je značně poškodilo, avšak nezničilo úplně. Poté tálibové použili protitankové miny, které umístili přímo do spodní části soch. Několikadenní proces ničení byl úspěšný a obě sochy byly zlikvidovány. Spotřebovalo se na to okolo 50 tun výbušnin. Akce vyžadovala i spolupráci s Hazáry, kteří obývají místní jeskyně. I přesto, že Hazárové jsou šíité, byli tradičně pokládáni za strážce obou Buddhů. Pokud někdo z nich odmítl s Tálibánem spolupracovat a pomoci při kladení min, byl zastřelen jako nepřítel islámu.  10. března 2001 mluvčí Tálibánu Abdal Hají Mutmain oznámil, že sochy jsou zničeny z 80–90 % a práce na jejich demolici je takřka u konce. Umar odůvodňoval svůj čin tím, že islám nedovoluje zobrazovat živé bytosti. Je však možné, že šlo jen o záminku; údajně akce byla spíše odplatou za to, že OSN uvalila na Afghánistán přísné ekonomické sankce.", "section_level": 2}, {"title": "Události po zničení.", "content": "V roce 2003 bylo údolí přijato na Seznam světového dědictví UNESCO pod názvem, což lze přeložit jako „Kulturní krajina a archeologické pozůstatky Bámjánského údolí“. Nakonec však muselo tento seznam opustit v roce 2013. Celkem se jedná o osm konkrétních památek s plochou ochranného pásma 341,95 hektarů, přičemž sochy Buddhů zabírají jeho větší část. Ke světovému dědictví byla zdejší oblast přiřazena pod kritérii i, ii, iii, iv a vi.  Přestože obě sochy byly takřka zcela zničeny, jejich hlavní rysy lze stále rozpoznat. Odstřelování soch však natolik poškodilo celý masiv, že do skály musely být ukotveny kovové výztuže, které mají za úkol zabránit úplnému zřícení. Zejména UNESCO a Japonsko finančně přispívají na údržbu i rekonstrukci památek. Údolí Bámjánu se i nadále těší velkému přílivu turistů. Výzkumné týmy od té doby nadále pokračují v prozkoumávání celé oblasti včetně hledání snad až 300 metrů dlouhé sochy ležícího Buddhy. K nejvýznamnějším zastáncům teorie o její existenci patří Zamerjálaj Tarzí, profesor archeologie na Štrasburské univerzitě. Němečtí archeologové v roce 2006 oznámili nalezení sútry, která byla ukryta v jedné ze soch. I když je v jiných zemích poměrně běžné, že jsou do nitra buddhistických soch vkládány buddhistické texty, v tomto případě se jedná o vůbec první písemný dokument, který byl nalezen v buddhistické soše na území Afghánistánu.", "section_level": 1}, {"title": "Možnosti rekonstrukce.", "content": "Někteří vědci se zabývali myšlenkou rekonstrukce obou soch. Švýcarská podpořila snahy o fyzickou rekonstrukci soch vytvořením trojrozměrných počítačových modelů, které byly založeny na třech různých sadách fotografií. První obsahovala 15 fotografií vybraných a stažených z internetu, druhá obsahovala tři fotografie s vysokým rozlišením pořízené roku 1970 Robertem Kostkou z rakouské, a třetí fotografie turisty Haralda Baumgartnera, který Bámján navštívil v letech 1965 až 1969. Zatímco počítačové modely založené na první a třetí sadě fotografií sloužily čistě k testování nových fotogrametrických postupů a algoritmů, modely na základě Kostkových fotografií byly vytvořené s relativní přesností 1–2 cm a podle jejich autorů mohly posloužit při fyzické rekonstrukci zničených soch. Ta by však byla nesmírně nákladná a mnozí také poukazovali na fakt, že značná část materiálu ze soch byla rozmetána na prach a odvál ji vítr.  Někteří umělci též navrhovali řešení, které by sochy alespoň částečně nahradilo. Mezi nejdiskutovanější patřil návrh japonského umělce Hiro Jamagaty, který prosazoval laserovou projekci, jež by na skalní stěnu promítala barevné obrazy Buddhů. Žádný z těchto návrhů však nebyl uskutečněn.", "section_level": 2}, {"title": "Sochy v dokumentárním filmu.", "content": "V roce 2006 byl uveřejněn dokumentární film s názvem \"Obří buddhové\", který se zabýval zničením bámjánských Buddhů. Ve filmu hrál jednu z hlavních rolí i Tajsir Alony, reportér televize Al-Džazíra, kterému se jako jedinému podařilo udělat záznam zničení soch. Při natáčení dokumentu se někteří svědci tragické události vyjádřili, že Tálibánu při ničení pomáhali inženýři ze Saúdské Arábie. Autor filmu, švýcarský režisér Christian Frei, v dokumentu také vyjádřil názor, že sochy byly zničeny přímo na příkaz Usámy bin Ládina.", "section_level": 2}], "src_summary": "Buddhové z Bámjánu (: تندیس های بودا در باميان) byly dvě obří sochy stojících Buddhů vytesané do skalního masivu v bámjánském údolí v Afghánistánu. Sochy se nacházely přibližně 230 kilometrů severozápadně od afghánského hlavního města Kábulu v nadmořské výšce okolo 2 500 metrů. Byly vytvořeny v 6. století a stály až do roku 2001, kdy byly zničeny radikální islámsko-politickou skupinou Tálibán, ačkoliv se proti tomu postavilo i množství muslimských států.", "tgt_summary": "巴米扬大佛(,拉丁转写:but hay-e bamiyaan)是曾经坐落在阿富汗巴米扬谷内山崖上的两尊立佛像,建于公元六世纪,是希腊式佛教艺术的经典作品。这两尊佛像在2001年3月12日被塔利班炸毁。", "id": 3002909}
{"src_title": "Mark Selby", "tgt_title": "马克·塞尔比", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První roky 1999–2006.", "content": "Prvního úspěchu dosáhl, když mu bylo patnáct let. V 18 letech se probojoval do semifinále China Open v roce 2002 a o rok později do finále Scottish Open, kde prohrál s Davidem Grayem 9-7. V roce 2004 se dostal do čtvrtfinále Grand Prix. V roce 2005 na Irish Masters byl v last 32 a poprvé postoupil z kvalifikací na World Championship 2005 v Crucible mezi 32 nejlepších hráčů. Na Welsh Open 2006, 888.com World Championship 2006, Grand Prix 2006 a Northern Ireland Trophy 2006 byl mezi šestnácti nejlepšími hráči.  Byl také výborným hráčem v 8-ball poolu a dodnes ve snookeru patří k nejlepším v kombinacích. V roce 2006 se stal mistrem světa, když na ImproveYourPool.com World Eight-Ball Championship porazil ve finále Darren Appletona 11-7.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2006/2007.", "content": "Na Welsh Open 2007 se dostal mezi nejlepších šestnáct hráčů. Velkým úspěchem byla jeho účast na 888.com World Championship 2007, kde se dokázal probojovat z kvalifikací až do finále tohoto prestižního turnaje. Porazil 10-7 Stephena Lee, 13-8 Petera Ebdona, 13-12 Allistera Cartera a v semifinále pak 17-16 Shauna Murphyho, mistra světa z roku 2005.  I když ve finále prohrál s Johnem Higginsem 18-13, byl bezesporu nejlepším hráčem mistrovství světa. Mark Selby hrál celý turnaj nejen pro sebe, ale také pro svého otce, který mu byl velkým vzorem a oporou. Zisk mistrovského titulu zůstal pro něho velkou motivací do budoucnosti.  Za své vynikající úspěchy na světovém šampionátu v roce 2007 dostal Mark ocenění 888.com Silver Chip za výjimečný výkon. Mark se dostal poprvé mezi hráče top 16 a sezónu ukončil jako světová jedenáctka. Markovi tento úspěch dal velkou sebedůvěru do další sezóny.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2007/2008.", "content": "Do této sezóny nastoupil velmi úspěšně. Probojoval se do semifinále Shanghai Masters, kde měl za soupeře Dominica Dalea se kterým prohrál 3-6. A v semifinále UK Championship 2007 s Ronniem O'Sullivanem prohrál 8-9. Na Saga Insurance Masters 2008 porazil na cestě do finále Stephena Hendryho, Stephena Maguireho a Kena Dohertyho shodně 6-5 a vyhrál svůj první titul, když ve finále zvítězil nad Stephenem Lee 10-3.  Mark vyhrál svůj první bodovaný turnaj a svůj druhý titul na Welsh Open 2008, když porazil ve finále Ronnieho O'Sullivana 9-8. Na China Open 2008 se Mark dostal po výborném výkonu opět do semifinále, kde prohrál se Shaunem Murphym 3-6. Marka vyřadil na World Championship v prvním kole Mark King 8-10 a ukončil sezónu jako světová čtyřka.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2008/2009.", "content": "Tato sezóna Markovi přinesla několik úspěchů. Byl v semifinále na Shanghai Masters, ve kterém prohrál s Ricky Waldenem 4-6. Dostal se při svém debutu v Premier League Snooker do finále, kde prohrál s Ronniem O'Sullivanem 2-7. Na Championship League Snooker 2009 se mu podařil zatím jeho nejvyšší náběh 145. Mark se opět probojoval do finále Masters, když v prvním kole vyřadil Ricky Waldena 6-5, ve čtvrtfinále Marka Allena 6-5 a v semifinále Johna Higginse 6-2. Jako obhájce titulu měl proti sobě ve finále Ronnie O'Sullivana, který Marka nakonec porazil 10-8. V přestávce čtvrtfinálového zápasu proti Anthony Hamiltonovi na Welsh Open 2009 byla Markovi osobně předána před televizní kamerou obálka od jeho bývalého manažera George Barmbyho o možném konkurzním řízení. Mark tento zápas prohrál 3-5.  Na mistrovství světa se Mark ukázal v dobré formě. Postoupil do čtvrtfinále s Johnem Higginsem. Ve vyrovnaném zápase nakonec John Higgins zvítězil v závěrečném framu 13-12.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2009/2010.", "content": "Mark se svého prvního maximálního breaku 147 dočkal na Jiangsu Classic v červnu 2009 v Číně. Na UK Championship se Mark dostal do čtvrtfinále, ale prohrál s Ronniem O'Sullivanem 3-9. V lednu 2010 se Markovi podařil ve finálovém zápase proti Ronniemu O'Sullivanovi fantastický návrat do hry z 6-9 na 10-9 a získal svůj druhý titul Masters.  Dostal se do semifinále World Championship 2010. Vyhrál tři zápasy, když porazil Kena Dohertyho 10-4, Stephena Hendryho 13-5 a Ronnie O'Sullivana 13-11. V semifinále prohrál s Graeme Dottem 17-14, nicméně tento šampionát byl pro něho úspěšný.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2010/2011.", "content": "V sezóně Mark zaznamenal skvělý start. Vyhrál Players Tour Championship 2 v EIS v Sheffieldu. Ve finále zvítězil nad Barry Pinchesem 4-3, když ztrácel 1-3. Přidal do své sbírky druhý titul mistra světa, když ve finále SangSom 6-red World Championship 2010 v Bangkoku porazil Ricky Waldena 8-6. Na Players Tour Championship 3 v Sheffieldu v semifinále prohrál s Jackem Lisowským 3-4. Na Shanghai Masters ho v semifinále porazil Ali Carter 6-2. Mark neprošel druhým kolem UK Championship, protože prohrál se Stephenem Maguirem 9-7. Mark King vyřadil Marka v prvním kole Masters 6-4. Mark se probojoval do finále German Masters v Berlíně s Markem Williamsem. Williams zvítězil 9-7 a na China Open byl Mark ve finále s Juddem Trumpem, který vyhrál 10-8.  Na World Championship ve druhém zápase proti Stephenu Hendrymu nastřílel šest stovkových náběhů, což je rekord v zápasech odehraných na best of 25 frames. Během sezóny měl stovkových náběhů 54, čímž se stal držitelem dalšího rekordu nastřílených stovek (century breaků) v jedné sezóně. Mark porazil v prvním kole Jimmy Robertsona 10-1, v last 16 Stephena Hendryho 13-4 a s Dingem Junhui prohrál ve čtvrtfinále 13-10. Sezónu zakončil jako světová trojka.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2011/2012.", "content": "Na začátku sezóny vyhrál Mark v červenci pozvánkový turnaj Wuxi Classic v Číně, když ve finále zvítězil 9-7 nad Ali Carterem. V červenci se zúčastnil World Cup v Thajsku s Ali Carterem za tým Anglie a skončili ve čtvrtfinále. V Austrálii na Australian Goldfields Open postoupil do čtvrtfinále, kde prohrál s Kenem Dohertym 3-5. V srpnu Mark vyhrál čtvrtou událost Players Tour Championship - Paul Hunter Classic ve Fürthu, v Německu. Do finále se dostal přes Sama Harveye, Rory McLeoda, Craiga Steadmana a Andrewa Higginsona shodně 4-0, ve čtvrtfinále porazil Stephena Lea 4-1, v semifinále zvládl Ronnieho O'Sullivana 4-3 a ve finále si hladce poradil Markem Davisem 4-0. V září se stal novou světovou jedničkou, když vyhrál Shanghai Masters jako druhý bodovaný turnaj v jeho profesionální kariéře. Ve finále s Markem Williamsem ztrácel 9-7, ale podařilo se mu vyrovnat a zvítězit 10-9.  Mark se dostal v únoru do finále Welsh Open, ve kterém prohrál s Dingem Junhui 6-9 a začátkem března byl v semifinále Haikou World Open. Jeho soupeřem byl Mark Allen, který Marka porazil 6-5. Po tomto turnaji se stal vítězem pozvánkového HK Spring Trophy v Hongkongu, který vyhrál nad Andrew Higginsonem 6-1.  Koncem března se Mark vrátil opět do Číny na China Open. Musel však odstoupit z druhého kola tohoto turnaje pro bolesti krční páteře.  Přestože Mark byl v léčbě fyzioterapeuta a měl velmi omezenou možnost trénovat kvůli vyhřezlé ploténce, nastoupil do prvního kola World Championship, kde prohrál s Barry Hawkinsem 10-3. Velký podíl na prohře mělo jeho zranění, neboť nemohl pro bolest hrát některé strky. Mark pokračoval v léčení s cílem být fit do příští sezóny.  Mark Selby si udržel v této sezóně post světové jedničky. Překonal v ní svůj vlastní rekord v počtu stovkových náběhů v sezóně, kterých má nyní na svém kontě 55.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2012/2013.", "content": "Mark vstoupil hned na začátku nové sezóny do Wuxi Classic, i když prakticky netrénoval kvůli léčenému zranění. Ve Wuxi se dostal do čtvrtfinále, které prohrál se Stuartem Binghamem 4-5. Pak se zúčastnil Sangsom 6-red World Championship v Thajsku, kde prohrál ve čtvrtfinále s Juddem Trumpen 5-7. Na Australian Goldfields Open ho v prvním kole vyřadil Jamie Burnett 3-5. Na konci srpna se mu podařilo obhájit titul na Players Tour Championship - Paul Hunter Classic ve Fürthu, což bylo vzhledem k těmto okolnostem vynikajícím úspěchem. Ve finále zvítězil nad Joe Swailem 4-1. Mark pak dosáhl ještě finále Players Tour Championship v říjnu v Antverpách, kde pohrál ve finále s Markem Allenem 1-4. Začátkem listopadu ztrácí post světové jedničky během International Championship v Číně, když prohrál v last 16 s Ricky Waldenem 3-6, ale po pěti týdnech sesazuje krátce kralujícího Judda Trumpa, který International Championship vyhrál. Mark došel do čtvrtfinále PTC 4 v Gloucesteru s Anthony Hamiltonem, který Marka porazil 4-3.  Mark se stal opět světovou jedničkou v průběhu UK Championship a k tomu na konci tohoto druhého největšího bodovaného turnaje zvedl nad hlavu vítěznou trofej. Cesta do finále nebyla pro Marka vůbec snadná. Do UK Championship nastupoval jako ten, kdo nebyl favorizován pro nejvyšší kola. Mark si potřeboval po zranění zvýšit sebedůvěru a zároveň nebyl na něj dán takový tlak očekávání od okolí. Musel otáčet dva zápasy. První v last 16 s Ryanem Dayem z 0-3 na 6-4, a ve čtvrtfinále s Neilem Robertsonem prohrával 4-0 a postoupil 6-4. Mark prokázal opět v těchto dvou zápasech svou jedinečnost, se kterou je schopen vyhrávat zápasy, které se zdají být ztracené. V semifinále zvítězil nad Markem Davisem 9-4 a ve finále ho pak čekal výborný Shaun Murphy. V první session hráči ve výkonu drželi krok, ale druhá, večerní část, byla především v režii Marka, který dotáhl zápas do vítězného konce a zdolal Shauna Murphyho 10-6.  Po novém roce Mark zvedl trofej na EPTC 6 - Munich Open v Německu, když zvítězil nad Graeme Dottem 4-3. Jeho velký úspěch se dostavil na pozvánkovém turnaji Masters, který se hraje v lednu v Londýně. Ztrácel v prvním kole se Stuartem Binghamem 1-5, ale postoupil do druhého kola svým vítězstvím 6-5. Ve čtvrtfinále porazil Marka Williamse 6-1. V semifinále byl jeho soupeřem Graeme Dott a opět dotahoval z 1-4 a 4-5 na konečné vítězství 6-5. Mark vyhrál tento turnaj potřetí, když ve finále porazil obhájce titulu Neila Robertsona 10-6.  Na German Masters došel do čtvrtfinále, kde prohrál s Barry Hawkinsem 1-5, stejně tak jako ve čtvrtfinále na World Open v Haikou, kde ho vyřadil 3-5 Neil Robertson. V PTC Grand Final v Irsku prohrál v prvním kole s Jackem Lisowským 3-4. Mark se probojoval koncem března do finále China Open. V prvním kole přešel přes Marka Kinga 5-1. V tomto zápase měl možnost udělat 147, ale nepotopil poslední černou kouli z bodu. V druhém kole měl za soupeře Ricky Waldena, kterého zdolal 5-2. Ve čtvrtfinále porazil Marka Williamse 5-1 a v semifinále Shauna Murphyho 5-2. Ve finále měl za soupeře Neila Robertsona, který nad Markem zvítězil 10-6. Mark hrál poslední dva zápasy se žaludeční nevolností.  Účast na mistrovství světa pro Marka skončila v druhém kole, kde ho z bojů o titul vyřadil Barry Hawkins 13-10.  Na konci sezóny došlo k slovní přestřelce mezi šéfem World Snookeru Barry Hearnem a Markem Selbym kvůli jeho zmínce o vyhoření.  Mark na slavnostním večeru World Snooker Awards v hotelu Dorchester v Londýně dostal tři ocenění: World Snooker Player of the Year, Snooker Writers Player of the Year a Fans Player of the Year.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2013/2014.", "content": "Po Wuxi Classic, kde Mark opustil turnaj v prvním kvalifikačním kole, následovala první Asian Tour. Mark postoupil až do finále s Joem Perrym, který turnaj v Yixingu vyhrál 4-1. Mark poté odletěl do Austrálie na bodovaný Australian Goldfields Open. Dostal se do semifinále, kde prohrál s Neilem Robertsonem 6-3. Následovalo Markovo finále na European Tour v Rotterdamu, kde prohrál s Markem Williamsem 3-4 a na dalším European Tour ve Fürthu to bylo semifinále s Ronniem O'Sullivanem, kde O'Sullivan nad Markem zvítězil 4-2.  V září se Mark účastnil SangSom 6-red World Championship v Thajsku, kde se dostal do semifinále s Markem Davisem. Tento zápas prohrál 4-7. Následovalo čtvrtfinále na Shanghai Masters. Mark zde narazil na Barry Hawkinse, se kterým prohrál 4-5. Zmínit je třeba ještě čtvrtfinále na International Championship v Chengu, které prohrál s Marcem Fu 5-6.  Dostavil se ale úspěch na European Tour 7 v Antverpách, kde Mark postoupil do finále, ve kterém Ronnieho O'Sullivana porazil 4-3. Na pozvánkovém turnaji Champion of Champions v Coventry prošel přes Shauna Murphyho 4-2 a Stephena Maguireho 6-3 až do semifinále se Stuartem Binghamem, které Mark prohrál 4-6.  V semifinále UK Championship s Ricky Waldenem se mu podařil jeho druhý maximální break (147) a zároveň to byl historicky stý nejvyšší náběh v profesionálních turnajích, za což obdržel 55.000 liber. Ve finále pak prohrál s Neilem Robertsonem 7-10.  Masters zaznamenalo další Markovo finále, když porazil v prvním kole Marka Davise 6-5, ve čtvrtfinále Johna Higginse 6-5 a v semifinále Shauna Murphyho 6-1. Ve finále byl úspěšnější O'Sullivan, který zvítězil nad Markem 10-4.  Mark dosáhl ještě finále na Haikou World Open, kde prohrál se Shaunem Murphym 10-6 a semifinále na China Open, kde podlehl Mike Dunnovi 3-5.  Všechno se ale otočilo na mistrovství světa. Mark vyřadil v prvním kole Michaela Whitea 10-9, ve druhém kole Ali Cartera 13-9, ve čtvrtfinále Alana McManuse 13-5 a Neila Robertsona v semifinále 17-15. Ve finále stál proti němu Ronnie O'Sullivan, který vedl 3-0, 8-10 a nakonec Markem prohrál 14-18.  Mark si výhrou mistrovského titulu splnil nejen sen, ale zároveň také slib, který dal v šestnácti letech svému otci v Loros (hospic v Leicesteru).  Mark řekl mimo jiné po zápase: \"Chtěl bych poděkovat všem za jejich podporu, nejen v uplynulých dvou týdnech, ale také v letech, když se nedařilo. To mě drželo a jsem naprosto nadšený, že vezmu s sebou trofej zpět do Leicesteru.\"  Mark svým vítězstvím získal šek na 300.000 liber, nejvyšší cenu, jaká kdy byla mistru světa vyplacena, a vrátil se na post světové jedničky. Mark Selby je devátým hráčem, který dosáhl na tzv. Triple Crown, která zahrnuje vítězství na UK Championship, Masters a World Championship. Přidal své jméno k Stevu Davisovi, Stephenu Hendrymu, Johnu Higginsovi, Ronnie O’Sullivanovi, Marku Williamsovi, Terry Griffithsovi, Alexi Higginsovi a Neilu Robertsonovi.  Na slavnostním večeru World Snooker Awards v hotelu Dorchester v Londýně, došlo k tradičnímu udílení cen. Mark obdržel dvě ceny: Performance of the Year a Magic Moment of the Year. Byl také uveden do 147 Club - zde jsou hráči, kteří udělají maximální break v průběhu sezóny.  Tato sezóna byla Markovou zatím nejúspěšnější.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2014/2015.", "content": "Sezóna začala v Číně a Mark se dostal do druhého kola Wuxi Classic, kde prohrál s Liangem Wenbem 3-5. První European Tour v Rize - Riga Open znamenala pro Marka titul, když ve finále zvítězil nad Markem Allenem 4-3. Následovalo European Tour 2 - Paul Hunter Classic ve Fürthu. Mark porazil Alexandera Ursenbachera 4-0, Dominica Dalea 4-0, Shauna Murphyho 4-3, v last 16 Lianga Wenba 4-3 a až ve čtvrtfinále ho vyřadil Ricky Walden 4-3. Shanghai Masters zakončil Mark v semifinále s Markem Allenem těsně 5-6, než vyřadil Kena Dohertyho 5-2, Michaela Holta 5-3 a Fergala O’Briena 5-0. Překvapivě prohrál v kvalifikacích pro International Championhip v Chengu s mladým Oliverem Linesem 4-6. Následovala dvě Markova čtvrtfinále - na European Tour v hlavním městě Bulharska, Sofii, kde se nedostal dál přes Shauna Murphyho 2-4 a na Champion of Champions v Coventry ho vyřadil Judd Trump 6-1. Na UK Championship skončil Mark v druhém kole porážkou od Davida Morise 6-4.  Mark prohrál na Masters se Shaunem Murphym v prvním kole 5-6. Začátkem února se zúčastnil Chinese Pool World Championship. Probojoval se do finále, které prohrál s Darren Appletonem 19-21. Bylo to však German Masters, kde Mark zvedl další trofej, když se mu podařilo vyhrát finále 9-7 a oplatit tím Shaunovi Murphymu porážku z předchozího turnaje. Na cestě za vítězstvím v turnaji v Berlíně nechal za sebou Anthony McGilla 5-4, Petera Ebdona 5-1, Judda Trumpa 5-4 a v semifinále Stephena Maguireho 6-4. Na Welsh Open zůstal mezi last 16, kde překvapivě prohrál 3-4 s mladým Lucou Brecelem z Belgie. Koncem sezóny Mark ještě dosáhl vítězství na China Open, kde porazil ve finále Gary Wilsona 10-2.  Na World Championship v Sheffieldu, kde obhajoval titul, měl v prvním kole Kurta Maflina. Norský hráč se s Markem střetl už v semifinále China Open a jeho účast na mistrovství světa, kam postoupil z kvalifikací, byla jeho debutem. Maflin držel se světovou jedničkou krok, ale nakonec prohrál 9-10. Marka vyřadil z boje o titul v druhém kole Anthony McGill, který zvítězil 13-9.  Mark zakončil sezónu jako světová jednička a byl společně s Johnem Parrottem uveden na slavnostním večeru World Snooker Awards v Londýně do Hall of Fame.Sezóna 2015/2016", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2015/2016.", "content": "Světová jednička Mark Selby a úřadující mistr světa Stuart Bingham se zúčastnili pozvánkového turnaje World Cup ve Wuxi za tým Anglie, který skončil ve skupině D jako třetí a tak nepostoupil do čtvrtfinále vyřazovacího pavouka. Na Australian Goldfields Open vyřadil Marka ve druhém kole Jamie Jones 5-1. Na European Tour 1 - Riga Open skončil v last 32, když prohrál s Kenem Dohertym 1-4 a na European Tour 2 - Paul Hunter Classic ho vyřadil ve druhém kole Scott Donaldson 2-4. Na Six-red World Championship se dostal do čtvrtfinále s Liangem Wenbem, který zvítězil 7-4. Byl odvolán těsně před prvním zápasem na Shanghai Masters z důvodu úmrtí tchána.", "section_level": 2}, {"title": "Život mimo snooker.", "content": "Mark je velkým fanouškem Leicester City Football Club a také leicesterské rockové skupiny Kasabian, kde ho s baskytaristou Chrisem Edwardsem pojí dlouholeté přátelství.Má rád karaoke, ve volném čase běhá, hraje stolní tenis a šipky. V roce 2007 porazil na exhibici Erica Bristowa. Od roku 2010 je patronem hospice Loros. Po druhém vítězství na Masters se mu dostalo v Leicesteru ocenění. Byl připsán na počest tohoto úspěchu na křišťálovou vázu při slavnostním ceremoniálu na radnici a jeho jméno bylo přidáno dne 24. dubna 2010 na chodník slávy za účasti leicesterského primátora. Zařadil se tak k celebritám v jeho rodném městě, na které je velmi vázaný.  V roce 2006 se na World Eight-Ball Championship sblížil s Vikki Layton, bývalou irskou hráčkou poolu. V srpnu 2010 oznámil jejich zasnoubení a svatba se konala 24. května 2011 v mexickém Cancúnu. Páru se 11. listopadu 2014 narodila dcera Sofia Maria. Mark má z předchozího manželství dceru, narozenou v roce 2004.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "výhry v bodovaném turnaji: výhry v malém bodovaném turnaji: výhry v nebodovaném turnaji:", "section_level": 1}], "src_summary": "Mark Selby (* 19. červen 1983, Leicester, Anglie) je od roku 1999 profesionální hráč snookeru, ale dříve hrál také 8-ball pool. Vyhrál titul mistra světa ve snookeru v roce 2014, v 6-red v roce 2010 a v 8-ball poolu v roce 2006.", "tgt_summary": "马克·沙比(英语:Mark Selby,1983年-6月19日),出生于英国莱斯特,是一位现役职业斯诺克选手,3届斯诺克世界锦标赛冠军,史上第6位能够赢得台球3大赛两次的球手。", "id": 194374}
{"src_title": "Sómapura Mahávihára", "tgt_title": "索玛普利大寺", "src_document": [{"title": "Lokalita a popis.", "content": "Celá stavba zahrnuje 177 pokojů, které sloužily mnichům k ubytování a meditaci. Pokoje spolu s přilehlými svatyněmi tvořily jádro kláštera, který pokrývá plochu až 27 akrů, což z něj činí jeden z nejrozlehlejších klášterů na jih od Himálaje. Základová deska kláštera má rozměry 276 na 277 metrů.  Klášter sloužil zejména pro vzdělávací účely a byl schopen pojmout až 2 000 studentů, kteří se sem sjížděli i ze vzdálenějších zemí jako byla Korea, Mongolsko, Čína a Tibet. V blízkém okolí nebo přímo v klášteře bylo nalezeno množství nejrůznějších drobných i větších předmětů jako jsou mince, kamenné sochy, keramické pozůstatky apod.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Počátky kláštera sahají do přelomu 8. a 9. století do doby vlády krále Dharmapály (781–821) z dynastie Pálů. Několik století byl jedním z velkých náboženských center zejména buddhismu, avšak do jisté míry i hinduismu a džinismu. Podle tradice zde přebýval i významný indický buddhistický učenec Atíša, aby se zde věnoval překladatelské činnosti.  V 11. století začala moc Pálů, kteří dosud klášteru přáli, upadat. Následkem nájezdů čédiů a čólů chrám zřejmě utrpěl velké škody a již nikdy nedosáhl svého dřívějšího rozkvětu. Sómapura jakožto buddhistické centrum začala postupně ztrácet na významu, úpadek dovršil vpád muslimských vojsk pod vedením Muhammada Chaldžího. Klášter byl krátce poté opuštěn.  Ruiny kláštera byly znovuobjeveny až na počátku 19. století Buchanonem Hamiltonem. V roce 1919 byla oblast vyhlášena chráněnou archeologickou lokalitou a v roce 1923 se zde začaly provádět vykopávky. V roce 1985 se klášter dostal na seznam Světového dědictví UNESCO a dnes tvoří jednu ze tří památek Bangladéše zapsaných na tomto seznamu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sómapura Mahávihára (bengálsky: সোমপুর মহাবিহার) byl jeden z významných buddhistických klášterů Jižní Asie. Jeho pozůstatky se nacházejí nedaleko města Paharpur v severozápadním Bangladéši, kde patří mezi nejdůležitější archeologické lokality. Klášter se skládá z velkého množství stúp a vyhloubených cel pro mnichy.", "tgt_summary": "这个遗址又被称作大寺院(英语:Somapura Mahavira)(孟加拉语:সোমপুরমহাবিহার),是七世纪大乘佛教在孟加拉兴起的见证,一直到12世纪以前这里都是著名的文化中心。这个寺院的设计完美地满足了举行宗教仪式的需要,体现出与众不同的艺术成就。寺院的简单和谐线条及许多雕刻装饰对佛教建筑发展有着深远影响,甚至远在柬埔寨都能找到这种影响力。", "id": 682297}
{"src_title": "Povijnice batátová", "tgt_title": "番薯", "src_document": [{"title": "Základní informace.", "content": "Nejvíce se rozšiřují v tropických a subtropických oblastech. Původně pocházejí z Ameriky, z oblasti mexického poloostrova Yucatán a ústí Orinoka ve Venezuele. Batáty nejsou botanicky příbuzné pravým bramborům, ale oboje pochází ze Střední Ameriky. Batáty dorazily do Evropy asi o 100 let dříve a byly velmi oceňovány.  Dnes existuje více než 400 různých odrůd batátů, navzájem se liší především barvou dužiny (fialová, načervenalá, oranžová, žlutá, bílá) a slupky, strukturou, tvarem a intenzitou sladké chuti.", "section_level": 1}, {"title": "Popis rostliny.", "content": "Rostlina má vytrvalou lodyhu s plazivými stonky a řepovitě ztloustlým kořenem. Váží přibližně 0,5–5 kg.  Listy jsou vejčitě trojboké, se srdčitou, až střelovitou bází. Bývají často trochu zvlněné mezi žilkami. Řapík je poměrně dlouhý.  Stonek může být až 5 metrů dlouhý a silně rozvětvený.  Pokud se květy objeví, jsou poměrně velké a vyskytují se v malých skupinách. Jejich kališní listy jsou podlouhlé (asi 1 cm dlouhé). Vnější květy jsou zašpičatěle kratší, než jsou květy vnitřní. Koruna listu je zvonkovitá, až nálevkovitá. Barevnost květů může být rozmanitá, od levandulově modré až po červenofialovou. Jícen bývá zpravidla tmavší. Velikost květů se pohybuje okolo 3–7 cm. Na dlouhých stopkách vyrůstají v paždí listů. U některých druhů se květy vůbec neobjevují.  Plody jsou většinou 1–2 chudosemenné kulovité tobolky, které se otevírají chlopněmi. Vytvářejí se zřídka.  Kořenové hlízy jsou přibližně veliké jako pěst, válcovitě vřetenovité a mohou být bílé nebo nachové. Obsahují hodně škrobu, jsou sladké a také jedlé.", "section_level": 1}, {"title": "Složení batátů.", "content": "Nové hlízy obsahují 70 % vody, 18 % škrobu a 6 % cukru (dohromady 24 % sacharidů). Jejich energetická hodnota je asi o polovinu větší než u obyčejných brambor. 100 gramů má energetickou hodnotu zhruba 300 kJ. Sladkou chuť mají díky fruktóze, glukóze a sacharóze. V některých zemích se listy používají jako krmivo pro zvířata kvůli velkému obsahu železa, vitamínu A, B, C, E a vláknině.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Povijnice batátová neboli sladké brambory patří mezi velmi důležité užitkové rostliny tropů a subtropů. Jejich hlízy obsahují hlavně škrob, ale i cukr, díky kterým mají sladkou chuť. Stejně jako obyčejné brambory jsou mnohostranně použitelné, jak k vaření, tak i k pečení, ale i k získávání škrobu nebo alkoholu.", "section_level": 1}, {"title": "Největší producenti.", "content": "V roce 2017 bylo podle Organizace pro výživu a zemědělství (FAO, jedna z agentur Organizace spojených národů) celosvětově vypěstováno 112,8 milionů tun batátů. Deset největších producentů vypěstovalo dohromady 85,2 % celosvětové produkce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Povijnice batátová (), někdy také povijnice jedlá, je druh tropické rostliny patřící do čeledi svlačcovitých, jejíž kořenové hlízy jsou známé jako batáty či sladké brambory. Jejich oranžová odrůda se v Severní Americe nazývá jam.", "tgt_summary": "番薯(学名:',亦称地瓜、红薯、甜薯、甘薯、红苕等)为旋花科番薯属的一种,是常见的多年生双子叶植物,草本,其蔓细长,茎匍匐地面。也指其块根。块根无氧呼吸产生乳酸,皮色发白或发红,肉大多为黄白色,但也有紫色,除直接食用外,更可以用作制糖、酿酒及制备酒精。", "id": 478299}
{"src_title": "Ázerbájdžánská kuchyně", "tgt_title": "阿塞拜疆飲食", "src_document": [{"title": "Polévky.", "content": "Ázerbájdžánské polévky se připravují ze silného masového vývaru, který je hustší než běžné polévky. Nejrůznější široce používaná koření a také zvláštní způsob přípravy jim dodávají svéráznou chuť.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní jídla.", "content": "Nejznámějšími pokrmy z ázerbájdžánské kuchyně, které jsou ceněny na celém světě jsou plov (pilaf), šašlik, kebab, dolma. Na banketech a slavnostech se polévky obvykle nepodávají. Na stole musí zelené natě nejrůznějších bylin (máta, kopr, petržel, koriandr, mladé cibulky), rajče jedlé a okurka, v zimě ve slaném nálevu nebo marinované okurky, zelená rajčata, plněné papriky nebo nakládaný česnek.", "section_level": 1}, {"title": "Plov.", "content": "Plov, také pilaf, je národním jídlem a jedním z nejpopulárnějších pokrmů v Ázerbájdžánu. Připravuje se z rýže s nejrůznějšími masovými, rybími, ovocnými a dalšími obměnami, podle nichž je také plov pojmenován – \"plov tojug\" (s kuřecím masem),\" plov širin\" (se sladkým sušeným ovocem) atd. Je známo na čtyřicet receptů přípravy tohoto pokrmu.", "section_level": 2}, {"title": "Rybí pokrmy.", "content": "Jelikož Ázerbájdžán leží vedle Kaspického moře mnoho pokrmů se připravuje z ryb. Nejrozšířenější z nich je šašlik z jesetera, kutum po ázerbájdžánsku, nadívané ryby, \"plov balyg\", plov s jeseterem atd. K rybám neodmyslitelně patří studená omáčka z granátových jablek \"naršarab\".", "section_level": 2}, {"title": "Dolma.", "content": "Ceněným a oblíbeným jídlem je dolma. Masovou nebo zeleninovou směsí se plní nejoblíbenější vinné listy, dále zelné listy, lilek-baklažán, papriky, rajčata a v podstatě veškerá zelenina i ovoce, které se dá naplnit.", "section_level": 2}, {"title": "Rychlé občerstvení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Šašlik a Kebab.", "content": "Šašlik je častým a velmi oblíbeným pokrmem v Ázerbájdžánu. Připravuje se mnoho druhů tohoto masové špízu: \"šašlik-basturma\", \"šašlik z jesetera\", \"tava-kabáb\" a nejpopulárnější šašlik – \"lulja-kabáb\", který se připravuje z mletého skopového masa, k němuž se přidává tuk z \"kurďuku\" (tuk ze zadní části, zvl. u ocasu některých druhů ovcí). Také je oblíbený döner kebab – dělá se z jehněčího, kuřecího nebo hovězího masa.", "section_level": 2}, {"title": "Kutaby.", "content": "Oblíbeným jídlem jsou kutaby, což jsou tenké placky, které se plní vším možným např. masem, sýrem, bylinkami, zeleninou, ořechy s cukrem apod.", "section_level": 2}, {"title": "Dezerty.", "content": "Tradičními dezerty jsou taštičky \"šakerbura\" plněné vlašskými ořechy nebo mandlemi, baklava, což je sladkost z vrstev těsta \"filo\", plněná sekanými ořechy a slazená sirupem nebo medem, a chalva – jakési těsto z ořechů, slunečnicových semínek či sezamu.", "section_level": 1}, {"title": "Nápoje.", "content": "Často se po obědě podává ajran, a to proto, že tento nápoj je připravený z bílého jogurtu, vody a někdy i bylin a napomáhá lepšímu trávení jídla. Oběd vždy končí nejoblíbenějším ázerbájdžánským nápojem ovocným šerbetem a nikdy nemůže nakonec chybět aromatický černý čaj nebo čaj z máty. Ten je symbolem vřelé pohostinnosti v Ázerbájdžánu. Vaří se v samovaru. K němu se podává zavařenina z kdoulí, fíků, melounové kůry, meruněk, třešní, višní, malin, jahod, sliv, dřínových bobulí, ostružin, vinných hroznů nebo plátků z růží.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ázerbájdžánská kuchyně je ovlivněna tureckou a částečně i ruskou a arabskou kuchyní.", "tgt_summary": "阿塞拜疆饮食是指阿塞拜疆国内及阿塞拜疆人的饮食文化。阿塞拜疆的饮食文化受到阿塞拜疆地理环境和邻近诸国的影响。肉、鱼和蔬菜是阿塞拜疆人厨房的必备食材。羊肉、茄子和面包则是阿塞拜疆饮食常用的原料。阿塞拜疆的邻国亚美尼亚和达吉斯坦共和国较多使用小麦,但阿塞拜疆饮食则较多使用玉米和水稻。阿塞拜疆饮食注重食材本身的味道和鲜度,较少使用香料。", "id": 378592}
{"src_title": "Kateřina Sienská", "tgt_title": "聖加大利納", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Kateřina se narodila jako 24. dítě do početné, ale nikoliv chudé rodiny sienského barvíře. Pocházela z dvojčat, ale její sestra brzy po narození zemřela. Doba byla bouřlivá. V severní Itálii tehdy nepanovaly klidné časy, vedly se početné místní války, ve městech propukaly boje o moc, na denním pořádku byly rozbroje mezi šlechtickými rody. Křesťanská víra se dostávala na vedlejší kolej, upadala moc i prestiž papežů, kteří se v době avignonského pobytu dostali do závislosti na francouzských králích.  Již v šesti letech prý měla malá Kateřina uprostřed ulice mystické vidění, jehož příčinou mohlo být citové vypětí a snaha přiblížit se k Bohu. O rok později složila slib, že zůstane pannou a již v dětském věku žila v asketickém odříkání. Jako desetiletá navázala kontakty s dominikány, ke kterým vstoupil její bratranec Tommaso della Fonte.  Když bylo Kateřině dvanáct let, odmítla se na přání rodičů vdát. To nesla především její matka velmi těžce, proto docházelo mezi ní s dospívající dcerou k častým sporům. O tři roky později viděl prý její otec, jak se nad Kateřininou hlavou vznáší bílá holubice a rozhodl se, že ji nechají na pokoji. Ostatně Kateřina prodělala neštovice, které jí znetvořily obličej, a od té doby žila v domácím ústraní rodičovského domu, kde měla svůj vlastní pokoj. Živila se vodou a léčivými bylinami, celé týdny se postila, modlila se a mlčela, spala jen málo a na tvrdé posteli. Třikrát denně se bičovala, dělajíc pokání za druhé.", "section_level": 1}, {"title": "U dominikánských terciářů.", "content": "Roku 1363 vstoupila Kateřina proti vůli svých rodičů mezi terciáře dominikánského řádu v Sieně. Poté žila tak přísně asketicky, až to ohrožovalo její zdraví. Po jednom dalším vidění opustila život v ústraní a začala obětavě pečovat o chudé a nemocné. Během dalšího vidění se jí zdálo, že se provdala za Ježíše Krista a snubní prsten viděla po celý svůj život na svém prstu.  Dosud negramotná dívka se roku 1369 začala učit číst, aby mohla studovat Bibli. Od roku 1370 psala dopisy vysoce postaveným duchovním osobám. Vyjadřovala se v nich velmi osobitým, udivujícím způsobem k různým náboženským otázkám. Protože neuměla psát, diktovala své listy písařům (minimálně třem zároveň). V roce 1374 musela svoje vize a neobvyklé jednání obhajovat před generálním shromážděním řádu ve Florencii. Vyvrátila však všechny pochybnosti a podezření z kacířství a mohla v oficiálních službách Církve dále cestovat a kázat na veřejnosti. Zároveň neúnavně pracovala pro chudé a nemocné v Sieně. Roku 1374 se při péči o nemocné dokonce sama nakazila, ale práci nepřerušila.  Kolem Kateřiny se postupně seskupil okruh zbožných, mysticky zaměřených osob, kteří ji nazývali matkou. Šlo především o kultivované a vzdělané duchovní i laiky. V roce 1375 prý byla obdařena stigmaty, ale až do své smrti je skrývala.", "section_level": 1}, {"title": "Snaha o návrat papeže do Říma a jednotu Církve.", "content": "Velký vliv mělo na Kateřinu setkání s dominikánem Raimundem z Capuy, který se stal jejím zpovědníkem a později, v letech 1380-1399 generálem řádu. Roku 1376 s ním odjela do Avignonu k papeži Řehoři XI., aby se přimluvila za Florencii, která tehdy byla ve válce s papežem. V tomto směru sice neuspěla, zato posílila papežovo rozhodnutí přesídlit do Říma. V Itálii jí dokonce připisují rozhodující zásluhu na tomto důležitém kroku, k němuž se ovšem snažil přimět Řehoře XI. také tehdejší římský císař Karel IV.  Z Avignonu se Kateřina vrátila do Sieny a věnovala se své obvyklé činnosti. Roku 1378 založila v pevnosti Belcano poblíž Sieny, darované jednou šlechtickou rodinou, nový ženský klášter. Řehoř XI. vskutku přesídlil do Říma, ale vzápětí zde zemřel. Krátce nato, v roce 1378 vypuklo papežské schizma - dvojpapežství. Kateřina odešla na přání římského papeže Urbana VI. do Říma, aby mu pomohla bojovat za jednotu církve. Usídlila se v domě nedaleko dominikánského kostela Santa Maria sopra Minerva a vedla rozsáhlou dopisovou akci. Její listy svědčí o hluboce niterném, upřímném vztahu k náboženským otázkám, silném osobním charismatu, ale také o naivním a sentimentálním, ale velmi vřelém vztahu k církevní politice i sociálním otázkám. Vzhledem k těmto vlastnostem však již tak velmi složitou situaci papežství spíše komplikovala.  Poslední léta svého života se prý Kateřina živila pouze Eucharistií. Žaludek, přivyklý dlouhým půstům, nedokázal totiž přijmout jinou potravu. Proto se její tělesný stav zhoršoval, třicetiletá žena churavěla a trpěla bolestmi. Podle tradice zemřela v bazilice sv. Petra, kam se každodenně dovlekla na mši. Byla pohřbena pod hlavním oltářem kostela Santa Maria sopra Minerva do skleněné rakve. Její prý ještě neporušené tělo bylo roku 1430 s papežovým svolením exhumováno kvůli odebrání relikvií, to se opakovalo roku 1855. Hlava světice a prst, uložený ve stříbrném obalu, jsou nyní vystavovány v dominikánském kostele v Sieně. Její římský pokoj, místo posledního pobytu, byl přenesen do kostela Santa Maria sopra Minerva v Římě.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V literární pozůstalost Kateřiny Sienské se dochovalo 381 dopisů a náboženské spisy (například \"Dialog s Boží prozřetelností\"), které adresovala církevním představitelům, řeholnicím i panovníkům. Jedná se o cennou církevní literaturu z oblasti mystické teologie. Svůj ideál vyjádřila ve vlastní modlitbě: \"\"Bože, dej, abych mohla vždy být milovnicí a hlasatelkou pravdy a kvůli pravdě mohla také zemřít\"...\"", "section_level": 1}, {"title": "Kanonizace.", "content": "Kateřina Sienská byla svatořečena roku 1461 papežem Piem II. Její dlouholetý zpovědník Raimund z Capuy napsal životopis budoucí světice, který patřil v pozdním středověku mezi nejoblíbenější četbu.  Od roku 1939 je sv. Kateřina Sienská považována za patronku Itálie a druhou patronku Říma, od roku 1999 patronkou Evropy. Je samozřejmě také patronkou rodného města Sieny.  V katolické i v luteránských církvích se památka sv. Kateřiny Sienské připomíná 29. dubna, v anglikánské církvi 9. dubna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatá Kateřina Sienská (25. března 1347, Siena – 29. dubna 1380, Řím), vlastním jménem Caterina Benincasa, byla italská řeholnice, panna a mystička, 4. října 1970 papežem Pavlem VI. jmenována učitelkou církve. Je považována za jednu z nejvýznamnějších žen církevních dějin.", "tgt_summary": "锡耶纳的圣凯瑟林(, 1347年-3月25日-1380年-4月29日),意大利人,14世纪天主教女圣人,天主教教会圣师。她是道明会第三修会会士,经院哲学的哲学家和神学家。她曾经帮助额我略十一世把圣座的教廷由法国亚维农迁回意大利罗马,并促使意大利各城国间建立和平。1970年10月3日,被教宗保禄六世封为教会圣师。1999年10月1日,教宗若望保禄二世在欧洲主教大会开幕宣布圣凯瑟琳,连同瑞典的圣贝及达和圣德兰本笃,为欧洲的女主保圣人。", "id": 731345}
{"src_title": "Pont du Gard", "tgt_title": "加爾橋", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Most je součástí akvaduktu, který přiváděl vodu z pramenů řeky Eure u obce Ùzes do římského města Nîmes. Je vysoký 49 metrů a skládá se ze tří pater:  V nejvyšším patře je veden vlastní starý vodovod z kamenných kvádrů, vysokých 1,8 m a širokých1,2 m. Vedení má spád 0,4 procenta a kryjí je kamenné desky, které zabraňovaly spadu nečistot do vody.  Ve spodním a středním patře se nacházejí arkády postavené ze 61 kvádrů, které váží až 6 tun. Pilíře středního patra jsou postaveny přesně nad pilíři nejnižšího patra. Tím se zabránilo nadměrnému zatížení spodních oblouků. Od středu směrem ke břehu se rozpětí pilířů zmenšuje.  Kamenné kvádry byly otroky těženy v kamenných lomech a poté transportovány na místo určení. Vše bylo již ve fázi těžby vyměřeno na milimetry, a celý akvadukt tak mohl být postaven bez užití malty tzv. „suchou cestou“ – kameny byly spojovány pouze za pomocí klínů. Podle svého budoucího umístění v akvaduktu byly kvádry označeny latinskými popisky \"pravý kámen\", \"prostřední kámen\" nebo \"levý kámen\".  Vzdálenost mezi konečnými body celého kanálu, který byl krajinou s členitým terénem veden kromě akvaduktu Pont du Gard také menšími tunely a mosty, činila asi 50 kilometrů a výškový rozdíl mezi nimi je přibližně 15 metrů. Z toho vyplývá, že průměrný spád vody na jednom kilometru kanálu se pohyboval okolo pouhých třiceti centimetrů, to jest asi 0,3 mm na metr. Obvyklý spád vody u římských akvaduktů je přitom několikanásobně vyšší.  Aby most nemusel být ještě vyšší, je spád akvaduktu nad mostem větší a v dolní části naopak ještě menší. Vodovod končil v nádrži nad městem Nîmes, odkud voda vedla trubkami do kašen ve městě. Po výstavbě kanálu přiteklo do města za den asi 20 000 m vody, což vystačilo pro potřeby římského města.  Lité zdivo Opus caementum uvádí Pont du Gard jako příklad použití.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pont du Gard [\"po dy gár\"] (česky též Gardský most) je akvadukt v jižní Francii, asi 25 km severovýchodně od města Nîmes. Je 49 metrů vysoký a až 275 metrů dlouhý a byl postaven v 1. století př. n. l., kdy jižní Francie tvořila provincii (srv. současné označení Provence) starověkého Říma.", "tgt_summary": "加尔水道桥(Pont du Gard)位于法国加德省靠近雷穆兰的地方,是古罗马所建造的输水系统。", "id": 2806576}
{"src_title": "Raši", "tgt_title": "辣什", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Raši se narodil v Troyes, tehdejším hlavním městě oblasti Champagne a centru obchodu. O jeho dětství a mládí máme velmi sporé informace, většina údajů o jeho životě jsou nepodložené legendy. Mezi takové patří pověsti o jeho matce, která se během těhotenství ocitla v nebezpečí, avšak přitiskla se ke zdi, která ji zázračně ukryla, jiná legenda popisuje jeho otce, který zahodil cenný drahokam do moře než aby jej odevzdal křesťanům, kteří je chtěli využít pro své potřeby. Nebeský hlas mu měl poté oznámit narození syna, který osvětlí svět svou moudrostí. Jako dítě se Raši pravděpodobně naučil řadu věcí souvisejících s obchodem a řadu řemeslných činností, včetně zemědělství – všechny tyto všeobecné znalosti pak využil ve svých komentářích, kdy udivuje obrovskou znalostí činností a prací tehdejšího života.  Vzdělání začal získávat v domovském městě, v mladém věku se oženil (jak bylo v té době zvykem) a odešel studovat do tehdejšího centra aškenázské židovské učenosti, Mohuče a Wormsu, kde byli jeho učiteli hlavní autority aškenázského židovstva. Ve věku 25 let se vrátil do Troyes, ale s ješivami v Mohuči i Wormsu zůstal stále v kontaktu. Přítomnost Rašiho znamenala mnoho pro rozvoj židovské učenosti v severní Francii, která vždy soutěžila o post centra s Porýním. Kolem roku 1170 Raši zakládá vlastní školu, kdy u něj studují především jeho příbuzní, mezi nejznámějšími Simcha ben Šmu’el z Vitry. Raši neměl mužské potomky, ale tři dcery, které se vdaly za významné učence své doby. Jedna z jeho dcer, Jocheved, si vzala rabiho Me’ira ben Šmu’ela a jejich čtyři synové se stali jedněmi z nejznámějších židovských učenců a zakladateli školy tosafistů. Byli to Jicchak ben Me’ir (Ribam), Šmu’el ben Me’ir (Rašbam), Šlomo ben Me’ir a Ja’akov ben Me’ir, známý jako Rabejnu Tam, nejmladší a nejslavnější ze všech čtyř bratrů. (Mezi Rašiho potomky patří například také pozdější pražský rabín Ezechiel Landau). V Troyes pokračoval ve své komentátorském díle, které mu získalo světový věhlas. Část komentáře k Talmudu již nestihl dokončit a je dílem některého z jeho vnuků či žáků. Podle tradice zemřel, když psal slovo \"tahor\", „čistý“ v komentáři k traktátu \"Makot 19b\", 29 tamuzu.  Poslední léta Rašiho života byla zkalena tragickými událostmi okolo křížových výprav, kdy při masakrech spáchaných křižáky Raši ztratil i řadu svých žáků a příbuzných. Podle další z legend předpověděl neúspěch Godefroie z Bouillonu a to, že se z celého vojska vrátí sám, pouze se třemi koňmi.  Místo Rašiho posledního odpočinku nebylo dlouho známo. Teprve v nedávné době se podařilo lokalizovat místo židovského hřbitova v Troyes a na jeho místě byl vztyčen pomník připomínající Rašiho působení a život.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Rašiho dílo zahrnuje komentáře k Bibli a Talmudu. Jeho komentář je i součástí některých vydání sbírky Midraš Raba.", "section_level": 1}, {"title": "Biblický komentář.", "content": "Raši vlastnoručně okomentoval většinu knih Tanachu, kromě části knihy Jób a knih Ezdráš, Nehemjáš a Kronik. Komentáře k těmto knihám vykazují odlišný literární styl a metodologii. Jeho komentáře pravděpodobně byly nadále upravovány a rozšiřovány jeho žáky. Rašiho komentář můžeme rozdělit do těchto typů:  Raši často druhy výkladů kombinuje a nezřídka připojuje vlastní názor a pohled na výklad a někdy s nimi polemizuje. Rašiho komentář se stal nesmírně vlivným, v 15. století se stal velmi populární i v křesťanských kruzích. Jeho komentář byl několikrát přeložen do různých světových jazyků, naposledy v 90. letech 20. století.", "section_level": 2}, {"title": "Komentář k Babylonskému talmudu.", "content": "Dílo, které Rašimu zajistilo největší reputaci v židovském světě, je jeho dosud nepřekonaný komentář k Babylonskému talmudu. Podobně jako v případě biblického komentáře, i zde jsou traktáty, které nekomentoval sám Raši, ačkoli jsou tištěny jako součást jeho komentáře. Podle badatelů nepatří k Rašimu komentáře k traktátům \"Ta’anit\", \"Nedarim\", \"Nazir\" a \"Horajot\". Komentář k traktátu \"Bava Batra\" dokončil jeho vnuk, \"Rašbam\", komentář k \"Makot\" jeho žák Jehuda ben Natan. Jeho způsob komentování je v určitých rysech podobný jeho komentáři k Bibli a vykazuje všechny charakteristické znaky aškenázské komentátorské školy. Raši nejenže vysvětluje významy neobvyklých slov (což je v případě babylónské aramejštiny mnohem složitější úkol), ale podává i svůj halachický názor a tím formuje halachu. Talmudický komentář tak tvoří i část Rašiho halachického díla. Rašiho komentář používají i jeho následovníci (tosafisté), kteří Rašiho komentář označují jako \"kuntres\" (sešit) a v řadě případů se proti jeho komentáři vymezují.", "section_level": 2}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Prameny", "section_level": 1}], "src_summary": "Rabi Šlomo Jicchaki,, někdy též Rabi Šlomo ben Jicchak (), známější pod akronymem Raši () byl ( 1040, Troyes – 13. července 1105, tamtéž) byl židovský učenec žijící a působící v severní Francii. Byl komentátor Bible, Talmudu a Midrašů.", "tgt_summary": "拉比 所罗门·本·依撒克·哈泰扎法提(,,1040年2月22日-1105年7月13日),常缩写为辣什(英语:Rashi),是一名中世纪的法国拉比,他撰写了对塔木德与塔纳赫圣经的全面评述。辣什他以简洁清晰的方式阐述了文本的基本意义,并倡议所有犹太学者与学习者亦如是行。他的评述几乎涵盖了整本巴比伦塔木德,并成为塔木德的一部分而得到流传。他对塔纳赫圣经的论著,尤其是托拉律法部分,对学习原文有极大的帮助,后日的希伯来学者的研究皆以他的论述作为基础。", "id": 767532}
{"src_title": "Indonéština", "tgt_title": "印度尼西亚语", "src_document": [{"title": "Lingvistické hledisko.", "content": "Indonéštinu lze do jisté míry považovat za \"otevřený jazyk\". V průběhu století indonéštinu obohacovala slova z cizích jazyků, např. ze sanskrtu, čínštiny, arabštiny, portugalštiny, nizozemštiny a angličtiny, a to především prostřednictvím obchodních kontaktů a mezinárodních médií.  Vzhledem k této povaze indonéštiny se někteří domnívají, že postrádá dostatečnou odbornou slovní zásobu. Jiní lingvisté však tuto domněnku považují za nesprávnou, jelikož většina přejatých slov má i domácí ekvivalent. Například slovo \"asimilasi\" (z nizozemského slova \"assimilatie\") může indonéština vyjádřit slovem \"penggabungan\". Mnoho slov, která označují moderní vynálezy, předměty nebo myšlenky, často dostane poindonéštěnou podobu (např. \"počítač\" se řekne \"komputer\", z anglického \"computer\"), i když i některé z těchto výrazů mají indonéský ekvivalent (např. \"mobilní telefon\" může být buď \"pon-sel/ telepon seluler\" (z anglického \"cellular-telephone\"), \"HP\" (vyslovováno há-pé, což je zkratka z anglického hand phone) nebo \"telepon genggam\" (doslova „telefon, který se drží v ruce“). Používání domácích a přejatých slov v indonéštině je stejně běžné (podobně jako v angličtině).  Mnoho aspektů indonéské gramatiky je v počátečních fázích výuky poměrně jednoduchých, což z indonéštiny činí jeden z nejsnadnějších jazyků ke studiu. V indonéštině se slovesa nečasují, neexistují koncovky množného čísla, členy, zájmena třetí osoby nerozlišují mezi rody. Indonéština není tonální jazyk jako např. čínština, thajština nebo vietnamština a používá latinku (malajskou abecedu), což přispívá k snazšímu studiu.  Nepřítomnost časů je v indonéštině nahrazena používáním modálních slov a příslovcí času, která určují, kdy se činnost vyjádřená slovesem odehrává. V indonéštině dále existuje poměrně složitý systém předpon a přípon, které mění význam slov.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Indonéština je variantou malajštiny, která se na indonéských ostrovech po staletí používala jako lingua franca. Indonéština získala status úředního jazyka v roce 1945 po vyhlášení nezávislosti Indonésie. Inspirací byla \"Sumpah Pemuda\", Přísaha mládeže, z roku 1928.  Vzhledem ke svému původu je indonéština ve své standardní podobě vzájemně srozumitelná se standardní malajštinou v Malajsii. Přesto je mezi oběma jazyky dost rozdílů ve výslovnosti, pravopise, přízvuku a slovní zásobě. Tyto rozdíly vznikly jednak kvůli odlišné historii (Indonésie byla jako nizozemská kolonie více ovlivněna nizozemštinou, na rozdíl od anglického vlivu v Malajsii), jednak kvůli vlivu regionálních jazyků (především javánštiny) na indonéštinu.  Indonéština plní v Indonésii roli sjednocovacího jazyka. Je mateřským jazykem pouze malé části obyvatel Indonésie (zejména obyvatel Jakarty a okolí), avšak více než 200 milionů lidí ji používá jako dorozumívací jazyk. V zemi, kde se mluví asi 250 různými jazyky, je používání „správné“ indonéštiny praktickou nezbytností pro komunikaci mezi všemi obyvateli souostroví. Znalost „spisovné“ indonéštiny se mezi obyvateli Indonésie značně liší, zejména v závislosti na prostředí, odkud pocházejí.  „Spisovná“ indonéština se v běžné komunikaci objevuje velmi zřídka. Používá se hlavně v knihách a časopisech, mluví se jí v televizi a rozhlase. Při běžném hovoru je indonéština ovlivněna regionálními a místními jazyky, z nichž do ní pronikají nejen jednotlivá slova, ale i gramatické jevy. Výsledkem pak je vytvoření „regionálních indonéštin“, se kterými se cizinec setká při návštěvě Indonésie. Porozumění je pak dále ztíženo používáním slangu ve městech.  Nizozemská kolonizace po sobě zanechala v indonéštině památku v podobě slov jako \"polisi\" (policie), \"kualitas/kwaliteit\" (kvalita), \"wortel\" (mrkev), \"kamar\" (pokoj), \"rokok\" (cigareta), \"korupsi\" (korupce), \"kantor\" (kancelář), nebo \"resleting\" (zip). Dalším jazykem, který indonéštinu ovlivnil, je portugalština, která byla od 16. do počátku 19. století spolu s malajštinou \"lingua franca\" obchodu v oblasti indonéského souostroví. Z portugalštiny indonéština převzala slova jako \"sabun\" (mýdlo), \"meja\" (stůl), \"boneka\" (panenka), \"jendela\" (okno), \"gereja\" (kostel), \"bendera\" (vlajka) nebo \"Minggu\" (z \"domingo\" = neděle). Z čínštiny pocházejí slova (s uvedením hokkienské / mandarínské výslovnosti) \"pisau\" (匕首 bǐshǒu – nůž), \"loteng\", (楼/层 = lóu/céng – [horní] patro), \"mie\" (麵 > 面 mi'àn – nudle), \"lumpia\" (潤餅 (Hokkien = lūn-pián) – loempia), a dokonce i slangové výrazy \"gua\" a \"lu\" (z hokkienského 'goa' 我 a 'lu/li' 你 – ve významu 'já' a 'ty'). Původ v sanskrtu mají slova \"kaca\" (sklo, zrcadlo), \"raja\" (král), \"manusia\" (lidstvo), \"bahasa\" (jazyk) nebo \"agama\" (náboženství). Slova arabského původu jsou například \"k(h)abar\" (zprávy), \"selamat/ salam\" (pozdrav) nebo \"kamus\" (slovník).", "section_level": 1}, {"title": "Indonésistika v Česku.", "content": "Indonésistika se jako samostatný studijní obor vyučuje na Ústavu jižní a centrální Asie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. K předním českým indonésistům náleží Zorica Dubovská, Michaela Budiman a Tomáš Petrů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Indonéština (\"bahasa Indonesia\") je úřední jazyk Indonésie. Indonéština je upravenou podobou malajštiny. Oficiálně byla úředním jazykem stanovena při vyhlášení nezávislosti Indonésie v roce 1945, i když úředním jazykem ji vyhlásila již Přísaha indonéské mládeže z roku 1928.", "tgt_summary": "印度尼西亚语(),简称印尼语,即印尼化的马来语廖内方言,是印度尼西亚的官方语言。属马来-波利尼西亚语族。全世界大约有4280万人使用这种语言,还有1.55亿人将印尼语作为第二语言。印尼语和马来语非常相似。这两种语言的祖先本来是东南亚的非官方通用语。因此,有关地区的人在加以学习之下,都很容易掌握这种语言。此外,随着印尼移民四散,以及到国外工作的佣工,不少说印尼语的人都散播到其他地区去。", "id": 1770802}
{"src_title": "Laktace", "tgt_title": "哺乳", "src_document": [{"title": "Souvislost s krmením.", "content": "Laktace je nutným předpokladem pro přirozené vyživování mláďat. Vyskytuje se u všech savců, kteří jsou definováni právě schopností krmit své mladé mlékem z vlastního těla:", "section_level": 1}, {"title": "Rozdílnost pojmů.", "content": "Laktace a sání spolu těsně souvisí a v naprosté většině případů také probíhají ve vzájemné souvislosti. I tak jde ale o dva samostatné jevy:", "section_level": 2}, {"title": "Laktace u samců.", "content": "U některých druhů může mléko výjimečně produkovat i samec: Po pravidelné stimulaci například kozel, svou pohlavní funkci si ale zachovává. Je známa u morčat v chovu. Samci malajského druhu kaloně hnědého (Dyacopterus spadiceus) produkují jako otcové mateřské mléko. Je známa u lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Laktace bez struků.", "content": "U savců na nižších vývojových stupních (ptakopysk, vačice, ježura) se mléko netvoří uvniř těla a není uvolňováno ze struků, ale řine se z celé plochy otevřeného mléčného pole. Jejich mláďata jsou velice drobná, přichytí se okolní srsti a slízávají tvořící se kapičky. Schopnost savců tvořit mléko tedy vznikla přeměnou z potních žláz na kůži.", "section_level": 2}, {"title": "Změny mléka.", "content": "Složení a další vlastnosti vytvářeného mléka se v závislosti na době od porodu mění.", "section_level": 1}, {"title": "Nutnost sání.", "content": "Tvorba mléka je pro tělo matky značnou zátěží, proto pokud o mládě přijde, laktace bez dalšího průběžného povzbuzování samovolně vymizí. Už samotné sání mléka mládětem je stimulem pro laktaci.", "section_level": 1}, {"title": "Při nadcházejícím krmení.", "content": "Mládě se reflexivně svými pohyby nesnaží hned sát mléko, ale nejdříve struk/bradavku masíruje. Tím napomáhá k laktaci:  Příkladem jsou selata masírující rypáčky břicho prasnice, než začnou sát.", "section_level": 2}, {"title": "Pro příští krmení.", "content": "Sání mléka a dotek na bradavkách také stimuluje reflexy těla matky k dalším dlouhodobým laktačním procesům, především k tvorbě mléka pro následující krmení. Jde tedy o princip kladné zpětné vazby: Čím větší stimulace, tím větší produkce. Tím je také zařízeno, že na jedné straně mládě dostane tolik, kolik potřebuje, a na druhé straně není tělo matky přetěžováno a vysilováno zbytečnou nadprodukcí.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv na matku.", "content": "Při laktaci dochází k různým fyziologickým i psychickým změnám, způsobených hojením po porodu, hormony, zážitkem z nové citové vazby a v neposlední řadě také vlivem únavy ze samotné produkce mléka.", "section_level": 1}, {"title": "Antikoncepce.", "content": "Laktace sama potlačuje ovulaci, pravidelné sání zas laktaci dále stimuluje a udržuje: Kombinace účinků laktace a pravidelného krmení pak působí dlouhodobě antikoncepčně: Jde o tzv. laktační amenoreu. Při splnění uvedených předpokladů vliv kojení na plodnost trvá běžně půl roku, pak klesá.  U lidí se na rozdíl od většiny savců nejedná ani zdaleka o spolehlivou metodu antikoncepce - případy otěhotnění nejsou nikterak vzácné. Nicméně z pohledu globální populace jde stále o nejpodstatnější vliv na omezení rychlosti jejího růstu.", "section_level": 2}, {"title": "Infanticida.", "content": "Naopak ztrátou mláďat a přerušením pravidelného cyklu sání zeslábne vliv laktace, čímž se urychlí obnovení plodnosti a říje, například u lvů. K infanticidě, kdy nový samec zabíjí potomky předešlého samce, dochází nejen proto, aby se jeho nové samice nestaraly o cizí potomstvo, ale i pro urychlení příchodu vlastního potomstva.", "section_level": 3}, {"title": "Vliv na psychiku.", "content": "Samotná laktace na psychiku vliv nemá, zato vzájemná interakce mezi matkou a potomkem při kojení je velmi podstatná a prospěšná.  V období po porodu mohou u matky vznikat psychické poruchy, nazývané souhrnně jako \"laktační psychóza\". Ty ovšem mnohem více souvisí s porodem, než s laktací, tedy s prudkou změnou hladin hormonů v těle rodičky při ukončení těhotenství, například přerušením vlivu placenty atp. Správnější termín tedy je poporodní psychóza, protože laktace sama trvá mnohem déle.", "section_level": 2}, {"title": "Doba trvání.", "content": "\"Období laktace\" nebo \"fáze laktace\" trvá podle biologického druhu od několika dní až po několik let.", "section_level": 1}, {"title": "U lidí.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Domorodé kmeny.", "content": "V některých kulturách ženy kojí až 7 let, což sice může být částečně podpořeno predispozicemi žen té skupiny, ale mnohem větší vliv má praxe jejich každodenního života: V oblastech s chabými možnostmi pro získání potravy zůstává kojení stále podstatným způsobem výživy dětí.  Stále se tedy využívá jedna z původních evolučních výhod savců.", "section_level": 3}, {"title": "Feudalismus.", "content": "V prostředí s hojností potravin, kde už matka nemusí dlouhodobě věnovat své mléko jedinému potomkovi, mohou sourozenci přicházet v dvouletých odstupech: Rok a 3 měsíce intenzivního antikoncepčního kojení, pak 9 měsíců těhotenství. Během těhotenství však může matka kojit předešlé dítě dál, a to dokonce i souběžně s novorozencem: Co ten nevypije, zbude pro staršího. Jak se zvyšují novorozencovy nároky, starší dítě je postupně odstavováno: Jedno dítě tímto způsobem může být kojeno až 3 roky. Během neustálého kojení tak matka může mít 12 i více dětí za život a po celou dobu být sexuálně aktivní.  Takové rodiny byly běžné například v monarchistické Evropě, tedy v časech relativního míru a prosperity, ale nebyly výjimečné ještě ani v první polovině 20. století, před vynálezem televize, například v nám blízkých zemědělských oblastech jižního Polska nebo přímo na Moravě.", "section_level": 3}, {"title": "Západní civilizace.", "content": "V soudobé civilizaci opět vznikají tlaky na zabezpečení dětí: Už sice ne potravinové, ale materiální. Tím také uměle vzniká tlak na matky, aby kojení předčasně ukončovaly a věnovaly se zaměstnání. Výsledkem je dramatický pokles průměrné doby kojení pod 6 měsíců, často ale na ještě méně. V extrémních případech dnes matky kojí pouze po dobu šestinedělí, nebo dokonce vůbec: Příkladem může být délka mateřské dovolené v USA stejně jako nedávný nástup kapitalismu u nás na přelomu milénií.  Výsledkem předčasného odstavení a brzkého přikrmování je na jedné straně nutnost odstřikování mléka, než laktace pomine, bolestivost prsou a dokonce možnost zdravotních komplikací z přetlaku mléka, na druhé straně zvýšená nemocnost neotužilých dětí, navíc s imunitou nepodpořenou plným využitím mateřského mléka a v době znečištěného životního prostředí s rozšiřujícím se vlivem alergií.", "section_level": 3}, {"title": "V živočišné výrobě.", "content": "Možnost stimulace reflexů matky k další produkci mléka se využívá v zemědělské výrobě, kdy se produkce mléka hospodářských zvířat udržuje dojením, než aby mléko sálo mládě. To se naopak s výhodou využije jako jateční. Citová vazba samice k odrůstajícímu mláděti by až do odstavení postupně uhasínala, s tím by bez zásahu člověka klesala i schopnost laktace. Nahrazením sání telete dojením však lze laktaci krávy prodloužit a po omezenou dobu udržovat. Mléko však časem vodnatí a po určité době zcela vymizí. Pro obnovení produkce je potřeba další březost a porod.", "section_level": 2}], "src_summary": "Laktace (mléko : \"\") je proces tvorby a vylučování mléka tělem matky po porodu.", "tgt_summary": "哺乳是指雌性哺乳动物通过乳腺分泌的乳汁给后代的幼体喂食的行为,在人类的场合此过程称为母乳喂养。无论时期有多久远,只要是哺乳动物的雌性都具有这种特性,无一例外。乳汁分泌的过程需要催乳激素和催产素的共同作用。然而棕榈果蝠的雄性也会分泌乳汁,这可能是因为激素失调的缘故。这种现象也可能在新生婴儿身上观察到。多数哺乳动物的乳汁来自乳房,但鸭嘴兽等则通过腹部的沟分泌。", "id": 1314350}
{"src_title": "Vila", "tgt_title": "别墅", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "\"Villa rustica\" bylo ve starověkém Římě pohodlné až přepychové venkovské obydlí majitele statku, uprostřed hospodářských stavení, polí a zahrad. Nejstarší takové stavby byly nalezeny ve starověkém Egyptě, jejich typologie však není dostatečně prozkoumána. Velkého rozmachu doznaly vily ve starověkém Římě, kde venkovské nebo předměstské vily (\"villa suburbana\") patřily k odznakům bohatství majetných vrstev. Dobře zachované zbytky vily z této doby se nacházejí ve vykopávkách v Pompejích a Herculaneu, dalším význačným příkladem je císařská Hadrianova vila poblíž Tivoli. Z Apeninského poloostrova se vily s římskou kolonizací rozšířily do Středomoří i dále do Francie, Španělska, Porýní až na Britské ostrovy a k Černému moři.", "section_level": 1}, {"title": "Renesance.", "content": "Druhou velkou vlnu výstavby vil přinesla italská renesance. Lehké stavby s pravidelným půdorysem stojí uprostřed zahrady a obydlí je s ní těsně propojeno schodišti, portikem nebo salou terrenou. Nejproslulejším stavitelem vil byl Andrea Palladio, jehož La Rotonda u Vicenzy byla na dlouhou dobu vzorem stavitelům v celé Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Vily 19. století.", "content": "Od 19. století si i bohatí měšťané opět začali pořizovat předměstská a venkovská sídla uprostřed zeleně, často ve slohu římských a renesančních vil. Tak vznikla čtvrť bohatých vil například v pražské Troji a Bubenči, známá je Vila Lanna nebo Gröbeho vila na Vinohradech.", "section_level": 1}, {"title": "Vily 20. století v českých zemích.", "content": "Velká vlna výstavby vil nastala v Československu v meziválečných letech; v příznivém ekonomickém období tak vznikla řada vilových čtvrtí (např. Střešovice, sídliště Na Babě nebo Barrandov v Praze, Masarykova čtvrť v Brně). Na zakázku majetných zadavatelů přitom vznikly stavby významných architektů (například Vila Tugendhat v Brně nebo Bílkova a Müllerova vila v Praze).", "section_level": 1}], "src_summary": "Vila je samostatná obytná budova pro jednu nebo několik rodin, obvykle s jedním až dvěma nadzemními podlažími, zahradou a případně garáží. Vystavěna je z cihel nebo z betonu. Souvislá zástavba vil tvoří vilovou čtvrť.", "tgt_summary": "别墅(),是住宅的一种。别墅通常是一栋独立建筑或多栋建筑组成。别墅一般位于城市的郊区或是乡野,周围有附属的花园或园林,占地面积较大,其设计注重休闲生活。 别墅常常以豪华作卖弄,称为「豪宅」。", "id": 1557532}
{"src_title": "Právo národů na sebeurčení", "tgt_title": "人民自決", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Právo národů na sebeurčení bylo formulováno v podmínkách nacionalismu 19. století (sjednocení Itálie, sjednocení Německa) a bylo uplatňováno zejména při rozpadu velkých mnohonárodních říší (Osmanská říše, Rakousko-Uhersko) po první světové válce. Jedním z výsledků byl i vznik Československa.  Hlavním zastáncem této myšlenky byly Spojené státy americké a americký prezident Woodrow Wilson, který ji jako součást svých Čtrnácti bodů prosazoval při jednáních o Versailleské smlouvě.  Čeští Němci se neúspěšně snažili uplatnit své právo na sebeurčení po vzniku Československa, později bylo právo na sebeurčení problematicky uplatněno v Mnichovské dohodě, na jejímž základě byly od Československa odtrženy části s německou, polskou nebo maďarskou většinou a připojeny k sousedním státům. První vídeňská arbitráž určila maďarsko-československou hranici.  Na konci druhé světové války bylo právo národů na sebeurčení (zásada sebeurčení) zakotveno v Chartě OSN, zejména na podnět Sovětského svazu. Uplatňováno bylo v rámci dekolonizace kolem šedesátých let 20. století, s odvoláním na Atlantickou chartu ze 14. srpna 1941. Rezoluce Valného shromáždění OSN ze dne 16. prosince 1952 zdůraznila, že právo na sebeurčení je předpokladem pro plné uplatnění základních lidských práv.  Po konci studené války se uplatnilo při rozpadu Jugoslávie a Sovětského svazu. Představa národního státu měla svůj podíl na etnických čistkách a bojových konfliktech v některých oblastech.  V současnosti probíhá diskuze o právu na národní sebeurčení například v souvislosti s Kosovem, Tibetem a Ujguristánem v Číně, Baskickem ve Španělsku, ruských menšin v postsovětských státech a neruských menšin v Rusku (Tatarstán, Čečna atd.). Důležité je ovšem rozlišovat mezi národem s právem sebeurčení a mezi národnostní menšinou, etnickou menšinou či jazykovou menšinou, které nemají právo sebeurčení, ale které mají pouze práva menšinová. Jde o mezinárodní kodifikaci práva podle OSN a také práva evropského.  Národní sebeurčení nemusí být uplatňováno jen formou národní správy území, ale například v rámci federalizace Belgie je uplatňováno i na personálním principu, tedy tak, že pod národní orgány spadají určité záležitosti některého etnika ve státě i přes to, že toto etnikum je smíšeno s jinými etniky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Právo národů na sebeurčení je principem, ze kterého některé státy odvozují svou legitimitu (například Slovensko v Ústavě Slovenské republiky, či tehdejší Československo), zatímco v jiných případech je pokládán za nepřípustný a destabilizující separatismus. Toto právo je odvozováno z ideje národního státu. Jeho cílem nebo prostředkem je zpravidla vytvoření státu nebo autonomního území podle etnických územních hranic, případně etnická samospráva na personálním principu.", "tgt_summary": "人民自决(英语:Self-determination),或称民族自决,根据联合国宪章和国际法是指「在没有外部压迫或干扰的情况下,人民可以自由决定他们的政治地位,并自由谋求他们的经济、社会和文化的发展。」自决的权利称为民族自决权,而其所依据的原则,称为民族自决原则;但其并没有说明自决权的实现方式,或者自决后应该是什么样的结果:从原国家独立、与原国家组建联邦、成为保护国、某种程度上的自治亦或者与原国家完全同化。也没有说明,民族之间的界限是什么,什么条件下才可以组成一个民族。事实上,关于哪些种群有合法的权利实行自决权,现在的法律条文和定义仍然有着太多的矛盾。这一原则在世界上也有诸多争议,如有反对者称此原则容易造成国家分裂、民族仇恨等,甚至可能会造成1990年代在克罗地亚战争中对塞尔维亚人的种族清洗。甚至有研究者认为,如果人民内部的观点不一致,那么自决是造成国内冲突的根源。", "id": 2791757}
{"src_title": "Little Richard", "tgt_title": "小理查德", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Penniman se narodil v Macon City v Georgii Leva Mae Stewartové a Charlesovi Pennimanovi. Byl jeden z 12 dětí. Jeho otec pracoval jako zedník, bokem prodával alkohol a vedl zábavní podnik jménem „Tip In Inn“. Vyrostl v duchovně založené rodině. Penniman poprvé vystupoval v rodinné gospelové skupině nazvané „Penimann Singers“ se kterou zpívali v místních kostelech a účastnili se soutěží s ostatními zpívajícími rodinami. Richardovi sourozenci ho přezdívali „Válečný jestřáb“ kvůli jeho hlasitému a křičícímu zpěvu. Inspirován zpívajícím evangelistou bratrem Joe Mayem se Richard chtěl stát také kazatelem. Bylo to v kostele, kde začal Richardův hudební život. Skoro všechno Richardovo dramatické frázování a rychlé hlasové obraty jsou odvozené z černého gospelu třicátých a čtyřicátých let. Jeho oblíbená zpěvačka byla sestra Rosseta Tharpe. Ta jej v roce 1945 přizvala, aby s ní zpíval na jevišti v Auditoriu v Macon City, poté co ho slyšela zpívat před koncertem. Sklidil velký potlesk a po představení mu zaplatila víc peněz než kdy předtím viděl. Byl také silně ovlivněn např. Marion Williamsovou, od které převzal typický výkřik „whoooo“ ve svém zpěvu. Bill Wright, místní zpěvák z New Orleans, byl nejspíše člověkem, který měl na Richarda největší vliv. Když ho Richard v roce 1952 potkal, okamžitě ho zaujmul svým vzhledem. Wright nosil vysoko napomádované vlasy a třpytivé oblečení. Byl to Wrightův make-up, oční linky a napudrovaný obličej, který opravdu přitáhl Richardovu pozornost. Jedním z lidí, kteří nejvíce ovlivnili jeho hru na piano byl Esquerita (Eskew Reeder jr.), který mu ukázal jak hrát vysoké tóny bez kompromitujících basů. Little Richard potkal Esqueritu když cestoval po Maconu s kazatelkou jménem sestra Rosa. Dalším vlivem byl bratr Joe May.  V roce 1952 byl zavražděn Richardův otec. Poté se vrátil do Macon City a po večerech hrál blues a boogie-woogie v klubu “Tick Tock“, mezitím během dne umýval nádobí v kavárně autobusových linek „Greyhound Lines“.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V roce 1951 Penniman vyhrál soutěž talentů v Atlantě, což vedlo k nahrávací smlouvě s RCA. V letech 1951 až 1954 pokračoval v nahrávání pro Peacock Records v Houstonu. Nahrál několik písní včetně „Little Richard Boogie“. Tyto nahrávky se ale prodávaly málo a Penniman neměl moc velký úspěch až do 17. února 1955, kdy poslal svojí demo nahrávku do Speciality Records. Majitel Speciality Records Art Rupe koupil jeho kontrakt s Peacock a vložil tak Richardovu kariéru do rukou A&R manažera Roberta Blackwella. Blackwell chtěl, aby Little Richard nahrál bluesové skladby a konkuroval tak Ray Charlesovi a B. B. Kingovi. Koncem léta roku 1955 zařídil nahrávání v nahrávacím studiu Cosimo Matassy v New Orleans. Během přestávky tam Richard začal zpívat improvizovanou verzi songu „Tutti Frutti“ svým typickým chraplavým, křičícím hlasem a doprovázel se na piano. Blackwell, který poznal hit, když ho slyšel, byl ohromen a společně skladbu nahráli. Vydána byla koncem roku 1955 a stala se prvním z jeho mnoha hitů. „Tutti Frutti“ se stala vzorem pro mnoho dalších následujících L. Richardových songů s energickým pianem, boogie-woogie basou, funky saxofonem, se saxofonovými sóly obvykle od Lee Allena. Během několika dalších let měl Little Richard mnoho hitů jako „Long Tall Sally“, „Lucille“, “Rip It Up“, „The Girl Can’t Help It“, „Slippin‘ and Slidin‘“, „Jenny, Jenny“, „Good Golly Miss Molly“ nebo „Keep A Knockin“. Jeho styl vystupování může být viděn ve filmech jako „Dont Knock the Rock“ nebo „The Girl Can’t Help It“, pro který nazpíval titulní píseň. V epizodní úloze kuchaře Morrise vystupoval Little Richard i ve 21. díle 5. řady seriálu Pobřežní hlídka.  V roce 1957, uprostřed turné po Austrálii, Little Richard odešel od rock and rollu. Ustaraný ze svého náročného životního stylu a zahořklý z konfliktů se svojí nahrávací společností odešel ze show-businessu a vstoupil do kněžského semináře. Jeho krátká evangelická kariéra se potkala s malým úspěchem a v roce 1962 se vrátil k rock’n’rollu, jezdil na turné po Velké Británii a Německu s The Beatles, kteří později také hráli své coververze jeho slavných skladeb.", "section_level": 2}], "src_summary": "Richard Wayne Penniman, známější pod uměleckým jménem Little Richard (5. prosince 1932 Macon City, Georgie – 9. května 2020 Tullahoma, Tennessee), byl americký zpěvák, skladatel a pianista, který začal vystupovat ve čtyřicátých letech minulého století a byl klíčovou postavou v přeměně R&B na rock and roll v padesátých letech. Penniman se nejvíce proslavil hity z let 1955 až 1957, jako například „Tutti Frutti“, „Lucille“ a „Long Tall Sally“, které pomohly položit základy rockové a rock’n‘rollové hudby a ovlivnily generaci R&B, rockových a soulových umělců. Mnohé hvězdy, jako např. James Brown mu připisovali prvenství vložení prvků funku do rokenrolu.", "tgt_summary": "理乍得·韦恩·潘尼曼(英语:Richard Wayne Penniman,1932年-12月5日-2020年-5月9日),艺名为小理乍得(英语:Little Richard),是一位美国创作歌手、音乐人。六十年来他一直是流行乐和流行文化中有影响力的一个人物。潘尼曼最知名的作品诞生于1950年代中期,他充满活力的音乐和富有魅力的演出奠定了摇滚(rock and roll)的根基。他的音乐也对其他流行音乐类型如灵魂乐和放克产生重要影响。潘尼曼影响了各流派的无数歌手和音乐人,从摇滚乐到嘻哈音乐。", "id": 2359101}
{"src_title": "Hearts of Iron II", "tgt_title": "鋼鐵雄心II", "src_document": [{"title": "Herní systém.", "content": "Hra obsahuje řadu prvků, které z ní činí globální strategickou hru. Mezi ně patří možnost stavět pozemní divize, letecké jednotky a námořní lodě/eskadry, stejně jako možnost kombinovat tyto jednotky do sborů a armád. Hráč má také možnost jmenovat velitele vojsk svého státu (nebo vojsk ovládaných loutkových států), členy vlády (ministry) a vrchní velitele ozbrojených sil (náčelníky generálních štábů). Hráč má také možnost ovlivňovat jmenování hlavy státu a vlády, nicméně toto je možné u demokratických států skrze volby, kde hráč vybírá vítěze. Technologický vývoj je celý ovládán hráčem. Vše se odehrává v reálném čase. Hru je možné pozastavit a stále při tom vydávat rozkazy.", "section_level": 1}, {"title": "Hratelné národy.", "content": "Lze hrát za skoro kterýkoliv stát existující v dané době na Zemi, kromě malých státečků jako Andorra nebo Monako. Nicméně lze hrát za Lucembursko. Je možné hrát za nový stát, který získá nezávislost v průběhu hry, ale hráč musí počkat než daný stát opravdu vyhlásí nezávislost. Mnoho menších nebo nerozvinutých států však nemá dobré 'výzkumné týmy' ani silnou průmyslovou základnu, což činí hru nehratelnou, proto víc zábavnou, ale skoro nevyhratelnou.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Hráč má možnost řídit státní vnitřní a zahraniční politiku. Je možné uspořádat státní převrat, vyhlásit válku, anektovat teritoria a uzavírat aliance. Vnitřní politiku státu lze ovlivňovat pomocí posuvníků jako jsou:  Pohyb posuvníků ve kterémkoliv směru v různé bonusy a postihy, což poskytuje výběr z mnoha možností a strategií.  Hráč může jmenovat ministry a armádní velitele s některými výjimkami. Hlava státu a předseda vlády se mohou změnit pohybem mezi politickou levicí a politickou pravicí, skrze volby nebo jiné jednorázové události. Pozice ve vládě a armádě:", "section_level": 1}, {"title": "Správa zdrojů a surovin.", "content": "\"Hearts of Iron II\" obsahuje devět surovin a zdrojů. Ke standardním surovinám patří Elektrická energie, vzácné kovy, kovy, ropa, peníze a zásoby. Další tři zdroje jsou lidský potenciál, průmyslová kapacita a dopravní kapacita.  Šest standardních surovin lze obchodovat s jinými státy, ale jejich převoz může být narušen nepřítelem, pokud má přístup k obchodním cestám. Obchodní návrh lze předložit kterékoliv jiné zemi, i s velmi špatnými diplomatickými vztahy, nicméně spojenecké země jsou více ochotné přijímat výhodné (pro hráče) obchodní nabídky. Lidský potenciál, průmyslová a dopravní kapacita nejsou obchodovatelné.", "section_level": 2}, {"title": "Scénáře.", "content": "Hráč ovládá stát od začátku scénáře do konce hry. Jsou k dispozici následující scénáře:  Hratelné operace jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Vedení války.", "content": "\"Hearts of Iron II\" je globální strategická válečná hra. Nejmenší nezávislá pozemní jednotka je divize, ke které lze připojit brigádu (např. ženisté, dělostřelectvo nebo obrněná auta). Na moři jednotkou je velká loď nebo skupina menších lodí jako jsou torpédoborce. Základní leteckou jednotkou je letecké křídlo.  Mezi pozemní divize patří pěchota, horská pěchota, námořní pěchota, posádka, milice, výsadkáři, kavalerie, motorizovaná pěchota, mechanizovaná pěchota, lehké, střední, těžké a supertěžké tanky.  Mezi pozemní brigády patří ženisté, obrněná auta, polní dělostřelectvo, lehké a těžké tanky, protiletadlová děla a protitanková děla. Policejní brigáda je k dispozici pro umlčení partyzánské aktivity v okupovaných oblastech.  Jednotkám lze rozkázat pohyb, útok, podpůrný útok, podpůrnou obranu nebo strategické přemístění. Boj začíná přesunem armády na bráněné nepřátelské území. Pokud území není bráněno, provincie je okamžitě okupována. Lze naplánovat blitzkrieg rozkazem útočit přes více provincií, ale stoupá možnost odříznutí jednotky nebo úspěšného protiútoku.  Obrana provincie může být posílena vybudováním obranných staveb a zásobovací infrastruktury. Mezi obranné stavby patří radar, pevnost, pobřežní obrana a statická protiletadlová obrana. Mnoho obranných staveb staveb je ve hře už vybudováno, jako např. Maginotova linie na francouzsko-německé hranici.  Letecké jednotky zahrnují bombardéry (strategické, taktické a námořní) a stíhače (eskortní, přepadové a obecné). Letecké jednotky, v závislosti na typu, mohou vykonávat následující rozkazy: vzdušná převaha, útok na logistiku, strategické bombardování, námořní útok, podpora pozemních jednotek a útok na konvoje.  Námořní jednotky zahrnují transporty, letadlové lodě, bitevní lodě, bitevní křižníky, těžké a lehké křižníky, torpédoborce a ponorky. Je důležité vybírat správnou kombinaci jednotek pro bitvy (flotila ze samých bitevních lodí není moc efektivní).", "section_level": 1}, {"title": "Změny oproti \"Hearts of Iron\".", "content": "Počítačový protivník podniká ofenzívy velkého rozsahu. Světová mapa v \"Hearts of Iron II\" byla pozměněna: počet provincií v klíčových oblastech jako Francie, evropské Rusko, severní Afrika, Severní Amerika a pobřežní Asie byl zvýšen. Některé provincie byly přidány, jiné odebrány.  Diplomacie byla vylepšena. V původní hře se k iniciaci diplomatických akcí používaly diplomatické body, které přibývaly každý měsíc. V této verzi hry hráč může upřesnit typ a trvání dohod, zejména u obchodování se surovinami a technologiemi. Technologický systém byl předělán. Výzkumné týmy specializující se na určité oblasti jsou financovány penězi a ne průmyslovou kapacitou jako v původní hře. Přibyla nová kategorie \"tajné zbraně\", které vyžadují vynalezení konvenčních technologií, aby se mohly vůbec objevit. Tajné zbraně představují experimentální pokročilé technologie jako elektronické počítače, atomová bomba a některé německé tajné zbraně.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverzní body a cenzura.", "content": "Stejně jako její předchůdce, je \"Hearts of Iron II\" zakázána v Čínské lidové republice. Hlavním důvodem je, že hra představuje některé čínské frakce jako samostatné státy, zatímco podle čínské vlády tyto frakce byly formálně pod kontrolou Nacionalistické Číny. Také vlajka Tibetu použitá ve hře je v Číně zakázána. Paradox Interactive oznámil, že nebude snižovat úroveň historické přesnosti kvůli čínské cenzuře.  Nicméně byly podniknuty kroky k překonání německé cenzury. Německo je ve hře reprezentováno německou říšskou vlajkou, používanou do roku 1935, místo Svastiky. Německé zákony zakazují použití svastiky. Navíc byly v německé verzi hry odstraněny fotografie vedoucích německých činitelů jako Hitler, Göring a Himmler a jejich jména pozměněna, ačkoliv to německé zákony nevyžadují.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření ke hře.", "content": "V listopadu 2005 byl oznámen expansion pack, \"\". Byl vydán v dubnu 2006. Expansion pack obsahuje přepracovaný model zpravodajských služeb umožňující použití špionáže, sabotáže a dalších špionských praktik. Mezi další vylepšení patří rozšířená časová osa, vylepšená umělá inteligence a editor scénářů.  Další expansion pack, \"\", byl vydán v dubnu 2007. Umožňuje hrát až do roku 1964 a přináší další dva scénáře obsahující alternativní světovou historii. Mezi další vylepšení patří zlepšení námořních bojů a vylepšená umělá inteligence.  Dne 31. srpna 2007 byl vydán balík nazvaný \"Hearts of Iron: Anthology\", obsahující všechny tituly ze série \"Hearts of Iron\": \"Hearts of Iron\", \"Hearts of Iron II\", \"\" a \"\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Hearts of Iron II je globální strategická válečná počítačová hra pro PC založená na jejím předchůdci, \"Hearts of Iron\". Hra se odehrává v období od 1. ledna 1936 do 31. prosince 1947 a umožňuje hráči ovládat kterýkoliv z více než 175 států této doby v letech před, v průběhu a po druhé světové válce. Hra byla vyvinuta Paradox Interactive a vydána 4. ledna 2005. Hlavním programátorem je Johann Andersson.", "tgt_summary": "《钢铁雄心II》(Hearts of Iron II)为战略游戏。是《钢铁雄心》的加强版续作。游戏背景被设定在1936年第二次世界大战时期。并允许控制175个国家,几乎涵盖了当时所有的政权。游戏由悖论开发工作室开发,由Paradox Interactive公司发布。主要游戏开发者为Johan Andersson 。2006年4月,Paradox Interactive再推出《钢铁雄心II》资料片《钢铁雄心2末日战役》(Hearts of Iron II: Doomsday),加入了第三次世界大战剧情及编辑器。在2007年4月,《钢铁雄心II:决战》进一步延长了游戏时限,可以持续到1964年。", "id": 2948104}
{"src_title": "Ministerstvo kouzel", "tgt_title": "魔法部", "src_document": [{"title": "Merlinův řád.", "content": "Merlinův řád je ocenění, které uděluje Starostolec (organizace, která nyní funguje jako soud a parlament na Ministerstvu kouzel, před vznikem tohoto ministerstva reprezentoval Starostolec vládu). Merlinův řád má tři třídy. Toto ocenění se uděluje již od 15. století a je pojmenován po nejmocnějším a nejslavnějším čaroději - Merlinovi. Jedna z teorií tvrdí, že zelená barva stuhy má vyjadřovat Zmijozel, neboť tuto kolej Merlin navštěvoval v Bradavicích.", "section_level": 1}, {"title": "Třídy Merlinova řádu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Merlinův řád 1. třídy.", "content": "Toto je nejvznešenější třída řádu. Vyznačuje se zlatou medailí na zelené stuze a uděluje se „za skutky mimořádného hrdinství či význačnosti“.", "section_level": 3}, {"title": "Merlinův řád 2. třídy.", "content": "Toto je prostřední třída řádu. Vyznačuje se zlatou medailí na fialové stuze a uděluje se „za úspěch nebo úsilí až za hranice obvyklého“.", "section_level": 3}, {"title": "Merlinův řád 3. třídy.", "content": "Toto je hodnotou nejnižší třída řádu. Vyznačuje se zlatou medailí na bílé stuze a uděluje se za to, že „přispěli do studnice našeho vědění nebo zábavy“.", "section_level": 3}, {"title": "Budova ministerstva kouzel.", "content": "Budova ministerstva kouzel je umístěna v podzemí v Londýně. Vchod do ministerstva pro návštěvníky je prostřednictvím telefonní budky po vytočení čísla 62442. Zaměstnanci se tam dostávají prostřednictvím letaxové sítě, přemisťováním nebo vchodem pro zaměstnance.", "section_level": 2}, {"title": "Zaměstnanci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Amélie Bonesová.", "content": "Amélie Bonesová (angl. Amelia Bones) byla ředitelkou odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů. Je popisována jako čarodějka s hranatou bradou, nakrátko ostříhanými vlasy a monoklem. Její neteř Susan Bonesová je ve stejném ročníku jako Harry, její bratr Edgar Bones byl během první války s Voldemortem zabit, protože byl členem Fénixova řádu. Bonesová byla přítomna při Harryho disciplinárním řízení v pátém díle, kdy obdivovala, že tak mladý čaroděj jako Harry dokáže vykouzlit hmotného Patrona. Byla pro to, aby byl Harry osvobozen. Byla brutálně zavražděna pravděpodobně Voldemortem osobně na začátku šestého dílu krátce před tím, než byl Popletal odvolán z funkce. Podle členů Fénixova řádu byla jednou z nejlepších čarodějek své doby.", "section_level": 2}, {"title": "Rufus Brousek.", "content": "Rufus Brousek (angl. Rufus Scrimgeour) následoval Korneliuse Popletala ve funkci ministra kouzel. Podle knihy vypadá jako starý lev se žlutohnědými vlasy, hustým obočím, žlutýma očima. Má hodně jizev z boje, protože dříve pracoval jako bystrozor. Brousek byl talentovanější vůdce než Popletal. Před jmenováním ministrem byl šéfem bystrozorů. Brousek chtěl zvýšit popularitu ministerstva tím, že chtěl přemluvit Harryho, který byl označen za \"vyvoleného\", aby se občas objevil na ministerstvu. To bylo příčinou hádky mezi ním a Brumbálem, když nastoupil do funkce, Brumbál to nechtěl dovolit. Později to odmítl i sám Harry, protože nesouhlasil s ministerskými postupy (připomínal Brouskovi své zážitky s Umbridgeovou, kritizoval zatčení Stana Silničky).  V sedmém díle předal Brousek Harrymu, Ronovi a Hermioně dědictví po Brumbálovi. Zdálo se mu podezřelé, že Harry, Ron a Hermiona byli jediní studenti uvedení v Brumbálově závěti. Byl zavražděn, když se smrtijedi chopili moci nad ministerstvem (1. srpna 1997). Ačkoli vztahy mezi ministrem a Harrym byly napjaté, Brousek odmítl při mučení smrtijedy prozradit místo Harryho úkrytu. Za to k němu pocítil Harry vděčnost. Oficiální verze, když bylo ministerstvo obsazeno, byla, že Brousek rezignoval.", "section_level": 2}, {"title": "Pius Břichnáč.", "content": "Pius Břichnáč (angl. Pius Thicknesse) byl nejdříve šéfem odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů. Yaxley ho dostal pod kletbu Imperius, aby infiltroval ministerstvo. Břichnáč je popisován jako muž s dlouhými vlasy a s knírkem a lesklýma očima. Po vraždě Rufuse Brouska se ministerstvo dostává pod nadvládu Voldemorta a Břichnáč se stává loutkovým ministrem kouzel. Po zbytek knihy podporuje smrtijedy a bojuje na jejich straně i v bitvě o Bradavice, kde je zneškodněn kletbou z hůlky Percyho Weasleyho. Více se neví, ale předpokládá se, že nebyl po pádu Voldemorta nijak trestán, protože byl ovládán Yaxleyovou kletbou Imperius. Ve funkci je nahrazen Kingsleym Pastorkem. Ve filmu „Harry Potter a relikvie smrti část 2“ je Pius Břichnáč zabit rozezleným Voldemortem, který zjistí, že byl zničen další jeho viteál. V knize zabit není a předpokládá se, že bitvu přežil.", "section_level": 2}, {"title": "Berta Jorkinsová.", "content": "Berta Jorkinsová (angl. Bertha Jorkins) byla ve čtvrtém díle zabita Voldemortem. Několik měsíců předtím náhodou objevila, že Barty Skrk ml. není v Azkabanu, ale že je doma se svým otcem. Barty Skrk st. jí příliš silným paměťovým kouzlem upravil paměť, ale mělo to trvalé následky. Když ji Voldemort zajal, paměťové kouzlo prolomil a získal tak informace o turnaji tří kouzelnických škol a Barty Skrkovi ml. Její stín byl jeden z těch, co se objevily na konci čtvrtého dílu při Priori incantatem. Bertha navštěvovala Bradavice ve stejné době jako James Potter a ostatní. Byla známá pro svou vlezlost a dobrou hlavou na drby.", "section_level": 2}, {"title": "Kingsley Pastorek.", "content": "Kingsley Pastorek (angl. Kingsley Shacklebolt) se poprvé objevil v pátém díle, kde pracoval na ministerstvu jako bystrozor a předával informace Fénixovu řádu, jehož byl členem. Na ministerstvu byl pověřen pátráním po Siriusovi, ale protože věděl, že je nevinný, zásoboval ministerstvo falešnými informacemi. Byl také přítomen při odhalení Brumbálovy armády, právě on rychle změnil paměť Marrietě Edgecombeové. Při útěku musel ale Brumbál zaútočit i na něj. Bojuje i na odboru záhad, nejdříve prokáže své kouzelnické umění, když bojuje se dvěma smrtijedy najednou, po Siriusově smrti bojuje s Bellatrix Lestrangeovou.  V šestém díle je Kingsley pověřen ochranou mudlovského ministerského předsedy. V sedmém díle ho chtějí Dursleyovi pro svou ochranu poté, co ho vidí v televizi spolu s ministerským předsedou. Účastní se přesunu Harryho od Dursleyových do Doupěte. Pak právě on pošle na svatbu Billa a Fleur svého Patrona se zprávou, že ministerstvo padlo. Později je i on přinucen k útěku před smrtijedy, podílí se na vysílání ilegálního kouzelnického rádia Potterova hodinka, na konci se účastní bitvy o Bradavice, kde bojuje mj. i se samotným Voldemortem.  Na konci knihy se stane dočasným ministrem kouzel a podle pozdějšího prohlášení Rowlingové byl ve funkci potvrzen a udělal na ministerstvu velké změny – vyhnal mozkomory z Azkabanu, podporoval oddělení bystrozorů, jehož vedením pověřil Harryho.", "section_level": 2}, {"title": "Kornelius Popletal.", "content": "Kornelius Osvald Popletal (angl. Cornelius Oswald Fudge) se poprvé objevil ve druhém díle, hned jako ministr kouzel. Protože věří, že Hagrid otevřel tajemnou komnatu, pošle ho do Azkabanu, dovolí také odvolání Brumbála z funkce ředitele Bradavic. Ve třetím díle najde Harryho po útěku od Dursleyových, kde očaroval tetu Marge. Popletal se k němu chová laskavě a odpustí mu, že kouzlil, i když ještě není dospělý. Důvodem k tomu bylo, že si myslel, že uprchlý vězeň Sirius Black chce Harryho zabít. Později právě od něj Harry slyší, že Sirius zradil jeho rodiče.  Jeho laskavost k Harrymu ale pominula ve čtvrtém díle. Popletal totiž nechce uvěřit tomu, že se lord Voldemort vrátil, když to Harry tvrdí po návratu ze hřbitova v Malém Visánku, kam se dostal poté, co spolu s Cedricem Diggorym vyhráli turnaj tří kouzelnických škol.  V pátém díle kouzelnická média na jeho popud očerňují Brumbála i Harryho. Popletal vydává nové zákony a mění staré, aby dosáhl svého. Dolores Umbridgeová, první náměstkyně ministra, je nejdříve jmenována bradavickou učitelkou, pak do nově zřízeného místa bradavické vrchní vyšetřovatelky a nakonec se i stane ředitelkou. Popletal se totiž bojí, že Brumbál spřádá plány proti němu, že si v Bradavicích trénuje svou vlastní armádu. Nakonec je ale nucen uvěřit Voldemortovu návratu, když ho vidí na ministerstvu. Kvůli své ignoranci (jejíž inspirací byl postoj Nevilla Chamberlaina před druhou světovou válkou, jak prohlásila J. K. Rowlingová) byl nakonec ve funkci nahrazen Rufusem Brouskem. Popletal je naposled zmíněn při Brumbálově pohřbu. Co dělal během sedmého dílu se neví.  Ve filmu ho hrál Robert Hardy.", "section_level": 2}, {"title": "Ludo Pytloun.", "content": "Ludo Pytloun (angl. Ludo Bagman) je bývalý úspěšný odrážeč Wimbournských vos. Za mlada vypadal dobře, ale když zlenivěl, jeho vzhled se zhoršil. Stále ale chodil ve svém starém dresu. Je jakousi kouzelnickou celebritou a šéfem odboru kouzelných her a sportů. Byl obviněn z toho, že je smrtijed, protože předával informace Augustovi Rookwoodovi. Byl ale osvobozen, protože tvrdil, že Rookwoodovi věřil, protože nikdo nevěděl o tom, že je smrtijed a protože byl přítelem jeho otce.  Pytloun se rád vsázel, což ho dostalo do finančních problémů. Při sázení také podváděl – výhry vyplácel v leprikónském zlatě, které po čase zmizelo. Při mistrovství světa ve famfrpálu ho oloupili skřeti, kterým dlužil. Z dluhů se chtěl dostat tak, že se se skřety vsadil, že Harry vyhraje turnaj tří kouzelnických škol, a tak se snažil Harrymu všemožně pomáhat. Harry sice vyhrál, ale Pytloun se skřety ne, protože ti mu tvrdili, že Pytloun tvrdil, že vyhraje sám, ale spolu s Harrym byl vítězem i Cedric Diggory. Kvůli tomu raději utekl, protože už nebyl schopný platit svoje dluhy.", "section_level": 2}, {"title": "Barty Skrk st..", "content": "Bartemius Skrk st. (angl. Bartemius Crouch, Sr.) byl šéfem odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů během první války s Voldemortem. Byl skoro stejně krutý jako smrtijedi. Dal bystrozorům povolení zabíjet. Poslal Siriuse Blacka bez soudu do Azkabanu. Ztratil možnost stát se ministrem kouzel, když bylo odhaleno, že jeho syn Barty Skrk ml. je smrtijed. Dal svému synovi sice možnost soudu, ale ten byl spíše demonstrací toho, jak svého syna nenávidí.  Později Skrkova nemocná manželka chtěla, aby svého syna osvobodil. Šli společně do Azkabanu a tam se pomocí mnoholičného lektvaru Skrkova manželka a Barty ml. vyměnili. Svého syna držel pod kletbou Imperius. Když Skrková v Azkabanu zemřela, všichni si mysleli, že zemřel Barty, Skrk ztratil velkou část své popularity v kouzelnickém společenství, protože nechal svého syna zemřít jen proto, že nechtěl „pošpinit“ sebe. Stal se pak šéfem odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci.  Poprvé se objevil ve čtvrtém díle na mistrovství světa ve famfrpálu, kde posedlý po pátráním po černokněžnících obvinil Harryho z toho, že vyčaroval znamení zla. Když bylo zjištěno, že jeho skřítka měla v držení hůlku, propustil ji. Ve skutečnosti to bylo kvůli tomu, že se nepostarala o Bartyho ml. a ten jí utekl a vyčaroval znamení zla. Později se do jeho domu vloupal Voldemort a Červíček a osvobodili Bartyho ml. od kletby Imperius a pod tu se tentokrát dostal Barty st. Když se jí začal vzpírat, Voldemort mu udělil domácí vězení a měl tvrdit, že je nemocný a příkazy posílal po sovách Percymu Weasleymu. Pak Skrk ale z domu utekl a dostal se do Bradavic, kde potkal Harryho Pottera a Viktora Kruma a chtěl vidět Brumbála, aby mu vše o svém synovi prozradil. Když Harry běžel za Brumbálem, objevil se tam Skrk ml., který se v té době vydával za Moodyho a svého otce zabil a zakopal ho v Zapovězeném lese.", "section_level": 2}, {"title": "Dolores Jane Umbridgeová.", "content": "Dolores Jane Umbridgeová (* kol. 1943) se poprvé objevuje v pátém dílu Harryho Pottera. Je to první náměstkyně ministra kouzel, v pátém díle profesorka obrany proti černé magii, bradavická vrchní vyšetřovatelka a po Brumbálově útěku na čas i ředitelka Bradavic. Studovala ve zmijozelské koleji – v 5. díle byla při famfrpálovém utkání oblečena v barvách Zmijozelu.  Je to malá a tlustá žena připomínající ropuchu. Má šedé vlasy. Nosí většinou růžový obleček, mašli a nenávidí děti. Její kancelář je jak v Bradavicích, tak i na Ministerstvu kouzel vyzdobena obrázky koček. Její patron má také podobu kočky.  V pátém díle je ministerstvem dosazena postupně na místo učitelky OPČM, vrchní vyšetřovatelky a ředitelky Bradavic. V jejích hodinách se studenti učí pouze teorii a ne praxi, protože se ministr Popletal domnívá, že Brumbál buduje armádu proti ministerstvu. Z místa profesorky jasnovidectví vyhodí Sibylu Trelawneyovou a pokusí se ji vyhodit i z Bradavic, tam ji ale ředitel ponechá. Později se pokouší spolu s ministerskými úředníky zaútočit na Hagrida, ale ten uteče a při útoku je vážně zraněna Minerva McGonagallová. Vláda Umbridgeové v Bradavicích se vyznačovala krutostí a většina studentů jí proto páchala naschvály. Velké zmatky nastaly zejména po útěku dvojčat Weasleyových. Když se nechá zavést Hermionou a Harrym do Zapovězeného lesa, uráží kentaury, kteří ji proto napadnou. Vyjde také najevo, že mozkomory, kteří o prázdninách napadli Harryho, vyslala ona. V šestém díle navštíví Brumbálův pohřeb, čímž je Harry znechucen.  V sedmém díle je předsedkyní komise pro registraci mudláků (tzv. mudlovských šmejdů). Vydává se za čistokrevnou čarodějku, což dokazuje medailonkem, který je zároveň viteálem. Ovšem tento medailonek nezískala dědictvím, jak uvádí, nýbrž ho vzala jako úplatek od Fletchera, který prodával v Příčné ulici kouzelné předměty ukradené v Siriusově domě, mezi které patřil i medailonek. Po pádu lorda Voldemorta je zadržena, vyšetřována a uvězněna v Azkabanu za zločiny proti kouzelníkům mudlovského původu.", "section_level": 2}, {"title": "Ministerstvo kouzel pod nadvládou Voldemorta.", "content": "Těsně po Harryho sedmnáctých narozeninách se lord Voldemort zmocní ministerstva kouzel. Ministr Rufus Brousek je zavražděn (oficiální verze však zní, že rezignoval) a na jeho místo je dosazen Pius Břichnáč, který je však pouze „loutka“ ovládaná kletbou Imperius. Převrat proběhl velice hladce a jelikož Voldemort příliš veřejně nevystupoval, objevilo se kolem jeho ovládnutí ministerstva mnoho otazníků. Byla prosazena řada nových, kontroverzních zákonů, mezi něž patří: Po pádu Voldemorta se stal prozatímním ministrem Kingsley Pastorek, Smrtijedi a příznivci Voldemorta byli zatčeni. Všechny kontroverzní zákony byly zrušeny a Mozkomorové se dostali opět pod nadvládu ministerstva (nepočítaje vládu Voldemorta)", "section_level": 1}], "src_summary": "Ministerstvo kouzel (angl. Ministry of Magic) je fiktivní instituce v románu britské spisovatelky J. K. Rowlingové Harry Potter. Ministerstvo kouzel reprezentuje v Harrym Potterovi vládu. Ministerstvo je poprvé zmíněno již v prvním díle, ve druhém díle se poprvé objeví ministr kouzel Kornelius Popletal a v pátém díle budova ministerstva. Navazuje na dřívější kouzelnická shromáždění, která vykonávala moc vlády dříve.", "tgt_summary": "魔法部(英语:The Ministry of Magic)是英国奇幻小说家J·K·罗琳的作品《哈利波特》中的虚构政府部门,负责掌管英国与爱尔兰魔法界所有事务。由于作品以英国为背景,因此对英国魔法部的描写最为详尽,但根据描述,每个国家都有其魔法政府,负责管理该国的魔法行政、司法与立法,但不一定叫魔法部,像《怪兽与牠们的产地》中出现的美国魔法国会(MACUSA),《怪兽与葛林戴华德的罪行》中出现的法国魔法部。", "id": 2778593}
{"src_title": "Klášter jeronymitů", "tgt_title": "熱羅尼莫斯修道院", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Realizaci stavby, situované na místě bývalé kaple – Ermidy do Restelo, kterou při ústí řeky Tejo založil Jindřich Mořeplavec, svěřil král Manuel staviteli Diogovi de Boitaca (cca 1460–1528),jehož stavební typologie vykazuje obeznámenost s pozdně gotickou architekturou střední Evropy. V pozici hlavního stavitele ho nahradil v průběhu roku 1516 João de Castilho (cca1475–1552), který dostal za úkol v roce 1517 změnit plány kvůli vybudování královského mauzolea v klášterním kostele Panny Marie Belémské. Stalo se tak po smrti Manuelovy druhé manželky Marie, s níž žil 17 let. Oba manželé jsou vypodobněni na západním portálu kostela společně se svými patrony, Svatou rodinou, sv.Vincentem a sv. Infantem – infantem Fernandem, jenž byl bratrem Jindřicha Mořeplavce, a zahynul v marockém zajetí.  Po smrti krále Manuela pokračoval ve výstavbě kláštera jeho syn Jan III. Vybudování královského mauzolea podporovala i Kateřina Habsburská, manželka krále která přežila všechny své syny. Na dostavbě kláštera se především v druhé polovině 16. století podíleli stavitelé Diogo de Torralva (1500–1566) a Jerónimo de Ruao (1530–1601).  Do roku 1834 náležel klášter jeronýmskému řádu, poté tam byla umístěna charitativní organizace pečující o sirotky a nemocné děti a jejich vzdělání, tzv. Casa Pia. Klášter prodělal v 19. století i několik přestaveb, zejména v duchu neomanuelského stylu.  V klášteře se nacházejí hroby krále Manuela I. a jeho ženy Marie Aragonské, krále Jana III. a jeho ženy Kateřiny Habsburské a jejich potomků; jsou tam i náhrobky mořeplavce Vasca da Gamy (1468–1523) a spisovatele Luíse Vaz de Camões (1527–1570).  Klášter je považován za perlu manuelského stylu. V roce 1983 byl spolu s Belémskou věží zařazen na seznam světového dědictví UNESCO. V areálu kláštera byla 13. prosince 2007 podepsána Lisabonská smlouva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jeronýmský klášter (portugalsky: \"Mosteiro dos Jerónimos\") se nachází na předměstí portugalského hlavního města Lisabonu ve čtvrti Belém. Klášter založil pravděpodobně roku 1501 Manuel I. Portugalský jako výraz díků za šťastnou výpravu Vasca da Gamy, který nalezl roku 1498 cestu do Indie po moři.", "tgt_summary": "哲罗姆派修道院,如从葡萄牙语音译为热罗尼莫斯修道院(葡萄牙语:Mosteiro dos Jerónimos,)是位于葡萄牙里斯本贝伦区的华丽宏伟的修道院,可以说是在里斯本最为突出的古迹,在曼努埃尔式建筑中最为成功的一例。1983年与附近的贝伦塔搭档被联合国教科文组织列为世界文化遗产。该修道院的修女发明了葡式蛋塔。", "id": 2514409}
{"src_title": "Sintra", "tgt_title": "辛特拉", "src_document": [{"title": "Hlavní památky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Palácio Nacional de Sintra.", "content": "Palácio Nacional de Sintra je palác s prvky gotického, manuelského a maurského stylu. Od 15. až do 19. století byl téměř nepřetržitě obýván královskou rodinou. Nejstarší dochovanou částí paláce je kaple ze 14. století postavená za vlády krále Dinise I. Hlavní části paláce byly postaveny za vlády krále Jana I. Za zmínku stojí především \"Sala das Pegas\" (\"Labutí sál\"), \"Sala das Cisnes\" (\"Sál strak\") či \"Sala dos Árabes\" (\"Arabský sál\"). O další rozvoj paláce se v letech 1497 až 1530 zasloužil král Manuel I. Z tohoto období pochází například \"Sala dos Brasões\" (\"Sál erbů\"). Od roku 1676 až do roku 1683 byl v paláci svým bratrem Pedrem II. vězněn psychicky labilní král Alfons VI. Roku 1755 postihlo Lisabon a jeho okolí zemětřesení, které poničilo i tento palác. Po založení republiky, roku 1910 se palác stal národní památkou.", "section_level": 2}, {"title": "Palácio Nacional da Pena.", "content": "Tento palác je jednou z největších romantických staveb 19. století ve světě. Stojí na místě dřívějšího kláštera, který nechal pro řád svatého Jeronýma postavit král Manuel I. Roku 1755 byl ale klášter téměř celý zničen zemětřesením a dlouho zůstal v troskách. Zajímat se o něj začal až král Ferdinand II, který ho v letech 1842 až 1854 nechal přestavit na královský palác. Přestavbu král svěřil německému architektovi baronovi von Eschwege, jeho spolupracovníkem ve vytváření rozsáhlého parku v romantickém duchu byl Václav Cífka, český zahradní architekt a umělec působící v Portugalsku. Po králově smrti byl palác prodán královi Ludvíkovi I. a roku 1889 se stal majetkem státu.", "section_level": 2}, {"title": "Monserrate.", "content": "Pozemek, na kterém dnes stojí palác Monserrate obklopený stejnojmenným parkem, byl původně majetkem řádu Monserrate. Roku 1790 si pozemek pronajal anglický obchodník Gerard DeVisme a postavil si zde novogotický dům. Od roku 1793 zde pobýval anglický spisovatel William Beckford. Poté palác dlouho chátral. V té době ho navštívil básník Lord Byron, který toto místo zmiňuje i ve svém slavném díle \"Childe Haroldova pouť\". Roku 1855 ho koupil další slavný angličan, Sir Francis Cook. Tento anglický baronet, kterému později portugalský král Ludvík I. udělil titul vikomt z Monserrate, zde roku 1858 nechal postavit romantický palác, jehož architektem byl James Knowles. Palác mnoho let sloužil jako letní sídlo rodiny Cookových a od roku 1949 je majetkem státu.", "section_level": 2}, {"title": "Quinta da Regaleira.", "content": "Tento palác je také známý pod jménem \"Palác milionáře Monteira\" (\"Palácio do Monteiro dos Milhões\") podle svého prvního majitele jménem António Augusto Carvalho Monteiro. Součástí paláce je překrásná kaple a velký park s mnoha jezery, jeskyněmi, fontánami a dalšími zajímavými stavbami. Monteiro si pro sebe přál sídlo, které by odráželo jeho zájmy, alchymii, zednářství, templářství a rosekruciánský řád. Najal si tedy italského architekta Luigiho Maniniho, a ten v letech 1904 až 1910 vytvořil mnoho staveb, ve kterých najdeme prvky romantismu, gotické renesance i manuelského slohu. Palác mnoho let sloužil jako soukromá rezidence různých majitelů. Roku 1997 ho získalo město, prošel rozsáhlou renovací a o rok později byl zpřístupněn veřejnosti. Dnes je palác dějištěm mnoha kulturních akcí.", "section_level": 2}, {"title": "Palácio de Seteais.", "content": "Tento neoklasicistický palác z 18. století byl postaven pro holandského konzula Daniela Gildemeestera. Po jeho smrti ho koupil markýz Diogo José Vito de Menezes Noronha Coutinho a nechal k němu přistavět další křídla. Roku 1946 palác získala portugalská vláda a dnes slouží jako luxusní hotel a restaurace.", "section_level": 2}, {"title": "Castelo dos Mouros.", "content": "Castelo dos Mouros (Maurský hrad) je hrad původně postavený Maury někdy v 9. nebo 10. století. Dnešní podobu získal v 19. století, kdy ho nechal v romantickém stylu renovovat portugalský král Ferdinand II.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sintra je město a sídlo obce v Portugalsku, v Estremaduře a dnešním distriktu Lisabon, asi 20 km severozápadně od Lisabonu, jehož metropolitní oblasti je součástí a s nímž je spojeno příměstskou železnicí.", "tgt_summary": "辛特拉(Sintra,澳门译「仙德丽」)是葡萄牙里斯本大区的一个市镇,位于辛特拉山山麓,距大西洋18公里,为靠近里斯本的住宅郊区。2011年有377835居民。", "id": 2912901}
{"src_title": "Hughes AIM-4 Falcon", "tgt_title": "AIM-4飛彈", "src_document": [{"title": "Vývoj a konstrukce.", "content": "Vývoj řízené střely vzduch-vzduch začal v roce 1946. Hughes v tomto roce dostal zakázku na podzvukovou řízenou střelu MX-798, ze které byla už v roce 1947 odvozena nadzvuková varianta MX-904. Střely byly původně vyvíjeny nikoliv pro útok, ale naopak jako zbraň pro obranu bombardovacích letadel. Po roce 1950 bylo rozhodnuto, že řízené střely jsou zbraní vhodnou pro stíhací letouny.  K prvnímu zkušebnímu odpalu nové střely došlo v roce 1949. Tehdy střela dostala označení AAM-A-2 a jméno Falcon. Střela byla několikrát přejmenována. V roce 1951 se z ní stala F-98 a v roce 1955 byla přejmenována na GAR-1. Definitivní označení střely Falcon je dnes AIM-4.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavice.", "content": "Všechny verze Falconů nesly malou hlavici s 3,4 kg výbušnin, což omezovalo její účinek. Účinek střely limitovala i absence detonátoru, který by střelu přivedl k výbuchu v blízkosti cíle. Falcon musel svůj cíl přímo zasáhnout.", "section_level": 2}, {"title": "Umístění střel.", "content": "Na rozdíl od tehdejší praxe byly střely Falcon často neseny v pumovnici uvnitř letounu, což připomíná způsob umístění výzbroje u moderních bojových letounů s prvky stealth, jako je Lockheed Martin/Boeing F-22 Raptor a Lockheed Martin F-35 Lightning II.  Delta Dagger nesl střely v pumovnici, odtud se mimo letoun dostaly pomocí výklopné vidlice. McDonnell F-101 Voodoo nesl v pumovnici rotační závěsník, na kterém byly dvě dvojice Falconů. Když letoun použil první dvojici střel, zásobník se otočil a z letounu se vysunuly další dva kusy.", "section_level": 2}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Základní modely Falconu, GAR-1 a GAR-2, americké letectvo přijalo v roce 1955. Byly jimi vyzbrojeny stíhací letouny Northrop F-89 Scorpion, McDonnell F-101 Voodoo a Convair F-102 Delta Dagger.  Mimo USA střely Falcon používala Kanada, Finsko, Švédsko a Švýcarsko. V těchto zemích je nesly typy CF-101 Voodoo, Saab 35 Draken a Dassault Mirage IIIS. Kanada chtěla střelou Falcon vyzbrojit svůj nový stíhací letoun CF-105 Arrow, ale nedošlo k tomu, protože byl projekt zrušen.  Ve Švýcarsku byly označeny HM-58 a ve Švédsku Rb 28.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "GAR-1.", "content": "Varianta GAR-1 měla poloaktivní radarové navádění a dosah 8 km. Celkem bylo vyrobeno 4 000 kusů této střely. Ve výrobě byla nahrazena vylepšeným modelem GAR-1D (AIM-4A), který měl zvětšené ocasní plochy a bylo jich vyrobeno dalších 12 000 kusů. Byla to hlavní výrobní varianta s poloaktivní hlavicí.", "section_level": 2}, {"title": "GAR-2.", "content": "GAR-2 (AIM-4B) měla infračervený naváděcí systém. U raných verzí byla použitelná především při útoku zezadu, kdy se mohla zaměřit přímo na výstupní trysku nepřátelského letounu. Později byla modifikována a více se svými vlastnostmi přiblížila střelám koncepce \"vystřel a zapomeň\".  GAR-2 byla o 40mm delší a o 7 kg těžší, než GAR-1. Dosah byl také přibližně 10 km. Ve výrobě byla tato střela nahrazena vylepšenou variantou GAR-2A (AIM-4C) s citlivější hlavicí. Této verze bylo vyrobeno přibližně 26 000 kusů.  Jak bylo obvyklé i v ruské praxi, byly Falcony nejčastěji vypouštěny ve dvojicích. Když se použila jak střela s radarovým, tak s infračerveným naváděním, zvýšila se šance na zničení cíle (jako první se odpalovala střela s infračervenou hlavicí).", "section_level": 2}, {"title": "Super Falcon.", "content": "V roce 1958 Hughes vyrobila zvětšenou verzi Falconu, nazvanou Super Falcon, která měla výkonnější motor, větší rychlost i dolet. Měla také větší hlavici s 13 kg výbušnin a přesnější naváděcí systém. Varianta s poloaktivním naváděním byla označena GAR-3 (AIM-4E) a ve vylepšené verzi GAR-3A (AIM-4F). Celkem bylo vyrobeno 2 700 kusů. Super Falcon s infračervenou hlavicí byl vyráběn pouze ve verzi GAR-4A (AIM-4G) v počtu 3 400 kusů. Celkem bylo vyrobeno okolo 6 100 Super Falconů.", "section_level": 2}, {"title": "XAIM-4H.", "content": "Na základě bojových zkušeností z Vietnamu byla od roku 1970 vyvíjena zlepšená varianta Falconu označená XAIM-4H. Střela měla mít laserový přibližovací zapalovač, účinnější hlavici a lepší obratnost. Vývoj byl zrušen předtím, než byla přijata do služby.", "section_level": 2}, {"title": "GAR-11 a GAR-9.", "content": "Pod označením GAR-11 (AIM-26 Falcon) byla vyvíjena zvětšená varianta Falconu s nukleární hlavicí o síle 0,25 kilotun.  Pod označením GAR-9 (AIM-47 Falcon) byla vyvíjena dálková varianta Falconu. Střelu měly používat tehdy vyvíjené stíhací letouny North American XF-108 Rapier a Lockheed YF-12. Její vývoj nebyl dokončen.", "section_level": 2}, {"title": "Bojové nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vietnam.", "content": "Americké letectvo použilo své Falcony ve Vietnamu. Nesly je stíhací letouny McDonnell F-4 Phantom II ve verzi F-4D. Výsledky bojového nasazení Falconů byly velice špatné. Falcony byly stavěné na útoky proti bombardérům a jejich hlavice potřebovala 6–7 sekund za zaměření a uzamčení cíle. Byly proto téměř nepoužitelné v boji proti manévrujícím stíhacím letounům.  Na chlazení infračervené hlavice byl používán tekutý dusík, kterého bylo omezené množství. Pokud byl naváděcí systém hlavice aktivován, po určité době byl dusík spotřebován a k jeho výměně mohlo dojít až po přistání. Jak už bylo uvedeno výše, bojová hlavice rakety byla malá a zapalovač byl kontaktního typu, což omezovalo její účinnost. Střelami Falcon tak bylo sestřeleno jen 5 letadel.", "section_level": 2}, {"title": "Další vývoj a vyřazení.", "content": "Experimentálně bylo testováno možné použití Falconů při nočních střelbách proti pozemním cílům. V takovém použití je měl navádět infračervený zaměřovač. Pokusně byly Falcony odpalovány z letounu F-102 Delta Dagger.  Střely Falcon byly mezi piloty velice nepopulární a v roce 1969 byly nahrazovány střelami AIM-9 Sidewinder, které používalo americké námořnictvo.  Super Falcony variant AIM-4F/AIM-4G byly letectvem a Národní gardou používány až do roku 1988, kdy byly vyřazeny jejich poslední nosiče, letouny Convair F-106 Delta Dart.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hughes AIM-4 Falcon byla první řízená střela vzduch-vzduch, která se dostala do operačního nasazení v americkém letectvu. V USA byla používána v letech 1955–1988.", "tgt_summary": "AIM-4 隼(Falcon)是美国空军第一种空对空导弹,除了搭配F-102与F-106战斗机负责美国本土的防空任务以外,也曾经与F-4D一起使用于越战,可是效果并不理想。", "id": 1081421}
{"src_title": "Polymethylmethakrylát", "tgt_title": "聚甲基丙烯酸甲酯", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "Polymerace esterů kyseliny methakrylové pro výrobu plastů je většinou bloková nebo suspenzní. Z používaných esterů má největší význam methylmethakrylát. V průmyslové praxi se používá několik technologií blokové polymerace, lišících se hlavně tvarem polymerační formy (pro výrobu desek, trubek a tyčí). Výrobek se často označuje jako organické sklo.  Při blokové polymeraci se získá nezesíťovaný produkt (průměrná hmotnostní molární hmotnost je 0,5×10 až 1,5×10 nebo částečně zesíťovaný produkt s velmi dobrými vlastnostmi. Obchodní materiály bývají asi z 54 % syndiotaktické, ze 37 % ataktické a z 9 % izotaktické a zcela amorfní.", "section_level": 1}, {"title": "Bloková polymerace a zpracování polymeru.", "content": "Předpolymer methylmethakrylátu polymeruje vlivem iniciátoru a tepla mezi dvěma paralelně uloženými silikátovými skly. Čistý, nestabilizovaný polymer se v předpolymerizačním kotli o obsahu 100 - 1000 l zahřeje na 60 až 100 °C a rozpustí se v přiblžně 0,1 % azobisisobutyronitrilu nebo dilauroylperoxidu. Předpolymerizace se sleduje podle změny indexu lomu a viskozity a přeruší se ochlazením po dosažení zhruba 5% konverze. Předpolymer se zfiltruje do hliníkového zásobníku, ze kterého se podvažuje pro jednotlivé desky.  Pro přípravu forem se používají dvě skleněné desky, jež jsou distancovány profilem z PVC a utěsněny. Okrajové těsnění musí být stlačitelné, aby desky mohly sledovat smrštění při polymeraci. Formy se vloží do stojanů, naplní se předpolymerem a pak se umístí do temperačních prostorů, kde se zvýšením teploty zahájí polymerace a kde proudící vzduch, nebo voda zajišťují odvádění polymeračního tepla. Polymerační teplota se pohybuje v rozmezí 30 - 130 °C, polymerační doba se řídí teplotou a tloušťkou desek (např. při výrobě desek o tloušťce 5 mm je doba 9 h, teplota 40 °C a 4 h se zvyšuje ze 40 na 100 °C).  V průmyslovém měřítku byla zavedena i kontinuální bloková polymerizace mezi nekonečnými ocelovými pásy (šířky 3 m a délky 250 m) s flexibilním utěsněním okrajů (PVC-hadicí). Pásy se pohybují po válcích řadou teplotních zón a mezi ně se dávkuje předpolymer. Povrch produktu závisí na úpravě ocelových pásů a jeho kvalita jen výjimečně dosahuje kvality povrchu diskontinuálně vyráběných desek.", "section_level": 2}, {"title": "Suspenzní polymerace.", "content": "Suspenzní polymerace methylmethakrylátu se používá převážně pro výrobu termoplastických materiálů zpracovávaných vstřikováním nebo vytlačování při 170 až 220 °C. Přitom je třeba vést polymeraci tak, aby získaný polymer měl relativně nízkou molekulovou hmotnost, neboť polymery s vysokou molekulovou hmotností se vstřikováním nebo vytlačováním zpracovávat nedají.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Nejcharakterističtější vlastností PMMA je jeho čirost a naprostá bezbarvost i v tlustých vrstvách. To umožňuje nejen jeho dokonalou průhlednost, ale i snadné vybarvování. Odolností proti povětrnosti předčí PMMA všechny běžné termoplasty. I po mnohaletém působení tropického podnebí zjišťujeme jen mimořádně malou změnu jeho čirosti nebo zbarvení.  PMMA je při teplotě 130 - 140 °C kaučukovitý a snadno tvarovatelný (což ho předurčuje pro výrobu složitých částí přístrojů). Vykazuje i vynikající tvarovou paměť, projevující se vrácením tvarované desky do původního rovného tvaru zahřátím na T. Propustnost světla jsou u PMMA asi 92% v celém rozsahu spektra (zasahuje až do UV-oblasti). PMMA má dobré mechanické a elektroizolační vlastnosti, odolává vodě, zředěným alkáliím a kyselinám. Neodolává koncentrovanějším kyselinám a hydroxidům. Rozpouští se v aromatických a chlorovaných uhlovodících, esterech, ketonech, etherech. Dá se dobře mechanicky obrábět. Tepelná odolnost bez zatížení je kolem 80 °C. Je zdravotně nezávadný a rovněž je výhodou snadné spojování PMMA lepením. Jeho nedostatkem je nízká povrchová tvrdost (poškrábe se).  V kyslíkové atmosféře je zápalná teplota PMMA asi 460 °C; při hoření se rozkládá beze zbytku na oxid uhličitý a vodu. Je stabilní v přírodě, snadno se však rozpouští řadou rozpouštědel.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Blokový PMMA je relativně drahý plast a jeho využití je na místě tam, kde se uplatní jeho výhodné vlastnosti: při zasklívání oken dopravních prostředků, při výrobě krytů přístrojů, kancelářských potřeb, hodinkových sklíček apod. Významné jsou aplikace PMMA v zubní protetice (zubní protézy). Výrobkem pro tyto účely je Dentakryl. Blokovou polymerací se připravují také tzv. optické, měkké kontaktní čočky. Při aplikacích, kde není možné použít sklo, předpolymerizovaný monomer slouží i jako transparentní zalévací hmota.  PMMA se používá v mnoha případech jako náhražka skla; jinou alternativou je polykarbonát. Výhodou PMMA v porovnání se sklem jsou nízké výrobní náklady, snadná možnost ohýbání, nižší hmotnost a větší odolnost vůči nárazům. Nevýhodou je naopak nižší chemická odolnost i tvrdost v jejímž důsledku dochází snadno k jeho poškrábání.  Je také složkou tvrdého tenisového povrchu DecoTurf.", "section_level": 1}, {"title": "Zpracování.", "content": "Zpracování PMMA se provádí obvykle při teplotách 240 až 250 °C. Lze používat všechny běžné technologie tvarování plastů jako například vstřikování, lisování a tažení. K nejběžnějším polotovarům patří desky a tyče.  PMMA lze spojovat s pomocí kyanoakrylátového lepidla (tzv. sekundové lepidlo), tepelně (roztavením povrchu) nebo s využitím rozpouštědel jako je např. dichlormethan nebo trichlormethan. Tímto způsobem lze vytvářet téměř neviditelné spoje.", "section_level": 1}, {"title": "Výrobci.", "content": "Materiál byl vyvinut v laboratořích roku 1928 a uveden na trh roku 1933 společností Rohm and Haas.  Blokový PMMA vyrábějí PCHZ Žilina jako Akrylon, podnik Synthesia a. s. Pardubice. Světová výroba PMMA činí ročně asi 0,5 milionů tun, z nichž asi 50 % lité produkty. Světová výroba stále roste.", "section_level": 1}], "src_summary": "Polymethylmethakrylát (PMMA), běžně známý jako plexisklo nebo akrylátové sklo je průhledný syntetický polymer s vlastnostmi termoplastu. Připravuje se polymerací v bloku, ale i suspenzí, event. v emulzi nebo v roztoku. Bloková polymerace současně tvaruje výrobek (provádí se ve formách, které mají tvar budoucího výrobku). Polymethylmethakrylát se prodává pod řadou názvů (Perspex, Umaplex, Plexiglas, Acron, Acrylon). Slouží pro výrobu tzv. organického skla a různých výrobků pro domácí a technickou potřebu.", "tgt_summary": "聚甲基丙烯酸甲酯(poly(methyl methacrylate),简称PMMA),又称做压克力、亚克力(英文Acrylic)或有机玻璃、Lucite(商品名称),在香港多称做阿加力胶,具有高透明度,低价格,易于机械加工等优点,是平常经常使用的玻璃替代材料。", "id": 183517}
{"src_title": "Sabaton", "tgt_title": "薩巴頓", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky a první album (1999–2005).", "content": "Hudební skupina Sabaton byla založena v roce 1999 Joakimem Brodénem (zpěv, klávesy), Pärem Sundströmem (basová kytara), Richardem Larssonem (bicí souprava), Rikardem Sundénem a Oskarem Monteliusem (oba kytara), začínajícími mladými hudebníky, kteří poslouchali stejnou hudbu, ze švédského města Falun. Původní název kapely měl být Aeon, ale toto jméno již bylo zabráno jinou švédskou metalovou skupinou. Členové tedy použili název Sabaton, což je v angličtině výraz pro část rytířského brnění, která chrání chodilo. Po několika koncertech v malých klubech ve Švédsku a vydání demo alba \"Fist for Fight\" chtěli s novým bubeníkem Danielem Mullbackem vydat pod nezávislým italským vydavatelstvím Underground Symphony album \"Metalizer\". Skupině se ale nakonec nepodařilo vydání desky prosadit.  Následně se Sabaton rozhodli v roce 2004 natočit a vydat demo album \"Panzer Batallion\", které bylo mnohem úspěšnější než \"Metalizer\" a skupina byla následně kontaktována mnohými nahrávacími společnostmi. Vyjednávání podmínek bylo ovšem komplikované a skupině se nezamlouvalo, a tak natočila debutové album \"Primo Victoria\" (2005) na své vlastní náklady. To se nahrávalo ve studiu Abyss Studio ve švédském městě Ludvika a producentem byl Tommy Tägtgren, bratr švédského hudebníka Petera Tägtgrena. Poté začali znovu vyjednávat s nahrávacími společnostmi a nakonec podepsali smlouvu se švédským vydavatelstvím Black Lodge Records.  Vydání alba ovšem opět provázely komplikace, a to především v Německu kvůli slovu „“ (česky nacistický) v titulní písni „Primo Victoria“, protože bylo považováno za neonacistickou propagandu. Celá píseň ovšem vypráví o vylodění v Normandii a slovo „Nazi“ bylo použito v kontextu „“ (česky: skrze brány pekla, když si razíme cestu do nebe, skrz nacistické linie). Skupině se nakonec po vysvětlení kontextu podařilo v Německu vydání desky prosadit. Stejně jako titulní skladba, která se následně stala jedním z největších hitů skupiny, i ostatní písně kromě závěrečné „Metal Machine“ pojednávají o válečných tématech. K nápadu zpracovávat tyto témata přišli Brodén a Sundström, hlavní skladatelé skupiny, při psaní textu právě k titulní skladbě. Podle Brodéna se pak skládání písní stalo pro ně mnohem zajímavější a zábavnější. Ve Švédsku se album dostalo na čtyřicátou třetí pozici v žebříčku Sverigetopplistan.", "section_level": 2}, {"title": "Vzestup na evropské hudební scéně (2006–2009).", "content": "Po úspěchu s deskou \"Primo Victoria\" byl do skupiny na post klávesisty, jejž do té doby zastával zpěvák Joakim Brodén, přijat Daniel Mÿhr. Během ledna a února roku 2006 Sabaton vystupovali jako předskokan kapel Edguy a DragonForce na evropském turné a začali se dostávat do povědomí i mimo Švédsko. V červnu vydali druhé album \"Attero Dominatus\", na němž pokračovali ve válečném konceptu, a následně v září hráli ve velkých švédských halách jako předkapela finské skupiny Lordi. V propagaci alba pokračovali na začátku dalšího roku na turné se skupinami Grave Digger a Therion, v jehož rámci se představili také v Česku.  V březnu 2007 Sabaton znovu vydali album \"Metalizer\" s upraveným zvukem, které bylo vydáno již jako demo v roce 2002. To vzhledem ke svému dřívějšímu nahrání nepojednává o válkách. Jelikož šlo skupině především o to, aby udělali radost fanouškům, jako bonusové CD bylo s albem vydáno také demo \"Fist for Fight\". \"Metalizer\" se i přes malou reklamní kampaň umístilo na první příčce mezi hardrockovými alby ve švédského žebříčku Sverigetopplistan a na vrcholu prodejnosti se drželo několik měsíců. V rámci podpory desky se Sabaton zúčastnili svého prvního headline turné, během kterého vystupovali v evropských klubech a následně také hráli na hudebních festivalech včetně českého Masters of Rock. Na dalším turné vystupovali na přelomu let 2007 a 2008 jako předskokan kapel Helloween a Gamma Ray. Během této koncertní šňůry v Česku vystoupili celkem třikrát. S odstupem času v roce 2014 Brodén o desce \"Metalizer\" prohlásil, že to je jediná deska Sabaton, jež se podle jeho názoru ne úplně povedla a „že to je, jako by měla Downův syndrom“. Čtvrtým albem bylo \"The Art of War\", jenž vyšlo v květnu roku 2008. Kromě producenta Tommyho Tägtgrena se na něm podílel také producent Peter Tägtgren a stejně jako předchozí alba skupiny, i toto bylo nahráno ve studiu Abyss Studio. Název je inspirován stejnojmennou knihou vojenského poradce Sun-c’ z 5. století př. n. l., ze které je také na albu anglicky citováno. Písně na této desce tematicky pojednávají převážně o bitvách druhé světové války, prostor zde ale také dostaly některé kapitoly knihy \"Umění války\". Sabaton vydali \"The Art of War\" také v limitované edici, která obsahovala publikaci \"Umění války\". Ještě před vydáním alba odehráli Sabaton svůj první koncert v USA, a to v Austinu na filmovém festivalu South by Southwest. Následně na podzim absolvovali své další evropské headline turné, které probíhalo v říjnu a v listopadu. Jako předkapela se této koncertní série pojmenované The Art of Live, jež obsahovala také dvě vyprodaná vystoupení v Česku, zúčastnila skupina Grailknights. Turné pokračovalo na jaře dalšího roku, kdy Sabaton dělali spolu se skupinou Bullet předskokany kapele HammerFall. V září si Sabaton připravili pro polské fanoušky speciální krátké turné Always Remember Tour, které obsahovalo šest koncertů v Polsku. Prvních dvou vystoupení se v roli předkapely zúčastnila finská skupina Stratovarius. Sabaton se i přesto, že téměř celý rok jezdili po Evropě a hráli koncerty, rozhodli během listopadu a prosince vyrazit na další turné, tentokrát jako předkapela DragonForce. Během tohoto turné bylo zároveň oznámeno, že Sabaton podepsali smlouvu s německým hudebním vydavatelstvím Nuclear Blast.", "section_level": 2}, {"title": "\"Coat of Arms\", \"Carolus Rex\" a rozpad původní sestavy (2010–2013).", "content": "Pořadově pátou studiovou deskou se stala nahrávka \"Coat of Arms\", na které se Sabaton opět věnovali druhé světové válce, přestože podle Brodéna plánovali tentokrát psát o jiných tématech. Když se o tom ovšem doslechli fanoušci, hodně z nich proti tomu protestovalo, a tak je skupina požádala, aby jim zaslali informace o bitvách, o nichž by mohla napsat texty. Výsledkem bylo, že témata na albu, jež vyšlo v květnu roku 2010, jsou z 80 % nápady fanoušků. \"Coat of Arms\" se nejlépe umístilo na druhé pozici ve švédské, na desátém místě v řecké hitparádě, na sedmnácté příčce ve finském žebříčku Suomen virallinen lista a v Německu se po svém vydání stalo devatenáctým nejprodávanějším albem. V srpnu vyšel videoklip k písni „Uprising“, v němž byl v hlavní roli obsazen švédský herec Peter Stormare. Zároveň v létě skupina koupila práva na svá předchozí alba \"Primo Victoria\", \"Attero Dominatus\", \"Metalizer\" a \"The Art of War\", která následně znovu nahrála a vydala v „Re-armed“ edici. Stejně jako ke skladbě „Uprising“, i k písni „Screaming Eagles“ byl později natočen videoklip.  V rámci podpory desky \"Coat of Arms\" Sabaton v září odstartovali evropskou část svého turné World War Tour, jež čítala přes šedesát koncertů ve více než dvaceti zemích. Jako předkapely s nimi jely skupiny Steelwing a Alestorm. Turné pokračovalo v březnu 2011, kdy Sabaton odehráli nějaké koncerty v Evropě a následně se v dubnu přesunuli do USA, kde dělali předskokana skupině Accept. Po skončení americké části turné Sabaton pokračovali ve vytrvalém koncertování, tentokrát v Rusku jako předkapela Scorpions. V létě odehráli svůj setlist na některých metalových festivalech a ještě na několika evropských headline vystoupeních v rámci Power of Metal Tour. Spolu se Sabatonem na turné vystupovaly kapely Grave Digger, Powerwolf a Skull Fist. Hned po těchto vystoupení Sabaton opět odletěli do USA, kde předskakovali skupině Evergrey. Zároveň v roce 2011 hráli před Iron Maiden na stadionu Ullevi v Göteborgu a před Judas Priest v Mercedes-Benz Areně v Berlíně. V srpnu roku 2011 vydali své první koncertní album \"\", jež kromě dvou CD z World War Tour 2010 také obsahovalo video záznam z koncertu ve Falunu z roku 2008. Další rok Sabaton neotáleli a hned v lednu 2012 začali s natáčením dalšího alba. Na něm se tentokrát rozhodli zpracovat celé období švédského impéria, a to za spolupráce švédského historika Bengta Liljegrena. Novinka, jejíž nahrávání trvalo přibližně měsíc, nakonec dostala název \"Carolus Rex\", vyšla koncem května 2012, a poprvé v historii Sabatonu ji plně produkoval Peter Tägtgren. Sabaton na ní oproti předchozím deskám více využili ženské sbory, skladby zároveň zněly více symfonicky a objevovaly se v nich orchestrální prvky. Všechny písně byly napsané a vydané v anglické i švédské verzi. Jedinou výjimku tvoří závěrečná skladba „Ruina Imperii“, jež byla napsaná pouze ve švédštině. V dubnu, přibližně měsíc před vydáním alba, se ovšem začaly šířit zvěsti, že ve skupině došlo k velkým změnám a že má z původní sestavy zůstat pouze zpěvák Joakim Brodén a baskytarista Pär Sundström. Brodén tyto podle jeho slov „kecy“ v rozhovoru pro český magazín Spark popřel, ale již za týden po uskutečnění rozhovoru skupina oficiálně oznámila rozpad. Z původních členů opravdu zůstali jen Brodén a Sundström, kteří se rozhodli se Sabaton pokračovat s novou sestavou. Do té byli přijati kytaristé Thobbe Englund a Chris Rörland a bubeník Robban Bäck. Jelikož nenašli vhodnou náhradu za klávesistu Daniela Mÿhra, rozhodli se zvuk kláves během živých vystoupení pouštět z playbacku. Podle Sundströma byly hlavními důvody rozpadu kapely časová vytíženost a dlouhá koncertní turné, jelikož ostatní členové chtěli trávit více času se svými rodinami. \"Carolus Rex\" se dostalo do několika evropských hitparád, včetně druhého místa ve Švédsku, sedmého v Německu a devátého ve Finsku. Ve Švédsku obdrželo čtyřplatinovou desku a v Polsku desku zlatou.  Koncertní série k podpoře alba, pojmenovaná Swedish Empire Tour, začala ještě před vydáním desky, a to na začátku dubna, kdy Sabaton odletěli do USA, kde se zúčastnili svého prvního headline turné v zámoří. Turné poté pokračovalo v létě vystupováním na metalových festivalech a následně na velkém evropském headline turné. V rámci festivalů skupina mimo jiné vystoupila na českém Masters of Rock, pro který speciálně složila píseň „Far from the Fame“ pojednávající o českém maršálovi Karlu Janouškovi, a na polském Przystanek Woodstock. Tam vystoupili jako headliner, hráli před více než půl milionem diváků a celé vystoupení zaznamenávali a později vydali na DVD. Na evropském turné, jež pokračovalo i v březnu 2013, skupinu doprovázely kapely Eluveitie a Wisdom. Části turné se nezúčastnil bubeník Robban Bäck, jelikož se jeho přítelkyni mělo narodit dítě a Bäck chtěl zůstat doma s rodinou. Jako dočasná náhrada za něj post bubeníka převzal Snowy Shaw. Poslední část Swedish Empire Tour proběhla v létě na metalových festivalech. V září 2013 Sabaton vydali DVD \"Swedish Empire Live\", jež obsahovalo záznam vystoupení na festivalu Przystanek Woodstock a také záznamy z koncertů v Göteborgu, Londýně a Oberhausenu ze Swedish Empire Tour. Ke konci roku 2013 bylo ještě oznámeno, že místo Bäcka se stálým bubeníkem Sabatonu stal Hannes Van Dahl, který s kapelou na Swedish Empire Tour spolupracoval jako technik a staral se o bicí.", "section_level": 2}, {"title": "\"Heroes\" a \"The Last Stand\" (2014–2017).", "content": "Během podzimu roku 2013 začal Brodén s psaním materiálu k desce s tématem válečných hrdinů z druhé světové války, o které přemýšlel již v roce 2010 před vydáním alba \"Coat of Arms\". Polovinu tohoto materiálu v listopadu ovšem vyhodil a napsal znovu, a to z obavy, že deska nebude dost dobrá a fanoušci budou vinit Rörlanda, Englunda a Van Dahla, pro něž to bylo první album, na kterém se v kapele podíleli. Nahrávání alba začalo hned na začátku ledna 2014 a trvalo necelé dva měsíce. Nahrávalo se opět ve studiu Abyss s producentem Peterem Tägtgrenem. Brodén o práci ve studiu řekl, že si ji už dlouho neužíval jako při nahrávání tohoto alba, a to především proto, že nové členy skupiny „nahrávání bavilo a hlídali si sebemenší přehmat“. Na bývalých členech bylo podle něj vidět, že „je hudba tolik nebaví“. Novinka dostala název \"Heroes\" a vyšla v květnu 2014. Sabaton se na ní vrátili zpět ke stylu heavy metalu, od něhož se na předchozí spíše symfonické desce \"Carolus Rex\" (2012) částečně odpoutali. \"Heroes\" se setkalo s velkým prodejním úspěchem a umístilo se na předních příčkách evropských hitparád, včetně té české, kde se dostalo na čtvrtou pozici. Zároveň bylo chváleno mnohými recenzenty; David Havlena, redaktor časopisu Spark, ho přirovnal k tehdy nově vydaným nahrávkám úspěšných skupin Iced Earth a Gamma Ray. \"Heroes\" se ve Finsku stalo zlaté a ve Švédsku dokonce platinové.  V dubnu a květnu 2014 se Sabaton a skupina ReVamp zúčastnily jako předskokani kapely Iced Earth turné po Severní Americe. To skončilo přesně v den vydání alba a Sabaton poté začali desku propagovat na metalových festivalech. Následně v září 2014 začala koncertní šňůra Heroes on Tour, během níž Sabaton vystupovali jako headliner na svém prvním turné v Jižní Americe, jako předkapela Amon Amarth v Severní Americe a ke konci listopadu začala evropská část, která pokračovala až do února 2015. Během ní Sabaton kromě velkého množství pyrotechnických efektů použili jako bubenickou rampu ručně vyrobený tank se dvěma rotačními kanóny, které sloužily právě k vystřelování pyrotechniky. V dubnu a květnu 2015 se Sabaton zúčastnili dalšího turné v Severní Americe, tentokrát jako jedni z předskokanů Nightwish. Během léta pak vystupovali na metalových festivalech, včetně rakouského Rock in Vienna, kde odehráli své vystoupení spolu se symfonickým orchestrem Bohemia Praha. Od koncertování si poté dali členové skupiny krátkou pauzu a na další turné se vydali až v únoru 2016, kdy s předkapelou Wisdom navštívili některé evropské země. Koncertování pokračovalo v březnu 2016 ve Spojeném království, tentokrát ale společně se kapelou Alestorm. Coby předkapela zde vystupovala skupina Bloodbound. Na začátku března také Sabaton vydali koncertní DVD \"Heroes on Tour\", jež obsahuje záznamy z vystoupení na Wacken Open Air a Sabaton Open Air. Po skončení turné šla kapela do studia Abyss Studios, kde začala nahrávat další studiové album. Původní plán byl, že se bude jmenovat \"Commanders\" a bude pojednávat o vojenských vůdcích, jako byl například Adolf Hitler, Josif Vissarionovič Stalin nebo Alexandr Veliký. S tím ovšem nesouhlasilo vydavatelství. Sabaton se tedy rozhodli zpracovat téma posledního odporu, a to v časovém rozmezí dvou a půl tisíce let; od bitvy u Thermopyl (480 př. n. l.) až po bitvu o kótu 3234 (1988). Z toho důvodu podle Brodéna zní album hodně pestře. Například ve skladbě „The Lost Battalion“ skupina místo bicí soupravy použila vojenské zbraně. Zvuk basového bubnu nahradil zvuk 12,7mm kulometu, místo rytmického bubnu je slyšet 9mm pistole a místo činel je použit zvuk bajonetu procházejícího lidským tělem. Deska, která dostala název \"The Last Stand\" a vyšla v srpnu 2016, se umístila na předních příčkách evropských hitparád; ve finské, švédské, švýcarské a české na prvním místě a také se probojovala do první desítky světové hitparády, konkrétně obsadila šesté místo. V Česku, Polsku a Švédsku byla následně oceněna zlatou deskou. Den po vydání alba skupinu po koncertu na Sabaton Open Air opustil z rodinných důvodů kytarista Thobbe Englund, jenž svůj odchod oznámil již v červenci, a tento koncert byl jeho posledním. V kapele ho vystřídal Tommy Johansson.  Po účasti na letních festivalech se Sabaton přesunuli do Severní Ameriky, kde tentokrát hráli před skupinou Trivium. Poté pokračovali ve svém vlastním headline turné pojmenovaném The Last Tour v Jižní Americe, Rusku, Bělorusku, Litvě a Lotyšsku. Na začátku ledna 2017 začalo turné, o kterém Sundström prohlásil, že bude to nejlepší a největší, které kdy Sabaton doposud absolvovali. Probíhalo v Evropě a Sabaton spolu s předkapelami Accept a Twilight Force odehráli celkem 56 vystoupení ve 26 zemích. Mezi nimi bylo i Česko, kde skupiny vystoupily 4. března v pražské Tipsport Areně. Tento koncert s návštěvností 13 000 lidí byl největším sólovým vystoupením v dosavadní historii Sabatonu. Na konci dubna začalo přibližně měsíční koncertní turné, tentokrát v Severní Americe, kde Sabaton vystupovali jako headliner poprvé od roku 2012. Jako předkapely s nimi jely skupiny Leaves' Eyes a Battle Beast. V létě skupina vystoupila jako hlavní hvězda na českém festivalu Masters of Rock, kde odehrála koncert spolu se zlínskou filharmonií Bohuslava Martinů. Zpěvák Brodén o tom prohlásil, že se má jednat o jedinou show Sabatonu tohoto druhu v Evropě pro rok 2017. Podle Jiřího Darona, ředitele agentury pořádající festival, měli Sabaton toto vystoupení nahrávat na připravované DVD.", "section_level": 2}, {"title": "Velká válka (od 2018).", "content": "Na začátku roku 2018 proběhlo severoamerické co-headline turné s kapelou Kreator. Během zbytku téhož roku skupina omezila svojí koncertní aktivitu, jelikož začala pracovat na novém studiovém albu. Nahrávání této desky nazvané \"The Great War\" započalo symbolicky 11. listopadu 2018, přesně sto let od konce první světové války. Právě tématu první světové války se album, jehož vydání proběhlo v červenci roku 2019, totiž věnuje. Pro nahrání v pořadí devátého studiového alba se skupina rozhodla ke změně producenta a oslovila Jonase Kjellgrena, s nímž již v minulosti spolupracovala na různých bonusových skladbách a na mixu alb. Sabaton tak během nahrávání alba docílili trochu jiné produkce a zvuku, dle Sundströma ale změna nebyla nijak markantní díky tomu, že se skupina s Kjellgrenem dobře znala. Album je vzhledem k tématu zároveň o něco temnější než předchozí desky, což byl dle Brodéna trošku problém. Hudba Sabaton je totiž dle jeho slov spíš veselá a z toho důvodu nemohla skupina na album dostat některé příběhy, jelikož se k nim hudba nehodila.  V rámci podpory alba plánuje skupina na podzim roku 2019 vystupovat měsíc v Severní Americe spolu se skupinou HammerFall. Na začátek roku dalšího je pak plánováno turné po Evropě, během něhož kapela vystoupí také v pražské O areně. Na toto turné jsou jako předkapely oznámeny Amaranthe a Apocalyptica.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební styl.", "content": "Hudební styl Sabatonu je hodně specifický, jedná se především o heavy metal kombinovaný s orchestrálními a klávesovými prvky power metalu. Právě ty tvoří podle producenta Petera Tägtgrena typický a originální zvuk Sabatonu. Na ten má vliv i zpěvák Joakim Brodén se svým hrubým hlasem a neanglicky tvrdým vyslovováním hlásky „r“. Tohoto stylu se podle bývalého kytaristy skupiny Thobbeho Englunda Sabaton drží po celou svojí kariéru a mění ho jen výjimečně. Nejzásadnější odklony jsou alba \"Carolus Rex\" (2012), jež znělo více symfonicky, a \"Heroes\" (2014), kde naopak Sabaton použili především čistý heavymetalový zvuk ve stylu Accept. Přestože skupina ve velkém množstvím používá klávesové prvky, od rozpadu v roce 2012 živě vystupuje bez klávesisty pouze jako klasické rockové kvarteto (dvě kytary, baskytara, bicí) se zpěvákem. Ve studiu post klávesisty zastává Brodén, na živých vystoupení je zvuk kláves pouštěn z playbacku.  Ve svých textech, které skládá Brodén a baskytarista Pär Sundström, se v počátcích Sabaton věnovali spíše fantasy tématům, v některých písních zpracovávali témata z fiktivního světa Středozem od spisovatele Johna Tolkiena, podle Brodéna však rychle přišli na to, že je novodobé válečné konflikty zajímají více. V případě Sabatonu ovšem nejde o nějakou oslavu válek či politickou a idealistickou propagandu, nýbrž o podání „historického svědectví“ a vyprávění příběhů. Přesto již kvůli svým textům měli Sabaton několik problémů. Například v Německu provázely komplikace vydání jejich první desky \"Primo Victoria\" (2005), a to především kvůli slovu „“ (česky nacistický) v titulní písni, což bylo označeno za neonacistickou propagandu. To ovšem bylo použito v kontextu, že si spojenecké síly razí cestu skrze nacistické linie a po tomto vysvětlení bylo vydání desky povoleno. Z propagace nacismu byli Sabaton obviněni také některými ruskými politiky. Mimo to se setkali i s rozzuřenými reakcemi ze strany fanoušků, a to hlavně u písně „Counterstrike“ z debutové desky. V té se totiž zpívá „se skórem 307 vládnou Izraelci nebesům“, což vadilo Syřanům, kteří si to vyložili v náboženském kontextu a bylo pro ně nepřijatelné, že by Izraelci vládli na nebesích. Skupina tím ovšem myslela, že Izraelci sestřelili 307 egyptských letadel a získali tím vzdušnou převahu. Podle Brodéna pak po vysvětlení správného významu textu s písní již žádný další problém nebyl. Písně jsou psané v angličtině, výjimku tvoří album \"Carolus Rex\" (2012), které vyšlo také v pro členy skupiny rodné švédštině, a některé bonusové skladby. Sabaton v rámci propagace alb vystupují na dlouhých turné po téměř celé Evropě, Americe a také v některých asijských zemích. Od roku 2010 tato turné pravidelně čítají více než 100 vystoupení ročně. Právě tato dlouhá a náročná koncertní turné byla hlavním důvodem odchodu většiny původních členů v roce 2012. Ti totiž chtěli více času trávit se svými rodinami. Ve skupině tehdy zůstal pouze Brodén a Sundström, kteří pokračovali s novou sestavou. Ani ta ovšem nevydržela dlouho a již za rok ji opustil bubeník Robban Bäck a v roce 2016 Englund. Místo Bäcka byl do skupiny přijat Hannes Van Dahl a Englunda nahradil Tommy Johansson. Během vystoupení Sabaton pódium stylizují do podoby bojiště, kterému od roku 2014 dominuje ručně vyrobený tank se dvěma rotačními kanóny používaný jako bubenická rampa. Kromě klasických vystoupení Sabaton v srpnu pořádají každoročně od roku 2008 svůj vlastní hudební festival Sabaton Open Air, v prosinci zase od roku 2010 každoroční plavbu po Baltském moři nazvanou Sabaton Cruise zahrnující živé vystoupení skupiny. K příležitosti dokončení nahrávání alba \"The Last Stand\" (2016) byla také zahájena výroba speciálního piva Sabaton, které bylo pojmenováno The Last Beer.  Podle Wolfa Hoffmanna, kytaristy skupiny Accept, jsou Sabaton unikátní, „a to především ve způsobu, jakým si kontrolují byznys a kariéru.“ Nenajímají si totiž žádnou externí firmu, ale mají svůj vlastní management. Ten má na starosti hlavně Sundström, pro kterého je podle jeho slov Sabaton „životní partner“, o kterého se stará každý den v roce.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k Česku.", "content": "Sabaton se v Česku těší velké popularitě; pravidelně se jejich alba umísťují na předních příčkách v hitparádě české IFPI, \"The Last Stand\" (2016) bylo oceněno zlatou desku a koncert ve vyprodané pražské Tipsport Areně v březnu 2017 s návštěvností 13 000 lidí byl v té době největším samostatným vystoupením v historii Sabaton. Svůj vliv na tom má i Brodénův původ, jeho matka totiž pochází z Česka a sám Brodén trávil jako malé dítě letní prázdniny v Praze. Proto zvládá trochu hovořit česky, čehož využívá na koncertech v Česku a na Slovensku. Má také český pas, díky kterému se mohl účastnit soutěže Český slavík, kde se v roce 2016 umístil na páté pozici s celkovým ziskem 9 826 bodů.  V některých textech Brodén zpívá také o české historii; v písni „Aces in Exile“ zmiňuje československé piloty během bitvy o Británii, „1648“ pojednává o švédském obléhání Prahy a ve „Far from the Fame“ Sabaton zpívají o československém maršálu Karlu Janouškovi. V roce 2018 zveřejnila skupina videoklip k písni „Kingdom Come“ se záběry z české videohry.", "section_level": 2}, {"title": "Vzory.", "content": "Joakima Brodéna podle jeho vlastních slov jako muzikanta ovlivnily především skupiny W.A.S.P., Helloween, Slayer, Accept a také ABBA. Od Accept se Brodén nechal při skládání inspirovat a převzal od nich sbory. Zároveň mají obě skupiny podle Wolfa Hoffmanna podobné harmonie zpěvu. Pär Sundström má za cíl se Sabatonem „oslovit celý svět stejně jako Iron Maiden“. Velký vliv na Sabaton, převážně na jejich mohutný zvuk a sílu bicích, měl také producent Peter Tägtgren.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv na další skupiny a odraz v kultuře.", "content": "Tematikou války a bojování se od Sabatonu nechala inspirovat skupina Bloodbound na svém albu \"Unholy Cross\" (2011). Na desce \"War of Dragons\" (2017) zase Bloodbound zdůraznili klávesy a podle vlastních slov se tak přiblížili „k hudbě Nightwish, Powerwolf nebo právě Sabatonu“.  Písně „Carolux Rex“ a „Lifetime of War“ z alba \"Carolus Rex\" (2012) nějakou dobu zněly v Královském dramatickém divadle ve Stockholmu ve hře inspirované životem švédského krále Karla XII.. Jelikož se jedná o královské divadlo, musel písně schválit sám král Karel XVI. Gustav. Některé skladby Sabatonu byly také použity jako soundtrack k počítačové hře Hearts of Iron IV.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sabaton je švédská heavymetalová hudební skupina založená v roce 1999 ve městě Falun. Debutové album \"Primo Victoria\" vydala v roce 2005 ve složení, které vydrželo dalších sedm let; Joakim Brodén (zpěv, klávesy), Pär Sundström (basová kytara), Daniel Mullback (bicí souprava), Rikard Sundén a Oskar Montelius (oba kytara). Po debutu dále následovalo osm studiových desek, včetně doposud poslední \"The Great War\" (2019). Od alba \"Coat of Arms\" (2010) se Sabaton pravidelně umísťují na předních příčkách evropských žebříčků prodejnosti. V rámci propagace alb absolvují dlouhá koncertní turné v roli hlavní kapely téměř po celé Evropě, Americe a v některých asijských zemích. Právě tato turné byla hlavním důvodem odchodu většiny členů v roce 2012, ti totiž chtěli trávit více času s rodinami. Zato Brodén a Sundström se chtěli skupině věnovat naplno, proto došlo k rozpadu, po kterém tato dvojice pokračuje s novými členy.", "tgt_summary": "萨巴顿乐团是一支来自瑞典法伦市的力量金属乐团,成立于1999年,从当初的5人乐团,经过十多年的成员转变与专辑发布之后,主唱Joakim Brodén与低音吉他手Pär Sundström一直留在乐团里。", "id": 430562}
{"src_title": "Sibyla", "tgt_title": "西比拉", "src_document": [{"title": "Deset Sibyl podle Varrona.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Perská Sibyla.", "content": "Někdy také Babylonská Sibyla; prý o ní píše Nikanor, který popisoval činy Alexandra Velikého. Později ji vytěsnila hebrejská Sibyla (chaldejská), dcera kněze Béróssose. O perské Sibyle jménem \"Sambethe\" podává zprávu Noe se svou rodinou.", "section_level": 2}, {"title": "Libyjská Sibyla.", "content": "Byla objevena prorockým knězem, který řídil věštírnu zasvěcenou antickému Diovi – Amonovi v oáze Šiva na Západní poušti v Egyptě. Na toto orákulum se obrátil pro radu i sám Alexandr Veliký po dobytí Egypta. Její matka najáda se jmenovala Lamia, což znamená \"zaslíbená\" nebo \"zasvěcená\" (pochází ze slova \"devourer\"). Euripides se o nich zmiňuje v tragédii \"Lamia\".", "section_level": 2}, {"title": "Delfská Sibyla.", "content": "Neboli Pýthia nebo Herofila. Zmiňuje se o ní Chrýsippos ze Soloi; dříve se všechny hlavní věštkyně delfské veštírny označovaly jako „Sibyla“ nebo \"Pýthia\"", "section_level": 2}, {"title": "Cimmerijská Sibyla.", "content": "Zmiňuje se o ní Naevius a Piso; možná je podobná kumánské Sibyle", "section_level": 2}, {"title": "Erythrejská Sibyla.", "content": "Pochází pravděpodobně z maloazijských Erythrejí. Je to nejznámější hellénská Sibyla. Předpověděla porážku Trójanů, píše o ní Apollodóros a Herakleitos z Efezu; možná je identická s hebrejskou Sibylou (chaldejskou), dcera kněze Béróssose. Možná se později přestěhovala na Kým (Kúm) v Itálii. Je považována za autorku \"\"Sibyliných věšteb\"\".", "section_level": 2}, {"title": "Samoská Sibyla.", "content": "Pochází z řeckého ostrova Samos. Píše o ní Eratosthenes pod jménem Phemonoe nebo Phyto.", "section_level": 2}, {"title": "Kumská Sibyla.", "content": "Pochází z Kýmu, dřívějšího Kumu v Itálii. Je zvaná Amalthea anebo Herofila; známá tím, že prodala římskému královi Tarquiniovi Superbovi tzv. Sibylské knihy obsahující věštby erythrejské Sibyly.", "section_level": 2}, {"title": "Hellespontská Sibyla.", "content": "Zvaná Trójská Sibyla nebo Sibyla z Marpessosu. Působila v Alexandrii ve městě Dardania (Anatolia), 40 km západně od Solúnu. Je to nejstarší starořecká Sibyla a podle legendy ji věšteckými schopnostmi obdařil sám Apollón. Hellespontská Sibyla se podle Heraklida z Pontu narodila ve vesnici Marpessus nedaleko malého města Gergitha, během života Solóna a Cyra Velkého. Marpessus ležel na okraji Troadu (Biga Yarımadası, severozápadní část Anatolie, Turecko).", "section_level": 2}, {"title": "Frýgická Sibyla.", "content": "Pochází z Ancyry (dnes Ankara)", "section_level": 2}, {"title": "Tiburská Sibyla.", "content": "Zvaná Albunea, pochází z dnešní Tivoli; ve středověku se stala nejznámější Sibylou, neboť její věštby souvisí také s křesťanstvím  Lochotínská Sibyla  Ve 20. století došlo ke zrození nového proroka, takzvané Lochotínské Sibyly. Zmínky o této nové Sibyle se začaly objevovat v Plzeňském kraji v tehdejším Rakousku-Uhersku, již na počátku 20. století, a to hlavně na předměstí Plzně. Místní legendy hovořily o ženě, která dokáže předpovědět budoucnost. Zmínky o ní jsou rovněž v kronice města Plzně z roku 1910. Místní obyvatelé jí přezdívali Bebu. Zmínky o ní končí s vypuknutím první světové války a tak ani nemůžeme s jistotou určit, zdali šlo o skutečnou osobu či nikoli.", "section_level": 2}, {"title": "Sibyla v umění.", "content": "Michelangelo v Sixtinské kapli r. 1508 – 1512 namaloval na stropní fresce vedle sedmi proroků také pět Sibyl.  Joseph Beuys, \"Sybilla\", 1957; Bronz; 55 × 185 × 60 cm (\"Block Beuys\", Hessisches Landesmuseum Darmstadt) Raffael Santi, freska se Sibylami v kostele Sv. Marie na della Pace v Římě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sibyla (lat. Sibulla; \"-ae, fem.; \"řecky \"Σίβυλλα\"), byla podle starověkých Římanů veštkyně, případně jméno určitých významných věštkyň. Slovo nejdříve znamenalo veštkyni nebo starou ženu, pochází z latinského slova \"sibulla\", což znamená prorok. Věštkyně tohoto jména jsou mnohem slavnější než muži – věštci nazývaní Bakové.", "tgt_summary": "西比拉,意为“女先知”,指古希腊的神谕者。据传说,最早的女先知在各圣地进行预言。这些预言受到神祇的神圣启示的影响;最初是在德尔菲和佩西诺斯,神祇通常是些地神。到了古典晚期,各类作家证实了女先知在希腊、意大利、黎凡特和小亚细亚地区的存在。", "id": 1588174}
{"src_title": "Komparz", "tgt_title": "臨時演員", "src_document": [{"title": "Role komparzistů.", "content": "Hrají typicky „v pozadí“ za hlavními postavami – náhodně sdružených lidí (prostých občanů), mohou zde vytvářet i shluky osob pocházejících z nějaké specifické společenské podskupiny (např. vojáky, davy studentů při nějaké demonstraci apod.).", "section_level": 1}, {"title": "Dovednosti komparzistů.", "content": "Komparzisté mohou být řazeni mezi herce, na rozdíl od herců v hlavních nebo epizodních rolí však nemusejí mít hereckou průpravu nebo předchozí herecké zkušenosti a jen výjimečně může být některý komparzista na místě vybrán, aby individuálně řekl jednu, dvě věty, popřípadě byl zabrán v detailu. Stejně tak se od nich nemohou vyžadovat riskantní kousky, které jsou svěřeny kaskadérům. Pokud scénář počítá s postavou, která řekne jednu nebo pár vět a dál se ve filmu individuálně neobjeví, může být vybrána komparzní agenturou (jako tzv. \"featured extra\" nebo „epizodní“ komparzista).", "section_level": 1}, {"title": "Alternativy velkého komparzu.", "content": "Filmové scény natáčené s velkým počtem komparzistů bývají organizačně i finančně velice nákladná záležitost, v současné době se od jejich masového užívání často upouští zejména z ekonomických důvodů. Dav herců v pozadí lze dnes mnohem levněji a podstatně jednodušeji vytvořit pomocí počítačové animace obrazu, popřípadě lze najmout jen zlomek z celkového počtu komparzistů a ty pak (např. s pomocí greenscreenu) namnožit postupným seskládáním záběrů, v nichž postupně vyplňují požadovaný prostor.", "section_level": 1}, {"title": "Agentury.", "content": "Obsazením komparzu do natáčení se zabývají buď specializované komparzní agentury nebo castingové či herecké agentury s komparzní sekcí. Tuto agendu mohou vést i přímo filmová studia či produkční firmy, častější je ale to, že se obrátí na specializovanou společnost, jež produkci (filmu, televizního pořadu, reklamy atp.) komparz dodá k potvrzení. Obsazení komparzu je většinou bez castingu (osobní schůzky každého komparzisty, ve které by vybraným členům štábu se přišel ukázat a zodpověděl případné dotazy), ale mohou být výjimky. Konečný výběr komparzistů může být nechán na komparzní agentuře nebo si režisér může vyžádat schválení či řídit samotný výběr.  Komparzní agentury si budují svůj komparzní rejstřík – databázi komparzistů spolupracující s danou agenturou.  V USA je výrazná část komparzistů a herců v odborech – ty jsou pod názvem \"Screen Actors Guild\" (SAG). Velký podíl tohoto byznysu tam drží firma Central Casting, s pobočkami New York City, Los Angeles, Georgii a Louisianě.  V prostředí České republiky funguje několik desítek agentur zabývajících se komparzem, drtivá většina z nich operuje v Praze a jen několik málo z nich získává ty nejlepší lukrativní zakázky (např. ve formě dobře financovaných zahraničních filmů). Poté, co v dubnu 2018 v ČR vstoupilo v platnost obecné nařízení o ochraně osobních údajů, si komparzní agentury musely znovu vyžádat souhlas se zpracováváním osobních údajů komparzistů ve svých databázích.", "section_level": 1}, {"title": "Smlouvy.", "content": "Komparzisté na začátku spolupráce podepisují a uzavírají nějakou formu smlouvy vůči komparzní agentuře, popř. i produkční firmě daného díla. Smlouva je specifická pro každé audiovizuální dílo, většinou ale obsahuje práva a povinnosti obou stran – agentura má povinnost vyplatit komparzistovi peněžní odměnu, komparzista je za to povinen plně spolupracovat se štábem, plnit pokyny pověřených osob, dostavovat se včas na natáčení, nebýt „pod vlivem“, často se zavazuje i být k dispozici pro potřeby natáčení vlivem změny natáčecího plánu, ale i např. být k dispozici v určitém časovém rozsahu po dobu natáčení, nebrat jiné komparzy, které by znemožnily natáčení na tomto projektu, nezměnit výrazně svůj vzhled (např. ostříháním vlasů) apod., nevynášet informace z natáčení či pořizovat fotografie na setu. Ve smlouvě pak explicitně souhlasí s využitím natočeného materiálu jeho osoby pro potřeby prezentace výsledného díla nebo jeho propagace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Komparz je soubor účinkujících (individuálně nazývaných komparzista nebo komparzistka) užívaný obvykle v prostředí televize, filmu, reklam a videa (v prostředí divadla se používá z němčiny převzatý termín \"statisté\"; v angličtině \"extras\" nebo \"background actors\"). V příslušném dramatickém či audiovizuálním díle hraje komparz roli okolních, anonymních nebo pro děj nepříliš důležitých postav.", "tgt_summary": "临时演员,或称「群众演员」,香港俗称「茄哩啡」、「临记」或「路人甲」,是指饰演闲角如贩夫走卒、餐厅内食客和路人等等演员。由于他们的性质与传统戏曲中的跑龙套类似,所以有时也会称为「跑龙套」。在电影、舞台或电视节目中,通常会以短期合约制聘用这些演员,称为「临时演员」,香港俗称「临记」,临时记录演员。", "id": 984996}
{"src_title": "Lipan podhorní", "tgt_title": "茴魚", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tělo lipana je protáhlé, z boků lehce zploštělé. Typickým znakem je velká barevná praporovitá hřbetní ploutev, která je vzhledem k břišním ploutvím posunuta k hlavě. Mezi hřbetní a ocasní ploutví se nachází tuková ploutvička. Hlava je vzhledem k tělu poměrně malá, zakončená lehce zašpičatělými malými ústy spodního postavení. Zbarvení je stříbřité, hřbet poněkud tmavší. Šupiny jsou malé, v úplné postranní čáře je 74–96 šupin.  Lipan dosahuje délky mezi 40 až 50 cm, výjimečně i více než 60 cm. Průměrná hmotnost ryb se pohybuje okolo 0,3–0,4 kg. Největší zaznamenaný úlovek měl 72 cm a hmotnost 6,5 kg. Lipan se dožívá 6 až 7 let.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Lipan obývá proudící chladné podhorské toky bohaté na kyslík lipanového a pstruhového pásma. Vzácněji se objevuje také v chladných jezerech severní Evropy. Vyskytuje se v horských oblastech Evropy od Skandinávie až po Alp, včetně Britských ostrovů a části Ruska.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "V dospělosti tvoří potravu lipanů převážně larvy hmyzu, například larvy chrostíků, jepic, pošvatek a v neposlední řadě i larvy vážek. Lipani se též živí měkkýši jako je kamomil říční. Velmi vzácně uloví nějakou rybu, ale převážně se jedná o potěr, který je pro lipana snadnou kořistí. Nemalé procento potravy tvoří také hmyz spadlý na hladinu, případně líhnoucí se hmyz. Většinou však lipani hmyz sbírají jen v ranních a večerních hodinách. Výjimkou je podzim, kdy lipani potřebují nabrat živiny na celou zimu, a proto jsou aktivní po celý den.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Lipani pohlavně dospívají mezi druhým a třetím rokem života. Tření probíhá od května do června. Samice klade asi 3 mm velké jikry do jamek vytlučených do štěrkového dna. Počet jiker se pohybuje mezi 3000 a 6000 na jednu samici. K líhnutí potěru dochází přibližně dva týdny po výtěru v závislosti na teplotě vody.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Spolu pstruhem obecným, duhovým a sivenem americkým je rybářsky nejvýznamnější rybu lipanového a pstruhového pásma. Mezi labužníky je oblíben pro kvalitu svého masa. Jeho maso má tuhou konzistenci, bílou až narůžovělou barvu, slabý specifický pach po tymiánu. Nemá žádné svalové kůstky. Po roce 2000 se výskyt lipana podhorního kriticky snižuje, proto je etické ulovené ryby vrátit vodě.", "section_level": 1}, {"title": "Lov.", "content": "Doba lovu.  Podle rybářského řádu začíná sezona lovu lipana 16. června a končí 30. listopadu. Denní doba lovu je různá a je rovněž stanovena rybářským řádem. Hlavní okolnosti ovlivňující chování lipana a tedy jeho „braní“ jsou klimatické podmínky, roční období, denní doba, stádia měsíce, meteorologická situace a člověk – svou činností a rybářským tlakem. To vše ovlivňuje druh a množství organizmů ve vodě a okolí, vytvářejících potravní nabídku pro lipana, podle které se lipan také většinou chová. Během letních měsíců je nejlépe lovit navečer, přes den pak za mírného deště, když ještě není voda kalná. Pravá lipanová sezóna je od září, kdy je většinou možno úspěšně lovit po celý den. V každou denní a roční dobu je příznivé ustálené, bezvětrné počasí. Sebrání na hladině plovoucí suché mušky lipanem nesporně patří k nejkrásnějším zážitkům z rybolovu.  Lovební náčiní.  Na mimopstruhových revírech se používá lehký dlouhý prut, vlasec o tloušťce 0,10 až 0,20, háčky jemné (krystal), velikosti 14 až 18, jemně vyvážený splávek, jemná zátěž podle sílu proudu.  Na pstruhových revírech se používá jemný muškařský prut v hmotnostních kategoriích muškařských šňůr od #2 do #4 podle způsobu lovu jako nymfování, lov mokrou nebo suchou muškou apod. Sestavení udice mohou upravovat „Bližší podmínky výkonu rybářského práva“. Lovební způsoby.  Na mimopstruhových se loví na plavanou,na položenou - feeder nebo muškařením. Na plavanou hloubka má být seřízena tak, aby nástraha plavala těsně nade dnem, nebo se po dně ploužila. Na položenou bez splávku, prut se drží v ruce, vlasec mezi prsty, zásek následuje podle citu.  Na pstruhových revírech je povolen výhradně jen lov na umělou mušku, nebo přívlači. Nástrahy.  Na mimopstruhových revírech jsou nástrahou vařené kroupy, těstoviny, rýže, sýr, larvy vodního hmyzu a živý hmyz, hnojní žížala, mouční a kostní červi a podobné nástrahy jako pro lov podouství,ostroretek, cejnů a plotic.  Na pstruhových revírech jsou podle způsobu lovu nástrahou umělé mušky nymfa, mokrá muška a suchá muška. Počet umělých mušek může být podle způsobu lovu až tři, vázané na jednoháčcích o velikosti 16 až 20, „Bližší podmínky výkonu rybářského práva“ většinou stanovují použití háčků bez protihrotu nebo se zamáčknutým protihrotem.", "section_level": 1}, {"title": "Lovné míry.", "content": "Stanovená lovná míra: 30 cm, na některých revírech i 40 cm.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lipan podhorní (\"Thymallus thymallus\") je ryba obývající tzv. lipanové pásmo, jedná se o poměrně rychle tekoucí potoky a říčky s mnoha tůňkami a tůněmi. Lipan podhorní je známý svou hřbetní ploutví a podobně jako losos a pstruh také tím, že umí vyskočit do výšky pro hmyz, avšak obvykle hmyz sbírá jen z hladiny. Většinou platí pravidlo čím menší kolečko na hladině, tím větší lipan.", "tgt_summary": "茴鱼,为辐鳍鱼纲鲑形目鲑科的其中一种,为温带淡水鱼,分布于欧洲俄罗斯乌拉山至英国淡水、半咸水流域,体长可达60公分,栖息在水质清澈、溶氧量高的溪流底中层水域,成群活动,以昆虫、甲壳类极软体动物为食,生活习性不明,可做为食用鱼、养殖鱼及观赏鱼。", "id": 1378727}
{"src_title": "Filip Belgický", "tgt_title": "菲利普 (比利时国王)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jako syn králova bratra, bývalého krále Alberta II., byl vychováván jako následník trůnu, aby jednoho dne nastoupil na trůn po svém strýci Baudouinovi, avšak když ten předčasně zemřel, nebyl Filip považován za zralého a na trůn nastoupil jeho otec jako Albert II.  Vysokou školu začal studovat na jezuitské koleji Saint-Michel v Bruselu a pokračoval na benediktinské univerzitě v Lophem, kde se vyučuje vlámsky. Ze zahraničních univerzit Oxfordu a Stanfordu si odnesl titul magistr politických věd. V roce 1989 absolvoval řadu speciálních zkoušek na Královské vysoké škole národní obrany. Od této doby se objevoval po boku krále jako jeho následník.  Král je spíše introvertní a hluboce věřící člověk, poznamenaný manželskou krizí, kterou prošli jeho rodiče, a proto měl problém navázat vztah s vhodnou dívkou a oženit se. Na trůně by někteří Belgičané raději viděli jeho mladší sestru, princeznu Astrid, provdanou za rakouského arcivévodu Lorenze d'Este.", "section_level": 1}, {"title": "Oficiální povinnosti.", "content": "Král Filip po ukončení svých studií převzal od svého otce mnohé oficiální povinnosti. Vedl například zahraničí misi skupiny belgických podnikatelů. Je členem Club of Rome. V roce 2012 se účastnil bilderberské konference, neformálního soukromého setkání světově nejvlivnějších osob. Mezi jeho zájmy patří literatura, hospodářské záležitosti a sport.  V roce 1995 byl Filipovi propůjčen velkokříž rytířského Řádu Božího Hrobu v Jeruzalémě. V roce 1998 jej přijal rovněž Maltézský řád jako čestného a oddaného rytíře.  3. července 2013 oznámil jeho otec Albert II. svou abdikaci k 21. červenci 2013, na den belgického dne nezávislosti. Poté co Albert II. podepsal abdikační listinu, složil přísahu na belgickou ústavu.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Výběr manželky byl choulostivý, belgický kontext si žádá, aby se princ nespojil s žádnou z dívek ze soupeřících stran. V září 1999 bylo oznámeno jeho zasnoubení s dívkou z belgické aristokracie, Mathilde d'Udekem d'Acoz, terapeutkou řečových vad a psycholožkou, jejíž rodina, původně vlámská, žije ve Valonsku. Její otec Patrick vykonává krajské funkce jak ve Valonsku, tak Vlámsku. Matkou Mathilde je polská komtesa Anna Komorowská.Sňatek uzavřený francouzsky, vlámsky a německy se uskutečnil 4. prosince 1999 v Katedrále sv. Michala a Guduly a uspokojil obě soupeřící komunity.  Ze svazku Philippa a Mathildy se narodily čtyři děti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Filip (* 15. dubna 1960 na zámku Belvedère u Lakenu) je belgický král vládnoucí od 21. července 2013. Filip je syn Alberta II. ze Sasko-Kobursko-Gothajské dynastie a jeho ženy Paoly Ruffo di Calabria.", "tgt_summary": "菲利普(全名菲利普·利奥波德·路易·马里,,,1960年-4月15日)是现任比利时国王。他是比利时国王阿尔贝二世同保拉王后所生的长子。1999年12月4日,他与一名波兰贵族结婚,并育有四名子女。其妻子玛蒂尔德王后是第一位在比利时出生的比利时王后。2013年7月3日,阿尔贝二世宣布将于2013年7月21日(当年的比利时国庆日)退位,禅位予其长子时年53岁的菲利普。菲利普于2013年7月21日(当年的比利时国庆日)即位,是自1830年比利时独立以来第七位国王。", "id": 826858}
{"src_title": "Hvězdokupa Jesličky", "tgt_title": "鬼宿星團", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Jesličky jsou jedním z nejsnadněji pozorovatelných objektů. Na dostatečně tmavé obloze jsou viditelné i pouhým okem. Pro jejich vyhledání se často používají Regulus a Pollux, dvě jasné hvězdy, mezi nimiž Jesličky leží. Na severní polokouli jsou vidět na večerní obloze od konce prosince do konce června a vychází tam vysoko na oblohu. Naopak na jižní polokouli jsou méně nápadné, ale i tam jsou snadno vyhledatelné a pozorovatelné.  Při pohledu pouhým okem Jesličky vypadají jako světlá skvrna mlhavého nebo zrnitého vzhledu. Při dokonale průzračné a tmavé obloze je za příhodných podmínek občas možné rozeznat v nich dvě až tři slabé hvězdičky, ale pozadí stále zůstává mlhavé a neurčité. Ovšem již obyčejný triedr dokáže hvězdokupu zcela rozložit a je možné se tak přesvědčit, že mezi jejími hvězdami nejsou stopy žádné skutečné mlhoviny. Triedr 10x50 rozliší několik desítek žlutavě bílých hvězd až do deváté magnitudy rozesetých v oblasti o průměru větším než jeden stupeň. S dalekohledem o průměru 150 mm je při nízkém zvětšení možné prohlížet najednou celou hvězdokupu, ale při větším zvětšení se již kvůli své rozlehlosti nevejde celá do zorného pole.  Celková magnituda Jesliček je 3,1 a do sedmé magnitudy čítá třináct hvězd. Mezi těmito hvězdami vyniká ε Cancri s magnitudou 6,3. Do 10. magnitudy obsahuje asi 80 hvězd a do 17. magnitudy asi 350 hvězd.", "section_level": 1}, {"title": "Zákryty.", "content": "Díky tomu, že jsou Jesličky vzdálené pouze 1,5° od ekliptiky, bývají často přecházeny a zakrývány některými tělesy sluneční soustavy. Často se stává, že přes tuto hvězdokupu přechází Měsíc a téměř celou ji zakrývá. Tuto podívanou sledují nejčastěji amatérští astronomové, také ti, kteří, kteří jsou vybaveni pouze malými pozorovacími přístroji, jako je obyčejný triedr nebo malý dalekohled. Větší dalekohledy, jak bylo napsáno výše, často kvůli velkému zvětšení nepojmou tuto rozsáhlou hvězdokupu do svého zorného pole celou. Ve skutečnosti je možné tuto událost pozorovat i pouhýma očima, ale pomocí dalekohledu je možné plně rozeznat a přesně pozorovat, jak Měsíc zakrývá jednotlivé členy této hvězdokupy. Tyto zákryty využívají i profesionální astronomové k výzkumu dvojhvězd v této hvězdokupě.  Často také nastává zdánlivé přiblížení planet k této hvězdokupě a občas planety přechází i přímo uprostřed ní. Nejčastěji tak činí planety blízké Zemi (Merkur, Venuše a Mars). Díky těmto pravidelným setkáním, která nastávají průměrně jednou za 2 až 3 roky, je možné na obloze pozorovat jedinečné obrazce, případně výrazně odlišné odstíny barev. Jedno z takových pohledných setkání nastalo 15. června 2006, když byly v konjunkci s Jesličkami planety Mars a Saturn. Tehdy se Saturn nacházel téměř přesně na ekliptice, zatímco Mars procházel přímo uprostřed hvězdokupy, prošel 45 úhlových minut od hvězdy 38 Cancri a pak pokračoval průchodem mezi hvězdami HD 73710 a HD 73785.", "section_level": 2}, {"title": "Precesní pohyb souřadnic.", "content": "Kvůli jevu známému jako precese zemské osy se souřadnice hvězd a souhvězdí v průběhu precesního cyklu (platónského roku) výrazně mění v závislosti na jejich úhlové vzdálenosti od severního a jižního pólu ekliptiky.  Díky tomu, že Jesličky leží pouze 1,5° severně od ekliptiky, je jejich deklinace, a tedy i výška nad obzorem, v některých ročních obdobích shodná s deklinací Slunce, která se v průběhu roku mění. Na začátku 3. tisíciletí je tímto obdobím polovina května a konec července. V 7. století př. n. l. měly Jesličky rektascenzi 6h a nacházely se tak v nejsevernějším bodě, kterého mohou na pozemské obloze dosáhnout. Jejich deklinace tehdy byla 25°, což je velmi blízko deklinaci Slunce 23,5° při severním letním slunovratu, který nastává kolem 21. června.  V následujících tisíciletích Jesličky zaujímají polohu stále více posunutou směrem k jihu. Když v 7. století př. n. l. procházelo Slunce 1,5° od Jesliček kolem 21. června, v první polovině 21. století tento průchod nastává mezi 29. a 30. červencem a na začátku 7. tisíciletí se bude shodovat s podzimní rovnodenností.  Kolem roku 12250 budou mít Jesličky rektascenzi 18h a dosáhnou tak svého nejjižnějšího bodu. Stále však budou ležet 1,5° severně od ekliptiky a jejich deklinace tak bude -22°, což je podobné deklinaci Slunce při severním zimním slunovratu, který připadá na 21. nebo 22. prosinec. Tehdy bude tato hvězdokupa nejlépe viditelná na jižní polokouli, kde také bude vycházet nejvýše nad obzor.", "section_level": 2}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Tato hvězdokupa je známa odpradávna, protože je jako mlhavý objekt snadno viditelná pouhým okem. Zmiňoval se o ní již kolem r. 260 př. n. l. starořecký básník Aratos ve své knize \"Fainomena\". Podnětem k sepsání tohoto díla byla pravděpodobně tvorba Eudoxa z Knidu. Aratos tento objekt popsal jako „malý oblak“ a napsal, že když jsou na čisté obloze vidět dvě hvězdy, ležící na obou stranách hvězdokupy, ale nikoli hvězdokupa samotná, je to známka přicházejícího deště. Klaudios Ptolemaios ji popsal jako „\"mlhavou hmotu na prsou Raka\"“.  Řekové a Římané si tuto hvězdokupu představovali jako jesle (což je přesný význam latinského slova „præsepe“), ze kterých se krmí dva oslíci, představovaní hvězdami Asellus Borealis (γ Cancri, Severní oslík) a Asellus Australis (δ Cancri, Jižní oslík). Na těchto oslech jeli Dionýsos a Silénos při svém tažení proti Titánům.  Optickým přístrojem tuto hvězdokupu poprvé pozoroval Galileo Galilei v roce 1609 a byl tak schopen ji rozložit na asi 40 hvězd. 4. března 1769 určil Charles Messier její přesné souřadnice a přidal ji do svého slavného katalogu pod číslem 44. Zařazení této hvězdokupy, a stejně tak Plejád (M45) a Mlhoviny v Orionu (M42), do Messierova katalogu zůstává záhadou, protože ostatní objekty v katalogu jsou mnohem méně jasné. Messier totiž svůj katalog zamýšlel jako seznam objektů, které by se daly splést s kometami, což tyto jasné objekty nesplňují. Možným vysvětlením by mohlo být, že chtěl před vydáním svého katalogu navýšit počet jeho objektů, aby překonal 42 objektů v jiném katalogu, který v roce 1755 vydal Nicolas-Louis de Lacaille.  Tuto hvězdokupu a její nejjasnější hvězdy včetně ε Cancri v roce 1831 podrobně popsal astronom a admirál Smyth a připsal i návod k jejímu nalezení. Ve stejném roce hvězdokupu pozoroval i John Herschel, který si ji nejprve zapsal pod označením „h 517“ a v roce 1864 ji zapsal do svého katalogu General Catalogue of Nebulae and Clusters pod označením „GC 1681“ a s názvem \"Praesepe Cancri\". John Dreyer ji nakonec zapsal do svého slavného katalogu New General Catalogue pod označením „NGC 2632“.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "Hvězdokupa Jesličky souhrnně obsahuje přinejmenším tisícovku gravitačně vázaných hvězd, které mají dohromady hmotnost 500 až 600 hmotností Slunce. Výzkum z roku 2007 potvrdil 1 010 členů hvězdokupy, z nichž 68 % tvoří červení trpaslíci spektrální třídy M, 30 % celkového počtu jsou hvězdy podobné Slunci, které mají třídu F, G a K a zbylá 2 % připadají na jasné hvězdy třídy A. Dále hvězdokupa obsahuje čtyři červené obry třídy K0III a jednoho žlutého obra třídy G0III.  Nejjasnějším členem Jesliček je hvězda ε Cancri, což je bílá hvězda spektrální třídy A5V s magnitudou 6,29, ležící v jihozápadním cípu čtyřúhelníku, který uprostřed hvězdokupy tvoří čtveřice hvězd šesté magnitudy (ε Cancri, EP Cancri, 42 Cancri a HD 73710). Do 7. magnitudy obsahuje hvězdokupa 13 členů, do 8. magnitudy 22 členů, při omezení desátou magnitudou je to kolem 80 hvězd a do 17. magnitudy bylo napočítáno asi 350 jejích členů.  Poloměr střední části hvězdokupy se odhaduje na 3,5 parseků (11,4 světelných let) a její gravitační vliv sahá do vzdálenosti 12 parseků (39 světelných let). V jejích okrajových oblastech je však obtížné rozlišit, které hvězdy jsou k ní opravdu gravitačně vázané. Polovina hmoty hvězdokupy je soustředěna v oblasti o poloměru 3,9 parseků. Jako různé mnohé další otevřené hvězdokupy, vykazují i Jesličky známky hmotového rozdělení, což je stav, kdy se jasné a hmotné hvězdy hromadí ve střední části hvězdokupy, zatímco menší a méně jasné hvězdokupy převládají v jejích okrajových oblastech, takzvaném halu.  V Jesličkách je přítomno velké množství proměnných hvězd. Byla jich napočítána přibližně stovka a mnoho z nich je typu Delta Scuti, což jsou hvězdy spektrální třídy A, které opouští ustálené období hvězd hlavní posloupnosti a vstupují do stavu hvězdných obrů. Mezi těmito hvězdami vyniká BU Cancri (HD 73756), která je spektrální třídy A7V a neradiálně pulzuje (některé části povrchu hvězdy se smršťují a ve stejném okamžiku se jiné části povrchu rozpínají) na pěti hlavních kmitočtech v rozsahu 16,69 až 19,87 pulzů za den. Další proměnnou hvězdou je TX Cancri, která patří mezi zákrytové proměnné dvojhvězdy. Její perioda je necelých 0,38 dne a její magnituda kolísá v rozsahu 10,0 až 10,4.  Jesličky jsou jednou z mála hvězdokup ve vzdálenosti do několika stovek parseků, které obsahují významné množství bílých trpaslíků. První z nich byli v Jesličkách objeveni v průběhu 60. let 20. století a do roku 2006 jich bylo známo 11. Tito trpaslíci byli původně nejhmotnějšími členy hvězdokupy spektrální třídy B, kteří se vyvinuli do poslední fáze života hvězdy. Přesný spektroskopický rozbor těchto hvězd ukázal, že některé z těchto hvězd mají zajímavé vlastnosti. Předně je třeba zmínit hvězdu WD0836+197, která mohla vzniknout zhroucením modrého opozdilce, což je hvězda, která vzniká sloučením dvou původně nezávislých hvězd. Dalším zvláštním členem je hvězda WD0837+185, což je dvojhvězdná soustava navzájem se obíhajícími zhroucenými hvězdami. Na rozdíl od bílých trpaslíků se zdá, že hnědí trpaslíci jsou v Jesličkách velmi vzácní, pravděpodobně proto, že byli z vnějšího hala hvězdokupy vyhnáni slapovými silami.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdálenost.", "content": "Díky své blízkosti k Zemi a velké galaktické šířce o hodnotě 32,5° mohou být Jesličky pozorovány a studovány bez potíží, které jsou u jiných hvězdokup způsobeny zakrývajícími zvláště hustými pásy mezihvězdného prachu, což s sebou přináší nutnost přepočtu naměřených hodnot.  Nejranější odhady vzdálenosti Jesliček byly založeny na měření paralaxy jejích hvězd. Měřením fyzických vlastností hvězdokupy se zabýval výzkum z roku 1927 a naměřením paralaxy o hodnotě 0,0073′′ byla určena vzdálenost 137 parseků (450 světelných let). Následné odhady byly založeny na zjišťování fotometrických vlastností hvězdokupy, pomocí kterých je možné získat poměrně přesný odhad její vzdálenosti. Se zvyšováním přesnosti různých způsobů měření paralaxy bylo možné získávat stále přesnější hodnotu její paralaxy. Spojením obou metod v roce 1994 byla vzdálenost Jesliček odhadnuta na 192 parseků (626 světelných let).  Po vypuštění družice Hipparcos se značně zvýšila přesnost měření paralaxy i počet změřených hvězd. Nejprve bylo o jednotlivých členech Jesliček získáno poměrně málo dat, protože hvězdokupa leží blízko ekliptiky. Postupem času ovšem satelit upřesňoval naměřené hodnoty potvrzených členů hvězdokupy a podle toho byl upřesňován i odhad jejich vzdálenosti. Za nejpřesnější odhad, získaný spojením dat ze satelitu Hipparcos a fotometrických dat z H–R diagramu hvězdokupy, byla v roce 2009 považována vzdálenost 182 parseků (593 světelných let).  Data ze sondy Gaia přinesla další upřesnění vzdálenosti hvězdokupy pomocí ještě přesnějšího měření paralaxy. Měřením devíti set členů hvězdokupy byla její hodnota určena jako 0,005371′′ a tomu odpovídající vzdálenost 186 parseků (607 světelných let).", "section_level": 1}, {"title": "Rentgenové pozorování a srovnání s Hyádami.", "content": "Z hlediska fyzických vlastností bývají Jesličky často srovnávány s Hyádami. Toto srovnávání spočívá v jejich společném místě vzniku a následně také srovnatelném stáří. Rentgenový průzkum Jesliček a Hyád družicí ROSAT ovšem ukázal značnou rozdílnost mezi vlastnostmi rentgenového záření červených trpaslíků obou hvězdokup, což by mohlo vyvrátit předpoklad společného stáří obou objektů. Kromě toho úroveň koronárního záření hvězd podobných Slunci ukázala, že by měly mít Jesličky větší stáří než Hyády, přestože podle H–R diagramu mají mít obě hvězdokupy stejné stáří. Tato rozdílnost by mohla být vysvětlena tím, že málo hmotné hvězdy v Jesličkách kvůli jejich nižší metalicitě vyzařují méně rentgenového záření nebo rozdílnou rychlostí otáčení těchto hvězd.  Následný průzkum, který měl objasnit tuto záhadu a především zjistit, zda při zpracování dat z družice ROSAT nebyly přítomny i nějaké hvězdy, které do Jesliček ve skutečnosti nepatří, se zaměřil na radiální rychlost hvězd spektrálních tříd F, G a K a červených trpaslíků třídy M. Tento průzkum ověřil, že zpracovaná data neobsahovala významné množství hvězd, které by nebyly součástí hvězdokupy, takže důvod rozdílnosti musí být hledán jinde. Dále bylo u vybraných hvězd měřením záření Hα ověřeno, že se Hα záření jejich chromosféry neliší od hvězd v Hyádách.  V roce 2003 zkoumala hvězdokupu rentgenová družice XMM-Newton a změřila 200 zdrojů rentgenového záření, z nichž 48 bylo skutečnými členy hvězdokupy. Ve zkoumané oblasti oblohy takto bylo v rentgenové oblasti prozkoumáno 100 % hvězd podobných Slunci (spektrální typ F a G), 91 % hvězd typu K a 73 % trpaslíků třídy M. Tento výzkum zdánlivě odporuje výsledkům získaným dříve družicí ROSAT, která například u hvězd třídy K a M zjistila rentgenové vyzařování pouze ve 30 % případů, ale je nutno podotknout, že družice XMM-Newton zkoumala hvězdy v menší oblasti. Při porovnání výsledků družice XMM-Newton se srovnatelně velkou oblastí družice ROSAT se rozdílnost rentgenového vyzařování hvězd znatelně snižuje. Tato rozdílnost by tak mohla být z velké části způsobena slabšími členy Jesliček, kteří rentgenové záření nevydávají a leželi vně oblasti zkoumané družicí XMM-Newton.  Tým vědců kolem Karen Hollandové vyslovil domněnku, zda Jesličky nevznikly sloučením dvou různých otevřených hvězdokup: poukázali na to, že nejjasnější rentgenové zdroje patří téměř výlučně do střední části hvězdokupy. Naznačili také, že rozdílné stáří hvězd vynikne zejména při porovnání hvězd ve střední části hvězdokupy s hvězdami v podskupině, která je od hlavní části vzdálená přibližně 3 parseky. Pozorování z družice XMM-Newton tak ve skutečnosti mohlo pokrývat pouze malou část hlavní části hvězdokupy a pravděpodobně tak zahrnovalo pouze jasnější (a tedy i mladší) členy hvězdokupy.  Výzkum z roku 2003 s družicí XMM-Newton neobjevil žádnou nesrovnalost ve vlastním pohybu hvězdokupy, a to ani současnou, ani v jejím historickém vývoji, jak by se dalo očekávat, pokud by hvězdokupa byla výsledkem sloučení dvou původně nezávislých hvězdokup.  Další rozdíl mezi Jesličkami a Hyádami se týká hmotové funkce červených trpaslíků o hmotnostech 0,6–0,05 formula_1. Tato funkce popisuje, jak častý je ve hvězdokupě výskyt hvězd o různých hmotnostech. Vrchol funkce výskytu těchto hvězd se u Jesliček nachází kolem 0,1 formula_1, zatímco u Hyád je tento vrchol kolem 0,35 formula_1. Za předpokladu stejného stáří obou hvězdokup by tato nesrovnalost mohla být vysvětlena rozdílným průběhem jejich funkce počáteční hmotnosti, nebo ještě lépe tím, že některá z těchto hvězdokup mohla být při svém vývoji ovlivněna galaktickým okolím. Pozorovaná nesrovnalost mohla být způsobena tím, že každou hvězdokupu ovlivnil jinou měrou rozklad slapovými silami, což je jev, který se týká převážně starších hvězdokup.  Další znamení, které svědčí o rozdílnosti těchto hvězdokup, přinesl rozbor rychlosti otáčení jejich hvězd. Při předpokládaném stáří Hyád 625 milionů let ukázal vztah mezi otáčením a barvou jejich hvězd, že hvězdy v Jesličkách jsou o něco mladší, odhadem asi 578 ± 12 milionů let. To by mohlo znamenat, že Jesličky začaly vznikat 35 až 60 milionů let po vzniku Hyád. Jesličky by se tak svým stářím podobaly hvězdokupě Melotte 111 ve Vlasech Bereniky, jejíž stáří bylo stejným způsobem odhadnuto na 584 ± 10 milionů let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hvězdokupa Jesličky (nazývaná také Messier 44, M44, NGC 2632, Včelí úl nebo Praesepe) je jasná otevřená hvězdokupa v souhvězdí Raka. Se svou vzdáleností přibližně 607 světelných let od Země patří mezi nejbližší hvězdokupy a proti jiným blízkým hvězdokupám je mnohem bohatší na hvězdy. Na průzračně tmavé obloze je viditelná pouhým okem jako mlhavý objekt. Klaudios Ptolemaios ji popsal jako „\"mlhavou hmotu na prsou Raka\"“. Jesličky také patří mezi první objekty, které svým dalekohledem na konci roku 1609 pozoroval Galileo Galilei. Galileo také jako první určil, že jde o hvězdokupu, když napsal, že se skládá z jednotlivých hvězd.", "tgt_summary": "鬼星团,也称为蜂巢星团(拉丁文是\"Praesepe\")、M44、NGC 2632或Cr 189,是位于巨蟹座的一个疏散星团。它是最靠近太阳系的疏散星团之一,并且有着比其它邻近疏散星团更多的恒星。在黑暗的夜空下,裸眼看见的鬼宿星团像是一个模糊的斑块,因此在远古时代就有纪载,中国称他为积尸气。古代的天文学家托勒密描述他是\"巨蟹胸部的集团\",并且是伽利略用望远镜研究的第一批天体之一", "id": 1123470}
{"src_title": "Tomáš (apoštol)", "tgt_title": "多馬 (使徒)", "src_document": [{"title": "Život a původ.", "content": "U starších spisovatelů syrských se jmenuje též Judas Thomas. Podle tradice pocházel z Galileje (snad z města Paneas). Někteří se domnívají, že jako ostatní apoštolové, tak i Tomáš se živil rybolovem. Podle starobylého podání pocházel z chudé rodiny a povoláním byl stavitelem a zedníkem. Faktem zůstává, že patří mezi ty apoštoly, o kterých je více legendárního vyprávění než spolehlivých historických údajů.", "section_level": 1}, {"title": "Nový zákon.", "content": "Zejména čtvrté evangelium nám nabízí zprávy, které nám podávají některé významné rysy jeho osobnosti.  První zmínka se týká pobídky, s níž se obrací na ostatní apoštoly, když se Ježíš v kritické chvíli svého života rozhodne odejít do Betánie vzkřísit Lazara a nebezpečně se tak přiblíží k Jeruzalému (srov. Mk 10, 32). Tomáš při té příležitosti řekne svým spoluučedníkům: \"„Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“\" Tato jeho rozhodnost následovat Mistra je opravdu příkladná. Tomáš byl mužem ducha statečného s naprostou připraveností ztotožnit svůj úděl s Ježíšovým.  Druhé Tomášovo vystoupení je zaznamenáno při Poslední večeři. Ježíš při té příležitosti předpovídá svůj blížící se odchod; oznamuje, že jde připravit místo učedníkům, aby byli i oni tam, kde je on, a říká jim: \"„Cestu, kam já jdu, znáte.“\" (Jan 14, 4) A tehdy Tomáš vystoupil a řekl: \"„Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“\" (Jan 14, 5) Tímto vystoupením se ve skutečnosti staví na poněkud nižší úroveň chápání, ale jeho slova poskytnou Ježíšovi příležitost vyslovit proslulou definici: \"„Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“\" (Jan 14, 6)", "section_level": 1}, {"title": "Nevěřící Tomáš.", "content": "Nejznámější, ba dokonce příznačná je scéna s nevěřícím Tomášem, ke které došlo osm dní po Velikonocích. Tomáš nejprve neuvěřil, že se Ježíš zjevil v jeho nepřítomnosti, a řekl: \"„Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím!“\" Tomáš se domnívá, že určujícími znaky Ježíšovy totožnosti jsou nyní jeho rány, v nichž se zjevuje, nakolik je miloval. Osm dní poté se Ježíš znovu objeví uprostřed svých učedníků a Tomáš je tentokrát přítomen. Ježíš jej vyzývá: \"„Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“\" Tomáš reaguje vyznáním: \"„Pán můj a Bůh můj!“\" Evangelista pak pokračuje závěrečnými Ježíšovými slovy: \"„Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli a přesto uvěřili.“\" Na základě této scény mluví Tomáš Halík o apoštolu Tomášovi jako o prototypu Božího služebníka, jehož údělem je, aby na své cestě víry nesl \"břímě svých pochybností a pokušení ke skepsi\" a jistoty víry docházel \"jen tam, kde se při dotyku ran ve světě dotkne Boha\".", "section_level": 2}, {"title": "Svědek vzkříšení.", "content": "Poslední poznámku k Tomášovi nám uchovalo Janovo evangelium, které ho představuje jako svědka Vzkříšeného Krista v okamžiku, který následoval po zázračném rybolovu na Tiberiadském jezeře (srov. Jan 21, 2). Při té příležitosti je dokonce zmiňován hned po Šimonu Petrovi: zjevný příznak značné vážnosti, které se těšil v prostředí prvních křesťanských komunit.", "section_level": 2}, {"title": "Tomášova evangelia.", "content": "Jeho jménem jsou nazvány apokryfní \"Skutky Tomášovy\" a \"Tomášovo evangelium\", které ale nebyly zahrnuty do kánonu Nového zákona.", "section_level": 1}, {"title": "Místa evangelizace.", "content": "Po Seslání Ducha svatého prokázal Tomáš svoji horlivost a vyšel do světa hlásat evangelium ze všech apoštolů nejdál a na nejvíce různých místech.  Svatý Tomáš nejprve evangelizoval Sýrii a potom Persii (jak o tom referuje už Origenes, citovaný Eusebiem z Cesareje) tzn. země mezi Eufratem a Indem obývané národy (Parthů, Peršanů, Médů, Hyrkánů, Baktarů), které žily na územích dnešních států (Irák, Írán, Turkmenistán, Afghánistán, Uzbekistán, Tádžikistán, Pákistán). Odtud podle malabarského breviářového čtení se vydal do Číny, zřejmě po hedvábné stezce. Podle jednoho starobylého obrazu se usuzuje i na jeho působení v Tamo. Odtud se pak vydává do západní Indie, a odkud potom křesťanství dosáhne i do jižní Indie, jak o tom vypravují Skutky Tomášovy.  Zde také podstoupil mučednickou smrt. Podle zpráv svatých otců zemřel ve městě Kalamína v Indii (dnešní Mailapur) kolem roku 72, když byl, snad na příkaz krále Mazdaie, proboden kopím. Jeho údajný hrob, nad nímž je katedrála, se nachází v Čennaí (dříve Madrás) v indickém státě Tamilnádu.", "section_level": 1}, {"title": "Legendy.", "content": "Podle jedné z legend se v Persii setkal se Třemi králi a pokřtil je.  Podle apokryfů byl svatý Tomáš do Indie povolán jako stavitel a měl za dva roky indickému králi Gundapharovi postavit palác, ale peníze, které na stavbu dostal, rozdal chudým a králi pak vysvětlil, že mu tím postavil věčný příbytek v nebi a král se díky tomu obrátil.  Podle legend, opouštěly některé ženy své pohanské muže, kteří jim bránili žít křesťansky a ať se k tomu Tomáš vyjádřil souhlasně, jak se uvádí, nebo ne, museli v něm vidět příčinu víry svých žen i jejich odporu k pohanství a proto prý došlo k Tomášovu usmrcení, kdy byl od čtyř vojínů proboden kopím. Také je uváděno v souvislosti s jeho smrtí, že bojoval proti pohanským modlám, a když dal ve městě Kalamíně roztavit bronzovou sochu slunečního boha, tak ho rozlícený velekněz za to probodl kopím.  Jiná legenda vypráví, že prý každého dne večer chodíval svatý Tomáš modlit se na blízký pahrbek, na kterém vytesal ve skále kříž. To vypozorovali modloslužební kněží a srotili se. Jeden z nich Tomáše, jak klečel a modlil se, probodl kopím a ostatní ho dobili kyji. Tak zpečetil svatý Tomáš svou víru mučednickou smrtí.  Existuje i legenda o tom, jak se všichni apoštolové sešli po zesnutí Panny Marie, aby ji pochovali. Jen Tomáš nebyl přítomen. Jeho pozdní příchod je kladen do souvislosti s velkou vzdáleností, kterou musel překonat. Po svém příchodu chtěl vidět ještě naposled Pannu Marii a tak s ostatními apoštoly šel ke hrobu, ze kterého byla vzata do Nebe. Zde se objevuje atribut Mariina pásu, který mu z nebe hodila na důkaz svého Nanebevzetí.", "section_level": 1}, {"title": "Atributy a zobrazování.", "content": "Nejčastěji bývá na obrazech zobrazován, jak se dotýká Kristových ran. Tato scéna je vůbec nejpopulárnější. Na některých obrazech je svatý Tomáš u Mariina hrobu plného růží v okamžiku, kdy mu shůry Panna Maria hází svůj pás.  Jeho atributy jsou kopí, meč, stavitelský úhelník, pás Panny Marie.", "section_level": 1}, {"title": "Patronace.", "content": "Svatý Tomáš je patronem Goi, Indie, Pákistánu, Portugalska, Ostrovů Svatého Tomáše. Ze živností především architektů, zedníků, stavitelů, geometrů, zeměměřičů, konstruktérů, kameníků, stavebních dělníků a tesařů. Je vzýván při bolestech zad, za dobrý sňatek, proti pochybnostem. Také je patronem nevidomých.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatky.", "content": "Ostatky svatého Tomáše byly roku 232 císařem Alexandrem přeneseny do Edessy. Roku 1258 putovaly přes řecký ostrov Chios, kde pobyly jen krátce, až nakonec skončily ve středoitalské Ortoně, kde odpočívají dodnes.  Nad udávaným místem jeho smrti v Mailapuru byla roku 1547 postavena katedrála. Katedrála stojí na místě tzv. „Velké Tomášovy hory“. Na oltáři je tam kamenný, údajně svatým Tomášem vytesaný, kříž s nápisem ze 7. století o jeho kázání a umučení. Věřící na západním pobřeží Indie si dodnes na jeho památku říkají „křesťané svatého Tomáše“.  Jeho svátek se slaví v řecké církvi 6. září (den, kdy byly jeho ostatky přeneseny z Edessy na Chios), římskokatolická církev jeho památku slavila do roku 1969 21. prosince, nyní se jeho svátek slaví 3. července (den, kdy byly jeho ostatky přeneseny do Edessy).", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Tomáš zvaný \"Didimos\" byl jedním z dvanácti Ježíšových apoštolů. Bývá označován jako nevěřící Tomáš pro událost, kdy nevěřil v Ježíšovo vzkříšení, dokud si nesáhl do rány v jeho boku.", "tgt_summary": "多马(天主教称多默),又称「低土马」(意即「双生子」),耶稣十二门徒之一。《对观福音》和《使徒行传》把他列在门徒名单上(、、),但有关资料不多,对他的叙述集中在约翰福音。", "id": 2169897}
{"src_title": "Kušánská říše", "tgt_title": "貴霜帝國", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Kušáni pocházeli z etnika Jüe-č'uů, které žilo v oblasti čínských provincií Kan-su a Ning-sia. Je možné, že Jüe-č'ové jsou totožní s Tochary obývajícími západní oblasti Číny, avšak mnoho historiků tuto možnost popírá a přiklání se spíš k variantě, která považuje Jüe-č'e za odnož Šaků. Podle čínských pramenů byli Jue-č'ové v minulosti rozděleni do pěti knížectví, které spolu soupeřily o moc. Jako vítěz z těchto bojů nakonec vzešlo knížectví Kuej-šuang, z čehož vzniklo pozdější pojmenování Kušánů. Kušáni se poté vydali na cestu směrem k Řecko-baktrijskému království, kterého se jim podařilo dosáhnou kolem roku 135 př. n. l. Řekové na to přesídlili do oblastí Hindúkuše a řeky Indu.", "section_level": 2}, {"title": "„Velcí králové“.", "content": "Prvním kušánským králem se stal Kudžúla Kadphises. Tomu se podařilo sjednotit etnikum Jüe-č'uů a rozšířit zatím relativně malé území Kušánců až do severní Indie. Dále se mu podařilo vytlačit Parthy z území Kábulu i Kandaháru. Jeho doba vlády bývá datována do 1. století. Kudžúla Kadphises byl pravděpodobně praotec Kanišky a první z tzv. „velkých kušánských králů“, kterým se postupně podařilo vybudovat mocnou říši napříč centrální Asií. Další král Vima Takto rozšířil Kušánsko o území severozápadní Indie.  Vnuk Kudžúly Kadphisa Vima Kadphises se stal dalším panovníkem. Vládl přibližně mezi lety 90-100 a podařilo se mu dobýt další území v Indii i Afghánistánu. Jako první vládce zavedl v Kušánské říši ražení zlatých mincí. V té době měla říše obchodní styky s Čínou, centrální Asií, Alexandrií i Antiochií.  Za dalšího panovníka, krále Kanišky, dosáhla Kušánská říše vrcholu. Jeho říše byla spravována ze dvou hlavních center: z Péšávaru a Mathury. Sám Kaniška je buddhistickou tradicí považován za jednoho z velkých panovníků, který převzal patronaci nad buddhismem. Vládl přibližně mezi lety 127-151 a z doby jeho vlády se dochovalo množství mincí, na kterých je vyobrazen i sám Kaniška. Z doby vlády Kanišky pocházejí první vyobrazení Buddhy v antropomorfní podobě, do té doby byl vyobrazován pomocí symbolů.  Za krále Huvišky říše dále vzkvétala, posledním velkým králem Kušánů se stal Vásudéva I.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek.", "content": "Od třetího století začala říše upadat. Když v roce 225 Vásudéva I. zemřel, říše byla rozdělena na východní a západní část. Okolo let 224-240 do oblasti Baktrie a severní Indie vpadli Sásánovci, kteří se zde stali později známí jako Indosásánovci. Další oblasti Kušánci ztratili vlivem rozmachu Guptovské říše. Ve 4. století se vzbouřil jeden z kušánských vazalů a svrhl kušánskou dynastii z vládnoucích pozic a založil Kidaritské království, které nějakou dobu ještě prosperovalo, avšak definitivní konec Kušánské říše přinesla invaze Hunů v 5. století a pozdější příchod islámu.", "section_level": 2}, {"title": "Umění.", "content": "Umění za doby Kušánců vzkvétalo zejména na hranici východní a západní části říše, v oblasti Gandháry, kde vzniklo tzv. gandhárské umění. Bylo specifické zejména díky prolínání řeckého uměleckého slohu spolu s východními motivy. Gandhárské umění přineslo do buddhistického umění průlomovou skutečnost - pod vlivem antiky začal být zakladatel buddhismu Buddha vyobrazován v lidské podobě. Do té doby byly antropomorfní zobrazení Buddhy spíše výjimkou a Buddha byl většinou vyobrazován pomocí symbolů jako bylo např. kolo dharmy, obří stopa apod. Z Gandháry je známo i vyobrazení Kušánců, jak uctívají Buddhu či bódhisattvy (asi nejčastěji Maitréju).", "section_level": 1}, {"title": "Ražba mincí.", "content": "Důležitou roli při zkoumání historických okolností Kušánské říše hrají mince. Někdy jsou dokonce jediným vodítkem, které má historik k dispozici.  Již od prvních kušánských panovníků byly mince raženy. První mince ze zlata se začaly razit za vlády Vimy Kadphisa. Byly to zlaté dínáry, které obsahovaly 8,035 g zlata; římský denár obsahoval přesně stejné množství, takže je pravděpodobné, že tato podobnost není náhodná. Na mincích bývaly vyobrazeny indická, řecká, íránská i sumersko-elamitská božstva. Za dob Kanišky se začal na mincích zobrazovat Buddha, většinou v helénském stylu. Na mincích bývají též nápisy, a to v různých jazycích včetně řečtiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kušánská říše, někdy též Kušánsko, byl starověký stát, který se rozkládal přibližně na území dnešního Afghánistánu, Tádžikistánu, Pákistánu až na jih k řece Ganze v severní Indii. Kušánci udržovali diplomatické kontakty se Římem, Čínou i Persií. Po několik století bylo Kušánsko místem, kde docházelo ke střetávání kultur Západu a Východu. Přes Kušánskou říši vedla jedna z tras hedvábné stezky a sami Kušánci obchodovali zejména s mincemi, kořením a hedvábím.", "tgt_summary": "贵霜帝国(梵语:;巴克特里亚语:;英语:Kushan; 亦称「库沈」或桂霜帝国) 是曾存在于中亚的古代盛国(约公元1世纪至3世纪),在其鼎盛时期(105年—250年)疆域从今日的塔吉克斯坦绵延至里海、阿富汗及恒河流域。贵霜帝国在迦腻色伽一世和其承继者统治之下达至鼎盛,曾拥有人口千万,被认为是当时亚欧四大强国之一,与汉、罗马、安息三个同一时期的帝国并列。", "id": 814585}
{"src_title": "Ford Escort", "tgt_title": "福特護衛", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Během života modelu Escort se vyrábělo sedm generací v Evropě označovaných Mark I až Mark VII (někdy také Mk I, Mk VII). Toto značení není zcela jednotné a některé generace bývají v různých regionech značeny rozdílně (např. Mk Vb vs. Mk VI).", "section_level": 1}, {"title": "Mark I (1968–1975).", "content": "Na přelomu let 1967 a 1968 nahrazuje Escort předchozí model Anglia. Vůz se zadním náhonem a motorem vpředu. Přenos výkonu přes manuální čtyřrychlostní nebo automatickou třírychlostní převodovku. Výroba probíhá v Anglii a Německu. Brzdy byly bubnové, kotoučové na přední nápravě byly za příplatek.", "section_level": 1}, {"title": "Mark II (1975–1980).", "content": "Escort II byl pouze Facelift předchozího modelu vyráběl se v letech 1975–80. Ford Escort RS 2000 si zahrál v seriálu Profesionálové, kde ho řídil Doyle v letech 1978–1979.", "section_level": 1}, {"title": "Mark III (1980–1986).", "content": "I nastala zima roku 1979 a bylo na čase říci sbohem staré dobré Brendě v souvislosti s očekávaným jarním příchodem Eriky.  Pro ty co neví o čem mluvím, vysvětlím.V 70 letech měli Fordovi projektoví manažeři úchylku v označování nových projektů aut, na kterých pracovali, dívčími jmény. Z toho plyne, že Capri se říkalo Diana, Mk.II Escort měl označení Brenda nu a Mk.III Escort je od té doby znám coby Erika.  Mk.III se začal měnit v realitu ji v roce 1975, kdy vznikly první skici třetí generace Escorta. Pro udržení vývoje v dlouhodobé perspektivě se plány na nový vůz, s poháněnou přední nápravou objevily pár měsíců po uvedení MK.II na trh.  Zatímco Mk.II je chápán jen jako převlečená Mk.I, Mk.III nemohla být víc odlišnější, než její předchůdce, s kterým v důsledku sdílí jen obchodní název – ESCORT. Nejen styling karoserie byl nový – s verzemi 3 a 5dveřový hatch, nahrazující 2 a 4dveřové sedany, ale taky celý systém pohonu a zavěšení kol, celá nová řada motorů, vyráběná v k tomu určené nové továrně.  Byl to mamutí počin, i pro tak velký koncern, jako je Ford, se všemi jeho celosvětovými zdroji a technologiemi. Malým překvapením se stalo to, kdy byl nový vůz v září 1980 představen, že Ford informoval motoristické novináře o skutečnosti, že tento projekt zabral 5 let vývoje, 5 různých větrných tunelů, 500 inženýrů a 500 milionů liber.  V diskuzi o novém modelu vznikl koncept „světového“ vozidla. Fordova mateřská továrna v USA držela velký podíl v japonské Mazdě a spolupracovala s ní na mnoha různých projektech. Počáteční idea zahrnovala rozšíření spolupráce i na evropskou pobočku a Escort měl být vozidlem produkovaným po celém světě.  Bohužel správný čas pro tento koncept v té době ještě neuzrál a na konci této myšlenky stojí 3 různé vozidla – Americký Escort nahrazující Pinto, evropský Escort a Mazda 323, které sice vypadají podobně, ale fakticky sdílejí jen minimum součástí.  Naznavše faktu, že si půjdou všichni svou cestou, práce na Evropském modelu začaly koncem roku 1976 dostávat reálné obrysy. Na rozdíl od Fiesty, prvního modelu s pohonem předních kol (pomineme li totálně zapomenutý Taunus 12M P6), jejíž tvary se zrodily v turínském designovém středisku GHIA, byl Escort více „domácím“ úkolem, přičemž kolínská pobočka měla odpovědnost za motory, převodovku a exteriér vozidla, kolegové z Anglie se zaměřili na vývoj podvozku, brzd, řízení, finálnímu doladění motoru a celkového vyvážení vozidla spolu s návrhem interiéru.  Klíčové postavy vývoje Eriky byly Uwe Bahnsen, viceprezident designového oddělení Forda a Ron Mellor, viceprezident produkčního vývoje.  Předohrabová Fiesta, uvedená v roce 1976, poskytla klíč k rozvoji Escorta, jakmile byla uvedena na trh, stal se Escort Mk.II s jeho koncepci totálně překonaným a zastaralým. Bylo velmi důležité, aby se jeho nástupce stal více prostorným, praktickým než jeho předchůdce, zároveň však i mnohem více aerodynamicky efektivním vozem. Pohonné ústrojí se testovalo v tuctu Fiest, jejích karoserie byly přizpůsobeny k pojmutí CVH motorů a celého podvozku Escorta, aby se docílilo výchozích hodnot pro testování ještě neexistujícího vozidla. Ve stejný čas chlapci v kolíně okusovali tužky v přestávkách mezi těžkou prací na designu vozidla, realizujícího se jako hatchback.  Nový Escort měl mít nejen lepší aerodynamický odpor než Mk.II s hodnotou 0,448, leč měl překonat i protivníka nalezeného v Golfu Mk.I, který oplýval hodnotou 0,43, tudíž jasným cílem pro Eriku byla hodnota 0,4 a zadupání koncernového zázraku do prachu cest. Ačkoliv vyvíjené vozy vypadaly velmi uhlazeně s jejich křehkými liniemi a rovnými hranami, ukázalo se po mnoha testech v tunelech a to nejen Fordových, ale i u Mercedes Benzu, Fiatu a Volkswagenu, e hodnota 0.4 nemůže být pokořena.  V ten moment tým Uwe Bahnsena naznal, že je třeba jemně přepracovat záď a prodloužit ji o cca 3 cm, dodat jí drobnou odtrhovou hranu vedoucí k vylepšení obtékáni karoserie a na přední kapotě došlo k jejímu „přetažení“ přes světla, čím se dosáhlo menšího čelního odporu. Toto všechno převedené na suchá čísla ruku v ruce s detailním vývojem vedlo k dosažení hodnoty 0,384 pro 5dveřový hatchback, přičemž verze XR3 opatřená předním a zadním spoilerem a „deflektory“ před zadními koly dosáhla až na Cd 0,374.  V porovnání se svým předchůdcem měl nový model podobné základní rozměry, ovšem jeho přední náprava širší, střecha byla nižší a uvnitř bylo mnohem více lépe využitelného prostoru. O jeho náskoku ještě více vypovídá jeho menší váha, neušetřilo se jen zahozením kardanu a tuhé zadní nápravy, ale i promyšlenými kroky vedoucími k pevnějším a lehčím částem vozidla, kupříkladu čelní okno tímto ztratilo 1 mm tloušťky.  Finální design vozidla byl potvrzen v březnu 1978 a v průběhu roku došlo jen k několika málo korekcím interiéru, také mohla být spuštěna produkce pilotních kusů v továrně Saarlouis a Halewoodu a to počátkem ledna 1980. Červenec roku 1980 uzřel kompletní výměnu modelové řady Mk.II za MK.III a tím začaly šťastná i nešťastná léta Escorta s touto koncepci pohonu. Hned od počátku produkce byla nabízena celá škála modelů a to 3 a 5dveřový hatchback, 3dveřové kombi osazené 3 novými motory CVH 1,1, 1,3 a 1,6 (ačkoliv všechny verze 1,1 prodané v Británii se osadily prehistorickým OHV motorem Kent z Fiesty, který byl do ní taktéž implantován z jiného modelu – Cortina). Erika se dále mohla pyšnit různými variantami výbavy od základní standard verze a po luxusní verzi Ghia, ale i sportovní verzi XR3.  V roce 1981 byl Escort zvolen Evropským vozem roku.", "section_level": 1}, {"title": "Mark IV (1986–1990).", "content": "Model IV. byl celkem viditelný facelift předchozího modelu, např. nové přední i zadní čelo atd.  Vyráběné verze a motorizace: Na jihoamerickém trhu se nabídka motorů lišila od uvedeného seznamu.", "section_level": 1}, {"title": "Mark V (1990–1992).", "content": "Tento model byl zcela odlišný od předchozích, poměrně moderních modelů a to tím při jeho vývoji byl kladen velký důraz na ekonomické ukazatele, tudíž konstrukce nebyla zrovna přelomová. Konfigurace podvozku byla spíš krokem zpět, což bylo po zásluze oceněno dobovým tiskem a nelze se divit, báječné jízdní vlastnosti modelu Mk.IV s nezávislým zavěšením kol byly nahrazeny zmateným chováním nového modelu, který v prvotních sériích nebyl osazen vepředu ani stabilizační tyčí a zadní náprava byla řešena „zkrutnou tyčí“. Ani sdílení motorů s předchozí generací Mk.IV, motory CVH, nevedlo k oslavným ódám, což skrz problémy s vývojem motoru Zetec (Zeta) vedlo k urychlenému vývoji motoru N7A, známého osazením ve voze se známým označením RS2000 a to od roku 1991. Pravdou je, že i tento motor byl kombinací starých věci, tzn bloku motoru I4 DOHC (sierra, Scorpio) a hlavou vyvinutou Cosworthem.  Motory:", "section_level": 1}, {"title": "Mark VI (1992–1995).", "content": "Mark VI bývá v anglických textech často označován jako Mark Vb. V podstatě je Escort VI pouze facelift předchozího modelu. Má jinou kapotu motorového prostoru, objevila se nová zadní světla u hatchbacků a karoserie dostala různá vyztužení, mj. trubkové vzpěry ve dveřích. V průběhu výroby došlo k drobným změnám v krytu hrdla nádrže a designu a uchycení sedaček, předznamenávajících příchod dalšího faceliftu modelu Escort. Motory:", "section_level": 1}, {"title": "Mark VII (1995–2000).", "content": "Poslední generace vozu. Opět jen facelift předchozího vozu. Byla ještě více zakulacena světla, oválný otvor masky se zúžil, na náraznících nejsou chromované pruhy. Následující model již nesl název Focus. Oba modely byly od roku 1998 vyráběny souběžně. V anglicky psaných textech bývá Mark VII většinou označena jako Mark VI a předchozí mezityp bez faceliftu jako Mark Vb.  K dostání byly i verze s nadstandardní výbavou Ghia. Tato výbava byla dostupná ve všech karosářských provedeních. Do této výbavy patří:  Volitelná výbava v rámci Ghia packetu:", "section_level": 1}, {"title": "Motory.", "content": "K dispozici bylo 9 spalovacích motorů:  nebo 3 vznětové motory:", "section_level": 2}, {"title": "Sportovní verze.", "content": "Od roku 1991 až do ukončení výroby roku 2000 byl prodáván model se sportovním paketem zvaný RS 2000. Ten byl postaven na základě modelu běžné karoserie Escorta, stejně jako tomu bylo i u předchozích generací. Nedošlo k žádným vyztužovacím procesům,ani k jiným úpravám, které by více konvenovaly s označením RS. Standardem u tohoto packetu byly lakované přídavné boční prahy a typický zadní spoiler, kteréžto šly ovšem za příplatek aplikovat na jakýkoliv standardní model. Výbava interieru obsahovala sportovní sedačky značky Recaro, ztmavené odsouvací střešní okno, elektrické stahování okének a centrální zamykání. Podsvícení palubní desky bylo netypicky oranžové a detaily na volantu a řadicí páce červené. Bílou vránou v řade RS byl model 4x4, jehož výroba čítala cca 500 ks, občas je mylně spojován s modelem Cosworth, ale obsahuje mnohem konvenčnější techniku obsahující modifikovanou převodovku MTX a hrst různých dílů napříč spektrem produkce Forda. Tato transmise se objevila i v běžných modelech a byla použita i ve Fordu Mondeo Mk.I. Bohužel s odstupem času se ukázala coby velmi nestabilní, tudíž počet funkčních vozů se rapidně tenčí, proto jsou již v dnešní době modely RS 2000 vzácné a i jako ojetiny mezi fanoušky ceněné.", "section_level": 2}, {"title": "Motor.", "content": "Paket RS 2000 nabízel pouze jedinou motorizaci. Vzhledem k tomu, že automobilka Ford započala výrobu nových Zetec motorů až po roce 1992, používal se již od roku 1991 jako základ pro motory RS 2000 agregát zvaný I4, který již automobilka montovala do modelů Sierra a Scorpio. Byla však použita jiná hlava válců s 16 ventily typu DOHC, namísto původní pouze 8ventilové.", "section_level": 3}, {"title": "Závodní verze.", "content": "Escort byl velmi úspěšným modelem z hlediska motoristického sportu. Zejména soutěžní modely označené jako RS Cosworth se staly na dlouhou dobu téměř jakýmsi synonymem závodů rally a po dlouhé roky zde pravidelně sbíraly vavříny.", "section_level": 2}, {"title": "Ford Escort RS 1700T.", "content": "Ford Escort RS 1700T byl prototyp s pohonem zadních kol, navržený Fordem v roce 1980 pro rally skupinu B. Prototypy byly založeny na Eskortu mkIII a měly podélně uložený přeplňovaný čtyřválec Cosworth 1,8, který produkoval maximální výkon přes 300 koní (224 kW). Rs1700T měl zrychlení z 0–100 za 4,2 sekundy a maximální rychlost 225km/h. Vzhledem k přetrvávajícím problémům přestal ford s jeho vývojem a začal pracovat na novém modelu s pohonem všech kol, na slavném RS200. Bylo vyrobeno jen 18 zkušebních vozů, kterých se dodnes dochovalo pouze 5. Ford Escort RS 1700T byl ve vývoji po dobu 2 let. Escort 1700T měl být nástupcem velmi úspěšného Escortu RS1800 Mk2 a měl být zapsán do skupiny B na mistrovství světa rallye.  VÝROBA MOTOR ZAVĚŠENÍ Brzdy KOLA PNEUMATIKY", "section_level": 2}, {"title": "Verze RS Turbo.", "content": "Byl představen v roce 1984 na pařížském autosalonu jako nástupce RS 1600i. Měl přeplňovaný zážehový Motor. V exterieru byly použity přední a zadní spojlery, rozšířené blatníky a prahy. Kola byla opatřena sportovními disky z lehké slitiny. Na karoserii byly potisky barevných pruhů. Vůz byl homologován ve skupině sportovních cestovních vozů. Jeho účelem bylo konkurovat vozům VW Golf GTI a Opel Kadett GSi. Motor měl výkon 97 kW a rozvod OHC. Převodovka byla použita pětistupňová. Kola byla zavěšena nezávisle na vzpěrách Mc Pherson. Pérování vinutými pružinami s teleskopickými tlumiči. Maximální rychlost 200 km/h, průměrná spotřeba 11 litrů na 100 km.", "section_level": 2}, {"title": "Escort Kit Car.", "content": "První Kit Car značky Ford nahradil stárnoucí typ Maxi Kit. Řada komponentů byla shodná s typem RS Cosworth. K pohonu sloužil přeplňovaný dvoulitr o výkonu 280 koní a točivém momentu 255 Nm. Gwydaf Evans získal s tímto vozem britský titul. V roce 1997 byla dokončena homologace a vůz byl vzhledově od typu Cosworth odlišen jinými nárazníky a spoilery. Hmotnost vozu byla snížena na 960 kg. Také v druhé sezoně britského šampionátu bojoval Evans o titul, ale neobhájil ho.", "section_level": 2}, {"title": "Escort RS Cosworth.", "content": "Byl připraven ve spolupráci s firmou Cosworth, se kterou Ford spolupracoval ve Formuli 1. V letech 1992 až 1996 bylo vyrobeno 7 145 vozů. Byl to nástupce modelu Ford Sierra RS Cosworth 4x4 a v podstatě přebral veškeré mechanické části. Sierra byla v oblasti rallye málo úspěšná a tak se Ford rozhodl celý podvozek i agregáty Sierry vestavět do lehčí karoserie Escortu která měla také kratší rozvor náprav. Motor byl přeplňovaný turbodmychadlem Garrett a měl výkon 227 koní (167 kW). Byly rozlišovány 3 verze podle barvy hlavy válců. Červená byla pro vysokooktanový benzín, zelená pro bezolovnatý a modrá pro bezolovnatý s katalyzátorem. Jako jediný Escort měl motor uložený podélně z důvodu vestavby agregátů Sierry. Montování karoserie převzala firma Karmann, která upravila karoserii pro objemnější motory a díly pohonu všech kol. Charakteristickým prvkem je dvoupatrové přítlačné křídlo, rozšířené blatníky a chladicí otvory na kapotě. V interieru jsou anatomická sedadla Recaro.", "section_level": 3}, {"title": "Escort WRC.", "content": "Jednalo se o kompletně přestavěný model Escort RS Cosworth. Verzi WRC poháněl zážehový čtyřválec Cosworth o objemu 1993 cm3 o výkonu 300k( dáno předpisy pro sk. WRC, reálně přes 350k) přeplňovaný turbodmychadlem. Převodovka je šestistupňová sekvenční. Poprvé byl homologován 1. ledna 1997 a už ve stejném roce se zúčastnil Rallye Monte Carlo 1997 jako jeden z prvních vozů v nové kategorii. Většinu úprav vozu měla na svědomí firma Moutone. Vzhledově měl vůz jiný přední nárazník a menší přítlačné křídlo.  Rozměry", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V České republice byl Ford Escort na přelomu tisíciletí několik let nejpočetněji zastoupeným zahraničním vozem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ford Escort je vozidlo automobilky Ford. Na evropský trh byl uveden v roce 1968 a pod stejným názvem se vyráběl až do roku 2000, v Severní Americe se prodával mezi lety 1981 a 2004. Šlo o vůz nižší střední třídy, který se vyráběl s karoseriemi typu hatchback, kupé, kombi, pickup, sedan a kabriolet. Některé verze sedanu nesly na některých trzích označení \"Orion\". Všechny generace tohoto modelu měly motor umístěn vpředu. V prvních letech výroby měl Escort poháněna kola zadní nápravy, později došlo ke změně a poháněna byla přední náprava jako u většiny konkurentů. Vyráběly se i verze s pohonem všech kol.", "tgt_summary": "福特护卫者(英语:Ford Escort)是福特汽车旗下的子公司欧洲福特在1968年至2004年间生产的一款家用小型车,1981年至2003年间,北美地区也有几款福特汽车叫做“福特护卫”。", "id": 2848507}
{"src_title": "Alfons XIII.", "tgt_title": "阿方索十三世", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Alfons XIII. králem.", "content": "Narodil se 17. května 1886 v Madridu jako pohrobek 25. listopadu 1885 zesnulého krále Alfonse XII. Španělského a jeho druhé ženy Marie Kristiny Rakouské a tím se de jure ihned po svém narození stal králem. Do jeho plnoletosti roku 1902 však úřední záležitosti vedla jeho matka jako regentka.  Když se král Alfons XIII. a královna Viktorie Evženie vraceli po svatebním obřadu do královského paláce, stali se terčem atentátu prostřednictvím bomby ukryté v kytici květin, kterou hodil anarchista Mateo Morral na jejich vůz, před číslem 88 na madridské calle Mayor. Královský pár jako zázrakem vyšel bez zranění, avšak na následky exploze zemřelo nebo bylo zraněno mnoho přihlížejících a členů královské suity.  Během první světové války, jako monarcha neutrálního státu, uspořádal účinnou iniciativu, \"Úřad pro zajatce\", (špan. Oficina Pro Cautivos), která umožnila kontakt mezi válečnými zajatci obou stran s jejich rodinami. Úřad zachránil na 70 tisíc civilistů a 21 tisíc vojáků, intervenoval ve prospěch 136 tisíc válečných zajatců a uskutečnil 4 tisíce inspekčních vizit v utečeneckých táborech. Král kromě toho měl v úmyslu osvobodit a nechat převézt do Španělska ruskou carskou rodinu, ale po státním převratu v režii bolševiků to již nebylo možné.  Po smrti posledního rakousko-uherského císaře a českého krále Karla I. (zemřel 1. dubna 1922 v internaci na Madeiře) poskytl Alfons XIII. ve Španělsku azyl císařovně vdově Zitě a jejím osmi dětem.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda Alfonse XIII..", "content": "Doba jeho vlády spadala do éry politické restaurace ve Španělsku. V tomto období se všechny významné síly snažily o zeslabení existujících politických a slábnoucích sociálních protikladů ve španělské společnosti, avšak bez úspěchu. Král to však nechápal jako impuls k prosazení nezbytných reforem prostřednictvím svých širokých možností daných mu ústavou. Španělsko bylo sice uchráněno hrůz první světové války, ale i zde byly velké sociální rozdíly zdrojem napětí ve společnosti. Stávky, sociální nepokoje a atentáty situaci ještě zhoršovaly. Korupcí a reformním vzedmutím poznamenaný španělský politický systém se definitivně zhroutil roku 1923 po porážce španělské armády proti marockým povstalcům u Annualu. Správou Španělska byl pověřen generál Miguel Primo de Rivera, za jehož vedení se země stala de facto vojenskou diktaturou, v níž stál král ve stínu vojenského diktátora. Avšak ani tato sedm let trvající diktatura nepřinesla vytouženou konsolidaci ochromeného španělského státu a nesplnila očekávání.", "section_level": 2}, {"title": "Život po vyhlášení republiky.", "content": "V komunálních volbách z 12. dubna 1931, prvních volbách po roce 1923, ve velkých městech přesvědčivě zvítězili republikáni. O dva dny později byla v Madridu vyhlášena (2.) republika a král Alfons ještě téhož dne, bez formální abdikace, odešel se svou rodinou do exilu, nejprve do Paříže a Marseille, později do Říma. Na pokraji španělské občanské války horlivě podporoval vzbouřenecké skupiny, a prohlašoval se za \"falangistu od první chvíle\". Teprve krátce před svou smrtí, 15. ledna 1941, se vzdal práva na trůn ve prospěch svého syna Juana.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Alfons XIII. zemřel v Římě, kde byl poté rovněž pohřben, a to ve španělském národním kostele Santa Maria in Monserrato degli Spagnoli. V lednu 1980 byly jeho ostatky převezeny do královské hrobky kláštera El Escorial.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Z manželství uzavřeného 31. května 1906 s princeznou Viktorií z Battenbergu, dcerou prince Jindřicha Mořice z Battenbergu, guvernéra a kapitána na ostrově Wight, a jeho manželky princezny Beatrice Britské, nejmladší dcery britské královny Viktorie, vzešli následující potomci:", "section_level": 1}, {"title": "Nelegitimní potomci.", "content": "Alfons měl rovněž šest nelegitimních potomků:", "section_level": 2}], "src_summary": "Alfons XIII. (\"Alfonso XIII\"; 17. května 1886, Madrid – 28. února 1941, Řím) byl v letech 1886 až 1931 králem španělským.", "tgt_summary": "阿方索十三世(,1886年-5月17日-1941年-2月28日),全名阿方索·莱昂·费尔南多·马里亚·海梅·伊西德罗·帕斯夸尔·安东尼奥·德·波旁—哈布斯堡-洛林(Alfonso León Fernando Maria Jaime Isidro Pascual Antonio de Borbón y Habsburgo-Lorena),波旁王朝的西班牙国王(1886年-1931年),阿方索十二世的遗腹子。1902年成年前,由他的母亲玛丽亚·克里斯蒂娜摄政。", "id": 1098743}
{"src_title": "Klíčenka", "tgt_title": "鑰匙圈", "src_document": [{"title": "Pouzdro na klíče.", "content": "Klíčenka jako pouzdro na klíče je běžný předmět denní potřeby. Jedná se o malé kožené, plátěné či koženkové pouzdro, ve kterém je umístěn kroužek na klíče, což je dvojitě vinutý kovový pérový kroužek, jenž slouží jako spojovací součást pro jednotlivé klíče. Pouzdro bývá opatřeno vhodným technickým mechanizmem, kterým lze klíčenku neprodyšně uzavřít (suchý zip, zdrhovadlo, knoflíky apod). Pouzdro chrání obsah našich kapes, aktovek či kabelek před mechanickým poškozením, jež by mohlo případně vzniknout od kovových hran jednotlivých klíčů.  Do klíčenky obvykle umísťujeme klíče od jednoho a téhož objektu (dům, byt, kancelář, chalupa apod.), či klíče, jenž užívá jedna konkrétní osoba. Někdy lze klíčenku použít i jako pouzdro ma drobné mince nebo na jiné drobné předměty denní potřeby.  Kromě této základní funkce také klíčenka chrání samotné klíče před nepříznivými povětrnostními vlivy, zejména před možností koroze.", "section_level": 1}, {"title": "Přívěsek ke klíčům.", "content": "Je to předmět, připevňovaný ke klíči či svazku klíčů. Může to být recesistický, upomínkový nebo reklamní přívěsek, nebo miniaturní zařízení. Příkladem praktického zařízení je USB klíčenka, sloužící pro přenos dat.", "section_level": 1}, {"title": "Věšáček.", "content": "Existují věšáčky na klíče, které jsou označovány slovem klíčenka, může se jednat třeba o ozdobný pásek či řetízek, jenž se připevňuje na oděv nebo na příruční zavazadlo, který je opatřen očky či kroužky pro připevnění klíčů, může se jednat i o ozdobný věšáček umístěný například u vchodových dveří do bytu či na jiném vhodném místě.", "section_level": 1}, {"title": "Počítačová klíčenka.", "content": "Analogií k fyzickým objektům je výraz klíčenka (), který se používá pro označení úložiště šifrovacích klíčů (např. programem gpg). V operačním systému Mac OS X se pro ukládání hesel používá program s názvem Apple Keychain. Termín \"keychain\" byl poprvé použit v sérii článků IBM developerWorks.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klíčenka je drobný předmět, sloužící k přenášení nebo uschovávání klíčů. Kromě významu pro fyzický objekt se pojem klíčenka používá též v software, který do klíčenky () ukládá šifrovací klíče.", "tgt_summary": "钥匙圈又称钥匙扣、锁匙扣,是一个用来扣住钥匙和其他东西的环(一般材质是金属或者塑胶),有时候会与钥匙链(key chain)连在一起。有的钥匙圈是用皮革,木头,或者橡胶做成的。", "id": 1650109}
{"src_title": "Marie Kristýna Rakouská", "tgt_title": "瑪麗亞·克里斯蒂娜 (奧地利)", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Marie Kristina, v kruhu rodiny zvaná Christa, se narodila na zámku Židlochovice jako dcera arcivévody Karla Ferdinanda, druhého syna arcivévody Karla, a jeho ženy Alžběty Františky Marie Rakouské.  29. listopadu 1879 se v madridském královském paláci provdala za krále Alfonse XII. Španělského.  Byla matkou jeho tří legitimních dětí:  Protože se nástupce trůnu Alfons XIII. narodil až po smrti svého otce, působila Marie Kristina po smrti svého manžela 25. listopadu 1885 až do narození syna Alfonse 17. května 1886 jako regentka Španělska. Regentkou zůstala i po prohlášení novorozeného syna králem Alfonsem XIII., a to až do doby jeho plnoletosti v roce 1902, kdy sám převzal úřední záležitosti. Během jejího regentství prohrálo Španělsko roku 1898 španělsko-americkou válku. V roce 1898 byla podepsána Pařížská mírová smlouva, ve které Španělsko předalo Kubu, Portoriko, Filipíny a Guam do správy USA, o rok později byla podepsána německo-španělská smlouva, ve které Španělsko prodalo svá zbývající koloniální území v Pacifiku Německu (Palau, Severní Mariany a Karolíny).  Jako vdova, matka i regentka (do roku 1902) Marie Kristina ve věku 27 let zcela rezignovala na přepych dvora a zcela se oddala péči o syna. Vládu mu předala při dosažení jeho plnoletosti v roce 1902. Když se v roce 1906 oženil, ztratila definitivně roli první dámy královského dvora a zbytek svého života zasvětila pomoci potřebným.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Marie Kristina byla považována za agilní, v tehdejší době až odvážnou ženu. Když v červnu (27. 6.) 1889 královští inženýři prováděli v parku poblíž Madridu experimenty s vojenskými balóny, objevila se náhle královna a projevila přání podniknout let. Hlavní opatrovatelka měla podle svědectví veliký strach letět s ní, proto nastoupila královna sama s jedním z pobočníků a několika inženýry do balónu, jenž se, připevněný dvěma lany, za hromového jásotu vojáků a důstojníků vznesl do výšky 350 metrů. Balónu od té doby nikdo neřekl jinak než „Maria Christina von Habsburg“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Kristina Habsbursko-Lotrinská (německy \"Maria Christina Désirée Henriette Felicitas Rainiera von Habsburg-Lothringen\", španělsky \"María Cristina de Habsburgo-Lorena\", 21. července 1858, Židlochovice– 6. února 1929, královský palác v Madridu), byla císařská a královská princezna, arcivévodkyně rakouská, španělská královna a regentka jako druhá manželka Alfonse XII., matka krále Alfonse XIII.", "tgt_summary": "玛丽亚·克里斯蒂娜·亨丽埃特·德茜德蕾亚·费利西塔斯·赖内里亚·冯·哈布斯堡-洛林(;1858年-7月21日-1929年-2月6日),奥地利人,西班牙国王阿方索十二世第二任王后,和她儿子阿方索十三世的摄政。", "id": 1346593}
{"src_title": "Telomera", "tgt_title": "端粒", "src_document": [{"title": "Objev.", "content": "Barbara McClintocková je první ženou, která byla oceněna Nobelovou cenou za fyziologii a lékařství, a to v roce 1933.  Zabývala se cytogenetikou a pozorovala, jak se chromozomy postrádající konce stávájí pomalejšími a \"\"lepivým\"i\". Z toho vyvodila hypotézu o existenci jedinečné struktury na vrcholech chromozomů udržujících stabilitu a výdrž.  V období po roce 1970 byl ruský teoretik Alexei Olovnikov, první, kdo rozpoznal, jak chromozomy nedokáží replikovat svá zakončení. Na základě tohoto pozorování a ve shodě s názorem Leonarda Hayflicka o limitované míře bunečného dělení, Olovnikov pozdeji navrhnul: DNA sekvence jsou ztraceny pokaždé, co se buňka dělí až do té doby, kdy postupná ztráta dosáhne kritické úrovně, při které dělení buněk končí.  Mezi lety 1975–1977, pracující kolegyně na Yaleové univerzitě Elizabeth Blackburnová s Josephem G. Gallem, objevila neobvyklou podstatu telomer, s jejich jednoduchou opakující se DNA sekvencí, z které se vrcholy chromozomů skládají. Blackburnová, Carol W. Greiderová, a Jack Szostak jsou vědci odměnění Nobelovou cenou za Nobelovou cenou za fyziologii a lékařství za rok 2009 za objev, že jsou chromozomy chráněné přítomností telomer a objevení enzymu telomerázy.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce a podstata.", "content": "Telomery jsou opakující se sekvence nukleotidu nacházející se na vrcholcích lineárních chromozómů většiny eukaryotických organismů. TTAGGG je sekvence opakujících se nukleotidů, základ telomer obratlovců.  Většina prokaryotních organismů má chromozomy kruhovité, spíše než lineární a neuzavřené. Nemají tedy přítomné v kruhovém chromozomu telomery.  Přítomnost telomer kompenzuje neucelenou polokonzervativní DNA replikaci na vrcholcích chromozomů. U telomer mnohobuněčných eukaryotických organismů se nevyskytuje báze uracil v nukleotidech, stejně jako u samotné DNA.  Funkce:", "section_level": 1}, {"title": "Některé známé sekvence nukleotidů telomer.", "content": "Ve většině prokaryotních organismech, jsou choromozomy cyklické a nemají zakončení, netrpí tedy předčasnou terminací replikace. Malá část bakteriálních chromozomů, jako jsou v \"Streptomyces, Agrobacterium\", a \"Borrelia\", jsou lineární a obsahují telomery velmi odlišné od telomer v chromozomech eukaryotních buněk, strukturou i funkcí. Známé struktury bakteriálních telomer svou podstatou napodobují formu vázání bílkovin na koncích lineárních chromozomů, nebo uzavřených tvarů připomínající sponky do vlasů, z jedno-vláknitých DNA na zakončeních lineárních chromozomů.  Při procesu replikace DNA, replikační enzymy u eukaryotické DNA (\"komplex s DNA polymerázou a bílkovinami\") nemůžou replikovat přítomné sekvence na zakončení chromozomů (nebo přesně vlákna chromatidy). Aby se tyto úseky (a na nich zaznamenané informace) při replikaci neztratily, následují po nich právě telomery, které se tak stávají důležité při úspěšném procesu dělení buněk. Pomáhají “\"zakrý\"t“ konce genových sekvencí, ale samy jsou od konce postupně ztráceny při replikacii DNA. V buňce je možné nalézt enzym telomerázu, který doplňuje opakující se nukleotidové sekvence na konce DNA. Telomeráza tedy obnovuje postradatelnou část telomer, zakrývající DNA.  Ve většině mnohobuněčných eukaryotických organismech je telomeráza aktivní jen u zárodečných buněk. Některé druhy kmenových buněk jako jsou embrionální kmenové buňky (ESC) a některé bílé krvinky. Telomerázu je možné znovu aktivovat a telomery navrátit do embrioninálního stádia přes somatické přesunutí buněčného jádra. Existují teorie, které považují stálé zkracování telomer jednotlivými procesy replikace v somatických buňkách za příčinu stárnutí a postupně slábnoucí obranné mechanismy těla proti rakovině. To, je protože telomery se chovají jako zpožďovací “\"pojistka\"“, eventuálně po čase odejde z provozu po určitém proběhnutém počtu dělení buněk a to má za výsledek následnou ztrátu vitálně důležitých genetických informací z chromozomu buňky do budoucích procesů dělení buněk.  Délka telomer se velmi liší v závislosti na skupině organismů. Od přibližně 300 základních párů v kvasinkách až po mnoho párů bází (kb) v lidských chromozomech. Často jsou složené z rozmezí bohatých na guanin – 6 – 8 základních opakujících se párů. Eukaryotické telomery mají typické zakončení s 3 ́ jedno-vláknovým DNA převislým úsekem, který je esenciální pro udržování a zakrývání konce chromozomů. Bylo identifikováno více proteinů vázajících se na jedno či dvou vláknové telomery DNA. Fungují, jak v udržování telomer, tak v jejich vlastnosti zakrývat důležité sekvence DNA. Telomery se formují do struktur velkých smyček nazývaných stuhy (kroužky) telomer, zkráceně T-loops. Jednovláknová DNA se svine do dlouhého kroužku, stabilizovaného proteiny spojujícími telomery. Na konci T-loop je jednovláknová sekvence telomery (DNA) udržována na oblast dvou-vláknové DNA a to za přítomnosti vlákna telomery narušujícího strukturu dvoušroubovice DNA. Také přerušuje párování bází na jednom z vláken. Tato celkem 3 vláknová struktura se nazývá D-loop, nebo také D-kroužek (displacement loop, existuje také R-loop pro RNA).  Zkracování telomer u lidí vede k senescenci replikace a postupně blokuje dělení buněk. Základní podstatou tohoto mechanismu, ale je prevence před genovou nestabilitou a vývojem rakoviny v buňkách lidského těla, které jsou již staré a limitují počet možných uskutečnění buněčného dělení. Nicméně zároveň zkrácené telomery narušují funkce imunitního systému, které navyšují náchylnost vzniku neřízené rakoviny. Když nastane, že jsou již úseky telomer příliš krátké, potenciálně se mohou rozvinout z jejich uzavřené struktury. Buňka následně zaznamená odkrytí zranitelné DNA jako již poškození a přestane růst, vstoupí do buněčného stáří, nebo nastartuje apoptosu (sebe destruktivní proces), což se odvíjí od genetického pozadí buňky (p53 status). Odkrytí telomery se také děje při fúzi chromozomů. Protože v normálních somatických buňkách je považováno, za nemožné toto poškození napravit, tak se v buňkách rovnou spustí apoptóza. Většina nemocí spojených se stárnutím jsou spojovány s zkrácenými úseky telomer, nicméně spíše to souvisí se zpomalující se schopností buněk telomery obnovovat. Funkce orgánů se zhoršují, jak více a více buněk je v procesu apoptózy, či vstupují do buněčného stárnutí, ve výsledku to vede k selhání orgánové soustavy.", "section_level": 2}, {"title": "Komplex Shelterin.", "content": "Bílkovinný komplex známý jako shelterin chrání zakončení samotných telomer od rozpoznání za neopravitelné vidlicovité úseky inhibicí homologní rekombinace (HR) a nehomologním spojováním zakončení (NHEJ). Na samém distálním konci telomery se nachází základ 300 bází o jednom vlákně, které formuje T-loop (T-kroužek). Tato smyčka je analogická k uzlu, který stabilizuje telomery, zabraňuje rozpoznání zakončení telomer jako otevřené narušené části pro mechanismus opravy DNA. Když se vyskytne spojování zakončení, které je nehomologní ho typu na koncích telomer, výsledkem nakonec je spojení chromozomální. Smyčka T-loop je dohromady sestavena několika proteiny, zaznamenanými například TRF1, TRF2, POT1, TIN1, a TIN2. Tento soubor je společně označován komplex Shelterin. U lidí je komplex Shelterin složen z 6 bílkovin identifikovaných jako TRF1, TRF2, TIN2, POT1, TPP1, a RAP1.", "section_level": 1}, {"title": "Zkrácení.", "content": "V průběhu procesu se poslední RNA primer připojí a s DNA polymerázou a RNA nukleázou a DNA ligázou v procesu konvertují RNA (primeru) na DNA na zapečetění mezer mezi Okazakiho fragmentem. Z důvodu pozměnění RNA na DNA, musí již být přítomné vlákno DNA před úsekem RNA primeru. To se děje na všech místech zaostávající části, neděje se to však na konci, kde je přichycen poslední RNA primer. Nakonec, je tato RNA zničena působením enzymu, který degraduje zbylou RNA v těsné blízkosti umístěné na DNA. Proto je část telomery ztracena při každém cyklickém procesu replikace na 5 ́konci zaostávající části dceřiného vlákna od původního vlákna. Studie s experimenty provedenými ve zkumavkách poukázali, že telomery jsou vysoce citlivé na oxidační stres. Je důkaz o zprostředkovaném poškození DNA oxidačním procesem, na který je poukazováno jako důležitý, determinant zkracování telomery. Zkracování telomer vlivem volných radikálů vysvětluje rozdíl mezi přepokládanou ztrátou koncového replikačního problémového segmentu (c. 20 bp) za dělení buněk a skutečného zkrácení telomer. Zkrácení telomer, které probíhá v rozmezí 50–100 bp, a to má mnohem větší dopad na délku telomer, než zkrácení koncovým replikačním problémem, segmentu. Některé studiu se zaměřili na interakce mezi přírůstkem antioxidantů a délkou telomer. V LIBCSP, studii rakoviny prsu na Long Islandu byl nalezen střední nárůstek rizika vzniku rakoviny prsu u žen s nejkratšími telomerami a nízkého doplňování Beta-karotenu. Dále vitamínu C a E, to dle autorů dokazuje, že určitá míra interakce rizika vzniku rakoviny prsu a s mechanismy při poškozování DNA, souvisí s přítomností zkrácených telomer, způsobené oxidačním stresem. Zkracování telomer je často spojováno s procesy stárnutí a nemocemi stáří. V roce 2003 objevil Rochard Cawthon, dle jeho studie to, že jedinci s delšími telomerami vedou delší život, než jedinci s kratšími telomerami. Nicméně, není známo jestli krátké telomery jsou znakem stáří jednotlivé buňky, nebo se prakticky podílejí na stárnutí samém. Souvislost se střední délkou života se však prokázala u více druhů.  Psychologický stres a zkracování telomer <br> V roce 2017 proběhla meta-analýza 23 studií a vyšla s výsledky, že zvýšené vnímání psychologického stresu bylo spojeno s malým poklesem délky telomer, zároveň byl ale také důkaz o potenciálním zkreslení při publikaci studií. Při vzetí zkreslení k výsledkům, se tento účinek zkrácení zmírnil a stal nevýznamným. Oxidační stres má trvat při zvýšeném množství volných radikálů.", "section_level": 1}, {"title": "Prodlužování.", "content": "Limit probíhajícího buněčné dělení byl poprvé předpokládán Leonardem Hayflickem (Stanfordova univerzita) a tato hranice je nyní nazývána Hayflick limit. V návaznosti na sebe byly učiněny signifikantní objevy skupinou vědců v organizaci Geron Corporation. Vedoucím výzkumníků byl zakladatel firmy Michael D. West, který definitivně propojil zkracování telomer s hranicí Hayflickova limitu. Klonování katalytických komponent telomerázy umožnilo testování experimentů, zda za dostatečné úrovně působení telomerázy a zamezením zkracování telomer, prodlouží životnost buněk. Účinky telomerázy byly publikované v časopise Science jako opravdu schopné prodloužení délky normálních funkcí buňky, nyní je na ní přihlíženo, že je schopna prodloužit životnost somatické buňky, zpomalováním zkracování telomer.  Reverze procesu zkracovaní telomer přes dočasnou aktivaci telomerázy může být praktickým způsobem zpomalení procesu stárnutí. Způsob jakým se to projevuje je oddálení Hayflickova limitu. Byly navrhnuty tři cesty na obrácení mechanismu zkracování telomer. Léky, genová terapie, nebo potlačení metabolismu tzv. strnulostí / hibernace. Tyto metody nebyly dosud prokázány na lidech, ale bylo demonstrováno, že zkracování telomer je zpomaleno až zastaveno během hibernace a stárnutí je během ni zpomaleno (Turbill, et al. 2012 & 2013). Hibernace by měla mít pozitivní vliv na délku života (Lyman et al. 1981). Úspěšně bylo prokázáno, že při reverzi zkracování telomer, došlo k úspěšnému zamezení některých znaků stárnutí, alespoň tedy u laboratorních myší. Dále také u hlístice (\"Caenorhabditis elegans).\" Je i hypotéza, že delší telomery a především aktivace telomerázy by mohla vést k urychlenému vývoji rakoviny (e.g. Weinstein and Ciszek, 2002). Nicméně delší telomery, jak již bylo zmíněno, mohou i chránit proti výskytu rakoviny, protože u příliš zkrácených telomer je pravděpodobnost výskytu rakoviny větší. Také bylo navrhnuto, že prodloužené telomery by mohly vést k zvýšené spotřebě energie organismem.  Metody na prodloužení telomer by mohly být využity i u manipulace s tkání, a to, že dovolují zdravé savčí buňky bez známky rakovinného bujení kultivovat v množství dostatečně velkém na biomedicínské inženýrství na opravy materiálu a tkání.  Dvě studie o dlouho žijících mořských ptácích demonstrovaly fakt, že role telomer není plně pochopena. V roce 2003 vědci pozorovali prodlužující se telomery během stárnutí u ptáka \"Oceanodroma leucorhoa\". To bylo poprvé, co byl takový vývoj telomer vůbec zaznamenán. V roce 2006 bylo ohlášeno (Juola) objevení dalšího dlouho žijícího mořského ptáka s zkracujícími se telomerami do 40 roka života a to u \"Fregata minor.\" U tohoto nesouvisejícího druhu se po 40 roku života výrazně objevilo prodlužování telomer, nicméně se tetnto jev u každého jedince lišil. Navíc podle délky telomer nelze rozeznat věk jedince tohoto ptačího druhu. Z toho vědci vyvozují, že u procesů spojených s telomerami jsou variace v délce, s kterými ještě nejsou plně obeznámeni. Gilley a Blackburn testovali, zda zkracování telomer má vliv na buněčné stárnutí u trepek a došli k závěru, že při stárnutí nedocházelo k zkracování telomer.  Dále Gomes s kolegy vydal studii v komparativní biologii savčích telomer, ve které tvrdí že délka telomer různých savců koreluje nepřímo s délkou života a zůstává v tématu se stárnutím spíše kontroverzní. K tomu tým s Harrisem našel jen minimální důkazy na to, že by lidské telomery přímo vykazovaly vztah s procesem stárnutí, spíše než důležitost kognitivních schopností a fyzických schopností jedince.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum rizika onemocnění.", "content": "Telomery jsou kritické pro udržování genů nepoškozených, a integrovaných a mohou být faktorem silně ovlivňujícím startování nemocí spjatých s stárnutím. Studie laboratoří ukazují, že obecně dysfunkce a krácení telomer se objevuje během stárnutí a vývoje rakovinného neřízeného dělení. Krátké telomery mohou vést k nestabilitě genových sekvencí, ztrátě chromozomů, formací nerecipročním translacím. Telomery jsou rakovinných buňkách a v jejich lezích prekurzorů signifikantně kratší, než v okolní nezasažené tkáni. Pozorovací studie objevili ve velkém množství experimentů zkoumajících rakovinu, krátké telomery. Navíc u lidí s rakovinnými buňkami v těle byly objeveny kratší telomery v leukocytech zaručujících správný chod imunitní soustavy, tím ji také brzdící (narušující metabolismus), než u zdravých lidí. Nedávná meta-analýza navrhuje 1.4. až 3.0 násobně zvýšené riziko vývoje rakoviny pro ty, kteří mají kratší telomery, než u jedinců, kteří mají v buňkách přítomné telomery delší. Nicméně zvýšené riziko závisí i na věku, pohlaví, rozdíly v životním režimu a typu a místě rakovinného bujení v těle.", "section_level": 1}, {"title": "Měření.", "content": "Jednou z metod je TRF (Terminal restriction fragment) jižní skvrny. Započetí polymerázového řetězce reakcí jako testovací metody zahrnuje determinaci, telomery na jednu genovou kopii v poměru (T/S), to je ukázkový segment, který odpovídá v buňce průměrné délce telomer. Zatímco více společností nabízí měření délky telomer, zacházení s těmito měřeními jsou široce diskutabilní pro využívání v medicíně i osobně pro jednotlivce. Elizabeth Blackburn (nositelka Nobelovy ceny), je spoluzakladatelkou jedné z těchto firem a podporuje využití měření délky telomer v klinickém prostředí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Telomery jsou koncové části chromozomů. Při buněčném dělení se telomery zkracují kvůli neschopnosti enzymu syntetizovat konce lineárních nukleových kyselin. Původní délka se obnovuje obvykle během tvorby pohlavních buněk činností enzymu telomerázy, což je neobvyklá RNA-dependentní DNA polymeráza nesoucí si vlastní molekulu RNA jako templát pro tvorbu DNA. Kromě pohlavních buněk jsou své telomery schopné znovu prodlužovat i kmenové buňky díky přítomnosti vlastní telomerázy. Většina rakovinných buněk také obnovuje své telomery pomocí telomerázy, což umožňuje potlačit růst řady rakovinných buněk blokací telomerázy, část rakovinných buněk ale opravuje své telomery alternativním systémem využívajícím rekombinaci.", "tgt_summary": "端粒()是真核生物染色体末端的DNA重复序列,作用是保持染色体的完整性和控制细胞分裂周期。 由于DNA复制的机制,每次染色体复制后,延迟股上的染色体末端必无法被复制。因此,真核生物在染色体末端演化出端粒以作为可被重复遗弃的片段。一旦端粒消耗殆尽,细胞将会立即启动凋亡机制。因此,端粒被推测和细胞老化有明显的关系。人体的部分细胞,例如精原母细胞、癌症细胞等,含有端粒酶,能在DNA末端接上新的端粒片段,其端粒不会随着分裂次数增加而缩短,因此能无限复制。", "id": 624347}
{"src_title": "BAC TSR.2", "tgt_title": "TSR-2轟炸機", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Úvodní požadavky.", "content": "Předchůdcem TSR.2 byl v řadách britského letectva bombardér English Electric Canberra, schopný operovat ve velkých výškách a relativně vysokou rychlostí. Stejně jako druhoválečný de Havilland Mosquito, ani Canberra nenesla žádné zbraně k vlastní obraně a spoléhala na své výkony. Stíhací letouny sice mohly dosáhnout rychlosti Canberry, ale na úrovni vývoje techniky odpovídající konci 40. a počátku 50. let 20. století byl rychlý vzlet stíhače, nastoupání do výšky pronikajícího bombardéru a další akcelerace k jeho dostižení velmi nesnadný úkol. Jak ale rostly výkony sovětských letounů, stala se Canberra velice zranitelnou. Kvůli tomu ještě před jejím zařazením do služby firma English Electric předběžně zkoumala možnosti stavby výkonnějšího letounu, v liniích jinak velmi úspěšné a oblíbené Canberry.  Příchod radiolokačně naváděných střel země-vzduch do výzbroje protivzdušné obrany států okamžitě změnil všechny úvahy o nasazení bombardérů. Raketové střely útočily na pronikající letouny přímo zdola a současně dosahovaly větších rychlostí a výšek, než kterýkoli okřídlený stroj s osádkou. Canberra i další výškové bombardéry, jako např. Boeing B-52 Stratofortress nebo Avro Vulcan, byly vůči novým raketám prakticky bezbranné. Řešení se našlo v pokusu o průnik nad území nepřítele těsně u země. Pokud budeme naši planetu považovat za ideální kouli, letoun pohybující se ve výšce 60 m nad povrchem je díky zakřivení Země pro radary „viditelný“ na vzdálenost nejvýše asi 40 km, což pro stroj letící rychlostí blízkou Mach 1 představuje asi dvě minuty letu. Tak budou mít baterie protiletadlových raket jen velmi krátký čas k provedení úspěšné zteče. Šance bombardérů na průnik obranou nepřítele ještě zvýší jakékoli překážky na zemi, např. stromy, kopce, údolí, budovy v okolí radaru, apod.  Canberra byla navržena k letům ve velké výšce, což přinášelo závažné problémy během pokusů o hloubkový průnik. Její křídlo s velkou nosnou plochou je v nízkém letu neúměrně zatěžováno turbulencemi, způsobenými blízkostí povrchu Země. Navíc, určování polohy a přesná navigace byl úkol, na jehož úspěšné splnění elektronika Canberry, vývojově spadající ještě do konce 40. let, prostě nemohla stačit. Od konce 50. let 20. století se objevila nová kategorie „útočných letounů“. Společné pro ně bylo vysoké plošné zatížení křídla, což snižovalo účinky turbulencí na letoun, vysokovýkonný navigační radar, umožňující bezpečný let vysokou rychlostí v malé výšce, a schopnost nést velký náklad paliva, který by vyrovnal zvýšenou spotřebu proudových motorů v malých výškách.", "section_level": 2}, {"title": "GOR 339.", "content": "Na základě uvedených požadavků britské ministerstvo zásobování zahájilo v roce 1956 jednání s firmou English Electric na téma očekávaných parametrů nového útočného letounu. Původně se uvažovalo o malém stroji podobném stíhačce, což vedlo k návrhu vyvinout jej z prototypu P.1B (pozdější English Electric Lightning). Tento projekt dostal označení P.18. Také se objevil názor adaptovat Canberru na novou roli, jako projekt P.17. Úvodní studie předpokládaly dolet maximálně 3,700 km při využití plné nosnosti letounu pro palivo, rychlost Mach 1,5 „ve výšce“ a charakteristiky VTOL nebo STOL (Tento požadavek vycházel z bojových plánů 50. let, podle nichž měly jaderné útoky nepřítele vyřadit z činnosti vzletové a přistávací dráhy. Připravovaný stroj měl být schopen provozu z improvizovaných letišť, případně i z ploch zcela neupravených.) Jak pokračoval vývoj, požadavky rostly. Osádka se předpokládala dvojčlenná, s druhým letcem jako operátorem navigačních a zaměřovacích systémů. Náklad mělo tvořit šest pum o hmotnosti po 450 kg. To znamenalo ukončení projektu P.18 jako nevhodného (malá nosnost) a práce se soustředila na typ P.17A, nástupce Canberry s křídlem ve tvaru delta.  Specifikace na letoun byly oficiálně vyhlášeny v březnu 1957 pod označením GOR 339 (GOR je zkratka pro General Operational Requirement – Obecný operační požadavek). Vzhledem k tehdejší úrovni technologie se jednalo o nesmírně ambiciózní plán, vyrobit nadzvukový letoun, schopný operovat za každého počasí a na velké vzdálenosti s jadernými zbraněmi, při rychlostí více než Mach 2 ve velkých výškách nebo Mach 1,2 těsně u země a se schopností STOL - krátkého vzletu z neupravených či nouzových ploch.  Specifikace zejména požadovala :  Za „let v malé výšce“ se považovalo nejvýše 1,000 ft (300 m) nad zemí při uvažované rychlosti Mach 0,95. Operační dolet měl být alespoň 1 000 námořních mil (1 850 km) po vzletu z dráhy o délce maximálně 3,000 ft (900 m).", "section_level": 2}, {"title": "Zasahuje politika.", "content": "Zatímco nejrůznější výrobci zpracovávali odpověď na výše uvedené specifikace, nad projektem se přehnala první z mnoha politických bouří. V roce 1957 publikoval tehdejší britský ministr obrany Duncan Sandys tzv. Bílou knihu, v níž uvedl, že doba bojových letounů s lidskou osádkou již skončila a v budoucnu převezmou jejich úkoly výhradně řízené střely. Ačkoli během následujícího desetiletí byla teorie všemocných střel opuštěna, ve své době a klimatu studené války dávala určitý smysl, zvláště když se zdálo, že přechod k řízeným střelám by mohl v porovnání s letouny uspořit významnou část nákladů. Ve světle názorů Bílé knihy se po jistou dobu vedla debata o potřebnosti GOR 339. Nakonec došlo ke schválení v pokračování jeho vývoje, stejně jako dalších projektů, které se dostaly „příliš daleko, než aby mohly být ukončeny“.  Jinou nejistotu přinesla Zpráva o očekávaných prioritách, kterou publikoval Rozpočtový výbor Dolní komory britského parlamentu. V textu se uvádělo, že smlouvy by měly být uzavírány pouze s konsorcii tvořenými více než jednou firmou, aby se tak britské společnosti motivovaly ke spojování a slučování. Ačkoli tehdy byl za hlavní problém Británie považován vysoký počet samostatných firem, rozhodnutí výboru způsobilo ještě větší potíže. Týmy z různých továren byly politickými tahy přinuceny spolupracovat, aniž k tomu měly jiný důvod než aby získaly státní zakázku, což vedlo k závažným nedorozuměním a špatné komunikaci.  Třetí politické téma, které věci rozhodně nepomohlo, byla tradiční nedůvěra mezi jednotlivými složkami ozbrojených sil. V téže době, kdy vznikaly specifikace \"GOR 339\", Royal Navy již dovedla do velmi pokročilé fáze svůj projekt \"NA.39\", z něhož se posléze vyvinul Blackburn Buccaneer. Buccaneer byl také útočný letoun pro malé výšky a vysoké rychlosti, ale navržený k operacím nad mořem. Úsporné plány vedly k nápadu vytvořit jediný stroj pro letectvo i námořnictvo a firma Blackburn pro RAF nabídla mírně nadzvukovou verzi \"NA.39\", která částečně vyhovovala požadavkům na \"GOR 339\". Královské letectvo ale odmítlo tento návrh s odůvodněním, že pro jeho potřeby je letoun s maximální rychlostí nižší než Mach 2 zcela nevyhovující a dále trvalo i na schopnosti krátkého nebo svislého vzletu. Jeden z představitelů RAF prohlásil: „Jakmile projevíme byť jen sebemenší zájem o \"NA.39\", je takřka jisté, že \"GOR.339\" nedostaneme.“", "section_level": 2}, {"title": "Nabídky.", "content": "Práce na \"GOR 339\" pokračovaly, s termínem pro zaslání konečné nabídky do 31. ledna 1958. Soutěže se zúčastnilo velké množství různých návrhů. \"P.17A\" od English Electric, spolu s konstrukcemi firem Avro, Hawker a Vickers-Armstrongs (reprezentované divizí Supermarine). Továrna Short Brothers zaslala plány na svisle vzlétající stroj \"P.17D\", který měl vynášet \"P.17A\" do vzduchu. Odstranila by se tak potřeba navrhovat \"P.17A\" jako letoun s kolmým startem. K dalšímu vývoji Ministerstvo letectví vybralo projekty English Electric \"P.17A\" a Supermarine 571. Zájem vyvolala i nabídka firmy Vickers, která zahrnovala ne jenom dodávku samotného letounu, ale spolu s ním i „kompletní systém“, zahrnující všechny podpůrné prostředky a logistiku, nezbytnou k jeho operačnímu nasazení.  Vývoj \"GOR 339\" se dostal na veřejnost v prosinci 1958, kdy byl publikován v každoroční zprávě Britského parlamentu. Pod tlakem, způsobeným rozhodnutím Rozpočtového výboru, hledalo Ministerstvo letectví cesty, jak by mohly být jednotlivé firmy a jejich projekty vzájemně propojeny. V lednu 1959 Ministerstvo zásobování oznámilo, že nový TSR-2 bude vyráběn ve spolupráci továren Vickers-Armstrongs a English Electric. TSR-2 byl typový název pro letoun, který vznikl na základě požadavků GOR 339. Jedná se o první písmena z \"Tactical Strike and Reconnaissance“ – taktický útok a průzkum. Neví se, jak ministerstvo dospělo k závěru přidat do názvu číslovku 2. Snad byla původní Canberra, která dokázala plnit stejné role, považována za TSR-1, nebo měla dvojka symbolizovat letoun schopný dosáhnout rychlosti Mach 2.  1. ledna 1959 byla realizace projektu oficiálně schválena pod novým označením \"OR 343\" ( OR znamenalo Operational Requirement – Operační požadavek ). \"OR 343\" byl už ve srovnání s \"GOR 339\" detailnější a vypracovaný na základě výsledků soutěže o stavbu \"GOR 339\". Pro \"OR 343\" již došlo ke stanovení „malé výšky nad zemí“ jako nejvýše 200 ft (60 m), současně byl zahrnut i striktní požadavek na překročení rychlosti Mach 2 ve výšce.", "section_level": 2}, {"title": "Předpokládané nasazení letounu.", "content": "Během „standardní mise“ měl \"TSR-2\" nést výzbroj o hmotnosti 2,000 lb (900 kg) ve vnitřní pumovnici při akčním radiu 1 000 nm (tj. 1 852 km). Z toho se předpokládalo 100 nm (185 km) prolétnutých ve velké výšce rychlostí Mach 1,7 a 200 nm (370 km) během průniku do oblasti cíle a vylétnutí z ní při rychlosti Mach 0,95 ve výšce do 200 ft (60 m) nad terénem. Zbývající část bojového letu měl stroj absolvovat rychlostí Mach 0,92. Jestliže by se celý let odehrával ve výšce do 200 ft, mohlo dojít k omezení akčního radiu na 700 nm (1 300 km). S těžším nákladem výzbroje bylo přípustné odpovídající snížení doletu.  \"TSR-2\" měl disponovat závěsníky k instalaci přídavných nádrží – jedna s objemem 450 imperiálních galonů (2 000 litrů) pod každou polovinou křídla, nebo jediná nádrž o 1 000 galonech (4 540 litrů) pod trupem. Pokud stroj nenesl výzbroj v pumovnici, mohla ji vyplnit další nádrž s objemem 570 imperiálních galonů (2 600 litrů).  Plánoval se také vývoj průzkumného kontejneru pro umístění do pumovnice \"TSR-2\", který by spolu s výkonným radiolokátorem s bočním vyzařováním (SLAR - sideways looking radar) změnil britský stroj ve výkonný průzkumný prostředek, ne nepodobný letounu North American RA-5C amerického námořnictva.", "section_level": 2}, {"title": "Finální projekt.", "content": "Továrny English Electric a Vickers-Armstrongs hledaly nejvýhodnější konečné provedení GOR 339. Obě firmy kombinovaly své projekty a nápady a plánovaly konstrukční práce s cílem prvního vzletu prototypu v roce 1963. English Electric přišlo s návrhem křídla ve tvaru delta, zatímco Vickers preferoval šípové křídlo, montované na dlouhém trupu. Protože návrh English Electric odrážel velké zkušenosti firmy s nadzvukovými letouny, bylo delta křídlo vybráno pro finální projekt. Naopak jako lepší se ukázalo řešení trupu od firmy Vickers. Nakonec měla být stavba letounu rozdělena v poměru 50/50, kdy Vickers vyráběl jeho přední a English Electric zadní část.  Nakonec ale Ministerstvo letectví rozhodlo o sloučení několika různých výrobců do jediné společnosti BAC British Aircraft Corporation, která vznikla roku 1960. Nastaly závažné potíže s realizací TSR.2, protože některé výrobce najímalo a úkolovalo přímo ministerstvo. To se také snažilo přímo zasahovat do vývoje a konstrukčních prací, navíc ještě pro něj obvyklým způsobem svolávání porad a schůzí, běžným pro civilní sektor. Práce se tak ještě zkomplikovaly a zpomalily.  Na základě diskuse nakonec vznikly konstrukční plány hornoplošníku s mohutným delta-křídlem, jehož konce byly skloněny dolů, a plovoucí výškovkou i směrovkou. Pohon měla obstarávat dvojice proudových motorů Bristol-Siddeley Olympus, vybavených přídavným spalováním. Jednalo se o vývojovou variantu motorů použitých již u bombardérů Avro Vulcan, a dále uvažovaných i pro budoucí Concorde. Občas je nesprávně uváděno, že šéfkonstruktérem TSR.2 byl Barnes Wallis, legendární inženýr firmy Vickers, který se proslavil návrhem bombardéru Wellington a účastí na projektu ničení německých přehrad bombardováním pomocí „skákavých“ pum. Sám Wallis už se projektu TSR-2 neúčastnil, ale jeho syn, který také pracoval u Vickerse, má na něm určitý podíl. Nakonec Barnes Wallis byl k projektu TSR-2 velmi kritický a neustále opakoval, že použití křídla s měnitelnou geometrií (které vždy preferoval) namísto delty by bylo mnohem efektivnější.  Konstrukce letounu zahrnovala i ofukování vztlakových klapek vzduchem odebíraným od motorů, čímž chtěli konstruktéři dosáhnout splnění požadavku na krátký vzlet a přistání (dneska se pro dosažení krátkého vzletu a přistání využívá obvykle právě křídlo s měnitelnou geometrií). TSR.2 měl nést extrémně pokročilý systém pro navigaci a zaměřování výzbroje, daleko překračující možnosti čehokoli na světě v té době; uvedený systém byl jednou z hlavních příčin spirálovitě rostoucích vývojových nákladů projektu TSR.2. Některá další vyvíjená zařízení, jako například radiolokátor pro kopírování terénu, systém nočního vidění FLIR, radar s bočním vyzařováním a pokročilý autopilot, byly nakonec použity v nově připravovaných letadlech. Křídlo mělo na svoji dobu neobvykle vysoké plošné zatížení, ale za to dalo letounu schopnost pohybovat se v malých výškách a vysokou rychlostí, při vynikající stabilitě a nevelké citlivosti na termické poryvy nebo turbulence, způsobené blízkostí povrchu Země. Tyto vlastnosti letounu nakonec umožnily snížit požadavky kladené na systémy radaru pro kopírování povrchu země a vývoj autopilota, jejichž vývoj se tak mohl podstatně zlevnit. Ke zlepšení komfortu osádky měla kabina možnost „plavat“ – pohybovat se vzhledem k trupu letounu - pomáhala tak utlumit vlivy turbulencí na piloty a snížit únavu letců.", "section_level": 1}, {"title": "Zkoušky prototypu.", "content": "Navzdory strmému růstu nákladů (kterému se nedalo vyhnout, neboť počáteční odhady byly nastaveny příliš nízko) došlo nakonec ke stavbě dvou prototypů. Zkušební pilot Roland Beamont vykonal první let na TSR-2 (XR219) dne 27. září 1964. Během testů stroj prokázal, že plní s rezervou požadavky na výkony, původně stanovené v GOR 339. Aerodynamika byla zcela bez problémů, ale neustálé potíže způsobovaly motory a systémy zatahování podvozku. Nakonec se právě nevyzkoušené motory staly příčinou odložení prvního letu prototypu, který se tak nemohl zúčastnit každoroční přehlídky ve Farnborough.  První letové zkoušky byly vykonány s vysunutým podvozkem a velmi striktně omezeným výkonem motorů. Jenom při desátém letu byl podvozek úspěšně zatažen a vysunut, ale vibrace za pohybu po zemi zůstávaly. Příďová noha podvozku během rychlého pojíždění kmitala na rezonanční frekvenci lidského oka, což způsobovalo u pilota i navigátora zdvojené vidění. Problém se řešil přidáváním dalších a dalších tlumičů do už tak velice komplikované mechaniky podvozku. Druhý prototyp (XR220) měl mít vestavěné přídavné tlumiče v hlavních podvozkových nohách, které byly zkoušeny na prvním prototypu XR219. První nadzvukový let (čtrnáctý let prototypu XR219) se odehrál během přeletu z A&AEE (\"Aeroplane and Armament Experimental Establishment\", \"Zkušební ústav letadel a výzbroje\") Boscombe Down na tovární letiště BAC ve Wartonu. K překvapení všech letoun dosáhl nadzvukové rychlosti bez použití přídavného spalování (tzv. supercruise). Jakmile zkušební pilot Beamont zapnul přídavné spalování (pouze na jednom motoru, u druhého nebylo funkční kvůli závadě palivového čerpadla), TSR-2 v akceleraci překonal dokonce i fenomenální Lightning, který jej doprovázel, navzdory tomu, že pilot využil u stíhačky maximální režim přídavného spalování obou motorů. Během testu byla dosažena rychlost Mach 1,2. Protože do prvního prototypu nebyly instalovány žádné z pokročilých elektronických systémů, zkušební lety se omezily pouze na ověření letových vlastností. TSR.2 se při nich projevil jako výjimečně ovladatelný a současně i nesmírně výkonný stroj.", "section_level": 1}, {"title": "Zrušení projektu TSR-2.", "content": "V USA byl v téže době vyvinut letoun General Dynamics F-111 Aardvark jako následník typu Republic F-105 Thunderchief, s měnitelným šípem křídla, vnitřní pumovnicí, schopností nést jaderné zbraně a pronikat k cíli v letu těsně u země. RAF jej od počátku vývoje považovala za vhodnou alternativu v případě nedostatku prostředků na dokončení TSR.2. Když se objevily první zprávy o možném zrušení britského vývoje, zaměstnanci BAC uspořádali protestní pochod a nová labouristická vláda možnost jakýchkoli omezení projektu TSR-2 důrazně popřela. Ovšem již v parlamentní rozpravě o rozpočtu na další fiskální rok dne 6. dubna 1965 byl oznámen plán zakoupit F-111. Již o týden později britský ministr financí bránil toto rozhodnutí v diskusi na půdě parlamentu jako „výrazně ekonomičtější“.  Všechny přípravky a nástroje pro sériovou výrobu TSR.2, stejně jako rozestavěné letouny, byly následně sešrotovány. Dva již dokončené ale „nezalétnuté“ stroje zůstaly zachovány, i když s částečně poničeným vnitřním vybavením a chybějícími systémy; XR220 lze vidět v Muzeu RAF, Cosford (poblíž Wolverhamptonu), XR222 v Imperial War Museum na letišti Duxford. Spolu se dvěma rozestavěnými trupy (XR221 a XR223) byl jediný letuschopný exemplář TSR-2 (XR219) převezen do Shoeburyness a použit jako cíl při zkouškách odolnosti konstrukce moderního letounu a jeho systémů vůči palbě protiletadlových zbraní. Unáhlenost, se kterou došlo ke zničení všech stop po vývoji TSR.2, je dodnes kritizována.  Jako náhrada TSR.2 byly uvažovány dva typy. Nákup amerických General Dynamics F-111 s měnitelnou geometrií křídla v „britské“ verzi K pro úkoly průzkumu a taktického bombardování, v delším horizontu se pak měl uskutečnit společný anglofrancouzský projekt útočného letounu AFVG, opět s měnitelnou geometrií.  Nakonec byl i vývoj F-111K zrušen kvůli enormnímu růstu nákladů, které dokonce vysoko překročily množství prostředků vynaložených na projekt TSR.2. Objevily se i závažné technické problémy, jež by bylo nutné řešit před uvedením letounů do plné operační způsobilosti. Protože ani výkony F-111K neodpovídaly požadavkům a ve stejné době britská libra prošla tvrdou devalvací, došlo ke zrušení již podepsané objednávky na 50 kusů a místo nich dostalo Královské letectvo stroje F-4 Phantom II a Blackburn Buccaneer, některé z nich předisponované od Royal Navy. Ironií osudu se jednalo o stejný typ, který RAF odmítlo, aby získalo TSR.2. Buccaneer se ukázal jako výkonný a spolehlivý letoun, který zůstal v operační službě až do první poloviny 90. let 20. století.  Pro britský letecký průmysl je TSR.2 neustále předmětem dohadů na téma „Co kdyby...“, podobně, jako stíhací Avro Arrow pro Kanadu. Phantom a Buccaneer byly ve službě částečně nahrazeny stroji Panavia Tornado, letouny s měnitelnou geometrií křídla, mnohem menšími než F-111 nebo TSR.2. V SSSR došlo na konci 60. a v 70. letech k vývoji taktických bombardovacích, útočných a průzkumných strojů s měnitelnou geometrií křídla (Su-17, MiG-27, některé verze MiG-23). Australské letectvo si nechalo pro své potřeby upravit F-111C, které používalo až do prosince 2010, kdy je nahradilo letouny Boeing F/A-18F Super Hornet.", "section_level": 1}, {"title": "Pokus o znovuzrození TSR-2.", "content": "Na počátku 80. let 20. století byla na popud vlády Margaret Thatcherové vypracována studie proveditelnosti obnovení projektu vývoje TSR.2. Objevily se nepodložené spekulace, podle nichž měl být letoun přepracován k využití možností soudobé technologie, nicméně studie prokázala, že náklady by rozhodně nebyly úměrné výsledku. Důvodem je právě důsledná likvidace všech stop po vývoji TSR.2 v 60. letech, kvůli níž by se muselo při vývoji začínat prakticky od nuly. Protože i letoun v mezičase zastaral a nebylo ho možné nadále považovat za technologickou špičku, plány na znovuzrození TSR.2 se nedočkaly realizace.", "section_level": 1}, {"title": "Plánovaná vylepšení.", "content": "V projektu se uvažovalo o zvýšení nákladu zbraní či paliva na 25 000 liber (11 000 kg).", "section_level": 2}, {"title": "Specifikace (BAC TSR.2).", "content": "Údaje dle", "section_level": 1}], "src_summary": "BAC TSR.2 byl dvoumístný dvoumotorový prototyp britského taktického bombardovacího, útočného a průzkumného letounu, vyvinutý firmou British Aircraft Corporation (BAC) v 60. letech 20. století pro britské letectvo Royal Air Force. TSR-2 byl navržen jako stroj určený k průniku silně bráněnou oblastí fronty v malé výšce a velmi vysokou rychlostí. Měl napadat cíle velké důležitosti v blízkém zázemí protivníka přesně svrhovanými pumami, konvenčními nebo jadernými. Projekt TSR.2 zahrnoval celé spektrum nejmodernějších technologií, které by ho po dokončení učinily v příslušné kategorii nejvýkonnějším letounem na světě. Program vývoje TSR.2 byl kontroverzním rozhodnutím zrušen a prostředky určené k jeho dokončení přesunuty ve prospěch (posléze také neuskutečněného) nákupu amerických General Dynamics F-111K.", "tgt_summary": "英国航太TSR-2是一个由英国航太于1960年代初期发起的不幸开发计划。在计划当时,是世界上最先进的作战机种,拥有两倍音速的最大速度与西方第五代战斗机方才普及的超音速巡航能力。其原型机之推力与SR-71大致相同,然因其重量远较后者为轻,故其能量补充较后者更为快速。但是该项目最终被取消,以为F-111系列进入市场让路。", "id": 550123}
{"src_title": "První válka v Kašmíru", "tgt_title": "克什米尔战争", "src_document": [{"title": "Pozadí konfliktu.", "content": "Ve dnech 14. až 15. srpna 1947 byla vyhlášena nezávislost Indie, z velké části na tom měl podíl Mahátma Gándhí. Od roku 1913 nabádal Indy k politice občanské neposlušnosti a pasivní rezistence. V této politice pokračoval i po získání nezávislosti – snažil se především o nenásilné řešení konfliktu mezi muslimy a hinduisty.  Na území Indie bylo 565 knížecích států, jejichž vládcové se ještě před osamostatněním Indie měli rozhodnout, zda se chtějí připojit k Pákistánu či k Indii. Hinduistický mahárádža Hari Singh se dlouho nemohl rozhodnout, zda se připojit k Pákistánu (v Kašmíru žilo 65% muslimů) nebo k Indii. Sám mahárádža byl totiž Ind. Když rozdělení proběhlo, doufal, že se mu podaří udržet nezávislost Kašmíru v království, kde by se sám stal králem. Pákistán a Indie požadovaly referendum obyvatelstva.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh války.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předcházející události.", "content": "V Pákistánu se od počátku konfliktu prosazoval sílící vliv Muhammada Alí Džinnáha, který se v roce 1947 stal generálním guvernérem v Pákistánu. Do té doby podporuje muslimská povstání a rozdělení Indie na muslimskou a hinduistickou část. Počátkem října se Muhammad Alí Džinnáh (silně nemocný tuberkulózou) vydal na (zdravotní) cestu do Kašmíru. Ve skutečnosti chtěl zjistit, zda se Hari Singh rozhodl připojit k Pákistánu či nikoliv. Dostalo se mu však záporné odpovědi – Singhův emisar zároveň Džinnáhovi doručil zprávu, že Singh si nepřeje Džinnáhův pobyt v Kašmíru ani za účelem rekreace. To zapříčinilo rozpoutání první války v Kašmíru.  V nastalé situaci se válka o několik dnů zdržela díky problému s vysokými důstojníky. Jednalo se stále ještě totiž o Angličany na obou stranách znesvářených stran. Zdráhali se bojovat proti svým bývalým spolubojovníkům z období před rokem 1947. Vrchním velitelem Pákistánské armády byl Frank Messevry. Muhammad Alí Džinnáh se rozhodl poslat důstojníka pro dodávky zbraní do Londýna, ve skutečnosti se potřeboval Messevryho zbavit. Messevry si válku nepřál, vyžádal si proto ujištění Pákistánského premiéra Líákata Alího Chána, že se žádný ozbrojený konflikt nechystá.  Messevry odcestoval do Británie a 22. října do muslimské části Kašmíru vtrhli paštunští radikálové podpoření 7. pěší divizí Pákistánské armády. Chtěli obsadit Šrínagar a svrhnout Singhovu vládu. Vyvolali ovšem jen několik muslimských povstání, například ve městě Punč. Veškeré akce Pákistánské armády a Paštunů probíhaly za zády britských důstojníků i úředníků, kterých bylo v zemi stále ještě dost.  Další Brit Douglas David Gracey, který byl zástupcem generála Messevryho, okamžitě po zjištění, že 7. pěší divize je v pohybu, volal svému kolegovi na indické straně generálovi Robertu Lockhartovi, který pocházel ze Skotska. Lockhart informoval o nastalé situaci generálního guvernéra a bývalého místokrále Indie lorda Mountbattena i vrchního velitele repatriovaných britských jednotek maršála Auchinlecka. Novopečený indický premiér Džáváharlál Nehrú byl zprávami velice zneklidněn.  Mountbatten se rozhodl vyčkávat až o pomoc požádá Hari Singh, nicméně očekával, že intervence indické armády bude nutná. Doufal, že se Singh rozhodne pro připojení k Indii. Auchinleck zase pohrozil pákistánským představitelům stažením všech britských důstojníků a úředníků z Pákistánu. To by pro pákistánskou stranu znamenalo značné komplikace, protože nový stát se teprve formoval a armáda byla značně nezkušená.  Hari Singh se začal obávat nepokojů, protože muslimská část obyvatelstva byla v převaze a tak se 26. října vydal ze Šrínágaru do Džammú. Spolu s ním začal exodus obyvatelstva. Do konce roku se nejen v Kašmíru přemístilo téměř 14 milionů lidí. Menší přesuny obyvatelstva následovaly i v roce 1948. Muslimové utíkali do Pákistánu, hinduisti do Indie, docházelo k sociálnímu stresu a nepokojům. Ještě týž den podepsal Hari Singh smlouvu s Indií v zastoupení Mountbattena, kterou vyjádřil souhlas s referendem a rozmístěním indických vojsk na svém území. Indické jednotky na to obsadily Šrínagar. Od tohoto okamžiku se datuje počátek konfliktu mezi oběma státy. Indie považuje žádost Hari Singha za souhlas s připojením k Indii, Pákistán nikoliv.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh střetů.", "content": "27. října přistál na letišti v Šrínágaru první letoun Dakota C-3 s příslušníky 1. sikhského praporu indické armády pod velením podplukovníka Raje. Tento den bylo do města přepraveno 329 vojáků zmíněného praporu. V příštích dnech vykonaly letouny přes 100 letů a do města přemístily oddíly 161. pěší brigády.  Od tohoto dne se datuje první kašmírská válka, ve skutečnosti však ani jedna ze stran válku nevyhlásila. Paštunové se věnovali hlavně útokům proti hinduistům, dokázali však také znemožnit dodávky proudu do velké části oblasti. Boje v prvních dnech spočívaly v budování palebných pozic (hlavně na indické straně). To bylo strategicky výhodnější, kašmírská armáda byla slabá a tvořená příslušníky obou náboženských skupin, takže docházelo k dezercím a rozpadu armády.  Paštunové hinduisty systematicky zabíjeli, ve městečku Baramulla způsobili rozsáhlý masakr. Všechny domy byly vyrabovány, lidé, kteří neutekli, byli zabiti. Stejný osud postihl i klášter Panny Marie, ve kterém v době vpádu muslimů bylo 14 řádových sester evropského původu a několik pacientů. Všechny ženy byly znásilněny a nakonec spolu s ostatními zavražděny. Klášter byl vypálen. Tato akce zdržela Paštuny v postupu a umožnila indické armádě zbudovat v Šrínágaru opevnění a připravit se odrazit muslimský útok. Muslimové byli odraženi již před Šrínágarem a byli nuceni se vrátit.  V muslimských rukou zůstalo několik vesnic i nadále. Přišla zima a boje v horách se zostřily. Indie vybudovala před Šrínagarem obranný val a 1. listopadu 1947 zahájila indická armáda ofenzívu. 13. listopadu padlo městečko Uri, které otevřelo cestu do Baramully (dobyta 17. listopadu) a do Punču (dobyt 20. listopadu). Akcí se účastnily gurkhské, kumáonské, sikhské a rádžputánské jednotky indické armády. Výraznou podporu způsobilo i nasazení letectva, které jednotky šrínagarské zásobovalo a bombardovalo pákistánské pozice. Osvobozením Punč byly boje na krátký čas ukončeny. Po této vlně bojů měla indická strana 1103 padlých a 3152 zraněných mužů. Na pákistánské straně chybí data, ale počet mrtvých se odhaduje na 6000 a 14000 zraněných. Velkou část bojovníků na obou stranách zabily i hory a mráz. Počet mrtvých civilních obyvatel je neznámý, většinu z nich zabili Paštunové.  Následovala návštěva indického zástupce OSN s protestem na jednání Pákistánu k Radě bezpečnosti OSN. I přes vítězství Indie zůstalo v oblasti mnoho muslimů, kteří se s nastalou situací nechtěli smířit. Probíhaly stále menší boje a muslimové se pokoušeli rozpoutat náboženskou válku. Muslimské akce však pozastavovala zima. Rada bezpečnosti ustanovila 20. ledna 1948 Komisi OSN pro Indii a Pákistán, tzv. UNCIP (United Nations Commision for India and Pakistan). Komise se pokoušela konflikt vyřešit mírovou cestou, ale boje pokračovaly celou první polovinu roku 1948. Útočily obě strany – jak sikhské, tak paštunské jednotky s podporou pákistánské armády. Ta se mezitím zcela osamostatnila od britského vlivu.  30. ledna 1948 byl zavražděn Mahátma Gándhí hinduistickým extrémistou. Gándhí se rovněž snažil o neválečné urovnání konfliktu. Od tohoto okamžiku začala klesat i popularita Džáváharlála Nehrúa. Jeho strana Indický národní kongres byla úzce spojena s aktivitami Gándhího. Po jeho smrti strana konfliktu v Kašmíru zabránit nedokázala. Pokoušela se ovšem o získání naprosté samostatnosti Indie (která přišla v roce 1950), Indie byla zatím Britským nezávislým dominiem.  11. září 1948 zemřel na tuberkulózu Muhammad Alí Džinnáh a jeho strana Muslimská síla ztratila svého oblíbeného vůdce. Moc brzy převzal dosavadní předseda vlády Líjákát Alí Chán, faktickou moc měl však velmi malou. V zemi se objevila korupce a zmatek. Projevily se první pokusy rozdělit Pákistán na východní a západní část, přesto se ji podařilo Alí Chánovi udržet pohromadě jako islámský stát.  O půlnoci mezi 1. a 2. lednem 1949 bylo uzavřeno příměří (i když válka ve skutečnosti vyhlášena nebyla). Hari Singh musel Kašmír opustit a vládu v oblasti (nyní již pouze nad indickou částí) převzal Sheikh Abdullah. Pákistán i po podepsání příměří žádal referendum všeho obyvatelstva. 6. ledna byla do oblasti vyslána delegace OSN zvaná UNMOGIP (United Nations Military Observers Group in India and Pakistan), která měla stanovit dočasné hranice a demarkační linii. Ta byla stanovena v místech, kde skončily boje. Prakticky stejná hranice mezi Indií a Pákistánem zůstala do dnešních dnů.", "section_level": 2}], "src_summary": "První válka v Kašmíru bylo vojenské střetnutí mezi Pákistánem a Indií, které se v letech 1947–1948 vedlo o území Kašmíru. Výsledkem bojů bylo rozdělení bývalého knížectví Kašmír na pákistánskou a indickou část, hranice mezi územími se nazývá Linie kontroly. Na indické části se dnes nachází svazový stát Džammú a Kašmír, na pákistánské Azád Kašmír a Gilgit - Baltistán.", "tgt_summary": "克什米尔战争,也被称为1947年印巴战争、第一次克什米尔战争或第一次印巴战争,是印度与巴基斯坦之间就克什米尔地区的主权问题于1947年到1949年爆发的一场战争。它是印度与巴基斯坦之间三场大规模战争中的第一场。", "id": 2681990}
{"src_title": "Aurillac", "tgt_title": "欧里亚克", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Sousední obce: Arpajon-sur-Cère, Saint-Simon, Naucelles, Ytrac a Giou-de-Mamou.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Město Aurillac (\"\") vzniklo v 1. století v gallo-románském období francouzských dějin. Město však nenabylo většího významu, a proto je jeho raně středověká historie neznámá až do roku 856, kdy se zde narodil svatý Géraud. Ten kolem roku 885 založil benediktinské opatství, ze kterého později vzešel učenec Gerbert z Aurillacu, první francouzský papež Silvestr II. Město tak od konce 9. století začalo nabírat na důležitosti.  Ve 13. a 14. století byl Aurillac několikrát obléhán anglickými vojsky. Až do šestnáctého století pak byl sužován četnými občanskými a náboženskými válkami. Navíc začal pozvolna klesat význam místního opatství vzhledem k postupné novověké sekularizaci evropské společnosti.  Roku 1790, při vytváření départementů, se Aurillac definitivně stal hlavním městem départementu Cantal. S přípojením k železniční síti roku 1866 nastala nová fáze rychlého rozvoje města. Od prvního sčítání lidu v roce 1759, kdy Aurillac údajně obývalo 6 268 lidí, se počet jeho obyvatel zvýšil na dnešních necelých 30 tisíc.  Aurillac je v současnosti významným obchodním centrem oblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Město Aurillac má dlouhou tradici výroby deštníků. Vyrobí se zde přibližně jedna polovina celkové francouzské deštníkové produkce, v roce 1999 to představovalo 250 tisíc kusů. Odvětví v současnosti zaměstnává na 100 lidí.  Na konci 20. století došlo k určitému poklesu výroby, a tak se místní výrobci deštníků roku 1997 sdružili do ekonomické zájmové skupiny a vytvořili jednotnou obchodní značku – \"L'Aurillac Parapluie\".", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Aurillac [\"orijak\"] (okcitánsky/auvergnat/: \"Orlhac\" [/]) je francouzské město. Leží v lesnatém a řídce osídleném regionu Auvergne-Rhône-Alpes, asi 100 km jihozápadně od Clermont-Ferrand. Je hlavním městem départementu Cantal a protéká jím říčka Jordanne.", "tgt_summary": "欧里亚克(,),法国中南部城市,奥弗涅-罗讷-阿尔卑斯大区康塔尔省的一个市镇,也是该省的省会,下辖欧里亚克区,其市镇面积为平方公里,时人口数量为人,是该省人口最多的市镇,在所有法国城市中排名第343位。", "id": 1691689}
{"src_title": "Hamás", "tgt_title": "哈马斯", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Muslimské bratrstvo.", "content": "Kořeny hnutí Hamás lze nalézt v Egyptě, kde jeden z nejvlivnějších muslimských teologů 20. století Hasan al-Banná v roce 1928 založil společenství Muslimské bratrstvo (Alichwán al-muslimún). Písemnictví Hamásu za svého předchůdce uvádí hnutí šejcha Izz ad-Dín al-Kassáma (Qassáma) (1882–1935), po němž je v současnosti pojmenováno vojenské křídlo společenství. Je nepravděpodobné, že by al-Kassám byl členem Muslimského bratrstva, lze však zaznamenat vzájemnou spřízněnost ideálů, neboť jejich společným základem jsou myšlenky islámského reformátora Rašída Ridá. Ještě ke konci dvacátých let 20. století postrádaly al-Kassámovy ideje zevrubnou hloubku, nicméně je jisté, že již v této době byla jeho vizí Palestina osvobozená od cizích vlivů a společnost zachovávající Korán. Součástí těchto vizí byli i křesťané, žijící a spolupracující v upřímném souladu s muslimskou většinou (dhimmí). Vyhraněný postoj však zastával proti jakémukoliv druhu obsazování palestinského území Židy. Postupně tyto názory vykrystalizovaly v přesvědčení, že celý islámský svět musí prvořadě zahájit odpor proti izraelským kolonistům a posléze i proti Britům, kteří usazování Židů na palestinském území protežovali. Al–Kassáma byl zabit poblíž města Džanín v přestřelce s britskou policií dne 21. listopadu 1935 a pro různé místní strany a hnutí se stal jedním z prvních mučedníků padlých v boji za osvobození Palestiny. Právě díky jeho osobě došlo k rozšíření idejí Rašída Ridá v Palestině, což usnadnilo následné pronikání Muslimského bratrstva do oblasti. Al-Banná začal své vyslance vysílat do Palestiny v roce 1936 a sám zemi několikrát navštívil, když mezi lety 1942–1945 zakládal pobočky bratrstva v jejích některých velkých městech. Palestinský problém se pro al-Banná stal zcela zásadním, neboť na něm deklaroval nadnárodní charakter jeho idejí, což v letech 1935–1945 vedlo k uvolnění jeho sepětí s egyptským nacionalismem a přechodu k myšlenkám mezinárodnímu formátu. K založení pobočky v Palestině došlo v roce 1945 díky Saídu Ramadánoví, švagrovi al-Banná, jenž jen za první rok působnosti shromáždil na 15 000 nových stoupenců. Po zavraždění Hasana al-Banná v roce 1949 bylo Muslimské bratrstvo v Egyptě postaveno mimo zákon, nicméně v Pásmu Gazy byli jeho stoupenci považováni za vlastence. V Zajordání byla jeho existence oficiálně uznávána. Od roku 1955 se bratrstvo zapojilo do významných vojenských i politických akcí, v jejichž důsledku došlo k rozdělení islamistických skupin na dvě názorové linie. První se zříkala ozbrojeného boje a přikláněla se názoru, že společnost je třeba napravit prostřednictvím přísného zachovávání islámského zákona, za pomoci islámských institucí kulturního, vzdělávacího a ekonomického typu (tzv. „neotradicionalismus“ či „islamizace zdola“). Druhá zastávala fundamentalistické pozice a prostřednictvím vojenské aktivity usilovala o státní převrat a soustředila se na ozbrojený boj proti Izraeli (tzv. „islamizace shora“). K rozdělení společnosti došlo také v Palestině, kde se v následujících letech zformovala nová politická hnutí. Největším konkurentem pro Muslimské bratrstvo se stala organizace Fatah, která je dodnes nejdůležitější složkou nacionálně sekulární Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Fatah těžil zejména ze skutečnosti, že egyptský prezident Gamál Násir opět postavil bratrstvo mimo zákon, což se odrazilo i na území Palestiny. V té době se stal hlavním duchovním představitelem Muslimského bratrstva v Palestině šajch Ahmad Izmaíl Jásín, pod jehož vedením organizace dosáhla značných neotradicionalistických úspěchů při islamizaci palestinské společnosti. V 80. letech 20. století se však někteří mladí palestinští fundamentalisté z řad Muslimského bratrstva seskupili kolem osoby Abdulláha Azzáma nebo začali přestupovat do palestinské odbočky skupiny Islámský džihád. Aby zabránil výraznějšímu odchodu členské základny do těchto skupin, rozhodl se šejch Jásín založit Hamás, jenž měl oběma formám islámského radikalismu konkurovat.", "section_level": 2}, {"title": "Založení Hamásu a První itifáda.", "content": "K ustavujícímu shromáždění Hamásu došlo 9. prosince 1987, prohlášení bylo vydáno 11. prosince v Gaze a 14. prosince v Zajordání. Z propagandistického záměru však literatura Hamásu jako den založení uvádí 8. prosinec, který je pokládán za počátek První intifády. Název Hamás v překladu znamená „Nadšení\" a zároveň jednotlivá písmena tohoto výrazu představují zkratku: Harakat al-Muqáwama al-Islámíja (Hnutí islámského odporu). Jeho oficiálně uváděnými zakladateli byli šajch Ahmad Izmáíl Jásín a Abdel Azíz ar-Rantíssí. Prvotní reakce OOP na založení nového ozbrojeného islámského hnutí byla smířlivá, což bylo ovlivněno i přesvědčením, že otevřené nepřátelství mezi oběma organizacemi by znamenalo konec intifády. Nicméně vzájemné soupeření bylo patrné již v počátcích vzájemných vztahů, zejména ve sporech o to, pod čí kontrolou budou stávky. Pro obyvatele Palestiny se Hamás stal islamistickou alternativou sekulární OOP a svými cíli v sociální a politické sféře, jakož i komunitní činností, zpochybňoval postavení jediného legitimního představitele palestinského lidu, jež si OOP nárokovala. Izraelci Muslimskému bratrstvu těsně před vypuknutím intifády a krátce po založení Hamásu vyjadřovali tichou podporu, neboť se domnívali, že jeho humanitární profilace bude do budoucna převažovat nad projevy militantního extrémismu, a zároveň, že se stane politickým oponentem nacionálně sekulární OOP. Ještě na začátku První intifády věřili, že se bratrstvo \"„...stavělo proti palestinskému nacionalismu, a že jeho členové nebyli zapojeni do aktů politického odboje.“\" Po vypuknutí První intifády se však ve vnitřní struktuře Hamásu jasným způsobem prosadili zastánci radikální protiizraelské linie. Své předpoklady, že by mohli Hamás využívat k destabilizaci palestinské politické scény v neprospěch OOP, byli Izraelci nuceni přehodnotit ve chvíli uveřejnění charty Hamásu v roce 1988, a posléze v roce 1989, kdy se organizace přihlásila k únosu a vraždě dvou izraelských vojáků. Při následné vlně represí byl uvězněn a v roce 1989 k doživotí odsouzen i šajch Jásín, což vedlo k částečné reorganizaci velení a do čela Hamásu byl postaven Músá Abú Marzúq, inženýr, jenž vysokoškolské vzdělání získal na univerzitě v USA. Další politický vývoj v Palestině následoval po oslabení vlivu OOP, jehož příčinou byly události, které následovaly po alžírské deklaraci v roce 1988 a četné obžaloby, jež obviňovaly vedoucí představitele OOP z korupce. Svou roli sehrála i ztráta ekonomické podpory přicházející ze Sovětského svazu, Iráku Saddáma Husajna a zemí, které se zapojily do války v Perském zálivu na straně protiirácké koalice. Vůdce OOP Jásir Arafat proto vyzval čelní představitele Hamásu ke vstupu do Národní palestinské rady, avšak tato jednání, která byla zahájena v roce 1990, ztroskotala na požadavku Abú Marzúqa, který požadoval polovinu křesel v Radě a výslovné zavržení alžírské deklarace. V roce 1992 reagoval Izrael na vzrůstající eskalaci násilí deportací 415 představitelů Hamásu a palestinského Islámského džihádu do jižního Libanonu. Libanon však odmítal deportované přijmout, a tak za celosvětové novinářské pozornosti zůstali ve stanovém táboře na hraničním území nikoho. Díky tomuto opatření se sice napětí v Palestině dočasně zklidnilo, avšak zároveň došlo ke kontaktu mezi palestinskými fundamentalisty sunnitské orientace a šíitským hnutím Hizballáh, jehož příslušníci od roku 1982 začali své protivníky napadat formou sebevražedných útoků. Z pragmatických důvodů, jako mluvčí palestinského lidu, svůj důrazný nesouhlas s deportacemi vyjádřil i Jásir Arafat, načež Hamás souhlasil s konáním konference v Tunisu (prosinec 1992), kde jeho předáci jednali s OOP, a s rokováním v Chartúmu, kde vedli dialog s představiteli Fatahu. Jako konec první intifády jsou často uváděny mírové dohody z Osla (30. srpna 1993), uzavřené mezi Izraelem a OOP. Tato ujednání však byla v přímém rozporu s doktrínou Hamásu, jehož vedení, stejně jako představitelé Islámského džihádu, je nikdy neuznalo.", "section_level": 2}, {"title": "Období mezi intifádami.", "content": "Obyvatelstvo Palestiny unavené setrvalým konfliktem bylo dohodám z Osla nakloněno positivně a Hamás proto určitou dobu čelil otázce další existence. Tento status se však změnil 25. února 1994, když izraelský kolonista zahájil střelbu na muslimské věřící shromážděné k modlitbě v Hebronu a na místě jich dvacet devět zavraždil. Tento čin umožnil předákům Hamásu obhájit své postoje s tvrzením, že terorismus jeho stoupenců je nezbytný vzhledem k trvajícím provokacím Izraelců. 4. května 1994 Jásir Arafat podepsal dohody v Káhiře, které jej zavazovaly vyvíjet iniciativu v boji proti činnosti atentátníků, organizované z území svěřeného Národní palestinské samosprávě. V následujících dnech uzavřely dohodu o ukončení válečného stavu i Brigády Kassám a militantní křídlo Fatahu. Toto ujednání, stejně jako dohody z Káhiry, se vztahovalo výhradně na útoky podnikané z palestinského území, netýkalo se operativních skupin působících na území Izraele. V důsledku tak odpovědnost za odhalování těchto teroristických buněk zůstala na izraelských bezpečnostních složkách. V devadesátých letech, po rozpadu východního bloku, začala do Izraele proudit další vlna přistěhovalců z Ruska. Celkově se jednalo asi o milion Židů, z nich se většina stala novou zásobárnou levné pracovní síly. Příčinou tohoto přílivu pracovníků se izraelská ekonomika stala nezávislou na práci Palestinců z Pásma Gazy. Tyto okolnosti dovolily Izraelcům od 30. března 1993 praktikovat politiku neprodyšného uzavření hranic s okupovaným územím. Pro palestinskou narušenou ekonomiku znamenaly tyto událostí zásadní újmu. Podrobné hospodářské údaje hovoří o tom, že až 66% palestinských pracovních sil se následkem těchto opatření stalo nezaměstnaných nebo zaměstnaných nedostatečně. Výsledkem tohoto ekonomického vývoje byl nárůst podpory, kterou chudí Palestinci začali vyjadřovat místním radikálním skupinám.", "section_level": 2}, {"title": "Intifáda Al-aksá.", "content": "Na konci 90. let 20. století došlo v důsledku politických změn na blízkém východě k částečnému ochromení velení Hamásu a po celý rok 1999 až do listopadu 2000 nebyly organizovány žádné sebevražedné útoky. Organizace potřebovala čas na reorganizaci a vrátila se ke své neotradicionalistické tradici. 28. září 2000 navštívil Ariel Šaron Chrámovou horu v Jeruzalémě. Toto politické gesto, které mělo podpořit izraelský nárok na sjednocený Jeruzalém, spustilo další vlnu protestů, která nese historický název Druhá intifáda, či Intifáda Al-aksá. Zpočátku měly formy protestů podobu proměnlivé směsice pouličních nepokojů a útoků podnikaných všemi ozbrojenými skupinami. Posléze se v ulicích objevily střelné zbraně, na což izraelské ozbrojené síly reagovaly použitím těžké vojenské techniky a zbraní dlouhého doletu. Po 11. září 2001 se vláda USA pokoušela získat důkaz o propojení mezi Hamásem a Usámou bin Ládinem. Ačkoliv byli někteří bojovníci Hamásu vycvičeni v táborech al-Kájdy, další výraznější spolupráce mezi těmito organizacemi potvrzena nebyla. Avšak oficiálních projevy představitelů USA, kteří vyjadřovaly názor, že pokračování mírového procesu na území Palestiny musí být spojeno s bojem proti mezinárodnímu terorismu, vyprovokovaly Brigády Kassám, pod velením nového vůdce Saláha Mušafá Šahuda, k další vně sebevražedných útoků. Ty vedly k velkým ztrátám na životech izraelských civilistů, a ve chvíli, kdy číslo mrtvých přesáhlo sto, zahájil izraelský premiér Ariel Sharon rozsáhlou operaci s názvem Obranný štít (29. března–3. května 2002). Na území Palestinské samosprávy docházelo k těžkým bojům a izraelské bezpečnostní složky se uchýlily k nové strategii, jíž bylo ničení domů rodin sebevražedných útočníků a deportace jejich příbuzných. Cílem bylo vykořenit sympatie Palestinců se sebevražednými útoky vůči Izraeli. V průběhu operace též došlo k zatčení značného počtu představitelů Hamásu, přičemž část z nich padla do zajetí po vyvrcholení obléhání chrámu Kristova narození v Betlémě. Cíle kontroverzní operace Obranný štít však dosaženo nebylo, neboť teroristické aktivity Hamásu pokračovaly nadále, navíc se opět vyostřily vzájemné vztahy mezi Židy a Palestinci. Na konci roku 2002 zahájil Izrael stavbu bariéry mezi vlastním územím a Západním břehem, která byla dokončena v roce 2005. 9. ledna téhož roku byl palestinským prezidentem zvolen Mahmúd Abbás, kterému se v březnu podařilo s Hamásem uzavřít dohodu o dodržování období klidu. Toto příměří Hamás vypověděl 9. června 2006, když izraelské vládní síly bombardovaly jednu z pláží v Gaze. Zároveň došlo k nové, stupňující se vlně teroristických útoků. Poté, co Hamás unesl jednoho z vojáků, Izrael zorganizoval celoplošnou invazi, jejímž úkolem bylo tohoto muže osvobodit (28. června 2006). Další kontroverzní reakcí na setrvalou atentátnickou činnost Hamásu, spadající do období druhé intifády, bylo uplatnění strategie tzv. mimosoudních likvidací. V jejím rámci byli izraelskou tajnou službou zavražděni někteří čelní vůdci organizace, nicméně při těchto akcích docházelo i k dalším ztrátám na životech, o které přicházeli lidé v těsné blízkosti cílů. Obětí jednoho z těchto atentátů se stal i šejch Jásín, kterého zabila raketa odpálená z vrtulníku ve chvíli, kdy po ranní modlitbě vycházel z Mešity v obydlené části Gazy. Společně s ním zahynulo pět dalších osob, včetně jeho syna. S postupem intifády se veřejné mínění začalo obracet v neprospěch politického vedení Palestiny, z čehož začal těžit Hamás, který 25. ledna 2006 zvítězil ve volbách do zákonodárného shromáždění, v němž obsadil 74 ze 132 křesel. Lidé tak vyjádřili rozčarování, které pociťovali vůči Fatahu. Ten se však s politickou porážkou nesmířil a mezi jeho stoupenci a členy Hamásu začalo docházet k ozbrojeným konfliktům, které na jaře 2007 začaly nabírat podobu občanské války. Izrael, podporovaný USA, po volebním vítězství Hamásu zamítl obnovení vzájemných rozhovorů, neboť odmítal jednat s teroristy. Mezinárodní společenství reagovalo zmrazením rozvojových fondů a hospodářské pomoci, což mělo pro palestinskou ekonomiku drtivý dopad. Otázka Palestiny, jejíž budoucnost znepokojovala arabské země, byla prodiskutovávána v únoru 2007 v Mekce, kde byl pod záštitou saúdskoarabského krále sezváni představitelé obou znepřátelených táborů. Výsledkem složitých jednání bylo dosažení dohody o příměří a vytvoření vlády národní jednoty, v níž byli zastoupeni jak představitelé Hamásu, tak Fatahu. Vzájemná nevraživost mezi oběma organizacemi však přetrvávala a vyvrcholila v polovině června téhož roku, kdy Hamás převzal úplnou kontrolu nad Pásmem Gazy. Palestinský prezident Abbás reagoval rozpuštěním vlády národní jednoty a vyhlášením výjimečného stavu. Novým premiérem jmenoval prozápadního ekonoma Saláma Fajjáda. Hamás, který byl zcela vyšachován z ministerských pozic, Abbásovy kroky nikdy neuznal. Pod jeho vlivem zůstalo celé Pásmo Gazy, zatímco Západní břeh ovládl Fatah. Toto dvojvládí pochopitelně vyhovovalo Izraeli, který vyjádřil podporu Fatahu a vůči jím kontrolovaným územím uvolnil některá omezení, která na palestinská území uvalil poté, co ve volbách zvítězil Hamás.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Velmi zásadní změnu pro hnutí přinesly události tzv. arabského jara. V reakci na probíhající události se exilové vedení Hamásu, detašované toho času v Sýrii, přiklonilo k islamistické opozici, čímž velmi výrazně narušilo vztahy s režimem prezidenta Bašára Asada. Nejenže pak muselo přesunou své sídlo z Damašku do Kataru, ale příčinou tohoto jednání bylo i zhoršení vztahů s tradičním spojencem Sýrie Íránem a hnutím Hizballáh. Írán pak údajně velmi výrazně utlumil finanční podporu Hamásu. Další výrazně krizovou událostí pro organizaci bylo svržení egyptského prezidenta Muhammada Mursího v roce 2013. S jeho podporou existovala na palestinsko-egyptské hranici jistá míra stability, která Hamásu umožňovala posilování vzájemné soudržnosti s Muslimským bratrstvem. Když se Hamás po politickém převratu nedistancoval od stupňujícího se násilí na Sinajském poloostrově, současný egyptský prezident Abd al-Fattáh as-Sísí označil hnutí za teroristickou organizace, uvalil na něj sankce a zahájil bezprecedentní blokádu hranic s Pásmem Gazy. Tato situace měla pro Hamás význam i na geopolitické scéně, neboť některé konzervativní arabské režimy, kvůli zachování dobrých vztahů s Egyptem, utlumily jeho podporu. Pokud jde o přítomnost exilové kanceláře v Kataru, ta pro zemi představoval zbytečnou komplikaci, neboť její představitelé chtěli s Egyptem budovat spíš korektní vztahy. V současnosti je tedy více než pravděpodobné, že vnější vedení Hamásu sídlí v Turecku. Napovídala tomu i schůzka, která se konala 19. prosince 2015 v Ankaře, při níž se šéf exilového vedení Hamásu Chálid Mašál sešel s tureckým prezidentem Erdoganem a výrazné financování, které tato země Hamásu poskytuje. V dnešních dnech je pro Hamás důležitá zejména obnova infrastruktury, kterou při pozemních a leteckých útocích destruují izraelské ozbrojené síly. Další prioritou pro hnutí je i posilování ve vojenské oblasti a údržba objektů militaristického charakteru. K nim patří zejména desítky pašeráckých a útočných tunelů, které vedou z Pásma Gazy na území Izraele nebo Egypta, ale také výcviková centra a výrobny zbraní a munice. Podle zprávy Izraelské bezpečnostní agentury (ISA) z 25. července 2017, si hnutí zajišťuje příslušenství na výstavbu a obnovu tunelů zejména z materiální humanitární pomoci určené pro chudé palestinské civilisty. Agenti Hamásu údajně také realizují nájezdy na sklady dřeva a železa, jiné suroviny, určené například k průmyslové výrobě zbraní nebo výbušnin, získávají různými způsoby pašování. Nezřídka jde o materiál dvojího využití (např. grafit nebo dusičnan stříbrný), který se operativci Hamásu do Pásma Gazy pokouší dopravit mezi oficiálně schválenými dodávkami pomoci. V tomto směru však jde i o navijáky, motory do kompresorů určených na vrtání tunelů, různé druhy elektrozařízení atd. Současným politickým vůdcem Hamásu v Pásmu Gazy je Ismajl Haníja, velitelem Brigád Kassám je Jahjá Sinvár (Yahya Sinwar), jenž byl do své funkce ustanoven v únoru 2017. 11. listopadu 2018 členové Hamásu provedli jeden z největších útoků za poslední čtyři roky, při němž bylo na území Izraele z Pásma Gazy vypáleno nejméně 370 raket. V úterý 13. listopadu bylo v reakci na oboustranné, stupňující se násilí, mezi Hamásem a Izraelem dosaženo příměří, na což reagoval izraelský ministr zahraničí Avigdor Lieberman rezignací. Ve čtvrtek 6. prosince 2018 se USA ve Valném shromáždění OSN pokusilo prosadit rezoluci odsuzující hnutí Hamás za raketové útoky na Izrael. Této rezoluci se nedostalo potřebné podpory, ačkoliv pro hlasovalo 87 zemí, 57 jich bylo proti a 33 států se hlasování zdrželo.", "section_level": 1}, {"title": "Statut a cíle.", "content": "Hnutí Hamás sleduje dva protichůdné cíle. Jedním je charita vůči Palestincům, druhým teror vůči Izraeli. Podle charty z 18. srpna 1988 je ideový základ Hamásu založen na islámu [čl. 1]. Podle téhož dokumentu hnutí samo sebe označuje za palestinskou odnož Muslimského bratrstva [čl. 2], přičemž prohlašuje, že je složeno z muslimů, kteří upřednostňují džihád [čl. 3]. Organizace za svého člena přijímá každého muslima, který uznává její ideologii [čl. 4]. Životním stylem členů Hamásu je Islám, Alláh je jeho cílem, Prorok jeho modelem, korán jeho ústavou [čl. 5]. K hlavním cílům hnutí patří vytvoření palestinského státu na celém území Palestiny [čl. 6]. Etické základy tohoto územního celku by vycházely z islámských principů a práva Šaría. Hamás sám sebe označuje za univerzální muslimské hnutí, přičemž navazuje na myšlenky a postoje Izz ad-Dína al-Kassáma, jež hlásají, že povinností muslimů je boj proti Židům [čl. 7]. Heslo Hamásu zní: \"„Alláh jako poslední cíl, Prorok jako hlava, Korán jako ústava, smrt pro Alláhovu slávu jako nejžhavější touha“\" [čl. 8]. Podle 9. článku vznikl Hamás jako důsledek úpadku islámských hodnot, z čehož vychází nutnost vyhlásit islámský stát. Podle vlastní interpretace Hamás podporuje utlačované a popírá bezpráví [čl. 10]. Palestinu vnímá jako svaté dědictví všech muslimů, jež náleží všem muslimům do vlastnictví až do soudného dne. Odmítá Palestinu předat komukoliv jinému, ten, kdo se jí zmocní, ji také vrátí [čl. 11]. Proti nepříteli je povinen bojovat každý muslimský muž i žena, nacionalismus je součástí islámu [čl. 12]. Palestinský problém lze řešit pouze džihádem, pacifistické řešení vede podle doktríny Hamásu jen k posílení nevěřících nad muslimy, proto se staví proti jakýmkoliv mírovým konferencím [čl. 13]. Samotné osvobození Palestiny je vázáno na tři okruhy lidí: palestinský, arabský a islámský, Palestina je vnímána jako svatá islámská země [čl. 14]. Vštěpování islámských názorů je úkolem vzdělávacího systému, s čímž souvisí i skutečnost, že palestinská otázka je otázkou náboženskou [čl. 15]. Důležitým je podle Hamásu studium islámu ve školách, stejně jako získávání podrobných znalostí o nepříteli [čl. 16]. Ženy nelze oddalovat islámu, neboť vedou výchovu nových pokolení, jejich role proto není menší než úloha mužů, nicméně je třeba se vyhnout západnímu pojetí rovnoprávnosti [čl. 17]. Posláním muslimské ženy je rodina, děti a vedení domácnosti [čl. 18]. Na boji za svobodu se má podílet také islámské umění [čl. 19], společnost by se měla sjednotit a její členové by měli nést společnou zodpovědnost [čl. 20]. Hamás zároveň hlásá ochotu podpořit ty, kdo mají nouzi [čl. 21]. Nepřítel (tj. Židé) mají podle členů Hamásu zodpovědnost za francouzskou a komunistickou revoluci v Rusku a stáli za vypuknutím první i druhé světové války i založením OSN. Jejich spojenci jsou Svobodní zednáři, Rotariáni, Lions Club atd. a podporuje je kapitalistický Západ i komunistický Východ [čl. 22]. Jiná islámská hnutí Hamás respektuje a oceňuje [čl. 23], je proti urážkám a pomluvám [čl. 24], zároveň respektuje i palestinská nacionalistická hnutí [čl. 25]. Rokovat o nových variantách je ochoten pouze s nacionalisty [čl. 25], OOP by podle charty Hamásu měla na svou korouhev umístit islám, nicméně je považována za partnerskou organizaci (Hamás však odmítá její sekularismus) [čl. 27]. Stanovy Hamásu dále prohlašují, že arabské a islámské země by měly bojovat proti sionismu [čl. 28]. Hnutí zároveň usiluje o podporu mezinárodního islámského společenství [čl. 29]. Upozorňuje, že je třeba dávat si pozor na sionistickou kontrolu mezinárodních financí, a dále na skutečnost, že džihád lze vést různými zbraněmi [čl. 30]. Hamás sám sebe vnímá jako hnutí humanitní, s tím, že všichni (tedy vyznavači islámu, křesťanství a judaismu) mohou žít (koexistovat) pod pokojnou islámskou nadvládou [čl. 31]. Hamás odmítá jakékoliv ústupky; dohody z Camp Davidu (1979) byly podle něj zradou Palestinců a dodává, že sionisté usilují o ovládnutí Palestiny od Nilu po Eufrat [čl. 32]. Prostřednictvím charty se Hamás obrací na muslimské národy s žádostí o finanční podporu [čl. 34] a v historické návaznosti na vojenské úspěchy při porážkách křižáků a Tatarů, se zavazuje porazit i sionisty [čl. 35]. Obavy nemusí mít z Hamásu ti pravověrní muslimové, kteří jej respektují a jeho podporu má každý, kdo bojuje proti sionismu. Životním stylem Hamásu je Islám.", "section_level": 1}, {"title": "Organizační struktura.", "content": "Hamás se dělí na dvě křídla – civilní a militantní. Civilní (politické) navazuje na neotradicionalistické počínání Muslimského bratrstva a výrazně se podílí na činnosti podporující chudé palestinské obyvatelstvo, zejména v Pásmu Gazy. Provozuje vlastní školy i systém sociálního zabezpečení, vývařovny pro chudé a organizace podobné hnutí skautů (v islámské podobě). Civilní křídlo Hamásu se postupně zapojilo také do politicky a za tímto účelem vybudovalo silný politický aparát. Díky tomu, že se vedení organizace vyznačuje mnohem menší mírou zkorumpovaností, než je tomu běžné u oficiálních palestinských struktur, konkrétně předáků OOP, má zajištěnu výraznou popularitu mezi značnou částí palestinského obyvatelstva (zejména v chudém pásmu Gazy). Militantní křídlo Hamásu se nazývá Brigády mučedníka Izz ad-Dína al-Kassáma (zkráceně Brigády Kassám) a bylo založeno v reakci na vlnu represí ze strany Izraele v roce 1991. Zpočátku brigády Kassám působily pouze v Pásmu Gazy, od roku 1992 začaly operovat i v Zajordání v Hebronu a posléze v Nábulusu. Zde se nezabývaly pouze útoky proti izraelským kolonistům a vojákům, ale svou pozornost soustředily i na likvidaci informátorů Izraele z řad Palestinců. Při výběru cílů na straně Židů příslušníci Hamásu nerozlišují, zda jde o bezpečnostní síly či civilní obyvatelstvo, neboť všichni Izraelci, včetně žen, vykonávají službu v okupační armádě. S narůstajícím vlivem v politické sféře začalo ozbrojené křídlo vytvářet i bezpečnostní složku, kterou se staly bezpečnostně-policejní sbory v Pásmu Gazy. Ozbrojený boj organizace má mezi palestinskými obyvateli značnou míru podpory, což si uvědomují i čelní předáci Hamásu. Pro chudé Palestince, kteří se z ekonomického hlediska často nachází na samé hranici přežití, jsou mnohem přijatelnější formou odporu proti Izraeli než výzvy ke stávkám a bojkotu spolupráce s židovskými enklávami. Velitelská struktura Hamásu je rozdělena na dvě části. Domácí, jež řídí organizaci přímo v Palestině a exilovou, vnější, která operuje mimo hranice. Do roku 1993, kdy byl Hamás na nátlak Izraele v USA zapsán na seznam teroristických organizací, se jeho velení nacházelo v americkém Springfieldu, kde mu velel Músá Muhammad Abú Marzúq. Pod tlakem nastalých okolností se velení v roce 1997 přesunulo do Ammánu v Jordánsku. Zde sídlilo až do roku 1999, kdy byli jeho členové obviněni, že se snaží narušit izraelsko-jordánskou mírovou smlouvu. Na nejvyšší vůdce byla uvalena vazba a řada obvinění, po čase však byli propuštěni a vyhoštěni. Na krátkou dobu pak našli azyl v Kataru a od roku 2001 v Damašku v Sýrii. Zde je pod svou záštitu přijal prezident Bašár Asad a zde také navázali bližší vztahy s Hizballáhem. V roce 2012, po vypuknutí nepokojů inspirovaných tzv. arabským jarem, se exilové velení postavilo na stranu opozice a nástupce Abú Marzúqa, Chálid Mašál, přesunul kancelář Hamásu z Damašku zpět do Kataru. Po abdikaci katarského emíra se jeho syn a nástupce Tamím ibn Hamad Al Sání rozhodl svou politiku směřovat k napravení vztahů s Egyptem, což se dělo na úkor jeho vztahů s Muslimským bratrstvem i Hamásem. Není, proto vyloučeno, že v současnosti exilové vedení Hamásu sídlí v Turecku. Jako další, více či méně pravděpodobné sídlo jeho kanceláře je uváděn také Írán. Zajímavostí může být, že letech 1992 a 1993 mělo militantní křídlo Hamásu svou centrálu rovněž v Londýně.", "section_level": 1}, {"title": "Teroristické akce Brigád Kassám.", "content": "V počátcích své činnosti směřující proti Izraelcům, využívaly brigády Kassám mimo střelných a chladných zbrní, též časovaných náloží. První pokus o odpálení nálože v Tel Avivu se v listopadu 1992 izraelským bezpečnostním složkám podařilo odvrátit. Strategii sebevražedných útoků převzal Hamás od hnutí Hizballáh, se kterým se čelní představitelé Hamásu dostali do bližšího kontaktu v roce 1992. Důvod, proč se Hamás uchýlil k využívání sebeobětování živých osob jako prostředku vedení války, vyjádřil Abdel Aziz Radntisi, jeden z vůdců militantního křídla Hamásu v Gaze, slovy: \"„Hamás používá tuto taktiku a prostředky boje, protože nemá letadla F-16, vrtulníky Apache, tanky, ani řízené střely... Ti muži to nedělají kvůli tomu, že se dostanou do ráje, kde na ně budou čekat panny. Důvod je ten, že čelíme okupaci a jsme slabí.“\" Hlavním organizátorem tohoto útočného způsobu vedení boje byl ve svých počátcích Jahjá Ajjáš, kterého izraelská tajná služba zabila 5. ledna 1996 v Gaze. Poprvé taktiku sebevražedných útoků Hamás neúspěšně uplatnil v dubnu 1993, kdy se příslušník Hamásu odpálil mezi dvěma prázdnými autobusy. Další útok byl provedený 19. října 1994, kdy se atentátník odpálil u autobusu na Dizengoffově třídě v Tel-Avivu. Při výbuchu zemřelo 21 Izraelců a jeden holandský turista. Dva podobně ničivé útoky proběhly 3. března 1996. Jejich cílem byla autobusová linka č. 18 a výsledkem bylo čtyřicet pět mrtvých pasažérů. V roce 1997 začal Hamás své útoky soustředit na větší shromáždění lidí. Takové akce zrealizoval 21. března v Tel Avivu a následně 4. září v obchodním centru v Jeruzalémě. Po dohodách uzavřených mezi Izraelem, Hamásem a OOP v roce 1994 nenastal až do současnosti prakticky žádný posun při pokusech o řešení konfliktu, situace spíš připomíná začarovaný kruh. Na jakékoliv snahy OOP o smír s Izraelem odpovídá Hamás novou sérií atentátů, po kterých následují izraelské represe. OOP, ve snaze pozastavit represe, zahajuje jednání s Hamásem, po němž je požadováno ukončení atentátnické činnosti. Posléze následují další jednání OOP a Izraelem, na něž reaguje Hamás sebevražednými útoky. Změnu v taktice Hamásu přineslo období Druhé itifády. Její příslušníci začali při sebevražedných misích využívat výbušné opasky, které byly příčinou mnoha masakrů v autobusech, nočních klubech (Sebevražedný bombový útok na diskotéce Delfinárium), pizzeriích i na Hebrejské univerzitě. V řadách těchto útočníků se poprvé začaly objevovat ženy a děti. Při boji se větší míře začali využívat i miny a dálkově ovládané nálože, které způsobovaly ztráty na životech zejména v řadách izraelských ozbrojených sil. V této době také palestinští odborníci Adnad al-Ghúl a Nidal Fahi Rabah Farahat sestrojili první rakety Kassám, kterými Hamás z Pásma Gazy začal ostřelovat blízké izraelské obytné zóny. Práce na zdokonalení této zbraně pokračují až do současnosti a její využití má setrvale stoupající tendenci. A to i přes snahu izraelských bezpečnostních složek omezit dovoz materiálů, vhodných pro jejich konstrukci.", "section_level": 1}, {"title": "Financování.", "content": "V prvních letech po založení organizace byl významným finančním donátorem Hamásu Kuvajt. Jeho finanční příspěvky však nebyly hlavní příjmovou složkou organizace. Tu tvoří zejména příspěvky samotných Palestinců. Podílí se i palestinští emigranti, z nich nemalou částí komunita usazená v USA. Další část příjmů organizace tvoří dary od dalších fundamentálně smýšlejících příznivců z jiných muslimských zemí. Příkladem mohou být události z roku 1997, kdy byl výměnou za tři izraelské agenty vyměněn k doživotí odsouzený duchovní vůdce Hamásu šajch Jásín. Ačkoliv byl od dětství odkázán na invalidní vozík, vzápětí podnikl cestu do Íránu, Sýrie a Sůdánu, kde se mu pro hnutí podařilo značné finanční prostředky. Podle zprávy Izraelské bezpečnostní agentury (ISA) z 14. února 2018 je v současnosti jedním z největších sponzorů Hamásu Turecko, které pro převod finančních prostředků využívá například společnost SADAT. Posláním této instituce je finančními a válečnými prostředky podpořit vytvoření „palestinské armády“, jejímž úkolem by byl boj proti Izraeli. Podle dalších zjištění Hamás v Turecku vlastnil i společnost IMES, která sloužila k praní špinavých peněz v řádech milionů amerických dolarů, jež byly posléze převedeny do Pásma Gazy a dalších zemí. Podle stejné zprávy probíhá podpora hospodářské a vojenské činnosti Hamásu v Turecku neomezeně, neboť místní úředníci před ní přivírají oči a příležitostně ji i povzbuzují za pomoci tureckých státních příslušníků, z nichž někteří mají blízko k vládním kruhům. Agentura dále dodává, že aktivity Hamásu se mimo jiné opírají o obchodní platformy, které slouží k praní špinavých peněz, jež jsou posléze převáděny do Judska a Samaří, kde slouží k náboru Izraelců do řad organizace. Financování buněk na území Izraele je pro Hamás samo o sobě poměrně složitou operací. Podle tiskové zprávy ISA z 28. května 2017 hnutí k převodu hotovosti na izraelské území využívá nejen obchodníků, ale jako kurýři jsou údajně využíváni i nemocní a starší lidé, kteří obdrželi povolení k léčbě v izraelských zdravotnických zařízeních.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hamás (: حماس – \"Ḥamās\", dosl. „nadšení“; zkratka pro Hnutí islámského odporu, : حركة المقاومة الإسلامية, \"Harakat al-Muqawama al-Islamíja\") je palestinská islamistická politická strana, která vznikla v roce 1987 jako odbočka egyptských Muslimských bratří \"Al-Madžama Al-Islami\". Podle charty Hamásu, vydané v roce 1988, je ideou hnutí boj proti Izraeli a ustanovení islamistického státu v Palestině. Hamás má od svého vzniku strukturovanou organizaci, která se dělí na dvě části. První z nich je civilní (politická) a výrazně se podílí na činnosti podporující chudé palestinské obyvatelstvo, zejména v Pásmu Gazy. Druhou je militantní křídlo pojmenované po jednom z prvních palestinských mučedníků Brigády Izz ad-Dína al-Kassáma, které funguje v utajení a provádí útočné aktivity proti státu Izrael a od roku 2001 se podílí na ostřelování Izraele z pásma Gazy různými druhy raket či minomety. Největšího politického úspěchu organizace dosáhla v lednu 2006, kdy vyhrála volby do Palestinské národní správy. V současnosti je Hamás na seznamu teroristických organizací několika zemí, například USA, EU, Kanady, Izraele, Japonska nebo Egypta.", "tgt_summary": "伊斯兰抵抗运动(,),简称哈马斯(,),是一个成立于1987年的巴勒斯坦伊斯兰教逊尼派组织<ref name=\"islamist/islamic\">", "id": 1991927}
{"src_title": "Gary Sinise", "tgt_title": "蓋瑞·辛尼茲", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se 17. března 1955 v malém městě Blue Island v americkém státě Illinois. K filmu jej to táhlo už od mládí, a není divu, jeho otec živil jako střihač televizních filmů a seriálů. Sinise si jako středoškolák vyzkoušel image rockera, když hrál s vlastní kapelou. V téže době poprvé okusil i herectví ve velkém školním představení \"West Side Story\". Během studia vysoké školy založil s kamarády divadelní společnost Steppenwolf Theatre Company, kde psal hry, režíroval a hrál. V té době jeho život ovlivnila dvě setkání. Tím prvním byla herečka Moira Harrisová, která se stala jeho životní partnerkou. Tím druhým byl herec John Malkovich, jenž se stal jeho blízkým přítelem. Toho později obsadil do svých režijních počinů \"Míle od domova\" a \"O myších a lidech\". Již předtím se však společně objevovali na divadle a prvního významného úspěchu dosáhli už v roce 1982 ve hře \"True West\", která mu vynesla hereckou cenu.  Coby začínající herec se poněkud překvapivě na deset let uzavřel do divadelního světa. Filmoví diváci jej na stříbrném plátně mohli spatřit až roku 1992 ve snímku \"Půlnoční představení\". V osmdesátých letech se kromě divadla angažoval jako herec a především režisér televizních snímků, a kromě toho v roce 1988 debutoval jako režisér celovečerního filmu titulem \"Míle od domova\", v němž hlavní roli ztvárnil Richard Gere.  Léta strávená mimo hollywoodské filmové dění si však záhy vynahradil. Jeho zjevný herecký talent i charisma objevili přední američtí filmaři. Po válečném snímku \"Hlídka v Ardénách\" vyrazil roku 1994 dech všem divákům i kritikům rolí poručíka Dana v dnes již klasickém oscarovém filmu Roberta Zemeckise \"Forrest Gump\". Ačkoli měl podstatně menší prostor než jeho kolega Tom Hanks, který zde hrál hlavní roli, dokázal z role vytěžit maximum a vysloužil si svou první nominace na Oscara.  Nebyl nikdy příliš zahleděný sám do sebe a proto mu nečinilo problém přijmout maličkou roli ve westernu \"Rychlejší než smrt\", či si zopakovat své působení na televizní obrazovce v dramatu \"Truman\", kde ztvárnil bývalého prezidenta USA Harryho Trumana a za svůj výkon získal řadu ocenění včetně Zlatého glóbu. O pár let později si odnesl za televizní snímek \"George Wallace\" i cenu Emmy. V televizní minisérii \"Svědectví\" (\"The Stand\", 1994) se ocitl v katastrofické vizi podle knihy Stephena Kinga.  Úspěšné herecké partnerství s Tomem Hanksem si zopakoval v dramatu \"Apollo 13\", kde ztvárnil astronauta Toma Mattinglyho, který kvůli podezření na infekční nemoc nemůže být letět na Měsíc. S režisérem snímku Ronem Howardem se setkal také na natáčení thrilleru \"Výkupné\", ve kterém s přehledem v hlavní záporné roli přehrál i hlavní hvězdu snímku Mela Gibsona. Jeho herecké kvality zužitkoval také Kevin Spacey ve svém režijním debutu \"Albino Alligator\", kde mu svěřil hlavní úlohu. V druhé polovině 90. let se stále častěji objevoval v rolích padouchů, či nejednoznačných postav, ať už to bylo v thrilleru Briana De Palmy \"Hadí oči\" nebo ve \"Falešné hře\". Menší roli získal opět po boku Toma Hankse v dramatu \"Zelená míle\".  Přišlo období, kdy si mohl připsat do filmografie několik hlavních rolí. Ani \"Impostor\" ani De Palmova \"Mise na Mars\" se však nesetkaly s příliš vřelým přijetím, a on se tak znovu uchýlil k rolím vedlejším. Nedávno jsme jej mohli vidět v dramatu \"Lidská skvrna\" po boku Nicole Kidmanové, nyní se jeho hereckou partnerkou stala Julianne Mooreové v thrilleru \"Zloději paměti\".  Jedná se o všestranného umělce, který by dozajista dokázal udělat velkou hereckou kariéru ve filmu. Jeho zájmy jsou však natolik široké, že raději zvolil cestu, na níž se nedočká nejvyšší slávy, ale jeho tvůrčí talent rozhodně nezůstane nezužitkován. Angažuje se na divadle, v televizi i ve filmu, a do všech odvětví vnáší své nápady, schopnosti a nezpochybnitelné charisma.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Díky jeho roli ve filmu \"Forrest Gump\" si někteří lidé myslí, že skutečně má amputované obě dolní končetiny. Není to pravda, jeho nohy byly totiž digitálně vymazány za pomocí výpočetní techniky. Více informací můžete získat z některých DVD disků s filmem, kde je tento trik vysvětlen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gary Alan Sinise (* 17. březen 1955, Blue Island, Illinois) je americký herec a filmový režisér, držitel Emmy a Zlatého glóbu, nominovaný na Zlatou palmu a Oscara (za roli poručíka Dana Taylora ve filmu \"Forrest Gump\"). Hraje detektiva Maca Taylora v seriálu \"Kriminálka New York\".", "tgt_summary": "加里·艾伦·辛尼斯 (英语:Gary Alan Sinise,1955年-3月17日),是一名美国演员和导演。在他的职业生涯中,辛尼斯赢得过一次艾美奖及一次金球奖,并获得过金棕榈奖和奥斯卡最佳男配角的提名。1992年,辛尼斯执导了电影《人鼠之间》,并在其中扮演乔治·米尔顿。1994年,他因在《阿甘正传》中丹中尉(Lt Den Taylor)的出色表演而获得当年奥斯卡最佳男配角提名,随后又因在迷你剧《杜鲁门》所扮演的角色获得金球奖最佳演员奖。1996年,辛尼斯在朗·霍华德的成功作品《绑票通缉令》中饰演一名腐败的警官。1998年,他又靠在迷你剧《乔治.华莱士》中扮演阿拉巴马州的官员乔治·华莱士时的杰出表演而获得艾美奖。现在,辛尼斯因为主演《》(\"CSI: New York\")中的麦克.泰勒(Mac Taylor)而成为一名家喻户晓的明星。", "id": 643615}
{"src_title": "Maxmilián I. Mexický", "tgt_title": "马西米连诺一世", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Maxmilián se narodil roku 1832 ve vídeňském zámku Schönbrunn jako druhý syn arcivévody Františka Karla Habsburského (i když někdy bývá jeho otcovství zpochybňováno a spekuluje se o tom, že jeho pravým otcem byl syn Napoleona Bonaparta Napoleon II.) a bavorské princezny Žofie Frederiky. Jeho sourozenci byli: pozdější císař František Josef I., Karel Ludvík, arcivévodkyně Marie Anna Karolína Pia a arcivévoda Ludvík Viktor. Maxmiliánův titul od narození zněl \"Jeho císařská a královská výsost Ferdinand Maxmilián Josef, císařský princ a arcivévoda rakouský, korunní princ uherský a český\".  Jako chlapec byl Maxmilián mimořádně inteligentní, měl i umělecké nadání a zajímal se o vědu, zvláště pak botaniku. Později vstoupil s hodností poručíka do námořnictva a díky svému úsilí rychle postupoval ve velitelských hodnostech až na tu nejvyšší – admirála a velitele rakouského válečného námořnictva. Byl také ovlivně novými směry módy. Získal si pověst liberála a to mu v únoru 1857 vyneslo jmenování místokrálem v Lombardsku-benátsku.  V srpnu 1854 pobyl týden na návštěvě v zámku Zákupy u svého příbuzného excísaře Ferdinanda V., jehož byl synovcem. Odtud podnikl řadu výletů po Českolipsku a 9. srpna odjel do Drážďan. Po jeho smrti byla v zákupském zámku sloužena smuteční mše.  27. června 1857 se v hlavním městě Belgického království oženil s Charlottou, dcerou prvního belgického krále Leopolda. Manželé poté žili v Miláně jako rakouští regenti až do roku 1859, kdy František Josef I. Maxmiliána úřadu zbavil. Maxmilián neměl se svým starším bratrem nejlepší vztahy, neboť tomu se příčily myšlenky liberální politiky, kterou Maxmilián uplatňoval v Itálii. Krátce po odchodu Maxmiliána z Milána Rakousko ztratilo severoitalské državy ve prospěch nově zformovaného Italského království. Maxmilián poté odešel do Terstu, kde si nechal vybudovat zámek Miramare a věnoval se soukromému životu, například podnikl výpravu do Brazílie za exotickými rostlinami.", "section_level": 1}, {"title": "Nabídka koruny.", "content": "V roce 1859 se na Maxmiliána poprvé obrátili mexičtí konzervativci vedení yucatánským právníkem José Mariou Gutiérrezem, kteří po své porážce v občanské válce v Mexiku roku 1860 žili v evropském exilu, s návrhem, aby se stal mexickým vládcem. Jejich nabídku nejprve nepřijal a jeho rodina jej od mexické koruny zrazovala. Nicméně po francouzské intervenci do Mexika armáda Napoleona III. pod velením generála Elieho Foreye dobyla Ciudad de México a vyhlásila císařství, Maxmilián roku 1863 korunu přijal. Jeho rozhodnutí bylo podmíněno ztrátou šlechtického stavu a výsad v Rakousku, ačkoliv o tom on sám, před tím než opustil Rakousko, nebyl informován. Jeho manželka Charlotta poté začala být titulována jako \"Její císařské veličenstvo císařovna Charlotta.\"", "section_level": 1}, {"title": "Mexický císař.", "content": "Maxmilián vystoupil z fregaty \"Novara\" na americkou půdu v mexickém Veracruzu dne 28. května 1864. S sebou přivezl dobrovolnickou armádu složenou ze žoldnéřů všech možných národností včetně Čechů. Od počátku čelil pokračující válce mezi francouzským expedičním sborem a republikánskými povstalci vedenými Benitem Juárezem, kteří odmítli uznat Maxmiliánovu vládu.  Císařský pár si za své sídelní město zvolil Ciudad de México, kam slavnostně vstoupil měsíc po svém přistání v Mexiku a kde se nechal přivítat francouzskými vojáky a svými mexickými stoupenci. Za svou rezidenci si zvolil Chapultepecký hrad, který stál na vrcholu chapultepeckého kopce a kdysi býval zátiším aztéckých vládců a později sídlem španělských místokrálů. Císař Maxmilián nechal postavit širokou cestu od svého paláce až do centra Ciudad de México, která se původně jmenovala (česky \"Císařská třída\"), dnešní slavná (\"Třída Reforem\") a měl v plánu nechat se slavnostně korunovat v Metropolitní katedrále v Ciudad de México, ale korunovace se nikdy neuskutečnila kvůli neustálé politické nestabilitě Maxmiliánova režimu. Římskokatolická církev na císaři žádala navrácení svých privilegií, která jí odňal Juárezův režim, to však Maxmilián odmítl, čímž si církev proti sobě popudil a ta také nadále podkopávala jeho autoritu.  Protože Maxmilián a Charlotta neměli děti, adoptovali Agustína de Iturbide y Greena a jeho bratrance Salvadora de Itúrbide y de Marzána, oba byli vnuci popraveného vládce Prvního mexického císařství Agustína de Iturbide, který vládl Mexiku jako císař krátce ve dvacátých letech 19. století. Mladí Augustínové dostali titul \"Jeho výsost, princ iturbidský\" a byli určeni jako dědici trůnu.  Ke zděšení svých konzervativních stoupenců Maxmilián podpořil několik liberálních politických kroků navržených Juárezovou administrativou, např. pozemkovou reformu, náboženskou svobodu a rozšíření volebního práva nejen na vlastníky velkých pozemků. Zpočátku měl císař v úmyslu Juáreze amnestovat, pokud mu republikánský vůdce odpřisáhne věrnost, tohle však Benito Juárez odmítl. V říjnu 1865 vydal Maxmilián tzv. „černý zákon“, kterým nařídil všechny Mexičany věrné Juárezovi zastřelit, v reakci na praktiky povstalců, kteří zabíjeli royalisty věrné císaři. Za dobu platnosti tohoto zákona bylo popraveno na dvacet tisíc lidí, což ještě více rozbouřilo proticísařskou opozici a znechutilo některé konzervativní Maxmiliánovy stoupence. Poté, co v roce 1865 skončila Americká občanská válka mezi Unií a Konfederací, znovusjednocené Spojené státy americké začaly podporovat Juárezovy povstalce. Roku 1866 hrozba Maxmiliánovy abdikace byla zjevná i v zahraničí. Toho roku Napoleon III. vzhledem k odporu Mexičanů i americkému tlaku pod vlivem Monroeovy doktríny stáhnul francouzský expediční sbor, ale pravý důvod stažení francouzského kontingentu z Ameriky bylo posílení armády v Evropě v nastávajícím konfliktu s Bismarckovým Německem. Císařovna Charlotta odcestovala do Evropy, aby hledala podporu pro svého manžela nejprve v Paříži, poté ve Vídni a nakonec v Římě u papeže Pia IX. Její úsilí vyšlo naprázdno a vyústilo v její psychické zhroucení a do Mexika se již nikdy nevrátila. Poté, co byl její manžel v Mexiku vítěznými republikány popraven, strávila zbytek života v ústraní, nejprve v miramarském zámku poblíž Terstu a poté v hradu Bouchout v Miese, kde 19. ledna 1927 zemřela. Od té doby celý život u sebe nosila Maxmiliánovu figurku, kterou oslovovala \"„můj milý Maxi, mexický císaři...“\"", "section_level": 1}, {"title": "Pád.", "content": "Ačkoliv ke stažení z Mexika byl Napoleon III. donucen, jeho ústup znamenal těžkou ránu pro Mexické císařství. Maxmilián byl donucen se svými stoupenci uprchnout z Ciudad de México, aby si zachránil alespoň život. 19. ledna 1867 obsadil město Santiago de Querétaro a opevnil se v klášteře de la Cruz. V klášteře de la Cruz císaře a velitele jeho gardy plukovníka Miguela Lópeze obklíčil Juárezův generál Escobena. Navzdory pokusu Maxmiliánových věrných generálů Miguela Miramóna a Tomáse Mejíi osvobodit císaře z obklíčení, padl po dvouměsíčním obléhání kvůli zradě plukovníka Lópeze klášter do rukou republikánům. Maxmilián byl zajat a postaven před válečný soud. Ten císaře, spolu s oběma jeho generály Miramónem a Mejíou, odsoudil k trestu smrti. Evropští panovníci, mnoho osobností (například francouzský spisovatel Victor Hugo, či italský revolucionář a dobrodruh Giuseppe Garibaldi) a dokonce i americký prezident žádali ušetření Maxmiliánova života, rakouský dvůr nabízel výkupné, znovu nastolený prezident Benito Juárez se však pod rozsudek podepsal.  Rozsudek byl vykonán 19. června 1867 v Cerro de las Campanas. Maxmiliánovým posledním přáním bylo poslechnout si ještě jednou melodii \"La Palomy\", kterou si zamiloval během námořní služby v mládí. Před popravou mu věznitelé sdělili, že jeho žena Charlotta v Evropě zemřela, aby nemusel trpět vědomím, že žije, ale je psychicky vyšinutá. Popravčí četa jeho i oba generály zastřelila ještě před tím, než dozněla melodie La Palomy. Jeho poslední slova byla:  Maxmilián podplatil vojáky, kteří ho měli zastřelit, aby ho nestříleli do hlavy, aby se mu jeho matka mohla podívat do tváře. Zatímco generálové byli po sprše kulek okamžitě mrtví, Maxmilián první dávku přežil a musel dostat „ránu z milosti“. Maxmiliánovo tělo bylo v Mexiku nabalzámováno, aby ho v listopadu 1867 na lodi \"Novara\" převezl admirál Wilhelm von Tegetthoff do Rakouska, kde byl pohřben ve vídeňské Císařské hrobce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maxmilián I. Mexický (španělsky, rozený jako (6. července 1832 Vídeň – 19. června 1867 Santiago de Querétaro, Mexiko) byl člen rakouské císařské, habsbursko-lotrinské dynastie. Díky podpoře francouzského císaře Napoleona III. a skupiny mexických royalistů byl 10. dubna 1864 prohlášen mexickým císařem. Mnoho zahraničních vlád odmítlo uznat jeho vládu, zejména sousední Spojené státy americké. USA také podpořily mexické republikánské povstalce vedené sesazeným prezidentem Benitem Juárezem, který Maxmiliána svrhl, roku 1867 v Querétaru zajal a nechal popravit.", "tgt_summary": "马西米连诺一世(,1832年-7月6日-1867年-6月19日),全名斐迪南·马克西米连·约瑟夫·冯·哈布斯堡-洛林(),奥地利哈布斯堡王朝成员,曾任伦巴第-威尼西亚王国总督,1864年4月10日在法国皇帝拿破仑三世的怂恿下,接受了墨西哥皇位,称墨西哥皇帝马西米连诺一世。", "id": 1562854}
{"src_title": "Kanye West", "tgt_title": "肯伊·威斯特", "src_document": [{"title": "Biografie a kariéra.", "content": "Narodil se v Atlantě, Georgia, Spojené státy americké, kde žil se svými rodiči. Když mu byly tři roky, jeho rodiče se rozvedli a on se se svojí matkou přestěhoval do Chicaga, Illinois. Jeho otec Ray West byl členem revolucionářské organizace Black Panthers a byl jedním z prvních afroamerických fotožurnalistů časopisu \"Atlanta Journal-Constitution\". Dnes je křesťanským zástupcem. Jeho matka, Dr. Donda West, byla profesorka angličtiny na Clark Atlanta University a předsedkyně oddělení Anglického jazyka na Chicagské státní univerzitě, než začala pracovat jako jeho manažerka. Vyrůstal v prostředí střední třídy v Oak Lawn, Illinois, poté, co se přestěhovali z Chicaga. Podepsala se na něm ryze ženská výchova v podobě \"zženštilé\" povahy. Na otázku, jaké známky dostával na střední škole, West odpověděl: \"Jedničky a dvojky. A to nekecám.\"  Navštěvoval hodiny umění na akademii umění v Chicagu, také studoval na Chicagské státní univerzitě, ovšem kvůli soustředění se na svou hudební kariéru vysokou školu nedokončil. Při studiu produkoval hudbu místním umělcům. Později se stal slavným díky práci na albech známých umělců jako Jay-Z, Mobb Deep, Cam'ron, Scarface, Alicia Keys a dalších. Tajně také produkoval muziku pro svého mentora Derica \"D-Dot\" Angelettiea.", "section_level": 1}, {"title": "Začátky kariéry.", "content": "Jeho rukopis je silně znát na uznávaném albu umělce Jay-Zho – \"The Blueprint\", které bylo vydáno 11. září 2001. Produkoval hudbu i k úvodním singlům \"Izzo (H.O.V.A.)\", \"Heart of the City (Ain't No Love)\" a také k výsměšné písničce proti umělcům Nas a Mobb Deep, která nese název \"Takeover\". Od vydání této písničky začal se zmíněnými umělci spolupracovat. Později se jeho jméno stalo ceněnou značkou v hip-hopovém žánru, ovšem on sám měl velké problémy s nahrávací společností, která by vydala jeho vlastní počin. Jay-Z přiznal, že Roc-A-Fella Records jej vidí v první řadě jako producenta, než cokoli jiného. Ostatní nahrávací společnosti byly toho názoru, že není představitelem tvrdého pouličního stylu a nebyl by marketingově výhodným tahem.", "section_level": 2}, {"title": "The College Dropout (2002–2004).", "content": "23. října 2002 se stal účastníkem fatální autonehody při jízdě domů z nahrávacího studia. Tato událost mu poskytla inspiraci pro jeho první singl „Thourgh the Wire“. Jeho víra je zřejmá v mnoha jeho písničkách, například „Jesus Walks“, jež se stala základem jeho benefičních představení, jako byl koncert Live 8. Všechny tyto písně se objevily na jeho debutovém albu \"The College Dropout\", které bylo vydáno pod hlavičkou Roc-A-Fella Records v únoru 2004. Byla očekávána kritika. Album definovalo styl, kterým byl West proslulý, propracované texty, slovní hříčky a samplování. Album se stalo třikrát platinové. Na spolupráci se podíleli hosté jako Jay-Z, Ludacris, GLC, Consequence, Talib Kweli, Mos Def, Common a Syleena Johnson. S albem byly spojeny i singly „All Falls Down“ a „The New Workou Plan“, stejně tak i single číslo jedna, „Slow Jamz“. V průběhu roku 2003 působil jako producent na albu britského zpěváka Javina Hyltona.  Prošel i finanční válkou s rapperem Royce Da 5'9\", kterému složil píseň „Hearbeat“, která se objevila na albu \"\". Prohlásil, že Royce mu za beat k této písničce nikdy nezaplatil, ale nahrál ji a dal na své album. Po této zkušenosti se rozhodl ukončit jakoukoliv spolupráci s Roycem. Další singly produkované Kanyem v průběhu tvorby \"The College Dropout\" byly \"I Changed My Mind“ – Keyshia Cole, \"Overnight Celebrity\" – Twista a \"Talk About Our Love\" – Brandy.", "section_level": 2}, {"title": "Late Registration (2005).", "content": "Pro své druhé album se spojil s producentem Jonem Brionem. Album bylo vydáno 30. srpna 2005 a setkalo se s pozitivními kritikami. Časopisy a noviny jako \"Time\", \"Rolling Stone\", \"Spin\" nebo \"USA Today\", vyhlašovaly toto album nejlepším albem roku. Alba se prodalo okolo 860 000 kusů v prvním týdnu v USA. Do konce roku se v USA prodalo 2,3 milionu kusů a získalo pět nominací na ceny Grammy, z nichž tři získal. Album obsahuje \"number-one\" hit \"Gold Digger\" (ft. Jamie Foxx) a úspěšný singl \"Heard 'Em Say\" (ft. Adam Levine). Celkem se alba prodalo v USA 3,1 milionu kusů. V témže roce vyprodukoval hity \"Dreams\" (Game) a \"Go\" (Common).", "section_level": 2}, {"title": "Graduation (2007).", "content": "Od doby, kdy odložil datum vydání svého třetího alba \"Graduation\" na stejný den jako bylo plánováno vydání alba \"Curtis\" rappera 50 Centa, se zažehla kontroverzní soutěž o to, kdo prodá více kusů svého alba. Tuto soutěž inicioval 50 Cent a dokonce byl ochoten přestat vydávat sólo alba, pokud prohraje. Nakonec své prohlášení odvolal, a to ve svůj prospěch, jelikož následně prohrál. Alba \"Graduation\" se prodalo 957 000 kusů v první týden prodeje v USA. Celkem se alba v USA prodalo okolo 2 960 000. Album mu vyneslo dalších osm nominací na ceny Grammy, nyní úspěšně získal čtyři. Z alba pochází další \"number-one\" hit \"Stronger\", velmi úspěšný singl \"Good Life\" (ft. T-Pain) a úspěšný singl \"Flashing Lights\" (ft. Dwele).", "section_level": 2}, {"title": "808s & Heartbreak (2008).", "content": "Roku 2008 vystupoval na Národním sjezdu Demokratické strany na podporu někdejšího kandidáta na prezidenta USA Baracka Obamy.  Také vydal svůj nový singl \"Love Lockdown\", který překvapivě neobsahoval rap, ale jen zpěv s prvky programu auto-tune. Album, které bylo vydáno 24. listopadu 2008, obsahuje prvky synthpopu, electroniky, R&B a electropopu. Alba se prodalo okolo 450 000 kusů v první týden v USA. Celkem se ho v USA prodalo okolo 1 800 000 kusů. Album obsahuje velmi úspěšné singly \"Heartless\" a \"Love Lockdown\".", "section_level": 2}, {"title": "My Beautiful Dark Twisted Fantasy (2010).", "content": "Album, které se původně mělo jmenovat \"Good Ass Job\", bylo vydáno 22. listopadu 2010. West před vydáním tvrdil, že album bude opět něčím novým, co ve své tvorbě ještě nedělal. Mělo jít o umělecké album. Z alba pochází úspěšné singly „Power“ (ft. Dwele), „Runaway“ (ft. Pusha T) a „Monster“. Hudební videa k těmto písním potvrzují Westovy umělecké snahy. Klip k písni „Power“ je starověkým alegorickým obrazem a klip k písni „Runaway“ je třiceti čtyř minutovým mini-filmem o pádu Fénixe, v podobě krásné ženy, a jeho opětovného povstání z popele. Klip k písni „Runaway“, obsahuje dalších osm částí písní z alba. Tento mini-film se natáčel v Praze a West v něm například řídí český supersport MTX Tatra V8, jehož existují jen čtyři kusy.  Alba se prodalo 497 000 ks první týden prodeje v USA, čímž získalo zlatou certifikaci společnosti RIAA. Díky tomu také debutovalo na prvním místě žebříčku Billboard 200. V lednu 2011 album získalo platinovou desku od společnosti RIAA. Celkem se alba prodalo přes 1,3 milionu kusů v USA. V únoru 2012 bylo album oceněno třemi cenami Grammy. Získalo Grammy za nejlepší rapové album a dvě Grammy získal singl „All of the Lights“ (ft. Rihanna).", "section_level": 2}, {"title": "Watch the Throne (2011).", "content": "Od roku 2010 nahrával společné album s rapperem Jay-Z, nazvané \"Watch the Throne\". Původně mělo jít pouze o EP, ale nakonec bylo nahráno celé album. Prvním singlem z alba je píseň „H.A.M“, která debutovala na 23. pozici v Billboard Hot 100. V červenci 2011 byl vydán singl nazvaný „Otis“, ten se umístil na 12. příčce. Nejúspěšnější písní se stal třetí singl „Niggas In Paris,“ který se umístil na 5. příčce. Album bylo vydáno v srpnu 2011 a umístilo se na prvních příčkách amerických hitparád.  Díky přísným bezpečnostním opatřením album předčasně neuniklo na internet, jedním z opatření bylo i prvotní vydání alba v digitální formě. I díky tomu zlomilo rekord v prodejnosti alb na iTunes, když se ho tam v první týden prodalo 290 000 kusů. Celkem se alba prodalo v USA okolo 1 425 000 kusů. Obdrželo certifikaci platinová deska od společnosti RIAA. V únoru 2012 byla píseň „Otis“ oceněna cenou Grammy. Za obsah alba získal roku 2013 další tři ceny Grammy, dvě za píseň „Niggas In Paris“ a jednu za „No Church in the Wild“ (ft. Frank Ocean).", "section_level": 2}, {"title": "Cruel Summer (2012).", "content": "V září roku 2012 vydal společné kompilační album své nahrávací společnosti GOOD Music. Album \"Cruel Summer\" mělo být původně vydáno již v srpnu, ale bylo odloženo na 18. září. Z alba pocházejí úspěšné singly „Mercy“ (ft. 2 Chainz) a „Clique“ (ft. Jay-Z). K albu měl být vydán i stejnojmenný krátký film, byl natočen, ale jeho publikování bylo zrušeno. Album debutovalo na 2. příčce žebříčku Billboard 200, celkem se ho v USA prodalo kolem 340 000 kusů.", "section_level": 2}, {"title": "Yeezus (2013).", "content": "Své šesté solo studiové album pojmenované \"Yeezus\" vydal u společnosti Def Jam Recordings 18. června 2013. Již v květnu 2013 West při koncertu představil první dvě písně z alba „Black Skinhead“ a „New Slaves“. Druhou také propagoval jako video projekci na 66 budovách v USA, Německu, Anglii, Francii a v Austrálii. Album se nedočkalo klasické propagace, když nebyl vybrán ani jeden singl pro rádia, ani nebyl natočen žádný videoklip. Také bylo vydáno bez obalu a bookletu. Na albu spolupracovali jako \"uncredited\" hostující umělci Kid Cudi, King L, Assassin, Chief Keef, Charlie Wilson, Frank Ocean a Justin Vernon ze skupiny Bon Iver. Z hudební produkce se mimo Westa na albu nejvíce podíleli Daft Punk a Mike Dean. Muzikálně je album více temné a experimentální než jeho minulá alba. Obsahuje prvky žánrů chicagský drill, dancehall, acid house a industriál.  V prvním týdnu prodeje se v USA prodalo 327 000 kusů. Album tak debutovalo na první příčce v žebříčku Billboard 200. V srpnu 2013 bylo album oceněno certifikací zlatá deska od společnosti RIAA za prodej přes 500 000 kusů. Celkem se v USA prodalo 630 000 kusů. Přesto v roce 2014 obdrželo certifikaci platinová deska za milion kusů v distribuci. Album propagoval i svým prvním sólo turné v posledních pěti letech – The Yeezus Tour. To mělo 53 zastavení na území Severní Ameriky a Austrálie. Jako hostující umělec na turné vystupoval i Kendrick Lamar.", "section_level": 2}, {"title": "The Life of Pablo (2014–2016).", "content": "V listopadu 2013 oznámil, že začal pracovat na novém albu. Mimo něj se na produkci alba podílejí Rick Rubin a Q-Tip. V červenci 2014 řekl, že by album mohl vydat v září až v listopadu 2014. Tento termín ale nebyl dodržen. V lednu 2015 vydal nový singl, baladu „Only One“, pro kterou si přizval Paula McCartneyho, aby v ní hrál na piano. Píseň se umístila na 35. příčce amerického žebříčku. V téže době spolupracoval na prvním singlu „FourFiveSeconds“ z nového alba zpěvačky Rihanny. Na této písni se také znovu podílel i Paul McCartney. Singl se umístil na 4. příčce.  V únoru 2015 představil dvě nové písně. V televizním speciálu Saturday Night Live 40th Anniversary Special vystoupil s písní „Wolves“ (ft. Vic Mensa & Sia) a při předávání cen BRIT Awards vystoupil s písní „All Day“. Klip k písni „All Day“ natočil oscarový režisér Steve McQueen; na internet unikl až téměř po roce od natočení. Dne 1. března 2015 přes Twitter oznámil původní název svého sedmého alba, a to \"So Help Me God\". Dne 3. května změnil název alba na \"SWISH\", s tím, že se název může ještě měnit.  V lednu 2016 na Twitteru oznámil datum vydání alba, a to 11. únor 2016. Také slíbil, že každý pátek zveřejní novou píseň. První byla „Facts“, dalšími například „Real Friends“ (ft. Ty Dolla $ign) a „No More Parties in LA“ (ft. Kendrick Lamar).  Na konci ledna změnil název na \"WAVES\", jednalo se tak už o druhou změnu názvu. Kvůli změně názvu alba si prošel rozepří s rapperem Wizem Khalifou, který tvrdil, že West ukradl název rapperovi Maxovi B. Mezi oběma rappery, jejichž výměna názorů proběhla přes Twitter, je napětí již od té doby, co Wiz Khalifa začal žít s Westovou bývalou přítelkyní Amber Rose. Na začátku února znovu změnil název alba, tentokrát uvedl zkratku \"T.L.O.P.\" Dne 10. února zveřejnil význam zkratky – \"The Life of Pablo\", a spolu s finálním názvem, uveřejnil i finální seznam skladeb. O dva dny později však provedl v seznamu skladeb další úpravy a k původně deseti oznámeným písním přidal dalších sedm. Mastering alba proběhl na poslední chvíli v poslední dny před vydáním. Album bylo vydáno 14. února 2016 exkluzivně na streamovací službě Tidal.  Část alba \"The Life of Pablo\" byla 11. února přehrána na fashion show Yeezy Season 3, kde West předvedl již svou třetí kolekci oblečení pro Adidas Original. Show se konala v Madison Square Garden, živé vysílání akce bylo distribuováno do vybraných kin po celém světě. V Česku se akce účastnilo devět kin, včetně pražského kina Lucerna. Lístky na show v Madison Square Garden byly vyprodány během deseti minut.  Po vydání alba se na internetu objevily demo verze některých použitých i nepoužitých písní z různých fází nahrávání alba. Mezi nepoužitými písněmi se jedná například o dema písní „New Angels“, „Fall Out of Heaven“, „The Mind is Powerful“ a předělanou verzi písně „Only One“ (ft. Caroline Shaw, Paul McCartney a Ty Dolla Sign).  Dne 24. února 2016, tedy deset dní od vydání alba \"The Life of Pablo\", na Twitteru oznámil, že v létě 2016 vydá další album. Následně oznámil i plánovaný název, kterým byl \"Turbo Grafx 16\". Tento název reflektoval jméno herní konzole z 90. let 20. století TurboGrafx-16 Entertainment SuperSystem. V téže době představil v klubu 1OAK novou píseň s prozatímním názvem „Closest Thing to Einstein“. Píseň nakonec nesla název „Saint Pablo“ a West ji v červnu 2016 přidal k albu \"The Life of Pablo\". K vydání alba \"Turbo Grafx 16\" nakonec nedošlo.  V červnu 2016 také oznámil, že v roce 2016 vydá nové kompilační album umělců upsaných u jeho labelu GOOD Music. Album má nést název \"Cruel Winter\". Prvním singlem byla píseň „Champions“ (s Big Sean a Desiigner (ft. Gucci Mane, 2 Chainz, Travis Scott, Yo Gotti a Quavo)) (71. příčka). Ovšem žádný jiný singl zveřejněný nebyl a k vydání kompilačního alba také nedošlo.  V listopadu 2016 zrušil své turné Saint Pablo Tour. Později byl v péči psychiatra na UCLA Medical Center. V nemocnici strávil celý víkend. Důvodem byly projevy psychózy, které způsobila spánková deprivace a dehydratace. Po této události se na 11 měsíců stáhl ze sociálních sítí.", "section_level": 2}, {"title": "Ye a Kids See Ghosts (2018).", "content": "V dubnu 2018 oznámil práci na filozofické knize s názvem \"Break the Simulation\". Obsah knihy chce sdílet přes příspěvky na Twitteru. V dubnu na Twitteru podpořil prezidenta Donalda Trumpa, což vyvolalo vlnu kontroverze a kritiku například i od jeho dlouholetého spolupracovníka, zpěváka Johna Legenda. Na konci dubna vyšla píseň \"Ye vs. The People\" (ft. T.I.), na které oba rappeři diskutují vzniklou atmosféru. Na konci dubna oznámil, že v polovině roku 2018 vydá dvě nová alba. Dne 1. června bylo vydáno osmé studiové album \"Ye\". Dne 8. června následovalo \"Kids See Ghosts\", společné album s Kidem Cudim. V létě 2018 dále produkoval alba rappera Pushy T - \"Daytona\" (vydání 25. května), zpěvačky Teyany Taylorové (22. června) a rappera Nase (15. června).  Dne 1. června 2018 poprvé představil své nové album s názvem \"Ye\". Album zveřejnil přes živé streamování z přehrávky alba v Jackson Hole ve Wyomingu skrze aplikaci WAV app. Kvůli následnému leaku záznamu stremu bylo album také obratem vydáno na většině streamovacích službách. Přebal alba a názvy písní byly zveřejněny až na poslední chvíli. Album má celkem sedm skladeb o celkové délce 23 minut. Album debutovalo na 1. příčce žebříčku Billboard 200 se 208 000 prodanými kusy (po započítání streamů) v první týden prodeje. West tím vyrovnal Eminemův rekord osmi po sobě jdoucích alb, která debutovala na 1. příčce. Na streamovací službě Apple Music se umístilo na první příčce v přehrávání v 85 zemích, na iTunes v 63 zemích. Singly z alba byly písně \"Yikes\" (8. příčka) a \"All Mine\" (11. příčka).  O týden později, dne 8. června, vydal společné album s Kidem Cudim s názvem \"Kids See Ghosts\". Album opět zveřejnil přes živé streamování z přehrávky alba a mělo také sedm skladem. Album debutovalo na 2. příčce žebříčku Billboard 200 se 142 000 prodanými kusy (se započítáním streamů) v první týden prodeje. Z alba nebyl vydán žádný singl, nicméně všech sedm písní se umístilo v žebříčku Billboard Hot 100, nejlépe \"Reborn\" (39. příčka) a \"4th Dimension\" (ft. Louis Prima) (42. příčka).  V září 2018 vydal společný singl s rapperem Lil Pumpem s názvem \"I Love It\". Píseň byla doprovázena videoklipem, jehož výkonným producentem byl filmový režisér Spike Jonze. Singl debutoval na 6. příčce žebříčku Billboard Hot 100. V téže době zvýšil svou aktivitu na sociálních sítích, což vedlo ke spekulacím, že si připravuje půdu pro propagaci nových projektů. Již na začátku září na Twitteru oznámil práce na albu \"Watch the Throne 2\" (možné pokračování společného alba s rapperem Jay-Z z roku 2011). V polovině září pak potvrdil nahrávání společného alba s rapperem Chancem the Rapperem, které by mělo nést název \"Good Ass Job\".", "section_level": 2}, {"title": "Jesus is King a Sunday Service Choir (2019).", "content": "V září 2018 na Instagramu zveřejnil obrázek CD bez obalu s popiskem \"Yandhi\" a datem 29. září 2018, což vedlo ke spekulacím o vydání dalšího solo alba (a možného tematického pokračování alba \"Yeezus\" z roku 2013, které mělo stejný vizuální koncept). Na konci září byl West hudebním hostem v premiérovém díle nové sezóny pořadu \"Saturday Night Live\", kde vystoupil spolu se zpěvačkou Teyanou Taylor s novou písní. Album však nebylo během září vydáno. Později Kim Kardashian oznámila, že album bude vydáno až 23. listopadu 2018. West toto tvrzení potvrdil s tím, že nahrávání ještě nebylo zcela dokončeno. Následně se rozhodl dokončit album v Ugandě. Album však v tomto termínu nevyšlo.  Od ledna 2019 pořádal venkovní \"Sunday Services\", přehrávky svých písní v gospelové úpravě se sborem a vybranými hosty. Na začátku roku 2019 také zažaloval hudební nahrávací společnost EMI. Důvodem byla podle něj nevýhodná smlouva, která měla porušovat kalifornské právo, dle kterého lze uzavřít smlouvu na vlastnění autorských práv pouze na sedm let. West je u EMI ale již od roku 2003. Nicméně EMI sídlí v New Yorku, kde sedmileté pravidlo není právně ukotveno. Smlouva mu také nedovoluje odejít do předčasného důchodu. Brzy poté ho společnost EMI zažalovala za porušení kontraktu. V březnu West požádal o vyřízení sporu mimosoudní cestou.  V červenci 2019 uniklo několik písní z chystaného alba na internet. Šlo o písně \"New Body\" (ft. Nicki Minaj a Ty Dolla Sign), \"The Storm\" (ft. XXXTentacion, Ty Dolla Sign a Clemons), \"Bye Bye Baby\" a dema písní \"Alien/SpaceX\" (ft. Clemons) a \"Law of Attraction\" (ft. Clemons). V srpnu 2019 Kim Kardashianová na sociální sítě vypustila předpokládaný seznam písní, který neobsahoval uniklé písně, s novým názvem alba \"Jesus Is King\". West nové album dokončil na svém ranči ve Wyomingu. Album mělo být vydáno koncem září 2019, ale nakonec bylo odloženo. V říjnu by v síti kin IMAX měl mít premiéru doprovodný dokumentární film. V září a říjnu došlo k dalšímu leaku, kdy se na hudebních službách iTunes, Spotify nebo Tidal, na několik hodin objevila řada neautorizovaných písní. Album \"Jesus Is King\" vyšlo na konci října 2019.  Ve svém prvním týdnu debutovalo na 1. příčce žebříčku Billboard 200 s 264 000 prodanými kusy (po započítání streamů). West tak získal své deváté po sobě jdoucí album, které se umístilo na nejvyšší příčce hitparády, čímž znovu vyrovnal rekord Eminema (ten mezitím již 31. srpna 2018 vydal album Kamikaze, kterým získal 9. takové prvenství). Po vydání alba se všech 11 písní umístilo v žebříčku Billboard Hot 100. Nejlépe se umístil vedoucí singl „Follow God“ vydaný v listopadu (7. příčka), dále písně „Closed on Sunday“ (14. příčka), „Selah“ (19. příčka) a „On God“ (23. příčka). Současně byl prvním zpěvákem historie, který obsadil všech prvních deset příček žebříčků Hot Christian Songs a Hot Gospel Songs. Úspěch těchto 11 písní pro Westa znamenal navýšení celkového počtu písní zapsaných v žebříčku Billboard Hot 100 na 107, čímž byl teprve pátým umělcem historie, který překročil hranici 100 písní v hitparádě. Dosáhl toho po šestnácti letech od svého debutu.  V polovině listopadu 2019 překvapil hudební svět zprávou, že chystá svou debutovou operu s názvem \"Nebuchadnezzar\". Ta měla premiéru velmi krátce poté, ke konci listopadu, v amfiteátru Hollywood Bowl v Los Angeles. Dějově vychází z biblického příběhu o Nebukadnesarovi. Většinu představitelů tvořil Westův sbor Sunday Service a hlavní roli ztvárnil rapper Sheck Wes. West působil jako vypravěč, který ze zákulisí předčítal z knihy Daniel. Režisérkou byla Westova dlouholetá spolupracovnice Vanessa Beecroftová. Podle hudebních kritiků se de facto nejednalo o operu, jelikož například postrádala libreto. Premiéra byla kritiky strhána ať už kvůli organizačnímu chaosu (představení začalo s dvouhodinovým zpožděním), tak také pro viditelné nedostatečné nazkoušení představení. V prosinci uvedl svou druhou „operu“ s názvem \"Mary\", která zpracovávala biblický příběh narození Ježíše Krista. Opět na ní spolupracoval s Vanessou Beecroftovou, která připravila obdobný koncept jako měl \"Nebuchadnezzar\". \"Mary\" měla premiéru v Miami Marine Stadium, který slouží ke sledování závodů motorových člunů. Jeviště bylo postavené na nákladní lodi a bylo přístupné jen s pomocí člunů a vodních skútrů. Premiéra se opět potýkala se zpožděním, tentokrát hodinovým. West při tomto představení opět četl z Bible, ale nyní byl přítomen přímo na jevišti. V „opeře“ znovu účinkoval Westův sbor Sunday Service Choir, který zpíval gospelové verze Westových písní a také vlastní úpravy tradičních vánočních písní. Představení trvalo necelou hodinu. První repríza se konala v New Yorku v Lincoln Center, kde se účinkující předvedli v nových kostýmech.  Na Vánoce 2019 vyšlo debutové gospelové album Westova sboru Sunday Service Choir s názvem \"Jesus Is Born\". West na něm figuroval jako výkonný producent. Album vedle náboženských písní obsahuje také gospelové předělávky Westových písní \"Father Stretch My Hands\" a \"Ultralight Beam\".", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní aktivity.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podnikání.", "content": "V letech 2008 až 2009 v Chicagu otevřel dvě fast-foodové restaurace řetězce Fatburger. Jeho provozní firma se jmenuje KW Foods LLC a má zakoupená práva pro celkem deset poboček. Jedna ze dvou otevřených však byla na konci roku 2010 uzavřena, v současnosti tedy provozuje pouze jednu pobočku.  V roce 2020 vypočítal časopis Forbes Westovo jmění na hodnotu 1,3 miliardy dolarů. Nejvyšší výnos činí jeho podíl z prodejů značky YEEZY.", "section_level": 2}, {"title": "Design a móda.", "content": "V roce 2009 vytvořil kolekci bot pro Nike nazvanou Air Yeezy, pár se prodával za 215 dolarů a celkem bylo vyrobeno tři tisíce kusů. Po úspěchu první kolekce, u které se cena díky limitované sérii vyšplhala až na deseti násobek původní ceny, se vedení firmy Nike rozhodlo vydat novou sérii. Kolekce Air Yeezy II byla představena v roce 2012. Tato druhá kolekce obsahovala pět set párů v každé ze tří barevných variant. Jeden pár se díky omezenému počtu kusů prodal i za devadesát tisíc dolarů. Poslední ze tří variant s názvem Red Octobers byla nečekaně vydána v únoru 2014. Celá edice byla vyprodána za jedenáct minut.  Také spolupracoval na kolekci bot pro luxusní módní značku Louis Vuitton.  Roku 2011 vytvořil módní značku dámského oblečení DW Kanye West. První kolekci představil na Paris Fashion Week v říjnu 2011. U kritiků byla přijata negativně. V červenci 2012 představil svou druhou kolekci, která již byla přijata lépe.  V lednu 2012 založil designérskou společnost Donda, ve které se s týmem profesionálů zaměřuje na všechny sféry designu.  V roce 2013 podepsal smlouvu se společností Adidas, pro kterou navrhl celou jednu kolekci v řadě Adidas Originals. Měla být představena již v září 2014, ale termín nebyl dodržen a nový byl stanoven na zimu 2014. Ani ten však nebyl splněn. Do té doby se navíc výrazněji mluvilo jen o botách s pracovním názvem YEEZi. V únoru 2015 bylo zveřejněno, že Westova nová kolekce s názvem \"Yeezy Season 1\" bude vydána na podzim 2015. V polovině února 2015 byly vydány nové boty s názvem \"Yeezy 750 Boost\". Šlo o limitovanou edici o devíti tisících párech, každý za 350 dolarů. Dle cen, které zvolila společnost Adidas, se celkově jedná o luxusní módní kolekci s cenami od 430 do 4 000 dolarů. U značky Adidas vydal i řadu dalších modelů tenisek Yeezy, vždy šlo o lukrativní a rychle rozprodané zboží.  Westova značka bot YEEZY byla jednou z nejprodávanějších značek. Jen za rok 2019 se obrat z prodeje bot YEEZY vyšplhal na 1,5 miliardy dolarů. Tento úspěch stál za jeho rekordně ziskovým rokem, kdy v roce 2019 vydělal 150 milionů dolarů a poprvé se tak (dle žebříčku časopisu Forbes) stal nejvýdělečnějším hip-hopovým umělcem roku. Za rok 2019 byl s výdělkem 150 milionů dolarů celkově druhým nejvýdělečnějším hudebním umělcem roku. Více vydělala jen zpěvačka Taylor Swift.", "section_level": 2}, {"title": "Charita.", "content": "Roku 2003 založil vlastní nadaci nazvanou Kanye West Foundation (někdy zvanou \"Donda West Foundation\"). Ta se snažila pomoci menšinám v USA se vzděláváním. Kanye West do ní vložil 500 000 USD. Nadace ukončila činnost v dubnu 2011. Také se věnuje mnoha benefičním koncertům a akcím.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Na konci srpna 2015 oznámil svou kandidaturu na prezidenta USA pro volby roku 2020. Učinil tak během proslovu na předávání cen MTV Video Music Awards.  V srpnu 2017 se setkal s republikánským prezidentem Donaldem Trumpem. V dubnu 2018 ho na Twitteru oficiálně podpořil. V sérii tweetů později uvedl, že v Trumpovi vidí mnoho dobrého a přínosného pro občany. Nicméně vyjasnil, že se necítí jako republikán a že stejně jako obdivuje Trumpa, obdivuje i demokratku Hillary Clintonovou. Ve stejné době tweetnul i rok \"2024\", což vedlo ke spekulacím, že v roce 2020 kandidovat nebude. Později potvrdil, že proti Trumpovi kandidovat nebude.  V průběhu roku 2018 na několika veřejných vystoupeních nosil červenou čepici se sloganem z Trumpovy kampaně \"Make America Great Again\". V říjnu 2018 byl pozván do Bílého domu na pracovní oběd s prezidentem. Během rozhovoru se vyznal z obdivu k Trumpovi a jeho politice, ve které staví na první místo Američany. Dále vysvětlil, že nošení čepice z Trumpovy kampaně mu dodává vnitřní sílu. Současně se přidal k prezidentově kritice liberálních médií a celebrit, a již poněkolikáté zkritizoval obecnou představu, že by Afroameričané měli být jen Demokraty.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy a rodina.", "content": "Mezi lety 2002 a 2008 se stýkal s designérkou Alexis Phifer, se kterou byl dva roky zasnouben. Mezi roky 2008 a 2010 se stýkal s modelkou Amber Rose.  Od dubna 2012 žije s Kim Kardashian, která mu dne 15. června 2013 porodila holčičku, kterou pojmenovali North. Dítě se narodilo pět týdnů před řádným termínem. V říjnu 2013 se zasnoubili. Svatební obřad proběhl 24. května 2014 ve Forte di Belvedere, ve Florencii, Itálie. V prosinci 2015 se jim narodilo druhé dítě, chlapec Saint. V lednu 2018 se páru narodila dcera Chicago, a to v rámci náhradního mateřství.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Po složení maturity získal v roce 1997 stipendium pro studium na soukromé vysoké škole American Academy of Art v Chicagu, kde navštěvovat hodiny malování. Brzy poté ze školy odešel a začal studovat angličtinu na Chicago State University. Téhož roku byl ze školy vyloučen. West jako odůvodnění udává, že nezvládal sladit studium se svou ambicí prosadit se v hudbě.  V květnu 2015 získal čestný doktorát v oboru krásných umění od soukromé vysoké školy School of the Art Institute of Chicago (SAIC). Zařadil se tím mezi osobnosti, jako jsou Yoko Ono, Jeff Koons, Patti Smith, Ed Harris a Marina Abramović, kteří také obdrželi čestný doktorát od SAIC.", "section_level": 2}, {"title": "Problémy se zákonem.", "content": "V prosinci 2006 byl žalován Evelem Knievelem za zneužití ochranné známky ve videoklipu k písni \"Touch the Sky\". Spor byl nakonec urovnán mimosoudně.  V září 2008 byli West a jeho bodyguard Don Crowley zatčeni při incidentu s paparazzi na letišti Los Angeles International Airport. Brzy byl propuštěn na kauci. Nakonec se obvinění k soudu nedostalo. V listopadu 2008 byl znovu zadržen po dalším incidentu s paparazzi fotografem v anglickém městě Gateshead. Byl však okamžitě bez obvinění propuštěn.  V červenci 2013 se opět na letišti LAX dostal do konfliktu s paparazzi fotografem, kterému se pokusil vytrhnout fotoaparát. Později byl obviněn z pokusu o krádež. U soudu byl však viněn z přečinu ublížení na těle. V listopadu 2013 byl shledán nevinným, ale protistrana se odvolala. V březnu 2014 byl Kanye West odsouzen ke dvouleté podmínce, povinné účasti na kurzech zvládání hněvu a ke 250 hodinám obecně prospěšných prací.  V lednu 2014 mu hrozilo obvinění z napadení osmnáctiletého muže, který měl osobně vulgárně urazit jeho snoubenku Kim Kardashian. Incident se odehrál v čekárně chiropraktika v Beverly Hills, Kanye West se rozhodl spor vyřešit mimosoudně, když muži nabídl odškodnění ve výši 250 000 dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Duševní zdraví.", "content": "Od roku 2015 se v několika písních přiznal k užívání antidepresiva Escitalopramu.  V listopadu 2016 zažil během vystoupení na svém koncertu psychotickou epizodu, během které například prohlásil: \"Jay-Z, zavolej mi kámo. Proč mi nevoláš? Jay-Z, vím, že máš zabijáky. Prosím, neposílej je na mě. Prosím, buď chlap a zavolej mi.\" Koncert byl předčasně ukončen a West byl druhého dne hospitalizován v UCLA Medical Center s příznaky halucinací a paranoie. Jako oficiální důvody ukončení koncertu byly uvedeny spánková deprivace a dehydratace, nicméně došlo ke zrušení dalších 21 koncertů v rámci tour, přičemž byla na škodu využita Westova pojistka, což vyvolalo dohady, že důvody musely být závažnější. Z nemocnice byl propuštěn po deseti dnech.  V jednom interview v roce 2018 prohlásil, že se v roce 2016 stal závislým na opiátech, které mu byly předepsány poté, co podstoupil liposukci. To a další zážitky mohly být spouštěčem pro projevy duševní poruchy.  V roce 2018 impulzivně vydal album s názvem \"Ye\", na kterém zveřejnil, že trpí bipolární poruchou. Později tuto diagnózu v jiných rozhovorech zase popřel.", "section_level": 2}], "src_summary": "Své debutové album \"The College Dropout\" vydal v roce 2004, druhé album \"Late Registration\" v roce 2005, třetí album \"Graduation\" v roce 2007 a čtvrté album \"808s & Heartbreak\" v roce 2008. Jeho čtyři alba získala nespočet cen, včetně 18 cen Grammy a uznání kritiky. Všechna alba byla komerčně velmi úspěšná. Album \"808s & Heartbreak\" bylo jeho třetí album, které se ve Spojených státech hned po vydání umístilo na prvním místě. Vlastní nahrávací společnost GOOD Music, která byla, či stále je, domovem pro umělce jako Pusha T, John Legend, Common nebo Kid Cudi. Jeho maskotem je tzv \"Medvídek odpadlík\" (\"Dropout Bear\"), plyšový medvídek, který se objevil na třech obalech z jeho čtyř prvních alb. Stejně tak se objevil i na singlech nebo ve videoklipech.", "tgt_summary": "肯伊·欧马立·威斯特(英语:Kanye Omari West,1977年-6月8日),是一位美国饶舌歌手、音乐制作人、词曲作家和歌手。威斯特目前为止共发行了八张专辑,依序分别是《远离校园》(\"The College Dropout\",2004年)、《迟来的注册》(\"Late Registration\",2005年)、《毕业特典》(\"Graduation\",2007年)、《心碎节拍》(\"808s & Heartbreak\",2008年)、《我的奇特幻想》(\"My Beautiful Dark Twisted Fantasy\", 2010年)《伊苏基督》(\"Yeezus\", 2013年)、《The Life of Pablo》(\"The Life of Pablo\", 2016年)、《Jesus Is King》(\"Jesus Is King\", 2019年)。他的前三张专辑(若以较宽松的标准认定,也包括第四张专辑)获得了许多的奖项 以及评论家的赞赏。威斯特的每一张专辑在销售上也都相当成功,《心碎节拍》成为他第三张发行首周即登上并蝉联美国排行榜冠军的专辑。他的第五张专辑《我的奇特幻想》自发行来获得了广泛的赞誉,被选入多个年终最佳专辑榜单。威斯特也经营他自己的唱片厂牌「GOOD Music」。威斯特的象征吉祥物和注册商标是一只「退学熊」(Dropout Bear)-一只出现在三张专辑、多张单曲封面上以及音乐录影带中的泰迪熊。", "id": 1677530}
{"src_title": "Lavinový průraz", "tgt_title": "突崩潰", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "K lavinovému jevu dochází v plynných, kapalných nebo pevných polovodičích či izolantech, jestliže elektrické pole v látce je dostatečně silné, aby urychlilo volné elektrony (které se v malém počtu nachází i v materiálech, jež jsou izolanty) na takovou rychlost, při které tyto elektrony mají dostatečnou energii, aby při kolizi s krystalovou mřížkou uvolnily další elektron, který se pak účastní procesu. Takto značně narůstá počet volných nosičů náboje a tedy (pod vlivem elektrického pole) i proudu v materiálu. Lavinový průraz je někdy nesprávně zaměňován se Zenerovým průrazem. Ačkoliv mají některé podobné vlastnosti, fyzikální princip je zcela odlišný. K oběma dochází při aplikaci závěrného napětí, ovšem zatímco k lavinovému průrazu dochazí v méně dotovaných polovodičích výše popsaným způsobem, k Zenerovu průrazu dochází ve značně dotovaných polovodičích na základě tunelového jevu. Pro Zenerův průraz stačí závěrné napětí okolo 2–200 V v závislosti na aplikaci, pro lavinový průraz je třeba napětí okolo 500 V pro Germanium a 1000 V a více pro křemík. V některých aplikacích dochází k oběma jevům současně, možná proto jsou někdy mylně považovány za jeden a tentýž efekt.", "section_level": 1}, {"title": "Lavinový průběh.", "content": "K lavinovému průrazu dochází pouze v silných elektrických polích, jichž lze dosáhnout velmi vysokým napětím, nebo nižším napětím na velmi malých vzdálenostech (typicky v polovodičových prvcích). Síla elektrického pole, nutného k vyvolání lavinového průrazu značně závisí na materiálu. Zatímco pro vzduch je to okolo 3 MV/m, pro polovodiče už ~ 20–40 MV/m a pro dobré izolanty jako je například keramika je to ~ 40 MV/m a více.  Jakmile je dosaženo požadované velikosti elektrického pole, dochází k lavinovému průrazu, neboť volné nosiče náboje se nachází ve všech materiálech byť třeba v malém počtu. Volné nosiče jsou silným elektrickým polem urychleny na vysoké rychlosti a při průchodu materiálem naráží na atomy materiálu. Kdyby jejich rychlost nebyla dostatečně velká (elektrické pole nebylo dostatečně silné), atomy nosiče absorbují a dojde k zastavení procesu. V opačném případě dojde při kolizi k vyražení dalšího elektronu (vygenerování páru elektron-díra), oba elektrony (původní a právě vyražený) jsou opět urychleny elektrickým polem a dochází k dalším kolizím a generování nosičů, jejichž počet exponenciálně roste. Maxima je často dosaženo v řádu několika pikosekund. Lavina má za následek průtok velmi velkých proudů omezených pouze vnějším elektrickým obvodem.", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace.", "content": "Lavinového jevu se využívá nejen v polovodičových zařízeních pro speciální účely jako jsou lavinové diody, lavinové fotodiody či lavinové transistory, ale i například v některých typech výbojek. Lavinová polovodičová zařízení se nejčastěji provozují s napětím těsně pod hranicí průrazového napětí, kdy stačí nepatrná událost (například dopad jediného fotonu u lavinové fotodiody), která vyvolá lavinový efekt. Toho se využívá k zesílení velmi slabých signálů a tedy k zvýšení zisku zařízení. Protože je lavinový efekt velmi rychlý, je možné tato zařízení provozovat na mikrovlnných frekvencích (~GHz) a používat v pulsních obvodech. Přestože lavinový průraz není sám o sobě desktruktivní (ve smyslu zničení krystalové mřížky materiálu), obrovský nárůst proudu při lavinovém efektu způsobuje také značný nárůst tepla, které může vést ke zničení zařízení. Proto je nutné zajistit chlazení zařízení či použít vnějších obvodů pro omezení protékajícího proudu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lavinový průraz je jev, při kterém dochází díky velkému elektrickému poli ke značnému znásobení velikosti elektrického proudu, čímž je umožněn tok velikých proudů i v materiálech, které jsou jinak dobrými izolanty.", "tgt_summary": "雪崩击穿(英语:Avalanche breakdown),是指对一些绝缘体或半导体施加足够的电压时,流过它们的电流突然增大。这主要与金属原子外自由运动的电子有关。大部分的绝缘体或半导体载运电流的能力受限于能够在原子外中自由运动的电子的不足,而强大的电流所产生的电子能够击出原子中的电子而使它变成自由电子。而由于上述的现象类似于雪崩产生的滚雪球效应,因此得名。", "id": 795802}
{"src_title": "Fulgencio Batista", "tgt_title": "富尔亨西奥·巴蒂斯塔", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a revoluce roku 1933.", "content": "Fulgencio Batista se narodil roku 1901 v Banes v provincii Holguín. Jeho otec Belisario Batista Palermo i matka Carmela Zaldívar González bojovali v kubánské válce za nezávislost. Batistovo původní křestní jméno Rubén mu dala jeho matka, po níž má i své příjmení \"y Zaldívar\". Nicméně otec Belisario si jméno Rubén nepřál a nechal svému synovi zapsat jméno \"Batista\". V záznamech města Banes byl Batista zapsán jako \"Rubén Zaldívar\" až do roku 1939, kdy se stal prezidentským kandidátem. Batista údajně zaplatil místní justici 15 000 pesos, aby se zahladily nesrovnalosti kolem jeho jména.  Protože Batista pocházel z chudých poměrů, musel začít brzy pracovat. Vzdělával se sám a též navštěvoval večerní školu. Roku 1921 odjel do Havany a vstoupil do armády, kde se naučil psát na stroji a stenografovat. V roce 1932 se stal zapisovatelem u vojenského tribunálu s hodností seržanta.  7. srpna 1933 byla generální stávkou svržena vláda nepopulárního prezidenta Gerarda Machada, když začal prosazovat tvrdé úsporné reformy. Do čela země byl vynesen Carlos Manuel de Cespedes, který byl za Machadova režimu členem jeho vlády. Cespedes, jehož politická pozice byla vratká, byl po 21 dnech odstraněn vojenským pučem kubánských poddůstojníků, vedených Fulgenciem Batistou a podporovaných studentskou organizací. Povstalci do čela země dosadili zástupce studentů a univerzitního profesora Ramóna Graua, který Batistu povýšil na náčelníka vojenského štábu. Batista však v čele armády začal uzurpovat moc, ze své pozice nejvyššího velitele armády ovládal celou zemi.  Jako faktický vládce ostrova musel Batista několikrát tvrdě potlačit pokusy o své svržení. Porazil například povstání Blasa Hernándeze v havanské pevnosti Atarés nebo partyzány věrné sesazenému prezidentovi Machadovi. Mnoho povstalců zajatých Batistovými vojáky bylo popraveno. Další pokus o převrat skončil útokem na Hotel Nacional de Cuba, který obsadilo mnoho bývalých armádních důstojníků Kubánského Olympijského střeleckého týmu, kteří tvrdě vzdorovali vládním oddílům. Kromě již zmíněných povstání proti Batistově krvavé vládě vypuklo ještě mnoho dalších menších revolt, které byly také potlačeny.  V lednu 1934 donutila Batistova armáda prezidenta Ramóna Graua už po sto dnech vlády rezignovat. Na jeho místo Batista dosadil Carlose Mendietu. Vláda prezidenta Mendiety, kterou uznaly Spojené státy, měla trvání 11 měsíců. Následovala vláda Josého Barneta (5 měsíců), Miguela Gómeze (7 měsíců) a nakonec následovala vláda Federica Lareda Brú, který vedl zemi od prosince 1936 až do října 1940.  Batistův diktátorský režim vyhovoval zájmům Spojených států. Batista se obával Brúovy socialistické orientace a jeho levicové reformní úsilí zastavil. V té době také začal Batista spolupracovat s americkým mafiánem Meyerem Lanskym, který na Kubě investoval do kasin.", "section_level": 2}, {"title": "Prezident Kuby.", "content": "Batistova šance usednout do prezidentského křesla se naskytla roku 1940. Podporován koalicí politických stran, včetně Komunistické strany Kuby, porazil svého protikandidáta Ramóna Graua v prvních prezidentských volbách nového kubánského státního zřízení. Za svého prezidentování ještě utužil vazby na USA a vypsal na Kubánce válečné daně.  Následné zvolení Graua do úřadu prezidenta roku 1944 na Kubě znamenalo první změnu moci uskutečněnou v míru za posledních dvacet let.  Fulgencio Batista žil v dalších několika letech v luxusu v Daytona Beach na Floridě. Ale již roku 1948 se vrátil na Kubu, kde v místních volbách získal křeslo v Senátu. O čtyři roky později se konaly prezidentské volby a Batista opět kandidoval na prezidenta. Nicméně hlasování zveřejněné v prosinci 1951 bylo poněkud sporné, populární časopis „Bohemia“ zveřejnil Batistu až na posledním místě. Batista, neočekávaje vítězství, proto zinscenoval puč.", "section_level": 2}, {"title": "Druhý puč.", "content": "10. března 1952, téměř dvacet let od Vzpoury sergeantů, převzal moc na Kubě ještě jednou, tentokrát na úkor vítěze prezidentských voleb Carlose Prío Socarráse. 27. března Batistovu vládu formálně uznala americká vláda prezidenta Harryho Trumana.  Krátce po uznání Batista vyhlásil, že ačkoliv byl zcela loajální ústavě z roku 1940, ústavní záruky mohou dočasně ustoupit stejně jako právo na stávku. Všechna opozice byla pohotově a tvrdě potlačena. Batista ve velkém otevřel v Havaně cestu hazardnímu podnikání. Roku 1956, uprostřed revolučního pozdvižení, byl v Havaně postaven Hotel Riviera, kterým si gangster a Batistův osobní přítel Meyer Lansky splnil sen a dovršil svůj úspěch.", "section_level": 2}, {"title": "Pád.", "content": "Už jeden rok po Batistově druhém převratu malá skupina revolucionářů vedená Fidelem Castrem zaútočila 26. července 1953 na Moncadská kasárna v Santiagu de Cuba. Povstání bylo však snadno odraženo. Mnoho vůdců vzpoury bylo zabito, sám Fidel a několik dalších aktérů bylo uvězněno.  Kvůli stále populárnější opozici a vzrůstajícím nepokojům manifestovaným Kubánci a kvůli jejich častějším aktům občanské neposlušnosti, tak, aby uspokojil vzrůstající znepokojení Washingtonu DC nad situací na Kubě, vyhlásil roku 1954 volby, ve kterých však jen on sám byl legálním kandidátem. Bez účasti opozice jasně vyhrál a stal se staronovým prezidentem, což zapříčinilo jen další vlnu občanských nepokojů.  15. května 1955 Batista nečekaně Fidela Castra a další uvězněné přeživší útok na Moncadská kasárna propustil. Castro ihned odjel do Mexika, kde začal vybízet k revoluci. Později byly roku 1955 studentské výtržnosti a protibatistovské protesty častým jevem. Policie s demonstranty jednala velmi brutálně. Protestující studenti z Havanské univerzity byli policií zastaveni a zmláceni včetně jejich vůdce Josého A. Echeverríi. 10. prosince byli zabiti další populární studentští předáci. Jejich pohřby se proměnily v masové demonstrace a pětiminutovou celostátní stávku.  Namísto uvolnění útisku Batista omezil ústavní záruky a zavedl cenzuru médií. Jeho vojenská policie začala hlídkovat v ulicích a zatkla každého, kdo se jí zdál podezřelý. Koncem roku 1955 policie zvýšila počet brutálních činů beze strachu z odezvy. V březnu 1956 Batista odmítl úvahy o návrhu vypsání voleb na konec roku 1956. Byl přesvědčen, že se může vypořádat se všemi pokusy o revoluci od všech klik, které se mu postaví. V dubnu téhož roku učinil z Ramóna Barquína generála a náčelníka svého štábu. Ale bylo již pozdě. Poté, co byl Barquín informován, rozhodl se vyrazit Batistu svrhnout. 6. dubna byl puč několika set důstojníků vedený Ramónem Barquínem potlačen, protože poručík Ríos Morejón plán na převrat vyzradil. Puč zlomil páteř kubánským ozbrojeným silám, když se Batista pokoušel marně dojednat odmítnutí takzvaného spiknutí. Důstojnící byli odsouzeni k maximálním trestům, které dovolovalo kubánské stanné právo. Samotný Barquín byl odsouzen do vězení na samotku na osm let. Tzv. znamenalo uvěznění špiček velení ozbrojených sil a uzavření vojenských akademií. Barquín byl zakladatel Kubánské válečné koleje a pozdějším ředitelem Kubánské vojenské akademie a bez něj pučisté nevydrželi dále bojovat.  Batista bezstarostně pokračoval ve vládě dokonce i poté, co na Kubě přistál Fidel Castro s Che Guevarou a jejich revolucionáři a došlo k ozbrojenému konfliktu. Kvůli neustálému opozičnímu kursu Havanské univerzity vůči Batistově režimu byla univerzita 30. listopadu 1956 dočasně uzavřena a studentský vůdce Echeverría byl 13. března 1957 zabit policií. Roku 1958 se konaly volby a prezidentem byl zvolen Andrés Rivero Agüero. Jeho vláda však ztratila podporu Spojených států, což znamenalo, že dny jeho vlády byly sečteny.  1. ledna 1959 po formálním předání vládních pozic svým zástupcům Batista posadil na letadlo zbytek své rodiny a svých nejbližších a odletěli do Dominikánské republiky. Během noci tábor Colombia opouštěla různá letadla a odvážela Batistovy přátele a spolupracovníky do New Yorku, Miami, Jacksonville a New Orleans. Batistův bratr Francisco „Panchín“ Batista zůstal ještě několik hodin a Meyer Lansky také téže noci opustil Kubu. Pro tisíce dalších Kubánců, kteří pracovali pro Batistův režim již letadlo nebylo a Kuby se zmocnili levicoví revolucionáři Fidela Castra.", "section_level": 2}, {"title": "Exil a rodina.", "content": "Batista poté odjel na Madeiru a odtud do Estorilu v Portugalsku, kde strávil zbytek života a psal knihy. Předsedal také Španělské životní pojišťovně, do které investoval svůj majetek a hypotéku na Španělské riviéře. Zemřel na infarkt myokardu 6. srpna 1973 v Guadalminu poblíž Marbelly ve Španělsku. Jeho manželkou byla od 10. července 1926 Elisa Godinez-Gómezová, s níž měl Batista tři děti: Mirta Caridad (1927-2010), Elisa Aleida (1933) a Fulgencio Rubén Batista Godinez (1933-2007) Později se podruhé oženil s Martou Fernández-Miranda, s níž měl syny Jorgeho a Roberta Francisca Batistu Fernándeze. Marta Fernández de Batista zemřela na infarkt 2. října 2006.", "section_level": 2}], "src_summary": "Generál Fulgencio Batista y Zaldívar (16. ledna 1901 – 6. srpna 1973) byl kubánský voják, politik a diktátor.", "tgt_summary": "鲁本·富尔亨西奥·巴蒂斯塔-萨尔迪瓦(Rubén Fulgencio Batista y Zaldívar;1901年-1月16日-1973年-8月6日),古巴军事领导人,1933年-1940年为古巴实际的军事领导人,1940年-1944年为古巴合法总统。之后他又通过军事政变于1952年重新成为古巴最高领导人。但是他的独裁政府同时也招致了诸多反对,尤其是菲德尔·卡斯特罗的反对组织。1959年巴蒂斯塔被卡斯特罗所领导的游击运动驱逐出境,史称“古巴革命”。", "id": 2163787}
{"src_title": "Tvořivost", "tgt_title": "創造力", "src_document": [{"title": "Vymezení.", "content": "Nejčastěji se tvořivost vymezuje jako „generování nových, neobvyklých, ale také přijatelných, užitečných myšlenek, řešení, nápadů\". Tvořivý proces je potom charakterizován dvěma základními prvky, což je originalita (novost, původnost) a užitečnost (hodnota, prospěšnost).  Pro výsledky činnosti, které lze označit jako tvůrčí, ale mají negativní sociální hodnotu (nové mučicí nástroje, plynové komory, atomová bomba atd.) užívají někteří autoři pojem antikreativita, negativní tvorba či protispolečenská tvořivost.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace tvořivosti.", "content": "Tvořivost lze rozčlenit podle oblasti lidské činnosti, v níž se uplatňuje, na tvořivost uměleckou a tvořivost vědecko-technickou. Někteří autoři upozorňují na společné znaky tvořivosti v obou oblastech: „Umělecká tvorba je projevem téhož tvůrčího potenciálu jako jiná tvorba, ale zatímco výsledky vědy a techniky pronikají do lidské činnosti ve smyslu objektivního zkoumání a přetváření světa i člověka, umění hledá především lidské rozměry tohoto pronikání. Umění završuje vývoj člověka a jeho díla, započatý vědeckými a technickými prostředky.“ Autor dále upozorňuje, že umělecké dílo více než vědecké a technické vyvolává a vyžaduje tvůrčí přístup i u svého příjemce (divák, posluchač, čtenář).", "section_level": 1}, {"title": "Stupně kreativity.", "content": "Flanagan rozlišuje následující kategorie tvořivosti: Stupně tvořivosti dle Maňáka:", "section_level": 2}, {"title": "Klasifikace vzniklého produktu.", "content": "Bakalář a Erazím klasifikují vědecko-technickou tvůrčí činnost podle vzniklého produktu. Výsledkem tvůrčího procesu může být:", "section_level": 2}, {"title": "Tvořivý člověk.", "content": "Ve snaze nalézt biologické faktory, jež ovlivňují či podmiňují tvořivost člověka, zkoumali vědci vliv pohlaví, inteligence, pravolevé orientace a dalších. Výsledky ovšem vždy ležely v mezích statistické chyby a žádný z těchto faktorů tedy nelze pokládat za ukazatel biologických dispozic pro kreativitu jedince. Ohledně vztahu tvořivosti jedince a jeho inteligence se ukázalo, že pro hodnoty IQ nad 120 tento vztah nelze prokázat. Pro vysokou míru tvořivosti není mimořádná inteligence třeba a v některých případech může být dokonce na překážku. Na druhou stranu vyvstává otázka, jak může být mimořádná inteligence na překážku, když vztah mezi kreativitou a IQ nad 120 nelze prokázat?  Vlastnosti a rysy tvořivé osobnosti:", "section_level": 1}, {"title": "Tvůrčí proces.", "content": "Dávné společnosti připisovaly vznik vynikajících uměleckých děl i myšlenek božské inspiraci či vnuknutí múz. Stará řečtina neměla pro tvořivost zvláštní slovo a užívala slovesa \"poiein\" (dělat) nebo \"ktizein\" (budovat, zakládat). Platón pokládal výtvarná díla za pouhou nápodobu, přesto proces tvůrčího poznání popsal takto: „Když se ty jednotlivé věci, jména a výměry (...) vespolek o sebe třou, v laskavých posudcích jsouce opravovány a s nezávistivým užíváním otázek a odpovědí, tu konečně vyšlehne oheň poznání a rozumu o každé jednotlivé věci, při největším úsilí, jakého je člověk schopen.“  Pojem tvoření (hebr. \"bárá\") vznikl z biblické představy stvoření z ničeho, ale až v renesanci se začal běžně připisovat i člověku. „Génius“, ve starém Řecku božstvo, je od osvícenství označením pro velmi tvořivého člověka. Koncem 19. století se úvahami o tvořivém myšlení zabývali významní vědci, například fyzik Hermann von Helmholtz (1896), matematik Henri Poincaré (1906) nebo sociolog Max Wertheimer.  Jeden z prvních modelů tvůrčího procesu při řešení problémů publikoval roku 1926 sociální psycholog a ekonom Graham Wallas. Model navazoval na předchozí názory, byl dále rozpracováván a v podstatě se používá dodnes. Autor tvůrčí proces rozdělil do čtyř návazných fází:", "section_level": 1}, {"title": "Teorie tvůrčího procesu.", "content": "Tvůrčí proces je středem zájmu mnoha výzkumů z oblasti psychologie a kognitivní vědy. Různé interpretace výsledků těchto výzkumů vedli k různým teoriím o tom jak kreativní chování vzniká a jakým způsobem probíhá.", "section_level": 1}, {"title": "Inkubace.", "content": "Inkubace je přestávkou od aktivní snahy vyřešit problém, která může přinést vhled. Od doby, kdy byla začleněna do Wallasova modelu tvůrčího procesu, je tato přestávka v centru pozornosti mnohých výzkumů. Ward vypočítává všechny hypotézy, které byly sestaveny k vysvětlení toho, proč přestávka napomáhá tvůrčímu procesu a upozorňuje na část empirických důkazů, které naznačují, že hlavní přínos přestávky je v zapomínání. Bez přestávky se totiž řešitel problému mnohem snadněji zasekne ve slepé uličce díky fixaci na klamné nápovědi.  Tuto teorii můžeme vnímat v kontrastu s teorií starší, která tvrdí, že řešení problémů se za záhadných okolností vynořují z podvědomí, zatímco je vědomí zaujato něčím jiným, což umožňuje vytváření nových a originálních propojení myšlenek bez toho, aby tento proces byl narušován snahou vědomí o zachování řádu.", "section_level": 2}, {"title": "Divergentní a konvergentní myšlení.", "content": "Viz níže.", "section_level": 2}, {"title": "Kreativní kognice.", "content": "\",Kreativní kognice je produkcí něčeho nového a zároveň užitečného\"\"  Teorie kreativní kognice je přirozeným rozšířením její mateřské disciplíny — kognitivní psychologie. Kreativní kognice má dva cíle. Prvním je rozšířit vědecké chápání kreativity skrze adaptaci konceptů, teorií, metod atd. Druhým cílem je rozšíření vědeckého chápání kognice obecně za pomoci výzkumných pozorování kognitivních procesů, které se odehrávají během obyčejných činností.  Kreativní kognice se snaží posunout za tradiční psychometrické přístupy, jako je spolehnutí se na výsledky testů divergentního myšlení (viz níže) jako indikátorů kreativního fungování. Je totiž důležité rozlišovat mezi kreativitou jako takovou a \"výkonem\" v těchto testech.  Některé výzkumy předpokládají, že tvůrčí proces probíhá ve dvou fázích. V první fázi si jedinec vytvoří určité mentální reprezentace, které tato teorie nazývá preinventivními strukturami. V druhé fázi z těchto struktur skládáme nápady a řešení. Tato teorie víceméně vychází z výsledků některých výzkumů, které naznačují, že i když lidé využívají svou imaginaci k vytváření nových myšlenek, činí tak většinou predikovatelným způsobem v rámci již existujících konceptů a kategorií. Hans Welling popisuje čtyři základní mentální operace kreativní kognice. Jsou jimi: aplikace, analogie, kombinace a abstrakce.  Příkladem aplikace může být například práce právníka. Právník musí najít nejvýhodnější cestu mezi důkazy prezentovanými u soudu a existujícími justičními koncepty. Jeho představivost je limitována tím, že si nemůže vymýšlet důkazy a zákony a ani nevytváří nové koncepty práva. Pracuje již s existujícími informacemi a ty aplikuje takovým způsobem, aby bylo rozhodnuto ve prospěch jeho klienta.  Analogii definuje Finke a spol. jako \"objevení použitelnosti existujícího schématu na novou situaci.\" Stejně jako u aplikace jsou i v rámci analogií kreativně použity již existující struktury. Příkladem může být například impresionismus nebo surrealismus. Surrealismus je založen na myšlence předčit každodenní realitu, prvně se objevuje v literatuře a analogií je zde pozdější vyjádření této myšlenky i v hudbě či vizuálním umění.  Kombinace je sjednocení dvou a více konceptů k vytvoření nového. Příkladů můžeme najít mnoho, od chemie, přes inženýrství až k umění. Konkrétním příkladem je například dvoušroubovice DNA. Jde o kombinaci již známých stavebních prvků (nukeotidů, vodíkových vazeb a spirál) spojených dohromady.  Poslední mentální operací je abstrakce. Tu můžeme definovat jako mentální proces, při kterém objevujeme jakékoliv struktury, pravidelnosti, vzorce apod. které jsou přítomny v rámci různých percepcí, ať už fyzických či psychických. Abstrakce může být i procesem zjednodušení (například v rámci eliminace nepotřebných detailů k odkrytí základního vzorce, schématu nebo struktury. Polem užití abstrakce může být matematika, fyzika či biologie. Dobrým příkladem je Einsteinova Teorie relativity — v ní je vztah mezi časem a prostorem redefinován do nové abstrakce ve které jsou čas i prostor součástí stejné entity.", "section_level": 2}, {"title": "Explicitní-Implicitní interakce.", "content": "Helie a Sun se pokusili navrhnout vlastní teorii tvůrčího procesu, která se zakládá na pěti principech: Tuto teorii lze chápat jako první krok k vytvoření procedurální teorie tvořivosti, která bude zahrnovat vhled, inkubaci a další příbuzné jevy.", "section_level": 2}, {"title": "Míšení konceptů.", "content": "Tato teorie předpokládá, že tvořivé myšlenky vznikají míšením složek jednotlivých scénářů a vztahů mezi nimi na hranicích mezi dvěma rozdílnými referenčními rámci.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie zdokonalování.", "content": "Teorii zdokonalování z větší části vyvinula psycholožka Liane Gaborová. Tato teorie v zásadě tvrdí, že tvořivost vzniká na základě sebeřízení a sebezdokonalování. Klade důraz nejen na viditelný výsledek tvořivého procesu, ale i na vnitřní kognitivní restrukturalizaci a úpravu pohledu na svět, kterou s sebou tvoření přináší. Úkol se zde střetává s naším světonázorem a z této interakce ani jedna strana nevyjde nezměněna. Tento střet se opakuje dokud není úkol splněn, ale v té chvíli je samotné zadání úkolu nazíráno z poněkud odlišného úhlu a světonázor prodělal mírnou, nebo i drastickou změnu, neboť následuje obecnou tendenci všech světonázorů eliminovat kognitivní disonanci a vyhledávat soulad mezi všemi svými složkami, ať to jsou myšlenky, přístupy, nebo vědomosti.  V centru pozornosti zde stojí potencionální stav, laicky řečeno „nedopečené nápady“, které vznikají na základě náhodných asociací mezi minulými zážitky a vědomostmi a tím na co právě myslíme během našeho tvůrčího procesu.  Na rozdíl od jiných teorií tvůrčího procesu, které vnímají tvůrčí proces prostě jako náhodné spojování nápadů, teorie zdokonalování se pokouší vysvětlit rukopis autorů, který je rozeznatelný i když daný autor zkusí vytvořit své dílo v jiném druhu umění, než v jakém tvořil doposud. Vysvětlením tohoto nezaměnitelného rukopisu je zde nezaměnitelný světonázor autora, který se promítá do všech jeho děl.", "section_level": 2}, {"title": "Každodenní tvořivá myšlenka.", "content": "Lidé si všeobecně poměrně často představují alternativy k současné realitě myšlenkou začínající slovy \"Kdybych tak...\". Toto tzv. kontrafaktuální myšlení můžeme považovat za tvořivý proces, neboť zvažování alternativ k současné realitě probíhá obdobným způsobem jako racionální zvažování alternativ.", "section_level": 2}, {"title": "Role emocí v tvůrčím procesu.", "content": "S tvůrčím procesem je neodmyslitelně spjato prožívání různých emocí. Genialita některých umělců je spojována právě s jejich velkou emocionalitou, někdy až hraničící s nemocí. Literatura nezřídka popisuje jejich tvorbu jako vyústění prožitkově velmi silných emocionální stavů, ať už pozitivně či negativně laděných. Takto popisovanými umělci byli například Vincent Van Gogh či Sylvia Plathová. Tvůrčí proces může být ale spojen i s prožíváním kladných pocitů „neextrémní“ intenzity. Třeba slavný matematik Henri Poincaré popisoval, že kreativní průlomy ve své práci učinil velmi uvolněný na pohodlné dovolené. A také Mozart tvrdil, že například příjemná procházka po dobrém jídle je velice přínosná pro jeho kreativní tvorbu.  Prožívání různých emocí tedy doprovází tvůrčí proces, ale také ho může výrazně ovlivnit. Je to proto, že emoce zasahují do divergentního myšlení. To je typické vytvářením nových nápadů a neobvyklými kombinacemi známých konceptů. Pro divergentní myšlení je klíčové vybavování paměťových stop, bez kterých by nebylo co s čím asociovat. Na oba tyto děje, divergentní myšlení a vybavování, emoce působí. Vliv emocí na kognitivní procesy je mimo jiné podmiňován jejich valencí (zda jsou pozitivní či negativní).", "section_level": 1}, {"title": "Vliv emocí na divergentní myšlení a vybavování paměťových stop.", "content": "Výzkumy naznačují, že otevřenost emocionálním prožitkům během kognitivních procesů napomáhá tvorbě asociací. Ty tak mohou být více neobvyklé, což přispívá k větší originalitě divergentního myšlení. To podporují experimenty Alice Isenové a jejích kolegů. V nich byly lidem navozeny pozitivní emoce přítomností občerstvení a příjemnou atmosférou. Jedinci s takto navozenými pozitivními emocemi pak tvořili více neobvyklých slovních asociací než osoby, kterým pozitivní emoce navozeny nebyly. K podobným výsledkům dospěla také další studie Isenové a jejích kolegů. V ní lidem navodili příjemné pocity darováním malé sladkosti anebo krátkým komediálním videem. Takto ovlivnění lidé poté řešili problémové úlohy kreativněji než jedinci, kteří nedostali sladkost ani neviděli komedii. Isenová a její kolegové tyto výsledky zdůvodňují tím, že pozitivní emoce patrně ovlivňují organizaci kognitivního materiálu. Informace jsou jejich vlivem více integrované, a vzorce asociací se mohou měnit.  Jinak zdůvodňují pozitivní vliv emocí na kreativní proces Russová a Schaffer. Ti ve své studii zjistili, že děti, které při hraní prožívají více emocí, mají lepší přístup k emocionálně zabarveným paměťovým stopám. Díky tomu mohou vytvářet více různých asociací, což kladně ovlivňuje divergentní myšlení. Tuto myšlenku podporuje tzv. efekt kongruence, který se uplatňuje při vybavování vzpomínek z paměti. Díky němu si spontánně vybavujeme spíše vzpomínky, jejichž emocionální povaha je podobná náladě, jakou zrovna prožíváme. Takže například při prožívání veselosti si vybavíme spíše vzpomínky, které jsou veselé. Tímto způsobem může prožívání emocí napomoci přístupu k více vzpomínkám, než v případě, kdy je emoční prožívaní člověka velmi nevýrazné.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv valence nálady na tvůrčí proces.", "content": "Výzkumy ukazují, že vyvolaní pozitivní nálady kladně ovlivňuje kreativní proces, zatímco u negativních nálad není tento efekt vždy přítomný. Teresa Amabilová zkoumala se svými kolegy vliv pozitivních emocí na kreativitu v práci. Podle jejich závěrů pozitivní emoce souvisí s kreativitou v organizacích. A časová analýza napovídá, že pozitivní emoce zpravidla předcházejí kreativním myšlenkám. Naproti tomu vztah kreativity a negativních emocí není zcela jasný. Kaufmann a Vosburgová se snaží tento vztah ve svých studiích vyjasnit. Podle nich vyvolání pozitivní nálady podporuje divergentní myšlení v raných fázích tvorby nápadu. Oproti tomu vyvolání negativní nálady přispívá k dotváření nové myšlenky až ke konci kreativního procesu, kdy je již problematika více zúžena a specifikována.", "section_level": 2}, {"title": "Divergentní a konvergentní myšlení.", "content": "Tvořivé myšlení se někdy označuje jako divergentní (rozbíhavé), čili myšlenkový proces, z něhož vzniká množství nápadů a myšlenek. Jeho protikladem je myšlení konvergentní, směřující k jednomu správnému nebo nejlepšímu řešení. Příkladem je výběr jedné správné položky v testu s více možnostmi výběru. Skutečný tvůrčí proces je ovšem kombinací obou složek. Divergentní myšlenkový postup nejprve nabídne mnoho různých řešení, poté nastupuje myšlení konvergentní, které vybere z množství nápadů ten nejvhodnější.", "section_level": 1}, {"title": "Strukturní složky tvořivosti (složky divergentního myšlení).", "content": "Složky divergentního myšlení často citované v literatuře o teorii tvořivosti uvádí Joy Paul Guilford: Uvedené složky tvořivosti se někdy užívají k měření úrovně tvořivosti.  Dalšími složkami tvořivosti, které hrají v tvůrčím procesu důležitou roli jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Laterální myšlení.", "content": "Autor termínu laterální myšlení, Edward de Bono, jej klade do protikladu k pojmu vertikální myšlení.  Vertikální myšlení je klasický selektivní způsob řešení problému ve snaze dojít k jedinému správnému cíli. Při hledání odpovědi se orientuje jedním směrem. Je založeno na značné posloupnosti myšlenek - tj. každá nová přicházející myšlenka je založena na myšlence předchozí a navazuje na ni. Myšlení tedy probíhá striktně po krocích. Při vertikálním myšlení vycházíme z již vytvořených vzorců řešení problému a je založeno spíše na hloubce znalostí než na jejich šíři.  Laterální myšlení je považováno za základ tvořivosti a divergentního myšlení.  Laterální myšlení je silně tvůrčí a spíše než na jednou správnou odpověď se zaměřuje na rozmanitost odpovědí. Na rozdíl od vertikálního myšlení je vícesměrné a není tedy nutně založeno na posloupnosti myšlenek. Vyznačuje se přijímáním i zcela nových a zdánlivě irelevantních informací a zapojuje je do procesu řešení problému. Díky tomu je při něm možno dojít originálních odpovědí a řešení. Postupuje v mentálních skocích a zdá se být nelogické a chaotické, avšak díky tomuto postupu dochází restrukturaci původních myšlenkových vzorců a nacházení mnohem větší množství alternativ. Toleruje nejistotu během procesu hledání odpovědí. Je založeno spíše na šíři znalostí než na jejich hloubce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tvořivost neboli kreativita (z lat. \"creo\" = tvořím), také invence (z lat. \"invenio\" = nalézám, objevuji), je zvláštní soubor schopností, které umožňují uměleckou, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost. Ta se projevuje jako vynalézavost, jako vznik nového, originálního díla nebo myšlenky, popř. tvůrčím řešením problémů.", "tgt_summary": "创造力,或创造性、才思,是一种基于概念工具及精神上技巧的人类精神现象而最终产生或发展为创意、启发及直觉的过程。", "id": 1501578}
{"src_title": "Islám v Černé Hoře", "tgt_title": "黑山伊斯兰教", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Islám se na území dnešní Černé Hory šířil od 15. století až do roku 1878, kdy země získala nezávislost na osmanské říši. V počátku budování černohorské státnosti bylo muslimské obyvatelstvo záměrně vyháněno (jen v letech 1878–1882 odhadem polovina muslimů z nově obsazených regionů), nicméně po první balkánské válce roku 1912 a územním rozšíření (jižní část Sandžaku a Metochie) jeho procento stouplo natolik, že státní úřady jejich setrvání již nebránily.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Roku 2011 se k islámu přihlásilo 118 477 (v kategoriích islámská konfese 99 038 a muslimská konfese 19 439), což představovalo 19,1 % celkové populace 620 029 lidí. Muslimové měli absolutní většinu ve 3 z tehdejších 21 občin (okresů), konkrétně v Plavu, Rožaje a Ulcinji. Dle národnostního složení byla muslimská komunita členěna následovně:  Albánci v roce 2011 představovali 4,9 % obyvatel Černé Hory (z nich 73,2 % byli muslimové) a většinou žili na jihovýchodě země. Bosňáci s 8,7 % a etničtí Muslimové s 3,3 % naopak žili na severovýchodě republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženská organizace.", "content": "Muslimové v Černé Hoře jsou sdruženi do náboženské obce, která se od roku 1994 nazývá Islámské společenství v Černé Hoře. V jejím čele od roku 2003 stojí stařešina, reis. Duchovní organizace datuje svůj vznik k roku 1878, kdy dinárské knížectví dosáhlo mezinárodního uznání a významně rozšířilo své území na úkor osmanské říše. V souladu se závěrečným protokolem Berlínského kongresu, v němž se Černá Hora zavázala respektovat náboženské a majetkové svobody muslimů, kníže Nikola požádal cařihradského şeyhülislama, nejvyššího duchovního v Turecku, aby jmenoval černohorského muftího.", "section_level": 1}, {"title": "Sakrální a vzdělávací stavby.", "content": "V současné době se na území Černé Hory nachází 124 mešit (2011). Roku 2008 byla v podgorické čtvrti Milješ otevřena islámská střední škola, medresa, který nese jméno osmanského sultána Mehmeda II. al-Fatiha. Škola byla stavěna celých osm let a finančně ji podpořila zejména Turecká agentura pro spolupráci rozvoj (TIKA). K chlapecké škole roku 2014 přibyla ženská medresa, jejíž výstavbu podpořila kuvajtská nadace \"al-Arhma al-Alamiya\".  V Podgorici, konkrétně ve čtvrti Karabuško Polje, působí Islámské kulturní centrum. Formálně se jedná o nevládní organizaci, jejíž vznik se datuje do roku 1997. Obdobné zařízení bylo otevřeno roku 2014 v přímořském městě Bar.  V minulosti byly islámské stavby v Černé Hoře opakovaně ničeny. V novější době se tak dělo převážně během válečných konfliktů, a to zejména mezi lety 1878 a 1882, za balkánských válek (1912–1913), za druhé světové války (1941–1945) a pak znovu v 90. letech 20. století. Vedle toho byly mezi světovými válkami a pak ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století četné modlitebny strženy kvůli nevyhovujícímu technickému stavu. Podgorické mešity, tedy ty v její urbánní části, byly významně poškozeny během spojeneckého bombardování města roku 1944.", "section_level": 1}], "src_summary": "Islám se v Černé Hoře rozšířil za osmanské vlády a dnes je druhou nejčastější konfesí v této nevelké balkánské zemi. V Černé Hoře žije kolem 120 000 muslimů, odhadem pětina místní populace. Islám zde vyznávají hlavně Albánci (vedle nich se vyskytují katoličtí Albánci), Bosňáci a Romové. Muslimští obyvatelé Černé Hory vyznávají převážně sunnitský islám hanífovského mazhabu.", "tgt_summary": "伊斯兰教是黑山第二大宗教信仰,仅次于东正教。根据2011年人口普查数据,黑山伊斯兰教教徒占全黑山人口的19.11%。黑山的穆斯林主要为逊尼派。伊斯兰教在黑山东北城市为主要宗教。黑山穆斯林是全欧洲第五大穆斯林族群,仅次于科索沃、阿尔巴尼亚、波黑和北马其顿。", "id": 681760}
{"src_title": "R. Kelly", "tgt_title": "劳·凯利", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Narodil se roku 1967 v Chicagu. Žil se svými třemi sourozenci (jednou sestrou a dvěma bratry) a svobodnou matkou Joanne, která byla zpěvačkou a členkou Baptistů. Svého otce nikdy nepoznal. V osmi letech začal zpívat v kostelním sboru. Do jejich domácnosti často docházely další ženy, příbuzné či kamarádky jeho matky a babičky. Když byl ve věku mezi osmi a čtrnácti lety byl dle svých slov několikrát sexuálně zneužit starší ženou. S touto zkušeností se svěřil až v roce 2012 ve své autobiografii \"Soulacoaster\". V jedenácti letech byl postřelen partičkou, která mu chtěla ukrást kolo. Od roku 1981 navštěvoval střední školu Kenwood Academy. Jeho tamní učitelka hudební výchovy ho výrazně podporovala v rozvoji jeho talentu. Přiměla ho vystoupit na školní talentové show, kde zazpíval píseň „Ribbon in the Sky“ od Stevieho Wondera. Kelly tehdy kvůli trémě zpíval ve slunečních brýlích, ovšem v soutěži nakonec zvítězil. V téže době hrál také na škole basketbal. Na škole se plně projevila jeho specifická porucha učení, kterou mu v té době nikdo nediagnostikoval a neléčil, podle dohadů trpěl dyslexií, kvůli které nedokázal příliš dobře psát nebo číst. Ze školy byl nakonec vyloučen.  Po vyloučení ze školy se začal živit jako pouliční zpěvák. Roku 1989 s kamarády Markem McWilliamsem, Vincentem Walkerem a Shawnem Brooksem založili skupinu MGM (Musically Gifted Men). V roce 1990 skupina vydala singl „Why You Wanna Play Me“. Později zazářili v televizní talentové soutěži \"Big Break\", ve které Kelly zvítězil a získal 100 000 amerických dolarů. Následně se však rozpadli.  V roce 1993 mu na rakovinu zemřela jeho matka Joanne, se kterou si byl velmi blízký a po které později pojmenoval svou dceru.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1992–1996: Born Into the 90's, 12 Play a R. Kelly.", "content": "Roku 1991 získal smlouvu u Jive Records, kde sestavil novou podpůrnou skupinu Public Announcement, s níž v roce 1992 vydal album \"Born into the 90's\". Album bylo nahráno v tehdy populární vlně žánru new jack swing. Nejúspěšnějším singlem byla píseň „Honey Love“ (39. příčka v žebříčku Billboard Hot 100). Následně se skupina vydala na turné. Ovšem již v lednu 1993 Kelly skupinu opustil.  V roce 1993 nahrával svůj sólo debut \"12 Play\", který vyšel v listopadu 1993. Album zaznamenalo obrovský úspěch, umístilo se na druhé příčce žebříčku Billboard 200 a později se stalo 6× platinovým. Zásluhu na tom měl i nosný singl „Bump n' Grind“ (1. příčka v Billboard Hot 100), který strávil tehdy rekorních 12 týdnů na první příčce žebříčku Hot R&B/Hip-Hop Songs, a dále singly „Your Body's Callin'“ (13. příčka) a „Sex Me“ (20. příčka). Po takto náhlém úspěchu se stal předmětem zájmu dalších osobností hudebního byznysu. Díky tomu zařídil smlouvu své protégé zpěvačce Aaliyah, které v té době bylo patnáct let. U Jive Records vydala v květnu 1994 svůj debut s názvem \"Age Ain't Nothing But a Number\", který celý produkoval a napsal Kelly. Album se umístilo na 18. příčce žebříčku Billboard 200 a nakonec se ho prodalo přes tři miliony kusů. Album provázely singly „Back & Forth“ (5. příčka) a „At Your Best (You Are Love)“ (6. příčka). Téhož roku napsal a produkoval dva první hitové singly ženského R&B dua Changing Faces „Stroke You Up“ (3. příčka) a „Foolin' Around“ (38. příčka). Dále se věnoval remixování hudby, a to nejen své. V roce 1994 ještě stihl zremixovat hit „Any Time, Any Place“ od Janet Jackson, který byl vydán na jejím albu \"Janet Remixed\" (1995). V roce 1995 napsal a produkoval hitový singl „You Are Not Alone“ (1. příčka), který nazpíval Michael Jackson. Za tuto píseň si Kelly vysloužil svou první nominaci na cenu Grammy.  V listopadu 1995 svůj úspěch potvrdil svým druhým albem \"R. Kelly\". Album debutovalo na 1. příčce žebříčku Billboard 200 (jako jeho první). Později se stalo 5× platinové. Bylo provázeno vydáním tří platinových singlů: „You Remind Me of Something“ (4. příčka), „Down Low (Nobody Has to Know)“ (ft. The Isley Brothers) (4. příčka) a „I Can't Sleep Baby (If I)“ (5. příčka). Po vydání alba se vydal na dlouhé americké turné s názvem Down Low Top Secret Tour, na kterém ho doprovázel například rapper LL Cool J.  Rok poté, co vydal své druhé album, spatřil v listopadu 1996 světlo světa singl „I Believe I Can Fly“, který vyšel jako singl soundtracku k filmu \"Space Jam\". Singl se umístil na 2. příčce žebříčku Billboard Hot 100 a zabodoval i v dalších zemích. Jednalo se o jeho první mezinárodní hit. V roce 1998 byla píseň oceněna třemi cenami Grammy. V roce 2004 ji časopis Rolling Stone zařadil mezi 500 nejlepších písní všech dob.", "section_level": 2}, {"title": "1997–2001: Basketbal, R. a TP-2.COM.", "content": "V roce 1997 se Kelly upsal basketbalovému týmu Atlantic City Seagulls v lize United States Basketball League. V lize hrál s týmem tři sezóny, během kterých jeho tým pokaždé vyhrál pohár.  Po úspěchu singlu „I Believe I Can Fly“ dostal Kelly nabídku produkovat i další soundtracky. V roce 1997 vyšel soundtrack k filmu \"Batman a Robin\", ze kterého pochází Kellyho singl a další mezinárodní hit „Gotham City“ (9. příčka). Dále lze zmínit soundtrack k filmu \"Doživotí\" (1999), který Kelly produkoval spolu se zpěvákem Wyclefem Jeanem. Vydání soundtracku bylo podpořeno singlem „Fortunate“ (4. příčka), který produkoval a napsal Kelly, ale nazpíval zpěvák Maxwell.  Kelly v roce 1998 založil svůj vlastní nahrávací label s názvem Rockland Records. Jako první album zde vydal debut své další protégé, R&B zpěvačky Sparkle. Eponymní album, které kompletně napsal a produkoval Kelly, se umístilo na 3. příčce v žebříčku Billboard 200 a stalo se platinovým. Vedoucím singlem byla píseň „Be Careful“.  Jako tradičně byl listopad vyhrazen vydání dalšího sólo alba – \"R.\" (1998). Jednalo se o jeho první dvojalbum. Spojuje přitom několik žánrů od popu, přes pouliční rap, až po blues. Současně se poprvé spojil s dalšími hudebními producenty a umělci. Výsledkem bylo jeho nejúspěšnější album, kterého se, i přesto, že debutovalo na 2. příčce žebříčku Billboard 200, v USA prodalo přes osm milionů kusů; a další čtyři miliony ve zbytku světa. Z alba pochází megahit „I'm Your Angel“ (1. příčka), duet se Céline Dion, a dále singly: „If I Could Turn Back the Hands of Time“ (12. příčka) „When a Woman's Fed Up“ (22. příčka) a „Did You Ever Think“ (ft. Nas) (27. příčka). Na albu byl rovněž zařazen také dříve zveřejněný singl „I Believe I Can Fly“.  V listopadu 2000 následovalo páté album \"TP-2.com\", které odkazovalo k jeho debutovému albu. Oproti předchozímu albu, toto opět celé produkoval a napsal sám. Album, jako jeho druhé, debutovalo na 1. příčce žebříčku Billboard 200 a celkově se stalo 4× platinovým. Album bylo doprovozeno vydáním singlů „I Wish“ (14. příčka), „Fiesta (Remix)“ (ft. Jay-Z a Boo & Gotti) (6. příčka) a „Feelin' on Yo Booty“ (36. příčka).  V roce 2001 vydal singl k soundtracku filmu \"Ali\" s názvem „The World's Greatest“ (34. příčka).", "section_level": 2}, {"title": "2002–2003: The Best of Both Worlds a Chocolate Factory.", "content": "Po úspěchu písně „Guilty Until Proven Innocent“ (82. příčka) od rappera Jay-Z, na které Kelly hostoval, a singlu „Fiesta (Remix)“, na které naopak hostoval Jay-Z, začali v roce 2001 zvažovat vydání společného alba. Album \"The Best of Both Worlds\" bylo vydáno v březnu 2002. Debutovalo na 2. příčce žebříčku Billboard 200 a stalo se platinovým. Album bylo propagováno jako spojení odlišných R&B a Hip-Hop světů Afroameričanů. Nicméně vydání alba bylo provázeno frustrací, jelikož téměř měsíc před termínem vydání uniklo na internet. Album se k tomu dočkalo vcelku vlažného přijetí u kritiků.  V téže době pracoval Kelly na svém dalším sólovém albu s názvem \"Loveland\". To však v květnu 2002 celé uniklo na internet, Kelly se ho proto rozhodl přehrát a v únoru 2003 vydal album \"Chocolate Factory\". Album debutovalo na 1. příčce žebříčku Billboard 200 a stalo se 2× platinovým. Z alba pochází mezinárodní hit „Ignition (Remix)“ (2. příčka). Dále také singly „Snake“ (ft. Big Tigger) (16. příčka) a „Step in the Name of Love (Remix)“ (9. příčka). V září 2003 vydal svůj první výběr z hitů, kompilační album \"The R in R&B Collection Volume 1\", album se umístilo na 4. příčce žebříčku Billboard 200 a stalo se 3× platinovým. Spolu s ním vyšlo také DVD video album, které se stalo platinovým. Kompilační album obsahovalo nový singl „Thoia Thoing“ (13. příčka).", "section_level": 2}, {"title": "2004–2005: Happy People/U Saved Me a TP.3 Reloaded.", "content": "V srpnu 2004 vydal své šesté sólo album \"Happy People/U Saved Me\", které bylo opět dvojalbem. První disk byl plný pozitivních písní pro dobrou náladu, zatímco druhý byl nahrán v žánru gospel. Z alba pochází singl „Happy People“ (19. příčka). Album se stalo 3× platinovým. Téhož roku zpíval hymnu USA během zápasu světového šampionátu v boxu.  V říjnu 2004 se znovu spojil s rapperem Jay-Z a vydali společné album \"Unfinished Business\". To debutovalo na 1. příčce žebříčku Billboard 200 a stalo se platinovým. Z alba pochází singl „Big Chips“ (39. příčka). Po vydání alba následovalo společné turné, které bylo ovšem poznamenáno narůstajícími spory mezi oběma protagonisty. Podle zpráv Kelly nedodržoval termíny a Jay-Z zase odcházel v půlce koncertu poté, co usoudil, že reflektory více sledují Kellyho. Během turné tak Jay-Z bratranec Tyran Smith zaútočil na Kellyho pepřovým sprejem. Kvůli sporům v turné pokračoval sám již jen Jay-Z. Kelly na to reagoval žalobou o 75 milionů dolarů ušlého zisku. Jay-Z podal proti Kellymu vlastní žalobu, ale soudce se sporem odmítl zabývat.  V červenci 2005 vydal Kelly své sedmé album \"TP.3 Reloaded\". Album debutovalo na 1. příčce a v USA se ho prodalo přes milion a půl kusů. Obsahuje také prvních pět dílů Kellyho televizní „opery“ \"Trapped in the Closet\". Píseň „Trapped in the Closet, Chapter 1“ se umístila na 22. příčce žebříčku Billboard Hot 100. Po vydání alba se vydal na turné Live the Light It Up Tour, ze kterého pořídil DVD záznam. V říjnu 2005 vydal kompilační album \"Trapped in the Closet: Chapters 1–12 \", které se stalo 2× platinovým.", "section_level": 2}, {"title": "2006–2010: Double Up, Untitled, Epic a Love Letter.", "content": "V květnu 2007 vydal své osmé album \"Double Up\". Z alba pochází platinový hit „I'm a Flirt (Remix)“ (ft. T.I. a T-Pain) (12. příčka). Původní verze písně „I'm a Flirt“, byla vydána v roce 2006 proti Kellyho vůli jako skrytý bonusový materiál na albu \"The Price of Fame\" od rappera Bow Wow. Úspěšný byl také další singl „Same Girl“ (20. příčka), duet se zpěvákem Usherem. Album obsahuje také píseň „Rise Up“, která je vzpomínkovou písní pro oběti masakru na Virginia Tech. Po vydání alba se vydal na turné, kde mu dělal předskokana například zpěvák Ne-Yo. Ten byl po dvou koncertech z tour odvolán. Oficiálním důvodem byly nesrovnalosti ve smlouvě, ovšem sám Ne-Yo prohlašoval, že skutečným důvodem bylo, že měl od kritiků a fanoušků lepší odezvu než R. Kelly. Ne-Yo celý spor řešil žalobou na promóterskou společnost Rowe Entertainment.  V roce 2007 vydal také druhou část své „opery“ \"Trapped in the Closet: Chapters 13–22\", video album se stalo platinovým.  V roce 2008 poprvé hovořil o svém dalším albu, které mělo nést název \"12 Play: Fourth Quarter\", ovšem jeho termín vydání byl několikrát odložen. Důvodem byl i neúspěch původního singlu „Hair Braider“. V červenci 2008 album uniklo na internet. Oficiální datum vydání však nikdy nebylo stanoveno. V červnu 2009 vydal svůj první mixtape \"The Demo Tape (Gangsta Grillz)\", který sestavili DJ Skee a DJ Drama.  V listopadu 2009 mu, po několika odloženích, konečně vyšlo deváté album s názvem \"Untitled\". Jediným úspěšnějším singlem byla píseň „Number One“ (ft. Keri Hilson) (59. příčka). Album se umístilo na 4. příčce žebříčku Billboard 200 a jako jeho první neobdrželo žádnou certifikaci za prodej.  V roce 2010 vyhrál se svou písní „Sign of Victory“, výběrové řízení na oficiální hymnu fotbalového mistrovství světa pořádaného v JAR. Tato píseň vévodí albu \"Listen Up! (FIFA World Cup 2010 Album)\". Doprovod v písni obstarali členové sboru \"Soweto Spiritual Singers\". Píseň předvedl na úvodní ceremonii šampionátu. Od té doby pracoval na svém plánovaném desátém albu s názvem \"Zodiac\", ale později oznámil, že změnil koncept alba a začal pracovat na dvou albech odlišných stylů nazvaných \"Epic\", jedná se o kompilaci jeho starších písní o lásce doplněné o pět noých písní, ta byla vydána 21. září 2010, a \"Love Letter\", z něhož vyšel singl „When a Woman Loves“ (93. příčka), jedná se o soulovou skladbu s atmosférou druhé poloviny minulého století. Album bylo vydáno v prosinci 2010 a celkem se ho v USA prodalo okolo 650 000 kusů, za což obdržel zlatou certifikaci. Šlo o jeho poslední album vydané u Jive Records, kde vydal svých prvních deset alb, pět kompilačních alb a pět video alb. Důvodem bylo, že mateřská společnost labelu RCA Music Group zrušila všechny své podlabely, které spojila do nového labelu RCA Records. Kellyho smlouva tak byla de facto jen převedena.", "section_level": 2}, {"title": "2011–2016: Write Me Back, Black Panties a The Buffet.", "content": "V červenci 2011 byl převezen do chicagské nemocnice, aby podstoupil operaci krku. Příčinou bylo prasknutí abscesu v mandli. Z nemocnice byl propuštěn po pár dnech. Z operace se zotavil. V listopadu 2011 zveřejnil první novou píseň, kterou nahrál od podstoupení operace.  Na přelomu let 2011 a 2012 Kelly produkoval soundtrack k filmu \"Záblesk slávy\", pro který napsal a produkoval i několik písní, které ale nazpívali jiní umělci. Ve filmu vystupovaly zpěvačky a herečky Jordin Sparks a Whitney Houston, pro kterou to byl poslední film před její smrtí. Kelly na jejím pohřbu zazpíval baladu „I Look to You“, kterou pro ni napsal a kterou Whitney Houston nazpívala pro své poslední album.  Jeho jedenácté studiové album nese název \"Write Me Back\". Bylo vydáno 26. června 2012 a néslo se ve stejném hudebním duchu jako album předchozí. Žádný ze singlů v hitparádách nezabodoval. Album debutovalo na 5. příčce žebříčku Billboard 200 a opět neobdrželo žádnou certifikaci za prodej. V létě 2012 mu vyšly knižní memoáry \"Soulacoaster\". Na přelomu let 2012 a 2013 vystupoval na turné The Single Ladies Tour, kde ho doprovázela zpěvačka Tamia. Vystupoval také na řadě festivalů a spolupracoval s mnoha umělci.  V prosinci 2013 vydal své dvanácté album \"Black Panties\", se kterým se vrátil více k popovému zvuku. Singl „My Story“ (ft. 2 Chainz) se umístil na 89. příčce žebříčku Billboard Hot 100, kam se se svojí písní vrátil poprvé od roku 2010.  Na album navázal o dva roky později s prosicovým vydáním svého třináctého alba \"The Buffet\" (2015). Album debutovalo na 16. příčce žebříčku Billboard 200 a neobdrželo žádnou certifikaci za prodej. Stejně tak v hitparádách neuspěly ani vydané singly. V říjnu 2016 vydal své první vánoční album \"12 Nights of Christmas\", které původně plánoval k vydání na Vánoce 2014. Album debutovalo na 177. příčce žebříčku Billboard 200.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Podle několika reportáží se v roce 1994 tehdy dvacetisedmiletý R. Kelly oženil s tehdy patnáctiletou zpěvačkou Aaliyah. Svatba měla proběhnout během soukromého obřadu v Cook County (Illinois). Aaliyah měla později přiznat, že autoritám lhala o svém věku. Manželství bylo oficiálně anulováno v únoru 1995. Ovšem dlouhou dobu Kelly i Aaliyah svatbu popírali. Případ přestal být řešen v roce 2001, kdy Aaliyah zemřela během letecké havárie.  V roce 1996 se Kelly oženil s tanečnicí Andreou Lee, se kterou měl tři děti. V září 2005 však Andrea Lee zažádalo o soudní zákaz styku, který měl Kellymu zamezit přístup k rodině. Důvodem měla být hádka, která přerostla v domácí násilí. V roce 2006 pár požádal o rozvod, který byl dokončen v roce 2009.  Kelly se za dobu své kariéry věnoval řadě charitativních akcí.", "section_level": 1}, {"title": "Problémy se zákonem.", "content": "R. Kelly byl předmětem několika obvinění ze sexuálního znásilnění, žádné ovšem nevedlo k jeho odsouzení.  V únoru 2002 se objevilo video, na kterém údajně R. Kelly má sexuální styk a močí na nezletilou dívku. Video zaslal neznámý člověk chicagským novinám. Článek s videem byly zveřejněny v době, kdy Kelly vystupoval na zimních olympijských hrách v Salt Lake City. Kelly tehdy popřel, že by byl mužem na záznamu. V červnu 2002 byl obviněn z několika případů dětské pornografie. Údajná oběť ovšem odmítla vypovídat u soudu. Kelly byl následně během soudního přelíčení v roce 2008 shledán nevinným. Vedle tohoto sporu byl Kelly v roce 2003 zadržen za držení dětské pornografie, kterou nalezli policisté během domovní prohlídky, nicméně v roce 2004 byl případ zamítnut kvůli nedodržení formálního postupu.  V roce 2017 se na internetu objevila zpráva, že tři páry rodičů obviňují Kellyho z toho, že držel jejich dcery ve svém sexuálním kultu. Ovšem Kelly, stejně jako údajné oběti, odmítli, že by se tak stalo. Příběhů se chytla BBC a připravila dva speciální investigativní pořady \"R Kelly: Sex, Girls and Videotape\" a \"R Kelly: The Sex scandal continues\". V roce 2019 BBC vypátralo ženu jménem Asante McGee, která tvrdí, že žila spolu s dalšími ženami v domácnosti Kellyho, který je měl omezovat na svobodě.  V dubnu 2017 ho bývalá partnerka obvinila z toho, že jí úmyslně nakazil sexuálně přenosnou nemocí. Kelly i toto obvinění odmítl.  V březnu 2018 hnutí Time's Up, zaměřující se na sexuální násilí, vyzvalo veřejnost k bojkotu Kellyho hudby. Bojkot byl na sociálních sítích doprovázen hashtagem #MuteR.Kelly. V květnu hudební streamovací platforma Spotify v reakci oznámila, že nebude propagovat a zvýrazňovat Kellyho hudbu. To samé se týkalo také hudby rappera XXXTentacion. O dva dny později se přidaly také platformy Apple Music a Pandora. Brzy poté se ovšem z řad hudebníků začala ozývat kritika, jelikož šlo o cenzuru neodsouzeného umělce. Spotify proto ihned poté své rozhodnutí zvrátilo.  Sám R. Kelly vydal v červnu 2018 hudební odpověď, devatenáctiminutovou zpověď „I Admit“. Ovšem oproti očekávání z názvu se v ní k žádnému zločinu nepřihlásil. Naopak všechna obvinění znovu odmítl.  V lednu 2019 odvysílala televizní stanice Lifetime dokument \"Surviving R. Kelly\", který popisoval obvinění několika žen, které tvrdily, že je Kelly zneužil, což on sám opět odmítl. Negativní publicita spojená s hashtagem #MuteR.Kelly vedla k tomu, že s ním nahrávací společnost RCA Records rozvázala kontrakt. V únoru 2019 byl obžalován z 10 případů sexuálního zneužití způsobených pod nátlakem. Z vazby byl propuštěn po zaplacení kauce ve výši jednoho milionu dolarů.  V červenci byl zatčen v rámci federálního případu páchání sexuálních zločinů a bránění výkonu spravedlnosti. Čelí tak obvinění v oblasti dětské pornografie, únosu a nucené práce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Sylvester Kelly (* 8. ledna 1967 Chicago, Illinois, USA), spíše známý jako R. Kelly je americký zpěvák, skladatel, hudební producent, multiinstrumentalista, režisér hudebních klipů a bývalý basketbalista. Během své kariéry pomohl redefinovat žánry R&B a Hip hop, díky čemuž si vysloužil tituly „King of R&B“ a „King of Pop-Soul“. Svoji hudební kariéru započal ve skupině Public Announcement v roce 1992. Následujícího roku se vydal na sólovou dráhu svým debutem \"12 Play\".", "tgt_summary": "罗伯特·西尔维斯特·凯利(英语:Robert Sylvester Kelly,1967年-1月8日)以其艺名R·凯利(英语:R. Kelly)出名,是美国的节奏布鲁斯歌手、作曲人、唱片制作人。1992年因“Public Announcement”组合出名,次年,他发布了个人专辑《12 Play》。他最为知名的单曲包括《I Believe I Can Fly》、《The World's Greatest》、《Ignition (Remix)》以及为迈克尔杰克逊所写的You are not Alone等,并且跟在2013跟 Lady Gaga 跨刀合唱Do What U Want。", "id": 561350}
{"src_title": "Ekonomika Severní Makedonie", "tgt_title": "北馬其頓經濟", "src_document": [{"title": "Ekonomický vývoj.", "content": "Severní Makedonie byla spolu s Bosnou a Hercegovinou nejzaostalejší republikou v bývalé socialistické Jugoslávii (SFRJ). Během centrálního plánování komunistického režimu docházelo k postupné industrializaci země. Průmyslová výroba za toto období se zvýšila 3,8 krát. V roce 1981 poklesl počet obyvatel zaměstnaných v zemědělství pod 20 %  Ovšem v 60. letech 20. století byl venkov v zájmu rozvoje průmyslu na úkor zemědělství uměle vysídlován a některé vesnice ve východní a jižní části země zůstaly zcela opuštěné. Po rozpadu SFRJ přišla Makedonie o rozsáhlou pomoc ze zvláštního fondu federace a makedonské průmyslové podniky byly zasaženy ztrátou vazeb na své odběratele, kteří byli rozmístěni v jiných republikách bývalé Jugoslávie. Po vyhlášení nezávislosti došlo rovněž k prudkému nárůstu inflace, kterému se makedonská vláda pokusila čelit zavedením nové měny - denáru v dubnu 1992. Řecká vláda vznesla námitky proti názvu a státním symbolům nezávislé Makedonie a vyvíjela na ni ekonomický nátlak (zadržování části makedonského importu, především přerušení dodávek ropy ze soluňského přístavu), od února 1994 do září 1995 dokonce vyhlásila úplné embargo na obchod s Makedonií (včetně tranzitu zboží do Makedonie). Devadesátá léta 20. století tak pro Makedonii znamenala výrazný pokles ekonomické úrovně, nárůst nezaměstnanosti, zchudnutí makedonské společnosti, enormní nárůst černého trhu (na přepravě, distribuci a prodeji pašovaného zboží se podílely desetitisíce osob). V zemi se zvýšil počet nezaměstnaných a to až na 386 tisíc, což je přibližně 40 % práceschopného obyvatelstva. U zahraničních investorů způsobovalo obavy národnostní napětí mezi Makedonci a albánskou menšinou, které vyvrcholilo nepokoji na severozápadní hranici země na začátku roku 2001. Situaci zklidnilo podepsání Stabilizační a asociační dohody mezi Makedonií a EU (podepsána 9. 4. 2001). Období let 2002 až 2003 bylo pro Makedonii obdobím bezpečnostního uklidnění. Na zasedání Evropské rady 17. prosince 2005 v Bruselu získala Makedonie status kandidátské země EU. Od roku 2007 je členským státem Středoevropské zóny volného obchodu (CEFTA).", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství.", "content": "V zemědělství je zaměstnáno 21,7 % ekonomicky aktivních a vytváří 12,1 % HDP státu. Hlavními produkty jsou vinná réva, tabák, zelenina, mléko a vejce.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "V důsledku industrializaci země během centrálního plánování komunistického režimu má průmysl na makedonské ekonomice značný podíl. V průmyslu je zaměstnáno 32,6 % ekonomicky aktivních a vytváří 28,6 % HDP státu. Hlavními obory jsou potravinářství, textilní průmysl, chemický průmysl (včetně farmacie), hutnictví (železo, ocel), průmysl stavebních hmot (výroba cementu) a energetika.", "section_level": 2}, {"title": "Současné hospodářské ukazatele.", "content": "Hodnota \"HDP na obyvatele v PPP\" je dle údajů MMF 8491 USD (2007), což řadí Severní Makedonii až na 39. místo v Evropě a na 80. místo ze 179 hodnocených států světa.  Mezi současné ekonomické problémy státu patří především korupce. Země je na 84. - 93. místě ve zkorumpovanosti (stejně jako např. Bosna a Hercegovina a Černá Hora, z evropských zemí jsou hůře hodnoceny již jen Albánie, Moldavsko, Ukrajina, Rusko a Bělorusko).  Nezaměstnanost se stále drží na vysoké úrovni, které dosáhla během ekonomické krize v 90. letech 20. století. V roce 2007 byla míra nezaměstnanosti 35 %", "section_level": 1}], "src_summary": "Ekonomika Severní Makedonie patří k deseti nejslabším evropským ekonomikám. Světová banka ji řadí do skupiny \"Lower-middle-income economies\" (podprůměrně příjmové ekonomiky). Má status kandidátské země Evropské unie.", "tgt_summary": "北马其顿经济在1991年南斯拉夫解体后失去重点保护市场和大量中央转移支付,而成为最贫穷的共和国(只占联邦商品和服务总输出的5%)。直到1996年,该国经济增长受基础设施缺乏、联合国对南斯拉夫联盟共和国最大市场的制裁和希腊经济禁运等因素所阻碍。 工人汇款和外国援助稳定随后波动性的复苏期间。国内生产总值除了2001年逐年上升,在2000年上升5%。然而,经济增长在1999年因科索沃战争造成的严重区域经济混乱而受拖累。 2000年私有化成功,使该国储备急增至超过7亿美元。此外,该国领导贯彻经济改革、自由贸易和区域融合的承诺。该国能满足基本粮食需求,但所有石油、天然气和大部分现代化机械零件依赖外地供应。由于石油价格高企,通货膨胀在2000年跃升至11%。", "id": 480906}
{"src_title": "Toranosuke Takagi", "tgt_title": "高木虎之介", "src_document": [{"title": "Počátek kariéry.", "content": "Takagi byl výrazně ovlivněn svým otcem, závodníkem v cestovních vozech. V 80. letech tak začal jezdit na motokárách, zúčastnivše se prvního šampionátu v roce 1987. Po vítězství v několika japonských motokárových sériích začal roku 1992 jezdit ve Formuli Toyota. Tam vydržel pouze do roku 1993, než začal závodit v japonské Formuli 3, kde skončil ve své první sezoně desátý.", "section_level": 1}, {"title": "Účast ve Formuli 1.", "content": "Během roku 1994 si Takagiho všiml známý japonský závodník Satoru Nakadžima, který ho zaměstnal ve stáji Nakadžima Racing ve Formuli 3000. Od roku 1995 byl významnou součástí týmu, než si ho roku 1997 vybrala stáj Formule 1 Tyrrell jako svého testovacího jezdce. O rok později se již probojoval do závodní dvojice a stal se tak šestým japoncem ve Formuli 1. Příští rok Takagi závodil za stáj Arrows a pomalu se tak dostával do evropského povědomí, kvůli jistým problémům v komunikaci s týmem však na konci sezony 1999 Formuli 1 opustil.", "section_level": 1}, {"title": "Dnešní kariéra.", "content": "Roku 2000 se Takagi připojil k Nakadžimovu týmu ve Formuli Nippon, kde dosáhl osmi vítězství v deseti závodech, což byl historicky nejlepší výsledek této soutěže. Později jezdil za tým Walker Racing v závodech Champ Car, za který dosáhl nejlépe čtvrtého místa v Houstonu roku 2002. Přestoupil tak do Indy Racing League, kde však skončil až na celkově desátém místě. Ve stejném roce, tedy 2003, se také účastnil závodu Indianapolis 500, kde skončil pátý a získal tak cenu pro nejlepšího nováčka.  Po další neúspěšné sezoně v Indy Racing League se Takagi roku 2005 vrátil do Japonska k Formuli Nippon, kde získal vlastnický podíl v týmu Cerumo, za který také začal závodit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Toranosuke Takagi, (: 高木 虎之介 - \"Takagi Toranosuke\", známý také jako : 高木 虎 \"Tora Takagi\") (* 12. února 1974 – Šizuoka, Japonsko) je japonský automobilový závodník.", "tgt_summary": "高木虎之介(1974年-2月12日),日本籍印地赛车车手,出身于静冈县静冈市。", "id": 1992646}
{"src_title": "Tuamotu", "tgt_title": "土阿莫土群岛", "src_document": [{"title": "Ekonomika.", "content": "Přežití ostrovních komunit je většinou postaveno na soběstačném zemědělství a rybolovu. Dodatečné příjmy jsou zejména z produkce černých (tahitských) perel a přípravy kopry. Příjmy z turistiky jsou jen velmi slabé, protože infrastruktura a organizace je, na rozdíl od oblasti Společenských ostrovů velmi nízký. Na atolech jako Rangiroa nebo Minihi jsou vybudovány centra pro rekreační a sportovní potápění s výstrojí.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "I přes rozsáhle oblasti, kterou Tuamotu zabírá je celková rozloha souše pouze 885 kilometrů čtverečních. Klima je tropické bez výraznějších změn ročních období. Celoroční průměrná teplota dosahuje 26 °C. Prakticky vůbec se na atolech nevyskytují řeky nebo sladkovodní jezera. Zásoby pitné vody jsou získávány z deště nebo i odsolovacími továrnami, které jsou energeticky velmi náročné. Roční srážkový průměr je 1400 mm.  Geologická stabilita oblasti je trvale stabilní, již po staletí nebyly zaznamenány žádné výraznější zemětřesení nebo výbuchy sopek.", "section_level": 1}, {"title": "Flóra a fauna.", "content": "Nedostatek půdy korálových atolů neumožňuje různorodou vegetaci. Nejběžnějším druhem je kokosovník ořechoplodý, který tvoří základ pro produkci kopry a je tedy velmi důležitým ekonomickým činitelem. Zemědělství slouží prakticky jen pro soběstačnost obyvatelstva. K nejčastěji pěstované zelenině můžeme zařadit yam, taro a chlebovník. Tropického ovoce se zde pěstuje široká škála.  Útesy jsou naopak na různorodost, zejména vodní faunu a flóru velmi bohaté. Ze živočichů vyskytujících se nad hladinou vodní ptactvo, hmyz a drobní plazi. Na Tuamotu žije asi 57 druhů ptáků, ale přibližně pětina z nich je endemická. Třináct druhů je ohrožených a jeden už vyhynul.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Všechny korálové atoly jsou nízké ostrovy, tedy písečná vyvýšenina na povrchu korálového útesu. Jihozápadně od ostrova Palliser je ostrov Makatea, který je jeden ze tří fosfátových kamenných ostrovů v Tichém oceánu.  Na severozápadě souostroví je kruhový atol Taiaro, který je jedním z mála příkladů zcela uzavřené laguny. Atol byl organizací UNESCO v roce 1977 prohlášen biosférickou rezervací.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Dávná historie souostroví zůstává tajemstvím, protože zde bylo nalezeno málo archeologických nálezů. Archeologické nálezy naznačují, že západní Tuamotu bylo osídleno v 7. století. Na atolech Rangiroa, Manihi a Mataiva se našly zbytky ceremoniálních plošin (nazývaných \"marae\") vytvořených z korálových bloků, ale přesný věk není znám.  Prvním zdokumentovaným Evropským návštěvníkům byl portugalský mořeplavec Fernão de Magalhães, který oblast navštívil v rámci jeho objevitelské plavby kolem světa v roce 1521 ve službách španělské Koruny. Po něm následovaly:  Ani jedna z těchto návštěv neměla politické důsledky. Ostrovy zůstaly nadále pod vlivem Polynéské královské dynastie Pomar z Tahiti.  Toto vládnutí narušili až první křesťanští misionáři v 19. století. Následně začal vzkvétat i obchod s perlami, z nichž Evropští obchodníci udělali velmi lukrativní zboží. Francie donutila tahitského krále k abdikaci a obsadila ostrovy bez nutnosti anexe.  Tuamotu se dostalo do celosvětových titulků v roce 1947, kdy norský archeolog a dobrodruh Thor Heyerdahl po dlouhé plavbě na balsovém voru Kon-Tiki ztroskotal na atolu Raro. Naposledy byla část atolů středem pozornosti během francouzských nukleárních testů na atolech Mururoa a Fangataufa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tuamotu (francouzsky \"Îles Tuamotu,\" tahitsky \"Tūāmotu mā)\" je jeden z největších řetězů korálových atolů na světě, který pokrývá plochu zhruba odpovídající rozloze západní Evropy. Administrativně patří pod Francouzskou Polynésii.", "tgt_summary": "土阿莫土群岛(法语:Îles Tuamotu),亦译为土亚摩突群岛,亦称低群岛(Low Archipelago),是法属波利尼西亚东部的一个珊瑚岛礁群,是世界上最大的珊瑚礁群。位于南纬14°至23°,西经135°至149°之间,海域面积大约相当于整个西欧,陆地面积850平方公里。", "id": 2371579}
{"src_title": "Princ", "tgt_title": "王爵", "src_document": [{"title": "Neformální titul.", "content": "Titul „princ/princezna“ byl nebo doposud je v některých zemích používán jen jako neformální označení členů panovnických rodin. Ve Francii se pod tímto označením rozuměli členové královské rodiny, kteří však měli své vlastní, specifické tituly. Tedy nikoliv princ, ale například „\"dauphin\"“ – následník trůnu, „\"le duc d’Anjou\"“ (vévoda z Anjou), „\"le comte d’Artois\"“ (hrabě z Artois) apod. Ve Španělsku princům a princeznám královské krve náleží označení, které se do češtiny překládá jako „infant/infantka“, a následník trůnu má titul kníže/kněžna z Asturie.", "section_level": 1}, {"title": "Habsburské soustátí.", "content": "V habsburském soustátí, jehož součástí byly i české země, náležel synům římského, resp. rakouského císaře titul „\"Erzherzog\"“, který je do češtiny překládán buď jako arcikníže (do roku 1804), nebo arcivévoda (od vzniku Rakouského císařství). Titul „princ/princezna“ náležel v 19. století potomkům mediatizovaných knížecích rodů a těch, kterým se mediatizace vyhnula (Lichtenštejnsko). Nově udělené knížecí tituly pak byly spojovány převážně s hlavou rodu a jejich potomci měli titul „hrabě/hraběnka“. Titul „princ/princezna“ tak náležel potomkům a členům vybraných knížecích rodin a v rakouské hierarchii zastával postavení výše než hrabě a níž než kníže.", "section_level": 1}, {"title": "Velká Británie.", "content": "Britský šlechtický systém je od středoevropského značně odlišný. Oficiální titul „princ/princezna“ se dá do češtiny přeložit jako „kníže/kněžna“. Pojí se vždy (alespoň formálně) s jistým územím. Příkladem může být kníže z Walesu („\"The Prince of Wales\"“), který je vyhrazen následníkům trůnu. Fakticky vzato je tedy titul princ Charles nutno překládat jako \"kníže Charles\" (resp. \"Karel\"). Nejstarší dcera královny Alžběty II., Anna, užívá titul „královská princezna“ („\"The Princess Royal\"“), který bývá udělován nejstarším dcerám britského panovníka.", "section_level": 1}, {"title": "Korunní princové a princezny.", "content": "Korunní princ či princezna je zpravidla neformální titul, označujícího následníka či následnici trůnu bez ohledu na jeho oficiální titul. Korunním princem tak byl rakouský arcivévoda Rudolf (syn Františka Josefa I.), stejně jako současný britský princ Charles, ačkoli jeho anglický titul \"Prince\" je ve skutečnosti \"kníže\" \"Charles, Prince of Wales\").", "section_level": 1}, {"title": "Pohádková postava.", "content": "Princové a princezny jsou oblíbenými postavami z oblasti lidové slovesnosti, také proto se dost často vyskytují zejména v pohádkách nebo v pověstech. Odtud se pak tyto postavy dostaly i do moderních hraných literárně-dramatických a audiovizuálních děl (např. do filmových nebo televizních pohádek).", "section_level": 1}], "src_summary": "Princ je titul označující mužské potomky císaře, krále, velkovévody, vévody, knížete a lantkraběte. V některých případech se mohlo označení \"princ\" vztahovat i na syny hraběte, a to za předpokladu, že se jednalo o rod samostatně vládnoucí na určitém území. Pro ženu stejného stupně jako princ se užívá titulu princezna.", "tgt_summary": "王爵是君主制下的一种爵位,一般地位仅次于整个天下的君主(皇帝),高于公爵。中国古代最高等级的王爵称为亲王,因此“亲王”也用来翻译西方君主制国家相应的爵位。王在中文中是一国君主的意思,皇帝则是天下共主。", "id": 2931873}
{"src_title": "Řecko-baktrijské království", "tgt_title": "希腊-巴克特里亚王国", "src_document": [{"title": "Provincie řecko-baktrijského království.", "content": "Pro vystižení polohy řecko-baktrijského království je potřeba se ujednotit v názvu území, které je popisováno v cizojazyčné literatuře jako Střední, Centrální nebo Vnitřní Asie. Archeologové používají pojem Střední Asie pro označení souhrnného území států Uzbekistánu, Kazachstánu, Tádžikistánu, Kyrgyzstánu a Turkmenistánu a většin území jejich jižního souseda, Afghánistánu.", "section_level": 1}, {"title": "Baktrie.", "content": "Centrální provincie řecko-baktrijského království, Baktrie, se nacházela v severovýchodním Afghánistánu a v jižních částech Uzbekistánu a Tádžikistánu. Baktrie byla vymezena pohořím Hindukúš na jihu a na jihovýchodě a horstvy Hissár a Pamír na severu a severovýchodě. Nacházela se na dolním toku řeky Óxu (mod. Amudarji na území Afghánistánu). Pouze západní hranice je nezřetelná, ležela kdesi ve stepích středního toku Amudarji.  K Baktrii přiléhala ze severu provincie Sogdiana (na území Uzbekistánu a Kazachstánu), provincie Margiana ze severozápadu (na území Turkmenistánu) a provincie Árie (Areia) z jihozápadu (na území západního Afghánistánu). Na jihovýchodě sousedila s oblastí Paropamisadai (Paropamisos u řeky s dřívějším názvem Kófén), která patřila indickému panovníku.", "section_level": 2}, {"title": "Sogdiana (Sogd).", "content": "Provincie Sogdiana, ležící v Uzbekistánu a Kazachstánu, byla ohraničena ze západu a východu řekami Óxos (mod. Amudarja) a Jaxartés (mod. Syrdarja). Tok řeky Syrdarji se utváří ze dvou řek Naryn a Karadarja pramenících v pohoří Ťan Šanu v Kyrgyzstánu, jejichž soutok je v nejúrodnějším údolí Sogdiany, Ferghana (na území Uzbekistánu, vklíněné mezi územím Kyrgyzstánu a Tádžikisánu). V oblasti oáz mezi řekami Óxos a Jaxartés se nacházela starověká obchodní města Marakanda (mod. Samarkand) a Búchara. Tudy procházela hedvábná cesta z Číny přiblížně od 2. st. př. n. l. (podle záznamu z doby dynastie Chan, 206 př. n. l.-220 n. l.) a pokračovala dále přes pouště Střední Asie až na středozemní pobřeží Malé Asie (památkou na tu dobu je archeology objevený systém drobných opevnění, spojující a chránící dálkové cesty a průchody horskými pásmy v Surchandarijské oblasti jižního Uzbekistánu, kde se nachází opevněné sídlo Šerabádské oázy).  V oblasti východně od Kaspického moře a jižně od Aralského jezera až po řeku Syrdarji, kočovali ve stepích Skythové (Řekové je nazývali Massageti, k ním patřil i kmen Parnů s náčelníkem Arksakem, který založil Parthskou říši).Další oblast stepí v Kazachstánu byla obývána kočovními nomádskými kmeny Šaků (persky Saků), sídlícími na horním toku řeky Syrdarji v Kazachstánu a okolo jezera Issyk-kul v Kyrgyzstánu (odkud je ve 2. st. př. n. l. začali vytlačovat od východu se pronikající kmeny Jue-č ́).", "section_level": 2}, {"title": "Margiana.", "content": "V provincii Margianě, sousedící s Parthií, se nacházelo starověké obchodní město, kterým procházela tzv. velká hedvábná stezka z Číny. Město měnilo názvy podle vládců: Alexandreia, Antiocheia Margiané, Merv a dnešní Mary v Turkmenii. Za vlády parthského krále Mithridata I. v letech 171-138 př. n. l. řecko-baktrijské království přišlo o území Margiany. Parthská říše poté bohatla z obchodu se zbožím z Indie a Číny hedvábnou stezkou přes Perský záliv a Mezopotámií až do velkých překladišt ́na půdě římské říše.  A za vlády parthského krále Mithridata II. (124-87 př. n. l.) opuštěné území řecko-baktrijského království v důsledku nájezdů Šaků patřilo Parthům. Šaky usídlil v jižním Afghánistánu.", "section_level": 2}, {"title": "Árie (Areia).", "content": "V úrodné zemědělské oblasti Árie bývalo starověké město Artakoana, vedle kterého poblíž Alexandr Makedoský postavil opevněné město Alexandrie Areia (pozdější Areión, mod. Herát).  Od dob Alexandrova tažení, v řecko-baktrijském království žilo smíšené, zčásti helenizované obyvatelstvo, jeho významnou složku tvořilo iónští Řekové (odtud označení Řeků prákrtským termínem Jóna a sanskrtsky Javana v indických písemnostech).", "section_level": 2}, {"title": "Seleukovská satrapie Baktrie.", "content": "Území Baktrie, Sogdiany, Margiany a Árie bylo součástí říše Alexandra Velikého v letech 329-323 př. n. l. Po smrti Alexandra Velikého, indický panovník Čandragupta Maurja (řecky Sandokottis, vládl 321-302/299 př. n. l.) porazil makedonského vazala v severozápadní Indii a začlenil oblasti Paňdžábu (Pentapotamie, Pětiříčí) a Gandháry (gandhárská pole) do sjednoceného indického státu. Za vlády Alexandrových nástupců, Baktrie připadla seleukovské říše. Král Seleukos I. Níkátór (311-281 př. n. l.) se utkal v boji s Čandraguptou v roce 305 př. n. l., byl poražen a musel postoupit indickému státu provincii Árii, část Gedrósie (mod. Balúčistán), Arachósii (oblast v jihozápadním Afghánistánu) a Paropamisdai. Seleukos I. udržoval diplomatické vztahy s Indií. Vyslal historika Megasthena z Olynthu (350-290 př. n. l.) na dvůr krále Čandragupty, do hlavního města Pátaliputry na řece Ganze (mod. Patny ve státu Bíhar). Megasthenés sepsal dílo \"Indica\" o historii a o soudobých poměrech v Indii.Seleukos I. vyslal také rukojmí a poslové (podle podepsané mírové smlouvy) a tak se na Magadhský dvůr usadili Řekové a Makedonci- umělci,řemeslníci, hudebníci, vojáci.Seleukos I. okolo roku 295 př. n. l. jmenoval svého syna Antiocha I. spoluvládcem a místodržitelem pro východní oblasti říše, jako král Antiochos I.Sotér vládl v letech 281-261 př. n. l. Za vlády seleukovců, města založena Alexandrem Velikým, pokud zanikla byla znovu zakládána.", "section_level": 1}, {"title": "Nezávislé řecko-baktrijské království.", "content": "Za panování dalšího seleukovského krále Antiocha II. Thea (261-246 př. n. l.), seleukovský satrapa Diodotos vyhlásil nezávislost Baktrie a Sogdiany. Války, které mezi sebou vedli další dva příbuzní ze seleukovské dynastie, bratři Seleukos II. Kallinikos (246-226/225 př. n. l.) a Antiochos Hiérakos, přispěly k tomu, že v Baktrii se mohlo osamostatnit řecko-baktrijské království s vlastním vojenským králem.Osamostatnění Baktrie bylo také usnadněno vývojem v seleukovských provinciích Parthii a Hyrkánii,které ležely v dnešním Turkmenistánu. Tzv. Arksakovci (ze skythsko-íránského kmene Parnů) kolem roku 248/247 př. n. l. vytvořili novou říši Parthii a král Seleukos II. Kallinikos je nedokázal porazit. Jeho syn, Anthiocos III. Veliký (223-187 př. n. l.) podnikl vojenské tažení v letech 212-205/204 př. n. l. a svedl úspěšné boje v Hyrkánii a Parthii. Hlavní město Baktru ( oblast Balch v okolí města Mazáre Šeríf v severním Afghánistánu) však nedobyl ani po dvou letech obléhání (208-206 př. n. l.) a tak podepsal příměří s baktrijským králem Euthydémem I. (225-190 př. n. l.) a uznal nezávislost řecko-baktrijského království.Okolo roku 205 př. n. l. Antiochos III. pokořil indického vládce Subhágasénu (řecky Sophagasenas) a vrátil se do Sýrie, aby čelil vpádu Římanů.", "section_level": 1}, {"title": "Králové řecko-baktrijského království (asi 255/250-130 př. n. l.).", "content": "Apollodor Artemitský napsal, že ekonomická prosperita řecko-baktrijského království na počátku 2. st. př. n. l. vytvořila předpoklady pro expanzivní politiku králů ( v Baktrii a Sogdianě byla velmi úrodná půda). Král Diodotos I. (255/250-235 př. n. l.) podnikal neúspěšné pokusy o podmanění území sousední Parthie. Jeho syn, Diodotos II. (235-225 př. n. l.) uzavřel spojeneckou dohodu s panovníkem Arsakem (Parthie se jevila jako vhodný nárazníkový stát).  Euthydémos I. (225-190 př. n. l.) byl uzurpátorem trůnu, přerušil dynastickou návaznost. V letech 208-206 př. n. l. uplatnil své vojenské umění v bitvě s Antiochem III. Velikým a uhájil nezávislost království. Poté rozšířil baktrijské panství o Ašókovy provincie Árii, Paropamisos, Arachósii a Drangianu (údolí řeky Hílmandu v Afghánistánu, mod. Seistán).Rozšířování území řecko-baktrijského království probíhalo v období úpadku indického státu. Indická říše, sjednocena Čandraguptou I. z dynastie Maurjů (321-302/299 př. n. l.) a rozšířena jeho synem Bindusarou (302/299-272/269 př. n. l.) a jeho vnukem Ašókou (272-232 př. n. l.) na celý indický subkontinent, se v průběhu dalších staletí rozpadla na jednotlivá malá království nebo knížectví (nejdéle se udržela v povodí Gangy do roku 185 př. n. l.). Král Démétrios I. Baktrijský, Veliký (190-175 př. n. l. nebo 189-167 př. n. l.), syn Euthydéma I., v osmdesátých letech 2. st. př. n. l. posunul hranice řecko-baktrijského království daleko na jih a na východ. Dobyl oblast dolního toku Indu (Sindh), Gandháru a Paňdžáb. Do severní Indie (Madjadéši) vedl vojenské tažení okolo roku 183/181 př. n. l. směrem na sídelní město dynasti Šangů, Pátaliputru v regionu Magadha. Pataňdžali (současník indického krále Pušjamitry I.) napsal ve svém komentáři k Pániniho gramatice \"Mahábhášja\", že Javanové obléhali Sakétu (v Avadhu) a Mádhjamiku. Mladší purana \"Gárgísanhita\" (součást \"Jugapurány\") sdělovala, že Řekové obsadili zemi Paňčalů, Mathuru a postoupili k Pátaliputře. Dodává, že javanovská vojska se musela stáhnou kvůli vnitřním rozbrojům a vrátit se do Baktrie. Démétrios I. musel tažení přerušit- v Baktrii vypukla občanská válka. Řekové ztratili ve prospěch indického krále Madhjadéšu a dočasně i části Paňdžábu a dolního Sindhu. Král Démétrios I. v bitvě v Baktrii padl. Velitel vojska Eukratidés se zmocnil vlády převratem. Král Eukratidés I. (asi 175/170 -145 př. n. l.) byl pro své vojenské schopnosti srovnáván se svým současníkem a západním sousedem, parthským králem Mithridatem I. Parthský král využil zaneprázdnění Eukratida I. ve válkách a připojil provincii Margianu ke svým državám. Eukratidés I. rozšířil své království až k městům Takšašíla a Puškalávati v severozápadní Indii. Musel však do konce svého panování válčit proti nově vzniklým nezávislým panstvím příslušníků Euthydémova rodu v severozápadní Indii a v Afghánistánu (svědectvím jsou nalezené mince s jmény vládců). Je známo přes 30 jmén řeckých vládců z dynastií euthydémovské a eukratidovské. V lokalitě Ai-Chanúm bylo odkryto Eukridatovo královské město s pevností, palácem, svatyněmi, divadlem, gymnasiem. Stříbrné a bronzové mince raženy s portréty králů mají vysokou uměleckou hodnotu. Posledním králem na baktrijském území byl Héliokles (145-130 př. n. l.).  Okolo poloviny 2. st. př. n. l. se přehnala Střední Asií vlna nomádských Šaků, následována ještě ničivějšími kmeny Jue-č ́(které byly nuceny ustoupit ze stepí na západních hranicích Číny před svazem bojovných Siungnů, snad Hunů). Právě jue-č ́ské kmeny ukončily vládu Řeků. Po roce 130 př. n. l. Řekové museli nedobrovolně opustit své baktrijské království a ustoupit na jih od Hindukúše a na severozápad až ke Gandháře.", "section_level": 2}], "src_summary": "Řecko-baktrijské království existovalo zhruba mezi léty 250 až 125 př. n. l. Toto helénistické království se nacházelo ve střední Asii a zahrnovalo území Baktrie, Sogdiany a dalších územních celků.", "tgt_summary": "希腊-巴克特里亚王国(,英语:Greco-Bactrian Kingdom),是一个古代位于中亚巴克特里亚的希腊化国家。于前三世纪中,塞琉古帝国巴克特里亚总督狄奥多特一世独立自立为王,历经120余年至被北方游牧民族——以塞人为核心种众的大月氏灭亡为止,希腊-巴克特里亚王国是中亚一个重要的希腊化文明中心。", "id": 2275575}
{"src_title": "Démotické písmo", "tgt_title": "世俗體", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Sami Egypťané označovali démotické písmo jako sš n št, „psaní záznamů“. Klement Alexandrijský, učenec z 2. století n. l., ho nazýval „psaní listů“, zatímco první západní odborníci ho původně označovali enchorická egyptština. Písmo se používalo více než tisíc let a prošlo během tohoto období mnoha vývojovými změnami.", "section_level": 1}, {"title": "Rané démotické písmo (650–400 př. n. l.).", "content": "Rané démotické písmo se vyvinulo v Dolním Egyptě během pozdní 25. dynastie. Zápisy v tomto písmu máme hlavně ze Serapea v Sakkáře. Datuje se do rozmezí let 650-400 před n. l., i když většina textů psaných v raném démotickém písmu spadá do 26. dynastie a následující 27. dynastie. Po sjednocení Egypta Psammetikem I. bylo démotické písmo nahrazeno v Horním Egyptě typem hieratického písma, hlavně za vlády Amasise, kdy se hieratické písmo stalo oficiálním písmem administrativy a zákonodárství. Démotické písmo bylo nadále používané v některých administrativních a právních textech a v obchodních dokumentech, i když jiné písemné památky se zapisovaly hieratickým písmem nebo hieroglyfy.", "section_level": 2}, {"title": "Střední démotické písmo (400–30 př. n. l.).", "content": "Střední démotické písmo bylo používáno po dobu vlády Ptolemaiovců v Egyptě. Od 4. století před n. l. se jeho důležitost zvyšovala, což dokládá rostoucí počet literárních a náboženských památek v tomto písmu. Na konci 3. století se však řečtina, která byla úředním jazykem země, stala důležitější. Dokazují to smlouvy z tohoto období, které obsahovaly, i když psány v démotickém písmu, vždy poznámky psané řecky, které jim dodávaly potřebnou právní autoritu.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější démotické písmo (30 př. n. l. – 452 n. l.).", "content": "Od začátku římské nadvlády nad Egyptem bylo démotické písmo stále méně a méně používané ve veřejném životě. Z tohoto období však pochází množství literárních dokumentů psaných pozdějším démotickým písmem, hlavně z 1. a 2. století n. l. Množství záznamů psaných démotickým písmem se velmi zmenšilo ke konci 2. století. Později se démotické písmo používalo pouze na ostrakách (střepinách), při poznámkách k řeckým dokumentům, k označení mumií a na grafitech. Poslední datovaný záznam psaný démotickým písmem pochází z 11. listopadu roku 452 – jde o grafitti načmárané na stěně chrámu bohyně Esety ve Filách.", "section_level": 2}, {"title": "Rozluštění.", "content": "K rozluštění písma v novověku (1. čtvrtině 19. stol.) přispěl jednak fakt, že z něj je odvozeno písmo koptské a jednak nález slavné Rosettské desky roku 1799. Ta obsahuje identické texty v egyptštině a řečtině, psané třemi písmy: hieroglyfy, démotickým p. a řeckou alfabetou; znalost alfabety (a koptské abecedy) umožnila tedy – poté, co se z náznaků vytušilo, že řecký text je doslovným překladem toho egyptského – porovnáváním začít luštit i zapomenutá písma egyptská. Démotické bylo rozluštěno ještě před hieroglyfy, a to především díky úsilí francouzského filologa Silvestra de Sacyho, dále pak jeho žáka, švédského orientalisty Johana Davida Åkerblada (rozluštil polovinu z 29 znaků), a nakonec britského polyhistora Thomase Younga, jenž roku 1814 dovršil úsilí rozluštěním celé démotické pasáže Rosettské desky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Démotické písmo (též démotika, název odvozen od řeckého \"demotika\" – „lidové“) označuje staroegyptské písmo, které se vyvinulo ze severní formy písma hieratického („kněžského“) používaného na území nilské delty. Sloužilo k zápisu démotštiny – čtvrtého vývojového stupně egyptštiny. Tento termín poprvé použil řecký historik Hérodotos, aby toto reformované egyptské písmo odlišil od staršího hieratického a nejstaršího hieroglyfického písma.", "tgt_summary": "世俗体(英语:Demotic,源自 \"dēmotikós\"、民书体)指僧侣体演变而成的古埃及文字,由希腊历史学家希罗多德命名,用来与僧侣体和圣书体区别。", "id": 3014116}
{"src_title": "Tim Allen", "tgt_title": "提姆·艾倫", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Tim Allen, narozen jako Timothy Allan Dick, je syn sociální pracovnice Marthy Katherineové a realitního agenta Geralda M. Dicka. Jeho otec zemřel v autě při srážce s opilým řidičem, když Allenovi bylo jedenáct let. O dva roky později se jeho matka vdala za svou školní lásku, úspěšného obchodního manažera, a se svými šesti dětmi se přestěhovala do Birminghamu ve státě Michigan, aby zde žila se svým novým manželem a jeho třemi dětmi. Allen studoval střední školu v Birminghamu (Ernest W. Seaholm High School), kde navštěvoval divadelní a hudební třídy (což vyústilo v jeho lásku ke klasickému piánu) a později vysokou školu v Kalamazoo (Western Michigan University). Později získal čestný titul, který byl hlavní zápletkou v epizodě páté série seriálu Home Improvement (Kutil Tim) s názvem „Is There A Doctor In The House?“", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Allen začal svou kariéru jako komik. Na výzvu jednoho ze svých přátel se zúčastnil komediální noci v komediálním klubu v Detroitu. V době, kdy žil v Detroitu se začínal stávat známější svým účinkováním v reklamách lokálních televizí a vystupováním v komediálních show, jako například „Some Semblance of Sanity“ Garyho Thisona. Později se přestěhoval do Los Angeles, kde se stal členem The Comedy Store. Také začal sólově vystupovat v nočních talk show. Allen získal slávu hraním v televizním seriálu \"Home Improvement\" (Kutil Tim) (1991 - 1999), kde hrál Tima „Kutila“ Taylora. Během jednoho týdne v listopadu 1994 současně hrál v nejvíce výdělečném filmu \"The Santa Clause\", vystupoval v nejlépe hodnoceném televizním seriálu Home Improvement a napsal nejlépe se prodávající knihu v Severní Americe \"Don't Stand Too Close to a Naked Man\" (Nestůj příliš blízko nahého muže). Následující rok propůjčil svůj hlas postavě Buzze Rakeťáka ve filmové senzaci Toy Story (Příběh hraček). Allen má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "2. října 1978 byl Allen zatčen na mezinárodním letišti (Kalamazoo-Battle Creek International Airport) za držení 0,7 kilogramu kokainu. Následně podal zprávu o dalších dealerech drog výměnou za snížení možného doživotního vězení na tři až sedm let, z kterých si odpykal 28 měsíců ve federálním nápravném zařízení (Sandstone, stát Minnesota). Byl ženatý s Laurou Deibelovou od 7. dubna 1984 do jejich rozvodu v roce 2003; mají dceru Katherine (* 1989). 7. října 2006 se v Grand Lake oženil s herečkou Jane Hajdukovou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tim Allen (* 13. června 1953, Denver, Colorado, USA) je americký komik, charakterní herec, dabér a bavič, pravděpodobně nejlépe známý pro svou roli v televizním sitcomu Home Improvement (Kutil Tim) a rovněž pro své role v Disneyho filmových sériích The Santa Clause a Toy Story.", "tgt_summary": "提姆·艾伦(英语:Tim Allen,英语:Timothy Alan Dick,1953年-6月13日),美国好莱坞知名演员,也曾担任动画配音(玩具总动员1-4巴斯光年),编剧与导演。1990年代之后陆续扮演圣诞老人著称,近期较受关注电影计有荒野大飙客,超人集中营等。", "id": 697171}
{"src_title": "Alžírská válka", "tgt_title": "阿尔及利亚战争", "src_document": [{"title": "Co válce předcházelo.", "content": "Počátkem 30. let 19. století došlo k novému rozmachu koloniálních výbojů Francie, jejímž hlavním cílem bylo Alžírsko. Alžírsko bylo Francií dobyto roku 1830 (v té době bylo součástí Osmanské říše). Po dobytí pak alžírské území spolu s dnešním Tuniskem a Marokem tvořilo Francouzskou severní Afriku. Odboj domácího alžírského obyvatelstva pod vedením Abd al-Kádira proti dobyvatelům trval 17 let. V roce 1881 obsadila Francie Tunisko a roku 1911 také Maroko. Na rozdíl ale od těchto dvou francouzských kolonií nebylo Alžírsko kolonií v pravém slova smyslu. Francie ho chápala jako svou integrální součást ve formě tří zámořských departmentů bez jakýchkoli práv pro alžírské muslimy, vůči nimž bylo rozhodnuto provádět politiku národnostní asimilace. Tunisko s Marokem mělo vzhledem k jejich geografické poloze ochraňovat Alžírsko před ostatními kolonisty.  V době dobývání Alžírska byla přehodnocena francouzská koloniální politika. Oproti strategii vyhlazení a vysídlení původního obyvatelstva ve prospěch kolonistů, která se uplatňovala např. vůči indiánům v Kanadě, zvítězila strategie využívání domácího obyvatelstva jako levné pracovní síly pracující pro vládnoucí vrstvu francouzských přistěhovalců a vysloužilců expedičních armád.  Díky druhé světové válce byly posíleny nacionalistické požadavky kolonií. V Alžírsku zveřejnil v roce 1943 Ferhát Abbás \"Manifest alžírského lidu\", v němž požadoval zrušení kolonialismu, uplatnění práva na sebeurčení, vytvoření alžírské ústavy a vlastní vlády složené rovným dílem z muslimů a Francouzů, rovnost obou národností v zastupitelských orgánech, přístup muslimů k veřejným funkcím, právo alžírských jednotek na vlastní vlajku apod. Takto vyvinuté národní uvědomění již nemohla uspokojit stávající gaullistická nebo francouzská koloniální politika.  Během 2. světové války přislíbil Charles de Gaulle Alžířanům samosprávu a Ramadierova vláda roku 1947 tento příslib potvrdila, což ovšem neplatilo pro další francouzské vlády, které odmítly požadavky Alžíru a sliby předchůdců. Tento postoj byl roznětkou k protifrancouzskému povstání.", "section_level": 1}, {"title": "Válečné události do roku 1958.", "content": "Ozbrojený boj proti francouzské nadvládě byl započat 1. listopadu 1954 militantním křídlem FLN, a to Alžírskou armádou národního osvobození (ALN). Povstání bylo velmi dobře připraveno, neboť si jeho vůdci zemi rozdělili na 6 oblastí (vilájí). Z hlediska kvantity byla ale francouzská armáda ve značné převaze, proto byl boj proti ní veden nejprve partyzánskou válkou v horách a poté i teroristickými útoky ve městech. Francouzi ústup odmítli. „Tady jsme ve Francii,“ prohlašoval předseda vlády.  Francouzská vláda se v roce 1954 skládala vesměs z liberálních lidí pod vedením radikálního socialisty Pierre Mendés-France. Sdíleli iluzi, že se Alžír může stát mnohonárodnostní společností založenou na zásadách svobody a bratrství. Řekl: „Alžírské departmenty jsou součástí Francouzské republiky, odtržení je nemyslitelné.“ Ministr vnitra Francois Mitterrand zase prohlásil: „Ohledně Alžíru je válka jediným řešením“. Oba poslali do Alžírska ve funkci generálního guvernéra známého etnologa Jacquese Soustella. Soustelle viděl ve FLN fašistickou organizaci. Myslel, že zvítězí tím, že dá Arabům skutečnou demokracii. Francie se však na druhou stranu nechtěla stát poloarabským a polomuslimským národem. Neúspěch Francouzů během Suezské krize přesvědčil armádu, že civilní vláda válku nevyhraje. 20. srpna 1956 byla při ilegálním sjezdu FLN v údolí Summám ustanovena Národní rada alžírské revoluce (franc. \"Conseil National de la Révolution Algérienne\" – CNRA). Předseda francouzské vlády Guy Mollet souhlasil zvýšit síly v Alžíru na půl milionů vojáků. Soustellův nástupce Robert Lacoste dal roku 1957 generálovi Jacquesi Massuovi naprostou svobodu v tom, ať vyčistí Alžír od FLN.  Francouzům se v roce 1957 podařilo odříznout zásobování FLN vybudováním Challovy-Moricovy linie na hranicích s Tuniskem, které bylo následováno ofenzívou Francouzů pod velením generála Massu proti městským partyzánům v tzv. bitvě o Alžír. Tato linie byla systémem elektrických, minových a dalších zátarasů na hranicích Alžírska s Marokem a Tuniskem vytvořeným v roce 1957. Za alžírské války měl odříznout jednotky FLN uvnitř země od tzv. zahraniční armády soustředěné v Maroku a především Tunisku.  20. září 1957 byla Alžírská otázka zařazena na program jednání OSN.", "section_level": 1}, {"title": "Pád Čtvrté republiky a de Gaulle.", "content": "Neochota k demontáži koloniálního panství a s ní spojené ozbrojené konflikty vedly k pádu francouzské Čtvrté republiky, ale ohrozila i počáteční léta vlády Charlese de Gaulla.  Francie totiž nadále usilovala o integraci Alžírska vojenskou cestou namísto federalizace. Nový rámcový zákon z počátku roku 1958, podle nějž mělo být Alžírsko integrální částí Francie s uznáním vlastní osobitosti a respektováním práv všech národních společenství, přišel pozdě. Alžírskému osvobozeneckému hnutí se dostalo podpory ze zahraničí od SSSR i OSN. V roce 1958 došlo ve Francii k několikaměsíčnímu bezvládí. Toho se snažili využít důstojníci armády, kteří plánovali vojenský převrat v Alžíru spojený s nastolením francouzské vlády silné ruky místo slabého parlamentního systému IV. republiky. Pučisté čekali na vhodnou příležitost, kdy opět selže pokus získání důvěry nominované vlády v Národním shromáždění. K tomuto hlasování mělo dojít 13. května 1958, kdy opět neexistovala žádná naděje získání důvěry vlády. Pučisté však byli příliš netrpěliví a v Alžíru vyhlásili vznik \"Výboru veřejného blaha\", který byl složen z vojáků a místních civilistů, a to vše ještě před hlasováním. Tato informace vyvolala v parlamentu takové zděšení, že byla zcela neočekávaně velkou většinou zvolena nová vláda vedená premiérem Pierrem Pflimlinem (14. května 1958). Přes velkou podporu parlamentu se však neodvážila proti pučistům postavit, protože neměla jistou podporu u armádního velení. V tomto okamžiku byl vyzván generál de Gaulle prezidentem René Cotym (1954–1959), aby se chopil premiérského křesla a věc začal řešit. 1. června 1958 byl zvolen za předsedu vlády a nová vláda z řad parlamentních předáků i mimoparlamentních odborníků obdržela mimořádné plné moci k řešení krize. Vůči Alžírsku byla nadále uplatňována asimilace. Důvodem byl silný vliv ultrakolonialistů, kteří vynesli generála k moci. 19. září 1958 na tuto situaci Fronta národního osvobození reagovala přetvořením Koordinačního výkonného výboru (ustanoven na sjezdu FLN v roce 1956) v Prozatímní vládu Alžírské republiky (franc. \"Gouvernement provisoire de la République Algérienne\" – GPRA). Ihned po vzniku vydala provolání k Alžířanům, aby se neúčastnili referenda pro schválení ústavy V. republiky, v níž byly zakotveny i základy Francouzského společenství. De Gaulle proto použil vojenský nátlak, aby „pomohl“ Alžířanům v rozhodnutí. Kdo nehlasoval pro ústavu, byl zastřelen.  Charles de Gaulle se stal 8. ledna 1959 prezidentem páté francouzské republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Závěrečná fáze.", "content": "Nárůst odporu mezi arabským obyvatelstvem a dokonce i negativní ohlas veřejnosti ve Francii vyvolaly zprávy o brutalitě francouzských jednotek, především cizinecké legie a parašutistů. Z hlediska vojenských úspěchů měla Francie dobré výsledky, zejména při ofenzívě proti partyzánům v pohoří Atlas a v Kabylských horách v roce 1958 (Pečenka-Luňák, 2005). V témže roce Francouzi prohlásili, že válka je „prakticky vyhraná“. Rozhodujícím faktorem však měla být politická podpora veřejnosti, která se nedostavila. Tento trend jako první rozpoznal Charles de Gaulle, který zahájil tajná jednání s alžírskou Frontou národního osvobození (FLN). Veřejně pak během návštěvy Alžíru místní pučisty uklidnil o chystané změně ve vztahu k Alžíru v rámci nové ústavy V. republiky. Přes další komplikace dané pokusem francouzských usídlenců (\"černé nohy\", francouzsky \"pieds-noirs\") o převrat v lednu 1960 v tzv. „týdnu barikád“ a teroristickými hrozbami Organizace tajné armády (OAS), zahájil prezident de Gaulle 30. března 1961 oficiální jednání s FLN ve věci alžírské nezávislosti. Tomuto kroku však předcházelo francouzské celonárodní referendum z 8. ledna 1961, ve kterém se tři čtvrtiny Francouzů vyslovily pro alžírský nárok na sebeurčení a vlastní stát. Jako odpověď na referendum založili velitelé francouzské armády v Alžírsku roku 1961 militantně-nacionalistickou organizaci OAS (franc. \"Organisation de l'armée secrète\") v čele s Raoulem Salanem a pokusili se v dubnu o puč. Ten však s podporou francouzského veřejného mínění a většiny armády de Gaulle potlačil. 9. srpna 1961 se do čela 3. Prozatímní vlády v Alžírsku postavil Ben Chedda.", "section_level": 1}, {"title": "První francouzský test atomové bomby, jižní Alžírsko, únor 1960.", "content": "Francie provedla svůj první test atomové bomby v blízkosti jihoalžírského Reggane, které se nachází u hranic Mali a Nigeru. Stalo se tak v rámci operace Gerboise Bleue, 13. února 1960. Po USA, SSSR a Velké Británii se tak Francie stala čtvrtou jadernou mocností. Síla výbuchu (70kt) byla větší, než síla prvních testů předchozích třech mocností dohromady. De Gaulle po úspěšném testu prohlásil: \"Hurá pro Francii! Od dnešního rána je silnější a hrdější! \"\" \"", "section_level": 2}, {"title": "FLN.", "content": "V roce 1946 založil El-hadž Ahmed Mesali Hnutí za vítězství demokratických svobod (MTLD) a po roce 1954 se část MTLD transformovala do FLN. Fronta národního osvobození (franc. \"Front de Libération Nationale\" – FLN) je alžírská politická strana, jež 1. listopadu 1954 stanula v čele všech domácích a zahraničních proudů odporu proti setrvání země ve svazku s Francií v podobě zámořských departmentů a zahájila povstání. Byla tvořena militantními mladými muži, většinou bývalými vojáky (Iliffe, 2001). Ve vedení stáli poddůstojníci a v jejím samotném čele Ahmed Ben Bella. Ozbrojené křídlo FLN se nazývalo Alžírská armáda národního osvobození (franc. A\"rmée de Libération Nationale\" – ALN).  Sjezd FLN v roce 1956 ustanovil svůj nejvyšší orgán v podobě 34členné Národní rady alžírské revoluce (franc. \"Conseil National de la Révolution Algérienne\" – CNRA) a 5členného Koordinačního a výkonného výboru (o dva roky přetvořen na prozatímní vládu). Ty vypracovaly politický program, jenž požadoval uznání nedělitelného alžírského národa, uznání nezávislosti Alžírska, osvobození všech politických alžírských vězňů a uznání FLN jako jediného zástupce alžírského lidu. Současně s radikalizací Alžířanů se začaly vytvářet i ultrakolonialistické skupiny z evropských osídlenců v Alžíru.  Cílem FLN nebylo porazit francouzskou armádu, protože to by se vzhledem k velikosti její armády těžko povedlo, ale především zničit jakoukoliv snahu o asimilaci a národní soužití zlikvidováním umírněných hlav na obou stranách. V Alžírsku panovala rivalita mezi FLN a umírněným proudem zvaným Alžírské národní hnutí (franc. \"Mouvement nationale Algérien\" – MNA), v jehož čele stála legendární charismatická postava Messali Hadžího. Zvláštní skupinu tvořili tzv. harkiové – muslimové sloužící ve francouzské armádě. Akce FLN tak byly namířeny především proti těmto loajálním muslimům. Za dva a půl roku války zabila FLN 1035 Evropanů a 6352 Arabů (podle neoficiálních statistik jich bylo zabito až 20 000). Cílem FLN bylo sevřít většinu muslimů kleštěmi teroru. Na jedné straně přicházeli na místa umírněných vrahové z FLN, na druhé straně měla jejich zvěrstva vyprovokovat Francouze k barbarským represáliím a zahnat tak muslimské obyvatelstvo do tábora extrémistů. FLN vedla partyzánskou válku spojenou s teroristickými útoky. I když v samotném Alžírsku byla FLN poražena francouzskými vojsky, přežívala v horách v Tunisku a Maroku, což Francii nesnesitelně prodražovalo okupaci Alžírska.  Zvolený ministerský předseda a pozdější prezident Ahmed Ben Bella prováděl socialistické experimenty, což zemi hospodářsky zruinovalo. Po armádním puči (1965) proti Ben Bellovi se postavení FLN povážlivě otřáslo. Strana existuje dodnes, po roce 1989 se však vzdala výsadního postavení. Jejím hlavním protivníkem je fundamentalistická Islámská fronta spásy (FIS).", "section_level": 1}, {"title": "Évianské dohody.", "content": "V prosinci 1961 začala jednání mezi francouzskou delegací v čele s Georgesem Pompidouem a alžírskými zástupci vedenými od března 1962 Ben Bellou. 18. března 1962 byly ve francouzském městečku Évian-les-Bains podepsány dohody, podle nichž mělo okamžitě dojít k zastavení palby a mělo nastat příměří mezi francouzskými vojsky a alžírskými povstalci. Do konce roku 1962 pak měla francouzská vojska opustit Alžír, který měl získat nezávislost. Příměří vyvolalo další vlnu vraždění OAS. De Gaulle v den podepsání příměří prohlásil: „Francie a Alžírsko vykročili spolu jako bratři na cestě k civilizaci“ a ještě dodal: „Je to čestný konec“. V referendu se v Alžírsku 1. července 1962 vyslovilo pro nezávislost 99,7 % občanů.  De Gaulle, který kdysi tvrdil, že \"\"Středozemní moře protéká Francií.\"\", se tak dokázal vypořádat s válkou v Alžírsku a dát této zemi nezávislost i přes svou prvotní neochotu. De Gaulle si uvědomil a přesvědčil veřejnost o tom, že držení této země jen z ideologických důvodů je nerozvážné, drahé a nebezpečné.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečný vývoj.", "content": "Do konce roku 1962 opustil zemi milion francouzských kolonistů (asi 85 % všech kolonistů). 5. července 1962 Alžírsko oficiálně dosáhlo nezávislosti. FLN nastolilo diktaturu Ahmeda Ben Belly a brutálně se vypořádala s kolaboranty a odpůrci. O tři roky později byl Ben Bella sesazen, ale FLN zůstala u moci až do roku 1989, kdy ve volbách zvítězila FIS.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alžírská válka byla bojem za nezávislost Alžírska na Francii v letech 1954–1962. Od 1. listopadu 1954 začal boj alžírských povstalců za odtržení Alžírska od Francie a vytvoření suverénního státu. Alžírská válka a částečná neschopnost francouzské vlády tento konflikt vyřešit byly jedním z faktorů, které vedly na konci 50. let k vytvoření nové francouzské ústavy a spolu s tím i páté francouzské republiky. Do čela nové vlády Francie byl zvolen Charles de Gaulle, který se po zveřejnění důkazů o brutálním chování francouzských jednotek na alžírském území a následném tlaku veřejného mínění rozhodl (navzdory značným francouzským vojenským úspěchům) navázat rozhovory s FLN, hlavní politickou a vojenskou silou alžírské revoluce, vedoucí k vytvoření suverénního alžírského státu 5. července 1962.", "tgt_summary": "阿尔及利亚战争是1954年至1962年期间阿尔及利亚争取独立的武装力量与法国之间的战争,最终法国同意阿尔及利亚独立。", "id": 455524}
{"src_title": "Lado Gurgenidze", "tgt_title": "拉多·古尔格尼泽", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Gurgenidze vystudoval ekonomii na Tbiliské státní univerzitě a na vysoké škole Middlebury College. Dále absolvoval obor MBA na škole Goizueta Bussiness School při Emory University v Atlantě. Po ukončení studií se stal v roce 1997 na rok ředitelem ruské pobočky nizozemského finančního ústavu ABN AMRO. V roce 1998 se přestěhoval do Londýna, kde působil ve vysokých funkcích banky ABN AMRO. V Británii navíc získal britské občanství, takže získal dvojí občanství. V roce 2003 nastoupil do další renomované investiční banky \"Putnam Lovell NBF\", vlastněné kanadskou Národní bankou.  Gurgenidze je ženatý a má celkem čtyři syny.", "section_level": 1}, {"title": "Návrat do Gruzie.", "content": "Po událostech z roku 2003 známých jako Růžová revoluce, během které byl svržen gruzínský prezident Eduard Ševardnadze, se Gurgenidze rozhodl vrátit do vlasti. V roce 2004 získal místo ředitele banky Bank of Georgia (BoG) a jeho zásluhou se BoG vypracovala v jednu z největších gruzínských bank. V květnu 2006 se stal předsedou Dozorčí rady BoGu. V listopadu 2007 se z důvodu svého vstupu do politiky musel této funkce vzdát.", "section_level": 2}, {"title": "Premiér.", "content": "Krátce po listopadových protivládních demonstracích prezident Saakašvili nominoval Gurgenidzeho na post premiéra, když 16. listopadu 2007 odstoupil ze zdravotních důvodů stávající premiér Zurab Nogaideli. 22. listopadu získal důvěru parlamentu a nic už nestálo v cestě, aby se stal premiérem. Přestože neměl s politikou žádné praktické zkušenosti, vystupoval už několik let jako Saakašviliho stoupenec a hlasitě kritizoval opozici během demonstrací v listopadu 2007. Během své vlády pokračoval v liberalizaci ekonomiky Gruzie.  Dne 27. října 2008 se však Lado Gurgenidze po dohodě se Saakašvilim vzdal funkce premiéra, aby gruzínská vláda dostala, podle jeho vlastních slov, nový impuls. Svou rezignaci plánoval už od léta (protože Saakašvilimu řekl už v době svého jmenování, že vydrží být premiérem maximálně jeden rok), ale kvůli vypuknutí války v Jižní Osetii ve své funkci setrval až do této doby. Gurgenidze byl přesvědčen, že svůj úkol v roli premiéra splnil a chystal se ujmout vedoucí pozice ve výboru na obnovu gruzínské ekononomiky, na kterou dolehla poslední válka a finanční krize ve světě. Jeho nástupcem na postu premiéra se stal Grigol Mgaloblišvili.", "section_level": 2}, {"title": "Odchod z politiky a mezinárodní angažmá.", "content": "Po odchodu z postu premiéra se často objevoval na veřejných fórech a debatách, kde vysvětloval připravované vládní ekonomické reformy. Také sloužil zahraničním vládám, zejména rozvojových zemí z Afriky, kterým radil, jak postupovat při zavádění reforem volného trhu. Od dubna roku 2009 nastoupil do funkce jednoho z ředitelů \"centra alternativních investic\" při americké Univerzitě Emory a v září 2009 byl z rozhodnutí předsedy vlády Rwandy jmenován předsedou dozorčí rady největší rwandské banky, Bank of Kigali. V téže době se spojil s rumunským miliardářem Dinem Patriciem a společně založili investiční společnost Liberty Investments, zaměřenou na otevřené ekonomiky v zemích s nízkými daněmi a nízkou úrovní korupce. Tato společnost ihned po založení zakoupila gruzínskou banku Liberty Bank, jež patří mezi největší v zemi. V těchto funkcích působí dodnes (2014)  Dne 26. května 2010 byl prezidentem Saakašvilim vyznamenán prezidentským řádem za vedení země v době války o Jižní Osetii a za inovace v gruzínské ekonomice, jež se osvědčily.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vladimer \"Lado\" Gurgenidze (gruzínsky: ვლადიმერ (ლადო) გურგენიძე) (narozen 17. prosince 1970 v Tbilisi) je gruzínský politik a bývalý premiér Gruzie. Před nástupem do funkce premiéra předsedal dozorčí radě významné gruzínské banky Bank of Georgia.", "tgt_summary": "弗拉基梅尔·“拉多”·古尔格尼泽(格鲁吉亚语:,1970年12月17日第比利斯),格鲁吉亚政治家,曾任格鲁吉亚银行监事会主席和格鲁吉亚总理(2007年至2008年)。", "id": 2113559}
{"src_title": "NetFlow", "tgt_title": "NetFlow", "src_document": [{"title": "NetFlow architektura.", "content": "NetFlow architektura se typicky skládá z několika NetFlow exportérů a jednoho NetFlow kolektoru. NetFlow exportér je připojen k monitorované lince a analyzuje procházející pakety. Na základě zachycených IP toků generuje NetFlow statistiky a ty exportuje na NetFlow kolektor. NetFlow kolektor je zařízení s velkou úložnou kapacitou, které sbírá statistiky z většího počtu NetFlow exportérů a ukládá je do dlouhodobé databáze. Nad těmito daty obvykle běží aplikace, která je umí efektivně vizualizovat a generovat z nich přehledy v podobě grafů a tabulek, které umožňují jednoduše analyzovat monitorovaný provoz i běžnému uživateli.", "section_level": 1}, {"title": "Tradiční architektura.", "content": "Tradiční architektura podle Cisco předpokládá na pozici NetFlow exportérů směrovače, které vedle své hlavní činnosti provádějí také výpočet NetFlow statistik. Tato architektura však trpí několika nevýhodami. Především se jedná o vysokou pořizovací cenu podobného zařízení, které brání jeho nasazení v malých a středních sítích. Výpočet NetFlow statistik také omezuje směrovací výkon celého zařízení, proto většina směrovačů s podporou NetFlow (s výjimkou těch nejdražších) využívá na vstupu vzorkování, tzn. že se pro výpočet statistik využívá jen každý n-tý paket. Kromě snížené přesnosti měření omezuje vzorkování také pravděpodobnost odhalení bezpečnostních incidentů.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní architektura.", "content": "Proto se v poslední době stávají velmi oblíbenými řešení, využívající pasivní NetFlow sondy (v ČR např. FlowMon od firmy INVEA-TECH), což jsou zařízení specializovaná na monitorování a export NetFlow statistik, která jsou díky své jednoduchosti velmi levná. NetFlow sondy odstraňují všechny nevýhody tradiční architektury a na rozdíl od směrovačů je lze připojit do libovolného bodu v síti a to transparentním způsobem. Sondy procházející data pouze monitorují a nijak do nich nezasahují (proto pasivní sondy). Exportované statistiky jsou na kolektor odesílány dedikovanou linkou a díky tomu jsou na monitorované lince zcela neviditelné (na vrstvách L2 a výše). Tento rys z nich činí velmi obtížný cíl pro případné útočníky.", "section_level": 2}, {"title": "Co je to IP tok.", "content": "IP tok je alfou a omegou celé NetFlow technologie - na jeho základě jsou generovány NetFlow statistiky. Tok je v terminologii NetFlow definován jako sekvence paketů se shodnou pěticí údajů: cílová/zdrojová IP adresa, cílový/zdrojový port a číslo protokolu. Pro každý tok je zaznamenávána doba jeho vzniku, délka jeho trvání, počet přenesených paketů a bajtů a další údaje.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhodnocení NetFlow statistik online (SaaS).", "content": "Technologie NetFlow statistik také umožňuje vyhodnotit data online na bázi modelu Software as a Service (SaaS). Díky velikosti NetFlow dat (cca 1/500 síťového provozu) se nabízí možnost data přenášet mimo vlastní síť přes Internet a vyhodnocení tak řešit v reálném čase online outsourcingem. Samotné statistiky neobsahují produkční data, takže nehrozí zneužití utajovaných skutečností.", "section_level": 1}, {"title": "Popis protokolu.", "content": "NetFlow protokol vznikl v několika verzích, první masově používanou se však stala až verze 5 (NetFlow v5) a v současnosti se začíná hojně využívat i verze 9. Na základě protokolu NetFlow v9 vznikl v nedávné době nový IETF standard Internet Protocol Flow Information eXport (IPFIX), který je taktéž velmi oblíbený a výrobci síťových technologií jej začínají hojně podporovat ve svých nejvýkonnějších směrovačích a přepínačích. Lze očekávat, že se v blízké budoucnosti pravděpodobně stane průmyslovým standardem. NetFlow nezahrnuje žádný protokol určený pro konfiguraci spojení mezi exportéry a kolektory. Kromě připojení sond nevyžaduje žádné zásahy do prvků na monitorované síti, proto běžný uživatel vůbec nepozná, že nějaké monitorování probíhá.  NetFlow záznamy produkované směrovači nebo NetFlow sondami jsou exportovány na kolektor pomoci User Datagram Protokolu (UDP) nebo Stream Control Transmission Protokolu (SCTP). Jakmile je NetFlow záznam exportován, je z důvodů větší efektivity exportérem zahozen. To má za následek ztrátu NetFlow záznamu v případě, že se paket vlivem nepříznivých okolností nepodaří doručit. V případě UDP protokolu už neexistuje možnost, jak tento NetFlow záznam znovu odeslat a je proto ztracen navždy. Export NetFlow paketů probíhá obvykle na portech 2055, 3000-3010, 9555 nebo 9995.  NetFlow záznam obsahuje důležité statistiky o síťovém provozu. V paketu NetFlow v5 jsou obsaženy následující položky:  Některé exportéry také uvádějí hodnotu zdrojového a cílového autonomního systému (AS). Tato hodnota však nemusí být vždy přesná.  NetFlow v9 je definována jako flexibilní formát. Může obsahovat všechny hodnoty verze 5 a další volitelné položky, např MPLS, IPv6 adresy a porty atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "NetFlow je otevřený protokol vyvinutý společností Cisco Systems, určený původně jako doplňková služba k Cisco směrovačům. Jeho hlavním účelem je monitorování síťového provozu na základě IP toků, které poskytuje administrátorům i manažerům podrobný pohled do provozu na jejich síti v reálném čase. Proto tvoří důležitou a nepostradatelnou součást zabezpečení každé počítačové sítě a je užitečný pro ISP (Internet Service Providers - poskytovatelé připojení), kteří na základě NetFlow statistik mohou svým zákazníkům účtovat ceny služeb v závislosti na množství přenesených dat. S pomocí NetFlow statistik lze odhalovat vnější i vnitřní incidenty, úzká místa v síti, dominantní zdroje provozu, efektivněji plánovat budoucí rozvoj sítě, sledovat, kdo komunikoval s kým, jak dlouho a s pomocí kterého protokolu.", "tgt_summary": "NetFlow是一种网络监测功能,可以收集进入及离开网络界面的IP封包的数量及资讯,最早由思科公司研发,应用在路由器及交换器等产品上。经由分析Netflow收集到的资讯,网络管理人员可以知道封包的来源及目的地,网络服务的种类,以及造成网络壅塞的原因。", "id": 46135}
{"src_title": "Turek (stroj)", "tgt_title": "土耳其行棋傀儡", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Kempelena k sestrojení Turka inspirovala návštěva u dvora Marie Terezie na zámku Schönbrunn, kde zhlédl představení francouzského iluzionisty Françoise Pelletiera. Po představení Kempelen slíbil, že se do zámku vrátí s vynálezem, který tyto iluze ještě převýší.  Výsledkem byl tzv. Automatický šachista, později známý jako Turek.", "section_level": 1}, {"title": "Viditelná část zařízení.", "content": "Zařízení se skládalo z modelu torza lidského těla a hlavy s černými vousy a šedýma očima v životní velikosti, oblečeného v tureckém oděvu s turbanem. V levé ruce držel tureckou dýmku, zatímco pravá ležela na velké skříni, která byla asi 110 cm dlouhá, 60 cm široká a 75 cm vysoká.  Šachovnice na horní straně skříně byla velmi tenká, aby umožňovala magnetické spojení. Každá šachová figura měla zespodu připevněný malý magnet, a když byla položena na šachovnici, přitáhla k sobě magnet připevněný k drátku pod určitým místem šachovnice. Takto člověk uvnitř zařízení viděl, které figury se na šachovnici pohnuly a kam. Spodní část šachovnice byla popsaná odpovídajícími čísly 1–64, což ukrytému člověku umožňovalo tahy lépe sledovat. Vnitřní magnety byly umístěny tak, aby na ně nepůsobily vnější magnetické síly, a Kempelen často nechával ležet po straně šachovnice velký magnet, aby ukázal, že stroj není magnetismem nijak ovlivňován.  K Turkovi patřila také malá dřevěná kazeta připomínající rakev, kterou uvaděč umísťoval na Turkovu skříň, aby diváky či hráče dále sváděla na falešnou stopu. Zatímco pozdější majitel stroje Johann Nepomuk Mälzel ji nepoužíval, Kempelen do ní často nahlížel, čímž naznačoval, že kazeta řídí nějakou část stroje. Někteří lidé věřili, že kazeta má nadpřirozenou moc. Karl Gottlieb von Windisch roku 1784 napsal, že „zvláště jedna stará paní, která ještě nezapomněla příběhy, které jí vyprávěli, když byla malá..., se šla ukrýt k sedadlu u okna, tak daleko od zlého ducha, o němž věřila, že posedl stroj, jak jen to bylo možné“.  Součástí horní desky skříně byla šachovnice o hraně asi 45 cm. Čelní strana skříně obsahovala trojí dvířka a zásuvku se sadou červených a bílých šachových figur ze slonoviny.", "section_level": 2}, {"title": "Vnitřek zařízení.", "content": "Vnitřek zařízení byl velmi komplikovaný, protože bylo nutné svést pozorovatele na špatnou stopu. Když se otevřela levá část skříňky, bylo vidět mnoho převodů a ozubených kol, podobně jako v hodinovém stroji. Pokud byla otevřena i zadní dvířka skříně, bylo vidět skrz celý stroj. Druhá část skříně již neobsahovala žádná soustrojí – místo toho tam byla červená poduška, několik odstranitelných součástí a mosazná konstrukce. Také tato část dovolovala ničím nerušený pohled skrze stroj. Pod oděvem modelu Turka byla skrytá další dvoje dvířka. Po jejich otevření se opět naskýtal podobný volný pohled na různá soukolí napříč strojem. Při předvádění bylo možné pro udržení iluze otevřít kterákoliv dvířka.  Soustrojí viditelné na levé straně zařízení ani zásuvka, která ukrývala sadu šachových figur, se však nerozprostíraly až do zadní části skříně – končily asi v jedné třetině. Bylo zde umístěno pojízdné sedadlo, které umožňovalo člověku ukrytému uvnitř se pohybovat z místa na místo, a tak se vyhnout zpozorování při otevírání různých dvířek.  Interiér obsahoval také dírkovaný panel spojený se sadou pák fungujících na principu pantografu, které ovládaly levou paži modelu. Kovové ukazovátko pantografu se pohybovalo nad vnitřní šachovnicí a současně pohybovalo paží Turka nad šachovnicí na skříni. Rozsah pohybu byl dostatečný na to, aby umožňoval ukrytému člověku pohybovat s paží nahoru a dolů, přičemž otáčením páky se otvírala a zavírala Turkova dlaň, díky čemuž mohl uchopit šachovou figuru. Aby ukrytý člověk na tuto manipulaci ve skříni viděl, měl k dispozici obyčejnou svíčku, kvůli níž byl systém opatřen ventilací. Jiné části soustrojí měly za úkol dělat v průběhu Turkova tahu zvuky typické pro hodinové soukolí, čímž dále zvyšovaly iluzi, že jde o práci stroje. Další části pak Turkovi umožňovaly používat různé mimické výrazy. Poté, co Turka do svého vlastnictví získal Mälzel, nechal k němu přidělat hlasový aparát, který stroji umožňoval v průběhu partie zvolat „\"\"“ (francouzsky „šach“).  Obsluha ukrytá ve stroji měla k dispozici také nástroj pro dorozumívání s člověkem, který představení uváděl. Na vnitřní a vnější straně skříně byly naproti sobě umístěné dva mosazné kotouče opatřené čísly. Pomocí tyče bylo možné kotouče nastavit na určité číslo, což umožňovalo kódovanou komunikaci.", "section_level": 2}, {"title": "Představení.", "content": "Turek debutoval roku 1771 na zámku Schönbrunn, asi půl roku po Pelletierově představení. Prvním Turkovým soupeřem byl schönbrunský dvořan hrabě Johann Ludwig von Cobenzl. Stejně jako další vyzývatelé toho dne byl rychle poražen. Podle vyjádření pozorovatelů stroj hrál agresivně a své protihráče porážel během třiceti minut.  Vždy, když Kempelen Turka ukazoval, začal otevřením dvířek a zásuvky skříně, aby divákům umožnil si stroj prohlédnout. Po prohlídce oznámil, že stroj je připraven na svého vyzývatele.  Kempelen hráče informoval, že partii zahajuje Turek. Mezi jednotlivými tahy měl Turek levou paži položenou na podušce. Pokud ohrozil soupeřovu dámu, dvakrát přikývl, pokud dal šach králi, přikývl třikrát. Pokud protihráč táhl v rozporu s pravidly, Turek potřásl hlavou, vrátil figuru zpět a táhl sám, takže protihráče potrestal ztrátou tahu. Francouzský spisovatel Louis Dutens, který se účastnil představení Turka, se ho pokusil obelstít tak, že dámou táhl, jako by se jednalo o jezdce. Podle jeho vyjádření se ale Turek nedal ošálit a dámu vrátil zpět. Kempelen v průběhu partie vybízel pozorovatele, aby ke skříňce přinesli magnety, kusy železa či magnetitu a ověřili si, zda je stroj poháněn nějakou formou magnetismu nebo závažími.  Další součástí představení bývalo řešení slavné šachové úlohy zvané jezdcova procházka. V této úloze se má hráč pokusit objet jezdcem celou šachovnici tak, aby cestou každé pole navštívil právě jednou. Přestože většina zkušených hráčů té doby měla s úlohou potíže, Turek ji byl schopen řešit bez problému z jakéhokoliv počátečního pole šachovnice. Ukrytý člověk jezdce ovládal pomocí zmíněného dírkovaného panelu a k dispozici měl ve skříni také náčrt řešení.  Turek byl také schopen hovořit s diváky pomocí desky s písmeny. Člověk, který se ve skříni ukrýval v dobách, kdy stroj předváděl Kempelen, a jehož identita je dnes neznámá, byl schopen komunikovat anglicky, francouzsky a německy. Univerzitní matematik Carl Friedrich Hindenburg si dělal poznámky hovorů vedených Turkem v době jeho pobytu v Lipsku a roku 1789 je publikoval pod názvem \"\". Témata otázek, na něž Turek odpovídal, se týkala jeho věku, rodinného stavu a skrytých funkcí.", "section_level": 1}, {"title": "Evropské turné.", "content": "Krátce po premiéře se zvěsti o stroji začaly šířit po Evropě. Kempelen se však v té době zabýval jinými projekty, předvádění Turka se vyhýbal a často zájemcům o partii lhal, že stroj je porouchaný. Von Windisch napsal, že Kempelen odmítal žádosti svých přátel i zvědavců ze všech zemí. Během následujícího desetiletí Turek sehrál jen jedinou partii, a to proti skotskému šlechtici Siru Robertu Keithovi. Kempelen dokonce zašel až tak daleko, že Turka po zápase zcela rozebral. O vynálezu údajně hovořil jako nevýznamné maličkosti a jeho popularita ho netěšila, protože chtěl raději pokračovat v práci na parním pohonu a strojích napodobujících lidskou řeč.  Roku 1781 dostal Kempelen příkaz od císaře Josefa II., aby Turka zrekonstruoval a doručil do Vídně u příležitosti státní návštěvy ruského velkovévody Pavla. Představení bylo natolik úspěšné, že velkovévoda navrhl uspořádat turné po Evropě, s čímž nakonec Kempelen neochotně souhlasil.", "section_level": 1}, {"title": "Turek v Paříži.", "content": "Své turné Turek započal v dubnu roku 1783 ve Francii. Představení v Paříži předcházela zastávka ve Versailles, kde Turek prohrál s Charlesem Godefroyem de La Tour d'Auvergne, vévodou z Bouillonu. Po příjezdu do Paříže v květnu roku 1783 byl vystaven veřejnosti a sehrál partie s nejrůznějšími protihráči. Od partie ve Versailles se množily žádosti o utkání s François-André Danicanem Philidorem, který byl považován za nejlepšího šachistu své doby. Po přesunu do kavárny'se Turek střetl s mnoha dobrými šachisty a často prohrával. Nakonec byl domluven zápas s Philidorem ve Francouzské akademii věd. Třebaže Philidor vyhrál, jeho syn zaznamenal, že otec utkání nazval „nejnáročnější partií, jakou kdy sehrál“. Poslední partii v Paříži Turek odehrál proti Benjaminu Franklinovi, který zde pracoval jako velvyslanec Spojených států. Franklinovi se údajně partie proti Turkovi líbila. O stroj se zajímal i po zbytek svého života a ve své osobní knihovně měl výtisk knihy Philipa Thicknesse '.", "section_level": 2}, {"title": "Turek v Británii a Německu.", "content": "Z Paříže se Kempelen přesunul s Turkem do Londýna, kde ho denně představoval za pět šilinků. Philip Thicknesse, známý skeptik té doby, Turka sledoval a snažil se odhalit princip stroje. Třebaže Kempelena respektoval jako velmi vynalézavého člověka, tvrdil, že Turek je propracovaná mystifikace, a popisoval ho jako komplikovaný mechanický stroj, uvnitř kterého se ukrývá malé dítě. Podle něj Turek nebyl nic více, než jedno z mnoha vynalézavých zařízení, jejichž účelem bylo oklamat pozorovatele.  Po roce stráveném v Londýně Kempelen s Turkem cestoval do Lipska a cestou se zastavil v různých evropských městech. Z Lipska jel do Drážďan, kde Turka zhlédl Joseph Friedrich von Racknitz, který poté svá zjištění spolu s nákresy vysvětlujícími jeho názor na způsob fungování stroje zveřejnil ve spisku \". Dále se Turek přestěhoval do Amsterdamu a poté Kempelen údajně přijal pozvání pruského krále Fridricha II. Velikého na zámek Sanssouci v Postupimi. Fridrich prý zaplatil Kempelenovi za prozrazení tajemství velkou sumu peněz. Tajemství Fridrich nikdy neprozradil, ale poznání skutečnosti jej zklamalo. Tento příběh však téměř jistě není pravdivý; neexistuje žádný důkaz o tom, že by se Fridrich někdy s Turkem setkal. První zmínka o této údajné události pochází ze začátku 19. století, kdy se o Turkovi také nepravdivě říkalo, že hrál proti anglickému králi Jiřímu III. Nejpravděpodobnější se zdá, že stroj ležel po dvě desetiletí nepoužíván na zámku Schönbrunn, přestože Kempelen se ho ke konci neúspěšně snažil prodat. Kempelen zemřel 26. března 1804 ve věku 70 let.", "section_level": 2}, {"title": "Nový majitel Mälzel.", "content": "Po Kempelenově smrti Turek nebyl vystavován až do doby někdy před rokem 1808, kdy se ho Kempelenův syn rozhodl prodat Johannu Nepomuku Mälzelovi, bavorskému hudebníkovi se zájmem o různé stroje a vynálezy. Mälzel, mezi jehož vlastní úspěchy patřil patent na jeden typ metronomu, se pokoušel Turka zakoupit již dříve, před smrtí Kempelena. Dohoda však tehdy ztroskotala na Kempelenově požadavku 20 000 franků, zatímco nyní jej koupil za polovinu této sumy.  Poté, co Mälzel Turka získal, musel se nejprve seznámit se všemi jeho tajemstvími a provést určité opravy. Prohlásil, že jeho cílem je učinit z vysvětlení principu fungování Turka ještě větší výzvu. Dosažení tohoto cíle trvalo deset let a Turek se mezitím účastnil dalších představení, z nichž nejvýznamnější byla partie proti Napoleonovi Bonapartemu, při které byl operátorem stroje rakouský šachový mistr Johann Baptist Allgaier.  Roku 1809 přijel Bonaparte na zámek Schönbrunn. Podle očitého svědka si nastavení stroje před partií vzal na starost sám Mälzel. Před začátkem partie Turek Bonapartemu zasalutoval. Podrobnosti o partii byly zveřejněny mnohokrát a mnohé z nich si protiřečí. Bradleye Ewart uvedl, že Bonaparte seděl u odděleného šachového stolku v části oddělené provazem a nebylo mu dovoleno přecházet do části, kde byl umístěn Turek. Mälzel přecházel tam a zpět, předával tahy mezi soupeři a snažil se umožnit dobrý výhled divákům. Bonaparte se překvapivě ujal prvního tahu místo toho, aby podle zvyklosti toto právo přenechal Turkovi, ale Mälzel nechal hru pokračovat. Krátce poté se Bonaparte pokusil o tah proti pravidlům. Turek figuru vrátil na původní místo a pokračoval ve hře. Bonaparte se znovu pokusil o stejný tah, načež Turek jeho figuru odstranil ze šachovnice úplně a poté táhl. Bonaparte se o tento tah pokusil ještě jednou, na což prý Turek reagoval máchnutím paže a smetením všech figur ze šachovnice. Bonaparte byl údajně ohromen a poté s Turkem sehrál skutečnou partii, kterou dotáhl do devatenáctého tahu, než položil krále na znamení porážky. Některé verze příběhu tvrdí, že Bonaparte byl prohrou se strojem rozladěn a později s ním hrál znovu, tentokrát s magnetem na desce skříně a s šálou okolo Turkovy hlavy a těla, aby mu zatemnil výhled na šachovnici.  Roku 1811 Mälzel přivezl Turka do Milána, aby ho představil italskému místokráli Evženu de Beauharnais. Tomu se stroj velmi zalíbil a Mälzelovi nabídl, že ho od něj odkoupí. Po určitém vyjednávání Beauharnais Turka získal za 30 000 franků – třikrát tolik, co zaplatil Mälzel – a ponechal si ho čtyři roky. Roku 1815 se však Mälzel vrátil a požádal Beauharnaise, aby mu Turka opět odprodal. Nakonec se dohodli, že Mälzel Beauharnaisovi 30 000 franků splatí ze zisků budoucích představení, přičemž ho nesmí odvézt mimo evropský kontinent.  Krátce po znovunabytí Turka ho Mälzel přivezl zpět do Paříže, kde se seznámil s mnoha významnými šachisty v \". Mälzel se strojem pobýval ve Francii až do roku 1818, kdy se přestěhoval do Londýna, kde často Turka i své další stroje ukazoval na představeních. Turka zde dále vylepšoval a nakonec k němu připojil „hlasovou skříňku“, takže když stroj dával protihráči šach, zvolal francouzsky „“.  Roku 1819 vzal Mälzel Turka na cestu po celém Spojeném království. Turkovy partie doznaly některé změny, například byl dovolen úvodní tah protihráčem nebo Turek hrál bez střelcova pěšce na královském křídle. Tím se opět zvýšil zájem o utkání se strojem a W. J. Hunneman sestavil knihu zaznamenávající Turkovy partie odehrané s tímto handicapem. Turek přesto 45krát zvítězil, přičemž prohrál pouze třikrát a dvě partie skončily patem.", "section_level": 1}, {"title": "Mälzel v Americe.", "content": "Ačkoliv Turkova představení byla zisková, Mälzel se zadlužil a Beauharnais ho nakonec zažaloval za nedodržení smlouvy. Mälzelovi se nedařilo Turka prodat, aby mohl dluhy splatit, a tak ho i své další stroje odvezl do Spojených států.  Roku 1826 si otevřel výstavu v New Yorku, která postupně získávala na popularitě a stala se předmětem mnoha novinových článků i anonymních výhrůžek, že tajemství bude vyzrazeno. Před příjezdem do Spojených států Mälzel ve Francii zaučoval neznámou ženu, která měla stroj obsluhovat, nyní však musel najít někoho nového. Nakonec povolal z Evropy francouzského šachistu Williama Schlumbergera, který stroj již dříve obsluhoval. Do jeho příjezdu však byl nucen, k velkému zklamání veřejnosti, omezit představení Turka pouze na předvádění šachových koncovek, neboť obsluha, kterou prozatím pronajal, neovládala dostatečně šachové umění.  Po Schlumbergerově příjezdu Turek debutoval v Bostonu. Mälzel šířil pověsti, že newyorští šachisté nezvládali sehrát celé partie a že hráči z Bostonu jsou mnohem lepšími protivníky. Po mnoho týdnů měl velký úspěch a turné se na tři měsíce přesunulo do Filadelfie. Poté se Turek stěhoval do Baltimore, kde hrál po několik měsíců a mimo jiné prohrál s Charlesem Carrollem, signatářem Deklarace nezávislosti Spojených států. V průběhu baltimorských představení se objevily zprávy, že jistí bratři Walkerové sestrojili vlastní šachový automat. Mälzel zhlédl hru jejich stroje a pokusil se ho koupit, ale nakonec nabídku stáhl. Duplikát fungoval po mnoho let, ale nikdy nedosáhl Turkovy slávy a nakonec upadl v zapomnění.  Mälzel cestoval po Spojených státech až do roku 1828, kdy se rozhodl si odpočinout a navštívil Evropu. Do Spojených států se vrátil roku 1829. V průběhu 30. let pokračoval v turné po Spojených státech až k řece Mississippi a navštívil také Kanadu. V Richmondu ve Virginii Turka pozoroval Edgar Allan Poe, který v periodiku'publikoval v dubnu 1836 esej '. Ačkoliv mnohé Poeovy předpoklady byly nesprávné, jde o nejznámější článek pojednávající o tomto stroji.  Nakonec Mälzel Turka vzal do Havany. Na Kubě však Schlumberger zemřel, Mälzel se ocitl bez obsluhy stroje a sklíčený se vrátil do Filadelfie. Později Havanu navštívil ještě jednou, ovšem roku 1838 během svého návratu na lodi zemřel. Bylo mu 66 let. Svůj stroj zanechal u kapitána lodi.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední léta.", "content": "Po návratu lodi, na níž Mälzel zemřel, se jeho stroje ocitly v rukou jeho přítele, obchodníka Johna Ohla. Ten se pokusil Turka prodat v aukci, ale protože zájemci málo přihazovali, nakonec ho z aukce za 400 dolarů vykoupil sám. Majitele Turek změnil, až když se o něj začal zajímat John Kearsley Mitchell z Filadelfie, osobní lékař Edgara Allana Poea, který stroj velmi obdivoval. Mitchel založil restaurační klub a začal Turka opravovat pro další veřejná vystoupení. Restauraci dokončil roku 1840.  Protože se zájem o Turka rozšířil, rozhodl se Mitchell se svým klubem stroj darovat Čínskému muzeu Charlese Willsona Pealea. Poté se Turek občas zúčastnil nějakého představení, ale nakonec skončil někde v rohu muzea. Zde zůstal zapomenut až do 5. července 1854, kdy v Národním divadle ve Filadelfii propukl požár, který se rozšířil až k muzeu, v němž Turek následně shořel. John Mitchell tvrdil, že z plamenů slyšel Turkova poslední slova – dříve často opakovaná zvolání", "section_level": 1}, {"title": "Odhalování tajemství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Odhalování tajemství v 19. století.", "content": "Knihy a články na téma funkce údajného šachového automatu, které vyšly ještě před zničením Turka, byly většinou nepřesné a obsahovaly nesprávné domněnky založené na vnějším pozorování. Teprve série článků Dr. Silase Mitchella v americkém periodiku \" roku 1857 zcela odhalila Turkovo tajemství. Silas Mitchell, syn posledního soukromého majitele Turka, napsal, že žádné tajemství nebylo nikdy tak střeženo jako tajemství tohoto stroje, k jehož rozluštění se mnozí přiblížili, ale nikomu se nepodařilo ho vysvětlit beze zbytku. Protože Turek skončil v ohni, Silas Mitchell již nepociťoval žádné důvody, proč řešení této staré hádanky dále skrývat.  Roku 1859 William F. Kummer, který Turka obsluhoval v době, kdy ho vlastnil John Mitchell, odhalil v dopise publikovaném v periodiku \" další část tajemství: svíčku uvnitř skříně a potrubí, které ji odvětrávalo, vedoucí k Turkově turbanu. Kouř, který stoupal od turbanu vzhůru, se ztrácel v kouři pocházejícím z jiných svítidel v místnosti, kde se partie odehrávala.  Další článek o Turkovi byl publikován roku 1899 v ', který psal o Turkově zápasu s Napoleonem Bonaparte. Příběh však byl v podstatě jen shrnutím předchozích zpráv na toto téma. Nový významný článek byl publikován až roku 1947, kdy časopis'zveřejnil články Kennetha Harknesse a Jacka Straleye Battela, kteří stroj srozumitelně popsali, zveřejnili nové náčrty shrnující informace z předchozích publikací a vysvětlili jeho historii. Další článek napsaný roku 1960 Ernestem Wittenbergem pro časopis \" poskytl nové náčrty popisující umístění obsluhy ve skříni.", "section_level": 2}, {"title": "Odhalování tajemství ve 20. století.", "content": "Roku 1945 vyšla kniha Henryho A. Davidsona ', která se také zmiňuje o Turkovi, přičemž velký význam přikládá eseji Edgara Allana Poea, v němž tento spisovatel vyjádřil mylnou domněnku, že ukrytý hráč seděl uvnitř figuríny, místo na pohyblivém sedadle uvnitř skříně. Alex G. Bell zase ve své knize'z roku 1978 chybně uvádí, že stroj obsluhoval proškolený chlapec (nebo dospělý velmi malé postavy), který se řídil pokyny šachisty ukrytého někde na scéně nebo v hledišti.\"  Koncem 20. století byly o Turkovi publikovány i další knihy. Kromě Bellovy publikace to byla roku 1975 kniha'od Charlese Michaela Carrolla a roku 1980'od Bradleye Ewarta, která kromě Turka popisovala i další údajné šachové automaty.  Další zájem se zvedl poté, co počítač od dokázal vyzvat na rovnocenný souboj i ty nejlepší světové šachisty. Roku 2000 byla publikována kniha Geralda M. Levitta'a roku 2002 kniha Toma Standage '. Další pozornosti se Turkovi dostalo roku 2003 v dokumentárním filmu o počítači \", natočeném v režii Vikrama Jayantiho.", "section_level": 2}, {"title": "Inspirace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Inspirace pro obdobné stroje.", "content": "Turek díky své popularitě a tajemnosti inspiroval celou řadu vynálezů a imitací, včetně Ajeeba, známého též jako „Egypťan“, americké imitace sestrojené Charlesem Hopperem, proti kterému hrál například roku 1885 americký prezident Grover Cleveland, nebo Mephista.  John Gaughan, losangeleský výrobce vybavení pro kouzelníky, začal roku 1984 pracovat na vlastní verzi Kempelenova stroje. Stavba mu trvala pět let a stála 120 000 dolarů. Stroj má původní šachovnici, která byla v muzeu uložena odděleně a nepodlehla požáru. Na rozdíl od Kempelenova originálu nyní stroj ovládá počítač. První veřejné představení Gaughanova Turka proběhlo v listopadu 1989 na kouzelnické konferenci.  Roku 1784 Turka navštívil Rev. Edmund Cartwright, kterého stroj tak zaujal, že vyjádřil otázku, zda je obtížnější sestrojit stroj, který bude tkát, nebo stroj, který zvládne všechny možné pohyby potřebné v komplikované šachové partii. Toho roku Cartwrigh patentoval svůj prototyp mechanického tkalcovského stavu. Sir Charles Wheatstone zhlédl Turkovo představení v době, kdy ho vlastnil Mälzel a také měl možnost vidět některé Mälzelovy hlasové přístroje. Wheatstone zapůjčil jednu Kempelenovu knihu Alexandru Grahamu Bellovi, pozdějšímu vynálezci telefonu.  Roku 1912 Leonardo Torres y Quevedo sestrojil šachový automat a veřejnosti ho představil během pařížské Světové výstavy roku 1914. S využitím elektromagnetů byl schopen hrát šachové koncovky, takže se jednalo o první skutečný šachový automat.  Roku 2005 internetová společnost uvedla na trh službu \" koordinující práci počítače s lidskou inteligencí, jejíž název je inspirován principem, na kterém fungoval Kempelenův stroj.", "section_level": 2}, {"title": "Inspirace ve filmu.", "content": "Francouzský němý film Raymonda Bernarda \" (česky \"Šachista\") z roku 1927 splétá prvky skutečného příběhu Turka do dobrodružného příběhu zasazeného do doby po Prvním dělení Polska roku 1772. Filmový baron von Kempelen je šlechtic z Vilniusu, který jako svého koníčka sestrojuje automatické stroje. Baron pomůže mladému polskému vlastenci, který náhodou také hraje šachy, uprchnout před okupační ruskou armádou tím, že ho schová uvnitř šachového automatu zvaného Turek, založeného na skutečném Kempelenově modelu. Právě když mají překročit hranice, je baron odvolán do Petrohradu, aby automat předvedl carevně Kateřině II. Kateřina se pokusí automat podvést (podobně jako skutečného Turka Napoleon), a ten reaguje smetením všech figur ze šachovnice.  Stroj je zmíněn také ve třetí epizodě televizního seriálu \"\", kde jedna z postav zkonstruuje šachový počítač a pojmenuje ho podle originálu \"\".", "section_level": 2}, {"title": "Inspirace v literatuře.", "content": "Turek inspiroval také mnoho beletristických děl. Povídka Ambrose Bierce ', publikovaná roku 1909 je hrůzyplným příběhem šachového automatu podobného Turkovi. Roku 1849, pouze pár let před zničením Turka, napsal Edgar Allan Poe povídku'(česky vyšla pod názvem \"Von Kempelen a jeho objev\"). Roku 1938 John Dickson Carr publikoval ve své sérii'detektivní příběh zamčeného pokoje '. Jednou ze záhad příběhu byl i automat, který pracoval na nevysvětlitelném principu. Zařízení podobné Turkovi obsahovala také vědeckofantastická povídka Gena Wolfa z roku 1977 '. Roku 2005 vydal německý spisovatel Robert Löhr historický román ', který se vrací ke staré domněnce, že automat obsluhoval člověk trpasličího vzrůstu. Kniha vyšla o dva roky později také v českém jazyce pod názvem \"Šachový Turek\". Povídka \"\" od F. Gwynplaina MacIntyra z roku 2007 rekonstruuje původní setkání Edgara Allana Poea s Mälzelovým strojem a uvádí přesně (na základě dobových inzerátů v richmondských novinách), kdy a kde se odehrálo.  V New Yorku měla roku 1845 premiéru divadelní hra '. Inzeráty i článek publikovaný v'tvrdily, že ve hře vystupuje Kempelenův Turek, ale ve skutečnosti se jednalo o kopii sestrojenou J. Walkerem, který již dříve představil vlastní verzi tohoto šachového stroje.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyková inspirace.", "content": "Podle jedné teorie Turek také zanechal svou stopu v německém jazyce v podobě idiomu'(„postavit Turka“) nebo'(„turkovat“), ve významu „mystifikovat“ či „podvádět“.  Když firma Amazon.com zaváděla jednu ze svých služeb určenou pro koordinaci lidských zdrojů, při vymýšlení názvu se inspirovala Turkem a produkt nakonec dostal jméno \"Mechanical Turk\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Turek byl mechanický stroj, provozovaný v 18. a 19. století, který jeho majitelé vydávali za šachový automat, ovšem ve skutečnosti byl velmi propracovanou mystifikací. Mechanismus zkonstruoval roku 1771 bratislavský vynálezce Wolfgang von Kempelen a veřejnosti ho předvedl ještě téhož roku na zámku Schönbrunn za přítomnosti Marie Terezie. Stroj hrával šachové partie proti lidským protihráčům nebo předváděl tzv. jezdcovu procházku – šachový problém ukládající hráči objet jezdcem celou šachovnici tak, aby každé pole navštívil právě jednou.", "tgt_summary": "土耳其行棋傀儡是18世纪晚期的一个自动下棋装置,但后来被证明是一场骗局。它是奥地利的沃尔夫冈·冯·肯佩伦(1734–1804)在1770年为取悦玛丽娅·特蕾西娅女大公而建造并展出的,可以击败人类棋手,以及执行骑士巡逻,就是将马放在棋盘上,使它走遍棋盘上每一格。", "id": 1973124}
{"src_title": "Ansejské dohody", "tgt_title": "安政条约", "src_document": [{"title": "Předehra.", "content": "Do 18. století bylo Japonsko zcela uzavřené světu. Diplomatické styky udržovalo jen s Koreou (která se v té době považovala za vazala Číny) a Okinawou. Další kontakty měli Japonci s Nizozemci, kteří směli obchodovat na ostrůvku Dedžima a především pak obchodní styky s dynastií Čching.  Na přelomu 17. a 18. století si Japonsko uvědomilo možné nebezpečí infiltrace evropských mocností na ostrovy. Poddaným byl nařízen zákaz opouštět území Japonska. Roku 1792 bylo předáno poselství carevny Kateřiny II., ve kterém se Rusko neúspěšně snažilo prostřednictvím svého posla Adama Laksmana o navázání styků. Roku 1804 vplula další ruská loď pod velením Nikolaje Rezanova do přístavu Nagasaki. Tam však zůstala stát několik měsíců bez možnosti navázání kontaktu s Japonci. Poté co došla kapitánovi trpělivost, přístav opustil, což vedlo ke zhoršení vztahů Ruska vůči Japonsku.  V rámci napoleonských válek pátraly britské lodě na Dálném východě po Francouzích. Při jedné takové výpravě roku 1808 zabloudila loď \"Phaeton\" do japonského přístavu a uskutečnila tak první britsko-japonský kontakt. Spojené státy vyslaly k japonským břehům loď vedenou komodorem Jamesem Biddlem, který měl příkaz k uctivému chování, což ovšem považoval za slabošské a nic tak nevyjednal.", "section_level": 1}, {"title": "Smluvní akty.", "content": "V roce 1852 z příkazu amerického prezidenta Filmorea vyplula druhá výprava. Tuto námořní vojenskou expedici vedl komodor Matthew Calbraith Perry. Roku 1853 přistál před Edem (dnešní Tokio) a předal šógunovi prezidentův dopis, ve kterém jej žádal o navázání obchodních styků. Šógun se po poradě s knížaty rozhodl k vyhýbavé odpovědi. Cílem bylo odplutí Perryho výpravy bez jakéhokoli navázání styků. Americká posádka odjela, ovšem za půl roku se vrátila s dalšími sedmi loděmi a v Tokijském zálivu zahájila vojenské manévry, jakožto demonstraci síly. V reakci na to přistupuje Japonsko k jednání a pod tlakem podepisuje první právní akt – \"japonsko-americkou smlouvu o míru a přátelství\", tzv. Kanagawskou z 31. března 1854. Poté dochází k uzavření analogických smluv s Velkou Británií (1854), Ruskem (1855) a Nizozemskem (1856). Tyto asymetrické smlouvy znevýhodňovaly Japonsko, které se v nich zavázalo otevřít své přístavy Hakodate, Nagasaki a Šimodu cizím lodím.  V roce 1856 přijíždí americký konzul Harris dojednat japonsko-americkou obchodní smlouvu, která je signována o dva roky později a na níž navazuje nová řada smluvních aktů s Velkou Británií, Ruskem, Francií a Nizozemskem, kterými tyto země významným způsobem rozšířily svá práva na území Japonska. Došlo ke zrušení japonské celní autonomie a cizincům bylo potvrzeno právo exteritoriality, avšak měli zakázáno vzdalovat se od pobřeží na více než 20-30 km, dále pak byl rozšířen seznam přístupných přístavů, včetně Tokia a Ósaky. Šógun se snažil omezovat vývoz z Japonska, přesto mnoho komodit zdražilo (např. rýže dvojnásobně).", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Ansejské smlouvy měly za následek významnou vnitropolitickou krizi na ostrovech. Císař ač nezasahoval do politiky šógunátu, s podepsanými obchodními smlouvami nesouhlasil. V Japonsku zesílila samurajská opozice a od roku 1859 se množily atentáty na cizince. Roku 1868 se šógunát hroutí a tzv. \"palácovou revolucí\" (\"Meidži išin\") nastupuje osvícené období Meidži.  Ansejské smlouvy však nevytvořily podmínky pro případný koloniální zábor země, nýbrž byly impulsem k reformním krokům období Meidži a modernizaci japonského císařství. Tokio se snažilo o korekci smluv. Největším úspěchem v tomto úsilí bylo dosažení zrušení exteritoriality v letech 1894-1899 a obnovení autonomie celého Japonska v roce 1911.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ansejské dohody představují komplex smluv Japonska s evropskými státy a USA, které znamenaly konec izolace Japonska a začlenily ho do sféry světového obchodu. Dohody byly pojmenovány podle japonské éry Ansei, která trvala od roku 1854 až do roku 1860.", "tgt_summary": "安政条约()是1858年(安政五年)日本分别与美国、荷兰、俄国、英国、法国签订的不平等条约的总称。又称五国通商条约。1854年签订《日美亲善条约》后,西方国家进一步扩大对日本的侵略。1856年8月,美国派遣 T.哈里斯抵日本下田,逼迫江户幕府同意开设由他担任总领事的美国驻日总领事馆。1857年10月,幕府又被迫同意哈里斯前往江户晋见将军。哈里斯用武力恫吓迫使日本于1858年7月29日签订了《日本国美利坚合众国修好通商条约》和贸易章程 。同年8～10月日本又先后与荷、俄、英、法签订了内容类似的条约和章程 。这5个条约均签订于安政五年,故称安政条约。 安政条约的要点包括:", "id": 1575343}
{"src_title": "Chůdy", "tgt_title": "踩高蹺", "src_document": [{"title": "Typy chůd.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Chůdy s ručním držením.", "content": "Chůdy s ručním držením se skládají z hranolu, stupátka a někdy i z provázku k jejich upevnění na nohu. Často se jedná jen o dětské hračky, na rozdíl od jiných typů chůd se tyto nedají schovat pod oblečení.", "section_level": 2}, {"title": "Pevné chůdy.", "content": "Pevné chůdy jsou známé také jako čínské chůdy, jedná se o nejznámější chůdy používané profesionály. Tyto chůdy jsou připevněny pásem k noze, kotníku a kolenu, chodci dávají velkou ohebnost a pružnost. Lehké chůdy umožňují chodci velkou obratnost, rychlou chůzi i možnost rychlých změn směru jako např. při tanci.", "section_level": 2}, {"title": "Skákací chůdy.", "content": "Novinkou posledních let jsou takzvané skákací chůdy, také skákací boty. Jedná se o hliníkovou konstrukci, doplněnou sklolaminátovou pružinou. Na těchto moderních chůdách lze běhat rychlostí 40 km/h či skákat přes 2 metry do výšky.", "section_level": 2}, {"title": "Práce a běžný život.", "content": "Obyvatelé bažinatých nebo zatopených oblastí často používají chůdy k praktickým činnostem jako jsou práce v močálech a bažinách nebo brodění rozvodněných řek. Ovčáci z regionu Landes v jižní Francii používají chůdy pro sledování celého svého stáda.  Hliníkové chůdy jsou používané ovocnáři v Kalifornii k česání a údržbě broskvových, švestkových a meruňkových stromů. Chůdy bývají také používány při umývání rozlehlých oken, opravám doškových střech a k údržbám stropů.  Mezi řemeslníky jsou chůdy nejčastěji používány při stavění sádrokartonů nebo dodělávání fasád.  Na místních fiestách v Anguiano (oblast La Rioja, Španělsko) jsou tančeny tance na chůdách. Dále jsou chůdy na tance a chození používány na festivalech v Deventeru, v Nizozemsku a v Namuru, v Belgii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chůdy jsou dřevěné tyče, hranoly nebo hole, které umožňují, aby člověk stál v určité výšce nad zemským povrchem. Chůdy určené pro chůzi jsou hranoly vybavené stupátky pro stání na nohách nebo řemeny pro uchycení chůd k nohám. Pro konstrukce budov se používá podobné zařízení nazývané pilony.", "tgt_summary": "踩高跷,又称踩拐子、缚柴脚、踏高跷、扎高脚、走高腿、踩跷等。它可视为游戏,亦常出现在马戏团、中国传统庙会表演,是种民间体育活动。人们踩高跷,既能提升自己的高度,在表演时更能吸引别人注意,同时能保持活动能力。", "id": 2206471}
{"src_title": "Dna", "tgt_title": "痛风", "src_document": [{"title": "Příznaky a symptomy.", "content": "Dna se projevuje nejrůznějšími způsoby, z nichž nejobvyklejší jsou opakující se záchvaty akutní zánětlivé artritidy (zarudlý, citlivý, horký a oteklý kloub). Nejčastěji je postižen metatarzofalangeální kloub u kořene palce u nohy, a to v polovině všech případů dny. Zasaženy mohou být ovšem i jiné klouby, jako paty, kolena, zápěstí a klouby prstů na rukou. Bolesti kloubů obvykle začínají v rozmezí 2–4 hodin, a to v noci. Příčinou je snížená tělesná teplota po ulehnutí ke spánku. Bolest kloubů mohou občas doprovázet i jiné symptomy, například vyčerpanost a horečka.  Dlouhodobě zvýšená hladina kyseliny močové (hyperurikemie) může vést k dalším symptomům, včetně tvrdých, nebolestivých ložisek krystalů kyseliny močové, označovaných jako tofy. Rozsáhlý výskyt tofů může pak vést k chronické artritidě v důsledku eroze kostí. Zvýšená hladina kyseliny močové může rovněž způsobit ukládání jejích krystalů v ledvinách, což vede k tvorbě kamenů a následné urátové nefropatii.", "section_level": 1}, {"title": "Příčina.", "content": "Základní příčinou dny je hyperurikémie. Ta může být vyvolána celou řadou faktorů, včetně skladby jídelníčku, genetických dispozic nebo snížené sekrece urátů, solí kyseliny močové. Snížené vylučování kyseliny močové ledvinami je primární příčinou hyperurikémie v přibližně 90 % případů, zatímco nadměrná produkce stojí za pouhými 10 % případů. V jistém období života se dna projeví u asi 10 % osob trpících hyperurikémií. Riziko rozvinutí dny se však liší v závislosti na stupni hyperurikémie. Pokud se hodnoty hladiny kyseliny močové pohybují mezi 415 a 530 μmol/l (7 a 8,9 mg/dl), riziko je 0,5 % ročně; u osob s hodnotou vyšší než 535 μmol/l (9 mg/dl) je riziko 4,5 % ročně.", "section_level": 1}, {"title": "Životní styl.", "content": "Složení jídelníčku je příčinou asi 12 % případů dny a souvisí se zvýšenou konzumací alkoholu, fruktózy ze slazených nápojů, masa a mořských plodů. K dalším spouštěcím faktorům patří tělesné poranění a prodělaný chirurgický zákrok. Nedávno provedené studie prokázaly, že jisté složky jídelníčku, kdysi považované za faktory se dnou související, ji ve skutečnosti neovlivňují – a to včetně konzumace na purin bohaté zeleniny (například fazolí, hrachu, čočky a špenátu) a celkového množství bílkovin přijatých ve stravě. Konzumace kávy, vitamínu C a mléčných výrobků, stejně jako tělesná zdatnost, se zdají riziko nemoci snižovat. To je podle všeho částečně způsobeno jejich vlivem na snižování inzulinové rezistence.", "section_level": 2}, {"title": "Genetika.", "content": "Výskyt dny je do jisté míry genetickou záležitostí – genetické faktory přispívají k přibližně 60 % variability hladiny kyseliny močové. S výskytem dny jsou často spojovány tři geny, nazývané \"SLC2A9\", \"SLC22A12\" a \"ABCG2\"; variace v jejich skladbě mohou riziko onemocnění přibližně zdvojnásobit. Mutace vedoucí ke ztrátě funkce u genů \"SLC2A9\" a \"SLC22A12\" způsobují dědičnou hypourikémii tím, že snižují absorpci urátů a zapříčiňují jejich neomezenou tvorbu. Dna je také komplikací několika vzácných genetických poruch, k nimž patří familiární juvenilní hyperurikemická nefropatie, medulární cystická nemoc ledvin, nadměrná aktivita fosforibosyl-pyrofosfát syntetázy a nedostatek hypoxantin-guanin fosforibosyltransferázy, jenž provází Lesch-Nyhanův syndrom.", "section_level": 2}, {"title": "Další onemocnění.", "content": "Dna se často objevuje v kombinaci s jinými onemocněními. V téměř 75 % případů doprovází metabolický syndrom, což je kombinace abdominální obezity, vysokého krevního tlaku, inzulinové rezistence a abnormální hladiny lipidů. K dalším onemocněním běžně komplikovaným dnou patří polycytémie, otrava olovem, selhání ledvin, hemolytická anémie, lupénka a transplantace solidních orgánů. Index tělesné hmotnosti vyšší nebo roven 35 zvyšuje u mužů riziko dny trojnásobně. Dlouhodobé vystavení působení olova a alkoholu obsahujícího olovo jsou rizikovými faktory kvůli škodlivému účinku tohoto prvku na funkci ledvin. Lesch-Nyhanův syndrom často souvisí s dnavou artritidou.", "section_level": 2}, {"title": "Léky.", "content": "Se záchvaty dny bývají často dávána do souvislosti diuretika. Nízké dávky hydrochlorothiazidu však podle všeho riziko nezvyšují. Další léky, které mohou mít na dnu vliv, zahrnují niacin a aspirin (kyselina acetylsalicylová). Imunosupresivní léky cyklosporin a takrolimus mohou rovněž dnu vyvolat; cyklosporin pak zejména v kombinaci s hydrochlorothiazidem.", "section_level": 2}, {"title": "Patofyziologie.", "content": "Dna je poruchou metabolismu purinů a dochází k ní, když jeho výsledný produkt, kyselina močová, krystalizuje ve formě monosodium urátu a ukládá se v kloubech, na šlachách a v okolních tkáních. Krystaly monosodium urátu pak vyvolávají místní imunitně zprostředkovanou zánětlivou reakci; jedním z klíčových proteinů zánětlivé kaskády je pak interleukin 1β. Absence urikázy, k níž došlo v důsledku evoluce u člověka a vyšších primátů a která má za úkol rozkládat kyselinu močovou, způsobila, že toto onemocnění je poměrně běžné.  Spouštěcí faktory pro ukládání kyseliny močové nebyly doposud zcela objasněny. Krystalizovat může tato látka i při běžné hladině v organismu, mnohem pravděpodobnější je ale tento jev při hladině zvýšené. Další faktory, které jsou podle všeho při spuštění epizody akutní artritidy důležité, zahrnují nízkou teplotu, náhlé změny hladiny kyseliny močové, acidózu, výpotek v kloubech a výskyt proteinů mezibuněčné hmoty, například proteoglykanů, kolagenu a chondroitin sulfátu. Zvýšené ukládání při nízkých teplotách částečně vysvětluje, proč jsou nejčastěji ovlivněny klouby chodidel. Náhlé změny hladiny kyseliny močové mohou být způsobeny řadou faktorů, včetně poranění, chirurgického zákroku, chemoterapie, diuretik a zahájení nebo ukončení užívání allopurinolu. Ve srovnání s jinými přípravky na léčbu vysokého krevního tlaku znamenají blokátory vápníkových kanálů a losartan nižší riziko dny.", "section_level": 1}, {"title": "Diagnóza.", "content": "Dnu lze diagnostikovat a léčit bez dalších vyšetření u osob trpících hyperurikémií a klasickou podagrou. Pokud však jsou o diagnóze pochybnosti, měla by být provedena analýza synoviální tekutiny. Rentgenové snímkování je pro stanovení diagnózy chronické dny velmi užitečné, u akutních záchvatů je však lze využít jen minimálně.", "section_level": 1}, {"title": "Synoviální tekutina.", "content": "Konečná diagnóza dny je založena na identifikaci krystalů monosodium urátu v synoviální tekutině (tekutině obklopující klouby) či na výskytu tofu. Veškeré vzorky synoviální tekutiny získané z nediagnostikovaných zanícených kloubů by měly být analýze na tyto krystaly podrobeny. Při zkoumání mikroskopem využívajícím polarizovaného světla mají tyto krystaly strukturu podobnou jehlám a silný negativní dvojlom. Provedení uvedeného testu je složité a často vyžaduje zkušeného odborníka. Navíc musí být tekutina zkoumána relativně rychle po odběru, neboť teplota a pH ovlivňují její rozpustnost.", "section_level": 2}, {"title": "Krevní testy.", "content": "Hyperurikémie je klasickým znakem dny; v téměř polovině případů dny se však neobjevuje a u většiny osob se zvýšenou hladinou kyseliny močové se dna nikdy nerozvine. Diagnostická hodnota měření hladiny kyseliny močové je tedy v tomto případě omezená. Hyperurikémie je definována jako hladina urátů v plazmě vyšší než 420 μmol/l (7,0 mg/dl) u mužů a 360 μmol/l (6,0 mg/dl) u žen. K dalším často prováděným krevním testům patří zjišťování počtu bílých krvinek, hladiny elektrolytů v krvi, funkce ledvin a sedimentace červených krvinek (ESR). Ke zvýšení počtu bílých krvinek a ESR ale může u dny dojít, aniž by byl organismus napaden infekcí. Byl dokonce zaznamenán počet bílých krvinek o hodnotě 40,0×10/l (40 000/mm).", "section_level": 2}, {"title": "Diferenciální diagnostika.", "content": "Nejdůležitějším prvkem diferenciální diagnostiky u dny je vyloučení septické artritidy. Tu je třeba uvážit u osob se znaky infekce nebo u těch, jejichž stav se ani po léčbě nelepší. K přesnému stanovení diagnózy je možno provést Gramovo barvení synoviální tekutiny a bakteriologický rozbor. K dalším onemocněním s podobnými příznaky jako dna patří pseudodna a revmatoidní artritida. Dnavý tofus, zejména pokud se nevyskytuje v místě kloubu, může být mylně pokládán za karcinom bazálních buněk nebo jiný druh nádoru.", "section_level": 2}, {"title": "Prevence.", "content": "Ke snížení hladiny kyseliny močové přispívají jak změny životního stylu, tak léky. Účinné změny životního stylu a jídelníčku zahrnují sníženou konzumaci masa a mořských plodů, adekvátní příjem vitamínu C, omezení konzumace alkoholu a fruktózy a předcházení obezitě. U obézních mužů snížila nízkokalorická dieta hladinu kyseliny močové o 100 μmol/l (1,7 mg/dl). Konzumace vitamínu C v množství 1500 mg za den snižuje riziko dny o 45 %. Riziko dny snižuje také pití černé kávy, nikoli však čaje. Dna se může rozvinout i v důsledku spánkové apnoe, kdy dochází k uvolňování purinů z buněk nedostatečně zásobených kyslíkem. Léčba spánkové apnoe pak snižuje výskyt záchvatů dny.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Prvotním cílem léčby je ustálit symptomy akutního záchvatu dny. Opakovaným záchvatům lze předcházet různými léky používanými ke snížení hladiny kyseliny močové v krevním séru. Bolest snižují ledové obklady aplikované po dobu 20 až 30 minut několikrát denně. Léčbu akutních případů lze provádět pomocí nesteroidních protizánětlivých léků (NSAID), kolchicinu a steroidů, prevencí je podávání allopurinolu, febuxostatu a probenecidu. Snížení hladiny kyseliny močové může vést k vyléčení nemoci. Důležitá je také léčba souběžných onemocnění.", "section_level": 1}, {"title": "Léky NSAID.", "content": "Léky NSAID jsou obvyklým prvotním způsobem léčby dny; žádný z nich není výrazně méně či více efektivní než ostatní. Zlepšení bývá patrné po čtyřech hodinách, přičemž léčba pokračuje po dobu jednoho až dvou týdnů. Tato skupina léků se však nedoporučuje u osob s jistými zdravotními problémy, jako je například gastrointestinální krvácení, selhání ledvin nebo selhání srdce. Indomethacin je v případech dny historicky nejvyužívanějším lékem NSAID; některým nemocným však lze přednostně podávat alternativní léky, jako je ibuprofen, které sice nejsou tak efektivní, nezpůsobují však tolik nežádoucích účinků. Osobám, které jsou po užití léků NSAID vystaveny nežádoucím gastrointestinálním účinkům, lze předepsat dodatečný inhibitor protonové pumpy.", "section_level": 2}, {"title": "Kolchicin.", "content": "Kolchicin je alternativním přípravkem pro ty, kdo léky NSAID nesnášejí. Jeho nežádoucí účinky (zejména gastrointestinální obtíže) omezují jeho širší využití. Zažívací potíže však závisí na podané dávce a riziko lze tedy snížit podáním nižších, přitom však stále efektivních dávek. Kolchicin může ovlivňovat působení jiných běžně předepisovaných léků, jako je například atorvastatin a erytromycin.", "section_level": 2}, {"title": "Steroidy.", "content": "Glukokortikoidy se zdají být stejně účinné jako léky NSAID a lze je použít v případě kontraindikace na NSAID. Vedou rovněž ke zlepšení stavu po injekci do kloubu; předtím je však nutno vyloučit zánět kloubu, neboť steroidy toto onemocnění zhoršují.", "section_level": 2}, {"title": "Peglotikáza.", "content": "Přípravek peglotikáza (krystexxa) byl pro léčbu dny schválen v USA v roce 2010. Nabízí možnost léčby 3 % osob, které jiné léky netolerují. Peglotikáza se podává jako nitrožilní infúze každé dva týdny a podle dosavadních údajů snižuje hladinu kyseliny močové u výše uvedené populace.", "section_level": 2}, {"title": "Profylaxe.", "content": "Pro prevenci dalších záchvatů dny se využívá řada jiných léků, mimo jiné také inhibitory xantinoxidázy (jako jsou allopurinol a febuxostat) a urikosurika (včetně probenecidu a sulfinpyrazonu). Obvykle jsou nasazeny jeden až dva týdny po odeznění akutního záchvatu (existují totiž teoretické obavy ze zhoršení stavu) a často jsou kombinovány buď s léky NSAID nebo kolchicinem, a to po dobu prvních tří až šesti měsíců. Jejich podávání se nedoporučuje, pokud nemocný neprodělal dva záchvaty dny, pokud nedošlo k poškození kloubu a neobjeví se tofy nebo urátová nefropatie, neboť do tohoto okamžiku se léky zdají být cenově neefektivní. Opatření ke snížení hladiny urátů by měla být posílena až do doby, kdy hladina kyseliny močové v krevním séru klesne pod 300–360 μmol/l (5,0–6,0 mg/dl), a mělo by se v nich pokračovat po neomezenou dobu. Pokud jsou tyto léčivé přípravky v době záchvatu podávány dlouhodobě, doporučuje se jejich užívání ukončit. Jestliže se hladinu kyseliny močové nedaří dostat pod hodnotu 6,0 mg/dl a záchvaty stále pokračují, jde o selhání léčby a dna je pak označena jako refrakterní (nereagující na léčbu). Celkově se probenecid zdá méně účinný než allopurinol.  Urikosurika se typicky předepisují v případech snížené sekrece kyseliny močové, zjištěné na základě výsledků 24hodinového sběru moči při hladině kyseliny močové nižší než 800 mg. Urikosurika se ale nedoporučují u osob s anamnézou ledvinových kamenů. V případech, kdy množství vyloučené moči během 24 hodin přesáhne 800 mg, což svědčí o její nadměrné tvorbě, preferuje se podání inhibitoru xantinoxidázy.  Inhibitory xantinoxidázy (včetně allopurinolu a febuxostatu) blokují produkci kyseliny močové; dlouhodobá léčba pomocí těchto přípravků je bezpečná a dobře snášena a lze ji použít i u osob s ledvinovými potížemi nebo močovými kameny (i když allopurinol může u malého počtu jedinců způsobit přecitlivělost). V takových případech se doporučuje alternativní léčivý přípravek febuxostat.", "section_level": 2}, {"title": "Prognóza.", "content": "Neléčený akutní záchvat dny obvykle odezní během pěti až sedmi dnů. U 60 % lidí ale do jednoho roku dochází k dalšímu záchvatu. U osob trpících dnou existuje zvýšené riziko vysokého krevního tlaku, cukrovky, metabolického syndromu, onemocnění ledvin a kardiovaskulárních chorob, a tedy i vyšší riziko úmrtí. To může částečně souviset s inzulinovou rezistencí a obezitou, avšak některé faktory zvýšeného rizika působí zřejmě nezávisle na nich.  Bez léčby se může akutní dna rozvinout v chronickou dnu vedoucí k poškození kloubního povrchu, deformaci kloubů a vzniku nebolestivých tofů. Tofy se vyskytují u 30 % osob po pěti letech neléčené nemoci. Tvoří se často na helixu (zevním přehnutém okraji ušního boltce), nad výběžkem kosti loketní nebo na Achillových šlachách. Agresivní léčbou se mohou vstřebat. Častou komplikací dny bývají ledvinové kameny. Tato komplikace postihuje 10 až 40 % osob a dochází k ní kvůli nízké hodnotě pH moči, která podporuje srážení kyseliny močové. Vyskytovat se mohou i jiné formy chronické poruchy funkce ledvin.", "section_level": 1}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "V jistém momentu života postihuje dna přibližně 1 až 2 % západní populace a četnost tohoto onemocnění stále stoupá. V letech 1990 až 2010 se jeho výskyt přibližně zdvojnásobil. Vědci se domnívají, že příčinou zvýšeného výskytu dny je prodloužení očekávané délky života, změna stravovacích návyků a také vyšší výskyt onemocnění souvisejících se dnou, například metabolického syndromu nebo vysokého krevního tlaku. Bylo zjištěno, že na četnost výskytu dny má vliv několik faktorů, například věk, rasa nebo roční období. Toto onemocnění postihuje 2 % mužů starších 30 let a žen starších 50 let.  Ve Spojených státech je u mužů afroamerického původu dvakrát vyšší pravděpodobnost, že dnou onemocní, než u mužů rasy europoidní. Výskyt tohoto onemocnění je vysoký mezi národy pacifických ostrovů a u Maorů na Novém Zélandu, naopak u australských domorodců (Aboridžinců) se navzdory vysoké průměrné koncentraci kyseliny močové v séru vyskytuje vzácně. Běžným se toto onemocnění stalo v Číně, Polynésii a v městských oblastech subsaharské Afriky. Některé studie zjistily, že k záchvatům dny dochází častěji na jaře. Je to spojováno se sezónními změnami stravy, konzumací alkoholu, fyzickou aktivitou a teplotou.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Anglický výraz pro dnu („gout“) použil jako první mnich Randolf z Bockingu někdy kolem roku 1200 po Kr. Odvodil ho z latinského slova „gutta“, které znamená kapku (tekutiny). Podle slovníku Oxford English Dictionary tento výraz vychází z humorální teorie a z „představy chorobné látky odkapávající z krve na klouby a jejich okolí“.  Dna byla ale známa už ve starověku. V minulosti se jí říkalo „král všech nemocí a nemoc králů“ nebo „nemoc bohatých“. První zmínka o dně pochází z Egypta z doby 2600 let př. Kr., a to z popisu artritidy palce na noze. Řecký lékař Hippokratés se o tomto onemocnění zmínil kolem roku 400 př. Kr. ve svých \"Aforismech\" a povšiml si, že se nevyskytuje u eunuchů ani u žen před menopauzou. Aulus Cornelius Celsus (30 po Kr.) zase popsal souvislost s alkoholem, pozdější výskyt onemocnění u žen a související ledvinové problémy: Také hustá moč, z níž se tvoří bílý sediment, naznačuje, že se lze obávat bolesti a choroby v oblasti kloubů nebo vnitřních orgánů... Potíže s klouby na rukou a nohou jsou velmi časté a úporné, jako tomu je například v případě podagry a cheiragry. Ty jen vzácně postihují eunuchy a chlapce před prvním pohlavním stykem se ženou nebo ženy s výjimkou těch, u nichž byl potlačen menses... někdo získá celoživotní odolnost tím, že se zdrží pití vína a medoviny a vyvaruje se vyhledávání sexuálních rozkoší.  V roce 1683 popsal anglický lékař Thomas Sydenham výskyt onemocnění v časných ranních hodinách s tím, že si nejčastěji vybírá starší muže: Pacienti se dnou bývají obvykle starší muži nebo muži, kteří se v mládí natolik vyčerpali, až předčasně zestárli — ze všech neřestí přitom tou nejčastější bývá předčasné a nadměrné holdování sexuálním rozkoším a podobným vyčerpávajícím vášním. Oběť jde spát a když usíná, těší se dobrému zdraví. Kolem druhé hodiny ranní ji vzbudí krutá bolest v palci na noze, vzácněji v patě, kotníku nebo nártu. Bolí to jako při vykloubení, ale postižený má pocit, jako kdyby mu bolavá místa polévali studenou vodou. Poté přichází zimnice, třesavka a nízká horečka... Noc probíhá v mukách, beze spánku, nemocný obrací postiženou částí a neustále mění polohu. Převalování na lůžku neustává a stejně tak neustává ani bolest mučeného kloubu, která se s tím, jak záchvat postupuje, ještě zhoršuje.  Holandský vědec Anthony van Leeuwenhoek popsal v roce 1679 jako první vzhled krystalků soli kyseliny močové pod mikroskopem. V roce 1848 si anglický lékař Alfred Baring Garrod uvědomil, že příčinou dny je právě nadměrné množství kyseliny močové v krvi.", "section_level": 1}, {"title": "Jiní živočichové.", "content": "U většiny ostatních živočichů se dna vyskytuje vzácně díky jejich schopnosti produkovat enzym urikázu, který štěpí kyselinu močovou. Člověk ani lidoopi ale tuto schopnost nemají, a proto je u nich dna běžným onemocněním. Vědci se nicméně domnívají, že dnou trpěl i jedinec druhu \"Tyrannosaurus rex\" známý jako Sue.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "V současné době se zkoumá několik nových léků k léčbě dny, například anakinra, kanakinumab nebo rilonacept. K dispozici je také rekombinantní urikáza (rasburikáza), avšak možnosti podávání tohoto enzymu jsou omezené, protože vyvolává autoimunitní odpověď organismu. Proto se pracuje na vývoji verze s méně antigenními účinky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dna neboli pakostnice (pokud postihuje palec u nohy, označuje se též jako podagra), odborně \"arthritis urica\" (v některých pramenech \"arthritis uratica\"), je onemocnění obvykle charakterizované opakujícími se záchvaty akutní zánětlivé artritidy, projevující se zarudlým, velmi citlivým a horkým otokem kloubu. Nejčastěji je postižen metatarzofalangeální kloub u kořene palce u nohy (přibližně v 50 % případů). Nemoc se ale může projevit i jako tofus, ledvinové kameny nebo urátová nefropatie. Způsobena je zvýšenou hladinou kyseliny močové v krvi. Kyselina močová krystalizuje a vzniklé krystalky se ukládají v kloubech, šlachách a okolních tkáních.", "tgt_summary": "痛风(英语:Gout,学名:metabolic arthritis),又称代谢性关节炎。当涉及到跖趾关节时也称为足痛风(Podagra)。经常被描述为周期性发作的刺激性关节炎,造成关节红、软、热、关节积液等现象。剧烈疼痛通常在十二小时内就发作。大约一半的病例会影响到跖趾关节。痛风也会导致痛风石、肾结石,或者急性尿酸肾病。 导致痛风的原因结合了日常饮食和遗传因素。痛风通常较容易发生在吃很多肉、喝很多啤酒或超重的人身上。潜在机制包含血液中尿酸水平的升高。当尿酸结晶后沉淀在关节、肌腱和周围组织,就会形成痛风。痛风患者的关节液中能看见典型的尿酸结晶。血液中的尿酸水平有可能在痛风发作时恢复正常值。 使用非类固醇消炎止痛药、类固醇,或秋水仙素等药物能改善痛风的症状。患者透过改变生活方式使血液中尿酸水平下降能缓解急性痛风发作,而别嘌呤醇和丙磺舒两种药物能为那些频繁的痛风发病者提供长期预防。服用维生素C和食用低脂制品的饮食习惯也可能预防痛风的发生。 大约百分之一到二的西方人口曾经或正在罹患痛风。近几十年,人们认为由于人群中越来越多的风险因素,例如代谢症候群,较长的平均寿命和饮食上的改变,痛风的影响变得更普遍,其中年龄较长的男性是最普遍受影响的。至少追溯到古埃及时代,痛风在历史上被公认为「国王病」或「富人病」。", "id": 2998104}
{"src_title": "Jason Momoa", "tgt_title": "杰森·莫玛", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Jason Momoa se narodil roku 1979 v Honolulu jako jediné dítě fotografky Coni a jejího manžela, malíře Josepha Momoi. Vychovávala ho ale pouze matka a to ve městě Norwalk v Iowě. Otec Joseph je Havajec, zatímco matka Coni je německo-irsko-indiánského původu. Po dokončení střední školy pokračoval Jason Momoa ve studiích na vysoké škole v oboru mořské biologie. Později ale přestoupil na Coloradskou státní univerzitu, kde se věnoval biologii divokých zvířat, ani jednu školu nedokončil − před absolvováním se odstěhoval na Havajské ostrovy.  V roce 2005 se seznámil s americkou herečkou Lisou Bonetovou, načež spolu pár začal chodit. 23. července 2007 se jim narodila dcera pojmenovaná Lola Iolani Momoa a 15. prosince 2008 pak syn Nakoa-Wolf Manakauapo Namakaeha Momoa. Lisa je exmanželka Lennyho Kravitze, se kterým má dceru Zoë, známou herečku z filmů \"Divergence\" nebo například minisérii \"Sedmilhářky\". Ačkoliv se mylně uvádělo, že se Bonetová za Momou vdala již roku 2007, svatba proběhla až v říjnu 2017. Obřad byl tajný a odehrál se v Topanze v Kalifornii, účastnili se ho kromě Zoë Kravitzové i Michael Fassbender nebo Alicia Vikander.  15. listopadu 2008 si zranil tvář od skla, což si vyžádalo asi 140 stehů. Jizva je patrná především nad levým okem.  Kvůli natáčení \"Hvězdné brány: Atlantida\" se začal věnovat bojovým uměním, která pak využil i ve filmu \"Barbar Conan\". Od roku 2017 cvičí brazilské jiu-jitsu.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Jasona Momoa začínal jako model v roce 1998, kdy ho k tomu povzbudil módní návrhář Takeo Kobayashi. Již o rok později získal ocenění „Hawaii's Model of the Year“ a uváděl Miss Teen Hawaii. Právě roku 1999 získal i svoji první roli: postavu Jasona Ioana v \"Pobřežní hlídce\". Tu ztvárnil až do roku 2001. Další z jeho významnějších rolí přišla v podobě televizního seriálu \"\", kde hrál postavu Ronona Dexe. Typické pro jeho postavu byly těžké dredy, které si ale Momoa nechal během natáčení páté série ostříhat, načež musel nosit paruky.  Roku 2004 byl obsazen do filmu \"Rodinka na tripu\", v roce 2011 hrál hlavní postavu ve fantasy akčním filmu \"Barbar Conan\". Také tehdy získal roli khala Droga v seriálu od HBO \"Hra o trůny\", vytvořeném podle knižní série spisovatele George R. R. Martina. Ačkoliv jeho postava vystupovala v seriálu pouze první sérii, byl mezi diváky populární. O rok později si zahrál po boku Sylvestra Stallona ve snímku \"Jedna mezi oči\". V červnu roku 2014 bylo oznámeno, že ve filmu \"\" obsadí roli Aquamana. Roku 2018 měl premiéru samostatný film \"Aquaman\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Joseph Jason Namakaeha Momoa (* 1. srpen 1979, Honolulu, Havaj) je americký herec, model, režisér a producent. Známý je především svoji rolí khala Droga v seriálu \"Hra o trůny\", Ronona Dexe v seriálu \"\" nebo jako Jason Ioane z \"Pobřežní hlídky\". Byl též obsazen jako Aquaman do filmu \"Liga spravedlnosti\". Jeho režisérský debut přišel v roce 2014, kdy natočil snímek \"Cesta do Palomy\", v němž ale krom postu režiséra zastával i pozici scenáristy a hlavního hrdiny.", "tgt_summary": "乔瑟夫·杰森·那玛卡哈·摩莫亚(英语:Joseph Jason Namakaeha Momoa,1979年-8月1日)是一名美国男演员、模特儿、导演、编剧和制片人。曾出演过的作品中较著名的是在军事科幻电视剧《星际奇兵:亚特兰提斯》(2005年至2009年)中饰演罗南·迪克斯,并在HBO的奇幻电视剧《冰与火之歌:权力游戏》(2011年至2012年)中诠释卓戈卡奥一角。他还主演了2011年的剑与魔法电影《王者之剑3D》。", "id": 205559}
{"src_title": "SWAT", "tgt_title": "特種武器和戰術部隊", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První koncept jednotky lze hledat u policie ve městě Delano v Kalifornii, kde však jednotka měla spíše pořádkový charakter. Tohoto konceptu se však chopil důstojník John Nelson z \"Police Los Angeles\" (L.A.P.D. – Los Angeles Police Department), který jej rozvinul na celou řadu rizikových situací. Svůj koncept pojmenovaný Special Weapons and Tactics představil inspektoru Darrylu F. Gatesovi. Ten, jakožto vysoce postavený důstojník nový koncept přijal a podpořil. Na základě konceptu vznikla v roce 1967 v Los Angeles jednotka, která převzala název SWAT.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Policejní oddíly SWAT mají pravomoci řešit mnoho rizikových situací, např. zadržení velmi nebezpečné osoby. Jednotku zřizuje policejní oddělení, kterému jednotka podléhá. Jednotky obvykle nemívají pravomoci k zásahu na záchranu rukojmí – to obvykle provádí Hostage Rescue Team FBI (FBI HRT). Výjimkou je například právě tým SWATu LAPD, který tuto pravomoc má od roku 1983.", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj a výstroj.", "content": "Výzbroj se liší podle jednotlivých útvarů. Většinou se ve výzbrojí objevují samopaly HK MP5 ráže 9 mm Luger v různých provedeních. Dále karabina M4 ráže 5,56 × 45 mm NATO, nebo ráže 9 mm Luger. Brokovnice jsou různých značek, např Remington, Mossberg, Winchester, Benelli aj.  Odstřelovači používají například zbraně Remington 700, a podle některých informací velké útvary i pušky ráže 50 Browning, jako je například samonabíjecí Barret M82.  Osobními a tzv. sekundárními zbraněmi jsou různé druhy pistolí značek Glock, SIG Sauer, Springfield, 1911,M9 ráže 9mm atd. Ty jsou obvykle v pouzdrech připevněny na stehně, nikoliv u pasu. Důvodem je snazší a rychlejší vytáhnutí záložní zbraně.  Hlavní i záložní zbraně jsou také vybaveny baterkami, lasery a kolimátory.  Oddíly SWAT používají nepřeberné množství taktické výstroje. Mezi základní výstroj každého příslušníka patří kombinéza, taktická vesta, neprůstřelná vesta, helma, speciální brýle a pouta, která ale nejsou kovová. Dále se používají různé nástroje na vyrážení dveří, pepřové spreje, speciální rozbušky na dezorientaci podezřelých a granáty obsahující například slzný plyn.  V různých případech jednotky SWAT využívají i tzv. balistické štíty, různých délek. Jejich užití je rozličné, například krytí osoby vstupující do objektu při riziku ozbrojeného střetnutí nebo v jakýchkoli situacích, kdy zasahující jednotka nemůže využít jiné krytí.", "section_level": 1}], "src_summary": "SWAT (\"Special Weapons and Tactics\", česky \"speciální zbraně a taktiky\") je název zvláštních jednotek jednotlivých policejních oddělení v USA.", "tgt_summary": "特种武器和战术部队(英语:Special Weapons And Tactics,缩写:S.W.A.T。前称为\"Special Weapons Attack Team\",后来由于警局认为名字带有暴力色彩,于是才将名字转为现在的写法)为美国首创的特种警察部队,专门执行危险任务,包括执行高度危险性拘捕令、营救人质、阻止恐怖份子攻击以及从事重型武装危机等等。世界多国都有仿傚美国,将其国家或者地区特种警察单位命名为特种武器和战术部队。", "id": 476285}
{"src_title": "DRAM", "tgt_title": "动态随机存取存储器", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Výhoda DRAM spočívá v její konstrukční jednoduchosti: pouze jeden tranzistor a jeden kondenzátor pro jeden bit, namísto čtyř až šesti tranzistorů u SRAM. To umožňuje DRAM dosáhnout vysoké hustoty. Na rozdíl od paměti flash je DRAM volatilní (nestálá) a ztrácí tak rychle svá data, pokud je odstřižena od přísunu energie. Tranzistory a kondenzátory jsou extrémně malé – na jeden paměťový čip se jich vejdou miliardy. DRAM je většinou uspořádána do obdélníkové řady paměťových buněk. Obrázek vpravo ukazuje jednoduchý příklad matice s 4 buňkami na výšku a 4 na šířku, moderní matice jich však mají tisíce.", "section_level": 1}, {"title": "Čtení a zápis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Čtení.", "content": "Čtení z paměti neprobíhá tak, že bychom paměti udali adresu a ona vrátila bit, který je na ní uložen. Z technologických důvodů se čtení z paměti skládá ze 2 operací - \"dílčí čtení\" a \"dílčí zápis\". Při dílčím čtení se přečte celý řádek paměťové matice a uloží se do vyrovnávací paměti. Při tom dochází k vymazání dat \"(o tom podrobněji v odstavci Charakteristiky)\". Přečtený řádek se poté obnoví tzv. dílčím zápisem, při kterém se informace uloží na své původní místo.", "section_level": 2}, {"title": "Zápis.", "content": "I zápis do paměti se skládá ze stejných 2 operací jako čtení. Nejprve se provede dílčí čtení, při kterém se přečte celý řádek paměťové matice a uloží se do vyrovnávací paměti. Poté se ve vyrovnávací paměti změní požadované bity, které se mají do paměti zapsat a následně se při dílčím zápisu celý řádek z vyrovnávací paměti obnoví na původní adresu.", "section_level": 2}], "src_summary": "DRAM (Dynamic Random Access Memory) je druh počítačové paměti, která uchovává data v podobě elektrického náboje v kondenzátoru který odpovídá parazitní kapacitě řídící elektrody (Gate) tranzistoru typu MOSFET. Tento tranzistor současně slouží i jako čítací prvek paměťové buňky – bitu.", "tgt_summary": "动态随机存取存储器(Dynamic Random Access Memory,DRAM)是一种半导体内存,主要的作用原理是利用电容内储存电荷的多寡来代表一个二进制位元(bit)是1还是0。由于在现实中晶体管会有漏电电流的现象,导致电容上所储存的电荷数量并不足以正确的判别资料,而导致资料毁损。因此对于DRAM来说,周期性地充电是一个不可避免的条件。由于这种需要定时刷新的特性,因此被称为「动态」内存。相对来说,静态内存(SRAM)只要存入资料后,纵使不刷新也不会遗失记忆。", "id": 32939}
{"src_title": "Master of Laws", "tgt_title": "法学硕士", "src_document": [{"title": "Česko.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Donedávna bylo možné LLM program absolvovat jen na zahraničních univerzitách, v Česku tento typ studia jako první nabídla Masarykova univerzita ve spolupráci s Nottingham Trent University, jedná se o postgraduální studium obchodního práva (první absolventi promovali na podzim 2007).  Následovala University of New York in Prague, která vyučuje LL.M. kurz mezinárodního a komerčního práva. Nabídku LLM programů pak v roce 2011 rozšířila Univerzita Karlova, která tento program vyučuje ve dvou variantách – se zaměřením na právní systém v České republice a střední Evropě či se zaměřením na lidská práva a životní prostředí.  Titul LLM bylo možné získat také na Brno International Business School (BIBS, a.s.), a to v oborech české obchodní právo v kontextu práva EU a právo v managementu a podnikání.  V listopadu 2015 začala třísemestrální postgraduální studium LL.M. zaměřené na arbitráž a mediaci nabízet za účasti předních představitelů České advokátní komory vysoká škola CEVRO Institut, nově pak (od listopadu 2017) nový program: Ochrana informací, zaměřený na ochranu osobních údajů, elektronickou identitu, kybernetickou bezpečnost a compliance v souvislosti s trestní odpovědností právnických osob.  Další institucí, na které je možno studovat LL.M. je Evropský ústav práva a soudního inženýrství (EUPSI), sídlící v Hodoníně, umožňující úzce specializované studium kriminologie a penologie (kód studijního programu 421.326), příp. aplikované kriminalistiky zejména příslušníkům policie a vězeňské služby, v úzké spolupráci a na základě uzavřeného memoranda o spolupráci s Vězeňskou službou ČR. Na EUPSI je možné studovat též právo a právní vědu, ochranu osob a majetku, daňové a rodinné právo.", "section_level": 2}, {"title": "Kvalifikace.", "content": "Titul LL.M. uděluje akademická instituce (univerzita) ve své zemi dle příslušných zákonů. V České republice, pokud je titul LL.M. udělován jako titul jakožto obdoba řádného vysokoškolského studia, potom česká škola musí mít akreditaci od zahraniční vzdělávací instituce, která má řádnou akreditaci ve své zemi. (I českou, blíže: zahraniční vysoká škola v Česku.) Pokud má být uznán, tzv. nostrifikován, je třeba absolvovat tento proces. Typicky je tento program možné absolvovat na University of New York in Prague. Pokud je však v České republice titul LL.M. udělován českou univerzitou, potom nemá povahu akademického titulu (nejde o vysokoškolské vzdělání), ale titulu profesního (blíže též: vzdělávání v mezinárodně uznávaném kursu). (Tedy pro vzdělání z programu LLM, pokud se má jednat o ekvivalent české magisterské kvalifikaci, je třeba toto uznat – více: nostrifikace.) Udělování neakademických (tedy jiných, či profesních) titulů není upraveno zákonem, nejedná se o řádné vysokoškolské vzdělání, ale o jistý druh profesní nástavby – kurzu. Profesní tituly nepodléhají žádné akreditaci, nebo kontrole ze strany státního dozoru, a proto kvalita poskytovaného vzdělání může být zpochybněna.", "section_level": 2}], "src_summary": "Master of Laws (ve zkratce LL.M., či LLM, popř. M.L., lat. \"Legum Magister\", či \"Magister Legum\") je titul magisterské úrovně (\"master's degree\") typický pro anglosaský svět. Jedná se o postgraduální program práva, tedy jde o magisterský program, který navazuje po ukončení vysoké školy, tedy již po absolvovaném bakalářském programu.", "tgt_summary": "法学硕士是一个法学的硕士研究生学位。要成为一名律师,在大部分英美法国家需要取得法学学士学位,在美国和加拿大需要取得法律博士学位,所以该学位的功能和定义也因地区的不同而略有差异。", "id": 136928}
{"src_title": "Beck", "tgt_title": "貝克 (歌手)", "src_document": [{"title": "Hudební kariéra.", "content": "Narodil se v Los Angeles, jeho otec se jmenoval David Campbell a matka Bibbe Hansen. Právě po této kanadské hudebnici s norskými a švédskými kořeny převzal své umělecké jméno.  V polovině 80. let opustil střední školu, aby cestoval po světě a sám se vzdělával. Hudební dovednosti si zdokonaloval v Německu, kde trávil čas se i svým dědečkem Alem Hansenem. Na konci 80. let pobýval v New Yorku, kde byl ovlivněn punkem, který se hrál v tamějších klubech.  Svou první kazetu nazvanou \"Banjo Story\" nahrál v roce 1988. Jednalo se o směsici folku a poezie z ulice a podobně jako dalších šest nahrávek, ani tato nikdy nevyšla. Po návratu zpět do L. A. dostal nabídku od jednoho labelu na spolupráci s producentem Karlem Stephensonem a společně natočili velký hit „Loser\". Ten vyšel v roce 1994 na malé nezávislé značce Bong Load a stal se hitem na nezávislých rádiích v L. A. Ještě ten rok vyšlo první album Mellow Gold (1994) a singl „Loser\" se dostal i do velké distribuce a okamžitě obsadil přední místa hitparád, album ho záhy následovalo.  Ve stejném roce vyšla také dvě nezávislá alba \"Stereopathetic Soulmanure\" a \"One Foot In The Grave\", která obsahovala starší Beckův materiál. Na druhém studiovém albu se jako producenti objevili The Dust Brothers. \"Odelay\" vyšlo v červnu 1996 a ihned začalo sklízet úspěchy v hitparádách, prodalo se ho přes dva milióny kopií.  Následovalo \"Mutations\" (1998), jemné stylové album s nádechem folku, další deska \"Midnite Vultures\" (1999) je variací funku a R&B. V roce 2000 vyhrála Grammy v kategorii „Best Alternative Music Performance\". \"Sea Change\" (2002) byla další folkovější deska a Beck jí věnoval zvláštní promo při svých koncertech. Nechal kapelu večeřet přímo na pódiu a sám pak hrál na kytaru a zpíval.  V roce 2005 vychází album \"Guero\" opět ve spolupráci s Dust Brothers a na konci roku pak jeho remixová podoba \"Guerolito\". Nahrávání desátého studiového alba trvalo téměř tři roky, vyšlo až v říjnu 2006. Časopis Rolling Stone mu přisoudil 24. pozici v hodnocení nejlepších desek roku 2006, v magazínu Spin obsadilo 10. místo v žebříčku „40 Nejlepších alb roku 2006\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Beck Hansen (* 8. července 1970 jako Beck David Campbell) je americký zpěvák, textař a multiinstrumentalista, několikanásobný držitel Grammy.", "tgt_summary": "贝克·汉森(英语:Beck Hansen,1970年-7月8日),出生名贝克·大卫·坎贝尔(英语:Bek David Campbell),是美国音乐家、创作歌手并以其艺名贝克(英语:Beck)闻名,亦会演奏包括键盘、鼓和吉他在内的多种乐器。他被称为是1990和2000年代最有创意性和最为特殊的另类摇滚音乐家之一。他的音乐融合了多种音乐风格的养分,结合间接和讽刺性的歌词,以及鼓机、现场乐器和声音效果,呈现出一种特殊的后现代摇滚。", "id": 392950}
{"src_title": "Dai Vernon", "tgt_title": "戴·福農", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Dai Vernon se narodil v Ottawě jako David Frederick Wingfield Verner. Jeho otec byl vládní pracovník a amatérský kouzelník a první triky se Vernon naučil v sedmi letech právě od něj. Tuto skutečnost často zmiňoval při předvádění triků s tím, že promrhal šest let svého života. Studoval strojní inženýrství, ale během první světové války se přestěhoval do New Yorku. Odtud se roku 1963 odstěhoval do Los Angeles, kde pomohl založit Akademii kouzelnických umění – soukromý klub a zároveň kouzelnické centrum v Hollywoodu, obecně známé jako \"Magic Castle\" (Kouzelný zámek či Zámek kouzel). S kouzelnictvím skončil roku 1990. Zemřel 21. srpna 1992 Ramoně v Kalifornii. Jeho popel je uložen v Akademii kouzelnických umění.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Harry Houdini se často nechával slyšet, že pokud uvidí nějaký trik třikrát za sebou, bude schopen rozluštit jeho tajemství. Vernon tedy předvedl Houdinimu kouzlo, při kterém vzal vrchní kartu z balíčku, zasunul ji doprostřed a potom znovu otočil vrchní kartu, kde teď znovu byla zvolená karta. Houdini si nechal trik ukázat sedmkrát po sobě, přičemž pokaždé trval na tom, aby Vernon předvedl kouzlo znovu. Nakonec Houdiniho žena a Vernonovi přátelé přesvědčili Houdiniho, aby se smířil s \"porážkou\". Dlouhá léta potom používal Vernon titulek \"Muž, který převezl Houdiniho\" na svých reklamních plakátech.  Vernon poprvé propadl kouzlu magie, když ho otec v osmi letech vzal na kouzelnické představení. První opravdová kniha kouzel, kterou Vernon získal, byla jedna z nejznámějších knih o karetním umění vůbec, \"The Expert at the Card Table\" (Expert u karetního stolu) od S. W. Erdnaseho. V té době mu bylo třináct let a brzy se naučil veškerý obsah knihy. Také se traduje o jeho slavném setkání s dalším nadějným mladým kouzelníkem ze stejného města. Když se ho tento mladík zeptal, jaký druh magie provozuje, Vernon požádal chlapce, aby jmenoval libovolnou kartu. Potom vytáhl z kapsy balíček karet, otočil vrchní kartu, což byla právě jmenovaná, a odpověděl rázem oněmělému chlapci: \"Tohle je ten druh magie, který dělám. Jaký druh magie provozuješ ty?\"  Vernon se zabydlel v kouzelnických kruzích v New Yorku, kde měl za sousedy pravděpodobně nejlepší a nejslavnější karetní kouzelníky tehdejšího světa. V New Yorku se také přihodil velice známý incident s Walterem Scottem v hlavní roli. Roku 1930 byl Walter Scott, později nijak známý karetní podvodník, požádán o malou demonstraci svých schopností. Po tom, co byly Scottovi zavázány oči, jeden z přihlížejících diváků zamíchal a sejmul balíček karet a podal jej Scottovi. Oslepený Scott potom rozdal šest hromádek po pěti kartách (jako karty pro poker), z toho jednu sobě. Jeho hromádku karet tvořily čtyři esa a jeden král. Žádný z přítomných kouzelníků tuto záhadu nerozluštil, což Scottovi přineslo přezdívku \"Fantom karetního stolu\" a mnoho lidí věří, že jeho schopnosti byly srovnatelné s Vernonovými. Kupodivu jediný kouzelník, který toho večera nebyl přítomen, byl právě Dai Vernon.  Dai Vernon strávil většinu života ježděním po Spojených státech amerických, kde pátral po karetních podvodech a po komkoliv, kdo by mohl vědět o něco karetních manipulacích. Jeho objevy byly (ne)slavně nezmíněny v knize \"Expert Card Technique\" (Odborná karetní zručnost) Jeana Hugarda a Fredericka Braueho, přestože pozdější edice obsahovala zvláštní kapitolu, která uznávala Vernonovo přispění. Obrovské množství karetních manipulací bylo objeveno právě Vernonem během let jeho pátrání.  Vernon byl pravděpodobně nejzručnějším karetním manipulátorem, který kdy žil, a společně s Edem Marlem možná nejvlivnějším karetním kouzelníkem dvacátého století. Mezi kouzelníky je mu připisováno vynalezení či zlepšení mnoha klasických efektů s kartami, mincemi nebo jinými malými předměty.  Vernon strávil posledních třicet let života jako \"kouzelník v důchodu\" v \"Zámku kouzel\". Tam také vyučoval mnoho známých kouzelníků, jako jsou či byli Ricky Jay, Persi Diaconis, Doug Henning, Bruce Cervon, Larry Jennings, Chuck Fayne, Michael Ammar nebo John Carney. Mnoho z jeho studentů se později stalo slavnými kouzelníky.", "section_level": 1}, {"title": "Jméno.", "content": "Teorie, že Verner začal používat jméno \"Dai\" potom, co noviny špatně napsaly jméno \"David\", je mylná – noviny ve skutečnosti použily welšskou zdomácnělou podobu jména David. Když se Verner poprvé přestěhoval do Států, mužský člen tehdy populárního bruslařského páru se jmenoval \"Vernon\"; Američané si vytrvale pletli Vernerovo příjmení s příjmením oblíbeného krasobruslaře. Časem měl Verner už dost opravování lidí a jednoduše přijal příjmení \"Vernon\".", "section_level": 1}, {"title": "Dai Vernon ve filmu.", "content": "Postava \"Profesora\" (Hal Holbrook) z filmu Hráči se zakládala na skutečném Daiovi Vernonovi. Postava Vernona (Stuart Townsend) po něm byla pro změnu pojmenována.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dai Vernon (11. června 1894 – 21. srpna 1992) byl kanadský kouzelník. Proslul zejména vynikající zručností při manipulaci s kartami a jeho rozsáhlé znalosti mu v kouzelnické branži vynesly přezdívku \"Profesor\". Značně se zasloužil o všeobecný rozvoj magie a v průběhu života vyučoval mnoho slavných kouzelníků.", "tgt_summary": "戴·福农(Dai Vernon)(1894年-6月11日-1992年-8月21日),加拿大魔术师,被称作教授,知名于魔术界。以精湛的魔术手法和丰富的知识,特别是近距离魔术与卡牌魔术,在魔术师之中获得敬重。他对于20世纪的魔术界影响十分巨大,也是许多著名魔术师的导师。他在魔术城堡度过生命的最后时光。", "id": 1973569}
{"src_title": "Kryptobióza", "tgt_title": "隱生", "src_document": [{"title": "Druhy kryptobiózy.", "content": "Rozlišujeme několik druhů kryptobiózy, které se vzájemně od sebe liší svým spouštěcím mechanismem.", "section_level": 1}, {"title": "Anhydrobióza.", "content": "Anhydrobióza ( = bez, = voda, = život) je nejčastěji studovaným druhem kryptobiózy a nastává v podmínkách extrémního vyschnutí (desikace) některých organismů. Schopnosti anhydrobiózy byla pozorována u některých bezobratlých, jako jsou pijavenky (Bdelloidea), želvušky (Tardigrada), žábronožky (Artemia) a hlístice (Nematoda). Známá je také anhydrobiotická schopnost rostliny \"Craterostigma plantagineum\", dále velké většiny rostlinných semen, a mnoha mikroorganismů (př. kvasinka pivní).  Bezobratlí, kteří podstupují anhydrobiózu, se většinou zmenší a některé produkují cukr trehalózu. U rostlin zase při vyschnutí vzniká sacharóza. Tyto cukry určitým způsobem chrání rostlinu před suchem. U některých anhydrobiotických živočichů však žádná trehalóza nebyla nalezena (např. u pijavenek).", "section_level": 2}, {"title": "Anoxybióza.", "content": "Anoxybióza je schopnost přežít nedostatek kyslíku v okolním prostředí. Někdy není považována za druh kryptobiózy. Při anoxybióze organismy vstřebávají více vody a stávají se turgidní a nepohyblivé. Anoxybióza nesmí být zaměňována s anaerobními organismy, pro které je absence kyslíku v okolním prostředí normální.", "section_level": 2}, {"title": "Chemobióza.", "content": "Chemobióza je schopnost přežít vysoké hodnoty jedů (toxinů) v životním prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Kryobióza.", "content": "Kryobióza je druh kryptobiózy a schopnost organismů přečkat sníženou teplotu. Při kryobióze zamrzá veškerá voda i uvnitř buněk, což mu paradoxně pomáhá přečkat mráz.", "section_level": 2}, {"title": "Osmobióza.", "content": "Osmobióza je málo studovaným druhem kryptobiózy, je to schopnost přečkat zvýšenou koncentraci roztoku, v němž daný organismus žije.", "section_level": 2}, {"title": "Příklady organismů.", "content": "Známým kryptobiotickým organismem je žábronožka solná (Artemia salina).  Dále jsou známé želvušky, které podstupují všech pět druhů kryptobiózy. Želvušky při tom sníží metabolismus na 0,01 % normálního stavu a obsah vody na 1 % normálního stavu. Přežijí extrémní teploty, radiaci či tlak. Jsou jedněmi z mála organismů, které dokáží přežít ve vesmírném prostoru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kryptobióza (anabióza) je ametabolický životní stav, do kterého vstupují některé jednodušší organismy, jako odpověď na nepříznivé podmínky okolního prostředí. Spouštěcím impulsem může být vyschnutí, mráz či nedostatek kyslíku. V kryptobiotickém stavu ustávají veškeré metabolické pochody a neprobíhá ani rozmnožování, vývoj či oprava tkání.", "tgt_summary": "隐生或潜生(潜在的生命)是一种生命状态,主要是缓步动物用作抵御不良的环境(例如缺氧、低温、极干燥)等,当隐生动物遇上干旱时,牠们可以将身体的水分大幅降低,身体萎缩,停止新陈代谢,但当环境好转时,身体又可以再复苏过来。隐生方式主要包括低湿隐生、低温隐生、缺氧隐生、变渗隐生。", "id": 488629}
{"src_title": "Theofrastos", "tgt_title": "泰奧弗拉斯托斯", "src_document": [{"title": "Vyučování.", "content": "V Athénách se těšil takové úctě, že kvůli němu zrušili Sofoklův zákon z roku 306 až 305, podle něhož se školy směly zřizovat jen se svolením rady a lidu. Kvůli tomuto zákonu totiž musel i Theofrastos předtím na krátký čas opustit Athény. Peripatetickou školu vedl 34 let v duchu a metodou jejího zakladatele, sám zde přednášel o filosofii, přírodních vědách a rétorice. V Aristotelových stopách šla i Theofrastova filosofie a spisovatelská činnost. Seznam spisů podává Díogenés Laertios, V., 42-50.", "section_level": 1}, {"title": "Spisy.", "content": "Hlavním Theofrastovým dílem byly dějiny přírodovědných theorií (\"Fysikón doxai\", 16 knih), z nichž se zachoval jen zlomek. Metodou se tu Theofrastos opět blíží Aristotelovi: kromě vlastní nauky kniha obsahovala i dějiny a kritiku předchozích systémů. Vůči Aristotelovi se ale Theofrastos více kloní k mechanismu a méně zdůrazňuje teleologický, účelový a cílový výklad přírodních jevů. Ze čtveřice Aristotelových příčin klade na první místo příčinu účinnou, a ne cílovou.  Mineralogie týká se zlomek spisu \"Peri lithón\"; další spisek \"Peri pyrós\" jedná o podstatě a vlastnostech ohně. Z jiných spisů tohoto oboru jsou zachovány menší zlomky.  K filosofickým spisům náleží dále i zlomek z metafysiky. Veliké obliby došel Theofrastův spisek \"Charaktéres\" (Povahopisy), podávající v 30 oddílech krátké, ale velmi jemné charakteristiky směšných a hanebných povah podle typů nové attické komedie. Vedle toho byl Theofrastos činný v politice a věnoval se historii, aritmetice, literární historii, musice aj.  Souborné vydání Theofrastových spisů pořídil Christian Wimmer, v Lipsku u Teubnera 1862 a v Paříži 1866. Povahopisy (»Charaktéry«) byly vydány filologickou společností v Lipsku 1897.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Je po něm pojmenován kráter Theophrastus na přivrácené straně Měsíce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Theofrastos (asi 372 Eres na Lesbu – 287 př. n. l. Athény) byl řecký filosof, vědec a rétorik, žák a nástupce Aristotelův v řízení peripatetické školy. Věnoval se především přírodním vědám, zvláště botanice a fyziologii rostlin, pro něž má stejný význam jako Aristotelés pro zoologii. Je považován za zakladatele dendrologie, lesnických věd a botanické systematiky. Jeho autorská zkratka v současné botanické systematice je Theophr.", "tgt_summary": "泰奥弗拉斯托斯(,转写:Theόphrastos,也称提奥弗拉斯特,约前371年-约前287年),公元前4世纪的古希腊哲学家和科学家,先后受教于柏拉图和亚里士多德,后来接替亚里士多德,领导其「逍遥学派」。解作「神样的说话者」,并非真名,据说是亚里士多德见他口才出众而替他起的名。", "id": 1103729}
{"src_title": "Střední říše", "tgt_title": "中王國時期", "src_document": [{"title": "Politické dějiny.", "content": "Panovník Mentuhotep II., pocházející z Théb, znovu sjednotil Egypt a vybudoval centrální správu. Snížil pravděpodobně počet nomarchů – správců jednotlivých egyptských nomů. Jeho následovníci svou moc upevňovali.  Následující 12. dynastie, kterou založil Amenemhet I., převzala Egypt sjednocený a vůči okolním zemím používala taktiku darů, vojenských výprav a přátelské diplomacie. Pouze s asijskými kraji udržovali přátelské obchodní vztahy.  Hlavním městem byla Amenemhet-ic-tauej (“Amenemhet se zmocnil Obou zemí”), jejíž název se zkracuje na Ictavej. Toto město se nacházelo dnešního Lištu, nedaleko vstupu do fajjúmské oázy.  Amenemhet I. zavedl spoluvladařství se svým nástupcem a tak zajistil bezproblémový přechod panovníkovy moci po své smrti. Jeho příkladu následovali všichni panovníci 12. dynastie a také panovníci v dobách mnohem pozdějších.  Senusret III. zrušil dědičnost úřadu nomarchy. Již dříve ale byli na dvory nomarchů dosazeni královští kontroloři všech příjmů, aby nedošlo ke krácení panovníkových příjmů.", "section_level": 1}, {"title": "Panovnické dynastie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "11. dynastie.", "content": "Do této doby patří z této dynastie poslední tři panovníci jména Mentuhotep. Nebhepetre Mentuhotep II. znovu sjednotil Egypt a vybudoval centrální správu. Také se znovu pokusil ovládnout Núbii, která se během Prvního přechodného období osamostatnila a také otevřel novou cestu z Egypta do Puntu.", "section_level": 2}, {"title": "12. dynastie.", "content": "Amenemhet I., zakladatel této dynastie byl nekrálovského původu. Byl původně vezírem posledního faraona 11. dynastie Mentuhotepa III. Na obranu proti útokům z oblasti Sinajského poloostrova vybudoval v místě Suezské šíje řetěz pevnůstek zvaných Vládcovy zdi. Ke konci života začal budovat proti útokům z oblasti Núbie řetěz pevností podél Nilu. Začínal u prvního nilského kataraktu a pokračoval až po druhý katarakt. Tyto pevnosti dokončili jeho následovníci. Amenemhet I. zavedl spoluvládu se svým synem a zajistil tak plynulost přechodu vlády do rukou svého nástupce.  Senusret I. vládl zpočátku se svým otcem a po jeho zavraždění převzal vládu zcela. Claude Obsomer v roce 1995 však spoluvládu zpochybnil. Senusret I. vyslal několik výprav do Núbie a Asie. Za jeho vlády se po celé zemi stavěly monumenty na všech hlavních kultovních místech Egypta současně. Pokusil se tak omezit moc místních chrámů a kněží. Stavěly se malé svatyně (“kenotafy”), tento zvyk pak pokračoval také v Nové říši.  Senusret II. nechal propojit kanály Fajjúmskou oázu s vodní cestou, dnes nazývanou Bahr Júsuf, a odčerpával tak vodu z jezera Fajjúm do jezera Moersis. Získával tak novou půdu, která byla využívána k zemědělským účelům.  Nejznámějším panovníkem 12. dynastie je Senusret III. Znovu dobyl Núbii a v pevnostech Semna a Uronarti nechal vztyčit stély, které vyznačovaly jižní hranici jeho říše. Podnikl také výpravu do Palestiny proti Asijcům.", "section_level": 2}, {"title": "13. dynastie.", "content": "Panovníci 13. dynastie pokračovali v politice předchozích panovníků. Z tohoto období nepochází tolik královských stavebních památek, nalezená umělecká díla se však nijak ve své dokonalosti neliší od svých předchůdců. Proto někteří autoři zařazují období vlády části 13. dynastie (až do vlády Neferhotepa I. asi 1740 – 1729 př. n. l.) do období Střední říše.  Neferhotep I. již pravděpodobně neovládal celý Egypt. Po něm vládli jeho bratři Sihathor a Sebekhotep IV. a posléze syn Sebekhotepa IV. Tato dynastie skončila vládou Sebekhotepa V. kolem roku 1723 př. n. l. Za vlády Sebekhotepa IV. začala Núbie projevovat odpor, který skončil ustanovením egyptských králů v Kermě. Egypt se rozdělil na menší části, které daly vznik Druhému přechodnému období v dějinách Starověkého Egypta.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Většina půdy patřila panovníkovi nebo chrámům nebo velkým vlastníkům půdy. V úrodné Fajjúmské oáze byli usazování noví osadníci, kteří dostali od faraona 1500 m půdy a domek. V něm bydlilo vždy pět dělníků se svým představeným a pozemky museli obdělávat podle zvláštního plánu. Pokud některý z těchto zemědělců utekl, byl stíhán a přiveden zpět. Faraon tak zajistil, aby se oáza stala jakousi obilnicí Egypta.  Zavedením monopolu na zahraniční obchod a námořní plavbu se panovník stal hospodářsky nezávislým na poplatcích nomarchů. Obchodovalo se s Mínojskou říší, s Předním východem (syrský Byblos) a africkou zemí Punt.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Za vlády Senusreta II. začaly být královské sochy vytesávány se snahou zachytit skutečnou tvář panovníka. Tato snaha vyvrcholila za vlády Senusreta III., kdy i bohatí příslušníci společnosti začali napodobovat tento trend.  Za vlády Amenemheta III. dosáhla kultura Střední říše vrcholu. Tento panovník rozšiřoval svatyně a jeho dochované sochy patří k nejpropracovanějším portrétům. Pohřben byl v pyramidě v Hawwáře. Zádušní chrám patřící k jeho pyramidě byl pro své množství místností nazván Labyrintem. Popsal jej Hérodotos, Strabón a Plinius starší. Chrám v 19. století prozkoumal britský archeolog William Flinders Petrie. Pokusy o jeho rekonstrukci jsou však dosud neúspěšné.  Během Střední říše došlo k rozvoji literatury. Bylo vytvořeno mnoho příběhů jako jsou Povídka o Sinuhetovi, Povídka o trosečníkovi. Dochovala se také náboženská a filosofická díla – Hymnus na Hapiho, Satira o zaměstnáních, Rozhovor muže s jeho “duší” a naučení, ve kterých faraon dává rady svému následovníkovi – Naučení pro krále Merikarea, Naučení Amenemheta I. (tento text byl pravděpodobně sepsán až za vlády Senusreta I.)  V pohřbívání došlo k demokratizaci. Zvyky, které byly dříve vyhrazeny pouze panovníkovi se začaly objevovat i u prostých lidí. Nekrálovské rakve začaly být zdobeny Texty rakví, které vznikly kombinací Textů pyramid a novějšími pohřebními skladbami.  Během 12. dynastie se dna rakví začala zdobit mapami znázorňujícími cesty do podsvětí doplněných výňatky z Knihy dvou cest.  Mnoho hrobek Střední říše obsahovalo modely zachycující každodenní prostý život, například model egyptské kuchyně, obilního skladiště, sčítání dobytka ke stanovení královské daně.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Významné místo zaujímalo v této době heliopolské náboženské centrum, kde byli uctíváni sluneční bozi Re a Atum. Podle jména faraonů Amenemhet se domníváme, že na moci začal nabývat bůh Amon, který měl chrám ve Vesetu (Amenemhet znamená \"Amon je v čele\"). Faraoni jménem Senvosret se pokusili posílit kněžstvo bohyně Vosrety (Senvosret znamená \"Muž bohyně Vosrety\"), ale její uctívání se u panovníků příliš neujalo.  V celém Egyptě byl uctíván bůh Usire, protože se ustálily představy o posmrtném životě, které také vyjadřují Texty rakví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Střední říše je období dějin starověkého Egypta odpovídající době vlády části 11. dynastie a 12. dynastie (přibližně 2040 (2055)- 1786 před n. l.). Někteří autoři do tohoto období zařazují také první polovinu 13. dynastie (pak by toto období zahrnovalo roky 2040 (2055)- 1650 před n. l.). Období Střední říše následovalo po První přechodné době a předcházelo Druhé přechodné době.", "tgt_summary": "中王国时期是古埃及历史上的一个时期,包括第十一、第十二、第十三与第十四王朝,通常划定在前2133-1786年,但严格地说,应该从第十一王朝的孟图霍特普二世时代(约前2060-2010年)开始。孟图霍特普二世在他统治的第三十九年(约前2022年),把他的荷鲁斯式改为「斯玛托威」,意为「两地的统一者」。", "id": 1910104}
{"src_title": "Allison Mack", "tgt_title": "艾莉森·麦克", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se americkým rodičům v Německu v Preetzu. Její otec, operní pěvec Jonathan Mack, v tu chvíli zrovna v Německu pracoval, proto tam on a jeho manželka Mindy nějakou dobu žili. Když Allison byly 2 roky, opět se přestěhovali do USA. Její úplně první hereckou zkušeností byly různé reklamy, ve kterých začala hrát již ve věku 4 let. Když jí bylo 7 let, začala studovat na speciálně zaměřené herecké škole v Los Angeles. Její první televizní role byla v seriálu \"Sedmé nebe\". Nadále si zahrála v pro nás spíše neznámých seriálech jako například \"Hiller and Diller\", \"Opposite Sex\" a \"Noční můry\". Zde si zahrála se svým pozdějším kolegou Samem Jonesem III.  Ovšem zlom přišel v roce 2001, kdy se připojila k obsazení nově připravovaného seriálu televizní společnosti WB \"Smallville\" coby \"předchůdkyně\" Lois Laneové – Chloe Sullivanová. Její postava byla vymyšlena speciálně pro seriál, ale divákům se natolik zalíbila, že měli tu možnost její osud sledovat po dobu všech 10 sérií, který seriál má. Jako jediná žena se tak Allison prokousala všemi 10 sériemi a hned po Tomu Welingovi, který hrál Clarka Kenta, se objevila v nejvíce epizodách. Dokonce, ač se v komiksu neobjevovala, byla začleněna i do něj.  Je nejen herečkou, ale je také režisérkou, což měla tu možnost dokázat právě v seriálu ve \"Smallville\", kdy jí bylo nabídnuto zrežírování 2 epizod (8x13; 9x13). Nadále se věnuje tanci a zpěvu.  Se svou dřívější hereckou kolegyní \"Kristin Kreuk\" založila speciální filmovou společnost Parvati Inc. production, díky které v roce 2010 vyprodukovali nezávislý film jménem Blink. Rok 2010 byl pro ní, coby rok nezávislých filmů, opravdu úrodný. Společně si se svým současným přítelem zahrála ve filmu Frog, kde měla tu možnost hrát samu sebe.  V dnešní době se kromě filmového herectví začala věnovat také divadelní tvorbě. Po úspěšném představení Love Loss and What I wore z roku 2010 přesídlila ke hře zvané Apple Cove, která je z roku 2011.  V roce 2010 se taktéž přidala k nově rozjetému internetovému seriálu \"Riese\", ve kterém hraje \"záporačku\" Marlise.", "section_level": 1}, {"title": "Obvinění.", "content": "20. dubna 2018 byla Mack zadržena členy FBI a následně obviněna z trestných činů kuplířství a spiknutí. Za což jí hrozí trestní sazba od 15 let až na doživotí. Allison Mack se podílela ve vedení sexuálního kultu NXIVM \"(NEXIUM)\", do kterého pod záminkou sebezdokonalovacích cvičení lákala ženy. Mnoho z nich skončilo jako sexuální otrokyně pro zakladatele Keitha Ranierea. Ženy byly cejchovány (\"podobně jako dobytek\") iniciáli Raniera a Mack. Ze získaných důkazů vyplývá, že se Mack osobně cejchování účastnila. Takto označené ženy byly posléze zneužívány jako pracovní a sexuální otrokyně. Ženy musely dodržovat náročnou dietu, která se skládala jen z 800 kalorií denně. Některé z poškozených žen začaly ztrácet vlasy či vykazovaly příznaky bulimie, jiné přestaly mít pravidelný menstruační cyklus.  Dle obžaloby byla Allison Mack vedena jako druhá hlavní postava pod zakladatelem Keithem Raniereim v kultu NXIVM, který funguval na bázi pyramidového schématu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Allison Mack (* 29. července 1982, Preetz, Německo) je americká herečka, nejlépe známá díky roli Chloe Sullivanové v seriálu \"Smallville\".", "tgt_summary": "艾莉森·麦克(英语:Allison Mack,又译:爱莉森·麦克、艾莉森·马克,1982年-7月29日),美国女演员,因在《超人前传》饰演Chloe Sullivan而为人所知。", "id": 21605}
{"src_title": "Moses Mendelssohn", "tgt_title": "摩西·门德尔松", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v chudé rodině písaře, kromě mateřské řeči jidiš se naučil hebrejsky a brzy začal se studiem Talmudu. V deseti letech nastoupil do třídy desavského rabína Fränkela, vydavatele knihy \"Průvodce bloudících\" středověkého židovského filosofa Maimonida, kterou Mendelssohn brzy přečetl. Roku 1743 se s rabínem Fränkelem přestěhoval do Berlína, kde se živil kondicemi a naučil se německy, latinsky i francouzsky. Roku 1754 nastoupil jako účetní do textilní firmy otce jednoho ze svých žáků a seznámil se s básníkem a filosofem Lessingem, který mu pomohl publikovat první spis a seznámil ho s vydavatelem časopisu \"Briefe\" Friedrichem Nikolaiem.  Mendelssohn se stal vlivným kritikem německé literatury a roku 1762 se oženil s F. Gugenheimovou, s níž měl deset dětí. Roku 1763 získal první cenu Královské pruské akademie (před I. Kantem) a roku 1767 vydal dialog \"Faidon\" – modernizovanou verzi Platónova dialogu o nesmrtelnosti duše. Mendelssohn se tak přiklonil k osvícenskému a racionálnímu chápání náboženství a velmi se zasazoval o náboženskou toleranci.  Roku 1770 ho švýcarský protestantský farář Johann Kaspar Lavater veřejně vyzval, aby buď křesťanství vyvrátil, anebo se stal křesťanem. Z následující dlouhé polemiky se Mendelssohn zhroutil a věnoval se pak jen překládání Tóry. Jeho německý překlad, tištěný hebrejskými písmeny vedle originálu, který měl pomoci Židům, aby se naučili německy, vyšel v letech 1780–1783. I jinak se Mendelssohn věnoval zlepšení společenského postavení Židů a v knize \"Jeruzalém čili o náboženské moci a židovství\" (1786) hájil jednak náboženskou toleranci, jednak závaznost židovského zákona i pro křesťany.  Roku 1779 zvěčnil Lessing přítele Mendelssohna ve slavném dramatu \"Nathan moudrý\". Když roku 1781 už mrtvého Lessinga nařkl Friedrich Heinrich Jacobi ze „spinozismu“ a tedy atheismu, napsal Mendelssohn jako své poslední dílu obranu Lessingovu. Mendelssonův syn Josef založil velký bankovní dům Mendelssohn, dcera Dorothea se provdala za romantického filosofa Friedricha Schlegela a v rodině mladšího syna Abrahama se narodil významný hudební skladatel Felix Mendelssohn-Bartholdy.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Česky vyšel Mendelssohnův \"Faedon, aneb Sokratesowo poslednj rozmlauwanj o nesmrtedlnosi duše\" v překladu J. Černého v Praze roku 1833.", "section_level": 2}], "src_summary": "Moses Mendelssohn (6. září 1729 Dessau – 4. ledna 1786 Berlín) byl židovský učenec a filosof, průkopník židovského osvícenství (haskala).", "tgt_summary": "摩西·门德尔松(, 1729年-9月6日-1786年-1月4日)是一位德国犹太哲学家,倡导哈斯卡拉运动(18-19世纪的犹太启蒙运动)。尽管实际上他本人践行犹太教正统派,他通常被认为是犹太教改革派之父。", "id": 2792921}
{"src_title": "Manévrový vzdušný souboj", "tgt_title": "纏鬥", "src_document": [{"title": "První světová válka.", "content": "Manévrový souboj vznikl za první světové války. První vojenské letouny byly zpočátku užívány pro pozorování, ke vzdušným soubojům nedocházelo a piloti si navzájem spíše salutovali. První zbraně, kterými se piloti pokoušeli ohrozit nepřátelské letouny byly například cihly, granáty, nebo řetězy, kterými se pokoušeli poškodit protivníkovu vrtuli. Byly i pokusy o zničení protivníka přímým nesebevražedným kontaktem letounů (tzv. taran). Používány byly i ruční palné zbraně, ale skutečná éra vzdušných soubojů začala až poté, co byly na letouny namontovány první pevné či pohyblivé kulomety.  Zlomem byl rok 1915, kdy Německo získalo Fokker Eindecker, první stíhací letoun, jehož kulomet mohl díky synchronizačnímu zařízení střílet přímo okruhem vrtule. V té době ještě nebyla vypracována taktika vzdušného boje. Pravděpodobně prvním, kdo vzdušný boj analyzoval a následně vytvořil první taktická pravidla pro letecké souboje, byl Oswald Boelcke. Mnoho z Boelckeho konceptů z roku 1916 má své uplatnění dodnes. Jedná se například o získání taktické výhody při útoků směrem ze slunce, kdy je protivník sluncem oslněn.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Základy taktiky leteckého boje byly na počátku druhé světové války v zásadě stejné, jako v té předchozí, ale díky technickému pokroku se zásadně změnila samotná letadla. Například bitva o Británii byla plna soubojů stíhacích letounů, ve kterých byla maximálně využívána jejich obratnost. Soupeři Messerschmitt Bf 109 a Supermarine Spitfire procházely řadou modifikací po celou válku.  V Asii docházelo k růstu napětí především díky Japonsku, které ve 30. letech napadlo Čínu. Ve druhé čínsko-japonské válce byly poprvé nasazeny stíhací letouny Micubiši A6M Zero, které svou obratností převyšovaly většinu evropských a amerických typů. První západní jednotkou, která vypracovala taktiku pro boj s obratnými japonskými letouny byla dobrovolnická stíhací jednotka Létající tygři (jinak také \"American Volunteer Group – AVG\"), kterou v Číně vedl americký generálporučík Claire Lee Chennault.  Létající tygři měli v Číně bojovat se stíhacími letouny Curtiss P-40 Warhawk opatřenými čínskými znaky. Chennault pečlivě vyslechl čínské piloty, aby si udělal představu o vlastnostech japonských letounů a taktice jejich pilotů. Došel k závěru, že proti extrémně obratným japonským strojům je klasická taktika, sestávající z manévrového boje v horizontální rovině, neúčinná. Kladl proto důraz na spolupráci jednotlivých pilotů a propracoval taktiku, která měla využívat některých lepších vlastností amerických strojů (například vyšší rychlost při střemhlavém letu).  Warhawky měly útočit nenadálým střemhlavým letem a po útoku se rychle vzdálit. Díky křehké konstrukci a absenci jakékoliv pasivní ochrany (pancéřování, samosvorné obaly nádrží) u japonských letounů, mohla pro zničení soupeře stačit jedna přesná dávka. Jelikož japonské letouny by zřejmě vyhrály většinu klasických manévrových soubojů, musely být tyto přeneseny do vertikální roviny. Dalším zlepšením, které Chennault zavedl byly předsunuté letecké hlásky, které měly včas varovat před náletem, aby mohli stíhači včas vzlétnout a nabrat výšku dostatečnou pro efektivní útok.  S touto taktikou dosáhli Létající tygři značných úspěchů a oproti jiným spojeneckým jednotkám, které na počátku války utrpěly od japonských stíhačů těžké ztráty, jim byli rovnocenným soupeřem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Manévrový souboj (anglicky ) je označení pro manévrový vzdušný souboj mezi stíhacími letadly. Termín vznikl za první světové války, kdy vyjadřoval střetnutí obratných stíhacích letounů (především dvouplošníků a trojplošníků), jejichž piloti se snažili udělat sevřenější zatáčku než jejich soupeř a dostat se tak soupeři blízko za ocasní plochy, kde byla výhodná pozice pro útok.", "tgt_summary": "缠斗(又名:空中格斗)是描述两架军用飞机在近距离战斗的型态,大多数的场合是描述两架或者多架战斗飞机企图击落或者威胁对方的空中战斗作为。缠斗的英文原文为英语:Dogfight,有直接翻译为狗战,此名词的最早运用可能为于第一次世界大战时期,两架军用飞机为了进入对方尾部的范围,这种过程看起来很像两只狗在互相追逐对方的尾巴。", "id": 1412692}
{"src_title": "Fuerteventura", "tgt_title": "富埃特文图拉岛", "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Ostrov je druhý největší v souostroví a nachází se 100 km od pobřeží Afriky. Má nejdelší pobřeží, na kterém je více než 150 přírodních širokých pláží. Teplota se většinou pohybuje mezi 18 až 40 °C. Nejvyšším vrcholem je Jandía (807 m), která leží na jihozápadě ostrova. Krajina je převážně pouštní, povrch tvoří sopečné horniny a podnebí je velmi suché. Vítr na ostrov přináší písek ze Sahary, což napomáhá vzniku nových pláží na východním pobřeží.", "section_level": 1}, {"title": "Rostlinstvo.", "content": "Na ostrově roste mnoho endemických druhů (\"Myrica faya\", planika velkoplodá, cesmína ostrolistá). Datlovník kanárský se vyskytuje jenom na tomto souostroví. Mezi zdejší endemity dále patří kopretinovec \"Argyranthemum frutescens\", sukulent \"Aeonium\" a borovice kanárská.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "Hlavním příjmem obyvatel ostrova je turistika. Rozvinuté je rybářství, zpracování zeleniny a ovoce a také produkce místního sýru, který je vyráběn z mléka fuerteventurských koz. Velkým problémem je nedostatek vody. Hlavní turistická střediska jsou Corralejo, Costa Calma, Morro Jable, Caleta de Fuste. Nejvýznamnější města jsou Puerto del Rosario, Corralejo, Antigua, Tuineje, La Oliva.  Na několika místech na ostrově jsou velká pole větrných elektráren, která ale zajišťují jen asi 4% elektrické energie ostrova (2005).  Od severu na jih vede celým ostrovem několik hlavních silnic, v ojedinělých úsecích i dálnice. 5 km od hlavního města se nachází mezinárodní letiště (IATA kód FUE), na pobřeží funguje několik velkých přístavů. Letiště Fuerteventura se řadí spíše k menším či středním letištím, přesto je poměrně dobře vybaveno. Naleznete zde základní služby jako například směnárnu, bankomat, maminky jistě potěší i dětský koutek. Letiště nabízí i dostatek parkovacích míst a výběr autopůjčoven (například Autos Reisen Top Car, Avis, Betacar, Cicar či Hertz). Spojení s městem zajišťují zejména dvě autobusové linky (linka 3 a linka 10).", "section_level": 1}], "src_summary": "Fuerteventura je ostrov v souostroví Kanárské ostrovy v Atlantském oceánu. Stejně jako celé souostroví je součástí Španělska a jde o jeho druhý největší ostrov. Spolu s ostrovy Lanzarote a Gran Canaria tvoří provincii Las Palmas. Rozloha ostrova činí 1 660 km2. Žije na něm přibližně 107 000 obyvatel (2014).", "tgt_summary": "富埃特文图拉岛()是西班牙加那利群岛的一部分,位于大加那利岛和兰萨罗特岛之间。富埃特文图拉岛面积约1660平方公里,是加那利群岛中的第二大岛。", "id": 592728}
{"src_title": "Jeff Dunham", "tgt_title": "杰夫·邓纳姆", "src_document": [{"title": "Achmed – mrtvý terorista.", "content": "Achmed – mrtvý terorista (anglicky: Achmed the Dead Terrorist) je kostra teroristy s bradkou a bílým turbanem. Dunham ho používá pro komediální vystoupení, které se odvíjí od současného problému terorismu. Je známý vykřikováním: „Ticho! Zabiju vás!“ (V originále: „Silence! I keel you!“ místo správného „I kill you!“ je zde využito podobností anglické výslovnosti písmen „i“ a „e“, podobně jako u další Jeffovy loutky Jose Jalapeno na klacku, v originále Jose Jalapeno On a Steek, (místo správného On a Stick) pokaždé, když se mu obecenstvo směje.  Achmed se během vystoupení dozví, že je mrtvý. Vzpomene si, že by podle koránu měl získat 72 pannen, podívá se do obecenstva a říká: „Vy jste moje panny? Doufám, že ne!“. Když se ho Dunham ptá proč, Achmed odpovídá: „je tam hromada pěkně odporných chlapů“ a „jestli je tohle ráj, tak se mnou vydrbali!“ Dunham na to reaguje: „Říkali, že to budou panny pouze ženského pohlaví?,“ počemž si Achmed uvědomí, že pohlaví pannen nebylo přesně řečeno a řekne: „Do p-dele!“, načež dodá „počkat, mohl bych mít Claye Aikena!“ v čemž naráží na údajnou Aikenovu homosexualitu (což Aiken popírá). Achmed vypadá jako muslim, což ale odmítá. Když odpovídá na tuto otázku odpoví: „Podívej na můj zadek, je tam napsáno: Made in China.“ Achmed se taky bojí Waltera, s kterým sdílí kufr. Tvrdí o něm: „Saddámův nervový plyn je nic proti Walterovým prdům!“  Achmed je sebevražedný atentátník, který podstoupil výcvik v sebevražedně-atentátnickém táboře („Suicide Bomber Training Camp“). Vypráví o něm, že to bývalo pěkné místo dokud nepřijali jednoho nováčka, který „zkoušel nacvičovat.“ Výcvikový tábor podle něj neláká nové atentátníky na motto „Hledáme pár dobrých chlapů“, ale na motto „Hledáme pár idiotů bez budoucnosti.“ V otázce, kde berou rekruty, zmiňuje horkou linku sebevrahů („Suicide Hotline“).  Přestože Achmed vypráví spoustu útočných vtipů (které okomentoval: „Jsem mrtvý, tak co mi je do toho“), očividně jeho osudová nehoda v něm zanechala známky kajícnosti. To se projeví, když naříká: „jsem strašně špatný bombový atentátník.“ Následně vysvětluje: „Měl jsem předčasnou detonaci. Nastavil jsem čas na 30 minut, ale bouchlo to za 4 sekundy,“ načež směrem k Dunhamovi dodá: „Znáš ten pocit, co? Pane Hurikán!“, což je narážka na dialog mezi Dunhamem a postavou Waltera, které se svěřil, že mu tak někdy říká jeho manželka. Ve speciálu Bombičky (Jingle Bombs) je naznačeno, že spíše než na následky výbuchu zemřel proto, že byl zastřelen, když zpívá: „tam jsem dostal kulkou do zad od americkýho vojáka.“  Dunham a Achmed připravili vánoční speciál, ve kterém Achmed zpívá „Bombičky“ („Jingle Bombs“) „bin Laden přichází k nám“ („bin Laden Is Coming to Town“), „Ó, svaté svinstvo“ („O Holy Crap“) a svou oblíbenou „Ticho! noc“ („Silence! Night“).  Achmed byl představen koncem roku 2001, krátce po útocích z 11. září. V tu dobu byl představen jako Usáma bin Ládin, jelikož nebylo známo, zda bin Ládin přežil útok na Tora Bora. Představení však nebylo příliš úspěšné, v atmosféře po teroristických útocích. Později bylo umístěno na YouTube, kde se okamžitě stalo hitem. V současné době video bylo zhlédnuto více než 120 milion krát. Jedná se o jedno z nejpopulárnějších videí na YouTube.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jeff Dunham (* 1962 Dallas, Texas) je americký břichomluvec a sólový komik. Absolvoval Baylorovu univerzitu. Vystupoval ve velkém množství komedií. Své břichomluvecké umění provozuje s pomocí loutek, mezi které patří: Walter, Melvin, Bubba J, Achmed, Sweet Daddy D, José a populární Peanut.", "tgt_summary": "杰夫·邓纳姆(英语:Jeff Dunham,1962年-4月18日)是一位美国腹语表演者和独角喜剧艺人。曾出现在许多电视节目中,包括《晚间秀》,《今夜秀》(\"The Tonight Show\")和《加油!桑妮》。他在喜剧中心频道有四个节目: 分别是《\"Jeff Dunham: Arguing with Myself\"》,《\"Jeff Dunham: Spark of Insanity\"》,《\"Jeff Dunham's Very Special Christmas Special\"》和《\"Jeff Dunham: Controlled Chaos\"》。2009年邓纳姆也主演了《杰夫·邓纳姆秀》(\"The Jeff Dunham Show\"),节目在网络上播出。邓纳姆引导腹语术在美国主流文艺界复兴,为腹语表演开辟了一种新的模式。", "id": 2682350}
{"src_title": "Kyrenaika", "tgt_title": "昔兰尼加", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území Kyrenaiky bylo původně obýváno libyjskými kmeny, které za XIX. a XX. egyptské dynastie podnikaly výpady do Egypta. V 7. století př. n. l. do oblasti přišli Řekové a založili zde své osady. V období helénismu se stala součástí říše Ptolemaiovců. Od 1. století př. n. l. byla Kyrenaika římskou provincií, od 5. století součástí Byzantské říše. V 7. století se oblast dostala do rukou Arabů, v 16. století osmanských Turků. Ve 20. století byla Kyrenaika prohlášena italskou kolonií. Po 2. světové válce byla Kyrenaika pod vojenskou správou Velké Británie až se nakonec roku 1951 stala jednou ze tří provincií samostatné Libye.", "section_level": 1}, {"title": "Řecká kolonizace.", "content": "Byli to obyvatelé řeckého ostrova Théra, pod vedením oikisty Batta, kteří v polovině 7. století př. n. l. založili osadu Kyréné, jež dala později jméno celé oblasti. Bylo to údajně po sedmiletém období sucha nebo v souvislosti s příkazem delfské věštkyně, když se Théřané rozhodli nalodit na dlouhou cestu, která podle Hérodótových svědectví vyústila v založení Kyréné.  Území, dnes vyprahlé, tehdy však zimními a jarními dešti hojně svlažované, rodilo plodiny všeho druhu, zejména olej, víno a ve starověku oblíbené silfium. Úrodná oblast kolem Kyréné přitahovala další osadníky a tak záhy vznikly v blízkém okolí další osady. Byl postaven přístav Apollonia (Marsa Susa), dále Teucheira (Tocra), Berenice (Benghazi) a Barka (Al Marj). Tyto osady se začaly později označovat souhrnným názvem Pentapolis (Pětiměstí). Dominantním ekonomickým odvětvím byl obchod. Osady, především Kyréné a přístav Apollonia, exportovaly africké zboží dále do Středomoří.  Kyrenaika byla spravována tyrany z rodu Battova, kteří se při své cestě k moci, nelekali ani největších ukrutností. Kyrenaika byla natolik silná, že roku 570 př. n. l. odrazila Egypťany a Libyjce. O něco později pak došlo ke sňatku mezi egyptským králem Amasisem a kyrénskou princeznou. Roku 525 př. n. l. však podlehli v bitvě u Pelúsia Peršanům, jimž zůstali poddáni až do dob Alexandra Velikého. Po Alexandrově smrti byla Kyrenaika zmítána občanskou válkou. Uprchlíci prosili na dvoře egyptského vládce Ptolemaia I. Sótéra o pomoc a ten jim vyhověl. Přestože se dvě dosud válčící strany proti němu spojily, porazil je a roku 322 př.n.l. se ujal vlády na Kyrenaikou. Byl to významný krok, neboť Kyrenaika byla do té doby známa svou více než stoletou tradicí republikánských svobod. Snad i proto se nikdy nestala klidnou součástí egyptské říše a představovala spíše zdroj potenciálních problémů. Řada povstání vedla Ptolemaia I. k dosazení svého syna Magase, jako vicekrále Kyrenaiky. Po jeho smrti však byla Kyrenaika opět včleněna do egyptské říše. Až Ptolemaios VIII. Physcon předal trvale vládu nad Kyrenaikou svému synovi Ptolemaiovi Apionovi. Apion se nikdy neoženil a neměl ani děti. Ve své závěti pak odkázal své panství římské republice. Apion tak pravděpodobně splnil vůli svého otce, který byl Římu značně zavázán za podporu proti svému bratru Ptolemaiovi VI. Roku 96 př. n. l. tak Kyrenaika přešla do rukou Římské republiky.", "section_level": 2}, {"title": "Římská provincie.", "content": "Římská republika tento dar přijala a nechala oblast pod správou místních guvernérů. Během této doby se v Kyréné usídlila početná židovská komunita, která se po potlačení židovského povstání v Judeji (66–70 př. n. l.) ještě rozrostla. V roce 74 př. n. l. však byl kvestor Lentulus Marcellinus pověřen anexí Kyrenaiky a jejím připojením. Kyrenaika byla s Krétou spojena do jedné provincie. Během druhého triumvirátu byla oblast sférou vlivu Marca Lepida a Marca Antonia. Marcus Antonius zde zformoval 3. legii, které dal jméno podle této provincie, a která sloužila pak dalších pět století. Během prvního století byla Kyrenaika jednou z nejpoklidnějších oblastí Říše. Nepokoje nastaly během vlády císaře Trajána. Došlo k židovskému povstání vedenému domnělým mesiášem Lukášem. Traján toto povstání krutě potlačil. Během jeho kruté vojenské kampaně (115–116) uprchly z provincie desítky tisíc Židů, Řeků a křesťanů.  V roce 296 byla Kyrenaika rozdělena do dvou provincií: Libya Superior a Libya Inferior. V roce 395 stala se Kyrenaika součástí nově vzniklé Východořímské říše. Na počátku 5. století trpěla oblast nájezdy Vandalů, kteří si v sousední bývalé provincii Tripolitania zřídili své království. V roce 533 je však vypudil legendární byzantský vojevůdce Belisarius. Součástí Byzantské říše byla Kyrenaika do roku 643, kdy byla dobyta 2. islámským chálifou Umarem.", "section_level": 2}, {"title": "Arabové a Osmanská říše.", "content": "V tomto období se název Kyrenaiky změnil na Barka podle nového hlavního města provincie, Barky. Poté co se v 8. století rozpadla mohutná říše Umajjovské dynastie, byla Kyrenaika přičleněna k Egyptu a stala se později součástí Fátimovského chalifátu. Když i ten podlehl vnitřnímu rozkladu a vpádům Seldžuckých Turků, založil Saladin Ajjubidovský sultanát, jehož západní hraniční oblastí se stala právě Kyrenaika. Postavení Kyrenaiky bylo stejné i v době Mamluckého sultanátu. Bitva u Ridaniye roku 1517 znamenala konec Mamluckého sultanátu a začátek nadvlády Osmanské říše. V 19. století fungoval na území Kyrenaiky emirát Barka, který byl oficiálně podřízen tureckému sultánovi. Osmanští Turkové ovládali oblast až do roku 1912. Konec osmanské vlády v Kyrenaice přinesli až Italové.", "section_level": 2}, {"title": "Italská kolonizace.", "content": "Sjednocená Itálie, trpěla, jako mladá evropská mocnost, nedostatkem koloniálních území. Državy slábnoucí Osmanské říše představovaly ideální cíl italské expanze. Oko padlo Italům na provincie v severní Africe, Tripolsko a Kyrenaiku. Pod záminkou ochrany italských zájmů v severní Africe vyhlásila Itálie roku 1911 válku Osmanské říši, která se nazývala Italsko-tureckou nebo také Tripolskou válkou. Během krátké doby se Italům podařilo obsadit všechna větší města na pobřeží, avšak při pokusu dostat se dále do vnitrozemí byli odraženi arabskými kmeny. Během těchto akcí došlo k vůbec prvnímu bojovému nasazení letadel. Válka se poté přesunula do egejské oblasti. Roku 1912 byli Turci, tlačeni hrozícím konfliktem s balkánskými státy, donuceni podepsat s Itálií mírovou smlouvu. V rámci této smlouvy vyklidili Tripolsko a Kyrenaiku a předali ji pod správu Itálie. Kyrenaiku se však Italům nepodařilo zcela obsadit a tak požívala značné autonomie v rámci italské koloniální říše (vlastní parlament). Až po další válce v letech 1922–1928 byla Kyrenaika zcela podrobena a roku 1929 spojena s Tripolskem a Fezzánem. Spojením těchto tří území vznikla kolonie Libye. V roce 1938 se pobřežní části Kyrenaiky i Tripolska staly integrální součástí Itálie, zatímco ve vnitrozemí vznikla provincie Libyjská Sahara.", "section_level": 2}, {"title": "Cesta k nezávislosti.", "content": "Během druhé světové války bylo území Libye svědkem rozsáhlých válečných operací. Válčící strany (Němci, Italové a Britové) se střídali v kontrole nad touto oblastí. Ke konci roku 1942 se Britům podařilo definitivně vytlačit italsko-německé jednotky z Libye. Po zbytek války a po ní byly Tripolsko a Kyrenaika spravovány Velkou Británií. Poté, co došlo v roce 1949 k rozsáhlým nepokojům, rozhodla OSN o plném osamostatnění Libye. Toto rozhodnutí bylo naplněno roku 1951, kdy spojením Fezzánu, Tripolska a Kyrenaiky vznikl nezávislý stát, Libyjské království.", "section_level": 2}, {"title": "Oddělení od Libye.", "content": "Představitelé východní části Libye vyhlásili v březnu 2012 autonomii oblasti, kde se nachází většina ropných polí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kyrenaika (též Cyrenaica, arabsky برقة / \"Barqa\", řecky Κυρηναία / \"Kyrenaía\", Latinsky \"Cyrenae\" / \"Kyréné\") je historické území na východě Libye. V počáteční fázi samostatného státu Libye (1951–1963) byla Kyrenaika jednou ze tří autonomních provincií. V současnosti již Kyrenaiku v administrativním uspořádání Libye nenajdeme. Je rozdělena do více správních jednotek označovaných jako Sha ́biyat.", "tgt_summary": "昔兰尼加(古希腊语:),在阿拉伯语中称为拜尔盖(),是利比亚东部的一个地区,得名于古希腊城市昔兰尼,古称“五城地区”(),在罗马帝国统治时期是克里特和昔兰尼加行省的一部分。", "id": 2326633}
{"src_title": "Alexandrupoli", "tgt_title": "亞歷山德魯波利斯", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Okolní oblast sice oplývá bohatou historií – stálo tu starověké město Salé, o němž se zmiňuje Hérodotos, a nedaleko odsud i Messembria, římská Traianopolis a byzantská Bera – Alexandrupoli se nicméně řadí k nejmladším městům v Řecku. Bylo založeno teprve roku 1875, v době Osmanské říše, a to jako malá rybářská vesnice, jejíž počet obyvatel se ovšem rychle zvětšoval, zvlášť v důsledku přivedení železnice z vnitrozemského města Mustafapaşa (Svilengrad).  V roce 1913 během 2. balkánské války se Dedeagač ocitl na krátkou dobu ocitl pod řeckou správou, avšak na základě Bukurešťského míru připadlo město Bulharsku, které na několik let drželo přilehlé pobřeží západní (egejské) Thrákie a mělo tak přístup k Egejskému moři. V roce 1919 připadl Dedeagač v důsledku neuillyské mírové smlouvy po skončení 1. sv. války definitivně Řecku, neboť Bulharsko stálo na straně poražených mocností Trojspolku. O něco později byl Dedeağaç přejmenován na \"Alexandrupoli\" na počest řeckého krále Alexandra I. (1917–1920). Zároveň byli odsud vyhnáni Turci a Bulhaři (Pomaci), naopak sem přišli řečtí vyhnanci z turecké Malé Asie. Od té doby se již město vyvíjelo v rámci řeckého státu; s výjimkou let 2. sv. války, kdy od dubna 1941 do listopadu 1944 nad Alexandrupoli i celou egejskou Thrákií opět vládlo Bulharsko.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Alexandrupoli je rychle se rozvíjející moderní město s promyšlenou urbanizací. Za zmínku stojí moderní mezinárodní přístav, dálniční tah (Egnatia odos) a železniční spojení s významnými městy, díky kterému má Alexandrupoli vynikající předpoklady stát se obchodním centrem.  Ve městě fungují 4 ústavy Démokritovy univerzity, mezi nimiž vyniká lékařská fakulta, která sídlí v budově největší a nejmodernější nemocnice na Balkáně.  Mezi památky města patří maják, církevní muzeum a několik neoklacistních budov. 14. května se slaví osvobození města.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alexandrupoli () je přístavní město na severovýchodním pobřeží Egejského moře, ležící v řecké části Thrákie; hlavní město prefektury Evros. Podle sčítání obyvatel tu k roku 2011 žilo přes 57 000 obyvatel. Představuje jeden z nejdůležitějších dopravních uzlů Řecka, neboť se tu kříží silniční, železniční, letecká i námořní doprava.", "tgt_summary": "亚历山德鲁波利斯(希腊语: 、、)是希腊东北部的一个城市,为色雷斯的主要港口,埃夫罗斯州的首府。总人口52,720,总面积642.245 km2 。历史上希腊和保加利亚长期争夺。", "id": 1495099}
{"src_title": "Ledňáček říční", "tgt_title": "普通翠鸟", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Ledňáček říční je jen o něco málo větší než vrabec. Dorůstá 16–17 cm, v rozpětí křídel měří 24–26 cm a dosahuje hmotnosti mezi 40–45 g. Má zavalité tělo, krátký ocas a končetiny, široká křídla a zhruba 4 cm dlouhý rovný zašpičatělý zobák. Je výrazný svým zářivým zbarvením, které se mírně liší v závislosti na jednotlivých poddruzích (viz Taxonomie). Středoevropský poddruh, \"A. a. ispida\", má vnější část křídel, hřbet, ocas a téměř celou hlavu modrou, hruď a končetiny jsou jasně oranžové, zobák tmavý, skvrna pod ním a po stranách krku je pak zbarvena bíle. Obě pohlaví se přitom zbarvením nijak výrazně neliší, samice však na rozdíl od samců mají červeně zbarvený kořen spodní čelisti. Mladí ptáci jsou obecně jednotvárněji zbarveni a jejich opeření má zelenavější odstín. V severní Africe, Evropě a ve většině Asie se jedná o naprosto nezaměnitelný druh, v její jihovýchodní části však může být relativně snadno zaměněn s více jak 6 jinými druhy ledňáčků, zejména pak s ledňáčkem modrohřbetým (\"Alcedo meninting\"). Jeho let je rychlý a přímý (dokáže dosáhnout i rychlosti vyšší jak 45 km/h) a dá se při něm relativně snadno určit díky jeho jasně modře zbarveném kostrci.", "section_level": 1}, {"title": "Hlasový projev.", "content": "Často a nápadně se ozývá, nejčastěji krátkým, ostrým a při vzrušení často opakovaným \"tyt-tyt\".", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Ledňáček říční se vyskytuje téměř v celé Evropě s výjimkou Islandu, severního cípu Britských ostrovů a Skandinávie. Značně zasahuje také na rozsáhlé území Asie, zejména pak do její západní, východní, jižní a jihovýchodní části. Izolovaně obývá také severní Afriku. Jeho globální areál rozšíření přitom zaujímá plochu velkou zhruba 24 900 000 km. Severské populace jsou většinou tažné, ptáci z jižních populací na svých hnízdištích setrvávají po celý rok. Tažní jedinci zimují zejména ve střední Evropě a Středomoří a někteří migrují až na vzdálený africký kontinent. Asijští ptáci pak zimují zejména v jihovýchodní Asii. Migruje především v noci a často i na dlouhé vzdálenosti, např. sibiřští ptáci musí ročně zdolat i více jak 3000 km.", "section_level": 1}, {"title": "Početnost.", "content": "V posledních letech nebyl u jeho populace, která čítá zhruba 600 000 párů, zaznamenán pokles vyšší jak 30 % a proto je v Červeném seznamu zaznamenán jako málo dotčený druh. Evropská populace pak čítá 67 000 – 135 000 párů. Jeho početnost je však většinou rok od roku odlišná a to zejména v závislosti na teplotách v zimním období. Typickým příkladem je Belgie, kde bylo po zimě s velmi nízkými teplotami zaznamenáno jen osm párů, během pěti let se jeho početnost na území tohoto státu zvýšila až na 45 párů, z toho však v následujícím roce nepříznivou zimu přežilo pouze 25 párů. Vážnou hrozbu pro něj však představuje i ničení přirozeného biotopu a nedostatek hnízdních míst.", "section_level": 2}, {"title": "Biotop.", "content": "Žije v blízkosti pomalu tekoucích čistých vod bohatých na ryby. Z tohoto důvodu mohou ledňáčci sloužit také jako bioindikátor čisté vody. Nejčastěji tak obývá řeky, potoky, rybníky, jezera, přehrady a mokřiny. Během zimního období často zalétává i k poloslaným vodám.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření v ČR.", "content": "V České republice se ledňáček říční vyskytuje celoročně. I přesto, že je jeho populační trend na českém území v posledních letech na mírném vzestupu, stále jej řadíme mezi silně ohrožené a tudíž i přísně chráněné druhy. Na území ČR totiž hnízdí pouze v počtu 300–700 párů, a to maximálně do nadmořské výšky 900 m.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologie.", "content": "Ledňáček říční je plachý a po většinu roku samotářsky žijící a přísně teritoriální pták. V případě, že na jeho území vnikne konkurent, skloní se, začne pomalu kývat hlavou ze strany na stranu a roztahuje křídla. K soubojům dochází jen zřídkakdy, jeho podstatou je však shození jednoho z účastníků do vody a jeho přidržení pod ní. Tyto souboje se však téměř vždy obcházejí bez jakýchkoli vážných zranění. V ČR se ekologií a ochranou ledňáčka říčního od roku 1994 zabývá program ALCEDO (celorepublikový garant: Pavel Čech, 02/19 ZO ČSOP Alcedo). Od roku 2007 je vypracována podrobná metodika ochrany a výzkumu tohoto druhu (Metodika ČSOP č. 34).", "section_level": 1}, {"title": "Potrava a lov.", "content": "Živí se zejména menšími rybami do velikosti 12 cm, které v jeho potravě zaujímají 60–67 %. Obvyklou kořist však představují ryby o velikosti 6–7 cm a váze 3 gramy. Nejčastěji jsou zde zastoupeny vranky, pstruzi, štiky, tloušti a jiní zástupci čeledi kaprovitých. V ČR dominují v potravě na tekoucích vodách zejména hrouzci, jelci, plotice a oukleje, na nádržích okoun. Vyjma ryb požírá i obojživelníky, hmyz a korýše. Podle rozsáhlého monitoringu provedeného mezi lety 1999 až 2013 na patnácti hnízdních lokalitách zahrnujících vodní nádrže, řeky a potoky však tvoří nerybí kořist jen cca 0,1 % potravy (analyzováno 30 hnízd, obvykle pozměněné vodní ekosystémy, 16 933 diagnostikovaných jedinců kořisti). Ledňáček je schopen lovit i mihule. Nejnovější výzkumy ukazují, že snůška ledňáčků, do doby než opustí hnízdní kotlinku, spotřebuje podle počtu mláďat (4–8 ks) ryby o celkové váze 1498 až 2968 gramů, tj. v průměru 334 gramů (1837 kJ) ryb na mládě za 25 dní pobytu v hnízdě. Denní příjem ryb jednoho mláděte odpovídá 37 % váhy jeho těla. Ledňáček ztrácí rychlým létáním hodně energie, denně proto musí spořádat takové množství potravy, které se vyrovná celým 60 % jeho celkové hmotnosti.  Na kořist většinou číhá vsedě na větvi visící obvykle 1–2 m nad vodou, v případě, že se v okolí žádné vhodné větve nenacházejí, vyhlíží ji i za třepotavého letu (takto se však stává pouze ve 3 % případů). Pokud kořist spatří, vrhá se rychlým střemhlavým letem pod vodní hladinu, uchopí ji do zobáku a poté se opět vrací zpět na svou pozorovatelnu. Ulovenou potravu následně zabíjí údery o větev a polyká ji hlavou napřed, aby se neporanil o rybí šupiny a ploutve. Při lovu se může potopit i jeden metr pod vodní hladinu, obvykle však nepřesahuje hloubku 25 cm. Úspěšnost lovu je velmi nízká, jen totiž přibližně každý desátý pokus je úspěšný. Nestravitelných zbytků, jako jsou kosti, se několikrát denně zbavuje v podobě malých šedých vývržků. V České republice je potravě ledňáčka říčního díky programu ALCEDO věnována maximální pozornost. Je sledována na údolních nádržích, řekách a speciální pozornost je věnována potravě ledňáčků na pstruhových potocích.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Obě pohlaví ledňáčka říčního pohlavně dospívají ve stáří jednoho roku. Hnízdění je po celý rok jediné období, kdy se nezdržuje samotářsky, ale v párech, každý pár přitom obhajuje teritorium velké až 1 km. Je známý svými námluvami, při kterých samec pronásleduje samičku, oba se spolu střemhlav vrhají do vody, avšak v poslední chvíli změní směr a letí vysoko ke korunám stromů. Ledňáččí zásnuby mohou trvat i několik hodin, poté dochází k tzv. zásnubnímu krmení. Samec přináší samici potravu, uklání se a předává ji přímo samičce do zobáku.  Hloubí si vlastní noru na příkrých březích v blízkosti vod. Většinou bývá umístěna vysoko, v některých případech až 37 m nad hladinou, díky čemuž je chráněna před mnoha predátory, jako jsou například lasičky. Pro její vybudování potřebuje měkkou půdu, do které zobákem naráží až do doby, dokud se v ní neobjeví důlek. V konečném stádiu nora může na délku měřit až půl metru a na jejím konci je malá komůrka. Pokud je na okraji hnízda trus, znamená to, že noru obývají mláďata. Hnízdí od května až do září, ročně má přitom obvykle 1–2 snůšky. Klade 5–7 bílých, 22 × 19 mm velkých a 4,3 g těžkých vajec (z toho 5 % tvoří skořápka), na jejichž sezení, které trvá 19–21 dní, se střídavě podílí oba rodiče. Výjimkou jsou pouze noci, kdy inkubaci vykonává pouze samice. Mláďata se rodí slepá a holá, v prvních dvou týdnech měří zhruba 5–8 cm. Zpočátku je rodiče krmí v intervalu 45 minut, v pozdějším věku již v intervalu 15 minut. Hnízdo opouští po 23–27 dnech. V tomto období jsou velmi náchylná a kvůli promoknutí peří se často při pokusu o lov kořisti utopí. Dospělosti se tak dožívá průměrně jen 50 % z nich. Ve volné přírodě se dožívá průměrně sedm let, zatím nejstarší zaznamenaný jedinec pochází z Belgie s věkem 21 let.", "section_level": 2}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Ledňáčci jsou malí ptáci tvořící čeleď ledňáčkovitých a tři samostatné podčeledi – Halcyoninae, Cerylinae a Alcedininae. Nejpočetnější rod třetí zmiňované podčeledi, \"Alcedo\", kam řadíme i ledňáčka říčního, čítá celkem 17 druhů. Název \"Alcedo\" je přitom latinský výraz pro ledňáčka, \"Atthis\" zase jméno krásné mladé ženy z ostrova Lesbos a přítelkyně známé básníkářky Sapfó. Jeho nejblíže příbuznými druhy jsou přitom ledňáček modrohřbetý, límcový a větší. Druh poprvé popsal v roce 1758 švédský přírodovědec Carl Linné pod původním názvem \"Alcedo ispida\". Většinou u něj rozlišujeme sedm poddruhů (viz přehled níže), některé zdroje však uvádí poddruhů i více.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ledňáček říční (\"Alcedo atthis\") je průměrně 16,5 cm velký pták z čeledi ledňáčkovitých (Alcedinidae). Je velmi výrazně zbarvený s oranžovou spodinou a modrým hřbetem, křídly a temenem. Výrazným znakem je také jeho nápadně dlouhý zašpičatělý zobák. Pro své krásné zbarvení je nazýván \"Létající drahokam\". Vyskytuje se u pomalu tekoucích čistých vod na velkém území Evropy, Asie a v severní Africe. Ve střední Evropě se přitom jedná o jediného zástupce své čeledi. Ledňáček říční je po většinu roku samotářsky žijící a přísně teritoriální pták. Živí se především menšími rybami, které loví střemhlavým útokem pod vodou, ale v malé míře se v jeho potravě objevuje i vodní hmyz a obojživelníci. Hnízdí v norách, které si sám hloubí ve strmých březích vod, v jedné snůšce přitom bývá 5–7 světlých vajec.", "tgt_summary": "普通翠鸟(学名:),是最典型常见的一种翠鸟。生活于海滨一带及水道沿岸。广泛分布于欧亚大陆、东南亚、印度尼西亚至新几内亚。其中,台湾可见其踪迹,在中国大陆则分布在海南、东北、华东、华中、华南及西南地区。", "id": 2679772}
{"src_title": "Piazza Colonna", "tgt_title": "圆柱广场", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Náměstí s obdélníkovým půdorysem má v italské politice velký význam. Severní stranu zabírá palác Chigi, původně rakousko-uherská ambasáda, nyní sídlo italské vlády. Na jižní straně stojí palác Ferraioli, původně papežský poštovní úřad a malý kostel \"Santi Bartolomeo ed Alessandro dei Bergamaschi\" a na východní straně palác Wedekind a kolonáda římských sloupů dovezených z Vejí. V severozápadním rohu náměstí je vidět palác Montecitorio, sídlo poslanecké sněmovny. Náměstí bylo monumentálním otevřeným prostorem již od antiky, na místě paláce Wedekind stál chrám Marka Aurelia.", "section_level": 1}, {"title": "Sloup Marka Aurelia.", "content": "Vítězný sloup císaře Marka Aurelia byl vytvořen podle vzoru Trajánova sloupu. Není jisté, zda byl postaven ještě za císařova života, roku 193 byl však už jistě hotov. Vlastní dřík sloupu s reliéfem je 29,62 m vysoký (asi 100 stop) a skládá se z 27 mramorových bloků o průměru 3,70 m. Podobně jako u Trajánova sloupu je uvnitř vytesáno schodiště, kterým lze po 190 schodech vystoupit na vrchní plošinu. Schodiště je osvětleno úzkými okénky, která jsou zakomponována do reliéfu, není však přístupné veřejnosti.  Podstavec měl původně výšku 10,1 m, roku 1589 však sloup důkladně restauroval architekt Domenico Fontana, který vyrovnal náměstí s okolním terénem, takže téměř 4 m podstavce jsou dnes pod zemí. Původní reliéfy na podstavci byly už tehdy příliš poškozeny, a tak je Fontana odstranil. Ani věnovací nápis nebyl čitelný, takže se sloup mylně pokládal za ztracený sloup Antonina Pia. Jako protějšek k soše sv. Petra na Trajánově sloupu dal papež Sixtus V. při této příležitosti postavit na vrchol bronzovou sochu sv. Pavla.  Reliéf znázorňuje válečná tažení Marka Aurelia, v dolní polovině patrně proti Markomanům a Kvádům (172-173), v horní polovině proti Sarmatům (174-175). První scéna dole znázorňuje přechod Dunaje, patrně u dnešní Vídně. Na reliéfu pracovalo několik sochařů, na rozdíl od Trajánova reliéfu je však zobrazení daleko emotivnější: jsou zde drastické scény vypalování vesnic, pobíjení jejich obyvatel a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Fontána.", "content": "Fontánu z roku 1577 vytvořil na zakázku papeže Řehoře XIII. Giacomo della Porta, kterému asistoval Rocco de Rossi. Roku 1830 proběhla její rekonstrukce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Piazza Colonna je římské náměstí v rione Colonna v centru města. Je pojmenováno po vítězném sloupu císaře Marka Aurelia (), který zde stojí od roku 193. Náměstím prochází starořímská \"Via Lata\" (nyní Via del Corso).", "tgt_summary": "圆柱广场()是意大利罗马古城中心的一个广场,得名于自公元193年就立在此处的大理石奥列里乌斯圆柱。1589年,教宗西克斯图斯五世下令将保罗的铜像安放在圆柱顶部。南北走向的科尔索路穿过广场的东侧。", "id": 2980380}
{"src_title": "Palác kultury a vědy", "tgt_title": "科学文化宫", "src_document": [{"title": "Výstavba a historie.", "content": "Palác byl vybudován podle vzoru stalinských výškových budov v Moskvě, architekt Lev Rudněv ale nacházel inspiraci i jinde, například v Spasské věži v Kremlu. Kromě sovětských vlivů však chtěl také použít i styl polský a před návrhem budovy tedy navštívil mnohá významná města v zemi. Nakonec vzniklo pět projektů, z kterých Poláci vybrali jeden, a ten byl nakonec realizován. Na budování 231 m (42 pater) vysokého paláce pracovalo od 2. května 1952 do 22. července 1955 kolem tří a půl tisíc sovětských dělníků, 16 z nich na stavbě zahynulo.  Ještě před dokončením budovy a dva dny po smrti Stalina dne 7. března 1953 rozhodla Státní rada a Rada ministrů PRL o názvu stavby Palác kultury a vědy Josifa Stalina (polsky \"Pałac Kultury i Nauki imienia Józefa Stalina\"). Rovněž bylo rozhodnuto, že památník Stalina bude umístěn před samotný palác. Soutěž na památník byla sice vypsána, ale žádný z projektů nesplnil očekávání zadavatelů.  Z vyhlídkového patra často páchali lidé skokem sebevraždu, první takový incident se objevil již roku 1956, musely být proto do výhledů nainstalovány bezpečnostní mříže.", "section_level": 1}, {"title": "Zbourání.", "content": "Od 2. února 2007 je celý objekt památkově chráněný, mnohé osobnosti společenského a kulturního života však proti tomuto kroku protestovaly, neboť považují palác spíše za symbol nesvobody z poválečných časů. V roce 2017 byla v Polsku otevřena diskuze o možném případném zbourání paláce. Zbourání stavby podpořil ministr obrany Bartosz Kownacki Považoval by jej za vhodný dárek pro výročí sta let nezávislosti Polska v roce 2018. Případnou demolici rovněž podpořil i ministr financí a rozvoje a pozdější premiér Mateusz Morawiecki nebo vicepremiér a ministr kultury Piotr Gliński, který uvedl, že proti zbourání „nic nemá, ovšem za podmínky, že odstraněnou stavbu rychle nahradí nějaký jiný rozumný objekt“. Některé hlasy v Polsku tomuto záměru oponovaly s tím, že bez ohledu na okolnosti vzniku je tato budova součástí polské historie a navíc přináší lidem užitek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Palác kultury a vědy ( (zkratkou \"PKiN\"), do destalinizace – \"Palác Josefa Stalina\") je výškovou budovou ve Varšavě, vybudovanou v Śródmieście, v centrální části metropole. Jedná se o nejznámější a nejdochovanější památku socialistického realismu v zemi, palác je oficiálně známý jako „Dar národů Sovětského svazu“. Vybudován byl v poválečných letech jako součást rekonstrukce a přestavby metropole po ničivé válce. Otevřen byl roku 1955 a stal se nejvyšší budovou ve Varšavě.", "tgt_summary": "科学文化宫(),是波兰境内最高的建筑物,也是该国首都华沙的标志性建筑。通常缩写为 \"PKiN\",因此华沙市民也谑称其为“北京”()。亦有人称其为“斯大林的注射器”、“俄国婚礼蛋糕”。", "id": 1596982}
{"src_title": "Léon Bloy", "tgt_title": "莱昂·布洛伊", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho otec, inženýr Jean Baptiste Bloy byl volnomyšlenkář, matka Anne-Marie Carreau byla naopak hluboce věřící. Léon nedokončil studium lycea, zkusil kresbu a psaní dramat. V roce 1864 přišel do Paříže, pracoval jako kreslíř u stavitele, setkal se s pařížskou bohémou. V roce 1869 se seznámil s Julesem Barbey d'Aurevilly, trvale se navrátil ke katolické víře. V roce 1870 se účastnil Prusko-francouzské války, pak pracoval v advokátní kanceláři v Périgueux.  V roce 1873 se vrátil do Paříže a pracoval jako železniční úředník. Krátkodobě spolupracoval s několika časopisy. V roce 1877 se setkal s Anne-Marií Roulée a s knězem Louis-Marie-René Tardif de Moidrey, napsal \"Rytířku smrti\". V roce 1879 vykonal první pouť na poutní místo La Salette. V letech 1882–1884 spolupracoval s kabaretem Le Chat Noir. Anne-Marie Roulée propadla šílenství (postava Veroniky B. z románu \"Zoufalec\"). V roce 1884 se setkal s Berthe Dumont (postava Klotyldy z první části románu \"Chudá žena\"), ta zemřela v roce 1885 na tetanus. V roce 1885 začal vydávat časopis \"Le Pal\" (\"Kůl\"), vyšlo 5 čísel, další vydávání nakladatel ukončil pro obavy z krachu. V roce 1890 se oženil s Johanou Molbechovou (postava Klotyldy z druhé části románu \"Chudá žena\"), dcerou dánského básníka Christiana Molbecha. Měl s ní čtyři děti: Veroniku (* 1891), Ondřeje (1894–1895), Petra (1895–1897), Magdalenu (* 1897). Žil v krajní nouzi. S řadou přátel se rozešel po roztržkách, řadu svých příznivců si znepřátelil svými pamflety (Émile Zola, Guy de Maupassant, Ernest Renan, Joris Karl Huysmans, Alphonse Daudet, Paul Bourget a Anatole France). Teprve po roce 1905 se dařilo jeho přátelům (geolog Pierre Termier, malíř Georges Rouault vydavatel Alfred Vallette, jeho žena – spisovatelka Rachilde, filosof Jacques Maritain a další) tuto bídu poněkud zmírnit. V roce 1916 se přestěhoval na pařížské předměstí Bourg-la-Reine, do domku, kde do roku 1914 bydlel Charles Péguy. Zde v roce 1917 zemřel.  V roce 1900 se seznámil s Josefem Florianem, který byl jeho prvním překladatelem do cizího jazyka (v roce 1902 \"Zde se vraždí velcí lidé\"). V roce 1906 se spolu setkali během pouti k Panně Marii La Salettské. Josef Florian přeložil a vydal převážnou většinu Bloyova díla ve své edici \"Dobré dílo\". I Florian podporoval Bloye finančně.  Bloyova dcera Veronika (Véronique) se roce 1920 provdala za českého hudebníka O. A. Tichého.", "section_level": 1}], "src_summary": "Léon Bloy (11. červenec 1846, Périgueux – 3. listopad 1917, Bourg-la-Reine) byl francouzský katolický spisovatel, esejista, autor pamfletů a básník.", "tgt_summary": "莱昂·布洛伊(,1846年-7月11日-1917年-11月3日),法国作家,信奉天主教,提倡社会改革。", "id": 2479121}
{"src_title": "Bombardování Drážďan", "tgt_title": "德累斯顿轰炸", "src_document": [{"title": "Před operací.", "content": "Na konci roku 1944 ustupovala německá armáda na obou frontách, ale stále nebyla definitivně poražena. 8. února překročili Sověti řeku Odra pouze 70 kilometrů od Berlína. Jak se východní a západní fronta přibližovaly, Spojenci na západě začali uvažovat, jak by mohli pomoci Rudé armádě v postupu svým bombardovacím letectvem. Cílem bylo bombardování Berlína a několika dalších východoněmeckých měst v součinnosti s postupem sovětských vojsk, aby tak způsobily zmatek mezi německými jednotkami a uprchlíky z východní fronty a narušily jejich zásobování ze západu.  Zpráva zvláštní britské komise s názvem \"German Strategy and Capacity to Resist\" (Německá strategie a možnosti odporu), která byla připravena výlučně pro Winstona Churchilla, předpověděla, že Německo by se mohlo zhroutit již kolem poloviny dubna, pokud Sověti dokážou obsadit jejich východní pozice. Zpráva zároveň varovala, že by Němci mohli vzdorovat až do listopadu, pokud Sověti nedokážou obsadit Slezsko. Proto by mohla jakákoliv pomoc východnímu fronty zkrátit válku.  Plány na rozsáhlý a intenzivní útok na Berlín a další východoněmecká města analyzovali Spojenci pod krycím názvem \"Operace Thunderclap\" v polovině roku 1944, ale nakonec ho odložili na 16. srpna. Do té doby byly tyto plány znovu projednány a Spojenci rozhodli o méně rozsáhlé operaci.  22. ledna poslal komodor RAF Sidney Osborne Bufton zprávu zástupci náčelníka leteckého štábu siru Normanu Bottomleymu, ve které uváděl, že zdánlivý koordinovaný letecký útok RAF na pomoc sovětské ofenzivě by mohl mít ničivý efekt na morálku Němců. 25. ledna poté, co Společná zpravodajská služba (Joint Intelligence Committee) usoudila, že Němci přesouvají desítky divizí ze západní fronty na východní, vyjádřila této myšlence podporu s tím, že zastavení přesunu těchto jednotek je důležitou prioritou. Arthur Harris, v britském tisku přezdívaný také \"bombardér\" Harris, známý jako horlivý zastánce plošného bombardování, navrhoval koordinovaný útok na města Saská Kamenice, Lipsko a Drážďany. Toho večera se Churchill ptal ministra letectva Archibalda Sinclaira na plány pro uskutečnění těchto návrhů, přičemž nezmínil odpověď náčelníka leteckého štábu sira Charlese Portaita, který odpověděl: \"„Měli bychom použít dostupnou sílu na jeden velký útok na Berlín a útoky na Drážďany, Lipsko a Saská Kamenice, případně jakékoliv jiné město, kde by těžké bombardování způsobilo nejen chaos v evakuaci z východu, ale překazilo by také pohyb německých jednotek ze západu.“\" Nicméně zmínil, že letectvo vyčleněné na takové nálety by nemělo být staženo z aktuálních úkolů ničení ropných rafinerií, továren na výrobu proudových letadel a ponorkových doků. Churchill nebyl spokojen s takovou odpovědí a 26. ledna napsal Sinclairovi: \"„Ptal jsem se (minulou noc), zda Berlín a bezpochyby i další velká města v Německu by neměla být nyní považována za důležitý terč... Prosím napište mi zítra, co se bude dít.“\"  4. února, během jaltské konference, nastolil sovětský generál Alexej Antonov otázku narušení přesunu německých jednotek ze západní fronty leteckým bombardováním dopravních křižovatek Berlína a Lipska. Portait, který byl v Jaltě, proto požádal Bottomleyho, aby mu zaslal seznam cílů, které by mohli prodiskutovat se Sověty. Tento seznam obsahoval ropné rafinerie, továrny na výrobu tanků a letadel. Rovněž zde byla i města Berlín a Drážďany. Britský tlumočník později tvrdil, že Antonov a Stalin žádali Spojence o bombardování Drážďan, ale v oficiálních záznamech z konference se taková zmínka nenachází. Je proto možné, že šlo pouze o propagandu v rámci studené války.", "section_level": 1}, {"title": "Význam města.", "content": "Drážďany byly sedmým největším německým městem a podle záznamů RAF byly největším zatím nebombardovaným zastavěným územím. Taylor napsal, že podle oficiální příručky z roku 1942 bylo město \"„jedním z nejdůležitějších průmyslových center Třetí říše“\" a v roce 1944 nejdůležitějším výrobcem zbraní. Nacházelo se zde 127 středně velkých a velkých továren a dílen, které zásobovaly německou armádu vojenskou technikou. Významnost tohoto města z vojenského hlediska však nemusela být pro Německo až tak velká, jak se domnívali plánovači bombardování.  Jako reakci na mezinárodní obavy z bombardování napsalo americké letectvo zprávu, která byla utajena až do prosince 1978. Psalo se v ní, že v Drážďanech bylo 110 továren a 50 000 dělníků. Podle této zprávy se ve městě nacházely fabriky na výrobu leteckých komponentů, továrny na výrobu jedovatých plynů (Chemische Fabrik Goye and Company), protiletadlová a dělostřelecká továrna Lehman, továrna na výrobu optických zařízení Zeiss Ikon a také továrny na výrobu elektrických a rentgenových přístrojů (Koch & Sterz), převodovek a diferenciálů (Saxoniswerke) a elektroměrů (Gebrüder Bassler). Ve zprávě se také psalo, že se zde nacházely kasárna, stanové tábory a muniční sklady.  Americké letectvo také tvrdilo, že dvě z drážďanských dopravních tepen mají vojenský význam: severo-jižní z Německa do Československa a východo-západní podél hranic s Českem. Město bylo křižovatkou na dopravní trase Berlín – Praha – Vídeň, Mnichov – Vratislav a Hamburk – Lipsko. Americký plukovník Harold E. Cook, který byl jako zajatec vězněn v Drážďanech, později vypověděl, že Drážďany byly ozbrojeným táborem s tisíci německých jednotek, tanků a dělostřelectva a mílemi nákladních aut naložených zásobami určenými na podporu německých jednotek na východní frontě.  V náletech však Spojenci neútočili na hlavní průmyslové oblasti na periferiích města, které se rozkládaly na míle daleko. Podle Donalda Millera by ekonomické škody mohly být mnohem větší, pokud by se bombardéry zaměřily na periferie, kde byla soustředěna většina drážďanského průmyslu.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh a důsledky operace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obrana města.", "content": "Původně byla kolem Drážďan rozmístěna silná protiletecká obrana. Ta však nebyla za celou dobu výrazněji využita, proto byly postupně baterie částečně přesunuty na východní frontu, kde se používaly proti tankům, a částečně posílily protiletecké obrany např. v Berlíně, Halle a měst v Porúří. Protiletecká obrana Říše v prostoru Drážďan tak v únoru 1945 nedosahovala vysokého stupně účinnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Nálety.", "content": "16. října 1944 došlo k velké ofenzívě sovětských vojsk. Velká část uprchlíků před Rudou armádou se skryla právě v Drážďanech, jež před válkou čítaly 630 000 obyvatel. V noci z 13. na 14. února 1945 na město zaútočilo 805 bombardérů, z nichž 796 bylo lancasterů. Na město svrhly 2660 tn pum, z nichž necelých 45 % bylo zápalných. První vlna čelila nepříznivému počasí, a tak byl útok vyhodnocen jen jako středně úspěšný; druhé vlně o tři hodiny později již nic nebránilo v přesném zaměření značek.  V důsledku vysoce koncentrovaného bombardování v krátkém časovém intervalu se vytvořila ohňová bouře, jejímž následkem shořelo centrum města. Následující den si drážďanské seřaďovací nádraží za cíl vzal i jeden svaz 461 B-17 Flying Fortress USAAF, doprovázených 316 stíhacími letouny North American P-51 Mustang. Cíl bombardovalo ale jen 311 z nich; část v důsledku navigačních chyb omylem bombardovala Prahu, nálet prožil i Most apod. O den později bombardovalo Drážďany dalších 210 amerických létajících pevností, které se odklonily od svých primárních cílů.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky.", "content": "V důsledku náletu a svržení cca 3900 tun pum bylo zničeno 34 km2 zástavby a mezi civilním obyvatelstvem byly způsobeny vysoké, dodnes přesně neznámé ztráty. Podle závěrečné policejní zprávy z března 1945 byly nalezeny ostatky 18 375 mrtvých a celkový počet obětí byl odhadnut na 25 tisíc. Tento fakt již roku 1966 veřejně akceptoval i kontroverzní historik David Irving, autor knihy \"Zkáza Drážďan\" vydané v roce 1963.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení operace.", "content": "Řada autorů poválečného období se v odhadu počtu obětí přikláněla k počtu do 35 tisíc jako nejvíc odpovídajícímu skutečnosti, což korespondovalo i s tvrzeními vlády Německé demokratické republiky. Komise německých historiků, zřízená v roce 2004 městem Drážďany za účelem objasnění počtu obětí na životech, dospěla v říjnu 2008 k předběžnému určení známého počtu ztracených životů v hodnotě okolo 18 000, s tím, že jejich počet nepřekročil 25 000.  Odpůrci akce argumentují, že vojenský přínos náletu nebyl příliš velký a naprosto neospravedlňuje barbarství akce, kterou označují za jeden z nejtěžších spojeneckých válečných zločinů. Podle nich se Spojenci prostě rozhodli kobercovým bombardováním zlikvidovat město plné civilních obyvatel, uprchlíků před frontou a nuceně nasazených zahraničních dělníků. Město, které bylo nejen hlavním městem Saska, ale též jeden z vrcholů barokního stavitelství v Evropě. Odpůrci poukazují i na to, že sami západní Spojenci ještě v průběhu války v roce 1939 označovali mnohem méně rozsáhlé bombardování měst ze strany Německa a Sovětského svazu za barbarské válečné zločiny. Na architektonické památky sice nebrala ani jedna strana ohledy, ovšem až na jednu německou bombardovací ofenzívu se památky jako takové cílem nestaly.  Britský historik druhé světové války Frederick Taylor však upozorňuje na skutečnost, že zdůrazňováním urbanistického a architektonického dědictví města je odsouván do pozadí význam města pro vojenský průmysl a jeho role uzlu dopravní infrastruktury. Drážďany byly díky velkému komunikačnímu uzlu a 110 továrním budovám s více než 50 000 dělníky regulérním vojenským cílem. Argument o kobercovém bombardování navíc nutně naráží na fakt, že akci Bomber Command vedly značkovací stroje – v první vlně stroje No. 5 Group, pro druhou cíle označili slavní Pathfinders. První vlně částečně bránily nízké mraky, druhá vlna již bombardovala přesně na značky. USAAF na tom ale byla hůře. Tu samou noc navíc dalších 368 strojů Bomber Command útočilo na Böhlen.  Faktem je, že i sám jinak nekompromisní Churchill byl akcí otřesen natolik, že v memorandu náčelníkovi leteckého štábu a komisi náčelníků štábů z 28. března zpochybnil přiměřenost zvolených prostředků a označil podobné konání za \"„pouhý akt teroru a svévolného ničení“\" (\"„mere acts of terror and wanton destruction“\"). Po upozornění Sira Archibalda Sinclaira, že to byl nakonec i on sám, kdo 26. ledna 1945 požadoval zničení měst ve východním Německu, své memorandum stáhl a v novém již pečlivěji vážil svá slova. Roli jistě sehrála i rozdílná optika půlky února a konce března 1945.  Pokud jde o vojenské hledisko celé akce, Spojenci nečelili většímu odporu, protože Luftwaffe ho již v této době nebyla schopna. Navíc všechny blízké a dostupné síly Luftwaffe zůstaly po celou dobu náletu nečinné na letištích, neboť měly nedostatek pohonných hmot a dále plnily jiné úkoly. Spojenecké ztráty tak byly minimální.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní odkazy.", "content": "V satirickém vědeckofantastickém románu \"Jatka č. 5, aneb, Křížová výprava dětí – povinný tanec se smrtí\" (1969) zachytil Kurt Vonnegut některé události, které prožíval jako válečný zajatec v Drážďanech během náletu a krátce po něm. Připomíná 135 000 obětí zápalných bomb a popisuje \"„naprostou zkázu“\" a \"„nepochopitelný masakr“\". Němci jej spolu s dalšími válečnými zajatci poslali shromažďovat mrtvé do masových hrobů, \"„ale těl bylo příliš mnoho na pohřbení. Namísto toho Němci poslali skupiny s plamenomety. Všechny ostatky byly spáleny na popel.“\"  Do úvodu určeného zvláště pro vydání knihy v roce 1976 napsal: Odkaz na válečného zajatce v Drážďanech Kurta Vonneguta nalezneme v Hellerově románu \"Zavíráme\". Jedna z postav – Lew Rabinowitz, který také byl válečným zajatcem v Drážďanech – několikrát zmiňuje, že tam znal muže jménem Vonnegut, se kterým pracoval.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bombardování Drážďan byl britsko-americký vzdušný útok, který provedly Royal Air Force (RAF) a americké United States Army Air Forces (USAAF) 13.–15. února 1945 během druhé světové války. Ve čtyřech náletech shodilo 769 těžkých bombardérů britské RAF a 527 strojů USAAF přes 3 900 tun výbušných a zápalných pum (napalmových M69) na Drážďany, hlavní město Saska, spolkové země nacistického Německa. Skrz Drážďany tehdy postupně procházeli uprchlíci utíkající před postupujícími sovětskými vojsky. Následná ohnivá bouře zničila plochu 6,5 km2 městského centra.", "tgt_summary": "德累斯顿轰炸(1945年2月13日-2月15日)是二战期间由英国皇家空军和美国陆军航空军对德国东部城市德累斯顿联合发动的大规模空袭行动。由于盟军的轰炸造成了2万人以上的平民死亡,直到今天,它依然被看成二战历史上最受争议的事件之一。", "id": 1677640}
{"src_title": "Neurolingvistika", "tgt_title": "神经语言学", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Neurolingvistika je historicky zakořeněná v 19. století kdy Pierre Paul Broca (1861) přišel s prvním přesvědčivým důkazem, že konkrétní mozkové oblasti se kriticky podílejí na produkci řeči. Při posmrtném zkoumání mozkových tkání pacientů s poruchami produkce řeči způsobenými poškozením mozku Broca objevil léze v oblasti \"gyrus inferiori\" frontálního laloku, kterou díky těmto společným jazykovým poruchám pacientů asocioval právě s produkcí řeči. Tato oblast se na počest Brocova objevu začala nazývat \"Brocova oblast\". Zanedlouho na to přišel Carl Wernicke (1874) s objevem dalšího centra podílejícího se na porozumění řeči, které lokalizoval v oblasti \"gyrus supramarginalis\" parietálního laloku a horní části laloku temporálního, dnes nazývané jako \"Wernickeova oblast\". Přestože hlubší poznatky z oblasti neurologie a detailní analýza jazykových poruch později vedly k přehodnocení tohoto zjednodušujícího rozdělení na centrum produkce a porozumění, Broca a Wernicke se díky svým objevům stali průkopníky vědeckého zkoumání vztahu jazyka a mozku, kterým se dnes detailně zabývá právě neurolingvistika.  Carl Wernicke a Norman Geschwind později navrhli takzvaný Wernicke-Geschwind model ve kterém navrhují, že jazykové procesy proudí z posteriorní do anteriorní části levé hemisféry. Ve svém modelu navrhují, že zvukový signál je nejprve zpracován auditorním kortexem odkud dále putuje do Werickeovy oblasti, která zprostředkovává sémantické procesy a další složitější procesy jako je plánování. Jednodušší artikulační a motorické procesy spojené s řečovou produkcí zprostředkovává oblast Brockova. Tyto dvě oblasti jsou na základě jejich modelu propojeny spletí tkání nazývanou \"arcuate fasciculus.\"  Na počátku 20. století Korbinian Brodmann zmapoval a rozčlenil mozkovou kůru do 52 podoblastí na základě jejich cytoarchitektonické struktury (struktury buněk) a funkcí. Tyto oblasti se dnes nazývají Brodmannovy oblasti a Brodmannovo dělení dodnes slouží jako nejčastěji používaná cytoarchitektonická mapa mozkové kůry.  Samotný termín neurolingvistika byl poprvé použit autory Edith Crowell Trager, Henri Hecaen a Alexandr Luria ve 40. A 50. letech 20. Století. Luriova kniha \"Problems in Neurolinguistics\" je zřejmě první knihou, která má termín neurolingvistika přímo ve svém titulu. Harry Whitaker později během 70. let popularizoval neurolingvistiku ve Spojených státech založením časopisu \"Brain and Language\" (1974) a sborníku \"The Handbook of Neuroscience of Language\", který vyšel v pozdějších letech v několika aktualizovaných edicích.  Přestože afaziologie stála v základech neurolingvistiky, v poslední době se obor značně rozrostl díky vzniku nových neurozobrazovacích metod (např. PET a fMRI) nebo elektrofyziologických metod s vysokým časovým rozlišením (např. EEG a MEG). Tyto metody jsou schopny zaznamenat aktivaci mozku při různých lingvistických úkonech a procesech.", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace.", "content": "Většina studií v neurolingvistice testuje a hodnotí stávající psycholingvistické a lingvistické modely jazykového zpracování a reprezentace. Díky výsledkům výzkumné práce v neurolingvistice lze formulovat nové predikce o struktuře a organizaci řeči na základě poznatků z fyziologie a anatomie mozku. Výzkum v neurolingvistice probíhá ve všech oblastech lingvistiky (fonetika, fonologie, lexikologie, morfologie, syntax a sémantika.  Výzkumné otázky které si neurolingvistika v rámci těchto oblastí pokládá:", "section_level": 1}, {"title": "Témata.", "content": "Neurolingvistika se zabývá jednak lokalizací různých jazykových procesů v mozku. Dále ji zajímá časový sled těchto procesů, jejich akvizice či osvojování a konečně se zabývá také neurofyziologií jazykových patologií.", "section_level": 1}, {"title": "Lokalizace.", "content": "Neurolingvistika zkoumá lokalizaci specifických jazykových \"modulů\". Neurolingvistický výzkum se například pokouší zmapovat jednotlivé oblasti a spoje v mozku s ohledem na jejich funkce. Při lokalizaci se využívá především neurozobrazovacích metod s vysokým prostorovým rozlišením, jako je fMRI nebo PET. Jednou z otázek je, zda se určité oblasti skutečně specializují na dané jazykové procesy, případně jestli a jakým způsobem se vybrané části mozku při zpracování řeči interagují. Vzrůstá také zájem o interakci těchto procesů v mozku při učené se cizím jazykům, nebo v případě bilingvních jedinců.", "section_level": 2}, {"title": "Časový sled.", "content": "při studiu časového sledu jazykových procesů se využívá především elektrofyziologickcýh technologií se schopností vysokého temporálního rozlišení jako je EEG nebo MEG. Tyto techniky jsou schopny s vysokou elektrofyziologickou aktivaci mozku probíhající při zpracování souvislého jazykového vstupu. Bezprostřední reakce na jazykový stimulus lze měřit pomocí ERP (event-related potentials).", "section_level": 2}, {"title": "Jazyková akvizice.", "content": "Neurolingvistika se pokouší propojit jednotlivé fáze osvojování jazyka s vývojovými fázemi mozku (např., neurogeneze, pruning). Dalším tématem je osvojování cizího jazyka a změny ke kterým na základě osvojování cizího jazyka ve strukturách mozku dochází díky tzv. neuroplasticitě.", "section_level": 2}, {"title": "Jazykové patologie.", "content": "Neurolingvistický výzkum studuje take jazykové patologie a to, jaký způsobem se tyto patologie vztahují k abnormálně fungujícím mozkovým oblastem. Poruchy, kterými se neurolingvistika zabývá jsou například:", "section_level": 2}, {"title": "Metody.", "content": "Současné technologie přináší významný zdroj poznatků, které napomáhají pochopení anatomické organizace lingvistických funkcí. Technologie využívané v neurolingvistice lze rozdělit na elektrofyziologické (EEG, MEG), hemodynamické (fMRI, PET) a stimulační (TMS).", "section_level": 1}, {"title": "Elektrofyziologické metody.", "content": "EEG (elektroencefalogram) a ERP (event-related potentials) měří elektrickou aktivitu mozku pomocí elektrod připevněných k povrchu hlavy. Pomocí ERP lze měřit změny napětí v mozku asociované s prezentovaným stimulem (odtud event-related). Výběžky napětí u ERP jsou pojmenovány podle elektrické polarity (positivní-P a negativní-N) a latence se měří v milisekundách po prezentaci stimulu. Komponent N400 představuje nejčastěji studovaný negativní výběžek napětí, který lze pozorovat cca 400 po sémanticky inkongruentních stimulech. Dalším typickým komponentem je P600 asociovaný s mozkovou aktivitou reagující na porušení gramatických či jiných jazykových pravidel.  MEG (magnetoencefalogram) měří magnetické pole indukované elektrickou aktivitou mozku. Oproti EEG a ERP dokáže tato metoda lépe lokalizovat zdroj magnetického pole, nicméně díky tekutému héliu, které MEG k zachycení magnetického pole využívá, je tato metoda finančně velmi nákladná.", "section_level": 2}, {"title": "Hemodynamické metody.", "content": "PET (positron emission tomography) je metoda, která zachycuje mozkovou aktivitu na základě snímání hladiny glukózy. Glukóza je metabolické palivo, které mozek využívá ke své aktivitě. Radioaktivními látkami upravená glukóza je injekčně vpravena do krve a speciální detektory připevněné k hlavě měří množství právě spotřebovávané glukózy, což lze asociovat s mozkovou aktivitou. Části spotřebovávající v dané chvíli největší množství glukózy jsou nejvíce aktivní.  fMRI (funkční magnetická resonance) je zřejmě nejdůležitějším zdrojem současných poznatků v neurolingvistice. Tato metoda měří hladinu molekul hemoglobinu v krvi, a na základě těchto hodnot vyhodnocuje oblasti mozku, které v daném časovém úseku spotřebovávají nejvíce krve a v ní obsaženého kyslíku. Tato metoda dokáže přesně lokalizovat aktivitu mozku v určitém časovém úseku. fMRI poskytuje v porovnání s PET výrazně lepší lokalizaci aktivace (s přesností 1 mm). Temporální rozlišení fMRI (1-5 s) ale stále zaostává za neurofyziologickými metodami.", "section_level": 2}, {"title": "Stimulační metody.", "content": "Další technologií využívanou v neurolingvistickém výzkumu je TMS (transkraniální magnetická stimulace). Tato metoda nezobrazuje mozkovou aktivitu, ale naopak transkraniální stimulace dokáže tuto aktivitu přímo ovlivnit (excitovat či inhibovat). Magnetické pole generované s pomocí dvojice magnetických cívek umístěných v určité oblasti hlavy dokáže skrze lebku stimulovat mozkovou kůru a experimentátor zaznamenává behaviorální reakce participanta na určité lingvistické podněty či úkoly. Zatímco s pomocí nižších frekvencí lze cílené mozkové centra inhibovat a způsobit zhoršený výkon při lingvistických úkonech, stimulace o vyšších frekvencích naopak vybrané oblasti mozku excitují a jazykový výkon jsou tak schopny zlepšit. Tuto metodu lze rovněž využít při terapii jazykových patologií.", "section_level": 2}], "src_summary": "Neurolingvistika je vědní disciplína, která zkoumá vztah jazyka a mozkových procesů či tkání, které jazyk zprostředkovávají. Neurolingvistika se zabývá reprezentací a zpracováním řeči v mozku z vývojového hlediska, dále zkoumá získané i vývojové patologie řeči (afázie, dyslexie, a další) a zabývá se také analogickými mozkovými procesy zprostředkovávajícími komunikaci u jiných živočišných druhů. Kromě klinické afaziologie a poznatků z výzkumu poruch řeči neurolingvistika staví také na poznatcích dalších spřízněných vědních oborů, jako je lingvistika, psycholingvistika nebo neurologie. Významný zdroj informací důležitých pro neurolingvistiku představuje také experimentální výzkum využívající elektrofyziologické a neurozobrazovací metody nebo metody transkraniální stimulace.", "tgt_summary": "神经语言学是人类大脑神经对于语言的理解,产出和习得之研究。作为一个跨学科领域,神经语言学运用了来自不同领域的方法,如神经科学、语言学、认知科学、神经生物学、沟通障碍、神经心理学和计算机科学的方法和理论。不同背景的研究人员被吸引而来,带来各种实验技术以及广泛的理论观点。在神经语言学中有许多成果是来自心理语言学和理论语言学的模型,而这些模型着重在大脑如何执行理论和心理语言学提出的语言产出与理解所必需的过程。神经语言学家研究由大脑处理语言信息的相关生理机制,并借由失语症,脑成像,电生理,和计算机建模,评估语言学和心理语言学理论。", "id": 2018904}
{"src_title": "Olympijský stadion Australia", "tgt_title": "澳大利亞體育場", "src_document": [{"title": "Výstavba pro olympijské hry.", "content": "Stavba stadionu začala v roce 1996 podle projektu společnosti Bligh Lobb Sports Architects. Po dokončení stavby dostali její tvůrci prestižní ocenění od britského sdružení British Construction Industry i řadu jiných ocenění.  Stavba stadionu reflektovala i podmínky v Sydney. Zastřešení stadionu nenarušilo přirozenou cirkulaci vzduchu, ale s pomocí průsvitného materiálu vedlo k vhodnému omezení dopadu silných slunečních paprsků. Střecha, testovaná kvůli místním vysokým větrům i v aerodynamickém tunelu, naopak odráží hluk z tribun zpět do stadionu, aby byla zajištěna optimální sportovní atmosféra. Většina osvětlení a ohřevu vody je realizována s pomocí sluneční energie.  Slavnostní otevření stadionu proběhlo při exhibičním utkání Austrálie se světovým výběrem hvězd FIFA v červnu 1999.  Před zahájením olympijských her prošel stadion ostrými zkouškami při ragbyových a fotbalových zápasech a přípravném exhibičním utkání dvou týmů ligy amerického fotbalu NFL.  Mezi vrcholy olympijského programu, které se konaly na stadionu Australia, patřily oba slavnostní ceremoniály, přičemž slavnostní zakončení sledovalo více než 110 tisíc diváků, a také finále běhu žen na 400 metrů s hvězdou her Cathy Freemanovou.", "section_level": 1}, {"title": "Využití po olympijských hrách.", "content": "Po olympijských hrách byl v roce 2002 stadion přestavěn, aby lépe vyhovoval plánovanému využití pro sporty populární v Austrálii, přičemž se výrazně změnil celkový vzhled stadionu. Byly sníženy tribuny na kratších stranách stadionu, kapacita tak byla snížena na 83 000 diváků (zhruba ještě o dva tisíce méně v případě oválné plochy hřiště pro australský fotbal a kriket), ale všechna sedadla jsou nyní krytá. Přestavbu provedla firma Multiplex Construction. Výsledkem přestavby je také rychlá rekonfigurace podle potřeb konkrétní pořádané akce, která trvá od 8 do 12 hodin.  Stavba i přestavba stadionu byla realizovaná se značným důrazem na ekologická hlediska, dokonce i možná budoucí demolice po vypršení živnostnosti stadionu má proběhnout se znovuvyužitím až 98 % materiálů.  Po rekonstrukci byl stadion otevřen pro mistrovství světa v ragby v roce 2003, kde hostil úvodní zápas i všechny rozhodující duely od semifinále po finále, ve kterém před 82 957 diváky Austrálie podlehla Anglii 17:20 po prodloužení. 16. listopadu 2005 se na místě konal i rozhodující zápas baráže o mistrovství světa ve fotbale 2006, v němž díky výhře na penalty Austrálie vyřadila Uruguay a kvalifikovala se na šampionát. Zápas tehdy sledovalo 82 698 diváků.  V roce 2002 získala marketingová práva na jméno stadionu společnost Telstra, ale na konci roku 2007 stadion znovu změnil jméno a po podpisu nové smlouvy za sumu 31,5 milionu dolarů za sedm let je nyní nazýván podle finanční společnosti ANZ Bank.", "section_level": 1}], "src_summary": "Olympijský stadion Australia (: Stadium Australia, nyní ANZ Stadium) je multifunkční sportovní stadion v Sydney ve čtvrti Homebush Bay. Byl hlavním stadionem, na kterém se konaly slavnostní ceremoniály a soutěže v atletice a finále fotbalového turnaje při letních olympijských hrách v roce 2000.", "tgt_summary": "澳大利亚体育场(Stadium Australia),现冠名为澳洲新西兰银行体育场(ANZ Stadium),是位于澳洲新南威尔士州悉尼奥林匹克公园内的多用途体育场。场馆于1999年落成,耗资6亿9千万澳元兴建,用作举办2000年夏季奥林匹克运动会。场馆亦曾举办及等国际体育盛事。", "id": 1712207}
{"src_title": "Santa Maria della Vittoria", "tgt_title": "胜利之后圣母堂 (罗马)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jednolodní budova chrámu byla postavena podle projektu a pod dozorem architekta Carla Maderna v letech 1605-1620. Fasádu západního průčelí z travertinu vytvořil Giovanni Battista Soria v letech 1624-1626 na náklady kardinála Scipiona Borghese, po vzoru Madernova průčelí protějšího chrámu Santa Susanna (sv. Zuzany Římské). Chrám byl původně zasvěcen apoštolu sv. Pavlovi, ale po vítězství katolických vojsk nad protestanty na Bílé hoře jej na přání rakouského císaře Ferdinanda II. papež dal přesvětit k poctě Panny Marie Vítězné na \"Santa Maria della Vittoria\".  Po požáru z roku 1833 byla podstatná část stavby zrekonstruována. Okna pocházejí z let 1955-1956. Chrám s přilehlým konventem dodnes spravuje Řád obutých karmelitánů.", "section_level": 1}, {"title": "Poutní obrázek.", "content": "Milostný obrázek \"Adorace novorozeného Krista\", který protestanti zohavili vypícháním očí postav Ježíšových rodičů, našel v dubnu roku 1620 pohozený ve Štěnovicích u Plzně kaplan vojska bavorského vévody Maxmiliána a účastník bělohorské bitvy, bosý karmelitán Dominik à Jesu Maria. Ten také během bělohorské bitvy žehnal obrázkem vojsku a přenesl jej poté do Říma. Roku 1622 jej dal umístit do zlaté svatozáře v nástavci hlavního oltáře. On také výrazně přispěl k dobudování kostela. Originál obrázku shořel při požáru kostela roku 1833, nahrazuje jej kopie. Další tři kopie jsou uctívány v kostele sv. Prokopa ve Strakonicích, v poutním kostele na Bílé Hoře a v karmelitánském kostele Panny Marie Vítězné v Praze na Malé Straně, odkud byla do římského kostela přinesena kopie sošky Pražského Jezulátka, uctívaná zde na druhém postranním oltáři.", "section_level": 2}, {"title": "Interiér.", "content": "Interiér kostela patří k nejbohatším barokním dekoracím v Římě, je proslulý dokonalou harmonií a vynikající uměleckou kvalitou zařízení. Všechny stěny a oltáře jsou obloženy barevnými leštěnými deskami z mramoru a sochařskými ozdobami ze zlaceného bronzu, které modeloval Berniniho žák Mattia' de Rossi, stejně jako kruchtu s varhanami, tzv. kantorii a válečné trofeje pod ní.  Fresky Nástropní freska v chrámové lodi znázorňuje \"Triumf Panny Marie Vítězné v bitvě na Bílé Hoře\" a pokoření protestantů v podobě ďáblů; vymalovali ji bratři Giuseppe Orazi a Andrea Orazi. Fresku v kupoli nad křížením s námětem \"Nanebevzetí sv. Pavla\" namaloval Giovanni Domenico Cerrini. Konchu apsidy s hlavním oltářem a barokní fresky zničil požár z roku 1833. Jeho rekonstrukci navrhl architekt Carnevalli v letech 1880 - 1885 a dovršil ji Luigi Serra freskou \"Vjezd vítězného katolického vojska z Bílé Hory do Prahy\".  Sochy Ze sochařských děl vynikají dvě protějšková sousoší z karrarského mramoru: na severní straně ve výklenkové kapli benátského kardinála Coronara vytesal Giovanni Lorenzo Bernini roku 1646 sousoší \"Extáze sv. Terezie z Ávily\" s andělem, který se chystá vetnout šíp Kristovy lásky a utrpení do Tereziina srdce. Na dvou reliéfech po stranách oltáře berniniho žák vytesal portréty osmi členů rodiny Coronaro, přihlížejících extázi. Na jižní straně je na shodném oltáři situováno sousoší \"Sen sv. Josefa\" od sochaře Domenica Guidi mezi reliéfy \"Adorace Páně\" a \"Svatá rodina na útěku do Egypta\" od sochařů z Berniniho školy. Oltářní obrazy Nejvýznamnější jsou tři oltářní obrazy ze života sv. Františka (Panna Maria se sv. Františkem, Extáze sv. Františka a Sv. František přijímá stigmata), které vymaloval Domenico Zampieri, zvaný Domenichino (poslední, které vytvořil v Římě), další oltářní obrazy vytvořili Guercino (Nejsvětější Trojice), Nicolas Lorrain (Sv. Jan od Kříže) a Gherardo delle Notti (sv. Pavel). Portrét kardinála Berlinghera Gessi na jeho poloplastickém náhrobku v chodbě k sakristii namaloval Guido Reni.  Sakristie Na stěnách sakristie visí cyklus čtyř rozměrných obrazů - olejomaleb, zachycující bitvu na Bílé hoře ve čtyřech fázích vývoje, dále dva portréty vítězných vojevůdců Ligy (Maxmiliána Bavorského a císaře Ferdinanda II.) a obraz Předání koně před bělohorskou bitvou bratru Dominikovi. Ve vitrínách jsou vystaveny standarty vítězných i poražených pluků, z bitev na Bílé Hoře (1620) a u Vídně (1683). Dvě olejomalby připomínají nejvýznamnější vítězství Katolické ligy nad osmanskými Turky v bitvě u Lepanta (roku 1571) a v bitvě u Petrovaradínu (roku 1716).", "section_level": 1}, {"title": "Odraz stavby v populární kultuře.", "content": "Jedno z nejznámějších zobrazení v populární literatuře se kostelu dostalo v románu \"Andělé a démoni\" od autora Dana Browna, který ovšem fiktivně přemístil stavbu na nedaleké náměstí Piazza Barberini.", "section_level": 1}, {"title": "Titulus.", "content": "Titulárním kostelem se Santa Maria della Vittoria stala 23. prosince 1801.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kostel Santa Maria della Vittoria v Římě (, ) je titulární barokní kostel v Římě zasvěcený Panně Marii Vítězné na počest vítězství na Bílé hoře. V kostele je umístěno sousoší \"Extáze svaté Terezy\" Gian Lorenza Berniniho, vrcholné dílo římského baroka. Stojí na Via XX Settembre, na pahorku Kvirinál.", "tgt_summary": "胜利之后圣母堂()是一座罗马天主教宗座圣殿,也是间司铎级枢机领衔圣堂,位于意大利罗马的九月二十日街。", "id": 941641}
{"src_title": "Micubiši Ki-30", "tgt_title": "九七式俯衝轟炸機", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "V roce 1936 se Generální štáb japonské císařské armády obrátil na společnosti Kawasaki a Micubiši s požadavkem na vývoj lehkého taktického bombardovacího letounu. Podle specifikací se mělo jednat o dvoumístný stroj s rychlostí 400 km/h, maximální nosností 450 kg pum v operační výšce 2000 až 4000 m a hmotností nepřesahující 3200 kg. Letoun měl být schopen klesat v úhlu 60° při současném postřelování cíle jedním pevným kulometem, druhá pohyblivá zbraň měla bránit zadní polosféru. Pohon měl zajišťovat řadový dvanáctiválec Kawasaki Ha-9-IIb, nebo jeden ze dvou typů hvězdicových čtrnáctiválců Ha-5, nebo Ha-6.  Výsledkem vývoje firmy Kawasaki byl letoun Kawasaki Ki-32, Micubiši svůj stroj označila Ki-30.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "První prototyp Ki-30 vzlétl 28. února 1937 a byl jako první japonský letoun poháněn moderním vzduchem chlazeným dvouhvězdicovým motorem Micubiši Ha-6. Druhý vyrobený Ki-30 měl instalovanou pohonnou jednotku Nakadžima Ha-5. Vzhledem k nedostatku motorů Ha-6 mělo 16 kusů ověřovací série i později vyrobené Ki-30 motory Ha-5 KAI se vzletovým výkonem 708 kW.  Sériové letouny byly vyzbrojeny jedním pevným kulometem typ 89 ráže 7,7 mm umístěným v levé polovině křídla a jedním pohyblivým kulometem v zadní kabině. Pumy byly umístěny v pumovnici pod průběžným nosníkem křídla.  Vyrobené letouny: 2 prototypy, 16 předsériových strojů, 678 sériových strojů (618 ks Micubiši a 60 ks \"První armádní letecký arzenál Tačikawa\").", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Do výzbroje se stroj dostal v roce 1938. Bojoval ve válce s Čínou i na počátku války v Tichomoří, kdy podporoval postup armády na Filipínách. Následně byl od roku 1942 stažen do druhé linie k plnění policejních a výcvikových úkolů. Na konci války byly některé stroje ještě nasazeny k sebevražedným letům kamikaze.  Během konfliktu v lednu 1941 se s nepočetnými Ki-30 thajského královského letectva setkávali Francouzi ve vzdušném prostoru nad Francouzskou Indočínou.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní technické údaje.", "content": "\"Data podle:\" Vzestup a pád orlů Nipponu", "section_level": 1}], "src_summary": "Micubiši Ki-30 byl japonský dvoumístný lehký celokovový samonosný středoplošník s pevným kapotovaným ostruhovým podvozkem užívaný ve druhé světové válce jako lehký bombardér. Spojenci typ označovali kódovým jménem Ann. V japonské armádě byl označován jako armádní lehký bombardér typ 97 (九七式軽爆撃機, \"Kjúnanašiki keibokugekiki\").", "tgt_summary": "九七式俯冲轰炸机()又名Ki-30(),盟军代号为「Ann」,略称为九七式轻爆、九七轻爆等。开发制造者为三菱重工业,和另一种九八式俯冲轰炸机同是日本帝国陆军主力的俯冲轰炸机。", "id": 1769482}
{"src_title": "Nîmes", "tgt_title": "尼姆", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Sousední obce: Milhaud, La Calmette, La Rouvière, Gajan, Parignargues, Caveirac, Générac, Saint-Gilles, Caissargues, Bouillargues, Rodilhan, Marguerittes a Poulx.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Město Nimes se v období Keltů jmenovalo \"Nemausos\" a bylo hlavním městem oblasti \"Volcae Arecomici\" v římské provincii \"Gallia Narbonensis\". Z tohoto období pochází do dneška zachovaná \"Velká věž\" (Tour Magne), která byla Římany začleněna do 7 km dlouhého opevnění města. Výhodně položené město u silnice Via Domitia mělo významnou mincovnu a zhruba 25 000 obyvatel. O tehdejším významu vypovídají zachované památky jako jsou Amfiteátr, \"castellum\", 50 km dlouhý akvadukt s mostem Pont du Gard severně od města, Maison Carrée (jeden z nejlépe zachovaných římských chrámů vůbec) nebo Augustova brána.  V pozdní antice se Nimes stalo biskupským sídlem a na počátku 5. století bylo dobyto Vizigóty, kteří toto území dlouho bránili v bojích s Franky. Roku 725 dobyli Nimes Arabové, roku 752 je dobyl zpět Pipin Krátký a dlouho mu vládla místní hrabata. Roku 1228 je dobyl král Ludvík VII. a po roce 1250 připadlo definitivně k Francii. Od počátku 16. století se významná část obyvatel přiklonila k reformaci a do konce století město zažilo mnoho násilí. V 18. století zdejšímu hospodářství prospěl průplav \"Canal du Midi\", spojující Atlantský oceán se Středozemním mořem. Po Francouzské revoluci vypukly v kraji další kruté bouře, v průběhu 19. století však město opět prosperovalo a bohatlo. Za obou světových válek nebylo příliš poškozeno, za Druhé světové války byl kraj kolem Nimes útočištěm četných partyzánů.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "\"Počet obbyvatel\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Nîmes (: \"\" lat. \"Nemausus\") je město na jihu Francie, v regionu Languedoc-Roussillon, hlavní město departementu Gard. Město s bohatou historií a množstvím zejména starověkých památek leží mezi Středozemním mořem a pohořím Cévennes, v kraji, kde se od nepaměti pěstovalo víno a olivy. Nimes je sídlem vysokých škol a biskupství, od 18. století významným střediskem textilního průmyslu. Látka, z niž se šijí džíny, se nazývá denim, tj. doslova „z Nimes“, kde se začala vyrábět.", "tgt_summary": "尼姆(,),法国南部城市,奥克西塔尼大区加尔省的一个市镇,也是该省的省会和人口最多的城市,下辖尼姆区,其市镇面积为平方公里,时人口数量为人,在法国城市中排名第19位,在原朗格多克-鲁西永大区中仅次于首府蒙彼利埃。", "id": 567078}
{"src_title": "Lacrimosa (hudební skupina)", "tgt_title": "安魂彌撒樂團", "src_document": [{"title": "Historie skupiny.", "content": "První demo-nahrávka s názvem „\"Clamor\"“ (lat. Nářek) se objevila roku 1990. Protože Tilo Wolff nemohl přesvědčit žádné hudební vydavetelství, založil své vlastní jménem Hall of Sermon, které vydalo i jeho první desku „\"Angst\"“ (Strach).  Od roku 1994 patří k Lacrimose jako stálý člen také Finka Anne Nurmi, která stála u zrodu gothic rockové skupiny Two Witches.  Největší hitparádový úspěch Lacrimosy byla píseň „\"Stolzes Herz\"“. Dalšího úspěchu dosáhla Lacrimosa roku 1999 s albem „\"Elodia\"“ které se také dostalo do první desítky. Lacrimosa pořádá vyprodané turné po Evropě a jak po střední, tak i po jižní Americe.  Se svou skladbou „\"Der Morgen danach\"“ se Lacrimosa udržela čtyři týdny na německé oficiální hitparádě.", "section_level": 1}, {"title": "Jméno.", "content": "Jméno pochází z poslední sloky křesťanské liturgické písně Dies irae z 12. století, která je součástí rekviemu. Říká se v něm: „\"Lacrimosa dies illa\"'\", v češtině „Plačtivý je onen den“ (l\"at.lacrima: „slza“, lacrimosus, „plačtivý“\").", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Na debutovém albu „\"Angst\"“ jsou použity minimalistické elektronické zvuky umožňující realizační prostředky Tilo Wolffa. Také následující alba „\"Einsamkeit\"“ a „\"Satura\"“ jsou vytvořena v podobném duchu.  Od čtvrtého alba „\"Inferno\"“ je v Lacrimose přítomna již i Anne Nurmi. Od té doby se styl neustále vyvíjí. Inferno stejně jako jeho předchůdce Satura obsahuje rockové a metalové pasáže s elektrickými kytarami. V Infernu poprvé se objevují anglické texty, ale také klasické prvky v závěrečné skladbě „Der Kelch des Lebens“, což je čtrnáctiminutová skladba v které působí symfonický orchestr.  Následující album „\"Stille\"“ (něm. ticho) obsahuje hit „\"Stolzes Herz\"“, stejně tak jako čtvrthodinovou skladbu s názvem „Die Straße der Zeit“. Tato skladba obsahuje rozsáhlé chorálové pasáže, instrumentální vsuvky a dlouhá kytarová sóla.  „\"Elodia\"“ patří k nejúspěšnějším albům Lacrimosy. Byla nahrána spolu s londýnským symfonickým orchestrem. V první skladbě „\"Am Ende der Stille\"“ se opakuje motiv poslední skladby předchozího alba. Skrz tento počin dosáhl Tilo Wolff takřka cyklického propojení alb. V tomto albu splývají hranice mezi klasickou hudbou a metalem.  Album „\"Fassade\"“ do jisté míry leží na třech pilířích. Obě okrajové části alba (to znamená 1. a 3. část) jsou spolu hudebně úzce propojeny. Druhá, ve středu ležící část, vytváří klidný protipól alba. Připomenutíhodná je také skladba „\"Stumme Worte\"“, která je založena jen na Tilově zpěvu, klavíru a smyčcovém kvartetu.  „\"Echos\"“ (něm. ozvěny) začínají čistě klasickou „\"Kyrie\"“, převzatou z Ordinarium Missae, pro chór a orchestr. Toto album je také hodně ovlivněno elektronickou a industriální hudbou, jak je zvláště viditelné na skladbě „\"Ein Hauch von Menschlichkeit\"\".  Deváté album skupiny Lacrimosa Lichtgestalt velkou měrou přebírá klasickou orientaci předchozího alba, ale začíná se také obnovovat rockový prvek. Zvláště je to zřejmé v první skladbě „\"Sapphire\"“, která zpočátku začíná poklidně, ale od druhé poloviny přechází na metal, rychlost hudby se zvyšuje, nastupují kytary a Wolffův hlas se mění ze zpěvu na chrapot. Zbývající skladby představují mix stylů předchozích alb.  V březnu 2008 začali práce na novém albu „Sehnsucht“, které vyšlo 8. května 2009.  V roku 2017 vyšlo zatím jejich poslední album „\"Testimonium\"“.", "section_level": 1}, {"title": "Discografie.", "content": "Všechna alba a DVD byla publikována vlastní společností Tilo Wolffa, Hall of Sermon.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lacrimosa je hudební projekt založený roku 1990 Tilo Wolffem. Skupina se už od svého založení řadí mezi nejznámější zástupce tzv. „Nové německé kultury smrti“. Jako znak používá tato skupina harlekýna, který se objevil již na obalu prvního nosiče.", "tgt_summary": "安魂弥撒乐团(Lacrimosa,大陆译为以泪洗面)。是发迹自芬兰、现以瑞士为主要地的二重奏哥德金属、摇滚、黑暗浪潮乐团,由原籍德国、现入籍瑞士的主要制作人提洛·沃夫,与其妻子、芬兰籍的安妮·娜弥组成。", "id": 332242}
{"src_title": "Northrop T-38 Talon", "tgt_title": "T-38教练机", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Typ T-38 Talon byl firmou Northrop vyvíjen od poloviny 50. let 20 století jako cvičná varianta lehkého stíhacího letounu označeného N-156. Velení letectva v té době nemělo o lehké stíhací letouny zájem, ale postrádalo náhradu za svůj hlavní cvičný letoun Lockheed T-33 Shooting Star, což o osudu letounu rozhodlo. První ze tří postavených prototypů vzlétl 10. března 1959. Vývoj letounu pokračoval rychle a už v roce 1961 vstoupil typ do služby, kde doplnil letoun pro základní výcvik Cessna T-37. V následujících letech pak bylo postaveno 1 187 sériových kusů T-38. Předpokládá se, že na letounu bylo za dobu jeho služby vycvičeno na 50 000 pilotů. Americké letectvo je jedním z mála, které v současnosti provozuje nadzvukové cvičné letouny.  T-38 má konvenční koncepci s jednoduchou ocasní plochou, malým, tenkým křídlem a příďovým podvozkem. Pilot a instruktor sedí pod společným překrytem v tandemu. Letoun pohánějí dva motory, které mají vstupy vzduchu v kořenech křídel. Pro své vysoké výkony, byl letoun přezdíván \"bílá raketa\" a v roce 1962 vytvořil několik rekordů ve stoupavosti.  Nejrozšířenější variantou letounu je T-38A, přičemž menší množství jich bylo upraveno pro cvičné střelby. Tyto letouny, označené AT-38B dostaly střelecký zaměřovač a závěšníky pro podvěšení výzbroje. V roce 2003 americké letectvo stále provozovalo 562 Talonů, které jsou průběžně modernizovány na standard T-38C. Počítá se s tím, že budou vyřazeny až někdy okolo roku 2020. T-38C se liší průhledovým displejem HUD, instalací GPS a dalších systémů. Strategické letectvo používalo letouny T-38 pro kondiční lety především u druhých pilotů strategických bombardérů.  Dalšími uživateli letounu jsou německá Luftwaffe, Portugalské letectvo, Turecké letectvo, Letectvo Korejské republiky, Letectvo Čínské republiky a US Navy. Americká NASA a firma Boeing používají T-38 jako pokusný letoun. NASA je používá i k cvičným letům svých astronautů. Malé množství letounů je v soukromých rukou.  Lehká stíhací varianta projektu N-156 byla nakonec také realizována a vznikl tak blízký příbuzný T-38, typ Northrop F-5 Freedom Fighter. Mnoho letounů F-5 bylo po vyřazení zpětně přestavěno na cvičné T-38. Nejpokročilejší variantou typu byl Northrop F-20 Tigershark.", "section_level": 1}], "src_summary": "Northrop T-38 Talon je americký nadzvukový proudový cvičný letoun. Byl prvním nadzvukovým cvičným letounem vůbec a stal se v této kategorii i nejrozšířenějším. Letouny T-38 jsou stále provozovány řadou letectev, včetně USA, které jich dosud provozují nejvíce. Z konstrukce T-38 vychází lehké stíhací letouny Northrop F-5 Freedom Fighter a typy z něj odvozené.", "tgt_summary": "T-38教练机是一架双座超音速双发喷射机,在美国空军作为喷射教练机运用,机队经过多度改良,在美军中已服役50年。", "id": 511080}
{"src_title": "Jan Jiří I. Saský", "tgt_title": "约翰·格奥尔格一世", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Jan Jiří se narodil Kristiánovi I. Saskému a Žofii Braniborské jako druhorozený syn. Kurfiřtem se stal v roce 1611, po smrti svého bratra Kristiána. Byl horlivý luterán, povahy násilné, oddán pití a výstřednímu životu, za což byl také znám pod přízviskem „veselý kurfiřt“.  Roku 1619 byl korunován Fridrich Falcký českým králem a Jan Jiří, vzhledem k tomu, že také částečně o tuto korunu usiloval, považoval tuto korunovaci za osobní křivdu. Později hlasoval při volbě císaře Svaté říše římské národa německého pro Ferdinanda II. Více než jeho politický vliv mu během třicetileté války přinesla úspěch výhodná zeměpisná poloha Saska, které sousedilo s Českou korunou. Výhodná poloha se projevila již roku 1620, kdy byl 21. března na mühlhausenském konventu přesvědčen hrabětem Oñatem ke spolupráci s císařem spolu s bavorským vévodou Maxmiliánem. Dohodu z Mühlhausenu stvrdil velkou službou, když napadl Lužice a Slezsko, kde se proti němu postavil slezský velitel Jan Jiří Krnovský. Po bitvě na Bílé hoře získal obě Lužice jako zástavu, která mu byla pražským mírem potvrzena dědičně. Jiné odměny se mu nedostalo, navíc restitučním ediktem z roku 1629 byly ohroženy statky, které katolické církvi zabavil.  Za švédské války chtěl zachovat neutralitu a zabránil švédskému králi Gustavu Adolfovi v přechodu přes Labe u Wittenbergu, čímž zavinil pád Magdeburku. Teprve když ligistické vojsko zpustošilo jeho zemi, uzavřel s Gustavem Adolfem spojenectví a saské vojsko pod generálem Arnimem bojovalo po boku Švédů u Breitenfeldu a následně vniklo do Čech. Po smrti švédského krále a po vítězství císařských u Nördlingenu uzavřel s císařem roku 1635 pražský mír a spojil se s ním proti Švédům a Francouzům. Za to mu švédský generál Johan Banér v letech 1635, 1636 a 1639 vydrancoval zemi a podobně ji poplenil i další generál Lennart Torstenson, který porazil Sasy u Jutrobogu a vymáhal krutě válečné kontribuce až do uzavření příměří v roce 1645. Vestfálským mírem bylo kurfiřtovi Janu Jiřímu potvrzeno dědičné držení obou lužických markrabství, která získal Pražským mírem.  Jeho obsáhlé zpravodajské službě, především potom agentu Fridrichu Lebzelterovi nebo neznámému „písaři A.“, dnes vděčíme za velmi podrobný popis vlády Fridricha v zemích Koruny české.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jan Jiří byl dvakrát ženat. V roce 1604 se oenil se Sibylou Alžbětou Württemberskou a v roce 1607 s Magdalenou Sibyllou Pruskou. Děti měl pouze s druhou ženou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Jiří I. Saský (německy \"Johann Georg\") (5. března 1585, Drážďany – 8. října 1656, tamtéž) pocházel z rodu Wettinů a byl saský kurfiřt od roku 1611 do své smrti. Vzhledem k zemím Koruny české hrál významnou roli během třicetileté války. Bojoval na straně protestantů a zprvu byl jedním z kandidátů na Českou korunu, později ale roku 1620 přislíbil Habsburkům pomoc při potírání revolty v Čechách, za kterou později získal do zástavy obojí Lužici. V roce 1635, po krátké vojenské intervenci do Čech v rámci protihabsburské koalice, podepsal s Habsburky tzv. Pražský mír, kterým Lužice získal definitivně.", "tgt_summary": "约翰·格奥尔格一世(,1585年-3月5日-1656年-10月8日),萨克森选侯(1611年-1656年在位)。选侯克里斯蒂安一世的次子,生于德累斯顿。", "id": 1697425}
{"src_title": "AR-15", "tgt_title": "AR-15半自動步槍", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "AR-15 byla navržena jako lehčí verze AR-10 Eugenem Stonerem pro firmu ArmaLite, podle které tato zbraň získala jméno \"AR\". V roce 1959 Armalite prodala práva na AR-10 a AR-15 firmě Colt. Plně automatická verze AR-15 vyráběná firmou Colt byla přijata Americkou armádou pod označením M16. Colt pak používal jméno AR-15 pro poloautomatické pušky určené pro civilní trh.  Dnes je AR-15 vyráběna mnoha dalšími firmami jako například Smith & Wesson, Bushmaster a LWRC. Je oblíbená díky své vysoké přesnosti a ergonomičnosti pro sportovní střelbu a díky vysoké kapacitě standardního zásobníku, nízké hmotnosti a modifikovatelnosti je považována za jednu z nejlepších zbraní pro osobní obranu. Lovci a rekreační střelci si ji pochvalují pro její přesnost, rychlost, spolehlivost a přenositelnost.  Civilní verze AR-15 vypadají z vnějšku téměř identicky jako vojenské verze, ale vnitřní díly se značně liší. Spouštěcí mechanizmus je odlišné konstrukce tak aby umožňoval je střelbu jednotlivými ranami. Nosič závěru je jinak vyfrézován a tělo zbraně je jiné, aby se zabránilo přeměňování samonabíjecích verzí na samočiné.  Ochrannou známku \"AR15\" nebo \"AR-15\" má registrovanou Colt, který tvrdí, že toto jméno by se mělo používat jen k označení jeho výrobků. Ostatní výrobci pak svoje zbraně tímto jménem nepojmenovávají, ale i v odborných kruzích se o nich mluví jako o AR-15.", "section_level": 1}, {"title": "AR-15 a masové přestřelky.", "content": "Přestože je AR-15 určena pro americké ozbrojené složky, je tato zbraň v samonabíjecí verzi dostupná pro běžné Američany, byť s kontrolami při koupi. Nutné je například mít čistý trestní rejstřík, nemít historii psychiatrického léčení či soudem omezenou svéprávnost a nezneužívat regulované substance. Toto regulují především zákony Gun Control act či Brady act. Je (i přes svůj vojenský původ) řazena mezi sportovní zbraně, mezi kterými je jedna z nejpopulárnějších – v USA jí bylo legálně prodáno přes 12 milionů kusů (jiné zdroje uvádějí 8–10 milionů kusů).  V souvislosti s abnormální mírou násilí s použitím střelných zbraní v USA probíhá v této zemi již několik let diskuze o omezení nebo regulaci poloautomatických zbraní. AR-15 je přitom nejčastější volbou masových vrahů/střelců posledních nejkrvavějších a mediálně nejznámějších masových přestřelek posledních několika let – Las Vegas (2016), masové přestřelce na Umpqua Community College, Santa Monica Community College, v kostele Sutherland Springs (2016), masové přestřelce v San Bernardinu (2014), Sandy Hook (2012) a Parklandské škole na Floridě (2018). V letech 1994 až 2004 na její koupi platil v USA desetiletý zákaz, který však nebyl obnoven. Proti omezení AR-15 (a dalších poloautomatických zbraní) se staví americká NRA (National Rifle Association), která argumentuje druhým dodatkem ústavy a faktem, že AR-15, či obecně pušky, jsou používány k vraždám a jinému zločinu jen minimálně, mezi střelnými zbraněmi jsou nejpoužívanější krátké zbraně). V USA je většina Američanů (na obou stranách spektra) pro zavedení nových a zpřísnění stávajících kontrol týkajících se koupě střelných zbraní (podle formulace otázky – od obecně přísnějších pravidel při koupi střelné zbraně s podporou zhruba 50-60 % po ověření kupce (background checks) při koupi poloautomatických zbraní s podporou až k 90 % respondentů). Zastánci omezení argumentují, že zákonodární politici, kteří příslušné regulace mohou provést, dostávají statisícové až několikamilionové „příspěvky“ (úplatky) od NRA.", "section_level": 1}, {"title": "Dostupnost v České republice.", "content": "V České republice je plně automatická verze zbraně řazena mezi zbraně kategorie A - Zakázané. Stejně jako v USA.  Samonabíjecí verze je zbraní kategorie B - Podléhající povolení. Je možné je vlastnit se zbrojním průkazem a nárokovým povolením od Policie ČR. Vlastněny jsou většinou za účelem sběratelství, sportu, nebo sebeobrany. Použití pro lov je u nás a i některých dalších zemích zakázáno. Konkrétně v Česku vyplývá tento zákaz ze zákona č. 449/2001 Sb. kde je mezi zakázanými způsoby lovu uvedeno použití poloautomatických zbraní se zásobníkem do kterého lze dát více než dva náboje.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Zbraň je původně vojenské konstrukce. Je složena z pouzdra závěru – horní část – (tzv. upper receiver), v níž je našroubována hlaveň a těla zbraně (lower receiver) k němuž je připojena šachta zásobníku a rukojeť. Zde je také umístěn spoušťový mechanismus. Zbraň má závěr uzamčený rotačním závorníkem. Závorník je nesen a odemykán/uzamykán nosičem závorníku, ovládaným tlakem prachových plynů, odebíraných z vývrtu hlavně dlouhou úzkou plynovou trubicí a působících přímo na čelo nosiče závorníku - zbraň tedy nemá plynový píst. Vratná pružina je umístěna v hlavišti pažby. Zbraň vyniká modulární koncepcí. Teleskopická pažba (typ M4), může být vybavena lícnicí typu delta, která však neumožňuje natažení zbraně při zasunuté pažbě. Výhozní okénko je umístěno na pravé straně zbraně a zakryto proti vnikání nečistot odpruženou krytkou. Ta se při natažení závěru nebo při prvním výstřelu automaticky otevře.  V rozporu s rozšířenou legendou nebyla puška konstruována jako samočisticí. Má-li zůstat funkční, vyžaduje pečlivou a pravidelnou údržbu.", "section_level": 1}, {"title": "Ovládací prvky.", "content": "K ovládacím prvkům patří:", "section_level": 1}, {"title": "Napínací táhlo závěru.", "content": "Je ve tvaru písmene „T“ a je umístěno v horní části pouzdra závěru, ze kterého vystupuje dozadu. Není-li staženo do zadní polohy, nijak nevyčnívá. Táhlo je konstruováno jako stacionární – při střelbě se nepohybuje.", "section_level": 2}, {"title": "Doražeč nedovřeného závěru.", "content": "Protože napínací táhlo není pevně spojeno se závěrem, může v případě znečištění závěru nebo nábojové komory dojít k nedovření a tím i neuzamčení závěru. Od verze M16A1 je na pravé straně lower receiveru umístěno tlačítko, které při stlačení zapadne do vyfrézovaných drážek na boku závěru a dojde tak k jeho posunutí.", "section_level": 2}, {"title": "Záchyt závěru.", "content": "Záchyt závěru zadrží po vystřelení posledního náboje závěr v zadní poloze. Po přebití zásobníku se závěr uvolní stisknutím tlačítka záchytu závěru, které se nachází na levé i pravé straně závěru nad zásobníkovou šachtou. Po uvolnění závěru dojde k přebití zbraně bez nutnosti natáhnout závěr táhlem.", "section_level": 2}, {"title": "Pojistka.", "content": "Pojistka ve formě páčky je umístěna v dosahu palce střílející ruky. V civilní verzi je za zbrani značeno písmeny S-Safe - zajištěno a F- Fire - střelba. Vojenská verze US Army, označovaná jako M16 A2 (a pozdější varianty) má režim plně automatické střelby omezen na tříranné dávky (tzv. režim definovaných dávek).", "section_level": 2}, {"title": "Tlačítko vypouštění zásobníku.", "content": "Je konstruováno tak, aby jej šlo ovládat ukazovákem pravé (střílející) ruky a doplněno páčkou na levé straně zásobníkové šachty (pro alternativu ovládání levou-nestřílející-rukou).  Počínaje variantou M16A3 (US Army, USMC) je nosná rukojeť na hřbetě pouzdra závěru odnímatelná, upevněná na liště standardu Mil-STD 1913 (Picatinny Rail). Po sejmutí nosné rukojeti ji lze nahradit optickým zaměřovačem, noktovizorem nebo jiným příslušenstvím.", "section_level": 2}, {"title": "Výrobci.", "content": "Prvotně Armalite, dále například:  ČR: Zahraniční:", "section_level": 1}], "src_summary": "AR-15 (Armalite model 15) je typová řada civilních verzí zbraní, které se v armádních verzích proslavily jako M16 a M4.", "tgt_summary": "AR-15(Armalite Rifle Model 15,“阿玛莱特15型步枪”)是最初由美国武器设计师尤金·斯通纳设计的一种轻量化气动式中央底火自动步枪,以弹匣供弹发射小口径中间型威力枪弹。最初由阿玛莱特/柯尔特制造公司生产的AR-15是一种可选射击模式的突击步枪,具备在半自动和全自动射击间切换模式的功能,发射.223雷明登弹,并发展成军用型M16突击步枪在越南战争中首次服役。从M16A2发展而来的M4卡宾枪也属于AR-15的衍生型号。", "id": 2664040}
{"src_title": "Soudruh", "tgt_title": "同志 (政治)", "src_document": [{"title": "Etymologie a změny významu.", "content": "Slovo je slovanského původu a znamenalo nejprve společník, druh ve společné věci. Význam slova se ale posunul v době komunistického režimu v Československu, kde byl nejen obvyklým oslovením mezi příslušníky komunistické strany, ale také povinným oslovením ve služebním styku, což novější jazykové slovníky označují za hlavní významy a původní nezmiňují.", "section_level": 1}, {"title": "Politické užití.", "content": "Vzorem oslovení soudruh v politickém kontextu je francouzský termín (původně „člen komory“), který se ujal podle podobné praxe ve Velké francouzské revoluci mezi francouzskou levicí na konci 18. století. Od průmyslové revoluce se oslovení tradičně používá v některých socialistických, sociálně demokratických a komunistických stranách. Oslovení soudruhu používali i členové prvorepublikové Československé sociální demokracie, odkud jej převzala i KSČ, když se z ní vyčlenila.  V Sovětském svazu znamenalo slovo (\"tovarišč\") původně obchodní společník nebo spolucestující (od \"tovar\", zboží), obecněji kamarád, kolega. Po Říjnové revoluci v roce 1917 si oslovení osvojili bolševici. V současném Rusku se již neužívá, až na výjimky, jako v relativně častém užití v armádě (např. ve spojení – \"tovarišč lejtěnant, soudruhu (pane) poručíku\").  V západoevropských zemích se většinou užívalo slov odvozených od téhož románského základu jako, např. nebo. Někde ale užití takových termínů nacistickým (například v písni Horst-Wessel-Lied) nebo fašistickým režimem zdiskreditovalo podobně odvozená slova a ta byla nahrazena (v němčině místo užívali komunisté termín, v italštině místo termín.  Po roce 1948 i komunistický režim v Československu převzal sovětský zvyk oslovování „soudruhu“ a „soudružko“ nejen mezi komunisty, ale i ve veškerém úředním a pracovním styku. Mezi komunisty a odboráři bylo všeobecně provázeno tykáním.  Po sametové revoluci se soudruh v politickém kontextu udržel v KSČM a menších komunistických organizacích; obnovená ČSSD místo něho zavedla oslovení \"příteli\", ale to se příliš neujalo. Zvláště u pravicově smýšlejících lidí často nese slovo \"soudruh\" nádech urážky.  V Africe se termín používal často v souvislosti s původně demokratizačními či proti-rasistickými proudy. Oslovení tak užívali třeba příznivci a členové Afrického národního kongresu v Jihoafrické republice nebo zimbabwské vládní strany ZANU (PF) Roberta Mugabeho. V Číně používali stejné oslovení (, tchung-či) jak komunisté, tak nacionalisté ze strany Kuomintang.  V Albánii se použival termín \"shok\", což má podobný význam jako v češtině.", "section_level": 1}, {"title": "Soudruh v umění.", "content": "Vzhledem k běžné praxi v komunistických režimech, objevuje se oslovení, často jako neutrální, v tehdejší oficiální literatuře a jiných druzích umění. V neoficiálních uměleckých textech a ve tvorbě po roce 1989 však bývá předmětem humoru a ironie, např. v románu Miloslava Švandrlíka \"Černí baroni\". Řidčeji a především ve starší tvorbě se objevuje i v původním významu souputník, společník (viz např. báseň Jiřího Wolkera \"Věci\" či Nerudova \"Romance o Karlu IV.\")  Oslovení soudruh (v originále ) užívají i postavy v politické satiře George Orwella \"Farma zvířat\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Soudruh (ženská forma soudružka) je titul, který k vzájemnému oslovování užívali a užívají příslušníci některých levicových seskupení, zvláště pak komunistických. Byl také užíván jako úřední oslovení v mnoha zemích s komunistickým režimem. V psaných textech se obecně užívala zkratka „s.“ pro obě pohlaví i pro množné číslo.", "tgt_summary": "同志一词,在中文的基本含义即指志同道合(特别是指在政治方面)的人,这种称谓开始出现于19世纪末,当时的清朝光绪皇帝在筹划戊戌变法的时候,就对变法派的大臣采用了“同志”这一称谓,之后渐渐成为一定范围内对人的称谓,冠在姓氏或人名之后。", "id": 2918784}
{"src_title": "Sixtinská kaple", "tgt_title": "西斯汀小堂", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Renesanční kaple byla postavena v letech 1477–1483 na objednávku papeže Sixta IV. na místě středověké papežské kaple. Architektem byl Baccio Pontelli.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Kaple zaujímá prostor vysokého kvádru na obdélném půdorysu o délce 40,9 metru a šířce 13,4 metru. Její výška je 20,7 metru a má jediný vchod na užší stěně. Kaple je zaklenuta stlačenou valenou klenbou s lunetami. Rozměry odpovídají rozměrům někdejšího Šalomounova chrámu v Jeruzalémě, což vyjadřuje souvislost mezi křesťanským a židovským náboženstvím, jehož je křesťanství pokračováním. Výzdoba zahrnuje čtyři \"stěny\", s výjevy rozdělenými do tří pater, v nejvyšším patře jižní a severní stěny jsou okna s ochozem a mezi okny malované niky. Střední patro pokrývají fresky s výjevy ze Starého a Nového zákona. K malbě čelné západní stěny vyzval papež Julius II. Michelangela roku 1506, v zakázkách pokračovali jeho nástupci Pavel III. a Kliment VI. až do roku 1541.", "section_level": 1}, {"title": "Fresky na klenbě.", "content": "Michelangelo Buonarroti zde prací strávil pět let: 1508 až 1512. Na devíti klenebních polích, rozdělených iluzivními architektonickými motivy, je zachyceno devět biblických scén. od stvoření nebe a země, přes Stvoření Adama, stvoření Evy z Adamova žebra (uprostřed), Prvotní hřích Adama a Evy, jak ochutnávají zakázané ovoce ze Stromu poznání a jejich vyhnání z Ráje. Satan je zobrazen jako had s ženským tělem. Poslední série: Noemova oběť, Potopa, Noemova archa a smrt. Ve dvanácti nikách sedí starozákonní proroci a sibyly. Z nich věštkyně Sibyla Libyjská sahá po Knize poznání. Pravděpodobně pro ni byl modelem muž, jako u většiny Michelangelových ženských postav. Výjevy lemují atletické postavy nahých jinochů, \"Ignudi\" (italsky: ignoti nudi = neznámí naháči), jejich význam není jasný..", "section_level": 2}, {"title": "Fresky západní stěny: Poslední soud.", "content": "K malbě čelné západní stěny bez oken roku 1506 vyzval papež Julius II. Michelangela. a zakázku papeže Pavla III. Michelangelo namaloval na zadní stěně fresku \"Poslední soud\". Pracoval na ní sám, bez pomocníků, sedm let od roku 1536 do roku 1543. Poslední soud zobrazuje ve třech patrech: dole jsou zemřelí, jak vstávají z hrobů, zobrazení na dvou březích řeky, rozděleni na ctnostné a hříšné. Hříšné ďábel převáží na lodi do předpeklí, kde se dále dělí na zatracené a na hříšníky s možností nápravy, kteří se kají a upínají k nebi. Duše ctnostné se s pomocí andělů vznášejí vzhůru k rozhněvanému Kristu Soudci. Mezi vzlétajícími dušemi se vznáší skupina andělů, kteří troubí signál Posledního soudu. Ve středním - hlavním pásu je Kristus obklopen vyvolenými, po jeho pravici sedí Panna Marie v modrém plášti, ve věnci kolem něj to jsou apoštolové a mučedníci, podle atributů lze v popředí poznat svatého apoštola Bartoloměje (mučedník - stažen z kůže) držícího v rukou svou vlastní kůží, na niž Michelangelo namaloval svůj autoportrét, a sv. Vavřince s roštem (atribut jeho umučení). Ve vnějších sférách se vznášejí další osoby. Nejvýše ve dvou lunetách se vznášejí osoby nesoucí nástroje Kristova umučení: Kříž a sloup, u něhož byl bičován. Světci nemají svatozáře a andělům chybí křídla.  Tento námět vybral papež jako varování věřícím, aby setrvali ve víře v období reformace.  Restaurování Michelangelových fresek Fresky Sixtinské kaple utrpěly vodou, kouřem ze svíček i předchozími neodbornými opravami, takže se mnozí domnívali, že je Michelangelo namaloval v tlumených, temnějších barvách. V letech 1980-1994 proběhly práce, vedené vatikánskými restaurátorskými ateliéry: začaly průzkumem s použitím infračervené fotografie, pokračovaly spektrální analýzy vzorků sejmutých barevných vrstev (tzv. nábrusů), od roku 1982 restaurátoři s podporou japonské televize Nippon TV (NTV) zahájili záchranu maleb. Nejprve zajistili opadávající částečky pomocí přelepů. Povrch omyli destilovanou vodou s přesně dávkovanými rozpouštědly a pak opakovaně čistou destilovanou vodou, následně v místech trhlin v omítce použili nutné vytmelení a retuše barevných vrstev. Závěrem použili konzervační lak pro ochranu před dalším znečištěním. Tlumená barevnost postav a tmavé tóny se proměnily na původní výrazné: světlou barvu pokožky, zářivé vlasy a šaty jasných barev.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sixtinská kaple je kaple Apoštolského paláce ve Vatikánu, zasvěcená Nanebevzetí Panny Marie. Stojí severně od Baziliky svatého Petra, s níž je spojena Královským schodištěm (\"Scala regia\") a Královským sálem (\"Sala regia\"), pro turisty je přístupná pouze přes galerii Vatikánských muzeí. Její původní hlavní funkcí je shromáždění sboru kardinálů, kteří se zde scházejí k zvláštním jednáním, a také konají volbu papeže, konkláve. Je známá hlavně svou vnitřní výzdobou od největších renesančních umělců, včetně Michelangela, který vymaloval strop a výjev Posledního soudu.", "tgt_summary": "西斯汀小堂(; ;也称为西斯汀礼拜堂)是一座位于梵蒂冈宗座宫殿内的天主教小堂,紧邻圣伯多禄大殿,以米开朗基罗所绘《创世纪》穹顶画,及壁画《最后的审判》而闻名。小堂中的壁画在教宗西斯笃四世治下的1482年完成,1483年8月15日西斯笃四世在这里举行了第一场圣母升天节弥撒,并决定这里将要供奉童贞玛利亚。此外,现在这里也是教宗选举的举行处。", "id": 347102}
{"src_title": "Oswald Spengler", "tgt_title": "奧斯瓦爾德·斯賓格勒", "src_document": [{"title": "Život a myšlení.", "content": "Spengler pocházel z drobné úřednické rodiny, roku 1891 se rodina přestěhovala do Halle, kde také roku 1899 maturoval. Od roku 1899 studoval v Halle, v Mnichově a v Berlíně matematiku, přírodní vědy a filosofii a roku 1904 promoval prací o Hérakleitovi. Při státní zkoušce z přírodních věd obhajoval téma \"Vývoj zrakových orgánů u živočichů\". V letech 1908–1911 učil na gymnáziu v Hamburku, ale jak se naskytla příležitost, odstěhoval se do Mnichova a živil se jako kulturní redaktor a spisovatel. Spenglerovo myšlení formoval jednak pietismus, jednak sociální darwinismus Ernsta Haeckela a hluboký obdiv k Nietzschemu – zejména k myšlenkám dekadence a vůle k moci – a ke Goethovi.  Pro špatné zdraví a nervové nesnáze nebyl Spengler odveden do armády a zabýval se svou teorií dějinného růstu a úpadku civilizací. Za války napsal dvě memoranda, německému císaři a šlechtě, kde se přimlouval za národní smíření politických směrů ve prospěch větší moci Německa. V letech 1918 a 1922 vydal dílo \"Zánik Západu\", které ho okamžitě proslavilo a stalo se tématem mnoha debat a polemik. Po porážce Německa v roce 1918 Spengler vystupoval jako odpůrce parlamentní demokracie a doufal, že ji nahradí silný diktátor. Roku 1919 odmítl pozvání na univerzitu v Göttingenu a roku 1933 na univerzitu v Lipsku. V červenci 1933 ho pozval Hitler k rozhovoru, ale na podzim téhož roku vydal Spengler knihu \"Léta rozhodování\", kde se od nacismu distancoval a oslavoval italský fašismus. V Benitu Mussolinim viděl typus budoucího Césara.  Přes tyto postoje nacistická propaganda knihu nezakázala a snažila se Spenglera přemluvit ke spolupráci. V Noci dlouhých nožů v červnu 1934, kdy si Hitler vyřizoval účty se svými bývalými spolupracovníky, byli zabiti i dva ze Spenglerových přátel. Nad hrobem jednoho z nich, mnichovského kritika Williho Schmida držel Spengler pohřební řeč, což byl projev značné odvahy. Od té doby srovnával Spengler nacismus s bolševismem, podle něho tím nejhorším zlem moderní doby. Zemřel náhle v květnu 1936 na srdeční selhání, takže se mluvilo i o tom, že byl zavražděn.", "section_level": 1}, {"title": "Spenglerova morfologie dějin.", "content": "Běh světových dějin se podle Spenglera řídí zákony, podobnými zákonům života. Civilizace se rodí, rostou a hynou, protože ztratily schopnost tvořivě řešit nové problémy. Už v \"Zániku západu\" klade vedle sebe „kulturní monády“ jako antiku, Indii, Babylon a západní civilizaci a snaží se na nich doložit své teorie. S historickými fakty přitom zachází velmi násilně, takže historikové jeho dílo vesměs odmítali jako diletantské.  Spengler se však nespokojil analýzou dějin, ale nabízel i návody k jednání. Západ se podle něho vyčerpal a na místo tvořivé a silné kultury, jak ji ztělesňuje Goethe, postavil slabošskou a rovnostářskou civilizaci s hesly svobody a rovnosti. Budoucnost je však podle něho v síle a je-li současnost kulturně málo plodná, musí tím víc bdít nad svými tradičními hodnotami, udržovat řád a vědomí povinnosti. Proti slabošskému Západu by se Německo mohlo spojit s barbarským, ale mladým a silným Ruskem. Naopak dětinský a nebezpečný Hitlerův rasismus nemůže obstát v budoucí konfrontaci s anglosaským parlamentarismem.  \"Zánik západu\" byla jedna z nejúspěšnějších knih své doby a její titul se stal okřídleným rčením. Mnohým čtenářům se zdálo, že přesně odpovídá na válečnou porážku a na otázky doby, a fascinovalo je množství materiálu z nejrůznějších oblastí, jež Spengler velmi působivě snesl a propojil. Kniha (přechodně) nadchla Thomase Manna a inspirovala britského historika Arnolda Toynbeeho k jeho monumentálnímu životnímu dílu \"Studium historie\". Popperova \"Bída historismu\" je napsána mj. proti Platónovi a Spenglerovi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oswald Spengler (29. května 1880 Blankenburg – 8. května 1936 Mnichov) byl německý filosof a spisovatel, který se zabýval dějinami, uměním i politikou. Jeho nejznámější dílo je \"Zánik Západu\" (\"Untergang des Abendlandes\", 1918 a 1922), pokus o srovnávací studium civilizací, vybízející ke „konzervativní revoluci“. Nacisté se zprvu Spenglera dovolávali pro jeho kulturní pesimismus, od roku 1933 však upadl v nemilost pro odmítavý postoj k Hitlerovi a pesimistické hodnocení Německa.", "tgt_summary": "奥斯瓦尔德·阿莫德·哥特弗里德·斯宾格勒(,1880年-5月29日-1936年-5月8日),德国历史哲学家、文化史学家及反民主政治作家。", "id": 1437402}
{"src_title": "Šperk", "tgt_title": "珠寶", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Šperky se vyrábějí z drahých kovů, zejména ze zlata, stříbra a platiny, ale také z obecných kovů, například z chirurgické oceli, wolframu, palladia nebo titanu. Na zlaté šperky se užívají různě barevné slitiny (žluté, bílé, červené, vzácněji zelené a růžové zlato), které se liší různým poměrem přísad, nejčastěji stříbra a mědi, ale také paladia a dalších kovů. Na povrchovou úpravu stříbrných šperků se užívá rhodium, které zabraňuje černání a snižuje reakci s lidskou pokožkou.  Šperky nosí muži, ženy, děti i domácí zvířata. V mnohých kulturách je šperk častěji ozdobou žen. V mužském šperku převažovaly ozdoby zbraní, klobouku, opasku a obuvi; některé přetrvaly do současnosti jako součást společenského obleku (ozdoba do klopy, manžetové knoflíky, frakové knoflíky, sponka na kravatu, jehlice do límce). Některé šperky, například prsteny, mohou být odznakem moci, společenského postavení, osobního závazku, osobního zaslíbení, identifikace (u vojáků), nebo úřadu či diplomatického pověření úkolem.  Zhotovováním šperků se zabývají zlatníci, stříbrníci, klenotníci, šperkaři, sériovou výrobou se zabývají šperkařské závody, velkovýrobou šperkařský průmysl.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší nálezy provrtaných mušlí, které sloužily jako šperky, jsou asi 100 tisíc let staré. Různé ozdoby, zejména náhrdelníky, spony a záušnice, se objevují už v pohřbech z doby bronzové a byly patrně odznakem vyššího postavení svých nositelů. Náhrdelníky se vyráběly z provrtaných zvířecích zubů, ozdobných mušlí, hliněných a později i skleněných barevných korálků. Brzy se začaly zhotovovat ručně zpracováním drahých kovů, nejprve tvářením a tepáním, později i odléváním a dalšími zlatnickými technikami. Už z 1. tisíciletí př. n. l. pocházejí „zlaté poklady“ s množstvím zlatých šperků a slavnostních zlatých nádob, jaké se našly například ve starověkém Egyptě, Asýrii, Mezopotámii, Persii, Řecku, Itálii, ve Španělsku i v dnešním Turecku a Tádžikistánu. Svědčí o nesmírném bohatství tehdejších vládců, vojevůdců či obchodníků.  Některé šperky sloužily i jako amulety, jako ochrana proti uřknutí nebo zlým silám, jiné byly výrazem postavení a autority. Na Blízkém Východě se hojně užívaly pečetní prsteny s glyptikami. Vysokou úroveň dosáhlo šperkařství ve starém Egyptě, kde byly prsteny, přívěsky i větší náprsní pektorály také odznaky moci a úřadu. V pozdním egyptském období se neobyčejně rozšířily drobné stříbrné amulety, které se vyráběly hromadným odléváním do kamenných forem.  V antickém starověku se šperky zdobily děti, ženy i muži a řada tehdejších autorů si na to výslovně stěžuje. Na římských freskách a mozaikách lze vidět bohaté ženy s náhrdelníky a náušnicemi s drahými kameny, muže s drahocennými sponami a prsteny. Rané křesťanství šperkům nepřálo, nicméně se už od raného středověku vyskytují biskupské prsteny jako odznaky úřadu, někdy zlaté, někdy i bronzové. Bohaté nálezy stříbrných a vzácně i zlatých šperků pocházejí z velkomoravské doby, hlavně typické spony a záušnice, ale také náprsní kříže.  Velký rozmach evropského šperkařství nastal v bohatých městech pozdního středověku a renesance, jak je vidět i na dobových portrétech zámožných lidí. Velké oblibě se těšily prsteny u mužů i žen a výrazně se zdokonalilo broušení drahých kamenů. V měšťanských rodinách se šperky dědily po řadu generací a tvořily rodinné bohatství. V 19. století dosáhlo řemeslné šperkařství technického vrcholu a zároveň mu začala konkurovat strojová výroba, levná lisovaná a hromadně odlévaná bižuterie z obecných kovů se sklíčky místo drahokamů. Důležitým střediskem výroby bižuterie byly severní Čechy, zejména Jablonec nad Nisou.  Ve 20. století se šperkařství stává nejen uměleckým řemeslem, ale také průmyslovým designem, v němž je návrh oddělen od sériové průmyslové výroby. Zároveň šperk rychleji podléhá proměnám módy a využívá nové technologie přesného lití, lisování či úplné strojní výroby. Drahé kameny se vyrábějí synteticky a od 10. let 20. století se objevují levnější a dokonalé kultivované perly. V poslední době se oživil zájem o stříbrné šperky i o šperky z ušlechtilých ocelí, případně z karbidu wolframu a dalších nových materiálů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šperk je zpravidla drobný ozdobný předmět, který se nosí na těle nebo na oděvu, obvykle vyrobený z drahých kovů a drahých kamenů, v tom případě se může nazývat \"klenot\", nebo je zhotoven z obecných kovů (kovová bižuterie) či syntetických materiálů (plasty, syntetické drahokamy) nebo skla (skleněná bižuterie). V poslední době vznikají šperky také spojením drahého kovu se syntetickým kamenem (např. zirkonia).", "tgt_summary": "珠宝,是装饰用的饰物,其上多是宝石或半宝石镶嵌在贵金属上。追溯至人类的史前时期,已有将取动物的牙、贝壳等物件用来装饰。随着人类社会的发展,珠宝由配饰用途更演变为具有宗教、战略和社会阶级象征意义的物品,也包含在祈祷或服丧时,穿戴或携带的相似物品。到了19世纪,工业化把珠宝普及至中产阶级。现代,珠宝已为普遍的装饰用品。", "id": 2209689}
{"src_title": "Unitářství", "tgt_title": "一位论派", "src_document": [{"title": "Charakter hnutí.", "content": "Unitářství volně navazuje na starověké a středověké „hereze“, vymezující se vůči ortodoxním teologickým dogmatům, ustanovených na církevních koncilech. Určitěji lze jeho kořeny spojovat s antitrinitářským hnutím, objevujícím se během 16. století v některých evropských zemích (Švýcarsko, Holandsko, Anglie, Polsko, Uhry), a to zejména v prostředí komunit anabaptistů (novokřtěnců). Na základě impulzů anglického a německého osvícenství se unitářství stává během 18. – 19. století předním reprezentantem liberální teologie v Evropě i ve Spojených státech amerických. V současnosti spočívá jeho výjimečnost mezi křesťanskými denominacemi zejména v absenci závazných náboženských kréd. Do svých řad tak unitáři přijímají i vyznavače eklektických a synkretických teologií, nebo dokonce explicitní nekřesťany či agnostiky.  Navzdory evropské provenienci představují zhruba od poloviny 19. století zemi s největším rozšířením a vlivem unitářských denominací Spojené státy americké. V někdejším Československu se během meziválečného období rozšířilo unitářství právě na základě vlivů z USA. K unitářům se hlásila například také manželka prvního československého prezidenta Charlotta Garrigue-Masaryková.", "section_level": 1}, {"title": "Pojetí víry.", "content": "Ačkoli v unitářství neexistuje vynucující autorita, na následujících idejích se pravděpodobně většina unitářů shodne:", "section_level": 1}, {"title": "Ideoví předchůdci.", "content": "Při hledání historických kořenů unitářství nelze přehlédnout teologickou paralelu se starověkou herezí severoafrického kněze Areia (256-336), který odmítal soupodstatnost Ježíše Krista s Bohem a Kristovu pre-existenci (resp. nestvořenost). K ariánství se ostatně významná část raných unitářů v Evropě i v USA explicitně hlásila. Oproti moderním unitářům, kladoucím důraz na Kristovo plné lidství, považovali ariáni Krista stále za „nadčlověka“, byť již nikoli za Boha. Zastávali tak pomyslnou střední cestu mezi moderní liberální teologií a tradiční ortodoxií.Ariánská christologie si nadále udržela významnou pozici mezi unitáři v USA.  Kořeny unitářství se obvykle hledají v antitrinitářství raného novověku. Spekulovat lze však také o možné genealogické návaznosti na starší křesťanské hereze. Jedná se zejména o manicheismus, gnosticismus, bogomilství a katarství, které se objevují v různých obdobích v oblasti Středomoří, případně s přesahy na Balkán a do střední Evropy. Přímé vlivy těchto heretických proudů na genezi pozdějšího unitářství však nelze s jistotou prokázat. Jejich vymezování se vůči ortodoxii navíc spočívalo spíše v kritice forem liturgie, zvyklostí mnichů a kléru, případně v teologických odchylkách, které se však přímo netýkaly hierarchického uspořádání sv. Trojice, jako je tomu v případě unitářů.  Přímé předchůdce unitářské teologie lze vystopovat až v 16. století. Významnou postavou, odmítající trinitární dogma, byl španělský učenec Michael Servetus (1509?-1553), odsouzený za teologické názory v Ženevě katolíky i protestanty, a po usnesení (vesměs kalvinistické) městské rady odsouzen k smrti upálením.  Vznikání prvních unitářských skupin lze následně sledovat především v protestantských komunitách anabaptistů (novokřtěnců), rozptýlených vlivem pronásledování z původní provenience ve Švýcarsku do četných zemí západní (zejména Nizozemí, Anglie, Itálie) a středovýchodní Evropy (zejména Polsko a Uhry). Hlavní protestantské proudy v německých a frankofonních oblastech naopak trinitární dogma dosud přijímaly. Oproti mystickým, výstředním a zároveň konzervativním anabaptistům však pozdější unitáři kladli důraz na racionalismus, liberalismus a náboženský pluralismus.  Významný impulz pro genezi unitářství představoval od 18. století zejména německý idealismus (Friedrich Wilhelm Schelling, Georg Friedrich Hegel), liberální teologie (Friedrich Daniel Schleiermacher, David Friedrich Strauss) a anglické osvícenství (John Locke, David Hume) s racionalistickými a empirickými přístupy k teologii a mýtu.", "section_level": 1}, {"title": "Unitářství ve světě.", "content": "V současnosti žijí významnější počty unitářů v tradičních protestantských zemích jako jsou Velká Británie a USA, ale také v oblasti Sedmihradska v Rumunsku.  Unitářské skupiny z různých zemí spolupracují v rámci Mezinárodní rady Unitářů a univerzalistů - ICUU a v rámci Mezinárodního svazu pro náboženskou svobodu - IARF. Pokud bychom měli rozlišit mezi oběma organizacemi, pak ICUU je spíše unitářská záležitost, zatímco IARF je organizace složená z různých náboženských tradic světa.", "section_level": 1}, {"title": "Unitářství v Polsku.", "content": "Polské antitrinitářské hnutí se začalo formovat ve druhé polovině 16. století především v prostředí kalvinistické reformované církve, a to na základě myšlenek importovaných z Itálie. Jejími šiřiteli byly především postavy jako Laelio Sozzini nebo Francesco Stancaro, dále přímí následovníci Michaela Serveta a jeho učení, a studenti (především ze šlechtických rodů), odcházející za studiem do zahraničí (Itálie, Německo, Švýcarsko).  První výraznou osobou tohoto hnutí byl polský učenec Piotr z Goniazdu (Petr Gonesius), který na synodách v Seceminu (1556) a Pinczowě (1558) popřel Níkajské a Athanasiovo vyznání víry, přičemž jediným akceptovatelným pro něj bylo tzv. Apoštolské vyznání. Na další synodě v Brestu Litevském pak připojil ještě některé názory, přejaté od anabaptistů, např. odmítání křtu novorozenců. Ačkoli nebyly jeho výtky většinou účastníků přijaty, našly mezi duchovenstvem i šlechtou nemálo příznivců. Vůdčí osobností liberálního hnutí v polské reformované církvi se brzy po synodě v Pinczowě stal italský kalvinista Giorgio Biandrata, kterého nadchly zde prezentované Gonesiovy myšlenky. Ovlivnil potom část aristokratů i duchovních a získal si jejich přízeň i přesto, že jej Kalvín zatratil ve svých dopisech polským hodnostářům jako nebezpečného heretika. Hnutí nabíralo na síle, polský kazatel Řehoř Pavel Březinský dokonce otevřeně kázal o tom, že Kristus byl jen prostým člověkem. Díky němu získali liberálové příznivce i v masách obyčejného lidu.  Liberální antitrinitářské hnutí se od ortodoxní reformované církve oddělilo v roce 1565. Ještě téhož roku zformovali liberálové vlastní, tzv. menší reformovanou polskou církev. Avšak vzhledem k tomu, že Biandrata odešel do Transylvánie, postrádala tato nová církev jak ideového, tak politického vůdce. Jediným jejich názorovým pojítkem byla víra, že Otec je nadřazen Synu. Hnutí se začalo vnitřně štěpit kolem různých osobností a jejich více či méně odlišných názorů na křest a podstatu Krista. Kromě teologických otázek menší reformovaná církev řešila i problémy civilního života, jako praktikování světských povolání, nošení zbraní či dělbu majetku (podle apoštolského novozákonního vzoru). Sjednotitelem těchto více či méně extrémních výkyvů v názorech se stal Fausto Sozzini (Faustus Socinus), ústřední postava polského antitrinitářského hnutí - socinianismu. Centrem hnutí se stává polské město Rakov, založené teprve roku 1569 velmožem Jakubem Sienienským. Ten byl sice ortodoxním kalvinistou, ovšem respektoval plnou náboženskou svobodu a antitrinitáři zde tak mohli založit nezávislou rakowskou církev. Sozzini zde roku 1602 založil školu a tiskárnu, takže se sociniánské texty mohly šířit do celé Evropy. Nejvýznamnějším Sozziniho dílem je tzv. \"Rakovský katechismus\", který byl dokončen a vydán jeho následovníky až několik let po smrti autora, v roce 1605.  Formuluje zde základní teze své víry, odvolávaje se na verš z Janova evangelia\" \"(\"„A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“\"). Sociniáni tedy vidí mezi Bohem a člověkem nepřekonatelnou propast, kterou vyplnil právě člověk Kristus, když lidem vyjevil Boží vůli a skrze zmrtvýchvstání jim ukázal cestu ke spáse. Jedinou svátostí je proto připomínka jeho smrti, zatímco Večeře páně a křest jsou upozaděny coby veřejné manifestace přijetí víry.  Sociniáni se v Polsku udrželi až do roku 1638, kdy byl za probíhající násilné rekatolizace zničen Rakow, a spolu s ním i centrum sociniánské komunity. Ze země byli sociniáni následně vyhoštěni, stejně jako poté i ostatní protestantské církve. Ačkoli byla v Polsku roku 1767 obnovena jejich stará práva, nikdy zde již nezískali významnější postavení.", "section_level": 2}, {"title": "Unitářství v Uhrách.", "content": "První projevy unitářské teologie se v Uhrách objevily přibližně ve stejný čas jako v Polsku. Roku 1558 publikoval jakýsi Thomas Aran knihu, popírající svatou trojici. Ačkoli byl následně odsouzen jako heretik, jeho názor zapustil kořeny. V samotné Transylvánii, tedy východní části Uher, která byla v této době samostatným královstvím, pak působil od roku 1553 Francesco Stancaro, který připravil po ideové stránce půdu pro příchod významného průkopníka transylvánského unitářství Giorgia Biandraty, který sem imigroval po vypovězení z Polska. Biandrata působil jako blízký rádce mladého krále Jana Zikmunda Zápolského, který jej roku 1564 vyslal urovnat spor mezi zdejšími kalvinisty a luterány.  Vůdčí postavou kalvinistů byl v této debatě Ferenc Dávid, který se po rozdělení církví roku 1564 stal na Biandratův popud dvorním kazatelem a biskupem reformované transylvánské církve.  Roku 1566 byly pod vedením Biandraty a Dávida veřejně představeny unitářské teze, postavené na ideálech a morálce prvotní církve, autoritě \"Nového zákona\" a Apoštolském vyznání víry. Odmítnuto bylo naopak zcela otevřeně Atanášovo vyznání víry. Tyto názory se setkaly s radikálním odporem ortodoxního křídla, avšak díky politice krále Jana Zikmunda, který byl na svou dobu nadmíru tolerantní, nebyl nikdo kvůli víře souzen a disputace mohly pokračovat. Roku 1568 byla v Gyualafeherváru za přítomnosti krále vedena debata ortodoxních kalvinistů proti unitářům v čele s Dávidem a Biandratou. Dávid zde naplno projevil své řečnické umění a po návratu do Koloszváru obrátil občany města na svou víru. Koloszvár se tak stal hlavním městem unitářů.  Roku 1571 vydal Jan Zikmund královský výnos, oficiálně uznávající existenci unitářské církve. Transylvánie se tak stala prvním (a ve své době jediným) královstvím, jež postavilo unitáře na rovinu katolíkům, luteránům a reformovaným (kalvinistům).  Král však nedlouho poté zemřel a na jeho místo nastoupil odpůrce reformace, Štěpán Báthory. Ten odstranil všechny unitáře z vysokých úřednických postů i ode dvora, zakázal Dávidovi kázat a zabavil unitářskou tiskárnu. Sám Dávid, obviněn ze šíření „novot“, které Štěpán Báthory netoleroval, umírá ve vězení v listopadu roku 1579.  I přesto, že se smrtí krále Jana Zikmunda nastalo období několika staletí útlaku zdejších unitářů - ať už ze strany kalvinistů, nebo později katolíků – udržely si unitářské církve v Uhrách kontinuitu. Obdobím velkého rozkvětu byl pro maďarské i transylvánské unitáře počátek 20. století. Politické zvraty v době první světové války však napáchaly v jejich řadách pravděpodobně větší škody než jakékoli předchozí represe.", "section_level": 2}, {"title": "Unitářství v Anglii.", "content": "Když roku 1534 (zhruba sto padesát let od působení Jana Viklefa) separoval král Jindřich VIII. anglickou církev od Říma, jednalo se o politický akt, a nikoli o výraz teologického protestantismu. Teologie anglikánské církve naopak stavěla zpočátku na stejných základech jako katolicismus (tedy na autoritě \"Bible\" a třech ortodoxních krédech – Apoštolském, Níkajském a Atanášově vyznání víry). Ještě před obdobím \"interregna\" (1649–1660) se stávají dominantním proudem v Anglii radikální kalvinističtí puritáni, usilující o „očištění“ teologie, liturgie i církevní správy od katolických „nánosů“. Luteráni a další protestantské skupiny byli ve veřejném životě marginalizováni podobně jako katolíci. Toleranční akt z roku 1689 se vztahoval především na protestantské nonkonformisty a katolíky, zatímco dříve pronásledované malé protestantské skupiny, mezi nimiž během 17. století stoupají na významu právě stoupenci antitrinitářství, byly anglikánskou církví respektovány a přijímány velmi pozvolna.  Unitářský historik a teolog Morse Earl Wilbur definoval čtyři základní zdroje anglického unitářství:", "section_level": 2}, {"title": "Významné osobnosti.", "content": "John Biddle (1615–1662) bývá považován za „otce anglických unitářů“. Ke svým teologickým názorům dospěl na základě intenzivního studia \"Bible\" během pobytu na univerzitě v Oxfordu. Většinu svého dospělého života strávil za své teologické názory ve vězení, což také přispělo k jeho předčasné smrti. Stihl však vytvořit v Londýně první „unitářskou“ kongregaci, byť bez ambice na nezávislost vůči anglikánské církvi.  V teologických dílech \"XII Arguments \"(\"Dvanáct argumentů\", 1647) a \"A Confesion of Faith touching the Holy Trinity, according to the Scripture\" (\"Vyznání víry týkající se svaté Trojice podle Písma\", 1648) vychází Biddle v podstatě ze stejných stanovisek jako zhruba sto let před ním Michael Servetus, minimálně v ohledu christologie: 1) Kristus má jednu přirozenost, a to lidskou; 2) Kristus byl sice „svatý“, ale nebyl Božím synem, ani Bohem. Oproti Servetovi i Sozzinimu však Biddle považoval také Ducha svatého za nezávislou osobu, a nikoli za Boha.  John Locke (1632–1704) patřil k významným obhájcům sociniánských idejí, zejména pokud jde o odmítání Kristovy pre-existence. V díle \"The Reasonabless of Christianity\" (\"Rozumnost křesťanství\", 1695) prosazuje náboženskou toleranci. Nutno připomenout, že tak činí v době, kdy dosud v Anglii kvůli antitrinitarismu hrozil hrdelní trest (poslední popravu z náboženských důvodů schválil skotský parlament roku 1697).  Isaac Newton (1642–1717) byl dalším významným učencem, který zastával antitrinitářskou teologii. Kult Krista na základě kritického výkladu \"Bible\" považoval za blasfemii.  Joseph Priestley (1733–1804) byl jedním z literárně nejplodnějších unitářů. Jeho dílo se skládá zhruba z 25 svazků teologických úvah. Ariánskou teologii přijal během studií na univerzitě v Daventry. Striktně vystupoval i proti „pesimistickému“ pojetí dědičného hříchu kalvinistů, což bývá ostatně dodnes jednou ze základních teologických tezí unitářství. V dílech \"History of Corruptions of Christianity\" (\"Dějiny překroucení křesťanství\", 1782) a \"History of Early Opinions Concerning Jesus Christ\" (\"Dějiny raných názorů na Ježíše Krista\", 1786) předkládá argumenty, podle nichž byla teologická kréda prvotní církve unitářská, zatímco trinitární dogma je výtvorem aplikované pohanské filozofie.  Kromě samotné Anglie si unitářství vydobylo relativně silnou pozici také ve Walesu. Zde se však prosadilo teprve v 18. století, a to cestou od kalvinismu přes arminiánství (podle holandského teologa Jakuba Arminia) k ariánství. Naopak slabší stopu zanechalo unitářství ve Skotsku a v Irsku, kde si mezi protestantskými denominacemi udržel pozici kalvinistický presbyterianismus.", "section_level": 3}, {"title": "Unitářství v USA.", "content": "Do Severní Ameriky pronikalo unitářství z Anglie. Půdu zde pro ně připravilo do značné míry osvícenství, uvedené na kontinent ještě před válkou za nezávislost (1775–1783), zřejmě vojenskými důstojníky z Anglie a Francie. Podle předního historika unitářství Earla Morse Wilbura byl ovšem vývoj amerického unitářství do značné míry autonomní. Genealogii amerického unitářství ve vztahu k anglickému nelze podle něj chápat jako vztah „dcery k matce, ale spíše neteře k tetě“. V této souvislosti platí několik zásadních poznatků: 1) v USA se unitářství uchytilo mezi kongregacionisty, zatímco v Anglii mezi presbyteriány; 2) před rokem 1800 nelze v Americe zachytit výraznější stopy anglických vlivů (např. vliv literárních děl Josepha Priestleyho na univerzitách na severovýchodě USA, které se záhy staly „pevnostmi unitářství“); 3) po roce 1800 není příliš jednoduché identifikovat moment přerodu protestantské ortodoxie v unitářskou teologii. Americký protestantismus je od počátku osídlování kontinentu tradičně kalvinistický. V období prvního „náboženského probuzení“ (kolem poloviny 18. století) se emociální a bigotní aspekty, jimiž americký kalvinismus tradičně vyniká nad evropskými variacemi, ještě vystupňovaly. Již v této době se však objevuje kritika kalvinistického pojetí spásy a vykoupení, a to z pozic liberální teologie, ovlivněné anglickým ariánstvím. Přísný kalvinismus tak začíná ztrácet výlučné postavení především v koloniích na severovýchodě. Významnými „pevnostmi unitářství“ se stávají kolem roku 1800 univerzity Harvard a Yale.  Tradičním unitářským centrem byl historicky především Boston a kolonie Massachusetts. Odtud se unitářské myšlenky koncem 18. století šíří na jih do Connecticutu a Pensylvánie. Právě v pennsylvánském okrese Northumberland vznikl z iniciativy anglických imigrantů (v čele s Josephem Priestleym) roku 1794 první unitářský kostel. Americká unitářská asociace byla oficiálně založena až roku 1852 v Bostonu. Kolem poloviny 19. století se unitářství šíří prostřednictvím misií na západ (uchytilo se zejména ve městech Milwaukee, Detroitu, San Francisku) a na jih (dlouho izolovaný v důsledku občanské války). Pronikalo spíše mezi vzdělané městské liberály, zatímco u zbytku společnosti se udržoval - coby konzervativní „protiváha“ - především metodismus a baptismus. Výjimečnost unitářských misijních aktivit spočívala v pozitivním přístupu k dosud marginalizovaným Indiánům a Afroameričanům, kterým misionáři zprostředkovávali dříve nedostupné vzdělání.", "section_level": 2}, {"title": "Unitářská kontroverze.", "content": "Již koncem 18. století je pro americkou teologii typický posun směrem k liberalizaci a pluralismu. Tyto trendy nelze oddělit od události nabytí nezávislosti amerických kolonií a následného zakládání dalších osad na západ od Apalačského pohoří, které dosud tvořilo západní hranici anglické kolonizace. S „dobýváním Středozápadu“ je spojen výrazný nárůst obyvatel i ekonomická prosperita, která podnítila další imigraci na kontinent (již nikoli pouze z Evropy, ale zejména z východní Asie). Demografické proměny tak nutně vystavily tradiční vyznání nejen vlivům jiných křesťanských denominací, ale i zcela odlišných náboženských systémů. V této fúzi lze hledat počátky náboženského synkretismu, jehož vrchol nastává po polovině 20. století.  Posun k liberalizaci v politickém životě a na univerzitách vyvolal odpor v řadách konzervativních kalvinistů. Polemiku s unitářstvím coby výsadním reprezentantem liberální teologie vedl počátkem 19. století především Jedidiah Morse. K předním apologetům umírněného kalvinismu patřil William Ellery Channing, významná postava v dějinách unitářství i pozdějšího transcendentalismu. Dle Channingova názoru nejsou teologické rozdíly podstatné, naopak zásadní veličinou je svoboda náboženského myšlení (dílo \"Spiritual Freedom\", 1930). Pro Morse byla jednota teologických kréd naopak stěžejní záležitostí. Liberální teologii přičítal jak erozi tradiční věrouky (založené na doslovném výkladu \"Bible\"), tak i společenských hodnot a morálky.  Polemiky mezi umírněnými a konzervativními kalvinisty se odehrávaly především v letech 1805–1830. Výsledkem byl definitivní rozkol, který přinesl utužení kalvinismu na straně konzervativců (což časově odpovídá tzv. „druhému náboženskému probuzení“ v dějinách americké religiozity). Reakcí liberálů byl naopak zesílený důraz na svobodu náboženského myšlení, který se od doby působení Josepha Priestleyho znatelně vystupňoval.", "section_level": 3}, {"title": "Kontroverze mezi unitáři v 1. polovině 19. století - transcendentalismus.", "content": "Před polovinou 19. století nastalo štěpení také uvnitř liberální teologie. Mladší generace liberálů, ovlivněná německým idealismem a anglickým romantismem, začala zcela odmítat dědictví staré protestantské tradice, kterého se jejich předchůdci dosud částečně přidržovali. Transcendentalistické hnutí započalo v 30. letech mezi liberály, z nichž velkou část tvořili unitáři. Jeho nástup a vymezování se vůči konzervativní tradici lze přisuzovat 1) dobovým socio-politickým trendům jako například boj proti otroctví, boj za práva žen, či ideály sociální spravedlnosti; 2) náboženskému synkretismu s asijskými tradicemi (vegetariánství, idea božství v člověku).  Navzdory oblibě mystického spiritualismu je transcendentalismus vůbec prvním křesťanským hnutím v USA, které přijalo za své kritické studium \"Bible\". Na rozdíl od starší generace unitářů již nevztahovali transcendentalisté své náboženské zakotvení ani k autoritě \"Bible\", ani k zázrakům spojeným s významnými biblickými událostmi, ba ani k osobnosti Ježíše Krista. Konzervativní unitáři zastávali k těmto trendům negativní postoj. Výroční zpráva z roku 1853 konstatuje obavy z radikalizace unitářského hnutí. Racionální skepsi transcendentalistů považovali konzervativci (patrně neprávem) za ateismus.  U transcendentalistů se posvátnou stává lidská duchovní přirozenost, skrze niž odhaluje Bůh náboženské pravdy. Na tento přístup navázalo o sto let později hnutí New Age. Idea soupodstatnosti Boha a živých bytostí také inspirovala ekologické hnutí, jehož předními ideology byli transcendentalisté Ralph Waldo Emerson a Henry David Thoreau.", "section_level": 3}, {"title": "Kontroverze mezi unitáři v 2. polovině 19. století - univerzalismus.", "content": "K definitivnímu završení procesu náboženské liberalizace dospělo unitářské hnutí ještě před koncem 19. století. Na konferenci v Cincinnati roku 1886 vyvrcholil rozkol mezi křesťanskými konzervativci a liberálními univerzalisty. Zatímco první jmenovaní lpěli na ustanovení závazných unitářských kréd, druzí prosazovali naprostou svobodu vyznání. Vítězstvím liberálního křídla získává unitářství v podstatě svoji současnou podobu. Jedinou závaznou podmínkou je nedogmatičnost a přijímán je mezi unitáře každý, „jehož přáním je nastolit pravdu (\"truth\"), dobro (\"righteousness\") a lásku (\"love\") ve světě.“", "section_level": 3}, {"title": "Významné osobnosti.", "content": "James Freeman (1759–1838) byl zakladatelem první unitářské kongregace v USA (1782). Oproti svému současníkovi Josephovi Priestleymu, který byl stoupencem ariánství, vycházel Freeman z anglického sociniánství.  Joseph Stevens Buckminster (1784–1812) byl stejně jako Freeman reprezentantem „disidentských“ kongregací v Bostonu. K unitářství dospěl pod vlivem německého biblického kriticismu. Buckminster má velkou zásluhu na počátečním šíření a popularizaci unitářství mezi městskými liberály.  William Ellery Channing (1780–1848) je možná nejdůležitějším ideologem historie amerického unitářství. Vycházel z ariánského pojetí teologie, kladoucí důraz na jednotu Boha a lidskou přirozenost Ježíše Krista. Oproti kalvinistům Channing zdůrazňoval „přátelský“ aspekt Boha, který podle něj nemá být chápán jako „nevyzpytatelný soudce“, ale především jako „svatý otec“ veškerého stvoření. Ježíše Krista považoval Channing za výjimečného člověka a „mesiáše“, ovšem pouze ve smyslu morálního příkladu, hodného nápodoby na cestě ke spáse.  Channing byl stoupencem svobodné vůle člověka, což je další z charakteristických rysů odlišnosti unitářů od kalvinistů. Na genetickém vztahu stvoření k Bohu coby „svatému otci“ a na možnosti dosáhnout spásy vlastními silami skrze Kristův příklad, vystavěl Channing učení o vnitřním potenciálu člověka stát se „božským“ (dílo \"Self-Culture\", 1838). Toto pojetí bylo významným inspiračním zdrojem pro transcendentalistické hnutí. Channing však zůsával stoupencem konzervativní linie unitářů a k transcendentalistům se nehlásil.  Andrews Norton (1786–1853) byl ústředním reprezentantem konzervativního unitářství v období sporů s transcendentalisty, u nichž si Norton vysloužil přezdívku „unitářský papež“. Zastával na jedné straně racionálně skeptický přístup k biblickým zázrakům i k potenciálnímu „božství“ člověka a přírody, na druhé straně však lpěl na tradiční autoritě \"Bible \"a pojetí Krista jako spasitele. Nesoulad s transcendentalisty v obou těchto ohledech nakonec vyvolal před polovinou 19. století štěpení uvnitř unitářského hnutí.", "section_level": 3}, {"title": "Unitářství v českých zemích.", "content": "Unitáři začali působit v naší zemi již za první republiky. Vzhledem k uvedení unitářství do někdejšího Československa ze Spojených států v meziválečném období (1918–1939), přichází sem již ve své ultraliberální a pluralitní formě. Je otevřeno vědeckým poznatkům a v teologických ohledech (důraz na Kristovo plné lidství, soupodstatnost Boha a člověka) má blíže k transcendentalismu a univerzalismu, než ke konzervativní linii unitářství.  Ideovou půdu pro uvedení unitářství do značné míry připravily „svobodomyslné proudy“ 19. – 20. století (od Josefa Jungmanna a Josefa Dobrovského po Tomáše Garrigue Masaryka). Navzdory obrozeneckému nacionalismu lze sledovat významný inspirační vliv německé liberální teologie a idealistické filozofie. Svým způsobem lze československé unitářství chápat i jako reakci na „zpátečnický“ dogmatismus novodobé církve, a také projev otevřenosti vůči moderně. Český historik unitářství Drahomil Špale unitářství hodnotí jako „metodu víry“, a nikoli „bezvýhradná přihlášení se k určitému krédu“. Podle jiného historika unitářství Petra Samojského jde o moderní pokračování osvícenského konceptu „přirozeného náboženství“. Unitářství tak představuje „třetí cestu“ vedle katolictví a protestantismu.  Manželka prvního československého prezidenta, Charlotta Garrigue-Masaryková, zůstala i po odchodu ze Spojených států členkou Americké unitářské společnosti. Její kulturní zázemí ovlivnilo řadu Masarykových blízkých přátel, k nimž patřil i Norbert Čapek, patrně ústřední postava československého unitářství meziválečného období. Dá se říci, že tehdejší rozmach unitářství v českých zemích vzhledem k pronásledování v období nacismu a komunistické totality dosud nebyl překonán. České unitářství vděčí za své přežití faktu, že pražský palác Unitaria byl postaven s finanční pomocí amerických a britských unitářů a nemohl proto být v období totality vyvlastněn.  Unitaria je užíváno jako označení místa, kde se setkávají unitáři, členové Náboženské společnosti českých unitářů.  Norbert Čapek (1870–1942) je spojen s formulací unitářských kréd v českých zemích. Jeho teologické myšlení odráží jednak vlivy amerického transcendentalismu a univerzalismu, a jednak inspiraci východoasijskými tradicemi. Jde tedy v podstatě o mystický eklekticismus, který má v zásadě málo společného s tradiční křesťanskou ortodoxií. Čapek se negativně vymezuje vůči etickému náboženskému dualismu (zejména antagonismu „dobra“ a „zla“), přítomného zejména v západních monoteistických tradicích, i vůči historické roli náboženských autorit.  Z hlediska kosmologických představ klade Čapek důraz na „univerzální jednotu“ kosmu, k jejímuž uvědomění směřují skrze „supramentální stav“ všechny bytosti vesmíru. Vědomí je podle jeho koncepce všudepřítomné, a obsahuje jej organická i anorganická hmota. Čapkova teleologická perspektiva je pozitivní: vesmír směřuje k univerzální harmonii, přesněji k „velkému vítězství dobra, pravdy a krásy“, kdy je veškeré „zlo“ tímto dynamickým harmonizačním procesem odstraňováno.Pozici Boha vůči tomuto světu považuje Čapek za imanentní a transcendentní zároveň. Jinými slovy, Bůh je nepoznatelným a nepochopitelným tvůrcem, jehož nelze vymezit definicí „oddělený od přírody a člověka“ či naopak „identický s přírodou“. V jistém smyslu představuje jeho koncepce střední cestu mezi tradičním křesťanským teismem a mystickým panteismem.  Karel Hašpl (1904–1964) je oproti charismatickému a emociálně se vyjadřujícímu Čapkovi spíše typem systematického akademika. Jeho teologické myšlení blízce připomíná filozofii Barucha Spinozy či Gottfrieda W. Leibnize, zároveň je však osobitě tvůrčí a mystický podobně jako Čapek. Hašplovu náboženskou filozofii reprezentují díla \"Systematická teologie \"(1944) a \"Základní problémy \"(1945).  Boha považuje Hašpl za ducha, kosmickou prasílu a prazáklad bytí, který se shlukováním přetváří „ve stále hutnější podstatu“. Ta potom tvoří viditelný aspekt vesmíru, který nepřestává být „projevem Božím“. Ačkoli je však podle něj svět „z Boha a v Bohu“, zároveň „není Bohem“. Nejde tedy opět ani o panteismus, ani o tradiční křesťanský teismus. Protože je člověk součástí Boha a univerzální jednoty, může poznávat jak Boha, tak i jiné části vesmíru. Hašpl se tak v zásadě vymezuje, jak vůči dobovému materialismu, tak i spiritualismu typu gnóze, neboť odmítá radikální rozlišování mezi hmotným a duchovním aspektem kosmu.  František O. Lexa (1908–1989), plzeňský kněz, je jedním z představitelů synkretického typu unitářství 60.-70. let. Křesťanský základ jeho teologie je ovlivněn východními tradicemi (buddhismus, hinduismus) – což je ostatně dobový rys unitářství v západní Evropě i v Severní Americe. V době normalizace se v Lexově díle promítá jistý kontemplativní izolacionismus, spojený s odklonem od sociální a politické angažovanosti, charakteristické pro unitáře na Západě.  Lexova teologie (dílo \"Víra v jednotu všehobytí\", 1972) je mystická, a v zásadě i podobně strukturovaná jako Čapkova a Hašplova. Oproti oběma autorům je však jeho vazba na unitářství značně volná. Netradiční je zejména Lexovo rozlišování mezi Bohem (esenciálním duchovním božstvím) a bohy (personifikovaným božstvím). Do druhé kategorie patří také člověk a jiné aspekty hmotného světa, zatímco Bůh je coby „poslední Skutečnost“ nepoznatelný. Skrze ztotožnění se s duchovní podstatou kosmu lze však alespoň nahlédnout jeho esenciální charakter („On je v nás, dbejme proto, abychom byli v něm“).", "section_level": 2}, {"title": "Symboly unitářství.", "content": "Základem znaku českého unitářství je štít modré barvy, v jehož středu je umístěno velké červené U, ve kterém vyrůstají dvě slunečnice se zelenými listy. Uprostřed horního kraje štítu je zlaté slunce, ve znaku je nápis “veritas vincit” – pravda vítězí. Znak byl inspirován pečetí J. A. Komenského. Štít vyjadřuje ochranu duchovních hodnot, na štítu vévodí všemu slunce, starý slovanský symbol Boha. Vzhůru k slunci se obracejí dvě slunečnice symbolizující lidstvo, jedna z nich je větší, ale nad tu druhou se nevyvyšuje; je jí naopak ochranou.  Znakem ICUU je kalich, v jehož středu hoří oheň. Kalich naznačuje křesťanské protestantské kořeny unitářství, oheň symbolizuje poznání. U různých zahraničních unitářských skupin se můžeme setkat s výrazně odlišnými symboly.", "section_level": 1}, {"title": "Významní unitáři.", "content": "Ačkoli jsou unitáři poměrně malou náboženskou společností, vzhledem k jejich svobodnému duchu se v jejich řadách vyskytovalo a vyskytuje mnoho zajímavých osobností. Seznam některých z nich se nachází v článku seznam unitářských osobností.", "section_level": 1}], "src_summary": "Unitářství je organizačně nejednotný proud v rámci protestantské liberální teologie. K základním teologickým stanoviskům patří zejména odmítání trinitárního dogmatu a odmítání plného božství a pre-existence Krista.", "tgt_summary": "一位论派(英语:unitarianism;或称一位论、一位神论、神体一位论、唯一神论、独一神论、独神论、独神主义,有时简作一神论(但容易混淆,三位一体论者也自认一神论),是否认三位一体和基督的神性的基督教派别。此派别强调上帝只有一位,并不如传统基督教相信上帝为三位一体(即圣父、圣子和圣灵)组成。", "id": 1180390}
{"src_title": "Carl Bernstein", "tgt_title": "卡尔·伯恩斯坦", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve Washingtonu rodičům kteří zastávali komunistické názory; pro svoje přesvědčení byli v období vlády prezidenta Trumana nevybíravě pronásledováni FBI pod vedením Edgara Hoovera.  Od roku 1960 pracoval v deníku \"Washington Star\" kde byl zaměstnán po jedenáct let. Roku 1971 přešel do listu \"Washington Post\" kde spolu s Robertem Woodwardem začal pátrat po okolnostech souvisejícími s podezřeními která vedla k odhalení nezákonných telefonních odposlechů. Jejich zpráva popisující aféru byla zveřejněna 10. října 1972 a vstoupila do dějin pod názvem Watergate. Za tuto investigativní reportáž obdrželi společně roku 1973 Pullitzerovu cenu, získali světovou proslulost a značné finanční jmění.  Roku 1976 opustil list Washington Post a začal přispívat do různých novin a časopisů. V letech 1979 až 1984 působil jako vedoucí washingtonského sídla televize ABC. V této době se oženil se spisovatelkou a režisérkou Norou Ephron s níž se mu roku 1980 narodilo dítě. Současně však měl poměr s dcerou velvyslance Velké Británie; toto odhalení vyvolalo skandál, který byl později následován několika dalšími milostnými aférami. V novinářské profesi byl i později kritický k čelním představitelům USA včetně George Bushe. Kromě toho napsal přes desítku knih které se setkaly s velkým ohlasem.  Od roku 1992 se stal Bernstein profesorem na New York University. V současnosti pracuje jako komentátor televizní společnosti CNN. Od roku 2001 pracoval na knize \"Hillary Clinton, žena na pochodu\", která vyšla roku 2008 a stala se bestsellerem.  O něm osobně byly natočeny dva filmy. Ve filmu \"Všichni prezidentovi muži\" jeho roli ztvárnil Dustin Hoffman; ve filmu \"Heartburn\" natočeného podle knihy od jeho bývalé ženy Nory Ephron hrál jeho roli Jack Nicholson.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carl Bernstein (* 14. února 1944 Washington) je americký novinář a spisovatel. Proslul zejména roku 1972 odhalením skandálu týkajícího se nezákonných telefonních odposlechů ve prospěch prezidenta Nixona známého jako aféra Watergate.", "tgt_summary": "卡尔·伯恩斯坦(Carl Bernstein,1944年-2月14日)是一名美国记者,是揭穿水门事件丑闻的两名《华盛顿邮报》记者之一。", "id": 1996334}
{"src_title": "Felsuma", "tgt_title": "日行守宫属", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Felsumy mají kulaté zorničky a oči mají kryté průhlednými pevnými šupinami. Nemají víčka a šupiny nad očima si čistí jazykem. Základní zbarvení je většinou zářivě zelené, mnohdy s červenými či modrými skvrnami. Díky zářivým barvám se stali populárními terarijními zvířaty. Jednotlivé druhy jsou veliké od 6,5 do 30 cm. Drápky a první prsty mají zakrnělé. Stejně jako ostatní gekoni mají na bříšcích prstů tenké lamely, které jim umožňují šplhat po hladkých materiálech, jako jsou stvoly bambusů, nebo dokonce sklo.  Samci mají na vnitřní straně stehen vyvinuty femorální póry, samice mívají endolymfatické vápencové váčky po stranách krku. Tyto váčky slouží ke skladování vápníku pro tvorbu vajec. Samičky mohou po jednom oplodnění samečkem snést několik snůšek. Vajíčka většinou schovávají do dutin bambusu. Těsně před snesením mohou vajíčka prosvítat kůží samičky. U různých druhů a za různých teplotních podmínek se vajíčka líhnou po 30-60 dnech, výjimečně i déle. Mláďata sexuálně dospívají za 6-12 měsíců. Menší druhy se dožívají deseti let, velké druhy mohou v zajetí žít i déle, než 20 let. Felsumy jsou většinou silně teritoriálně agresivní, proto není možné chovat pohromadě více samců.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a prostředí.", "content": "Felsumy žijí převážně na ostrovech jihozápadní části Indického oceánu. Výjimku tvoří Phelsuma andamanense, která je endemitickým druhem souostroví Andamany v Bengálském zálivu. Rod se patrně vyvinul na Madagaskaru, který je taky těžištěm jeho rozšíření. Několik druhů se vyskytuje i na sousedních ostrovních skupinách (Maskareny, Seychely, Komory) a na pobřeží východní Afriky. Byly taky nalezeny na Havajských ostrovech. Některé druhy felsum mohou žít v horách ve výšce 2 300 m n. m. Většina felsum žije na stromech. Mohou žít i v blízkosti lidských sídel, v zahradách nebo i na stěnách domů. Některé druhy je možno nalézt i na skalách.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Felsumy se živí převážně různými druhy hmyzu, případně jinými bezobratlými. Potravu si zpestřují nektarem, pylem a měkkým, zralým, sladkým ovocem, například banány.  V zajetí je potřeba dodržet podobné složení. Většinu potravy tvoří hmyz: různé mouchy, cvrčci, housenky zavíječů, nebo i hmyz nachytaný volně v přírodě, jako sarančata. Místo podávání přímo ovoce je možné je nahradit některými dětskými přesnídávkami. Zároveň je potřeba dodávat s potravou vitaminové a minerální doplňky.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Phelsuma\" byl poprvé popsán britským zoologem Greyem v roce 1825 a pojmenován po holandském lékaři Phelsumovi. V počtu druhů se zdroje rozcházejí mezi 35 - 43.  Dva druhy (\"Phelsuma gigas\" a \"Phelsuma edwardnewtoni\") jsou považovány za vymřelé, pravděpodobně díky zničení jejich původního životního prostředí člověkem a jím zavlečenými zvířaty. Mnoho dalších druhů je podobně ohroženo. Druh \"P. guentheri\" se patrně povedlo pomocí chovů v zajetí zachránit a vrátit do přírody.", "section_level": 1}], "src_summary": "Felsumy (\"Phelsuma\") jsou drobní ještěři patřící do čeledi gekonovití (\"Gekkonidae\"). Na rozdíl od většiny ostatních gekonů nejsou aktivní v noci, ale ve dne.", "tgt_summary": "日行守宫属(学名:\"Phelsuma\")又名残趾虎属,原产于马达加斯加与周边岛屿,也被分为了很多种和亚种。大小界乎于12到28cm(有些30cm),格外的艳丽。种的不同,花纹也很不一样。有深有浅的绿色为底色,上面有红色,蓝色甚至金黄色的圆点,斑和线条。", "id": 2922948}
{"src_title": "Gruzínská demokratická republika", "tgt_title": "喬治亞民主共和國", "src_document": [{"title": "Vznik republiky.", "content": "Po Únorové revoluci v carském Rusku v roce 1917, se ujal moci na území dnešní Gruzie tzv. \"Speciální zakavkazský komitét\", který byl pod kontrolou Prozatímní vlády. Místní sověty byly ovládány menševiky, kteří byli věrní prozatímní vládě v Petrohradu.  Říjnová revoluce ale vše změnila. Nástupem bolševiků k moci začala Ruská občanská válka. V nastalém mocenském vakuu se spojili Gruzínci, Arméni a Ázerbájdžánci a vytvořili Zakavkazskou federaci v únoru 1918. Federace ale brzy díky vnitřním rozporům rozpadla a 26. května 1918 byla vyhlášena nezávislá republika.", "section_level": 1}, {"title": "Rozloha republiky.", "content": "Stát měl společnou hranici s Ruskem, Kubání a Horskou republikou Severní Kavkaz na severu, s Tureckem a Arménií na jihu a s Ázerbájdžánskou demokratickou republikou na jihovýchodě. Hlavním městem se stalo Tbilisi, rozloha státu tehdy činila až 107 600 km2 (dnes má Gruzie jen 69 700 km2) a v celé Gruzii žilo na 2,5 milionů obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní uznání republiky.", "content": "Gruzínská demokratická republika byla uznána postupně těmito státy: Rumunsko, Argentina, Německo, Turecko, Belgie, Spojené království, Francie, Japonsko, Itálie, Polsko a Československo.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Republika byla okamžitě uznána Německem a Tureckem, které okamžitě nabídly pomoc. Na druhou stranu z toho plynulo předání muslimy obývaných území Turecku (města: Batumi, Artvin a Achalciche) a Gruzie se dostala pod silný německý vliv. Němci dokonce poslali na pomoc Gruzíncům vojsko, které vedl generál Friedrich Freiherr Kress von Kressenstein. Na konci války se Němci stáhli zpět do Německa.  GDR měla od počátku problémy se svými sousedy. Územní spory vedla se sousední Arménií i Ázerbájdžánem. V případě Arménie skončil spor dokonce ozbrojeným konfliktem. Dalším problém bylo neuznání nezávislosti bělogvardějci. Generál Děnikin, místní velitel Bílé armády, nehodlal uznat žádný nově vzniklý stát, který si činil nároky na území bývalého Ruského carství nebo dokonce se od něho odtrhl. I tento spor skončil ozbrojeným konfliktem. Situace zašla až tak daleko, že Britové poslali do oblasti svoje vojsko. Intervenční armáda měla ustálit situaci na Kavkaze a vytvořit jednotnou sílu bojující proti bolševikům. Byla vytvořena linie pomocí britské armády, kterou měl Děnikin s jeho armádou zakázáno překročit. Následkem hrozby Bílé armády bylo podepsáno spojenectví mezi Gruzií a Ázerbájdžánem v červnu 1919.", "section_level": 1}, {"title": "Volby.", "content": "Dne 14. února 1919 se konaly volby do parlamentu. Jako vítěz vyšla z voleb se ziskem 81,5% hlasů strana menševiků. Nově vzniklá vláda vytvořila demokratický stát. Byla dána autonomie bouřící se Abcházii a provedeny reformy soudnictví a státosprávy.", "section_level": 2}, {"title": "Konec GDR.", "content": "V roce 1920 začalo sílit nebezpečí ze strany bolševiků. Bílá armáda byla poražena a Rudá armáda se blížila ke Kavkazu. Zprvu nabídli bolševici spojenectví proti zbytkům Bílé armády, ale Gruzínci odmítli a začali s mobilizací a dalšími přípravami na válku. V té době ale měli bolševici spoustu práce ve špatně se vyvíjející se válce s Polskem. Podepsali tedy Moskevskou dohodu, v které uznali nezávislou Gruzii. Nikdy ale nepočítali, že by dohodu dodrželi. V prosinci 1920 přišla další dobrá zpráva pro Gruzii. Liga národů oficiálně uznala gruzínskou nezávislost a v lednu 1921 to samé učinily státy Dohody Francie a Británie.", "section_level": 1}, {"title": "Sovětský útok.", "content": "Postupně podlehli Rudé armádě sousední Arménie a Ázerbájdžán a Britové stáhli své vojsko z Kavkazu. Gruzie tak zůstala osamocena v boji proti bolševikům. Rudá armáda s zfalšovanými důkazy o protibolševické činnosti Gruzie začala s útokem v únoru 1921. Z jihu se přidala k bolševikům i turecká armáda a osud nezávislé Gruzie byl tak zpečetěn. Na jejím území byla vytvořena Zakavkazská sovětská federativní socialistická republika a v roce 1936 reorganizovaná Gruzínská sovětská socialistická republika. Politická reprezentace nezávislé Gruzie emigrovala ze země a vytvořila v Paříži exilovou vládu, která fungovala do roku 1954.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz GDR.", "content": "Krátkotrvající nezávislá republika se stala velice důležitým faktorem pro gruzínské národní cítění. Ze všech sovětských republik se právě v Gruzii vytvořilo nejsilnější hnutí za nezávislost. V 80. letech začali politici přirovnávat GDR jako alternativu úspěšného boji Gruzínců proti Rusku a začali nazývat GDR \"První republikou\".  V dubnu 1991 byla oficiálně obnovena nezávislost Gruzie, která oficiálně navazovala na GDR. Symboly GDR (státní vlajka, státní znak) byly používány moderní Gruzií až do roku 2004. Den vyhlášení nezávislosti GDR 26. května byl prohlášen za státní svátek jako \"Den nezávislosti\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Gruzínská demokratická republika (gruzínsky: საქართველოს დემოკრატიული რესპუბლიკა, \"Sakartvelos Demokratiuli Respublika\", GDR) je název prvního novodobého nezávislého státu Gruzie, který existoval v roce 1918 po kolapsu carského Ruska. Samostatně existovala v době občanské války v Rusku a zanikla po útoku Rudé armády v roce 1921. Dnešní Gruzie volně navazuje na původní Gruzínskou demokratickou republiku.", "tgt_summary": "乔治亚民主共和国(乔治亚文:საქართველოს დემოკრატიული რესპუბლიკა),是第一个由乔治亚人建立的近代国家。", "id": 1560845}
{"src_title": "Televize", "tgt_title": "电视", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mechanická televize.", "content": "První pokusy o přenos obrazu se uskutečnily v polovině 19. století. V roce 1884 byl patentován Nipkowův kotouč, tzv. elektrický teleskop, kde funguje princip mechanického rozkladu obrazu na světelné body pomocí rotujícího kotouče (spirálově uspořádané body). Jednalo se o počátek mechanického systému přenosu (předvedeno na světové výstavě v Paříži 1900). Na jeho základě byl v roce 1925 proveden první televizní přenos Logie Bairdem. Vývoj přenosu video obrazu následoval krátce po započetí experimentování s jednorázovým záznamem reality, pojmem nyní známý jako fotografie.  Roku 1843 formuloval Alexandr Bain (skotský hodinář) tři principy přenosu obrazu na dálku:  V roce 1897 vynalezl Ferdinand Braun katodový oscilograf.", "section_level": 2}, {"title": "Elektronická televize.", "content": "Počátky elektronických televizních přijímačů spadají do přelomu 19. a 20. století, kdy byla vynalezena katodová trubice (CRT). V roce 1923 vynalezl Kosma Zworykin snímací elektronku – ikonoskop přijímací elektronky. Na počátku 30. letech 20. století byly převeden první přenos i příjem skrze CRT. První televize v Československu byla sestavena v roce 1935 docentem Jaroslavem Šafránkem. V Česku se ujal pro takové televize pojem elektronkové televize.  Ve 30. letech 20. století získává převahu elektronický princip. Mechanický dokázal přenést 1000 bodů/s. Elektronický v roce 1978 až 12,5 mil. bodů/s.  V Anglii, Sovětském svazu, USA, Francii a Německu probíhají první experimentální TV vysílání. 22. března 1935 v Berlíně proběhlo vůbec první pravidelné vysílání. Vysílalo 90 minut, třikrát týdně. 2. listopadu 1936 začíná pravidelně vysílat BBC (na 300 majitelů TV).", "section_level": 2}, {"title": "Barevná televize.", "content": "Princip barevné televize byl patentován v roce 1897 polským vynálezcem Jan Szczepanikem. První projekt s barevnou televizí byl vytvořen v roce 1908 v Německu. První pokusy s vysíláním v barvách ve Spojených státech amerických se odehrály v roce 1941 na kanálu NBC, krátce nato i na CBS. První plošné vysílání barevné televize proběhlo ve Spojených státech v roce 1954, prvenství obdržel seriál The Marriage (Manželství), vysílaný na stanici NBC. Masovější rozšíření barevných televizí mezi publikum se uskutečnilo až v 70. letech.  V tehdejším Československu se první pokusy s televizním vysílání v barvách odehrály v 2. polovině 60. let, ale pravidelné vysílání v barvách bylo spuštěno až v květnu 1973.", "section_level": 2}, {"title": "Digitální televize.", "content": "Princip digitálního přenosu televizního vysílání byl objeven v roce 1990 japonskou společností MUSE. V digitálním vysílání je přenášen pouze digitální údaj o obrazu, který je následně na přijímači věrohodně reprodukováván, zatímco při analogovém přenosu se vzduchem přenáší celý televizní obraz. V České republice před nástupem digitalizace se přenášely vodorovné proužky natočeného snímku spolu s informací o jejich poloze. V přijímači se proužky poskládaly do původního obrazu a divákovi se promítalo 25 snímků za vteřinu.", "section_level": 2}, {"title": "Chytrá televize.", "content": "Chytrá televize je druhem přijímače televizního vysílání, která kromě prostého příjmu televizního signálu má v sobě buď proprietární systém nebo operační systém, který slouží k interakci uživatele s dalším multimediálním obsahem, který není založen na okamžitém přenosu a příjmu vysílaného televizního signálu, ale může s ním interagovat nehledě na televizní vysílání. Chytré televize umožňují i připojení k internetu a nabízí se tak možnost sledování videí a filmů kdykoli, s čímž se pojí i služby souhrnně nazvané video on demand (video na vyžádání). Více populární se stává služba video na vyžádání, kde se platí předplatné (například Netflix, Amazon Prime Video).", "section_level": 2}, {"title": "Vysílací systémy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pozemní vysílání.", "content": "Televizní vysílání je přenášeno prostřednictvím rádiových vln, většinou mezi 52 a 600 MHz, což odpovídá velmi krátkým vlnám či ultra krátkým vlnám. Příjem signálu je prováděn skrze anténu. Pozemní vysílání je jediné, které umožňuje plošné vysílání.", "section_level": 2}, {"title": "Kabelová televize.", "content": "Vysílání kabelové televize je pomocí vysokofrekvenčních rádiových vln prostřednictvím koaxiálního nebo optického kabelu.", "section_level": 2}, {"title": "Satelitní televize.", "content": "Satelitní vysílání je zprostředkováváno přes satelity obíhající Zemi. Příjem signálu je prováděn skrze parabolickou anténu.", "section_level": 2}, {"title": "Internetová televize.", "content": "Prostřednictvím internetu lze též šířit televizní vysílání, daná stanice umožňuje sledování přímo přes její stránky nebo přes zprostředkovatele, kde je v nabídce více televizí. Populární jsou i služby video na vyžádání, konkrétně ty, které fungují ve formě předplatného.", "section_level": 2}, {"title": "Televizní standardy současnosti.", "content": "Televizní standard se vyvíjel od třicetiřádkového obrazu (Telehor 30) až po francouzský standard HDTV (1080 řádků). Nejstarším dodnes používaným standardem je americký NTSC (525 řádků, 29,97 Hz, prokládaný) existující od roku 1941. V Evropě se používá norma 625 řádek, 25 Hz, prokládané, s rozšířením PAL a starším SECAM pro barevný obraz.", "section_level": 1}, {"title": "Digitální televizní vysílání.", "content": "V roce 1998 začaly USA a Británie vysílat terestriálně digitálně (DVB-T) (do té doby digitálně pouze ze satelitů (DVB-S) nebo přes kabel (DVB-C)). V Česku bylo digitální vysílání (DVB-T) zahájeno 21. října 2005. V roce 2020 proběhne plošný přechod na DVB-T2.", "section_level": 2}, {"title": "Počátek vysílání v Československu.", "content": "Roku 1935 doc. Jaroslav Šafránek (fyzikální ústav UK Praha) předvedl přijímací televizní aparaturu (měla 30 řádků a fungovala na principu mechanického rozkladu).  Na Mezinárodní rozhlasové výstavě (MEVRO) byl v roce 1948 prezentován úplný kamerový řetězec v elektronickém systému. Začal se vyrábět televizní přijímač Tesla. Ještě téhož roku, 4. července, proběhl 1. přímý televizní přenos z XI. všesokolského sletu na pražském Strahově.  1. května 1953 začalo první pravidelné zkušební veřejné vysílání. Studia v té době byla v Praze, Brně, Ostravě a Bratislavě. V roce 1953 se v ČSR prodala 355 televizorů TESLA. Televizor tehdy stál 4000 Kčs. V září 1961 mělo koncesi 1 mil. majitelů televizních přijímačů, v roce 1963 již 1,5 mil. majitelů. Televize vysílala v roce 1953 3 dny v týdnu, 1954 4 dny, 1955 5 dní, 1958 7 dní.  V roce 1966 bylo zahájeno první televizní reklamní vysílání, 1970 začal vysílat druhý program, 1973 bylo spuštěno pravidelné barevné vysílání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Televize (z řeckého \"tele\" – daleko a latinského \"vize\" – vidět) je široce používané jednosměrné dálkové telekomunikační a plošné vysílání (tzv. \"broadcasting\") a zároveň individuální přijímání televizního vysílání, tedy kombinace obrazu a zvuku (videa) do televizoru. Komerčně se začala televize využívat od 30. let 20. století, postupně se dostala do domácností a stala se významným zdrojem zábavy a informací.", "tgt_summary": "电视(英语:Television,简称:英语:TV)这词语代表三种不同的涵义,如:连续动态的影像和声音转换为电子讯号,并通过各种渠道传输电子讯号,后再将电子讯号还原为影像和声音的技术,即电视技术;指接收这种电子讯号的设备,即可以接收并还原电子讯号为连续动态的影像和声音的装置,即电视机;一种社会文化现象,特指人群之间、人群与人之间使用电视作为传播载体进行讯息交流、讯息传播,即所谓的广播过程,诸如电视节目的制作、电视讯号的传输、接收,以及观众对于电视节目内容的评判和反馈等的各个方面。制作电视播出内容的设施称为电视台。", "id": 74285}
{"src_title": "Čtyřkolka", "tgt_title": "全地形車", "src_document": [{"title": "Pracovní čtyřkolky.", "content": "Pracovní čtyřkolky jsou robustnější, těžší, mají vyšší stavbu než čtyřkolky sportovní, vpředu i vzadu mají navíc nosiče zavazadel či nákladu. Obvykle mívají naviják a tažné zařízení, dají se k nim připojit radlice, pluhy, sekačky, sněžné frézy a další pasivní zařízení či zařízení s vlastním pohonem. Pracovní čtyřkolky mají většinou benzínové motory o objemu větším 500ccm a pohon zadní nápravy s možností připojení nápravy přední kde bývá i uzávěrka předního diferenciálu. Některé čtyřkolky mají pohon 4x4 volitelný elektronicky, nebo manuálně. O přenos výkonu se potom stará variátor s možností redukčního stupně. Existují i čtyřkolky o jejiž pohon se stará naftový motor, ty se potom vyznačují menší spotřebou paliva vykoupenou řádově nižší dynamikou provozu. Mezi tradiční výrobce pracovních čtyřkolek se řadí především Japonsko, USA, Kanada, Taiwan a Čínská lidová republika.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní využití.", "content": "Kromě práce je čtyřkolka v terénu užívána i k zábavě. Využívají ji i někteří motocyklisté, kteří jsou (např. po nehodě na motocyklu) odkázáni na invalidní vozík. Řadu let mají čtyřkolky i svou kategorii na nejslavnějším vytrvalostním závodě Světa, slavné Rally Paříž-Dakar.  Vyrábějí se též dětské čtyřkolky, zpravidla na bateriový pohon a o rychlosti chůze nebo až kolem 15 km/h. Některé silniční čtyřkolky dokáží dosahovat i rychlostí přes 100 km/hod. Podle českých pravidel silničního provozu však i tato vozidla jsou motorovými vozidly a na pozemních komunikacích včetně účelových smí být provozována pouze za zákonem stanovených podmínek (registrace vozidla, řidič s řidičským oprávněním).  Podle přílohy českého zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, patří čtyřkolky o hmotnosti v nenaloženém stavu do 400 kg (nebo do 550 kg u nákladní čtyřkolky) a maximálním výkonu motoru do 15 kW mezi vozidla kategorie L (motorová vozidla zpravidla s méně než čtyřmi koly), a to do skupiny motorových tříkolek. Čtyřkolky o vyšší hmotnosti nebo vyšším výkonu patří do kategorie osobních nebo nákladních automobilů (M, N).", "section_level": 1}], "src_summary": "Čtyřkolka je malé motorové vozidlo obdobné motocyklu se čtyřmi koly (umístěnými na dvou nápravách a ve dvou stopách, jako u automobilu). Je určena pro jízdu v terénu, kde má díky menším rozměrům a hmotnosti lepší průchodnost než terénní automobil, a oproti terénnímu motocyklu je méně náročná na jezdce a umožňuje přepravu nevelkého nákladu, např. nářadí. Proto je vhodná např. pro dřevorubce či jiné lesní pracovníky. Běžný je přední a zadní nosič, existují i verze s valníkem. Za čtyřkolkou je také možné tahat přívěs (obvykle pomocí běžného tažného zařízení v provedení „koule“, jaké se u automobilů používá pro tažení přívěsů o hmotnosti do 3,5 t). Ve slangovém označení se pojem „čtyřkolka“ používá i pro označení osobních automobilů s pohonem všech čtyř kol (4×4).", "tgt_summary": "越野型沙滩车,或称三/四轮摩托车,是一种低压轮胎车辆,通常有一个座位(有时也有两个座位),驾驶者可以控制车把。其字面上为:「适合所有地形之交通工具」(翻译自All Terrain Vehicle,缩写为ATV)。顾名思义,它比其他的车辆适合更多的地形。尽管有些国家全地形车可以在道路行驶,但是大部分国家并非合法道路交通工具。", "id": 2519164}
{"src_title": "De Havilland Sea Vixen", "tgt_title": "海雌狐式戰鬥機", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Stroj vznikl pod názvem DH.110 jako vysokovýkonný stíhací letoun vyzbrojený řízenými střelami, schopný operovat za každého počasí. Uživatelem se měla stát Royal Air Force (RAF) i Fleet Air Arm. Admiralita požadovala konstrukci stroje pro vzdušnou ochranu loďstva, který by nahradil zastarávající typ de Havilland Sea Venom. Ačkoli se RAF rozhodla zakoupit stroje Gloster Javelin, konkurenta DH.110, de Havilland pokračoval v projektu na vlastní náklady. Koncem 50. let přišla objednávka Royal Navy a letoun byl zařazen do služby u Fleet Air Arm.  Prototyp se dostal poprvé do vzduchu 26. září 1951, za řízením seděl John Cunningham. O rok později byl prototyp zničen při katastrofě na Farnborough Airshow. Dne 6. září 1952 demonstroval stroj na veřejnosti schopnost překročit rychlost zvuku, ale po vybrání střemhlavého letu se rozpadl a v jeho troskách zahynulo 31 lidí, včetně dvojčlenné osádky (Zkušební pilot a držitel rychlostního rekordu John Derry, operátor palubní elektroniky Tony Richards). Havárie byla následně připsána nevhodně konstruovanému hlavnímu nosníku křídla, kdy v ostré zatáčce došlo k odlomení koncové části nosné plochy. Okamžitý posun těžiště letounu způsobil prudký náklon s přetížením 12G, což vedlo k odpadnutí kabiny a ocasní části letounu a vytržení motorů z trupu. Jedna pohonná jednotka dopadla s velkou dávkou štěstí na prázdné parkoviště, zatímco druhá vlétla do zcela zaplněného hlediště mezi diváky a způsobila převážnou většinu smrtelných zranění. Další z návštěvníků byli zasaženi troskami kabiny, které padaly do vyhrazeného prostoru pro návštěvníky podél celé vzletové a přistávací dráhy. Nehoda vedla k přijetí velmi striktních pravidel týkajících se pořádání leteckých dnů ve Spojeném království a od té doby už nikdy v Británii nedošlo během airshow k úmrtí diváka v důsledku závady nebo havárie předváděného letounu.  Na základě vyšetřování příčiny havárie byly do nově postavených strojů zapracovány nutné změny konstrukce. V roce 1955 vznikl a vykonal první let další již předsériový kus, částečně s námořním vybavením, celkově zpevněným křídlem a upraveným profilem náběžné hrany (ačkoli křídlo stále ještě nebylo možné sklápět). V roce 1956 tento stroj provedl úplné přistání na palubě letadlové lodi HMS \"Ark Royal\". O rok později vznikl první sériový Sea Vixen, verze Sea Vixen FAW.20 (fighter all-weather, stíhací letoun pro každé počasí). Později se označení změnilo na \"FAW.1\". V červenci 1959 vstoupilo do služby u Fleet Air Arm prvních více než sto letounů verze FAW.1.  Letoun měl dva nosníky ocasních ploch, stejně jako de Havilland Sea Vampire a de Havilland Sea Venom. Sea Vixen byl první britský letoun vyzbrojený pouze řízenými či neřízenými střelami nebo pumami. Verze FAW.1 nesla čtyři střely vzduch-vzduch de Havilland Firestreak s infračerveným naváděním, dvě raketnice s neřízenými střelami Microcell ráže dva palce (51 mm) a pod křídlo mohly být zavěšeny čtyři pumy o hmotnosti po 500 lb (227 kg) nebo dvě po 1 000 lb (454 kg). Pohon letounu obstarávala dvojice proudových motorů Rolls-Royce Avon 208 s tahem po 50,0 kN, která umožňovala dosažení rychlosti 1 110 km/h, bojový dolet činil 1 000 km.  Původní návrh DH.110 (nabízený RAF) měl mít dle prospektu výzbroj tvořenou kanóny. Proběhly zkoušky s kanóny ADEN ráže 30 mm, ale ukázalo se, že účinky zpětného rázu zbraní trhají jejich úchyty na draku letounu. Řešení se našlo v instalaci zesílení dřevěnými hranoly, které měly zachytit síly zpětného rázu zbraní. Tak se DH.110 stal posledním britským stíhacím letounem, v jehož konstrukci bylo použito dřevo. Nakonec ale došlo k sejmutí kanónů z letounu a zůstalo u výzbroje tvořené pouze řízenými střelami.  Pilotní kabina s vystouplým překrytem byla posunuta mírně vlevo od podélné osy trupu. Druhý člen osádky (navigátor a současně operátor palubního radaru) měl kabinu vpravo, zcela ukrytou pod povrchem letounu, do které se vstovalo shora dvířky s malým okénkem. U bojových jednotek se této kabině přezdívalo „sklep na uhlí“. \"Sea Vixen FAW.2\" vznikl jako následník FAW.1 a byl v mnoha ohledech vylepšen. Mimo střel Firestreak mohl nosit i modernější Red Top, čtveřici raketnic SNEB nebo protizemní řízené střely Bullpup. Zvětšené nosníky ocasních ploch přečnívaly mírně nad a před křídlo a tak vznikly nové prostory pro zásoby paliva i systémy ECM (radioelektronického boje). Změny v aerodynamice ale znamenaly, že na stroj už nemohly být zavěšovány pumy o hmotnosti 454 kg. Nejjednodušším rozlišovacím prvkem FAW.1 a FAW.2 jsou právě nosníky ocasních ploch prodloužené před křídlo u druhé z verzí.  Prototyp FAW.2 vzlétl poprvé v roce 1962 a do služby k bojovým perutím FAA začal přicházet od roku 1964. Nově bylo postaveno 29 kusů, dalších 67 vzniklo přestavbou starších FAW.1, které byly postupně vyřazovány od roku 1966.  Kariéra FAW.2 na palubách britských letadlových lodí skončila v roce 1972. Plánovalo se nahrazení Sea Vixenů americkými McDonnell F-4 Phantom II, kdy lodě \"Ark Royal\" a \"Eagle\" měly být upraveny k jejich příjmu a hangárování. Protože kvůli úsporám došlo k vyřazení HMS \"Eagle\" ze služby, přestavěna byla jenom \"Ark Royal\".  Nevelký počet Sea Vixenů přišel do služby v méně atraktivní roli létajících terčů jako \"Sea Vixen D.3\". Pouze tato varianta původního DH.110 mohla překročit rychlost zvuku ve vodorovném letu, a to díky podstatně zvýšenému tahu motorů a demontáži mnoha součástí výstroje, pro tento případ zbytečných. Nakonec ale nebyly jako létající terče použity ; jedním z původních D.3 je i poslední letuschopný Sea Vixen. Další kusy byly upraveny k vlekání cvičných cílů pro vzdušnou střelbu a značeny jako \"TT.2\".", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Během služby u Fleet Air Arm se letouny žádného válečného konfliktu nezúčastnily, ačkoli vykonaly mnoho letů v podmínkách téměř bojových. V roce 1961 prezident Iráku Abdul Karim Kásim vyhrožoval anexí sousedního Kuvajtu. Ten požádal o zahraniční vojenskou pomoc. Spojené království vyslalo do Perského zálivu velký počet válečných lodí včetně dvou letadlových, z nichž Sea Vixeny prováděly hlídkové lety nad celou oblastí. Tváří v tvář mohutným námořním silám Kásimova útočnost postupně ochabla a hrozící válka byla zažehnána.  V lednu 1964 došlo k nepokojům ve východoafrickém státě Tanganika, kde se vzbouřily 1. a 2. střelecký pluk na protest proti britským důstojníkům a poradcům, kteří, přes nezávislost země, stále veleli části tamních ozbrojených sil. Vzbouřenci zajali britského vysokého komisaře a obsadili letiště v hlavním městě Dar es Salaam. Spojené království reagovalo vysláním lehké letadlové lodi HMS \"Centaur\", doplněné jednotkou námořní pěchoty. Sea Vixeny z této lodi vykonaly značný počet operačních letů, včetně poskytování vzdušného krytí námořním pěšákům, kteří provedli v Tanganice vrtulníkový výsadek. Pokus obnovit stabilitu země skončil úspěšně. V témže roce se typ opět vrátil do Perského zálivu, kde letouny ze vzduchu podporovaly britské jednotky při operacích proti domorodým vzbouřencům v jemenské oblasti Radfan, včetně útoků raketovými střelami na pozemní cíle.  Sea Vixeny se ve 2. polovině 60. let aktivně účastnily i námořní blokády Rhodesie, operace známé jako Beira Patrol. Při uvedené akci plnilo Royal Navy politický úkol zabránit dodávkám ropy do Rhodesie, která vyhlásila nezávislost. Britské námořnictvo bezmála deset let blokovalo přístup ropných tankerů do přístavů na pobřeží Mosambiku, tehdy portugalské kolonie, odkud vedl hlavní ropovod do vnitrozemské Rhodesie. Blokáda je typickým příkladem zbytečné a příliš drahé operace, která ovšem nemohla být přerušena z politických důvodů.  Roku 1967, opět v Perském zálivu, pomáhaly stroje Sea Vixen krýt ústup britských námořních sil z přístavu Aden. Této operace se zúčastnilo několik letadlových lodí Royal Navy: HMS \"Albion\", HMS \"Centaur\" a HMS \"Eagle\" a výsadková loď HMS \"Fearless\".  Sea Vixeny také předváděly akrobacii ve dvou skupinách Royal Navy: „Simon's Sircus“ a „Fred's Five“. Letoun s britskou civilní registrací \"G-CVIX\" vystupoval na leteckých dnech v barvách týmu Red Bull až do roku 2007, kdy obdržel kamuflážní schéma 899. námořní letecké peruti FAA. \"G-CVIX\" dnes vlastní a provozuje továrna de Havilland z letiště Bournemouth v jihoanglickém hrabství Dorset. Mnoho dalších strojů se zachovalo v dobrém stavu, ale nejsou letuschopné.", "section_level": 1}, {"title": "Dochované exempláře.", "content": "\"Zachycen stav k 10. říjnu 2007.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "De Havilland DH.110 Sea Vixen byl britský dvojmístný dvoumotorový proudový stíhací letoun, zařazený do služby u Fleet Air Arm (letecká složka Royal Navy). Sea Vixen představoval výkonný stroj pro vzdušnou ochranu loďstva po celá 60. a na počátku 70. let 20. století. Byl navržen společností de Havilland Aircraft Company během pozdních čtyřicátých let v její továrně v Hatfieldu v Hertfordshire na základě zkušeností s dřívějšími stíhačkami první generace této společnosti. Později nesl letoun název Hawker Siddeley Sea Vixen poté, co firmu de Havilland roku 1960 pohltil Hawker Siddeley.", "tgt_summary": "海雌狐式战斗机是英国德哈维兰飞机公司研制的最后一种战斗机,也是英国皇家海军第一种使用的后掠翼喷气式战斗机。该机型的发展并不顺利,其原型机于1952年在巴黎法茵堡航空展作飞行表演时突然在空中爆炸,机上飞行员和雷达操作员以及地面上29名观众死亡,此事令其发展延后了4年,直至1956年4月才完成舰上测试,1957年3月20日装备英国皇家海军航空母舰,1972年退役后被美制F4战斗机取代。", "id": 196684}
{"src_title": "USS United States (CVA-58)", "tgt_title": "美國號航空母艦", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Už v době přípravy projektu se diskutovalo o dvou možných podobách lodi. Pokud by loď byla navržena pouze pro jaderné útoky proti sovětským námořním základnám, stačil by lodi malý hangár pro palubní stíhačky, malé množství bombardérů a menší muniční sklad pro jaderné pumy. V případě, že by se počítalo s větším rozsahem úkolů, vyžadovalo by si konvenční nasazení větší kapacitu nesených letadel, hangárů i munice. Nakonec došlo k takovému kompromisu, že loď byla navržena především k prováděních jaderných úderů, ale měla nést pro svou obranu více stíhacích letounů, než se původně uvažovalo.  Loď byla oproti amerických zvyklostem navržena jako hladkopalubová, bez typického velitelského ostrova na pravé části paluby. Jelikož samotná jaderná puma tehdy vážila přibližně 5 tun, letová paluba byla projektována tak, aby unesla velký bombardovací stroj o hmotnosti 45 tun. Pro dopravu letounů do podpalubních hangárů sloužily 4 výtahy. Pro start letounů byly určeny čtyři katapulty, z nichž dva měly být na přídi a druhé dva v polovině délky lodi.", "section_level": 1}, {"title": "Spory o stavbu.", "content": "Stavba \"United States\" byla součástí soupeření amerického letectva a námořnictva o prestiž vlastnění jaderných zbraní. Námořnictvo, které na rozdíl od letectva jaderné údery provádět nemohlo, proto chtělo postavit tuto speciální letadlovou loď. Letectvo, které se bálo ztráty svého monopolu na jaderné zbraně, se realizaci tohoto projetu snažilo zabránit.  Stavba \"United States\" dostala zelenou v době, kdy byl americkým ministrem obrany James Forrestal, zastánce stavby letadlových lodí, po kterém byla později pojmenována americká letadlová loď USS \"Forrestal\". Forrestal ale 28. března 1949 ze zdravotních důvodů odstoupil a nahradil ho Louis A. Johnson. Ten byl příznivcem letectva a jak se později ukázalo, byl i na výplatní pásce společnosti Convair, která letectvu dodávala strategické bombardéry Convair B-36 Peacemaker.", "section_level": 1}, {"title": "Osud lodi.", "content": "Loď byla projektována od poloviny 40. let. Prezident Truman povolil stavbu lodi 29. července 1948, pro rok 1949 byly na její stavbu přiděleny peníze.  Kýl lodi byl založen 18. dubna 1949 v Newport News, ale už o 5 dní později ministr obrany Johnson rozhodl o zrušení stavby lodi. To vedlo k rezignaci tehdejšího nejvyššího představitele námořnictva admirála Louise Denfielda, nejvyššího civilního představitele námořnictva, tajemníka Johna Sullivana a došlo i k rezignaci části amerických admirálů, kteří tak protestovali proti oficiální obranné politice USA.  Nedlouho po zrušení projektu získalo námořnictvo prostředky na stavbu trojice velkých letadlových lodí třídy \"Forrestal\", které přinesly do konstrukce letadlových lodí novou kvalitu a byly to největší letadlové lodě od stavby japonské letadlové lodi \"Šinano\". Lodě třídy \"Forrestal\" už také nesly jaderné zbraně.", "section_level": 1}], "src_summary": "USS \"United States\" (CVA-58) byla nedokončená letadlová loď Námořnictva Spojených států, jejíž stavba byla zahájena v roce 1949. Mezi letadlovými loděmi to byla první americká poválečná konstrukce. Radikálně řešené hladkopalubové plavidlo mělo dát námořnictvu schopnost jaderných úderů, na které mělo doposud monopol americké letectvo. Uvažovalo se o stavbě až 4–8 lodí této třídy, ale stavba samotné \"United States\" byla po pěti dnech zrušena.", "tgt_summary": "美国号航空母舰(英语:USS United States,舷号:CVA-58,又常译称为合众国号)是美国海军旗下一艘原本预计要建造、但实际上却在龙骨安放后就立刻停工而从未真正存在过的航空母舰,也是美国海军第三艘使用国家名称来命名的舰只。原本应该是美国海军在第二次世界大战结束后起造的一系列五艘超级航空母舰中的一号舰,但却因为尴尬的用途设计与美国陆海空三军间的任务与预算排挤问题,而半途叫停,另外4艘的建造工程则在未动工的情况下被取消。", "id": 505128}
{"src_title": "Jan II. Komnenos", "tgt_title": "约翰二世 (拜占庭)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátek vlády.", "content": "Okolnosti Janova nesnadného nástupu na trůn vylíčil ve svém díle Niketas Choniates. Alexios preferoval Jana jako svého následníka na úkor Nikefora Bryennia, oblíbence své manželky Ireny Dukainy, za něhož byla provdána jejich dcera Anna Komnena. Alexios musel proto svůj postoj tajit, aby zabránil Ireniným intrikám vůči Janovi a jejím požadavkům na Nikeforovo nástupnictví. Když 15. srpna 1118 Alexios umíral v klášteře Mangana, vnikl Jan, doprovázený příbuznými stojícími na jeho straně, mezi nimiž nechyběl jeho bratr, \"sebastokrator\" Izák Komnenos, do kláštera a odejmul svému na smrtelné posteli ležícímu otci císařský pečetní prsten. Poté se zdviženými pažemi ihned zamířil do Velkého paláce, kde byl s podporou lidu prohlášen císařem. Irena byla zcela zaskočena, pročež nebyla schopna svého syna nijak zadržet či podnítit Bryennia k nějakému činu proti němu. Třebaže císařská garda nejprve odmítla Jana vpustit do paláce, dav obklopující nového císaře si vstup vynutil silou. Alexios zemřel během následující noci. I přes naléhání své matky se Jan odmítl připojit ke smutečnímu obřadu, jelikož jeho vláda byla zatím příliš nejistá. Teprve o několik dnů později byla jeho pozice zabezpečena. Po uchopení moci odměnil Jan své příbuzné a stoupence mnoha úřady. Svého bratra Izáka přijímal takřka jako sobě rovného. Svého stejnojmenného bratrance učinil císařským komorníkem (\"parakoimomenos\") a Gregoria Taronita představeným císařovy šatny (\"protovestiarios\"). Nejvyšší pocta byla ale vyhrazena pro muže tureckého původu, Ioanna Axucha, který byl Janovým blízkým přítelem už od dětství. Ten obdržel hodnost vrchního velitele byzantského vojska (\"megas domestikos\"). Je třeba podotknout, že politika udělování úřadů příbuzným a blízkým přátelům byla v souladu s politikou nepotismu prováděnou Alexiem a jeho matkou Annou Dalassenou. Jan ovšem nebyl schopen uspokojit všechny mocné členy rodiny a často raději preferoval jedince, kteří s ním nebyli spřízněni, ale sloužili pod jeho otcem. Po celou dobu své vlády dával Jan neustále najevo značnou neochotu umožnit příbuzným zasahovat do řízení státu. Tím vytvořil nebezpečný antagonismus, který vedl k intrikování dokonce i v užším kruhu Janovy rodiny.  Choniates v této souvislosti popisuje spiknutí, za nímž stály císařova matka a Anna Komnena. Cílem těchto dvou žen bylo sesazení Jana z trůnu, k čemuž se odhodlaly ještě před koncem prvního roku jeho vlády. Útok byl uskutečněn v době, kdy se císař zaneprázdněný válčením v Anatolii nacházel mimo hradby Konstantinopole. Annin manžel Nikeforos se však v klíčovém momentu zachoval příliš nerozhodně a odsoudil tak spiknutí k nezdaru. Jan následně projevil shovívavost vůči spiklencům, jimž zkonfiskoval majetek a svoji matku a sestru poslal do kláštera. Podle Choniatova tvrzení to byl především Axuch, kdo zasáhl ve prospěch Anny, s níž se Jan nakonec usmířil. V roce 1122 ustavil Jan svého malého syna Alexia svým spoluvládcem, čímž chtěl zajistit jeho budoucí následnictví.", "section_level": 2}, {"title": "Konflikt s Benátčany.", "content": "Krátce po svém nástupu na trůn odmítl Jan potvrdit smlouvu uzavřenou mezi Alexiem a benátskou republikou v roce 1082, na základě níž byla Benátčanům zaručena rozsáhlá obchodní privilegia na území byzantské říše. Tato změna politiky nebyla motivována finančními zájmy, neboť její příčinou se stal jistý incident mezi Benátčany a jedním z příslušníků císařské dynastie. Svoji roli zřejmě sehrála také skutečnost, že jihoitalští Normané nebyli již považováni za bezprostřední hrozbu. V důsledku Janova rozhodnutí došlo k vážnému konfliktu, který umocnila skutečnost, že Byzantinci byli v této době zcela závislí na benátském námořnictvu. Na počátku roku 1123 Benátčané napadli ostrov Kerkýru a pouze naléhavá žádost křižáků o pomoc je přinutila přerušit obléhání. V reakci na to Byzantinci vypálili benátskou čtvrť v Konstantinopoli. Benátská flotila poté provedla odvetný útok, při němž vyplenila ostrovy Rhodos, Chios, Samos, Lesbos a Andros. V roce 1126 se Benátčané pokusili zmocnit Kefalenie v Jónském moři. Po těchto porážkách Janovi nezbylo než potvrdit Benátčanům jejich výsady, protože pokračování války ho stálo příliš mnoho finančních prostředků. Tato neblahá zkušenost s Benátčany přesvědčila Byzantince o nutnosti vybudování vlastní silné flotily.", "section_level": 2}, {"title": "Boje s Pečeněgy a Maďary.", "content": "V prvních letech své vlády zastavil Jan pronikání seldžuckých Turků v Anatolii a obnovil kontrolu Byzantinců nad jihozápadní částí této země. Nicméně v zimě 1121 až 1122 podnikli nomádští Pečeněgové invazi do Thrákie. V létě 1122 se proto císař vypravil v čele svého vojska proti nájezdníkům. Vzhledem k početní převaze Pečeněgů Jan předstíral, že je ochoten s nimi uzavřít mírovou smlouvu. Současně se je snažil rozdělit a některým z jejich vůdců nabízel cenné dary. Mezitím je však nepozorováně obklíčil, načež podnikl překvapivý útok proti vozové hradbě, chránící ženy a děti útočníků. V nastalé rozhořčené bitvě u Beroie se Janovi s vydatným přispěním varjažské gardy podařilo dosáhnout nad Pečeněgy drtivého vítězství. Tímto byzantským úspěchem, jehož výročí bylo připomínáno jako svátek, bylo definitivně odstraněno nebezpečí vpádů Pečeněgů na Balkánský poloostrov.  V dalším roce vedl Jan trestnou výpravu proti Srbům. Četné srbské zajatce nechal podobně jako dříve Pečeněgy shromáždit a pak je dal přesídlit do maloasijské Nikomédie, kde sloužili jako vojenští kolonisté. Tímto opatřením chtěl Jan přinutit k poslušnosti vládce srbského knížectví Raška, které bylo formálně podřízeno byzantské říši. Zároveň měla být východní hranice zabezpečena proti útokům Seldžuků.  Janovou manželkou byla uherská princezna Piroška, jež přijala řecké jméno Irena. Po smrti uherského krále Kolomana, se vlády v Uhrách chopil králův syn Štěpán II. Jeho oslepený strýc, kníže Álmoš, již dříve uprchl do Konstantinopole, kde byl přátelsky přijat. Štěpán požadoval Álmošovo vydání, čemuž Jan odmítl vyhovět. V letech 1127 a 1128 tudíž uherské vojsko překročilo Dunaj a napadlo byzantské území. Maďaři zaútočili na Bělehrad, Braničevo, Niš a Sofii a pronikli hluboko na jih až k městu Philippopolis (Plovdiv). V roce 1128 vytáhl Jan vstříc nepříteli, přičemž část vojska nechal přepravit na lodích, plavících se proti proudu Dunaje. Když se Maďaři stáhli za řeku, nechal Jan posílit hradby Braničeva. Jakmile se však vydal zpět do Konstantinopole, Maďaři zahájili nový útok na Braničevo, pročež se císař ihned vrátil zpět. Ačkoli jeho vojsko bylo vystaveno nemocem a muselo postupovat zrádným terénem, vyvaroval se Jan těžkých ztrát, v naprosté tajnosti přesunul své muže na druhý břeh Dunaje a vpadl do týlu Maďarů. Poté, co se takto vypořádal se svými nepřáteli na západě, mohl se Jan plně soustředit na dobývání Malé Asie a Sýrie.", "section_level": 2}, {"title": "Západní diplomacie.", "content": "Soudobé byzantské prameny opomíjejí Janova diplomatická jednání se západními monarchy. Vzestup normanského vládce Rogera II. Sicilského, který se kolem roku 1130 zmocnil většiny jižní Itálie a představoval tak hrozbu pro byzantské provincie na Balkáně, přiměl Jana k podpoře římsko-německého císaře Lothara III. Tomu se v roce 1137 podařilo proniknout do Bari na jihu Apeninského poloostrova, čímž vážně ohrozil Rogerovu pozici. S Lotharovým nástupcem Konrádem III. vyjednal Jan spojenectví stvrzené sňatkem Konrádovy švagrové Berty ze Sulzbachu a Manuela, Janova čtvrtého syna. Po většinu svého panování projevoval Jan větší zájem o dění na východní hranici své říše. Lze tedy důvodně předpokládat, že aliance s římsko-německými vládci byla namířena proti Rogerovi, jenž měl být zaneprázdněn tlakem Štaufů, zatímco Jan vedl válku na východě.", "section_level": 2}, {"title": "Kampaně proti seldžuckým Turkům.", "content": "Seldžukové vytrvávali ve svém náporu na byzantské území na západě Malé Asie, avšak Jan byl rozhodnutý je odrazit a zastavit jejich další pronikání na západ. Už v roce 1119 se vypravil do Frýgie proti seldžuckým Turkům, kteří odřízli přístup k městu Attaleia (Antalya) na jižním pobřeží Anatolie. V boji proti turkickým nomádům Byzantinci rychle dobyli město Laodikeia (poblíž dnešního Denizli), načež se císař okamžitě vrátil do Konstantinopole. Přesto ještě v témže roce císař lstí obsadil město Sozopolis, které se rozkládalo ve špatně přístupném terénu. Při dobývání města provedli Byzantinci klamný útok na hradby města, jímž vylákali Turky k pronásledování. Mezitím byl zahájen nový byzantský útok, takže se turečtí obránci ocitli v kleštích. Jan se poté zmocnil ještě několika nedaleko ležících pevností a obnovil pozemní spojení s Attaleiou. V roce 1130 došlo k rozporům mezi Janem a jeho bratrem, sebastokratorem Izákem, který byl kvůli svým neúspěšným pokusům o získání trůnu nucen odejít z Konstantinopole. Izák následně vyhledal útočiště ve Svaté zemi a později se uchýlil na dvůr danišmenovského emíra Gümüshtigina ve městě Melitene (Malatya), jež se nacházelo na horním toku Eufratu. Turečtí Danišmendovci, jejichž moc v předchozích letech výrazně vzrostla na úkor slábnoucího rúmského sultanátu, představovali nejvážnější překážku Janovým snahám o ovládnutí Malé Asie. Na přelomu let 1132 a 1133 dosáhlo proti nim byzantské vojsko série úspěchů, když při postupu Bithýnií a Paflagonií obsadilo důležitou pevnost Kastamon, rodové sídlo Komnenovců, a proniklo hluboko za řeku Halys. V průběhu tažení se Byzantincům vzdalo bez boje několik lokálních vládců a mnoho křesťanů i muslimů se poddalo císaři. Jan oslavil po návratu do Konstantinopole svůj úspěch velkolepým triumfem. Mezitím však Danišmendovci získali Kastamon zpět pod svoji kontrolu. Jan proto vytáhl znovu do pole, ovšem jeho tažení bylo záhy přerušeno náhlým úmrtím císařovny Ireny. V dalším roce pokračoval Jan ve výpravě do Malé Asie a po Gümüshtiginově smrti, jíž provázely vnitřní zmatky mezi Danišmendovci, uzavřel císař krátkodobé spojenectví s rúmským sultánem. V roce 1135 se Jan opět zmocnil Kastamonu a po nedlouhém obléhání dobyl také město Gangra (Çankırı), jež opatřil posádkou o síle 2000 mužů. Gangra nicméně brzy padla opět do rukou Danišmendovců.  Nové tažení proti Danišmendovcům podnikl Jan teprve o čtyři roky později. Na jaře 1139 se císař odebral do Mýsie, kde odrazil nájezdy proti pevnosti Lopadion a do údolí řeky Sangarios. V létě se vydal podél jižního pobřeží Černého moře do severovýchodní Anatolie a zimu strávil v Pontu. Konstantin Gabras, byzantský správce Trapezuntu, který se vzepřel císařské autoritě a uzavřel spojenectví s Danišmendovci, se v důsledku císařova energického postupu podvolil Janově moci. V následujícím roce se Byzantinci obrátili na jih, přičemž zahnali danišmendovské vojsko na útěk a pak zamířili k pevnosti Neocaesareia (Niksar). Odhodlaně bráněné město se ale ukázalo nedobytným, k čemuž přispěla i okolní krajina bránící v účinném zásobování vojska. Koncem roku 1140 tudíž Jan upustil od obléhání Neocaesareie. Během jednoho z náhlých výpadů obránců se vyznamenal císařův syn Manuel, jenž zde prokázal svoji velkou odvahu.", "section_level": 2}, {"title": "Kilíkie a Svatá země.", "content": "Poté, co podlomil postavení seldžuckých Turků v Malé Asii, zaměřil Jan svoji pozornost na záležitosti křesťanských států v Levantě. Nejdříve se musel vypořádat s Leonem, vládcem Malé Arménie, který opanoval kilická města a pokusil se oblehnout Seleukii (dnešní Silifke). V roce 1137 vytáhl Jan s početným vojskem do Kilíkie a bez větších obtíží si většinu této země podrobil. Přitom byla obsazena města Mopsuestie, Adana a Tarsos a do rukou Byzantinců padla po 37 dní trvajícím dobývání také pevnost Anazarba. Leon uprchl do pohoří Taurus, avšak v dalším roce byl zajat a potupně odveden do Konstantinopole. Po ovládnutí Kilíkie pokračoval Jan v tažení postupem proti antiochijskému knížectví, jehož hlavní město Antiochie bylo 29. srpna 1137 obleženo Byzantinci. Ke svému protivníkovi, knížeti Raimondovi z Poitiers, se Jan zachoval velkoryse a ponechal ho jako svého vazala vládcem Antiochie. Raimond nicméně musel přijít do byzantského vojenského tábora, kde se císaři zavázal slibem poddanství a navíc mu přislíbil volný vstup do města. Pokud by se Janovi podařilo dobýt syrská města Aleppo, Šajzar, Emesu (Homs) a Hamu, měl Raimond výměnou za ně přenechat Antiochii Byzantincům. Po podmanění Malé Arménie a zajištění Antiochie se Jan mohl připravovat k uskutečnění další části svého záměru. Po krátkém pobytu v Konstantinopoli dorazil na počátku roku 1138 zpět do Antiochie. Zde bylo jeho vojsko posíleno o oddíly Raimonda z Poitiers a hraběte Joscelina II. z Edessy. S touto vojenskou mocí hodlal Jan zasadit úder muslimům v Sýrii, jenž by upevnil postavení křesťanů v Levantě. Ovšem křižáčtí princové, podezřívaví vůči Janovým úmyslům i vůči sobě navzájem, neměli zájem na úspěchu tažení, jehož se účastnili spíše z donucení. Raimondovi navíc hrozilo, že se bude muset vzdát Antiochie. Byzantinci a jejich spojenci se nejprve vypravili směrem k Aleppu, ale vzhledem k mohutnosti jeho opevnění a nedostatečnému zásobování vodou odklonil Jan svoji armádu k pevnosti Šajzar, ležící při řece Orontes. Zvěsti o postupu Zengího, mocného mosulského atabega, přiměly však Jana k přerušení obléhání. Ještě před tím musel místní emír odpřisáhnout císaři věrnost a slíbit placení ročního tributu. Po slavnostním příjezdu do Antiochie, v níž se Jan chystal plánovat novou válečnou výpravu proti Aleppu, nařídil Raimondovi, aby mu v souladu s dřívějším ujednáním vydal městskou citadelu. Nato Joscelin rozšířil mezi lid nepravdivou zprávu o tom, že císař chce vypudit všechny latinské obyvatele z města, což záhy vedlo k protibyzantskému povstání. Jan, obležený v antiochijském paláci, byl následně oběma křižáckými vládci ujištěn, že nemají se vzniklou rebelií nic společného. Uskutečnění syrského tažení nepřipadalo už v úvahu a na jaře 1139 se císař rozhodl k návratu do Konstantinopole.  Na počátku roku 1142 se Jan vypravil společně se svými čtyřmi syny na svoji poslední cestu do Sýrie. Byzantinci táhli směrem k jižnímu pobřeží Anatolie, do Attaleie, jejíž zásobovací linie byly opětovně vystaveny nájezdům Turků. Ti byli vytlačeni z okolních oblastí byzantskými vojáky. Poté, co Jan vstoupil do Attaleie, zasáhly ho v brzkém sledu dvě rodinné tragédie. Císařův nejstarší syn Alexios, legitimní dědic byzantského trůnu, onemocněl a zemřel během několika málo dní. Zanedlouho skonal rovněž Janův druhorozený syn Andronikos, příčinou jeho smrti byla patrně tatáž nemoc. Navzdory těmto pohromám postupoval Jan se svými muži dále na východ a v polovině září dorazil do Turbesselu v edesském hrabství. Zaskočený Joscelin mu proto nabídl svoji malou dceru jako rukojmí. O několik dní později odeslal Jan své emisary k Raimondovi do Antiochie a jejich prostřednictvím požadoval okamžité předání města Byzantincům. Když se Raimond odmítal Janovi podřídit, rozhodl se císař vynutit si nadvládu nad Antiochií vojenskou silou. Byzantinci vyplenili zázemí města, avšak kvůli blížící se zimě se stáhli do Kilíkie.  Rozhodující úder proti Raimondovi odložil Jan na nadcházející rok, v němž zamýšlel učinit také poutní cestu do Jeruzaléma, o čemž zpravil krále Fulka. Rozsáhlé přípravy k tažení, jež mělo být největším vojenským podnikem Janova života, se nakonec ukázaly zbytečné. V březnu 1143 utržil Jan při lovu v horách Tauru zdánlivě bezvýznamné zranění ruky způsobené šípem. Rána se ale zanítila a vyvolala otravu krve, jíž císař 8. dubna 1143 podlehl. Janovým posledním důležitým činem byl výběr nástupce, jímž určil svého nejmladšího syna Manuela. Ten dostal přednost před starším Izákem, v jehož neprospěch hovořily jeho sklony k záchvatům vzteku.", "section_level": 2}, {"title": "Prameny.", "content": "Vláda Jana II. Komnena představovala etapu konsolidace výbojů jeho otce Alexia a pokračujícího znovudobývání dříve ztracených území. O období Janova panování máme k dispozici pouze stručné informace z děl historiků Ioanna Kinnama a Nikety Choniata, kteří ale nezachytili všechny klíčové události oné doby. K vyplnění mezer mohou posloužit spisy křižáckého biskupa Viléma z Tyru nebo panegyriky od básníka Theodora Prodroma. Mezi prameny první poloviny 12. století lze zahrnout také chvalořeči Nikefora Basilaka a Michaela Italika. Pro tyto byzantské panegyriky je charakteristický optimistický duch očekávání, který provázel Janovu vládu a jenž vycházel z předpokladu obnovení někdejší říše Basileia II. nebo dokonce římské říše. Obliba tématu renovatia imperii v těchto oslavných projevech naznačuje význam ideje říše pro tehdejší byzantské obyvatelstvo.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Jan II. Komnenos byl zkušený vojevůdce, dávající přednost obezřetnému a metodickému obléhacímu způsobu válčení před riskantními otevřenými bitvami. Císařova strategie vedení každoročních vojenských kampaní s omezenými ovšem realisticky stanovenými cíli se ukázala mnohem účinnější než postup jeho syna Manuela. Seldžukové byli nuceni přejít do defenzívy, čehož Jan dosáhl taktéž jednoduchou a obratnou diplomatickou politikou, která mu umožnila odpoutat se od záležitostí na západě a stupňovat tlak na byzantské nepřátele na východě. Janovy výpravy přinesly byzantské říši dvojnásobný prospěch, neboť odvrátily seldžucké Turky od útoků na jádro říše a současně vedly k pozvolnému rozšiřování jejího teritoria v Malé Asii. Díky své rozhodnosti, obětavosti a strategické dovednosti císař oblehl a obsadil řadu nepřátelských pevností a měst, čímž se domohl pověsti zdatného dobyvatele. Někteří moderní historikové nicméně zpochybňují efektivnost Janových neustálých a náročných tažení, což je do značné míry způsobeno pomíjivostí jejich výsledků.  Byzantská říše získala v průběhu Janova vládnutí zpět rozlehlé území. Janovy úspěchy v bojích proti Pečeněgům, Srbům a seldžuckým Turkům, společně s jeho pokusy ustavit byzantskou svrchovanost nad křižáckými státy v Antiochii a Edesse, přispěly k výraznému obnovení prestiže a vážnosti říše. Choniates tudíž považoval Jana za nejlepšího císaře z dynastie Komnenovců. Pokud by mu bylo dopřáno ještě několik let navíc, pravděpodobně by rozšířil byzantskou moc hlouběji do Sýrie a v Anatolii by možná dosáhl vítězství, jimiž by napravil důsledky Mantzikertu. Protože ale zemřel v relativně brzkém věku, zůstalo jeho životní dílo na východě nedokončeno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan II. Komnenos (řecky \"Ioannes Komnenos\"; 13. září 1087 – 8. dubna 1143) byl byzantský císař v letech 1118 až 1143, který panoval v období tzv. komnenovské renesance byzantské říše. Narodil se jako nejstarší syn císaře Alexia I. Komnena a Ireny Dukainy.", "tgt_summary": "约翰二世(希腊语:Ιωάννης Β' Κομνηνός,1087年-9月13日-1143年-4月8日)是1118年至1143年在位的拜占庭皇帝。他也被称作”美男子”或“好人约翰”。他是阿莱克修斯一世皇帝与皇后伊琳娜·杜卡伊娜的长子并且是拜占庭帝国科穆宁王朝中兴时期的第二位皇帝。约翰二世是一位虔诚而又极富恻隐之心的君主,他决心抚平半个世纪前曼齐克特战役给帝国留下的创伤。", "id": 1644035}
{"src_title": "Manuel I. Komnenos", "tgt_title": "曼努埃爾一世 (拜占庭)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nástup na trůn.", "content": "Manuel se narodil 28. listopadu 1118 jako čtvrtý syn Jana II. Komnena a uherské princezny Ireny. Jevilo se tedy velmi nepravděpodobným, že by se mohl chopit trůnu. V mládí se Manuel účastnil tažení svého otce a během výpravy v Anatolii v letech 1139 až 1141 se vyznamenal, když odvážným, třebaže poněkud unáhleným útokem napadl houf nepřátel. Jan ho za tento nerozvážný skutek ostře pokáral, vnitřně na něho ale Manuelova udatnost velice zapůsobila. V rámci své diplomatické politiky sjednal Jan svatbu Manuela s Bertou ze Sulzbachu, švagrovou římsko-německého krále Konráda III. Manuelův sňatek s Bertou, jež přijala řecké jméno Irena, se však uskutečnil až v roce 1146. Jan měl zřejmě v úmyslu vytvořit pro Manuela závislou doménu, sestávající z Kilíkie, Kypru a Koile Sýrie. Nicméně po náhlé smrti dvou Manuelových starších bratrů se rozhodl učinit Manuela svým nástupcem na úkor svého třetího syna Izáka. 5. dubna 1143 byl Manuel prohlášen císařem. Nástupnictví Manuela nebylo", "section_level": 2}, {"title": "Druhá křížová výprava, vztahy s křižáky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Podrobení Antiochie a postup k Ikoniu.", "content": "Manuel se již v roce 1144 musel zabývat situací na východní hranici, jelikož antiochijský kníže Raimond z Poitiers využil Janovy smrti ke vpádu do Kilíkie, kde obsadil několik pevností a měst. Císař vyslal proti Raimundovi pozemní síly společně s námořnictvem, jemuž velel Demetrios Branas. Raimondova armáda byla následně obrácena na útěk, zatímco byzantské loďstvo vyplenilo pobřežní oblasti antiochijského knížectví. Poměry mezi křižáky a Byzantinci se však zásadně změnily na konci téhož roku, kdy mosulský atabeg Zengí dobyl Edessu, čímž vyvrátil křižácké edesské hrabství. Raimond seznal, že další přežití Antiochie závisí na byzantské podpoře, protože ze Západu nemohl očekávat okamžitou pomoc. Odcestoval tudíž do Konstantinopole, aby se poníženě ucházel o císařovu ochranu. Požadovaná podpora mu byla přislíbena", "section_level": 3}, {"title": "Příchod křižáků.", "content": "Už v průběhu kampaně v Anatolii obdržel Manuel od francouzského krále Ludvíka VII. dopis, jímž císaře zpravil o svém záměru vést byzantským územím vojenskou výpravu k záchraně křižáckých států ve Svaté zemi. V době, kdy se Manuel chystal zahájit nové tažení proti Ikoniu, se k balkánským hranicím říše přiblížilo vojsko římsko-německého krále Konráda III., který žádal o poskytnutí zásob a možnost přepravy svých mužů přes Bospor. Mnozí z Byzantinců se vzhledem k přetrvávajícím vzpomínkám na okolnosti první křížové výpravy obávali křižáků a k jejich motivům chovali krajní nedůvěru. Ve svém postoji byli utvrzováni četnými projevy ničení a loupežení, prováděnými neukázněnými davy příchozích ze Západu, zejména Němců.  Obezřetný Manuel učinil řadu opatření, v rámci nichž preventivně posílil byzantské posádky ve městech podél trasy pochodu a nechal opravit konstantinopolské", "section_level": 3}, {"title": "Vyplenění Kypru, Manuel v Antiochii.", "content": "V roce 1156 byla Manuelova pozornost upoutána vývojem v Antiochii, jejíž nový kníže, Renaud z Châtillonu, vypověděl poslušnost vůči císaři a o dva roky později napadl společně s Armény Byzantinci kontrolovaný Kypr. Při tom zadržel Ioanna Komnena, císařova synovce spravujícího ostrov, a vojevůdce Michaela Branase. Latinský historik Vilém z Tyru odsuzoval tento válečný čin proti křesťanským souvěrcům a podrobně vylíčil krutosti spáchané Reunadovými muži při pustošení Kypru. Mnoho přeživších obyvatel bylo Renaudovými vojáky zmrzačeno a oloupeno o veškerý majetek. Některé ze zohavených zajatců nechal Renaud dopravit do Konstantinopole, čímž chtěl demonstrovat svůj vzdor a opovržení vůči císaři. Na tuto urážku zareagoval Manuel velice energicky a již v zimě 1158 až 1159 vytáhl v čele obrovského vojska do Kilíkie. Rychlost jeho postupu překvapila arménského knížete Thorose II., jenž se podílel na útoku proti Kypru. Kilická města se ihned poddala Manuelovi, zatímco Thoros vyhledal záchranu v útěku do hor.  Zprávy o příchodu Byzantinců se mezitím rozšířily v Antiochii. Renaud si uvědomoval, že není schopen čelit Manuelově moci, neboť nemohl očekávat podporu od jeruzalémského krále Balduina III., který nesouhlasil", "section_level": 3}, {"title": "Italská kampaň.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Válka s Normany a aliance s papežem.", "content": "V roce 1147 musel Manuel čelit ambicím normanského krále Rogera II. Sicilského, jehož loďstvo si podmanilo byzantský ostrov Kerkýru. Nato Normané pronikli do Egejského moře a vydrancovali Euboiu a města Korint a Théby, odkud odvlekli místní tkalce hedvábí. Císař shromáždil mocnou flotilu, nicméně dříve než mohl přejít k protiútoku, musel odrazit nájezd Kumánů na Balkáně. V roce 1148 si zajistil spojenectví s Konrádem III. a podporu benátské republiky, jejíž loďstvo přivodilo Rogerovi rychlou porážku. V následujícím roce získal Manuel zpět Kerkýru a připravoval se k útoku proti Normanům. Ještě před tím vyslal Roger flotilu 40 lodí pod velením Jiřího z Antiochie, která doplula až k předměstí Konstantinopole. Manuel se zatím dohodl s Konrádem na společné", "section_level": 3}, {"title": "Ztroskotání církevní unie.", "content": "Během italského tažení a boje římské kurie s Fridrichem Barbarossou, se Manuel pokusil získat papeže pro návrh církevní unie mezi Východem a Západem. Ačkoli v roce 1155 vyjádřil papež Hadrián svoji ochotu ke znovusjednocení katolíků a ortodoxních křesťanů, papežsko-byzantské spojenectví naráželo na nezdolné překážky. Hadrián IV. a jeho nástupci vyžadovali uznání vztažení své náboženské moci na všechny křesťany, čímž by si zajistili nadřazené postavení vůči byzantskému císaři. Nebyli tudíž ochotni pouze vyměnit svoji stávající závislost na vládci Svaté říše římské za závislost na byzantském panovníkovi. Naproti tomu Manuel chtěl, aby byla uznána jeho vláda na Západě. Takové podmínky nebyly ovšem akceptovatelné pro žádnou stranu. Dokonce i kdyby tak prolatinsky smýšlející císař, jakým byl Manuel, přistoupil na tyto požadavky, řečtí obyvatelé", "section_level": 3}, {"title": "Další vývoj.", "content": "Po roce 1158 prošla byzantská politika v Itálii zásadní změnou. Manuel byl odhodlán zamezit snahám Fridricha Barbarossy o ovládnutí celé Itálie a po vypuknutí války mezi Fridrichem a severoitalskými městy aktivně podporoval lombardskou ligu poskytováním finančních prostředků. Hradby Milána, zničené Němci, byly obnoveny s vydatným přispěním byzantského císaře. Fridrichova porážka v bitvě u Legnana v květnu 1176 zdánlivě posílila byzantské postavení v Itálii, neboť Cremona, Pavie a některá další „ligurská“ města přešly podle Kinnama na stranu Manuela. Jeho soupeření s Fridrichem fakticky skončilo v následujícím roce, kdy Fridrich souhlasil s uznáním papeže Alexandra III. a v Benátkách uzavřel příměří s", "section_level": 3}, {"title": "Balkán.", "content": "Manuel vynaložil značné úsilí, aby zachoval v nezmenšené míře územní zisky na Balkáně z doby výbojů Basileia II. Neklidné poměry na balkánské hranici odváděly Manuelovu pozornost od jeho hlavního cíle, který představovala snaha o podrobení sicilských Normanů. Třebaže vztahy se Srby a Uherskem setrvávaly od roku 1129 na dobré úrovni, vpád Rogera II. Sicilského na byzantské území v roce 1149 podnítil vzpouru srbského knížectví Rašky. Manuelův příchod sice přiměl tamějšího vládce Uroše II. k útěku do hor, přesto již v dalším roce se Srbové znovu postavili proti Byzanci. Podpory se jim při tom dostalo z Uherska, jehož králem byl Gejza II. Po vítězství nad Srby proto Byzantinci napadli Srem, pás země mezi řekami Dunajem a Sávou, a porazili rovněž Maďary, načež Gejza požádal o mír. V roce 1153 se však nepřátelství mezi Manuelem a Gejzou opět rozhořelo, přičemž Byzantinci uskutečnili nové tažení proti Srbům. Zhruba v téže době ustavil Manuel svého bratrance Andronika Komnena velitelem provincie Braničevo a Niš. Andronikos začal ovšem záhy osnovat spiknutí proti císaři, když tajně vyjednával s Gejzou. Komplot byl prozrazen a Andronikos byl vsazen do vězení, čehož Maďaři využili k obležení Braničeva. Poté, co se doslechli o příchodu byzantského vojska, stáhli se k Bělehradu, kde s", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy s Kyjevskou Rusí.", "content": "Manuel se s využitím diplomatických prostředků pokusil zapojit do protiuherské aliance ruská knížectví, což vedlo k rozdělení ruských knížat na stoupence probyzantské a protibyzantské politiky. Koncem čtyřicátých let 12. století se o vedoucí postavení na Rusi ucházela celkem tři knížata: Izjaslav II. Kyjevský byl spřízněný s Gejzou II. a vystupoval proto nepřátelsky vůči Byzanci, suzdalský kníže Jurij Dolgorukij byl Manuelovým spojencem a Vladimirko z Haliče je zmiňován jako byzantský vazal. Halič se rozkládala severně a severovýchodně od Uher a v nastalém byzantsko-uherském konfliktu jí tudíž příslušela strategicky důležitá pozice. Poté, co Izjaslav", "section_level": 2}, {"title": "Výprava do Egypta.", "content": "Po celá desetiletí snili křižáčtí vládcové jeruzalémského království o dobytí Egypta, ovšem teprve Amalrich I. disponoval patřičnými vojenskými a finančními prostředky potřebnými k uskutečnění vojenského tažení do údolí Nilu. V zájmu naplnění svých ctižádostivých záměrů se Amalrich nestavěl proti byzantské svrchovanosti nad Antiochií a v roce 1165 vyslal své emisary na byzantský dvůr, aby zde stvrdili spojenectví mezi Byzancí a Jeruzalémem trvající od panování Balduina III. Manuel již dříve utužil své svazky s křižáckými vládci, když se po smrti své první manželky oženil v roce 1161 s výjimečně krásnou Marií z Antiochie, dcerou Raimonda z Poitiers.", "section_level": 2}, {"title": "Kilič Arslán a válka se Seldžuky.", "content": "V letech 1159 až 1161 podnikl Manuel nejméně jedno vojenské tažení proti Seldžukům v Anatolii. V jeho průběhu Ioannes Kontostefanos porazil Kilič Arslána II., seldžuckého sultána Rúmu, jenž se pak odebral do Konstantinopole, kde se musel poddat císaři. V Konstantinopoli strávil sultán téměř tři měsíce, během nichž byl svým hostitelem zahrnován bohatými dary. Počátkem roku 1162 uzavřel Manuel s Kilič Arslánem mírovou smlouvu, podle níž měl sultán odevzdat Byzantincům řecká města, jež dobyl v uplynulých letech, a dále měl zanechat narušování byzantských hranic. Třebaže Manuel se snažil Kilič Arslána oslnit velkolepostí své moci a získat ho tak na svou stranu, sultán využil míru s Byzantinci k odstranění svých tureckých rivalů a v roce 1173 se dohodl na spojenectví s Núr ad-Dínem. Když Núr ad-Dín následujícího roku zemřel, ztratili v něm Danišmendovci svého ochránce před rozpínavostí rúmského sultanátu. Kilič Arslán se ihned poté zmocnil jejich území a obsadil sídelní město emirátu, Sebasteiu (nynější Sivas). Dva danišmendovští vládci nato uprchli do Konstantinopole, aby", "section_level": 2}, {"title": "Náboženské spory.", "content": "Během Manuelovy vlády došlo k několika zásadním náboženským kontroverzím. V letech 1156 až 1157 vyvstala při interpretaci liturgie Jana Zlatoústého otázka, zda se Kristus nabídl jako oběť pouze Bohu Otci a Duchovi svatému, nebo i Logu (své podstatě, sám sobě). Na synodě konané v Konstantinopoli v roce 1157 byl i přes nesouhlas antiochijského patriarchy přijat kompromis, podle něhož Slovo (\"Logos\") umožnilo tělu předložit Nejsvětější Trojici dvojí oběť.  Zhruba o deset let později vzplál spor o to, jestli Kristus slovy „můj Otec je větší než já“ odkazoval na jeho božskou, nebo lidskou podstatu, či na spojení obou. Demetrios Lampe, byzantský vyslanec právě se vrátivší ze Západu,", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "Na počátku svého panování se Manuel rozhodl obnovit převahu byzantské říše v oblasti Středomoří. V době jeho smrti uplynulo 37 let od okamžiku, kdy byl v roce 1143 uprostřed kilické divočiny svým otcem prohlášen za císaře. Po celé toto období byl Manuel zapojen do konfliktů se sousedy říše na všech stranách. Manuelův otec Jan a jeho děd Alexios se pomalu a trpělivě snažili napravovat škody způsobené bitvou u Mantzikertu a jejími následky. Díky jejich vytrvalosti byla říše, jíž Manuel zdědil, silnější a lépe uspořádaná než kdykoli v předcházejících sto letech. Ačkoli je zřejmé, že Manuel plně využil potenciálu říše, panují pochybnosti, jestli dokázal tento potenciál využít k jeho dalšímu rozšíření, pročež vyvstává otázka, zda s ním skutečně naložil nejlépe, jak mohl. Manuel se osvědčil jako energický císař, jehož přístup k zahraniční politice byl formován jeho optimistickou a současně nestálou povahou. Do značné míry spoléhal na vytváření přátelských spojeneckých států podél hranic říše, k čemuž všestranně využíval byzantského zlata. Zcela vědomě se opíral o nejvlivnější lokální vládce, jejichž prostřednictvím chtěl zvýraznit svoji neomezenou", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní politika.", "content": "Choniates vytýkal Manuelovi zvyšování daní a označoval jeho vládu za období nestřídmosti, neboť finanční prostředky vybrané od poddaných byly vydávány velice marnotratně. Řecké, latinské i orientální prameny se shodují s Choniatem podávaným obrazem císaře, jenž rozmařile utrácel enormní sumy. Manuel nešetřil ve výdajích na armádu, námořnictvo, diplomacii, ceremonie, stavby paláců a podpory svým přátelům a členům komnenovské dynastie. Většina z takto vynaložených prostředků nepřinesla téměř žádný přínos, ohromné množství peněz bylo pohlceno císařovou italskou politikou a udržováním příznivých vztahů s křižáckými státy, vysoké částky si vyžádaly rovněž expedice do Egypta nebo proti Seldžukům. Finanční ztráty byly do určité míry vyvažovány císařovými vojenskými úspěchy, obzvláště na Balkáně, kde Manuel výrazně posunul hranice své říše a zajistil bezpečnost Řecka a Bulharska. Kontroloval nejúrodnější kraje východního Středomoří a při Jaderském moři a navíc klíčové obchodní trasy a přístavy. Válkou s Uherskem získal do své moci pobřeží Dalmácie, bohatou zemědělskou oblast Sremu a obchodní spojení mezi Uhrami a Černým mořem.  Západní provincie se těšily výjimečnému hospodářskému rozkvětu, který započal již za Alexia I. a přetrval až do konce 12. století. Byzanc v komnenovském období byla bohatším a lépe prosperujícím státem než v kterékoli době od vpádu Peršanů za císaře Herakleia. Existují mnohé doklady o čilé výstavbě a o budování nových kostelů i ve velmi vzdálených krajích, které nasvědčují rozšíření blahobytu. Znamenitě se dařilo také obchodu. Odhaduje se, že populace Konstantinopole, největšího obchodního střediska říše, dosahovala během Manuelovy vlády přibližně 100 000 až 500 000 lidí, což z ní činilo největší evropskou metropoli. Hlavní příjem císařské pokladny představoval", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Manuelovi dvorní panegyrikové velebili \"božského císaře\" a sám Choniates označil Manuela jednu generaci po jeho smrti za \"nejpožehnanějšího mezi císaři\". Velmi pozitivně byl Manuel hodnocen i pozdějšími byzantskými historiky. Ve Francii, Itálii a křižáckých státech byl Manuel vnímán jako nejmocnější soudobý vládce světa. Vilém z Tyru nazval Manuela \"moudrým a rozvážným panovníkem velkolepé vznešenosti, jenž byl hoden úcty v každém ohledu\" a \"ušlechtilým mužem nedostižné energie\". Robert z Clari vychvaloval Manuelovu důstojnost, nesmírné bohatství a štědrost. Ze všech císařů z dynastie Komnenovců byl Manuel tím nejnápaditějším. Tehdejší dějepisci popisují Manuela jako neúnavného a velice odvážného vojáka, který byl schopen snášet hlad, žízeň, nepříznivé klimatické podmínky i nedostatek spánku. Edward Gibbon si povšiml pozoruhodného rysu Manuelovy osobnosti, jímž bylo nepravidelné střídání období píle a zahálky, udatnosti a změkčilosti. Ve válce Manuel nedbal o mír, zatímco v míru se jevil nezpůsobilým války.  Když Manuel v roce 1180 zemřel, vypadala byzantská říše stále ještě impozantně. Vlivem Alexiova, Janova a Manuelova vojenského a diplomatického úsilí byla Byzanc hospodářsky prosperující mocností se zabezpečenými hranicemi. Přesto se říše, jíž Manuel předal synovi, nacházela v očividně horším stavu, než v jakém ji převzal od otce, neboť čelila riziku vážných problémů. Byzantský dvůr potřeboval ve svém čele vůdce, který by dokázal zachovat jednotu mezi členy rozvětvené dynastie a zabránit vnitřní nestabilitě. Mnozí ze zahraničních nepřátel říše, především seldžučtí Turci, jež Manuel nedokázal zdolat, a sicilští Normané, kteří se mnohokrát neúspěšně pokusili vpadnout do říše, vyčkávali prvního náznaku slabosti Byzantinců, jehož by využili k útoku. Dokonce i ve vztazích s Benátčany, nejdůležitějšími západními spojenci Byzance, převažovalo na sklonku Manuelova panování napětí. Četná rozsáhlá tažení si vyžádala množství finančních i lidských zdrojů. Za této situace si říše žádala silného císaře, který by dokázal čelit vnějšímu ohrožení a zkonsolidoval by vyčerpanou císařskou pokladnu. Manuel tak po sobě zanechal nesnadné dědictví, které by srazilo na kolena i odolnější jedince než ty, kteří ho následovali. Alexios II. Komnenos byl dosud nezletilý a neoblíbená regentská vláda jeho latinské matky Marie z Antiochie byla zanedlouho sesazena násilným převratem. Těmito zmatky byla oslabena kontinuita a soudržnost komnenovské dynastie, čímž byla zásadně podlomena síla byzantského státu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Manuel I. Komnenos (řecky, \"Manouēl I Komnēnos\"; 28. listopadu 1118 – 24. září 1180) byl byzantský císař z dynastie Komnenovců, jenž panoval v převratném období dějin Byzance a východního Středomoří.", "tgt_summary": "曼努埃尔一世(希腊语:,1118年-11月28日-1180年-9月24日),是十二世纪的拜占廷皇帝。此时,拜占庭帝国和地中海历史迎来了一个关键的转折点。在其统治期间,科穆宁王朝经历了最后一次兴盛,帝国的军事与经济实力得以恢复,文化也走向繁荣。", "id": 2722457}
{"src_title": "Tibet", "tgt_title": "藏区", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Novodobé dějiny Tibetu začínají v 7. století, kdy se vládci jménem Songcän Gampo podařilo sjednotit oblasti okolo řeky Brahmaputra (či Jarlung) a vytvořit tak první stabilní státní útvar na tibetském území. Söngcan Gampo byl tvůrcem mnoha reforem a vytvořil silnou a stabilní říši. V roce 640 se oženil s princeznou Wen-čcheng, neteří mocného čínského císaře Tchaj-cunga. Za Gampovy vlády se v Tibetu rozšířil buddhismus, který zásadním způsobem ovlivnil ráz tibetské kultury. V době vlády dalších králů se buddhismus stal státním náboženstvím a Tibetská říše se dále rozrůstala napříč střední Asií.  Mezi lety 750–794 bylo pod tibetskou nadvládou i království Nan-čao, které se však v rozhodující chvíli rozhodlo podpořit ve válce Čínu a porazit tak Tibet. Mezi lety 780 až 790 dosáhla Tibetská říše největší expanze, kdy kontrolovala území, táhnoucí se přes moderní Afghánistán, Bangladéš, Bhútán, Myanmar (Barmu), Čínu, Indii, Nepál, Pákistán, Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádžikistán.  Nepřátelství mezi Čínou a Tibetem však pokračovalo až do let 821/822, kdy obě země podepsaly mírovou dohodu. Smlouva mimo jiné zahrnovala detailní popis hranic mezi oběma zeměmi a byla vyryta do tří sloupů. Jeden z nich, který se nachází u kláštera Džókhang ve Lhase, stojí dodnes.  Ve 13. století ovládla Tibet mongolská dynastie Jüan. Na mongolský dvůr tehdy začala mít velký vliv škola sakjapa, jejíž hlavní představitel se za nedlouho stal tibetským vládcem. V polovině 14. století se podařilo svrhnout teokratickou vládu sakjapovců a novým králem se stal Čhangčhub Gjalcchän (1302–1364). Počátkem 15. století vznikla díky Congkhapově učení škola gelugpa. V roce 1578 si mongolský vládce Altan chán pozval ke svému dvoru vysoce postaveného lámu této školy Sönam Gjamccha, kterému udělil titul dalajláma. V roce 1624 Tibet navštívili první Evropané, a to portugalští misionáři, kterým se podařilo postavit na tibetském území kostel. V roce 1642 byl svržen dosavadní tibetský král a na jeho místo byl dosazen dalajláma, který se tak poprvé stal světským i duchovním vládcem Tibetu.", "section_level": 1}, {"title": "18–20. století.", "content": "V roce 1717 dobyli Tibet opět na krátkou dobu Mongolové, ti však byli vyhnáni čínskými vojsky. Část Tibetu Amdo se dostala pod kontrolu čínské dynastie Čching v roce 1724 a další část Kham byla začleněna mezi čínské provincie v roce 1728. Roku 1792 do Tibetu vpadli nepálští Gurkhové, které však za nedlouho čínská armáda také porazila. Ovšem v roce 1854 vpadla do Tibetu znovu nepálská vojska a mírová smlouva zavazovala platit daně Nepálu.  Tibet nebyl v 18. a 19. století vůči Evropanům vstřícnější než vůči ostatním cizincům. S téměř nepřekonatelnými překážkami se setkávaly nejen snahy o navázání kontaktů diplomatických a obchodních, ale i náboženských. Evropským misionářům, kteří již působili v Číně, se nikdy nepodařilo překonat autoritativní odmítavý postoj tibetských církevních hodnostářů a byli opakovaně vypovídáni ze země.  V 19. století se Tibet stal křižovatkou strategických zájmů mocností, zejména Anglie a Ruska v rámci tzv. Velké hry. Angličané začali tajně mapovat Tibet již v 60. letech 19. století. Důležitou roli sehráli v těchto operacích domorodí stopaři z tibetsko-sikkimského pomezí.  V červenci roku 1903 začali Britové v indickém Gangtoku pod velením generála Macdonalda připravovat vojenskou expedici, která si měla vynutit otevření Tibetu pro obchodní cíle a předejít možným kontaktům s ruským impériem. Jejím vedením byl pověřen plukovník Francis Younghusband. Když v prosinci téhož roku překročila tato moderně vyzbrojená expedice o síle 3 000 vojáků a 7 000 šerpů tibetské hranice, uvědomili si tibetští generálové britskou vojenskou převahu a usilovali o dohodu o neútočení, s níž Younghusband předběžně souhlasil. Přesto si tato „malá válka“ vyžádala život několika tisíc Tibeťanů, vojáků i civilistů. K jednomu z největších masakrů došlo 31. března roku 1904 v horském průsmyku u osady Guru, kdy Britové stříleli - podle svědectví vlastních vojáků - ze svých maximů do zad prchajících Tibeťanů. Younghusband telegrafoval svým nadřízeným do Indie: „Věřím, že tento obrovský trest bude prevencí pro budoucnost a přiměje je podrobit se.“ Dříve než Britové dorazili do Lhasy, uprchl třináctý dalajláma do Urgy ve Vnějším Mongolsku k nejvyšší duchovní autoritě Vnějšího Mongolska bogdgegénovi. Younghusbandovi se však podařilo sestavit vládu z probritsky orientovaných úředníků a 23. září 1904 byla ve Lhase podepsána dohoda mezi britskými silami, světskými a církevními reprezentanty této vlády a zástupci klášterů Sera, Däpung a Gandän. Tibet se zavázal k otevření hranic mezi Sikkimem a Tibetem pro volný obchod mezi britskými a tibetskými subjekty (otevřeny 3 trhy) a k vyplacení odškodnění britské vládě za výlohy, které jí vznikly vysláním vojenských sil do Lhasy. Zároveň se zavázal, že vyjde vstříc všem požadavkům britského obchodního pověřence se sídlem v Gyangzê (tento úřad existoval od roku 1904 až do roku 1944; od 30. let 20. století paralelně s velitelstvím britské mise ve Lhase).  V dohodě se Tibet zároveň zavazoval, že bez britského souhlasu neodstoupí žádné ze svých území jiné mocnosti a neudělí žádné jiné mocnosti koncesi ke zřizování železnic, telegrafních linek a dolů. Tyto exteritoriální výsady, analogické těm, jejichž prostřednictvím Británie, Francie, Rusko, Německo, Japonsko a později USA spoluovládaly také dění v Číně, nebyly omezeny ani smlouvami uzavřenými v následujících letech mezi Británií a Čínou a mezi Británií a Ruskem.  Po odchodu čínských jednotek z Tibetu v roce 1912 byla až do 40. let 20. století britská posádka jedinou zahraniční vojenskou složkou přítomnou na tibetském území.", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislý Tibet (1912–1951).", "content": "V r. 1911 využilo carské Rusko rozkladu mandžuského impéria a na severu od pouště Gobi prosadilo vznik státu nezávislého na Číně, dnešní Mongolsko tak vzniklo v sobotu 1. prosince 1911. Podobnou myšlenku se pokusili realizovat i Britové v Tibetu. Jejich zájem se hlavně soustředil na strategicky důležitý tzv. Vnější Tibet. Konference, která byla svolána ve městě Simla (Indie) 1913-1914, měla za cíl legalizovat vznik nezávislého tibetského státu. Válka v Evropě přerušila tento proces.  Následně zahájila tibetská vláda, v čele s 13. dalajlamou, proces postupné modernizace Tibetu. Navržené reformy podstatně omezily ekonomickou moc klášterů, které byly v držení pančenlamy. Pančenlama na protest odešel do kláštera, který se nacházel v provincii Qinghai na území tzv. Vnitřního Tibetu. V roce 1925 odjel do Číny a chtěl si v Pekingu stěžovat ústřední čínské vládě na dalajlámovy reformy. Byl sice zdvořile přijat, ale čínská vláda už do situace v Tibetu nezasáhla. Důvodem bylo, že dny pekingské vlády byly již sečteny, neboť v té době již začal pochod kuomintangské armády z jihu Číny na sever.  Koncem 20. let kuomintangská vláda zřídila Výbor pro záležitosti Mongolska a Tibetu a v tehdejším dočasném čínském hlavním městě Nankingu byla ustavena reprezentační Tibetská kancelář. Občanská válka a protijaponská válka neumožnily Kuomintangu mít vliv na Tibet jinak, než zcela formálně. Po zániku Čchingského impéria nebylo v Číně silné ústřední vlády schopné udržovat někdejší čínskou suzerenitu (vazalství) nad Tibetem, a ten tak byl fakticky samostatným státem, na čemž se shoduje většina nezávislých historiků i právníků.", "section_level": 2}, {"title": "Čínská anexe Tibetu.", "content": "Situace se změnila poté, co vyšli vítězně z čínské občanské války komunisté. 25. října 1950 Čínská lidová republika oficiálně oznámila, že „jednotky Čínské lidové osvobozenecké armády“ dostaly rozkaz k pochodu na Tibet, aby „osvobodily tři miliony Tibeťanů od imperialistického útlaku a upevnily národní obranu na západní hranici Číny.“ Toto oznámení ovšem bylo učiněno poněkud pozdě, protože čínské vojsko do Tibetu bez upozornění vtrhlo již 7. října. Na hlavní město východního Tibetu Čhamdo z osmi směrů zaútočilo čtyřicet tisíc čínských vojáků. Malá tibetská armáda, kterou tvořilo osm tisíc vojáků a domobrany, byla poražena. Po dvou dnech bylo Čhamdo obsazeno a místní guvernér zajat. Při této invazi přišlo podle o život přes čtyři tisíce tibetských vojáků, podle tajemníka komunistické strany Číny pro Tibet bylo během invaze zabito 5700 „nepřátel“.  Indická vláda 26. října 1950 u vlády ČLR protestovala proti použití síly v Tibetu a prohlásila, že invaze není v zájmu Číny, ani míru. 6. listopadu Velká Británie vyslovila nad čínskou invazí a použitím síly hlubokou lítost a „plně podpořila stanovisko, které zaujala vláda Indie.“ Řada dalších zemí, včetně Spojených států, vyjádřila souhlas s postojem Indie.  Svůj vpád do Tibetu v roce 1950 Čína vykládá jako „osvobození Tibetu od imperialistů a feudálního systému“. Těmito argumenty se snažila dokázat, že v žádném případě nešlo o invazi, ale o mírové osvobození. Podle ČLR tato armáda \"bez násilí osvobodila\" Tibet se souhlasem jeho lidu a institucí a obnovila jeho plně integrovaný status, který, jak ČLR prohlašuje, zde existoval po celá staletí před přechodným slabým obdobím Číny v letech 1911 – 1950, před založením ČLR. Co se týče argumentu souhlasu tibetského lidu a institucí s nenásilným osvobozením, rozhodně se nedá tvrdit, že by tibetský lid dobrovolně přijal, nebo snad dokonce uvítal vpád vojenských jednotek a následnou okupaci svého území. Tibetská vláda se svým nepočetným a zcela nevybaveným vojskem v podstatě neměla na výběr, pokud chtěla zachránit tibetský lid před dalším masovým vybíjením a pleněním, když jí byla vnucována Sedmnáctibodová smlouva, která ustanovila čínskou nadvládu nad Tibetem. Co se týče dalšího čínského argumentu „osvobození Tibetu od imperialistických vlivů“, ten rovněž poukazuje na smyšlenou konstrukci Číny v pokusu ospravedlnit se před celým světem. Veškeré mocnosti, které měly v té době v Tibetu nějaký vliv, se do jeho vnitřních záležitostí nevměšovaly, a pro Tibet plnily spíše funkci ochránce před čínskými nároky než že by stály v postavení utlačovatelských mocností. Navíc v době před invazí se Velká Británie stahovala na své rodné ostrovy a Indie se věnovala vlastním problémům.  Tibetští představitelé poslali generálnímu tajemníkovi OSN výzvu, ve které žádali o oficiální reakci OSN. Vyslovili zde protest proti čínské invazi, a nazvali ji flagrantním aktem agrese. Prohlásili, že nejsou schopni vzdorovat čínské invazi a navrhli přátelská jednání s čínskou vládou. Prostřednictvím této výzvy se také obrátili na všechny národy světa, aby zakročily v jejich prospěch a čínskou agresi zastavily. 17. listopadu 1950 zástupce El Salvadoru, jako jediný z delegátů, oficiálně předložil generálnímu tajemníku OSN žádost, aby otázka agrese vůči Tibetu byla zařazena na pořad jednání OSN.  Tibet se ocitl v zoufalé situaci. Vojenská okupace východního a severního Tibetu, poražení a zničení malé armády, postup dalších desítek tisíc vojáků „čínské lidové osvobozenecké armády“ do vnitrozemí a chybějící aktivní podpora mezinárodního společenství je přiměly k rozhodnutí poslat do Pekingu delegaci, která se měla pokusit jednat s novým čínským vedením. V dubnu 1951 byla do Pekingu vyslána pětičlenná delegace, která byla tibetskou vládou pověřena předložit tibetský postoj a vyslechnout čínské stanovisko. Delegaci však nebylo uděleno tibetskými vládními orgány zplnomocnění uzavírat smlouvy. Měla vládě pouze předat všechny diskutované otázky. Číňané předložili k projednání návrh smlouvy, který byl pro tibetskou delegaci nepřijatelný. Čínští zástupci však otevřeně delegátům objasnili, že tato verze smlouvy je konečná. Tibetskou delegaci oslovovali urážlivými a nevlídnými výrazy a zastrašovali psychickým násilím. Žádné další vyjednávání nebylo umožněno a tibetské delegaci bylo zabráněno v kontaktu s dalajlamou a tibetskou vládou i v obdržení jejich instrukcí. Tibetská delegace tak stála před rozhodnutím, zda podepsat dohodu na vlastní odpovědnost nebo přijmout zodpovědnost za okamžitý vojenský postup na Lhasu. Pod čínským tlakem a pohrůžkami dalšího postupu čínských vojsk do vnitrozemí Tibetu nakonec delegáti v Pekingu 23. května 1951 podepsali tzv. „Dohodu o opatřeních k mírovému osvobození Tibetu“, která vešla ve známost pod názvem „Sedmnáctibodová dohoda“. Delegáti varovali Číňany, že dohodu podepisují pouze v rámci své osobní způsobilosti a nemají žádnou pravomoc zavazovat k dohodě dalajlamu ani tibetskou vládu, které tudíž nemohou přimět k akceptování a dodržování smlouvy. Ani to však neodradilo Číňany od uspořádání slavnostního ceremoniálu podpisu smlouvy a oznámení světu, že byla vzájemně stvrzena smlouva „o mírovém osvobození Tibetu“. Číňané po podpisu dohody dokonce padělali duplikáty tibetských pečetí a přinutili delegáty, aby jimi dokumenty zpečetili, čímž tomuto dokumentu zdánlivě dodali potřebnou autenticitu. Tibet i samotný dalajlama se o podpisu smlouvy dozvěděli až ve chvíli, kdy její plné znění oznamovalo rádio Peking, 27. května 1951. Všechny tyto události jsou právě pro českého čtenáře citlivé, protože téměř přesně předznamenávají agresi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 do ČSSR.  Není tedy pravda, že na základě této smlouvy přešla tibetská suverenita na Čínu. Za prvé ani Čína si právo na Tibet neodvozuje od jeho dobytí, tedy od podpisu této dohody, ale na základě svých historických práv. Za druhé, uzavření dohody bylo právně neplatné a tibetská exilová vláda v roce 1959, při první příležitosti tak učinit, odmítla smlouvu dodržovat pro její neplatnost, protože byla uzavřena pod nátlakem. Samozřejmě Čína se ve svých oficiálních dokumentech odvolává na to, že Tibeťané smlouvu podepsali dobrovolně, ale veškeré dokumentace kromě čínských se v této otázce jednoznačně vyslovují ve prospěch Tibetu. Dalším důkazem bezcennosti této smlouvy je fakt, že již od samého počátku jejího vzniku nebyla Číňany vůbec dodržována a v podstatě do dnešní doby je stále porušována.  Přímo k Sedmnáctibodové smlouvě se vyjádřila Mezinárodní komise právníků ve své zprávě z roku 1960: „Tibet se své nezávislosti vzdal v roce 1951 podepsáním Dohody o mírových opatřeních pro osvobození Tibetu. Podle této dohody se Čínská lidová republika zavázala k řadě povinností, mezi nimiž je také slib, že bude zachováno existující politické zřízení v Tibetu, status a funkce dalajlamy a pančhenlamy, zavázala se k ochraně svobody náboženství a klášterů a zdržet se násilných reforem v Tibetu. Komise shledala, že tyto a jiné závazky byly Čínskou lidovou republikou porušeny a že tibetská vláda měla právo na vypovězení této Dohody, což také učinila dne 1. března 1959.“  V roce 1951 proběhla debata o definici agrese v Komisi pro mezinárodní právo, jejímž výsledkem byly závěry ve formě „Souhrnného záznamu“. Komise v rámci této diskuse dvakrát přímo zmínila intervenci Číny v Tibetu. O hodnocení aktu ČLR jako agrese svědčí mj. toto: V jednom z návrhů jednání Komise byla agrese definována pouze jako použití síly, nepočítalo se v něm s hrozbou síly či jinými možnostmi. K tomuto návrhu se Komise vyjádřila: „Byl to znovu typický případ výčtu, který obchází další způsoby. Nic kromě fyzického útoku, použití ozbrojené síly, zde neustanovilo agresi. Kromě toho výsledkem této definice by bylo ospravedlnění států, které v posledních patnácti letech mezinárodním veřejným míněním byly označovány jako agresoři pro takové činy jako například německý anšlus Rakouska v roce 1938, anexe Československa hitlerovským Německem v roce 1939 a stále více v poslední době Čína a její intervence Ústřední lidové vlády Čínské lidové republiky v Tibetu. Kdyby Komise schválila tuto definici, celá řada činů, odsuzovaných veřejným míněním a odporující morálce, by nebyla považována za agresi.“  Také Mezinárodní konference právníků z roku 1993 se k daným otázkám staví zcela jednoznačně: „Podle tibetské vlády v exilu čínská lidová osvobozenecká armáda představuje okupační armádu. Vstoupila do Tibetu, který byl podle mezinárodního práva nezávislým státem, čímž se dopustila aktu agrese. Od té doby okupuje Tibet v rozporu s přáním tibetského lidu. Tím tedy porušila mezinárodní právo a jako jeden z následků odpírá lidu nezávislého tibetského státu právo na sebeurčení, které Tibet požíval před tímto aktem agrese. Účastníkům konference byla předložena celá řada materiálů a důkazů potvrzujících tento názor.“ Dále závěrečná zpráva konference uvádí: „z důvodu aktu agrese a vojenské okupace byl tibetskému lidu odmítnut výkon práva na sebeurčení. Závěry konference se tedy přiklánějí k tomu, že od vojenského vstupu v roce 1949 – 50 byl Tibet pod cizineckou okupací a nadvládou ČLR a jeho řízení neslo charakteristiky despotické koloniální administrativy.“ V rámci svých závěrečných doporučení tato konference „nařizuje, aby tyto závěry a doporučení byly postoupeny pozornosti Generálního tajemníka Organizace spojených národů, vládě Čínské lidové republiky, tibetské vládě v exilu, ostatním vládám a důležitým mezivládním a nevládním organizacím, aby mohlo být okamžitě postupováno podle závěrů a doporučení této konference.“  ČLR zdůvodňuje znovuovládnutí Tibetu také tak, že jde o ovládnutí strategicky významného území, které se již v minulosti několikrát nacházelo pod čínskou suverenitou a jež nyní bylo nárazníkovým pásmem mezi Čínou a Indií.  Vládce Tibetu, patnáctiletý čtrnáctý dalajláma, zůstal i po čínské anexi loutkovou hlavou Tibetu. Ve druhé polovině padesátých let se situace značně zhoršila. Ve snaze vymýtit z Tibeťanů buddhismus, jejich hlavní smysl života, Číňané odsvěcovali chrámy, kláštery a posvátná místa, tibetské děti odebírali rodičům a posílali je do Číny k převýchově, věznili tibetské mnichy a odpůrce režimu. V roce 1956 ve východních provinciích Kham a Amdo propukly otevřené boje. O tři roky později se povstání rozšířilo po celém Tibetu a vyvrcholilo masovými demonstracemi ve Lhase v březnu 1959. Desítky tisíc Tibeťanů byly zmasakrovány „čínskou lidovou osvobozeneckou armádou“. 10. března 1959 byl dalajlama čínským velitelstvím pozván na divadelní představení ve vojenské základně, přičemž nesměl být doprovázen osobní stráží. Pod vlivem vícero předchozích únosů lamů a důležitých osobností z čínských slavností, se tibetský lid obával, že Číňané zamýšlejí únos dalajlamy. Ještě týž den se před dalajlámovým palácem Norbulingka konala obrovská demonstrace, lid požadoval odchod Číňanů a obnovení úplné nezávislosti. Dalajlama nařídil rozpuštění demonstrace, ale poté co vypukly další otevřené boje a byly krvavě potlačeny, dalajlama viděl, že snaha dohodnout se s Číňany je marná. Rozhodl se proto uprchnout do Indie a odtamtud žádat o mezinárodní pomoc pro záchranu svého lidu. V noci 17. března tajně a v přestrojení uprchl z Lhasy. Po jeho odchodu začali Číňané provádět veškeré reformy co nejradikálněji. V průběhu dalších měsíců emigrovalo do Indie, Nepálu, Bhútánu a Sikkimu asi osmdesát tisíc Tibeťanů, po celém území Tibetu se vyhrotily represe, v rámci kterých bylo usmrceno asi dvanáct tisíc Tibeťanů. Vedení povstalců v provincii Kham se také obrátilo s žádostí o podporu na Ústřední zpravodajskou službu (CIA); CIA ale na pokyn presidenta USA Dwight D. Eisenhowera trvala na tom, že požaduje oficiální žádost ze Lhasy. Nakonec však CIA začala poskytovat skrytou podporu povstání i bez prosby z Lhasy, která se mezitím naplnila uprchlíky z provincií Amdo a Kham, kde povstání začalo. Podle čínských dokumentů se odhaduje, že bylo při potlačení povstání zabito asi 85000 Tibeťanů.  V Indii bylo dalajlamovi připraveno vřelé uvítání, státníci z mnoha zemí mu posílali dopisy s vyjádřením radosti nad jeho bezpečným příchodem a soucitu s tragickými událostmi v jeho zemi. Požádal o politický azyl, v dubnu ustanovil v Mansúrí v severní Indii Tibetskou exilovou vládu a začal podnikat kroky k mezinárodní pomoci. Dalajlamou a exilovou vládou byla vydána četná prohlášení o tom, že čínská správa nebude tibetským lidem nikdy uznána, že jsou připraveni mírově a přátelsky řešit situaci za předpokladu cizího nevměšování do tibetských záležitostí, prohlásili Sedmnáctibodovou dohodu za neplatnou, jelikož byla uzavřena pod nátlakem a výhrůžkami, a obrátili se na OSN. Nakonec byla tibetská otázka zařazena na pořad jednání čtrnáctého zasedání Spojených národů.  Čína téhož roku zrušila tibetské poddanství a otrokářství, zastánci obsazení Tibetu Čínou také uvádějí, že čínská nadvláda přinesla tibeťanům důležité reformy a pokrok. Je ovšem nutné také uvést, že v období 1959 – 69 docházelo k masovému usmrcování obyvatelstva a systematické destrukci buddhistické víry. Nejhorším obdobím čínské perzekuce bylo řádění Rudých gard v letech 1966 – 69 v rámci Mao Ce-tungovy celočínské kampaně za upevnění socialistického sytému, tzv. kulturní revoluce. V jejím průběhu bylo terorizováno a usmrceno tisíce Tibeťanů a zničeno tisíce tibetských chrámů a klášterů. Podle údajů tibetské exilové vlády v přímém důsledku čínské okupace zahynulo přibližně 1,2 milionů Tibeťanů z původního počtu přibližně 6 milionů. Především na základě tohoto období je Čína mnoha subjekty mezinárodního práva obviňována ze spáchání zločinu genocidia. Podle mnoha subjektů mezinárodního práva došlo k pokusu o zničení Tibeťanů jako náboženské skupiny a ve smyslu Úmluvy o genocidě ke spáchání zločinu genocidia. I Encyklopedie mezinárodního práva veřejného uvádí, že „naprostá váha důkazů ukazuje na fakt, že čínské vedení systematicky provádí politiku směřující ne k ochraně náboženství a k existenci systému v Tibetu, nýbrž k jeho vymýcení.“ Mezinárodní společenství reagovalo vydáváním četných rezolucí a vyjádření, ve kterých neustále vybízelo Čínu k zastavení jejích praktik. Například Mezinárodní komise právníků ve své zprávě z roku 1960 zkritizovala Čínu za „lehkomyslné zabíjení Tibeťanů“ a vyjádřila nesouhlas se závazky vyplývajícími ze Sedmnáctibodové dohody. Dále zde uznala, že se Čína dopouští systematického porušování lidských práv v Tibetu, včetně projevů genocidy. Ještě v roce 1959 a poté v letech 1961 a 1965 byly vydány Valným shromážděním OSN rezoluce, jež vyzývají Čínu k zastavení praktik, které zbavují tibetský národ jejich základních práv a svobod. V roce 1959 Valné shromáždění OSN schválilo rezoluci o Tibetu, požadující „respektování základních lidských práv tibetského lidu a jeho odlišného kulturního a náboženského života.“ V roce 1961 Valné shromáždění OSN schválilo druhou rezoluci o Tibetu, v níž uznalo právo tibetského lidu na sebeurčení. Ve třetí rezoluci o Tibetu z roku 1965 Valné shromáždění OSN opakovaně „žádalo skončení všech praktik, jež porušují lidská práva tibetského lidu a jeho základní svobody, které vždy požíval.“ Jiné zdroje uvádějí, že během čínského tzv. Velkého skoku zemřelo 200 tisíc až 1 milion Tibeťanů, přibližně 6000 klášterů bylo zničeno během kulturní revoluce. Od skončení kulturní revoluce v roce 1969 a od smrti Mao Ce-tunga v roce 1976 se situace zlepšila. V Tibetu, i v Číně, došlo k postupné liberalizaci náboženství a skončila etapa masového zabíjení a ničení. Z porušování základních lidských práv a svobod a ze stále probíhající politiky asimilace je však Čína obviňována dodnes.", "section_level": 2}, {"title": "Potlačení nepokojů v roce 1989, 2008.", "content": "1989 - \"\"Při rozbřesku 5. března obdržela ozbrojená čínská policie v Tibetu rozkaz od nejvyššího velitele ozbrojené policie, Li Lianxiu... zvláštní komando mělo okamžitě vybrat 300 členů, kteří se, převlečeni za obyčejné lidi a mnichy, zapojí ve Lhase do nepokojů. Měli podpořit tajnou policii v dokončení úkolu - spálit Scripture Pagodu na severovýchodě chrámu Dazhao. Zničit rýžový obchod v obchodní části města, vyprovokovat občany k rabování rýže a jídla, napadnout obchodní společnost Tibet-Gansu. Nabádat lidi k vykrádání obchodů, ale...pouze ve schválených oblastech.\"\" Tato slova pocházejí z reportáže Tang Daxiana., který ve svém dlouhém článku \"Události ze Lhasy, 2.-10. března 1989\", popisuje příběh, jak KS Číny zinscenovala nepokoje ve Lhase, aby mohla násilně zakročit proti Tibeťanům.  New York Times napsali, že při tomto údajném zásahu proti nepokojům bylo ve Lhase zabito 387 občanů většinou kulkami ze střelných zbraní. 721 lidí bylo zraněno, 2100 bylo zatčeno nebo zadrženo. 354 lidí zmizelo. 82 duchovních bylo zabito, 37 zraněno, 650 zatčeno nebo zadrženo.  2008 - Před olympijskými hrami v Pekingu v roce 2008 byly v Tibetu krvavě potlačeny další údajné protičínské demonstrace, různé zdroje poukazují na angažování čínské vlády ve vyprovokování a řízení nepokojů podobně jako v roce 1989. Exilový tibetský duchovní vůdce dalajláma říká, že vzpoura ve Lhase byla zinscenována čínskou policií.", "section_level": 2}, {"title": "Vlna sebeupalování.", "content": "Od roku 2009 do března 2015 se v Tibetu (Autonomní oblast Tibet, Čching-chaj, Kan-su, S'-čchuan) upálilo více jak 140 Tibeťanů. Dalších pět v zahraničí (Nepál, Indie). Mezi upálenými jsou převážně mniši, ale i mnišky, nomádi, zemědělci, ženy i studenti. Všichni během svého činu provolávali svobodu Tibetu a návrat dalajlámy do vlasti. Většina z těchto lidí podlehla popáleninám. Někteří byli po činu odvezeni čínskou policií. Oběti jsou ve věkovém rozmezí 15 až 64 let. Přes protesty se čínská politika vůči Tibetu nemění, naopak. Od roku 2012 čínská vláda začala uplatňovat nová pravidla pro tibetské občany, např. Tibeťané z Amda a Khamu musí při vstupu do Lhasy prokázat minimálně pět různých povolení. V roce 2012 čínská vláda zabavila všechny cestovní pasy vydané občanům tibetské národnosti a nové Tibeťanům nejsou vydávány. V oblastech s největším počtem upálení (Ngawa) platí přísné podmínky pro pohyb obyvatelstva i mezi jednotlivými vesnicemi. Rodiny několika upálených v letech 2012 a 2013 byly zatčeny.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Podle některých zdrojů, jako je Encyclopædia Britannica, je Tibet součástí střední Asie, jiné zdroje však uvádí, že je součástí jižní Asie. Velká část Tibetu se nachází na Tibetské náhorní plošině, což z Tibetu činí nejvýše položenou oblast na světě. Na jižních hranicích s Nepálem se nachází Mount Everest, nejvyšší hora světa. Průměrná nadmořská výška se na jihu Tibetu pohybuje okolo 3 000 m, na severu okolo 4 500 m.", "section_level": 1}, {"title": "Hydrografie.", "content": "Na Tibetské náhorní plošině pramení několik významných řek jako je Jang-c’-ťiang, Žlutá řeka, Indus, Brahmaputra, Salwin, Mekong a Jarlung. Tok řek Indu a Brahmaputry přitom začíná v jezeře v Západním Tibetu u hory Kailas, kterou Tibeťané nazývají Gang Rinpočhe. Hora je důležitým poutním místem nejen pro buddhisty, ale i pro hinduisty a džinisty. V Tibetu se nachází i řada jezer, k nejvýznamnějším patří Pangong Tso dále např. Siling Co, Tangrajum, Rakas, Manasarovar, Gyaring nebo Namco. Ovzduší je v Tibetu velmi suché a celá oblast se nachází ve srážkovém stínu.", "section_level": 2}, {"title": "Historické rozdělení.", "content": "Historický Tibet se skládal z několika oblastí. Na severovýchodě to byla oblast Amdo, která je dnes rozdělena mezi čínské provincie Čching-chaj, Kan-su a S’-čchuan. Na východě oblast zvaná Kham, rozdělená mezi S’-čchuan, Čching-chaj a Jün-nan. Západní Kham a Ü-Cang jsou dnes součástí Tibetské autonomní oblasti. Oblast Arunáčalpradéše je v současné době spravována Indií, čínská strana si však tyto území nárokuje na základě toho, že daná oblast patří k tibetské kulturní oblasti. Tibetská kultura zasahuje i do sousedních států a oblastí, zejména Bhútánu, Burjatska, Nepálu, indického Sikkimu a Ladaku a přilehlých oblastí Číny, kde je tibetský buddhismus dominantním náboženstvím.", "section_level": 2}, {"title": "Sídla.", "content": "V Tibetu je více než 800 obydlených měst a vesnic. Tradičním hlavním a současně největším městem Tibetu i Tibetské autonomní oblasti je Lhasa, kde žije asi 250 tisíc obyvatel. Západně od Lhasy se nachází Žikace, které je se svými 90 tisíci obyvateli druhým největším městem Tibetu. Třetím největším městem je Čhamdo, které se nachází ve východní části země. V Tibetu se nachází také nejvýše položené město na světě - Wen-čuan.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Buddhismus a bön.", "content": "V Tibetu má náboženství a duchovno tradičně velmi významné postavení a prostupuje napříč celou tibetskou kulturou. Starodávnou náboženskou tradicí Tibetu je bön, který začal později ustupovat buddhismu, podle tradičního podání zaneseného do Tibetu Padmasambhavou někdy v 8. století. Přesto se bön zachoval až do dnešní doby hlavně mezi tibetským obyvatelstvem čhamdoské oblasti. Několik bönistických klášterů, obývaných černě oděnými mnichy, je ještě dnes roztroušeno též v okolí khamského města Derge (dnešní S’-čchuan). V Tibetu brzy po příchodu buddhismu vznikla specifická forma vadžrajánového buddhismu prostě nazývaná tibetský buddhismus, který je dnes praktikován i v dalších oblastech jako je Mongolsko, Ladak, Burjatsko, Tuva či Kalmycko. V tibetském buddhismu se vyvinuly čtyři hlavní tradice (školy):  Snad nejznámější tibetskou mantrou je „Óm mani padmé húm“.", "section_level": 3}, {"title": "Islám.", "content": "V Tibetu se vyskytují i muslimové, avšak v porovnání s buddhisty tvoří zanedbatelnou menšinu. Původně mají pocházet ze čtyř oblastí, a to Číny, Kašmíru, Ladaku a Nepálu. O přesném počtu muslimů v Tibetu se toho příliš neví, jejich počet je odhadován na několik tisíc a patří k sunnitské větvi islámu.", "section_level": 3}, {"title": "Umění a architektura.", "content": "Tibetské umění je úzce spjato s tibetským buddhismem, proto se drtivá většina tibetských uměleckých děl zabývá buddhistickými náměty. Jedná se zejména o malby a sošky bódhisattvů, buddhů a jidamů, většinou pestře malované thangky a mandaly.  Architektura tibetských staveb vykazuje rovněž zejména buddhistické, ale i indické o orientální vlivy. Typickými tibetskými stavbami jsou chörteny, jejichž velikosti a tvary bývají velmi rozmanité. Tibetské domy a kláštery bývají stavěny na vyvýšených a slunných místech čelem k jihu, obyčejně jsou postaveny v kamene, dřeva, cementu a hlíny. Díky nedostatku paliva a energie mívají tibetské domy ploché střechy pro lepší vstřebávání tepla ze slunečních paprsků a vícero oken, které umožňují lepší proniknutí slunečního světla.  K nejznámějším tibetským stavbám patří palác Potála ve Lhase, který sloužil jako sídlo dalajlámů až do roku 1959. Má třináct pater a více jak tisíc místností, v současné době je Potála cílem mnoha buddhistických poutníků a turistů z celého světa. K dalším významným stavbám na území Tibetu patří např. kláštery Tašilhünpo či Gandän. Pro tibetskou architekturu je dále typický styl klášterů s charakterem pevnosti, které se nazývají gompy.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyk.", "content": "Jazykem tibetské oblasti je hlavně tibetština spadající do skupiny tibeto-barmských jazyků, která je součástí sinotibetské jazykové rodiny. Tibetština je ergativní, aglutinační, monosylabický a tónický jazyk s velkým množstvím dialektů. V současnosti je považován za standardní formu tzv. lhaský dialekt (centrální Tibet), k vytvoření spisovného hovorového jazyka dosud nedošlo. K zápisu využívá tibetského písma, které v 7. století na základě písma dévanágarí vytvořil Thönmi Sambhóta. Do latinky přepisuje nejčastěji pomocí tzv. Wylieho transliterace. K přepisu do češtiny se používá systém zavedený Josefem Kolmašem. Tibetštinou hovoří kolem 6 milionů mluvčích v Tibetu a dalších přibližně 150 000 lidí v zahraničí. Jelikož žije v Tibetu početná skupina Chanů a Chuejů, mluví se tu i severočínskými dialekty.", "section_level": 2}, {"title": "Svátky a hudba.", "content": "V Tibetu každoročně probíhá řada festivalů, které jsou obyčejně pořádány na oslavu Buddhy či jeho učení. K nejznámějším tibetským svátkům patří Losar, tibetský Nový rok, které je nejdůležitějším tibetským svátkem vůbec. K dalším tradičním tibetským svátkům patří např. Mönlam nebo Čhökor düčhen, svátek roztočení kola zákona. Mimo tradiční svátky jsou v Tibetu oblíbené i svátky spjaté s moderní tibetskou historií, jako je den narození Tändzina Gjamccha či den tibetského povstání. Tibetská hudba odráží kulturní dědictví transhimálajské oblasti. Ve většině případů je náboženského charakteru, na čemž se opět podepsal silný vliv tibetského buddhismu. Častým hudebním projevem jsou mnišské chorály v tibetštině či sanskrtu – mniši recitující posvátné texty tvoří důležitou součást rituálů. Mezi tradiční hudební nástroje Tibetu patří např. tibetské mísy, malé činely zvané tingša nebo kartálky, bubínky, tibetské trouby či zvonky Dilbu.", "section_level": 2}, {"title": "Kuchyně.", "content": "Asi nejdůležitější plodinou v jídelníčku Tibeťanů je ječmen a z něho vyrobený pokrm zvaný campa. Maso je v Tibetu dostupné především z jaků, koz a ovcí, často se konzumuje sušené. Z jačích produktů se vyrábějí i další pokrmy jako jsou sýry, jogurty a máslo. Tradičním nápojem je slaný čaj s máslem. Mezi nejoblíbenější pokrmy patří thukpa, pikantní kuřecí polévka s nudlemi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tibet ( 西藏, pinyin Xīzàng, tibetsky བོད་, Wylie B\"od\") je provincie Čínské lidové republiky. Z velké části se rozkládá na Tibetské náhorní plošině a jeho průměrná výška dosahuje přibližně 4 500 m n. m., proto se Tibetu někdy říká „střecha světa“. Tradičním etnikem Tibetu jsou Tibeťané hovořící tibetským jazykem. Na území Tibetu žijí také Chanové a Chuejové. Mimo jiné je Tibet centrem buddhismu.", "tgt_summary": "藏区或藏地(,拉萨音:),古称吐蕃,又译图博,位于青藏高原之上、喜马拉雅山以北,是藏族以及门巴族、珞巴族的聚居地,现今亦有汉族及其他民族居民。西藏是地球地势最高的地区,平均海拔有4900米,因此有“世界屋脊”之称。", "id": 2025811}
{"src_title": "Kazaši", "tgt_title": "哈薩克族", "src_document": [{"title": "Rozšíření, způsob života a vyznání.", "content": "Kazaši žijí převážně v Kazachstánu, kde tvoří přibližně 59 % obyvatelstva. Významné skupiny Kazachů žijí též v Uzbekistánu, Čínské lidové republice, Rusku a v Mongolsku.  Tradičním způsobem obživy Kazachů bylo a zčásti zůstává kočovné a polokočovné pastevectví, zejména chov koní, ovcí a dvouhrbých velbloudů. Vzhledem k tomu, že po celý rok kočovali za stády, jejich tradičním obydlím byla jurta, v některých případech dokonce pojízdná. Teprve po příchodu Rusů v 18. a 19. stol. si část Kazachů osvojila i zemědělství.  Tradiční oděv Kazachů se podobá oděvu sousedních turkických a mongolských etnik centrální Asie. Pro muže jsou charakteristické široké kalhoty, volný kabátec zapínaný na boku a kožešinová čepice s barevným dýnkem, v ženském oděvu se dochovaly velmi vysoké, homolovité čepice nevěst.  Kazašskou kuchyni charakterizuje používání koňského masa, národním jídlem je \"bešbarmak\" – vařená směs masa, těstovin a cibule ve vývaru. Mezi pochoutky patří šašlik, plov (druh rizota) nebo vařená nebo opékaná skopová hlava, která se jí celá, včetně očí. Oblíbeným nápojem je zejména kumys.  Mezi přežívající kazašské tradice patří lov vlků pomocí ochočených orlů skalních nebo drsný jezdecký sport \"kök boru\", při němž dvě družstva jezdců zápolí o mrtvého berana (dnes spíše vycpanou beraní kůži), obdoba afghánského sportu buzkaši.  Většina Kazachů jsou sunnité, nepatrná část pravoslavní křesťané nebo bez vyznání. Před přijetím islámu ve 14.–16. stol. vyznávali šamanismus, jehož zbytky se dochovaly do nedávné doby.", "section_level": 1}, {"title": "Etnogeneze.", "content": "Etnogeneze dnešních Kazachů je poměrně složitá. Formování kazašské národnosti začíná až v 15. až 16. století a etnonymum Kazach (původní význam: volný, svobodný, neusazený; obdoba evropského \"svobodného pána\") se ustálilo v 17. století, užívané pro obyvatele stepí ovládaných Uzbeckým chanátem a území východně od nich. Stejného původu je i převzatý ruský název kozáka (rusky \"казак\") – volného, nájemního bojovníka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kazaši, kazašsky қазақтар ; jednot. č. kaz. қазақ, také zastarale Kirgizové, Kirgiz-Kazachové či Kirgiz-Kajsakové (vlastním jménem \"Қазақтар\") jsou turkický národ žijící ve Střední Asii. Jejich počet je odhadován na přibližně 17 milionů osob.", "tgt_summary": "哈萨克族(哈萨克斯坦语: / / )是哈萨克斯坦的主要民族和中国、蒙古国、乌兹别克斯坦、俄罗斯、伊朗等国家的少数民族,全球总人口约1860万。据2010年人口普查数据,中国有146万哈萨克族,主要分布于新疆维吾尔自治区伊犁哈萨克自治州、木垒哈萨克自治县、巴里坤哈萨克自治县和甘肃省阿克塞哈萨克族自治县。蒙古国有10万以上的哈萨克族,俄罗斯的奥伦堡与车里雅宾斯克也有称为小玉兹的哈萨克族人。在乌兹别克斯坦有40万人生活在卡拉卡尔帕克斯坦自治共和国,10万人生活在塔什干州。土耳其和伊朗也有为数不少的哈萨克人。哈萨克族的人种属于蒙古人种北亚类型。", "id": 2102551}
{"src_title": "Jodie Fosterová", "tgt_title": "茱迪·科士打", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodila se do rodiny podplukovníka letectva Luciuse Fishera Fostera III., který se zúčastnil bitvy o Anglii a hollywoodské publicistky Evelyn „Brandy“ Fosterové, jako nejmladší ze čtyř sourozenců. Sestry se jmenují Lucinda „Cindy“ Fosterová (nar. 1954), Constance „Connie“ Fosterová (nar. 1955) a bratrem je Lucius „Buddy“ Foster (nar. 1957).", "section_level": 1}, {"title": "První filmařské zkušenosti.", "content": "Před jejím narozením otec rodinu opustil, a tak byla vychovávána spolu se sourozenci pouze matkou, která je od útlého věku vodila po filmových a reklamních konkurzech. Bratr Buddy se objevil v sitcomu \"Mayberry R.F.D.\" a ona již ve dvou letech v první reklamě Coppertone girl na opalovací krém, která ji svou popularitou zajistila roli v seriálu \"Mayberry\" po bratrově boku. V televizi si poprvé zahrála roku 1970 v celovečerním snímku \"Menace on the Mountain\". První filmové role se dočkala o dva roky později v rodinném příběhu Walta Disneyho s názvem \"Napoleon a Samantha\". Následovala řada podobných filmů, kde ztvárňovala malé dívky, posledním takovým byl seriál na motivy filmu \"Papírový měsíc\" v roce 1974.  Tehdy se také objevila ve snímku \"Alice už tu nebydlí\", kde svým výkonem zaujala režiséra Martina Scorseseho. Ten ji následně obsadil do role dvanáctileté prostitutky Iris ve filmu \"Taxikář\" (1976), za kterou byla v čtrnácti letech nominovaná na Oscara. Před natáčením musela podstoupit psychologické testy vzhledem k obsahu snímku. V některých záběrech byla pro nízký věk nahrazena starší sestrou Connie Fosterovou.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Roku 1980 ukončila středoškolská studia na prestižním Lycée Français v Los Angeles. Pokračovala na Yaleově univerzitě, kde studovala anglickou literaturu. V roce 1985 získala titul bakalář umění (B.A.), s vyznamenáním. Později od Yaleské univerzity převzala čestný doktorát (dr. h. c.). Plynně hovoří francouzsky a všechny své role do tohoto jazyka dabuje.", "section_level": 2}, {"title": "Stalking.", "content": "Jodie Fosterová si velmi zakládá na ochraně soukromí. Dne 30. března 1981 byl ve Washingtonu spáchán neúspěšný atentát na prezidenta USA Ronald Reagana. Jako atentátník byl identifikován John Hinckley, fanoušek a obdivovatel herečky, která jej nadmíru zaujala ve filmu \"Taxikář\". Nedařilo se mu vzbudit její pozornost, a tak se rozhodl k manifestačnímu činu – atentátu na prezidenta. Reagan byl s průstřelem hrudníku odvezen do nemocnice, přičemž jedna kulka minula jeho srdce o méně než palec. Tato událost spojená s velkou negativní publicitou podnítila značnou citlivost Jodie Fosterové vůči médiím a její snahu o ochranu soukromí. Později opět začala poskytovat rozhovory, odmítala však stále diskutovat o privátních otázkách.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý a partnerský život.", "content": "Je ateistka, ve volném čase relaxuje jógou, kickboxem, karate, aerobikem a vzpíráním. Mezi její koníčky patří sbírání černobílých fotografií a zdobené nádobí. Je členkou Mensy. V roce 1998 byl podle ní pojmenován asteroid 17744 \"Jodiefoster\". Kromě toho se stala inspirací k názvům několika hudebních kapel, např. Jodie Foster ́s Army.  Dne 20. července 1998 se jí narodil syn Charles Bernard Foster, jehož otec není dodnes veřejnosti znám. Od roku 1993 žila ve společné domácnosti s o osm let starší producentkou Cydney Bernardovou. V září roku 2001, ve třiceti devíti letech, přivedla na svět druhého syna, který se jmenuje Kit Bernard Foster. Jméno otce opět nebylo zveřejněno. Po čtrnáctiletém vztahu se v roce 2008 se Cydney Bernardovou rozešla. V roce 2009, když gay a lesbický magazín \"Out\" potřetí vyhlašoval – po vzoru magazínu \"Forbes\" – pořadí 50 nejvlivnějších amerických leseb a gayů, se Jodie Fosterová v žebříčku propadla z 13. na 36. místo.  Od října 2013 byla ve vztahu s Alexandrou Hedisonovou, která dříve měla tříletý vztah s moderátorkou a bavičkou Ellen DeGeneresovou. V dubnu 2014 s ní Fosterová uzavřela sňatek.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejný coming out.", "content": "Už v roce 2007, když na 16. výroční recepci magazínu \"The Hollywood Reporter\" „Power 100: Women In Entertainment“ přebírala cenu Sherry Lansing Leadership Award, ve svém projevu zmínila poděkování „své krásné Cydney“.  Roku 2013, ve svých 50 letech, již nikoho nenechala na pochybách, když 12. ledna pronesla řeč při přebírání ceny Cecila B. DeMilleho na slavnostním udílení 70. výročních cen Zlatý glóbus. Uvedla mimo jiné: „Coming outem jsem prošla snad před tisíci lety, v době kamenné. V oné době se mladá křehká dívka otevřela svým důvěrným přátelům, rodině, spolupracovníkům, a poté postupně a hrdě každému koho znala, vlastně každému koho potkala.“ Také znovu poděkovala své někdejší partnerce Cydney Bernardové, kterou nazvala „svou hrdinnou spolu-rodičkou, expartnerkou a poprávu spřízněnou duší“.", "section_level": 2}, {"title": "Filmová kariéra.", "content": "Po absolutoriu si zahrála v několika nevýznamných snímcích. Obrat nastal v roce 1988 rolí několikrát zneužité servírky \"Sarah Tobias\" ve filmu \"Znásilnění\", za jejíž věrohodné ztvárnění obdržela prvního Oscara. O tři roky později přišla její nejvýraznější role dosavadní filmografie v thrilleru \"Mlčení jehňátek\", kde si zahrála agentku FBI \"Clarice Starlingovou\". Její výkon byl opět oceněn Oscarem pro herečku v hlavní roli.  V roce 1991 také zahájila kariéru režisérky, když natočila film \"Človíček Tate\" o malém géniovi. Krátce na to založila vlastní produkční společnost Egg Pictures. Ve filmovém průmyslu byla na vrcholu, což potvrdila nabídka od Polygram Filmed Entertainment na realizaci tří filmů s rozpočtem dvacet pět milionů dolarů a tří dalších za 10–15 milionů dolarů. Prvním filmem, který produkovala byl snímek \"Nell\" z roku 1994, ve kterém sama ztvárnila hlavní roli. V témže roce se objevila po boku Mela Gibsona ve westernové komedii \"Maverick\". Následovala druhá režisérská práce na komedii \"Domů na svátky\" (1996), jež nezaznamenala divácký ohlas, přesto se recenze nevyjadřovaly špatně. Výraznou postavu Ellie Arrowayové si zahrála ve sci-fi \"Kontakt\" (1997). Další hereckou prací mělo být akční drama s Tommy Lee Jonesem \"Dvojí nebezpečí\", ale v průběhu natáčení oznámila těhotenství.  V roce 1998 se objevila v romantickém filmu \"Anna a král\", za který získala honorář 15 milionů dolarů. O tři roky později si herečka Nicole Kidmanová poranila koleno pouhé dva týdny před natáčením thrilleru \"Úkryt\", a do role byla obsazena Fosterová, která byla na začátku natáčení v pátém měsíci těhotenství. Roku 2005 se vrátila v klaustrofobickém filmu \"Tajemný let\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Alicia Christian „Jodie“ Fosterová (* 19. listopadu 1962 Los Angeles, Kalifornie) je americká herečka, držitelka dvou Oscarů za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli ve filmech \"Znásilnění\" (1988) a \"Mlčení jehňátek\" (1991), za něž získala také dva Zlaté glóby, režisérka a producentka.", "tgt_summary": "朱迪·大众特(原名艾莉西亚·克里斯汀·科士打(Alicia Christian Foster),1962年-11月19日),生于美国加州,童星出身的美国著名女演员、导演、制片人、慈善家和社会活动家,在30岁前两度获得奥斯卡影后,耶鲁大学校友。", "id": 1852876}
{"src_title": "Orazio Gentileschi", "tgt_title": "奥拉齐奥·真蒂莱斯基", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Velmi záhy, snad již ve svých třinácti letech, odešel Orazio do Říma, kde až do prvních let 17. století maloval obrazy ve stylu florentského manýrismu. V letech 1611 – 1612 spolupracoval s krajinářem Agostinem Tassim na výzdobě římského paláce Pallavicini-Rospigliosi, jehož majitelem byl známý sběratel umění kardinál Scipione Borghese. Je možné, že se podílel i na výzdobě blízkého papežského Palazzo del Quirinale, který je dnes sídlem prezidenta Italské republiky. Pracoval též na výzdobě kostelů Santa Maria Maggiore, San Nicola in Carcere, Santa Maria della Pace a San Giovanni in Laterano.  Tassi se také stal hlavní postavou nechutného, vleklého soudního sporu, poté co zneužil svého postavení učitele Oraziovy dcery Artemisie a znásilnil ji.  Nicméně hlavní vliv na Gentileschiho tvorbu měl nejvýznamnější malíř raného baroka Caravaggio, který v posledním desetiletí 16. a prvním desetiletí 17. století též pobýval v Římě. Orazio patřil k jeho nejlepším následovníkům, takzvaným caravaggistům. Spojil Caravaggiovu techniku šerosvitu, \"chiaroscuro\", s toskánským smyslem pro barevnost a ženský půvab. Gentileschi toho však měl se svým uměleckým vzorem společného víc. V roce 1603 byl povolán, aby o něm u soudu podal svědectví. Roku 1612 vypovídal u soudu znovu, tentokrát v již zmiňovaném procesu proti Agostinu Tassimu.  Po Caravaggiově útěku z Říma se v Oraziově malbě ještě prohloubila toskánská lyričnost charakterizovaná zvýšeným citem pro barvu a detail. Po delším pobytu v oblasti Marche na severozápadě Itálie odcestoval roku 1620 do Janova, posléze do Benátek a nakonec do Paříže ke dvoru královny Marie Medicejské.  V roce 1626 odcestoval z Francie do Anglie, kde se stal dvorním malířem krále Karla I.. V Londýně zůstal po zbytek svého života. Jeho malířský rukopis začal být značně konvenční a přehnaně ozdobný, což však anglické šlechtě vyhovovalo. Významný vlámský malíř Van Dyck jej zahrnul do svých portrétů stovky význačných mužů. Orazio Gentileschi zemřel v Londýně 7. února 1639.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "K nejlepším dílům Orazia Gentileschiho patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Orazio Gentileschi, vlastním jménem Orazio Lomi, (9. července 1563, Pisa – 7. února 1639, Londýn) patří mezi významné italské raně barokní malíře. Jako Caravaggiův pokračovatel spojil jeho šerosvit s toskánským smyslem pro barevnost. Byl otcem významné malířky 17. století Artemisie Gentileschiové.", "tgt_summary": "奥拉齐奥·洛米·真蒂莱斯基(Orazio Lomi Gentileschi,1563年-1639年),意大利画家。真蒂莱斯基生于比萨,早年随哥哥奥雷利奥·洛米学画,学习雅各布·卡鲁齐·蓬托尔莫和安杰洛·布龙齐诺的矫饰风格,1585年赴罗马。1621年去热那亚,1623年赴法国,1626年定居伦敦,成为宫廷画家。他的女儿阿尔泰米西娅·真蒂莱斯基亦是著名画家。", "id": 1054035}
{"src_title": "Cizoložství", "tgt_title": "通奸", "src_document": [{"title": "Právní pojetí.", "content": "V některých oblastech je cizoložství nezákonné a v některých zemích jsou tresty za cizoložství nerovné. Ženy jsou někdy například trestány více než muži, za cizoložství je považováno i znásilnění.", "section_level": 1}, {"title": "V historii.", "content": "Ve starém Římě bylo trestné pouze cizoložství ženy (\"adulterium\"), protože byla porušena moc manžela jako pána rodiny a rodina byla ohrožena nebezpečím uvedení cizoložných dětí. Cizoložství muže (\"stuprum\") bylo beztrestné. Manžel měl ve starších dobách v případě přistižení při činu právo beztrestně zabít svůdníka své ženy, otec ženy mohl beztrestně při přistižení zabít pouze oba najednou. V pozdější době (\"lex Julia de adulteriis coercendis\", rok 18 př. n. l.) byl domácí soud nahrazen soudem veřejným a trestem byly buď tresty majetkové nebo vyhoštění na pustý ostrov (\"relegatio\"). Svůdník manželky byl za Konstantina trestán smrtí mečem, manželka za Justiniána uvržena doživotně do kláštera, odkud si ji měl manžel právo po dvou letech vyžádat.  Stejně tak i starší německé právo chránilo jen manžela a až křesťanství zavázalo oba manžele ke stejné věrnosti. V tomto duchu upravily i křesťanské státy svoje zákoníky. Například rakouský zákon z roku 1852 trestal oba cizoložníky za spáchání přestupku odnětím svobody na 1 až 6 měsíců a žena měla dostat horší trest, pakliže je v důsledku spáchaného činu pochybnost o manželském zrození dítěte. Šlo o soukromý delikt, jehož stíhání bylo vyhrazeno uražené straně, která mohla podat žalobu proti jednomu nebo oběma cizoložníkům.  U Aztéků bylo cizoložství vnímáno jako narušení kosmického řádu a tvrdě trestáno. Muži byli ukamenováni k smrti, ženy uškrceny. Mohlo však dojít ke zmírnění trestu za pomoci darů či se souhlasem manžela provinilé.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženské pojetí.", "content": "Podle křesťanské Bible jsou hříchem vinni oba účastníci. V případě, že jsou manželé rozvedeni z jiného důvodu než z důvodu smilstva (někdy rozlišováno jako rozluka), stále je považován mimomanželský styk muže i ženy jako cizoložství (viz Mk 10,2–9; Mt 19,3–8; Lk 16,18). Za cizoložství se nepovažuje znovuvstoupení do manželství a oddání se novému partneru, pokud předchozí partner zemřel (viz Římanům 7,2-3) nebo v případě, že se jeden z manželů dopustil nevěry; pak má druhý z manželů právo se rozvést, a je tím následně takzvaně volný pro manželství.  Při uvěření v Ježíše Krista a jeho přijetí za Pána a spasitele, které se dovršuje přijetím křtu a obnovuje ve svátosti pokání (zpověď), jsou všechny dřívější hříchy člověku odpuštěny (včetně cizoložství) – zde záleží na interpretaci tou kterou církví, dále záleží na formulaci odpustitelnosti a neodpustitelnosti hříchu – opět záleží na interpretaci tou kterou církví.  V Islámu je cizoložství hříchem z největších a Korán od něho zrazuje už od prvních kroků: „Oči páchají cizoložství, uši páchají cizoložství, jazyky páchají cizoložství, ruce páchají cizoložství, nohy páchají cizoložství: nakonec je dovršeno intimními oblastmi.“ Podobný čin lze odčinit pouze trvalým hlubokým upřímným pokáním a trvalými upřímnými modlitbami k Alláhovi, trvalým důsledným vytěsněním byť jen myšlenek na podobné jednání v budoucnu, trvalým vykonáváním dobrých skutků a maximální trvalou snahou o potěšení zrazeného z manželů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cizoložství je obecně definováno jako mimomanželský pohlavní styk manžela nebo manželky, čili manželská nevěra. Cizoložníkem je podvádějící z manželů i jeho svůdník.", "tgt_summary": "通奸(英语:adultery),源自拉丁文的adulterium,又称为婚外性行为,是法律和道德性质的名称。一般指在一定情况下发生而违反法律或道德的人类性行为,通常泛指有配偶者与第三者出于自愿发生性关系的行为,部分国家将婚前性行为亦归类为通奸,少部分国家将女性被强奸也视为通奸。", "id": 2132684}
{"src_title": "Mauzoleum v Halikarnassu", "tgt_title": "摩索拉斯王陵墓", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Podnět pro výstavbu Mausolea měla vydat Artemisia, manželka satrapy Mausóla, který byl vládcem Kárie v letech 377 - 353 př. n. l. Po Mausólově smrti Artemisia ve stavbě pokračovala, sama se však jejího dokončení nedožila. Umělci na stavbě pokračovali proto, že již při její realizaci tušili, že je toto dílo proslaví. Dokončená stavba byla považována za triumf estetiky a jako taková byla Antipatrem ze Sidónu zařazena do seznamu Sedmi divů světa.  Jako architekti jsou určeni Satyros a Pýtheos, který kromě Mausolea zbudoval ještě Athénin chrám v Priéně a napsal teoretický spis o architektuře. O tom, kdo tvořil výzdobu, nás informuje Plinius starší - na východní straně to byl Skopás, na severní Bryaxis, na jižní Timotheos a na západní Leochares. Zmiňuje se také o pátém umělci - Pythovi, který měl vytvořit mramorové čtyřspřeží. Jiný výčet umělců uvádí Vitruvius, a to Leochara, Bryaxida, Skopu a Praxitela, přičemž se zmiňuje i o Timotheovi.  Ze záznamů Konstantina Porfygerogenita je známo, že v 10. století n. l. hrobka ještě stála. Ve 12. století ji však zčásti zničilo zemětřesení - paradoxně tímto bylo před Křižáky zachráněno několik soch, které byly zasypány. Křižáci začali hrobku rozebírat pro stavbu hradu/pevnosti proti Turkům, čímž byla dokončena její zkáza. Nicméně Bodrum padl do rukou Turků v roce 1522. V současnosti jsou na místě hrobky archeologické vykopávky a malé muzeum.  Stavba byla tak velkolepá, že slovo \"mauzoleum\" přešlo do obecného jazyka jako označení pro jakoukoliv velkou hrobku, ačkoli původně spojení slov \"Mausól - eion\" znamenalo \"(stavba) věnovaná Maussólovi\".", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled Mausolea.", "content": "Monument byl vysoký 45 metrů, měl obdélníkový půdorys, kdy dvě protilehlé strany byly delší a dvě kratší, což uvádí Plinius starší - \"„Je jasné, že z jihu a severu má 63 stop, po stranách (je) kratší, celkem „v obvodu“ (okolo) má 440 stop.“\" Není však jasné, jaká byla délka stopa, kterou měl Plinius na mysli - římská stopa (tedy z jeho doby) měří obvykle 29,57 cm, mohl však mít na mysli délku stopa z doby výstavby Mausolea, kterou neznáme. Při pohledu na stavbu od spodu nahoru vidíme na podstavci tyčící se chrám obsloupený 36 iónskými sloupy, mezi nimiž byly umístěny kolosální sochy. Střecha stavby měla podobu egyptské pyramidy a byla složena z 24 stupňů. Pod jakým úhlem byla střecha vedena, není dosud jasné. Střecha je zakončena plošinou, kde mělo být umístěno sousoší vozu taženého čtyřspřežím (tzv. quadriga), jehož otěže držel Maussolos se svojí ženou Artemisií.", "section_level": 1}, {"title": "Rekonstrukce Mausolea.", "content": "Mausoleum bylo objeveno v letech 1856-57 expedicí vedenou archeologem Charlesem Thomasem Newtonem. Do té doby byly rekonstrukce tvořeny jen na základě fantazie spojené s popisy Plinia a jiných antických autorů. Rekonstrukcí se zabývali vědci Geoffrey Waywell, Kristian Jepessen, Fritz Krischen a Wolfram Hoepfner. Objevené sochy a vlysy z vykopávek na místě a dále na bodrumském hradu jsou dnes většinou uloženy v Britském muzeu. Na konci 20. století proběhl revizní archeologický průzkum, který vedli dánští archeologové. Byly objeveny pozůstatky starších hrobek v sousedství a fragmenty 4 soch z Mauzolea. Na okraji naleziště byl zbudován pavilón, kde je dokumentována historie památky, pokusy o její rekonstrukci, kopie nalezené sochařské výzdoby a dílčí originální fragmenty.", "section_level": 1}, {"title": "Rekonstrukce podle Geoffreyho Waywella.", "content": "Waywell určil rozměry hrobky na 32x26 metrů. Osy sloupů jsou od sebe vzdáleny na 3 metry. Volně stojící sochy na hrobce rozdělil do 3 kategorií, a to - sochy v životní velikosti, sochy heroické a sochy kolosální. Každá kategorie soch byla podle něj umístěna na jednom stupni pódia. Sochy v životní velikosti znázorňující bitvu mezi Řeky a Peršany byly na prvním stupni a vysoké byly 1,8 m. Heroické sochy zabíraly se svojí výškou 2,4 m druhý stupeň a byly v řeckém nebo orientálním oděvu. Kolosální sochy vysoké 2,7-3 m byly na posledním stupni a mezi ně měly patřit sochy 3 m vysoké sochy Mausóla a Artemisie a k tomu výjevy obětní a lovecké scény. Základna střechy byla lemována skupinou lvů, kteří byli poskládání v jedné řadě symetricky pochodující směrem do středu proti sobě. Celému monumentu dominuje na vrcholku vůz tažený čtyřspřežím.", "section_level": 2}, {"title": "Rekonstrukce podle Kristiana Jeppesena.", "content": "Jeppesen se s Waywellem shoduje na rozměrech hroby 32x26 metrů. Na delší straně mělo být 11 sloupů s rozestupy 2,88 metrů, na kratší straně 9 sloupů s mezerami 3 metry. Kolosální sochy umísťuje na první stupeň pódia, sochy v životní velikosti na druhý stupeň a heroické na střechu i se sochami lvů, kteří jsou vždy po dvojicích hlavami naproti sobě. Za každý pár sloupů umísťuje jednu mužskou kolosální sochu, kterou doprovázejí menší sochy žen mezi sloupy. Jeppesen navíc vytvořil rekonstrukce akrótéria, které mělo vyobrazovat bohyni Létó a jejích syna Apollóna při vyvražďování Niobiných dětí. Dále pro něj mělo existovat schodiště uprostřed hrobky vedoucí až do pteronu. Charakteristické pro jeho rekonstrukci je použití modrého vápence.", "section_level": 2}, {"title": "Rekonstrukce podle Wolframa Hoepfnera a Fritze Krischena.", "content": "Hoepfner a Krischen vychází z údajů z Pliniova díla, Krischen upravil délku hrobky tak, aby mu seděla do jeho teorie. Hoepfner určil rozměry hrobky na 38x32 metrů. Prostor pteronu zaplnil druhou řadou sloupů a na západní a východní stranu umístil k vnější straně celly vždy po 3 sloupech, čímž vytvořil dojem hloubky síně. Výšku monumentu rozdělil na 3 stejné části. První bylo podium, a to od úpatí krépidy po první část vrcholu podia. Druhou část tvořila vzdálenost od vrcholu podia po vrcholek simy. Třetí část byla od vrcholu simy po hlavu sochy stojící na voze na vrcholu Mausolea.  Krischen a Hoepfner ve své rekonstrukci mají oproti ostatním rekonstrukcím širší mezery mezi sloupy, spočívajících na stupňovitém stylobatu. Tím pádem už nevkládají schodky na podium. Ve své rekonstrukci nedokázali nebo spíše se jim nedaří umístit převážnou většinu volně stojících soch na Masouleu, a proto se domnívají, že volně stojící sochy stály podél cesty okolo monumentu. Avšak toto tvrzení zatím nikdo nepotvrdil ani písemně, ani archeologickým výzkumem. Dále podle jejich rekonstrukce měla být na delších stranách po obvodu zdi celly římsa s kolosálními sochami a mezi sloupy umístili heroické sochy. Krischen začal studovat Mausoleum trochu později a nakonec ve své rekonstrukci dospěl k názoru, že iónské kladí vlys nemělo.", "section_level": 2}, {"title": "Pohřební komora.", "content": "Pohřební komora byla jednou místností tohoto monumentu. Uvnitř byl vlys zobrazující vozataje při závodech. Existují dvě rekonstrukce vlysu - na jednom je závod čtyřspřeží, na druhém má vlys modré pozadí a šlo o závody dvojspřeží. Teorii, že vlys s jezdci se nacházel v pohřební komoře, zastává Hoepfner, ale je také na místě podotknout, že nalezené počty bloků a jejich velké rozměry jsou v rozporu s jeho teorií. Dále jeho teorie uvádí, že do hrobky se dalo dostat skrytým vchodem z pteronu, a když jste do hrobky vstoupili, mohli jste spatřit vysoko klenutý strop, který končil v pyramidě. Jeppesen však Hoepfnerovu teorii vyvrací a poukazuje na to, že bez nosných trámů, které by spojovaly horní části zdí, by se mohla celá pyramida pod tíhou čtyřspřeží, které je umístěno na jejím vrcholu, zbortit.", "section_level": 2}, {"title": "Volné plastiky.", "content": "V Britském muzeu se nacházejí sochy Mausóla, Artemisie a různé jiné fragmenty různých velikostí. Mezi ty větší patří socha koně patřící možná do skupiny čtyřspřeží na vrcholu hrobky a socha lva. Celkem jsou nalezeny části z asi 20 soch lvů.  Ze sochy Maussolla je dobře zachována hlava s vousy a výraznými rty odpovídající orientálnímu vyobrazení. Masivní tvář lemují dlouhé zvlněné vlasy. Muž je oděný do dlouhé tuniky, přes niž je v pase nařasený himation, neboli svrchní obdélně střižení vlněný plášť. Hlava a krk jsou odděleny a vyrobeny z parského mramoru, zbytek těla je z mramoru pentelského.  Ze sochy Artemisie není dochována tvář. Vlasy jsou kudrlinky jako lemující obličej, jinak jsou překryté pokrývkou hlavy. Oděna je v chitonu v řeckém stylu svázaném na ramenech a přes něj má přehozený himation, který drží levou paží. Socha je vyrobena z jednoho kusu pentelského mramoru.  Podle fragmentů se usuzuje, že na Mausoleu byly tři typy vlysů. Nejlépe dochovaný je vlys s Amazonomachií. Na dalším je vyobrazena Kentauromachie a na posledním již zmiňovaný vlys s jezdci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mauzoleum v Halikarnassu nebo též Mausólova či Maussóllova hrobka (řecky Μαυσωλεῖον Ἁλικαρνασσεύς, Mausóleion Halikarnasseús, Μαυσωλεῖον τοῦ Ἁλικαρνασσοῦ) byla monumentální hrobka, kterou dal vybudovat perský satrapa Mausólos se svou ženou a sestrou Artemísií v letech 353-350 př. n. l. v Halikarnassu (současné Bodrum v Turecku). Ve starověku se počítalo mezi sedm divů světa.", "tgt_summary": "摩索拉斯王陵墓(),是一座位于古希腊城邦哈利卡纳苏斯(今土耳其博德鲁姆)的陵墓,墓主是波斯帝国在当地的总督摩索拉斯与阿尔特米西亚二世夫妇,修建于前350年左右,是古代世界七大奇迹之一。今日英语中“陵墓”一词(mausoleum)即源自摩索拉斯的名字。", "id": 1833957}
{"src_title": "Efrajim Kacir", "tgt_title": "伊弗雷姆·卡齐尔", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Kyjevě v Ruském impériu (dnešní Ukrajina) oddaným sionistům Jehudovi a Cile Kačalskim. Rodina Kačalských původně žila v Lodži (dnešní Polsko), kde se narodil jediný Kacirův sourozenec Aharon (* 1914). Odtud se však v důsledku první světové války přestěhovala do Kyjeva. Ekonomická krize však nakonec rodinu přiměla v roce 1925 (některé zdroje uvádí rok 1922) podniknout aliju do britské mandátní Palestiny, kde se usadila v Jeruzalémě.  V mandátní Palestině vyrůstal od devíti (případně šesti) let v Jeruzalémě, kde v roce 1932 dokončil studium na gymnáziu Rechavja. Podobně jako bratr Aharon se zajímal o vědu. Na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě nejprve studoval botaniku, zoologii, chemii a bakteriologii, z nichž v roce 1938 získal titul magistr (M.Sc). Následně se však jeho zájmy stočily k biochemii a organické chemii, jež studoval v doktorském studiu, zakončeném v roce 1941 dizertační prací na téma „Jednoduché syntetické polymery aminokyselin.“ Ještě jako student byl členem a instruktorem mládežnické sionisticko-socialistické organizace ha-No'ar ha-oved. Po úspěšné promoci působil na univerzitě v letech 1941 až 1945 jako asistent na katedře teoretické a makromolekulární chemie. Během své asistentury zároveň působil jako výzkumný pracovník na americké Columbia University. V době svých vysokoškolských studií se stal aktivním členem Hagany, v roce 1939 úspěšně absolvoval její první důstojnický kurz a stal se velitelem studentské jednotky v polních silách ('Hiš). Mimo to v Haganě působil jako vědecký poradce. Společně se svým bratrem stáli za vývojem nových typů výbušnin. Surové výbušniny ale byly natolik zapáchající, že svou laboratoř museli umístit v jeskyni v jeruzalémské čtvrti Sanhedrija. Efrajim Kacir později vzpomínal, že zápach byl natolik silný, že od něj v autobuse odstupovali spolucestující. V květnu 1948 byl jmenován velitelem \"Chejl Mada\" (CHEMED) – sboru vědeckého výzkumu a vývoje Izraelských obranných sil, kterému na čas velel v hodnosti podplukovníka. Jeho bratr Aharon, mezinárodně uznávaný fyzik a vedoucí Oddělení výzkumu polymerů při Weizmannově institutu věd, byl zavražděn v roce 1972 během masakru na letišti Lod.  Dne 14. února 1938 se ve 22 letech oženil s Ninou Gottliebovou, učitelkou angličtiny původem z Polska, se kterou měl tři děti; syna Me'ira a dcery Nurit a Irit. Obě jeho dcery však tragicky zahynuly. Nurit (1943–1966), která byla úspěšnou herečkou, zemřela ve 23 letech v důsledku udušení, když ve svém domě nevědomky usnula se zapnutým petrolejovým topením. Irit (1953–1995) spáchala ve 43 letech sebevraždu v důsledku depresí, se kterými se potýkala od smrti své sestry. Kacirova manželka Nina zemřela v roce 1986 na rakovinu. Jeho rodina byla „bohatá“ na vědce; syn Me'ir je profesorem matematiky na Technionu v Haifě, zatímco synovec Abraham (Aharonův syn) je profesorem fyziky a odborníkem na infračervené záření na Telavivské univerzitě.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká kariéra.", "content": "Ve svém výzkumu započatém během doktorského studia na Hebrejské univerzitě pokračoval na Polytechnickém institutu New York University a dále na Columbia University a Harvard University. Po návratu do Izraele se v roce 1949 stal vedoucím katedry biofyziky na Weizmannově institutu věd v Rechovotu, který pomáhal zakládat. V roce 1961 Kačalski provázel americký tým při slavné inspekci v jaderné elektrárně v Dimoně. V roce 1966 byl tehdejším premiérem Levi Eškolem jmenován vědeckým poradcem na ministerstvu obrany a zároveň jmenován do čela vládní komise, která vládě radila v otázce organizace vědeckého výzkumu. Práce této komise, v jejímž čele stál až do roku 1969, vedla k větší spolupráci mezi vládou, vědeckou sférou, průmyslem a zemědělstvím. Zároveň též podnítila mimořádné zvýšení objemu finančních prostředků, vynaložených na aplikovaný výzkum a vědecké aktivity v rámci ekonomiky. V letech 1966 až 1968 byl hlavním vědcem izraelské armády.  Jeho počáteční výzkum se zaměřoval na jednoduché modely syntetických bílkovin, avšak později vyvinul metodu pro vázané enzymy, která pomohla položit základy pro disciplínu, dnes známou jako enzymové inženýrství. Jeho studium bílkovin přispělo k rozluštění genetického kódu, výrobě syntetických antigenů a objasnění různých fází imunitních reakcí. Pochopení vlastností polyaminokyselin přivedlo, mimo jiné, vědce z Weizmannova institutu věd k vývoji glatiramer acetátu (obecný název pro lék \"Copaxone\"), který se v současnosti po celém světě používá k léčbě roztroušené sklerózy. Byl průkopníkem ve studiu nerozpustných (imobilizovaných) enzymů, které tvoří základ pro důležitá biotechnologická průmyslová odvětví. Jím vyvinuté metody slouží dodnes, v rozšířené formě, k výrobě antibiotik a dalších důležitých látek. Vyvinul rovněž přirozeně rozpustné syntetické vlákno využívané v chirurgii pro šití vnitřních zranění. Jedním z jeho počinů též bylo založení hebrejsky psaného vědeckého časopisu \"Mada\".", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentství.", "content": "V roce 1973 Kačalského, který v té době působil na Harvard University, kontaktovala tehdejší ministerská předsedkyně Golda Meirová s nabídkou kandidatury na post prezidenta. Jejím dřívějším zvažovaným kandidátem byl jeho bratr Aharon, který tragicky zahynul při teroristickém útoku v roce 1972. Kačalského, který se zprvu zdráhal, přesvědčoval i ministr financí Pinchas Sapir, který jej lákal na vědeckou laboratoř, která by mohla být vybudována v prezidentské rezidenci (nakonec však k tomu nedošlo). V prezidentských volbách, které se konaly 10. dubna 1973 kandidoval za vládní Stranu práce proti prof. Efrajimu Urbachovi, nominovanému Likudem a Národní náboženskou stranou. Uspěl hned v prvním kole voleb, když získal 66 hlasů (ze 120členného Knesetu), oproti Urbachovi, který obdržel 41 hlasů (9 hlasovacích lístků bylo prázdných a 4 lidé nehlasovali). Slavnostní přísahu složil 24. května téhož roku a ve funkci nahradil dosavadního prezidenta Zalmana Šazara. Po volbách si hebraizoval své příjmení na Kacir, což v hebrejštině doslova znamená „sklizeň.“ Úřad izraelského prezidenta byla Kacirovou první politickou funkci, a přesto že je tato funkce čistě ceremoniálního charakteru, vyjadřoval se v ní ke státním záležitostem a „pokusil se zcelit širokou propast, která existovala ve školství a sociálním zajištění mezi sefardskými a aškenázskými Židy, a podpořit porozumění mezi izraelskými Židy a jejich arabskými sousedy.“ Po pouhých čtyřech měsících jeho působení v úřadu byl Izrael v říjnu 1973 vtažen do jomkipurské války. Během ní prezident navštěvoval vojáky v bojových jednotkách při frontových liniích, rodiny padlých i raněné v nemocnicích. Válku Izrael nakonec, za cenu mimořádných obětí vyhrál, avšak po válce šokovaný národ žádal vysvětlení a rezignaci osob, které byly za počáteční neúspěchy a podcenění hrozby války zodpovědné. Kacir se z pozice hlavy státu pokusil potlačit rozšířené obviňování a vyjádřil svůj názor, že za předválečnou aroganci „jsme vinni všichni“. V dubnu 1974 nakonec přijal veřejností vynucenou rezignaci ministerské předsedkyně Meirové. Koncem roku 1974 prezident podal žádost předsedovi finančního výboru Knesetu, aby byla zrušena výjimka zákona o dani z příjmů, která plat prezidenta republiky osvobozuje od placení této daně. Žádost však nebyla vyslyšena.  Ve své funkci často „nesl hlavní nápor zloby veřejnosti.“ Kupříkladu v květnu 1974 byl vypískán na pohřbu 20 dětí, zabitých během masakru v severoizraelském Ma'alotu. Jiný otřes nastal, když ve volbách v roce 1977 historicky poprvé zvítězila pravicová strana Likud a Kacir, do funkce nominovaný labouristy, „musel reprezentovat vládu, jejíž étos se od toho jeho výrazně lišil.“ V roce 1977 hostil egyptského prezidenta Anwara Sadata při vůbec první oficiální státní návštěvě představitele arabského státu v Izraeli. Během svého prezidentství vyzval zahraniční univerzity k založení kateder Židovských studií a inicioval vznik prezidentské Ceny za dobrovolnictví. Ta je každoročně udílena dvanácti osobám, které jako dobrovolníci vykonali mimořádný počin. Během svého působení ve funkci prezidenta se rovněž několikrát vyjádřil v otázce izraelského vlastnictví jaderných zbraní. Například v prosinci 1974 ve svém projevu použil vágní postoj izraelské vlády, když uvedl, že „Izrael nebude první, kdo na Blízkém východě použije jaderné zbraně.“ Zároveň dodal, že „Izrael ‚má potenciál‘ takovou zbraň vyrobit, a že to může provést ‚v rozumné časové lhůtě.‘“  V červenci 1977 svolal několik autoritativních právních expertů, včetně tehdejšího generálního prokurátora Aharona Baraka, k prodiskutování dílčího rozšíření prezidentských pravomocí. Zdůraznil zejména malý rozsah prezidentských pravomocí a uvedl příklad v podobě prezidentských milostí, které závisí na ministru spravedlnosti. Zejména si přál zvážit možnost změny zákona v tom smyslu, aby prezident mohl rozpustit Kneset, a aby byl „informován o národní bezpečnosti náčelníkem Generálního štábu.“ Jeho návrhy se však nesetkaly s odezvou. V roce 1978 vzniklo z jeho iniciativy Jeruzalémské divadelní centrum Nurit Kacirové jako památka na zesnulou dceru.  Z důvodu nemoci své manželky se odmítl ucházet o znovuzvolení a v roce 1978 jej ve funkci nahradil Jicchak Navon. Po odchodu z postu prezidenta se vrátil ke své vědecké práci a zůstal i nadále velmi aktivní. Mezi jeho počiny po odchodu z funkce hlavy státu patří například založení katedry biotechnologie na Telavivské univerzitě, kterou posléze sám vedl. Mimo to napsal stovky vědeckých článků a „neúnavně podporoval mladé vědce.“ V následujících letech se v rámci výzkumu věnoval novým oblastem bádání; „v jednom projektu například vedl tým vědců z Weizmannova institutu, který v mezinárodní soutěži uspěl v počítačovém modelování bílkovin, a v jiné studii byl součástí interdisciplinární skupiny vědců, která odhalila významný aspekt hadího uštknutí na lidské tělo.“ I po odchodu z úřadu se veřejně vyjadřoval k různým událostem. Například v roce 1989 v průběhu první intifády v jednom rozhovoru uvedl: Zemřel 30. května 2009 ve věku 93 let ve svém domě v Rechovotu a je pochován na hlavním rechovotském hřbitově vedle své manželky, která zemřela v roce 1986. Toto místo posledního odpočinku bylo Kacirovým přáním, neboť obvykle jsou přední osobnosti státu pohřbívány na národním hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě. Den Kacirovy smrti připadl na 37. výročí smrti jeho bratra Aharona při teroristickém útoku z 30. května 1972.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění a pocty.", "content": "Během svého života získal Efrajim Kacir mnoho světových ocenění a stal se členem řady věhlasných vědeckých společností. V roce 1950 obdržel Weizmannovu cenu a o devět let později mu byla udělena Izraelská cena v oblasti přírodních věd. Ta je udílena od roku 1953 a patří mezi nejvyšší izraelská státní vyznamenání. V roce 1960 se stal členem Izraelské akademie věd a klasického vzdělávání, o rok později byl vyznamenán Rothschildovou cenou v oblasti přírodních věd a v roce 1966 se stal prvním Izraelcem zvoleným do americké Národní akademie věd. V roce 1977 byl přijat jako zahraniční člen Královské společnosti v Londýně a v roce 1985 mu byla udělena Japonská cena za mimořádný přínos v základní teorii na poli imobilizovaných enzymů a jejich praktické aplikace. O čtyři roky později vstoupil do Francouzské akademie věd a následující rok byl dekorován francouzským Řádem čestné legie () s hodností komandéra.  Mimo zmíněné se stal nositelem řady dalších vědeckých ocenění (např. Linderstrøm-Lang Gold Medal, Hans Krebs Medal, Tchernikhovski Prize, Alpha Omega Achievement Medal či Engineering Foundation's International Award) a byly mu uděleny čestné doktoráty na řadě světových univerzit, například Harvard University, McGill University, Oxford University, Northwestern University, Miami University, Technion, Eidgenössische Technische Hochschule aj. Na několika univerzitách též působil jako hostující profesor; šlo například o Harvard University, Rockefeller University, University of California v Los Angeles a Battelle Seattle Research Center.  V dubnu 2011 byla na jeho počest v Izraeli vydána poštovní známka o nominální hodnotě 9 šekelů.  Efrajim Kacir byl autorem stovek vědeckých článků. Mezi vybrané patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Efrajim Kacir (: אפרים קציר, rodným jménem Efrajim Kačalskij, : Эфраим Качальский, : Ефраї́м Качальський; 16. května 1916 – 30. května 2009) byl přední izraelský vědec v oboru biofyziky a biochemie, který je mezinárodně uznáván jako průkopník v oblasti biotechnologií. V letech 1973 až 1978 zastával funkci izraelského prezidenta.", "tgt_summary": "伊弗雷姆·卡齐尔(,英语:Ephraim Katzir,1916年-5月16日-2009年-5月30日),以色列生物物理学家和以色列工党政治家。1973年至1978年担任以色列第四任总统。", "id": 340923}
{"src_title": "Štikozubec obecný", "tgt_title": "歐洲無鬚鱈", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Štikozubec obecný je štíhlá ryba s protáhlým válcovitým tělem a velkou hlavou. Tlama je široká a uvnitř jsou dvě řady dlouhých a silných zubů, které jsou navíc mírně zahnuté směrem dovnitř. Nejširší část těla je za hlavou. Štikozubec má dvě hřbetní ploutve, přední je trojúhelníkovitá, zadní prodloužená až k ocasu a konkávně vyklenutá, řitní ploutev se délkou i tvarem podobá zadní hřbetní ploutvi.  Šupiny jsou malé, tělo je svrchu břidlicově šedé nebo hnědavé, na bocích světlejší a stříbřité, břicho je téměř bílé. Hřbetní a ocasní ploutev je tmavě šedohnědá s černavými okraji, ostatní ploutve jsou světle hnědé. Velké oči jsou zlatavé. Tvarem těla se podobá štice, což štikozubci vysloužilo ve středověku jméno- \"maris lucius\", mořská štika. Zkomolením tohoto pojmenování vzniklo současné vědecké jméno, \"Merluccius\".  Štikozubci mohou dosahovat hmotnosti přes 10 kg, samice je větší než samec, může dorůst až do jednoho metru, samci jsou menší a dorůstají asi 80 cm. Největší štikozubec byl dlouhý 140 cm a vážil 15 kg. V současnosti se ale takové velikosti ryby nedožívají, ulovené kusy bývají 30–60 cm dlouhé a váží tři až čtyři kilogramy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Štikozubec obecný je evropský druh štikozubce, severní populace obývá atlantické pobřeží Evropy od Norska až k Islandu, Severní moře a Biskajský záliv, jižní populace žije v Atlantském oceánu u portugalských břehů a u západního pobřeží Severní Afriky, n jihu až k Mauretánii, ve Středozemním moři a při jižním pobřeží Černého moře.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Štikozubci žijí v hejnech u dna ve velkých hloubkách, obvykle mezi 70–370 m, vyskytují se však také v mělčích vodách, v hloubce 30 m nebo naopak v hloubce až 1000 m. Jsou eurytopní, obývají různá stanoviště a nemají příliš vyhraněné nároky na životní prostředí, preferují však bahnité dno. Dospělci během noci migrují směrem k hladině.  Jsou to dravci, loví hlavně jiné ryby, jejich kořistí se stávají sardinky, ančovičky, šproti, sledi a tresky, výjimkou není ani kanibalismus. Živí se také hlavonožci. Následují rybí hejna, nezůstávají na jednom místě, v létě jsou blíže k pobřeží a v zimě spíše na otevřeném moři.  Období tření je dlouhé a doba se liší u jednotlivých populací, jižní populace \"Merluccius merluccius smiridus\" se začíná rozmnožovat dříve. U afrického pobřeží a ve Středozemním moři se štikozubci třou od prosince do června, v hloubce mezi 100 až 300 m. Severní populace se vytírá blíže k hladině, v Biskajském zálivu probíhá tření od února do května, kolem Islandu od dubna do července a v okolí Skotska od května do srpna. Jsou velmi plodní, jediná samice může při tření vyprodukovat 2–7 miliónů jiker, 70 cm dlouhá jikernačka může před vytřením obsahovat až 400 000 jiker.  Plůdek se stává součástí planktonu, mladé rybky se první rok svého života, dokud nedorostou asi 16 cm, živí hlavně korýši (krunýřovci, vidlonožci, různonožci). Mladí štikozubci žijí v mělčích vodách, při bahnitém dně.  U dna zůstávají štikozubci až do tří let věku. Samci pohlavně dospívají v pěti letech, samice v sedmi, v tomto věku jsou jedinci severní populace 40 cm, resp. 57 cm dlouzí. Jižní populace roste pomaleji, při dosažení pohlavní dospělosti jsou samci 26–27 cm dlouzí a samice dorůstají 36–40 cm. Samice rostou rychleji než samci. Jsou to dlouhověké ryby, mohou se dožít až 20 let.", "section_level": 1}, {"title": "Lov.", "content": "Štikozubec obecný má bílé, měkké, netučné a chutné maso, které je poměrně ceněné, je proto komerčně loven. Nejčastěji jsou používány vlečné sítě a to včetně kontroverzních hlubinných vlečných sítí, jelikož štikozubci žijí u dna, dále se loví na dlouhou lovnou šňůru. Hlavní oblasti lovu je území na severozápad od Skotska, na západ a jih od Irska, Biskajský záliv, španělské, portugalské a africké pobřeží. Většina ryb je ulovena španělskými loděmi, dále je loven Italy, Francouzi, Velkou Británií a v malém množství dalšími státy.  Štikozubec obecný trpí nadměrným rybolovem; v době od roku 1961 do roku 2003 bylo ročně uloveno 42 000 – 96 000 tun štikozubce, u jižní populace biomasa dospělých ryb schopných tření prudce poklesla mezi lety 1982–1986, z 60 000 t klesla na méně než 30 000 t. To vedlo k poklesu ulovených ryb z téměř 23 000 t na necelých 8 000 t v roce 1998, nicméně v tomto roce byla biomasa rozmnožujících se ryb odhadována na pouhých 20 000 t. ACFM (Advisory Committee on Fishery Management) proto doporučilo zastavení lovu, než se populace vzpamatuje, zatím k tomu však nedošlo.  V případě severní populace počty ryb rychle klesly na konci 90. let 20. stol. a v současnosti činí asi polovinu stavu v sedmdesátých letech, z téměř 300 000 t klesla biomasa dospělých ryb schopných rozmnožování na 95 100 t v roce 1999. Přitom přijatelný počet pro dlouhodobě udržitelnou situaci je 140 000 t. Pro severní populaci štikozubce obecného byl v roce 2004 přijat Plán na záchranu (EC Reg. No 811/2004). V roce 2006 bylo uloveno 41 800 t, biomasa rozmnožujících se ryb činila 139 900 t.", "section_level": 1}], "src_summary": "Štikozubec obecný (\"Merluccius merluccius\"), zvaný též hejk nebo mořská štika, je dravá ryba z čeledi štikozubcovitých, která žije v severovýchodním Atlantiku, Středozemním a Černém moři. Má chutné, málo tučné bílé maso, je proto intenzivně lovena komerčními rybáři a její populace trpí nadměrným rybolovem.", "tgt_summary": "欧洲无须鳕(Merluccius Merluccius)为辐鳍鱼纲鳕形目无须鳕科的其中一种。", "id": 2279195}
{"src_title": "Sidón", "tgt_title": "赛达 (黎巴嫩城市)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Antika a nejstarší dějiny.", "content": "Sidón byl osídlen již v dobách raného neolitu (6000 - 4000 př. n. l.). Byl jedním z nejstarších a nejdůležitějších fénických měst. Odtud a dalších levantských přístavů Féničané vybudovali své obchodní impérium. Homér se zmiňuje o umění zdejších výrobců skla a purpuru. Ze Sidónu také pocházeli kolonisté, kteří založili a osídlili Tyros, který se záhy stal mocným a bohatým přístavem, který se Sidónem neustále soupeřil s status \"metropole\" - fénického mateřského města.  Roku 1855 byl nalezen sarkofág krále Ešmunzara II., který je dnes umístěn v Louvru. Z fénických znaků na jeho víku byl rozluštěn nápis \"„Král Sidoňanů“\", pocházející nejspíš z 5. století př. n. l., ale i další informace, že králova matka byla kněžkou Aštarte, \"„bohyně sidónské“\". Nápisy také hovoří o bozích Ešmun a Ba'al, pán Sidónu (kteří mohou, ale nemusí být jedna a táž osoba), kteří jsou vykreslování jako hlavní sidónská božstva. Aštarte bývá nazývána \"Aštarte-Šem-Baal\" - což znamená \"Aštarte jméno Pána\" a tento titul byl nalezen i v ugaritských textech.  V průběhu dějin byl Sidón mnohokrát dobyt různými národy: Asyřany, Babylóňany, Egypťany, Peršany, Řeky a nakonec Římany. Podobně jako další fénická města, i Sidón dobýváním velmi utrpěl. Ke konci perské nadvlády, roku 351 př. n. l. do Sidónu vtrhl perský velkokrál Artaxerxés III. a nedlouho na to, roku 333 př. n. l. jej dobyl Alexandr Veliký, čímž v Sidónu započala éra helénismu. Za vlády Alexandrových nástupců (tzv. diadochů) Sidón požíval relativní svobody.  Když Sidón padl do rukou Římanů, začali zde razit své stříbrné mince. Za vlády Římanů bylo ve městě vybudováno divadlo a několik dalších monumentálních památek z této doby. Za vlády římského císaře Heliogabala zde byla založena římská kolonie, nesoucí jméno", "section_level": 2}, {"title": "Byzanc, Arabové a křižáci.", "content": "Během nadvlády Východořímské, potažmo Byzantské říše zažil Sidón roku 551 obrovské zemětřesení, které zničilo většinu starých fénických měst a budov a to včetně Bejrútské právnické školy, která se poté uchýlila do Sidónu. Roku 636 bylo město dobyto Araby.  4. prosince roku 1110 byl Sidón dobyt křižáckými vojsky jeruzalémského krále Balduina I. a jejich norskými spojenci pod velením krále Sigurda. Sidón se následně stal centrem Sidónského panství, důležitého vazala Jeruzalémského království. Křižáci ve městě zbudovali Mořský hrad a ve 13. století také Hrad svatého Ludvíka. Během křížových výprav byl Sidón několikrát dobyt a vydrancován. Roku 1249 byl zničen Saracény a o jedenáct let později znovu Mongoly.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "Poté, co se Sidón roku 1517 stal součástí Osmanské říše, začal znovu nabývat svou dávnou slávu coby důležité obchodní centrum. Po první světové válce se město stalo součásti francouzského mandátu Libanon. Během druhé světové války byl Sidón, jakož i zbytek Libanonu dobyt britskými sbory, které bojovaly na Blízkém východě proti Vichistické Francii. V dalších letech se stal významným městem nezávislého Libanonu.  Poté, co roku 1948, po vyhlášení nezávislosti Státu Izrael následoval velký příliv palestinských Arabů do Libanonu, kteří přišli i do Sidónu, kde založili dva velké uprchlické tábory Ajn al-Hilweh a Mia Mia. Tábory vyrostly de facto v těsném sousedství města, ale mají svou vlastní samosprávu i politický status, který z nich dělá druh enklávy. V téže době město opustili zbývající Židé. V roce 1950 byl zprovozněn Transarabský ropovod, který do Sidónu přiváděl ropu ze Saúdské Arábie.  V roce 2000 byl otevřen i Sidónský mezinárodní stadion, který téhož roku hostil Mistrovství Asie ve fotbale.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sidón, nebo také Saïda (fénicky, řecky, arabsky ), je třetí největší město v Libanonu a dnes je hlavním městem Jižního gubernátu. Město leží na středomořském pobřeží, asi čtyřicet kilometrů severně od Tyru a čtyřicet kilometrů jižně od libanonského hlavního města Bejrútu. Jméno města znamená \"rybolov\". Má kolem 200 000 obyvatel, převážně muslimských sunnitů a šíitů, z křesťanů jsou zde zastoupeni řečtí ortodoxní, maronitští katolíci a řeckokatolíci-melchité.", "tgt_summary": "赛达(阿拉伯语:صيدا )又名西顿、天主教会称为漆冬,是黎巴嫩南部省的一座城市,位于地中海沿岸。", "id": 2663436}
{"src_title": "Státní znak Finska", "tgt_title": "芬兰国徽", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 1284 bylo území Finska připojeno jako vévodství ke Švédsku a roku 1577 bylo vyhlášeno velkovévodstvím. Znak se zlatým korunovaným lvem byl však používán již dříve, a to i v podobě se dvěma, respektive třemi lvy. Od roku 1581 užívalo Finské velkovévodství znak udělený švédským králem Janem III. poté, co přijal titul finského velkovévody. Znak tvořil červený štít se zlatým korunovaným lvem ve skoku, třímající v pravé tlapě (chráněné stříbrnou plechovnicí) stříbrný meč se zlatým jílcem a šlapající po stříbrné, zakřivené šavli se zlatým jílcem. Lev byl provázen devíti (v té době bez symboliky) stříbrnými růžemi, na štítu spočívala zlatá, červeným sametem podšitá, velkovévodská koruna. Námět znaku je poznamenán osobním nepřátelstvím Jana III. a ruského cara Ivana IV. Hrozného (finský lev pošlapává ruskou šavli). Znak se v průběhu dalších let v detailech měnil (počet růží 12 nebo 16, meč drží levá tlapa).", "section_level": 1}, {"title": "Finsko jako součást Ruského impéria.", "content": "Po finské válce (nazývané též rusko-švédská) v letech 1808–1809 bylo Finsko postoupeno Ruskému impériu a 29. března 1809 bylo švédské Finské velkovévodství přeměněno na ruské autonomní (s vlastním parlamentem) Finské velkoknížectví. Znak v rámci Ruského impéria (na rozdíl od vlajky) zůstal zachován. Kolem roku 1848 byl znak zobrazován se štítem, obklopeným věncem z dubové a vavřínové větévky.  Podle výnosu z 26. října 1809 se uvádí: „Znak Finska je takový, že štít má červené pole, posetý růžemi ze stříbra, na kterém je zlatý lev se zlatou korunou stojící na stříbrné šavli, v pravé přední tlapě, která je obrněná, má vzpřímený meč.“  V roce 1857 byl počet růží na znaku upraven na osm a koruna na štítu byla doplněna o ruského dvouhlavého orla. Tato podoba finského znaku byla zobrazena i na velkém znaku Ruské říše (a to i po úpravách z roku 1882).  V průběhu reformy ruské oficiální heraldiky v roce 1857, se znak změnil z iniciativy barona Karla von Bernhard Köhne. Hlavní změny spočívaly v tom, že lev spíše připomínal psa, nežli lva, a na šavli již nestál (či nešlapal), ale držel ji v levé přední tlapě. Zároveň byl také zkrácen lvem držený meč, jenž tak připomínal spíše dýku. Další změnou byla koruna nad štítem znaku. Nová koruna již měla oblouky a uvnitř neměla „čapku“, na předním oblouku či ráfku byla umístěna malá ruské orlice. Tato verze znaku bývá nazývána právě podle Köhneho.  Během snah o rusifikaci Finska (v letech 1899–1905 a 1908–1917) výrazně vzrostlo používání znaku ve Finsku, a znak se tak stal populárním v širší populaci.  Ředitel finského Národního archivu, Karl August Bomansson (1827–1906) učinil první významnou studii o znaku Finska v moderní době. Po jeho úpravě znaku v roce 1886, se lev opět více podobal svému zobrazení na znaku Uppsaly. Hlavní změnou bylo, že lev opět pošlapával šavli. Změna se dotkla i koruny, která byla změněna přibližně do podoby, jakou měla (německá) knížecí koruna. Tato verze znaku byla následně používána v prvních letech finské nezávislosti.", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislé Finsko.", "content": "17. července 1917 vyhlásil finský \"Zemský sněm\" nezávislost na Rusku. Definitivní nezávislost však získalo Finsko až 6. prosince (Finské království). Státním znakem se stal mírně upravený dosavadní znak. Po občanské válce, byla nakrátko vyhlášena v jižní části země Finská socialistická dělnická republika, pod vlivem Sovětského svazu. Znak zaveden nebyl a za pomoci německých vojsk byla bolševická revoluce potlačena. Finský král Fridrich Karel Hesenský (zvolen 9. října 1918, měl vládnout pod jménem Väinö I.) po porážce Německa v I. světové válce odstoupil (14. prosince 1918) a 17. července 1919 byla vyhlášena Finská republika. \"Výbor pro státní znak\" potvrdil dosavadní státní znak.  12. února 1920 byla ze znaku odstraněna koruna a rozměry štítu byly upraveny do téměř čtvercového tvaru. Tento znak se začal užívat ve středu finské státní vlajky, kromě ní se však tento znak v praxi neužíval. Znak jiného tvaru se užíval např. na finských bankovkách z let 1922–1945 nebo z roku 1963, na finských mincích z let 1928–1951 nebo na vyobrazení znaku z roku 1926.  Během 20. a 30. let se státní znak stal předmětem diskuzí a debat. Tyto diskuze se týkaly zejména návrhu, zda by ve znaku měl být lev nahrazen medvědem, který měl významné místo v národním folklóru Finska. Již v roce 1557 se medvěd stal symbolem \"Finnia septentrionalis\" („Severní Finsko“, v té době zhruba stejný jako Satakunta a severního Vlastního Finska). Mimo Finsko byl však medvěd obvykle považován za symbol Ruska, což se projevovalo v mnoha tehdejších karikaturách. Situace zůstávala nevyřešená, a tak po většinu 20. století zůstala verze státního znaku v podobě zobrazujícího se lva z Uppsaly.  V roce 1936 navrhl národní výbor kompromis, že Finsko by mělo mít „velký“ a „malý“ znak. Malý znak by zůstal stejný, ale větší znak byl navržen tak, aby obsahoval jak dosavadní znak Finska (lva), tak i medvěda, jakožto znak národního folklóru. Znak sestával ze štítu z dosavadního znaku se lvem a růžemi, nad nímž byla koruna (i když v té době bylo Finsko skoro 20 let republikou). Štít podpírali z obou stran dva medvědi, kteří zaujímali pozici štítonošů. Štítonoši stáli na smrkových větvičkách, kolem kterých bylo motto: \"„Vapaa, vankka, vakaa.“\" („Svobodný, nepoddajný, vytrvalý.“). Tímto způsobem by se dal medvěd vnést do státního znaku, ale tento návrh nebyl nikdy přijat.  V letech 1968–1970 upravil finský heraldik Olof Eriksson (1911–1987) znak, v jehož úpravě byl přijat zákonem č. 381/1987 Finského úředního věstníku ze dne 26. května 1978 (s účinností od 1. června 1978) jako finský státní znak, který se užívá (v téměř nezměněné podobě) do současnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Další použití znaku.", "content": "Státní znak je vyobrazen uprostřed modrého kříže ve čtvercové podobě na vlajce státní, válečné, prezidentské a na vlajce lodní (Naval Jack). Dříve byl státní znak vyobrazen i na finských bankovkách a mincích (finská Markka).", "section_level": 1}, {"title": "Znaky finských provincií.", "content": "Finsko se administrativně člení na 19 provincií (, ), Alandy mají zvláštní postavení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Státní znak Finska je tvořen červeným štítem, na kterém je zlatý, korunovaný lev ve skoku. Stojí na zahnuté šavli (symbol vítězství nad nepřáteli). Místo pravé přední tlapy má lidskou ruku ve stříbrném brnění, bránící se stříbrným mečem. Štít je poset devíti stříbrnými růžemi.", "tgt_summary": "芬兰国徽()于1560年在古斯塔夫一世的葬礼时被采用,同时也是芬兰共和国国徽和芬兰大公国国徽。", "id": 1849331}
{"src_title": "Déjà Vu (film)", "tgt_title": "時凶感應", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Douglas Carlin, agent neworleanské pobočky ATF (federálního Úřadu pro alkohol, tabák, zbraně a výbušniny), je přidělen k vyšetřování exploze přívozu, který přepravoval námořníky z lodi USS Nimitz a jejich rodiny na oslavu. Záhy zjistí, že tragédie s 543 oběťmi byl předem připravený teroristický útok. Již hodinu před výbuchem je z vody vytaženo tělo mladé ženy, které je ohořelé a nese stopy stejného typu výbušniny. Podrobným ohledáním se zjistí, že byla zavražděna, před smrtí jí byly odstraněny koncové části prstů, byla spoutána a měla zalepená ústa páskou. Zemřelá je posléze identifikována jako Claire Kucheverová.  Agent Carlin je přizván do zvláštního týmu FBI, který pomocí prototypu zařízení využívajícího červí díru je schopen sledovat události, k nimž došlo před čtyřmi dny a šesti hodinami. Agent Carlin se domnívá, že Claire byla nějakým způsobem využita pachatelem útoku a přesvědčí sledovací tým, aby zařízení zaměřil právě na její osobu. V průběhu sledování se agent Carlin postupně zamiluje do ženy, jejíž poslední dny zpětně vidí. Sledovací tým se pokusí zabránit útoku tím, že agentovi Carlinovi pošle do minulosti list papíru s anonymním oznámením o chystaném útoku. Papír v kanceláři najde Carlinův kolega Minuti, který rozhodne informace ihned ověřit, při zatýkání ho však pachatel budoucího teroristického útoku zastřelí. Tento pokus o změnu minulosti vyústí také v to, že si terorista musí opatřit nový automobil pro umístění výbušniny. Odpoví na inzerát právě Claire, která vhodný automobil nabízí k prodeji. Pomocí sledování tým zjistí identitu teroristy, který je následně zatčen.  Agent Carlin se však s takovým výsledkem nemůže smířit a chce jak zabránit celému teroristickému útoku, tak zachránit život Claire. Přesvědčí jednoho z vědců v týmu FBI, aby ho pomocí zařízení poslal do minulosti, ačkoliv tím riskuje vlastní život. Přenos se podaří a Carlin nejdříve zachrání ženu, do které se zamiloval, a následně se jim společně na poslední chvíli podaří s vozidlem naloženým výbušninou sjet s přívozu do zálivu. Z vody se ale dostane jenom Claire a Carlinovo \"já z budoucnosti\" zahyne. Film končí romantickou scénou, kdy otřesená Claire čeká v přístavu přívozu na výslech, který přijíždí provést agent Carlin (z nově vytvořené reality, která vznikla po zmaření teroristického činu).", "section_level": 1}], "src_summary": "Déjà Vu,, je vědeckofantastický detektivní romantický thriller, který režíroval Tony Scott a produkoval Jerry Bruckheimer. Hlavní roli hraje Denzel Washington. Film byl v USA uveden 22. listopadu 2006, premiéra v České republice proběhla 28. prosince 2006.", "tgt_summary": "是一部美国科幻悬疑电影,于2006年11月22日首度上映。片名标题在法语中,为「似曾相识」(既视感应)的意思。本片剧情认为有平行宇宙的存在,当人类出现似曾相识的情形时就是在平行宇宙的另一个自己已死亡而出现意识结合。本片编剧与美国哥伦比亚大学物理教授Brian Greene合作科幻部分的剧情,Brian Greene教授2011年一月也出版关于平行宇宙的书籍。", "id": 2730980}
{"src_title": "Henri-Gatien Bertrand", "tgt_title": "亨利·加蒂安·贝特朗", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bertrand pocházel ze zámožné vážené rodiny. Otec Henri Bertrand byl správcem královských lesů a vodních ploch v oblasti Bourges, matka Henriette roz. Boucher pocházela z rodiny vysokého královského správního úředníka.  Henri-Gatien od 11. 9. 1793 studoval v královské vojenské technické škole v Mézieres a během revoluce vstoupil do pařížské Národní gardy a později do technického sboru armády. Sloužil v letech 1795–1796 v Pyrenejské a Italské armádě (21. března 1795 kapitán) a roku 1796 byl členem suity generála Auberta du Bayet, který byl jmenován mimořádným vyslancem Francie v Istanbulu. V roce 1798 se účastnil egyptského tažení. Zde na sebe upozornil již v bitvě u pyramid (21. 7. 1798), za což byl povýšen do hodnosti plukovníka a o rok později v pozemní bitvě u Aboukiru (25. 7. 1799), kde byl lehce raněn na hlavě. Zůstal v Egyptě i po odjezdu Napoleona Bonaparte a 16. 9. 1800 byl jmenován brigádním generálem. Od 21. 3. 1801 vykonával funkci velitele fortifikačních prací v Alexandrii. V bitvě u Slavkova (2. 12. 1805) se vyznamenal chladnokrevností a statečností a byl jmenován generálním adjutantem císaře. Roku 1806 velel obsazení špandavské pevnosti (25. října 1806), účastnil se strašné bitvy u Eylau - u Jílového, (8. února 1807), dobytí Gdaňska (24. května 1807), po kterém byl 30. května 1807 povýšen na divizního generála a vyznamenal se v bitvě u Friedlandu (14. června 1807). V březnu 1808 byl nobilitován na hraběte. Roku 1809 přispěl významně po bitvě u Aspern (21. a 22. května 1809) k záchraně armády bleskovým projektem a stavební realizací tří dunajských mostů na ostrov Lobau.  16. září 1808 uzavřel sňatek s Elisabeth Francoise Dillonovou, zvanou Fanny. Manželka byla dcerou generála Arthura de Dillona (1750-1794), popraveného v době jakobínského teroru. Zúčastnil se roku 1812 ruské kampaně a roku 1813 velel rezervní armádě (IV. sbor) v bitvách u Grossgörschenu čili Lützenu (2. května 1813) a u Budyšína (Bautzen, 21.-22. května 1813). Po smrti svého hofmistra generála Duroca (23. května 1813) jmenoval jej císař 18. listopadu 1813 vrchním dvorním maršálem (\"Grand Maréchal du Palais\"), hofmistrem. V čele svého sboru bojoval v bitvách u Grossbeeren (23. srpna 1813) a u Dennewitz (6. září 1813), kdy Francouzi dvakrát neuspěli v taženích k Berlínu, a poté 3. října 1813 hájil Wartenburg a přechod Labe proti Blücherovi. V bitvě u Lipska (16.-19. října 1813) hájil v Lindenau silnici do Durynska a poté kryl ústup k Rýnu. Po bitvě u Hanau (30.-31. října 1813) pak velel obraně přechodu Rýna u Mohuče (Mainz).  Doprovázel císaře na Elbu, stál při císaři pevně i během Sta dnů a bojoval u Waterloo (18. června 1815). Se svou rodinou doprovázel císaře i na ostrov Svaté Heleny a zachoval mu naprostou věrnost a dojemnou oddanost až do císařovy smrti. Bourbony byl odsouzen k trestu smrti (7. května 1816), ale Angličany nebyl vydán. Po smrti císaře (5. května 1821) byl králem Ludvíkem XVIII. amnestován a byla mu vrácena jeho vojenská hodnost. Při jeho příjezdu 24. října 1821 zpět do Francie byl v Calais triumfálně uvítán.  Po červencové revoluci 1830 vstoupil do politiky a stal se poslancem parlamentu. Zde se připojil k liberálnímu křídlu. Od roku 1834 však se stáhl do soukromí na svůj statek u Chateauroux. Roku 1836 zemřela jeho milovaná žena Fanny na karcinom prsu. Roku 1840 byl pověřen králem Ludvíkem Filipem, aby společně s jeho synem, princem de Joinville, vyzvedl ostatky císaře Napoleona a odvezl je do Francie. Byl též celebritou slavnostního průvodu při převozu Napoleonovy rakve do Paříže. Připravoval pak k vydání Napoleonových pamětí, ale uprostřed pilné práce jej zastihla smrt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Henri-Gatien, hrabě Bertrand (28. března 1773 zámek Raoul poblíž Châteauroux, dpt. Indre Francie – 31. ledna 1844 Chateauroux) byl francouzský generál, maršál císařského paláce a jeden z nejbližších spolupracovníků Napoleona Bonaparte.", "tgt_summary": "亨利·加蒂安·贝特朗伯爵(,1773年-3月28日-1844年-1月31日),法国将军。", "id": 1430286}
{"src_title": "Staroegyptské písemnictví", "tgt_title": "古埃及文學", "src_document": [{"title": "Materiály používané k zápisu.", "content": "Nejčastěji se psalo na listy vyrobené ze stvolu rostliny šáchoru papírodárného. Vyrobené listy papyru se mohly slepit vedle sebe a vznikl papyrový svitek, který se skladoval svinutý, protože by přeložením po čase popraskal. Tento svitek mohl být dlouhý až 40 metrů.  Psalo se štětečkem vyrobeným rozkousáním konce stvolu sítiny Juncus maritimus. Používal se většinou černý inkoust ze sazí a příměsi pojidla. Nadpisy a některá slova se psala červeným inkoustem z okrového prášku, vody a pojidla. Chybně napsaný text se mazal navlhčeným hadříkem.  Pisátka se nejdříve uchovávala v sáčcích a dřevěná destička s prohlubeninami pro inkoust byla odděleně. Později se začaly vyrábět krabičky ze dřeva nebo slonoviny s posouvacím víčkem, které sloužily jako kalamář a současně pro úschovu pisátek.  Další potřebou písaře byl jemně hlazený kámen, sloužící pro roztírání okru a pro uhlazení místa, kde byl smyt chybný text.  Pro psaní se používaly také svitky vyrobené ze zvířecí kůže. Pro méně důležité zápisy, vzkazy pro chudé obyvatele a výuku psaní byly používány střepy nádob a úlomky vápence – tzv. ostraka. Starší žáci písařských škol používali pro svůj nácvik dřevěné desky potažené štukem, ze kterého se daly texty dobře smývat.", "section_level": 1}, {"title": "Interpretace staroegyptských textů.", "content": "Pro zpracování staroegyptských děl je potřeba je nejprve převést z hieratického nebo démotického písma do hieroglyfického. Následný kvalitní překlad vyžaduje dlouholetou práci při rozboru jiných textů, zkoumání života starých Egypťanů a při vytváření slovníku, protože máme dosud značné mezery ve znalosti staroegyptských slov.  Ke zkreslení výkladu některých textů může také dojít vlivem toho, že se zachovala pouze jejich část (nejčastěji jsou poškozeny okraje papyru), nebo novější opis, ve kterém opisovatel původní formulace upravil do formulací používaných ve své době.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky staroegyptského písemnictví.", "content": "Počátky písemnictví lze vysledovat do roku 3200 př. n. l. V hrobce U-j, nacházející se v Abydu a pocházející z této doby bylo nalezeno 150 malých destiček, na kterých jsou vyryty znaky považované za předchůdce hieroglyfů. Dalšími nálezy pocházejícími z období kolem roku 3000 př. n. l. jsou předměty nalezené v hlavního depozitu chrámu boha Hora v Hierakonpolis. V tomto depozitu byla nalezena Narmerova paleta, Narmerova palice a palice krále Štíra. Narmerova paleta je některými egyptology považována za \"první historický dokument na světě\".  Z doby prvních tří dynastií se dochovaly kratší nápisy na Sinaji, ve Východní poušti a Nubii se jmény panovníků a jejich tituly. Během 3. dynastie se začínají zaznamenávat krátké nápisy i na stěny hrobek hodnostářů a faraonů. Tyto záznamy vrcholí během 5. a 6. dynastie, kdy se poprvé objevují tzv. Texty pyramid, což jsou náboženské texty, které doprovázely mrtvého na onen svět. Ale nejenom těmi byly hrobky zdobeny. Například Ptahšepsesova mastaba v Abúsíru z období 5. dynastie obsahuje po stěnách množství písní a rozhovorů znázorněných postav.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam památek staroegyptského písemnictví.", "content": "Papyry jsou většinou nazvány podle svých objevitelů nebo podle muzeí, ve kterých se nacházejí.", "section_level": 1}, {"title": "Egyptská naučení.", "content": "Knihy moudrých rad do života", "section_level": 2}, {"title": "Náboženské texty.", "content": "Hlavní článek: Egyptské pohřební texty Hlavní článek: Egyptské podsvětní knihy", "section_level": 2}], "src_summary": "Staroegyptské písemnictví je písemnictví starověkého Egypta z období let 2800 př. n. l. až 300 n. l. Pro zápis se používalo nejdříve hieroglyfického písma, z něhož později vzniklo na papyry používané písmo hieratické a démotické.", "tgt_summary": "古埃及文学,意为古埃及法老时代至罗马统治晚期间,以埃及语着成的文学。它是埃及文学中最古老的文献记载。同苏美文学,古埃及文学被认为是世上最早的文学。", "id": 1416186}
{"src_title": "Eberhard von Mackensen", "tgt_title": "艾貝哈德·馮·馬肯森", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Eberhard von Mackensen se narodil 24. září roku 1889 jako syn německého polního maršála Augusta von Mackensen. Jeho starší bratr Hans Georg se stal později diplomatem.  Po dokončení vojenské akademie vstoupil k 1. říjnu roku 1908 do německé císařské armády a po otcově vzoru se nechal zařadit k jezdectvu. Z počátku byl zařazen pod XVII. armádní sbor (\"XVII. Armee-Korps\") v Gdaňsku. V první světové válce sloužil jako důstojník jezdectva, byl raněn a vysloužil si oba dva stupně pruského železného kříže.  Po válce zůstal v Reichswehru, i zde velel jezdeckým jednotkám a působil ve vyšších štábech. Od podzimu 1933 byl náčelníkem štábu Jezdeckého sboru. V říjnu 1935 se stal náčelníkem štábu u X. armádního sboru. Od dubna 1937 velel 1. jezdecké brigádě a v dubnu 1938 byl jmenován náčelníkem štábu skupinového velitelství 5.  Po vypuknutí druhé světové války byl v září 1939 jmenován náčelníkem štábu 14. armády v Polsku a krátce na to zastával stejný post i u 12. armády během bitvy o Francii. Od ledna 1941 do března 1942 velel III. motorizovanému sboru, se kterým prodělal Operaci Barbarossa. V červnu 1942 se jeho motorizovaný sbor přejmenoval na III. tankový sbor, spadající pod 1. tankovou armádu tehdy ještě generálplukovníka Ewalda von Kleist. S tímto sborem se účastnil letního tažení roku 1942 Operaci Blau.  Když byl von Kleist jmenován velitelem Skupiny armáda A, převzal von Mackensen velení nad jeho 1. tankovou armádou. Jako velitel 1. tankové armády, musel ustoupit z Kavkazských roklí a stáhnout se za řeku Don, kde se dostal do podřízenosti staronové Skupiny armád Jih pod Mansteinovým velením. Po \"zimním\" ústupu, se účastnil \"jarní\" Mansteinovy ofenzivy. Jeho armáda se přímo neúčastnila Operace Citadela, ale účastnila se ústupových bojů k Dněpru a následně bojů na západní Ukrajině.  V listopadu 1943, předal velení 1. tankové armády generálplukovníku Hubemu a převzal velení nad 14. armádou v Itálii, u které zůstal do července 1944, kdy byl penzionován. Za války si vysloužil Rytířský kříž s dubovou ratolestí. V roce 1947, byl souzen za válečné zločiny a odsouzen k 21 letům žaláře, ale již v roce 1952 byl propuštěn.", "section_level": 1}], "src_summary": "Friedrich August Eberhard von Mackensen (24. září 1889, Bydhošť – 19. května 1969, Nortorf) byl veterán první světové války a důstojník německého Wehrmachtu v hodnosti \"Generaloberst\" (Generálplukovník) za druhé světové války. Mimo jiné byl i držitelem mnoha vojenských vyznamenání jako je například Rytířský kříž železného kříže s dubovými ratolestmi.", "tgt_summary": "埃贝哈德·冯·马肯森(德文:Eberhard von Mackensen,1889年-9月24日-1969年-5月19日)是第二次世界大战时德国的一名一级上将。", "id": 2905646}
{"src_title": "Bezdisková stanice", "tgt_title": "无盘系统", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Při navrhování počítačového systému musíme řešit otázky zpracování a ukládání dat, softwaru a uživatelského rozhraní. Se spolehlivou vysokorychlostní sítí můžeme změnit umístění těchto funkcí. Gigabitová síť je rychlejší než sběrnice PCI a mnoho pevných disků, takže každá funkce může být umístěna jinde. Výsledná volba závisí na nákladech na provoz, na spolehlivosti, výkonu a použitelnosti systému. Bezdiskové stanice jsou úzce spojeny s uživatelským rozhraním.  Na bezdiskových stanicích je nainstalován pouze software uživatelského rozhraní, některé často používané aplikace a síťový operační systém.  Protože se na bezdiskové stanice nekladou vysoké nároky, mohou mít menší velikost, energetickou náročnost i cenu nákupu a provozu. Všechny aplikace a služby se spouštějí na serveru nebo clusteru serverů a zároveň slouží i pro ukládání dat. Vytížením několika serverů a odlehčením mnoha klientů dosáhneme zjednodušení správy systému, snížení nákladů a lépe využijeme výhod sítě: centralizovaného ukládání dat/zálohy dat a snadnější zabezpečení.  Vzhledem k relativní pasivitě systému a jeho snadné údržbě se systém snadněji instaluje a obsluhuje. Vzhledem k rostoucím nákladům na hardware, lidskou práci, nákup energie a likvidaci odpadů se bezdiskové stanice stávají výhodnějšími. Z pohledu uživatele se při používání myši, klávesnice a monitoru téměř nic nemění oproti tlustým klientům.  Jeden PC obvykle může napájet pět a více bezdiskových stanic. Mnohem silnější PC nebo server podporuje až 100 klientů najednou, vysoce výkonné servery podporují až 700 klientů. Do bezdiskových stanic investují často školy a podniky, které chtějí maximalizovat počet pracovních míst, jež si mohou ze svého rozpočtu dovolit.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Bezdiskové stanice byly dříve nazývány „grafické terminály“, protože se vyvinuly z „textových terminálů“, které byly před nimi (textové terminály jsou v podstatě bezdiskové stanice, ale neříká se jim tak, protože pocházejí z jiné výpočetní doby).  Po Windows NT 3.51, přišla firma Citrix System za Microsoftem s nápadem vytvořit víceuživatelskou verzi Windows podobnou Linuxu. Microsoft souhlasil a poskytl zdrojový kód Windows NT 3.51, ze kterého Citrix vytvořil WinFrame, který umožňoval práci více uživatelů na jednom serveru. Microsoft později začlenil technologii od Citrix do speciální verze Windows NT 4.0 (známé jako NT 4.0 TSE, Terminal Server Edition) a do následujících verzí síťových operačních systémů.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady použití bezdiskových a diskových stanic.", "content": "Projekty používající distribuované výpočty, jako je například projekt SETI@home (jehož jediným úkolem je přenést náročný výpočet na více vzdálených počítačů), jsou aplikace vyžadující diskové stanice. Bezdiskové stanice se mohou použít například ve školách, kde je potřeba aby velké množství studentů ve třídě pracovalo na stejném softwaru stejným způsobem. Některé společnosti nyní prodávají laptopy, které mohou přistupovat k vnitřním zdrojům pomocí virtuální privátní sítě, takže spojení klienta a serveru prochází zakódovaným tunelem. To umožňuje mobilním pracovníkům připojovat se k citlivým datům s nižším rizikem ohrožení nebo odcizení dat, protože stanice nemá žádné vlastní úložné zařízení.", "section_level": 1}, {"title": "Průmyslové použití bezdiskových stanic.", "content": "Od roku 2006 vzrůstá zájem o použití bezdiskových stanic v rizikových prostředích jako je průzkum ropy a zemního plynu, ve vojenství a v průmyslových oblastech Zóny 1, kde mohou být průmyslové počítače moc drahé. Bezdiskové stanice se snadněji zabezpečují proti nepříznivému prostředí a někdy mohou vydržet větší teplotní rozdíly a vibrace, díky zjednodušeným komponentám a nepřítomností pohyblivých částí jako jsou pevné disky a větráky.  Bezdiskové stanice obvykle používají vestavěné operační systémy jako Linux, Windows CE.net nebo Windows XP Embedded Ethernet. Průmysloví klienti typicky upřednostňují operační systémy které je snadné propojit s vestavěným firmware. Pro komunikaci bezdiskových stanic a monitorovaných či ovládaných zařízení je preferován Ethernet.  Některé bezdiskové stanice jsou úzce spjaty se specializovaným ovládacím softwarem, který vylepšuje možnosti síťových operačních systémů. Tato vylepšení zahrnují zálohování serveru, redundantní Ethernet, více relací u jednoho klienta a automatické nastavení klienta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bezdisková stanice nebo bezdiskový uzel je pracovní stanice nebo osobní počítač bez diskové mechaniky, která pro nahrání operačního systému ze serveru používá síťový start.", "tgt_summary": "无盘系统是用于网吧,卡拉OK,办公室的一种网络传输技术。使用无盘系统的电脑将不使用本机的硬盘获得启动系统,而是通过网络的指定服务器去获得启动系统的镜像,并下载回本机后用于机器启动。同时也不需要使用传统硬盘读取资料,而是通过局域网内的服务器读取资料。", "id": 2533059}
{"src_title": "LL syntaktický analyzátor", "tgt_title": "LL剖析器", "src_document": [{"title": "LL(k) gramatiky.", "content": "LL(\"k\") gramatika generuje jazyk typu LL(\"k\"). LL parser se nazývá LL(\"k\"), jestliže pro deterministickou analýzu věty je potřeba znát maximálně \"k\" následujících symbolů a není nutné použít backtracking.  LL(0) gramatiky jsou nevhodné pro popis programovacích jazyků, protože zde není možná rekurze a pro každý neterminál existuje právě jedno pravidlo (důsledek faktu, že gramatika se nemůže rozhodnout podle následujícího vstupního symbolu), tudíž mohou generovat jen jazyk s jediným slovem.  Nejpoužívanější gramatikou je LL(1) gramatika, protože i přes jistá omezení této gramatiky stačí k deterministické analýze znát maximálně jeden následující symbol, což významně zjednodušuje konstrukci parseru. Existují nedeterministické postupy, jak transformovat gramatiky LL(k) na gramatiky LL(1).  Jednoduchá LL(1) gramatika (simple LL(1)) je taková gramatika, kde každá pravá strana začíná terminálním symbolem. Pokud se levé strany shodují, potom každá pravá strana začíná jiným terminálním symbolem.  q-gramatika je rozšíření jednoduché gramatiky o ɛ pravidla (prázdné řetězce):", "section_level": 1}, {"title": "Překladový automat (parser).", "content": "Překladový automat je upravený zásobníkový automat. Má navíc výstupní pásku, na kterou se zapisuje levý rozklad a má k dispozici deterministickou možnost rozhodování, když k symbolu na vrcholu zásobníku existuje více možných přepisovacích pravidel gramatiky.  Části překladového automatu:  Parser aplikuje pravidlo z tabulky na průsečíku nejlevějšího symbolu na zásobníku a aktuálního vstupního symbolu. Když parser startuje, zásobník obsahuje 2 znaky:  kde S je startovní symbol gramatiky a $ je speciální znak indikující dno zásobníku (a také konec vstupu).", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Mějme následující gramatiku:  a chceme analyzovat vstup:  Parsovací tabulka pro takovouto gramatiku bude vypadat následovně:", "section_level": 1}, {"title": "Proces analýzy.", "content": "Analyzátor přečte první znak ze vstupního bufferu, v našem případě '(', a 'S' ze zásobníku. Z tabulky je jasné, že je potřeba použít pravidlo (2). Na zásobníku se tedy 'S' přepíše na '( S + F )' a na výstup se zapíše číslo pravidla. Zásobník tedy vypadá následovně:  V dalším kroku odstraníme ze zásobníku terminál '(':  Nyní máme na vstupu '1' takže musíme použít pravidlo (1) a pravidlo (3) z gramatiky a vypsat jejich čísla na výstup. zásobník pak bude postupně vypadat následovně:  V dalších dvou krocích opět odstraníme ze zásobníku terminální symboly '1' a '+', protože v tabulce neexistují pravidla na jejich přepsání. V zásobníku je tedy následující:  V dalším kroku se použije pravidlo (3) a na výstup se zapíše číslo pravidla. Zásobník pak vypadá následovně:  Opět odebereme ze zásobníku a ze vstupního bufferu terminální symboly '1' a ')'. Analyzátor tedy končí se symbolem '$' na zásobníku i ve vstupním bufferu.  Tím byl vstup akceptován a na výstupu jsou zapsána čísla [ 2, 1, 3, 3 ], která identifikují potřebná přepisovací pravidla, podle kterých je sestavena levá derivace vstupního řetězce. Přepis tedy vypadá následovně:", "section_level": 2}, {"title": "Operace prováděné překladovým automatem.", "content": "Jak je vidět z příkladu, parser provádí tři typy operací v závislosti na tom, zda na vrcholu je terminál, neterminál nebo speciální symbol $:  Tyto kroky se opakují dokud parser nezastaví. Výstupem je derivační strom nebo je ohlášena chyba.", "section_level": 1}], "src_summary": "LL syntaktický analyzátor (parser, překladový automat) je syntaktický analyzátor shora-dolů pro bezkontextové gramatiky. Analyzuje vstup zleva (Left) doprava a konstruuje nejlevější derivaci (Leftmost) věty. Gramatiky, které jsou takto analyzovatelné, se nazývají \"LL gramatiky\".", "tgt_summary": "LL分析器是一种处理某些上下文无关文法的自顶向下分析器。因为它从左(Left)到右处理输入,再对句型执行最左推导出语法树(Left derivation,相对于LR分析器)。能以此方法分析的文法称为LL 文法。", "id": 1347434}
{"src_title": "Dimitar Berbatov", "tgt_title": "迪米塔尔·贝尔巴托夫", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "CSKA Sofia.", "content": "Dimitar Berbatov začal svou kariéru, stejně jako otec v Pirinu Blagoevgrad, ale už v sedmnácti letech přestoupil do CSKA Sofia, kde jako osmnáctiletý debutoval v první lize, v níž stihl odehrát 50 utkání a nastřílet úctyhodných 25 gólů.", "section_level": 2}, {"title": "Bayer Leverkusen.", "content": "V lednu roku 2001, po sérii 11 utkání za Sofii, v nichž nastřílel 9 gólů, podepsal Berbatov smlouvu s německým Bayerem Leverkusen, s nímž ve stejné sezoně zažil jízdu až do finále Ligy mistrů, v němž si Berbatov zahrál jako střídající hráč. Nicméně sezona pro Bayer to byla nakonec smutná, protože skončil druhý jak v Lize mistrů, tak Bundeslize i v německém poháru. V další sezoně získal stálé místo v sestavě, stal se bulharským fotbalistou roku 2004 a postupně na sebe začal upozorňovat skauty z celé Evropy, zvláště když nastřílel 5 gólů v ročníku 2004/05 Ligy mistrů.", "section_level": 2}, {"title": "Tottenham Hotspur.", "content": "Dlouho předpovídaný přestup se uskutečnil až v květnu 2006, Berbatov se stěhoval do Tottenhamu Hotspur za 16 milionů eur a stal se tak nejdražším bulharským fotbalistou v historii. Poměrně brzy se stal oporou týmu a utvořil údernou dvojici s irským útočníkem Robbie Keanem. Díky své stoupající formě, s níž nastřílel 23 gólů ve 49 zápasech (z toho 12 gólů ve 33 zápasech Premier league), se již ve své první sezoně stal hráčem sezony Tottenhamu Hotspur a zároveň se dostal do sestavy roku Premier league. V sezoně 2007/08 pokračuje Berbatov ve svých skvělých výkonech za Tottenham Hotspur, za zmínku stojí jeho čtyřgólové představení v zápase s Readingem, který vyhrál Tottenham 6-4, či vítězství v anglickém ligovém poháru.", "section_level": 2}, {"title": "Manchester United.", "content": "Po dvou skvělých sezonách v Tottenhamu Berbatov přestoupil v létě 2008 do týmu úřadujícího vítěze Ligy Mistrů, Manchesteru United. Přišel za rekordních 30 milionů liber a podepsal čtyřletý kontrakt. První dva góly v novém působišti vstřelil v zápase Ligy mistrů proti Aalborgu, kdy pomohl k vítězství 3-0. Celkem za sezonu 2008/09 nastřílel 14 gólů, v další sezoně se trefil 12krát. Až třetí sezona v dresu Rudých ďáblů se ukázala jako nejlepší. Manchester přišel o Wayna Rooneyho, který chtěl odejít, a tak se Berbatov stal hlavním tahounem týmu. 19. září 2010 nastřílel první hattrick za United proti Liverpoolu a výraznou měrou rozhodl o výhře 3-2. Jeho druhý gól, který vstřelil nůžkami, byl zvolen gólem sezony. O šestnáct dní později vyrovnal rekord v počtu gólů za zápas. V zápase proti Blackburnu se trefil celkem pětkrát, zápas skončil drtivým výsledkem 7-1. Podobný kousek se povedl jen Alanu Shearerovi, Andy Coleovi a Jermainu Defoeovi. A v prosinci roku 2010 byl už rekordně posedmé zvolen bulharským fotbalistou roku. Na první góly v roce 2011 nečekal dlouho, další, už třetí, hattrick zaznamenal v zápase proti Birminghamu. Tím se stal prvním hráčem United od dob Ruuda van Nistelrooye, který vstřelil tři hattricky v jedné sezoně. Sezonu 2010/11 ukončil se 20 vstřelenými góly, čímž se stal nejlepší střelcem Premier League společně s Carlosem Tévezem z konkurenčního Manchesteru City. V průběhu další sezony 2011-12 Berbatov přišel o místo v základní sestavy vlivem návratu Wayna Rooneyho a vzrůstající formy Dannyho Welbecka. I tak dokázal vstřelit další hattrick, povedl se mu na Boxing Day proti Wiganu, zápas skončil debaklem 5-0. Na konci sezony mu Sir Alex Ferguson však řekl, že už s ním nepočítá, což se ještě potvrdilo příchodem Robina van Persieho z Arsenalu.", "section_level": 2}, {"title": "Fulham.", "content": "Celé léto si Berbatov hledal vhodný tým, kam by mohl přestoupit. Už byl dohodnutý s italskou Fiorentinou, když se ozval Fulham a Berbatov přiznal, že by rád zůstal v Anglii. Proto 31. srpna 2012 podepsal dvouletý kontrakt s Fulhamem, který vedl jeho bývalý trenér z Tottenhamu Martin Jol. Hned při svém debutu v základní sestavě vstřelil dva góly a pomohl k vítězství nad West Bromwich 3-0. V listopadu přispěl gólem a asistencí k remíze 3-3 na hřišti Arsenalu. Na Boxing Day, tj. 26. prosince, také skóroval v domácím utkání proti Southamptonu. Jenže jako oslavu si sundal dres a na tílku odhalil nápis \"keep calm and pass me the ball\", což v překladu znamená \"zachovej klid a přihraj mi míč\". Za sundání dresu dostal Berbatov žlutou kartu a vysloužil si kritiku jak od fanoušků, tak i od trenéra, který uznal, že to bylo poměrně hloupé.  2. března 2013 se ve 28. ligovém kole jedním gólem podílel na remíze 2:2 s domácím Sunderlandem. Berbatov skóroval z pokutového kopu v 16. minutě utkání. Ve 30. kole zařídil svým gólem vítězství 1:0 nad domácím Tottenhamem. 19. května 2013 v posledním ligovém kole Premier League 2012/13 v zápase se Swansea City AFC vstřelil jeden gól a podílel se na vítězství 3:0. Fulham zakončil ligový ročník na dvanáctém místě se ziskem 43 bodů.", "section_level": 2}, {"title": "AS Monaco.", "content": "Dvě hodiny před uzávěrkou zimních přestupů 31. ledna 2014 bylo potvrzeno angažování hráče v klubu francouzské Ligue 1 AS Monaco. Přišel jako náhrada za zraněného kolumbijského útočníka Radamela Falcaa.", "section_level": 2}, {"title": "PAOK FC.", "content": "1. září 2015 přestoupil jako volný hráč do řeckého klubu PAOK FC.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Dimitar Berbatov nastupoval v letech 1999–2010 za bulharský národní tým, v 78 zápasech vstřelil 48 gólů, což z něj činí historicky nejlepšího střelce bulharské reprezentace.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Berbatov se učil mluvit anglicky u série filmu Kmotr. Kromě fotbalu má jako své záliby basketbal a kreslení. Berbatov je sponzorem dětské charity v jeho rodném Bulharsku, je také zakladatelem Dimitar Berbatov Foundation, která pomáhá mladým lidem rozvíjet jejich nadání.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klubové.", "content": "CSKA Sofia  Tottenham Hotspur  Manchester United", "section_level": 2}], "src_summary": "Dimitar Ivanov Berbatov (bulharsky Димитър Иванов Бербатов, * 30. ledna 1981, Blagoevgrad, Bulharsko) je bývalý bulharský fotbalový útočník, naposledy hráč indického Kerala Blasters FC. Je silný na míči, těžko se od něj odstavuje.", "tgt_summary": "迪米塔尔·伊万诺夫·贝尔巴托夫(保加利亚语:,拉丁化:Dimitar Ivanov Berbatov,1981年-1月30日),生于保加利亚布拉戈耶夫格勒,是一名保加利亚足球运动员,司职前锋,为前保加利亚国家足球队队长。", "id": 1175858}
{"src_title": "HIStory: Past, Present and Future, Book I", "tgt_title": "HIStory: Past, Present and Future, Book I", "src_document": [{"title": "Singly.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Scream.", "content": "Pilotní singl je duetem se sestrou Michaela Janet Jackson. Jedná se o jeho poslední spolupráci s ní. Píseň má agresivní text namířený proti bulvárním médiím.  Videoklip k písni měl rozpočet 7 milionů dolarů, což ho dělá nejdražším videoklipem v historii. Získal 11 nominací na MTV Music video awards, což je dodnes rekord. Úspěšně proměněné nominace byli za nejlepší taneční video, nejlepší choreografii a nejlepší uměleckou režii. Videoklip byl oceněn cenou Grammy za nejlepší videoklip. Natočen byl i krátký dokument The Making of „Scream“.", "section_level": 2}, {"title": "Childhood.", "content": "Nevyšel jako samostatný singl, ale byl přidán jako doplněk k singlovému vydání písně \"Scream\". Také vyšel na soundtracku k filmu Zachraňte Willyho 2. Píseň je o jeho těžkém dětství. V pozdějších letech řekl, že je to jeho nejupřímnější autobiografická píseň.  K písni se natočil i stejnojmenný videoklip.", "section_level": 2}, {"title": "You Are Not Alone.", "content": "Tato píseň se stala historicky prvním singlem, který se dostal v hitparádě Billboard na první místo ve dni vydání. Stala se tak 13. singlem Michaela Jacksona na prvním místě v americkém žebříčku. Skladba získala nominace na cenu Grammy a American Music Award, obě za nejlepší vokální výkon v popové písni. Je to píseň o lásce a odloučení a jedna z jeho nejpomalejších písní. Navzdory tomu, že ji nenapsal ji lze považovat za autobiografické vyjádření jeho lásky k Lise Marii Presleyové.  Ve videoklipu účinkovala jeho tehdejší žena Lisa Marie Presley. Poslední sekvence klipu, kde Michael laškuje se svou ženou, byla natočena bez jejich vědomí.", "section_level": 2}, {"title": "Earth Song.", "content": "Singl dosáhl několika prvních míst v hitparádách v mnoha zemích. Je to jedna z jeho mnoha charitativních nebo sociálně uvědomujících písní jako \"We Are The World\", \"Man In The Miror, \"Heal The World\", \"Gone To Soon\", \"Cry\" a nespočet dalších. Je to balada s prvky blues, evangelia i opery. Píseň samotná je výzva k problémům, které způsobilo samo lidstvo, která se zaobírá tragédií válek, devastací přírody a likvidací zvířat. Původně měla vyjít už v albu Dangerous pod názvem \"What About Us\" (co je to s námi), ale Michael Jackson s písní nebyl plně spokojený, tak ji ještě obohatil převážně o úvodní část.  Michael chtěl vytvořit píseň, která by byla lyricky hluboká, ale melodicky jednoduchá, aby tak i anglicky nemluvící fanoušci mohli zpívat s davem. Sám k tomu řekl:,Příroda se snaží vyrovnat s člověkem způsobenou ekologickou nerovnováhou a s mnoha problémy v životním prostředí. Myslím si, že Země cítí bolest, má rány a některé radosti života jsou na tom stejně. A tohle je moje šance, aby lidé slyšeli hlas Země\"  Videoklip získal několik hodnotných cen, včetně nominace na cenu Grammy za nejlepší videoklip.", "section_level": 2}, {"title": "This Time Around.", "content": "Je to autobiografická píseň, ve které popisuje své problémy, které vyvolává jeho sláva a jak se s ní vyrovnává. V celé písni tvrdí, že byl \"falsely accused\" (falešně obviněn).", "section_level": 2}, {"title": "They Don't Care About Us.", "content": "Píseň se dostala do žebříčku top ten ve všech evropských zemí a navzdory tomu, že se ji v USA zdráhaly hrát kvůli kontroverznímu textu dosáhla 30. místa v \"Billboard\" Hot 100. Používá se při protestech hnutí Black Live Matter. Píseň má být kritikou předsudků a následné nesnášenlivosti. Ovšem píseň byla často především v USA kritizována za údajný rasistický a antisemitský obsah v textu \"Jew me, sue me, everybody do me/ Kick me, kike me, don't you black or white me.\"(\"Dělejte ze mě Žida, žalujte mě. Všichni se na mě vrhněte. Kopejte do mě, odsuďte mě(kvůli etnické zášti vůči židovské osobě). Nebudete ze mě teď dělat černocha nebo bělocha.\"). Michael se proti tomu ohradil:,Myšlenka, že tyto texty mohou být považovány za nevhodné, mi jsou velmi nepříjemné, protože to je zavádějící. Píseň je ve skutečnosti o bolesti z předsudků a nenávisti, a je to způsob jak upoutat pozornost na sociální a politické problémy. Jsem hlas obviněného a napadeného. Jsem hlasem každého. Jsem skinhead, jsem Žid, jsem černý muž, jsem bílý muž. Nejsem ten, kdo útočí. Jedná se o nespravedlnost vůči mladých lidem a o tom, jak je systém může neoprávněně obvinit. Jsem naštván a pobouřen z toho, že bych mohl být tak špatně pochopen.\"  K písni byli natočeny hned 2 videoklipy. První byl natočen v Brazílii, navzdory nevoli úředníků, kteří se to snažili zakázat, protože se obávali, že obrazy chudoby by mohli negativně ovlivnit cestovní ruch. Také se obávali, že scény chudoby a porušování lidský práv, by k tomu ještě mohli snížit šance na pořádání Letní olympiády v roce 2004. Nakonec, i přes původní neschválení brazilskými úřady, mu to bylo díky soudu umožněno k nadšení mnoha brazilských fanoušků. Ve videoklipu jsou i ukázány záběry 2 fanynek, které se dostali přes ochranku. První ho objala a druhá dokonce povalila na zem. Oblast, kde se natáčelo, muselo uzavřít 1500 policistů. Spolupracoval zde s 200 členy brazilské kultovní skupiny Olodum, V roce 2009 Billboard popsal oblast, kde natáčel jako \"vzorový model sociálního rozvoje\" a tvrdil, že Jacksonův vliv byl částečně zodpovědný za toto zlepšení.  Druhá méně známá verze byla natočena ve vězení, kde byl Michael natáčen sám v cele nebo v jídelně se spoluvězni i bez nich. Je zobrazen i s pouty. Videoklip je soustavně prokládán skutečnými záběry policistů útočících na afroameričany, vojenského zásahu proti protestům na náměstí Nebeského klidu, Ku Klux Klanu, válečných zločinů, genocidy, poprav, nelidskosti, stanného práva a další záběry porušování lidských práv.", "section_level": 2}, {"title": "HIStory.", "content": "Je to titulní píseň celého alba po které je celé album pojmenované. Jako sing vyšla až jako remixovaná verze z alba. Remix je oproti původní verzi kratší, rytmičtější, rychlejší a všeobecně,jako všechny songy z alba, je velmi vhodný k tanci. Píseň vyzdvihuje důležitost harmonie mezi národy, světového míru a také upozorňuje na utrpení dětí a vzkazuje, že každý z nás má důležitý podíl na tvoření lepšího světa.  Videoklip je k remixované verzi a žena z budoucnosti si v něm nasadí futuristické brýle a ocitne se v nočním klubu, kde se na obrazovkách zobrazují úryvky z Michaelových starších klipů a záběrů z koncertů.", "section_level": 2}, {"title": "Stranger In Moscow.", "content": "Píseň je autobiografickou baladou a jedna z jeho nejpomalejší písní. Je to velmi smutná píseň, v písni mimo jiné zpívá: \"Happy days will drown the pain.\" (Šťastné dny potopí bolest.), \"Here abandoned in my fame\" (Jsem zde opuštěný v té své slávě.), \"How does it feel, when you're alone and you're cold inside?\" (Jak se člověk cítí, když je sám a ve svém nitru cítí pouze chlad?) \"like stranger in Moscow\" (jako cizinec v Moskvě). Píseň napsal, když byl sám v hotelu v Moskvě během turné Dangerous a právě probíhal mediální ruch okolo nařčení z jeho údajného sexuálního napadení.  Videoklip zobrazuje 5 různě osamělých postav a samotného Michaela, který se prochází po městě. Všechno ostatní se pohybuje velmi zpomaleně. Byly použity speciální efekty při zobrazení ptactva, vosy, rozlití káv i při rozbíjení skla.", "section_level": 2}, {"title": "Smile.", "content": "Je adaptace jeho oblíbené písně od Charlese Chaplina.", "section_level": 2}, {"title": "Další písně.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "D.S..", "content": "Je to rocková píseň, která je o hořkosti, nedůvěře a korupci v rámci vymáhání práva. Píseň je o advokátu Tomu S. Sneddonovi, který byl okresní advokát Santa Barbary, který letech 1993 a 2003 se s Jacksonem soudil kvůli údajnému sexuálnímu obtěžování nezletilých. Nutno říci, že mu nikdy nic nedokázal. V písni je Sneddon přejmenován na Doma Sheldona. Píseň byla zpívána před soudem skupinou Jacksonových fanoušků každý den, kdy se soud uskutečnil. V skladbě hraje i kytarista skupiny Guns N' Roses Slash.  Píseň nemá samostatný videoklip, ale byla užita i v tehdy nejdelším hudební videu na světě Ghost spolu s dalšími písněmi z tohoto alba a alba.", "section_level": 2}, {"title": "Money.", "content": "Mezi fanoušky je tato skladba hodnocena jako velmi povedená kritická píseň, mířená proti lidem, kteří jsou schopni dělat pro peníze špatné necharakterní činy.", "section_level": 2}, {"title": "Come Together.", "content": "Píseň napsal John Lennon a původně byla nahrána kapelou Beatles v roce 1969 a je jedním z jejich největších hitů. Michael ji nazpíval už v roce 1988 pro svůj autobiografický film Moonwalker, ale vydal ji až v tomto albu. Mimochodem už v té době vlastnil všechna práva na jejich skladby.", "section_level": 2}, {"title": "Tabloid Junkie.", "content": "Je to píseň o předpojatosti a lživosti médií a také o falešném obrazu,člověka\", který o něm vytvořily. Píseň je míněna jako prosba veřejnosti, aby přestali věřit obsahu bulvárních médií. Zpívá: Just because you read it in the magazine or see it on the TV screen don't make it factual\"(Jenom proto, že sis to přečetl v časopise nebo si to viděl v televizní obrazovce, to nedělá pravdivé.)", "section_level": 2}, {"title": "2 Bad.", "content": "Píseň kritizuje média.  Také byla použita v hudebním videu Michael Jackson's Ghosts.", "section_level": 2}, {"title": "Little Susie.", "content": "Je to balada, která se zakládá na skutečném příběhu. Tuto píseň napsal, když byl ještě teenager a je o malé Susie, která zemřela.", "section_level": 2}], "src_summary": "HIStory: Past, Present and Future, Book I je dvojalbum zpěváka Michaela Jacksona, vydané 20. června 1995. Skládá se ze dvou disků. První disk nazvaný „HIStory Begins“ obsahuje 15 největších hitů z Jacksonových předchozích průlomových alb \"Off the Wall\" (1979), \"Thriller\" (1982), \"Bad\" (1987) a \"Dangerous\" (1991). Druhý disk „HIStory Continues“ obsahuje 15 zbrusu nových skladeb, z nichž 12 Jackson sám napsal. Navíc si v nich zahrál na kytaru, klávesy, bicí, bubny a syntetizér. Alba HIStory se prodalo 20 milionů nosičů(CD) v době svého vydání a do dnešních dnů přes 40 milionů po celém světě. Je to nejprodávanější dvojalbum v historii a druhé nejprodávanější album 90. let. Bylo nejprodávanějším albem v 19 zemích světa a obdrželo celkem 5 nominací na cenu Grammy.", "tgt_summary": "HIStory: Past, Present and Future, Book I(他的历史:昨日,今日,明日——第一辑),是迈克尔·杰克逊的第五张专辑,1995年6月20日发行,第一张碟是精选集,第二张碟才有新歌出现。HIStory是最畅销的多碟专辑,目前全球最高销量估计2300万套(4600万张)。杰克逊和妹妹珍妮特合作拍摄的Scream单曲的MV获得了格莱美最佳MV奖,同时也是世界上花费最大的MV(700万美元)。该专辑在2001年11月13日重新发行,命名Greatest Hits - HIStory Volume I,目前的销售量以达430万张(英国大约是360,000张,美国大约是1,000,000张)。", "id": 2340327}
{"src_title": "Vnitřní lékařství", "tgt_title": "內科學", "src_document": [{"title": "Definice internisty.", "content": "Internista je lékař atestovaný v oboru vnitřní lékařství, popř. v podoboru specializujícím se na choroby jednoho systému nebo skupinu příbuzných chorob. Internista může být nemocniční nebo ambulantní, i když mnoho nemocnic provozuje i interní ambulance.  Hlavní rozdíl mezi ambulantním internistou a praktickým lékařem (též \"praktikem\", hovorově \"obvoďákem\") spočívá v pozici v poskytování zdravotní péče. Praktik poskytuje primární péči, je v přímém kontaktu se svými pacienty a měl by klást velký důraz na prevenci, měl by ovládat širší spektrum výkonů na základní úrovni. Naproti tomu internista je lékařem druhého kontaktu — to znamená, že se obvykle setká s pacientem, kterého k němu odešle praktický lékař. Internista je více specializovaný než praktik a proto může v rámci svých znalostí poskytnout lepší péči.  Nemocniční internisté poskytují péči těm nemocným, jejichž stav je natolik vážný, že vyžaduje hospitalizaci. Nemocniční interní medicína se vyvíjí v nový samostatný specializační obor nemocniční medicína.  Protože je vnitřní lékařství poměrně široký obor, dochází k vyčleňování specialistů pouze na určité orgány nebo systémy, například kardiologie se zabývá diagnostikou a terapií chorob srdce, onkologie diagnostikou a terapií nádorů.  Internisté jsou kvalifikováni k tomu, aby řešili obtížné diagnostické problémy a léčili závažná chronická onemocnění včetně situací, kdy se projeví několik různých chorob najednou (tzv. polymorbidita).", "section_level": 1}, {"title": "Specializace vnitřního lékařství.", "content": "Pokud se chce lékař – absolvent lékařské fakulty – specializovat pro obor vnitřní lékařství, může si zvolit buď obor vnitřní lékařství (všeobecná interna), nebo některý z podoborů specializujících se na některý orgánový systém nebo na skupinu chorob. Atestační příprava trvá obvykle nejméně pět let, z toho nejméně dva roky společný interní základ (s výjimkou pediatrie) následovaný třemi lety specializačního výcviku. Zákon č. 95/2004 Sb. \"O podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta\" definuje následující interní obory, ve kterých lze v ČR získat atestaci:  Na společný interní základ navazují i některé další obory, které jsou sice vnitřnímu lékařství blízké, ale jsou převážně laboratorní: Po atestaci v oboru vnitřní lékařství může lékař získat atestaci v oboru \"nástavbovém\":", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostické postupy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Anamnéza.", "content": "Základem diagnostického postupu je podrobná anamnéza (angl. \"medical history\"), ve které se důkladně shrnou nejen současné obtíže, ale i předchozí choroby, výskyt chorob v rodině, pracovní a sociální situace, návyky a užívané léky. Staří klasici interny (např. prof. Thomayer) říkávali, že dobře udělaná anamnéze je více než polovina diagnózy. Obvykle se anamnéza člení do následujících oddílů, a to i v psané formě:", "section_level": 2}, {"title": "Fyzikální vyšetření.", "content": "Fyzikální vyšetření je definováno jako vyšetření pacienta bez pomůcek nebo jen s minimálním vybavením. Základními vyšetřovacími postupy jsou  Pořadí a význam jednotlivých metod se liší orgán od orgánu. Záznam důkladného fyzikálního vyšetření nejdříve celkového vzhledu pacienta a potom podrobného vyšetření jednotlivých systémů se nazývá status praesens (zkráceně status).", "section_level": 2}, {"title": "Diferenciální diagnóza.", "content": "V ideálním případě by měl po získání anamnézy a statusu lékař dospět buď k jednoznačnému závěru, že jde o určitou chorobu, nebo by měl alespoň zúžit okruh možných chorob. Nyní musí lékař provést to, co je na interní medicíně pro začínající lékaře nejobtížnější a co činí interní medicínu zajímavou, totiž diferenciální diagnostiku. Diferenciální diagnostika spočívá v tom, že lékař zvolí nejpravděpodobnější diagnózu z možných diagnóz odpovídajících nálezu a indikuje další vyšetření (tzv. pomocná vyšetření), která pracovní diagnózu buď potvrdí nebo vyvrátí.", "section_level": 2}, {"title": "Pomocná vyšetření.", "content": "Pojmem pomocná vyšetření (nověji a přiléhavěji též paraklinická vyšetření) indikuje lékař, když potřebuje potvrdit diagnózu, stanovit rozsah choroby nebo stále častěji i při záchytu choroby ještě před jejím propuknutím v rámci preventivních prohlídek. Patří sem celá řada metod biochemických, imunologických, mikrobiologických, histologických, endoskopických, radiologických a dalších. V praxi se obvykle používá jakou základní vyšetření na interním oddělení RTG hrudníku, krevní obraz, základní biochemie krve (sodík, draslík, glukóza, močovina, kreatinin, kyselina močová a cholesterol), základní biochemie moči testačním proužkem (glukóza, žlučová barviva, krev a bílkoviny). Důležitou roli v rozhodování o indikaci pomocné vyšetřovací metody hrají i další faktory, především cena vyšetření a zátěž pacienta radioaktivním zářením.", "section_level": 2}, {"title": "Terapie.", "content": "Pokud je lékaři již jasná diagnóza, zahajuje léčbu. V některých případech není známá léčba nebo se nedaří zjistit příčinu pacientových obtíží – pak se lékaři snaží pacientovi alespoň ulevit od symptomů. Základem terapie v interních oborech je terapie konzervativní, tedy bez odstranění nemocné části těla. Konzervativní terapie spočívá především ve farmakoterapii, uplatňují se ale i další postupy jako např. diety, rehabilitace nebo fyzikální terapie. Moderní vnitřní lékařství však používá i další ne zcela konzervativní metody, zejména endoskopické metody, na hraně mezi radikálními a konzervativními postupy je i radioterapie a terapeutická použití ultrazvuku o vysoké intenzitě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vnitřní lékařství (také interní medicína, hovorově též interna) je jeden ze základních oborů klinické medicíny. Zabývá se diagnózou a převážně nechirurgickou léčbou onemocnění vnitřních orgánů u dospělých. Interními chorobami dětí se zabývá pediatrie a proto může být považována také za obor vnitřního lékařství. Přestože termín vnitřní lékařství může svádět k domněnce, že se zabývá pouze onemocněními vnitřních orgánů, není tomu tak, internisté léčí celého člověka, nejen vnitřní orgány.", "tgt_summary": "内科学是临床医学的专科,几乎是所有其他临床医学的基础,亦有医学之母之称。内容包含了对疾病的定义、病因学、致病机理、流行病学、自然史、症状、症候、实验诊断、影像检查、鉴别诊断、诊断、治疗和预后等。", "id": 1992015}
{"src_title": "Furigana", "tgt_title": "振假名", "src_document": [{"title": "Podoba.", "content": "Furigana je přidána vedle znaků kandži a ukazuje nám jak se dané znaky vyslovují. Počet znaků furigany nemusí odpovídat počtu znaků kandži. Další metoda je častější, protože některá slova v japonštině mají speciální výslovnost, která nesouvisí s četbou daného znaku, kterými je slovo napsané.  Když je třeba odlišit japonské čtení \"kun\" a sinojaponské \"on\" (např. ve slovnících kandži), japonská výslovnost je zapsána v hiraganě, kdežto sinojaponská (čínská) v katakaně. Avšak tento rozdíl je důležitý pouze ve slovnících. V běžných textech se obvykle používá pouze hiragana. Jedinou obecnou výjimkou jsou moderní názvy čínských míst, osobní jména a (příležitostně) názvy potravin- budou často psány v kandži, kde pro furiganu využijeme katakanu. Příležitostně je tento styl používán také pro vypůjčená slova z jiných jazyků (zejména angličtiny). Například kandži 一角 獣 (doslova „zvíře s jedním rohem“) může být zapsán katakanou ユ ニ コ ー ン (yunikōn), aby ukázal výslovnost slova \"jednorožec\" (v ang. 'unicorn')  Někdy se ve furiganě neodlišuje velikost znaků kany, čehož se normálně využívá pro zdvojování a palatalizaci, tedy slovo 却下 (kjakka), které se v hiraganě zapisuje きゃっか, by vypadalo きやつか. V dnešní době, kdy byly původní tiskařské lisy nahrazeny počítačovým tiskem, dochází k tomuto jevu méně.", "section_level": 1}, {"title": "Užití.", "content": "Používá se hlavně v knihách pro děti a též cizince, kde se předpokládá, že cílová skupina čtenářů ještě dostatečně čtení kandži neovládá, rozumí však fonetickému zápisu v hiraganě. Hiragana se vyučuje před katakanou, proto se v knihách pro velice mladé čtenáře do hiragany (ve formě furigany) přepisuje i katakana. Velmi často se objevuje také v manze.  K dispozici jsou také knihy s fonetickým průvodcem (především v hiraganě, ale někdy také v romádži) pro studenty japonského jazyka, které mohou být dvojjazyčné nebo pouze v japonštině. Ty jsou oblíbené u cizinců, kteří se chtějí naučit japonsky rychle a číst si japonské povídky, romány nebo články.  Furigana se běžně vyskytuje na tabulích s názvy železničních stanic (spolu s přepisem do latinky – \"rómadži\"). Také je často zapsaná na mapách, aby ukázala výslovnost neobvyklých názvů míst.", "section_level": 1}, {"title": "Jména.", "content": "Japonská jména jsou obvykle psaná v Kanji. Vzhledem k tomu, že existuje mnoho možných čtení jmen v kandži, furigana se často používá k rozlišení tohoto čtení. Na japonských úředních formulářích, kde má být napsáno jméno, je vždy vedlejší sloupec aby bylo jméno přepsáno do furigany (obvykle je preferována Katakana). Furigana může být také použita pro přepis cizích jmen (nejčastěji do katakany).", "section_level": 2}], "src_summary": "Furigana () je zmenšenina japonské kany, kterou se zapisuje výslovnost (převážně) znaků kandži. V moderní japonštině je spíše využívaná pro neobvyklé kanji a k jejich vysvětlení. Také ji lze nalézt v dětských knihách či v učebních materiálech. Alternativními označeními furigany jsou yomigana (読み仮名) a rubi (ルビ).", "tgt_summary": "振假名(),亦称为注音假名,指日语中主要为表示日语汉字读音而在其上方或周围附注的假名表音符号。印刷时基本内文时以七号格大小的文字和五号格大小的振假名为标准。其别名为「」(源自英语 英语:ruby,英国对5.5号字体的传统称呼),因此有时候印刷物的振假名也被称作。", "id": 2019282}
{"src_title": "Nikolaj Čcheidze", "tgt_title": "尼古拉·齐赫泽", "src_document": [{"title": "Kariéra do roku 1917.", "content": "Nikolaj Čcheidze se narodil jako příslušník gruzínského šlechtického rodu ve vesnici Puti v tehdejší Kutaiské gubernii v Ruské říši (gruzínský kraj Imereti). Středoškolské vzdělání získal na kutaiském gymnáziu. V roce 1887 začal studovat na Novorossijské universitě, odkud však byl pro své aktivity ve studentském hnutí vyloučen. Zkusil pokračovat ve studiu na Charkovském veterinárním institutu, avšak v roce 1889 byl vyloučen i z této vysoké školy. Poté se přestěhoval do Batumi. Nejprve dal na dráhu novináře a pracoval jako redaktor pro levicové noviny \"Kvali\", které ho přivedly k revolučním aktivitám na Kavkaze. V roce 1892 spoluzakládal se svým bratrem Kalenikem první legální gruzínskou marxistickou organizaci \"Mesame Dasi\" (česky: Třetí skupina) a stal se ředitelem novin Kvali. Mesame Dasi se pak sloučila s Ruskou sociálně demokratickou dělnickou stranou (RSDDS) a v roce 1903, když nastal ve straně rozkol, se Čcheidze přidal k její menševické frakci. Během revoluce v roce 1905 se aktivně podílel na sociálně demokratických akcích v Batumi. V letech 1907 až 1917 pak působil v ruské státní dumě jako poslanec za tbiliské gubernium a předsedal poslaneckému klubu RSDDS. Zde si vydobyl uznání pro své vynikající řečnické schopnosti. V dumě se soustředil především na uchování jednoty strany RSDDS a na zisk převahy menševiků nad bolševiky. I přes jeho snahu se ale později povedlo Leninovi rozbít klub RSDDS na menševickou a bolševickou frakci. S Leninem se pak Čceidze dostal do otevřeného konfliktu.", "section_level": 1}, {"title": "Revoluce a nezávislost Gruzie.", "content": "Když vypukla Únorová revoluce v roce 1917, byl Čcheidze jmenován Předsedou petrohradského sovětu, kde se opět pokusil omezit vliv radikálních bolševiků na politiku, ale opět neuspěl. I když odmítnul nabídku dělat ministra v prozatímní vládě, tak podporoval její politiku. Ovšem když vypukla Velká říjnové revoluce, tak se Čcheidze, který zrovna trávil dovolenou ve své rodné Gruzii, rozhodl zůstat doma a soustředil se na budování místní menševické vlády. V únoru 1918 svolal v Tbilisi sněm, jehož výsledkem bylo vyhlášení Zakavkazské federace a Čcheidze stanul v čele tohoto nově vzniklého státu. Zakavkazská federace se ale brzy rozpadla a vznikla nezávislá Gruzie. V ní byl zvolen předsedou parlamentu a později i Ústavodárného shromáždění. Tuto funkci, která de facto plnila funkci hlavy státu Gruzie, vykonával od 12. března 1919 do 25. února 1921. V roce 1919 se zúčastnil mírové konference ve Versailles, kde se snažil získat uznání nezávislosti Gruzie od Trojdohody, ale jeho snaha zde nebyla úspěšná.  Na počátku roku 1921 dokončil sepisování první gruzínské Ústavy, ale už v únoru začala invaze Rudé armády do Gruzie. Čcheidze byl nucen, stejně jako většina dalších prominentních menševiků, opustit zemi. Nakonec emigroval do Francie, kde působil v emigrantských organizacích a zároveň stál v čele exilové vlády Demokratické republiky Gruzie. Žil zde do 13. června 1926, kdy v městě Leuville-sur-Orge nedaleko Paříže v důsledku neutěšených životních perspektiv spáchal sebevraždu. Pohřben byl na pařížském hřbitově Père Lachaise. Na pohřbu promluvil gruzínský menševický politik a Čcheidzeho krajan Iraklij Cereteli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nikolaj (\"Nikoloz\", \"Karlo\") Čcheidze (gruzínsky: ნიკოლოზ ჩხეიძე) (21. března 1864 - 13. června 1926) byl gruzínský politik a menševický revolucionář, který sehrál významnou roli během revolučních událostí v Rusku v letech 1917 a 1918.", "tgt_summary": "尼古拉·齐赫泽(,1864年-1926年-6月13日)俄国政治家,格鲁吉亚社会民主党领导人之一。生于高加索库塔伊西省。从1870年代开始积极宣传马克思主义,1907年到1917年为孟什维克领袖之一,二月革命时为彼得格勒苏维埃工农代表主席。十月革命后布尔什维克夺权,齐赫泽协助在提弗里斯成立孟什维克政府。1921年布尔什维克占领格鲁吉亚,齐赫泽流亡法国,后在巴黎近郊自杀。", "id": 734546}
{"src_title": "Kirjat Šmona", "tgt_title": "谢莫纳城", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 80 m při západním okraji Chulského údolí, na svazích, které od něj prudce stoupají k západu, do hor Naftali, při libanonských hranicích.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Město bylo založeno v roce 1950 na místě bývalé arabské vesnice, jako tranzitní tábor pro imigranty, kteří pracovali na farmách. Později šlo o rozvojové město, plánovitě budovaný městský soubor určený pro rychlé ubytování židovských imigrantů.  Ekonomika města je založena jak na lehkém průmyslu a produktech typu elektroniky, informačních technologií a komunikací, tak na zemědělství a cestovním ruchu.  Město je spojeno lanovkou s kibucem Manara, který se nachází na horském hřbetu Naftali, a město také nabízí akvapark s tobogánem.  Nachází se zde 12 škol s celkovým počtem žáků a studentů. Ti jsou rozděleni do 9 základních škol o žácích a 6 středních škol o studentech. 49,3 % studentů 12. ročníků bylo v roce 2001 připuštěno k maturitě.,  Kirjat Šmona je nejmenší izraelské město s ligovým fotbalovým týmem. V sezóně 2006–07 klub poprvé postoupil do první ligy.", "section_level": 1}, {"title": "Terorismus.", "content": "Kirjat Šmona byla v minulosti cílem mnoha útoků arabských teroristů, operujících přes izraelsko-libanonskou hranici. 11. dubna 1974 Lidová fronta pro osvobození Palestiny - Hlavní velení (LFOP-HV) vyslala do Kirjat Šmony přes hranice z Libanonu tři své členy. Ti zabili osmnáct obyvatel v obytné budově, včetně devíti dětí, a následně sami zemřeli během přestřelky s izraelskou armádou. Tato událost se stala známá pod názvem masakr v Kirjat Šmoně.  Město se dále stalo terčem útoků raket typu Kaťuša, když město v červenci 1981 ostřelovalo OOP. V roce 1986 pak raketa typu Kaťuša, vystřelená členy OOP, zabila učitele a čtyři žáci byli vážně zraněni. Raketami Kaťuša pak ostřeloval Kirjat Šmonu i Hizballáh v roce 1996 během operace Hrozny hněvu. Obyvatele města trpí takřka každodenními útoky od poloviny 70. let až do roku 2000, kdy se Izrael stáhl z jižního Libanonu.  Během druhé libanonské války bylo město častým terčem raket Hizballáhu. Na město dopadaly stovky raket typu Kaťuša. 13. července 2006 musela být část města uzavřena, kvůli hrozbě z raketového útoku. Příští den město zasáhly tři rakety. 17. července Hizballáh ještě zintenzivnil ostřelování severního Izraele, včetně Kirjat Šmony. Téhož dne byl zasažen jeden dům poblíž města. 8. srpna pak rozhodla izraelská vláda o evakuaci 10 tisíc obyvatel města. Během války dopadlo na město celkem raket typu Kaťuša. Více než polovina obyvatel města se sama přestěhovala na jiné místo v zemi. Někteří pak ke svým rodinám či známým. Jiní do hotelů nebo uprchlických zařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2009 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé - přibližně osob (včetně statistické kategorie „ostatní“, která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu, ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, přibližně osob). Podle Izraelského centrálního statistického úřadu (CBS) žilo ve městě k roku 2001 celkem mužů a žen. Věková struktura obyvatelstva byla následující: 33,5 % obyvatel bylo mladších 19 let; 19,8 % bylo ve věku 20–29 let; 19,3 % ve věku 30-44 let; 15,3 % ve věku 45-59 let; 3,5 % ve věku 60-64 let a 8,5 % obyvatel bylo starších 65 let. Roční populační růst byl v roce 2001 1,8 %. V roce 2001 zde žilo 121 uprchlíků. Židovská populace města se převážně skládá z imigrantů a jejich potomků, ze severoafrických a blízkovýchodních zemí. Podle CBS žilo ve městě k roku 2000 celkem zaměstnaných pracovníků a 467 osob samostatně výdělečně činných. Hrubá měsíční mzda v roce 2000 činila šekelů (NIS). Hrubá měsíční mzda mužů byla šekelů, oproti šekelům pro ženy. 564 osob pobíralo podporu v nezaměstnanosti a osob získávalo nějaký druh sociálního benefitu.  Jde o středně velkou obec městského typu s dlouhodobě mírně rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo lidí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kirjat Šmona (hebrejsky, doslova \"„Město Osmi“\", podle osmi lidí včetně Josefa Trumpeldora, kteří roku 1920 zahynuli při obraně nedalekého kibucu Tel Chaj, v oficiálním přepisu do angličtiny Qiryat Shemona, přepisováno též Kiryat Shmona) je město Severním distriktu v Izraeli.", "tgt_summary": "谢莫纳城(希伯来语: קִרְיַת שְׁמוֹנָה, 拉丁转写为Kiryat Shmona),以色列北部区城镇,总面积9.96 km,总人口23,100(2007)。该市的名字是为了纪念1920年保卫Tel Hai的8位勇士,城市名中的Shmona意为“八”,Kiryat意为“城”。谢莫纳城靠近以色列黎巴嫩边境,为以色列最北的城市。城市坐标为33°12′27′′N,35°34′11′′E。", "id": 1908842}
{"src_title": "VirtualBox", "tgt_title": "VirtualBox", "src_document": [{"title": "Licence.", "content": "VirtualBox je nabízen ve dvou rozdílných licenčních podobách:  VirtualBox umí od verze 1.5 přepínat mezi různými jazyky a podporuje externí jazykové soubory.  Podpora ukládání aktuálních obrazů (snímků) stavu virtuálního stroje včetně jeho operačního systému (kompletní konfigurace a stav). Tato funkce umožňuje provést zálohu stavu systému před provedením kritického testu, který pokud selže umožní rychlou obnovu do původního stavu systému a opakování testu.  Režim Seamless umožní \"vysunout\" vybranou aplikaci z virtuálního stroje do hostitelského systému. Uživatel tak může zdánlivě pracovat s aplikacemi Microsoft Outlook 2003 nebo Windows Internet Explorer 7 v Linuxu, aniž by bylo zpozorováno, že tyto aplikace běží ve skutečnosti ve virtualizovaném celém operačním systému (např. Windows XP SP2).  Podpora přenosu obsahu schránky mezi hostitelským a virtuálním systémem  Tato funkce umožní nasdílet vybrané složky z hostitelského systému do virtuálního i bez funkčního síťového prostředí.  VirtualBox podporuje technologie hardwarové virtualizace společností Intel VT a AMD AMD-V.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšířená funkcionalita proprietární verze (PUEL).", "content": "Samostatně vyvíjená verze VirtualBoxu a šířená pod vlastní verzí licenční smlouvy v komerční podobě nabízí tyto funkce:  Tato funkce nabízí podporu běžícího RDP serveru nad všemi virtuálními stroji VirtualBoxu a umožňuje připojení k nim s pomocí RDP protokolu (podobně jako VMware Workstation podporuje podobně připojování k virtuálním strojům pomocí VNC protokolu).  VirtualBox podporuje připojení USB zařízení (standardu 1.1, 2.0 a 3.0) do virtuálních strojů.  Tato funkce umožňuje připojení v kombinaci s RDP serverem připojení USB zařízení ze vzdáleného klienta do virtuálního stroje.  VirtualBox obsahuje podporu iSCSI s možností připojování takových zařízení do virtuálních strojů.  Balíček Extension Pack poskytuje rozšířenou funkcionalitu aplikace o nové funkce:", "section_level": 1}, {"title": "Podporované operační systémy.", "content": "VirtualBox podporuje běh v těchto hostitelských operačních systémech:  • Windows 9x (95, 98)  VirtualBox podporuje jak 32-bit (x86) tak 64-bit (x64) prostředí výše uvedených systémů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oracle VM VirtualBox je multiplatformní virtualizační nástroj distribuovaný jak pro Linux/Unix tak pro Windows a Mac OS. VirtualBox vyvíjela původně německá společnost Innotek GmbH, kterou zakoupila v únoru 2008 společnost Sun Microsystems, již koupila v dubnu 2009 firma Oracle. Jeho uživatelské rozhraní a funkcionalita je velmi podobná Microsoft Virtual PC 2007 s tím rozdílem, že podporuje více jazyků, hardwarovou virtualizaci a připojování USB zařízení z hostitelského systému do virtuálního stroje.", "tgt_summary": "英语:Oracle VirtualBox是由德国软件公司出品的虚拟机器软件,现在则由甲骨文公司进行开发,是甲骨文公司xVM虚拟化平台技术的一部分。它提供使用者在32位元或64位元的Windows、Solaris及Linux 操作系统上虚拟其它x86的操作系统。使用者可以在VirtualBox上安装并且执行Solaris、Windows、DOS、Linux、OS/2 Warp、OpenBSD及FreeBSD等系统作为客户端操作系统。", "id": 2667698}
{"src_title": "Tove Janssonová", "tgt_title": "朵貝·楊笙", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se jako nejstarší dcera v umělecké rodině sochaře Viktora Janssona a grafičky a ilustrátorky Signe Hammeearstenové-Janssonové. Její mladší bratr Per Olof byl fotografem a nejmladší Lars ilustrátorem - právě on se později výrazně podílel na rozvoji „muminího odkazu“ a převzal po své sestře například sérii komiksů o muminech.  Tove Janssonová patřila k švédsky hovořící menšině ve Finsku a velkou část života prožila na ostrově Klovharu, jednom z ostrovů Pellinki u Porvoo. Její životní partnerkou byla finská grafička Tuulikki Pietilä.  První kresby uveřejnila v patnácti letech v liberálním časopise \"Garm\". Studovala na výtvarné akademii Konstfack ve Stockholmu, poté na kreslířské škole finské Národní galerie v Helsinkách a v Paříži na École d'Adrien Holy a École des Beux Arts.  Postavička Muminka se poprvé objevila v ilustracích na stránkách \"Garmu\" v roce 1940 a v roce 1945 vyšla první samostatná kniha o muminech. Právě mumini vydobyly Janssonové světový věhlas, ačkoliv napsala i řadu knih na jiné téma. Za své dílo obdržela mimo jiné cenu Hanse Christiana Andersena v roce 1966, cenu Švédské akademie v roce 1972, cenu Pro Finlandia roku 1976 a Literární cenu Selmy Lagerlöfové roku 1992.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Knihy o muminech.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Komiksy.", "content": "Komiksové stripy o muminech vycházely na pokračování nejprve krátce v časopise \"Ny Tid\", od roku 1954 pak pravidelně vycházely především v anglických novinách \"Evening News\" - po roce 1960 sérii převzal Lars Jansson.  Řady 1-4 vyšly česky jako \"Muminek - svazek jedna\", překl. Libuše a Luboš Trávníčkovi, Praha: Argo, 2009.", "section_level": 3}], "src_summary": "Tove Marika Jansson (; 9. srpna 1914, Helsinki – 27. června 2001, Helsinki) byla finská spisovatelka (píšící švédsky), autorka písňových textů, malířka, ilustrátorka a autorka komiksů. Jejím nejslavnějším dílem jsou knihy o skřítcích muminech a jejich přátelích.", "tgt_summary": "朵贝·玛丽卡·杨笙(,又译为托芙·扬松,1914年-8月9日-2001年-6月27日)是一位母语为瑞典语的芬兰作家、小说家与画家、插画家和连环画漫画家。她出生和成长在艺术家庭,于1930年到1938期间在斯德哥尔摩、赫尔辛基和巴黎学习绘画艺术。她在1943年举办了首次个人画展。与此同时,她开始给出版社撰写短篇小说和文章,为书籍封面和其他用途创作图案设计。此后的一生,她一直以艺术家和作家的身份进行创作。", "id": 581469}
{"src_title": "Dějiny šílenství", "tgt_title": "疯癫与文明", "src_document": [{"title": "Kontext vzniku.", "content": "Kniha se vyvinula z Foucaultova dřívějšího psaní o psychologii, z jeho vlastních psychologických potíží a jeho zkušeností s prací v mentálním ústavu a byla napsána zejména mezi roky 1955 a 1959, zatímco pracoval na kulturně-diplomatických a vzdělávacích pozicích ve Švédsku (jako ředitel francouzského kulturního centra při Univerzitě v Uppsale), Německu a Polsku.  Sám Foucault byl významným představitelem francouzské intelektuální avantgardy. Od roku 1970 působil jako profesor na francouzské Collège de France, ale velmi mnoho času trávil mimo Francii, kde se účastnil konferencí s politickými militanty, specialisty na duševní nemoci a s kolegy z ostatních univerzit. Po dokončení manuskriptu \"Dějin šílenství\" ho na doporučení Jeana Hyppolita odevzdal jako disertační práci, za kterou obdržel \"doctorat d ́état\", nejvyšší titul udělovaný francouzskými univerzitami.  Jeho praxe v psychiatrické léčebně ho ovlivnila natolik, že se rozhodl zkoumat šílenství v průběhu historie. Foucault považuje dějiny vědění ani ne tak za proces týkající se růstu, ale spíše za proces týkající se proměny a historické proměny pojetí šílenství jsou mu v tomto příkladem. Popisuje prostor, který zastřešuje určitou sociální menšinu, která je ztělesněním toho, co je označováno za „nelidské“. Tento prostor je napříč dějinami trvalý, ale jeho obsah se mění (lepra, pohlavní choroba, nerozum, duševní nemoc). Foucault jakožto genealog sestupuje až k samotným kořenům dějin a za pomocí metod odlišujících se od běžné praxe se pokouší o jejich rekonstrukci. Jeho hlavním záměrem v knize bylo blíže určit to, co bylo v konkrétní historické epoše možné poznat o duševní nemoci.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah knihy.", "content": "Foucault se zabývá vývojem konceptu šílenství ve třech fázích: během renesance, klasicismu (pozdní 17. a většina 18. století) a moderní doby. Uvádí, že během renesance byli šílení v umění vyobrazováni jako držitelé určité moudrosti – znalosti hranic našeho světa – a v literatuře jako odhalení rozdílu mezi tím čím lidé jsou a čím dělají, že jsou. Renesanční umění a literatura znázorňovaly šílené jako zapojené do světa rozumu a zároveň reprezentující mystické síly kosmické tragédie, ale renesance byla také počátkem objektivního popisu rozumu a nerozumu (sledovaných jakoby shora) v porovnání s intimnějšími středověkými popisy z nitra společnosti.  Foucault prohlašuje, že na počátku období osvícenství v polovině 17. století bylo racionální reakcí na šílené, kteří byli do té doby na samém pokraji společnosti, jejich naprosté oddělení od společnosti jejich izolací společně s prostitutkami, pobudy, rouhači a jim podobnými v nových institucích založených napříč Evropou – tento proces nazývá „velké uvěznění“. Na stav vyvrženců bylo nahlíženo jako na jejich vlastní morální chybu. Na ně samotné poté bylo pohlíženo jako na ty, kteří si dobrovolně vybrali prostituci, tuláctví, rouhání, nesmyslnost atd. a režimy těchto nových racionálních institucí pečlivě využívaly metody „cukru a biče“ s cílem zvrátit jejich rozhodnutí.  Sociální síly, které Foucault vidí za tímto uvězněním, zahrnují potřebu mimosoudního mechanismu pro zbavení se nežádoucích osob a snahu regulovat nezaměstnanost a výši mezd (levná pracovní síla dílen tlačila dolů mzdy svobodných dělníků). Tvrdí, že konceptuální rozdíl mezi šíleným a racionálním byl v jistém smyslu produktem tohoto fyzického rozdělení na uvěznění: uvěznění učinilo šílence pohodlně dostupnými lékařům, kteří začali vnímat šílenství jako přirozený objekt hodný studia a poté jako nemoc, která má být vyléčena.  Pro Foucaulta začalo moderní období na konci osmnáctého století vytvořením míst výhradně určených pro držení šílenců pod dohledem lékařů a tyto nové instituce byly výsledkem smíchání dvou motivů: nový cíl byl léčit šíleného mimo rodinu, která si nemohla dovolit potřebnou domácí péči, a starý účel omezovat nežádoucí projevy šílenců pro ochranu společnosti. Tyto hlavní rysy byly ztraceny a instituce byly brzy považovány za jediné místo, kde lze terapeutickou léčbu poskytnout. Foucault vnímá tento formálně osvícenější a soucitnější způsob zacházení s šílenými ve zmíněných moderních lékařských zařízeních jako stejně krutý a manipulativní jako bylo zacházení v dřívějších, racionálních institucích.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí díla.", "content": "Sociolog José Guilherme Merquior argumentuje, že ačkoliv Foucault vyzdvihuje otázku o vlivu sociálních sil na význam a reakce na abnormální chování, \"Dějiny šílenství\" jsou tak protkané významnými faktickými chybami a chybnými interpretacemi, že je jejich význam minimální. Merquior podotýká, že existují hojné důkazy o všeobecné krutosti a uvěznění šílených v průběhu věků, o kterých Foucault tvrdí, že bylo šílenství vnímáno jako posedlost moudrostí, a že Foucault tedy čerpal ze selektivně vybíraných dat, která podporují jeho tvrzení, zatímco ignoroval protikladné důkazy. Šílenství bylo křesťanskými Evropany typicky spojováno s hříchy, poznamenává Merquior, a bylo tedy vnímáno jako mnohem méně neškodné, než Foucault naznačuje. Mequior vnímá dílo jako „volání po osvobození dionýsovského lidu“ podobné O. Brownovu dílu \"Life against Death\" (1959) a jako inspiraci pro Anti-Oidipa Gillese Deuleuze a Félixe Guattariho (1972).  Psycholog Kenneth Lewes píše, že kniha je příkladem „kritiky instituce psychiatrie a psychoanalýzy“, která se objevila jako část „obecného zvýšení morálních hodnot v šedesátých letech 20. století“. Lewes nahlíží na Foucaultovu práci jako na podobnou, ale hlubší verzi díla \"The Myth of Mental Illness\" (1961) od Thomase Szasze.  Filozof Garry Gutting o Foucaultovi napsal: \"„Reakce profesionálních historiků na Foucaultovovo dílo \"Dějiny šílenství\" se při prvním čtení zdají být rozpolcené, ne-li polarizované. Existuje mnoho uznání jeho klíčové role, počínaje ranou recenzí Roberta Mandroua v žurnálu Annales, charakterizující ji jako „krásnou knihu“, která bude mít „ústřední význam pro naše porozumění Klasickému období“. Po dvaceti letech Micheal MacDonald potvrdil Mandrouvo proroctví. „Kdokoliv, kdo píše o dějinách šílenství v rané moderní Evropě musí vycházet ze zjištění Foucaultovy slavné knihy, \"Dějiny šílenství\".“ Pozdější podpora byla ještě silnější. Jan Goldstein: „Pro svůj empirický obsah a silnou teoretickou perspektivu si práce Michela Foucaulta zasluhuje zvláštní a hlavní místo v historii psychiatrie.“ Roy Porter: „Čas potvrdil, že \"Dějiny šílenství\" je nejhlouběji pronikající práce napsaná o historii šílenství.“ Konkrétněji, Foucault byl nedávno předznamenán jako prorok „nové kulturní historie“. Ale také kritiky jsou rozšířené a často zahořklé.“\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Dějiny šílenství: Hledání historických kořenů pojmu duševní choroby () je kniha francouzského filosofa Michela Foucaulta z roku 1961. Jedná se o první Foucaultovu významnou publikaci. Kniha zkoumá vývoj významu šílenství pro evropskou kulturu, právo, politiku, filosofii a medicínu od středověku až do konce 18. století. Zračí se v ní Foucaultův přechod od fenomenologie ke strukturalismu: i když k popisu šílence jako „jiného“ používá jazyka fenomenologického, přisuzuje tento vývoj vlivu specifických sociálních struktur.", "tgt_summary": "《疯癫与文明》('),台湾普遍译作《疯癫与文明》,浙江人民出版社译作《癫狂与文明》,是米歇尔·福柯的博士论文,也是他的成名作,于1961年出版。该书共分9章,讨论了历史上「疯癫」这个概念是如何发展的。", "id": 2627868}
{"src_title": "Diethylether", "tgt_title": "乙醚", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Alchymista Ramón Llull údajně objevil diethylether v roce 1275, ale v současnosti o tom neexistují žádné důkazy. Látku poprvé syntetizoval Valerius Cordus v roce 1540 a nazval ji \"olej sladkého vitriolu\" (oleum dulcis vitrioli) - to proto, že byl diethylether původně získán destilací směsi ethanolu a kyseliny sírové (známé jako \"olej vitriolu\"), a zaznamenal některé z lékařsky významných vlastností. Přibližně ve stejné době objevil Theophrastus Bombastus von Hohenheim, známý spíše jako Paracelsus, analgetické vlastnosti etheru. Název ether dal látce August Siegmund Frobenius v roce 1730.", "section_level": 1}, {"title": "Metabolismus.", "content": "Předpokládá se, že je diethylether metabolizován enzymem ze skupiny cytochromu P450.  Diethylether inhibuje alkoholdehydrogenázu a proto zpomaluje metabolismus ethanolu. Inhibuje také odbourávání jiných látek vyžadujících oxidativní metabolismus např. valium nebo diazepam.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Diethylether je běžným laboratorním rozpouštědlem. Má omezenou rozpustnost ve vodě, proto se často používá pro extrakci kapalina-kapalina. Protože má menší hustotu než voda, vrstva diethyletheru je nahoře. Diethylether se využívá také jako rozpouštědlo pro Grignardovu reakci a pro mnoho dalších reakcí využívající organokovová činidla. Zvláštní význam má jako rozpouštědlo při výrobě celulózových plastů, například acetátu celulózy. Diethylether má vysoké cetanové číslo (85 - 96) a používal se minulosti jako startovací kapalina pro Dieslové a benzinové motory, díky jeho vysoké těkavosti a nízké samozápalné teplotě. Jeho příliš vysoká těkavost, cena a nízká hustota z něj činí nevhodné aditivum benzínové a obzvlášťě Dieslové. Ze stejného důvodu byl jednou z mnoha složek palivové směsi pro karburované motory zažehované kompresí (používané v leteckém modelářství) kde se míchal s petrolétherem a ricínovým olejem v poměru 47% petroleje, 33% éteru a 20% ricínového oleje. Tato využití jsou ale v evropě dávnou historií (před rokem 1990). V dnešní době jsou používány jiné ethery, v ČR konkrétně a také alkoholy (ethanol a methanol). Postupně jsou zaváděna aditiva další generace (EMBE, ad.)", "section_level": 1}, {"title": "Použití jako anestetikum.", "content": "William Morton se účastnil první veřejné demonstrace použití etheru k anestezii 16. října 1846 v Ether Dome v Bostonu. Crawford Williamson Long však jeho použití jako celkového anestetika v chirurgii demonstroval soukromě úředníkům v Georgii již 30. března 1842  Ether se někdy používal namísto chloroformu, protože má vyšší terapeutický index, větší rozdíl mezi doporučeným dávkováním a toxickým předávkováním (~1,5 - 2,2). Ze stejného důvodu (a také díky nízké ceně) je stále preferovaným anestetikem v některých rozvojových zemích.  Díky asociacím s Bostonem se používání etheru stalo známé jako \"Yankee Dodge\".  Dnes se ether používá jen zřídka. Používání hořlavého etheru mizelo s tím, jak se stala dostupná nehořlavá anestetika, například halothan. Navíc má diethylether mnoho nežádoucích vedlejších účinků, například postanestetickou nauseu a zvracení. Moderní anestetika, například methylpropylether (Neothyl) a methoxyfluran (Penthran) mají tyto účinky podstatně menší.", "section_level": 2}, {"title": "Použití zevně (v medicíně).", "content": "Směs s ethanolem se používala ve zdravotnictví jako desinfekční (a zároveň očišťující) prostředek pod názvem étéralkohol. Diethylether lze také použít k anestezii klíšťat při jejich odstraňování z kůže. Diethylether způsobí uvolnění klíštěte, takže se již hlavičkou nedrží v kůži.", "section_level": 2}, {"title": "Použití jako rekreační droga.", "content": "Anestetické účinky etheru z něj dělají rekreační drogu, byť ne populární. Diethylether není tak jedovatý jako jiná rozpouštědla zneužívaná jako rekreační drogy. Fyzickou závislost nezpůsobuje, návyk ovšem ano.  Ether smíšený s ethanolem se v 19. století, během jednoho ze západních tažení proti konzumaci alkoholu, prodával jako všelék a rekreační droga. Tehdy se považovalo za neslušné, aby dámy požívaly alkoholické nápoje, proto někdy místo nich konzumovaly drogy s obsahem etheru. Jednou z tehdy prodávaných látek byl lék proti kašli zvaný hofmanské kapky s obsahem etheru i alkoholu. Ether je obtížné požívat samotný, proto se pro rekreační užívání často míchal s jinými drogami, například ethanolem. Lze ho též užívat inhalačně. V oblasti Malé Litvy (na pravém pobřeží dolního toku Němenu a na pobřeží Kurského zálivu, nejvíce v litevských okresech Šilutė a Tauragė) je dosti silně rozšířen zvyk užívat étér (zde jej nazývají Anodia), nejčastěji nakapaný nebo nalitý na cukr. V této oblasti se častěji než jinde vyskytují úmrtí po předávkování takovýmto způsobem užívaného étéru. Zdrojem étéru v této oblasti nejčastěji bylo a dosud je pašeráctví z Kaliningradské oblasti Ruska. Podobným způsobem jako v Malé Litvě byl étér populární také mezi Lemky.  Vzhledem k nemísitelnosti etheru s vodou a ke skutečnosti, že se v něm výborně rozpouštějí nepolární organické sloučeniny, se používal také při výrobě volné kokainové báze a je uveden v Tabulce II Úmluvy OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami jakožto prekurzor", "section_level": 2}, {"title": "Výroba.", "content": "Diethylether se jen zřídka připravuje v laboratořích, protože je to nebezpečné a ether je pro legální laboratoře snadno dostupný. Většina diethyletheru vzniká jako vedlejší produkt hydratace (ve fázi par) ethylenu na ethanol. Tento proces využívá jako katalyzátor kyselinu fosforečnou na pevném nosiči a lze ho upravit tak, aby vznikalo více etheru, je-li to třeba. Dehydratace ethanolu (ve fázi par) na katalyzátoru oxidu hlinitém může poskytnout výtěžnost diethyletheru až 95 %.  Diethylether lze připravovat jak v laboratořích, tak v průmyslovém měřítku kyselou syntézou. Ethanol se smísí se silnou kyselinou, typicky kyselinou sírovou HSO. Kyselina disociuje a způsobuje vznik vodíkových iontů H. Vodíkový iont protonuje elektronegativní atom kyslíku v molekule ethanolu, což dává molekule kladný náboj:  Nukleofilní atom kyslíku deprotonovaného ethanolu substituuje molekulu vody z protonované (elektrofilní) molekuly ethanolu, čímž vzniká voda, vodíkový iont a diethylether.  Reakce musí probíhat při teplotách pod 150 °C, aby bylo zajištěno, že produktem této reakce není eliminační produkt (ethylen). Při vyšších teplotách se ethanol dehydratuje na ethylen. Reakce, při níž vzniká diethylether, je zvratná, takže se nakonec ustaví rovnováha mezi reaktanty a produkty. Pro dobrou výtěžnost je potřeba, aby se ether oddestilovával z reakční směsi dříve, než se převede zpět na ethanol (využití Le Chatelierova principu).  Jinou reakcí, kterou lze použít pro přípravu etherů, je Williamsonova etherová syntéza, kde alkoxid (připravovaný rozpouštěním alkalického kovu v alkoholu) provádí nukleofilní substituci na alkylhalogenidu.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Diethylether je náchylný na tvorbu peroxidů a může tvořit výbušný diethyletherperoxid. Peroxidy mají vyšší teplotu varu a po vyschnutí vybuchují již při pouhém dotyku. Diethylether se proto typicky dodává se stopovými množstvími antioxidantu BHT (2,6-di-terc-butyl-4-methylfenol), který tvorbu peroxidů omezuje. Jako stabilizátor se používá také fenidon v koncentraci 0,001 % (10 ppm).. Při uložení etheru na hydroxidu sodném se vznikající peroxidy vysráží. Vodu a peroxidy lze odstranit buď destilací ze sodíku a benzofenonu, anebo průchodem přes sloupec aktivovaného oxidu hlinitého.  Diethylether je extrémně hořlavá látka. Je potřeba se vyhnout styku s otevřenými plameny, ale i s elektricky ohřívanými zařízeními, protože se ether snadno vznítí od plamene nebo jiskry. Teplota samovznícení je pouze 170 °C, takže lze diethylether zapálit i jen horkým povrchem bez plamene či jiskry. Běžnou praxí v chemických laboratořích je použít pro ohřívání nebo destilaci etheru namísto kahanu páru nebo topná hnízda určená do výbušného prostředí.  Ethery jsou známy snadným přechodem deflagrace v detonaci a poměrně širokým rozsahem mezi dolní a horní mezí výbušnosti par, takže exploze par jednoduchých etherů mají mnohem závažnější účinky než exploze jiných rozpouštědel.  Při koncentraci 200 ppm jsou páry diethyletheru zjistitelné čichem jako dráždivé. Do 400 ppm se neprojevují žádné významné účinky. Koncentrace 2 000 ppm již působí lehce narkoticky, koncentrace 35 000 ppm (3,5 %) vyvolává během 30 minut hlubokou narkózu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Diethylether (též ether, éter nebo ethoxyethan) je ether ethanolu. Za běžných podmínek se jedná o čirou, bezbarvou a extrémně hořlavou kapalinu s nízkým bodem varu a charakteristickou nasládlou vůní. Je nejrozšířenějším členem třídy sloučeniny obecně nazývaných ethery. Je izomerem butanolu. Diethylether má funkční vzorec CH-CH-O-CH-CH. Je často používaným rozpouštědlem a dříve též celkovým anestetikem. Ve vodě se rozpouští jen omezeně (6,9 g/100 g). Difúzní koeficient diethyletheru ve vzduchu je 0,74×10 m/s (298 K, 101,325 kPa).", "tgt_summary": "乙醚又称依打(Ether音译)、二乙醚或乙氧基乙烷,是一种醚类,分子式为 (CH)O (或简写为 EtO)。乙醚是一种无色、易燃、极易挥发的液体,其气味带有刺激性,以前被当作吸入性全身麻醉剂,也是常见的毒品加工制作材料。乙醚亦是一种用途非常广泛的非极性有机溶剂,与空气隔绝时相当稳定。乙醚蒸气能与空气形成爆炸性混合物,当它遇到火花、高温、氧化剂(如高氯酸、氯气、氧气、臭氧等)时,就有发生燃烧爆炸的危险,有时也因静电而起火。略溶于水,能溶于乙醇、苯、氯仿、石油醚、其它极性溶液及许多油类,也可以提炼青蒿素。", "id": 1002499}
{"src_title": "Anne Brontëová", "tgt_title": "安妮·勃朗特", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Anne Brontëová se narodila v Thorntonu v Yorkshire poblíž Bradfordu v rodině kněze Patricka Brontëho jako poslední z jeho šesti dětí. Její dvě starší sestry, Charlotte Brontëová a Emily Brontëová, se také staly spisovatelkami, bratr Patrick Branwell Brontë byl malíř a básník. Matka jim zemřela (pravděpodobně na rakovinu močového ústrojí) rok po Annině narození. Dvě nejstarší sestry, jedenáctiletá Maria (1814) a desetiletá Alžběta (Elisabeth) zemřely roku 1825 na plicní tuberkulózu, kterou se nakazily údajně během svého pobytu na dívčí škole \"Clergy Daughters' boarding school\" v Cowan Bridge v Lancashire. Vrozenou dispozici k plicním nemocem měly ovšem všechny Brontëovy děti, a žádné z nich se nedožilo ani 40. roku života.  Úmrtí blízkých členů rodiny měla nesporný vliv na pochmurné ladění literární tvorby sester Brontëových. Úmrtí obou nejstarších dcer vedla otce Brontëa k rozhodnutí vzít děti ze školy do domácího učení. Učily se kromě běžných předmětů domácí práce (které jim nešly), kreslit, malovat (všechny vynikaly výtvarným nadáním), hrát na klavír je učil místní regenschori, literaturu je vyučoval otec především pomocí své bohaté knihovny klasických románů a her, psát se děti učily samy. Domácí škola pro sourozence měla jedinou nevýhodu - stranily se společnosti a měly problémy navazovat kontakty.  Anne navštěvovala ještě krátce školu \"Miss Wooler's school\" v Huddersfielde a v letech 1839-1845 pracovala jako guvernantka v rodině reverenda v Thorp Green nedaleko Yorku. Oblíbila si cesty do Yorku a Scarborough. Svůj volný čas však především věnovala psaní, se kterým začala již v dětství společně se svými dvěma sestrami Charlottou a Emily a jejichž společná sbírka básní vyšla pod pseudonymem roku 1846. Následující rok Anne dokončila román \"Agnes Greyová\", o který však (na rozdíl od knih jejích sester) neměli nakladatelé zájem a který nakonec vyšel jako třetí svazek souboru, v němž první díly dva tvořil román její sestry Emily \"Na Větrné hůrce\".  Když roku 1848 zemřel bratr Patrick Branwell, který byl slaboch a zničil si život hazardem a alkoholem, otřásla tato tragédie Anniným zdravím i zdravím její sestry Emily tak, že jej o mnoho nepřežily. Emily odmítala svou plicní chorobu léčit a zemřela ještě téhož roku v prosinci. Anne ještě stačila vydat svůj druhý a poslední román \"Nájemnice z Wildfell Hall\" (česky jako \"Dvojí život Heleny Grahamové\"), ve kterém, inspirována tragickým osudem vlastního bratra, zachytila problémy manželského soužití a alkoholismu.  V následujícím roce se Anna v únoru chtěla zotavit z plicní tuberkulózy pobytem ve svém zamilovaném přímořském městečku Scarborough. Její stav se po dvou měsících náhle zhoršil. Anna zemřela ve Scarborough v Grandhotelu. Na tamním hřbitově východně od mariánského kostela (St. Mary's Church) je také pochována, napis na náhrobní desce uvádí chybný věk 28 let. V Grandhotelu (ve své době největším a nejmodernějším v Evropě) bylo zřízeno malé muzeum \"Rotunda\" s pamětní síní Anny Brontëové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anne Brontëová (pseudonym Acton Bell) (17. ledna 1820, Thornton - 28. května 1849, Scarborough) byla anglická spisovatelka, nejmladší z pěti sester Brontëových. Ve svých dílech se zaměřila především na zobrazování strastiplných osudů žen.", "tgt_summary": "安妮·勃朗特(英语:Anne Brontë,1820年-1月17日-1849年-5月28日),19世纪英国小说家、诗人,是英国文学史上著名的勃朗特三姊妹之一。安妮出生于牧师家庭,一生中大部分的时间都居住于约克郡荒野中的小镇哈沃斯。安妮·勃朗特自少年时就和艾米莉·勃朗特一起创造了虚构国家冈达尔,以其为主题创作诗歌,后来开始用诗歌表达内心感情。1846年和两位姐姐夏洛特·勃朗特、艾米莉·勃朗特共同出版了诗集。她曾两次出外担任家庭女教师,根据亲身经历创作了小说《艾格妮丝·格雷》,小说如实反映了社会对家庭女教师这个群体的漠视和不公,呼吁提高家庭女教师的地位,关注孩子的早期教育。", "id": 585897}
{"src_title": "Wget", "tgt_title": "Wget", "src_document": [{"title": "Funkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Navázání stahování.", "content": "Wget byl navržen pro stahování přes pomalé a nestabilní síťové spojení. V případě že soubor není kompletně stažen, program se automaticky pokusí navázat na místo, kde bylo spojení přerušeno. Díky tomu byl také jedním z prvních download managerů, který implementoval podporu navázání stahování z protokolu HTTP.", "section_level": 2}, {"title": "Rekurzivní stahování.", "content": "Wget může zpracovávat odkazy ze stažených html stránek a ty dále sledovat. Tuto proceduru rekurzivně opakuje dokud nejsou všechny stránky staženy nebo není dosaženo maximální nastavené rekurze. Stažené stránky mohou být ukládány do stejné struktury jako byly na serveru, díky tomu je lze později použit např. pro úplné zrcadlení webů. Odkazy ve stažených stránkách mohou být přizpůsobeny pro lokální prohlížení. V případě že stahujete rekurzivně přes HTTP nebo FTP Wget může být nastavený na poslední čas editace vzdálených souborů a díky tomu bude stahovat pouze změněné soubory.", "section_level": 2}, {"title": "Portabilita.", "content": "Wget byl od začátku psán s přihlédnutím k vysoké přenositelnosti s minimální závislostí na knihovnách třetích stran. Díky tomu byl portován na celou řadu systému operačních systémů např. Mac OS X, Microsoft Windows a OpenVMS.", "section_level": 2}, {"title": "wget2.", "content": "Aktuálně je vyvíjen program wget2, který by měl nahradit stávající program wget. Oproti původní verzi bude mít wget2 řadu vylepšení, především pokud jde o výkon, díky podpoře následujících protokolů a technologií:  a řady dalších.  Hlavním vývojářem wget2 je Tim Rühsen, který je také jedním z hlavních vývojářů a současných správců původní verze programu wget.", "section_level": 1}, {"title": "Autoři.", "content": "Na programu se podíleli Hrvoje Nikšić, Mauro Tortonesi, Giuseppe Scrivano a mnoho dalších, viz webové stránky.", "section_level": 1}], "src_summary": "GNU Wget je počítačový program, který slouží jako jednoduchý a výkonný stahovač souborů. Implementuje přenos souborů přes protokoly HTTP, HTTPS a FTP. Jeho jméno vzniklo ze složeniny World Wide Web a get.", "tgt_summary": "GNU Wget(常简称为Wget)是一个在网络上进行下载的简单而强大的自由软件,其本身也是GNU计划的一部分。它的名字是「英语:World Wide Web]]」和「英语:Get」的结合,同时也隐含了软件的主要功能。目前它支持通过英语:HTTP、英语:HTTPS,以及英语:FTP]]这三个最常见的TCP/IP协议协议下载。", "id": 833214}
{"src_title": "Třída Essex", "tgt_title": "艾塞克斯級航空母艦", "src_document": [{"title": "Stručná charakteristika.", "content": "Konstrukcí třídy \"Essex\" v mnohém vycházela z předchozí třídy \"Yorktown\". Třída \"Essex\" ovšem byla projektována bez omezení daných Washingtonskou konferencí a počítalo se u ní také se značně vyšším počtem nesených letadel. V porovnání s \"Yorktownem\" byla loď typu USS Essex o více jak 18 metrů delší, o tři metry širší a měla také o třetinu větší výtlak. Letová paluba byla rozměrnější a výtahy umístěné na jejím okraji umožnily zefektivnit letový provoz a tedy i bojovou kapacitu lodi. Pohonný systém byl stejně jako pancéřování značně vylepšen a i protiletadlová výzbroj byla výrazně zesílena. Všechna tato zlepšení byla jedním z faktorů, díky kterým nebyla žádná loď této třídy ztracena během válečných operací a i dvě za války těžce poškozené lodi (USS \"Franklin\" a USS \"Bunker Hill\") se zpět do přístavu dostaly vlastní silou.  Třída měla tři subvarianty. První (standardní) a druhá varianta (s prodlouženým trupem) se od sebe příliš nelišily. Třetí variantu představovala pouze osamocená \"Oriskany\", dokončená již ve standardu modernizačního programu SCB-27A.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj a konstrukce.", "content": "Když Japonsko odstoupilo od smluv omezujících námořní zbrojení, rozhodlo se námořnictvo USA reagovat zvýšením své síly. Americký Kongres proto 17. května 1938 rozhodnutím \"the Naval Expansion Act\" souhlasil se zvýšením tonáže amerických letadlových lodí na 40 000 tun, což umožnilo stavbu letadlových lodí USS \"Hornet\" a USS \"Essex\", jež se stala první lodí celé nové třídy. Kýl \"Essexu\" byl založen 28. dubna 1941, 31. července 1942 byl trup lodi spuštěn na vodu a 31. prosince 1942 byla loď dokončena a zařazena do služby.  Dne 9. září 1940 byla objednána stavba dalších osmi lodí, z nichž některé po svém dokončení dostaly jména na počátku války ztracených lodí. Jednalo se o USS \"Hornet\", \"Franklin\", USS \"Ticonderoga\", USS \"Randolph\", USS \"Lexington\", \"Bunker Hill\", USS \"Wasp\" a USS \"Hancock\". Poslední dvě lodě z původně zamýšlené jedenáctikusové série byly objednány 15. prosince 1941, byly to USS \"Bennington\" a USS \"Boxer\". Z této první série lodí patřily \"Ticonderoga\", \"Randolph\", \"Hancock\" a \"Boxer\" do podskupiny lodí s o 6 metrů prodlouženým trupem, jejich delší příď nesla silnější protileteckou výzbroj. Kromě CV-31 a CV-34 už měly prodloužený trup všechny další postavené lodě této třídy. Po první sérii bylo postupně objednáno ještě 19 dalších lodí. Lodě třídy \"Essex\" za druhé světové války obvykle nesly 36 stíhacích letounů, 36 střemhlavých bombardérů a 18 torpédových bombardérů. Hlavním stíhacím letounem byl typ Grumman F6F Hellcat, který měl nad japonským typem Micubiši A6M Zero výraznou převahu. Měl výrazně výkonnější motor, vyšší stoupavost i rychlost a byl vyzbrojen šesti kulomety M2 Browning ráže 12,7 mm. Základním bombardovacím letounem byl Curtiss SB2C Helldiver a torpédové bombardéry byly typu Grumman TBF Avenger. Několik plavidel třídy \"Essex\" neslo squadrony stíhacích bombardérů Vought F4U Corsair, které se však během války na americké letadlové lodi neprosadily a proslavily se především u jednotek námořní pěchoty.  Základní hlavňová výzbroj se skládala z 12 kanónů ráže 127 mm (osm bylo ve čtyřech dvoudělových věžích a čtyři samostatně), 32 kusů 40mm kanónů a 46 kusů 20mm kanónů. Během války se však skladba výzbroje měnila a protiletadlová výzbroj byla posilována. Dělové věže byly umístěny na pravé straně po dvou před a za velitelským ostrovem. Kanóny ráže 127 mm měly dostřel 18 km, kadenci 15 ran za minutu a obvykle střílely speciální protiletadlovou munici. Kanóny ráže 40 mm nahradily málo účinné 28mm kanóny použité u lodí starších tříd letadlových lodí.  Pohon zajišťovala čtyři turbínová ústrojí firmy Westinghouse a osm kotlů White Forster. Výkon pohonného systému byl 110 MW. Loď měla čtyři šrouby. Boční pancíř měl sílu až 100 mm, pancéřová paluba měla sílu 37 mm a hangárová paluba 65 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečné modernizace.", "content": "Koncem 40. let byly do služby na letadlových lodí zařazovány stále větší a těžší palubní letouny, což kladlo větší požadavky i na jejich nosiče. Od roku 1946 se proto rozběhl program modernizace jednotlivých lodí této třídy.", "section_level": 1}, {"title": "SCB-27A.", "content": "Tento modernizační program znamenal montáž hydraulických katapultů typu H-8, zesílení letové paluby, zlepšení ochrany hangárů proti požáru a střepinám (protistřepinové sítě, protipožární rolety), byly zvětšeny výtahy, zvětšen výkon generátorů a zvětšena zásoba pohonných hmot pro palubní letouny. Byl použit nový radar a u lodí, určených pro protiponorkové úkoly, byl namontován sonar SQS-23. Z lodí byly odmontovány původní dvouhlavňové věže s kanóny ráže 127 mm. Výzbroj se změnila na osm jednohlavňových kanónů ráže 127 mm, doplněných 28 kanóny ráže 76 mm ve 14 postaveních. Menší ráže byly vyřazeny.  Jako první byl upraven \"Essex\", následovaly lodě \"Wasp\", \"Bennington\", \"Lake Champlaine\", \"Yorktown\", \"Hornet\", \"Randolph\", \"Hancock\" a \"Kearserge\". \"Oriskany\" byla jako jediná dostavěna již v této verzi. Přestavby probíhaly v letech 1948–1954. Kromě \"Lake Champlaine\" byly všechny lodě později znovu modernizovány.", "section_level": 2}, {"title": "SCB-27C.", "content": "Program SCB-27A byl úspěšný, ale přesto byly připravovány další modernizace, které by lodě přiblížily parametrům moderních těžkých letadlových lodí. I po této modernizaci však nebyly lodě například schopny nést větší stíhací letouny, než byl typ Vought F-8 Crusader. Místo nerealizované přestavby SCB-27B se přistoupilo k projektu SCB-27C. Tři pravidla (\"Hancock\", \"Intrepid\", \"Ticodendroga\") dostala mezi lety 1951 a 1953 v rámci modernizace SCB-27C výkonnější parní katapulty typu C-11 (získané z Velké Británie) a zlepšenou protistřepinovou a protipožární ochranu.  Druhá skupina přestavby SCB-27C, označená jako SCB-125, změnila vzhled daleko výrazněji a to především díky použití úhlové letové paluby. Změněn byl také ostrov, modernizovány elektronické systémy, byla zesílena letová paluba a otevřené prostory na bocích trupu byly uzavřeny, což mělo zlepšit odolnost lodi vůči klimatickým vlivům. Změnilo se také rozmístění výtahů a složení elektronických systémů, zvětšeny byly i zásoby pohonných hmot. Počet 76mm kanónů byl snížen na 10, kanóny ráže 127 mm byly obvykle čtyři či osm. V letech 1954–1959 byly přestavěny lodě \"Essex\", \"Yorktown\", \"Hornet\", \"Randolph\", \"Lexington\", \"Wasp\", \"Bennington\", \"Bon Homme Richard\", \"Kearserge\", \"Shangri-La\", \"Oriskany\", \"Intrepid\", \"Hancock\" a \"Ticodendroga\".", "section_level": 2}, {"title": "SCB-144.", "content": "Sedm lodí (\"Essex\", \"Yorktown\", \"Intrepid\", \"Randolph\", \"Wasp\", \"Bennington\" a \"Kearserge\") bylo počátkem 60. let převedeno do kategorie protiponorkových letadlových lodí a v letech 1962–1965 modernizováno podle projektu SCB-144 v rámci rozsáhlého modernizačního programu amerického námořnictva FRAM II. Lodě dostaly nový sonar SQS-23 a modernizované bojové informační středisko. Z jejich palub operovaly především protiponorkové letouny Grumman S-2 Tracker a vrtulníky.", "section_level": 2}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Do bojů druhé světové války se zapojilo 14 lodí třídy \"Essex\" a to \"Essex\", \"Yorktown\", \"Intrepid\", \"Hornet\", \"Franklin\", \"Ticonderoga\", \"Randolph\", \"Lexington\", \"Bunker Hill\", \"Wasp\", \"Hancock\", \"Bennington\", \"Bon Home Richard\" a \"Shangri-La\". Během války nebyla žádná z nich ztracena, \"Franklin\" a \"Bunker Hill\" byly těžce poškozeny, avšak opraveny.", "section_level": 2}, {"title": "Vesmírný program.", "content": "Několik plavidel třídy Essex se v letech 1966–1973 podílelo na programu Apollo.", "section_level": 2}, {"title": "Vyřazování.", "content": "Většina lodí třídy \"Essex\" byla ze služby vyřazena na konci 60. a v první polovině 70. let. Jako poslední zůstal aktivní \"Lexington\", který již od 60. let byl využíván jako cvičné plavidlo a který tuto funkci vykonával až do roku 1991. Jako muzea byly zachovány čtyři lodě, ostatní byly sešrotovány, \"Oriskany\" byla v roce 2006 potopena poblíž floridské Pensacoly, aby zde vytvořila největší umělý útes na světě.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam jednotek.", "content": "Nedokončené zůstaly lodě USS \"Reprisal\" (CV-35) (stavěna 1944–1945), USS \"Iwo Jima\" (CV-46) (stavěna 1945). Trup \"Reprisalu\" byl využit k testům a následně byl sešrotován, nedokončený trup \"Iwo Jimy\" byl poslán do šrotu přímo. Zbylých šest plánovaných jednotek CV-50 – CV-55 bylo zrušeno ještě před zahájením stavby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída \"Essex\" byla třída letadlových lodí Námořnictva Spojených států. V letech 1942–1950 bylo do služby zařazeno 24 jednotek této třídy, která je tak nejrozsáhlejší třídou tohoto typu plavidel v celosvětové historii. Lodě byly projektovány jako jádra operačních svazů rychlých letadlových lodí – hlavní úderné síly amerického námořnictva.", "tgt_summary": "艾塞克斯级航空母舰(英语:Essex-class aircraft carrier)是美国在第二次世界大战前后建造的航空母舰。她们是美国史上建造数量最多的大型航空母舰,并在太平洋战争及朝鲜战争担当主力,少数艾塞克斯级亦参与了越战。朝鲜战争后海军主要将艾塞克斯级重编为攻击航母及反潜航母,其后亦有改为两栖突击舰、训练舰、甚或飞机运输舰。大部分艾塞克斯级于1960及1970年代陆续退役拆解,而少数则延至1980及1990年代。美国保留了四艘艾塞克斯级作博物馆舰,而一艘则凿沉作人工鱼礁。", "id": 843585}
{"src_title": "Opál", "tgt_title": "蛋白石", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Název pochází ze staroindického \"upala\", tj. drahý kámen. Drahý opál byl znám už dávno ve starověku, v 6. století před n. l. byl opěvován básníkem Onomakritem a řecký přírodozpytec Dioskorides ho v 1. století n. l. označil za skutečný drahokam. Až do objevení Ameriky se nejcennější opály nacházely na území východního Slovenska v okolí obce Červenica. Obsah křemene v slovenském drahém opálu se pohybuje v rozpětí 89,0 – 93,3 % a obsah vody od 6,1 do 10,9 %. Po dobytí Mexika se do Evropy dostaly tzv. aztécké opály, které uchvátily tehdejší sběratele. Nejbohatší nálezy drahého opálu pocházejí z australských nalezišť, které byly objeveny ve druhé polovině 19. století. V současnosti se na území Austrálie nachází a také těží přibližně 95 % všech drahých opálů na světě. O zbývajících 5 % se větší či menší měrou dělí asi 19 státních území. Přičemž ve většině z nich se drahé opály pouze nacházejí a jen v devíti státech probíhá i jejich těžba. Roku 1921 bylo náhodou objeveno umělé barvení opálů. Francouzský nájemce opálových dolů v Dubníku na Slovensku Bittner-Belangenay totiž několik opálů, které ležely na stole, omylem polil inkoustem. Kusy se obarvily tak dokonale, že i po zaschnutí, opláchnutí i vybroušení měly nevídané barvy. Takto obarvené opály jsou označovány jako chameleoni.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Geneze opálu není zcela uspokojivě vysvětlena. Předpokládá se, že opály vznikají za zvýšených teplot a tlaků z křemičitanů, které se můžou buď uvolňovat z organických zdrojů jako z křemičitých schránek rozsivek, jehlicí mořských hub, anebo z anorganických zdrojů jako jsou silikátové minerály, či křemen. Křemičitá složka se pozvolna rozpouští v alkalickém prostředí a při změně podmínek prostředí na kyselé a současně snížení tlaku nastává opětovné srážení křemene v podobě opálu.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Vlivem nepříliš pevné atomární vazby mezi atomy kyslíku a křemíku jsou opály poměrně nestabilní minerály, které se snadno poškodí. Při kontaktu s jiným materiálem se často poškrábají, či při pádu se mohou roztříštit na menší tělesa. Některé druhy opálu jsou schopny měnit svoji barvu v závislosti na teplotě a to i při kontaktu s lidským teplem. Mají schopnost vázat vodu a nečistoty, což může vést také ke změně jejich barvy, pokud jsou vystaveny vodě.", "section_level": 1}, {"title": "Žlutý opál.", "content": "Jedna z odrůd opálu je žlutý opál. Nejen žlutý opál, ale zejména drahý opál všeobecně patřil již od starověku k tajemným a vysoce ceněným kamenům, jimž byla připisována neobyčejná magická síla. Podle esoteriků opál zesiluje charakterové vlastnosti a momentální emocionální stav člověka. V rukách dobrého člověka posiluje jeho pozitivní vlastnosti a pomáhá mu, ale i naopak.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Opály se využívají především v klenotnictví pro šperkařské účely. Jsou jimi osazovány prsteny, náhrdelníky a další. Oproti většině dalších drahokamů se nedá většina opálů brousit (vyjma ohnivého opálu), proto je jeho povrch opravován pomocí zaoblování a vyhlazování.  Nedoporučuje se, aby se opál omýval vodou, ale aby se na jeho údržbu používal měkký hadr napuštěný strojním olejem, jelikož z vody by opál mohl do sebe vytáhnout nečistoty a změnit tím svoji barvu. Následně by se měl vyleštit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Opál je minerál, hydrogel s kolísavým obsahem vody, jehož chemický vzorec je SiO. n HO. Voda zde bývá zastoupena nejčastěji mezi jedním až třemi hmotnostními procenty, ale v některých případech může dosahovat až 20 %. Ve světě se vyskytuje mnoho odrůd opálu, jako např. drahý opál, ohnivý opál, dřevitý opál či keříčkovitý opál. Opál vzniká z vychladlých postvulkanických roztoků vysrážením křemičité substance. Typická hra barev, tzv. \"opalizace\" u drahého opálu vzniká světelnou interferencí na rozhraní mikroskopických vrstviček gelovitých kuliček opálu.", "tgt_summary": "蛋白石,英语音译为“Opal”或“澳宝”,宝石学名称为欧泊,是二氧化硅的水合物,成分为SiO·\"n\" HO,是非晶质结构,无一定外形,断口为贝壳状,主要是二氧化硅的胶体沉淀形成的,如果沉淀在生物遗骸中,则形成“树化玉”。", "id": 427266}
{"src_title": "Velmoc", "tgt_title": "大国", "src_document": [{"title": "Regionální velmoc, supervelmoc a jaderná velmoc.", "content": "Termín \"velmoc\" se objevuje i ve spojení regionální velmoc (nejsilnější stát či státy ve vztahu k určitému regionu) a supervelmoc (nejsilnější stát či státy světa, schopny prosazovat své zájmy celoplanetárně). Za regionální velmoc s globálními zájmy je považována např. Čínská lidová republika. Supervelmocí jsou dnes Spojené státy americké (do roku 1991 i Sovětský svaz) a Čína s Ruskem.  Stát, který disponuje jadernými zbraněmi a je schopen je vyrábět, se označuje jako jaderná velmoc. Řadí se mezi ně USA, Rusko, Čína, Severní Korea, Indie, Velká Británie, Francie, Pákistán, Írán a Izrael.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Termín \"velmoc\" se začal používat po Vídeňském kongresu, původně pro pět evropských států – Francii, Prusko, Rakouské císařství, Ruské impérium a Spojené království. Zájmy těchto států byly určující pro mezinárodní vztahy v Evropě.  Od roku 1870 se mezi velmoci přiřadilo i Italské království. Na počátku 20. století se staly velmocí Spojené státy americké a po vítězství v rusko-japonské válce i Japonsko.  Po skončení druhé světové války začaly být jako velmoci označovány členské státy Rady bezpečnosti OSN – Čína (do roku 1971 Čínská republika, poté Čínská lidová republika), Francie, Sovětský svaz, Spojené království a Spojené státy. Mezi těmito státy vystupovaly jako dva výrazně nejsilnější Sovětský svaz a Spojené státy, které se označovaly termínem \"supervelmoc\".", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření Rady bezpečnosti OSN.", "content": "V dnešní době se vedou diskuse o rozšíření Rady bezpečnosti OSN o další státy tak, aby věrněji zobrazovala realitu mezinárodních vztahů. Kandidáty na nové členy Rady bezpečnosti OSN (avšak bez práva veta) jsou zejména Brazílie, Indie, Japonsko a Německo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velmoc je označení státu, který má díky své hospodářské, vojenské, diplomatické nebo kulturní moci určující vliv na mezinárodní vztahy. Označení \"velmoc\" se začalo používat po Vídeňském kongresu z let 1814–1815.", "tgt_summary": "大国(英语:Great power),又称强权、强国,是指在国际体系中,在权力资源上拥有较高优势的国家及被认为具有施加在全球范围内的影响力的能力和专长。大国特有的具有军事和经济实力,以及外交和软实力的影响力,这可能导致中或小的国家采取自己的行动之前考虑大国的意见。「综合国力」,包括一国对他国施加影响所必备的物质性权力,如军事能力、经济实力;以及非物质性权力,如目前广泛使用的概念——「软国力」所包含的文化、价值观、制度、生活方式的吸引力。", "id": 749934}
{"src_title": "Jazykový ostrov", "tgt_title": "语言岛", "src_document": [{"title": "Německé ostrovy na českém území.", "content": "Na území dnešního Česka existovalo před odsunem sudetských Němců uvnitř české jazykové oblasti několik německých jazykových ostrovů, převážně na Moravě. Byly dvou typů – městské a venkovské. Zatímco městské podléhaly výrazné asimilaci (počešťování) už v první půli 20. století, venkovské se vesměs udržely poměrně kompaktní až do samotného odsunu. Nejrozsáhlejším německým ostrovem v českých zemích bylo Hřebečsko (okolí Svitav a Moravské Třebové) a pak Jihlavsko.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "Německé osídlení území dnešního Česka lze vystopovat v souvislosti s takzvanou vnitřní kolonizací řídce osídlených oblastí přibližně v období od konce 12. století a průběžně i ve 13. století. V této době přemyslovští panovníci výrazně podporovali příchod německých horníků a následně se usazovali osídlenci i jako zemědělci a zalidňovali v té době relativně málo osídlenou krajinu. Tito osídlenci měli tzv. zákupní právo, kterým byli na pět let osvobozeni od poddanských povinností a stávali se královskými poddanými.  Další, tzv. „druhá“ kolonizační vlna z německých zemí přišla po třicetileté válce, aby nahradila úbytek obyvatelstva, jenž byl způsoben nucenou emigrací z regionu následkem rekatolizace po porážce stavovského povstání na Bílé hoře. I v této kolonizační vlně dominovala německá šlechta, takže se v původně slovanském prostředí postupně vytvořily silně germanizační komunity, které díky své soudržnosti získaly postupem času dokonce majoritní postavení. Němci brzo vytvořili bohatou vrstvu patriciátu, pronikli do městské správy a dosahovali rozhodujícího postavení.  Německý vliv byl zvýrazňován jednak následkem dominance němčiny po začlenění Českého království do habsburské monarchie a jednak následkem rekatolizace. Podstatnou změnu naopak přinesl rozpad Rakouska-Uherska v roce 1918, kdy vzniklo samostatné Československo. Objevily se i první výraznější rozpory mezi Čechy a Němci, a to už za první světové války, přičemž tento projev prohlubujících se rozporů mezi česky a německy mluvícím obyvatelstvem se později naplno projevil ve 30. letech 20. století v souvislosti s nástupem nacistického hnutí v Německu a nástupu Hitlera k moci. V této době došlo ke sjednocování německých nacionalistických proudů v tehdejším Československu a novým, silně útočným snahám o připojení smíšených jazykových oblastí, včetně jazykových ostrovů k „říši“.  Po druhé světové válce došlo v reakci na protektorátní útlak ze strany Němců k „vyřešení německé otázky“. O vysídlení Němců z Československa se rozhodlo prakticky již na postupimské konferenci v červnu 1945, a i když se odsun nevztahoval na všechny německy mluvící skupiny obyvatelstva, z praktického hlediska došlo k jejich téměř úplnému odsunutí.", "section_level": 2}, {"title": "Další příklady jazykových ostrovů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Morava.", "content": "Vedle německých ostrovů existoval na Moravě ještě charvátský jazykový ostrov (uvnitř německého osídlení) okolo Novosedel, zlikvidovaný koncem 40. let.", "section_level": 2}, {"title": "Slovensko.", "content": "Hauerland – skupina bývalých jazykových ostrovů karpatských Němců na středním Slovensku.", "section_level": 2}, {"title": "Německo.", "content": "Lužickosrbské jazykové ostrovy na Lužici (Braniborsko, Sasko).", "section_level": 2}], "src_summary": "Jazykový ostrov je označení oblasti, ve které se převážně používá jeden jazyk a která se celá nachází uvnitř oblasti, ve které se převážně používá jiný jazyk. Jedná se tedy o jazykovou (a obvykle i etnickou) enklávu. Jazykové ostrovy vznikají migrací nebo asimilací.", "tgt_summary": "语言岛,也称语言孤岛、方言岛,是指某种语言完全处于其他语言或方言地理上的包围之中的一种语言现象。多数是由人口迁徙造成的。一般情况下,语言岛内的语言使用范围狭小,处于周边强势语言的影响,有些甚至最终被同化。", "id": 3048424}
{"src_title": "Kirk Douglas", "tgt_title": "柯克·道格拉斯", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Kirk se narodil ve městě Amsterdam v americkém státě New York Heršelovi (Harry) Danielovičovi (1884–1950) a Bryně Sanglel (*1884). Rodiče byli chudí Židé z Ruska, kteří emigrovali z Gomelu (nyní Bělorusko).", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy ve filmové kariéře.", "content": "Mezi jeho nejznámější filmové role patří mimo jiné též Spartakus ve stejnojmenném americkém filmu nebo Vincent van Gogh ve filmu \"Lust for Life\" (\"Touha po životě\"), za který byl nominován na Oskara. Nominován byl též za filmy \"Champion\", \"The Bad and the Beautiful\", ale žádnou z nominací neproměnil. Nicméně, Oskara nakonec získal ve speciální kategorii za „50 let kreativní činnosti inspirující filmovou komunitu“ v roce 1996. Kirk Douglas má též svou hvězdu na „chodníku slávy“ na Hollywood Boulevard a v roce 1984 vstoupil do síně slávy představitelů westernových filmů. Umístil se na 17. místě seznamu největších hvězd světového filmu.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Byl dvakrát ženatý, první manželka byla Diana Dill (narozena 22. ledna 1923, svatba 2. listopadu 1943, rozvod v roce 1951), s níž měl dva syny, herce Michael Douglase a producenta Joel Douglase. Jeho druhá žena se jmenuje Anne Buyndens (svatba 22. května 1954) a měl s ní také dva syny: Petera Douglase, producenta, (narozen 23. listopadu 1955) a herce Erica Douglase (narozen v červnu 1958, zemřel 6. července 2004 na předávkování drogami).  V roce 1996 utrpěl mozkovou mrtvici, byla částečně narušena jeho schopnost mluvení. Dne 9. prosince 2006 oslavil 90 let, na oslavě se zmínil o knihách, které píše o smrti svého syna Erica v roce 2004. V pátek 9. prosince 2016 oslavil 100 let. Jeho kardiolog mu při té příležitosti povolil jednu sklenici vodky, jinak měl alkohol zapovězen.  Zemřel ve 103 letech počátkem února 2020.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kirk Douglas, rodným jménem Isur Danielovič Děmskij (9. prosince 1916 Amsterdam, New York, USA – 5. února 2020, Beverly Hills, Kalifornie), byl americký herec a filmový producent. Začínal rolemi padouchů, později hrál i kladné hrdiny a složitější charaktery (\"Spartakus\", \"Stezky slávy\"). Byl známý svým důlkem v bradě a hlubokým hlasem. Byl otcem hollywoodského herce a producenta Michaela Douglase, producenta Joela Douglase, producenta Petera Douglase a herce Erica Douglase.", "tgt_summary": "柯克·道格拉斯(英语:Kirk Douglas,原名Issur Danielovitch Demsky,1916年-12月9日-2020年-2月5日),美国好莱坞电影演员,犹太人。寇克曾1950年代三次入围奥斯卡金像奖最佳男主角皆未得奖,1996年获颁奥斯卡终身成就奖,2001年也获得第51届柏林影展终身成就奖,获奖原因是「表现出义勇先锋形象及美国式英雄主义」;实至名归。1999年,他被美国电影学会选为百年来最伟大的男演员第17名。", "id": 2573265}
{"src_title": "Yves Bonnefoy", "tgt_title": "伊夫·博纳富瓦", "src_document": [{"title": "Životopis a dílo.", "content": "Narozen v rodině montéra a učitelky, od mládí se cítil přitahován literaturou a matematikou. Z matematiky maturoval na Descartesově lyceu v Tours, vykonal zkoušky na universitu v Poitiers a hodlal pokračovat v jejím studiu v Paříži, ale nakonec zvítězila poezie. Už jeho první sbírka vyvolala mimořádnou pozornost, které se jeho dílo těší dodnes. Láska k matematice se u něj projevuje v schopnosti přesné analýzy a formulaci problémů. V Paříži se stýkal a spřátelil s mnoha básníky a malíři, hojně četl filosofické knihy. Po válce cestoval do zámoří a po Evropě, například do Itálie, jejíž renesanční umění na něj mělo zásadní vliv: poznal, že \"\"vrcholné umění dokáže sevřít, \"ztělesnit\" (inkarnovat) i konečnost existence, onu \"přítomnost\", z níž se rozevírá znovu výhled na jednotu bytí\"\" (Jiří Pelán, 2004). V roce 1967 byl u založení časopisu \"L'éphemère\". Učil na několika evropských a amerických universitách; v roce 1981 se stal profesorem komparativního studia poezie na Collège de France. V roce 1995 dostal cenu Prix mondial Cino Del Duca a v roce 2007 Cenu Franze Kafky. Kromě básnických sbírek píše i prózu a patří i k předním francouzským esejistům. Ve svém eseji \"\"Století, jež obětovalo slovo\"\" se vyjádřil ke známému výroku Theodora Adorna \"\"Po Osvětimi už nelze psát básně.\"\" takto: \"\"Rezignovat na poezii po zkušenosti s vyhlazovacími tábory by znamenalo dovést do konce jejich záměr.\"\" V roce 2005 byl hostem 15. ročníku Festivalu spisovatelů Praha.", "section_level": 1}, {"title": "Eseje (výběr).", "content": "Český výběr z esejů vyšel v překladu Jiřího Pelána a Václava Jamka pod názvem \"Eseje\" (Opus, 2007)", "section_level": 1}], "src_summary": "Yves Bonnefoy (24. června 1923 v Tours – 1. července 2016) byl francouzský básník a esejista, jeden z nejvýznamnějších francouzských poválečných tvůrců.", "tgt_summary": "伊夫·博纳富瓦(;1923年-6月4日-2016年-7月1日),法国诗人、散文家,生于图尔,父亲是铁道工人。他的作品在战后法国文学中占有重要地位,探索了口头及书面语言的意涵。他还创作了一系列翻译作品,最著名的是对莎士比亚的翻译,同时也写了一些关于美术及美术史的著作,包括对胡安·米罗和阿尔伯托·贾科梅蒂的研究。出版的诗集有《论杜弗的动与静》(1953)、《昨天的空寂的王国》(1958)、《写字石》(1965)、《门槛的诱惑》(1975)、《在影子的光芒中》(1987)、《雪的开始与结束》(1991)和《流浪的生命》(1993)等。", "id": 2232571}
{"src_title": "Budapešťská operace", "tgt_title": "布達佩斯圍城戰", "src_document": [{"title": "Politická situace v Maďarsku.", "content": "Když byla v bitvě u Stalingradu ztracena 2. maďarská armáda, pokleslo nadšení Maďarů z účasti jejich vojsk na východním tažení a v průběhu pokračujících bojů byly postupně stahovány i další jednotky. Od začátku roku 1944 vyjednávali tajně vůdcové hortyovského Maďarska se spojenci o přechodu na jejich stranu. Němci však o tomto věděli, což vyvrcholilo 16. října 1944, kdy zvláštní jednotka pod vedením Otta Skorzenyho zajala syna maďarského regenta Miklosa Horthyho a přinutila tím říšského správce k abdikaci. Horthy a jeho vláda byli vystřídáni radikální fašistickou Stranou šípových křížů, kterou vedl Ferenc Szálasi, a byl vyhlášen Maďarský stát.", "section_level": 1}, {"title": "Situace před operací.", "content": "V té době stál proti německým a maďarským jednotkám 2. ukrajinský front Rodiona Malinovského, který byl hlavní silou připravované ofenzívy a ten se skládal z 5 sovětských a 2 rumunských vševojskových armád, 1 tankové a 1 letecké armády. Měl dohromady 40 střeleckých divizí, 3 tankové, 2 mechanizované, 3 jezdecké sbory a 1 tankovou brigádu. Dohromady asi 470 – 500 tisíc mužů, 11 tisíc děl a minometů, 710 tanků a samohybných děl a 925 letadel. Všechny tyto jednotky prošly nedávno těžkou debrecínskou operací, kde měly velké ztráty. Jednotky sa nacházely na čáře Čop – východní břeh řeky Tisy – město Beiuş. Vojska 3. ukrajinského frontu Fjodora Tolbuchina, které právě dokončily Bělehradskou operaci, začaly vstupovat na maďarské území z jihu. Cílem obou frontů bylo rychlé obsazení Budapešti, čímž by bylo Maďarsko vyřazené z války a byl umožněn následný postup na území Rakouska a Československa. Těmto jednotkám vzdorovala německá Skupina armád Jih, které velel generálplukovník Johannes Frießner. Jeho síly se skládaly z 35 německých divizí, z kterých bylo 9 tankových. Většina z nich byla podobně jako sovětské jednotky poznamenaná předcházejícími boji a neměla plné stavy. Jejich síly doplňovaly zbytky maďarské armády. Celkově měli Němci k dispozici asi 190 000 mužů, kteří měli bránit pevnost Budapešť ve třech liníích obrany.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh operace.", "content": "Rudá armáda zahájila útok 29. října 1944 a postupovala do maďarského vnitrozemí ve dvou směrech. Jeden byl vedený 46. armádou s 2. a 4. gardovým mechanizovaným sborem, 7. gardová armáda měla za úkol vést pomocný odlehčující útok severovýchodně od města Szolnoku a získat předmostí na druhém břehu Tisy. Ostatní síly frontu měly postupovat na Miskolc a svým rychlým postupem nedovolit Němcům vybudovat si další linii. 3. ukrajinský front měl zatím soustředit své síly v Banátě a následně proniknout do vnitrozemí přes Dunaj. 2. a 4. gardový mechanizovaný sbor se už 2. listopadu dostal z jihu do blízkosti Budapešti, ale cestu se jim nepodařilo prorazit kvůli posile, kterou sem z okolí Miskolce přesunuli Němci. 7. listopadu dosáhly první sovětské jednotky východní části Budapešti a 11. listopadu zaútočila i další sovětská vojska, která vytlačila Němce od Tisy až k Dunaji. Obrana Budapešti však byla úporná a Rudé armádě se nepodařilo město dobýt z chodu. Začátkem listopadu vyrazil i 3. ukrajinský front, který překročil Dunaj a po měsíci bojů dosáhl Balaton a přiblížil se k městu z jihu. Německé jednotky se ocitly ve výběžku frontu, který byl ze severu, východu i z jihu obklíčen sovětskými jednotkami. Ty však byly probíhajícími těžkými boji vyčerpány a jejich bojová činnost na 10 dnů do 19. prosince ustala. Následujícího dne začal útok, který 26. prosince přerušil spojení Budapešti s Vídní a hlavní město Maďarska s 80 tisíci německými a maďarskými vojáky se dostalo do obklíčení. V téže době probíhaly těžké boje i na jižním Slovensku, zejména mezi městy Šahy, Levice a Štúrovo.", "section_level": 1}, {"title": "Německé protiútoky.", "content": "V těžké situaci, ve které se ocitla německá vojska, se Hitler rozhodl vyslat na pomoc městu IV. tankový sbor SS, jehož první útok začal 1. ledna 1945. 20 km před Budapeští však byl tento útok zastaven a Němci byli přinuceni ustoupit. Jiné útoky proběhly 7. ledna, avšak ani ty nebyly úspěšné. Další útok učinil IV. tankový sbor SS 17. ledna, ale ani ten nebyl úspěšný. 20. ledna provedli Němci útok, při kterém se dostali opět na vzdálenost 20 km od Budapešti, ovšem i ten byl zastavený a 28. ledna byli nuceni ustoupit.", "section_level": 1}, {"title": "Boje ve městě.", "content": "29. prosince 1944 vyslaly sovětské jednotky posádce Budapešti parlamentáře (Ostapenko), kteří měli vyjednat kapitulaci města. Ti však byli Němci zajati, mučeni a popraveni. Část sovětských a rumunských vojsk následně za intenzívní letecké a dělostřelecké podpory zaútočila na město. Němcům začaly brzy docházet zásoby a proto se pokoušeli o letecké zásobování prostřednictvím provizorních letišť ve městě. Ta však byla v dosahu sovětského dělostřelectva a další cesta přísunu zásob – řeka Dunaj zamrzla. Civilní obyvatelstvo ve městě tak zůstalo prakticky bez zásob potravin. 17. ledna nařídit Hitler ústup z Pešti, kde se situace stávala neudržitelnou a soustředil se na obranu Budína. Při ústupu, který byl uskutečněn následujícího dne, Němci zničili pět historických mostů přes Dunaj, a to i přes protesty maďarských důstojníků. Nejdůležitější oporou obránců města se stal Budínský hrad dominující okolí. Po získání jižní železniční stanice začali Sověti postup směrem k hradu. Při útoku na něj dne 10. února se vyznamenali příslušníci sovětské námořní pěchoty, kteří pronikli do německých pozic a téměř je rozdělili na dvě skupiny. K sovětským jednotkám se přidala jednotka budapešťských dobrovolníků. 11. února padla obrana vrchu Gellérthegy. V této situaci velitel posádky města SS-Obergruppenführer Karl Pfeffer-Wildenbruch nařídil přes Hitlerovy rozkazy, dle kterých mělo být město bráněno do posledního muže, se pokusit probít z obklíčení. První protiútok z města sovětské jednotky zaskočil a asi 10 tisícům lidem včetně civilistů se podařilo dostat z města do nedalekých lesů. Brutální pouliční boje byly ukončeny 13. února 1945.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky bitvy.", "content": "Bitva o Budapešť si vyžádala obrovské oběti na obou stranách. Rudá armáda utrpěla ztráty mezi 100 000 a 160 000 vojáky. Sověti tvrdili, že v kapse zůstalo 180 000 německých a maďarských \"bojovníků\" a prohlásili, že zajali 110 000 těchto vojáků. Nicméně, hned po obléhání, zajali tisíce maďarských civilistů a přidali je k počtu válečných zajatců, což sovětům umožnilo potvrdit svá předem nafouklá tvrzení. Bombardování a pouliční boje si vyžádaly i další oběti mezi civilisty. Bylo znásilněno zhruba 50 tisíc budapešťských žen. Boje na západě od Budapešti však dále pokračovaly. Hitler se rozhodl, že udeří na oslabené pozice 3. ukrajinského frontu u Balatonu. Jeho tankové jednotky, které nebyly schopné prorazit v útoku přes Ardeny, byly narychlo stáhnuté na východní frontu pro nově připravovanou ofenzívu – Operaci Frühlingserwachen, která byla poslední německou útočnou operací v druhé světové válce. Po likvidaci tohoto nebezpečí pokračoval sovětský postup na Vídeň, Bratislavu, Brno a Štýrský Hradec.", "section_level": 1}], "src_summary": "Budapešťská operace nebo též Bitva o Budapešť byla sovětská útočná operace Velké vlastenecké války, v jejímž důsledku padlo hlavní město Maďarského království Budapešť a byla obsazena většina území Maďarska a část jižního Slovenska.", "tgt_summary": "布达佩斯战役是第二次世界大战末期苏军在布达佩斯攻势中围攻匈牙利首都布达佩斯的战役,围城战长达50天。", "id": 489130}
{"src_title": "Modlitební mlýnek", "tgt_title": "轉經筒", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Koncept modlitebního mlýnku bývá odkazován na frázi „otáčení kola Dharmy“, která popisuje způsob učení Buddhy. Podle tibetské tradice je historie modlitebního mlýnku spjata s budhistickým filozofem, Nágárdžunem, a jedním z nejznámějších bódhisattvů mahájánového buddhismu, Avalókitéšvarem. Toto naznačuje důležitost modlitebního mlýnku v mahájánovém buddhismu. Za posledních sto let diskutovali západní vědci o místě vzniku této modlitební pomůcky. Je velmi pravděpodobné, že mlýnek vznik v Indii a postupně se rozšířil do Tibetu.", "section_level": 1}, {"title": "Použití modlitebního mlýnku.", "content": "Podle tibetské buddhistické tradice by otáčení modlitebního mlýnku mělo mít stejný účinek jako ústní recitace modlitby. Modlitební mlýnek ztělesňuje veškeré činnosti Buddhů a Bódhisattvů. Je řečeno, že pouhým jedním dotykem mlýnku dojde k očištění od špatné karmy. Buddhisté otáčejí mlýnek, aby zbavili utrpení všechny bytosti, hromadili zásluhy a očistili svou karmu. Mlýnek bývá roztočen ve směru hodinových ručiček, jelikož točení mlýnku opačným směrem může znamenat prokletí a ztrátu zásluh, které jsou získané točením správným. Roztočením mlýnku dochází k aktivaci mantry, harmonizaci okolí a mysli. Věřící praktikují tuto činnost každé ráno a večer. V levé ruce drží málu, a v pravé ruce otáčejí modlitební mlýnkem. Současně nahlas recitují mantru Óm mani padmé húm.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy mlýnků.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mani mlýnek.", "content": "Jedná se o ruční modlitební mlýnek válcovitého tvaru, který je připevněn na kovovém nebo dřevěném držadle. Pro snadnější otáčení mlýnku bývá válec zatížen řetízkem či provázkem.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní mlýnek.", "content": "Tento druh mlýnku je otáčen tekoucí vodou. Dotykem vody s mlýnkem se voda stává požehnaná. Když se tato voda posléze vlévá do oceánu či jezer, nese s sebou sílu očistit všechny živé tvory, žijící ve vodě, od špatné karmy.", "section_level": 2}, {"title": "Ohňový mlýnek.", "content": "Ohňový mlýnek je otáčen teplem svíčky nebo elektrickým světlem. Světlo, které vychází z mlýnku, dokáže očistit od negativní karmy všechny bytosti, které ho spatří.", "section_level": 2}, {"title": "Větrný mlýnek.", "content": "Větrný mlýnek je otáčen větrem, který má sílu očistit živé bytosti od špatné karmy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Modlitební mlýnek či Modlící mlýnek (tibetsky: མ་ནི་ཆོས་འཁོར, Wylieho transliterace: mani-chos-'khor) je buddhistická modlitební pomůcka. Má tvar válce, který může být pevně uchycen na různých objektech (např. stúpách), nebo může být přenosný. Velikost mlýnků je různá, pohybuje se od mlýnků ne o mnoho větších než dlaň k až k několikametrovým jedincům. Mlýnky mohou být otáčeny rukou, vodou, větrem nebo ohněm.", "tgt_summary": "转经筒()又称祈祷筒、嘛呢轮,是在藏传佛教寺院周围都装置有一批可依次转动的经轮。一般用布、绸、缎、牛羊皮包裹,也有用木、铜制成的。其表记刻有六字真言,筒内装满经典。依据藏传佛教的教证,凡转动经筒一回,等于诵读了一遍内藏经文。值得注意的是,转经筒一般为顺时针方向转动。近些年亦出现了电动转经筒。", "id": 1764456}
{"src_title": "Triclosan", "tgt_title": "二氯苯氧氯酚", "src_document": [{"title": "Chemická struktura a vlastnosti.", "content": "Tato organická látka je bílý prášek slabého aromatického/fenolového pachu. Je to chlorovaná aromatická sloučenina, obsahující jak etherové, tak fenolové funkční skupiny. Fenoly mají často antibakteriální vlastnosti. Triclosan je jen mírně rozpustný ve vodě, ale dobře se rozpouští v ethanolu, diethyletheru a silných zásadách, například 1M hydroxidu sodném. Triclosan lze získat částečnou oxidací benzenu nebo kyseliny benzoové, kumenovým procesem nebo Raschigovým procesem. Vyskytuje se také jako produkt oxidace uhlí.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Triclosan se přidává do mýdel (0,15 - 0,30 %), deodorantů, past na zuby, holicích krémů, ústních vod a čisticích prostředků. Je též napouštěn do čím dál většího počtu spotřebitelských výrobků, například kuchyňských nástrojů, hraček, ložního prádla, ponožek a odpadkových pytlů. Triclosan se jevil účinným ve snižování bakteriální kontaminace rukou a ošetřených předmětů. Sprchování nebo koupání ve 2% triclosanu se nedávno stalo doporučeným režimem pro dekolonizaci pacientů, jejichž kůže je osídlena bakterií \"Staphylococcus aureus\" rezistentní na meticilin (Meticilin-rezistentní zlatý stafylokok, \"MRSA\"), a to po úspěšném zvládnutí bujení MRSA v několika zdravotnických zařízeních.  Triclosan je regulován americkými úřady FDA a EPA, stejně tak i Evropskou unií. Při zpracování odpadních vod část triclosanu degraduje, zbytek je pohlcen do kalu nebo odtéká s pročištěnou vodou. V životním prostředí může být rozkládán mikroorganismy nebo reagovat vlivem slunečního záření za vzniku různých sloučenin, včetně chlorfenolů a dioxinů, nebo se může navázat na částice, které se usazují na dně vodního sloupce a tvoří sediment. Triclosan byl roku 2002 nalezen v sedimentu švýcarského jezera Greifensee, který byl tehdy více než 30 let starý - to naznačuje, že se triclosan rozkládá a mizí ze sedimentu velmi pomalu. Patent na triclosan získala roku 1964 švýcarská firma Ciba-Geigy (nyní Novartis).", "section_level": 1}, {"title": "Mechanismus účinku.", "content": "Při používaných koncentracích funguje triclosan jako biocid s více cytoplazmatickými a membránovými cíli. V nižších koncentracích je však triclosan jen bakteriostatický a působí na bakterie hlavně inhibicí syntézy mastných kyselin. Triclosan se váže na bakteriální reduktázu nosiče enoyl-acyl bílkoviny (ENR), která je kódována v genu FabI. Tato vazba zvyšuje afinitu enzymu k nikotinamidadenindinukleotidu (NAD). To vede k tvorbě stabilního ternárního komplexu ENR-NAD-triclosan, který se nemůže účastnit v syntéze mastných kyselin. Mastné kyseliny jsou nezbytné pro reprodukci a stavbu buněčných membrán. Člověk nemá enzym ENR, proto není triclosanem takto ovlivněn. Některé druhy bakterií si mohou vyvinout nízkoúrovňovou rezistenci na triclosan mutací genu FabI, která snižuje účinek triclosanu na vazbu ENR-NAD, jak se ukázalo u bakterií \"Escherichia coli\" a \"Staphylococcus aureus\". Jiným způsobem, jak mohou tyto bakterie získat nízkoúrovňovou rezistenci, je zvýšená exprese \"FabI\". Některé bakterie mají vrozenou rezistenci na triclosan, například \"Pseudomonas aeruginosa\", která má vícelátkové odtokové pumpy, které \"vyčerpávají\" triclosan ven z buňky. Jiné bakterie, například z rodu \"Bacillus\", mají alternativní \"FabI\" geny (\"FabK\"), na které se triclosan neváže, a proto jsou tyto bakterie méně citlivé na triclosan.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba dioxinů v povrchových vodách.", "content": "Používáním triclosanu v antibakteriálních výrobcích pro domácnost se tato chemikálie dostává do povrchových vod, kde může tvořit dioxiny. Dioxinové sloučeniny, které vznikají rozkladem triclosanu slunečním zářením, byly ukázány ve studii vědců z Virginia Tech s tím, že není důvod k obavám o veřejné zdraví. Dioxin není jedna sloučenina, je to rodina sloučenin široké škály toxicity. Z 210 členů rodiny dioxinů a furanů jen 17 je považováno za nebezpečné pro zdraví.", "section_level": 1}, {"title": "Problematika rezistence.", "content": "Článek v časopisu \"Nature\" z 6. srpna 1998, jehož spoluautorem byl Dr. Stuart Levy varoval, že nadužívání triclosanu může u bakterií způsobit rozvoj antibiotické rezistence, v zásadě stejnou cestou jako u antibiotik, a to na základě spekulace, že se triclosan chová jako antibiotikum. Na základě této spekulace napsal v roce 2003 Sunday Herald, že se některé britské supermarkety a jiní prodejci rozhodli ukončit prodej výrobků obsahujících triclosan. V roce 2017 byl však potvrzen možný mechanismus k vytvoření rezistence. Triclosan je neúčinný a bakterie navíc získávají rezistenci.  Ukázalo se však také, že laboratorní metoda použitá Dr. Levym nebyla efektivní v predikci bakteriální rezistence na biocidy jako triclosan. Tato informace byla založena na práci Dr. Petera Gilberta z Velké Británie, jehož výzkum byl ale podporován firmou Procter & Gamble. V nejméně sedmi recenzovaných a publikovaných studií (včetně jedné studie, na níž se podílel i Dr. Levy a která byla publikována v srpnu 2004 v \"Antimicrobial Agents and Chemotherapy\") bylo ukázáno, že triclosan není významně spojen s bakteriální rezistencí jako takovou.  Určitá úroveň rezistence na triclosan se může u některých mikroorganismů objevit, ale větší obavy jsou z potenciální křížové rezistence nebo korezistence na jiné antimikrobiální látky. Studie zkoumající tuto možnost proběhly zatím jen v omezené míře. Získání křížové rezistence je však také možné.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv na zdraví.", "content": "Některé zprávy naznačily, že triclosan může ve vodovodní vodě reagovat s chlorem za vzniku chloroformu, který je klasifikován EPA jako pravděpodobný karcinogen. Výsledkem je, že se triclosan stal ve Velké Británii cílem varování ohledně rakoviny, přestože studie ukázaly, že množství vznikajícího chloroformu je menší, než množství běžně přítomné v chlorovaných pitných vodách.  Triclosan reaguje s volným chlorem ve vodě také za vzniku menších množství dalších sloučenin, například 2,4-dichlorfenolu. Většina z těchto látek přechází při expozici UV záření (ze Slunce nebo jiných zdrojů) v dioxiny. Přestože vznikají jen malá množství dioxinů, jsou ohledně toho velké obavy, protože dioxiny jsou extrémně jedovaté a jsou to velmi silné endokrinní disruptory. Jsou také chemicky velmi stabilní, takže se z těla eliminují velmi pomalu (mohou se akumulovat na nebezpečné úrovně) a přetrvávají v životním prostředí velmi dlouho. Dioxin však není jediná sloučenina, je to skupina sloučenin s širokým rozsahem toxicity. Dioxiny, které vznikají při rozkladu triclosanu slunečním zářením, nejsou zdraví nebezpečné.  Triclosan je do značné míry chemicky podobný k dioxinové třídě sloučenin. Jeho výroba vede ke vzniku malých množství zbytkových polychlorovaných dioxinů a polychlorovaných furanů, které jsou pak v malém množství obsaženy ve výrobcích s triclosanem.  Studie z roku 2006 zjistila, že malé dávky triclosanu působí u severoamerického skokana volského jako endokrinní disruptor. Hypotéza předpokládá, že triclosan blokuje metabolismus hormonu štítné žlázy, protože se chemicky podobá tomuto hormonu, váže se na hormonální receptory a blokuje je, takže normální hormony neúčinkují. Triclosan byl také nalezen jak ve žluči ryb žijících ve vodních tocích pod čistírnami odpadních vod, tak v lidském mateřském mléce Negativní účinky triclosanu na životní prostředí a jeho sporné přínosy v pastách na zuby vedly k tomu, že Švédská společnost pro ochranu přírody (Naturskyddsföreningen) nedoporučuje triclosan v zubních pastách používat.  Triclosan se běžně používá v mnoha výrobcích pro domácnost, jako je například Clearasil Daily Face Wash, ústní voda Dentyl, Dawn, výrobky řady Colgate Total, Crest Cavity Protection, Softsoap, Dial, deodorant Right Guard, Sensodyne Total Care, Old Spice nebo Mentadent.  V současné době musejí výrobci ve Spojených státech uvádět na výrobcích, že obsahují triclosan.  ADA (American Dental Association) publikovala reakci na obavy vyvolané studií Virginia, s tím, že triclosan obsažený v pastě na zuby není významný.  V jedné studii nedávno přijaté k publikaci v časopisu Environmental Health Perspectives a zveřejněné na webu, se Isaac Pessah, PhD, ředitel U.C. Davis Children's Center for Environmental Health, podíval na to, jak může triclosan ovlivňovat mozek. Studie zjistila, že se chemikálie navázala na speciální \"receptorové\" molekuly na povrchu buněk. To zvyšuje hladinu vápníku v buňce. Buňky s příliš vysokou hladinou vápníku jsou přebuzené. V mozku toto přebuzení (nadměrná excitace) může vést k nerovnováze, která má dopady na duševní vývoj. Někteří lidé mohou mít zmutované geny, které usnadňují vazbu triclosanu na jejich buňky. Proto mohou být citlivější na tyto účinky triclosanu.  Výsledky studie prováděné v USA v letech 2003-2006 a publikované v listopadu 2010 nasvědčují tomu, že má triclosan (a podobně také bisfenol A) negativní účinky na fungování imunitního systému člověka. Podle závěrů této studie bude žádoucí prozkoumat mechanismy, které se těchto účincích podílejí a také jaké expozice (z hlediska množství a času) mají významný vliv na imunitní systém a na náchylnost k nemocem (a jejich vážnost) v pozdějších obdobích lidského života.  18. srpna 2014 přinesla The Lip TV zprávu o tom, že triclosan (konkrétně v souvislosti se zubní pastou Colgate Total) je podle nálezů americké FDA spojován s rakovinou. Tento hoax se však vyskytl již roku 2005.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativy.", "content": "Důkladná analýza University of Oregon School of Public Health ukázala, že obyčejná mýdla jsou stejně účinná při odstraňování bakterií z rukou a prevenci onemocnění, jako antibakteriální mýdla s triclosanem.  Přidávání triclosanu do mýdla na ruce bylo dříve považováno za výhodu. Rozrušení vosků a olejů čistým mýdlem určitou dobu trvá, proto velmi rychlá aplikace a okamžité opláchnutí mýdla nemusí být dostatečné k odstranění bakterií chráněných tlustou vrstvou vosku. Triclosan měl být užitečný v tom, že zůstává na rukou po opláchnutí jako zbytkový film a měl pokračovat v ničení bakterií, ale zkouškami bylo prokázáno, že by musely být ruce v roztoku mnoho hodin, aby se významněji ovlivnilo množství bakterií.  Roztok přibližně 70% ethanolu je vysoce účinný v ničení bakterií. Tyto roztoky jsou nyní dostupné v mnoha čističích na ruce a nejčastěji se prodávají jako \"sanitizér rukou\".  Anorganická antibiotika a biocidy, například stříbrné nebo měďnaté ionty nebo nanočástice, jsou účinnými alternativami triclosanu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Triclosan (též triklosan, systematický název \"5-chlor-2-(2,4-dichlorfenoxy)fenol\") je silné protibakteriální a protihoubové činidlo. Ovšem mýdlo ani jiné výrobky s triclosanem nemají proti bakteriím lepší účinnost, ale naopak při výskytu Triclosanu v těle se zvyšuje odolnost (rezistence) bakterií proti léčbě antibiotiky.", "tgt_summary": "二氯苯氧氯酚,俗名“三氯生”,又名“三氯新”、“三氯沙”等,化学名为“2,4,4'-三氯-2'-羟基-二苯醚”,英文名为 Triclosan 、 Aquasept、 Gamophen、 Irgasan、 Sapoderm 、 Ster_Zac。", "id": 2820600}
{"src_title": "Knírač malý", "tgt_title": "迷你雪納瑞", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Toto plemeno, jak ho známe v dnešní podobě, je poměrně mladé. Podle některých názorů sahají kníračovy kořeny až do roku 3000 před našim letopočtem. Ovšem až na konci 19. století se poprvé objevili psi s podobou současného knírače. Byl vyšlechtěn v Německu křížením knírače středního s miniaturními pinči. Hlavní záměr tohoto šlechtění byl vytvořit zmenšený a co nejvěrnější obraz středního knírače. Až do roku 1917 byl označován jako drsnosrstý trpasličí pinč. Hrubosrstí pinčové byli oficiálně přejmenováni na knírače až v roce 1917 ve 4. Svazku plemenné knihy Pinches-Schnauzer.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Knírač je velice živý, pozorný a díky své inteligenci je vhodný na psí sporty a dodnes jsou používaní k vyhledávání drog u policie. Je to velmi dobrý hlídač, ale používá se spíše jako společník. Jeho výcvik musí být laskavý, ale důsledný. Jeho oblíbenost ale znovu stoupá a opět se začíná objevovat na kynologických cvičištích pro svou velkou chuť pracovat.  S dětmi vychází dobře, ale nenechá si líbit něco, co je mu nepříjemné, proto je nutné před seznámením s dětmi je seznámit, jak se ke psu chovat.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Malí knírači jsou menšího vzrůstu, silní, spíše podsadití než štíhlí. Jedinec tohoto plemene je zmenšenou kopií středního knírače. Toto plemeno má kvadratickou stavbu těla a výška malého knírače v kohoutku odpovídá zhruba délce trupu. Hlava by měla odpovídat mohutnosti psa a je výrazná především díky mohutným vousům. Tito psi mají dobře vyvinutý čenich vždy černé barvy a jejich uši jsou vysoko a rovnoměrně nasazené – v České republice nekupírované. Taktéž ocas se v České republice nekupíruje. Knírači by měli mít tvrdou, hustou, až drátovitou srst, o kterou je třeba pravidelně pečovat trimováním po těle a upravovat stříháním na nohou, hlavě, hrudi a kolem řitního otvoru. Aby knírač vypadal skutečně jako knírač, je třeba zvolit správný střih, který podtrhne přednosti plemene. Mezi ty patří především již zmiňované typické husté vousy a silné končetiny. Knírač malý existuje ve čtyřech barevných variantách:", "section_level": 1}], "src_summary": "Knírač malý je menší kopie knírače středního, rozdíl ve velikosti je asi 15 cm. Jde o plemeno služebních psů a jiným názvem se mu také říká miniaturní, neboli trpasličí.", "tgt_summary": "迷你雪纳瑞(英语:Miniature Schnauzer,又称迷你史纳莎)是雪纳瑞家族中的小型犬种,于19世纪中后期产于德国。迷你雪纳瑞是由标准雪纳瑞和许多小型犬,包括贵宾犬 、迷你杜宾犬或是艾芬笃宾犬配种衍生而来。", "id": 1090117}
{"src_title": "Ewald von Kleist", "tgt_title": "埃瓦尔德·冯·克莱斯特", "src_document": [{"title": "Začátek kariéry.", "content": "Do Německé císařské armády vstoupil v březnu roku 1900, k 3. dělostřeleckému pluku. Od října 1910 studoval vojenskou akademii. V první světové válce sloužil jako nižší důstojník u jezdeckého dělostřelectva a ke konci války jako náčelník divizního štábu. Po válce zůstal v Reichswehru, kde sloužil u jezdectva. V létě 1929 se stal náčelníkem divizního štábu. Od února 1932 velel 2. jezdecké divizi. V srpnu 1936 mu bylo svěřeno velení nad VIII. armádním sborem, ale již v únoru 1938 byl penzionován.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka (1939–1942).", "content": "K plánované invazi do Polska byl opět povolán do aktivní služby jako velitel XXII. tankového sboru. Během bitvy o Francii velel tankové skupině \"von Kleist\". K přípravě operace Barbarossa byla jeho skupina přeorganizována a pod názvem \"1. tanková skupina\" prodělala boje na Ukrajině u Skupiny armád Jih v roce 1941. Na podzim toho roku dosáhly Kleistovy tanky přístavního města Rostovu na Donu, ale při zimní sovětské protiofenzívě (1941-1942), byl von Kleist z Rostova vytlačen, útočiště našel až za řekou Mius.  Letní německé ofenzívy roku 1942 (operace Blau) se jeho jednotky účastnily již pod názvem 1. tanková armáda. Po několika dnech od zahájení německého útoku byla tamní sovětská vojska zničena nebo v rozkladu a Kleistovy tanky směřovaly přes Rostov na Donu směrem ke Kavkazu. V Kavkazských horách brzy došel Němcům dech a jejich ofenzíva uvázla na mrtvém bodě. Když sovětská vojska zahájila proti německé 6. armádě u Stalingradu Operaci Uran v druhé polovině listopadu 1942, stal se von Kleist velitelem nad Skupinou armád A, která do té doby byla bez velení (ve skutečnosti ji velel na dálku přímo Adolf Hitler). Velitelem jeho původní 1. tankové armády se stal von Mackensen.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka (1943–1944).", "content": "Jako nový velitel Skupiny armád A (17. armáda a 1. tanková armáda) musel začít řídit ústup armád z kavkazské oblasti, aby zabránil jejich obklíčení, protože na sever od Donu se hroutila Skupina armád B (von Weichs) a nová Skupina armád Don (von Manstein) nebyla schopna probít se na pomoc 6. armádě u Stalingradu ani natrvalo zastavit sovětský postup k Rostovu na Donu. Prvního února roku 1943 jej Adolf Hitler, spolu s velitelem Skupiny armád B Weichsem, jmenoval generálem polním maršálem. Na Hitlerův rozkaz ale zůstala 17. armáda na kubáňském předmostí a za řeku Don ustoupila jen vojska 1. tankové armády. Skupina armád A od jara 1943 velela jen 17. armádě na Kubáni a strážním jednotkám na Krymu.  Přes všechny rady generálů a samotného Kleista na stažení 17. armády z Kubáně trval Adolf Hitler na držení předmostí pro případné další německé ofenzívy. Teprve po německé porážce v bitvě u Kurska a následném ústupu německých jednotek na východní Ukrajině povolil stažení 17. armády. To se za velkých ztrát na životech vojáků 17. armády podařilo. Při následných ústupových bojích na Ukrajině (léto 1943 – jaro 1944) dostala Skupina armád A pod velení novou 6. armádu, se kterou měla udržet přístup na Krymský poloostrov.  Ewald von Kleist byl od jmenování do velitelské funkce Skupiny armád A nucen neustále svádět boj s nejvyšším velením, resp. s Hitlerem, což vyvrcholilo prosazením stažení vojsk Skupiny armád A za řeku Dněpr a tedy obklíčením Krymského poloostrova, který musel být dříve nebo později vyklizen. Ewald von Kleist a Erich von Manstein, byli 30. března 1944 vyznamenáni (Rytířský kříž s dubovou ratolestí a meči), zároveň však byli sesazeni z funkce velitelů Skupiny armád A a Skupiny armád Jih a posláni do zálohy. Na jejich funkce nastoupili Walter Model jako velitel Skupiny armád Severní Ukrajina (přejmenovaná ze Sk. arm. Jih) a Ferdinand Schörner jako velitel Skupiny armád Jižní Ukrajina (přejmenovaná ze Sk. arm. A).  Po atentátu na Hitlera dne 20. července 1944 byl gestapem zatčen, ale na rozdíl od svého příbuzného Ewalda von Kleist-Schmenzina, který byl ve spiknutí zapojený, se Kleist vyhnul soudu a byl později propuštěn.  Polní maršál Ewald von Kleist byl v Bavorsku v dubnu 1945 zajat americkými vojáky. Britskou armádou byl v září 1946 předán do Jugoslávie. Tam byl odsouzen k 15 letům vězení za válečné zločiny. Roku 1948 byl vydán do Sovětského svazu a zde odsouzen za válečné zločiny na 25 let vězení. Ve dnech 13. nebo 16. listopadu 1954 zemřel v zajateckém táboře ve Vladimiru na srdeční selhání. Stal se tak válečným zajatcem s nejvyšší hodností, který zemřel v sovětském zajetí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Generalfeldmarschal Paul Ludwig Ewald von Kleist (8. srpna 1881 Braunfels v Hesensku – 13. listopadu 1954 Vladimir v Rusku) byl vysoce postavený druhoválečný německý vojevůdce.", "tgt_summary": "保罗·路德维希·埃瓦尔德·冯·克莱斯特(,1881年-8月8日-1954年-11月13日), 第二次世界大战期间纳粹德国陆军元帅。", "id": 2573640}
{"src_title": "Spora (bakterie)", "tgt_title": "細菌孢子", "src_document": [{"title": "Endospory.", "content": "Endospory jsou nejčastějším typem bakteriálních spor. Nacházíme je u některých zástupců grampozitivních bakterií z kmene Firmicutes. Typickými sporulujícími rody jsou \"Clostridium\" a \"Bacillus\". Endospory dostaly své jméno podle faktu, že vznikají uvnitř buňky mateřské, zatímco okolní buňka mateřská se posléze rozpustí. Proces jejich vzniku je velmi dobře prostudován. Sporulace je vlastně buněčná diferenciace na prokaryotické úrovni.  Sporulace začíná v době, kdy v okolním prostředí dochází živiny a celý proces trvá asi 10 hodin. Rozděluje se pracovně na 7 fází, které označují jednotlivá buněčná stadia. Toto dělení je však samozřejmě pouze umělé – změna vegetativní buňky na sporu je plynulá.  přičemž jako nulté stadium se v těchto fázích označuje vegetativní (původní) buňka.  Výsledkem sporulace je bakteriální protoplast obalený několika vrstvami, a to cytoplazmatickou membránou zcela uvnitř, nad ní leží peptidoglykan primární buněčné stěny, dále mohutná vrstva kortexu a nakonec na povrchu bílkovinný plášť spory. Chemicky obsahuje endospora množství kalciumdipikolinátu (z vápníku a dipikolinové kyseliny), jenž pravděpodobně chrání spory před extrémními podmínkami.", "section_level": 1}, {"title": "Jiné bakteriální spory.", "content": "Spory odlišného typu vytváří i jiné grampozitivní bakterie, konkrétně aktinomycety. Ty vznikají na konci vlákna aktinomycet (na sporoforech), a proto se nejedná o endospory. Navíc mají mírně odlišné vlastnosti. Spory aktinomycet jsou sice odolnější než jejich mateřské vegetativní buňky, ale zdaleka nedosahují odolnosti endospor. Navíc neobsahují dipikolinovou kyselinu.  Třetí skupinou bakterií, jež sporulují, jsou bakterie rodu Azotobacter, v tomto případě se však odolné útvary spíše nazývají cysty. Cysty mají zpomalený metabolismus a ztlustlou buněčnou stěnu.  Také sinice mají spory, ty se nazývají akinety.", "section_level": 1}, {"title": "Odolnost.", "content": "Jejich schopnost vydržet nehostinné podmínky se označuje jako kryptobióza. V praxi mohou spory přežít extrémně vysoké teploty (někdy vydrží až několik hodin varu), radiaci, kyselost prostředí (pH), dezinfekční látky v prostředí a podobně. Tím se bakteriální spory pravděpodobně stávají nejodolnějšími známými buňkami v přírodě. Endospory se za příznivějších okolností opět změní ve vegetativní buňky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spora je u bakterií buňka, která slouží k dlouhodobému přežití za nepříznivých podmínek. Proces tvorby spor se nazývá sporulace. Spory tvoří zejména některé bakterie z kmene Firmicutes, dále též z kmene Actinobacteria (tzv. aktinomycety) a z rodu Azotobacter.", "tgt_summary": "细菌孢子是一种孢子或类孢子的结构,由细菌所生成。其中包括内孢子,(蓝藻绿藻的丝状体的)厚壁孢子,以及放线菌和固氮菌生成的孢子。", "id": 135965}
{"src_title": "Třída Omaha", "tgt_title": "奧馬哈級輕巡洋艦", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Křižníky byly projektovány především pro průzkumné úkoly, při nichž měly pomáhat v operacích svazů bitevních lodí. Tomu měla napomáhat jejich vysoká rychlost. Druhým úkolem byl doprovod torpédoborců a boj s torpédoborci nepřítele. K tomuto úkolu byly křižníky vyzbrojeny 152mm kanóny, jenž umožňovaly ničit nepřátelské torpédoborce z bezpečné vzdálenosti mimo dostřel jejich děl a torpéd.  Prvoválečné koncepci odpovídal i vzhled lodí, které měly čtyři vysoké komíny a vzhledem se podobaly starým čtyřkomínovým torpédoborcům (například třídy \"Clemson\"). Její výzbroj byla ještě částečně umístěna v kasematách. Čtyři z kanónů hlavní ráže byly umístěny ve dvou dělových věžích a ostatních osm bylo ještě stále umístěno v kasematech. Následující třída \"Brooklyn\" už měla hlavní výzbroj moderně soustředěnu v pěti dělových věžích.  Celkem bylo v letech 1918–1925 postaveno 10 jednotek této třídy. Postavily je loděnice Todd Dry Dock & Construction v Tacomě, společnost Bethlehem Steel Corp. v loděnici Fore River v Quincy a William Cramp & Sons ve Filadelfii.  Jednotky třídy \"Omaha\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Křižníky byly pouze lehce pancéřovány. Výzbroj tvořilo dvanáct 152mm kanónů, z nichž čtyři byly ve dvoudělových věžích a ostatní v kasematách (během služby byl jejich počet snížen na deset), dále čtyři 76mm kanóny a dva trojhlavňové 533mm torpédomety. Byly vybaveny dvěma katapulty pro dva hydroplány (Vought VE-7, Vought UO). Pohonný systém tvořilo osm kotlů (Yarrow, nebo White Forster) a čtyři turbíny (Westinghouse, Parsons, Curtis) o výkonu 90 000 shp, pohánějící čtyři lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 34 uzlů. Dosah byl 8460 námořních mil při rychlosti 10 uzlů ( jednotlivých plavidel se lišil).", "section_level": 1}, {"title": "Modifikace.", "content": "Během války byly výzbroj křižníků opakovaně upravována, někdy byly odstraněny torpédomety, vždy byla zesilována protiletadlová obrana a křižníky byly vybaveny radary (SC, SG, SK, Mk.3, Mk.4). Například \"Detroit\" tak roku 1946 nesl deset 152mm kanónů, šest 76mm kanónů, šest 40mm kanónů, dvanáct 20mm kanónů a šest 533mm torpédometů.", "section_level": 2}, {"title": "Služba.", "content": "Křižníky se účastnily bojů druhé světové války. \"Raleigh\" byl během japonského útoku na Pearl Harbor těžce poškozen torpédem. Oprava trvala do července 1942. \"Marblehead\" byl 5. ledna 1942 vážně poškozen v bitvě v Makassarském průlivu zásahy dvou leteckých pum a blízkým výbuchem třetí. \"Milwaukee\" byl v letech 1944–1949 zapůjčen do SSSR. Sovětské námořnictvo jej provozovalo jako \"Murmansk\". V letech 1946–1947 pak byly sešrotovány (\"Milwaukee\" až po svém vrácení v roce 1949).", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída \"Omaha\" byla třída lehkých křižníků amerického námořnictva. Na počátku druhé světové války to byly nejstarší křižníky ve výzbroji amerického námořnictva. Konstrukcí tato třída odpovídala prvoválečným lehkým křižníkům, stavba všech plavidel však byla skončena až po skončení této války. Celkem bylo postaveno 10 jednotek této třídy. Provozovány byly v letech 1924–1949. Za druhé světové války nebyl žádný ztracen. Po válce byly všechny vyřazeny a sešrotovány.", "tgt_summary": "奥马哈级巡洋舰(英语:\"Omaha\"-class cruiser)是美国海军建造的一级轻巡洋舰。它们也是二战爆发时,仍在美国海军服役的最旧式巡洋舰。", "id": 1370130}
{"src_title": "Ludwig Tieck", "tgt_title": "路德維希·蒂克", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se roku 1773 v Berlíně jako nejstarší syn zámožného a vzdělaného provaznického mistra. V letech 1782-1792 navštěvoval berlínské humanistické gymnázium a byl vášnivým čtenářem jak soudobé triviální literatury, tak i děl Goethových a Schillerových. Chtěl se stát hercem, ale na otcovo přání studoval teologii a filozofii na universitě v Halle a později historii a literaturu v Göttingenu a Erlangenu. Se svým přítelem Wilhelmem Heinrichem Wackenroderem podnikl několik studentských cest po Německu. Po ukončení studií zahájil svou existenci jako svobodný spisovatel a překladatel, psal i triviální literaturu. Žil v Berlíně a v Hamburku, kde se roku 1798 oženil, a v letech 1799-1800 pobýval v Jeně, kde se stýkal s kroužkem staršího proudu německé romantiky (bratři Karl Wilhelm Friedrich a August Wilhelm Schlegel a Novalis). Seznámil se zde také s Goethem, Schillerem a Clemensem Brentanem. Později žil na dvorci u Ziebingenu (dnes Cybinka v Polsku), odkud podnikal větší i menší cesty, mezi jinými do Mnichova, Vídně, Prahy (roku 1813), Paříže a Londýna. Roku 1819 se Tieck usadil s rodinou v Drážďanech, kde byl jmenován královským dvorním radou a roku 1825 dramaturgem drážďanského divadla. Roku 1841 pak přesídlil do Berlína, když jej král Fridrich Vilém IV. povolal ke dvoru a jmenoval ho uměleckým poradcem královského divadla. V Berlíně také roku 1853 zemřel.  Jedná se o autora romantických románů, básnických i dramatických parafrází knížek lidových čtení a také zakladatelem německé umělecké pohádky. Ve své tvorbě dával přednost především své fantazii a nezachovával žádná společenská ani dramatická pravidla. Německé čtenáře seznamoval také s díly alžbětinského divadla (zejména s díly Shakespeara), k jehož zásadám se hlásil, ze španělštiny přeložil Cervantesova Dona Quijota a vydal sebrané spisy Novalisovy a Kleistovy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Ludwig Tieck (31. května 1773, Berlín – 28. dubna 1853 tamtéž) byl německý romantický básník, prozaik, dramatik a překladatel, po Novalisově smrti nejvýznamnější představitel staršího proudu německého romantismu (Frühromantik), tzv. jenské skupiny romantiků.", "tgt_summary": "路德维希·蒂克(Ludwig Tieck)(1773年5月31日- 1853年4月28日)是德国诗人,翻译家,编辑,小说家,作家和评论家,是18世纪末和19世纪初的浪漫主义运动的元勋之一。", "id": 1398307}
{"src_title": "Vietnamská literatura", "tgt_title": "越南文學", "src_document": [{"title": "Nejstarší literární památky v čínštině.", "content": "Severní část Vietnamu, odkud etničtí Vietové teprve později expandovali na jih, zažila zhruba tisíciletou čínskou nadvládu (mezi obvykle uváděnými daty 111 př.n.l. a 939 n.l.). Tato skutečnost mnohostranně ovlivnila i povahu vietnamské kultury v dalších staletích. Klasická čínština se užívala ve Vietnamu coby literární jazyk dokonce až do počátku 20. století. Čínská filosofie a literatura ovlivnily styl i žánry vietnamské literatury především v jejích počátcích. Podobně silný vliv zaznamenaly myšlenkové proudy konfucianismus a buddhismus, rovněž převzaté z Číny ještě v době čínského područí. Za vlády dynastie Ly (1010-1225) byl po čínském vzoru povýšen kult Konfucia na oficiální a v hlavním městě byl postaven Chrám literatury (1070). Záhy poté (1076) vznikla Královská akademie a byly zavedeny úřednické zkoušky jako v Číně - jimi následně procházela značná část vzdělanců a literátů. Paralelně vznikala i literatura buddhistická, rovněž psaná v čínštině. Právě básně buddhistických mnichů (jako Van Hanh, v. Vạn Hạnh; Vien Chieu, v. Viên Chiếu) z přelomu 10. a 11. století představují nejstarší dochované literární texty. Také mezi konfuciánskými vzdělanci se objevili schopní literáti – z nejznámějších učenců před 15. stoletím stojí za zmínku alespoň velký učenec Chu Van An (v. Chu Văn An,? – 1370) nebo historikové Le Van Huu (v. Lê Văn Hưu, 1230-1275) a Ly Te Xuyen (v. Lý Tế Xuyên, 14. stol.).", "section_level": 1}, {"title": "Vietnamština jako další literární jazyk.", "content": "Vietnamština zřejmě dlouho zůstávala pouze hovorovým jazykem. Nejpozději od 13. století se však začal používat i její zápis ve znakovém písmu, odvozeném ze znaků čínských – tzv. \"jižní znaky\" (v. \"chữ Nôm\"). Velkým propagátorem jižních znaků byl na přelomu 15. a 16. století král Ho Quy Ly (v. Hồ Quý Ly), a to už před tím, než fakticky usedl na trůn (formálně vládl v l. 1400-1401). Na literárním významu začalo toto písmo nabývat ve století patnáctém, zásluhu na tom měl především učenec a humanista Nguyen Trai (v. Nguyễn Trãi, 1380-1442), proslulý také jaké vynikající válečný stratég, jenž významně přispěl k odchodu čínských okupantů ze země: mingská vojska ovládala zemi jen v letech 1414-1427, avšak mj. zničila obrovské množství starších vietnamských literárních památek. Nguyen Trai napsal množství básnických i prozaických textů ve vietnamštině i čínštině.  Značná část důležitých literárních děl vznikala i nadále v čínštině, neboť tento jazyk měl tradičně velkou prestiž. Čínsky psal například Nguyen Binh Khiem (v. Nguyễn Bỉnh Khiêm, 1491-1585), autor poesie a textů věštecké povahy, či Le Quy Don (v. Lê Quý Đôn, 1726-1783) historik, filosof a encyklopedista.  Vietnamština zapisovaná v jižních znacích se dočkala rozkvětu zejména na přelomu 18. a 19. století, kdy vznikla řada dnes již klasických děl vietnamské literatury, především v žánru tzv. \"truyen\" (v. \"truyện\"), románů ve verších. Ty byly psány v básnické formě \"luc-bat\" (v. \"lục bát\", v níž tradičně vznikala i vietnamská lidová poesie. Teprve v této době lze tedy hovořit o osobitém přínosu vietnamské literatury. Nejslavnějším dílem vietnamského písemnictví se stal právě jeden z veršovaných románů, \"Kieu\" (v. \"Kiều\", zvaný též \"Kim Vân Kiều\"), dílo, z nějž i někteří dnešní Vietnamci znají celé pasáže nazpaměť. Epos \"Kieu\" byl přeložen do mnoha jazyků, včetně češtiny, a jeho autor Nguyen Zu (v. Nguyễn Du, 1765-1820) je dosud ve Vietnamu považován za nedostižný vzor.  Další klasický román ve verších, nazvaný \"Luc Van Tien\" (v. \"Lục Vân Tiên\"), napsal konfuciánský učenec Nguyen Dinh Chieu (v. Nguyễn Đình Chiểu, 1822-1888). Řada z těchto nesmírně oblíbených eposů však zůstala anonymní (\"Příběh o Thach Sanhovi\", \"Příběh Phanů a Tranů\" aj.). Kromě epické poesie vzniklo na přelomu 18. a 19. století také nemálo děl lyrických, rovněž psaných v jižních znacích, tedy ve vietnamštině. Mezi nimi vynikly dvě básnířky: Doan Thi Diem (v. Đoàn Thị Điểm, 1705-1748) originálně přebásnila \"Nářek bojovníkovy ženy\" podle původní čínské předlohy, Ho Xuan Huong (v. Hồ Xuân Hương, konec 18.- zač. 19. stol.) pak svou poesií plnou intelektuální hravosti a erotických narážek vyniká jako ojedinělý úkaz nejen ve vietnamské, ale i světové literatuře.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura v latinisované vietnamštině.", "content": "První pokusy o zápis vietnamštiny latinkou provedli evropští misionáři v 17. století. Snahy prosadit jej v literatuře se však objevily až na přelomu 19. a 20. století, v době francouzské nadvlády – průkopníky v tomto směru byli hlavně křesťanští úředníci koloniální správy jako Truong Vinh Ky (v. Trương Vĩnh Ký), Huynh Tinh Cua (v. Huỳnh Tịnh Của). Zápis byl dlouho nejednotný, a až průnik hovorovějšího jazyka do psané literatury otevřel latinisované vietnamštině (tzv. \"národní písmo\", \"chữ quốc ngữ\") cestu k širšímu využití. Ve 20. a 30. letech se pak tento zápis stal v podstatě jediným živým literárním jazykem Vietnamu. Vzhledem k tomu, že tehdejší autoři byli namnoze ovlivnění především francouzskou literaturou, znamenalo toto období počátek zcela nové etapy vietnamské literatury. Poprvé se do popředí zájmu dostala próza a s ní nové žánry, román a povídka, nová inspirace však ovlivnila i poesii (mj. volný verš) a také divadlo (objevila se do té doby neznámá činohra). Literatura však hlavně už nebyla jen záležitostí elity. Nástup národního písma také výrazně rozšířil množství čtenářů a dal předpoklady pro pozdější masovou alfabetisaci národa na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Základy moderní vietnamské literatury pokládala řada známých prozaiků: Ngo Tat To (v. Ngô Tất Tố, 1894-1959), Nguyen Cong Hoan (v. Nguyễn Công Hoan, 1903-1977), Vu Trong Phung (v. Vũ Trọng Phụng, 1912-1939), Nam Cao (1917-1951), Nguyen Hong (v. Nguyên Hồng, 1918-1982) či To Hoai (v. Tô Hoài, nar. 1920); ale také básníků: The Luu (v. Thế Lữ, 1907-1989), Nguyen Binh (v. Nguyễn Bính, 1918-1966), Han Mac Tu (v. Hàn Mặc Tử, 1912-1940), Xuan Zieu (v. Xuân Diệu, 1917-1985). Někteří z těchto autorů působili i ve druhé polovině 20. století, kdy byla vzhledem k složité politické situaci (boj za nezávislost a sjednocení Vietnamu) literární činnost utlumena a často ideologisována. Mezi úspěšnými vietnamskými autory první půle 20. století figuruje také Ho Či Min (v. Hồ Chí Minh, snad 1890-1969), který mj. ještě ve čtyřicátých letech napsal kuriosní sbírku veršů \"Deník z vězení\" v klasické čínštině.  Další nový impuls přišel do vietnamské literatury s hnutím Doi moi (v. Đổi mới), jakési vietnamské perestrojky, započatým v r. 1986. Postupné uvolňování ve sféře ekonomické a částečně i politické vedlo v literatuře k otevírání nových témat i neobvyklých a kritičtějších pohledů na nedávnou vietnamskou minulost. Mezi nejoriginálnější autory konce 20. století patří zejména povídkář Nguyen Huy Thiep (v. Nguyễn Huy Thiệp, nar. 1950) a prozaička Pham Thi Hoai (v. Phạm Thị Hoài, 1960). Hlavním a nejoblíbenějším žánrem se stala povídka, přesto vzniklo i několik zdařilých románů od autorů jako Nguyen Khac Truong (v. Nguyễn Khắc Trường, nar. 1950), Bao Ninh (v. Bảo Ninh, nar. 1952) či Le Luu (v. Lê Lựu, nar. 1942). Velmi kritický pohled na vietnamskou společnost představuje prozaička Zuong Thu Huong (v. Dương Thu Hương, nar. 1947), která ovšem nesmí publikovat ve své rodné zemi.  Kromě literatury umělecké se Vietnam může pochlubit nesmírně bohatou lidovou slovesností (poesie, písně, veršovaná přísloví aj.), která je dosud velmi živá a především v minulosti výrazně ovlivnila tvář vietnamské literatury.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vietnamská literatura označuje veškerou literaturu vzniklou na území dnešního Vietnamu, respektive na území říší, jež mu dějinně předcházely. Jako literární jazyk byla využívána klasická čínština a později také samotná vietnamština, která čínštinu ve 20. století zcela nahradila a má dnes v literatuře Vietnamu výsadní postavení.", "tgt_summary": "越南文学,是越南语族群的口头和书面文学,有时候说法语的越南人以及在澳大利亚和美国说英语越南人作品也被列入。在十一世纪前的一千年中,越南被中国统治,因而大部分的书面作品都是使用中国文言文。创建于十世纪的喃字,让越南人得以使用这种修正版的中国字书写。虽然喃字地位略低于中文,但其声望逐渐增强。到了十八世纪,许多著名的越南作家和诗人使用喃字创作,一度成为官方书写文字。现代越南国语字虽然创建于十七世纪,但并未在教会外流行。二十世纪初,法国殖民政府强制要求法属印度支那使用该文字。到了二十世纪中叶,几乎所有的越南文学作品都已改用国语字了。", "id": 1769495}
{"src_title": "Morejský despotát", "tgt_title": "摩里亚专制国", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Byzantský Morejský despotát byl vytvořen z území dobytého od franského Achájského knížectví. Samotné Achajské knížectví bylo křižáckým státem vytvořeným z území dobytého západními rytíři během čtvrté křížové výpravy (1204). Roku 1259 porazil nikájský vládce Michael VIII. Palaiologos zdejšího vládce Guillauma II. de Villehardouin v bitvě u Pelagonie. Guillaume byl poté donucen vzdát se východní části poloostrova spolu s jeho nově postavenými pevnostmi. Odevzdané území se stalo zárodkem pozdějšího Morejského despotátu. Byzantský císař Jan VI. Kantakuzenos přetvořil toto území v údělné panství pro svého syna Manuela Kantakuzena. Konkurenční Palaigovská dynastie získala Moreu po Manuelově smrti roku 1380, přičemž novým despotou se stal Theodoros I. Palaiologos. Theodoros vládl despotátu až do roku 1407. Upevnil byzantskou vládu a dohodl se i s okolními mocnými sousedy, a to zejména s Osmanskou říší, když uznal její svrchovanost. Snažil se také zlepšit tamější hospodářství, přičemž k tomuto účelu pozval do země Albánce, aby se v despotátu usadili. Následujícími despoty byli synové císaře Manuela, Theodorova bratra - Konstantin, Demetrios a Tomáš. V souvislosti s postupným úpadkem moci latinských států se podařilo roku 1430 získat téměř celý poloostrov pod vládu Morejského despotátu (většinou díky výhodným sňatkům nebo také vojenskou expanzí - roku 1430 tak Konstantin získal město Pátru). Během jeho vlády však došlo i k porážce v Korintské šíji, během níž zničil osmanský vládce Murad II. roku 1446 byzantskou obranu. Poloostrov se tak stal bezbranným vůči osmanské invazi, avšak Murad II. zemřel dříve, než mohl osmanský útok připravit. Jeho syn Mehmed II. Dobyvatel posléze získal roku 1453 byzantské hlavní město Konstantinopol. Morejští vládci Demetrios a Tomáš nedokázali poslat svému bratru Konstantinovi, poslednímu byzantskému císaři, jakoukoliv pomoc. Jejich neschopnost pak dále vedla k povstání Albánců i Řeků, které skončilo uzavřením příměří mezi Mehmedem a morejskými povstalci. Po několika dalších letech neschopné vlády (zejména po odepření placení ročního poplatku Osmanské říši a poté i jejich otevřené vzpouře) přitáhl Mehmed II. v květnu roku 1460 na Peloponnés a do konce léta zde získal pod svou kontrolu většinu měst držených Byzantinci. Jediná území nepatřící Osmanské říši byla pod kontrolou Benátek (tedy Modon a Koroni nacházející se na jižním cípu poloostrova, Argolida s Argosem a také přístav Nafplion; následně se k Benátkám připojila ještě Monemvasia, a to během osmansko-benátských válek roku 1474).", "section_level": 1}], "src_summary": "Morejský despotát (řecky Δεσποτάτο του Μορέως) byl polo-autonomní provincií Byzantské říše za vlády dynastie Palaiologů. Despotát se rozkládal na Peloponéském poloostrově (tehdy nazývaném Morea) ve čtrnáctém a patnáctém století. Během více než sto let trvající existence tento státní útvar postupně rostl, až ovládal většinu poloostrova. Většinou v něm vládl dědic Byzantského císaře, který obdržel titul despoty nebo též \"despoinis\". Hlavním městem byla Mystra, opevněné město ležící poblíž starověké Sparty, které se postupem času stalo centrem byzantské kultury a moci.", "tgt_summary": "摩里亚专制国(),又称为米斯特拉斯专制国(),是14世纪中叶至15世纪中叶拜占庭帝国所属的一个专制国,位于摩里亚半岛(即伯罗奔尼撒半岛)。其都城为斯巴达附近的米斯特拉斯。", "id": 910813}
{"src_title": "Be-celem", "tgt_title": "卜采萊姆", "src_document": [{"title": "Činnost.", "content": "O své činnosti Be-celem vydává pravidelně zprávy. Zabývá se v nich zejména případy mučení, neoprávněného použití zbraní bezpečnostními silami, vyvlastňování půdy, diskriminací, demolicí domů a násilí páchaného osadníky. Doposud bylo vydáno přes sto zpráv, které slouží jako informační zdroj pro novináře, výzkumníky a diplomaty.  Mezi další aktivity Be-celem patří kampaně proti trestu smrti a porušování lidských práv palestinskou samosprávou. 17. února 2005 organizace žádala palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse, aby zrušil rozsudky smrti vynesené nad Palestinci a trest smrti obecně.", "section_level": 1}, {"title": "Financování.", "content": "Be-celem je nezávislá organizace financovaná z příspěvků pocházejících zejména od organizací z Evropy a Severní Ameriky, které celosvětově podporují aktivity spojené s ochranou lidských práv, ale i od jednotlivců z Izraele i zahraničí. V roce 1989 Be-celem obdržel 100 000 dolarů spojených s udělenou Carter-Menilovou cenou za lidská práva.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "NGO Monitor, další izraelská nevládní organizace obvinila Be-celem z falšování a deformací dat a prosazování vlastního politického programu. K dalším obviněním patří používání silné až démonizující rétoriky z důvodu získání politické podpory pro Palestince. (The Economist a Jewish Telegraphic Agency ale NGO Monitor označují jako proizraelskou organizaci).  The Committee for Accuracy in Middle East Reporting in America (CAMERA) a nezisková proizraelská organizace sídlící v Bostonu jsou znepokojeny tím, že Be-celem zařazuje mezi civilní oběti i ozbrojence. To však Be-celem odmítá.  V odezvě na zprávu Be-celem z roku 2004 tvrdí Independent Media Review and Analysis (IMRA), že do statistik civilních palestinských obětí (tzn. nebojových) jsou zahrnuty i děti, které slouží palestinským ozbrojencům za živé štíty při bojích s izraelskými bezpečnostními složkami či při raketovém ostřelování Izraele. Be-celem v odezvě na tuto kritiku objasnila, že mezi civilní oběti jsou zařazeny všichni jednotlivci, kteří se přímo neúčastní boje.  The Jerusalem Post ve svém úvodníku nazval Be-celem radikální levicovou organizací deformující a falšující data.", "section_level": 1}], "src_summary": "Be-celem (hebr. בצלם, česky \"„K obrazu“\" dle Genesis, v anglickém přepisu \"B'Tselem\") je izraelská nevládní organizace, která sama sebe popisuje jako informační centrum pro kontrolu lidských práv na obsazených územích. Byla založena 3. února 1989 skupinou izraelských veřejných činitelů zahrnujících právníky, akademiky, novináře a poslance Knesetu. Cílem Be-celem je dokumentovat a informovat izraelskou veřejnost a politiky o porušování lidských práv na obsazených územích, bojovat se zatajováním informací o těchto jevech a tím pomáhat vytvářet kulturu respektování lidských práv v Izraeli.", "tgt_summary": "卜采莱姆(B'Tselem,,,意为「照着(上帝的)形像」)是一个总部设在耶路撒冷的独立非牟利团体,其宗旨是纪录在以色列占领区中的侵犯人权事件,打击任何否认存在此等侵犯人权事件的言论,以及帮助在以色列创造人权文化。以色列国内对卜采莱姆评价两极,由猛烈抨击到高度赞扬都有。", "id": 1416485}
{"src_title": "Archón", "tgt_title": "執政官 (雅典)", "src_document": [{"title": "Ve starověkém Řecku.", "content": "V raném období starověkého Řecka byli čelní úředníci různých městských států nazýváni archonty. Slovo bylo používáno během celé řecké minulosti a v obecnějším významu pro označení osob v čele různých spolků apod. nebo i úředníků římské správy.  V Athénách se vyvinul systém tří archontů, nazývaných Archón Epónymos, Archón Polémarchos, a Archón Basileos. Původně byli voleni z řad aristokracie každých deset let. Během tohoto období byl Archón Eponymos zodpovědný za civilní správu města, Polémarchos byl velitelem armády a Archón Basileos zodpovídal za veřejné náboženské obřady. Po roce 683 př. n. l. byli archonté voleni již pouze na jeden rok a tento rok byl nazýván po Archontu Eponymovi. Po roce 487 př. n. l. začal být úřad přístupný losem každému občanovi Athén, následkem čehož poklesl význam archontů – Polémarchovi byla odebráno velení nad armádou ve prospěch stratégů – generálů a dále zastával pouze drobné náboženské úkoly, Archón Epónymos byl nadále titulární hlavou athénského státu, ale s omezenými pravomocemi. Archónům při jejich službě asistovali pomocníci nazývaní thesmosthéti. Po roce 457 př. n. l. se bývalí archonté automaticky stávali doživotními členy Areopagu, avšak ani toto shromáždění nemělo v té době významné politické postavení.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Na osmibitovém počítači Atari existovala v devadesátých letech 20. století strategická desková hra Archon.  Archon je i jméno jednotky v sérii her StarCraft. V prvním díle jsou dva druhy archonů – temný a vysoký, přičemž je lze získat sloučením dvou temných, respektive vysokých, templářů. Ve pak je jen jeden druh pro všechny kombinace templářů. Je to silná, ale drahá jednotka s plošným útokem a možností útočit na pozemní i letecké jednotky.  Ve hře Might & Magic Heroes VI se pak také vyskytuje archón Belketh, který býval andělem, ale podařilo se mu s pomocí černé magie vstát z mrtvých. Je zakladatelem nekromancie a nemrtvého řádu.  Archóni se také vyskytují v hexalogii Tajemství nesmrtelného Nikolase Flamela, kde ztělesňují vyhynulé zlé předchůdce bohů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Archón (\"řecky: άρχων, mn. č.. άρχοντες\", 2. pád \"archonta\") je řecké slovo, jehož význam je „vládce, vládnoucí (občan), nadřízený“, které je často užíváno jako titul specifického veřejného úřadu. Jedná se o zpodstatnělé příčestí přítomné ze základu αρχ-, který je odvozený ze stejného kořene \"arch\" (latinské \"arci\", např.: arcibiskup) jako hierarchie, archanděl či monarcha.", "tgt_summary": "执政官(古希腊语:ἄρχων,英语:Archon)是古希腊城邦雅典民主政制的组成一部分,是克利斯提尼改革前雅典国政的担当者。在克利斯提尼改革后,仍在雅典的政制中存在某种重要性。直至公元前四八七年后,厄菲阿尔特对雅典政制的改革,执政官才在雅典政治中失去其重要的角色。", "id": 400428}
{"src_title": "Psycholog", "tgt_title": "心理師", "src_document": [{"title": "Obory činnosti.", "content": "Psycholog většinou nepředepisuje často nadbytečná psychofarmaka na rozdíl od psychiatra anebo psychiatrině, který má lékařské vzdělání, ale pomáhá psychologickými prostředky, protože preferuje léčbu přeučením (naučení se optimálních reakcí) formou psychoterapie před farmakoterapií, která bývá v léčbě převážně jen pomocná. V klinické praxi však psychologové a psychiatři často spolupracují. Psycholog se řadí mezi pracovníky pomáhajících profesí. Je vhodné odlišovat jeho působení na psychoterapii a psychologické poradenství. Psychoterapie si klade za cíl dosáhnout hlubších osobnostních změn a častěji ji tak absolvují lidé, jejichž chování či prožívání leží mimo normu (i když existuje i tzv. rozvojová psychoterapie nebo psychoterapie encounteru). V poradenství jde o pomoc člověku, jehož chování i prožívání je v normě, ale který je v současnosti v obtížné životní situaci (rodinná krize, pracovní stres apod.). Cílem občas nejsou ani trvalejší osobnostní změny, ani okamžité úplné vyléčení, ale překonání a odstranění aktuálních neboli akutních potíží.  Psychologové vykonávají i řadu dalších povolání, takže se s nimi můžeme setkat například při poradenství v rané péči, pedagogicko-psychologickém poradenství (školy a volby povolání), firemním přijímacím i adaptačním řízení, manželském a partnerském poradenství (matrimoniologie), gerontopsychologii, v personalistice či marketingu, existují i obory jako psychologie dopravy a jiné.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Psycholog je označení pro absolventa akreditovaného pětiletého magisterského oboru psychologie (případně tříletého bakalářského a dvouletého navazujícího magisterského studia). V České republice je takovýto studijní program psychologie akreditován na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, na Filozofické fakultě University Palackého v Olomouci, na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, a od studijního roku 2012/2013 i na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně byla akreditace v květnu 2013 pozastavena s platností do 31. 10. 2014 a na dostudování stávajících studentů, od 1. prosince 2014 byl akreditován nový tříletý bakalářský obor bez navazujícího oboru magisterského. Kromě toho je psychologie součástí studia celé řady dalších oborů.  Pokud se po dokončení studia absolvent rozhodne pro některé ze zavedených oblastí psychologie (např. klinickou psychologii, nebo chce vést psychoterapii hrazenou pojišťovnou), čeká ho další postgraduální příprava a práce pod supervizí. V případě klinické psychologie jde o pětileté postgraduální studium zakončené atestací v klinické psychologie, které opravňuje k samostatné práci klinického psychologa hrazeného pojišťovnou. K systematické psychoterapii, která je též hrazená pojišťovnou, je nutné dosáhnout atestace v klinické psychologii a absolvovat navíc akreditovaný psychoterapeutický výcvik (zpravidla dlouhý 3-5 let). Některá psychologická zaměstnání (např. manžel/ka anebo práce v matrimoniologické anebo pedagogicko-psychologické poradně) zpravidla postgraduální přípravu nevyžadují.", "section_level": 1}, {"title": "Významní psychologové.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční.", "content": "Alfred Adler, Eric Berne, Bruno Bettelheim, Erik Erikson, Anna Freudová, Sigmund Freud, Erich Fromm, Franz Alexander, William James, Wilhelm Wundt, Carl Gustav Jung, Karen Horneyová, Abraham Harold Maslow, Jean Piaget, Carl R. Rogers, Virginie Satirová, Burrhus F. Skinner, Viktor Emil Frankl.", "section_level": 2}, {"title": "Čeští.", "content": "Václav Břicháček, Ferdinand Knobloch, Rudolf Kohoutek, Stanislav Kratochvíl, Jaro Křivohlavý, Zdeněk Matějček.", "section_level": 2}], "src_summary": "Psycholog v odborném slova smyslu je člověk, který se věnuje psychologii včetně typologií osobností buďto jako psychoterapeut, klinický psycholog anebo jako kvalifikovaný odborník v jednom z oborů psychologie (včetně matrimoniologie), přičemž slovo psycholog také označuje absolventa psychologického studia i výzkumného pracovníka v oboru psychologie. V širším kontextu však může být slovo psycholog použito i pro člověka, který zná nebo dovede poznat styl myšlení či povahu (charakter čili osobnost) lidí (například: \"\"Učitel/ka bývá často i dobrým psychologem...\", \"Režisér/ka bývá i dobrým psychologem...\"\").", "tgt_summary": "心理师(Psychologist),研究心理学之学者,又称为「心理学家」。在台湾,心理师又可分做两大类:咨商心理师(Counseling Psychologist)、临床心理师(Clinical Psychologist)。", "id": 1777669}
{"src_title": "Lorenzova křivka", "tgt_title": "劳伦茨曲线", "src_document": [{"title": "Konstrukce Lorenzovy křivky.", "content": "Ukažme konstrukci Lorenzovy křivky na příkladě měření diverzifikační schopnosti skóringového modelu. Konstrukce Lorenzovy křivky je založena na definici tzv. \"distribučních funkcí dobrých a špatných klientů\".  Označme formula_1 obor hodnot skóringové funkce formula_2. Potom pro každou hodnotu skóre formula_3 definujme distribuční funkci dobrých klientů formula_4 jako pravděpodobnost, že náhodně vybraný \"dobrý klient\" (viz skóringový model) bude mít skóre menší než formula_5, a distribuční funkci špatných klientů formula_6 jako pravděpodobnost, že náhodně vybraný \"špatný klient\" bude mít skóre menší než formula_5.  Explicitní distribuční funkce formula_4 a formula_6 v praxi zpravidla neznáme, proto je nejčastěji nahrazujeme konzistentními odhady. Funkci formula_4 odhadujeme jako poměr počtu dobrých klientů se skóre menším než formula_5 ku počtu všech dobrých klientů a funkci formula_6 jako poměr počtu špatných klientů se skóre menším než formula_5 ku počtu všech špatných klientů.  Nakonec definujeme Lorenzovu křivku jako množinu bodů  formula_14,  kde formula_3 nabývá všech hodnot použité skóringové funkce.  Takto zkonstruovaná Lorenzova křivka potom leží uvnitř jednotkového čtverce a spojuje protilehlé vrcholy, viz obrázek. Čím větší má náš model diverzifikační schopnost, tím více se Lorenzova křivka přibližuje stranám čtverce.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura a vysvětlení.", "content": "Lorenzovka křivka je funkce, která je vyobrazena na jednotkovém čtverci 1. kvadrantu. Celkový součet je vyobrazen na ose „Y“ a na ose „X“ se zobrazuje dané procento populace, příjmů nebo jakéhokoliv jiného objektu, který je zkoumán. Na ose „Y“ se tedy zobrazuje podíl, jaký daný počet prvků na ose „X“ je zastoupen z celkového množství podílu. Data se vždy seřadí vzestupně. To vytváří charakteristický tvar Lorenzovy křivky pod diagonálou, což odráží míru nerovnoměrného rozdělení. Díky vzestupnému řazení dat máme jistotu, že daná funkce je vždy konvexní. Když si tyto fakta ukážeme na příkladu, můžeme třeba prohlásit, že spodních 20% domácností čerpá 12% z celkových příjmů (viz: Paretův princip). Na Lorenzově křivce můžeme rozeznávat dva extrémy, prvním z nich je perfektní rovnoměrné rozdělení, kdy všichni lidé mají stejný příjem. V tomto případě se vždy podíl populace zobrazené na ose „X“ vždy musí rovnat i podílu z celkového množství na ose „Y“. Tato funkce lze jasně ilustovat přímkou y=x. Tento jev se nazývá jako dokonalá linie rovnosti. Druhým extrémem je perfektní nerovnoměrné rodělení, což v praxi znamená, že jedna osoba vlastní vše a všichni ostatní nemají žádný příjem. V tomto případě je Giniho koeficient roven 0 (Giniho koeficient je poměr plochy mezi oblastí pod Lorenzovo křivkou dané situace a perfektním rovnoměrném rozdělení. Vzhledem k tomu, že perfektní rovnoměrné rozdělení má vždy větší nebo rovnou hodnotu, tak výsledek je tedy číslo mezi 0 a 1, z toho plyne, že čím vyšší číslo to je, tím se zvyšuje nerovnoměrnější rozdělení).  formula_16 Tento vzorec vyjadřuje Giniho koeficient, přesnější grafické vysvětlení je přímo na stránce Giniho koeficient.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad použití Lorenzovy křivky.", "content": "Představme si, že osa „X“ neboli formula_17zobrazuje procento populace a osa „Y“ neboli formula_18procento bohatství ve společnosti (alternativně také důchodu), pak Lorenzova křivka (plná čára nahoře) uvádí například, že 40 % populace oné společnosti vlastní 10 % z veškerého bohatství v této společnosti (alternativně, že na ni připadá 10 % důchodu). Tečkovaná čára grafu by zobrazovala rovnostářskou společnost, kdy všichni jedinci dosahují identické úrovně bohatství (alternativně: stejné úrovně důchodu).  V příkladu jsme si tedy rozdělili společnost na pětiny a v každé je jejich procento bohatství ve společnosti odlišné, což také znamená, že společnost nedosahuje identické úrovně bohatství. Dále jsme si do příkladu zavedli četnost, která je uvedena v Kč. Z četnosti můžeme lehce získat procentuální podíl v konkrétní pětině. Tento procentuální podíl bychom získali vydělením, když bychom dělili četnost konkrétní pětiny sumou všech četností. Tedy například u 2.pětiny formula_19  V posledním sloupci tu máme kumulativní četnost, která nám ukazuje, jaký podíl bohatství ve společnosti má konkrétní pětina spolu se všemi ostatními pětiny, které jsou na ose „X“ neboli formula_17 zobrazovány menšími hodnoty.) Když mluvíme o kumulativní četnosti v tomto případě, tak vždycky na konci musí mít hodnotu 1. Důvodem je, že se bavíme o kumulativní četnosti podílu, kde celkový podíl musí být vždy jedna.  Pod tímto textem můžeme vidět tabulku hodnot, kde jsou názorně ukázané hodnoty u konkrétních pětin obyvatelstva. Celé grafické znázornění je ale pod tabulkou, které je úplně typickým příkladem Lorenzovy křivky", "section_level": 1}], "src_summary": "Lorenzova křivka je jedním z nejpoužívanějších způsobů grafického znázornění diverzifikace. V ekonomii se s ní často setkáváme především při grafickém znázorňování nerovnoměrnosti rozdělení důchodů či bohatství v populaci nějakého celku. Základem těchto výpočtů je seznam jednotlivých příjmů nebo aktiv seřazených vzestupně zleva doprava. Další použití můžeme hledat při popisu nerovnosti mezi velikostí jednotlivců v ekologii a při studiu biologické diverzity, kde je úhrnný podíl druhů vykreslen úhrnným podílem jednotlivců. Mezi další použití patří například hodnocení skóringových modelů.", "tgt_summary": "劳伦茨曲线是1905年由经济学家马克斯·劳伦茨所提出的表示收入分配的曲线,意大利经济学家科拉多·吉尼在此基础上定义了基尼系数。", "id": 1553765}
{"src_title": "Fulbové", "tgt_title": "富拉尼人", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Fulbové jsou geneticky odlišní od okolních etnických skupin, mají odlišné zvyky, kulturu, životní styl i organizaci společnosti. Jejich jazyk fulfulde patří do jiné jazykové skupiny než u okolních významných etnik (kromě etnika Wolofů v Senegalu a Gambii). Fulbové patří dle klasifikace etnologů do severoatlantské skupiny atlanto-konžské větve Nigero-konžské jazykové rodiny. Fulbové mají nápadně bledší pokožku než sousední černošské kmeny, europoidní rysy tváře, úzké rty, rovnější vlasy a jsou podobně jako jiné pastevecké kmeny v Africe velmi vysocí a štíhlí. Vlivem rozptýlenosti na velkém geografickém prostoru se ale vzhled nebo zvyky jednotlivých skupin můžou lišit velmi výrazně.  Rozlišuje se pět hlavních kmenů – Fula Toro, Fulakunda, Fulfulde, Fuuta Jalon a Tukolor.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Někteří věří, že Fulbové jsou semitského původu. Podle tradice se oddělili od Izraelitů. Zatímco jedni Izraelité migrovali z Egypta do Palestiny a Sýrie, předci Fulbů se vydali do západní Afriky.  Další teorie vysvětlující původ Fulbů:  Ať již je fulbský prapůvod jakýkoli, je jisté, že expanzi napříč západní Afrikou započali na území dnešního Senegalu a Mauritánie jako míšenci černošského a berberského obyvatelstva asi ve 12. století. Království Tekruur, které vzniklo v údolí řeky Senegal a bylo obýváno Fulby, mělo kontakty s lidmi ze severní Afriky, hlavně se zenagskými Berbery, kteří sem přinesli islám. Kolem roku 1040 tady založili klášter, kde vznikla islámská sekta Almorávidů, kteří později dobyli Maroko a do roku 1146 ustanovili muslimskou nadvládu nad Španělskem. V roce 1076 Almorávidé napadli Ghanu a ustanovili svou moc i zde.  Kolem roku 1450 začali Arabové šířit islám v oblasti západního Súdánu. Fulbové zahájili podobný proces, ale od západu. Dodnes jsou považováni za zásadní etnikum v procesu šíření islámu v západní Africe. V reakci na útlak ze strany početnějších etnik a za účelem získání nových pastvin pro dobytek začali nábožensky odlišní Fulbové v 17. a 18. století sérii svatých válek. V roce 1670 dostali pod kontrolu oblast Bhundu v Senegalu. V roce 1673 prohráli svou první svatou válku ve Fuuta Tooro. V roce 1725 vyhráli první dvě svaté války ve Fuuta Jalon (dnešní severní Guinea) a Fuuta Tooro (dnešní severní Senegal). Na počátku 19. století (1804–1809) Fulbové porazili etnikum Hausů a na jejich území ustanovili chalífát Sokoto, který je někdy vzpomínán jako poslední velká původní říše, která vznikla v oblasti Sahelu a která v čase největšího rozkvětu kolem roku 1830 vytvořila společnost lépe organizovanou a civilizovanější, než se dosud podařilo kterékoli jiné společnosti v černé Africe. V roce 1820 Fulbové založili chalífát Amadawa ležící na území dnešní Nigérie a severního Kamerunu a chalífát Hamdallahi v dnešním Mali. V roce 1827 založili Fulbové na území dnešního Mali nezávislý islámský stát Massina. V roce 1880 vypukly v oblasti kolonizační spory především mezi Brity a Francouzi, které ukončily nadějný vzestup fulbských islámských států. V roce 1903 dobyli Britové chalífát Sokoto.", "section_level": 1}, {"title": "Identita a organizace společnosti.", "content": "Téměř v každém státě jsou Fulbové minoritou. Jsou proto na mnohých místech zranitelní vůči potlačování své svébytnosti ze strany početnějších etnik. Snížená dostupnost půdy pro pastevectví a ztráta otroků způsobila mizení jejich tradičního životního stylu. Na druhé straně jsou Fulbové velice vyspělé, bojovné a hrdé etnikum zvyklé vládnout ostatním skupinám obyvatelstva. Například v nejpočetnějším a nejvýznamnějším státu západní Afriky Nigérii jsou politicky dominantní.  Jako tři základní pilíře fulbské identity se udávají pastevectví dobytka, islám a etický kodex zvaný Pulaaku.", "section_level": 1}, {"title": "Islám.", "content": "Fulbové patří mezi první africké kmeny, které konvertovaly k islámu. Díky kulturnímu vlivu Berberů přijali islám zřejmě již v 1. tisíciletí n. l. Mezi 11. a 17. stoletím Fulbové postupně rozšířili svoje pastevecké území na většinu západní Afriky. Vytvořili třídu muslimských kleriků – torodbů, kteří na nových územích obraceli na islám. Jako reakci na zdanění a brannou povinnost, která jim byla ukládána okolními dominantními etniky nebo pro získání nové půdy pro pastevectví, vedli Fulbové v 17. a 18. století náboženské války – zvané Svaté války nebo Džihád.  Obecně se dá říci, že usedlé skupiny Fulbů byly více ovlivněny islámem než pastevecké. Také městské obyvatelstvo je silněji islamizováno než venkovské. Fulbové vyznávají různě ortodoxní formy islámu v závislosti na společenském postavení. Bohatí a mocní Fulbové jsou obyčejně silně věřící, zatímco běžní lidé mají s islámem volnější vztah.  V současnosti více než 99% Fulbů vyznává islám. Říká se, že být Fulbou znamená být muslimem. Většina Fulbů praktikuje formu islámu, která je do částečně promíchaná s původními animistickými kulty. Na různých místech se ale nacházejí malé křesťanské skupiny Fulbů, protože jejich původní pastevecká náboženská tradice byla téměř ztracena, animismus se uchoval jenom u některých podskupin jako Wodaabe.", "section_level": 2}, {"title": "Dobytek.", "content": "Nejdůležitějším objektem ve fulbské společnosti je dobytek. Existuje mnoho jmen, tradicí a tabu týkajících se dobytka. Podobně jako u jiných pasteveckých etnik je množství dobytka znakem bohatství jedince. Fulbové obyčejně chovají velké množství dobytka, a proto se usadili na rozsáhlých pláních Mali, Nigeru, Burkiny Faso a Guiney. Jejich životní styl je příčinou častých střetů s jinými etniky, protože dobytek se často zaběhne na pole farmářů a ničí jim úrodu. S postupující modernizací se ale jejich specifická kultura pomalu vytrácí. Fulbové využívají stale více jiné dopravní prostředky, a tak ztrácejí svoji nomádskou identitu.  Fulbové vnímají pastevectví jako zásadní část své identity, přestože většina z nich už tento životní styl opustila, a na svoji pasteveckou minulost vzpomínají se silnou nostalgií.", "section_level": 2}, {"title": "Pulaaku.", "content": "Pulaaku je etický kodex, který Fulby nejvýznamněji odděluje od ostatních etnických skupin. Je podstatou fulbství a zahrnuje komplex pravidel a vztahů ve fulbské společnosti. Velký důraz se klade na vlastnosti jako odvaha, slušnost, sebekontrola, hrdost, rozvaha, moudrost nebo skromnost a také na respekt k ostatním lidem včetně nepřátel. Pulaaku nedovoluje Fulbům vyjadřovat své potřeby nebo stěžovat si na nepohodlí. Celkově by Fulbové neměli dávat najevo své emoce. Jako příklad může sloužit zkouška dospělosti při ceremoniálu sorro, kdy se dva chlapci vzájemně bijí holemi nebo oštěpy a skrývají přitom svou bolest, naopak se smějí. V některých případech ceremoniál skončil i smrtí.  Jazyk Fulbů Fulfulde a fulbské písně, příběhy a přísloví vyjadřují a udržují centrální postavení Pulaaku ve fulbské společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Obchod a obchodní cesty.", "content": "Obchod Fulbů je založen na výměně denních produktů dobytka za zemědělské produkty usedlých zemědělců a luxusní zboží. Fulbští obchodníci dále prodávali toto luxusní zboží různým etnikům podél obchodních cest.  Nomádští Fulbové založili množství obchodních cest v západní Africe a také plnili a plní funkci jakýchsi pěších sdělovacích prostředků, protože novinky a zprávy, které získali na svých cestách od ostatních obchodníků nebo jiných lidí, šíří dále po širokém území. Jimi zavedené obchodní cesty tak umožnily spojení s jinak izolovanými etnickými skupinami na rozsáhlém ploše celé západní Afriky.", "section_level": 2}, {"title": "Kastovní systém.", "content": "Fulbská společnost se rozděluje na tři základní kasty. Rimbe je složená z lidí, kteří chovají dobytek a mají politickou moc. Kasta neeybe je složena hlavně z řemeslníků.  Jelikož si Fulbové podrobili významné množství měst a etnik, měli i mnoho vojenských zajatců. Ti se stali jejich otroky, pracovali na polích a přijali jazyk a životní styl Fulbů. V dnešní době tato kasta (rimaaybe nebo maccube) již není oficiálně zotročena. Jejich identita ale není úplně jasná. I když se etnicky liší od skutečných Fulbů, jsou s nimi natolik smíšeni, že se sami Fulby nazývají.", "section_level": 2}, {"title": "Estetika a umění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zdobení těla.", "content": "Fulbové mají velkou úctu k tělesné kráse, zdobení a malování těla a značný význam přikládají také tvorbě složitých účesů.  Vysoce rozvinuli umění malby na tělo, které má nejenom estetický, ale také esoterický význam. Takto pomalované tělo připomíná živoucí umělecké dílo. Muži stejně jako ženy jsou pyšní na svá tetování. Zvykem je tetovat si i rty nebo si je malovat henou.  Šperky mají pro Fulby speciální význam. Jsou symbolem společenského postavení a využívají se jako ozdoby nebo jako obchodní artikl. Od Senegalu na západe až po Kamerun na východě se proto Fulbové snaží shromažďovat co nejvíce zlatých, stříbrných, bronzových, perlových, jantarových nebo jiných šperků zvaných cudaari. Muži i ženy nosí amulety zvané loho, z ochranných i dekorativních důvodů. Ženy nosí zlaté náušnice dibi a zlaté náhrdelníky caaka a náramky z mědi nebo bílého kovu, které jsou jemně ryté. Kováři dělají hrubé nebo tenké ozdoby na kotník, které dávají ženám kmene Wodaabe „kravský“ krok, v pastevecké fulbské společnosti velmi ceněný. Ženy jiných fulbských skupin nosily na nohách nebo kotnících měděné nebo mosazné šperky vyráběné metodou ztraceného vosku.  Mužské oblečení zahrnuje kuželovitý pastevecký klobouk z kůže nebo plátna v červené, černé nebo přírodní barvě s geometrickými vzory ve tvaru kříže doplněné nápadným čelním knoflíkem zvaným „Hora světa“. Muži také nosí kožené nebo pytlovité plátěné kalhoty a tkané přehozy zdobené geometrickými tvary.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "Značná část domů a dokonce i velkých budov je postavena z nepálených cihel a omítnuta blátem. Velké budovy jako například mešity mají v sobě zabudovány dřevěné podpory, které vyčnívají do prostoru, díky čemu získávají charakteristický vzhled. Nejznámější budovou tohoto typu je Velká mešita v Djenné, městě vybudovaném na ostrově na řece Niger. Tato mešita je součástí světového kulturního dědictví UNESCO.  Vnější i vnitřní stěny domů bývají často vyzdobeny propracovanými vzory a symboly. Některé z těchto vzorů jsou inspirovány islámskou estetikou.", "section_level": 2}, {"title": "Nástěnné malby.", "content": "Nástěnné malby v centrálním saharském pohoří Ahaggar v dnešním Alžírsku nasvědčují existenci protofulánských kulturních rysů minimálně ve 4. tisíciletí př. n. l. Někteří učenci zabývající se fulánskou kulturou jsou přesvědčeni, že některé výtvarné projevy jsou stále užívány dnešními Fulány.", "section_level": 2}, {"title": "Bororo/Wozaave.", "content": "Wozaave (čti jako wodhaabhe) sami sebe nazývají Bororo. Wodaabe žijí v severní Nigérii a částečně i v Kamerunu a Čadu. Hráli důležitou roli v procesu ovládnutí oblasti Fulby. Jako jedna z mála fulbských skupin si udrželi animistickou kulturní tradici. V současnosti jsou jednoznačně nejznámějším fulbským subetnikem díky festivalu Gerowo, jehož název se překládá jako „výběr nejlepšího“. Za doprovodu hudby a tanečníků se silně nalíčení a tradičně oblečení mladí muži postaví do řady a pak se pomocí širokého úsměvu a koulení očí snaží přivábit některou z mladých dam, které stojí seřazeny naproti. Tito vysocí a hezcí mladí muži stráví před tímto aktem mnoho hodin malováním si tváře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fulbové (sami sebe nazývají Fulbhe, v singuláru Pullo; další názvy jsou Fula nebo Peulh) je původně nomádské pastevecké etnikum rozšířené především v oblasti afrického Sahelu, tj. v severní části západní, střední a východní Afriky od Senegalu po Súdán a Etiopii. Důležité zastoupení mají v Burkině Faso, Kamerunu, Gambii, Guineji, Guineji-Bissau, Čadu, Mali, Mauritánii, Nigeru, Nigérii, Senegalu, Sierra Leone a Súdánu. Jejich počet vinou značné územní roztříštěnosti a promíchanosti s jinými etniky není úplně jasný, různé zdroje uvádějí různé údaje, ale pravděpodobně jich je okolo 24 milionů. Největší zastoupení mají Fulbové v Nigérii, kde jich žije asi 13 milionů.", "tgt_summary": "富拉尼人(Fulani)是非洲的一个游牧民族,大都聚居于从塞内加尔到北喀麦隆的萨赫勒地区,在包括尼日利亚在内的西部非洲也有分布。在毛里塔尼亚、加纳、塞内加尔、几内亚、冈比亚、马里、尼日利亚、塞拉利昂、贝宁、布基纳法索、几内亚比绍、喀麦隆、科特迪瓦、尼日尔、乍得、多哥、刚果共和国、刚果民主共和国、中非共和国、利比里亚、苏丹、南苏丹和埃及等国,富拉尼均为少数民族,唯在几内亚是最大的族群,占全国人口的40%。", "id": 989977}
{"src_title": "Vosík francouzský", "tgt_title": "造纸胡蜂", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zadeček, který nemá dlouhé chlupy, se dopředu i dozadu zužuje. Poslední článek zadečku je převážně žlutý, samice a dělnice mají na rozdíl od vosíka obecného (\"Polistes nimpha\") spodní stranu posledního zadečkového článku žlutou. Žluté jsou líce a spánky. Dosahuje velikosti 12 až 19 mm – samice 13 až 19 mm, dělnice 12 až 15 mm a samec 12 až 16 mm. Lze jej poznat za letu podle dlouhých svěšených nohou. Podobně jako ostatní vosy má vosík žihadlo. Druh není příliš agresivní. Jeho bodnutí způsobuje pouze krátkodobé pálení bez otoku.  Velmi podobný druh je vosík jižní (\"Polistes gallicus\"), který se liší zbarvením a tvarem hlavy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Je rozšířen v mírném pásmu Evropy, na Kavkazu a ve Střední Asii. Jako zavlečený druh se invazivně šíří v Severní a Jižní Americe a v Jihoafrické republice. Na území Čech byl pozorován na několika lokalitách v Praze a okolí a v Polabí. Místy je dosti hojný na teplých skalnatých místech Moravy a Slovenska.", "section_level": 1}, {"title": "Biotop.", "content": "Vyskytuje se na loukách, v křovinách, na okrajích lesů a v průsecích. Žije i ve starých rozpadlých budovách nebo v tlejících haldách dříví.  Malé jednoplástvové kartonové hnízdo zakládá několik oplozených samiček. Plástev není kryta ochranným obalem. Hnízdo bývá zavěšeno tenkou stopkou na skále či na stromě. Je tmavošedé a umístěné zpravidla na chráněném místě. Hnízda bývají nalepena na sebe. Hnízdo obvykle obsahuje cca 150 zárodečných buněk a přibližně 30 dělnic.  Hnízdo zakládá buď jedna samice (haplometróza), nebo více vzájemně příbuzných samic-sester (pleometróza). Hnízda založená více samicemi mají větší šanci na přežití. Sestry tedy společně postaví hnízdo a nakladou do buněk vajíčka. Po snesení vajíček nejsilnější samička sežere vajíčka ostatních a dále klade vajíčka sama. Společnost sester podléhá stupňovité hierarchii. Samice, které se nacházejí na společenském žebříčku hned pod královnou, mohou klást vajíčka (ty však královna krátce po nakladení sežere), samice na nižším stupni mají zakrnělé pohlavní orgány a plní funkci dočasných dělnic. Pokud královna uhyne, její místo zaujme nejzdatnější z ostatních. Může k tomu dojít i v případě, že si některá dostatečně silná samička vybojuje postavení královny. Po vylíhnutí prvních dělnic se sesterské společenství obvykle začíná rozpadat a slabší sestry dobrovolně nebo donucením opouštějí hnízdo.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Vosíci dokáží v hnízdě teplotu regulovat, rozdíl mezi obývanými a opuštěnými hnízdy může dosahovat až 20 °C. Za velkých veder přinášejí vodu, kterou vyplivují na plást, a ovívají jej tak dlouho, dokud se voda nevypaří. Díky tomu se plást ochlazuje.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování, dožití.", "content": "Nová generace samců a samic se objevuje již koncem července, přičemž v té době končí i produkce dělnic. Po určité době budoucí generace opouští hnízdo a dochází k oplodnění. Po něm si samice vyhledají místo k přezimování a samci většinou hynou. Příbuzné samice často přezimovávají pospolu. Oplodněné samice se probouzejí koncem března nebo začátkem dubna a okamžitě začínají se stavbou hnízda a kladením vajíček. Délka života dělnic je obvykle méně než 11 měsíců, samice-královna může žít i více než rok.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Dospělci se živí nektarem či medovicí vylučovanou larvami. Larvy jsou masožravé a dospělí jedinci jim aktivně shánějí potravu. Loví různý drobný hmyz a jeho vývojová stadia (např. housenky) a pavouky. Po usmrcení kořist sežvýkají a vytvoří z ní kašičkovitou kuličku, jíž krmí larvy.", "section_level": 2}, {"title": "Parazité.", "content": "Vosík je často hostitelem parazitického řásníka \"Xenos vesparum\" a tvoří s ním neobyčejně komplexní případ manipulace hostitele parazitem. V hnízdě vosíka francouzského někdy žije paraziticky pavosík velkohlavý (\"Polistes sulcifer\") a pavosík cizopasný (\"Polistes atrimandibularis\").", "section_level": 2}], "src_summary": "Vosík francouzský či též vosík skvrnitý (\"Polistes dominula\") je velká, štíhlá vosa z čeledi sršňovitých (Vespidae). Žije v malých hierarchických společenstvech. Podobně jako ostatní vosy má také žihadlo, ale není agresivní a je relativně neškodný.", "tgt_summary": "造纸胡蜂(学名:\"\")是欧洲一种很普遍及著名的胡蜂。牠们在加拿大及美国是入侵物种。", "id": 2814749}
{"src_title": "Crozetovy ostrovy", "tgt_title": "克罗泽群岛", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Crozetovo souostroví vzniklo působením vulkánu.  Ostrovy Apoštolů zahrnují dva větší ostrovy (Grand Île – Velký ostrov a Petite Île – Malý ostrov) a přibližně 20 skalisek. Seznam hlavních ostrovů:  Crozetovy ostrovy nejsou trvale obydleny. Výjimku tvoří posádka výzkumné stanice Alfred Faure (u \"Alfrédova přístavu\"), která leží ve východní části \"Našeho ostrova\". Dalšími výzkumnými stanicemi umístěnými na tomto souostroví byly La Grande Manchotière a La Petite Manchotière.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Současná podoba zemského povrchu v oblasti, kde se nachází Crozetovy ostrovy, byla utvořena zhruba před padesáti miliony lety. Důkazem toho jsou magnetické anomálie vyskytující se na mořském dně poblíž ostrovů. Stáří čediče na těchto ostrovech se odhaduje na 8,8 miliónů let.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Na Crozetových ostrovech spadne ročně více než 2000 mm srážek. Prší zde v průměru 300 dní v roce. Vítr dosahující rychlosti 100 km/h fouká asi 100 dnů v roce. Teplota ovzduší v létě dosahuje 18 °C (64 °F) a v zimě jen zřídka klesá pod 5 °C (41 °F).", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Francouzská námořní výprava vedena Marcem-Josephem Marionem du Fresne přistála u břehů Île de la Possession 24. ledna 1772. Marion du Fresne prohlásil celé souostroví za majetek Francie. Ostrov, který tato expedice spatřila jako první, dostal rovněž jméno Majetek. Du Fresne pojmenoval nově objevené souostroví nejprve po sobě, záhy ho však přejmenoval po svém prvním důstojníkovi Julesovi Crozetovi.  Počátkem 19. století se Crozetovy ostrovy staly oblíbeným cílem lovců tuleňů. Tato zvířata zde byla vyhlazena velmi brzo poté, v roce 1835. Zanedlouho začaly k ostrovům mířit další lodě lovců, především velrybářů, kteří připlouvali hlavně z Massachusetts. V roce 1841 zde bylo v sezóně celkem 19 velrybářských lodí a zanedlouho počet lodí vzrostl tak, že jen ze Spojených států zde plulo více než 20 lodí velrybářů, což způsobilo rychlé vylovení zdejších vod a koncem 19. století sem připlouvaly lodi velmi zřídka.  Četné útesy strážící břehy Crozetových ostrovů zapříčinily nejedno lodní ztroskotání. Britská loď lovců tuleňů \"Princess of Wales\" se v těchto místech potopila v roce 1821 a ti, kteří nehodu přežili, museli strávit následující dva roky na nehostinných ostrovech. V roce 1887 ztroskotala francouzská loď Tamaris poblíž Prasečího ostrova. Přeživší námořníci, kterým se podařilo dostat se na ostrov, chytili albatrosa na jehož nohu uvázali vzkaz o své situaci a nechali ho odletět. Pták byl chycen o 7 měsíců později ve Fremantlu, přístavním městě na západě Austrálie. Posádku Tamarisu se už ale zachránit nepodařilo. Vzhledem k velice častým případům ztroskotání lodí v okolí Crozetových ostrovů vysílá Královské britské námořnictvo každých několik let loď, aby pátrala po případných trosečnících.  Crozetovy ostrovy byly nejprve přičleněny k Madagaskaru, jako jeho dependence. V roce 1955 byl status ostrovů pozměněn, staly se součástí francouzského zámořského teritoria Francouzská jižní a antarktická území. V roce 1938 bylo souostroví prohlášeno přírodní rezervací. První výzkumná stanice na Crozetových ostrovech byla založena v roce 1961 a do provozu uvedena o dva roky později. Byla pojmenována po \"Alfredovi Faurem\", prvním vedoucím výzkumníkovi, který v ní působil. Stanice leží na východě Île de la Possession a od svého otevření v roce 1963 je jediných trvale osídleným místem celého souostroví. Pracuje v ní 18 – 30 výzkumníků, jejichž počet se mění podle ročních období. Alfred Faure je stanicí meteorologického, biologického, geologického a nově také seismografického a geomagnetického výzkumu (IAGA kód CZT).  Od roku 2019 jsou Crozetovy ostrovy a okolní moře (souhrnná plocha 2 557 km2) společně s Kerguelenami a ostrovy Svatý Pavel a Amsterdam součástí světového přírodního dědictví UNESCO.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "Crozetovy ostrovy jsou domovinou čtyř druhů tučňáků. Počet jedinců je odhadován na 4 miliony. Nejvíce jsou zastoupeni tučňáci žlutorozí a tučňáci patagonští. Na Východním ostrově nalézají své útočiště tučňáci skalní a žije zde také malá kolonie tučňáků oslích. Rovněž se zde v hojném počtu vyskytuje přezimující vodní pták štítonos černozobý. Mezi další zvířata žijící na těchto ostrovech patří lachtan medvědí, rypouš sloní a albatros stěhovavý.  Všichni tito tvorové tu mají i svého přirozeného nepřítele, tím je kosatka dravá. Pozoruhodným chováním těchto kytovců jsou jejich intenzivní lovecké nájezdy na mělčiny. Toto raritní chování kosatek lze spatřit i u pobřeží argentinské Patagonie. Vědci se domnívají, že se tento zvyk traduje v rámci jednotlivých rodin kytovců z generace na generaci. Lov kosatek dravých má pozitivní dopad na populaci lachtanů, která se díky úbytku predátorů rozrůstá.  Na Crozetovy ostrovy byly z lodí dovlečeny jednak myši a krysy, a také kočky, které měly tyto škůdce vyhubit. To vše způsobilo změny v původním ekosystému. Prasata, původně dovezená na Prasečí ostrov a kozy dovezené na Náš ostrov jako zdroje potravy pro někdejší trosečníky a osadníky dnes už na ostrovech nenajdeme.  Kvůli dlouhodobému lovu jsou dnes populace albatrosů stěhovavých a kalmarů Hamiltnových monitorovány. Vody v okolí Crozetových ostrovů nyní kontroluje Francouzské námořnictvo i hnutí Greenpeace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Crozetovy ostrovy (francouzsky: \"archipel des Crozet\" dříve \"îles Crozet\") jsou francouzským zámořským územím nacházejícím se v jižní části Indického oceánu. Toto subantarktické souostroví se skládá z šesti malých ostrovů a mnoha útesů.", "tgt_summary": "克罗泽群岛(Archipel Crozet),是印度洋南部的一组群岛,属于法属南部和南极领地的一部分。该群岛主要由5组火山岛,即科雄岛、企鹅岛、阿波特尔群岛、波塞申岛和东岛组成,总面积352平方公里。现已成为自然保护区", "id": 1803288}
{"src_title": "Varšavské ghetto", "tgt_title": "華沙猶太區", "src_document": [{"title": "Založení ghetta.", "content": "Varšavské ghetto bylo založeno na základě nařízení guvernéra varšavského distriktu Ludwiga Fischera ze dne 2. října 1940. Všichni Poláci, kteří žili v oblasti, kde mělo ghetto vzniknout, byli nuceni se do 31. října vystěhovat. Naopak Židé, kteří žili mimo plánované ghetto, se sem museli přestěhovat do 16. listopadu. Tato akce se týkala asi 113 000 Poláků a 138 000 Židů. Postupně bylo do ghetta nastěhováno asi 450 000 osob. Hranice ghetta se během jeho existence několikrát změnily. Později při jeho zmenšování bylo rozděleno na dvě části- tzv. Velké a Malé ghetto. Spojeny spolu byly pouze dřevěným mostem, jenž přetínal ulici Chłodna na rohu s ulicí Żelazna.  Volné opouštění ghetta bylo zakázáno 26. listopadu 1940. Ghetto bylo postupně obehnáno třímetrovou zdí, i když zpočátku byl na některých místech pouze dřevěný plot. Z vnější strany bylo hlídáno německou ochrannou policií (\"Schutzpolizei\"), uvnitř operovala židovská pořádková služba (\"Ordnungsdienst\", OD). Rozloha ghetta tvořila asi 4,5 % z celkové rozlohy města. Bylo v něm však soustředěno přibližně 37 % obyvatel Varšavy.", "section_level": 1}, {"title": "Životní podmínky.", "content": "Vinou extrémního přelidnění a nedostatečného zásobování zde docházelo k četným úmrtím v důsledku hladomoru a epidemií, navzdory ojedinělým aktivistům z řad Poláků, kteří se pokoušeli Židům v ghettu pomáhat a pašovali do něj potraviny a léky (už jen za tuto činnost hrozil trest smrti). Průměrný přísun kalorií pro obyvatele ghetta činil přibližně 1 125 kalorií denně. Některé kategorie obyvatel však měly i méně než 800 kalorií na den.  Úmrtnost ve varšavském ghettu:", "section_level": 1}, {"title": "Likvidace ghetta.", "content": "První velká vysidlovací akce byla zahájena 22. července 1942. SS-Sturmbannführer Hermann Höfle, jenž měl na starosti vysídlení ghetta, tehdy přišel v doprovodu funkcionářů SS za předsedou varšavského \"Judenratu\" Adamem Czerniakowem, aby mu sdělil, že Židé z ghetta budou deportováni dále na východ. Od tohoto dne musela židovská rada každý den připravit 6000 osob k transportu na nástupní stanoviště (\"Umschlagplatz\") na okraji ghetta. Výjimkami, na něž se odsun nevztahoval měli být pouze dělníci v německých továrnách s platnými pracovními povoleními, židovská pořádková služba (\"Ordnungsdienst\"), pacienti a zaměstnanci nemocnic, členové Judenratu a jejich rodiny.  O průběhu akce informoval státní tajemník ministerstva dopravy Albert Ganzenmüller šéfa Himmlerova osobního štábu SS-Obergruppenführera Karla Wolffa v dopise z 28. července 1942:  „\"Od 22. července odjel denně z Varšavy přes Małkini do Treblinky vlakový náklad 5000 Židů a kromě toho opustil Przemyśl dvakrát týdně náklad 5000 Židů směrem na Belzec...\"“  Do konce roku 1942 bylo z Varšavy do vyhlazovacích táborů (především Treblinky) vyvezeno asi 300 000 obyvatel ghetta.  Další vysidlovací akce byla uskutečněna ve dnech 18.–22. ledna 1943. Do Treblinky bylo tehdy vyvezeno asi 6 000 osob. Během této akce došlo k prvnímu odporu židovských organizací v ghettu. Mordechaj Anielewicz a jeho spolubojovníci zaútočili na skupinu Němců, kteří doprovázeli zástup Židů na Umschlagplatz. K této akci došlo na rohu ulic Niska a Zamenhofa.", "section_level": 1}, {"title": "Povstání.", "content": "Vědomí neodvratné smrti přivedlo část obyvatel ghetta k tomu, že se v poslední fázi deportace a navzdory absolutně nedostatečné výzbroji a nulové šanci na vítězství rozhodli postavit na odpor: 19. dubna 1943 s plnou silou vypuklo povstání varšavského ghetta, které bylo oficiálně potlačeno 16. května, nicméně ojedinělí skrývající se bojovníci se objevovali ještě v létě.  Hitler nařídil po potlačení povstání a likvidaci posledních Židů ghetto srovnat se zemí.", "section_level": 1}, {"title": "Pomoc ghettu.", "content": "Méně nápadným odbojem spojeným s ghettem byly akce Żegoty, která se od svého založení snažila ghetto zásobovat, pomáhat Židům k útěku z něho a ukrývat je. Nejznámější jsou akce jejího dětského oddělení organizovaného Irenou Sendlerowou, které z ghetta propašovalo na 2500 dětí a skrylo je v katolických sirotčincích a klášterech a polských rodinách.", "section_level": 1}, {"title": "Varšavské ghetto v umění.", "content": "Prostředí Varšavského ghetta se objevilo v několika, zejména polských filmech; posledním z nich byl Pianista Romana Polanskiho.", "section_level": 1}], "src_summary": "Varšavské ghetto (úřady nacistického Německa zvané \"Der jüdische Wohnbezirk in Warschau\", „židovská čtvrť ve Varšavě“) bylo ghetto zřízené německou okupační správou v roce 1940 a postupně bylo obehnáno zdí. Do něj bylo násilně sestěhováno asi 450 000 Židů, kteří museli žít na prostoru 2,6 km2 a nesměli oblast opouštět.", "tgt_summary": "华沙犹太区(Warsaw Ghetto)是第二次世界大战期间欧洲最大的犹太人聚集区。它在纳粹德国占领的波兰境内成立于1940年10月至11月16日之间,有超过40万犹太人居住在3.4平方公里(1.3平方英里)区域。", "id": 1191730}
{"src_title": "Jemeljan Pugačov", "tgt_title": "叶梅利扬·伊万诺维奇·普加乔夫", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Pugačov se narodil zřejmě roku 1742 v Zimovejské stanici na Donu. Pocházel z rodiny donských kozáků. Ve 14 letech ztratil otce, v 17 letech se oženil s Sofií Dmitrijevnou Něďuževovou. Krátce poté narukoval do armády. Jako voják ruské carské armády se zúčastnil sedmileté války v letech 1756–1763. Byl členem 500 členného oddílu jezdců, jemuž velel plukovník Ilja Děnisov. Ve válce strávil asi tři roky, prošel mnoha boji, ale nikdy nebyl zraněn. Dále se účastnil též začátku rusko-turecké války, která probíhala v letech 1768–1774. V letech 1771-1772 žil jakýmsi polotuláckým, poloilegálním životem. Důvodem bylo jeho ne zcela jasné propuštění z armády. Několikrát byl zatčen, ale dařilo se mu z vězení uprchnout.", "section_level": 1}, {"title": "Vůdce povstání.", "content": "\"Podrobné informace viz Pugačovovo povstání\" V květnu 1773 uprchl Pugačov počtvrté z vězení. V té době si zřejmě důkladně promyslel plán, jak vyvolat velkou vzpouru. V srpnu roku 1773 prohlásil, že je zemřelým carem Petrem III., který údajně zázrakem přežil pokus o vraždu ze strany své manželky Kateřiny II. Mezi venkovskými lidmi kolovala o carovi řada legend. Jedna z nich tvrdila, že nebyl zabit, a že důvodem jeho svržení bylo, že chystal zákon na osvobození nevolníků. Lidé toužili mít zase cara, kterému na nich záleží a jenž je zbaví \"zlých\" pánů a nespravedlivých zákonů. Pugačov těchto nálad mistrně využil.  15. září téhož roku byl pod jeho \"carským\" jménem zveřejněn manifest, který vyhlašoval počátek selského povstání. První manifesty, které Pugačov vydal a řeči, jež pronášel, vypadaly zhruba takto: \"„Jsem skutečný car a služte mi věrně a poctivě a já vás odměním řekami, moři a pastvinami, peněžitým žoldem, chlebem a olovem, prachem a úplnou svobodou. Vím, že se vám děje křivda, že vás připravují o všechny vaše výsady a berou vám vaši volnost. Proto mi Bůh vrací carství, abych vaši volnost obnovil a přinesl vám blahobyt... Nyní, děti moje, jděte domů a pošlete lidi na předsunutá postavení. Řekněte, co jste zde slyšeli, co vám bylo čteno, a že jsem zde... A zítra ráno vsedněte na koně a přijeďte všichni ke mně.“\"  Jádro povstalců tvořili staroortodoxní kozáci především z oblasti řeky Jaik (dnes Ural). K nim se připojily baškirské oddíly vedené Salavatem Julajevem a dále také ostatní národy z Povolží. Později se připojili také dělníci z manufaktur v oblasti Uralu a v poslední fázi povstání též mnoho sedláků a nevolníků. Kromě toho, že se věnoval organizaci a šíření povstání, stihl se podruhé oženit. Jeho svatba měla být jakýmsi stvrzením přátelství s jaickými kozáky, nicméně u většiny jeho přívrženců vyvolala spíše nesouhlas. \"„Copak se někdy stalo, aby si car vzal kozačku... a proto začali mnozí z houfu odcházet... lid poklesl na mysli a reptal: proč se oženil, aniž dokončil své dílo, to jest, ještě než dosáhl trůnu?“\"  Povstalci obsadili rozsáhlá území od Uralu po Volhu. Podařilo se jim dobýt Kazaň, ale neuspěli při útoku na Caricyn (dnešní Volgograd). Ruská armáda, které byly uvolněny síly mírem s Turky, začala povstalce zle tísnit. Pugačov byl nakonec svými vlastními lidmi v září 1774 vydán ruskému generálovi Suvorovovi, který ho nechal v železné kleci přepravit do Moskvy.  Před soudním procesem byl Pugačov mučen, ve dnech 29.-31. prosince 1774 souzen a uznán vinným z velezrady a povstání proti carevně. Byl odsouzen k smrti a 21. ledna (10. ledna podle starého kalendáře) 1775 sťat na Bolotném náměstí v Moskvě. Původně měl být popraven rozčtvrcením, k tomu však nakonec, na přání samotné Kateřiny II., nedošlo, a byl rozčtvrcen až po dekapitaci. Jeho rodina - dvě manželky, syn, dvě dcery - byla uvězněna v pevnosti Kexholm a bylo jí zakázáno používat příjmení Pugačov. Rodná vesnice byla přejmenována na Potěmkinskou stanici a přesunuta, místo jeho bývalého domu symbolicky posoleno.", "section_level": 1}, {"title": "Dědictví.", "content": "Roku 1918 bylo ruské město Nikolajevsk v saratovské oblasti přejmenováno na jeho počest.  Pugačovova osobnost byla zvěčněna v Puškinově historickém románu \"Kapitánská dcerka\". Puškin v uvedeném díle spojuje Pugačovův osud s osudem šlechtice a důstojníka Petra Alexejeviče Griněva.  V letech 1940–1942 napsal životopisnou operu \"Jemeljan Pugačov\" sovětský skladatel Marian Viktorovič Kovaľ (1907–1971).  V roce 1978 byl v Sovětském svazu o tomto kozákovi natočen film.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jemeljan Ivanovič Pugačov (či nesprávně \"Pugačev\",, * přibližně 1742, Zimovejskaja na Donu (Зимовейская на Дону) - v Moskvě) byl kozáckým vůdcem selského povstání v letech 1773–1775, které bylo podle něj pojmenováno.", "tgt_summary": "叶梅利扬·伊万诺维奇·普加乔夫(,1742年-1775年-1月21日)是18世纪俄国农民起义领袖,领导了俄罗斯历史上规模最大的农民战争。普加乔夫是顿河哥萨克人,17岁参军,参加过七年战争。1770年因病退伍回乡。", "id": 2188054}
{"src_title": "Chinovník", "tgt_title": "金雞納樹", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Chinovníky jsou stálezelené stromy nebo keře s jednoduchými, vstřícnými, řapíkatými listy. Palisty jsou velké, opadavé, interpetiolární. Květy jsou pětičetné, uspořádané v bohatých, vrcholových, latovitých květenstvích se vstřícnými větévkami. Kalich je zvonkovitý, zakončený 5 zuby či laloky. Koruna je různých barev, řepicovitá, na vnější straně pýřitá, uvnitř lysá. Tyčinky jsou buď zanořené nebo částečně vyčnívají z květů. Semeník obsahuje 2 komůrky s mnoha vajíčky. Plodem je podlouhlá tobolka pukající 2 chlopněmi a obsahující mnoho křídlatých semen. Na rozdíl od jiných blízce příbuzných rodů se tobolky otevírají od báze k vrcholu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod zahrnuje asi 24 druhů. Je rozšířen výhradně v tropické Americe v oblasti od Kostariky po Bolívii. Převážná většina druhů roste na svazích jihoamerických And. Do Střední Ameriky zasahuje jediný druh, chinovník pýřitý, jedná se však pravděpodobně o pozůstatky dávné introdukce v předkolumbovských dobách.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky a jejich účinek.", "content": "V kůře chinovníku bylo zjištěno celkem 25 různých chinolových alkaloidů, z nichž nejvýznamnější je chinin, chinidin, cinchonidin a cinchonin. Jejich celkový obsah v kůře vybraných druhů chinovníku dosahuje obvykle 6 až 7 % (výjimečně 14 až 16 %). Tyto alkaloidy jsou biologicky aktivní a jsou významné zejména antimalarickým účinkem, neboť jsou toxické pro původce malárie, prvoky z rodu \"Plasmodium\". Chinidin navíc inhibuje fibrilaci srdečního svalu a používá se při srdeční arytmii. Vyšší obsah chinolových alkaloidů byl prokázán zejména u chinovníku lékařského a u druhů \"Cinchona succirubra\", \"C. ledgeriana\", \"C. lancifolia\" a \"C. calisaya\".", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Cinchona\" je v rámci čeledi \"Rubiaceae\" řazen do podčeledi \"Cinchonoideae\" a tribu \"Cinchoneae\". Nejblíže příbuzným rodem je dle výsledků molekulárních studií rod \"Ladenbergia\". Mezi další blízce příbuzné rody náleží \"Remijia\", \"Cinchonopsis\", \"Stilpnophyllum\" a \"Joosia\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam a historie.", "content": "Ačkoliv některé zdroje připisují objev léčivých účinků Jezuitům, bylo prokázáno, že kůru chinovníku používali jihoameričtí Indiáni již v předkolumbovských dobách. V domorodé medicíně slouží zejména ke snižování horečky. Jezuité začali kůru chinovníku začali používat ve větším měřítku při léčbě malárie v první polovině 17. století. Mletá kůra byla v té době známa jako \"jezuitský prášek\". Chinin byl z kůry poprvé izolován začátkem 19. století, jeho chemická struktura však byla odhalena až v roce 1951. V minulosti byla chininová kůra vyvážena v obrovských množstvích do celého světa zejména z Peru, Bolívie a Ekvádoru. Nadměrná sklizeň související s velkou poptávkou vedla téměř k vyhubení divoce rostoucích stromů. V současnosti není hlavním zdrojem chininu chinovník lékařský, jak se obecně má za to, nýbrž blízce příbuzný druh \"Cinchona calisaya\", jehož kůra obsahuje nejvyšší množství této látky. Druh pochází z východních svahů And v Peru a Bolívii. Je pěstován zejména v Indonésii, jmenovitě na Jávě. Obsah chininu a doprovodných alkaloidů (zejm. chinidin a cinchonidin) je u různých pěstovaných kultivarů tohoto druhu různý. Chinovník pýřitý je nejrozšířenější a nejběžnější druh rodu, alkaloidů však obsahuje jen malé množství. Chinovníková kůra je produkována také v Kongu, Zaire, Bolívii, Guatemale a Tanzanii. V minulosti byl významným druhem pro získání chininu i druh \"C. micrantha\". Chinin dodává charakteristickou chuť nealkoholickému nápoji zvanému tonik.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chinovník (\"Cinchona\"), dříve nazývaný také chininovník, je rod rostlin z čeledi mořenovité. Jsou to stromy nebo keře s jednoduchými vstřícnými listy a pětičetnými květy v bohatých vrcholových květenstvích. Plodem je tobolka s mnoha semeny. Rod zahrnuje asi 24 druhů a je rozšířen výhradně v tropické Střední a Jižní Americe. Kůra chinovníků obsahuje účinné alkaloidy, z nichž nejvýznamnější je chinin, používaný zejména k léčbě malárie. Nejznámějším druhem je chinovník lékařský, pro produkci chininu je však v dnešní době převážně pěstován jiný, blízce příbuzný druh \"Cinchona calisaya\", vyznačující se vyšším obsahem alkaloidů.", "tgt_summary": "金鸡纳树属(学名:,又称作鸡纳树、金鸡勒、奎宁树)为茜草科的一属,约包含25种的物种,树皮和根皮是提取奎宁和奎尼丁的重要工业原料。", "id": 1195088}
{"src_title": "Icewind Dale II", "tgt_title": "冰风谷II", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Příběh se odehrává přibližně 30 let po skončení příběhu prvního dílu a nijak na něj nenavazuje.  Ve hře je však možné najít písemnosti, které příběh prvního dílu připomínají. Hra začíná, když hráčova družina připluje lodí do města \"Targos\", které je napadeno obrovskou skřetí armádou a družina je jednou ze skupin žoldáků, které přijely pomoci městu se ubránit před skřetím vojskem které napadá město. Po úspěšné obraně města před skřetím vojskem družina zjistí, že za útokem stojí \"Legie chiméry\", armáda vyvrhelů společnosti snažící se dobýt Ledové pláně.  Po boji dostane skupina úkol vyrvat nepřátelům z ruky tzv. Šengarský most aby zajistili bezpečný průchod Letohradskému vojsku které má přijít Targu na pomoc. Během cesty k mostu se skupina utká s početným orkčím vojskem. Jako další úkol dostane družina za úkol zjistit, proč nedorazily slíbené posily z Letohradu, a vypraví se na jih ve vzducholodi gnóma \"Osvalda Kutiltrošky\" (v originále Oswald Fiddlebender, objevil se již v prvním díle, avšak tam hrál spíše podružnou roli prodavače alchymistických předmětů v Kuldaharu). Vzducholoď však ztroskotá nedaleko obrovského ledového chrámu uctívačů bohyně zimy Auril, vystavěném v magickém ledovci, který brání v další cestě.  Družina nakonec chrám zničí a zjistí, že vůdci Legie chiméry jsou démonická dvojčata Isair a Madae. Nakonec se dostane přes les plný nemrtvých, klášter Černého havrana a podzemí do Kuldaharu, městečka z prvního dílu, které však bylo napadeno armádou orogů a yuan-ti a většina obyvatel ho opustila. Družina se musí vydat do chrámu yuan-ti v Chultské džungli kde musí uzavřít \"křižovatku\" a zajistit aby se do Kuldaharu už nedostali žádní yuan-ti.  Dále se družina vydá do chodeb vyhaslé sopky zvané Dračí oko kde musí zabít pohlavára yuan-ti a na magnetická pole kde musí zabránit arcičarodějce Isbellah v seslání kouzla které je uzavře v časové smyčce. Další průběh hry zavede skupiny dobrodruhů zpět do ledového chrámu kde se budou muset vypořádat s početnou skupinkou démonů. Odtud poputuje skupina na \"Vražedná pole\" kde se setká se Saablicem Tanem, čarodějem ovládající tento kousek ledové země. Nakonec proniknou do sídla Legie chiméry, kterým je zničená elfí pevnost Useknutá ruka, známá z prvního dílu. Tam se nakonec odehrává i závěrečný souboj s Isairem a Madae.", "section_level": 1}, {"title": "Porovnání s prvním dílem.", "content": "Zatímco první díl byl vytvořen podle 2. edice pravidel D&D, druhý díl je vytvořen podle 3. edice. Nejvýraznějším rozdílem je, že každá rasa může vykonávat každé povolání (samozřejmě některé rasy jsou pro určitá povolání vhodnější) a zatímco v prvním díle nesměla magická povolání používat většinu lepších zbraní a brnění, nyní mohou téměř všechny předměty používat všechny postavy, ale u postav pracujících s magií se používáním lepší zbraně nebo brnění zvyšuje pravděpodobnost, že se jí nepodaří seslat kouzlo. Oproti prvnímu dílu přibylo ve výběru postav několik ras (např. drow, tiefling nebo aasimar) a povolání (např. barbar, mnich). Změnil se také vzhled hlavní obrazovky.  Druhý díl je rovněž vytvořen pod Infinity enginem, a tak jeho ovládání i hraní je prakticky stejné jako u prvního. Opět si hráč na začátku vytvoří družinu šesti postav, které se v průběhu hry nijak nemění, jednotlivé postavy nepřicházejí ani neodcházejí. Na rozdíl od pokračování některých jiných RPG her (např. \"Baldur's Gate\") není možné do druhého dílu přenést již vycvičenou družinu z prvního. Vytváření družiny se od prvního dílu liší. Vlastnosti postavy již nejsou stanovovány náhodně, ale hráč dostane určitý počet bodů, který může mezi jednotlivé vlastnosti rozdělit. Na rozdíl od prvního dílu je k dispozici několik již předem připravených družin, ze kterých si hráč může jednu vybrat a nemusí se tak namáhat s tvorbou postav. Herní úkony, boj i rozhovory se vykonávají prakticky stejně jako v prvním díle. Oproti prvnímu dílu je ve druhém více logických hádanek a jeho příběh je delší.  Druhý díl byl poslední hrou, která byla vytvořena pod Infinity enginem. Nebyl k němu vydán žádný datadisk.", "section_level": 1}], "src_summary": "Icewind Dale II je videohra vyvinutá společností \"Black Isle Studios\" a uvedená na trh společností \"Interplay Entertainment\" 27. srpna 2007.", "tgt_summary": "《冰风谷II》(英语:Icewind Dale II)是一款由黑岛工作室开发的、由Interplay Entertainment正式发布于2002年8月27日的第三人称角色扮演类游戏。它是《冰风谷》系列游戏的第二代作品。这款游戏以冰风谷地区被遗忘的国度为设定背景,并且是冰风谷的续作。玩家控制一队佣兵,介入冰风谷的十镇(Ten Towns)和一群被迫害的种族和宗教派系间的战争", "id": 2589707}
{"src_title": "Třída New Orleans", "tgt_title": "紐奧良級重巡洋艦", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Vývoj této třídy byl zahájen v roce 1929. Konstrukce vycházela z předcházejících tříd amerických těžkých křižníků. Při stavbě lodí bylo rozhodnuto, že křižníky budou o něco menší, ale lépe chráněné pancéřováním. Trup lodí byl oproti \"Northamptonu\" o 12 stop zkrácen a zkrácen byl i pancéřový pás na jeho boku, jenž však byl zesílen na 127 mm. Paluba měla sílu 57 mm a čela věží 203 mm.  Do stavby se zapojily loděnice New York Navy Yard v Brooklynu, Puget Sound Navy Yard v Bremertonu, Philadelphia Navy Yard ve Filadelfii, New York Shipbuilding v Camdenu, Mare Island Navy Yard ve Vallejo, loděnici Fore River (součást Bethlehem Shipbuilding Corp.) v Quincy.  Jednotky třídy \"New Orleans\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Všechny postavené jednotky si byly v zásadě podobné, ale existovaly u nich varianty a odchylky ve výtlaku až o 600 tun. Hlavní výzbroj tvořilo obvyklých devět 203mm kanónů ve trojdělových věžích, doplněných osmi 127mm kanóny a stejným počtem 12,7mm kulometů. Jak bylo obvyklé, nesla tato plavidla dva katapulty a čtyři hydroplány. Pohonný systém tvořilo osm kotlů Babcock & Wilcox a čtyři turbíny Westinghouse o výkonu 107 000 shp, pohánějící čtyři lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 32,7 uzlu. Dosah byl 10 000 námořních mil při rychlosti 15 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Modifikace.", "content": "Během války byla zesilována protiletadlová výzbroj křižníků, které byly také vybavovány radary. V roce 1946 křižník \"Tuscaloosa\" nesl devět 203mm kanónů, osm 127mm kanónů, dvacet čtyři 40mm kanónů a dvacet osm 20mm kanónů. Jeden katapult byl demontován.", "section_level": 2}, {"title": "Operační služba.", "content": "Křižníky byly intenzivně nasazeny za druhé světové války. V bitvě u ostrova Savo se dne 9. srpna 1942 podařilo Japonskému císařskému námořnictvu potopit křižníky \"Astoria\", \"Quincy\" a \"Vincennes\". Zbylé čtyři lodě válku přečkaly a v letech 1946–1947 byly vyřazeny a později sešrotovány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída New Orleans byla třída těžkých křižníků amerického námořnictva. Šlo o poslední křižníky postavené podle omezení, ke kterým se USA zavázalo na Washingtonské konferenci v roce 1922. Konstrukce lodí byla vylepšením předchozí třídy \"Northampton\". Celkem bylo postaveno sedm křižníků této třídy. Ve službě byly v letech 1934–1947. Intenzivně byly nasazeny za druhé světové války. Ve válce byly tři potopeny. Ostatní byly krátce po jejím skončení vyřazeny.", "tgt_summary": "纽奥良级巡洋舰(New Orleans class cruiser)是美国海军的条约型巡洋舰,原本叫阿斯托利亚级,在阿斯托利亚号被击沈后改名。此级设计上进行了各种尝试,因此各舰间差异比较大,有部分是原本波特兰级订单的船改建的。总计建造七艘,其中三艘(阿斯托利亚号,昆西号,文森尼斯号)在萨沃岛海战中被击沈,另三艘(旧金山号,纽奥良号和明尼亚波利斯号)在南太平洋的战役中遭受重创但修复,仅图斯科卢撒号因为大半在大西洋服役未受重创。战后存活四舰很快就除役解体。", "id": 2836302}
{"src_title": "Caroline Bonaparte", "tgt_title": "卡罗琳·波拿巴", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Roku 1793 byla celá rodina Bonapartů přinucena korsickými nacionalisty opustit Korsiku a žila nejprve v poměrně nuzných poměrech v Marseille. Následoval prudký mocenský vzestup jejího bratra Napoleona. Caroline se zamilovala do jeho podřízeného generála Joachima Murata a roku 1800 se za něj provdala. Spřátelila se s Hortensií Beauharnais, dcerou Josefíny Beauharnais, Napoleonovy manželky a od roku 1804 císařovny, se kterou se naopak upřímně nesnášela.  Caroline byla cílevědomá a mocichtivá, stejně jako její slavný bratr. Roku 1806 byl její manžel Joachim Murat na její žádost Napoleonem jmenován velkovévodou z Cleve a Bergu a roku 1808 králem neapolským. Caroline se po jeho boku stala napřed velkovévodkyní a poté královnou. Uměla být velmi dobrou a tvrdou diplomatkou (byla nazývána „muž v sukni“), ale dovedla být i vlídná a společenská a navazovala přátelství (a také intimní vztahy) s vlivnými muži. Mezi její blízké přátele bylo možné počítat generála Junota, ministry Talleyranda a Fouchého a později i rakouského ministerského předsedu Klemense Metternicha. Milovala umění i umělce, podporovala vykopávky v Pompejích. Za nepřítomnosti krále Joachima byla regentkou království. Poté, co její švagrová Marie Louisa porodila syna Napoleona II. se zhroutila její vize, že by její syn Napoleon Achille Murat se mohl stát Napoleonovým nástupcem.  Naprosto nelogický a netaktický postup krále Murata, který 15. března 1815 zahájil neapolskou válku proti Rakousku (jediné velmoci, která ho podporovala), vedl k tomu, že byl Murat nakonec na rozkaz bourbonského krále Ferdinanda IV. v městě Pizzo v Kalábrii 13. října 1815 popraven zastřelením. Jeho vdova Caroline poté odešla do nuceného rakouského exilu. Žila pak v Terstu pod pseudonymem „hraběnka z Lipona“ (anagram pro Napoli).", "section_level": 1}], "src_summary": "Caroline Bonaparte (25. března 1782 Ajaccio, Korsika; Francie – 18. května 1839 Florencie, Itálie), původně Maria Annunziata Carolina Buonaparte, byla nejmladší sestrou Napoleona Bonaparte.", "tgt_summary": "玛丽·阿农西亚德·卡罗琳·波拿巴(法语:Marie Annonciade Caroline Murat,1782年-3月25日-1839年-5月18日),那不勒斯王后,法国皇帝拿破仑·波拿巴的妹妹、卡洛·波拿巴与玛丽亚·莱蒂西亚·拉莫利诺的第三个女儿。 卡罗琳·波拿巴的丈夫乔阿基诺一世是那不勒斯国王,卡罗琳于1808年至1815年期间的担任那不勒斯王后,也曾在1812年-1813年、1814年和1815年担任那不勒斯的摄政王。", "id": 2291777}
{"src_title": "Občanská válka v Mosambiku", "tgt_title": "莫三比克內戰", "src_document": [{"title": "Boj za nezávislost Mosambiku.", "content": "Vzdor Portugalsku se začal projevovat v době, kdy se některé skupiny uvnitř mosambické společnosti odhodlaly k otevřenému obviňování portugalské úřední správy za staletí vykořisťování, útlaku a zanedbávání. Po úspěšné vlně národně osvobozeneckých hnutí v ostatních afrických oblastech (v roce 1960 začínají vznikat i první národně osvobozenecká hnutí v Mosambiku), mocnosti probíhající studené války a mezinárodní společenství doporučili Portugalsku, aby své oblasti v Africe opustilo. Začal se rozvíjet pocit vlastní mosambické národní nezávislosti a v červnu 1962 několik mosambických proti portugalských skupin společně utvořilo Frontu za osvobození Mosambiku (FRELIMO) v Dar-es-Salaam, v Tanzanii. Prvním předsedou FRELIMO se stal Eduardo Mondlane, jehož prvotním úkolem bylo vytvořit široce založenou povstaleckou koalici, která by mohla efektivně čelit tehdejšímu koloniálnímu režimu. Anonymní soukromí sponzoři, většinou Mondlaneho přátelé, financovali chod uskupení, jeho publicitu a vzdělávací programy, zatímco vojenský výcvik a výzbroj získávalo hnutí díky pomoci Alžíru, Sovětského svazu nebo Číny.  V září 1964 jednotky FRELIMO napadly administrativní úřad ve městě Chai, v provincii Cabo Delgado na severu země. Tento útok znamenal začátek ozbrojeného partyzánského boje proti portugalskému koloniálnímu režimu a rovněž na jeho začátku malou naději na úspěch FRELIMO, založenou na snaze postupně vyhlazovat koloniální obyvatelstvo a donutit tak Lisabon k jednání. Během války za nezávislost byl roku 1969 Eduardo Mondlane zabit nastraženou bombou. V roce 1970 se Portugalsko, i přes svou převahu, neúspěšně pokusilo vojenskou ofenzívou získat kontrolu nad Mosambikem a počátkem 70.let FRELIMO ovládalo již většinu území Mosambiku (v tu dobu se vrchním velitelem vojsk FRELIMO stává Samora Moisés Machel).  Roku 1973 Portugalsko poskytlo Mosambiku vnitřní autonomii a o rok později (1974) proběhla v Portugalsku takzvaná Karafiátová revoluce, díky níž došlo k návratu k demokracii a občanským svobodám v portugalské společnosti po období útlaku autoritativního režimu António de Oliveiri Salazara. Tato událost osamostatnění zámořských území jen napomohla, mnoho Portugalců tehdy opustilo Mosambik a vrátilo se do svobodné vlasti. Portugalská vláda a FRELIMO podepsali v Lusace mírové dohody o poskytnutí nezávislosti, byla vytvořena přechodná vláda a v roce 1975 vyhlášena nezávislost Mosambické lidové republiky. Prezidentem se stal maoista a vůdce FRELIMO Samora Moisés Machel a v Mosambiku byl zaveden politický systém jedné strany (FRELIMO).", "section_level": 1}, {"title": "Změny ve společnosti.", "content": "Nezávislost Mosambiku, jež byla po letech ozbrojeného guerillového boje za svobodu vyhlášena 25. června 1975, představovala změnu v systému státní správy. Již v průběhu jednání o mír uznalo Portugalsko FRELIMO za jediného zástupce mosambického lidu a předalo tak moc vládě FRELIMO, které se již v době protikoloniálního boje přihlásilo k marxismu. Příčinou příklonu k marxismu byla snaha o zisk a udržení podpory jejich protikoloniálnímu zápasu ze strany tehdejšího SSSR a Číny v důsledku neúspěšných snah o získání podpory Západu. Budování socialismu se stalo nástrojem obrany proti Západu a jeho případným snahám o podrobení v Mosambiku, ideologie marxismu se měla stát jednotícím prvkem značně jazykově, kulturně, nábožensky a regionálně fragmentizované mosambické společnosti. Etnické rozdíly měli být upozaděny třídními a třídní boj měl vytlačit ostatní disproporce. Marxismus poskytoval též jasnou vizi modernizace. Klíčovou roli v hospodářství získalo centrální plánování. Znárodňování bylo vynucené okolnostmi, po masovém odchodu Portugalců byly mnohé podniky opuštěny a jejich převzetí státem mělo zabránit zastavení provozu. Důraz byl kladen na vytvoření moderního průmyslu, zdrojem potřebného kapitálu měl být vedle zahraniční pomoci venkov. Ač vedlo FRELIMO boj za nezávislost v rurálních oblastech, jeho vize transformace venkova byla ryze urbánní. Tradiční zemědělství bylo chápáno jako zaostalé, a vláda se proto soustředila na zakládání státních statků a střediskových vesnic. Státní statky nebyly příliš úspěšné, a to přes rozsáhlé investice ve formě mechanizace. Naplnění ambiciozní strategie hospodářského rozvoje chyběly mnohé předpoklady, vedle nedostatku kvalifikovaného personálu (zahraničním expertům chyběla znalost prostředí) to byl především nedostatek kapitálu. Přesídlování obyvatelstva v rámci transformace venkova představovalo významný zásah do chodu dosavadní společnosti, vedlo však i ke zlepšení poskytování sociálních služeb, jako je výstavba škol, zdravotních středisek, které byly předtím ze strany koloniální správy naprosto přehlíženy. Lidé museli opustit své dosavadní domovy, byli nuceni změnit životní styl, místo izolovaného života v kruhu širší rodiny se museli sestěhovat se stovkami dalších obyvatel do jedné lokality, kde se kvůli zvýšené koncentraci lidí snáze šířily choroby a sociální konflikty. FRELIMO však hrubě podcenilo autoritu tradičních náčelníků, které příslušníci klanů považovali za své legální představitele, a i přes diskreditační kampaně se vládě nikdy nepodařilo tuto autoritu podkopat.", "section_level": 1}, {"title": "Občanská válka v Mosambiku.", "content": "Nespokojenost se zřizováním komunálních vesnic a nedůvěra k modernizační politice vlády FRELIMO vedla k ozbrojenému konfliktu na mosambickém území. Rozhodující impuls pro konflikt přišel z vnějšku a měl spojitost s dekolonizačním procesem celého jihoafrického regionu, konkrétně s ozbrojeným bojem za ukončení vlády bělošské menšiny v sousedním Zimbabwe (tehdy Rhodesie). Odplatou za mosambickou podporu protivládních guerill a připojení se k hospodářskému embargu na Rhodesii, zahájila Rhodesie přímé útoky na cíle v Mosambiku a začala organizovat ozbrojenou opozici vůči mosambické vládě. Od roku 1977 používala vznikající organizace název Mosambický národní odpor - RENAMO. (Již koncem koloniální války v Mosambiku používaly Portugalci zvláštních oddílů, naverbovaných mezi Mosambičany, kteří po vojenském výcviku a indoktrinaci bojovali proti svým krajanům. Tato komanda se dopouštěla brutálního zacházení s obyvatelstvem, včetně mučení a masových poprav. Příslušníci těchto jednotek se obávali represí ze strany vítězného FRELIMO, a uprchli proto do Rhodesie).  Zatímco FRELIMO vzniklo s podporou sousední Tanzanie jako maoistické, ale poměrně záhy se orientovalo i na SSSR a jeho satelity, zejména Kubu, RENAMO se jako jedno z mála afrických hnutí definovalo od prvopočátku jako demokratické a liberální. V určitých fázích své existence dokonce bojovalo na straně zimbabwské opozice proti tamní diktatuře Roberta Mugabeho. Záštitu nad RENAMO převzala po zhroucení rhodeského režimu Jihoafrická republika, jež považovala RENAMO za vhodný nástroj pro destabilizaci Mosambiku.  RENAMO vedlo proti vládním silám v Mosambiku klasickou guerillovou válku. Při svém boji využívalo nespokojenosti podstatné části mosambického venkova s modernizačním projektem FRELIMO, stejně jako existujících etnických rozdílů. Prvotním cílem RENAMO bylo civilní obyvatelstvo a RENAMO je rovněž notoricky známo svým využíváním tzv. dětských vojáků. V důsledku války došlo k dramatickému ekonomickému propadu a masivnímu stěhování obyvatelstva. V březnu roku 1984 byla uzavřena tzv. dohoda Nkomati, podle které Jižní Afrika souhlasila s ukončením podpory hnutí RENAMO a Mosambik zase s ukončením podpory Africkému národnímu kongresu. Dohoda však nebyla dodržována a boje pokračovaly.  V roce 1986 se na straně hnutí FRELIMO do války zapojily jednotky tanzanské armády. Tohoto roku však taktéž FRELIMO ztratilo svého nejvyššího představitele, když během letecké katastrofy v Jižní Africe přišel o život prezident Samora Machel, jeho nástupcem se pak stal Joaquim Alberto Chissano. (V polovině 80. let se Mosambik v důsledku občanské války fakticky rozpadl, jeho formální existence jako státu byla udržována jen díky principům mezinárodního řádu a neschopnosti RENAMO dobýt a udržet města. Do bojů proti RENAMO byly ve stále větší míře zapojovány zimbabwské a tanzanské síly). Nástup Chissana znamenal v politice FRELIMO obrat k liberálnímu smýšlení namísto dříve důsledně prosazovaného socialismu a taktéž součást obratu vývoje orientace na Západ. Až změny mezinárodního prostředí, zvláště pak kolaps komunistických režimů ve střední a východní Evropě a počátek politické transformace v JAR (rozpadání apartheidu) na konci 80. let vytvořily příznivé podmínky pro mírové řešení konfliktu. V roce 1988 byla znovu obnovena dohoda Nkomati a o rok později se FRELIMO na svém červencovém sjezdu vzdalo ideologie marxismu-leninismu. V listopadu 1990 byla zavedena nová ústava umožňující přechod na pluralitní politický systém a Mosambická lidová republika byla přejmenována na Mosambickou republiku. O dva roky později, v říjnu 1992, byla mezi vládou (prezident Chissano) a hnutím RENAMO (vůdce Afonso Dhlakama) v Římě podepsána mírová smlouva, která ukončila 16 let trvající občanskou válku.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečný vývoj.", "content": "Vyvrcholením poválečné stabilizace se staly demokratické volby, které se konaly v roce 1994 a v nichž zvítězila strana FRELIMO a její prezidentský kandidát Joaquim Chissano. O rok později (1995) Chissano odmítl účast hnutí RENAMO ve vládě. (RENAMO se po ukončení občanské války transformovalo na politickou stranu, když původně představovalo spíše čistě vojenskou organizací). Mosambik se toho roku (1995) stává členem Commonwealthu. Je realizována řada hospodářských reforem. V zemi se projevuje regionální diferenciace preferencí obyvatel, když obecně lze stanovit, že jih země podporuje FRELIMO, sever RENAMO. V roce 1998 RENAMO bojkotovalo volby do místních orgánů a v prosincových prezidentských volbách v roce 1999 porazil dosavadní prezident Chissano vůdce hnutí RENAMO Afonsa Dhaklamu. Hnutí RENAMO volby zpochybnilo a v listopadu 2000 byly během protestů hnutí RENAMO proti výsledkům voleb z roku 1999 zabity více než čtyři desítky lidí. Podle mezinárodních pozorovatelů však byly volby svobodné a spravedlivé. Roku 2002 FRELIMO zvolilo veterána boje za nezávislost Armanda Guebuza kandidátem na prezidentské volby v roce 2004, Chissano z kandidatury na své třetí funkční období odstoupil. Armando Guebuza pak v těchto prezidentských volbách roku 2004 zvítězil před kandidátem hnutí RENAMO Afonsem Dhlakhamou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Občanská válka v Mosambiku následovala boje za nezávislost země, jež získala v roce 1975. Proti, v Mosambiku vládnoucí, straně FRELIMO (port. Frente de Libertação de Moçambique, tj. Fronta za osvobození Mosambiku, angl. Front for Liberation of Mozambique) se v občanské válce násilně postavila od roku 1977 Rhodesie a později Republika Jižní Afrika, podporující uskupení RENAMO (port. Resistência Nacional Moçambicana, tj. Národní odpor Mosambiku, angl. Mozambique Resistence Movement). Válka mezi oběma frakcemi skončila v roce 1992 a vyžádala si na cca 1 milión mrtvých v důsledku bojů nebo strádání hladem, 5 milionů vystěhovalých obyvatel a spousty fyzicky postižených, obětí nášlapných min, jako odkazu války, které se staly doslova epidemií Mosambiku.", "tgt_summary": "莫桑比克内战开始于1977年,即莫桑比克独立战争后两年。和安哥拉内战相似,莫桑比克内战同为国家从葡萄牙的殖民结束获得独立后发生,均属于冷战的一部分。执政党莫桑比克解放阵线和政府军从1977年开始与莫桑比克全国抵抗发生激烈对抗,后者获得了当时由白人统治的罗得西亚以及实行种族隔离制度的南非的资助。大约有100万人死于战争和饥荒,500万人被迫流离失所,战争中的地雷导致大量截肢者并在内战结束后继续困扰莫桑比克二十余年。内战于1992年结束,该国于1994年开始多党制选举。但是在战争结束后20余年后的2013年,莫桑比克全国抵抗的叛变组织开始持续活动,并造成人员伤亡。", "id": 2260701}
{"src_title": "Stoke-on-Trent", "tgt_title": "特倫特河畔斯托克", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jméno \"Stoke\" je odvozeno od názvu jednoho původních z měst, Stoke-on-Trent, osady s dlouhou historií. \"Stoke\" pochází ze staroanglického \"stoc\", označujícího místo nebo osadu. Nejčastěji se uvádí, že tato osada vznikla na křižovatce římské silnice, která vedla ze současného Derby do Chestertonu. A protože označení \"Stoke\" se pro obce užívalo běžně, připojili k názvu jméno řeky.  Od 17. století byla tato oblast známá průmyslovou výrobou keramiky tak známých značek, jako jsou \"Royal Doulton\", \"Spode\", \"Wedgwood\" a \"Minton\". Dostatečné zásoby uhlí a jílu vhodného pro výrobu keramiky vedly k postupnému rozvoji tohoto průmyslového odvětví.  Severní Staffordshire byl centrem těžby uhlí. První zmínka o hornictví v této oblasti pochází ze 13. století. Část staffordshirské uhelné pánve, \"Potteries Coal Field\", se rozkládá na ploše přibližně 300 km2 a několik těžebních jam se nacházelo přímo ve městě.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Stoke-on-Trent se nachází asi uprostřed mezi Manchesterem a Birminghamem a sousedí s \"Newcastle-under-Lyme\", které se nachází na západ od města a je spravováno samostatně. Na východě se rozkládá \"Peak District National Park\".  Stoke vzniklo spojením původních šesti měst a vytváří pás vedoucí ze severu na jih v okolí silnice \"A500\". Ačkoli je jméno města odvozeno od názvu Stoke a tam také sídlí městská rada, geografickým centrem je Hanley.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání obyvatel z roku 2001 má město 240 636 obyvatel. Vzhledem k počtu z roku 1991 se jednalo o pokles o 3,5 %. 51,3% procent obyvatel jsou ženy, 96,3% se narodilo ve Velké Británii. 94,8% obyvatel se označuje za bělochy, 3% Asiaty a 0,3% za černochy. Podle náboženského vyznání je 71,8% křesťanů, 3% muslimů, 1,1% hinduistů, 0,6% sikhů, 0,5% židů a 14,8% bez vyznání. Průměrný věk obyvatel byl 38,5 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Severní Staffordshire je světovým centrem výroby jemné keramiky. Tato tradice se datuje od 12. století. V 80. letech 20. století byl Stoke-on-Trent – podobně jako některé jiné části Velké Británie – zasažen poklesem průmyslové výroby, který způsobil zavírání některých průmyslových podniků a nárůst nezaměstnanosti. V současnosti je ekonomika města stabilizovaná a působí v něm asi 9 000 společností, mimo jiné \"Bet365\" nebo \"Phones4U\" – obchodník s mobilními telefony. Podle studie \"Competitive Alternatives 2004\" je Stoke-on-Trent místem s nejvyšší efektivností pro založení nové průmyslové společnosti.  Město ročně navštíví asi pět miliónů turistů, což vytváří přibližně 4 400 pracovních míst. Stoke-on-Trent úspěšně láká turisty k opakovaným návštěvám: asi 80% se jich tam vrací. Jejich zájem vzbudil v roce 1986 Národní zahradní festival a podporují ho četné keramické dílny a obchody s tímto zbožím i výlety po místním kanále. Hlavním obchodním centrem je \"Hanley\", kde se nachází \"Potteries Shopping Centre\".", "section_level": 1}, {"title": "Správa.", "content": "První úvahy o federaci sousedních měst se objevily v roce 1888. K vlastnímu spojení šesti měst došlo 1. dubna 1910. Byla sloučena města \"Hanley\", \"Burslem\", \"Longton\", \"Stoke\", \"Tunstall\" a \"Fenton\" a dostala jméno Stoke-on-Trent. V roce 1919 vznikl záměr rozšířit město o obvod Newcastle-under-Lyme a Wolfstanton, ale toto spojení se neuskutečnilo.  V roce 1974 se Stoke-on-Trent stalo nemetropolitním distriktem hrabství Staffordshire. 1. dubna 1977 bylo ustanoveno jako samostatná správní jednotka (\"unitary authority\") se správním orgánem Radou města Stoke-on-Trent a zůstalo částí ceremoniálního hrabství Staffordshire. Rada města má 60 radních, v jejichž čele stojí přímo volený starosta.  Město je rozděleno na tři obvody, jde-li o volby do parlamentu – \"Stoke-on-Trent North\", \"Stoke-on-Trent Central\" a \"Stoke-on-Trent South\" –, a je součástí volebního obvodu West Midlands do Evropského parlamentu.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město spojuje s dálnicí \"M5\" silnice \"A500\". Silnice \"A50\" procházející městem vytváří spojnici mezi dálnicemi \"M6\" a \"M1\".  Hlavní železniční stanice ve Stoke-on-Trent se nachází na trati West Coast Main Line mezi Londýnem a Manchesterem. Dalšími železničními zastávkami jsou Longport a Longton.  Městská hromadná doprava ve městě je zajišťována téměř výhradně autobusy. Tento druh dopravy provozuje společnost First Group a několik dalších malých dopravců. Hlavní autobusová stanoviště se nacházejí v \"Hanley\" a \"Longtonu\".  V rámci města a jeho okolí je vytyčeno asi 160 km cyklistických stezek, které spojují město s národní sítí cyklostezek.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Ve Stoke-on-Trent se nacházejí čtyři vysokoškolské instituce. Staffordshirská univerzita sídlí v \"Sheltonu\" poblíž železniční stanice. Status univerzity obdržela v roce 1992. \"Keele University Medical School\" využívá budovy Univerzitní nemocnice severního Staffordshire v Hartshillu. \"Keele University\" byla založena roku 1949 a její vznik inicializovala rada města Stoke-on-Trent. \"Stoke-on-Trent College\" má dvě centra – jedno v \"Burlsemu\" (média a umění) a v \"Sheltonu\".", "section_level": 1}, {"title": "Turistické atrakce.", "content": "Bohatou historii města lze nejlépe poznat při návštěvě jednoho z místních muzeí – \"Etruria Industrial Museum\", \"Ford Green Hall\", světoznámé kolekce keramiky v \"Potteries Museum & Art Gallery\" nebo \"Gladstone Pottery Museum\". Další zdejší zajímavostí je nejstarší funkční viktoriánská keramická dílna. Pozoruhodné jsou i \"Trentham Gardens\"; jejich rekonstrukce v roce 2005 stála zhruba 100 milionů liber.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě působí dva přední fotbalové kluby Stoke City FC a Port Vale FC.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stoke-on-Trent, město v anglickém hrabství Staffordshire v regionu West Midlands, je federací šesti původních měst – \"Hanley\", \"Stoke\", \"Burslem\", \"Tunstall\", \"Longton\" a \"Fenton\" – vytvořenou na počátku 20. století. Proslulo jako kolébka hrnčířství Velké Británie.", "tgt_summary": "特伦特河畔斯托克(英语:Stoke-on-Trent),又称史笃城、斯托克(英语:Stoke),英国英格兰西米德兰兹区域的二级行政区(区级),拥有城市、单一管理区、自治市镇地位,有239,700人口,占地92.74平方公里,行政总部位于Stoke-upon-Trent。若视斯塔福德郡为名誉郡,则史笃城为斯塔福德郡一部分;若视斯塔福德郡为非都市郡,则史笃城不为斯塔福德郡一部分。", "id": 705764}
{"src_title": "Wolverhampton", "tgt_title": "伍爾弗漢普頓", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Má se za to, že město je pojmenované po saské šlechtičně \"Wulfurně\", která město roku 985 založila. Další možností je pojmenování po místním dánském vojevůdci \"Wulferovi\".  Oblast v okolí Wolverhamptonu byla místem rozhodující bitvy mezi Sasy a Dány roku 963, ve které Sasové zvítězili. Roku 994 založila \"Wulfurna\" v tomto místě klášter a věnovala mu půdu. Na těchto pozemcích byl později roku 1425 postaven kostel svatého Petra, na jehož schodech stojí socha věnovaná památce Wulfurny.  Od 13. století se datuje rozvoj Wolverhamptonu, který se stal rušným obchodním centrem. Město bylo důležitým střediskem obchodu s vlnou. Od 16. století se ve Wolverhamptonu rozvíjela průmyslová výroba železných a bronzových předmětů. Roku 1512 sir Stephen Jennys, bývalý starosta Londýna a rodák z Wolverhamptonu, zde založil \"Wolverhampton Grammar School\", jednu z nejstarších stále aktivních škol Velké Británie.  V 19. století byla oblast na jihovýchodě města označována jako \"Black Country\", z důvodu znečištění prachem produkovaným průmyslovými společnostmi, který pokrýval půdu. Ve viktoriánské době se město stalo bohatým průmyslovým centrem hlavně kvůli obrovským zásobám uhlí a železné rudy nacházejícím se v jeho okolí. Toto bohatství se odrazilo ve stavbách honosných sídel z nichž některé, \"Wightwick Manor\", \"Mount\" nebo \"Tettenhall Towers\", se dochovaly do současnosti, ale většina ostatních byla zbořena v 60. a 70. letech 20. století.  První automatický světelný semafor v Anglii byl instalován na \"Princes Square\" ve Wolvelhamptonu roku 1927. Moderní semafor v tomto místě má design připomínající první verzi světel. První železniční spojení s okolím bylo ve městě zprovozněno roku 1837.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Wolverhampton se nachází na severozápadě svého většího souseda Birminghamu a tvoří druhou největší městskou konurbaci West Midlands. Na sever a na západ se rozkládají Staffordshire a Shropshire.  Město se nachází pod Midlandskou planinou v průměrné výši 120m nad úrovní moře. Městem neprotéká žádná velká řeka, pouze řeky \"Penk\" a \"Tame\" (přítoky řeky Trent) pramení v jeho okolí.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle výsledků sčítání obyvatel z roku 2001 měl Wolverhampton 251 462 obyvatel a to včetně oblastí mimo distrikt, což znamenalo 13. největší město Anglie. Etnická struktura obyvatel byla různorodá. Až 22% obyvatel nemělo bělošský původ. Největší část této skupiny obyvatel města tvořili s 12% Indové. Multikulturní charakter obyvatelstva se odráží i ve velkém procentu obyvatel, kteří měli jiné vyznání než křesťanství (13,6% oproti národnímu průměru 5,5%). Největší skupinu tvořili sikhové (7,6%) a hinduisté (3,9%).  Etnický původ (sčítání v roce 2011):  Náboženství (sčítání v roce 2011):", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ve Wolverhamptonské ekonomice v minulosti převažovalo strojírenství. V současnosti je ale hlavním odvětvím poskytování služeb, v němž je zaměstnáno necelých 80 % ekonomicky činných obyvatel. Hlavními oblastmi je veřejná správa, vzdělávání a zdravotnictví s 32 %. Doprava, ubytování a stravovací služby zaměstnávají asi 25 % obyvatel a finanční sektor a informační technologie mají asi 14% podíl.  Wolverhampton je také jedním z největších nákupních center West Midlands s ročním obratem asi 380 miliónů liber. Průměrné procento nezaměstnaných bylo v roce 2007 5,1 %.", "section_level": 1}, {"title": "Správa.", "content": "Základy moderní správy města vznikly roku 1777 kdy parlament schválil vytvoření sboru 125 městských komisařů, kterým byla svěřena správa Wolverhamptonu. Městským distriktem byl Wolverhampton ustanoven roku 1849. Roku 1889 se město stalo nezávislým na hrabství.  Většina oblasti Wolverhamptonu je spravována Radou města Wolverhampton, jen některé malé oblasti patří pod Radu distriktu South Staffordshire. Od zrušení Rady hrabství West Midlands je město fakticky samostatným správním celkem (\"unitary authority\"). V parlamentu je zastoupeno třemi poslanci volenými v obvodech – \"Wolverhampton South West\", \"Wolverhampton South East\" a \"Wolverhampton North East\".", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "V dosahu asi 10km od města je několik dálnic – \"M6\" vedoucí na severozápad (Manchester, Liverpool, Skotsko a přes \"M1\" Londýn), \"M5\" směřující na jihozápad, \"M6\" a \"M54\" spojnice Wolvehamptonu s Telfordem, Shrewsbury a Walseem.  Železniční stanice ve Wolvehamptonu leží na trati West Coast Main Line. Vyjíždějí z ní pravidelné spoje do Londýna, Birminghamu a Manchesteru. Příměstská železniční doprava je realizována na \"Cambrian Line\", \"Walsall to Wolverhampton Line\", \"Wolverhampton to Shrewsbury Line\" a \"Rugby-Birmingham-Stafford Line\".  Autobusové nádraží se nachází poblíž železniční stanice. Hlavním autobusovým dopravcem ve Wolverhamptonu je společnost \"West Midlands Travel\".  Midlandské metro je systém lehké kolejové dopravy, který v současnosti spojuje Wolverhampton, Birmingham, West Bromwich a Wednesbury.  Původní letiště ve Wolverhamptonu bylo otevřeno roku 1938 u Pendefordu a bylo uzavřeno na konci roku 1970. Současné Wolverhamptonské letiště se nachází asi 10km na jihozápad od města a jedná se o malé civilní letiště. Nejbližším mezinárodním letištěm je Letiště Birmingham asi 40km jihozápadně od města.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Největším divadlem ve Wolverhamptonu je \"Grand Theatre\" na \"Lichfield Street\" otevřené roku 1894. Bylo navrženo C. J. Phippsem a dokončeno za šest měsíců. Druhým divadlem je \"Arena Theatre\" na \"Wulfruna Street\" v areálu Wolverhamptonské univerzity, které pojme 150 diváků.  Městské kulturní centrum, řízené městskou radou, spravuje tři instituce - \"Wolverhampton Art Gallery\" galerii s největší sbírkou Pop artu po londýnské galerii Tate, \"Bantock House\" krásný historický dům se zachovaným interiérem a muzeem místních památek v přilehlém parku a \"Bilston Craft Gallery\" galerii současného umění.  Dne 1. dubna 2014 bylo na jediný den městské nádraží \"Wolverhampton station\" přejmenováno na \"Wolverine station\". Tento vtip byl učiněn jako upoutávka na nový film.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Ve Wolverhamptonu jsou mimo jiné střední školy \"Wolverhampton Girls' High School\", velmi známá výběrová dívčí škola, \"Wolverhampton Grammar School\", založená roku 1512 a jedna z nejstarších aktivních škol Velké Británie, \"Royal Wolverhampton School\" (1850) a \"St Peter's Collegiate School\" (1847).  Roku 1835 byl založen \"Wolverhampton Mechanics' Institute\" jehož následníkem je současná Wolverhamptonská univerzita, jíž byl udělen status univerzity roku 1992. Hlavní areál této vysoké školy se nachází v centru města.  rapper", "section_level": 1}], "src_summary": "Wolverhampton je město v anglickém hrabství West Midlands. V roce 2004 měl vlastní Wolverhampton 239 100 obyvatel. Bylo původně tržním městem a v době průmyslové revoluce se stalo i průmyslovým centrem včetně těžby uhlí, vápence a železné rudy. V současnosti tvoří největší podíl průmyslové výroby ve Wolverhamptonu strojírenství a sektor poskytování služeb.", "tgt_summary": "伍尔弗汉普顿(英语:Wolverhampton,),英国英格兰西米德兰兹郡的都市自治市和城市,2006年人口236,600人。", "id": 692654}
{"src_title": "Bejt Šemeš", "tgt_title": "貝特謝梅什", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Nachází se v Jeruzalémském koridoru cca 24 kilometrů jihozápadně od historického jádra Jeruzaléma a cca 40 kilometrů jihovýchodně od centra Tel Avivu v nadmořské výšce 220 metrů, v pahorkatině Šefela (neboli Judská nížina).  Podél východní strany města prochází údolí vádí Nachal Zanoach, do kterého zprava ústí z Judských hor četná vádí jako Nachal Azen, Nachal ha-Me'ara a Nachal Dolev. Na severní straně je to potok Sorek a jeho pravobřežní přítok Nachal Ksalon.  Město je na dopravní síť napojeno pomocí dálnice číslo 38. Prochází tudy rovněž železniční trať Tel Aviv – Jeruzalém. Stojí tu železniční stanice Bejt Šemeš.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Bejt Šemeš je zmiňován již v Bibli (v kralickém překladu jako \"Betsemes\", v ekumenickém jako \"Bét-šemeš\"). Zbytky starověkého města se dnes nachází vedle moderního Bejt Šemeš, v lokalitě Tel Bejt Šemeš. Během první arabsko-izraelské války vpadlo do oblasti města egyptské vojsko a zbudovalo na místě starověkého města velitelské stanoviště, které bylo Izraelci dobyto v noci z 19. na 20. říjen 1948.  Dnešní Bejt Šemeš vznikl roku 1950 z přistěhovaleckého tábora \"Hartuv\", který byl založen 6. prosince 1950 a osídlen zejména bulharskými židovskými imigranty na místě dřívější vesnice, která zanikla během první arabsko-izraelské války.  V prvních letech bydleli v táboře i židovští imigranti z Íránu, Iráku, severní Afriky a Rumunska, později také z Etiopie (takzvaní falašové), Ruska a USA. Roku 1952 byl tábor přeměněn v řádné osídlení a stal se rozvojovým městem (jednotně navrženým sídlištěm zakládaným v periferních oblastech Izraele pro ubytování přístěhovalců).  25. června 1991 obdržel Bejt Šemeš status městské rady (velkého města). V následujících letech přicházeli do města mnozí charedim (ultraortodoxní Židé), kteří si zde vybudovali svou vlastní čtvrť a postupně zásadně proměnili tvář města i jeho velikost. Od počátku 21. století probíhá mohutná bytová výstavba v prostoru náhorních planin jižně od stávajícího intravilánu (Ramat Bejt Šemeš), čímž se zastavěné území města rozšířilo jižním směrem o několik kilometrů.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2009 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé – přibližně osob (včetně statistické kategorie „ostatní“, která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, cca osob). Jde o velké sídlo městského typu. Podle Centrálního statistického úřadu (CBS) žilo v Bejt Šemeš k 31. prosinci 2014 lidí.  Až do 80. let 20. století byl populační růst obce v izraelských poměrech nevýrazný. Zlom nastal v 90. letech, kdy jednak do Bejt Šemeš přišli noví přistěhovalci, zejména ze Sovětského Svazu. Zároveň se v Bejt Šemeš začali usazovat ultraortodoxní Židé. Během 90. let 20. století sem přišlo cca 800 ultraortodoxních rodin a dosud sekulární město se začalo výrazně měnit, což vyvolávalo mezi starousedlíky a nově příchozími četné konflikty. Přistěhovalectví ultraortodoxních věřících pokračovalo i v první dekádě 21. století a počet obyvatel Bejt Šemeš se díky tomu v letech 1999-2009 zdvojnásobil. Podle údajů z roku 2007 tvoří ultraortodoxní židé již polovinu celkové populace města. Územní rezervy v okolí Bejt Šemeš umožňují výstavbu dalších cca bytových jednotek a město tak směřuje výrazně nad hranici obyvatel. Stotisícovou hranici město překonalo roku 2015.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bejt Šemeš (, doslova „\"Dům Slunce\"“, v oficiálním přepisu do angličtiny Bet Shemesh, přepisováno též Beit Shemesh) je město v Izraeli, v Jeruzalémském distriktu.", "tgt_summary": "贝特谢梅什是以色列的城市,位于该国中部,由耶路撒冷区负责管辖,始建于1950年,面积34.26平方公里,海拔高度220米,2011年人口84,200,人口密度每平方公里2,458人。", "id": 620050}
{"src_title": "Sergej Karjakin", "tgt_title": "谢尔盖·卡尔亚金", "src_document": [{"title": "Šachová dráha.", "content": "V roce 2009 vyhrál turnaj Corus Chess Tournament ve Wijk aan Zee s 8 body z 13 partií a půlbodovým náskokem před pronásledovateli.  K prosinci 2014 měl Karjakin 2773 FIDE ELO (bodů), což ho řadilo na 8. místo světového žebříčku.  V roce 2015 zvítězil ve Světovém poháru, když ve finále porazil svého krajana Petera Svidlera. Účastí ve finále si zajistil pozvánku do Turnaje kandidátů 2016 a tím i šanci střetnout se o titul se stávajícím šachovým mistrem světa.  Na Turnaj kandidátů 2016, který se konal v březnu 2016 v Moskvě, se Karjakin připravoval v Dubaji společně se čtyřmi dalšími šachovými velmistry. Jedním z nich byl Šachrijar Mamedžarov, který jej pobídl k větší odvaze při obětích figur. Byly to právě oběti pěšce a věže, které Karjakinovi přinesly rozhodující výhru nad americko-italským velmistrem Fabianem Caruanou, což mu zajistilo vítězství v celém turnaji. Jako prémii za vítězství v moskevském turnaji obdržel Karjakin 95 000 eur a právo jeden měsíc používat zdarma automobil značky BMW i8.", "section_level": 1}, {"title": "Zápas o titul s Magnusem Carlsenem.", "content": "Karjakin se tak stal vyzyvatelem norského mistra světa Magnuse Carlsena. Zápas mezi těmito dvěma přibližně stejně starými velmistry se konal v New Yorku v listopadu 2016. Prvních sedm partií skončilo remízou, osmou partii vyhrál překvapivě Karjakin. O dvě hry později Carlsen vyrovnal a remízový stav po dvanácté partii znamenal prodloužení zápasu o čtyři partie rapid šachu. Prodloužení vyhrál Magnus Carlsen 3 : 1, a obhájil tak titul z roku 2013, který získal nad Indem Ánandem.", "section_level": 2}, {"title": "MS v šachu 2016.", "content": "Na konci roku (25. - 30.12.) se zúčastnil mistrovství světa v rapid šachu a bleskovém šachu, konaného v katarském Dauhá. V rapidové části, hrané na 15min.+10s/tah, byl nasazený jako číslo 4, a považovaný za velkého favorita. Hrál však hluboko pod svoje možnosti, a skončil velmi nespokojený až na 19. místě s výsledkem 9/15 (+6 =6 -3). V bleskové části, hrané na 5 minut na partii, si však spravil chuť, a výsledkem 16,5/21 (+13 =7 -1) se nejenom vyšvihl na 2. místo světového žebříčku, ale hlavně se mu podařilo získat titul mistra světa v bleskovém šachu. Oplatil tak hořkou porážku z New Yorku Magnusi Carlsenovi, který za ním se stejným bodovým ziskem zaostal pouze díky jejich vzájemnému zápasu, jenž Karjakin, jasně vyhrál.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sergej Alexandrovič Karjakin (rusky \"Сергей Александрович Карякин\", ukrajinsky \"Сергій Олександрович Карякін\"; * 12. ledna 1990, Simferopol, Sovětský svaz) je ruský šachista. Pochází z Krymu. Roku 2002 se stal ve věku 12 let a 7 měsíců nejmladším velmistrem v historii a tento rekord stále drží.", "tgt_summary": "谢尔盖·卡尔亚金(,1990年-1月12日),出生在乌克兰辛菲罗波尔市,俄国国际象棋职业棋手,2009年以前曾代表乌克兰出赛。2002年8月,12岁零7个月大的卡尔亚金成为历史上最年轻的国际象棋特级大师,并被载入吉尼斯世界纪录,这一纪录至今无人打破。2004年代表乌克兰队参加国际象棋奥林匹克获得团体冠军,并在第四台出场7次取得6胜1和的佳绩。2007年进入国际象棋世界杯赛四强。2009年一月国际棋联等级分列世界第27位(乌克兰第3,20岁以下第2),同年获维克安泽国际象棋超级大赛A组冠军。", "id": 874396}
{"src_title": "Kofun", "tgt_title": "古墳", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kofuny se lišily tvarem a velikostí podle toho, kdo v nich byl pohřben. Pro méně významné osoby to byly kofuny s půdorysem čtverce či kruhu, členové panovnického rodu byli pohřbíváni převážně v kofunech s neobvyklým půdorysem připomínajícím klíčovou dírku a někdy obehnanými jedním nebo i více vodními příkopy. Jejich japonský název je – doslova „hrobka s čtvercem vpředu a kruhem vzadu“.  Do současné doby se na ostrovech Honšú a Kjúšú zachovalo asi 160 000 kofunů. Japonská Agentura pro kulturní záležitosti (Agency for Cultural affairs, japonsky ) jich v lednu 2001 oficiálně evidovala celkem 161 560. Jsou to z velké části malé čtvercové nebo kruhové hrobky o průměru několika metrů. Necelá stovka kofunů ve tvaru klíčové dírky dosahuje délky nad sto metrů a vůbec největší mohylovou hrobkou nejen v Japonsku, ale na celém světě, je Daisen kofun ve čtvrti Daisen města Sakai asi 50 km jižně od Ósaky. Dosahuje délky 486 metrů a je obklopen pásmem tří vodních příkopů. Císařská tradice jej označuje jako „Mauzoleum císaře Nintokua“ (), který v Japonsku vládl údajně v letech 313–399. Fakta o Nintokuově životě však nejsou bezpečně doložena a nelze se opřít ani o průzkum samotného kofunu, protože archeologům k tomu císařský dvůr neudělil povolení. Vědecká literatura proto dává od roku 1976 přednost označení Daisen kofun.  Celkem 188 velkých kofunů (včetně Daisen kofunu) dnes spravuje Úřad správy císařského dvora (Imperial Household Agency, japonsky ). Jako oficiálně evidovaná mauzolea a hrobky císařů a dalších vysokých hodnostářů císařské rodiny (japonsky ) patří do této skupiny většina největších a nejzajímavějších kofunů. Císařský dvůr je všechny považuje za osobní památky císařské rodiny, takže jsou nepřístupné nejen pro veřejnost, ale i pro vědecký výzkum. Archeologicky byly zatím prozkoumány jen některé méně významné kofuny. V části z nich byly odhaleny pohřební komory zdobené malbami a nalezeny různé šperky, zbraně a především velké množství terakotových stovky sošek haniwa, které jsou typickou zvláštností japonských kofunů. Na některých velkých kofunech jich bývají až desítky tisíc. Jejich funkce však dosud nebyla uspokojivě vysvětlena. Několik malých kofunů (hlavně v oblasti Nary) je zpřístupněno turistům – např. Takamatsuzuka Tomb s kruhovým půdorysem o průměru 18–23 metrů, který pochází z doby kolem roku 700. Byl v minulých staletích zcela vykraden, ale zachovaly se zajímavé nástěnné malby.  Mohylové hrobky se v 2.–5. století n. l. objevily také v různých částech Korejského poloostrova. Nikdy se tam ale nepřiblížily gigantickým rozměrům japonského Kofunu Daisen. Vztahy a souvislosti mezi japonskými a korejskými mohylovými hrobkami se v posledních letech staly předmětem intenzivního výzkumu.", "section_level": 1}, {"title": "Kofuny zapsané na seznam UNESCO.", "content": "Daisen kofun a další gigantické kofuny představují nejenom nejvýznamnější památky japonského starověku, ale i mimo Japonsko bývají často svým významem srovnávány s egyptskými pyramidami, mexickou Pyramidou Slunce nebo s menhiry Stonehenge. Logické proto bylo zařazení největších kofunů na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO, které se uskutečnilo v červenci 2019. Prvním krokem k realizaci tohoto záměru se stal v listopadu 2010 zápis „Skupiny starověkých mohylových hrobek v oblastech Mozu a Furuiči“ na předběžný seznam (tentative list) UNESCO. Do nominace bylo zařazeno 49 velkých kofunů v jižní části ósacké prefektury, včetně největšího Daisen kofunu. Ve městě Sakai, které leží v centru celé oblasti, byla zároveň zřízeno Ústředí pro podporu zápisu kofunů ze skupiny Mozu-Furuiči na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Toto ústředí zajišťuje koordinaci s japonskou vládou a vydává také různé informační a propagační materiály. Japonská vláda schválila nominaci k zápisu na seznam UNESCO v červenci 2017 a v lednu 2018 odeslala dopis s oficiální nabídkou do sídla UNESCO a ICOMOS (Mezinárodní rada pro památky a sídla). Inspektoři ICOMOS provedli ve dnech 11. až 17. září 2018 prohlídku památek a v květnu 2019 vydali doporučení k realizaci zápisu. Oficiálně byl zápis na seznam světového dědictví vyhlášen 6. července 2019 na 43. zasedání Výboru pro světové dědictví UNESCO v Baku v Ázerbájdžánu. Pro úspěšné završení celého procesu bude důležitá spolupráce státních orgánů a Úřadu správy císařského dvora Kunaičó. V tomto směru je nadějné, že když byly 23. října 2018 na hrázi mezi prvním (vnitřním) a druhým vodním příkopem největšího Daisen kofunu zahájeny práce spojené s vykopávkami a údržbou (budou trvat do začátku prosince 2018), byli na uzavřený terén Daisen Kofunu vůbec poprvé ke spolupráci s Kunaičó přizváni odborníci ze správy města Sakai.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kofun () je japonská starověká hrobka, postavená v době od počátku 3. století do konce 7. století, nad níž je navršena mohyla z kamení nebo hlíny. Podle těchto staveb se též nazývá jedno z japonských historických období (období Kofun), které trvalo přibližně mezi lety 250–538. V následujícím období Asuka (538–710) Japonsko ovládl buddhismus a období pohřbívání do kofunů postupně skončilo.", "tgt_summary": "古坟指的是日本在公元3世纪初期到公元7世纪初期建成的巨石墓或坟丘墓。日本历史上的一个时代名叫古坟时代,就是以该时代的代表性建筑古坟而命名的。古坟是日本独特的建筑。现存的古坟时代不少古坟从空中鸟瞰都是锁孔型的坟丘建筑,这种古坟建筑被称为前方后圆坟。", "id": 2273366}
{"src_title": "Gruzie", "tgt_title": "格鲁吉亚", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Gruzínsky název země zní Sakartvelo. V některých jazycích se Gruzie řekne \"Georgia\" (například anglicky) nebo \"Georgie(n)\", podle jedné z teorií podle patrona země svatého Jiří (řecky \"Georgios\"). Název „Gruzie“ pochází z ruštiny (Грузия – Gruzija). Gruzie proto v roce 2009 požádala pobaltské republiky, aby ruský název nepoužívaly a přešly na doporučené jméno \"Georgia\" pro estonštinu a \"Georgija\" pro litevštinu.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kavkazská Ibérie.", "content": "V této době byla Gruzie obydlená různými kmeny, nejvýznamnější z nich byly Kartvelské, později známé také jako Kolchové a Iberové. Ty se dostaly nakonec pod vliv Urartské říše. V 4. století př. n. l. zde vytvořily starověký gruzínský stát Kartli, který existoval od 4. století př. n. l. do 6. století tento útvar je také nazýván Kavkazská Ibérie. Kavkazská Ibérie společně s přímořským státem Kolchida položila základy gruzínské státnosti a gruzínského národa.  V 1. století n. l. obsadili Římané území dnešní Gruzie, jako jednu ze svých nejvýchodnějších provincií. Po rozdělení na západní a východní část se Gruzie stala součástí Východořímské říše, neboli Byzance. Kolem roku 340 zde bylo přijato křesťanství. V dobách oslabování Byzantského impéria se tohoto území nejdříve zmocnili Sásánovci, později Arabové. Arabové přišli k hranicím iberského knížectví v roce 645 a donutili jeho eristaviho (knížete) Štěpána II. opustit byzantskou příslušnost a uznat arabského chalífu jako svého nového nadřízeného. Z arabského vlivu se Ibérie vymanila až na počátku 9. století, když eristavi Ašot I. z jihozápadogruzínského rodu Bagrationů využil oslabení Arabské říše a prohlásil svůj rod za nový dědičný vládnoucí rod nad iberským knížectvím opět pod patronátem Byzance. Jeho nástupce Ardanase II. pak formálně ještě jako byzantský vazal přijal v roce 888 po více než 300leté odmlce iberskou královskou korunu. Korunován byl už ne jako vládce Ibérie, ale jako „Král všech Gruzínců“. Jeho potomek Bagrat III. pak dokázal přibližně kolem roku 1000 sjednotit okolní rozdrobená knížectví v Gruzii pod jedinou vládu a položil tak základ existence Gruzínského království.", "section_level": 2}, {"title": "Období před nadvládou Ruska.", "content": "Období vlády Bagrationů od konce 11. do počátku 13. století, zejména vláda Davida IV. a jeho vnučky Tamary, patří k vrcholným epochám gruzínských dějin. Toto zlaté období bylo násilně ukončeno mongolskou invazí. Další ránu jednotě Gruzie uštědřil středoasijský dobyvatel Tamerlán.  Jednotná vláda byla po čase rozdrobena na drobná knížectví (abchazské, kachetinské, eretínské a tao-klardžetské) a na tři hlavní království – Imeretie, Kachetie a Kartlie. Gruzie byla v ohrožení jak ze západu z Turecka, tak z východu z Persie – Turci a Peršané získávali postupně vliv v jednotlivých knížectvích. Pod nátlakem těchto dvou velkých impérií se podařilo tak část obyvatelstva islamizovat. V 17. století načas obnovil slávu Gruzie vojevůdce Giorgi Saakadze, ale po jeho zavraždění persko-turecká agrese ještě zesílila. V roce 1783 byla uzavřena smlouva jedním z východních vládců o suverénnosti ruského carství nad těmito knížectvími, čímž získali Rusové fakticky nad nimi moc.", "section_level": 2}, {"title": "Období nadvlády Ruského impéria.", "content": "Roku 1810 se východní dvě knížectví formálně připojila k Ruskému impériu a Gruzíni byli postupně začleňováni do carské říše, příkladem je slavný carský generál Pjotr Bagration. Do roku 1864 se podařilo Rusům anektovat celou Gruzii, kromě přístavů Suchumi a Batumi, které získali až po rusko-tureckých válkách. Do konce 19. století vliv carství a rusifikace země natolik zesílil, že se obyvatelstvo začalo bouřit, začal růst gruzínský nacionalismus. Při nepokojích v roce 1905 v Rusku vypukl v Gruzii ozbrojený boj.", "section_level": 2}, {"title": "Období revoluce a SSSR.", "content": "Po vypuknutí Říjnové revoluce moc v zemi rychle získali gruzínští sociální demokraté pod vedením Noa Žordaniji. Byl ustanoven výbor Zakavkazský komisariát, což byla společná vláda nacionálních stran všech tří budoucích kavkazských sovětských republik. Ten rozhodl o odtržení od Ruska a vytvoření Zakavkazské demokratické federativní republiky. Existovala až do doby, než Ázerbájdžán začal požadovat politickou i ekonomickou orientaci na Turecko, zatímco s tím nemohli představitelé Arménie a Gruzie souhlasit.  Gruzie po vyhlášení samostatnosti požádala Německo o ochranu, čemuž bylo vyhověno. Roku 1920 byla podepsána také mírová smlouva s RSFSR, kterou ruští bolševici uznali nezávislost Gruzie za podmínky, že bude povolena bolševická strana v Gruzii a pomoc bělogvardějcům zastavena. Ruské bolševické vedení ale porušilo veškeré smlouvy a Rudá armáda se nakonec zmocnila země silou. Byla vyhlášena Gruzínská SSR a menševická vláda byla nucena uprchnout do francouzského exilu. V rámci Gruzínské SSR byla zřízena Adžarská ASSR na jihu, Abchazská ASSR na severozápadě a Jihoosetská autonomní oblast. Byl učiněn i pokus o integraci s Arménií a Ázerbájdžánem v Zakavkazskou SFSR, která se však 5. prosince 1936 rozpadla. V roce 1924 vypuklo protisovětské srpnové povstání, které bylo potlačeno.  Z Gruzie pocházel sovětský diktátor Josif Stalin a jeho blízcí spolupracovníci Sergo Ordžonikidze a Lavrentij Berija, který byl ve 30. letech neomezeným pánem Gruzie a od roku 1938 obávaným šéfem sovětské tajné policie NKVD.", "section_level": 2}, {"title": "Období pádu SSSR a vyhlášení nezávislosti.", "content": "Roku 1989 vláda Gruzínské SSR prohlásila, že současný stav je okupací a porušením mírové smlouvy. Na jaře roku 1990 byly schváleny zákony vedoucí k zárukám vlastní nezávislosti, byla odstraněna vedoucí úloha komunistické strany v zemi; nezávislost pak byla vyhlášena 14. listopadu 1990. Gruzie se jako jedna z mála nových republik nestala členem SNS, nakonec však z hospodářských důvodů do společenství vstoupila (vystoupila až v roce 2008 jako následek tehdejší války v Jižní Osetii). V následujícím roce byl v nezávislých volbách zvolen za prezidenta nacionalista Zviad Gamsachurdia, který měl v úmyslu zrušit autonomní postavení Jižní Osetie a Abcházie.  Protože se nejvyšší sovět snažil rozhodnutí zrušit, začaly v zemi s přičiněním sovětských tajných služeb vypukat nepokoje, které se přenesly i do autonomních republik, žádajících také nezávislost, čemuž nebylo vyhověno. Autonomní republiky se otevřeně postavily proti snaze nového gruzínského vedení zrušit jejich autonomii a vytvořit z Gruzie jednotný národní stát. V letech 1991 a 1992 se situace natolik zhoršila, že vypukly mezi Osety a Gruzíni ozbrojené střety, nesoucí znaky občanské války. Po uklidnění situace v roce 1995 se do čela země dostal bývalý ministr zahraničí SSSR Eduard Ševardnadze, který se k moci dostal již v roce 1992, ale až do smrti Gamsachurdii probíhaly vnitřní boje o moc. Vládnout vydržel jako prezident země až do růžové revoluce v roce 2003. K vyjádření tendencí, které se vyvinuly v postkomunistických společnostech ve východní Evropě a ve střední Asii na začátku 21. století se používá pojem barevná revoluce.  Během této „růžové“ revoluce protestovaly tisíce lidí v čele s pozdějším prezidentem Michailem Saakašvilim proti Ševardnadzeho vládě, která nevyřešila základní hospodářské a politické problémy – chudobu a korupci. Roku 2004 byl Saakašvili zvolen prezidentem už demokratickou cestou, kdy získal 95% hlasů. Opozice tvrdila, že volby byly zmanipulované a že se na volebním výsledku podepsaly dary od nadací amerického miliardáře George Sorose a dalších nadací financovaných vládou USA. Saakašvili po nástupu k moci prosadil úpravy gruzínské ústavy, aby vytvořil „superprezidentský systém“ a soustředil veškeré pravomoci v exekutivě. Gruzínským parlamentem byly schváleny zákony, kterými byla snížena nezávislost soudní moci či podle kterých jsou ústřední i volební komise sestavovány pouze z lidí jmenovaných prezidentem. Postupně byla eliminována plná svoboda tisku, bylo omezeno vysílání.  V roce 2006 se v Gruzii konaly demonstrace, při nichž lidé žádali odstoupení prezidenta. Policie proti demonstrantům brutálně zasáhla a začala zatýkat představitele opozice. Roku 2007 protesty přerostly v masové demonstrace, při nichž lidé kritizovali dramatický pokles životní úrovně a korupci. Prezident vyhlásil „výjimečný stav“, zakázal nestátní média, zakázal veřejná shromáždění a začal podnikat nedemokratické kroky proti svým politickým oponentům. Koncem listopadu 2007 Saakašvili z funkce odstoupil, ale již v lednu 2008 se konaly volby, při nichž byl zvolen znovu prezidentem a které opozice označila jako zmanipulované.  V květnu 2008 se v Gruzii konaly parlamentní volby, v nichž zvítězila vládnoucí Sjednocená národní strana prezidenta Saakašviliho, která získala 63% hlasů. Opozice označila tyto volby za zfalšované.  V říjnu 2012 v parlamentních volbách zvítězila opoziční koalice Gruzínský sen miliardáře Bidziny Ivanišviliho. Prezident Saakašvili uznal porážku a oznámil, že jeho strana odchází do opozice.", "section_level": 2}, {"title": "Válka v Jižní Osetii.", "content": "1. srpna 2008 začala válka v Jižní Osetii mezi Gruzií a jihoosetinskými separatisty. Ta pak začala 7. srpna nabírat na síle, když se na stranu Jižní Osetie přidalo Rusko poté co podle zprávy pozorovatelů OBSE gruzínská armáda zaútočila nerozlišující dělostřeleckou a raketometnou palbou na správní středisko Jižní Osetie Cchinvali. Gruzíni žijící na území Jižní Osetie byli donuceni opustit domovy. Mise organizace Člověk v tísni začala ihned poskytovat materiální a psychosociální podporu tisícům utečenců  Jižní Osetie obývaná Osety, kteří žijí i v sousední ruské republice Severní Osetie-Alanie, usiluje stejně jako Abcházie o nezávislost na Gruzii od roku 1990 v souvislosti se snahou Gruzie odtrhnout se od bývalého SSSR a faktickou nezávislost, kterou Gruzie nikdy neuznala, získala Jižní Osetie po první gruzínsko-osetinské válce v letech 1991–1992 a po referendu místních obyvatel v lednu 1992.  12. srpna potvrdilo Rusko stažení svých jednotek z Gruzie.  14. srpna schválil gruzínský parlament kvůli ruské agresi vystoupení ze Společenství nezávislých států.  26. srpna byly Ruskou federací uznány samostatné státy Jižní Osetie a Abcházie. Uznání samostatnosti odsoudil americký prezident George W. Bush a další západní politici, kteří v konfliktu podporovali Gruzii.  Na summitu EU, který probíhal na začátku září, prohlásil ruský prezident Dmitrij Medveděv, že Rusko stáhne své vojáky z gruzínského území, avšak v Abcházii a Jižní Osetii ozbrojené síly ponechá. S důsledky ozbrojeného konfliktu se země stále ještě potýká. Jedná se např. o nestabilní politickou situaci či dlouhodobý odliv obyvatelstva.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Gruzie leží na rozhraní jihovýchodní Evropy a jihozápadní Asie. Podle některých názorů vede hranice mezi Evropou a Asií po hlavním kavkazském rozvodí, které také tvoří severní hranici Gruzie s Ruskem. Podle těchto názorů by Gruzie ležela těsně u hranic Evropy, některé její severní výběžky by do Evropy zasahovaly. Při použití v Česku přijímané hranice na řekách Kuma a Manyč patří do Asie i přilehlé části Ruské federace. Další definice vedou evropsko-asijskou hranici také přímo Gruzií.  Zeměpisná šířka Gruzie 41 až 43° odpovídá např. šířce Pyrenejí, Říma, Bulharska, severního Japonska, pomezí Oregonu a Kalifornie nebo třeba Nové Anglie. Zeměpisná délka Gruzie 40 až 47° odpovídá např. délce Iráku, západního Jemenu a Mosambického průlivu. Rozlohou 69 700 km2 je Gruzie jen o málo (např. o 1 kraj) menší než Česko. Bez částečně mezinárodně uznaných separatistických provincií Abcházie a Jižní Osetie činí rozloha Gruzie jen 57 200 km2 (o málo více než Chorvatsko), tedy o 18 % méně. Na severu hraničí s Ruskem, na jihovýchodě s Ázerbájdžánem, na jihu s Arménií a na jihozápadě s Tureckem.  Země je spjata s Kavkazem a podstatná část jejího povrchu je hornatá. Zjednodušeně lze říci, že severní hranice tvoří Velký Kavkaz a jižní hranice Malý. Uprostřed Gruzie jsou oba spojeny Lišským (Suramským) hřebenem. Od něj na západ se táhne široká kotlina řeky Rioni, na východ pak údolí Kury. Nejvyšší hora Kavkazu Elbrus leží kousek od gruzínských hranic v Rusku. Součástí hraničního hřebene je ale několik dalších pětitisícovek, z nichž nejvyšší (a tedy nejvyšší hora Gruzie) je Šchara (5201 m).  Říční síť je rozvinuta nerovnoměrně. Nejhustší je v západní Gruzii a nejmenší na Jurské pahorkatině, což je spojeno s odtokem vody (od 80 až 150 l/s/km2 v západní Gruzii do 3 l/s/km2 na Jorské pahorkatině a jihovýchodě Dolnokartlijské roviny). Řeky náleží k úmořím Kaspického a Černého moře. Úmoří Kaspického moře je převážně tvořeno povodím řeky Kury. Její nejvýznamnější přítoky jsou zleva Velká Liachvi, Ksani, Aragvi, Jori a Alazani (poslední dvě ústí do Mingačevirské přehradní nádrže) a zprava Paravani, Dzama, Tana, Tedzami, Algeti a Chrami. Řeky černomořského úmoří (západní Gruzie) netvoří žádný systém a ústí do moře každá samostatně. Nejvýznamnější je Rioni s přítoky Cchenisckali, Techuri a Kvirila, která protéká na dolním toku Kolchidskou propadlinou. Další významné řeky ústící do Černého moře jsou Inguri, Kodori, Adžarisckali, Bzipi, Chobi a Galidzga. Řeka Čoroch pramenící v Turecku protéká Gruzií na dolním toku (26 km). Většina řek pramenících v horách má maximální průtok na jaře v době tání sněhu. Řeky, jejichž hlavním zdrojem jsou ledovce (Kodori, Inguri, Rioni) mají největší průtok v létě s výraznými maximy každý den ve večerních hodinách a minimem před úsvitem. Řeky Adžarského pobřeží a severních svahů Meschaetského hřbetu mají maxima na podzim a v zimě a jsou na nich časté povodně po deštích. Horské řeky se vyznačují rychlým tokem a tak zamrzají málokdy. Výjimku tvoří řeky Jihogruzínské pahorkatiny, které tečou pomalu na horním toku a rychle v nížině. Oblasti tvořené vápenci a vyvřelinami se vyznačují silně rozvětvenými podzemními systémy s množstvím silných vřídel (řeky Čjornaja, Cačchuri, Rečchi v západní Gruzii a Nardevani, Tašbaši, Armutlo v jižní Gruzii), které přerozdělují a přirozeně regulují vodní toky. Gruzie je bohatá na hydroenergetické zdroje.  V Gruzii není mnoho jezer, ale v některých oblastech (Džavachetie, Kolchidská nížina, Kelská planina, staroledovcová zóna Abcházie) se nacházejí skupiny jezer tektonického, vulkanického, mořského, říčního, ledovcového, závalového, krasového jiného původu. Největší jsou Paravani (37 km2), Karcachi (26,6 km2) a Paleostomi (17,3 km2). Nejhlubší jsou závalová jezera Rica (116 m) a Amtkel (72 až 112 m podle výšky hladiny) a jezero Kelistba (75 m). Rybí průmysl je rozvinutý na jezerech Tabackuri a Paleostomi.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí je silně ovlivněno složitým geomorfologickým členěním krajiny. V údolích je teplé subtropické podnebí s vysokým podílem srážek, které mohou dosahovat od 1 000 až k 2 500 mm. Teplé podnebí umožňuje pěstovat celou řadu teplomilných plodin jako jsou citrusy či čajovník.Směrem na východ země klesá podíl srážek a oblasti jsou zde více suché. Začíná zde převládat kontinentální podnebí. V oblasti povodí řeky Rioni a Kury jsou typické mrazivé zimy a teplá léta. Průměrná teplota v Tbilisi se pohybuje okolo 1 °C v lednu a 24 °C v červenci.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Vzhledem k různorodosti krajiny a malé zeměpisné šířce obývá Gruzii na 1000 druhů obratlovců, z toho 360 druhů ptáků (4 druhy supů, 11 druhů orlů), 160 druhů ryb, 48 druhů plazů a 11 druhů obojživelníků. Lesy jsou obývány několika druhy masožravců jako je vlk, rys, šakal obecný, hyena žíhaná, kočka divoká a několik jedinců levharta perského (Panthera pardus ciscaucasica). Z ostatní velké zvěře je to medvěd hnědý, jelen lesní, srnec obecný, kamzík, prase divoké, koza bezoárová. Endemicky je zde domovem kozorožec kavkazský, kozorožec dagestánský a tetřívek kavkazský (Tetrao mlokosieviczi). Z dravců jsou rozšířeni orel skalní a orlosup bradatý. Bažant obecný byl jako původní endemický pták z Gruzie uměle rozšířen do celého světa. Počet rozšířených bezobratlých druhů je též velmi rozsáhlý a jejich soupis představuje rozsáhlé hledání napříč rozsáhlou literaturou. Jen známí pavouci čítají 501 druhů.", "section_level": 2}, {"title": "Flora.", "content": "44 procent země tvoří lesy, z toho 5% činí pralesy a 40 % lesů si zachovalo původní strukturu. V nižších polohách roste převážně listnatý les (dub, buk), ve vyšších polohách pak jehličnatý les (smrk a jedle, mezi nimi jedle kavkazská). Nad hranicí lesa se rozprostírají subalpské a alpské louky. Pohoří na jihu země, nížiny a transkavkazská sníženina byla dříve tvořena stepí, dnes je převážně kultivovaná.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Přibližně 40 % populace pracuje v zemědělství, kde pěstuje převážně zeleninu, obilí, brambory a zaměřuje se současně i na chov hospodářských zvířat (prasat a drůbeže). 20 % populace pracuje v průmyslovém sektoru, kde převažuje potravinářský průmysl nad strojírenstvím a automobilovým průmyslem, který je soustředěn v okolí hlavního města Tbilisi či ve městě Kutaisi a Batumi. Významná část obyvatelstva pracuje ve stavebnictví. Země se potýká s extrémně vysokou nezaměstnaností, která v některých regionech dosahuje až 80%.  Gruzie je významnou hornickou zemí, která má bohaté zásoby železných a neželezných kovů, jenž ve velkém exportuje. Významná ložiska manganu se nacházejí v oblasti Čiatury a řadí se mezi největší na světě. V zemi se nacházejí malá ložiska ropy, plynu a uhlí, ale Gruzie není energeticky soběstačná a musí většinu paliv dovážet a to převážně z Ázerbájdžánu. Rafinace a úpravy surové ropy probíhá v Gruzii v místních rafinériích. Přes Gruzii vedou dva význammné ropovody (BTC a Baku-Supsa, a Jihokavkazský plynovod, spojující oblast Kaspického moře s Černým mořem.  Od roku 2005 funguje mezi Gruzií a státy Evropské unie bezvízový styk. Česká republika vyváží do Gruzie mimo jiné zbraně, za což jí, a dalším státům exportujícím do Gruzie zbraně, bylo pohrozeno sankcemi ze strany Ruska.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Počet obyvatel Gruzie v roce 2015 činil odhadem 3 729 500 lidí. Demografická situace v Gruzii je stejně jako v některých jiných v minulosti sovětských republikách (zvláště v Estonsku a Lotyšssku) charakterizovaná dvěma hlavními trendy po získání nezávislosti – úbytek celkové populace a \"gruzínifikace\" etnického složení. Poměr etnických Gruzínců se zvýšil mezi lety 1989 a 2002 o deset procent – z 73,7 % se zvýšil na 83,7 % populace. Populace v době, kdy Gruzie byla součástí Sovětského svazu a v prvních letech nezávislosti, strmě rostla a z počtu 4 miliony v padesátých letech se zvýšila na nejvyšší počet 5,5 milionu v roce 1992. Poté se trend změnil, populace se začala zmenšovat a v roce 2005 se snížila na 4,5 milionu. Tento počet reprezentuje celkovou populaci, včetně dvou separatistických regionů, tedy Abcházie a Jižní Osetie, jejichž populace se v roce 2005 odhadovala na 178 000 a 49 200. Bez Abcházie a Jižní Osetie měla Gruzie 4 321 500 obyvatel v roce 2005 a 4 382 100 v roce 2008. Podle sčítání v roce 2002 přišla Gruzie od začátku devadesátých let kvůli migraci o 1,1 milionu obyvatel, neboli 20 % populace. Snížení populace je způsobeno emigrací lidí hledajících zaměstnání, a snížením porodnosti v této době. Mezi lety 2002–2014 přišla Gruzie o 14,7 % populace.  Obyvatelé Gruzie jsou Gruzíni (83,8 %), Azerové (6,5 %), Arméni (5,7 %), Oseti (0,9 %), Řekové (0,3 %), Abchazové (0,1 %), Rusové (1,5 %). Do kartvelské jazykové skupiny patří kromě vlastních Gruzínů také Adžarové, Lazové, Svanové, Mingrelové, Tušetové či Kachetové, kteří jsou v současné době považováni za etnické podskupiny Gruzínců.  Nejvíce příslušníků má Gruzínská pravoslavná církev 82,1 %, Islám 9,9 %, Arménská apoštolská církev 5,7 %, katolictví 0,8 %, židé 0,1 %, ostatní 1,4 % (2002) V horách existuje originální místní náboženství džvarismus.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Umění.", "content": "Básník Šota Rustaveli je autorem raně středověkého národního eposu \"Muž v tygří kůži\" (\"Vepkhist'q'aosani\"). K tomuto zakladatelskému dílu se vraceli v 19. století obrozenci jako Ilja Čavčavadze, Važa Pšavela, Akaki Cereteli nebo Nikoloz Baratašvili, kteří gruzínskou literaturu vzkřísili. Na konci století položil základy gruzínské prózy Alexander Kazbegi. Ve 20. století byl významným autorem básník Galaktion Tabidze. Obětí Stalinových čistek 30. let se stal prozaik Micheil Džavachišvili. Bardem Velké vlastenecké války se ve 40. letech stal básník Grigol Abašidze. V 60. letech vynikl Nodar Dumbadze, v 70. letech Othar Čiladze.  Nejznámějším gruzínským hudebním skladatelem je Gija Kančeli, který žil v Belgii. Zakaria Paliašvili je autor gruzínské hymny. Slavným baletním choreografem byl George Balanchine. V současnosti si získala věhlas baletka Nina Ananiašvili.  V sovětském filmu se prosadili filmoví režiséři Tengiz Abuladze, Vachtang Kikabidze a Georgij Danělija. Ve Francii působil režisér Otar Ioseliani. Nejznámější gruzínskou fotografkou je pak patrně Salome Vatzadze tvořící zejména v New Yorku. Patrně nejznámějším gruzínským malířem je Niko Pirosmani, představitel naivního umění, sochařem pak Zurab Cereteli.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Na olympijských hrách je samostatná Gruzie úspěšná především v bojových a silových sportech. Zlatou olympijskou medaili v judu získal Laša Šavdatuašvili, Zurab Zviadauri a Irakli Cirekidze, v zápase Vladimer Chinčegašvili, Manučar Kvirkvelia a Revaz Mindorašvili. Zlato vybojovali i dva vzpěrači, roku 2004 Giorgi Asanidze a v roce 2016 Laša Talachadze. Ještě v časech Sovětského svazu zlato ze závodu ve skoku vysokém přivezl z římské olympiády Robert Šavlakadze, legendární trojskokan Viktor Sanějev sesbíral dokonce tři olympijská zlata.  Gruzínská úspěšnost v zápase na OH není náhodná, zápas má v Gruzii starou tradici a mnozí historikové se domnívají, že klasický řecko-římský zápas byl v časech Římského impéria ovlivněn řadou gruzínských prvků, s nimiž se římští kolonizátoři v Ibérii setkali.  V zemi je také dosti populární basketbal, řada hráčů se prosadila ve významných ligách, např. Tornike Šengelia, Nikoloz Ckitišvili a zvláště Zaza Pačulija, dvojnásobný vítěz severoamerické NBA s Golden State Warriors. Již za časů Sovětského svazu byla řada jeho reprezentantů v košíkové Gruzínci - trojnásobný mistr Evropy Otar Korkia či olympijští vítězi Micheil Korkia a Zurab Sakandelidze. Dinamo Tbilisi vyhrálo v roce 1962 nejprestižnější klubovou basketbalovou soutěž Evropy, tehdejší Pohár mistrů.  Ve fotbale samostatná Gruzie zatím výraznějšího úspěchu nedosáhla. Ale v 60. až 80. letech měla silnou fotbalovou generaci, která se prosadila v dresu SSSR a také na klubové úrovni - Dinamo Tbilisi vyhrálo v sezóně 1980/1981 Pohár vítězů pohárů. K největším osobnostem této generace patřil Alexandr Čivadze (nejlepší fotbalista SSSR roku 1980), Ramaz Šengelia (nejlepší fotbalista SSSR 1978 a 1981), Micheil Meschi, Slava Metreveli a Givi Čocheli (všichni tři mistři Evropy 1960), Revaz Dzodzuašvili (stříbro z mistrovství Evropy 1972) či Murtaz Churcilava, který byl roku 2003 vyhlášen nejlepším gruzínským fotbalistou posledních padesáti let.  Legendárním šachistou byl Tigran Petrosjan. Finalistou Wimbledonu byl tenista Alex Metreveli, zisk titulu mu zhatil v roce 1973 Jan Kodeš.  Populární je v zemi také rugby. Místní lidovou hrou podobnou rugby je \"lelo burti\".", "section_level": 2}, {"title": "Věda.", "content": "K nejznámějším gruzínským vědcům patří kontroverzní lingvista Nikolaj Marr.", "section_level": 2}], "src_summary": "Gruzie (gruzínsky:, transliterace: \"Sakartvelo\") je stát na rozhraní jihovýchodní Evropy a jihozápadní Asie, při východním okraji Černého moře. Jeho sousedy jsou na severu a severovýchodě Rusko, na jihu Turecko a Arménie a na jihovýchodě Ázerbájdžán. Součástí Gruzie jsou autonomní republiky Adžárie a Abcházie. Abchazské území a také Jižní Osetie jsou de facto ovládány a vojensky obsazeny Ruskem, takže gruzínská vláda nemá tyto oblasti pod kontrolou.", "tgt_summary": "乔治亚(,ISO 9984:Sakartvelo,)为跨洲国家,地跨欧亚两洲,但因文化上深受欧洲影响,故也被认为是欧洲国家。它曾经是苏联加盟共和国,1991年4月9日正式独立,首任总统兹维亚德·加姆萨胡尔季阿。独立后法定国名为“乔治亚共和国”,1995年8月24日该国通过新宪法,国名定为“乔治亚”,曾为独立国家联合体成员。因为2008年南奥塞梯战争,格鲁吉亚根据议会2008年8月14日通过的决议做出退出独联体的决定,并于2009年8月18日完成手续,正式退出。", "id": 370917}
{"src_title": "Rwandská vlajka", "tgt_title": "盧旺達國旗", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území dnešní Rwandy (do té doby nezávislé monarchie) bylo na přelomu 19. a 20. století anektováno Německem a připojeno k Německé východní Africe. Německá přítomnost však byla v oblasti minimální.  Kolem roku 1912 začalo Německo uvažovat o rozlišení vlajek svých kolonií podle britského vzoru (německé kolonie byly považovány za nedílnou součást říše). Vlajky byly navrženy, v roce 1914 i schváleny, ale po vypuknutí 1. světové války nebyly nikdy zavedeny.  Roku 1916 byla oblast dobyta Belgičany, a stala se do roku 1923 Belgickou kolonií Ruanda-Urundi. Od 1. listopadu 1923 byla země pod dohledem Společnosti národů, od roku 1948 pod kontrolou OSN, stále však Belgickým mandátním resp. poručenským územím.  V roce 1959 proběhla Rwandská revoluce, po které opustilo své domovy na 100 000 Tutsiů do okolních zemí. Vlajkou království byla červeno-žluto-zelená trikolóra se svislými pruhy. 1. července 1962 byla zrušena monarchie a vyhlášena nezávislost. Tato vlajka však byla shodná s guinejskou vlajkou (přijatou 10. listopadu 1958), proto bylo do žlutého pruhu přidáno velké černé písmeno R jako Rwanda.  V roce 1994 proběhla v zemi tzv. rwandská genocida při které bylo zavražděno 800 tisíc až 1 milion obyvatel Rwandy (většinou Tutsiů) a 2,5 milionu lidí bylo vyhnáno ze svých domovů. 25. října 2001 rozhodl rwandský parlament o změně státních vlajky. Změnil tím zákon z roku 1991. K představení nové vlajky došlo až 31. prosince 2001. V Kigali, hlavním městě Rwandy, byla tento den slavnostně spuštěna dosavadní vlajka a vyvěšena, za zvuku nové státní hymny Rwanda Nziza () vlajka nová, platná do současnosti. Autorem vlajky byl Alphonse Kirimobenecyo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Rwandy je tvořena třemi pruhy o poměru šířek 2:1:1 v barvách jasně modrá, žlutá a zelená V horním cípu je žluté slunce s 24 paprsky.", "tgt_summary": "卢旺达于2001年10月25日起改用现行的国旗,它的设计者名叫Alphonse Kirimobenecyo,是一位工程师兼艺术家。", "id": 1934834}
{"src_title": "Spravedlivý mezi národy", "tgt_title": "國際義人", "src_document": [{"title": "Ocenění.", "content": "Kneset, izraelský parlament, v roce 1953 zřídil památník obětí a hrdinů holokaustu Jad Vašem, jehož hlavním posláním je spravedlivé mezi národy připomínat.  Od roku 1963 je udělováním čestného titulu Spravedlivý mezi národy pověřena Komise pro rozpoznávání spravedlivých, která spadá pod izraelský nejvyšší soud. Komise pečlivě studuje veškerou dokumentaci, včetně svědectví přeživších a očitých svědků, hodnotí okolnosti události a míru rizika, které zachránci podstoupili. Ocenění uděluje na základě daných kritérií, kterými jsou aktivní účast při záchraně Židů před smrtí či deportací do vyhlazovacích táborů, při níž zachránci riskovali svůj život, svobodu nebo postavení, motivací k záchraně nesměla být jakákoliv odměna, nýbrž touha pomoci, a zároveň musí existovat svědectví zachráněných nebo alespoň dokumentace o povaze záchrany a jejích okolnostech.  Jad Vašem eviduje více než 10 000 ověřených příběhů záchrany a ocenil 26 973 lidí z 51 zemí. V této činnosti bude pokračovat i nadále, dokud bude dostávat návrhy na ocenění podložené důkazy, které výše uvedená kritéria splňují.  Tento titul byl doposud udělen 26 973 lidem, z toho 118 z České republiky (stav k 1. lednu 2018). Jména českých spravedlivých mezi národy jsou uvedena na pamětní desce umístěné dne 27. ledna 2005 před vchod do Památníku obětí nacismu v Pinkasově synagoze v Praze.  Ocenění se uděluje bez rozdílu společenského postavení. Kromě zástupců z řad obyčejných lidí ho obdrželi i členové různých královských rodin, například princezna Alice z Battenbergu, matka prince Filipa, vévody z Edinburghu, princezna Helena Řecká a Dánská nebo belgická královna Alžběta Gabriela Bavorská. Z významných osobností byl mimo jiné oceněn francouzský filozof Jacques Ellul.  Osoby, které byly za svou pomoc Židům během holokaustu uznány za spravedlivé, obdrží medaili se svým jménem a čestné uznání, jejich jméno je navíc uvedeno na Zdi cti v Zahradě spravedlivých památníku Jad Vašem v Jeruzalémě (dříve se na počest spravedlivých vysazovaly stromy, od této tradice však bylo pro nedostatek prostoru upuštěno). Ocenění se uděluje zachráncům nebo jejich nejbližším příbuzným při ceremoniálu konaném v Izraeli, ocenění mohou také převzít v zemi svého pobytu z rukou zástupců izraelské diplomacie. Tato slavnostní předávání probíhají za účasti místních politických představitelů a velkého zájmu médií.  Jad Vašem může spravedlivým jako projev uznání za jejich činy udělovat čestná občanství Státu Izrael. Kdokoliv byl uznán za spravedlivého, má právo o udělení čestného občanství památník Jad Vašem požádat. Pokud spravedlivý již nežije, o čestné občanství za něj může zažádat jeho nejbližší příbuzný.  Spravedliví, kteří se rozhodli žít v Izraeli, mají nárok na důchod ve výši průměrné mzdy, na bezplatnou zdravotní péči a na finanční pomoc v oblasti bydlení a ošetřovatelské péče.", "section_level": 1}, {"title": "Spravedliví v Izraeli.", "content": "Nejméně 130 nositelů titulu Spravedlivý mezi národy se usadilo v Izraeli. Izraelské úřady je přivítaly a udělily jim izraelské občanství. Od poloviny osmdesátých let mají nárok na zvláštní důchod. Někteří z nich sem přišli po druhé světové válce ještě před založením Státu Izrael a usadili se na území tehdejšího Britského mandátu Palestina, další je následovali krátce po založení Izraele nebo v pozdějších letech. Ti, kteří se zde usídlili dříve, často ovládali hebrejštinu a začlenili se do společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Další projevy úcty Spravedlivým.", "content": "Episkopální církev Spojených států amerických spravedlivým ve svém liturgickém kalendáři vyčlenila sváteční den – 16. červenec.  Dne 15. června 2013 římskokatolická církev beatifikovala italského novináře Odoarda Focheriniho, který byl za napomáhání Židům při útěku deportován do koncentračního tábora, kde v roce 1944 zemřel. Stal se tak prvním spravedlivým, jenž byl blahořečen.  Nositelka titulu Ona Šimaitė, knihovnice z Vilniuské univerzity, jež za války pomohla na svobodu několika Židům z vilniuského ghetta, se dočkala jiného ocenění – od roku 2015 nese její jméno jedna z ulic hlavního litevského města.  Dne 10. května 2012 Evropský parlament vyhlásil Evropský den památky spravedlivých. Tento den připadá na 6. března a připomíná nejen zachránce Židů, ale obecně všechny, kdo se postavili zločinům proti lidskosti a totalitním režimům.", "section_level": 1}, {"title": "Nositelé podle zemí.", "content": "Podle údajů památníku Jad Vašem bylo k 1. lednu 2018 oceněno 26 973 lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Vrácení medaile.", "content": "V roce 2014 nositel ocenění Henk Zanoli titul, který mu byl udělen o tři roky dříve, vrátil. Učinil tak v reakci na izraelskou operaci Ochranné ostří, při které během útoku izraelského letectva na Pásmo Gazy zahynulo šest jeho příbuzných. K tomu připojil prohlášení, že kdyby si za těchto okolností ponechal toto ocenění, které mu udělil Stát Izrael, bylo by to urážkou... těch členů jeho rodiny, kteří o čtyři generace později v Gaze přišli o šest svých příbuzných.", "section_level": 2}], "src_summary": "Spravedlivý mezi národy (hebrejsky:, \"chasid umot ha-olam\") je titul, jejž Stát Izrael uděluje lidem nežidovského původu, kteří za druhé světové války riskovali svůj život při záchraně Židů před holokaustem. Spravedlivý nežidovského původu pochází z hebrejského \"ger toshav\", což je termín, který rabínský judaismus používá pro jinověrce dodržující sedm noachidských přikázání.", "tgt_summary": "国际义人(,\"Chassidey Umot HaOlam\",字义为:世界各国正义之人),本为犹太教用来称呼遵守挪亚七律,可指望进入天国的非犹太人。", "id": 1403615}
{"src_title": "Makrofág", "tgt_title": "巨噬细胞", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Makrofág vzniká přeměnou z monocytů. Ty jsou tvořeny v kostní dřeni z kmenové hemopoetické buňky a jsou vyplavovány do krevního oběhu. Monocyty kolují v krvi asi 8 hodin, poté vstupují do tkání a tam se mění na makrofágy. Tkáňové makrofágy pak vykazují četnou heterogenitu v závislosti na tkáni. Mezi tkáňové makrofágy patří Kupfferovy buňky, histiocyty, osteoklasty či mikroglie.", "section_level": 1}, {"title": "Přeměna monocytu na makrofág.", "content": "Aby se monocyt přeměnil na makrofág, musí proběhnout několik kroků. Zvětšuje se velikost buňky, zvyšuje se počet lysozomů, receptorů pro imunoglobulin IgG a zvyšuje se jeho schopnost fagocytózy.", "section_level": 2}, {"title": "Funkce makrofágu.", "content": "Základní funkcí makrofágu je fagocytóza. K dalším funkcím patří prezentace antigenu T-lymfocytům, řízení hemopoézy, hemostázy a hojení ran, regulace zánětu, destrukce mikroorganismů, odstraňování mrtvých buněk a cytotoxická reakce.", "section_level": 1}, {"title": "Fagocytóza.", "content": "Fagocytóza je proces zajišťující pohlcení a zpracování cizích, nefunkčních, mrtvých či nemocných buněk a jiného korpuskulárního materiálu (velikost materiálu nad 100 nanometrů). Je to nejstarší imunitní děj; lze ho nalézt už u nižších živočichů.", "section_level": 2}, {"title": "Prezentace antigenu.", "content": "Další důležitou funkcí makrofágu je prezentace antigenu dalším buňkám imunitního systému. Makrofág prezentuje krátké peptidy (navázané na MHC) získané strávením pohlcené částice T-lymfocytům. Tato cesta může být posílena činností B-lymfocytů, které produkují protilátky.", "section_level": 2}, {"title": "Makrofág a zánět.", "content": "Makrofág je většinou první buňka imunitního systému, která se dostává na místo zánětu. Provádí tam rychlou a nespecifickou reakci na škodlivinu. Teprve posléze se do místa zánětu dostávají buňky zajišťující specifickou reakci. Jejich činnost je s makrofágy propojena na základě prezentace antigenu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Makrofág je buňka přirozené imunity, která hraje velmi důležitou roli v imunitní reakci. Jedná se o zástupce mononukleárů, tj. buněk s jedním, nesegmentovaným jádrem.", "tgt_summary": "巨噬细胞(英语:macrophage,缩写为mφ)是一种位于组织内的白血球,源自单核球,而单核球又来源于骨髓中的前体细胞。巨噬细胞和单核球皆为吞噬细胞,在脊椎动物体内参与非特异性防卫(先天性免疫)和特异性防卫(细胞免疫)。它们的主要功能是以固定细胞或游离细胞的形式,对死亡细胞、细胞残片及病原体进行噬菌作用(吞噬与消化),并激活淋巴球或其他免疫细胞,加快其对病原体作出反应的时间。", "id": 2639509}
{"src_title": "Minimální mzda", "tgt_title": "最低工資", "src_document": [{"title": "Funkce minimální mzdy.", "content": "Smyslem stanovení minimální mzdy je ochrana jak zaměstnance, tak zaměstnavatele. Plní dvě základní funkce:", "section_level": 1}, {"title": "Minimální mzda v Evropě a ve světě.", "content": "Koncept minimální mzdy vychází mimo jiné z Úmluvy o zavedení metod stanovení minimálních mezd (č. 26), která byla přijata 16. června 1928 na 11. zasedání generální konference Mezinárodní organizace práce.  Minimální mzda v EU je zpravidla stanovena na úrovni poloviny průměrné mzdy, nebo je zhruba dvakrát větší než životní minimum.", "section_level": 1}, {"title": "Minimální mzda v České republice.", "content": "Československo přistoupilo k Úmluvě o zavedení metod stanovení minimálních mezd v roce 1950, kdy byla (12. června) ratifikace zapsána generálním ředitelem Mezinárodního úřadu práce. Přesně o rok později, 12. června 1951, vstoupila pro Československou republiku v platnost. V říjnu 1990 vyhlásilo tehdejší federální ministerstvo zahraničí české znění úmluvy ve Sbírce zákonů, čímž potvrdilo její platnost v právním systému.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv na nezaměstnanost.", "content": "Minimální mzda je považována za jednu z příčin nezaměstnanosti, projevující se zejména u nejméně kvalifikovaných a nejméně zkušených ekonomicky aktivních obyvatel. Podle studie z roku 1992 souhlasilo téměř 80 % z 464 ekonomů, kteří odpovídali v anketě, s tvrzením, že minimální mzda zvyšuje nezaměstnanost u mládeže a nekvalifikovaných pracovníků. Srovnání empirických studií nezaměstnanosti z roku 2006 potvrzuje zejména negativní vliv minimální mzdy na schopnost nalézt práci u mladistvých. Podle některých názorů teorie o tom, že vysoká úroveň minimální mzdy vede k vyšší nezaměstnanosti, platí pouze v jakémsi vakuu, tedy mimo kontext další legislativy, která v realitě existuje (například dávky).  Ekonomové tento vliv vysvětlují tak, že trhy práce zasažené minimální mzdou jsou negativně ovlivněny jak na straně poptávky, tak i nabídky. Jakmile je minimální mzda stanovena natolik vysoko, že převyšuje rovnovážnou mzdu na trhu práce, dochází ke snižování poptávky po práci na straně zaměstnavatelů a zvyšování nabídky práce na straně uchazečů o práci. Výsledkem jsou vyšší mzdy, avšak pro méně zaměstnanců, než v rovnovážném případě. Nezaměstnanost vyvolaná minimální mzdou je tak nedobrovolná; přitom hodně mladých lidí je ochotno pracovat za nižší než minimální mzdu s vyhlídkou, že po získání pracovních zkušeností jim bude odměna za práci zvýšena.  Podle Franka a Bernankeho minimální mzda také vytváří dvě skupiny pracovníků. Jedna skupina vydělává více, než kdyby minimální mzda nebyla uzákoněna, druhá skupina je bez práce. Podobně jako v případě regulace nájemného je i minimální mzda ekonomicky neefektivní.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika neoklasického modelu.", "content": "Tvrzení, že minimální mzda zvyšuje nezaměstnanost, jsou založena na jednoduchém modelu trhu práce složeném z poptávky a nabídky. Někteří ekonomové (například Pierandelo Garegnani, Robert L. Vienneau, a Arrigo Opocher spolu s Ianem Steedmanem), navazující na dílo Piera Sraffy, tvrdí, že takový model, i v případě, že jsou splněny jeho předpoklady, je logicky nekoherentní. Michael Anyadike-Danes a Wynne Godley ukazují na výsledcích simulace, že jen málo empirických výzkumů založených na učebnicovém modelu vytváří vyvratitelnou teorii a z toho důvodu stěží existují empirické důkazy takového modelu. Graham White tvrdí, že politika usilující o větší pružnost trhu práce, zahrnující redukci minimální mzdy, nemá „intelektuálně koherentní“ základy v ekonomické teorii.  Garry Fields, profesor ekonomie na Cornellově univerzitě, se domnívá, že neoklasický učebnicový model minimální mzdy je nejednoznačný a že standardní teoretická argumentace nesprávně pracují pouze s jednosektorovým trhem. Fields říká, že dvousektorový trh, zahrnující osoby na volné noze, zaměstnance ve službách a farmáře, kteří jsou typicky mimo vliv minimální mzdy, a s jedním sektorem, ve kterém je přítomen vliv minimální mzdy, a s jedním, kde tento vliv přítomen není, a s možností pohybu mezi těmito sektory, je základem pro lepší analýzu. Použitím tohoto modelu Fields ukazuje, že typický neoklasický model je nejasný a říká, že „předpovědi, vyvozené z učebnicového modelu, rozhodně neplatí v dvousektorovém modelu. Vzhledem k tomu, že sektor nezávislý na vlivu minimální mzdy existuje téměř všude, není možné na předpovědi neoklasického modelu spoléhat.“  Alternativní pohled na trh práce pohlíží na trhy s levnou pracovní silou jako na trhy, kde převládá monopsonistická konkurence, což znamená, že poptávající (zaměstnavatelé) mají výrazně větší tržní sílu než nabízející (zaměstnanci, uchazeči o zaměstnání). V takovém případě by interakce poptávky a nabídky vedla k vytvoření menšího množství pracovních míst a k ustavení nižších mezd než na konkurenčním trhu. Takový případ je označován za selhání trhu a jeho výsledkem je, že zaměstnanci jsou placeni mzdou, která je nižší než mezní jejich produkt. Na monopsonním trhu by pak vhodně stanovená minimální mzda vedla k růstu mezd a vytvoření většího množství pracovních míst, pokud by výsledná mzda byla rovna meznímu produktu práce.  Dalším důvodem, proč by na některých trzích minimální mzda nemusela ovlivnit nezaměstnanost, je, že poptávka po některých produktech je velmi neelastická. V takovém případě, je-li firma nucena zvyšovat mzdy, může zvýšit ceny výrobků a protože je poptávka silně neelastická, budou zákazníci pokračovat v nakupování výrobků v nezmenšeném množství, čímž pokryjí náklady na zvyšování mezd. Firma pak nemusí propouštět zaměstnance a pracovní místa zůstanou zachována. Ekonom Paul Krugman ovšem namítá, že tento model nevysvětluje, co by firmy vedlo k tomu, aby vyšší ceny nestanovily už před zavedením minimální mzdy.  Allan Blinder navrhl další tři možné důvody, proč minimální mzda neovlivňuje nezaměstnanost: vyšší mzdy mohou snížit míru, ve které zaměstnanci střídají zaměstnání, a tím redukovat náklady na školení nových zaměstnanců; zvýšení minimální mzdy může odstranit problém firem najímat nové zaměstnance za mzdy vyšší než jaké mají zaměstnanci dosavadní; a že zaměstnanci pracující za minimální mzdu mohou tvořit tak malý podíl pracovní síly, že náklady zvýšení minimální mzdy nehrají roli. Sám ovšem připouští, že neví, jestli jsou tyto argumenty správné.", "section_level": 2}, {"title": "Alternativy minimální mzdy.", "content": "Někteří ekonomové a politici navrhují různé alternativy minimální mzdy. Jejich argumentem je že tyto alternativy mohou řešit problém chudoby lépe než minimální mzda, protože by prospívaly větší části populace, nezpůsobovaly nezaměstnanost a jejich náklady by nenesli pouze zaměstnavatelé levných pracovních sil.", "section_level": 1}, {"title": "Základní nepodmíněný příjem.", "content": "Základní nepodmíněný příjem je navrhovaný systém sociálního zabezpečení v podobě pravidelné peněžní dávky vyplácené ve stejné výši všem lidem a bez jakýchkoli podmínek. Smyslem této dávky by bylo poskytnout základní zajištění živobytí každému, bez ohledu na to zda pracuje, pracovat nemůže či pracovat nechce. Základní nepodmíněný příjem v různých podobách navrhovali filosof Bertrand Russel, utopický socialista Charles Fourier, liberální filosof John Stuart Mill nebo americký liberální ekonom Milton Friedman. V České republice se o myšlence základního nepodmíněného příjmu diskutuje v několika politických stranách, např. ČSSD, KSČM, Straně zelených či Pirátské straně.", "section_level": 2}, {"title": "Sleva na dani.", "content": "Sleva na dani je mechanismus, kterým může daňový systém snížit domácnostem výši odváděné daně až do záporných hodnot, kde se pak daň mění na platbu od státu. Tento systém se mírně liší od negativní daně tím, že je obvykle poskytován jen domácnostem, které mají nějaký vlastní příjem. Systém slev na dani je více zaměřen na potírání chudoby než minimální mzda, neboť nedotuje zaměstnance s nízkými mzdami, kteří jsou podporování domácnostmi s vysokými příjmy (např. teenageři, kteří ještě žijí u rodičů).", "section_level": 2}, {"title": "Kolektivní vyjednávání.", "content": "V některých zemích není minimální mzda zákonem stanovena. Příklady takových zemí jsou Itálie, Finsko, Dánsko nebo Norsko. V těchto zemích (zejména v těch skandinávských) je mimořádně vysoký podíl účasti zaměstnanců v odborových organizacích. Místo minimální mzdy jsou pak mzdové standardy kolektivně vyjednány a stanoveny v takzvaných normativních smlouvách.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Moderní zákony o minimální mzdě se poprvé objevily ve Vyhlášce pracovníků (1349), dekretu krále Edwarda III., která stanovila maximální platy pro dělníky ve středověké Anglii. Král Edward III, který byl bohatým vlastníkem půdy, byl závislý, jako jeho pánové, na poddaných, kteří pracovali v zemědělství. Na podzim roku 1348 dosáhl černý mor do Anglie a zdecimoval její populaci. Vysoký nedostatek pracovní síly způsobil růst mezd a povzbudil krále Edwarda III, aby stanovil maximální mzdu. Následné změny ve vyhlášce, jako je Statut pracovníků (1351), zvýšily sankce za vyplacení mezd nad stanovené sazby.  Zatímco zákony upravující mzdy původně stanovily jejich strop, byly nakonec použity ke stanovení existenčního minima. Změna ve Statutu pracovníků v roce 1389 účinně stanovila mzdy podle cen potravin. Časem smírčí soudce, který byl pověřen stanovením maximální mzdy, také začal stanovovat formální minimální mzdu. Tento postup byl poté formálně stvrzen přijetím Zákona o stanovení minimální mzdy v roce 1604 králem Jamesem I. pro pracovníky v textilním průmyslu.  Počátkem 19. století byl Statut pracovníků zrušen, protože stále více kapitalistická Anglie převzala politiku laissez-faire, která znevýhodnila nařízení o mzdách (horní i dolní hranice). Zbytek 19. století zaznamenal výrazné pracovní nepokoje, které postihly mnoho průmyslových zemí. Jak byly odborové organizace v průběhu století legalizovány, objevily se pokusy o kontrolu mzdy prostřednictvím kolektivní smlouvy. To však znamenalo, že jednotná minimální mzda nebyla možná. V knize Základy politické ekonomie vydané v roce 1848 John Stuart Mill tvrdil, že kvůli problémům kolektivních žalob, s nimiž se pracovníci setkali v organizaci, byly zákonem regulované platy a pracovní doba lidí oprávněným odklonem od politiky laissez-faire.  Až v devadesátých letech 19. století se na Novém Zélandu a v Austrálii projevily první moderní legislativní pokusy regulovat minimální mzdy. Pohyb minimální mzdy byl zpočátku zaměřen na zastavení pracovních smluv v robotárnách a na kontrolu nad jejich šířením ve výrobních odvětvích. V robotárnách bylo zaměstnáno velké množství žen a mladých pracovníků, kterým bylo vypláceno to, co se považovalo za podhodnocené mzdy. U majitelů robotáren se předpokládalo, že mají nad svými zaměstnanci nespravedlivou vyjednávací pravomoc a proto byla navržena minimální mzda, která by je přinutila platit spravedlivě. Postupem času se zaměření minimálních mezd změnilo na na pomoc lidem, zejména rodinám, aby se stali soběstačnějšími.", "section_level": 1}, {"title": "Diskuse o důsledcích.", "content": "Zákony o minimálních mzdách ovlivňují pracovníky ve většině oblastí zaměstnání s nízkými mzdami a obvykle byly posuzovaný podle schopnosti snižovat chudoby. Zákony o minimálních mzdách jsou méně podporovány ekonomy než širokou veřejností. Navzdory desetiletím zkušeností a ekonomickému výzkumu probíhají diskuse o nákladech a přínosech minimálních mezd dodnes.  Bezpočet skupin má mnoho ideologických, politických, finančních a emocionálních příspěvků k otázkám týkajících se zákonů o minimálních mzdách. Agentury, které spravují zákony, mají například zájem na tom, aby ukázaly, že \"jejich\" zákony nezpůsobují nezaměstnanost, stejně jako odborové organizace, kde finanční prostředky jejich členů jsou chráněny zákony o minimálních mzdách. Na druhou stranu zaměstnavatelé, například restaurace, nabízející nízkou mzdu financují Institut pro politiku zaměstnanosti, který vydal četné studie oponující minimálním mzdám. Přítomnost těchto vlivných skupin a faktorů znamená, že debata o této problematice není vždy založena na nezaujaté analýze. Navíc je mimořádně obtížné oddělit účinky minimální mzdy od všech ostatních proměnných, které ovlivňují zaměstnání.  Následující tabulka shrnuje argumenty předložené příznivci a odpůrci zákonů o minimálních mzdách:", "section_level": 1}], "src_summary": "Minimální mzda je nejnižší právně přípustná mzda, kterou je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnanci za práci v pracovněprávním vztahu. Je to také minimální cena, za kterou mohou pracovníci prodávat svoji pracovní sílu. Přestože zákony o minimální mzdě platí v mnoha jurisdikcích, existují rozdíly v názorech na výhody a nevýhody minimální mzdy. Příznivci minimální mzdy tvrdí, že zvyšuje životní úroveň pracovníků, snižuje chudobu, nerovnost a podporuje morálku. Naproti tomu odpůrci minimální mzdy říkají, že zvyšuje chudobu, nezaměstnanost (zejména mezi nekvalifikovanými nebo nezkušenými pracovníky) a poškozují podniky, protože příliš vysoká minimální mzda vyžaduje, aby podniky zvýšily ceny svých produktů nebo služeb, kvůli nutnosti přizpůsobit se dodatečným nákladům souvisejících s vyššími mzdami.", "tgt_summary": "最低工资,又称基本工资,是不少国家的劳工政策,为雇主与劳工间可以合法约定的最低薪资金额。虽然最低薪资在许多地方实行,最低工资的利弊仍有许多争议。", "id": 2299495}
{"src_title": "Nacismus", "tgt_title": "纳粹主义", "src_document": [{"title": "Charakteristika a vývoj nacismu.", "content": "Nacismus vznikl spojením koncepce fašistického státu (zahrnující vůdcovský princip) a rasistických teorií o nadřazenosti árijské rasy a o pokroku skrze konflikt mezi vyšší a nižší rasou, řešený podrobením či likvidací nižší rasy. Nacistická ideologie dále čerpá z antikapitalistického socialismu, přivlastňuje si prvky kolektivismu či sociální demagogie (vyhovující nižším vrstvám), antibolševismu (vyhovující vyšším vrstvám), nacionalismu (umožňující získat podporu konzervativních sil) a antisemitismu. Filosofická podstata nacismu obsahuje prvky výrazného iracionalismu, okultismu a esoterismu. Ottova encyklopedie uvádí pro heslo nacismus (národní socialismus), že jde o totalitní ideologii založenou na vypjatém nacionalismu, rasismu, prvcích socialismu, militarismu a antisemitismu. Mezi nejvýznamnější nacistické teoretiky lze zařadit Rudolfa Junga - autora názvu této ideologie a knihy Der Nationale Sozialismus, Ernsta Hubera a Adolfa Hitlera. Během svého pobytu ve vězení roku 1924 napsal Hitler autobiografii \"Mein Kampf\", ve které definoval některé klíčové vlastnosti nacistické ideologie.  Program národních socialistů z roku 1920 obsahoval řadu dvojznačných prvků jako zrušení bezpracných příjmů, konfiskaci válečných zisků, znárodnění monopolů, rozdělení zisků z monopolů, rozsáhlou podporu ve stáří, znárodnění obchodních domů, konfiskace půdy pro veřejné účely bez náhrady, zrušení úroků za pozemkové půjčky, podpora nadaných dětí chudých rodičů, povinné cvičení a sport atp. O nich však není snadné rozhodnout, zda mají být interpretovány socialisticky nebo spíše jako projev úcty k archaickým hodnotám, jako inspiraci předmoderními, zejména antickými společnostmi. Od tradičních forem socialismu - značně internacionálního postoje - odlišoval národní socialismus vypjatý nacionalismus. Dle Hitlerova Mein Kampfu: \"V rudé vidíme socialismus našeho hnutí, v bílé myšlenku nacionalismu a ve svastice poslání boje za vítězství árijského člověka.\" Hitler chtěl však zničit marxismus a tvrdil, že mezi marxismem a socialismem existují rozdíly. Sám však roku 1934 připustil, že: \"Národní socialismus převzal od každého z obou táborů samotnou myšlenku, která ho charakterizuje - národní odhodlání z buržoazní tradice a vitální, tvůrčí socialismus z marxistického učení.\"  Po roce 1933, kdy se NSDAP dostala k moci a Adolf Hitler se stal říšským kancléřem, nacistická strana plně podpořila fašistickou koncepci vytvořením absolutní moci státu a vůdce (\"Führera\"), rasovou politiku a agresivní zahraniční politiku. Ta nakonec byla příčinou druhé světové války. Po uchopení moci zůstala část hospodářství v soukromých rukou, ale pod státní kontrolou v podobě čtyřletých plánů (napodobenina sovětských pětiletek). Byla zavedena sociální opatření a podporován rovnostářský a polovojenský národní étos. Hitler sám razil heslo: rovnost všech rasových Němců. Legální rozdíl mezi dělníkem a úředním stavem byl zrušen a docházelo ke glorifikaci dělníka. Po roce 1939 došlo k socializaci hospodářství a zavedení centrálního plánování.  Pronikání nacionalistických prvků do socialistického myšlení pomohl i marxista Werner Sombart, který považoval válku Německa s Británií za nevyhnutelnou. \"Válečnický národ Němců\", dle Sombarta, \"musí porazit anglickou obchodnickou civilizaci\". Jednotlivec by měl, podle Sombarta, obětovat své štěstí i život \"životu státu a lidu\".  Nacismus byl po skončení druhé světové války postaven mimo zákon, jeho ideologie však stále přežívá, nebo je dokonce obnovována (viz neonacismus).", "section_level": 1}, {"title": "Politika NSDAP.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sociální politika.", "content": "Socialistické kořeny NSDAP reprezentovala v počátcích hnutí nejzřetelnější skupina okolo bratrů Otty Strassera a Gregora Strassera, která požadovala vyvlastnění velkých podniků a nesouhlasila s Hitlerovou ekonomickou politikou, která byla spíše středová. Hitler jistou dobu s touto skupinou spolupracoval (zpočátku mu ani nic jiného nezbývalo, protože byla mocnější než jeho vlastní frakce), poté co dosáhl převahy (1926) ji ještě nějakou dobu toleroval, nakonec však nechal Strassera a jeho nejbližší ze strany vyloučit (1930). Otto Strasser poté založil stranu Revolučních národních socialistů. K levicově orientovaným nacistům Strasserovy skupiny patřil původně i Joseph Goebbels, který ji však v roce 1926 opustil a připojil se k Hitlerově skupině (nicméně některé názory si udržel).  Roku 1923 osvětlil Hitler v interview s Georgem Sylvesterem Viereckem své vnímání komunismu a socialismu. \"\"Komunismus není Socialismus. Marxismus není socialismus....Socialismus je antický Aryan, germánská instituce. Naši germánští předci drželi jistou půdu dohromady. Oni kultivovali ideu veřejného blaha...Socialismus na rozdíl od marxismu nezavrhuje soukromé vlastnictví. Na rozdíl od marxismu nezahrnuje popření osobnosti a na rozdíl od marxismu je patriotický.\".\" Prohlašoval, že klidně by svou stranu mohl nazvat i Liberální strana. Hitler také říkal, že plně podporuje soukromé vlastnictví a že základem je soukromá iniciativa, kterou je nutno podporovat. Hitler sám razil heslo, že rasy jsou si nerovné, rovnost liberálního stylu je židovským vynálezem a že rovnost Němců spočívá \"ve formě, jakou jednotlivec plní své povinnosti.\" Byla zavedena sociální opatření a podporován socialistický a rovnostářský národní étos s výjimkou těch, kteří byli neárijské krve. Hitler sám razil heslo: rovnost všech rasových Němců. Legální rozdíl mezi dělníkem a úředním stavem byl zrušen a docházelo ke glorifikaci dělníka. Ve skutečnosti po nástupu nacismu dělníkům byla omezována jejich práva a informovanost a byla posilována práva zaměstnavatelů. Podobné tendence se vyskytly i ve fašistické Itálii, kde došlo k zákazu stávek veřejných zaměstnanců a stávek s politickými cíli a fašistické odborové svazy byly prohlášeny za jediné legální zástupce zaměstnanců a v Sovětském svazu: \"\"Uvážíme-li pramálo dobrovolný charakter práce kolchozníků a omezení, jakým byli vystaveni sovětští dělníci, lze vyslovit pochybnosti o tom, že se tu rodil nový, nejsvobodnější společenský řád na světě. Logika modernizace... musela vést k státně monopolistickému zacházení s pracovními silami a s jejich sociálními podmínkami.\"\"  Dle Jiřího Hájka Hitler: \"\"...sociální složku svého učení (vytvoření zdravých sociálních poměrů) převzal tak, jak stojí a leží od zakladatele křesťanskosociálního hnutí dr. Luegera, přičemž však Luegera \"zdokonalil\" tím, že z jeho koncepce sociální otázky důsledně vymýtil všechny křesťanské motivace. Ty nahradil nacionalisticko-antisemitským programem další jím uznávané autority, George von Schönerera, zakladatele \"Všeněmeckého hnutí\" a hnutí \"Pryč od Říma\".\"\"", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomická politika.", "content": "V Německu došlo k: \"\"...politice plné zaměstnanosti od roku 1933 a k hospodářské politice centrálního řízení hospodářského procesu po roce 1936.\"\". Přičemž rozdíl například oproti Sovětskému svazu byl: \" \"Centrálně administrativní řízení hospodářského procesu může sice být spojeno s kolektivním vlastnictvím, jak je tomu v Rusku od roku 1928, toto spojení však není nutné. V Německu...převládalo dále soukromé vlastnictví výrobních prostředků, zemědělské a průmyslové podniky nadále patřily převážně soukromým osobám a společnostem. Soukromí vlastníci ale mohli s výrobními prostředky nakládat jen v omezeném rozsahu.\"\". V Německu: \" \"Hospodářské mocenské organizace, soukromé i veřejnoprávní, se navzájem prolnuly...Německý i ruský hospodářský řád z roku 1942 by potom byl řádem, v němž dominovaly monopoly ve všech výrobních odvětvích.\"\" Nacismus nerušil soukromé vlastnictví a byl od začátku podporován německými velkoprůmyslníky. Soukromé firmy měly čerpat velké zisky i z de facto zavedeného otrokářství. S nacismem spolupracovali a sympatizovali také zahraniční multimilionáři, jako například Henry Ford, kteří mu vyjadřovali dlouhou dobu otevřenou podporu. Mnoho dnešních velmi známých soukromých firem (Siemens, Krupp, AEG, I. G. Farben atd.) získalo svou velkou pozici soukromým podnikáním v nacistickém Německu. Ve skutečnosti nucená práce však byla daleko od financování soukromých firem, byla to redistribuce od zotročených Židů, Poláků, Ukrajinců a jiných ke státu jako celku. 60 až 70 % mezd placených této nucené práci firmami bylo odvedeno státu. Mezi lety 1941 až 1945 to bylo 13 miliard říšských marek. Jiný pramen uvádí, že pracovní nasazení vězňů řídil státní úřad hlavní hospodářské správy SS, jenž průmyslu účtoval mezi třemi a šesti markami za vězně a den - vzhledem k podprůměrnému pracovnímu výkonu vězňů mnohé podniky tyto částky odmítaly jako přehnané.  Po uchopení moci zůstala velká část hospodářství v soukromých rukou, ale pod státní kontrolou v podobě čtyřletých plánů. Občas se uvádí, že šlo o napodobeninu pětiletek ze SSSR, ale to není možné, protože ty byly v plně zestátněné ekonomice, které fungovala úplně jinak. To se netýkalo první sovětské pětiletky (od roku 1928), protože kolektivizace vesnice byla dovršena teprve v průběhu let 1930 až 1931. Ekonomika Sovětského svazu a ekonomika v zemích střední a východní Evropy po roce 1947 byly řízeny v letech 1947 až 1949 pomocí jednoletých až trojročních plánů obnovy, které se staly základem pro pozdější centrální plánování chodu celých ekonomik v podobě pětiletých plánů. V některých těchto zemí (Polsko a Maďarsko) zůstala zachována možnost mít soukromou živnost a také samostatně hospodařit v zemědělství. Pouze však v NDR existovalo významné soukromé vlastnictví části výrobních faktorů až do roku 1972, kdy bylo znárodněno 2 568 soukromých podniků a 5 600 podniků se státní účastí. Dříve se tyto podniky podílely na výrobě textilních výrobků 25 %, obuvnického a kuřáckého zboží 30 % a krejčovských potřeb 40 %. Existoval zde například soukromý textilní a potravinářský průmysl.  Zasahování státu do ekonomiky jen v případě potřeby řešení ekonomických a sociálních problémů - takzvaná direktivní ekonomika, podobná současné smíšené ekonomice Skutečnost však byla jiná a v době vlády nacionálních socialistů v Bavorsku: \"\"Hospodářský rozmach nepřinášel jen pozitivní nálady, neboť státní úřady také svévolně likvidovaly soukromý majetek. Před vypuknutím války tak naprostá většina bavorských průmyslníků vlastnila jen podílová práva svých továren, již však neovládala výrobu.\" V (celém) Německu socializace hospodářství postoupila tak, že sice: \"...převládalo dále soukromé vlastnictví výrobních prostředků, zemědělské a průmyslové podniky nadále patřily převážně soukromým osobám a společnostem. Soukromí vlastníci ale mohli s výrobními prostředky nakládat jen v omezeném rozsahu.\"Posudky o přijetí do NSDAP braly také v potaz postoje k dělnictvu. Někteří podnikatelé se také podíleli na odboji proti nacismu. Došlo k omezení zahraničního obchodu, upřednostnění ovládnutí nového trhu před přizpůsobením se mu Nacismus - ekonomická politika Nacionálně socialistický podobně jako sovětský systém socialismu spočívaly na tom faktu, že vláda má plnou kontrolu nad výrobou. Rozhoduje, co bude vyráběno a jak. Přiděluje každému jedinci podíl spotřebního zboží pro jeho spotřebu. Ale je zde rozdíl mezi těmito dvěma systémy - ačkoliv se netýká podstaty rysů socialismu. Sovětský model socialismu je čistě byrokratický. Všechna ekonomická podnikání jsou odděleními vlády, podobně jako správa armády a poštovního systému. Každá továrna, obchod nebo farma stojí ve stejném vztahu k nadřízené centrální organizaci, jako poštovní úřad k ministerstvu pošty. Nacistický model se lišil od sovětského v tom, že (zdánlivě a nominálně) udržuje soukromé vlastnictví způsobu produkce a drží si vzezření řádných cen, mezd a trhů. Nicméně zde nejsou již dále podnikatelé, ale jen vedoucí závodů (Betriebsführer). Tito obchodní vedoucí provádějí nákupy a prodeje, platí pracovníky, dělají dluhy, a platí úroky a amortizaci. Neexistuje zde pracovní trh; mzdy a platy jsou určeny vládou. Vláda říká obchodním vedoucím, co a jak produkovat, za jakou cenu a od koho nakupovat, za jakou cenu a komu prodávat. Vláda předpisuje komu a za jakých podmínek kapitalisté musí svěřit svoje fondy a kde a za jaké mzdy musí pracující pracovat. Tržní směna byla jen klam. Všechny ceny, mzdy a míry úroků byly určeny centrální autoritou. Byly cenami, mzdami a úrokovými měrami jen, co do vzhledu; v realitě byl jenom tendencemi v kvantitativních popisech vládních příkazů. Vláda, ne spotřebitelé, řídila produkci. To je socialismus s vnějším vzezřením kapitalismu. Některá označení kapitalistické tržní ekonomiky zůstaly, ale znamenají něco zcela jiného od toho, co znamenají v opravdové tržní ekonomice.  I zemědělství bylo podrobeno všezahrnující moci státu. Byl zaveden nově centralizovaný odbyt produktů (od roku 1933) organizovaný RNS (Reichsnährstand), zamýšlený jako opatření ke zvýšení výnosů. Na venkově však budil značný neklid. Výsledkem nacionálně socialistické zemědělské politiky byl agrární producent svázaný sítí paragrafů diktujících předepsané plodiny, regulované ceny a garantovaný odběr. Říšský ministr výživy a zemědělství R. W. Darré převzal vedení 40 tisíc zemědělských družstev a koncem května 1938 kontrolu nad všemi zemědělskými organizacemi.", "section_level": 2}, {"title": "Financování a podpora průmyslníky.", "content": "Ačkoliv byla finanční podpora podnikatelských kruhů zanedbatelná, jako faktor v úspěchu NSDAP před rokem 1930, a nebyla důležitá ani potom, průmyslníci si začali všímat NSDAP, jako důležité síly v destrukci parlamentního systému. Průmyslníci se měli se stávat vlivnými zejména v letech 1932 - 1933 v přesvědčování Hindenburga, že Hitler by mohl být v tomto projektu nějak užitečný.\" Dle historika Wernera Masera je tvrzení, že těžký průmysl a velkostatkáři dostali k moci jak fašistickou diktaturu Mussoliniho v Itálii, tak i Adolfa Hitlera v Německu, aby na jedné straně zbudovali valy proti nebezpečí bolševické revoluce a na druhé straně zároveň vytvořili expanzní možnosti pro vlastní produkci, otřepanou frází, která pramení z nedostatečných detailních znalostí. Takhle situaci líčily (bez důkazů) například výmarské propagandistické letáky sociální demokracie, například v Mnichově vydávané Thomasem Wimmerem. Podnikatel Fridrich Flick poslal nacionálním socialistům jen 2.8 % peněz, které vydal na politické účely. \"S 50 000 markami od Flicka, 250 000 od koncernu IG-Farben a částkou nacházející se někde mezi, kterou daroval průmysl z Porúří v roce 1931, se toho nedalo mnoho počít. Kdyby byl býval Hitler neměl k dispozici měsíční příspěvky od tehdy zhruba 800 000 členů, nebyl by s největší pravděpodobností ve volném souboji sil schopný konkurence. \" Gustav Krupp bývá považován za velkoprůmyslníka Hitlerovi obzvláště nakloněnému, ale na konci roku 1932 nebyl ochoten se ani zasadit u Hindenburga svým jménem pro Hitlera jako kancléře. Dary věnované politickým stranám v období výmarské republiky představiteli průmyslu a hospodářství byly nakonec směřovány proti Hitlerovi a NSDAP.\"", "section_level": 2}, {"title": "Rasová politika.", "content": "Jednou zvláštností nacismu bylo členství jednoho jedince ve straně - Emil Maurice, člen SS a vášnivý antisemita, byl sám původem žid. Díky Hitlerově protekci však mohl ve straně zůstat, když byly jeho kořeny odhaleny.", "section_level": 2}, {"title": "Územní nároky.", "content": "Obnovení německých hranic v rozsahu před rokem 1914, obnovení svrchovanosti německé říše.", "section_level": 2}, {"title": "Řazení v pravolevém spektru.", "content": "Nacismus je řazen mezi ultrapravicové směry. Tento náhled z politologického hlediska zdůvodnil už Hitlerův současník Konrad Heiden. Vyplývá rovněž z toho, jaké politické strany během své cesty k moci nacismus využíval jako své spojence a představitele jakých politických proudů přednostně potíral a likvidoval. Zatímco konzervativní nacionalisty, sympatizanty předválečné monarchie a klerikály nacisté využili při převzetí moci roku 1933 v koaliční spolupráci či se je i během svého režimu pokoušeli integrovat, velmi negativně byli od počátku zaměřeni především vůči sociálním demokratům, komunistům a levicovým odborům.  Daná problematika je však obtížně diskutovatelná kvůli neostrosti pojmů pravice a levice i posunům jejich vnímání v čase a prostoru. Je potřeba říci, že kontinentální pravicové myšlení (a německé zvláště) si na rozdíl od anglosaského v průběhu 19. století nepřivlastnilo agendu ekonomického liberalismu. Jeho snahou byla konzervace jádra společenských poměrů fungujících před vznikem Francouzské revoluce 1789 a obhajoba závazného nadindividuálního a mimoracionálního étosu, který tuto společnost legitimizuje. Pravicová diskuse v 19. století dospěla k akcentaci \"spontánního řádu\", který není primárně ekonomickým principem, ale má zejména zakotvení v tradicích, nepsané a transhistorické společenské hierarchii, monarchistických, aristokratických nebo jiných elitářských principech. Na přelomu 19. a 20. století, vlivem Darwinových a Nietzscheových úvah a zvyšující se prestiže přírodních věd byl tento řád obzvláště v Německu interpretován v naturalistických kategoriích, pomocí eugenických principů, ideologií krve a půdy (Blut und Boden). Rovněž nelze přehlížet vysokou prestiž pojmu státu v německém konzervativním myšlení (Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Johann Jakob Bachofen). Konzervativní pravicové myšlení v románských a zejména ve středoevropských zemích z těchto pozic silně vymezuje vůči individualismu a individuálnímu ekonomickému podnikání (laissez-faire), vůči opovrženíhodné snaze řešit společenské problémy parlamentarismem a argumentační diskusí, vůči emancipaci nových společenských vrstev (dělnictva, svobodné inteligence, Židů, menších i slovanských národů) a vůči narušování tradiční stavovské hierarchie. Těchto kulturních podnětů svérázně využil i nacismus.  Ani pojem socialismus využitý také v názvu a ideologii nacistické strany NSDAP nelze chápat jako jednoznačný projev návaznosti na levicové dědictví. Ve 20. letech 20. století ekonom a politický filosof Werner Sombart ve svém semináři představil celkem 260 v literatuře doložených pojetí socialismu. Samotný pojem socialisté se objevuje v teologické literatuře druhé poloviny 18. století v Itálii, kdy jsou takto nazýváni autoři zpochybňující z rozličných pozic principy přirozeného práva.. Čilou polemiku o socialismus napříč politickým spektrem dokládá v roce 1848 také Marxův Komunistický manifest. Marx zde doporučuje termín komunismus právě z toho důvodu, že k socialismu se před rokem 1848 běžně jednak hlásilo mnoho konzervativců, v rámci útoku na kapitalismus z pravicových pozic, tak i liberálů usilujících o určitý \"kapitalismus s lidskou tváří\".", "section_level": 2}, {"title": "Alternativní názory na problematiku pravolevé klasifikace nacismu (Hayek).", "content": "V polovině 20. století někteří neoliberálové zpochybnili afinitu nacismu k politické pravici a nacismus řadili na levici jako radikální vyústění socialismu: to pro jeho komunitarismus, intervencionismus a centralismus. Prvně tak učinil zřejmě obhájce klasického liberalismu Friedrich August von Hayek v roce 1944. Hayek odmítal názor, že by nacionální socialismus byl (pravicovou) reakcí na vzestup socialismu. Naopak mínil, že konflikt mezi nacionálními socialisty a ostatními socialistickými silami v Německu byl pouhým bojem mezi soupeřícími socialistickými frakcemi. Hayek dále uváděl, jak se někteří bývalí komunisté a socialisté v Německu stali stoupenci nacionálního socialismu, podobně jak se v Itálii stal někdejší socialista Benito Mussolini vůdcem fašistického hnutí. Dle Hayeka také socialisté pokud mluví o socialismu, nepožadují světový internacionální socialismus a neuvažují o rovnoměrném rozdělení kapitálových zdrojů mezi všechny lidi světa. Socialisté dle něho zůstávali zpravidla v hranicích svých států a socialismus slouží partikulárním zájmům a není pro cizince. Socialisté byli dle něho více či méně nacionalističtí. Problémem používání Hayekovy interpretace zůstává fakt, že on sám prakticky neoperuje pojmy \"pravice\" a \"levice\" a že používá značně maximalistický pojem \"socialismu\", do kterého výslovně zahrnuje mnohé konzervativní tendence a směry a klade je do opozice k jím samotným obhajovanému liberálnímu pojetí. Je potřeba říci, že tento výklad nacismu jakožto levicového jevu hraje v evropském a americkém akademickém diskursu zcela okrajovou roli.  Občas se argumentuje v tomto smyslu postojem některých francouzských, britských a zejména německých socialistů, kteří dali přednost zemi před třídou v čase vypuknutí první světové války. Například v Německu: \"\"...sociální demokracie 4. srpna 1914 hlasovala v Reichstagu za válečné úvěry..\"\". Ale jiní, jako například v Německu svaz Spartakovců nebo členové České strany národně sociální, byli ostře protiváleční a antiimperialističtí a byli za to i souzeni - například Václav Klofáč nebo Rosa Luxemburgová. Na druhou stranu pro Sovětský svaz se ale uvádí, že: „V postalinské éře se nic nezměnilo na zásadním důrazu na posilování ruského elementu ve svazových republikách, i když Chruščov sám započal s přehodnocením některých stalinských excesů (vyhnání Tatarů z Krymu v roce 1945, deportace Čečenců a jiných kavkazských národů koncem války do Asie).“. Provádělo se rozptylování etnicky jednolitých skupin. Teoretickým zdůvodněním bylo, že hranice mezi sovětskými republikami v rámci Sovětského svazu stále více ztrácejí svůj bývalý význam.", "section_level": 2}, {"title": "Nacismus a náboženství.", "content": "Některými jedinci byla navrhována syntéza učení protestantských církví s germánským novopohanstvím. Takové bylo takzvané ario-křesťanství Jörga Lanz von Liebenfelsa, které navazovalo na podobný starší projekt Paula de Lagarde z konce 19. století. Nacistický režim však podobné synkretické myšlenky přijímal zdrženlivě. Nechtěl totiž ohrozit pragmatické spojenectví s velkými křesťanskými církvemi. Luterské církve se podvolily nacistickému režimu velmi hladce. Uchopení moci Adolfem Hitlerem v roce 1933 vyvolalo nadšení v mnoha bohoslovcích i laicích a hnutí Německých křesťanů (Deutschen Christen, zkratka DC) získalo během prvních měsíců roku 1933 většinu v reprezentativních orgánech církví na všech úrovních. Němečtí křesťané nebyli samostatnou organizační jednotkou, ale názorovou platformou, která do tradiční luterské teologie inkorporovala vůdcovský princip, německý šovinismus, militarismus, rasismus a antisemitismus. Opoziční menšinou v německé luterské církvi se stal tzv. Nouzový spolek farářů, k němuž patřili Martin Niemöller a Dietrich Bonhoeffer. Jejich nesouhlas s ideologií Německých křesťanů byl však formulován jen teologicky, ne politicky. Většina z nich se dostala do vnitrocírkevní izolace, Niemöller byl v letech 1937-45 vězněn v koncentračním táboře.  Na římský katolicismus hleděl nacistický režim o mnoho podezíravěji. Katolickou dogmatiku nebylo snadné spojovat s nacionalismem, také pro souvislost církve se zahraničním centrem (Řím, Vatikán). Konkordát papeže Pia XI. s Hitlerovým režimem však přispěl k začlenění katolíků do nacistického režimu, ačkoli na desítky německých katolických duchovních individuálně dopadla perzekuce.  S krajním nepřátelstvím se nacisté chovali k různým radikálním protestantským církvím a sektám (Svědkové Jehovovi), zvláště kvůli jejich přísně apolitické orientaci a odmítání vojenské služby.", "section_level": 1}, {"title": "Nacistická ideologie a její vztah k přírodě.", "content": "Nacisté spojovali současnou civilizaci s židovsko-křesťanskou tradicí a sami sebe naopak ztotožňovali s pohanskou minulostí. Prohlašovali o sobě, že jsou zvláštním poutem svázáni s přírodou, a tudíž své nepřátele považovali za bytosti, které jsou v rozporu s přírodou. Přírodu vnímali jako říši absolutního pořádku, jež je v protikladu vůči chaosu způsobeném civilizací. Nacisté obdivovali především přírodu drsnou a neúprosnou, v níž fungoval jasný řád a pevná hierarchie. Přírodu, v níž platilo, že silnější a agresivnější vítězí, zatímco slabí jsou odsouzeni k zániku. Skoro všechny prvky moderního světa, včetně demokracie, byly považovány za úpadkové a na síle získával kult divokých zvířat. Nacisté se v tomto brutálně antihumanistickém duchu snažili nahradit složitost parlamentní demokracie jedinou pevně danou hierarchickou strukturou, v níž měl každý jednotlivý živý tvor své přesně dané místo, a ti, kteří do tohoto systému nezapadali, měli být zničeni – bez ohledu na to, zda se jedná o lidi či jiné živé tvory. V tomto ohledu nacismus myšlenkově navazoval na některé závěry Friedricha Nietzscheho a jeho kult predátorů, který následně rozvíjel Oswald Spengler. Nacisté rovněž uznávali myšlenky Charlese Darwina, které si ovšem upravili, přesněji řečeno pokřivili k obrazu svému tak, aby plně korespondovaly s jejich představou světa jako místa, kde přežívají ti nejzdatnější, kde se vede neustálý konkurenční boj, kde vládne přirozený výběr, a to jak mezi jednotlivci, tak i mezi národy a lidskými rasami. Charlese Darwina však nacisté přijímali jen s výhradami, jelikož teorie evoluce byla v rozporu s jejich představou o čistotě árijské rasy. V tomto ohledu byla pro nacistickou ideologii přijatelnější myšlenka známá jako polygeneze, tedy to, že různé lidské rasy byly stvořeny odděleně.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Kladný vztah k přírodě a ke zvířatům se v nacistickém Německu projevil i v praxi, když právě v tomto období vznikl na území Německa značný počet nových přírodních rezervací a rozsah městských parků se zvětšil na dvojnásobek. Děsivým paradoxem je to, že v době, kdy byli v nacistických koncentračních táborech mučeni a zabíjeni lidé, přijalo právě nacistické Německo jedny z nejpřísnějších zákonů na ochranu zvířat, jaké tehdy vůbec na světě existovaly. Nacistické zákony na ochranu zvířat byly velmi detailně propracované a měly vysokou lékařskou a právní úroveň. Už v první verzi z roku 1933 je např. přísně postihováno týrání zvířat, je zakázáno užívání psů při honech, je regulována kastrace zvířat a je stanoveno maximální množství práce, které může být požadováno od zvířat na polích nebo v dolech. Další ustanovení omezovalo vědecké a lékařské experimenty na zvířatech, které se směly provádět jen výjimečně a s výslovným povolením ministerstva vnitra (přičemž v koncentračních táborech se prováděly drastické „vědecké“ pokusy na lidech zcela bez omezení). Na zákon z roku 1933 navazovala postupně celá řada dalších zákonů na ochranu přírody a zvířat, které byly vydávány a vylepšovány až do úplného konce režimu. Většina těchto zákonů byla údajně sestavena pod dozorem samotného Hitlera. Nesmírný důraz je v těchto zákonech kladen především na to, aby zvířata nepociťovala sebemenší bolest – ať už během chovu, při přepravě nebo třeba během porážky (veřejnosti byly na obhajobu zákona promítány záběry z rituálních, tzv. košér, porážek například v antisemitském filmu Věčný žid). V roce 1934 byl vydán lovecký zákon, který např. zakazoval v lesích kladení pastí a rovněž používání celé řady střeliva, jehož použití by mohlo zvěři způsobit nepřiměřenou bolest. Ohrožené druhy se nesměly lovit vůbec. O tom, jak byly tyto zákony na ochranu lesní zvěře dodržovány, si lze ovšem udělat obrázek z toho, že nejvyšší osobou v oblasti ochrany přírody byl jmenován nadšený lovec lesní zvěře Hermann Göring. Přesto však platí, že nacistický zákon na ochranu zvířat byl natolik propracovaný, že se s několika úpravami udržel v západních sektorech Německa až do roku 1974. Přísný nacistický zákon o metodách zabíjení zvířat z roku 1933 zůstal dokonce v platnosti až do roku 1997.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní vědy.", "content": "Přední místo mezi vědami v nacistickém Německu převzala biologie a další přírodní vědy. Vědecké a filozofické myšlenky německých biologů prostupovaly prostřednictvím vzdělávacího systému celou společností. Analogií z oblasti ekologie lesů a polí se užívalo při objasňování, jak funguje společnost, a živočišná říše se stala modelem pro nacionálně socialistický stát, v němž měly být přirozené přírodní biologické mechanismy nahrazeny zákonem – tedy přirozený přírodní výběr měl být nahrazen umělým, jinak řečeno \"slabé\" bylo třeba zabít, protože jinak by automaticky nevymřeli. Mezi nejvíce státem podporované přírodní vědy patřila v nacistickém Německu psychologie zvířat (v roce 1936 byla založena Německá společnost pro zvířecí psychologii), zoologie a etologie. Výsledky výzkumů získané v oblasti křížení u zvířecích druhů pak hrály roli pro další rozvoj pseudovědeckých oborů jako např. eugenika a rasová hygiena. Řada vědců, kteří pracovali pro nacistickou vládu a často se podíleli na značně kontroverzních a morálně pochybných výzkumech, byla po válce rehabilitována a pokračovala ve vědecké práci i v poválečném Německu. Asi nejznámějším příkladem je nacista Konrad Lorenz, který získal v roce 1973 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.", "section_level": 2}, {"title": "Kult vlka.", "content": "Nacisté spatřovali ve velkých dravcích, zejména pak ve vlkovi, hlavní symboly své moci. Nelítostnost vlka se stala typickou metaforou moci a dominantního postavení a své identifikace s dravci užívali nacisté k ospravedlnění zabíjení, prováděného jen s velmi malými zábranami. Nacisté se neustále dovolávali psů a vlků jako vzoru, pokud jde o vlastnosti, které oni sami chtěli rozvíjet. Jednalo se především o věrnost, dodržování hierarchie, divokost, odvahu, poslušnost a krutost. Hitlerovo krycí jméno znělo Wolf (Vlk), místa, která mu sloužila jako hlavní stan, se nazývala \"Wehrvolf\" (Vlkodlak), \"Wolfschlucht\" (Vlčí rokle) a \"Wolfschanzel\" (Vlčí doupě). Příslušníky SS označoval Hitler za smečku vlků, plán infiltrovat skupiny nepřátelské nacistickému hnutí byl znám jako operace \"Vlkodlak\" a \"vlkodlaci\" se říkalo také členům Hitlerjugend, kteří byli nasazeni do bojů těsně před koncem války. Nacistické Německo se také stalo vůbec první zemí na světě, která v roce 1934 vydala zákon na ochranu vlků. Zcela v rozporu s identifikací s dravci bylo ovšem vegetariánství, které bylo mezi čelnými představiteli nacistické vlády velmi populární. Adolf Hitler byl vegetarián, stejně tak i Rudolf Hess, Joseph Goebbels a také nadšený okultista Heinrich Himmler. Himmler dokonce nařizoval pojídání vegetariánské stravy velitelům SS.", "section_level": 2}, {"title": "Příčiny podpory.", "content": "Za příčiny počáteční vysoké podpory nacistického hnutí jsou považovány:", "section_level": 1}, {"title": "Symbolika nacismu.", "content": "Nejznámějším symbolem nacismu byla svastika (nazývaná také hákový kříž).  Adolf Hitler se o hlavní vlajce nacismu (také nazývaná Hitlerova vlajka) vyjádřil: \"Jako národní socialisté vidíme v naší vlajce náš program. V červené barvě vidíme sociální myšlenku našeho hnutí, v bílé barvě nacionalistickou myšlenku, v hákovém kříži roli boje za vítězství árijského člověka a současně s tím také myšlenku vítězství tvůrčí práce, která byla vždy antisemitská a antisemitská vždycky bude.\"  Prvky jako např. hákový kříž se objevovaly i na platidlech tehdejšího Německa. Nacistická symbolika výrazně čerpala z germánských pohanských a starých indoevropských znaků (např. runy).", "section_level": 1}, {"title": "Odpůrci nacismu na území Německa 1933–1945.", "content": "Opozice v nacistickém Německu byla nepočetná a nejednotná a pohnutky jednotlivých odpůrců nacistické ideologie se značně lišily – mohly být politické (např. komunisté a sociální demokraté), morální (církve), ale také mocenské jako v případě armádní generality. Část mládeže se stavěla proti nacismu kvůli totalitní uniformitě a spoustu lidí pobuřoval způsob, jak nacisté zacházeli s Židy a dalšími etniky. Celkově však v nacistickém Německu nebyl odpor proti nacismu jednotný a vycházel z různých příčin. V Německu tak nikdy nepovstala soudržná a masová opozice proti nacistickému režimu a jeho státní ideologii.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečné Německo a Rakousko.", "content": "Více než 60 let po válce vyšlo najevo, že vliv bývalých nacistů na poválečné vlády v Západním Německu byl ve skutečnosti větší, než se původně předpokládalo. Ještě v roce 1957 tvořili bývalí nacisté až 77% vedoucích pracovníků na západoněmeckém ministerstvu spravedlnosti. Západoněmecké ministerstvo zahraničí pomáhalo nacistům na útěku a podle poslance SPD Fritze Erlera „Neexistuje jiné spolkové ministerstvo, které by zachovávalo větší kontinuitu s nacistickou minulostí.“ Podle historika Michaela Wildta, „Hlavním problémem je otázka kontinuity. Řada vládních institucí, které existovaly již za nacismu, má teoreticky podíl na zločinech proti lidskosti. A pokud vznikaly nové demokratické instituce, obsadili je ihned bývalí nacisté, kteří následně zametli stopy z minulosti.“  Spolkový kancléř Kurt Georg Kiesinger byl před rokem 1945 členem NSDAP, stejně jako prezident Walter Scheel. Nacistickou minulost mělo celkem pětadvacet západoněmeckých ministrů. Nacistickou minulost měli také někteří rakouští ministři. Rakouský prezident a generální tajemník OSN Kurt Waldheim byl podle rakouského magazínu \"Profil\" za války členem štábu, který organizoval deportace řeckých Židů do nacistických vyhlazovacích táborů. Spolkový kancléř Konrad Adenauer měl za svého hlavního poradce a spolupracovníka bývalého nacistu Hanse Globkeho, který se jako právník na ministerstvu vnitra podílel na tvorbě protižidovských norimberských zákonů. Globke umožnil mnoha bývalým nacistům práci v západoněmecké zpravodajské službě BND.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nacionální socialismus (zkráceně nacismus, : ) je krajně pravicová totalitní ideologie oficiálně uplatňovaná diktaturou v Německu v letech 1933–1945 (tzv. Třetí říše) prostřednictvím \"Národně socialistické německé dělnické strany\" (\"Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei\", \"NSDAP\") vedené Adolfem Hitlerem. Ottova encyklopedie uvádí pro heslo nacismus (národní socialismus), že jde o totalitní ideologii založenou na vypjatém nacionalismu, rasismu, prvcích socialismu, militarismu a antisemitismu.", "tgt_summary": "纳粹主义(「纳粹」音译自 Nazi,本身是缩写,来自德语的「国家民族社会主义」:\"\"),指1933年至1945年间统治德国的独裁政治,即“德意志第三帝国”。“纳粹”这个词在德语中的含义并不具有极为明确的意涵,然而,纳粹主义意识形态的精神是“属于一个民族的”,也称为民族国家主义。纳粹主义之民族观乃主张国家权力之绝对集中化,即极权主义,但其则不完全等同于传统意义上的法西斯主义,但纳粹德国与法西斯主义的意大利王国首相墨索里尼最终成为明确的盟友。", "id": 2608524}
{"src_title": "Kamerunská vlajka", "tgt_title": "喀麦隆国旗", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území dnešního Kamerunu bylo objeveno portugalskými mořeplavci roku 1472. Ti se zde vylodili při hledání cesty do Asie. Řeku Wouri nazvali \"Rio dos Camarões\" (\"Řeka krabů\") podle množství těchto korýšů u jejího ústí. V následujících stoletích do Kamerunu pronikly obchodníci ze Španělska, Nizozemska, Francie a Británie, kteří zde rozvinuli obchod s otroky. Tento obchod na počátku 19. století zanikl ale ve druhé polovině století začala v oblasti expanze německých obchodníků. 14. července 1884 vyhlásilo Německé císařství v pobřežních oblastech říšský protektorát Kamerun. První oficiální vlajkou v Kamerunu se tak, ve stejný den, stala vlajka Německého císařství.  Kolem roku 1912 začalo Německo uvažovat o rozlišení vlajek svých kolonií podle britského vzoru (německé kolonie byly považovány za nedílnou součást říše). Vlajky byly navrženy, v roce 1914 i schváleny, ale po vypuknutí 1. světové války nebyly nikdy zavedeny. Vlajkou Kamerunu měla být německá černo-bílo-červená vodorovná trikolóra s červeným štítem s bílou sloní hlavou. Existuje několik návrhů této vlajky.  V průběhu 1. světové války bylo území Kamerunu obsazeno britským a francouzským vojskem, a po konci války bylo 28. června 1919 formálně rozděleno na \"Francouzský a Britský Kamerun\". Na obou územích se začala vyvěšovat příslušná vlajka.  Existuje vyobrazení vlajky britské části Kamerunu z let (1922-1961), šlo však zřejmě o návrh, který nebyl nikdy přijat. Informace jsou nejisté.  22. července 1922 byl Kamerun prohlášen za mandatorní území pod správou Francie (převážná část) a Spojeného království (severozápad země při hranici s Nigérií. 13. prosince 1946 byly obě části přeměněny na poručenské území OSN. 1. října 1954 se britská část stala součástí Nigerijské federace a 15. května 1957 získala francouzská část omezenou vnitřní svrchovanost pod názvem \"Stát Kamerun\" nebo \"Autonomní republika Kamerun\". 29. října 1957 byla zákonem č. 46 zavedena nová vlajka tohoto útvaru. Tu tvořila zeleno-červeno-žlutá vertikální trikolóra o poměru 2:3. Po etiopské a ghanské vlajce to byla třetí vlajka s panafrickými barvami. 1. ledna 1960 získala francouzská část nezávislost, vlajka zůstala nezměněna, 21. února byla ústavou potvrzena.  11. února 1961 bylo v britské části vyhlášeno referendum - severní část zvolila připojení k Nigérii, jižní zvolila federativní připojení ke Kamerunské federativní republice, která byla ustanovena 1. října 1961. Nové, federativní, uspořádání země se promítlo i na vlajce, na které v den vyhlášení přibyly dvě žluté, pod sebou umístěné, pěticípé hvězdy v horní části zeleného pruhu. Poměr stran vlajky byl zachován. 20. května 1972 bylo federativní uspořádání ústavou zrušeno a byla vytvořena unitární \"Sjednocená kamerunská republika\", vlajka nebyla změněna.  20. května 1975 byla zavedena nová státní vlajka, která měla oproti předchozí pouze jednu pěticípou hvězdu (znovu žlutou, větší a umístěnou uprostřed vlajky v červeném pruhu).  4. února 1984 byl dodatkem k ústavě (zákon č. 84-1) změněn název státu na \"Kamerunská republika\". Změněn byl v této souvislosti pouze státní znak, vlajka ne.  31. prosince 1999 došlo v anglofonní \"Jihozápadní provincii\" k vyhlášení Federativní republiky Jižního Kamerunu. Vlajkou tohoto útvaru se stala vlajka s devíti, stejně širokými, pruhy - střídavě světle modrými (5) a bílými (4). Ve světle modrém karé (stejného odstínu, jako pruhy) o šířce pěti pruhů je umístěna bílá holubice v kruhu deseti žlutých pěticípých hvězd orientovaných jedním cípem do jeho středu. Vláda na tento akt odpověděla represí, vedení \"Národní rady Jižního Kamerunu\" se přesunulo do exilu a vstoupilo do Organizace nezastoupených států a národů. 14. srpna 2006 byla na tomto území vyhlášena \"Republika Ambazonie\". Existuje několik variant vlajek jihokamerunských separatistů (jiná kresba holubice, počet hvězd nebo zcela odlišná vlajka).", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Kamerunu je trikolóra se svislými pruhy v panafrických barvách - zelené, červené a žluté - se žlutou pěticípou hvězdou uprostřed červeného pole.", "tgt_summary": "喀麦隆国旗采用于1975年5月20日 (改为单一制国家),是一面三色旗。由绿、红、黄三直条组成,中有一黄星,星的尺寸没有明确规定,故有所不同,但一定在中央。", "id": 1529270}
{"src_title": "Asparagin", "tgt_title": "天冬酰胺", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Asparagin byl poprvé izolován roku 1806 Vauquelinem a Robiquetem poté, co Robiquet v laboratoři zapomněl přes víkend na stole šťávu z chřestu (\"asparagus\"), ve které vznikly krystalky látky obsahující dusík. Látku bylo obtížné chemicky zařadit, později vyšlo najevo, že se jedná o první identifikovanou aminokyselinu. Protože se asparagin při izolaci z proteinů snadno přeměňuje na kyselinu asparagovou, jako součást proteinů byl identifikován až v roce 1932.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Asparagin je polární, proto se častěji vyskytuje na povrchu proteinů. Boční řetězec asparaginu není nabitý, ale může být donorem či akceptorem vodíkové vazby. Protože může tímto způsobem interagovat i s peptidovou kostrou, vyskytuje se často na začátku a konci alfa-helixů a ve smyčkách beta-listů, kde asparagin tyto strukturní motivy svou vodíkovou vazbou uzavírá. Jinak relativně podobný glutamin tuto funkci zastává méně často pro svou vyšší konformační entropii. Polární postranní řetězec asparaginu interaguje s polárními nebo nabitými sloučeninami, proto je často využíván k protein-proteinovým interakcím a v aktivních místech enzymů.  Přes dusík amidové skupiny se v endoplasmatickém retikulu na asparagin v sekvenci Asn-Xaa-Ser/Thr (kde Xaa může být jakákoliv aminokyselina kromě prolinu) vážou N-glykosidovou vazbou oligosacharidy za tvorby N-glykoproteinů.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Biosyntéza.", "content": "Savci jsou schopní si asparagin syntetizovat pomocí enzymu asparagin syntetázy, který za spotřeby energie (z ATP) katalyzuje reakci aspartát + glutamin → asparagin + glutamát. Ve většině případů je exprese genu pro asparagin syntetázu jenom nízká a zvyšuje se při nedostatku asparaginu nebo některých typech buněčného stresu. Ne všechny buňky lidského těla jsou schopny si asparagin syntetizovat samy, proto musí být roznášen krví, jedná se především o buňky nervového systému nebo buňky akutní lymfoblastické leukémie a některých nádorů, čehož se využívá při asparaginázové terapii.  U bakterií se vyskytují dva typy asparagin syntetázy, první využívá jako zdroj dusíku amoniak, druhý typ využívá mechanismus obdobný savčímu.", "section_level": 2}, {"title": "Degradace.", "content": "Asparagin patří mezi glukogenní aminokyseliny, může být tedy vstupní molekulou pro vznik glukózy, vstupuje také do cyklu kyseliny citrónové (podobně jako asparagová kyselina je mezikrokem oxalacetát). Degradaci začíná enzym asparagináza, který hydrolyzuje asparagin na asparagovou kyselinu, která je následně transaminována reakcí: kyselina asparagová + α-ketoglutarát → oxalacetát + glutamát.  Protože buňky akutní lymfoblastické leukémie (ALL) a některých nádorů si nejsou schopny asparagin syntetizovat, využívá se asparaginázová terapie, při které se do krve či svalu vpraví enzym asparagináza štěpící asparagin dostupný v krvi, čímž se zabrání růstu buněk ALL. Asparaginázu je také možné použít k odstranění asparaginu z jídla upravovaného smažením, což snižuje množství vznikajícího akrylamidu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Asparagin (značka Asn nebo N) je neesenciální proteinogenní aminokyselina. Jedná se o amid kyseliny asparagové (Asp, D). Řadí se mezi polární aminokyseliny (aminokyseliny s polárním postranním řetězcem).", "tgt_summary": "天冬酰胺(英语:Asparagine,简称为Asn或N;而Asp或D代表天冬氨酸)。它是20种最常见的氨基酸之一,但不是必需氨基酸,合成的密码子是AAU和AAC,可用于制作代糖。", "id": 2119196}
{"src_title": "David Oistrach", "tgt_title": "大卫·奥伊斯特拉赫", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se jako David Kolker. Jeho matka, Isabella Stepanovna Kolker, si později vzala Fjodora Davidoviče Oistracha a David převzal příjmení po svém otčímovi.  Na housle začal hrát v pěti letech - od šesti let v Oděse, která v té době patřila carskému Rusku ve třídě prof. Petra Solomonoviče Stoljarského. Jako patnáctiletý byl přijat na konzervatoř, kde dále pokračoval ve studiu u prof. Stoljarského. Na konzervatoři ve školním orchestru začal sbírat první zkušenosti. Nejprve jako violista, později jako koncertní mistr a sólista. Po druhé světové válce patřil David Oistrach společně s klavíristou Svjatoslavem Richterem a violoncellistou Mstislavem Rostropovičem k nejznámějším interpretům pocházejícím ze Sovětského svazu. Do dnešního dne patří mnohé Oistrachovy nahrávky mezi nejoblíbenější interpretace v oblasti houslové hry.", "section_level": 1}, {"title": "Koncertní činnost.", "content": "Od roku 1920 začal David Oistrach pravidelně koncertovat jako sólista po celém bývalém SSSR ve vyprodaných koncertních sálech. Od roku 1928 začal koncertovat i v zahraničí ve východní Evropě, velmi často hrál i v bývalé ČSR. V roce 1934 se stal docentem na Moskevské konzervatoři. Až v roce 1953 povolily úřady bývalé SSSR Davidovi Oistrachovi koncertovat v západní Evropě. První koncert odehrál v Paříži. Od roku 1954 koncertoval po celém světě od newyorské Carnegie Hall přes všechny největší koncertní sály světa. Kromě těchto zahraničních koncertů vystupoval nadále po celé SSSR, kde odehrál ročně více jak 100 koncertů a stále vyučoval na Moskevské konzervatoři. V době svého života odehrál premiéry houslových koncertů, které z velké části byly věnovány jemu osobně. Ke konci svého života také stále častěji vystupoval jako dirigent.  Zemřel 24. října 1974 během jednoho koncertního turné v holandském Amsterdamu.", "section_level": 2}, {"title": "Nahrávky.", "content": "Interpretace Davida Oistracha je zaznamenána na nespočetném množství nahrávek. Jejich seznam je k nahlédnutí na:", "section_level": 1}, {"title": "Ceny a vyznamenání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Další ocenění – eponymie.", "content": "Část silnice v Praze-Stodůlkách je pojmenována na jeho počest \"Oistrachova\" (čímž jde formálně o ulici). Podle databáze serveru mapy.cz to byl srpnu 2015 jediný název v Česku obsahující řetězec Oistrach nebo Ojstrach.", "section_level": 2}, {"title": "Nástroj.", "content": "David Oistrach hrál od roku 1953 na housle \"Conte de Fontana\" od mistra houslaře Antonia Stradivariho, které vyměnil v červnu 1966 za „Marsick“, taktéž za nástroj od Antonia Stradivariho z roku 1705. Na tento nástroj hrál až do své smrti.", "section_level": 1}], "src_summary": "David Fjodorovič Oistrach (přepisem z ruštiny Ojstrach, v ruštině \"Давид Фёдорович Ойстрах\"; 30. září 1908, Oděsa, Ruské impérium – 24. října 1974, Amsterdam, Nizozemsko) byl světoznámý ruský houslista židovského původu.", "tgt_summary": "大卫·费奥多罗维奇·奥伊斯特拉赫(,1908年-9月30日-1974年-10月24日),苏联犹太裔小提琴家。", "id": 175777}
{"src_title": "IAI Kfir", "tgt_title": "幼狮战斗机", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Typ vznikl dalším vývojem letounu IAI Nešer, izraelské kopie typu Dassault Mirage 5. Od svého předchůdce se odlišoval zejména instalací motoru amerického původu General Electric J79 a nového palubního elektronického vybavení, licenčně vyráběných v Izraeli. To si vyžádalo změnu rozměrů trupu, který byl před a za kokpitem prodloužen aby pojmul nově instalovanou avioniku, a v oblasti motorového prostoru naopak zkrácen a rozšířen aby se přizpůsobil rozměrům nové pohonné jednotky. Zvětšeny byly i vstupy vzduchu do motoru a na hřbet trupu byl přidán dodatečný vstup vzduchu určeného k chlazení turbíny motoru. Dále došlo k zesílení podvozku a přestavbě palivového systému a kokpitu. Vývojové práce byly zahájeny v dubnu 1969, zpočátku úpravou stroje Mirage IIIBJ č. 88, již dříve využitého v průběhu vývoje letounu Nešer, do kterého byl nově zabudován motor J79. Letoun v této nové konfiguraci poprvé vzlétl 4. června 1973. Vývoj typu byl koordinován generálem Benny Peledem, tehdejším velitelem Izraelského letectva.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Kfir začal přicházet do výzbroje jednotek Izraelského vojenského letectva v roce 1975, počínaje 101. perutí, která převzala první stroje 14. dubna. Později typ obdržely i perutě čísel 109, 113, 144, 149 a 254, u nichž sloužil v roli záchytného stíhače i stíhacího bombardéru, ale z prvé role začal být brzy vytlačován nově zaváděnými americkými stroji F-15A/B Eagle. Bojového nasazení se typ dočkal především v době první libanonské války a podílel se i na hlídkování a ostraze izraelského vzdušného prostoru v době války v Zálivu. Z aktivní služby v Izraeli byl vyřazen v polovině 90. let 20. století.  Mimo služby v zemi původu se menší počty letounů dočkaly vývozu do Spojených států, Ekvádoru, Kolumbie a na Srí Lanku. Možnosti exportu typu byly omezeny závislostí na souhlasu americké vlády s ním, vzhledem k použití licenční pohonné jednotky a některého elektronického vybavení americké konstrukce.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Údaje platí pro variantu Kfir C.2", "section_level": 1}], "src_summary": "IAI Kfir (hebrejsky: כפיר, \"lvíče\") je izraelský víceúčelový bojový letoun, určený pro každé počasí, vyráběný společností Israel Aircraft Industries. V podstatě jde o upravený drak letounu Dassault Mirage 5 s izraelským vybavením a v Izraeli vyráběnou verzí amerického motoru General Electric J79. Veřejnosti byl poprvé představen 14. dubna 1975 a 31. června 1977 se objevil na aerosalonu v Paříži.", "tgt_summary": "幼狮战斗机(希伯来语:כפיר,英文:Kfir)是以色列自行研制的一种战斗机,斯里兰卡和哥伦比亚是最大出口用户。", "id": 2708397}
{"src_title": "Féničtina", "tgt_title": "腓尼基语", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Féničtina je známá především díky nápisům na sarkofágu krále Achírama, hrobce Kilamuwy a Jehaumilka ve městě Byblos, z nichž nejstarší se datují cca do roku 1000 př. n. l., a díky občasným glosám v knihách napsaných jinými jazyky. Římští autoři (např. Sallustius) se odkazují na některé knihy psané punštinou, žádné z nich se však nedochovaly jinak než v překladech (např. Magovo pojednání) nebo v úryvcích (např. v Plautových hrách).  Fénické a punské nápisy byly nalezeny v Libanonu, Sýrii, Izraeli, na Kypru, Sardínii, Sicílii, Maltě, v Tunisku, Maroku, Alžírsku, na Pyrenejském poloostrově a v jiných lokalitách, při čemž nejmladší z nich spadají až do doby raného křesťanství.", "section_level": 1}, {"title": "Punština a její vliv.", "content": "Kartaginská punština přetrvala v místě svého výskytu podstatně déle než sama féničtina ve Fénicii – pravděpodobně až do doby sv. Augustina. Jazyk možná přežil i podrobení severní Afriky Araby: zeměpisec al-Bakrí v 11. století popisuje, že obyvatelé města Sirt v severní Libyi hovoří jazykem odlišným od berberštiny, latiny či koptštiny. Na druhou stranu je pravděpodobné, že punština usnadnila arabizaci oblasti, jelikož byla po gramatické i lexikální stránce blízká arabštině, jazyku ze stejné (semitské) skupiny.  Z punského písma se vyvinula stará libyjsko-berberská abeceda \"tifinaġ\", která je dosud příležitostně užívána některými berberskými národy, například Tuaregy. V moderních berberských dialektech existují přímé výpůjčky z punštiny: příkladem může být třeba výraz \"agadir\" („zeď“) z punského \"gader\". Tento pojem také sloužil jako základ pro název marockého města Agadir a španělského města Cádiz, původně z punského \"(Qart-)Gadir\" „Opevněné (město)“.  Snad nejzajímavějším příkladem vlivu punštiny je starověký název Hispánie (označuje celý Pyrenejský poloostrov, tedy Španělsko i Portugalsko), který podle jedné z teorií vznikl složením punských slov \"î\" (znamenající ostrov) a \"šəpānîm\" (semitský výraz pro damana), což lze vyjádřit jako „ostrov damana“. Féničané totiž tamější hojně se vyskytující králíky mylně považovali za damany.  Kartaginský mořeplavec Hanno narazil při své cestě podél afrického pobřeží na agresivní kmen „srstnatých lidí“, které později jeho tlumočníci při překládání z punštiny do řečtiny označili jako \"gorillai\". Tento výraz převzal v roce 1847 zoolog Thomas Staughton Savage a vzniklo tak dnešní pojmenování goril.  V minulosti se předpokládal také vliv punštiny na maltštinu, nicméně tato teorie byla zpochybněna.", "section_level": 2}, {"title": "Fonologie.", "content": "Hláskové změny, ke kterým docházelo s postupem času ve fénických dialektech, se dosti obtížně posuzují, neboť pisatelé používali archaický pravopis, jenž nikterak nevyznačoval samohlásky. Punští pisatelé začali používat znaky pro samohlásky až v pozdním období a brzy nato většinou přecházeli na písmo odvozené od latinského nebo řeckého, což s sebou neslo další problémy (např. nemožnost vyjádřit emfatické, glotální či uvulární souhlásky).  Féničtinu spojují s příbuznými jazyky určité posuny samohlásek: severozápadní protosemitské \"ā\" se přeměnilo na \"ū\" (v hebrejštině na \"ō\"), zatímco přízvučné protosemitské \"a\" přešlo na \"o\" (v hebrejštině na \"å\"), což dokládají různé latinské a řecké přepisy z féničtiny, například \"rūs\" neboli „hlava“ (hebrejsky ראש \"rôš\"). Ke stejnému posunu došlo i u starověké egyptštiny, což lze vyvodit z textů mladších dialektů tohoto jazyka, zejména koptštiny.  V poměrně brzké době nejspíše došlo u fénických dialektů také ke splynutí tří protosemitských sykavek \"sin\", \"šin\" a \"samech\". U hebrejštiny a aramejštiny nebyl tento proces tak jednorázový: pozdější varianty těchto jazyků užívají hlásky \"s\" i \"š\" (např. jako šibolet).  Jako u jediného severozápadního semitského jazyka nastal u punštiny posun souhlásky \"p\" na \"f\". Naopak zde neproběhl proces oslabení souhlásek, jaký proběhl u většiny ostatních severozápadních semitských jazyků (např. u hebrejštiny a aramejštiny). Jazyk si také zachoval řadu „primitivních“ semitských hlásek, které u ostatních jazyků splynuly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Féničtina (také foiničtina) byla jazyk, kterým se ve starověku hovořilo ve středomořské oblasti Fénicie neboli Kanaánu. Bývá řazena mezi semitské jazyky, do kanaánské podskupiny; z živých jazyků je jejím nejbližším příbuzným hebrejština. V oblasti výskytu féničtiny se v dnešní době nachází Libanon, pobřežní část Sýrie a severní Izrael.", "tgt_summary": "腓尼基语()是古代的一种语言,使用于地中海沿岸的部分地区,这些地区在古埃及语中称作Pūt,腓尼基语、阿拉伯语、希伯来语、阿拉姆语称作「迦南」,希腊语、拉丁语称作\"腓尼基\" 。腓尼基语属于闪含语系闪米特语族。迦太基语便是由腓尼基语与柏柏尔语融合发展而来的。腓尼基语和迦太基语都使用腓尼基字母进行书写,希腊字母便是以腓尼基字母改造而来。", "id": 158389}
{"src_title": "Distrikty v Anglii", "tgt_title": "區 (英格蘭)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První správní distrikty vznikly roku 1894 kdy byly vytvořeny městské a venkovské distrikty jako podřízené celky administrativních hrabství (vytvořených roku 1889). Dalších 28 metropolitních distriktů vzniklo roku 1899 jako části hrabství Londýn.  Změna původní struktury začala roku 1965 kdy vznikl správní celek Velký Londýn, který byl rozdělen na 32 městských obvodů. Tyto obvody jsou nejstaršími stále činnými distrikty.  Roku 1974 byly vytvořeny v ostatních částech Anglie mimo Londýn metropolitní a nemetropolitní hrabství a ty byly rozděleny na metropolitní a nemetropolitní distrikty.  V 90. letech 20. století vznikl další typ distriktů, označovaný novým anglickým termínem unitary authority, které kombinují funkce hrabství a distriktů.", "section_level": 1}, {"title": "Typy distriktů.", "content": "V současnosti existuje 36 metropolitních distriktů, 32 londýnských městských obvodů a 284 nemetropolitních distriktů (pokud do nich zahrneme i Isle of Wight). Isles of Scilly a londýnská City jsou označovány jako \"siu generis\".", "section_level": 1}, {"title": "Metropolitní distrikty.", "content": "Metropolitní distrikty jsou částmi metropolitních hrabství. Jsou svým charakterem podobné statutárním městům, protože rady metropolitních hrabství byly zrušeny roku 1986. Větší část agendy, kterou zajišťovaly rady hrabství, byly předány distriktům, ale některé z nich jsou dále zajišťovány společnými výbory a organizacemi v hranicích hrabství. Počet obyvatel distriktů je typicky mezi 174 000 až 1,1 milionu.", "section_level": 2}, {"title": "Nemetropolitní distrikty.", "content": "Nemetropolitní distrikty (někdy označované i \"shire districts\") tvoří druhou úroveň samosprávy a s radou hrabství se dělí o pravomoci v rámci svého území. Počet obyvatel distriktů je mezi 25 000 až 200 000.  Tam, kde je uplatněn tento dvouúrovňový model, patří do pravomocí rad hrabství správa některých místních agend například vzdělání, sociální služby a doprava, zatímco rady distriktů zajišťují například hospodaření s odpadem, místní plánování a bytovou výstavbu.  Jejich počet se v průběhu doby měnil. Z původních 296, po sloučení některých z nich v roce 1996, existuje v současnosti 284.", "section_level": 2}, {"title": "Unitary authority.", "content": "Správní celky označované neoficiálně jako \"unitary authority\" vykonávají jak správní funkce distriktů, tak i nemetropolitních hrabství.  Většinou zahrnují oblast velkých měst a tak je tento jednoúrovňový systém považován za efektivnější. V některých malých hrabstvích (například Rutland nebo Herefordshire) je rada hrabství jediným stupněm samosprávy, protože jejich součástí je jen jeden distrikt. Výjimkou je Berkshire, které je nemetropolitním hrabstvím bez rady hrabství skládající se s několika samostatných správních celků.", "section_level": 2}, {"title": "Londýnské městské obvody.", "content": "Londýnské městské obvody jsou částmi správního celku Velkého Londýna. Byly vytvořeny roku 1965. V letech 1965 až 1986 byly součásti dvoustupňové samosprávní struktury a agendy samosprávy byly rozděleny mezi rady obvodů a Greater London Council. Když byl tento orgán samosprávy roku 1986 zrušen staly se rady obvodů fakticky jediným vykonavatelem samosprávy (podobně jako statutární města).  Roku 2000 Byl vytvořen správní orgán v rámci celého území Velkého Londýna Greater London Authority a byla tak obnovena dvoustupňová správní struktura a městské obvody mají podobnou pozici jako distrikty.", "section_level": 2}], "src_summary": "Anglické distrikty jsou v Anglii úrovní místní správy. Jejich struktura není jednotná a existují čtyři typy – distrikty, města, královské distrikty a \"sui generis\". Tato různorodost ale nemá vliv na jejich status.", "tgt_summary": "英格兰的区(英语:Districts of England)是英格兰地方政府的一种;有的是单一层级政府,大部分则为地方二级区政府,上属单位是郡层级政府或是大伦敦政府。", "id": 53777}
{"src_title": "Anglické obce", "tgt_title": "民政教區", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Rozdělení na obce je v Anglii velice starobylé. Jako \"občanské farnosti\" se označují z důvodu, že jsou odvozeny z nejnižších územních jednotek Anglikánské církve, jimiž jsou farnosti. Původně se totiž jednalo jen o církevní jednotky, ale později se z nich staly světské územně správní celky.  Podle zákona z roku 1555 byly obce zodpovědné za údržbu cest. Každý dospělý obyvatel obce byl povinen odpracovat čtyři (a později šest) dny v roce na údržbě cest včetně poskytnutí vlastních nástrojů, povozů a koní. Do zrušení klášterů v polovině 16. století se jejich mnichové starali o místní chudinu. V roce 1572 dostaly magistráty právo \"dohlížet na chudé\" a zavést daň na jejich podporu. Tento systém byl formalizován zákonem z roku 1601.  Obce byly řízeny radními (\"vestries\"), kteří se jednou ročně scházeli, aby jmenovali úředníky. Většina těchto shromáždění byla přístupná pro všechny obyvatele obce, ale v některých byla tato jednání přístupná pouze pro zvolené zástupce. Tyto obce byly zpravidla totožné s církevními farnostmi. Zákon z roku 1866 korigoval hranice obcí tak, aby území jednotlivých obcí nezasahovalo do více hrabství.  Obce v moderním pojetí byly ustanoveny zákonem z roku 1894, který zrušil původní rady a ustanovil pro obce s více než 300 voliči obecní radu (\"parish council\") jejíž členové byli voleni. Tyto obce byly seskupeny do vesnických distriktů (\"rural district\"). Městské obce i nadále existovaly a byly zpravidla totožné s městskými (a později obecními distrikty), v nichž se nacházely. Velké městské aglomerace, původně tvořené více obcemi byly většinou posléze sloučeny do jednoho města. V městských obcích žádné obecní rady neexistovaly a jejich jedinou funkcí bylo volit sociálního ochránce chudých. Po zrušení chudinského zákona roku 1930 existovaly městské obce již jen formálně. V roce 1965 byly nejnižšími správními celky v Londýně ustanoveny městské obvody.  Zákon o místní samosprávě z roku 1972 (platnost od roku 1974) ponechal obecní rady ve venkovských oblastech a menších městech, ale zrušil je ve velkých městech. Tento zákon také zavedl možnost vytvoření samostatných obcí (ve smyslu obecní samosprávy) ve všech distriktech s výjimkou londýnských městských obvodů. Například na části území Oxfordu, jenž byl v roce 1974 jednotným správním celkem, nyní existují čtyři obce s vlastní obecní radou.  Obce představují územně různorodé oblasti od obce se 100 obyvateli až do některých městských oblastí s desítkami tisíc obyvatel. V některých oblastech tvoří jednu správní jednotku, obec, několik malých vesnic.", "section_level": 1}, {"title": "Správa.", "content": "Každá obec pořádá schůze pro všechny voliče obce. Většinou se toto jednání koná jednou ročně. Obec může mít radu obce (\"parish council\"), která zajišťuje agendy vyplývající z jejich statutu.  Pokud má obec méně než 200 voličů je obvyklé, že nemá obecní radu a pořádá pouze schůzi voličů, jako příklad přímé demokracie. Existuje i možnost, že několik jednotlivých malých obcí má jednu společnou radu nebo dokonce společnou schůzi voličů.  V Anglii existuje 8 700 obecních a městských rad a asi 1 500 obcí realizuje pouze schůzi voličů. Od roku 1997 vzniklo asi 100 nových obcí, v některých případech rozdělením původních obcí, ale především nově vznikly obce (jako správní obvody) v místech kde správu dříve zajišťovaly rady distriktů.", "section_level": 1}, {"title": "Pravomoci.", "content": "Typické příklady agend v pravomoci obecních rad:", "section_level": 1}, {"title": "Volené zastupitelstvo.", "content": "Obecní rady se skládají z dobrovolníků volených na čtyři roky a jen zřídka se jedná o placenou funkci. Počet radních v jednotlivých radách je různý. Většina radních je volená v rámci celého obvodu obce, ale některé lidnatější obce jsou rozděleny na jednotlivé volební obvody.  Volby do obecních rad se konají, pouze pokud je počet kandidátů větší než požadovaný počet radních. Pro venkovské obce je typické, že počet kandidátů je menší než má mít rada členů. V takovém případě jsou další členové rady kooptování radou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obce (obecně města a vesnice) jsou v Anglii důležitou nejnižší jednotkou místní samosprávy působící v rámci nadřízených hrabství a distriktů. V Anglii se tyto celky označují termínem, jenž lze doslovně přeložit jako občanská farnost (\"civil parish\").", "tgt_summary": "民政教区(英语:civil parish)是英格兰地方最小的行政单位,共计有10449个(2015年12月31统计),地方政府代表为教区议会,在苏格兰和威尔士有相当的「社区委员会」,但是没有类似的职权。在大伦敦的伦敦自治市并没有设立民政教区与相关理事会代表。", "id": 2121049}
{"src_title": "Heuschrecke", "tgt_title": "蝗蟲10自走砲", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předchůdce.", "content": "V roce 1941 navrhla firma Krupp samohybné dělo, \"Sonderkraftfahrzeug 165/1\". Sd.Kfz. 165/1 byl vzhledově podobný Heuschrecke 10, měl otočnou věž (o 70° na každou stranu), ale nebylo možné věž sejmout a použít ji samotnou.  V roce 1941 Krupp vytvořil prototyp vyzbrojený 105 mm lehkým polním dělem \"leichte Feldhaubitze\" 18/1 L/28. Toto dělo bylo postaveno na podvozku tanku Panzer IV,ovšem zkráceném o jedno pojezdové kolo.Pás o šířce 40 cm se opíral o tři kladky. Vůz byl poháněn šestiválcovým motorem Maybach HL66P s výkonem 140 kW (180 k). Přestože bylo vozidlo pohyblivé vzniklo pouze 8 exemplářů hlavně k ověření jízdních a bojových vlastností.", "section_level": 2}, {"title": "Prototyp.", "content": "Vývoj Heuschrecke začal v roce 1942, když firma Krupp začala s novým typem samohybného děla. V roce 1943 Krupp vyrobil tři prototypy (sériová čísla: 582501 a 582503) které byly pojmenovány jako \"Heuschrecke 10\" nebo \"Heuschrecke IVb\". Heuschrecke měl být nástupcem staršího samohybného děla Wespe, které mělo skončit službu v květnu roku 1944. Dělo Wespe mělo slabší pancéřování a nesnímatelnou věž.  Stroj měl být nasazen v SSSR při pokusu o dobytí Moskvy. Waffenträger měl zastoupit tanky a děla ztracená v Bitvě o Voroněž, ze které maďarské jednotky utekly a zanechaly na místě veškeré své vybavení. Heuschrecke měl být použit k dvěma úkolům – měnit zbraně vozidel (proto Waffenträger) a zastupovat dělostřelectvo – to mu zajistilo rovnocennost s Panzerem IV.", "section_level": 2}, {"title": "Podobný vůz.", "content": "Heuschrecke vyrobený společností Krupp byl vzhledově velice podobný vozu od firmy Alkett/Rheinmetall-Borsig, \"105 mm leFH 18/40/2 auf Geschützwagen III/IV\", který byl hotov v březnu 1944. Konkurenční model Rheinmetall-Borsig měl celkově lepší technické parametry než Heuschrecke. Přes velmi dobré vlastnosti druhého modelu bylo rozhodnuto aby byl podvozek předělán na Rhinemetall-Borsig z Panzeru IV. Výroba měla začít v říjnu roku 1944, ale podvozek byl poté opět změněn na Geschützwagen IV.", "section_level": 2}, {"title": "Konec.", "content": "Vývoj Heuschrecke byl ukončen v únoru 1943. Stalo se tak aby mohla pokračovat výroba Panzerů IV. Množství materiálu na výrobu nosičů zbraní bylo tak vysoké, že firmám jako Krupp bylo přikázáno zastavit výrobu a proto většina těchto strojů nikdy neopustila výrobní linku.", "section_level": 2}, {"title": "Názor vrchního velení.", "content": "Nacistický generální štáb měl za to, že výroba Heuschrecke by zastavila výrobu úspěšného Panzeru IV, který byl potřeba na obranu Třetí říše proti Spojencům. Za druhé světové války byl Heuschrecke viděn jako realizovatelný generálem wehrmachtu Heinzem Guderianem, který si myslel že by tento stroj mohl dodat přizpůsobivější průběh bojů, nakonec ale Guderian souhlasil, že výroba těchto vozů nestojí za přerušení výroby Panzerů IV.", "section_level": 3}, {"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Věž.", "content": "Význačným jevem na Heuschrecke byla odnímatelná věž. Zvedací jeřáb přidělán k podvozku mohl sundat věž a přendat jí do opevnění nebo volně na zem. Přestože věž nemohla střílet když byla přidělaná podvozku, vozidlo bylo velice účinné, protože se počítalo se zasazením věže do bunkru před bitvou. Vůz bez věže pak mohl fungovat jako transportér munice, zásob či osob.", "section_level": 2}, {"title": "Podvozek.", "content": "Heuschrecke měl tělo svařené z oceli, se svislým pancéřováním od 10 mm do 25 mm, toto zajišťovalo dobrou obranyschopnost. Velká úschovna pro munici dělala z Heuschrecke 10 skvělé vozidlo pro zásobování dalších.  Na původním prototypu měl být použit dvanáctiválcový motor Maybach HL90, ale pro masovou výrobu byl vybrán taktéž dvanáctiválec Maybach HL100. Převodovka Heuschrecke poskytovala čtyři převody a zpátečku. První a druhý převod vytvářely stejnou rychlost, ale druhý měl větší točivý moment. Třetí a čtvrtý převod byly rychlejší než předchozí dva.", "section_level": 2}, {"title": "Hmotnost.", "content": "Heuschrecke vážil 23 tun, méně než sovětské SU-122, vážící 30,9 tun, a kanadský Sexton, který vážil cca 25,8 tun. Americký M7 Priest vážil 22,97 t. Panzer IV byl také těžší o 500 kg než Heuschrecke, přestože Heuschrecke mělo jeho podvozek. Jediné německé samohybné dělo, které vážilo méně než Heuschrecke bylo Wespe (11 tun).", "section_level": 2}], "src_summary": "Heuschrecke 10 (kobylka 10) byl prototyp samohybného děla vytvořený firmou Krupp v letech 1942. Oficiální název tohoto vozidla byl: \"105 mm leichte Feldhaubitze 18/1 L/28 auf Geschützwagen III/IV\". Stroj se vyráběl v německém Magdeburku. Heusrecke 10 byl vybaven odnímatelnou věží, která mohla být použita jako bunkr nebo sundána a použita jako dalekonosné dělo.", "tgt_summary": "从1942年到1943年,克虏伯仅制造了三辆蝗虫10自走炮的原型车。最初,蝗虫10使用的是一个缩短了的四号坦克底盘。但后来,蝗虫10改用野蜂式自走炮所用的「Geschützwagen IV」底盘。按照设想,量产计划应是从1945年2月开始。但这个计划最终却没能够变成现实。", "id": 193554}
{"src_title": "Makabejské hry", "tgt_title": "马加比厄运动会", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Předchůdcem světových Makabejských her byly Evropské hry Makabi, které se konaly v letech 1929 v Praze a 1930 v Antverpách. Tvůrcem myšlenky je byl z Ruska pocházející Žid Josef Yekutieli, kterého ještě jako chlapce inspirovala myšlenka olympijských her, se kterými se poprvé seznámil v roce 1912 při hrách v Londýně. Svou myšlenku živil dlouhé roky, představil až na sjezdu Světového svazu Makabi, který se konal v roce 1929 v Ostravě. Na zasedání vedení svazu Makkabi v Praze bylo 27. září 1931 definitivně rozhodnuto o uspořádání prvních Makabejských her.  Jejich termín pak byl stanoven na rok 1932, kdy se slavilo 1800 let od povstání Bar Kochby. Následující hry se konaly v roce 1935 za účasti 1350 sportovců, což bylo skoro o tisíc účastníků víc než při premiéře her.  V pořadí třetí Makabejské hry se podle plánu měly uskutečnit v roce 1938, ale kvůli vzestupu nacismu v Evropě před vypuknutím druhé světové války byly zrušeny a konaly se až v roce 1950. Od roku 1953 se hry konají pravidelně každý čtvrtý rok.  Pokusy uspořádat zimní Makabejské hry se uskutečnily v roce 1933 v polském Zakopaném a o tři roky později v Banské Bystrici v tehdejším Československu. Po druhé světové válce ale na tuto tradici nebylo navázáno.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "Přestože tato sportovní událost byla původně plánována pouze pro židovské atlety, mohou se jí zúčastnit i izraelští Arabové. Program her není pevně určen, rozhodující je zájem o vypsání určité disciplíny. Jakmile se zapíší sportovci minimálně ze tří zemí, příslušný závod se koná.", "section_level": 1}, {"title": "Jméno.", "content": "Je paradoxní, že hry nesou jméno po Judovi Makabejském, který se roku 167 př. n. l. za Makabejského povstání silně stavil proti atletickým hrám a soutěžím. Pokládal je totiž za jasný vliv řecké kultury, která přišla do Jeruzaléma při jeho helenizaci.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Makabejské hry, někdy označované jako \"Židovská olympiáda\", jsou od roku 1960 uznávány Mezinárodním olympijským výborem jako tzv. regionální hry. Co do účasti jsou jednou z pěti největších světových sportovních událostí, i proto, že soutěže v hlavních kategoriích dospělých doplňují i závody juniorů, masters a handicapovaných. Makabejských her v roce 2013 se zúčastnilo na 8500 sportovců. Hry se těší velké úctě, o čemž svědčí i případy, kdy jim světově uznávaní sportovci dali přednost před souběžně probíhajícími světovými šampionáty. Tak to učinili například američtí plavci Jason Lezak v roce 2009 či Lenny Krayzelburg v roce 2001.  Nejslavnějším sportovcem, který se zúčastnil Makabejských her, byl Mark Spitz, který na začátku své dráhy jako patnáctiletý startoval na hrách v roce 1965. O dvacet let později byl jedním z posledních členů štafety s ohněm při slavnostním zahájení dalších Makabejí. Olympijským vítězem byl i americký zápasník Henry Wittenberg, který patřil mezi iniciátory obnovení tradice Makabejských her po druhé světové válce a sám na nich v letech 1950 a 1953 dvakrát zvítězil; nebo maďarsko-izraelská gymnastka Ágnes Keletiová, která na Letních olympijských hrách 1956 v Melbourne vybojovala pět zlatých medailí a hned v jejich průběhu tam emigrovala, když se dověděla aktuální zprávy o událostech při potlačení maďarského povstání sovětskými vojsky.", "section_level": 1}, {"title": "Češi na Makabejských hrách.", "content": "Čeští a českoslovenští Židé byli při vzniku Makabejských her velmi aktivní. V Praze se konaly první evropské makabejské hry v roce 1929 a v Banské Bystrici uspořádali v roce 1936 druhé zimní makabeje. Čeští Židé nechyběli na startu prvních dvou ročníků Makabejských her v letech 1932 a 1935, a to se značnými úspěchy. Na druhých hrách v roce 1935 se tak například mezi vítěze zapsali pražští atleti Bedřich Waser (skok do dálky a do výšky), Vilda Retschau (devítiboj) nebo Jiří Freund (hod diskem) a skokan do vody Julius Balasz.  Po druhé světové válce Československo i kvůli diplomatickým vztahům s Izraelem soutěže neobsazovalo, což se změnilo až po sametové revoluci v roce 1989. Následně komplikovaly účast českých sportovců finanční důvody. Na XIX. makabejských hrách v roce 2013 ale startovalo osm českých sportovců, z nichž Vojtěch Dub získal stříbro v lukostřelbě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Makabejské hry (hebrejsky: מַכַּבִּיָּה, zkráceně též Makabiáda, Makabiá nebo Makabeje) jsou mezinárodní židovská sportovní událost podobná olympijským hrám. Poprvé se konaly v roce 1932, od roku 1953 jsou pořádány každé čtyři roky v Izraeli, pod dohledem Makabejské federace (), která je součástí Světového svazu Makabi ().", "tgt_summary": "马加比厄运动会(希伯来语:מַכַּבִּיָּה)是一个由马卡比联合会(Maccabi Federation)赞助的每隔四年在以色列举办的,类似于奥运会的国际性犹太人运动会。马加比厄运动会得到了国际奥委会和世界各个体育联合会的认可。它是世界上第三大体育盛事。", "id": 1204840}
{"src_title": "World of Warcraft: Wrath of the Lich King", "tgt_title": "魔獸世界:巫妖王之怒", "src_document": [{"title": "Northrend.", "content": "Ke hře přibyl nový kontinent Northrend, který se nachází severně nad starými kontinenty Azerothu. Northrend je o trochu větší než Outland. Nalézá se zde sídlo bývalého paladina prince Arthase, který spojil svou duši i tělo s králem lichů a stal se tak novým vládcem temných sil. Je zde mnoho lokací, které jsou pro levely 68-80. I když je tento kontinent na severu, tak zde nepřevládá jen sníh, ale jsou zde i nezasněžené lokace jako jsou Grizzly Hills a Howling Fjord a dokonce kotlina Scholazar Basin s tropickým počasím.", "section_level": 1}, {"title": "Hero Class - Death Knight.", "content": "Po dosažení levelu 55 u jedné postavy je možné vytvořit postavu s hero povoláním - Death Knight (rytíř smrti). Hráč může mít pouze jednoho Death Knighta na účtu a realmu. Death Knight může používat téměř všechny typy zbraní (obouruční zbraně, dvě jednoruční zbraně, kopí, meče, kladiva). Death Knight nemůže používat štít. Co se týče zbroje, Death Knight může nosit všechny typy oblečení a zbroje (plátovou zbroj, kovovou zbroj, látkovou zbroj a koženou). Nejvýhodnější pro něj je zbroj plátová, má vysokou odolnost a vydrží spoustu ran. Po založení Death Knighta hráč začíná na 55 úrovni se začátečnickou výbavou a plní úkoly. Hráč se učí za novou postavu hrát. Děj se odehrává v minulosti, v Eastern Plaguelands. Po splnění posledního úkolu, kde za svojí postavu zabijete velkého Patchwerka, máte možnost pokračovat ve zlepšování své postavy a zvyšování úrovní.", "section_level": 1}, {"title": "Inskripce.", "content": "Inskripce umožňuje hráči vylepšovat nebo měnit efekty stávajících kouzel (glyphy, na úrovni 80 může každý hráč mít 3 hlavní a 3 \"vedlejší\" v jedné talentové větvi), či vytvářet svitky, které dočasně zlepší vlastnosti postavy.", "section_level": 1}, {"title": "Nové instance.", "content": "Wrath of The Lich King přinesl do světa Azerothu nové výzvy v podobě nových instancí a raidů. Podle vzoru předchozího datadisku The Burning Crusade jsou raidy pro 10 a 25 lidí. Přináší navíc možnosti hrát je v takzvaném Heroic módu (hráči používají zkratku HC).  Nové instance pro 5 lidí (všechny mají heroic mód pro level 80)  Nové instance pro raidy", "section_level": 1}, {"title": "Achievements.", "content": "Jde o tzv. systém úspěchů ve hře. Pokud achievement získáte (např zabijete nějakého bosse), ozve se speciální zvuk a na obrazovce a v chatu se vám achievement ukáže. Za většinu achievementu nejsou udělovány žádné odměny, pouze achievement pointy, ale za některé lze získat např titul, mounta, peta apod. Jsou rozděleny na několik kategorii od general, PvE, PvP, až po reputace nebo questy. Poslední skupinou jsou Feats of Strength (FoS). Jedná se o speciální achievementy, které lze získat pouze jednou (např. získání cenného mounta, nebo za složení legendárního předmětu), nebo zabití bosse v instancich které již v dalším datadisku nebo v dalším patchu zabít nelze. Počet achievementů se neustále zvyšuje a ve hře je již okolo 1000 achievementu.", "section_level": 1}, {"title": "Příběh datadisku Wrath of The Lich King.", "content": "Příběh expanze Wrath of The Lich King přináší hráčům nový kontinent Northredn, kde se formuje nová hrozba, která ohrožuje svět Azeroth.  Lich King procitl ze svého spánku a buduje novou armádu nemrtvých, se kterými chce ovládnout celý Azeroth a podmanit si všechny a vše své vůli.  Hrdinové Azerothu tak mají nový úkol, kterým je porazit tuto hrozbu dříve, než se rozšíří řady Lich Kingovy armády a vyrazí na své tažení.  Příběh expanze se ve své finální fázi pohybuje okolo místa zvaného Icecrown citadel, kde sídlí sám Lich king a jeho nejmocnější stoupenci.  Zde se setkává hráč s řádem Argent Crusade pod vedením Tiriona Fordringa, který vytáhl proti Lich Kingovi a hledá mocné hrdiny Azerothu,  kteří by mu v tomto nelehkém úkolu pomohli.  Těmito hrdiny se stávají hráči, kteří spolu s vůdci Aliance, Hordy a nestranné Argent Crusade postupují citadelou vstříc vrcholu, kde se nachází Lich King.  Po poražení všech stoupenců Lich Kinga nakonec stanou hráči tváří v tvář hlavnímu oponentovi expanze Lich Kingovi spolu s Tirionem Fordringem.  Po dlouhém boji dojde na finální fázi, kde všichni hrdinové zemřou rukou Lich Kinga, který je začne oživovat jako své nové nejmocnější stoupence.  Tomu však učiní přítrž Tirion Fordring, který svým svatým mečem Ashbringerem při mocném úderu roztříští runový meč Frostmourne Lich Kinga a zasadí mu smrtelnou ránu.  Hráčům se tak naskytne pohled finálního filmu, který vysvětluje existenci Lich Kinga a také naskýtá pohled na umírajícího Lich Kinga, který opustí tělo Arthase Menethila a nechá jej v poklidu odejít.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní oponent Lich King.", "content": "Hlavním oponentem expanze Wrath of The Lich King je postava Arthase Menethila, který je posedlý vlivem orkského černokněžníka Ner Zhula.  Spojením těchto dvou osobností, tedy orkského černokněžníka a jeho hostitele vzníká postava jménem Lich King.  Lich King je finálním oponentem (bossem) instance Icecrown citadel.  Tuto instanci je možné procházet ve 4 obtížnostech (10 hráčů, 10 hráčů Heroic, 25 hráčů a 25 hráčů Heroic).  Podle složitosti se pak odvíjí stav Lich Kingových bodů zdraví (HP).  10 hráčů - 17 431 250 HP  10 hráčů Heroic - 29 458 812 HP  25 hráčů - 61 009 376 HP  25 hráčů Heroic - 103 151 168 HP  Souboj s Lich Kingem je rozdělený do 3 fází s přechody v půlce každé fáze.", "section_level": 1}, {"title": "Frostmourne a Ashbringer.", "content": "Primárními zbraněmi konfliktu v Icecrown citadel jsou dvě slavné čepele a zároveň protiklady, které se střetnou.  Temný runový meč Frostmourne, který obsahuje duši Ner Zhula a mnoha obětí Lich Kinga, je čepelí,  která slouží jako vězení pro tohoto orkského černokněžníka a zároveň jako nástroj Lich Kingovi moci.  Jeho protipólem je meč vytvořený z krystalu obsahující čisté svaté světlo ukovaný v srdci Ironforge trpaslíky,  jenž slouží jako nejmocnější zbraň proti nemtrvým.  Temný runový meč však nevydržel nápor energie světla a díky jeho moci se roztříštil na několik úlomků,  které hráči poté mohou v celé instanci nacházet a vytvořit z nich mocnou zbraň Shadows Edge.  Meč Ashbringer se však v herním světě stal dostupný až s nástupem datadisku Legion", "section_level": 1}], "src_summary": "World of Warcraft: Wrath of the Lich King (zkráceně WotLK) je v pořadí 2. datadisk k fantasy MMORPG hře World of Warcraft. Byl oznámen na BlizzConu 3. srpna 2007. Vydán byl 13. listopadu 2008, 24 hodin po vydání se prodalo 2,8 milionu kopií hry, čímž se stala nejrychleji prodávaným herním titulem.", "tgt_summary": "《魔兽世界:巫妖王之怒》(英语:\"World of Warcraft: Wrath of the Lich King\")是《魔兽世界》继《燃烧的远征》后第二部资料片,新增了大量游戏内容,如巫妖王所在的北裂境大陆、新的英雄职业。2007年8月3日在BlizzCon 2007首日发布。2008年11月13日正式推出,首日即销售280万份,成为当时史上销售最快(24小时内)的PC游戏,并打破上一款资料片燃烧的远征所创下的首日240万份之记录。", "id": 190728}
{"src_title": "Registr Windows", "tgt_title": "注册表", "src_document": [{"title": "Struktura registru.", "content": "Registr obsahuje \"klíče\" a \"hodnoty\". Maximální délka názvu klíče je 255 znaků. Klíče registrů mohou obsahovat \"podklíče\" i hodnoty. Klíče a podklíče tak tvoří stromovou strukturu. V klíči mohou být přítomny hodnoty přístupné přes jejich název. Hodnoty registrů obsahují data. Klíče, které se nacházejí v nejvyšší úrovni této hierarchie, se nazývají \"kořenové klíče\".", "section_level": 1}, {"title": "Registr obsahuje následující kořenové klíče.", "content": "Systém registrů se může lišit podle verze Windows. Mezi prvním registrem použitým ve Windows 3.1 a těmi současnými jsou tedy znatelné rozdíly.", "section_level": 2}, {"title": "Podregistr (hives, pomocné soubory).", "content": "Podregistr registru, čili hives, je skupina klíčů, podklíčů a záznamů v registru obsahující záložní kopie jejích dat. Přípony názvů souborů v těchto složkách označují typ obsažených dat. Také chybějící přípona může někdy označovat typ obsažených dat.  Cesty k těmto pomocným souborům se nachází v klíči HKEY_LOCAL_MACHINE\\System\\CurrentControlSet\\Control\\hivelist", "section_level": 2}, {"title": "Programy pro správu a optimalizaci registru.", "content": "Existuje celá řada programů pro práci s registrem (např. regedit – přímo ve Windows). Jejich účelem může být záloha, editace nebo defragmentace registru (Odkaz vede na defragmentaci souborů. Ve skutečnosti defragmentace registrů není skládání částí registrů za sebe, ale definitivní mazání položek, které předtím byly označeny, jako smazané. Dojde tedy k zmenšení velikosti registrační databáze. Nejedná se tedy o defragmentaci v pravém slova smyslu.). Tímto způsobem lze měnit, odstraňovat nebo vytvářet hodnoty a podklíče obsažené v registru. Existuje také celá řada programů určených k tzv. pročištění registru, tj. odstranění nepoužívaných a neplatných položek z registru. Tyto nepotřebné položky zbytečně zpomalují systém a zabírají místo na disku. Defragmentace registru funguje na principu odstranění volného místa z registru a uvolnění zbytečně zaplněného prostoru. Program provádějící defragmentaci přemístí záznamy v registru tak, aby se zvýšila výkonnost systému.", "section_level": 1}], "src_summary": "Registr Windows je systém pro ukládání systémových klíčů a hesel v operačním systému Microsoft Windows. Poprvé byly registry zavedeny ve Windows 3.11, k jejich širšímu využití došlo až s příchodem Windows 95. Registr je náhradníkem souborů.INI, které měly závažné nedostatky. Logicky je registr rozdělen do několika složek, tzv. „hives“. Nesprávný zásah do registrů může způsobit poškození registru a fatální důsledky pro funkčnost samotných Windows.", "tgt_summary": "注册表(英语:Registry,中国大陆译作注册表,台湾、港、澳译作登录档)是Microsoft Windows中的一个重要的层次型数据库,用于存储系统和应用程序的设置信息。早在Windows 3.0推出OLE技术的时候,注册表就已经出现。但是,从Windows 95开始,注册表才真正成为Windows用户经常接触的内容,并在其后的操作系统中继续沿用至今。随后推出的Windows NT是第一个从系统级别广泛使用注册表的操作系统。", "id": 936887}
{"src_title": "Dean Martin", "tgt_title": "迪安·马丁", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Dean Martin se narodil jako Dino Paul Crocetti v Steubenville v Ohiu. Jeho rodiči byli Gaetano Crocetti, povoláním holič, a italoameričanka Angela Barraová. Dean sám mluvil do pěti let pouze italsky. Střední školu opustil proto, že byl podle svých vlastních slov chytřejší než učitel. Poté se živil různě, pašoval alkohol, byl krupiérem, psal vtipy, nebo dokonce boxoval ve welterové váze. V 15 letech byl boxerem, kterému se říkalo \"Kid Crocett.\" Z tohoto sportu si Dean odnesl zlomený nos, neustále rozseknutý ret, mnohokrát zlomené články prstů (to když nebyly povoleny boxerské rukavice). Mladý Martin sice nějaký ten zápas vyhrál, ale výdělek to byl příliš malý. A tak se svým spolubydlícím Sonny Kingem (také zpěvák) pořádali boxerská utkání, ve kterém bojovali, dokud jeden z nich nebyl knokautovaný, a lidé si za tuhle podívanou platili.  Nakonec Dean Martin boxu zanechal. Pracoval jako krupiér v ilegálním kasinu, které se nacházelo za obchodem s tabákem, kde také začínal jako skladník. Ve stejné době už začíná zpívat s místní kapelou. Sám si nechává říkat \"Dino Martini\" (po známém operním pěvci Nino Martinim). Pak dostal svou první zlomovou práci pro orchestr Ernieho McKaye. Jeho hudební vnímání hodně ovlivňoval Bing Crosby, Harry Mills a mnoho dalších. Na začátku 40. let začíná zpívat s orchestrem Sammyho Watkinse, samotný lídr kapely ho pak přesvědčil, aby si jméno změnil na Dean Martin.  V září 1941 se Martin oženil s Elizabeth Anne McDonaldovou, s níž měl 4 děti (manželství skončilo rozvodem v roce 1949). Martin během 40. let spolupracoval s různými \"bandy\". Pomalu vylepšoval svůj pěvecký styl a úroveň. V roce 1943 se seznamuje s úspěšným Frankem Sinatrou. Aby rychle zbohatnul a zaplatil dluhy, opakovaně prodává své akcie, některé dluhy ale dokáže vyřešit svým šarmem a přátelskostí. Poté byl odveden do U.S.Army během druhé světové války a rok (1944-1945) v Akronu v Ohiu. Jenže byl brzy uznán nezpůsobilým (zřejmě následkem dvou kýl, kvůli kterým byl i operován) a byl z armády propuštěn.  V roce 1946 je Martin už relativně dobrým muzikantem, je něčím lepším než jen zpěvákem z nočního klubu, podobně jako Bing Crosby. Mohl zahájit tažení přes kluby a hrát tam, ale on se nechal inspirovat mužem s obrovskou popularitou, Frankem Sinatrou.", "section_level": 1}, {"title": "Kontakty s mafií.", "content": "Jedna z biografií o Deanu Martinovi \"Dean Martin: King of the Road\" (Král ulice) od Michaela Freedlanda, ho viní ze styků s mafií. Podle této knihy Martinově pěvecké kariéře napomohla chicagská mafie, když mu umožnila vystupovat v barech, které v tomto městě vlastnila. Na oplátku - už jako hvězda - uváděl tyto bossy ve svých show. Těmito šéfy mafie měli být Tony Accardo a Sam Giancana. Autor knihy také tvrdí, že Martin cítil malou loajalitu a sympatie k Mafii a že to, co pro tyto lidi dělal a oni pro něho, byla jen malá laskavost. FBI prý chytla mafiána, který spřádal plány na zranění nebo zabití Martina, protože jim prý nebyl dostatečně vděčný. Jiná kniha, \"The Animal in Hollywood\" (Zvířata v Hollywoodu) od Johna L. Smitha, zobrazuje Deana Martina a jeho přátelství s mafiánskými gangstery Johnnym Rosellim a Anthonym Fiatem. Anthony dělal Martinovi spoustu laskovostí, třeba mu pomohl dostat zpátky peníze od dvou podvodníků, kteří ošidili Deanovu ex-manželku Betty Martinovou o víc jak tisíc dolarů výživného. Jeho dcera Deana Martinová se také přátelila s bossem Peterem Licavolim.", "section_level": 1}, {"title": "Spolupráce s Jerrym Lewisem.", "content": "Martin přitahoval pozornost studia Metro-Goldwyn-Mayer a Columbia Pictures, ale smlouva s Hollywoodem se nechystala. Stále ještě objížděl kluby a zpíval, než poznal mladého komika jménem Jerry Lewis v Glass Hat Club v New Yorku, kde oba muži vystupovali. Martin a Lewis navázali pevné přátelství, které vedlo k jejich další umělecké spolupráci, když spolu utvořili hudebně komediální duo. Někdo je dokonce přezdíval The Organ Grinder and the Monkey (Flašinetář a opice).  Martin a Lewis oficiálně společně debutovali v Atlantic City v 500 Club 24. července 1946, ale nebyli zrovna moc úspěšní. Majitel klubu je varoval, že pokud příští noc nepřijdou s něčím lepším, vyhodí je. A tak předělávali své vtípky, dohadovali se o změnách, až jim nakonec nezbylo nic jiného než improvizovat. Dean zpíval a Jerry přišel oblečen jako uklízeč nádobí, který rozbíjel talíře a nechával za sebou spoušť. Dělali prostě všemožné taškařice a vtípky, které jim přišli na mysl. Tentokrát je publikum odměnilo smíchem. Jejich úspěch vedl k sérii dobře placených vystoupeních podél východního pobřeží. Seriál v rádiích začal v roce 1949, ve stejném roce podepsali Martin a Lewis smlouvu s Paramountem na natočení filmu \"My Friend Irma \". Martinovi se moc zalíbil New York, byl jím přímo nadchnutý. Měl rád Kalifornii, ale tam byla častá zemětřesení, proto tu nebylo moc vysokých budov. Trpěl ale klaustrofobií, snad nikdy nejel výtahem, takže vyběhnout schody na Manhattan nebyla žádná legrace. Ačkoli se stávali postupně obrovsky vytíženými filmovými hvězdami, Hollywood je pořád nechtěl ani vidět. Oba byli výborní umělci, a to, že byli dobří přátelé, z nich dělalo kompaktní duo. Martin a Lewis bylo nejoblíbenější umělecké duo v 50. letech v Americe, i když tlak veřejnosti byl velký. Hodně kritiků podceňovalo Deanovo zpívání a jeho příspěvek do teamu, ten jim ale v pozdějších letech mohl ukázat, jak hluboce se mýlili. Jerry se v těchto chvílích zastával a veřejně říkal, že bez Deana by nemělo jejich vystupování smysl. Jenže všechny tyto kruté komentáře kritiků a slova jejich producenta, který chtěl změnit pořád stejnou tvář této dvojice ve filmech, vedlo k obrovské frustraci Deana Martina. Ten ztratil chuť do práce a rozhádal se i s Jerrym Lewisem. Definitivně se tedy rozešli v roce 1956, deset let od jejich prvního vystoupení.  Lewis neměl problém se udržet na filmovém výslunní sám. Martin byla stále populární jako zpěvák, ale s postupně stále populárnějším rock and rollem začínala Martinova hvězda pohasínat.", "section_level": 1}, {"title": "Sólová kariéra.", "content": "Stále ještě není ve svých rolích jistý, ale Martin chce být známý jako opravdový herec. Coby hlavní představitel se objevil v roce 1957 ve filmu \"The Young Lions\", kde hrál rád, protože se mohl učit od takových hvězd jako Marlon Brando nebo Montgomery Clift. Martin nahradil Tonyho Randalla v podobných velkých rolích a byl to pro něho šťastný comeback. Úspěch mohl pokračovat vedle hvězdného Franka Sinatry, poprvé v dramatu vysoce uznávaného Vincenta Minelliho \"Some Came Running\". Během poloviny 60. let to byla spousta filmů, nahrávání a nočního života, zatímco Lewisova filmová kariéra poklesla. Martin byl skvělý v roli Dudeho ve snímku \"Rio Bravo\", režírovaný Howardem Hawksem, kde také zářil John Wayne a Ricky Nelson. S Waynem znovu spolupracoval ve filmu The Sons of Katie Elder, nepřesvědčivě obsazeni jako bratři.  Martin jako zpěvák kopíruje styl Binga Crosbyho nebo Parryho Comoa než najde svůj vlastní, který nesčetněkrát později ukazuje ve vystoupeních se Sinatrou a Crosbym. V letech, kdy řádí Beatles, nahrává stovky alb a přes 600 písní. Představuje svůj hit \"Everybody Loves Somebody\", tak trochu omráčený Beatlesáckým \"A Hard Day's Night\", hit číslo jedna v USA 1964. Martin měl také rád Elvise Presleyho a country. V roce 1965 vydává alba The Hit Sound Of Dean Martin, Welcome To My World a Gentle On My Mind, které byly složeny v duchu populárního country a westernu. Martin hostil country vystoupení v jeho TV show a byl nazvaný \"mužem roku\" podle Country Music Association v roce 1966.  Netrvalo dlouho a Martin byl jeden z nejznámějších umělců v Las Vegas. Ale trávil také hodně času se svou rodinou, s druhou manželkou Jeanne. Jeho otisk byl zvěčněn v Graumanském čínském muzeu v roce 1964.", "section_level": 1}, {"title": "Rat Pack.", "content": "Jak Deanova kariéra rostla, on a Frank Sinatra se stávali víc a víc přáteli. Na konci 50. a na začátku 60. let se Frank a Dean přátelili také s Joeim Bishopem, Peterem Lawfordem nebo Sammy Davisem Jr., a tak společně s nim založili legendární uměleckou skupinu Rat Pack. Zajímavostí je, že takhle jim začala říkat až veřejnost, oni chtěli jméno poněkud prozaičtější než \"Smečka krys\", jak se dá tento anglický název přeložit.  Tito muži spolu točili filmy a oficiálně byli kulturním seskupením, ale nemůžeme ani přehlédnout politický podtext, když si Lawford vzal Patricii Kennedyovou, sestru prezidenta J.F. Kennedyho.  Rat Pack byl legendární hlavně v Las Vegas, kde často nečekaně vystupovali. Například, když se měli Dean, Frank a Sammy objevit v Sands hotelu, někteří návštěvníci spali ve svých autech před hotelem, jen aby viděli tyto tři muže. Jejich umělecké počiny, věčně ve fraku samozřejmě, se skládaly ze zpívání ve dvou, ve třech, hraní scének, nebo různých vtípků. V sociálně nabitých 60. letech se jejich vtipy točili okolo dospělých témat, jako Frankovo neslavné sukničkářství, nebo Deanovo legendární pití, stejně jako Sammyho množství výdajů za jeho rasu a náboženství. Davis skvěle praktikoval judaismus a jidišské fráze, což vyznívalo hrozně vtipně a mělo to u obecenstva úspěch. Uměli si zkrátka udělat legraci sami ze sebe a přitom měli navzájem mezi sebou respekt. Rat Pack se hlavě zasadil o integraci v Las Vegas. Davis se totiž snažil o pomyslné otevření dveří afro-americkým umělcům. A tak tam, kde měl zakázáno se objevit pro jeho pleť Sammy, nebyli ani Frank s Deanem.  Posmrtně o nich byl dokonce natočen film od HBO s názvem \"The Rat Pack\".", "section_level": 1}, {"title": "60. a 70. léta.", "content": "V roce 1965 měl Martin svou vlastní show na NBC, kde si vytvořil image bezstarostného bohéma. Zval si sem své známé a přátele, jakými byli třeba Frank Sinatra nebo Bing Crosby. Neopomíjel se obklopovat krásnými ženami, které využíval pro své zdvořilostní poznámky. Jeho TV show byla velkým hitem. Dean neměl rád zkoušky, věřil, že jeho nejlepší výkon je ten první. Uvolněný formát pořadu pobízel k chytré improvizaci, a to jak Deana, tak účinkujících. V případě nutnosti byl schopný pronést pár poznámek v italštině a díky obscénnostem přicházely naštvané listy od italsky mluvících diváků. To vyvolalo malou válku mezi Martinem a cenzory NBC. Jenže pořad byl často mezi Top desítkou.  Martin měl pověst pijana, ale dokázal být i disciplinovaný. I když byl sebevíc vytížený, pořád se vracel k dětem a manželce. Během 70. let jeho TV show stále měla kladné ohlasy a ačkoli byl maximálně v Top 40 zpěváků, točil desky, které se dost dobře prodávaly. Měl rád také golf, a tak ve volném čase chodíval hrávat. Přestože měl enormní úspěch, odkláněl se Martin od televize. Poslední sezóna jeho pořadů byla v roce 1973-74. Znovu pokračovala pod novým názvem až v roce 1984. V následujícím období Dean Martin natáčel desky pod hlavičkou Reprise Records. Poslední album u Reprise natočil v roce 1978, které se jmenovalo Once In A While (Jednou za čas).  V roce 1975 ve filmu Mr. Ricco hrál svou poslední velkou roli a omezil svá vystoupení v Las Vegas. Martin teď prožívá krizi středního věku. V roce 1972 se rozvedl se svou druhou manželkou Jeanne. Ještě téhož roku si vzal 26letou Catherine Hawnovou. Rozvedli se v roce 1976. Pak už se Martin neoženil. Měl tak 8 dětí, čtyři s první Elizabeth (Betty) Anne McDonaldovou, tři s druhou Jeanne Bieggerovou a s poslední Catherine jedno, které bylo adoptované.  Znovu se na jevišti sešel s Jerrym Lewisem v roce 1976. Svedl je znovu dohromady Frank Sinatra a ti dva se usmířili.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední roky.", "content": "V 80. letech ještě Dean Martin ztvárnil pár menších rolí ve filmu. Martinův život se začal hroutit 21. března 1987, kdy zemřel jeho syn Dean Paul při letecké havárii. Nechtělo se mu už vystupovat, nad vodou ho ale držel stále jeho kamarád Frank Sinatra, Martin měl totiž tendence začít zase pít. Jejich poslední vegasovské vystoupení bylo v roce 1989, kde vystupoval Dean i s Jerrym Lewisem k Martinovým 72. narozeninám. V televizi se naposledy objevil v show na počest Sammyho Davise Jr. v roce 1990. Martin tu tak neoficiálně ukončil kariéru.  Dean už ve svém věku trpěl bolestmi kvůli rozedmě plic. V září 1993 byla diagnostikována rakovina plic. Držel se raději v soukromí, nakrátko se objevil na veřejnosti až při svých 77. narozeninách. Nemoci postupně přibývaly, problémy s ledvinami, dokonce i Alzheimerova choroba.  Dean Martin zemřel na selhání dýchacích cest ve svém domě ráno v 1. den vánoční roku 1995. Do poslední chvíle se o něho starala jeho exmanželka Jeanne. Na jeho počest v Las Vegas pohasla na chvíli světla. V roce 2005 tam po něm pojmenovali jednu zdejší ulici. Po jeho smrti bylo ještě vydáno několik alb s jeho největšími hity. A jeho písně zazněly i v počítačové hře Mafia II a", "section_level": 1}], "src_summary": "Dean Martin (narozen jako Dino Paul Crocetti, 7. června 1917, Steubenville – 25. prosince 1995 Beverly Hills) byl italskoamerický zpěvák, herec a televizní bavič. Byl jedním z nejznámějších umělců 50. a 60. let. Mezi jeho nejznámější songy patří „Memories Are Made Of This“, „That's Amore“, „Everybody Loves Somebody“, „Mambo Italiano“, „Sway“, „Volare“ nebo „Ain't That a Kick in the Head“.", "tgt_summary": "迪安·马丁(英语:Dean Martin,1917年-6月7日-1995年-12月25日),是一位美国歌手、演员、笑星和电影制片人。", "id": 399638}
{"src_title": "Usain Bolt", "tgt_title": "尤塞恩·博尔特", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "Usain Bolt je prvním člověkem v historii, který dokázal zaběhnout nejkratší trať regulérně pod hranicí 9,70 sekund i 9,60 sekund. Na atletickém MS 2009 v Berlíně byla provedena vědecká analýza Boltova běhu, která ukázala, že ve finále stometrové trati dosáhl maximální rychlosti 44,72 km/h (letmých 20 metrů za 1,61 s) a průměrné rychlosti 37,58 km/h. V souvislosti s analýzou na OH v Pekingu proběhly spekulace o možném Boltově času na 100 metrů, pokud by závěr stovky nevypustil. Některé odhady hovořily již tehdy o čase 9,64 s, ten však Bolt výrazně překonal v Berlíně. Sám Bolt dal na zmíněném MS v atletice 2009 nejlepší odpověď, když jeho průběhem cíle stometrové tratě byly výrazně překonány dosavadní předpokládané hranice lidských možností časem 9,58 s (překonal svůj vlastní rekord o 0,11 s).  V běhu na 200 metrů dosáhl také velmi výrazného výkonu, když již v Pekingu překonal o 0,02 s famózní rekord Michaela Johnsona z finále OH v Atlantě 1996 časem 19,30 s při průměrné rychlosti 37,30 km/h. Na MS v Berlíně o rok později pak ubral ještě dalších 0,11 s a famózním časem 19,19 s opět překonal světový rekord (přestože běžel do protivětru -0,3 m/s; průměrná rychlost činí 37,52 km/h). První stovku běžel Bolt za 9,92 s, druhou údajně za 9,27 s. Všechny ostatní výkony jsou až na výjimky o zhruba 0,4 sekundy pomalejší (19,58 s a výše). Jamajská štafeta s Boltem na třetím úseku na olympiádě v Pekingu roku 2008 překonala předchozí světový rekord také na trati štafetového běhu 4 × 100 m časem 37,10 s. Bolt výrazně přispěl nejrychlejším časem na svém (3.) úseku za 8,94 s. Pro doping kolegy Nesty Cartera byla tato zlatá medaile v r. 2017 odebrána.  Bolt je jedním z nejmladších světových rekordmanů na těchto tratích v historii. Při jejich vytvoření v roce 2008 mu ještě nebylo ani 22 let (s výjimkou štafety).  Dne 29. dubna 2009 Bolt havaroval se svým BMW, ale nic vážného se mu nestalo a byl po ošetření v místní nemocnici propuštěn domů. V květnu roku 2009 se však znovu představil v oslnivé formě a v britském Manchesteru zaběhl opět nejrychlejší čas všech dob na méně vypisované trati 150 metrů časem 14,35 s. Dne 17. června 2009 pak zaběhl při mítinku Zlatá tretra Ostrava skvělý čas 9,77 sekundy, který však byl znehodnocen větrem v zádech těsně nad povolenou hodnotou – 2,1 m/s).  27. května roku 2010 se na mítinku Zlaté Tretry v Ostravě stal druhým člověkem v historii, který dokázal běžet netradiční trať 300 metrů pod 31 sekund. Časem 30,97 s. v těžkém dešti zaostal jen o 12 setin za světovým rekordem Michaela Johnsona z roku 2000.  Na MS v korejském Tegu 28. srpna roku 2011 neobhájil titul Mistra světa na 100 metrů z důvodu diskvalifikace po brzkém startu z bloků. Na trati 200 metrů však s převahou zvítězil v pátém nejrychlejším čase historie 19,40 s. Běžel tak již potřetí regulérně pod 19,5 sekundy, což se zatím se dvěma výjimkami (Michael Johnson v Atlantě 1996 a Yohan Blake v roce 2011) nepovedlo nikomu jinému. Na témže šampionátu dovedl v posledním úseku na trati 4×100m jamajskou štafetu k novému světovému rekordu 37,04 s.  V roce 2012 vyhrál Diamantovou ligu v závodech na 100 metrů a na dvojnásobné trati mu k vítězství chyběl jeden bod. Bolt zvítězil také na MS v Pekingu 2015, kde porazil svého velkého soupeře Justina Gatlina v bězích na 100 i 200 metrů.  V roce 2016 získal další 3 zlaté olympijské medaile (běh na 100 m, běh na 200 m a štafeta 4×100 m), čímž definitivně vstoupil do sportovní historie.  V roce 2017, na MS 2017 v Londýně doběhl ke zklamání fanoušků až třetí v běhu na 100 metrů, a to v čase 9,95 s. Ve svém posledním závodě, ve štafetovém běhu na 4 × 100 m, přebíral na posledním úseku na třetím místě, ale zranil se a k velkému zklamání obecenstva svůj poslední velký závod nedokončil. Na této akci definitivně ukončil svoji závodní atletickou kariéru.", "section_level": 1}, {"title": "Nejrychlejší atlet historie.", "content": "Bolt je nejrychlejším člověkem zaznamenané historie, neboť mu byla přímo změřena maximální rychlost 44,72 km/h (při světovém rekordu na 100 metrů v roce 2009 zaběhl letmý 20 metrů dlouhý úsek za 1,61 sekundy), je držitelem světových rekordů v nejkratších sprintech i na posledním úseku štafety na 4 × 100 metrů. V letmé fázi běhu dokonce Bolt údajně na okamžik „letěl“ vpřed rychlostí až 47,56 km/h (13,2 m/s).", "section_level": 1}], "src_summary": "Usain St. Leo Bolt (* 21. srpna 1986) je bývalý jamajský sportovec, atlet-sprinter, v současnosti držitel tří atletických světových rekordů v běhu na 100 metrů s časem 9,58 s, který zaběhl 16. srpna 2009, běhu na 200 metrů s časem 19,19 s z 20. srpna 2009 a ve štafetě na 4 × 100 metrů časem 36,84 s, kterou zaběhl jamajský tým na LOH 2012 v Londýně. Drží také světový rekord v běhu na neoficiální trati 150 metrů časem 14,35 s z května roku 2009. Svoji kariéru ukončil v roce 2017, na světovém šampionátu v Londýně.", "tgt_summary": "尤塞恩·圣李奥·博尔特(英语:Usain St Leo Bolt,,1986年-8月21日),牙买加前男子短跑运动员,男子100米、男子200米以及男子4×100米接力的世界纪录保持者,同时是以上三项赛事的奥运金牌得主。", "id": 953724}
{"src_title": "Guptovská říše", "tgt_title": "笈多王朝", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Původ Guptů je zahalen tajemstvím. Jeden z prvních záznamů o Guptovcích poskytuje čínský cestovatel I-ťing, který zaznamenal nějakého Guptovce na území Magadhy, který postavil čínským poutníkům chrám. I-ťing však přišel do Indie až roku 672 a událost postavení chrámu klade do období „před pěti sty lety“, tudíž není možno se o tuto zprávu zcela opírat. K dalším nejvýznamnějším teoriím o původu Guptů je domněnka, že pochází z Bengálska, pravděpodobně však nebyli královského původu.  Nejspíše první panovník z této dynastie nesl jméno Šrí Gupta a vládl mezi lety 240-280. Jeho následovník Ghatótkača vládl pravděpodobně v letech 280-319, avšak ani jemu se ještě nepodařilo vybudovat stabilní říši. To dokázal až jejich společný potomek Čandragupta I. Důležitým pramenem pro poznání guptovské kultury jsou dobové mince, z nichž se mnohé dochovaly dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Čandragupta I..", "content": "Čandragupta I. (asi 320–335) byl syn Ghatótkači. Byl ženat s Kumáradéví, princeznou pocházející z tehdy mocného klanu Liččhaviů. Tímto sňatkem se Čandraguptovi podařilo upevnit moc Guptovců, a to i na území Magadhy. Za jeho doby sahala Guptovská říše od Gangy po Prajágu (dnešní Iláhábád).", "section_level": 2}, {"title": "Samudragupta.", "content": "Dalším v dynastické řadě guptovských panovníků se stal Samudragupta. Díky jeho vojenským výbojům se mu podařilo získat četná území včetně Mathury, země Jaudhéjů a Ardžunájanů. Do jeho smrti kolem roku 380 se mu podařilo začlenit do své říše více jak dvacet dvacet království a Guptovská říše tak tehdy sahala od Himálaje k řece Narmadá a od Brahmaputry k Jamuně. Sám sebe Samudragupta nazýval „král králů“ a „světovým vládcem“, je dokonce považován za „Napoleona Indie“.  Samudragupta byl talentovaným vojenským vůdcem, ale i patronem umění a literatury. Na jeho dvoře působili např. Harišéna, Vasubandhu a Ásanga. Sám Samudragupta byl hudebník a poeta, tíhnul k hinduismu a uctíval boha Višnu. K ostatním náboženstvím byl však tolerantní, šrí lanskému králi povolil stavbu buddhistického kláštera v Bódhgaji.", "section_level": 2}, {"title": "Čandragupta II..", "content": "Král Čandragupta II. bývá v textech často označován jako \"Vikramáditja\", čili „Slunce síly“. Vládl někdy od roku 375 až do doby kolem roku 413. Jeho dcera Prabhávatigupta byla manželkou krále Rudrasény II., vládce Dakkánů. Čandragupty druhý byl jen o něco méně úspěšný než jeho otec. Podařilo se mu rozšířit území své říše směrem na západ porážkou Západních Šaků obývající území Málvy, Gudžarátu a Šaurashtry. Za Čandragupty II. se podařilo Guptovské říši dosáhnout územního rozsahu od střední Asie přes sever Indického subkontinentu až k jeho východnímu pobřeží. I přes neustálé boje v říši zaviněné územním roztahováním říše nadále vzkvétalo hinduistické umění, literatura, kultura i věda. V říši však měla vliv i další náboženství, především buddhismus a džinismus, která taktéž zanechala v guptovské kultuře své stopy, avšak ne tak zřetelné jako právě hinduismus. Zvláště pak buddhistické umění se z Guptovské říše šířilo dále do východní a jihovýchodní Asie. O zemi se dochovaly četné zprávy v zápiscích čínského poutníka Fa-siena.", "section_level": 2}, {"title": "Kumáragupta I..", "content": "Po Čandraguptovi druhém se stal dalším panovníkem země Guptovců jeho syn Kumáragupta I. Ten vládl přibližně mezi lety 415–455. Je možné, že se za své vlády pokusil navázat kontakty s Čínou. Kumáragupta I. dále upevňoval moc své říše, avšak musel čelit vpádu kmenu Pušjamitrů, což se mu úspěšně dařilo. Po jeho smrti nastoupil na trůn jeho syn.", "section_level": 2}, {"title": "Skandagupta.", "content": "Skandagupta je většinou považován za posledního velkého krále. Podařilo se mu definitivně odvrátit hrozbu Pušjamitrů, které porazil. Avšak pak musel čelit invazi etnika Heftalitů, kteří patřili k Hunům. Heftalité, označováni též jako „bílí Hunové“, do Guptovské říše přišli ze severozápadu. Skandagupta armáda se s nimi utkala a v následné bitvě roku 455 byli Heftalité odraženi. Skandagupta zemřel v roce 467.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek.", "content": "Na guptovském trůně se postupně po Skandaguptově vládě vystřídali následující panovníci:  Nikdo z těchto panovníků už nedosáhl takového významu jako jejich předchůdci. Nástupci Skandagupty si nedokázali poradit se stále častějšími nájezdy Hunů. Někdy v osmdesátých letech 5. století se vůdci Hunů Tóramovi podařilo prolomit obranu tehdejšího guptovského panovníka Budhagupty a pronikl do země, která se rázem začala tříštit. I přes rozsáhlé ztráty území a celkovou nepříznivou situaci pro Guptovce jejich odpor trval až někdy do třicátých let 6. století. Za definitivně posledního panovníka bývá považován Višnugupta, který mezi lety 540-550 vládl už na malém území v severní Indii.", "section_level": 2}, {"title": "Umění.", "content": "Z doby Guptovců pocházejí jedny z nejvelkolepějších indických uměleckých památek. Stavěly se různé stavby, avšak příliš se jich do dnešních nedochovalo, což se dá přičíst muslimské invazi o několik století později. Asi k nejvýznamnějším reprezentantům guptovské architektury patří chrám Mahábódhi v Bódhgaji. Rozvinuto bylo i malířství. K jeho asi nejznámější ukázce patří nástěnné malby v jeskynním komplexu v Adžantě. Ať už je to sochařství či malířství, oba směry byly ovlivněny jak hinduismem (a zejména jeho mytologií), tak i buddhismem a v neposlední řadě džinismem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Guptovská říše se rozprostírala na většině území severní Indie (včetně území dnešních států Pákistán a Bangladéš) přibližně v období let 320–550. Období vlády dynastie Guptů je označováno jako zlatý věk Indie, jelikož velký rozmach zažila věda, matematika, astronomie, náboženství i filosofie. K nejvýznamnějším panovníkům Guptovské říše pak patří Čandragupta I. Historici umisťují Guptovskou říši mezi klasické civilizace jako byla čínská dynastie Chan či Tchang nebo Římská říše.", "tgt_summary": "笈多王朝(Gupta Empire)(319年-550年)是以恒河流域中下游为基地的大帝国,曾统治印度次大陆中的许多地区,是印度历史上其中一个最兴盛的时期,称为印度的黄金时代,在历史上占有重要地位。笈多王朝的和平及富裕使得百姓可以在致力于科学及艺术的发展,在古印度的科技、印度发明及发现列表、印度艺术、辩证法、文学、印度逻辑学、印度数学、印度天文学、宗教及哲学上都有许多的成就,这些也是印度教文化的重要成分。", "id": 814857}
{"src_title": "Neverball", "tgt_title": "Neverball", "src_document": [{"title": "Hra.", "content": "Hlavní hratelnost \"Neverballu\" je založena na pohybu míče použitím gravitace a nakláněním světa, nikoliv přímým ovládáním míče. Myš, klávesnice nebo joystick naklánějí úroveň a tím vedou míč k cíli přes překážkovou dráhu v daném časovém limitu. Po cestě se vyskytují pohybující plošiny a další šílené objekty, čímž se stupňuje obtížnost úrovní. Pro zpřístupnění cíle v každé úrovni musí hráč nasbírat požadované množství mincí. Mince mívají tři různé barvy: žlutou, červenou a modrou. Žlutá se počítá za 1, červená za 5 a modrá za 10 mincí či bodů. Získání 100 mincí přidá hráči další život.  Aktuální verze (1.4.0) obsahuje celkem 75 úrovní rozdělených do 3 sad po 25. První sada je určena začátečníkům, další dvě jsou pro pokročilé hráče. Existují také přídavné sady které lze stáhnout na Neverfóru.  \"Neverball\" obsahuje další výzvy jako třeba posbírání co nejvíce mincí v časovém limitu, nebo prostě dokončit úroveň v co nejkratším čase. Pro každou úroveň je k dispozici Jednoduché, Střední a Obtížné nejvyšší skóre k překonání.  Dostupné jsou tři režimy kamery. Stiskem F1 se přepne na Pronásledovací kameru, která se natáčí, aby sledovala směr míče, rychle a těsně. Stiskem F2 se přepne na Línou kameru, která je podobná Pronásledovací kameře, ale reaguje pomaleji. Stiskem F3 se přepne na kameru Manuální, a v tomto režimu se kamera otáčí pouze při stisku specifických kláves (standardně levé/pravé tlačítko myši).  \"Neverball\" obsahuje systém pro záznam hry který zaznamenává hru v jakékoliv úrovni. Záznam začíná automaticky, když je úroveň spuštěna a může být uložen po dokončení úrovně, nebo když míč z úrovně vypadne. Momentálně lze uložit až 64 záznamů.  Hra umožňuje tvorbu úrovní s GtkRadiantem, programem na tvorbu úrovní určených pro známe hry, například \"Quake\". GtkRadiant má momentálně verze pro Windows, Mac OS X a Linux.  Systémové nároky na plynulou hru jsou poměrně vysoké, ale je možné snížit rozlišení či kompresi grafiky a zvuků pro rychlejší běh na slabších systémech. Procesor běžící alespoň na 1 GHz a dobrá grafické karta jsou pro plynulou hru vyžadovány.", "section_level": 1}, {"title": "\"Neverputt\".", "content": "\"Neverball\" přichází s přidaným minigolfem, používajícím stejný Engine a zvaným \"Neverputt\", který obsahuje 3 sady drah v obtížnostech od Jednoduché po Těžkou. Aktuální verze \"Neverballu\" (1.4.0) odstranila možnost hrát úrovně \"Neverputtu\" „uvnitř“ \"Neverballu\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Neverball je 3D plošinovka podobná \"Super Monkey Ball\". Momentálně je dostupná pro operační systémy Windows 2000/XP, Mac OS X, Linux, FreeBSD a Sega Dreamcast. \"Neverball\" je svobodný software pod GNU General Public License.", "tgt_summary": "《Neverball》是一个3D动作游戏,模式类似于《超级猴子球》。 Windows 2000/XP、Mac OS X、Linux、FreeBSD、Sega Dreamcast以及iPhone都可以看到它的影子。《Neverball》是自由软件授权协议为GNU General Public License", "id": 2103598}
{"src_title": "Puškin (město)", "tgt_title": "普希金 (聖彼得堡)", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "V období švédské nadvlády (1609–1702) existoval na území Jekatěrinského paláce sídlo švédského velmože – Sarská myza (Сарская мыза) ( — \"Vyvýšené místo\").  Carské Selo bylo letní rezidencí ruských carů od 18. století až do Únorové revoluce. Pozemky dnešního palácového komplexu získala Kateřina I. roku 1710 jako dar od svého muže Petra I. Postupně zde vzniklo množství parků a paláců, z nichž nejhonosnější, Kateřinský palác, dokončil Bartolomeo Rastrelli roku 1756.  Poprvé je místo zmíněno v kompozici Nikolského Ižorského hřbitova v \"Soupisové knize о Novgorodu Votské pjatiny\" z roku 1501. Na mapách sestavených na příkaz Borise Godunova, má místo název \"Sarica (Сарица)\". Později, pod vlivem národní etymologie, se název mění na \"Sarskou myzu (Сарская мыза)\", poté na \"Saarské selo (Саарское село)\", a nakonec se stává Carským Selem (Царское Село).  Za datum založení města je považován 13. červen/24. červen 1710, když na výnose Petra I. Sarská myza (společně se 43 přidruženými obcemi a pozemky) byla darována Martě Skavronské, jež se roku 1712 stala jeho ženou pod jménem Jekatěrina Alexejevna.  Od této doby se začal stavět palácový a parkový komplex Carské Selo. Za vlády Jelizavety Petrovny se Carské Selo stalo carskou rezidencí, kolem níž se utvořilo sídlo.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny v datech.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Město.", "content": "V letech 1808–1832 byl jako hlavní městský architekt Carského Sela určen carem Alexandrem I. skotský architekt William Hastie. Stavitel započal práci sestavením generálního plánu výstavby města: Carské Selo bylo rozděleno na čtvrtiny a symetricky zastavěno určenými budovami. Čtvrtiny se dělily na obvody se sady a zahradami.  Byla navržena čtyři náměstí: tržní, administrativní, polokruhové a Znamenské.  Mikuláše II., zde také byli po Únorové revoluci drženi členové carské rodiny v domácím vězení.  Roku 2010 oslavilo město Puškin třísetleté jubileum a k tomuto datu dokončilo rekonstrukci města.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Roku 1837 spojila Carské město s Petrohradem Carskoselská železnice, první železniční trať v Rusku a šestá na světě. Později byla prodloužena do Novgorodu a elektrifikována. V současnosti jezdí ze stanice \"Dětskoje Selo\" (nádraží nebylo od roku 1937 přejmenováno) do Petrohradu v hustém intervalu příměstské \"električky\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Puškin (; do roku 1917 Carskoje Selo (\"Ца́рское Село́\"), 1917–1918 Soldatskoje Selo (\"Солда́тское Село́\"), 1918–1937 Dětskoje Selo (\"Де́тское Село́\")) je město v severozápadním Rusku, spadající administrativně pod Petrohrad, od jehož centra je vzdáleno asi 25 km jižním směrem. Město je centrem Puškinského rajónu Petrohradu a v roce 2010 zde žilo okolo 95 000 obyvatel.", "tgt_summary": "普希金(),旧称皇村(),是俄罗斯圣彼得堡下辖的一座城市,位于圣彼得堡市中心以南24俄里,人口84628人(2002年)。", "id": 316002}
{"src_title": "Mezinárodní klasifikace nemocí", "tgt_title": "國際疾病與相關健康問題統計分類", "src_document": [{"title": "Obsah a uspořádání.", "content": "Má podobu číselníku s diagnostickými popisy a výkladem u jednotlivých položek i kapitol. Hlavním klíčem je zde znakový kód nemoci.  Ve verzi MKN-9 byly kódy diagnóz trojciferná čísla, přičemž jednotlivé výseky číselné řady odpovídaly skupinám nemocí a stavů. Rozšířená verze ICD-9-CM obsahuje navíc E-kódy a V-kódy. E-kódy označují vnější příčiny úrazů a jejich čísla jsou ze stejné části číselné řady jako kódy pro úrazy. Například E800 je kód pro železniční nehody, zatímco 800 kód pro zlomeniny. V kódy vyjadřují další faktory ovlivňující zdravotní stav nebo kontakt se zdravotnickými službami a odpovídají Z kódům v ICD-10.  Ve verzi MKN-10 je první znak zleva vždy velké písmeno latinské abecedy, jež udává hlavní kategorii. Znaky na 2. a 3. místě určují hlavní skupinu diagnóz. Za tečkou na 4., případně i dalším místě následuje podrobnější členění.  Klasifikace není souhrnem lékařského poznání ani neodráží jeho aktuální stav, ale vychází jen z nejširší shody mezi odborníky, takže mnohé běžně užívané diagnozy, zejména novější, lokálně využívané nebo spjaté s konkrétní odbornou teorií, v ní buď nejsou vůbec obsaženy nebo nemají samostatný kód a jsou zmíněny jen například v poznámce. Prakticky všechny kapitoly a podkapitoly obsahují i kód končící číslicí 8 (označující „jiné“ stavy spadající do příslušné kategorie) a číslicí 9 (označující „nespecifikované“ stavy). Podobný „zbytkový“ charakter má i hlavní kategorie R (Příznaky, znaky a nálezy nezařazené jinde).  Mezi nejproblematičtější a nejméně stabilizované části patří V. díl (kategorie F) obsahující duševní poruchy a poruchy chování. Jeho obsah je ve velké míře ovlivňován podrobnější americkou klasifikací DSM, kterou vydává Americká psychiatrická asociace (APA). WHO a APA od 90. let jednají o sjednocení kódů těchto dvou klasifikací duševních poruch. V. díl ICD-10 je považován za bližší klinické praxi, kdežto DSM-IV výzkumným účelům.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Předchůdcem MKN byl Mezinárodní seznam příčin úmrtí (\"International List of Causes of Death\", nazývaný též \"Bertillon Classification of Causes of Death\"), který roku 1893 prosadil francouzský lékař Jacques Bertillon, starší bratr proslulého Alphonse Bertillona, na konferenci Mezinárodního statistického institutu (\"International Statistical Institute\") v Chicagu. Mnoho států tento statistický systém začalo používat a roku 1898 jej \"American Public Health Association\" (APHA) doporučila k oficiálnímu užívání matrikářům v Kanadě, Mexiku a Spojených státech. Zároveň APHA doporučila pravidelné revize každých 10 let.  Roku 1900 byla francouzskou vládou svolána první mezinárodní konference k revizi Klasifikace příčin úmrtí. V té době tvořila klasifikaci jedna nepříliš objemná kniha doplněná abecedním rejstříkem. Další konference svolala francouzská vláda v letech 1910, 1920, 1929 a 1938. Až do 5. revize byly prováděny pouze dílčí změny v obsahu, bez zásadního zásahu do struktury. Po Bertillonově smrti v roce 1922 byla ustavena „Smíšená komise“ složená ze zástupců Mezinárodního statistického institutu a Zdravotní organizace Společnosti národů (\"Health Organization of the League of Nations\"), která připravovala podklady a návrhy k jednání konferencí.  V průběhu let vzniklo v jednotlivých zemích mnoho doplňků a rozšíření, z nichž některé rozšiřovaly klasifikaci příčin úmrtí i o klasifikaci nemocí, jež nejsou smrtelné, a do mezinárodní verze dlouho nebyly přijaty. Až v roce 1938 přijala mezinárodní konference rezoluci, která obsahovala doporučení, aby různé národní seznamy byly v maximální možné míře zapracovány do Mezinárodní klasifikace příčin úmrtí.  Roku 1948 převzala odpovědnost za klasifikaci Světová zdravotnická organizace (WHO), dnes se sídlem v Ženevě. Šestou revizí, o níž jednala konference roku 1949 v Paříži, započala přeměna systému v univerzální seznam diagnóz. Název byl změněn na \"Manual of International Statistical Classification of Diseases, Injuries and Causes of Death\" (ICD, Mezinárodní statistická klasifikace nemocí, zranění a příčin úmrtí). Byla již rozdělena do dvou svazků a poprvé obsahovala i duševní poruchy. Další konference se konaly v letech 1955, 1965 a 1975, WHO zajistila vydání 7. revize (1957) i 8. revize (1968). Od 7. revize zaujaly nefatální nemoci v seznamu rovnocenné místo a ICD zahrnula i kódy dalších okolností ovlivňujících kontakt se zdravotnickými službami.  Ve Spojených státech vydala \"United States Public Health Service\" v letech 1959–1962 klasifikaci ICDA (\"The International Classification of Diseases, Adapted for Indexing of Hospital Records and Operation Classification\"). Tato klasifikace mnohem komplexněji pokrývala potřeby výkaznictví nemocnic a tam, kde se používala, byla považována za 7. revizi ICD (někdy se označuje jako ICDA-7). \"US Public Health Service\" vydala pak ještě v roce 1968 speciální americkou verzi 8. revize, označovanou později jako ICDA-8 nebo ICD-8A, kanadská verze nesla označení CIMA-8. Americká klinická modifikace ICD-9, přijatá i některými dalšími státy, se označuje ICD-9-CM.  Konference pro 9. revizi ICD (1975) schválila záměr zpracovat samostatně další dvě doplňkové klasifikace: \"International Classification of Procedures in Medicine\" (ICPM, vyšla ve dvou dílech v roce 1978) a \"International Classification of Impairments, Disabilities, and Handicaps\" (ICIDH, vyšla v roce 1980 – pozdější verze se nazývala \"International Classification of Functioning, Disability and Health\", zkratka ICF, v češtině MKF). V roce 1976 vyšlo ještě speciální onkologické rozšíření k ICD-9, \"International Classification of Diseases for Onocology\" (ICD-O). Na první přípravné schůzi k přípravě 10. revize ICD se tak začalo mluvit o nové koncepci rodiny klasifikací.  Roky zavedení národních modifikací v jednotlivých státech nebo roky zavedení různých podverzí se mohou lišit. Označení nejstarších verzí se užívá zpětně, původní verze se zkratkou ICD neoznačovaly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní klasifikace nemocí a souvisejících zdravotních problémů (v češtině označovaná zkratkou MKN, v anglickém originále \"International Classification of Diseases and Related Health Problems\", zkratka ICD) je publikace, která kodifikuje systém označování a klasifikace lidských onemocnění, poruch, zdravotních problémů a dalších příznaků, situací či okolností. Vydává ji Světová zdravotnická organizace (WHO), ale některé národní zdravotní organizace vydávají vlastní modifikované verze přizpůsobené místním podmínkám a speciálním účelům. Původně vznikla v roce 1893 jako Klasifikace příčin úmrtí a měla umožnit mezinárodní srovnání. Od roku 1948 byla rozšířena o další diagnózy a stala se všestrannou pomůckou pro řízení zdravotní politiky i pro výkaznictví ve vztahu ke zdravotním pojišťovnám a obdobným platebním systémům. Zhruba s desetiletým odstupem vycházejí aktualizované přepracované verze, které se rozlišují číslem uváděným za zkratkou MKN nebo ICD (například MKN-10 či ICD-10, ICD-8 atd.), menší aktualizace vycházejí s roční a tříletou periodou.", "tgt_summary": "国际疾病与相关健康问题统计分类(英语:International Statistical Classification of Diseases and Related Health Problems),常用简称国际疾病分类(英语:International Classification of Diseases,缩写为 英语:ICD),是一个提供编号,以对疾病与许多征兆、症状、异常、不适、社会环境与外伤等所做的分类。其由联合国世界卫生组织创立,任何健康状况皆分配到专属的分类,以及最长含6字的编号。", "id": 1804393}
{"src_title": "Pseudoprvočíslo", "tgt_title": "伪素数", "src_document": [{"title": "Druhy pseudoprvočísel.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fermatova pseudoprvočísla, Carmichaelova čísla.", "content": "Malá Fermatova věta popisuje rovnost platnou pro všechna prvočísla, splňují ji však i některá čísla složená, která jsou proto označována jako pseudoprvočísla. Fermatovým pseudoprvočíslem se tedy nazývá takové složené číslo formula_1, které splňuje (pro některé s ním nesoudělné celé číslo formula_2) vztah:  Příkladem pseudoprvočísla při základu 5 je číslo 4, neboť  Existují dokonce čísla, u kterých tato rovnost platí pro libovolný základ formula_2. Taková čísla se nazývají Carmichaelova čísla. Několik prvních Carmichaelových čísel je 561, 1105, 1729, 2465, 2821,... (sekvence v OEIS). Je dokázáno, že Carmichaelových čísel existuje nekonečně mnoho.  Číslo, které je Fermatovým pseudoprvočíslem při základu 2, se označuje jako Pouletovo číslo. Prvních několik Pouletových čísel je 341, 561, 645, 1105, 1387,... (sekvence v OEIS).", "section_level": 2}, {"title": "Silná pseudoprvočísla.", "content": "Složené číslo formula_7 se označuje jako silné pseudoprvočíslo v (s ním nesoudělném) základu formula_2, pokud platí alespoň jedna z následujících dvou podmínek:", "section_level": 2}, {"title": "Eulerova–Jacobiho pseudoprvočísla.", "content": "Jako Eulerovo–Jacobiho pseudoprvočíslo o základu formula_2 se označuje liché složené číslo formula_1 (nesoudělné s formula_2), pro jehož Jacobiho symbol formula_14 platí:", "section_level": 2}, {"title": "Další pseudoprvočísla.", "content": "Další pseudoprvočísla lze definovat na základě libovolného nedokonalého testu prvočíselnosti. Existují proto mimo jiné:", "section_level": 2}, {"title": "Aplikace, testování prvočíselnosti.", "content": "Pseudoprvočísla jsou důležitá pro testování prvočíselnosti, neboť způsobují, že některé potenciální testy nejsou spolehlivé.  Mnoho aplikací (např. v kryptografii pro generování klíčů v algoritmu RSA) potřebuje rychle generovat velmi velká prvočísla. Možným přístupem je náhodně generovat velká lichá čísla a testovat, zda jsou prvočísla; k tomu je potřeba rychlý test prvočíselnosti. Jednoduchým kandidátem na takový test je vztah podle Malé Fermatovy věty, avšak její splnění ještě nezaručuje, že je číslo prvočíslem, může se jednat pouze o pseudoprvočíslo. Pro některé aplikace to nemusí vadit a mohou používat přímo pseudoprvočísla.  V jiných případech je potřeba použít silnější kritérium. U některých typů pseudoprvočísel neexistuje obdoba Carmichaelových čísel, tedy u nich vždy záleží na základu, vůči kterému se testuje, a každé složené číslo je možné takovým testem odhalit, pokud se použije vhodný základ. To vede k možnosti pravděpodobnostních algoritmů pro testování prvočíselnosti: test se provede vůči mnoha náhodně zvoleným základům, jakmile pro jediný základ nevyhoví, je zřejmé, že se jedná o číslo složené. Pokud je však test pro všechny báze splněn, jedná se s jistou pravděpodobností (tím vyšší, čím více testů bylo provedeno) o prvočíslo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako pseudoprvočísla se v teorii čísel označují taková celá čísla, která jsou sice složená, ale přitom splňují některé z testů, které dokáží většinu složených čísel odlišit od prvočísel. (Takové testy platí pro všechna prvočísla, ale většina složených čísel jim nevyhoví.) Jednotlivé druhy pseudoprvočísel jsou definovány podle konkrétních testů, kterými je nelze rozlišit od prvočísla.", "tgt_summary": "伪素数是指满足素数的某种性质,但并不一定是素数的数。根据所满足的性质的不同可以划分不同种类的伪素数。其中最有名的伪素数是满足费马小定理的合数,即费马伪素数。", "id": 958083}
{"src_title": "Jakobín", "tgt_title": "雅各賓 (德弗札克歌劇)", "src_document": [{"title": "Děj opery.", "content": "Odehrává se v českém venkovském městečku roku 1793.", "section_level": 1}, {"title": "1. dějství.", "content": "(Náměstí venkovského městečka) Do městečka se z ciziny vracejí Bohuš a Julie. Zpěv měšťanů v kostele (sbor \"Své hlavy v prachu skláníme\") Bohušovi ihned přivolává dávné vzpomínky (árie \"Jak dlouho steskem soužený já toužil v ráj svůj ztracený\"). Jeho otec, hrabě Vilém z Harasova, kterému patří zdejší panství, se se synem před dávnými lety rozkmotřil pro jeho svobodomyslné názory i pro volbu manželky. Bohuš byl nucen odejít, jeho milovaná matka zemřela a do přízně starého hraběte se vetřel synovec Adolf.  Z kostela vycházejí hoši a po nich děvčata a ostatní měšťané (sbor \"Jen postůjme tu okamžení, až půjdou z kostela\"). Hned se dávají do tance. Vycházejí také učitel Benda s dcerou Terinkou, následovaní jejím milým Jiřím. Terince se dvoří nadutý purkrabí, kterému přeje i její otec, a odvádí ji k tanci; Jiří se zlobí (arieta \"Ten starý bloud ji žádá o tanec!\"). Kamarádi se mu smějí (sbor \"Zle je s tebou, milý hochu\"). Jiří se pomstí a zpívá, vesele povzbuzován sborem, posměšnou písničku o purkrabím (\"Znáte toho pána, starého sršána, znáte jej?\"). Purkrabí se jej marně snaží zastavit (árie \"To mně se stát! Tak ctíte pána!... Počkejte, vy blázni, hoši bohaprázdní\"). Jiří s Terinkou si vyznávají lásku (duet \"Pohleď mi do očí, podej mi ruku\"), purkrabí je ale přeruší a Jiřímu vyhrožuje vojnou (tercet \"Jen počkejte, vy zkrotnete\").  Bohuš s Julií se ptají po hraběti. Od purkrabího se dozvědí, že hrabě se před světem stáhl a zdejší zámek nenavštěvuje, na syna zanevřel: je to prý buřič a ve Francii se přidal k hrozným jakobínům! Tu přijíždí nečekaně hrabě i s Adolfem. Vítá se s lidem, slova učitele Bendy, který mylně pokládá Adolfa za jeho syna, jej však rozezlí. Nepřítomného potomka proklíná a jako svého nástupce přijel představit svého synovce. Zatímco lid oslavuje nového pána, Bohuš a Julie skryti v davu zoufají.", "section_level": 2}, {"title": "2. dějství.", "content": "(Síň u učitele) Benda s dospělým a dětským sborem nacvičují kantátu a alegorickou hru k uvítání nového pána (árie \"Tak, moji drazí! Bravo bravissimo!\" a scéna zkoušky). Pak všichni odejdou až na Terinku, která si stěžuje na svého otce (árie \"Ach Bože, božínku, jaké to pro mne utrpení... Na podzim v ořeší láska již netěší\"). Vrací se Jiří a přesvědčuje ji, aby se otci přiznala s jejich láskou (duet \"V té trýzni stálé jak žíti dále\"). Když se Benda vrací, oba milenci předstírají, že procvičují svůj duet. Benda je brzy prohlédne (popadli špatné noty), jenže když chce Jiřího vykázat a Terinku přesvědčuje k sňatku s purkrabím, hrozí mu oba, že záměrně pokazí večerní produkci. Ta je ale Bendovi nade vše ostatní, takže prozatím nenaléhá.  Lidé varují Bendovy před cizinci, z nichž se vyklubali jakobíni, a tak když Bohuš a Julie žádají učitele o nocleh, nechce je nejprve přijmout. Příchozí však zaníceně vyprávějí, jak v cizině dokázali přežít jen díky české písni (duet \"My cizinou jsme bloudili\"), čímž si zcela získají Bendovo srdce.  Když přijde purkrabí dvořit se Terince, dá se do hádky s Jiřím, kterou Benda nemůže rozřešit (purkrabí je dobrá partie, ale jeho bas nemůže nahradit Jiřího tenor). Když už chce purkrabí Jiřího dát zatknout, přichází Adolf a ptá se, zda již purkrabí zadržel ony cizince, jak měl nařízeno. Jiří a Terinka se snaží najít u nového pána podporu, ten je však odmítne. Zastane se jich však Bohuš, který se vystaví konfrontaci s Adolfem. Ten jej dá odvést do vězení a hodlá zabránit tomu, aby se hrabě o Bohušově přítomnosti dozvěděl.", "section_level": 2}, {"title": "3. dějství.", "content": "(Zámecká síň) Jiří se snaží dostat k hraběti, aby mu sdělil novinu o jeho synovi, ale Adolf a purkrabí dají i jej uvrhnout do vězení. Za pomoci klíčnice Lotinky se do hraběcích komnat dostávají Benda s Julií; Julie se zatím skryje do vedlejěí místnosti a Benda má hrabětem, pod záminkou předání partitury dnešní serenády, pohovořit o odpuštění Bohušovi. Hrabě sice dojatě vzpomíná na své dítě (árie \"Ten úsměv děcka, ty líce ruměné\"), ale jen se znovu rozohní a zavrhuje syna i jeho ženu.  Benda odchází s nepořízenou. Julie začne hrát na harfu a zpívat ukolébavku, kterou kdysi jejímu choti zpívávala matka (píseň \"Synáčku, můj květe, mé blaho, můj světe\"). V hraběti vyvolává tato melodie výčitky svědomí (arieta \"Mně zdálo se? Ne, byl to klam!\"). Vychází Julie a dává se hraběti poznat. Navíc mu dokazuje, že Bohuš nebyl jakobínem: naopak, byl spolu s girondisty odsouzen za jakobínské diktatury k smrti. Uprchl sice s Juliinou pomocí, ale nyní je uvězněn na zámku svého otce.  Vcházejí hosté k obřadu nastolení nového pána. Bendovi svěřenci odehrají slibovanou alegorickou hru (\"Zdráv buď, ó pane náš, lid tvůj tě vítá\"), zpívají i vesničané (sbor \"Stojí pěkný zámek na kopci vysokém\"). Hrabě se chystá předat vládu Adolfovi, ale dovolává se starého zvyku, že se při takové příležitosti mají propustit vězňové, pokud se zrovna na zámku nalézají. Adolf a purkrabí se zdráhají, nakonec ale musí přiznat, že jeden vězeň je. Hrabě ho káže předvést. Pravda tedy vyjde najevo, přichází Bohuš a otec jej ihned bere do náruče (árie Bohuše \"Ó mám tě zas, tisknu tě v objetí\"). Adolf a purkrabí jsou poraženi, hrabě žehná synovi a snaše i Jiřímu a Terince a všichni přítomní zpívají a tancují (finále \"Zaplesejte, zajásejte, štěstí naše zkvetlo!\", menuet a polka \"Pusté síně obživněte, staré stěny omládněte!\").", "section_level": 2}, {"title": "Nahrávky.", "content": "Existuje dosud šest kompletních nahrávek \"Jakobína\", tři starší rozhlasové nahrávky však dosud nebyly vydány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jakobín je opera o třech dějstvích Antonína Dvořáka. Libreto napsali Marie Červinková-Riegrová a František Ladislav Rieger. Premiéra první verze se konala 12. února 1889 v Národním divadle v Praze, premiéra druhé verze 19. června 1898 tamtéž. Děj Jakobína se odehrává v českém městečku v roce 1793, tedy v době vrcholící (a zároveň končící) Velké francouzské revoluce.", "tgt_summary": "《雅各宾》(捷克语:Jakobín),是安东宁·德弗札克基于玛丽·赛文可瓦-里各洛瓦原创捷克语剧本而创作的三幕歌剧。赛文可瓦-里各洛瓦是从作家阿洛依斯·伊拉塞克的作品《在公爵庭院》故事中摘录了一些人物,但设计了自己的故事内容。第一次演出是在1889年在布拉格的国家剧院。1894年,赛文可瓦-里各洛瓦在德弗札克的同意下修改了剧本,特别是最后一幕。德弗札克自己也在1897年修改音乐(修订的首演是1898年6月19日,由阿道夫·杰赫指挥)。", "id": 2184980}
{"src_title": "Marie de Guise", "tgt_title": "玛丽·德·吉斯", "src_document": [{"title": "První manželství.", "content": "Pocházela z rodu de Guise. Narodila se jako nejstarší dcera vévody Klaudia Lotrinského, vévody de Guise a jeho manželky Antonie Bourbonské. Když jí bylo osmnáct let, vdala se 4. srpna 1534 v kapli královského paláce v Louvru za Ludvíka Orleánského, vévodu z Longueville. O rok později, 30. prosince 1535, se jí narodilo první dítě, syn František.  V zimě následujícího roku byla pozvána do Skotska, kde se konala svatba krále Jakuba V. a francouzské princezny Magdalény z Valois, nejstarší dcery francouzského krále Františka I. Když 9. června 1537 Mariin manžel Ludvík Orleánský zemřel, stala se ve věku 21 let vdovou. O dva měsíce později porodila své druhé dítě, syna Ludvíka, který však ve věku čtyř měsíců zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Nové námluvy.", "content": "Po smrti Jakubovy manželky Magdalény z Valois se skotský král opět vydal do Francie pro nevěstu. Marie de Guise byla dobrou partií i pro krále, což dokazuje i to, že se o její ruku ucházel i sám Jindřich VIII., čehož hlavním důvodem bylo, aby Jakub nemohl posílit své vztahy s katolickou Francií. Katoličtí Guisovci však dali přednost stejně nábožensky orientovanému Jakubovi.  Marie byla šokovaná, když jí oznámili, že pro ni sjednali nový sňatek. Dosud žila v prosperujícím, téměř luxusním prostředí, a vůbec se jí nechtělo opustit kulturně vyspělejší a krásnější Francii a odjet daleko od své rodiny, do podle ní barbarského a drsného Skotska. Na její nevůli se podepsal i fakt, že uplynul jen krátký čas, co ovdověla a přišla o syna, ale nakonec se podvolila žádosti svého otce. Svatba se konala v květnu 1538 v pařížském chrámu Notre-Dame, kde si vzala za manžela skotského krále Jakuba V., v zastoupení Roberta, lorda Maxwella.", "section_level": 1}, {"title": "Druhé manželství.", "content": "Když Marie v červnu opustila Francii, zanechala doma svého prvorozeného syna, kterého si nesměla s sebou vzít do svého nového domova. Na pobřeží Skotska přistála 10. června 1538, a ve Fife ji oficiálně přivítal její manžel Jakub. Marie byla překvapená uvítáním, protože přicházela s přesvědčením, že její nová vlast je barbarská a nekulturní zem. Naproti tomu přinesla Marie do Skotska renesančního ducha, módu i zvyky. Několik dní po Mariině příjezdu se konala svatba ještě jednou, tentokrát se jí ale zúčastnil Jakub osobně, a 22. února 1540 byla Marie v Holyroodském opatství korunovaná na skotskou královnu.  22. května 1540, jen tři měsíce po korunovaci, přivedla Marie v St. Andrews na svět svého prvního syna – následníka trůnu Jakuba, který však žil jenom rok. 24. dubna 1541 porodila druhého syna, Roberta, vévodu z Albany, který ale o dva dny později zemřel rovněž. Další dítě, tentokrát dcera, se narodila 8. prosince 1542. Jen několik dní po narození malé Marie Stuartovny se Marie de Guise stala podruhé vdovou, když duševně zlomený Jakub V. zemřel ve svém paláci Falkland.", "section_level": 1}, {"title": "Královna vdova.", "content": "Po Jakubově smrti se novou královnou stala jen několikadenní Marie Stuartovna. Protože ještě nebyla schopna sama vládnout, regentkou se stala její matka Marie de Guise. Regentství neproběhlo bez problémů - čím dál víc musela bojovat proti protestantům, které tajně podporovala anglická královna Alžběta I. Marie poslala svou dceru na výchovu na francouzský dvůr, kde měla vyrůstat spolu s dětmi krále Jindřicha II. a následně se stát manželkou Jindřichova syna a budoucího francouzského krále Františka II. Marie nechala dceru v rukou své rodiny de Guise a nepřestávala se zajímat o její pokroky, ale navštívila ji ve Francii pouze jedenkrát. V roce 1559 skotský parlament zbavil Marii regentství.  Zemřela 11. června 1560 v Edinburghu na vodnatost. Její tělo bylo převezeno do Francie a pochováno v kostele v ženském klášteře v Remeši, kde byla abatyší její sestra Renée.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie de Guise (22. listopad 1515, Bar-le-Duc, Francie – 11. červen 1560, Edinburgh, Skotsko) byla skotská královna, regentka (1554–1559), druhá manželka skotského krále Jakuba V. a matka Marie Stuartovny.", "tgt_summary": "玛丽·德·吉斯(,1515年-11月22日-1560年-6月11日),出生于洛林巴勒迪克,逝世于爱丁堡城堡。是苏格兰国王詹姆斯五世的第二位王后,苏格兰女王玛丽一世的母亲。", "id": 1572119}
{"src_title": "Meryl Streepová", "tgt_title": "梅麗·史翠普", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodila se v roce 1949 v Summitu ve státě New Jersey. Její rodiče byli Mary W. a Harry William Streepovi. Má dva mladší bratry – Dana (1953) a Harryho (1951). Bakalářský titul v oboru umění získala na Vassar College v roce 1971 a magisterský na Yaleově univerzitě.", "section_level": 1}, {"title": "Herecká kariéra.", "content": "Svoji první důležitou, i když malou, roli hrála ve filmu \"Julie\". Jejím druhým výrazným snímkem byl \"Lovec jelenů\" (1978), za něj získala první nominaci na Oscara. Následující rok tuto cenu získala za film \"Kramerová vs. Kramer\", kde hrála po boku Dustina Hoffmana. Druhý Oscar jí byl udělen v roce 1982 za hlavní roli ve filmu \"Sophiina volba\".  V roce 1978 také získala svou první cenu Emmy za roli v minisérii \"Holocaust\". O rok později hrála ve filmu Woodyho Allena \"Manhattan\".  V osmdesátých letech se objevila v úspěšných filmech jako \"Francouzova milenka\", \"Silkwoodová\" (s Kurtem Russellem a Cher), \"Vzpomínky na Afriku\" (s Robertem Redfordem) a \"Jako nepoddajný plevel\" (s Jackem Nicholsonem). Často obdržela dobré recenze a na Oscara byla nominována za roli aktivistky Karen Silkwoodové ve filmu \"Silkwoodová\". Ve filmu \"Výkřik ve tmě\" ztvárnila roli Lindy Chamberlainové, australské matky obviněné ze zodpovědnosti za smrt svého dítěte, když tvrdila, že ho napadl dingo. Za tuto roli získala cenu za nejlepší ženský herecký výkon na filmovém festivalu v Cannes.  V devadesátých letech ztvárnila velké množství rozmanitých rolí jako např. vyšinutou herečku béčkových filmů ve filmové adaptaci novely spisovatelky Carrie Fisherové \"Pohlednice z Hollywoodu\", kde hrála spolu s Dennisem Quaidem a Shirley MacLaine. Spolu s Goldie Hawnovou a Brucem Willisem hrála ve filmu \"Smrt jí sluší\". Mezi její další filmy z této doby patří \"Dům duchů\", \"Divoká řeka\", \"Madisonské mosty\" (nominace na Oscara), \"Marvinův pokoj\" nebo \"Hudba mého srdce\".  Svůj hlas propůjčila také několika postavám – třeba v seriálu \"Simpsonovi\" (dceři reverenda Timothy Lovejoye), nebo ve filmu Stevena Spielberga \"A.I. Umělá inteligence\".  V roce 2002 hrála spolu s Nicolasem Cagem ve filmu \"Adaptace\" a s Nicole Kidmanovou a Julianne Mooreovou ve snímku \"Hodiny\". Spolu s Al Pacinem a Emmou Thompsonovou se objevila v televizní minisérii \"Andělé v Americe\", ve které ztvárnila hned čtyři role a získala za ni svou druhou cenu Emmy. Spolu s Liamem Neesonem uváděla v roce 2001 v Oslu také koncert Nobelovy ceny míru.  Mezi její filmy patří také \"Prime\", \"Zítra nehrajeme!\" (s Lindsay Lohan a Lily Tomlin) a \"Ďábel nosí Pradu\" s Anne Hathaway, za který získala Zlatý glóbus a čtrnáctou nominaci na Oscara. V roce 2008 měl premiéru film \"Mamma Mia!\", natočený podle \"stejnojmenného\" muzikálu, upraveného dle původní hudby skupiny ABBA. Dále snímek \"Pochyby\", v němž ztvárnila roli ředitelky katolické školy.  V roce 2009 natočila film \"Nějak se to komplikuje\", motto filmu zní: Dva muži se zamilují do jedné ženy. Ztvárnila zde tuto ženu, Jane Adlerovou, a za tuto roli získala nominaci na Zlatý glóbus za nejlepší ženský herecký výkon v komedii nebo muzikálu.  V roce 2010 se objevila v internetovém seriálu Lisy Kudrow s názvem Web Teraphy a objevila se hned ve třech dílech.  V roce 2011 natočila film Železná lady, kde hrála bývalou britskou premiérku Margaret Thatcherovou. Režie se ujala Phyllida Lloyd, která s Meryl pracovala na muzikálu Mamma mia! Partnera Meryl Denise Thatchera ve filmu hraje oscarový herec Jim Broadbent. Meryl Streepová za roli Thatcherové byla oceněná Zlatým Glóbem, cenou BAFTA a třetím Oscarem.  Rok 2012 zakončila filmem Druhá šance, ve kterém hrála spolu s Tommy Lee Jonesem. Tato komedie pojednává o vztahu staršího páru, ve kterém manželka není příliš spokojena, nelíbí se jí stereotyp jejího manželství. A proto najde poradce pro manželské dvojice, aby jim pomohl získat ztracenou jiskru.  V roce 2017 ztvárnila Meryl Streep charakterní roli vydavatelky deníku \"Washington Post\" Kay Grahamové ve filmu režiséra Stevena Spielberga (původní název byl \"The Post\").", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Byla zasnoubená se svým kolegou z filmu \"Lovec jelenů\" Johnem Cazalem až do jeho smrti, kdy skonal na rakovinu kostí dne 12. března 1978. V září 1978 si vzala sochaře Dona Gummera, se kterým má čtyři děti – Henry W. \"Hank\" Gummer (nar. 1979), Mamie Gummer (nar. 1983), Grace Jane Gummer (nar. 1986) a Louisa Jacobson Gummer (nar. 1991). Dcery Mamie a Grace se staly také herečkami, prvorozený syn Henry je muzikant a zpěvák.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mary Louise „Meryl“ Streep (* 22. června 1949 Summit, New Jersey) je americká divadelní, televizní a filmová herečka, osminásobná držitelka Zlatého glóbu, dvojnásobná držitelka Ceny Emmy a trojnásobná držitelka Oscara.", "tgt_summary": "梅莉·史翠普(英语:Meryl Louise Streep,1949年-6月22日),美国舞台剧、电影、电视女演员,也是一位慈善家。许多观众与评论家评价她为美国电影史上最伟大的女演员之一,尤其以驾驭并投入各类型角色扮演,并且自然地转换不同口音而著名。华人圈暱称她为「梅姨」。", "id": 157229}
{"src_title": "Parfém", "tgt_title": "香水", "src_document": [{"title": "Dělení parfémů.", "content": "Slovo \"parfém\" je odvozeno z latiny (\"perfumare\" neboli „prokouřit“, tak jako například kadidlo provoní místnost). V češtině se běžně používá ve významu voňavka nebo vůně. V užším významu označuje vonné přípravky s nejvyšší koncentrací vonné látky.  Parfémy se rozlišují podle procentuálního zastoupení parfémové kompozice (jednoduše řečeno podle intenzity vůně). Zbytek směsi zastupuje koncentrovaný líh.  Méně používané koncentrace:", "section_level": 1}, {"title": "Zásady užívání.", "content": "Při aplikaci na pokožku je zvykem vybírat dobře prokrvená místa – například oblasti za ušima, na krku, mezi prsy, na loketních a kolenních důlcích, na zápěstí. Toto pravidlo však nelze brát jako dogma a vhodnou aplikaci je nutné vyzkoušet. U silnějších (orientálních) vůní stačí několik kapek na zápěstí, svěží vůně vyžadují důkladnější aplikaci. Záleží také na individuálních preferencích – množství, které vyhovuje jednomu člověku, může jiného obtěžovat.  Mnohé vůně voní jinak na kůži a jinak na oblečení; zpravidla čím lehčí (svěžejší) vůně, tím lépe vynikne na oblečení a naopak. Jak se bude vůně chovat na oblečení, napoví zkouška na testovacím papírku.  Při 'nošení' parfému by se mělo dbát na to, aby nikdo z okolí nebyl vůní obtěžován. Zlaté pravidlo říká, že méně je více. V horkých dnech je lepší preferovat nekonfliktní, svěží vůně.  Je vhodné se vyvarovat užívání více parfémů najednou, aby nevznikla disharmonická směs. Někdy je však možné kombinováním dvou vůní vytvořit příjemný celek; někteří výrobci dokonce nabízejí řady parfémů (obvykle jednosložkových) určené k tomu, aby si uživatel sám vymyslel své oblíbené kombinace. Příkladem je Donna Karan Essence s vůněmi Lavender, Wenge, Jasmine a Labdanum, nebo Les Caprices by Lolita Lempicka s parfémy Violette, Réglisse a Amarena.  Trvanlivost parfémů je různá, některé složky podléhají rychle zkáze a parfém se během několika měsíců výrazně změní. Některé parfémy však při správném skladování vydrží desítky let. Nejnebezpečnější je světlo, flakon by proto neměl být vystaven dennímu ani intenzivnímu umělému světlu (jako ochrana stačí původní krabička) a vysokým teplotám. Je-li vůně vystavena působení světla, mění se zpravidla barva tekutiny na tmavší odstín, později se kolem uzávěru usazuje pryskyřičný prstenec. Jako první se kazí svrchní tóny, i takový parfém však často lze používat – po rozvonění a vyprchání svrchních tónů se objeví jeho původní podoba.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "Parfém se skládá ze 3 částí, podle toho, jak se které vůně uvolňují (některé parfémy však mají lineární složení, tj. jejich vůně je v průběhu času stále stejná).  Kvalitní (často drahé) parfémy se sestavují tak, aby ve všech fázích rozvíjení vůně byl zajištěn harmonický a stálý průběh.  Můžou obsahovat také velice škodlivý ethylhexyl metoxycinamát.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy vůní.", "content": "Parfémy se podle vůně dělí do několika základních skupin, které se mezi sebou mohou kombinovat. Toto dělení je jedním z mnoha, existuje jich mnohem více.", "section_level": 1}, {"title": "Květinové.", "content": "Pravděpodobně největší skupina; hlavní složky kompozice tvoří květiny – jasmín, růže, konvalinky, ylang-ylang, tuberóza, kosatec, fialka a další. Obvykle se jedná o dámské vůně, ale v této kategorii najdeme i pánské. V dřívějších dobách (do začátku 20. století) bývaly i pánské vůně převážně květinové. Parfémy vonící převážně nebo pouze po jedné květiny se nazývají soliflory. Typickými podskupinami květinových vůní jsou květinově-orientální, květinově-ovocné nebo květinově-aldehydové.  Příklady:", "section_level": 2}, {"title": "Orientální.", "content": "Obvykle těžší, smyslné, teplé kompozice, v nichž převládají složky jako ambra, vanilka, kadidlo, santalové dřevo, koření. Často se označují jako ambrové; název pochází od slavného parfému značky Coty – Ambre Antique (1905). Mezi orientální vůně se počítá i nová skupina vůní gurmánských s výraznými tóny složek jako vanilka, čokoláda, káva, pražené oříšky atd.  Příklady:  Coco (Chanel), Dune (Dior), Opium (Yves Saint Laurent), Youth-Dew (Estée Lauder), Obsession (Calvin Klein)  Gurmánské vůně:  Angel (Thierry Mugler), Code (Armani), Addict (Christian Dior), Shalimar (Guerlain),", "section_level": 2}, {"title": "Chyprové (též cypřišové).", "content": "Skupina byla pojmenována podle vůně Chypre značky Coty, vytvořené roku 1917 (parfumér François Coty se údajně inspiroval svou dovolenou na Kypru, francouzsky Chypre). Základními složkami chyprových vůní je větvičník („dubový mech“), bergamot a labdanum, obvykle i pačuli. Jedná se o sušší, dřevité, elegantní vůně. Časté jsou kombinace chyprových tónů s květinovými nebo zelenými.  Příklady: Miss Dior (Christian Dior), Mitsouko (Guerlain), No.19 (Chanel)", "section_level": 2}, {"title": "Citrusové.", "content": "Svěží, šťavnaté vůně s výraznou citrusovou složkou (pomeranč, bergamot, citron, limeta). Patří sem dámské i pánské vůně, často také bývají citrusové parfémy označovány jako unisexové, tedy vhodné pro obě pohlaví. Citrusové tóny se kombinují např. s dřevitými, kořeněnými či květinovými.  Příklady: O-Zone (Sergio Tacchini), CK One (Calvin Klein), Escale a Portofino (Christian Dior).", "section_level": 2}, {"title": "Dřevité.", "content": "Parfémy, v nichž hrají prim dřevité tóny – santalové dřevo, cedrové, růžové dřevo, vetiver atd. Dřevité tóny jsou typické pro dámské i pánské vůně a kombinují se obvykle s orientálními složkami, kořením, květinami a citrusy.  Příklady:", "section_level": 2}, {"title": "Kožené.", "content": "Speciální kategorie zahrnující vůně, v nichž jsou patrné složky imitující vůni kůže. Patří sem pánské vůně (často s tóny kadidla, tabáku, dřev) i dámské (kombinace s květinami nebo chyprovými tóny).  Příklady:  Kelly Calèche (Hermès), Cabochard (Grès), Miss Balmain (Balmain)  Takřka bez výjimky pánská skupina. Typickými složkami jsou levandule a kumarin. Její francouzský název znamená „kapradí“. Dějiny této skupiny sahají do XIX. století, kdy vznikla první kompozice vůní z této skupiny, Fougère Royale („Královské kapradí“).  Příklady: Guerlain pour Homme (Guerlain)", "section_level": 2}, {"title": "\"Exkluzivní\" parfémy a nezávislí výrobci.", "content": "Značky parfémů často nesou jména proslulých osobností, jak z historie (Mario Prada, Christian Dior), tak i ze současnosti (Britney Spears, David Beckham). Vůně dražších parfémů ale nejsou oblíbenější.  Na současném trhu už však nejsou jen parfémy velkých značek, ale také výrobky menších, nezávislých parfumerií. Na tento trend později navázaly i velké značky zavedením tzv. exkluzivních vůní – dražších, kvalitnějších vůní s omezenou dostupností.  Parfémům od nezávislých výrobců se také říká niche parfémy (z anglického \"niche market\" – tržní nika – tyto parfémy obsadily \"mezery na trhu\", např. používáním ingrediencí, které se běžně nepoužívají).  Parfémy tedy můžeme rozdělit zhruba do tří skupin: Vyrábějí je většinou menší firmy, někdy i jednotlivci, nezávislí na velkých parfumeriích. Tyto vůně téměř nepodléhají diktátu trhu. Vyrábějí je velcí výrobci, kteří produkují parfémy pro hlavní proud - tj. pro masový trh (běžné zboží v parfumeriích). Exkluzivní parfémy nabízejí třeba jen online nebo ve svých značkových buticích. Parfémy velkých výrobců, běžně dostupné v parfumeriích nebo drogeriích. Patří sem značkové vůně (Armani, Gucci, Bvlgari), vůně celebrit (Britney Spears, David Beckham, Naomi Campbell), vůně sportovních značek (Adidas, Nike) apod.Ceny ryze exkluzivních parfémů se často pohybují v tisících korun, ceny některých exkluzivních a velké většiny méně exkluzivních parfémů nepřekračují tisíc korun a k dostání jsou i v drogeriích a supermarketech.", "section_level": 1}, {"title": "Výrobci tzv. niche vůní.", "content": "Niche vůně vyrábějí pod svým jménem např. tyto společnosti a osobnosti:", "section_level": 2}, {"title": "Výrobci exkluzivních parfémů.", "content": "Exkluzivní parfémy vyrábějí pod svým jménem např. tyto firmy a osobnosti:", "section_level": 2}], "src_summary": "Parfém je obecné označení směsi esenciálních olejů a dalších aromatických látek. Má za úkol vydávat nějakou specifickou a příjemnou vůni. Jeho užitím lze u lidí vyvolávat různé pocity a touhy či podtrhnout modní charakter nositele. Slouží k překrytí pachu a to nejen u lidí.", "tgt_summary": "香水是一种混合了香精油、固定剂与酒精的液体,用来让物体(通常是人体部位)拥有持久且悦人的气味。", "id": 2926219}
{"src_title": "Kores", "tgt_title": "Kores", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V první polovině 20. století se společnost Kores stala jednou z prvních globalizovaných firem na světě vyrábějících chemické kancelářské produkty (např. uhlový papír) ve vzdálených zemích, jakými jsou Čína a Egypt. Společnost KORES vydávala v minulosti svůj vlastní firemní časopis KORES Revue a oficiální prodejní příručku jak prodávat uhlový papír, tyto exponáty jsou vystaveny v Kores muzeu ve vídeňské centrále. Následoval pokles tržeb prodeje uhlového papíru způsobený změnou kancelářské techniky, společnost KORES se začala věnovat výrobě lepicích tyčinek a korekčních prostředků, od roku 1990 expanduje na nových trzích ve východní Evropě, stejně tak jako dodává celosvětovým firmám v západní Evropě a ve Spojených státech.  V roce 2000, pod vedením Petera Koresky, KORES inovuje a vyvíjí stále větší počet výrobků, jako jsou korekční strojky Scooter a 2WAY, neonové lepicí tyčinky, zvýrazňovače Bright Liner a designová řada odvíjecích strojků pro lepicí pásky, především pak odvíječ DeskPot. Společnost KORES také představila jednu z největších řad barevných záložek vhodných pro organizaci poznámek a dokumentů. V roce 2009 byla uvedena na celosvětový trh řada barevných pastelek Kolores, čímž společnost Kores rozšířila nabídku školních výrobků. Pastelky Kolores jsou známé pro svou jemnou kresbu, zářivé barvy a snadné ořezávání. Po úspěchu řady pastelek Kolores společnost KORES představila také voskovky, popisovače, obyčejné tužky a ořezávátka.", "section_level": 1}, {"title": "2010 - Dnes.", "content": "V roce 2010 Peter a Robert Koreskovi zakoupili zpět práva k obchodním známkám na klíčových trzích v Německu, Francii, Itálii, Velké Británii, Nizozemsku a ve Skandinávii, čímž se optimalizoval distribuční potenciál značky Kores. Ve stejném roce společnost KORES Německo představila kompletní řadu spotřebního materiálu do tiskáren, včetně laserových cartridgí, inkoustových cartridgí a pásek do psacích strojů, které jsou nabízeny Kores zákazníkům v mezinárodní síti. V roce 2016 společnost KORES Praha oslavila 20 let od založení výroby ve výrobním závodě ve Strmilově.", "section_level": 1}, {"title": "Distributoři značky Kores.", "content": "Výrobky se značkou Kores jsou distribuovány následujícími společnostmi: Komus, Rusko; Soft Carrier, Německo; Ecomedia, Švýcarsko; KTC, Nizozemsko; SP Richards, USA; Office Distribution, Itálie; Pacasa, Honduras; Universal, Costa Rica; Fatima, Guatemala; Martinez, Paraguay; Mapa, Uruguay; King Jim, Čína; Random, Ukrajina; Belkanton, Bělorusko; Activa, Česká republika; Corwell, Maďarsko; Bernasos, Egypt; Bouber, Tunisko.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Nedávná CEO zpráva informuje o 130. výročí založení společnosti Kores. Prezident společnosti Clemens Koreska vzhlíží pozitivně do budoucnosti, kdy společnost Kores bude nadále rozvíjet vysoce kvalitní produkty v oblasti kancelářských a školních produktů, a to v souladu s moderním životním stylem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kores se řadí mezi přední mezinárodní značky školních a kancelářských potřeb, je známá díky kvalitním lepicím tyčinkám, pastelkám Kolores a suché korekci Scooter. Kultovní KORES Dactylo se také objevila na titulním plakátu k filmu Pedra Almodóvara Květ mého tajemství. Společnost KORES byla založena v roce 1887 Wilhelmem Koreskou, pradědečkem Clemense Koresky, současného CEO společnosti KORES. Hlavní sídlo společnosti Kores je ve Vídni, Rakousko, její hlavní pobočky jsou v Mexiko City, Karakasu, Bogotě, Praze, Paříži a Šanghaji. KORES má dva hlavní výrobní závody v Mexiko City a ve Strmilově, Česká republika.", "tgt_summary": "Kores是一家总部位于奥地利维也纳的学校和办公文具品牌,其著名的产品有固体胶、彩色铅笔和小轮车修正带。Kores打字员的人物肖像画也曾出现于由Pedro Almodóvar导演的《我的神秘之花》的电影海报的封面上。 Kores由Wilhelm Koreska创建于1887年,如今其孙Peter和Robert Koreska为注册于瑞士的Kores投资公司的所有人。Kores的全球总部位于奥地利的维也纳,主要的办事处设立于墨西哥城、加拉加斯、波哥大、布拉格、巴黎和上海。Kores在墨西哥城和捷克的斯特尔米洛夫拥有两个重要的生产基地。", "id": 970212}
{"src_title": "Péšávar", "tgt_title": "白沙瓦", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Péšávar se nachází v místech, kde mají svůj původ indo-íránské kmeny. Územně město patřilo ke Gandháře a v dávných dobách bylo v kontaktu s kulturou Harappy v údolí Indu, Baktrií i dalšími zeměmi na území Afghánistánu. Podle historika Tertia Chandlera měl Péšávar v roce 100 př. n. l. 120 000 obyvatel, což z něj činilo jedno ze sedmi nejlidnatějších měst světa té doby. V blízkosti Péšávaru se nacházelo město Puškálavatí, další starověké gandhárské město.  Podle dobových záznamů bylo první město postavené na péšávarském území Purušapura, které nechali vystavět Kušáni před více než dvěma tisíci lety. Ještě předtím patřilo území ke Gandháře, která byla později dobyta Achaimenovci i Alexandrem makedonským. Poté, co Alexandr zemřel, jeho nástupcem se stal Seleukos I. a ten na přelomu 3. a 2. století př. n. l. podstoupil Gandháru i s územím Péšávaru Čandraguptvi Maurjovi, prvnímu vládci z dynastie Maurjů. Někdy v té době sem byl zavlečen buddhismus, který se stal převládajícím náboženstvím obyvatel Gandháry až do doby příchodu islámu.  Oblast, kterou v průběhu 2. století př. n. l. i s Péšávarem zabral Řecko-baktrijský král Eukradités (okolo 170–159), byla v dalších letech ovládána panovníky Řecko-baktrijského a později Indo-řeckého království. Péšávár byl poté v područí parthských i indoparthských králů, z nichž nejznámější byl asi Gondophares, jehož doba vlády se datuje do počátku prvního století. Po Gondopharovi se na trůně vystřídali ještě dva či ti jeho nástupci, než Péšávar padl do rukou „velkých Kušánců“.  Prvním kušánským králem se stal Kudžúla Kadphises. Za jeho potomka krále Kanišky Kušánská říše dosáhla vrcholu své moci. Péšávar se stal velkým buddhistickým centrem, pročež býval někdy nazýván „lotosovou zemí“. Sám Kaniška nechal postavit hned vedle Péšávaru stúpu dosahující na svou dobu ohromné výše - později se stala známá jako Kaniškova stúpa. První zprávy o této stavbě podává čínský poutník Fa-sien, který oblast navštívil okolo roku 400. Výšku stúpy odhadoval na 120 metrů. V průběhu let byla stavba několikrát poničena bleskem, avšak posléze znovu opravena. Když kolem roku 634 navštívil území Süan-cang, stúpa pořád stála. Do dnešních dnů se z ní dochovaly jen ruiny s dobře zachovalou urnou, která má podle tradice uchovávat Buddhovy ostatky.  V následujících staletích oblast Péšávaru postupně začali osidlovat Paštunci. Brzy se stali v oblasti dominantním etnikem a z Pěšávaru se tak stalo vedle Kandaháry a Kábulu centrum Paštunské kultury. Když na přelomu 9. a 10. století muslimští Arabové dobyli oblast, Paštunci začali konvertovat k islámu. V roce 1530 do Péšávaru zavítal zakladatel Mughalské říše král Bábur, přestavěl zdejší pevnost a město přejmenoval na Begram. Za jeho vnuka Akbara se Péšávar stal důležitým centrem obchodu. Opravdový rozkvět pak nastal za vlády Šúr Chán Súra, který ustanovil hlavní trasu mezi Dillím a Kábulem skrze Chajbarský průsmyk a právě Péšávar. Za období mughalské vlády se město stalo známé jako „město květin“, jelikož mughalští panovníci nechali ve městě vysázet mnoho stromů a postavit mnoho zahrad podle perské předlohy.  Během vlády Ahmad Śáh Abdalího (1723–1773) a jeho nástupců se péšávarští Paštuni účastnili nájezdů do Jižní Asie. V roce 1834 se Pěšávaru zmocnili Sikhové, kteří byli po dlouhou dobu utlačováni mughalskou nadvládou. Během následných bojů byly zničeny péšávarské zahrady. Nedlouho na to začala Sikhská říše upadat a města se zmocnili Britové, kteří jej měli v držení až do roku 1947, kdy vznikl samostatný Pákistán a město připadlo mu. Díky strategické pozici mezi střední, jižní a západní Asií byl Péšávár po dlouhá staletí centrem obchodu mezi jižní a střední Asií, Afhánistánem i Středním východem. Město mimo jiné proslavila řada básníků, kteří město opěvovali ve svých dílech nebo se v něm někteří z nich sami narodili.  Když roku 1979 vtrhla do Afghánistánu sovětská vojska, Péšávar se v čele s muhádžiry stal centrem odpůrců sovětského vpádu. Do města se sjelo množství afghánských uprchlíků, kteří zde většinou zůstali až do konce občanské války v roce 1989. Mnoho z těchto uprchlíků se ve městě usadilo na trvalo, avšak mnoho jich dalo přednost táboření v okolí města a čekání na konec války, kdy by se budou moci vrátit zpět do Afghnistánu. V období Studené války byl jedním z hlavních předsunutých bodů ozbrojených sil USA, odkud startovaly špionážní letouny nad území SSSR (například i U-2 sestřelené sověty). Dnes je Pěšávar důležitým a strategickým městem Pákistánu.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie a klima.", "content": "Péšávar se nachází blízko východního konce Chajbarského průsmyku na Íránské plošině. Leží na hranicích jižní a střední Asie a v minulostech byl součástí hedvábné stezky. Dnes se město nachází v Chajbar Paštúnchwá a tvoří administrativní centrum pro Federálně spravovaná kmenová území Pákistánu. Je též hlavním městem stejnojmenného okresu.  Zima v Péšávaru začíná zhruba v půlce listopadu a končí koncem března. Léto se většinou pohybuje v rozmezí měsíců května až září. Letní teploty se pohybují v rozmezí 25-40 °C. Během zimy teploty většinou neklesnou pod 4 °C. Srážky dosahují vyšších hodnot v zimním období, během třiceti let byla zaznamenána průměrná hladina srážek 400 milimetrů za rok.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Péšavar je město s bohatou minulostí a nachází se v něm řada památek, jeho stará opevněná část zahrnuje celkem 16 kamenných bran. Je zde množství mešit, pevností i dalších staveb z různých historických období. Zejména díky svým dějinám je pak město hojně navštěvováno turisty. Hlavně pro ně je ve městě několik hotelů a množství obchodů se suvenýry. Péšavar je též rodištěm mnoha významnějších osob, mezi něž patří např squashový hráč Jahangir Khan či režisér Rádža Kapur.", "section_level": 1}], "src_summary": "Péšávar (paštunsky پېښور, \"Peṣawar,\" urdsky پشاور, \"Pašāwar)\" je hlavní město pákistánské provincie Chajbar Paštúnchwá a administrativní centrum pro Federálně spravovaného kmenového území Pákistánu. Samotný pojem \"Péšávar\" pochází z perštiny a znamená doslova „vysoká pevnost“. Území, na kterém se město nachází, má za sebou dlouhou a pestrou minulost, během které bylo obsazeno Peršany, Durrany, Řeky, Maurjy i Mughaly, Sikhy a Brity.", "tgt_summary": "白沙瓦(,),另译富楼沙或白夏瓦;巴基斯坦一个邻近阿富汗边境的城市。白沙瓦属于西北边境省,人口约有57万人。附近的开伯尔山口是来往巴基斯坦及阿富汗的唯一要塞。", "id": 175903}
{"src_title": "Lukas Podolski", "tgt_title": "卢卡斯·波多尔斯基", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Lukas Podolski se narodil otci Waldemarovi a matce Krystyně, bývalé člence polského národního házenkářského týmu, v průmyslovém městě Gliwice, které se nachází nedaleko od Katovic. V roce 1987 emigrovala jeho rodina i s dvouletým Lukasem do Západního Německa. Podolski vyrůstal ve městě Bergheim a později v Pulheimu. Obě města se nacházela blízko Kolína, ve kterém později strávil podstatnou část své fotbalové kariéry.", "section_level": 1}, {"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. FC Köln.", "content": "Podolski začal s fotbalem ve věku šesti let v týmu FC Bergheim, kde působil až do roku 1995, kdy se připojil k týmu 1. FC Köln. Za mládežnický celek hrál až do svých osmnácti let, kdy ho do prvního týmu vytáhl manažer Marcel Koller. Za tým debutoval 22. listopadu 2003 a během své první sezony odehrál 19 utkání, v nichž nastřílel deset branek. Avšak ani tento úctyhodný výkon nepomohl Kolínu k setrvání v nejvyšší německé soutěži.  Přes veškerý zájem elitních klubů a účast na Mistrovství Evropy 2004, zůstal Lukas i v následující sezoně ve svém klubu a dopomohl mu svými 24 brankami k návratu do Bundesligy. Podolski se tak stal v sezoně 2004-05 nejlepším střelcem druhé německé ligy. Zajímavostí je rovněž i fakt, že přestože nehrál nejvyšší národní ligu, udržel si své místo v reprezentačním výběru Německa.  Po postupu do nejvyšší soutěže nastřílel Podolski 12 ligových branek, avšak tým byl opět odsouzen k sestupu do druhé ligy. Nyní již však bylo jasné, že Podolski klub opustí, neboť se stal nedílnou součástí německého výběru.", "section_level": 2}, {"title": "FC Bayern Mnichov.", "content": "V roce 2006 projevili o jeho služby týmy jako Liverpool, Hamburger SV, Werder Brémy či Bayern Mnichov. A právě do posledně jmenovaného Podolski 1. června přestoupil. Přestupní částka se odhadem pohybovala kolem 10 milionů eur. Za Bayern Lukas debutoval 11. srpna v ligovém utkání proti Borussii Dortmund, kdy přišel na hřiště jako střídající hráč v 88. minutě. 9. září v utkání DFB-Pokalu proti St. Pauli nastoupil o poločase opět jako střídající hráč a již 26 sekund po zahájení druhého poločasu vstřelil svůj první gól za Bayern. O měsíc později se dočkal i první ligové branky, kterou vsítil 14. října při vítězství 4-2 nad Herthou Berlín. Ve své první sezoně se mu nevyhnuly ani zdravotní potíže, když mu koncem října při tréninku jeho spoluhráč Mark van Bommel vážně poranil pravý kotník. Toto zranění si vyžádalo více než pěti týdenní vynucenou přestávku.  V létě 2007 koupil Bayern italského útočníka Lucu Toniho, což odsunulo Lukase do pozadí, a jelikož trenér upřednostňoval útočnou dvojici Toni-Klose, přicházelo pro Podolskiho ještě méně příležitostí. Podolski se následně po další sezoně rozhodl pro návrat do svého bývalého klubu 1. FC Köln. Za Bayern odehrál během tří sezon 71 ligových utkání v nichž dal patnáct branek. V sezoně 2007-08 vyhrál s týmem Bundesligu a DFB-Pokal.", "section_level": 2}, {"title": "1. FC Köln (návrat).", "content": "Poté, co byl Lukas ujištěn trenérem německé reprezentace Joachimem Löwem, že jeho návrat do Kolína nijak neovlivní jeho pozici v reprezentaci, podepsal smlouvu ve svém bývalém týmu. Přestupní částka se opět pohybovala kolem deseti milionů eur. V Kolíně, který byl již opět prvoligovým celkem, podepsal čtyřletý kontrakt. Zajímavostí je, že kvůli vysoké přestupní částce vytvořil klub webové stránky, kde si fanoušci mohli koupit pixely z obrázku Lukase Podolského. Pole o velikost 8x8 pixelů stálo 25 eur. Cílem bylo získat milion liber, který by pomohl ke snížení vysoké přestupní částky.  Během své první sezony Lukas nenavázal na dřívější úspěšná léta strávená v Kolíně. Za celou sezonu vstřelil pouze tři branky ve všech soutěžích. Jedním z těchto gólů byla i branka z přímého kopu do sítě Bayernu Mnichov, která zajistila Kolínu remízu. Následující sezona byla již o poznání lepší. Vstřelil třináct branek a přidal sedm asistencí. V březnu 2011 vstřelil v utkání proti Hannoveru svůj padesátý gól v Bundeslize. V následující sezoně 2011-12 předvedl Podolski řadu působivých výkonů a připsal si do statistik 29 ligových zápasů, v nichž soupeřům nastřílel 18 branek. Avšak ani jeho skvělé výkony neudržely klub v první lize.", "section_level": 2}, {"title": "Arsenal.", "content": "30. dubna 2012 potvrdil Podolski několika měsíční spekulace o jeho přestupu do anglického Arsenalu. Přestupní částka se pohybovala kolem 11,5 milionu liber.", "section_level": 2}, {"title": "Vissel Kóbe.", "content": "V létě 2017 se přesune do japonského Vissel Kóbe.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Lukas Podolski se navzdory svému původu rozhodl reprezentovat Německo, kde strávil většinu svého života. Debut za seniorskou reprezentaci si odbyl 6. června 2004, kdy jako devatenáctiletý nastoupil proti Maďarsku. Stal se prvním druholigovým hráčem od roku 1975, který byl vybrán do reprezentace. Podolski se o pár dní později účastnil Mistrovství Evropy v Portugalsku, kde byl nejmladším hráčem celého německého výběru. Během turnaje nastoupil pouze k jednomu utkání, když v zápase proti České republice střídal Torstena Fringse.  V roce 2006 se účastnil Mistrovství světa, které se konalo v Německu. Podolski tvořil hlavní útočnou dvojici spolu s Miroslavem Klosem. Lukas vstřelil svůj první gól na šampionátu v utkání proti Ekvádoru. Další dva přidal ve vítězném osmifinálovém duelu se Švédskem, který Německo vyhrálo 2-0. Díky těmto trefám se stal prvním hráčem od roku 1962, který vstřelil na Mistrovství světa dva góly během úvodních 12 minut. Německo skončilo třetí a Podolski se stal se třemi góly druhým nejlepším střelcem turnaje - společně s Ronaldem, Thierry Henrym, Fernando Torresem, Maxi Rodríguezem, Hernánem Crespem a Zinedine Zidanem. Zároveň byl vyhlášen nejlepším mladým hráčem turnaje, když skončil v této anketě před Lionelem Messim a Cristianem Ronaldem.  O dva roky později vybojoval na Mistrovství Evropy 2008 stříbro a na světovém šampionátu 2010 v Jihoafrické republice obhájil s německou reprezentací bronzovou medaili.  Trenér Joachim Löw jej vzal na Mistrovství světa 2014 v Brazílii. Němci postoupili ze základní skupiny G se 7 body z prvního místa po výhře 4:0 s Portugalskem, remíze 2:2 s Ghanou a výhrou 1:0 s USA. V osmifinále Němci vyřadili Alžírsko po výsledku 2:1 po prodloužení a ve čtvrtfinále Francii 1:0. S týmem získal zlaté medaile po finálové výhře 1:0 proti Argentině. Na šampionátu byl většinou náhradníkem.  Ve svém posledním reprezentačním zápase 22. března 2017 proti Anglii vedl německou reprezentaci jako kapitán. Německo vyhrálo 1:0 a zápas rozhodl symbolicky právě Lukas Podolski. Celkem odehrál v letech 2004–2017 za německý národní tým 130 utkání a nastřílel 49 branek.", "section_level": 1}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klubové.", "content": "Aktualizováno k 12. 12. 2014", "section_level": 2}], "src_summary": "Lukas Podolski (* 4. června 1985, Gliwice, Polsko – jako Łukasz Podolski) je německý fotbalový útočník a bývalý reprezentant polského původu, od ledna 2020 hráč tureckého klubu Antalyaspor. Mistr světa z roku 2014.", "tgt_summary": "卢卡斯·约瑟夫·波多尔斯基(,,1985年-6月4日),暱称为波弟(),是一名德国职业足球员,现效力土超球队安塔莱亚。他在球员生涯中主要司职前锋或左翼锋。普多斯基被视为德国其中一位最佳的球员,终结能力高。他的左脚打门既准且强,在禁区边缘即有进攻能力,在球场左路的威胁大。", "id": 1607714}
{"src_title": "Sin City – město hříchu", "tgt_title": "罪恶之城 (电影)", "src_document": [{"title": "O filmu.", "content": "Film se vyznačuje unikátním barevným zpracováním, ve kterém je většina filmu zobrazena černobíle, jen některé vybrané objekty barevně.  Film byl promítán v roce 2005 na Filmovém festivalu v Cannes, kde byl nominován na Zlatou palmu a za své vizuální zpracování získal Technickou cenu (\"Technical Grand Prize\"). V roce 2006 byl nominován na filmovou cenu Český lev jako Nejlepší zahraniční film.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "The Customer Is Always Right (část 1).", "content": "Muž vstoupí na terasu výškové budovy, kde se mladá dívka dívá dolů na Basin City. Nabídne jí cigaretu a řekne, že vypadá jako někdo, kdo je příliš unaven a nechce už utíkat. On sem přišel kvůli ní, aby ji zachránil. Když se navzájem políbí, střelí ji pistolí a dívka mu umírá v náručí.", "section_level": 2}, {"title": "That Yellow Bastard (část 1).", "content": "V docích Basin City pátrá stárnoucí policista John Hartigan po sériovém vrahovi dětí Roarkovi Juniorovi, který unesl jedenáctiletou Nancy Callahanovou a chystá se zgustnout si na ní. Junior je synem vlivného senátora Roarka, který uplácí policii, aby kryl svého syna. Hartiganův policejní parťák Bob se Johna snaží zastavit, ale ten jej srazí k zemi. Přestože má Hartigan problémy se srdcem (angina pectoris), podaří se mu dostat se přes Juniorovy kumpány až k němu. Ustřelí mu ucho, ruku a genitálie. Bob, který se mezitím zbrchal přibíhá k molu a střelí Hartigana do zad (je podplacen senátorem). Hartigan sedí na molu opřen o zábradlí s Nancy na klíně a přemýšlí o tom, že jeho smrt za život děvčátka je dobrý obchod.", "section_level": 2}, {"title": "The Hard Goodbye.", "content": "Část vycházející z The Hard Goodbye je o ohyzdném muži jménem Marv, který se rozhodne nemilosrdně pomstít smrt prostitutky Goldie, která mu za jednu noc dala víc, než kdy poznal - cit. Musí uniknout z pasti, když vrah zavolal policii, která se blíží k jeho pokoji. Postupně se propracovává k nebezpečnému zabijákovi Kevinovi, kterého se mu ve spolupráci s Wendy (sestra Goldie) podaří zlikvidovat. Ve vraždách je zapleten i kardinál Roark, který se Kevina ujal. Oba společně pojídali maso prostitutek a zároveň s ním i jejich duše. Marv umučí kardinála k smrti, ke konci do jeho rezidence vtrhne policie a Marv je zajat. Policie jej obviní ze všech vražd, i z těch, které spáchal Kevin s kardinálem. Na cele smrti jej navštíví Wendy, která je mu vděčná za pomstu smrti své sestry Goldie. Marv je další den popraven na elektrickém křesle.", "section_level": 2}, {"title": "The Big Fat Kill.", "content": "Shellie obtěžuje její bývalý přítel Jackie Boy. Její současný přítel ho překvapí při močení a vymáchá mu hlavu v záchodě. Je to varování, aby Shellie nechal na pokoji. Jackie Boy se svými kumpány odjíždí do Old Townu, kde se zaměří na Becky, mladou prostitutku. Dwight jej nenápadně sleduje, přičemž přeslechl varování Shellie, aby to nedělal. Tady se setká s Gail, vůdkyní prostitutek, které vládnou Old Townu. Panuje příměří mezi prostitutkami, mafií a policií. Dwight je svědkem zabití Jackie Boye. Když ten vytáhne pistoli na Becky, zasáhne Miho, mladá expertka bojových umění a rozseká bandu Jackieho Boye včetně jeho samotného. Dwight najde u něj policejní odznak a uvědomí si, že jde o Jonathana Raffertyho, policejního detektiva považovaného tiskem za hrdinu. Jestliže se policie dozví, jak zemřel, jejich dohoda s prostitukami vezme za své a v Old Townu zavládne násilí. Dwight chce odvézt těla do asfaltové jámy. Protože se nevejdou do kufru automobilu, Miho je katanou naporcuje na malé části. Kufr je nacpán až po okraj, přesto jedno tělo zbylo (Jackieho Boye). Toho musí dát Dwight dopředu na místo spolujezdce. U jámy je přepaden najatými vrahy bosse Wallenquista. Potápí se do asfaltu, odkud jej zachrání Miho. Wallenquistovi poskoci vzali Raffertyho hlavu. Dwight s Miho ji musí získat zpět. Mezitím jsou prostituky přepadeny gangem Manuteho, když je zradila mladá Becky. Na scénu přichází Dwight, kterému se ve spolupráci s Miho podařilo získat hlavu zpět. Nabízí Manutemu výměnu Raffertyho hlavy za život Gail. Manute souhlasí a když je Gail u Dwighta, chce vědět, proč by je neměl postřílet. Dwight stiskne tlačítko a bomba v Raffertyho hlavě exploduje. Zbytek gangsterů je postřílen prostitutkami, které se rozmístily na okolních střechách. Zraněná Becky uteče.", "section_level": 2}, {"title": "That Yellow Bastard (část 2).", "content": "Hartigan se zotavuje v nemocnici. Senátor Roark jej informuje, že Junior je v kómatu. Hartiganovi zařídil nákladnou léčbu, aby shnil ve vězení poté, co bude obviněn za všechny vraždy. Nancy Johnovi slíbí, že mu bude psát každý týden, což dodrží. Hartigan se odmítá přiznat a je mlácen svými bývalými kolegy. Je mu rovněž vyhrožováno. Hartigan nechce povolit a ohrozit Nancy. Po osmi letech přestanou dopisy přicházet, přijde jen obálka s uřízlým prstem. John znejistí. Má obavy o Nancy a přizná se ke všem vraždám, což vede k jeho podmínečnému propuštění. Vyhledá nyní devatenáctiletou Nancy aniž by věděl, že je sledován odpudivým žlutým mužem. Nancy je tanečnicí v jednom zaplivaném baru. V hotelovém pokoji prozradí Hartiganovi, že ji k němu nepoutá pouze vděk za záchranu svého života, ale i láska. Hartigan to nechce připustit, ačkoli má problémy odolat pokušení. Napadne ho, že byl propuštěn pouze proto, aby dovedl Roarka k Nancy. Je to správná dedukce, odporný žlutý muž je Roark Junior, který baží po pomstě. Zaútočí na dvojici a odveze Nancy na farmu. Hartigan je blízko smrti oběšením, ale dostane se z oprátky, zabije dvojici nájemných vrahů a pronásleduje Juniora v automobilu značky Ferrari na farmu. Tam z něj vytříská život. Ví, že senátor Roark mu nedá pokoj, dokud bude živý a tak pod záminkou pošle Nancy pryč. Pak se zastřelí, když opět považuje život Nancy oproti své smrti za výhodný obchod.", "section_level": 2}, {"title": "The Customer Is Always Right (část 2).", "content": "Ošetřená Becky odchází z nemocnice a ve výtahu narazí na obchodníka (který zabil mladou dívku v první části) oblečeného jako doktor. Nabídne jí cigaretu, přičemž ji osloví její jménem. Film v tomto momentě končí, osud Becky zůstává neznámý.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sin City – město hříchu () je americký akční krimi thriller z roku 2005 od režisérů Franka Millera, Roberta Rodrigueze a hostujícího Quentina Tarantina. Hlavní role si zahráli Clive Owen, Mickey Rourke, Bruce Willis, Josh Hartnett a Elijah Wood. Snímek se skládá ze čtyř příběhů a je založen na stejnojmenné sérii tří komiksů Franka Millera (\"The Hard Goodbye\", \"The Big Fat Kill\" a \"That Yellow Bastard\"). Příběhy se odehrávají v temném, bídném a zkorumpovaném městě Basin City přezdívaném Sin City (Město hříchu).", "tgt_summary": "是一部改编自黑马漫画的美国电影,由罗伯特·罗德里格兹、弗兰克·米勒导演,并邀请昆廷·塔伦蒂诺担任特别客座导演,让他导了一幕戏。于2005年上映,本片是一部黑白片,片中部分镜头仍带有色彩。影片中带有诸多暴力镜头。", "id": 1188845}
{"src_title": "Carl Schmitt", "tgt_title": "卡尔·施米特", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Schmitt se narodil v konzervativní katolické rodině v městečku Plettenberg, asi 50 km jihovýchodně od Dortmundu, kam se po válce zase vrátil. Studoval právo v Berlíně, v Mnichově a tehdy německém Štrasburku, kde roku 1915 promoval. Přednášel právo v Mnichově, v Greifswaldu, v Bonnu a od roku 1933 v Berlíně. V době Výmarské republiky se stavěl proti vládnoucím stranám i politickému systému, ale vystupoval též výrazně proti nacistům a komunistům. V roce 1933 vstoupil do NSDAP a angažoval se jako nacistický politický teoretik. Zdůvodňoval Hitlerovo převzetí moci a další nezákonné kroky jako „výkon diktátorské autority“, současně však kritizoval rasismus. Už roku 1936 byl v nacistickém tisku (v novinách SS \"Das Schwarze Korps\") kritizován pro neslučitelnost svých autoritativních názorů s nacistickou ideologií a též pro svůj oportunismus. V důsledku toho přišel o větší část svých politických funkcí, až do roku 1945 však zůstal státním radou a profesorem v Berlíně. Po válce byl zatčen a odešel do ústraní ve svém rodném městečku, kde ho však navštěvovali významní političtí myslitelé pravicového i levicového zaměření. Po většinu života zdůrazňoval svou vázanost na katolický světový názor i na katolickou náboženskou praxi.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Schmitt navazoval na politické myšlení T. Hobbese a Niccolò Machiavelliho. Roku 1921 na sebe upozornil spisem \"O diktatuře\" (\"Die Diktatur\"), který reagoval na rozhárané politické poměry a slabost tehdejší německé vlády. Výkon suverenity zahrnuje podle Schmitta i právo zavést diktaturu, buď jako výjimečný stav na dočasnou ochranu ústavy, nebo i pro zavedení jiné ústavy. V této linii pokračoval dalším spisem „Politická teologie“ (\"Politische Theologie\", 1922), kde tvrdil, že politika je sekularizovaná teologie a opět hájil právo suveréna zavést výjimečný stav. Jeho nejznámějším spisem je „Pojem politična“ (\"Der Begriff des Politischen\", 1932), kde chápe oblast politiky jako oblast moci, nesmiřitelných konfliktů a boje proti nepříteli: politika dělí společnosti na přátele a nepřátele. V \"Teorii partyzána\" (1963) rozebíral případy, kdy státy podporují nepravidelné bojůvky proti vnějšímu nepříteli.  Schmittovy autoritativní názory a kritika slabosti liberálních institucí, které podle něho pěstují iluze o možnosti vyjednávání a dohody, přitahovala už před válkou pozornost levicových i pravicových kritiků demokracie. Od 70. let 20. století se o Schmitta opírají i američtí konzervativní teoretikové, zejména Leo Strauss, v Evropě György Lukács, Frankfurtská škola, Jacques Derrida a Giorgio Agamben. Také vlivný časopis americké Nové levice \"Telos\" se věnoval a věnuje jeho dílu.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "\"Tento článek je založen z velké části na informacích z článku anglické Wikipedie (viz odkazy vlevo).\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Carl Schmitt (11. července 1888 Plettenberg – 7. dubna 1985 tamtéž) byl konzervativní německý právní a politický teoretik. Z autoritativních pozic kritizoval liberální demokracii a ovlivnil řadu levicových i pravicových politických teoretiků, zejména W. Benjamina, Giorgio Agambena, J. Derridu a Leo Strausse.", "tgt_summary": "卡尔·施米特(Carl Schmitt,1888年-7月11日-1985年-4月7日)是德国著名法学家和政治思想家。他的政治思想对20世纪政治哲学、神学思想产生了重大影响,其中以决断论为着;并提出了许多国家法学上的重要概念,例如制度性保障、实质法治国及法律与主权的关系。", "id": 258109}
{"src_title": "José Rizal", "tgt_title": "黎剎", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Rizal se narodil jako sedmé z jedenácti dětí svých rodičů, coby jejich druhý syn. Absolvoval jesuitskou školu Ateneo v Manile, začal univerzitní studia na jediné filipínské vysoké škole, Univerzitě sv. Tomáše, kde si vybral medicinu. V r. 1882 odjel do Evropy, kde pokračoval ve studiu oční chirurgie na univerzitě v Madridu, souběžně si zapsal i obory filosofie a literatura. Všechny obory absolvoval. Již ve Španělsku se stal váženou osobou, měl řadu kontaktů ve vědeckých kruzích, stýkal se i s liberálními politiky, angažoval se v aktivitách komunity zdejších filipínských studentů. V r. 1884 na sebe upozornil veřejným projevem při příležitosti udělení cen ve španělské celonárodní malířské soutěži, v níž se na prvních dvou místech umístili dva pařížští Filipínci. V r. 1885 prováděl oftalmologickou praxi v Paříži, poté v německém Heidelbergu. V té době se seznámil se svým velkým evropským přítelem, profesorem Ferdinandem Blumentrittem z Litoměřic, jedním z mála evropských filipinistů. O dva roky později ho a jeho rodinu v Litoměřicích i navštívil.  Rizal uměl kromě svého rodného tagalogu výborně španělsky, naučil se však i latinsky, řecky, hebrejsky, francouzsky, italsky, anglicky a německy. Údajně hovořil víc než deseti jazyky. Navíc vynikal v kreslení, jakož i v tělesných aktivitách (šerm). V r. 1887 vydal vlastním nákladem román \"Noli me tangere\" (\"Nedotýkej se mne\"), v němž popisuje nevlídné poměry na Filipínách, kde misionářské řády měly téměř absolutní moc nad domorodým obyvatelstvem. Téhož roku se vrátil na Filipíny, ale generální guvernér osobně mu pod tlakem církevních autorit doporučil z ostrovů opět odjet. Vrátil se do Evropy, kde v r. 1891 dokončil druhý román, \"El Filibusterismo\" (\"Podvratnictví\"), jehož námětem je pokus o revoluci na Filipínách. Rizal naznačuje, že právě revoluce může být jediným možným východiskem z útlaku, který zažívají Filipínci, ale zároveň vyjadřuje obavu z možných důsledků, pokud by k ní došlo.  V roce 1891 si zřídil oční ordinaci v Hongkongu, kde se setkal se svou rodinou, jež se mezitím stala obětí perzekuce. Odjel zpět na Filipíny a snažil se vyjednávat s novým generálním guvernérem. Byl zatčen a odsunut do ústraní, další čtyři roky strávil v odlehlém Dapitanu na ostrově Mindanao. V roce 1896 se sám přihlásil jako dobrovolný lékař do španělských jednotek na Kubě a byl mu povolen odjezd. Zatímco byl na cestě do Evropy, vypukla na Filipínách revoluce, vedená hnutím Katipunan (Sdružení), v jehož čele stojí Andrés Bonifacio. Rizal je znovu zatčen po připlutí do Barcelony a poslán zpět do Manily. Přestože mu nebyly dokázány kontakty s vůdci revoluce, byl demonstrativně popraven zastřelením 30. prosince 1896. U místa jeho popravy byla 4. července 1946 vyhlášena nezávislost Filipín.", "section_level": 1}], "src_summary": "José Rizal (celým jménem José Protasio Rizal-Mercado y Alonso-Realonda) (19. června 1861 Calamba, Laguna – popraven 30. prosince 1896 Manila), národní hrdina Filipín, byl básník a prozaik, jeden z prvních očních chirurgů v celé jihovýchodní Asii, národní buditel a nejvýznamnější postava filipínského hnutí za nezávislost a osvobození od španělské koloniální nadvlády. Za své vlastenecké aktivity byl popraven, avšak národní osvobozenecké hnutí, inspirované jeho myšlenkami a aktivitami, vedlo už necelé dva roky po jeho smrti ke kapitulaci Španělské Východní Indie. Výročí jeho smrti se stalo státním filipínským svátkem. Republikovým zákonem 646 byl v roce 1916 vytvořen na jeho počest Řád rytířů Josého Rizala.", "tgt_summary": "扶西·黎刹(,全名:,汉文译为厘沙路,又译黎萨、黎刹尔、黎萨尔;1861年-6月19日-1896年-12月30日)是菲律宾的一位民族英雄,菲律宾天主徒,华人,柯姓闽南人后裔,常被华侨称为柯黎萨。他的尊称有“马来人之骄”、“马来伟人”、“第一个菲律宾人”、「菲律宾民族英雄」、“革命弥赛亚”、“万世英雄”和“救赎弥赛亚”等。", "id": 2319742}
{"src_title": "BeiDou", "tgt_title": "北斗卫星导航系统", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Systém je pojmenován podle souhvězdí Velké medvědice, čínsky \"Běidǒu\", v letech 2007-2012 používal název Compass (Beidou-2), po roce 2015 se vrátil k původnímu názvu (Beidou-3).  BeiDou-1, regionální polohový družicový systém v regionu území Číny, byl spuštěn 30. října 2000 (verze 1A; verze 1B pak 20. prosince téhož roku) za použití 3+1 geostacionárních družic. Byl omezen na území Číny (území mezi 70. a 140. stupněm východní délky a 5. a 55. stupněm severní šířky) jako aktivní služba s omezeným počtem uživatelů (uživatel musel požádat o určení své polohy) a byl funkční do prosince 2012. První geostacionární družice systému Beidou byly odvozeny z geostacionárních komunikačních satelitů typu BFH-3. Hmotnost každé z nich je přibližně 1 tuna a komunikují na frekvencích 2491,75 MHz.  BeiDou-2 (Compass), regionální polohový družicový systém v asiopacifickém regionu, je provozován od prosince 2012, a využívá zejména geostacionární a geosynchronní družice. Je plně pasivní a tedy bez omezení počtu uživatelů (uživatel si polohu vypočítává sám). Poslední družice této generace budou vypuštěny v roce 2019.  BeiDou-3, globální polohový družicový systém, je testován od roku 2015, kdy byly vypuštěny první ověřovací družice. Skokový vývoj nastal v roce 2018, kdy bylo vypuštěno 17 družic a díky tomu je v pilotním provozu od roku 2019. BeiDou třetí generace je založen zejména na družicích s polárními drahami podobně jako GPS, Glonass, Galileo.", "section_level": 1}, {"title": "Princip funkce BeiDou-3.", "content": "BeiDou-3, globální polohový družicový systém, má v budoucnu (cca 2020) sestávat z celkem 35 družic, 27 z nich je (podobně jako u GPS a Galileo) situováno na středním zemském orbitu, 5 na geostacionární dráze a 3 na geosynchronní dráze.  Systém má poskytovat služby na dvou úrovních – otevřené (pro veřejnost) a autorizované (pro vojenské účely). Veřejně přístupná verze má projektovanou polohovou přesnost < 10 m, rychlost < 0,2 m/s a čas < 20 ns.  Signály jsou digitálně multiplexovány metodou CDMA. Ta používá 4 frekvenční pásma (B1, B2, B3, L5), na kterých má být vysíláno 5 volných a 5 autorizovaných signálů. Některé z nich budou po plné modernizaci z Beidou-1 na Beidou-2 opuštěny. Některá pásma a signály včetně kódování (např. B1-BOC a L5) jsou totožné s ostatními systémy, protože Čína bilaterálně spolupracuje na interoperabilitě s USA (GPS), Ruskem (Glonass) a EU (Galileo).  Své služby na globální úrovni začal poskytovat v Číně v prosinci 2011 s 10 satelity na orbitě. Na konci roku 2012 poskytoval Beidou přesnost v poloze v regionu Číny <10 m, ale např. v Africe více než 30 m.", "section_level": 1}], "src_summary": "Navigační systém BeiDou (BDS; zjednodušená čínština: 北斗导航系统; pinyin: běidǒu dǎoháng xìtǒng) je ve 3. generaci projekt autonomního globálního družicového polohového systému (GNSS) Čínské lidové republiky, který byl v 1. generaci funkční jen na území Číny, je funkční ve 2. generaci v asiopacifickém regionu a ve 3. generaci by měl být dostupný na celém povrchu Země k roku 2019. Očekává se, že dosáhne plné operační schopnosti při kompletním systému všech družic v roce 2020.", "tgt_summary": "北斗卫星导航系统(英语:Beidou Navigation Satellite System,简称北斗或BDS)是中华人民共和国独立自主建设的一个卫星导航系统,北斗卫星导航系统由两个独立的部分组成,一个是2000年开始运作的区域实验系统,另一个是已经开始面向全球服务的全球导航系统。", "id": 2426131}
{"src_title": "Pusan", "tgt_title": "釜山廣域市", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oblast kolem města Pusan se během korejské války stala posledním útočištěm jihokorejské armády a odehrála se zde bitva o Pusanský perimetr, ve které se severokorejská vojska podařilo odrazit a zatlačit zpět na sever.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Město leží v mírném podnebném pásu kontinentálního rázu, které je typické pro monzunové oblasti a charakteristické výrazným rozdílem mezi teplotami v létě a v zimě. Průměrná roční teplota je 13,7 °C a průměrný roční počet srážek je 1 383 milimetrů.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní rozdělení.", "content": "Pusan byl od roku 1957 rozdělen na 6 městských čtvrtí nazývaných „gu“ (구). V současnosti má 15 městských čtvrtí a 1 okres nazývaný „gun“ (군).", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Od roku 1982 se ve městě hraje nejvyšší baseballová liga KBO. Mužstvo Lotte Giants hraje domácí zápasy na stadionu Sadžik v městské části Tongnä-gu (동래구).  Pusan má zastoupení i v nejvyšší fotbalové soutěži K-League. Na stadionu Asiad Main Stadium sídlí mužstvo Pusan I’Park. Na tomto stadionu s kapacitou 53 tisíc diváků se odehrály i tři zápasy 17. mistrovství světa ve fotbale a stadion byl také hostitelem 14. ročníku Asijských her.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Na západě Pusanu u čtvrti Kangso-gu (강서구), leží u města Kimhe mezinárodní letiště Kimhe (김해), které bylo otevřené v roce 1976. V současnosti se dokončuje nový terminál. Letiště provozuje vnitrostátní lety a mezinárodní lety pouze do vybraných asijských cílů. Výjimku tvoří spoj s Evropou, let na trase Pusan – Mnichov společnosti Lufthansa. Z Pusanu létají i dvě největší korejské společnosti Korean Air a Asiana Airlines.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "V Pusanu končí železniční trať Soul – Pusan korejsky zvaná Kjongbu (경부) i novější vysokorychlostní trať Soul – Pusan, které ho obě spojují s městy Soulem, Tedžonem a Tegu. Cesta rychlodráhou KTX do přibližně 420 km vzdáleného hlavního města Soulu trvá 150 minut.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pusan (: 부산, romanizováno podle McCune Reischauerova systému jako \"Pusan\", v oficiální romanizaci platné od roku 2000 v Jižní Koreji Busan) je přímořské metropolitní město v Jižní Koreji. S rozlohou 763 km2 a počtem obyvatel přesahujícím 3,6 milionu je druhé největší město v Koreji. Město je důležitým dopravním uzlem v lodní přepravě, nachází se zde velký přístav (v roce 2014 byl šestým největším kontejnerovým přístavem na světě). Pusan je známý hlavně v oblasti kulturního a společenského života. Každoročně zde probíhá mezinárodní filmový festival. Pusan leží v jihovýchodní části Korejské republiky, přibližně 420 kilometrů od hlavního města Soul. Ze severu ho obklopují pohoří, z jihu Japonské moře. Městem protékají dvě řeky, Nakdong a Sujong (수영강).", "tgt_summary": "釜山广域市(),简称釜山,是韩国继首尔之后的第二大城市。2010年,釜山市人口360万,釜山都市圈(包括周边的金海市和梁山市)的人口有400多万。釜山是韩国最大港口城市也是世界第五大港。釜山位于韩国东南端,洛东江与水营河之间的峡谷是釜山最密集的地区。行政上,釜山是个广域市,包括15个主要行政区和一个郡。", "id": 3028892}
{"src_title": "Ivan Petrovič Pavlov", "tgt_title": "巴甫洛夫", "src_document": [{"title": "Život a výzkum.", "content": "I. P. Pavlov byl pro tehdejší politickou situaci v Rusku poněkud nepohodlnou osobou, a tak bylo jistým problémem zjistit některé údaje o jeho životě, jelikož v různých publikacích se lišily. Narodil se 26. září 1849 v Rjazani v Rusku. Nejprve studoval církevní školu, později přestoupil na teologický seminář. Později inspirován pokrokovými myšlenkami Pisarova a Sečenova opustil Pavlov církevní kariéru a zasvětil svůj život vědě. V roce 1870 se zapsal na právnickou univerzitu, odkud na povolení rektora přestoupil na fakultu chemie a fyziky a navštěvoval kurzy přírodních věd. Studoval fyziologii, která se stala skutečnou náplní jeho života. Již během tohoto prvního kurzu publikoval ve spolupráci se svým spolužákem Afanasjevem odbornou publikaci o pankreatických nervech. Toto dílo bylo široce uznáváno a oceněno Zlatou medailí. Napsal také spolu se spolužákem Velikým vědeckou práci o vlivu vegetativní nervové soustavy na krevní oběh. V roce 1879 obdržel lékařský titul s vyznamenáním.  V roce 1881 se oženil se studentkou pedagogického institutu Serafinou Vasilijevnou Karčevskou. O dva roky později získal titul docenta po obhajobě své disertační práce \"O odstředivých nervech srdce\". V té době žili manželé Pavlovovi v naprosté chudobě a zemřel jejich prvorozený syn Mirčik. V roce 1884 se jim narodil druhý syn Vladimír. S nástupem roku 1887 byl Pavlov povýšen na dvorního radu.  V roce 1890 byl jmenován profesorem farmakologie na Vojenské lékařské akademii v Petrohradě. Následně byl pověřen mecenášem Institutu experimentální medicíny princem Alexandrem Petrovičem Oldenburským zřízením fyziologického oddělení, které pak vedl až do své smrti. Zde učinil většinu svých slavných objevů. V tomto roce také popsal fenomén psychické sekrece u psů. Dospěl k rozlišení dvou typů reflexů – vrozených a dále reflexů vyvolaných nepřímo určité kombinace vnějších podnětů (spojených s vrozenými), které nazval reflexy podmíněnými. Položil tak základy mechanisticky orientované psychologie.  Po odchodu prof. Tarchanova vedoucího katedry fyziologie Vojenské lékařské akademie se dostal na jeho místo. O dva roky později publikoval své závěry z oblasti fyziologie zažívacího traktu v práci s názvem \"Příspěvky k funkci hlavních trávicích žláz\" a roku 1903 vydal \"Experimentální psychologii a psychopatologii zvířat\". Roku 1904 byl vyznamenán Nobelovou cenou za fyziologii a medicínu.  Své objevy nakonec shrnul ve sborníku \"Podmíněné reflexy\" (1923):  Využití těchto klasických podmiňování se užívá v léčbě alkoholismu – alkoholikovi se po požití, čichnutí, nebo dívání se na alkohol podá tableta, která do půl hodiny způsobí zvracení. Takto se to užívá několik týdnů a závislý člověk si podmíní tuto spojitost, tzn. že po ukončení léčby mu pohled, vůně i chuť na alkohol působí pocit zvracení, takže se k tomuto zlozvyku těžko vrací.  Dne 27. února 1936 zemřel v Leningradě na bronchopneumonii, což je zánět v důsledku vniknutí bakterií do plic.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ivan Petrovič Pavlov (, Rjazaň – 27. února 1936, Leningrad) byl ruský fyziolog, psycholog a lékař, který se zabýval studiem trávicích procesů a s nimi spojených reflexů. V roce 1904 obdržel za své výzkumy Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Byl 24. nejcitovanějším psychologem ve 20. století.", "tgt_summary": "伊万·彼得罗维奇·巴甫洛夫(,1849年-9月26日-1936年-2月27日),俄罗斯生理学家、心理学家、医师。他因对狗研究而首先对古典制约作出描述而著名,并在1904年因为对消化系统的研究得到诺贝尔生理学或医学奖。", "id": 2825554}
{"src_title": "Bezpilotní letadlo", "tgt_title": "無人航空載具", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První bezpilotní letadlo bylo z roku 1916 od profesora Archibalda Montgomeryho Lowa a jmenoval se \"Aerial Target (Vzdušný cíl)\". Následovalo mnoho letadel řízených na dálku, včetně Hewitt-Sperry Automatic Airplane, vyrobené během první světové války v USA.  Bezpilotní letadla se využívala a dodnes využívají při fotografování ze vzduchu. Mezi tento typ by se dala počítat také fotografie z RC modelů.  S miniaturizací všech technologií v 80. a 90. letech 20. století zájem o bezpilotní letadla rostl. První generace byly zejména průzkumné letouny, ale některé byly osazeny zbraněmi, jako třeba MQ-1 Predator, který obsahoval střely vzduch-země.  Od léta roku 2013 testovalo americké námořnictvo vzlet a přistání bezpilotního letounu Northrop Grumman X-47B na letadlové lodi USS George H. W. Bush (CVN-77).  V roce 2015 testovalo americké námořnictvo chování roje malých dronů Raytheon Coyote v rámci programu LOCUST (Low-Cost UAV Swarming Technology).", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace bezpilotních letadel.", "content": "Bezpilotní letadla většinou řadíme do následující funkčních kategorií (přestože začínají postupně převažovat multifunkční letadla):", "section_level": 1}, {"title": "Předpisy pro létání s drony v ČR.", "content": "Pokud člověk létá s jakýmkoliv dronem či kvadrokoptérou (obecně multikoptérou), stane se účastníkem leteckého provozu a musí dodržovat určitá pravidla.  Létání je třeba provozovat v bezpečné vzdálenosti od lidí. Srážky jistých modelů s člověkem mohou mít závažné zdravotní následky. Doporučuje se minimálně 50 metrů a v hustě obydlených oblastí je to od 150 metrů. Také je nutno vyhnout se leteckému provozu. To znamená, že se nesmí létat v blízkosti letišť. Doporučená vzdálenost je 5500 metrů. Stejně tak je třeba se vyhnout leteckému provozu i mimo letiště a to tak, že nelze létat výše než 300 metrů nad zemí. Nelze také létat v zakázaném leteckém prostoru neboli bezletové zóně. Při létání s drony je také nezbytné, aby měl pilot dronu stroj vždy na dohled očí, což de facto vylučuje používání dronů, které disponují sledovací funkci uživatele (např. uživatel dronu lyžuje nebo jede na kole, a dron sleduje jeho pohyb).  Pokud si létáním s dronem uživatel vydělává (neboli provozuje dron ke komerčním účelům, např. prodej fotografií z dronu), musí se zaregistrovat na Úřadě pro civilní letectví a zároveň zde získat příslušnou licenci. S tím je spojen i požadavek na uzavření pojištění odpovědnosti pro krytí případných škod. Samotná příprava a přihláška na zkoušku pro získání oficiálního leteckého průkazu na dron stojí dohromady cca 20 tisíc a jde o relativně obtížné přezkoušení, které se dá srovnávat s testy pro piloty rekreačních letadel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bezpilotní letadlo (někdy UAV z anglického \"Unmanned Aerial Vehicle\" nebo také dron z anglického \"drone\") je letadlo bez posádky, které může být řízeno na dálku, nebo je schopno létat samostatně pomocí předprogramovaných letových plánů nebo pomocí složitějších dynamických autonomních systémů. Bezpilotní letadla se používají často v armádě k průzkumným i útočným letům. Používají se také k mnoha civilním úkolům, například k hašení požárů, policejnímu sledování nebo průzkumu terénu.", "tgt_summary": "无人航空载具(英语:unmanned aerial vehicle,缩写:UAV)或称无人飞行器系统(英语:unmanned aircraft system,缩写:UAS),俗称无人飞机、无人机、蜂型机(英语:drone),广义上为不需要驾驶员登机驾驶的各式遥控飞行器,在用途上通常分为军用和民用。至于无人驾驶作战飞机则是具备类似攻击机的性能,而且成本低。", "id": 258684}
{"src_title": "Národní park Sequoia", "tgt_title": "巨杉國家公園", "src_document": [{"title": "Části v dosahu silnice.", "content": "Většina návštěvníků přijíždí do Sequoie jižním vstupem Ash Mountain u města Three Rivers v nadmořské výšce 518 m. Nízko položené oblasti kolem Ash Mountain jsou příkladem ekosystému kalifornského podhůří (jediným pod ochranou National Park Service). Převažují v něm porosty dubu modrého \"(Quercus douglasii)\", podhorský chaparral (husté křoviny a zakrslé stromy), louky, juky a strmá říční údolí. Podhůří je také domovem hojné zvěře: rysů červených, lišek, zemních veverek, chřestýšů, jelenců ušatých a řidčeji též samotářských pum. Dub Kelloggův (též „kalifornský černý dub“, \"Quercus kelloggii)\" tvoří přechod mezi chaparralem a vysokohorskými jehličnatými lesy.  Mezi 1 700 a 2 700 m n. m. převažuje pásmo horského jehličnatého lesa. Najdeme zde borovici těžkou \"(Pinus ponderosa),\" Jeffreyovu \"(Pinus jeffreyi),\" Lambertovu \"(Pinus lambertiana)\" a lodgepolskou neboli pokroucenou \"(Pinus contorta)\", stejně jako jedli ojíněnou (tzv. \"white fir, Abies concolor)\" a nádhernou \"(red fir, Abies magnifica).\" Tady také rostou mohutné sekvojovce, největší živé organismy na Zemi. Jarní a letní tání vytváří mezi stromy místy svěží louky. V této oblasti návštěvníci často potkají jelence ušatého, čikarí Douglasova a medvěda baribala. Medvědi se dokáží dostat do nehlídaných aut, kam je přivábí jídlo zapomenuté bezohlednými návštěvníky.", "section_level": 1}, {"title": "Divočina.", "content": "Naprostou většinu území parku tvoří divoká příroda bez silnic; k překvapení některých návštěvníků neprotíná Sierru Nevadu na území parku žádná silnice. 84 % Sequoie a Kings Canyonu je vyhrazeno jako divočina dostupná pouze pěšky nebo na koni.  Odlehlé části Sequoie nabízejí celou škálu vysokohorských divů. Zahrnují nejvýše položené části Vysoké Sierry až po Mount Whitney na východní hranici parku, kam lze dojít z Obřího lesa po High Sierra Trail. Tato 56 km dlouhá túra vede zprvu skrz 16 km vysokohorského lesa až k horskému středisku Bearpaw Meadow kousek od Velkého západního rozvodí \"(Great Western Divide).\" Na Bearpaw Meadow jsou k dispozici podsadové stany a jídla vařená sezónními pracovníky parku.  High Sierra Trail pokračuje přes průsmyk Kaweah Gap z povodí Kaweah River (s charakteristickými údolími ve tvaru V) do povodí Kern River, kde se stará zlomová linie spolu s ledovci poslední doby ledové postaraly o kaňon ve tvaru U, který se táhne téměř bez zatáčky v délce kolem 30 km. Na dně kaňonu, nejméně dva dny pochodu od nejbližší silnice leží Kern Hot Springs (horké prameny), oblíbené odpočinkové místo pro unavené batůžkáře. Ze dna Kern Canyonu stezka opět stoupá více než 2 400 m k vrcholu Mount Whitney.  Na hoře Mount Whitney se High Sierra Trail potkává s John Muir Trailem a také s impozantním Pacific Crest Trailem („tichomořská hřebenová cesta“), který pokračuje na sever po sierrském hřebenu do divočiny národního parku Kings Canyon.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Území, které nyní tvoří národní park Sequoia, bylo původně domovem indiánů Monachee (též Západní Mono), kteří žili především v podhorské části povodí řeky Kaweah. V letních měsících putovali přes průsmyky a obchodovali s kmeny na východní straně hor. Dodnes lze na několika místech parku najít skalní malby, zejména na Hospital Rocku a v Potwishe. Dalšími stopami jsou prohlubně ve skále, používané při mletí žaludů, hlavní potraviny lidu Monachee.  V době, kdy do oblasti dorazili první evropští osadníci, už tu byly rozšířené neštovice, které indiánské obyvatelstvo zcela zdecimovaly. Prvním evropským osadníkem, který se zde usadil, byl Hale Tharp, známý tím, že si svůj dům vystavěl v dutém kmeni padlého sekvojovce v Obřím lese u Log Meadow. Tharp sice nechal svůj dobytek pást se na louce Log Meadow, ale choval úctu k velkolepému okolnímu lesu a vedl jedny z prvních bitev proti kácení sekvojovců. Tharpa občas navštěvoval John Muir, který přespával v Tharpově dřevěném srubu. Tharpův kmen lze dodnes vidět na jeho původním místě v Obřím lese.  Tharpovo úsilí zachránit obří sekvoje se zpočátku setkalo jen s omezeným úspěchem. V 80. letech 18. století založili bílí osadníci toužící po utopické společnosti Kaweah Colony, která se hospodářsky orientovala na obchod se sekvojovým dřevem. Na rozdíl od příbuzných pobřežních sekvojí vždyzelených \"(redwood),\" dřevo sekvojovců obrovských se ukázalo náchylné ke štípání, a tudíž nevhodné pro obchod. Tisíce stromů byly nicméně pokáceny, než těžba konečně ustala.  Správa národních parků USA (National Park Service, NPS) začlenila Obří les do národního parku Sequoia v roce jeho založení (1890) a urychleně zastavila veškerou těžbu dřeva. Během pozdějších let byl park několikrát rozšířen až do jeho dnešní rozlohy; k jednomu z posledních rozšíření došlo v roce 1978, kdy hnutí nadšenců vedených Sierra Clubem odrazilo pokusy Walt Disney Corporation odkoupit bývalé důlní zařízení na jih od parku a udělat z něj lyžařské středisko. Tato oblast byla připojena k parku pod názvem Mineral King, nejvýše položená část parku dosažitelná po silnici a oblíbený cíl batůžkářů.", "section_level": 1}, {"title": "Speleologie.", "content": "Ačkoli o tom mnozí návštěvníci nemají tušení, v parku bylo popsáno přes 240 jeskyní a předpokládá se, že jich tu mohou být stovky dalších. Lilburn Cave je vůbec nejdelší kalifornskou jeskyní (přes 32 km). Jsou zde také velkolepé, teprve nedávno objevené jeskyně, které zůstávají přístupné pouze hrstce specialistů, kteří je občas navštěvují a studují jejich geologii a biologii. Jedinou jeskyní otevřenou pro veřejnost je Crystal Cave, druhá nejdelší v parku (přes 5,5 km) a velmi dobře zachovalá, přihlédneme-li k množství návštěvníků, kteří do ní ročně zavítají. Jeskyně v parku, stejně jako většina jeskyní v kalifornské Sierra Nevadě, vznikly rozpuštěním mramoru (tedy v podstatě vápence, který byl přeměněn teplem a tlakem při zvedání sierrského batolitu asi před 50 až 10 milióny let). Rychlé zvednutí batolitu během posledních 10 miliónů let vedlo k rychlé erozi metamorfovaných hornin ve vyšších partiích a k obnažení žuly ležící pod nimi; většina sierrských jeskyní se proto nachází ve středních a nižších polohách (pod 2130 m), i když některé najdeme až 3000 m n. m. (např. jeskyně White Chief v oblasti Mineral King). Tyto jeskyně jsou vymleté v hornině v místech s hojnými sezónními toky; skrz většinu jeskyní v parku tečou nebo v minulosti tekly ponorné potoky a řeky.  Nové jeskyně jsou v parku objevovány každým rokem; jen od roku 2003 jich bylo objeveno 17. Poslední významná jeskyně byla objevena v září 2006 a dostala jméno Ursa Minor. Jeskyně v Sequoi jsou ceněny vědci i jeskyňáři pro svou panenskou krásu, rozmanitost a endemické formy života.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti v parku.", "content": "Kromě pěší turistiky, táboření a rybaření patří k nejoblíbenějším atrakcím parku následující:", "section_level": 1}], "src_summary": "Národní park Sequoia (anglicky \"Sequoia National Park)\" je národní park v jižní Sierra Nevadě, východně od kalifornského města Visalia ve Spojených státech. Byl založen v roce 1890 jako druhý národní park Spojených států po Yellowstonu. Rozloha parku činí 1 635 km2. Rozdíl mezi nejvýše a nejníže položeným bodem činí téměř 4 000 m; nejvýše položený bod parku, Mount Whitney (4 417 m. n. m.), je současně nejvyšším vrcholem souvislé části Spojených států (kromě Aljašky). Sequoia na severu sousedí s národním parkem Kings Canyon, s nímž je spravován společně jako jeden celek \"Sequoia and Kings Canyon National Parks.\"", "tgt_summary": "巨杉国家公园(英语:Sequoia National Park,或译美洲杉国家公园、红杉国家公园),是位于美国西部,加利福尼亚州内华达山脉内的一座国家公园。巨杉国家公园成立于1890年,是继黄石国家公园和已经关闭的麦基诺国家公园之后,美国创立的第三个国家公园。面积1,653平方公里。每年参观人数在80万-100万人之间。美国本土的最高山峰惠特尼峰位于巨杉国家公园内。巨杉国家公园因公园内的珍稀树种巨杉而闻名,其中雪曼将军树更是现时全世界体积最大的树木。", "id": 2368669}
{"src_title": "LGBT práva v Izraeli", "tgt_title": "以色列LGBT權益", "src_document": [{"title": "Zákony.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Legální stejnopohlavní styk.", "content": "Stát Izrael převzal britský zákon proti sodomii z r. 1533 ratifikovaný králem Jindřichem VIII jakožto součást britského mandátu. Nejsou známy případy jejich aktivního vymáhání, jednalo-li se o privátní konsensuální homosexuální praktiky mezi dospělými. Některé případy odsouzených pro sodomii (izraelské právo za ni považovalo i orální sex) zahrnovaly i další mnohem závažnější sexuální trestné činy, přičemž spáchání sodomie si soudy často vykládaly jako přitěžující okolnost. Taktéž jsou dohledatelné případy, kdy se vojenské soudy zabývaly homosexuálními akty v armádě. Generální prokurátor dal na začátku 60. let podnět k Nejvyššímu soudu, který rozhodl, že by se zákony proti sodomii neměly aplikovat na případy konsensuální soulože mezi dospělými jedinci konané v soukromí. Zákaz stejnopohlavní sexuální aktivity byl formálně zrušen legislativní radou Knesetu až v r. 1988. Legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku je pro heterosexuály i homosexuály stanovený na 16 let.  6. října 2016 oznámil izraelský ministr financí Moshe Kahlon, že vláda v brzké době uvolní ze státního rozpočtu 10 milionů šekelů, které pak následně do 2 let rozdělí mezi místní samosprávy za účelem celonárodní pozitivní diskriminace LGBT komunity. Předseda LGBT neziskové organizace toto nazval historickým mezníkem a Haaretz journalist Ilan Lohr poznamenal, že by to mohlo vést k dalšímu rozvoji - například zrušení zákazu MSM darovat krev.", "section_level": 2}, {"title": "Změna pohlaví.", "content": "Terapie genderové dysforie je v Izraeli hrazená z veřejného zdravotního pojištění, obdrží-li pacient souhlas od lékařské komise působící v Nemonici Tel ha-Šomer, která se skládá z endokrinologů, urologů a plastických chirurgů a pracuje pod dohledem Ministerstva zdravotnictví. Veškeré chirurgické změny pohlaví provádí Dr. Haim Kaplan v té samé nemocnici. Avšak mnoho izraelských translidí má problém získat souhlas k operaci z důvodu velmi přísných kritérií pro diagnózu genderové dysforie. Čili mnoho z nich si musí na své vlastní náklady hradit jak hormonální terapii, tak i následnou chirurgickou změnu.  V červnu 2013 byl v Knesetu předložen návrh na odstranění kolonky \"pohlaví\" v průkazech totožnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Stejnopohlavní soužití.", "content": "V letech 1994-2007 garantoval Izrael homosexuálním párům pouze určitá práva a povinnosti.  Stejnopohlavní manželství nebylo v Izraeli dosud uzákoněné. Izraelské zákony zaznamenávají stejnopohlavní manželství uzavřené v zahraničí, ale nedávají mu tento právní status po rozhodnutí Nejvyššího soudu v r. 2006, který došel k závěru, že: \"Předtím než bude vydán rozsudek, je třeba zdůraznit, o čem dnes rozhodujeme, a o čem dnes nerozhodujeme. Rozhodujeme o tom, že by úřady měly smysl evidence obyvatel tvořící součást veřejné statistiky implikovat prostřednictvím veřejného certifikátu, který je jim prezentován navrhovateli, s odvoláním se na fakt, že jsou oddány, a že by měla být zachována role registračního úředníka jakožto sběratele statistických materiálů pro účely vedení evidence... Nerozhodujeme o tom, že by manželství mezi osobami téhož pohlaví měla být v Izraeli legalizována; nedáváme takovým manželstvím nový status; nepřijímáme žádnou novou pozici týkající se uznání zahraničních manželství osob stejného pohlaví v izraelských zákonech (ať už mezi izraelskými občany nebo mezi cizinci)\". Občanské sňatky nejsou v Izraeli dosud přístupné ani heterosexuálním párům, a tudíž (mimo případy heterosexuálních manželů nepatřících k žádné uznávané náboženské komunitě v zemi) je manželství institucí garantovanou pouze malým počtem oficiálně uznaných náboženských autorit působících v Izraeli. (Tato restrikce neblokuje pouze možnost oddávání homosexuálních párů, ale zároveň i mezináboženských heterosexuálních párů, případně nevěřících párů, kteří nechtějí svůj svazek stvrdit před orgánem církve. Ti všichni se tudíž musí nechávat oddat v zahraničí.)  Stát Izrael umožňuje zahraničním partnerům homosexuálních občanů získat trvalý pobyt. The Civil Service Comission rozšiřuje manželské benefity a penze i na partnery homosexuálních zaměstnanců. Kancelář prokurátora Státu Izrael (\"The Israeli State Attorney's Office\") taktéž rozšiřuje manželská osvobození od majetkových daní pro homosexuální páry. Izraelský generální prokurátor taktéž garantuje právní uznávání stejnopohlavních párů ve finančních a dalších obchodních záležitostech. Generální prokurátor Menachem Mazuz řekl, že by se všemi páry mělo být zacházeno stejně jako s manžely podle anglosaského práva, čímž z nich učinil svazky i z hlediska daní, majetkových práv a financí. Masuz se takto rozhodl na základě rozsudku distriktního odvolacího soudu ve věci dědických práv uznaného homosexuálního svazku,\" sdělila jeho kancelář. Nicméně Masuz rozlišuje mezi uznávanými homosexuálními svazky pro finanční a praktické účely, jak sdělil, a změnou práva k oficiálnímu uznání svazků, z něhož by vznikl předmět debat na politickém poli.  Tel Aviv uznává nemanželské páry, včetně gay a lesbických, jako rodinné jednotky a garantuje jim slevy na městské služby. Podle vyhlášek mají nemanželské páry nárok na stejné slevy na denní péči, vstup do veřejných bazénu, sportovní monosti a další městem garantované aktivity pro manželské páry. 29. ledna 2007 následujíc rozhodnutí Nejvyššího soudu registroval Jeruzalém první gay pár Avi a Binyamina Rose.  V r. 2010 bylo novelizováno izraelské manželské právo přijetím pasáže \"Zákon o registrovaném partnerství pro občany bez náboženské příslušnosti (2010)\" garantující párům možnost úředně zaznamenat svůj svazek prostřednictvím registrovaného partnerství, pokud ani jeden z nich nepatří k žádné církvi.", "section_level": 2}, {"title": "Adopce a rodičovství.", "content": "Osvojování dětí LGBT rodiči je povolené pouze v některých striktně vyjmenovaných situaích, zejména pokud existuje nějaká vazba mezi osvojitelem a osvojovovaným dítětem - člen rodiny nebo dítě v pěstounské péči. 10. ledna 2005 potvrdil Nejvyšší soud možnost lesbického páru si vzájemně přiosvojit své děti. V posledních 15 letech, kdy spolu žily Tal a Avital Jarus-Hakak a společně vychovávaly tři děti. Pár se obrátil na opatrovnický soud v Tel Avivu s žádostí o vzájemné přiosvojení dětí v r. 1997. Soud jejich žádost zamítnul s odvoláním se na izraelské adopční zákony, které nepamatovaly na homosexuální páry. Pár se proti rozhodnutí městského soudu odvolal. Zatímco se marně pokoušel uspět u odvolacího distriktního soudu v Tel Avivu, začal se jejich případem zabývat Nejvyšší soud. Jaros-Hakak se odvolávala na článek 25 adopčního zákona, který mluvil o \"zvláštních situacích\" ve věci adopcí a sice o nejlepším zájmu dítěte navzdory faktu, že jsou jeho biologičtí rodiče dohledatelní. Jedinou podmínkou je, že osvojitel musí být nesezdaný. Tehdy pár využil toho, že nemá status manželství, a tudíž jsou obě partnerky z pohledu práva svobodné. Jaros-Hakkas dále kladla důraz na nejlepší zájem dítěte, pokud by jedna z jeho biologických matek zemřela. Nejvyšší soud Státu Izrael rozhodl ve prospěch žalujících v poměru hlasů 7:2. Po rozhodnutí Nejvyšší soudu bylo 12. února 2006 lesbickému páru umožněno si navzájem obě děti přiosvojit. Již předtím existovala možnost poručenství homosexuálních partnerů rodičů vůči jejich nevlastním dětem. Lesbické páry mají taktéž přístup k procedurám asistované reprodukce.  V únoru 2006 rozhodl izraelský soud, že by stejnopohlavní páry měly mít možnost si společně osvojit dítě z ústavní péče, i když není biologicky ani jednoho z nich. Toto je považováno za historický mezník cesty k rovným rodičovským párům homosexuálů v Izraeli. isRealli, oficiální blog Státu Izrael, pravidelně publikuje aktuality o adopcích v Izraeli. Portál rovněž informuje o převratných změnách a postupu LGBT práv v Izraeli. 10. března 2009 umožnil opatrnovický soud v Tel Avivu bývalému členu Knessetu Uzi Evenu a jeho partnerovi Amitu kamovi osvojení jejich 30letého syna, jehož vychovávali v pěstounské péči, čímž se staly prvním gay párem v Izraeli, kterému byla oficiálně přiznána rodičovská práva.  28. ledna 2014 podpořil izraelský Nejvyšší správní soud modifikaci z května 2013 navrženou Generálním prokurátorem Yehudou Weinsteinem, podle níž by měly mít izraelské homosexuální páry snadnější cestu k osvojení při surogátním mateřství. Biologický rodič by absolvoval v homosexuálním svazku test otcovství nebo jinou alternativní medicínskou metodu určení biologického otcovství. Před modifikací z r. 2013 znamenaly test otcovství a ošetření právního vztahu k nevlastnímu dítěti stejně zdlouhavý soudní proces jako při společném osvojování dětí, což značně zatěžovalo homosexuální páry využívající institutu náhradního mateřství. Toto rozhodnutí bylo ještě v srpnu 2016 vylepšené, když opatrovnický soud v Tel Avivu, že by izraelské homosexuální páry mohly adoptovat prostřednictvím surogátního mateřství od jedinců jak z Izraele, tak i ze zahraničí.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenská služba.", "content": "Vyoutovaní homosexuální a bisexuální vojáci smějí bez omezení sloužit ve všech armádních složkách. Diskriminace gayů, leseb a bisexuálů při náboru, rozmisťování a povyšování se v Izraeli nepřipouští. Harašment na základě sexuální orientace je taktéž v izraelské armádě zakázán. Armáda uznává stejnopohlavní svazky, včetně přiznání statusu vdovy a vdovce pozůstalým partnerům. Vojáci se smějí zúčastňovat pochodů gay pride.pkp  V r. 1956 byli dva vojáci představeni před vojenský soud, kde čelili obvinění ze vzájemné soulože, která byla vyhodnocená jako \"smilstvo proti přírodě\", za nějž jim byl uložen trest jednoho roku odnětí svobody ve vojenské věznici. Trest jim byl následně zrušen s odvoláním se na fakt, že jsou homosexuální projevy duševní poruchou, nikoli trestnou činností. V té době totiž mnoho psychiatrů a psychologů nahlíželo na homosexualitu jako na nemoc, což mělo za následek mírně liberálnější postoje k ní coby handicapu, nikoli trestnému činu. V 60. letech zastávali jak Generální prokurátor a Nejvyšší soud názor, že by se trestní opatření proti homosexualitě měly aplikovat, ačkoli ve společnosti převažovaly postoje, že se jedná o nemoc. V letech 1960-1993 nebyli gayové, lesby a bisexuálové zprošťováni vojenské služby, ale anti-gay trestní zákony stále platily a jejich sexuální orientace byla taktéž stále vedená jako nemoc, což značně ztěžovalo jejich postavení v armádě, zvlášť když nebyla přijatá žádná opatření proti anti-gay diskriminaci a harašmentu v armádě. Až do konce 80. let zaznamenávali vojenští lékaři homosexualitu jako zdravotní omezení příslušníků armády, ačkoliv psychiatrické a psychologické organizace v Izraeli i na světě již od 70. let homosexualitu jako nemoc nevnímali. V r. 1993 přezkoumal izraelský parlament vojenské právo a oficiálně potvrdil, že homosexuální a bisexuální Izraelci smějí otevřeně sloužit v armádě s garantovaným právem na rovné zacházení s heterosexuálními kolegy. Homosexuálové tedy smějí otevřeně sloužit v armádě, a to i ve zvláštních jednotkách. Toto lze považovat za převratnou změnu v dřívější politice homosexuality coby duševní poruchy.  Izraelské ozbrojené síly současně nepovažují genderovou dysforii za důvod diskvalifikace ze služby. Kromě toho považují veškeré lékařské činnosti související s diagnózou transsexuality - hormonální, chirurgická terapie a psychologické poradenství - za nezbytně nutné, a tudíž je hradí z vlastních nákladů. Izraelské ozbrojené síly taktéž determinují genderová specifika ve svých předpisech (délka služby, pohlaví spolubydlících, uniforma atd.) i v příapdě transvojáků. Nicméně vzhledem k tomu, že izraelské zákony změnu pohlaví obecně ztěžují, jelikož ji nelze započít před dovršením věku 18 let s tím, že k chirurgické změně nemůže dojít před 21 lety, neprošel dosud žádný voják celým procesem změny pohlaví v proběhu základní vojenské služby. Čili mnoho žadatelů s diagnózou genderové dysforie dostalo od armády zvláštní výjimku a na vlastní žádost bylo služby zproštěno.  V dnešní době umožňuje Izrael těm, kterým bylo přiznáno právo osvobození ze základní vojenské služby, vykonávat dobrovolnou civilní službu. Od června 2006 Izraelská gay, lesbická, bisexuální a transgender asociace (Agudah) takové služby přijímá. V poslední době však roste počet gay branců, kteří slouží plnou vojenskou službu, často v bojových jednotkách. Unit 8200, jedna z největších jednotek izraelské armády, je obecně známá velkým počtem otevřeně LGBT vojáků. V r. 2013 oznámila izraelská armáda celému světu, že poprvé umožní MtF transženě sloužit v armádě se statusem ženského vojáka.", "section_level": 2}, {"title": "LGBT imigrace a zákon o návratu.", "content": "11. června získal gay pár, Žid a katolík, na základě platného zákona o návratu izraelské občanství a právo pobytu. Tento případ lze charakterizovat jako první aplikaci zákona o návratu na homosexuální manželský pár s různým náboženským vyznáním, byť pro heterosexuální manželské páry různého vyznání je toto samozřejmost. Žid získal automaticky občanství, kdežto u jeho manžela byly průtahy u Ministerstva vnitra navzdory faktu, že zákon garantuje manželům imigrantům s židovskými křeny automatické právo na izraelské občanství. 10. října 2011 dostal nežidovský manžel izraelské občanství s odvoláním se na ustanovení zákona o návratu. V r. 2014 potvrdil ministr vnitra Gideon Sa'ar právo Židů žijícím v homosexuálních manželstvích uzavřených v zahraničí a hledajících azyl v Izraeli právo na získání občanství, jak pro sebe, tak i pro své nežidovské protějšky, které jim garantuje zákon o návratu.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana před diskriminací.", "content": "V r. 1992 byl přijat zákon chránící jiné sexuální orientace před diskriminací v pracovněprávních vztazích s výjimkou pro náboženské organizace. V r. 1997 došlo k novelizaci zákona proti pomluvám a urážkám na cti. Tímto se rozšířil zákaz šíření a publikace pomluv motivovaných sexuální orientací dané osoby. Kromě toho zákon také obsahuje dodatek, že veškeré násilné trestné činy motivované sexuální orientací mají status zločinu z nenávisti, za nějž se zdvojnásobuje trestní sazba. Od r. 2014 má LGBT mládež garantovanou ochranu ve vzdělávacích institucích.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Izraelská strana práce a Merec jsou hlavními podporovateli práv sexuálních menšina stejně jako momentálně nečinná Šinuj. Politička Cipi Livniová ze strany Kadima, která je známa svojí snahou o rychlé vyřešení Izraelsko-palestinského konfliktu, je taktéž velkou podporovatelkou gay komunity. Podobný přístup zaujímají i ostatní menší liberální a progresivní strany jako například Zelení a Ale jarok. Politici z mnoha dalších stran, včetně Ja'el Germanové z Ješ Atid, Limor Livnatové z vládnoucí strany Likud a otevřeného homosexuála Nicana Horowitz z Merecu, blokovali legalizaci stejnopohlavního manželství i veškerou podporu LGBT kauz. Reprezentanti dalších stran, včetně Ha-Tnu'a, Chadaš a Strany práce taktéž podporu bojkotovali. Ministryně Livnatová se však pouze přikláněla k názoru, že vládnoucí Likud Jisra'el bejtenu považuje otázku legalizace stejnopohlavního manželství za složitou z důvodu různých postojů napříč celou stranou, ale slíbila učinit vše, co je v jejích silách, aby stranu přiměla se problematikou více zabývat. 22. října 2002 se poslanec Uzi Even z Merecu stal první otevřeně homosexuálním izraelským politikem. Ihned po něm byli do Knessetu zvoleni více než tři otevřeně homosexuální Izraelci - Nican Horowitz, Icik Šmuli a Amir Ochana.  Přesto však figurují v izraelské politici i anti-gay postoje. V r. 1997 srovnával bývalý prezident Ezer Weizman před zraky studentů střední školy homosexualitu s alkoholismem. Toto vyvolalo značnou vlnu odporu ze strany občanskoprávních aktivistů a liberálního křídla Knesetu, kteří okamžitě zaplnili prezidentovu kancelář četnými stížnostmi. Krátce poté demonstrovalo okolo 300 lidí před Weizmamnovou rezidencí s požadavkem na rezignaci. 20. února 2008 obvinil poslanec Šlomo Benizri za náboženskou ultraortodoxní stranu Šas a člen vládnoucí koalice Olmertovy vlády aktivní homosexuály z podílu na tehdejším zemětřesení. Benzri řekl na plenární schůzi Knessetu následující: \"Proč na nás udeřilo zemětřesení?.. Jedním z důvodu je to, že Knesset dává záštitu a volný průchod těžkému hříchu sodomie.\" Dále doporučil, aby se namísto pouhé obnovy zemětřesením zpustošených měst začalo uvažovat o tom, jak předcházet Božímu hněvu, a sice vládním přijetím legislativy, která by postavila mimo zákon takové zvrácenosti, jakými jsou \"adopce dětí lesbickými páry\". Svoji závěrečnou řeč Benizri zakončil slovy: \"Mnohem výhodnějším způsobem jak předejít zničujícímu zemětřesení je zastavit přijímání legislativy, která by podporovala homosexuální chování na území Svaté země Izraele, která vždycky bude stát v pozadí vzniku zemětřesení a jiných projevů Božího hněvu.", "section_level": 1}, {"title": "Společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Životní podmínky.", "content": "Izraelská gay komunita je obecně velmi aktivní. Každoroční festivaly gay pride konané od r. 1998 v Tel Avivu a Jeruzalémě se těší hojné účasti. Kromě těchto dvou se pravidelně konají další podobné akce v Haifě, Petachu Tikvě, Chadeře, Ra'ananě, Eilatu a Rišonu le-Cijonu. V r. 2016 zrušil poprvé Nejvyšší soud konání festivalu gay pride v Beerševě z důvodu bezpečnostních rizik. Izrael je jedním z jedenácti států, které jsou členy americké organizace PFLAG, v níž vystupuje pod názvem TEHILA.  Jerusalem Pride se stal terčem mezinárodní pozornosti poté, co došlo v r. 2005 k útoku na tři účastníky. Pachateli byl následně uložen trest 12 let odnětí svobody. Pokus jeruzalémského starosty, charedimského Žida, překazit konání festivalu Jerusalem Pride v červnu 2005 se stal předmětem soudního sporu. Ten starosta prohrál a musel zaplatit pořadatelům odškodnění, včetně soudních nákladů. V srpnu 2005 se měl stát Jeruzalém místem konání světového festivalu hrdosti World Pride, navzdory odporu a protestům tří náboženských organizací. To se však odložilo z důvodu realizace plánu jednostranného stažení z Pásma Gazy, při níž musela být přítomna většina složek izraelské policie, v důsledku čehož by neměla akce garantovanou dostatečnou ochranu. Tak jako tak bylo konání festivalu ohrožováno i obavami z násilí, jakož i gradujícího odporu některých židovských, muslimských a křesťanských představitelů a členů Knesetu. V listopadu 2006 se v ultra-ortodoxních židovských čtvrtích sešlo více než dva tisíce členů charédské komunity, aby vyjádřily svůj nesouhlas s konáním festivalu gay pride v Jeruzalémě. Snažili se přimět místní autority, aby od konání akce ustoupily. Podle zpráv bylo během této události zraněno mnoho lidí. Dalších šest lidí bylo pobodáno v r. 2015.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejné mínění.", "content": "Statistika veřejného mínění zveřejněná v ročním vydání 2013 deníku \"Haarec\" ukázala 59 % podporu stejnopohlavnímu manželství. Výzkum Hiddush uskutečněný v r. 2016 shledal, že 76 % Izraelců podporuje legalizaci sňatků osob stejného pohlaví. Výzkumy obecně ukazují vzrůstající podporu u izraelské veřejnosti.", "section_level": 2}, {"title": "LGBT hnutí.", "content": "Již v 70. letech se v Izraeli zrodilo aktivní hnutí za práva sexuálních menšin, k němuž se následně přidružilo také feministické hnutí a jiné liberální a sociálně-demokratické politické strany. Nejstarší izraelská LGBT organizace Asociace izraelských gayů, leseb, bisexuálů a translidí byla založená v r. 1975.", "section_level": 2}, {"title": "Média.", "content": "Jedněmi z prvních izraelských novin, které se zabývaly gay tematikou, byl týdeník \"Ha-Olam ha-ze\" a jeho první článek s tímto obsahem v r. 1962. Poté, co se stal článek senzací, začal týdeník varovat před \"tajným undergroundouvým hnutím\", které údajně v Izraeli operuje. Toto je typická nálepka, kterou tehdy dával izraelský tisk LGBT tematice, pokud se jí vůbec hodlal zabývat. Tento trend přetrvával až do konce 80. let.  Moment, kdy začal telavivský týdeník \"HaIr\" publikovat kroniku o izraelských gayích, je znám pod jménem \"Moshe\" a je spojován se známým novinářem Galem Uchovskym. Dalším mezníkem v oblasti mediálního přístupu k LGBT tematice je rok 1991, kdy Všeobecná federace pracujících začala do svého programu začleňovat i politická a sociální témata týkající se LGBT. Dostalo se jim masové podpory od izraelské LGBT komunity a dalších lidskoprávních organizací. V současné době mají všchny izraelské deníky otevřené gay editory a přispěvatele. Kromě toho zahájilo svoji činnost i několik LGBT magazínů.  Rádiové stanice jako jsou Radio Tzafon a Radio Radius několikrát vysílají debaty o LGBT sociálních a politických tématech.", "section_level": 2}, {"title": "Film a televize.", "content": "První izraelský film s LGBT tematikou byl \"Nagu'a\" (anglicky \"Drifting\") (1983) režírovaný otevřeně homosexuálním režisérem Amosem Guttmanem. Kromě natáčení se taktéž podílel i na napsání scénáře. Film pojednává o mladém gay Izraelci, který žije a pracuje se svými prarodiči, a jehož životním snem je natáčet filmy a najít lásku. Guttman, který zemřel v roce 1993 na AIDS, napsal a natočil ještě další izraelský gay film \"Hessed Mufla\" (anglicky \"Amazing Grace\") (1992). Oba filmy jsou považovány za autobiografii režiséra. Celkem Guttman zrežíroval čtyři filmy a tři krátkometrážní filmy. Jeho vyobrazení izraelských gayů bylo negativní a jeho filmy jsou považovány za útok na izraelskou LGBT komunitu, ale ne na všeobecné mínění.  Dalším režisérem známým pro natáčení LGBT filmů je Eytan Fox. Jeho prvním filmem je \"After / Time Off\" (1990). Dále napsal scénáře a zrežíroval několik úspěšných LGBT filmů \"Ba'al Ba'al Lev\" (1997), \"Yossi & Jagger\" (2002), \"Walk on Water\" (2004) a \"Bublina\" (2006). Fox se stal taktéž součástí prvního televizního seriálu natáčeného v letech 1997-2000 v telavivské čtvrti \"Florentin\" a směřovaného na širokou veřejnost, která se podrobně zabývala LGBT tematikou. Jednalo se vlastně o první seriál, v němž působil gay jako hlavní postava, a který se stal součástí pomalého trendu postupného promítání tohoto tématu i do dalších show jako jsou \"Straight and to the Point\" a \"Siton\".  Dnešní televize má několik kanálu směřovaných na LGBT diváky. V roce 1993 začal působit první komerční televizní kanál Channel 2, který se pravidelně zabývá LGBT sociálními a politickými témata, a který napomáhá větší viditelnosti a akceptaci transgender celebrit jako je například Dana International. Izraelská LGBT komunita se začala těšit mimořádné pozornosti poté, co vyhrála v Eurovizi v roce 1998 Dana International, trans Izraelka. V současné době jsou LGBT Izraelci nejvíc viditelní v několika televizních show. Většinou v reality show Assiho Azara a v mýdlových operách.", "section_level": 2}, {"title": "Diskurz na téma biblického Davida a Jonatana.", "content": "Biblický text vyobrazuje přirozenost vztahu mezi Davidem a Jonathanem v První knize Samuela jako \"lásku\", avšak opouštějící sexuální přirozenost jejich vztahu otevřenou interpretací:  Spor ve výkladu jazyka a mínění biblického textu je ožehavým tématem. Veřejný diskurs na toto téma rozděluje lid, když například poslankyně Knessetu Ja'el Dajanová podporovala na jeho základě 10. února 1993 se větší akceptaci a ochranu gay práv. Dajanová zmiňoval onen biblický text o Davidově lásce k Jonatánovi na podporu svého argumentu.", "section_level": 1}, {"title": "Palestina.", "content": "Palestinská společnost skládající se převážně z muslimů a křesťanů je velmi konzervativní a homosexualitu a crossdressing vnímá jako amorální akty zasluhující zatracení. Mnoho LGBT Palestinců, kteří se často setkávají s nepřijetím, fyzickým násilím a výhrůžkami smrtí, se proto snaží přesídlit do Izraele. V Tel Avivu a Netanji existuje několik expatriotských skupin, kde mnoho utečenců z Palestiny žije spolu se svými stejnopohlavními protějšky, kteří se je snaží ukrývat před úřady, z jejichž strany jim nehrozí nebezpečí pronásledování pro jejich sexuální orientaci, nýbrž pro jejich ilegální pobyt v zemi. V r. 2003 byla založená Aswat, která je palestinskou podpůrnou skupinou pro homosexuální ženy. Působí v izraelské Haifě a zaměřuje se na arabské lesby v Izraeli a Palestinské autonomii. Tajnou pobočku Aswatu založili v Ramalláhu v březnu 2007 čtyři gay studenti. Izraelská organizace Jerusalem Open House taktéž otevřela svoji arabskou pobočku Alqawss, která se zaměřuje na gay a lesbické Palestince. V r. 2008 získal homosexuální Palestinec trvalý pobyt v Izraeli se svým partnerem z Tel Avivu poté, co mu bylo od ostatních Palestinců vyhrožováno smrtí. Aswat si obecně stěžuje, že izraelské tajné služby mívají často tendenci nutit gaye ke spolupráci s Izraelem pod hrozbou deportace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Práva leseb, gayů, bisexuálů a translidí (LGBT) v Izraeli jsou považována za nejpokrokovější na Středním východě i v celé Asii. Stejnopohlavní sexuální aktivita byla zcela dekriminalizována v r. 1988 navzdory faktu, že místní zákony proti sodomii nebyly nikdy vymáhány po soudním rozhodnutí z r. 1963. Izrael je zároveň první a jedinou asijskou zemí, která dává homosexuálním párům právní status ve formě neregistrovaného soužití. Ačkoliv nejsou v zemi legalizovány sňatky osob stejného pohlaví, uznává Izrael stejnopohlavní manželství uzavřené v zahraničí, čímž je opět první a jedinou asijskou zemí, která tak činí. Diskriminace jiných sexuálních orientací je zakázána od r. 1992. Homosexuální páry můžou společně osvojit dítě po soudním rozhodnutí z r. 2008. Již předtím existovala možnost právní úpravy k dítěti partnera ve formě přiosvojení, případně poručenství. Gayové a lesby taktéž smějí otevřeně sloužit v armádě.", "tgt_summary": "以色列是女同性恋,男同性恋,双性恋和跨性别(LGBT)权益在中东最先进的国家,也是整个亚洲最先进的国家之一。同性性行为合法化于1988年。以色列是亚洲第一个承认同性伴侣之间未注册同居的国家。截止2020年,以色列不能登记同性婚姻,但承认在外国注册的同性婚姻,这也使它成为亚洲中第一也是唯一的承认他国同性婚姻的国家。", "id": 1496057}
{"src_title": "Kalinga", "tgt_title": "羯陵伽", "src_document": [{"title": "Rané období.", "content": "Písemných pramenů, které se o Kalinze zmiňují, není mnoho. O raném období Kalingy informují především skalní edikty krále Ašóky (okolo 304 př. n. l.–232 př. n. l.) z dynastie Maurjů. Už Ašókův otec Bindusára se pokusil o dobytí Kalingy, avšak jeho útok byl odražen. Ašókův výpad byl však úspěšný a podařilo se mu Kalingu dobýt a její území začlenit do své říše. Měla to být právě tato krvavá bitva, kvůli které Ašóka upustil od dobyvačných výprav a začal praktikovat princip \"ahinsá\" („nenásilí“). O válečné výpravě, při které zemřelo obrovské množství lidí, informuje 13. skalní nápis následovně:  V Ašókově době se tedy Kalinga stala součástí Maurjovské říše, avšak byla ji ponechána značná nezávislost. Po Ašókově smrti začala Maurjovská říše upadat a Kalinga se znovu osamostatnila. V dobách maurjovských panovníků působil na indickém dvoře řecký historik Megasthenés, který se ve svém díle letmo o Kalinze zmiňuje. Na území Kalingy se používal zvláštní druh písma odvozený z bráhmí.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmach za Khéravély.", "content": "Rozmáhat se Kalinga opět začala za krále Kháravély, v jehož době dosáhla vrcholného územního rozmachu. Kháravéla pocházel z rodu Maháméghaváhanů, který byl klanově příbuzný s jihoindickými Čédii.  Jediným zdrojem o Khéraválově vládě je nápis ve Sloní jeskyni (Háthígumpa) u Bhuvanéšvaru, který nechal vytesat sám král. Informuje o tom, že tento džinistický král po své korunovaci začal podnikat dobyvačné výpravy do čtyř světových stran a dobýval četná území. Na severu prý dobyl i Rádžagrhu a dostal se až ke Ganze. Dobyl též Magadhu, podnikl tažení proti mocnému království Sátaváhanů a tamilským oblastem na jihu. Díky ohromné válečné kořisti a pravidelnému přísunu vazalských tributů si mohl dovolit osvobodit obyvatele Kalingy od placení daní. Po smrti Khéravály toho o Kalinze není mnoho známo, je pravděpodobné, že se rozpadla na několik menších nezávislých knížectví, které postupně pohltily okolní územní celky.  Datování Khéraválovy vlády se různí, podle Dušana Zbavitele nastoupil na trůn na počátku 2. století př. n. l., dle jiných zdrojů vládl v letech 20–5. př. n. l.  V souvislosti s výboji proti Karnovi je Kalinga zmíněna v \"Mahábháratě\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Kalinga byla starověká oblast (někdy označována jako stát, republika nebo království) nacházející se v místech dnešního indického státu Urísa. O Kalinze se dochovalo jen několik zmínek v písemných pramenech – zejména v souvislosti s maurjovským panovníkem Ašókou a maháméghaváhanovským králem Khéraválou.", "tgt_summary": "羯陵伽(Kalinga;;;)一作迦陵伽、羯𩜁伽,印度次大陆中央东部的一个古国。相当今奥里萨邦、安得拉邦北部及中央邦的部分。", "id": 1412922}
{"src_title": "Ašókovy edikty", "tgt_title": "阿育王詔書", "src_document": [{"title": "Ašókova konverze.", "content": "Ašóka měl konvertovat k buddhismu poté, co jeho armáda zvítězila v boji proti Kalinze. Tato bitva se udála kolem roku 264 př. n. l. ve východní Indii (poblíž dnešní Urísy). Ašókův edikt č. 13 tuto událost popisuje následovně: „Osm let poté, co byl milý bohům, král Pijadaši, prohlášen králem, dobyl Kalingu. Sto padesát tisíc lidí bylo odvlečeno, sto tisíc lidí zabito a o mnoho více jich zahynulo z jiných příčin. Poté, co byla Kalinga dobyta, milý bohům začal pociťovat silnou náklonnost a lásku k dhammě a jejímu učení. Nyní milý bohům pociťuje hlubokou lítost, že Kalingu dobyl.“  Poté, co Ašóka konvertoval, začal cestovat po Indii a navštívil posvátná místa buddhismu, kde nechal vztyčit sloupy nesoucí nápisy: „Dvacet let poté, co se stal se milý bohům, král Pijadaši, králem, navštívil a uctíval toto místo, jelikož zde se narodil Buddha, mudrc z rodu Šákjů. Nechal zde vztyčit kamenný sloup, zbavil Lumbiní daní a nechal ji odvádět jen osminu své produkce.“", "section_level": 1}, {"title": "Proselytismus.", "content": "Poté, co se Ašóka stal stoupencem buddhismu, začal vysílat buddhistické misie do různých částí své země i mimo ni. O těchto událostech se opět zmiňuje skalní edikt č. 13: „Nyní považuje milý bohům za nejlepší vítězství jen to, co je vítězstvím dhammy. A dhamma zvítězila jak zde, na hranicích, tak i v místech na šest set jodžan vzdálených, kde vládne řecký král Antiochos a ještě dále za ním Ptolemaios, Antigonos, Magas a Alexandr, na jihu pak v zemi Čólů a Pandjů až k Tamraparni.“  Vzdálenost šesti set jodžan (jodžana je asi 7 mil) odpovídá asi vzdálenosti mezi středem Indie a Řeckem. Jednotliví panovníci, zmínění v textu, jsou:  Díky Ašókově snaze se buddhismus rozšířil i do jižní části Indického subkontinentu, konkrétně do království Chola, Pándjů a oblasti Tamraparni v dnešním Tamilnádu. Snažil se též vnést buddhismus mezi řecké komunity žijící v oblasti Gandháry, Gendrósie i Kandaháru, Ašókovo působení lze též rozeznat v oblasti Kambódže.", "section_level": 1}, {"title": "Morální předpisy.", "content": "V Ašókových nápisech hraje mimo jiné důležitou roli jejich morální rozměr. Jednotlivé nápisy (jako např. část sloupového nápisu 2) se věnují jakýmsi poučením o chování bytostí v souladu s dharmou. Některé nápisy jsou konkrétnější a hovoří o laskavosti k vězňům (sloupový nápis číslo 4).", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana zvířat.", "content": "Ašóka zavedl řadu předpisů na ochranu zvířat, zejména před zabíjením a mrzačením. Jsou uvedeny ve sloupovém textu číslo 5.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako Ašókovy edikty či Ašókovy skalní nápisy apod. se označuje sbírka 33 nápisů na sloupech, kamenech a skalních stěnách, které tam nechal vytesat maurjovský král Ašóka v době své vlády, tedy někdy mezi lety 272-231 př. n. l. Jednotlivé nápisy se nacházejí na různých místech Indického subkontinentu, převážně však na jeho severu a poskytují jeden z prvních hmotných dokladů o existenci buddhismu. Nápisy popisují, jak se pod Ašókovou patronací buddhismus rozšiřoval. Podle Ašókových ediktů bylo v jeho době vystavěno mnoho nových buddhistických staveb a buddhismus se rozšířil až ke Středozemnímu moři.", "tgt_summary": "阿育王诏书(英语:Edicts of Ashoka),又称阿育王诏令、阿育王垂谕,于印度孔雀王朝阿育王时代所流传下的石刻文书,出现时间约在公元前269年至前231年间。在孟加拉、尼泊尔至巴基斯坦等地,都曾发现这类的古石刻文书,计有大磨崖、小磨崖各七所、石柱十根、石窟刻铭及石板等五种。除小磨崖法敕有阿育王之名外,余皆刻以天爱喜见王(梵 Devānajpriya priyadraśi,巴 Devānajpiya piyadassin)之名。它是研究孔雀王朝与原始佛教的重要考古资料。", "id": 655722}
{"src_title": "Chlamydióza", "tgt_title": "披衣菌感染", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nemoc byla známa nejdříve u papoušků a nepochybovalo se o tom, že se přenáší z papoušků na člověka. Proto onemocnění pozorované u člověka a vyvolané kontaktem s papouškovitými (\"Psittacidae\") bylo nazváno psitakózou. Značné rozšíření chlamydií u jiných než papouškovitých ptáků přimělo Meyera (1941) k formulaci návrhu, aby se název psitakóza nahradil názvem ornitóza. O rok později návrh pozměnil tak, aby se výrazem psitakóza označovalo onemocnění lidí způsobené stykem s papoušky a názvem ornitóza onemocnění způsobovaná jinými než papouškovitými ptáky. V roce 1955 dále navrhl, aby se pro lepší rozlišení hovořilo o ornitóze holubů, krůt apod. Protože tyto návrhy měly určité epidemiologické i praktické výhody, všeobecně se vžily a používají se dodnes. Z etiologického hlediska jsou však nesprávné (původce nemoci je stejný u všech druhů ptáků i člověka), proto je nyní doporučován název chlamydióza.", "section_level": 1}, {"title": "Do konce 19. století.", "content": "Onemocnění lidí způsobená chlamydiemi byla známa již v dávných dobách. Trachom je popisován v egyptských papyrech, obraz lymfogranuloma venereum popsal John Hunter v 18. století. Naproti tomu jiné chlamydiové infekce, např. urogenitální, byly rozpoznány až v nedávné době.  První onemocnění u lidí popsal ve Švýcarsku Ritter (1879); tehdy onemocnělo 7 členů z jedné rodiny, z nichž 3 zemřeli. Choroba se objevila za 3 týdny po zakoupení exotických ptáků, kteří již vykazovali klinické příznaky onemocnění. V dalších letech se množily údaje o onemocněních po zakoupení papoušků. V roce 1892 vznikla první větší epidemie v Paříži, a to po dovozu papoušků z Argentiny; do r. 1896 onemocnělo ve větším počtu domácností celkem 70 lidí, z nichž 24 zemřelo.", "section_level": 2}, {"title": "Konec 19. století – současnost.", "content": "Koncem minulého století se epidemie psitakózy vyskytly v Itálii a v Německu; v r. 1909 se vyskytla pozoruhodná epidemie v Zülpichu. Zdánlivě zdravý pár papoušků způsobil smrt jednoho z novomanželů a potom postupně onemocnění lidí, kteří nemocného ošetřovali. Nejvíce lidí onemocnělo po jeho pohřbu, když se zdrželi několik minut v místnosti, v níž byla klec s papoušky. Celkem onemocnělo 26 lidí a 5 z nich zemřelo. V letech 1914-28 se vyskytly jen ojedinělé menší epidemie v Anglii a v USA, protože ve většině států byla již v platnosti ochranná opatření proti této chorobě založená na zákazu a kontrole dovozu papoušků.  Velká epidemie až pandemie proběhla v letech 1929-30. V roce 1929 v Argentině nejprve onemocnělo v okolí Cordoby více než 100 lidí za příznaků atypické pneumonie. Epidemiologické šetření ukázalo, že všichni přišli do styku se zásilkou 5000 papoušků z Brazílie, kteří hromadně hynuli a jejichž majitelé se proto snažili je rychle a levně rozprodat. Nejvíce nemocných lidí bylo mezi prodavači a překupníky. Aukce pokračovala v Tucumanu, kde se vzápětí také objevila onemocnění lidí. Teprve na podzim r. 1929, kdy byla choroba přenesena do hlavního města, byla konečně zburcována veřejná zdravotnická služba, protože i zde došlo k těžkému průběhu epidemie. Proto byl zakázán jakýkoliv prodej a přesun papoušků z Argentiny. Přesto byla nákaza v průběhu roku 1930 zavlečena nejméně do 12 států – USA, Anglie, Rakouska, Itálie, Švýcarska, Francie, Dánska, Alžírska, Holandska, Egypta, Německa, Švédska a Československa. Uvádí se, že celkem onemocnělo 750-800 lidí, z nichž asi 40 % zemřelo. Ve většině případů byla nákaza do Evropy zavlečena papoušky z Jižní Ameriky. Ale i v Evropě, v místních chovech papoušků, byly prokázány latentní rezervoáry infekce, které čas od času byly zdrojem infekcí pro člověka. První případ chlamydiózy u nás u importovaných ptáků popsali Galia et al. (1949). Vážná epizootie kachen v Československu byla pozorována v letech 1949 až 1963 (Strauss, 1967).  Na vysokou kontagiozitu původce ukazuje případ jedné kočovné divadelní společnosti, která si vypůjčila papouška od chovatele pro své představení. Během vystoupení se nakazilo 12 herců, třebaže papoušek byl na jevišti jen v kleci. Další epidemie chlamydiózy byla zaznamenána mezi lovci a škubačkami peří buřňáků ledních (\"Fulmarus gracialis\") na Faerských ostrovech v roce 1939.  Pandemie chlamydiózy v letech 1929-30 přispěla k rozpoznání etiologie, epizootologie i diagnostiky nemoci. Bedson et al. (1930) prokázali filtrovatelnost původce a v témže roce, nezávisle na sobě, popsali způsob mikroskopického průkazu původce ve vyšetřovaném materiálu z lidí a ze zvířat Levinthal (Německo), Coles (Anglie) a Lillie (USA); elementární tělíska se proto také někdy popisují jako tělíska LCL.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chlamydióza je obecné označení pro onemocnění lidí i zvířat způsobované obligátně intracelulárními bakteriemi z řádu \"Chlamydiales\". Infekce člověka bakterií \"Chlamydophila psittaci\" probíhá za příznaků atypických zánětů plic. K infekci lidí může dojít při chovu a ošetřování krůt a kachen, při jejich porážce i zpracovávání masa. Rovněž tak u chovatelů holubů nebo exotických ptáků. Potenciálním zdrojem mohou být i městští holubi pro svoji vysokou promořenost. K nakažení obvykle dojde inhalací kontaminovaného prachu. Obvykle se jedná o sporadické nebo familiární onemocnění (např. chovatelé exotických ptáků), kdežto u veterinárních lékařů, pracovníků na drůbežích porážkách nebo ošetřovatelů drůbeže na velkých farmách mohou vznikat až epidemie a onemocnění může mít charakter profesionální zoonózy. Přenos \"C. psittaci\" z člověka na člověka je vzácný, ale možný. Přenos z člověka na ptáka nebo drůbežím masem nebyl zatím popsán.", "tgt_summary": "披衣菌感染(Chlamydia infection;香港称为衣原体感染)是由砂眼衣原体(Chlamydia trachomatis)造成的性感染疾病,大部分的人没有症状,若有症状,会在感染后数周就会出现。女性的症状包括阴道分泌物或排尿疼痛,男性的症状包括阴茎分泌物、排尿疼痛或是附睾炎。女性的披衣菌感染可能扩散到上生殖腔,造成骨盆腔发炎,导致不孕或是异位妊娠。若眼部反复感染,又没有治疗,可能会导致沙眼,开发中国家最常见的失明原因。 披衣菌会透过阴道性行为、肛交、口交传播,若产妇带有披衣菌,在分娩时也会传染给婴儿。若是在卫生条件较差的地区,眼部的感染也可能是因为个人接触、苍蝇或是受污染的毛巾所造成。砂眼衣原体感染只会发生在人类身上。诊断一般会透过筛检进行,若是二十五岁以下,经常有性行为的女性、其他高危险群的女性建议每年要进行筛检,而第一次产前检查时也会进行。检查可以透过尿液或是子宫颈、阴道或是尿道的拭子来测试,若有感染,需要再配合直肠或是口腔拭子来确认。 预防方式包括禁欲、使用保险套、只和没有感染披衣菌的单一性伴侣进行性行为。披衣菌感染可以用阿奇霉素或是多西环素等抗细菌药治疗,若针对婴儿或是孕妇,建议用红霉素或是阿奇霉素治疗。病患的性伴侣也需要接受治疗,而且建议七天内不要进行性行为,到症状消失后才进行性行为。受感染者也需要检查是否有罹患淋病、梅毒或人类免疫缺乏病毒。在治疗后的三个月需再接受检查。 披衣菌是全球常见的性传染疾病之一,约有4.2%的女性及2.7%男性感染。2015年全球就有6100万个新病例。美国在2014年就有1400万人感染披衣菌。最容易感染的年龄在15岁到25岁之间,女性比男性容易受感染。2015年有200人因为感染披衣菌而死亡。披衣菌的英文chlamydia源自希腊文chlamydia(披风)。", "id": 368729}
{"src_title": "Lancknecht", "tgt_title": "國土傭僕", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Termín pochází z německého, \"Land\" „země“ + \"Knecht\" „sluha, pacholek“. Původně výraz označoval vojáky z jižních oblastí Svaté říše římské jakožto protipól vyhlášených švýcarských žoldnéřů s dlouhými píkami. Na počátku 16. století se výslovnost slova jako \"lanzknecht\" začala mylně dávat do souvislosti se slovem „kopí“.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První \"lancknechtské\" regimenty byly zformovány císařem Maxmiliánem I. Povolal Georga von Frundsberg, mnohými známého jako \"Otec lancknechtů\", aby mu pomohl s jejich organizací. Později bojovali v téměř každém vojenském tažení vedeném během 16. století, někdy ve vojskách bojujících proti sobě.  Lancknechti, cíleně formovaní jako napodobenina švýcarských žoldnéřů s dlouhými píkami (a zpočátku využívající služeb švýcarských instruktorů), příležitostně přispívali k porážkám obávaných Švýcarů, jejichž bitevní formace, příliš spoléhající na chladné zbraně používané na krátkou vzdálenost, začaly být zranitelné vůči vzrůstající palebné síle arkebuz a dělostřelectva. Francouzské dělostřelectvo nebo španělští střelci vnesli zmatek do švýcarských formací a lancknechtské píky blokovaly případný útok, o který by se vyčerpané švýcarské útočné řady mohly pokusit. Lancknechti, ačkoli spíše konzervativní co se používané výzbroje týče, a vždy mající velkou většinu pikenýrů, byli více nakloněni taktickému použití střelců než Švýcaři, protože méně spoléhali na náhlý a rozhodný útok a jako říšští vojáci také často bojovali ve formacích namícháni se španělskými žoldnéři, u kterých bylo používání arkebuz a později mušket velice rozšířené.  Lancknechti nejčastěji pocházeli ze Švábska, Alsaska, Flander a Porýní, ale v konečném důsledku byly regimenty sestavovány z mužů ze všech koutů Evropy.  Jejich chování na bitevním poli bylo vysoce různorodé. Někdy, jako například v bitvě u Pavie, obstáli velmi dobře a byli strůjci císařova vítězství. Jindy, při mnohých jiných příležitostech, (jako například v pozdějších italských válkách, francouzských náboženských válkách a osmdesátileté válce) se jejich udatnost a disciplína ocitly pod ostrou kritikou a španělský živel císařské armády přímo popíral bojovou využitelnost lancknechtů – o vévodovi z Alby se říká, že lancknechty najal pouze aby znemožnil jejich získání na stranu nizozemských nepřátel a aby se jeho armáda stala tabulkově větší, ale nikdy nepomýšlel na jejich nasazení do boje. Hugenoti opovrhovali svými lancknechtskými žoldnéři poté, co tito byli téměř okamžitě obklíčeni ostřílenými švýcarskými žoldnéřskými jednotkami, které měli původně zničit v bitvě o Dreux.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace.", "content": "Regimenty často kolísaly od 4 000 do 10 000 mužů podle okolností, nebo dokonce více – Černá banda, obecně považovaná za regiment lancknechtů, měla 17 000 mužů, když se zrodila ve Francii v roce 1515. Byla to právě tato flexibilita která jim umožnila nasazení v různých bitevních podmínkách. \"Oberste\" (plukovníci) byli povoláni císařem k vytvoření regimentů, s různým regimentálním personálem a jednotkami sdruženými do \"Fähnleins\" (kompanií) s \"Hauptmann\" (kapitánem) v čele, právě tak jako s poručíky a \"Fähnriche\" (podporučíky). Ostatní hodnosti zahrnovaly \"majory polního soudu\" a zásobovací důstojníky.  Tross byli zásobovači, kteří cestovali s každou lancknechtskou jednotkou, nesouce nezbytný vojenský materiál, potraviny a osobní věci každého vojáka a jeho rodiny. Členy Tross byly ženy a děti, doplněni několika řemeslníky.", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Lancknechti byli trénovaní v používání dlouhé píky a v užití píkové čtvercové formace vynalezené Švýcary. Většina lancknechtů používala píky, ale někteří poskytovali taktickou podporu pikenýrům, přičemž využívali různou výzbroj. Například, zkušený lancknecht mohl být jmenován jako doppelsöldner a místo píky mohl v rukou třímat 1,8 až 2,5 metru dlouhou halapartnu nebo partizánu, nebo proslulý \"zweihänder\", obouruční meč dlouhý 1,8 metru (ve této době spíše zvaný \"beidhänder\" než \"zweihänder\"). Tyto velké válečné meče byly užívány k likvidaci nepřátelských pík a k prolamování píkové formace, kdy voják s obouručním mečem vytvořil v přední linii nepřítele trhlinu, do které se nahrnuli jeho spolubojovníci s píkami. Tato taktika byla shledána nevyhovující a bylo od ní upuštěno kolem roku 1510 – jejich švýcarští protivníci ji výslovně zakázali, když přešli k masovému používání pík na počátku 15. století, protože zbraň byla příliš velká pro použití v sevřeném píkovém boji. „Doppelsöldner“ znamená „dvojitý žoldnéř“, protože jejich žold byl dvojnásobný oproti jejich méně zkušeným a méně riskujícím spolubojovníkům.  Lancknechti také mohli používat arkebuzy, předchůdce muškety. Když byli lancknechti poprvé formováni, arkebuzíři byli do formací zakomponováni pro dosažení plného počtu mužů, ale jejich počet postupně vzrostl až na čtvrtinu formace.  Univerzální zbraní lancknechta byl krátký meč zvaný \"katzbalger\", nošený jako poboční zbraň k lancknechtově hlavní zbrani. Samozřejmě, protože byl \"Katzbalger\" vnímán jako symbol lancknechtů, Švýcarští ilustrátoři byli velice opatrní při jeho znázorňování, neboť právě to odlišovalo lancknechty od švýcarských žoldnéřů známých jako Reisläufer.", "section_level": 1}, {"title": "Oděv.", "content": "Co činilo lancknechty tak nápadnými byl jejich propracovaný oděv, který převzali od Švýcarů. Kabátce, prořezávané vepředu, na zádech a zejména na rukávech, podložené látkou z pokud možno kontrastující barvy. Kalhoty byly v této době již samonosné, rozdělené na svrchní a spodní část (bylo velice módní mít jedno stehno odhalené) a končily nad pasem. Kabátec byl krátký, ponejvíce s diagonálním zapínáním po levé straně a mohl se přivazovat ke kalhotám jako doublety v předcházejícím období. Na nohou měli vojáci typickou renesanční obuv – volské tlamy a kachní zobáky, v teplejších oblastech můžeme potkat i sandály.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lancknecht () byl evropský žoldnéřský pikenýr a příslušník podpůrné pěchoty od konce 15. do konce 16. století objevující se nejčastěji na území Svaté říše římské. Lancknechti si získali pověst univerzálních žoldnéřů renesanční Evropy.", "tgt_summary": "国土佣仆(德文单数形:\"Landsknecht\";复数形:\"Landsknechte\")是十五世纪晚期到十六世纪欧洲(尤其是德国)的长枪佣兵与步兵支柱。在欧洲的文艺复兴时期素有万用佣兵之称。", "id": 2129370}
{"src_title": "Indo-řecké království", "tgt_title": "印度-希臘王國", "src_document": [{"title": "Předcházející události.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řecká přítomnost v Indii.", "content": "Roku 326 př. n. l. dobyl Alexandr Veliký severozápadní části Indického subkontinentu až k řece Beas a založil zde několik měst, mezi nimi také Bukefalu, a dosadil zde své satrapy. Indičtí satrapové v Pandžábu byli ponecháni vládě indických monarchů Taxilese a Poruse, a kteří byli znovu potvrzeni Smlouvou z Triparadisu v roce 321 př. n. l., a zbytek řeckých vojsk přítomných v Indii byl ponechán pod velením Alexandrova generála Eudéma. Někdy po roce 321 př. n. l. Eudémos porazil a vystřídal na trůně Taxilése; opustil Indii až o pět let později. Poté vládl řeckým osadám na Indu další generál Peithón, syn Agerónův. Ten však nevládl dlouho a v témže roce jako Eudémos odjel z Indie do Babylónu. Poslední generál Sofytés vládl až do roku 294 př. n. l. Podle indických zdrojů Řekové („Javanové“) pomáhali Čandraguptovi Maurjovi ve svržení dynastie Nanda a nastolení Maurjovské dynastie. Kolem roku 312 př. n. l. se Čandragupta prohlásil vládcem rozsáhlých území v severovýchodní oblasti Indie.  Roku 303 př. n. l. vedl Seleukos I. Níkátor vojsko až k Indu, kde se setkal s Čandraguptou. Setkání skončilo mírovou dohodou, která byla tzv. epigamií (řecky ), což znamenalo buď dynastické manželství, nebo nějakou dohodu o vzájemném sňatku mezi Indy a Řeky. Podle této dohody Seleukos postoupil severovýchodní teritoria Alexandrovy říše Čandraguptovi možná až k oblasti Arachósie. Na oplátku Seleukos získal pět set válečných slonů, kteří poté hráli klíčovou roli v Seleukové vítězství v bitvě u Ipsu.  Také někteří Řekové, mezi nimi například historik Megasthenés následován Deimachem a Dionýsiem, byli odesláni na Čandraguptův dvůr. Oba vládci rovněž pokračovali ve vzájemném obdarovávání se. Řecká populace, která se na severu Indie usadila, zůstala pod maurijskou vládou. Čandraguptův vnuk Ašóka, který přijal buddhismus, začal s jeho šířením pomocí skalních nápisů, z nichž některé jsou napsány řecky, z čehož se dá předpokládat, že část Řeků v Ašókově říši přijala buddhismus:  V třináctém ediktu Ašóka tvrdí, že odeslal buddhistické vyslance k řeckým vládcům do všech helénských říší až ke Středozemnímu moři. Dvanáctý edikt říká, že v jejich územích vyvinul přírodní medicínu ku prospěchu lidí i zvířat. Zdá se, že Řekové hráli v Indii při šíření buddhismu nemalou úlohu. Někteří z Ašókových vyslanců, například Řek Dharmarakšita je v pálijských pramenech popisován jako vůdčí osoba řeckých buddhistických mnichů aktivním proselytikem. Předpokládá se, že se Řekové také podíleli na sochařské tvorbě Ašókových sloupů a vůbec na všeobecném rozkvětu maurijského umění.  Roku 206 př. n. l. táhla seleukovská armáda pod velením Antiocha III. Velikého znovu do Indie, kde Antiochos přijal válečné slony a jiné dary od krále Sofagaséna:", "section_level": 2}, {"title": "Řecká vláda v Baktrii.", "content": "Alexandr poblíž Baktrie založil několik kolonií. Po jeho smrti roku 323 př. n. l. se Baktie stala jednou ze satrapií Seleukovské říše. Okolo roku 250 př. n. l. se jeden ze satrapů Diodotos I. Seleukovcům vzepřel a prohlásil se králem Řecko-baktrijského království. Diodotův syn Diodotos II. byl pak svržen Euthydémem I., který položil základ dynastie Euthydémovců. V době Maurijské říše se v Řecko-baktriském království stále držel silný vliv helénistické kultury, jak dokazují archeologické vykopávky v Ai-Khanoumu.  Řekové v Baktrii tak zůstali s Řeckem v blízkém kontaktu i v době Maurijské říše. Maurijská dynastie byla kolem roku 185 př. n. l. svržena a vlády se ujala dynastie Šungů. Jejím zakladatelem byl Pušjamitra Šunga, který zavraždil posledního maurijského krále Brhadratu. Podle některých buddhistických textů, jako je \"Ašókavadana\", zaujal Pušjamitra vůči buddhismu nepřátelský postoj a buddhisty měl dokonce pronásledovat. Mnohé buddhistické kláštery, jako ty v Nálandě, Bódhgaji, Sarnáthu či Mathuře, měly být přetvořeny na chrámy hinduistické. Podle některých historiků jako je Étienne Lamotte či Romila Thapar jsou však buddhistické zdroje z této doby pojednávající o pronásledování buddhistů přehnané. Baktrijská říše byla důležitou křižovatkou obchodu hedvábné cesty. Hedvábí, keramika, porcelán, umělecké motivy, amulety, ingoty kovů, drahocenné látky, drahokamy jako safír, spinel, rubín, nefrit, lapis lazuli, cenné křemeny, hindukúšský smaragd, zlato, nauky a urbanistické ideje proudily skrze toto území na všechny strany tehdejšího světa. (Přednáška R. Nový, Praha, Lidová univerzita Městské knihovny, téma buddhismus, řecká mystéria, védské nauky a civilizace starověku).", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny Indo-řeckého království.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Démétrios I..", "content": "Když dynastii Maurjů nahradila kolem roku 185 př. n. l. dynastie Šungů, armáda Démétria prvního, syna Euthydéma I., vpadla na území Indie a zmocnila se Arachózie, Gedrózie, Sindhu a Paňdžábu. Poté Démétrios I. vytáhl proti Patáliputře, hlavním městě Šungů. Mezitím byl v Baktrii Eukratidém sesazen z trůnu Démétriův bratr Antimachos I., čímž skončila vláda dynastie Euthydémovců a válečné tažení v Indii bylo vážně narušeno. Démétrios se rozhodl upustit od záměru dobýt území dynastie Šungů a obrátil se na Baktrii. Při pokusu o navrácení vlády do rukou Euthydémovců byl v roce 170 př. n. l. Démétrios poražen a zabit. V Arachózii i kábulském údolí byly nalezeny mince z jeho doby, na kterých bývá Démétrios zobrazen ve sloní přilbě, která má připomínat jeho dobytí Indie.", "section_level": 2}, {"title": "Doba po Démétriovi.", "content": "Po Démétriově smrti se země rozpadla na několik menších království, které spolu soupeřily o moc. Na východě tak vzniklo království, které se rozkládalo převážně na indickém území, jehož král Apollódotus I. se tak stal prvním králem Indo-řeckého království nezávislým na Baktrii. Z jeho doby se dochovalo velké množství numismatického materiálu. Po Apollódotovi či případně souběžně s ním vládl Antimachos II., pravděpodobně syn baktrijského krále Antimacha I.  Dalším významným panovníkem Indo-řeckého království se stal Menandros (okolo 165–155 př. n. l.), známý z indických zdrojů jako Milinda, jehož mince byly nalezeny dokonce až ve východním Paňdžábu. Menandros pravděpodobně zahájil druhou vlnu dobyvačných výprav. Podle Apollódura, který je citován v díle Strobóna, se tehdejší území Indo-řeckého království rozpínalo na území Sindhu a Gudžarátu. Podle archeologických nálezů se však dá potvrdit rozsah říše od kábulského údolí k východnímu Paňdžábu a pokud Řekové obývali území i mimo tyto regiony, bylo to jen na krátkou dobu. Menandros byl asi nejvýznamnější z Indo-řeckých králů. Významně rozšířil území říše a jeho mince byly nalezeny na mnoha místech. V době Menandrovy vlády skončila územní expanze Indo-řeckého království.  Západní i indické zdroje hovoří též o tom, že je možné, že se Indo-Řekové zmocnili Patáliputry, sídelního města Šungů. Pokud ano, nebylo by to na dlouho kvůli válkám na vlastním území Indo-Řeků.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek.", "content": "Od 2. století př. n. l. začali na území Baktri pronikat ze severu Skythové a později Jue-č'ové. Tyto kmeny postupně Řeky úplně vytlačily. Parthové hráli též hlavní roli při pádu Baktrijského království.  Menandros dosáhl silného postavení a jeho nástupci již nevládli tak silnou rukou jako on. Indo-řecké království, z části chráněné pohořím Hindúkúše, bylo relativně chráněno před invazí severních kmenů, avšak stále jej sužovaly občanské války mezi Řeky. Oslabené Indo-řecké království tak za nedlouho podlehlo Skythské invazi. Poslední území, jež ovládal řecký vládce (Hermaios), bylo vyvráceno v první polovině 1. století.", "section_level": 2}], "src_summary": "Indo-řecké království (též Řecko-indické království) byl řecký státní útvar rozkládající se v severní a severozápadní části Indického subkontinentu přibližně v letech 180 př. n. l.–10 n. l., kdy v něm vládlo postupně více než třicet helénských králů, kteří spolu často soupeřili. Království bylo založeno poté, co řecko-baktrijský král Démétrios I. na počátku 2. století př. n. l. vpadl na indické území. Řekové se v Indii usadili a časem od Řecko-baktrijského království, jehož centrum bylo v oblasti Baktrie, oddělili. Od té doby pojem „Indořecké království“ znázorňuje množství různých menších dynastických městských států, jako například Takšašíla, ve východní části pákistánského Pandžábu či Puškalávatí v Sagale. Těmto městům mohlo vládnout mnoho vládnoucích dynastií a na základě Ptolemaiovy \"Geografie\" a seznamů pozdějších řecko-indických králů byla Theophila na jihu pravděpodobně sídlem satrapy, neboli krále.", "tgt_summary": "印度-希腊王国(Indo-Greek Kingdom)有时又称希腊-印度王国。", "id": 1834612}
{"src_title": "Vlajka Papuy Nové Guineje", "tgt_title": "巴布亚新几内亚国旗", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jako první Evropané přistáli na ostrově Nová Guinea (dříve \"Irian\") v roce 1526 Portugalci. V 16. století Španělé ostrov pojmenovali \"Novo Guinea\", protože místní obyvatele považovali za příbuzné západoafrických kmenů. V roce 1828 anektovali západní část ostrova Nizozemci, v současnosti tvoří tato část Západní Nové Guineje dvě indonéské provincie (Papua a Západní Papua). Ve východní části ostrova, na které je dnes umístěn stát Papua Nová Guinea, vznikl v severní části 4. listopadu 1884 německý protektorát Země císaře Viléma. V jižní části (zvané \"Papua\") vznikl o dva dny později 6. listopadu britský Protektorát Nová Guinea.", "section_level": 1}, {"title": "Sever.", "content": "V den vzniku Země císaře Viléma byla na ostrově Mioko v Bismarkově souostroví (součást Papuy Nové Guineje) vztyčena německá říšská válečná vlajka, první vlajka užívaná na území dnešní Papuy Nové Guineje.  V letech 1885–1899 se na německém území ostrova užívala vlajka \"Německé novoguinejské společnosti\" (). Jednalo se o bílý list o poměru 2:3 s vodorovnou černo-bílo-červenou trikolórou v kantonu a s černým, kráčejícím lvem v dolním okraji vlajky, který drží v jedné tlapě červenou lilii. Lev s lilii je symbol převzatý z loga společnosti.  V roce 1899 bylo území přejmenováno na \"Protektorát Německá Nová Guinea\" a začaly se užívat vlajky Německého císařství již zmíněné trikolóry.  Kolem roku 1912 začalo Německo uvažovat o rozlišení vlajek svých kolonií podle britského vzoru (německé kolonie byly považovány za nedílnou součást říše). Vlajky byly navrženy, v roce 1914 i schváleny, ale po vypuknutí 1. světové války nebyly nikdy zavedeny. Vlajkou kolonie Německá Nová Guinea měla být německá černo-bílo-červená vodorovná trikolóra se zeleným štítem se zelenou letící rajkou.  Za 1. světové války bylo německé území obsazeno Austrálií a v roce 1920 vznikl australský mandát Společnosti národů. 9. května 1921 bylo na bývalém německém území vyhlášeno australské Teritorium Nová Guinea. Vlajkou teritoria se stala britská státní námořní vlajka (Blue Ensign) o poměru 1:2 s místním vlajkovým emblémem. Ten byl tvořen bílým kruhovým polem obklopeným vavřínovým věncem, svázaným modrou stuhou. Emblém obsahoval korunu sv. Eduarda a pod ní písmena \"T.N.G.\" (\"Territory of New Guinea\"). Je známa i varianta vlajky bez koruny. Vlajka se užívala až do roku 1949, kromě období japonské okupace.", "section_level": 2}, {"title": "Jih.", "content": "Protektorát Nová Guinea užíval britskou státní námořní vlajku (služební) o poměru 1:2 s místním vlajkovým emblémem ve vlající části. Emblém byl bílý kruh s Tudorovskou korunou a pod ní písmena \"N.G.\" (\"New Guinea\"), někdy i ve tvaru bez teček.  V roce 1988 vznikla z britského protektorátu kolonie Britská Nová Guinea. Vlajka zůstala zachována, pouze písmena \"N.G.\" nahradila písmena \"B.N.G.\" (\"British New Guinea\").  1. září 1906 byla Britská Nová Guinea předána Austrálii. Zámořské území Teritorium Papua užívalo od tohoto data opět britskou služební vlajku, místní emblém se změnil opět pouze částečně: Písmena \"B.N.G.\" byla nahrazena písmeny \"PAPUA\". Užívala se i varianta bez koruny. Vlajka se užívala až do roku 1949, kromě období japonské okupace.", "section_level": 2}, {"title": "Východ.", "content": "13. prosince 1946 převzala Austrálie, podle dohody OSN, správu nad severem i jihem a od roku 1949 je spravovala pod názvem Teritorium Papua Nová Guinea. Užívaly se pouze australské symboly.  V listopadu 1962 se objevila vlajka teritoria, kterou však neuznala ani australská vláda, ani místní orgány. Byla užívána pouze papuánskými atletickými družstvy na mezinárodních soutěžích v Tichomoří. Vlajku tvořil zelený list (zelená barva symbolizovala tropické pralesy) o poměru 1:2 s vyobrazením papuánské rajky v žerďové části, v přirozených barvách.  V roce 1968 byl zřízen \"Zvláštní výbor pro ústavní vývoj\", který měl zemi připravit na cestu k nezávislosti, navrhnout státní symboly a název státu. Navrhován byl název \"Pagini\" (složenina místních názvů Papua a Niugini v jazyce pidžin) nebo pouze Niugini. Zvláštní výbor doporučil vlajku o poměru 2:3 se třemi svislými pruhy: modrým, žlutým a zeleným. V modrém pruhu měly být pět bílých hvězd ze souhvězdí Jižního kříže, v zeleném bílá rajka (Gerrus paradisaea). Návrh byl předložen k lidovému referendu, setkal se však spíše s kritikou. Později proto doporučil návrh tehdy patnáctileté studentky misijní školy Susan Karikeové (později paní Susan Huhumeové) v celostátní soutěži. Její návrh o poměru 3:4 byl přijat parlamentem 4. března 1971, a od té doby byla vyvěšována. V červnu 1971 schválil parlament název \"Papua Nová Guinea\". Oficiálně se sice mohla vlajka užívat až od 1. července 1971, ale již v dubnu byla použita na mezinárodní konferenci v Singapuru. Poprvé byla oficiálně vztyčena při oslavách národního dne v září 1971 v hlavním městě Port Moresby. Papua Nová Guinea získala samosprávu 1. prosince 1973 a 16. září 1975 byla vyhlášena nezávislost. Po 1. červenci 1971 byla vlajka označována jako národní a až do vyhlášení nezávislosti byla státní vlajkou vlajka australská. Ta byla vyvěšována (při společném použití) na \"čestnějším\" místě a pro označení papuánských lodí. Symboly přijaté v roce 1971 se užívají dodnes.", "section_level": 2}, {"title": "Vlajky provincií Papuy Nové Guineje.", "content": "Země je od května 2012 administrativně rozdělena na 20 provincií, jeden autonomní region (Bougainville, obyvatelé kterého rozhodli roku 2019 v referendu o tom, že si přejí nezávislost), a distrikt hlavního města (Port Moresby).  Vlajky provincií byly zavedeny v roce 1978 a vychází z návrhů žáků a studentů místních škol. Později byly některé vlajky změněny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Papuy Nové Guineje je rozdělena šikmým dělením ze shora dolů na dvě trojúhelníková pole, černé (u žerdi) a červené (ve vlající části). V černém poli je umístěno pět bílých pěticípých hvězd (čtyři větší a jedna menší), seřazených do podoby souhvězdí Jižního kříže podle vzoru australské vlajky, na které jsou však velké hvězdy sedmicípé.", "tgt_summary": "巴布亚新几内亚国旗,于1971年7月1日制定,整个旗面由红色和黑色均分成左下和右上两个相等的三角形。红色部分中绘有一只黄色的极乐鸟,黑色部分绘有南十字座。 红色和黑色是巴布亚新几内亚的民族传统的颜色,同时红、黑、黄的组合又是1918年前统治巴布亚新几内亚的德国的国旗的颜色。极乐鸟也称天堂鸟,是巴布亚新几内亚特有的鸟类,也被绘在其巴布亚新几内亚国徽中。", "id": 847911}
{"src_title": "John Carew Eccles", "tgt_title": "约翰·卡鲁·埃克尔斯", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "John C. Eccles se narodil 27. ledna 1903 v Melbourne v Austrálii. Tam také absolvoval studium na lékařské fakultě, kde získal titul doktora medicíny (M.D.). Po studiích odešel v roce 1925 do centra světové vědy britského Oxfordu, kde byl jeho učitelem pozdější nositel Nobelovy ceny (1932) Sir Charles Sherrington. Jeho oxfordskými kolegy byli tehdy například S. Barber, Arthur Balfour nebo J. R. R. Tolkien.  První vědeckou práci zasvětil mozečku a jeho funkci v rámci regulace motoriky. Prvním učitelem v mozečkové fyziologii byl vynikající vědec Deny Brown. Eccles zahájil publikační činnost titulem z roku 1932 \"The reflex activity of the spinal cord (Reflexní činnost páteřní míchy).\" V temném období nadcházejícího nebezpečí nacismu dostal v roce 1937 nabídku z Kanematsova ústavu nemocnice v Sydney. Návrat do rodné vlasti ho však zklamal. Zatímco na britské půdě se vedly vášnivé vědecké debaty a práce, v Sydney museli všichni zaměstnanci opustit pracoviště do 17,00 hodin, protože se zamykalo. Díky evropskému antisemitismu však do Austrálie odešla řada vynikajících vědců. Jedním z nich byl i Bernard Katz, pozdější laureát Nobelovy ceny za rok 1975, se kterým vytvořil Eccles pracovní skupinu a velmi intenzivně začali pracovat na nervosvalovém přenosu u koček a žab. Tehdy byli silně kritizováni za kurarizování zvířat acetylcholinesterázou, která navozovala obrnu. Avšak výsledky později významně přispěly k rozvoji chirurgie. Největším objevem z té doby je ploténkový potenciál a možnost jeho farmakologického ovlivnění. Eccles se také podílel na objevu transmiterové funkce acetylcholinu (1942).  V roce 1943 opustil Austrálii a usídlil se v Dunedinu na Novém Zélandu, kde mu nabídli místo na Lékařské fakultě Otažské univerzity. Tam se zaměřil na Renshawovy buňky – interneurony – v míše. V roce 1944 se setkal s géniem kritického racionalizmu Karl R. Popperem a pozval ho na přednášku o filosofii vědy, která vyvolala značnou odezvu ve vědeckém světě a započala cyklus seminářů těchto dvou osobností. Výsledkem byla kniha \"The Self and Its Brain\". Eccles dospěl k poznání, že věda není induktivní, ale deduktivní a že existují dva faktory vědeckého poznání:  Tehdy spatřila světlo světa Ecclesova kniha \"Neurophysiological Basis of Mind: Principles of Neurophysiology\", ve které se stal jedním z autorů teorie chemického přenosu na synapsích, za což mu byla udělena v roce 1963 Nobelova cena za lékařství a fyziologii.  Mezi léty 1952 až 1966 působil na nově zřízené univerzitě v Canbeře. Zde započal nejlepší vědeckou etapu svého života, navázal pracovní kontakt s Hodgkinem a Huxleym, se kterými dosáhl nejprestižnějšího vědeckého ocenění. Sir John spoluzakládal Australskou akademii věd, kterou oficiálně ustavila královna Alžběta II v roce 1954. Jednalo se teprve o vůbec historicky druhou společnost založenou britským panovníkem (první byla královská londýnská společnost \"Royal Society of London\", zřízená králem Karlem II. v roce 1660). Sir John Eccles zastával post prezidenta akademie věd v období 1957–1961. V této době zkoumal funkci motoneuronů, fyziologii excitačních a inhibičních synapsí, což odráží kniha \"The Physiology of Nerve Cells (Fyziologie neuronů)\". Byl to on, kdo inicioval výjimečné Lundbergovy výzkumy o aktivitě motoneuronů, především o funkci homonymních a heteronymních svalů a jejich agonistů a antagonistů. Dále snímal intracelulární a extracelulární jednotkovou aktivitu, v této souvislosti je hodnocen jako jeden z průkopníků funkce červených a bílých svalů. Definoval pravidlo, že funkce svalu je determinována druhem inervace. Voperoval do bílého svalu kočky nerv z červeného svalu. Sval následně zčervenal a začal mít pomalejší stažlivost, obdobnou červenému svalu. V roce 1959 začal se svými studenty Krnjevičem, Willisem a Schmidtem studovat presynaptickou inhibici, potenciál gamaaminomáselné kyseliny jako neurotransmiteru a ionofory postsynaptické membrány. Učinil významný biofyzikální závěr, že anionty jsou schopny procházet ionoforami i tehdy, pokud je jejich průměr menší než kritická úroveň jejich otvorů.  Nobelovská přednáška v roce 1963 zněla na téma \"The Physiology of Synapsis\". Od této chvíle se opět Sir Eccles vrátil ke studiu mozečku a dalších částí CNS. Spolu s Perem Andersenem pracoval na rozklíčování původu spinocereberální dráhy. Také studoval hipokampus, konkrétně funkci košíčkových buněk. S kolegy publikoval knihu \"The Cerebellum as a Neuronal Machine\". Eccles v ní publikoval svůj objev, že všechny synapse, které tvoří neurony, nemají vždy stejný přenašeč a tutéž excitační a inhibiční funkci. Tato kniha byla základem pro budoucí důležité a v současnosti rozšířené studium nervových sítí.  V 65 letech odešel Sir John do důchodu z Canberrské univerzity. Jeho publikace váží jedenáct kilogramů, podílelo se na nich 74 vědců z 24 zemí, publikoval 411 vědeckých prací a 4 knihy. V důchodovém věku odešel na Institute of Biomedical Research do Chicaga, odkud po dvou letech přesídlil na University at Buffalo, The State University of New York, kde byl profesorem fyziologie a biofyziky do roku 1975. Zde pracoval s Robertem Schmidtem v otázce kožních vstupů do Purkyňových buněk mozečku. Prokázali, že kožní vstup do těchto buněk je v mozečku daleko silnější než vstup svalový. Dále spolu s Gary Allenem zjistili, že 8% projekce lidského mozečku je orientováno do protilehlé mozkové kůry.  V roce 1975 se Eccles přestěhoval do Švýcarska, kde se také zaměřil na filosofii vědy. Napsal vyznání \"Moje vědecká odysea\", v němž kritizuje vědecký dogmatizmus. Kromě Nobelovy ceny mu bylo uděleno 16 čestných doktorátů (Dr.h.c.), publikoval 15 monografií. Na Mezinárodním sjezdu fyziologických věd ve Washingtonu, D.C. v roce 1968 se otevřeně postavil proti sovětské okupaci Československa. Dne 25. srpna vystoupil s rozezleným příspěvkem obracejícím se na účastníky kongresu, aby Mezinárodní fyziologická společnost vyjádřila zásadní kritický postoj a odmítnutí okupace. Jeho návrh deklarace byl však odmítnut díky americkým delegátům, kteří nechtěli urazit 46 přítomných Rusů na kongresu. Neuvědomili se ale, že na konferenci bylo přítomno výjimečně velké množství 49 československých delegátů.", "section_level": 1}, {"title": "Přínos světové vědě.", "content": "John Eccles učinil 4 zásadní objevy:  Dále díky objevu postsynaptické deprese a postsynaptické stimulace podnítil výzkum v oblastech procesů učení a paměti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir John Carew Eccles (27. leden 1903, Melbourne, Austrálie – 5. květen 1997, Locarno, Švýcarsko) byl všestranný australský vědec především na poli neurofyziologie, laureát Nobelovy ceny za lékařství a fyziologii spolu s Andrew F. Huxlyem a Alanem Hodgkinem za rok 1963, nositel čestného doktorátu (Dr.h.c.) Univerzity Karlovy (1969) a Zlaté medaile této univerzity v roce 1993, kdy oslavil 90. životní jubileum. V srpnu roku 1968 otevřeně vystoupil proti sovětské okupaci v Československu.", "tgt_summary": "约翰·卡鲁·埃克尔斯爵士,AC,FRS,FRACP,FRSNZ,FAAS(英语:Sir John Carew Eccles,1903年-1月27日-1997年-5月2日),澳大利亚神经生理学家,1963年因在突触研究方面取得进展而获得诺贝尔生理学或医学奖。", "id": 648825}
{"src_title": "Geta", "tgt_title": "塞普提米乌斯·盖塔", "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "Geta se narodil roku 189 jako druhorozený syn senátora Septimia Severa, který byl tehdy správcem Sicílie (v letech 189–190) a měl již za sebou úspěšnou kariéru ve státních službách. Jeho matkou byla Iulia Domna, původem z kněžského rodu ze syrské Emesy. Své příjmení obdržel Geta po dědovi či strýci z otcovy strany, kteří se oba jmenovali shodně a nesli také \"praenomen\" Publius.  V roce 193, když byly Getovi čtyři roky, byl Septimius Severus provolán císařem, o vládu však musel ještě čtyři roky bojovat s třemi dalšími pretendenty trůnu. V osmi letech doprovázel Geta otce na tažení proti Parthům a patrně po vítězství u Ktésifóntu byl jmenován \"caesarem\" (jeho titul zněl P. SEPTIMIUS GETA NOBILISSIMUS CAESAR, PRINCEPS IUVENTUTIS). Roku 205 se mladý princ stal konzulem, o čtyři roky později správcem Británie a roku 209 nakonec plnoprávným císařem – \"augustem\".  Již od útlého dětství panovala mezi ním a starším bratrem Caracallou silná řevnivost. Cassius Dio se zmiňuje o tom, že při vozatajských závodech poníků řídili oba své spřežení tak zběsile, až závod skončil zlomenou Caracallovou nohou. Severus si všímal rivality mezi svými syny a snažil se ji všemožně tlumit a přivést je ke smíru a shodě; roku 208 se stali na znamení svornosti konzuly oba dva. Když však v roce 211 císař zemřel, již nebylo nic, co by brzdilo jejich vzájemnou nenávist.", "section_level": 1}, {"title": "Getova vláda a smrt.", "content": "Caracalla se údajně snažil Getu odstranit již za Severova života a těsně po jeho smrti, v obou případech však byly jeho pokusy zmařeny. Jakmile Severus zemřel, snažili se oba bratři dostat co nejrychleji do Říma, aby si zajistili vládu. Kvůli vzájemné podezíravosti však cestovali každý sám a i v Římě si oba rozdělili císařský palác každý na svou část a utěsnili všechny průchody, aby se chránili před intrikami druhého.  Každý si hleděl získat na svou stranu vlivné občany a vzájemně si činili všemožné úklady. Matka Iulia Domna se neustále snažila dosáhnout toho, čeho se nepodařilo jejich otci, avšak se stejným výsledkem. Jejich vzájemná nesnášenlivost zrodila vůbec poprvé v dějinách říše myšlenku na její rozdělení. Západní část, Evropa a Afrika, měly připadnout Caracallovi a východ, Asie a Egypt, Getovi. Tento návrh byl však nakonec zamítnut.  Nyní bylo jasné, že tuto situaci vyřeší pouze smrt jednoho z císařů. Geta byl všeobecně oblíbenější, jelikož byl údajně laskavější a mírnější než Caracalla, proto se Caracalla uchýlil ke zbabělé lsti. Pod záminkou, že se s ním chce usmířit, vylákal neozbrojeného Getu k matce, kde jej, takřka na jejím klíně, zavraždili ukrytí vojáci.  Jak silná nenávist panovala mezi oběma bratry, výmluvně ilustruje Caracallovo chování po bratrově smrti. Geta byl prohlášen veřejným nepřítelem, jeho jméno bylo vymazáno ze všech oficiálních dokumentů a jeho přátelé a všichni, které měl kdy v oblibě, byli popraveni nebo jinak postiženi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Publius Septimius Geta (7. března či 27. května 189 Mediolanum – 19. či 26. prosince 211 Řím) byl římský císař vládnoucí od září / října 209 do prosince 211, nejprve se svým otcem Septimiem Severem a bratrem Caracallou, od února 211 pak pouze s Caracallou.", "tgt_summary": "塞普提米乌斯·盖塔(Publius Septimius Geta),塞普蒂米乌斯·塞维鲁之子,卡拉卡拉之弟,他是塞维鲁和尤利亚·多姆娜(Julia Domna)的儿子,塞维鲁去世后,盖塔被宣布和其兄卡拉卡拉同为共治皇帝。然而不久以后卡拉卡拉就暗杀了盖塔,同时被害的还有盖塔的岳父盖乌斯·弗拉维乌斯·普罗汀纳斯(Gaius Flavius Plautianus)和盖塔的妻子弗拉维娅·普罗提拉(Flavia Plautilla)。随后卡拉卡拉处死了盖塔的支持者,并让元老院立法通过一项除忆诅咒,消除盖塔的功迹记录。", "id": 833370}
{"src_title": "Peter O'Toole", "tgt_title": "彼得·奧圖", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Narodil se v roce 1932 podle některých zdrojů v Connemaře v Irsku, podle jiných v Leedsu v Anglii, kde také vyrůstal. On sám si nebyl jist svým místem a datem narození, ve svém životopise říkal, že akceptoval jako svůj den narození 2. srpen, ačkoli jeho irský rodný list uváděl, že se narodil v červnu 1932. Šlo o syna zdravotní sestry Constance Jane (roz. Ferguson) a irského bookmakera Patricka Josepha O'Toolea. Navštěvoval katolickou školu, kde byl přeučen na praváka. Později se stal hrdým na svůj irský původ, a proto nosil vždy alespoň jednu část oděvu zelenou. Herectví studoval na Royal Academy of Dramatic Art.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Začínal jako divadelní herec v Bristolu. V divadle působil po celý život. Televizní debut si odbyl v roce 1954, filmový o pět let později. Zlom v jeho kariéře nastal, když byl Davidem Leanem vybrán do role T. E. Lawrence ve filmu \"Lawrence z Arábie\". Tento jeho výkon mu vynesl první z osmi nominací na Oscara a magazín \"Premiere\" ho označil za nejlepší herecký výkon všech dob.  Stal se také jedním z hrstky herců, kteří byli nominováni na Oscara za tutéž roli ve dvou různých filmech; zahrál si krále Jindřicha II. ve filmech \"Becket\" a \"Lev v zimě\". Za roli v minisérii \"Johanka z Arku\" získal v roce 1999 Emmy. Zahrál si také krále Priama v komerčním letním trháku \"Troja\". V roce 2006 získal svou poslední nominaci na Oscara za roli ve filmu \"Venuše\". Svůj hlas také propůjčil postavě Antona Ega v animovaném filmu \"Ratatouille\".", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1960 se oženil s velšskou herečkou Siân Phillipsovou, se kterou měl dvě dcery Kate a Patricii. Pár se ale rozvedl v roce 1979. Phillips později uvedla, že ji O'Toole poháněný alkoholem mentálně týral, a tak ho opusila kvůli mladšímu milenci. Spolu se svou bývalou přítelkyní modelkou Karen Brown má syna Lorcana Patricka O'Toolea.  Šlo možná o jediného ze svých londýnských hereckých současníků, který nebyl povýšen do rytířského stavu. Podle deníku \"Daily Mail\" tomu tak bylo z jeho vlastní vůle. Podle Richarda Kaye z těchto novin mu byl titul v roce 1987 nabídnut, ale on ho z osobních a politických důvodů odmítl.", "section_level": 2}], "src_summary": "Peter Seamus O'Toole (2. srpna 1932 – 14. prosince 2013) byl irský herec, osmkrát nominovaný na Oscara, držitel čestného Oscara, vítěz Emmy, Zlatého glóbu.", "tgt_summary": "彼得·西缪斯·罗康·奥图(英语:Peter Seamus Lorcan O'Toole,1932年-8月2日-2013年-12月14日),英国电影男演员,在1962年经典电影《阿拉伯的劳伦斯》中饰演一战英国军官劳伦斯而享誉全球;他四次获得金球奖,彼得·奥图曾先后获奥斯卡最佳男主角奖八次提名,但从未获奖,终于在2003年获颁第75届奥斯卡金像奖的终身成就奖。2013年12月14日于英国伦敦逝世,享年81岁。", "id": 1920050}
{"src_title": "Leon Czolgosz", "tgt_title": "里昂·乔戈什", "src_document": [{"title": "Motivy.", "content": "Leon F. Czolgosz se narodil roku 1873 v michiganském Detroitu, jako dítě polských přistěhovalců. Jeho rodina měla celkem sedm dětí. Roku 1881 se odstěhovali do Clevelandu v Ohiu. Leon opustil rodinu už ve svých deseti letech. Spolu s dvěma bratry našel práci v jedné válcovně drátů, kde docházelo často ke stávkám. Poté, co zažil vícero srážek mezi stávkujícími dělníky a policií, se v roce 1898 nervově zhroutil a vrátil se ke své rodině. Czolgosz odvrhl katolictví, které hrálo prim v jeho rodině, a často se dostával do sporů se svou nevlastní matkou. Stále více se odcizoval své rodině. Stal se přívržencem Emmy Goldman, často navštěvoval její veřejná vystoupení. Díky tomuto vlivu se Czolgosz nadchl myšlenkou anarchismu. 29. července 1900 spáchal italský anarchista Gaetano Bresci atentát na italského krále Umberta I., což Czolgoszovi velmi imponovalo. Rozhodl se zabít amerického prezidenta.", "section_level": 1}, {"title": "Atentát.", "content": "V srpnu roku 1901 odjel do Buffala, kde se ubytoval v blízkosti panamerické výstavy. 2. září si koupil revolver a 5. září pozoroval prezidenta Williama McKinleyho během jeho veřejného vystoupení. 6. září se pak mohl po prezidentově řeči v \"Temple of Music\" dostat do McKinleyho blízkosti. Revolver skryl do kapesníku a postavil se mezi ty, kdo si chtěli s prezidentem potřást rukou. Ačkoliv byl prezident chráněn padesáti osobními strážci, podařilo se Czolgoszovi dvakrát z revolveru vystřelit. Prezidentova ochranka ho ihned strhla k zemi a takřka by se pustila do lynče, kdyby ji od toho nezdržel těžce zraněný prezident (\"Go easy with him, boys!\"). McKinley byl zasažen oběma výstřely. Ačkoliv se v první chvíli nezdálo, že ho zranění ohrožují na životě, jeho stav se rychle zhoršil. O osm dní později následkům atentátu podlehl.", "section_level": 1}, {"title": "Rozsudek.", "content": "Po relativně krátkém procesu byl Leon Czolgosz odsouzen k smrti na elektrickém křesle, rozsudek byl proveden 29. října 1901. Jeho poslední slova byla údajně:  V rakvi bylo jeho tělo polito kyselinou sírovou, která ho během čtyřiadvaceti hodin rozložila.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leon Frank Czolgosz (5. května 1873, Detroit, Michigan - 29. října 1901) byl atentátníkem, jenž zabil amerického prezidenta Williama McKinleyho.", "tgt_summary": "里昂·弗兰克·乔戈什(Leon Frank Czolgosz,,1873年5月5日-1901年10月29日;曾用过其母的婚前姓“尼曼”和其他化名)是刺杀美国总统威廉·麦金莱的凶手。在生命的最后几年里,他自称受到了无政府主义者诸如埃玛·戈尔德曼与亚历山大·贝克曼的巨大影响。", "id": 2564711}
{"src_title": "Vaginální lubrikace", "tgt_title": "陰道分泌液", "src_document": [{"title": "Složení.", "content": "Lubrikační tekutina se skládá z vody, pyridinu, močoviny, skvalenu, kyseliny octové, kyseliny mléčné, komplexu alkoholů a glykolů, ketonů a aldehydů. Tekutina je charakteristicky čirá a podobá se spíš mužské preejakulační tekutině než vlastnímu ejakulátu. Může se lišit hustotou, charakterem, barvou a vůní, v závislosti na sexuálním vzrušení, období menstruačního cyklu, přítomnosti infekce, genetických faktorech a dietě.  Vaginální tekutina je mírně kyselá a v závislosti na některých sexuálně přenosných nemocech se může stát více kyselou. Klasické pH vaginální tekutiny je mezi 3,8 až 4,5, zatímco sperma má pH mezi 7,2 až 8 (neutrální látka má pH 7).", "section_level": 1}, {"title": "Změny ve vaginální lubrikaci.", "content": "Některé léky, včetně volně prodejných antihistaminik, stejně jako různé životní události, jako je těhotenství, laktace, menopauza, stárnutí, či nemoci jako diabetes, přirozenou lubrikaci potlačují. Léky s anticholinergickými nebo sympatolytickými účinky mohou sliznici vagíny vysušovat. Stejně tak léky včetně mnoha léků proti alergiím či kardiovaskulárním a psychiatrickým lékům.", "section_level": 1}, {"title": "Role při přenosu nemocí.", "content": "Vaginální tekutiny ženy, která je nakažena virem HIV nebo jinou sexuálně přenosnou nemocí, mohou danou nemoc přenášet, i když nedojde k přímému pohlavnímu styku.", "section_level": 1}, {"title": "Umělá lubrikace.", "content": "Pokud nedochází k přirozené lubrikaci či je její funkce nedostatečná, může být pohlavní styk velmi nepohodlný a bolestivý. Těmto nepříjemnostem může napomoci lubrikační gel, aplikovaný na penis a poševní vchod.  Lubrikanty na olejové bázi mohou narušovat latex a snižovat tak efektivitu kondomů, latexových rukavic a tím pádem snižovat účinnost tohoto druhu antikoncepce a ochrany před pohlavně přenosnými nemocemi. Z toho důvodu jsou doporučovány lubrikanty na vodní nebo silikonové bázi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vaginální lubrikace je přirozená lubrikace vulvy, která redukuje tření během pohlavního styku. Je znakem sexuálního vzrušení ženy. Na tvorbě lubrikace se podílí párové Bartholiniho žlázy, které jsou umístěny po levé a pravé straně pod poševním vchodem. Při pohlavním vzrušení se podílí na zvlhčování zejména zevních částí vulvy a sekundárně v relativně omezeném množství pochvy.", "tgt_summary": "阴道分泌液(日语:)或阴道润滑液(英语:英语:vaginal lubrication),又叫做巴氏腺液,俗称阴水,是女性阴道分泌的液体,有着滋润的作用,在性兴奋时会显著分泌。", "id": 203615}
{"src_title": "Aeneis", "tgt_title": "埃涅阿斯纪", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. Kniha.", "content": "Aeneas s Trójany vyplouvá ze Sicílie do Itálie, ale nedorazí k jejím břehům kvůli větrné bouři způsobené pánem větrů Aeolem, kterého o to požádala bohyně Juno. Lodě jsou nuceny přistát na pobřeží Libye. Aeneova matka a bohyně lásky Venuše přichází za Jupiterem, aby jej prosila o pomoc pro Aenea. Vládce bohů jí vyhoví, odhalí jí, jakým směrem se bude ubírat hrdinův osud. Venuše se poté vydává za Aeneem, kterému se objeví v podobě mladé lovkyně, převypráví mu pohnutou historii Didony, vládkyně Kartága. Dido žila se svým mužem Sycheem ve přímořském městě Tyru ve Foinikii, dokud její bratr Pygmalion nezabil Sychea a nezmocnil se města. Dido varovaná přízrakem zabitého Sychea, prchá Tyru a kupuje území, na němž nyní buduje Kartágo, které je zasvěceno bohyni Iuno.  Aeneas se vydává do samotného Kartága nepozorovaně, obestřen mlhou, která mu zajišťuje neviditelnost. Cestou k královninu paláci Aeneas pozoruje výstavbu Kartága, mezitím již dorazí část Trójanů, mají u Didony slyšení, převyprávějí své útrapy. Aneas vystoupí z mlhy, která jej halila a promluví ke královně. Dido má s Trójany soucit a na počest jejich záchrany uspořádá hostinu. Venuše sesílá bůžka lásky Kupida s podobou Aeneova malého syna Iula Askania, který vznítí v Didoně lásku k Aeneovi. Na konci hostiny Dido žádá Aenea, aby jí vypravoval svůj příběh od vyvrácení Tróje.", "section_level": 2}, {"title": "2. Kniha.", "content": "Aeneas s bolestí líčí pád Tróje. Řekové postavili před branami Tróje dřevěného koně, do jehož útrob se ukryjí vojáci. Zbytek vojsk předstírá ústup a odpluje na blízký ostrov Tenedos. Trójané se vydávají před hradby, názory na dřevěného koně se různí, Láokoón, kněz boha moří Neptuna, varuje Trójany před možnou lstí a vrhne po něm oštěp, který se zabodne do koně. Sinón, zrádný voják z řeckých řad, který se nechal od Řeků svázat, působí při přemlouvání na Trójany přesvědčivě. Priamos, král Tróje mu uvěří a nechá jej osvobodit. Láokoón se chystá obětovat Neptunovi, když jej i jeho syny napadnou z moře dva hadi a zabijí. Trójané to chápou jako trest za vrhnutí oštěpu a koně vtahují za hradby. Řekové vyplouvají z Tenedu, Sinón otvírá městské brány, z koně vycházejí vojáci a zabíjejí stráže.  Aeneovi se zjevil duch Hektóra, aby jej vyzval k útěku z Tróji. Aeneas se chopí zbraně, dozví se od Apollonova kněze Panthúse, že nastává poslední hodina Tróje, přesto sesbírá oddíly oděné řeckou zbrojí a s prvotním štěstím se pouští do boje s Řeky. Bojuje se o královský palác, Řekové vítězí díky přesile a palác ničí, pronikají do královské komnaty a řecký náčelník Pyrrhos zabíjí krále Priama. Aeneas propadá hněvu, hledá Helenu, aby ji jako příčinu zkázy zabil, nato se mu zjeví Venuše a posílá jej zachránit otce Anchíse, ženu Kreúsu a syna Iula.  Aeneas jde zachránit otce, ale ten odmítá opustit Tróju, přesvědčí jej teprve zjevení kouzelných plamenů nad Iulovou hlavou, které potvrdí let ohnivé koule. Aeneas bere otce Anchísa do náručí, Iula za ruku a následuje je manželka Kreúsa. U Cereřina chrámu ještě vezmou ochranné bohy Penáty a utíkají z hořící Tróje. Náhle ztrácejí Kreúsu, Aeneas zanechá otce a syna v úkrytu údolí a vydává se pro ni zpátky do Tróje. Zjevuje se mu zemřelá Kreúsa a předpovídá mu náročné cesty, dosažení Itálie, království a sňatek s princeznou. Aeneas odchází k uprchlým Trójanům do idských hor.", "section_level": 2}, {"title": "3. Kniha.", "content": "Aeneas líčí události po pádu Tróje. Přeživší Trójané staví lodě a vydávají se k Thrákii, Aeneas obětuje bohům, nalezne hrob zavražděného Trójana Polydóra, kterého svěřil Priam thráckému králi, mrtvý Polydóros převypráví Aeneovi svůj příběh. Polydóra náležitě pohřbí a opouští Thrákii. Trójané připlouvají k ostrovu Délos, Bůh Apollo dává Trójanům věštbu, kterou prorokuje jejich rodu velkou budoucnost, musejí ale hledat svou starou matku. Odplují na Krétu, kde chtějí postavit město, ale když Trójany stíhá mor a neúroda, zjistí díky Penátům, že se mají plavit do Itálie. Během plavby kolem Strofad, kde zabijí jalovici a chtějí ji sníst, na Trójany nečekaně zaútočí harpyje, se kterými chtějí bojovat. Harpyje Kelainó jim dává kvůli zabití jalovice a souboji zlou věštbu, že se Trójané dostanou do Itálie, ale město nepostaví, dokud nesnědí své stoly.  Plavba pokračuje k ostraovu Epiros, kde se Aeneas setkává s Andromaché, ženou Hektora. Zde potkává i Priamova syna Helena, který je Apollonův věštec a předpovídá Aeneovi dlouhé putování k Sicílii, Tyrrhénským mořem, musí se také vydat k podsvětní řece, než najde v Itálii znamení v podobě prasnice s třiceti prasátky. Varuje Aenea před Skyllou a Charybdou, nabádá k obětem bohyni Junoně, manželce Jupitera. Radí Aenenovi, aby se v Kúmách setkal s věštkyní Sibylou. Trójané plují kolem břehů jižní Itálie a Sicílie. Míjí sopku Etnu, kterou svrhl Jupiter na obra Enkelada, ten zpod hory plive oheň. Setkávají se s Řekem Achaimenidem, který jim vylíčí, jak jeho druh Odysseus unikl ze spárů Polyféma, jednookého obra lidojeda. Náhle uvidí obra, Aeneas velí k překotnému odplutí, k břehu přibíhají i ostatní Kyklópové, ale loď u nedostihnou. Doráží k ostrovu Drepanos, kde Aeneas pohřbívá svého otce Anchísa. Vítr odvane Trójany od Itálie k africkým břehům.", "section_level": 2}, {"title": "4. Kniha.", "content": "Dídó rozmlouvá se svou sestrou Annou o své planoucí lásce k Aeneovi. Anna líčí počet afrických ženichů, Aeneas se zdá být příznivým znamením od Iunony, lásku Dídóně schvaluje. Dídó koná oběť bohům. Iuno se domlouvá s Venuší na sňatku Dídóny s Aeneem, Venuše v tom vidí lest. Nakonec se ale dohodnou, že během lovu se strhne bouře, která zažene dvojici do jeskyně, kde spolu stráví noc, ačkoliv tím manželství nevznikne. Punové i Trójané se vydávají na společný lov, skutečně se strhne bouře, Aeneas skončí s Dídó v jeskyni. Zosobněná Pověst létá po Libyi a rozšiřuje zprávu o Aeneovi a Didoně, kvůli kterým upadá říše, mísí ale pravdu se lží. Tímto je pobouřený maretánský král Iarbas, kterého Dídó odmítla v minulosti, ten vysílá prosby k Iovovi vládci bohů na zjednání spravedlnosti. Iupiter pověřuje posla bohů Merkura, aby vzkázal Aeneovi odplout, protože jej a především syna čeká osud v Itálii. A tak se stane. Aeneas po chvíli vnitřního zmatku vydá rozkaz svým lidem ke skryté přípravě lodí na odchod.  Dídó tuto lest prohlédne. Dídó vyčítá, přemlouvá, poukazuje na manželství, zapřísahá, pokud musí odejít Aeneas, ať jí nechá alespoň syna. Aeneas uznává pomoc a její zásluhy, ale on sám nechtěl odcházet ani z Tróje, odchází z vůle bohů. Ačkoliv v něm city vřou, jeho rozhodnutí trvá. Rozhněvaná Dídó řekne Aeneovi, ať tedy jde, hádku končí kletbou a omdlelou ji služky odnesou. Vrcholí přípravy na odplutí. Dídó posílá sestru Annu, aby Aeneas na čas odložil odjezd, ale ten ji nevyslyší. Vrcholí královnino zoufalství, oběti, věštby a sny jí ukazují zlá znamení. Nechává vystavět hranici z manželského lůžka a Aeneovy zbraně jako magický rituál, aby zastřela sebevražedné úmysly. Obětuje podsvětním bohům. Myšlenkami těká nad Trójany, nad svým osudem, nad porušenou věrností k Sychaeovi. Merkur budí Aenea ze spánku, varuje před hrozící zkázou. Aeneas probudí Trójany, nechá odvázat lodě a spěšně vyjíždí. Dídó propadá pomstychtivému hněvu, kdy chtěla nechat zapálit trójské lodě, zabít Askania, opět vzývá podsvětní božstva a sesílá na Trójany kletbu a ukládá Kartágu smrtelnou nenávist k budoucímu Římu. Nechá poslat pro sestru Annu, aby připravila očistný obřad a probodne se Aeneovým mečem. Iuno posílá poselkyni bohů Írys, aby zbavila Dídónu utrpení.", "section_level": 2}, {"title": "5. Kniha.", "content": "Iupiterova bouře zažene Aenea a jeho druhy na Sicílii, kde jej uvítá král Acestes, který je původem Trójan. Aeneas se shromážděným lidem koná slavnostní oběti na hrobě otce Anchísa, poté Aeneas vyhlašuje, že se na tuto počest budou konat hry – závody lodí, hod kopí, střelba lukem a pěstní zápas. Při obětech vyleze zpoza hrobu pestrobarevný had, který se stáčel do sedmi kruhů na znamení, že se naplnil sedmý rok bloudění. Trojané neví, jestli se jedná o ducha tohoto místa nebo o Anchísova posla. Hry začínají závodem lodí, Aeneas odměňuje vítěze, pokračují běžeckým závodem, následují pěstní souboje, ale zápasníci zprvu váhají, nakonec se ale dají do boje. Začíná lukostřelba, která skončí zvláštním úkazem – naplano vystřelený šíp se na nebi vznítí, ale Aeneas to vysvětluje jako dobré znamení. Nastupuje trójská branná mládež za vedení Iula Askania.  Iuno přikazuje Íris, aby se vydala za trójskými ženami na Sicílii a v podobě Beroe mezi ně zasela odpor k dalším plavbám. Ačkoliv stařena Pyyrgó odhalí lest Íris, ženy se přesto vydají zapálit lodě. Muži se dozvídají o požáru, Iulus se vydává k lodím, ženy se rozutečou a ukryjí. Muži hasí lodě, Aeneas prosí Iupitera o pomoc, který mu sešle déšť na uhašení ohně. Čtyři lodě unikly zničení. Na Aenea padají kvůli oné pohromě pochyby, rozvažuje zdali zůstat a založit město tady nebo odejít. Moudrý Nautés mu poradí, aby nechal starce a ženy tady, a pak se vydal k italským břehům. Aeneovi se zjevuje Anchíses z dovolení Iupitera a říká mu, aby dal na rady, sesbíral nejodvážnější a vyplul. Prvně ale musí sestoupit s věštkyní Sibyllou do podsvětí. Aeneas svolává lid, nechává opravit lodě, Acestovi svěřuje nad místem vládu, zakládá na Sicílii město Acestu. Po devítidenních obřadech vyplouvá. Venuše přichází za Neptunem, aby poskytl Aeneovi klidnou plavbu. Neptun souhlasí, ale podotýká, že na plavbě padne jeden námořník za oběť. Během noční plavby se námořníci usnuli, Palinúra uspal sám bůh Spánek, a svrhl jej z lodi a on umírá nepohřben ve vlnách.", "section_level": 2}, {"title": "6. Kniha.", "content": "Aeneas přistává na italské břehy a vydává se k Apollonovu chrámu. Aeneas a jeho druhové si prohlíží vyobrazení na branách chrámu, kde je vylíčen příběh Daidala. Poté, co obětuje sedm jhem netknutých býků, volá si jej věštkyně Sibylla do ochrámu. Aeneas pronáší modlitbu k Apollonovi. Poté žádá od Sibylly věštbu. Prostoupena Apollonem předpovídá Aeneovi války, sňatek s cizinkou a nečekanou naději z řeckého města. Aeneas žádá po Sibylle vstup do podsvětí, aby se dostal k otci Anchísovi, musí získat zlatou ratolest – dar pro podsvětní bohyni Proserpinu. Než tam vstoupí, musí také pohřbít druha Míséna, který se chtěl poměřovat s mořským bohem Trítónem, ten jej za trest utopil. Aeneas jej nechává pohřbít a následuje dva holoubky, kteří mu ukazují cestu k zlaté ratolesti. Když ji utrhl, vrací se k Sibylle. Aeneas se chystá u vchodu podsvětí náležité oběti podsvětním božstvům. Poté Sibylla odesílá všechny kromě Aenea pryč, ten musí tasit meč.  V první části podsvětí sídlí démoni zhouby a smrti, obludy. Přichází k řece Acheron, Kókytos vidí starce – převozníka duší Charóna. Aenas pozoruje čekající duše a prosí Sibyllu o vysvětlení. Přeplavit se přes řeku Styx smí řádně pohřbené duše, nepohřbení musí čekat sto let. Aeneas potkává své zemřelé druhy i kormidelníka Palinúra a promlouvá s ním. Charón pozná živého Aenea a prvně jej nechce převést, po ukázání zlaté ratolesti svolí. Když se na druhém břehu se přibližují k pekelnému psu Kerberovi, začne štěkat a nechce je pustit. Sibylla mu předhodí koláč s uspávajícími účinky. Cesta dál je volná, míří do míst, kde dlí předčasně zesnulá nemluvňata, nespravedlivě odsouzení, které soudí soudce Mínos, k těmto místům patří také sebevrazi. Následují Pole smutku, která obývají nešťastní milenci, zde Aeneas potkává Dídó, obrací se k ní s omluvou a vysvětlením, ale ona odvrací tvář, neodpovídá a prchá za manželem Sychaem. Aeneas kráčí místy padlých bojovníků, obklopují ho Trójané, Řekové utíkají strachy, potkává Priamova syna Déifoba, vypráví, co zažil při pádu Tróje, že Helena byla jeho žena po Paridově smrti. Déifoba odzbrojila a Meneláos jej zabil. Sibylla řeč utíná, protože se ještě mají vydat nalevo do Tartaru trestnice provinilých a napravo do sídla blažených – Élysia.  Aeneas vidí nedobytnou pevnost obehnanou třemi hradbami, vstup beze spánku střeží bohyně pomsty Tísifoné, kolem plyne plamenná řeka Flegethón. Aeneas slyší ozývající se nářek a bití, ptá se Sibylly. Ta vypráví o soudci Rhadamanthovi, který zde vede výslech, nutí k doznání, předává Erínyím táhnoucím odsouzence do jámy Tartaru. Popisuje provinilce Titány, obry Ótose a Efialta, krále Salomónea, dále Titya, Pertithoa, Ixiona, Peirithoa, Thésea a Flegya. Tím Sibylla končí, protože počet trestů i provinilců je bezpočet. Aeneas má splnit úkol – odevzdat dar Proserpině, omývá se očistnou vodou a vsadil zlatou ratolest u prahu paláce.  Dvojice vstupuje do Élysia, místa světla, pokoje, tance a zpěvu. Aeneas vidí pěvce Orfea, bezúhonné a zasloužilé lidi, vojáky, kněží, básníky a umělce – všechny zdobené bělostnými vínky. Básníka Músáia se ptají na cestu. Konečně se setkává s otcem Anchísem, třikrát se jej snaží objemout, ale u nehmotného ducha to nejde. Zahlédne údolí řeky zapomnění Léthé, z níž celé zástupy lidí předurčených osudem k návratu do jiného těla pijí vodu, aby zapomněli minulost. Anchíses vypráví Aeneovi o světové duši, z níž pochází všichni živí tvorové mající ohnivou duši nebeského původu, ta se odívá do těla. Duše po smrti prochází očistou živlů od tělesnosti a provinění, jen málo duší zůstává v Élysiu, ostatní se vrací zpátky na svět. Tento oběh trvá tisíc let. Anchísés přivádí Aenea k shluku duší budoucích pokoleních, ukazuje nacházející vládce z italské větve, zakladatele Říma – Romula. Prorokuje slávu rodu pocházející z Iula Askania, z něhož vzejde Caesar, císař Augustus, který má přinést zlatý věk. Předpovídá světovládu Římské říše. Ukazuje římské krále a Bruta zakladatele římské republiky, představuje velké osobnosti časů republiky, slavné velitele vojsk. Poslání Říma je podrobit si svět proto, aby se na něm udržel mír. Poté se objevuje smutný Marcus Claudius Marcellus (zeť Augusta), který přes vynikající vlastnosti zemřel v rozkvětu mládí. Anchíses vzbuzuje v Aeneovi nadšení, líčí mu boje, které ho čekají i budoucí slávu. Aeneas a Sibylla procházejí kolem dvojí brány boha Snů, jedna je z rohu pro skutečné duchy a druhá ze slonoviny pro klamné vidiny. Aeneas po odchodu slonovinovou branou spěchá k lodím a druhům.", "section_level": 2}, {"title": "7. kniha.", "content": "Aeneas pohřbil svou opatrovnici Kajetu. Poté obeplouvá ostrov Čarodějky Circe, následně se vydává do Itálie, pluje ústím řeky Tibery. Vyloďuje se na v zemi lavrentského krále Latína. Přichází vylíčení bývalého stavu Latia, dojde k vyplnění věštby harpije o snědených stolech. Aeneas založil a opevnil tábor, poté vysílá posly ke Latinskému králi, dává králi dary a žádá jej o to, aby mu povolil obývat obsazené území. Král to Aeneovi dovoluje a chce za Aenea provdat svou jedinou dceru, která neměla být podle věštby nikomu zasnoubena. Tyto události vyvolávají v bohyni Juno opět hněv, proto povolává z podsvětí furii Allekto, ta poštvává latinskou královnu Amatu, ale především přivádí k nesmiřitelnému hněvu Turna, mocného bojovníka a vládce Rutulů, který se o Lavinii bez úspěchu ucházel. Allekto způsobí boje mezi trójskými zemědělci. Král Latinus se snaží dojednat mír mezi znepřátelenými stranami, ale neuspěl. Samotná Juno otevírá doširoka brány války. Turnus vyhlásí válku proti Trójanům, což okamžitě polarizuje kmeny z celé Itálie a schyluje se k velké válce.", "section_level": 2}, {"title": "8. kniha.", "content": "Turnus se snaží získat Latákii na svou stranu, vysílá poselstvo ke králi Diomédovi, aby se s přidal k němu v boji proti Trójanům. Aenea ve snu napomíná říční bůh Tiberinus, aby se vydal na plavbu po řece nahoru. Dostává se k hradu Pallanteu, kde sídlí přestěhovaný král Arkadie Evandrus. Potká jej zrovna při slavnostech věnovaných Herkulovi, který kdysi zabil na oněch místech lupiče Káka. Aeneas získává Evandra za spojence, který mu poskytuje čtyři stovky jezdců. Do čela této družiny král staví svého syna Pallasa. Část Aeneových poddaných se vydá nazpět po vod. Ostatní se s Aeneem vydají podle Evandrovi rady za Etrusky, které by Aeneas mohl získat na svou stranu. Vedou totiž válku s Turnovým spojencem tyranem Mezentiem. Etruskové na Aeneův návrh přistupují, protože jim věštba předpověděla, že mají hledat za svého vůdce cizince. Aeneas na cestě k Etruskům nachází novou nádhernou zbroj, kterou mu vyrobil bůh Vulkán na přání Aeneovy matky Venuše. Zvláštní pozornost se věnuje Aeneově štítu. Jsou na něm vylíčeny skvělé hrdinské skutky budoucích Aeneových potomků, kteří proslaví Řím.", "section_level": 2}, {"title": "9. kniha.", "content": "Zatímco Aeneas sbírá spojence, Turnus se v jeho nepřítomnosti chystá spálit trójské lodě. Tento úmysl zhatí Jupiter, kterých se nechá obměkčit od božské matky Idejské, takže plavidla nechá proměnit v mořské nymfy. Trójané Euryalus a Nisus se společně vydají varovat Aenea před hrozícím nebezpečím hrozícím od Rutulů. Podaří se jim sice proniknout až do rutulského tábora a porazit mnoho nepřátelských bojovníků, ale sami skončí v obklíčení a přemoženi přesilou padnou. Ráno se vydá Turnus se svými vojsky obléhat Trójský tábor, který se proti útoku odvážně brání. Euryalova matka spatří před hradbami hlavu svého syna nabodenou na kůl a zachvátí ji smutek a žal nad padlým potomkem. Bitva se rozpoutá naplno. Aeneův syn Askanius se projeví mnohými hrdinskými činy. Mocný Pandarus a Bitias úmyslně vlákají rutulské bojovníky včetně Turna do trójského opevnění, aby je mohli obklíčit. Valečník Turnus pobije spoustu Trojanů, nakonec je obklopen množstvím protivníkům, obklíčení prolomí a unikne skokem do řeky, aby se vrátil ke svému vojsku.", "section_level": 2}, {"title": "10. kniha.", "content": "Zasedá sněm bohů, Venuše i Juno se na něj obracejí se stížnostmi a prosbami týkajícími se války, on se je snaží dosáhnout smíru mezi znepřátelenými stranami. Nakonec celá pře končí tím, že se Jupiter vzdává jakéhokoliv zasahování do chodu bojů, takže od nynějška se válka bude řídit osudem. Rutulové mezitím opakovaně útočí na trójské hradby. Aeneas se plaví s Arkaďany a Etrusky na pomoc svým lidem v obležení. Mořské nymfy, které byly dříve trojskými loděmi, připlouvají za Aeneem, aby mu pověděli vše, co se mezitím událo. Aeneas se vylodí u obležení a pustí se do boje s rutulskými šiky. Během boje Turunus zabije Pallase. Aeneovy sbory porážejí nepřátelské oddíly, Askanius dělá výpad na obléhatele, otcovy a synovy jednotky se spojí, obkličují Turna. Juno ho z ohrožení vysvobodí, vítr jej zanese na protější Ardejský břeh. Aeneas v bitvě zabije Mezentia i jeho syna Lausa.", "section_level": 2}, {"title": "11. Kniha.", "content": "Aeneas nechá vztyčit sloup bohu Marsovi na počest vítězství, poté vyšle poselstvo ke králi Evandrovi s Pallasovým tělem, uzavře příměří, aby Latinové mohli pohřbít padlé bojovníky. Na sněmu usiluje latinský král o smír. Turnus se nechal vyprovokovat Drancem, aby vyzval Aenea na souboj. Ale ten se účastní tažení proti Laurentům. Turnus proti Aeneovi posílá Kamillu a Messappa s jezdeckými oddíly a sám čeká v záloze. Bohyně Diana předpovídá záhubu Kamilly a vysílá nymfu Opisu, aby pomstila její smrt. Kamila si vede v bitvě velmi udatně, Arruns ji skolí šípem a za to ho Opisa zabije střelou z luku. Rutulové se dávají na útěk, Turnus opouští zálohu a spěšně se vydává bránit město. Aeneas jej pronásleduje. Nastává noc a obě strany se opevňují.", "section_level": 2}, {"title": "12. Kniha.", "content": "Turnus pozoruje, že Latinové ztrácejí síly, a proto vyzývá Aenea na souboj. Král Latinus Aenea od tohoto souboje odrazuje. Když k Aeneovi dorazí poselstvo od Turna, nakonec k souboji přistoupí, dohodu rituálně potvrdí. Neočekávaně událostmi zamíchá Turnova sestra Juturna a poštve Rutulany do boje. Aeneas z nastalého zmatku vyvázne se zraněním. Vypukne bitva, kde se Turnovi daří všechny porážet. Venuše uzdraví Aenea, aby se mohl vrátit do boje, ale nemůže kvůli Juturně svého soka nikde najít. Zaútočí na město. Královna Amáta ze zoufalství spácha sebevraždu oběšením. Nakonec se na bitevní poli objeví Turnus, aby se utkal s Aeneem. Aeneas v boji nad Turnem zvítězí, jakkoliv by svého nepřítele Turna ušetřil, tak jej přece kvůli Pallasově pásu, který na něm uviděl, zabije.", "section_level": 2}, {"title": "Působení a další zpracování.", "content": "Aeneis hluboce ovlivnila celou římskou, ale i středověkou kulturu, spolu s homérskými eposy patřila k jejím nejzákladnějším dílům. Je jedním z děl klasického kánonu, který byl po staletí základem studia latiny a filologie. Aeneis se stala se vzorem i inspirací pro mnoho dalších literárních děl, např. pro Dantovu Božskou komedii, kde je Vergilius ztělesněním umění a lidské duševní síly.  V novověku se objevují překlady do národních jazyků. Zajímavostí je parodie Aeneidy Ivana Kotljarevského (1798), která stála u zrodu ukrajinské literatury, jakož i její stejnojmenné operní zpracování Mykoly Lysenka.", "section_level": 1}, {"title": "Opera.", "content": "Námět byl také hudebně zpracován mnoha skladateli:", "section_level": 2}, {"title": "České překlady.", "content": "Do češtiny byla Aeneis přeložena několikrát, a to časoměrně Karlem A. Vinařickým v roce 1851 a Antonínem Škodou v roce 1877. Z dalších překladů např. Rudolf Hudec (Kniha I.–II., 1940, 1941, Kniha III.–V., 1941, Kniha VI.–VIII., 1940, 1941). V přízvučném hexametru pak dílo přeložil Otmarem Vaňorným (jako \"Aeneis\", 1933, jako \"Aenéis\", 1941, jako \"Aeneis\", 1970), z něho pak vyšel i modernější překlad Rudolfa Mertlíka (jako \"Aeneis\", 2011).  VERGILIUS. \"Aeneis\". Vyd. 1. Praha: Academia, 2011, 479 s.. (přeložil Rudolf Mertlík na základě překladu Otmara Vaňorného; doslov napsal Martin C. Putna)", "section_level": 1}], "src_summary": "Aeneis, vyslov \"énéjis\" (genitiv \"Aeneidy\"), též Aeneida je Vergiliův epos. Je psána latinsky v hexametrech, byla vytvořena v letech 29–19 př. n. l. jako poslední básníkovo dílo. Některé metrické a dějové nedostatky svědčí o nedokončenosti. Skládá se ze dvanácti knih, obsahuje 9 896 veršů.", "tgt_summary": "《埃涅阿斯记》( ; 英语:Aeneid)是诗人维吉尔于公元前29-19年创作的史诗,叙述了埃涅阿斯在特洛伊陷落之后辗转来到意大利,最终成为罗马人祖先的故事。", "id": 943426}
{"src_title": "Letopisy Narnie: Princ Kaspian", "tgt_title": "納尼亞傳奇:賈思潘王子", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "1300 let po událostech filmu vládnou v Narnii lidé zvaní Telmaríni; kouzelné bytosti i mluvící zvířata jsou vybita nebo zatlačena hluboko do lesů. Po smrti krále Kaspiana IX. vládne jeho bratr Miraz. Mirazův synovec Kaspian X. se jednou od svého učitele dozví, že se ho Miraz pravděpodobně pokusí zabít, aby jednou mohl vládnout jeho (Mirazův) syn, který se právě narodil. Kaspian prchne do lesů, pronásledován Mirazovými vojáky. Když je téměř dostižen, zatroubí na kouzelný roh královny Zuzany.  To přenese z Anglie do Narnie Lucinku, Zuzanu, Edmunda a Petra; od jejich předchozí návštěvy v Narnii uplynul v jejich světě pouze rok. Ocitnou se u zříceniny hradu Cair Paravel.  Kaspiana před vojáky zachrání jezevec Lanýžník, trpaslík Nikabrik a myšák Rípčíp. Odvedou jej k ostatním Staronarnianům - mluvícím zvířatům a kouzelným bytostem. Ti jej přijmou s nedůvěrou a nenávistí, protože Telmaríni se je vždy snažili vyhubit. Přesvědčí je ale Kaspianův slib, že se to změní, pokud mu pomohou stát se králem. Před Mirazovou armádou se opevní ve vrchu vybudovaném nad Kamenným stolem.  Při ochraně Kaspiana je Mirazovými vojáky zajat trpaslík Dýnil. Miraz je tím vyveden ze své domněnky, se Staronarniané jsou již dávno vyhubeni. Dýnil má být popraven, ale je zachráněn Petrem a Zuzanou a odvede všechny čtyři děti ke Kaspianovi. Cestou Lucinka spatří, jak jim ukazuje cestu Aslan - laskavý mluvící lev a pravý král Narnie. Ostatní jí ale nevěří a jdou jinudy.  Nakonec Petr se sourozenci dorazí do Kaspianova ležení. Je rozhodnuto, že se pokusí zaútočit na Mirazův hrad; tento útok však ztroskotá. Nikabrik se pokusí přivést k životu vlkodlaka a Bílou čarodějnici, která ostatní svádí, aby se odvrátili od víry v Aslana. Všechny zlé bytosti jsou ale poraženy a Nikabrik je přitom zabit.  Hrdinové se rozhodnou, že Lucinka půjde do lesa hledat Aslana a Petr vyzve Miraze na šermířský souboj, aby pro Lucinku získal čas. Petr sice zvítězí, ale Mirazova armáda poruší slovo a zaútočí; Miraz je přitom zákeřně zabit jedním ze svých šlechticů.  Dojde k velké bitvě, během níž se objeví Aslan s Lucinkou a oživlými stromy, které Mirazovu armádu porazí. Aslan ustanoví Kaspiana králem nad Narnií a přenese děti zpět do Anglie.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíly oproti knižní verzi.", "content": "Děj se od knižní verze odchyluje více, než je tomu u filmů Lev, čarodějnice a skříň a Plavba Jitřního poutníka. Nejvýznačnější rozdíly:", "section_level": 1}, {"title": "Design.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kostýmy.", "content": "Pro film navrhovala kostýmy kostýmová návrhářka Iris Mussenden, jež se při návrzích kostýmů Telmarínů inspirovala tvorbou malíře El Greca.", "section_level": 2}, {"title": "Zbroj a zbraně.", "content": "Richard Taylor z novozélandské firmy Weta Workshop vyrobil téměř 600 kusů výstroje a výzbroje, mezi něž patřilo 200 halaparten, 200 rapírů, 100 falchionů, 250 štítů a 55 kuší. Taylor také vyrobil měkké štíty a další výstroj, sloužící k natáčení klíčových bitevních scén s živými koňmi. Minotauři používají stejně jako v prvním díle palcát, kentauři používají meče a luky, jen satyrové musely být přepracováni. Na filmu spolupracoval také český profesionální choreograf a šermíř Petr Nůsek.", "section_level": 2}, {"title": "Masky.", "content": "130 statistů, kteří ve filmu Princ Kaspian hráli narnijská stvoření, nosilo speciální obleky a každý den trávilo řadu hodin v maskérně. Designer masek Howard Berger spolupracoval během natáčení se 46 maskéry a dohlížel celkově na 4600 aplikací masek a make-upu. Herec Warwick Davis musel aplikacemi obličejové prostetiky, která ho proměňovala v trpaslíka Nikabrika, trávit denně tři a půl hodiny. Aby byli herci připraveni na natáčení včas, přicházeli Howard Berger, Tami Lane a jejich tým na místo natáčení o pět hodin dříve než zbytek štábu. Howard a Tami začali tedy pracovat už v 1:30 v noci.", "section_level": 2}, {"title": "Natáčení.", "content": "Hlavní natáčecí lokace jsou: Nový Zéland, Česká republika, Slovinsko a Polsko. Filmování začalo 12. února 2007 v Aucklandu na Novém Zélandu. Zde se točila vlaková scéna, jak se děti navrací opět do Narnie.  Dne 1. dubna 2007 započalo filmování v Barrandovských ateliérech v Praze. Řada kulis zde byla založena v roce 1931 a v poslední době se stala vyhledávaným místem pro natáčení hollywoodských filmů. Mezi další zde natočené filmy patří Casino Royale a Agent bez minulosti. V Barrandově se točila scéna v Mirazově hradu. Hrad byl postaven na výšku v původním měřítku (200 stop na výšku), protože Adamson nechtěl používat přespříliš digitálních efektů, jako v prvním díle. Hrad zaujímal celkem rozlohu 1800 m a částečně se inspiroval hradem Pierrefonds, který se nachází ve Francii poblíž Paříže.  Natáčení pokračovalo v červnu 2007 v slovinském kraji Bovec, kde se točila scéna u řeky Soča.  Poslední lokací bylo natáčení v České republice u Ústí nad Labem, resp. u vesnice Neznabohy. Zde se točila scéna u jámy, s bitvou mezi Petrem a Mirazem. Filmovalo se i z vrtulníku. Počet telmarínských vojáků-komparzistů byl 200. Filmování skončilo 8. září 2007.  Známé české osobnosti, které si zahráli ve filmu, jsou Jiří Krytinář (role trpaslíka) a Yemi A.D. (role kentaura).", "section_level": 1}], "src_summary": "Letopisy Narnie: Princ Kaspian (anglicky \"The Chronicles of Narnia: Prince Caspian\") je dobrodružný rodinný fantasy film z roku 2008 podle v pořadí druhé knihy C. S. Lewise \"Princ Kaspian\" z řady \"Letopisy Narnie\". Předchozí kniha i film byl (film měl premiéru 2005). Filmová série je produkovaná Walt Disney Pictures a Walden Media. Ben Barnes ztvárnil hlavní postavu prince Kaspiana, jež zápasí o trůn se svým zlým strýcem, králem Mirazem (Sergio Castellitto). Filmová premiéra byla v USA 16. května 2008, celoevropská premiéra byla v Praze 17. června 2008.", "tgt_summary": "《纳尼亚传奇:贾思潘王子》(英语:The Chronicles of Narnia: Prince Caspian),是《纳尼亚传奇》电影系列的第二部,由安德鲁·亚当森执导,剧情改编自英国作家C·S·路易斯在1951年出版的小说《贾思潘王子》(Prince Caspian)。于2008年6月全球首映。", "id": 379204}
{"src_title": "Ignalinská jaderná elektrárna", "tgt_title": "伊格纳利纳核电站", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Příprava stavby elektrárny byla započata v roce 1974, samotná výstavba pak začala v březnu 1978. 31. prosince 1983 byl kolaudován výrobní blok č. 1 a současně byla zahájena výstavba třetího bloku. V roce 1986 měl být zahájen provoz bloku č. 2, ale v důsledku havárie jaderné elektrárny Černobyl, která má podobnou konstrukci, byla výroba elektřiny v tomto bloku zahájena až 20. srpna 1987. V důsledku havárie v Černobylu byla také dočasně zastavena výstavba třetího výrobního bloku, a v roce 1989 byla tato stavba definitivně zastavena, aniž by byla dokončena.", "section_level": 1}, {"title": "Likvidace elektrárny.", "content": "Na základě smlouvy o vstupu Litvy do Evropské unie byl 31. prosince 2004 zastaven provoz prvního bloku elektrárny. Dne 31. prosince 2009 byl uzavřen druhý blok.  Během likvidačních prací na reaktorech elektrárny došlo v říjnu roku 2010 k nehodě. Při promývání chladicího systému uniklo asi 300 tisíc litrů husté suspenze obsahující radioizotopy do strojovny a odtud část do půdy v okolí elektrárny. Běloruští vědci se domnívají, že kontaminace se rozšířila až na území Běloruska. Oba státy mají v blízké době v plánu stavět jaderné elektrárny – Litva potřebuje náhradu za Ignalinu a Bělorusko se chystá postavit vůbec první jadernou elektrárnu. Dva velké energetické zdroje v oblasti si budou jistě velmi konkurovat, a proto může být obvinění z Běloruské strany jen snahou o znevýhodnění Litevců.", "section_level": 2}, {"title": "Technika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reaktory.", "content": "Použitý typ reaktoru RBMK-1500 je podobný reaktoru, který havaroval v roce 1986 v Černobylu (RBMK 1000). Tyto typy reaktorů postrádají ochranný železobetonový kontejnment. Reaktor RBMK-1500 je nejvýkonnější verze RBMK reaktoru na světě.", "section_level": 2}, {"title": "Technické údaje.", "content": "Tepelný výkon reaktoru je 4800 MW, každý výrobní blok má jeden reaktor a dva turbogenerátory, každý o elektrickém výkonu 800 MW. Výstupní instalovaný elektrický výkon jednoho bloku elektrárny je 1500 MW. Druhý blok elektrárny v roce 2007 vyrobil 9074,846 GWh elektrické energie, což činilo cca 64 % veškeré elektřiny vyrobené v Litvě. Rekordní výroby tohoto bloku bylo dosaženo v roce 2005: 9544,084 GWh.", "section_level": 2}, {"title": "Budování nové elektrárny a alternativní scénáře.", "content": "Podle původního plánu mělo být využito již vybudované infrastruktury a nová elektrárna měla stát v blízkosti té původní. Nejprve Vzhledem ke špatné ekonomické situaci Litva začala hledat strategické partnery pro stavbu jaderné elektrárny a spolu s Polskem a ostatními Pobaltskými zeměmi plánovala stavbu elektrárny na stejném místě. Byl vyhlášen tendr s cílem získat investora, ale v roce 2010 z něj vystoupil jediný účastník, japonská TEPCO. V sousední Kaliningradské oblasti zatím ruská státní společnost Rosatom staví moderní elektrárnu se dvěma VVER bloky. Projekt je znám pod názvem \"Baltská elektrárna\". Další jaderná elektrárna se začíná stavět v Bělorusku, stavět ji budou také Rusové. V okolí Litvy tedy rostou dva velké energetické zdroje, čímž její vlastní projekt ztrácí na smysluplnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Stanice HBO v prostorách této elektrárny natáčela seriál \"Černobyl\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Ignalinská jaderná elektrárna (), uzavřená od roku 2009, leží u litevského města Visaginas vystavěného současně s elektrárnou. Elektrárna je pojmenována podle relativně vzdáleného města Ignalina (silniční vzdálenost přes 40 km). V lokalitě se nacházejí dva reaktory sovětské konstrukce typu RBMK 1500.", "tgt_summary": "伊格纳利纳核电站(,缩写:IAE;)是立陶宛维萨基纳斯一个已经关闭的两单元RBMK-1500核电站,位置靠近白俄罗斯的国界。核电站起名自附近一个城镇伊格纳利纳。由于核电站的反应堆设计和发生严重事故的切尔诺贝利核电站相似,且没有强劲的核反应堆安全壳,立陶宛同意关闭此核电站并作为加入欧盟的条件之一。第1单元部分于2004年12月关闭,剩余的部分占了立陶宛约25%的发电能力,并提供立陶宛用电需求的70%。第2单元于2009年12月31日关闭。2009年之前立陶宛是电力出口国,但2010年到今立陶宛是电力进口国。事实上立陶宛是全欧洲最倚赖电力进口的国家。核能电厂关闭之后立陶宛使用石化燃料补部分能源缺口。", "id": 2329341}
{"src_title": "Guillaume de Machaut", "tgt_title": "纪尧姆·德·马肖", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Machaut se pravděpodobně narodil okolo roku 1300 a od roku 1323 byl zpočátku almužníkem, později notářem, sekretářem a diplomatem ve službách Jana Lucemburského. Byl Janovým oblíbeným společníkem a sám svůj obdiv k Janovi vyjádřil slovy: \"\"nebylo muže, toť jistá věc, jenž by byl dokonalejší ctnostmi, slovy i skutky...\"\" Krále doprovázel při mnoha diplomatických i vojenských cestách, včetně křížové výpravy do Litvy roku 1329. Někdy v době služby u Jana Lucemburského přijal Machaut kněžské svěcení a král mu zajistil mnohé církevní prebendy.  Po bitvě u Kresčaku, kde Jan zahynul, přešel Machaut do služeb normandské vévodkyně Jitky Lucemburské, Janovy dcery. Již v jejích službách dopsal oslavnou skladbu na Jana Lucemburského \"Soud českého krále\". Stáří Machault strávil v Remeši, kde byl kanovníkem. Trpěl dnou, stále však psal díla na zakázku bohatých mecenášů. V Remeši také roku 1377 zemřel, doživ se na tehdejší dobu vysokého věku.  Machautovým žákem byl další významný básník Eustache Deschamps, který roku 1358 ukončil svá studia v kapitulní škole v Remeši. Machaut nadaného mladíka všemožně podporoval a poskytl mu i ubytování. Oba básníci zůstali přáteli až do Machautovy smrti. Deschamps o sobě rád říkal, že je Machautovým synovcem a o svém starším příteli napsal:", "section_level": 1}, {"title": "Literární dílo.", "content": "Machaut byl neobyčejně plodný autor. Dochovalo se 80 tisíc veršů a jeho poezie byla populární až do 15. století. Byl vzorem dalším básníkům včetně Eustacha Deschampse a Chaucera. Podle francouzského literárního historika Gustava Lansona byl \"„tkalcem rýmů“\" a \"„miniaturistou slov“\". Machautova hlavní díla:", "section_level": 1}, {"title": "Hudební dílo.", "content": "Machautova rozsáhlá hudební tvorba patří do širokého rozpětí žánrů a forem a je považována za vrchol hudebního stylu ars nova. Jeho mše \"Messe de Notre Dame\" je nejstarší známé zhudebnění celého mešního ordinária jedním skladatelem a stala se pravzorem mnoha dalších hudebních kompozic v následujících staletích. Machaut výrazně ovlivnil jak vývoj moteta, tak i světských hudebních forem, zejména lai a \"formes fixes\": ronda, virelai a balady.  Přehled hudebního díla:", "section_level": 1}], "src_summary": "Guillaume de Machaut, někdy psán Machault (kolem 1300 – duben 1377, Remeš) byl francouzský básník a hudební skladatel. Působil jako sekretář Jana Lucemburského a poté jeho dcery Jitky, stáří strávil v Remeši, kde byl kanovníkem. Jako básník dosáhl již za života evropské proslulosti, byl učitelem Deschampse a ovlivnil Chaucera. Je nejvýznamnějším hudebním skladatelem 14. století, čelným reprezentantem stylu ars nova a zároveň jedním z nejstarších hudebních skladatelů, o nichž se dochovaly podrobnější životopisné údaje.", "tgt_summary": "纪尧姆·德·马肖(,约1300年-1377年-4月),法国中世纪作曲家、诗人。曾任职于多位贵族的宫廷。他是中世纪的文化名人之一,“新艺术”(Ars Nova)的主要实践者之一,被誉为“最后一位同时又是作曲家的伟大诗人”。", "id": 2846252}
{"src_title": "Šílený Max", "tgt_title": "迷雾追魂手", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "V Austrálii, vzdálené „pár let ode dneška\", jak vysvětluje úvod filmu, dochází ke kolapsu civilizovanosti společnosti, očividně kvůli stále docházející ropě. Na silnicích vládnou nebezpečné silniční gangy, kterým se snaží v činnosti zamezit poslední zbytky vládní moci v podobě MFP (Main Force Patrol), jakési odnoži australské policie.  Člen motorkářského gangu Crawford „Noční jezdec\" Montizano se pokouší ujet silniční policii MFP v jejím ukradeném výkonném automobilu Pursuit Special (Holden Monaro). Daří se mu unikat do chvíle, kdy se do pronásledování pustí Max Rockatansky, nejlepší řidič MFP. Noční jezdec umírá během vážné havárie.  Motorkářský gang vedený Prstořezem a Bubbou Zanettim si přijíždí do města pro tělo svého člena. Potom motorkáři kradou palivo, jinak vydávané na příděly, a terorizují občany. Max a jeho komplic Jim „Goose\" Rains uvězní Johnnyho Boyla, mladého člena gangu, který zůstal u poničeného automobilu jednoho páru, který gang surově napadl. Dívka utrpěla značný šok. Jelikož se k soudu nedostavil žádný svědek, je policie nucena Boyla pustit, což rozzuří Jima. Toho musí ostatní držet, aby se na Boyla nevrhl. Jim i Boyle si vyhrožují navzájem odplatou. Když Bubba Zanetti odveze Boyla pryč, kapitán MFP Fred „Fifi\" McPhee řekne svým hochům, ať si v případě gangu „dělají co chtějí, pokud se to nedostane do papírů“.  Krátce poté Johnny provede sabotáž na Gooseho policejním motocyklu, kterému se ve vysoké rychlosti zablokuje kolo. Jim skončí mimo silnici, ale nic vážného se mu nestane. Motocykl je ale poškozený. Od přítele si vypůjčí pick-up a odváží si motorku do garáží. Prstořez s Johnnym čekají v záloze a když Jim projíždí kolem, Johhny hodí na jeho automobil brzdový buben, následkem čehož Goose havaruje a obrátí vůz na střechu. Prstořez pak nutí Johnnyho, aby hodil hořící sirku na benzín vytékající z pick-upu (Jim Goose je bezmocný, uvězněn v popruzích). To Johnny odmítá, při následné strkanici s Prstořezem sirka odletí směrem k Jimovi a pick-up vzplane.  Těžce popálený Jim je převezen do nemocnice. Max se rozhodne skončit u policie, věci zašly příliš daleko. Kapitán McPhee se mu to snaží vymluvit, navrhuje mu vzít si dovolenou, než se definitivně rozhodne. Max souhlasí, ale je přesvědčený, že stejně skončí. Později je Max v autoservisu, zatímco jeho žena Jessie jede s malým synkem Sprogem na zmrzlinu. U obchodu narazí na členy gangu, kteří mají nekalé úmysly. Jessie nakopne Prstořeze do rozkroku a ujede (i se synem), nicméně banditi ji zanedlouho objeví u moře poblíž farmy, kde přebývá s Maxem. Cestou lesem jim ještě přepadení nevyjde, ale pomsta se jim vydaří na silnici, kde Jessii srazí i s dítětem. Malý Sprog zemře při převozu do nemocnice, Jessie je vážně zraněná a svým zraněním později podlehne. Max je zdrcený, rozhodne se smrt své rodiny pomstít.  Z policejních garáží si vezme vylepšený černý vůz Black Pursuit Special (Ford XB Falcon) a vyzpovídá automechanika ohledně členů gangu, přičemž se nezdráhá použít násilí. Postupně likviduje jednoho člena za druhým, několik z nich skončí v řece po pádu z mostu, když se na ně Max řítí vysokou rychlostí v protisměru. Bubbu zastřelí a Prstořeze štve po silnici, dokud ho nesrazí protijedoucí kamion. Nakonec najde i Johnnyho, který krade mrtvému muži boty (automobilová havárie). S chladným, potlačovaným hněvem připoutá Johnnyho za nohu k havarovanému vozu. Nehodlá jej jednoduše zastřelit, ale přichystá pro něj dilema. Polije okolí vozu benzínem a připraví roznětku. Johnnymu hodí pilku na železo a řekne mu, že si může vybrat. Buď přepiluje pouta (což mu zabere asi 10 minut), nebo si uřízne nohu (to může stihnout za 5 minut). Nedbá na jeho žadonění a odjíždí pryč. Když přejede most, automobil exploduje. Max pokračuje v jízdě. Zůstalo tajemstvím, jestli Johnny přežil.", "section_level": 1}, {"title": "Vozidla.", "content": "Maxův žlutý Interceptor byl sedan Ford Falcon XB 1974 (dříve vůz policie australského státu Victoria) s motorem Cleveland V8 a dalšími modifikacemi. Automobil Big Bopper řízený Roopem a Charliem byl rovněž Ford Falcon XB 1974 (v minulosti také policejní vůz). Automobil March Hare řízený Sarsem a Scuttlem byl sedan Ford Falcon XA 1972 (dříve sloužil jako taxi).  Maxův černý Pursuit Special pocházel z limitované verze GT351 modelu Ford XB Falcon Hardtop z roku 1973. Pursuit Special, který řídil na začátku filmu Crawford \"Nightrider\" Montizano (Noční jezdec), bylo původně kupé Holden HQ LS Monaro z roku 1972. Automobil mladého páru, který zničili motorkáři, byl sedan Chevrolet Impala 1959.  Z motocyklů, které se objevily ve filmu bylo 14 značky Kawasaki, typ Kawasaki Kz1000. Během natáčení bylo zničeno 14 vozidel včetně režisérovy Mazdy Bongo (malý modrý dodávkový automobil, který se na silnici roztočí po nárazu Big Bopperu v úvodu filmu).", "section_level": 1}, {"title": "Související filmy.", "content": "V roce 1981 byl natočen sequel \"Šílený Max 2 - Bojovník silnic\" a roku 1985 třetí díl s názvem \"Šílený Max a Dóm hromu\", v němž si zahrála jednu z hlavních rolí americká popová zpěvačka Tina Turner. V roce 2015 měl premiéru film \"\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Šílený Max (anglicky \"Mad Max\") je první ze série australských postapokalyptických sci-fi filmů s hlavním hrdinou Maxem Rockatanskym, kterého hraje Mel Gibson. Natočen byl v roce 1979 s omezeným rozpočtem a 20 let držel rekord v Guinnessově knize rekordů jako film s největším poměrem tržby/náklady (po něm titul připadl filmu \"Záhada Blair Witch\"). Byl uveden v Austrálii společností Roadshow Entertainment (nyní Village Roadshow Pictures) roku 1979.", "tgt_summary": "《迷雾追魂手》(英语:Mad Max)是一部1979年澳大利亚反乌托邦后末日动作片,由乔治·米勒执导,米勒和拜伦·肯尼迪改编自詹姆斯·麦考斯兰的故事,梅尔·吉布森担任主演。为「疯狂的麦克斯系列电影」的第一部作品。该片是最卖座的澳大利亚电影,并持有最赚钱电影的吉尼斯世界纪录长达数十年,公认进一步开拓了澳大利亚新浪潮电影的国际市场。", "id": 2957114}
{"src_title": "Rogier van der Weyden", "tgt_title": "罗希尔·范德魏登", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl synem nožíře Henri de la Pasture z Tournai, ve valonské části Nizozemí a jeho ženy Agnes de Watrélos. Roku 1426 se oženil Elisabeth, dcerou bruselského obuvníka, Jan Goffaerta. Rogier a Elisabeth měli čtyři děti: Cornelius (* 1427) se stal kartuziánským mnichem; Margaretha (* 1432). Po přestěhování rodiny do Bruselu se narodili dva synové: Pieter (* 1437, malíř), Jan (* 1438, zlatník). Kolem roku 1427 vstoupil do učení k Robertu Campinovi.  V roce 1432 se stal samostatným mistrem a od roku 1435 působil jako městský malíř v Bruselu. V jeho dílně se učili tovaryši z různých částí Evropy. Dílo samotného Rogiera van der Weyden, rozšiřované pomocí grafických listů, dosáhlo velké proslulosti a ovlivnilo významně malířství v centrální Evropě. K jeho zákazníkům patřil Filip III. Dobrý, nizozemská a zahraniční šlechta. Malíř pobýval též v Lovani, Bruggách, Tournai a Dijonu. Roku 1450 podnikl cestu do Itálie, kde patrně namaloval obraz Ukládání do hrobu (Galerie Uffizi).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Podle dochovaných dokladů se Rogier van der Weyden stal žákem Roberta Campina ve 27 letech, což vedlo ke spekulacím, že některá díla Mistra z Flémalle, která vykazují stylistickou podobnost s díly Rogiera van der Weyden jsou ve skutečnosti ranými díly jeho žáka.  První malířovou zakázkou v Bruselu bylo vyhotovení čtyř obrazů na téma \"Trajánova Justice\" pro Zlatou komoru tamní radnice. Tato díla, odhalená roku 1439, se v originálu nedochovala, protože roku 1695 při obléhání vojsky Ludvíka XIV. Brusel prakticky zničila dělostřelba a následné požáry. Je známa pouze volná kopie obrazů jako tapiserie s několika dobovými portréty a autoportrétem umělce, ze které je zřejmé, že ve své době měl vůdčí postavení jako portrétista.  Weydenův sloh se vyvíjel od měkkého gotického slohu k monumentálnímu tvrdému slohu vrcholného období a pozdní manýře v závěru života. Již rané Ukřižování má charakteristické znaky jeho slohu - dramatický pohyb a expresivní výraz tváří, nezájem o hluboký obrazový prostor (který je např. ve Snímání z kříže nahrazen zlatě zbarvenou zdí,), nejisté spojení figur s krajinou, nepevný postoj a nepřesná anatomie, ostrá kresba, drapérie lámaná v ostrých záhybech. Malíř užívá barvu pro kolorování kresby v pestrých a lesklých tónech a neznázorňuje efekty světla a atmosférické jevy.  Kolem roku 1445 zhotovil své vrcholné dílo Snímání z kříže, určené pro kostel v Lovani (nyní Museo del Prado, Madrid). Obraz byl již za umělcova života obdivován pro dokonalost technického provedení a kopírován. Během pobytu v Itálii namaloval obraz Oplakávání Krista (1450), v němž je drsný severský expresionismus zmírněn ve prospěch realistického podání látek a drobných detailů.  Zřejmě až po návratu z Itálie vznikl rozměrný polyptych s Posledním soudem, objednaný kancléřem Rollinem pro kapli Hôtel Dieu v Beaune. Na přední straně oltáře je ve středu Kristus obklopen anděly a Archanděl Michael, který váží duše zemřelých. Šest postranních křídel zobrazuje kontinuální děj. Na zadní straně oltářních křídel, malovaných technikou grisaille, je výjev Zvěstování a figury sv. Antonína a sv. Šebestiána a klečící postavy donátorů. Styl zobrazení Sv. Šebestiána s harmonickými proporcemi a přirozeným pohybem napovídá, že malíř mohl být obeznámen se soudobým italským sochařstvím ve Florencii nebo Sieně.  Z doby po roce 1450 pochází tzv. Bladelinův oltář, který objednal pokladník Filipa Dobrého a zakladatel města Middelburgu pro tamní kostel. V pozadí scén je namalován průhled do panoramatu města. Pozdním dílem z doby kolem roku 1462 je oltářní triptych s Klaněním tří králů pro kostel St. Kolomba v Kolíně nad Rýnem (nyní Alte Pinakothek, Mnichov).", "section_level": 1}], "src_summary": "Rogier van der Weyden (ve francouzské literatuře též Rogelet da la Pasture, 1399 nebo 1400, Tournai – 18. června 1464) byl nizozemský malíř. Vedle van Eycka je považován za nejvýznamnějšího představitele rané nizozemské malířské školy. Těšil se již za svého života značné popularitě a úctě, byl jmenován městským malířem Bruselu a obdržel mnoho výnosných zakázek od evropských panovnických rodů.", "tgt_summary": "罗希尔·范德魏登(Rogier van der Weyden,,约1399年或1400年-1464年6月18日),出生于今天的比利时图尔奈,是早期尼德兰画家,现存作品以宗教三联画、祭坛画、单人或双人肖像画为主。著名作品有博纳祭坛(Beaune Altarpiece)。范德魏登的绘画生涯及其成功,在世期间便取得了国际声誉,他的画常被销往意大利和西班牙,也常受到尼德兰及外国王公贵族的委托,包括菲利普三世(勃艮第)。 至15世纪下半页,范德魏登已经超越扬·凡·艾克成为更受欢迎的画家。但他的受欢迎程度仅持续到17世纪,审美的变化导致他在18世纪时几乎被彻底遗忘。他的声望在之后的两百年中渐渐被恢复;现在,他已与罗伯特·坎平、扬·凡·艾克被列为早期弗拉芒三大艺术家之一,并被广泛肯定为最具影响力的15世纪北欧艺术家。", "id": 341642}
{"src_title": "Kapitán (fotbal)", "tgt_title": "隊長 (足球)", "src_document": [{"title": "Funkce.", "content": "Samotná pravidla fotbalu funkci kapitána nijak nevymezují, pouze ve výkladu konstatují, že kapitán nemá z pohledu pravidel žádný zvláštní status či privilegia (ohledně projevování nesouhlasu s výroky rozhodčího), avšak má za chování svého týmu jistou zodpovědnost.  Rozhodnutí a výklad ČMFS kapitánovi svěřují zejména funkce ohledně komunikace s rozhodčím – podepisuje zápis o utkání (do kterého může nechat zaznamenat své námitky), jeho prostřednictvím informuje rozhodčí družstvo o některých důležitých situacích nebo se kapitána dotazuje na důležité informace, kapitán může rozhodčího vyzvat ke kontrole míče či soupeřovy výstroje, informuje rozhodčího o připravovaném (či v poločase provedeném) střídání (příp. odvolání ze hry). Kapitán také rozhoduje o tom, který hráč má vykonat pokutový kop.  Podle výkladu ČMFS je kapitán (případně jeho zástupce) jediným, kdo se v průběhu hry smí (vhodným způsobem) obracet na rozhodčího (může však za to být potrestán, pokud rozhodčí jeho jednání nebude považovat za korektní) a má přístup do kabiny rozhodčích.  Kapitáni také vedou svá mužstva při nástupu na hrací plochu a pozdravu před a po utkání. Kapitáni také zastupují mužstvo při losování stran hřiště a zahajujícího týmu před začátkem utkání (případně prodloužení či kopů z pokutové značky).", "section_level": 1}, {"title": "Označení.", "content": "Již před utkáním je jeden z hráčů nastupujících k utkání určen jako kapitán (a označen v zápise o utkání). Tuto funkci plní po celou dobu utkání a nesmí ji libovolně předat jinému spoluhráči. Pouze pokud je vystřídán, vyloučen ze hry nebo z jiného důvodu odstoupí ze hry, vybere si jiného hráče na hřišti, kterého jmenuje svým zástupcem se všemi právy a povinnostmi kapitána.  Po celou dobu utkání je kapitán povinen na levém rukávě nosit zřetelnou pásku barvy odlišné od barvy dresu, její šířka musí být minimálně 5 cm. V případě, že kapitán odstoupí, musí tuto pásku předat svému zástupci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kapitán je ve fotbale jeden z hráčů na hřišti, který byl před utkáním do této funkce vybrán. Zastupuje své mužstvo při jednání s rozhodčím, vede mužstvo při nástupu na hrací plochu apod. Po celou dobu utkání je označen páskou na levém rukávu. Pokud je vystřídán, jednoho z hráčů na hřišti jmenuje svým zástupcem (a předá mu kapitánskou pásku).", "tgt_summary": "在足球运动中,队长(英文:Captain,又称Skipper)是一位被委任作为球场上球队领袖的球员。队长通常由阵中经验丰富的球员担任。在比赛中,队长会佩带队长臂章作赛以资识别。", "id": 1051103}
{"src_title": "Radioteleskop", "tgt_title": "射电望远镜", "src_document": [{"title": "Historie radioteleskopu.", "content": "První anténa určená k identifikaci radiových zdrojů ve vesmíru byla sestrojena roku 1931 Karlem Guthem Janskym, inženýrem z Bellových laboratoří. Úkolem Janskyho byla identifikace zdrojů radiového šumu, které by mohly rušit komunikaci radiotelefonů. Janskyho anténa byla zkonstruována pro příjem krátkovlnných radiových signálů na frekvenci 20,5 MHz (přibližná vlnová délka λ=14,6 m). Anténa byla umístěna na otočnou plošinu, díky níž se mohla pohybovat v libovolném směru (zanedlouho proto získala přezdívku \"Jansky's merry-go-round\"). Měla průměr přibližně 30 m a výšku 6 m. K pohybu bylo využito sady pneumatik z automobilu Ford-T a díky tomu mohl být přesně nastaven směr zdroje, ze kterého měly být sledovány signály sledovány. Po straně antény byl umístěn malý a jednoduchý analogový systém záznamu přijímaných dat. Po několikaměsíčním záznamu Jansky data roztřídil a kategorizoval do tří předem určených kategorií rušení: \"blízké bouře\", \"vzdálené bouře\" a \"nepravidelný šum neznámého původu\". Jansky zanedlouho zjistil, že tento \"nepravidelný šum\" se opakuje vždy v cyklech po 23 hodinách a 56 minutách. Onen čtyřminutový rozdíl je ukazatelem tzv. hvězdného času, což je doba, kterou \"pevnému\" objektu trvají dva pohyby po nebeské sféře. Po porovnání svých pozorování s nebeskými mapami Jansky učinil závěr, že \"nepravidelné rušení\" přichází z Mléčné dráhy a je nejsilnější ve směru, kde se nachází její střed – tedy v Souhvězdí Střelce.  Mezi známé průkopníky v oboru radioastronomie patří také Grote Reber, který v roce 1937 sestrojil první parabolickou talířovou anténu o průměru 9 m a s níž provedl první průzkum nebe v radiovém spektru.  K největšímu rozkvětu radioastronomie došlo po skončení druhé světové války, během nichž učinili astronomové v Evropě, USA a Austrálii mnoho objevů.", "section_level": 1}, {"title": "Typy radioteleskopů.", "content": "Rozsah frekvencí v elektromagnetickém spektru, které společně vytvářejí radiové spektrum je velmi velký. To znamená, že různých variant radioteleskopů, co se velikosti, konfigurace atp. týče, existuje široká škála. Antény, které se používají pro průzkum vlnových délek od 30 m do 3 m (10 MHz–100 MHz) jsou většinou velká seskupení směrových antén, které se podobají klasickým „televizním anténám“ anebo jsou to statické reflektory s pohyblivým ohniskovým bodem. Po bližším průzkumu různých vlnových délek \"klasickými\" anténami bylo zjištěno, že jako povrch reflektorových antén lze použít obyčejné drátěné pletivo. V případě krátkých vlnových délek jednoznačně vedou antény talířové. Úhlovým rozlišením antény se rozumí funkce průměru talířové antény, který je přizpůsoben vlnové délce elektromagnetického záření, které má být pozorováno. Vlnová délka tedy přesně udává průměr talíře, který je potřebný k jejímu pozorování. Radioteleskopy, které jsou určeny pro sledování vlnových délek od 3 m do 30 cm (100 MHz až 1 GHz) mají většinou přes 100 m v průměru. Průměr radioteleskopů operujících ve vlnové délce kolem 30 cm (1 GHz) se pohybuje od 3 m do 90 m.", "section_level": 1}, {"title": "Velké „talíře“.", "content": "Na přelomu 50. a 60. let 20. století došlo k velkému rozmachu jedno-talířových antén. Největším samostatným radioteleskopem je RATAN-600 postavený v SSSR roku 1977 s průměrem kruhové antény 576 metrů). Největším radioteleskopem v Evropě je 100 metrová anténa ve městě Effelsberg v Německu, který byl do zprovoznění teleskopu \"Green Bank Telescope\" v roce 2000 po dobu 30 let největším, plně ovladatelným radioteleskopem. Největším radioteleskopem na území USA byl do roku 1988 \"Big Ear\" patřící Ohio State University.  Mezi dobře známé radioteleskopy patří radioteleskop Observatoře v Arecibu ve státě Portoriko, který je pohyblivý v rozsahu do 20° od zenitu a je největší jednoúsťovou anténou na světě.", "section_level": 2}, {"title": "Radiová interferometrie.", "content": "Jeden z největších technologických průlomů v oboru radioastronomie přišel v roce 1946, kdy byla představena metoda tzv. astronomická interferometrie. Astronomické interferometry sestávají buďto ze soustav parabolických antén (Very Large Array), jednodimenzionálních antén (Big Ear) nebo dvoudimenzionálních dipólových antén. Jednotlivé antény jsou od sebe odděleny v širokých odstupech a spojeny koaxiálním kabelem, vlnovodem, optickým vláknem nebo jiným druhem přenosové linky. Interferometrie nejenže zvyšuje kvantitu přijímaného signálu, ale také výrazně zlepšuje rozlišovací schopnosti, pokud je využita společně s metodou tzv. aperturové syntézy. Tato metoda funguje na principu skládání jednotlivých vln z různých teleskopů, přičemž vlny o stejné fázi se navzájem „posilují“ zatímco vlny o nesouhlasných fázích se navzájem odruší. Za účelem dosáhnout co nejlepšího rozlišení je nutné, aby byly jednotlivé radioteleskopy rozmístěny v různých odstupech. Odstup mezi dvěma anténami se nazývá \"baseline\" (základní linie). Pro dosažení co možná nejlepšího výsledku při pozorování radiového cíle je ideální vytvoření co největšího počtu různých základních linií (např. soustava radioteleskopů Very Large Array v Novém Mexiku sestává z 27 antén, které je možné seskupit až do 351 různých pozic (základních linií), což umožňuje dosáhnout rozlišení až 0,2 úhlových vteřin ve 3 cm vlnových délkách. Jedním z prvních experimentů na poli interferometrie byla tzv. Lloydovo interferometrické zrcadlo vyvinuté v roce 1946 vědeckým týmem Josepha Lade Pawseyho na univerzitě v Sydney. Na začátku 50. let 20. století byl pomocí Cambridge Interferometer podniknut průzkum radiového nebe, který umožnil vytvoření 1. a 2. Cambridgeského katalogu radiových zdrojů (\"Cambridge Catalogue of Radio Sources\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Radioteleskop je forma směrové antény využívaná v radioastronomii a také při příjmu a sběru dat z družic a vesmírných sond. Od optických teleskopů se liší tím, že pracují v radiové části elektromagnetického spektra, v kterém detekují a sbírají data z radio-emitujících zdrojů. To znamená, že neposkytují žádný přímo viditelný obraz. Radioteleskopy jsou většinou velké parabolické antény užívané buďto samostatně nebo ve formacích. Radioobservatoře bývají situovány co nejdále od velkých městských center, aby se co nejvíce eliminoval vliv rušivých radioemisí, které tato centra produkují (např. rozhlasové vysílání, televizní vysílání). Je to podobné jako u optických teleskopů, s tím rozdílem, že u nich v blízkosti velkých měst dochází k rušení světelnými emisemi.", "tgt_summary": "射电望远镜(英语:Radio telescope)是一个专门的天线和无线电接收机,在射电天文学用来接收天空中从天文射电源的无线电波。射电望远镜的外形差别很大,有固定在地面的单一口径的球面射电望远镜,有能够全方位转动的类似卫星接收天线的射电望远镜,有射电望远镜阵列,还有金属杆制成的射电望远镜。", "id": 2570365}
{"src_title": "Fethullah Gülen", "tgt_title": "法图拉·居连", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako Muhammed Fethullah Gülen v obci Korucuk v blízko města Erzurum v severovýchodní části Turecka. Jeho otec, Ramiz Gülen, byl imámem v regionu. Jeho matka Emine Hanim pečovala o rodinu a měla tedy hlavní vliv na Gülenův duchovní a náboženský vývoj. Fethullah Gülen navštěvoval základní školu v rodné vsi a poté, co se s rodinou přestěhoval do nedalekého městečka, začal rozvíjet své náboženské vzdělání. V roce 1959 byla Fethullahu Gülenovi v Edirne udělena státní kazatelská licence a v roce 1966 byl převeden do města Izmir. Tam se začaly formovat jeho progresivní myšlenky o vzdělání, vědě, ekonomice a sociální spravedlnosti a množství jeho stoupenců se začalo zvyšovat.  Během této doby cestoval do různých provincií v Anatolii, kde přednášel v mešitách, kavárnách a podobně. Fethullah Gülen mluvil o důležitých otázkách, od míru a sociální spravedlnosti až po teoretický naturalismus. Jeho hlavním cílem podle jeho vlastního vyjádření zůstávalo sloužit lidstvu a vést mladou generaci k harmonii mezi intelektem a náboženskou tradicí. Během svého života až do dnes byl Fethullah Gülen silně ovlivněn myšlenkami mnoha velkých muslimských učenců, mezi kterými byli: Said Nursi, Mawlana Jalaladdin Rúmí, Abu Hanifa, Ghazali, Imam Rabbani, Yunus Emre.  V souladu s těmito mysliteli ztělesňují Gülenova filozofie a knihy myšlenky altruistické služby své komunitě a lidstvu obecně, harmonii mezi inteligencí a srdcem, upřímnost a hlubokou oddanost a lásku ke stvoření. Po celý svůj život je Gülen známý svou podporou demokracie, vědy, dialogu a nenásilí.  Fethullah Gülen je považován za zakladatele a inspirátora světového sociálního hnutí známé jako \"Hizmet\" (Služba), často známého pod názvem \"Gülenovo hnutí\". Ve 140 zemích fungují Gülenovy školy.  V roce 1994 se stal spoluzakladatelem „Nadace novinářů a spisovatelů“ a její členové ho zvolili čestným předsedou. V roce 1997 se Fetullah Gülen kvůli lepšímu přístupu k lékařské péči přestěhoval do USA. Svůj čas věnuje čtení, psaní a zbožnosti. Jeho principem je „žít, aby ostatní mohli žít lépe“ („yaşatmak için yaşamak“ v turečtině). Fethullah Gülen žije v Pensylvánii, kde pokračuje v psaní a přednáškách na různá témata. Od roku 1999 je čestným předsedou Rumiho fóra.  V roce 2008 se umístil na prvním místě v anketě o nejvýznamnější intelektuály současnosti pořádané americkým časopisem \"Foreign Policy\".", "section_level": 1}, {"title": "Zatykač v Turecku, žádost o vydání z USA.", "content": "V roce 2014 na něj byl v Turecku vydán zatykač za údajné vedení teroristické skupiny. Prezident Erdoğan se totiž domníval, že zločinci spojení s Gülenem infiltrovali klíčové orgány včetně soudů a policie, ovládli televizní studia a usilují o jeho svržení.  Poté, co se v červenci 2016 část armády pokusila převzít moc v zemi, označil prezident Erdogan Gülena za \"„strůjce pokusu o převrat“\". Po jeho potlačení bylo odvoláno téměř 3000 soudců a státních zástupců. Důvodem jejich propuštění bylo jejich údajné napojení právě na Gülena. Ten se však od puče distancoval. Erdogan žádá Spojené státy, aby ho vydaly do Turecka.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fethullah Gülen (* 27. dubna 1941, Korucuk, provincie Erzurum) je turecký islámský učenec, myslitel, intelektuál, aktivista, teolog, autor a básník, obhájce vzdělání a emeritní kazatel. Je vůdcem náboženského hnutí, ke kterému se hlásí přes 10 milionů členů. Od konce 90. let 20. století žije v USA.", "tgt_summary": "穆罕默德·法图拉·居连(,1941年-4月27日),又译费特胡拉·居伦、法图拉·葛兰,土耳其埃尔祖鲁姆人,为当代穆斯林世界的重要思想家,居连运动的精神领袖、前伊玛目、穆斯林意见领袖、作家。他会说阿拉伯语、波斯语、土耳其语、英语。他是土耳其记者和作家基金会的创始人之一,同时也是该基金会的名誉主席。", "id": 2683534}
{"src_title": "Německý odboj během druhé světové války", "tgt_title": "德国抵抗运动", "src_document": [{"title": "Armáda.", "content": "Nejvýznamnějším centrem odporu proti Hitlerovi byla německá generalita. Již v roce 1938 vojenské a civilní kruhy pod vedením generála Ludwiga Becka plánovaly odstranění Hitlera, když ze sudetoněmecké krize v Československu vyvstala hrozba vypuknutí války, kterou si generální štáb nepřál. Skupina armádních konspirátorů navázala spolupráci s civilní opozicí kolem Carla Friedricha Goerdelera, ale zdrcující ránu hnutí odporu zasadily Anglie a Francie podepsáním Mnichovské dohody, díky níž Hitler ze situace vyšel neotřesitelně posílen. Další významnou spikleneckou skupinou v armádě byla ta, která se utvořila kolem plukovníka (později generálmajora) Henninga von Tresckow. Ten se opakovaně pokusil spáchat či zorganizovat atentát na Hitlera, ale ani jeden z útoků se nezdařil. V roce 1943 von Tresckow přepracoval plán \"Valkýra\", který byl původně zaměřený na potlačení vnitřních nepokojů, tak aby se dal využít na podporu protihitlerovského puče. Jeho nejbližším spolupracovníkem se stal plukovník hrabě Claus Schenk von Stauffenberg. Nejzásadnějším aktem odporu německé generality byl pak právě Stauffenbergův pokus o převrat, jehož součástí byl i nejznámější a úspěchu nejbližší atentát na Hitlera.", "section_level": 1}, {"title": "Političtí odpůrci.", "content": "Další opoziční silou byli nenacističtí politici a jejich přívrženci, kteří ale neměli příliš prostoru se uplatnit a po nástupu nacistů k moci byli rychle umlčeni. Z jejich strany docházelo k ojedinělým aktům odporu, často na úrovni distribuce ilegálních tiskovin a letáků, pašování zakázaných knih, pobuřování a protinacistických vystoupení. Významnější odbojové aktivity lze nalézt u sociálních demokratů (např. Nový počátek, Markwitzova skupina, Rudý úderný oddíl) a komunistů (Saefkow-Jacobova skupina, Rudá kapela či atentát Georga Elsera). Do roku 1937 bylo za „velezrádné delikty politické povahy“ souzeno v Německu 17 168 osob. Přestože gestapo usilovně pracovalo na absolutním zničení politického odboje, jen těžko se dařilo tohoto cíle dosáhnout – ještě v roce 1941 bylo za ilegální činnost zatčeno 11 405 komunistů a sociálních demokratů. Kromě politických odpůrců z řad levice existovaly i spiklenecké spolky, jejichž členy se staly osoby pocházející ze střední třídy či osoby pravicové politické orientace. Pravicovým opozičním uskupením byl třeba ekonomický debatní klub Freiburská škola, Středeční společnost nebo kroužek paní Solfové. Nejznámější nacionálně konzervativní protinacistickou organizací byl Kreisavský kroužek, v jehož čele stál hrabě Helmuth James von Moltke.", "section_level": 1}, {"title": "Církve.", "content": "V roce 1933, tedy v roce nástupu Hitlera k moci, se k některé z křesťanských církví hlásilo 68 milionů Němců. V porovnání s tímto počtem věřících byla odbojová protinacistická činnost věřících nepříliš výrazná a zůstala vyhrazena jen několika odvážným jedincům, kteří pracovali buď samostatně, nebo se stali součástí nějakého tajného spolku, jako byl např. Kreisavský kroužek. Římskokatolická církev představovala pouze pasivní opoziční sílu napříč celým obdobím a ve sledovaném čase se odhodlala k otevřenému aktivnímu vystoupení jen málokdy, neboť Říšský konkordát jí politické působení zakazoval. Nejostřejší střety představovalo vydání encykliky papeže Pia XI. Mit brennender Sorge, která odmítla filosofické základy nacismu a kritizovala pronásledování katolické církve v Německu, a ostré vystoupení proti tzv. Akci T4 (vyvražďování fyzicky a mentálně postižených pacientů), proti které se významně angažoval biskup Clemens August von Galen. Protestantské církve (těch bylo v roce 1933 v Německu celkem 28) byly většinou velice rychle ovládnuty pronacistickým smýšlením, což nakonec vedlo k vytvoření Vyznávající církve a Ochranného sdružení farářů, které sdružily odpůrce režimu. Z obou větví křesťanství vzešli jednotlivci či skupinky dlouhodobě aktivně odporující nacistickému režimu, u katolíků to byl kromě biskupa Galena např. jezuita Alfred Delp nebo biskup Konrad von Preysing a u protestantů např. studentská nenásilná skupina Bílá růže, farář Martin Niemöller nebo Dietrich Bonhoeffer. Jedinou náboženskou organizací, která kladla nacistům vytrvalý a dlouhodobý odpor byli Svědkové Jehovovi. Ti odmítali zdravit nacistickým pozdravem, odmítali přísahat věrnost vůdci, nevstupovali do žádných nacistických organizací. V nacistickém Německu bylo uvězněno asi 10 000 příslušníků této náboženské skupiny a 250 jich bylo popraveno, většinou kvůli odmítnutí vojenské služby. Protestantských duchovních nacisté odsoudili do vězení zhruba 50, přičemž dalších 400 katolických kněží a 35 evangelických farářů prošlo koncentračním táborem Dachau.", "section_level": 1}, {"title": "Studenti a mládež.", "content": "V nacistickém Německu byly všechny spolky německé mládeže podřízeny NSDAP prostřednictvím zastřešující organizace. Výjimkou se stalo jen několik katolických spolků, které nacisté tolerovali s ohledem na uzavřený konkordát. V roce 1935 se v řadách Hitlerjugend nacházelo dobrovolně 60% německých chlapců a od 25. 3. 1939 bylo členství chlapců i dívek v nacistických organizacích povinné. Přesto vznikaly také nezávislé spolky mládeže, které sdružovaly mládež, stavějící se proti agresivnímu militarismu, totalitarismu a uniformitě nacismu. Sem patřila např. Swingová mládež, Piráti protěže, Lipské smečky nebo tzv. Čtyřky. Swingová mládež byla elitářským uskupením, jehož členové se o politiku nezajímali a dávali přednost nekonvenčnímu stylu života plnému zábavy. Většina z nich byla v roce 1940 zatčena. Z dělnického prostředí pocházeli příslušníci skupiny známé jako Piráti protěže, která vznikla v průmyslové oblasti Porýní-Vestfálska. Piráti protěže rozšiřovali zakázanou literaturu, psali po zdech domů protinacistická hesla a někteří spolupracovali s komunistickým odbojem. Organizace byla rozprášena v roce 1944, kdy bylo třináct chlapců z řad Pirátů veřejně oběšeno. Významnou organizací byly tzv. Lipské smečky, které fungovaly od roku 1937 v dělnických předměstích Lipska. V Mnichově, Hamburku a Vídni vznikly nezávisle na sobě tři malé politické mládežnické buňky, které vešly ve známost jako Čtyřky, jelikož je tvořily vždy čtveřice mladíků ve věku šestnáct až osmnáct let. Ti pocházeli z nižších středních tříd a vyrůstali v křesťanském prostředí. Motivací pro opoziční chování vůči režimu bylo v tomto případě zklamání z nacionálního socialismu. Všechny tři skupiny chtěly přispět k svržení režimu a k vítězství spojenců, čehož se snažily dosáhnout především rozšiřováním protirežimních letáků. Čtyřky byly postupně odhaleny a jejich členové popraveni nebo uvězněni. Skutečným symbolem protinacistického odporu mládeže se ale stala studentská skupina Bílá růže.", "section_level": 1}, {"title": "Židé.", "content": "Odpor v nacistickém Německu existoval jednak v podobě židovských organizací, jednak vzniklo několik iniciativ na záchranu Židů před holokaustem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Německý odboj během druhé světové války je označení pro jednotlivce a skupiny, kteří se v nacistickém Německu stavěli na odpor nacistickému režimu v letech 1933–1945. Nelze jej charakterizovat jako jednotné či široké spolupracující hnutí, šlo spíše o roztříštěné spektrum odpůrců. Celkově je nutno konstatovat, že nebyl nijak zvlášť úspěšný a s výjimkou několika dílčích případů ani neměl masový charakter. Vrstvy, z nichž se rekrutovali Hitlerovi odpůrci, byly různé – patřili sem dělníci i šlechtici, mládež, duchovní, státní úředníci, inteligence i generalita.", "tgt_summary": "德国抵抗运动()指的是在1933年至1945年间德国境内对纳粹党统治的抵抗。在这些抵抗运动中,有许多个人和组织积极参与到将阿道夫·希特勒赶下台并在推翻他的政权的计划中死去。", "id": 1675612}
{"src_title": "Gianluigi Buffon", "tgt_title": "詹路易吉·布冯", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "V 17 letech začal hrát za seniorské mužstvo Parmy. V roce 2001 přestoupil do Juventusu Turín za více jak 50 milionů eur, čímž se stal a dodnes je nejdražším brankářem fotbalové historie. Klub neopustil ani po korupční aféře v roce 2006, kvůli které Juventus sestoupil do Serie B. S Juventusem získal celou řadu trofejí. Mezi jinými 7 ligových titulů, 2× titul pro vítěze italského poháru a 5× italský superpohár. V sezónách 2002/03, 2014/15 a 2016/17 dokonce postoupil do finále Ligy mistrů UEFA, kde ale ani jednou trofej pro vítěze nejprestižnější evropské soutěže nezískal.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Nastupoval za italské mládežnické reprezentace od kategorie U16.  V A-mužstvu Itálie debutoval 29. 10. 1997 v kvalifikačním utkání v Moskvě proti reprezentaci Ruska (remíza 1:1). Zúčastnil se MS 1998 ve Francii, MS 2002 v Japonsku a Jižní Koreji, EURA 2004 v Portugalsku, MS 2006 v Německu, EURA 2008 v Rakousku a Švýcarsku, MS 2010 v Jihoafrické republice, EURA 2012 v Polsku a na Ukrajině, MS 2014 v Brazílii a EURA 2016 ve Francii. Na světovém šampionátu 2006 získal titul.", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství světa 2006.", "content": "Na mistrovství světa ve fotbale 2006 v Německu v dresu Itálie zářil. Za celý turnaj dostal v základní hrací době pouze 2 góly, z toho jeden z pokutového kopu a druhý jako vlastní gól od spoluhráče Cristiana Zaccarda. Přes týmy Česka, USA, Ghany v základní skupině a týmy Austrálie, Ukrajiny a Německa v play-off se dostali Italové do finále proti Francii, kde se po vyrovnaných dvou poločasech (1:1) muselo prodlužovat. V prodloužení byli Italové unavení, čehož Francouzi dokázali využívat. Buffon ovšem nádherným zákrokem proti hlavičce Zinedina Zidana svůj tým podržel a poslal až do penaltového rozstřelu, který nakonec Italové ovládli, čímž získali počtvrté titul mistrů světa.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2012.", "content": "Buffon se zúčastnil EURA 2012 a odchytal všech šest utkání Itálie na šampionátu při její cestě do finále. V základní skupině C to byly postupně zápasy se Španělskem (remíza 1:1), Chorvatskem (1:1) a Irskem (výhra Itálie 2:0). Ve čtvrtfinále odchytal zápas s Anglií, který se musel rozhodnout až v penaltovém rozstřelu (4:2 pro Italy). V semifinále inkasoval gól až v nastaveném čase (92. minuta), Itálie porazila mírně favorizované Německo 2:1. Ve finále musel čelit nejlepšímu týmu turnaje Španělsku, což nebylo vůbec jednoduché, Španělé jej čtyřikrát překonali, aniž by sami inkasovali. Gianluigi získal s národním týmem stříbro.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Narodil se v italském městě Carrara. Jeho rodina byla sportovně založená – matka Maria Stella se věnovala disciplíně hod s diskem, otec Adriano byl vzpěrač a sestry Veronica a Guendalina hrály volejbal. Brankářská legenda Lorenzo Buffon je taktéž spřízněna s jejich rodinou, Lorenzo byl bratrancem jeho dědečka.  S dlouholetou přítelkyní českou modelkou Alenou Šeredovou, se kterou má dva syny, Luise Thomase a Davida Lee, se oženil 16. června 2011 ve vyšehradské Bazilice svatého Petra a Pavla. V současné době (2018) jsou však již rozvedeni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gianluigi Buffon (* 28. ledna 1978 Carrara, Itálie) je italský fotbalový brankář a reprezentant, který působí v Italském klubu Juventus FC. Jeho předchozími působišti byly italský klub Parma FC a Paris Saint-Germain FC. V dresu italského národního týmu odehrál nejvíce utkání ze všech fotbalistů (celkem 167 k lednu 2017).", "tgt_summary": "吉安路易吉·“吉吉”·保方(,1978年-1月28日)是一位意大利足球员,司职守门员,现时效力意甲球队尤文图斯,他是意大利足球传奇巨星之一,曾经效力意甲球队尤文图斯十七年,时隔一季宣布再度效力意甲球队尤文图斯。", "id": 852265}
{"src_title": "David Fincher", "tgt_title": "大卫·芬奇", "src_document": [{"title": "Mládí a začátek kariéry.", "content": "Fincher se narodil 28. srpna 1962 v Denveru rodičům Claire Mae a Howardovi Kellymu Fincherovým. Když mu byly dva roky, přestěhovala se rodina do města San Anselmo v Kalifornii. Později se přestěhovali znovu, tentokrát do města Ashland v Oregonu, kde Fincher také absolvoval střední školu. První filmy na osmimilimetrovou kameru začal díky inspiraci filmem \"Butch Cassidy a Sundance Kid\" točit už v osmi letech. Vyhnul se tradičnímu filmovému vzdělání a raději si sehnal práci ve filmovém průmyslu. Nejdřív dělal jednoduchou manuální práci jako vkládání filmu do kamery pro produkční skupinu Korty Films. V roce 1983 získal místo u společnosti Industrial Light & Magic, kde pracoval na filmech jako \"\" a \"Indiana Jones a chrám zkázy\". Rok nato společnost opustil, aby se mohl věnovat natáčením spotu pro American Cancer Society (Americkou společnost pro boj s rakovinou), ve které byl zobrazen lidský plod kouřící cigaretu. Tím rychle přilákal pozornost hollywoodských producentů a v roce 1985 se mu naskytla příležitost režírovat dokumentární film o Ricku Springfieldovi \"The Beat of the Live Drum\". I nadále se věnoval natáčení reklamních spotů, např. pro společnosti Revlon, Converse, Nike, Pepsi, Sony nebo Levi’s, brzy se ale přesunul k hudebním videoklipům, kterých natočil velké množství.", "section_level": 1}, {"title": "Videoklipy.", "content": "Ve snaze stát se režisérem začal Fincher točit hudební videoklipy a reklamy pro společnost Propaganda Films. Není jediným režisérem, který piloval své umění natáčením pro tuto společnost: podobně začínali Michael Bay, Antoine Fuqua, Spike Jonze, Michel Gondry, Zack Snyder, Gore Verbinski nebo Alex Proyas.  Fincher natočil mnoho velkorozpočtových hudebních videoklipů pro pestrou škálu umělců (včetně Madonny, Billyho Idola, Pauly Abdulové, Roye Orbisona, Jody Watleyové, Howarda Hewetta, Ricka Springfielda, Jermaina Stewarta, Steva Winwooda, Neneh Cherry, George Michaela a Michaela Jacksona) a kapel (Aerosmith, The Rolling Stones, Nine Inch Nails, A Perfect Circle, The Motels, The Wallflowers, Wire Train a The Outfield). Jeho klip k písni „The End of Innocence“ Dona Henleyho získal cenu MTV Video Music Award pro nejlepší mužský videoklip roku 1990. V kategorii Nejlepší režie získal tuto cenu dvakrát po sobě za klipy pro Madonnu („Express Yourself“ v roce 1989 a „Vogue“ v roce 1990). Přitom v roce 1990 získal v této kategorii tři ze čtyř možných nominací (za klipy pro Madonnu, Dona Henleyho a Aerosmith).", "section_level": 1}, {"title": "Celovečerní filmy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Vetřelec 3 (1992)\".", "content": "Po několika hudebních videoklipech natočil Fincher svůj první celovečerní film \"Vetřelec 3\" (1992, v originále \"Alien\"). Ten sice získal nominaci na Oscara za nejlepší vizuální efekty, ale jinak byl špatně hodnocen kritiky i diváky. Fincher se při natáčení několikrát pohádal se společností 20th Century Fox kvůli scénáři a rozpočtu. V knize \"The Director’s Cut\" obviňuje producenty, že v něj nevložili dostatečnou důvěru. V rozhovoru pro \"The Guardian\" z roku 2009 se vyjádřil, že není nikdo, kdo tento film nenáviděl a nenávidí víc než on sám.  Po Vetřelci 3 se Fincher dočasně vrátil k natáčení reklam a hudebních klipů. V tomto období natočil například klip k písni The Rolling Stones „The Love is Strong“ oceněné cenou Grammy.", "section_level": 2}, {"title": "\"Sedm (1995)\".", "content": "V roce 1995 režíroval Fincher film \"Sedm\" (v originále \"Se7en\") podle scénáře Andrewa Kevina Walkera. V něm se dva detektivové v podání Brada Pitta a Morgana Freemana snaží dopadnout sériového vraha, který při vraždách vychází ze sedmi smrtelných hříchů. Film vydělal přes 100 milionů dolarů v USA a přes 300 milionů dolarů celosvětově a byl nominován na Oscara v kategorii nejlepší střih. Předseda společnosti New Line Cinema, Arnold Kopelson, původně odmítl povolit natáčení šokující vrcholné scény, ale díky Bradu Pittovi, který prohlásil, že z filmu odejde, pokud bude konec změněn, nakonec Fincher mohl původní scénu natočit a použít.", "section_level": 2}, {"title": "\"Hra (1997)\".", "content": "Po úspěchu filmu \"Sedm\" se Fincher pustil do natáčení \"Hry\" (1997, v originále \"The Game\"), filmu o samotářském bankéři Nicholasi Van Ortonovi (Michael Douglas), kterému dá mladší bratr (Sean Penn) k narozeninám zvláštní dárek: hru, ve které je Nicholas hlavním hráčem a která mu brzy začne pronikat do života, až přestává být jisté, kde jsou hranice mezi hrou a realitou. Film sklidil úspěch u kritiků, ale návštěvnost v kinech nebyla nijak závratná.", "section_level": 2}, {"title": "\"Klub rváčů (1999)\".", "content": "Fincherovým dalším filmem byl \"Klub rváčů\" (1999, v originále \"Fight Club\"), adaptace stejnojmenného románu Chucka Palahniuka z roku 1996. Bezejmenným vypravěčem filmu je muž trpící insomnií (Edward Norton), který se seznámí s výstředním Tylerem Durdenem (Brad Pitt), a společně si zřídí „klub rváčů“, kam se civilizací deprimovaní muži chodí prát. Další excentrickou postavu, Marlu Singer, zahrála Helena Bonham Carterová.  Přestože v době uvedení film především kvůli nedůvěře studia a špatné propagaci propadl, brzy po vydání DVD získal kultovní status a nyní je diváky i kritiky hodnocen jako jeden z nejlepších filmů všech dob. Americký časopis \"Entertainment Weekly\", který dal původně filmu negativní hodnocení, později zařadil \"Klub rváčů\" na první místo žebříčku 50 Essential DVDs. Britský časopis \"Total Film\" ho v roce 2006 ohodnotil jako čtvrtý nejlepší film všech dob. Před něj se dostaly jen filmy \"Čelisti\" (3. místo), \"Vertigo\" (2. místo) a \"Mafiáni\" (1. místo).", "section_level": 2}, {"title": "\"Úkryt (2002)\".", "content": "V roce 2002 natočil Fincher thriller \"Úkryt\" (v originále \"Panic Room\") o matce (Jodie Fosterová) s dcerou (Kristen Stewartová), které se schovají ve speciálně zařízené místnosti (tzv. panic room) svého nového domu před třemi zločinci (Forest Whitaker, Jared Leto a Dwight Yoakam), kteří zde hledají ukryté peníze. Film vydělal celosvětově skoro 200 milionů dolarů. Fincher sám přiznal, že \"Úkryt\" je mainstreamovější než jeho ostatní filmy a v komentáři na DVD ho popsal jako „dobrý béčkový film o dvou lidech zavřených v komoře“.", "section_level": 2}, {"title": "\"Zodiac (2007)\".", "content": "Pět let po \"Úkrytu\", v roce 2007, Fincher natočil film \"Zodiac\", adaptaci knih Roberta Graysmithe o případu sériového vraha Zodiaca. Ve filmu hráli Jake Gyllenhaal, Mark Ruffalo, Robert Downey Jr., Anthony Edwards a Brian Cox a byl to Fincherův první film točený převážně na digitální kameru. Podle původního plánu měl film jít do kin na podzim roku 2006, ale kvůli neshodám Finchera s producenty byla premiéra odsunuta až na březen 2007.  \"Zodiac\" byl jeden z nejlépe hodnocených filmů roku 2007 – pouze dva filmy se ten rok objevovaly v žebříčcích častěji: \"Tahle země není pro starý\" a \"Až na krev\". Přesto ale nebyl kasovně úspěšný, s rozpočtem 65 milionů dolarů vydělal v USA pouze 33 milionů (celosvětově 84 milionů)). Oproti očekáváním také nezískal žádnou nominaci na Oscara.", "section_level": 2}, {"title": "\"Podivuhodný případ Benjamina Buttona (2008)\".", "content": "\"Podivuhodný případ Benjamina Buttona\" (2008, v originále \"The Curious Case of Benjamin Button\") je adaptace stejnojmenné povídky F. Scotta Fitzgeralda, příběhu o životě a smrti s fantaskními prvky. Byl to už třetí Fincherův film, ve kterém si jednu z hlavních postav zahrál Brad Pitt. Další role ztvárnily např. Cate Blanchettová, Tilda Swintonová a Taraji P. Hensonová. Film měl rozpočet 150 milionů dolarů částečně kvůli nákladům na speciální efekty, pomocí kterých mohla postava Benjamina Buttona postupně mládnout. Celosvětově vydělal přes 300 milionů dolarů. Byl nominován na 13 cen americké filmové Akademie včetně Fincherovy první nominace za nejlepší režii. Získal nakonec tři Oscary v technických kategoriích.", "section_level": 2}, {"title": "\"The Social Network (2010)\".", "content": "V roce 2010 natočil Fincher film \"The Social Network\" o založení Facebooku a právních sporech, které ho doprovázely. Scénář napsal Aaron Sorkin na základě knihy Bena Mezricha \"The Accidental Billionaires\". Obsazení se skládalo především z mladých herců v čele s Jessem Eisenbergem v roli Marka Zuckerberga, Andrewem Garfieldem a Justinem Timberlakem. Na soundtracku pracovali Trent Reznor a Atticus Ross. Fincher byl dlouholetým fanouškem Reznorovy kapely Nine Inch Nails, pro kterou režíroval videoklip ke skladbě „Only“. Film měl velký úspěch u kritiků, přestože ho Zuckerberg a další kritizovali za faktické nepřesnosti. Byl nominován na osm Oscarů, z nichž získal tři: za nejlepší adaptovaný scénář, nejlepší hudbu a nejlepší střih; a na šest Zlatých glóbů, z nichž získal čtyři: za nejlepší film (drama), nejlepší režii, nejlepší scénář a nejlepší hudbu.", "section_level": 2}, {"title": "\"Muži, kteří nenávidí ženy (2011)\".", "content": "Jde již o druhou filmovou adaptaci stejnojmenného románu Stiega Larssona (první byl švédský film z roku 2009). Film se natáčel ve Švédsku a hlavní role ztvárnili Rooney Mara (která hrála také v \"The Social Network\"), Daniel Craig, Stellan Skarsgård, Christopher Plummer a Robin Wrightová. Film byl chválen především za herecké výkony Craiga a Mary, temnou a noirovou atmosféru a hudbu Trenta Reznora a Atticuse Rosse. Film získal pět nominací na Oscara (včetně nominace za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli pro Rooney Maru), proměnil pouze cenu za nejlepší střih.", "section_level": 2}, {"title": "\"Zmizelá (2014)\".", "content": "Zmizelá (2014, v originále \"Gone Girl\") je adapatce stejnojmenného psychothrilleru od Gillian Flynn. Hlavní role ztvárnili Ben Affleck a Rosamunde Pike, v dalších rolích se objevily např.: Neil Patrick Harris, Tyler Perry nebo Emily Ratajskowski. Film měl rozpočet 61 milionů dolarů, jen v Americe vydělal přes 167 milionů dolarů a celosvětové tržby se vyšplhaly na částku necelých 370 milionů dolarů. Scénář adaptovala sama autorka knižní předlohy a hudbu se opět postarala dvojice Trent Reznor a Atticus Ross. Film sklidil pozitivní recenze a to hlavně za celkový vizuál a atmosféru, scénář a herecký výkon Rosamunde Pike. Snímek získal jednu nominaci na Oscara za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli, čtyři nominace na Zlatý Glóbus (nejlepší hlavní herečka, scénář, režie, hudba) a dvě nominace na cenu BAFTA pro nejlepší herečku a adaptovaný scénář.", "section_level": 2}, {"title": "Chystané projekty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"World War Z 2 (2020)\".", "content": "V současné době je Fincherovým chystaným projektem pokračování filmu z roku 2013 \"Světová válka Z\". Hlavní roli si zopakuje Brad Pitt a půjde tak o jeho čtvrtou spolupráci s Davidem Fincherem.", "section_level": 2}, {"title": "Seriály.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"House of Cards (2013 –?)\".", "content": "David Fincher se také podílel na režii dvou epizod úspěšného politicko-dramatického seriálu House of Cards (česky Dům z karet) z produkce internetové služby Netflix. Po odstoupení z postu režiséra, se seriálu věnuje jako výkonný producent. Seriál se stal velmi úspěšný jak ve sledovanosti, tak v kritickém a diváckém hodnocení. Dosud si vysloužil osm nominací na Zlatý Glóbus, ze kterých dvě proměnil ve vítězství (nejlepší herec – Kevin Spacey, nejlepší herečka – Robin Wright). Letos proběhla premiéra páté série.", "section_level": 2}, {"title": "\"Mindhunter\" \"(2017 –?)\".", "content": "Nejnovější režisérský počin je dramatický seriál, z prostředí FBI, Mindhunter, opět z produkce Netflixu. Seriál měl premiéru 13. října 2017 a sklidil pozitivní hodnocení. V současnosti je potvrzeno natáčení druhé série.", "section_level": 2}], "src_summary": "David Fincher (* 28. srpna 1962, Denver, Colorado, USA) je americký režisér a producent. Jeho filmy, převážně thrillery jako \"Klub rváčů, Sedm\" a \"Úkryt\", jsou typické svou temnou a depresivní atmosférou. Za filmy \"Podivuhodný případ Benjamina Buttona\" (2008) a \"The Social Network\" (2010) byl nominován na Oscara za nejlepší režii. Jeho zatím posledním filmem je adaptace románu \"Zmizelá\" od Gillian Flynn.", "tgt_summary": "大卫·安德鲁·莱奥·芬奇(英语:David Andrew Leo Fincher,1962年-8月28日),美国著名音乐录影带及电影导演。在导演电影处女作《异形3》(Alien 3)前,他只是帮“史密斯飞船”乐团和麦当娜拍摄MV以及一些广告。尽管处女作很不成功,但是其后的两部电影《七宗罪》和《搏击俱乐部》因为深刻反映了当代社会道德沦丧等社会问题而广受好评。", "id": 2921170}
{"src_title": "Hmotnostní spektrometrie sekundárních iontů", "tgt_title": "二次离子质谱", "src_document": [{"title": "Historie a vývoj metody.", "content": "V roce 1910 britský fyzik Joseph John Thomson pozoroval emisi pozitivních iontů a neutrálních atomů z povrchu pevných látek vyvolanou bombardováním ionty. Vylepšená technologie vakuových pump ve čtyřicátých letech dvacátého století umožnila vyrobit první experimentální prototyp SIMS. Konstruktéry byli Herzog a Viehböck v roce 1949 na univerzitě ve Vídni. V šedesátých letech byly vyvinuty dvě SIMS aparatury nezávisle na sobě. Jedna z nich byla americký projekt pod vedením Liebel a Herzog, který byl sponzorován NASA, pro analýzu měsíčních útvarů. Druhý francouzsky projekt byl zahájen na univerzitě v Orsay R. Castaingem jako doktorandská práce G. Slodzianiho. Obě varianty přístroje byly později vyráběny, americký firmou GCA Corporation a francouzský firmou Cameca. Cameca se nachází v Paříži a je stále zapojena do výroby SIMS nástrojů ([www.cameca.fr]). Tyto první přístroje byly založeny na hmotnostním spektrometru využívající magnetické pole a jako primární paprsek iontů byl použit Argon. V sedmdesátých letech K. Wittmack and C. Magee vyvinuli novou verzi SIMS vybavenou kvadrupólovými hmotnostními analyzátory. Přibližně ve stejnou dobu A. Benninghoven uvedl metodu statické SIMS, kde je hustota primárních iontů tak malá, že jen nepatrný zlomek (obvykle 1%) povrchu svrchní vrstvy stačí pro úspěšnou povrchovou analýzu. Přístroje tohoto typu používají pulsně buzené primární zdroje iontů a 'time-of-flight' hmotnostní spektrometry. Poslední vývoj se zaměřuje na nové primární zdroje iontů jako je C 60 nebo shluk iontů zlata a bismutu.", "section_level": 1}, {"title": "Schéma přístroje a popis funkce.", "content": "Klasické SIMS zařízení se skládá z 1) iontového děla vytvářející primární paprsek iontů 2) iontové \"sloupcové\" dělo, zrychlující a směřující paprsek iontů na vzorek 3) komora o vysokém vakuu obsahující vzorek a sekundární čočky pro extrakci iontů 4) hmotnostní analyzátor separující jednotlivé ionty podle jejich poměru hmotnosti k náboji 5) ionty detekující jednotka.", "section_level": 1}, {"title": "Požadavky na vakuum.", "content": "SIMS vyžaduje vysoké vakuum s tlakem pod 10 Pascalů (zhruba 10 mbarů nebo Torrů). Toto je třeba zajistit, aby sekundární proud iontů nereagoval s plyny na pozadí (vzduchem) na jeho cestě k detektoru (tento požadavek tedy znamená volnou cestu) a také zabraňuje kontaminaci povrchu vzorku adsorpcí částic plynu v průběhu měření.", "section_level": 2}, {"title": "Zdroje primárních iontů.", "content": "Existují tři základní typy iontových děl. V prvním z nich jsou ionty z plynných prvků obvykle generovány plazmatem (Duoplasmatrons) nebo elektronovou ionizací například vzácných plynů (Ar, Xe), kyslíku (O, O). Tento typ paprsku je snadno ovladatelný a vytváří svazek iontů sice ne moc přesný, ale zato o vysoké energii. Druhým zdrojem ionizačního paprsku je používaný Cs proud iontů. Atomy cesia se vypařují přes porézní wolframovou ucpávku a ionizují se během odpařování. Je použitelný jak pro jemné zaměření, tak v režimu vysokého proudu (v závislosti na designu děla). Třetí, kapalné kovové iontové zdroje (liquid metal ion source (LMIG)), pracují s kovy nebo kovovými slitinami, které jsou kapalné při pokojové teplotě nebo lehce vyšší teplotě. Kapaliny kovů zahrnují wolframové hroty a emise iontů pod vlivem intenzivního elektrického pole. Zatímco zdroj z gallia je schopen pracovat s jednotlivými atomy gallia, nedávno vyvinuté zdroje pro zlato, indium a bismut umožňují použití slitiny, které sníží body tání dané látky. LMIG poskytují pevně zaměřitelné ionty nosníkového paprsku (<50nm) s mírnou intenzitou a je navíc jsou schopné generovat krátké impulsní svazky iontů. Jsou proto běžně používány ve statických SIMS zařízeních.  Volba druhů iontových zdrojů a iontového děla závisí na požadovaném proudu (pulsní nebo souvislý), na požadovaných rozměrech primárního iontového paprsku a na vzorku, který má být analyzován. Kyslík jako primární proud iontů je často používán k vyšetření na elektropozitivních prvků kvůli zvýšení pravděpodobnosti vytváření pozitivních sekundárních iontů, zatímco proud primárních cesiových iontů je často využíván při testech elektronegativních prvků. Pro krátké impulsní svazky iontů ve statickém SIMS je pouze LMIG použitelné, ale často je v kombinaci s kyslíkovým nebo cesiovým dělem.", "section_level": 2}, {"title": "Analyzátory hmoty.", "content": "V závislosti na druhu použité SIMS metody jsou k dispozici tři typy analyzátorů: segmentový, kvadrupólový a \"time-of-flight\". Segmentový spektrometr ( sector field mass spectrometer) využívá kombinaci elektrostatického a magnetického analyzátoru k separaci sekundárních iontů podle poměru jejich váhy a náboje. Kvadrupólový analyzátor (quadrupole mass analyzer) filtruje ionty v rezonujícím elektrickém poli, kterým projdou jen předem určené látky. Time of flight analyzátor hmoty odděluje ionty bez unášivého pole jen podle jejich kinetické energie. Tento analyzátor vyžaduje sekundární iontové dělo a je jediný, který dokáže detekovat všechny sekundárně generované ionty navzájem v jeden okamžik. Tento typ je standardně využíván pro statické SIMS zařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Detektory.", "content": "Po dopadu iontu na elektronovou násobičku se generuje lavina elektronů, která vytvoří pulz, který může být přímo detekován. Další typ detektoru je mikrokanálový detektor, který funguje na podobném principu jako předchozí detektor, ale s rozdílem, že zesílení je menší. Naopak je ale lepší laterální rozlišení detekovaných iontů. Většinou se předchozí detektory kombinují s CCD kamerou nebo fluorescenčně citlivým detektorem.", "section_level": 2}, {"title": "Limity detekce.", "content": "Většinu stopových prvků lze detekovat, když dosahují ve zkoumaném vzorku hustoty od 10 až 10 atomů na krychlový centimetr. Toto číslo je ale dosti závislé na použité metodě, typu primárního svazku, analyzovaném vzorku atd. Velikost \"odprášené\" části povrchu je závislá na velikosti proudu a rozměrech paprsku z primárního iontového děla. A to je zase závislé na použití zdroje iontů (Cs, O, Ga nebo skupiny Bi jako Bi).", "section_level": 1}, {"title": "Statická a dynamická SIMS.", "content": "V oborech zabývajících se analýzou povrchů je běžné rozdělení metody SIMS na statickou a dynamickou. Statická SIMS je spojena především s analýzou jednoatomárních vrstev na povrchu. K tomu se využívá pulzní iontové dělo a time of flight detektor hmoty. Na druhou stranu je dynamická SIMS zaměřena především an zkoumání objemu (má blízko k procesu odprašování látky). K tomu se využívá stejnosměrné primární iontové dělo a kvadrupólový analyzátor hmoty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hmotnostní spektrometrie sekundárních iontů,, zkráceně SIMS, je technika sloužící k analýze složení povrchů pevných látek a tenkých vrstev pomocí vyprašování povrchu bombardujícími ionty a shromažďováním (analyzováním) vyražených sekundárních iontů. Sekundární ionty emitované z povrchu materiálu pomocí \"vyprašovacího\" procesu se používají k analýze chemického složení materiálu. Tyto částice však představují jen malý zlomek částic emitovaných ze vzorku. Sekundární ionty se měří hmotnostním spektrometrem určující prvkové, izotopové, nebo molekulární složení povrchu. SIMS je jedna z nejcitlivějších analýz povrchů, která je schopna detekovat prvky, i když jsou přítomny řádově jen v nanometrových oblastech.", "tgt_summary": "二次离子质谱(英语:Secondary Ion Mass Spectroscopy, SIMS)是用来分析固体表面或者是薄膜的化学成分的技术,其用一束聚焦的离子束溅射待测品表面,并通过检测轰击出的二次离子的荷质比确定距表面深度1-2纳米厚的薄层的元素、同位素与分子的组成。 它是用m,Xe等惰性气体电离产生重离子来轰击样品表面,把打出试样的碎片连同轰击时弹射出去的原激发离子一同送入质谱计,进行质量分离与检测,最后得到质谱。它的原理除了采用离子枪轰击激发以外,其余与质谱仪完全相同。SIMS一般采用四极质谱计,因为它结构简单,而且体积较小。但是它检测的相对分子质量范围仅限于几千以下。SIMS是一种非常灵敏的表面分析方法,它在有机高分子分析方面的应用近年来获得迅速的发展。现代的综合能谱仪上常附有SIMS的装置。", "id": 3007711}
{"src_title": "Ropušnice skvrnitá", "tgt_title": "石鮋", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Ryba se vyskytuje převážně u mořského dna, kde může žít v mělčinách, ale také až do hloubky 800 metrů. Vyskytuje se v oblasti východního Atlantiku, včetně Středozemního moře a Černého moře, což odpovídá přibližně souřadnicím mezi 55° severní šířky až 25° jižní šířky a 32° západní délky až 42° východní délky. Je možné se s ní setkat na jižním pobřeží Britských ostrovů, Azor, Kanárských ostrovů, pobřeží Maroka a středomořských států. Jedná se o nemigrující druh.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Ropušnice skvrnitá má oválný tvar těla zploštělý do stran, na kterém se nachází značné množství výrostků a ostnů, které slouží jako kamufláž a obrana současně. Obvykle dorůstá velikosti 25 cm, ale v maximálních případech až 35 cm (jiné zdroje uvádějí až 37 cm, ale obvykle se pohybuje v rozmezí 15 až 20 cm) s maximální váhou 870 g. V přední části se nachází velká hlava, které je chráněna kostními pláty, jež fungují jako přední pancéřování. Na jejím vrcholku se nachází dvě velké oči, které směřují do stran. Mezi očima je umístěno několik rozvětvených tykadel. Oblast linie hřbetu je tvořena za pomoci 55 šupin a současně se zde vyskytuje i postranní čára. Hřbetní ploutev tvoří 12 tvrdých a 9 až 11 měkkých ploutevních paprsků. Na straně těla se nacházejí dvě velké prsní ploutve, které slouží k pohybu.  Povrch těla je pokryt šupinami, které chrání tělo ryby. Její barva je převážně hnědá, červenohnědá až oranžová s nepravidelně rozmístěnými plochami, ve kterých se vyskytují tmavé či světlé pruhy fungující jako kamufláž. Ryba tak imituje skalnatý povrch, který je porostlý mořskými rostlinami.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Ropušnice skvrnitá je dravá masožravá ryba, která se živí převážně drobnými rybami obývající oblasti mořského dna, dále lov garnáty, či mořské kraby. Jedná se o nočního dravce, který přes den spoléhá na svoji kamufláž a v noci vyráží na lov. K ulovení kořisti využívá svoji velkou tlamu a značnou rychlost, kterou je schopna vyvinout na krátký okamžik a tím kořist dostihnout.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Ropušnice se rozmnožuje převážně v letních měsících mezi červnem a srpnem. Během tření samice naklade malé chomáče jiker, které jsou následně unášeny mořskými proudy jako součást planktonu. Po dosažení délky okolo 3 cm se mladé rybky vydávají ke dnu, kde žijí podobně jako dospělé ryby.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářský význam.", "content": "Ryba není průmyslově lovena, jelikož hodnota jejího masa je velmi nízká. Chytá se pouze pro akvaristické potřeby, například pro velká akvária jako dekorační ryba.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ropušnice skvrnitá (\"Scorpaena porcus\" Linnaeus, 1758) je druh dravé mořské ryby z čeledi ropušnicovití, která žije v oblasti Atlantského oceánu. Jedná se o samotářský druh, který loví svoji potravu převážně v noci.", "tgt_summary": "石鲉(学名:)为鲉科鲉属的模式物种,为温带海水鱼,分布于东大西洋不列颠群岛至亚速群岛、加纳利群岛、地中海及黑海海域,栖息深度可达800米,体长可达37公分,栖息在海藻生长的岩礁底层水域,以甲壳类、鱼类等为食,生活习性不明,可做为食用鱼及观赏鱼,具有毒性。", "id": 745615}
{"src_title": "Neil Peart", "tgt_title": "尼爾·佩爾特", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Narodil se v nemocnici města Hamilton, jako první dítě ze čtyř sourozenců, jeho bratr Danny a sestry Judy a Nancy se narodili poté, co se rodina přestěhovala do St. Catharines, když byly Neilovi dva roky. V té době se jeho otec stal prodejcem zemědělských strojů firmy Dalziel Equipment. V roce 1956 se rodina přestěhovala do Port Dalhousie. začal navštěvovat základní školu v Gracefieldu a později druhý stupeň v Lakeportu. Své dětství popisuje jako šťastné a říká že zažil srdečný rodinný život. Začátkem dospívání se začal zajímat o hudbu a tehdy dostal tranzistorové rádio, na kterém mohl přijímat vysílání popových radiostanic z Toronta, Hamiltonu a Wellandu, Ontaria a Buffala z USA.  Jeho první hudební pokusy byly lekce hry na piano, které jak později řekl ve svém instruktážním videu \"A Work in Progress\", na něj neměly žádný vliv. Měl sklony bubnovat hůlkami na různých předmětech kolem sebe, takže mu rodiče ke 13. narozeninám koupili pár bubenických paliček, podušku na cvičení a pár lekcí, s příslibem když vydrží cvičit jeden rok koupí mu bicí soupravu.  Ke čtrnáctým narozeninám mu rodiče koupili bicí soupravu a Neil začal brát lekce od Dona Georgea na Peninsula Conservatory of Music. Jeho debut se konal téhož roku na školním vánočním představení v St. Johns Anglican Church Hall v Port Dalhousie. Jeho dalším vystoupení bylo na Lakeport High School s jeho první skupinou The Eternal Triangle. Toto představení obsahovalo původní číslo nazvané \"LSD Forever\" a na tomto představení předvedl své první sólo.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Peart zemřel 7. ledna 2020 v Santa Monica, Kalifornie, na agresivní formu rakoviny mozku. Jeho nemoc byla jeho blízkými utajovaná až do jeho smrti. Jeho rodina to oznámila 10. ledna.", "section_level": 2}], "src_summary": "Neil Ellwood Peart (12. září 1952, Hamilton, Ontario, Kanada – 7. ledna 2020, Santa Monica, Kalifornie, USA) byl kanadský bubeník a skladatel, působící v torontské skupině Rush, do které vstoupil roku 1974.", "tgt_summary": "尼尔·艾尔乌·佩尔特(英语:Neil Ellwood Peart,1952年-9月12日-2020年-1月7日),,生于加拿大渥太华,加拿大勋章获得者,于为前卫摇滚乐团 匆促乐团 的鼓手以及主要的词曲创作人。绰号「教授」的尼尔长久以来都是年轻鼓手的学习目标,他在专辑当中的精彩表现获颁过无数奖项(如\"Modern Drummer\"杂志),并被视为当代最伟大的摇滚乐鼓手之一。他所采用的鼓具组是出了名的详尽,从小型鼓到令人吃惊的大鼓都包含其中。他的打鼓风格是吸纳众家精华而来:他自己提到谁合唱团(The Who)的凯思·穆恩与爵士鼓手 Buddy Rich,乐迷们每每在演唱会最期待的便是他精彩的个人独奏。他的名字的正确发音是'Peert',或像是\"Pier\" 加上一个 \"t\"的子音在后头,然而多数人则是误发为 \"pert\"。", "id": 1555864}
{"src_title": "Šachrijar Mamedjarov", "tgt_title": "沙克里亚尔·马梅迪亚洛夫", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Mamedjarov pochází z rodiny, kde sice otec reprezentoval ve vzpírání, ale všechny děti se úspěšně věnovaly šachu. Ázerbájdžán reprezentují i jeho sestry Zeinab Mamedjarovová a Turkan Mamedjarovová, obě mají titul mezinárodních velmistryň podle ženských norem. Šachy hraje od osmi let.  Od mládí se stal spolu s Tejmurem Radžabovem tahounem silné generace ázerbájdžánských šachistů. Už v roce 2000 poprvé startoval na Šachové olympiádě. V roce 2002 získal titul mezinárodního velmistra, kterým se tak stal ve svých 17 letech, a vyhrál mistrovství Evropy mládeže do 18 let. O rok později vyhrál ve stejné kategorii světový titul a také se poprvé stal mistrem světa juniorů. Zlato z juniorského mistrovství světa získal podruhé v roce 2005, což se před ním nikomu nepodařilo. Díky tomu dostal i pozvánku na uzavřený Essent Chess Tournament v Hoogeveenu, kde v poli čtyř hráčů vyhrál před Judit Polgárovou a Veselinem Topalovem. Rok 2006 byl pro něj velmi úspěšný, když kromě Hoogeveenu zvítězil také v Dubaji, na Aeroflot Open v Moskvě, v Reykjavíku, Baku a druhý skončil v Bielu. Vítězství v Hoogeveenu o rok později zopakoval před Loekem van Welym.  Nadále úspěšně startoval v týmových soutěžích a snažil se prosadit ve velkých turnajích. V roce 2010 se mu to podařilo dělenými prvními místy na turnaji v Baku (na pomocné kritérium za Kramnikem, kterého ale ve vzájemné partii porazil) a na Talově memoriálu (na pomocná kritéria třetí za Karjakinem a Aronjanem). Výsledkem úspěchů byl jeho postup do turnaje kandidátů mistrovství světa hraného v Kazani v roce 2011. Ve čtvrtfinále tam sice změnou svého repertoáru zahájení zaskočil Borise Gelfanda, ten se ale s překvapením vypořádal a zápas a nakonec i celý turnaj vyhrál.  Druhým místem v seriálu Grand Prix FIDE 2012/13 se znovu kvalifikoval do turnaje kandidátů mistrovství světa. V Chanty-Mansijsku se v roce 2014 hrál turnaj kandidátů pro změnu systémem dvakrát každý s každým. Mamedjarov špatně začal, prohrál dvě partie z prvních tří kol, a až v závěru se vrátil na vyrovnanou bilanci 7 bodů ze 14 partií.  V roce 2013 se díky velkému finiši stal mistrem světa v rapid šachu, výsledkem 11,5 bodu z 15 partií, o půl bodu před Janem Něpomňaščím. V roce 2014 vyhrál znovu Talův memoriál, tentokrát hraný v bleskovém tempu.  Navzdory tomu, že dosáhl vysokého ELO (v srpnu 2013 až 2775), nedaří se mu udržet stabilitu a vyhrávat velké turnaje pravidelně.  Pravidelně se účastnil festivalů Czech Open v Pardubicích, kde býval ratingově nejvýše postaveným hráčem.", "section_level": 1}, {"title": "Herní styl.", "content": "Vyniká útočným stylem, ve kterém se ale nedokáže vyvarovat chyb. Vyhovuje mu rychlé tempo hry a týmové soutěže.", "section_level": 1}, {"title": "Vybrané partie.", "content": "Jevgenij Alexejev – Šachrijar Mamedjarov, MS juniorů 2005: 1. c4 Jf6 2. Jc3 g6 3. e4 d6 4. g3 Sg7 5. Sg2 O-O 6. Jge2 c5 7. d3 Jc6 8. O-O a6 9. h3 Vb8 10. a4 Sd7 11. Se3 Je8 12. d4 cxd4 13. Jxd4 Jc7 14. Kh2 Je6 15. Jde2 Ja5 16. b3 b5 17. cxb5 axb5 18. b4 Jc4 19. Ba7 bxa4! \"oběť kvality za iniciativu a prostor pro rozehrání svých figur\" 20. Sxb8 Dxb8 21. Jd5 Ve8 22. Va2 Jd8!? 23. Dc2 e6 24. Jdf4 Jb6 25. Vc1 Jc6 26. Jd3 Ja7 27. Dd2 Sb5 28. Jc3 Sc4 29. Jxa4 Sxa2 30. Dxa2 Jd7 31. Jab2 h5 32. h4? Jb5 33. Jc4 Jf6 34. Kg1 Vc8 35. Dd2 Jg4 36. Ja5 Sc3 37. Dd1 Vc7 38. Sf1 Da7 39. Da4 Jxf2 40. Jxf2 De3 41. Dd1 Sd4 42. Vc2 Dxg3+ 43. Sg2 Se3 44. Jb3 Vxc2 45. Dxc2 Sxf2+ 46. Dxf2 Dxb3 a bílý se vzdal. Šachrijar Mamedjarov – Samy Shoker, Světový pohár 2013: 1. d4 Jf6 2. Jf3 c5 3. d5 b5 4. Sg5 Je4 5. h4 g6 6. Sf4 Sg7 7. c3 Sb7 8. h5 e6 9. dxe6 dxe6 10. Dxd8+ Kxd8 11. Jbd2 Jxd2 12. O-O-O Jc6 13. Jxd2 Ke7 14. Je4 Je5 15. Jxc5 Sd5 16. e4 Sc6 17. Se2 a5 18. Sg5 f6 19. Sf4 Jf7 20. Sg4 e5 21. Se3 Va7 22. h6 Sf8 23. Je6 Sh6 24. Sxh6 Jxh6 25. Vxh6 Sd7 26. Jf8! Sxg4 27. Jxg6+! Ke6 28. f3 a černý se vzdal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šachrijar Mamedjarov (, ; *12. dubna 1985 Sumqayıt) je ázerbájdžánský šachový velmistr, pocházející z Sovětského svazu. Je prvním hráčem, který vyhrál dvakrát mistrovství světa juniorů.", "tgt_summary": "沙克里亚尔·马梅迪亚洛夫(,1985年-4月12日),阿塞拜疆国际象棋棋手、特级大师。", "id": 994032}
{"src_title": "Cestovní šek", "tgt_title": "旅行支票", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Zavádějící je samotný název, který je pravděpodobně odvozen z anglického „travelers cheques“, kde měly šeky při jejich zavedení zde již dlouholetou tradici. Dle dostupných informací již cestovní šeky v českých korunách v České republice zakoupit nelze. Dostupné jsou pouze cestovní šeky znějící na cizí měnu, nejčastěji v hlavních světových měnách (GBP, USD, EUR, CHF).  Cestovní šeky vydávají významné světové banky a finanční společnosti – VISA, Thomas Cook, American Express. První byl vydán v roce 1981 společností American Express. V České republice je lze zakoupit v bankách, nebankovních úvěrových organizací či u specializovaných společností, např. ve směnárnách či cestovní agenturách.", "section_level": 1}, {"title": "Právní úprava.", "content": "Cestovní šek není šekem ve smyslu zákona směnečného a šekového, jako cenný papír ho zmiňoval obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb.), který ale pozbyl své platnosti v roce 2014. Aktuálně pojednává o podobných cenných papírech a listinách zákon směnečný a šekový (zákon č. 191/1950 Sb.), který však upravuje pouze šeky obecně, nikoliv konkrétně cestovní šeky. Cestovní šek zmiňuje nekonkrétně jen zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb.) a trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.). Kvůli strohé právní úpravě bylo již dříve doporučováno hlídat si obchodní podmínky emitentů.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Nejčastější je využití jako platební prostředek v zahraničí, který zaručuje relativně vysokou bezpečnost a nahrazuje platební či kreditní karty. Cestovní šeky však lze ale využít i např. k poskytování záloh zaměstnavatelem na zahraničních pracovních cestách jeho zaměstnanců nebo bezpečné dopravení peněžních prostředků z cizí země. Jde o plně kryté, tzv. vyplacené cestovní šeky.", "section_level": 1}, {"title": "Princip použití.", "content": "Při nákupu šeku se majitel podepíše a vytvoří první podpis šeku, tzv. podpisový vzor. Při použití šeku se musí oprávněný majitel podepsat znovu a druhý podpis se porovná s prvním. Při proplácení v hotovosti pak kontroluji banky totožnost klienta.  Vystavuje jej banka nebo cestovní kancelář jako závazek výstavce šek proplatit. Při nákupu majitel šek podepíše. V zahraničí majitel šeku požádá banku o výplatu šeku a podpisem potvrdí příjem částky. Banka ověří oba podpisy. Šek chrání před riziky převážení peněz v hotovosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cestovní šek je cenný papír a platební prostředek, který má předtištěnou nominální hodnotu. Nelze jej zařadit ke klasickým šekům, neboť byl vytvořen jako platební prostředek využívaný na cestách do zahraničí. I přes jejich dlouholetou tradici, hlavně v západních zemích, došlo k prudkému poklesu jejich využití. V současné době se v České republice již nevydávají. Cestovní šeky se pořizují oproti finanční protihodnotě, jsou tedy zcela uhrazeny ještě před jejich proplacením.", "tgt_summary": "旅行支票,简称旅支(英语:traveler's cheque),是一种预先印刷的、具有固定金额的支票,持有人需预先支付给发出者(通常是银行)相应金额,可获得无条件给付。旅行支票如果丢失或被盗可获补发,经常用于旅行时换取当地货币。由于信用卡的广泛使用,旅行支票的重要地位已经不如从前,接受旅行支票的店家的数量逐年递减,支票持有者仅能到银行兑换为当地货币使用。结果,Travelex现在也发售可像信用卡般使用的旅行支票卡。甚至旅支最大的发行银行美国运通,在2007年中终止了其自己的旅行支票卡。美国运通宣布他们在2007年10月31日将不再兑付有效的卡。", "id": 1676602}
{"src_title": "Vlaštovičník větší", "tgt_title": "白屈菜", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vlaštovičník dorůstá výšky až jednoho metru. Listy jsou vstřícně postavené, vejčité, laločnatě vroubkované, na rubu řídce ochlupené. Kvete od května do září; žluté květy vyrůstají na dlouhých stopkách a vytvářejí okolíky. Po odkvětu dozrávají lesklá černohnědá semena v plodech, jimiž jsou šešulovité tobolky. Lodyhy i listy se snadno lámou a na lomu roní tmavě žluté až oranžové mléko. Celá rostlina je jedovatá, zejména latex.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Eurasijský druh: celá Evropa, Asie až po Mongolsko, na jihu po Írán, též sever Afriky. Je také široce rozšířený v Severní Americe, kam byl přivezen osadníky pro své léčivé účinky před rokem 1672.  Roste na půdách s vyšším obsahem dusíku a dostatečnou vlhkostí, nejčastěji podél cest a plotů, na rumištích, v křovích, zahradách aj.", "section_level": 1}, {"title": "Účinné látky a působení.", "content": "Přes 20 alkaloidů, farmakologicky rozdílně působících. Jejich obsah kolísá (v průměru 0,15% v plodech, 0,3 - 1% v nati, až 2% v kořenech). Obsah kolísá i během vegetačního období. Hlavním alkaloidem je chelidonin a s ním zejména sanguinarin, chelerythrin a berberin. Přítomny jsou také deriváty kyseliny kávové.  Chelidonin je centrálně působící sedativum a analgetikum; chelerythrin je lokálně dráždivý a tlumí respirační centrum v CNS; sanguinarin je inhibitor acetalcholinesterázy; berberin stimuluje hladké svalstvo a působí jako cholekinetikum.", "section_level": 1}, {"title": "Léčivé účinky.", "content": "Působí přes ústřední nervstvo na hladké svalstvo dělohy a srdeční činnost, zvyšuje krevní tlak, rozšiřuje koronární cévy, uvolňuje křeče průdušek a střev. Užívá se jako spasmolytikum a cholagogum, působí povzbudivě na hladké svalstvo dělohy a srdeční činnost, zvyšuje krevní tlak, rozšiřuje koronární cévy, uvolňuje křeče průdušek a střev. Odvar z vlaštovičníku údajně působí proti dráždivému kašli a ulevuje při bolestech spojených s chorobami žlučníku. Opakovaným potíráním čerstvě prýštícím mlékem s cytostatickým až leptavým účinkem se v lidovém léčitelství odstraňují bradavice. Toto užití latexu je třeba zamítnout. Přestože šťáva je očím nebezpečná a vyvolává silné pálení, někteří léčitelé v minulosti aplikovali malé množství do očního koutku při léčbě některých zákalů. Historicky byly vlaštovičníku přičítány mimořádné léčivé i magické účinky a někteří léčitelé dodnes věří v jeho účinek i proti některým druhům vnitřní rakoviny. Mírný cytostatický účinek je nicméně považován za prokázaný. Jedovatost je v literatuře údajně přeceňovaná.", "section_level": 1}, {"title": "Toxické účinky.", "content": "Toxický efekt je především připisován chelerythrinu. Symptomy kontaktní intoxikace latexem jsou dermatitidy a nebezpečné poškození spojivky a rohovky po vemnutí do oka (vlivem sanguinarinu). Požití bylinného materiálu může vyvolat podráždění trávicího ústrojí včetně tvorby puchýřků na sliznici úst a hrdla, nauzeu, drastické krvácivé průjmy spojené s kolikou. V praxi jsou otravy vlaštovičníkem řídké pro jeho nepříjemnou chuť a vůni.", "section_level": 1}, {"title": "Sběr a úprava v bylinářství.", "content": "Užívá se nať a oddenek. Nať se sbírá na počátku květu. Nepoužije-li se čerstvá, je třeba ji rychle usušit, aby se předešlo fermentaci. Obsah alkaloidů stoupá během vegetačního období. Droga omamně zapáchá a chutná palčivě hořce. Při skladování snadno plesniví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlaštovičník větší (\"Chelidonium majus\") je vytrvalá rostlina z čeledi makovité (Papaveraceae). Je to jediný druh rodu vlaštovičník. Český název vlaštovičník je překladem řeckého označení Χελιδóvιoν, odvozeného z Χελιδων /chelidon/vlaštovka.", "tgt_summary": "白屈菜(学名:)为罂粟科白屈菜属下的一个种。", "id": 2129924}
{"src_title": "Útok hrubou silou", "tgt_title": "蛮力攻击", "src_document": [{"title": "Využití.", "content": "Útok hrubou silou se často používá pro uhádnutí dvojice uživatel a heslo. Je možné používat náhodná (resp. generická) přihlašovací jména a hesla při pokusech o autentizaci, případně možné varianty omezit. Například získat seznam uživatelských jmen a zkoušet prolomit pouze heslo. Pokud se heslo snažíme získat pomocí předem připraveného slovníku (seznamu), jedná se už o Slovníkový útok. Protože si uživatelé často volí málo silné heslo, je tento jednoduchý (a automatizovatelný) útok poměrně úspěšný a široce rozšířený. V případě, že útočník získá jednosměrně zašifrované heslo (typicky pomocí kryptografického hashe), může se pomocí slovníku pokoušet různá hesla zašifrovávat a porovnávat je se známým zašifrovaným tvarem. V okamžiku nalezení shody je nalezena i fráze pro přístup k dané službě. Proto je vhodné zašifrovaná hesla ukládat na místa, kde nejsou snadno dostupná.", "section_level": 1}, {"title": "Teoretické limity.", "content": "Čas potřebný pro útok hrubou silou roste exponenciálně s rostoucí délkou klíče, protože se tím zvětšuje i prostor klíče (). Podle historických předpisů USA byla délka symetrických klíčů stanovena na maximálně 56 bitů (např. Data Encryption Standard), tyto předpisy neměly dlouhého trvání, dnešní symetrické šifrovací algoritmy používají obvykle delší klíče, a to 128 až 256bitové.  Existují fyzické argumenty, podle kterých je symetrický klíč o délce 128bitů proti brute-force útoku dostatečně bezpečný. Takzvaný Landauerův limit vyplývající z fyzikálních zákonů určuje dle vzorce kT * ln(2) nejnižší potřebnou hranici vynaložené energie k prolomení klíče, kde T je teplota procesoru v kelvinech, k je Boltzmannova konstanta a hodnota přirozeného logaritmu ze 2 je 0,693. Z principu nemůže žádné výpočetní zařízení využít méně energie než té, která vyplývá z výše uvedeného vzorce. Kdybychom chtěli jednoduše otestovat všechny možné varianty pro 128bitový symetrický klíč, bylo by teoreticky potřeba (2−1) testovaných bitů. Pokud předpokládáme, že výpočet probíhá v pokojové teplotě (~300 K), tak dle Von Neumann-Landauerova vzorce bude pro výpočet potřeba přibližně 10 joulů, což odpovídá spotřebě 30 gigawatů po dobu jednoho roku. To se rovná 30×10W×365×24×3600 s = 9.46×10 J nebo 262,7 TWh (vice než 1/100 světové výroby elektřiny). Pro skutečný výpočet – kontrolujeme každý klíč a zjišťujeme, zda jsme našli řešení – bychom mohli potřebovat mnohokrát více výše spočtené energie. Kromě toho, je toto pouze energie potřebná pro cyklický průchod klíčem; skutečný čas potřebný k otestování každého bitu je velký a nevyplatí se nám čekat.  Navíc tyto výpočty předpokládají, že hodnoty klíče jsou vygenerovány konvenčně (ne pseudonáhodně), ale v dnešní době se při generování používá entropie. Bylo prokázáno, že i přes výše uvedený teoretický limit je možné sestavit hardware, který takový výpočet zvládne (viz reversible computing), zatím ale žádný takový počítač nebyl sestrojen.  Dostupný komerční následovník vládní ASICs Solution, také známý jako custom hardware attack, zveřejnil dvě technologie, které dokáží aplikovat brutte-force útok na některé dnešní šifry. První je moderní technologie grafického procesoru (GPU), a také technologie programovatelných hradlových polí (FPGA). Výhoda GPU spočívá v jejich široké dostupnosti a poměru cena – výkon, FPGA technologie je zase energicky výhodnější pro kryptografické operace. Obě technologie se pro brutte-force útok snaží využít výhody paralelního zpracování. Počet procesorů, které pro prolomení hesla využívá technologie GPU se pohybuje v řádů stovek, u FPGA je to i několik tisíc procesorů. Tyto technologie jsou mnohem účinnější než konvenční procesory. Různé výzkumy v oblasti kryptografické analýzy prokázaly velkou energetickou účinnost dnešních FPGA technologií, například počítač COPACOBANA složený z FPGA spotřebuje stejné množství energie jako jeden konvenční PC (600 W), ale pro některé algoritmy má účinnost 2 500 počítačů. Některé firmy provedly hardware-based FPGA kryptografické analýzy, a to od testování samotné FPGA PCI-Express karty až po specializované FPGA počítače. Šifry WPA a WPA2 byly metodou brute-force úspěšně napadeny tím, že se snížilo pracovní zatížení o faktor 50 v porovnání s konvenčním PC a o několik set v případě FPGA počítače.  Šifrovací metoda AES pracuje s 256bitovým klíčem. K prolomení symetrického klíče o velikosti 256 bitů metodou brute-force je potřeba 2 krát větší výkon než u 128bitového klíče. Celkem 50 superpočítačů, které by byly schopny prověřit trilion (10) AES klíčů za sekundu (pokud by takové zařízení někdy bylo vyrobeno), by teoreticky vyžadovaly přibližně 3×10 let k vyčerpání (prozkoumání) všech možných 256bitových klíčů.  Základní předpoklad brute-force útoku je, že byla využita celá délka klíče pro jejich generování, což vyžaduje efektivní generátor náhodných čísel a skutečnost, že v algoritmu generujícím náhodná čísla nejsou chyby. Například několik systémů, které se zdály být vůči brute-force útoku imunní, byly přesto nabourány, protože prostor klíče () je mnohem menší, než se původně myslelo a to díky nedostatku entropie v jejich generátoru pseudonáhodných čísel. Mezi tyto systémy patří NETSCAPE implementace SSL (slavně prolomeno Ian Golbergem a Davidem Wagnerem v roce 1995) a linuxové distribuce Debian/Ubuntu, ve kterých se projevil nedostatek entropie v programu OpenSSL v roce 2008. Podobný nedostatek entropie v klíči vedl k prolomení Enigmy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Útok hrubou silou () je většinou pokus o rozluštění šifry bez znalosti jejího klíče k dešifrování. V praxi se jedná o systematické testování všech možných kombinací nebo omezené podmnožiny všech dostupných kombinací.", "tgt_summary": "蛮力攻击(英语:Brute-force attack),又称为穷举攻击(英语:Exhaustive attack)或暴力破解,是一种密码分析的方法,即将密码进行逐个推算直到找出真正的密码为止。例如:一个已知是四位数并且全部由阿拉伯数字组成的密码,其可能共有10000种组合,因此最多尝试9999次就能找到正确的密码。理论上除了具有完善保密性的密码以外,利用这种方法可以破解任何一种密码,问题只在于如何缩短试误时间。有些人运用计算机来增加效率,有些人透过字典攻击来缩小密码组合的范围。", "id": 825605}
{"src_title": "Liga mistrů UEFA 2008/09", "tgt_title": "2008–09年欧洲冠军联赛", "src_document": [{"title": "Účastnícká místa.", "content": "Tohoto ročníku se účastnilo celkem 76 týmů z 52 členských zemí UEFA (Lichtenštejnsko neorganizuje žádnou vlastní ligovou soutěž). Každá země má přidělen počet míst podle koeficientů UEFA. Žebříček UEFA určuje počet týmů v nadcházející sezóně, a to v první sezóně po zveřejnění žebříčku. Proto je rozdělení týmů v letech 2008-09 podle pořadí v žebříčku UEFA v roce 2007, ne 2008. Obhájce titulu, Manchester United FC, získal místo ve skupinové fázi prostřednictvím svého domácího ligového umístění, místo vyhrazené pro obhájce titulu tedy nebylo využito.  Níže je kvalifikační systém pro Ligu mistrů UEFA 2008/09:  1. předkolo: (28 týmů)  2. předkolo: (28 týmů)  3. předkolo: (32 týmů)  Skupinová fáze: (32 týmů)", "section_level": 1}, {"title": "Účastníci.", "content": "Obhájce poháru", "section_level": 1}, {"title": "Předkola.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. předkolo.", "content": "Los prvního a druhého předkola se uskutečnil 1. července 2008 ve švýcarském Nyonu. Úvodní zápasy se odehrály 15. a 16. července, odvety 22. a 23. července 2008.", "section_level": 2}, {"title": "2. předkolo.", "content": "Úvodní zápasy se odehrály 29. a 30. července, odvety pak 5. a 6. srpna 2008.", "section_level": 2}, {"title": "3. předkolo.", "content": "Los se uskutečnil 1. srpna 2008. Úvodní zápasy se odehrály 12. a 13. srpna, zatímco odvety 26. a 27. srpna. Poražené týmy nastoupily v 1. kole Poháru UEFA.", "section_level": 2}, {"title": "Základní skupiny.", "content": "Los základních skupin se uskutečnil 28. srpna 2008 v Monaku.", "section_level": 1}, {"title": "Play off.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Osmifinále.", "content": "Los se uskutečnil 19. prosince 2008 v Nyonu. Úvodní zápasy se hrály 24. a 25. února, odvety pak 10. a 11. března.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "První čtvrtfinálová utkání proběhnou 7.–8. dubna, odvety 14.–15. dubna", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "Semifinálová utkání se odehrají 28.–29. dubna, odvety 5.–6. května.", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Finálové utkání se odehrálo 27. května ve 20:45 na Olympijském stadionu v Římě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sezóna 2008/09 Ligy mistrů byla 54. ročníkem klubové soutěže pro nejlepší evropské fotbalové týmy. Obhájcem soutěže byl anglický klub Manchester United FC. Finálový zápas se odehrál na římském stadionu Stadio Olimpico 27. května 2009. Vítěz turnaje, FC Barcelona, se kvalifikoval na Mistrovství světa ve fotbale klubů 2009, stejně jako do Superpoháru UEFA 2009.", "tgt_summary": "2008–09年欧洲冠军联赛是第 54 届的欧洲联赛冠军杯赛事。本届决赛于2009年5月27日,在意大利罗马的罗马奥林匹克体育场举行。冠军由巴塞罗那夺得,他们在决赛以 2–0 净胜曼联,历来第 3 次夺标;同时巴塞罗那亦继曼联于 1999–00 赛季后,第二支球队能于季内成为「三冠王」伟业。", "id": 2589679}
{"src_title": "Maďarská fotbalová reprezentace", "tgt_title": "匈牙利國家足球隊", "src_document": [{"title": "Mistrovství světa.", "content": "Seznam zápasů maďarské fotbalové reprezentace na MS", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství Evropy.", "content": "Seznam zápasů maďarské fotbalové reprezentace na ME", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zápas sehráli Maďaři proti Rakousku už v roce 1902. Největší úspěchy však přišly v období před a po 2. světové válce. Na MS 1938 se dokázali Maďaři dostat až do finále, kde však podlehli výsledkem 4:2 Itálii.  Zlatá éra maďarského fotbalu však přišla až na začátku 50. let, kdy se do maďarského týmu dostali hráči jako Ferenc Puskás, Sándor Kocsics nebo Nándor Hidegkuti. Maďarsko vyhrálo fotbalový turnaj na Olympijských hrách v roce 1952 a v roce 1953 jako první tým dokázal porazit Anglii na jejím hřišti ve Wembley výsledkem 6:3. V odvetě o rok později Maďaři rozstříleli Anglii 7:1. Právem byla maďarská reprezentace považována za největšího favorita Mistrovství světa ve fotbale 1954. Maďaři svoji reputaci potvrzovali a bez větších problémů postoupili do finále, kde proti nim stála reprezentace Západního Německa, kterou v předchozím průběhu turnaje Maďarsko porazilo 8:3. Ve finále Maďarsko už po osmi minutách vedlo 2:0, ovšem Němci předvedli ve zbytku zápasu slavný obrat na 3:2, který byl následně nazván \"Bernským zázrakem\". Tím skončila také série 33 zápasů Maďarů bez porážky v letech 1950-1954.  Na následujícím mistrovství světa Maďaři skončili už v základní skupině. Největším úspěchem maďarského fotbalu od roku 1954 tak jsou vítězství na Olympiádě v letech 1964 a 1968. Na MS se Maďaři dostali nejdále do čtvrtfinále v letech 1962 a 1966. Další účasti na MS 1978, 1982 a prozatím posledního MS v roce 1986 skončily neúspěchem už v základní skupině. Na Mistrovství Evropy se Maďarsko dostalo dvakrát - v roce ME 1964 skončilo třetí a v roce 1972 čtvrté.  V poslední době byli Maďaři nejblíže postupu v kvalifikaci na EURO 2004, kdy ještě dva zápasy před koncem kvalifikační skupiny bylo jen 2 body od 2. místa zajišťujícího baráž, ovšem po prohrách s Polskem a Lotyšskem skončilo Maďarsko v pětičlenné skupině čtvrté.", "section_level": 1}, {"title": "Maďarští fotbalisté na olympijských hrách 1968, Mexico City.", "content": "Na olympijském turnaji v Mexiku hrálo 16 družstev. Účastníci byli rozlosováni do čtyř skupin, z každé první dvě země postoupily do čtvrtfinále, od něhož se hrálo vyřazovacím způsobem.  Maďarsko reprezentovali: Károly Fatér, Dezső Novák, Lajos Drestyák Dunai, Miklós Páncsics, Iván Menczel, Lajos Szücs, László Fazekas, Antal Dunai, László Nagy, Ernö Noskó, István Juhász, Lajos Kocsis, István Básti, László Keglovich, Gábor Sárközi, Miklós Szalai, Zoltán Szarka. Maďarsko vyhrálo skupinu C:  Celkové pořadí: 1. Maďarsko, 2. Bulharsko, 3. Japonsko, 4. Mexiko", "section_level": 1}, {"title": "Maďarští fotbalisté na olympijských hrách 1972, Mnichov.", "content": "Na olympijském turnaji v Mnichově hrálo 16 družstev. Účastníci byli rozlosováni do čtyř skupin, z každé první dvě země postoupily do druhého kola. Ze dvou semifinálových skupin vzešli vítězové hrající finále, druzí ve skupinách hráli o bronzové medaile.  Maďarsko reprezentovali: István Géczi, Péter Vépi, Miklós Páncsics, Péter Juhász, Lajos Szücs, Mihály Kozma, Antal Dunai, Lajos Kü, Béla Várady, Ede Dunai, László Bálint, Lajos Kocsis, Kálmán Tóth, József Kovács, László Branikovits, Csaba Vidáts, Ádám Rothermel. Maďarsko vyhrálo skupinu C:  Celkové pořadí: 1. Polsko, 2. Maďarsko, 3. SSSR a NDR (zápas o 3. místo skončil i po prodloužení nerozhodně, oba týmy získaly bronzové medaile).", "section_level": 1}], "src_summary": "Maďarská fotbalová reprezentace zastupuje Maďarsko v mezinárodních fotbalových soutěžích. V současnosti nemá příliš dobré výsledky, ovšem na začátku 50. letech 20. století byla maďarská reprezentace považována za nejsilnější národní tým na světě a vysloužila si přezdívku \"\"Kouzelní Maďaři\"\".", "tgt_summary": "匈牙利国家足球队(匈牙利语:)是匈牙利的官方男子足球代表队,由匈牙利足球总会管理。匈牙利在足球历史中占有重要席位,具有丰富的足球经验,亦是50年代足球运动的先驱。但近年来在足球运动的影响力逐渐减弱,自1986年后再未晋级大型比赛的决赛周,直到2016年欧洲国家杯,匈牙利才再次进入决赛周。", "id": 2606465}
{"src_title": "Gérard Philipe", "tgt_title": "杰拉·菲利浦", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se odpoledne 4. prosince 1922 v jihofrancouzském Cannes do rodiny Marcela Marie Honoré a Marie Élisy Joséphiny Philipových. Měl ještě bratra Jeana staršího o 15 měsíců. Jeho babička z matčiny strany, Wilhelmine-Elisabeth Seliger, se narodila v Praze, nějakou dobu žila také v Brně. Patřila k početné německé menšině na českém území a do Francie se provdala za jihofrancouzského cukráře.  V říjnu 1928 nastoupil malý Gérard do první třídy, v roce 1932 šel společně s bratrem k prvnímu svatému přijímání. Nebyl příliš vzorným žákem, protože 30. června 1939 propadl u první části maturitní zkoušky a celé léto musel strávit v ústavu ve Vence, aby byl v září připuštěn k opakování zkoušky. Následujícího roku onemocněl zánětem pravé plicní báze, stal se externím žákem. Rodina se přestěhovala do Grasse a založila Parc Palace Hotel. Na konci července složil druhou část maturitní zkoušky (z filozofie) a na podzim se mohl zapsat do právnické instituce v Nice. V r. 1943 se rodina přestěhovala do Paříže. Gérard Philipe v srpnu 1944 při osvobozeneckých bojích pomáhal bránit pařížskou radnici.  Jeho otci, který byl v roce 1945 v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti za kolaboraci s nepřítelem, se podařilo včas odjet do Španělska a do Francie se vrátil až po amnestii v roce 1959. Ve španělském exilu ho Gérard několikrát navštívil.  V roce 1946 Gérard Philipe poznal Nicole Fourcado, která po sňatku v roce 1951 přijala jméno Anne Philipe. V prosinci roku 1954 se jim narodila dcera Anne-Marie a v únoru 1956 syn Olivier.  Byl mezi prvními Francouzi, kteří v roce 1950 podepsali zákaz jaderných zbraní. Sympatizoval s francouzskou levicí. Dva roky před smrtí byl zvolen předsedou Syndikátu francouzských umělců. Obdivoval Fidela Castra, kterého navštívil na Kubě v r. 1959.  Již od dětství měl časté zdravotní problémy, během roku 1950 se léčil ze zánětu plic. Vyvrcholení situace nastalo začátkem listopadu 1959, kdy nastoupil do nemocnice a během operace 9. listopadu lékaři zjistili, že se jedná o rakovinu jater. Té 25. listopadu podlehl a o tři dny později byl pohřben v Ramatuelle (departement Var).", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V roce 1941 se zapsal do Oblastního střediska mladých filmových umělců pod jménem Gérard Philipe, absolvoval také turné po jihu Francie a po Švýcarsku.  V následujícím roce podstoupil opět divadelní turné, ale na jaře začal pracovat na snímku \"Krabička na sny\" a v létě natočil film \"Děvčata z Květinového nábřeží\". S novou podzimní sezónou začal ovšem působit v pařížském Hébertotově divadle, konkrétně v představení \"Sodoma a Gomora\". A o pár dnů později byl přijat ke studiu na konzervatoři. Oproti střední škole se mu na konzervatoři dařilo prospěchově mnohem lépe a stíhal při tom hrát i několika hrách (\"Děvčata z Květinového nábřeží\", \"U náhody...\").  V létě 1945 natočil film \"Země beze hvězd\" a téhož roku vzdal studium na konzervatoři. Pokračoval ve filmování, například snímkem \"Idiot\" pod vedením režiséra Georgese Lampina.  V září 1945 mělo v Hébertotově divadle premiéru Camusovo drama Caligula, ve kterém Gérard Philipe zaujal obecenstvo a jeho popularita narůstala.  16. března 1949 se konala v pařížské Opeře slavnostní premiéra filmu \"Ďáblova krása\" natáčeného v Římě, které se účastnil i prezident republiky Vincent Auriol.  V roce 1951 se Gérard Philipe stal na popud Jeana Vilara členem souboru Theatre national populaire, kde hrál své nejslavnější divadelní role a jemuž zůstal věrný až do konce života. Hrál v Brechtově Matce kuráži, Gorkého matce, Hugově Ruy Blasovi, Mussetově S láskou nejsou žádné žerty. Vytvořil hlavní roli v Shakespearově Richardu III.. Legendární byl jeho Don Roderigo ve hře Pierra Corneille Cid, který dosáhl 199 repríz. V jeho kostýmu byl také pohřben.  20. srpna 1951 začalo natáčení filmu \"Fanfán Tulipán\" po boku krásné Giny Lollobrigidy v okolí Grasse. Pařížská premiéra se konala 20. března 1952. Po tomto filmu se stal světovou hvězdou. V dalších letech vytvořil výrazné role v mnoha úspěšných filmech, např. Červený a černý, Nebezpečné známosti, Hráč, Velké manévry. V r. 1956 společně Jorisem Ivensem režíroval film Dobrodružství Tilla Eulenspiegela, v němž současně hrál hlavní úlohu. Jeho posledním filmem, který se natáčel v Mexiku, byl Horečka stoupá v El Pao.  Mezi lety 1952 - 1959 se systematicky věnoval nahrávání gramofonových desek. Namluvil Malého prince, verše francouzských básníků, ale také např. texty Karla Marxe.  Za necelých patnáct let své umělecké práce hrál Gérard Philipe ve více než 40 filmech, současně působil v divadle, s jehož souborem navštívil řadu zemí. Angažoval se i ve společenském životě.", "section_level": 1}, {"title": "Cestování.", "content": "Během svého života navštívil mnoho zemí, v roce 1947 Řím, rok 1950 cestoval do Maroka s návratem přes Barcelonu. Na jaře 1953 odjel natáčet do Mexika, v témže roce odjel ještě do Německa, Londýna, Říma a Tokia. V roce 1955 přijel i do Moskvy, Leningradu, Kyjeva, Prahy, kde hrál ve hře Cid a Ruy Blas.  Také se zúčastnil recitačního odpoledne v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, kde účinkoval spolu se svými kolegy a s herci pražského Národního divadla. Mj. spolu s Miroslavem Horníčkem recitovali Villonovu „Závěť“, Prévertovu „Barbaru“ a „Svobodu“ od Paula Eluarda. Horníček česky a Philipe francouzsky. Během březnové návštěvy Prahy, kdy jeho průvodkyní a tlumočnicí byla herečka Irena Kačírková, přišel rovněž na filmovou školu a zde v Klimentské ul. se studenty FAMU dlouho besedoval.  Soubor TNP hrál v roce 1955 také v Brně a Bratislavě. V neděli 27. 3. 1955 se jako divák zúčastnil fotbalového utkání v kopané ČSR - Rakousko na brněnském stadioně za Lužánkami. Tehdejší Čs. filmový týdeník ho mj. zachytil s kolegyní Silvií Monfortovou z TNP na tribuně, aniž by ho jmenoval.  V roce 1956 jel do Číny a do USA, na podzim 1958 navštívil Kanadu a USA, v roce 1959 pracovně Mexiko a soukromě Kubu. Poslední jeho cestou byl výlet do Anglie do Stratfordu nad Avonou, aby na vlastní oči viděl Laurence Oliviera v Shakespearovi.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V polovině června 1947 obdržel na Bruselském mezinárodním festivalu film \"Ďábel v těle\" hlavní cenu za herecký výkon, následujícího roku byl vyhlášen nejlepším francouzským filmovým hercem (1948) a později ještě v letech 1952, 1953, 1954 a 1955.", "section_level": 1}, {"title": "Filmová cena Gérarda Philipe.", "content": "Na jeho počest a památku je ve Francii každoročně udělována filmová Cena Gérarda Philipa mladým, nadějným a začínajícím filmovým hercům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gérard Philipe (4. prosince 1922, Cannes – 25. listopadu 1959, Paříž) byl francouzský herec, který se v Československu proslavil především titulní rolí ve snímku \"Fanfán Tulipán\".", "tgt_summary": "杰拉·菲利浦(,1922年-12月4日-1959年-11月25日)是一个法国演员。他在1944年至1959年共演出了34部电影。", "id": 2871212}
{"src_title": "Pentózofosfátový cyklus", "tgt_title": "磷酸戊糖途径", "src_document": [{"title": "Oxidace a vznik NADPH.", "content": "Látkou, která vstupuje do pentosofosfátového cyklu, je glukóza-6-fosfát (Glc-6-P), která může vznikat dvěma způsoby – fosforylací glukózy nebo štěpením glykogenu (následované izomerací vzniklé glukózy-1-fosfátu na glukózu-6-fosfát). Během dvou následných oxidacích je glukóza-6-fosfát přeměněna na ribulózu-5-fosfát (pentózu o jeden uhlík kratší) za vzniku dvou molekul NADPH a jedné molekuly CO.  V prvním kroku je oxidována glukóza-6-fosfát na prvním uhlíku za vzniku cyklického esteru – laktonu : 6-fosfo-glukono-δ-laktonu (δ značí, že hydroxylová skupina pro vznik esteru se nachází na δ-uhlíku). Při oxidaci vzniká první redukovaná molekula NADPH.  Vzniklý lakton se spontánně nebo enzymaticky štěpí za vzniku kyseliny 6-fosfoglukonové, která je substrátem pro další oxidaci, tentokrát na třetím uhlíku. Vzniká nestabilní kyselina 3-oxo-6-fosfoglukonová (β-oxokyselina), která spontánně dekarboxyluje (dekarboxylace β-oxokyselin). Vzniká ribulóza-5-fosfát spolu s druhou molekulou NADPH a CO.", "section_level": 1}, {"title": "Epimerizace a isomerizace.", "content": "Vzniklý ribulóza-5-fosfát je izomerací (resp. epimerací) přeměněn na další pentózy – xylulóza-5-fosfát a ribóza-5-fosfát. Ribóza (i xylulóza) může být využita v další části cyklu za vzniku fruktózy-6-fosfátu, nebo může být v případě potřeby využita k syntéze nukleotidů (a deoxyribonukleotidů) pro syntézu RNA a DNA. Naopak nadbytečná ribóza (např. z potravy) může být v další části cyklu přeměněna na fruktózu a využita v glykolýze, pentosofosfátovém cyklu, popříkladě k výstavbě glykogenu).", "section_level": 1}, {"title": "Transketolázové a transaldolázové reakce.", "content": "Působením enzymů transketolázy a transaldolázy dochází ke přeskupování dvou- a tříuhlíkatých zbytků, které nakonec dává vzniknout fruktóze-6-fosfátu.", "section_level": 1}, {"title": "Transketolázy.", "content": "Transketoláza přenáší dvouuhlíkaté zbytky. (Trans)ketolázy obecně rozpoznávají tzv. acyloinovou strukturu, kterou jsou schopné štěpit i syntetizovat. Jako kofaktor, který přenáší dvouuhlíkaté zbytky ketolázám slouží thiaminpyrofosfát (TPP).", "section_level": 2}, {"title": "Transaldolázy.", "content": "Transaldolázy přenáší tříuhlíkaté zbytky. (Trans)aldolázy obecně rozpoznávají aldolovou strukturu, kterou jsou schopné štěpit a syntetizovat. V aktivním centru aldoláz se nachází lysin, který katalyzuje reakci přes Schiffovu bázi.", "section_level": 2}, {"title": "NADP/NADPH.", "content": "NADP neboli nikotinamidadenindinukleotidfosfát je fosforylovaná forma NikotinamidadenindinukleotidNAD (nikotinamiddinukletid). Stejně jako NAD i NADP je kofaktorem oxidoreduktáz (enzymů katalyzujících oxidoredukční děje). Přestože rozdíl mezi nimi není veliký, metabolicky jsou většinou nezaměnitelné. Zatímco NAD/NADH dodává protony (H) a elektrony (e) do dýchacího řetězce v mitochondrii, kde jsou využity nepřímo na syntézu ATP, NADP/NADPH je využíván v cytoplazmě k syntetickým procesům (např. syntéza mastných kyselin, syntéza steroidních látek, syntéza oxidu dusnatého). NADPH je také využíváno makrofágy k produkci baktericidních kyslíkových radikálů (peroxidový, superoxidový), pomocí enzymu NADPH oxidázy (tzv. oxidační/respirační vzplanutí)", "section_level": 1}, {"title": "Regulace.", "content": "Klíčovým enzymem pro regulaci pentosofosfátového cyklu je glukóza-6-fosfátdehydrogenáza (G6PD). Tento enzym je aktivován NADP. To znamená, že jestliže buňka syntetizuje a spotřebovává NADPH, narůstá koncentrace NADP a tím i aktivita glukóza-6-fosfátdehydrogenázy. V některých tkáních je navíc tento enzym částečně i pod hormonální kontrolou.", "section_level": 1}, {"title": "Poruchy.", "content": "Přibližně 400 milionů lidí na světě trpí vrozenou deficiencí (nedostatkem) enzymu glukóza-6-fosfátdehydrogenázy (G6PD) (pravděpodobně nejčastější enzymová deficience vůbec). Lidé trpící touto chorobou jsou více náchylní k oxidačnímu stresu, což se projevuje hlavně předčasnou degradací jejich červených krvinek (hemolytická anémie). Deficience G6PD je většinou důsledkem mutace, která snižuje jeho stabilitu. Červené krvinky jsou bezjaderné buňky, kterou jsou transkripčně neaktivní a nemohou si tedy doplňovat zásoby G6PD. Vlivem nestability jsou koncentrace aktivního enzymu v těchto krvinkách velmi nízké a při zvýšeném oxidačním stresu jsou tyto buňky nenávratně poškozeny. G6PD nepřímo ovlivňuje oxidoredukční prostředí v buňce produkcí NADPH. Tento kofaktor je totiž nezbytný k regeneraci glutathionu. Glutathion (GSH) je tripeptid (peptid složený ze tří aminokyselin), který chrání buňku před oxidačním stresem. Obsahuje cystein, jehož thiolová skupina může být oxidována glutathionperoxidázou za tvorby S-S můstku mezi dvěma molekulami glutathionu (GSSG):  2 GSH + R-O-O-H (peroxid) → GSSG + ROH +HO  Ke zpětné redukci oxidovaného glutathionu (GSSG) je zapotřebí enzymu glutathionreduktázy, která jako kofaktor používá právě NADPH.  Deficience G6PD se vyskytuje hlavně v malarických oblastech, podobně jako srpkovitá anémie pravděpodobně zvyšuje odolnost lidí vůči malárii.", "section_level": 1}, {"title": "Propojení s glykolýzou.", "content": "Pentosofosfátový cyklus úzce souvisí s glykolýzou. Obě metabolické dráhy spolu sdílí některé klíčové metabolity, které umožňují pružné přepínání mezi nimi podle aktuálních potřeb buňky (hlavně nedostatek ATP, NADPH nebo ribózy). Jsou to glukóza-6-fosfát, fruktóza-6-fosfát a glyceraldehyd-3-fosfát.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pentózofosfátový cyklus, nebo také pentózový cyklus, je metabolická dráha, pomocí které se v buňce produkuje NADPH a pětiuhlíkaté sacharidy (pentózy). Vzniklé NADPH je využíváno v anabolických dějích (hlavně syntéza mastných kyselin a steroidních látek), zatímco pentózy mohou dát vzniknout ribóze, která je důležitá pro syntézu RNA i DNA. Z důvodu výstavby lipidů a steroidů probíhá pentózofosfátový cyklus hlavně v játrech, tukové tkáni, mléčných žlázách, vaječnících, varlatech a kůře nadledvin.", "tgt_summary": "磷酸戊糖途径(英语:Pentose phosphate pathway)也称为戊糖磷酸途径、五碳糖磷酸途径、磷酸戊糖旁路(对应于双磷酸己糖降解途径,即Embden-Meyerhof途径)。是一种葡萄糖代谢途径。这是一系列的酶促反应,可以因应不同的需求而产生多种产物,显示了该途径的灵活性。 葡萄糖会先生成强氧化性的5-磷酸核糖(Ribose-5-phosphate),后者经转换后可以参与糖酵解或者是核酸的生物合成。部分糖酵解和糖异生的酶会参与这一过程。反应场所是胞质溶胶(Cytosol)。所有的中间产物均为磷酸酯。过程的调控是通过底物和产物浓度的变化实现的。", "id": 427562}
{"src_title": "Coventryská katedrála", "tgt_title": "考文垂座堂", "src_document": [{"title": "Převorství Svaté Marie.", "content": "První katedrálou bylo převorství a katedrála Svaté Marie, která měla status katedrály od roku 1095, kdy biskup Robert de Limesy nechal přesunout sídlo biskupství z Lichfieldu do Coventry, až do roku 1539, kdy padla za oběť rušení anglických klášterů na popud Jindřicha VIII. Před rokem 1095 to byl malý benediktinský klášter, který se po roce 1095 začal rychle rozvíjet; ve 13. století již se jednalo o velkou katedrálu s mnoha okolními budovami.", "section_level": 1}, {"title": "Katedrála Svatého Michaela.", "content": "Kostel Svatého Michaela byl z větší části postaven na konci 14. století a počátku 15. století. Byl největším farním kostelem v Anglii, když roku 1918 získal status katedrály po vytvoření diecéze Coventry. Při náletu 14. listopadu 1940 byla tato stavba zničena a dochovaly se pouze věž a venkovní zdi.  V troskách byl kameníkem nalezen neumělý dřevěný kříž, který je nyní na oltáři. Z hřebíků nalezených v troskách byl vytvořen další kříž, který byl darován do Pamětního kostela císaře Viléma v Berlíně. Berlínský kostel byl naopak zničen náletem RAF v roce 1943.  Novou budovu, postavenou hned vedle trosek původní stavby, navrhl Basil Spence. Tento architekt (později za tento návrh povýšený na rytíře) trval na tom, aby pozůstatky staré katedrály byly ponechány v původním stavu jako připomínka válečných útrap a nová katedrála byla postavena vedle těchto ruin.  Základní kámen nové katedrály byl položen 23. března 1956. Vysvěcena byla 25. května 1962. V jejím interiéru lze nalézt například velkou tapisérii Ježíše Krista, navrženou Grahamem Sutherlandem, emotivní sochu \"Mater Dolorosa\" od Johna Bridgemana a abstraktní mozaikové okno Johna Pipera sestavené z 192 panelů. Další zajímavostí je velké západní okno známé také jako \"Obraz se svatými a anděly\", které vytvořil přímo do skla v expresionistickém slohu John Hutton.", "section_level": 1}], "src_summary": "Coventryská katedrála, známá také jako Katedrála Svatého Michaela, je sídlem biskupa z Coventry a diecéze Coventry a nachází se v anglickém městě Coventry. V tomto městě postupně existovaly tři katedrály. První byla klášterní stavba věnovaná Svaté Marii, z níž se dochovalo pouze pár ruin. Druhá, která patřila anglikánské církvi, byla věnovaná Svatému Michaeli a byla zničena při náletu ve druhé světové válce. Třetí je nová katedrála zasvěcená také Svatému Michaeli postavená poblíž předchozí zničené bombardováním.", "tgt_summary": "考文垂圣米迦勒座堂(Cathedral Church of St. Michael)是英国圣公会考文垂教区的主教座堂,位于英格兰西米德兰兹郡考文垂市中心。(考文垂又译「高云地利」)", "id": 2981662}
{"src_title": "Narval", "tgt_title": "一角鲸", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Jedná se o jednoho z kytovců, kteří žijí v severních polárních oblastech celoročně, ne jen v době léta. Vyskytují se převážně na rozhraní Severního ledového oceánu a Atlantiku a v ruských oblastech Arktidy. Jelikož je jejich výskyt limitován na oblast mimo souvislou ledovou pokrývku, mění se rozsah jeho výskytu v závislosti na ní.  V průběhu roku narvalové migrují: v létě se pohybují poblíž pobřeží, v zimě se stahují do hlubších hustě zaledněných oblastí, často se vydávají překvapivě daleko pod souvislou ledovou pokrývku, přičemž k dýchání využívají občasně se vyskytující díry.  Aktuální celková populace se odhaduje na cca 50 tisíc kusů.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Tělo samce narvala jednorohého dosahuje délky až 6 m a může vážit až 1,6 tuny, výjimečně i 1,8 tuny, samice je menší a dorůstá maximálně 5 metrů a hmotnosti 1 tuna. Mláďata jsou téměř černá, dospělci šedobílí s tmavými skvrnami na hřbetě, které s postupujícím stářím blednou. Samci jsou mohutnější než samice.", "section_level": 1}, {"title": "Kel.", "content": "Narvala proslavil jeho „roh“, ve skutečnosti kel. Je to levý špičák horní čelisti, který je horizontálně protažený do délky až přes 2,5 metru. Spirálovitě stočené kly jsou vyvinuty zejména u samců a pouze u 15% samic se vyvíjejí kly menších rozměrů. Pravý špičák zpravidla zakrní a dále se nevyvíjí, pouze zhruba u 2 z 1000 samců se vyvíjejí oba horní špičáky obdobně. Prášku z rozdrceného klu byly dříve (a částečně ještě někdy jsou) připisovány magické a léčivé vlastnosti (zejména v oblasti mužské potence), proto byl narval masově loven, v současné době už zájem opadl a ač lov ještě pokračuje, nemá už takovou intenzitu.  Odborníci nebyli schopní odpovědět na otázku, k čemu vlastně tento kel slouží, byť za účelem odhalení jeho důležité funkce vytvořili spousty teorií, někdy dost bizarních. Dlouho byl rozšířený názor, že kel se používá v milostných soubojích. To ovšem vždy popírali Inuité, kteří narvaly dobře znají, protože tato zvířata tradičně loví. Dnes vědci přijímají názor, že Inuité mají pravdu, a jsou si již jisti (díky zubařům), že roh je vysoce citlivým čidlem, který pomáhá narvalovi zjistit tlak, teplotu, hloubku a další věci důležité pro potopení a orientaci pod vodou. Může tak najít místa s tajícím ledem, který může hlavou (ne klem) prorazit. Jako každý vodní savec potřebuje i narval otvory v ledu k pravidelným nádechům nad vodní hladinou. Nové výzkumy poukazují na možnost, že je kel využíván také k omráčení menších ryb při lovu.", "section_level": 2}, {"title": "Způsob života.", "content": "Narvalové žijí v malých skupinách (stádech), v nichž je více samců a samic pohromadě. Po 14 až 15měsíční březosti se rodí obvykle 1 mládě, o které pečuje po dlouhou dobu matka. Mládě kojí až do věku 2 let. Živí se především rybami a dalšími drobnými mořskými živočichy.", "section_level": 1}, {"title": "Popularita.", "content": "Narval se usídlil i v heraldice, je součástí velkých znaků Severozápadních teritorií (v podobě dvou narvalů stojících na ocase na štítě) i Nunavutu (kde je spolu se sobem nosičem štítu).", "section_level": 1}], "src_summary": "Narval jednorohý (\"Monodon monoceros\") je menší ozubený kytovec, jediný žijící zástupce rodu narval a jeden ze dvou žijících zástupců čeledi narvalovití (druhým je běluha severní). Žije v mořích okolo severního polárního kruhu. Lidově bývá často nazýván „mořský jednorožec“. Tento poetický název je ovšem stejně jako jeho druhové jméno zavádějící – jeho slavný roh je ve skutečnosti zub, protažený levý špičák horní čelisti.", "tgt_summary": "一角鲸(学名:)又称独角鲸和长枪鲸,在一般人的印象中总是与传说中的独角兽联想在一起,理由很明显:雄性一角鲸长有长而呈螺旋状的长牙,让牠们比世界上任何生物都要接近传说中独角兽的形象。事实上在中世纪以前,商人与炼金术士将一角鲸视为神秘的生物,其长牙被当作「独角兽的角」,价值非凡。虽然现今已不再将牠们与独角兽作联想,但因一角鲸的独特外观以及处在遥远且严峻寒冷的北极,牠们仍然是令人着迷的生物。", "id": 2088543}
{"src_title": "Angina pectoris", "tgt_title": "心绞痛", "src_document": [{"title": "Typy anginy pectoris.", "content": "Angina pectoris se může objevovat ve třech základních modifikacích. Jedná se o:", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny.", "content": "Příčin anginy pectoris je několik, nejčastěji se jedná o zúžení věnčité tepny, která vyživuje srdce. Kromě špatné výživy může problém způsobit i nedostatečné okysličení srdce nebo ucpání tepny tzv. aterosklerotickým plátem, který zabraňuje proudění krve a je tvořen převážné látkami tukové povahy.", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky.", "content": "Angina pectoris je jedním z projevů ischemické choroby srdeční ve své lehčí formě. Akutní forma této nemoci je např. infarkt myokardu. Během tohoto onemocnění není srdeční sval zásobován potřebným množstvím kyslíku, což se projevuje jeho nesprávnou funkcí. Porucha funkčnosti se projevuje ostrou pálivou anebo svíravou bolestí v oblasti za hrudní kostí. Poměrně časté je, že se bolest postupně šíří do oblasti levého ramene a 4. a 5. prstu levé ruky. V některých vzácných případech si postižení stěžují na bolest v oblasti mečového výběžku hrudní kosti.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostika.", "content": "V diagnostice se nejčastěji používá elektrokardiogram (EKG), případně zátěžové testy, koronarografie (rentgenové vyšetření věnčitých tepen) nebo echokardiografie - vyšetření srdce ultrazvukem.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Medicínská terapie.", "content": "Následující postupy jsou součástí doporučení splňujících principy medicíny založené na důkazech.", "section_level": 3}, {"title": "Antianginózní postupy.", "content": "Látky nebo postupy zlepšující vlastnosti koronárních cév. Zejména jde o postupy snižující pohotovost ke spazmům a postupy dilatující průsvit cév.  Zvýšení glykémie je považováno za class efekt u všech inhibitorů HMG-CoA reduktázy (atorvastatin, fluvastatin, pravastatin, simvastatin, pitavastatin, rosuvastatin, lovastatin) u pacientů s rizikovými faktory pro vznik diabetes mellitus (tj. hypertenze v anamnéze, zvýšení triglyceridů v krvi a zvýšení BMI). Hyperglykémie může dosáhnout hodnoty vyžadující adekvátní diabetologickou péči. Rizikoví pacienti mají být klinicky i biochemicky sledováni v souladu s národním doporučením pro léčbu diabetu.", "section_level": 4}, {"title": "Režimová opatření.", "content": "Státní ústav pro kontrolu léčiv proto vyzval držitele registračních rozhodnutí, u nichž uvedené nežádoucí účinky nejsou dosud zohledněny v textech, aby předložili žádost o příslušnou změnu registrace.", "section_level": 4}, {"title": "Terapie ve zvláštních případech.", "content": "V některých případech je třeba terapii doplnit o některé další kroky:", "section_level": 4}, {"title": "EECP terapie.", "content": "EECP terapie je klinicky úspěšná a úřadem FDA schválená ambulantní neinvazivní léčba pro pacienty s anginou pectoris a srdečným selháním. Klinické studie ukazují zlepšení kvality života pacientů, zvýšení tolerance zátěže, snížení nebo vymizení anginózních symptomů a užívaní medikamentů. EECP je vhodná zejména pro pacienty s refrakterní anginou, kde se symptomy anginy vracejí i po farmakologické léčbě, případně u pacientů, kteří nejsou kandidáty na invazivní zákrok jako bypass, angioplastika nebo stent.", "section_level": 3}, {"title": "CAM terapie.", "content": "Proponenti alternativní medicíny nabízejí řadu postupů, někdy s racionálním základem, někdy však bez jakéhokoliv racionálního opodstatnění. Společným jmenovatelem těchto postupů je to, že nemají rigorózně ověřenu klinickou účinnost.", "section_level": 3}], "src_summary": "Angina pectoris či angina pektoris je pojmenování pro středně těžké srdeční onemocnění v zásobování srdečního svalu krví respektive kyslíkem, kdy vlivem zmenšeného přísunu kyslíku k srdečnímu svalu nedochází k jeho správnému stahování, což vede k neschopnosti pumpování krve do celého lidského těla. Převážně během zátěže pak dochází ke vzniku nepoměru mezi přívodem kyslíku a požadavkem na větší množství kyslíku, který se projevuje tupou, pálivou či svíravou bolestí nejčastěji v oblasti za hrudní kostí vystřelující do ramen, paží a nebo spodní čelisti. Označuje se jako jedna z forem ischemické choroby srdeční.", "tgt_summary": "心绞痛又称为狭心症(Angina pectoris),是心肌缺血引起的胸痛,一般是由冠状动脉阻塞或痉挛所导致。冠状动脉疾病是心血管的动脉粥样硬化,为心绞痛的主要原因。心绞痛的原文「angina」源自拉丁文的「angere」,意即「绞痛」。心绞痛的感受程度与心肌缺氧的严重程度关连不大,也就是说,严重的疼痛不一定是心脏病突发;而心脏病突发可能也不会有胸痛的现象。", "id": 2572600}
{"src_title": "Amoebozoa", "tgt_title": "變形蟲門", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Pro Amoebozoa jsou typické panožky, tedy organely pohybu. Ten je způsobován v podstatě polymerizací a depolymerizací aktinu. Panožky jsou vždy lobopodiového či filopodiového typu, nikdy však nejde o axopodie ani typické retikulopodie.  Pokud tyto organismy mají mitochondrie, pak vždy s tubulárními kristami. Jedna ze skupin však mitochondrie druhotně ztratila.  Je pravděpodobné, že společný předek Amoebozoa měl jeden bičík; proti tomu však mluví skutečnost, že většina měňavkovců má dnes bičíky dva.  Na povrchu bývají kryty šupinami či schránkou, které zvyšují jejich odolnost.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Amoebozoa v současném pojetí byli vyčleněni od ostatních měňavkovitých eukaryot teprve na konci 20. století. Brzy poté však byli protistology uznáni jako jedna ze základních superskupin domény Eukarya.  První komplexnější fylogenetické systémy podložené molekulárními daty navrhli Thomas Cavalier-Smith a Alexej V. Smirnov. Druhý systém brzy získal podporu a stal se, zejména pro nebičíkaté měňavkovce, standardem přebíraným i jinými systémy.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní systém.", "content": "Dlouho zůstávalo nevyjasněné postavení skupiny Breviata a jejich příslušnost k měňavkovcům. Některé molekulární fylogenetické studie vyčleňují \"Breviata\" spolu se sesterskou \"Subulatomonas\" a několika environmentálními vzorky do společné skupiny mimo Amoebozoa, a to buď jako bazální klad opisthokont, nebo bazální klad apusozoí nebo jako samostatný základní klad eukaryot. V moderních systémech již Breviata prokazatelně nefigurují jako součást Amoebozoa, neboť byli přesunuti do sesterské skupiny Obazoa.  V r. 2011 byla vydána revidovaná klasifikace, na které spolupracovali autoři předchozích systémů. Systém navázal na systém eukaryot dle Thomase Cavaliera-Smithe, bere tedy Amoebozoa jako kmen. Na stejném principu je založen i zatím poslední kompletní systém z roku 2016. Zmiňuje i aktuální změny vyvolané souběžně vydanými fylogenetickými analýzami, s jejich zohledněním vypadá následovně (české názvy doplněny podle BioLib):  Výše uváděný systém byl publikován s tím, že zdaleka není potvrzena holofyletičnost jednotlivých taxonů. Ty nejproblematičtější taxony jsou označeny symbolem (P), značícím velkou pravděpodobnost nepřirozenosti (parafyletičnost či dokonce polyfyletičnost skupiny) – poznámky a reference za tímto symbolem uvádějí důvody. Za dostatečně prokázanou lze považovat holofyletičnost pouze tří skupin vyšší úrovně než řád, a sice Tubulinea, Archamoebea a Myxogastrea, s menší jistotou pak i u (Eu)mycetozoa (s tím, že není jasné, zda některé rody z původních protostelidních hlenek do ní nadále přirozeně spadají; většina byla přesunuta do Variosea).  Jak ukazuje rychlý vývoj klasifikace i fylogenetické analýzy zmíněné v následujícím oddílu, systematika měňavkovců nadále není ustálená a lze očekávat její další změny, zejména spojené s upřesňováním příbuzenských vztahů a s tím spojeným vylučováním nepřirozených taxonů, ale i s objevy dalších rodů.", "section_level": 2}, {"title": "Fylogenetický strom.", "content": "Pokrok ve vyjasňování vnitřních příbuzenských vztahů měňavkovců přinesla fylogenetická studie z r. 2017, na které se podíleli i čeští vědci. Potvrdila, že Breviata patří do širší přirozené sesterské skupiny k měňavkovcům zvané Obazoa (zahrnující také apusomonády a Opisthokonta), jakož i nepřirozenost podříše/podkmene Lobosa. Bazální větvení Amoebozoa podle ní probíhá mezi Discosea a skupinou nazvanou Tevosa, zahrnující Conosa a z původních Lobosa lalokonohá Tubulinea a již dříve nově identifikovanou skupinu Cutosea, tentokrát však v postavení sesterské skupiny k Conosa. V Conosa se bazálně odvětvují Variosea, zatímco pravé hlenky a panoženky vycházejí jako sesterské skupiny. Studie upřesnila i vnitřní vztahy v kladech Discosea a Tubulinea.  Aktuální představy (k r. 2017) tak zobrazuje následující fylogenetický strom:", "section_level": 2}], "src_summary": "Amoebozoa či česky měňavkovci je jedna z šesti skupin, na něž se dělí doména Eukaryota (jaderní). Počtem druhů jde o nejméně početnou skupinu. Je pojmenovaná podle toho, že se k ní řadí velké množství organismů amébovitého (měňavkovitého) typu.", "tgt_summary": "变形虫门是一类似变形虫的(amoeboid)原生生物。变形虫门的多数物种靠细胞内原生质的流动而移动。伪足类似于手指形状、边缘是钝的,所以称作lobopodia,直译为钝的伪足. 大多数是单细胞生物。在土壤中或水域中生存。某些也被发现与其它生物共生,某些甚至是病原体。变形虫门还包括黏菌(slime moulds), 这是多核或多细胞生物,具有变形虫的形态,但又类似于真菌可以产生孢子,通常肉眼可见。", "id": 1169614}
{"src_title": "Fotodynamická terapie", "tgt_title": "光動力療法", "src_document": [{"title": "Postup a princip metody.", "content": "Světlocitlivá látka tzv. fotosenzibilizátor se aplikuje v zásadě trojím způsobem. Buďto je aplikována mastí obsahující příslušnou látku nebo je zavedena injekčně a to buď intravenózně (nitrožilně) či intralezionálně (přímo do místa novotvaru). Koncentrace fotosenzibilizátoru v postižených buňkách dosahuje optimální hodnoty v různých časech od 5 minut až po 72 hodin v závislosti na způsobu aplikace a druhu použité látky. Pro diagnostiku se následně používá Woodova lampa (UV lampa), jež způsobuje fluorescenci fotosenzibilizátoru zpravidla v červené či růžové barvě; diagnostikovi je tak odhalena velikost,tvar a poloha nádoru. Při léčbě se v závislosti na použité látce používá červené či blízké infračervené záření. Nejčastěji se pro generaci žádaného světla používá laserových diod, které mají vynikající světelný výkon a úzké spektrum světla bez nutnosti použití barevných filtrů. Navíc je lze napojit na optická vlákna, která se pak dají použít ke katetrizaci nebo vpichu do postižené tkáně pro kvalitnější osvícení nádoru. K osvícení se obvykle používá výkonů okolo 100mW/cm (u některých aplikací však i 600 mW/cm) a doba osvitu se pohybuje od jedné minuty po několik desítek minut. Po osvitu tumoru absorbují molekuly fotosenzibilizátoru fotony světla a přechází do singletového excitovaného stavu s dobou života řádově 10s. Z tohoto stavu pak přechází vnitřním přechodem do tripletního excitovaného stavu s podstatně delší dobou života (~ 10s). Takto dlouhá doba života umožňuje excitované formě fotosenzibilizátoru reagovat s molekulami v jejím okolí. Při kontaktu s molekulou, jež je v základním stavu tripletem může dojít k přenosu energie na tuto molekulu za současného přechodu obou molekul do singletního stavu. Jednou z mála tripletních molekul v základním stavu je molekula kyslíku, který je hojně přítomen v každé buňce. Dochází tedy k přenosu energie z molekuly fotosenzibilizátoru na molekulu kyslíku, jehož výsledkem je singletní molekula fotosenzibilizátoru v základním stavu a singletní molekula kyslíku v excitovaném stavu. Takováto molekula kyslíku je asi 1000 krát reaktivnější než základní molekulární stav kyslíku. Singletový kyslík (a ostatní formy aktivního kyslíku např. superoxidový radikál, hydroperoxidový a hydroxylový radikál vzniklé procesem podobným popsanému procesu) pak reaguje s buněčnými membránami za vzniku lipidperoxidového radikálu a následné nekrózy či apoptózy buněk. Poměr apoptotické a nekrotické smrti buněk závisí na typu nádoru, ale především na koncentraci fotosensibilizátoru a dávce ozáření. Nižší dávky fotosenzibilizátoru a záření způsobují apoptózu, vyšší nekrózu, ovšem při každé aplikaci dochází k oběma typům smrti buněk. Kromě poškození buněk samotného nádoru, způsobuje fotodynamická terapie také zničení cévního systému nádoru, což vede k jeho ischemické nekróze.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody a nevýhody metody.", "content": "Výhodou fotodynamické terapie je téměř nulová toxicita použité látky, takže je možno ji (na rozdíl například od chemo- či radioterapie) v krátkém čase mnohokrát opakovat. Další výhodou je poměrně přesná selekce nádorových buněk. Metoda tedy zničí pouze nádorové buňky a okolní zdravé zůstanou neporušeny. Za zmínku také stojí asi nejzřejmější výhoda, a totiž že se řadí mezi neinvazivní metody. Mezi nevýhody patří omezená možnost použití, neboť světlo používané k aktivaci fotosenzibilizátoru proniká nejvýše 1cm do tkáně a lze tedy použít pouze na povrchu těla případně na části orgánů dostupné pomocí endoskopů a katetrů. Metoda vpichu optického vlákna s aktivizujícím světlem přímo do tkáně se zatím příliš nepoužívá. Nevýhodou při nitrožilní aplikaci fotosenzibilizátoru je několikahodinová (až 48h) fotosenzitivita kůže po léčbě; pacient se tedy musí vyvarovat pobytu na slunci a vystavení silného světelného záření.", "section_level": 1}, {"title": "Fotosenzibilizátory.", "content": "Vhodná látka by měla být netoxická, stabilní a se známou chemickou strukturou. Měla by se hromadit v buňkách tumoru a ze zdravých buněk se rychle vyplavit. A také by měla mít absorpční maximum pro světlo, jehož energie je dostatečně velká (vlnová délka dostatečně krátká) pro produkci singletového kyslíku, ale zároveň je jeho vlnová délka co největší (proniká hlouběji než světlo s kratší vlnovou délkou). Světlo splňující předešlé požadavky je na rozhraní infračerveného a viditelného červeného světla. Zároveň by ovšem fotosenzibilizátor neměl absorbovat na ostatních vlnových délkách (zejména pro viditelné světlo), aby se do co největší míry omezila fotosenzitivita a možné poškození zdravé tkáně při nitrožilní aplikaci látky.  Fotosenzibilizátory první generace jsou deriváty hematoporfyrinu, jejichž nevýhodou je to, že nejsou přesně chemicky definovány a při nitrožilní aplikaci dochází k fotosenzitivitě kůže. V současné době se používají pod různými firemními názvy jako Photofrin (USA), Photocarcinorin (Čína), Photosan (Německo), Photogem (Rusko) nebo Haematodrex (Bulharsko). Jedním z derivátů hematoporfyrinu, jehož chemická struktura je známá, je TPPS4, jehož původní varianta byla ve velkých množstvích neurotoxická. V České republice byla vyvinuta jeho speciálně purifikovaná obměna nevykazující toxické účinky, jež je u nás schválena pro lokální použití.  Do druhé generace fotosenzibilizátorů patří chloriny (degradační produkty chlorofylu), delta-aminolevulová kyselina (ALA), ftalocyaniny, bakteriochloriny, benzochloriny, purpuriny, naftalocyaniny, pheoforbidy, pyropheoforbidy a další. Většinou se jedná o látky izolované z chlorofylu a látky patřící do skupiny porfyrinů. Kupříkladu ftalocyaniny jsou syntetické látky obsahující porfyrinový kruh, k němuž je kovalentní vazbou připoután kov, jenž zvyšuje fototoxicitu látky a tím i účinnost fotodynamické terapie. Fotosezibilizátory druhé generace se vyznačují především podstatně nižší kožní fotosenzitivitou po léčbě.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Nejvýznamnější uplatnění nalézá fotodynamická terapie při léčbě různých druhů tumorů, a to jak maligních (zhoubných) tak benigních (nezhoubných). Nejčastěji se zatím jedná o léčbu paliativní nebo doplňkovou léčbu léčby jiného druhu (většinou chirurgického zásahu). Jak již bylo zmíněno výše, největším omezením fotodynamické terapie je průchod aktivizujícího světla nejvýše 1cm do hloubky tkáně. Přesto byla s úspěchem použita pro léčbu nádorů žaludku, tlustého střeva, hlavy a krku, ústní a nosních dutin, hrtanu, hltanu, jícnu, plic, močového měchýře, jater, prsu, genitálií i mozku. Nejčastěji se ovšem používá pro léčbu nejrůznějších kožních tumorů a lézí; za všechny zmiňme např. aktinickou keratózu, basaliom či T-lymfom. V kožním lékařství se používá také léčbě lupénky, bradavic, nebo v estetické medicíně k vyhlazení jizev po akné či vrásek, kdy aktivuje fibroblasty k novotvorbě kolagenu. Využití nachází metoda také při léčbě senilní degenerace makuly (AMD). Velmi nadějnou aplikací je čištění kostní dřeně od leukemických buněk, kdy se pacientovi odebere kostní dřeň, vyčistí se metodou fotodynamické terapie a coby autologní štěp vrátí zpět pacientovi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fotodynamická terapie je diagnostická a léčebná metoda využívaná zejména při léčbě tumorů. Je založená na aplikaci fotosenzitivní látky, jež se po aplikaci hromadí přednostně v nejrychleji proliferujících (tedy nádorových) buňkách a po ozáření světlem určitého spektra způsobí smrt odpovídajících buněk. Díky svému stimulačnímu efektu se metoda používá také v kosmetice.", "tgt_summary": "光动力疗法(Photodynamic therapy,简称PDT)是光照治疗的一种,是利用无毒性的光敏物质暴露在特定波长的光下,让该物质对特定癌细胞或疾病细胞产生毒性光毒性而达到治疗效果。光动力疗法已证可以杀死微生物细胞(包括细菌、真菌及病毒)。光动力疗法在临床上已用来治疗许多的疾病,像「湿」的老年黄斑变性及癌症,视为是侵入性及毒性取小的治疗方式。", "id": 653386}
{"src_title": "Roger Penrose", "tgt_title": "羅傑·潘洛斯", "src_document": [{"title": "Život a vědecká dráha.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mladá léta.", "content": "Narodil se do rodiny, ve které byla matematika významný spojovací prvek zálib téměř každého člena rodiny. Jeho otec byl vystudovaný genetik, ale matematika byla jeho velkou zálibou, jeho starší bratr vystudoval matematiku i fyziku. Jeho mladší bratr se stal desetinásobným britským šachovým mistrem a jeho matka byla lékařka.", "section_level": 2}, {"title": "Studium.", "content": "Jeho zálibami byla matematika a biologie, ještě před počátkem studia matematiky na Univerzitě v Cambridgi se mezi jeho vytoužená povolání ocitla mozková chirurgie. Při výběru vysokoškolského studia váhal mezi studiem matematiky a biologie, rozhodl se pro matematiku. Narazil však na značný odpor svého otce, který byl toho názoru že jako matematik nebude mít schopnost uživit se. On však na svém rozhodnutí trval, a tak jej děkan cambridgeské univerzity podrobil testu, ve kterém předpokládal, že vyřeší pouze polovinu daných matematických úloh. On však všechny úlohy vyřešil ještě před vypršením časového limitu, otec tedy ustoupil.", "section_level": 2}, {"title": "Vědecká dráha.", "content": "Vystudoval topologii, ale téměř celý život se zabývá teoretickou fyzikou. V 60. letech 20. století se věnoval obecné teorii relativity a jejím důsledkům na astrofyziku a kosmologii.  Roku 1988 získal spolu se Stephenem Hawkingem Wolfovu cenu za fyziku. Rok poté vydal svoji první knihu s názvem \"Císařova nová mysl\", roku 1994 vydal \"Stíny mysli\" a roku 1997 konečně \"Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl\", ve které se zabývá svou teorií, která pracuje s myšlenkou, že lidská mysl je jev na rozhraní mezi kvantovou fyzikou a fyzikou makrosvěta.  Rovněž je autorem tzv. Penroseova dláždění. Jde o geometrickou konstrukci, kterou lze vydláždit rovinu pomocí malého počtu druhů dlaždic, a to tak, aniž by se vzorek dláždění kdekoli opakoval. Navázal tak na článek \"Deux types fondamentaux de distribution statistique\" (vyšlo česky v roce 1941 ve Statistickém obzoru, r. 22, str. 171-222, pod názvem \"Přírodní dualita statistického rozložení\") českého geografa, demografa a statistika Jaromíra Korčáka z roku 1938.  Je učitelem fyzika Stephena Hawkinga, ten však některé jeho teorie odmítá a označuje za „kacířské“.", "section_level": 2}, {"title": "Názory.", "content": "Penrose je ateista. Věří však v (kvantový) posmrtný život.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir Roger Penrose (* 8. srpna 1931, Colchester, Essex) je anglický matematický fyzik a matematik, znám především svými příspěvky k obecné relativitě, kosmologii a k teorii zobecněných inverzí matic. Mezi jeho přínosy patří např. spolupráce na objevu Hawkingova záření. Je také rekreačním filosofem. Jeho Erdősovo číslo je 3.", "tgt_summary": "罗杰·潘洛斯爵士,OM,FRS(英语:Sir Roger Penrose,1931年-8月8日),英国数学物理学家与牛津大学数学系W. W. Rouse Ball名誉教授。他在数学物理方面的工作拥有高度评价,特别是对广义相对论与宇宙学方面的贡献。他也是娱乐数学家与具争议性的哲学家。罗杰·潘洛斯是科学家理昂内·潘洛斯与玛格丽特·雷瑟斯的儿子,为数学家奥利佛·潘洛斯与国际象棋大师强纳森·潘洛斯的兄弟。", "id": 2702686}
{"src_title": "Château Latour", "tgt_title": "拉度酒庄", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Místo bylo osídleno již koncem 13. století. Koncem následujícího století zde Angličané vybudovali pevnost, jež měla v období stoleté války chránit zdejší oblast před útoky francouzských vojsk. Věž pevnosti, zvaná, jak již bylo řečeno, La Tour Saint-Maubert, dala jméno pozemku, který ji obklopoval. Angličané drželi pevnost až do konce stoleté války v roce 1453.  Víno se v těchto místech sice pěstovalo již ve 14. století, skutečná historie vinařské usedlosti Latour však začíná až koncem 17. století, kdy zdejší panství přešlo do vlastnictví rodiny Ségurových. Markýz Nicolas-Alexandre de Ségur, přezdívaný kníže vín, je nejvýznamnější postavou v historii usedlosti Latour. V roce 1718 spojil zdejší pozemky s panstvími Château Mouton a Château Calon-Ségur a začal „tvořit“ vynikající vína. To vše mu vyneslo již zmiňovanou přezdívku kníže vín.  V roce 1855 byla při legendární Bordeauxské klasifikaci vín provedené u příležitosti Světové výstavy v Paříži přiznána Château Latour kategorie \"premier cru\".  Dnešní château bylo vybudováno v 60. letech 19. století.  Teprve v roce 1963 přešla usedlost z vlastnictví potomků markýze de Ségur, kteří o vinařství neprojevovali dostatečný zájem, do majetku britské skupiny Pearson. Poté ji krátce v letech 1989 – 1993 vlastnila další britská společnost Allied Lyons. V roce 1993 se Château Latour dostalo zpět do francouzských rukou, když je za 86 milionů liber získal obchodník François Pinault.", "section_level": 1}, {"title": "Vinařství.", "content": "Již od časů královských rodů Valois a Plantagenetů platí, že Château Latour je vynikající víno. Zdejší vinice se rozkládají na nádherném štěrkovitém hřbetu, jenž se vypíná nad řekou Gironde a který skvěle vyhovuje tradičním odrůdám z Médoku, především Cabernetu sauvignon, ale také Merlotu a Cabernetu franc. Blízkost vody brání příliš rychlému poklesu teploty, což chrání vinice před mrazem. K usedlosti patří celkem 78 hektarů vinic. Château a vinné sklepy obklopuje proslavený 47hektarový vinohrad zvaný Enclos. 80 % z osázené plochy vinic zabírá Cabernet Sauvignon, 18 % Merlot a 2 % Cabernet Franc společně s Petit verdotem.", "section_level": 1}, {"title": "Terroir.", "content": "Srdcem usedlosti jsou slavné ohrazené pozemky (Enclos). Tento vinohrad má rozlohu 47 ha a je obklopen ostatními vinicemi. Pochází v podstatě ze 16. století. Obklopuje usedlost i zrenovované vinné sklepy, které se rozkládají v místě bývalé pevnosti. Vynikající půdní podmínky, jimž se těší, jej chrání před suchem i před nadměrnou vlhkostí. Výjimečně jemná půda smíšená s říčním štěrkem napomáhá rychlému odvádění dešťové vody, ale jílovité podloží dokáže v letním horku uchovat vlhkost. K tomu přistupuje i ideální mikroklima dané nepřekonatelnou expozicí slunečnímu svitu. To vše tvoří dohromady \"terroir\", o němž si mnozí vinaři mohou nechat jen zdát.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba.", "content": "Markýz de Ségur byl, pokud jde o vinohrady, mužem s kouzelnýma rukama. Již počátkem 18. století se stal průkopníkem metod, jejichž cílem bylo získat z výjimečného potenciálu maximální užitek. Podle archivních zápisů vedla poté usedlost řada lidí, kteří se drželi pravidel, jež stanovil. Díky tomu se pověst zdejších skvělých vín rychle rozšířila do Anglie i do Ameriky. Trvale vynikající úroveň vína Château Latour se projevila i při Bordeauxské klasifikaci vín v roce 1855 přiznáním kategorie \"premier cru\". V letech po 2. světové válce vinařství sice i přes svoji zjevnou zastaralost stále produkovalo ohromné ročníky, včetně obdivuhodného vína z roku 1961, situace však začínala být pomalu neudržitelná.  V roce 1963 odkoupila Latour od potomků markýze de Ségur britská skupina Pearson. Noví majitelé zahájili díky značnému přílivu investic systematickou modernizaci celého závodu. Byly osázeny další pozemky a na vinicích bylo instalováno umělé zavlažování. Mnohem zásadnější změny však čekaly vlastní výrobu. Zdejší technologické inovace vlastně zahájily obrodu vinařství v celém kraji Médoc. Práce ve vinařství byla zmechanizována a zautomatizována a staré dubové kvasné kádě nahradily tanky z nerezové oceli. To bylo v té době naprosto neslýchané kacířství. Château Latour bylo první usedlostí kategorie premier cru, která takovou radikální modernizaci provedla. Díky tomu se zrodila vína, jež vysoko překračovala obecně uznávaný standard pro dokonalost, zejména ročníky 1966, 1970 a 1975.  Roku 1993 se tento „klenot mezi francouzskými château“ navrátil díky obchodníku Françoisi Pinaultovi do francouzských rukou. Filozofie nového vedení zní: „Jsme si plně vědomi úžasné minulosti Château Latour a jsme na ni pyšní. Minulost je ale minulost, a my nyní musíme hledět vpřed do budoucnosti.“", "section_level": 2}, {"title": "Vína.", "content": "Vinařství Château Latour produkuje tři červená vína. Kromě své vlajkové lodi, \"Grand vin de Château Latour\", je to od roku 1966 i druhé víno \"Les Forts de Latour\" a od roku 1990 každoročně i třetí víno nazvané prostě \"Pauillac\". Přibližný poměr jednotlivých odrůd v \"Grand vin de Chateau Latour\" činí obvykle 75 % Cabernetu Sauvignon a 20 % Merlotu doplněných Petit verdotem a Cabernetem Franc. Běžná roční produkce bývá 18 000 kartonů. Druhého vína \"Les Forts de Latour\", s poměrem odrůd 70 % Cabernetu Sauvignon a 30 % Merlotu, se ročně produkuje 11 000 kartonů.  V genetickém dědictví Château Latour jsou zakódovány dvě ctnosti: trpělivost a důvěra v budoucnost. Toto \"premier cru classé\" obzvláště dobře zraje, vyžaduje však nejméně patnáct až dvacet let, aby se mohlo plně projevit. Aby někteří zákazníci nepodléhali netrpělivosti a nechtěli pít víno dřív, než plně dozraje, nabídlo vedení Château Latour dobrým zákazníkům uskladnění vína pod jejich jménem přímo na usedlosti až do dne, kdy bude připraveno k pití. To je příklad rozvážného plánování do budoucnosti. Vinařství v tomto systému funguje jako jakási banka. Vína z Pauillaku jsou považována za nejvíce strohá ze všech vín z Médoku. Château Latour je za mlada tělnaté, tvrdé, hutné a trpké, koncentrované, uzavřené až drsné, se zastřeným a komplexním aroma. Poté co dosáhne plné zralosti (po 15 až 20 letech, ale klidně i po delší době), je skutečně monumentální. Temné, mocné, hutné, s ohromující vůní drobného červeného ovoce a s jedinečnou, okázale vznešenou chutí, jež naplní ústa. Vína z Château Latour jsou zrozená k tomu, aby dlouho zrála, jsou to maratonci bordeauxských vín.", "section_level": 2}], "src_summary": "Château Latour, jedna ze čtyř médockých usedlostí, jimž byla při legendární Bordeauxské klasifikaci vín v roce 1855 přiznána kategorie \"premier cru\", dostal jméno podle původní středověké kamenné věže, \"la tour\", která, kdysi sloužila k ochraně proti nájezdníkům. Dnes je vyobrazena na etiketě zdejších vín. Tato věž s cimbuřím korunovaná postavou heraldického lva je vznešeným a nadčasovým emblémem usedlosti. Původní věžovitá stavba, která dala nejprestižnější médocké usedlosti jméno, však již ve skutečnosti neexistuje. Po impozantní stavbě ze 14. století, jež byla v té době známa pod jménem La Tour Saint-Maubert a sloužila jako hlavní obytná část pevnosti postavené během stoleté války, již nezůstala ani stopa. Stavba, která dnes stojí na jejím místě a honosí se titulem „věž“, je ve skutečnosti holubník postavený v dobách Ludvíka XIII. Usedlost se nalézá v nejjižnější části obce Pauillac v Médoku, severovýchodně od města Bordeaux, jen pár set metrů od břehů řeky Garonny, jež se zde rozšiřuje do ústí typu estuaria zvaného Gironde.", "tgt_summary": "拉图酒庄(法文:)()是位于法国梅多克(Médoc)地区,占地65公顷(的葡萄酒庄园。该酿酒庄园位于波亚克(Pauillac)市,并冠以该原产地命名控制(也就是Appellation de Pauillac contrôlée,详见原产地命名控制)。该庄出产的葡萄酒是享誉世界的波尔多葡萄酒之一。", "id": 2043302}
{"src_title": "David Seymour", "tgt_title": "大衛·西蒙", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se roku 1911 v rodině nakladatele židovské literatury ve Varšavě, která tehdy byla součástí carského Ruska. Po vypuknutí první světové války se rodina odstěhovala na východ do ruského vnitrozemí a do Varšavy, hlavního města nového polského státu, se vrátila v roce 1919.  David Szymin nejprve studoval hru na klavír. Pro nedostatek hudebního sluchu studium hudby přerušil a přešel na soukromé židovské gymnázium, které absolvoval v roce 1929. Z Varšavy odešel studovat knihtisk, výtvarné umění a fotografii do Lipska na Akademii grafických umění, kterou ukončil v roce 1931. Poté pokračoval ve studiích na Sorboně v Paříži. V důsledku hospodářské krize a politického vývoje v Německu se vydavatelství jeho otce dostalo do obtíží, a proto David Szymin začal roku 1933 v Paříži pracovat jako fotoreportér. Seznámil se zde a spolupracoval s Robertem Capou a Henrim Cartier-Bressonem.  V 1936–1938 pracoval jako fotoreportér pro agenturu Alliance Photo v různých zemích Evropy a severní Afriky. Fotografoval také ve Španělsku v době občanské války, kde dokumentoval dopady války na civilní obyvatele. Jeho fotografie otištěné v časopise Life měly velký ohlas.  V květnu 1939 odplul David Szymin na lodi se španělskými uprchlíky do Mexika, kde jej v září zastihlo vypuknutí druhé světové války. Do Francie ani do Polska se vrátit nemohl. Přešel proto hranice do Spojených států. Odešel do New Yorku, kde pracoval jako spolumajitel fotografické laboratoře. Změnil si jméno na David Seymour a po vstupu Spojených států do války se přihlásil do armády jako dobrovolník. Přestože měl slabý zrak, byl přijat pro své fotografické zkušenosti a jazykové znalosti, které uplatnil v odděleních výzvědné služby americké armády. Po invazi spojenců v Normandii působil v Evropě jako fotograf a tlumočník. Na konci války rovněž získal americké občanství.  Po propuštění z armády po skončení války se David Seymour znovu vrátil do Evropy, aby pro organizaci UNICEF fotografoval děti postižené válkou. Navštívil také Varšavu, kde zjistil osud své rodiny, která zahynula v roce 1942.  V roce 1947 se v Paříži Robert Seymour sešel znovu s Robertem Capou a Henrim Cartier-Bressonem. Založili nezávislou fotografickou agenturu Magnum Photos, ke které se přidala celá řada dalších významných fotografů. David Seymour stále cestoval a fotografoval. Opakovaně se vracel do nově vzniklého státu Izrael, jezdil do Řecka zmítaného občanskou válkou, ve Vatikánu pracoval na připravované knize.  Po smrti Roberta Capy, předsedy sdružení Magnum Photos, v Indočíně v roce 1954, se novým předsedou stal David Seymour. Vedle řízení agentury pokračoval ve fotografování. Věnoval se nejen reportážím, ale také dokumentování italských lidových slavností a portrétování známých osobností (např. hudebního dirigenta Artura Toscaniniho, historika umění Bernarda Berensona, herečky Ingrid Bergmanové, Giny Lollobrigidy, Sophie Lorenové, řecké královny Frederiky).  David Seymor zahynul 10. listopadu 1956 u Suezského průplavu spolu s fotoreportérem Jeanem Royem při cestě přes frontu za reportáží o výměně zajatců. Byli zastřeleni egyptskou hlídkou v době příměří.", "section_level": 1}], "src_summary": "David Robert Seymour (20. listopadu 1911, Varšava, Polsko – 10. listopadu 1956, El Quantara, Egypt) byl americký fotograf a spoluzakladatel fotoagentury Magnum Photos, rodným jménem David Szymin, používal přezdívku Chim (výslovnost: šim).", "tgt_summary": "大卫·西蒙(David Seymour;1911年11月20日-1956年11月10日)是一位重要的美国摄影师与摄影记者。英文中惯称他的小名为Chim(发音同Shim)。他是在华沙出生的波兰犹太人,曾在美国学摄影,1933年正式成为独立摄影师。", "id": 35089}
{"src_title": "Olivovník evropský", "tgt_title": "油橄欖", "src_document": [{"title": "Vzhled rostliny.", "content": "Olivovník je stálezelený strom, který dosahuje výšky 5 až 10 m. Kmen nízký s šedozelenou rozpukanou borkou. Koruna bohatě větvená, nepravidelná, vejcovitá až kulovitá. Olivovník může mít bizarní vzhled. Listy kožovitě tuhé, elipsovité až kopinaté, na spodní straně šedozelené, na svrchní straně tmavozelené, až 8 cm dlouhé, neopadavé. Květy drobné, vonné, žlutobílé, se čtyřzubým kalichem a čtyřdílnou žlutavou korunou. Plodem je dužnatá peckovice kulovitého až válcovitého tvaru, která v mezokarpu obsahuje značné množství oleje. Plody se nazývají olivy.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a ekologie.", "content": "Olivovník evropský původně pochází z Íránu, odkud se rozšířil asi před 5000 lety do Středozemí. Afrika je druhým kontinentem, kde se olivovník původně nacházel, zde však rostly olivovníky plané, a to na území dnešního Egypta a Etiopie. Dnes je olivovník rozšířen na mnoha místech ve Středomoří, Africe, Střední a Jižní Americe, hlavně v Mexiku a v Peru. Plané olivovníky se vyskytují v dubových lesích. Kulturní rostliny najdeme v olivových sadech. Teplomilná rostlina se vyskytuje často na velmi kamenitých a suchých půdách. Roste velmi pomalu a dosahuje velmi vysokého věku. Stáří Platónova olivovníku z Akadimova háje u Athén je asi 2500 let. První úrodu přináší kolem dvacátého roku, ale plodí dalších 150 i více let.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Využívány jsou především plody. Na sklizeň oliv je používána metoda, která je již 2000 let stará. Olivovníky se nesetřásávají ani nečešou, ale zralé plody spadnou ze stromu do připravené plachty, takže se sbírají. Olivy obsahují olej, který se využívá v potravinářství, lékařství a kosmetice. Nejkvalitnější olej je samotok, který vypustí olivy samy svou hmotností jsouce uloženy v sudu. Dále se olej získává lisováním oliv mírným tlakem za studena. Olej musí být vylisován do čtyř dnů od sklizně, aby byla zachována jeho kvalita a především všechny látky v olivách obsažené. Olivové oleje se dělí na panenské, rafinované a směsi obou těchto olejů.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce oliv.", "content": "Olivy jsou jedním z nejvíce pěstovaných druhů ovoce na světě. V roce 2011 bylo olivovníky osázeno 9,6 milionu hektarů, což je více než dvakrát větší plocha než plocha na níž se pěstují jablka, banány nebo manga. Větší plochu na světě zabírají pouze plantáže určené pro produkci kokosových ořechů a palmového oleje. Rozloha pěstování olivovníků se mezi lety 1960 až 1980 ztrojnásobila z 2,6 na 7,95 milionu hektarů a maxima 10 milionů hektarů dosáhla v roce 2008. Všech deset největších producentů podle údajů Organizace pro výživu a zemědělství je alokováno ve Středomoří a produkuje 95 % světové produkce oliv.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní symbol.", "content": "Židé vnímají plod olivovníku jako část bohatství své země a platí za důkaz a výraz blahobytu. V Koránu je olivovník zmiňován jako posvátný strom. V Antickém světě byl olivovník symbolem míru, blahobytu a plodnosti. Ve starověkých Athénách znamenal olivový věnec připevněný na dveřích, že syn odešel do světa. Ve válce poražení prosili o mír s olivovou větvičkou. Nejznámější zmínka o olivovníku je v biblickém příběhu o Noemovi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Olivovník evropský (\"Olea europaea\") je strom z čeledi olivovníkovité (\"Oleaceae\"). Pochází z Asie a Afriky, avšak dnes se s ním běžně setkáme ve středozemních oblastech Evropy. Jeho plody olivy mají význam pro potravinářství, lékařství a kosmetiku.", "tgt_summary": "油橄榄(学名:'),又称木犀榄,古称齐墩、阿列布,是一种木樨科木樨榄属常绿乔木,果实主要用于榨制橄榄油。圣经故事中曾用它的树枝作为大地复苏的标志,后来西方国家把它用作和平象征。本种原产于东地中海盆地的沿海地区(临近的东南欧、西亚和北非沿海地区),以及里海南岸的伊朗北部地区。它的果实,也叫做橄榄,它是地中海地区一种主要的农作物,用来生产橄榄油。木樨科的植物种类还包括丁香、茉莉、连翘属植物和白蜡树属植物。很多语言中的\"oil\"(油)这个词最早就是源于这种树和它的果实的名称Olvia。", "id": 222194}
{"src_title": "Kevin Rudd", "tgt_title": "陆克文", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v městě Nambour, asi 100 kilometrů severně od hlavního města Queenslandu Brisbane. Vyrostl na mléčné farmě poblíž města Eumundi. Jeho otec zemřel, když Ruddovi bylo 11 let, a rodina musela kvůli bídě farmu opustit. V patnácti letech, roku 1972, Rudd vstoupil do labouristické strany.  Vystudoval čínštinu a dějiny Číny na Národní univerzitě ve městě Canberra. Plynule mluví mandarínštinou. Od roku 1980 pokračoval ve studiu na Taiwanu na univerzitě v Tchaj-pej.  V roce 1981 se oženil s Thérese Reinovou, s níž se seznámil během studia. Mají spolu tři děti - Jessicu (1984), Nicholase (1986) a Marcuse (1986).", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V letech 1981 až 1988 pracoval na ministerstvu zahraničí. Většinu osmdesátých let strávil s rodinou na velvyslanectvích ve Stockholmu ve Švédsku a v Pekingu v Číně. Po návratu do Austrálie pracoval nejdříve jako vedoucí kanceláře opozičního lídra v Queenslandu, Wayneho Gossa. V letech 1989 až 1992 byl vedoucím jeho kanceláře tehdy už ve funkci queenslandského premiéra. V tomto postavení se Rudd zasloužil mimo jiného o rozvoj vyučování cizích jazyků na školách. Přispěl také k vytváření politiky přibližování asijských jazyků a asijské kultury Australanům.  Poté, co Goss v roce 1995 prohrál volby, pracoval jako konzultant pro Čínu. V roce 1996 neúspěšně kandidoval do parlamentu; zvolen byl až v následujících volbách, v roce 1998.  V letech 2001–2005 byl stínovým ministrem zahraničí. Z tohoto titulu kritizoval předsedu vlády Johna Howarda za podporu USA při invazi do Iráku v roce 2003. Ačkoliv díky své úloze stínového ministra zahraniční vešel ve známost a v letech 2003 až 2005 se několikrát změnilo vedení labouristické strany (Simon Crean, Kim Beazley, Mark Latham, Kim Beazley), nepokoušel se získat vedoucí pozici ve straně. O funkci předsedy se ucházel až v prosinci 2006, kdy průzkumy veřejného mínění naznačovaly, že jeho popularita je dvakrát vyšší než podpora dosavadního předsedy Kima Beazleyho. 4. prosince 2006 byl Rudd zvolen předsedou strany. Za své priority označil pracovně-právní vztahy, vyřešení války v Iráku, řešení dopadů globálního oteplování, úpravu australské federace, sociální spravedlnost a budoucnost australského výrobního průmyslu.  Zanedlouho on sám v čele Australské strany práce (Australian Labor Party) překonali Johna Howarda v průzkumech veřejného mínění. Podporu získával svými výroky na témata budoucnosti federace, klimatických změn, širokopásmového internetu a domácí výroby automobilů.  24. listopadu 2007 vyhrál federální volby a po více než deseti letech sesadil z premiérského křesla Johna Howarda. 3. prosince složil premiérský slib a jmenoval federální vládu. Jedním z prvních jeho kroků ve funkci předsedy vlády bylo podepsání Kjótského protokolu; ten byl zanedlouho ratifikován i parlamentem. Rudd se dále omluvil Aborigincům, původním obyvatelům Austrálie za příkoří, které utrpěli v minulosti. Prohlásil také, že plánuje stáhnout australské vojáky z Iráku a že se bude zasazovat o zrovnoprávnění lesbiček a gayů. Průzkumy veřejného mínění z března 2008 ukázaly, že má podporu 73 % Australanů, což je dosud nejvyšší zaznamenaný podíl.", "section_level": 1}, {"title": "Rezignace.", "content": "24. června 2010 rezignoval na funkci premiéra a předsedy strany a Julia Gillardová jej v těchto funkcích nahradila.  Dne 27. června 2013 jí v obou funkcích, tedy předsedy strany i předsedy vlády, vystřídal. V září 2013 labouristé prohráli v parlamentních volbách a Kevina Rudda ve funkci premiéra nahradil lídr konzervativní koalice Tony Abbott.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kevin Michael Rudd (* 21. září 1957, Nambour, Queensland, Austrálie) je bývalý australský předseda vlády a poslanec za vládní Australskou stranu práce (Australian Labor Party, ALP).", "tgt_summary": "凯文·迈克尔·拉德(英语:Kevin Michael Rudd;1957年-9月21日),中文译名陆克文,澳大利亚工党籍政治家和外交官,出生于昆士兰州楠伯,毕业于澳大利亚国立大学,主修中国历史及文学。从政期间,曾任澳大利亚工党领袖、澳大利亚外交部长等要职,并在2007～10年与2013年两度出任澳大利亚总理。", "id": 2834331}
{"src_title": "Crysis", "tgt_title": "孤岛危机", "src_document": [{"title": "Singleplayer.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "Na Lingshanových ostrovech probíhá archeologický výzkum týmu IAS. Korejská armáda ihned po invazi evakuuje veškeré obyvatelstvo a tým archeologů najednou zmizí ze světa.  O sedm dní později nad ostrovem prolétá vojenské letadlo. Nad pobřežím se otevřou vrata nákladového prostoru a z něj vyskakuje 5 vojáků amerických speciálních sil. Když však vojáci začínají otevírat padáky, do jednoho narazí nějaká zvláštní věc a voják padá přímo k zemi. Tento voják speciálních sil, krycí jméno Nomád, je hlavní postava, se kterou zažijete nejlepší dobrodružství poslední doby. Naštěstí na sobě máte nanooblek, který kompenzuje část nárazu, a vy přežijete.  Váš úkol je jednoduchý = najít a osvobodit zmizelé archeology. První kroky vedou k lodi, na které, archeologové připluli. Podivná smrt vašeho kolegy a zmrzlá loď, která se nachází uprostřed rozpálené džungle naznačuje, že se tu děje něco mnohem víc. Následuje čistý důkaz tohoto tušení, něco proráží trup lodi a unese dalšího vašeho parťáka. Následuje pronásledování neznámé věci přes džungli. Jenže, už je moc pozdě na to, abyste vašemu příteli pomohli. Najdete jeho znetvořené tělo a nezbývá nic jiného, než pokračovat v pátrání. Hra vám začne odhalovat své tajemství. Poté, co naleznete vedoucího archeologického výzkumu, který následně zemře, když spustí několik milionů let starou fosílii.  Následuje americká invaze na ostrov, a to v plném rozsahu. Styl hry se rázem změní ze získávání informací na otevřený konflikt dvou mocností. Začíná se odhalovat tajemství celého ostrova a není to jen tak ledajaké tajemství. Hora uprostřed ostrova se začne rozpadat a odhalovat obrovskou mimozemskou loď.  Následuje záchrana posledního přeživšího archeologického týmu a vstup do mimozemské lodi. Náhle se vám odhalí tajemství miliony let staré spící lodi. Po návratu do normálního světa mimo loď vás čeká další zvrat. Úplné zmrazení velké části ostrova a invaze vetřelců. Teď už není na nic čas jen se co nejrychleji dostat z ledového pekla plného nepřátel a chránit přitom vašeho velitele, který má poškozený nanooblek. Když se konečně dostanete ven nečeká vás žádná změna, ba naopak. Počet nepřátel se stupňuje stejně jako linearita akce. Úchvatný je pohled na úpějící zemi pod útokem vetřelců z kabiny „helikoptéry“, kterou budete řídit. Jste svědky totálního stlačení všech amerických sil z ostrova a ústupu na americkou letadlovou loď U.S.S.Constuticion, kde bude váš nanooblek vylepšen pro boj s mimozemšťany. Dále zjistíte, že mimozemská loď vysílá do galaxie M33 nějaký signál. Zdá se, že nařízený jaderný útok na ostrov vše vyřeší, ale opak je pravdou. Následuje expanze „ledové kopule“ a agresivní útok vetřelců na letadlovou loď. Poté, co odrazíte první vlnu nepřátel a nouzově vypnete hlavní reaktor, přichází famózní završení vašeho dobrodružství, i když je vlastně ještě brzy na konec. Na palubě na vás čeká mimozemský bojový stroj, ne zrovna skromných rozměrů. Jeho zničení díky nanoobleku není takový problém. Problém přichází až po jeho zničení, kdy se z vody vynoří mimozemská bitevní loď, proti které byl předcházející stroj jen malou předehrou. Hra končí po jeho zničení a opuštění letadlové lodě.", "section_level": 2}, {"title": "Strany ve hře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Spojenci.", "content": "V prvních misích se k vám někdy na moment připojí nějaký člen vaší jednotky. V dalších fázích se k vám připojí američtí mariňáci a letecká podpora nebude nic neobvyklého. Po většinu hry však budete hrát sami za sebe a budete se muset spolehnout jen sami na sebe a na vaše taktické schopnosti.  Poručík Jack /Nomád/ Dunn (hlavní postava)  Jste součástí Americké skupiny Delta Force, která patří mezi jednu z nejtrénovanějších a nejelitnějších zvláštních jednotek. Ty jsou poslány, aby prozkoumali asteroid, který narazil na neznámém místě kdesi v Tichém oceánu. Důvod průzkumu je prostý, asteroidu se podařilo udělat obrovskou díru do země a od té doby nese nálepku „podezřele nebezpečný“. Jste vybaven jak mohutným „nano oblekem“, tak i obvyklými zbraněmi a dalšími věcičkami.  Major Laurence /Prorok/ Barnes  Prorok je velitel Raptor týmu, a hráči dává většinu rozkazů a rad. Zhruba v polovině hry se ztratí a tak vám budou úkoly zadávat nadřízení z USS Constitution, nebo Major Strickland. Také má kontrolu nad autodestrukcí nanoobleku když jeho nositel umře, aby nepadl do nepřátelských rukou.  Seržant Michael /Psycho/ Sykes  Přezdívka tohoto člena jednotky Raptor je Psycho. Podle jeho britského akcentu je možné že je členem Britské armády nebo Královského námořnictva, který byl dočasně převelen k Raptor týmu. Jako správný Brit používá slova typu \"Hovadina\", v situacích kdy chce vyjádřit svůj ostrý nesouhlas.  Poručík Martin /Jester/ Hawker  Jester byl viděn v poslední cutscéně dema (Mise1: Kontakt). Byl zvednut vetřelcem, a odnesen do neznáma. Váš tým ho sledoval a našel jeho tělo o několik set metrů dále, na skále.  Seržant Harold /Azték/ Cortez  Azték byl nalezen mrtev visící na stromě. Azték toho moc neřekl, protože zemřel hned na začátku – byl nalezen korejskou hlídkou, vzápětí nato mimozemskou jednotkou a společně s Korejci zmasakrován.  Helena Rosenthal  Archeoložka, která společně se svým týmem provádí vykopávky na Lingshanových ostrovech. Když však naleznou něco, co není z naší planety, ostrovy obsadí korejské vojsko a celý tým zajmou s úmyslem zjistit o nálezu víc a být tak technologicky napřed. Helena je chytrá dívka, a snaží se kvůli nebezpečí, které nález představuje, další studie korejcům vymluvit.  Major Clarence Strickland  Jedna z hlavních postav konfliktu s mimozemšťany. Několikrát se také objeví ve hře, přímo na bitevním poli. Je zcela oddán své práci, i když ví, že ho jeho rozhodnutí může stát život. Jeho slova „Jsem voják, klidně budu chodit po vodě, když budu muset“ jen dokazují, jakým hrdinou major Strickland je.  Admirál Richard Morrison  Velící důstojník USS Constitution. Je to čtyř-hvězdičkový US admirál námořnictva. Nepochybně je to nejstarší US důstojník ve hře. Jeho naivita je velká, asi jako letadlová loď, které velí. Za každou cenu a všemi dostupnými prostředky chce zastavit mimozemskou invazi, a ukázat tak vetřelcům, že si vybrali špatnou planetu.  Seržant Keegan  Tento důstojník byl viděn pouze 9. misi Exodus.  Poručík Bradley  Tento důstojník byl viděn pouze v 4. misi Assault.", "section_level": 2}, {"title": "Korejci.", "content": "Korejci jsou ze začátku hlavní příčinou vašeho příjezdu na ostrov. Korejci jsou velmi chytří a umí velmi dobře taktizovat a houževnatě drží svoje pozice, můžou si přivolat i posily. Korejci o vás neví, ale jak se prozradíte, máte problém, protože se jich na vás většinou dost sesype. Bude s nimi svádět boje v džungli i na otevřeném poli pomocí obrněné techniky. A budou na vás dotírat jejich vlezlé bojové vrtulníky.  Generálplukovník Ri Chan Kyong  Generál Kjong stojí v čele korejské armády. Zajal skupinu archeologů a snaží se přijít na to, co se vlastně v hoře skrývá. Myslí si, že je to největší zdroj energie na světě a když ho získá, bude mít Korea neomezené možnosti. Za každou cenu chce Američanům zabránit v tom, aby mu ukradli jeho nález.", "section_level": 2}, {"title": "Vetřelci.", "content": "Mají mimozemské obleky, které jich chrání před vším, co je může na naší planetě potkat.", "section_level": 2}, {"title": "Multiplayer.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Módy.", "content": "INSTANT ACTION (Okamžitá akce)  POWER STRUGLE (Drsný boj)", "section_level": 2}, {"title": "Další zvláštnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Třídy.", "content": "Crysis podporuje nový systém tříd, který dovolí hráči daleko více možností. Hráč bude mít možnost jakkoliv mixovat či upravovat zbraně, čímž bude moci hrát naprosto, jak se mu zachce.", "section_level": 2}, {"title": "Systém poškození.", "content": "Tanky a letadla již nikdy více, díky Crysis nebudou vládnout bitevnímu poli, a to proto, že byla do hry umístěn systém poškození. V minulých dílech hry, jakmile vozidlo dosáhlo nulové hodnoty zdraví, explodovalo. V Crysis to však bude vypadat o dost reálněji. Pojďme si třeba ve hře zaletět vrtulníkem; pokud havaruje, téměř vždy je již po zlomku sekundy naprosto zničený. Jenže v Crysis, jako ve skutečném životě závisí také na tom, jak vrtulník havaruje.  Vozidla se taky nebudou jen tak objevovat. vaše strana bude muset zabrat vždy určitou oblast aby je mohla vyrábět. Oblasti nebudou pouze jakési pomyslné body na mapě, ale půjde o továrny, přístavy a podobně. Například pokud obsadíte přístav budete mít možnost vyrábět lodě, čluny, ponorky atd. Obsadit určitou oblast bude možné jednoduchým setrváním po určitou dobu v jedné místnosti. Za to také dostanete nějaké peníze. I když už nějakou továrnu obsadíte, neznamená to, že hned započne výroba. Nejdříve si musíte na svém PDA objednat vaše požadované vozítko k čemuž také potřebujete určitý obnos. PDA vám pak dá unikátní kód, což znamená, že vám nikdo nevezme, co jste si objednali. Budete mít ovšem možnost dát případně kód členovi vašeho týmu.  Typy obleků:", "section_level": 2}, {"title": "Grafické zpracování.", "content": "Crysis je výjimečné především díky grafice. Crysis využívá grafický engine pojmenovaný CryEngine 2, který byl vyvinut firmou Crytek. CryEngine 2 je první dokončený engine, který spolupracuje s DirectX 10 (a DX9).  CryEngine 2 – výhody:", "section_level": 1}, {"title": "HW požadavky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Minimální požadavky.", "content": "Operační systém: Windows XP, Vista nebo Windows 7 Procesor: Intel Pentium 4 2,8 GHz pro XP (3,2 GHz pro Vista) nebo Intel Core 2,0 GHz pro XP (2,2 GHz pro Vista) nebo AMD Athlon 2800+ pro XP (3200+ pro Vista) Operační paměť: 1 GB RAM pro Windows XP nebo 1,5 GB RAM pro Windows Vista Místo na harddisku: 12 GB Zvuková karta: DirectX 9.0c kompatibilní Grafická karta: 256 MB RAM, alespoň GeForce 6800 GT nebo ATI Radeon 9800 Pro (Radeon X800 Pro pro Vista). (Notebookové verze těchto čipsetů mohou fungovat, ale nejsou podporovány.) Integrované grafiky nejsou podporovány.", "section_level": 2}, {"title": "Doporučené požadavky.", "content": "Procesor: Intel Core 2 DUO 2.2 GHz nebo AMD Athlon 64 X2 4400+ (out-of-the-box s podporou 32bit i 64bit, to se však doporučuje použít jen na těch nejsilnějších strojích) Operační paměť: 2 GB RAM (pro stabilní framerate a rychlejší loadování) Grafická karta: GeForce 8800 GTS/640 MB RAM nebo podobná", "section_level": 2}, {"title": "Cheaty.", "content": "Při hře je možno podvádět s pomocí úpravy konfiguračních souborů codice_1 nacházejících se v adresáři codice_2.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "Na přehlídce E3 2008 získal titul Crysis Warhead ocenění BEST FIRST-PERSON SHOOTER – nejlepší First-Person střílečka z přehlídky a také ocenění za BEST GRAPHICS TECHNOLOGY – nejlepší grafické zpracování.", "section_level": 1}, {"title": "Pokračování.", "content": "Crysis je první hra ze třídílné série. Během příběhu Crysis probíhá Crysis Warhead, které není bráno jako plnohodnotné pokračování.", "section_level": 1}], "src_summary": "Crysis je cenami ověnčená akční hra spadající do žánru FPS. Má ji na svědomí německé studio Crytek (autoři úspěšné FPS Far Cry) a vydavatelem je Electronic Arts. Jde o první část z plánované trilogie. Pro tuto hru byl vyvinut nový engine CryEngine 2, který patřil a v současnosti z části ještě patří k nejrealističtějšímu Enginu na světě. Crysis se odehrává ve fiktivní budoucnosti.", "tgt_summary": "是一款科幻题材的第一人称射击游戏,此游戏由德国游戏开发商Crytek制作开发,由美商艺电发行,是末日之战三部曲的第一部。于2007年11月中旬在全球发行,推出平台只有PC版本,PS3和Xbox 360家用机平台则在2011年10月4日发布,在欧美地区发行。", "id": 3045741}
{"src_title": "Obležení Waco", "tgt_title": "韦科惨案", "src_document": [{"title": "Pozadí události.", "content": "Branch Davidians je odnož adventistů sedmého dne, která vznikla v Los Angeles v 30. letech 20. století. V roce 1992 se členové této sekty rozdělili, část putovala do Palestiny, a část následovala svého vůdce Vernona Waynea Howella, lépe známého podle jeho pozdějšího jména – David Koresh, na kopec Mt. Carmel, kde si vybudovali sídlo (Mt. Carmel Center), žili v komunitě, studovali Bibli. Částečně se stranili okolního života, především se vyhýbali některým výdobytkům civilizace, které považovali za zkažené. Z Bible se zabývali zejména pasážemi z knihy Zjevení, konkrétně oddílům o Sedmi pečetích a druhém příchodu Krista na Zem. David Koresh sám sebe považoval za mentora své komunity, jíž prostřednictvím Bible „ukazoval cestu“. Přesto v něm někteří viděli vůdce sekty.", "section_level": 1}, {"title": "Důvody pro razii.", "content": "Koresh a někteří ostatní Davidiáni v centru na Mt. Carmel shromažďovali desítky zbraní. Na některých z nich byly posléze zjištěny nelegální úpravy (např. zvýšení kadence). Sám Koresh se několikrát kladně vyjádřil ohledně práva Texasanů nosit zbraň, často navštěvoval veletrhy jim věnované, kde si udělal několik kontaktů s prodejci, od nichž je začal nakupovat a později v menší míře i prodávat. Druhé podezření pramenilo ze zvěstí o Koreshově polygamních sňatcích s některými dívkami z komunity, z nichž nejmladším bylo 14 let.", "section_level": 2}, {"title": "Razie.", "content": "Složky ATF plánovaly v Mt. Carmel Center razii spojenou s kontrolou zbraní, tabáku a alkoholu původně na 1. března 1993. Místní noviny Waco Tribune-Herald ale již 27. února vytiskly článek o Koreshovi – \"„Hříšný Mesiáš“\", a ATF se proto rozhodlo razii podniknout již následující den. Zapojeno bylo 76 ozbrojených agentů ATF v neprůstřelných vestách a tři vrtulníky národní gardy. Akce byla nazvána „Showtime“ (\"Čas na show\") a bylo na ni přizváno několik zpravodajských štábů. Moment překvapení byl zmařen únikem informací jednoho z reportérů, který se ptal na cestu k Mt. Carmel Center poštovního doručovatele, jímž byl shodou okolností švagr Davida Koreshe. Ten jej kontaktoval a Koresh s ostatními muži vzali zbraně a na razii se připravili, zatímco ženy s dětmi se schovaly v obytné části komplexu. Velitel operace ATF se o úniku informací dověděl, ale poručil pokračovat v operaci, přestože její úspěch závisel na momentu překvapení. V 9:45 začali agenti ATF lézt po žebřících do komplexu Mt. Carmel Center. V tento čas byla zahájena palba mezi oběma stranami. To, kdo střelbu skutečně začal, bylo jedním z hlavních aspektů pozdějšího slyšení před Kongresem. 3 kamerové záznamy začátku razie, pořizované ATF, se ztratily. Řádově minuty po zahájení přestřelky volal jeden z Davidiánů, Wayne Martin, linku 911, kde operátorovi sděluje, že ATF po nich začalo střílet (agenti, o chvíli později i z vrtulníků) a žádá je, aby se spojil s někým, kdo je schopen to zastavit. Operátor zjišťuje, že s agenty u Mt. Carmel se v tu chvíli není možné telefonicky spojit (této skutečnosti nasvědčuje i fakt, že kolegové zraněných agentů ATF přivolávali sanitku přes jednoho kameramana z místního zpravodajského štábu).  Střelba utichla až v 11:30, přestože pár výstřelů padlo ještě během odpoledne toho dne. ATF se rozhodla stáhnout. Oficiálně udávaným důvodem bylo to, že jim došla munice. Davidiáni v tento moment mohli na ustupující agenty střílet, ale nerozhodli se tak.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledek razie.", "content": "Bilancí razie bylo 19 zraněných a čtyři mrtví na straně ATF a minimálně tři ranění a pět mrtvých na straně Davidiánů. Šestý byl zabit kolem páté hodiny odpoledne střelou do hlavy, když se vracel do Mt. Carmel Center z práce. Minimálně jeden Davidián byl zastřelen členy národní gardy z vrtulníku. David Koresh byl postřelen do boku; jednalo se o bolestivé zranění, které ho však neohrožovalo na životě.", "section_level": 3}, {"title": "Obléhání.", "content": "Obléhání trvalo 51 dní. Celý případ velmi brzy po razii převzala FBI a taktéž byli povoláni muži a technika z národní gardy. Komplex na Mt. Carmel byl obklíčen a aktivita v něm monitorována. Novináři mohli místo natáčet jen od určité vzdálenosti. Na obou stranách hory byla zřízena stanoviště pro odstřelovače.  Vedení obou agentur se shodlo na použití PSYOPS technik na obyvatele Mt. Carmel Center. To v praxi znamenalo, že každou noc přes komplex přebíhaly kužely silných světelných reflektorů a Davidiánům byly pouštěny hlasité zvuky (např. zvířat v džungli), aby se nemohli vyspat a tak byla podlomena jejich morálka.  Někteří Davidiáni v průběhu obléhání komplex opustili. Byly to převážně matky s dětmi. FBI se obávala, že ostatní jsou Koreshem drženi jako rukojmí. Devátý den obléhání ale dostala nahrávku na videokazetě, která ukazovala, že tomu tak není. Každý, kdo se rozhodl Mt. Carmel v té době opustit, byl ihned vzat do vazby. Ostatní stáli za Davidem Koreshem a jeho rozhodnutím, co dál.  Koresh během prvních pár dnů od razie odmítal ustoupit. Během fáze obléhání pronesl prohlášení v místní radiové stanici, měl možnost (jak Koresh i několik dalších Davidiánů) několikrát telefonicky mluvit s místním šerifem, a v několika případech i s vládními agenty řídícími průběh celé operace. Jedna z otázek, kterou agenti položili, se dotazovala na počet hasicích přístrojů v komplexu. Dostalo se jim odpovědi, že v celém Mt. Carmel Center je pouze jeden.  V průběhu dalších dnů Koresh „hledal odpověď u Boha.“ 14. dubna nabyl dojmu, že vyvrcholením jejich bezvýchodné situace bude společnosti „nastaveno zrcadlo“ – ať už její výsledek bude jakýkoli. Tuto myšlenku začal psát do dokumentu, který o pět dnů později jeden z Davidiánů zachránil z hořícího komplexu.", "section_level": 2}, {"title": "Finální úder.", "content": "FBI se obávala, že by přibližně stočlenná komunita Davidiánů mohla spáchat hromadnou sebevraždu. Nově jmenovaná státní zástupkyně, Janet Reno, schválila ozbrojený úder na Mt. Carmel Center. Protože v něm Davidiáni měli velké množství zbraní, použila zbraně ráže.50, speciální obrněná vozidla a slzný plyn. Útok začal 19. dubna 1993 v brzkých ranních hodinách. V 5:50 byli Davidiáni telefonicky varováni, že proti jejich komplexu budou použity tanky. O pět minut později do areálu Mt. Carmel Center přijely dva ženijní tanky M728 s možností vypouštění slzného plynu upravenou hlavní, které zaujaly postavení na levé a pravé straně komplexu. V 6:00 tato obrněná vozidla dostala rozkaz začít injektovat slzný plyn do budov komplexu. Od 6:04 do 6:31 tyto tanky najížděly do jednotlivých dřevěných nebo cihlových budov, zanechávajíce za sebou díry od několika decimetrů do 3 metrů. Následně do nich vstřikovaly slzný plyn. Během tohoto manévru tank, operující na jihozápadní straně, narážel do některých zemědělských zařízení a přejel část osobního vozu, zaparkovaného před komplexem. Je možné, že část země v bezprostředním okolí komplexu mohla nasáknout vytékajícím benzínem, popř. vzduch jeho výpary. V 6:47 agenti FBI vstřelili několik projektilů se slzným plynem do centrální části komplexu. V 7:30 se tanky vrátily a vstřikování slzného plynu a nabourávání stěn komplexu pokračovalo. Činnost tanků pokračovala až do poledne. Během ní byly zaznamenány výstřely některých Davidiánů proti tankům (které na ně však neměly žádný účinek). O tom, co dělal druhý tank, operující za budovami komplexu, existuje málo videozáznamů (videa zpravodajců a amatérů existují jen ze strany od města Waco). Nad komplexem však létal letoun národní gardy Britten-Norman Defender, který průběh finálního útoku natáčel na kameru s infračerveným senzorem. Tanky postupovaly dál do středu komplexu a ke konci své činnosti (mezi 11:43 a 12:03) zbořily několik málo zdí a podlaží komplexu.", "section_level": 2}, {"title": "Požár.", "content": "Mezi 12:07 a 12:09 byly poprvé spatřeny plameny. Požár vypukl na několika místech současně a začal se komplexem většinou z dřevěných budov velmi rychle šířit, sycen středně silným větrem, profukujícím mezi otvory, které do komplexu nadělaly tanky. Ve 12:12 byli zavoláni hasiči. Ti přijeli o 10 minut později, ale na vstupu, stráženém FBI, byli zastaveni a vpuštěni byli až ve 12:43. Před 13. hodinou začíná požár uhasínat – celý komplex Mt. Carmel Center je srovnán se zemí. V 15:45 zdroj blízký složkám činným v trestním řízení konstatuje smrt Davida Koreshe.", "section_level": 3}, {"title": "Bilance.", "content": "Během finálního úderu zemřelo 76 Davidiánů (včetně 21 dětí a dvou těhotných žen). Na straně ATF zemřelo 6 agentů, FBI a národní garda nezaznamenaly žádné ztráty.  Minimálně jedno z těl bylo přejeto tankem, jiná měla roztříštěnou lebku následkem zavalení betonových základů, v nichž se skrývali, na některých obětech byly znát následky silných křečí způsobených slzným plynem (opistotonus), těla 20 Davidiánů měla na sobě střelná zranění. Za důvody pro tato zranění byla v následném procesu uvažována sebevražda, postřelení blízkou osobou, „střela z milosti“ nebo postřelení členy národní gardy nebo agenty FBI, kteří prováděli finální útok.", "section_level": 3}, {"title": "Následné slyšení.", "content": "Celá událost byla vyšetřována před Kongresem Spojených států. Hlavními svědky byli dva Davidiáni (shodou okolností měli oba právnické vzdělání), kteří přežili razii i finální útok. Klíčové otázky byly: Velitel zásahu uvedl, že jak tanky, tak jiné jednotky během finálního úderu na Davidiány nestřílely a jedinou použitou zbraní byl slzný plyn. Součástí vyšetřování byl i záznam z letounu, nahraný v infračerveném spektru, na kterém soudní znalec identifikoval výbuchy v jedné části budovy řádově sekundy před začátkem požáru, střelbu osádky tanku (který operoval na odvrácené straně komplexu) a střelbu dvou mužů směrem k té budově s betonovými základy, kde se před ohněm ukrývala většina Davidiánů.  Většina přeživších Davidiánů byla uznána vinnými, většinou za přestupky nebo trestné činy spojené se střelnými zbraněmi. Pochybení na straně ATF, FBI nebo národní gardy nebyla shledána. V Mt. Carmel Center bylo nalezeno cca 150 zbraní a 8000 kusů munice.", "section_level": 2}, {"title": "Mt. Carmel nyní.", "content": "Mt. Carmel Center byl několik dní po razii srovnán se zemí. Na místě původního komplexu nyní stojí menší dřevěná kaplička.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako obležení Waco (někdy též Masakr ve Waco, \"Waco Siege\", \"Waco Massacre\") je známa událost, která se odehrála mezi 28. únorem a 19. dubnem 1993 na kopci zvaném \"Mt. Carmel\" asi 14 km severovýchodně od města Waco v americkém státě Texas mezi členy sekty \"Branch Davidians\" (Davidiáni) vedené Davidem Koreshem a agenty amerického státního úřadu pro alkohol, tabák a střelné zbraně (\"United States Bureau of Alcohol, Tobacco, and Firearms\", ATF) a později i FBI a národní gardou USA.", "tgt_summary": "(英语:Waco siege),又称大卫教惨案,是一起对大卫教分支之一拥有的建筑物群进行的围攻事件。韦科惨案始于1993年2月28日,结束于04月19日,历时50天。最初,美国烟酒枪炮及爆裂物管理局(ATF)试图在迦密山中心(Mount Carmel Center)大卫教营地(位于得克萨斯州韦科9英里(14公里)东北偏东)执行搜查令。 2月28日,历时近2个小时的激烈枪战爆发。在这一武装交火中,四位执法者和六个大卫教派人士被杀害。 ATF未能执行搜查令,后联邦调查局发起围攻。第二次交火中营地被大火烧毁,宣告围困结束。围困期间76人(包括24名英国公民)在火中丧生,其中包括20多名儿童,两名孕妇和教主大卫·考雷什(1959年8月17日-1993年4月19日)。", "id": 161446}
{"src_title": "Citroën C4", "tgt_title": "雪铁龙C4", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "K dispozici jsou třídveřové coupé a pětidveřový hatchback s benzinovým nebo naftovým motorem. Na některých trzích se vyrábí a prodává i sedan (např. Čína, Argentina, Maďarsko,...). Kupé je o 13 mm delší a má o 6 litrů menší objem zavazadlového prostoru než hatchback (320 l).  Mezi interiérovou výbavu patří volant s pevným středem, moderní palubní desku s automatickou regulací podsvícení středového displeje či integrovaný osvěžovač vzduchu. Z bezpečnostních prvků nabízí mimo jiné i bi-xenonové světlomety, tempomat s omezovačem rychlosti nebo systém AFIL, upozorňující na neúmyslné opuštění jízdního pruhu.  V roce 2006 byla představena sedmimístná verze Grand C4 Picasso. Později přibyla menší pětimístná C4 Picasso.  Vůz vyniká nadprůměrně dobrými jízdními vlastnostmi, přestože zadní náprava je klasické konstrukce s vlečenými rameny a stabilizátorem. Náklon v zatáčkách je minimální. Další kladnou vlastností vozu je dobré odhlučnění interiéru.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Citroën C4 vyhrál Design of the Year v roce 2006. Cena pro technologie budoucnosti za svůj inovativní hybridní systém Hybrid Air využívající benzínový motor a stlačený vzduch, který představuje klíčovou etapu směrem k vývoji vozu se spotřebou 2 l / 100 km. Fleet World Honours cena za inovace. Engine Technology Development Of The Year udělováno partnerům skupiny Bosch.", "section_level": 1}, {"title": "C4 WRC.", "content": "Citroën C4 WRC se účastní šampionátu od roku 2007. Sébastien Loeb s ním získal tituly mistra světa v letech 2007, 2008, 2009 a 2010. V letech 2008, 2009 a 2010 zvítězil Citroën Sport mezi týmy. C4 WRC se tak stal kvalitním nástupcem Xsary WRC. Jeho vývoj začal již v roce 2004. Vzhledem k nejasné budoucnosti byl však projekt zastaven a tovární Citroën ohlásil po Mistrovství světa v rallye 2005 odchod z mistrovství. Automobilka se do soutěží vrátila až v roce 2007 s novým typem.  Motor měl objem 1998 cm3 a výkon 234 kW. Používal pneumatiky Michelin. Pro asfaltové soutěže se používala osmnáctipalcová a pro šotolinové patnáctipalcová kola.  Rozměry:", "section_level": 1}], "src_summary": "Citroën C4 je malý rodinný vůz (coupé nebo hatchback) vytvořený jako nástupce Citroën Xsara, poprvé uvedený na trh na podzim 2004, v ČR v listopadu 2005. Je to oblíbené auto teroristy.", "tgt_summary": "雪铁龙C4是一款法国雪铁龙汽车制造商于2004年秋季发布的紧凑型轿车。C4是雪铁龙塞纳的继任者。C4的底盘设计与2007年推出的标致308。2008/09年度对车头的外形,倒车灯和仪表板进行了重新修订。在2010年1月,雪铁龙宣布将以新的雪铁龙DS4替代C4轿跑版。在2005年欧洲年度风云车评选C4排在第二位。", "id": 1383449}
{"src_title": "SIMAP", "tgt_title": "SIMAP", "src_document": [{"title": "Význam projektu.", "content": "Studium proteinů je základem pro pochopení biologických procesů v živých organismech. Má uplatnění v medicíně a farmaceutickém průmyslu, molekulární biologii, biochemii, genetice, bioinženýrství, nanotechnologiích, atd. Počet každoročně objevených proteinů velmi rychle roste, avšak jen u zlomku z nich je známo jejich působení v organismu. Experimentální ověřování funkcí proteinů je zdlouhavé a velmi nákladné. Velké množství proteinů má však podobné funkce. SIMAP@home vytváří databázi, v které jsou uloženy informace o vzájemné podobnosti známých i nově objevených proteinů. Tato databáze pak slouží jako základ k dalšímu výzkumu.", "section_level": 1}, {"title": "Proteiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obecná charakteristika.", "content": "Proteiny (bílkoviny) jsou základní stavební jednotkou organismu. Jsou tvořeny řetězci aminokyselin (tj. molekul obsahující funkční skupiny -NH a -COOH) spojených navzájem peptidickou vazbou. V organismu plní důležité funkce, mimo jiné:", "section_level": 2}, {"title": "Struktura proteinů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Primární struktura.", "content": "proteinů je tvořena pořadím aminokyselin, které protein tvoří. Pořadí aminokyselin je zakódováno v DNA. SIMAP@home se snaží pomocí shody v pořadí aminokyselin (=sekvenční shoda) u proteinů najít tzv.homologní proteiny. Sekvence jsou homologní, jestliže jsou odvozeny od stejné původní sekvence. Například pokud se nějaká linie živočichů v průběhu evoluce rozdělí na dvě vývojové větve, bude každá vývojová větev zprvu obsahovat podobné geny kódující podobné proteiny s podobnou nebo stejnou funkcí.Pokud je sekvenční shoda dvou proteinů vyšší než 45 %, lze předpokládat, že proteiny budou mít podobnou i prostorovou strukturu a funkci.", "section_level": 2}, {"title": "Sekundární struktura.", "content": "Sekundární struktura proteinů vzniká lokálním \"sbalením\" částí proteinů v důsledku vytváření vodíkových můstků mezi karbonylovými a imidovými skupinami v proteinu. Je určena typickým tvarem částí proteinů, nejčastěji:", "section_level": 2}, {"title": "Terciární struktura.", "content": "Terciární strukturu proteinů v SIMAP@home počítá aplikace hmmer. Rozlišují se supersekundární struktura a proteinové domény.", "section_level": 2}, {"title": "Kvartérní struktura.", "content": "vzniká když je protein tvořen dvěma nebo více polypeptidickými řetězci, které jsou spojeny nekovalentními vazbami. Příkladem může být hemoglobin, který je tvořen čtyřmi vlákny (viz obrázek - otevře se po kliknutí na odkaz u hemoglobinu).", "section_level": 2}, {"title": "Databáze SIMAP.", "content": "Databáze obsahovala v roce 2007 více než 17 milionů proteinů. Databáze SIMAP je aktualizována každý měsíc, a proto jsou nové jednotky pro SIMAP@home připraveny obvykle vždy k začátku nového měsíce. V současnosti má projekt dostatečnou počítačovou kapacitu, avšak potřeba výpočetního času (především pro aplikaci hmmer) se postupně stále zvyšuje.", "section_level": 1}, {"title": "Software.", "content": "Aplikace SIMAP@home běží pod systémy Windows, Macintosh a Linux.", "section_level": 1}], "src_summary": "Similarity Matrix of Proteins nebo častěji SIMAP je BOINC projekt, který slouží k výzkumu funkcí proteinů. Aplikace simap hledá pomocí FASTA heuristiky (jejíž výsledky jsou zpřesněny pomocí Smith-Watermanova algoritmu) podobnosti v primární struktuře proteinů, aplikace hmmer využívající skryté Markovovy modely (Hidden Markov Models) lokalizuje v proteinu jednotlivé domény. Zdroje dat pro SIMAP@home představují veřejně přístupné vědecké databáze jako UniProt, RCSB PDB, GenBank nebo RefSeq shromažďující informace o struktuře a funkci dosud objevených proteinů. Pro odhad proteinových domén se využívá informací o známých doménách a sekvenčních vzorech z databáze InterPro. Výsledky výpočtů se ukládají do veřejně přístupné vědecké databáze.", "tgt_summary": "SIMAP是一个BOINC计算项目,预先计算蛋白相似之处,在许多生物信息学方法中发挥了关键作用。它包含目前所有已发布蛋白质序列,并在不断更新。保持SIMAP最新的计算在不断增加。迄今为止,进行蛋白质序列比较是研究生物学中的蛋白质序列特点最有力的工具,因为大量的信息保存在整个进化过程中。参与志愿者的计算可以支持多种生物研究项目。", "id": 1492675}
{"src_title": "M551 Sheridan", "tgt_title": "M551謝里登輕型坦克", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vývoj tanku byl firmě General Motors zadán v roce 1960. Byl požadován lehký tank, schopný vysazení na padácích, chráněný proti chemickým, biologickým i jaderným zbraním a schopný operovat v noci. Celkem bylo postaveno dvacet prototypů XM551.  Nízká svařovaná ocelová věž nesla hlavní zbraň tanku, kterou byl 152mm kanón M81 umožňující vypouštění protitankových řízených střel MGM-51 Shillelagh. Vedle něj byl instalován kulomet ráže 7,62 mm. Před kupolí velitele byl instalován protiletadlový kulomet M2 Browning ráže 12,7 mm. Zásoba munice činila osm střel Shillelagh a 20 dělostřeleckých nábojů. Na věži bylo osm zadýmovacích granátometů.  Pancíř korby byl hliníkový. Tank poháněl kapalinou chlazený motor General Motors 6V53T s turbodmychadlem o výkonu 300 hp, který dával lehkému stroji dobrou obratnost a akceleraci. Dojezd tanku byl 600 km. Podvozek tanku tvoří na každé straně pět pojezdových kol s hnacím a napínacím kolem. Tank bylo původně možné vysadit na třech padácích, později byl vysazován z nízké výšky na speciální plošině, tlumící náraz při přistání. S použitím speciálního teleskopického boxu byl tank také schopen plavat. Posádku tvořil velitel, nabíječ, střelec a řidič.  Zkoušky prototypů ukázaly řadu dětských nemocí tanku, nejzávažnější problémy však byly s dělostřeleckou munící, jež se vlekly po celou dobu provozu tanku a do určité míry ho znehodnocovaly. Munice byla vyvinuta s celospalitelnou nábojnicí. V suchém prostředí vše fungovalo, nábojnice však byly velice citlivé na vlhkost a v případě navlhnutí mohly v hlavni po výstřelu zůstat žhavé zbytky nábojnice a stalo se i, že takové zbytky přivedly k výbuchu další náboj, což zničilo celý tank.  Přes všechny nedostatky typu bylo v roce 1965 rozhodnuto o sériové výrobě M551 a řešení nedostatků tanku během provozu. V letech 1966–1970 bylo vyrobeno celkem 1662 kusů.  Modernizovaná verze M551A byla nad hlavní kanónu vybavena laserovým dálkoměrem Hughes AN VVG-1. Později byl přidán i přístroj pro noční vidění AN/VSG-2B.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Tank byl poté testován v náročných podmínkách v Austrálii, Panamě či na Aljašce. Výsledky nebyly příliš pozitivní, především potvrdily potíže s municí. Velení armády se přesto rozhodlo otestovat typ v bojových podmínkách ve vietnamské válce. V roce 1969 tam bylo odesláno prvních 65 kusů, jež jednotlivé jednotky nepřijímaly jednoznačně. V roce 1970 už bylo v zemi 200 Sheridanů. Kromě problémové munice budilo nedůvěru osádek především lehké pancéřování tanku. Na rozdíl od středních tanků M48 Patton mohl například výbuch miny prorazit korbu tanku a ohrozit tak jeho posádku. Ve Vietnamu Sheridany operovaly až do konce americké intervence a byla jich ztracena přibližně stovka.  U obrněných jednotek byly tyto tanky provozovány až do konce 70. let, kdy byly pro opotřebení a nedostatek náhradních dílů postupně vyřazovány. V 80. letech je provozovala už jen 82. výsadková divize. V roce 1989 byly nasazeny při invazi do Panamy a posledním nasazením typu M551 byla válka v Zálivu v letech 1990–1991. Sheridany představovaly první americké tanky v oblasti a 82 výsadková divize s nimi prošla operacemi Pouštní štít a Pouštní bouře až do vítězství. Poté byl typ vyřazen. Nový lehký výsadkový tank, který by ho nahradil už nebyl vyvinut.  Zde je třeba připomenout americkou zkušenost z Vietnamu. Tam se osvědčily jinak nepříliš úspěšné lehké tanky M551 Sheridan, které ze svého dvojúčelového kanonu ráže 155 mm vystřelovaly šipkové granáty proti útočníkům, kteří se ukrývali v džungli kolem komunikace. Šipky na rozdíl od pušek M14 a M16 prorážely i kmeny palem, které tak neposkytovaly dostatečný kryt a tanky M551 se staly prakticky nejúspěšnějšími obránci zásobovacích konvojů.", "section_level": 1}], "src_summary": "M551 Sheridan byl americký lehký tank (v americké armádě zaveden jako průzkumné vozidlo) z období studené války. Jméno nese po americkém generálovi z doby americké občanské války – Philipu Sheridanovi. Tank, který byl vyvinut jako náhrada lehkého tanku M41 Walker Bulldog, je především díky své netradiční výzbroji považován za jeden z nejkontroverznějších amerických moderních tanků. Tank, vyrobený v počtu 1662 kusů, byl bojově nasazen ve vietnamské válce, invazi do Panamy a válce v Zálivu.", "tgt_summary": "M551谢里登(英语:M551 Sheridan)是一款由美国通用汽车公司研发的轻型战车,专门作为空降部队使用的空降战车。得名于南北战争中的北军名将菲利普·谢里登。", "id": 594407}
{"src_title": "Dingo", "tgt_title": "澳洲野犬", "src_document": [{"title": "Nomenklatura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Pro dinga jsou používána různá označení, jak v odborné literatuře, tak v beletrii. V Austrálii je široce používán i termín „wild dog“ (\"divoký pes\"), ten však označuje jak divoké dingy, tak i jejich křížence. Samotný název „dingo“ má pravděpodobně původ v období rané kolonizace Nového Jižního Walesu, kdy slovo „tingo“ označovalo táborové psy.  Domorodí Australané, Aboridžinci, tyto divoké psy nazývají různými jmény, v závislosti na určitém jazyce, například \"joogong\", \"mirigung\", \"noggum\", \"boolomo\", \"papa-inura\", \"wantibirri\", \"maliki\", \"kal\", \"dwer-da\", \"kurpany\", \"aringka\", \"palangamwari\", \"repeti\" nebo \"warrigal.\" Některé kmeny též rozlišují dingy na dva typy: ti, co s nimi žijí, \"walaku\", a divocí \"ngurakin\".", "section_level": 2}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Od prvního popisu a zoologické klasifikace Friedrichem Albrechtem Antonem Meyerem v roce 1793, kdy byl dingo popsán jako \"Canis dingo\", byl vědecký název několikrát změněn. Ale již rok před Meyerem popsal psa dinga Kerr jako \"Canis antarticus\", nicméně, tento odborný název se shodoval se jménem psa bojovného a na základě toho vydalo ICZN výnos, ve které upřednostňuje Meyerův popis. Samotný popis byl založen na nekvalitní kresbě a stručném popisu z časopisu australského prvního koloniálního guvernéra Arthura Phillipa. Neexistuje tedy z té doby žádný vzorek, který by bylo možné porovnat se současnými dingy. Taxonomie, která se používala po většinu 20. století, popisovala dinga jako \"Canis familiaris dingo\". Ta tedy předpokládala, že pes domácí je samostatný živočišný druh odlišný od vlka obecného a naopak dingo je poddruh psa domácího.  Taxonomie počátku 21. století označovala dinga latinským názvem \"Canis lupus dingo\", tedy jako poddruh vlka obecného, paralelně vedle domestikovaného psa (\"Canis lupus familiaris\"). Studie z roku 2014 pak zvažuje dinga jako samostatný druh. Vychází z popisů typových exemplářů z 19. století a starších a prokázala, že ovlivnění křížením je nepravděpodobné. Ke křížení mezi dingy a psy domácími sice docházelo a stále dochází často, avšak čistokrevní dingové se od psů liší například ve větší šířce patra nebo kratší lebce. Ani klasifikace dinga pod hlavičkou samostatného poddruhu ale není jistá, například mammalog W. Christopher Wozencraft své studii z roku 2005 založené na mitochondriální DNA uvádí dinga jako poddruh vlka obecného. Jeho práce je mezi ostatními mammalogy široce diskutovaná. Genetický, morfologický a ekologický výzkum publikovaný v roce 2017 doporučuje dinga (a taktéž dinga pralesního) uvádět jako zdivočelou formu psa domácího, tedy jen jako \"Canis familiaris.\"  Blízkým příbuzným dinga je i dingo pralesní, též zvaný novoguinejský zpívající pes. Ten obývá Novou Guineu a jeho taxonomické zařazení je sporné. Výzkum ukázal, že lebky dingů pralesních se shodují s lebkami kříženců dingů. Též studie mitochondriální DNA prokázaly podobnost s dingy, ale odlišnost od vlků.", "section_level": 2}, {"title": "Fylogeneze.", "content": "Na základě fosilních a antropologických nálezů lze určit, že v minulosti zahrnoval areál výskytů dingů ještě větší plochu, než je tomu v současné době. Díky testům mitochondriální DNA bylo zjištěno, že tyto psovité šelmy pocházejí z jižní Asie, kde se vyvinuli z místních domestikovaných psů, kteří žili ve společnosti kočovných lovců a sběračů. Švédský vědec Peter Savolainen, který stál za zrodem tohoto výzkumu, využil velké množství genetického materiálu; 211 dingů z Austrálie, 676 psů ze všech kontinentů, 38 vlků eurasijských a 19 fosílií psů z Polynésie.  Před přibližně 5000 lety se dingové dostali do Austrálie a na některé ostrovy Asie a Tichomoří. V Austrálii žili v izolaci od ostatních psovitých, než začala kolonizace Austrálie Evropany, kteří s sebou přivezli psy domácí. Na základě nalezených fosílií se předpokládá, že se dingové v Austrálii vyskytují pouze 3000 až 5000 let.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Domestikovaní psi z jihu Asie sdílí mnoho fyzických vlastností s australskými dingy. Samotní dingové jsou také podobní některým plemenům asijských špiců.  Dingové mají poměrně širokou hlavu, špičatý a krátký čenich a vztyčené ušní boltce. Barva očí se pohybuje od žluté přes oranžovou až po hnědou. Špičáky jsou dlouhé a ostré. Ocas je dlouhý, hustě osrstěný. Čistokrevní jedinci mají na tlapách a ocase bílé chlupy. Právě ocas při dorozumívání s jinými zvířaty, nejčastěji jinými dingy nebo psy, hraje důležitou roli. V porovnání se stejně velkými domestikovanými psy mají dingové delší čenichy, větší špičáky a plošší lebky s výraznější šíjovou linkou.", "section_level": 1}, {"title": "Velikost.", "content": "Psi (samci) jsou obvykle větší a těžší než feny stejného věku: průměrná délka těla australských dingů je 914 mm (rozptyl 835–1110 mm při vzorku 51 kusů) a hmotnost se pohybuje mezi 12 až 22 kg. Feny váží 11 až 17 kg a průměrná délka jejich těla je 883 mm (813–1010 mm při vzorku 38 kusů). Thajští dingové jsou poněkud menší: hmotnost samců kolísá mezi 7 až 17 kg při délce 750 až 917 mm (21 kusů ve vzorku) a samic mezi 8 až 14 kg při délce 703 až 810 mm (16 kusů ve vzorku). Kohoutková výška dingů se pohybuje mezi 47 až 67 cm. Ocas měří 20 až 37 cm. Existují i záznamy o jedincích, kteří vážili až 27 kg. Dingové ze severní a severozápadní Austrálie jsou obvykle větší než ti z jihu. Jedinci z Austrálie bývají téměř vždy větší než dingové v Asii. Dingové mají dlouhé, dobře osvalené končetiny zakončené kulatými a mohutnými tlapkami s černými, nezatažitelnými drápy. Na zadních nohách chybí paspárky. Dingové mívají ocas šavlovitého tvaru, který v klidu nosí pod hřbetní linií, pokud ale zbystří, vztyčí se vysoko nad ni.", "section_level": 2}, {"title": "Srst.", "content": "Dospělí jedinci mají srst krátkou a měkkou, hustou na ocase. V závislosti na klimatu může být hustší nebo mírně delší. Barva srsti je většinou písečná až červenavě hnědá, avšak existují i výjimky, například černá nebo čistě bílá. Jednolitě černí dingové a dingové se zbarvením černá s pálením (black and tan) bývali v Austrálii poměrně běžní, v současné době jsou však vzácní, běžněji je lze potkat v Asii. Existují i bíle zbarvení dingové (nikoliv albíni). Na hrudi, tlamě, nohách a tlapkách mohou být malé bílé znaky.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Prokazatelně dingové obývají pouze Austrálii, Thajsko a Sulawesi. Běžně bývá uváděna i Kambodža, Čína, Indie, Indonésie (mimo Sulawesi), Laos, Malajsie, Barma, Papua Nová Guinea, Filipíny nebo Vietnam, avšak existence populací v těchto oblastech je sporná. Na Nové Guineji a Filipínách již pravděpodobně dingové vyhynuli, naopak populace v Indii zůstává otázkou. Dingové se nikdy nevyskytovali v Tasmánii.  Australští dingové obývají především severní, centrální a severozápadní část kontinentu, dle IUCN jsou zdejší populace oproti zbytku Austrálie hojné. V jižní a severovýchodní Austrálii jsou vzácní. Na jihovýchodě kontinentu (v oblasti oddělené od zbytku kontinentu plotem Dingo Fence) již pravděpodobně vyhynuli. Existují sice zprávy o výskytu dingů v Novém Jižním Walesu nebo dokonce Victorii, avšak není jasné, zda se jedná o skutečné dingy nebo zdivočelé psy.  Jediný ostrov Indonésie, na kterém se dingové prokazatelně vyskytují, je Sulawesi, situace ve zbytku Indonésie je neznámá. V Koreji a Japonsku již dingové vyhynuli nebo zde žijí pouze kříženci s převahou psích genů.  Existence čistokrevných dingů v Thajsku byla prokázána díky porovnání lebek místních psů s australskými dingy. Právě v Thajsku je zvýšená koncentrace skutečně čistokrevných dingů. Dingové obývají severní a centrální část Thajska, jen výjimečně je možné vidět je na jihu.  Dingové využívají všechny typy vegetace, které lze v Austrálii nalézt. Primárně vyhledávají sušší nezalesněné oblasti v blízkosti zdrojů vody, například okraje lesů nebo pláně. Mimo jiné ale mohou žít i v tropických alpinských vřesovištích. Dokáží žít i v pouštích centrální Austrálie.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Dingové jsou převážně noční zvířata, chování se však může lišit i dle klimatu, například jedinci z Indie mohou být více aktivní ve dne než v noci. Přesto je jejich hlavním obdobím činnosti soumrak a svítání. Období aktivity jsou krátká (často méně než jedna hodina) s krátkými dobami odpočinku. Obecně se uvádí, že mají dva typy pohybu: pohyb vyhledávací (zřejmě spojený s lovem) a pohyb průzkumný (pravděpodobně pro kontakt a komunikaci s ostatními psy). Psovité šelmy, tedy i dingové, mezi sebou komunikují mimikou obličeje a pohyby těla a jednotlivé postoje jsou stejné jako například u psa domácího; pokud je dingo napnutý, má ocas nad hřbetní linií a uši natočené dopředu, většinou to značí nepřátelství. Dingové štěkají, avšak ne tak, jako psi domácí a častěji se vyjadřují vytím. Dokáže ale vydávat až 19 různých zvuků.  Dingové jsou většinou vůči lidem plaší, nicméně existují zprávy o jedincích, kteří byli nalezeni v okolí táborů, na předměstích nebo sídlištích. Podle studií z Queenslandu se divocí kříženci dingů volně pohybují v noci přes městské oblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Stravovací návyky.", "content": "Jako součást stravy dingů bylo identifikováno přes 170 druhů zvířat, od hmyzu až po buvoly domácí. Obecně platí, že hospodářská zvířata tvoří jen malou součást jejich potravy. Většina studií na téma strava dingů se týká pouze Austrálie, o potravě dingů v Thajsku nebo jinde máme jen málo informací. Obecně se tvrdí, že asijští dingové se živí více komenzálně, jejich strava se tedy skládá především z potravin a jídel běžně konzumovanými lidmi. Mimo to se živí i hmyzem a ještěrkami. Při výzkumu australských dingů vyšlo najevo, že 80 % stravy divokých psů tvořilo těchto 10 živočišných druhů: klokan rudý (\"Macropus rufus\"), klokan bažinný (\"Wallabia bicolor\"), tur domácí (\"Bos primigenius\" f. \"taurus\"), krysa \"Rattus colletti\", husovec strakatý (\"Anseranas semipalmata\"), kusu liščí (\"Trichosurus vulpecula)\", krysa \"Rattus villosissimus\", klokan hbitý (\"Macropus agilis)\", králík divoký (\"Oryctolagus cuniculus\") a vombat obecný (\"Vombatus ursinus\"). Zřídka dingové loví i velké ještěry. V žaludcích některých zabitých dingů bylo nalezeno i maso lišek nebo psů domácích a fotopast v centrální Austrálii v roce 2009 zachytila skupinku dingů požírat dva mrtvé dingy. Složení jídelníčku záleží na klimatu; v oblasti Carpentarského zálivu a Queenslandu se dingové specializují na divoká prasata a klokany hbité, v deštných pralesích na severu kontinentu jsou nejčastější kořistí husovci strakatí, hlodavci a klokani hbití. V jižních oblastech Severního teritoria tvoří jídelníček divocí králíci, hlodavci, ještěrky a klokani rudí, to se týká především pouště Tanami. V centrální Austrálii se živí především hlodavci, ještěrkami, klokany rudými a dobytkem. Na jídelníčku dingů ze západu se objevují především vombati. Na některých místech či ostrovech často loví i ryby. Je jim přičítáno snížení populace divokých prasat i králíků, což je pro místní farmáře přínosem.  Dingové většinou vypijí jeden litr vody za den v létě a asi půl litru v zimě. I v době sucha se stává jen málokdy, aby kojící fena neměla dostatek živin. Dingové dokáží zužitkovat tekutiny i z kořisti, především krev, kojící fena navíc konzumuje i moč a výkaly svých štěňat, takže udržuje doupě v čistotě a navíc si doplňuje tekutiny, aniž by musela štěňata opouštět. Existují záznamy o několika dinzích, kteří v zimě přežili 22 dní bez vody.", "section_level": 2}, {"title": "Strategie lovu.", "content": "Strategie lovu dingů většinou závisí na dobrém načasování a rychlosti, málokdy zde hraje roli úkryt. Své lovecké strategie přizpůsobují tak, aby vyhovovaly okolnostem. Pro větší a potenciálně nebezpečnou kořist jsou zapotřebí dva nebo více jedinců, při lovu králíků a hlodavců loví sami. Téměř všechny jejich útoky, ať už se jedná o útoky na buvoly, nebo klokany, se soustřeďují na mláďata a staré jedince, kteří nejsou dostatečně rychlí a vytrvalí. Při lovu buvola spíše než taktiku uhnání zvířete využívají svých zubů a hbitosti. Skupinka psů běží společně s buvolem a střídavě jej kousají do nohou, dokud není buvol úplně vysílený nebo neschopen běhu. Tato taktika je ale pro lovce nebezpečná v tom, že buvol může kdykoliv vykopnout. Dingové svoji kořist zabijí protržením krční tepny, podobně jako například vlci. Ptáky loví dingové pouze výjimečně.", "section_level": 2}, {"title": "Sociální chování.", "content": "Společenské chování dingů je nápadně podobné chování vlků nebo divokých psů. Zatímco mladí samci častěji cestují z místa na místo, dospělí samci se usadí v jednom rozsáhlém teritoriu s několika fenami. Velikost takové smečky většinou odpovídá velikosti a nebezpečnosti kořisti, kterou loví, běžně čítá jedna smečka tři až dvanáct jedinců. Nicméně, smečka není tak stmelená jako je tomu u vlků. Je běžné, že ji jedinec na několik dní opustí a později se znovu přidá. Ve smečce funguje hierarchická pyramida. Na vrchu je alfa pár, samec a samice, přičemž samec bývá obvykle dominantnější. Součástí smečky jsou i nová štěňata a běžně i vrh z předchozího roku. Obecně platí, že při ulovení kořisti se první nají alfa samec, pak alfa samice, následuje zbytek smečky a poslední na řadě jsou štěňata. Poznat alfa samce je jednoduché; při jeho příchodu všichni podřízení jedinci klopí uši a stahují ocas mezi nohy, často mu také olizují pysky, aby tak dali najevo svoji podřízenost. To samé dělají i štěňata, která si tím způsobem také vymáhají potravu.", "section_level": 2}, {"title": "Reprodukce.", "content": "Dingové jsou monogamní zvířata. Feny mohou mít štěňata jen jednou ročně, i v případě, že by u nich během roku nastal estrální cyklus dvakrát. Hárají běžně v období od ledna do července. Samci jsou připraveni k rozmnožování po celý rok, ale v době, kdy necítí estrogen, mají produkci spermií výrazně nižší. Samotné páření obvykle probíhá mezi březnem a květnem (podle jiných zdrojů v období od dubna do června). V jihovýchodní Asii k páření dochází mezi srpnem a zářím. Během této doby samci pečlivě stráží své partnerky i teritoria. Případné cizince zaženou alfa samci vrčením a vytím, pokud se tak ale nestane, rozpoutá se rvačka. V případě, že cizí pes vyhraje, poražený alfa samec buď zemře nebo odejde z teritoria a přenechá samice novému alfa samci. Pokud by to bylo naopak, souboj vyhrál alfa samec, pak cizinec utíká a hledá jiné teritorium, které by mohl zabrat.  Feny jsou pohlavně vyspělé ve dvou letech života, samci jsou připraveni na rozmnožování v období od jednoho do tří let, závisí na jedinci.  Obecně platí, že ze smečky se rozmnožuje pouze alfa pár (alfa samec a samice) a zbytek smečky se stará o štěňata. Nemusí tomu tak vždy být, ovšem v případě, když se mláďata narodí podřízené samici, je obvyklé, že je alfa samice zabije.  Březost trvá 61 až 69 dní a velikost vrhu se pohybuje v rozmezí od jednoho do deseti štěňat (průměrně pět), přičemž počet narozených samců bývá vyšší, než počet narozených fen. Ve věku tří týdnů štěňata poprvé opouští doupě, avšak až do věku přibližně dvou měsíců je fena kojí. Běžně se štěňata pohybují ve vzdálenosti maximálně 3 km od doupěte, na delší vzdálenost je doprovázejí dospělí členové smečky. Mladí dingové se obvykle stávají nezávislými ve věku tří až šesti měsíců, ve smečce nejpozději ve věku 12 měsíců, kdy začíná další období páření.", "section_level": 2}, {"title": "Migrace.", "content": "Dingové obvykle zůstávají v jedné oblasti a nepodnikají sezónní migraci. Nicméně v době hladu cestují blíže k farmám a lidem, kde se mohou přiživit na ovcích nebo dobytku. Nejdelší doložená migrační cesta dinga měřila přibližně 250 km, což bylo zjištěno z čipu, který měl umístěný na krku.", "section_level": 2}, {"title": "Zdraví a úmrtnost.", "content": "V přírodě se dingové dožívají okolo 7 až 8 let.  Mezi hlavní příčiny úmrtí dingů patří vyhladovění nebo dehydratace v obdobích sucha nebo po rozsáhlých požárech buší, dále také uštknutí hadem a úmrtí jako následek zranění buvoly nebo skotem.  Dingové jsou vnímaví k podobným onemocněním jako psi domácí. Jsou hostiteli až 38 druhů různých patogenů a parazitů, převážná většina těchto druhů ale nemá na životnost psů žádný vliv. Mezi nejvýznamnější mikrobiální a parazitární původce schopné snížit stav populace patří virus psinky, měchovec psí (\"Ancylostoma caninum\") a vlasovec psí (\"Dirofilaria immitis\"). Dingové jsou důležitým rezervoárem vlasovců, kteří jsou přenášeni komáry na domácí psy. Figurují rovněž jako definitivní hostitelé kokcidie \"Neospora caninum\", jež způsobuje potraty u skotu a volně žijících přežvýkavců. Ve vztahu ke člověku má zásadní význam fakt, že dingo je jedním z hlavních hostitelů měchožila zhoubného (\"Echinococcus granulosus\") v Austrálii. Infekce tasemnicí \"E. granulosus\" je pro psy dingo neškodná, u dobytka a u člověka však způsobuje nebezpečnou nemoc echinokokózu. Riziko představuje především trus dingů s vajíčky tasemnic.  V roce 2008 proběhlo pozorování několikačlenné rodiny dingů, kdy zemřelo štěně staré tři týdny. I přesto jej matka přenášela společně s dalšími štěňaty po dobu několika dní a vždy se pohybovala v jeho blízkosti.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k lidem.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Útoky na člověka.", "content": "Jedná se o poměrně plachá zvířata, ve většině případů se od lidských obydlí drží v dostatečné vzdálenosti a pokud není jedinec přímo ohrožen, před možným nepřítelem prchá. Až na několik výjimek se většina případů pokousání dingem odehrála na ostrově Fraser, kde žila a stále žije největší čistokrevná populace tohoto druhu, proto je na ostrov zakázán přístup domestikovaných psů. Samotné útoky si ve většině případů způsobují lidé sami, a to krmením dingů nebo jejich provokací.  Pravděpodobně nejznámějším případem napadení člověka dingem mimo ostrov Fraser je kauza z roku 1980. Dne 17. srpna 1980 se devítitýdenní dívka Azaria Chamberlainová ztratila na rodinném výletě poblíž Uluru (Ayers Rock). Kolem tábora byly nalezeny stopy dingů, nejprve proto přišel v úvahu únos zvířaty, poté však byla obviněna matka. 29. října 1982 ji soud shledal vinnou, ve vězení strávila tři roky. Propuštěna byla na základě bundy nalezené v blízkosti doupěte dingů. Tělo Azarie nikdy nebylo nalezeno.  Mezi známé incidenty z ostrovu Fraser patří například případ z dubna roku 1998, kdy dingo pokousal a poškrábal tříletou dívku. Další případ se odehrál 30. dubna 2001, kdy byl devítiletý Clinton Gage napaden a zabit dvěma dingy. Incident způsobil utracení více než 31 dingů a vyústil v pobouření obyvatel ostrova Fraser.", "section_level": 2}, {"title": "Kontrolní opatření.", "content": "Kvůli četným útokům dingů na hospodářská zvířata byla v některých oblastech a farmách zavedena různá ochranná opatření, která dingy mají odradit. Obzvláště farmáři často žádají o finanční náhrady za zardoušené ovce. Nejčastějším opatřením bývá věšení zabitých dingů na ploty, což má údajně hladové psy odpudit. Účinnost není prokázána. Další možností, kterou hospodáři využívají, jsou hlídací zvířata. Nejen psi bývají k tomuto účelu používání, oblíbené jsou i lamy nebo osli.  Mezi další opatření patří jedy. Strychnin je používán v celé Austrálii, především pro svoji účinnost i v malém množství (0,3 mg na kg). Zvíře, kterému se jed dostane do těla, umírá ve křečích.", "section_level": 2}, {"title": "Dingo Fence.", "content": "Stavba plotu, později známého jako \"Dingo Fence\", začala i skončila v 80. letech 19. století. Stavba probíhala za finanční podpory vlády. Původním účelem bylo ochránění jihovýchodní části kontinentu od králičího moru, avšak plot svůj účel nesplnil a chátral. Počátkem 20. století však začal být opravován, aby sloužil jako ochrana před dingy. Je to jedna z nejdelších staveb na světě a oficiálně také nejdelší plot na světě. Jeho délka činí 5 614 km a táhne se od města Jimbour (Queensland) až po Velký australský záliv. Samotný plot má dva metry na výšku a je z pletiva.", "section_level": 2}, {"title": "Analýza.", "content": "Za útoky dingů na lidi pravděpodobně stojí jejich krmení, ať už úmyslné, či naopak. Dingové tak ztrácejí přirozenou ostražitost. Čím více budou lidmi krmení, tím větší je pravděpodobnost, že se k nim budou chovat agresivně. Pokud také dingo najde jiné zdroje potravy, například popelnice, pak může případné lidi brát jako konkurenci, která jej chce o jídlo připravit, a proto útočí.  Některé útoky v minulosti byly způsobeny i špatnými reakcemi lidí, kteří si nedokáží správně vyložit mimiku a pohyby těla dingů. Dr. Bradley Smith uvádí, že ostrov Fraser má problém s lidmi, nikoliv s dingy. Také uvádí, že psi, kteří byli označováni jako agresivní, se jen chovali přirozeně.", "section_level": 2}, {"title": "Legální status a ochrana dinga v Austrálii.", "content": "Ochrana dingů se liší v každé spolkové zemi Austrálie. V Severním teritoriu je dingo chráněn, avšak v případě ohrožení člověka či dobytka je možné jej beztrestně zabít. Naopak v Západní Austrálii není dingo nijak chráněn a jako domácí mazlíčci mohou být tato zvířata držena pouze za určitých podmínek. Pro lov dingů v chráněných oblastech si lidé musí obstarat povolení. V Jižní Austrálii se dingové a jejich kříženci dělí na dvě skupiny: ty za oplocením \"Dingo Fence\" a ty v něm. Dingové uvnitř oplocené oblasti jsou považováni za škůdce a chovat je mohou pouze autorizované zoologické zahrady a přírodní parky. Vně plotu nejsou sice dingové chráněni, avšak návnady a pasti na ně jsou zakázané. Také v Queenslandu jsou dingové a kříženci bráni jako škůdci. Každý zemědělec je povinen snižovat počty dingů na svých pozemcích. V Novém Jižním Walesu jsou dingové pod ochranou jen v případě, že se nacházejí na území chráněných oblastí nebo parků. V západní části NJW je zakázán i chov dingů jako domácích mazlíčků, chovat je člověk může jen v případě, že má soudní povolení. V jiných částech země je možné dingy beztrestně chovat i v domácnostech. V Teritoriu hlavního města jsou dingové chránění, zabít je je možné pouze na vlastním pozemku. Ve Victorii mají zemědělci povinnost snižovat stavy dingů na svých pozemcích, podobně jako v Queenslandu.  V roce 2013 byla na ostrově Fraser provedena studie, jejímž účelem bylo přijít na vhodný způsob snížení útoků dingů na lidi a zároveň udržení populace těchto savců. Jako nejvhodnější řešení se jevil plot. Podle této studie by také měli lidé i turisté být více informováni o tom, jak nebezpečné je krmení dingů. Autoři také navrhli poplatek pro všechny turisty, kteří by chtěli Fraser navštívit. Na základě tohoto výzkumu jsou dingové čipováni a byla zavedena elektronická evidence.", "section_level": 2}, {"title": "Křížení s domácími psy.", "content": "Evropští domácí psi se v Austrálii poprvé objevili během její kolonizace Evropany. Tito psi zdivočeli a docházelo tak ke křížení původně domestikovaných psů s divokými dingy. Jejich křížence v současné době lze najít v mnoha domácnostech v Austrálii. Podle některých zdrojů křížení dokonce probíhalo tak intenzivně, že již dnes téměř není možné najít čistokrevného dinga bez příměsi psí krve. I přesto pravděpodobně existuje čistokrevná populace na ostrově Fraser a další takové dingy je možné najít v Thajsku.  Pro rozeznání čistokrevných dingů od kříženců je nejspolehlivějším faktorem barva srsti. Kříženci mohou mít různé barvy, zatímco dingové jsou převážně píseční, výjimečně i jednolitě černí nebo bílí. Kříženci také umí štěkat, feny ve většině případů mohou mít štěňata až dvakrát ročně a stavba lebky kříženců je taktéž odlišná. Právě na základě výzkumu tvaru lebek se zjistilo, že počet čistokrevných dingů klesl mezi lety 1960 až 1980 z 49 na 17 %. Aktuální počet kříženců není známý. Vědci se obvykle v této problematice dělí dva tábory; jedni prosazují zachování čistokrevných dingů prostřednictvím přísných kontrol a druzí jsou toho názoru, že se lidé musí smířit s jejich nenávratným vymizením. Nebezpečí pro tento druh představuje právě křížení s domácími psy.  V minulosti nebyly téměř žádné snahy o udržení čistokrevné populace dingů, na velký podíl kříženců se přišlo až ve 21. století. Právě kvůli tomu roku 2004 Mezinárodní svaz ochrany přírody přiřadil druhu pes dingo status zranitelný (VU).  Psí plemeno australský honácký pes údajně vzniklo na základě křížení domestikovaných psů s dingy.", "section_level": 1}, {"title": "Význam v kultuře.", "content": "Dingové tradičně zaujímají významné místo v kultuře domorodých Austrálců, kde pravděpodobně převzali roli vyhubených vakovlků. Austrálci dingy v minulosti běžně chovali a využívali především jako hlídače, strážce pastvin a stejně tak i jako zdroj masa v případě hladu. Lze je najít i na starých jeskynních malbách. Jednu ze zachovalých maleb lze najít v Národním parku Namadgi, konkrétně v Yankee Hat (obrázek vpravo). Malba stará nejméně 800 let zobrazuje dinga, klokana, emu a člověka.  Dochovalo se mnoho příběhů, jejichž hlavními aktéři jsou psi dingové. Ty se přenášejí většinou ústně mezi Austrálci. Na většině starých děl jsou vyobrazeni jako nadpřirození hlídací psi varující před zlými silami. Existují důkazy, které popisují i pohřbívání psů s jejich majiteli (podobně tomu bylo například u indiánů, kteří byli pohřbívání se svými koňmi).  V době kolonizace Austrálie je Evropané nejdříve považovali za inteligentní a mrštná zvířata, avšak postupem času, když zjistili, že mají na svědomí úbytky ovcí a dobytka, nazývali je zbabělci, kteří místo boje utíkají do buše. Začali být oceňováni lovci, kteří dinga ulovili.  V Asii a Oceánii je maso psů, tedy i dingů, považováno za delikatesu a běžně jsou zde dingové zabíjeni kvůli lidským potřebám. Jen v severovýchodním Thajsku byla k roku 1985 situace taková, že za týden bylo zabito a na trzích prodáno přes 200 dingů pro maso.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv na ostatní živočišné druhy.", "content": "Dingo je širokou veřejností označován za ikonu Austrálie a má i velký vliv na její faunu. Přestože farmáři dingy považují za škůdce, kteří jim dáví ovce a zabíjí dobytek, existence dingů přináší spíše výhody. Jednou z nich je redukce přemnožených králíků, kteří ničí úrodu, nebo také to, že část jejich stravy tvoří mršiny. Na druhou stranu, dingové jsou hlavními predátory některých druhů klokanů, například klokana uzdičkového (\"Onychogalea fraenata\"), který je považován za ohroženého. Podobná situace je i u vombatů severních (\"Lasiorhinus krefftii\"). Roku 1971 byl vytvořen pro vombaty severní Národní park Epping, který měl zajistit navýšení jejich populace. Ta již byla tak nízká, že roku 1983 napočítali ochránci přírody jen 36 kusů. Během následujících let, kdy byla z parku vyhnána veškerá stáda dobytka, jejich populace pomalu narůstala. Roku 2000 ale do rezervace vnikli dingové a zabili asi 15–20 vombatů, což při celkovém počtu kolem 100 jedinců byla velká ztráta. Po tomto útoku byla rezervace obehnána dvacetikilometrovým plotem. Dingové také pravděpodobně stojí za vyhynutím vakovlků tasmánských (\"Thylacinus cynocephalus\") na australské pevnině před 2000 lety, ačkoli studie z roku 2008 tento názor zpochybňuje.  V roce 2013 byla provedena studie zkoumající vliv dingů na populaci a chov ovcí domácích. Ta zjistila, že rozsah chovu ovcí v roce 2010 je oproti 20. století výrazně menší. Například ještě v roce 1978 se ovce pásly i v severní části jižní Austrálie, k roku 2016 se zde ale chová převážně skot. Právě skot v mnohých oblastech nahrazuje ovce, jelikož pro farmáře je to finančně výhodnější. Závěrem studie je ale také fakt, že nejen predace dingů stojí za poklesem populace ovcí domácích. Nicméně, autoři výzkumu Allen a West také zmiňují, že pokud nebudou mít ovce a kozy domácí ochranu, dingové je dříve či později skutečně vyhubí.", "section_level": 2}, {"title": "Chov v zajetí.", "content": "Někteří Australané, i přes zjevnou divokost a neochočitelnost dingů, se rozhodli je chovat v zajetí. Obecně se odborníci dělí na dva tábory; první je považuje za nezkrotné a divoké psy, kteří se nehodí pro chov v zajetí, zatím co druhý tábor prosazuje názor, že se nijak neliší od psů domácích. Tento názor ale kritizuje například Barrie Oakman, prezident Asociace ochrany dingů, který tvrdí, že dingové jako domácí mazlíčci jsou nebezpeční. Většina chovatelů také tvrdí, že tím, že budou dingové chováni lidmi, se křížení s domácími psy nezabrání, spíše naopak.  Samotní dingové si na lidi dokáží zvyknout velmi rychle, pokud s nimi přijdou do kontaktu již v útlém věku. Obecně jsou to dobře cvičitelná zvířata, ale těžko se u nich potlačují jejich přirozené pudy. Alfred Brehm popsal případy, kdy byli dingové krotcí stejně jako domácí psi a jeden byl dokonce využíván jako honácký pes. Stejně tak ale připouštěl existencí jedinců, kteří byli plaší a nervózní. Brehm také zdůrazňoval, že dingo musí být v kontaktu s člověkem již od štěněcího věku.  Ze strany Mezinárodní kynologické federace (FCI) se jedná o neuznané plemeno.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoologických zahradách.", "content": "Z českých zoologických zahrad vlastní několik dingů pouze zoo v Plzni. Zde se poprvé objevili v roce 2012, když sem byli přivezeni z berlínské zoo. V prosinci 2013 se zde pak narodila čtyři štěňata, dvě fenky a dva psi, všechna typického pískového zbarvení.  Obecně jsou dingové v evropských zoologických zahradách spíše vzácností, nalézt je je možné například v berlínské zoo, v zoologické zahradě ve Wingst v Dolním Sasku a dříve též v sättelstädtském parku, který již ale nefunguje. Naopak v australských zoo jsou poměrně běžní, několik dingů se nachází například v zoologické zahradě v Perthu nebo v Beerwah a Healesville. Ze severoamerických zoologických zahrad má dingy například clevelandská zoo nebo dětská zoo ve Fort Wayne v Indianě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dingo (\"Canis dingo\", syn. \"Canis lupus dingo,\" syn. \"Canis familiaris dingo\", syn. \"Canis familiaris\"), také pes dingo, je psovitá šelma obývající Austrálii a některé oblasti jihovýchodní Asie. Taxonomie druhu je sporná, zvažuje se zařazení druhu pod samostatnou hlavičkou, jako poddruh vlka obecného či jako zdivočelou formu psa domácího. Přestože dingové jsou divoce žijící zvířata, v Austrálii je možné najít i domestikované jedince nebo jejich křížence s domácími psy.", "tgt_summary": "澳洲野犬(学名:)或丁格犬(英语:dingo)是一群史前已经野化的犬,是狼的次级亚种,可能源自伊朗狼(\"Canis lupus pallipes\"),尽管叫做澳洲野犬,但其分布并不限于澳大利亚,也不是澳大利亚的原生物种。", "id": 2034892}
{"src_title": "Lineární písmo B", "tgt_title": "线形文字B", "src_document": [{"title": "Vztah k dalším egejským písmům.", "content": "Lineární písmo B bylo jedno z pěti písem, které v egejské oblasti existovaly před rozšířením řecké abecedy. Nejstarší bylo Krétské hieroglyfické písmo, ze kterého vyšlo lineární písmo A, u kterého se pak vývojová linie rozdvojuje. V západní větvi dochází k přechodu k lineárnímu písmu B, které je doloženo na Krétě i v pevninském Řecku, na Kypru se pak rozvíjí písmo kypersko-mínojské a později kyperské. Stranou celé této vývojové linie stojí disk z paláce ve Faistu, popsaný po obou stranách zvláštním písmem, které nemá nikde jinde obdobu. Lineární písmo B vychází z lineárního písma A, ale je částečně přizpůsobené pro zápis řečtiny.", "section_level": 1}, {"title": "Rozluštění písma.", "content": "Základ písma rozluštil jazykově nadaný architekt se zájmem o egejskou kulturu Michael Ventris v letech 1950–1952. Ventris vytvořil slabičnou mřížku a zjistil, že se jedná o fonetické slabičné písmo. Když v roce 1952 rozluštil první znaky písma, překvapeně zjistil, že se jedná o formu starořečtiny, čímž dokázal Waceovu teorii mykénské expanze na Krétu. Na dalším luštění písma spolupracoval s mladým filologem Johnem Chadwickem v letech 1952–1955. Jejich závěry dešifrování lineárního písma B byly nezávisle potvrzeny americkým archeologem Blegenem na základě výkladu hliněné tabulky nalezené v Pylu, došlo k vytvoření kompletního čtecího klíče pro toto písmo. V Česku byl významným odborníkem a znalcem lineárního písma B profesor Antonín Bartoněk působící na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Lineární písmo B se skládá z 87 znaků pro slabiky a mnoha sémantických znaků. Tyto sémantické (významové) znaky (logogramy) zastupují objekty nebo zboží, ale neměly fonetickou podobu a nikdy nebyly užívány jako slova ve větách. Řečtina lineárního písma B je velmi zvláštní, Ventris pro ni užil označení mykénština, protože ač je nepochybně řeckým dialektem, je velmi podobná arkádo-kyperským dialektům, s prvky, které se objevují v pozdějších Homérových dílech.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Lineární písmo B bylo používáno pouze pro byrokracii a inventarizaci. Zajímavé je, že na objevených tabulkách (necelých šest tisíc) pracovalo pravděpodobně jen málo písařů, a to 45 v Pylu (západní pobřeží Peloponéského poloostrova, v jižním Řecku) a 66 v Knóssu (na Krétě). Někteří historici z tohoto faktu usuzují, že písmo bylo užíváno nějakým druhem spolku profesionálních písařů, kteří sloužili centrálním palácům. Když byly paláce zničeny, písmo zaniklo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lineární písmo B je písmo užívané ve 14.–12. století př. n. l. pro psaní v pozdní mykénské civilizaci v rané formě řečtiny. Většina tabulek napsaných v lineárním písmu B byla nalezena v Knóssu, Kydonii, Pylu, Thébách a Mykénách. Časově předcházelo řecké alfabetě o několik století, vymizelo s pádem mykénské civilizace a bylo zcela zapomenuto. Není znám žádný důkaz, že by obyvatelé Řecka v období od pádu mykénské kultury až do vzniku alfabety užívali nějakého písma.", "tgt_summary": "线形文字B是希腊迈锡尼文明时期的一种音节文字。线形文字B出现于青铜时代晚期,早于希腊字母(约公元前15世纪)数个世纪,随着迈锡尼文明的衰落而消逝。写有线形文字B的泥板大部分发现于克诺索斯、科多尼亚、皮洛斯、底比斯、迈锡尼等地。后继的希腊黑暗时代,目前尚未发现线形文字B的实物。", "id": 2566122}
{"src_title": "Zemský okres Wunsiedel im Fichtelgebirge", "tgt_title": "文西德尔县", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "V okrese Wunsiedel im Fichtelgebirge se nachází převážná část chráněného přírodního parku Smrčiny \"(Fichtelgebirge)\". Mezi ním se nachází \"Wunsiedeler Hochfläche\", plochá krajina asi 600 metrů nad mořem. Nejvýše položeným místem je Schneeberg, který leží na západě okresu. Největší a nejdelší řekou, která okresem protéká, je Ohře \"(Eger)\", která právě ve Smrčinách pramení, a podél Hohenbergu poté pokračuje na české území.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Převážná část dnešního okresu patřila do roku 1800 Bayreuthskému knížectví, které v podstatě právně nahradilo Prusko. Dělilo se na šest úředních obvodů: Hohenberg, Kirchenlamitz, Selb, Thierstein, Weißenstadt a Wunsiedel. Kvůli tomu bylo území také známé jako Sechsämterland \"(Země šesti úřadů)\". V roce 1810 připadlo území Bavorsku. V roce 1812 byly zřízeny zemské soudní obvody Wunsiedel, Kirchenlamitz, Rehau a Selb. Město Marktredwitz, které zpočátku patřilo svobodnému říšskému městu Cheb \"(Eger)\", připadlo v roce 1816 také Bavorsku, a bylo zařazeno pod správu soudního obvodu Wunsiedel. Obvody Wunsiedel, Kirchenlamitz, Rehau a Selb spadaly do roku 1817 do správy okresu Mohan \"(Mainkreis)\", od tohoto roku poté pod správu Hornomohanského okresu \"(Obermainkreis)\". Hornomohanský okres byl v roce 1838 přejmenován na Horní Franky \"(Oberfranken)\". V roce 1859 vznikl z dvanácti obcí soudního obvodu Wunsiedel a čtyř obcí obvodu Selb nový soudní obvod Thiersheim. Roku 1862 byl ze soudních obvodů Wunsiedel, Thiersheim a Kirchenlamitz vytvořen okres Wunsiedel, a z obvodů Selb a Rehau okres Rehau. V roce 1879 byli některé obce okresu Rehau připojeny k okresu Hof. Roku 1919 opustilo město Selb okres Rehau, a město Marktredwitz okres Wunsiedel, a stala se z nich samosprávná města. V rámci Bavorské územní reformy v roce 1972 byl vytvořen nový okres, který zahrnoval území stávajícího okresu Wunsiedel, jižní část okresu Rehau a doposud samosprávná města Selb a Marktredwitz. Pro nově vzniklý okres se uvažovalo o jménech Wunsiedel nebo Fichtelgebirge, ale v roce 1973 byly nakonec oba názvy spojeny, a vznikl zemský okres Wunsiedel im Fichtelgebirge. Z důvodu ztráty samosprávy byl městům Selb a Marktredwitz udělen alespoň status velkého okresního města.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zemský okres Wunsiedel im Fichtelgebirge je okres na východě vládního obvodu Horní Franky, ve spolkové zemi Bavorsko. Na severu sousedí se zemským okresem Hof, na východě s českým Karlovarským krajem, na jihu se zemským okresem Tirschenreuth a na západě se zemským okresem Bayreuth.", "tgt_summary": "文西德尔郡(Landkreis Wunsiedel im Fichtelgebirge或Landkreis Wunsiedel i. Fichtelgebirge)是德国巴伐利亚州的一个郡,隶属于上弗兰肯行政区,首府文西德尔。", "id": 2483822}
{"src_title": "Transsexualita", "tgt_title": "變性", "src_document": [{"title": "Lékařská diagnostika.", "content": "Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 uvádí tzv. poruchy pohlavní identity v kapitole F64 (F64.0: Transsexualizmus, F64.2 Porucha pohlavní identity v dětství). Transsexualizmus definuje jako „přání žít a být akceptován jako příslušník opačného pohlaví“, přičemž za obvyklé označuje pocit nespokojenosti s vlastním anatomickým pohlavím nebo pocit jeho nevhodnosti a přání hormonálního léčení a chirurgického zásahu, aby tělo odpovídalo preferovanému pohlaví. Pro stanovení této diagnózy je vyžadována přítomnost transsexuální identity trvale alespoň dva roky, přičemž by neměla být příznakem žádné duševní poruchy nebo (jiné) intersexuální, genetické nebo chromozomové abnormality.  Americký diagnostický a statistický manuál obsahoval „transsexualism“ od verze DSM-III (1980) a zůstal i ve verzi DSM-III-R (1987). Ve vydání DSM-IV (1994) byla nahrazena diagnózou 302.85 „gender identity disorders“, která zůstala i v DSM-IV-TR. Pojetí transsexuality v připravovaném vydání DSM-V je předmětem značného mediálního a lobbistického zájmu.  Na jednu stranu organizace transsexuálů prosazují, aby transsexualita nebyla patologizována, na druhou stranu právě zařazení transsexuality mezi poruchy umožňuje, aby se zdravotní pojišťovny podílely na nákladech na změnu pohlaví. Lékařství tvrdí, že transsexualita je vrozená, tudíž není důvod, aby byla uvedena v psychiatrických poruchách a měla by být uvedena ve vrozených vadách, deformacích a chromozomálních abnormalitách.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny.", "content": "Mezi neurology a sexuology postupně převažuje názor, že psychické pohlaví je determinované speciálním mozkovým centrem pohlavní identity a že psychická pohlavní identita je určena nejpozději během nitroděložního vývoje. Žádné výzkumy však nejsou stoprocentně exaktní.", "section_level": 1}, {"title": "Přístupy k řešení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reparativní terapie.", "content": "Některé psychiatrické a psychologické přístupy se pokoušejí přizpůsobovat psychiku transsexuála jeho anatomickému pohlaví a vést jej k tomu, aby se se svým anatomickým pohlavím smířil a přizpůsobil mu svou životní roli. Obecně je tento přístup považován za překonaný, avšak přesto se jím jako jednou z alternativ zabývají i někteří odborníci.", "section_level": 2}, {"title": "Genderový nomádismus.", "content": "Některé přístupy, vycházející zejména z myšlenkového zázemí feminismu, vidí problém především ve stereotypních rolích a očekáváních spojených s pohlavími. Tento přístup bojuje proti přísné dichotomii pohlaví a hájí široký prostor pro nejrůznější role a stavy na pomezí mezi mužem a ženou.", "section_level": 2}, {"title": "Přeměna.", "content": "Současný dominantní přístup lékařských institucí i organizací transsexuálů považuje za optimální řešení hormonální léčbu a chirurgické zásahy, jejich cílem je změna anatomického pohlaví. Státy, které to umožňují, zpravidla stanoví i pravidla a podmínky pro úřední změnu pohlaví.  V České republice je změna pohlaví přípustná na základě posouzení diagnózy i prognózy Odbornou komisí pro provádění změny pohlaví transsexuálních pacientů Ministerstva zdravotnictví ČR. Změna pohlaví nemá vliv na osobní poměry člověka. Automaticky však zaniká manželství nebo registrované partnerství. Weiss uvádí, že \"„Klient se rozhoduje v zásadě mezi třemi variantami – adaptací na biologické pohlaví, adaptací na psychické pohlaví a procesem přeměny pohlaví. V současné době není dost dobře možné určit, jaký typ rozhodnutí mezi lidmi s transsexualitou převažuje. Informace, které máme, pocházejí především od klientů našich ordinací. Jistě existuje skupina lidí, kteří se na lékaře... nikdy neobrátí a adaptují se bez asistence pomáhajících profesí.“\"  Přeměna z muže na ženu či naopak probíhá v několika fázích. Operativní změně pohlaví předchází tzv. RLE („real life experience“), jindy označováno také jako RLT („real life test“), tzn. že po dobu nejméně jednoho roku vystupuje za všech okolností v souladu se svou psychickou identitou, a podávání hormonálních přípravků (u MtF antiandrogenů a estrogenů, u FtM testosteronů), přičemž pořadí těchto dvou fází záleží na konkrétních případech. FtM v době příchodu k sexuologovi již většinou vystupují v mužské roli na rozdíl od MtF, v jejichž případě se často přistupuje nejprve k hormonální terapii, která umožní snadnější přechod k RLT. Třetím krokem je operativní změna pohlaví.  U MtF pacientů spočívá chirurgická změna v odstranění penisu a vytvoření vagíny. Hormonální léčba spočívá v podávání hormonálního přípravku, který způsobuje zaoblování boků, růst prsou, změnu tvaru ramen a redukci ochlupení.  U FtM je chirurgická změna opačná. Podmínkou pro úřední změnu pohlaví je v České republice i odstranění dělohy. Hormonální léčba způsobí zastavení menstruace, mohutnění svalové struktury, růst ochlupení a vousů a změnu hlasu. Pro nesnáze spojené s vytvořením neopenisu někteří FtM od této varianty ustupují.", "section_level": 1}, {"title": "Hnutí transsexuálů.", "content": "Hnutí se začalo zřetelněji formovat v 90. letech 20. století. Brzy se začlenilo k hnutí homosexuálů, jež počalo o několik desetiletí dříve a celosvětově prosadilo značné splynutí homosexuální, bisexuální a transsexuální problematiky pod zkratku LGBT.", "section_level": 1}], "src_summary": "Transsexualita (odborně též transsexualismus) je stav nesouladu mezi psychickým a anatomickým pohlavím. Projevuje se obvykle neztotožněním člověka s biologickým pohlavím a touhou být opačného pohlaví, mít jeho tělesné znaky a projevy. Transsexuál je buď člověk, který má primární pohlavní znaky muže, ale cítí se být ženou (tzv. „male to female“, MtF, „z muže na ženu“), nebo člověk, který má primární pohlavní znaky ženy, ale cítí se být mužem (tzv. „female to male“, FtM, „z ženy na muže“). Pro transsexuála se někdy používá zkratka Ts.", "tgt_summary": "变性人又称换性、性转者(英语:Transsexual),其经历性别认同与其出生时的指定性别不一致或没有文化的相关性,并希望身体永久转变为符合他们的性别认同,通常寻求医疗援助(包括激素替代疗法和其他性别转换疗法),以帮助他们将自己的生物性别与其性别认同对齐。", "id": 2219928}
{"src_title": "Mezinárodní tenisová federace", "tgt_title": "國際網球總會", "src_document": [{"title": "Historie a současnost.", "content": "ILTF byla založena v Paříži (Francie) 1. března 1913 zástupci 13 národních tenisových svazů. Ke změně názvu s vynecháním \"Lawn\" (\"travnatý\") došlo na valném shromáždění federace v Hamburku (SRN) v roce 1977.  Sídlo ITF je v Londýně (Spojené království). Do roku 1987 měla adresu: \"Church Road, Wimbledon, London, SW 19 5TF\". V roce 1988 se přestěhovala na \"Barons Court\", blízko Queens Clubu a o deset let později (1998) znovu tentokrát na \"The Bank of England Sports Ground, Roehampton v Londýně\".", "section_level": 1}, {"title": "Oficiální sídlo ITF.", "content": "\"The International Tennis Federation\" \"Bank Lane\" \"Roehampton\" \"London\" \"SW15 5XZ\" \"United Kingdom\"", "section_level": 2}, {"title": "Orgány.", "content": "Nejvyššími orgány ITF jsou \"výroční shromáždění zástupců všech členských zemí\", kteří se scházejí obvykle po wimbledonském turnaji a \"řídící výbor\" (\"Committee of Management\"), který řídí celou agendu federace.", "section_level": 2}, {"title": "Soutěže.", "content": "ITF pořádá 3 základní týmové soutěže založené na národním charakteru:  Dále organizuje čtyři Grand Slamy:  Organizuje mužský a ženský okruh ITF, tj. turnaje nejnižší kategorie (turnaje vyšších kategorií organizují ATP a WTA). Pořádá také turnajové okruhy pro věkové kategorie tenistů do osmnácti let.", "section_level": 1}, {"title": "Mistři světa v tenise.", "content": "Mistři světa ITF jsou každoročně vyhlašováni od roku 1978 Mezinárodní tenisovou federací na základě dosažených výsledků v uplyné sezóně.  Mistři světa mužů, žen, juniorů a juniorek ve dvouhře jsou vyhlašováni od roku 1978, kategorie juniorských čtyřher byly doplněny v roce 1982, vozíčkáři pak v roce 1991 a konečně mužská a ženská čtyřhra se vyhlašuje od roku 1996. Juniorské singlové a deblové kategorie byly v roce 2003 sjednoceny do jediné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní tenisová federace \"(anglicky ITF – International Tennis Federation, dříve ILTF – International Lawn Tennis Federation\") je mezinárodní tenisová organizace, která řídí dění ve světovém tenise. K roku 2008 bylo jejími členy 205 národních tenisových svazů, včetně Českého tenisového svazu.", "tgt_summary": "国际网球总会(英语:International Tennis Federation,缩写:ITF)又称国际网球联合会,简称国际网总或国际网联,是一个管理网球运动比赛的国际体育组织,由205个协会组成。", "id": 950042}
{"src_title": "Obchodník se smrtí (film, 2005)", "tgt_title": "軍火之王", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Jednoho dne se hlavní hrdina Jurij Orlov stane svědkem přestřelky mafiánů v Malé Oděsse a dostane nápad, že bude prodávat zbraně. Na židovský svátek jde s otcem do synagogy nikoli z duchovní potřeby, nýbrž tam nachází svůj první kontakt, jenž mu dodá jeho první izraelskou poloautomatickou zbraň Uzi, kterou následně prodá. Akci poté komentuje slovy „Prodávat poprvé zbraně je jako poprvé se milovat“. Do obchodu se zbraněmi naverbuje i svého bratra Vitalije (hraje Jared Leto). Společně jedou do Berlína na zbrojařský veletrh, aby vyhledali legendárního obchodníka se zbraněmi Simeona Weisze (Iam Holm), kterému chtějí předložit obchodní nabídku. Jsou ale odmítnuti. Musejí se smířit s provozováním nelegálního obchodu se zbraněmi. Jedou tedy do Libanonu (1982), aby tam prodávali americké použité zbraně (když Američané opouštějí bojovou zónu, tak s sebou neberou munici, protože je levnější koupit novou, než starou dovézt zpět). Yurimu se nelíbí výdělky a rozhodne se prodávat zbraně intenzivněji: prodává izraelské Uzi muslimům, komunistické kulky fašistům, dodává do Afghánistánu (když ještě bojuje se Sovětským svazem); nikdy ale neprodává zbraně Usámovi bin Ládinovi (protože v té době rozdává falešné šeky). Jednou musel narychlo vyměnit jméno lodi i vlajku před agentem Jackem Valentinem, který mu usilovně „dýchá na záda“. „Jsou tři druhy obchodu: černý (nelegální), bílý (legální) a můj oblíbený šedý. Někdy jsem obchod tak zamotal, že jsem ani nevěděl, jestli je legální.“ V rámci jednoho obchodu s kolumbijským drogovým magnátem dostane Orlov místo peněz 6 kg kokainu a protože projeví nespokojenost, je zákazníkem postřelen. Jeho bratr Vitalij v ten den utíká s 0,5 kg kokainu a stává se z něj drogově závislý. Následně ho Jurij posílá do léčebny sv. Františka. Jurij si namluví svoji životní lásku Avu Fontaineovou (Bridget Moynahanová) a se lží na rtech se s ní zasnoubí. Mezitím se Vitaly snaží skoncovat se závislostí, neúspěšně. Jurijovi se narodí chlapec, ale on raději jásá ze skončení studené války. Dostává se na Ukrajinu, kde má svého strýce generála Dimitrije (Eugene Razalev). Ten mu ze začátku nechce nic prodat, ale to by nebyl Jurij Orlov, aby někoho nepřemluvil, takže dostává obrovské množství samopalů AK-47, řízené i neřízené střely, minomety, miny, vojenská vozidla a také tanky. Dokonce se mu podaří vyvézt ze země vojenskou helikoptéru, díky strnulým zákonům ji dokáže vykázat jako záchrannou a Jack Valentine z Interpolu je na něj i tentokrát krátký. Nejvíce obchoduje v Libérii, kterou zrovna zotročuje diktátor Andée Baptiste. Ten Yuriho pozve do svého domu a dohodne se na uzavření obchodu. Jurijova žena neví o tom, co je jeho zaměstnáním (raději to nechce vědět, nikdy se neptá). Liberijský diktátor zajme Simeona Weisze a následně ho Jurij (s diktátorovou pomocí) zastřelí. Ava se nakonec dozví, co dělá za „práci“ a zjistí, že to nechce. Jurij jí slíbí, že bude podnikat legálně a nějaký čas své slovo dodrží, ale když v Americe kontaktuje Andrée Baptiste se synem, opět se vrhne do obchodování se zbraněmi. Ava ho s dítětem opustí. Jurij přemluví Vitalije, aby s ním jel do Západní Afriky. Tam si ale Vitalij uvědomí, že dělá špatnou věc, a zničí granátem nákladní vůz plný zbraní a střeliva – za to je zastřelen. Z jeho těla dá Jurij vyjmout kulky, ale doktor tam jednu nechá a právě tu najde letištní kontrola. Ve zfalšovaném úmrtním listu je však napsáno, že zemřel na selhání srdce, a tak Jurije dostane Interpol. Není odsouzen, někdo mocnější nad ním drží ochrannou ruku.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Jedna scéna ve filmu obsahuje záběr na 50 tanků seřazených vedle sebe. Tyto tanky pocházely z českého zdroje a byly zapůjčeny do prosince 2005, pak byly prodány do Libye. Produkční tým si pronajal samopaly české výroby vzor 58 místo ruských AK-47, protože byly levnější než rekvizity.  Vrtulník nachystaný k přepravě ve scéně, kdy zasáhne agent Jack Valentine, je ruská bitevní helikoptéra Mil Mi-24A (v kódu NATO Hind-A). Od pozdějších verzí se zřetelně liší pilotním kokpitem, ten byl pro další verze přepracován na dvoumístný tandemový.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obchodník se smrtí (anglicky \"Lord of War\") je americký dramatický akční film z roku 2005 napsaný a režírovaný Andrewem Niccolem. Film se odehrává ve světě nelegálního obchodu se zbraněmi. V hlavní roli amerického obchodníka ukrajinského původu Yuriho (Jurije) Orlova vystupuje Nicolas Cage. Orlov se ocitá v nejnebezpečnějších válečných zemích světa, kde s nadhledem a chladnou hlavou dodává zbraně místním diktátorům.", "tgt_summary": "《军火之王》(英语:\"Lord of War\")是由尼古拉斯·凯奇主演的一部电影,导演是新西兰人安德鲁·尼可,于2005年9月16日在美国上映。影片的DVD版本于2006年1月17日在美国发行。", "id": 1110237}
{"src_title": "Veněra 8", "tgt_title": "金星8號", "src_document": [{"title": "Popis sondy.", "content": "Sonda vážila přibližně tunu, do vesmíru byla vynesena raketou Molnija-M. Skládala se z obslužného modulu a kulového atmosférického pouzdra. Sonda byla optimalizována pro atmosférická měření. Obslužný modul vstupoval do atmosféry zároveň s atmosférickým pouzdrem a shořel. Pouzdro vysílalo data přímo k Zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce sondy.", "content": "Planetární sonda Veněra 8 byla postavena ve strojírenských závodech S. А. Lavočkina.  V konstrukci sondy byly zohledněny údaje, které získala předcházející sonda Veněra 7. Při stavbě přistávacího pouzdra Veněry 7 se počítalo s atmosférickým tlakem větším než 150 atmosfér. Podle údajů získaných při misi Veněra 7 bylo zjištěno, že reálný tlak atmosféry na povrchu Venuše nepřesahuje 105 atm a teplota místo předpokládaných 540 °C dosahuje 493 °C. Použitím těchto údajů při konstrukci přistávacího pouzdra Veněry 8 se ušetřilo 38,5 kg z celkové hmotnosti přistávací části.  Proti předchozí misi byla zdokonalen anténní systém přistávacího pouzdra. Hlavní spirálová anténa byla použita pouze při přistávání. Po dosednutí na povrch byla vysunuta přídavná vysílací anténa.  Pro měření úrovně osvětlení na povrchu Venuše byl přistávací modul vybaven fotometrem IOV-72. Modul přistál na osvětlené straně planety. Orbitální část sondy se od Veněry 7 nelišila.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Sonda odstartovala 27. března 1972 pomocí rakety Molnija-M z kosmodromu Bajkonur. Zhruba v polovině letu (6. dubna 1972) byla provedena dráhová korekce. Po 117 dnech letu se přistávací pouzdro oddělilo od obslužného modulu, aby 22. července 1972 v 08:37 UT vstoupilo do atmosféry Venuše. Ve výšce 60 km na povrchem se otevřel padák o průměru 2,5 m. V průběhu přistávání vysílala sonda naměřené údaje, ve výšce 30-35 km byl zaznamenán silný pokles úrovně osvětlení a ve výšce kolem 10 km rychlost větru menší než 1 km/s.", "section_level": 1}, {"title": "Přistání.", "content": "Veněra 8 přistála v 09:32 UT v oblasti Vasilisa Regio. Sonda vysílala údaje z povrchu ještě 50 minut a 11 sekund. Naměřené údaje potvrdily hodnoty zjištěné sondou Veněra 7 - vysoké teploty kolem 470 °C a tlak 90 atmosfér. Fotometrická měření ukázala, že mraky na Venuši jsou relativně vysoko a atmosféra nad povrchem je poměrně čistá. Gama spektrometr určil v povrchové hornině přítomnost uranu, thoria a draslíku, materiál byl podobný pozemské žule.", "section_level": 1}], "src_summary": "Veněra 8 (rusky: Венера-8) byla sovětská planetární sonda, která v rámci programu Veněra zkoumala planetu Venuši. Let se uskutečnil v roce 1972. Sonda se úspěšně dostala k Venuši a na povrch planety vysadila přistávací pouzdro s vědeckými přístroji.", "tgt_summary": "金星8号是由苏联制作的金星太空探测器。携带有大气侦测器、着陆器,科学仪器有温度计、气压计、光线感应器、高度计、γ射线光谱仪、气体分析仪和无线电通讯设备。", "id": 1256116}
{"src_title": "Betlémská hvězda", "tgt_title": "伯利恒之星", "src_document": [{"title": "Zmínky v Bibli.", "content": "Podle Matoušova evangelia, kap. 2 verš 2, se mudrci od východu v Jeruzalémě ptali krále Heroda: „Kde je ten narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Poté, podle verše 7, Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Mudrcům nařídil, aby se vydali do Betléma, našli dítě a vrátili se zpět Herodovi podat zprávu.", "section_level": 1}, {"title": "Vysvětlení Betlémské hvězdy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Astronomická vysvětlení.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Konjunkce planet.", "content": "Většina astronomů se přiklání k názoru, že biblický úkaz souvisí s konjunkcemi v r. 2, v r. 7 a v letech 10-12 před n.l., nebo se zákrytem Jupitera Měsícem dne 17. dubna r. 6 př. n. l. Nejčastěji je uvažována konjunkce Jupitera a Saturna v souhvězdí Ryb v r. 7 před n.l. Tyto konjunkce se opakují v 19letém cyklu. Tato byla však výjimečná tím, že byla trojnásobná a trvala téměř celý rok.  Podle výpočtů Johanna Keplera, který 17. prosince 1630 pozoroval jinou konjunkci Jupitera a Saturna, se však spíše jednalo o opakovanou (trojitou) konjunkci Jupitera a Saturna v souhvězdí Ryb, která nastala v roce 7 př. n. l., a to koncem května, koncem září a navíc i počátkem prosince. Takový úkaz mohl být astrology své doby vykládán jako zrození židovského krále v Judei, protože Jupiter je planeta královská, Saturn symbolizoval Židy a souhvězdí Ryb symbolizovalo oblast dnešní Palestiny. Jeroným Klimeš v souvislosti s touto konjunkcí poukazuje na význam periodických konjunkcí s Měsícem a na hebrejské názvy planet: Jupiter () – spravedlivý [král], židovský název pro Saturn () je odvozen od slova šabat a Saturn byla vždy hvězda Židů, Měsíc v novu () – zrozený. Takže tato konjunkce doslova odpovídá otázce, kterou položili Tři králové králi Herodovi: „Kde je ten \"narozený král Židů\"?\" Navíc v hebrejštině se řekne planeta \"chodící hvězda\" (). I to odpovídá Matoušovu popisu: \"Hvězda \"šla\" před mágy\".  Jinou verzi konjunkce jako Betlémské hvězdy uvádí R. W. Sinnott. Velmi těsná konjunkce Jupiteru a Venuše, k níž došlo 17. června roku dva před naším letopočtem způsobila, že obě planety společně vytvořily úkaz připomínající velmi jasnou hvězdu. S ohledem na ostatní historická fakta je však tato možnost považována za méně věrohodnou. Zajímavá je v této souvislosti také informace, že se v srpnu v roce 0 astronomického systému překryly v linii všechny tehdy známé planety v souhvězdí Lva.", "section_level": 3}, {"title": "Kometa.", "content": "Jako kometu zobrazil Betlémskou hvězdu do vánoční scény poprvé zřejmě italský malíř Giotto di Bondone (1267–1337), a to v roce 1304. Učinil tak podle Halleyovy komety, která byla pozorovatelná jako velmi nápadný úkaz na noční obloze v roce 1301. Odborníci nemohou vyloučit, že v době Kristova narození mohla být na noční obloze viditelná jiná kometa. Tuto teorii zastává například A. A. Borett (1983). Záznamy tehdejších hvězdářů ale nenaznačují, že by se v daném období na obloze objevila nějaká jasná vlasatice.  Proti nápadným úkazům ale hovoří fakt, že podle evangelia sv. Matouše si nikdo v Jeruzalémě nevšiml Betlémské hvězdy až do příchodu Tří králů, i když se hvězdy v antice běžně používaly pro určování času v noci. Proti teorii komety hovoří i fakt, že v antice byly komety považovány za zlověstná znamení.", "section_level": 3}, {"title": "Nova či supernova.", "content": "Další možností je náhle vzplanuvší nova či supernova. Zastáncem této možnosti je například A. J. Morehouse (1978).", "section_level": 3}, {"title": "Teologická vysvětlení.", "content": "Teologické vysvětlení považuje betlémské světlo za součást zázraku dokazujícího narození Božího syna. Wolfgang Trilling se domnívá, že „evangelista zřejmě nemá na mysli astronomickou událost, nýbrž přímo zázračný, mimořádný úkaz. Něco takového by autor mohl sotva napsat po způsobu lidového vyprávění, kdyby myslel na konjunkci v souhvězdí Ryb. Řada badatelů je zajedno v tom, že se v tomto případě musíme vzdát spojitosti mezi astronomií a textem Písma.\" Betlémské světlo byla výzva k následování, kterou mágové přijali a nechali se jím dovést k narozenému Spasiteli.", "section_level": 2}, {"title": "Jiná zázračná světla.", "content": "V historii křesťanství byla zázračná světla zaznamenána často, například dle legendy při svržení těla Jana Nepomuckého do Vltavy. K nejznámějším patří Sluneční zázrak ve Fátimě z roku 1917.", "section_level": 1}, {"title": "Výtvarné umění a tradice.", "content": "Jako kometu zobrazil Betlémskou hvězdu do vánoční scény poprvé zřejmě italský malíř Giotto di Bondone (1267–1337), a to v roce 1304 na fresce \"Klanění\" pro padovskou kapli Scrovegni. Dílo bylo inspirováno úkazem Halleyovy komety v září 1301. Na jiných středověkých obrazech, například třeboňském Narození Páně, bývá Betlémská hvězda zobrazena mnohem nenápadnější.  Při vzniku tradice vyobrazení vánočního Betléma se ustálil i zvyk vyobrazení hvězdy, obvykle komety, nad scenérií betlémského chléva s jesličkami a Svatou rodinou.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlasy.", "content": "Motiv hvězdy nebo hvězd ukazujících cestu se objevoval též v černošských spirituálech a gospelech, kde je často smíšen s motivy útěku z Egypta. V obou případech je zřejmá biblická inspirace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Betlémská hvězda je biblický pojem známý z Matoušova evangelia, v němž je popsán příběh mudrců (v originále mágů) z východu (lidově Tří králů), kteří se s pomocí „hvězdy nového židovského krále“ dostavili do Betléma v Judeji, aby se poklonili malému Ježíškovi a předali mu své dary. Betlémská hvězda je tak spojena se symbolikou Vánoc.", "tgt_summary": "伯利恒之星,也被称作圣诞之星或者耶稣之星,是耶稣降生时,天上一颗特别的光体,在耶稣降生后指引来自东方的「博士」找到耶稣。", "id": 63954}
{"src_title": "Severní geomagnetický pól", "tgt_title": "地磁北极", "src_document": [{"title": "Poloha magnetického pólu a dějiny výzkumu.", "content": "V roce 1831 se polohu magnetického pólu na severní polokouli poprvé pokusil určit polární badatel James Clark Ross. Další bádání provedl v roce 1904 norský polárník Roald Amundsen.  V roce 2005 byla jeho poloha odhadnuta na 82°42′ severní šířky a 114°24′ západní délky. Magnetický pól se neustále posunuje, což je dáno změnami v zemském magnetickém poli. Poloha pólu každý den driftuje v elipsách asi o 40 m směrem k severu. Rychlost posunu se mění. Od objevu severního magnetického pólu do roku 1904 zůstával prakticky na stejném místě.<ref name=\"idnes.cz/zpravy/zahranicni/severni-magneticky-pol-se-rekordnim-tempem-posouva-k-rusku.A091230_113422_vedatech_jw\"></ref> V 90. letech 20. století se severní magnetický pól přesouval rychlostí asi 15 km/rok, od té doby se rychlost jeho přesunu zvýšila, v roce 2019 byla rychlost přesunu nejméně 50 km/rok.<ref name=\"idnes.cz/zpravy/zahranicni/rusko-kanada-zeme-poly-magnetismus-navigace-veda.A190207_112518_zahranicni_luka\"></ref> V roce 2009 se posouval rychlostí 64 km/rok. Zrychlení přesunu se ale týká pouze severního magnetického pólu, jižní magnetický pól se přesouvá stále zvolna. Na rozhraní zemského pláště a jádra byla objevena řeka roztaveného železa. To by mohl být důvod posouvání severního magnetického pólu.  Jak severní magnetický pól na počátku 21. století opouští kanadskou Arktidu, je jeho pozemní výzkum stále obtížnější, na významu nabývá jeho satelitní sledování.  V roce 2007 byl v rámci pořadu Top Gear dosažen autem bod na 78° 35′ 42′′ s. š., kde se magnetický pól nacházel v roce 1996. Od roku 1996 se posouval o 64 km/ rok. Momentálně se sleduje satelity, protože z pevniny to nelze od doby, když opustil území kanadské Arktidy.  Od roku svého objevu se magnetický pól posunul již o 2200 km.", "section_level": 1}], "src_summary": "Severní geomagnetický pól je místo, kde osa magnetického dipólu nejlépe aproximujícího zemské magnetické pole protíná na severu povrch Země. Leží v severozápadním Grónsku na 79° severní šířky a 290° východní délky, čili asi 1 250 km od geografického severního pólu. Osa tohoto dipólu svírá úhel 11° s zemskou osou, dipól má magnetický moment 8,0.10 J T. S časem se poloha této osy mění.", "tgt_summary": "地磁北极是地球表面地球磁场方向垂直向下的点。地磁北极与地理北极并不相同。地磁北极正在不断的改变,以每天20.5米的速度移动。另外,由于地球磁场并不是完全对称的,地磁北极与地磁南极并不是处在对跖点位置上。", "id": 2904278}
{"src_title": "Scary Movie 3", "tgt_title": "驚聲尖笑3", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Film začíná, když si dvě kamarádky Katie (Jenny McCarthy) a Becca (Pamela Anderson) povídají a Katie říká, že viděla videokazetu, po jejímž zhlédnutí lidé za sedm dní zemřou. Becca pak nalezne Katie mrtvou a ujišťuje se, jestli je opravdu mrtvá i poté, co jí upadne hlava. Nakonec z televizoru vyleze dívka z videokazety a zabije i Beccu.  Na farmě nedaleko Washingtonu probudí Toma Logana (Charlie Sheen) jekot Sue Loganové – jeho dcery. Venku se potká se svým bratrem Georgem (Simon Rex), který mu řekne, že se psi chovají divně (hrají si na Caesara, kouří vodní dýmku a řídí traktor). Pak oba muži objeví velké kruhy v obilí. Při pohledu seshora je tam napsáno \"ATTACK HERE\" (\"ZDE ZAÚTOČIT\").  Ve Washingtonu jde Cindy Campbellová (Anna Faris) vyzvednout svého synovce Codyho do školy, kde dělá učitelku její kamarádka Brenda Meeksová (Regina Hall). Seznámí se tam s Georgem Loganem, který jde vyzvednout svou neteř, a pozve ji na rapové klání, kterého se bude účastnit. Na tomto klání dělá porotce i Simon Cowell, který hraje sám sebe, a je zastřelen za svá hodnocení. Cindy pak jde k Brendě domů a ta jí říká, že nedávno viděla vraždící videokazetu. Brenda si z ní dělá srandu že ji krvácí z nosu atd. Opakuje to pak ještě několikrát, nakonec se na televizní obrazovce objeví kruh začné z televize téct voda je na ní studna opravdu vyjde dívka z videokazety záhy vkročí do místnosi a Brendu zabije, ta volá Cindy o pomoc do kuchyně, ale ta už jí nevěří, že umírá. Cindy se diví že je všude voda a za gaučem leží Brenda mrtvá.  Na Brendině pohřbu získá Cindy videokazetu, doma ji zhlédne a potom i její synovec si jí pustí, musí tuto záhadu vyřešit. Cindy s ní jde k vědmě, které se říká tetě Shaneequa (Queen Latifah), která na pásce odhalí schovaný maják a pak bojuje s dívkou z kazety. Cindy maják najde, kde se setká s architektem, který jí vylíčí skutečný příběh dívky z pásky a jak se kazeta dostala na svět. Mezitím se v Bílém domě prezident Harris (Leslie Nielsen) obává invaze mimozemšťanů. Kvůli tomu spolu se svým agentem začnou hledat Cindy, která o tom předtím varovala ve zprávách.  Doma Cindy zjistí, že televizní stanice, ve které pracuje bude vraždící film pouštět na obrazovce, a tak ho uvidí mnoho lidí, kteří se tak dostanou do nebezpečí. Cindy se tak vydá na Loganovu farmu, o které si myslí, že se tam objeví mimozemšťané. Na farmě se všichni schovali do sklepa, pak jdou ale muži znovu ven bojovat s mimozemšťany. Nakonec ale, spolu s prezidentem Harrisem, zjistí, že mimozemšťané nejdou Zemi napadnout, ale chtějí zničit dívku z videokazety, protože také viděli její video.  Ve sklepě Cindy pozná záběr z filmu a náhle se dívka objeví za ní. George jde za Cindy do sklepa a najde Cindy a dívku, jak spolu bojují. Dívka se pak na chvíli uklidní, ale pak se chystá znovu k útoku. Vtom ale přijde prezident Harris, dveřmi ji shodí do studny, kterou pak Cindy s Georgem zavřou. Nakonec se Cindy a George vezmou. Když ze svatby odjíždějí, zapomenou s sebou vzít Cindyina synovce, vrací se pro něj, zastaví těsně před ním, ale srazí ho jiné auto, on vyletí do vzduchu a začínají titulky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Scary Movie 3 je pokračování dvou amerických komedií. Tentokrát paroduje například filmy \"Znamení\", \"Kruh\", \"Air Force One\", \"8 Mile\", \"Matrix\", \"Texaský masakr motorovou pilou\", \"Pán prstenů\" a další.", "tgt_summary": "《惊声尖笑3》(英语:Scary Movie 3),2003年美国喜剧电影,由大卫·萨克所执导,《惊声尖笑》系列作的第三部。全球票房高达$220,673,217美元,成为系列作里第二广为大众欢迎的电影。电影主要恶搞《七夜怪谈西洋篇》(The Ring)和《灵异象限》(Signs)情节,再结合其他电影时事作嘲讽。", "id": 2126532}
{"src_title": "Salisburská katedrála", "tgt_title": "索爾茲伯里座堂", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Výsledkem sporů mezi církevními hodnostáři a vojáky v oblasti původního osídlení Salisbury (\"Old Sarum\") bylo rozhodnutí přestěhovat katedrálu a biskupství do předchozího umístění v Salisbury. Toto stěhování proběhlo v době, kdy byl biskupem Richard Poore, bohatý vlastník pozemků, který věnoval půdu pro výstavbu nové katedrály. Výstavba nové katedrály byla financována i příspěvky od kanovníků a vikářů, kteří byli požádáni o každoroční příspěvek na její výstavbu.  Základní kámen byl položen 28. dubna 1220. V roce 1258 byly dokončeny hlavní chrámová loď, příčná chrámová loď a chór. Západní křídlo bylo dostavěno roku 1265. Křížové chodby a kapitula byly dokončeny okolo roku 1280. Vzhledem k tomu, že stavba katedrály byla dokončena v průběhu pouhých 38 let, je charakteristická jedním architektonickým stylem.  Vzhledem k výšce věže, která tvoří její výraznou dominantu, a její váze 6 397 tun musely být vybudovány dodatečné konstrukce, aby nedošlo k jejímu zřícení. V období po dokončení katedrály byly vybudovány opěrné pilíře, zalomené oblouky a železné vazníky. Salisburská věž je nejvyšší věží postavenou v období do 14. století.  Významné stavební práce na úpravě katedrály prováděl od roku 1790 architekt Jamess Wyatt. Nahradil původní lektorium a zbořil zvonici, která byla vysoká asi 100m a nacházela se na severozápad od hlavní budovy. Salisbury je tak jednou z mála anglických katedrál, které nemají zvony (dalšími jsou Elyská katedrála a Norwichská katedrála).  Kapitula je pozoruhodná osmibokým tvarem, štíhlým hlavním pilířem a zdobným středověkým vlysem. Vlys se táhne podél celého interiéru a zobrazuje příběhy z knih Genesis a Exodus. V kapitule je také vystaven nejzachovalejší ze čtyř exemplářů Magny Charty. Tento exemplář se do Salisbury dostal proto, že Elias z Debenhamu byl pověřen distribucí některých kopií originálu tohoto dokumentu.  Hodiny pocházející z roku 1386 jsou nejstaršími středověkými funkčními hodinami na světě. Hodiny byly původně umístěny na zvonici, která byla zbořena roku 1792. V té době byly uloženy do depozitáře a byly znovu objeveny až roku 1929. Roku 1956 byly restaurovány a uvedeny do provozu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Salisburská katedrála, oficiálně \"Katedrála Panny Marie\", je katedrála anglikánské církve v anglickém městě Salisbury. Je považována za nejtypičtější příklad raně gotické architektury v Anglii. Katedrála se pyšní nejvyšší kostelní věží ve Velké Británii, vysokou 123 m. Má také největší křížovou chodbu a největší zastavěný prostor ve Velké Británii. Stavba hlavní budovy katedrály přesto trvala pouze 38 let.", "tgt_summary": "索尔兹伯里大教堂(英语:Salisbury Cathedral),正式名称是荣福童贞女马利亚座堂(英语:Cathedral Church of the Blessed Virgin Mary),是英国的一座教堂,位于英格兰索尔兹伯里。这座教堂是英国早期建筑的代表作品,教堂的主体建筑修建于1220年至1258年期间,只花了38年的时间。教堂的尖顶是英国最高的教堂尖顶,达123米(404英尺)。教堂还拥有英国最大的回廊和世界最古老的仍在工作的钟表。", "id": 303517}
{"src_title": "National Football League", "tgt_title": "國家美式橄欖球聯盟", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1920 se ve městě Canton ve státě Ohio sešli představitelé několika profesionálních týmů amerického fotbalu a nezávislých týmů, a založili American Professional Football Conference, později přejmenovanou na National Football League. První oficiální mistrovský zápas se odehrál až v roce 1933; do té doby neexistoval systém play-off, takže se šampionem NFL stal ten tým, který měl po základní části nejlepší bilanci. Po sezóně 1958, jejíž finálový zápas byl nazván „největším utkáním všech dob“, se profesionální americký fotbal stal jedním z nejpopulárnějších sportů v USA. Nová soutěž, American Football League, odstartovala v roce 1960, a její expandující trh a atraktivní ofenzivní fotbal měli za následek, že se od roku 1965 stal profesionální americký fotbal nejpopulárnějším televizním sportem v Americe. Sloučení NFL a AFL, které začalo v roce 1966 a skončilo 1970, umožnilo další expanzi tohoto sportu a vytvořilo Super Bowl, který se stal jednou nesledovanějších sportovních událostí na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Oficiální pravidla a nejznámější odchylky.", "content": "Přestože pravidla pro NFL, vysokoškolský i středoškolský americký fotbal jsou v zásadě stejná, existuje několik výjimek. NFL často mění pravidla v závislosti na tom, co se děje na hřišti i mimo něj, a podle toho jedná. Některé zásadní odlišnosti v pravidlech:", "section_level": 1}, {"title": "Struktura sezóny.", "content": "Od roku 2002 má sezóna každého týmu tento pevný řád: Tradičně se hrají středoškolská utkání amerického fotbalu v pátek večer, vysokoškolská utkání ve čtvrtek a sobotu, a většina zápasů NFL v neděli. Protože sezóna NFL je delší než ostatní, sobotní zápasy a sobotní play-off zápasy NFL se hrají až po skončení vysokoškolské fotbalové sezóny. Stanice ABC přišla v roce 1970 s Monday Night Football (pondělní dohrávkou), čtvrteční předehrávky byly zavedeny v 80. letech.", "section_level": 1}, {"title": "Přípravné období.", "content": "Po malých soustředěních na jaře, a tréninkovém kempu během července a srpna týmy NFL sehrají každý 4 přípravné (exhibiční) zápasy. Každý tým hostí na svém stadionu dva zápasy ze čtyř. Tyto výsledky se nezapočítávají do základní části. Přípravné období začíná utkáním „Pro Football Hall of Fame Game“, takže dva týmy z dvaatřiceti odehrají pět utkání. Dříve se před začátkem základní části hrál „American Bowl“.  Tyto čtyři utkání jsou vhodné pro nováčky, kteří nejsou zvyklí hrát před spoustou diváků. Zkušení hráči do těchto zápasů nenastupují, nebo pouze na krátký časový úsek, aby snížili riziko zranění. Z tohoto důvodu i přes snahy manažerů týmů nejsou tyto zápasy příliš navštěvované.", "section_level": 2}, {"title": "Základní část.", "content": "Přichází po přípravném období, každý z 32 týmů sehraje 16 utkání během 17 týdnů, přičemž jeden týden uprostřed sezóny má tým volný. Základní část začíná po „Labor Day“ (státní svátek v USA) čtvrteční „Kickoff Game“, na nějž v současnosti vlastní vysílací práva stanice NBC. Nejranější začátek v poslední době tak připadl na 4. září v sezóně 2008, naopak nejpozdější na 10. září 2009, protože 1. září 2009 bylo úterý. Základní část neskončí dříve jak 3. ledna kteréhokoliv roku.  NFL používá pevně daný formát, kdo a kde se s kým v každé sezóně utká. Současný formát platí od sezóny 2002:  Ačkoliv tento řád určuje každému týmu soupeře, vedení soutěže obvykle nezveřejňuje data a časy jednotlivých utkání až do jara. NFL potřebuje několik měsíců k propracování rozpisu tak, aby nenastaly konflikty a byly maximalizovány televizní ratingy.", "section_level": 2}, {"title": "Play-off.", "content": "Po skončení základní části sezóna vyvrcholí zvláštním turnajem pro dvanáct týmů, který je zakončen Super Bowlem. Do play-off postoupí šest týmů z konference AFC a šest z NFC:  Nasazení do pavouka play-off je také pevně dané. V rámci každé konference se v prvním kole play-off (tzv. Wild Card Round) střetnou 3. a 6. nasazený tým, a ve druhém utkání 4. a 5. První a druhý nasazený tým mají volno. Ve druhém kole play-off (tzv. Divisional Round) záleží na tom, které týmy postoupily. Tým nasazený jako číslo 1 totiž musí hrát proti nejníže postavenému soupeři, tým nasazený jako číslo 2 dostane zbývajícího soupeře. Oba vítězné týmy si to ve finále konference (tzv. Conference Championships) rozdají o vítězství a postup do Super Bowlu. Ve všech těchto zápas automaticky platí, že utkání hostí výše nasazený tým.  Pořadatelství Super Bowlu je určeno několik let dopředu, takže se může stát, že jeden z týmů bude hrát na domácím stadionu. V historii NFL se nicméně ještě nestalo, aby takovýto tým získal Super Bowl. Protože jeden tým musí použít „domácí“ dresy a druhý venkovní, mění se rozdělení mezi konference každý rok.  NFL je jediná ze čtyř velkých profesionálních soutěží v USA, která používá eliminační systém jediného vyhraného zápasu ve všech kolech play-off.", "section_level": 2}, {"title": "Pro Bowl.", "content": "Pro Bowl, all-stars zápas NFL, se tradičně hrál týden po Super Bowlu. Utkání hostila řada stadiónů předtím, než Pro Bowl zakotvil na Aloha Stadium na Honolulu, kde se odehrálo 30 zápasů v řadě mezi roky 1980–2009. V roce 2010 se hrálo na Sun Life Stadium v Miami, kde se ten rok také odehrál Super Bowl, ale vůbec poprvé až po Pro Bowlu. Od roku 2012 se utkání hvězd vrací zpátky na Honolulu, ale termín před Super Bowlem už zůstává.  26. dubna 2012 reportér ESPN Chris Mortensen oznámil, že se po sezóně 2012 a i v následujících letech Pro Bowl hrát nebude. S odvoláním na zdroj ve vedení ligy uvedl, že komisař NFL Roger Goodell byl nespokojen s přístupem k utkání ze strany hráčů, přestože nedošlo k žádnému incidentu nebo zranění. Mortenson také řekl, že i když bude utkání stornováno, volící proces jednotlivých hráčů zůstane zachován, protože kontrakty mnoha hráčů s touto událostí pevně počítají. NFL se později rozhodla Pro Bowl zachovat, přičemž Honolulu jako místo zápasu i umístění týden před Super Bowlem zůstalo.", "section_level": 2}, {"title": "Kalendář.", "content": "Přestože NFL hraje svá utkání v pozdním létě, na podzim a na začátku zimy, celý zbytek sezóny je nabitý dalšími důležitými událostmi, jako je Draft NFL, podepisování smluv s volnými hráči nebo oznámením rozvrhu zápasů. Typický kalendář, navržený podle sezóny 2012, vypadá takto:", "section_level": 2}, {"title": "Týmy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Současné týmy NFL.", "content": "NFL se skládá z třiceti dvou týmů. Každý klub může mít na své soupisce maximálně 53 hráčů, nicméně většina využívá dresy pouze pro 45 hráčů každý týden. V souladu s rozložením obyvatel v USA se drtivá většina týmů nachází ve východní části země: sedmnáct jich spadá do východního časového pásma, 9 do centrálního, 4 do pacifického a pouze 2 do horského časového pásma.  V téměř všech velkých metropolitních oblastí USA se nachází alespoň jeden tým NFL, i když Los Angeles, druhá největší oblast, neměl vlastní tým v letech 1994 až 2015. Rams a Raiders zde sídlili v letech 1949–1994, respektive 1982–1994. 9. srpna 2011 LA City Council odsouhlasil plány na vybudování stadionu Farmers Field, aby tak přilákal jeden již existující tým. Od sezony 2016 se do města vrátili Rams ze St. Louis. A hned další sezonu (2017) se do města budou stěhovat i San Diego Chargers.  Na rozdíl od MLB a MLS není v NFL zastoupený žádný plně kanadský tým, i když Buffalo Bills hraje jedno utkání ročně v Torontu a stále se diskutuje o přesunu klubu do tohoto města. Navíc Jacksonville Jaguars budou od ročníku 2013 hrát jedno domácí utkání základní části v Londýně.  Dallas Cowboys jsou s odhadovanou hodnotou 2,1 miliardy dolarů nejcennější značkou v NFL a druhou nejcennější na světě po Manchesteru United. New England Patriots a Washington Redskins jsou druzí a třetí s hodnotou 1,64, respektive 1,6 milionu dolarů. Všech 32 týmů NFL patří mezi 50 nejhodnotnějších sportovních klubů na světě. Od sezóny 2002 jsou týmy rozděleny takto:  Hvězdička (*) označuje přesunutí licence. Pro podrobnější informace viz jednotlivé týmy. „Majitel“ odkazuje na hlavního majitele, tedy takového, který reprezentuje klub na setkání majitelů.<br>", "section_level": 2}, {"title": "Bývalé týmy NFL.", "content": "V raných letech byla NFL nestabilní a chaotickou organizací, takže mnoho týmů vzniklo a zase zaniklo. Teprve od spojení s All-America Football Conference v roce 1950 se situace ustálila, posledním týmem, který se vzdal licence, byli v roce 1952 Dallas Texans.", "section_level": 2}, {"title": "Média.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Televize.", "content": "Pravidelně každý rok je Super Bowl nejsledovanějším televizním pořadem v USA a druhým nejsledovanějším sportovním pořadem na světě za finále Ligy mistrů UEFA. Jednotlivé televizní kanály si práva na NFL dělí a usilují tak o zvýšení prestiže své stanice. Super Bowl je dokonce tak populární, že se kvůli němu vyrábějí speciální televizní upoutávky.  Televizní práva na NFL jsou nejlukrativnější a nejdražší komoditou ve sportu v USA. Současný stav, který platí od sezóny 2006 říká, že se o práva na základní část dělí pět stanic: CBS, Fox, NBC, ESPN a NFL Network. Regionální a méně důležitá utkání vysílají stanice CBS a Fox od 13:00 východního času (utkání hraná v pacifickém a horském časovém pásmu nezačínají nikdy kvůli časovému posunu v 13:00), významnější pak v 16:05 nebo 16:25. Celonárodně vysílané zápasy včetně nedělního večerního utkání (na stanici NBC), pondělního večerního utkání (na ESPN), čtvrteční večerní předehrávky (na NBC), výročního utkání na Den díkůvzdání (CBS, Fox a od roku 2012 NBC) vysílá NFL Network, dceřiná společnost National Football League.  NFL také pro různé stanice vyrábí pořady, především sestřih zajímavých událostí „Inside the NFL“ a sestřih historicky významných utkání prostřednictvím své firmy „NFL Films“. Ostatní pořady zahrnují „Hard Knocks“ pro HBO podrobně ukazující tréninkové kempy jednotlivých týmů, „Turning Point“, týdenní seriál na NBC Sports Network a divizí NFL Films produkovaný „Game of the Week“.", "section_level": 2}, {"title": "Rádio.", "content": "Každý tým v NFL má svou vlastní rozhlasovou stanici a platí její zaměstnance. Celonárodně v USA se NFL věnují Dial Global Radio Networks, Sports USA Radio Network, Compass Media Sports Network a ve španělštině Univision Radio. Internetové rádiové vysílání zajišťuje služba FieldPass. Volné šíření rádiového signálu (streaming) je, stejně jako v případě televizního vysílaní, nezákonné, přesto ho mnoho subjektů porušuje.", "section_level": 2}, {"title": "Internet a nová média.", "content": "V říjnu 2006 NFL oznámila, že web NFL.com je plně funkční, včetně vývoje technologií, zázemí a vytváření obsahu. Nového vzhledu se adresa dočkala v srpnu 2007, poprvé od roku 1999. Web byl nejprve spravován společností ESPN.com a od roku 2001 na základě pětileté smlouvy za 120 milionů dolarů CBS SportsLine. V květnu 2009 byla NFL poprvé v historii nominována na cenu Emmy v kategorii Sport za živé pokrytí NFL Network’s Thursday a Saturday Night Football, a za pořad „Anatomy of a Play“. Před startem sezóny 2010 byla spuštěna hra Fantasy Football na NFL.com, ve které mohou fanoušci získat ceny a dokonce i vstupenky na Super Bowl.", "section_level": 2}, {"title": "Hráčské kontrakty.", "content": "Přestože to není tak časté jako v jiných velkých sportech v USA, ani NFL se nevyhnula problémům ve vyjednávání, jako v letech 1982, 1987 a 2011. Tyto potíže ale zatím ani jednou nevedly ke zrušení základní části. Asociace hráčů National Football League (NFLPA) slouží jako podpůrná organizace hráče NFL. Mezi její povinnosti patří vyjednání kolektivní smlouvy (CBA) s vlastníky ligy, čímž ovlivňují vyjednávání jednotlivých hráčských smluv všech hráčů ligy. Mezi položky v CBA patří:  Na základě kolektivní smlouvy z roku 1993 byly schváleny tři varianty pozic hráče pro vyjednávání s klubem:  Pro sezónu 2010 nebyla přijata kolektivní smlouva, takže se hráči stali \"neomezenými volnými agenty\" až po šesti letech v klubu a \"omezenými volnými agenty\" po třech až pěti letech. Kolektivní smlouva z roku 2011 upravila tyto pravidla:", "section_level": 1}, {"title": "Draft NFL.", "content": "V dubnu se každý tým NFL snaží přidat nové hráče na svou soupisku pomocí vysokoškolského draftu, známého jako \"The NFL Annual Player Selection Meeting\", který je známější pod zkratkou Draft NFL. Týmy se seřadí podle toho, jak byly úspěšné v předchozí sezóně, takže nejhůře postavené týmy mají nejlepší výchozí pozici a vybírající si nejlepší hráče. Draft se skládá ze sedmi kol, první dvě jsou v sobotu, zbývající v neděli. Tým má na vyjednávání v první kole 10 minut, ve druhém 7 a dalších 5 minut. Pokud se do této doby nerozhodne, může ho přeskočit v pořadí následující tým, jako se to stalo Minnesotě Vikings v roce 2010. Kluby mají právo své volby prodávat za jiné volby, peníze, hráče a kombinace těchto věcí. Výměna hráč za hráče je proti jiným sportům v sezóně poměrně raritní, ale během draftu je to běžná záležitost. Například v roce 1989 Dallas Cowboys vyměnili running backa Herschela Walkera do Minnesoty Vikings za pět veteránů a šest práv volby v následujících třech letech, čímž položili základy úspěšné dynastie v 90. letech.  Jednička draftu je brána jako nejlepší hráč svého ročníku. To může a nemusí být pravda, protože různé týmy potřebují pro své potřeby hráče na různých pozicích. Poslední draftovaný hráč má přezdívku \" Mr. Irrelevant\" (pan nedůležitý) a na jeho počest je pořádán slavnostní oběd v Newport Beach v Kalifornii. Draftovaný hráč může vyjednávat pouze s klubem, který je draftoval (nebo kam byl vyměněn). Klub pak má jeden rok na podepsání smlouvy s hráčem. Pokud to nedokáže, hráč může znovu vstoupit do draftu a být vybrán dalším klubem.  V sezóně 2011 byla vysokou školou s největším počtem hráčů v NFL University of Miami, jejích aktivních hráčů tehdy hrálo 42.", "section_level": 1}, {"title": "Doping.", "content": "Přístup NFL k užívání zakázaných látek je některými uznáván, a jinými kritizován, ale faktem je, že začal již v roce 1987 jako první v americkém profesionálním sportu. NFL pozastavuje činnost hráče bez nároku na plat ve chvíli, kdy byl pozitivně testován na zakázané látky, a to již od roku 1989: čtyři zápasy za první přestupek (čtvrtina základní části), osm utkání za druhé porušení (polovina sezony) a 12 měsíců za třetí přestupek. Stop platí jak pro základní část, tak play-off.  Zatímco MLB a NHL nedávno rozhodli o doživotním zákazu pro sportovce po třetím prohřešku, NFL je dlouho rezistentní proti tomuto opatření, a náhodné testování je teprve v začátcích. Do dubna roku 2005 bylo 111 hráčů NFL pozitivně testováno na zakázané látky, z nichž padesáti čtyřem NFL pozastavila činnost.  Kvůli Shawnemu Merrimanovi platí nové pravidlo, podle něhož od sezony 2007 nemůže hráč usvědčený z braní zakázaných látek hrát v Pro Bowlu ten rok. V roce 2009 v průměru 1 z 10 oslovených bývalých hráčů NFL uvedl, že osobně užil nyní zakázané anabolické steroidy během kariéry. 16,3 % ofenzivních linemenů přiznalo užívání steroidů, stejně jako 14,8 % defenzivních linemanů.", "section_level": 1}, {"title": "Počítačové hry.", "content": "Během let bylo vytvořeno několik her o americkém fotbalu vytvořených na základě NFL. K prvním patřili 10-Yard Fight,Tecmo Bowl série pro konzolový formát NES, a nejznámější a dodnes vydávaná „série Madden“. Ta je pojmenována podle bývalého trenéra NFL Johna Maddena a poprvé vyšla v roce 1988. Před sezónou 2005 vydávali hry jednotlivé společnosti jako 2K Games nebo Midway Games, ale v prosinci 2004 získala exkluzivní pětiletý kontrakt společnost Electronic Arts a stala se tak jediným vlastníkem práv na NFL. To vedlo společnost Midway Games k vytvoření titulu „Blitz: The League“, kde figurují fiktivní hráči a kluby. V únoru 2008 EA Sports obnovila svůj exkluzivní kontrakt až do Super Bowlu 2013. Kromě toho vydala firma Gameloft „NFL sérii“ pro handheldy a v roce 2010 vyšla flashová hra „Quick Hit Football“ s oficiální licencí NFL.", "section_level": 1}, {"title": "Vedení.", "content": "Komisionáři a prezidenti:  1. dočasný sekretář Ralph Hay (1920)  2. prezident Jim Thorpe (17. září 1920 – 30. dubna 1921)  3. prezident Joseph Carr (30. dubna 1921 – 20. května 1939)  4. prezident Carl Storck (25. května 1939 – 5. dubna 1941)  5. komisionář Elmer Layden (1. března 1941 – 11. ledna 1946)  6. komisionář Bert Bell (11. ledna 1946 – 11. října 1959)  7. dočasný prezident Austin Gunsel (14. října 1959 – 26. ledna 1960)  8. komisionář Alvin Rozelle (26. ledna 1960 – 5. listopadu 1989)  9. komisionář Paul Tagliaube (5. listopadu 1989 – 1. září 2006)  10. komisionář Roger Goodell (1. září 2006 – současnost)  Hlavní sídlo ligy:", "section_level": 1}, {"title": "Majitelé licencí.", "content": "Na rozdíl od jiných profesionálních lig NFL neumožňuje, aby se majitelem klubu stala akciová společnost. Vlastnické skupina musí mít 24 nebo méně členů a alespoň jeden parter musí vlastnit 30 procent akcií nebo více. Green Bay Packers jsou výjimkou, protože už před schválením tohoto pravidla byli veřejně obchodovatelnou akciovou společností.", "section_level": 2}, {"title": "Čísla dresů.", "content": "V NFL nosí hráči čísla na dresech podle toho, na jaké pozici hrají. Současný systém byl zahrnut do pravidel 5. dubna 1973, aby fanoušci a rozhodčí snadněji identifikovali hráče. Ti hráči, kteří v té době měli již svá čísla delší čas, si je mohli ponechat. Čísla se rozdělují takto: Před rokem 2004 wide receiveři používali pouze čísla 80-89. NFL jim umožnila používat také čísla 10-19 v důsledku přílivu nových wide recieverů a tight endů do ligy. Ofenzivní centr Oakland Raiders Jim Otto nosil většinu své kariéry v AFL číslo 00 a po sloučení NFL a AFL si toto označení ponechal. Devin Hester z Chicaga Bears nosí jako wide receiver číslo 23, protože byl draftován jako cornerback a teprve po své nováčkovské sezóně přešel na novou pozici.  Občas pošle vedení NFL některý hráč žádost, aby směl nosit číslo mimo svou řadu. Linebacker Brad Van Pelt, který vstoupil do NFL v roce 1973 v dresu New York Giants nosil číslo 10 jedenáct sezón své kariéry. V roce 2006 žádal running back New Orleans Saints Reggie Bush NFL, aby si směl nechat číslo 5, které nosil na univerzitě USC. Jeho žádost byla zamítnuta. Také bývalý lineman Seattle Seahawks Brian Bosworth žádal v roce 1987 o ponechání čísla 44 z University of Oklahoma, a také bez úspěchu. Seahawks se pokusili pravidlo obejít tím, že Boswortha zapsali jako safetyho, ale poté, co s číslem 44 odehrál zápas proti Kansas City Chiefs, mu vedení ligy přidělilo původní číslo 55.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Seznam cen, které NFL uděluje hráčům a klubům:", "section_level": 1}, {"title": "Roztleskávačky.", "content": "26 z 32 týmů NFL podporuje svou vlastní skupinu roztleskávaček. Tato skupina se účastní utkání a fandí vlastnímu týmu. Týmy bez roztleskávaček jsou Pittsburgh Steelers, Cleveland Browns, Chicago Bears, Green Bay Packers, New York Giants a Detroit Lions.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Existuje široká škála kritiků, kteří nesouhlasí se současným postojem NFL k bezpečnosti zejména v oblasti otřesu mozku. Do května 2012 NFL čelila kolem sedmdesáti žalob od zhruba 1 800 bývalých hráčů. Například v dubnu 2012 se skupina bývalých hráčů Dallas Cowboys, včetně členů síně slávy Randyho Whitea, Boba Lillyho nebo Rayfielda Wrighta připojila k žalobě na NFL, která podle nich ignoruje spojitost mezi otřesem a trvalým poškozením mozku.", "section_level": 1}], "src_summary": "National Football League (česky Národní fotbalová liga) je nejvyšší profesionální liga amerického fotbalu ve Spojených státech amerických. Byla založena v roce 1920 jedenácti týmy jako American Professional Football Association, o dva roky později se přejmenovala na National Football League. V současnosti ji tvoří 32 týmů z USA rozdělených do dvou konferencí AFC a NFC po šestnácti týmech. Každá konference se dále skládá ze čtyř divizí pojmenovaných podle světových stran, přičemž každá divize obsahuje čtyři týmy. NFL je federální zisková asociace nezapsaná v obchodním rejstříku v USA.", "tgt_summary": "国家美式足球联盟(英语:National Football League,英语:NFL)是世界最大的职业美式足球联盟,也是世界最具商业价值的体育联盟之一。联盟最早在1920年以美国职业美式橄榄球协会(英语:American Professional Football Association)成立,于1922年1月28日改名为国家美式足球联盟(英语:National Football League)。国家美式足球联盟是北美四大职业运动之一。", "id": 2076812}
{"src_title": "Scary Movie 4", "tgt_title": "驚聲尖笑4", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "V úvodní scéně se Dr. Phil a Shaquille O'Neal probudí v koupelně. Shaquille musí prohodit balvan košem, aby tak získali pilky, pomocí kterých si mohou uříznout nohy, jež mají přivázané řetězy. Mají na to pouze dvě minuty, Shaq se nemůže do koše několikrát trefit. Když se konečně strefí, Dr. Phil si uřízne špatnou nohu. Nakonec oba zemřou.  Cindy Campbellová si hledá novou práci, a tak se dostane do strašidelného domu parodujícího film \"Nenávist\". K Cindyinu novému sousedovi Tomu Ryanovi, se kterým se hned seznámí, právě přijíždějí jeho děti Rachel a Robbie. Přes noc se v domě dějí divné věci, o kterých druhý den Tomovi vypráví. Dostanou se také k jejímu předchozímu životu boxerky, kdy nešťastnou náhodou při zápase způsobila smrt svého muže a několika dalších lidí, při zápase s ženskou verzí Mikea Tysona. Když se pak Tom a Cindy začnou líbat, najednou se zatáhne, začne bouřka a všechny elektrické přístroje přestanou fungovat. Tom vyběhne na ulici a zjistí, že svět napadly gigantické triPody (iPod), které nejdříve hrají hudbu z šedesátých let, pak ale nastavení přeskočí na \"Zničit lidstvo\".  Cindy běží zpátky domů, kde znovu narazí na chlapce-ducha (z filmu \"Nenávist\"). Začnou mluvit japonsky (používají ale pouze japonské názvy značek nebo známá slovo jako Sony, Honda nebo harakiri). Chlapec jí řekne, že odpověď na útok vetřelců najde, když nalezne jeho otce. Dá jí jeho souřadnice, ale Cindy je nemůže přečíst, a tak se změní na mapu v Yahoo. Cindy se rozloučí s Tomem, náhodou najde Brendu Meeksovou, která přežila svou smrt (už počtvrté) v předchozím díle a společně se vydají na souřadnice, které Cindy získala.  Následuje scéna s prezidentem Harrisem, který se dozvídá o útocích, ale raději si chce nejdříve doposlechnout pohádku o kachničce. Prezident pak vystoupí v OSN, kde svými vtipy urazí většinu přítomných. Oznámí, že jeho vědci získali lasery z triPodů, které zabíjejí lidi, ale nechávají jejich oblečení, a modifikovali ho tak, že mizí oblečení. Tuto zbraň mají použít proti vetřelcům. Nejdříve se objeví nahý prezident USA, což znechutí všechny přítomné, pak prezident omylem svleče všechny v sále.  Cindy a Brenda se dostanou do vesnice, která zaostává za ostatním světem o stovky let. Jsou ale chyceny a postaveny před soud, který skončí tím, že mohou ve vesnici zůstat, ale už ji nikdy nesmějí opustit.  Tom s dětmi se mezitím dostanou do bojů armády s triPody. Robbie chce armádě pomoct, Tom se ho snaží od toho odradit. Rachel je mezitím lákaná Michaelem Jacksonem, aby šla s ním a skupinou dětí. Robbie Tomovi uteče, ten Rachel od Jacksona dostane a spolu s neznámým mužem jdou do jeho domu, kde se schovají ve sklepě. Ten mluví o tom, že musí proti triPodům bojovat, že postaví vlastní, které budou mít čtyři nohy.  Stejné noci je vesnice napadena těmi, o kterých se nemluví, ale je odhaleno, že to jsou jen převlečení vesničané. Cindy a Brenda odhalí, kdo je otec chlapce-ducha. Ten jim řekne, že chlapec zemřel během Cindyina zápasu v boxu. Krátce na to jsou Cindy a Brenda, stejně jako Tom a Rachel, zajaty triPody.  Všichni se ocitnou v koupelně z filmu \"Saw\" a Jigsaw se objeví na obrazovce a řekne jim, že mají 60 sekund na to, aby odemkli pasti, které mají na sobě. Klíč má Cindy za okem, ta si oko vyndá, protože je umělé, klíč vytáhne a bez problému pasti odemkne. Jigsaw se pak ještě jednou pokusí zabít Toma a děti, ale nakonec se slituje, zastaví celou invazi na Zemi a omluví se. Brenda se vyspí s Jigsawovým bratrem Zoltanem, o devět měsíců později porodí dítě, které vypadá jako on.  V epilogu Tom paroduje vystoupení Toma Cruise v \"Oprah Winfrey Show\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Scary Movie 4 je americká filmová komedie parodující například filmy \"\", \"Vesnice\", \"Nenávist\", \"Válka světů\", \"Million Dollar Baby\", \"Zkrocená hora\".", "tgt_summary": "《惊声尖笑4》(英语:Scary Movie 4)是2006年的一部幽默电影,为惊声尖笑系列电影的第四部。这部电影本来会是惊声尖笑系列的最后一部电影,但2009年,The Weinstein Company宣布将拍摄惊声尖笑5。这部电影戏仿了夺魂锯、咒怨、金刚、叔比狗、登峰造击、世界大战等电影。", "id": 2297779}
{"src_title": "Ferrari F430", "tgt_title": "法拉利F430", "src_document": [{"title": "Technické údaje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Motor.", "content": "\"F430\" pohání zážehový osmiválec odvozený od motoru Ferrari/Maserati. Tato nová pohonná jednotka je velmi významná pro Ferrari: všechny předchozí modely s osmiválcem byly potomky Dino závodního programu z 50. let. Tento 50letý vývojový cyklus skončil právě tímto úplně novým motorem 4,3 l, architekturou, u které se předpokládá, že nahradí dvanáctiválce odvozené od Dina ve většině modelů Ferrari.", "section_level": 2}, {"title": "Design.", "content": "Karoserie byla upravena tak, aby byla více oblá a aerodynamická. Ačkoli součinitel odporu vzduchu zůstal stejný, přítlak se velmi zvýšil. Na voze najdeme několik Ferrari: vzadu byla přidáná zadní světla a vevnitř větrací otvory z Enza. Název automobilu je vytlačený na bočních zrcátkách ve stylu Testarossa. Velké oválné otvory v předním nárazníku připomínají závodní modely Ferrari ze 60. let, konkrétně modely 156 a 250 TR61 Le Mans Phila Hilla.", "section_level": 2}, {"title": "Brzdy.", "content": "Brzdy na \"F430\" byly navrženy v úzké spolupráci s firmou Brembo. Výsledkem jsou disky z nové slitiny. Tato slitina obsahuje molybden, který lépe odvádí teplo. Další volbou, kterou Ferrari poskytuje, je použití uhlíkolaminátových keramických (C/SiC) disků. Keramika je mnohem odolnější vůči vysokým teplotám, při nichž kovové brzdy více „uvadají“. Brzdy \"F430\" nabízejí nejen výborné vlastnosti, ale také delší výdrž. Ferrari tvrdí, že brzdy „neuvadnou“ ani po 300–360 kolech na jejich testovací dráze.", "section_level": 2}, {"title": "Doplňky.", "content": "\"F430\" obsahuje E-Diff, počítačem řízený samosvorný difernciál, který může měnit rozložení točivého momentu na základě vstupů, jako jsou úhel zatočení a bočního přetížení. Další důležitou věcí, kterou Ferrari poprvé použila u \"F430\", je ovladač manettino umístěný na volantu. Řidič může vybírat z pěti různých možností, které mění nastavení ESP systému, elektronického zavěšení, chování řazení, odezvu plynu a E-Diff. Toto ovládání je podobné jako „Terrain Response“ u Land Roveru. Tento model také obsahuje exkluzivní pneumatiky Goodyear Eagle F1 GSD3 EMT, které mají výrazný vzorek ve tvaru V, možnost nouzového dojezdu po defektu a technologii OnTRED.", "section_level": 2}, {"title": "F430 Spider.", "content": "F430 Spider je verze se sklápěcí střechou vycházející z verze kupé. Jedná se o 21. silniční Ferrari se sklápěcí střechou. Spider je stejně jako kupé podobné modelu 360.  Vůz měl premiéru na autosalonu v Ženevě. Byl navržen Pininfarinou, která použila aerodynamické simulace, používané u vozů F1.  Střešní panel se automaticky složí na místo nad motorem. Interiér je totožný s verzí kupé. Hmotnost vozu činí 1 420 kg celková a 1 520 kg pohotovostní, maximální rychlost je přes 310 km/h a zrychlení z 0 na 100 km/h za 4,1 s.", "section_level": 1}, {"title": "F430 Challenge.", "content": "F430 Challenge je závodní verze pro Ferrari Challenge. Motor zůstal nedotčený, ale hmotnost vozu se snížila na 1 225 kg (pohotovostní). Tento model byl odhalen na losangeleském autosalonu v lednu 2005.", "section_level": 1}, {"title": "F430 GT2.", "content": "Model F430 GT2 byl vytvořen, aby nahradil model 360 GTC v roce 2006. Je to závodní vůz navržený pro závody v mezinárodní třídě GT2, jako je American Le Mans Series, Le Mans Series, and FIA GT Championship. Vůz závodí také na 24 hodin Le Mans. Je to nejrychlejší a nejlépe vyvinutá závodní verze \"F430\".", "section_level": 1}, {"title": "F430 GT3.", "content": "Model vycházející z verze \"F430 Challenge\", navržený pro závod FIA GT3 European Championship, je také používán pro národní závody jako British GT a FFSA GT. Mechanicky je podobné jako \"F430 Challenge\", ale má lepší aerodynamiku a je výkonnější.  Motor produkuje výkon 410 kW (558 k), je mnohem výkonnější než verze GT2. Nicméně kvůli pravidlům GT3, vůz musí mít okolo 2,6 kg/k, vůz váží 1 219 kg (bez paliva a řidiče), což je o 119 kg víc než váží verze GT2. Navzdory vyššímu výkonu a trochu vyšší hmotnosti, je výrazně pomalejší než verze GT2.", "section_level": 1}, {"title": "430 Scuderia.", "content": "Jako následovník Challenge Stradale, model 430 Scuderia byl odhalen Michaelem Schumacherem na mezinárodním autosalonu ve Frankfurtu. Vůz má konkurovat automobilům jako Porsche 911 GT3 RS nebo Lamborghini Gallardo Superleggera („superleggera“ znamená superlehký). Vůz je lehčí (o 100 kg) a mnohem výkonnější (379 kW při 8 500 ot/min), než standardní \"F430\". Výkon se zvýšil díky přepracovanému sání, výfuku a vyššímu kompresnímu poměru. Tím se snížil poměr váha/výkon z 2,96 kg/k na 2,5 kg/k. Ferrari tvrdí, že je rychlejší na okruhu Fiorano než Enzo.", "section_level": 1}, {"title": "Scuderia Spider 16M.", "content": "Ferrari vytvořila model Scuderia Spider 16M k oslavení 16. vítězství poháru konstruktérů v závodech F1. Je to verze \"430 Scuderia\" se stahovací střechou. Má být vyrobeno pouze 499 kusů.", "section_level": 1}, {"title": "F430 Spider Bio Fuel.", "content": "Verze \"F430 Spider\", která jezdí na ethanol, nazvaná F430 Spider Bio Fuel, byla představena v roce 2008 na autosalonu v Detroitu.", "section_level": 1}, {"title": "SP1.", "content": "SP1 (Speciální projekt 1), byl prvním speciálem vyrobeným mimo program Ferrari. Karoserie byly navržena bývalým zaměstnancem Pininfariny Leonardem Fioravantim, na příkaz japonského obchodníka a sběratele Junichira Hiramatsy, který obdivoval Fioravantiho prototyp F100 z roku 1998.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ferrari F430 je sportovní automobil, který byl představen v roce 2004 na autosalonu v Paříži. Je nástupcem Ferrari 360 Modena. Nahrazen v roce 2009 modelem 458 Italia, který byl odhalen 28. července 2009.", "tgt_summary": "法拉利F430是由法拉利生产的车款之一。车型为V8发动机双门跑车,首次在2004年巴黎车展公开。2004年发售左軚版本。2005年发售右軚版本。2009年停止生产,由法拉利458 Italia代替。建议售价为175,000欧元。", "id": 1760562}
{"src_title": "Pro Bowl", "tgt_title": "職業盃", "src_document": [{"title": "Historie Pro Bowlu.", "content": "První profesionální utkání hvězd se odehrálo 15. ledna 1938 v Los Angeles na stadionu Wrigley Field. Účastnili se ho také tři hráči Hollywood Stars a Los Angeles Bulldogs, kteří nebyli členy ligy. \"NFL utkání hvězd\" se pak hrálo v roce 1940 v Los Angeles, v roce 1941 v New Yorku a 1942 ve Philadelphii. Ačkoli byla utkání původně plánována jako každoroční soutěže, byla po roce 1942 přerušena, protože byla zavedena cestovní omezení během druhé světové války. Během prvních pěti All-Star Games se střetli vždy vítěz ligy a nejlepší hráči z ostatních týmů. První čtyři zápasy vyhráli šampioni ligy, pátý výběr hvězd.  Koncept se nezměnil až do června 1950, kdy byl zaveden nový pod jménem \"Pro Bowl\". Sponzorem se stala společnost \"Los Angeles Publishers Association\". Bylo rozhodnuto, že se nově proti sobě postaví výběry hvězd dvou existujících divizí. To proto, aby nedocházelo k záměně s \"Chicago College All-Star Game\", kde proti sobě stanuli šampioni a výběr hvězd. Každý ze dvou týmů vedl trenér vedoucího celku té dané divize.  Prvních 21 zápasů v letech 1951-1972 se hrálo vždy v Los Angeles, poté se dějiště každý rok měnilo až do roku 1980. Od té doby do roku 2009 se utkání přestěhovalo na Aloha Stadium na Honolulu. V roce 2010 se utkání hrálo na Sun Life Stadium, domácím stánku Miami Dolphins, který ten rok hostil také Super Bowl. Bylo to vůbec poprvé, co se Pro Bowl konal před Super Bowlem, navíc s novým pravidlem, že se utkání nezúčastní hráči týmů, kteří nastoupí v Super Bowlu. Pro Bowly v letech 2011 a 2012 se vrátili zpátky na Havajské ostrovy, ale umístění týden před Super Bowlem zůstalo.  Vedení NFL vyjádřilo silné pochybnosti nad konáním dalších Pro Bowlů kvůli nízké kvalitě utkání roku 2012, nicméně kvůli prodaným právům se zápas v roce 2013 uskuteční.", "section_level": 1}, {"title": "Výběr hráčů.", "content": "Před rokem 1995 se výběru hráčů do Pro Bowlu účastnili pouze trenéři a hráči. V současnosti jsou voleni trenéry, hráči samotnými a fanoušky, přičemž každá skupina určuje třetinu startujících. Fanoušci hlasují online na oficiálních stránkách NFL. Jsou určeni také náhradníci pro případ, že by se startující hráč zranil.  Aby mohl být hráč považován za Pro Bowlera pro ten daný rok, musí být buď jedním z vybraných hráčů týmu, nebo musí přijmout pozici náhradníka; ti, kdo odmítnou, nejsou nazýváni Pro Bowlery. Být Pro Bowlerem je otázkou cti, protože tito hráči jsou považováni za elitu NFL.  Hlavními trenéry v Pro Bowlu jsou tradičně poražení trenéři z AFC a NFC Championship games (finále konferencí) té dané sezóny. Ročníky 2010 a 2011 přinesly nové pravidlo: z týmů, které prohrály v semifinále konference, se vybere hlavní trenér, jehož tým měl v základní části nejlepší poměr prohraných a vítězných zápasů. Pokud budou dva se stejnou bilancí, přednost dostane vyšší nasazený do play-off. To proto, aby trenéři měli více času na seznámení se všemi hráči, protože jeden týden od finále konference do Pro Bowlu se ukázal jako nedostatečný.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění hráčů.", "content": "Hráč utkání byl vyhlašován v letech 1951 - 1956. Mezi roky 1957 - 1971 byli ocenění Vynikající Back a Vynikající Lineman, v roce 1972 se toto změnilo na Vynikající ofenzívní hráč a Vynikající defenzivní hráč. V ročnících 1973 - 2007 byl vyhlašován pouze jeden Hráč utkání, i když třikrát tuto cenu dostalo více hráčů. Od utkání v roce 2008 je vyhlašován Nejužitečnější hráč utkání (MVP). Všichni hráči dostávají za zápas finanční kompenzaci, v roce 2011 do bylo 50 tisíc dolarů pro vítěze a poloviční částka pro poražené.", "section_level": 1}, {"title": "Dresy.", "content": "Týmy jsou složené z hráčů různých týmů NFL, takže používání jejich vlastních dresů by bylo matoucí. Každý hráč má helmu svého týmu, ale konference NFC používá modro-bílou kombinaci uniformy, zatímco AFC červeno-bílou. Design uniforem se mění každé dva roky a spolu s ním rotují i bílé dresy, které jeden tým obléká. Tato tradice se udržuje od roku 1979. Původně to byl marketingový tah firmy Nike, ale později ho převzal i Reebok, který dodával dresy mezi léty 2002 - 2010.  Hráči v prvních Pro Bowlech mezi NFL Western a Eastern divizemi užívali v 50. a do poloviny 60. let stále stejné uniformy: východní divize využívala fialové dresy s bílými číslicemi a bílými nárameníky, bílé kalhoty, červené ponožky a červenou helmou. Západní divize užívala bílé dresy s modrými číslicemi, bílé kalhoty s modrými pruhy, modré ponožky i helmy. Paradoxně tak \"hostující\" Eastern divize používali tmavé, \"domácí\" dresy. Mezi roky 1967 - 1970 používali oba týmy zlaté helmy s logem NFL na stranách, ale hráči z Eastern divize měli červeno-bílo-červený pruh, zatímco Western divize modro-bílo-modrý. Ve skutečnosti si každý hráč do Los Angeles přivezl svou vlastní helmu, která pak byla přebarvena a vyzdobena podle potřeby. V prvních letech AFC-NFC Pro Bowlu hráči nenosili své vlastní helmy a barvy dresů byly dány trvale. Konference AFC používala červené helmy s bílým A na straně, bílé dresy a červené kalhoty, zatímco NFC bílé helmy s modrým N, modré dresy a bílé kalhoty.  Dva hráči, kteří jsou vybráni do Pro Bowlu a nosí stejné číslo, ho mohou v utkání použít. Ukázkovým příkladem je Pro Bowl 2008, kdy několik hráčů Washingtonu Redskins použilo stejné číslo 21. Šlo o Chrise Samuelse, Chrise Cooleyho a Ethana Albrighta, kteří toto číslo normálně nenosí, ale v tomto případě ho použili jako vzpomínku na zavražděného spoluhráče Seana Taylora.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky utkání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "NFL Pro Bowly (1951 - 70).", "content": "+ Konference přejmenovány na NFL Western a Eastern Conference", "section_level": 2}], "src_summary": "Pro Bowl je v profesionálním americkém fotbalu utkání hvězd National Football League (Národní fotbalové ligy, NFL). Od sloučení s konkurenční American Football League (AFL) v roce 1970 až do sezóny 2013, a poté opět od ročníku 2017 je jeho oficiální název AFC-NFC Pro Bowl, a utkávají se v něm nejlepší hráči American Football Conference (AFC, Americké fotbalové konference) a National Football Conference (NFC, Národní fotbalové konference). Mezi roky 2014 až 2016 NFL experimentovala s odlišným formátem, kdy dva týmy vedli nehrající kapitáni (oba museli být zvoleni do Síně slávy amerického fotbalu) a každý z nich si následně na přeskáčku vybíral hráče do svého týmu, bez konferenční příslušnosti. Na rozdíl od utkání hvězd v jiných sportech se Pro Bowl neodehrává uprostřed sezóny, ale na jejím konci, týden před Super Bowlem.", "tgt_summary": "职业碗是国家橄榄球联盟(NFL)的明星赛。在常规赛、季后赛(包括超级碗)结束后举行。自从1970年与前美国美式足球联盟(AFL)合并之后,比赛被正式的称为美联国联职业碗(AFC-NFC Pro Bowl),比赛的对阵双方是美国美式橄榄球联会(AFC)和国家美式橄榄球联会(NFC)选出的全明星队。比赛从1980年开始于每年1月在夏威夷檀香山的阿啰哈球场(Aloha Stadium)举行。", "id": 1565444}
{"src_title": "Neil Young", "tgt_title": "尼爾·楊", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Neil Young se narodil v Torontu (Ontario, Kanada) sportovnímu novináři a spisovateli Scottovi Youngovi a Edně Raglandové (známé jako Rassy), kteří se do Toronta přestěhovali z Manitoby. Neil strávil své mládí v malém městečku Omemee v Ontariu, 130 km severně od Toronta.  Už jako dítěti byla Youngovi diagnostikována cukrovka a kvůli obrně, prodělané v šesti letech, měl oslabenou levou polovinu těla; dodnes na jednu nohu mírně kulhá.  Když bylo Youngovi 12 let, jeho rodiče se rozvedli a on se se svou matkou vrátil do rodinného domu ve Winnipegu, Manitoba, kde začala jeho kariéra hudebníka. Když Neil Young přišel Z Ontaria do Winnipegu, věděl už co to znamená být vykořeněný, protože jejich rodina cestovala všude, kam je zavedla kariéra jejich otce novináře. Po rozpadu manželství rodičů se Neil usadil spolu s matkou v dělnické čtvrti Fort Rouge v Manitobě, kde jako stydlivý mladík se suchým humorem navštěvoval Earl Grey Junior High School. Tam také potkal Kena Kobluna, se kterým později působil v The Squires a kde pak založil i svou první skupinu Jades.  Když navštěvoval Kelvin High School ve Winnipegu, hrál v několika instrumentálních rockových skupinách. Youngovou první stabilní skupinou byli Squires, kteří měli lokální hit nazvaný \"The Sultan.\" Young vypadl ze střední školy a hrál s nimi také ve Fort William v Ontariu, kde nahráli několik demosnímků produkovaných místním producentem (Ray Dee), kterému Young říkal \"the original Briggs\". Když byl v Thunder Bay, Young poprvé potkal Stephena Stillse. V roce 2006 ve filmu \"Heart of Gold\" Young vypravuje, jak trávil čas jako teenager ve Falcon Lake v Manitobě, kdy donekonečna vhazoval mince do jukeboxu, aby slyšel \"Four Strong Winds od Iana Tysona.\"  Poté co odešel od Squires, pracoval Neil ve folkovém klubu, kde poprvé potkal Joni Mitchellovou. Tam napsal některé ze svých nejranějších a nejtrvalejších folkových písní, jako je klasická Sugar Mountain, ve které zpívá o svém ztraceném mládí. Jako odpověď na ni napsala Joni Mitchell píseň \"The Circle Game\".  V roce 1965 Young cestoval po Kanadě jako sólový umělec a skládal hudbu na objednávku. V roce 1966 se připojil k frontmanovi Mynah Birds, Ricku Jamesovi. Skupina si zabezpečila nahrávání u značky Motown. Bohužel, když natočili první album, James byl žalářován za dezerci z armády. Když se Mynah Birds rozpadli, Young a baskytarista Bruce Palmer přesídlili do Los Angeles v Kalifornii. Young v jednom interview přiznal, že ve Spojených státech pobýval ilegálně až do roku 1970, kdy dostal zelenou kartu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Neil Percival Young (* 12. listopadu 1945 Toronto, Ontario) je kanadský zpěvák, písničkář, hudebník a filmový režisér. Youngovo dílo je typické hluboce osobními texty, charakteristickým stylem hry na kytaru a příznačným nosovým zpěvem (tenorem). Sám se doprovází na několik různých nástrojů (včetně piana a harmoniky), jeho styl hry na akustickou kytaru a časté výstřední sólování na elektrickou kytaru jsou klíčovými momenty někdy drsného, jindy uhlazeného zvuku. Young za své hudební kariéry experimentoval s různými hudebními styly, včetně swingu, jazzu, rockabilly, blues a elektronické hudby, jeho nejznámější díla však náleží do dvou stylů: folkově akustického rocku (jak je možné slyšet v \"Heart of Gold\", \"Harvest Moon\" a \"Old Man\") a elektrikou nabitého hard rocku (v písních jako \"Cinnamon Girl\", \"Rockin' in the Free World\" a \"Hey Hey, My My (Into the Black)\"). V pozdějších letech začal Young přebírat novější styly hudby jako industriál, alternative country a grunge, v němž prohloubil svůj vlastní styl hry, což mu přineslo titul \"Kmotr grunge\".", "tgt_summary": "尼尔·杨(英语:Neil Young,1945年-11月12日),出生于加拿大安大略省多伦多的创作型摇滚歌手、吉他手、钢琴家及导演。也以克罗斯比、史提尔斯、纳许与尼尔·杨(以下简称CSN&Y)、水牛春田乐团等著名乐团成员的身份活跃于乐坛。其风格跨越民间音乐,乡村音乐,油渍摇滚,硬摇滚等。其所使用最著名的乐器是Gibson公司出品的吉他。于1969年展开个人的音乐活动,1995年入选摇滚名人堂。", "id": 1363536}
{"src_title": "Judenplatz", "tgt_title": "犹太广场", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Svůj název náměstí získalo podle vídeňské židovské komunity, která se zde soustředila od doby středověku. Příkladně se na tomto náměstí soustředí dlouhá a spletitá historie města a jeho středověkého židovského obyvatelstva. Uskutečněním myšlenky Simona Wiesenthala na zřízení pomníku rakouským obětem šoa, se Judenplatz stal vzpomínkovým místem. (Viz též: Vídeňští židé).", "section_level": 1}, {"title": "Česká dvorská kancelář.", "content": "Na čísle 11 Judenplatzu se nachází budova dnešního rakouského Správního soudního dvora a dříve také Ústavního soudu, někdejší České dvorské kanceláře (\"Böhmische Hofkanzlei\"), jež byla postavena v letech 1709–1714 podle návrhu Johanna Fischera z Erlachu. Po roce 1749 byly vykoupeny i ostatní parcely domovních bloků a v letech 1751–1754 byl pověřen rozšířením paláce Matthias Gerl, jenž symetricky zdvojnásobil stavbu směrem na západ. Další přestavby proběhly v 19. století, kdy palác dostal svou dnešní podobu. Strana domu obrácená do Judenplatzu byla původně zadní stranou stavby, hlavní vstupní brána se zde byla zřízena teprve při přestavbě ve 20. století.  Palác byl původně úředním sídlem České dvorské kanceláře, jež bylo roku 1749 organizačně spojeno s Rakouskou dvorskou kanceláří. Roku 1848 byl změněn na Ministerstvo vnitra, jež v paláci setrvalo až do roku 1923.  V letech 1761–1782 a 1797–1840 zde sídlil také nejvyšší sídlo justice, předchůdce dnešního Nejvyššího soudu. Roku 1936 se do paláce přesunul spolkový soudní dvůr, a od té doby je sídlem veřejněprávní justice Rakouska.  Ženské postavy soch nad branami představují hlavní ctnosti (Mírnost, Moudrost, Spravedlnost a Statečnost) a mezi nimi se nacházejí znaky českých a rakouských korunních zemí. Ve středu atiky stojí socha anděla s troubou, u jehož nohou dlí putto. Po jeho stranách jsou čtyři vázy a dvě mužské figury, které zřejmě představují česká knížata Václava I. a Václava II.", "section_level": 2}], "src_summary": "Náměstí Judenplatz (česky \"Židovské náměstí\") je náměstí ve vídeňském městském okrese Innenstadt v bezprostřední blízkosti náměstí Platz am Hof a Schulhof a také Wipplingerstraße.", "tgt_summary": "犹太广场 (德语: \"Judenplatz\")是奥地利维也纳的一个广场,位于内城区(第1区)。在中世纪,这里是维也纳犹太人社区的中心。它紧靠 Am Hof 广场、操场和维普林格大街(Wipplingerstraße)。", "id": 1643953}
{"src_title": "Schwarzenberský palác v Praze", "tgt_title": "施瓦岑贝格宫 (布拉格)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Dnes trojkřídlá budova byla postavena mezi lety 1545-1567 pod vedením Agostina Galliho (zvaného též Augustin Vlach), jako městská rezidence Jana mladšího Popela z Lobkovic na spáleništi několika středověkých domů. Jedná se o výraznou, a také poměrně ranou renesanční stavbu, jejíž fasády jsou řešeny pomocí bohatě utvářeného sgrafitového dekoru. Charakteristické je použití mohutných, z větší části podvojných oken s tesanými renesančními ostěními, mohutné lunetové římsy i etážových, bohatě členěných a zdobených renesančních štítů. V interiérech se dochovaly cenné renesanční nástěnné malby z doby kolem roku 1580.  Roku 1590 získal palác Jiří Popel z Lobkovic, jemuž byl roku 1594 spolu s celým majetkem zkonfiskován pro urážku majestátu. Rudolf II. poté palác vyměnil s Petrem Vokem z Rožmberka za nedaleký palác Rožmberský. V pobělohorském období byl palác opět zkonfiskován a Ferdinand II. jej věnoval Janu Oldřichovi z Eggenberka.  Roku 1710 zde zemřel 3. kníže z Eggenbergu a vévoda krumlovský Jan Kristián I. a během následujících sedmi let vymřel roku 1717 nečekaně celý rod Eggenberků. Palác proto přešel do vlastnictví vévodkyně-vdovy Marie Arnoštky, která jej spolu s Krumlovským vévodstvím a přiléhajícím majetkem v Čechách odkázala svému synovci Adamu Františkovi ze Schwarzenbergu. Od roku 1719 tak palác vlastnili Schwarzenbergové, kteří k němu v roce 1811 připojili sousední Salmovský palác.  V první čtvrtině 18. století byl palác, především v interiérech, barokně upraven, ovšem tyto, zřejmě poměrně výrazné úpravy, značně setřela puristická rekonstrukce na konci 19. století. Rekonstrukce (1871) byla provedena podle návrhu Josefa Schulze. Schulz před rekonstrukcí paláce studoval staré postupy tvorby renesančních sgrafit a tím se zasloužil o uplatnění sgrafit v české novorenesanční architektuře. V dalších letech se sgrafito počíná objevovat na domech navrhovaných zejména architekty Antonínem Wiehlem a Janem Zeyerem a s oblibou je navrhovala řada malířů a sochařů generace Národního divadla. Antonín Wiehl na studiu české renesance 16. století založil své pojetí neorenesance jako obnovené české renesance (poprvé u domu čp. 1035/I. v ulici Karoliny Světlé, kde se inspiroval lunetovými římsami Schwarzenberského paláce).", "section_level": 1}, {"title": "Muzea v paláci.", "content": "Od roku 1909 pronajímali Schwarzenbergové prostory paláce Národnímu technickému muzeu. Roku 1940 však byla na všechen majetek JUDr. Adolfa Schwarzenberga pro jeho protinacistické postoje uvalena gestapem nucená správa. Po roce 1945 nebyl JUDr. Schwarzenbergovi, který uprchl s rodinou do USA v roce 1940, umožněn návrat do vlasti a roku 1947 byl celý jeho majetek v Československu protiústavně vyvlastněn včetně Schwarzenberského paláce. Po komunistickém puči roku 1948 byl palác následně přeměněn na Vojenské historické muzeum.  Roku 2002 přešel palác do vlastnictví Národní galerie v Praze. Poté proběhla celková rekonstrukce objektu a od roku 2008 slouží jako stálá expozice Národní galerie (sbírka umění renesance, manýrismu a baroka v českých zemích).  V podkroví paláce je umístěna stálá expozice Vojenského historického ústavu nazvaná Císařská zbrojnice. Obsahuje sbírku zbraní, zbroje a uměleckých děl z období od 15. do poloviny 19. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Schwarzenberský palác nebo též Lobkovický palác je renesanční palác na Hradčanském náměstí v Praze, který v minulosti sloužil jako reprezentativní residence při sídle českých králů nejprve hlavám rodů Lobkoviců, Rožmberků, Eggenbergů a nakonec Schwarzenbergů, kteří palác vlastnili až do roku 1947.", "tgt_summary": "施瓦岑贝格宫(Schwarzenberský palác)是一座文艺复兴宫殿,位于布拉格城堡广场南侧。", "id": 1988941}
{"src_title": "Praça do Comércio", "tgt_title": "商业广场", "src_document": [{"title": "Historie vzniku náměstí.", "content": "Po ničivém zemětřesení, které Lisabon postihlo roku 1755, Praça do Comércio nahradilo prostor po zničeném Palácio da Ribeira a náměstí, na němž stál. Portugalský král Manuel I. rozhodl roku 1511, že nové sídlo portugalského království bude v paláci u řeky Tejo, a nikoliv jako doposud na hradě svatého Jiří. Palác sloužil společně s celní správou (Alfândega), tzv. Indickým domem (Casa da Índia), mincovnou (Casa da Moeda), zbrojnicí (Arsenal) a budovou operního divadla (Teatro da Ópera do Tejo), které bylo otevřeno jen pár měsíců před tím, než živelní pohroma postihla portugalské královské město.  Bezprostředně po zemětřesení Sebastião José de Carvalho e Melo, toho času ministr D. José, známý později pod jménem markýz Pombal, převzal záštitu nad provedením nezbytných legislativních opatření, která měla za úkol překonat sociální a hospodářské problémy související s následným rozvojem města po zemětřesení. V roce 1756 byl vytvořen Casa do Risco das Obras Públicas, tým vojenských inženýrů vedených Manuelem de Maia; nejvýznamnějšími představiteli byli Eugénio dos Santos de Carvalho a Carlos Mardel.  Výše zmíněný tým inženýrů připravil plán, který ve třech částech rozváděl různé možnosti rekonstrukce prostoru mezi náměstím Rossio a Paço da Ribeira. Ministrem zvolené řešení odevzdané králi bylo nejradikálnějším ze všech předložených, navrhovalo zbourat všechny části čtvrti Baixa, která byla poničena či zničena, a na jejich místě postavit čtvrť zcela novou, kde bude panovat soulad mezi šířkou ulic a šířkou a výškou jednotlivých budov.  Konečný plán podle návrhu Eugenia dos Santos dal základ naprosto novému městu, spolu s geometricky vyváženou urbanistickou sítí, kde osm ulic ve směru sever-jih propojilo náměstí Rossio se zničeným Národním palácem, a kolmo je přetínalo devět ulic uspořádány ve směru západ-východ. Na místě bývalého paláce bylo projektováno nové náměstí ve stylu francouzského „place royale“, s orientací přímo na řeku Tejo a dokonalým geometrickým uspořádáním.  První zmínka o Praça do Comércio se nachází v povolení z června 1759, jakožto odkaz na plánovanou akci tzv. výměny obchodu, spojenou s výstavbou budov, kde se budou střetávat obchodníci a kapitál z celého světa. Nové náměstí se stalo prostorem pro trh a obchody nové buržoazie chráněné markýzem de Pombal; dle jeho slov se podařilo vytvořit „oficiální nové centrum hlavního města a vlády celé země“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Praça do Comércio (v českém překladu \"Obchodní náměstí\"), známé také jako Terreiro do Paço (česky \"Palácové náměstí\"), je jedno z největších a nejkrásnějších náměstí v centru Lisabonu. Náměstí je ohraničeno třemi stejnými bloky budov se třemi patry a z jižní strany širokou řekou Tejo. V přízemí se nacházejí arkády až do výšky prvého patra, druhé patro je osazeno balkony se železným zábradlím.", "tgt_summary": "商业广场()是葡萄牙首都里斯本的一个广场,毗邻特茹河。它又名宫殿广场(Terreiro do Paço),因为毁于1755年大地震的里韦拉宫就曾位于此处。地震发生后,庞巴尔侯爵将广场彻底改建为庞巴尔下城的一部分。", "id": 2190603}
{"src_title": "Státní znak Spojených států amerických", "tgt_title": "美国国徽", "src_document": [{"title": "Lícová strana.", "content": "Hlavní postavou lícové strany pečeti je národní symbol Orel bělohlavý v letu. Na prsou nese srdeční štítek s modrou hlavou štítu, pod kterou je šest svislých červených pruhů na bílém (stříbrném) poli, čímž vytváří sedm bílých pruhů a dohromady symbolizují původních třináct států. Šest červených pruhů dále symbolizuje země původu přistěhovalců – ostrovní Anglie, Skotsko a Irsko a kontinentální Francii, Německo a Nizozemí. Orel má ve svém heraldicky levém pařátu svazek třinácti šípů (odkazující na třináct původních států) a v pravém pařátu olivovou ratolest (s třinácti listy a třinácti olivami, opět zastupující 13 původních zemí). Šípy a olivová ratolest spolu symbolizují, že Spojené státy americké touží po míru, ale vždy budou připraveny k boji. Heraldicky vpravo hledící hlava orla drží v zobáku stuhu s latinským heslem E PLURIBUS UNUM ve smyslu „Z mnohých jeden“, původně mnozí, různí, dnes národ jeden. Nad hlavou se vznáší třináct hvězd na modrém poli, které jsou uspořádány do řady 1-4-3-4-1. Zpod modrého pole vychází dokola zlaté sluneční paprsky končící pod prstencem bílých obláčků.", "section_level": 1}, {"title": "Rubová strana.", "content": "Na zadní straně pečeti je třináctiposchoďová cihlová pyramida, nad kterou je oko v modrém trojúhelníku v prstenci zlatých paprsků, symbol boží prozřetelnosti. V základech pyramidy je nápis psaný římskými číslicemi MDCCLXXVI (1776), rok Deklarace nezávislosti, tj. založení Spojených států. Na půdě pod pyramidou je vyobrazeno 13 keřů hraničící se stuhou s revolučním latinským heslem NOVUS ORDO SECLORUM (Nový řád věků). Na modré obloze nad pyramidou je umístěno další latinské heslo ANNUIT COEPTIS.", "section_level": 1}, {"title": "Symbolika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet 13.", "content": "Počet třináct symbolizuje 13 zakládajících zemí USA, na státní pečeti je toto číslo symbolizováno:", "section_level": 2}, {"title": "Pečetě států USA.", "content": "Své pečetě (znaky) užívají i federální distrikt (Washington, D.C.) a všech 50 států USA. Několik států užívá i odlišnou rubovou stranu pečeti.  Své znaky užívají také nezačleněná území USA (Americká Samoa, Americké Panenské ostrovy, Guam, Portoriko, Severní Mariany) a několik kmenů amerických indiánů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Státní znak Spojených států amerických je tvořen lícovou stranou velké státní pečeti, která byla poprvé veřejně použita roku 1782 a jejímiž autory jsou Charles Thompson a William Barton.", "tgt_summary": "美国国徽实际上是美国官方大纹章(Great Seal of the United States)上的图案。印章存放在美国国务院,第一次用于1782年。", "id": 2935874}
{"src_title": "Afrodita", "tgt_title": "阿佛洛狄忒", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Podle současných studií byla Afrodita pravděpodobně bohyně maloasijského původu, která se vyvinula ze syrsko-foinické bohyně Astarty, jež měla původ v asyrsko-babylónské bohyni lásky, Ištar. Řekové jí převzali už v období krétsko-mykénské civilizace přes ostrov Kypr a Kythéru, kde také byla nejvíce uctívána. Bohyni Afroditě zasvětili myrtu, růži, jablko, holubici, delfína, vlaštovku a lípu. Také jí bylo vystavěno mnoho chrámů po celém Řecku. Později se její kult rozšířil do starověkého Říma, kde byla ztotožněna se staroitalskou bohyní jara, Venuší. Mezi její slavné římské chrámy patří například chrám Venuše Roditelky a chrám Venuše a Romy v Římě. Afroditin kult byl vytlačen křesťanstvím.", "section_level": 1}, {"title": "Legendy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zrození.", "content": "Řečtí autoři se v Afroditině původu neshodují. Podle Homéra byla dcerou boha Dia a bohyně deště Dióny. Podle básníka Hésioda se zrodila z mořské pěny oplodněné genitáliemi boha nebe, Urana, které mu uřízl a do moře odhodil jeho syn Kronos. Afrodita byla vyvrhnuta mořem na ostrově Kypr.  Její jméno pochází z řeckého aphros (mořská pěna), někdy se Afroditě říká Aphrogenia (Z pěny narozená). Na základě této události nesla přídomek \"Anadyomené\" – „vynořující se“.", "section_level": 2}, {"title": "Milenecký vztah s bohem války Árem.", "content": "Afrodita byla Diem provdána za kulhavého boha ohně Héfaista. Héfaistos byl do Afrodity zamilovaný, ale jeho družka mu lásku neopětovala. Nemohla se smířit s manželovým vzhledem. Namísto toho trávila noci milostnými radovánkami s bohem války Áreem, mužem s pohlednou tváří a silným, statným a vypracovaným tělem.  Pokaždé když Héfaistos opustil dům, odešla bohyně za milencem. Dlouho by je nikdo z ničeho nepodezíral, dokud je Hélios, bůh slunce, nespatřil v Áreově paláci přímo při činu. Okamžitě o tom informoval Héfaista, který si i přes ohromný vztek na svou milovanou ženu dokázal uchovat chladnou hlavu a vymyslel plán, jak milence přistihnout a obvinit je před všemi bohy.  Z bronzu Héfaistos ukoval nezničitelnou, avšak jemnou a hebkou síť, kterou potají připevnil na lože, ve kterých se spolu Afrodita a Áres milovali. Oznámil pak ženě, že odjíždí na ostrov Lémnos, kde rád trávil čas. Afrodita ihned do svého domu boha války pozvala. Héfaistos to moc dobře věděl a ve skutečnosti čekal na ráno, kdy se oba po noci plné rozkoše probudili a zjistili, že jsou uvěznění v síti.  Bůh kovář povolal všechny bohy ke spoutaným milencům a ukázal jim, jak mu je žena nevěrná. Po jejím otci Diovi (přinejmenším adoptivním) žádal, aby mu zaplatil tučné výkupné, jinak že bohyni nepropustí. Áreeovi dal stejnou nabídku. Zeus se Héfaistovi jen vysmál, ale Poseidon slíbil, že vše zaplatí. Při pohledu na nahou bohyni lásky se do ní totiž bezhlavě zamiloval. A ještě doufal v to, že Áres výkupné nezaplatí, aby si Afroditu mohl sám vzít za manželku, když se na ni manžel tak hněval.  Hermés, bůh pocestných a kupců, nad milenci prohlásil, že by mu nevadilo být pod třemi takovými sítěmi, jen kdyby měl Afroditu vedle sebe. Zcela tak situaci zesměšnil, takže byl Héfaistos nucen milence propustit, aniž by získal jediný peníz. A s Afroditou se taktéž nerozvedl, protože ji i přes její zálety stále miloval.  Afrodita byla potěšena vyznáním lásky jak od Poseidona, tak od Herma. A tak, i když byla stále vdaná, jako milence měla i nadále Aárea, strávila s oběma několik nocí. Bohu moře pak porodila dva syny, Rhoda a Hérofila. S Hermem zplodila Hermafrodíta, krásného potomka se znaky obou pohlaví, jak ženského, tak mužského.", "section_level": 2}, {"title": "Afrodita a Psyché.", "content": "Psyché byla velmi krásná mladá dívka. Byla natolik krásná, že jí lidé začali považovat za samotnou Afroditu, dokud se neujal názor, že ani Afrodita neoplývá takovou krásou a proto ji začali uctívat jako zcela novou bohyni. Jen málo věcí dokázalo Afroditu takto rozzuřit. Proto povolala svého syna Érota, aby se Psyché pomstil za ní. Měl ji svým šípem lásky zasáhnout tak, aby se zamilovala do toho nejhoršího muže na světě. Ale bůžek lásky už při prvním pohledu na Psyché věděl, že šíp vystřelit z luku nedokáže. Poprvé v životě tak matku neposlechl a luk i šíp schoval.  Éros byl do Psyché tak zamilován, že se ji rozhodl pojmout za manželku. Byla ovšem svázána jednou podmínkou. Nikdy se nesměla snažit zjistit, kdo je její manžel. Ale na naléhání sester Psyché toto nařízení porušila a v noci, když Éros spal, si ho prohlédla ve světle lampy. Jeho krása jí vzala dech a upustila lampu. Éros se náhle vzbudil, jak byl od lampy popálen. Beze slova roztáhl svá křídla a odletěl.  Psyché svého muže hledala dlouho, až jí v zoufalosti nezbylo nic jiného, než jít za jeho matkou Afroditou. Ta jí sice potvrdila, že Éros je u ní, ale nehodlala ji k němu pustit. Byla ochotná to udělat jen v případě, že by pro to Psyché splnila tři nemyslitelné úkoly. Milující dívka ani na okamžik nezaváhala a rozhodla se úkoly splnit.  Nad Psyché se při plnění nemožných úkolů vždy někdo slitoval. Když byla posazena před hromadu nejrůznějších luštěnin, aby je roztřídila každé zvlášť, dostalo se jí pomoci od mravenců. Když měla do misky nabrat vodu z černého pramene, který spadal přímo do podsvětí, svou pomoc jí poskytl orel. Poslední úkol byl nejtěžší. Psyché stála před cestou do podsvětí za jeho vládkyní Persefonou, aby od ní přinesla pro Érota kouzelnou mast, která měla zhojit jeho popáleninu od lampy.  Jak se ale bylo možné dostat do podsvětí, do říše mrtvých? Jedině snad tak, že by si Psyché vzala život. Ale když vylezla na vysokou věž, aby se z ní vrhla, poradila jí věž, aby se vydala k bráně podsvětí s dvěma zlatými penízky a dvěma koláči. Peníze darovala převozníku Cháronovi za převoz tam a zpět, koláče tříhlavému psu Kerberovi za to, že jí nechal projít. Psyché se tak od Persefony vrátila s krabičkou s léčivou mastí. Splnila tak i poslední úkol a Afrodita byla spokojena. A svolila tedy, když Zeus Psyché daroval nesmrtelnost a s Érotem ji znovu provdal.", "section_level": 2}, {"title": "Láska k Adonisovi.", "content": "Afrodita byla velmi pomstychtivá vůči každé ženě, co o sobě prohlašovala, že je krásnější než ona. Když se tedy kyperský král Kinyrás opovážil říct to o své dceři, Afrodita potrestala jak jeho, tak i dceru Myrrhu. Donutila dívku, aby se do svého otce zamilovala a pomilovala se s ním, když byl král opilý. Když Kinyrás zjistil, co se stalo, byl odhodlán Myrrhu zabít. Ale Afrodita jí před takovým osudem zachránila – proměnila ji ve strom.  Kinyrás ťal do něj a rozsekl ho vedví. Ze stromu pak vypadl malý chlapec, syn, kterého Myrrha s otcem zplodila. Afrodita jejich syna před králem ukryla a dala mu jméno Adonis. Bála se ho však vychovat sama, aby se opět nevzbudil rozruch pro její zálety. Proto chlapce svěřila do rukou Persefony, manželky Háda, krále podsvětí.  Když Adonis dospěl v muže, byly do něj obě ženy zamilovány. Ale nemohly se dohodnout na tom, která z nich si bude užívat jeho lásky. Proto případ přednesly Diovi. Nejvyšší bůh nakázal, aby Adonis trávil s každou z bohyň jednu třetinu roku. Zbylou třetinu měl mladík pro odpočinek od milování s náruživými milenkami. Když se ale Afroditě podařilo Adonise zlomit k tomu, aby zbylou třetinu věnoval jen ji, Persefona o mladíkovi řekla Áreovi, který byl rozzuřen, že Afrodita dává v posteli přednost jemu.  Áres ve vzteku Adonise zabil a jeho duši nechal uvrhnout do Tartaru. Ale zamilované ženy si nedaly pokoj a Afrodita na Diovi vymohla, aby mohl Adonis propast opouštět. Zimní pochmurné měsíce měl pak trávit s Persefonou, krásné letní dny si měl užívat s Afroditou. Takovou mocí Afrodita vládla.", "section_level": 2}, {"title": "Paridův soud.", "content": "Stalo se, že na velkolepou svatbu mořské bohyně Thetis a krále Pélea byli pozváni všichni bohové, bohyně, bůžci i polobozi. Jen jedna bohyně ne. Byla to nemilovaná bohyně sváru Eris. Hluboce dotčená tím, že na veselku nebyla pozvána, rozhodla se celému božstvu pomstít. A tak v průběhu svatby hodila před bohyni moudrosti Athénu, bohyni manželství a žárlivosti Héru a Afroditu zlaté jablko s nápisem \"Té nejkrásnější\". Každá z trojice bohyň si na něj ihned začala dělat nárok. Každá věřila, že ona je nejkrásnější ženou na světě.  Hádka o jablko sváru neustávala. Héra, Athéna a Afrodita se nedokázaly shodnout a bezradní byli i ostatní bohové. Ale Hermés přišel s nápadem. Jejich krásu mohl posoudit jedině muž, co nikdy v životě nespatřil ženu. Ale kde takového najít? Hermés o jednom takovém věděl – byl jím trójský princ Paris, co svůj život prožil v horách s pastýři.  Hermés vzal jablko sváru a odvedl trojici bohyň za Paridem. Požádal ho pak, aby rozhodl, které z bohyň jablko náleží. Ale Paris byl krásou doslova oslepen, proto nebyl schopný volby. Bohyně využily jeho váhavosti a začaly ho svádět svými sliby. Héra Paridovi nabídla bohatství, Athéna princi slibovala slávu. Ale Afrodita mu jako jediná nabídla lásku. Lásku ženy tak krásné, jako samotné bohyně. Paris přijal Afroditinu nabídku a jablko sváru daroval ji.  Afrodita svůj slib splnila. Zavedla Parise do Sparty, odkud unesl Helenu, manželku krále Meneláa, dceru Dia a jeho milenky Lédy. Vrátil se s ní do Tróji, kde si nárokoval své místo prince a Helenu hodlal pojmout na manželku. Ale zklamané bohyně Héra a Athéna nalezly společnou řeč v pomstě a chystaly pro milence hrozivé překvapení.", "section_level": 2}, {"title": "Trojská válka.", "content": "Meneláos podporovaný Hérou a Athénou požádal o pomoc svého bratra, mykénského krále Agamemnóna. Agamemnón vycítil příležitost získat velké bohatství, co Trója ukrývala, takže ihned započal válečné přípravy. Připojil se k němu ithacký král Odysseus, argoský vládce Diomédes, Aiás ze Salamíny, Patrokles, Achilleus a jiní. Vydali se k Tróji, kterou oblehli a začali ji dobývat.  Kvůli tvrdému odporu se ale obléhání protáhlo na deset let. Nebylo to ale jen díky obráncům, nýbrž i díky rozepři bohů. Konec vleklého sporu nadešel až tehdy, když Zeus svolil bohům účastnit se bojů. Někteří bohové, jako třeba Apollón, který vedl Paridovu ruku, když vystřelil šípem po Achilleovi a přivodil mu tak smrt, stáli na straně Trójanů. Afrodita byla samozřejmě mezi nimi.  Válku ukončilo vnuknutí Odyssea od Athény, když mu poradila lest s trójským koněm. Když Poseidon připravil o život věštce Láokoóna, nestála už Řekům při dobytí města nic v cestě. Trója padla. Řekové ji vydrancovali a vypálili. Jen malá hrstka přeživších z Tróje unikla. V jejich čela stál Aeneas, druhý nejmocnější obránce Tróje.", "section_level": 2}], "src_summary": "Afrodíté (starořecky Ἀφροδίτη, v čestině též Afrodita) je starověká řecká bohyně lásky, sexuality, plodnosti a krásy; vedle tohoto nejrozšířenějšího pojetí však může nabývat i zcela odlišných, nezřídka i nevyzpytatelných rysů. Jako jedna z nejvýznamnějších bohyní patří mezi dvanáct Olympanů. Vystupuje v celé řadě příběhů řecké mytologie a byla uctívána po celém řeckém, resp. antickém světě až do zániku pohanských kultů. V římském náboženství a mytologii je všeobecně ztotožňována s Venuší, v helénistickém kontextu někdy i s Isidou.", "tgt_summary": "阿佛洛狄忒(、)是希腊神话中是代表爱情、美丽与性爱的女神。拉丁语族的“金星”和“星期五”等字符都来源于她的罗马名字:在罗马神话中与阿佛洛狄忒相对应是维纳斯(拉丁语:),但她与维纳斯不同的是,阿佛洛狄忒不只是性爱女神,她也是司管人间一切情谊的女神。在希腊神话中,阿佛洛狄忒是奥林匹斯十二主神的一柱。", "id": 1876973}
{"src_title": "Privilegium minus", "tgt_title": "小特权", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Jako \"privilegium minus\" je tato listina označovaná od roku 1852 (poprvé W. Wattenbach), aby se odlišila od tzv. \"privilegia maius\", padělku vévody Rudolfa IV. ze 14. století.", "section_level": 1}, {"title": "Souvislosti vydání a obsah dokumentu.", "content": "Udělení tohoto významného privilegia bylo plodem kompromisu mezi Jindřichem Jasomirgottem a Jindřichem Lvem z welfské dynastie, kteří si oba nárokovali titul vévody bavorského. Jindřich Jasomirgott se zřekl Bavorského vévodství, Jindřich Lev naopak Východní marky (tedy Rakouského markrabství) a vazba rakouských zemí na Bavorsko byla nadále zrušena. Císař následně povýšil Východní marku na vévodství a to udělil v léno Jindřichu II. Jasomirgottovi a jeho manželce Theodoře.  Tato část privilegia úzce souvisí s tehdejší dynastickou situací: vévodský pár měl roku 1156 pouze pětiletou dceru Anežku, synové Leopold a Jindřich se narodili teprve o rok, respektive o dva roky později. Společné udělení země v léno oběma manželům mělo posílit pozici vévodkyně, i když jí nedávalo reálná vladařská práva, a kdyby Jindřich II. Jasomirgott, jemuž bylo v této době již téměř padesát let a měl pouze dva bratry zasvěcené duchovnímu životu, zemřel, snad by jí i umožnilo ujmout se regentství.  Další dva články privilegia zajišťovaly, aby mohla zemi v případě, že by vévodský pár neměl syny, zdědit dcera. Za prvé se jednalo o výsadu ženského nástupnictví: dcery vévodského páru měly stejná práva jako synové, pouze však v případě, že vévoda neměl mužského dědice. Rakouské vévodství se tak stalo tzv. ženským lénem. Druhý článek garantoval právo, na jehož základě mohl vévodský pár v případě bezdětnosti svobodně určit svého nástupce, tedy tzv. \"libertas affectandi\". Vybraný nástupce musel sice přijmout zemi v léno od císaře, ale to bylo v tomto případě chápáno pouze jako formální akt. Toto právo pak mohl vévoda samozřejmě využít k posílení nároků manžela své dcery.  Na základě \"privilegia minus\" byl rakouský vévoda navíc osvobozen od povinné účasti na říšských sněmech s výjimkou těch, které se konaly v Bavorsku, byl vrchním soudcem ve svých zemích (vévodství mu bylo uděleno \"cum omni iure\", tedy se vším právem), bojovat pod říšskými praporci měl jen v případě, že by bylo ohroženo jeho vlastní panství nebo se válčilo v sousedních zemích. Zde se nejednalo jen o otázku politické prestiže, ale o věc finanční úlevy. Vyzbrojení a živení vojska i výprava na říšský sněm byly totiž relativně nákladnými záležitostmi a vévoda tak nadále nemusel, pokud sám nechtěl, vynakládat na tyto věci ne nepodstatné částky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Privilegium minus je jeden z nejdůležitějších středověkých rakouských státoprávních dokumentů, vydáno bylo 19. září 1156 císařem Fridrichem Barbarossou pro Jindřicha Jasomirgotta z rodu Babenberků a jeho druhou manželku Teodoru. Tento dokument povyšoval Rakousko z dosavadního markrabství na vévodství. Vláda v zemi byla zaručena Babenberkům a to dědičně bez ohledu na pohlaví. Bezdětný panovník mohl zemi odkázat dle svého vlastního uvážení a bez účasti šlechty.", "tgt_summary": "小特权(),是神圣罗马帝国皇帝腓特烈一世于1156年9月17日授予奥地利亨利二世的特权。为与后世奥地利获得的大特权相区分,故名小特权。", "id": 2218604}
{"src_title": "Válka proti terorismu", "tgt_title": "反恐战争", "src_document": [{"title": "Přijetí a kritika války proti teroru.", "content": "Přízeň nebo averze vůči koncepci války proti terorismu se měnila v průběhu času, jak ve Spojených státech tak v zemích spojenců a zbytku světa. Obecně vzato byla krátce po 11. září přijata čelnými představiteli většiny zemí prvního světa (jistou výjimku tvořili Francie a Německo); postupně ale ztrácela na podpoře (a tento trend trvá).  Mezi největší proponenty patří skupina neokonzervativních politiků v administrativě prezidenta George W. Bushe, americké konzervativní i liberální think tanky, výrobci zbraní, dodavatelé vojenské techniky a firmy, patřící mezi kontraktory v přestavbě postsaddámovského Iráku.  Mezi odpůrce patří rozličné skupiny politických aktivistů a občanských sdružení (zejména ve Spojených státech, méně v Británii a jinde).  Proti válce proti terorismu se postavili také někteří politici, například americký senátor za Texas a někdejší prezidentský kandidát Ron Paul a britský ministr zahraničí David Miliband. První zmiňovaný uvádí, že terorismus je taktika, proti které nelze efektivně bojovat konvenčním způsobem.  Argumentem a cílem zastánců této strategie je vymýcení světa od terorismu, odpůrci poukazují na hrozbu vojensko-průmyslového komplexu a tvrdí, že pokračování povede k větší nestabilitě ve světě.", "section_level": 1}, {"title": "Časový přehled.", "content": "Co se týče regionů, na kterých doposud došlo k bitvám nebo útokům v rámci války proti teroru, pak byly nejčastěji postihnuty oblasti střední a západní Asie, region Blízkého východu, Afrického rohu, v méně častých případech se ale daným událostem došlo i v Evropě, Severní Americe, severní Africe, a dalších — dá se mluvit o konfliktu s (téměř) celosvětovým rozsahem.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdušné útoky.", "content": "Pro válku proti teroru se stala typická strategie vzdušných útoků (sestřelování ze vzduchu, vypouštění raket, shazování bomb), speciálně útoky s použitím dronů.  S použitím vzdušných útoků drony začala administrativa George W. Bushe – kromě toho, co definovala jako válečné zóny v Afghánistánu, Iráku také v dalších třech zemích: Pákistánu, Jemenu a Somálii. Bush schválil 57 dronových úderů. Barack Obama a jeho vedení války proti teroru zaznamenalo postupný a poměrně strmý vzrůst použití dronů – ke konci jeho období na zhruba desetinásobek. Souběžně s tím postupně navyšoval i 'tradiční' vzdušné bombardování. Obama (potažmo jeho generálové) zavedli tzv. signature strikes, česky přibližně: údery podle vzoru. U tohoto typu útoku nemusel být cíl identifikován jako hledaný terorista; k opodstatnění udeřit stačily určité indicie – a to až tak vágní jako třeba „dospělý muž v tradičním náboženském úboru“. Souběžně se vzrůstajícím počtem útoků klesá transparentnost ohledně identity obětí a zdali patřili mezi teroristy nebo civilisty. Poslední roky Obamy ve funkci Pentagon přestal rozlišovat, kolik zabitých lidí patřilo mezi civilisty a automaticky označuje všechny jako \"nepřátelské bojovníky\" (\"enemy combatants\"). Podle vlastních dokumentů americké CIA v 80 % případů nedojde k identifikaci obětí vzdušných útoků.  Za úřadování administrativy George W. Bushe shodily americké ozbrojené síly na různé cíle v rámci války proti teroru v průměrně 24 bomb za den, tj. 8750 ročně. Během administrativy Baracka Obamy to bylo 34 bomb denně, tj. 12 500 ročně. Obamova spotřeba bomb však vykazovala vzrůstající tendenci – s 40% nárůstem od roku 2015, kdy americká armáda shodila kolem 20 tisíc bomb a raket, zejména v Sýrii, Iráku; tolik, že během tohoto období hlásila jejich nedostatek s neschopností je dostatečně rychle vyrábět a v roce 2016 se dostala na 26 171 shozených bomb, podle jiných zdrojů dokonce 31 tisíc. Za první rok Donalda Trumpa v úřadu shodila americká armáda 44 096 bomb, tj. cca 121 denně, nebo každých 12 minut jednu s perspektivou vzrůstu na 144 denně, tj. v průměru jednu za každých 10 minut. Trump se též vyjádřil v tom smyslu, že dává svým generálům „zelenou“ ohledně toho, kde kdy a jak pomocí dronů i klasických vzdušných sil zaútočí, koho zabijí. Pouze útoky dronů zabíjejí za úřadování Trumpa 80× více obětí než za Bushe, s účinností 2 % zasáhnout teroristy, jež jsou v hledáčku CIA.", "section_level": 1}, {"title": "Satira.", "content": "Nehumánní způsob vedení zejména irácké fáze války byl satirizován britským komikem Sachou Baronem Cohenem ve filmu Borat, kde Cohen nechává svého hrdinu podporovat americkou válku teroru namísto války proti teroru uvedením slov \"war of terror\" namísto \"war on terror\" či vyjádřit přání, aby George Bush popil krve každé Iráčanky a každého iráckého dítěte a aby americká vojska zničila Irák do té míry, aby ani jediná ještěrka nepřežila v irácké poušti po dalších tisíc let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Válka proti terorismu (též válka s terorismem, válka proti teroru, \"War on Terror\") je obecný termín pro řadu vojenských, politických, právních a náboženských akcí započatých vládou Spojených států amerických jako odpověď na teroristické útoky z 11. září 2001. Nejedná se o konkrétní konvenční válku; termín představuje širší koncepci dlouhodobé strategie nadnárodního významu. Oficiální cíle války proti terorismu jsou čelit teroristickým hrozbám, zabránit teroristům v jejich činech a potlačit vliv teroristických organizací jako je např. Al-Káida. Američany válka proti terorismu stojí 250 milionů dolarů denně. Válka proti teroru a opatření, která s ní souvisejí, se staly zdrojem kontroverze; kritici zmiňují, že byla použita k ospravedlnění agrese - vydávané za preventivní válku -, porušování lidských práv a k ospravedlňování jiného porušování mezinárodního práva.", "tgt_summary": "反恐战争(英文:War on Terror)是美国及其盟友用来称呼一场进行中的、以“消灭国际恐怖主义”为目标的全球性战争,起因于九一一事件。", "id": 1927081}
{"src_title": "Optometrie", "tgt_title": "视光学", "src_document": [{"title": "Obecně.", "content": "Termín optometrie pochází s řečtiny. Jedná se o složení slov optos (oko, vidění) a metrie (měření). Pozoruhodné je přiřazení významu pro vidění v anglickém jazyce. Tam frázi „I see“ lze vyložit také jako \"rozumím\", což dává smysl. Pokud chci něčemu porozumět, něco poznat, zjistit souvislosti, je potřeba velmi často onu věc také vidět. Dá se říci, že lidské oko je jakási brána do člověka samotného. Jinak řečeno, oko je v podstatě senzoricko-motorickou periferií mozku. Místem prvního zaznamenání odrazů světla, které poté putují do mozku, kde dochází k jejich analýze. Je až s podivem jak je vše psychické i fyziologické propojeno s okem resp. se zrakem či obecně s viděním. Řada nemocí se často nějak projeví zrakovými problémy. Jakékoliv zrakové postižení může také velmi ovlivnit psychiku člověka a tím i celý jeho život. Proto je třeba si neustále uvědomovat jak moc je pro nás zrak důležitý.  Zodpovědný přístup ke zrakovému aparátu společně se správným vyšetřením všech zrakových funkcí a odchylek, společně se stanovením ideální korekce, přispívá k celkovému dobrému zdravotnímu stavu a tím pádem i k optimální kvalitě života. Lidské bytí je založeno na interakci s okolním světem a zrakové vjemy tvoří jeho velkou část. Proto řada optometristů považuje své povolání za poslání které umožňuje lidem prožívat lepší život.  Na rozdíl od České republiky mají optometristé například ve Spojených státech daleko větší pravomoci a v řadě amerických státech má optometrista oprávnění používat i léčebných metod a předepisovat různé kapky masti či injekce.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Historie optometrie je přímo svázána s vývojem lékařských a vědních oborů zabývajících se zrakovým aparátem (anatomie, mikrobiologie, neurologie, fyziologie atd.), optiky, optických přístrojů, zobrazovacích technik a dalších oborů souvisejících s péčí o zrak. V České republice se často v různých textech dozvídáme, že je optometrie mladý obor. Z následujícího historického přehledu je patrné, že tomu tak není.", "section_level": 1}, {"title": "Licence.", "content": "Procesy vzdělávání a praxe optometristů jsou v řadě zemí regulovány vládou. Jako u většiny zdravotnických oborů se vyžaduje i u optometristů značná kvalifikovanost a stálý přehled o nových trendech a postupech.  Optometrie je oficiálně uznána a vyučuje se:", "section_level": 1}, {"title": "Evropa.", "content": "V Evropě nejsou doposud stanovena jednotná pravidla pro získání licence (registrace) optometrie. Například v Německu se problematikou optometrie zabývají zejména oftalmologové a profesionálně trénovaní a certifikovaní optici. Ve Francii není žádná regulace optometrie a optometristé jsou často školení tak, že navštěvují ordinace soukromých oftalmologů.  Po vzniku Evropské unie vznikly organizace zaštiťující evropské školy a školy s výukou optometrie (AESCO Association of European Schools and Colleges of Optometry) a organizace vystupující pod označením Evropská rada optiky a optometrie (ECOO European Council of Optometry and Optics), která se snaží nastavit obecně platná pravidla tohoto oboru. Hlavním úkolem těchto organizací je optometrii v EU sjednotit a stanovit evropskou zkoušku z optometrie (evropský diplom optometrie), uznávaný celou EU.", "section_level": 1}, {"title": "Česká republika.", "content": "V České republice je optometrie vedena jako nelékařský zdravotnický obor. Optometrii lze v ČR studovat na lékařské fakultě Masarykovy univerzity, kde se jedná o tříleté bakalářské respektive magisterské studium s možností navazujícího doktorandského studia. Tento obor také poskytuje ve svých osnovách Univerzita Palackého v Olomouci, kde se vyučuje na lékařské a přírodovědecké fakultě a v Kladně na fakultě biomedicínského inženýrství, která je součástí ČVUT.", "section_level": 1}], "src_summary": "Optometrie je nelékařská zdravotnická profese zaměřená na lidské oko a jeho vlastnosti. Specialista aplikující optometrii se nazývá optometrista. Jako u celé řady profesí, jsou i pravomoci optometristů v různých zemích jiné. Stěžejní náplní práce optometristy v České republice je především vyšetřování zrakových funkcí, stanovení příslušné dioptrické korekce a aplikace kontaktních čoček. Současně je optometrista také schopen poradit při výběru optimální korekční pomůcky. Je také schopen posoudit celkový stav zrakových funkcí, avšak nestanovuje diagnózu a neléčí oční choroby. Optometrie je společně s ortoptikou součástí primární péče o zrak na kterou navazuje lékařská péče - oftalmologie.", "tgt_summary": "眼科视光学(英文:Optometry),是光学和眼科的结合,运用光学仪器来检查眼睛的视觉功能,并采取相应的非手术或手术的手段来治疗病人的近视、远视、散光、老视和双眼视觉功能性异常等疾病。非手术方法主要包括眼镜、隐性眼镜、视觉训练、药物;手术方法主要包括各种屈光手术如准分子激光、有晶体眼人工晶体植入术、传导性角膜成形术(Conductive Keratoplasty)。", "id": 2710327}
{"src_title": "Poltava (Puškin)", "tgt_title": "波爾塔瓦 (詩歌)", "src_document": [{"title": "Obsah poemy.", "content": "Poema začíná tím, že se postarší ukrajinský hejtman Ivan Stěpanovič Mazepa uchází o krásnou dívku Marii u jejího otce Kočubeje. I když Kočubej zjistí, že Marie Mazepu miluje, nechce mu jí pro jeho stáří dát. Mazepa nejprve Kočubejovi vyhrožuje a nakonec dívku unese. Kočubej se rozhodne, že se mu pomstí a pošle do Moskvy carovi Petrovi udání, že se Mazepa spolčuje se Švédy proti vlasti a caru. Poselství však nemá očekávaný výsledek. Car mu neuvěřil, dal Kočubeje uvěznit a vydal jej do Mazepových rukou. Ten nechá Kočubeje mučit, aby jej přinutil nejen k přiznání všech zločinů, ze kterých ho obvinil, ale především k vyzrazení skrýše, v níž ukryl své bohatství, neboť Mazepa potřebuje peníze na další vydržování svých vojsk. Protože to Kočubej neprozradí, rozhodne se Mazepa, že ho nechá ráno popravit.  Marie Mazepovi vyčítá, že se jí málo věnuje a že jí neustále opouští, zřejmě pro jinou ženu. Mazepa jí proto svěřuje své tajemství. Chce s pomocí švédského krále odtrhnout Ukrajinu od Ruska a sám vládnout. Marie mu slibuje věrnost. Náhle se však u ní tajně objevuje její matka a sděluje jí, že její otec bude časně ráno popraven. Marie spěchá za Mazepu, aby prosila za otce, ale přibíhá na popraviště pozdě. Kočubej je již mrtvý. Mazepa se vrací domů, ale Marie tam není. Zmizela neznámo kam. Když pak švédský král Karel XII. vtrhne na Ukrajinu, přidá se Mazepa otevřeně na jeho stranu.  Poema vrcholí bitvou u Poltavy dne 8. července roku 1709, ve které Rusové vedení carem Petrem Velikým s velkou převahou porazila švédská vojska. Z Mazepy je rázem štvanec. Při útěku se dostane až do sadu u Kočubejova domu. Setká se tu s Marií, která zešílela hrůzou ze smrti otce. Nepoznává jej, a tak jí Mazepa ponechává svému osudu.  V epilogu poemy autor již pouze formuluje základní smysl svého díla – vítězstvím u Poltavy položil Petr Veliký pevný základ rozvoji evropské kultury na ruské půdě, v čemž tkví jeho nesporný historický význam.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Podle poemy složil roku 1884 ruský skladatel Petr Iljič Čajkovskij operu \"Mazepa\".", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "Existují i další filmy, které se jmenují \"Mazepa\", ale ty jsou natočeny podle jiných předloh.", "section_level": 2}], "src_summary": "Poltava (1829, \"Полтава\") je historická poema ruského romantického básníka, prozaika a dramatika Alexandra Sergejeviče Puškina (1799–1837), která je oslavou velikého ruského panovníka cara Petra Velikého, který svými činy, vítězstvím nad Švédy i nad povstalcem Mazepou (ukrajinský hejtman v letech 1687 až 1708) uvedl Rusko na cestu slávy.", "tgt_summary": "波尔塔瓦()是一首由亚历山大·谢尔盖耶维奇·普希金在1828年9月所撰写的叙事诗。诗作内容是关于乌克兰哥萨克人的军事指挥官伊万·马泽帕,参与1709年发生于瑞典与俄罗斯之间的波尔塔瓦会战的故事。诗作以马泽帕与玛丽之间的爱情故事,以及马泽帕背叛彼得大帝,和他在战争取得胜利的故事为中心。虽然普希金少部分的作品被批判为含有帝国主义思想,但是其他评论则表扬其诗作的叙写深刻人心。彼得·伊里奇·柴可夫基受到了本诗的启发后,于1884年写下歌剧《马泽帕》(\"Mazeppa\")。", "id": 1001342}
{"src_title": "SEAT Ibiza", "tgt_title": "西亞特Ibiza", "src_document": [{"title": "První generace (021a).", "content": "\"Hlavní článek: Seat Ibiza Mk1 (021a)\" První vozy Seat Ibiza byly vyrobeny v závodě Zona France u Barcelony koncem dubna 1984, oficiální premiéru měl nový automobil v červenci. Výroba začala 3,65 m dlouhou třídveřovou variantou karoserie, s variabilním zavazadlovým prostorem, kterou navrhl Giorgetto Giugiaro, šéf turínského studia Ital Design. Pro tuto novou Ibizu, spolu se sedanem Seat Málaga, byly navrženy nové motory, uložené vpředu napříč pohánějící přední kola. Jejich vývoj, výrobu hlavy motoru a několik dalších součástí, kapalinou chlazených spalovacích motorů OHC o objemu 1.2 l, 1.5 l a 1.7 l pro Seat zajišťoval renomovaný stuttgartský výrobce sportovních vozů Porsche, proto byly doplněné nápisem Systém Porsche na ventilovém víku spolu s logem Seat. Za tento ozdobný prvek platil Seat podíl z každého prodaného kusu.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá generace (6K1).", "content": "V květnu 1993 debutovala na autosalonu v Barceloně zcela nová Ibiza druhé generace, prostornější 3,8 m dlouhý vůz osobitého designu ve třídveřovém i pětidveřovém provedení. Díky využití koncernové banky komponentů se nová Ibiza mohla pochlubit širokou paletou zážehových motoru o objemu 1,0 až 2,0 a výkonu 33 až 85 kW (45 až 115k), ale také atmosférickou i přeplňovanou verzí dieselu 1,9 L o výkonu 50 a 55 kW (68 a 75k). Špičku nabídky tvořila sportovně laděná Ibiza GTI se šestnáctiventilovým motorem 1,8 L, jehož výkon 95 kW (129k) ji umožňoval dosahovat rychlosti až 206 km/h a sprintovat z 0 na 100 km/h za 8,9 s. Koncem roku 1993 se vedle dvouprostorového modelu Ibiza objevil prodloužený sedan jménem Cordoba.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá generace (facelift).", "content": "Autosalón v Barceloně byl v květnu 1999 místem premiéry druhé generace vozu Ibiza s výrazně modernizovaným designem karoserie a novým výběrem motorů, jemuž dominovala přeplňovaná verze dvacetiventilového čtyřválce 1,8T o výkonu 115 kW (150k), s niž nejrychlejší Ibiza dosáhne 220 km/h a z 0 na 100 km/h to zvládne za 7,9 s. Na své si ale přišli i příznivci úsporných turbodieselů TDI a moderních zážehových čtyřválců, včetně šestnáctiventilové verze motoru 1,4 L. Také Ibiza druhé generace po modernizaci potvrdila postavení nejoblíbenějšího vozu značky Seat a své nástupkyni připravila cestu k dalším úspěchům.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí generace (interní kód 6L).", "content": "Na autosalonu v Boloni se v roce 2001 objevila Ibiza třetí generace. Ibiza přišla se širokým výběrem technologicky vyspělých benzínových motorů. V rozmezí od 1,2 HTP 40 a 47 kW/54 a 64 k (slabší se přestal nabízet v roce 2004) až po 1,8T 20V 132 kW/180 k (pro verzi Cupra), nebo si můžete zvolit výkonnou a přitom úspornou dieselovou řadu agregátů začínající u tříválcové 1.4 TDI 55 kW/ 75 k, pokračující přes atmosférickou 1,9 SDI 47 kW/ 64 k a vrcholící u přeplňované 1,9 TDI 118 kW/ 160 k ( pro verzi Cupra). Ibiza dokázala v prestižní soutěži WHAT CAR? získat ocenění Auto roku 2003 až 2005 • Ibiza je vybavena postranními výztuhami. • Ve standardní výbavě naleznete přední airbagy a boční i hlavové airbagy bylo samozřejmě možné doobjednat. Patentovaný systém Isofix Vám umožňuje připevnit dětskou autosedačku přímo k podvozku vozu. V crash testu Euro NCAP absolvovala Ibiza testy s výsledkem 26.42 bodů. Tomu odpovídají 4 hvězdičky z pěti možných. Plně galvanizovaná karoserie nové Ibizy má dvanáctiletou záruku na prorezavění. Mnoho času bylo věnováno vývoji vyztužený sloupků, bezpečnostním okruhům kabiny a příčným nosníkům pod sedadly. Koeficient aerodynamického odporu činí C = 0,31. Objem kufru je 267 litrů, při sklopené zadní sedačce s místem k sedadlu/střeše: 665/960 litrů. V roce 2005 se objevily přepracované agregáty 1.4 TDI s výkony 51 a 59 kW/ 69 a 80 k, stejný rok znamenal konec pro atmosférické 1.9 SDI 47kW/ 64 k a 2.0 MPI 85kW/ 116 k. První a jediný facelift této generace proběhl v lednu 2006 - změnil se hlavně přední nárazník a víko kufru dostalo velký nápis IBIZA, podobnou změnou prošel i odvozený sedan Cordoba, ale ten nedostal nový přední nárazník, ovšem jeho zádi též vévodí modelový nápis CORDOBA. Motor 1.2 HTP 47 kW byl nahrazen silnější 51 kW variantou. Agregát 1.4 16V 74 kW vystřídala jen o málo silnější 1.6 16V 77Kw a základní 1.4 16V posílila z 55kW na 63 kW, slabší 55 kW verze se prodávala pouze se 4 stupňovou automatickou převodovkou. Rok 2007 byl ve znamení zavedení slabší varianty 1.2 HTP 44kW/ 75 k. V roce 2008 se představila nová, v pořadí již čtvrtá, generace tohoto modelu. Starší generace se vyráběla dál jako model Ibiza PePe do roku 2009, ale byla výrazně zúžena její nabídka motorů - 1.2 HTP, 1.4 16V nebo 1.4 TDI. Stejný osud čekal i na sesterský model Cordoba, prodávaný také jako Cordoba PePe se stejnými motorizacemi a výbavou až do roku 2009.", "section_level": 1}, {"title": "Čtvrtá generace.", "content": "Čtvrtá generace modelu Ibiza přišla v roce 2008, právě když se SEATu podařilo překonat krizi. Design, označovaný jako \"Arrow Design\", vychází ze studie SportCoupé Bocanegra, představené na autosalonu v Ženevě. Tento model vyjíždí na nové podvozkové platformě, kterou dostalo o něco později i VW Polo 5. generace. Nejdříve na trh přišel pětidveřový hatchback, následně třídveřový, označovaný jako SportCoupé (zkráceně SC) a v roce 2010 i praktické kombi Sport Tourer (zkráceně ST). Pětidveřový model nabízí zavazadelník o objemu 292 litrů, model SC 284 litrů a kombi 430 litrů. Zážehové motorizace toho modelu začínají na 1.2 HTP 44 a 51kW, pokračují přes 1.4 16V 63 kW, až k 1.6 16V 77 kW. Vznětové agregáty zastupují tříválcová 1.4 TDI ve výkonech 51 a 59 kW a 1.9 TDI 77 kW, všechny naftové verze jsou se systémem vstřikování PD, neboli Čerpadlo-tryska. 1.4 TDI 59 Kw s filtrem pevných částic (označovaný jako DPF) sloužila i jako základ pro verzi \"ECOmotive\". Tato verze spotřebuje pouze 3,7 l nafty na 100km a vyproduje pouze 98g CO na 1km. V roce 2010 vystřídalo vstřikování PD, v Evropě populárnější, Common Rail (CR), s tím přišly i nové naftové motory TDI o objemu 1.6 ve výkonech 55, 66 a 77 kW, které nahradily staré 1.9 TDI a 1.4 TDI. Premiéru má i nový tříválcový turbodiesel 1.2 TDI CR, který spotřebuje 3,4 litru nafty na 100 km. Stejný agregát má nově zastoupení i ve verzi \"ECOmotive\" místo dosavadní 1.4 TDI DPF 59 kW...", "section_level": 1}, {"title": "Závodní verze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ibiza skupiny A.", "content": "Ibiza skupiny A se představila na portugalské rallye v roce 1995. Vůz tehdy řídil Erwin Weber. Jeho druhý start byl na Acropolis rallye 1995, kde zvítězil.", "section_level": 2}, {"title": "Ibiza Kit Car.", "content": "Ibiza druhé generace získala značnou popularitu díky svým sportovním úspěchům: v letech 1996, 1997 a 1998 třikrát po sobě vyhrála mistrovství světa FIA v automobilových soutěžích ve třídě vozů s jednou poháněnou nápravou a dvoulitrovým motorem. Není divu, že i sériová dvoulitrová Ibiza GTI 16 V si vysloužila mimořádnou přízeň zejména mladých jezdců chtivých opravdu \"ostrého\" svezení.  Ibizu Kit Car poháněl motor o objemu 1984 cm o výkonu 270 koní a točivém momentu 214 Nm. Váha celého vozu byla jedna tuna. První start se odhrál na Rallye Monte Carlo 1996. Ale konkurenci v podobě vozu Peugeot 306 Maxi nestačil. Seat získal jen jedno vítězství, které získal Jesus Puras. Na konci roku ale titul nakonec připadl Seatu, když porazil tým Škoda Motorsport a jejich Felicie Kit Car. Pro následující sezonu byla představena verze EVO 2, jejíž vývoj vedl Benoit Bagur. Evo 2 měla tužší obranou klec a novou zadní nápravu. Harri Rovanperä dokonce zvítězil na Rallye San Remo 1997 a Seat opět slavil titul. Největším úspěchem v sezoně 1998 bylo páté místo na Safari rallye. V polovině roku tým přešel na vůz Seat Cordoba WRC. Na britských ostrovech ale s Ibizou dále startoval Toni Gardermeister. Ten zvítězil na rallye Monte Carlo 1999 a dojel pátý ve Švédsku. V současnosti je jeden vůz vystaven v muzeu AutoStadt ve Wolfsburku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Seat Ibiza první generace byla vyrobena v první polovině 80. let v době, kdy automobilka Seat procházela obdobím nelehké transformace. Přechodně znárodněná automobilka hledala novou identitu, výrobní strategii a zároveň i ekonomickou budoucnost. Vedle smlouvy o výrobní a obchodní spolupráci uzavřené v září 1982 s koncernem Volkswagen se právě Ibiza stala základním kamenem nového rozvoje značky Seat.", "tgt_summary": "西亚特Ibiza是西班牙汽车制造商西亚特自1984年开始生产的一款紧凑型轿车,也是西雅特销量最高的汽车。车名源自西班牙巴利阿里群岛的伊维萨岛。", "id": 1254172}
{"src_title": "Věra Zvonarevová", "tgt_title": "薇拉·兹沃纳列娃", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2011.", "content": "V sezóně 2011 nezopakovala dosud svůj nejlepší rok na okruhu 2010, přesto na něm získala další dva tituly.  První z nich si připsala po více než ročním čekání na Qatar Ladies Open, když ve finále porazila tehdejší světovou jedničku Caroline Wozniackou 6–4, 6–4. Druhý turnajový triumf vyhrála na úvodním ročníku ázerbájdžánského Baku Cupu, po finálové výhře nad krajankou Xenií Pervakovou 6–1, 6–4. Na dalších dvou událostech prošla do finále. Jednalo se o Mercury Insurance Open a Toray Pan Pacific Open, na nichž vždy v boji o titul nestačila na Polku Agnieszku Radwańskou, v prvním utkání 6–3, 6–4 a v druhém pak 6–3, 6–2.  Na grandslamech docílila nejlepšího výkonu na úvodním Australian Open, kde na její raketě zůstaly Češky Lucie Šafářová,Iveta Benešová a Petra Kvitová a postoupila do semifinále. Tam podlehla pozdější vítězce Kim Clijstersové 6–3, 6–3. Ve čtvrtfinále skončila na US Open, a to opět na raketě pozdější vítězky turnaje Samanthy Stosurové 6–3, 6–3. Konečným kolem bylo čtvrté dějství na antukovém French Open, kde nestačila na krajanku Anastasiji Pavljučenkovovou po setech 7–6, 2–6, 6–2. Ve Wimbledonu ji ve třetím kole vyřadila Bulharka Cvetana Pironkovová 6–2, 6–3.  Na Turnaji mistryň porazila jenom Wozniackou. Ani set neuhrála s Kvitovou, která turnaj poté vyhrála, a mečboly za stavu 5-3 ve třetím setu nevyužila proti Radwańské, aby nakonec zápas prohrála 5-7. I tak se z druhého místo znovu probojovala do semifinále, kde podlehla Bělorusce Viktorii Azarenkové.  Sezónu ukončila jako sedmá hráčka žebříčku WTA, tedy o 5 míst níže, než minulý rok.", "section_level": 2}, {"title": "Fed Cup.", "content": "Věra Zvonarevová se zúčastnila 7 zápasů týmového Fed Cupu za tým Ruska s bilancí 5-2 ve dvouhře a 1-0 ve čtyřhře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Věra Igorevna Zvonarevová (resp. Zvonarjovová – \"\", narozená 7. září 1984, Moskva, SSSR, dnes Ruská federace) je ruská profesionální tenistka.", "tgt_summary": "薇拉·伊格蕾夫娜·兹沃纳列娃(,\"Vera Igorevna Zvonareva\",1984年-9月7日),俄罗斯女子职业网球运动员。", "id": 145127}
{"src_title": "USS John F. Kennedy (CV-67)", "tgt_title": "甘迺迪號航空母艦 (CV-67)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "Původně se mělo jednat o čtvrtou loď třídy \"Kitty Hawk\", v její konstrukci ale došlo k takovému množství změn, že jí byla přiřazena vlastní třída. Objednána byla s jaderným pohonem (měla používat reaktor A3W), avšak po zahájení stavby došlo i v této oblasti ke změně a byla vybavena konvenčním pohonem.  Stavba lodi byla zahájena 22. října 1964. Pokřtěná a spuštěná na vodu byla 27. května 1967, tedy dva dny před nedožitými 50. narozeninami Johna Kennedyho. Loď pokřtily Jacqueline Kennedyová a její tehdy devítiletá dcera Caroline v Newport News ve Virginii, kde byla v místní loděnici Newport News Shipbuilding stavěna. Do služby byla zařazena 7. září 1968.", "section_level": 2}, {"title": "Služba.", "content": "V 70. letech 20. století brázdila severní část Atlantského oceánu a Středozemní moře.  V roce 1982 poprvé proplula Suezským průplavem a vydala se na cestu do Indického oceánu. Při této misi přivítala na své palubě somálského prezidenta. V říjnu 1983 byla odvelena zpátky přes Suez ke břehům Libanonu, kde probíhala občanská válka. V prosinci 1983 pak vzlétla z její paluby k ostré bojové akci letadla A-6, která provedla nálet na Bejrút (společně se vzdušnými silami letadlové lodě USS \"Independence\"). Námořnictvo ztratilo 2 letouny. V zálivu Velká Syrta (v blízkosti teritoriálních vod Libye) došlo 4. ledna 1989 ke konfliktu se dvěma libyjskými letouny MiG-23, které se blížily k letadlové lodi. Z paluby tak vzlétly dva stíhací letouny F-14, aby útočníky zastavily. Ačkoliv zněl pro americké letadla pokyn jasně, měly mírumilovně doprovodit libyjské migy směrem od lodi, přesto došlo ke střetu a obě dvě libyjské stíhačky byly sestřeleny.  V roce 1991 se USS \"John F. Kennedy\" zúčastnila operace Pouštní bouře proti Iráku, který okupoval Kuvajt. Z její paluby bylo uskutečněno 114 náletů, celkově 2 900 vzletů letadel. V roce 1996 navštívila při své plavbě Dublin v Irsku, kde ji vítalo na deset tisíc lidí, kteří věděli, že kořeny Johna Kennedyho vychází právě z jejich ostrova. Navíc byla tehdy americkou velvyslankyní v Irsku Jean Kennedyová-Smithová, sestra prezidenta Kennedyho.  Po teroristických útocích z 11. září 2001 měla letadlová loď \"John F. Kennedy\" za úkol hlídkovat ve středním Atlantiku a zajišťovat ochranu východního pobřeží USA. V roce 2002 se podílela na útocích v Afghánistánu, cílem byl Tálibán a al-Káida.", "section_level": 2}, {"title": "Vyřazení ze služby.", "content": "Dne 23. března 2007 se na palubě lodi \"John F. Kennedy\" v přístavu Mayport (Florida) konal rozlučkový obřad při příležitosti jejího chystaného vyřazení ze služby, ke kterému oficiálně došlo 1. srpna 2007.  V červenci 2007 byla přetažena na námořní základnu v Norfolku ve Virginii, v březnu 2008 do Filadelfie do zařízení pro deaktivované lodě, přičemž americké námořnictvo ji nabídlo pro případné muzejní využití.", "section_level": 2}], "src_summary": "USS \"John F. Kennedy\" (CV-67) je letadlová loď Námořnictva Spojených států, která působila ve službě v letech 1968–2007. Její konstrukce je modifikovanou verzí lodí třídy \"Kitty Hawk\", proto jí byla přiřazena vlastní třída. Loď byla původně postavena a klasifikována jako útočná letadlová loď pro podporu leteckých bojů (označení CVA-67), v roce 1974 však došlo k jejímu překlasifikování na víceúčelovou letadlovou loď (CV-67), která může vést i boj proti ponorkám. Jedná se o poslední americkou letadlovou loď vybavenou konvenčním (nejaderným) pohonem. Jméno získala po 35. prezidentovi USA Johnu Fitzgeraldovi Kennedym, přezdívku měla „Big John“ (\"Velký John\").", "tgt_summary": "肯尼迪号航空母舰(USS John F. Kennedy, CV-67)是美国海军小鹰级航空母舰的第4号舰,也是美国最后一艘传统动力航空母舰,也是第一艘用美国总统名字命名的航空母舰,该舰的舰名取自美国第35任总统约翰·F·甘乃迪,肯尼迪在第二次世界大战期间曾在海军服役,参与了太平洋战争,并获颁了紫心勋章,因此也常被暱称为大约翰(Big John)。", "id": 15232}
{"src_title": "Hámid Karzaj", "tgt_title": "哈米德·卡尔扎伊", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve vlivné paštunské rodině, která patřila k příznivcům posledního krále Muhammada Záhir Šáha. Měl bratra, Ahmeda Walího Karzaje. Vystudoval politologii na Himáčalpradéšské univerzitě v indickém městě Šimla. V 90. letech byl na krátkou dobu placen jako konzultant těžební společnosti Unocal. Kromě rodné paštunštiny ovládá i perštinu, urdštinu, hindštinu, angličtinu a francouzštinu. Od roku 1999 je ženatý a má jednoho syna.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "V osmdesátých letech během sovětské války v Afghánistánu sháněl peníze pro mudžáhidy, po pádu poslední Sověty podporované vlády v roce 1992 se stal náměstkem ministra zahraničí ve vládě Burhánuddína Rabbáního a posléze ministrem pro plánování. Neschopnost vlády dohodnout se na nejzákladnějších věcech ho znechutila a stal se stoupencem hnutí Tálibán, slibujícího sjednotit zemi. Když Tálibán dobyl Kábul a svrhl Rabbáního vládu, Karzáí ho plně podporoval, hlavně při shnánění peněz a zahraničních kontaktů. Později však Tálibán začal kritizovat za jeho násilné praktiky. V roce 1997 mu vůdce Tálibánu Muhammad Umar nabídl post diplomatického zástupce při OSN, Karzaj tuto nabídku odmítl a odjel do pákistánské Kvéty.  Tam pokračoval v kritice Tálibánu, a když byl v roce 1999 zavražděn jeho otec, obvinil z vraždy Tálibán a definitivně se s ním rozešel. V roce 2001 byl blízkým spolupracovníkem generála Masúda, velitele Severní aliance. Po začátku Operace Trvalá svoboda se postavil do čela polních protitálibánských velitelů a začal spolupracovat s americkou armádou. 5. prosince 2001 na pozice jeho skupiny nedaleko Kandaháru omylem raketami zaútočila americká armáda, následkem útoku zemřeli 3 američtí vojáci, 5 jeho spolubojovníků a dalších 18 bylo zraněno, včetně samotného Karzaje. Krátce po útoku mu bylo oznámeno, že ho afghánští kmenoví vůdcové na konferenci v Bonnu zvolili předsedou prozatímní vlády.  Zatím se stal objektem již pěti atentátů, poslední se uskutečnil v dubnu 2008. Ze všech zatím vyvázl nezraněn. Deník New York Times v dubna 2013 zveřejnil, že Karzáí a jeho prezidentský úřad byl posledních 12 let financován CIA „stínovými penězi“ v řádu desítek milionů, sloužící mimo jiné i k zajištění vlivu, podplácení afghánských „válečných lordů“ a korupci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hámid Karzaj (někdy nesprávně Hamíd Karzáí; : * 24. prosince 1957, Kandahár) je afghánský politik a bývalý afghánský prezident. Stal se první hlavou státu v éře po vládnutí hnutí Tálibán. Od prosince 2001 byl v čele prozatímní vlády, od roku 2002 dočasným prezidentem; v roce 2004 vyhrál prezidentské volby a od 7. prosince téhož roku do 29. září 2014 byl řádným prezidentem Afghánistánu.", "tgt_summary": "哈米德·卡尔扎伊(普什图语:,波斯文:;拉丁化:Hāmid Karzai,1957年-12月24日)是阿富汗伊斯兰共和国第一任总统(2004年12月7日 - 2014年9月29日)。卡尔扎伊出生于坎大哈省坎大哈市的政治世家,其祖父、父亲、叔叔均活跃于阿富汗政坛,其父阿卜杜勒・阿哈德・卡尔扎伊曾经于1960年代担任阿富汗国家议会议长。", "id": 2645731}
{"src_title": "Viktoria Azarenková", "tgt_title": "维多利亚·阿扎伦卡", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "V roce 2005 vyhrála juniorku Australian Open ve dvouhře a s Marinou Erakovicovou také ve čtyřhře. Stejně tak triumfovala ve dvouhře juniorky na US Open a na konci roku ji Mezinárodní tenisová federace vyhlásila juniorskou mistryní světa.", "section_level": 1}, {"title": "2011.", "content": "Sezónu začala čtvrtfinálovou účastí na turnaji v Sydney. Jako osmá nasazená prohrála v osmifinále Australian Open s Na Liovou.  Výraznější úspěch přišel v Americe. Vítězství zaznamenala na Sony Ericsson Open po finálovém triumfu nad Ruskou Marií Šarapovou, když v předchozích kolech přešla přes světovou dvojku Kim Clijstersovou a také trojku Věru Zvonarevovou.  Následující týden si připsala první antukový titul, a to na Andalucia Tennis Experience, když ve finále porazila Irinu-Camelii Beguovou. Finálové účasti dosáhla také na madridském Mutua Madrileña Madrid Open, v němž ve finále nestačila na Petru Kvitovou.  Ve čtvrtfinále pak vypadla na French Open, opět s Na Liovou, pozdější vítězkou. Do prvního grandslamového semifinále se probojovala ve Wimbledonu, ale opět prohrála s příští vítězkou Kvitovou. Do semifinále se dostala také v Torontu.Účast na US Open zakončila ve třetím kole porážkou od vracející se Sereny Williamsové.  V týdnu předcházejícím turnaji mistryň vyhrála BGL Luxembourg Open, když ve finále porazila Rumunku Monicu Niculescuovou.  Sezónu zakončila ve finále dvouhry na Turnaji mistryň, v němž prohrála s Češkou Petrou Kvitovou.", "section_level": 2}, {"title": "2012.", "content": "Sezónu zahájila na turnaji v Sydney, kde ve finále vyhrála nad Li Na a získala svůj první titul roku. V Melbourne si připsala svůj premiérový grandslamový titul kariéry. V semifinále porazila obhájkyni titulu Kim Clijstersovou a ve finále nadělila Rusce Marii Šarapovové kanára. Po tomto vítězství se 30. ledna poprvé posunula na '1. místo žebříčku WTA.  Další turnaj po vítězném australském turné představoval Qatar Total Open, kde v semifinále pořetí v řadě porazila Agnieszku Radwańskou. Ve finále si pak hladce poradila se Stosurovou. Na turnaji ztratila celkově jen 18 her, přestože v si v semifinále zranila kotník.  Z turnaje Dubai Tennis Championships se odhlásila, a tak hrála až turnaj v Indian Wells řadící se do kategorie Premier Mandatory. Zde pokračovala ve svém vítězném tažení. Ve finále porazila světovou dvojku Marii Šarapovovou. Po tomto turnaji měla v aktuální sezóně bilanci zápasů 23–0 ve svůj prospěch.  Na dalším turnaji Miami Masters měla ve čtvrtém kole namále se Slovenkou Dominikou Cibulkovou, utkání ale zvládla a vyhrála ve třech setech. Ve čtvrtfinále však na svou soupeřku Marion Bartoliovou nestačila a připsala si tak svou první prohru v sezoně.  Na německém Porsche Tennis Grand Prix ve Stuttgartu porazila už popáté za sebou Radwańskou, ve finále však byla podruhé v roce poražena, a to od Marii Šarapovové. Na madridské modré antuce prohrála také až utkání o titul s Američankou Serenou Williamsovou. Na dalším turnaji Rome Masters vzdala ve třetím kole pro zranění Dominice Cibulkové.  Na French Open vypadla ve 4. kole se slovenskou hráčkou Dominikou Cibulkovou 0–2 na sety, což znamenalo ztrátu pozice světové jedničky, na které setrvala devatenáct týdnů v řadě. O měsíc později ve Wimbledonu skončila druhý rok v řadě v semifinále, a to opět s pozdější vítězkou turnaje, kterou se stala Serena Williamsová. Jelikož však Maria Šarapovová neobhájila loňské finále, tak se Azarenková vrátila na vrchol.  Do londýnského olympijského turnaje hraného opět v All England Clubu necelý měsíc po skončení Wimbledonu vstupovala jako světová jednička a první nasazená. Na cestě do semifinále ztratila jediný set, když druhou sadu úvodního kola s Rumunkou Beguovou prohrála v poměru 3–6. V semifinále ji pak hladce porazila opět Serena Williamsová, když na ni uhrála pouze tři gamy. Bronzovou medaili vybojovala po výhře nad Ruskou Marií Kirilenkovou. Zlato však vyhrála ve smíšené čtyřhře.  Druhé gradslamové finále si zahrála na US Open 2012, kde opět prohrála se Serenou Williamsovou, přestože vedla ve třetím 5-3 a byla dva míče od vítězství.  Do turnajového kolotoče se vrátila v Tokiu, kde však ve čtvrtfinále nenastoupila k zápasu proti Němce Kerberové. Druhý titul kategorie Premier Mandatory vyhrála v Pekingu výhrou nad Marii Šarapovovou ve dvou setech.", "section_level": 2}, {"title": "2013.", "content": "V sezóně vyhrála tři singlové tituly a v únoru přišla o první příčku světové klasifikace WTA. Z několika turnajů v průběhu sezóny odstoupila pro zranění.  Do nového roku vstupovala jako světová jednička. Z úvodního turnaje Brisbane International odstoupila před semifinále se Serenou Williamsovou. Následně obhájila titul na Australian Open, kde ve finále zdolala Li Na Navzdory další úspěšné obhajobě na únorovém Qatar Total Open, jí bodový zisk nestačil na setrvání v čele žebříčku WTA, kde byla vystřídána Williamsovou, přestože Američanku ve finále zdolala (poprvé od roku 2009).  Před čtvrtfinále s Caroline Wozniackou odstoupila z BNP Paribas Open a odhlásila se i z navazujícího Sony Open Tennis. Do finále se probojovala na antukovém Internazionali BNL d'Italia, kde ji Serena Williamsová oplatila poslední porážku. Na French Open si zahrála semifinále, když byla nad její síly obhájkyně titulu Maria Šarapovová. Před druhým kolem wimbledonské dvouhry proti Flavii Pennettaové odstoupila pro poranění kolena.  Na okruh se vrátila letním Southern California Open, kde v boji o titul nestačila na Samanthu Stosuroou. Třetí titul roku si připsala na Cincinnati Masters, když podruhé v sezóně zdolala ve finále Serenu Williamsovou. Stejné složení měla i finálová dvojice na navazujícím grandslamu US Open, z něhož vyšla vítězně Williamsová ve třech setech Na tokijském Toray Pan Pacific Open a pekingském China Open utržila porážky vždy v úvodních zápasech. Nejdříve podlehla Venus Williamsové a poté ji přehrála Andrea Petkovicová.", "section_level": 2}, {"title": "2015: Návrat po zranění.", "content": "Sezónu začala z pozice nenasazené hráčky na turnaji v Brisbane jako obhájkyně finále. V prvním kole ji vyzvala Češka Karolína Plíšková. Přestože běloruská tenistka za stavu 6-4 a 5-4 podávala na vítězství v zápase a měla mečboly, set ztratila v tiebreaku a ve třetím setu byla lepší Češka, jež nakonec oslavila jedno z největších vítězství kariéry. Azarenková zažádala o divokou kartu na Apia International Sydney, ale s žádostí neuspěla.  V důsledku neobhájení bodů byla po prvním turnaji klasifikována až na 42. druhém místě žebříčku WTA, a tak nebyla na Australian Open nasazena, v rámci grandslamů poprvé od US Open 2007. V prvním kole se třetí rok po sobě utkala s nenasazenou Američankou Sloane Stephenosovou, kterou opět porazila. Ve druhém překvapivě porazila osmou nasazenou a další bývalou světovou jedničku Dánku Caroline Wozniackou ve dvou setech. Ve třetím kole přešla přes Barboru Strýcovou, aby ji v osmifinále zastavila turnajová jedenáctka Dominika Cibulková ve třech setech.  První finále po více než roce si zahrála na únorovém Qatar Total Open v Dauhá, když v úvodním kole dovolila osmé nasazené Angelique Kerberové uhrát jen tři gamy. Ve čtvrtfinále opět zdolala po hladkém průběhu Wozniackou a v semifinále ji nezastavila ani obhájkyně titulu a jedenáctá žena klasifikace Venus Williamsová. Až z boje o titul odešla poražena od nenasazené Lucie Šafářové.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Ve čtrnácti letech se z Minsku přestěhovala do arizonského Scottsdale, kde začala trénovat v lepších podmínkách. V této době jí ve Spojených státech pomáhali hokejový brankář NHL Nikolaj Chabibulin s manželkou, kteří jsou přáteli její matky.  Před plánovanou Letní olympiádou v Riu de Janeiru 15. července 2016 oznámila dočasné přerušení kariéry pro těhotenství, s termínem porodu v závěru roku. Dne 20. prosince 2016 porodila syna Lea. V dubnu 2017 oznámila, že se na tenisový okruh plánuje vrátit stanfordským Bank of the West Classic na přelomu července a srpna 2017. Ve druhé polovině května pak na twitterovém účtu napsala, že se objeví již v travnaté části sezóny a na okruh se vrátila červnovým Mallorca Open 2017 hraným na trávě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Viktoria Azarenková (bělorusky Вікторыя Фёдараўна Азаранка, ; narozená 31. července 1989 Minsk) je běloruská profesionální tenistka trvale žijící ve Spojených státech, reprezentantka země ve Fed Cupu, olympijská vítězka a bronzová medailistka z londýnských Her XXX. olympiády a bývalá světová jednička ve dvouhře, celkově dvacátá první v historii, když na čele klasifikace strávila 51 týdnů.", "tgt_summary": "维多利亚·费奥多罗芙娜·阿扎伦卡(,1989年-7月31日),生于苏联白俄罗斯明斯克,当今白俄罗斯女子网球运动员,曾登上单打世界排名第一达51周,连续2届澳洲网球公开赛女单冠军(2012年及2013年),是首位登上世界第一和获得大满贯冠军的白俄罗斯选手。", "id": 2966987}
{"src_title": "Maria Kirilenková", "tgt_title": "玛丽亚·基里连科", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2012.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Dvouhra.", "content": "Sezónu zahájila účastí v kvalifikaci na Apia International Sydney, z níž po prohře se Švédkou Sofií Arvidssonovou do hlavní soutěže nepostoupila. Na melbournském Australian Open prošla přes Australanku Gajdošovou a Kanaďanku Wozniakovou do třetího kola, kde ji deklasovala druhá nasazená Petra Kvitová. Po rychle prohraném prvním setu 6–0, si vzala lékařskou pauzu a po ztrátě prvního gamu ve druhém dějství utkání skrečovala.  V únoru se probojovala do premiérového finále na thajském PTT Pattaya Open, kde nestačila na Slovenku Danielu Hantuchovou po setech 7–6(4), 3–6 a 3–6. Na březnovém BNP Paribas Open konaném v kalifornském Indian Wells, došla do čtvrtfinále, v němž byla nad její síly krajanka Maria Šarapovová. Podlehla jí poměrem 3–6, 7–5 a 6–2. Na miamském Sony Ericsson Open vypadla v osmifinále s dvacátou druhou nasazenou Francouzkou Marion Bartoliovou po hladkém průběhu 6–1 a 6–2.  Od antukového Estoril Open až do travnatého UNICEF Open, konaného v's-Hertogenboschi, zaznamenala negativní bilanci výher a proher v poměru 3–6. Do Wimbledonu přijížděla v pozici turnajové sedmnáctky a poprvé pronikla mezi posledních šestnáct hráček, když bez větších problémů přešla přes Alexandru Cadanțuovou, Lourdes Domínguezovou Linovou a Soranu Cîrsteaovou. V osmifinále vyřadila Číňanku Šuaj Pchengovou po setech 6–1, 6–7(8) a 6–3. Po téměř třech hodinách hry a trojím přerušení utkání pro déšť, skončila ve čtvrtfinále na raketě polské světové trojky Agnieszky Radwanské poměrem 7–5, 4–6 a 7–5.  Na stejném wimbledonském pažitu si o měsíc později zahrála semifinále olympijské dvouhry, když mezi posledními osmi zdolala Kvitovou 7–6 a 6–3. Následně však prohrála dva zápasy, nejdříve s druhou hráčkou světa Šarapovovou 6–2, 6–3, a poté v utkání o bronzovou medaili se světovou jedničkou Viktorií Azarenkovou 6–3 a 6–4.  Do druhého finále se probojovala na poslední přípravě před newyorským grandslamem. V závěru srpna na New Haven Open at Yale opět potkala v boji o titul Petru Kvitovou, která ji oplatila předchozí porážku v poměru 6–7 a 5–7. Na US Open startovala jako čtrnáctá nasazená. Ve třetím kole ji překvapivě přehrála česká kvalifikantka Andrea Hlaváčková.", "section_level": 3}, {"title": "Čtyřhra.", "content": "V sezóně vytvořila novou stabilní dvojici s krajankou Naděždou Petrovovou, s níž získala jeden turnajový titul a třikrát Rusky odešly z finále poraženy, včetně jednoho grandslamu.  Debutové finále, do něhož se probojovaly, odehrály v závěru března na miamském Sony Ericsson Open. Zdolaly v něm italský pár Sara Erraniová a Roberta Vinciová ve vyrovnaném utkání 7–6, 4–6, až v supertiebreaku [10–4]. První společné finále na grandslamu dosáhly na pařížském French Open, kde opět čelily Erraniové s Vinciovou. Italky jim oplatily porážku z Miami, když jim podlehly poměrem 6–4, 4–6 a 2–6. V předchozím semifinále přešly přes Češky Hlaváčkovou s Hradeckou. Potřetí si se stejnou italskou dvojicí o titul zahrály na UNICEF Open, kde znovu triumfovaly Erraniová s Vinciovou, tentokrát z pohledu Rusek výsledkem 4–6, 6–3 a [9–11].  Na londýnských Letních olympijských hrách vypadly v semifinále se sestrami Serenou a Venus Williamsovými. V utkání o bronzový kov přehrály americké světové jedničky Liezel Huberovou a Lisu Raymondovou.  Premiérovou účast na Turnaji mistryň si zajistily na týden předtím hraném Kremlin Cupu, když v semifinále porazily americký pár Raquel Kopsová-Jonesová a Abigail Spearsová. Jednalo se o přímý souboj o poslední postupové místo a Američanky po prohře skončily na pátém místě žebříčku WTA Race. Ve finále moskevského turnaje neuspěly proti krajankám Jekatěrině Makarovové a Jeleně Vesninové, když jim podlehly 3–6, 6–1 a [8–10]. Poté, co na Turnaji mistryň porazily první dvě nasazené dvojice Erraniovou s Vinciovou a ve finále pak Hlaváčkovou s Hradeckou, získaly premiérový titul z této závěrečné události sezóny pro nejlepší dvojice roku.", "section_level": 3}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Narodila se v Moskvě roku 1987 na sklonku sovětské éry. Po otci má ukrajinské předky.  V roce 2006 ji firma Adidas vybrala za novou tvář. Kolekci sportovního oblečení, kterou oblékala, vytvořila britská návrhářka Stella McCartney. V roce 2009 byla nahrazena tenistkou Caroline Wozniackou.  V minulosti udržovala vztah s ruským tenistou Igorem Andrejevem. Jejím partnerem byl ruský hokejista hrající v NHL Alexandr Ovečkin. V červenci 2014 hráčka uvedla, že došlo ke zrušení jejich zasnoubení a rozchodu. Za Alexeje Stěpanova, vedoucího oddělení moskevského úřadu veřejné služby, se provdala 24. ledna 2015. Po dlouhé nezdůvodněné absenci na tenisových dvorcích přivedla v červenci 2015 na svět syna.", "section_level": 2}], "src_summary": "Maria Jurjevna Kirilenková (rusky Мария Юрьевна Кириленко, \"Marija Jurjevna Kirilenko\"; narozená 25. ledna 1987 Moskva) je ruská profesionální tenistka a bronzová olympijská medailistka z ženské čtyřhry londýnských her. Ve své dosavadní kariéře vyhrála šest turnajů WTA ve dvouhře a dvanáct ve čtyřhře. V rámci okruhu ITF získala tři tituly ve dvouhře.", "tgt_summary": "玛丽亚·尤里耶夫娜·姬莉兰歌(Мари́я Ю́рьевна Кириле́нко,1987年-1月25日)生于莫斯科,是一位俄罗斯女子职业网球选手。曾经取得加拿大公开赛及美国公开赛青少年组冠军,由于从小在美国接受网球训练,因而结识舒拉宝娃并成为好友。", "id": 847804}
{"src_title": "Zond 5", "tgt_title": "探測器5號", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Loď vyprojektovalo Koroljovovo středisko. Byl to typ kosmické lodě zcela odlišný od předchozích průzkumných sond Zond 1 až 3. Hmotnost lodě byla 5375 kg. Kabina vyšla konstrukčně z kabiny lodí Sojuz.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Po startu z kosmodromu Bajkonur 14. září 1968 za pomoci rakety Proton K/D se dostala na nízkou parkovací dráhu kolem Země, odtud po 67 minutách na dráhu kolem Měsíce. Ve vzdálenosti 320 000 km od Země byla dne 17. září provedena korekce dráhy. Den poté loď obletěla Měsíc ve vzdálenosti 1 950 km od jeho povrchu a nastoupila zpáteční let. Během něj pořídila snímky naší planety (byly i veřejně publikovány), konkrétně Afriky z výše 90 000 km.  Sonda měla na své palubě řadu biologických vzorků, dvě želvy stepní, octomilky, moučné červy, rostliny, semena, bakterie, řasy chlorella atd.  Dne 21. září 1968 byla provedena nová korekce dráhy. Po přiblížení k atmosféře se oddělila návratová kabina v druhé kosmické rychlosti 11 km/s od zbytku sondy (který shořel) a s přetížením 25 g začala klesat. Ve výšce 7 km klesla její rychlost na 200 m/s a otevřely se padáky. Na nich se snesla na hladinu Indického oceánu 21. září 1968. Druhý den ji vyzvedla na svou palubu oceánografická loď Vasilij Golovin a odvezla ji do přístavu Bombaj. Zde kabinu vzalo na svou palubu sovětské letadlo a dopravilo ji do SSSR.  Spojené státy sledovaly Zond 5 po celý jeho let, jelikož vyvolával obavy u NASA, že Sověti plánovali brzký oblet Měsíce s lidskou posádkou. Byl také katalyzátorem rozhodnutí o poslání Apolla 8 k Měsíci, namísto původně plánovaného testování modulu na vysoké oběžné dráze Země.  Když byl modul otevřený čtyři dny po přistání, všechny biologické vzorky byly živé. Želvy sice ztratily zhruba 10 procent své tělesné hmotnosti, ale zůstaly aktivní a nevykazovaly ztrátu chuti k jídlu.  Návratová kapsule Zondu 5 je vystavená v Muzeu RKK Eněrgija v Rusku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zond 5 (Зонд 5) byla bezpilotní kosmická loď SSSR vyslaná k Měsíci roku 1968, pátá oficiální z programu Zond. Byla katalogizována v COSPAR jako 1968-076A. Po obletu Měsíce se loď vrátila k Zemi. Byla to první kosmická loď, která obletěla Měsíc a bezpečně se vrátila na Zemi. Byla také první, která dovezla pozemské formy života k Měsíci.", "tgt_summary": "探测器5号(Zond 5)是苏联的月球探测器号系列探测器计划探测器,它由质子K/D型运载火箭于1968年9月15日发射。", "id": 1399536}
{"src_title": "Sergej Bagapš", "tgt_title": "謝爾蓋·巴達普", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "V mládí byl Bagapš členem Gruzínské basketbalové reprezentace. Vystudoval subtropické zemědělství na Gruzínské státní univerzitě v Suchumi a již během studií pracoval v podniku na zpracování vína. Později si našel práci jako člen ochranky gruzínské státní banky. Po absolvování vojny v roce 1972 začal pracovat jako předseda sovchozu a s tím přišla i funkce instruktora v zájmových kroužcích, organizovaných Komsomolem.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra v Abcházii.", "content": "V roce 1978 dostal v komsomolu nové pravomoci a byl zodpovědný za informování gruzínského ústředního výboru této mládežnické organizace o aktivitách abchazské větve a jejích členů. Potom za dva roky se stal prvním tajemníkem abchazské regionální organizace Komsomolu, čímž vlastně vstoupil do politiky. V roce 1982 se stal okresním tajemníkem sovětské komunistické strany v Očamčyře, kde setrval až do rozpadu SSSR. Po pádu komunismu opustil politiku a coby podnikatel reprezentoval Abcházii v Moskvě.  Jeho moskevská mise skončila v roce 1995, když si ho nový premiér jeho vlasti Gennady Gagulia, která jednostranně vyhlásila nezávislost, kterou tehdy nikdo z mezinárodního společenství neuznával, vybral za svého místopředsedu vlády. Dne 9. prosince 1995 byl na Bagapše v Suchumi spáchán atentát, kdy vyvázl s vážnými zraněními. V tu dobu totiž probíhala tvrdá jednání mezi Abcházií, Gruzií a Ruskem o statusu Abcházie a o mandátu mírových jednotek OSN, a Bagapš opakovaně navrhoval plán návratu gruzínských uprchlíků do Abcházie, čímž se dostal do opozice vůči prezidentovi Ardzinbovi.", "section_level": 2}, {"title": "Premiér Abcházie.", "content": "Dne 29. dubna 1997 se stal premiérem separatistické republiky, když jeho předchůdce Gennady Gagulia odstoupil z funkce ze zdravotních důvodu. Premiérem setrval až do 20. prosince 1999, kdy se v Suchumi opět odehrály bombové útoky, navíc prezident Ardzinba byl znovuzvolen prezidentem, takže bylo nutné jmenovat nového premiéra. Jeho politika již však nebyla a nemohla být tak umírněná, jako když byl ve funkci místopředsedy vlády. Jeho administrativa totiž musela řešit napjatou situaci, kdy v květnu 1998 došlo ke konfliktům na hranicí separatistické republiky s gruzínskými extrémisty usilujícími o opětovné připojení Abcházie ke Gruzii silou (někdy je tato krize nazývaná jako „šestidenní válka“).  To vedlo k vypalování stovek domů na abchazské straně a k úprku asi 30 tisíc Gruzínců z příhraničních okresů. Tato složitá situace vedla k tomu, že Tbilisi vyslalo k řece Inguri armádu, čímž ještě více vzrostlo napětí, ale to bylo krátce na to zažehnáno, když gruzínská armáda pozatýkala účastníky boje s Abcházy.  Po odstoupení z funkce premiéra na nějaký čas zmizel z politiky a stal se na léta 2000 - 2004 výkonným ředitelem abchazského státního elektrárenského podniku Černomorenergo. Ke konci tohoto období se pozvolna vracel do politiky a byl vnímán jako kandidát opozice do prezidentských voleb v roce 2004. Už na začátku roku 2004 se stal jedním ze tří nejvlivnějších osobností v nově založené straně Jednotná Abcházie. Po sjednocení této strany s hnutím válečných veteránů Amcachara se stal jejich společným kandidátem na prezidenta, když ho obě strany upřednostnily před jinými možnými kandidáty jako třeba před bývalým ministrem zahraničí Sergejem Šambou.", "section_level": 2}, {"title": "Prezident Abcházie.", "content": "Prezidentské volby Bagapš vyhrál velmi těsným výsledkem 50,3 % hlasů, což se setkalo s problémy a jak Bagapš, tak jeho hlavní protikandidát Raul Chadžimba podali protest. Abchazská volební komise totiž za vítěze původně prohlásila Chadžimbu s tím, že se Bagapš umístil až druhý daleko za vítězem, což se nezakládalo na pravdě. Abchazský nejvyšší soud proto nařídil přepočítání hlasů a vyšlo najevo, že ve skutečnosti vyhrál Bagapš s oněmi 50,3 % hlasů. Nejvyšší soud však vzal tento verdikt zpět poté, co do budovy soudu vtrhli příznivci Chadžimby. V nastalé krizi Bagapš pohrozil, že 6. prosince 2004 provede vlastní prezidentskou inauguraci bez ohledu na dění v zemi, ale rychle vzal tuto hrozbu zpět. Bagapš usedl s Chadžimbou k jednacímu stolu a výsledkem byla dohoda, že se budou volby opakovat s tím, že oba budou kandidovat společně jako symbol národní jednoty: Bagapš na prezidenta a Chadžimba na viceprezidenta. 12. ledna 2005 byl tedy nakonec zvolen prezidentem Abcházie s podporou 91,5 % obyvatel a o měsíc později byl slavnostně inaugurován. Jeho vláda byla po toto funkční období charakteristická stabilitou na personálním poli s minimem změn ve vládě. Ale vztahy s Gruzií vřely, neboť docházelo k provokacím z gruzínské strany (kvůli údajnému prodeji lukrativního majetku, jenž původně patřil Gruzíncům vyhnaným z Abcházie), hlavně k průnikům jejích pohraničníků do okresu Tkvarčeli a Gali, kde docházelo k přestřelkám s abchazskými vojáky s několika mrtvými, takže Bagapš nařídil po zasedání bezpečnostní rady přesunout část abchazské armády k hranicím s Gruzií. V roce 2008 se jeho vláda zapojila do rusko-gruzínského konfliktu o Jižní Osetii, když označil gruzínský útok za genocidu osetinského národa. Abcházie se od Ruska a dalších zemí konečně dočkala částečně mezinárodního uznání, ovšem mezinárodní společenství stále uznávalo Abcházii jako nedílnou součást Gruzie, proti čemuž Bagapš v dubnu 2009 kontroval prohlášením, že by si zejména Evropská unie měla uvědomit, že je nezávislost Abcházie vyřešena jednou provždy, ale okamžité uznání od ostatních států světa žádat nebude a připomněl případ mezinárodního uznání Kosova. Bezpečnostní situace byla po válce o Jižní Osetii stále napjatá a kvůli pokračujícím provokacím z konce října 2008 ze strany Gruzie vydal Bagapš příkaz, aby bezpečnostní složky adekvátně zasáhly, přičemž prohlásil, že Gruzie rozpoutala teroristické akce na území Abcházie a obvinil Evropskou unii z tendenčního přístupu k vyhodnocování situace a z nespravedlivého hodnocení činů gruzínské vlády, jež podle jeho názoru pozvedla terorismus na úroveň státní politiky.  V létě 2009 však musel řešit politickou krizi, když Abcházii zasáhly protesty obyvatel a rezignoval tajemník bezpečnostní rady státu. Tato situace komplikovala naplánované prezidenstké volby, jež se měly konat v prosinci téhož roku, do kterých Bagapš už v dubnu oznámil na tiskové konferenci v Moskvě, že využije své ústavní právo a bude se ucházet o druhý mandát. Navíc Gruzie zahájila námořní blokádu Abcházie, což Bagapš označil za pirátství, a dal pokyn abchazskému námořnictvu, aby na gruzínské lodě střílelo, pokud vplují do abchazských výsostných vod.  27. října téhož roku byl nominován svou stranou Jednotná Abcházie jako kandidát na prezidenta a jeho premiér Aleksandr Ankvab ze strany Aitaira byl nominován na post viceprezidenta. Poté, co se 18. listopadu Bagapšovi povedlo získat další podporu od Komunistické strany Abcházie, bylo jeho znovuzvolení již téměř jisté a získal podporu 59,37 % voličů. 13. prosince 2009 po svém znovuzvolení Bagapš prohlásil, že se inaugurace bude konat 12. února 2010 a proběhne rychle, skromně a bez pompézností. Rovněž prohlásil, že bude při svém druhém mandátu snažit o hlubší spolupráci s Ruskou federací, přičemž je připraveno k realizaci několik projektů jako zavedení nového plynovodu do Suchumi a další fáze rekonstrukce tratí abchazských železnic. Musel však čelit kritice, že rozprodává Rusům majetek abchazského národa. Gruzínský prezident Michail Saakašvili však volby označil za frašku a komedii v režii Moskvy.  12. února 2010 se tak stalo a k obhájení mandátu obdržel gratulace od ruského prezidenta Dmitrije Medvěděva. Už o pět dnů později Bagapš podepsal mezivládní dohodu o využití vojenské základny v Gudautě na území Abcházie ruskou armádou na dobu 49 let s možností prodloužení o dalších 15 let, jež byla předjednána už v září předešlého roku. Gruzie označila dohodu a přítomnost Rusů v Abcházii i Jižní Osetii za ruskou okupaci pětiny svého území. Byly rovněž podepsány dohody o tom, že se budou Rusové podílet na hlídání abchazských hranic.  V této době byla rovněž znovu otevřena otázka ohledně odprodeje nemovitostí gruzínských obyvatelů, kteří byli z Abcházie vyhnáni v letech 1992-1993. Bagapš uznal, že skutečně docházelo k ilegálnímu odprodeji ruským zájemcům, avšak osobně se zasadí o spravedlnost. Proto ustanovil komisi, do jejíhož čela se nominoval sám, a osobně dohlížel spolu s ruským ministrem zahraničí Lavrovem a přizvanými generálními prokurátory Abcházie a Ruska na námitky Gruzínů, z jejichž podnětu se záležitost vůbec začala řešit, a mnohé případy komise uzavřela jako opodstatněné a ex offo přiznala těmto Gruzínům vlastnictví nemovitosti nebo finanční kompenzaci. Bagapš také prohlásil, že budou gruzínským vyhnaným obyvatelům jejich nemovitosti vráceny až poté, co vláda Gruzie zaplatí Abcházii válečné reparace ve výši 13 miliard amerických dolarů (zhruba 250 miliard korun) za škody, které Gruzíni způsobili během války v Abcházii v letech 1992-1993. Již dříve Bagapš také odmítnul návrhy o urovnání gruzínsko-abchazského konfliktu, o nichž se v květnu 2008 hlasovalo v OSN, i které přednesl už v roce 2008 německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier, který jednostranně prosazoval návrat gruzínského obyvatelstva do Abcházie, což Bagapš označil za nepřijatelný návrh, který by pouze vyústil v další válku.", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí.", "content": "V květnu 2011 mu však lékaři našli výrůstek na jedné z plic, takže musel do Moskvy podstoupit operaci, která byla provedena 21. května. Ačkoliv se výrůstek na plicích podařilo úspěšně odstranit, zemřel Sergej Bagapš 29. května v nemocnici v Moskvě na selhání srdce. Dva dny před úmrtím náhle nastaly pooperační komplikace a Bagapš upadl do bezvědomí. Po operaci totiž doktoři zjistili, že měl Bagapš kromě problému s plicí též rakovinu. Jeho úřad poté vykonával viceprezident Aleksandr Ankvab a do tří měsíců byly dle abchazské ústavy vypsány předčasné prezidentské volby. Suchumský primátor Alias Labachua poté navrhl, aby bylo Náměstí ústavy SSSR přejmenováno po Bagapšovi. Jeho návrh byl městskou radou přijat 26. ledna 2012.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sergej Bagapš (, \"Sergej Vasyl-ipa Bagapš\"; 4. března 1949, Suchumi, SSSR – 29. května 2011, Moskva) byl prezidentem separatistické, mezinárodně neuznané Republiky Abcházie, která jednostranně vyhlásila svou nezávislost na Gruzii.", "tgt_summary": "谢尔盖·瓦西里耶维奇·巴加普什(,拉丁转写:,1949年-3月4日-2011年-5月29日),阿布哈兹总统。从商转政的他,于1997年-1999年担任总理。2005年及2009年举行的阿布哈兹总统大选中,谢尔盖·巴加普什以91.54%的高投票率当选总统,并担任该职务直到2011年5月29日死于手术并发症。", "id": 2924152}
{"src_title": "Marie Annunziata Neapolsko-Sicilská", "tgt_title": "瑪麗亞·安農齊亞塔 (兩西西里公主)", "src_document": [{"title": "Osobnost.", "content": "Její otec ji žertem nazýval zdrobněle \"Ciolla\". Na rozdíl od svých bratrů a otce, kteří byli veselí a živí, Maria Annunziata byla klidná, stydlivá a rezervovaná. Vzorem jí byla její matka Marie Terezie, která neměla ráda oslavy, mondénní a dvorský život, dávajíc přednost domácímu prostředí, uzavřená ve své komnatě, věnujíc se péči o děti a vyšívání.", "section_level": 1}, {"title": "Sňatek a potomstvo.", "content": "Stejně jako její sestra Maria Immaculata se i Marie Anunciáta přivdala rakouské císařské rodiny Habsburků. Roku 1860, když byl její bratr František II. Neapolsko-Sicilský svržen z trůnu a rodina musela prchnout z Neapole, následovala svou matku do Říma. Královská rodina se usadila poblíž Kvirinálského paláce, který rodině poskytl papež. Zde však Marie Anunciáta nepobyla dlouho, neboť o rok později, 21. října 1862 se v Itálii provdala za ovdovělého arcivévodu Karla Ludvíka, bratra císaře Františka Josefa. Sňatek v zastoupení (in procura) se konal 16. října 1862 v Římě, vlastní svatební obřad pak proběhl o pět dní později v Benátkách, kam ženich přijel nevěstě naproti v uniformě polního plukovníka.  Její tchyně Žofie brzy rozpoznala, že její snacha je vážně nemocná (měla tuberkulózu) a doporučila mladému páru dlouhý pobyt v mírném podnebí; k tomu účelu vybrala Kronland Görz. Karel Ludvík matce jako obvykle neodporoval a jeho křehká žena tudíž také souhlasila. Život na vzdáleném venkově však dlouho nesnesla a chtěla změnit prostředí, čemuž její povolný manžel vyhověl. Nové místo pobytu ovšem vybírala opět Žofie a ta se rozhodla pro klidný Štýrský Hradec, město úředníků a vojáků ve výslužbě. Mladá jižanka se v takovém městě nemohla cítit dobře, stranila se styku s lidmi, byla neklidná a neorientovala se. Lépe se začala cítit teprve tehdy, když poprvé otěhotněla. Přesně půl roku po narození Františka Ferdinanda otěhotněla znovu, nad čímž její osobní lékař vzhledem ke křehké tělesné konstituci mladé paní potřásl hlavou. Lékař Karlu Ludvíkovi naznačil, že jeho žena potřebuje pobýt na jihu. O tom však Marie Anunciáta nechtěla ani slyšet.  Na jaře 1865 přivedla na svět druhého syna, slabého a neduživého Otu Františka Josefa. Mladá matka stále častěji propadala nepochopitelným náladám a vrtochům, období sklíčenosti střídala období hektické radosti ze života. Nakonec se nabažila Hradce a její choť souhlasil s jejím přáním okamžitého přestěhování. Byl připraven přijmout protesty své přísné matky Žofie. Ta však viděla, že její nemocná – a opět těhotná – snacha je na tom zdravotně špatně.  Arcivévoda tedy koupil palác ve Favoritenstraße, nechal jej přestavět a domácky zařídit. Na Vánoce 1868 se narodil třetí syn. Zdravotní stav Marie Annunziaty byl takový, že bylo nepravděpodobné, že by se mohla ještě někdy zcela uzdravit. Přesto však díky své vůli žít překonávala svou nemoc, navštěvovala vídeňské bály, Burgtheater a operu. Ve snaze uchránit své syny před nákazou souchotinami, jimiž trpěla, se od nich preventivně držela stranou, ovšem zcela zbytečně, neboť jim svoji nemoc předala dědičně.  Roku 1868 na zámku Artstetten u Pöchlarnu (Dolní Rakousko) darovala život ještě jednomu dítěti, dceři Markétě Žofii. Ještě jeden další rok bojovala se svou nemocí, tento boj však 4. května 1871 ve věku 28 let prohrála.  Marie Annunziata měla čtyři děti:  Karel Ludvík se za dva roky po Mariině smrti oženil znovu. Jeho třetí manželkou se stala portugalská princezna Marie Tereza, jež se stala vlídnou a chápající matkou osiřelým dětem, jež k níž úzce přilnuly. O jejich hlubokém vztahu svědčí například to, že když si František Ferdinand bral přes odpor císaře Františka Josefa I. Žofii Chotkovou, jako jediné příslušnice císařského domu se na svatbě účastnily právě Marie Tereza se svými dvěma dcerami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Anunciáta Bourbonsko-Sicilská (24. března 1843 na zámku Caserta, Itálie – 4. května 1871 ve Vídni, Rakousko-Uhersko) jako Maria Annunziata Borbone-Due Sicile, princezna Království obojí Sicílie, později arcivévodkyně rakouská, čtvrtý potomek Ferdinanda II. Neapolsko-Sicilského (z rodu Bourbon-Obojí Sicílie) a Marie Terezie Izabely Rakouské (z habsbursko-lotrinské dynastie).", "tgt_summary": "两西西里的玛丽亚·安农齐亚塔公主(英语:Princess Maria Annunciata Isabella Filomena Sabasia of Bourbon-Two Sicilies,1843年-3月24日-1871年-5月22日)是奥地利帝国大公妃和两西西里王国公主。她的丈夫是奥地利皇帝弗朗茨·约瑟夫一世的弟弟卡尔·路德维希大公。1862年,玛丽亚·安农齐亚塔和丧妻的卡尔·路德维希结婚。她婚后育有四名孩子,包括奥匈帝国皇太子弗朗茨·斐迪南大公。", "id": 1447177}
{"src_title": "Letní olympijské hry 2016", "tgt_title": "2016年夏季奧林匹克運動會", "src_document": [{"title": "Volba pořadatele.", "content": "Města, která měla zájem na uspořádání LOH 2016, musela spolu s ostatními podat přihlášku do 14. ledna 2008. Potenciální kandidátská města prošla výběrovým řízením, které hodnotilo celkem jedenáct kritérií (doprava, finance, ubytování atd.) Na jejich základě pak komise zúžila výběr na čtyři adepty: americké Chicago, španělský Madrid, brazilské Rio de Janeiro a japonské Tokio (které hostilo Letní olympijské hry 1964 a znovu je bude hostit v roce 2020). Mezinárodní olympijský výbor (MOV) nepodporoval kandidaturu Dauhá, a to i navzdory vyššímu ohlasu než vybrané Rio de Janeiro, jelikož záměr Dauhá pořádat olympijské hry v říjnu nevyhovoval kalendáři MOV. Praha a Baku také nepřešly přes výběrové řízení.  V čele 10členné hodnotící komise stanula Maročanka Nawal El Moutawakel, která již předsedala hodnotící komisi pro jednotlivé kandidatury Letních olympijských her 2012. V druhém čtvrtletí roku 2009 provedla komise inspekce na místě. Dne 2. září, měsíc před volbami, vydali pro členy MOV obsáhlé odborné posouzení.  MOV udělalo na jednotlivých místech mnoho omezení, aby se zabránil kandidujícím městům v komunikaci nebo v přímém ovlivňování 115 hlasujících členů. Nicméně kandidující města investovaly do svých PR a mediálních programů nemalé částky ve snaze nepřímo ovlivňovat členy MOV, sbírat domácí podporu, podporu sportovních médií a obecně mezinárodních médií jako takových.  Konečné hlasování se konalo dne 2. října 2009 v dánském hlavní městě Kodani. Chicago a Tokio byly vyřazeny po prvním a druhém kole hlasování, v uvedeném pořadí, přičemž do posledního kola mířilo Rio de Janeiro s výrazným náskokem před Madridem. Ten si také udrželo a bylo vyhlášeno jako hostitel Letních olympijských her v roce 2016.", "section_level": 1}, {"title": "Účast národních olympijských výborů.", "content": "201 národních olympijských výborů kvalifikovalo alespoň jednoho atleta. Účastnily se rovněž dva nezávislé týmy, „Olympijský atletický tým uprchlíků“ a „Nezávislý olympijský atletický tým“. Kosovo a Jižní Súdán se účastní olympijských her poprvé. V české olympijské výpravě se představuje 104 českých sportovců.", "section_level": 1}, {"title": "Soutěže.", "content": "Na hrách XXXI. olympiády proběhly soutěže ve 32 sportovních odvětvích. Novými sporty v programu olympijských her se staly golf po 112 letech a ragby po 92 letech.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Jedná se o třetí olympijské hry, které proběhly na jižní polokouli po australských olympiádách v Melbourne a Sydney, druhé, jež se odehrály nejblíže zemskému rovníku (nejblíže mu byly Letní olympijské hry 1968 v Mexiku) a první, jež se konají v Jižní Americe. Byla to první letní olympiáda, která se konala kompletně v době, kdy je na příslušné polokouli zimní období (Letní olympijské hry 2000 se konaly na přelomu zimy a jara).  V průběhu dvaceti šesti měsíců Brazílie hostila po Mistrovství světa ve fotbale 2014 druhou nejexponovanější sportovní akci světa. Do štafety s olympijským ohněm se zapojilo téměř 12 tisíc běžců, kteří absolvovali celkem 20 tisíc kilometrů. Kvůli vážné nemoci nemohl zapálit oheň fotbalová legenda Brazilec Pelé.  Na olympiádě v Riu schválil MOV nové sporty pro LOH 2020 v Tokiu: sportovní lezení, baseball/softball, karate, skateboarding a surfing. Mezinárodní skialpinistická federace (ISMF) se stala členem MOV.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika a kontroverze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obavy o dokončení.", "content": "V květnu 2014 viceprezident MOV John Coates označil brazilské přípravy za „nejhorší, které jsem zažil“ a uvedl, že stavební a infrastrukturní projekty byly silně pozadu. Noviny \"London Evening Standard\" ho citovaly: „MOV vytvořil zvláštní pracovní skupinu, aby se pokusil urychlit přípravy, ale situace je na místě kritická“ a došly k závěru, že takový zásah byl „bezprecedentní“.  Ve stejné době byla Brazílie na pokraji největší ekonomické recese v historii, což vyvolávalo otázky o tom, zda je země dostatečně ekonomicky připravena pro hry. Náklady na olympiádu v Riu se vyšplhaly v přepočtu na 112 miliard Kč. Ve srovnání s dřívějšími hrami je ale rozpočet stále nízký. Olympiáda a pořádání mistrovství světa před dvěma lety přispěly k tomu, že se ekonomika regionu dostala na pokraj bankrotu. Počátkem roku 2016 se také rozšířil skandál s praním špinavých peněz a korupcí ve státní správě do plnohodnotné politické krize, což vedlo k masivním demonstracím po celé zemi s miliony demonstranty.  Zatímco na ZOH v Soči stála všechna sportoviště už rok před hrami, v Riu dokončovaly práce na poslední chvíli. Přes počáteční obavy, v prosinci 2015 Výbor pro Olympijské hry v Riu prohlásil, že většina míst je kompletní, s výjimkou stadionů Velódromo Municipal do Rio (76%) a Arena da Juventude (75%).  Australský olympijský tým bojkotoval olympijskou vesnici poté, co úředníci prohlásili přidělené apartmány za „neobyvatelné a nebezpečné“. Ucpané toalety, voda kapající ze stropu, odkryté elektroinstalace, potemnělé schodiště, kde nebyla nainstalována žádná osvětlení a špinavé podlahy patří mezi nahlášené problémy v komplexu. Australští sportovci proto zatím zůstali v blízkých hotelech. Nový Zéland, Velká Británie, USA a Itálie si stěžují na podobné problémy. Lucie Šafářová si stěžovala na slabší úroveň areálu a tenisového zázemí a Rio hodnotila ze tří posledních olympiád jako zatím nejhorší.", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Navzdory slibům o zvýšení bezpečnosti, stále existovali obavy o bezpečnost v Riu. Dva týdny před plánovaným začátkem her Brazilská federální policie zatkla islámskou džihádistickou teroristickou skupinu, která plánovala na hrách útok podobným způsobem jako během Mnichovského masakru v roce 1972. Deset lidí se spojením na Islámský stát bylo zatčeno a další dva jsou na útěku.  Rio de Janeiro je dlouho známo vysokým počtem přepadení a krádeží. V roce 2015 se zde stalo přes 48 700 přepadení, což je např. trojnásobek počtu přepadení v New Yorku, který má o 30 procent více obyvatel. Od ledna do května 2016 navíc vzrostl počet loupežného přepadení o 14 procent. Nedlouho před začátkem her byli tři španělští členové a jedna australská členka olympijského jachtařského týmu přepadeni a okradeni útočníky ozbrojenými pistolemi. Po střelbě na hlavní rychlostní silnici k olympijskému areálu, kdy zemřela i sedmnáctiletá dívka, některé země zvažovaly zařízení svých soukromých bezpečnostních sil na olympiádě.  Reprezentanta Nového Zélandu Jasona Lee unesli autem neznámí únosci, po vybrání hotovosti z bankomatu a předání částky byl jen vyhozen z auta. V olympijské vesnici byli okradeni členové dánského týmu, z pokojů jim byla odcizena elektronika i oblečení. Okradení a přepadení byly i novináři a turisti, zloději také přepadli celý autobus se třiceti lidmi. Čínští basketbalisté se dokonce dostali do přestřelky policie s gangem. Útočník s nožem přepadl a okradl i portugalského ministra školství.  21. dubna, v den ukončení olympiády, byla část cyklistické stezky, postavené při přípravě na hry zasažena vlnou a zhroutila se, což způsobilo smrt dvou chodců.", "section_level": 2}, {"title": "Virus zika.", "content": "Dramatické rozšíření viru zika v Brazílii vyvolalo obavy ohledně jeho možného dopadu na sportovce a návštěvníky. Největší výskyt viru na americkém kontinentu je zaznamenán právě v Brazílii (na severovýchodě země). Četné výzvy vědců žádaly odložení her, jelikož by zahraniční návštěvníci mohli způsobit, že se virus rychle rozšíří do celého světa. Řada sportovců stáhla svou účast na hrách kvůli znepokojení nad virem Zika, mezi nimi Tomáš Berdych, Karolína Plíšková, Milos Raonic, Simona Halepová, Jason Day, Tejay van Garderen, Branden Grace, Dustin Johnson, Shane Lowry, Rory McIlroy, Marc Leishman, Charl Schwartzel, Angelo Que a Jordan Spieth. V září 2016 ale Světová zdravotnická organizace uvedla, že během olympijských her nebyly mezi sportovci ani návštěvníky potvrzeny případy výskytu viru Zika.", "section_level": 2}, {"title": "Zákaz startu sportovců.", "content": "Mezinárodní atletická federace IAAF suspendovala ruský atletický svaz kvůli systematickému dopingu. Skupina 68 ruských atletů se dovolala k mezinárodní sportovní arbitráži CAS, která ale jejich odvolání zamítla. Ruský ministr sportu Vitalij Mutko vyjádřil nad rozhodnutím lítost.  Mezinárodní olympijský výbor také hrozil vyloučením celému ruskému olympijskému týmu. Ten však nakonec vyloučen nebyl. Pouze bylo přijato opatření, že na hry nesmí nominovat Rusko žádného sportovce, který v minulosti dostal trest za doping.  Pozitivními dopingovými testy byl vyloučen také bulharský tým vzpěračů. Kvůli vměšování státu do chodu sportovních organizací byl vyloučen Kuvajt, kuvajtští sportovci tak mohli závodit v Riu jen pod olympijskou vlajkou.", "section_level": 2}, {"title": "Kanalizace.", "content": "Záliv Guanabara, jehož vody budou použity pro jachting a windsurfing, je silně znečištěný. Mezi hlavními příčinami znečištění je odpad přiváděný do zálivu přes znečištěné řeky z chudinských čtvrtích podél pobřeží. Voda se nesmí polykat a zpochybňována byla i její vhodnost pro plavání. Cíl vyčištění 80 % odpadních vod, které jsou přiváděny do zátoky, se splnit nepodařilo. Okolo 60 % z odpadních vod bylo vyčištěno k březnu 2016, s cílem vyčištění 65 % odpadních vod ke spuštění olympijských her.  Rakouský jachtař Nico Delle Karth řekl, že je to nejhorší místo, kde kdy trénoval. Nikdy prý nic takového neviděl, ve vodě byly odpadky od pneumatik až po plovoucí matrace, voda prý byla tak špatně vyčištěná, že se do ní bál i strčit nohy. Brazilští vědci našli ve vodě nebezpečné odolné bakterie. Viry ve vodních cestách v Riu byly změřeny na 1,7 milionů násobku úrovně toho, co by bylo považováno za nebezpečné na pláži v jižní Kalifornii. V srpnu 2015 bylo zjištěno, že německý jachtař Erik Heil byl infikován multirezistentními bakteriemi, o nichž se předpokládá, že souvisí s kanalizací.", "section_level": 2}, {"title": "Organizace.", "content": "Při fotbalovém zápase Nigérie s Japonskem byla místo hymny Nigérie zahraná hymna Nigeru, to naštvalo fanoušky a během čtvrté minuty se organizátoři omluvili.  Zpočátku byla užívaná špatná verze čínské národní vlajky, na které čtyři menší hvězdy směřovaly nahoru, vlajky byly použity ve všech oficiálních materiálech her, včetně vlajky vedoucí delegace sportovců na slavnostním zahájení. To naštvalo čínská státní média.  9. srpna se bazén, který se používal pro potápěčské soutěže, začal přebarvovat na zelenou barvu namísto své přirozené modré barvy, následující den se v něm hrálo vodního pólo. Několik sportovců uvedlo, že to ovlivnilo jejich výkon, tím že jim brání ve viditelnosti pod vodou, nebo dráždilo jejich oči. Změna barvy byla způsobená přidáním dechloračního sterilizátoru peroxidu vodíku do vody, která byla již chlorovaná, čímž se neutralizoval sterilizační účinek chloru.  15. srpna se zřítila visutá TV kamera na olympijském parku k zemi a zranila sedm lidí, včetně jedenáctileté dívky. Organizátoři uvedli, že se přetrhl kabel držící zařízení. Ve stejný den nalezli ve vodě nedaleko jachtařských her uříznutou nohu člověka.  Oproti minulým hrám v Londýně byl o olympiádu v Riu malý zájem diváků. Prázdná sedadla byla zčásti způsobena tím, že 11 % prodaných lístků nebylo uplatněných. Viceprezident MOV uvedl, že Rio 2016 bylo nejtěžšími hrami a počet diváků byl zklamáním, kusy prázdných míst byly zdrojem frustrace. Diváci se často chovali hlučně, a nesportovně. Na pískání a bučení si stěžovali například volejbalistky Markéta Sluková s Barborou Hermannovou a tyčkař Renaud Lavillenie. Chování Brazilců ostře odsoudil šéf Mezinárodního olympijského výboru Thomas Bach.  Rok po olympiádě jsou sportoviště v Riu zdevastovaná a většina je opuštěná. Stadion Maracanã byl vyrabovaný a elektřina byla úplně vypojená po obrovském nesplaceném účtu ve výši 950 000 dolarů. Olympiáda byla pro Brazílii zničující a přidala na již tak zničující ekonomické recesi v zemi. Po půl roce věřitelé stále poptávají dluh ve výši 40 milionů dolarů. Z 3600 nových bytů je většina nevyužitých, prodalo se pouze 260 jednotek v komplexu za 1 miliardu dolarů. Probíhá také rozsáhlé vyšetřování korupce, která se měla dít při stavbách olympijských stavebních projektů u brazilských podnikatelů i politiků.", "section_level": 2}], "src_summary": "XXXI. letní olympijské hry 2016 (: ), oficiálně Hry XXXI. olympiády (: ), představovaly velkou mezinárodní sportovní událost – pokračování tradice olympijských her, organizovanou Mezinárodním olympijským výborem. Za místo konání bylo vybráno brazilské město Rio de Janeiro, na jehož stadiónu Maracanã proběhlo 5. srpna 2016 zahájení. Zakončení her se konalo 21. srpna 2016. Soutěž fotbalistů se rozeběhla již o dva dny dříve, 3. srpna 2016.", "tgt_summary": "第三十一届夏季奥林匹克运动会(,,),又称为2016年里约热内卢奥运会,简称里约奥运,于2016年8月5日至21日在巴西里约热内卢举行,距离1896年雅典首届奥运会有120年。本届奥运共有206个国家奥委会参与赛事,为历史新高,其中包含首次参赛的科索沃和南苏丹。赛事设置了306套奖牌和28项奥运会项目,包括于2009年由国际奥委会引进的七人制橄榄球和高尔夫球。这些体育项目在主办城市33个场馆和圣保罗(巴西最大城市)、贝洛奥里藏特、萨尔瓦多、巴西利亚(巴西首都)和马瑙斯的5个场馆举办。", "id": 2193161}
{"src_title": "Homosexualita a náboženství", "tgt_title": "宗教與同性戀", "src_document": [{"title": "Křesťanství.", "content": "Existuje několik biblických pasáží, které jsou tradičně chápány jako zákaz a odsouzení soulože mezi dvěma muži. V tzv. Novém zákoně se například píše, že ti, kdo jsou v moci hanebných vášní, zaměňují „přirozený styk za nepřirozený“. Za takovýto nepřirozený styk je mimo jiné považováno i to, když muži zanechávají „přirozeného styku s ženami“, aby „vzplanuli žádostí jeden k druhému“. Rovněž můžeme narazit na odsuzující zmínky vůči těm, kdo przní chlapce. V rámci různých překladů Bible jsou takovíto lidé (řecky αρσενοκοιτης, ARSENOKOITÉS) označováni jako „samcoložníci“ či „zvrácení“. Tyto novozákonní pasáže odrážejí postoj, jenž byl jednoznačně formulován již v tzv. Starém zákonu a jehož se rodící křesťanství přidržovalo:  Nicméně v moderní době probíhají historické spory jak o dobový význam, kontext a správnost překladu těchto pasáží, tak o to, zda i tyto pasáže nepatří ke stovkám dalších v Bibli uvedených, které se nepovažují za závazné pro dnešní dobu. Oficiální doktríny židovských, křesťanských i islámských institucí a komunit se s větším či menším důrazem hlásí k tradičnímu postoji.  Vztah nebo soužití dvou lidí stejného pohlaví obecně předmětem odsudku nebýval. Naopak, hluboce emocionální osudové přátelství Jónatana, syna krále Saula, k Davidovi, budoucímu izraelskému králi, opěvuje David v Bibli také slovy \"„Stýská se mi po tobě, můj bratře Jónatane, byls ke mně pln něhy, tvá láska ke mně byla podivuhodnější nad lásku žen“\". Tato láska ovšem nebyla vnímána jako překážka toho, aby se Jónatan i David oženili a zplodili děti.  V pozdním středověku a novověku až dosud církve nejen na homosexuální soulož, ale i na nápadnější vztahy hleděly s nedůvěrou, která mnohdy nabývala podob diskriminace nebo tvrdé represe. Otázka přístupu k homosexuálním lidem uvnitř anglikánských církví nabyla na významu v roce 2003, kdy byl americkou Episkopální církví vysvěcen na biskupa Gene Robinson, žijící ve stejnopohlavním svazku. Ostrý nesouhlas konzervativních věřících vedl jednak k rozkolu uvnitř episkopální církve, když diecéze San Joaquin a větší počet farností formálně církev opustily a přešly k cizozemským anglikánským církvím, jednak k rozporům v rámci celého anglikánského společenství, kde zatím byla celá situace provizorně vyřešena tím, že episkopální církev pod hrozbou vyloučení přislíbila praxi podobných svěcení a žehnání stejnopohlavních svazků pozastavit. Výrazná názorová nejednotnost mezi konzervativnějšími anglikány v Británii a afrických zemích a liberálnějšími anglikány v Severní Americe však stále panuje a je považována za závažnou hrozbu, která může vyústit v rozpad celého anglikánského společenství.  Problematizovaným tématem ve vztahu římskokatolické církve k homosexualitě se stala \"Instrukce o kněžství a homosexualitě\", kterou 4. listopadu 2005 vydala vatikánská Kongregace pro katolickou výchovu. Tato instrukce byla reakcí církve na její rozsáhlou skandalizaci kvůli sexuálním kontaktům některých kněží s mladistvými a dětmi a kvůli zatajování těchto případů církevními činiteli. Instrukce zakazuje přijímat do kněžského semináře osoby, které mají hluboce zakořeněné homosexuální sklony nebo sympatizují s tzv. gay-kulturou, a udílet takovým osobám svěcení. Toto omezení je podle církve oprávněné a přiměřené k zajištění zájmů a postojů církve a je součástí posuzování kvalifikace kandidáta na kněžství. V některých obhajobách instrukce se zdůrazňuje, že je povinností církve, aby dostatečně zajistila posouzení kvalifikace kandidáta na kněžství, přičemž kandidáti na kněžství neochotní podřídit se církevnímu postupu v otázkách homosexuality jsou za nedostatečně kvalifikované považováni. Způsob současného výběru kněží je obhajován i s poukazem na neexistenci nároku kandidáta na svěcení.  Od 6. října 2014 probíhala římskokatolická biskupská synoda zabývající se otázkami rodiny, sexuality a manželství. Z týdenních rozhovorů vzešel mimo jiné dokument nazvaný \"Relatio\". Ten na jedné straně nenaznačoval zásadní změnu v dosavadním odmítání homosexuálních aktů ani stejnopohlavních manželství. Italský arcibiskup a teolog Bruno Forte k tomu ku příkladu uvedl, že je církev zásadně „proti užívání stejné terminologie“ pro stejnopohlavní a různopohlavní svazky. Na straně druhé dokument deklaroval, že homosexuální lidé mají \"„mnohé dary a vlastnosti, kterými mohou křesťanské společenství obohatit,“\" a vyzýval k uznání pozitivních aspektů stejnopohlavních párů. Uváděl: \"„Aniž bychom popírali morální problémy, související se svazky homosexuálů, v některých případech jejich vzájemná pomoc ale může poskytnout cennou oporu v životě partnerů.“\" Zatímco římskokatolické skupiny za práva gayů dokument vítaly jako „významný krok kupředu“ (americká New Ways Ministry), konzervativní náboženské skupiny jej kritizovaly i jako „zradu katolických rodičů po celém světě“ (pro-life iniciativa Voice of the Family). Podle vyjádření vatikánského experta Johna Thavise dokument zjevně zohledňuje touhu papeže Františka po zavedení shovívavějšího pastoračního přístupu k manželství a rodinným záležitostem. Již v létě 2013 byl široce citován papežův výrok: \"„Pokud je někdo gay a hledá Boha a má dobrou vůli, kdo jsem já, abych ho soudil?“\"  Presbyteriánská církev USA jako jedna z největších protestantských církví ve Spojených státech vydala v březnu 2015 prohlášení, jímž se postavila za církevní sňatky stejnopohlavních párů. Podle většinově schváleného textu „manželství představuje ojedinělý svazek mezi dvěma lidmi, tradičně mužem a ženou“. Ve státech, které umožňovaly zákonný stejnopohlavní sňatek, oddávali tyto dvojice zástupci církve již od června 2014, podle individuálního přesvědčení to však mohli odmítnout. S platností od června 2015 by však tato možnost měla odpadnout.", "section_level": 1}, {"title": "Judaismus.", "content": "Judaismus nezastává ve vztahu k homosexualitě jednotný a neměnný postoj, což je dáno především rozličnou strukturou jeho denominací. Primárním vyjádřením postoje judaismu k homosexualitě je Tóra, neboli pět knih Mojžíšových. Konkrétně se jedná o knihu Leviticus, ve které se uvádí: „Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost.“ (Lv 18,22) a „Kdyby muž spal s mužem jako s ženou, oba se dopustili ohavnosti; musejí zemřít, jejich krev padni na ně.“ (Lv 20,13). Na základě těchto pasáží je homosexualita zakázaná halachou (židovské náboženské právo). V židovské části Bible, známé jako Tanach, je však explicitně zmiňována (a zakazována) pouze mužská homosexualita. Naproti tomu ženská homosexualita je zakázána až talmudickými zákony a podobnou disproporci mezi mužskou a ženskou homosexualitou lze nalézt i v autoritativním halachickém kodexu Mišne Tora, jehož autorem je Maimonides; ten totiž mužskou homosexualitu označuje jako „hlavní zločin“, zatímco ženskou homosexualitu za „obscénnost.“  Ortodoxní judaismus proto vnímá homosexualitu jako hříšnou a opovrženíhodnou praktiku a ani neumožňuje, aby se osoba homosexuální orientace stala rabínem. Příčinu homosexuálních praktik u lidských jedinců totiž nevidí v biologické sféře, ale ve sféře duchovní a mravní. Tento postoj se dá vyjádřit i takto: „Když spí muž s dnešní ženou, leze vlastně do postele se všemi jejími milenci. Kvůli tomu je v současné době mnoho homosexuálů, protože moderní člověk spí duševně s bezpočtem dalších lidí.“ Jiný postoj však zaujímají progresivní proudy judaismu. Například konzervativní judaismus je ve vztahu k homosexuálům více flexibilní a od roku 2006 umožňuje homosexuálům stát se rabínem. V tomto ohledu se jedná rovněž o posun, neboť ještě počátkem 90. let konzervativní hnutí přijímalo gaye a lesby za členy svých kongregací, ale neumožňovalo, aby se stali rabíny a rabínkami. Reformní judaismus pak zaujímá zcela opačný postoj než ortodoxní judaismus a gayové a lesby se v této denominaci judaismu mohou stát jak kantory, tak rabíny, a to od roku 1990, kdy reformní hnutí schválilo přijímání otevřeně homosexuálních a bisexuálních osob do rabínských seminářů. První reformní gay synagoga (\"Bet Chajim Chadašim\") byla založena v Los Angeles v roce 1972. Reformní hnutí rovněž umožňují náboženské sňatky osob stejného pohlaví.", "section_level": 1}, {"title": "Islám.", "content": "Všechny hlavní Islámské frakce homosexualitu zapovídají. Na stejnopohlavní touhy Islám nahlíží jako přirozené puzení, sexuální vztahy však představují prohřešek proti přirozené úloze a cíli pohlavního styku.  Islámské učení předpokládá stejnopohlavní přitažlivost, velebí však zdrženlivost a (podle Koránu) zatracuje konzumování této přitažlivosti. V souladu s tímto učením je v islámských zemích mužská touha po mladých mužích široce očekávána a tolerována jako lidská charakteristika podobná obdivu nebo zalíbení ke starším a moudřejším sourozencům. Homosexuální styk je interpretován jako forma chlípnosti a přestupek proti Koránu.  Diskurz homosexuality v Islámu se primárně zaměřuje na aktivity mezi muži. Vztahy mezi ženami, jsou-li pokládány za problematické, jsou brány podobně jako cizoložství.  Islám umožňuje a schvaluje bratrskou lásku mezi sourozenci stejného pohlaví. Sexuální styk mezi nimi však zcela zakazuje. Mnozí autoři využívali tohoto přístupu k otevřenému psaní o bratrské lásce mezi muži při zachování proklamované cudnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Buddhismus.", "content": "Učení buddhismu se dělí do několika hlavních proudů. Nejstarší nauka \"Théraváda\", rozšířená zejména v Thajsku, Laosu, Kambodži, Barmě a na Srí Lance mnichům ukládá celibát, tedy abstinenci od sexu jakéhokoli typu. Ostatní buddhisté by se měli řídit Pěti základními pravidly, z nichž třetí nabádá zdržet se nesprávného sexuálního chování. Posouzení takového chování se odvíjí od toho, zda je příslušné chování oboustranně souhlasné, zda způsobuje újmu a žal, anebo prospěch a radost, zda je motivováno láskou, šlechetností a porozuměním, zda napomůže, anebo naruší dosažení cílů (konečného duchovního osvobození). Protože \"Tripitaka\" homosexualitu nijak explicitně nezmiňuje, většina vykladačů usuzuje, že by měla být hodnocena v souladu s těmito zásadami. Buddhismus oproti řadě západních náboženství nepřikládá takovou důležitost rozmnožování, byť je samozřejmě pojímá pozitivně. V praxi nejsou země s rozšířením učení \"Théraváda\" homosexualitě příliš nakloněny, což souvisí s kulturními normami a takovým pojetím karmy, že homosexualita je karmickým trestem za heterosexuální prohřešek v minulém životě.  Dalajláma v roce 1997 prohlásil, že jiné než penilně-vaginální sexuální aktivity jsou zapovězené. Zároveň však zmínil, že toto pravidlo platí pro buddhisty a že ze společenského hlediska mohou být stejnopohlavní vztahy vzájemně prospěšné, příjemné a neškodné. S ohledem na Dalajlámův aktivismus v oblasti lidských práv se požadavek nenásilí a nediskriminace i rovnost práv týká také gayů a leseb.", "section_level": 1}, {"title": "Hinduismus.", "content": "Postoje vůči homosexualitě v hinduismu nejsou jednotné a různé náboženské proudy mají vlastní náhled. Homosexualita obecně je považována za jeden z možných projevů lidské touhy. Ačkoli některé hinduistické dharmické texty homosexualitu zakazují, řada hinduistických mýtických příběhů líčí homosexuální zkušenosti jako přirozené a radostné. Několik hinduistických chrámů má řezbářské práce, které líčí muže i ženy, provozující homosexuální pohlavní styk. Vztahy mezi osobami stejného pohlaví byly zastoupeny v hinduismu od védských dob až po současnost v rituálech, zákonech, umění a náboženských a mytických příbězích. To jestli tato znázornění homosexualitu přijímají nebo zavrhují je předmětem diskuze jak v náboženství tak i mimo něj.  Na rozdíl od západní společnosti, hinduistická společnost nezná koncept sexuální orientace, která by muže klasifikovala na základě toho, kdo je přemětem jejich sexuální touhy. Existuje ale tzv. třetí pohlaví, které zahrnuje osoby které v sobě mají silné mužské i ženské prvky. Přestože hinduistická společnost formálně neuznavá sexualitu mezi muži, sexualita mezi mužem a osobou tzv. třetího pohlaví je formálně uznávána jako variace pohlavního styku mezi mužem a ženou. Pohlavní styk mezi muži (ne mezi muži a třetím pohlavím) je i přesto skrytě a neformálně provozován v oddělených pánských prostorách. Obdobně jako v některých jiných nezápadních kulturách, pohlavní styk mezi muži je považován za více či méně obvyklý projev mužství, který ale není společensky žádoucí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Postoje různých náboženství k homosexualitě se různí, některá homosexualitu tolerují, většinou však jde o postoje odmítavé až zakazující a potlačující. Například vztah křesťanství a homosexuality je jedním z diskutovaných témat v amerických „kulturních válkách“, rozdělujících společnost na dvě názorové fronty.", "tgt_summary": "许多宗教对性倾向议题发表声明,不同的宗教,甚至是宗教中不同的教派及宗教人士对待同性恋及同性之间的性行为有着不同的态度。", "id": 2315799}
{"src_title": "Te Deum laudamus", "tgt_title": "讚美頌", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Tradice připisuje autorství svatému Ambroži a svatému Augustinovi. Podle tohoto podání hymnus vznikl u příležitosti Augustinova křtu, který mu v roce 387 Ambrož udělil. Někteří současní badatelé pochybují o reálnosti této verze a autorství připisují srbskému biskupu Nicetovi z Remesiany. Další badatelé však zpochybňují i tuto hypotézu a domnívají se, že chvalozpěv vznikl sloučením dvou starších hymnů, jednoho ke chvále Boha Otce a druhého Boha Syna; podle tohoto schématu druhý z nich začíná veršem \"Tu rex gloriae, Christe\".", "section_level": 1}, {"title": "Určení textu.", "content": "Nejvlastnější liturgické místo zpěvu Te Deum je v denní modlitbě církve, konkrétně na konci modlitby se čtením (resp. matutina) o nedělích a svátcích. Hojně se však používá také mimo denní modlitbu církve, jako slavnostní hymnus díkůvzdání.  Vděčná modlitba Te Deum je spojena s částečnými odpustky; s odpustky plnomocnými, pokud se ji věřící modlí veřejně v poslední den roku.", "section_level": 1}, {"title": "Text.", "content": "Mimo výše uvedeného neveršovaného českého překladu se užívá také několik básnických parafrází.", "section_level": 1}, {"title": "Kancionálová verze.", "content": "Text v kancionálu  1. Bože, chválíme tebe, / Pane, moc tvou velebíme, / kterou zná zem i nebe, / všem tvým skutkům se divíme; / když se vše v světě mění, / ty sám jsi bez proměny.  2. Vše, co jen chválit může, / cherubové, serafové, / chválí tě velký Bože, / nebe, země, zástupové, / ode všech jsi nazýván: / Svatý, Svatý, Svatý Pán.  3. Svatý Pán Bůh Sabaoth, / Svatý, jenž řídí národy, / jenž pomáhá z běd a psot. / Nebe, zem, povětří, vody / plné jsou cti, chvály tvé, / neb vše tvoje dílo je.  4. Apoštolů slavný sněm / a proroků řad veliký / posílá v plesání svém / k trůnu tvému vroucí díky; / kolik je mučedníků, / tolik chvalořečníků.  5. Po všem okrsku země / tobě, Otče, velcí, malí, / kdož jsou tvé svaté plémě, / vděčně prozpěvují chvály, / vzdávají čest i Synu / na trůnu sedícímu.  6. Též i Duchu Svatému, / který svatá naučení / uděluje každému / a v smutku je utěšení, / lid křesťanský se klaní, / všude jeho chvála zní.  7. Ty, Otce věčný Synu, / vtělil ses, sestoupiv z nebe, / chtě smazat naši vinu / vydals na smrt kříže sebe; / milost jsi nám vydobyl, / od hříchu osvobodil.  8. Tebou je všem, kdo věří, / nebes brána otevřena, / s důvěrou kdo k tobě zří, / zastáncem tě u Otce má. / Že přijdeš svět souditi, / máme mít vždy v paměti.  9. Buď milostiv dětem svým, / požehnej dědictví svému, / veď nás světlem nebeským / a povyš až k trůnu svému, / ať tě, plni vděčnosti, / chválíme na věčnosti.  10. Přispěj zatím k pomoci / drahou krví vykoupeným, / chraň a braň je svou mocí, / přičti ke svým vyvoleným; / po časném pak bloudění / přiveď nás ke spasení.  11. To buď naše snažení: / tebe a tvé jméno vzývat, / čest a díkůčinění / po všechny dny tobě zpívat. / Rač od hříchů chránit nás / jak dnes, tak po všechen čas.  12. Pane, smiluj, smiluj se, / buď s námi tvé požehnání; / oč prosíme, staniž se / podle našeho doufání. / Kdo v tě doufá samého, / neopustíš žádného.", "section_level": 2}, {"title": "Zhudebnění textu.", "content": "Hymnus po staletí zhudebňovala řada skladatelů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Te Deum laudamus (Tebe Bože chválíme) jsou začáteční slova latinského slavnostního hymnu, který složil svatý Ambrož, biskup v Miláně v Itálii a která dala název celé skladbě, označované častěji zkráceným názvem Te Deum.", "tgt_summary": "《赞美颂》(;取自,原意为“神,我赞美你”)是4世纪时写就的一首拉丁文基督教赞美诗,它是基督教最常用的赞美诗之一。“Te Deum”在原文语境下也可以指伴随着《赞美诗》执行的一套宗教礼仪。", "id": 918661}
{"src_title": "Místokrálovství Nové Španělsko", "tgt_title": "新西班牙", "src_document": [{"title": "Začátky kolonizace.", "content": "Kryštof Kolumbus objevil Ameriku (karibské ostrovy) v roce 1492. Od tohoto data prozkoumávají Evropané jednak karibské ostrovy, tak pobřeží amerického kontinentu. Mezi roky 1519 a 1521 dobyl conquistador Hernán Cortés Aztéckou říši a další mezoamerické kultury. Tehdejší španělský král Karel V. vydal 1. ledna 1535 \"královské nařízení\", ve kterém ustanovil nové místokrálovství na nově dobytých území. Hlavním městem se stalo Ciudad de México, které bylo založeno na ruinách aztéckého hlavního města Tenochtitlán. Postupem času vznikly generální kapitanáty, které sice oficiálně byly podřízeny místokráli, ale v praxi měly vysokou autonomii a místní generální kapitán se zodpovídal přímo španělskému králi. V různých dochovaných textech se vyskytují zmínky o:", "section_level": 1}, {"title": "Geografické vymezení.", "content": "Nové Španělsko zahrnovalo dnešní státy Mexiko; středoamerické státy Guatemala, Honduras, Salvador, Nikaragua, Kostarika; karibské ostrovní státy Kuba, Dominikánská republika, Portoriko; asijské Filipíny; pacifické Palau, Federativní státy Mikronésie, Guam, Severní Mariany; spolkové státy USA Kalifornie, Nové Mexiko, Arizona, Texas, Nevada, Florida, Utah a části států Colorado, Wyoming, Kansas a Oklahoma.", "section_level": 1}, {"title": "Rozpad.", "content": "Během své existence ztratilo Nové Španělsko kontrolu nad Islas de la Bahía (1643, dnes součást Hondurasu), Jamajkou (1655), Kajmanskými ostrovy (1670), Trinidadem (1797), Britským Hondurasem (1798, dnešní Belize), které připadly Velké Británii. V roce 1697 předalo Španělsko západní část ostrova Hispaniola Francii, která zde zřídila vlastní kolonii Saint-Domingue. Naopak mezi roky 1763 a 1800 spadala pod Nové Španělsko původně francouzská kolonie Louisiana. Roku 1819 byla podepsána smlouva Adams-Onís, ve které se upravila severní hranice místokrálovství a španělská Florida byla prodána Spojeným státům. V roce 1821 skončila mexická válka za nezávislost a bylo vyhlášeno První mexické císařství v čele s Agustínem de Iturbide. Už o 2 roky později se ale rozdělilo na Mexiko a Spojené středoamerické provincie.  Ve španělských rukou zůstaly po roce 1821 pouze Kuba, Portoriko a Španělská Východní Indie. Tyto državy ztratilo Španělsko v roce 1898 po prohrané Španělsko-americké válce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nové Španělsko bývalo španělskou kolonií, která zahrnovala rozlehlá území v Severní a Střední Americe, Karibiku a asijsko-mikronéském regionu. Bylo jedním ze 4 španělských místokrálovství, které Španělé zakládali na dobytých územích „Nového světa“.", "tgt_summary": "新西班牙总督辖区( IPA:),西班牙管理北美洲和菲律宾的一个殖民地总督辖地,首府位于墨西哥城。新西班牙总督的管辖范围包含今墨西哥、中美洲(除巴拿马)、美国加利福尼亚州、内华达州、犹他州、科罗拉多州、亚利桑那州、新墨西哥州、得克萨斯州、今日加拿大英属哥伦比亚的西南部,加上危地马拉都督府(包括今日的危地马拉、墨西哥恰帕斯州、伯利兹、哥斯达黎加、萨尔瓦多、洪都拉斯、尼加拉瓜)和古巴都督府(包含今日的古巴、墨西哥恰帕斯州、伯利兹、多米尼加、特立尼达和多巴哥、波多黎各和瓜地洛普),以及亚洲的菲律宾都督府(包含今日的菲律宾、关岛、加罗林群岛、马里亚纳群岛、以及短暂占领西属台北和德那第苏丹国)。", "id": 1148335}
{"src_title": "Raimond IV. z Toulouse", "tgt_title": "雷蒙德四世 (图卢兹伯爵)", "src_document": [{"title": "Před křížovou výpravou.", "content": "Raimond byl synem hraběte Ponse z Toulouse a jeho třetí manželky Almodis z La Marche. Přídomek \"ze Saint-Gilles\" byl projevem jeho veřejné podpory kláštera v Saint-Gilles. Svou zbožnost dával najevo tím, že se před nástupem na trůn v Toulouse nechal titulovat jako \"Raimond ze Saint-Gilles\" a nikoliv jako \"Raimond, hrabě ze Saint-Gilles\". Kolem roku 1066 se oženil s dcerou markýze z Provence, jejímž otcem byl buď Bernard I. nebo Geoffroy I. Jejich syn Bernard se však narodil ještě před svatbou a byl proto nelegitimní. Roku 1088 Raimond nastoupil na toulouský trůn po svém bratrovi Vilému IV. Když Raimond ovdověl,", "section_level": 1}, {"title": "První křížová výprava.", "content": "Na listopad roku 1095 svolal papež Urban II. církevní sněm do francouzského města Clermont a již v září přicestoval do jižní Francie, kde pobýval v Le Puy-en-Velay u biskupa Adhémara. Zde se setkal s Raimondem, se kterým se jako s jediným z budoucích křižáckých vojevůdců osobně radil o vyhlášení křížové výpravy. 18. listopadu byl koncil v Clermontu zahájen a 27. listopadu papež na závěr jednání vystoupil pod širým nebem, aby vyhlásil první křížovou výpravu. Reakce přítomných byly velmi spontánní, vypuklo bouřlivé nadšení. K papeži okamžitě přistoupili vyslanci Raimonda z Toulouse, aby ohlásili účast svého pána, i biskup Adhémar, který papeže požádal o požehnání a povolení účastnit se výpravy.", "section_level": 1}, {"title": "Cesta do Konstantinopole.", "content": "V srpnu roku 1096 vytáhla na křížovou výpravu provensálská armáda o síle 1200 rytířů a 8500 pěších vojáků. Raimond zastavil či prodal většinu svého majetku, aby mohl vyzbrojit největší kontingent první křížové výpravy. Ve Svaté zemi hrabě hodlal zůstat natrvalo, na což dokonce přísahal. Spolu s Raimondem šel i biskup Adhémar, který byl jmenován papežským legátem, ve své funkci odpovědným jedině samotnému papeži. Ale protože se Puy nacházelo na Raimondově území, byl Adhémar ve světských záležitostech Raimondovým poddaným.  Provensálci postupovali oproti ostatním křižáckým oddílům neobvyklou trasou přes severní Itálii, přes pohoří Dalmácie a po východním pobřeží Jadranu. Ukázalo se, že to bylo špatné rozhodnutí. Cesty v Dalmácii byly neschůdné a polodivoké slovanské obyvatelstvo nepřátelské. Slované křižákům vyplenili zásobovací karavany a neustále je ze zálohy napadali. Kaplan Raimond z Aguilers, který sepsal kroniku první křížové výpravy z pohledu Provensálců a Raimonda z Toulouse, popsal jeden z incidentů mezi křižáky a Slovany: Pochod přes slovanské území trval čtyřicet dnů a byl plný střetů s obyvatelstvem. Vojsko Provensálců postrádalo kázeň a i po přechodu přes byzantské hranice drancovalo, kudy prošlo. To vyústilo ve srážky s nomádským kmenem Pečeněhů, kteří sloužili v byzantském žoldu jako pořádkové oddíly. Ti také zranili a zajali", "section_level": 2}, {"title": "Nikaia.", "content": "Počátkem května 1097 první křižáci, vedení Godefroyem z Bouillonu a Bohemundem z Tarentu, vytáhli proti Nikaii, mocnému městu v rukách seldžuckých Turků. Protože Nikaiu nebylo možné vzít ztečí, museli se křižáci přiklonit k pravidelnému obléhání. V polovině měsíce se k obléhání připojil i Raimond z Toulouse, který spolu s oddíly vedenými biskupem Adhémarem rozbil tábor na jižní straně města u brány Jenisehir.  Sultán Kilič Arslan I., jehož byla Nikaia sídelním městem, v té době válčil na východě se svým sousedem, vzdělaným a lstivým válečníkem Danišmendem Moudrým. Po zkušenostech s křižáckými poutníky vedenými Petrem Poustevníkem, které rok před tím jeho armáda zmasakrovala, neměl o křižácích nejlepší mínění. Navíc mu jeho špehové z Konstantinopole donesli skeptický byzantský názor, že křižáci budou jistě poraženi, a tak na zprávy o postupu Evropanů nereagoval. Když však poslové z Nikaie stále přinášeli zprávy o obležení města, na radu svých emírů se sultán rozhodl přerušit konflikt s Danišmendem a vrátit se na západ.  Kolem 20. května Kilič Arslan dorazil k Nikaii. Emírové mu radili vyhnout se boji a ustoupit do vnitrozemí, ale sultánovi se zdálo, že nemá na výběr,", "section_level": 2}, {"title": "Cesta Anatolií.", "content": "Pro lepší zásobování se křižáci rozdělili do dvou skupin: Severofrancouzi a Normani vedení Bohemundem z Tarentu vyrazili napřed a den cesty od nich v závěsu táhli Jihofrancouzi a Lotrinčani vedení Raimondem z Toulouse, což se ukázalo jako dobrý způsob, jak oddělit oba vojevůdce prahnoucí po vrchním velení. 1. července byla první skupina v údolí Dorylaion napadena Kilič Arslanovou armádou. Křižáci byli obklíčeni tureckými jízdními lučištníky, ale vzdorovali šest hodin, dokud nedorazily posily z druhé skupiny křižáckých armád. Nově příchozí rytíři se sešikovali a zaútočili na turecké vojáky. Raimond z Toulouse spolu s Robertem Flanderským velel středu. Menšímu oddílu Provensálců, vedených legátem Adhémarem, se podařilo oklikou vpadnout ustupujícím do zad a rozbít tureckou linii, takže", "section_level": 2}, {"title": "Dobytí Antiochie.", "content": "Raimond z Toulouse navrhoval okamžitě přejít do frontálního útoku, ale jeho názor byl v menšině, neboť křižáci k mohutným hradbám města cítili značný respekt a velitelé nechtěli riskovat životy vojáků. Proto podobně jako u Nikaie přistoupili ke klasickému obléhání. Raimond rozbil tábor na severu města u Vévodské brány, vedle něho, na západní straně, tábořili Lotrinčané Godefroye z Bouillonu, na východě měli ležení vévoda Robert Normandský a Robert Flanderský a severně za Raimondovými zády měly svůj tábor byzantské oddíly pod velením generála Tatikia.  Křižáci s útokem nespěchali, protože dorazili v období žní", "section_level": 2}, {"title": "Svaté kopí a Kerbogova porážka.", "content": "Týden po dobytí Antiochie si provensálský poutník jménem Petr Bartoloměj vyžádal přijetí u biskupa Adhémara a hraběte Raimonda. Oba byli vážně nemocní, ale poutníka přijali. Petr tvrdil, že se mu již po mnoho měsíců ve snech zjevuje svatý Ondřej a ukazuje mu, kde se v Antiochii nachází kopí, jímž byl proboden Ježíš Kristus na kříži. Relikvie měla být ukryta ve starobylé katedrále svatého Petra, z níž muslimové během obléhaní udělali stáje pro své koně, a proto ji křižáci po dobytí museli znovu vysvětit. Biskup Adhémar Petrovi nevěřil, mimo jiné proto, že ve sbírkách v Konstantinopoli již byla relikvie, kterou za Svaté kopí pokládali Byzantinci. Raimond z Toulouse, stejně jako jeho kaplan a kronikář Raimond z Aguilers,", "section_level": 2}, {"title": "Spory s Bohemundem.", "content": "Po triumfu křižácké armády nad Kerbogou se Raimondovi ve městě vzdala i antiochijská citadela, kterou stále drželi přeživší vojáci původní turecké posádky, a Raimond dal nad vrcholem pevnosti vyvěsit svou zástavu. Proti tomu se ostře ohradil Bohemund, který požadoval její sejmutí a na citadelu dal vyvěsit svojí vlastní zástavu.  Velmoži rozhodli po těžkém tažení dát vojsku několikaměsíční odpočinek a začali řešit, jak naložit s dobytým městem. Vládu nad Antiochií si nepokrytě přivlastňoval Bohemund z Tarentu, který začal vystupovat jako suverénní vládce města. Křižáčtí velmoži se však zdráhali Bohemundovi Antiochii definitivně přiřknout a dohodli se, že", "section_level": 2}, {"title": "Cesta na jih.", "content": "Lidí, kteří se pod Raimondovým velením rozhodli pro výpravu na Jeruzalém, bylo kolem 30 000, z toho jen asi polovina byli ozbrojenci, zbytek poutníci. Spolu s Raimondem nakonec vyrazil i Robert z Normandie a Bohemundův synovec Tankred. V Sýrii již nebyla žádná vojenská síla, která by křižáky dokázala zastavit. Syrská a libanonská pobřežní města byla roztroušena pod nadvládou různých arabských emírů, hlásících se sice k fátimovskému chalífovi, ale také často bojujících mezi sebou. Území jižně od Bejrútu bylo pod přímou egyptskou správou.  Raimond byl místními křesťany po cestě vítán jako osvoboditel", "section_level": 2}, {"title": "Jeruzalém – konečný útok.", "content": "Jeruzalém byl v dobách křížových výprav těžce opevněným městem. Jeho hradby pocházely z dob římského císaře Hadriana a pozdější vládcové města je udržovali ve výborném stavu. Místní egyptský místodržící Iftíchar ad-Daula se na obléhání důkladně připravil, nechal otrávit všechny studny mimo město, terén před městskými hradbami srovnal se zemí a nechal z města vyhnat potenciálně nebezpečné křesťanské obyvatelstvo. Posádka se skládala ze 3000 súdánských a egyptských vojáků, ale také z arabských a židovských milic postavených z 20 000–30 000 loajálních obyvatel, kteří v Jeruzalémě směli zůstat. Křižákům zatím zbylo jen asi 1200 rytířů a 11 000 pěších, což bylo příliš málo i na úplné obklíčení města.  Křižáci ještě 7. června rozbili obléhací tábor. Raimond z Toulouse se utábořil na hoře Sion, poblíž Sionské brány, odkud to měl nejblíže k prameni", "section_level": 2}, {"title": "Boj o korunu.", "content": "Když se velitelé znovu sešli k poradě v dobytém městě, usnesli se, že musí být co nejdříve zvolen nový patriarcha, který by předsedal následné volbě vládce města. Normani prosazovali Arnoula de Rohes, přičemž duchovní požadovali, aby patriarcha byl zároveň i světským vládcem města, ale Raimond jeho jmenování odmítal a zdržoval je. O pár dnů později se velmoži věnovali volbě nového vládce Jeruzaléma. V úvahu pro takovou funkci připadali pouze Raimond z Toulouse, Godefroy z Bouillonu, Robert Flanderský a Robert z Normandie. Robertové však dávali jasně najevo, že se hodlají vrátit zpět do Evropy, takže zbyli pouze Raimond a Godefroy.  Válečná rada nabídla korunu Raimondovi, jakožto staršímu z obou rivalů. Raimond po koruně toužil a v jeho prospěch hovořily zkušenosti, věk, bohatství, urozenost, i osobní přátelství se zemřelým legátem Adhémarem a papežem. Stihl si však", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u Askalonu.", "content": "Egyptská armáda zatím na Jeruzalém nespěchala, vezír al-Afdal si byl jist svou převahou. Armáda se proto utábořila před Askalonem a čekala na fátimovské námořnictvo, které mělo egyptský postup podpořit. Godefroy volal z Jeruzaléma nazpět všechny křižácké velmože i s jejich armádami. Raimond, usazený v Jerichu, váhal, zda má uposlechnout, ale nakonec se 10. srpna s armádou připojil k ostatním, protože situace byla velmi vážná. Křižáci vytáhli proti vezírově armádě, s čímž Egypťané vůbec nepočítali. V sobotu 12. srpna křižáci vzali egyptský tábor útokem. Raimond velel pravému křídlu, které bylo nejblíže moři. Křižáci Egypťany rozprášili a flotilu i vezírem na palubě zahnali", "section_level": 2}, {"title": "Budování panství a války na Východě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obsazení Latakie.", "content": "Raimond od Askalonu táhl společně s oběma Roberty na sever, až dorazili k přístavnímu městu Latakia, které bránila byzantská posádka proti normanské armádě z Antiochie pod velením Bohemunda z Tarentu. Normany navíc z moře podporovalo pisánské námořnictvo vedené arcibiskupem Daimbertem z Pisy, novým papežským legátem. Raimond Bohemunda nesnášel a Robertové se obávali, že znepřátelí-li si Byzantince, nikdy se nedostanou zpět domů. Nechali si proto Daimberta předvolat a donutili", "section_level": 2}, {"title": "Výprava na osvobození Bohemunda.", "content": "Počátkem roku 1100 upadl Bohemund z Tarentu do turecké léčky a byl uvězněn v anatolské Neocaesareji. V létě roku 1101 dorazily na Balkán posily z Evropy pro křižáky v Palestině. Mezi nově příchozími byl i Štěpán z Blois, hrabě Štěpán Burgundský a německý vojevůdce Konrád. Křižáci se v Konstantinopoli dostali do konfliktu s Alexiem, ale Raimond dokázal spor urovnat. Když se křižáci dozvěděli o Bohemundově zajetí, považovali za svou povinnost pokusit se antiochijského knížete osvobodit a nakonec se k výpravě připojil i Raimond z Toulouse. Výprava vytáhla v červnu 1101 a již 24. června dobyla tureckou Ankaru. Pak se výprava stočila na severovýchod, přičemž byla neustále napadána arménskými a tureckými oddíly. Lombarďané, kteří tvořili zadní voj, se rozprchli a", "section_level": 2}, {"title": "Zajetí, obléhání Tripolisu a smrt.", "content": "Když se roku 1102 Raimond po neúspěšné výpravě vylodil v Tarsu, aby se vydal po souši do Latakie, padl do zajetí Normanů z Antiochie. Antiochijský regent Tankred dal hraběte uvěznit v Antiochii pod záminkou zrady křesťanských zájmů, jež zapříčinila neúspěch v Anatolii. Na nátlak církve však Tankred musel ještě téhož roku Raimonda propustit, ale předtím se Raimond musel zavázat, že nebude podnikat nic proti Antiochijskému knížectví a že své Provensálce stáhne z Latakie a odejde na jih.  Raimondovi zbylo pod velením jen několik stovek jihofrancouzských rytířů, přesto zaútočil na přístavní město Tortosa, které se mu s pomocí janovského loďstva podařilo dobýt. Dále podnikal útoky proti místním arabským emírům a roku 1103 oblehl", "section_level": 2}, {"title": "Odraz v literatuře.", "content": "Raimond se netěšil přízni severofrancouzských ani normanských kronikářů. Ti Raimondovi vytýkali ješitnost, vládychtivost a hrabivost. Své kroniky proto psali ve prospěch svých pánů a většinou v neprospěch Raimonda z Toulouse, kterého líčili jako neschopného vojevůdce. To pak dokázalo ovlivnit dokonce i některé práce moderních historiků.  Jedinou kronikou sepsanou v průběhu první křížové výpravy z pohledu Provensálců byla sepsaná Raimondovým kaplanem Raimondem z Aguilers.", "section_level": 1}], "src_summary": "Raimond IV. z Toulouse či též Raimond ze Saint-Gilles ( \"Raimon de Tolosa\", \"Raimon de Sant Geli\", \"Raimundus Tolosanus\", \"Raimundus Sancti Aegidii\"; 1041 nebo 1042–28. února 1105) byl francouzský šlechtic a válečník, jeden z vůdců první křížové výpravy. Jako hrabě z Toulouse, vévoda z Narbonne a markýz z Provence byl jedním ze tří největších feudálních pánů v jižní Francii, v oblasti Okcitánie. Účastnil se také války s Maury na Pyrenejském poloostrově.", "tgt_summary": "雷蒙德四世( 1041 – 1105年2月28日),有时也被称为 圣吉尔的雷蒙德或的黎波里的雷蒙德一世,法国南部的一位强大的贵族,也是第一次十字军东征(1096-99年)的主要将领之一。他是图卢兹伯爵、纳博讷公爵和普罗旺斯侯爵(自1904年)。在他生命的最后五年里,他致力于建立和巩固在中东的的黎波里伯爵领地。", "id": 1658748}
{"src_title": "Operace Opera", "tgt_title": "巴比倫行動", "src_document": [{"title": "Irácký jaderný program.", "content": "Irák zahájil svůj jaderný program v 60. letech a v polovině 70. let jej chtěl rozšířit získáním jaderného reaktoru. Po neúspěšných žádostech o grafitem moderovaný typ reaktoru ve Francii a o reaktor Cirene v Itálii, nakonec irácká vláda přesvědčila francouzskou vládu o zakoupení lehkovodního reaktoru třídy Osiris.  Výstavba 40 megawattového lehkovodního jaderného reaktoru započala v roce 1979 v jaderném centru al-Tuwaita poblíž Bagdádu. Reaktor byl Francouzi přezdíván Osirak, jelikož se tak spojoval název státu - Irák a typ reaktoru - Osiris. Irák pojmenoval reaktor Tamuz 1, po měsíci v arabském kalendáři, ve kterém přišla strana Baas v roce 1968 k moci.", "section_level": 1}, {"title": "Izraelská diplomatická reakce.", "content": "Izrael se dozvěděl o existenci programu reaktoru během prvního období Jicchaka Rabina v pozici premiéra a vnímal skutečnost, že by Irák vlastnil jaderný reaktor, který by mohl být použit pro výrobu jaderných zbraní, jako hrozbu.  Irák protestoval, že jeho snaha o využití jaderné energie je čistě mírová. Toho času byl navíc Irák signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, což znamenalo, že reaktor bude pod dohledem Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE). Monitorování MAAE však nebylo obecně považováno za dostatečnou záruku, že nebude veden i zbraňový jaderný výzkum.  Izraelský ministr zahraničí Moše Dajan zahájil v této záležitosti diplomatická jednání s Francií, Itálií (Izrael měl informace, že některé italské firmy slouží jako dodavatelé a subdodavatelé) a Spojenými státy, ale neuspěl při získání ujištění o zastavení výstavby reaktoru a nebyl rovněž schopen přesvědčit francouzskou vládu Valéry Giscard d'Estainga a François Mitterranda, aby přestala pomáhat Iráku s jeho jaderným programem.", "section_level": 1}, {"title": "Operace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Plánování.", "content": "Vzdálenost mezi izraelskou leteckou základnou a reaktorem byla značná (přes 1 600 km) a znamenala, že stíhači budou muset operovat bez možnosti snadného doplnění paliva, a že budou muset přeletět nad jordánským a saúdským územím. Navíc izraelské zpravodajské služby nemohly zaručit plnou znalost o irácké obraně.  Po značných úvahách se izraelská armáda nakonec rozhodla, že letka plně naložených a natankovaných stíhacích bombardérů F-16A s přídavnými nádržemi a skupina letounů F-15A, která jim bude poskytovat krytí a bojovou podporu, provede chirurgický letecký útok na samotný reaktor.  Izraelská armáda se rovněž rozhodla, že je nezbytné zničit reaktor před tím, než do něj bude přivezeno jaderné palivo, aby se co nejvíce minimalizoval případný dopad zničení reaktoru na civilní obyvatelstvo. Na základě informací zpravodajských služeb, že budou tyče reaktoru převezeny do Iráku z Francie, se izraelská vláda (tehdy pod vedením Menachema Begina) rozhodla schválit tuto operaci.", "section_level": 2}, {"title": "Záhadná úmrtí.", "content": "Podle soukromé americké konzultační zpravodajské agentury Stratfor zemřeli v měsících před izraelským leteckým útokem na Osirak nejméně tři iráčtí jaderní vědci za záhadných okolností.", "section_level": 2}, {"title": "Útok.", "content": "Operace Opera byla pečlivě naplánována na neděli, aby se minimalizovaly ztráty na životech zahraničních pracovníků a doba útoku, který měl být proveden pozdě odpoledne, byla naplánována tak, aby poskytla záchranné izraelské letecké jednotce 669 celou noc na pátrání po případných sestřelených izraelských pilotech.  Byl vypraven let osmi letounů F-16A izraelského vojenského letectva (letouny č. 107, 113, 118 a 129 ze 117. peruti a č. 239, 240, 243 a 249 ze 110. peruti). Všechny letouny měly ve výzbroji dvě 2000 lb. vážící bomby Mark 84 se zpožděnou detonací a přídavné palivové nádrže. K letce strojů F-16A bylo vypraveno i 6 letounů F-15A, pro poskytnutí stíhací ochrany.  7. června 1981 v 15:55 místního času (12:55 GMT) se operace rozběhla. Letouny vyrazily ze základny Ecion (dnes letiště Taba) v Negevské poušti na jihu Izraele a pokračovaly přes saúdský vzdušný prostor. Bezprostředně po startu letouny shodou okolností přeletěly přímo nad soukromou jachtou jordánského krále Hussajna. Hussajn rozpoznal izraelské znaky a okamžitě si uvědomil cíl jejich mise a neúspěšně se pokusil varovat Iráčany.  Když byly letouny vzdáleny zhruba 1 000 km od Izraele, nastala komplikace s přídavnými palivovými nádržemi letounů F-16A. Letouny byly tak těžce naloženy, že byly přídavné nádrže vyčerpány ještě během letu k Osiraku. Tyto nádrže sice byly navrženy tak, že je bylo za letu možno odhodit, ale nebylo to možné v případě, že letoun stále nesl bomby Mark 84. Existovala totiž možnost, že by se nádrže při odhození mohly zaplést do držáků zbraní. To se však nestalo a letka bombardérů F-16A zvládla bezpečně odhodit své prázdné přídavné palivové nádrže nad saúdskou pouští.  Poté co letouny dosáhly iráckého vzdušného prostoru, došlo k oddělení letky, kdy dva letouny F-15 uzavíraly formaci letounů F-16 a zbylé letouny F-15 se rozptýlily v iráckém vzdušném prostoru.  Letka sestoupila na 30 metrů nad iráckou pouští a skryla se tak před radarem irácké obrany.  V 18:35 místního času (17:35 izraelského času/14:35 GMT), 20 kilometrů před komplexem Osirak, vystoupala letka bombardérů F-16 do výšky 3000 metrů a pod úhlem 35° klesala rychlostí 1100 km/h. Ve výšce 1000 metrů začaly bombardéry shazovat bomby Mark 84 v pětisekundových intervalech. Všech šestnáct bomb zasáhlo komplex reaktoru, avšak dvě nevybuchly. Po odhození bomb se letouny musely vypořádat s hustou protiletadlovou obranou a vystoupaly do výšky 12 200 metrů. Nevzlétlo však žádné irácké letadlo a žádné z izraelských letadel nebylo iráckou protiletadlovou obranou zničeno. Všechny letouny se úspěšně vrátily a v 19.00 izraelského času dosedly na leteckou základnu Ramat David jihovýchodně od Haify.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky.", "content": "Podle plánu byl komplex reaktoru těžce poškozen. Jedenáct mužů - deset iráckých vojáků a jeden francouzský civilista - bylo při útoku zabito. Krátce poté se objevily spekulace, že francouzský výzkumník, Damien Chaussepied byl ve skutečnosti agent Mosadu, který měl umístit naváděcí světla pro letouny. Pro toto tvrzení však nikdy nebyly předloženy nevyvratitelné důkazy.  Izrael tvrdil, že tyto ztráty byly následkem zbloudilé palby protiletecké obrany irácké armády a ne důsledkem samotného bombardování.  Žádný z izraelských letounů nebyl iráckou armádou poškozen ani zničen. Všech čtrnáct letounů se nakonec, téměř bez paliva, bezpečně navrátilo do izraelského vzdušného prostoru a bezpečně přistálo.", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní reakce.", "content": "Izraelský útok byl velmi kritizován. Izrael reagoval tak, že jeho akce byla sebeobrana a tudíž je ospravedlnitelná podle odstavce 51 Charty OSN. Navíc je Izrael s Irákem ve válečném stavu od založení Izraele v roce 1948. Mnoho kritiků odmítá platnost preventivní sebeobrany, při absenci bezprostředního ozbrojeného útoku. Zejména Francie pak byla rozhořčená ztrátou francouzského státního příslušníka a po útoku francouzsko-izraelské vztahy velmi ochladly.  Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 487, která útok rázně odsoudila, jakožto jasné porušení Charty. Tato rezoluce dále vyzvala Izrael, aby nechal své jaderná zařízení kontrolovat Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (MAAE). K rezoluci se připojily i Spojené státy americké, které však odsoudily akci, ne národ. Jejich odpovědí bylo dočasné stažení kontingentu letounů již přislíbených Izraeli.  Francie nakonec přerušila spolupráci s Irákem v roce 1984. Komplex Osirak byl nakonec kompletně zničen během Války v Zálivu. Počátkem 90. let se postupně změnil i náhled na útok na Osirak. Kdyby nebyl Izrael podnikl tento útok, Irák by nezaútočil v roce 1991 na Kuvajt jako sousední stát, ale jako sousední jaderný stát.", "section_level": 1}], "src_summary": "Operace Opera (, \"mivca Opera\"; také známá jako operace Babylon nebo operace Ofra) byl překvapivý izraelský letecký útok na irácký jaderný reaktor Osirak (irácké označení: \"Tammuz 1\"), který se odehrál 7. června 1981.", "tgt_summary": "巴比伦行动(又称歌剧院行动或Ofra行动)是以色列在1981年6月7日发动的一场军事行动,目标是摧毁伊拉克首都巴格达附近的奥斯拉克(Osirak)核反应堆。", "id": 2134221}
{"src_title": "Grumman E-2 Hawkeye", "tgt_title": "E-2空中預警機", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V listopadu 1955 vydalo US Navy specifikace nového stroje včasné výstrahy, který by nahradil letouny Grumman E-1 Tracer. Konstruktéři společnosti Grumman připravili návrh s továrním označením G-123. Po předvedení makety a zevrubném posouzení byla tato studie US Navy prohlášena 5. března 1957 za vítěze tendru. V prosinci téhož roku získal výrobce od Pentagonu kontrakt na výrobu tří prototypů. Pro nový typ bylo vyhrazeno označení W2F-1 a bojové jméno Hawkeye.  První zkušební exemplář provedl úvodní let 21. října 1960. Vývoj radaru General Electric AN/APS-96 pro nový typ ještě nebyl dokončen a první prototyp tak posloužil pouze k ověření základních letových vlastností. K pohonu byly vybrány dva turbovrtulové motory Allison T-56-A-8/A8 o výkonu po 3020 kW. Kompletní elektronickou výbavu obdržel až druhý vyrobený Hawkeye, který byl zalétán 19. dubna 1961. V dubnu 1962 změnilo americké námořnictvo systém označování svých letadel a z Hawkeye se tak stal typ E-2A. Po vojskových testech, které v prosinci 1962 probíhaly také na letadlové lodi USS Enterprisse, přijal Grumman od US Navy objednávku na 59 kusů E-2A včetně dvou prototypů a navíc dva cvičné stroje TE-2A. Jejich produkce skončila na jaře 1967.  Během roku 1968 byl zahájen vývoj modernizované verze E-2B, která byla vybavena novým počítačem Litton L-304 a výkonnějším radarem General Electric AN/APS-120. Zálet prvního prototypu proběhl na továrním letišti firmy Grumman v St. Augustine 20. února 1969. Na novou variantu bylo modifikováno 49 strojů E-2A, které US Navy odebíralo v letech 1970 až 1971 společně se čtyřmi omlazenými letouny TE-2A.  Souběžně s vývojem E-2B byla připravována podstatně vylepšená verze E-2C (Charlie Basic) se silnějšími pohonnými jednotkami T-56-A-422 o vzletovém výkonu po 3660 kW. Dokonalejší radar AN/APS-120 byl v roce 1976 nahrazen zařízením AN/APS-125. Dva prototypy E-2C vznikly úpravou starších E-2A, z nichž první byl zalétán 20. ledna 1971. Počátkem 80. let 20. století byly do E-2C (Group 0) zabudovány zlepšené radary AN/APS-138, které byly během téhož desetiletí nahrazeny výkonnějšími AN/APS-139 (Group I). Původní motory byly nahrazeny úspornějšími T-56-A-427 o výkonu po 3800 kW. Další modernizace se uskutečnila na začátku 90. let instalací víceúčelového pulzního Dopplerovského radaru Lockheed Martin AN/APS-145 ARPS. Pracoviště operátora radaru a dvou důstojníků pro vyhodnocování bojové situace bylo inovováno výměnou zastaralých katodových obrazovek za barevné grafické displeje. Touto konverzí prošlo 12 letounů E-2C (Group II), který přišly do služby roku 1992. V polovině 90. let vznikla ještě verze E-2C (Group II+) s vylepšeným navigačním systémem AN/ASN-92 CAINS II s GPS, modernějšími počítači a novým samočinným systémem letového řízení.  Koncem 90. let zahájil letecký výrobce Grumman, který se v roce 1994 spojil s korporací Northrop, na popud US Navy vývoj sofistikovanější varianty E-2C Hawkeye 2000, za jejíž základ posloužila varianta Group II+. Původní čtyřlisté vrtule Hamilton Sunstrand 54460 byly nahrazeny kompozitovými osmilistými typu NP2000 s číslicovým řízením. První ze 24 objednaných letounů, z nichž některé vznikly přestavbou starší verze, převzalo americké námořnictvo během října 2001.  V prosinci 2001 získal Northrop Grumman finance na předběžný vývoj a ověřovací zkoušky šesté generace Hawkeye s označením E-2D Advanced Hawkeye s přepracovanou elektronickou výbavou. Přímou vývojovou fázi odstartoval v červenci 2003 kontrakt v hodnotě 2 mld. USD na 75 strojů. Letoun nese nový hybridní radar AN/APY-9 vyvinutý společnostmi Lockheed Martin, Northrop Grumman a Raytheon. Advanced Hawkeye pohání dvojice motorů T56-A-427 s vrtulemi NP2000. Novinkou je i skleněný kokpit. Prototyp zalétali 3. srpna 2007 piloti Tom Boutin a por. US Navy Drew Ballinger s operátorem systémů Zyadem Hajoem.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "První sériové letouny E-2A obdržela letka VAW-11 Airborne Early Warning Squadron 19. ledna 1964 operující z mateřského nosiče USS Kitty Hawk. Od té doby působí jako letová kontrola a včasná výstraha na letadlových lodí US Navy. Od října 1965 do července 1966 byla jednotka VAW-11 nasazena ve vietnamské válce, následně se do Tonkinského zálivu přesunuly další letky se stroji Hawkeye. Šlo například o VAW-113 z nosiče USS Constellation, která v této oblasti sloužila v letech 1967 až 1975.  Stroje E-2C z úvodní série vstoupily do služby v listopadu 1973, kdy je na základně NAS Norfolk převzala letka VAW-123. Do roku 1988 US Navy zařadila do stavu 55 letounů této verze.  Prvním zahraničním uživatelem se stal Izrael, který převzal čtyři E-2C (Group 0). Ve stavu Chel ha-Avir byly v letech 1978 až 1994, poté byly dlouhodobě uskladněny. O tři z nich projevilo v roce 2002 zájem Mexiko, které v lednu 2004 převzalo.  Druhým zahraničním uživatelem se staly japonské síly sebeobrany, které v letech 1982, 1984 a 1993 až 1994 postupně zařadily do stavu 601. Hikotaj se základnou Misawa celkem 13 E-2C (Group 0).  Egypt převzal v letech 1987 až 1988 a 1993 šest E-2C (Group 0), které působily v rámci 87. letky ze základny Káhira-západ. Další čtyři letouny shodné verze byly dodány během roku 1987 do Singapuru, kde je převzala 111. squadrona. V průběhu roku 1995 zařadila do svého stavu 78. letka tchajwanského letectva, dislokovaná na základně Pintung, čtyři stroje E-2T a dvojici Hawkeye 2000 (E-2K).  První ze tří objednaných E-2C (Group II) převzalo námořní letectvo Francie v prosinci 1998. Zařazeny byly ke 4. Flotille v Lan-Bihoué.  Po 30 letech verze E-2C nastupuje vylepšená E-2C 2000 Hawkeye. E-2C Hawkeye je jediným provozovaným palubním letounem včasné výstrahy s pevnými křídly. Z letadlových lodí je schopný vzlétat pouze za pomoci katapultů.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní technické údaje (E-2C/D).", "content": "\"Data z\" US Navy Fact File E-2D_Storybook (strana 25)", "section_level": 1}], "src_summary": "Grumman E-2 Hawkeye je americký dvoumotorový turbovrtulový námořní palubní hornoplošník včasné výstrahy s charakteristikami CATOBAR, operující především z palub amerických letadlových lodí. Dále operuje z paluby francouzské letadlové lodě Charles de Gaulle, a pozemních základen v Izraeli, Singapuru, Japonsku, Egyptu a několik málo strojů je také v držení Mexika a Tchaj-wanu.", "tgt_summary": "E-2空中预警机,官方暱称鹰眼(E-2 Hawkeye),是由美国诺斯洛普·格鲁门公司在1950年代末期研制的舰载空中早期预警与航空管制机,是美国海军目前唯一使用的舰载空中预警机,也是截至2011年为止两款服役中,以涡轮螺旋桨推进的飞机之一。她同时也被许多国家空军在陆上机场使用,它是全世界产量最大,使用国家最多的预警机,包括法国、新加坡、中华民国、日本等购买并投入使用。目前服役中的型号为E-2C与鹰眼-2000,最新改良次型称为E-2D。", "id": 524295}
{"src_title": "Euglenozoa", "tgt_title": "眼虫门", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Většina euglenozií má dva paralelní bičíky vyrůstající často z vchlípené dutinky (tzv. ampula). Mohou také mít cytostóm (buněčná ústa), která slouží k příjmu větších kusů potravy (např. bakterie). Buněčná ústa jsou podporována třemi sadami mikrotubulů, které vyrůstají z báze bičíků. Další sady bičíků podporují dorzální a ventrální povrch těla.  Dravých druhů je jen menšina a mnohá Euglenozoa se živí absorpcí organických látek. Další možností je autotrofie, konkrétně fotosyntéza v chloroplastech. Tyto chloroplasty však vznikly sekundární endosymbiózou, tedy dávným pohlcením zelené řasy. Dokladem toho je fakt, že jsou plastidy obalené třemi membránami, a že obsahují chlorofyl A a B (+ další pigmenty). Rozmnožují se prostým dělením. Během mitózy zůstává jaderná membrána neporušená a dělicí vřeténka se formují zvnějšku.", "section_level": 1}, {"title": "Systematika.", "content": "Ještě koncem 20. století bylo zařazení zástupců kmene Euglenozoa nevyjasněné. Krásnoočka (Euglenophyceae) byla původně vzhledem k jejich chloroplastu zpravidla řazena k zeleným řasám (tedy k rostlinám), bičivky k bičíkovcům (tehdy živočichům podříše Protozoa – prvoci). Revoluci znamenalo až ustavení superskupiny (říše) Excavata podpořené morfologickými i molekulárně biologickými argumenty, a zahrnutí několika skupin nynějších euglenozoí původně považovaných za nepříbuzné do této říše. Chloroplasty krásnooček se ukázaly být důsledkem druhotné endosymbiózy.  Typickým rysem euglenozoí je ultrastruktura bičíku. Mimo běžné přítomné podpůrné mikrotubuly a axonemy navíc bičíky obsahují zvláštně stavěné paraxonemy. Právě na základě tohoto znaku byla do euglenozoí vedle tradičních tříd krásnooček (Euglenoidea či Euglenophyceae) a bičivek (Kinetoplastea) zahrnuta i nová třída Diplonemea a několik rodů nejasného zařazení, jako \"Postgaardi\". Objevy nových druhů a molekulární analýzy fylogenetické příbuznosti podle podobnosti genomu od počátku 21. století podstatně rozšířily taxonomický obsah kmene.  Aktuální systém k roku 2016 zahrnuje osm tříd, dále členěných do 18 řádů a 31 čeledí (v závorkách u čeledí/podčeledí uvedeny příslušné rody; (P) značí taxony, které jsou pravděpodobně parafyletické):  Kmen: Euglenozoa", "section_level": 1}, {"title": "Fylogeneze.", "content": "Současnou (r. 2016) představu o příbuznosti jednotlivých skupin zahrnovaných do Euglenozoa ukazuje následující fylogenetický strom:  Euglenozoa jako celek jsou obvykle považováni za monofyletickou skupinu, příbuznou Percolozoa; obě skupiny totiž sdílejí mitochondrie s diskovitými kristami. Podle některých teorií by však společně nemusely tvořit přirozený klad, ale mezi nimi by se mohl nacházet kořen fylogenetického stromu všech eukaryot (podle takových teorií jsou Euglenozoa bazální větví eukaryot a hlavní vývojová linie vedoucí k dalším skupinám eukaryot vede přes ostatní excavata k nadříši Neozoa).", "section_level": 2}], "src_summary": "Euglenozoa (\"Euglenoida\", česky někdy též krásnoočka) je kmen jednobuněčných eukaryotických organismů z říše Excavata. Zahrnuje jak volně žijící organismy, tak i mnohé významné parazitické druhy, z nichž některé napadají i člověka. Nicméně nejznámější podskupiny jsou bičivky a krásnoočka. Euglenozoa jsou velké asi 15-40 μm, vzácně však až 500 μm.", "tgt_summary": "眼虫门是一群鞭毛生物 。 兼有叶绿素和眼点,兼有动物和植物的特性。在植物学、藻类学中称为“裸藻”,而在原生动物学中称为“眼虫”。因此,眼虫门也称作裸藻门()他们有一些的自由生活物种的品种,以及一些寄生虫,其中一些会感染人类。 主要有两个纲,裸藻纲和动质体纲。 眼虫门是单细胞,大多是围绕在15-40微米大小,但一些裸藻纲会长到500微米长。", "id": 226242}
{"src_title": "Republika Lakota", "tgt_title": "拉科塔共和国", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Postupný příchod Evropanů do Ameriky znamenal vytlačování Indiánů z jejich přirozených teritorií i jejich genocidu. Indiáni se bránili postupu bílých přistěhovalců bojem, ovšem technicky vyspělejším přistěhovalcům nemohli odolat. Proto se snažili svá teritoria částečně zachránit tím, že uzavírali s americkou vládou dohody, které však nebyly dodržovány. Roku 1851 a 1868 uzavřeli Siouxové - Lakotové ve Fort Laramie mírové smlouvy, které jim zaručovaly rozsáhlá území. Smlouvy však nebyly dodržovány, přičemž objevení zlata na indiánském území v Černých horách vedlo k další válce, která vyvrcholila v roce 1876 bitvou u Little Bighornu, v níž Siouxové zvítězili. Po této bitvě došlo k trestým výpravám, během kterých byli poslední svobodně žijící Lakotové urputně pronásledováni, zabíjeni či zajímani a nakonec přinuceni odejít do rezervace. Potrestáni byli všichni Lakotové včetně těch, kteří zůstali v rezervaci a války se nezúčastnili. Kromě zabaveného majetku (zejm. koní a zbraní) a někdejší svobody pohybu přišli i o značnou část území zaručovaných smlouvami včetně jim posvátných Černých hor. Koncem 80. let 19. st. byli nátlakem přinuceni odprodat většinu zbylého území tzv. Velké siouxské rezervace, která tak byla rozdrobena na několik menších rezervací. V rámci převýchovného programu (praktikovaného ve všech indiánských rezervacích USA), který měl vést k začlenění Indiánů do většinové americké společnosti, byli nuceni vzdát se tradičního kočovného způsobu života, bydlet v domech namísto stanů a přejít od lovu k jiným způsobům obživy, zejm. zemědělství. Zároveň byly potlačovány prvky jejich národní identity, např. kulturní zvyklosti, náboženství či jazyk. Indiáni neměli žádná občanská práva, ta jim byla přiznána až roku 1924.  V roce 1973 Siouxové protestovali proti využívání nerostného bohatství v rezervaci Pine Ridge. Proti nim zasáhla americká armáda, přičemž mnoho příslušníků kmene bylo odsouzeno do žaláře, došlo též k záhadným zmizením a vraždám.  30. června 1980 přiznal Nejvyšší soud USA Siouxům právo na odškodné 17,5 milionu dolarů za území zabavené v roce 1877. Kromě toho mají nárok na úroky za 103 let a výsledná částka tedy činí 106 milionů dolarů. Siouxové však peníze nepřijali a trvají na tom, že Black Hills nikdy nebudou na prodej.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhlášení nezávislosti.", "content": "První kroky k nezávislosti začali aktivisté z rodu Lakota podnikat již roku 1974. 19. prosince 2007 oznámila Svobodná lakotská delegace ve Washingtonu prohlášení, že ruší smlouvy uzavřené mezi Lakoty a federální vládou, které označili jako „slova na papíře“, a že vyhlašují, resp. obnovují na svém území samostatný stát. Vedoucím představitelem Lakotů byl Russell Means, který uvedl že vláda USA tyto smlouvy několikrát porušila, ukradla Indiánům jejich kulturu, zemi i způsob života. Na tiskové konferenci ve Washingtonu bylo dále uvedeno, že kojenecká úmrtnost Lakotů je pětkrát vyšší, než je průměr pro USA, 97 % obyvatel žije pod hranicí chudoby, je zde 85 % nezaměstnaných, průměrná délka života je pouze 44 let.", "section_level": 1}, {"title": "Petice na uznání nezávislosti.", "content": "V únoru 2008 vydali Lakotové oficiální petici, ve které žádají velvyslanectví Ruska, Srbska, Bolívie, Venezuely, Jihoafrické republiky, Irska, Francie, Nikaragui, Východního Timoru, Chile, Turecka, Indie, Finska, Islandu a Uruguay o uznání nezávislosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Republika Lakota (anglicky Republic of Lakotah) je separatistická iniciativa malé skupiny fundamentalistů kolem Russella Meanse. Ta vypověděla více než 150 let staré smlouvy s vládou USA a vyhlásila vlastní nezávislý stát na území amerických států Severní Dakota, Jižní Dakota, Nebraska, Wyoming a Montana. Iniciativu nepodpořili oficiální představitelé kmenových samospráv ani tradiční kmenoví vůdci Lakotů.", "tgt_summary": "拉科塔共和国是一个位于北美地区,由拉科塔人主张的拟议国家,发起人是社会活动家拉塞尔·米恩斯。其所宣称的领土范围包括美国的北达科他州、南达科达州、内布拉斯加州、怀俄明州和蒙大拿州。拉科塔共和国的边界被美国包围,假定的边界来自于美国政府和拉科塔之间的拉勒米堡条约 (1851年)。该国“领土”既包括部分美国印第安保留地,也包括一部分非保留地。截至公元2017年10月1日,尚无现存的拉科塔部落支持该项主张,该主张的提出也没有征求这些部落的意见。", "id": 344835}
{"src_title": "Švýcarská národní banka", "tgt_title": "瑞士国家银行", "src_document": [{"title": "Oficiální název.", "content": "Ve Švýcarsku jsou čtyři ústavou oficiálně uznávané úřední jazyky a to němčina, francouzština, italština a rétorománština. Proto je oficiální název banky uváděn vždy ve všech 4 úředních jazycích.", "section_level": 1}, {"title": "Status.", "content": "Švýcarská národní banka je akciová společnost, ve které je 55% akcií v držení veřejných institucí, kantonů a kantonálních bank. Zbytek je obchodován na veřejných trzích, ale samotný švýcarský stát nedrží v bance žádný podíl. Banka byla založena v roce 1907 jako akciová společnost a to v Curychu. Od ústavní změny v roce 1848 a její revize v roce 1874 je banka částečně komerční a její ústředí se nachází v Bernu.", "section_level": 1}, {"title": "Měna.", "content": "Švýcarská národní banka vydává mince a bankovky švýcarského franku. Mince švýcarského franku mají hodnoty 5, 10 a 20 centů; 1/2, 1, 2 a 5 franků. Bankovky v oběhu mají hodnoty 10, 20, 50, 100, 200 a 1000 franků. Jako zajímavost lze uvést, že švýcarská platidla byla jako poslední na světě do roku 2000 krytá zlatem a to do výše 40 % své hodnoty. Navíc jsou švýcarské mince v oběhu v nezměněné podobě již od roku 1874. Navíc jsou mince frankových hodnot raženy ze slitin stříbra a mince rapových hodnot ze slitin mosazi.", "section_level": 1}, {"title": "Zlaté rezervy.", "content": "Švýcarská národní banka spravuje oficiální zlaté rezervy Švýcarska. V roce 2008 měly celkovou hmotnost 1145 tun a tržní hodnotu 30,5 miliard švýcarských franků. Zlatá rezerva je přechovávána v obrovských boxech pod Spolkovým náměstím (Bundesplatz) směrem k severnímu traktu federálního parlamentu v Bernu. Ale existuje také podezření, že část švýcarských zlatých rezerv je ze zlata, které uloupili nacisté Židům a také v centrálních bankách v okupované Evropě v průběhu druhé světové války.", "section_level": 1}], "src_summary": "Švýcarská národní banka (německy \"Schweizerische Nationalbank\" (SNB), francouzsky \"Banque Nationale Suisse\" (BNS), ital. \"Banca Nazionale Svizzera\" (BNS), rétorom. \"Banca Naziunala Svizra\" (BNS), oficiální mezinárodní název \"Swiss National Bank (SNB)\") je centrální banka Švýcarska. Je oprávněna provádět peněžní operace a je švýcarskou ústavou pověřena vydáváním švýcarských platidel a kontrolou jejich oběhu.", "tgt_summary": "瑞士国家银行(;;;)是瑞士的中央银行,负责瑞士的货币政策以及瑞士法郎的发行。", "id": 2691774}
{"src_title": "Račí mor", "tgt_title": "龍蝦瘟疫真菌", "src_document": [{"title": "Rozšíření, přenašeči, oběti.", "content": "Nemoc byla původně omezena na severoamerický kontinent, v polovině 19. století se ale objevila v Evropě a zde se začala rychle šířit. V řadě evropských zemí, včetně České republiky, způsobila obrovskou decimaci domácích raků rodu \"Astacus\" a \"Austropotamobius\", neboť ti jsou vůči ní velice citliví. Situaci ještě zhoršuje šíření do Evropy zavlečených amerických druhů raků, kteří jsou vůči původci imunní a působí tedy jako jeho přenašeči.", "section_level": 1}, {"title": "Česká republika.", "content": "Do českých zemí pronikla nemoc někdy v průběhu 19. století, patrně přenesená rybami, a někdy na počátku 20. století doslova zmasakrovala domácí druhy raků (rak říční, rak kamenáč), které přivedla na pokraj vyhynutí. V současné době tvoří původní druhy pouze zlomek české račí populace, kterou ovládly zavlečení rak signální a rak pruhovaný, vyznačující se větší rozmnožovací schopností a vysokou odolností k račímu moru, jehož jsou bezpříznakoví přenašeči. Obětí račího moru se stává i rak bahenní, zavlečený k nám z východní Evropy.  Na podzim 2011 byl račí mor potvrzen na Litavce na Příbramsku, kde začal decimovat zdejší populaci raků.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh nemoci.", "content": "Plíseň parazituje jen na racích. Zatímco severoameričtí raci z čeledí Astacidae a Cambaridae jsou vůči nemoci imunní, u evropských raků z čeledi Astacidae, východoasijských raků z čeledi Cambaridae a všech raků z čeledi Parastacidae propuká račí mor plnou silou. Napadá jejich nervovou soustavu, paralyzuje je, případně způsobuje křeče, při kterých si až ulamují končetiny. Umírající potácející se jedince lze snadno nalézt i ve dne (normálně je rak noční živočich a ve dne je zalezlý). Nemoc je takřka stoprocentně smrtelná.  K přenosu dochází ve vodě a bahně – spory se šíří ze svlečeného krunýře či mrtvého raka, celé roky mohou přežívat v klidovém stádiu v bahně. Spory a choroba jsou diagnostikovány analýzou DNA, která se u nás provádí pouze v Praze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Račí mor je plísňové onemocnění napadající raky, především pak evropské raky rodu Astacus. Způsobuje je oomyceta hnileček račí, \"Aphanomyces astaci\".", "tgt_summary": "龙虾瘟疫真菌(学名:\"Aphanomyces astaci\")是一种会感染淡水龙虾的水霉,欧洲河螯虾属的生物在感染之后的数个星期内就会死去。澳大利亚、新几内亚和日本的龙虾也有感染的可能。被国际自然保护联盟物种存续委员会的入侵物种专家小组(ISSG)列入世界百大外来入侵种。", "id": 273251}
{"src_title": "Kniha Mormonova", "tgt_title": "摩爾門經", "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku.", "content": "Autorem této knihy je Joseph Smith, který je považován za proroka. V roce 1827 byly Josephu Smithovi předány andělem zlaté desky sepsané v „reformované egyptštině“. Smith pak tyto záznamy přeložil do angličtiny a vydal jako Knihu Mormonovu.  Pozadí vzniku Knihy Mormonovy může vyvolávat u někoho kontroverze.", "section_level": 1}, {"title": "Anděl Moroni.", "content": "V dalším vidění roku 1823 se Smithovi zjevil anděl jménem Moroni a pověděl mu o knize, psané na zlatých deskách, podávající zprávu o dřívějších obyvatelích Ameriky. Joseph Smith měl tuto knihu přeložit pomocí nástrojů, které získá spolu s deskami. Joseph Smith tento zážitek popisuje ve vlastním životopisu:", "section_level": 2}, {"title": "Překlad zlatých desek.", "content": "Roku 1827 získal podle svého vyprávění od anděla zlaté desky a do roku 1828 je překládal z reformní egyptštiny démotického typu. O totožnosti tohoto jazyka se vedou veliké diskuze.  Joseph Smith nazýval překladatelské nástroje, jež získal od anděla, Urim a Thummim. Členy mormonské církve je Smith nahlížen jako „Vidoucí“, neboť byl podobně jako někteří proroci ze starověku oprávněn používat kameny Urim a Thummim. O těchto kamenech se píše v Bibli i Knize Mormonově.  Ohledně překladu Knihy Mormonovy vzniklo mnoho kontroverze. Hlavním tématem těchto diskuzí o způsobu překladu bývá často téma „vidoucích kamenů“, které Joseph Smith k překladu prý používal. Jedna z nejvlivnějších mormonských církví, CJKSPD, existenci „vidoucích kamenů“ nepopírá. Často vzniká zmatek kvůli tomu, že lidé nerozlišují mezi Urim a Thummim, daným Josephu Smithovi andělem, a Vidoucími kameny, které Joseph nalezl sám pomocí inspirace.", "section_level": 2}, {"title": "Děj knihy.", "content": "Kniha Mormonova vypráví o příchodu několika civilizací ze starého kontinentu na kontinent americký. Popisuje jejich historii, války i duchovní učení, které měly. Zaznamenává návštěvu vzkříšeného Ježíše, který tyto obyvatele učil svému evangeliu. Příběh končí roku 421, kdy je národ Nefitů (z něhož pocházejí pisatelé Knihy Mormonovy) vyhlazen sousedním národem Lamanitů.  Jeden z přeživších, kronikář Mormon, zapsal zkrácený záznam historie svého národa. Použil k tomu kovového materiálu, který má nejdelší trvanlivost. Záznam v kamenné truhle zakopal do pohorku Kumora, kde ho podle mormonské víry našel prorok Joseph Smith.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura Knihy Mormonovy.", "content": "Kniha Mormonova obsahuje patnáct hlavních částí neboli „knih“, známých většinou pod jménem svého autora. První díl (od Nefiho k Omnimu) je překlad z náboženských textů Nefitů. Druhý díl, od Mosiáše po Mormona, je zkráceným záznamem historických dějin Nefitů. Závěrečný díl, od 8. kapitoly Mormonovy do konce svazku, vyryl Mormonův syn Moroni, který poté zkrátil historii nejstarší americké civilizace (Jareditů) a přidal vlastní záznam o svém životě.", "section_level": 2}, {"title": "Americké evangelium.", "content": "Jednou z ústředních událostí Knihy Mormonovy je narození a vzkříšení Ježíše z Nazareta. Tzv. \"americké evangelium\" je rozděleno do 4 částí  A) Znamení Kristova narození - advent Mesiáše v souladu s proroctvími (3.Nefi 1:4-21)  B) Znamení Kristova ukřižování a jeho smrti - hlas Krista je slyšet po celé zemi (3.Nefi 8-10)  C) Třídenní služba Spasitele mezi Nefity (3.Nefi 11-26) D) Kristova poslední návštěva mezi Nefity (3.Nefi 27-28)", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k Bibli.", "content": "Kniha Mormonova je příslušníky mormonské víry brána jako záznam mnoha různých proroků, stejně jako Bible. Má podobnou strukturu, ačkoliv pozadí jejího aktuálního vzniku je velice odlišné. Přesto obě knihy jsou texty, v nichž jsou zaznamenaná Boží slova.", "section_level": 1}, {"title": "Porovnání literárního stylu.", "content": "Stejně jako Bible je i Kniha Mormonova (posvátné Písmo mormonismu) souborem různých literárních forem a stylů. V obou knihách najdeme historické pasáže (Knihy Samuelovy / Kniha Alma), prorocké pasáže (Izajáš / Jeremjáš / promluva Samuela Lamanity / Abinadiho proroctví), zjevení (Jan / Eter), podobenství (Jákobovo a Zenosovo podobenství), žalmy (Davidovy žalmy / Nefiho žalmy), epištoly/listy (Pavlovy epištoly / Moroniho epištoly / Almovy epištoly) a evangelia (Matouš / 3.Nefi).  Jazyk Knihy Mormonovy působí starobylým dojmem. A například český překlad Knihy Mormonovy používá částečně archaický styl Bible kralické.", "section_level": 2}, {"title": "Starozákonní spojení.", "content": "Mormoni věří, že Kniha Mormonova je propojena s příběhy Starého zákona pro propojení se starozákonními proroky:", "section_level": 2}, {"title": "Biblický Josef.", "content": "Mormoni věří, že Joseph Smith (zakladatel mormonismu) je duchovním i skutečným potomkem biblického Josefa. Proroctví o jeho příchodu najdeme i v Knize Mormonově (2.Nefi 3).", "section_level": 3}, {"title": "Josefův rod - Efraim a Manasses.", "content": "Podle Knihy Mormonovy byl Lehi a jeho synové z izraelského rodu Manassese. Izmael a jeho dcery, jež se staly manželkami Lehiho synů, byli původem z Efraima, tedy Manassesova bratra. Mormoni věří, že toto spojení 2 josefových rodů je naplněním biblického proroctví z knihy Genesis (Genesis 49,22-26), kde biblický patriarcha Jákob dává požehnání svému synu:", "section_level": 3}, {"title": "Ezechielovo proroctví.", "content": "Mormoni věří, že starozákonní prorok Ezechiel ve svém vidění předpovídal spojení Bible s Knihou Mormon. Mormonský apoštol Bruce McConkie ve své knize Mormonská doktrína vysvětluje: \"Ezechiel nazval Knihu Mormonovu \"dřevem Efraimovým\" a \"dřevem Josefovým v rukou Efraima\". V podobné symbolice nazval Bibli \"dřevem Judovým\" a slíbil, že obě dřeva budou spojena v jedno (Ezechiel 37:15-28)\".", "section_level": 3}, {"title": "Izajášova proroctví.", "content": "Kniha Mormonova obsahuje velké množství citací z Knihy Izajáš. Tyto citace prostupují celou knihou a tvoří jakousi osu nefitského příběhu.", "section_level": 3}, {"title": "Novozákonní spojení.", "content": "Mormoni tvrdí, že Ježíš před svými učedníky mluvil ještě o jiných ovcích, které musí přivést do společného ovčince, tak měl na mysli právě \"odlomenou větev\" lidí, kteří žili v Americe a očekávali příchod Mesiáše.", "section_level": 2}, {"title": "Desky Knihy Mormonovy.", "content": "V Knize Mormonově se mluví o několika různých druzích kovových desek.", "section_level": 1}, {"title": "Desky Nefiovy.", "content": "Desky Nefiovy popisují dějiny Nefitů, tedy starověkého amerického národa, která údajně existoval od 6. stoletím př. n. l. a byl dobyt sousedním národem v 5. století n. l. Někteří badatelé soudí, že jde o proto-mayskou civilizaci.  Historie tohoto národa je popsána především na deskách Nefiových, ale najdeme ji i v deskách Mormonových.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení.", "content": "Desky Nefiovy byly dvoje. První (malé=krátké) se podrobněji věnovaly duchovním záležitostem, zatímco druhé (velké=dlouhé) se většinou zabývaly světskými dějinami zmíněných lidí (1. Nefi 9:2–4). Dnes máme informace z těchto desek dochované v 12 knihách Knihy Mormonovy. Menší desky Nefiovy nalezneme v prvních 6 knihách Knihy Mormon. Jde o záznam duchovních událostí mezi lety 600.př. n. l. až 130 př. n. l. Světské (tedy převážně historické) události z tohoto období byly ztraceny při překladu Knihy Mormonovy. Z toho důvodu není v dnešní Knize Mormonově příliš historických informací z tohoto časového období.  Záznam z let 130 př. n. l.-321 n. l., tedy obsah 5 následujících knih, je už spojením duchovních i světských událostí. Začíná Knihou Mosiáš a končí knihou 4. Nefi.", "section_level": 3}, {"title": "Desky Mormonovy.", "content": "Záznam mezi lety 321 n. l.-421 n. l. byl sepsán kapitánem nefitského vojska, dějepiscem Mormonem, a jeho synem Moronim.  Mormon také zkrátil Desky Nefiovy, neboť původně obsahovaly příliš velké množství informací. Proto najdeme Mormonovy poznámky i v textu, který pochází z Nefiových desek.  Starověký dějepisec Mormon oddělil text Nefiových desek v období 130.př. n. l. „Slovy Mormonovými“. Jedná se o knihu, která obsahuje vysvětlení k Nefiovým deskám a k tomu, proč v roce 130.př. n. l. došlo ke změně zápisu svatých knih ve starověké Americe.  Dějepisec napsal ještě jednu vlastní knihu, a to z období 321 n. l.-385 n. l., kdy popisuje konec a zánik Nefitského národa.Jeho syn Moroni doplnil Mormonovy desky o svou vlastní knihu, která se odehrává po Mormonově smrti, tedy v období 385 n. l.-421 n. l.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie o časovém sledu.", "content": "Jelikož původní začátek Knihy Mormonovy byl ztracen (jde o tzv. \"116 stránek\" Knihy Lehiovy), není zcela jasné, v jakém časovém sledu byly přeloženy dnešní knihy (části) v Knize Mormonově. Klasický pohled předpokládá, že Joseph Smith překládal (nebo vymýšlel) Knihu Mormonovu od 1.Nefiho (první části) až do knihy Moroni (poslední části). Určité množství badatelů a historiků však razí teorii \"Mosiášova prvenství\".", "section_level": 1}, {"title": "Kritické zkoumání textu.", "content": "Kniha Mormonova je kompilací 15 menších knih z různých historických období a míst na americkém kontinentu. Tyto knihy jsou mnohdy zkrácením starších záznamů, z nichž tyto knihy čerpají. Podobně jako u Bible není tedy zcela snadné prozkoumat autenticitu textu.  Kritické, historické, archeologické a vědecké zkoumání textu Knihy Mormonovy naráží v dnešní době na několik problémů.", "section_level": 1}, {"title": "České religionistické studie o Knize Mormonově.", "content": "Zdeněk Vojtíšek, zaměřující se na nová náboženská hnutí a sekty, napsal o mormonismu a Knize Mormonově studii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kniha Mormonova (anglicky Book of Mormon) je náboženská kniha, kterou spolu s Biblí uznávají někteří křesťané jako svaté Písmo. Následovníkům tohoto křesťanského směru se nesprávně přezdívá mormoni.", "tgt_summary": "《摩尔门经》(英语:\"The Book of Mormon\")耶稣基督后期圣徒教会的四部标准经文之一。接受启示翻译此书的约瑟.斯密称之为「全世界最正确的一本书」,并见证摩尔门经是「我们宗教的拱心石」,摩尔门经在1830年3月26日首次公开发行,仅仅11天后,耶稣基督后期圣徒教会就在1830年4月6日成立了。", "id": 1034262}
{"src_title": "Metta World Peace", "tgt_title": "慈善·福特-阿堤斯", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Ron Artest se narodil v New Yorku (část Queens). Už od dětství hrával basketbal, a když byl starší, hrál za St. John ́s University, kde o sobě dal skautům vědět.", "section_level": 1}, {"title": "Chicago Bulls.", "content": "Byl draftován v roce 1999 klubem Chicago Bulls jako 16. v pořadí. Už v první sezóně byl jmenován do nejlepší pětky nováčků, když měl průměry 12.0 bodů, 4.8 doskoků a 1.6 zisků na zápas. Byl také za působení v Chicagu nejoblíbenějším hráčem Michaela Jordana. V Chicagu nakonec odehrál dvě a půl sezóny.", "section_level": 2}, {"title": "Indiana Pacers.", "content": "V roce 2002 byl Artest společně s Ronem Mercerem, Bradem Millerem a Kevinem Olliem vyměněn do Indiany za Jalena Rose, Travisa Besta, Normana Richardsona a výběr ve druhém kole následujícího draftu. V Indianě začal být oporou jak v útoku, tak obraně. V roce 2003/2004 odehrál svoji nejlepší sezónu v Indianě, dosáhl průměrů 18.3 bodů, 5.7 doskoků, 3.7 asistencí a 2.1 zisků na zápas. S Indianou nakonec došel až do finále konference. V téhle sezóně také dostal cenu pro nejlepšího obránce ligy.", "section_level": 2}, {"title": "Bitka s fanoušky Detroit Pistons.", "content": "Dne 19. listopadu 2004 se Artest stal ústřední postavou proslulé bitky s fanoušky přímo v zápase.  V dohrávaném zápase proti Detroit Pistons tvrdě fauloval protihráče Bena Wallace. Ten do Artesta tvrdě strčil, strhla se menší roztržka mezi hráči obou týmů. Artest si mezitím provokativně lehl na stolek časoměřičů, a dělal, že ho nic nezajímá. Když už to vypadalo, že situace je uklidněná, hodil mu jeden fanoušek kelímek plný pití přímo do obličeje. To Artesta vyprovokovalo natolik, že se na fanouška vrhl a začal ho mlátit. V tu chvíli se do bitky zapojili přihlížející diváci a Artestův spoluhráč Stephen Jackson, který mu přispěchal na pomoc. Když bitka v hledišti ustála, Artest na palubovce inzultoval dalšího fanouška, kterého následně praštil pěstí také další spoluhráč Jermaine O ́Neal. Zápas musel být kvůli incidentu předčasně ukončen. Vedení NBA všem hráčům, kteří se podíleli na bitce, vyměřilo tvrdé tresty. Artest dostal nejtvrdší trest v historii NBA, nesměl hrát do konce sezóny (73 zápasů, a následné play off).", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna po suspendaci.", "content": "V sezóně 2005/2006 se Artest vrátil zpět do sestavy Indiany a znovu předváděl velmi dobré výkony. Jenomže brzy začal kritizovat trenéra Ricka Carlisla za příliš defenzivní strategii ve hře. Tyto neshody měly za následek, že požádal Indianu o přestup do jiného týmu. A to se také 24. ledna 2006 stalo, když byl vyměněn do Sacramenta Kings za Predraga Stojakovice.", "section_level": 3}, {"title": "Sacramento Kings.", "content": "Před získáním Artesta se Sacramento potácelo v krizi. Tým měl zápornou bilanci 17 výher a 24 proher. Ovšem od jeho příchodu tým vyhrál 14 z 19 zápasů. Artestovi se nakonec podařilo zpevnit obranu Sacramenta a dovést tým do play off, kde v prvním kole prohrál se San Antoniem Spurs. Jeho další dvě sezóny byly sice z hlediska jeho osobních statistik nejúspěšnější, ale týmu to moc nepomohlo, neboť v obou sezónách Kings nepostoupili do play off. V průběhu těchto sezón se několikrát spekulovalo o jeho přestupu. Po sezóně 2007/2008 Artest překvapivě podepsal hráčskou opci na další sezónu, ale pár týdnu po podpisu prohlásil, že to byla velká chyba. Jeho prohlášení se nelíbilo majitelům Sacramenta a začali jednat o jeho přestupu. Sacramento nakonec 21. srpna 2008 Artesta vyměnilo do Houstonu za veterána Bobbyho Jacksona (v pozadí trejdu byli ještě další 3 mladí začínající hráči a právo 1. kola draftu pro Sacramento).", "section_level": 2}, {"title": "Houston Rockets.", "content": "Po příchodu do Houstonu Artest pozměnil svůj styl. Rapidně se mu zvětšil počet střeleckých pokusů z dálky. Díky přítomnosti podkošového spoluhráče Yao Minga méně zakončoval střelu nájezdem pod koš než v minulých týmech. V sezóně 2008/2009 měl nejlepší kariérní průměr trojkových pokusů (41 %). Ovšem jeho defenzivní statistiky se dostaly na nejmenší průměry v kariéře (1,6 zisku na zápas a 0,4 bloku na zápas). I tak je pořád považován za jednoho z nejlepších obránců ligy.", "section_level": 2}, {"title": "Los Angeles Lakers.", "content": "Po sezoně v Houstonu se Artest rozhodl podepsat tříletou smlouvu s klubem Los Angeles Lakers. V roce 2011 si změnil jméno na Metta World Peace.", "section_level": 2}, {"title": "New York Knicks.", "content": "V roce 2013 byl amnestován a následně podepsal roční smlouvu s klubem New York Knicks.", "section_level": 2}, {"title": "Los Angeles Lakers podruhé.", "content": "V roce 2015 se po angažmá v čínském klubu Sichuan Blue Whales a italském Pallacanestro Cantù do Los Angeles Lakers vrátil.", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Metta World Peace byl předmětem mnoha kontroverzí ve svém hráčském i osobním životě. Zde je pouze zlomek výpisu jeho kontroverzí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Metta Ford Artest (rodné jméno Ronald William Artest, Jr.) (* 13. listopadu 1979, New York, USA) je americký basketbalista, který aktuálně hraje v NBA za klub Los Angeles Lakers. Metta World Peace má reputaci jednoho z nejlepších obránců. Zároveň také patří mezi nejkontroverznější hráče v lize. Známým po celém světě se stal jako ústřední postava bitky s fanoušky Detroitu Pistons přímo v zápase.", "tgt_summary": "慈善·福特-阿堤斯(英语:Metta Ford-Artest,1979年-11月13日),常称为阿堤斯,前简称为慈世平、慈天公、或MWP,原名为慈善·世界和平(Metta World Peace)、小罗纳德·威廉·阿泰斯特(Ronald William Artest, Jr),简称罗恩·阿泰斯特(Ron Artest),美国职业篮球(英语:NBA)运动员,为一名锋卫摇摆人。慈世平身高2米01(6英尺7英寸),体重117.9公斤(260磅)。2014年加盟中国CBA四川金强俱乐部,取中文名熊猫之友(英语:The Pandas Friend)。", "id": 1635602}
{"src_title": "Zítřek nikdy neumírá", "tgt_title": "新鐵金剛之明日帝國", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Na začátku filmu je v Jihočínském moři potopena fregata HMS Devonshire a z ní jsou uloupeny rakety. Britská vláda podezřívá z útoku čínské letectvo, ale ve skutečnosti došlo k potopení vrtným torpédem, které vystřelila radarem nezachytitelná loď mediálního magnáta Eliota Carvera, který se snaží rozpoutat válku mezi Čínou a Velkou Británií a získat tak mediální licence v Číně a dovršit budování svého mediálního impéria. V Hamburku naváže James Bond kontakt se svojí bývalou milenkou Paris (Teri Hatcher), která se, poté co ji Bond opustil, provdala právě za Eliota Carvera. Přes chladné přijetí ho dostane na stopu podlostí svého manžela, ale za tuto informaci a noc s Bondem draze zaplatí. Je zabita nájemným vrahem Dr. Kaufmannem (Vincent Schiavelli), který čeká v hotelu Atlantis, aby zabil i Bonda, ale Bond zabije jeho. Poté se Bond přesune do Vietnamu, protože díky lokátoru GPS, který našel v Carverově ústředí v Hamburku, zjistil, že HMS Devonshire byla odchýlena ze svého kurzu. Vrak najde a setkává se tam se svojí bondgirl Wai Lin (Michelle Yeoh), se kterou je chycen pravou rukou Eliota Carvera, Stamperem (Götz Otto), a přepraven do Saigonu. Zde utíkají ze zajetí honičkou v ulicích města a vše vrcholí bojem na neviditelné lodi, kdy Bond s Wai Lin překazí Carverovy plány (odpálení rakety na Peking), zničí neviditelnou loď a Carver i Stamper umírají.", "section_level": 1}, {"title": "Bondovo vybavení.", "content": "V tomto díle je Bondovi k dispozici osobní BMW, které lze na dálku řídit mobilním telefonem. Tento vůz mu předá pan Q v Hamburku, ale Bond jej zničí během honičky s padouchy. Navíc dostane od pana Q mobilní telefon, který umožňuje řídit BMW, ale také vysílá silný elektrický impulz a obsahuje elektronický paklíč. Navíc dostane od agentky Wai Lin novou pistoli – Walther P99 a hodinky s rozbuškou bomby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zítřek nikdy neumírá je v pořadí 18. bondovka, natočená v roce 1997 společností EON Productions. Hlavní postavu Jamese Bonda zde ztvárnil Pierce Brosnan a jeho úkolem je zabránit mediálnímu magnátovi Eliotu Carverovi (Jonathan Pryce) v rozpoutání války mezi Čínou a Velkou Británií.", "tgt_summary": "《明日帝国》(英语:\"Tomorrow Never Dies\")是一部1997年英国间谍片,同时也是「詹姆斯·邦德系列电影」的第18部,由皮尔斯·布鲁斯南第二次出演英国秘密情报局间谍詹姆斯·邦德。影片由罗杰·史波提斯伍德执导,布鲁斯·菲尔斯坦编剧,剧情主要讲述詹姆斯·邦德试图阻止一个传媒大亨操纵世界局势并发动第三次世界大战。", "id": 2268057}
{"src_title": "Marcello Lippi", "tgt_title": "马尔切洛·里皮", "src_document": [{"title": "Trenérská kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Neapol.", "content": "Prvním velkým klubem vedeným Marcellem Lippim se stal Neapol, kde působil jeden rok. V ročníku 1993/94 se s týmem umístil šestý a kvalifikoval tak Neapol do Poháru UEFA.", "section_level": 2}, {"title": "Juventus – první angažmá.", "content": "Předseda Juventusu Turín Vittorio Chiusano získal Lippiho na pozici trenéra \"Bianconeri\". V roce 1994 tedy Lippi nahradil Giovanni Trapattoniho. Z předchozího působení v Neapoli si s sebou přivedl stopera Cira Ferraru, budoucí stálici turínské obrany. Defenzivní řady dále doplnil středopolař Paulo Sousa.  Okamžitý úspěch se projevil ziskem \"Scudetta\" (italský mistrovský titul) a výhrou v domácím poháru \"Coppa Italia\". Akorát ve finále Poháru UEFA byl poražen italskou Parmou. Pod Lippim se ujal útočník Gianluca Vialli se 17 brankami, naopak role hvězdného útočníka Roberta Baggia se i vlivem zranění snížila a po sezóně tým opustil.  V další (Lippiho druhé) sezóně se titul uchýlil k mužstvu AC Milán, který získal titul s osmibodovým náskokem. Lippiho tým – praktikující rozestavení 4–3–3, ve kterém ovšem útočníci plnili též obranné povinnosti – se v italské lize umístil druhý. Juventus dokráčel do finále Ligy mistrů a jeho poslední překážkou se stal obhajující Ajax, vedený trenérem Louisem van Gaalem. Lippi do útoku vedle Ravanelliho a kapitána Vialliho nasadil také mladého nadějného Del Piera. Po 12 minutách poslal Juve do vedení Fabrizio Ravanelli, do poločasu ale stihl srovnat Jari Litmanen. Utkání nebylo rozhodnuto ani po 120 minutách, rozhodovali tak penalty. Penaltový rozstřel zvládli lépe fotbalisté Juventusu a výsledkem 4:2 si vybojovali triumf v této soutěži po 11 letech.  Po úspěšné evropské jízdě doznalo mužstvo určitých změn – do Anglie odešli forvardi Ravanelli a Vialli. Mužstvo opustil též v základu hrající Paulo Sousa. Turín následně posílil Zinédine Zidane, jenž utvořil tvořivou ofenzivní osu týmu s Alessandrem Del Pierem. Záložní řada dále čítala jména jako Didier Deschamps, Vladimir Jugović nebo Angelo Di Livio. Na hrotu útoku se měl pohybovat Christian Vieri nebo Alen Bokšić. Bránění měli na starost Ciro Ferrara a Paolo Montero, za nimi chytal zkušený Angelo Peruzzi. V další sezóně to byla poněkud překvapivě Parma, která představovala konkurenta v boji o \"Scudetto\". Lippiho tým prvenství přesto vybojoval o dva body před Parmou. Na evropské scéně se \"Bianconeri\" přiblížili obhajobě na dosah, zbývalo porazit ve finále v Mnichově Borussii Dortmund. Favorizovaný Juventus ale nevyužil rovnou dvou penaltových příležitostí, nebyla mu uznána branka a v obraně nebyli Lippiho svěřenci tak jistí jako bylo pravidlem. Naopak Borussia – i s ex-turínským Paolem Sousou v základu – se dostala do vedení 2:0 ještě v prvním poločase. Ve druhém sice snížil Del Piero, ale třetí gól Borussie rozhodl o osudu finále.  Po pouhém roce odešel forvard Vieri. Jeho místo zaplnil Filippo Inzaghi a uvedl se 18 ligovými góly, zatímco stálice Del Piero jich vstřelil 21. Zidaneho talent podpořila dravost nově příchozího středopolaře Edgara Davidse. Juventus obhájil titul s náskokem pěti bodů před úhlavním rivalem, Interem Milán. Del Piero se Zidanem opět dotáhli Lippiho mužstvo do finále Ligy mistrů, kde ale nestačili na španělský Real Madrid.  Teprve sezóna 1998/99 pod Marcellem Lippim se ukázala být neúspěšnou. O jeho odchodu po skončení sezóny se vědělo a v prosinci se tato informace stala oficiální. Zranění Zidaneho a Del Piera se promítlo do výkonů v italské lize, kde Juventus obsadil až šesté místo v tabulce. To už nebyl jeho koučem Marcello Lippi, který z klubu v únoru odešel po domácí prohře 2:4 proti Parmě, aby převzal ambiciózní Inter Milán.", "section_level": 2}, {"title": "Inter Milán.", "content": "Lippi převzal Inter Milán, který na titul čekal už radu let. V létě 1999 dorazil do Milána nejen Lippi, ale také s ním již seznámený útočník Christian Vieri. Vieriho přestupní částka překonala tu Ronaldovu a oba útočníci se měli stát zbraněmi Lippiho mužstva. V hráčské kabině se opět setkal s brankářem Peruzzim, záložníkem Jugovićem nebo Robertem Baggiem. Na podzim přišel kvůli zranění o Ronalda, stále měl ale k dispozici útočníky jako Vieri, Baggio, Recoba nebo Zamorano. V ligovém utkání hraném 12. prosince 1999 Lippi znovu stanul na turínském stadionu delle Alpi, kde prohrál s domácími svěřenci Carla Ancelottiho 0:1. Pod jeho vedením ale tým vrcholu nedosáhl a v konečné ligové tabulce se umístil až čtvrtý za vítězným Laziem, Juventusem a AC Milán.  Po porážce 1:2 proti Reggině na úvod další sezóny se dohodl s klubovým prezidentem Massimem Morattim na ukončení spolupráce.", "section_level": 2}, {"title": "Juventus – druhé angažmá.", "content": "Návrat do Turína se udál během léta v roce 2001. Lippi u trenérského „kormidla“ vystřídal Carlo Ancelotti, jenž Juventus vedl po Lippiho odchodu do Interu. Kádr doznal určitých změn – odešli Zidane nebo Inzaghi. Nahradili je Nedvěd, Salas, Trézéguet, Thuram a gólman Buffon. Na úvod Serie A se na demolici Benátek čtyřmi góly rovnocenně podíleli Del Piero s Trézéguetem. Trenér se předvedl dobrým tahem, když Nedvědovi svěřil volnou roli v tvorbě hry.  V dubnu 2004 ohlásil na tiskové konferenci, že po sezóně na pozici trenéra rezignuje, ačkoli jeho smlouva měla běžet ještě rok.  Ačkoliv mistrovský titul si přivlastnil AC Milán, Lippiho tým měl stále naději na zisk domácího poháru proti Laziu. První březnový finálový zápas dopadl výhrou Římanů 2:0. Střet o poslední možnou trofej komplikovala Lippimu zranění obránců Tudora a Montera a záložníků Tacchinardiho, Conteho a Camoranesiho. Odveta na Stadio delle Alpi hraná 12. května však skončila nerozhodně 2:2, ačkoliv domácí vedli po prvním poločase 2:0. Lippi se tak s klubem rozloučil bez trofeje.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěchy.", "content": "Úspěchy na trenérské úrovni.  Serie A Coppa Italia Supercoppa italiana Liga mistrů UEFA Superpohár UEFA Interkontinentální pohár  Mistrovství světa  Chinese Super League Čínský FA Cup Liga mistrů AFC  Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "Marcello Lippi (* 12. dubna 1948, Viareggio, Itálie) je italský fotbalový trenér a bývalý profesionální fotbalista. Za celou svou dobu působení v profesionálním fotbale působil a trénoval v mnoha italských klubech, s nimiž získal mnoho ocenění. Největším úspěchem bylo dosažení titulu Mistrů světa na MS 2006 s týmem Itálie.", "tgt_summary": "马尔切洛·里皮(,1948年-4月12日),意大利足球教练。曾率队多次获得意甲联赛冠军,战术变化多端,善于调节球员情绪,加之有一头特色银发,故被称为「银狐」。从2004年起接替特拉帕托尼任意大利国家足球队主教练,率队获得2006年世界杯冠军,随后宣布辞职。2008年欧洲杯后重新入主意大利队,但在南非世界杯意大利队表现糟糕小组垫底出局。2012年5月接受中超球队广州恒大的邀请,担任球队主教练至2015年。里皮是足球历史上第一位先后赢取欧冠冠军和世界杯冠军,两项分别代表俱乐部和国家队最高荣誉和成就的主教练,也是唯一一位同时夺得欧冠和亚冠冠军的教练。2015年2月26日,里皮在球队取得2015年亚冠开门红后一天宣布辞去主教练以及技术总监职务。", "id": 2035228}
{"src_title": "Světová sionistická organizace", "tgt_title": "世界犹太复国主义组织", "src_document": [{"title": "Členství a delegace.", "content": "Členství ve Světové sionistické organizaci bylo otevřeno pro všechny Židy a právo hlasování pro delegáty na kongresu bylo zabezpečeno nákupem šekelu. Jednotlivé delegace z celého světa a s různou politickou příslušností a náboženskými tradicemi se na kongresu uskupovaly spíše podle ideologie než podle země původu.", "section_level": 1}, {"title": "Sesterské organizace.", "content": "Finance Světové sionistické organizace byly spravovány Židovskou koloniální bankou (\"Jewish Colonial Trust\"), která byla založena v Basileji roku 1899 a měla sídlo v Londýně. Nákup pozemků zajišťoval Židovský národní fond, který byl založen roku 1901. Keren ha-jesod („Zakládací fond“), který byl založen roku 1920 v Londýně byla nadace, která sloužila před založením Státu Izrael, k podpoře aktivit sionistů a jišuvu, prostřednictvím společností, jako byla \"Palestine Electric Company\", \"Palestine Potash Company\" a Anglo-palestinská banka.", "section_level": 1}, {"title": "Světový sionistický kongres.", "content": "Světový sionistický kongres (hebrejsky: הקונגרס הציוני העולמי), známý také jako „Parlament židovského lidu“ je nejvýznamnějším demokratickým shromážděním Židů na světě. Volí své zástupce a rozhoduje o plánech Světové sionistické organizace a Židovské agentury. Každý Žid, který je starší 18 let a je členem sionistické asociace má právo hlasovat.  Od roku 1897 do roku 1901 se konal sionistický kongres každoročně. V letech 1903-1913 a 1921-1939 každý druhý rok. Od roku 1946 se kongres konal každé dva roky v různých evropských městech. Cílem delegátů bylo vybudovat infrastrukturu pro židovstvo (jišuv) v Palestině. Od druhé světové války se konají kongresy přibližně každé čtyři roky. Po založení Izraele se kongresy konají každých čtyři nebo pět let v Jeruzalémě. Poslední, 35. Světový sionistický kongres se konal v červnu roku 2006. V současné době je největší frakcí na kongresu koalice sestávající z Kadimy, Strany práce-Merec, Merkaz (reprezentuje konzervativní judaismus) a ARZA (reprezentuje reformní judaismus). Příští kongres je naplánován na rok 2010.", "section_level": 1}], "src_summary": "Světová sionistická organizace (: ההסתדרות הציונית העולמית) byla založena jako Sionistická organizace (: ההסתדרות הציונית) v roce 1897 na Prvním sionistickém kongresu, který se konal 29. srpna – 31. srpna v Basileji, ve Švýcarsku. Sionistická organizace sloužila jako zastřešující organizace pro sionistická hnutí, která měla za cíl vytvoření židovského státu v oblastí známé jako Palestina. Theodor Herzl, který s Maxem Nordanuem zorganizoval první kongres, později poznamenal do svého deníku:", "tgt_summary": "世界犹太复国主义组织或世界锡安主义组织(,\"HaHistadrut HaTzionit Ha'Olamit\" (或WZO )),是一个促进犹太复国主义的非政府组织,是西奥多·赫兹尔在1897年在瑞士巴塞尔举行的第一次世界犹太复国主义大会倡议下成立的,该倡议被称为巴塞尔计划 。", "id": 895490}
{"src_title": "Josef I. Habsburský", "tgt_title": "約瑟夫一世 (神聖羅馬帝國)", "src_document": [{"title": "Osobnost Josefa I..", "content": "Byl synem císaře Leopolda I. ze třetího manželství s Eleonorou Neuburskou. Měl sice mnoho vlastních i nevlastních sourozenců, ale v důsledku brzkého úmrtí většiny z nich se stal záhy nejstarším mužským potomkem a tedy i dědicem trůnu.  Josef byl inteligentní a schopný mladík, který ovládal sedm jazyků a po otci Leopoldovi zdědil i jisté hudební nadání, neboť sám komponoval skladby. Jeho vzdělávání se ujali Franz Ferdinand von Rummel, pozdější biskup ve Vídni, a kníže Karel Theodor ze Salmu. Jeho manželkou se při svatebním obřadu ve Vídni 24. února 1699 stala o pět let starší Amálie Vilemína, Josef ovšem měl milostné aféry před sňatkem i po sňatku. Zřejmě svou ženu nakazil pohlavní chorobou, takže po několika letech zůstala neplodná a počet jejich potomků skončil na třech.", "section_level": 1}, {"title": "Válečné konflikty.", "content": "Otec ho již v dětství nechal korunovat uherským (1687) a římskoněmeckým králem (1690). Českým králem korunován nebyl, přitom tento jazykově všestranně vybavený muž uměl česky jistě lépe než jeho otec. V roce 1702 navštívil Prahu a Starou Boleslav, kde se poklonil Palladiu země české.  V té době již byly v plném proudu války o španělské dědictví, během nichž Josef I. podporoval nároky svého mladšího bratra Karla, když se osobně zúčastnil obléhání města Landau v roce 1702. Na různých bojištích zde získával další úspěchy oblíbenec Josefa princ Evžen Savojský.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "V roce 1705 zdědil po svém otci mocnářství v nelehké situaci. Kromě podpory bratrovi se musel věnovat také vnitrostátnímu problému na území Uher. Kvůli povstání tam totiž v té době již přes rok působil v jejich značné části jako sedmihradský kníže František II. Rákóczi. Hospodářská situace zemí monarchie nebyla příznivá. V důsledku dlouhodobých válek vzrůstalo daňové zatížení poddaných, což způsobovalo nespokojenost širokých vrstev obyvatelstva. Na panovnickém dvoře vládla byrokracie, úplatkářství a protekce.  Sedmadvacetiletý Josef byl však už schopným vládcem odhodlaným k radikálním opatřením. Jako po všech stránkách dobře vzdělaný a zároveň rozhodný člověk zároveň hodlal uskutečnit mnoho reforem v oblasti finanční, soudní a dalších. Začal u vlastního dvora, když výrazně zúžil a omladil okruh svých spolupracovníků. Posiloval centrální řízení státní byrokracie a reformy začaly i v oblasti daňového systému. Na mnoho jím zamýšlených plánů však nedošlo.  18. ledna 1707 vydal reskript, jímž doporučil českým stavům, aby projednali návrh Christiana Josefa Willenberga, a rovněž jim nařídil, aby pro něho zřídili stálé profesorské místo pro \"\"výuku umění inženýrského\"\". Tento reskript dnes patří k nejcennějším historickým dokumentům dnešního Českého vysokého učení technického v Praze.  V roce 1707 jej uherský onódský sněm sesadil z trůnu, Josef ovšem zahájil mírová jednání, jimiž si nakonec znovu získal oporu proti stavovskému hnutí.  V roce 1711 se již situace zdála stabilizovaná. Válku o španělské dědictví doprovázela řada úspěchů a problém v Uhrách byl vyřešen uzavřením satmárského míru. Do vývoje však zasáhla nenadálá panovníkova smrt způsobená neštovicemi. Přerušil se tak reformní proces v monarchii, na který později navázal především Josefův jmenovec, toho jména Druhý.  Josef I. zemřel ve Vídni a byl zde pochován v Císařské hrobce (sarkofág č. 35 v Karlově hrobce). Na rakvi je latinský nápis, jehož český překlad zní: \"Světu propůjčen 1678, království uherskému 1687, římské říši 1690, Amalii Wilhelmině 1699, římskému císařství, Čechám, provinciím atd. 1705, nebesům navrácen v roce 1711, 17. dubna. Vždy a všude vítězný\". Jeho srdce bylo uloženo v urně č. 12 v Hrobce srdcí (\"Herzgruft\") v augustiniánském kostele a vnitřnosti v urně č. 42 ve Vévodské hrobce svatoštěpánské katedrály.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Sirotková Soňa, JOSEF I., můj přítel : historický román 1 díl. MOBA nakladatelství Brno, 2018, ISBN978-80-243-8312-5", "section_level": 2}], "src_summary": "Josef I. (26. července 1678 Vídeň – 17. dubna 1711 Vídeň) byl římský císař, český a uherský král, moravský markrabě atd., předposlední člen dynastie Habsburků v mužské linii.", "tgt_summary": "约瑟夫一世(Josef I,1678年-7月26日-1711年-4月17日),哈布斯堡王朝的神圣罗马帝国皇帝(1705年—1711年在位)。他也是奥地利首席大公,匈牙利和波希米亚国王。他是皇帝利奥波德一世的第三子,母为普法尔茨选侯小姐埃利诺·冯·诺伊堡。生于维也纳。1687年,登位成为匈牙利国王。1690年1月6日,再继承罗马人皇帝的称号。", "id": 119179}
{"src_title": "Konstantin Balmont", "tgt_title": "康斯坦丁·巴尔蒙特", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Balmont se narodil ve šlechtické rodině. První verše napsal, když mu bylo 10 let. Z gymnázia v Šuje byl vyloučen za rozšiřování politických letáků. Dostudoval na gymnáziu ve Vladimiru. V roce 1886 začal studovat na moskevské univerzitě, o rok později byl ale vyloučen za účast na demonstraci. Pokusil se o sebevraždu a během rekonvalescence se začal věnovat poezii. Náklad první sbírky pod vlivem nepříznivé kritiky zničil. Později se ale stal slavným a módním autorem. Roku 1905 emigroval do Paříže, do Moskvy se vrátil v roce 1916. V roce 1917 ale vypukla říjnová revoluce, se kterou Balmont nesouhlasil, a proto uprchl do Německa a později do Francie, kde žil v emigraci a v chudobě. Zemřel v roce 1942 v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Balmont je velmi ceněn pro zvukovou stránku svých básní, ve kterých usiloval o spojení dojmu barvy a zvuku v impresionistickém duchu. Později se přiklonil k symbolismu (sbírka \"Buďme jak slunce\"). Ve sbírce \"Pták Ohnivák\" vytvořil variace na zaklínadla, byliny a rituální písně. Ve sbírce \"Volání dávných věků\" se inspiroval kulturou východních národů.  Mnoho jeho básní bylo zhudebněno, včetně jeho volného překladu Poeovy básně \"Zvony\", která se stala základem Rachmaninovovy chorálové symfonie, opus 35. V roce 1917 napsal na melodii Alexandra Grečaninova text \"Hymny svobodného Ruska\". Ruská prozatímní vláda nestačila přijmout tuto hymnu jako oficiální, skladba však byla populární mezi poříjnovou emigrací a stala se znělkou stanice Rádio Svoboda.  Ovládal 16 jazyků. Z češtiny přeložil například verše Jaroslava Vrchlického nebo Antonína Sovy, z angličtiny Edgara Allana Poea a Percy Bysshe Shelleyho, ze španělštiny Calderóna. Jeho překlady jsou ale považovány za příliš volné.  Hodně cestoval po celém světě (Evropa, USA, Mexiko, Japonsko, Indonésie). Z těchto cest psal prozaické knihy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konstantin Dmitrijevič Balmont (\"Константин Дмитриевич Бальмонт\", 15. červenec / 3. červenec 1867, Gumniši (Гумнищи), Šujský újezd, Vladimirská gubernie – 23. prosinec 1942, Noisy-le-Grand, Francie) byl ruský symbolistický básník a překladatel. Je pokládán za jednu z nejvýznamnějších postav tzv. stříbrného věku ruské poezie (přibližně 1900–1920).", "tgt_summary": "康斯坦丁·德米特里耶维奇·巴尔蒙特(Константин Дмитриевич Бальмонт,1867—1942),俄罗斯象征主义诗人。", "id": 1555146}
{"src_title": "Opium", "tgt_title": "鸦片", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Název opium pravděpodobně pochází z řeckého slova \"opion\" – maková šťáva nebo \"opos\" – rostlinná šťáva.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce opia.", "content": "Opium se získává z máku setého, k získávání opia jsou však vhodné pouze některé druhy máku. Na tobolkách nezralých makovic se pomocí speciálního nože vytváří mělké zářezy, ze kterých vytéká lepkavá tekutina – latex. Ten na vzduchu rychle tuhne a mění se na tvrdou tmavohnědou hmotu – opium které v tomto stadiu obsahuje 10 až 15 % morfinu. Opium se z makovic seškrabuje a tvaruje do briket o hmotnosti 0,5–1,5 kg, popř. se tvaruje do bochníků. Drogu pěstitelé předávají do ilegálních laboratoří, kde se dále zpracovává; část úrody se však dostává přímo ke spotřebitelům.  Největším producentem opia je Afghánistán, jehož produkce je odhadována na 6 000 až 8 000 tun ročně. Nejkvalitnější surovina se pěstuje v oblasti tzv. zlatého trojúhelníku, jejž tvoří Thajsko, Barma a Laos. Například v Thajsku se roční produkce opia pohybuje pouze okolo 40-60 tun. Máku setému využívanému k produkci opia ( \"Papaver somniferum var. album\"; mák uspávající, bílokvětá forma) se také daří v Číně, Íránu, Pákistánu, Afghánistánu, Turecku, Indii a dokonce i v Austrálii.", "section_level": 1}, {"title": "Zpracování.", "content": "Surové opium se nejčastěji používá jako základní surovina pro výrobu dalších drog. Jedním z nich je galí, drobná kulička méně čistého opia. Tato droga je oblíbená zejména v Indii, kde si kuličky vkládají pod jazyk a zapíjejí je silným čajem.  Opakovaným převařováním, filtrováním a zahušťováním vodného roztoku opia se droga zbavuje většiny příměsí. Vzniká tak tzv. čandu, které je nabízeno hlavně na orientálním trhu. Využívá se i popel z čistého opia kouřeného v dýmce, tzv. dross. Pro svůj nízký obsah účinných látek je velmi levný a vyhledávají jej nejnižší sociální vrstvy.  Nejdůležitějším přírodním alkaloidem opia je morfin. Distribuuje se ve formě prášku nebo roztoku. Zpracováním morfinu vzniká polosyntetický preparát diacetylmorfin, známý zejména pod názvem heroin. Mezi syntetické opiáty patří i některé léky používané pro tlumení bolestí, např. u onkologických pacientů.", "section_level": 1}, {"title": "Způsoby užívání.", "content": "V minulosti se opium nejčastěji kouřilo. Při kouření se vdechuje dým přímo ze surového opia, případně ze směsi opia a hašiše nebo tabáku. Dnes se v Malé Asii prodává opium často ve formě tablet.  Nový způsob užívání opia nepřímo objevil rakouský lékař, přírodovědec a filosof Paracelsus. Při experimentech se mu podařilo rozpustit opium v alkoholu, čímž vznikl polosyntetický preparát nazvaný \"laudanum\" s vlastnostmi drogy.  Po roce 1853, kdy Charles Pravaz vynalezl injekční jehlu a stříkačku, se rozšířilo podkožní aplikování morfia. Výhodou je konzumace bez pociťované nepříjemné chuti a žaludečních nevolností.", "section_level": 1}, {"title": "Účinky drogy.", "content": "Při změnách vědomí vyvolaných opiem se narkoman dostává do stavu euforie a ztrácí pocit tělesné a duševní bolesti. Opium nevyvolává fantastické vize; opojení se omezuje na mírnou a pokojnou extázi. Po několika hodinách takovéhoto stavu toxikoman usíná, po probuzení na něj však doléhají nepříjemné abstinenční příznaky.  Při morfinismu je euforie mnohokrát výraznější. Opojený je klidný, šťastný a vyrovnaný. Zvyšuje se jeho sebevědomí a duševní aktivita. I v tomto případě však po vystřízlivění dochází k projevům abstinenčních příznaků, jako například deprese, průjem, zvracení, poruchy krevního oběhu.  Typickým příznakem užívání morfinu (a opiátů obecně) jsou nápadně zúžené zorničky, tedy právě naopak než u stimulantů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Opium je zaschlá šťáva získaná z nezralých makovic máku setého (\"Papaver somniferum\"). Jedná se o rostlinnou látku významnou svým obsahem alkaloidů, především morfinu, jenž působí jako opiát. K řadě dalších látek patří např. kodein (rovněž opiát), noskapin, papaverin, či thebain. Obsah opiátů propůjčuje opiu silně narkotický účinek spojený s utišením bolesti, pocitem klidného blaha (euforie) a celkovým útlumem organismu.", "tgt_summary": "鸦片(阿片,英语:opium),俗称大烟、阿芙蓉(阿拉伯语:Afyūm)或福寿膏,属天然麻醉抑制剂,医学上作麻醉性镇痛药;非科学研究或非医用,则归类于毒品。", "id": 2962877}
{"src_title": "Súfismus", "tgt_title": "蘇非主義", "src_document": [{"title": "Pojetí súfismu.", "content": "Pojetí súfismu vychází z Koránu a následného historického vývoje. Súfismus se také někdy vyjadřuje geometrickými prvky. Obvod kruhu představuje náboženské právo (muslimská obec), poloměry poukazují na cestu (taríqa) směřující do středu, jenž tvoří pravda (haqíqa), která je všude a nikde a v metafyzické rovině tvoří taríqu i šarí ́u.  Nejstarší zmínky súfismu nalezneme v islámské středověké filozofii, falsafě, čerpající také z řeckého novoplatónství a některých esoterických nauk. V průběhu dějin se mísil s křesťanstvím a indickými naukami. Súfismus zobrazuje morální uvolnění a světskost umajjovského dvora v Damašku. První zmínky súfismu pocházejí z Turecka a to hlavně z města Konya, Jiho-íránské Kúfy a Bagdádu.  Za zakladatele súfijského učení je považován Džaláluddín Balchí Rúmí, který se zapsal do dějin jako jeden ze zakladatelů řádů Tancujících dervišů, také jako mystik a nejvýznamnější perský mystický básník. Svým přínosem obohatil literaturu, umění a filozofii. Ale o rozšiřování súfismu se zasloužil sultán Veled.  V současné době najdeme příznivce súfismu v místech jeho vzniku např. Egypt, Irák, Persie, Turecko a Indie. Za povšimnutí stojí i rozšíření a rostoucí zájem o súfismus obyvatel Maghribu. Charakteristické pro súfismus je tanec (samá) od kterého se odvozuje název pro jeho členy-dervišové. Jednotlivci z řádu bratrstva jsou povinni řídit se určitými pravidly meditace, modliteb, rituálu. Jejich řád nastoluje pravidelné zúčastňování setkání svých taríqv.  První mučedník súfismu byl Al-Halládž. Mezi další známé postavy súfismu patří např. Rúmí, Omar Chajjám, Ibn Sina, al-Muhasibi a Al-Ghazali.", "section_level": 1}, {"title": "Teologie.", "content": "Pojem súfismus znamená cestu či stezku, která se dá chápat jako cesta duše k bohu. Tato cesta zahrnuje různé etapy od doslovné praxe zjeveného zákona k božské realitě a současně obsahuje souhrn rituálů, které jsou potřebné pro osvojení súfiské nauky.  S rozšiřováním islámu dochází k rozkvětu súfismu. Jeho přívrženci se sdružují do bratrstev, neboli oddělených komunit, které jsou založené na dodržování určitých zásad a jsou vedeny mistrem.  Členové bratrstev se uchylovali do klášterů, kde se uchýlili na dobu určenou k osvojení si nauk. Členové řádu mohli uzavírat sňatky. Súfismus byl od počátku naukou o lásce, pokoře, milosrdenství a upřímnosti. Tedy vlastnostmi Proroka islámu.  Ve třetím století islámu vzniká většina sufíských zásad.  Po mystické cestě odříkání a sebe- ukázněnosti prochází adept víry určitými duchovními etapami (mukámat), přičemž nejprve se stává hledačem, poté poutníkem a svůj duchovní stav završí rolí zasvěcence.", "section_level": 1}, {"title": "Klasické schéma etapy cesty.", "content": "Cílem je snaha přiblížit se k Bohu, Bůh pak promlouvá ústy zasvěcence. Existuje tolik individuálních cest k Bohu, kolik je hledajících Boha. Proto by se Korán měl číst tak, jako by nám byl právě v danou chvíli sdělován. Konečným nejvyšším stádiem je poznání a následné rozprostření se v Bohu. Dle súfíské literatury lze dosáhnout cílené jednoty pomocí prostředníka mezi žákem a Bohem. Proto na cestě k bohu není sám, je veden svým duchovním vůdcem, kterého si sám vybral, a jemuž je zcela oddán. Teologie v sufismu zahrnuje šarí ́a (zákon) jehož dodržování je formálně předepsáno, taríqa (cesta) a haqíqa (nejvyšší jsoucno). Těmto 3 náboženským základům odpovídají kořen, větev a plod duchovní cesty z nichž vycházejí 4 sféry bytí.", "section_level": 2}, {"title": "Sufíjská cesta a sféry.", "content": "Toto úplné vzájemné oddání nemůže být nikdy přetrhnuto, protože se jedná o nejvyšší vzájemný duchovní svazek uzavřený v nebi. Duchovní učitel doprovází svého žáka na cestě při odevzdání se duchovnímu vlivu a poznání božské aspirace (baraka). Adept se nazývá vůdcovým synem. Ostatní adepty nazývá svými bratry, a miluje je jako svého učitele.", "section_level": 2}, {"title": "Praxe.", "content": "Súfismus jako směr, který se formoval na základě mnohých dějinných události do dnešní doby přetrval v určité specifické podobě. Jedná se o variaci vyjádření základní lidské touhy po duchovním rozvoji.I v dnešní době lze pozorovat napjaté vztahy mezi jednotlivými súfíjskými řády.  Ortodoxie vytýká súfismu, že nedodržuje šarí ́u. Další sporným bodem je otázka: Kdo je nejvyšší autoritou islámu? Konfrontace se postupně rozšířily na věrouky a způsoby provádění obřadů. Došlo k zákazům projevu náklonnosti a úcty vůči učitelům.  Praxe vychází z Koránu. Příslušníci súfismu se modlí pětkrát denně, podobně jako muslimové, přispívají na charitu apod. Mezi vnější súfiskou tradici patří nošení šátků, zakládání nových modliteben a mešit. Vnitřní súfíská tradice se projevuje pak čtením posvátných textů a poezie. Určitého pocitu extáze dosahují pomocí hudby. Mezi praktické cvičení žáků patří modlení se, vzývání Alláha, citování veršů z Koránu. K těmto činnostem dochází mezi jednotlivci i v kolektivu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Súfismus (: تصوّف; \"tasawwuf\") je mystická forma nebo také duchovní cesta či spiritualita islámu. Rozmanitý pojem zahrnující v sobě etiku, estetiku, vzory chování, působí i na poli hospodářském, politickém či vojenském. Zachází až za hranice běžného chápání mystiky. Na vztahy k bohu a okolí se odvolává šarí ́a, súfismus dává šarí ́i duchovní postoj, pomoci něhož věřící vykonávají světské povinnosti. Súfismus je hnutí nejednotné a nekonformní. Cílem následovníků súfismu je pomocí zvláštních praktik přivést věřícího blíže k Bohu či dokonce s Bohem splynout. Existuje velká řada súfijských řádů, které se označují jako taríky, z nichž převážná většina je sunnitských.", "tgt_summary": "苏菲主义,又称苏菲派(英语:Sufism、;),为伊斯兰教的密契主义(或称神秘主义),为追求精神层面提升的伊斯兰教团,其诠释的方式有别于一般穆斯林,他们在生活方面相当严格。遵行苏菲主义者被称为「苏菲行者」(enterṣūfī, صُوفِيّ),他们认为透由冥想及导师接触到安拉,他们把敬畏之心化为对安拉无私的爱。西方学界称苏菲主义为「大众的伊斯兰」(Popular Islam),源于盛行在穆斯林普罗大众、及至伊斯兰世界。", "id": 2342577}
{"src_title": "Abebe Bikila", "tgt_title": "阿比比·比基拉", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se 7. srpna 1932 jako syn zemědělce ve vesnici na náhorní plošině v Etiopii. V devatenácti letech byl přijat do císařské armády, kde si jeho výjimečných běžeckých schopností všiml švédský trenér Onni Niskanen, který v Etiopii působil od r. 1946. Nejdříve jako vojenský sportovní instruktor, později šéftrenér atletů odpovědný za jejich přípravu na OH v Římě. Zařadil Bikilu do své tréninkové skupiny a ten vyhrál kvalifikační závod na olympijský maraton. Vítězstvím na OH v Římě začala jeho sportovní kariéra, která trvala do roku 1968. Kromě mezinárodního uznání mu přinesla i zlepšení životních podmínek pro jeho rodinu - manželku a čtyři děti. Byl povýšen do důstojnické hodnosti. Stal se armádním tělovýchovným instruktorem a při služební cestě 20. března 1969 se jeho auto zřítilo ze srázu. Těžce zraněný Bikila byl objeven až po třinácti hodinách a následkem zranění ochrnul. Byl upoután na invalidní vozík, ale zúčastňoval se sportovních her pro postižené. V roce 1973 se jeho stav zhoršil a 25. října zemřel na mozkovou mrtvici.", "section_level": 1}, {"title": "Sportovní kariéra.", "content": "Do té doby naprosto neznámý etiopský běžec na Letních olympijských hrách 1960 v Římě senzačně zvítězil v královské atletické disciplině – maratonském běhu, a to v novém světovém rekordu 2:15:16.2. Téměř o 8 minut překonal olympijský rekord Emila Zátopka. Stal se tak prvním černým atletem reprezentujícím africkou zemi, který získal olympijský triumf. Celou trať absolvoval naboso (bez bot).  Šest týdnů před Letními olympijskými hrami 1964 v Tokiu prodělal akutní zánět slepého střeva, který musel být odoperován, přesto dokázal zvítězit v novém světovém maximu 2:12:11.2. Stal se tak prvním maratoncem v historii olympijských her, který dokázal obhájit své olympijské vítězství.  V letech 1960 až 1966 se zúčastnil 13 maratónů, z nichž 12 vyhrál. Nepodařilo se mu to jen v roce 1963 v bostonském maratónu, kde skončil na pátém místě.  V r. 1961 navštívil Československo a vyhrál Mezinárodní maraton míru v Košicích.  Maratónský běh si zopakoval i na Letních olympijských hrách 1968 v Ciudad de México, avšak na 17. kilometru odstoupil kvůli problému s nohou.  Roku 1969 v důsledku dopravní nehody ochrnul. Svoji čtvrtou letní olympiádu 1972 v Mnichově absolvoval již jen jako čestný host na invalidním vozíku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abebe Bikila (7. srpna 1932 – 25. října 1973) byl etiopský voják, sportovec - atlet, běžec na dlouhých tratích, dvojnásobný olympijský vítěz v maratonském běhu z Letních olympijských her 1960 v Římě a Letních olympijských her 1964 v Tokiu. Svůj třetí olympijský maratonský běh na Letních olympijských hrách 1968 v Mexiku nedokončil pro zranění zánártní kůstky.", "tgt_summary": "阿比比·比基拉(,英语:Abebe Bikila,1932年-8月7日-1973年-10月25日)是埃塞俄比亚长跑运动员,两枚奥运会金牌得主。1969年3月23日晚上在英国伦敦因车祸导致半身不遂而退役,除此之外更引致其于晚年出现多种后遗症,最后于1973年10月25日因脑溢血在亚的斯亚贝巴的一家陆军医院病逝,享年41岁。", "id": 1651282}
{"src_title": "SRAM", "tgt_title": "静态随机存取存储器", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Paměť SRAM je realizována jako bistabilní klopný obvod, který pro uchování 1 bitu informace potřebuje čtyři až šest tranzistorů (viz obrázky níže). Naproti tomu paměť DRAM využívá parazitní kapacity (kondenzátor) a pro uchování 1 bitu potřebuje jen jeden tranzistor, takže při stejné hustotě integrace má DRAM mnohem větší kapacitu než paměť typu SRAM. Proto je paměť SRAM dražší než DRAM.  Paměť typu SRAM (na rozdíl od paměti DRAM) nepotřebuje periodickou obnovu uložených dat, protože bistabilní klopný obvod při připojeném napájení udržuje svůj stav. Naopak u paměti DRAM se elektrický náboj uložený v kondenzátorech vybíjí svodovými proudy, a proto je obsah paměti DRAM nutné periodicky obnovovat. Při obnovování uložené informace není paměť typu DRAM dostupná, a proto je paměť typu SRAM rychlejší, než DRAM.  Paměť SRAM má v klidovém stavu menší spotřebu než DRAM (není potřeba obnovovat náboj v kondenzátorech).", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace a použití.", "content": "Na přiložených obrázcích je srovnání SRAM buňky při zobrazení pomocí rastrovacího elektronového mikroskopu a optického mikroskopu.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "SRAM je dražší a méně kompaktní než DRAM. Proto je SRAM používána v menších kapacitách (například hardwarová cache v mikroprocesoru), než DRAM (například hlavní paměti v osobních počítačích).", "section_level": 2}, {"title": "Taktovací frekvence a výkon.", "content": "Spotřeba energie SRAM se velmi liší podle toho, jak často je přístupná. To může být stejně náročné jako u dynamické RAM, při použití na vysokých frekvencích a sdílení připojení k Internetu může spotřebovat mnoho wattů na plnou šířku pásma. Na druhou stranu, statické RAM používá poněkud pomalejší tempo, jako například v aplikacích s mírně taktovanými mikroprocesory, spotřebovává velmi málo energie a může mít téměř zanedbatelný výkon, když je v nečinnosti – v rozmezí několik mikrowattů. Bylo navrženo několik technik pro řízení spotřeby energie založené na SRAM paměti struktur.  Statické RAM existuje především jako:", "section_level": 3}, {"title": "V počítačích.", "content": "SRAM se také používá v osobních počítačích, pracovních stanicích, směrovačích a periferních zařízeních: soubory registrů v CPU, interní cache v CPU, externí SRAM cache, cache v pevném disku, paměť v routerech. Statickou paměť mohou používat i LCD obrazovky a počítačové tiskárny. Statická RAM byla použita pro hlavní paměť v některých prvních osobních počítačů jako ZX80, TRS-80 Model 100 a Commodore VIC-20.", "section_level": 3}, {"title": "Typy SRAM.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Nevolatilní SRAM.", "content": "Nevolatilní SRAM (nvSRAM) mají standardní funkce SRAM, ale uchovají obsažená data, když dojde ke ztrátě napájení, proto jsou používány pro uchovávání důležitých informací. nvSRAM jsou používány v celé řadě situací, například pro vytváření sítí, v letectví, lékařství a mnoha dalších, kde je uchování dat je zásadní a kde baterie jsou nepraktické.", "section_level": 2}, {"title": "Podle typu.", "content": "Kolem roku 1990 byly asynchronní SRAM používány pro rychlý přístup. Asynchronní SRAM byly použity jako hlavní paměť pro malé cache vestavěných procesorů, které byly použity ve všem od průmyslové elektroniky, měřících systémů, pevných disků a síťových zařízení po mnoha další aplikace. V dnešní době synchronní SRAM (např. DDR SRAM) jsou spíše použity podobně jako synchronní DRAM (DDR SDRAM) a paměť slouží spíše jak asynchronní DRAM (dynamická paměť). Synchronní paměťové rozhraní má mnohem rychlejší přístupovou dobu, může být významně snížena tím, že zaměstná sběrnice architektury.", "section_level": 2}, {"title": "Design.", "content": "Typická buňka SRAM je tvořena šesti Mosfety. Každý bit v paměti SRAM je uložen na čtyři tranzistory (M1, M2, M3, M4), kteří tvoří dvě křížové spojení měřiče. Tato skladovací buňka má dva stabilní stavy, které jsou použity k označení 0 a 1. Další dva \"přístupové\" tranzistory slouží k řízení přístupu k paměťové buňce během čtení a zápisu. Kromě tohoto typu SRAM jsou další druhy čipů SRAM například 4, 8, 10 (4T, 8T, 10T SRAM). Čtyřtranzistorová SRAM je docela běžná v samostatných zařízeních SRAM (oproti SRAM používané pro CPU cache), realizované ve speciálních procesech s extra vrstvou polykrystalického křemíku, což umožňuje velmi vysokou hodnotu Pull up rezistoru.. Obecně platí, že čím méně tranzistorů na buňku, tím menší každá buňka může být.  Paměťové buňky, které používají méně než čtyři tranzistory jsou možné – ale například 3T nebo 1T buňky jsou DRAM, SRAM (dokonce i takzvané 1T-SRAM).  Přístup k buňce je povolen ve word line (WL na obrázku), který řídí dva \"přístupové\" tranzistory M a M, které podle pořadí určí, zda by se buňka měla připojit k řádkům bitů: BL a BL. Používají se k přenosu dat pro operaci čtení a zápisu. I když to není nezbytně nutné mít dvě linky, signál a jeho inverze jsou obvykle poskytovány za účelem zlepšení hlukového rozpětí.", "section_level": 1}, {"title": "SRAM operace.", "content": "SRAM buňka má tři různé stavy: úsporný režim (obvod je nečinný), \"čtení\" (data byla vyžádána) nebo \"psaní\" (aktualizace obsahu). SRAM pracující v režimu čtení a zápisu, režimy by měly mít \"čitelnost\" a \"zápis stability\".", "section_level": 1}], "src_summary": "SRAM (\"statická paměť\", ) je v informatice označení polovodičové paměti typu RAM realizovanou bistabilním klopným obvodem. Označení \"statická\" se vztahuje k tomu, že SRAM nepotřebuje periodickou obnovu uložených dat (na rozdíl od paměti typu DRAM). SRAM je velmi rychlá, ale kvůli vyšší složitosti i drahá, a proto je v počítačích používána například jako hardwarová cache v mikroprocesoru (tj. její velikost je výrazně menší, než velikost operační paměti RAM).", "tgt_summary": "静态随机存取存储器(Static Random Access Memory,SRAM)是随机存取存储器的一种。所谓的「静态」,是指这种存储器只要保持通电,里面储存的数据就可以恒常保持。相对之下,动态随机存取内存(DRAM)里面所储存的数据就需要周期性地更新。然而,当电力供应停止时,SRAM储存的数据还是会消失(被称为volatile memory),这与在断电后还能储存资料的ROM或闪存是不同的。", "id": 1396045}
{"src_title": "Venezuelský bolívar", "tgt_title": "委內瑞拉玻利瓦爾", "src_document": [{"title": "Novodobá historie.", "content": "Ekonomický stav Venezuely je v 21. století ovlivněn komplikovanou politickou situací. Bolívar patří k měnám s nejvyšší inflací na světě. V letech 2008 a 2018 provedla venezuelská vláda devalvující měnové reformy. Výměnné kurzy byly 1000 VEB = 1 VEF a o deset let později 100000 VEF = 1 VES.", "section_level": 1}, {"title": "Mince a bankovky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bolívar fuerte (VEF).", "content": "V roce 2008 byly do oběhu uvedeny mince VEF 1¢, 5¢, 10¢, 121⁄2¢, 25¢, 50¢ a 1 bolívar. V prosinci 2016 byly mince doplněny o tři další v nominálních hodnotách 10, 50 a 100 bolívarů. Vzhledem k nízké kupní hodnotě mincí nižších nominálních hodnoty (z roku 2008) se tyto mince v běžném platebním styku téměř nepoužívají (1¢ = 0,000003 Kč).  Bankovky vydávané od roku 2008 mají hodnoty 2, 5, 10, 20, 50 a 100 bolívarů. V prosinci 2016 přistoupila vláda Nicoláse Madura k zavedení nových bankovek v nominálních hodnotách 500, 1000, 2000, 5000, 10 000 a 20 000 a zároveň zneplatnila platnost bankovky o hodnotě 100 bolívarů. Tento krok zdůvodnila bojem proti mezinárodní konspiraci vedené Spojenými státy americkými. Bankovky o hodnotách nižších než 100 bolívarů zůstávají zákonným platidlem. V roce 2017 přibyla bankovka 100.000 bolívarů.  Náměty vyobrazených osobností venezuelské historie a fauny se opakují na bankovkách z roku 2008 a 2016.", "section_level": 2}, {"title": "Bolívar soberano (VES).", "content": "Mince bolívaru VES jsou o hodnotách 50 céntimů a 1 bolívar. Bankovky 2, 5, 10, 20, 50, 100, 200, 500 bolívarů. Od 13. června 2019 byla sada bankovek rozšířena o další v hodnotách 10.000, 20.000, 50.000 VES.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bolívar (celé oficiální pojmenování \"Bolívar soberano\") je zákonným platidlem jihoamerického státu Venezuela. Svoje pojmenování nese po hispanoamerickém hrdinovi a bojovníkovi za nezávislost na Španělsku Simónu Bolívarovi. Bolívar je měnou Venezuely od roku 1879, kdy nahradil do té doby používaný venezolano. Jedna setina bolívaru se nazývá „céntimo“.", "tgt_summary": "委内瑞拉主权玻利瓦尔(;货币符号:Bs.S.;ISO 4217代码:VES)是委内瑞拉自2018年8月20日起开始发行的新货币。「」词语意义为「主权」,取代了原先的货币名称强势玻利瓦尔(货币符号:Bs.F;ISO 4217代码:VEF)以及更之前的货币名称玻利瓦尔(货币符号:Bs.;ISO 4217代码:VEB)。由于通货膨胀的缘故,玻利瓦尔与强势玻利瓦尔的兑换比率是1,000比1,强势利瓦尔与主权玻利瓦尔的兑换比率是100,000比1(玻利瓦尔与主权玻利瓦尔的兑换比率是100,000,000比1)。", "id": 12068}
{"src_title": "Svéprávnost", "tgt_title": "行為能力", "src_document": [{"title": "Nabytí svéprávnosti.", "content": "Plné svéprávnosti nabývá člověk zletilostí, tedy dovršením 18 let věku. Nezletilý není plně svéprávný, je způsobilý jen k takovým právním jednáním, která jsou svou povahou objektivně přiměřená rozumové a volní vyspělosti jeho vrstevníků. Před nabytím zletilosti se plná svéprávnost získává jejím přiznáním (\"emancipací\") nebo uzavřením manželství. Svéprávnost může podle § 37 občanského zákoníku přiznat jen soud, a to pouze na návrh, dosáhl-li nezletilý 16 let věku, se souhlasem jeho zákonného zástupce (nebo nezletilého, podá-li návrh zákonný zástupce), a pokud se prokáže jeho schopnost samostatně se živit a obstarávat si své záležitosti, případně je-li to z vážných důvodů v jeho zájmu. Druhou možností získání plné svéprávnosti je uzavření manželství, dosáhl-li nezletilý také 16 let věku. V takovém případě se pak takto nabytá svéprávnost neztrácí ani případným zánikem manželství, ani jeho prohlášením za neplatné.", "section_level": 1}, {"title": "Omezení svéprávnosti.", "content": "Jednou získané svéprávnosti se nelze ve smyslu § 16 občanského zákoníku nikdy vzdát. Na rozdíl od dřívější způsobilosti k právním úkonům ji nelze ani člověka zcela zbavit. Je možné ji jen podle § 55–65 občanského zákoníku omezit, jestliže je to v jeho zájmu a pokud nepostačí mírnější opatření, zejména v případě trvalé duševní poruchy. O omezení svéprávnosti rozhoduje po zhlédnutí osoby opět pouze soud, přičemž v rozsudku vždy vymezí rozsah omezení a zároveň jmenuje opatrovníka. Každé omezení trvá nejdéle tři roky (je-li zjevné, že se stav člověka v této době nezlepší, tak až pět let), lze je však opakovaně prodloužit. I rozhodnutí o omezení svéprávnosti nicméně člověka nezbavuje práva samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života.  Ještě než je o omezení svéprávnosti rozhodnuto, může každý v očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat předběžným prohlášením projevit vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem. Potřebuje-li člověk nápomoc při rozhodování, protože mu v tom duševní porucha působí obtíže, třebaže nemusí být omezen ve svéprávnosti, může si s podpůrcem ujednat poskytování podpory. Podpůrců může být i více.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svéprávnost (do 1. ledna 2014 \"způsobilost k právním úkonům\", někdy též nesprávně \"plnoprávnost\") je způsobilost právně jednat, například uzavírat jakékoli smlouvy. Podle § 4 odst. 1 občanského zákoníku platí vyvratitelná právní domněnka, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost jej užívat s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může důvodně očekávat. Není-li osoba plně svéprávná, je její právní jednání, ke kterému není způsobilá, neplatné.", "tgt_summary": "行为能力(capacity)为一种法律上的概念,其与「权利能力」及「意思能力」不同,乃指为法律行为之资格,亦即个人以独自的意思表示,使其行为发生法律上效果的资格而言。民法中基于私法自治原则,个人可以自主其与他人间在私法上的关系,为有效的意思表示,但也因此必须要为其自己所为之行为负责,然而如何知道该人是否具有足够的判断能力来决定自己与他人间的私法关系,并进而对此负责,则有赖「行为能力」这个概念来加以规范与判断。行为能力在保护性法律关系中的特殊表现形式即责任能力。", "id": 855950}
{"src_title": "David Duke", "tgt_title": "大衛·杜克", "src_document": [{"title": "Vzdělání.", "content": "V roce 1974 vystudoval Louisiana State University. V roce 2005 obdržel titul kandidát věd v oboru politologie na soukromé ukrajinské Mezioblastní akademii personálního managementu, největší soukromé vysoké škole na Ukrajině, která židovskou organizací ADL považována za hlavní zdroj antisemitské agitace a propagandy na Ukrajině.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V roce 1974 založil Knights of the Ku Klux Klan, jednu z frakcí rasistické organizace Ku-klux-klan. Předtím pracoval pro Air America v Laosu. Později Klan opustil a založil National Association for the Advancement of White People. V politice se angažoval nejprve v Demokratické straně, v roce 1988 přestoupil do Republikánská strany za níž byl v letech 1989 až 1992 poslancem Louisianské sněmovny reprezentantů. Kandidoval též neúspěšně na řadu jiných funkcí, největší pozornost upoutaly jeho kandidatury na guvernéra Louisiany a do amerického Senátu. Ve volbách do amerického senátu obdržel v roce 1990 43 % hlasů, v guvernérských volbách v prvním kole 32 % a v druhém 39 %. V obou případech dostal většinu bělošských hlasů.", "section_level": 1}, {"title": "Knihy a publicistika.", "content": "Od konce devadesátých let se věnuje převážně komentování politického dění a spisovatelské činnosti. V roce 1998 vydal z části autobiografickou knihu \"Moje probuzení\" (\"My Awakening\"), kterou, podle článku v aktuálně.cz, někteří nejmenovaní odborníci považují za „malý Mein Kampf“. V roce 2002 vydal další knihu – \"Jewish Supremacism\".", "section_level": 1}, {"title": "Konference a přednášky.", "content": "V roce 2005 se zúčastnil na Ukrajině konference o hrozbě sionismu a téhož roku v Sýrii hovořil v televizi o Izraeli a židovské lobby v USA. V roce 2006 se zúčastnil Mezinárodní konference k přehodnocení globální vize holocaustu, kterou v Teheránu zorganizoval íránský islamistický režim. Konference zahájená íránským prezidentem Mahmúdem Ahmadínežádem se zúčastnilo několik prominentních zpochybňovatelů holocaustu, stejně jako představitelé židovské organizace Neturej Karta. a on na ní obhajoval právo na zpochybňování a popírání holokaustu, které je v řadě zemí trestným činem. Vyjádřil podporu řadě trestně stíhaných popíračů holocaustu jako je např. Němec Ernst Zündel.", "section_level": 1}, {"title": "Politické názory.", "content": "Hlásí se k americkému bílému nacionalismu. Je označován za rasistu, antisemitu, neonacistu atd., což ovšem on sám odmítá. Podle svých slov necítí nenávist k dalším lidem a hlásá, že každý národ má právo na vlastní dědictví. Věří, že každý člověk na Zemi má lidská práva, právo na život, svobodu vyznání a podobně. Je však odpůrcem masivní imigrace, kterou považuje za největší riziko pro budoucnost.", "section_level": 1}, {"title": "Vězení za daňové podvody.", "content": "V prosinci 2002 byl uznán vinným z daňových a fundraisingových podvodů a odsouzen k pokutě 10 tisíc dolarů a k 15 měsícům odnětí svobody ve federální věznici. Duke mimo jiné obelhal tisíce svých příznivců, od kterých pod falešnou záminkou vylákat více než 200 tisíc dolarů. Podle žalobce pak tyto peníze použil například během pobytů v kasinech v Mississippi, Las Vegas a na Bahamách.", "section_level": 1}, {"title": "Návštěva České republiky.", "content": "V dubnu 2009 přijel do České republiky na pozvání Filipa Vávry. Nakladatelství Kontingent Press, které krátce před jeho příjezdem vydalo jeho knihu \"Moje probuzení\", jakoukoli svou souvislost s jeho návštěvou České republiky odmítlo. Původně měl přednášet dvakrát v Praze a jednou Brně, vedení Karlovy Univerzity však první pražskou přednášku zrušilo. 24. dubna 2009 byl v Praze zatčen a obviněn z podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení lidských práv, za což mu hrozilo až tříleté vězení. Po výslechu byl propuštěn s tím, že nebyl důvod pro uvalení vazby. Musel však do půlnoci opustit Českou republiku  Jeho zadržení a vyhoštění podpořili různí politici vládních stran, již proti jeho příjezdu se postavili Ivan Langer či Michael Kocáb, zadržení kritizoval Vladimír Hučín nebo politolog a odborník na extremismus Jan Charvát či novinář Viliam Buchert. Zatčení a vyhoštění bylo podle nich provedeno na politickou objednávku. Policie tak paradoxně vzbudila rozruch v médiích a pomohla propagovat myšlenky extremistů a neonacistů, vůči kterým bylo zatčení původně namířeno. Postup policie byl kritizován také jako odporující svobodě slova. Obdobně bylo kritizováno Buchertem i vedení Univerzity Karlovy, na obranu univerzity se ale postavil kupříkladu Ondřej Neff, který se ale také ohradil proti postupu policie.  Podle Dukovy právní zástupkyně Kláry Slámové nemohl vydání knihy v ČR ovlivnit, protože k ní nemá pro Českou republiku práva, a sepsal ji v 90. letech, takže navíc bylo stíhání promlčeno. Duke na svou obhajobu tvrdil, že kniha neobsahuje žádné popření holocaustu, jak tvrdila Policie ČR.  Duke vinil ze svého zatčení malý počet lidí kontrolujících vládu. Na svém webu uveřejnil text plánované přednášky na Univerzitě Karlově.  Koncem září státní zástupkyně jeho trestní stíhání zastavila, neboť podle závěrů žalobkyně nebyl v průběhu přípravného řízení opatřen žádný důkaz, který by jej usvědčoval z podílu na trestném činu. Jeho kniha se v ČR dál legálně prodává. Advokátka Slámová bude nejspíš jménem svého klienta žádat o náhradu vzniklé škody.", "section_level": 1}], "src_summary": "David Ernest Duke (* 1. července 1950, Tulsa, Oklahoma, USA) je americký publicista, spisovatel, bývalý člen louisianské sněmovny reprezentantů a šéf jedné z organizací Ku-klux-klanu.", "tgt_summary": "大卫·欧内斯特·杜克(David Ernest Duke,1950年-7月1日)是美国白人优越主义者、白人民族主义政治人物、反犹太阴谋论者、否认犹太人大屠杀者、被定罪的重罪犯和前三K党的大祭师。", "id": 886030}
{"src_title": "Císařský řez", "tgt_title": "剖宫产", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Císařský řez je velmi starou operací, kterou znali zřejmě již staří Egypťané. V antickém Římě bylo Numou Pompiliem (asi 716 př. n. l.–671 př. n. l.) vydáno nařízení, že mrtvá těhotná nesmí být pohřbena dříve, dokud není z jejího těla vyjmut plod. Zdá se, že již ve starověku byla operace vykonávána i u živých žen. První císařský řez v historii, při němž přežila současně matka i dítě, byl pravděpodobně proveden roku 1337 v Praze. Porod se uskutečnil přímo na dvoře českého krále Jana Lucemburského, rodičkou byla jeho druhá manželka Beatrix Bourbonská a dítětem Václav, nevlastní bratr Karla IV.  Jako první dokumentovaný případ císařského řezu na živé ženě je uváděn výkon Jeremiase Trautmanna z roku 1610 provedený na jeho vlastní ženě. Mortalita byla velmi vysoká, protože nebyla známa antisepse a operační rána se nešila. První pokroky byly učiněny až v polovině 19. století zavedením šití operačních ran a zásad antisepse.  Profesor Antonín Pařízek uvádí: \"Název operace sectio caesarea (císařský řez, Kaiserschnitt, Kaisergeburt, Schnittenbindung, operation césarienne, caesarean section, cesarean delivery, cesarean operation) pramení od Plinia staršího (23–79 n. l.) – “Historia naturalis T.I.L. Cap.VII.” Podle něj děti chirurgicky vyňaté z dělohy byly nazývány caesones nebo caesares, od caedo – rozřezávati. Sectio je odvozeno od seco, což znamená řezati, tedy obdobný význam jako caesares. Termín sectio caesarea je tedy tautologický, obsahující slova stejného významu. Ale přesto, že název je ve své podstatě nesmyslný, zmatený a s císařem neměl nic společného, ujal se ve většině národních pojmenování této porodnické operace a dodnes se běžně užívá. Julius Caesar narozený okolo roku 100 př. n. l. se abdominálně (porod přes stěnu břišní) nenarodil. Jméno Caesar je odvozeno buď od caedo – vražditi, bíti, sekati, nebo od caesius – podle šedomodrých očí, nebo ze sanskrtského kesara, caesaries – dlouhá splývavá kštice, se kterou se patrně narodil.\"", "section_level": 1}, {"title": "Indikace a kontraindikace.", "content": "Indikací k císařskému řezu je celá řada. Obecně se rozlišují na plánované a neplánované, i u neplánovaných indikací je nutný souhlas rodičky. Samo přání rodičky vést porod císařským řezem by nemělo být důvodem, třebaže v zahraničí je i toto běžné; např. v USA, kde jsou císařské řezy nejčastější, tak rodí zhruba 25 % žen, obvykle na vlastní žádost, aby se vyhnuly porodním bolestem. České zdravotnictví toto neuznává (mj. i proto, že porod císařským řezem je pro ženu šestkrát rizikovější než porod přirozený) a důvodem k provedení císařského řezu jsou pouze zdravotní indikace. V současnosti je celá řada indikací pro císařský řez:", "section_level": 1}, {"title": "Komplikace.", "content": "Výskyt komplikací po císařském řezu je přibližně šestkrát častější než po porodu spontánním. Nejčastěji se jedná o krvácení, embolie, poškození močového měchýře nebo tenkého střeva, infekce a kýla v jizvě.  V poporodní péči je třeba dbát na uvolnění jizvy, resp. na obnovení vzájemné posunlivosti kůže, podkoží a svalů. Jizva, která by byť malým bodem zůstala „slepena“ s podkožím, je překážkou volného pohybu trupu, bolí a nezřídka později rezultuje ve vertebrogenních potížích bederní páteře.", "section_level": 1}, {"title": "Operační metody.", "content": "Většina zde uvedených metod má význam jen historický, jejich provedení by bylo hodnoceno jako \"non lege artis\" postup.", "section_level": 1}, {"title": "Chirurgický přístup.", "content": "K děloze se operatér dostává přes břišní stěnu. Řez se obvykle vede vodorovně nad stydkou kostí (tzv. Pfannenstielův řez), který je kosmeticky vhodnější a po jeho provedení bývá méně komplikací. V některých situacích je nutné zajistit větší nebo rychlejší přístup do břišní dutiny; potom může být vhodnější svislý řez vedený mezi přímými břišními svaly od stydké kosti k pupku (tzv. dolní střední laparotomie).", "section_level": 2}, {"title": "Metody konzervativní.", "content": "Konzervativní jsou takové metody, během kterých je zachována děloha. Většina císařských řezů je prováděna konzervativně.", "section_level": 2}, {"title": "\"sectio caesarea corporalis classica\".", "content": "Jde o původní řez, je protínáno tělo dělohy podélně ve střední čáře. Po tomto řezu došlo k vážnému poškození dělohy, kvůli kterému by další těhotenství znamenalo vážné ohrožení života matky. V současné době se prakticky neprovádí.", "section_level": 3}, {"title": "\"sectio caesarea supracervicalis transperitonealis\".", "content": "Jde o v současnosti nejčastěji používaný řez. Operatér proniká k rozhraní těla a hrdla dělohy přímo přes peritoneální dutinu (pobřišnice). Děloha je protínána vodorovným řezem.", "section_level": 3}, {"title": "\"sectio caesarea supracervicalis extraperitonealis\".", "content": "Tento řez je technicky náročnější, oprávněně je použitelný jen v případě, že je obsah dutiny děložní infikován.", "section_level": 3}, {"title": "\"sectio caesarea cervicocorporalis\".", "content": "Při cervikokorporálním řezu je podélně protínána jen dolní část dělohy. Využitelný je v případech císařského řezu na nedonošený plod nebo při komplikacích neumožňujících provést supracervikální řez.", "section_level": 3}, {"title": "Metody radikální.", "content": "Radikální metody jsou takové metody, během kterých je odstraněna část dělohy nebo celá děloha.", "section_level": 2}, {"title": "\"sectio caesarea cum amputatione supravaginalis uteri\".", "content": "Při tomto řezu je po podélném protětí těla dělohy vybaven plod a posléze je amputováno tělo dělohy. Tato operace je dnes zavrhována pro vyšší riziko krvácení z děložního pahýlu.", "section_level": 3}, {"title": "\"sectio caesarea cum hysterectomia\".", "content": "Při tomto řezu je po podélném protětí těla dělohy vybaven plod a posléze je amputována celá děloha. Výkon je náročnější, protože je těhotenská děloha zvětšená a silně krvácí. Indikací pro hysterektomii jsou především neztišitelná krvácení z dělohy, karcinom děložního hrdla a \"placenta accreta\" (placenta hluboce vrůstající do stěny děložní).", "section_level": 3}, {"title": "\"exstirpatio uteri gravidi\".", "content": "Při této operaci byla prováděna amputace dělohy bez předchozího vybavení plodu. Jde o prakticky opuštěnou operaci, indikací byl mrtvý infikovaný plod, který se nedařilo vybavit porodními cestami.", "section_level": 3}, {"title": "Odraz v umění.", "content": "Zmínka o císařském řezu je v Shakespearově dramatu \"Macbeth\", kde titulní hrdina se cítí před bojem bezpečný, neboť ho nemůže zabít nikdo, kdo je zrozen z ženy. Když to s výsměchem sdělí svému protivníku Macduffovi, ten mu vmete do tváře, že je s ním konec \"\"...neboť věz, že Macduff byl z boku matky vyříznut, než zemřela.\"\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Císařský řez (lat. \"sectio caesarea\") je porodnická operace, během které je novorozenec vybaven z děložní dutiny cestou chirurgicky otevřené břišní stěny. V roce 2015 bylo světově císařským řezem porozeno zhruba 21 % novorozenců, což značí nadužívání oproti medicínsky nutným 10 až 15 %.", "tgt_summary": "剖宫产(Caesarean section)也称为剖腹产、帝王式切开术,是用手术方式切开腹部及子宫,来分娩婴儿的生产方式。通常是阴道分娩可能对新生儿或母亲的生命及健康造成损害的情况下,才会选择剖腹产,这类的情形包括难产、双胞胎的分娩、产妇高血压、臀位分娩、胎盘或是脐带的问题。剖宫产会依照产妇骨盆的形状或是以往剖宫产的手术史来评估进行方式。不过在上述情形下(甚至包括曾进行剖宫产后的分娩的情形),仍有可能会试着先进行阴道分娩。世界卫生组织建议剖腹产只有在医疗上有必要,而且会对新生儿及母亲的生命健康造成损害时才能进行。不过在阴道分娩没有额外风险的情形下,有时也会孕妇请求剖腹产而进行剖腹产。 一次剖腹产进程通常需要45分钟至一个小时。剖腹产可以透过脊椎阻断在产妇清醒在进行手术,抑或在全身麻醉下进行。剖腹产的事前准备即会帮产妇安置导尿管以协助排空膀胱,再帮腹部皮肤消毒杀菌。执行剖腹产的过程,通常先于母亲的下腹部切开约15厘米(6英寸)的普凡嫩施蒂尔切口,然后再下第二刀将子宫打开,并产出婴儿;最后一步为手术缝合关闭所有腔室。产妇只要苏醒并离开手术室后,即可以母乳哺育。通常历经剖腹产的产妇需要在医院中休养数天,才能返回家中。 在低风险怀孕中,剖腹产较可能导致不良结果。跟阴道分娩的方式相比,剖腹产通常需要更长的时间才能恢复,大约是六个星期。选择剖腹产会增加的风险包括婴儿的呼吸问题、羊水栓塞以及产妇产后出血。临床常规是除了有医疗指示的建议外,在妊娠39周以前不要执行剖腹产。目前所知,剖腹产不会影响产后性功能。 在2012年度中,全球约有2300万起剖腹产案例。全球医界之前普遍认为剖腹产的比例能维持在10%至15%间是理想的,但有些数据则显示较高的剖腹产比例,如19%,可能会产生更好的生产结果。世界卫生组织之前曾建议剖宫产的理想比例维持在15%,但在2010年6月取消了之前的建议。世界卫生组织的官方声明提到:「有关剖宫产的理想比例没有实验上的证据,最重要的是所有需要进行剖宫产的产妇都可以接受剖宫产。」。综观全球,超过45个国家的剖腹产率低于7.5%、而又有超过50个国家的剖腹产率超过27%;故目前现况是需视国情不同而致力改善,或提升、或减少剖腹产的比例。在美国的剖腹产比例约为33%。剖腹产的历史渊源最早可追溯至公元前715年,一些记载着母亲死亡后偶尔还有婴儿存活的案例;母亲剖腹后幸存的案例则可追溯到16世纪。随着19世纪消毒灭菌和麻醉剂的发展,在剖腹产后母婴均能存活的结果变得很普遍。", "id": 2385109}
{"src_title": "Čočka jedlá", "tgt_title": "小扁豆", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Čočka pochází z Přední Asie a součástí lidské potravy je již od neolitu. Po sojových bobech a konopí má čočka třetí nejvyšší obsah bílkovin ze všech rostlin – 26 %. Díky tomu tvoří v mnoha částech světa velmi důležitou složku stravy. Je tomu tak zejména v Indii, jejíž obyvatelstvo tvoří z velké části vegetariáni. Jednotlivé druhy čočky se od sebe liší jak velikostí semen, tak jejich barvou, jež může být žlutá, oranžová, hnědočervená, zelená či černá.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "V roce 2016 činila světová produkce čočky 6,3 milionu tun, na tomto množství se podílela Kanada 51 procenty a Indie 17 procenty.  Celých 95 % kanadské produkce bylo vypěstováno v provincii Saskatchewan. V roce 2016 bylo podle Kanadské statistické služby vypěstováno v Kanadě 3,2 milionu tun čočky na ploše 2 300 000 ha.", "section_level": 1}, {"title": "Pokrm.", "content": "Semena čočky se vaří poměrně krátce, zejména menší druhy, u nichž je odstraněna slupka. Připravuje se z nich levná a výživná polévka. Často slouží jako příloha ke kuřecímu či vepřovému masu. Mnohdy se též kombinuje s rýží, která se vaří zhruba stejnou dobu. Pokrmu z čočky a rýže se na Blízkém východě říká \"mujaddara\" či \"mejadra\". V Indii je velmi oblíbeným pokrmem \"khichdi\", jenž vzniká, když se obě složky vaří společně v jedné nádobě. Mnohem méně obvyklé je míchat čočku se sýrem. V Indii, jež má bohatou vegetariánskou tradici, se k vařené čočce často přidává zelenina a výsledná směs se pak dochucuje rozličným kořením. Vzniká tak celá řada pokrmů, jako například \"sambar\" \"rasam\" či \"dal\", jež se pak obvykle podávají s rýží a \"roti\".", "section_level": 1}, {"title": "Čočka a čočky.", "content": "Čočky v optice jsou pojmenovány po semenech čočky jedlé, jež mají podobný tvar. Tento zajímavý vztah, jehož vtipně využil například Jan Werich ve filmu Císařův pekař, lze sledovat nejen v češtině, ale i v mnoha dalších jazycích:", "section_level": 1}], "src_summary": "Čočka jedlá (\"Lens culinaris\"), též čočka kuchyňská, je jednoletá rostlina z čeledi bobovitých. Tato luštěnina původem z Přední Asie se pěstuje pro svoje semena. Dosahuje výšky asi 40 cm a semena jsou ukryta v luscích, obvykle po dvou.", "tgt_summary": "小扁豆(学名:')又名兵豆、滨豆,属一年生草本荚果,种子呈扁平状,可作食用,故名。每株约高。", "id": 467018}
{"src_title": "Lothlórien", "tgt_title": "羅斯洛立安", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Lothlórien se nachází východně od Morie mezi Mlžnými horami a Velkou řekou. Hlavní město této země, \"Caras Galadhon\" (= \"Pevnost stromů\", \"Město stromů\"), stojí na místě soutoku Velké řeky a Stříberky zvaném \"Egladil\" (= \"Roh\"). Lothlórien je spolu s Fangornským hvozdem a Temným hvozdem řazen do Divočiny.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První věk.", "content": "Prvním elfím národem, který přišel do této země a též zde poté žil, byl národ telerský. V době Velké pouti, byli Teleri posledními, kteří se vydali na cestu. Byli ze všech elfích skupin nejpočetnější a částečně kvůli tomu zůstali daleko vzadu za Vanyar a Noldor. Když došli k Mlžným horám, byli, podle Melkorova záměru, nesmírně vyděšeni velikostí tohoto pohoří. Sám jej vztyčil tak, aby elfové nemohli pokračovat v cestě. Proto jeden z telerských vůdců, Lenwë, odvedl svoji část lidu po proudu Velké řeky, jelikož nechtěl riskovat přechod. Tito elfové se stali známí jako Nandor a pojmenovali toto místo \"Lindórinand\" (= \"Údolí pěvců\").", "section_level": 2}, {"title": "Druhý věk.", "content": "Během Druhém věku přišli do Lindórinandu Sindar, kteří obohatili zdejší populaci svou moudrostí a schopnostmi. V té době byl panoval Lindórinandu a jeho lidu Sinda Amdír, který však zemřel v bitvě na Dagorladu. Po jeho smrti byl zde pánem jeho syn Amroth. I ten dlouho místu a lidu nevládl, neboť se utopil v zátoce Belfalas. Od té doby nikdo zdejším elfům nepanoval, dokud nepřišli Celeborn s Galadriel a jejich dcera Celebrían z Cesmínie. Ti s sebou přinesli dar od Ereiniona Gil-galada, který dostal od Tar-Aldariona, šestého númenorského krále. Byla to semínka mallornů. Díky mallornům toto místo získalo nový vzhled i jméno, neboť to byly stromy, jejichž listí bylo na podzim neobyčejně zlaté a neopadávalo, a kůra byla stříbřitošedé barvy. Gil-galad je obdařil těmito semeny kvůli jejich nezdaru v jeho vlastní zemi. A protože zde vzkvétaly a byla jich hojnost, začal být Lindórinand znám jako \"Laurelindórenan\" (= \"Údolí zpívajícího zlata\") nebo častěji jako \"Lórinand\" (= \"Údolí zlata\") či Lothlórien (= \"Květ snu\").", "section_level": 2}, {"title": "Třetí věk.", "content": "Po smrti Gandalfa, v lednu roku 3019 T. v., Lothlórienem prošlo Společenstvo prstenu pod vedením Aragorna. Načež se zde uzdravil i sám Gandalf, který sem byl donesen Pánem orlů Gwaihirem o pár týdnů později.  Přibližně ve stejné době, v březnu téhož roku, co Sauronovy síly útočily na Minas Tirith, byly z Dol Gulduru poslány síly, aby Lothlórien napadly. Během bitvy u Černé brány byly na Lothlórien spáchány celkem tři útoky, při kterých byli elfové ochráněni nejen svou udatností, ale i mocí Nenyi, jednoho z elfích Prstenů moci. Po Sauronově pádu byl Dol Guldur nakonec Celebornem a jeho vojskem dobyt a Galadriel ho svou mocí zničila.", "section_level": 2}, {"title": "Po Válce o Prsten.", "content": "Po pádu Saurona, krása a ochrana Lothlórienu ochabla, jelikož síla Nenyi, která uchovávala bezmeznou krásu tohoto místa, byla spjata se silou Jednoho prstenu. Poté co Galadriel odplula do Valinoru, byl Celebornem, než sám odešel, Lothlórien rozšířen o jižní část Temného hvozdu. Bohužel během Čtvrtého věku se populace v této říši pomalu snižovala, až už žádní elfové v Lothlórienu nežili. Po smrti krále Elessara se sem uchýlila Arwen, která se zde roku 121 Č. v. vzdala života a byla pohřbena na Cerinu Amroth.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lothlórien je fiktivním místem ve Středozemi z knihy J. R. R. Tolkiena Pán prstenů, kde hraje velkou roli jako centrum veškerého elfstva ve Středozemi v době Války o Prsten. Zároveň je považováno za nejkrásnější elfí království Třetího věku.", "tgt_summary": "黄金森林罗斯洛立安 (英语:\"Lothlórien\"),是托尔金小说里中土大陆的地名,意思是「盛开花朵的梦土」,居住着诺多族、辛达族和南多精灵。凯兰崔尔和凯勒鹏是罗斯洛立安的统治者。唯一美丽程度可与罗斯洛立安媲美的只有维拉罗瑞安的罗瑞安花园。", "id": 1434077}
{"src_title": "Účel", "tgt_title": "人生哲学", "src_document": [{"title": "Účel a příčina.", "content": "Účelnost jako schopnost rozvrhovat prostředky ke vzdálenějším cílům je jednou z důležitých charakteristik lidského jednání na rozdíl od jiných, nahodilých nebo naopak nutných procesů. Člověk chodí do práce, aby vydělal peníze; vydělává peníze, aby... Takové jednání je tedy vedeno a určováno budoucím, zatím pouze představovaným nebo očekávaným účelem. Tím se v moderním pojetí liší od dějství příčinného, kauzálního, které lze naopak vysvětlit z jeho nutných a minulých, předchozích příčin.  Aristotelés, který se teorií příčinnosti zabýval, rozlišuje čtyři příčiny: Ty se - jak je vidět - velmi podobají krokům účelného jednání, jak byly popsány výše, a to, co bychom dnes popsali jako účel, bylo pro Aristotela cílovou příčinou. Teprve v novověku se význam příčiny (jako toho, co se o nějakou věc či událost „přičinilo“) zúžil pouze na příčinu účinnou, protože předmětem zájmu už nebylo chápat lidské jednání, nýbrž spolehlivě předvídat a případně ovládat nutné posloupnosti příčin a jejich důsledků, zejména v mechanice.", "section_level": 1}, {"title": "Účel a prostředky.", "content": "Kauzalita a účelnost však nemusí stát proti sobě: vztah mezi prostředky a účelem bude velmi často právě příčinný, kauzální. Člověk, který si chce uvařit vajíčka (účel), je dá do vody a uvede ji do varu; vařící voda jako příčina způsobí, že vajíčka budou vařená. Pojetí účelnosti a účelového jednání ovšem ve srovnání s kauzalitou obsahuje ještě první krok, totiž představu, plán, záměr. Je to účel, který zdůvodňuje použité prostředky, a vzniká tak otázka, jaký je mezi nimi vztah. Pokud by se jednání mělo řídit výhradně účelem a záleželo by pouze na něm, platilo by patrně že „účel světí prostředky“.", "section_level": 1}, {"title": "Účelnost v ekonomii.", "content": "Podle zákona o finanční kontrole (č. 320/2001 Sb.) je účelnost definovaná jako „takové použití veřejných prostředků, které zajistí optimální míru dosažení cílů při plnění stanovených úkolů“. Tedy skutečně účelné je takové jednání, které bude mít nejlepší (nejvyšší) poměr zisku a nákladů. Účelnost je ve veřejných zakázkách brána jako jedna ze tří klíčových podmínek pro korektní veřejné řízení (viz Princip 3E), v ekonomii je to veličina udávající vlastní výhodnost obchodu.", "section_level": 1}, {"title": "Člověk jako účel a prostředek.", "content": "Proti tomu se ohradil Immanuel Kant, podle něhož lidská důstojnost vyžaduje, aby se s člověkem nikdy nejednalo jen jako s prostředkem, nýbrž vždy bral ohled na to, že je sám také cílem. Tato druhá formulace kategorického imperativu předně vylučuje otroctví, kde se otrok skutečně chápe jako „oživený nástroj“ (Aristotelés), zároveň však připouští, že člověk může prodávat svůj čas jako zaměstnanec, musí ovšem mít i volný čas, kdy žije sám pro sebe jako účel.", "section_level": 1}, {"title": "Účel a účelnost dnes.", "content": "Představa účelu a účelnosti je samozřejmě i dnes běžná v rozhovoru a řeči, stejně jako v úvahách konstruktérů, manažerů atd. Biologové se proti ní většinou brání, protože odmítají antropomorfní představu záměru a cíle. Chování živých organismů se však těžko dá bez této kategorie popsat: pavouk dělá síť, aby chytal mouchy, pes běží, aby chytil zajíce. Velkou roli hraje ovšem představa účelu a smyslu v moderní psychologii a terapii, která chápe, že „touha po smyslu je primární motivací lidského života“ (Viktor Frankl).", "section_level": 1}], "src_summary": "Účel označuje to, „kvůli čemu“ (řecky \"hú heneka\") něco jest, něco se podniká nebo děje (Aristotelés), hlavní cíl či smysl věci nebo jednání. Předpokládá tedy obecně účelné, zacílené jednání, které lze popsat třemi kroky: V moderní době se stále častěji stává, že konečného účelu dosahujeme prostřednictvím stále složitějších řetězců předběžných, pomocných účelů, které pak slouží jako prostředky na cestě za konečným cílem. O tomto konečném účelu či cíli pak říkáme, že dává smysl celému řetězci.", "tgt_summary": "人生哲学(英语:Philosophy of life),也称人生观,是一个哲学术语。「哲学」一词本身在其领域当中通常至少存在着两层分别为正式和非正式的用法。在正式的语境下,哲学指的是对审美、伦理、知识论、逻辑、形而上学、社会哲学及政治哲学的学术性研究。在非正式的辞令当中,个人的哲学观则被称作「人生哲学」,旨在解决对人类状态的存在性问题,即生命的意义。人生哲学也指哲学思维中的一个特有概念——「生活型态」,最早在德国生命哲学运动中获得推广,其代表性人物是威廉·狄尔泰及包括亨利·柏格森、皮埃尔·哈多在内的几名欧陆哲学家。", "id": 2083456}
{"src_title": "Nabopolasar", "tgt_title": "那波帕拉薩爾", "src_document": [{"title": "Cesta k moci.", "content": "Dostal se k moci v průběhu povstání proti novoasyrské nadvládě roku 626 př. n. l. (Asyřané ovládali Babylón v té době již téměř 200 let). Po smrti posledního významného asyrského panovníka Aššurbanipala v roce 627 př. n. l. se Novoasyrská říše totiž začala rychle rozkládat, což výrazně dopomohlo Nabopolasarovi k jeho cestě za ovládnutím celé oblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Výboje.", "content": "Oslabení Asyřané pod vedením krále Sín-šarra-iškúna nedokázali odolat spojenectví Babylonie a Médské říše, kteří společně dobyli asyrské hlavní město Ninive roku 612 př. n. l. Médský král Kyaxarés uzavřel s Nabopolasarem smlouvu o přátelství a dal svou dceru Nabopolasarovu synovi Nebukadnesarovi. Ninive odolávalo 3 měsíce (do srpna 612 př. n. l.) Asyrský král Sín-šarra-iškun zřejmě padl a část asyrského vojska se stáhla do Charránu v severní Sýrii. Poslední novoasyrský král Aššur-uballit II. ztratil ale i Charrán, když roku 609 př. n. l. přitáhlo spojené vojsko Babylonie a Médie. Asyrský král prchl a Charrán byl dobyt, vypleněn a obsazen babylónskou vojenskou posádkou. O několik měsíců později půjčil egyptský faraon Neko II. Aššur-uballitu II. několik pomocných oddílů, se kterými poslední novoasyrský král vyrazil k Charránu. Útok však byl neúspěšný, čímž provždy Asýrie zanikla. Neko II. se babylónských výbojů, při kterých se rychle a úspěšně zaučoval Nabopolasarův syn a nástupce Nebukadnesar II., bál. Cítil, že by mu jednou mohly výrazně uškodit. K tomu nakonec došlo roku 605 př. n. l., kdy babylónská vojska dobyla strategicky významné město Karchemiš, kde se nalézala početná egyptská posádka a poslední zbytky asyrské armády. Korunní princ Nebukadnesar, který babylonské vojsko vedl, město dobyl a prchající egyptské vojáky dohnal a pobil. Nabopolasar mezitím zemřel a Nebukadnesar se rychle vrátil do Babylónu, kde byl 7. září 605 př. n. l. uznán za krále a korunován.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nabopolasar (akkadsky Nabû-apal-usur – \"Nabu ochraňuj následníka\") byl prvním králem novobabylonské říše, vládl v letech 626 př. n. l. – 605 př. n. l..", "tgt_summary": "那波帕拉萨尔(Nabopolassar,阿卡德语:Nabû-apal-usur)是新巴比伦王国的开国君主,在位年期为前626年-前605年,在位22年。他在巴比伦国王坎达拉努死后夺取王位,与亚述进行七年的战争。他通过儿子尼布甲尼撒二世与一位米底王国公主建立婚姻的机会与对方结盟,并于公元前612年占领亚述都城尼尼微。实现了对两河流域的统治。同时,他与进入巴勒斯坦和叙利亚的埃及军队发生战争,却失败退回,直至公元前605年埃及被其子于卡尔加美什之战中击败。他在位时期对巴比伦的纪念碑进行整修,为后继者承袭。", "id": 558216}
{"src_title": "Stonewallské nepokoje", "tgt_title": "石牆暴動", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Homosexualita v USA v 20. století.", "content": "Po společenských převratech druhé světové války mnozí lidé podle historika Barryho Adama vášnivě toužili po „navrácení předválečného společenského řádu a odolání silám změn“. Pobízen národním důrazem na antikomunismus prováděl senátor Joseph McCarthy slyšení hledaje komunisty ve vládě, armádě a jiných vládou financovaných úřadech a institucích, což vedlo k celonárodní paranoii. Anarchisté, komunisté a jiní lidé, kteří byli označení za neamerické a podvratné, byli považováni za bezpečnostní riziko. Homosexuálové byli do tohoto seznamu zahrnuti Ministerstvem zahraničí USA s tím, že byli náchylní k vydíraní. Vyšetřování senátu v roce 1950, kterému předsedal Clyde R. Hoey mělo ve své zprávě: „Všeobecně se věří, že ti, kteří otevřeně provozují zvrhlé akty nemají emocionální stabilitu normálních jedinců,“ a prohlásilo, že všechny vládní zpravodajské služby „jednomyslně souhlasí s tím, že sexuální zvrhlíci ve vládě představují bezpečnostní riziko.“ Mezi roky 1947 a 1950 bylo zamítnuto 1 700 federálních žádostí o práci, 4 380 lidí bylo propuštěno z armády a 420 bylo vyhozeno z jejich vládních prací kvůli podezření, že se jednalo o homosexuály.  Za celé období 50. a 60. let si federální úřad pro vyšetřování (FBI) a policejní oddělení vedli seznamy známých homosexuálů, podniků, které upřednostňovali a jejich přátel; poštovní úřad sledoval, kam jsou posílány materiály týkající se homosexuality. Státní a místní vlády tento příklad následovaly: bary, které sloužily homosexuálům byly zavřené, a jejich zákazníci byli zatčení a vystaveni v novinách. Města prováděla „kontrolní prohlídky“, aby zbavila čtvrti, parky, bary a pláže gay lidí. Nošení oblečení opačného pohlaví bylo prohlášeno za nezákonné a univerzity vyhazovaly učitele podezřelé z homosexuality. Tisíce gay mužů a žen byly veřejně ponižovány, fyzicky obtěžovány, vyhazováni z práce, zatýkány nebo hospitalizovány v psychiatrických léčebnách. Mnozí žili dvojitý život a svůj osobní život drželi v práci v tajnosti.  Americká psychiatrická asociace v roce 1952 uvedla homosexualitu v Diagnostickém a statistickém manuálu mentálních poruch (zkratka DSM, z anglického názvu Diagnostic and Statistic Manual of Mental Disorders) jako duševní poruchu. Rozsáhlá studie homosexuality v roce 1962 byla použita k odůvodnění zařazení poruchy jako údajný patologický skrytý strach z druhého pohlaví způsobený traumatickými vztahy mezi rodiči a dětmi. Tohle vnímání homosexuality bylo v medicíně velmi vlivné. V roce 1956 však psycholožka Evelyn Hooker uskutečnila studii, v jejímž rámci porovnávala štěstí a povahovou vyrovnanost mužů, kteří sami sebe označili za homosexuály, a heterosexuálních mužů a nenašla žádný rozdíl. Její studie ohromila lékařskou komunitu a udělala z ní hrdinku v očích mnoha gayů a leseb, ale homosexualita i nadále zůstala v DSM až do roku 1973.", "section_level": 2}, {"title": "Homofilní aktivismus.", "content": "Jako odpověď na tento trend vznikly nezávisle na sobě dvě organizace pro podporu záležitostí homosexuálů a k poskytnutí společenských příležitostí, kde by gayové a lesby mohli vést společenský život bez strachu ze zatčení. Homosexuálové z oblasti Los Angeles vytvořili v roce 1950 v domě komunistického aktivisty Harryho Haye spolek Mattachine. Jejich cílem bylo homosexuály sjednotit, vzdělat, poskytnout jim vedení a pomoct „sexuálním deviantům“ s právními problémy. Protože jejich radikální přístup vyvolával obrovský odpor, Mattachine v roce 1953 změnil svoje zaměření na přizpůsobení se a řádnost. Odůvodnili to tím, že víc lidí změní názor na homosexualitu, když dokážou, že gayové a lesby jsou normální lidé, stejní jako heterosexuálové. Nedlouho poté se v San Franciscu setkalo několik žen ve svých obývacích pokojích a vytvořili Dcery Bilitis (anglicky Daughters of Bilitis, zkratka DOB) pro lesby. Přestože těch osm žen, které vytvořilo DOB se původně setkalo, aby měli bezpečné místo k tanci, jak DOB rostlo, jejich cíle se stávaly podobnými těm, co měl spolek Mattachine, a pobízely své členky, aby se začlenily do celkové společnosti.  Jedna z prvních výzev pro vládní utlačování přišla v roce 1953. Organizace s názvem ONE, Inc. vydala časopis ONE. Poštovní úřad USA odmítl rozeslat srpnové vydání, které se zabývalo homosexuály v heterosexuálních manželstvích s odůvodněním, že jeho obsah byl nemravný i přestože byl časopis zakryt hnědým papírovým obalem. Případ se nakonec dostal až na nejvyšší soud, který v roce 1958 rozhodl, že ONE, Inc. své materiály přes poštovní úřad posílat může.  Počet homofilních organizací — jak byly homosexuální skupiny nazývány—rostl a rozšiřovaly se i na východní pobřeží. Postupně se členové těchto organizací stávaly odvážnějšími. Frank Kameny založil Mattachine Washingtonu, D.C. Kvůli své homosexualitě byl vyhozen z U.S. Army Map Service, a neúspěšně se soudil o vrácení do funkce. Kameny psal, že homosexuálové se od heterosexuálů nijak neliší a často své snahy orientoval směrem k odborníkům na duševní zdraví, z kterých někteří se účastnili schůzek Mattachine a DOB, kde členům tvrdili, že jsou abnormální. Kameny, inspirován Afroamerickým hnutím za občanská práva zorganizoval protesty proti diskriminaci v zaměstnání před Bílým domem a jinými parlamentními budovami. Tyto protesty mnoho gayů šokovaly a znepokojily část vedení Mattachine a DOB. V té samé době rostla důležitost, frekvence a kritičnost demonstrací v Afroamerickém hnutí za občanská práva a opozice Vietnamské války za 60. let, stejně jako jejich konfrontace s policií.", "section_level": 2}, {"title": "Nepokoje v Compton's Cafeteria.", "content": "Na okraji několika malých gay komunit byli lidé, kteří byli výzvou pro genderová očekávaní. Byli to zženštilí muži a mužné ženy nebo lidé, kterým byl při narození přiřazen mužský rod, kteří se oblékali a žili jako ženy a lidé, kterým byl při narození přiřazen ženský rod, kteří se oblékali a žili jako muži, buď jen někdy nebo pořád. Soudobá nomenklatura je klasifikovala jako transvestity a právě oni byli nejviditelnějšími reprezentanty sexuálních menšin. Byli v rozporu s pečlivě vytvořeným obrazem, který prezentovali Mattachine a DOB, který tvrdil, že homosexuálové jsou řádní a normální lidé. Mattachine a DOB považovali strasti zatčení kvůli nošení oblečení opačného rodu za paralelní s potížemi homofilních organizací – podobné, ale jasně oddělené. Gay a transgender lidé zorganizovali v Cooper Donuts cafe v Los Angeles v roce 1959 malý protest jako odpověď na policejní pronásledování.  Ve větší události v roce 1966 v San Franciscu, drag queens, mužští prostituti a transvestité seděli v Compton’s Cafeteria, když přišla policie zatknout lidi, kterým byl při narození přiřazen mužský rod oblečené jako ženy. Následovaly nepokoje, kde zákazníci bufetu vrhali šálky, talíře a podšálky, rozbili okna restaurace, a vrátili se o několik dní později, když byla okna opravena, aby je rozbili znova. Profesorka Susan Stryker klasifikovala nepokoje v Comton’s Cafeteria jako „akt proti transgenderové diskriminaci, spíš než akt diskriminace vůči sexuální orientaci“ a připojila povstání k otázkám genderu, rasy a třídy, které byly homofilními organizacemi zlehčované. Značí to začátek transgenderového aktivismu v San Fransciscu.", "section_level": 2}, {"title": "Greenwich Village.", "content": "Manhattanská sousedství Greenwich Village a Harlem byla domovem pro značnou část homosexuální populace po první světové válce, kdy muži a ženy, kteří sloužili ve válce využili příležitost usadit se ve větších městech. Prohibice neúmyslně prospěla gay podnikům, protože po alkoholu byla vysoká poptávka a byl odsunut do ilegality spolu s ostatními činnostmi, které byly považovány za nemorální. New York City zavedlo zákony proti homosexualitě na veřejnosti a v soukromých podnicích, ale protože alkohol byl vysoce žádaný, prodejen lihovin a improvizovaných picích podniků bylo tak mnoho, a byly tak dočasné, že autority nebyly s to je všechny ustřežit.  Začátkem 60. let kampaň na zbavení New York City gay barů byla v plném efektu na příkaz primátora Roberta F. Wagnera Jr. Město odebralo barům licenci na alkohol a policisté v utajení se snažili polapit co nejvíc homosexuálních mužů. To se obvykle dělo tak, že policista, který našel muže v baru nebo parku s ním navázal konverzaci, a když ta směrovala k tomu, že by mohli odejít spolu nebo když policista koupil muži drink, muž byl zatčen za solicitaci.  Spolku Mattachine se podařilo tuto kampaň ukončit. S New York State Liquor Authority (SLA) už tolik štěstí neměli. Neexistovaly sice žádné zákony, které by obsluhování homosexuálů zakazovaly, soudy však povolovaly SLA diskrétnost v schvalování a odebírání licencí na alkohol pro podniky, které by mohly „narušovat veřejný pořádek“. I přes velký počet gayů a leseb, kteří Greenwich Village nazývali domovem, existovalo kromě barů jen málo míst, kde by se mohli otevřeně shromažďovat bez toho, aby byli obtěžováni nebo zatčeni.  Žádný bar, který gayové a lesby často navštěvovali nebyl vlastněn gay lidmi. Téměř všechny byli vlastněny a kontrolovány organizovaným zločinem, který se zákazníky zacházel chabě, ředil alkohol vodou a ceny stavěl vysoko. Také ale platil policii, aby zabránil častým raziím.", "section_level": 2}, {"title": "Stonewall Inn.", "content": "Stonewall Inn patřil zločinecké rodině Genovese. V roce 1966 tři členové Mafie investovali $3,500, aby změnili Stonewall Inn na gay bar (předtím to byla restaurace a noční klub pro heterosexuály). Jednou týdně si policie vyzvedla obálku s penězi jako úplatek — Stonewall Inn neměl žádnou licenci na alkohol. Neměl ani tekoucí vodu za barem — použité skleničky byly namočené do kádě s vodou a hned znova použity. Nebyly tam žádné únikové východy a toalety neustále přetékaly. Přestože bar nebyl využíván k prostituci, probíhal tam prodej drog a jiné „hotovostní transakce“. Byl to jediný bar pro gaye v New Yorku, kde bylo povoleno tancovat a to bylo jeho hlavním lákadlem po jeho znovuotevření jako gay baru.  Policejní razie gay barů byly časté, průměrně jednou do měsíce v každém baru. Mnoho barů drželo extra alkohol v tajné přihrádce za barem nebo v autě, aby se usnadnilo pokračování co nejrychleji to šlo, v případě, že byl alkohol zabaven. Management baru obvykle o raziích díky policejním tipům věděl dopředu, a razie probíhaly brzy večer, aby po skončení mohl prodej pokračovat. Za typické razie se rozsvítila světla, zákazníci byli postaveni do řady a proběhla kontrola občanských průkazů. Ti, kteří je neměli, nebo drag queens, byli zatčeni; ostatní mohli odejít. Někteří muži, i drag queens, využívali k identifikaci průkazy z armády. Ženy musely mít na sobě tři kusy ženského oblečení a když je neměly, byly zatčené. Zaměstnanci a management byl obvykle také zatčen. Období těsně před 28. červnem 1969 bylo plné razií na místní bary, včetně razie v Stonewall Inn v úterý před povstáním a uzavřením Checkerboard, Tele-Star a dvou jiných barů v Greenwich Village.", "section_level": 2}, {"title": "Zásah ve Stonewall Inn.", "content": "V sobotu 28. června 1969 v 1.20 hod. ráno zahájila policie v klubu zásah. Bar neměl mj. povolení k prodeji lihovin a rovněž hygienické podmínky v něm byly diskutabilní.  Policejní zásah, během kterého měli být mj. transvestité rozeznáni od žen a zatčeni, příslušníci mafie eskortováni a všichni přítomní identifikováni, se však vymkl z ruky. Rozvášněný dav, částečně složený z návštěvníků samotného Stonewall Inn a částečně z lidí, kteří se seběhli z okolí, napadl policii a ta mu stěží čelila i přes přivolané posily. Lidé skandovali hesla jako \"Gay power!\" a házeli po policistech popelnice a jiné předměty. Ve čtyři hodiny ráno se situace zklidnila.  Pravě v sobotu 28. června 1969 vzdala homosexuální komunita hold své ikoně, zpívající hvězdě hollywoodské „zlaté éry“ Judy Garlandové (Čaroděj ze země Oz – Oscar pro dětské herce) velkou účastí na jejím pohřbu v New Yorku. Z 20 000 přítomných se uvádí kolem 12 000 gayů (podle odhadu New York Times).", "section_level": 1}, {"title": "Reakce na vzpouru.", "content": "V následujících dnech zaplnily Greenwich Village protestní grafitti požadující legalizaci gay barů a rovnost práv. Události ve Stonewall Inn se staly hlavním tématem významných tiskovin už v pondělí; nepokoje formou demonstrací v řádu stovek lidí trvaly do úterý. Přestože nepokoje neschvalovali všichni homosexuálové, události aktivizovaly již existující homosexuální organizace k razantnějšímu postupu v boji proti diskriminaci.  Téma homosexuality od tohoto momentu rezonuje na veřejnosti i v médiích výrazněji. Nepokoje vedly mj. k založení osvobozenecké organizace gayů a leseb Gay Liberation Front (GLF).", "section_level": 1}], "src_summary": "Stonewallské nepokoje (známé taky jako Stonewallské povstání nebo Stonewallská vzpoura) byly sérií spontánních, násilných demonstrací členů gay (LGBT) komunity proti policejní razii, která se uskutečnila v brzkých ranních hodinách 28. června 1969 v Stonewall Inn v sousedství Greenwich Village v Manhattanu, New York. Pouliční bitvy trvaly několik dní, do bojů se zapojilo přes 2000 protestujících. Jednalo se o první americké (a zřejmě i světové) vystoupení gayů a leseb v boji za jejich požadavky a je obecně uznáváno jako nejdůležitější událost, která vedla k hnutí osvobození gayů a modernímu boji za práva LGBT ve Spojených státech. Allen Ginsberg, jedna z ikonických postav hnutí, komentoval nepokoje slovy „buzíci ztratili svou ustrašenou tvář, kterou měli po desetiletí“.", "tgt_summary": "石墙暴动(英语:Stonewall riots),又称石墙起义(英语:Stonewall uprising)、石墙反抗(英语:Stonewall rebellion),是1969年6月28日凌晨发生在美国纽约市格林尼治村石墙酒吧的一连串自发性暴力示威冲突。警察临检直接导致了冲突的发生。石墙暴动常被认定是美国史上同性恋者首次反抗政府主导之迫害性别弱势群体的实例,亦被认为是美国及全球同性恋权利运动发迹的关键事件。", "id": 681495}
{"src_title": "Dějiny Běloruska", "tgt_title": "白俄罗斯历史", "src_document": [{"title": "Osídlování Běloruska.", "content": "V 7. až 6. století př. n. l. se z jižní oblasti Evropy přesunuly na území Bílé Rusi staroslovanské kmeny (tzv. milohradská kultura). V 1. století př. n. l. se na tomto území objevili představitelé druhé slovanské skupiny – tzv. zarubiněcké kultury. Slovanské kmeny, které sem v tomto období přišly postupně asimilovaly sousední kmeny baltské. V 9. století se Polocké, Turovsko-pinské a Smolenské knížectví stala součástí Kyjevské Rusi.", "section_level": 1}, {"title": "Litevské období.", "content": "Po nájezdu Tatarů v letech 1237–1240 se běloruské země dostaly pod vládu Velkoknížectví litevského. Bělorusové a Litevci tak vstoupili do svazu bojujícímu proti společným nepřátelům – Tatarům na východě a německým rytířům na západě. V křižáckých kronikách se v tomto období začal objevovat termín „Bílá Rus“ (\"Alba Ruthenia\") jakožto souhrnné označení pro území na jihovýchod od vlastní Litvy, kde převládalo pravoslavné obyvatelstvo slovanského jazyka a mravů. V roce 1386 se litevský velkokníže Jogaila stal polským králem (Vladislav II. Jagello), a tím si získal vládu v obrovském soustátí, do něhož patřily baltské i slovanské národy. Stará běloruština byla státním a diplomatickým jazykem velkoknížectví až do 17. století, kdy byla nahrazena polštinou.", "section_level": 1}, {"title": "Polské období.", "content": "Po založení polsko-litevské unie se rozšířil vliv Polska na území Běloruska. Změnily se církevní a společenské instituce a část pravoslavných biskupů uzavřela s katolickou církví brestlitevskou unii, (1596), čímž vznikla tzv. uniatská církev, jejíž bohoslužba měla znaky byzantských rituálů, řídila se však římsko-katolickými dogmaty a uznával za svou hlavu papeže. Polský vliv se rozšířil i v sociálně-ekonomické sféře – půda ve vlastnictví běloruských šlechticů byla zaměněna na jejich vlastnictví a pracovali na ní rolníci najatí běloruskou šlechtou. Tato šlechta, na rozdíl od rolníků a městského obyvatelstva, kteří nadále používali běloruštinu a byli věrní uniatské církvi, si velmi rychle osvojila polský jazyk, polskou kulturu a římskokatolické náboženství.  Polsko-litevský stát byl na vrcholu své moci na začátku 17. století. V tomto období jeho území sahalo od Baltského až k Černému moři, navíc Ruské carství uznalo na trůně Polsko-litevského státu polského krále Vladislava IV. Vasu. Následujících 50 let 17. století se neslo ve znamení válek mezi Ruskem, Polskem a Švédskem. Rusko-polská válka (1654–1667), v které Rusko a Polsko bojovaly o vliv na území Ukrajiny, a Severní válka (1700–1721) mezi Ruskem a Švédskem o strategický přístup k Baltskému moři se obzvlášť přičinily o devastaci Běloruska. V důsledku násilností, hladu a chorob v těchto válkách našla smrt asi polovina tehdejšího běloruského obyvatelstva v Polsko-litevském státě.", "section_level": 1}, {"title": "Ruské období.", "content": "Po třech děleních Polska v letech 1772, 1793 a 1795 mezi Rusko, Prusko a Rakousko bylo běloruské území částí Ruska a tvořilo jeho severozápadní oblast. Uniatská církev byla roku 1839 zlikvidována. O rok později (1840) nabyl platnosti ruský soudní zákoník a používání názvu „Bělorusko“ pro označení běloruského území bylo zakázáno.  Běloruská šlechta a část rolníků pod vedením Konstantyho Kalinowského se rozhodla vyjádřit nesouhlas s tehdejší situací v zemi a uskutečnili polsko-litevské povstání (1863). Povstáním docílili liberalizace společného života v Rusku v 60.–70. letech 19. století a rozvoje publikací v běloruském jazyce.  Dne 25. března 1918 běloruský parlament vyhlásil Běloruskou lidovou republiku, a po odchodu německých okupačních vojsk a konci první světové války v Bělorusku, 27. února 1918, Litevsko-běloruskou sovětskou socialistickou republiku. Avšak ihned po napadnutí Polskem o rok později (1919) a krátké války mezi Polskem a sovětským Ruskem bylo Bělorusko v roce 1920 znova rozděleno. Přibližně 100 000 km2 se stalo součástí Polska a na větší části území (107 000 km2), která byla z větší části obývána běloruským obyvatelstvem (zhruba 5 000 000), byla vyhlášena Běloruská sovětská socialistická republika, která se roku 1922 stala součástí Sovětského svazu.", "section_level": 1}, {"title": "Sovětské období.", "content": "Koncem 20. let 20. století začal Josif Vissarionovič Stalin Bělorusko postupně sovětizovat. Industrializace a kolektivizace v 30. letech 20. století izolovaly statisíce místních Bělorusů v prudce rozvíjejících se městech, což mělo za následek převahu běloruského obyvatelstva nad jiným etnickým obyvatelstvem (Rusy, Poláky a Židy) v období 50. let 20. století.  V důsledku napadnutí země nacistickým Německem a jeho okupací v době druhé světové války utrpělo Bělorusko velké škody. Když bylo roku 1944 osvobozeno vojsky Rudé armády a partyzány, všechna města země byla zruinována a průmysl zničen. V druhé světové válce Bělorusko ztratilo asi 2 225 000 obyvatel.  Po válce se situace v zemi postupně dostávala do normálu. V 70. letech 20. století bylo Bělorusko už rozvinutou ekonomickou oblastí Sovětského svazu. Růst průmyslu a urbanizace podnítil zesilnění procesu asimilace běloruského obyvatelstva. Státní politika vzdělanosti a kultury, kterou Sovětský svaz vedl, zapříčinila rozvoj vydávání ruských knih a uzákonění ruského jazyka jako úředního jazyka v Bělorusku a vyučovaného jazyka na školách.  Ve volbách roku 1990 získala Komunistická strana Sovětského svazu většinu míst v Nejvyšším sovětu, ale účast dalších politických stran v parlamentu způsobila rozkol názorů poslanců na tři skupiny:  První skupina poslanců podporovala srpnový puč v Moskvě (1991), avšak po jeho neúspěchu byl předseda strany Nikolaj Ivanovič Dementej nucený vzdát se postu předsedy Prezídia Nejvyššího sovětu BSSR. Na jeho místo byl 18. září 1991 jmenovaný Stanislav Šuškevič.", "section_level": 1}, {"title": "Nezávislé Bělorusko.", "content": "Na celosvazovém březnovém referendu v roce 1991 (17. března 1991) o zachování sovětských republik v Sovětském svazu hlasovalo 83 % obyvatelstva Běloruska pro setrvání svého státu ve svazu i zachování SSSR. Situace se však změnila, když v Moskvě v srpnu roku 1991 vypukl státní převrat. Vedoucí představitelé Běloruska a ÚV KSB zpočátku převrat neodsuzovali, avšak postupem času (po jeho potlačení) byli nuceni reagovat na nastupující změny v tehdejším Sovětském svazu a 25. srpna 1991 v Bělorusku vyhlásili nezávislost. Po jejím vyhlášení začali poslanci komunistické strany tuto stranu opouštět. Činnost Komunistické strany byla 28. srpna 1991 oficiálně zakázaná. Pozice liberálů a národních reformních sil zesílily. Z neúspěchu srpnového puče v Moskvě obvinili předsedu Prezídia Nejvyššího Sovětu - Nikolaje Ivanoviče Dementěje. Na tomto místě ho vystřídal Stanislav Šuškevič, kterého považovali za zastánce reforem. Dne 19. září 1991 opozice běloruského parlamentu přinutila vládu změnit název Běloruské sovětské socialistické republiky na Běloruskou republiku a přijmout bílo-červeno-bílou vlajku nezávislého Běloruska a historický státní znak Běloruské republiky, který zdědilo po Litevském velkoknížectví. Dne 7.–8. prosince na schůzi prezidentů Ruska (Boris Jelcin), Ukrajiny (Leonid Kravčuk) a Běloruska (Stanislav Šuškevič) v Bělověžském pralese podepsali dohodu o rozpuštění Sovětského svazu a ustavení nového Společenství nezávislých států (SNS), jehož vznik byl dohodnut na konferenci v kazašské Alma-Atě 21. prosince 1991.", "section_level": 1}, {"title": "Předčasné volby.", "content": "Opoziční poslanci Běloruské lidové fronty (BNF) trvali na rozpuštění parlamentu a vypsání nových voleb. Petice za rozpuštění parlamentu (více než 442 000 podpisů během čtvrt roku) a nespočetná protestní shromáždění nepomohly; Nejvyšší rada republiky vše vyvrátila a zpochybnila a parlament rozpuštěn nebyl. Rada ale souhlasila se zkrácením volebního období z pěti na čtyři roky a vyhlášení předčasných voleb roku 1994.  Z předčasných voleb vyšla vítězně strana premiéra Vjačeslava Kebiče, která se skládala z bývalých členů komunistické strany. Během následujícího období se pokoušel vést tradiční politiku vzdálenou extrémismu, jaká bylo do té doby známá obyvatelům státu. V roce 1993 proto přijali Zákon o privatizaci, který měl ochránit kolchozy a státní sovchozy před tlaky plně tržního prostředí. Navíc se Šuškevič snažil zrychlit privatizaci státních podniků, v těchto krocích však nebyl úspěšný a v srpnu 1994 byl na místě předsedy parlamentu nahrazen Mjačeslevem Gribem.", "section_level": 2}, {"title": "První prezidentské volby v Bělorusku.", "content": "Dne 30. března 1994 byla Nejvyšší radou Běloruska přijata nová ústava, která v zemi zabezpečila post prezidenta republiky se širokými pravomocemi. První prezidentské volby v historii Běloruska se konaly 10. srpna 1994. Kebič v nich prohrál. Prezidentem Běloruska se stal Alexandr Lukašenko, odpůrce rozpuštění Sovětského svazu. Po nástupu do funkce začal rozvíjet aktivní kampaň, aby odhalil korupci v zemi a začal upevňovat vztahy s Ruskem.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda Alexandra Lukašenka.", "content": "Ve vládě nového prezidenta byli kromě veteránů v politice i nováčci. Aby měl podporu parlamentu, přesunul nadcházející parlamentní volby na duben 1995. Brzy se však objevily nové korupční skandály některých ministrů v jeho vládě, a tak se rozhodli podat demisi, kterou ale Lukašenko nepřijal.  Kromě současných pravomocí, které mu garantovala běloruská ústava, se snažil získat právo na rozpuštění parlamentu, což mělo za následek mnoho konfliktů mezi Nejvyšší radou Běloruska a prezidentem. V květnu roku 1995 se pokusil zorganizovat referendum, kterým chtěl docílit rozšíření svých pravomocí. Bez ohledu na veto parlamentu (poslanci BNF zahájili protestní hladovku) na základě blízkého vztahu s Ruskem uzákonil ruštinu jako úřední jazyk Běloruské republiky. Někteří poslanci z řad komunistů a demokratů nebyli spokojení s rozšířením pravomocí prezidenta republiky, za což jim bylo zakázáno vystupovat ve státním rádiu a televizi.  V konečném důsledku se Alexandru Lukašenkovi podařilo 15. května 1995 referendum zorganizovat a rozšířit své pravomoci o uznání ruštiny za úřední jazyk Běloruska, zavedení vlajky Běloruské sovětské socialistické republiky v menší změně (zmizel srp a kladivo), o právo kdykoliv rozpustit běloruský parlament a upevnění ekonomických vztahů s Ruskem.  Následující prezidentské volby i přes nízkou účastí voličů jen potvrdily (v druhém kole) staronového prezidenta republiky – Alexandra Lukašenka.  Na podzim roku 1996 se v Minsku uskutečnily řady protestů opozičních sil proti prezidentovi a jeho politice ve státě. Jejich pokus sesadit Lukašenka z postu prezidenta Běloruska však policie krutě potlačila. V listopadu 1996 Lukašenko uskutečnil malé změny v běloruské ústavě, čímž si prodloužil mandát do roku 2001. Prezident znovu svévolně rozpustil parlament a jmenoval nového premiéra Sergeje Linga. Protesty však i nadále pokračovaly. Dne 19. listopadu 1998 poslanci běloruského parlamentu přijali Občanský zákoník s prezidentovými změnami, které ztížily státní kontrolu nad uskutečněním ekonomických a sociálních reforem během následujících roků. Výsledkem tohoto zákona byla nesvoboda projevu běloruského obyvatelstva. Běloruská vláda krutě reagovala i na činnost běloruských odborů, které prezident zakázal.  Vztahy Běloruska se Západem se ještě více zhoršily v roce 1998 po tom, kdy se státní moc snažila přinutit západní diplomaty opustit své rezidence s tvrzením, že jsou nutné stavební úpravy jejich rezidencí. Diplomaté Německa, Francie, Řecka, Velké Británie, Itálie, Polska, USA a Japonska byli z Běloruska odvoláni a Rada Evropy a Spojené státy zavedly zákaz vstupu běloruských vládních představitelů na území svých států. Konflikt se vyřešil koncem roku (1998), kdy se diplomaté mohli svobodně vrátit do svých rezidencí. Rada Evropy postupně upustila od tvrdých sankcí, USA však oznámily, že nikdy víc už neuznají Alexandra Lukašenka za zákonného prezidenta Běloruska.  Opoziční síly se v roce 1999 znovu pokusily postavit se proti prezidentovi a zorganizovaly neoficiální prezidentské volby. Podle jejich výsledků se jich zúčastnilo 53 % voličů, kteří i tak v konečném důsledku podpořili Lukašenka. V řadách opozice se organizací předčasných voleb znovu rozšířil rozkol ve stranách, které se vzájemně obviňovaly z netransparentnosti a falšování volebních výsledků. Poslanci běloruského parlamentu měli tak důvod začít perzekuce svých protivníků a obviňovali je z různých finančních kauz. V červenci roku 1999 se rozšířily protesty v řadách opozice i na tehdejšího premiéra běloruské vlády Semena Šareckého, který z obavy ze zatknutí emigroval na Litvu.  Rozpory mezi prezidentem Lukašenkem a jeho odpůrci pokračovaly i v roce 2000. Bez ohledu na aktivitu opozice, odvety uskutečňované vůči ní byly surové. Státní moc ji nepřímo obvinila z útoku na prezidenta republiky a lidi odsuzovala na nucené práce a krátké odnětí svobody. V hlavním městě Minsku v tomto období vznikala nezávislá vydavatelství, i těm se však státní moc snažila znepříjemňovat život udržováním monopolu na běloruské noviny, tisk a masmédia.  18. února 2000 Alexandr Lukašenko vyměnil běloruského premiéra Sergeje Ligna za Vladimíra Jarmošina a v říjnu toho roku zorganizoval parlamentní volby. Ty však podle mezinárodních pozorovatelů nesplnily demokratické standardy. Volby vyhráli prezidentovi přívrženci z Národně-patriotického svazu a do parlamentu se ještě dostaly malopočetné skupiny opozičních stran (Republika) v čele s Valerijem Frolovem a Vladimírem Parfjanovičem. Dne 9. září 2001 se následně v zemi konaly prezidentské volby. Alexandr Lukašenko, podruhé navržený na post prezidenta, podle oficiálních údajů z Ústřední volební komise Běloruské republiky nasbíral 75,6 % hlasů. Pořadí hlasů bylo následovné: Vladimír Gončarik (opoziční kandidát) – 15,4 %, Sergej Gajdukevič (Liberálně-demokratická strana) – 2,5 %. Kritika ze strany Západu a obvinění z diktátorského režimu v zemi podnítily Alexandra Lukašenka zastavit jakoukoliv činnost mise OBSE v Bělorusku, která podle vyjádření mocenských orgánů podporovala opoziční síly. Pravda však byla jiná. Ve skutečnosti se omezila pomoc zahraničních zdrojů mimovládním organizacím. Odpovědí některých západních zemí bylo proto kolektivní vyhlášení prezidenta Alexandra Lukašenka nežádoucí osobou (persona non grata). Začátkem roku 2005 se kvůli běloruskému přijetí Aktu o demokracii v Bělorusku ještě více prohloubily rozpory ve vztazích s USA.  V roce 2003 prezident znovu vyměnil premiéra státu a obvinil vládu z neefektivity jejích kroků. Novým premiérem se 10. července 2003 stal tehdejší nynější premiér Běloruska Sergej Sidorski. O rok později (2004) během voleb do běloruského parlamentu probíhalo opět zatýkání opozičních lídrů a vládní kontrola masmédií.  Výsledky voleb, které vyhráli provládní kandidáti, jsou dodnes sporné. Bylo zorganizováno i referendum, v kterém se občané vyjádřili ke změnám a novelizaci běloruské ústavy. Většina voličů v něm podpořila opětovné zvolení A. Lukašenka na následující roky. Opozice však obvinila vládu za zkreslení výsledků hlasování. Spojené státy na základě běloruskou vládou přijatého Aktu o demokracii v Bělorusku začaly pomáhat opozičním stranám a mimovládním organizacím v zemi. Těsně před dalšími prezidentskými volbami stanovenými na jaro roku 2006 se stát ocitl v politickém napětí. V roce 2005, jako odpověď na podporu běloruské opozice projevenou sousedním Polskem, státní moc v zemi vykázala polského diplomata ze země, zakázala všechny do té doby polsky vycházející noviny a vyměnila ředitele Svazu Poláků v Bělorusku. V předvečer voleb Evropský parlament, ve snaze ovlivnit průběh a výsledek běloruských voleb, spolu s Kongresem USA, Bělorusku pohrozili, že jakmile se v zemi poruší lidská práva a nedodrží princip svobodných voleb, přijmou vůči němu sankce. Tyto kroky vyvolaly negativní reakce ze strany běloruské moci a vyslaly negativní signály pozorovatelům ze zemí Společenství nezávislých států, která je klasifikovala jako narušení státní suverenity Běloruské republiky.  Státní orgány Běloruska se domnívaly, že během voleb a po nich se bude opozice pokoušet zopakovat scénář tzv. barevných revolucí, které se odehrály v roce 2003 v Gruzii (tzv. Růžová revoluce) a o rok později (2004) na Ukrajině (tzv. Oranžová revoluce).  V prezidentských volbách, které se konaly 19. března 2006, vyhrál Alexandr Lukašenko, kterému svůj hlas odevzdalo 82,6 % oprávněných voličů. Na dalších místech se umístili Alexandr Milinkevič (6 %), Sergej Gajdukevič (3,5 %) a Alexandr Kozulin (2,3 %).  Názory zahraničních pozorovatelů na průběh prezidentských voleb v Bělorusku se rozcházely. Pozorovatelé ze SNS považovali běloruské volby za svobodné a spravedlivé. Ruská federace vyslovila spokojenost s volbami, avšak zpochybnila vyjádření představitelů OBSE, kteří tvrdili, že průběh voleb v Bělorusku se neshodoval s kritérii o průběhu standardních demokratických voleb v jiných státech. Spojené státy americké zase obviňovaly státní moc v zemi z falšování volebních výsledků. Prezidenti členských zemí Evropské unie přijali společnou smlouvu o přijetí sankcí vůči Bělorusku, a to obnovením zákazu vstupu Alexandra Lukašenka do některých evropských zemí. Podle názoru mnohých pozorovatelů, obyvatelstvo Běloruska podporovalo prezidenta Lukašenka z toho důvodu, že se významně zasloužil o zvýšení životní úrovně Bělorusů a růst běloruské ekonomiky od začátku svojí vlády v roce 1994.  Běloruská opozice však výsledky voleb neuznala. Jeden z jejích vůdců (Alexandr Milinkevič) se na konci posledních voleb vyjádřil, že ve skutečnosti on získal jednu třetinu všech platných hlasů občanů Běloruska. Na hlavním náměstí v Minsku se uskutečnily demonstrace přívrženců opozičních sil za svrhnutí prezidenta Lukašenka. Někteří z nich zde vytvořili tzv. stanové městečko, aby na náměstí setrvali delší dobu. Stanové městečko však běloruská policie rozehnala a jeho obyvatele (více než 200 lidí) zadržela. Protesty opozice za odvolání prezidenta však byly neúspěšné. Dne 8. května 2006 byl staronový prezident Běloruské republiky Alexandr Lukašenko opětovně dosazen do úřadu prezidenta republiky na další čtyři roky. Dne 9. prosince 2010 byl Alexandr Lukašenko zvolen počtvrté prezidentem ve volbách, které opozice označila za zmanipulované.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dějiny Běloruska jsou spíše dějinami slovansky („starobělorusky“) mluvícího pravoslavného obyvatelstva na území dnešního Běloruska, které až do konce 1. světové války nemělo vlastní stát (do konce 19. století nebyli Bělorusové zpravidla považováni ani za samostatný národ). Teritorium dnešního Běloruska, ve středověku a raném novověku známé jako Bílá Rus, bylo po staletí součástí větších státních celků: Kyjevské Rusi, Velkoknížectví litevského (VKL), Republiky obou národů (Rzeczpospolita) a Ruského impéria. Bělorusové si dokázali uchovat vlastní kulturu a v období Sovětského svazu získali svou svazovou republiku a roku 1991 také nezávislost, zároveň však byli vystaveni dlouhodobé rusifikaci, která i dnes ovlivňuje nejistou identitu země.", "tgt_summary": "白俄罗斯曾经在很长一段时期内处于立陶宛、波兰及俄罗斯的影响及争夺之下。在最初的封建独立国家之后,今白俄罗斯的地区先后被纳入立陶宛王国,立陶宛大公国,波兰立陶宛联邦,以及俄罗斯帝国,并最终并入苏联。1991年,白俄罗斯宣布从苏联独立,成为一个独立国家。", "id": 963262}
{"src_title": "Bitva u řeky Fej", "tgt_title": "淝水之戰", "src_document": [{"title": "Historické pozadí.", "content": "V pozadí bitvy u řeky Fej byla dezintegrace Číny z důvodu občanské války, zvané nepokoje osmi knížat, a následným útokům pěti barbarských kmenů ze severu a západu na přelomu 3. a 4. století. Pod tlakem útoků nomádských jezdců byli panovníci dynastie Ťin vypuzeni ze severní Číny na území na jih od řeky Jang-c’, kde se jeden z ťinských knížat chopil moci a roku 317 prohlásil císařem. takto omezená říše Ťin je nazývána Východní Ťin.  Na severu se po čase prosadila říše Raná Čchin, jejíž panovník Fu Ťien sjednotil severní Čínu. Krátce poté započal vyvíjet nátlak i na Východní Ťin a v roce 379 dobyl důležité město Siang-jang. Čtyři roky na to se pokusila ťinská armáda o znovudobytí města, ale bez úspěchu. Na to se Fu Ťien rozhodl, že je správný čas k zahájení hlavního útoku na jižní Čínu. Shromáždil armádu skládající se z 600 000 mužů a 270 000 jezdců. I za předpokladu, že jsou tyto počty přemrštěné, se muselo jednat o obrovskou armádu, skládající se ze spousty národů pod Fu Ťienovou vládou. Toto mnohonárodnostní vojsko se vydalo na jih do údolí Jang-c’ k řece Fej.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Šance Ťinů, vzhledem k převaze protivníka 10:1, byly mizivé. Žádné důvěryhodné záznamy bitvy se nedochovaly. Podle jedné z verzí vyslal ťinský generál Sie Süan k Fu Ťienovu veliteli Fu Žungovi posla, jenž předal nabídku utkat se v řádné bitvě za předpokladu, že se čchinské vojsko stáhne od břehu řeky, aby ji ťinská armáda mohla přebrodit. Poněvadž v tom viděl příležitost jak ťinské jednotky zničit, nařídil Fu Žung celé armádě, aby se stáhla, přičemž plánoval, že jakmile nepřítel překročí řeku, obrátí se proti němu a zničí ho. Nicméně během přeskupování vojska se mezi muži rozkřikla fáma, že ustupují kvůli tomu, že byli poraženi. Navíc k tomu všemu ihned po překročení řeky ťinské oddíly započaly útok na týl Fu Ťienových sil. Chaos vzniklý uvnitř čchinské armády nedokázal Fu Žung zkrotit a byl smeten spolu se svými muži při hromadném úprku z bitevní vřavy.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky bitvy.", "content": "Zatímco říše Východní Ťin si zachovala nezávislost, říše Raná Čchin se v následujících letech rozpadla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u řeky Fej byla vojenským střetnutím mezi útočící tiskou říší Raná Čchin, která ovládala severní Čínu, a bránící se jihočínskou říší Ťin. Stalo se tak v listopadu roku 383 n. l., Ťinové dokázal odvrátit hrozbu a zvítězit i přes obrovskou převahu nepřítele.", "tgt_summary": "淝水之战,又称肥水之战,发生于东晋太元八年(前秦建元十九年)(383年),前秦出兵伐晋,于淝水(今安徽省淮南市寿县东南方)交战,最终东晋仅以八万军力大胜八十余万前秦军。", "id": 1559529}
{"src_title": "Instinkt", "tgt_title": "本能", "src_document": [{"title": "Význam.", "content": "Účelné chování, často vyvolané určitým podnětem, kterému se ani mladý živočich nemusí učit, nýbrž provede je hned napoprvé téměř dokonale a pak už vždycky stejně, vždycky přitahovalo pozornost člověka. Způsob, jak pavouk tká síť nebo jak včely budují plásty zároveň, vyvolával hluboký obdiv nad účelností přírody. Pojem instinktu tak vyjadřoval jednak jistý automatismus, jednak jistotu a dokonalost daného chování a užíval se metaforicky i pro více méně automatické, nikoli promyšlené jednání člověka.  V počátcích experimentální psychologie a etologie se zdálo, že se dobře hodí i pro popis lidského jednání, pokud je spíše nutkavé, automatické a stereotypní. Tento rys neodolatelného nutkání či puzení vyjadřuje české slovo pud, které použil Sigmund Freud pro popis nevědomých motivačních „energií“ člověka. Neměl tím však na mysli jednotlivé instinktivní reakce a pohyby, nýbrž celkové tlaky, jimž je člověk ve společnosti běžně vystavován. Freud mluvil například o „pudu k životu“ a „pudu k smrti“, o „principu reality“ a „principu slasti“.  S pojmem instinktu pracoval ještě rakouský etolog Konrad Lorenz, který jím rozuměl „spontánní systém chování dostatečně jednotný na to, aby si zasloužil pojmenování.“ V polovině 20. století se však ukázalo, že jakmile se pojem instinktu pokusíme přesněji definovat, lidské chování taková definice nevystihuje. Tak pro instinktivní chování živočichů je často typické, že mu nemohou odolat, že je nedokáží potlačit, což u člověka nastává jen zcela výjimečně (např. neodolatelné mrknutí oka, když se před ním náhle objeví překážka).  Naopak německý antropolog Arnold Gehlen poukázal na to, jak je systém instinktů u člověka oslaben a hlavně podřízen – až na nečetné výjimky – vědomému rozhodování; člověk je tak podle něho „bytost s nedostatkem“ (\"Mangelwesen\"), která se účelné způsoby jednání v určitém prostředí musí buďto učit, anebo si je hledat sama. Tím je zároveň dána téměř univerzální schopnost člověka přizpůsobit se různému prostředí.  Vzhledem k potížím při definování nakonec psychologové i etologové pojem instinktu opustili a používají raději označení vrozené chování, vrozený vzorec chování. Slovo instinkt se tak vrátilo do obecné řeči. kde jeho víceznačnost a neurčitost nevadí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Instinkt (z lat. \"instinguo, instinctus\", pobídnout, podnítit) je stereotypní, nutkavé a přitom účelné chování, které není výsledkem učení ani zkušenosti. V přeneseném smyslu schopnost tušit věci, které nejsou smysly poznatelné, například hrozící nebezpečí.", "tgt_summary": "本能或称先天行为,是指一个生物体趋向于某一特定行为的内在倾向。本能的最简单例子就是钥匙刺激(FAP),指的是对于一种可清晰界定的刺激,生物体会回应以一系列固定的动作,时间长度由很短到中等。", "id": 1599428}
{"src_title": "Bitva o Pusanský perimetr", "tgt_title": "釜山環形防禦圈戰役", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "V létě roku 1950 překročila severokorejská vojska demarkační linii u 38. rovnoběžky s cílem násilně sjednotit Koreu pod komunistickou ideologií. V Jižní Koreji dobyli Severokorejci Soul, Inčchon, Osan a postupovali až ke spěšně vybudované jihokorejské obranné linii kolem města Pusan. V té době OSN rozhodla poslat do Koreje vojáky různých států s mandátem OSN na zastavení Severokorejské agrese. Stejně tak i USA, které již měly na území Koreje poradce a množství vojáků. Vrchním velitelem amerických vojáků byl generál Douglas MacArthur známý z druhé světové války. Severní část Perimetru v průběhu bojů byla Severokorejci dobyta, jednotky se stáhly jižněji směrem k Pusanu.  Hlavními opěrnými body perimetru byla města Masan, Tegu a Pusan. Nakonec vyloděním v Inčchonu v září 1950 ulehčilo vojákům v Pusanu a byl jim umožněn postup z oblasti perimetru na sever a západ ve snaze vytlačit Severokorejce.", "section_level": 1}, {"title": "Vypuknutí války.", "content": "Krátce po vypuknutí Korejské války způsobenou severokorejskou invazí na půdu Jižní Koreje severokorejskými jednotkami rozhodla OSN vyslat vojenské jednotky na pomoc Jižní Koreji. V reakci na toto rozhodnutí následně Spojené státy americké vyslaly na území Korejského poloostrova pozemní jednotky s úkolem bojovat proti invazním jednotkám a zabezpečit Jižní Koreu před kolapsem. Nicméně americké síly na Dálném východě se od konce druhé světové války před pěti lety neustále zmenšovaly, takže v době konfliktu byla nejblíže 24. pěší divize osmé armády Spojených států amerických, která měla velitelství v Japonsku. Divize nebyla v plném stavu a většina jejího vybavení byla zastaralá kvůli škrtům ve vojenském rozpočtu USA v době svého převelení do Jižní Koreje.  24. pěší divize byla první americkou jednotkou vyslanou do Koreje s úkolem sebrat Severokorejcům jejich počáteční", "section_level": 2}, {"title": "Postup severokorejské armády.", "content": "S obsazením města Tedžon se Severokorejci začali snažit obklíčit Pusanský perimetr ze všech stran ve snaze ho odříznout. 4. severokorejská divize a 6. pěší divize se vydala na jih v širokém manévru ve snaze prolomit bránící se levé křídlo, severokorejské formace ale byly silně rozptýleny. Jejich útoky ale opakovaně zatlačovaly americké a jihokorejské vojsko z pozic do perimetru.  Na východě severokorejská armáda o síle okolo 89 000 mužů postupovala na území Jižní Koreje v šesti směrech, čímž překvapila armádu Jižní Koreje vedoucí v naprostý vojenský debakl. Menší jihokorejská armáda trpěla nedostatečnou organizací a vybavením a tak nebyla připravená na válku. Početně silnější severokorejská armáda zničila izolované centrum odporu 38 000 jihokorejských vojáků a až pak začala postupovat dále na jih. Většina jihokorejské armády jako odpověď na invazi ustoupila více na jih. 28. června obsadily severokorejská vojska", "section_level": 2}, {"title": "Předehra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Terén.", "content": "Jednotky OSN vytvořily obranný perimetr okolo přístavního města Pusan mezi červencem a srpnem 1950. Přibližně 230 km dlouhý perimetr se táhl od Korejské úžiny k Japonskému moři západně a severně od města Pusan. Na západě byl perimetr přibližně ohraničen řekou Nakdonggang, v jednom místě byl zahnut 24 km směrem k městu Tegu, jelikož zde se řeka stáčela kvůli soutoku s řekou Nam. Severní hranice byla nepravidelná linie, který probíhala horami nad městy Wegwan a Andong k Jongdoku.  Vyjma oblasti delty řeky Nakdonggang na jihu a údolím mezi městy Tegu", "section_level": 2}, {"title": "Bojující jednotky.", "content": "Jednotky severokorejské lidové armády byly organizovány do mechanizovaných kombinovaných jednotek o síle deseti divizí, v červenci původně čítající okolo 90 000 dobře trénovaných a vyzbrojených mužů s několika stovkami tanků T-34. Nicméně obranné akce Američanů a Jihokorejců zadržely velké množství Severokorejských jednotek během invaze do Jižní Koreje, odhadem 58 000 vojáků a velké množství tanků. Ve snaze nahradit tyto ztráty povolali do zbraně Severokorejci méně zkušené jednotky a vojáky základní vojenské služby, z nichž mnozí byli naverbování z dobytých území Jižní Koreje. V průběhu bitvy o Pusanský perimetr poslali Severokorejci do boje 13 pěších a jednu obrněnou divizi.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obranné pozice.", "content": "1. srpna vydala Osmá armáda provozní směrnici pro všechny jednotky OSN v Koreji ohledně jejich plánovaného stažení východně od řeky Nakdonggang. Jednotky OSN zde měly sestavit hlavní obrannou linii za tím, co bylo nazváno Pusanský perimetr. Záměrem stažení bylo vytvořit obranou linii, která by zadržela severokorejskou armádu v postupu a získala čas pro americkou armádu, která shromažďovala své jednotky pro plánovaný protiútok. Perimetr byl posledním obranným postavením jednotek OSN, které během prvního měsíce války zažívala jednu porážku za druhou; jakékoliv další stažení by mělo za následek významné ztráty Osmé armády. Americká 25. pěší divize držela nejjižnější křídlo u Masanu, zatímco americká 24. pěší divize se stáhla k Kočchangu. Divize 1. jízdní kavalérie se stáhla k Wegwanu. Během ústupu zničily americké jednotky všechny mosty přes řeku Nektong. Na jednom mostě v sektoru, který bránila 1. jízdní kavalérie, se velitel divize snažil vyčistit několikrát most od uprchlíků, jelikož byl plánován jeho odstřel. Nicméně i přes varování a několik pokusů o vyklizení mostu uprchlíci stále přes něj proudili, načež velitel i přes", "section_level": 2}, {"title": "Protiofenzíva.", "content": "Generál Walker a jeho Osmá armáda začala připravovat protiofenzívu, první na straně OSN ve válce, na srpen. Protiofenzíva měla odstartovat útokem amerických rezerv do oblasti Masan s cílem zabezpečit Čindžu od severokorejské 6. divize. Následovat měl větší všeobecný tlak v polovičce měsíce v oblasti řeky Kum. Jedním z jeho cílů bylo prorazit předpokládané oslabené jednotky nedaleko oblasti Tegu a tím donutit část Severokorejců k ústupu na jih. 6. srpna obdržela Osmá armáda příkaz zaútočit údernou skupinou „Task Force Kean“ (složenou z 25. divize, částí 27. pěší divize a praporem polního dělostřelectva s 5. plukem bojového uskupení (\"5th Regimental", "section_level": 2}, {"title": "Nakdonggangský výběžek.", "content": "Okolo 11 kilometrů severně od místa, kde se řeka Nakdonggang otáčí na východ a řeka Nam se do ní vlévá, Nakdonggang se stáčí západně vůči Jongsanu v široké půlkruhové zatáčce. Po většinu tohoto úseku je řeka Nakdonggang 400 metrů široká a necelé dva metry hluboká, což umožňovalo překročit řeku pěchotě, ale nikoliv už vozidlům, které potřebovaly při překročení řeky pomoc. Celá oblast byla protkána sítí observatoří, kterou vybudovali Američané 24. pěší divize umožňující jim sledovat celou oblast řeky. Jednotky v týlu mohly být snadno vrženy na jakýkoliv úsek fronty, kde by hrozilo proražení severokorejskými jednotkami. Dělostřelectvo a minomety byly taktéž rozprostřeny po celém úseku fronty, takže mohly pálit na jakékoliv místo v oblasti. Divize byla extrémně rozptýlená, stavově podhodnocena a představovala tak velice slabé místo v obranné linii.  O půlnoci z 5. na 6. srpna 800 severokorejských vojáků 3. praporu, 16. pluku přebrodilo se zbraněmi a zásobami nad hlavou či na vorech řeku v oblasti Ohang přibližně 5,5 kilometru jižně od Pugong-ni a západně od", "section_level": 2}, {"title": "Východní koridor.", "content": "Přibližně 32 kilometrů jižně od města Pchohang na východním pobřeží se nacházelo město Kjongdžu, které bylo strategickým železničním a silničním uzlem ležící uvnitř trojúhelníku vytyčeným místy Tegu–Pchohang–Pusan uvnitř Pusanského perimetru. Případné získání Pchohangu a blízkého letiště Yonil, které bylo využíván americkým letectvem Dálného východu, by umožnilo Severokorejcům projít snadno průchodným a nebráněným koridorem přímo na jih skrz Kjongdžu na přístav Pusan. Generál Walker měl pouze lehce opevněnou část východního koridoru, jelikož severokorejská hrozba byla více akutní v oblasti západní části perimetru. Taktéž předpokládal, že Severokorejci mohou", "section_level": 2}, {"title": "Tegu.", "content": "Přírodní koridor v údolí řeky Nakdonggang od Sangdžu k Tegu představoval další hlavní osu útoku pro severokorejské jednotky. Značné síly shromážděné okolo oblouku kolem Tegu na začátku srpna od jihu k severu se skládaly z 10. severokorejské divize, dále 3., 15., 13. a 1. divize a částí 105. obrněné divize. Proti Severokorejcům stála americká 1. jízdní divize a 1. a 6. divize jihokorejského druhého armádního sboru. Severokorejci překročili řeku Nakdonggang na několika místech v okolí města Tegu během druhého", "section_level": 2}, {"title": "Přeskupení jednotek.", "content": "I přes to, že severokorejská lidová armáda výrazně ohrožovala Američany a Jihokorejce v průběhu bojů o Pusanský perimetr v rámci srpna 1950, obráncům se podařilo úspěšně bránit před nepřátelskými útoky a pokračovat ve shromažďování jednotek na protiofenzívu. Americké jednotky letectva Dálného východu nastolily nad bojištěm leteckou převahu brzy na počátku války a pokračovaly v nárůstu útoků ve snaze podporovat pozemní jednotky, celkem provedly 4635 náletů v červenci a 7397 v srpnu. Ke konci srpna se v oblasti Pusanského perimetru nacházelo již okolo 500 amerických středních tanků. Tanky v rámci jednotlivých tankových praporů byly stejnoměrně rozděleny tanky typu M26 Pershing a M4A3 Sherman, vyjma jednoho praporu složeného z novějších tanků typu M46 Patton. 1. září", "section_level": 2}, {"title": "Září 1950.", "content": "Na začátku září, podobně jako v průběhu srpna, čelil generál Walker nebezpečným situacím v těch samých oblastech, jako v případě předchozího měsíce. Jednalo se na východě o oblast okolo města Pchohang s možností možného přerušení koridoru mezi městy Tegu a Pchohang, severně od Tegu, kde nepřítel získal znepokojivé zisky, ve výběžku Nakdonggangu a v oblasti Masanu. Podobně jako v srpnu pokračoval generál Walker ve své úspěšné taktice přesouvání jednotek mezi ohroženými úseky fronty. Na začátku září jihokorejská 3., hlavní, 8. a 6. divize držela pozice proti severokorejské 5., 8., 12. a 15. divizi. Generálmajor John B. Coulter, nově jmenovaný zástupce velitele 8. armády, převzal americké jednotky ve východním sektoru. 24. divize a další podporující jednotky posílili jihokorejské divize. 7. září generál Church převelel Coultera jako amerického velitele ve východním sektoru. Následný jihokorejský útok podporovaný americkým letectvem a námořnictvem způsobilo Severokorejcům výrazné ztráty. Severokorejská 1., 3. a 13. divize pokračovaly v útoku severně od Tegu proti americké 1. jízdní divizi, což donutilo 5. září generála Walkera", "section_level": 2}, {"title": "Dohra.", "content": "Během několika měsíců roku 1950 učinily Spojené státy americké velký skok od nepřikládání žádného strategického významu Koreji až po aktivní zapojení do boje. Americká armáda čítající 591 000 byla soustředěna v Západní Evropě očekávající hrozbu Sovětů a současně plnící povinnosti v okupované Evropě a na Dálném Východu. 4. divize pod dálnovýchodním velením MacArthura v Japonsku byly primárně zaměstnány povinnostmi spojenými s okupací této země a tak jejich bojeschopnost a připravenost pro boj byly velice nízké. Každá z těchto divizí byla podhodnocena o 7 000 mužů z plánovaného počtu 18 900 a žádná z nich nedostala nové vybavení od konce druhé světové války. MacArthur ke všemu nepodporoval plný vývoj jihokorejské armády a v roce 1948 navrhl částečně přetvořit jihokorejskou armádu na pořádkovou sílu. Když jihokorejský ministr obrany požádal v roce 1949 Ameriku o americké tanky M26 Pershing, byl jeho požadavek komisí KMAG zamítnut s odůvodněním, že se korejský terén nehodí pro tankové operace, což bylo zcela v rozporu s pozdějším postupem tanků sovětské konstrukce T34, které úspěšné postupovaly jihokorejským územím na počátku války. Když se v roce 1949 stáhli americké jednotky z jižní Koreje, zanechali za sebou vybavení pro jihokorejskou armádu o síle 50 000 mužů. Počet, který nebyl dostatečný pro úspěšné odražení případného nepřátelského útoku.  Spojené státy americké selhaly ve schopnosti předpovědět severokorejskou invazi a komise KMAG došla k nesprávnému závěru, že pokud by se tak stalo, byla by jihokorejská armáda schopna útok odrazit. Nicméně když útok započal, Spojené státy se rozhodly intervenovat na straně Jižní Koreje. Prezident Truman umožnil nasazení letectva a námořnictva od počátku konfliktu a přípravu a přesun pozemních sil do Koreje. Následná porážka amerických jednotek v bitvě u Osanu zdůraznila potřebu lepšího propojení činnosti obrněných jednotek a letecké podpory v rámci bojových operací.  MacArthur původně podcenil schopnosti a odhodlání Severokorejců, ale uvědomil si svoji chybu, když rozpoznal, že 4 americké divize na odražení invaze stačit nebudou. Spojené úsilí amerických a jihokorejských jednotek pod vedením generála Walkera podporované leteckou a námořní pomocí zpomalilo postup severokorejského útoku na jih. Tato fáze obraných bojů byla úspěšně ukončena ubráněním Pusanského perimetru, načež následovala protiofenzíva jednotek OSN v rámci vylodění v Inčchonu, která zatlačila Severokorejce zpět až do Severní Koreje. Boje o Pusanský perimetr si vyžádaly vysoké množství zraněných a padlých na obou stranách, americké ztráty dosáhly v půlce září 1950 4599 padlých v boji, 12 058 raněných, 401 zajatých a 2107 pohřešovaných v boji. Severokorejské ztráty byly vysoké jak v mužstvu tak i v tancích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva o Pusanský perimetr je jedno z důležitých střetnutí v korejské válce mezi Severokorejci na jedné straně a vojáky OSN a Jihokorejci na straně druhé, které se odehrálo v srpnu a v září roku 1950. Během tohoto střetnutí se podařilo spojeneckým jednotkám zastavit severokorejskou invazi do Jižní Koreje, shromáždit dostatečné zálohy a zahájit profiofenzívu, která ve výsledku vedla k vyhnání Severokorejců z Jižní Koreje a ke zvratu v korejské válce.", "tgt_summary": "釜山环形防御圈战役(英语:Battle of Pusan Perimeter)亦称釜山桥头堡战役(),是朝鲜战争中大韩民国及联合国军和朝鲜人民军在韩国仅存的领土——釜山周边至洛东江一带的环状防线进行的战事;人民军在1950年8月起竭尽全力围攻,企图攻破这条防御线结束战争。但是在以美军为首的联合国军抵抗住6周的围攻后,最后依靠1950年9月15日发起的仁川登陆战役成功解围。", "id": 89682}
{"src_title": "Amalgámy", "tgt_title": "汞齊", "src_document": [{"title": "Objev.", "content": "Amalgámy začal využívat již v roce 1826 francouzský zubař Auguste Taveau. Spravoval poškozené zuby slitinou stříbra a rtuti. Stříbro vytvořilo s kapalnou rtutí středně tuhou pastu, která dobře vyplnila zub, a pak v něm ztuhla do potřebného tvaru.", "section_level": 1}, {"title": "Amalgámy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Amalgám zlata.", "content": "Vzniká například tzv. amalgamačním způsobu těžby zlata, kdy je rozemletá hornina kontaktována s kovovou rtutí. Vzniklý amalgám zlata je po oddělení horniny pyrolyzován a rtuť prostě odpařena. Přinejmenším část rtuti ovšem uniká do atmosféry, a proto se dnes tento postup příliš nepoužívá. Rtuť se z tohoto amalgámu odpařuje při teplotě přes 300 °C a zbývá ryzí zlato. Amalgám zlata je kapalný. Ve světě se ročně spotřebuje pro těžbu zlata asi 800 tun rtuti.", "section_level": 2}, {"title": "Dentální amalgámy.", "content": "Používají se jako velmi odolná výplň zubu po odstranění zubního kazu. Jde o slitinu rtuti se stříbrem, mědí a cínem v poměru 1 dílu rtuti ku 1 dílu ostatních kovů. Ve světě se ročně spotřebuje do zubních amalgámů kolem 270 tun rtuti, z toho asi 70 tun připadalo na 15 zemí EU před jejím rozšířením o nové členské státy.  Dentální amalgám musí splňovat řadu přísných kritérií:  V dnešní době se hodně diskutuje o náhradě zubních amalgámů, protože si vědci nejsou jisti, nakolik poškozují zdraví lidí. Proto se hledají náhrady jako například plastické polymery.  Velká část rtuti ze zubních amalgámů končí v životním prostředí. Podle expertů každý rok končí v Evropské unii asi 30 tun rtuti v půdě, 24 tun ve vodě a 23 tun v ovzduší.  V některých severských státech (Norsko, Švédsko, Dánsko) se kvůli předpokládané škodlivosti od amalgámových plomb upustilo. V zahraničí proti amalgámovým výplním vystupují uznávaní vědci jako: Dietrich Klinghardt, dr. Joachim Mutter, dr. Andy Cutler, Jutta Altmann–Brewe aj. V Česku se stále používají.  Od 1. července 2018 platí zákaz používání u dětí do 15 let a u těhotných a kojících žen.", "section_level": 2}, {"title": "Sodíkový amalgám.", "content": "Vzniká při elektrolýze roztoku se sodnými kationty na rtuťové katodě. Používá se dále při výrobě hydroxidu sodného.", "section_level": 1}, {"title": "Draslíkový amalgám.", "content": "Podobně jako sodíkový vzniká při elektrolýze roztoku s draselnými kationty na rtuťové katodě. Používá se dále při výrobě hydroxidu draselného nebo při přípravě fulminátu draselného a jinde.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amalgámy jsou kapalné nebo pevné slitiny rtuti (případně gallia) s jedním nebo několika kovy, například se sodíkem, stříbrem, zlatem, zinkem, mědí, cínem, kadmiem či olovem. Lze je připravit většinou přímým stykem rtuti s kovem.", "tgt_summary": "汞齐(Amalgam),亦称为软银,为水银与其他金属的合金,大多成固态,若水银成分多则呈液态。几乎所有金属都溶于汞,例外者有铁、钽、钨、铂。 主要用作于金、银的冶金或还原材料,亦为牙齿的填充物。被中国古代道教认做是长生不老药的成分之一。", "id": 2988173}
{"src_title": "Naomie Harrisová", "tgt_title": "娜奥米·哈里斯", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se 6. září 1976 v Islingtonu v Londýně, kde jí vychovávala její matka, která do Londýna přišla jako dítě s rodiči z Jamajky a její otec přišel z Trinidadu. Její rodiče se rozešli, než se narodila a byla vychovávaná pouze matkou, se svým otcem nemá žádný vztah. Její matka se později znovu vdala a měla dvě děti. Matka pracovala jako scenáristka pořadu \"EastEnders\" a nyní je léčitelka. Harrisová navštěvovala St. Marylebone School a poté Woodhouse College. Na Pembroke College v Cambridge získal v roce 1998 titul v sociální a politické vědy. Trénink v herectví získala v divadelní škole Briston Old Vic.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Už v devíti letech se začala objevovat na filmových plátnech a televizních obrazovkách. Zahrála si v remaku sci-fi seriálu \"The Tomorrow People\". V roce 2000 si zahrála roli Susan na divadelních prknech Soutwark Playhouse ve hře \"The Witch of Edmonton\". V listopadu 2002 si zahrála ve filmu Dannyho Boyleho \"28 dní poté\". V roce 2006 si zahrála v úspěšném filmu \"\" a objevila se i v jeho pokračováních \"\" (2007). Na televizních obrazovkách se v Británii objevovala v \"Poppy Shakespeare\" a \"Small Island\".  Od 22. února do 2. května roku 2011 hrála Elizbaeth Lavenzu v divadelní produkci \"Frankestein\" v Britském národním divadle. V roce 2011 si zahrála hlavní roli ve filmu \"The First Grader\". Roli Eve si zahrála ve 23. bondovce \"Skyfall\" a poté i ve 24. bondovce \"Spectre\". Winnie Mandelu si zahrála v životopisném filmu \"\". V roce 2016 si zahrála ve snímcích \"\" a \"Moonlight\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Od roku 2012 chodí s Peterem Leglerem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Naomie Harrisová (6. září 1976 Londýn) je anglická herečka, známá svou rolí ve filmu \"28 dní poté\" a ve snímcích \"\" a \"\", kde ztvárnila Tiu Dalmu – pohanskou bohyni Kalypso uvězněnou v lidkém těle. V roce 2012 se stala Eve Moneypenny ve 23. bondovce \"Skyfall\" a roli si zopakovala v bondovce \"Spectre\".", "tgt_summary": "娜奥米·梅兰妮·哈里斯,OBE(英语:Naomie Melanie Harris,1976年-9月6日),英国女演员。她在詹姆斯·邦德电影《大破天幕杀机》中饰演伊芙·钱班霓一角,并在2015年的《恶魔四伏》中再度饰演该角。她还饰演第二部和第三部加勒比海盗电影中巫毒女巫/蒂娅·达尔玛、《惊变28天》中的赛琳娜和《曼德拉:漫漫自由路》的温妮·曼德拉。", "id": 2353300}
{"src_title": "Invaze Rudé armády do Gruzie", "tgt_title": "紅軍入侵喬治亞", "src_document": [{"title": "Příčiny konfliktu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nezávislá Gruzie.", "content": "Gruzie se dokázala díky obratné politice svých menševických vůdců (Nikolaj Čcheidze, Noe Žordanija, Noe Ramišvili a další) vymanit z vlivu ruské moci, která byla ochromena v důsledku Říjnové revoluce z roku 1917 a pozdějších událostí. Gruzínští menševici se nejprve pokusili společně s Armény a Ázerbájdžánci vytvořit Zakavkazskou federaci, ale po její krátké existenci (kterou mimochodem žádný jiný stát neuznal) se každá členská země vydala svou cestou a gruzínští menševici tak 26. května 1918 vyhlásili nezávislou Gruzínskou demokratickou republiku. Gruzíncům se navzdory snaze okolních zemí válkou dobýt jejich území podařilo zkonsolidovat svou moc a udržet nově získanou nezávislost, zatímco sousední Rusko upadlo do krvavé občanské války. Menševikům se však přes úspěšně provedené reformy a podporu lidu nepodařilo stabilizovat ekonomiku země a vytvořit gruzínskou armádu takové úrovně, jakou potřebovala na obranu svého území, čehož později dokázali bolševici dokonale využít.", "section_level": 2}, {"title": "Příprava invaze.", "content": "Už od počátků Gruzínské demokratické republiky se gruzínští bolševici pokoušeli všelijak vyvolávat neklid ve společnosti a rozdmýchávat nepokoje ve venkovských oblastech nebo konflikty mezi Gruzínci a národnostními menšinami žijícími v Gruzii. Bolševici v celém Zakavkazsku podléhali řízení tzv. „\"Kavbyru\"“, které zřídil v únoru 1920 Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu. Kavbyru předsedal vlivný gruzínský bolševik Sergo Ordžonikidze se svým zástupcem Sergejem Kirovem. Kavbyro ihned začalo přípravy sovětizace Kavkazu, neboť na to byla vhodná doba. Právě probíhala válka v Turecku za nezávislost, která zaměstnávala západní mocnosti natolik, že byla pro bolševiky velká naděje, že se nikdo nebude plést do kavkazských záležitostí. Navíc vláda v Ankaře pod vedením Mustafy Kemala Atatürka se jevila jako ochotná spolupracovat s Moskvou, což by eventuálně mohlo přinutit Gruzii a Ázerbájdžán podvolit se sovětské moci a zároveň provádět vojenské operace proti Arménii. Sovětské vedení dovedlo z této situace dobře těžit a brzy vojensky obsadilo hlavní město Ázerbájdžánu Baku.  Z Baku potom Ordžonikidze, který pravděpodobně jednal na vlastní pěst, plánoval vojensky podpořit bolševický puč v Tbilisi, jenže ten se nezdařil a gruzínská armáda se přesunula k hranicím s Ázerbájdžánem a znemožnila Rudé armádě pokračovat v postupu dále na západ. Kromě toho Rudá armáda tou dobou utrpěla těžkou porážku ve válce s Polskem a sovětský vůdce Vladimir Iljič Lenin nařídil vyjednávat s Gruzií o míru. 7. května 1920 byla nakonec podepsána moskevská dohoda, ve které Moskva uznala nezávislost Gruzínské demokratické republiky a zavázala se k neútočení. Gruzie naopak musela zůstat neutrální zemí a legalizovat bolševickou stranu. I přes uzavřenou dohodu se sovětské vedení nevzdávalo plánu konečného ovládnutí celého Kavkazu. Navíc sovětské vedení nahlíželo na Gruzii díky její výhodné geopolitické poloze jako na předsunutou základnu západních mocností. Dalším důvodem, proč nechtěli bolševici moskevskou dohodu dodržet, byla i msta ruským menševikům, kteří z emigrace v západní Evropě šířili do Ruska protisovětskou propagandu a tu šlo v té době jen těžko umlčet.  Když skončila válka v Polsku a Rudá armáda porazila generála bílých Wrangela a ovládla Arménii, nastala pro sověty příznivá doba pro uskutečnění svých plánu k ovládnutí Kavkazu a k likvidaci posledního nezávislého kavkazského národa. Navíc Britové úplně stáhli z oblasti své jednotky, západ se přestal starat o dění na Kavkaze a nevypadal na to, že by chtěl Gruzii nějak vojensky vypomoci. V Moskvě však vojenská invaze do Gruzie neměla plnou podporu a řešení gruzínské otázky se setkalo s nesouhlasem mnoha bolševických vůdců. Jenže Stalin, tou dobou lidový komisař záležitostí národnostních menšin, který se v průběhu ruské občanské války vypracoval v jednoho z nejvlivnějších bolševiků, podporoval myšlenku svržení menševické vlády v Gruzii Rudou armádou a neustále přesvědčoval Lenina, aby k tomu dal souhlas. Lidový komisař obrany Lev Trockij s tím však nesouhlasil a trval na tom, že gruzínský lid musí jednoho dne svrhnout menševiky sám. Lenin, který od začátku ctil svou politiku práva na sebeurčení, zpočátku odmítal použít sílu, kvůli tomu, aby případnou gruzínskou revoluci Rusové pouze podporovali a ne jí řídili a prováděli. Pro mnoho bolševiků však bylo právo na sebeurčení čím dál tím víc politickým a diplomatickým fíglem, než reálným politickým programem, takže se více a více přikláněli k povolení invaze do Gruzie. V Gruzii, s níž měla sovětská moc čím dál tím horší vztahy, docházelo k častým příhraničním incidentům a mnoho bolševiků v Gruzii bylo zatčeno. Bolševici dále měli podezření, že Gruzínci sabotovali konvoje v Arménii a podporovali protibolševický ozbrojený odboj na severním Kavkazu. 14. února 1921 Lenin nakonec vydal souhlas s překročením rusko-gruzínské hranice Rudou armádou na pomoc údajnému „rolnicko-dělnickému povstání“ v Gruzii. Hned druhý den nato započala invaze, kterou Ordžonikidze už přes rok chystal.", "section_level": 2}, {"title": "Invaze.", "content": "Postup invaze do Gruzie byl původně naplánován podobně jako do Ázerbájdžánu a Arménie v roce 1920, kam vpadla Rudá armáda na území, kde místní bolševici vyvolali nepokoje mezi místním obyvatelstvem a jejich území pak nebylo těžké ovládnout. Tato taktika však v Gruzii nebyla moc účinná, neboť zde bolševici nebyli moc populární. V noci z 11. na 12. února 1921 provedli bolševici na Ordžonikidzeův podnět útok na malou vojenskou posádku ve vesnici \"Šulaveri\" v okrese Lorri poblíž gruzínsko-arménsko-ázerbájdžánské hranice. Arménská složka Rudé armády, aniž by dostala nějaký příkaz z velení, rychle přispěchala bolševikům na pomoc. Gruzínská vláda ostře odsoudila tuto sovětskou akci, ale sovětský velvyslanec odmítl jakoukoliv ruskou účast v tomto incidentu a označil za viníky arménské komunisty jednající na vlastní pěst. Jeho slova však vyvrátili gruzínští bolševici založením tzv.Gruzínský revoluční výbor \"(Revkom)\" v Šulaveri, který měl postupně přebrat moc nad Gruzií. Revkom, kterému předsedal gruzínský bolševik Filipp Macharadze, formálně požádal Moskvu o „pomoc“.  Další incident se stal v Dušeti a v Jižní Osetii, kde vypukly nepokoje, protože místním osetinským obyvatelům nebyla gruzínskou vládou udělena autonomie, o kterou žádali (viz Gruzínsko-osetinský konflikt (1918–1920)). Gruzínci zde sice dokázali znovu nastolit pořádek, ale ruská invaze byla již připravena a Lenin ji na nátlak Stalina a Ordžonikidzeho 14. února na zasedání Ústředního výboru komunistické strany odsouhlasil. Toto Leninovo rozhodnutí se však setkalo s odporem u polského komunisty Karla Radka a proti by byl bezpochyby i Lev Trockij, který však tou dobou byl pracovně na Uralu a tohoto hlasování se nezúčastnil. Když se Trockij dověděl o invazi do Gruzie a o roli, kterou při jejím schvalování sehrál Stalin s Ordžonikidzem, byl velmi rozzuřen a žádal neúspěšně o vytvoření stranické vyšetřovací komise. Nakonec byl nucen se s tím smířit a sám ještě nakonec invazi obhajoval", "section_level": 1}, {"title": "Bitva o Tbilisi.", "content": "16. února ráno jednotky 11. armády pod velením Anatolije Gekkera překročily hranici Gruzie z jihu a započaly tzv. \"„operaci Tiflis“\". Jejím cílem bylo obsadit gruzínskou metropoli Tbilisi. První bitva se odehrála na řece Chrami, kde gruzínská vojska pod velením generála Štěpána Achmeteliho utrpěla těžkou porážku. Gruzínci se stáhli směrem k hlavnímu městu a na západ a na rozkaz generála Culukidzeho vyhodili do vzduchu železniční mosty a silnice, aby zpomalili postup Rudé armády. Zároveň však Rudá armáda vtrhnula do Gruzie i ze severu přes Darialský a Mamisonský průsmyk a ze západu podél černomořského pobřeží směrem k Suchumi. Mezitím sovětský lidový komisař zahraničí vypustil do světa stanoviska, kterými popíral jakékoliv akce Rudé armády na území Gruzie a vyjadřoval ochotu zprostředkovat řešení „rozepří“, které se rozhořely v Gruzii.  17. února postoupila pěchota a jízda Rudé armády, i díky podpoře letectva, směrem ku Tbilisi na méně než 15 km z jihozápadní strany. Gruzínská armáda však nedávala svou kůži lacino a v širokém okolí Tbilisi se rozhořely urputné boje, kterými se povedlo zdržet postup rudoarmějců, kteří měli zdrcující převahu, o celý týden. Mezi 18. a 20. únorem Gruzínci a rudoarmějci bojovali o strategické pevnosti Kodžori a Tabachmela, až se nakonec Gruzíncům pod vedením generála Mazniašviliho podařilo zasadit rudoarmějcům drtivou ránu a zahnat je na ústup. Rudá armáda se ale rychle přeskupila a začala obkličovat gruzínské hlavní město. 23. února Rusové obnovili zničené železniční mosty a rudoarmějci byli posíleni o těžkou techniku (tanky, obrněné vlaky) a zaútočili znovu na Tbilisi. Zatímco obrněné vlaky bránily Gruzíncům pálit, tanky s pěchotou pronikly gruzínskými pozicemi na Kodžori. 24. února gruzínský nejvyšší velitel Giorgi Kvinitadze vycítil nevyhnutelné a nařídil ústup, aby zabránil úplnému obklíčení své armády v Tbilisi a případnému zničení města. Gruzínská vláda a Ústavodárné shromáždění (parlament) se přesunuly do Kutaisi, které bylo zatím boji nezasaženo.  25. února Rudá armáda vstoupila vítězně do Tbilisi a celé město bylo svědkem rozsáhlého rabování. Revkom, nyní řízený Mamijou Orachelašvilim a Šalvou Eliavou, se přestěhoval do Tbilisi a vyhlásil svržení menševické vlády, rozpuštění gruzínské armády a lidové gardy. Dále vyhlásil vznik Gruzínské sovětské socialistické republiky.", "section_level": 2}, {"title": "Operace Kutaisi.", "content": "Gruzínští velitelé po pádu Tbilisi soustředili vojska v nedaleké Mcchetě, aby zaujmula nové obranné postavení a zabránila postupu Rudé armády dále na západ. Pád hlavního města ale Gruzínce silně poznamenal na morálce a ti nakonec opustili své posty v Mcchetě bez boje. Gruzínská armáda se s ústupem na západ začala rozpadat, tříštit (některé jednotky ustoupily na západ, jiné do hor) a chyběla jí organizace. Ale i přes to dokázala v kritických chvílích vzdorovat ruským silám. Díky tomu trval rudoarmějcům postup přes všechna východogruzínská města dlouhé dva týdny a gruzínská armáda vytrvala v protibolševickém odporu až do roku 1924.  Menševici zatím doufali v pomoc francouzského námořnictva, které se přibližovalo ke gruzínským břehům. 28. února Francouzi dokonce spustili palbu na ruskou 9. armádu vedenou V. Černiševem, která bojovala na pobřeží, ale nevylodili se. Gruzíncům se zatím podařilo znovu dobýt některé přímořské oblasti, například Gagru, ale jejich úspěch byl jen dočasný. Místní abcházská domobrana \"Kyaraz\" se totiž přidala k ruským vojákům a ti 1. března znovu dobyli Gagru, dále 3. března Nový Athos a 4. března Suchumi. Rudá armáda pak postupovala dále směrem na východ, 9. března ovládla Zugdidi a 14. března černomořský přístav Poti.  Snaha Gruzínců ubránit Kutaisi co nejdéle, jak bylo původně v plánu, však byla brzy zmařená překvapivým příchodem ruských výsadkářů ze severního Kavkazu, kteří překročili zdánlivě neprostupný Mamisonský průsmyk, plný hlubokých sněhových závějí, a pokračovali údolím řeky Rioni směrem k městu. Po krvavé bitvě u Surami 5. března překročila 11. armáda pohoří Lichi a dostala se také do západní Gruzie. 10. března vstoupila Rudá armáda do Kutaisi, kterou menševická vláda, armáda i lidová garda už dávno opustila a stáhla se do klíčového přístavu Batumi v jihozápadní Gruzii. Velká část gruzínské armády se stáhla do hor a pokračovala v boji s bolševiky.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětsko-turecká krize.", "content": "23. února, tedy týden po začátku invaze Rudé armády do Gruzie, Kazım Karabekir, turecký vojenský velitel v západní Arménii, využil gruzínské slabosti a předložil gruzínské vládě ultimátum, ve kterém požadoval stažení gruzínců z provincií Ardahan a Artvin, které tehdy byly součástí Gruzie (ale dnes již patří Turecku). Gruzínští menševici, kteří se cítili naprosto obklíčeni, museli na ultimátum přistoupit, a území přešlo pod kontrolu turecké armády. Turci se tak dostali nebezpečně blízko k stále ještě gruzínskému Batumi. K němu se zároveň přibližovala rudoarmějská 18. jízdní divize pod vedením Dmitrije Žloby a hrozil otevřený střet mezi tureckou a sovětskou armádou. Menševici si této situace byli dobře vědomi a opustili Kutaisi. 7. března uzavřeli s Karabekirem ústní dohodu o pobytu tureckých vojsk v Batumi, zatímco menševici si měli ponechat civilní záležitosti. 8. března turecká armáda vstoupila do města a zaujmula obranné pozice v jeho okolí. To nakonec vedlo k sovětsko-turecké krizi. Sovětský lidový komisař zahraničí Georgij Čičerin předal protestní nótu tureckému velvyslanci a ten odpověděl, že Turci pouze chrání místní muslimskou populaci, kterou ohrožují jednotky Rudé armády.  Tou dobou měla Rudá armáda i přes vojenský úspěch na Kavkaze dost nejistou pozici. Arméni sloužící v Rudé armádě totiž opustili své posty a přidali se k arménským protibolševickým povstalcům a 18. února dobyli Jerevan. Úspěchy proti bolševikům zaznamenali také povstalci v Dagestánu. Leninovi bylo jasné, že konfrontace s tureckou armádou by situaci na Kavkaze ještě více zkomplikovalo, tak se snažil ukončit gruzínskou válku co možná nejdříve a pokoušel se vyjednávat. 8. března byl učiněn pokus se s gruzínskými menševiky dohodnout na koaliční vládě Gruzínské SSR, ale menševici odmítli.  Turci 16. března oznámili, že chtějí anektovat Batumi a Adžarii, takže gruzínská menševická vláda byla nucena si vybrat. Britové ani Francouzi jim nepomohli a s jejich pomocí nebylo možné nadále počítat, protože francouzské námořnictvo odmítlo vyslat expediční vojska a jednotky britského námořnictva v Batumi dostaly jasný rozkaz nezasahovat. Navíc téhož dne podepsala Velká Británie se sovětskou vládou obchodní smlouvu se závazkem, že Britové nebudou nijak podporovat protisovětský odboj na území bývalého Ruského impéria. Tou dobou byla podepsána i dohoda mezi Turky a sověty o bratrství, která přiřknula Ardahan a Artvin definitivně Turecku a Adžarie měla zůstat sovětské Gruzii. Turci se však nehodlali z Batumi jen tak stáhnout a trvali na anexi Adžarie, takže turecká okupace Batumi nadále trvala v rozporu s uzavřenou dohodou. Menševici si tedy zvolili vyjednávání s Revkomem a smířili se s bolševickou vládu v Batumi; nechtěli, aby Gruzie navždy ztratila toto město. Menševický ministr obrany Grigol Lordkipanidze odcestoval do Kutaisi, aby se tam setkal se zplnomocněným zástupcem Revkomu Avelem Enukidzem. 17. března 1921 se oba dohodli na podmínkách příměří a ukončili tak tuto válku. 18. března ke smlouvě připojili dodatek, kterým menševici umožnili nerušený příchod Rudé armády do Batumi.  Když probíhalo v Moskvě další jednání mezi Tureckem a sověty, tak mírová smlouva mezi menševiky a bolševiky umožnila jednat Rudé armádě bez obav, ale několik tisíc zbývajících gruzínských vojáků, kteří byli schovaní v horách okolo Batumi, se muselo chystat na poslední bitvu – o město. 18. března tito gruzínští vojáci napadli turecké vojáky v ulicích Batumi a rozhořely se urputné a krvavé boje. Zatímco Turci měli plné ruce práce s gruzínskými vojáky, gruzínští menševičtí politici a jejich rodiny se nalodili na italskou loď z flotily Regia Marina a nechali se odvézt k francouzským válečným lodím v Černém moři, které je odvezly do exilu ve Francii. Mezitím v Batumi se zbylým gruzínským vojákům v těžkých pouličních bojích nakonec podařilo takřka zlikvidovat tureckou posádku. Bitva skončila 19. března 1921 a gruzínský velitel Mazniašvili se s celým městem vzdal Revkomu. Žlobovova kavalérie pak vstoupila do města a posílila jeho obranu před Turky.  Tyto krvavé události v Batumi zmrazily sovětsko-turecké vyjednávání až do 26. září 1921. Toho dne se uskutečnilo mírové jednání ve východotureckém Karsu mezi Turky a sověty, v jejichž řadách nechyběli zástupci Gruzínské SSR, Arménské SSR a Ázerbájdžánské SSR. 13. října byla podepsána \"„Karská smlouva“\". Podle této smlouvy, která potvrzovala téměř vše z předchozí Moskevské dohody z března, tedy že Ardahan a Artvin a nově i Kars připadnou Turecku, zatímco Batumi s Adžarií zůstane součástí Gruzie s podmínkou, že bude zřízená Adžarská autonomní republika, která by měla chránit místní muslimské obyvatelstvo.", "section_level": 2}, {"title": "Následky konfliktu.", "content": "Jak bylo uvedeno výše, gruzínská armáda se při ústupu od hlavního města směrem na západ rozpadala na neorganizované oddíly, které vytrvaly v protibolševickém odboji i přes to, že menševická vláda dávno emigrovala ze země a regulérní gruzínská armáda byla rozpuštěna. Nové bolševické vedení zpočátku nabízelo svým menševickým oponentům, kteří se rozhodli v Gruzii zůstat, vcelku mírné podmínky. Svou roli sehrálo i to, že obyvatelstvo bylo převážně protibolševicky naladěno a bolševici to dobře věděli. V roce 1922 se ale ke slovu dostali zastánci tvrdého postupu sovětizace Kavkazu, kteří prosazovali centralizaci moci, jako byl Felix Edmundovič Dzeržinskij, Stalin a Sergo Ordžonikidze. Ti se dostali do otevřeného konfliktu s umírněnějšími bolševiky známého jako Gruzínský případ, jehož následky poznamenali vztah mezi Stalinem a Lvem Trockým a dokonce se k tomu vyjádřil i Lenin.  Svět většinou ignoroval výše uvedené události v Gruzii. 27. března 1921 vyzvali emigrující gruzínští menševici v Istanbulu všechny sociálně demokratické a dělnické strany ve světě, aby odsoudily sovětskou invazi. Výzva se však i přes otisknutí v předních západních novinách setkala jen s malou odezvou. Pouze Brit Oliver Wardrop, který s menševiky sympatizoval, se pokoušel aktivněji zasadit o prosazení osvobození Gruzie, ale ani ten neuspěl.  V Gruzii samotné ozbrojený protibolševický odpor, v kterém se vyznamenal například Kakuca Čolokašvili, společně s odporem gruzínské inteligence přerostl v srpnové povstání v roce 1924, které se ale nezdařilo. Vysoký důstojník Čeky Lavrentij Berija poté zosnoval teror a represe, kterým paralyzoval gruzínskou společnost a vyhladil veškeré známky aktivního protisovětského odboje. Na deset tisíc lidí, převážně z řad gruzínské šlechty a inteligence, bylo popraveno a přes 20 tisíc Gruzínců bylo vypovězeno na Sibiř.  V Sovětském svazu se pak o událostech v Gruzii z roku 1921 oficiálně mluvilo jako o „rolnicko-dělnické revoluci“, kterým přišla Rudá armáda na pomoc. Většina skutečných motivů pro obsazení Gruzie silou zůstala obyvatelům (dokonce i historikům) neznáma a dokumenty z let 1921-4 zůstaly zamčené ve státním archivu Specchran, kam měli historici omezený přístup. Až v 80. letech 20. století, během politiky Glasnosť, došlo k prvním revizím popisu událostí z dob raného Sovětského svazu zásluhou historika Akakiho Surguladzeho. Pod tlakem veřejnosti pak v roce 1989 Prezídium nejvyššího sovětu Gruzínské SSR vytvořilo speciální komisi, která měla podrobně vyšetřit všechny události z roku 1921. Komise došla k závěru, že vpád Rudé armády do Gruzie byla z právního hlediska vojenská intervence a okupace území za účelem svržení stávající (menševické) vlády. Na mimořádném zasedání Nejvyššího sovětu Gruzínské SSR 26. května 1990 bylo oficiálně prohlášeno, že sovětizace Gruzie byla od začátku okupací sovětským Ruskem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Invaze Rudé armády do Gruzie, neboli sovětsko-gruzínská válka, byl vojenský konflikt, který vedlo sovětské Rusko proti první nezávislé Gruzínské republice od 15. února do 17. března 1921. Cílem této kampaně bylo svržení gruzínské menševické vlády a nastolení komunistického režimu v zemi. Svou roli zde sehrála také snaha Rusů získat zpět území Zakavkazska, které ztratili kvůli rozpadu ruského impéria po roce 1917, a snaha gruzínských bolševiků dostat se k moci ve své domovině.", "tgt_summary": "红军入侵乔治亚又称为苏维埃-乔治亚战争、苏维埃入侵乔治亚等,是由俄罗斯苏维埃联邦社会主义共和国辖下的红军于1921年2月15日至3月17日发动的军事行动。在很早之前俄罗斯帝国便扩张领土至乔治亚地区,然而因为第一次世界大战爆发而使得这些地区陷入动荡。随后许多来自俄罗斯的乔治亚人士尝试夺取政权,并且主张并不需要外国势力干涉。但对此使得后来成立的俄罗斯苏维埃联邦社会主义共和国决定发起攻势,计划推翻隶属孟什维克派的政府统治的乔治亚民主共和国,并另外成立布尔什维克政权统治全国。", "id": 1858828}
{"src_title": "Vyřazovací systém na dvě porážky", "tgt_title": "双败淘汰制", "src_document": [{"title": "Tvorba párů pro zápasy.", "content": "Páry účastníků do turnaje vstupují podobně jako ve vyřazovacím systému, tedy obvykle losem nebo s pomoci nasazování tak, aby se dva „papírově“ nejsilnější mohli sejít jako neporažení až ke konci turnaje. Na začátku jsou všichni ve větvi vítězů. Ti, co vyhrají, postupují do druhého kola. Ti, kteří prohrají přecházejí na začátek větve poražených.  Vítěz každého kola ve větvi vítězů se v následujícím kole setká s dalším jiným vítězem z této větve. Poražený z tohoto duelu přechází do větve poražených. Vítěz každého kola ve větvi poražených se v následujícím kole setká s některým poraženým z větve vítězů. Pro poražené ve větvi poražených turnaj končí, neboť prohráli již podruhé.  V některých turnajích se finálový zápas nikdy neopakuje. V jiných se místo něho hraje série na více, obvykle dva vítězné zápasy.", "section_level": 1}, {"title": "Konečné výsledky.", "content": "Na konci turnaje se vítěz větve vítězů utká v zápase o celkové vítězství s vítězem větve poražených. Pokud se v tomto utkání setkali již po druhé, je to utkání konečné. Pokud se ale setkali poprvé, tak se v případě, že v tomto zápase vyhraje vítěz větve poražených, hraje ještě jeden zápas mezi těmito dvěma účastníky. Tím je zaručeno, že vítěz turnaje jako jediný neokusí porážku více než jednou.  Výsledky turnaje nejsou zcela jednoznačné, i když první čtyři místa určena jednoznačně jsou. O další místa se účastníci buď dělí, nebo se rozhoduje podle pomocného hodnocení nebo doplňkového zápasu.", "section_level": 1}, {"title": "Analýza, výhody a nevýhody.", "content": "Vyřazovací systém na dvě porážky má oproti klasickému vyřazovacímu systému výhodu v tom, že jedna porážka ještě neznamená vyřazení z turnaje, takže může vyhrát i ten účastník, jemuž se jeden zápas nepovedl. Cena za to je ovšem zvýšený počet zápasů nutných k dohrání turnaje. Celkem je potřeba odehrát formula_1 zápasů (v případě, že se finalisté již během turnaje potkali, tak jen formula_2).  Nevýhodou je i to, že vítěz turnaje se s druhým účastníkem může potkat během turnaje dvakrát, přičemž vzájemné zápasy vyhraje nejprve jedna a pak druhá strana. Tomu se dá čelit úpravou systému, při které se o první dvě místa hraje jen ve větvi vítězů a vítěz větve poražených získá třetí místo celého turnaje. V některých turnajích pak může vítěz větve poražených svést s poraženým z finále větve vítězů zápas o druhé místo, pokud se v turnaji ještě nepotkali. Tato úprava se využívá například v soutěžích, kde je třeba rozhodnout o dvou postupujících do vyšší soutěže.  Nevýhodou tohoto typu rozpisu turnajů je opakování finálového zápasu, zvláště u komerčně založených sportů, kde jsou dopředu prodány lístky nebo televizní práva. Této nevýhodě se dá čelit výjimkou pro poslední zápas a ten pak není nutné opakovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vyřazovací systém na dvě porážky je méně obvyklá modifikace vyřazovacího systému, rozpisu utkání turnajů některých her a sportů (tzv. oboustranný pavouk). Turnajem nepostupují jen vítězové, ale i účastníci, kteří prohráli zatím jen jednou. Graf rozpisu utkání se skládá jak z části pro vítěze (skupina A) jako ve vyřazovacím systému, tak i části pro účastníky, kteří již jednou prohráli skupina B). Systém se používá například v některých baseballových soutěžích, judu, armwrestlingu, curlingu, šipkách nebo počítačových hrách.", "tgt_summary": "双败淘汰制是一种竞赛形式,与普通的淘汰制输给一个对手即被淘汰不同,参赛者只有输给两个对手才被淘汰。", "id": 634669}
{"src_title": "AWACS", "tgt_title": "空中预警机", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V průběhu roku 1944 byl jako první letoun upraven bombardér Vickers Wellington (model Wellington XIV) 407. letky RCAF pro roli AEW&C, instalací radaru. Takto upravený letoun byl používán nad Severním mořem k detekci a navedení stíhačů RAF proti německým bombardérům He-111 z holandských základen a střelám V-1. Již tehdy byli na palubě letounu letečtí návodčí pro řízení letového provozu.  V roce 1945 začala US Navy používat jako svůj první stroj v roli AEW přestavěný námořní palubní letoun Grumman TBF Avenger, model TBM-3W, který byl schopen svým radarem AN/APS-20 detekovat nízko letící formaci letounů na vzdálenost 160 km.  Od roku 1950 US Navy začala používat přestavěný námořní palubní letoun Douglas A-1 Skyraider s radarem AN/APS-20.  V letech 1954 USAF a 1956 US Navy zavedly do operační služby Lockheed EC-121 Warning Star stále jen v roli AEW, bez řízení letového provozu.  V roce 1958 zařadila US Navy Grumman E-1 Tracer pro roli AEW.  V roce 1964 US Navy zavedly do operační služby Grumman E-2 Hawkeye.  Od roku 1965 začalo Sovětské letectvo používat Tupolev Tu-126 svůj první letoun vlastní konstrukce se systémem AEW&C.  V roce 1977 USAF zavedly do operační služby E-3 Sentry. Od roku 1984 začalo Sovětské letectvo používat Berijev A-50, který bude do roku 2020 nahrazen letounem Berjev A-100 Premier, jehož zkoušky začaly v roce 2015.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současné době miniaturizace elektroniky existují kromě klasických velkých strojů AWACS také méně výkonné systémy integrované do malých obchodních letounů s proudovým pohonem. Díky tomu jsou letouny se systémem AWACS dostupnější pro širší okruh zájemců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Airborne Early Warning and Control (AEW&C), nebo Airborne Warning and Control System (AWACS) je v anglické vojenské terminologii označení pro létající středisko včasného varování a řízení, které umožňuje získávání informací s pomocí výkonného radaru a další elektroniky a poskytuje možnost dohledu, velení, kontroly vzdušného prostoru, nebo komunikace. Získané informace mohou být využity k navádění protivzdušné obrany na cíle a řízení vojenských operací.", "tgt_summary": "预警机(英语:Air Early Warning, AEW)是为了克服雷达受到地球曲度限制的低高度目标搜索距离,同时减轻地形的干扰,将整套雷达系统放置在飞机上,自空中搜索各类空中、海上或者是陆上目标。借由飞行高度,提供较佳的预警与搜索效果,延长容许反应的时间与弹性。空中预警管制机(英语:Airborne Early Warning and Control, AEW&C)除提供早期预警的功能之外,还提供频繁C2BM(指挥和控制,作战管理)功能,类似机场交通管制和其他部队的军事指挥。", "id": 370390}
{"src_title": "Polyhistor", "tgt_title": "博学家", "src_document": [{"title": "Původ názvu.", "content": "Označení „polyhistor“ je odvozeno ze jména významného římského učence řeckého původu Lucia Cornelia Alexandera Polyhistora, známějšího jako Alexander Polyhistor, který žil v prvním století před naším letopočtem v Římě, kam byl zavlečen z rodného Milétu v době Sullovy diktatury. V římském prostředí se však záhy zúročily jeho rozsáhlé znalosti. Během svého života napsal 42 spisů, z nichž se ve většině případů dochovala jen torza. Podle všech dostupných popisů měl Alexander Polyhistor eidetickou paměť, a aniž by s sebou nosil jakékoliv zápisky, dokázal si s obdivuhodnou podrobností vybavit obsáhlé informace, především z oblasti historie a kartografie. Právě to snad mělo za následek, že si jej Marcus Licinius Crassus vybral za svého průvodce při tažení proti Parthům po roce 55 př.n.l. Není zcela prokázáno, že by právě Alexander Polyhistor byl tvůrcem některých ohňových zbraní, které byly použity v boji proti parthským opevněním.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější označení.", "content": "Dílo a odkaz Alexandra Polyhistora rehabilitovala a znovuobjevila až evropská renesance, která znamenala ve své době nejprudší rozvoj, nejen co do kulturního odkazu, ale i vědeckého poznání a samotného lidského smýšlení. Od těch časů se stalo zvykem označovat jako polyhistora, resp. „renesančního člověka“ významného učence, který se stal uznávanou kapacitou v mnoha oborech vědy a lidské činnosti. Jedním z prvních takto označených lidí byl bezpochyby Leonardo da Vinci. Renesanční člověk mluvil mnoha jazyky a míval široký rozhled po stránce nejen filozofické, ale také politické a společensko-kulturní. Mluvil několika jazyky, hrál na hudební nástroj, psal poezii atd.  S postupnou specializací ve vědě a technice se však tito mnohoučenci z oblasti vědy postupně vytráceli. V současné době je díky velkému pokroku v humanitních i přírodních vědách nad síly lidských rozumových možností sledovat plný a nezkreslený vývoj v mnoha různých oborech lidské činnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Skepse a podezřívavost vůči polyhistorům.", "content": "Kromě obdivu někteří polyhistoři v minulosti vyvolávali i podezřívavou skepsi až nepřátelskost – např. Hérakleitos prohlásil Pýthagora pro jeho nároky na všeobecné vědění za šarlatána a Roger Bacon i někteří další středověcí učenci byli podezříváni, že jim napomáhá ďábel.", "section_level": 1}, {"title": "Slavní polyhistoři.", "content": "Za polyhistory byli v minulosti označováni mimo jiné i následující učenci a vědci:", "section_level": 1}], "src_summary": "Polyhistor je klasické označení pro člověka s širokým množstvím znalostí či dovedností ve více oborech lidské činnosti. Jedná se zpravidla o všestranného či mnohostranného učence, charakteristického všestranností svých zájmů a nezřídka také jedinečnou genialitou. Označení „polyhistor“ pro významné učence se hojně zavádělo především ve snaze ocenit některé zvláště nadané osobnosti z období renesance – odtud také označení renesanční člověk.", "tgt_summary": "博学家(英语:polymath)或通才,是指精通多个不同范畴而且表现超群的人。", "id": 1998508}
{"src_title": "Státní znak Severní Makedonie", "tgt_title": "北马其顿国徽", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Nejnovější verze znaku (bez rudé pěticípé hvězdy) byla zavedena 16. listopadu 2009 a zobrazuje modré makedonské hory tyčící se nad vlnitou řekou. Hory zakrývající zlaté vycházející slunce s osmi paprsky na modré obloze. Kolem dokola je věnec obilných klasů s listy tabáku a makovicemi, který je dole převázán stuhou s národními motivy.  Po vyhlášení nezávislosti v roce 1991 se předpokládalo, že znakem Severní Makedonie se stane zlatý lev na červeném štítu (historický heraldický znak) dle návrhu Miroslava Grčeva (autor makedonské vlajky). Ovšem stálá neochota poslanců parlamentu Severní Makedonie vede k užívání současného neheraldického znaku. Jedinou změnou bylo v roce 2009 odstranění rudé socialistické hvězdy z vrcholu znaku. Politické strany se dohodly, že současný znak se bude používat dokud se nenajde adekvátní náhrada.", "section_level": 1}, {"title": "Návrhy na nový státní znak.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Z počátku 90. let 20. století.", "content": "První neoficiální návrh nového znaku byl pouze úpravou doposud používaného znaku, která spočívala v zachování ústředního motivu (modré makedonské hory tyčící se nad vlnitou řekou, hory zakrývající zlaté vycházející slunce s osmi paprsky na modré obloze) do jednoho štítu a odstranění socialistické symboliky. Druhý neoficiální návrh byl stejný jako návrh první, ale modrou oblohu nahradila obloha rudá, stejně jako na vlajce.  Dalším návrhem byl již heraldický znak od Miroslava Grčeva, kterým byl zlatý lev ve skoku v červeném štítu. Tento návrh znaku vycházel z nejstaršího zobrazení znaku Makedonie z roku 1340 (erbovník Fojnica). Od té doby až do 19. století byl jako znak Makedonie, která většinu tohoto období byla pod nadvládou Osmanské říše, zobrazován právě jako zlatý lev v červeném štítu či jako opak, tedy červený lev ve zlatém (žlutém) štítu. Hlavní důvody pro které nebyl v roce 1992 přijat navrhovaný heraldický znak:", "section_level": 2}, {"title": "Vládní návrh z roku 2014.", "content": "Dne 5. prosince roku 2014 podala vláda Severní Makedonie návrh na změnu současného státního znaku, který vychází právě z jedné z verzí historického znaku. Podle prezidenta Makedonské heraldické společnosti Jovana Jonovskiho je návrh nového znaku založen na ilustraci z knihy Jeroma de Bara \"Le blason des armoiries\" (1581), který zobrazuje znak Alexandra Velikého. Blason znaku: \"Or, a lion gules\", tedy česky \"na zlatém štítu, červený lev.\" Štít je navíc převýšen hradební (městskou) korunkou (reprezentující republikánské zřízení). Nicméně aby se tento návrh stal novým státním znakem musí ho odhlasovat parlament Severní Makedonie dvoutřetinovou většinou. Pokud se tak stane, tak jedinou evropskou zemí se socialistickým znakem zůstane pouze Bělorusko.  Nový návrh státního znaku je přijatelný i pro politickou stranu VMRO-DPMNE, která užívá znak s invertovanými barvami.", "section_level": 2}], "src_summary": "Státní znak Severní Makedonie vychází, i po vyhlášení nezávislosti v roce 1991, ze znaku užívaného v období jugoslávské Socialistické republiky Makedonie. Jde o znak neheraldický, tedy emblém, socialistického (sovětského) typu.", "tgt_summary": "北马其顿共和国国徽为圆形,中间绘有太阳自山和湖泊升起之象。周围饰以麦穗、罂粟和烟草和以当地刺绣图案为题材的绶带,2009年11月16日启用。", "id": 2366658}
{"src_title": "Lilek quitský", "tgt_title": "奎東茄", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tato bylina je vytrvalá a má světle zelenou až zelenou barvou. Celá je pokrytá krátkými fialovými chloupky, hustě otrněná na stonku a oboustranně na spodní i horní straně listů. Nafialovělé až fialové trny mají délku téměř 3 cm. Velké měkké chloupkaté listy jsou laločnaté, údajně až 60 cm dlouhé a 45 široké. Rostlina roste bujně, bohatě větví. Plodem je bobule.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První semena byly poslány do USA z Kolumbie v roce 1913, z Ekvádoru v roce 1914 a 1916. Mnoho dalších bylo dovezeno do Kalifornie, Floridy a ve sklenících některé plodily, ale všechny časem uhynuly. Čerstvé plody dovezené z Ekvádoru na světové výstavě v New Yorku v roce 1939 vzbudily velký zájem. V roce 1948 bylo 20 rostlin vysázeno na výzkumném poli University of Florida. Kvetly a plodily, dokud nebyly zničeny hurikánem. S nadějí, že bude více odolné větru, Milton Cobin v zahrádkářském centru zkusil naroubovat tzv. „potato tree“ (patrně naranjilla roubovaná na rostlinu \"Solanum macranthum\"). Rostlina plodila dobře, ale byla infikována parazity a zahynula. Na začátku padesátých let byla naranjilla široce pěstována ve střední Americe ve více místních kultivarech, z nichž některé nejsou otrněné. V šedesátých letech se Naranjilla pěstovala pro plody komerčně. V Jižní Africe bylo pěstována jako vůči háďátkům relativně rezistentní \"Solanum torvum\".", "section_level": 1}, {"title": "Nebezpečí.", "content": "Kůže citlivých lidí může být při kontaktu rozdírána, nebo drážděna ostrými trny. Při manipulaci chraňte vhodným oděvem nekryté části těla.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Hustě otrněné rostliny jsou považovány za dekorativní. Obchodní název Jurassica, pod kterým je prodávána u nás, prodejce takeawaytrends.com zdůvodnil tvrzením, že prodávané rostliny pochází z třetihor. Zcela zralé plody, vyjma zhořklých, jsou podle dostupných údajů sklízeny a zelená šťáva používána jako přísada do alkoholických a nealkoholických nápojů. Míchané nápoje jsou připravovány například ze šťávy plodů Naranjilla s kukuřičným sirupem, cukrem, vodou, a trochou citronové šťávy. Směs se silně zchladí a podává v teplých dnech s ledem. Také se z plodů Naranjilly připravuje želé a marmeláda, někdy jsou uváděny i kompoty a dezerty.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Rostlinu můžeme snadno úspěšně pěstovat v polostínu, nebo na světlém místě, vyhněte se slunečnému úpalu. Snáší dobře teploty až 30 °C. Daří se jí při teplotách okolo 19-20 °C. Zálivka má být přiměřená. Nesnáší přemokření nebo přeschnutí kořenů. Zem má být humózní a bohatá na živiny. V zemi původu snáší i chudší, kamenitější půdy. Můžete přihnojovat nejlépe organickými hnojivy ale pouze za vegetace (květen – srpen). Ze sortimentu hnojiv dostupných v ČR použijte běžné hnojivo, vhodné je i NPK, nebo Cererit a řiďte se návodem. Podle dostupných zdrojů není rostlina na hnojení zvlášť náročná ale přihnojené rostliny rostou výrazně lépe. Je pravděpodobné, že dobře snáší i hlubší řez. V našich podmínkách patrně může trpět savými škůdci, typickými pro lilkovité ale zejména fyziologickými chorobami. Rostliny pěstované v Jižní Americe trpí zejména háďátky, které způsobují úhyn rostliny, a bakteriózami.", "section_level": 1}, {"title": "Kříženci a odrůdy.", "content": "\"S. quitoense\" má ve Střední Americe mnoho divokých forem. Bylo vypěstováno několik kříženců nebo rostlin s plody podobné Naranjilla pro účely průmyslového využití. \"Solanum pectinatum\" Dunal (syn. \"S. hirsutissimum\" Standl.) je považován za vhodnou náhradu Naranjilla zejména pěstiteli v Mexiku, Venezuele a Peru, je však mírně handicapováno tím, že obsahuje alkaloidy (je jedovaté). Místními léčiteli je doporučováno proti hypertenzi.  Nejedlé \"S. hirtum\" Vahl., rostoucí divoce v Trinidadu a Střední Americe je háďátkům plně rezistentní. Hybridy tohoto druhu a \"S. quitoense\" mají tuto vlastnost a středně chutné plody. Divoká trnitá forma Naranjilla rostoucí v Kostarice je nazývána \"berenjena de olor\", má dřevitější větve a kmen. Její plody dorůstají až 6,25 cm v průměru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lilek quitský (\"Solanum quitoense\") je lilkovitá rostlina nazývaná naranjilla (též \"narančila\") v ekvádorské španělštině, nebo lulo v kolumbijské španělštině, nebo také toronja. Inkové ji nazývali lulum a Mexičané lulun. Ve střední Evropě se prodává jako Jurassica. Tato subtropická vytrvalá rostlina pochází ze severozápadu Jižní Ameriky. Původní je patrně v Kolumbii, Peru a Ekvádoru. Je pěstovaná ve střední Americe, v Kalifornii a na Floridě.", "tgt_summary": "奎东茄(学名:Solanum quitoense)是一种茄科茄属的植物,因为此水果的英文称:naranjilla lulo,故又称为露露果之称,也有人简称露露或露露Lulu。", "id": 421100}
{"src_title": "Bootstrap Protocol", "tgt_title": "BOOTP", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Aby mohly stanice v lokální počítačové síti komunikovat pomocí rodiny protokolů TCP/IP, je na nich nutné nastavit několik základních parametrů (zpravidla IP adresa, maska sítě, brána a adresy DNS serverů). Z hlediska správy počítačové sítě není výhodné, aby tyto údaje byly uchovávány na pevných discích stanic, protože v případě jejich změny by je bylo nutné obcházet a ručně nastavení měnit. Proto se s výhodou používal protokol BOOTP, který všechny potřebné údaje přiděloval stanicím z centrální databáze dle potřeby.  BOOTP server uchovává ve své databázi seznam MAC adres síťových rozhraní stanic (síťové karty klientů). Na žádost stanic pak uložené údaje stanicím odesílá pomocí protokolu UDP.  Protokol BOOTP umožňoval používání bezdiskových stanic (typicky unixových systémů), které všechny potřebné údaje pro svůj start a následný běh mohly získat ze sítě. Počáteční univerzální kód byl uložen buď na disketě nebo v BootROM síťové karty. Po zapnutí počítače tento kód zjistí z BOOTP serveru kromě IP konfigurace také adresu serveru, na kterém je uložen obraz pro zavedení operačního systému. Tento obraz je následně stažen pomocí protokolu TFTP (nebo protokolu SFTP či FTP).  Nástupcem protokolu BOOTP je DHCP (Dynamic Host Configuration Protocol), který přináší doplňující vlastnosti, ale není zpětně kompatibilní.", "section_level": 1}, {"title": "Princip.", "content": "Administrátor sítě vytváří konfigurační soubor, kde nastaví parametry pro všechna zařízení zapojená v lokální síti (síťové karty). Musí tedy udržovat databázi na bootp serveru a ručně do ní přidávat zařízení.  Startující stanice (bootp client – port 68) vytvoří dotaz „kdo jsem?“ a pomocí UDP ho odešle na IP adresu 255.255.255.255 (lokální broadcast – je odeslán na všechna zařízení v síti).  BOOTP server (port 67) po přijetí dotazu prohledá tabulku a najde-li v ní odpovídající MAC adresu tazatele, odešle mu z tabulky potřebná data pro nastavení síťové karty (IP adresu, masku podsítě, adresu DNS serveru, cestu k serveru a souboru ze kterého má nabootovat operační systém, atd.). IP adresa přidělená zařízení je přidělená nastálo. To znamená že každé zařízení v síti musí mít jeden profil na BOOTP serveru a zabírá pro sebe jednu konkrétní IP adresu, která nemůže být přidělená jinému zařízení v síti (ani v případě že dané zařízení není zrovna připojeno).  Ke vzájemné komunikaci serverů s klienty používají protokoly BOOTP i DHCP stejné porty. Servery DHCP a BOOTP přijímají požadavky od klientů pomocí portu UDP 67. Síťoví klienti používající protokoly BOOTP a DHCP si pro příjem odpovědí do serverů většinou zamlouvají port UDP 68.  Jelikož oba protokoly komunikují pomocí zpráv s téměř stejnou strukturou paketů, které také většinou posílají přes shodné známé porty, DHCP a BOOTP přenosoví agenti je nerozlišují (považují je za zprávy stejného formátu).  Současně s přidělenou IP adresou se BOOTP klient dozví od serveru také název bootovacího souboru (viz formát paketu). Tento soubor si klient stáhne ze serveru pomocí protokolu TFTP a následně zahájí bootování operačního systému.", "section_level": 1}, {"title": "Formát paketu.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Bootstrap Protocol (zkratka BOOTP) je v informatice síťový protokol, který se používal v počítačových sítích pro nastavení parametrů pro stanice používající TCP/IP. BOOTP je definován v z roku 1985. V současné době je nahrazen protokolem DHCP.", "tgt_summary": "BOOTP是一种网络协定,让电脑可以从服务器下载启动程序。", "id": 2668857}
{"src_title": "International Music Score Library Project", "tgt_title": "国际乐谱典藏计划", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přehled.", "content": "Projekt byl spuštěn 16. února 2006. Knihovnu tvoří zejména skenovaná stará vydání partitur, na něž se již nevztahuje ochrana autorských práv. Kromě toho je možno zde ukládat notové záznamy současných skladatelů, kteří si přejí poskytovat svoje skladby veřejnosti pod licencí Creative Commons. K hlavním cílům IMSLP patří setřídění a nahrání celého díla J. S. Bacha vydaného v letech 1851–1899 Bachovou společností. Dále je k dispozici téměř celé dílo F. Chopina a F. Liszta.  Kromě digitálního ukládání partitur může IMSLP poskytovat služby také jako hudební encyklopedie, do níž lze nahrávat různé verze historických vydání not téže skladby doplněné muzikologickými analýzami a komentáři hudebních historiků.  Databázi IMSLP oficiálně doporučuje MIT, jenž ji také v mnoha případech používá ve svých výukových programech OpenCourseWare. Jako vhodný zdroj ji též navrhují četné americké konzervatoře a univerzity.", "section_level": 2}, {"title": "Přerušení provozu.", "content": "IMSLP přerušil 19. října 2007 svůj provoz poté, co proti němu vzneslo právní námitky vídeňské nakladatelství Universal Edition. V doprovodném dopise bylo vysvětleno, že některá díla jsou veřejně přístupná v Kanadě, kde je umístěn počítač archivu a kde k nim autorská práva zanikla 50 let po smrti autora, v jiných zemích však zaniknou teprve 70 let po jejich smrti, jsou zde však prostřednictvím archivu přístupná. Administrátor archivu, vystupující pod přezdívkou Feldmahler, se rozhodl službu zavřít, ponechal však v provozu diskusní fórum, aby bylo možno hledat nejlepší řešení situace.  V reakci na tento krok nabídl svoji podporu s cílem zachování projektu ředitel projektu Gutenberg Michael S. Hart. Feldmahler tuto nabídku odmítl, přičemž vyslovil své znepokojení nad tím, že by projekt měl být umístěn v USA, a vstoupil do kontaktu s kanadskou pobočkou projektu Gutenberg. Dne 2. listopadu 2007 napsal pro BBC článek Michael Geist, kanadský akademik zabývající se autorským právem, v němž rozebral specifické aspekty a širší dopady tohoto případu.  Archiv IMSLP byl znovu zprovozněn 30. června 2008.", "section_level": 2}], "src_summary": "International Music Score Library Project (IMSLP, česky Mezinárodní projekt knihovny hudebních partitur) je projekt, jehož cílem je vytvoření virtuální knihovny veřejně přístupných hudebních partitur, fungující na principu wiki. Od spuštění 16. února 2006 do ní bylo uloženo přes 41 000 partitur okolo 19 000 skladeb od více než 2 500 skladatelů, čímž se zařadila k největším archivům partitur veřejně přístupným přes internet. Projekt využívá software MediaWiki a poskytuje tak přispěvatelům známé uživatelské prostředí v šestnácti světových jazycích.", "tgt_summary": "国际乐谱典藏计划 (英语:International Music Score Library Project,缩写:IMSLP)是一个以Wiki为基础,集合公共领域的乐谱的虚拟乐谱数据库计划。从2010年6月6日开始,国际乐谱典藏计划亦收集公共领域及许可的音乐录音。该项目采用MediaWiki软件提供贡献者熟悉及易用的界面。自2006年2月16日推出以来,逾7,800名作曲家的61,000份作品的约220,000份乐谱和21,000段录音被上传。", "id": 2105246}
{"src_title": "Kachetie", "tgt_title": "卡赫季州", "src_document": [{"title": "Základní údaje.", "content": "Rozloha Kachetie je 11 310 km2 a představuje téměř 17 % z celkové rozlohy Gruzie. Podle sčítání lidu žilo v Kachetii v roce 2002 407 tisíc obyvatel, takže hustota zalidnění se pohybuje okolo 36 lidí na jeden kilometr čtvereční. Region sousedí s regiony Mccheta-Mtianetie a Kvemo Kartli na západě, z ostatních světových stran je obklopen Ruskem a Ázerbájdžánem.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Kachetie je považována za nejčlenitější a nejrozmanitější kraj v Gruzii. Místní krajinu nejvíce utváří povodí řek Alazani a Jori, které se za hranicemi s Ázerbájdžánem vlévají do Mingačevirské přehrady. Řeka Alazani je také nejdelší řekou v Gruzii. Kromě dvou velkých řek se v Kachetii nachází jezera, jako například Kadžiri, Džandari a ledovcová jezera v Lagodechi. Na severu regionu se tyčí do výšky přes 2000 metrů pohoří Velkého Kavkazu, které jsou průchodné díky průsmyku Kaidori a údolím podél toku dagestánské řeky pramenící v Gruzii Andijskoje Kojsu. Zdejší horské klima bývá vlhké a chladné. Podél výše zmíněných řek Alazani a Jori se táhnou v nadmořské výšce 200 až 1000 metrů nad mořem planiny stepního charakteru, podél nichž se na kopcích rozkládají vysoké lesy. Také nížiny bývaly porostlé lesy, ale spíše jen křovinatými. Tyto nízké lesy se dochovaly jen na malém území, které bylo vyhlášeno jako Národní park Vašlovani. Jinak roste v nížinách převážně stepní rostlinstvo nebo víno, za jehož původní domovinu je považována právě Kachetie. V těchto planinách panuje subtropické až mírné a vlhké podnebí.  Na planině Eldari se dokonce díky zdejšímu subtropickému a suchému klimatu krajina přetváří v polopoušť a rostou zde pouštní rostliny.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny Kachetie.", "content": "Podle gruzínských bájí Kachetii založil Kachos, syn praotce gruzínského národa Kartla. Ve starověku se stala jednou z osmi součástí říše krále Parnavaze pod názvem \"Kacheti Saeristavo\". Kachetie se stala nezávislým knížectvím až v 8. století a na počátku 12. století se s okolními zeměmi sjednitila v Gruzínské království pod vládu Davida Budovatele. Hlavním městem Kachetie bylo už tehdy Telavi. Po rozpadu Gruzínského království v 60. letech 15. století získala Kachetie opět nezávislost, tentokrát jako Kachetské království. V roce 1762 se sjednotila s královstvím Kartlie v Kartlijsko-kachetské království, jehož hlavním městem bylo Telavi. Kachetie v průběhu historie často trpěla opakujícími se nájezdy muslimských Turků a Peršanů, takže v roce 1801 se Kachetie stala součástí Ruska pod příslibem záruky zabezpečení území před perskými a tureckými nájezdníky. V letech 1918-1921 byla Kachetie součástí Gruzínské demokratické republiky a pak až do roku 1991 součástí Gruzínské SSR. Od roku 1991 je Kachetie region v současné republice Gruzie a stále má za svou metropoli město Telavi.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Region Imeretie se skládá z nižších administrativních jednotek, celkem z 8 rajónů (okresů).  Kachetie se kromě tohoto oficiálního administrativního dělení ještě dělí na čtyři historické okresy:", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Hlavní obživou zdejších obyvatel je od pradávna zemědělství. V historickém okrese \"„Vnitřní Kachetie“\" se nejvíce pěstuje víno, za jehož domovinu je považována právě Kachetie. Dále se zde pěstují obilniny (nejvíce kukuřice), zelenina a chová dobytek. Ve \"„Vnější Kachetii“\" se kromě pěstování vína, obilí a zeleniny pěstuje ještě slunečnice a nejrůznější ovoce (jahody, broskve, švestky, jablka atd). Nejdůležitější plodinou v Kachetii je víno, jehož se zde vypěstuje až na 50 % celkové gruzínské produkce, z níž se pak vyrábí láhvové víno různých značek. Tradici má zde i pastevectví. Průmysl v Kachetii se zaměřuje převážně na zpracování zemědělských produktů, hlavně vína. Až 75 % potravinářských podniků se zabývá zpracováním vinné révy. Dalším významnou činností je těžba ropy, zemního plynu a také dřevozpracující průmysl. Význam má zde i turistický ruch, který se dynamicky rozvíjí. Kraj nabízí zachovalou přírodu stepní, lesní, vysočinnou i vysokohorskou. Bylo zřízeno i několik chráněných krajinných oblastí, národních parků (např. Národní park Vašlovani) a přírodních rezervací (např. Přísná přírodní rezervace Lagodechi), které jsou volně přístupné. Kromě hezké krajiny lze v Kachetii navštívit množství historických památek, hlavně kostely, kláštery. V současné době probíhají nákladné projekty jejich renovací. Další možnou atrakcí je cestování za vínem, tradiční kachetinský způsob výroby vína se jmenuje kvevri.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kachetie, též Kacheti (gruzínsky: კახეთი, \"Kacheti\"), je gruzínský kraj (region, gruz. \"mchare\") rozkládající se ve východní části Gruzie. Krajským městem je Telavi.", "tgt_summary": "卡赫季州 ()是乔治亚的一个州,位于该国最东部。面积11,310平方公里,人口407,000 (2002年)。首府泰拉维。", "id": 2604387}
{"src_title": "Bibliografická citace", "tgt_title": "ISO 690", "src_document": [{"title": "Požadavek autorského zákona.", "content": "Uvedení bibliografických citací o dílech nebo jejich částech převzatých od jiných autorů je mimo jiné požadováno autorským zákonem:  Podle autorského zákona je možné cizí autorské dílo rozmnožit pouze pro vlastní potřebu. Využít jej, například na svých webových stránkách, zákon povoluje v případě, kdy bude v odůvodněné míře užito výňatků ze zveřejněných děl ve vlastním díle; nebo bude užito výňatku z díla nebo celé drobné dílo pro účely kritiky nebo recenze k tomuto dílu či pro vědeckou nebo odbornou tvorbu; případně dílo bude užito při vyučování pro ilustrační účel nebo při vědeckém výzkumu, jejichž účelem není dosažení hospodářského prospěchu. Vždy však musí být splněn požadavek zákona o citaci uvedený v úvodu tohoto odstavce.", "section_level": 1}, {"title": "Uvádění bibliografických citací z tištěných dokumentů.", "content": "Reguluje ho standard ISO 690. Bibliografické citace se v kapitole nebo části webové stránky pod názvem „Použitá literatura“, „Bibliografie“ nebo pod podobným názvem (slovo reference má jiný význam) řadí abecedně nebo v pořadí odkazu v textu.", "section_level": 1}, {"title": "Knihy, sborníky a další.", "content": "Zápis o citacích z knih, sborníků, brožur a dalších jednorázově vydaných publikací se uvádí ve tvaru (tučně uvedené položky jsou závazné; název díla musí být napsán kursivou):  Autor. \"Název díla: podnázev díla.\" Podřízená odpovědnost (překladatel, ilustrátor apod., případně editor neboli sestavovatel – v případě, že není uveden autor). Označení vydání. Údaje o nakladateli (místo a název oddělené dvojtečkou, která je z obou stran oddělena mezerou), rok vydání. Rozsah (uvede se počet stran, případně i přiložený CD-ROM apod). Edice. Poznámky (libovolný podstatný text). Standardní číslo.  Křestní jméno autora, které se uvádí za příjmením, je možné vypsat, nebo uvést pouze iniciály. Ty však jen v případě, že nemůže dojít k záměně identity. Tituly se u jmen neuvádějí. Pokud je autorů více než tři, uvádí se maximálně tři (oddělují se čárkami) a za ně se přidá označení „et al“ (a jiní). V rámci českého textu je možné místo et al použít zkratku aj. Je-li autor neznámý, neuvádí se výraz „Anonym“, ale citace začíná až názvem publikace. U názvu vydavatele se neuvádí zkratka formy podnikání (například s. r. o.).", "section_level": 2}, {"title": "Seriálová publikace.", "content": "Více citací ze seriálové publikace, tedy především z časopisů, ročenek apod., se uvádějí jako celek, nikoliv pouze jako jednotlivá čísla, která byla použita. Údaje o vydání a Rok vydání se v případě, že periodika dosud vycházejí, zapisují jako otevřený (neukončený) interval (například 1990–.). Zápis by měl mít tuto podobu:  \"Název: podnázev.\" Odpovědnost. Vydání. Údaje o vydání (data a/nebo čísla). Nakladatelské údaje (místo, název). Rok. Edice. Poznámky. Standardní číslo. Kromě Edice a Poznámky jsou všechny údaje povinné. Též je povinné Název a podnázev napsat kursivou.", "section_level": 1}, {"title": "Článek.", "content": "Citace jednotlivého příspěvku (článku apod.) v seriálových publikacích má obsahovat:  Autora příspěvku. Název příspěvku. Podřízenou odpovědnost. \"Název zdrojového dokumentu,\" Údaje o vydání (rok, [může být i ročník], číslo svazku), lokace části. Standardní číslo – ISSN. Kromě podřízené odpovědnosti jsou všechny údaje povinné. Název zdrojového dokumentu se píše kursivou. Název článku stojatým písmem.", "section_level": 2}, {"title": "Uvádění bibliografických citací z elektronických dokumentů.", "content": "Reguluje ho standard ISO 690-2. Platí též při uvádění citovaných informací z elektronických dokumentů, například webových stránek, má být uveden zdroj těchto informací, a to v rozsahu položek a podobě jejich zápisu, jakou vyžaduje norma ČSN ISO 690-2:2000. Je jedno, zda vznikající dokument bude mít tištěnou podobu nebo elektronickou. V obou případech mají být uvedeny bibliografické citace.", "section_level": 1}, {"title": "Webová stránka.", "content": "Při citaci z webových stránek by mělo být uvedeno:  Jméno autora stránky (je-li uvedeno). \"Název stránky\" [online]. Datum publikování, Datum poslední revize [citováno dne]. Dostupné na: <URL adresa stránky>. Jméno autora stránky, název stránky, včetně uvedení [online] a datum publikování jsou povinnými údaji. Název stránky se píše kursivou. Například citace s odkazem v textu č. 3 (číslo odkazu se vkládá do hranatých závorek):  [3] NEUGEBAUER, Tomáš. \"Psaní na počítači – profesionální ovládání klávesnice\" [online]. 2008-02--- [cit. 2008-09-25]. Dostupné na World Wide Web: <nowiki><http://www.psani-vsemi-deseti.cz/2045/psani_na_pocitaci_profes_01.html></nowiki>.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bibliografické citace jsou souborem údajů o citovaných autorských dílech (seznam použité literatury nebo elektronických zdrojových dokumentů), nebo jejich částech, jež umožňují jejich identifikaci, včetně ověření údajů. Též čtenáři umožňují získat informaci o dalších zdrojích, které se dotýkají popisované problematiky. Také se využívají pro uvádění odkazů v textu.", "tgt_summary": "ISO 690是国际标准化组织的一个有关标注引用文献方式的标准。它规定了参考文献遵循的格式,信息出现的顺序位置等。不过,其中所用的符号、文字风格则未被包含到此标准之中。", "id": 423843}
{"src_title": "Morčák prostřední", "tgt_title": "红胸秋沙鸭", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Morčák prostřední dorůstá 52–58 cm, váží 750–1360 g a v rozpětí křídel má asi 67–82 cm. Dospělý samec má šedočerný hřbet, černobílá křídla, šedé boky a ocas, hnědobílé hrdlo, zelenou hlavu s nápadnou chocholkou per a výrazným červeným zobákem. Samice se od samce výrazně liší, je téměř celá šedá s bílým zbarvením na břiše a křídlech a hnědou hlavou, na které má výraznější chocholku než samec. Často bývá zaměňována s velmi podobnou samicí morčáka velkého, na rozdíl od které je poněkud menší a má mnohem méně výraznější přechod mezi hnědým hrdlem a světlou hrudí.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Morčák prostřední je široce rozšířený pták, hnízdí na sladkovodních jezerech a řekách v Severní Americe, Grónsku, Evropě a Asii. Je stěhovavý a na zimu pravidelně odlétá do jižnějších lokalit s mírnějším podnebím. Při průtahů je často a místy i dosti pravidelně k vidění také na území České republiky, kde velmi ojediněle také zimuje. V roce 2004 činila populace tohoto ptáka asi 510 –600 000 jedinců.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Vyskytuje se obvykle jednotlivě, občas může žít i ve skupinách čítajících až 50 jedinců. Za svou kořistí, kterou tvoří především menší ryby, vodní hmyzy, korýši a žáby, se velmi často potápí.  Hnízdo má obvykle velmi dobře ukryté v husté rostlinné vegetaci a umístěné v těsné blízkosti vody. Ročně klade 5–12 vajec, na kterých sedí asi 29–35 dní. Mláďata hnízdo opouštějí krátce po vylíhnutí obvykle již v 1. až 2. dni života, pohlavně dospívají ve 2 letech a ve volné přírodě se mohou dožít i více jak 8 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Morčák prostřední (\"Mergus serrator\") je velká potápivá kachna a společně s morčákem velkým a bílým jediný druh morčáka, který se vyskytuje na území České republiky.", "tgt_summary": "红胸秋沙鸭(学名:)为鸭科秋沙鸭属的鸟类。分布于欧亚大陆、北美洲、日本、印度、欧洲、非洲、北美洲、台湾岛以及中国大陆的东北、新疆、东北、甘肃、内蒙古、河北、山东、江苏、四川、福建、广东、广西等地,多生活于河流、湖泊、海洋以及苔原。该物种的模式产地在瑞典。", "id": 1852754}
{"src_title": "Hirjú", "tgt_title": "飛龍號航空母艦", "src_document": [{"title": "Stavba a provedení.", "content": "Japonsko 25. května 1933 oznámilo, že se již necítí být vázáno limity washingtonské a londýnské námořní konference, která omezovaly výtlak i výzbroj válečných lodí. Stavba \"Sórjú\" a \"Hirjú\" byla zadána v rámci programu z roku 1934 a obě nové letadlové lodě povolený výtlak překročily.  \"Hirjú\" byla o něco větší než její sesterská loď \"Sórjú\". Lišila se i tím, že měla velitelský ostrov na levé straně, zatímco u \"Sórjú\" byl na pravé (jedinou další postavenou lodí, která měla ostrov na levoboku byla Akagi). Můstek byl také posunut více dozadu, takže se nacházel uprostřed délky plavidla. Dva komíny byly vyvedeny do boků na pravoboku.", "section_level": 1}, {"title": "Označování letounů palubní skupiny Hirjú.", "content": "Letouny palubní skupiny \"Hirjú\" ( \"Hirjú hikókitai\") byly na kýlovce označovány kódem dle následujícího schématu: [kód \"Hirjú\"]-[taktické číslo]. Identifikační kód \"Hirjú\" v roce 1941 byla kombinace písmena a římské číslice \"BII\". Prvkem rychlé identifikace byly dva modré pruhy na trupu letounu.  Těsně před bitvou u Midway se \"Hirjú\" stala vlajkovou lodí 2. \"kókú sentai\" (第二航空戦隊 ~ divize letadlových lodí) místo \"Sórjú\". S tím souvisela změna značení palubních letadel. Identifikačním kód byl změněn na \"BI\" a prvkem rychlé identifikace byl jeden modrý pruh na trupu letounu. Není ale jasné, zda byla tato změna aplikována na všechny palubní letouny a jaké přesně označení (zda staré či nové) letouny z obou sesterských lodí během své poslední bitvy nesly. Nejsou známé žádné fotografie, které by zachycovaly značení strojů z těchto letadlových lodí a zároveň byla identifikována příslušnost letounu k jedné nebo druhé lodi. Parshall & Tully se domnívají, že ke změně došlo.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Dne 25. září 1942 byla \"Hirjú\" vyškrtnuta ze seznamu lodí japonského císařského námořnictva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hirjú (japonsky: 飛龍, \"Létající drak\") byla druhou letadlovou lodí třídy \"Sórjú\" Japonského císařského námořnictva, která se účastnila první fáze války v Pacifiku.", "tgt_summary": "飞龙号是日本帝国海军的一艘航空母舰,与苍龙一样属于第二次船舰补充计划(丸二计划)中建造的舰艇之一,原本是设计成跟苍龙号相同的第二号同级舰,不过在有了加贺号的改装经验与苍龙号的施工经验之后,对飞龙号有更多加强修正的设计。由于完工后与原先最早设计变化很多,最后飞龙与苍龙的舰型已相差甚远,于是便独立成为飞龙级航舰。", "id": 296590}
{"src_title": "Státní znak Andorry", "tgt_title": "安道爾國徽", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší známé vyobrazení andorrského státního znaku se nachází na fasádě sídla parlamentu (Casa de la Vall, ). Datum jeho vzniku je však nejisté. Znak na fasádě je tvořen polceným štítem, v jehož (heraldicky) pravé části jsou dva volci a v levé tři kůly. V hlavě štítu je mitra a berla. Volci byli převzati ze znaku hrabat z Béarn a kůly ze znaku hrabat z Foix. Mitra a berla jsou symbolem biskupa.  Na stejné budově je i další, historický znak z roku 1780. Ten je tvořen čtvrceným štítem s mitrou a šikmo položenou berlou v prvním poli, třemi kůly ve druhém a čtyřmi kůly ve třetím poli a s dvěna volky ve čtvrtém poli. Čtyři kůly ve třetím poli pocházejí z katalánského znaku. Štít je orámován zdobenou kartuší, pod ním je heslo VIRTUS UNITA FORTIOR.  V roce 1866 byla zavedena první státní vlajka, do jejíhož středu se v dalším období někdy kladl znak. Ten se lišil podle toho, zda byla vlajka vyrobena v Katalánsku nebo ve Francii. Ve čtvrceném francouzském štítu byla v prvním, světle modrém poli zlatá (na vlajce žlutá) mitra, za níž byla šikmo položená zlatá (žlutá) berla. Ve druhém a třetím zlatém (žlutém) poli byly tři červené kůly. Ve čtvrtém, zeleném poli byli dva červení volci. Na vlajce vyrobené v Katalánsku byla nad štítem zlatá (na vlajce žlutá) hraběcí koruna. Na andorrské poštovní známce z roku 1890 byl štít oválný.  Zřejmě v roce 1901 došlo ke změně státního znaku. V opět čtvrceném, francouzském štítu byla v prvním, stříbrném poli zlatá, červeně podšitá mitra, ve druhém, zlatém byly tří červené kůly, ve třetím, červeném poli byla zlatá berla a ve čtvrtém, zlatém poli dva červení volci. Nad štítem, orámovaným zdobenou, zlatou kartuší byla zlatá koruna. Pod ním pak stříbrná stuha s heslem VIRTUS UNITA FORTIOR.  Kolem roku 1923 byl státní znak změněn, mitra v prvním poli byla nyní kosmo položená a zkřížená se šikmo položenou, zlatou berlou. Ve třetím, nyní zlatém poli byly čtyři kůly. Stuha pod štítem byla vypuštěna.  V letech 1944–1946 došlo zřejmě ke změně státního znaku, na poštovních známkách z té doby je (na rozdíl od znaku z roku 1923) v prvním poli mitra a ve třetím berla. Po II. světové válce se až do roku 1999 znak několikrát v detailech změnil, což bylo způsobeno i neexistencí jakýchkoliv právních předpisů:  29. března 1993 vstoupila v platnost nová ústava. Vlajka byla oficiálně přijata \"Zákonem o používání státních symbolů\" z 20. června 1996. Specifikace znaku na státní vlajce však nebyla uvedena.  5. května 1999 schválila andorrská vláda grafickou normu \"Llibre de normes gràfiques per a la reproducció i aplicació dels signes d'Estat per als quals el Govern és autoritat competent\" (), která definovala státní symboly, tím i státní znak, který se užívá dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Další použití znaku.", "content": "Státní znak Andorry je vyobrazen na státní vlajce. Před přijetím eura byl i na andorrských mincích.", "section_level": 1}, {"title": "Znaky farních okrsků.", "content": "Andorra se skládá ze sedmi částí – farností. Všechny farní okrsky používají své znaky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Státní znak Andorry je tvořen čtvrceným francouzským štítem. Čtyři pole symbolizují biskupa, Foix, Katalánsko a Beárn:", "tgt_summary": "安道尔国徽的中心图案为一盾徽,分为四个象限:第一个象限的牧杖和礼冠代表了安道尔两个元首之一、加泰罗尼亚天主教乌格尔教区的主教。四黄三红竖条代表福伊克斯伯爵。四红五黄的竖条代表加泰罗尼亚,而两头公牛代表贝尔恩伯爵。", "id": 2077585}
{"src_title": "Kongresové Polsko", "tgt_title": "波蘭會議王國", "src_document": [{"title": "Rozloha a demografie.", "content": "Polské království se rozkládalo na ploše přibližně 128 tisíc kilometrů čtverečních, na které žilo v roce 1816 přibližně 3,3 milionů lidí. Do roku 1910 vzrostl počet obyvatel na přibližně 12 milionů osob. Podle ruského sčítání lidu v roce 1897 tvořili 72% většinu v Polském království Poláci a 13,5 % obyvatel byli Židé.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Polské království bylo vytvořeno (či obnoveno) Vídeňským kongresem (odtud název \"Kongresovka\") v roce 1815 z velké části Varšavského knížectví, z jehož zbylých částí byly utvořeny: „autonomní“ Velkovévodství poznaňské, které bylo připojeno k Prusku, svobodným městem Krakov pod patronátem všech 3 mocností. Tomuto rozdělení se někdy říká „čtvrté dělení Polska“. Zprvu požívalo značnou autonomii (včetně vlastní armády), která však byla podstatným způsobem omezena po porážce protiruského Listopadového povstání v roce 1831.  Polským králem byl v rámci personální unie Polska a Ruska dědičně určen ruský car, kterého polské stavy musely přijmout za krále. Ruský car Alexandr I. Pavlovič se nechal korunovat na polského krále. Personální unie však v ruském podání od začátku nefungovala a stala se z ní unie reálná.  Když car Alexandr I. v roce 1825 zemřel a carem se stal Mikuláš I. Pavlovič, nechal se také korunovat polským králem, ale snažil omezit polskou autonomii. To vedlo v letech 1830–1831 k devět ničivých měsíců trvajícímu tzv. \"Listopadovému povstání\" v Polsku, které ale bylo carskými silami v bojích potlačeno.  Polské kongresové království kvůli tomu přišlo o většinu autonomie, postavení suverénního státu a došlo tak de facto ke konci personální unie, která se již stejně proměnila v unii reálnou. Polsko bylo degradováno do postavení obyčejné provincie ruské říše. Jako o posledním polském králi, byť formálním, se dá mluvit o Alexandrovi II. Další ruští carové Alexandr III. a Mikuláš II. již nosili titul polského krále pouze titulárně.  K likvidaci zbytků polské autonomie došlo po porážce protiruského Lednového povstání v roce 1863, kdy bylo Polské království přímo včleněno do Ruského impéria jako Poviselský kraj (\"Привислянский край\"). Následovala tvrdá a nesmlouvavá rusifikace  V roce 1916 na území Polského království vzniklo nové Polské království instalované Německem a Rakousko-Uherskem.", "section_level": 1}, {"title": "Správní dělení.", "content": "Původně se Polské království dělilo na těchto osm vojvodství: Vojvodství však byla s postupným omezováním autonomie zrušena a od roku 1867 se Polské království dělilo na tyto gubernie:", "section_level": 1}], "src_summary": "Kongresovka či Kongresové Polsko, oficiálním názvem Polské království (polsky \"Królestwo Polskie\"; rusky \"Царство По́льское, Carstvo Polskoje\"), známé též jako Ruské Polsko, byl státní útvar existující mezi lety 1815 až 1864 (formálně do r. 1916) v personální a později reálné unii s Ruským impériem. Hlavním městem byla Varšava a hlavou byl polský král, kterým byl vždy ruský car. Z původně suverénního a autonomního státního útvaru se postupem času přeměnilo Polské království v \"de facto\" integrální součást Ruského impéria.", "tgt_summary": "波兰王国(,),通称波兰会议王国()、简称议会波兰,又因为属于奥地利、普鲁士、俄罗斯瓜分波兰三部分中的一个,亦称俄属波兰。该国在1815年经由维也纳会议成立,第一次世界大战时在1916年德军占领俄属波兰后被德意志帝国用波兰摄政王国(傀儡政权)取代。该国在本质上是俄国的共主邦联。虽然原则上,波兰王国获得了相当大的正式的政治上的主权,成为了独立国家,但沙皇总体上并不顾及这些限制他们权力的因素,且严格地说,在十一月起义和一月起义后,俄罗斯更是削弱了波兰议会王国的自主权,首先将该国变为俄国的总督区,随后又将该国划分为俄罗斯帝国的几个省。此后波兰的主权也就不复存在了。", "id": 749195}
{"src_title": "Těžba", "tgt_title": "采矿业", "src_document": [{"title": "Těžební průmysl.", "content": "Těžební průmysl je odvětví průmyslu, které se týká hlavně těžby (dobývání) přírodních zdrojů z povrchu planety. Jedná se tedy o odvětví lidské činností, jež čerpá zdroje pocházející z prostředí neživé pozemské přírody. Oblasti na těžbu surovin se pak nazývají lomy, doly, ropné vrty apod. Existují i zvláštní případy těžby, např. těžba soli odpařováním mořské vody.  Těžební průmysl se zaměřuje převážně na dobývání surovin a v některých případech na prvotní úpravu jako například na drcení kameniva, či čištění, ale také může obsahovat fyzikálně-chemické procesy, které mohou zvyšovat obsah požadované látky. Nejčastěji je těžební činnost spojena s povrchovými či podpovrchovými těžebními centry, kde je přírodní zdroj získáván. Těžební centra jsou spojena s výskytem zdrojů, která jednotlivá centra získávají. Centra musí být napojena na dopravní infrastrukturu, aby se dala získávaná komodita odesílat do zpracovatelských závodů, či k dalšímu použití.", "section_level": 1}, {"title": "Těžba podle lokality.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Těžba v hlubinných dolech.", "content": "Zahrnuje těžbu a dopravu vytěženého nerostu z dolu. Těží se v porubech, chodbách. V porubech pracují havíři s různými typy důlních strojů a dopravních zařízení (v těžních chodbách důlní dráha, v šachtách důlní výtahy). Těživo z dolu se dopravuje na povrch těžní jámou pomocí důlních výtahů, a to ve vozících, těžních klecích, nebo ve skipech. Suroviny jsou dále drceny, taveny, tříděny a rozváženy.", "section_level": 2}, {"title": "Těžba v lomech.", "content": "Doprava vytěženého materiálu po pásových dopravnících nebo těžkou technikou do úpravny na zpracování (drcení, mletí, plavení, třídění). Těží se v povrchových lomech v řezech. V případě uhlí může být poblíže dolů uhlí spalováno v (uhelných) tepelných elektrárnách či v teplárnách a přeměňováno na tepelnou či elektrickou energii.", "section_level": 2}, {"title": "Těžba podle surovin.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Těžba rašeliny.", "content": "Rašelina má využití jako palivo, prostředek pro zvýšení úrodnosti půdy, stelivo pro hospodářská zvířata či pro přípravu léčivých lázní. Dříve se těžila ručně, s rozvojem techniky se dostavila i průmyslová těžba rašeliny.", "section_level": 2}, {"title": "Těžba ropy.", "content": "Je prováděna hlubinnými vrty, kterými ropa proudí na povrch, vytlačována tlakem plynů. V některých případech se ropa těží ražením důlních děl a ropa vyvěrající z hornin se odvádí do podzemních nádrží, odkud se čerpá na povrch.", "section_level": 2}, {"title": "Těžba soli.", "content": "Je prováděna buď hornickým způsobem, nebo rozpuštěním soli vháněnou vodou a jejím čerpáním, popř. odpařováním slané vody.", "section_level": 2}, {"title": "Těžba síry.", "content": "Síra je rozptýlená v horninách, těžba se provádí tavením síry horkou vodou vháněnou do vrtů, jíž se pak roztavená síra vynášena na povrch.", "section_level": 2}, {"title": "Těžba kamene.", "content": "Hornina je lámána v lomech, které jsou nejčastěji povrchové, méně podpovrchové. Hornina je vyvážena z lomu do těžebních strojů, kde bývá drcena na různé velikosti. Je využívána jako stavební surovina, posyp, pro zarovnávání nerovností, násypy.", "section_level": 2}, {"title": "Těžební průmysl a životní prostředí.", "content": "Podíl recyklovaných kovů na celkové spotřebě je stále pouhým zlomkem. Odhaduje se, že na skládkách končí kolem 20 miliard tun nezpracovatelných materiálů ročně. To není problém sám o sobě (často se i nechávají potápět kovové lodě do oceánů, aby se podpořily koráli s nedostatkem železa), ale pokud se kovy například usazují na mikroorganismech ve vodě, přírodní potravní řetězec může být narušen.", "section_level": 1}, {"title": "Toxické kovy.", "content": "Některé kovy jako olovo bývají považované za toxické pro životní prostředí. Někdy je problém i v bioesenciálních kovech, kterých je jen moc a například zabraňují některým, pro živé organismy klíčovým chemickým reakcím. Z tohoto úhlu pohledu je důležité, aby se odpadní látky nešířili například rozpouštěním ve vodě dál do oběhu. Problém proto často nastane ve chvíli, kdy spalovny nezpracují 100% nepotřebného materiálu. Zejména v rozvojových zemích se tak z továren dostává značné množství oxidů síry.", "section_level": 2}, {"title": "Prachové částice.", "content": "V místech, kde dříve probíhala těžba se často nachází zvýšený podíl některých kovů v půdě. Když pak rostliny látky vytáhnou na povrch, mohou obsahovat velké množství kovů a tvořit tak např. riziko pro nervové systémy zvířat, která je následně zpracovávají. Někdy bývají naopak rostliny používány záměrně k \"vytažení\" kovů z půd, nicméně rostliny pak musí být druhotně zpracovány, jinak se dostanou zpět do půdy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Těžba je dobývání nerostných surovin z přírodních zdrojů. Může jít např. o rudy, horniny jako jsou uhlí, kaolin, nebo rašelinu či jiné suroviny.", "tgt_summary": "采矿业是从地下开采有经济价值的矿物或其他物质的活动,开采的部位都是矿物比较集中的矿床,采矿业开采的物质包括铝矾土、煤、钻石、铁、稀有金属、铅、石灰石、镍、磷、岩盐、锡、铀和钼等,几乎任何不能由农业生产的原始物质都是由矿物提供的,从广义来说,石油、天然气、甚至地下水的开采都能算做采矿业范畴。", "id": 2159983}
{"src_title": "Hrnčířství", "tgt_title": "陶器", "src_document": [{"title": "Hrnčířská technologie.", "content": "Hrnčíř zpracovává speciální hlínu, směs hlinitokřemičitého jílu, písku jako ostřiva a vody. Může ji tvarovat rukama a primitivní nádoby se vyráběly navíjením tenkého válečku hlíny; výsledná nádoba se pak ještě uhladila. Už v 6. až 4. tisíciletí př. n. l. však v Mezopotámii objevili hrnčířský kruh, otočnou desku, kterou roztáčí pomocník, hrnčíř sám nohama, anebo dnes elektromotor. Na kruhu se dají vyrábět dokonale rotační tvary, většinou „vytahováním“ z okrouhlého koláče hlíny rukama. Vytočený tvar se pak ještě dotváří o nerotační prvky jako je hubička nebo vytlačované ozdoby, případně se přilepí ucho.  Vytvarovaný výrobek se nejprve na vzduchu suší a pak vypaluje při teplotách mezi 1100-1300 °C, kdy se materiál ještě netaví, nýbrž slinuje. Nejstarší způsob vypalování je v otevřeném ohni, kdy se výrobky prostě obklopí dřevem, které se zapálí. Velmi dávno se však začaly užívat různé pece, které šetří palivo a dovolují dosahovat vyšší a stejnoměrnou teplotu. Podle toho, zda je v peci spíše oxidační nebo redukční atmosféra, budou mít výrobky spíše červenavou anebo černou barvu. Tradičně se užívaly dva druhy pecí, horizontální a vertikální, případně i pece s více komorami na sušení, pálení a glazování. Vyspělejší hrnčířství užívá rozmanité techniky zdobení, jednak plastického (vtlačování, vyrývání, přilepování), jednak povrchového malování. Také zdobení se může dělat na kruhu – tak vznikají pravidelné kruhy a vlnovky na povrchu hrnců, džbánů, misek a talířů. Povrchová výzdoba se může vytvářet před vypálením, obvykle se však výrobky nejprve vypalují na nižší teplotu (přežah), pak se nanášejí různé polevy (glazury) a vypalují podruhé při vyšší teplotě. V průběhu staletí nastřádali hrnčíři bohaté zkušenosti a vynalezli velké množství různých technik a glazur, zejména olovnatých nebo alkalických. Polévaná keramika je dokonale nepropustná, lépe se umývá a déle vydrží.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologie.", "content": "Hrnčířské výrobky jsou sice křehké, ale neobyčejně trvanlivé. Proto patří k nejběžnějším archeologickým nálezům, z nichž lze určovat příslušnost k určité kultuře. Tvary, technologie i výzdoba hrnčířských výrobků jsou do té míry charakteristické, že se podle nich někdy nazývají různé kultury (např. kultura zvoncových pohárů) a období (např. v dějinách antické řecké keramiky). Nejstarší zachované předměty z pálené hlíny jsou patrně drobné kultovní sošky (např. známá Věstonická Venuše), jež mohou být až 25-30 tisíc let staré.  V jednoduchých starých i současných kulturách si prosté nádoby vyrábějí často ženy, a to pro vlastní potřebu, a vypalují je v otevřeném ohništi. Skutečný rozvoj hrnčířství souvisí s přechodem do neolitu (mladší doby kamenné) s usedlým zemědělským hospodařením, kdy se hrnčíři začínají specializovat a kdy se také objevují pece. Hrnčířský kruh vznikl v Mezopotámii v 4.-6. tisíciletí př. n. l., od 10. století př. n. l. vznikají ve Středomoří střediska vyspělého hrnčířství, která vyrábějí luxusní nádoby i na export (zejména na ostrově Samos). Vznikají zřetelně typizované tvary pohárů, misek, džbánů, měsidel na víno a velikých zásobnic, které spolu s výzdobou dovolují určit původ i stáří jednotlivých nálezů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V historických dobách bylo hrnčířství důležité a velmi rozšířené řemeslo, které se časem soustřeďovalo do určitých oblastí se zvláště vhodnou hlínou a řemeslnou tradicí. Od pozdního středověku vyráběli hrnčíři také kachle na stavbu kamen, obvykle polévané a často bohatě zdobené. Velký rozkvět zažilo hrnčířství v 16. století v severní Itálii, kde vznikla také dokonalejší fajáns a majolika s bohatou malovanou výzdobou. Ještě později se vyvinuly různé druhy kameniny s vyšší teplotou vypalování, takže nádoby jsou ohnovzdorné. V našich zemích se proslavila tzv. habánská a později holíčská keramika na jižní Moravě, ve Slezsku byl známým střediskem hrnčířství Boleslawiec (něm. Bunzlau). Lidové hrnčířství je významnou složkou lidového umění zejména na Moravě.  V okolí Prahy byla střediskem hrnčířství Zbraslav a až do druhé světové války bývaly velké hrnčířské trhy na malostranské Kampě. S rozšířením průmyslové výroby porcelánu v 19. století a s nástupem umělých hmot ztrácelo běžné hrnčířství na významu a od poloviny 20. století se provozuje hlavně jako umělecké řemeslo nebo koníček.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrnčířství je řemeslná rukodělná výroba jemné keramiky, zejména nádob, z plastické hlíny, která po vypálení dává pevný a trvanlivý střep. Je to jedna z nejstarších lidských technologií a různě zdobené hrnčířské výrobky mají velký význam pro archeologii. V poslední době hrnčířské užitkové výrobky nahradil v bohatších společnostech nejprve porcelán a později umělé hmoty, takže hrnčířství se stává spíše uměleckým řemeslem.", "tgt_summary": "陶器,古称瓦,是用黏土或陶土经捏制成形后烧制而成的器具。陶器历史悠久,在新石器时代就已初见简单粗糙的陶器。陶器在古代作为一种生活用品,在现在一般作为工艺品收藏。", "id": 2639351}
{"src_title": "Středozemní podnebí", "tgt_title": "地中海式气候", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Mimo oblast Středomoří se středozemní klima nachází v oblasti Kalifornie, u mysu Dobré naděje v Jihoafrické republice, ve středním Chile, jihozápadní Austrálii a pobřežních oblastech střední a jihovýchodní Austrálie.  Středozemní klima je vhodné pro pěstování vinné révy a proto se zde nachází řada známých vinohradnických oblastí.", "section_level": 1}, {"title": "Horké středozemní klima (Csa).", "content": "Průměrná teplota nejteplejšího měsíce v roce překračuje 22 °C a průměrná teplota nejstudenějšího měsíce je mezi 18 °C až 0 °C. Alespoň 4 měsíce mají průměrnou teplotu vyšší než 10 °C. Léta jsou suchá a některé letní měsíce mohou být prakticky bez deště, tím se letní počasí podobá tomu v aridních a semiaridních oblastech. Naopak zimy jsou deštivé, ale přesto i v ní slunné dny nebývají nic neobvyklého. V zimě může někdy i sněžit, ale to je mnohem pravděpodobnější ve vnitrozemí, u pobřeží Chorvatska nebo Itálie je sněžení vzácnost.", "section_level": 1}, {"title": "Teploty.", "content": "Nejvyšší letní teploty bývají mezi 30 °C a 40 °C. Nejnižší zimní teploty jsou obvykle v okolí bodu mrazu nebo přibližně okolo −5 °C, ale na těch nejstudenějších místech u Kaspického moře můžou klesat až pod −10 °C. V zimě je přes den maximálně zhruba mezi 5 °C až 20 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Teplé středozemní klima (Csb).", "content": "Léta jsou teplá a suchá, ale průměrná měsíční teplota nejteplejšího měsíce nepřekračuje 22 °C. Průměrná měsíční teplota nejstudenějšího měsíce je mezi 0 °C až 18 °C. Alespoň 4 měsíce musejí mít průměrnou teplotu nad 10 °C. Jinak je toto klima téměř stejné jako horké středozemní. Zimní teploty jsou stejné jako u horkého typu, letní teploty jsou však nižší, nejvyšší letní teploty bývají mezi 25 °C a 35 °C.", "section_level": 1}], "src_summary": "Středozemní podnebí je klima podobné klimatu ohraničující Středozemní moře. Mimo tuto oblast mají oblasti s podobným klimatem malé rozlohy. Obecně se tento druh klimatu nachází na západním pobřeží kontinentů, zhruba mezi 30° a 45° severní nebo jižní šířky. Pro středozemní klima je typické velmi suché a horké léto a mírná deštivá zima.", "tgt_summary": "地中海式气候,又称作地中海气候 (英语:Mediterranean climate)、副热带夏干气候 (英语:dry summer climate),其分布于中纬度地区(约南北纬30至40度)的大陆西岸地区,包括地中海沿岸地区、黑海沿岸地区、美国的加利福尼亚州、澳洲西南部伯斯、南部阿德莱德一带,南非共和国的西南部,以及智利中部等地区。", "id": 2715054}
{"src_title": "The College Dropout", "tgt_title": "The College Dropout", "src_document": [{"title": "O albu.", "content": "Kanye West jako hudební producent prorazil již roku 2000, kdy začal nahrávat skladby pro umělce z Roc-A-Fella Records, kterým vévodil rapper Jay-Z. Po vybudování si renomé jako producent však toužil být i rapperem, nicméně nahrávací společnosti ho odmítaly, jelikož odmítl rapovat v tehdy dominujícím mainstreamovém žánru gangsta rap, s tím ho odmítli například u Capitol Records. Brzy poté ho jako producenta upsal Damon Dash k Roc-A-Fella Records.  V roce 2002 přežil dopravní nehodu, při které si rozdrtil čelist. Později téhož roku ho tyto události přiměly nahrát píseň \"Through The Wire\", která mu otevřela cestu k nahrání alba. \"The College Dropout\" se začal nahrávat ve studiu The Record Plant v Los Angeles, ale produkce pocházela z různých zdrojů. V polovině roku 2003 bylo album hotové a okamžitě uniklo na internet, a to měsíc před oficiálním datem vydání v srpnu 2003. West se rozhodl nahrávky změnit, některé zremixoval, jiné zremastroval, dalším přidal sloky a některé zcela změnil. Nově stvořené album i proto bylo vydáno až v únoru 2004.", "section_level": 1}, {"title": "Singly.", "content": "Prvním singlem byla píseň \"Through the Wire\", která byla vydána v září 2003. Ta vstoupila do žebříčku Billboard Hot 100 na 94. příčce a v únoru 2004 dosáhla 15. příčky. Úspěchu dosáhla i ve Spojeném království, kde se umsíitla na 9. příčce v UK Singles Chart.  Druhý singl \"Slow Jamz\" byl společným singlem s rapperem Twista, který ho měl i na svém albu \"Kamikaze\", píseň se vyšplhala až na první příčku žebříčku.  Třetí singl \"All Falls Down\" vstoupil do žebříčku na desáté pozici a postupně se vyšplhal na sedmou. V USA se ho prodalo přes 500 000 kusů a získal certifikaci zlatý singl.  Čtvrtý singl \"Jesus Walks\" se v USA umístil na 11. příčce, ve Spojeném království poté na 16. příčce. I tento singl dosáhl certifikace zlatý singl.  Pátý singl \"The New Workout Plan\" již v žebříčcích nezabodoval.", "section_level": 2}, {"title": "Po vydání.", "content": "Album debutovalo na 2. příčce v žebříčku Billboard 200 s 441 000 prodanými kusy v první týden prodeje v USA. O druhý týden se prodalo 196 000 ks, ve třetí poté dalších 132 000 ks. V dubnu 2004 získalo album certifikaci platinová deska od společnosti RIAA. Dne 30. června získalo certifikaci 2x platinová deska. Celkem se v USA prodalo 3,3 milionů kusů, celosvětově poté přes 4 miliony kusů.", "section_level": 1}], "src_summary": "The College Dropout je debutové album amerického rappera a hudebního producenta Kanye Westa, které bylo vydáno v roce 2004 u nahrávacích společností Roc-A-Fella Records a Def Jam Recordings. Deska obdržela dvě ceny Grammy Award v kategoriích \"Nejlepší rapové album\" a \"Nejlepší rapová píseň\" za singl \"Jesus Walks\". Časopis Rolling Stone zařadil desku do žebříčku nejlepších desek roku 2004 a magazín \"Spin\" ji ve stejném žebříčku zařadil na 1. místo.", "tgt_summary": "《远离校园》(The College Dropout)是美国嘻哈艺术家肯伊·威斯特的首张专辑,于Roc-A-Fella在2004年2月10日发布。录制工作从1999年开始,进行了四年。在发行这张专辑之前,威斯特为说唱歌手杰斯制作了《蓝图》(The Blueprint),显示出了威斯特非凡的音乐才华。杰斯、约翰传奇等为这张专辑作出了贡献,并且整张专辑的歌曲都由威斯特一人制作。", "id": 774283}
{"src_title": "Horští myslivci", "tgt_title": "山地獵兵", "src_document": [{"title": "Horští myslivci ve 2. světové válce.", "content": "Během 2. světové války vznikl na popud Wehrmachtu a Zbraní SS poměrně velký počet horských jednotek.  Jedny z prvních řádných horských jednotek byly zformovány v Norsku roku 1941. Jejich divize měly lehké vybavení, přičemž přenos zásob byl zajišťován především mulami. Vojáci horských myslivců byli většinou vybaveni menším počtem automatických zbraní, jejich kulometčíci však měli naproti tomu k dispozici daleko více střeliva než tomu bylo u pěchotních kulometčíků. Příslušníci německých horských myslivců byli označeni symbolem alpské protěže na čepici a rukávu.  Horští myslivci se účastnili mnoha významných válečných operací jako např. Operace Weserübung, Operace stříbrná liška, Operace platinová liška, Operace arktická liška, bitvy o Kavkaz, Gothic Line, invaze na Krétu a vojenských operací ve francouzském departementu Vosges.", "section_level": 1}, {"title": "Horští myslivci v současnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Německo.", "content": "Horské jednotky se po druhé světové válce navrátily do složek německé armády po jejím vzniku v roce 1957 a staly se její nedílnou součástí. Až do roku 2001 byly seskupeny v 1. Gebirgsdivision, která byla ovšem v rámci reformy armády rozpuštěna. Nástupcem této jednotky se stala \"Gebirgsjägerbrigade 23\" s velitelstvím v Bad Reichenhall (Bavorsko).  Seznam aktivních horských jednotek Bundeswehru (stav roku 2007):", "section_level": 2}, {"title": "Rakousko.", "content": "Současné rakouské horské jednotky jsou zorganizovány do 6. Jägerbrigade s velitelstvím v Innsbrucku, která sestává z:", "section_level": 2}, {"title": "Uniforma a tradice.", "content": "Příslušníci německých horských vojenských jednotek nosí kšiltovou čepici šedé barvy (něm.: „Bergmütze“) se symbolem protěže na její levé straně čímž se odlišují od všech ostatních složek armády, které nosí barety. Formální uniforma částečně vycházející z tradičních lyžařských oděvů, je též značně odlišná od standardní uniformy německého Bundeswehru a sestává ze zimního kabátu, širokých dlouhých kalhot a vysokých vojenských bot.  Jako tradiční slavnostní pochod využívají horské jednotky obou zemí od roku 1914 tzv. „Kaiserjägermarsch” (pochod císařských myslivců).", "section_level": 1}], "src_summary": "Horští myslivci (z německého Gebirgsjäger: \"das Gebirge\" – „hory“, \"der Jäger\" – „myslivec“) je označení pro německé a rakouské pěchotní vojsko speciálně uzpůsobené pro pohyb a boj v horském terénu. Slovo \"lovec\" resp. \"myslivec\" (jäger), je v němčině tradičně používáno pro označení jednotek lehké pěchoty a např. historie rakouské horské pěchoty sahá do období rakousko-uherských jednotek \"Landesschützen\". Německá horská pěchota navazuje na tradici tzv. \"Alpenkorps\", které působily za I. světové války, přičemž jednotky obou německy hovořících zemí jsou shodně označovány symbolem alpské protěže. Symbol protěže byl zvolen již roku 1907 císařem Františkem Josefem I., jakožto označení rakousko-uherských regimentů \"Landesschützer\". Tento symbol nosily jednotky na límci svých uniforem. Když v květnu 1915 přišly na pomoc Rakousku německé Alpenkorps, aby pomohly při obraně proti italskému útoku, vyjádřili vojáci jednotek Landesschützen svou vděčnost připnutím symbolu protěže na uniformy německých vojáků.", "tgt_summary": "山地猎兵(德语:Gebirgsjäger)是一种德国及奥地利境内专职山地或高山区域作战的轻装步兵。「猎兵(Jäger,即猎人之意)」这个词是德语国家用以指称轻型步兵部队的军事术语。", "id": 2147492}
{"src_title": "Odebírání orgánů praktikujícím Fa-lun-kung v Číně", "tgt_title": "對中國共產黨摘取法輪功學員及良心犯器官的指控", "src_document": [{"title": "Stručná retrospektiva hlavních událostí.", "content": "V roce 2006 publikoval deník The Epoch Times sérii investigativních článků, uvádějících, že čínské vojenské nemocnice ve spolupráci s pracovním táborem Su-ťia-tchun v severovýchodní Číně, provincii Liao-ning, ve městě Šen-jang, zneužívají vězně svědomí z duchovního hnutí Fa-lun-kung (Falun Gong), jako nedobrovolné dárce orgánů ke komerčním transplantacím. Čínský režim tato obvinění popřel. V tomtéž roce provedli bývalý kanadský státní tajemník David Kilgour a advokát David Matas na žádost nevládní organizace CIPFG vlastní nezávislé vyšetřování obvinění, a následně pro agenturu Reuters i Českému rozhlasu uvedli, že podle jejich závěrů jsou obvinění pravdivá a zneužívání vězňů svědomí z Fa-lun-kungu skutečně probíhá v řadě čínských nemocnic s vědomím čínského režimu. Kilgour a Matas shrnuli své vyšetřování ve zprávě Krvavá sklizeň (Bloody Harvest, prvotní verze vyšla r. 2006, přepracovaná v r. 2007, podstatně rozšířena v roce 2016). Čínský režim závěry zprávy opakovaně popřel v červenci 2006 a dubnu 2007, trval na tom, že Čína se řídí principy Světové zdravotnické organizace, které zakazují prodej lidských orgánů bez písemného souhlasu dárců, zároveň však neposkytl žádné statistiky či údaje, které by zprávu vyvrátily. Zpráva byla v Rusku a Číně zakázána. V červnu 2016 vydali Kilgour, Matas a Gutmann aktualizovanou vyšetřovací zprávu.  Obvinění opakovaně projednával Evropský parlament (2006, 2008, 2010 a 2013) a následně také Ministerstvo zahraničí USA (2012) a Kongres USA (2014) a (2016).Tyto instituce uznaly předložené důkazy jako důvěryhodné a schválily rezoluce vyzývající čínský režim k neprodlenému ukončení praktik, započetí nezávislého vyšetřování, propuštění vězněných následovníků Fa-lun-kungu a stíhání viníků. Obvinění byla nyní rozšířena také o informace, že stejným způsobem jsou podle vyšetřovatelů zneužívány další skupiny čínských vězňů svědomí – křesťané, Tibeťané a Ujgurové.  Od roku 2006 žádalo několik zvláštních zpravodajů OSN čínskou vládu o podání vysvětlení ke vzneseným obviněním a o jejich vyvrácení. V listopadu 2008 vznesla kritiku vůči nedostatečné evidenci transplantací v Číně také OSN a ve své zprávě vyzvala Čínu, aby provedla nezávislé vyšetřování tvrzení, že byli někteří následovníci Fa-lun-kungu mučeni a že jim byly násilně odebrány tělesné orgány, anebo pověřila vyšetřováním třetí stranu. Dále, aby přijala opatření, jež by odhalila zodpovědné osoby a vedla k jejich trestnímu stíhání.  Čínské úřady v odezvě na žádosti OSN informace nepředložily a popřely, že by měly jakékoliv statistiky transplantací orgánů za období 2000-2005. Dále prohlásily, že data, z nichž zpráva OSN vychází, pocházejí z knihy Krvavá sklizeň od Kilgoura a Matase a nejsou doložená. Možnost nezávislého vyšetřování čínský režim nepřipustil.  Od roku 2006 přijalo světové lékařské společenství řadu omezení vůči čínskému transplantačnímu odvětví. Izrael (2006), Malaisie (2007 a 2011), Španělsko (2013), Tchaj-wan (2015) a Itálie (2016) vydaly zákony omezující a postihující občany, kteří by vycestovali do Číny za účelem transplantace. Belgie, Kanada, Francie a Velká Británie zákony také navrhly, ale dosud neschválily. Australské ministerstvo zdravotnictví v roce 2006 zrušilo veškeré vzdělávací programy určené čínským lékařům. V červenci 2007 praktiky odsoudila Česká transplantační společnost a následně se v roce 2012 Česká lékařská komora připojila k mezinárodní výzvě za nezávislé vyšetřování adresované OSN, kterou iniciovalo sdružení doktorů DAFOH a podepsaly 3 miliony lidí. Nové informace přinesl v srpnu 2014 publicista Ethan Gutmann v knize Jatka (The Slaughter, 2014) v níž zveřejnil svůj sedmiletý výzkum obvinění, zaměřený na rozhovory s očitými svědky, doktory a vyšetřovateli. Gutmann potvrzuje a rozšiřuje zjištění Kilgoura a Matase. Řada dalších svědectví se objevuje na internetových stránkách Fa-lun-kungu.  Obvinění dosud nebyla soudně potvrzena ani vyvrácena, čínský režim drží v utajení zásadní informace týkající se obvinění a nepřipouští možnost vstupu týmu nezávislých vyšetřovatelů na území Číny.  V roce 2018 byl ustaven mezinárodní tribunál v Londýně, který měl za úkol prozkoumat výsledky dosud provedených vyšetřování, vyslechl více než 50 svědků, expertů a přeživších obětí a vydat konečný rozsudek.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšetřovací zpráva Davida Kilgoura a Davida Matase.", "content": "Na žádost organizace CIPFG v březnu 2006 a na pozvání čínského právníka Kao Č'-šenga provedli bývalý kanadský státní tajemník pro Asii a Tichomoří David Kilgour a obhájce lidských práv, advokát David Matas vlastní vyšetřování. V roce 2006 potvrdili David Kilgour a David Matas agentuře Reuters, že podle jejich závěrů tyto praktiky v Číně skutečně probíhají.  V roce 2007 společně vydali vyšetřovací zprávu o svých zjištěních nazvanou \"Krvavá sklizeň\" (Bloody harvest). V rámci zpracovávání zprávy provedli řadu telefonátů do čínských nemocnic, kde jim lékaři a personál nezávisle na sobě potvrdili, že jsou praktikující Fa-lun-kungu používáni jako živý zdroj pro transplantace orgánů. Zpráva uvádí, že u velkého, ne však přesně známého počtu vězňů svědomí, dochází k odebírání orgánů, jako jsou rohovky, srdce, ledviny", "section_level": 1}, {"title": "Proces vývoje odebírání a prodeje orgánů.", "content": "Vyšetřovatelé popisují vývoj a průběh procesu prodeje orgánů a transplantací shodně dle následujícího schématu. Toto schéma zatím nebylo soudně potvrzeno, pouze označeno Evropským parlamentem a Sněmovnou reprezentantů USA za důvěryhodné.  Podle terénního výzkumu Ethana Gutmanna, amerického publicisty žijícího ve Velké Británii, se v roce 1997 na malou skupinu mladých ujgurských politických vězňů aplikoval postup transplantace jejich orgánů pacientům z řad úředníků z vyšších míst čínské komunistické strany. Postup aplikovaný na Ujgurech ve vojenské nemocnici ve městě Urumči v provincii Sin-ťiang, se následně použil také na jiné skupiny vězňů.  Největší skupinou takto zneužívaných vězňů je dle vyšetřovatelů duchovní hnutí Fa-lun-kung, jehož stoupenci byli podle Amnesty Internetional v důsledku celostátních represí v roce 1999, masově posíláni do pracovních táborů, vězeních, záchytných center a psychiatrických léčeben.  Respektovaný list Epoch Times uvedl, že podle lékařských průzkumů mezi lidmi, kteří se věnují Fa-lun-kungu, jenž se uskutečňovaly v Pekingu od roku 1998, patří následovníci Fa-lun-kungu mezi nejzdravější čínskou populaci. Jejich dobrý zdravotní stav a zdravý životní styl z nich dle vyšetřovatelů rovněž činí vhodné potenciální dárce orgánů.  Když represivní kampaň exprezidenta Ťiang Ce-mina proti Fa-lun-kungu zesílila, vydal podle vyšetřovací skupiny WOIPFG osobně pokyn vojenským nemocnicím, aby začali využívat vězněné následovníky Fa-lun-kungu jako dárce pro orgánové transplantace. Telefonní hovor jednoho z vyšetřovatelů proběhl v září 2014 s Pai Šu-čongem, bývalým ministrem zdravotnictví pro Hlavní logistické oddělení Čínské lidově osvobozenecké armády, který tyto informace potvrdil.  Vojenské nemocnice ve spolupráci s vězeňským systémem začaly na příkaz tehdejšího generálního tajemníka Ťiang Ce-mina provádět podrobné zdravotní prohlídky zdravým vězňům svědomí a vytvářet databázi potenciálních dárců orgánů. Prohlídky probíhaly podle vyšetřovací zprávy Kanaďanů Davida Kilgoura a Davida Matase na", "section_level": 1}, {"title": "Evropský parlament.", "content": "28. červenec 2006 – Evropský parlament vyjádřil znepokojení nad zprávami o transplantaci orgánů vězněných praktikujících Fa-lun-kungu a prodeji orgánů nemocnicím. Vyjádřil podporu pro započetí nezávislého vyšetřování a požádal čínskou vládu, aby skoncovala s vězněním a mučením vyznavačů Falun Gongu a okamžitě je propustila.. Téma projednával také 28. dubna 2008.  19. května 2010 – Evropský parlament ve svém usnesení poukazuje na zprávu Davida Matase a Davida Kilgoura nazvanou Krvavá sklizeň (Bloody Harvest) o zabíjení členů hnutí Fa-lun-kung za účelem získání jejich orgánů a žádá Výbor pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin, aby Evropskému parlamentu a Radě předložil zprávu o těchto obviněních a dalších podobných případech. Parlament zdůraznil, že členské státy Evropské unie by měly pod záštitou Interpolu a Europolu zintenzivnit svou spolupráci s cílem účinněji řešit problém nezákonného obchodování s orgány. Parlament také důrazně odmítl chování některých zdravotních", "section_level": 1}, {"title": "OSN.", "content": "Ve zprávě Spojených národů z roku 2008 požadovali – paní Asma Jahangirová, zvláštní zpravodajka OSN pro svobodu náboženského vyznání nebo víry, a Manfred Nowak, zvláštní zpravodaj OSN ohledně mučení, aby Čína vysvětlila dramatický nárůst počtu orgánů, používaných pro transplantace od roku 2000 do roku 2005, a poukázali na nesoulad mezi vysokým počtem transplantací a poměrně malým počtem známých dárců orgánů. Kanadští vyšetřovatelé uvádějí 40 000 transplantací z neznámých zdrojů.  21. listopadu 2008 vyzvalo OSN Čínskou vládu, aby provedla nezávislé vyšetřování tvrzení,", "section_level": 1}, {"title": "Vznik vyšetřovacích a osvětových skupin.", "content": "V roce 2003 byla v New Yorku založena Světová organizace za prošetřování pronásledování Fa-lun-kungu (WOIPFG) a shromažďuje důkazy zjištěné třetí stanou, přímo či nepřímo potvrzující vzestup transplantačních operací v ČLR a jeho přímé spojení s pronásledováním Fa-lun-kungu čínskou vládou. Také vydává závěry vlastních vyšetřování., které předložila např. vládě Austrálie.  V roce 2006 vznikla Koalice za vyšetření pronásledování Fa-lun-kungu v Číně (CIPFG), která shromažďuje důkazy přímo či nepřímo potvrzující vzestup transplantačních operací v ČLR a jeho přímé spojení s pronásledováním Fa-lun-kungu čínskou vládou, svá zjištění veřejně prezentuje a předkládá vládám a organizacím. V roce 2007, v období před začátkem Olympijských her v Pekingu, organizovala CIPFG Celosvětovou štafetu", "section_level": 1}, {"title": "Filmy o problematice.", "content": "\"Human Harvest\" (Člověk na prodej) – Dokumentární, Kanada (2014), 66 minut, 7 ocenění na filmových festivalech.  \"Hard To Believe\" (Těžko uvěřitelné) – Dokumentární, USA-Velká Británie (2015), 56 minut, 13 ocenění na filmových festivalech.", "section_level": 1}, {"title": "Knihy o problematice.", "content": "\"Bloody Harvest\" (Krvavá sklizeň) – David Kilgour a David Matas (2006).  \"State Organs\" (Orgány státu) – David Matas a Torsten", "section_level": 1}, {"title": "Podrobná retrospektiva dílčích událostí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2006.", "content": "20. dubna 2006 – Dr. Wang Wen-ji, patoložka praktikující Fa-lun-kung, která pro list The Epoch Times sleduje a píše", "section_level": 2}, {"title": "2007.", "content": "V červenci 2007 obdržela Česká transplantační společnost od sdružení DAFOH dopis, který se týká především praktik odběru orgánů v Číně od vězněných politických vězňů z řad příznivců Fa-lun-kungu. Společnost jednoznačně takové praktiky odsoudila a zcela se od nich distancovala.  V roce", "section_level": 2}, {"title": "2008.", "content": "22. srpna 2008 – V dokumentu televize Phoenix připustil doktor Lu Kuo-pching z nemocnice Min-cu v autonomní oblasti Kuang-si, že obdržel telefonát, který uvádějí kanadští vyšetřovatelé David Kilgour a David Matas ve své vyšetřovací zprávě, a rovněž uvedl, že volajícího odkázal na nemocnici v Kuang-čou. Na nahrávce, kterou pořídili z telefonátu vyšetřovatelé, uvádí, že jeho nemocnice orgány od stoupenců Fa-lun-kungu odebírala. V dokumentu televize Phoenix ovšem popírá, že by něco takového připustil. Vyšetřovatelé Kilgour a Matas následně prohlásili, že mají nahrávku s doznáním lékaře, že on a jeho kolegové chodívali", "section_level": 2}, {"title": "2011.", "content": "16. října 2011 ministr zdravotnictví Malajsie oznámil, že od 1. ledna 2012 žádný malajský občan, který cestuje do zahraničí pro", "section_level": 2}, {"title": "2012.", "content": "23. března 2012 zveřejnil Český rozhlas zprávu, že čínský režim chce do pěti let zrušit dosavadní praxi odebírání orgánů popraveným vězňům, o níž čínský náměstek ministra zdravotnictví Huang Jiefu podle deníku Legal Daily veřejně přiznal, že je v ČLR hlavním zdrojem pro orgánové transplantace. Zpravodaj Českého rozhlasu Robert Mikoláš: \"Čínské úřady sice vždy tvrdily a tvrdí, že orgány získávají dobrovolně od osob odsouzených k trestu smrti, to už ale v mnoha případech jejich příbuzní vyvrátili. Stejně tak podle Mikoláše obviňují komunistickou vládu v Pekingu členové duchovního hnutí Fa-lun-kung, podle kterého jsou orgány jejich praktikantům právě odebírány násilně. Často to demonstrativně předvádějí i v Hongkongu přímo na ulicích, kde tak chtějí upozornit na to, co se skutečně za vězeňskými zdmi v ČLR děje.  11. září 2012 – Panel odborníků a svědků jednal v Kongresu USA. Závěrem panelu bylo společné vyjádření účastníků, že čínský režim mohl, podle nepřímých důkazů, zavraždit desítky tisíc politických vězňů pro jejich orgány. Orgány a těla vězňů mají být podle vyšetřovatelů a svědků používány pro komerční účely a orgánové transplantace. Účastník panelu Dr. Damon Noto uvedl, že podle vyšetřování jsou zneužíváni především tito političtí vězni: praktikující Fa-lun-kungu, Tibeťané, Ujguři a podzemní křesťané. Publicista Ethan Gutmann, který provádí svá vlastní vyšetřování, uvedl, že mnozí z příznivců Fa-lun-kungu, se kterými dělal rozhovory, procházeli ve vězení lékařskými prohlídkami, které měly zjistit kvalitu jejich orgánů, jako jsou ledviny", "section_level": 2}, {"title": "2013.", "content": "10. prosince 2013 – U příležitosti mezinárodního dne lidských práv předala delegace sdružení doktorů Doctors Against Forced Organ Harvesting (DAFOH) petici adresovanou Spojeným národům, komisaři pro lidská práva a petice. Petici podepsalo téměř 1.5 milionu lidí z 53 zemí světa včetně České", "section_level": 2}, {"title": "2014.", "content": "V červenci 2014 vydal kongres USA rezoluci H.Res.281 vyzývající Čínu k ukončení", "section_level": 2}, {"title": "2015.", "content": "12. června 2015 tchajwanský parlament schválil dodatky k zákonu týkajícímu se orgánových transplantací, které mají efekt kriminalizování transplantací orgánů získávaných od vězňů popravených v Číně. Pacienti, kteří vycestují do zahraničí za účelem transplantace orgánu, který byl získán nelegálními prostředky, mohou být odsouzeni k pěti letům vězení a čelit pokutě od 300 tisíc do 15 milionů tchajwanských dolarů (240 tisíc až 12 milionů Kč). Nové dodatky přesouvají zodpovědnost také na lékaře a nemocnice. Doktoři musejí", "section_level": 2}, {"title": "2016.", "content": "V červnu 2016 vydala Sněmovna reprezentantů USA rezoluci H.Res.343, která \"Vyjadřuje znepokojení nad přetrvávajícími a důvěryhodnými zprávami o systematickém státem podporovaném nedobrovolném odebírání orgánů vězňům svědomí z Čínské lidové republiky, včetně velkého počtu praktikujících Fa-lun-kungu a členů jiných náboženských a etnických minoritních skupin. V červnu 2016 bylo v Evropském parlamentu předloženo písemné prohlášení, které vyzývá k nezávislému vyšetřování, podniknutí kroků k ukončení ilegálních a neetických praktik transplantační chirurgie prováděných v Číně. Prohlášení bylo podepsáno potřebnou nadpoloviční většinou poslanců a vstoupilo v oficiální platnost 27.7.2016. Prohlášení doplňuje rezoluci Evropského parlamentu schválenou v roce 2013.  22. června 2016 byla zveřejněna nová vyšetřovací zpráva Bloody Harvest / The Slaughter An Update.<ref name=\"BLOODY HARVEST / THE SLAUGHTER An Update\"></ref> Jejími autory jsou bývalý kanadský ministr zahraničí David Kilgour, právník David Matas a investigativní novinář Ethan Gutmann.  Srpen 2016 – plánovaný summit Světové transplantační společnosti v Hongkongu se setkal se silným odporem ze strany některých transplantologů, vyšetřovatelů a aktivistů za lidksá práva. Podle nich Čína stále využívá orgány vězňů pro transplantace, zatímco prohlašuje, že s", "section_level": 2}, {"title": "2017.", "content": "Únor 2017 – V dopise Papežské akademii věd v Římě, kde v únoru 2017 proběhl dvoutýdenní summit věnovaný obchodování s lidmi a transplantační turistice, zaslalo 11 etiků otevřený dopis organizátorům akce v němž mimo jiné zmiňují: \"Naším znepokojením je odebírání orgánů a obchod s orgány popravených vězňů v Číně\". Mezi", "section_level": 2}, {"title": "2018.", "content": "21. července 2018 se konal seminář v Poslanecké sněmovně PČR k petici \"Za ukončení genocidy praktikujících Fa-lun-kung páchané čínským režimem\".", "section_level": 2}, {"title": "Veřejné slyšení v Senátu PČR.", "content": "19. listopadu se v Zaháňském salónku Valdštejnského paláce konalo veřejné slyšení senátního Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice ohledně petice, kterou podpořilo více jak 38 tisíc osob s názvem „Za ukončení genocidy praktikujících Fa-lun-kungu páchané čínským režimem“.  Slyšení zahájil a moderoval senátor Václav Chaloupek, člen výboru. V úvodu byli přítomní seznámeni se záměrem petice a odůvodněním jejího předložení. Se svými příspěvky a stanovisky", "section_level": 3}, {"title": "Další události.", "content": "19. listopadu se setkali členové Pirátské strany s expertem na Čínu, spoluautorem vyšetřovacích zpráv a členem mezinárodního sdružení ETAC panem Ethanem Gutmannem.  Prosinec 2018 - kanadský parlament je v procesu schvalování novely transplantačního zákona. Zákon již schválil senát a 11. prosince prošel druhým čtením v poslanecké sněmovně. Podle kanadského poslance Garnetta Genuise má zákon účinkovat zejména na případy transplantační turistiky do Číny.  V roce 2018 byl ve Velké Británii sestaven nezávislý tribunál sestávající ze sedmi expertů, jejichž úkolem je provést vůbec první nezávislou analýzu o násilném odběrů orgánů v Číně. Panel expertů vede sir Geoffrey Nice, QC, jenž vedl v minulosti žalobu proti bývalému jugoslávskému prezidentovi Slobodanu Miloševičovi v rámci Mezinárodního soudního tribunálu. V souvislosti s obviněním ze státem podporovaného násilného odebírání orgánů pronásledovaným skupinám v Číně, vypovídalo před tribunálem několik desítek svědků, vědců, zdravotních profesionálů, novinářů a přeživších vězňů, včetně stoupenců duchovní praxe Falun Gong a Ujgurů.", "section_level": 3}, {"title": "2019.", "content": "20. března 2019 vydal Senát Parlamentu České republiky rezoluci odsuzující násilné represe čínského režimu vedené proti duchovnímu hnutí Falun Gong v Číně.. Na jednání o rezoluci několik senátorů zmínilo otázku odebírání orgánů následovníkům Falun Gongu. Konkrétně senátoři Václav Hampl, Pavel Fischer, Marek Hilšer.  Václav Hampl: \"„Pokud jde o příznivce, o vyznavače hnutí Falun Gong, trvalo to bohužel hodně dlouho... Trvalo hodně dlouho, než se podařilo získat do té míry přesvědčivé údaje, přesvědčivé informace, že dnes už nemáme pochyby o tom, že byli a jsou příznivci tohoto hnutí v Číně, a možná další skupiny obyvatel, zneužíváni (k transplantacím), a to dokonce velmi hromadně.“\"  Pavel Fischer: \"„Za zdmi koncentračních táborů (v Číně)", "section_level": 2}], "src_summary": "Čínský režim (komunistická strana Číny) byl od roku 2000 opakovaně obviňován, že zneužívá vězněné následovníky duchovního hnutí Fa-lun-kung jako nedobrovolné dárce orgánů, které jsou jim odnímány a transplantovány v čínských nemocnicích za vysoké částky. Strmý vzestup a rozvoj transplantační chirurgie v Číně po roce 1999 byl také dáván do paralely se sílícími represemi Fa-lun-kungu, křesťanů, Tibeťanů a Ujgurů. Od roku 2006 bylo ve světle těchto obvinění provedeno několik nezávislých šetření a vydáno několik vyšetřovacích zpráv. K výsledkům vyšetřování se opakovaně vyjadřovaly vrcholové orgány Evropské unie, USA a dalších zemí. Několik zemí a mezinárodní transplantační společenství uvalily zákonné a jiné restrikce na transplantační turistiku do Číny a spolupráci s čínským transplantačním odvětvím.", "tgt_summary": "对中共摘取法轮功学员及良心犯器官的指控,是指中国共产党政府,特别是政法委员会系统(包括公安和武警)、解放军委系统,被独立调查者指控大规模系统性活体摘取良心犯的器官,供商业性移植给中国人或外国人谋利,被害者因此死亡,主要对象是遭关押的法轮功修炼者,以及部分其他宗教及少数民族团体成员,这些人士被关押在监狱、劳动教养所(Labor Camp)等场所。最主要的独立调查为大卫·乔高所做《关于指控中共摘取法轮功学员器官的调查报告》(英语:Revised Report into Allegations of Organ Harvesting of Falun Gong Practitioners in China)。联合国禁止酷刑委员会2015年12月9日要求对中华人民共和国政府强摘包括法轮功学员器官的指控进行独立调查,联合国特别报告员海纳‧比勒费尔特公开谴责中国政府活摘法轮功学员在内的人士器官。", "id": 740488}
{"src_title": "Nivellova ofenzíva", "tgt_title": "尼維爾攻勢", "src_document": [{"title": "Události před bitvou.", "content": "Po bitvě na Sommě se stal ze zákopové války již opravdový strašák velitelů. Nikdo a na žádné straně nevěděl, jak dál pokračovat v bojích, které si vyžadovaly desetitisíce a statisíce obětí, aniž by to vedlo k nějakým posunům na frontě. Francie učinila změnu, když odvolala z vrchního velitele Josepha Joffreho. Z vrchního velení byl zároveň odvolán i generál Ferdinand Foch. Novým velitelem francouzské armády se stal Robert Nivelle, který se vyznamenal již v bojích u Verdunu. Ten tvrdil, že vynalezl novou taktiku – krátkou, leč mohutnou dělostřeleckou přípravou měla být nepřátelská obrana prolomena do hloubky. Toto si však vyžádalo velké soustředění děl na krátkém úseku fronty. Počátkem roku 1917 byl postupně zpracováván plán až do detailů. Ještě dříve, než ofenzíva začala, zkrátili Němci frontovou linii a stáhli se na předem připravenou Hindenburgovu linii. Němci tak ušetřili 14 divizí a vybudovali těžko překročitelnou linii ve třech pásmech. Tento pohyb zasadil připravovanému francouzskému útoku těžkou ránu, další problém nastal, když Němci ukořistili plány na francouzskou ofenzívu u zabitého nepřátelského důstojníka. Přes tyto skutečnosti však Nivelle rozhodl, že se ofenzíva uskuteční.", "section_level": 1}, {"title": "První fáze.", "content": "9. dubna 1917 začal útok britských vojsk u Arrasu, který byl natolik prudký, že se útočícím vojskům podařilo obsadit první německou linii. 10. a 12. dubna pronikly některé britské jednotky až do druhé a třetí německé linie. Poté se však útok zastavil. Po celou dobu ofenzívy pršelo a v blátivém terénu se vojáci jen těžko pohybovali. Tvrdé boje pokračovaly i nadále, avšak docházelo jen k malým územním změnám.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá fáze.", "content": "Francouzský útok, plánovaný jihovýchodněji, měl začít dle původního plánu 14. dubna, ovšem zdržel se dva dny. Bitva, zvaná též „druhá bitva na Aisně“ (či „bitva u Chemin des Dames“), začala až o dva dny později. Celou noc před útokem však pršelo a hustý déšť proměnil pole v blátivou břečku. Francouzskému dělostřelectvu se podařilo až po opakovaném ostřelování zničit zákopy v první linii, ovšem na nich se setkávali Francouzi s velkým odporem. Němci, kteří věděli o plánech útoku, přisunuli ještě před útokem do ohrožených oblastí zálohy, které byly používány v nejvíce ohrožených úsecích fronty. Katastrofálně dopadl francouzský útok tanky, které se v blátivém terénu pohybovaly jen velmi těžce a které byly rozstříleny německým dělostřelectvem. Němci též využívali dobře maskovaných betonových pevnůstek, odkud skolili kulomety francouzské útočící roje. Nivellova ofenzíva ztroskotala již první den. Některé jeho jednotky pokročily jen o několik kilometrů, jiné o několik set metrů. Přesto však Nivelle rozhodl, že bude v útoku pokračovat. Za obrovských ztrát, v blátivém terénu, který byl smáčen neustálým hustým deštěm, se jednotky Spojenců probíjely německými liniemi. 19. dubna se sice některým jednotkám podařilo postoupit do hloubky 6 – 7 kilometrů (výjimečně i 12 km), ovšem k rozhodujícímu průlomu nedošlo. Další útoky byly zastaveny až do počátku května, kdy se začalo znovu bojovat, což ovšem nevedlo k žádným výsledkům, a tak boje byly zastaveny.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky bitvy.", "content": "Po nezdařené ofenzívě, která se doslova utopila v blátě, byl francouzský generál Nivelle odvolán a nahrazen Pétainem. Územní zisky na francouzském úseku fronty byly velmi malé, lepších výsledků bylo dosaženo na britském úseku fronty u Arrasu. Během ofenzivy bylo zmařeno 230 tisíc britských a francouzských životů a 200 tisíc německých životů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nivellova ofenzíva byl útok britských a francouzských vojsk proti Němcům, který se odehrál za první světové války ve dnech 9. dubna až 5. května 1917.", "tgt_summary": "尼维尔攻势(Nivelle Offensive)是第一次世界大战一场由法军于西线对德军发动的攻势行动,前者允诺这次的攻击将在48小时内结束战争,伤亡人数也应会在一万人上下,但最终这两项估计都错误。攻势主要分为三个阶段:", "id": 838333}
{"src_title": "Imatrikulace (letectví)", "tgt_title": "航空器註冊編號", "src_document": [{"title": "Mezinárodní standardy.", "content": "Imatrikulace je sled písmen, číslic a grafických symbolů, který určuje státní příslušnost a rejstříkovou poznávací značku letadla, na kterém je viditelně vyznačena. Její umístění se řídí mezinárodními předpisy podle typu letadla, stanovenými Mezinárodní organizací pro civilní letectví (ICAO). Kód země, určující v imatrikulaci státní příslušnost letadla (viz tabulka), je rovněž stanoven ICAO, a to na základě z roku 1944 (tzv. \"Chicagská úmluva\") podle volacích znaků používaných pro rádiové spojení, které určuje Mezinárodní telekomunikační unie (ITU).", "section_level": 1}, {"title": "Imatrikulace letadel Česka.", "content": "Evidenci (rejstřík) civilních letadel v Česku spravuje Úřad pro civilní letectví se sídlem v Praze, který je podřízen Ministerstvu dopravy. Civilní letadla registrovaná v Česku mají imatrikulaci začínající písmeny OK, za kterou následuje některá z následujících kombinací:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V roce 1910 se konala v Paříži první konference zaměřená na mezinárodní právní aspekty létání za účasti 20 evropských států, na které byl vytvořen návrh úmluvy upravující pravidla leteckého provozu včetně evidence a registračních značek letadel. Konference však skončila nezdarem, protože státy se nedohodly v otázkách rovnoprávného využití vzdušného prostoru a dohodu neratifikovaly.  Letectví pak výrazně ovlivnila první světová válka. Po jejím skončení bylo zřejmé, že je nutné řešit mezinárodní otázky leteckého provozu. Proto byla předmětem Pařížské mírové konference rovněž letecká doprava. Po sedmi měsících vyjednávání byla 13. října 1919 podepsána 27 státy tzv. \"Pařížská úmluva\", jejíž součástí byla pravidla pro označování a registraci civilních letadel. Pro označení letadel byl zvolen pětiznakový kód velkých písmen latinské abecedy. Označení obsahovalo jednopísmenný národní kód, za nímž následovala pomlčka a skupina čtyř písmen, z nichž alespoň jedno byla samohláska (viz tabulka níže). Toto označení vycházelo z volacích znaků používaných pro rádiové spojení podle \"Londýnské úmluvy\" z roku 1912.  Organizace ITU provedla revizi mezinárodních předpisů pro rádiový provoz včetně volacích znaků na konferenci ve Washingtonu v roce 1927. Následně byla upravena také pravidla pro imatrikulace letadel do podoby, ze které v podstatě vychází současné předpisy.", "section_level": 1}, {"title": "Český znak OK.", "content": "O původu současné české, původně československé, zkratky OK v imatrikulacích se rozšířila legenda, že československá delegace přijela na rozhodnou konferenci pozdě, že námi vytouženou zkratku CS si již pro sebe vylobbovali Portugalci na počest krále Carlose (1863–1908), a proto se v časové tísni požádalo o zkratku OK, improvizovaně na místě vymyšlené – prý se snad jednalo o iniciály českého delegáta dr. Otto Kučery (který byl na washingtonské konferenci ČS. delegátem, spolu s ing. Josefem Strnadem).  Imatrikulace letounů ČSA v roce 1930 předělány na OK na základě rozhodnutí Mezinárodní komise pro civilní letectví z roku 1929, která vycházela z již dříve platných radiotelekomunikačních volacích znaků, což pro Československo byly OK- a OL-. Tyto imatrikulace vzešly z mezinárodní konference o radiotelegrafii ve Washingtonu (ITU) v roce 1927. Už i původní systém značení letadel z roku 1919 vycházel z rádiových volacích znaků podle Londýnské úmluvy z roku 1912, kdy značka OK byla přidělena Rakousko-Uhersku, pro O jako Österreich. Značka OK má kořeny v době, kdy Československo ještě ani neexistovalo; systém rozdělení volacích znaků byl připraven už v dubnu 1913! Od té doby je pouze aktualizován, koncepčně, a používá se dodnes.  Od doby vzniku značky její popularita značně narostla, stala se nehmotným bohatstvím:", "section_level": 1}], "src_summary": "Imatrikulace je registrační (nebo také poznávací) značka letadel, kterou přiděluje a eviduje ve svém rejstříku národní letecký úřad příslušného státu.", "tgt_summary": "航空器注册编号(Aircraft registration),或称「机身编号」、「机尾编号」(tail number),指的是民用载人航空器在使用前向一国的民航管理机构注册所获发的编号,就如同汽车有车牌号码一样。1944年的《芝加哥民航条约》(Chicago Convention)规定了各国的航空器要有注册编号才可使用。而由于航空器常会跨国飞行,为了便于分辨,每个国家都有其首码(prefix)。", "id": 2335639}
{"src_title": "Dětská obrna", "tgt_title": "脊髓灰質炎", "src_document": [{"title": "Přenos nemoci.", "content": "Polioviry šířeny jídlem nebo vodou obsahující lidské fekálie a méně častěji z infikovaných slin. Infikovaní mohou šířit nemoc, aniž by se u nich projevily symptomy během 6 týdnů. Tato nemoc může být diagnostikována nálezy virů ve fekáliích nebo stanovením protilátek v krvi. Virus se zachytí a začne šířit na sliznicích nosu, v ústech, krku a střevech pacienta. Inkubační doba je 1 až 2 týdny s rozpětím 3 až 35 dnů.", "section_level": 1}, {"title": "Formy onemocnění.", "content": "Dětská obrna může mít mírnou formu – mezi příznaky onemocnění pak patří zvýšená teplota, nevolnost, bolest hlavy a břicha, někdy i ztuhlost zad a nohou. V těchto případech se pacient vyléčí bez trvalých následků. Obtíže se objevují zhruba 7-14 dní po nakažení.  Pokud ovšem viry zasáhnou centrální nervový systém, mohou způsobit těžší formu nemoci. V konečném důsledku tak může vzniknout paralytická dětská obrna s následným ochrnutím nejčastěji dolních končetin a trvalými následky po zbytek života. Při napadení mozkového kmene dochází k selhání životně důležitých orgánů. Smrtící kombinací je také postižení dýchacích a polykacích svalů.", "section_level": 1}, {"title": "Očkování.", "content": "Proti obávané chorobě se v Československu od roku 1960 očkovalo živou oslabenou vakcínou podávanou ústy (Sabinova vakcína). Dle doporučení Světové zdravotnické organizace se v Česku od roku 2007 používá inaktivovaná očkovací látka, a to v rámci hexavakcíny (kombinovaná vakcína proti záškrtu, tetanu, černému kašli, hepatitidě B, hemofilové nákaze a poliomyelitidě) nebo monovakcíny v celkem pěti dávkách. Důvodem přechodu k tomuto typu očkovací látky byl fakt, že při jejím použití nedochází k vylučování vakcinačního viru stolicí ani k mutacím viru v populaci a nehrozí vznik postvakcinační poliomyelitidy.", "section_level": 1}, {"title": "Vymýcení.", "content": "Známky onemocnění se dochovaly na 6000 let starých mumiích. Jediným přenašečem dětské obrny je člověk a onemocnění je tak možné vymýtit. Vakcína proti obrně byla vynalezena v 50. letech a bezprostředně poté se frekvence výskytu obrny v mnoha industrializovaných zemích výrazně snížila. Československo se v roce 1960 stalo první zemí na světě, kde byla obrna vymýcena na národní úrovni. Nicméně v roce 2007 bylo v Česku stále ještě asi 10 000 lidí, kteří si nesli následky ze svého onemocnění.  Úsilí o globální vymýcení se datuje od roku 1988 a je do něho zapojena řada mezinárodních organizací jako Světová zdravotnická organizace a UNICEF. V roce 1988 byla dětská obrna endemická ve 125 zemích a bylo zaznamenáno 350 tisíc nových případů. V Evropě byla obrna vymýcena v roce 2002. V roce 2016 zůstávaly endemické tři státy – Afghánistán, Pákistán a Nigérie – a bylo zaznamenáno 37 nových případů nemoci. Úplné vymýcení je plánováno na rok 2020.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dětská obrna, též dětská přenosná obrna nebo poliomyelitida (lat. poliomyelitis) je virové infekční onemocnění člověka. Původcem je \"Poliovirus\" z čeledi \"Picornaviridae\". Přibližně 90 až 95 % infekcí nezpůsobuje žádné symptomy. To ovšem také znamená, že z těchto nakažených se stávají nevědomky přenašeči. Dalších 5 až 10 % lidí má méně závažné symptomy, jako jsou horečka, bolest hlavy, průjem, strnulost krku a bolesti v horních a dolních končetinách. Tito lidé se většinou navrátí do původního stavu během jednoho až dvou týdnů. U asi 0,5 % případů se objeví svalová slabost ústící v neschopnost pohybu. K tomu může dojít během několika hodin až několika dní. Tato ochablost nejčastěji zahrnuje dolní končetiny, ale může řidčeji také zahrnovat svaly hlavy, krku a bránice. Část pacientů se plně zotaví. Z těch se svalovou slabostí okolo 2 až 5 % dětí a 15 až 30 % dospělých umírá. Léta po zotavení se může vyskytnout post-polio syndrom, při němž dochází k postupnému rozvoji svalové ochablosti podobné té, kterou osoba prodělala během iniciální infekce.", "tgt_summary": "脊髓灰质炎(英语:poliomyelitis,简称英语:polio),俗称小儿麻痺症(中文名称译自日语「」;后者则译自英语英语:infantile paralysis),又译急性灰白髓炎。是由脊髓灰质炎病毒引起,可感染人类之病症。大约有90%到95%的感染并没有任何症状。剩下5%到10%有发烧、头痛、呕吐、腹泻、颈部僵硬以及四肢疼痛等轻微症状。这些有症状的患者往往在一到两周内就会完全复原。只有约0.5%的患者会发生肌力变弱而导致行动困难。疾病的进程可能只是数小时,也可能需要数天。肌力变弱的状况往往发生在下肢,很少发生在头部、颈部、横膈膜的肌肉。大多数的人可以自行复原,但少数的人会造成终生残疾。感染此病毒造成肌力变弱的患者中,有2%到5%的幼年患者与15%到30%成年患者会导致死亡。从后小儿麻痺感染症候群中恢复,需要很长的时间,会很长一段时间都有如同感染时期一样的肌力不足。该病不仅感染小儿,成年人也会感染发病落下残疾,如美国化学家四乙基铅与氟利昂的发明人托马斯·米基利等。", "id": 2124439}
{"src_title": "Real Madrid", "tgt_title": "皇家马德里足球俱乐部", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Fotbal přivedli do Madridu profesoři a studenti Institución Libre de Enseñanza. V roce 1895 založili klub Football Sky, který každé nedělní ráno hrál v Moncloe. V roce 1900 se tento klub rozpadl na dva různé kluby New Foot-Ball de Madrid a Club Español de Madrid. Prezidentem pozdějších klubů byl Julián Palacios. V roce 1902 se klub rozpadl znova na Sociedad Madrid Foot-ball Club. Prvním prezidentem klubu byl Juan Padrós Rubió, prvním sekretářem klubu byl Manuel Mendía a prvním klubovým pokladníkem byl José de Gorostizaga. V roce 1905, pouze tři roky po založení, už Sociedad Madrid Foot-ball Club vyhrál první ze čtyř za sebou jdoucích titulů Copa del Rey (španělský pohár). V roce 1920 se název klubu změnil se svolením krále na Real Madrid Club de Fútbol.", "section_level": 1}, {"title": "Éra Santiaga Bernabéa a Alfreda Di Stefana.", "content": "V roce 1905 odehrál svůj první soutěžní zápas za Real Madrid tehdy sedmnáctiletý Santiago Bernabéu, který se později stal legendou klubu. Bernabéu odehrál v Realu celou svou fotbalovou kariéru a byl jedním z nejlepších hráčů, kteří v té době ve Španělsku hrávali.  Po ukončení své fotbalové kariéry se stal ihned úředníkem klubu a Real začal vzkvétat. V roce 1920 byl tehdejší Sociedad Madrid Foot Ball Club přejmenován na královský Real Madrid. Bernabéu měl v hlavě obrovskou vizi a chtěl vybudovat nejlepší tým světa.  Jeden z nejvýznamnějších plánů Bernabéa byla samozřejmě stavba nového stadionu. Největší přestup za jeho dob byl jednoznačně příchod Alfreda di Stéfana, který se stal legendou klubu a nejlepším hráčem v historii klubu. Di Stéfano přišel do Realu v roce 1953. Okolo jeho přestupu bylo plno spekulací, ale di Stéfano se nakonec právoplatně stal hráčem Realu.  Ihned v první sezóně s di Stéfanem v týmu ukončil klub chudé období a dokázal vyhrát titul. Di Stéfano se pochopitelně stal nejlepším střelcem klubu i soutěže, když dokázal vstřelit 29 branek. Kolem roku 1955 tlačil Bernabéu na organizaci evropského poháru, aby Real mohl konečně svou sílu ukázat i proti evropským celkům.  V Realu se zrodil nejlepší útok světa a s hráči jako Ferenc Puskás (1958), Raymond Kopa (1956) a Francisco Gento (1953) si vysloužil přezdívku „Bílý balet“. V roce 1960 Real vyhrál popáté v řadě Pohár mistrů, když si dokázal poradit s Frankfurtem v poměru 7:3. Toto finále je dodnes považováno za jedno z nejlepších v historii. Za Real se čtyřikrát trefil Ferenc Puskás a třikrát Alfredo di Stéfano.  I po odchodu di Stéfana Real stále vítězil a přidával na své konto jedno vítězství ve španělské lize za druhým. Mimo jiné Francisco Gento se stal jediným hráčem na světě, který dokázal šestkrát vyhrát Pohár mistrů evropských zemí. V 70. letech Real vyhrál dalších pět titulů v lize a ve Španělském poháru a nyní vládly hvězdy jako Camacho, Juanito nebo Santillana. 2. června 1978 skončila éra Santiaga Bernabéa, který zemřel přirozenou smrtí. Po jeho smrti byl stadion Realu Madrid přejmenován na jeho dnešní název Estadio Santiago Bernabéu. Tímto skončila jedna velká a nejslavnější éra madridského velkoklubu.", "section_level": 2}, {"title": "Generace „supa“ a začátek novodobé historie.", "content": "V 80. a 90. letech přišla další slavná éra Realu Madrid. Tentokrát na španělských trávnících za Los Merengues hrály hvězdy jako Martin Vazquez, Manolo Sanchis, Bernd Schuster, Paco Buyo, Hugo Sanchez a především Emilio Butragueño, který měl přezdívku „El Buitre“ (Sup).  V této době dokázali tito borci s Realem vyhrát dvakrát Pohár UEFA, pětkrát španělský titul a čtyřikrát španělský pohár. V roce 1990 dokonce Real vytvořil rekord v počtu vstřelených gólů v jedné sezóně – pod tehdejším trenérem Johnem Toshackem vstřelil ve 38 ligových zápasech 107 gólů a jednoznačně získal titul.  Po konci této generace ale do Madridu přišla krize, která vrcholila častým střídáním trenérů. Tehdejší prezident Ramón Mendoza dokonce v klubu vytvořil nepříjemné dluhy a Real se potácel ve velmi špatné situaci. Nový prezident klubu Lorenzo Sanz však dokázal klub částečně dostat z dluhů a „Bílý balet“ se chystal opět k výšinám.", "section_level": 2}, {"title": "Florentino Pérez opět na scéně aneb Los Galactícos II, konec Raúla a Mourinhova éra (2009–2013).", "content": "Ovšem královský klub z Madridu toužil po svém 10. triumfu v Lize mistrů a po nepovedené sezóně, kdy byl, mimochodem kvůli údajným manipulacím během valné hromady, odvolán, respektive podal rezignaci, Ramon Calderon. Po půlroku přechodné vlády Vicenteho Boludy se do čela Realu znovu dostal Florentino Pérez, který začátkem léta 2009 rozjel projekt Galactícos II.  Do Realu Madrid přišla velká světová jména v čele s Cristianem Ronaldem (94 milionů eur) a Kaká (68 milionů eur). Do týmu přibyli i Karim Benzema, Raúl Albiol či Xabi Alonso. Vedení klubu navíc všem příchozím přichystalo obrovské prezentace přímo na stadionu Santiaga Bernabéu, na které dorazily tisíce fanoušků, vrcholem bylo představení Portugalce Ronalda, který vyprodal sám celý stadion (80 tisíc fanoušků). Pro ostatní, nepotřebné, hráče to však znamenalo konec působení v Realu. Balili se tak Klaas-Jan Huntelaar, Wesley Sneijder, Arjen Robben a v polovině sezóny i Ruud van Nistelrooy. Ani zvučné posily ovšem nepřinesly kýžený úspěch.  V Copa del Rey Los Merengues vybouchli s Alcorcónem, který dokonce u sebe doma vyhrál 4-0! Potupu Real Madrid dokonal opětovným neúspěchem v osmifinále Ligy mistrů, kdy ho vyřadil Olympique Lyon. Na ligové půdě to dlouho vypadalo na zajímavý konec soutěže, nicméně prohraná El Clásica znamenala, že Barca obhájila titul mistra. Prezident Pérez tak nelenil, odvolal trenéra Pellegriniho a na jeho místo dosadil Josého Mourinha, kterého přetáhl z Interu Milán, s nímž Portugalec zvítězil ve finále Ligy mistrů na Santiagu Bernabéu.  A The Special One začal Real předělávat k obrazu svému. Přišli Ángel Di María, Mesut Özil, Ricardo Carvalho a Sami Khedira, zatímco odešli Rafael van der Vaart, Mahamadou Diarra, ale hlavně Raúl González a Guti. Rozloučení obou hráčů na tiskových konferencích bylo více než emotivní. Královský velkoklub tímto dopsal jednu ze svých dalších slavných kapitol. Novým vůdcem bílé armády se stal další klubový symbol – Iker Casillas.  Bílý balet následně skutečně prorazil. V Lize mistrů došel až do semifinále, kde padl po kontroverzním dvojzápase s Barcelonou. V La Lize tu byl znovu prohraný souboj s Barcelonou, i když se nakonec většina odborníků shodla, že se o titul Los Blancos připravili sami. Každému ovšem utkví v paměti potupná prohra z Nou Campu, 5-0. Tohle všechno si Mourinhova družina vynahradila v Královském poháru. Na své pouti vyřadila postupně Murcii, UD Levante, Atlético Madrid a Sevillu. Ve velkém finále se utkala s Barcelonou, kterou po prodloužení porazila brankou Cristiana Ronalda, jenž ten rok překonal všemožné střelecké rekordy ve Španělsku (hlavně ten v La Lize). Na tuto trofej se čekalo celých 18 let!  V ročníku 2011/12 se Bílý balet prezentoval fantastickým fotbalem, který přinesl ligový titul. O tom se prakticky rozhodl v Gran Derbi v Barceloně, kde rozhodoval famózní Ronaldo, tahoun celého týmu. Ten stanovil nový klubový rekord, když v jedné sezoně nastřílel celkem 60 gólů a zároveň rekord La Ligy za nejrychlejší dosažení mety 100 gólů – stačilo mu na to jen 92 utkání. V Copa del Rey Barca Realu oplatila předchozí finálovou porážku, zatímco v pohárové Evropě Los Merengues narazili na neoblíbené Němce, přesněji FC Bayern Mnichov. Nervy drásající penaltový rozstřel v odvetě Madridistas nezvládli a čekání na \"La Decimu\" (desátý titul) se prodloužilo.  Sezónu 2012/13 začal Real úspěšně, když ve španělském superpoháru porazil Barcelonu díky vice gólům na hřišti soupeře. Tento rok take doplnil kádr nadějný Luka Modrič, který přišel za 33 mil. £ z Tottenhamu. V lize mistrů byl RM nalosován do “skupiny smrti” společně s Ajaxem Amsterdam, Manchesterm City a Borussií Dortumund. V této těžké konkurenci skončil nakonec druhý z Borussií, která skupinu vyhrála. Poté se přes Manchester United a Galatasaray Istanbul dostal do semifinále, kde opět nestačil na vynikající Borussii Dortmund. Ani v Copa del Rey se Realu nepodařilo vyhrát, když ve finále v prodloužení podlehl městskému rivalovi Atléticu. Po tomto neúspěchu oznámil president Peréz odchod kouče Mourinha, na kterém se vzájemně dohodli.", "section_level": 2}, {"title": "Carlo Ancelotti, Zinedine Zidane.", "content": "Novým koučem byl 25. června 2013 jmenován Carlo Ancelotti, který s klubem podepsal tříletou smlouvu. Jako asistenti byli představeni bývalá hvězda klubu Zinedine Zidane a Paul Clement. 1. září pak byla oznámena dlouho očekávaná zpráva, když klub dokončil další velký přestup – z Tottenhamu přišel za téměř 100 mil. € rychlík z Walesu Gareth Bale. Nákup se určitě vyplatil, Bale nastřílel nemálo důležitých gólů, přičemž jeden z nich zajistil Realu vítězství v Copa del Rey 2013/14 – ve finále proti Barceloně vstřelil Bale 5 minut před koncem zápasu vítězný gól na 2-1, na který již Barcelona nestihla odpovědět.  Ligový titul v sezóně 2013/14 sice Real nezískal (vyhrálo jej Atlético Madrid), ale stal se vítězem Ligy mistrů UEFA po finálové výhře 4:1 po prodloužení v derby právě nad Atléticem Madrid. Bylo to jeho jubilejní desáté vítězství v této nejprestižnější evropské klubové soutěži. Následně se mu podařilo získat podruhé v historii získat evropský Superpohár, ve kterém zvítězil 12. srpna 2014 přesvědčivě nad Sevilla FC 2:0 (oba góly vstřelil Cristiano Ronaldo). Poprvé v historii zvítězil Real Madrid na MS klubů, když ve finále v roce 2014 zvítězil nad argentinským San Lorenzem 2:0.  V sezóně 2014/15 klubu titul v lize unikl o dva body, když ho získala Barcelona, v Lize mistrů skončil v semifinále. Po krátkém působení Rafaela Beníteze (červen 2015–leden 2016) byl hlavním trenérem jmenován Zinedine Zidane. Pod jeho vedením skončil Real v květnu 2016 opět druhý za Barcelonou, na vítěze ztrácel jeden bod. Podařilo se mu ale vyhrát Ligu mistrů. V sezóně 2016/17 pak klub vyhrál po třicáté-třetí španělskou ligu a opět trumfoval i v Lize mistrů, když ve finále porazil Juventus Turín. Real Madrid se tak stal prvním klubem v novodobé historii Ligy mistrů, který dokázal triumf obhájit. Zidanův zápis do historie fotbalu tím ale nekončil. Jeho svěřenci zvítězilo v Lize mistrů i v následujícím ročníku a zvedli nad hlavu pohár pro vítěze nejprestižnější soutěže na světě potřetí za sebou.", "section_level": 2}, {"title": "Éra po Ronaldovi (dnes).", "content": "V létě 2018 odešel z Realu Cristiano Ronaldo, který v minulých sezónách nastřílel mnoho gólů, a trenér Zinedine Zidane. Do trenérského křesla usedl Julen Lopetegui, kterého kvůli domluvě s Realem propustili od španělské reprezentace pár dnů před začátkem mistrovství světa v Rusku. Madridskému klubu se ale v La Lize 2018 zatím příliš nedařilo. Julen Lopetegui byl propuštěn z Realu Madrid po prohře nad Barcelonou (1:5) a nahradil jej dočasný trenér Santiago Solari, který hrál v Realu Madrid v letech 2000–2005. Pod jeho vedením se tým zvedl. Podle španělských pravidel musel klub stanovit do patnácti dnů stálého trenéra. Pod Solarim, jako dočasným koučem, vyhrál španělský tým všechny zápasy, mimo jiné porazil v Lize mistrů 5:0 Plzeň a Solari byl před reprezentační přestávkou jmenován stálým trenérem. Smlouvu podepsal až do roku 2021. Ani tomu se však moc nedaří a do Realu se vrací Zinedine Zidane.", "section_level": 2}, {"title": "Historické názvy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska.", "content": "(kapitán)", "section_level": 1}, {"title": "1950–1970.", "content": "Zdroj:", "section_level": 2}, {"title": "1970–1990.", "content": "Zdroj:", "section_level": 2}, {"title": "1990–2010.", "content": "Zdroj:", "section_level": 2}, {"title": "2010–.", "content": "Zdroj:", "section_level": 2}, {"title": "Historie trenérů.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "Real Madrid CF (celým názvem: Real Madrid Club de Fútbol) je španělský fotbalový klub, který sídlí v Madridu. Od sezóny 1929 hraje v Primera División, španělské nejvyšší fotbalové soutěži. Největšími rivaly Realu Madrid jsou Atlético Madrid a FC Barcelona. Kromě fotbalu má klub také oddíly pro basketbal (viz článek), tenis, stolní tenis a vodní pólo. Má přezdívku „bílý balet“.", "tgt_summary": "皇家马德里足球俱乐部()是一家位于西班牙首都马德里的足球俱乐部,成立于1902年3月6日,1920年西班牙国王阿方索十三世授予皇家的称号与徽章上的皇冠。俱乐部的主场场馆是可以容纳81044人的伯纳乌球场。", "id": 1429025}
{"src_title": "Bráhmí", "tgt_title": "婆罗米文", "src_document": [{"title": "Aramejsko-fénická hypotéza o původu bráhmí.", "content": "Semitská (fénická nebo aramejská) teorie původu bráhmí se opírá o dostupná fakta. Podle ní nejstarší nápisy bráhmí vykazují nápadnou souběžnost s tehdejším aramejským písmem pro hlásky blízké v obou jazycích zejména pokud se zohlední odchylky způsobené změnou směru psaní – aramejsky se psalo zprava doleva. Např. \"g\" značí shodně Λ a \"t\" píší.  Bráhmí má řadu prvků rozšířenou oproti aramejské abecedě, protože musela postihovat více hlásek, např. aramejština nepodchycovala dentální závěrové, jako \"d\" z retroflexní souhlásky jako \"ḍ\", a v bráhmí jsou dentální a retroflexní souhlásky graficky velmi podobné, jako kdyby byly odvozené ze společného aramejského prototypu. Srovnatelný vývoj nastal později v tibetské abecedě. Aramejština neměla bráhmíské aspirované (přídechové) souhlásky \"kh\", \"th\" apod. A bráhmí nemá aramejské rázové souhlásky \"q, ṭ, ṣ\" a tyto znaky se objevují v bráhmí jako aspiranty : aramejské \"q\" v bráhmí jako \"kh\" aramejské \"ṭ\" (Θ) v brāhmī \"th\" (ʘ) apod. Právě tam, kde aramejština nemá rázovou souhlásku \"p,\" bráhmí má dvojí pro příslušné aspiranty: bráhmíské \"p\" a \"ph\" jsou velice podobné, jako by pocházely společně z aramejského \"p\". První písmeno obou abeced se také shoduje: \"a\" z bráhmí připomíná obrácené κ, vypadá úplně jako aramejské alef, které se podobá hebrejskému א. Tabulka porovnání bráhmí a fénické a aramejské abecedy:  <nowiki>*</nowiki> Jak féničtina a aramejština, tak bráhmí měly tři slabikotvorné souhlásky, ale jejich vzájemná příslušnost není jasná.  Neuvádí se tu šest souhlásek bráhmí: \"bh\", \"gh\", \"h\", \"j\", \"jh\", \"ny\". Některé z nich mohou být odvozené s nejasnou návazností: \"he\", \"heth,\" and \"ayin\". Bráhmínské \"ng\" bylo zavedeno dodatečně. Např. \"gh\" by se mohlo vyvozovat z \"heth\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Bráhmí je písmo používané v Indii nejméně od vlády krále Ašóky (273 až 232 př. n. l.), jehož nápisy jsou z větší části vytesány právě v bráhmí, z menší pak v písmu kháróšthí. Písmo se píše vodorovně zleva doprava. Předpokládá se, že bráhmí vzniklo ještě pár set let před Ašókou, ale písemné památky z této doby se nedochovaly. Z bráhmí se postupně vyvinula většina dnes používaných indických písem, s výjimkou písem založených na persko-arabské abecedě. Znalost samotného bráhmí postupně upadala, a když v polovině 14. století dillíský sultán objevil dva Ašókovy sloupy, nenašel mezi indickými učenci nikoho, kdo by dokázal nápisy na nich přečíst. Rozluštil ho znovu až v roce 1837 Angličan James Prinsep.", "tgt_summary": "婆罗米文(),是除了尚未破解的印度河文字以外,印度最古老的字母,是婆罗米系文字如天城文、泰米尔文、孟加拉文、藏文的来源。最早的文献溯源于公元前3世纪。一般认为婆罗米文来自亚拉姆文。", "id": 1003442}
{"src_title": "Socialistická sovětská republika Abcházie", "tgt_title": "阿布哈兹社会主义苏维埃共和国", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Abcházie, která byla v letech 1918–1921 jako území s rozšířenou autonomií součástí Gruzínské demokratické republiky, se dostala pod správu bolševiků, když Rudá armáda podnikla invazi do Gruzie v únoru a březnu 1921. 4. března Rudá armáda dobyla za asistence místní protigruzínské domobrany Suchumi, kde byl ihned zřízen abchazský revoluční výbor (Revkom). 31. března 1921 zde uspořádal Sergo Ordžonikidze, Šalva Eliava, Efrém Ešba a Nestor Lakoba konferenci, na které vyhlásili vznik Socialistické sovětské republiky Abcházie. Její statut ale zatím nebyl uznán ani dořešen. Až 21. května 1921 byla SSRA gruzínským Revkomem uznána.", "section_level": 1}, {"title": "Existence SSRA.", "content": "16. prosince 1921 byla podepsána dohoda mezi SSRA a Gruzínskou SSR, podle které se Abcházie vzdala některých svých prvků státní suverenity ve prospěch Gruzie a vytvořili unii (Abcházie měla statut tzv. smluvní republiky), do které zařadili společnou politiku, finance a vojenství, takže se Abcházie dostala zcela pod gruzínský vliv. Společně pak 12. března 1922 vstoupily do Zakavkazské SFSR a 30. prosince se připojily k Sovětskému svazu. To bylo stvrzeno abchazskou ústavou z 1. dubna 1925. Podle sovětské ústavy z roku 1924 však byla Abcházie považována za autonomní republiku.", "section_level": 1}, {"title": "Degradace na ASSR.", "content": "19. února 1931 byl na Stalinův rozkaz statut abchazské autonomie degradován ze svazové republiky na autonomní republiku v rámci Gruzínské SSR. Sovětské vedení tak potrestalo Abcházii a jejího vůdce Nestora Lakobu za selhání při potlačování odporu rolníků proti kolektivizaci. Od té doby až do zániku SSSR nesla Abcházie název Abchazská autonomní sovětská socialistická republika.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam představitelů SSRA.", "content": "První tajemník komunistické strany v Abcházii  Předseda abchazského Revolučního výboru (Revkomu)  Předseda abchazského Ústředního výkonného výboru  Předseda Rady lidových komisařů Abcházie", "section_level": 1}], "src_summary": "Socialistická sovětská republika Abcházie (abcházsky: \"Советтә Социалисттә Республика Аҧсны\"; rusky: \"Социалистическая Советская Республика Абхазия\", \"Socialističeskaja Sovětskaja Respublika Abchazija\"; zkratkou SSRA) byla svazová republika zřízená na území Abcházie. Existovala od roku 31. března 1921 do 19. února 1931. Po dobu své existence měla SSRA zvláštní statut a tvořila unii s Gruzínskou SSR. Spolu s ní se stala součástí Zakavkazské SFSR.", "tgt_summary": "阿布哈兹社会主义苏维埃共和国()是苏联的一个短暂存在的苏维埃共和国。", "id": 2677697}
{"src_title": "Robert Fulton", "tgt_title": "罗伯特·富尔顿", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Robert Fulton se narodil roku 1765 v Lancaster County (Pensylvánie). Jako mladý snil o tom, že se stane malířem. V jednadvaceti letech (1786) odjel do Anglie na studia. Během své praxe se v malířském studiu Benjamina Westa setkal i s Jamesem Rumseyem - inženýrem, který demonstroval plavbu parníku na řece Potomac. Později se jeho mecenáši stali Francis Egerton Bridgewater (stavitel splavného kanálu z Worsley do Manchesteru) a Charles Stanhope (politik a vědec, vynálezce železného knihtiskařského lisu).  Pod tímto vlivem začal působit jako inženýr a nechal si patentovat řadu strojů (na předení, řezání mramoru a další), podle jeho plánů bylo postaveno i několik železničních mostů. Roku 1797 se Fulton přestěhoval z Anglie do Paříže, kde se zabýval především stavbou a vylepšováním vodních kanálů. Začal zde pracovat i na svém novém projektu, ponorce \"Nautilus\". V roce 1800 přesvědčil Napoleona Bonaparte, aby ho finančně podpořil (o čtyři roky později bylo ale od projektu upuštěno, protože nebyl příliš praktický).  Ve Francii se rozhodl postavit parník a vyzkoušet ho na Seině. Napoprvé se sice loď potopila, ale Fulton ji stabilizoval a upravil motor, aby byla 9. srpna 1803 slavnostně vyzkoušena (plula rychlostí 5–6 km/h proti proudu). Aby mohl pokračovat ve své práci (Francie byla tehdy ve válce) roku 1806 se vrátil do USA a o rok později dokončil práci na kolesovém parníku \"North River Steamboat\" (později známý jako \"Clermont\"). Plavidlo se stalo prvním komerčně úspěšným parníkem (plulo rychlostí asi 8 km/h proti proudu na trati mezi Albany a New Yorkem).  Robert Fulton zemřel na zápal plic roku 1815 v New Yorku, kde je také pohřben.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Fulton (14. listopad, 1765 – 24. únor, 1815) byl Američan známý především jako vynálezce parníku. Toto označení není úplně přesné, protože parníky existovaly už dříve, Fulton byl však první, kdo z parníku učinil věc praktickou a později i komerční. Zároveň byl také guvernérem Gibraltaru.", "tgt_summary": "罗伯特·富尔敦(英语:Robert Fulton,1765年-11月14日-1815年-2月24日)美国工程师、发明家。", "id": 1178237}
{"src_title": "Moderní architektura", "tgt_title": "现代主义建筑", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původy.", "content": "Někteří historici považují vyvinutí moderní architektury jako sociální aspekt, úzce spojený s projektem moderny a tudíž osvícenství. Podle jejich názoru se moderní sloh rozvinul jako výsledek sociální a politické revoluce.  Jiní vidí moderní architekturu jako prvotně řízenou technologickým a stavitelským vývojem a je pravdou, že schopnosti materiálů, které se pro nové budovy používaly, jako např. železo, ocel, beton a sklo, přispěly k objevu nových technik staveb a byly součástí průmyslové revoluce. V roce 1796 majitel mlýna v Shrewsbury Charles Bage použil poprvé ohnivzdorný design, který spočíval v odlitém železu a cihlách s podlahou z dlažebních kostek. Taková konstrukce velmi posilnila strukturu mlýnů, což jim umožnilo umístit mnohem větší stroje. Ale kvůli malým znalostem o železe jako stavebním materiálu se mnoho dřívějších mlýnů zhroutilo. To trvalo do počátku 30. let 19. století, kdy Eaton Hodgkinson představil světu nosník, vedoucí k velkému rozšíření železných konstrukcí. Tento druh strohé industriální architektury změnil naprosto krajinu severní Británie a vedl k tomu, že města jako Manchester a části hrabství West Yorkshire začala být nazývána „Tmavé satanovy mlýny“.  Křišťálový palác postavený Josephem Paxtonem při příležitosti Světové výstavy v roce 1851 je raným příkladem železné a ocelové stavby; možná nejlepším příkladem je však vývoj vysokých ocelových mrakodrapů v Chicagu kolem roku 1890 Williamem Le Baronem Jenneym a Louisem Sullivanem. Z raných staveb, které užívaly beton jako hlavní cestu architektonických vyjádření (spíše než čistě pro užitek), jmenujme Chrám jednoty Franka Lloyda Wrighta, postavený v roce 1906 u Chicaga, a Druhé Goetheanum Rudolfa Steinera, postavené v roce 1926 u Basileje ve Švýcarsku.  Jiní historikové pokládají modernismus za věc vkusu, za reakci proti eklekticismu a marnotraným slohovým excesům viktoriánské doby a eduardského art nouveau. Je třeba poznamenat, že ruské a španělské slovo pro art noveau jsou téhož původu jako anglické slovo „moderní“, ačkoliv jejich významy se liší.  Ať už bylo důvodem cokoliv, kolem roku 1900 začalo mnoho architektů po celém světě vyvíjet nová architektonická řešení, aby spojili tradice (např. gotiku) s novými technologickými možnostmi. Práce Louise Sullivana a Franka Lloyda Wrighta v Chicagu, Victora Horty v Bruselu, Antoniho Gaudího v Barceloně, Otto Wagnera ve Vídni a Charlese Rennieho Mackintoshe v Glasgowě, mezi mnoha jinými, mohou být považovány za boj mezi starým a novým. V této době se začal termín moderní architektura, blížící se svému pozdějšímu významu, používat i v tisku a objevil se v názvu knihy Otto Wagnera.  Klíčovou organizací, která uchopila ideály arts and crafts a modernismu tak, jak se vyvinuly v 20. letech 20. století, byl Deutscher Werkbund (Německé federace práce) a Německá asociace architektů, designérů a průmyslníků. Byla založena v roce 1907 v Mnichově na popud Hermanna Muthesia. Muthesius byl autorem třísvazkového \"Anglického domu\" z roku 1905, který byl náčrtem praktických lekcí anglického hnutí Arts and crafts a byl rovněž předním politickým a kulturním komentátorem. Cílem Werkbundu bylo sponzorovat pokus začlenit tradiční řemesla s technikami průmyslové hromadné výroby. Původně organizace zahrnovala dvanáct architektů a dvanáct obchodních firem, ale rychle se rozšířila. Mezi architekty patřil Peter Behrens, Theodor Fischer (který působil jako její první prezident), Josef Hoffmann a Richard Riemerschmid. Joseph August Lux, kritik rakouského původu, pomáhal formulovat její program.", "section_level": 2}, {"title": "Modernismus jako dominantní sloh.", "content": "V 20. letech 20. století získaly věhlas nejdůležitější osoby moderní architektury. Do velké trojky je běžně počítán Le Corbusier ve Francii a Ludwig Mies van der Rohe a Walter Gropius v Německu. Mies van der Rohe a Gropius byli oba řediteli Bauhausu, jedné z mnoha evropských škol a asociací spojených se snahou skloubit tradici řemesel a průmyslové technologie.  Kariéra Franka Lloyda Wrighta probíhala souběžně a ovlivňovala dílo evropských modernistů, obzvláště přes Wasmuth Portfolio, ale sám Wright odmítal být řazen z těmito osobnostmi do jedné linie. Wright měl hlavní vliv jak na Gropia, tak na van der Roheho, stejně tak jako na celou tuto organickou architekturu.  Velmi výrazný podíl na krystalizaci moderní architektury měly také české země a čeští architekti Bohuslav Fuchs, Jaroslav Fragner a Jaromír Krejcar. Písemné disputace Karla Teigeho s Le Corbusierem budí stále velkou pozornost.  V roce 1932 se konala důležitá výstava MOMA, Mezinárodní výstava moderní architektury, organizovaná Philipem Johnsonem. Johnson a jeho spolupracovník Henry-Russell Hitchcock nakreslili společně mnoho různých vláken a trendů, označili je za stylově podobné, které mají jeden cíl, a začlenili je do mezinárodního slohu.  To byl důležitý obrat. S druhou světovou válkou prchly důležité postavy Bauhausu do Spojených států, do Chicaga, na Harvardskou školu designu a na univerzitu Black Mountain. Zatímco u malých obytných budov se design moderní architektury nestal nikdy dominantním slohem, v institucionální a komerční architektuře se stal dominantním, a ve školách (pro vedoucí osobnosti této profese) jediným přijatelným řešením designu od roku 1932 po cca rok 1984.  Architekti pracující v mezinárodním slohu chtěli prorazit s architektonickou tradicí a designem jednoduchých budov bez ornamentů. Nejběžněji užívanými materiály jsou sklo na fasády, ocel na exteriéry a beton na podlahy a interiéry; plány podlah byly funkcionální a logické. Tento styl byl nejevidentnější v designu mrakodrapů. Jeho možná nejznámější ukázky zahrnují sídlo Spojených národů (Le Corbusier, Oscar Niemeyer, Howard Robertson), budova Seagram (Ludwig Mies van der Rohe) a dům Lever (Skidmore, Owings and Merrill) – všechny tyto budovy jsou v New Yorku. Prominentním příkladem z obytných domů je dům Lovell (Richard Neutra) v Los Angeles. Kritici mezinárodního stylu poukazují na to, že jeho přísná, nekompromisně pravoúhlá geometrie je nelidská. Le Corbusier jednou popsal budovy jako „stroje k bydlení“, ale lidé nejsou stroje a předpokládalo se, že nebudou chtít žít ve strojích. Dokonce Philip Johnson přiznal, že byl „unaven krabicí“. Od počátku 80. let 20. století začalo mnoho architektů dobrovolně hledat cestu od přímočarých designů k více různorodým stylům. Okolo poloviny století začali někteří architekti experimentovat s organickými formami, o kterých se domnívali, že jsou více lidské a dosažitelné. Modernismus poloviny století, neboli organický modernismus, byl velmi oblíben díky své demokratické a hravé přirozenosti. Alvar Aalto a Eero Saarinen byli dvěma z nejvíce plodných architektů a designérů tohoto hnutí, které ovlivnilo současný modernismus.  Ačkoliv stále panuje debata kvůli tomu, kdy a proč vlastně začal úpadek moderního hnutí, kritika moderní architektury začala již v 60. letech na základě tvrzení, že tento sloh je univerzální, sterilní, elitářský a postrádá význam. Jeho cesta začala kostnatět ve „styl“, který hrozil tím, že začne upadat do série manýrů. Siegfried Giedion v jeho předmluvě k evolučnímu textu \"Prostor, čas a architektura\" (prvně napsáno v roce 1941) z roku 1961 začínal takto: „V současné době existuje v architektuře jistý zmatek, jako v malířství; druh pauzy, dokonce snad druh vyčerpání.“ V Metropolitním muzeu umění diskutovalo symposium v roce 1961 otázku \"Moderní architektura: smrt, nebo metamorfóza?\" V New Yorku coup d’état upozornil na rozpor ohledně budovy Pan Am, která se rýsovala nad nádražím Grand Central Terminal a měla výhodu konceptu modernistických nemovitostí „vzdušných práv“. V kritice Ady Louise Huxtableho a Douglasse Haskella byla považována za něco, co „rozděluje“ klid Park Avenue a „poskvrňuje“ reputace souboru architektů: Waltera Gropia, Pietra Belluschiho a stavitelů z firmy Emery Roth & Sons. Vzestup postmodernismu byl připisován rozporu s moderní architekturou. V 80. letech se zdálo, že postmodernismus zvítězil nad modernismem; nicméně postmodernistická estetika postrádala napětí a v polovině 90. let získala na mezinárodní dominanci neomoderní (hypermoderní) architektura. Jako součást tohoto obrození byla znovu navštívena většina kritiků modernistů, byli vyvráceni a znovu oživeni; a modernistický idiom opět jednou dominoval v současné institucionální a komerční praxi, ale nyní mnohem více soupeřil s obnoveným tradičním architektonickým designem v komerční a institucionální architektuře. Design obytných budov je stále ovládán tradiční estetikou.", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Moderní architektura je obvykle charakterizována:", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Ačkoliv je moderní architektura relativně mladá, může být zničena demolicí, zanedbáváním nebo stárnutím. Zatímco roste strach o stav ohrožených moderních budov, hrozby přetrvávají. Neziskové skupiny jako např. Světový fond památek, Docomomo International nebo Ochranná síť nedávné minulosti pracují, aby zachránily a zdokumentovaly ohroženou moderní architekturu. V roce 2006 uvedl Světový fond památek do provozu Modernismus v ohrožení, obhajující a konzervační program. Modernistické stavby v New Orleans byly ve stoupající míře navrženy k demolici po hurikánu Katrina. Současné plány hodlají v New Orleans nechat zdemolovat mnoho veřejných škol postavených v modernistickém slohu, stejně jako velkou část Civic Plaza. Fondy FEMA se budou účastnit stržení Budovy státu a budovy Státního nejvyššího soudu – obě tyto budovy byly navrženy spolupracujícími architektonickými firmami August Perez a společníci, Goldstein, Parham a Labouisse, a Favrot, Reed, Mathes a Bergman. Školský obvod na obnovu New Orleans navrhl demolice škol Charlesem R. Colbertem, Curtisem a Davisem, a Ricciuti Associates. Budova z roku 1959 postavená Lawrencem a Saundersem pro Mezinárodní asociaci přístavních dělníků je v současné době demolicí ohrožená, ačkoliv Spojené státy podporují její konzervaci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Moderní architektura je termín užívaný pro mnoho stavitelských stylů s podobnými charakteristikami – na prvním místě jde o zjednodušení forem a eliminaci ornamentů. Tento sloh byl vytvořen na počátku 20. století. Moderní architekturu přijalo mnoho vlivných architektů a teoretiků architektury, ačkoliv v první polovině 20. století bylo postaveno pouze málo „moderních budov“. Získala popularitu až po 2. světové válce a stala se na tři desetiletí dominujícím architektonickým stylem pro budovy institucí a firem.", "tgt_summary": "现代主义建筑(英语:Modern Architecture)是指一种简约、没有装饰的建筑风格,曾经成为主导20世纪的一种建筑风格。", "id": 2490293}
{"src_title": "HMS Victory", "tgt_title": "勝利號戰艦", "src_document": [{"title": "Historie lodi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Stavba lodi byla zahájena roku 1759 a dokončena roku 1765. Dlouhotrvající konstrukce lodi byla zapříčiněna tím, že během stavby byla ukončena tzv. sedmiletá válka a potřeba nové válečné lodě byla Admiralitou přehodnocena. Stavba byla přerušena a znovu započata byla až na podzim roku 1763. Na vodu byla \"Victory\" spuštěna 7. května 1765.", "section_level": 2}, {"title": "Aktivní služba.", "content": "Do služby však byla zařazena až roku 1778 a účastnila se americké války za nezávislost, když se Francie začala angažovat po boku vzbouřenců. Účastnila se však pouze bojů proti francouzskému loďstvu v evropských mořích ve snaze zabránit Francii v zásobování a podpoře amerických povstalců.  Roku 1780 byl v suchém doku její trup pod čarou ponoru pokryt měděnými pláty pro lepší ochranu před mořským \"červotočem\", měkkýšem sášní lodní (\"Teredo navalis\"), který ničil dřevěnou konstrukci, a před obrůstáním korýši (lat. \"cirripedia\", angl. \"barnacles\") – zejména vilejšem stvolnatým, a mořskými řasami řasami (\"algae\"), které způsobovaly výrazné snížení rychlosti lodí. Na vodu se vrátila o rok později. Dlouhá služba (od roku 1778 do roku 1798, kdy se \"Victory\" zúčastnila tří velkých bitev a několika menších) se podepsala na jejím stavu a bylo rozhodnuto, že bude přestavěna na nemocniční loď pro francouzské a španělské válečné zajatce.", "section_level": 2}, {"title": "První návrat do královského loďstva.", "content": "Roku 1799 se však situace změnila potopením jiné řadové lodě I. třídy HMS \"Impregnable\". Roku 1800 byly zahájeny nezbytné úpravy a opravy, během nichž byl mimo jiné zvýšen počet děl ze 100 na 104 a dosavadní okrový nátěr nahrazen žluto-černým. V květnu roku 1803 byla \"Victory\" opět zařazena do válečné flotily. Svoji vlajku na ní vyvěsil viceadmirál Horatio Nelson.  Pod jeho velením se zúčastnila roku 1805 slavné bitvy u Trafalgaru, kde Nelson zvítězil nad přesilou, byť sám v této bitvě zahynul.", "section_level": 2}, {"title": "Po Trafalgaru a návrat na výsluní.", "content": "Po bitvě u Trafalgaru zůstala loď v aktivní službě až do roku 1812, kdy byla zakotvena v Portsmouthu, kde dále sloužila jako plovoucí sklad. V letech 1889–1904 sloužila jako stacionární školní loď pro výcvik námořních signalistů. Odstavená loď poté již jen chátrala. Roku 1921 byla zahájena kampaň na její záchranu a britská vláda nakonec souhlasila s rekonstrukcí \"Victory\" do stavu, v jakém se účastnila své nejslavnější bitvy.  V lednu 1922 byla zatažena do suchého doku, aby mohla být restaurována. Již v této době patřila mezi nejstarší existující lodě, majíc již za sebou od spuštění na vodu 157 let. Roku 1928 mohl král Jiří V. slavnostně odhalit \"Victory\" v její plné kráse. Obnovovací práce dále pokračovaly pod dohledem \"Society for Nautical Research\" (která byla i za kampaní, jež vedla k záchraně lodi).  V roce 1941 způsobily bomby svržené Luftwaffe na Londýn poškození trupu \"Victory\", jež se nacházela v suchém doku. Zatímco německá propaganda tvrdila, že loď byla zcela zničena, britská admiralita tuto zprávu popřela.  V současné době loď funguje jako námořní muzeum a zároveň je stále vedena jako loď v aktivní službě a je vlajkovou lodí Prvního námořního lorda. Dnešní vzhled lodi však neodpovídá stavu u Trafalgaru zcela přesně, např. z estetických důvodů bylo ponecháno nízké zábradlí místo vyššího a plného pažení (\"barricade\") na příďové i záďové palubě, které loď získala během rozsáhlých oprav v letech 1800–1803.", "section_level": 2}], "src_summary": "HMS Victory je řadová loď I. třídy britského královského válečného námořnictva a v současnosti je zároveň i světovým unikátem, neboť se jedná o nejstarší válečnou loď, spuštěna na vodu byla v roce 1765, která je v záznamech vedena jako loď nacházející se v činné službě.", "tgt_summary": "皇家海军胜利号战舰(英语:HMS Victory)是一艘英国皇家海军的一级风帆战列舰。在1778年美国独立战争爆发时参与阿申特岛战役,并于1797年法国大革命时,参与圣文生角之役,大胜西班牙海军。此后又在1805年参与特拉法加之役,其间因作为纳尔逊海军中将的旗舰并且大破法国与西班牙联合舰队而闻名于世。", "id": 1142017}
{"src_title": "Západonilská horečka", "tgt_title": "西尼羅河熱", "src_document": [{"title": "Epidemiologie.", "content": "Od roku 1914 je izolován původce onemocnění viru západonilské virové horečky patřící do skupiny arbovirů způsobujících encefalitidy i u lidí. Virus patřící k flavivirům je přenášen komárem. Byl nalezen mimo člověka u koček, psů, koní, dalších savců i u ptactva, i u ptactva stěhovavého. Během let se rozšířil virus z oblastí přilehlých k řece Nilu v Egyptě do souvislých území východní Afriky od severu k jihu, vyskytuje se od západní Číny v souvislém pásmu území zahrnující Arabský poloostrov, Střední východ a dnes i celou Evropu mimo Britské ostrovy. Od roku 1999 se rozšiřuje výskyt onemocnění i na území Spojených států amerických, především kolem města New York. Jako zajímavost při rozšíření na území USA se předpokládá zavlečení viru prostřednictvím dovozu lidských orgánů pro transplantaci z oblastí výskytu tohoto onemocnění. Soustavně sledovaný počet onemocnění a úmrtí na Západní nilskou horečku ve městě New York podle statistik CDC se stále zvyšuje:  Obdobná statistika v Evropě není. Deficit těchto údajů z evropského území bude zapříčiněn především tím, že onemocnění je zahrnováno do členovci přenášených encefalitid, tedy zaměňována s klíšťovou encefalitidou a často dokonce diagnostikována a léčena i jako borreliová encefalitida.  Na území Československé republiky byl tento virus poprvé prokázán v roce 1972 na západním Slovensku (Malacky). Roku 1997 je izolován virus z komára \"Culex pipiens\" profesorem Hubálkem na Jižní Moravě (Lanžhot). U 2% vyšetřených zdejších obyvatel (z 611) byly zároveň nalezeny specifické protilátky proti viru západonilské horečky. U obyvatelstva v původní oblasti výskytu viru – oblast Nilu v Egyptě má virus neutralizující protilátky až 70% zdejších obyvatel, kdežto v USA v době, kdy se zde ještě tento virus nevyskytoval tyto protilátky zcela scházejí.  Úmrtnost může dosáhnout podle amerických údajů 3-15%, osoby nad 65 let jsou náchylnější k závažnějšímu průběhu. Původce nemoci přenáší komár. Ve velkých městech Evropy je to \"Culex pipiens molestus\" - komár obtížný, který je dobře adaptován na městské podmínky, a jeho počet a lokality se stále rozšiřují. Stačí mu nepatrné množství vody i v silně urbanizovaných lokalitách, přežívá aktivně i zimu, dostává se i do vyšších pater výškových budov. V USA roznáší virus komár rodu \"Culex\" blíže neurčeného druhu. Možné také je, že virus přenáší v okolí Středozemního moře a na Balkáně komár rodu Phlebotomus. Jiní autoři však uvádějí,že komáři Phlebotomus přenášejí jinou nemoc (Horečka Papatači, Phebotomus fever) a ne virus západonilské horečky.", "section_level": 1}, {"title": "Klinické projevy onemocnění.", "content": "Jakmile se virus pomnoží v regionálních lymfatických uzlinách, vzniká tzv. primární virémie. U jedinců s bezpříznakovým průběhem tím obvykle infekce končí. Pokud se ale virus replikuje dál, může proniknout až do centrálního nervového systému a poškodit ho. Inkubační doba trvá zpravidla 3 až 6 dnů od sání komára. U většiny pacientů (přibližně 80 %) je průběh asymptomatický.", "section_level": 1}], "src_summary": "Západonilská horečka (: \"West Nile fever\") je virové onemocnění, které je způsobeno flavivirem (rodina flaviviridae) označovaným jako západonilský virus. U většiny nemocných probíhá infekce zcela asymptomaticky. Inkubační doba je 3–14 dní. Původce choroby se obvykle dostává do lidského organismu ze slinných žláz infikovaného komára. Některá zvířata nemají žádné projevující se příznaky onemocnění.", "tgt_summary": "西尼罗河热(West Nile Fever),是一种借由蚊子传播的典型病毒感染症,约为75%的感染者症状轻微或毫无症状,另有约20%的感染者会出现发烧、头痛、恶心或长疹子的情形,不到1%的人会恶化成脑炎或脑膜炎,出现颈部僵硬、意识不清或癫痫发作等症状。患者可能需数周至数月才会康复。。若西尼罗河病毒感染神经系统,患者的致死率约为10%。 西尼罗河热的病因是透过蚊子传播的西尼罗河病毒;若蚊子吸食感染鸟类的血,就会将此病传播出去。西尼罗河热很少经由输血或器官移植传染、也很少透过胎盘、分娩或是哺乳传染。西尼罗河热的人与人之间传染只有上述方式,没有其他人对人的直接传染方式。若患者为超过六十岁以上的年长者或有其他健康问题,患病的恶化风险较高。一般是透过症状及血液检查来进行诊断。 目前尚无人类可用的疫苗,避免被蚊子叮咬是降低感染风险的最佳方法。可行的方式为消除积水,像是清理废弃轮胎、水桶、排水沟及游泳池;使用防蚊液、设置纱窗、蚊帐及避免去有蚊子的地方可能也都有所助益。虽然现无特定的治疗方式,镇痛药或许有用。 西尼罗河热会发生在欧洲、中东、非洲、印度、亚洲、亚洲及北美,据报导,在美国一年会有数以千计的病患,多发于八月和九月。西尼罗河热也可能爆发大流行。1937 年,乌干达发现此症的病毒,1999 年,北美首次检测出西尼罗河热。即使马儿有疫苗可以投用,但罹病的马儿仍可能有严重的病情。在鸟儿身上设置监测系统有望早期检测到潜在的人类大流行。", "id": 1949802}
{"src_title": "Kiefer Sutherland", "tgt_title": "基夫·修打蘭", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Narodil se v Londýně kanadským hercům Donaldu Sutherlandovi a Shirley Douglasové, je vnukem kanadského politika Tommyho Douglase. Má dvojče - sestru Rachel.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Jeho filmový debut proběhl ve snímku \"Návrat Maxe Dugana\", kde hrál vedle svého otce a Matthewa Brodericka. Steven Spielberg ho obsadil do jedné epizody své série \"Nebezpečné příběhy\", kde si jej všiml Sean Penn a obsadil jej do kriminálního dramatu \"Na dosah\" (1986). Následovaly role problémových teeanagerů ve filmech \"Trapped in Silence\" a \"Stůj při mně\". Vůdce upírského gangu si Sutherland zahrál v roce 1987 ve filmu \"Ztracení chlapci\".  Mnoho postav, které Sutherland ztvárnil, se pohybovalo na hraně zákona nebo i za ní, např. ve filmech \"Mladé pušky\", \"Pár správných chlapů\", \"Čas zabíjet\" nebo \"Chicago Joe a holka ze šantánu\". Spolu s Julií Roberts, svojí budoucí snoubenkou, si zahrál ve filmu Joela Schumachera o medicích, kteří na sobě testují účinky klinické smrti, \"Hráči se smrtí\".  V roce 1993 začal působit i jako režisér. Jeho režijním debutem se stal film \"Poslední naděje\", který získal dobré kritické ohodnocení. K režisérské profesi se pak vrátil ještě v roce 1997 s filmem \"Pravda a lež\" a o tři roky později se snímkem \"Rivalové\".  Jeho nejznámější rolí se stal Jack Bauer v seriálu, který se odehrává ve skutečném čase, \"24 hodin\". První řada seriálu se začala vysílat v roce 2001 a do dneška se seriál dočkal celkem osmi řad a jednoho televizního filmu. Za tuto roli získal několik ocenění, včetně Zlatého glóbu a Emmy.  V roce 2002 získal roli zločince ve filmu \"Telefonní budka\", který uvěznil pomocí ostřelovací pušky Colina Farrella v telefonní budce a přes telefon s ním po celý film hovoří.  Svůj hlas propůjčil také postavám ve dvou epizodách osmnácté řady seriálu \"Simpsonovi\". V epizodě \"Osudy dobrého vojáka Homera\" namluvil plukovníka a v díle \"24 minut\" propůjčil svůj hlas animované verzi Jacka Bauera.  V roce 2015 se připojil k obsazení seriálu \"Designated Survivor\", který měl premiéru 21. září 2016.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1987 se oženil s Camelií Kathovou, se kterou má dceru Sarah Jude, v roce 1990 se rozvedli. V témže roce se seznámil s Julií Robertsovou při natáčení filmu \"Hráči se smrtí\". Oba herci se zasnoubili, ale herečka odvolala svatbu tři dny před ní kvůli tomu, že se měl snoubenec setkat se striptérkou. V roce 1996 se oženil s Kelly Winnovou, ale již po třech letech začali žít odděleně, v roce 2004 zahájili rozvod a v roce 2008 byli rozvedeni.  Od roku 2014 chodí s modelkou a herečkou Cindy Well. V roce 2017 se zasnoubili.  Jedná se o aktivního člena kanadské politické strany New Democratic Party, sběratele kytar a majitele nahrávacího studia Ironworks.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kiefer Sutherland (* 21. prosince 1966 Londýn, Anglie) je kanadský herec, narozený ve Velké Británii, držitel ceny Emmy a Zlatého glóbu, známý postavou Jacka Bauera v seriálu \"24 hodin\".", "tgt_summary": "基夫·修打兰(英语:Kiefer Sutherland,1966年-12月21日),全名为基弗·威廉·弗雷德里克·登普西·乔治·鲁弗斯·萨瑟兰(英语:Kiefer William Frederick Dempsey George Rufus Sutherland),是一位苏格兰裔加拿大男演员。", "id": 1541862}
{"src_title": "Telenovela", "tgt_title": "Telenovela", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Telenovely vznikly evolucí rozhlasových radionovel, které byly v Latinské Americe populární. K prvním telenovelám patří brazilská \"Sua Vida Me Pertence\" (1951–1952), kubánská \"Senderos de amor\" (1951) a mexická \"Ángeles de la calle\" (1951). Tyto seriály byly vysílány jednou až dvakrát týdně. První telenovelou vysílanou každý pracovní den byla mexická \"Senda prohibida\" z roku 1958. Až do 70. let se jednalo o žánr rozšířený pouze v Latinské Americe. Peruánská telenovela \"Simplemente María\" (1969–1971) byla jako první exportována do zahraničí a teprve mexická telenovela \"Los ricos también lloran\" z let 1979–1980 se stala celosvětově známou. Po roce 2000 začaly být telenovely natáčeny pro Američany hispánského původu také ve Spojených státech. Ve stejné době se objevily také v Turecku a dalších balkánských zemích, kde mají oproti latinskoamerickým seriálům tohoto žánru částečně odlišnou podobu.  V Česku měla díky svému uzavřenému narativu charakter telenovely první řada seriálu \"Rodinná pouta\" (2004–2005). V letech 2008–2009 vznikl také seriál \"Ošklivka Katka\", remake celosvětově úspěšné kolumbijské telenovely \"Ošklivka Betty\". V českém prostředí se jinak telenovely nenatáčí, ačkoliv jsou mnohé mýdlové opery tímto termínem někdy označovány.  Zahraniční telenovely se v Česku poprvé objevily v roce 1993, kdy TV Premiéra zahájila vysílání italsko-argentického seriálu \"Manuela\". I v dalších letech se na obrazovkách této televize, z níž se v polovině 90. let stala TV Prima, objevovaly další telenovely. Zájem českých diváků o tento žánr rapidně vzrostl v roce 1999, kdy TV Nova zařadila do svého vysílání svoji první telenovelu, mexický seriál \"Esmeralda\", který byl nakonec přesunut do hlavního vysílacího času. Na úspěch \"Esmeraldy\" navázala Nova dalšími telenovelami, např. \"Milady\", \"Divoký anděl\", \"Luisa Fernanda\", \"Yago, syn džungle\", \"Kachorra\", aj. I na Primě vzrostl v tomto období počet vysílaných telenovel. Od roku 2005 však zájem o ně postupně opadal a od roku 2009 se telenovely objevovaly v českém televizním programu spíše výjimečně. Pokud byly do programové skladby zařazeny (např. na TV Relax), jednalo se o reprízy úspěšných seriálů z přelomu tisíciletí. V roce 2018 začala skupina Prima premiérově uvádět na stanici Prima Love další latinskoamerické telenovely.  V roce 2011 uvedla TV Nova na české obrazovky seriál \"Tisíc a jedna noc\" z turecké telenovelové produkce, který byl následován dalšími (např. \"Velkolepé století\"). Oproti například Slovensku se turecké seriály tohoto typu u diváků ale příliš neuchytily a z programů českých stanic postupně převážně ustoupily.", "section_level": 1}], "src_summary": "Telenovela je žánr melodramatického televizního seriálu, populárního zejména v Latinské Americe. Bývá řazen jako subžánr mýdlové opery, se kterou má mnoho společných znaků. Ústředními motivy telenovel jsou mezilidské vztahy, řešení složitých životních situací a problémů. Žánrově mají široké rozpětí, většina je dramatická, některé komediální, odehrávají se v současnosti i v minulosti. Název pochází ze španělštiny; jedná se o složeninu slov \"televisión\" (televize) a \"novela\" (román), doslova tedy jde o \"televizní román\".", "tgt_summary": "Telenovela是一种源自拉丁美洲的电视剧,随后在欧洲、亚洲和其他电视网络间流行开来。该词源自西班牙语的“tele”(即“televisión”或者“ televisão”的缩写,“电视”),以及西班牙语和葡萄牙语的“novela”(“小说”),中文意译为拉丁美洲电视小说剧。由此衍生出来的电视剧种类,如菲律宾的teleserye、加拿大魁北克省的téléroman和亚洲、阿拉伯世界的drama,与telenovela都有着相同的形式。", "id": 1203561}
{"src_title": "Mark Wahlberg", "tgt_title": "馬克·華伯格", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Narodil se nedaleko Bostonu jako nejmladší z devíti dětí. Jeho sourozenci se jmenují Arthur, Jim, Paul, Robert, Tracey, Michelle, Debbie a Donnie. Rodiče se rozvedli v roce 1982.  V mládí se Wahlberg dostal několikrát do problémů s policií. Vyvinul si vážnou závislost na kokainu a dalších drogách. V mládí měl také rasistické sklony – házel kamení po Afroameričanech. Později, pod vlivem PCP, útočil na Vietnamce – jednoho z nich zbil do bezvědomí a druhého trvale oslepil na jedno oko, zaútočil také na ochranku. Za tyto zločiny byl Wahlberg obviněn z pokusu o vraždu, odsouzen ke dvěma letům vězení, ze kterých si odseděl 45 dní.  Od roku 2001 žije s modelkou Rheaou Durham, s níž se 1. srpna 2009 oženil, a společně mají čtyři děti:  Wahlberg je praktikující římský katolík a založil charitativní organizaci Mark Wahlberg Youth Foundation.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "Wahlberg se poprvé stal známým jako bratr Donnieho Wahlberga, člena boybandu New Kids on the Block. Ve třinácti letech se stal jedním z jejích členů, protože se mu ale nelíbil tento styl hudby, kapelu opustil.  Wahlberg začal nahrávat ve skupině Marky Mark and the Funky Bunch, se kterou nahrál hit \"Good Vibrations\", který se umístil na prvním místě v Billboard Hot 100 a získal platinovou desku. Následovalo několik dalších úspěšných hitů. Druhá deska ale již nebyla tak úspěšná. Wahlberg se pak chvíli zajímal o reggae se zpěvákem Princem Italem Joem.", "section_level": 2}, {"title": "Filmová kariéra.", "content": "Svůj debut si odbyl v roce 1993 v televizním filmu \"The Substitute\", na stříbrném plátně se poprvé objevil o rok později ve filmu \"Vzbuďte se, vojáci!\" s Dannym DeVito. Pozornost kritiky si vysloužil rolí Mickeyho ve filmu \"Basketbalový deník\" v roce 1995.  Pozitivní hodnocení získal za filmy \"Hříšné noci\", \"Tři králové\", \"Dokonalá bouře\", \"Loupež po italsku\" a \"Čtyři bratři\". Wahlberg měl původně hrát roli Linuse Caldwella ve filmu \"Dannyho parťáci\", ale nahradil ho Matt Damon, se kterým si později zahrál ve filmu \"Skrytá identita\". Měl hrát také původně s Joaquinem Phoenixem ve filmu \"Zkrocená hora\", ale Wahlberg nechtěl hrát sexuální scény ve filmu, a tak jeho roli získal Jake Gyllenhaal, Phoenixe zase nahradil Heath Ledger.  Za již zmíněný film Martina Scorseseho \"Skrytá identita\" byl Wahlberg nominován na Oscara i Zlatý glóbus. S Phoenixem, se kterým měl hrát ve \"Zkrocené hoře\", se objevil v roce 2007 ve filmu \"Noc patří nám\". V roce 2008 se objevil ve filmu M. Night Shyamalana \"Stalo se\" a Max Payne. V roce 2009 ztvárnil roli otce ve filmu Petera Jacksona \"Pevné pouto\".V roce 2012 si zahrál hlavní roli Johna ve filmu \"Méďa\" (angl. orig. Ted)", "section_level": 2}], "src_summary": "Mark Robert Michael Wahlberg (* 5. červen, 1971) je americký herec, bývalý rapper a producent. Na počátku své kariéry byl znám jako rapper Marky Mark.", "tgt_summary": "马克·罗伯特·迈克尔·沃尔伯格(英语:Mark Robert Michael Wahlberg,1971年-6月5日)是一名奥斯卡提名的美国演员以及电视制作人。他在早期又被人称作迈奇·马克(Marky Mark),主要是在Marky Mark and the Funky Bunch乐团中亮相而成名。", "id": 1386593}
{"src_title": "Amenemhet III.", "tgt_title": "阿蒙涅姆赫特三世", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Po svých předcích zdědil relativně stabilní správní strukturu říše, dobrou ekonomickou prosperitu bez výraznějších výkyvů. Zřejmě k tomu přispěly i příznivé klimatické podmínky a pravidelné dostatečné Nilské záplavy, dařilo se zemědělství a zabezpečenými jižními hranicemi v Nubii odkud přivážely cenné suroviny včetně zlata. Měděná ruda, která se těžila na Sinai, obsahovala příznivě působící příměsi železa, zinku a arsenu se zpracovávala na četné pracovní nástroje ale také zbraně a další předměty denní potřeby. Faraon rozvíjel především zemědělskou výrobu; dal zdokonalit síť umělého zavlažování po celém toku Nilu a výstavbou kanálu mezi Nilem, Bahr Yussef (Josefův kanál) a jezerem ve Fajjúmské oáze umožnil vznik zcela nové zemědělské oblasti o rozloze asi 24 km.<br> Zakládal a opevňoval karavanní cesty přes západní poušť a východně k Rudému moři, budoval loďstvo, podporoval výrobu a směnu řemeslných produktů. Organizoval velké obchodní výpravy a zvyšoval egyptské exporty, zejména do oblasti Palestiny. Z doby jeho vlády, zhruba v jejím 19. roce, je jmenovitě znám vezír Kheti, jehož povinnosti byla sepsány v Thébách nalezených fragmentech papyru.", "section_level": 1}, {"title": "Paramida.", "content": "Faraon si nechal zbudovat první pyramidu v Dahšúru, ale konstrukční vady stavby způsobily, že se pyramida zhroutila a a zůstala nedokončená, avšak v dalším období byla použita jako hrobka pro několik královských žen. V patnáctém roce své vlády pak zahájil výstavbu druhé pyramidy v Hawaře v oáze Fajúm. Pyramida byla prvotně prozkoumána Morganem v letech 1894-5 a následně Arnoldem v 1976 - 83. Byla postavena převážně ze sušených hliněných bloků kolem asi 12 m vysokého jádra z vápencových desek. Základna byla asi 105 x 105 m, vysoká asi 60 m se sklonem ~49°. Zádušní chrám u pyramidy je podle Herodose označován jako \"“Labyrint”\" zasvěcený bohu Sobek (s hlavou krokodýla).<br> Z další staveb je v oáze Fajúm významnější chrám v Medinet Maadi zasvěcený bohyni úrody v podobě kobry Ranenutet, kolos v Biyahmu poblíž jezera Moeris, rozšířil chrám boha Ptaha v Mefidě, vystavil řadu sfing v Tanis v deltě Nilu.", "section_level": 1}, {"title": "Artefakty.", "content": "V polovině 19. století se v Egyptě na trzích objevoval značný počet památek z neevidovaných vykopávek či nově objevovaných hrobek, nejčastěji vysokých hodnostářů staré a střední říše. Jednou z nich je bezesporu \"Rindtův matematický spisek\" na koženém podkladu (\"A.H.Rindt byl Scotský antikvář\"), získaný v Luxor v roce 1858, vystavený v Britském muzeu v Londýně. Byl datován do období 12. dynastie, nejspíše do období vlády Amenemheta III. Je zde doložena poměrně hluboká znalost algebry, geometrie a výpočtu ploch, což bylo základem stavitelského umění starověkých stavitelů. Podle dalšího papyru, taktéž získaného od A.H.Rindta v Thébách asi v roce 1892, nazývaný \"Moscow Methematical Pypyrus\", dnes uložený v Puškinově muzeu umění v Moskvě, lze usuzovat, že byl ve střední říši šířeji opisovaný a používaný. Je to originální památka, o délce ~ 5,5 m a šířce ~ 3,8- 7,6 cm.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amenemhet III. byl faraon z vrcholného období 12. dynastie, vládl v letech 1818–1773 př.Kr., na tehdejší dobu neobvykle dlouhých ~46 let.", "tgt_summary": "阿蒙涅姆赫特三世 Amenemhat III(约公元前1842年~约公元前1797年在位)埃及第十二王朝法老。辛努塞尔特三世之子。在正式即位之前,他大约有20年时间是与父亲共治。 在阿蒙涅姆赫特三世统治时代,埃及各省权贵发动叛乱的危险被彻底消除。他在埃及境内各地兴建了一系列大规模水利工程用于灌溉,又动员农民开垦土地。他在位时期兴修的水利设施中最有名的是位于法尤姆省的美里多沃湖水库。", "id": 906448}
{"src_title": "Bogomilství", "tgt_title": "波格米勒派", "src_document": [{"title": "Charakteristika, praktiky a učení.", "content": "Na vznik hnutí silně působily sociální poměry a odpor proti byzantské kultuře a jejímu společenskému řádu. Bogomilové mnohdy pocházeli z utlačovaných sociálních vrstev, kritizovali zesvětštění společnosti i byzantské církve, kladli důraz na mravnost, protestovali proti tlaku světské i církevní vrchnosti, odmítali princip nadvlády, světské právo, soudy, přísahy a trest smrti a užívání násilí. Žádali sociální spravedlnost a rovnost.  O učení a víře takzvaných bogomilů se dozvídáme pouze z polemických spisů namířených proti jejich víře, protože jejich vlastní literatura byla ničena. V náboženské rovině bogomilové podle dochovaných zpráv uznávali existenci Boha a ďábla, v ďáblu však neviděli bytost Bohu rovnou, ale padlého anděla – ďábel stvořil hmotný svět, vedle něhož existuje duchovní svět boží. Duše člověka je od Boha, ale odloučila se od něho, takže upadla v moc ďábla, jenž ji spoutal tělem. K dílu ďábla tak patří i udržování života, tedy i manželství a plození dětí – z toho důvodu někteří z bogomilů, působící prakticky jako bogomilští duchovní, žili v celibátu, avšak řadoví bogomilští věřící žili manželským životem. Protože věřili, že pravý Bůh se nechce spojit s nečistou hmotou, odmítali církevní učení o Kristově současném plném božství i lidství, zpochybňovali Kristovu smrt na kříži a zmrtvýchvstání. Ježíš Kristus podle jejich víry nespasil svět svou obětí, ale svým učením. Odmítali dále církevní svátosti, znamení kříže, ctění Panny Marie, náboženské obrazy, chrámy, bohoslužebné obřady, kněžství. Římskou i byzantskou církev odmítali jako závadnou verzi křesťanství, zkaženou od doby císaře Konstantina. Sami se chápali jako očišťovatelé Kristova učení k jeho původní podobě a věřili, že tvoří pravou církev. Jejich hnutí mělo laický ráz – měli prostá shromáždění věřících s modlitbami a výklady těch částí Bible, které uznávali. Brali zřetele na individuální uplatnění a spoléhali se na vlastní schopnost ke kázání. Časem se mezi bogomily vytvořila vrstva věřících, kteří se rozhodli žít v celibátu, nejíst maso, vejce máslo sýry a nepít víno, zatímco zbylí věřící se řídili jejich vedení, ale sami nežili natolik asketickým životem, měli děti a neodpírali ani vojenskou službu.  Původní bogomilové odmítali Starý zákon a řídili se pouze Novým zákonem. Pozdější byzantští bogomilové učinili výjimku u starozákonních Žalmů a Knih proroků. Nepřijímali však Písmo doslovně. Základem jejich učení bylo přesvědčení, že to, co je viditelné, je zlé.", "section_level": 1}, {"title": "Význam a rozšíření.", "content": "Šíření bogomilství (a koneckonců i jiných dualistických výkladů křesťanské věrouky) bylo v Byzantské říši považováno za velmi závažný problém. Objevovalo se čas od času v průběhu různých století ve všech okrajových oblastech říše (tedy kromě Balkánu, kde bylo hlavně bogomilství rozšířeno i v oblastech Levanty). Bogomilské knihy byly páleny (proto se také nedochovala žádná díla), věřící byli souzeni a zavíráni do vězení, či zabíjeni. Nezřídka jim také byl přisuzován sodomitismus a jiné sexuální úchylky. S úpadkem byzantské moci na Balkáně museli problém šířícího se bogomilství řešit také i nastupující středověké státy – Srbsko, kterému vládli Nemanjići, a Bulharsko. Po tom, co se sv. Vladimír na přelomu 10. a 11. století nechal pokřtít, pronikli bogomilové i na Kyjevskou Rus. Ze Srbska byli nuceni stáhnout se do Bosny, kde se jejich víra podle některých badatelů stala oficiálním náboženstvím Bosenské církve až do prosazení islámu. Na území Byzance zprávy o bogomilech mizí v době po pádu Konstantinopole roce 1453, v Bulharsku v polovině 18. století Právě souvislost s jejich vysokým a pozdním výskytem v Bulharsku (jakož i vznik sekty tamtéž) dal vzniknout hanlivým výrazům v různých evropských jazycích, jako např. bougre ve francouzštině, bugger v angličtině či buzerant v češtině.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bogomilství byl za křesťanství sám sebe označující náboženský směr, označovaný někdy jako dualistický, gnostický, či jako příbuzný s manicheismem. Podnětem k jeho vzniku byla mimo jiné misijní činnost křesťanů označovaných jako tzv. \"Paulikiáni\" (sami sebe tak nenazývali), kteří působil v Malé Asii (Arménii a Palestině). Takzvaní bogomilové sami sebe nazývali pojmem \"„křesťané“\" a v jejich řadách se aktivně uplatnili i nižší křesťanští duchovní.", "tgt_summary": "波格米勒派(;)或博戈米尔派,是十世纪时成立于保加利亚第一帝国的诺斯底主义教派,主要流行于马其顿与波斯尼亚地区。是反对封建主义与东正教国教化的政治运动的表现。", "id": 1022876}
{"src_title": "Prci, prci, prcičky 3: Svatba", "tgt_title": "美國派3:美國婚禮", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Film začíná scénou v restauraci, kde chce Jim požádat Michelle o ruku. Jimovi zavolá jeho otec, že zapomněl doma snubní prsten. Michelle nabyde dojmu, že chce Jim sex na veřejnosti, a tak se schová pod stůl a začne Jimovi provádět orální sex. Když přijede Jimův otec, Jim se snaží skrýt, že se blíží orgasmu. Protože neví, že je Michelle pod stolem, připisuje Jimovo vzrušení žádosti o ruku. Když o žádosti slyší Michelle, bouchne se hlavou o stůl, začne chaos, Jim vstane a musí si rychle vyhrnout kalhoty. Zažene stud, zeptá se Michelle, jestli si ho vezme, ta bez váhání odpoví ano.  Když začíná plánování svatby, Jim si myslí, že to bude katastrofa. Michellini rodiče ho nenávidí poté, co se domnívají, že vidí Jima, jak souloží s jejich psy. Michelle chce pouze jediné šaty od jednoho návrháře, a tak se ho Jim vydá hledat. Michelle a Jim nechtěli původně pozvat Stiflera na svatbu, ale ten to náhodně zjistil a nakonec pozván byl, protože Jim neumí tancovat a Stifler slíbil, že mu s tím pomůže.  Finchovi se líbí Michellina sestra Cadance. Stejně jako Stiflerovi. Poté, co slyší, že Cadance hledá slušného muže, Stifler se začne chovat slušněji, začne mluvit o filozofii a umění, často pouze opakuje věci, které předtím řekl Finch. Když Finch zjistí, že je Cadance ze Stiflera-intelektuála unavená, začne být sprostý a zvrhlý. Cadance zjistí, že oba pouze předstírají, a tak neví, koho z nich si má vybrat. Večer před svatbou Stifler neúmyslně zničí květiny určené pro svatbu a cítí se kvůli tomu špatně. Do rána za pomoci svého fotbalového týmu vyzdobí celý kostel květinami. Cadance se rozhodne pro Stiflera a Finch uzná, že je Stifler pro ni asi lepší.  Stifler má hlídat nevěstin svatební prsten, ale omylem ho sní pes. Stifler čeká až se pes vyprázdní, prsten s výkalem dá do obalu od čokolády a jde ho umýt, ale potká Michellinu matku, která si myslí, že nese lanýže. Ta ho chce sníst, a tak Stiflerovi nezbývá nic jiného, než aby to snědl sám, aby si zachoval dobrou tvář.  Michelle a Jim se nakonec vezmou, na svatbě spolu tancují, Stifler je zase s Cadance. Finch sedí sám a vtom přijede Stiflerova máma. Na konci filmu spolu souloží ve vaně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prci, prci, prcičky 3: Svatba (v originále \"American Wedding\") je americká filmová komedie z roku 2003 ze série filmů \"Prci, prci, prcičky\" a navazuje na předchozí dva díly. Hlavním tématem tohoto dílu je svatba Jima (Jason Biggs) a Michelle (Alyson Hannigan).", "tgt_summary": "《美国派3:美国婚礼》(英语:American Wedding)是2003年美国的一部喜剧电影,也是美国派和美国派2的续集。电影的编剧是亚当·赫兹,导演是杰西·迪伦。电影讲述了系列前两部电影中的朋友们再次欢聚一堂,庆祝吉姆和蜜雪儿的婚礼。", "id": 2464560}
{"src_title": "Knut Veliký", "tgt_title": "克努特大帝", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Knut byl synem dánského krále Svena Forkbearda, a dědicem skandinávských panovníků. Jméno jeho matky není známo, i když je pravděpodobně synem Sigrid, dcery polského knížete Měška. Podobně není ani přesně známo datum jeho narození. Zdá se pravděpodobné, že se narodil někdy mezi lety 980 až 990.  Neexistuje téměř žádná informace o jeho životě, dokud se nestal součástí vikinských sil pod vedením jeho otce, které zaútočily na Anglii roku 1013. Tato výprava byla vyvrcholením vikinských útoků z předchozích let. Anglie byla brzy dobyta. Sven zahájil konsolidaci svého panství a zanechal Knuta se stráží u flotily, zatímco sám pobýval v Gainsborough. Po Svenově náhlé smrti se měl Knut stát jeho následníkem. Angličtí šlechtici ale nepřijali Knuta jako svého krále.  Vrchní rada anglosasů - Witenagemot - zvolila za Svenova následníka v Anglii původního krále Ethelreda, který byl v té době v exilu v Normandii. To byla skutečnost, která přiměla Knuta k odplutí do Dánska. Spolu s Vikingy byli odvezeni i rukojmí, kteří byli u Vikingů jako záruka spojenectví anglosasů s Knutovým otcem Svenem.  Po Svenově smrti se Knutův starší bratr Harald stal dánským králem. Knut mu nabídl, aby vládli společně, což se ale nesetkalo s bratrovým porozuměním. Zdá se, že Harald nabídl Knutovi velitelství vojska pro invazi do Anglie výměnou za to, že si nebude klást nárok na následnictví na dánském trůnu. Knut s tímto návrhem zřejmě souhlasil a vypravil se do Anglie s daleko větším vojskem než předtím.", "section_level": 1}, {"title": "Dobytí Anglie.", "content": "V létě roku 1015 vyrazila Knutova flotila do Anglie. Jeho vojsko čítalo asi 10 000 vojáků na 200 lodích. Podle Peterboroughské kroniky dorazil Knut se svým vojskem na počátku září do Sandwiche a plavil se dál kolem Kentu a Wessexu až dorazil do ústí Frome. Odsud vyrazil na Dorset, Wiltshire a Somerset.  Vikingové se na zimu usídlili ve Wessexu, zatímco jejich protivník se nacházel v Londýně. V té době se ke Knutovi připojil správce Mercie, jeden z nejbohatších anglických šlechticů, spolu se svým loďstvem čítajícím čtyřicet lodí. Knut se uprostřed zimy vydal na sever přes Temži, aby se utkal s vojskem správce Northumbrie. Podobně jako Wessex i Northumbrie byla brzy dobyta.  Edmund byl uzavřen v Londýně, jeho jediném útočišti a smrt jeho otce Ethelreda znamenala, že byl zvolen králem. Knut se vydal se svým loďstvem k Londýnu v květnu a jeho muži vybudovali na okraji města své tábory. Vikingové vykopali příkop, který měl odříznout Londýn od okolí, ale ještě před jeho dokončením se Edmundovi podařilo uniknout z města a vydal se do Wessexu, aby tam shromáždil vojsko na obranu před Knutovým vojskem. Podařilo se mu vybojovat s Vikingy dvě bitvy u Selwood Forest a Sherstonu, ale žádná z nich nepřinesla jednoznačné vítězství. Edmundovi se podařilo prolomit obklíčení Londýna, ale Knutovi se později toto sevření podařilo obnovit.  K rozhodujícímu střetu došlo v říjnu v bitvě u Assandunu v Essexu. Knut v této bitvě vyhrál rozhodujícím způsobem. Edmundovo vojsko bylo poraženo a on sám unikl, ale byl dostižen poblíž Forest of Dean v Gloucestershire, kde došlo k poslední potyčce, která měla zachránit anglického krále. Edmund byl donucen uzavřít s Knutem mírovou dohodu, jejímž obsahem bylo rozdělení vlivu obou panovníků. Edmund zůstal vládcem Wessexu, zatímco Knutovi připadlo území na sever od Temže. Důležitým ujednáním bylo i ustanovení o tom, že pokud jeden z panovníků zemře, druhému připadne území spravované tím druhým. Po Edmundově smrti 30. listopadu se stal jeho následníkem Knut. Anglickým králem byl korunován na Vánoce a k uznání tohoto stavu anglickou šlechtou došlo v lednu následujícího roku.  Vikinský král Knut byl jedním z nejúspěšnějších anglických králů. Jeho státnická politika a ochrana proti nájezdníkům přinesla Anglii dlouhou dobu stability a blahobytu. Vláda nad Anglií a dánský původ mu umožňovaly ovládat téměř celou Skandinávii a podstatnou část Britských ostrovů.", "section_level": 1}, {"title": "Král Anglie.", "content": "V červenci 1017 se Knut oženil s Emmou Normanskou, vdovou po Ethelredovi a dcerou vévody z Normandie. Tímto sňatkem si zajistil vyšší nárok v nástupnictví na anglický trůn z pohledu Normanů a stejně tak zvýšil ochranu proti možným uchazečům o trůn ze strany Ethelredových potomků Eduardem a Alfrédem. Knut navrhl, aby se jeho syn Hardiknut stal jeho následníkem a dva syny z předchozího manželství z tohoto práva vyloučil.  Královským výnosem byla země rozdělena na čtyři velká hrabství. Byly to Wessex, pod přímou správou samotného Knuta, Mercie, kterou ovládal Eadrik, Východní Anglie, kterou spravoval Thorkel a Northumbrie, kde vládl Erik. Toto rozdělení bylo základem vzniku středověkých baronství, která vytvářela oporu svrchované vlády krále. Správcové těchto hrabství znamenali dokonce i za Knutovy vlády reálnou hrozbu. Poslední výkupné ve výši 82 500 liber obdržel Knut roku 1018. Knut se cítil dostatečně bezpečný, aby dovolil Vikingům návrat do jejich domova ve Skandinávii a za jejich služby vyplatil 72 000 liber.  Války vedené na obranu království byly vhodnou příležitostí k upevnění pozice některých anglických šlechticů. Jedním z nich byl Godwin, hrabě z Wessexu. Za dlouhodobou podporu krále v bojích s jeho nepřáteli ho Knut odměnil pozicí správce Wessexu. Tím se Godwin a jeho rodina, až do ovládnutí Anglie Normany, stali nejvlivnějšími postavami Anglie. Jedním z Godwinových synů byl i Harold II. Godwinson.  Knut ve své osobě spojil vládu nad Anglií i Dánskem a oběma národům tato vláda přinesla dlouholeté období stability a bohatství. Obnovil zákony krále Edgara, aby umožnil obnovu Danelawu. Obnovil i platnost původních zákonů, které potvrdil v sérii vyhlášek, které měly řešit stížnosti, jež se k němu donesly. Posílil měnu emisí mincí stejné velikosti a váhy, jaké byly používány v Dánsku a ostatních oblastech Skandinávie. To umožnilo velký nárůst obchodu a zvýšení ekonomické úrovně Anglie. Knut je popisován jako úspěšný a bohatý král, i když některé aspekty popisu jeho vlády byly zřejmě ovlivněny jeho dobrým vztahem k církvi, která byla autorem historických záznamů, ze kterých jsou čerpány údaje o jeho vládě. Takže je například označován jako pobožný muž, i když udržoval hříšný poměr se dvěma ženami.", "section_level": 1}, {"title": "Král Dánska.", "content": "Po smrti Svena Forkbearda se dánským králem stal Knutův bratr Harald. Harald se nechtěl s Knutem dělit o vládu nad Dánskem, ale podpořil ho jako velitele vojska, které mělo dobýt Anglii. Je možné, že se Harald osobně zúčastnil i obléhání Londýna. Harald zemřel roku 1018 a Knut se vydal do Dánska, aby uplatnil svůj nárok na jeho trůn.  Zdá se, že mínění Dánů mu nebylo nakloněno, protože existují zmínky o útoku v Pomořansku, kde si vydobyl Knutovu důvěru Godwin, který velel nočnímu útoku na nepřátelské pozice. Roku 1020 byla jeho vláda nad Dánskem stabilní a vrátil se zpět do Anglie. Svým zástupcem jmenoval svého strýce Ulfa Jarla, kterému byla svěřena péče o Knutova syna Hardiknuta.  Když se švédský král Jakob Anund a norský král Olaf II. Haraldsson dověděli o Knutově odjezdu z Dánska, začali společně útočit na Dánsko. Ulf navrhl nespokojeným mužům, aby zvolili za svého krále Hardiknuta, který byl v té době ještě dítě. To byla od Ulfa lest, protože jako Hardiknutův opatrovník se stal vládcem království on sám. Když se zpráva o útocích na Dánsko donesla Knutovi, vypravil se tam s vojskem a spolu s Ulfem vydobyli v bitvě o Helgea obnovu svrchovanosti. Ulf byl ale krátce po oslavě vítězství napadnut a zabit Knutovou osobní stráží. Informace o podrobnostech Knutovy vlády nad Dánskem za doby, kdy sídlil v Anglii, jsou skoupé.", "section_level": 1}, {"title": "Král Norska a Dánska.", "content": "Hrabě Erik Hakonsson vládl Norsku za panování Knutova otce Svena a Norové se pod Erikovým vedením účastnili na invazi do Anglie v letech 1015 a 1016. Knut se Erikovi odvděčil tím, že ho jmenoval správcem Northumbrie. Norsko kontroloval Sven, Erikův bratr, ale ten byl v bitvě u Nesjaru poražen. Králem Norska se tak stal Olaf Haraldsson a Dánové ztratili vládu nad touto zemí.  Knut se pokusil obnovit svůj vliv ve Skandinávii a zřejmě roku 1026 došlo k bitvě u Holy River proti Švédům, vedeným Olafem Haraldssonem, a Norům, vedeným Anundem Olafssonem. Vítězství v této bitvě upevnilo Knutovu kontrolu Skandinávie. Jižní část Skandinavského Poluostrova (Skanie, Halland a Blekinge) byla částí Dánska - od doby vytvoření dánského království a až do Roskildského Míru roku 1658.  V roce 1027 Knut vykonal pouť do Říma za „vykoupení své duše a spásu svých národů“. Zde se také zúčastnil korunovace Konráda II. císařem Svaté říše římské.  Po návratu z Říma se Knut vrátil do Anglie a se čtyřiceti loďmi vyrazil do norského přístavu Trondheim. Olaf Haraldsson nebyl schopen odporu, protože jeho šlechtici, vydatně podporování Knutovým zlatem, byli proti němu. Knut byl korunován králem a stal se tak králem Anglie, Dánska a Norska. Správcem v Norsku ustanovil Hakona, syna Erika Hakonssona.  Po Hakonově smrti se Olaf Haraldson vrátil do země spolu se Švédským vojskem, ale padl v bitvě u Stiklestadu roku 1030. Knutova snaha ovládnout znovu Norsko, bez podpory šlechty prostřednictvím Elgiflu z Normandie a Svena Knutssona nebyla úspěšná.", "section_level": 1}, {"title": "Následnictví.", "content": "Knut zemřel roku 1035 v Shaftesbury v Dorsetu. Byl pochován v původním klášteře ve Winchesteru. Po jeho smrti se jeho nástupcem v Dánsku stal Hardiknut, který tam vládl jako Knut III. V Anglii se stal jeho nástupcem, až do své smrti roku 1040, Harold I. Hardiknut sjednotil království dánské a anglické až do své smrti roku 1042. Jeho nástupcem se stal Eduard III. Vyznavač, kterého Hardiknut povolal zpět z exilu v Normandii a usmířil se s ním.", "section_level": 1}], "src_summary": "Knut Veliký (cca 985 – 12. listopadu 1035) byl vikinský král Dánska, Anglie, Norska a části Švédska (souhrnně tzv. „Severská říše“). Jeho státnické, politické a vojenské úspěchy ho řadí mezi největší evropské osobnosti té doby. Jako vládce anglické arcidiecéze a diecéze dánské a jako vlivná postava mezi středověkými panovníky byl uznávanou autoritou i mezi církevními hodnostáři a dokázal prosadit velké výhody pro své lidi u papeže. Někdy bývá označován jako \"císař severu\".", "tgt_summary": "克努特大帝(古挪威语: Knútr inn ríki,英语:Canute the Great,995年-1035年-11月12日),丹麦称克努特二世,英格兰称克努特一世。他继承父亲丹麦国王斯温的王位,对英格兰、丹麦、挪威及部分瑞典进行统治,其辖境享有北海帝国之称。", "id": 320158}
{"src_title": "Prci, prci, prcičky: Nahá míle", "tgt_title": "美国派:集体裸奔", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Erik Stifler těžce žije se svým příjmením, protože je možná jediným Stiflerem, který končí střední školu a je stále panic. Film začíná, když je Erik doma nemocný, rodiče odjeli pryč, a tak zrovna masturbuje. Když už se blíží k ejakulaci, jeho rodiče a babička se neočekávaně vracejí, babička se objeví ve dveřích a je zasažena Erikovým ejakulátem. Babička šokem umírá na infarkt.  Erikova přítelkyně Tracy ho miluje, ale není připravená na sex. Jejich první pokus dopadne katastrofálně. Erikovi přátelé Cooze a Ryan plánují navštívit Erikova bratrance Dwighta Stiflera na univerzitě během slavné události známé jako Nahá míle. Tracy dá Erikovi na tento víkend povolenku na všechno, doufá, že tak uhasí svůj chtíč a pak počká až bude připravena na sex.  Erik s přáteli zastihnou Dwighta zrovna při soutěži v pití, ve které je Dwight školním šampionem. Pak se účastní zápasu ve fotbale proti znepřátelenému bratrstvu, jehož členy jsou téměř samí malí lidé. Členové tohoto bratrstva později napadnou Dwighta, který skončí v nemocnici, kde Dwight řekne Erikovi, že je skvělým členem rodiny Stiflerových.  Následuje Nahá míle, které se účastní mnoho krásných žen. Erik na ní potká studentku s úchylkou na panice. Když se líbají, přenáší to televize a to vidí Tracy, která lituje, že Erikovi dala do Michiganu povolenku na všechno. Její kamarádky ji přemlouvají, aby taky ztratila panenství, než se Erik vrátí. Později večer si Erik uvědomí, že Tracy miluje, a vydá se na cestu k ní. Když přijede k ní domů, její otec jí řekne, že je na party, kam se Erik také vydá a zjistí, že Tracy je v horním patře, aby ztratila panenství se svým bývalým přítelem. Erik začne bouchat na dveře místnosti, ve které má být Tracy, ta je ale za ním. Za velkého aplausu ostatních se obejmou.  Později toho večera se spolu Erik a Tracy poprvé vyspí. Když se Erik ráno vrátí pro své kamarády na kolej, všichni z nich mají své zážitky z předchozí noci. Dwight pošle vůdci znepřáteleného bratrstva Skálovi video, na kterém souloží s jeho přítelkyní. Dwight mu na něm ukáže prostředníček, řekne Rockově přítelkyni, aby se na Rocka usmála. Ta se pak otočí a pokračuje v líbání s Dwightem. Film končí, jak Skála zařve: \"Stiflere!\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Prci, prci, prcičky: Nahá míle (orig. \"American Pie Presents: The Naked Mile\") je americká komedie ze série \"Prci, prci, prcičky\". Universal Pictures se ji rozhodlo natočit po komerčním úspěchu předchozího dílu. Ten byl stejně jako \"Nahá míle\" distribuován rovnou na DVD.", "tgt_summary": "是一部2006年的美国性喜剧,由环球影业发行,属于美国派系列电影的衍生系列。", "id": 3026052}
{"src_title": "Poslední večeře (da Vinci)", "tgt_title": "最后的晚餐 (达芬奇)", "src_document": [{"title": "Ježíš a dvanáct apoštolů.", "content": "Ježíš sedí uprostřed stolu a je dominantní figurou na obraze. Ve smířlivém a odevzdaném gestu ukazuje na sklenici vína a bochník chleba. Kolem něj vidíme čtyři skupinky po třech apoštolech, kteří jsou nahnuti k sobě a debatují o zprávě, kterou jim právě Ježíš pověděl. Řekl jim, že ho jeden z nich zradí.  Z levé strany nejdál od Ježíše to jsou Bartoloměj, Jakub menší a Ondřej. Vedle Ježíše jsou to tři nejdůležitější apoštolové. Jidáš drží v ruce váček s penězi, které dostal za zradu. Je v mírném záklonu a překvapení, neboť mu je jasné, že se Ježíš o jeho zradě dozvěděl. Budoucí první papež Petr sedí za ním a naklání se k Janu Evangelistovi.  Z pravé strany sedí nejdál od Ježíše Matouš, Juda Tadeáš a Šimon. V blízkosti Ježíše sedí Tomáš, Jakub větší a Filip.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz v populární kultuře.", "content": "Obraz Poslední večeře byl také použit v dobrodružně-fantastickém románu Dana Browna Šifra mistra Leonarda. Obraz je v díle brán jako šifra, vedoucí k odhalení stovky let hledaného objektu, nebo osoby, Svatého Grálu. V díle se poukazuje na to, že da Vinci chtěl poukázat na vztah mezi Ježíšem Nazaretským a Máří Magdalenou. Konkrétně se jedná například o to, že na celém vyobrazení Poslední Večeře se nikde neobjevuje kalich (nejčastější podoba Svatého Grálu v jiných pramenech).  Ve filmu je uvedeno, že osoba po Ježíšově pravici, tedy nejblíže Pána, by mohla být žena. Po důkladném prozkoumání si můžeme povšimnout náznaku ňader, ženských rysů ve tváři, ženských vlasů, dále pak to, že osoba po Ježíšově pravici je téměř v identickém oblečení jako sám Ježíš. Pokud bychom tuto osobu vystřihli a položili ji na Ježíšovu levici, bude velmi záhadně, možná až milenecky, ležet na Ježíšově levém rameni. To vše v dílu od Dana Browna vede k tomu, že by osoba po Ježíšově pravici nemusela být jeden z apoštolů, ale Máří Magdaléna. Mezi údajnou Máří a Ježíšem je volný prostor ve znaku V což může být tvar stejně tak kalichu, ale i starý znak pro ženu, nebo také vyobrazení ženského lůna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Poslední večeře je nástěnná malba z 15. století, jejímž autorem je Leonardo da Vinci. Nachází se v refektáři dominikánského kláštera u milánského kostela Santa Maria delle Grazie. Da Vinci malbu vytvořil pro své patrony Ludovica Sforza a Beatrici d'Este. Malba zachycuje Ježíše a dvanáct apoštolů při poslední večeři. V obraze je použita trojúhelníková kompozice (konkrétně v pozadí za Kristem a uspořádání skupinek). Z hlediska techniky malby se nejedná o fresku, která byla v renesanci často používána, protože autor vypracoval dílo na již suchou omítku.", "tgt_summary": "《最后的晚餐》()是一幅广为人知的大型壁画,文艺复兴时期由列奥纳多·达·芬奇于米兰的天主教恩宠圣母的多明我会院食堂墙壁上绘成。1980年,绘有《最后的晚餐》的恩宠圣母被列为世界遗产。", "id": 1580076}
{"src_title": "Betakaroten", "tgt_title": "Β-胡萝卜素", "src_document": [{"title": "Zdraví.", "content": "β-Karoten v lidském těle funguje jako antioxidant a jako prekurzor vitaminu A. Nedostatek má obvyklé projevy nedostatku antioxidantů, zvyšuje se riziko rakoviny a klesá celková obranyschopnost organismu. Pokud současně není tělu dodáván ani vitamín A, není z čeho tento vitamín vyrábět a to s sebou nese další významná zdravotní rizika související s nedostatkem tohoto vitamínu. Významnou roli hraje β-karoten při ochraně kůže proti poškození nadměrným sluněním. Při akutním předávkování β-karotenem (na rozdíl od vitamínu A) nehrozí žádné vážnější zdravotní problémy, ale dlouhodobé vyšší dávky u kuřáků zvyšovaly výskyt nádorů plic. Delší podávání vyšších dávek také může vést ke změně barvy kůže do oranžova, které ale při odstranění příčiny bez následku odezní.  β-Karoten se vyskytuje v podobě dvou různých stereoizomerů – jako \"all\"-\"trans\"-β-karoten a jako \"cis\"-β-karoten (konkrétně 9-\"cis\"-β-karoten).  Syntetický β-karoten je převážně all-trans- izomer (~98%) a vyrábí se ve velkém množství jako složka potravinových doplňků a kosmetických výrobků.  Přírodním zdrojem je převážně zelenina a ta obsahuje v různém poměru obě formy. Ovšem i zde tvoří all-trans- forma převažující složku. Tepelnou úpravou zeleniny dochází k částečné trans-izomeraci a zvýšení podílu cis- izomeru. Například v mrkvi nebo rajčatech, kde je v syrovém stavu obsah cis-izomeru jen okolo 2 % (a je tak prakticky shodný s obsahem v synteticky vyráběném β-karotenu), se po sterilaci zvýší tento podíl na 27 %, respektive 47 % a tepelná úprava usnadní i vstřebávání obou forem. Naproti tomu při vstřebávání v zažívacím traktu se až 95 % \"cis\"-β-karotenu změní na \"all\"-\"trans\"-β-karoten.  Aktivity obou forem v těle se mírně liší. Cis- forma je v organismu účinnějším antioxidantem než all-trans- forma a navíc se déle uchovává ve tkáních. Naproti tomu all-trans- forma je oproti cis- formě aktivnější v úloze provitaminu A. Cis- forma se také hůře vstřebává, obzvláště v přítomnosti velkých dávek all-trans- formy.  Mezi odborníky na výživu probíhá spor o užitečnosti či škodlivosti přijímání synteticky vyráběného (takřka převážně all-trans-) β-karotenu v porovnání s průmyslově extrahovaným β-karotenem přírodního původu, jehož složení kopíruje použitou surovinu.  Zastánci škodlivosti syntetického β-karotenu je často citována studie o vlivu β-karotenu na incidenci nádorů u kuřáků, kde vysoké dávky synteticky vyráběného \"all\"-\"trans\"-β-karotenu zvyšoval výskyt nádorů plic. Oponenti však namítají, že tato studie se nezabývala škodlivostí \"all\"-\"trans\"-β-karotenu, nýbrž vlivem vysokých dávek β-karotenu na incidenci nádorů u kuřáků, přičemž studie s použitím přírodní směsi β-karotenů provedena nebyla. Takže nelze říci, zda za zvýšený výskyt nádorů u kuřáků může původ a forma podávaného β-karotenu, nebo jeho vysoké podávané dávky.  Z výše zmíněné studie pak vychází i materiál Světové zdravotnické organizace (WHO), která syntetický β-karoten řadí k látkám, které zvyšují riziko srdečně-cévních onemocnění. Vzhledem k neexistenci relevantních studií však nelze říci, zda stejně rizikový je, nebo není i β-karoten průmyslově extrahovaný z přírodních zdrojů.", "section_level": 1}, {"title": "Potravinářské aditivum.", "content": "Betakaroten využívá potravinářský průmysl jako potravinářské aditivum, které je na obalech označováno jako E160a, k obarvení například do sýrů, margarínů, zmrzlin, jogurtů, majonéz, limonád, pudinků nebo cukrovinek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Betakaroten (β-karoten též provitamin A) je významný karotenoid (tedy izoprenoid), který u mnoha organismů slouží buď jako žlutočervené barvivo, nebo u živočichů jako prekurzor vitaminu A (společně s alfa karotenem a lykopenem). Z jedné molekuly β-karotenu vznikají dvě molekuly vitamínu A. Samostatně pak hraje důležitou roli jako antioxidant. DDD pro betakaroten není přímo určena, ale přepočtem 6 : 1 dostaneme DDD 4,8 mg β-karotenu, což je ekvivalent DDD 800 μg vitamínu A nebo 8 000 IU.", "tgt_summary": "β-胡萝卜素是类胡萝卜素之一,广泛存在于植物的叶、花、根中。它属于多烯烃类,所有双键都参与共轭,其名称中的β-标记即由环中双键的共轭位置而得来。", "id": 333161}
{"src_title": "Malcolm X", "tgt_title": "麥爾坎·X", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí (1925–1946).", "content": "Narodil se roku 1925 ve městě Omaha, stát Nebraska, jako čtvrté dítě ze sedmi. Jeho matka se jmenovala Louise Helen Little (rozená Norton) a otec Earl Little. Jeho otec byl laický baptistický kazatel a propagátor panafrikanistického učení Marcuse Garveye. Rodině bylo několikrát vyhrožováno členy Ku-klux-klanu, a proto se roku 1926 přestěhovali do města Milwaukee, stát Wisconsin a brzy poté do Lansingu, stát Michigan, kde bylo rodině vyhrožováno odnoží Ku-klux-klanu s názvem Černé legie. Ti jim roku 1929 zapálili dům. Roku 1931 byl Earl Little zavražděn a roku 1938 prodělala Louise Little nervové zhroucení, které vyústilo k jejímu umístění do psychiatrické léčebny Kalamazoo. Děti byly rozděleny a poslány k pěstounům. Malcolm a jeho sourozenci svou matku dostali z léčebny až o 24 let později.  Školu opustil v osmé třídě a od 14 let začal pracovat v nejrůznějších pomocných pracích. V mládí se přestěhoval ke své nevlastní sestře Elle Little-Collins, která žila ve čtvrti Roxbury ve městě Boston. Roku 1943 se poté odstěhoval do Harlemu ve městě New York, kde se dal na kriminální dráhu. V roce 1946 byl zadržen při pokusu o prodej kradeného zboží a v únoru nastoupil svůj trest osmi až deseti let ve věznici Charlestown u města Boston.", "section_level": 2}, {"title": "Vězení (1946–1952).", "content": "Ve věznici potkal staršího vězně jménem John Bembry, na kterém začal obdivovat jeho vzdělání, které získal samostudiem. To přivedlo Malcolma k zájmu o knihy. V roce 1948 někteří jeho sourozenci vstoupili do islámské sekty Nation of Islam a snažili se pro ni získat i Malcolma. On sám byl do té doby ateistou, až do té míry, že mu jeho spoluvězni přezdívali Satan. Ke konci roku 1948 napsal dopis Elijahu Muhammadovi, vůdci hnutí Nation of Islam. Od té doby s ním udržoval čilou korespondenci.  Ve vězení poté hodně četl, nejvíce o historii a náboženství. Ve vězení si také způsobil, vinou špatného osvětlení, astigmatismus. V roce 1950 napsal otevřený dopis prezidentovi Harrymu S. Trumanovi, ve kterém se postavil proti Korejské válce a prohlásil se za přívržence komunismu. Od té doby o něm FBI vedla spis. Na začátku 50. let také začal používat jméno Malcolm X, kdy X znamená, že mu běloši odňali znalost jeho kmenového jména, a proto odmítá jméno Little, které jeho předkům dali běloši. Tento postup byl tehdy u členů hnutí Nation of Islam běžný.", "section_level": 2}, {"title": "Nation of Islam a rodina (1952–1962).", "content": "Po svém propuštění v srpnu 1952 odjel za Elijahem Muhammadem do Chicaga a v červnu 1953 byl jmenován pomocným duchovním v Chrámu číslo jedna v Detroitu. Ke konci roku 1953 dostal povolení založit Chrám číslo jedenáct v Bostonu, v březnu 1954 založil Chrám číslo dvanáct ve Filadelfii a o dva měsíce později se stal hlavou Chrámu číslo sedm v Harlemu. Od roku 1953 ho FBI začala pravidelně sledovat, znepokojena jeho aktivitami v Nation of Islam.  Roku 1955 založil nové Chrámy ve Springfieldu, Massachusetts (číslo 13); Hartfordu, Connecticut (číslo 14) a Atlantě, Georgie (číslo 15). Současně dokázal naverbovat stovky členů.  Téhož roku v hnutí potkal Betty Sanders, která používala jméno Betty X. Poté se občas vídali. V lednu 1958 ji Malcolm přes telefon požádal o ruku a o dva dny později se vzali. Měli spolu šest dcer Attallah (* 1958, pojmenovaná po Attilovi); Qubilah (* 1960, pojmenována po Kublajovi); Ilyasah (* 1962, pojmenována po Elijahovi Muhammadovi); Gamilah Lumumba (* 1964, pojmenována po Patriceovi Lumumbaovi) a dvojčata Malikah a Malaak (* 1965 po smrti jejich otce a pojmenované po něm).  Pro americkou společnost se stal známým až roku 1957, kdy byl člen hnutí Nation of Islam Johnson Hinton zbit newyorskou policií. Malcolm X tehdy vedl skupinu muslimů k policejní stanici, kde drželi zbitého Hintona. Policie je odmítala pustit dovnitř, ale když se dav rozrostl na pět stovek, tak dovolili Malcolmovi X vstoupit. On poté zajistil převoz Hintona do nemocnice a dal signál, aby se dav rozešel. Ten ho uposlechl. Tato událost ohromila policisty i novináře.  V pozdních 50. letech začal používat další jména jako Malcolm Shabazz nebo Malik el-Shabazz, kdy se přihlásil k bájnému černošskému arabskému kmenu, ze kterého měli pocházet afroameričané, alespoň podle učení Nation of Islam. Tehdy se také stal prominentním řečníkem, ale stále plně oddán vedoucí roli Elijaha Mohammada. Roku 1959 s ním byl veden rozhovor pro dokument \"The Hate That Hate Produced\", který měl zmapovat hnutí Nation of Islam. V téže době se pro členy hnutí zažil novinářský název Černí muslimové, proti kterému hnutí protestovalo.  V září 1960 pronesl řeč na Valném shromáždění OSN v New Yorku. Tam se setkal s řadou světových lídrů, jako byli Gamál Násir, Ahmed Sékou Touré, Kenneth Kaunda a Fidel Castro. Mediální pokrytí aktivit Malcolma X přivádělo do hnutí Nation of Islam nové členy, kterých nyní byly desítky tisíc. Také inspiroval boxera Cassia Claye (později známý jako Muhammad Ali), aby do hnutí vstoupil a přijal islám. Mezi lety 1960 a 1961 se spolu setkávali.", "section_level": 2}, {"title": "Odchod z Nation of Islam (1963–1964).", "content": "V prosinci 1963 byl dotázán na svůj názor ohledně atentátu na prezidenta J. F. Kennedyho. Malcolm X odpověděl kriticky, což ve vypjaté atmosféře přineslo mediální smršť. Současně tím porušil zákaz komentování atentátu, který vydal Elijah Muhammad. Negativní reakce médií a veřejnosti vedla k 90dennímu suspendování Malcolma X z aktivit hnutí. Další rozkol přišel s morálními skandály Elijaha Muhammada, ke kterým se doznal. Současně se Malcolm X stal velmi neoblíbeným u některých členů Nation of Islam, protože byl upřednostňován médii, členové to vnímali jako ohrožení vedoucí role Elijaha Muhammada.  V březnu 1964 Malcolm X oficiálně oznámil, že vystupuje z hnutí Nation of Islam, ale že zůstává muslimem a že založí vlastní organizaci. To se také stalo, když založil Muslim Mosque, Inc. a Organizaci afroamerické jednoty (OAAU). V březnu se také poprvé a naposledy setkal s bojovníkem za lidská práva Martinem Lutherem Kingem, kterého často kritizoval jako příliš umírněného a propagujícího rasovou integraci. V dubnu pronesl svou slavnou řeč \"The Ballot or the Bullet\", ve které vybízel afroameričany, že pokud jim budou běloši stále upírat právo volit, tak se mají bránit i s použitím násilí.  V dubnu 1964, financován svou nevlastní sestrou Ellou, odcestoval vykonat hadždž, když odletěl do města Džidda v Saúdské Arábii. Při pouti do Mekky poznal odlišnosti arabského islámu od sektářské podoby praktikované v Nation of Islam. Král Fajsal bin Abd al-Azíz ho později prohlásil za oficiálního státního hosta. Malcolm X zde také poznal jednotu muslimů, kteří se oproti situaci v USA, neohlížejí na rasu věřícího. Opustil zde své radikální názory (bělochy považoval v duchu učení Nation of Islam za ďábly) a přijal víru sunnitských muslimů. Během dubna a května procestoval Súdán, Nigérii a Ghanu. Do USA se vrátil jako sunnita, který hodlá bojovat proti rasismu, nikoliv proti bělochům jako celku. V červenci 1964 opět vycestoval na Blízký východ a do Afriky a navštívil země Egypt, Etiopie, Tanganika, Nigérie, Ghana, Guinea, Súdán, Senegal, Libérie, Alžírsko a Maroko. V Egyptě se účastnil summitu Organizace africké jednoty. Současně byl oficiálním státním hostem u hlav států, jako byli Kwame Nkrumah (Ghana), Gamal Násir (Egypt) a Ahmed Ben Bella (Alžírsko). Nigerijská studentská muslimská organizace mu udělila čestné jméno v jazyku Joruba \"Omowale\" (což znamená: syn, který se vrátil domů).", "section_level": 2}, {"title": "Atentát (1965).", "content": "Dne 21. února 1965 hovořil Malcolm X ke čtyřem stům posluchačů během setkání Organizace afroamerické jednoty. Projev byl náhle přerušen výkřikem: „Dej ty pracky pryč od mý peněženky, negře!“. Když se Malcolm X spolu se svou ochrankou vydal k místu v hledišti, aby situaci zklidnil, vytáhl na něj útočník upilovanou brokovnici (známou též pod italským názvem lupara) a střelil jej do hrudníku. Dva další komplicové vnikli na pódium a začali na Malcolma střílet z pistolí, přičemž jej zasáhli celkem šestnáctkrát. Okolo stojící svědkové činu jednoho z atentátníků povalili na zem a spoutali, zatímco zbylí dva ze sálu uprchli.  Zmíněným pachatelem, zadrženým přímo v sále byl Talmadge Hayer, člen hnutí Nation of Islam, známý též pod jménem Thomas Hagan. Svědkové přítomní v sále poté policii popsali zbylé dva komplice Normana 3X Butlera a Thomase 15X Johnsonona, kteří byli také členy Islámského národa. Všichni tři uvedení pachatelé zapojení do činu, byli obviněni za vraždu či za spoluúčast na ní. Obviněný Hayer zprvu odmítal své zapojení do činu, později však u soudu vypověděl, že střílel na ležícího Malcolma X. Dále tvrdil, že jeho dva komplicové nebyli Butler a Johnson, nýbrž jiné osoby, které ale odmítl jmenovat.  Butler, známý též jako Muhammad Abdúl Azíz, byl v roce 1985 podmínečně propuštěn, roku 1998 se stal vůdcem mešity v Harlemu a neustále deklaruje svou nevinu. Johnson, známý též jako Khalil Islam, byl z vězení propuštěn v roce 1997. Během výkonu trestu začal popírat učení organizace Nation of Islam a posléze konvertoval k sunnitskému islámu. Stejně jako Butler popírá jakoukoliv vinu. Poslední z odsouzených Hayer, známý pod jménem Mudžáhid Halim, byl podmínečně propuštěn v roce 1993.", "section_level": 2}, {"title": "Pohřeb.", "content": "Počet lidí, kteří přišli vzdát poslední hold ostatkům Malcolma X mezi 23. až 26. únorem, je odhadován na 14–30 000. Pohřební obřad se konal dne 27. února v kostele církve Boha v Kristu Faith Temple nacházejícího se ve čtvrti Harlem. Kostel byl zcela zaplněn více než tisícovkou smutečních hostů. Před kostelem byly navíc nainstalovány velké reproduktory tak, aby se dav, který se shromáždil před kostelem, mohl alespoň částečně účastnit posledního rozloučení a navíc byl celý obřad živě přenášen televizí.  Z řad známých bojovníků za lidská práva se obřadu účastnili John Lewis, Bayard Rustin, James Forman, James Farmer, Jesse Gray a Andrew Young.  Malcolm X byl pohřben na washingtonském hřbitově Ferncliff Cemetery ve čtvrti Hartsdale. Po skončení ceremonie převzali Malcolmovi pozůstalí lopaty od již čekajících kopáčů a sami dokončili jeho pochování. Přátelé Malcolma X vytvořili po jeho smrti Sdružení pečujících matek, jejímž prostřednictvím vybrali dostatek finančních prostředků k zakoupení domu a zabezpečení budoucnosti pro jeho pozůstalou rodinu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Malcolm X (čteno: Melkolm eks) (19. května 1925 – 21. února 1965), rodným jménem Malcolm Little a přijatým islámským jménem El-Hajj Malik El-Shabazz, byl americký islámský duchovní a bojovník za lidská práva.", "tgt_summary": "麦尔坎·X(英语:Malcolm X,或翻译为马尔科姆·X,原名麦尔坎·利特尔(英语:Malcolm Little),又名哈吉马立克·夏巴兹(),1925年-5月19日-1965年-2月21日),非裔美籍伊斯兰教教士与非裔美国人民权运动者;拥护者多认同他以严厉用词指责美国白人对待黑人的方式,反对者则认为他鼓吹种族主义与暴力。他被视为美国最伟大与最有影响力的非裔美国人之一。", "id": 2511950}
{"src_title": "Aberdeen-anguský skot", "tgt_title": "安格斯牛", "src_document": [{"title": "Původ a vývoj plemene.", "content": "Zemí původu plemene je severovýchodní Skotsko. Již na začátku 18. století se v krajích Aberdeenshire a Forfarshire podařilo vyšlechtit masný užitkový typ skotu, který v první polovině 19. století chovatel Hugh Watson přikřížením plemene Shorthorn sjednotil a položil tak základ tohoto plemene. Ve čtyřicátých letech 19. století byla založena v Anglii první plemenná kniha a v roce 1860 se uskutečnil import prvních zvířat do Kanady a později do Spojených států. Rozvoj chovu Anguse na severoamerickém kontinentě přinesl tomuto plemeni zvětšení tělesného rámce a sníženou produkci loje. Postupně se chov Aberdeen-anguského skotu kromě Evropy a Severní Ameriky rozšířil i do Jižní Ameriky, Austrálie, na Nový Zéland a do Afriky. Do České republiky byly první kusy importovány v roce 1991, převážně z Kanady.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Plemeno je geneticky bezrohé, nejčastěji plášťově černé. Možná je též plášťově červená barva, která se vyskytuje u homozygotních jedinců s red faktorem. Dospělé krávy měří v kříži okolo 135 cm při hmotnosti 650-700 kg, býci dosahují výšky 145-155 cm a hmotnosti 1100-1300 kg. Tělesná stavba je kompaktní a harmonická, konstituce pevná, zvířata jsou dobře osvalená. Trup je hluboký a válcovitý, prsní kost zřetelně vystupuje mezi hrudními končetinami. Tělo má při pohledu zboku tvar obdélníku, končetiny jsou krátké, hlava malá. Aberdeen-anguský skot má mírnou, přátelskou povahu.  Aberdeen-anguský skot vyniká nenáročností, odolností, přizpůsobivostí a dobrou schopností využívat pastvy. Průměrné denní přírůstky ve výkrmu dosahují u býků v testaci 1400 g. Jatečná výtěžnost dosahuje 61 %, přičemž díky jemné kostře je podíl kostí v jatečně opracovaném trupu pouze 14-16 %. Maso z plemene Angus je jemně vláknité a křehké, vysoce mramorované, šťavnaté a má typickou chuť. Tuk má typickou žlutou barvu. Plemeno je velmi rané, matky se poprvé telí ve dvou letech, vynikají schopností snadných porodů a silným mateřským instinktem. Telata jsou se svou matkou svázána silným poutem, vynikají pevným zdravím a rychlým růstem. Na konci pastvy mají běžně hmotnost 300 kg. Býci plemene Angus jsou velmi vhodní pro křížení s ostatními plemeny skotu. Přenášejí do nových generací výbornou pastevní schopnost, odolnost a konstituční pevnost. Ve výkrmu dosahují výborných denních přírůstků a porážkové hmotnosti dosahují ve 14-15 měsících věku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aberdeen-anguský skot (AA) je masné plemeno skotu typické bezrohostí a plášťovým zbarvením, zvířata jsou jednolitě černá nebo červenohnědá. Je to jedno z nejvíce chovaných masných plemen na světě. V hojném počtu je toto plemeno zastoupeno též v České republice, první telata se zde narodila v roce 1992 a v roce 2003 byl Aberdeen-anguský skot druhým v Česku nejčastěji chovaným masným plemenem.", "tgt_summary": "安格斯牛(英语:Aberdeen Angus)是一种早熟肉牛品种,由苏格兰的阿伯丁夏尔和安格斯的牛培育而来,没有角,毛皮为黑色或红色,下腹可能是白色,成年公牛的体重可达800千克左右。在美国红色和黑色被认为是两个品种,黑安格斯牛较多,2005年注册的黑安格斯牛有324,266头。", "id": 2820566}
{"src_title": "Vanessa-Mae", "tgt_title": "陈美", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Vanessa-Mae se narodila v Singapuru thajskému otci Varaprongovi Vanakornovi a čínské matce Pamele Tan. Poté, co se její rodiče rozvedli, si její matka vzala Angličana Grahama Nicholsona. Rodina se odstěhovala do Anglie, když byly Vanesse-Mae čtyři roky. Vyrostla v Londýně a má britské občanství.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "Vanessa-Mae začala ve třech letech na piano a v pěti letech na housle.  V dětství byla díky pravidelnému vystupování v televizi v pořadech s klasickou muzikou docela známá ve Spojeném království. Podle \"Guinessovy knihy rekordů\" je nejmladším zaznamenaným sólistou hrajícím Beethovenovy a Čajkovského houslové koncerty, což dokázala ve věku třinácti let. Během této doby navštěvovala Francis Holland School v centrálním Londýně.  Vanessa-Mae mezinárodně debutovala na Schleswig-Holstein Musik Festival v Německu v roce 1988, a také v roce 1988 měla svůj první koncert s Filharmonickým orchestrem v Londýně. Do celosvětového povědomí však vstoupila až v roce 2001 díky svému hitu Destiny.  V dubnu 2006 byla Vanessa-Mae plátkem Sunday Times Rich List označena za nejbohatší osobnost v zábavním průmyslu ve Velké Británii ve věkové kategorii do 30 let s odhadovaným bohatstvím okolo 64 milionů dolarů pocházejících z koncertů a z asi 10 milionů prodaných desek.", "section_level": 1}, {"title": "Housle.", "content": "Vanessa-Mae nejčastěji používá dva typy houslí — akustické housle Guadagnini nebo elektrické housle Zeta Jazz. Guadagnini byly vyrobeny v roce 1761 a zakoupeny jejími rodiči v aukci za 150 000 liber. V lednu 1995 jí byly sice ukradeny, ale policie je nalezla o dva měsíce později. Později spadla a rozbila je, ale byly opraveny. Používá také dvoje elektrické housle Zeta Jazz, jedny z nich jsou bílé a na druhých je obtisklá vlajka Spojených států amerických. Do roku 2001 používala stříbrné elektrické housle Zeta Jazz.  Občas kupuje housle, později je prodává a výdělek věnuje charitě.", "section_level": 2}, {"title": "Sportovní kariéra.", "content": "Kromě hudby se věnuje alpskému lyžování. Závodí pod jménem Vanessa Vanakornová. V létě roku 2010 oznámila záměr kvalifikovat se jako reprezentantka Thajska na Zimní olympijské hry 2014 do Soči. Pokoušela se o to již v roce 2002. Tehdy ovšem thajská vláda požadovala, aby se vzdala britského občanství, pokud chce získat thajské.  V lednu 2014 splnila kvalifikační kritéria pro nadcházející sočskou olympiádu, kde se stala součástí thajské výpravy. V obřím slalomu dojela na posledním 67. místě (z 88 závodnic) se ztrátou padesáti sekund na vítěznou Slovinku Tinu Mazeovou. V červenci se v tisku objevily informace, podle kterých splnila kvalifikační kritéria díky podvodu, o kterém však sama nemusela vědět. Zfalšovány měly být výsledky kvalifikačních závodů ve Slovinsku. Čtyři údajní viníci byli suspendováni. V listopadu oznámila Světová lyžařská federace FIS, že Vanessa Mae podváděla při kvalifikačních závodech a vyloučila ji na čtyři roky ze závodů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vanessa-Mae Vanakorn Nicholsonová, uměleckým jménem Vanessa-Mae (tradičně 陳美, pchin-jin \"Chén Mei\", český přepis \"Čchen-mej\"; * 27. října 1978 Singapur), je britsko-singapurská houslistka, která ve své hře prolíná pop music a klasickou hudbu. Jako alpská lyžařka se kvalifikovala na Zimní olympijské hry 2014, kde v obřím slalomu reprezentovala Thajsko, zemi otcova původu. Na olympijské hry se však dostala podvodem.", "tgt_summary": "陈美(英文名:英语:Vanessa-Mae Vanakorn Nicholson,1978年-10月27日),华裔小提琴演奏家,兼善古典音乐及流行音乐,亦为滑雪运动员。", "id": 2398416}
{"src_title": "Ethelstan", "tgt_title": "埃塞尔斯坦", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Ethelstan byl synem Eduarda I., který před svou smrtí vládl anglickým královstvím na jih od řeky Humber. Hned po jeho smrti byl Ethelstan uznán jako král Mercie ale trvalo nějakou dobu, než byl uznán i vládcem Wessexu.  Z velké části se věnoval vytváření politických aliancí. Pouze rok po své korunovaci provdal jednu ze svých sester za vikinského krále z Jórviku Sithrica, který ho uznal za svého svrchovaného vladaře a přijal křesťanství. Asi po roce Sithric zavrhl svou manželku, ale předtím než se s ním mohl Ethelstan utkat, Sithric roku 927 náhle zemřel. Ethelstan se rychle vydal s vojskem na sever a obsadil větší část Northumbrie. Tato akce způsobila, že se téměř celá Anglie dostala pod vládu jednoho panovníka, i když se tato situace stabilizovala až od roku 954.  Zpočátku se i jiní vládci ve Velké Británii podrobili Ethelstanovi, mimo jiné králové západního Walesu, Skotska, Gwentu a Strathcylde. Podobně je zaznamenána i Ethelstanova výprava na západ. Král severního Walesu se mu podrobil u Herefordu a jeho vliv ve Walesu se odrazil i v tom, že králové Walesu byli uvedeni v seznamu podřízených králů. Vypudil i západní Walesany z Exeteru a posunul hranice Cornwallu k řece Tamar.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva u Brunanburhu.", "content": "Roku 937 skotský král Konstantin II. spolu s Olafem Guthfrithsonem, králem Dublinu, napadli Anglii. Rozhodujícím střetem byla bitva u Brunanburhu, označovaná v Anglosaské kronice jako \"velká bitva\". Je zde uváděno, že Konstantin, tehdy šedesátiletý, v ní ztratil svého syna a nástupce. Přesné místo této bitvy ale v současnosti není známo. I když byla tato bitva slavná a krvavá, nic nerozhodla. 29. října 939 Ethelstan zemřel a jeho nástupcem se stal jeho bratr Edmund I., kterému v té době bylo 18 let. Etlestanovo impérium, které se zdálo po bitvě u Brunanburhu bezpečné, se během jediného roku rozpadlo, poté co se Amlaib vrátil z Irska a obsadil Northumbrii a oblast Danelawu.", "section_level": 1}, {"title": "Dosažené úspěchy.", "content": "Ethelstan je považován za prvního krále, který vládl celé Anglii a za jeho vlády byla království Anglie, Walesu a Skotska ovládána jedním panovníkem. Dosáhl významných vojenských úspěchů a rozšířil své panství na území Walesu a Cornwallu. Podobně jako jeho předchůdci i Ethelstan udržoval časté kontakty s cizinou. Jeho nevlastní sestry se provdaly do šlechtických rodin na kontinentu. I když vytvářel mnohé politické aliance, neměl žádné své potomky.  Byl náboženský založen a podporoval církev ve Wessexu. Když roku 939 zemřel v Gloucesteru, byl pohřben ve svém oblíbeném opatství v Malmesbury, na rozdíl od svých předchůdců, kteří byli pohřbeni ve Winchesteru. Zde se nachází jeho náhrobek, jeho pozůstatky však byly asi o století později ztraceny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ethelstan, nebo také Athelstan (895– 27. října 939, Gloucester) byl anglickým králem v letech 924 až 939. Byl synem Eduarda I. Ethelstanovo nástupnictví bylo potvrzeno podrobením Konstantina II., krále Skotska, roku 927 v dohodě u Eamount Bridge a po bitvě o Brunanburhu byl titulován jako \"král všech Britů\".", "tgt_summary": "埃塞尔斯坦(;英语:Æthelstan或Athelstan;894年-939年-10月27日),924年至927年为盎格鲁-撒克逊人之王,927年至939年为英格兰人的国王。他是长者爱德华和他的第一任妻子艾格温之子。现代历史学家认为他是首任英格兰国王以及一位最伟大的盎格鲁-撒克逊人之王。他终生未婚,死后王位由异母弟埃德蒙继承。", "id": 1960715}
{"src_title": "Hoja masitá", "tgt_title": "球兰", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Rostlina roste velice rychle a vyžaduje ke svému růstu oporu, nejlépe kruhovou. Její výhony mohou dosahovat délky až 6 m. Na svých dlouhých, poléhavých dřevnatějících stoncích nese lesklé, tmavě zelené dužnaté listy se silnou pokožkou, které jsou vstřícné a mají oválný, mírně zašpičatělý tvar. Listy jsou 5–8 cm dlouhé a 3–4 cm široké, masité a lesknou se jako voskové. Kvete od jara do podzimu pětičetnými hvězdicovitými květy, které vytvářejí polokulovité květenství. Jednotlivé kvítky mají v průměru kolem 1,5 cm, květenství může obsahovat až 30 kvítků. Plstnatá koruna má bílou nebo narůžovělou barvu, vedlejší koruna je lesklá pěticípá hvězdička s červeným středem. Květy intenzivně vylučují sladký nektar, vytvářející průzračnou kapku na každém kvítku. Kvete po celé léto a její květy silně voní, někomu však může výrazná vůně připadat nepříjemná až zapáchající. Kvalitní květy vynášejí pouze dobře vyvinuté rostliny. Kořen rostliny je žlutavý, uvnitř bílý. Jeho chuť je palčivá – ostrá až hořká. Hoja může trpět na opadávání listů a květů. Velmi často ji také napadají mšice, které rostlinu výrazně poškozují.  Rostlina je původem z Číny, Indie a Malajsie.", "section_level": 1}, {"title": "Český název.", "content": "Zavedený rodový název voskovka není doporučováno používat, neboť je stejný jako název pro rod voskovka (\"Cerinthe\") z čeledi brutnákovité (\"Boraginaceae\").", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Hoja masitá patří mezi tradičně pěstované pokojové rostliny. Využívá se k ozelenění stěn, často se nechává splývat z nábytku. Díky svým květům velice esteticky působí na květinových stolcích, oknech nebo policích. Tato rostlina je oblíbená díky své trvanlivosti v interiérech. Není příliš náročná, proto se jí nemusí bát ani pěstitelští začátečníci.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "V létě by se teplota vzduchu pro hoju měla pohybovat mezi 18–22 °C. V zimě na světlém stanovišti bude vyhovující teplota 12–13 °C. Celkově důležité je vybrat slunečné stanoviště, protože hoja potřebuje dostatek slunečních paprsků. Dostatek světla je podmínka pro to, aby výhony, na kterých kvete, mohly dostatečně vyzrát. Nikdy by však neměla být vystavena přímému slunci. Rostlině se daří dobře i při umělém světle, ale nevykvete. Rostlina se stáčí ke světlu a nepříliš dobře snáší změnu umístění vůči světlu. Proto by se neměla přemisťovat, ani otáčet. Měla by se nechávat na jednom, vhodně zvoleném stabilním místě. Důležitý je pro rostlinu také čerstvý vzduch. Další nutností je mírná, přesto však pravidelná zálivka]]. V letních měsících je třeba zvýšit intenzitu. Jako zálivka je, alespoň v létě, ideální dešťová voda. V zimě se zálivka omezuje. Stačí, když kořenový bal bude polosuchý. Důležitým faktorem je také hnojení. V době vegetace hnojíme každých 7 dní standardním tekutým organickým nebo plným průmyslovým hnojivem. Odkvetlé stonky nikdy neodstraňujeme, protože se na nich vytváří nová květenství. Seřezávání květních stvolů po odkvětu rostlině nesvědčí, nemohou tak v dalších letech vyrůstat vedlejší okolíky květů. Jako substrát pro zakořenění je pro hoju vhodná jakákoli živná a kyprá půda, nevadí jí zahradní půda s příměsí písku. Optimální je pro ni také hydroponie a iontoponie. Nesnese však vyšší koncentraci živného roztoku než 0,1 %. Sledovat by se měla i vlhkost, která by měla být 40–60%.", "section_level": 1}, {"title": "Množení.", "content": "Množí se na jaře stonkovými řízky s jedním párem listů, které zakořeňují při teplotě půdy okolo 20–25 °C. Kromě půdy zakořeňují i ve vodě, písku nebo jiných substrátech, od ledna do května. Po zakořenění vysazujeme do květináčů o průměru 10–15 cm po dvou až třech rostlinkách. Více se nedoporučuje, rostliny by byly slabší a ne tolik husté a urostlé. Vhodné je zvolit rašelinu s pískem v poměru 1 : 1. Mladé rostliny je třeba mírně zastiňovat, později nevadí plné osvětlení. Přesazuje se jednou ročně, květen – srpen. Čím starší rostlina je, tím méně by se měla přesazovat. Ani s právě kvetoucí rostlinou se nemá příliš manipulovat, je tady riziko opadání květů. Od dubna je vhodné hoju přihnojovat roztokem vícesložkového hnojiva 0,1–0,2 %.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Hoja masitá se objevila již ve starém českém herbáři z roku 1899. Avšak pod názvem perluha obecná, jak je hoja masitá také zřídka nazývána. Kromě běžného popisu rostliny se zde také pojednává o jejích léčivých účincích. Mladé části hoji se používaly jako lék k vnějšímu užití proti uštknutí brýlovcem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hoja masitá (\"Hoya carnosa\"), též známá pod názvem voskovka masitá, je listový sukulent. Roste často epifyticky. Je oblíbenou pokojovou květinou a nejčastěji pěstovaným druhem rodu hoja.", "tgt_summary": "球兰(学名:)是夹竹桃科萝藦亚科球兰属的植物。虽名称中有「兰」,但与一般常见的兰花不同科。", "id": 267351}
{"src_title": "Castellón de la Plana", "tgt_title": "卡斯特利翁-德拉普拉納", "src_document": [{"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V Castellónu žilo k roku 2007 172 624 obyvatel, což je o třicet tisíc více než před deseti lety. Počet obyvatel výrazně stoupl díky silné imigraci. 11 % obyvatel města tvoří Rumuni.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny a pamětihodnosti.", "content": "Castellón vznikl v místě původního hradu, založeného Araby zřejmě ve 12. století. Roku 1233 dobyl území Jakub I. Aragonský a Castellón se stal součástí Valencijského království, existujícího formálně až do roku 1707. Od reformy roku 1833 je střediskem jedné ze španělských provincií. Ve 20. století a na začátku 21. století prodělal rychlý demografický a urbanistický růst. Místní univerzita byla založena teprve roku 1991.  Zdejší gotická katedrála byla zničena roku 1936 a od roku 1940 obnovována v pseudogotickém slohu. Dominantou starého města je \"El Fadrí\", volně stojící zvonice (oddělená od chrámu) z 15.-16. století.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Euromed je stanicí dálkových vlaků Euromed (Barcelona - Valencia - Alacant), vlaky Alaris pak zajišťují spojení s Madridem. Do nedaleké Valencie jezdí také příměstské vlaky \"Cercanías\".", "section_level": 1}, {"title": "Městská doprava.", "content": "Většinu městské dopravy zajišťují autobusy, avšak v červnu 2008 byl dán do provozu první úsek trolejbusové sítě, zvané zde TVRCas. Ke konci roku 2014 byly do města přivezeny nové trolejbusy \"Solaris Trollino 12\" s výbavou Škoda Electric a.s., které zajišťují přepravu obyvatel linkou T1 z města k moři. Linka je rozdělena na nový úsek s trolejemi, a na úsek v centru města Castellón, kde jezdí trolejbusy na bateriový pohon. V provozu je celkem 6 trolejbusů a výprava je 5 vozů jeden je v záloze, plánuje se dokoupení dalších trolejbusů.", "section_level": 2}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Castellonské letiště Costa Azahar bylo slavnostně otevřeno roku 2011, v lednu 2015 obdrželo licenci od národní letecké společnosti AENA a první komerční let se uskutečnil 15. ledna 2015, jednalo se o přesun místního fotbalového klubu Villarreal CF. Dokončení stavby se pojí s řadou nechvalně proslulých korupčních skandálů a trestných činů proti životnímu prostředí. Město počítá s přistávací plochou umístěnou v městské části Grao, kde má základnu parašutistický klub Skytime.", "section_level": 2}, {"title": "Gastronomie.", "content": "Díky svému příznivému klimatu je okolí Castellónu využíváno pro kultivaci různých druhů plodin. V suchých částek okolí se pěstují především mandle, ve vlhkých jsou to pak artyčoky, rajčata a především citrusové plody, které se zde vyskytují téměř na každém kroku. Část místních pomerančů a mandarinek je dokonce určena pro vývoz do zbytku Evropy a Severní Ameriky.  Rýže je hlavní ingrediencí mnoha pokrmů v této oblasti. Stejně jako ve většině regionu je i zde nejznámějším a nejoblíbenějším jídlem \"paella\" (typický pokrm připravovaný ve speciální pánvi, jehož základními ingrediencemi jsou rýže, králičí maso, fazole, různé druhy zeleniny a šafrán, ne však mořské plody, jak se turisté často chybně domnívají). Dále například \"arroz a banda\" (rýže připravovaná s rybou), \"arroz al horno\" (zapečená rýže s jelity, bramborami, cizrnou a zeleninou), \"fideuá\" (obdoba paelly kde je rýže nahrazena těstovinami). V přímořské části Grao se připravují pokrmy z čerstvých ryb.  Mezi nejznámější dezerty patří \"coca malfeta\" (dezert s citronovou kůrou a skořicí, pro Castellón je typická verze, ve které se mouka nahradí bramborami) a \"pelotas de fraile\" (doslova „mnichovy koule“, obdoba českých koblihů).", "section_level": 1}, {"title": "Svátky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Svátky Magdaleny (Feria y Fiestas de la Magdalena).", "content": "Tento významný svátek se koná na oslavu události z roku 1252, kdy tehdejší obyvatelé sestoupili z pahorku Cerro de la Magdalena do níže položené roviny (la Plana) a založili zde nové město (údajně se jim to podařilo za jedinou noc). Tyto oslavy probíhají od třetí soboty postní doby a trvají devět dní. Nejdůležitější událostí je takzvaná \"Romería de les canyes\" (\"Třtinová pouť\"), kdy se průvody poutníků opírajících se o třtinové stonky vydávají na kopec ke kapličce svaté Magdaleny, kde se nacházela původní vesnice. Element, který spojuje všechny tyto oslavy je takzvaná „Gaiata“, monument vytvořený z různých materiálů, jehož nejdůležitějším znakem je světlo. Má tak uměleckým způsobem připomínat lampy, kterými si při stěhování lidé svítili na cestu.  Mezi další události oslav patří mascletás (oslavné salvy do vzduchu připomínající ohňostroje), ohňové show, setkávání u stánků s tradičními tapas, pivem a vínem, průvody, koncerty skupin různorodých stylů, slavnostní obětování květin Panně z Lledó a slavnostní zakončení.  V roce 2010 byly španělským Ministerstvem průmyslu, turismu a obchodu tyto svátky označeny jako oslavy mezinárodního turistického významu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Castellón de la Plana (španělsky) či Castelló de la Plana (ve valencijské katalánštině) je město na pobřeží Středozemního moře ve španělském autonomním společenství Valencie, 70 km severovýchodně od jejího hlavního města. Sousedí s obcemi Borriol, Benicàssim, Almassora, l'Alcora a Onda. Je sídlem comarky Plana Alta a provincie Castellón.", "tgt_summary": "卡斯特利翁-德拉普拉纳(,;,) 是西班牙瓦伦西亚自治区卡斯特利翁省的首府,毗连地中海,总占地面积107.5平方公里,2017年人口约有169,498。", "id": 196595}
{"src_title": "Obchodní centrum", "tgt_title": "商場", "src_document": [{"title": "Význam obchodu.", "content": "Od pradávna je vývoj lidské společnosti spojen s dělbou práce, a její postupnou specializací. Původní formy dělby práce byly velmi jednoduché, ale o to přehlednější byly její důsledky: Vzájemné ekonomické vazby postupně narůstaly, tím vznikla potřeba prostředníka ekonomických transakcí – tzv. obchod.  Opodstatnění a význam obchodu jako mezičlánku je mezi hospodářskými subjekty nebo v užším smyslu mezi výrobou a spotřebou je nepopiratelné.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní typy stacionárních obchodních jednotek.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Specializované prodejny.", "content": "Specializované prodejny se vyznačují konkrétním zacílením. Jejich sortimentem se dá popsat jako úzký a hluboký zaměřující se na vybrané sortimentní skupiny a podskupiny. Zpravidla se tyto prodejny zaměřují na oblast nepotravin. Cenová úroveň se většinou pohybuje mezi vyššími. V těchto prodejnách můžeme nalézt jak rychloobrátkové zboží, tak i zboží s nižší frekvencí poptávky. Tyto prodejny se vyznačují vysokým stupněm a rozsahem poskytovaných doprovodných služeb. Personál by měl mít odborné znalosti. Typickým místem působnosti mohou být městská centra, nákupní centra a lokality s vyšším množstvím potenciálních zákazníků.", "section_level": 2}, {"title": "Úzce specializované prodejny.", "content": "Jde o vyšší stupeň výše popsané kategorie. Sortiment je užší a hlubší. Orientují se na dílčí sortimentní skupiny, podskupiny či určité druhy. Zaměřují se na oblast nepotravin. Rozsah služeb je v těchto prodejnách nadstandardní. Cenová úroveň je vysoká. Tyto prodejny mají vyšší režijní náklady právě z důvodu kvalitního servisu, služeb a atraktivnosti umístění jednotek. Typickým místem působnosti jsou městská centra, nákupní střediska a jiné.", "section_level": 2}, {"title": "Smíšené prodejny.", "content": "Jde o opačný typ než předchozí kategorie. Sortiment je široký a mělký. Jde většinou o zboží běžné denní potřeby, jako jsou potraviny i nepotraviny. Velikost doprovodných služeb je nízká. Odbornost obsluhy nebývá vysoká. Tyto prodejny lze nalézt na venkově nebo jiných místech s nižší hustotou osídlení a malou frekvencí poptávky. Cenová úroveň zde bývá vyšší. Relativní podíl režijních nákladů je vysoký. Často může jít i o službu podporovanou nebo dotovanou místní samosprávou.", "section_level": 2}, {"title": "Superety – samoobsluhy s potravinami.", "content": "Za tyto prodejní jednotky jsou označovány prodejny s prodejní plochou cca 200–400 m, které nabízejí většinou také základní druhy nepotravinářského zboží denní potřeby. Jsou umísťovány blízko zákazníkovi na místa, jako jsou sídlištní oblasti, střediskové vesnice, komunikační cesty a další místa s vysokou frekvencí pohybu lidí. V dnešní době lze tyto prodejny najít především na nádražích, letištích, podchodech, součásti čerpacích stanic apod.", "section_level": 2}, {"title": "Supermarkety.", "content": "Jde o velkokapacitní prodejnu s plným sortimentem potravin a základními druhy nepotravinářského zboží. Forma prodeje je samoobslužná. Dolní hranice prodejní plochy pro supermarkety je 400 m. Horní hranice je 2 500 m. Nejčastěji můžeme vidět supermarkety s prodejní plochou okolo 1 500 m. Počet druhů zboží se pohybuje mezi 5 000 a 10 000 položkami. Většinu tvoří potraviny. Nepotraviny jsou doplňkový segment. Supermarkety se vyskytují na okrajích měst, v regionálních nákupních centrech nebo jako součást obchodních domů. Jejich oblíbenost je vysoká.", "section_level": 2}, {"title": "Hypermarkety.", "content": "Hypermarkety jsou typickou formou obchodní jednotky v globalizovaném světě. Vyvinuly se ze supermarketů a jsou jejich jakousi nástavbou. Vyjadřují akcent společnosti na konzumní hodnoty. Reflektují požadavky na bohatost výběru a nákupu na jednom místě za přijatelné ceny. Jsou ideálním místem pro realizaci velkých týdenních nákupů. V hypermarketech lze nalézt až 50 000 položek. Dolní hranice prodejní plochy činí 2 500 m a horní hranice 20 000 m. Větší zastoupení má nepotravinářské zboží, avšak podnětem k nákupu většiny zákazníků jsou potraviny.", "section_level": 2}, {"title": "Plnosortimentní obchodní domy.", "content": "Tyto obchodní jednotky disponují značně hlubokým a širokým sortimentem zboží. Jejich heslem je nakoupit vše pod jednou střechou. Počet nabízených druhů je vyšší než u hypermarketů. Pohybuje se kolem 200 000 položek. Takové domy jsou obvykle situovány v centrech měst nebo regionálních nákupních centrech a obchodních či komerčních zónách. Jsou formou podnikání s nejširší a nejucelenějším sortimentem. Prodejní plocha se pohybuje mezi 5 000 – 20 000 m.", "section_level": 2}, {"title": "Specializované obchodní domy.", "content": "Mají výrazně užší sortiment oproti plnosortimentním obchodním domům. Orientují se jen na určitý segment trhu. Sortiment je však značně hluboký. Častý je sortiment odívání a zboží pro volný čas. Minimální prodejní plocha se pohybuje okolo 1 500 m. Jsou situovány v místech jako plnosortimentní obchodní domy. Cenová úroveň bývá vyšší.", "section_level": 2}, {"title": "Nákupní centra.", "content": "Představují koncentrovanou formu nabídky velmi širokého a hlubokého sortimentu nepotravinářského i potravinářského. Detailní popis nákupního centra bude uveden dále v práci.", "section_level": 2}, {"title": "Odborné velkoprodejny.", "content": "Specializují se na sortiment vybraných větších ucelených segmentů specializovaného zboží. Je kladen důraz na zboží s rychlou obrátkou. Prodejny jsou řešeny halově s nižším počtem pracovníků a služeb. Preferuje se samoobslužný prodej. Jde převážně o prodej nábytku, domácích potřeb, sportovních potřeb, elektra, zahrádkářských potřeb apod.", "section_level": 2}, {"title": "Diskontní prodejny.", "content": "Podstatou a filosofií je akcent na cenovou konkurenci, tedy dosažení extrémně nízkých cen. Usilují o minimalizace provozních nákladů. Jde o tzv. „core business“, tedy obchod v tom nejužším pojetí. Typickým příkladem je prodejna Makro.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj nákupních center.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Spojené státy americké.", "content": "První centra jsme v USA mohli objevit již na začátku minulého století, kdy byly na předměstích některých měst řady prodejen s pěší ulicí a prodejny byly pronajímány obchodníkům. Nákupní centra v pravém slova smyslu vznikla však až po 2. světové válce.  Tab.1 : Vývoj nákupních center v USA Kvalitativně nový rozvoj začal v 50. letech 20. století. Mezi první velká nákupní centra v USA patřilo například nákupní centrum Northgate v Seattlu, Northland nebo Southdale v Minneapolis. Tyto nákupní centra byla situována především v centrech měst.  V sedmdesátých letech se likvidují negativní důsledky výstavby center ve středech měst.  V osmdesátých letech se pokračuje v tendenci rozvíjení vybavenosti v centrech měst. Klade se důraz na architektonické ztvárnění, posílení veřejné dopravy a vzájemné skloubení nových a starých staveb. Dobrým příkladem je centrum Horton Plaza San Diego nebo Harborplace Baltimore.  Konec 80. let přináší rozvoj generace mamutích regionálních center, jež byly umisťovány na okraje měst v rámci městských aglomerací s názvem Mega Mall. Nová obchodní centra se nazývají Mall a ne Centre. Jako příklad lze uvést West Edmonton Mall nebo Mall of America v Bloomingtonu v Minnesotě.", "section_level": 2}, {"title": "Evropa.", "content": "Rozvoj velkých nákupních center v Evropě lze obecně charakterizovat odstupem zhruba 10 let za vývojem v USA. Vývojové tendence jsou podobné až na to, že v Evropě nikdy nedošlo k vylidnění a devastace center měst, ani k rozsáhlé výstavbě nákupních center na zelené louce mimo městské oblasti.  K pozitivním rysům evropských center je třeba přičíst i skutečnost, že většina z nich vnikla postupně. Vznikali ve dvou až třech etapách ve vazbě na stoupající koupěschopnost obyvatel. Na vzdory zpoždění za americkým vývojem je třeba hledat vzory pro velká nákupní centra právě v Evropě. Za nejstarší vzor je považován Palais Royal, který byl v roce 1784 přestavěn na obchodní a společenské centrum. Tato pětipatrová budova poblíž Louvru obsahovala prodejny, kluby, restaurace, hudební salony, divadlo, muzeum voskových figurín, turecké lázně a dva malé hotely. V polovině 19. století přicházejí pařížské obchodní domy, které byly svého času vzorem pro celý svět. Konec století je znám příchodem pasáží a hal s obchody a skleněnou střechou, které jsou známé nejen v Paříži a Bruselu, ale i v Milánu a Neapoli. Evropě se mohla poučit z pozitivních ale i negativních poznatků z rozvoje v USA.  V roce 1967 byla v Bruselu založena Mezinárodní organizace Obchod a výstavba měst, která stanovuje zásady racionálního vývoje nákupních center v Evropě. Ve stejné době prožívá Evropa první rozsáhlou vlnu výstavby regionálních nákupních center na zelené louce. Nákupní centra se však vystavují také na předměstí i v centru měst, což je specifikum Evropy.  Regionální nákupní centrum jako nový prvek maloobchodní sítě můžeme definovat jako architektonický jednotný soubor komerčních zařízení, naplánovaný, postavený, vlastněný a spravovaný jako celek. Jeho umístění, velikost a druh provozoven, které jej tvoří, závisí na spádové oblasti, jíž centrum slouží. Součástí jednotky jsou parkovací plochy, odpovídající typu a celkové velikosti soustředěných provozoven.", "section_level": 2}, {"title": "Česká republika.", "content": "Regionální nákupní centra přišly do České republiky pro nákladnost výstavby s určitým zpožděním. První velké nákupní centrum je v Praze od roku 1998 Centrum Černý Most s celkovou využitelnou plochou přes 100 000 m. Zrychlení nové výstavby nastalo začátkem tohoto století. V roce 2005 jich bylo již 200 s plochou nad 5 000 m. Kromě klasického vymezení nákupního centra se používají i tyto názvy:  Typickou právní formou obchodního nebo nákupního centra je společnost s ručením omezeným. V České republice je v nákupních centrech obvykle poměr ploch 80 % prodejní plocha, 10 % gastronomie, 10 % služby.  Ve velkých nákupních centrech jsou multikina, časté jsou také různé druhy zábavy pro děti i dospělé. Poblíž nákupních center jsou také čerpací stanice pohonných hmot, bankomaty, restaurace rychlého občerstvení a samozřejmostí je dobrá dostupnost autem i městskou hromadnou dopravou. Zákazníci oceňují komplexnost nákupu i služeb. Poslední dobou nečekaně rychlých tempem rostly nákupní střediska v centrech měst. Mezi největší nákupní centra s prodejní plochou nad 35000 m patří: Centrum Černý Most (Praha), Avion Shopping Park (Ostrava), Fórum Nová Karolina (Ostrava), Centrum Chodov (Praha, od roku 2019 Westfield Chodov), Olympia (Brno), Obchodní centrum Letňany (Praha).", "section_level": 2}, {"title": "Marketing nákupních center.", "content": "K přesvědčení zákazníka, aby do prodejny vstoupil, používá každý obchodník (obchodní firma) řadu komunikačních prostředků: od masové reklamy v médiích až po například atraktivní vstupní prostor. Ze samotné návštěvy však obchodník nic netrží, a tak je pro něj důležité přimět zákazníka, aby nakoupil. Proto vede snaha obchodníků učinit pro zákazníka nabídku vystavovaného zboží natolik lákavou, aby jí zákazník neodolal a produkt zakoupil. K tomuto působení na zákazníka v místě prodeje využívá řadu nástrojů, především osobní prodej, podporu prodeje, reklamy P-O-P, merchandisingu a další. Neméně důležitým faktorem maloobchodní prodejní jednotky je „in store“ komunikace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obchodní centrum nebo nákupní centrum je budova nebo soustava budov, ve kterých jsou jednotlivé maloobchody, které jsou propojeny cestami pro chůzi z jednoho maloobchodu do druhého.", "tgt_summary": "商场,或称购物中心(英国英语:Shopping center;美国英语:Shopping mall),是现代城市或郊区市镇中常见的建筑物,是结合购物、休闲、文化、娱乐、饮食、展示及资讯等设施于一体的商业设施。", "id": 2247694}
{"src_title": "Anglie očekává, že každý muž splní svou povinnost", "tgt_title": "英格蘭期盼人人都恪盡其責", "src_document": [{"title": "Pozadí události.", "content": "Roku 1805 byla napoleonská Francie dominantní silou na evropském kontinentu, naproti tomu britské námořnictvo ovládalo moře. Když třetí koalice dne 18. května 1803 porušila krátce trvající amienský mír a vyhlásila Francii válku, Napoleon se rozhodl Británii napadnout. Aby mohl takový plán uskutečnit, potřeboval zlomit odpor britského královského loďstva ovládajícího kanál La Manche. Jeho plán spočíval ve shromáždění válečného loďstva v ústí průlivu a prolomení britské blokády mezi Evropou a Amerikou, což mělo Napoleonovým silám umožnit, aby se spojily s holandskými a španělskými loděmi odříznutými v amerických koloniích.  Dne 17. ledna 1805 z Toulonu přes blokádu proklouzla francouzsko-španělská eskadra vedená francouzským viceadmirálem Pierrem-Charlesem Villeneuvem, aby britské síly odlákala k Antilám. Viceadmirál Horatio Nelson skutečně začal eskadru pronásledovat. Villeneuve se v Karibiku bitvě s Angličany ještě vyhnul a od Martiniku zamířil zpět k Evropě. Když však byl na zpáteční cestě zastižen britskými loděmi, spojené francouzsko-španělské loďstvo muselo ustoupit a hledat útočiště ve španělském přístavu Cádiz. Napoleon nakonec invazi do Anglie zrušil a loďstvu nařídil stáhnout se do Středozemního moře. Ke Cádizu však mezitím z Karibiku dorazilo Nelsonovo loďstvo. Dne 20. října viceadmirál Villeneuve vydal rozkaz z Cádizu vyplout a druhý den se u mysu Trafalgar s Nelsonovými silami konečně střetl.", "section_level": 1}, {"title": "Signál u Trafalgaru.", "content": "Jakmile se britské lodě přiblížily ke spojenému nepřátelskému loďstvu, viceadmirál Nelson signalizoval ze své lodi nezbytné instrukce ostatním lodím britského loďstva. Nicméně, vědom si nastávajících nesnadných událostí, považoval za nezbytné učinit něco zvláštního. Nařídil proto svému signálnímu důstojníkovi, poručíku Johnu Pascovi, aby co nejrychleji signalizoval ostatním zprávu: \"England confides that every man will do his duty\" – \"Anglie spoléhá, že každý muž splní svou povinnost\". Poručík Pasco viceadmirálovi navrhl zaměnit výraz \"confides\" za \"expects\", protože signál \"expect\" se již nacházel v knize námořních kódů, zatímco slovo \"confides\" by se muselo signalizovat písmeno po písmenu. Nelson se změnou souhlasil, přestože výraz \"expect\" nevyjadřoval takovou míru osobní zodpovědnosti, jak by si býval přál:  Termín \"Anglie\" (England) se v té době obecně používal k označení celého Spojeného království, ačkoliv se britské loďstvo skládalo i z kontingentů z Irska, Skotska a Walesu, stejně jako ze samotné Anglie. Kolem tři čtvrtě na dvanáct tak byl z admirálské lodě \"Victory\" odeslán nejslavnější námořní signál v britských dějinách. Přesný čas odeslání signálu není znám, je možné, že byl odeslán již v půl jedenácté, protože trvalo nějaký čas, než zpráva proběhla celým loďstvem. Záznamy byly sepsány až po bitvě, ale Pasco uvádí čas „čtvrt na dvanáct“ a záznamy z jiných blízkých lodí udávají signál blízko Pascovu údaji.  Signál byl přenášen pomocí numerického vlajkového kódu známého jako \"Telegraphic Signals of Marine Vocabulary\" vytvořeném roku 1800 kontradmirálem sirem Homem Pophamem, založeném na dřívějším signálním kódu admirála lorda Howea. Howeův kód se zakládal na číslech od 1 do 9 na celkem deseti signálních vlajkách. Tyto vlajky v různých kombinacích představovaly číselné kódy, jež byly zapsány v seznamu šifer. Kniha šifer byla součástí výbavy každé lodi Britského královského námořnictva a každá byla opatřena olověným závažím, aby mohla být v případě zajetí lodi hozena přes palubu. Předpokládá se, že číselný kód musel být jeden po druhém vytahován na stěžeň spolu s „telegrafickou vlajkou“, která signalizovala, že jde o kódy Pophamovy šifry.  Slovo „duty“ se rovněž nenacházelo v kódovací knize, ale nebylo nahrazeno jako „confides“ (dvě nejbližší slova, jež šifra znala – „best“ (nejlepší) a „utmost“ (krajní) – nebyla považována za vhodnou náhradu), tak muselo být každé písmeno signalizováno zvlášť, což znamenalo, že celá zpráva zabrala dvanáct „výtahů“. Slovo „duty“ bylo signalizováno pomocí čísel od 1 do 25, která představovala písmena od „A“ do „Z“, ovšem bez „J“. Navíc v tehdejší abecedě písmeno „V“ předcházelo „U“. Skupina čtyř až šesti mužů vedených poručíkem Pascem připravila vyvěšení signálních vlajek na palubě Nelsonovy vlajkové lodi HMS \"Victory\" a předpokládá se, že vyslání celého signálu mohlo trvat asi čtyři minuty. Zpráva mimo jiné zrcadlila jeden z nedostatků Pophamova kódu – dokonce dvojpísmenné anglické slovo „do“ si ke svému zobrazení v šifře vyžádalo tři signální vlajky. Běžně se uvádí, že jak se zpráva postupně šířila z jedné lodě na druhou, posádky lodí propukaly v nadšení.  Téměř okamžitě začal být Nelsonův signál chybně předáván. Mnoho lodí britského loďstva zprávu předalo jako „England expects every man to do his duty“ (tedy vynecháno „that“ a „will“ nahrazeno „to“). Takto pozměněná verze se tak rozšířila, že je v tomto tvaru uvedena dokonce na Nelsonově sloupu na Trafalgarském náměstí v Londýně či na jeho hrobu v katedrále svatého Pavla. Nicméně záznamy z \"Victory\" a výpovědi poručíka Johna Pasca a kapitána fregaty HMS \"Euryalus\" Henryho Blackwooda, kteří byli přítomni přípravě signálu, se shodují na verzi „England expects that every man will do his duty“.  Nelsonova konečná zpráva, před tím než jednotlivá britská děla začala ostřelovat nepřítele, pro loďstvo zněla: \"engage the enemy more closely\", a byla vyslána ve 12:15. Tato zpráva byla signalizována pomocí telegrafické vlajky a signálních vlajek značících čísla 1 a 6. Nelson nařídil tento signál vytáhnout na stěžně a nechat ho tam. Signál zůstal na stěžni, dokud nebyl nepřátelskou palbou sestřelen.", "section_level": 1}, {"title": "Po bitvě.", "content": "Roku 1811 složil tenorista John Braham píseň „Nelsonova smrt“, kde rovněž byla zahrnuta slova signálu z bitvy u Trafalgaru. Brahamova píseň se vzápětí stala velmi populární a hrála se napříč britským impériem po celé 19. století. Aby však slova zapadla více do rytmu, byl signál pozměněn na „England expects that every man this day will do his duty“. Tato varianta se rovněž dodnes někdy užívá.  V letech 1885 až 1908 se věřilo, že Nelsonův signál využil kódovací šifru z roku 1799, protože v roce 1885 se poukázalo na to, že šifra z roku 1799 se v britském námořnictvu používala až do roku 1808. V roce 1908 však bylo zjištěno, že britská Admiralita ve skutečnosti svou šifru změnila již v listopadu roku 1803 poté, co se šifru z roku 1799 podařilo ukořistit Francouzům a nová šifrovací kniha byla Nelsonově loďstvu předána v Cádizu v září 1805. Kvůli této mylné představě knihy vydané v letech 1885–1908 signál zobrazují se špatnými signálními vlajkami. Loď HMS \"Victory\" v současnosti slouží jako námořní muzeum v suchém doku v Portsmouthu a každý rok 21. října na Trafalgarský den (Trafalgar Day) je slavný signál vyvěšen na stěžních. Signální vlajky jsou ale vyvěšeny všechny najednou, směrem od přídě na záď místo postupného vytahovaní na zadní stěžeň.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné signály.", "content": "Nelsonův slavný signál byl v pozdějších letech napodobován mnohými světovými námořnictvy. Již Napoleon Bonaparte nechal signál přeložit do francouzštiny a v podobě \"La France compte que chacun fera son devoir\" byl poté zobrazován na francouzských lodích. V září roku 1814, se zahájením bitvy na Champlainově jezeře, komandér (v anglickém originálu \"Master Commandant\") Thomas MacDonough z námořnictva Spojených států vyslal signál \"Impressed seamen call on every man to do his duty\". Před bitvou u Cušimy v květnu roku 1905, japonský admirál Heihačiró Tógó (který v letech 1871–1878 studoval v Anglii) svému loďstvu signalizoval: \"Osud císařství závisí na dnešní bitvě: nechť každý muž splní svou nejvyšší povinnost\".", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější ohlasy.", "content": "Díky trvalé slávě viceadmirála Nelsona se fráze stala v Anglii velmi známou. Ve svých dílech ji parafrázoval Charles Dickens či Lewis Carroll. Britská premiérka Margaret Thatcherová ji užila během jednoho ze svých projevů k britské vládě, kdy nakonec vládu přesvědčila, aby se za ni postavila během sporu o daň z hlavy. Dále byl citát užit Jamesem Joycem v jeho románu \"Odysseus\". Ve Spojených státech Gordon England, bývalý ministr námořnictva, nosil kravatu se signálními vlajkami symbolizující tento slavný signál při jedné ze svých inspekcí amerických lodí. Fráze se rovněž vyskytla i ve filmu Stevena Spielberga \"Čelisti 2\".  V současné době je zkrácená verze „England expects...“ často užívána v britských médiích, zejména ve spojitosti s očekáváním vítězství britských sportovních týmů. Například kniha Jamese Corbetta o dějinách anglického národního fotbalového týmu nesla název \"England Expects\".", "section_level": 1}], "src_summary": "„Anglie očekává, že každý muž splní svou povinnost“ () byl námořní vlajkový signál vyslaný z vlajkové lodi viceadmirála Horatia Nelsona HMS \"Victory\" jako zahájení bitvy u Trafalgaru proti námořnictvu napoleonské Francie dne 21. října 1805. Bitva u Trafalgaru byla osudová pro Napoleonovo Francouzské císařství jako námořní velmoc. Spojené království získalo převahu na moři a zmařilo tak všechny naděje na francouzské vylodění na Britských ostrovech.", "tgt_summary": "“英格兰期盼人人都恪尽其责”(英语:England expects that every man will do his duty)是英国海军中将纳尔逊在特拉法加战役(1805年)开始前通过其旗舰胜利号战舰发出的讯号。特拉法加战役为拿破仑战争里的决定性海战,其使得英国控制了大海,从而制止了法国入侵与占领英国的计划。", "id": 1092252}
{"src_title": "Nucená práce", "tgt_title": "強迫勞動", "src_document": [{"title": "Právní zakotvení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Listina základních práv a svobod.", "content": "Článek 9 Listiny základních práv a svobod stanoví:(1) \"Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.\"(2) \"Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na:\"a) \"práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí svobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest odnětí svobody,\"b) \"vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby,\"c) \"službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelních pohrom, nehod, nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty,\"d) \"jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých.\"", "section_level": 2}, {"title": "Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.", "content": "Čl. 9 Listiny základních práv a svobod se podobá čl. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (neboli Evropské úmluvě o lidských právech, dále jen EÚLP). Čl. 4 EÚLP se kromě zákazu nucených prací věnuje také zákazu otroctví a nevolnictví. K nuceným pracím pak přidává ještě pojem povinné práce. Výčet činností, které za nucené nebo povinné práce považovat nelze, se téměř shoduje s výčtem v Listině základních práv a svobod. V písmeni d) hovoří šířeji než Listina: namísto jednání přímo uloženého zákonem pro ochranu lidského života, zdraví a práv se zde mluví obecněji o práci či službě, \"která tvoří součást běžných občanských povinností\". V obou případech se ale všechna čtyři písmena týkají činností, jež jsou v obecném zájmu společnosti a uplatňují princip mezilidské solidarity. U obou předpisů také platí, že tyto výčty nejsou vyčerpávající.  O tom, že se konkrétní právní úprava v jednotlivých státech liší, svědčí třeba i čl. 4 písm. a) EÚLP, v němž se hovoří o pracích požadovaných při výkonu trestu nebo podmíněného propuštění. Zatímco EÚLP ve svém anglickém originále umožňuje uložení těchto prací také osobám v ústavní péči nebo ve vazbě, česká verze kvůli svému překladu uložení nedobrovolné práce osobě ve vazbě neumožňuje.  Z formulace článku 4 EÚLP vyplývá úzká souvislost mezi nucenými pracemi, povinnými pracemi, otroctvím a nevolnictvím. Např. nucená práce může být součástí otroctví, ale o otroctví se může jednat i v případě, kdy soud vyvrátí, že by posuzovaný čin byl nucenou prací. Další podobné pojmy se navíc zahrnují pod některý ze čtyř výše zmíněných, Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP) sem zařadil obchodování s lidmi, a to bez bližšího určení, do které z kategorií patří. K uvedeným pojmům nemá svým způsobem daleko ani diskriminace – jedná-li se o situace, kdy jsou k uloženým činnostem (byť nehodnoceným jako nucená či povinná práce), vybírány diskriminujícím způsobem určité osoby či skupiny osob.", "section_level": 2}, {"title": "Vymezení pojmu nucené práce v praxi.", "content": "Nucená práce může mít různé formy, včetně dluhového otroctví, obchodování s lidmi a jiné formy novodobého otroctví. Oběťmi jsou často nejzranitelnější osoby – ženy a dívky nuceny k prostituci, zadlužení migranti, továrenští nebo zemědělští dělníci, kterým není umožněno běžným způsobem opustit své zaměstnání a za jejich práci jim je vyplácena velmi nízká nebo žádná mzda.  Za nucenou práci lze považovat: Za nucenou práci naopak nelze považovat:  Ve sporných případech o otázce, zda se jednalo o nucenou či povinnou práci, rozhoduje soud a přihlíží ke konkrétním okolnostem. Z rozsudků ESLP vyplývá, že takovou okolností může být např. přiměřenost zátěže dané práce. (Nenáročná práce nemusí být soudem posuzována jako nucená, ačkoli jinak nucenou prací v podstatě je; neúměrně tvrdá práce zase může nakonec vést k rozhodnutí, že je nucenou prací, byť se k ní oběť původně přihlásila dobrovolně.) Dále se jedná o to, zda diskutovaná služba je nebo není předem danou součástí zaměstnání, k němuž se žalobce dobrovolně přihlásil, a také je třeba projednat otázky, zda měl žalobce při vykonávání neplacené činnosti dostatek času na výkon finančně ohodnocené práce a zda se při výkonu sporné služby nemohl nechat zastoupit.  Jako příklad konkrétního rozhodnutí ESLP poslouží případ z 90. let, kdy se v německé obci řešilo, zda je nucenou prací povinná služba obecního hasiče (jednalo se o službu nahraditelnou příspěvkem do obecní pokladny). ESLP rozhodl, že se o nucenou práci nejednalo, právě s odkazem na běžné občanské povinnosti, které se dle EÚLP za nucené ani povinné práce nepovažují. (V tomtéž případě však bylo rozpoznáno naplnění skutkové podstaty diskriminace, neboť povinnost hasičské služby či náhradního poplatku měli uloženu pouze muži, nikoli ženy.) Podobný výsledek měla i soudní řízení, v nichž se žalobci snažili do pojmu nucené a povinné práce zahrnout např. povinnost lékaře poskytnou první pomoc, povinnost vlastníků nemovitostí uklízet chodník při náledí nebo povinnost zaměstnavatelů zaměstnávat v daném podílu osoby se zdravotním postižením.", "section_level": 1}, {"title": "Nucené práce za druhé světové války.", "content": "Nucená práce pro Německo během druhé světové války se týkala přibližně 13,5 milionů Evropanů, z toho mezi 350 000 až 450 000 Čechů. Ještě před samotným vznikem režimu nucené práce a před vypuknutím války odcházela řada dělníků včetně obyvatel Československa do Německa dobrovolně. Německá říše potřebovala v rámci přípravy na válku zvýšit průmyslovou výrobu, avšak neměla dostatek pracovních sil, náborové komise Říšského ministerstva práce proto využívaly nezaměstnanosti v jiných evropských státech. Postupně byly spouštěny mechanismy, jak tyto dělníky k práci v Německu přimět, Čechům např. od roku 1939 hrozila ztráta podpory v nezaměstnanosti. Brzy se ukázalo, že zaměstnávající podniky nedodržují pracovní podmínky, najímají cizince na těžké práce (na stavbách, v lomech či cihelnách) a zacházejí s nimi hrubě. To už byly ale pro celý systém zřízeny úřady práce, byla zavedena možnost přinutit cizince k povinné práci v Německu a kvůli kontrole nad nimi se začaly vydávat pracovní knížky. Zodpovědnost za zavedení nucených prací bývá tedy přisuzována jednak samotnému německému státu, jednak zaměstnávajícím podnikům. Podle mnohých historiků totiž průmyslové podniky po získání instrukcí od státu spoluutvářely životní podmínky dělníků, a pokud mohly surové zacházení mírnit, nečinily tak.  Nuceně nasazení nebyli homogenní skupinou. Vedle civilních nuceně pracujících dělníků k nim v průběhu války přibyli také váleční zajatci nebo vězni koncentračních táborů, lidé z věznic či káznic a dalších podobných zařízení. Podle tohoto dělení s nimi bylo také zacházeno. Navíc byly především pro dělníky, kteří z Německa uprchli nebo se dopustili jiných pracovních přestupků, zřízeny tzv. pracovně-výchovné tábory. Pro všechny skupiny bylo ale nakonec společné to, že lidé pracovali pod hrozbou trestu a že jim práce nebyla přidělena podle jejich kvalifikace, ale na základě příslušnosti k národu, etniku nebo náboženství.  Právě národnost hrála v pracovních podmínkách velkou roli. Nejlépe na tom byli původně dobrovolní dělníci ze západní a jihovýchodní Evropy, členové spojeneckých států (Bulharsko, Chorvatsko, Rumunsko, Slovensko, Maďarsko a do r. 1943 také Itálie) a dále Dánska a neutrálního Španělska. Tito směli mimo jiné odjet z Německa poté, co jim vypršela doba pracovní smlouvy. Naopak nejhorší práci a nejmenší práva měli Židé a vězni koncentračních a pracovně-výchovných táborů, ale také civilní dělníci z Polska a Sovětského svazu, polští a posléze i italští váleční zajatci.  Pro rozdělení příslušníků jednotlivých národností byly vytvořeny čtyři skupiny. Češi spadali pod skupinu D, se kterou se zacházelo nejhůře. Tvořili ji \"příslušníci negermánských-slovanských národů, kteří žijí více či méně pod bezprostřední vládou Německé říše (protektorátní příslušníci, Srbové, Slovinci, pracovní síly z Pobaltí, Poláci, cizí pracovní síly nepolské národnosti z generálního Gouvernementu a včleněných území, východní dělníci).\" Jako takoví museli pracovat hlavně v německých průmyslových podnicích a velkých firmách, ale také v polovojenských organizacích, s nimiž odklízeli trosky po náletech a žili tak trvale v nebezpečí dalšího bombardování. Pracovní doba trvala často dvanáct hodin denně, šest dní v týdnu, k práci patřila šikana ze strany nadřízených a minimální hygiena i zdravotní péče. Při tom jim však zůstávala možnost volného času a vycházek do okolí táborů.  Do pracovně-výchovných táborů byli lidé umisťováni jen na několik týdnů, případně měsíců. Dozor zde vykonávalo gestapo a byly tu záměrně vytvářeny tvrdší podmínky než v koncentračních táborech, hlídaných příslušníky SS. Gestapo také mohlo dělníkovi dobu pobytu svévolně prodlužovat, prohlásit ji za tzv. ochrannou vazbu a následně jej odeslat do koncentračního tábora. Náplň práce tvořilo opět odklízení válečných trosek, činnost na stavbách a v průmyslu. Součástí pobytu byla šikana a ponižování, beztrestné ubližování na zdraví a týrání ze strany dozorců i hrozba poprav. Pracovní doba se tu podobně jako v německých podnicích pohybovala mezi 10 a 12 hodinami denně, pracovalo se ale mnohdy i o nedělích a svátcích. Do pracovně-výchovných táborů se mohli dostat dělníci ze západních států, Rakouska i Německa, měli ale volnější režim a Němci dokonce ani nemuseli vykonávat těžší práce. Z pracovně výchovných táborů je známé třeba zařízení v Reichenau, tábor mezi vesnicemi Schörgenhub a Wegscheid u Lince nebo tábor v Oberlanzendorf. Na území protektorátu vzniklo pracovně-výchovných táborů deset, tábor v Plzni na Karlově byl zřízen pro ženy a dívky.", "section_level": 1}, {"title": "Nucené práce v ČSR po roce 1948.", "content": "V socialistickém Československu existovaly tábory nucené práce (TNP) mezi léty 1948 a 1954. Vznikly z podnětu Rudolfa Slánského a řídily se zákonem 247/1948 Sb., o táborech nucené práce. Je proto třeba je odlišovat od nápravně pracovních táborů (NPT) a dalších táborů, určených k nedobrovolné práci, které se tímto zákonem neřídily. Zřizovatelem táborů nucené práce bylo Ministerstvo vnitra, na systému se ale podílela i další ministerstva a národní podniky, které takto získanou pracovní sílu využívaly.  Noví pracovníci byli pro podniky nutností, podle potřeby pracovních sil se také volilo umístění táborů. Již v roce 1948 se totiž projevily první obtíže socialistického státu – zásobovací potíže a bouření dělníků v závodech. (Kromě toho se v září téhož roku zvedla vlna nevole proti novému režimu v souvislosti s událostí pohřbu Edvarda Beneše.)  Dalším ze zřejmých účelů táborů nucené práce bylo zastrašení obyvatel, vznikem táborů mělo být bráněno nepokojům. Rudolf Slánský ve svém návrhu mínil ustanovit nucenou práci k vytvoření kázně mezi dělníky a k boji proti nepohodlným živnostníkům, obchodníkům a tzv. kulakům. Také při své realizaci pak byly tábory určeny nepřátelům režimu, lidem, kteří se „vyhýbali práci“ a osobám, jež těmto lidem napomáhali. Ve skutečnosti nebylo vůbec třeba dopustit se něčeho nezákonného, aby se občan státu do tábora nucených prací dostal – stačilo, aby se stal podezřelým, že by jednou něco spáchat mohl. Z toho také plyne, že bývali lidé na tyto práce obvykle přikázáni bez řádného soudu: mohl sem být poslán v podstatě kdokoli. Skutečným cílem bylo tyto osoby, komunistickému režimu nebezpečné, vytrhnout ze sociálních vazeb na své okolí a izolovat je. Idea táborů spočívala v převýchově osob, zvaných chovanců – jak samotnou prací, tak politickými školeními (z nichž byli před propuštěním také přezkušováni). Ačkoli však nebyl pobyt v TNP oficiálně prezentován jako trest, doba zde strávená se chovancům zapisovala do trestního rejstříku. Změna nastala až v roce 1951, kdy získalo většinu táborů do své působnosti Ministerstvo spravedlnosti a přejmenovalo je na \"přechodná nápravná zařízení\"; chovancům se pak začalo říkat vězni. Jediná hranice, která, kromě zdravotní způsobilosti pro přikázání na nucené práce platila, byla věková – byli na ně posíláni lidé od osmnáctého do šedesátého roku věku.  Doba, kterou chovanec trávil v TNP, se pohybovala mezi třemi měsíci a dvěma roky. Komise, která o přikázání osoby do tábora rozhodla, mohla určenou dobu zkrátit nebo dotyčného propustit z důvodu zdravotní nezpůsobilosti. Tatáž tříčlenná komise, jmenovaná krajským národním výborem, také rozhodovala o dalších „sankcích“ pro osobu, přikázanou na nucené práce; § 4 zákona o táborech nucené práce v tomto ohledu stanovil:\"Komise zřízená podle § 3, odst. 1 může, kde toho povaha případu vyžaduje:\"a) \"zakázati osobě zařazené do tábora po jejím propuštění z něho pobyt v určitém územním okrsku nebo místě nebo jí určiti místo pobytu,\"b) \"naříditi vyklizení bytu zařazené osoby,\"c) \"rozhodnouti, že do živnostenského podniku nebo majetkových podstat zařazené osoby bude zavedena národní správa,\"d) \"rozhodnouti, že zařazené osobě bude odňato živnostenské oprávnění.\"Životní podmínky i namáhavost práce se v jednotlivých táborech velmi různila, za nejtěžší formu byla považována asi práce v uranových dolech. Tábory se dělily např. podle pohlaví na mužské, ženské a smíšené, dále podle provinění, za které byla osoba na práce přikázána (zařízení se lišila stupněm ostrahy), podle sociálního původu a také tělesné zdatnosti. Těžké tábory znamenaly práci v dolech a hutích, střední na stavbách nebo v cihelnách, lehké pak zpravidla v zemědělství a dílnách a konečně pomocnými pracemi se rozuměla údržba táborů. Ženské TNP měly na programu práci v zemědělství na státních statcích, v táborových dílnách, textilních továrnách apod.  Chovanci TNP dostávali za svoji nucenou práci od zaměstnávajících podniků mzdu. Avšak tato mzda jim byla vyplácena Správou TNP, jež si většinu mzdy nechávala na provoz tábora. Část mzdy pak byla poslána rodině pracovníka, část mu byla ukládána na konto, které si směl vybrat při opuštění tábora, a zbytek peněz opravdu dostal, pokud byl poslušný. Výše mezd závisela na druhu práce, nejvyšší výdělky v rudných dolech a železárnách činily 8 000,- Kčs, jinak se průměrný plat pohyboval u mužů okolo 3 500,- Kčs, u žen mezi 2 000 a 3 000,- Kčs.  Dozor nad chovanci vykonávali příslušníci SNB, obdaření stejnokrojem a pistolí. Byly pro ně vydány předpisy, podle nichž např. neměli trvale nosit samopaly, aby TNP nebyly zaměňovány s válečnými koncentračními tábory. Co však z nedávné minulosti zůstávalo, byly kázeňské postihy a s nimi spojená šikana a ponižování – do července roku 1950 nebyly pokusy o útěk trestány soudně, ale pouze na základě řádu tábora. Vedle útěků se trestalo také třeba nedovolené stýkání s osobami mimo tábor. V táboře existovala funkce referenta pro politickou a mravně osvětovou východu, tato osoba kromě konání přednášek nebo promítání výchovných filmů vedla osobní spisy ke konkrétním chovancům. Tresty se pohybovaly od udělení důtky, přes omezení návštěv až po uložení tvrdého lůžka nebo samovazby. Jako opačný prostředek byly místy praktikovány motivační soutěže o různé výhody a privilegia či dokonce propuštění.  Počet TNP na území Československé republiky nebyl přesně vyčíslen, zřejmě se pohyboval okolo čtyřiceti. K říjnu roku 1950 se uvádí 25 táborů nucených prací, o necelý rok později už Ministerstvo spravedlnosti přebíralo pod svoji působnost jen 6 táborů, které postupně zanikly. Při přísném vymezení pojmu tábory nucené práce lze říci, že jimi prošlo asi 20 000 občanů. Mezi nejtvrdší tábory nucené práce bývá jmenován mužský TNP Nováky, mezi nejmírnějšími pak smíšený TNP Lešany. Z ženských táborů byl důležitý TNP Dlažkovice – sběrný tábor pro ženy ze všech krajů Čech – a TNP Valtice – sběrný tábor pro Moravu a Slezsko. Konec táborů nucených prací byl stanoven zákonem č. 102/1953 Sb., jako poslední byl zrušen TNP Brno, a to 15. února 1954.", "section_level": 1}, {"title": "Novodobá nucená práce.", "content": "Od ledna do listopadu roku 2012 bylo rozhodnutím Vlády ČR dovoleno úřadům práce, aby nezaměstnaným občanům ČR zprostředkovávaly výkon veřejné služby bez nároku na odměnu. Trestem za nevykonávání stanovené práce bylo odebrání podpory v nezaměstnanosti. Koncem roku 2012 Ústavní soud České republiky rozhodl, že je povinné ukládání této služby v rozporu se zákazem nucených prací. Jednání úřadů práce bez potrestání viníků a odškodnění dotčených obětí je v příkrém rozporu s Úmluvou Mezinárodní organizace práce o nucené nebo povinné práci.  Kromě tohoto pokusu o legitimní zavedení formy nucené práce ale v ČR i po celém světě stále existuje její běžné nelegální praktikování, jako je nucení k prostituci nebo nevyplácení smluvených mezd dělníkům, kteří nemohou dát výpověď. Odhady z posledních let uvádění 12, 3 milionu obětí nucené práce (občany České republiky nevyjímaje), z toho asi pětinu tvoří oběti obchodu s lidmi určenými k nuceným pracím.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nucená práce nebo povinná práce je práce nebo služba, která je od osoby vymáhána pod pohrůžkou trestu. Taková osoba se na danou práci nenabídla dobrovolně, vykonává je proti vlastní vůli z vůle jiné osoby, skupiny osob nebo zákona. Nejde jen o práci manuální, vynucována může být právě tak práce duševní.", "tgt_summary": "强迫劳动是指人们在违背自己的意愿下,以惩罚或威胁的方式做任何工作服务,强迫劳动包括所有的奴隶制做法、童工、人口贩运、抵押劳工、债奴、征兵制、监狱劳动等,包括合法、非法或是法律所订之义务。其中国际劳工组织于第105号公约《废除强迫劳动公约》中充分说明与呈现强迫劳动一词。", "id": 524425}
{"src_title": "Charlotte Casiraghi", "tgt_title": "夏洛特·卡西拉奇", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Charlotte se narodila v Monaku. Když jí byly čtyři roky, její otec Stefano Casiraghi zahynul při neštěstí závodního člunu. Po smrti otce se celá rodina přestěhovala do městečka Saint-Rémy-de-Provence v jižní Francii. V roce 1999 se její matka, princezna Caroline, provdala za Ernsta Augusta V., prince hanoverského, a rodina se přestěhovala do Paříže.  Jako mladá dívka se Charlotte věnovala závodně jezdectví.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Prarodiče: Rainier III., kníže monacký, a Grace Kelly, kněžna monackáRodiče: Stefano Casiraghi a Caroline, hanoverská princeznaNevlastní otec: Ernst August V., princ hanoverský Sourozenci: * Andrea Albert Pierre Casiraghi, nar. 8. června 1984* Pierre Rainier Stefano Casiraghi, nar. 5. září 1987Nevlastní sourozenci:* Ernst, princ hanoverský, nar. 1983* Christian, princ hanoverský, nar. 1985* Alexandra, princezna hanoverská, nar. 20. července 1999", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Od dvou do šesti let navštěvovala Kateřinou školku (\"école maternelle\") v Saint-Rémy-de-Provence. Od šesti let pak \"École de la République\", také v Saint-Rémy-de-Provence. Od 1999 do 2004 byla studentkou gymnázia \"Lycée François Couperin\" ve Fontainebleau, poté \"Lycée Fénelon\" v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "V letech 2004 až 2007 chodila s Felixem Wincklerem. Jejím současným přítelem je Alexander Dellal.  Mezi její přátele patří Valentine Pozzo Di Borgho, Cecile Winckler, sestra Felixe, Eugenie Niarchos a Tatiana Santo Domingo, přítelkyně jejího bratra Andrei.  Pravidelně se účastní oficiálních i neoficiálních monackých společenských událostí jako je např. charitativní ples Monackého červeného kříže, Velká cena Monaka F1 nebo ceremoniál při příležitosti Monackého státního svátku (Monaco National Day, 19. listopadu).Rodina monacké kněžny se přátelila s již zesnulým Karlem Lagerfeldem, módním návrhářem a kreativním ředitelem francouzské značky Chanel, proto je Charlotte často hostem módních přehlídek a recepcí firmy Chanel.  Nyní Charlotte žije v Londýně, kde pracuje pro noviny \"The Independent\". Mluví francouzsky, anglicky, italsky a německy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charlotte Marie Pomeline Casiraghi (* 3. srpna 1986, Monte Carlo, Monako) je dcera monacké princezny Caroline a italského sportovce a podnikatele Stefana Casiraghiho. Její babičkou byla monacká kněžna a hollywoodská hvězda Grace Kelly. Je pátá v pořadí na monacký trůn, nemá však formálně žádný šlechtický titul.", "tgt_summary": "夏洛特·玛丽·波美琳·卡西拉奇(Charlotte Marie Pomeline Casiraghi,1986年-8月3日)是摩纳哥公主和汉诺威王妃卡露莲和意大利商人,史蒂芬诺·卡西拉奇(Stefano Casiraghi)的女儿及一名社交名媛、马术运动员及记者,她亦是美国知名女演员格蕾丝·凯利及兰尼埃三世的外孙女。夏洛特是摩纳哥王位的第十一位继承人。", "id": 323027}
{"src_title": "Laurence Olivier", "tgt_title": "劳伦斯·奥利维尔", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a začátek kariéry (1907 - 1933).", "content": "Laurence Olivier se narodil 22.5.1907 v Dorkingu v hrabství Surrey jako nejmladší ze tří děti reverenda Gerarda Kerr Oliviera a jeho ženy Agnes Louise. Olivierové byli potomci gaskoňských hugenotů, kteří v roce 1688 emigrovali do Anglie a trvale používali francouzská jména. (Také Laurence Olivier odmítl později požadavek hollywoodské produkce změnit své jméno na Lawrence Oliver). Rodina žila v materiální tísni. Otec byl chladný a rezervovaný excentrik. Olivier miloval svou matku, která jej podporovala při jeho vystoupeních v proslulém chlapeckém sboru církevní školy All Saints v Londýně. V žákovských inscenacích Shakespearových her Julius Caesar, kde hrál v devíti letech roli Bruta a zejména ve Zkrocení zlé ženy v roli Kateřiny o tři roky později projevil svůj herecký talent. Matka zemřela v roce 1920, když začal studovat v Oxfordu na koleji svatého Eduarda. I zde s úspěchem vystupoval ve školním divadle, ale netoužil stát se profesionálním hercem. O tom rozhodl jeho otec, který jej poslal v r. 1924 do Ústřední školy kultury řeči a dramatického umění v Londýně, kde získal stipendium i finanční podporu. Po roce ze školy odešel jako jeden z nejlepších studentů s diplomem ke zlaté medaili za roli Shylocka v Kupci benátském.  Zpočátku žil velmi nuzně a neměl žádné stálé zaměstnání. Pracoval příležitostně jako herec vedlejších rolí, pomocný inspicient nebo asistent scény. Své první divadelní angažmá získal pro sezónu 1926 – 1927 ve známém Birminghamském repertoárovém divadle. Jako dvacetiletý zde hrál hlavní role mj. ve hře Strýček Váňa nebo Dobrý konec vše napraví. Od roku 1928 působil v Londýně, kde hrál se střídavými úspěchy v různých divadlech. Získal první krátké zahraniční angažmá na Broadway.  25. července 1930 se oženil s herečkou Jill Esmondovou. Z toho manželství se v r. 1936 narodil syn Simon Tarquin. V té době přijal z finančních důvodů dvě menší role ve filmu. Velký úspěch a zlom v jeho kariéře znamenala účast v komedii Noëla Cowarda Soukromé životy, kterou napsal pro otevření londýnského divadla Phoenix v září 1930. V letech 1931 až 1933 natočil v Hollywoodu i v Londýně několik filmů.", "section_level": 2}, {"title": "Divadelní angažmá a film (1934 - 1940).", "content": "V letech 1934-35 se věnoval divadlu. Velký úspěch mělo zpracování Romea a Julie v režii Johna Gielguda, které dosáhlo 189 repríz. Ve hře se střídali s Jphnem Gielgudem v rolích Romea a Mercucia. Olivierova interpretace hlavní postavy zpočátku vyvolávala rozporuplné reakce kritiky i publika. Diváky si postupně získal svým fyzickým, realistickým herectvím, kterému dával přednost před tradičním lyrickým přednesem textu.  V r. 1936 Laurence Olivier hrál Orlanda ve filmu podle Shakespearovy hry Jak se vám líbí. Příští rok se objevil v historickém filmu Oheň nad Anglií vedle Vivien Leighové, která se později stala jeho manželkou.  Přijal nabídku angažmá v divadle Old Vic, v němž hlavní část repertoáru tvořily Shakespearovy hry. Jeho nástupní rolí v r. 1937 byl Hamlet a inscenace byla natolik úspěšná, že Old Vic dostalo nabídku uvést hru přímo v autentickém prostředí na hradě Kronborg v dánském Helsiingoru. Na přání Laurence Oliviera v roli Ofélie vystoupila Vivien Leighová. Další hra Macbeth znamenala pro Old Vic komerční ztrátu, protože diváci nepochopili Olivierovo pojetí hlavní postavy. Podobně tomu bylo v tragédii Othello, kde hrál Jaga. Úspěch mu přinesla až hlavní role v dramatu Coriolanus v r. 1938.  Odjel do Hollywoodu a v r. 1939 se objevil v roli Heathcliffa ve filmu Větrné výšiny (Na větrné hůrce) podle románu Emily Bronteové. Film měl úspěch a Olivierovi přinesl nominaci Akademie na cenu pro nejlepšího herce. Alfred Hitchcock jej obsadil do svého filmu Mrtvá a živá (Rebecca). V r. 1940 hrál Olivier pana Darcyho ve filmu Pýcha a předsudek.  V srpnu 1940 Olivier a Leighová uzavřeli manželství v Santa Barbaře. Spolu hráli v extravagantní, ale nepříliš úspěšné divadelní adaptaci Romea a Julie na Brodaway. Tento projekt pro ně znamenal značnou finanční ztrátu, protože se oba podíleli na jeho produkci.", "section_level": 2}, {"title": "Činnost během 2. světové války (1940 - 1944).", "content": "Po vypuknutí 2. světové války se Laurence Olivier chtěl podílet na obraně své vlasti. Absolvoval letecký výcvik, ale ze zdravotních důvodů (neslyšel na jedno ucho) se nesměl zúčastňovat bojových letů. V Anglii se zapojil do činnosti vojenského estrádního souboru, vystupoval v rozhlase a hrál v propagandistických filmech jako Paní Hamiltonová (s Vivien Leighovou), Poloviční ráj, 49. rovnoběžka.  V r. 1944 opustil armádu, protože přijal nabídku na natočení filmu Jindřich V. podle hry W. Shakespeara. Olivier se na filmu podílel jako režisér, producent i scenárista a současně hrál hlavní roli. Film se natáčel v neutrálním Irsku, kde byly příznivější podmínky pro jeho realizaci. Hodnocení kritiky bylo velmi příznivé a film získal tři nominace na Oscara: za nejlepší film, kameru a herce v hlavní roli. Olivier byl velmi zklamán, že nakonec žádnou z nominací neproměnil.", "section_level": 2}, {"title": "Divadlo Old Vic (1944 - 1949).", "content": "V roce 1944 se projevila snaha obnovit soubor divadla Old Vic. Do vedení byla jmenována trojice Laurence Olivier, Tyrone Guthrie a Ralph Richardson. Pro Oliviera to znamenalo splnění jeho cíle: být nejen hercem, ale také režisérem a manažerem. V první sezóně mělo divadlo na programu 4 hry, mezi nimi Shakespearova Richarda III. Laurence Olivier v titulní roli dosáhl triumfální úspěch a jeho jevištní interpretace je dodnes považována za nepřekonatelnou. Ve druhé sezóně, v r. 1945, byl na programu Jindřich IV, Sofoklův Král Oidipus a satira Kritik od R.B.Sheridana. Po skončení sezóny hrál soubor šest týdnů Strýčka Váňu na Broadway. Sezóna 1946-7 byla poslední pod společným vedením. Olivier hrál Krále Leara, Richardson hlavní roli v Cyranovi de Bergerac. Soubor byl pokládán za nejlepší v Anglii, Olivier a Richardson byli střídavě vysoce hodnoceni za své výkony. Oba herci byli povýšeni do rytířského stavu. V r. 1948 během turné v Austrálii a Novém Zélandu se dozvěděli, že z důvodu reorganizace jsou z vedení Old Vic odvoláni. Po návratu do Anglie v r. 1949 Laurence Olivier ještě hrál poslední sezónu v Old Vic v několika hrách, mj. Richard III. a Antigona Jeana Anouilha.  Olivier v lednu 1947 začal točit jako režisér svůj druhý film Hamlet. Současně v něm hrál titulní roli. Film měl velký divácký i komerční úspěch. Získal mnoho mezinárodních ocenění. Stal se prvním neamerickým filmem, který získal cenu Americké akademie za nejlepší film a Olivier za herecký výkon v hlavní roli.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastní divadlo (1950 - 1960).", "content": "V roce 1950 si pronajal divadlo St. James, které řídil dalších osm let. Uvedl hru Tennessee Wiliamse Tramvaj do stanice touha s Vivien Leighovou v roli Blanche DuBois. Představení mělo velký komerční úspěch a v r. 1951 Leighová ztvárnila tuto postavu ve filmové verzi. Laurence Olivier ji doprovázel do Hollywoodu a objevil se ve filmu Carrie podle románu Theodora Dreisera.. Za svůj výkon byl navržen na cenu BAFTA. V této době tvořili nejslavnější pár světa, ale u Vivien Leighové se začaly projevovat známky duševní nemoci a deprese. V září 1954 Olivier režíroval svůj třetí shakespearovský film Richard III. Film nebyl komerčně úspěšný, ale Olivier získal cenu BAFTA za herecký výkon a také nominaci na Oscara.  V r. 1955 Olivier a Leighová vystoupili s velkým úspěchem ve třech Shakespearových hrách na festivalu ve Stratfordu. Jejich manželství, narušované opakujícími se psychickými krizemi Leighové, postupně odumíralo. V roce 1956 se Olivier rozhodl natočit film Princ a tanečnice a k jeho realizaci přizval Marylin Monroe. V následujících letech se více věnoval divadelní práci. Přijal hlavní roli v nové hře dramatika Johna Osborna Komik, která znamenala určitý předěl v jeho divadelní kariéře. Účinkoval znovu ve Stratfordu a v New Yorku. V r. 1961 přijal funkci ředitele nového divadelního festivalu v Chichestru. Na zahajovací sezonu připravil dvě anglické hry ze 17. století, následoval Čechovův Strýček Váňa. Vytvořil hlavní roli ve dvou filmech: Komik a Spartakus. Na XII. MFF Karlovy Vary byl za roli komika vyznamenán cenou za mužský herecký výkon.  V r. 1960 se s Vivien Leighovou rozvedli a Olivier se vzápětí oženil s mladou herečkou Joan Plowrightovou. Měli spolu tři děti: syna Richarda (1961) a dcery Tamsin (1963) a Julie-Kate (1966).", "section_level": 2}, {"title": "Národní divadlo a závěr života (1963 - 1989).", "content": "V roce 1963 byl Laurence Olivier jmenován ředitelem nově ustaveného Národního divadla. Zahajovacím představením byl Hamlet. V režii Laurence Oliviera hlavní roli hrál Peter O'Toole. Během deseti let svého působení v Národním divadle hrál ve třiceti hrách a osm jich režíroval. V r. 1973 ze zdravotních důvodů musel odstoupit, zůstal však doživotním prezidentem této instituce. V roce 1970 mu byl za službu divadlu udělen titul baron Olivier z Brightonu.  Posledních patnáct let svého života Laurence Olivier bojoval s mnoha nemocemi a jeho zdravotní stav mu bránil v jevištní práci. Z finančních důvodů často přijímal role v průměrných filmech. Výjimkou byl v r. 1974 film J.Schlesingera Maratónec, za který byl nominován na Oscara za vedlejší roli a získal Zlatý glóbus. V polovině sedmdesátých let se začal věnovat televizní práci, např. četl komentář k 26 epizodám dokumentárního cyklu o 2. světové válce. V r. 1973 získal cenu Emmy za televizní adaptaci hry E. O Neilla Dlouhý den do noci, v r. 1975 tutéž cenu za hru Láska mezi ruinami. V r. 1978 byl nominován na Oscara za roli lovce nacistů ve filmu Hoši z Brazílie. Tuto cenu sice nezískal, ale byl oceněn Čestným Oscarem za celoživotní práci ve filmu.  V roce 1981 mu byl udělen řád Za zásluhy (Order of merit). Začátkem 80. let pokračoval v práci v televizi i ve filmu. V r. 1983 hrál v televizi svou poslední shakespearovskou roli krále Leara, za kterou získal svou pátou cenu Emmy. Naposledy se objevil v r. 1989 ve filmu Válečné rekviem.  Laurence Olivier zemřel 11. července 1989 na selhání ledvin ve svém domě blízko Steyningu v západním Sussexu ve věku 82 let. Jeho popel je uložen v koutě básníků ve Westminsterském opatství v Londýně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Laurence Kerr Olivier, Lord Olivier (22. května 1907, Dorking, Surrey, Anglie, Velká Británie – 11. července 1989, Steyningu, West Sussex, Velká Británie) byl britský režisér, herec, dramatik a divadelní manažer. Jednalo se o jednoho z nejvýraznějších a nejznámějších britských divadelníků 20. století, jenž celosvětově proslul zejména coby výrazný představitel hlavních rolí z divadelních her britského národního klasika Williama Shakespeara i jejich filmových adaptací. V roce 1947 mu byl udělen rytířský titul a v roce 1970 se stal baronem. V roce 1979 obdržel cenu Americké filmové akademie Oscara za celoživotní dílo.", "tgt_summary": "劳伦斯·奥利维尔,奥利维尔男爵,OM(英语:Laurence Kerr Olivier, Baron Olivier,,1907年-5月22日-1989年-7月11日),英国电影演员、导演和制片人,奥斯卡奖得主,三次获得金球奖和英国电影和电视艺术学院奖,两次获得奥斯卡荣誉奖,五次获得艾美奖。和约翰·吉尔古德、并称是20世纪最著名和最受尊崇的演员。他和费雯·丽是美国影史上第一对奥斯卡影帝影后夫妻档(奥斯卡史上共有两对影帝影后夫妻档,另一对则是保罗·纽曼与乔安娜·华德)。", "id": 1897556}
{"src_title": "Oberhausen", "tgt_title": "奥伯豪森", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území, na němž se dnes Oberhausen nachází, patřilo do roku 1862 mnoha různým dominiím. V roce 1862 byl následkem rozvoje uhelných dolů a továrny na ocel vytvořen nový správní obvod, což způsobilo příliv obyvatel. Jméno pochází z názvu železniční stanice (postavené v roce 1847), která naopak převzala jméno z bydliště místního aristokrata – \"Zámek Oberhausen\". Brzy nato byla Oberhausenu v roce 1847 udělena městská práva a během svého růstu koncem 19. století absorboval několik sousedních čtvrtí. V roce 1929 byla do Oberhausenu včleněna města Sterkrade a Osterfeld a tak vytvořily město v podobě, v jaké existuje dnes.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "V roce 2006 žilo ve městě 218181 obyvatel.  Míra nezaměstnanosti je celkem vysoká – 13,2 % (leden 2007), stejně jako míra zahraniční populace – 12,4 %.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Stejně jako v jiných městech v Porúří se průmysl v Oberhausenu soustředil až do konce 60. let především na těžbu a výrobu oceli. Srdcem průmyslového komplexu byla velká železárna a ocelárna Thyssen. V druhé polovině 20. století toto odvětví pokleslo, poslední uhelný důl byl uzavřen v roce 1992 a ocelárna byla postupně uzavírána až do roku 1997. Během tohoto procesu přišlo o práci více než 50000 lidí. Dnes je město v procesu přetvoření na centrum maloobchodu a volného času. Stará část ocelárny byla přeměněna na \"Neue Mitte Oberhausen\" (Nový centrální Oberhausen) s velkým nákupním střediskem (CentrO), multifunkční arénou, zábavním parkem a kinem, stejně jako s kancelářemi a lehkým průmyslem. Další významné sektory zahrnují chemické procesy, strojní inženýrství a vzdělání.", "section_level": 1}, {"title": "Panorama města.", "content": "Díky své historii má Oberhausen 4 \"městská centra\": Alt-Oberhausen, Sterkrade a Osterfeld jsou běžnými městskými centry podobnými těm v jiných městech této oblasti, hlavně pro každodenní potřeby. Nové městské centrum se svým nákupním střediskem láká mnoho lidí ze vzdálenějších míst, protože nabízí rovněž větší množství výjimečných obchodů.  Městu chybí architektonická identita. Většina města je tvořena málo nebo středně hustě zalidněnými územími, většina z nich se datuje do 50.–70. let 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční.", "content": "Oberhausen je dobře napojen na německou motoristickou síť.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční.", "content": "Hlavní železniční stanicí ve městě je Oberhausen Hauptbahnhof. Ve stanici zastavují vlaky na delší vzdálenosti (některé jedou dokonce do Amsterdamu nebo Basileje), stejně jako regionální a místní vlaky. Regionální a místní dopravu obsluhují stanice Holten, Sterkrade a Osterfeld.", "section_level": 2}, {"title": "Letiště.", "content": "Nejbližším komerčním letištěm je Mezinárodní letiště Düsseldorf (asi 30 km), Letiště Dortmund (asi 50 km) a Letiště Weeze (asi 60 km).", "section_level": 2}, {"title": "Vodní cesty.", "content": "Město protíná kanál Rýn-Herne. Navíc jihozápadní část města obchází řeka Rúr, ale doprava na řece překlenuje toto napětí pomocí krátkého kanálu směrem na jih.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejná doprava.", "content": "Městem vlastněná společnost \"STOAG\" poskytuje velké množství autobusových a tramvajových služeb. Je součástí dopravní asociace VRR, která zajišťuje celou oblast Porýní-Porúří.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "S asi 250 sportovními kluby je Oberhausen aktivní společností. Místní fotbalový tým SC Rot-Weiß Oberhausen hraje v současné době v Regionallize West, čtvrté německé nejvyšší fotbalové soutěži.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oberhausen je město v Severním Porýní-Vestfálsku v Německu. Leží v Porúří, 35 km severně od Düsseldorfu na březích řeky Emscher.", "tgt_summary": "奥伯豪森(德语:)是德国北莱茵-威斯特法伦州的一个市镇。总面积4.50平方公里,人口210005人(2012年12月),人口密度2724人/平方公里。奥伯豪森位于德国鲁尔工业区西部,是北莱茵-威斯特法伦州的无属县城市,隶属于杜塞尔多夫行政区。他还是北莱茵-威斯特法伦自行车骑行城市成员中之一。", "id": 233891}
{"src_title": "Černé září v Jordánsku", "tgt_title": "1970年约旦内战", "src_document": [{"title": "Počátky vzpoury.", "content": "Počátkem roku 1970 se izraelsko-palestinský konflikt přesunul na území Jordánska. Jordánský král Husajn začal mít obavy z rostoucí moci a vlivu OOP a faktické absence jordánské autority v palestinských uprchlických táborech. Militantní organizace pak vytvořily za pomoci palestinských Arabů stát ve státě. Tento fakt podpořil pragmatická jednání a tajné schůzky mezi Izraelem a Jordánskem. V únoru téhož roku propukly nepokoje v hlavním městě Ammánu a byl spáchán neúspěšný atentát na krále. Králi Husajnovi došla trpělivost, když Lidová fronta pro osvobození Palestiny (LFOP) nechala na jednom z jordánských letišť vyhodit do povětří tři unesená letadla. 16. září 1970 tak vyhlásil v zemi stanné právo. Jordánská armáda zaútočila proti palestinskému velitelství a jordánské tanky ostřelovaly základny militantů. Během této odvety zahynulo na dva tisíce teroristů z OOP a několik tisíc palestinských civilistů. Situace se vyhrotila, když do Jordánska vtrhla syrská armáda, pod záminkou ochrany uprchlíků. Vzápětí se však stáhla, když nad jejich tanky začala nízko přelétávat izraelská bojová letadla.", "section_level": 1}, {"title": "Uklidnění situace a vyhnání militantů.", "content": "Situace měla být uklidněna na setkání hlav arabských států v Káhiře. V důsledku komplikovaných jednání však jeden z účastníků, egyptský prezident Gamal Násir, dostal infarkt a zemřel. Konflikt v Jordánsku již velikostí připomínal občanskou válku. Nakonec byl předseda OOP Jásir Arafat donucen podepsat dokument o zrušení palestinských guerill v Jordánsku a složení zbraní militantních organizací. LFOP a Demokratická fronta pro osvobození Palestiny (DFOP) však tuto dohodu odmítly a společně s Fatahem vyzvaly prostřednictvím Rádia Bagdád ke svržení krále Husajna. Na to jordánská armáda obsadila poslední centra palestinských militantů. Většina jich pak prchla do Libanonu, zbylí se vzdali jordánské nebo izraelské armádě. Počet obětí tohoto konfliktu se odhaduje na 5–10 tisíc.  Po této události došlo k radikalizaci frakcí OOP na straně palestinských Arabů a na straně Izraele došlo k zavedení cílené likvidace teroristů a významných osobností. V důsledku těchto událostí také vznikla teroristická organizace Černé září, která měla na svědomí masakr izraelských olympioniků na olympiádě v Mnichově, v roce 1972.", "section_level": 1}], "src_summary": "Černé září (arabsky: أيلول الأسود) je v arabské historii označení pro září 1970, kdy došlo ke konfliktu mezi jordánským panovníkem králem Husajnem a palestinskými militantními organizacemi, které neustále oslabovaly královu autoritu, ozbrojeně vystupovaly proti jordánským bezpečnostním složkám a pokusily se o zabití krále a vyvolání revoluce. Násilnosti Černého září vedly ke smrti 5 až 10 tisíc lidí. Ozbrojený konflikt skončil v červenci 1971 vyhnáním Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) a tisíců palestinských militantů do Libanonu.", "tgt_summary": "1970年约旦内战(又称黑色九月,阿拉伯语:أيلول الأسود;Aylūl Al-Aswad),是一场发生于约旦国王侯赛因·本·塔拉勒领导的军队和阿拉法特领导的巴勒斯坦解放组织之间的冲突。时间主要集中于1970年9月16日至27日。第一次中东战争,尤其是1967年六日战争爆发后,大批巴勒斯坦难民来到约旦避难,在阿拉法特的领导下成立了巴勒斯坦解放组织,并不断针对以色列开展武装斗争,引发以色列越境打击报复,从而动摇了约旦王室的统治基础。因此约旦国王下定决定清除约旦境内的巴解组织势力。最后巴解组织战败并迁移到黎巴嫩境内,后导致1975年开始的黎巴嫩内战。", "id": 2576545}
{"src_title": "Izraelsko-palestinský konflikt", "tgt_title": "以巴冲突", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Konec 19. století - rok 1920: Počátky.", "content": "K přílivu obyvatel docházelo v rámci tzv. alijí. Nově příchozí byli k příchodu různě motivováni, ať už se jednalo o důvody náboženské, či politické. Velká část olim (imigrantů v rámci alijí) přišla v důsledku protižidovských pogromů v carském Rusku a později kvůli vzestupu národního socialismu v Evropě. V důsledku židovského přistěhovalectví docházelo k arabským nepokojům.", "section_level": 2}, {"title": "1920 - 1948: Britský mandát Palestina.", "content": "Dne 14. května 1948 na základě plánu OSN vyhlásil Izrael nezávislost. V roce 1917 vydal britský ministr zahraničí Arthur Balfour deklaraci, v němž sděluje, že \"„vláda jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině.“\" Po první světové válce došlo k rozpadu Osmanské říše a území současného Izraele, Palestinské autonomie a Jordánska, byla dána do správy Spojenému království, jako protektorát Britský mandát Palestina. V mezidobí došlo k osamostatnění Jordánska, a tak se pro zamýšlený židovský stát připadlo v úvahu pouze území západně od Jordánu.  Během britské správy bylo Arabům i Židům umožněno se částečně podílet na správě Mandátu. Arabové sice působili na některých úřednických místech, avšak odmítli se podílet na vzniku nového legislativního orgánu, a tak se do značné míry odřízli od vlivu na dění v Mandátu. Během správy zavedli Britové kvóty pro židovské imigranty, které vyvrcholily v roce 1939 přijetím Bílé knihy. V reakci na neochotu Britů dostát svým závazkům se proti mandátní správě postavila židovská podzemní organizace Irgun, která proti britským vojenským civilním a vojenským cílům páchala atentáty. Později se z Irgunu vydělila skupina Lechi, která byla ještě militantnější. Britové nakonec nevěděli jak nastalou situaci řešit a tak v roce 1947 předali tento problém k řešení Organizaci spojených národů. Ta sestavila zvláštní komisi pro Palestinu (UNSCOP), která posléze připravila plán na rozdělení Palestiny. Tento plán byl v roce 1947 schválen Valným shromážděním OSN. Jeho rozhodnutím připadlo 54 % území mandátu Židům, kteří tvořili 1/3 obyvatelstva, zatímco Arabům, kteří tvořili 2/3 obyvatelstva, bylo určeno 46 % území. Židé plán přijali, přestože 75 % území, které jim bylo přiřknuto, byla poušť, zatímco Liga arabských států a Vysoká arabská komise plán odmítly a ihned zahájili útoky na židovské osady. Britové, kteří se z Palestiny stahovali velmi neochotně sice Araby proti Židům zvýhodňovali (Arabskou legii dokonce vedl britský důstojník), díky ilegálnímu vyzbrojování a malé koordinaci jednotlivých arabských vojenských frakcí se však Židé dokázali těmto útokům nezřídka ubránit. Židé se snažili zejména o ubránění celé oblasti, kterou jim přiřkla rezoluce OSN, v čemž jim pomohly i československé dodávky zbraní v dubnu 1948.  Úspěchy židovských vojáků zejména v Galileji vyděsily arabské obyvatele, již začali masově opouštět své domovy. Část Židů dokonce Araby zastrašovala zcela cíleně, aby je donutila k odchodu z území budoucího židovského státu. Na mnoha místech docházelo ze strany Židů k etnickému čištění území, boření domů a celých vesnic a k vyhánění místního arabského obyvatelstva. Odcházející britská vojska se nijak nesnažila tuto „nevyhlášenou válku“ nějak mírnit, ačkoli při ní docházelo i k masakrům židovského i arabského civilního obyvatelstva.  Když 14. května (tedy den před vypršením britského mandátu v Palestině) britští vojáci opustili Jeruzalém, rozhodlo se židovské vedení vyhlásit nezávislost. Slavnostní Prohlášení nezávislosti přečetl v 16 hodin v Tel Avivu David Ben Gurion. Mezinárodního uznání se Státu Izrael vzápětí dostalo od USA i SSSR.", "section_level": 2}, {"title": "1948 - 1967.", "content": "Druhý den nato armády pěti arabských států Izrael napadly, a rozpoutaly tak Válku za nezávislost. Po více než roce bojů bylo vyhlášeno příměří a stanoveny dočasné hranice, známé jako Zelená linie. Jordánsko anektovalo území Judeje a Samaří, známé spíše jako Západní břeh Jordánu, a Východní Jeruzalém. Egypt převzal kontrolu nad Pásmem Gazy. Krátce před válkou a během ní došlo k masivnímu arabskému exodu do sousedních arabských zemí, podle odhadů OSN na 711 tisíc Arabů, tj. zhruba 80 % dřívější arabské populace. Arabové, kteří zůstali, byli začleněni do nového státu, zatímco ti, kteří odešli, byli označeni jako uprchlíci bez práva návratu. Arabské země, kde se uprchlíci nacházeli, však nepodnikly žádná opatření vedoucí k jejich začlenění a naopak je udržovali v uprchlických táborech, využívali je jako politický trumf a uměle v nich vyvolávali nenávist vůči Izraeli.  Z území okupovaných Egyptem a Jordánskem do Izraele vyráželi tzv. fedajíni, kteří podnikali útoky na izraelské cíle a obyvatelstvo. V roce 1959 došlo k založení teroristické organizace Fatah a v roce 1965 k založení Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), jež deklarovala cíl \"„dosáhnout zničení Izraele“\" a v jejíž Národní chartě se až do počátku 90. let uvádělo, že \"„ozbrojené povstání je jediný způsob jak osvobodit vlast.“\" V tomto období také vzniká označení „Palestinci“, které poprvé použil Jásir Arafat za účelem sjednocení palestinských teroristických organizací, palestinských Arabů, zvýšení nacionálního cítění a nenávisti vůči Izraeli.  V květnu 1967 egyptské vojsko překročilo Suez a vyzvalo jednotky OSN, aby se ze Sinaje stáhly. Protože jednotky OSN výzvu uposlechly, vyhlásil Izrael totální mobilizaci. Koncem měsíce vznikl egyptsko-jordánsko-syrsko-irácký vojenský pakt a arabské státy začaly přesouvat k izraelským hranicím své jednotky. 5. června 1967 se proto Izrael rozhodl zaútočit, zničil celé egyptské letectvo a během šesti dnů obsadil Pásmo Gazy, Sinajský poloostrov, Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny.", "section_level": 2}, {"title": "1967 - 1993.", "content": "V důsledku Šestidenní války došlo k dalšímu odlivu arabského obyvatelstva. Západní břeh a Pásmo Gazy byly spravovány jako okupovaná území, zatímco východní Jeruzalém byl formálně připojen k Izraeli. Po válce probíhala v Izraeli diskuse, jak naložit se získanými územími. Silně levicové strany požadovaly jejich vrácení, zatímco silně pravicové strany o navrácení odmítaly jednat. Nakonec došlo za levicové vlády Ma'arachu k výstavbě prvních osad na strategických územích podél údolí Jordánu. Po válce došlo k velkým investicím jak v Pásmu Gazy, tak na Západním břehu a palestinští Arabové z těchto území získali povolení pro práci v Izraeli, takže došlo k plné zaměstnanosti.  V roce 1970 se v Jordánsku odehrálo tzv. Černé září, během něhož se palestinští Arabové pokusili svrhnout a zabít jordánského krále Husajna. Ten následně nařídil zaútočit na sídla OOP a vyhnal tuto organizaci ze země. OOP se přesunula do Libanonu, odkud útočila na Izrael. K mediálně nejznámějšímu teroristickému útoku došlo během letních olympijských her v Mnichově roku 1972. Došlo při něm k únosu a následnému zavraždění 11 izraelských olympioniků. Izrael odpověděl Operací Boží hněv, pokusem izraelské tajné služby Mosad zlikvidovat strůjce mnichovského útoku. V roce 1974 bylo na sedmém arabském summitu v Rabatu určeno OOP jako jediný legitimní zástupce palestinského lidu. V listopadu téhož roku bylo OOP přizváno Valným shromážděním OSN jako pozorovatel. Mezi další teroristické akce s velkou mezinárodní publicitou patřil únos letounu Air France s izraelskými turisty a jeho odlet do Ugandy. Izraelská speciální komanda Sajeret Matkal však při operaci Entebbe všechny cestující osvobodila. V důsledku útoků z jižního Libanonu došlo koncem 70. a počátkem 80. let ke konfrontaci s Libanonem. V roce 1978 to byla operace Lítání, kdy IOS zatlačily jednotky OOP až za řeku Lítání. Poté se však stáhly a území kontrolovaly jednotky OSN. Další konfrontací byla první libanonská válka, při níž došlo k úplnému vyhnání OOP z Libanonu. Tato válka a následná izraelská vojenská přítomnost v Libanonu vedla k velkým protestním hnutím v Izraeli a ke vzniku teroristických organizací Hamás a Hizballáh. Obě tyto organizace odmítají jakékoliv územní ústupky ve sporu s Izraelem. Koncem 80. let došlo k palestinskému lidovému povstání zvaného první intifáda.  První intifáda, která se také někdy označuje jako válka kamenů, byla vyvrcholením trvalého napětí mezi palestinskými Araby. Rozbuškou se stala dopravní nehoda, při které zahynulo několik Arabů. Následné násilí a nepokoje se brzy z Pásma Gazy přesunuly i na Západní břeh. Oficiálně byla intifáda vedena OOP, ve skutečnosti však byl sám Arafat intifádou překvapen. Většinou nedocházelo k ozbrojeným bojům. Palestinské akce zahrnovaly porušování veřejného pořádku, demonstrace, generální stávky, bojkoty, házení kamenů, zapalování pneumatik, graffiti, barikády a pouze občas byly zaznamenány skutečné teroristické akce, při nichž došlo k používání Molotovových koktejlů či granátů.", "section_level": 2}, {"title": "1993-2000: Dohody z Osla.", "content": "Během 90. let se konalo množství mírových konferencí. První se uskutečnila po Válce v Zálivu roku 1992 a nazývala se Madridská konference. Ta byla průlomová tím, že se poprvé u jednoho stolu sešly znepřátelené strany, jejichž představitelé zde spolu přímo hovořili poprvé od Války za nezávislost. Během roku 1992 docházelo k přímým schůzkám mezi Izraelci a Araby v různých městech po celém světě. Tzv. Mírová dohoda z Osla byla podepsána 13. září 1993 ve Washingtonu. Z ní vyplývalo, že má být po přechodnou dobu pěti let na území Západního břehu a pásma Gazy ustanovena Palestinská samospráva. Podepsání dohod z Osla narazilo na obou stranách na odpor radikálů, což mírový proces značně zkomplikovalo. Na palestinské politické scéně začala sílit opozice, a to zejména Hamás a Palestinský islámský džihád, která se proti Organizaci pro osvobození Palestiny a Smlouvám z Osla začala vymezovat. V Izraeli se proti smlouvě vymezila strana Likud a další pravicová uskupení, sám Jicchak Rabin byl 4. listopadu 1995 zavražděn pravicovým židovským radikálem Jigalem Amirem.  Mírový proces se poté velmi zpomalil a o rok později, po zvolení Benjamina Netanjahu z Likudu premiérem se zastavil téměř úplně. Netanjahu byl odpůrcem územních kompromisů, nicméně i přes to byly za jeho funkčního období podepsány dvě důležité dohody a to Hebronský protokol a Memorandum od Wye River. První znamenala předání posledního velkého palestinského města Arabům a druhá pak předání 13 % Západního břehu Palestincům. V roce 1999 vystřídal Netanjahua labouristický Ehud Barak. Za jeho funkčního období došlo ke konání několika mírových konferencí (nejznámější z nich v Camp Davidu v roce 2000), ale žádná z nich nebyla úspěšná. Barak v jednáních nabídl historické ústupky, včetně předání východního Jeruzaléma, avšak Arafat nabídku odmítl, jelikož se nevypořádávala s otázkou palestinských uprchlíků. Po ztroskotání jednání a poté co Ariel Šaron z Likudu vystoupil na Chrámovou horu vypukla druhá intifáda (neboli intifáda al-Aksá).", "section_level": 2}, {"title": "2000 - Současnost: Druhá intifáda.", "content": "Podobně jako první intifáda, i tato druhá byla výsledkem dlouhodobé frustrace palestinských Arabů. Vedou se spory, zda se jednalo o organizované vypuknutí nepokojů, či zda bylo samovolné. Mezi příčiny se kromě neúspěchu izraelsko-palestinských vyjednávání a cesty Ariela Šarona na Chrámovou horu řadí také recese palestinské ekonomiky, vysoká nezaměstnanost, výstavba izraelských osad včetně výstavby předměstí ve východním Jeruzalémě. Velkou roli během této druhé intifády hrála média. Mezi nejvíce mediálně známé obrazy této intifády patřilo zabití dvanáctiletého palestinského chlapce při přestřelce v Gaze (30.9.2000) údajně příslušníkem izraelské armády a zlynčování a umlácení dvou izraelských záložníků v Ramalláhu (12.10.2000). Na obou stranách konfliktu se objevily nové způsoby boje. Mezi palestinské patřily sebevražedné bombové atentáty na izraelské občany a po stažení Izraele z Gazy v roce 2005 také raketové ostřelování jihoizraelských měst. Izrael zahájil taktiku mimosoudní likvidace teroristů. Ta fakticky znamenala, že byli vybraní palestinští teroristé likvidováni raketami vypálenými z izraelských vrtulníků. Názory na konec intifády se různí. Někteří za její konec pokládají smrt Jásira Arafata v listopadu 2004, jiní summit v Šarm aš-Šajchu, kde 8. února 2005 představitelé Izraele, Palestinců, Egypta a Jordánska vyhlásili příměří, jiní ji považují za neukončenou.  V roce 2001 se konaly předčasné premiérské volby v nichž zvítězil Šaron, který vytvořil vládu národní jednoty. Po volbách v roce 2003 vytvořil pravicovou vládu, která je označovaná jako jedna z nejnacionálnějších v izraelských dějinách. Navzdory tomu prosadil v roce 2005 jednostranné stažení z Pásma Gazy, které vedlo k rozštěpení Likudu. V reakci na druhou intifádu prosadil výstavbu bezpečnostní bariéry kolem Západního břehu. V září 2005 došlo k evakuaci všech Izraelců a Izraelské armády z Pásma Gazy a severního Samařska. Šaron posléze odešel z Likudu a založil centristickou stranu Kadima, která měla v rámci územních ústupků rychle vyřešit izraelsko-palestinský konflikt. Poté co vyvolal předčasné volby však utrpěl mozkovou mrtvici, po níž upadl do kómatu, z něhož se neprobral.  V roce 2007 proběhla v americkém Annapolis mírová konference, která měla vyřešit otázku územních sporů a palestinských uprchlíků. V praxi však nepřinesla žádné hmatatelné výsledky. V nedávné době se také objevil saúdský návrh řešení konfliktu, který spočívá v úplném návratu do hranic z roku 1949 (tzv. Zelená linie). To by v praxi znamenalo vrácení východního Jeruzaléma, včetně Chrámové hory, celý Západní břeh i strategicky významné Golanské výšiny.  Na konci roku 2008 eskalovalo napětí v Pásmu Gazy. Hnutí Hamás vypovědělo předchozí dvouměsíční příměří a obnovilo ostřelování izraelských měst raketami Kásam. Izrael reagoval leteckými útoky a pozemní invazí.  Kadimou vedená vláda prohrála předčasné volby do Knesetu.. Novou izraelskou vládu sestavil předseda strany Likud Benjamin Netanjahu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Izraelsko-palestinský konflikt, jakožto součást arabsko-izraelského konfliktu je jednou z nejproblematičtějších událostí druhé poloviny 20. a počátku 21. století. Jeho počátek se datuje přibližně ke konci 19. století, kdy docházelo k prvnímu většímu osidlování Země izraelské, která je označovaná také jako Palestina. Mezi jeho klíčové sporné otázky patří Jeruzalém, palestinští uprchlíci, izraelské osady, bezpečnost, hranice a mezinárodní status a rozdělení vodních zdrojů.", "tgt_summary": "以色列-巴勒斯坦冲突是持续中的冲突,为阿以冲突及中东战争的一部分。以巴冲突不能够简单地概括为所有以色列犹太人与所有巴勒斯坦阿拉伯人之间的双边冲突。在争端双方的族群里,有些个人和团体呼吁完全消灭对方在以巴冲突,双方亦皆有主张对方并非真正的民族,故无权建国的论述;现时国际的共识是支持两国方案;亦有些支持一国方案——建立一个包括现在的以色列、约旦河西岸、加沙地带和东耶路撒冷在内、种族及宗教地位平等的世俗国家。", "id": 2605906}
{"src_title": "Berengarie Navarrská", "tgt_title": "纳瓦拉的贝伦加丽亚", "src_document": [{"title": "Manželství s Richardem.", "content": "Berengarie se narodila zřejmě v polovině šedesátých let 12. století jako jedno z posledních dětí z manželství navarrského krále Sancha VI. Moudrého a Sanchi, dcery kastilského krále Alfonse VII. Podnět k manželskému svazku s Richardem Lví srdce dala Richardova energická matka Eleonora, která nechtěla dopustit spříznění s Kapetovci. Sňatku předcházelo nevěstino únavné putování za budoucím chotěm z jižní Francie přes Alpy a Lombardii do Pisy. Odtud se plavily obě dámy na Sicílii, kde v Reggiu di Calabria 30. března 1191 došlo k setkání.  Richard Lví srdce totiž stejně jako francouzský král Filip vyslyšel volání křesťanstva na záchranu Jeruzaléma a vydal se na křížovou výpravu. Bylo mu dvaatřicet let a dle současníků byl světlovlasý, prchlivý a přes svůj pokročilý věk dosud nebyl ženatý. Dodnes se zpochybňuje jeho sexuální orientace. Slovy Richardova současníka:  Královna matka zanechala Berengarii v Mesině a vrátila se zpět do Anglie. Svatba byla prozatím pro právě probíhající postní dobu odložena a navarrská princezna se přidala ke křížové výpravě. Dle kronikáře Richarda z Devizes byla při odjezdu z Messiny zřejmě stále pannou. Společně se svou budoucí švagrovou Johanou, vdovou po sicilském králi Vilémovi se během plavby prozíravě vyhnula hrozícímu zajetí u kyperského města Amathos. 12. května 1191 se provdala v Limassolu za Richarda a vzápětí byla korunována anglickou královnou.  Na počátku června 1191 vyplula výprava z Kypru směrem ke Svaté zemi. Berengarie trávila většinu výpravy po boku švagrové Johany. Levantu obě ženy opustily společně s Damselou, dcerou svrženého kyperského císaře Izáka Komnena 29. září 1192, kdy vypluly směrem k Evropě. Poklidná plavba byla zakončena v Brindisi a pak se vydaly směrem k Římu, kde také zůstaly. Richard takové štěstí neměl, cestu mu zkomplikovala bouře a tak se vydal přes Korfu, Dubrovník a Rakousko, které se mu stalo osudným. Ve vsi Erdberg (dnešní součást Vídně) byl i přes svůj převlek rozpoznán a zajat. V zajetí strávil více než rok.  Manželé se setkali po mnoha peripetiích až 4. dubna 1195 pravděpodobně v Le Mans a usadili se v Thorée.", "section_level": 1}, {"title": "Královna vdova.", "content": "Richard zemřel 6. dubna 1199 za války s místohrabětem z Limoges na následky zranění kuší při obléhání hradu Châlus. Ke zranění došlo 26. března, po lékařském zákroku, kdy se chirurg snažil šíp z páteře vyjmout, začala Richarda sužovat horečka a infekce zkázu dokonala. Stačil včas vyrozumět svou matku, která dlela v klášteře Fontevrault a zemřel jí v náručí. Richardovo srdce bylo pohřbeno v katedrále Nanebevzetí Panny Marie v Rouenu, tělo v opatském kostele ve Fontevraultu a vnitřnosti na hradě Chalus. Manželství zůstalo bezdětné.  Jako vdova žila Berengarie v Chinonu a pak v Le Mans, kde dodnes stojí dům, kde údajně královna vdova přebývala. Zemřela roku 1230 ve věku snad i sedmdesáti let a je pohřbena v cisterciáckém klášteře Epau, který založila roku 1229 a trávila v něm podzim života.", "section_level": 1}], "src_summary": "Berengarie Navarrská ( \"Bérangère de Navarre\", \"Berenguera de Navarra\" ; 1165 – 23. prosince 1230 Le Mans) byla anglická královna, manželka Richarda Lví srdce, po jehož boku se zúčastnila třetí křížové výpravy.", "tgt_summary": "纳瓦拉的贝伦加丽亚(Berengaria of Navarre,1165年-1230年-12月23日),纳瓦拉王国公主,生年约在1165年至1170年间,1191年成为英格兰国王理查一世的王后。父亲为纳瓦拉王国的国王「英明者」桑乔六世。", "id": 2339744}
{"src_title": "Frederick Winslow Taylor", "tgt_title": "弗雷德里克·温斯洛·泰勒", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Frederick Winslow Taylor se narodil v pennsylvánském Germantown v křesťanské rodině tzv. kvakerů. Od svého mládí se pokoušel zlepšit vše, co viděl. Ostatní děti ho považovaly za divného, protože to vypadalo, že se více zajímá o to, jak je položené hřiště, než o svou hru.  Rodiče chtěli, aby byl právníkem, takže jej jeho otec přihlásil na Phillips Exeter Academy, aby ho připravil na Harvardovu univerzitu. Ačkoli Taylor přijímacími zkouškami na Harvard prošel s vyznamenáním, tak jeho špatné zdraví a zrak jej přinutil jít do učení jako mistr a strojník ve společnosti Enterprise Hydraulic ve Filadelfii, kde pracoval od roku 1874. Na konci učení se Taylor připojil ke společnosti Midvale Steel. Začal zde jako běžný pracovník a v krátkém období šesti let postupně povýšil na strojaře, předáka, mistra v obchodě, mechanika s odpovědností za opravy a údržbu závodu a hlavního strojního inženýra.", "section_level": 1}, {"title": "Taylorovy zásady řízení.", "content": "Taylor patřil mezi největší velikány v oblasti managementu své doby. Hlásil se k proudu klasického řízení (tj. vertikálního, hierarchicky uspořádaného) a uplatňoval technokratické přístupy. Snažil se u dělníků v hromadné výrobě eliminovat všechny zbytné pohyby a nalézt ty nejefektivnější. Velký důraz kladl na normování a ergonomii pracovních pohybů. Pro stanovení normy nepoužíval průměrnou hodnotu, ale nejlepší výkon. Tvrdil, že dělník musí jasně znát, co a jak dělat, a mít při tom normalizované pomůcky a materiál. Jen tak lze trvale zachovat vysoký výkon. Iniciativa dělníků na změnách je podle Taylora nežádoucí. Pokud byl Taylor účasten projektu, sám dělníkům optimální vykonávání operace předváděl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frederick Winslow Taylor (20. března 1856 – 21. března 1915) byl strojní inženýr v Midvalských ocelárnách (Midvale Steel Works) v Pennsylvánii, USA. Je znám především pro svou teorii „vědeckého řízení výroby“, jež byla velmi vlivná v období klasického kapitalismu před 1. sv. válkou (v Evropě i v letech po ní), ale našla např. i jisté uplatnění v raných fázích komunistického plánování v SSSR, především za života Lenina, jež Taylora obdivoval.", "tgt_summary": "弗雷德里克·温斯洛·泰勒(英语:Frederick Winslow Taylor,1856年-3月20日-1915年-3月21日),美国管理学家、机械工程师。他是20世纪早期美国效率增进运动的领导者之一。", "id": 2296482}
{"src_title": "Samonabíjecí a samočinná puška", "tgt_title": "自动步枪", "src_document": [{"title": "Vývoj do roku 1918.", "content": "První pokusy zautomatizovat činnost mechanismů střeleckých zbraní a tím výrazně zvýšit palebnou sílu pěchoty probíhaly již ve druhé poovině 19. století. Již v roce 1863 získal v USA konstruktér Regulus Pilon první patent na samočinnou pušku. Roku 1866 Angličan Joseph Curtiss sestrojil vícerannou samočinnou pušku s válcovým zásobníkem. Poté se objevují další systémy v různých zemích (Winchester, Krnka, Maxim, Mannlicher apod.).  Na přelomu 19. a 20. století ještě tento nový typ nemohl účinně konkurovat doposud používaným opakovacím puškám, jejichž bojové kvality plně odpovídaly požadavkům tehdejšího vojenství. První samočinné pušky byly zatím konstrukčně málo dokonalé a nespolehlivé. Značný problém představovalo rovněž zásobování střelců municí. Zásoba 180–200 nábojů (což je přes 5 kg hmotnosti) mohla být při střelbě z opakovaček vystřílena už za několik minut. Samočinné pušky s jejich vysokou kadencí vyžadovaly ještě více nábojů, což by přineslo mnohé těžkosti při zásobování a bylo by i ekonomicky nevýhodné. Z těchto důvodů početné vzory samočinných a samonabíjecích pušek vzniklých před první světovou válkou nebyly nikde přijaty do výzbroje řadových jednotek; pouze v několika málo zemích byly jednotlivé vzory přijaty do výzbroje některých jednotek speciálních.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj v letech 1918 - 1945.", "content": "V období mezi světovými válkami došlo opět k částečnému oživení konstrukčních prací na tomto typu zbraně. Přes vznik celé řady různých konstrukcí a vzorů se žádná armáda nemohla odhodlat k plnému přezbrojení ze starých ale osvědčených opakovacích pušek na modernější samonabíjecí nebo plně samočinné pušky. Pouze v USA došlo ve třicátých letech k zavedení samonabíjecí pušky M1 Garand jako standardní pěchotní pušky.  Zatímco rané vzory samočinných pušek se od standardních opakovaček lišily většími rozměry i hmotností, u pozdějších vzorů docházelo k jejich rozměrovému sbližování. Vedle konstrukčního zdokonalování bylo rovněž postupně upuštěno od snahy projektovat samočinné pušky s velkokapacitními zásobníky a těžkými hlavněmi, které by umožňovaly střelbu dávkami. Později se konstruktéři zaměřili spíše na vytvoření samonabíjecí pušky s kapacitou zásobníku 5-10 nábojů střílející jednotlivými ranami. Pušky střílející dávkou a těžké samočinné pušky se dále nerozvíjely v důsledku velmi malé přesnosti, zbytečně velké spotřeby nábojů, značného ohřívání hlavně a malé životnosti celého systému.  Poslední vzory samonabíjecích pušek vzniklých před druhou světovou válkou a v jejím průběhu byly sice konstrukčně velmi různorodé, ale většinou všechny využívaly princip odběru prachových plynů. Uzamčení závěru nejčastěji probíhalo prostřednictvím vykývnutí závěru nebo otočným závorníkem s uzamykacími ozuby.", "section_level": 1}, {"title": "Období po roce 1945.", "content": "Po mnoha letech vývoje bylo zřejmé, že samočinné pušky používající nadměrně výkonný puškový náboj nemají další perspektivu jako hlavní pěchotní zbraň. Vývoj samonabíjecích a plně samočinných pušek na standardní puškové náboje byl zastaven a uvolnil prostor vzniku samonabíjecích a plně samočinných karabin a nové kategorie - útočných pušek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Samonabíjecí puška je ruční dlouhá samonabíjecí palná zbraň umožňující střelbu pouze jednotlivými ranami, vybavená zásobníkem na několik nábojů. Činnost závěru probíhá automaticky v důsledku předchozího výstřelu.", "tgt_summary": "自动步枪指自动进弹、连续击发、具备全自动射击能力的步枪。利用推进弹头的部分气体或后座力进行退弹壳、装弹并再次射击的步枪,也就是说,只要扣住扳机不放,就能连续射击,直到枪内子弹用尽。", "id": 1494278}
{"src_title": "Třída Bretagne", "tgt_title": "布列塔尼级战列舰", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Celkem byly postaveny tři jednotky této třídy. \"Bretagne\" postavila loděnice Arsenal de Brest v Brestu, \"Provence\" loděnice Arsenal de Lorient v Lorientu a \"Lorraine\" loděnice Ateliers et Chantiers de la Loire v St. Nazaire. Do služby byly přijaty v letech 1915–1916.  V 1914 byla objednána čtvrtá jednotka této třídy pro řecké námořnictvo. Kýl plavidla byl založen v červnu 1914, ale po vypuknutí první světové války byla stavba zastavena a později zrušena. Vzniklý spor trval do roku 1925.  Jednotky třídy \"Bretagne\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní výzbroj tvořilo 10 kusů 340mm kanónů v pěti dělových věžích, z nichž po dvou bylo na přídi a zádi lodi, pátá věž byla umístěna v ose lodi v jejím středu. Kanóny měly elevaci pouhých 12° a tedy velice malý dostřel. Tento nedostatek byl napravován při modernizacích. Sekundární výzbroj představovalo 22 kusů 138,6mm kanónů, umístěných po jednom v kasematách. Lehkou výzbroj tvořilo sedm 47mm kanónů, lodě měly také čtyři pevné podhladinové torpédomety.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "V meziválečné době byly všechny jednotky několikrát modernizovány. \"Bretagne\" byla potopena 3. července 1940 při britském útoku na Mers-el-Kébir. Po pádu Vichistické Francie potopila \"Provence\" vlastní osádka 27. listopadu 1942 v Toulonu, aby nepadla do německých rukou. \"Lorraine\" kotvila v době pádu Francie v roce 1940 v Alexandrii. Po vystoupení Francie z války zde byla odzbrojena a internována. Zpět ke spojencům se připojila až v roce 1943, kdy byla reaktivována a svou střelbou podporovala spojenecké výsadkové operace (například Operaci Dragoon – vylodění v jižní Francii v srpnu 1944). \"Lorraine\" byla vyřazena v roce 1953.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Bretagne byla třída francouzských bitevních lodí a druhá generace francouzských dreadnoughtů, která konstrukčně navazovala na předchozí třídu Courbet, tentokrát však s děly ráže 340 mm. Celkem byly postaveny tři jednotky této třídy. Ve službě byly v letech 1915–1945. Nasazeny byly za obou světových válek. Ve druhé světové válce byly dvě potopeny. Čtvrá jednotka této třídy, kterou objednalo Řecko, nebyla dokončena.", "tgt_summary": "<br>4组鱼雷管<br>1935年后:<br>8门340毫米45倍径1912年式火砲在4座二联装砲塔内<br>14门138毫米口径1910年式海军砲<br>8门75毫米口径1924年式火砲", "id": 1564627}
{"src_title": "Nadaný žák", "tgt_title": "納粹追兇", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Todd Bowden zjistí, že v jeho sousedství žije jakýsi Arthur Denker, hledaný nacistický zločinec Kurt Dussander. Chlapec muže pozná a nabídne mu dohodu: za mlčení o jeho pravé totožnosti mu bude podrobně vyprávět, co se ve skutečnosti dělo v koncentračních táborech za II. světové války. Starý muž souhlasí a Todd jej začne pravidelně navštěvovat. Množství informací o hrůzách páchaných na lidech však pomalu začne měnit chlapcovu osobnost a ten začíná zanedbávat školu. Rodičům vysvětluje své časté návštěvy u Denkera tím, že starý pán špatně vidí a on mu předčítá z knih. Nacistickými zvěrstvy je tak zasažen, že z velmi nadaného žáka se stává podprůměrným, dokonce mu hrozí propadnutí. Denker předstírá u výchovného poradce Gumáka Eda, že je Toddův dědeček a odvrátí tak katastrofu. Donutí Todda dohnat učivo a ten s vypětím sil dosahuje stejných výsledků jako před seznámením. Dussander i Todd mají děsivé sny o koncentračních táborech a oba je řeší podobným způsobem. Dussander si zve domů vandráky, zde je opíjí a poté je probodne. Jejich mrtvoly zakopává ve svém sklepě. Todd svou situaci řeší brutálními vraždami tuláků na opuštěných místech. Po jedné vraždě Dussandera postihne ve sklepě infarkt, stačí však zavolat chlapce, ten rodičům tvrdí, že starému pánovi přišel dopis a on na něj nevidí a chce ho přečíst. Po příchodu k Dussanderovi nepořádek uklidí a přivolá starci lékařskou pomoc. Dussander leží na pokoji s bývalým židovským vězněm z koncentračního tábora Patin, kde působil i Dussander, po čase jej pozná. Dussander žije v USA na falešné doklady od Cosa Nostry. Dussander přijde na své odhalení včas a předávkuje se léky. Raději zemřel, než aby se dostal do rukou izraelského Mosadu, který by jej bez milosti oběsil. Policista Richler s izraelských hledačem nacistů Weisskopfem přichází na podivné skutečnosti okolo chlapce. Výchovný poradce Gumák Ed náhodou objeví pravého Toddova dědečka a přijede se zeptat Todda na vysvětlení. Todd jej zastřelí a s puškou odchází na dálnici, kde dále bezhlavě střílí, dokud jej policisté nezastaví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nadaný žák (\"Apt Pupil\") je próza od amerického spisovatele Stephena Kinga z roku 1982. Knihu zfilmoval v roce 1998 Bryan Singer s Ian McKellenem a Bradem Renfroem v hlavních rolích.", "tgt_summary": "《纳粹追凶》(英语:\"Apt Pupil\")是史蒂芬金于1982年收录于《四季奇谭》的中篇小说,故事副标题为『夏日沉沦』(\"Summer of Corruption\")。标题原文意思为『资优生』。", "id": 2817093}
{"src_title": "Canada Masters", "tgt_title": "加拿大大師賽", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První ročník mužského tenisového turnaje proběhl ve druhé polovině července 1881 v Toronto Lawn Tennis Clubu, což z něj učinilo nejstarší turnaj na americkém kontinentu. V tomto ohledu o měsíc předstihl úvodní ročník zářijového majoru US National Championships 1881. Ženská část zaznamenala debut v roce 1892.  Před otevřenou érou datovanou od sezóny 1968 nesl turnaj název Canadian National Championships. Mezi lety 1972–1975 a 1978–1989 se konal na okruhu Grand Prix v rámci kategorie Grand Prix Super Series. Od roku 1990 se zařadil do založeného okruhu ATP Tour, a to série Masters hrané v průběhu let pod různými názvy. Ženská část byla v roce 1988 včleněna do kategorie Tier II na okruhu WTA Tour a po dvou letech postoupila do kvalitativně vyšší úrovně Tier I. Po rekonstrukci kategorií v roce 2009 se zařadila do nově konstituované WTA Premier 5.  Hlavními partnery se staly firmy tabákového průmyslu, za což byli organizátoři kritizováni. V 70. letech se jednalo o Rothmans International, jíž v 80. letech nahradila společnost Player's Limited. Sponzoring probíhal i přesto, že Kanada v roce 1988 zakázala federálním zákonem tradiční formy sponzorství ze strany tabákových firem. V roce 1993 vstoupila do turnaje tabáková společnost Matinée Ltd., orientující se na ženský artikl. O rok později uhradila startovné 60 tisíc dolarů Steffi Grafové. V období 1996–2000 událost zaštiťoval producent cigaret du Maurier. Kanadský tenisový svaz podepsal 14. srpna 2000 smlouvu s novým generálním partnerem od sezóny 2001, jímž se pro ženskou část stala mediální skupina Rogers Communications (resp. její část AT&T Rogers), která v sezóně 2005 převzala i mužskou polovinu.  Do sezóny 1978 se turnaj hrál na antukových dvorcích, než došlo k přechodu na tvrdý povrch. Do roku 1980 probíhaly mužská a ženská část společně v torontském Národním tenisovém centru. V následující sezóně se muži poprvé přestěhovali do areálu Jarry Park Stadium v Montréalu. V rámci rotace odehrály turnaj v montréalském klubu roku 1982 premiérově ženy.  V sezóně 2004 vstoupil Canada Masters do vytvořené letní série na severoamerických betonech US Open Series, vrcholící grandslamovým US Open. Srpnové datum konání s navazujícím newyorským majorem vedlo do roku 2008 k opakovanému odhlašovaní předních tenistek včetně Venus a Sereny Williamsových či Marie Šarapovové, které před grandslamem upřednostňovaly odpočinek. Tento přístup omezila nová pravidla z roku 2009, jež členkám první světové desítky v konečném žebříčku předchozí sezóny nařizovala účast alespoň na čtyřech turnajích Premier 5 pod hrozbou trestu a ztráty bodů. Rogers Cupu 2009 se tak zúčastnilo již devatenáct členek z první dvacítky světové klasifikace.  V sezóně 2011 došlo ke sloučení mužské a ženské poloviny do téhož hracího týdne, s paralelně hranými koly v jednotlivých dnech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Canada Masters nebo Canadian Open (francouzsky: \"Tournoi de tennis du Canada\"), oficiálně Rogers Cup presented by National Bank (francouzsky: \"Coupe Rogers\"), je profesionální tenisový turnaj mužů a žen, každoročně pořádaný v Montréalu a Torontu jako součást severoamerické letní sezóny na betonech US Open Series.", "tgt_summary": "罗渣士杯(Rogers Cup),又名加拿大大师赛(Canada Masters),原名加拿大公开赛(Canadian Open),是每年在加拿大举办的网球赛事。为ATP大师赛的其中一站。罗渣士杯历史颇为悠久,于1881年开始举办。场地为硬地。一般于每年的7到8月间举办。在单数年份,男子赛事于蒙特利尔举办,女子赛事于多伦多举办;双年反之。", "id": 328590}
{"src_title": "Byzantsko-arabské války", "tgt_title": "阿拉伯-拜占庭戰爭", "src_document": [{"title": "Historické pozadí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Byzantsko-perské války.", "content": "Protahující a přiostřující se válka v 6 a 7. století zanechala jak Byzantskou říši, tak sásánovskou Persii, vyčerpané a zranitelné tváří v tvář nové hrozbě v podobě arabské expanze. Poslední tři byzantsko-perské války zvítězili Byzantinci: císař Herakleios dobyl nazpět všechna byzantská území zabraná Peršany a v roce 629 navrátil Pravý kříž zpět do Jeruzaléma. Nicméně ani jedna říše nedostala šanci se vzchopit, když se ocitly pod náporem nově islámem sjednocených Arabů, kteří, podle britského historika Jamese Howarda-Johnstona, „mohli být přirovnání k lidskému tsunami“. George Liska dodává: „zbytečně protahovaný byzantsko-perský konflikt islámu otevřel cestu“.", "section_level": 2}, {"title": "Předmuslimští Arabové a prorok Mohamed.", "content": "Arabští nomádi, jejichž vlastí byl Arabský poloostrov, představovali pro okolní civilizované státy hrozbu již dlouhou dobu před islámem. Nájezdy a přepady civilizovaných zemí i konkurenčních nomádských kmenů se stalo nedílnou součástí života arabských nomádů. V 5. a 6. století začaly upadat zemědělské arabské státy jižní Arábie a jihoarabské obyvatelstvo se uchýlilo ke kočovnému způsobu života ve středu poloostrova. Přelidnění mělo za následek zintenzivnění arabských nájezdů na perská a byzantská území, na což tyto velmoci reagovaly vybudováním systému nárazníkových arabských křesťanských vazalských států na pomezí Arábie; říše Ghassánovců v Sýrii a Lachmovců v Mezopotámii.  Arabové netvořili jednotný národ, ale existovaly jednotlivé kočující kmeny, v oázách vznikaly osady, mající povahu městských států. Původní náboženství Arabů byl primitivní animismus a jednotlivá božstva, jež každý kmen měl svá vlastní, ale na severu Arábie mělo pevnou pozici křesťanství, na pobřeží Rudého moře poté judaismus a na jihu existovaly vyspělejší formy pohanství.  Jednotu v podobě náboženství dal Arabům až koncem dvacátých let 7. století prorok Mohamed, který roku 630 získal pod svou kontrolu Mekku a posléze sjednotil pod svou vládu divoké kočovné kmeny, což se žádné mocné říši nikdy předtím nepodařilo.", "section_level": 2}, {"title": "Počátky konfliktu.", "content": "Válka začala jako konflikt muslimů s arabskými vazaly Byzantské a Sásánovské říše, křesťanskými státy Ghassánovců a Lachmovců s centrem v al-Híře. Tyto konflikty brzy přerostly v regulérní válku s oběma říšemi, která vyústila v dobytí celé Levanty a Persie muslimskými generály Chálidem ibn al-Valídem a Amrem ibn al-Ásem.  První arabsko-byzantské střety se udály pod Mohamedovým vedením. Jen několik měsíců po dohodě císaře Herakleia a perského generála Šárbaráze o stažení perských jednotek z obsazených byzantských území (629) se soudobé byzantské prameny se zmiňují o bitvě u Mu'ty, nedaleko Mrtvého moře. Byzantinci zde arabské nájezdníky, vedené Mohamedovým nevlastním synem Zajdem bin Hárithem, rozdrtili a Zajda v bitvě zabili. V létě roku 631 stanul Mohamed osobně v čele odvetné výpravy za bitvu u Mu'ty a smrti svého nevlastního syna proti Byzantincům. Nicméně pro velmi horké počasí, podle arabských zpráv až třicetitisícová Mohamedova armáda, dospěla do Tabúku na severozápadě dnešní Saúdské Arábie, kde si Mohamed od zdejších křesťanských a židovských Arabů nechal složit hold a tažení ukončil. Ačkoliv tato výprava nevedla ke k přímě vojenské konfrontaci, z historického hlediska lze tuto výpravu považovat za první arabskou výpravu proti Byzantské říši. Po Mohamedové smrti roku 632 byl vůdcem muslimské obce a Mohamedova politického dědictví zvolen Mohamedův tchán a jeden z jeho nejbližších společníků Abú Bakr, jenž se tak stal prvním voleným chalífou a poté, co potlačil i odpor vzbouřených kmenů proti novému vládci a upevnil tak muslimskou státu napříč poloostrovem, i suverénním vládcem celé Arábie.", "section_level": 1}, {"title": "Arabské dobytí Sýrie: 634–638.", "content": "V Levantě se muslimská vojska utkala s byzantskou armádou, kterou tvořily jak císařské jednotky, tak oddíly postavené z místních obyvatel. Monofyzitští křesťané a Židé v celé Sýrii vítali arabské dobyvatele jako osvoboditele od nenáviděné byzantské nadvlády. Arabské kmeny také měly významné obchodní, kulturní i rodinné vazby na obyvatelstvo úrodného půlměsíce. Východořímský (byzantský) císař Herakleios byl v té době těžce nemocný a nebyl roku 634 schopen se osobně postavit do čela svých vojsk a vzdorovat muslimskému vpádu v Sýrii a Palestině. Ofenzivy proti arabskému vpádu se ujal císařův bratr Theodoros, který byl bitvě poblíž Adžnádajnu v létě 634 poražen. Poté, co Arabové zvítězili také v bitvě z Fálu, arabské jednotky vedené Chálidem ibn Valídem ještě téhož roku dobyly Damašek. Jako odpověď Byzantinci shromáždili největší síly, které se jim podařilo dát dohromady a pod velením nejlepších byzantských generálů, včetně Theodora Trithyria či Arména Vahana, aby se pokusili Araby vytlačit z jejich nově nabytých pozic. V roce 636 se odehrála bitva u Jarmúku. Arabové měli dokonale zmapovaný terén, přiměli Byzantince podniknout několik nákladných protiútoků a poté je vlákali do úzkého údolí mezi vysokými skalami do léčky, kde je posléze na hlavu porazili. Když císař Herakleios cestoval zpět z Antiochie do Konstantinopole, pronesl:  Ztrátu Sýrie byzantský kronikář Jan Zonaras popisuje slovy:  Roku 637 Arabové dobyli a obsadili také Jeruzalém, který chalífovi Umarovi vydal ortodoxní jeruzalémský patriarcha Sofronios. V létě 637 Arabové dobyli Gazu a v téže době byzantští vládcové v Egyptě s Araby za velké výkupné vyjednali mír, který trval tři roky. V době trvání příměří v Egyptě se Arabové zaměřili na byzantské pozice v severní Sýrii a útokem na Caesareu Maritimu a dobytím Askalonu konečně završili dobývání Palestiny. V prosinci 639 muslimové vytáhli z Palestiny na Egypt, kam vpadli počátkem roku 640.", "section_level": 2}, {"title": "Arabské dobytí severní Afriky: 639–717.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Dobytí Egypta a Kyrenaiky.", "content": "Antiochie a severní Sýrie dočasně zůstala pod byzantskou správou, ale v době Herakleiovy smrti, v letech 647–648, padla celá Sýrie a Egypt do muslimských rukou. Naprostá většina měst nekladla Arabům žádný odpor a překvapivě dokonce i velkoměsto jako Antiochie se bránilo jen velmi slabě.  Společně s vojskem čítajícím asi 3500–4000 vojáků překročil na přelomu let 639 a 640 Ámr ibn al-Ás Sinaj a vstoupil jako první muslimský vojevůdce do Egypta. Postupně se spojil s dalšími posilami, asi s armádou o síle 12 000 mužů vedenou al-Zubairem. Muslimové nejprve dobyli Babylón a poté vzali útokem Alexandrii. Byzantinci byli překvapeni tak rychlým arabským postupem i ztrátou tak rozsáhlých území a roku 642 přistoupili na kapitulaci Alexandrie. Pád Alexandrie ukončil byzantskou vládu v Egyptě a otevřel muslimům cestu k dalším vojenským akcím v severní Africe. V letech 643–644 Ámr ibn al-Ás dobyl oblast Kyrenaiky na východě dnešní Libye. V té se době Arabové zmocnili také Kypru. Po smrti Umara I. se novým arabským chalífou stal Uthmán ibn Affán.  Přes mnohé porážky na souši si Byzantinci udržovali nad Araby námořní převahu a byzantské námořnictvo tak roku 645 bylo schopno Alexandrii dobýt zpět. Ale již následujícího roku po bitvě u Nikiú město znovu obsadili Arabové. Místní křesťanští Koptové Araby vítali jako osvoboditele stejně jako monofyzité v Jeruzalémě. Ztráta bohatých provincií na Blízkém východě Byzanc připravila o cenné zdroje pšenice, což zapříčinilo nedostatek chleba v celé říši a ovlivnilo dodávky potravin pro byzantská vojska na celá další desetiletí.", "section_level": 3}, {"title": "Dobytí zbylých byzantských teritorií v severní Africe.", "content": "Roku 647 arabská armáda vedená Adballáhem ibn al-Sa’adem vtrhla do byzantského Afrického exarchátu. Arabové dobyli oblast Tripolska a následně se přesunuli do Sufetuly ležící asi 150 kilometrů jižně od Kartága. Bývalý zdejší byzantský místodržící, patrikios Gregorios, byl zabit. Poté co Gregoriův nástupce Gennadios přislíbil vyplatit Arabům 300 000 solidů, stáhly se Abdalláhovy pěší jednotky zpět do Egypta.  Poté následovala první občanská válka uvnitř arabského impéria, kdy se k moci dostal první člen rodu Umajjovců Mu'ávija I. Za Umajjovců byly Araby dobyty poslední byzantské výspy v severní Africe. Krátce poté, co Arabové získali své vlastní námořnictvo, byly schopni dostat se přes rozsáhlé oblasti Maghrebu a pod velení berberského generála Taríka ibn Zijáda přes Gibraltarskou úžinu podniknout invazi do Vizigótské říše v Hispánii. Arabové si nezbytnost námořní síly dobře uvědomovali a s nové vybudovaným loďstvem již roku 655 rozdrtili byzantské námořnictvo pod osobním velením císaře Konstanta II. u Lýkijského pobřeží a muslimové následně obsadili Rhodos.  Mu'ávija začal upevňovat arabskou moc od Aralského jezera na východě až po západní hranice Egypta. Sídelní město pro egyptského místodržícího nechal vybudovat v al-Fustatu. Roku 652 začali muslimové pod jeho vedením pořádat nájezdy na Sicílii a roku 663 také do Anatolie. Později se v letech 665–689 uskutečnila další muslimská kampaň v severní Africe kvůli ochraně Egypta, který byl „z boku pod útokem z byzantské Kyrény“. 40 000-ové arabské vojsko obsadilo Barcu a porazilo 30 000-ovou byzantskou armádu.  Desetitisícové arabské vojsko pod velením Ukby ibn Náfího vytáhlo z Damašku na podporu arabského tažení. Roku 670 byl v Tunisku vybudován Kairuan jako základna pro další vojenské operace; později se Kairuan stal i hlavním městem islámské provincie Ifriqiya a jedním z nejvýznamnějších center arabské islámské kultury ve středověku. Ibn Náfí se při svém postupu dostal až do srdce země, přešel poušť, kde jeho nástupci vybudovali velkolepá města, například Fès, a pronikl až k Atlantskému oceánu a okraji Saharské pouště. Při svém tažení Maghrebem ovládl přístavní města Budžája a Tanger, čímž definitivně rozbil to, co kdysi zbývalo z římské provincie Mauretania Tingitana, a kde také svůj postup konečně zastavil. Historik Luís García de Valdeavellano napsal:  Navíc, jak píše Edward Gibbon:  Ukbovy síly neměly daleko ke vzpouře a v jedné bitvě byl Ukba ibn Náfí obklíčen vzbouřenci a zavražděn. Poté, třetí africký guvernér Zuhejr byl svržen velikou byzantskou armádou vyslanou z Konstantinopole císařem Konstantinem IV. na pomoc Kartágu. Mezitím v Arábii a Sýrii zuřila druhá občanská válka, což vyústilo ve vládu čtyř chalífů vládnoucích v období mezi smrtí Mu'áviji I. roku 680 a nástupem Abd al-Malika o pět později. Válka pokračovala až do roku 692, kdy zemřel vůdce povstalců Abdalláh ibn al-Zubajr.  Války císaře Justiniána II. s musily, posledního císaře Herakleiovské dynastie, „odrážely všeobecný chaos té doby“. Po úspěšném tažení na východ uzavřel Justinián s Araby mír, který Byzantincům přiřkl oblasti Arménie, východní (kavkazské) Iberie a Kypru; nicméně Justinián nechal přemístit 12 000 křesťanských maronitů z jejich domovů v dnešním Libanonu a odstranil tak hlavní překážku Arabům v Sýrii. Roku 692 po katastrofální bitvě u Sebastopole muslimové dobyli celou Arménii. Justinián II. byl roku 695 sesazen a téhož roku Arabové za námořní podpory Kartágo, které po tříletém obléhání bylo dobyto a vítězi zničeno. Ztráta pozic v Africe pro Byzantskou říši znamenala konec námořní dominance v západním Středomoří a stala se výzvou pro arabská loďstva operující ze základen v Tunisku. V letech 705–711 znovu vládl Justinián II., který se zmocnil svého trůnu nazpět, ale Justiniánova druhá vláda se vyznačovala dalšími arabskými postupy v Anatolii a občanskými nepokoji. Říká se, že Justinián nařídil popravit celou jednotku, která ho jako jediná neopustila v jedné bitvě, aby tak dal výstrahu dalším před dezercemi.", "section_level": 3}, {"title": "Útoky na Konstantinopol.", "content": "Roku 674 umajjovský chalífa Mu'ávija oblehl Konstantinopol. V této bitvě nebyli Arabové schopni překonat Theodosiánské hradby. Nicméně s blížící se zimou byli obléhatelé nuceni stáhnout se na 130 kilometrů vzdálený ostrov.  Nicméně před obléháním asyrský křesťanský uprchlík jménem Kallinikos (latinizovaně Callinicus) z Heliopole pro Byzantskou říši vynalezl novou zničující zbraň později známou jako „řecký oheň“. V roce 667 byzantské námořnictvo novou zbraň vyzkoušelo v bitvě u Syllaea v Marmarském moři a drtivě porazilo umajjovské loďstvo; Arabové následujícího roku ukončili obléhání města. Mezi padlými, kteří zemřeli při obléhání Konstantinopole, dnešní městské části Eyüp, byl i Mohamedův posel, poslední z jeho přeživších druhů. Dodnes muslimové jeho hrob považují za jedno z nejsvětějších míst v Istanbulu. Byzantské vítězství zastavilo arabský postup do Evropy na téměř třicet let.  Počáteční konflikt se ještě přiostřil za vlády byzantského císaře Leona III. a umajjovského chalífy Umara ibn Abd al-Azíze, po druhém arabském obléhání Konstantinopole v letech 717–718. Postup arabských pozemních jednotek vedených Maslamou se zastavil o konstantinopolské hradby právě když Byzantincům dorazili na pomoc bulharští spojenci a arabské loďstvo bylo poraženo díky řeckému ohni:", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější střety.", "content": "Primárně byl konflikt ukončen obléháním Konstantinopole roku 718 a ačkoliv konflikty pokračovaly až do 11. století, arabské územní zisky již byly omezené. Muslimské pokusy o ovládnutí Anatolie nevedly k výsledku až do invaze seldžuckých Turků.", "section_level": 1}, {"title": "Spor o ikony.", "content": "Mezi důsledky byzantsko-arabských válek patřily smíšené náboženské a občanské nepokoje odehrávající se přímo v srdci Byzance. \"Iconomachia\", či \"války o ikony\" začaly roku 726 ediktem císaře Leona III., kterým nařídil krucifix nahradit prostým křížem, čímž rozpoutal spor o ikonoklasmus. Záznamy naznačují, že nejméně jeden důvod odstranění krucifixu mohly být vojenské zvraty ve válce s muslimy, a pak také erupce na vulkanickém ostrově Théra, který Leon považoval za Boží trest za ikonodulii, kterou uznávala církev. A zatímco Leon vedl válku s Araby, zaznamenal, že přísné arabské hodnoty zakazují zobrazování náboženských motivů jako idolatrii a věřil, že Byzanc by následováním tohoto příkladu mohla znovu nabýt úspěchů. Svůj krok císař nekonzultoval s církví a byl proto překvapen širokým lidovým odporem, na něž narazil.  Roku 732 Leon vyslal byzantské námořnictvo, aby znovudobylo Ravennu a zatklo papeže Řehoře III. za ignorování císařova ediktu. Nicméně loďstvo se při cestě Jaderským mořem potopilo, vzniklý spor tak uhašen nebyl. Spor o ikony oslabil Byzantskou říši a stal se klíčovým faktorem ve schismatu mezi konstantinopolským patriarchou a římským biskupem. Mezitím Leonův syn Konstantin V. v letech 750 až 770 podnikl sérii vojenských výprav proti Bulharům i Arabům ve snaze nabýt zpět značné územní ztráty.  V Byzantské říši vypukla občanská válka mezi příznivci ikonodulie a ikonoklasmu, mnohdy s podporou Arabů. S podporou chalífy al-Má'múna, podnikli Arabové pod velením Tomáše Slovana invazi do Byzance a během několika měsíců v Anatolii zůstala pouze dvě themata loyální císaři Michaelovi II. Když Tomáš však obsadil Soluň, druhé největší město říše, byli Byzantinci oddaní císaři schopni ji rychle dobýt nazpět. V roce 821 Tomáš napadl i hlavní město Konstantinopol, jeho jednotky však nepronikly skrze městské hradby a nakonec byly donuceny ustoupit.", "section_level": 2}, {"title": "Anatolie, Kréta a Sicílie.", "content": "Arabové se však nevzdali svých plánů na ovládnutí Anatolie. Roku 838 provedli další tažení a v roce 843 dobyli město Amorion. Rozpolcenost uvnitř Byzantské říše, spolu se špatnými vztahy se Západem zapříčinila roku 824 i pád Kréty do rukou Arabů. Sicílie byla postupně ztracena v období dlouhém 75 let. Díky muslimským námořním základnám v Tunisku mohli Arabové začít s invazemi na Sicílii a postupně ji dobývat; roku 831 padlo Palermo, roku 842 Messina a v roce 859 i Enna.", "section_level": 2}, {"title": "Byzantská obnova.", "content": "Nicméně náboženský mír, stejně jako znovu silná a jednotná pozice Byzantské říše přišla až roku 867 s nástupem Makedonské dynastie, zatímco Abbásovský chalífát byl naopak roztříštěn mezi různé zájmové frakce. Vláda císaře Basileia I. znovu navrátila Byzantské říši její pozice regionální mocnosti a byla ve znamení územní expanze v Itálii i na Východě, což říši činilo silnějším faktorem vůči Evropě a byzantská vláda rovněž udržovala dobré vztahy s papežstvím. Basileios uzavřel spojenectví s římským císařem Ludvíkem II. namířené proti Arabům, jehož loďstvo tak vyčistilo Jaderské moře od arabských pirátů. S Byzantskou pomocí roku 871 Ludvík dobyl od Arabů italský přístav Bari, který se o pět let později stal byzantským územím. Na druhou stranu byzantská pozice na Sicílii se hroutila; roku 878 se přístav Syrakusy dostal pod vládu Sicilského emirátu, v roce 900 padla Catania a poslední byzantská država na ostrově byla Araby dobyta o dva roky později. Sicílie zůstala plně pod arabským vlivem až do normanské invaze roku 1071.  Ačkoliv většina Sicílie byla pro Byzanc ztracena, naopak na italské pevnině Byzantinci zaznamenali úspěch; generál Nikeforos Fokas starší roku 880 ovládl přístav Tarento a většinu themat Langobardie a Kalábrie. Krétu Byzantinci znovudobyli roku 960 a drželi ji až do roku 1204, kdy padla do rukou Benátčanům v rámci čtvrté křížové výpravy. Úspěch na Apeninském poloostrově otevřel dveře nové éře byzantského panství v Itálii, zejména díky vybudování silné byzantské námořní přítomnosti ve Středomoří a především v Jaderském moři.  Poté, co byzantský císař Basileios II. skoncoval s vnitřními spory, uspořádal roku 995 se 40 000 armádou vojenskou výpravu proti Arabům. Byzantské občanské války oslabili vliv Byzance na východě a území, jež dobyli císařové Nikeforos II. a Jan I. Tzimiskes byly téměř ztraceny; Aleppo bylo obleženo a byzantská území s centrem v Antiochii byly vážně ohroženy. Basileios v Sýrii zvítězil v několika bitvách, zachránil Aleppo a dokázal vojensky pronikat dále na jih. Ačkoliv již neměl síly na dobytí Palestiny a Jeruzaléma, jeho vítězství zajistila Byzanci kontrolu nad většinou Sýrie, včetně velkých měst v čele s Antiochií, sídlem patriarchy. Žádný císař od dob Herakleia nebyl schopen držet tato východní území po delší dobu. Sice již roku 998 byli Byzantinci z Antiochie Araby poraženi, ale císař osobně rychle podnikl protiútok a napadl arabské území v údolí řeky Orontes. Ačkoliv jeho útok nebyl úspěšný, válka roku 1001 skončila stabilním příměřím, které vydrželo až do roku 1016. Roku 1025 se Byzantská říše znovu rozkládala řeky Dunaj na západě až po Eufrat na východě.  Za vlády Basileia II. Byzantinci na východních hranicích zřídili nový pás themních jednotek sahajících od Aleppa, které bylo byzantským protektorátem na severovýchodě až k Mantzikertu. Říše dosáhla největšího územního rozmachu za posledních pět set let od dob císaře Justiniána I. na následující čtyři staletí.", "section_level": 2}, {"title": "Epilog.", "content": "Byzantsko-arabské války se přiblížily ke svému konci s příchodem Turků a různých mongolských nájezdníků na Blízký východ, kteří vytlačili Araby. V 11. a 12. století byzantské války směřovaly především ke konfliktům se Seldžuky. Po porážce byzantského vojska v bitvě u Mantzikertu Turky ztratila Byzanc kontrolu nad rozsáhlými oblastmi v Anatolii. Později se s pomocí první křížové výpravy Byzantské říši podařilo část ztracených území získat zpět, stejně jako její pozici velmoci v oblasti východního Středomoří. Mezitím se většina válek vedených Araby přesunula na křižácké státy v Levantě a později na mongolské nájezdníky, zejména Ílchanát v Persii, Zlatou hordu a říši Tamerlánovu.  Po druhé křížové výpravě jeruzalémský král Balduin III. dobyl roku 1153 egyptský Askalon. Jeho nástupce Amaury I. v 60. letech 12. století podnikl pět vojenských tažení do Egypta. Byzantský císař Manuel I. sledoval vstřícnou politiku vůči západní Evropě a zejména vůči křižáckým státům, které se snažil co nejvíce připoutat k Byzanci, což stvrdil i sňatkem s antiochijskou princeznou Marií. Naopak král Amaury se pro utvrzení byzantsko-jeruzalémského spojenectví oženil s Manuelovou praneteří Marií. Roku 1168 byla jeruzalémským vyslancem Vilémem z Tyru vyjednána smlouva o byzantské námořní pomoci při další z křižáckých expedic do Egypta. Následujícího roku se byzantské loďstvo skutečně účastnilo Amauryho útoku proti egyptské Damiettě. Manuelovou strategií bylo užívat křižáckých států jako nástroj byzantské politiky na Východě a jeho pomoc se měla stát okázalou demonstrací byzantské moci. Protože v Egyptě byla svržena dynastie Fátimovců a moci se chopil válečník Saladin, služebník syrského sultána Núr ad-Dína, Manuel toto považoval za porušení rovnováhy sil na Blízkém východě mezi Egyptem, Byzancí, křižáky a Núr ad-Dínem. Společné křižácko-byzantské dobytí Egypta by znamenalo upevnění pozice křižáků ve Svaté zemi a pro Byzanc obnovení dodávek obilí z bohatého Egypta.  Pro invazi křižácko-byzantských sil se počítalo s podporou koptských křesťanů, kteří žili pod muslimskou vládou již pět staletí. Jenže během předchozího křižáckého vpádu roku 1168, při kterém křižáci v deltě Nilu rozpoutali rozsáhlý masakr Koptů a ti tak pojali značnou nedůvěru k latinským křižákům a podporovat je nadále odmítali. Navíc selhávala během obléhání Damietty spolupráce mezi Byzantinci a křižáky; byzantské námořnictvo, které celý rok čekalo na Kypru na mobilizaci jeruzalémského vojska, spotřebovalo své zásoby a křižáci se o své podělit nechtěli, také se rozcházeli názory jeruzalémského krále Amauryho I. a byzantského admirála Andronika Kontostefana na obléhání města. Město stále vzdorovalo a s příchodem zimy bylo obléhání ukončeno, křižáci se stáhli zpět do Palestiny a loďstvo se vydalo zpět do Konstantinopole. U břehů Palestiny však lodě překvapila bouře, mnoho se jich potopilo a do Konstantinopole jich nakonec doplulo velmi málo. Navzdory katastrofě, jakou porážka u Damietty byla, zůstalo spojenectví mezi Byzantskou říší a Jeruzalémským královstvím v platnosti.  Mezitím seldžucký sultán Kilič Arslan II. v Anatolii upevňoval svou pozici a zbavoval se svých rivalů. Poměr sil se ve východním Středomoří změnil a Manuelova porážka v Egyptě na Byzanc doléhala ještě dlouho po jeho smrti. Roku 1174 zemřel sultán Núr ad-Dín, o několik měsíců později následovaný králem Amaurym. Když Núr ad-Dín zemřel, Kilič Arslan okamžitě využil mocenského vakua k uskutečnění vlastních ambicí. Jeho úspěch byl tak očividný, že se ho začal vážně obávat i císař Manuel a tak proti sultánovi roku 1176 vytáhl s velikou a dobře vybavenou byzantskou armádou. Turci se Byzantincům postavili u Myriokefala, kde císařskou armádu na hlavu porazili. Tato katastrofální porážka znamenala konec byzantského velmocenského postavení a říše byla definitivně vyřazena z politického dění na Blízkém východě. Roku 1180 Manuel zemřel a s ním i poslední císař ochotný ke spolupráci a vstřícné politice vůči Evropanům.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Jako mnohé války takového trvání, měly zdlouhavé byzantsko-arabské války dlouhotrvající následky jak pro Byzanc, tak pro muslimské státy. Byzantská říše během válek ztratila mnohá území, jež nikdy nedobyla nazpět, zatímco Arabové získali kontrolu nad zeměmi Blízkého východu a Afriky. Ohnisko byzantských zájmů se tak od územních zisků císaře Justiniána I. na Západě přesunulo především na obranu ohrožených východních hranic říše. Bez byzantských zásahů v rodících se evropských středověkých křesťanských státech situace poskytla obrovský impuls feudalismu a ekonomice soběstačnosti.  Moderní historikové za jeden z důsledků válek mezi Byzantinci a Araby považují vyostření vztahů mezi Konstantinopolí a Římem. Zatímco Byzantinci bojovali s Araby, nebyli naopak schopni zajistit ochranu Římu, kterou již před tím papežství jednou nabídli; situace se stále zhoršovala a podle historika Thomase Woodse se císařové „stále vměšovali do života církve i v oblastech, které jasně ležely za pravomocí státu“. Spor o ikony v 8. a 9. století se také stal klíčovým faktorem, který, podle Normana Daviese, „vehnal latinskou církev do náruče Franků“. Z toho se později vyvinula polemika, zda Karel Veliký byl jen vedlejším produktem islámské expanze; belgický historik Henri Pirenne napsal:  Svatá říše římská vybudovaná na Západě nástupci Karla Velikého se za vlády Ludvíka II., i později v dobách křížových výprav, stala spojencem Byzance. Nicméně vztahy mezi těmito dvěma říšemi zůstávaly napjaté; díky Salernské kronice (Chronicon Salernitanum) je známo, že císař Basileios poslal ostrý dopis svému západnímu protějšku, kde mu vyčetl uzurpaci císařského titulu. Basileios připomínal, že franští vládcové jsou pouze pouze králové a každý národ má svůj vladařský titul, zatímco císařskou hodnost může nést pouze vládce východních Římanů, tedy sám Basileios.", "section_level": 1}, {"title": "Historiografie a další prameny.", "content": "Podle Waltera Emila Kaegiho se arabské zdroje vyznačující záhadností a protiklady. Některé nearabské prameny jsou rovněž problematické, například kronika Theofana Vyznavače či císaře Nikefora I., psané v syrštině, které mají sklon k podávání krátkých a kusých informací. Některé zdroje arménského historika Sebea se rovněž objevují psané syrsky. Mezi latinské prameny těchto událostí patří Historia Francorum ze 7. století a poté dvě španělské kroniky pocházející z 8. století, všechny čerpající ze starších byzantských a orientálních zdrojů.  Rovněž existuje celá řada byzantských nehistorických dokumentů, od papyrů až po kázání (z nichž nejvýznamnější jsou kázání Sofronia z Jeruzaléma a Anastasia Sinaita), poezii (Sofroniovu a Jiřího z Pisidie), korespondenci často patristického původu, apologetická pojednání, zjevení, hagiografie, vojenské příručky (zvláště pak Maurikiův \"Strategikon\" z počátku 7. století) a další neliterární zdroje, stejně jako různé nápisy, archeologické a numismatické nálezy. Žádný z těchto zdrojů neobsahuje souvislou zmínku o muslimské expanzi, ale mnohé obsahují neocenitelné detaily, které se nikde jinde nedochovaly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Byzantsko-arabské války byly sérií vojenských konfliktů mezi arabským chalífátem a Byzantskou říší v období 7–12. století. Počáteční střety se odehrály během prvních arabských tažení pod vedením volených chalífů a Umajjovců a pokračovaly v podobě trvalých pohraničních střetů a nájezdů v podstatě až do počátku křížových výprav. V důsledku toho Byzantinci, sami se považující za Římany (Byzantská říše měla státoprávní kontinuitu s východní částí Římské říše; v muslimských kronikách označovaná jako „Rûm“) utrpěli značné územní ztráty.", "tgt_summary": "阿拉伯-拜占庭战争是公元7世纪到11世纪发生在阿拉伯帝国与拜占庭帝国之间的一系列战争。战争从穆斯林阿拉伯人的扩张开始,经过四大哈里发、倭马亚王朝等时期,到11世纪中期结束。", "id": 1306356}
{"src_title": "Dietrich Buxtehude", "tgt_title": "迪特里克·布克斯特胡德", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Rok jeho narození ani místo jeho narození (země) není přesně známo a je dodnes předmětem sporů. Vzhledem k tomu, že raná léta svého dětství strávil v Helsingøru (Helsingborgu, Elsinoru) ve Skanii, což bylo území, jenž v té době přináleželo k tehdejšímu Dánsku, je některými hudebními historiky a muzikology považován za dánského skladatele. Nicméně jiné odborné názory uvádí, že se narodil u Oldesloe v Holštýnsku (tedy dnešním Německu), odkud pocházel jeho otec, varhaník Johann Buxtehude (Hans Jenssen Buxtehude, 1602–1674). Jedná se o přímého předchůdce nejznámějšího barokního hudebního skladatele Johanna Sebastiana Bacha.  Jako varhaník působil nejprve v Helsingborgu, později trvale zakotvil v Marienkirche v Lübecku, jenž byl císařským městem. Toto město mu poskytovalo značnou tvůrčí a uměleckou volnost a pozitivně zapůsobilo na rozvoj jeho hudební kariéry. Jeho osobní příklad pak působil coby pravzor pro rozvoj hudební kariéry pozdnějších barokních mistrů jako byli Georg Friedrich Händel, Johann Mattheson, Georg Philipp Telemann a Johann Sebastian Bach. V roce 1705 se Johann Sebastian Bach vydal pěšky z Arnstadtu do Lübecku, aby se s ním, lübeckým varhaníkem, osobně setkal a slyšel jej hrát.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Mnoho z jeho hudebních děl se ztratilo. Dochovala se například libreta jeho oratorií, ale žádná z jejich partitur nebyla nalezena, což je velice špatné, neboť jeho německá oratoria byla patrně vzorem pro jeho hudební následovníky, zejména pro Johanna Sebastiana Bacha a Georga Philippa Telemanna. V Bachově osobní sbírce hudebních děl se dochovaly jeho některé varhanní skladby, dochovala se i vydání jeho dvou sbírek komorních sonát. Dále se dochovalo určité množství jeho kantát, které také pravděpodobně posloužily jiným hudebním skladatelům jakožto tvůrčí vzor.  Díla Dietericha Buxtehudeho jsou katalogizovány v Buxtehude-Werke-Verzeichnis (zkratka BuxWV).  135 vokálních děl (BuxWV 1–135): 89 varhanních skladeb (BuxWV 136–225): 26 skladeb pro cembalo (BuxWV 226–251): 24 skladeb pro smyčce a basso continuo (BuxWV 252–275)", "section_level": 1}], "src_summary": "Dietrich či Dieterich Buxtehude (asi 1637, pravděpodobně Helsingør – 9. května 1707 Lübeck) byl německo-dánský varhaník a hudební skladatel z období baroka, jenž patří do tzv. severoněmecké varhanní školy.", "tgt_summary": "迪特里克·布克斯特胡德(,1637年-1707年-5月9日),巴洛克时期德国-丹麦裔作曲家及风琴手。他的出生地备受争议,一般认为他出生于1637年的赫尔辛堡。他承认丹麦为他的祖国。", "id": 2933662}
{"src_title": "Klement VIII.", "tgt_title": "克勉八世", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Po studiu práv na univerzitách ve Ferraře a v Bologni se mladý Ippolito Aldobrandini dostal do Říma a seznámil se s životem a politikou papežské kurie, což se mu později hodilo v diplomatické kariéře. Jako 35letý se v papežské delegaci, kterou vedl kardinál Michele Bonelli, účastnil roku 1571 jako auditor jednání mezi papežským legátem a španělským králem, které vyústilo v protiturecký spolek (ten následně porazil Osmanskou říši ve slavné bitvě u Lepanta) a kde si počínal tak obratně, že zastínil i samotného kardinála Bonelliho. Po návratu se jeho kariérní vzestup v době pontifikátu Řehoře XIII. (1572–1585) zastavil, ale již v prvním roce vlády Sixta V. (1585–1590) byl povýšen na datáře a získal kardinálský klobouk. Následujícího roku se stal velkým penitenciářem a v květnu 1588 byl pověřen zatím nejdůležitějším a pro něj osobně nejslavnějším diplomatickým úkolem, tedy usmířit Polsko a Habsburky v boji o krakovský trůn. Polsko bylo totiž od roku 1573 voleným královstvím a Habsburkové se již poněkolikáté snažili polský trůn získat. A tak jako již několikrát v minulosti došlo i po smrti Štěpána Báthoryho k dvojí volbě (procísařská strana zvolila Arnošta Habsburského, protihabsburská opozice naopak Zikmunda Vasu ze švédského panovnického rodu). Kardinálu Aldobrandinimu, tajnému protivníkovi Habsburků, se však podařil husarský kousek, když se mu za jeho pražského pobytu (6.–19. prosince 1588) podařilo získat dojem, že je na habsburské straně, přestože již v Krakově deklamoval podporu Zikmundovi III. Tímto tahem se mu podařilo zabít dvě mouchy jednou ranou, neboť zaprvé oslabil habsburskou pozici a zadruhé si zajistil prakticky absolutní věrnost Polska, které potvrdilo své postavení „pravé bašty katolické víry“ a jistého spojence Říma. Tento diplomatický úspěch fakticky zaručil Aldobrandinimu papežskou tiáru.", "section_level": 1}, {"title": "Papež.", "content": "Jelikož měla španělská (habsburská) strana v kardinálském kolegiu ještě stále převahu, podařilo se jí ve třech rychle po sobě následujících konkláve zamezit zvolení Aldobrandiniho a protlačit jiné kandidáty. Po pontifikátu Urbana VII. (15.–27. září 1590), Řehoře XIV. (5. prosince 1590 – 15. září 1591) a Inocence IX. (29. října – 30. prosince 1591) byl nakonec 30. ledna roku 1592 Ippolito Aldobrandini zvolen papežem. Vybral si jméno Klement VIII..  Poměrně dlouhý pontifikát Klementa VIII. (13 let) může být charakterizován 9 významnými událostmi.  1. Papežova angažovanost v tzv. patnáctileté válce mezi císařem a Turkem. V Uhrách vypukla v roce 1592 válka mezi císařem Rudolfem II. a Osmanskou říší, která trvala patnáct let. V této válce se papež velmi angažoval a podařilo se mu získat slib Madridu, že finančně císaři v Uhrách pomůže.  2. Absoluce udělená Jindřichu IV. Francouzský král Jindřich IV. Navarrský, ačkoliv se již roku 1593 zřekl hugenotské víry a následujícího roku byl slavnostně korunován v Chartres, se musel dostavit do Říma a 17. září 1595 předstoupil bosý před papeže. Ten slavnostně zbavil Jindřicha klatby dotknutím proutku a přijal ho zpátky do lůna církve. Tento triumf barokního papežství v lecčems připomínal Canossu.  3. Brestlitevská unie. Již papež Řehoř XIII. poslal do Moskvy svého legáta Antonia Possevina, aby připravil půdu pro sjednocení katolické a ortodoxní církve. Jezuitu Possevina si proto vybral i Klement VIII., který ho pověřil vedením papežské delegace na synod, svolaný roku 1596 do Brestu. Na nátlak polské vlády byla většinou zástupců ortodoxní církve prohlášena dne 6. října 1596 unie mezi katolickou a pravoslavnou církví, jejíž hlavou se stal sám papež. Mimo Polsko však praktický význam neměla, neboť ji žádná z národních pravoslavných církví neuznala.  4. Připojení Ferrary. Papež si nárokoval rozhodovat o Ferrarském vévodství jako o svém lénu v boji s konkurentem, dědicem ferrarského trůnu, Donem Cesarem neváhal použít středověké metody exkomunikace a interdiktu, ale zároveň, plně v duchu renesančních papežů (Julius II.), povolal papežské vojsko z Uher, aby léno dobyl vojensky. Toho však nakonec nebylo třeba, Don Cesare se dědictví vzdal a Ferrara se nakonec stala na přelomu let 1597–1598 součástí papežského státu. Dohrou byly i protesty, přicházející z Prahy, neboť císař odmítal uznat včlenění Ferrary do Papežského státu, a to z pozice středověkého vnímání císaře jako vrchního leníka jednotlivých italských států.  5. Zprostředkování smíru mezi Francií a Španělskem. Pod vedením papežského legáta Alessandra Medici a francouzského nuncia Gonzagy („\"šedou eminencí\"“ papežské diplomacie byl v tomto případě obratný františkánský generál Fra Bonaventura Calatagirone se svým sekretářem) byl zprostředkován mír mezi Francií a Španělskem, podepsaný 2. května 1598 ve Vervins. Ostrý kontrast s jednáním o míru v Cateau-Cambrésis, kam nebyla kurie ani pozvána, nejlépe dokládá vzestup papežství na mezinárodním poli.  6. Zprostředkování smíru mezi Francií a Savojskem. Roku 1601 zprostředkoval kardinál Pietro Aldobrandini mír v Lyonu, který vyřešil dlouholetý spor mezi Francií a Savojskem o území Saluzzo.  7. Popravy nepohodlných protivníků. Hned první rok svého pontifikátu nechal popravit Troila Savelliho, aby získal jeho statky Castel Gandolfo a Rocca Priora. Dále dává stít Beatrici a Francescu z patricijského rodu Cenci, oficiálně jako trest za vraždu Franceska Cenciho, ve skutečnosti, aby kurie získala cenciovské statky. Třetí případ Aldobrandiniho zlovůle je poprava dědiců násilně usmrceného Lelia Massimia (což opět přinese kurii nějaké statky) a konečně nejznámější Aldobrandiniho obětí je světoznámý vědec Giordano Bruno, upálený na Campo de' Fiori na základě vykonstruovaného inkvizičního procesu roku 1600.  8. Rekatolizační snahy. Klementovy rekatolizační snahy jsou nejlépe vidět v politice pražských nunciů, především pak v politice Spinelliho, díky němuž se na významná místa v Českém království dostali katolíci v čele s Lobkovicem a Dietrichsteinem.  9. Vyhlášení Svatého roku 1600. Také Svatý rok 1600 patří neodmyslitelně k pontifikátu Klementa VIII. V té době údajně přijely do Říma 3 miliony poutníků. Bylo to výročí „plné přepychu a zábav“ – jak zaznamenali tehdejší kronikáři.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klement VIII. (24. února 1536 Fano u Florencie – 3. března 1605 Řím), rozený Ippolito Aldobrandini, byl papežem od 30. ledna 1592 do 3. března 1605. Pontifikát Klementa VIII. patří mezi ty nejzajímavější a nejdůležitější, neboť završuje protireformační papežství. Zároveň byl prvním barokním papežem, pro něž byla typická záliba v přepychu a v prosazování vlastní rodiny (nepotismus).", "tgt_summary": "教宗克勉八世(;1536年-2月24日-1605年-3月3日)原名依玻里多·阿尔多布兰迪尼(Ippolito Aldobrandini),1592年1月30日当选罗马主教(教宗),同年2月9日即位至1605年3月3日为止。", "id": 2301319}
{"src_title": "Beranidlo", "tgt_title": "冲车", "src_document": [{"title": "Beranidlo ve starověku.", "content": "Beranidlo bylo spolu s žebříkem první nástroj používaný k dobývání pevností. Zpočátku bylo beranidlo pouze jakýsi kus dřeva, avšak brzy bylo opatřováno železnou hlavicí. Beranidlo bylo často používáno Asyřany, kteří se stali prvními velkými obléhateli starověku. Asyřané vybavili svá beranidla krytím (i když ne zcela dokonalým) a kolečky, což zvyšovalo rychlost beranidla. Při obléhání bylo beranidlo přisunuto na mnoha místech k opevnění, aby se zvýšila šance na proražení hradeb. Beranidlo bylo také hojně využíváno jako výbava dobývacích věží, přičemž bylo umisťováno v nejnižších patrech věže. Po pádu Asyrské říše se vývoj obléhacích technik (a tedy i beranidla) zastavil.  Až Řekové na Sicílii se zasadili o rozvoj obléhacích strojů. Svá beranidla opatřovali krytím pro obsluhu a samotné beranidlo bylo zavěšeno na řetězech. V pozdějších obdobích bylo beranidlo zavěšeno na kladkostrojích, což maximalizovalo jeho účinnost. Stříška, která zajišťovala krytí, byla opatřena buď surovou kůží nebo železnými pláty (ochrana proti šípům). Tento model beranidla se stal postrachem pevností a byl použit při mnoha obléháních. Římané toto beranidlo převzali a rovněž ho hojně používali, i když byl tento nástroj zastíněn tehdejší mechanickou artilérií. Ke konci starověku se beranidlo stávalo primitivnější a vytrácela se jeho účinnost. Určitá obměna beranidla byla využívaná i na moři. Šlo o tzv. beran a byl rovněž opatřen kovovou hlavicí.", "section_level": 1}, {"title": "Beranidlo ve středověku.", "content": "Středověk se ve vývoji beranidla velmi podobal starověku. Kromě Byzantské říše a pozdějších islámských států začínal vývoj beranidla opět od nuly. Byzantinci beranidla používali a je nutno říci, že v asi nejdokonalejší formě, kterou středověk poznal. V ostatních částech Evropy se používalo beranidlo ve své nejprimitivnější formě. Byl to tedy jenom trám opatřen kovovou hlavicí a jeho obsluha nebyla vůbec chráněna. Někdy byla použita místo hlavice špice, která byla používána k odstranění pojiva mezi kameny zdi. Avšak, brzy se středověcí vojevůdci poučili a beranidla byla opět opatřena stříškou, koly a kladkostroj nahradil provaz. V některých případech byla nutná improvizace, a tak někdy jako beranidlo sloužil demontovaný stožár lodi.  Ve vrcholném středověku se beranidlo stalo stejně účinné jako ve starověku a dokonce se stalo v některých ohledech ještě účinnější. Beranidlo bylo přítomno při každém velkém středověkém obléhání a stejně jako ve starověku jím byly vybaveny dobývací věž. Obránci se při obléhání snažili beranidla buď zničit šípy či ohněm, a nebo používali měkké desky, které minimalizovaly sílu beranidla. S nástupem trebuchetu a děl se beranidla používají stále méně a s koncem středověku již nejsou pravidelnou složkou obléhacího trébu. V některých případech se používalo beranidlo a to jako improvizovaná obléhací zbraň.", "section_level": 1}, {"title": "Od středověku až do moderní doby.", "content": "V novověku se beranidlo nevyužívá jako běžný prostředek ke zničení hradeb. Avšak, při některých příležitostech se beranidlo stále uplatnilo. Například existují zprávy, že při dobývání aztéckých a inckých měst je využívali španělští vojáci. V dnešní době využívají beranidlo buď policisté nebo speciální jednotky (např. SWAT) a to k rozrážení dveří. Beranidlo je většinou vyrobeno z kovu a k jeho obsluze stačí pouze dva muži.", "section_level": 1}], "src_summary": "Beranidlo je vojenský nástroj sloužící k průstupu skrz zavřené dveře, vrata či zeď. Většinou se jedná o vyztuženou část nějakého kmene stromu (polena, špalku apod). Beranidlo je obvykle poháněno manuální silou, s jejíž pomocí naráží do překážky a postupně ji rozbíjí nebo rozráží. Beranidlo se často používalo k dobývání tvrzí, hradů a jiných opevněných míst. Tento nástroj se používal již od starověku a konec jeho využívání spadá do konec středověku (nepočítáme-li moderní beranidlo používané policisty). Beranidlo mělo mnoho podob, od pouhého kmene stromu až po krytá beranidla zavěšena pomocí kladkostroje.", "tgt_summary": "冲车、或称撞车,属于古代攻城器械,在四轮车上安装撞木,前裹铁皮,以冲撞的力量破坏城墙或城门的攻城主要兵器。", "id": 2626322}
{"src_title": "Serž Sarkisjan", "tgt_title": "谢尔日·萨尔基相", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V letech 1972–1974 sloužil jako voják základní služby v sovětské armádě. V roce 1979 ukončil studium filologie na Jerevanské státní univerzitě. V období let 1979 až 1988 působil v komunistických a komsomolských orgánech ve svém rodném městě Stěpanakertu, posléze byl velitelem karabašské domobrany ve válce o Náhorní Karabach.  V roce 1990 se stal poslancem Národního shromáždění, v 90. letech byl postupně ministrem obrany, vnitra a ministrem národní bezpečnosti. V období 1999–2007 byl tajemníkem Národní bezpečnostní rady, v roce 2000 se stal znovu ministrem obrany. V roce 2007 se stal arménským premiérem.  V únoru 2008 vyhrál s podporou vlastní Republikánské strany Arménie prezidentské volby; do funkce nastoupil v dubnu 2008. Jako prezident se zasadil o vytvoření celní unie s Ruskem a dalšími postsovětskými republikami v roce 2014 a realizoval přeměnu Arménie z prezidentské v parlamentní republiku, což bylo podle kritiků vyjádřením snahy o udržení si vlastního politického vlivu.  V roce 2011 se konaly velké demonstrace proti Sarkisjanovu režimu. Při dalších protestech v červenci 2016 žádali protestující jeho odstoupení a propuštění všech politických vězňů – tyto demonstrace následovaly po přepadení policejní stanice v hlavním městě Jerevanu skupinou ozbrojenců, kteří požadovali propuštění opozičního politika a veterána války o Náhorní Karabach Žirajra Sefiljana. Při vzájemných střetech bylo zraněno přes 50 lidí.  Sarkisjanovo prezidentské období skončilo dne 9. dubna 2018 a hned 17. dubna se stal předsedou vlády. Po několikadenních bouřlivých protestech, během nichž demonstranti požadovali jeho odstoupení a bylo zadrženo přes 200 lidí, nakonec dne 23. dubna (po pouhých šesti dnech v úřadu) rezignoval, v důsledku čehož následně odstoupila i arménská vláda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Serž Azati Sarkisjan, někdy Sargsjan ( Սերժ Ազատի Սարգսյան; * 30. června 1954 Stěpanakert) je arménský politik, ministr v několika vládách, posléze premiér a v období 2008–2018 arménský prezident.", "tgt_summary": "谢尔日·阿扎特·萨尔基相(;1954年-6月30日),亚美尼亚政治家,现任亚美尼亚共和党主席。曾任亚美尼亚国防部长、内务部长、国家安全委员会主席和亚美尼亚总统(总统制)、亚美尼亚总理(议会制)。", "id": 3015298}
{"src_title": "Common", "tgt_title": "凡夫俗子 (歌手)", "src_document": [{"title": "Biografie a kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná léta.", "content": "Narodil se ve čtvrti South Side, Chicago roku 1972. Jeho rodiče se rozvedli roku 1978, po čem se jeho otec, bývalý hráč basketbalové ABA, odstěhoval do Denveru, Colorado. Dále vyrůstal s matkou, ale stále se stýkal i se svým otcem, který mu později zajistil práci u týmu Chicago Bulls. Navštěvoval chicagskou střední školu Luther High School South, kde založil rapové trio C.D.R. Po zakončení střední školy získal stipendium na Florida A&M University, kde dva roky studoval obchodní správu.", "section_level": 2}, {"title": "1992–1997: Počátky kariéry.", "content": "Na začátku devadesátých let 20. století mu byl věnován článek v magazínu \"The Source\" v rubrice \"Unsigned Hype\". To vedlo k jeho upsání u nahrávací společnosti Relativity Records v roce 1992, kde vydal singl \"Take It EZ\". Tehdy začal používat pseudonym \"Common Sense\".  V říjnu poté vydal i své debutové album \"Can I Borrow a Dollar?\". Album nezaznamenalo nějaký velký úspěch, ale pomohlo budovat reputaci.  V říjnu 1994 u Relativity Records vydal své druhé album nazvané \"Resurrection\". To zaznamenalo mnohem více dobrých kritik, a také se již dostalo do žebříčku Billboard 200, kde obsadilo 173. pozici. Lehce úspěšným singlem se stala píseň \"Resurrection\". Album bylo oblíbené hlavně u mimo mainstreamového posluchačstva.  Písní \"I Used to Love H.E.R.\" z alba \"Resurrection\" rozpoutal spor s West Coast rapovou skupinou Westside Connection. Common v písni kritizoval popularitu Gangsta rapu. Skupina odpověděla v písni \"Westside Slaughterhouse\", Common poté v písni \"The Bitch In Yoo\". Spor byl součástí \"East Coast-West Coast hip hop rivalry\" a skončil ve stejné době jako celá rivalita mezi pobřežími.  Ve stejné době se musel soudit o své umělecké jméno s kalifornskou reggae skupinou stejného jména. Soud prohrál a zkrátil si svůj pseudonym jen na Common.  Album \"One Day It'll All Make Sense\" bylo vydáno, téměř po ročním odkladu, v září 1997 jako jeho poslední u Relativity Records, a také poslední, které celé produkoval producent No I.D.. Umístilo se na 62 příčce žebříčku Billboard 200. Alba se v USA prodalo okolo 250 000 kusů. Také znovu sklidilo skvělé kritiky. Singl \"Reminding Me (Of Sef)\" (ft. Chantay Savage) zaznamenal menší úspěch.", "section_level": 2}, {"title": "2000–2003: MCA éra a Soulquarians.", "content": "Kvalita alba \"One Day It'll All Make Sense\" vedla k podepsání smlouvy u major labelu MCA Records. Kvůli nahrávání nového alba se Common přestěhoval z Chicaga do New Yorku. Na albu spolupracoval s úzkou skupinou muzikantů, kteří si začali říkat „Soulquarians“. Uskupení tvořili producenti Questlove, D'Angelo, J Dilla, James Poyser a interpreti Mos Def, Bilal a další.  Výsledné album \"Like Water for Chocolate\" bylo vydáno v březnu 2000. Album debutovalo na 16. příčce žebříčku Billboard 200 a celkem se ho v USA prodalo přes 500 000 kusů, čím Common získal svou první certifikaci zlatá deska. Album proniklo na trh i v Kanadě. Velký úspěch zaznamenala píseň \"The Light\", která se umístila na 44. příčce žebříčku Billboard Hot 100 a dodnes je jeho nejúspěšnější písní.  Druhé album u MCA Records a ve spolupráci se \"Soulquarians\" nazvané \"Electric Circus\" bylo vydáno v prosinci 2002. Album však nebylo propagováno tak jako předchozí. I proto se celkem v USA prodalo \"jen\" 293 000 kusů. Debutovalo na 47. příčce žebříčku Billboard 200. Vcelku úspěšným se stal singl \"Come Close\" (ft. Mary J. Blige). Ten se umístil na 65. příčce žebříčku Billboard Hot 100.  Roku 2003 získal svou první cenu Grammy za spolupráci se zpěvačkou Erykah Badu na písni \"Love of My life (An Ode to Hip-Hop)\".", "section_level": 2}, {"title": "2004–2009: éra GOOD Music.", "content": "Roku 2004 hostoval na písní \"Get Em High\" rappera a hudebního producenta Kanye West z jeho alba \"The College Dropout\". To vedlo k jeho upsání pod Westův label GOOD Music a k přesunutí smlouvy pod Geffen Records. Album \"Be\" bylo vydáno v květnu 2005. Téměř celé ho produkoval Kanye West, který na několika písních i hostoval. Album debutovalo na druhé příčce žebříčku Billboard 200 a prodalo se ho okolo 800 000 kusů, dodnes je jeho nejprodávanějším albem. Album přineslo Commonovi i mezinárodní úspěch. Mimo to bylo i velmi dobře hodnoceno kritiky. Album bylo nominováno na čtyři ceny Grammy. Nejúspěšnějším singlem byla píseň \"Go!\" (ft. Kanye West & John Mayer). Menší úspěch měly i písně \"The Corner\" (ft. Kanye West & The Last Poets) a \"Testify\".  Druhé album pod GOOD Music a celkem již sedmé studiové bylo nazváno \"Finding Forever\". Album debutovalo na první příčce žebříčku Billboard 200, když se ho prodalo 155 000 kusů v první týden prodeje v USA. Celkem se ho v USA prodalo přes 500 000 kusů. Lehce úspěšnými singly se staly písně \"The People\" (ft. Dwele) a \"I Want You\" (ft. will.i.am).  Za píseň \"Southside\" (ft. Kanye West) získal cenu Grammy. Album bylo celkově nomináno na tři ceny Grammy.  Album \"Universal Mind Control\" mělo být vydáno pod názvem \"Invincible Summer\" v červnu 2008 nakonec bylo vydáno pod změněným názvem v prosinci téhož roku. Album bylo tvořeno ve stylu electro hop, kdy kompletní produkci zajistilo duo The Neptunes, které vede Pharrell. Po vydání sklidilo průměrné kritiky a stejně tak prodej. Debutovalo na 16. příčce s 81 000 prodanými kusy v první týden prodeje v USA. Celkem se v USA prodalo 211 000 kusů. Úspěšnější singl z alba byla píseň \"Universal Mind Control\" (ft. Pharrell), která se umístila na 62. příčce Billboard Hot 100.", "section_level": 2}, {"title": "2010–2012: The Dreamer, The Believer.", "content": "Od roku 2010 pracoval na svém devátém studiovém albu \"The Dreamer, The Believer\", které bylo vydáno 2011. Album po letech znovu produkovat pouze No I.D. Bylo vydáno pod společnostmi Think Common Music / Warner Bros. Records. Z alba pochází neúspěšné singly \"Ghetto Dreams\" (ft. Nas) a \"Blue Sky\". Alba se k únoru 2012 v USA prodalo 123 000 kusů.", "section_level": 2}, {"title": "2013–...: éra Def Jam.", "content": "V roce 2013 byl upsán k nahrávací a distribuční společnosti Def Jam Recordings. Nové album s názvem \"Nobody's Smiling\" začal nahrávat ve spolupráci s labelem ARTium Recordings, který založil hudební producent No I.D., který celé album produkoval. Album bylo vydáno 22. července 2014 a za první týden se ho v USA prodalo 24 000 kusů, tím se umístil ona 6. příčce žebříčku Billboard 200. Celkem se ho v USA prodalo 37 581 kusů. Z alba pochází singly \"Kingdom\" (ft. Vince Staples), \"Speak My Piece\" a \"Diamonds\" (ft. Big Sean), ani jeden se v žebříčcích neumístil.  V roce 2015 obdržel ocenění Zlatý glóbus a Oscar za píseň \"Glory\" (ft. John Legend), kterou nahrál pro soundtrack k filmu \"Selma\".  V roce 2016 vydal své jedenácté album s názvem \"Black America Again\". Album bylo oceněno kritiky (87 bodů ze 100 na Metacritic), ale bylo komerčním neúspěchem, o první týden prodeje se prodalo 16 000 kusů a tím debutovalo na 25. příčce žebříčku Billboard 200. Z alba bylo vydáno pět singlů, ale ani jeden se v hudebních žebříčcích neumístil.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Herectví.", "content": "Common poprvé hrál v roce 2007 ve filmu \"Smokin' Aces\" / (\"Sejmi Eso\"). Má již za sebou filmy jako \"American Gangster\" / (\"Americký Gangster\") (2007), \"Street Kings\" (2008), \"Wanted\" (2008) nebo \"Terminátor Salvation\" (2009).", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1997 se mu narodila dcera Omoye Assata Lynn.  Je křesťan a praktikuje v chicagské \"Trinity United Church of Christ\". Určitou dobu se scházel s tenistkou Serenou Williams a zpěvačkou Erykah Badu.  V květnu 2015 obdržel čestný doktorát od výzkumné univerzity Winston-Salem State University (která spadá pod University of North Carolina).", "section_level": 2}, {"title": "Charita.", "content": "Roku 1996 se zapojil do nahrávání alba \"America is Dying Slowly\", které mělo přinést informovanost o nemoci AIDS mezi afroamerickým obyvatelstvem. Akci zaštítila organizace Red Hot Organization. Také je členem hnutí \"Knowing Is Beautiful\", které v současnosti informuje o nebezpečí nemoci AIDS.  Je zakladatelem neziskové organizace \"Common Ground Foundation\", která se zabývá podporou vzdělanosti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lonnie Rashied Lynn, Jr. (* 13. března 1972), známý jako Common (a dříve jako Common Sense), je americký rapper a herec. Jedná se o dvojnásobného držitele prestižní ceny Grammy.", "tgt_summary": "朗尼·拉希德·林恩(英语:Lonnie Rashid Lynn,1972年-3月13日),艺名凡夫俗子(英语:Common),是一名美国嘻哈男歌手和演员。他于1992年推出首张专辑《Can I Borrow a Dollar?》,并凭着1994年专辑《Resurrection》在地下嘻哈界获得巨大的成功。后来于90年代末开始与Soulquarians合作,并开始在主流界渐露头角,2000年在主流唱片公司MCA发行的Like Water for Chocolate更为他带来极大好评与初尝商业成功。2011年,凡夫俗子创立了自己的唱片厂牌Think Common Entertainment,在此之前,他曾与Artium、格芬和GOOD Music合作。", "id": 203760}
{"src_title": "Oppidum", "tgt_title": "奥皮杜姆", "src_document": [{"title": "Prameny poznání.", "content": "Oppida jsou z písemných pramenů známa hlavně díky Juliu Caesarovi, který se o nich zmiňuje ve svých \"Zápiscích o válce galské\". Díky výraznému způsobu, jakým jejich pozůstatky ovlivňují reliéf krajiny, se stala oblíbeným cílem amatérských archeologů již v 19. století a archeologický zájem o ně neupadá dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristické znaky oppid a problematika jejich městského charakteru.", "content": "Oppida se ohledně charakteristických znaků jako celek nedefinují snadno. Především vykazovala značnou rozmanitost ve velikosti (od několika hektarů po sto a více). Někteří vědci v souvislosti s velikostí uvažují o jakési hierarchii, kdy malá oppida spadala pod svrchovanost velkých center.  Dále se oppida liší způsobem výstavby. Pravděpodobně existovaly rozdíly i ve společenských funkcích, které plnila. Pro většinu oppid je typická přítomnost středomořských importů.  Rozsáhlá diskuse probíhá ohledně městského charakteru oppid. Někteří odborníci je považují za první sídla městského charakteru či přímo města ve střední a především západní Evropě, jiní naopak upozorňují, že se příliš neliší od halštatských hradišť 5. a 6. století př. n. l. V každém případě je pro oppida typický složitý půdorys s (akropolí obvykle oddělenou od předhradí). Uvažuje se o plánovité vnitřní zástavbě, jsou doloženy ulice (štětování, vyjeté koleje) i rozlehlá prostranství (snad se shromažďovací funkcí). V rámci oppid existovaly lehkými ploty oddělené dvorce, které se skládaly z obytných domů a hospodářských staveb (dílny, špýchary, cisterny aj.).  Na oppidech je doložena intenzivní výrobní činnost. Nacházejí se zde kovářské dílny (ale chybí hutě, resp. železářské pece k výrobě železa), zpracovával se zde bronz, stříbro, zlato a sklo, vyráběla kvalitní tenkostěnná keramika. Důležitým prvkem je výroba mincí (na oppidech se často nacházejí celé depoty mincí, např. Hrazany).  Dalším významným prvkem ekonomiky oppid (ostatně keltské ekonomiky vůbec) byl obchod, a to jak lokální, tak dálkový; ten je zde doložen řadou zhusta luxusních předmětů cizí provenience: z jihu bronzové nádoby (součásti servisů k pití vína), skleněné nádoby; z jihozápadu víno (doloženo zlomky vinných amfor); ze severu především jantar. Česká a moravská oppida se nacházela v širším prostoru tzv. Jantarové stezky, jedné z nejdůležitějších evropských dálkových obchodních komunikací, spojující sever Evropy s jihem. Dalšími komoditami byla tuha k výrobě keramiky a jiné suroviny, žádaným výrobním a potažmo obchodním artiklem byly kamenné žernovy k mletí obilí atd. Nejdůležitějším dokladem obchodu jsou ovšem mince z různých kovů a různých nominálních hodnot.", "section_level": 1}, {"title": "Opevnění.", "content": "Hradby oppid byly stavěny různými způsoby v závislosti na lokalitě a dostupnosti stavebních materiálů v jejím okolí. V Galii, ve Švýcarsku, Německu byla nejběžnějším typem hradba zvaná (podle Julia Caesara v Zápiscích o válce galské) \"murus gallicus\" – roštová konstrukce ze dřeva spojovaná železnými hřeby s hlinitoštěrkovým zásypem a vpředu se souvislou kamennou lící. Vnitřní strana hradby byla opatřena hliněným náspem, který umožňoval pohodlný výstup nahoru a mohl tam vyjet i ozbrojenec na koni.  Dalším patrně mladším typem opevnění, rozšířeným ve střední Evropě (tzv. typ Kelheim podle oppida v Bavorsku) je hradba, při jejíž stavbě konstrukce roštů nebyla spojena hřeby a přední kamenná líc byla zpevněna mohutnými kůly rozmístěnými v pravidelných vzdálenostech cca 1,5 m od sebe. Nahoře kůly hradbu přesahovaly a dá se předpokládat, že se na ně podélně přibíjela další dřeva a tvořila tak vrchol hradby; zadní strana hradby byla opatřena rampou.  Nejjednodušším typem hradby byl prostý sypaný val (typ Fécamp podle oppida v severozápadní Francii), rozšířený při březích Atlantiku. Tento typ hradby je zároveň i nejmladší a je otázkou, proč k tomuto zjednodušení výstavby došlo.  Důležitým a výrazným stavebním prvkem byla brána. Někdy jen prosté přerušení hradby, častěji však složité konstrukce vytvořené překrytím linie hradby; nejtypičtější a nejčastější jsou \"brány klešťovité\", jejichž ramena jsou zalomena dovnitř, vytvářejíce uličku – při jejím zdolávání jsou pak útočníci ve zřejmé nevýhodě.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Společenské funkce oppid je možné specifikovat pouze rámcově. Šlo o opevněná pravděpodobně strategická střediska, s funkcí výrobních center (doklady řemesel), ale i center obchodu (často nalézané importy, mince). Oppida byla nejspíše i správními a kultovními okrsky, Je otázkou, do jaké míry sloužila jako sídla společenské elity. Jak podle archeologických nálezů, tak podle písemných pramenů se však lze domnívat, že ne všechna oppida byla stejného charakteru a jejich funkce i postavení v hierarchii sídel byly rozdílné.", "section_level": 1}, {"title": "Oppida na území České republiky.", "content": "Oppida v Čechách jsou rozmístěna v jižní polovině země, většinou mimo agrární oblasti blíže surovinovým zdrojům, a to především podél Vltavy (od jihu Třísov, možná Zvíkov, Nevězice, Hrazany, Závist) a na Berounce (Stradonice), ve východních Čechách se nachází oppidum v Českých Lhoticích. Podle některých badatelů byla síť českých oppida budována podle široce založeného plánu na obchodních trasách, podobně jako i oppida moravská, ležící v širší oblasti jantarové stezky (Hostýn a Kotouč u Štramberka v Moravské bráně, Staré Hradisko sice poněkud stranou, zato ve vyústění spojnice s Čechami (a s přímým napojením na České Lhotice).  Čechy  Morava", "section_level": 1}], "src_summary": "Oppidum (snad z latinského \"ob pedes\", obydlené místo, které bylo kvůli hradbám nutné obejít) je obecně opevněné sídliště s výraznými rysy města.", "tgt_summary": "奥皮杜姆(oppidum;复数oppida)是一种铁器时代的大型设防定居点。奥皮杜姆与凯尔特人后期的拉坦诺文化有关,这种文化在2世纪和1世纪出现公元前,遍布欧洲,从西部的英国和伊比利亚延伸到东部的匈牙利平原边缘。直到罗马人征服了南欧和西欧之前,它们一直被使用。在多瑙河和莱茵河以北的地区,例如日耳曼尼亚的大部分地区,那里的人口仍然独立于罗马,直到1世纪,奥皮杜姆一直被使用。", "id": 530197}
{"src_title": "Sádlo", "tgt_title": "豬油", "src_document": [{"title": "Výživová kvalita.", "content": "Sádlo je velmi kalorické (vepřové přes 3 600 kJ/100 g (64 kcal na polévkovou lžíci)) a je složeno převážně z tuků (99 %), z toho okolo 40 % nasycených mastných kyselin. Nové poznatky nepotvrdily, že sádlo v organismu zvyšuje cholesterol, a působí tak srdeční a cévní onemocnění – tento efekt je nyní dáván za vinu nadměrné produkci inzulinu vlivem vysokého obsahu cukrů v moderní stravě. Sádlo by tedy měli jíst v rozumné míře ti, kteří mají zájem o pravidelný každodenní fyzický pohyb, jako je svižná chůze, běh, kolo apod.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba a skladování sádla.", "content": "Při domácí přípravě sádla se nevyškvařená surovina nakrájí na malé kostky, aby se z ní tuk snáze dostával, a na slabém plameni se pomalu zahřívá, až vypustí všechnu nazlátlou šťávu. Tekutý tuk se zcedí od zbylých kousků (škvarků) a nechá se vychladnout. Někdy se před dokončením přidává jen na prst mléka kvůli lepší barvě a křupavosti škvarků. Je ale potřeba být obezřetný: pokud je přidaného mléka příliš, rozpálené sádlo může vypěnit, celé se vylít z hrnce a může tak dojít i k vážnému popálení. Obvykle se domácí sádlo slévá do sklenic, které se ihned dostatečně důkladně uzavřou a otočí dnem vzhůru a horkem se tak prostředí uvnitř samo sterilizuje. Po částečném zchladnutí se ještě za tekutého stavu sklenice převrátí opatrně bez nárazů zpátky a sádlo se nechá dochladnout do pevné bílé podoby. Pak je sádlo připraveno na dlouhodobější skladování např. ve spíži. Někdy se pro chuť v sádle nechává i část škvarků, pak se nazývá škvarkové sádlo.Kulinářské vlastnosti vepřového sádla se liší v závislosti na části zvířete, z níž byl tuk získán:  Průmyslově se sádlo vyrábí takzvanou mokrou cestou, kdy extrakce tuku je prováděna buďto varem ve vodě a následnou dekantací, umožněnou nerozpustností ve vodě, nebo extrakcí vodní parou při vyšší teplotě. V obou případech je výsledný produkt více chuťově neutrální, či méně aromatický, což je vhodné pro určitá použití. Průmyslově vyráběné sádlo je někdy upravováno hydrogenací a příměsemi antioxidantů, jako je například butylhydroxytoluen (BHT).  Labužníci si proto najdou čas na návštěvu specializovaného obchodu, či domácí přípravu. Je však třeba chemicky nekonzervované sádlo chránit před slunečními paprsky a vždy skladovat v chladu. Dále je třeba sádlo škvařit vždy při nízké teplotě, jinak se celý škvařený obsah znehodnotí pachem spáleniny. Při škvaření je třeba se vyvarovat přidávání zbytků masa. Ty někteří kuchaři při škvaření do sádla přidávají, ovšem je to velká chyba.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Tématem je také použití sádla v kosmetice, v níž se používá jako pleťová maska. Pro hojení některých druhů jizev je možné okolí zvláčňovat přiměřeným množstvím mastného krému.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sádlo je živočišný tuk, který se nejčastěji získává z prasat, ale běžné je i husí, kachní, atd. Sádlo se běžně používá v mnoha kuchyních na vaření, smažení, ale i na studenou kuchyni. Jeho použití v současné době ale klesá, protože lidé se více soustředí na takzvaně zdravý životní styl, který však často propaguje ztužené hydrogenované rostlinné tuky, chronicky implikované v rostoucím výskytu autoimunních onemocnění – a navíc s obsahem trans tuků. Vepřové sádlo se také stále běžně používá k výrobě mýdla či mastí.", "tgt_summary": "猪油,又称猪油脂、猪大油、大油、猪脂肪、荤油,为由猪肉提炼出,初始状态是略黄色半透明液体的食用油。不过,该食用油于过低室温即会凝固成白色固体油脂。", "id": 1736272}
{"src_title": "Karel I. z Valois", "tgt_title": "查理 (瓦卢瓦伯爵)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl to člověk průměrně inteligentní, ale nadprůměrně ctižádostivý a chamtivý. Jako mladší syn bez zděděných knížectví sbíral tituly. Syn, bratr, švagr, zeť králů a královen (Francie, Navarry, Anglie a Neapolského království) a po své smrti i otec francouzského krále a tchán budoucího císaře Svaté říše římské.  Jeho celoživotním cílem bylo získat královskou korunu, ale nikdy se mu to nezdařilo. Roku 1284 jej papež jako syna Isabely Aragonské uznal za krále Aragonska, vazala Svatéto Stolce a hlavně protikrále Petrovi III., který byl od sicilského povstání (1282) považován za nepřítele Říma. Aby podpořil svůj nárok na Sicilské království, oženil se s dcerou neapolského krále Markétou z Anjou. Karel doufal, že aragonská křížová výprava (1284–1285), kterou podnikl jeho otec, mu umožní získat vytoužené aragonské království. Roku 1285 se nechal korunovat kardinálským kloboukem, což mu vyneslo posměšnou přezdívku „král klobouku“. Otec při návratu z válečné výpravy zemřel u Perpignanu. Karel se později musel titulu vzdát.  Prokázal se jako schopný vojevůdce a úspěšně vedl tažení ve Vlámsku (1297). Roku 1301 se oženil s Kateřinou z Courtenay, titulární císařovnou konstantinopolskou, vnučkou a dědičkou posledního latinského císaře, Balduina II. S tajným souhlasem papeže se zúčastnil tažení Karla II. Neapolského o dobytí Sicílie. Byl jmenován papežským vikářem v Itálii a ztratil se v propletenci italské politiky. Zkompromitoval se masakrem ve Florencii a finančním vydíráním, dobyl Sicílii, kde si upevnil svou pověst rabijáta a vrátil se – jako člověk s pošramocenou pověstí na přelomu let 1301/1302 zpět do Francie.  Po zavraždění římského krále Albrechta (1308) se za bratrovy podpory pokoušel o kandidaturu na uprázdněný římský trůn, ale neuspěl. Zvolen byl lucemburský hrabě Jindřich VII.  Předčasná smrt Ludvíka X. roku 1316 v něm vzbudila naději, že se jako francouzský regent vyšvihne k moci. Vládu však převzal synovec Filip. Další král Karel IV. jej roku 1324 pověřil vedením vojska do anglické Akvitánie.  Zemřel v prosinci 1325 a byl pochován v pařížském kostele jakobínů. V současnosti je jeho náhrobek v Saint-Denis.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel z Valois ( \"Charles de Valois\", 12. března 1270, Vincennes – 16. prosince 1325) byl čtvrtý syn francouzského krále Filipa III. Smělého a jeho první manželky Isabely Aragonské, bratr Filipa IV. Sličného. Dante Alighieri jej ve své \"Božské komediii\" umístil do \"Očistce\".", "tgt_summary": "瓦卢瓦的查理(法语:Charles de Valois,1270年3月12日-1325年12月16日)是法国的瓦卢瓦伯爵和安茹伯爵。他是统治了法国近300年的瓦卢瓦王朝的始祖。", "id": 2905712}
{"src_title": "Alexandre Pato", "tgt_title": "阿歷山大·柏圖", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "V létě 2007 přestoupil z SC Internacional do AC Milán, ale přestup se uskutečnil až v lednu 2008.  V roce 2009 získal ocenění Golden Boy, které uděluje italský sportovní deník \"Tuttosport\" ve spolupráci s dalšími evropskými novinami vítězi hlasování o nejlepšího hráče do 21 let působícího v některé z evropských nejvyšších fotbalových lig.  V lednu 2013 přestoupil z italského AC Milan za 15 milionů eur do brazilského klubu SC Corinthians Paulista, kde podepsal 4letou smlouvu.  V lednu 2016 přišel na hostování s opcí do klubu Chelsea FC. Debutoval 2. 4. 2016 v zápase proti Aston Ville, když ve 23. minutě vystřídal svého zraněného spoluhráče Loïca Rémyho. Na konci prvního poločasu byl faulován ve vápně. Nařízenou penaltu sám proměnil a zvýšil skóre na 2:0 ve prospěch Blues (výhra 4:0, 76 minut). V základní sestavě poprvé nastoupil 9. 4. 2016 v zápase se Swensea City. Prohře 0:1 ovšem zabránit nedokázal a v 76. minutě byl vystřídán Falcaem. Další zápas už ovšem neodehrál a 1. července 2016 se vrátil zpět do Corinthians.  Na konci července 2016 přestoupil do španělského klubu Villarreal CF. V lednu 2017 odešel do Číny do klubu Tianjin Quanjian.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Zúčastnil se MS U20 2007 v Kanadě, kde vypadli v osmi finále ze Španělskem (2:4).  První zápas za reprezentaci odehrál 26. března 2008 v přátelském utkání proti Švédsku (1:0), nastoupil v 58. minutě utkání a 72. minutě rozhodl utkání jedinou brankou. Zatím poslední zápas odehrál v přátelském utkání proti Zambii 15. října 2013 (2:0) když na hřišti pobyl 46. minut prvního poločasu utkání.  Celkem odehrál za reprezentaci 27 utkání a vstřelil v nich 10 branek. Dalších 10 utkání odehrál v rámci Olympijských her.  Zúčastnil se i Mistrovství světa (2010), ale neodehrál na turnaji ani jeden zápas. Vše si vynahradil na Copa América (2011), kde nastoupil do všech utkání, včetně čtvrtfinálového utkání kde jej porazila Paraguay (0:2).", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandre Rodrigues da Silva známý jako Alexandre Pato je brazilský fotbalový útočník a bývalý reprezentant Brazílie. Momentálně hraje za brazilský klub São Paulo FC.", "tgt_summary": "阿历山大·洛迪古斯·达·施华(,1989年-9月2日),因为昵称“鸭子”(源自其出生地名帕图布兰库,在葡萄牙语中\"Pato\"是鸭子的意思)而通常被称为亚历山大·帕托或帕托(),是一名巴西职业足球运动员,司职前锋,现效力于巴甲球队圣保罗。他曾是巴西国家足球队的主力前锋,亦曾获选意甲最佳青年球员。", "id": 2339324}
{"src_title": "Historický Ježíš", "tgt_title": "历史中的耶稣", "src_document": [{"title": "Historické prameny.", "content": "Tak jako při studiu kterékoli jiné historické postavy, i při studiu osoby Ježíše Nazaretského hrají prvořadou úlohu dobové historické prameny, a to antické prameny nekřesťanské (pohanské a židovské) a antické prameny křesťanské. Hodnověrnost těchto pramenů, kterou zkoumá kritika pramenů, pak umožňuje rekonstruovat do určité míry historický obraz Ježíšovy postavy.", "section_level": 1}, {"title": "Římské prameny.", "content": "Svědectví římských úředníků a historiků ze začátku 2. století dosvědčují, že se v dané době považuje Ježíšův život za fakt i v nekřesťanských kruzích. Gaius Plinius Caecilius Secundus mladší, místodržící římské provincie Bithýnie v letech 111–113, se dotazuje císaře Traiana, jak má nakládat s křesťany, kteří uctívají Krista, modlí se k němu a slaví rituály k jeho poctě, ač mimo to nečiní nic zlého:  Suetoniovo svědectví v \"Životopisech dvanácti císařů\" (kolem r. 120) dokazuje, že již před rokem 42 byli v Římě křesťané přítomní, že se na Ježíšově osobě neshodli se židy a že Kristovo jméno bylo pohanům známo:  Římský historik Publius Cornelius Tacitus se při líčení požáru Říma za císaře Nerona zmiňuje o křesťanech a o Kristu coby historické osobnosti následovně:  Další fragment se dochoval v díle \"Chronografiai\" Iulia Africana a pochází z pera Tiberiova historika Thalla, s nímž Iulius polemizuje ohledně popisovaných okolností Ježíšovy smrti.", "section_level": 2}, {"title": "Židovské prameny.", "content": "V \"Židovských starožitnostech\" Flavia Iosepha se vyskytují dvě zmínky o Ježíšovi, označované jako \"testimonium flavianum\". První ze zmínek, v níž se interpolace textu jeví jako nepravděpodobná, jmenuje Ježíše i s jeho přízviskem Kristus:  Autenticita druhé zmínky bývá zpochybňována s poukazem, že se může jednat o pozdější vsuvku. Roku 1971 byl nalezen arabský rukopis z 10. století, který potvrzuje teorie o pozdější interpolaci, avšak zároveň přináší text, který se zdá být textu původnímu nejbližší:  Flavius Iosephus a Filón Alexandrijský (1. století) také poměrně podrobně a na mnoha místech popisují život a působení další významné novozákonní postavy, Piláta Pontského (srov. Filónovo \"Legatio ad Gaium\", XXXVIII), a také židovských velekněží Annáše a Kaifáše, kteří podle novozákonního podání zorganizovali Kristovo ukřižování. Zasazení novozákonního příběhu do soudobého politického rámce tedy odpovídá nenovozákonním historickým pramenům. V roce 1990 byl nalezen údajný Kaifášův hrob, autenticita tohoto nálezu se však zpochybňuje. V nenovozákonních pramenech je bohatě doložen také Herodes Veliký a jeho syn Héródés Antipas, kteří hrají v Novém zákoně rovněž významnou úlohu.  Flavius Josephus také popisuje osobnost a život Jana Křtitele (Židovské starožitnosti 18.5.2), který byl dle novozákonního podání Ježíšovým příbuzným a předchůdcem v kazatelské činnosti. Flaviův popis Jana Křtitele se v obecných věcech shoduje s Novým zákonem, v důležitých detailech se ale odlišuje: Jan je charakterizován jako nekompromisní kazatel ctnosti a pokání, kterého dá Herodes zabít, protože se obává povstání (v Novém zákoně je to kvůli kritice Herodova incestního manželství, které Flavius také zmiňuje, ale v jiné souvislosti). O souvislosti Jana Křtitele s Ježíšem Flavius nehovoří. Pozdější interpolace z křesťanské strany, navrhovaná u předchozích zmínek, je v tomto případě, i pro částečné neshody s biblickým textem, velmi nepravděpodobná.  Mišna, která zahrnuje materiály z 1. až 3. století, Ježíšovo jméno neobsahuje, avšak Jeruzalémský i Babylónský talmud s Ježíšovou osobností polemizují, především s jeho údajným narozením z panny (traktát \"Bšabbat\"). Traktát \"Sanhedrin\" Babylónského Talmudu pak obsahuje zajímavou poznámku o Ješuovi,  Protože takové svědectví na Ježíšovu obranu nikdo nepředložil, byl Ješua nakonec oběšen. V židovských pramenech se tedy mnoho zmínek o Ježíšovi nevyskytuje; toto mlčení lze vysvětlit konfliktem mezi židy a křesťany a nezájmem rabínů o Ježíšovu postavu.", "section_level": 2}, {"title": "Křesťanské prameny.", "content": "Většina informací o životě Ježíše Krista pochází z křesťanských pramenů, především ze spisů Nového zákona, které začaly vznikat někdy po roce 40. Jedná se zejména o nejstarší Pavlovy listy a evangelia. Kromě spisů novozákonních pak mezi křesťanské prameny patří i spisy nekanonické, apokryfní. Hlavní otázkou pro historické studium Ježíšovy osobnosti představuje otázka, zda jsou tyto dokumenty historicky hodnověrné, či zda mají pouze legendární charakter (viz hodnověrnost pramenů).  Chronologicky nejstarší svědectví nabízí především korespondence Pavla z Tarsu. Listy redigované apoštolem v letech 50–58 obsahují jen málo zmínek o událostech Ježíšova života, s výjimkou jeho ukřižování a vzkříšení. Ježíš byl žid, patřil do rodu Davidova, byl zrazen v noci a zodpovědnost za jeho smrt mají židé. Pavel cituje čtyři Ježíšovy výroky, které nezaznamenávají kanonická evangelia. Zdá se, že Pavel zná již existující sbírky Ježíšových výroků. Z Pavlových listů lze rekonstruovat základní strukturu Ježíšova učení, totiž jeho etika postavená na lásce. Pavel tvrdí, že mezi Ježíšovým životem a jeho smrtí existuje koherence. Z poměrně skromného materiálu lze vyvodit, že již dvacet let po Ježíšově smrti existuje (přinejmenším) ústní tradice Ježíšových výroků a událostí z jeho života, avšak Pavel ji příliš nevyužívá.  Dalším pramenem je \"sbírka logií Q\", která se sice nedochovala, ale o níž exegeté tvrdí, že tvoří základ Matoušova a Lukášova evangelia. \"Sbírka Q\", sepsaná v 50. letech 1. století a rekonstruovatelná do značné míry z dochovaných evangelií, zobrazuje Ježíše jako učitele moudrosti, který ohlašuje boží království. Z této sbírky nejspíše pochází větší část horského kázání.  Třetí skupinu pramenů tvoří synoptická evangelia, která spojují Ježíšovo učení s událostmi jeho života. Tato evangelia přitom využívají již staršího materiálu, příběhů o zázracích, podobenství i Ježíšových výroky, společně s vyprávěním o Ježíšově utrpení a smrti, které bylo zapsáno zřejmě již kolem roku 40. Synoptická evangelia lze datovat mezi roky 45 a 85.  Čtvrté evangelium, totiž Janovo, představuje reinterpretaci existujících tradic a většina historiků nepovažuje události v něm obsažené za historicky doložitelné. Nechybějí ovšem hlasy, které nedatují toto evangelium až za rok 90, ale již k roku 40, a některé události, zvláště pak originální líčení Ježíšova utrpení považují za důvěryhodné vzhledem k předpokládanému stáří vyprávění a zachycenému očitému svědectví apoštola Jana.  Kromě kanonických spisů pak mezi křesťanské prameny patří i mimokanonické spisy, datované mezi 2. a 6. století a označované jako novozákonní apokryfy. Z tohoto množství nesourodých dokumentů má pro historické bádání zřejmě největší význam Tomášovo evangelium, které obsahuje množství výroků, které se v lecčem podobají výrokům synoptických evangelií. Společně s těmito spisy lze jako historický pramen označit i různá agrafa obsažená jak v mimokanonických, tak raně křesťanských spisech.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnověrnost pramenů.", "content": "Zatímco nekřesťanské prameny byly v zásadě vždy považovány za autentické (s výjimkou \"testimonium flavianum\"), někteří historikové evangelia a ostatní novozákonní spisy za důvěryhodné a objektivní prameny nepovažují, protože byly sepsány Ježíšovými stoupenci, a jsou skeptičtí zvláště ohledně některých událostí, o nichž se evangelia zmiňují, a to především Ježíšových zázraků a jeho vzkříšení. Jako další argument proti hodnověrnosti těchto dokumentů jsou určité podobnosti mezi evangelním líčením a pohanskými mýty, jako např. mýtem Mithrovým, Apollónovým, Attidovým, Osiridovým či Dionýsovým. To vede některé vědce k dohadům, zda křesťané tyto mýty nepřevzali.  V polovině 19. století německý historik Ferdinand Christian Baur předpokládal, že většina knih Nového zákona byla napsána až koncem 2. století, takže mezi událostmi Ježíšova života a jejich písemným zaznamenáním uplynula tak dlouhá doba, že novozákonní spisy nemohou zachycovat historickou Ježíšovu podobu, ale nanejvýš báje a legendy. Odpověď na tuto kritiku křesťanských spisů přinesly archeologické nálezy 20. století, které potvrdily věrohodnost novozákonních spisů. Objev papyrových rukopisů Rylands P 52 (datován mezi roky 125 a 135), Chester Beatty P 46 (asi 200) a Bodmer P 66 a P 75 (asi 200) posunul dataci a Baurovu domněnku, že spisy obsahují jen mýty, vyvrátil. Současné bádání datuje konečnou verzi evangelií (tedy nikoli předchozích pracovních vrstev, které jsou ještě starší) do 2. poloviny 1. století. Za tak krátkou dobu mezi Ježíšovým životem a sepsání spisů o něm nemohlo dojít k tak zásadnímu zkreslení, aby se tyto dokumenty staly historicky nedůvěryhodnými. Rukopisná tradice tuto domněnku podporuje. V případě Nového zákona se zachovalo unikátní množství starověkých rukopisů – celkové číslo se pohybuje těsně pod šesti tisíci – které jsou navíc časově natolik blízko originálu, že se s ním nemůže srovnávat žádné dílo starověku. Zatímco u starověkých autorů se jedná o jednotlivé exempláře, maximálně desítky rukopisů, které se zachovaly s odstupem několika set let od jejich vytvoření, v případě Nového zákona je k dispozici téměř šest tisíc rukopisů, z nichž některé jsou vzdáleny jen desítky let od původního textu. Textová kritika krom toho umožnila stanovit s velkou jistotou původní text Nového zákona, který se neliší od originálu, a Nový zákon lze považovat za spolehlivý pramen.  Novozákonní prameny krom toho pocházejí od svědků, kteří Krista zažili, znali jeho učení a odvolávají se na vlastní očité svědectví případně svědectví druhých. Autorství těchto spisů nelze chápat v dnešním smyslu, ve starověku byl autor zároveň editorem již existujícího materiálu. Novozákonní spisy začaly kolovat v době, kdy si lidé události v těchto dokumentech zaznamenané stále pamatovali a mohli je potvrdit, či popřít. Věrohodnost novozákonních zpráv dokládají také některé archeologické nálezy, které kritikové evangelií odmítali jako nehistorické.  Zenon Kosidowski ve své knize „\"Na počátku bylo slovo“\" zpochybňuje i autenticitu římských zdrojů. Tacitovo prohlášení o „christianech“ – „křesťanech“ uvádí jako anarchronismus, uváděje, že slovo křesťan vzniklo v Antiochii, dlouho po smrti Ježíše Krista a nemá s jeho jménem nic společného, nýbrž jde o překlad židovského slova Mesiáš. Poukazuje též na shodnost Tacitových a Pliniových svědectví o „křesťanech“ a na to, že i když oba zmínění autoři popisují křesťany a křesťanství, navíc jen povrchně, o Kristovi jako historické osobnosti se zmiňují velice lakonicky. Dodává i fakt, že římská svědectví byla nalezena dlouho po jejich napsání (Tacitus nalezen v 15. století) a že křesťanští historici mohli při přepisování těchto svědectví některé informace upravit pro soudobé potřeby. Zenon Kosidowski rovněž upozorňuje na naprostou absenci relevantních historických údajů. Není přesně známo datum narození, když Matouš ve svém evangeliu určuje jako dobu narození pozdní vládu Heroda Velikého (6.–5. př. n. l.), zatímco Lukáš dobu, kdy bylo v Judeji vyhlášeno sčítání lidu místosprávcem Quriniem (6.–7. n. l.). V případě narození je tedy rozpětí až 12 let. Nutno vzít v potaz, že rok 1 n. l. již neuznává ani církev a hovoří o odchylce 4 let. Rovněž není známo vzezření historického Ježíše, když raní křesťané v polemice „Proti Celsovi“ užívají argumentu, že Ježíš Kristus byl „ošklivý“ a tělesně slabý, ale jeho duše byla božská, zatímco pozdější křesťané (Jan Zlatoústý) přejímají pohanská dogmata o „harmonii duše a těla“ a popisují Ježíše Krista jako „krásného člověka“. Pohanskokřesťanský pohled Jana Zlatoústého se později ustálil a církevní synody prohlásili raná křesťanská svědectví o Ježíšově „ošklivosti“ za apokryfní.  Při analýze křesťanských dokumentů je zapotřebí mít na paměti jejich literární žánr, který umožňuje pochopit poselství textu. Evangelia nejsou biografií, ani morálně-výchovnými příběhy, ani kronikou, nýbrž specifickým druhem, který v antické literatuře nemá obdoby. Ačkoli je život a učení Ježíše Nazaretského předmětem těchto evangelií, jejich prvořadý zájem není historický, biografický, filosofický, etický či asketický. Evangelia mají především kérygmatický charakter a představují Ježíše především jako příklad k následování a někoho, kdo nabízí člověku spásu. Evangelia tedy nejsou literaturou faktu, ale zároveň nepostrádají historické váhy.", "section_level": 1}, {"title": "Historicita Ježíšova života.", "content": "Navzdory starověkým svědectvím, jak křesťanským, tak nekřesťanským, někteří historikové samotnou existenci Ježíšovy osobnosti zpochybňují. Benjamin Urrutia na základě Flaviova vyprávění tvrdí, že historickým Ježíšem byl ve skutečnosti rabín Ješua bar Aba (Barabáš), který vedl úspěšný nenásilný odpor proti Pilátovu plánu umístit na Chrámové hoře v Jeruzalémě římské orly, symbol Jovova kultu. Angličan John Allegro pak dokonce tvrdí, že Ježíš bylo jméno pro halucinogenní houbu. V pramenech ovlivněných komunistickou ideologií (např. \"Malá československá encyklopedie\") bývá Ježíš Kristus popisován jako mýtická osoba a jeho historická existence se zpochybňuje. Jakkoliv se s názorem, že Ježíš nikdy nežil, lze i nadále setkat, jedná se o zcela okrajové stanovisko, které odmítá drtivá většina historiků a kritika pramenů. Mezi významné kritiky historické existence postavy Ježíše v současnosti patří například americký historik Richard Carrier, který pomocí bayesovské statistiky zhodnotil hodnověrnost historických pramenů zmiňujících Ježíšovu existenci a dospěl k závěru, že neexistuje důkaz Ježíšovy existence, který by byl nezávislý na Novém zákoně a každý příběh evangelií má zřetelný alegorický nebo propagandistický záměr. Tudíž je historická existence Ježíše pochybná.  Zastánci Ježíšovy historicity argumentují skutečností, že Ježíš patří k historicky nejlépe doloženým postavám antiky, a to i ve srovnání např. s Alexandrem Velikým či jinými vladaři, o jejichž existenci nikdo nepochybuje (viz výše). O málokteré osobnosti bylo již krátce po jeho smrti napsáno tolik spisů jako o Ježíši. Kromě samotných, výše citovaných, antických svědectví dokazují zastánci historicity Ježíšova života též \"ex silentio\". Podle této argumentace o Ježíšově životě jako takovém nepochyboval nikdo z raných odpůrců nového náboženství, mezi něž patří např. Frontón z Kyrty, Kelsos, Flavius Iosephus a Filostratos, kteří potírají křesťanství především na základě filosofické argumentace a nikoli zpochybnění historicity Ježíšova života. Argumentem může být též skutečnost, že křesťanství obsahuje několik tvrzení, která byla natolik pohoršlivá jak pro pohanské, tak i pro židovské obyvatelstvo římské říše, že je nepředstavitelné, aby toto náboženství vzniklo bez vlivu určité historické postavy.", "section_level": 1}, {"title": "Hledání historického Ježíše.", "content": "Bádání o historickém Ježíši vzniklo kolem roku 1740, kdy se začala od základů proměňovat teorie vědění a obzvláště pochopení bible v křesťanské Evropě. Do té doby byla bible ve shodě s církevní naukou pokládána za Písmo svaté, které Bůh nejenže autorizoval, ale doslovně inspiroval.  Vynálezem knihtisku v 15. století se přístup k biblickým textům změnil. Renesance si kladla otázku po původním, spolehlivém textu, což předpokládalo textovou kritiku. Reformátoři vyznávali zásadu, že bible vykládá sama sebe (sola scriptura), odmítali závazný církevní výklad a uznávali jen doslovný smysl (sensus literalis). Zároveň Martin Luther chápal Krista jako střed bible, východisko a normu biblické kritiky (solus Christus). Tento důraz na sjednocení tištěných verzí a obecnou srozumitelnost bible připravil cestu pozdější radikálnější osvícenské kritice.  S pokrokem v přírodních vědách zesílil zájem o zjistitelná a ověřitelná fakta také ve vědách humanitních. Bylo nutno vysvětlit rozpory mezi jednotlivými texty v evangeliích, protože lidé bibli samostatně četli a kladli si nad ní otázky. Deisté se pokoušeli nalézt historického Ježíše pod novozákonní a dogmatickou „přemalbou“. Bádání o historickém Ježíši tak bylo těsně spojeno s emancipací buržoazních vrstev od středověké církevní hegemonie.", "section_level": 1}, {"title": "První hledání.", "content": "S koncem osvícenství se evropští biblisté začali odvracet od textové analýzy a pokusů o harmonizaci evangelií. Místo toho vytvářeli Ježíšovy životopisy, které typicky nesly název \"Život Ježíšův\". Tyto pokusy o sestavení Ježíšova životopisu vešly ve známost jako první „hledání historického Ježíše“. Název je odvozen z knihy Alberta Schweitzera \"Dějiny bádání o historickém Ježíši\".  Koncem 19. století existovala již řada \"Životů Ježíšových\". Některé z nich chtěly jen vyvolat senzaci – nevznikly proto, že by se objevila nějaká nová fakta, ale proto, že někteří lidé četli a vykládali evangelia novým způsobem. V těchto příbězích \"Životů Ježíšových\" byl často silný romantický a psychologizující prvek, případně obsahovaly příběhy nezmíněné v žádném z evangelií či jiných historických dokumentech. Např. Ernest Renan využil epizodu, kde Ježíš triumfálně vjíždí do Jeruzaléma na oslu, k vystavění příběhu o tesaři Ježíšovi, který byl něžným prorokem a majitelem osla, na němž přejížděl mezi galilejskými městy.  Mark Powell uvádí, že \"Životy Ježíšovy\" byly zpravidla inspirovány třemi momenty: 1. velkým zastřešujícím konceptem (např. Ježíš jako reformátor), který určoval téma knihy a v jehož intencích byla evangelia vykládána; 2. vyloučením těch částí evangelijních zpráv, které tomuto konceptu neodpovídaly; 3. přidáním nového materiálu, který se neobjevoval v žádném z evangelií, aby se vyplnila bílá místa v příběhu. Andreas J. Köstenberger uvádí, že v mnoha případech tyto příběhy vykreslují Ježíše způsobem, který „připomíná hledače samotného“ spíše než židovskou postavu prvního století.  Některé z těchto \"Životů Ježíšových\" křesťanství vychvalovaly, jiné na ně útočily. Hermann Reimarus (1694–1768) v jedné z prvních významných publikací na toto téma vylíčil Ježíše jako nepříliš úspěšného politického revolucionáře, který své poslání spatřoval v nastolení Boha jako krále Izraele. Reimarus ve svém traktátu odmítl zázraky a obvinil biblické autory z podvodu, avšak nikdy svou práci nepublikoval a teprve po jeho smrti ji vydal Gotthold Lessing (1729–1781). Baron d'Holbach (1723–1789), jehož záměrem nebylo hledat historického Ježíše, ale kritizovat náboženství, napsal spis \"Ecce Homo – Dějiny Ježíše Nazaretského\" a vydal jej anonymně v Amsterdamu v roce 1769. Do angličtiny přeložil knihu George Houston a vydal ji hned dvakrát: v roce 1799 a pak 1813. Když se k ní přihlásil jako její autor, byl odsouzen za rouhání na dva roky do vězení.  David Strauss (1808–1874) se již ve svých 27 letech stal průkopníkem „hledání historického Ježíše“, když všechny nadpřirozené události odmítl jako mytologii. Jeho \"Život Ježíšův\" z roku 1835 byl jedním z prvních a nejvlivnějších systematických rozborů Ježíšova životního příběhu, který měl být založen na nestranném historickém bádání. Strauss chápal zázračná vyprávění z Ježíšova života v evangeliích jako mýtus a výtvor představivosti prvních křesťanů, kteří si vyprávěli příběhy a popisovali přirozené události jako zázračné. Z autorů píšících po Straussovi především Ernest Renan ve své úspěšné knize \"Vie de Jesus\" z roku 1863 spojil akademický přístup se sentimentální a beletristickou psychologizující interpretací. Příkladem je Renanovo tvrzení, že Ježíš kázal „sladké evangelium lásky“, dokud byl v Galileji, stal se však revolucionářem po svém příchodu do Jeruzaléma a střetu s tamním establishmentem.  Johannes Weiss (1863–1914) a William Wrede (1859–1906) upozornili akademický svět na eschatologický aspekt Ježíšova působení. Oba byli rozhodnými anti-liberály a jejich výklad zdůrazňoval neobvyklou povahu Ježíšova působení a učení. Wrede psal o tématu „mesiášského tajemství“ v Markově evangeliu a zastával názor, že první křesťané používali tuto metodu, aby vysvětlili, proč se Ježíš sám neprohlásil za Mesiáše.  Albert Kalthoff (1850–1906) ve své knize \"Jak vzniklo křesťanství. Nové příspěvky k problému Krista\" (1904), v kapitole „Existoval historický Ježíš?“ píše: „Syn Boží, Pán veškerenstva, narozený z Panny a vzkříšený z mrtvých, a tesařův syn s revolučními sklony jsou dvě naprosto rozdílné bytosti. Byl-li jeden z nich historickým Ježíšem, druhý jím zcela jistě nebyl. Skutečná otázka Ježíšovy historicity nezní pouze, zda mezi mnoha judskými pretendenty mesiášství se vyskytlo jméno Ježíš, ale zda historickou postavu tohoto Ježíše můžeme rozpoznat v evangeliích a zda jej máme považovat za zakladatele křesťanství.“  Albert Schweitzer (1875–1965), historik teologie, ve své knize \"Dějiny bádání o historickém Ježíši – od Reimara k Wredemu\" (1906, první vydání) odsoudil subjektivismus různých spisovatelů, kteří Ježíše nahlíželi prizmatem svých vlastních preferencí. Tři kapitoly v knize (7, 8 a 9) jsou věnovány Davidu Straussovi, jedna (11) Bruno Bauerovi. Bruno Bauer (1809–1882) byl prvním akademickým teologem popírajícím Ježíšovu historicitu. Německá akademická obec však jeho práci neuznávala a před zapomenutím ji zachránil teprve Albert Kalthoff. Schweitzer vysoce cenil Bauerova raná díla, neztotožňoval se však s jeho tvrzením o Ježíšově nehistoričnosti.  Přímým útokem na „první hledání“ se stala kniha \"Mýtus o Kristu\", poprvé vydaná roku 1909. Její autor Arthur Drews razí teorii kristovského mýtu a popírá existenci historického Ježíše. Kniha popularizující tezi Bruno Bauera vyvolala mezinárodní rozruch. Jak v roce 1912 poznamenává S. J. Case, pochybnosti o Ježíšově existenci se v posledním desetiletí objevily na mnoha místech, ale nikde s takovou razancí jako v Německu, kde se hnutí skeptiků stalo regulérní propagandou. „Náčelníkem tohoto křídla je Arthur Drews, profesor filosofie v Karlsruhe. Od vydání jeho knihy \"Mýtus o Kristu\" v roce 1909 se veřejnost s tématem neustále setkává prostřednictvím diskusí na různých místech, zvláště v některých významných univerzitních střediscích, jako jsou Jena, Marburk, Giessen, Lipsko či Berlín.“  V odpověď na Drewsovu tezi zařadil Schweitzer do druhého vydání svých \"Dějin bádání o historickém Ježíši\" z roku 1913 (\"Geschichte der Leben-Jesu-Forschung\", 2. Auflage, 1913) dvě nové kapitoly: Schweitzer upozornil na skutečnost, že všechny Ježíšovy životopisy 19. století zanedbávaly nebo zcela opomíjely Ježíšovu apokalyptickou zvěst, a vytvořil svou vlastní verzi Ježíšova profilu v židovském apokalyptickém kontextu. Poté usoudil, že hledání historického Ježíše je ztrátou času, opustil biblické bádání a odešel do Afriky jako lékař a misionář.", "section_level": 2}, {"title": "Konec prvního hledání.", "content": "Předchůdcem Schweitzerovy práce byla kniha Martina Kählera \"Takzvaný historický Ježíš a dějinný biblický Kristus\", vydaná v roce 1896. Kähler v ní argumentuje, že nelze odloučit historického Ježíše od Krista víry a že hlavním úkolem biblické analýzy je především lépe pochopit Krista víry, který ovlivnil dějiny. Kählerovu práci si oblíbili konzervativci i liberálové a společně se Schweitzerovou knihou přispěla k ukončení „prvního hledání“.", "section_level": 2}, {"title": "Období „nehledání“.", "content": "Schweitzerova kritika z roku 1906 vzala dřívějším pokusům o rekonstrukci historického Ježíše vítr z plachet a často je považována za začátek období „nehledání“, které trvalo až do přednášky Ernsta Käsemanna v roce 1953 – začátku „druhého hledání“.  Klíčovou postavou tohoto mezidobí byl Rudolf Bultmann, který zůstal skeptickým v otázce relevance a potřebnosti bádání o historickém Ježíši a zastával názor, že jediné, co o Ježíšovi potřebujeme vědět, je „že“ (německy \"dass\") jeho existence – že Ježíš žil, kázal a byl ukřižován, kdežto další konkrétní události z jeho života jsou nepodstatné. Bultmann také podporoval studium ústní tradice, která uchovala materiál evangelií.  Bultmann věřil, že o Ježíšovi lze poznat jen několik nahodilých detailů a že zkoumat je nemá smysl, protože vše, na čem záleží, je následovat „Ježíšovo povolání“, které lze zakusit jen existenciálním setkáním s Božím slovem. Bultmann argumentuje, že nejranější křesťanská literatura se málo zajímala o konkrétní zeměpisné údaje a že studium Ježíše metodou historické analýzy je nejen nemožné, ale i zbytečné. Nakonec však Bultmann nezavřel zcela dveře historickému bádání a v roce 1948 doporučil v něm pokračovat.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé hledání.", "content": "Zatímco přesný začátek prvního a třetího hledání nelze stanovit, v případě druhého hledání tento údaj známe. Je jím přednáška Ernsta Käsemanna nazvaná „Problém historického Ježíše“, kterou přednesl 20. října 1953 na výročním shromáždění absolventů marburské univerzity, kteří stejně jako Käsemann studovali u Rudolfa Bultmanna.  Svou přednáškou se Käsemann rozešel se stanovisky svého učitele Bultmanna, který zdůrazňoval teologický přístup a ještě v roce 1926 argumentoval, že bádání o historickém Ježíši je mrháním časem (byť později toto stanovisko zmírnil). Käsemann zastával názor, že ačkoli je možno interpretovat evangelia teologicky, obsahují současně historické vzpomínky, které mohou být zdrojem informací o Ježíšovi. Tento názor stál na počátku „nového hledání“, dnes známého jako druhé hledání historického Ježíše. Většina badatelů tohoto „druhého hledání“ byli buď Němci nebo studenti německých učitelů.  Käsemannův názor, že o Ježíšovi se můžeme něco dozvědět, pokud systematicky pracujeme s nástroji historické analýzy, se ukázal jako velmi vlivný a inspiroval řadu badatelů, aby vyvinuli nové přístupy ke studiu historického Ježíše. Jedním z významných počinů vycházejících z tohoto přístupu byla kniha Günthera Bornkamma \"Ježíš Nazaretský\" (1956), z níž pochází jeho známý výrok: „Co mají evangelia říci o zvěsti, činech a příběhu Ježíšově, má stále prvek autentičnosti... tyto rysy ukazují přímo k pozemské Ježíšově postavě.“ Kniha Jamese M. Robinsona \"Nové hledání historického Ježíše\" (1959) se dočkala mnoha reedicí, což naznačuje vysokou míru zájmu o tuto problematiku v šedesátých letech.  K analýze biblických textů zavádí Käsemann „kritérium nepodobnosti“, které porovnává danou evangelijní pasáž (např. Ježíšův výrok) s dobovým židovským kontextem a pokud se mu vymyká, považuje její autentičnost za pravděpodobnější. V období druhého hledání bylo zavedeno také „kritérium trapnosti“, které pokládá za nepravděpodobné, aby si skupina vymyslela příběh, který ji uvádí do rozpaků. Podle tohoto kritéria by si např. raná církev nikdy nevymyslela jádro příběhu o Ježíšovu křtu, protože Jan křtil na odpuštění hříchů, zatímco Ježíš byl pokládán za bezhříšného. Příběh Ježíšova křtu do tohoto modelu nezapadá; navíc jako by Jana nadřazoval Ježíšovi, což je dalším zdrojem rozpaků. Samotný Ježíšův křest je tedy patrně historická událost, avšak zmínky o holubici a hlasu z nebe budou spíše pozdějšími ornamentálními doplňky.  Počátkem 70. let původní zájem o „druhé hledání“ prakticky vyprchal. Řada badatelů spojuje jeho konec s klesajícím vlivem Bultmannových myšlenek; např. Ben Witherington píše: „S úpadkem Bultmannova vlivu a nadšení pro existencialismus odeznělo také nadšení druhého hledání.“ Geza Vermes prohlašuje: „Vzhledem k nedozírnému Bultmannovu vlivu na německou a skrze jeho bývalé studenty i severoamerickou novozákonní biblistiku se hodiny skutečného historického bádání na půl století zastavily.“ Paul Zahl si všímá, že ačkoli druhé hledání přineslo ve své době významné výsledky, dnes jsou namnoze zapomenuty, byť nikdy nedošlo k jejich vyvrácení.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí hledání.", "content": "Druhé hledání se vyčerpalo v 70. letech, avšak již v 80. letech začalo třetí hledání a získalo své formální stoupence. Na rozdíl od druhého nemá třetí hledání žádný jasně definovaný počátek; objevilo se, když několik badatelů krátce po sobě formulovalo nové přístupy. V roce 1992 označil N. T. Wright tyto nové přístupy jako „třetí hledání“.  Kromě starších kritérií vícenásobného svědectví, nepodobnosti a trapnosti vznikla v období třetího hledání nová kritéria, zejména: Některá další navržená kritéria považují badatelé třetího hledání za pochybná a nespolehlivá. Mezi ně patří \"kritérium přítomnosti aramejských prvků\", které navrhl Joachim Jeremias. Toto kritérium posuzuje biblický výrok na základě rozpoznatelných aramejských prvků ve slovní zásobě či gramatice. Podobně \"kritérium palestinského prostředí\" pokládá výrok za autentický, pokud odpovídá palestinskému prostředí Ježíšovy doby. \"Kritérium živosti vyprávění\" předpokládalo, že výrok formulovaný jazykem živějším než okolní text může pocházet od očitého svědka, toto kritérium však většina badatelů nepokládá za průkazné.  Významným rysem třetího hledání je také role archeologie. Jak říká James Charlesworth, jen málo moderních badatelů dnes záměrně přehlíží archeologické objevy, které objasňují život v Galileji a Judsku v Ježíšově době. Dalším rysem třetího hledání je jeho interdisciplinární a globální povaha. Zatímco v prvním a druhém hledání se angažovali především evropští protestantští teologové, třetího hledání se účastní badatelé mnoha oborů z celého světa. Např. přínosem židovských badatelů k hledání historického Ježíše je jejich důkladná znalost judaismu druhého chrámu.", "section_level": 2}, {"title": "Historické interpretace Ježíše.", "content": "Většina badatelů se dnes shoduje, že Ježíš jako historická postava existoval, avšak Ježíšovy portréty vytvořené během trojího hledání se často liší mezi sebou navzájem i od portrétu, který známe z evangelií. Amy-Jill Levineová nachází obecný akademický konsenzus v základních bodech Ježíšova života: že Ježíš byl pokřtěn Janem Křtitelem, dostal se do sporu s židovskými představiteli o otázce Boha, uzdravoval, učil v podobenstvích, shromažďoval učedníky a byl ukřižován za římského prefekta Piláta Pontského.  Rozdílné důrazy v hlavním interpretačním proudu třetího hledání lze shrnout do několika skupin: Ježíš jako \"apokalyptický prorok\", \"charismatický uzdravovatel\", \"kynický filosof\", \"židovský Mesiáš\" nebo \"prorok sociální změny\". Ačkoli se badatelé rozcházejí v interpretacích jeho života i v samotné interpretační metodě, existují mezi nimi jisté shody. Někdy se vzájemně kritičtí badatelé v určité otázce setkávají; např. John Dominic Crossan a N.T. Wright souhlasí, že Ježíš nebyl „primárně apokalyptický“, ačkoli zároveň věří, že apokalyptickou zvěst skutečně kázal, kdežto jiní (např. Marcus Borg a Burton L. Mack) se od nich v tomto ohledu odlišují. Třetí hledání je tedy roztříštěné a nedospívá k žádnému obecně sdílenému Ježíšovu obrazu.  Ve své knize \"Dějiny bádání o historickém Ježíši\" (1906) si Albert Schweitzer povšiml podobnosti jednotlivých Ježíšových portrétů badatelům, kteří je sestavují. John Dominic Crossan má za to, že tento trend pokračuje, takže mnozí autoři píšící o Ježíšově životě „tvoří autoportrét a říkají mu portrét.“", "section_level": 2}], "src_summary": "Historický Ježíš je označení rekonstrukce života a učení Ježíše Nazaretského pomocí historicko-kritické metody, na rozdíl od církevní, resp. teologické christologické nauky (Kristus dogmatu) či jiných křesťanských interpretací Ježíše (Kristus víry). Bere rovněž v úvahu dobový a kulturní kontext, ve kterém Ježíš žil.", "tgt_summary": "历史中的耶稣这个概念是指用“批判性的历史方法重构拿撒勒耶稣的生活和教导”的尝试,它与“基督教对耶稣的定义(‘教条的基督’)以及基督教对耶稣的描述(‘信仰的耶稣’)”相对。“历史中的耶稣”也考虑耶稣生活的历史和文化背景。", "id": 2208227}
{"src_title": "Jackson (Mississippi)", "tgt_title": "杰克逊 (密西西比州)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město bylo založeno francouzsko-kanadským traperem jménem Louis LeFleur a původně se jmenovalo LeFleur's Bluff. Vesnice byla vybrána jako hlavní město státu Mississippi v roce 1821 a pojmenována Jackson na počest vítězství Andrewa Jacksona v bitvě o New Orleans (1815) během britsko-americké války. Železnice byla do města zavedena v roce 1840. V roce 1863 se během americké občanské války odehrála bitva u Jacksonu, téhož roku bylo město vypáleno jednotkami Unie. V roce 2013 byl starostou zvolen černošský nacionalista Chokwe Lumumba, který prosazoval vytvoření černošského státu na jihu USA zvaného \"Republic of New Afrika\" a také reparace pro černochy za otroctví. Lumumba zemřel po osmi měsících v úřadu, což vyvolalo protesty místních černochů a konspirační teorie o bělošském rasistickém spiknutí.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "V 19. století byl Jackson malé město. Populace před americkou občanskou válkou zůstávala malá. Navzdory statusu hlavního města sídlilo v Jacksonu v roce 1850 podle sčítání lidu pouze 1 881 obyvatel a do roku 1900 se počet vyšplhal pouze na téměř 8 000. Do roku 1944 stoupla populace na 70 000 a od té doby je Jackson nejlidnatější město ve státě. V roce 1980 tam sídlilo 200 000 obyvatel a od té doby jeho počty klesají, především kvůli bílému útěku a suburbanizaci.  Podle sčítání lidu v Jacksonu v roce 2000 sídlilo 184 256 obyvatel, 67 841 domácností a 44 488 rodin. Hustota zalidnění byla 678,2 obyvatel/km2. V roce 2010 počet obyvatel poklesl na 173 514.", "section_level": 1}, {"title": "Složení obyvatel.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 1,6% populace.", "section_level": 3}], "src_summary": "Jackson je hlavní a zároveň nejlidnatější město amerického státu Mississippi. Je pojmenováno po prezidentovi Andrewu Jacksonovi.", "tgt_summary": "杰克逊市(City of Jackson)位于美国密西西比州中部,是该州首府和人口最多的城市,也是海恩兹郡的郡治之一(另一郡治为雷蒙德市)。根据美国2010年人口普查,该市从2000年的184,256人口下降至173,514人。", "id": 1124591}
{"src_title": "Evropský sociální fond", "tgt_title": "欧洲社会基金", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Evropský sociální fond byl vytvořen v rámci Římské smlouvy v roce 1957; jedná se o nejstarší strukturální fond. I když cílem ESF vždy byla vyšší zaměstnanost, během let fond vždy přizpůsobil své zaměření tak, aby odpovídal nárokům doby. Krátce po válce se soustředil na zvládání migrace pracovníků v rámci Evropy; později se zaměřil na boj proti nezaměstnanosti mezi mladými a málo kvalifikovanými lidmi. V současném období finanční pomoci, tedy v letech 2007 až 2013, jde pomoc z ESF také na podporu těch, kdo obzvlášť obtížně hledají práci, například žen, mladých lidí, starších pracovníků, migrantů a lidí s tělesným postižením. Kromě toho ESF také pomáhá podnikům a pracovníkům přizpůsobit se změnám. Proto podporuje inovaci na pracovišti, celoživotní učení a mobilitu pracovníků.", "section_level": 1}, {"title": "Úloha ESF v politikách a strategiích EU.", "content": "Zastřešující strategií Evropské unie je Lisabonská agenda, jejímž cílem je do roku 2010 vytvořit z Evropy nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější znalostní ekonomiku na světě, která bude schopná zajistit udržitelný hospodářský růst s větším počtem lepších pracovních míst a větší sociální soudržnost a respekt k životnímu prostředí. Cíle Lisabonské agendy utvářejí priority ESF.  Lisabonskou agendu podporuje mnoho finančních a politických nástrojů EU. Mezi nimi je i politika soudržnosti, jejímž cílem je omezovat hospodářské a sociální nerovnosti mezi zeměmi a regiony EU. K tomu používá finanční zdroje (strukturální fondy) z rozpočtu EU – včetně ESF –, pomocí kterých podporuje hospodářský a sociální rozvoj méně rozvinutých regionů.  Vzhledem k tomu, že na pozadí globalizace a stárnoucích populací je zapotřebí zvyšovat konkurenceschopnost a zaměstnanost, poskytuje Evropská strategie zaměstnanosti koordinační rámec, aby se členské státy EU mohly dohodnout na společných prioritách a cílech v oblasti zaměstnanosti. Tyto společné priority se pak zpracují ve Směrnicích pro zaměstnanost a začlení se do národních reformních programů připravovaných jednotlivými členskými státy. Finanční prostředky ESF přidělují členské státy s podporou národních reformních programů a národních strategických referenčních rámců (\"NSRR\"), které stanovují hlavní priority členského státu pro výdaje ze strukturálních fondů EU, jež obdrží.  Na utváření priorit výdajů ESF má vliv i evropská Sociální agenda. Sociální agenda usiluje o aktualizaci „Evropského sociálního modelu“ na základě modernizace pracovních trhů a systémů sociální ochrany tak, aby pracovníci a podniky měli užitek z příležitostí vzniklých na základě mezinárodní konkurence, technických pokroků a změny populačních vzorů a zároveň byli chráněni ti nejohroženější členové společnosti. Kromě toho k současným iniciativám ESF přispívá koncepce „flexikurity“. Flexikuritu je možné definovat jako politickou strategii, jejímž cílem je zvýšení flexibility pracovních trhů, pracovních organizací a pracovních vztahů na straně jedné, a jistoty zaměstnání a jistoty příjmu na straně druhé. Termín flexikurita zahrnuje nový přístup k zaměstnanosti a pracuje s modelem „práce na celý život“, spíše než se dřívějším modelem „pracovní místo na celý život“. Motivuje pracovníky, aby řídili svůj pracovní život prostřednictvím celoživotního školení, přizpůsobení se změnám a mobility.", "section_level": 1}, {"title": "ESF: definice strategie.", "content": "ESF je řízen na základě sedmiletých programovacích cyklů. Strategie a rozpočet ESF se projednává mezi členskými státy EU, Evropským parlamentem a Komisí EU. Strategie definuje cíle financování ESF, které částečně nebo plně sdílí s dalším strukturálním financováním. Cíle aktuálního finančního cyklu ESF jsou:  Strategie také stanovuje široké „prioritní osy“ – opatření, která jsou nutná pro dosažení cílů a která jsou způsobilá pro financování.", "section_level": 1}, {"title": "Jak jsou alokovány finanční prostředky ESF.", "content": "Úroveň financování ESF se v různých regionech liší v závislosti na jejich relativním bohatství. Regiony EU jsou rozděleny do čtyř kategorií způsobilých regionů, a to na základě jejich regionálního HDP na osobu ve srovnání s průměrem EU (EU o 25 nebo 15 členských státech), a dělí se do dvou zmíněných cílů.  Cíl Konvergence zahrnuje:  Cíl Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost zahrnuje:  V konvergenčních regionech může spolufinancování projektů ze strany ESF dosáhnout až 85 % celkových nákladů. V regionech regionální konkurenceschopnosti a zaměstnanosti je běžnější 50 % spolufinancování. V případě bohatších členských států a regionů finanční prostředky z ESF doplňují existující národní iniciativy na podporu zaměstnanosti; u méně bohatých členských států financování ESF může být hlavním zdrojem financí pro iniciativy související se zaměstnaností.", "section_level": 1}, {"title": "Jak je ESF prováděn.", "content": "Definice strategie se sice provádí na úrovni EU, ale realizace financování ESF je odpovědností členských států a regionů EU. Jakmile je odsouhlasena strategie a alokování rozpočtu, zaujme se k programování společný přístup. Členské státy a jejich regiony společně s Evropskou komisí naplánují sedmileté operační programy. Tyto operační programy popisují oblasti činnosti, které budou financovány, a mohou být geografické nebo tematické.  Členské státy určí vnitrostátní řídicí úřady ESF, které jsou zodpovědné za výběr projektů, výplatu fondů a vyhodnocování postupu a výsledku projektů. Jmenují se také certifikační a auditorské subjekty, které sledují a zajišťují dodržování výdajů podle předpisů ESF.", "section_level": 1}, {"title": "Projekty ESF.", "content": "V praxi je ESF realizován prostřednictvím projektů, které předkládá a realizuje celá řada organizací, a to jak ve veřejném, tak v soukromém sektoru. Patří k nim národní, regionální a místní úřady, vzdělávací a školicí instituce, nevládní organizace (NGO) a dobrovolnický sektor a také sociální partneři, například odbory a pracovní rady, průmyslová a profesní sdružení a jednotlivé firmy.  Projekty ESF jsou určeny pro různé cílové skupiny. Jedná se například o jednotlivé pracovníky, skupiny lidí, průmyslová odvětví, odbory, veřejné správy nebo jednotlivé firmy. Konkrétní cílovou skupinou jsou zranitelné skupiny lidí, pro které je mimořádně náročné najít práci nebo postoupit v rámci pracovního místa, jako jsou například dlouhodobě nezaměstnaní a ženy. Jen pro ilustraci – odhaduje se, že každý rok je prostřednictvím účasti v projektech ESF poskytnuta pomoc více než 9 milionům osob patřícím k těmto zranitelným skupinám.", "section_level": 1}, {"title": "Evropský sociální fond 2007-2013.", "content": "Současný programovací cyklus ESF běží od roku 2007 do roku 2013 pod heslem „Investice do lidí“. Během tohoto období ESF vynaloží investice ve výši kolem 75 miliard eur – téměř 10 % rozpočtu EU – na projekty zvyšující zaměstnanost. Finanční prostředky se vynakládají v šesti specifických prioritních oblastech:  V každém regionu bude skutečná distribuce finančních prostředků záviset na místních a regionálních prioritách. Všech šest priorit platí na cíl Konvergence i na cíl Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost; konvergenční regiony budou však obvykle klást důraz na „posílení lidského kapitálu“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Evropský sociální fond (\"ESF\") je hlavním finančním nástrojem Evropské unie pro podporu zaměstnanosti v členských státech a také pro prosazování hospodářské a sociální soudržnosti. Výdaje ESF dosahují přibližně 10 % celkového rozpočtu EU.", "tgt_summary": "欧洲社会基金(英语:European Social Fund,简称ESF)是欧盟支持成员国就业以及促进经济与社会凝聚力的主要金融工具。欧洲社会基金支出约占欧盟总预算的10%。", "id": 1779001}
{"src_title": "Gestapo", "tgt_title": "盖世太保", "src_document": [{"title": "Vznik a fungování.", "content": "V roce 1933, když se Hitler stal německým kancléřem, stal se Hermann Göring pruským ministrem vnitra a rozhodl o vzniku zvláštní tajné policie. Oddělil politickou a výzvědnou složku od pořádkové policie, do jejího vedení jmenoval řadu členů SS a její bezpečnostní složky \"Sicherheitsdienstu\" (SD). Státní policie tak postupně srůstala s represivními složkami nacistické strany, v roce 1934 přešla přímo pod vedení SS. Přesto většina z 32 000 až 46 000 zaměstnanců gestapa nebyli nacisté (v roce 1939 bylo jen asi 15 % členy SS, jejich počet ale stále rostl, v berlínské ústředně až do 50 %), byli to však loajální úředníci, kteří přesně plnili rozkazy nadřízených. Roku 1936 Hitler sjednotil tradičně zemské policie v jednu říšskou organizaci \"Sicherheitspolizei\" zahrnující tajnou i kriminální policii (roku 1939 byly obě převedeny pod Říšský bezpečnostní úřad – RSHA), těsně ji propojil s SS a SD a zákonem stanovil, že její činnost nepodléhá soudnímu přezkoumání.  Tak se hlavní zbraní gestapa stalo právo kohokoli zatknout a uvěznit, třeba i v koncentračním táboře, bez soudního procesu (tzv. \"schutzhaft\", v překladu \"ochranná vazba\", což byl však eufemismus). Zaměstnanci gestapa se nikdy neprokazovali legitimací s fotografií, nýbrž jen odznakem. Možnosti gestapa ve smyslu jeho všudypřítomnosti a vševědoucnosti byly někdy přeceňovány; ve skutečnosti bylo úředníků gestapa poměrně málo: například ve Frankfurtu nad Mohanem to bylo asi 45 zaměstnanců a o něco větší počet placených agentů. O to větší význam měla běžná udání, která způsobila až 80 % pronásledování. Jen asi čtvrtina z nich měla politický motiv, většinou šlo o osobní spory a snahu prokázat vlastní loajalitu. Od roku 1936, kdy rozhodující roli ve výcviku převzal Werner Best, procházeli členové gestapa ideologickým školením. Best zdůrazňoval doktrínu, která měla členy gestapa utvrdit v přesvědčení, že jsou „lékaři národního těla\", kteří bojují proti „patogenům“ a „nemocem“. Mezi předpokládanými nemocemi byli „komunisté, zednáři a církve - a nad nimi a za nimi stáli Židé“. Historik George C. Browder tvrdí, že existoval čtyřstupňový proces, který členy gestapa připravoval na to, aby byli schopni jakéhokoli bezcitného násilí (autorizace násilí, posilování násilných vzorců, rutinizace násilí a úplná dehumanizace osobnosti). Browder též zdůraznil roli SS při infikování gestapa násilnými metodami.  Jednou ze známých represivních operací gestapa byla akce \"Nacht und Nebel\" (Noc a mlha). Na osobní Hitlerův rozkaz z 12. prosince 1941 se mělo gestapo vypořádat s odbojovými skupinami na okupovaných územích metodou únosu osob uprostřed noci (Nacht) a jejich zmizení bez jakýchkoliv informací příbuzným (Nebel). Takoví lidé měli navždy zmizet a nejistota spojená s jejich zmizením měla být psychologickým terorem, který měl další jedince odstrašit od jakékoli opozice vůči nacistickému režimu.Zatčení během akce Nacht und Nebel byli převážně z Belgie, Francie a Nizozemska. Obvykle byli zatčeni uprostřed noci a rychle převezeni do stovky kilometrů vzdálených věznic. Zde byli podrobeni výslechům a mučení. Pokud přežili, byli odesíláni do koncentračních táborů Dachau, Sachsenhausen, Buchenwald, Mauthausen, Neuengamme, Gross-Rosen a Natzweiler. Všem úřadům bylo zakázáno podávat zprávu o úmrtí vězně z akce Nacht und Nebel příbuzným, ani nebylo vydáváno tělo zemřelého k pohřbení.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace gestapa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Úřad C (Administrativa a záležitosti strany).", "content": "Centrální administrativní kancelář gestapa, zodpovědné za kartové informace o celém personálu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Gestapo (zkratka z \"Geheime Staatspolizei\", česky „tajná státní policie“) byla tajná policie nacistického Německa, působící i na jím okupovaných územích. Vznikla přeměnou tajné pruské státní policie dne 26. dubna 1933 a posláním bylo vyhledávat, zajišťovat a případně i likvidovat osoby a skupiny, které by mohly ohrožovat fungování nacistického státu. Gestapo zaniklo 8. května 1945. Po druhé světové válce bylo prohlášeno za zločineckou organizaci.", "tgt_summary": "秘密国家警察(,缩写:GESTAPO,,汉语音译盖世太保,又译盖斯塔波),是纳粹德国时期的秘密警察。秘密国家警察由党卫队控制。它在成立之初是一个秘密警察组织,后加入大量党卫队人员,一起实施“最终解决方案”。", "id": 3029905}
{"src_title": "GeForce 9", "tgt_title": "NVIDIA GeForce 9", "src_document": [{"title": "Modely.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "V tabulce.", "content": "Stream procesory jsou jinak řečeno shader jednotky nebo unifikované shadery. Zde prezentované karty jsou referenční, nenajdete tu třeba Zotac AMP! veri a atd...", "section_level": 2}, {"title": "Přehled.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "GeForce 9400 GT.", "content": "Nejlevnější a taky nejmíň výkonná karta z řady GeForce 9. Hodí se do kanceláří a HTPC. Mají malou spotřebu a díky tomu na ně stačí pasivní chladič, i když někteří výrobci na ně instalují aktivní chladiče. Jejím konkurentem by měla být AMD Radeon HD4350.  Osazené 65 nm jádro G96 má 16 unifikovaných shaderů, 8 TMUs jednotek, 4 ROPs jednotek, 128-bit paměťovou sběrnici a teoretický výkon 67 GigaFlops.", "section_level": 2}, {"title": "GeForce 9500 GS.", "content": "Nižší model z řady GeForce 9500. Hodí se do HTPC a na kancelářské práce, případně nenáročné hraní starších her. Osazené 65 nm jádro G96 má 32 unifikovaných shaderů, 16 TMUs jednotek, 8 ROPs jednotek a 128-bit paměťovou sběrnici.", "section_level": 2}, {"title": "GeForce 9500 GT.", "content": "Výkonnější verze z řady GeForce 9500. Využití podobné jako u GeForce 9500 GS, to je umístění do HTPC a kanceláří a na nénaročné hraní starších her. Osazené 55 nm jádro G96 má 32 unifikovaných shaderů, 16 TMUs jednotek, 8 ROPs jednotek, 128-bit paměťovou sběrnici a teoretický výkon 134 Gigaflops.", "section_level": 2}, {"title": "GeForce 9600 GSO.", "content": "GeForce 9600 GSO s 96 unifikovanými shadery je pouze přejmenovaná GeForce 8800GSO, aby se prodaly čipy na skladě.  GeForce 9600 GSO s 48 unifikovanými shadery, 24 TMUs jednotek, 16 ROPs jednotek, 256-bit paměťovou sběrnici staví na jádře G94 použitého u GeForce 9600 GT. Je o něco slabší, ale dá se použít na hraní moderních her bez velkých nároků na grafiku.", "section_level": 2}, {"title": "GeForce 9600 GT.", "content": "Střední řada 9600 a její nejlepší kousek GeForce 9600GT. Dobrý poměr mezi cenou a výkonem. Stačí na mnoho věcí. Jejím konkurentem by měla být AMD Radeon HD4670. Osazené 55 nm jádro G94 má 64 unifikovaných shaderů, 32 TMUs jednotek, 16 ROPs jednotek, 256-bit paměťovou sběrnici a teoretický výkon 312 Gigaflops.", "section_level": 2}, {"title": "GeForce 9800 GT.", "content": "Nejnižší model řady GeForce 9800. Proti ní byla postavena AMD Radeon HD4830. Osazené 55/65 nm jádro G92a/b má 112 unifikovaných shaderů, 56 TMUs jednotek, 16 ROPs jednotek, 256-bit paměťovou sběrnici a teoretický výkon 504 Gigaflops.", "section_level": 2}, {"title": "GeForce 9800 GTX.", "content": "Střední model řady GeForce 9800. Proti ní byla postavena AMD Radeon HD4850. Osazené 65 nm jádro G92a má 128 unifikovaných shaderů, 64 TMUs jednotek, 16 ROPs jednotek, 256-bit paměťovou sběrnici a teoretický výkon 648 Gigaflops", "section_level": 2}, {"title": "GeForce 9800 GTX+.", "content": "Nová verze středního modelu řady GeForce 9800 na 55 nm. Proti ní byla postavena AMD Radeon HD4850. Osazené 55 nm jádro G92b má 128 unifikovaných shaderů, 64 TMUs jednotek, 16 ROPs jednotek, 256-bit paměťovou sběrnici a teoretický výkon 705 Gigaflops", "section_level": 2}, {"title": "GeForce 9800 GX2.", "content": "Nejvyšší model a taky nejvýkonnější, je spojen z dvou karet a má díky tomu 2 čipy, využívá k tomu technologii SLI. Proti ní byla postavena AMD Radeon HD3870 X2 a HD4870 X2. Osazené 65 nm jádro G92a má 2x 128 unifikovaných shaderů, 2x 64 TMUs jednotek, 2x 16 ROPs jednotek, 2x 256-bit paměťovou sběrnici a teoretický výkon 2x 576 Gigaflops", "section_level": 2}, {"title": "Řada GeForce 9400.", "content": "Nejnižší řada. Vhodná pouze do HTPC a kanceláře. Nepodává vysoký grafický výkon, přesto na videa a 2D zobrazovaní to bohatě stačí. Na přelomu 2008/2009 se začal používat v platformě Nvidia ION.", "section_level": 1}, {"title": "Řada GeForce 9600.", "content": "Patří do střední třídy a podle toho taky podávají grafiky z této řady výkon. Ale pozor na GeForce 9600GSO s 96 unifikovanými shadery, je to pouze přejmenovaná GeForce 8800GSO. GeForce 9600GSO s 48 unifikovanými shadery vychází z GeForce 9600GT (jádra G94/D9M), a tak je to plnohodnotná grafická karta řady GeForce 9. I když se v obchodech nerozlišují, pro jejich rozlišení je níže poznámka a jako počet unifikovaných shaderů.", "section_level": 1}, {"title": "Řada GeForce 9800.", "content": "Nejvyšší řada GeForce 9. Má nejvyšší grafický výkon, ale taky spotřebu. Pokud někdo chce TOP z GeForce 9 měl by pouze šáhnout po modelech odsud. nVidie vyvíjí vždy nejdřív HIGH-END a pak od toho vydává nižší řady.", "section_level": 1}], "src_summary": "GeForce 9 staví na úspěšné řadě GeForce 8 a hlavně slávě GeForce 8 Ultra/GTX jako krále výkonu a 8800GT jako krále poměru cena/výkon. Podporuje DirectX 10, Shader Model 4.0, OpenGL 2,1 a PCI-E 2.0. Výkonově jsou posazeny od nejnižší po nejvyšší třídu. Jádro se skládá z unifikovaných shaderů (u některých karet jako 9600GT jsou vylepšeny proti GeForce 8), ROPs, TMUs, paměťového řadiče a dalších.", "tgt_summary": "GeForce 9系列,代号D9E,是NVIDIA的第九代GeForce显示芯片,首个产品GeForce 9600 GT于2008年2月尾推出。9系列拥有65nm制程的高阶D9E和55nm制程中阶的D9P两种型号,两者皆支援DirectX 10和Shader Model 4.0。08年二月尾先上市的是高阶的D9E,D9P则在同年六月推出。2009年初,NVIDIA将GeForce 9系列多数型号重新更名为GeForce 100系列,规格只在频率上有部分提升。", "id": 2152916}
{"src_title": "Specifický impuls", "tgt_title": "比冲", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Specifický impuls je poměr tahu k množství spotřebovaného paliva za sekundu. Jestliže je specifický impuls například 1000 N.s/kg znamená to, že jeden kilogram pracovní látky dokáže vyvolat po dobu jedné sekundy tah 1000 Newtonů a zrovna tak to znamená, že po dobu 1000 sekund bude dávat tah jednoho Newtonu. Kromě toho je specifický impuls číselně roven efektivní výtokové rychlosti, tudíž pracovní látka v motoru s I 1000 N.s/kg má efektivní výtokovou rychlost 1000 m/s.  Na rozdíl od skutečné výtokové rychlosti, je efektivní výtoková rychlost v m/s vždy číselně rovna specifickému impulsu v N.s/kg a tuto hodnotu lze přímo dosadit do Ciolkovského rovnice. To platí pro všechny druhy reaktivních pohonů, ať už mají uzavřený cyklus nebo otevřený a ať už čerpají pracovní látku z okolí nebo ne.  U proudových motorů je vyšší specifický impuls způsoben tím, že pracovní látku (vzduch) čerpají z okolí a palivo tvoří jen menší část hmoty, protékající motorem.  V anglosaské literatuře se uvádí definice specifického impulsu jako poměr tahu k normálnímu gravitačnímu zrychlení a k sekundové spotřebě. Potom je jednotkou sekunda. Tato definice vychází z toho, že hmotnost i tah jsou uváděny ve stejných jednotkách, v librách nebo kilogramech. Takže specifický impuls v sekundách informuje o tom, po jak dlouhou dobu dokáže poskytovat jedna libra nebo kilogram pracovní látky tah jedné libry nebo kilogramu respektive.", "section_level": 1}, {"title": "Jednotky.", "content": "Převodní tabulka V anglicky psané literatuře je v současnosti nejpoužívanější jednotkou pro specifický impuls sekunda, která je používána jak v zemích s imperiálními jednotkami tak v zemích s metrickým systémem. Tato jednotka má hlavní výhodu, že její číselná hodnota je identická všude na světě a rozumí jí prakticky každý. Téměř všichni světoví výrobci udávají specifikace svých produktů právě v těchto jednotkách.  Jednotka N.s/kg je běžná v evropské (neanglicky psané) literatuře. Na rozdíl od I v sekundách je přímo provázána se jednotkami SI (z výpočtů odpadá konstanta normálního gravitačního zrychlení) a je rovna efektivní výtokové rychlosti v m/s.  NASA dříve používala jednotky ft/s pro efektivní výtokovou rychlost a lbf·s/lb pro specifický impuls. Jednotka ft/s byla používána v době programu Apollo, avšak v současnosti NASA používá jednotky SI, kdekoli je to možné. Jednotka lbf·s/lb se také vyskytuje velmi zřídka, ale v některých publikacích se s ní ještě lze setkat.", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet impulsu raketového motoru.", "content": "Pro motory poháněné horkými plyny (většina soudobých raketových motorů) lze specifický impuls spočítat z vlastností motoru a paliva podle vzorce:  formula_1 kde  Ze vzorce plyne jeden důležitý detail pro určení vhodného směšovacího poměru paliva s okysličovadlem: Specifický impuls roste úměrně teplotě ve spalovací komoře, ale klesá s rostoucí molekulovou hmotností produktů spalování. Směšovací poměr pro dosažení nejvyššího impulsu může být proto jiný, než by odpovídalo dokonalému spálení paliva podle stechiometrické rovnice.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Pro dokonalé spálení vodíku a kyslíku je stechiometrický poměr hmotností m:m 1:8. Při tomto poměru dojde k dokonalému spálení obou složek na vodu a ve spalovací komoře bude dosaženo nejvyšší teploty. Nejvyšší specifický impuls bude ale mít motor, spalující palivo přibližně v poměru 1:3 (počítáno pro tlak 50 barů ve spalovací komoře). V praxi bude ale nejspíše použito poměru někde mezi oběma hodnotami, protože samotný (kapalný) vodík má příliš malou hustotu a výhoda vyššího specifického impulsu by byla smazána potřebou větší a těžší konstrukce vodíkové nádrže.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah impulsu a tahu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "I v N.s/kg.", "content": "formula_3", "section_level": 2}, {"title": "I v sekundách.", "content": "formula_5", "section_level": 2}], "src_summary": "Specifický impuls (značí se \"I\", jednotkou je N.s/kg nebo sekunda) je jedním z nejdůležitějších parametrů raketových a proudových motorů a udává palivovou účinnost motoru. V anglosaské literatuře i řadě dalších publikací se používá definice založená na poměru tahu a normálního gravitačního zrychlení. Výsledná nominální hodnota v sekundách je 9,81 krát menší než hodnota v N.s/kg.", "tgt_summary": "比冲或比冲量亦有称比推力(英语:specific impulse)是用来表示一个推进系统的燃烧效率。比冲的定义为:火箭发动机单位重量推进剂产生的冲量,或单位重量(重力)流量的推进剂产生的推力。比冲的单位为米/秒(m/s)或牛·秒/千克(N·s/kg)(考虑单位质量流量的推进剂),工程上会考虑单位重量流量的推进剂。比冲的单位习惯使用秒(s),可以理解为1牛顿重的物质产生1牛顿推力的可持续时间(秒数)。比冲越高代表效率越好,亦即可以用相同质量的燃料产生更多的动量。", "id": 1486697}
{"src_title": "Burzovní index", "tgt_title": "股價指數", "src_document": [{"title": "Burzovní indexy v ČR.", "content": "V současné době je Index PX oficiálním indexem Burzy cenných papírů Praha, která je nejvýznamnější burzou v České republice.  Předchozími indexy byly PX 50 a PX-D. Nástupcem nejstaršího indexu burzy PX 50 se stal Index PX, jehož první výpočet v návaznosti na předchozí historické hodnoty \"indexu PX 50 byl proveden 20. 3. 2006\". Den, kdy byl Index PX uveden na burzu, bylo do jeho báze zahrnuto 9 nejlikvidnějších emisí burzovního trhu. 5. duben 1994 se stal výchozím dnem pro výpočet PX indexu v sestavě báze obsahujících 50 emisí s nastavenou výchozí hodnotou indexu 1 000,0 bodu. Poté počet emisí v bázi indexu stále klesal. Tyto změny a její aktualizace prováděla Komise pro správu burzovních indexů. Začátek obchodování na Burze cenných papírů Praha byl ovlivněn ukončením první vlny privatizace a nástupem investorů na kapitálový trh, kdy v únoru 1994 index dosáhl na své historické maximum 1245 bodů. Tuto hranici se podařilo znovu překonat po 11 letech v roce 2005. Nejnižší hodnota, na kterou Index PX historicky poklesl 8. října 1999 na 316 bodů.Svého maxima dosáhl na 1936 bodech 29.10.2007, přičemž během tohoto dne se vyšplhal i na 1940 bodů, a však nakonec uzavíral na 1936 bodech. Jeho současná hodnota vypočtená ke dni 10.12.2008 byla 869,2 bodů.  Na RM-Systému byl od 3. dubna 1994 Index PK 30, jehož výchozí hodnota byla 1000 bodů. Bázi indexu PK 30 tvořilo třicet hlavních titulů. Od 17.7.2006 byl název PK 30 změněn na současný Index RM. Index RM je indexem RM-SYSTÉMU, který se 1. prosince 2008 transformoval z mimoburzovního trhu na burzu cenných papírů.Jeho hodnota vypočtená ke dni 10.12.2008 byla 1 987,57 bodů.", "section_level": 1}, {"title": "Vzorec pro výpočet Indexu PX.", "content": "PX(t) = K(t) × M(t) / M(0) × 1000  Index PX je cenový index blue chip emisí.", "section_level": 2}, {"title": "Nejznámější světové burzovní indexy.", "content": "Mezinárodní význam jednotlivých burzovních indexů se odvíjí od významu, který příslušná burza z mezinárodního pohledu vykazuje. Největší význam je přisuzován burzám nadnárodním, hlavně akciovým.", "section_level": 1}, {"title": "Evropa.", "content": "Většina evropských burzovních indexů zahrnuje nejlepší společnosti na trhu s největší tržní kapitalizací. Zastoupení jednotlivých titulů v burzovním indexu je většinou čtvrtročně kontrolováno. Základním kritériem pro participaci těchto titulů je také tržní hodnota volně obchodovaného počtu akcií.", "section_level": 2}, {"title": "Asie.", "content": "V Asii se přisuzuje v současné době největší význam burzám v Japonsku, dále Hongkongu a Singapuru.  V Japonsku existují 2 hlavní indexy:", "section_level": 2}, {"title": "Metody konstrukce burzovního indexu.", "content": "Metody konstrukce burzovního indexu lze aplikovat třemi způsoby:  Kalkulace téměř všech burzovních indexů probíhá v reálném čase, s frekvencí od každých 15 sekund po maximálně 1 minutu. Rozhodnutí o frekvenci kalkulace indexu závisí na jednotlivé burze.", "section_level": 1}, {"title": "Indexové certifikáty.", "content": "Indexové certifikáty jsou investičním nástrojem pro efektivní diverzifikaci investičního portfolia, riziko je zde eliminováno než kdyby investor nakupoval jednotlivé akcie. Podkladovým aktivem těchto instrumentú jsou burzovní indexy, jejichž cena se přesně odvíjí od vývoje podkladového indexu. Poměr odběru určuje vztah ceny k hodnotě indexu. Výhodou certifikátů je jejich likvidita, investor může kdykoli certifikát koupit či odprodat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Burzovní index je ukazatelem vývoje daného trhu jako celku, slouží ke sledování vývoje trhu v čase a jeho vývojovým tendencím. Protože burzovní index odráží jak současný stav vývoje trhu, tak i dlouhodobý vývoj trhu s jeho tendencemi, lze jej také použít jako určité měřítko úspěšnosti dlouhodobého vývoje investorova portfolia z hlediska výnosů. Každý burzovní či akciový, mimoburzovní trh má svůj vlastní index za jednotlivé druhy cenných papírů obchodovaných na trhu. Za nejdůležitější jsou považovány indexy akciové.", "tgt_summary": "股价指数(或称股市指数、股票指数)包含多种股票,是反映市场上组成股票价值的一个数据。它通常被用于展现组成股票的共通特性,例如在同一个证券交易所交易,属于同一个产业,或有相同的市值。许多指数是由报章或财经期刊编制作为投资组合(例如共同基金)绩效评估的基准点。", "id": 1761782}
{"src_title": "Stafordširský bulteriér", "tgt_title": "斯塔福郡鬥牛㹴", "src_document": [{"title": "Povaha.", "content": "Stafordšírský bullterier je velmi statečný, nebojácný dobře vyvážený, houževnatý a obětavý pes.Je to velmi temperamentní pes, s velkým sebevědomím. Je spolehlivý a velice milý společník. Tento pes je velmi oddaný a dobrácký. Svou rodinu miluje, rád si hraje, zejména velice miluje děti – v zemi původu je přezdíván jako „Baby dog“. Pes je však právě kvůli útokům na děti zakázán k dovozu i chování ve švýcarských kantonech Zürich a Wallis Jakýkoli náznak agresivního chování k lidem je důvod k okamžitému vyloučení z chovu. Ve smečce se chová podobně jako jakýkoli jiný pes. Chování dvou samců se příliš nedoporučuje, ale nemusí to znamenat, že by se spolu jen prali. Může stát ve vzácnějších případech, že spolu i dva samci budou vycházet výborně.", "section_level": 1}, {"title": "Tělo.", "content": "Na svou velikost jsou tito bulterieři velmi silní psi. Jsou aktivní a pohybliví. Hlava je krátká s dobře vyvinutými lícními svaly. Přednost mají tmavé oči. Světlé oko je tolerované pouze u psa s modrou srstí. Oči jsou kulaté a středně velké, posazené tak, aby hleděly přímo vpřed. Okraje víček jsou tmavé. Středně velké uši jsou polopřeklopené ale častěji složené do růžičky. Úplně spadené nebo postavené ucho je krajně nežádoucí. Stafordšírský bullterier má široký a hluboký hrudník, krk má svalnatý, poměrně krátký s jasnými obrysy, směrem k ramenům se rozšiřující. Tlapy jsou pevně sevřené, neměly by být příliš volné. Linie hřbetu je rovná. Středně dlouhý, nízko nasazený ocas se ke špičce sužuje a je nesený poměrně nízko. Neměl by být příliš zatočený – lze jej připodobnit k ramenu starých studnových pump.", "section_level": 1}, {"title": "Srst.", "content": "Srst stafordšírského bulteriera je krátká a hladká. Barva srsti je od bílé, červené a rezavé přes tzv. modrou až po černou. Jsou možné i kombinace těchto barev. Kterákoliv z uvedených barev může být kombinována s bílou. Možné je i žíhané zbarvení nebo žíhané s bílými znaky. Zbarvení černo-červené (tzv. pálení - black and tan - typické pro dobrmana a rotvailera) nebo játrově hnědé je krajně nežádoucí.", "section_level": 1}, {"title": "Výchova.", "content": "Stafordšírský bulteriér se učí rychle, ale může být někdy až příliš svéhlavý. Při hře na přetahování jej brzy naučte, že musí pustit, dáte-li mu povel. Chovejte se vždy důsledně, ale také láskyplně. Na domácí zvířata si musí zvykat od malička.", "section_level": 1}, {"title": "Standard plemene.", "content": "V rámci klasifikace FCI se řadí do III. kategorie (teriéři) a její 3. sekce (teriéři typu Bull, bez pracovní zkoušky). Oficiální zkratkou plemene je v České republice „SBT“.", "section_level": 1}, {"title": "Základní péče.", "content": "Stafordšírský bullterier se hodí spíše pro zkušenější majitele. Má rád pohyb. Na údržbu své krátké srsti je velmi nenáročný. Velmi důležitá je důkladná socializace psa. Pes je velmi fixován na svou lidskou rodinu a bez ní velmi trpí. Chov v kotci nebo boudě venku je nevhodný, nejen kvůli jeho silné vazbě na lidi, ale také proto, že psům na zimu nenarůstá teplá zimní podsada. Při výchově tohoto plemene je třeba být důsledný a laskavý. Psi velmi dobře snáší jízdu autem, někdy jí dokonce vyžadují. Mnozí jsou dobří plavci a vášniví aportéři.", "section_level": 1}, {"title": "Klub SBTC CZ.", "content": "Klub SBT je řádným členem Českomoravské kynologické unie (ČMKU) a jeho účelem je garance čistokrevné plemenitby plemene stafordširský bullteriér a odborná činnost zaměřená na chov plemene SBT. Sdružuje majitele a příznivce plemene SBT. Organizuje odborné semináře, výstavní, sportovní a výcvikové akce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stafordširský bulteriér (: \"Staffordshire Bull Terrier\", zkratka SBT) je středně velké, krátkosrsté psí plemeno původem z Anglie, jehož příbuznými jsou americký stafordširský teriér. Mezinárodní kynologickou federací (FCI) byl jako samostatné plemeno uznán v roce 1987, anglickým Kenel Clubem již v roce 1935. Chov v České republice se datuje od roku 1989, kdy byla dovezena první fena. Plemeno bylo vytvořeno horníky a dělníky z anglického Staffordshiru, a to spojením buldoka a anglického teriéra.", "tgt_summary": "斯塔福郡斗牛㹴(英: Staffordshire Bull Terrier,非正式:Staffie, Stafford, Staffy or Staff);有时与比特斗牛㹴等归纳为比特犬的一种,是一个中型的短涂层品种犬这是一个英格兰狗,第五个最流行的品种。", "id": 709551}
{"src_title": "Philae", "tgt_title": "菲萊 (埃及)", "src_document": [{"title": "Chrám ve starověku.", "content": "Stavební činnost na ostrově začala v době 25. dynastie. Důkazy toho byly nalezeny v základech nejstarších dochovaných památek na ostrově.  Nejdůležitější část dějin chrámu se však začala psát až za dynastie Ptolemaiovské. Právě za jejich vlády vznikl chrámový komplex zasvěcený bohyni Eset. Umístění není náhodné, protože podle usirevovského mýtu se na ostrůvku Biga, ležícím kousek od chrámu, nachází jeden z hrobů Esetina manžela, boha Usíreva, který byl svým bratrem Sutechem roztrhán na 14 dílů, rozesetých po celém Egyptě. Na ostrově Biga měl dopadnout jeden z nich.  Tento chrámový komplex nechal založit již Ptolemaios I. Sótér a za následujících faraonů se dále rozrůstal. Zcela podle egyptských tradic na půdě tohoto chrámu uzavřeli manželství Gaius Iulius Caesar s královnou Kleopatrou VII.  Chrám byl dále dostavován a rozšiřován i v době, kdy se stal Egypt součástí Římské Impéria jako jedna z jeho provincií, o čemž svědčí i názvy některých částí chrámu: Traianův kiosek, Hadriánova brána, Augustův chrám, římská kaple.", "section_level": 1}, {"title": "Popis chrámového komplexu.", "content": "Jedná se však o chrámový komplex a třebaže hlavní chrám byl zasvěcen Esetě, nacházely se v něm i další svatyně. Na východní části ostrova se nacházely chrámy núbijských božstev Arsenufise a Mandulise ale také i chrám Imhotepa, stavitele, kterému svět vděčí za první pyramidu a který byl později zbožštěn.  Východní části ostrova dominuje již zmiňovaný Traianův kiosek, který byl postaven na jeho počest, když měl tento chrám osobně navštívit, k návštěvě ale nakonec nikdy nedošlo. Na sever od kiosku stojí chrám zasvěcený Hathor a komplex na severu uzavírají Augustův chrám a Diokleciánova brána.  Na západní části (bráno od severu) se nachází chrám Hora mstitele. Kolem něj se lze dostat k severní části hlavního chrámu. Po východním pobřeží ostrova se dále na jih od Horova chrámu nachází Hadriánova brána, kterou se lze dostat mezi první a druhý pylon hlavního chrámu. Na tomto nádvoří se nachází mamissi (=chrám zrození) a římská kaple.", "section_level": 2}, {"title": "Esetin chrám.", "content": "Vlastní Esetin chrám je postaven podle klasických egyptských architektonických principů stavby chrámů. Vstupuje se do něj prvním vstupním pylonem, čímž se dostaneme na nádvoří. Jeho východní část tvoří chrám mamissi, chrám zrození, který byl místem oslavování narození faraona.  Na druhé straně nádvoří naproti prvnímu pylonu se nachází pylon druhý, před jehož východní částí se nachází římská kaple, jeden z dokladů, že chrám se nadále rozvíjel a rozšiřoval i pod nadvládou Římanů.  Za tímto druhým pylonem se nachází sloupová síň, neboli hypostyl. Hypostylová síň na Philae však neměla zcela uzavřený strop. V první řadě sloupů jakoby dva chybí a ta část stropu, který by podpíraly, není. Nejedná se o zhroucenou část stropu (jak by se mohlo z popisu zdát), ale o architektonický záměr.  Za hypostylem se nalézá vnitřní svatyně, kde stávala socha bohyně Eset, která byla v tomto chrámu uctívaná.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední bašta egyptského náboženství.", "content": "Ještě v první polovině šestého století (za vlády východořímského císaře Iustiniana I.) byl chrám na ostrově Philae poslední chrám, kde se praktikovaly starověké náboženské obřady ale roku 535 (ačkoliv některé zdroje říkají 551 či ještě později) byl z rozkazu císaře uzavřen, což znamenalo oficiálně konec egyptského náboženství. Tomuto uzavření však o téměř 150 let dříve (392) předcházel zákaz všech nekřesťanských náboženských obřadů na území Impéria, jehož byl Egypt tou dobou součástí. Ale navzdory tomu zde v tomto chrámovém komplexu egyptské náboženství přečkalo dál.  To, že již neexistoval oficiálně žádný chrám, však neznamenalo konec faktický a původní náboženství bylo dál udržováno v podobě lidové. Asi na tom takto nebyla většina země, mnohem pravděpodobnější je, že původní náboženství bylo v menšině. Ani okamžikem uzavření chrámu pravděpodobně nepřestalo existovat úplně.  Nicméně vpád Arabů do Egypta roku 640 posléze dokončil to, co případně křesťanství nestihlo. Po vlně christianizace, která se zemí přehnala v předchozích stoletích, následovala vlna islamizace, která se s původním náboženstvím již téměř nesetkala.", "section_level": 1}, {"title": "Philae jako kostel.", "content": "V témže roce, kdy byl chrám uzavřen (535), vysvětil ho biskup Theodor na kostel sv. Štěpána, a tím zahájil kontinuitu jeho fungování i v křesťanském světě. Existují dohady, že v této době docházelo ke společnému využívání prostor komplexu jak křesťany tak i původními věřícími. To by mohlo být i příčinou různých dat ukončení jeho egyptského fungování. Další vysvětlení pozdějších roků může být v uzavření chrámu i jako křesťanského kostela.  Používání chrámu křesťany se na něm neblaze podepsalo. Mnoho reliéfů bylo záměrně poškozeno a stesáno a na mnoha místech byl do kamene vytesán symbol kříže. Nejvíce je to vidět na prvním pylonu, kde postava bohyně Eset nalevo od vchodu jimi byla značně poškozena, zatímco postava na pravé straně vchodu, dotčená pouze zubem času, je velmi zachovalá.", "section_level": 1}, {"title": "Philae pod vodou.", "content": "Poprvé vody Nilu ohrozily chrám roku 1902, kdy býval chrám kvůli první Asuánské přehradě na deset měsíců v roce zaplaven. Nad hladinu se vynořoval jen po ony dva měsíce, kdy byla přehrada částečně vypouštěna. Ještě během prvního desetiletí se však začalo mluvit o navýšení přehrady, které by mělo za následek ještě silnější zaplavování chrámu. K němu nakonec došlo a o několik let později byla přehrada navýšena podruhé.  Když se na počátku šedesátých let rozhodlo o výstavbě vysoké asuánské přehrady, hrozilo, že se Philae ocitne pod vodami Nilu navždy. Vodní eroze by pak hrozila chrámový komplex na ostrově zničit.", "section_level": 1}, {"title": "Záchranné práce.", "content": "Díky zásahu UNESCO byly památky na Philae zachráněny a to přesunem na jiný ostrov, který zvýšenou hladinou již neměl být zaplaven. Záchrana komplexu trvala od roku 1972 do roku 1980. Ostrov Agilkija, který se nachází 300 metrů od původního ostrova, byl upraven tak, aby na něj mohly být přeneseny všechny památky. Ostrov byl zvětšen a změnil se i jeho tvar, aby co nejvíce odpovídal původnímu ostrovu Philae.  Komplex byl nejprve obehnán provizorní 15 metrů vysokou nepropustnou stěnou. Stavby pak byly rozebrány, jednotlivé kameny pečlivě označeny a přemístěny na nový ostrov, kde byl celý chrámový komplex znovu sestaven. Na rozdíl od chrámu v Abú Simbelu (který byl také přesunut kvůli Násirovu jezeru) byla práce zde jednodušší, neboť se nemusela řezat skála, ale stačilo již před stovkami let opracované kvádry vyzvednout z jejich umístění a pak je přesunout na odpovídající místo v novém areálu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Philae (někdy foneticky Fílé; v egyptštině Pilak, řecky Φιλαί) byl ostrov na Nilu v dnešním jižním Egyptě jižně od 1. kataraktu u Asuánu na historické hranici mezi Egyptem a Núbií, na němž byl postaven jeden z nejznámějších chrámů starověkého Egypta zasvěcený bohyni Esetě. Chrám byl jako poutní místo významným náboženským centrem zejména v řecko-římské době, kdy byla většina komplexu vystavěna, a po nástupu křesťanství se stal posledním místem, kdy byl až do 1. poloviny 6. století udržován tradiční kult. Jsou zde zaznamenány nejmladší známé nápisy zapsané v hieroglyfech a v démotickém písmu.", "tgt_summary": "菲莱 (希腊文:, \"Philai\";古埃及文:\"Pilak\",\"P'aaleq\";,\"Anas el Wagud\";英语:Philae)是一座位于尼罗河中的岛屿,也是埃及南部一个有古埃及神庙建筑群的地方。第一座阿斯旺水坝的兴建致使该岛部分被淹,半个世纪后,新的阿斯旺水坝又曾迫使这里的古埃及神庙建筑群被拆迁至临近的一座岛上,拆迁计划与联合国教科文组织的项目有联系。", "id": 1290361}
{"src_title": "9K112 Kobra", "tgt_title": "9K112眼鏡蛇反坦克導彈", "src_document": [{"title": "Počátky.", "content": "V Sovětském svazu nebyly tanky na rozdíl od svých západních protivníků vybaveny tak dokonalými systém řízení palby, což snižovalo pravděpodobnost zásahu zejména při vedení boje na větší vzdálenosti. Tento nedostatek mohly účinně eliminovat protitankové řízené střely (PTŘS), jejichž hlavním účelem bylo ničení cílů nacházejících se mimo dostřel kanónu. Protože PTŘS instalované na vnějším povrchu tanku by byly příliš zranitelné, hledalo se jiné řešení. Bylo rozhodnuto vyvinout řízenou střelu schopnou odpalování z klasického tankového kanónu. Hlavním omezením byla ráže kanónu, která činí 100-125 mm, ale tento problém se podařilo překonat a roku 1968 byl zahájen vývoj ve dvou konstrukčních kancelářích současně – v Konstrukční kanceláři strojírenství \"(Konstruktorskoje bjuro mašinostrojenija - KBM)\" a v Konstrukční kanceláři přesného strojírenství \"(Konstruktorskoje bjuro točnogo mašinostrojenija - KBTM).\"", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Počátkem sedmdesátých let 20. století byl vybrán k zavedení do výzbroje perspektivnější typ PTRK vyvíjený v konstrukční kanceláři KBTM, který nesl označení 9K112 Kobra (některé prameny užívají označení 9K112-1). Tento komplet byl vyvíjen pro tanky T-64A, které byly vyzbrojeny 125mm kanónem a používaly automatické nabíjecí zařízení. Proto byla střela 9M112 konstruována jako dvojdílná. Ke spojení přední části (s kumulativní hlavicí a raketovým motorem) a zadní části (s naváděcí soustavou a malou prachovou náplní zajišťující vymetení střely z hlavně) docházelo během nabíjení před vložením do hlavně.  Zkoušky nového PTRK byly prováděny na upraveném sériovém tanku T-64A s označením \"Objekt 447\". Do výzbroje byl PTRK Kobra zaveden roku 1976.  Roku 1979 byla vyvinuta verze Kobra-M s vylepšenou střelou. V roce 1985 pak následoval PTRK Agona se zcela novou PTŘS 9M128 s tandemovou kumulativní hlavicí. Do výzbroje se však již nedostal, protože nově vyráběné tanky byly vyzbrojovány dokonalejším kompletem Refleks/Svir.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kobra (v kódu NATO AT-8 „Songster“) je sovětská protitanková řízená střela. V indexu GRAU je značena 9K112 Kobra, raketa nese označení 9M112. Jedná se o protitankový raketový komplet velkého dosahu určený k odpalování řízené střely z hlavně tanku využívající poloautomatického povelového systému dálkového navedení po záměrné cíle (typ. SACLOS) s rádiovým přenosem řídících povelů.", "tgt_summary": "9K112「眼镜蛇」(,“Kobra”在土耳其语的意思是眼镜蛇;)是一系列由前苏联设计局所研制和生产的瞄准线半自动指令无线电制导式反坦克导弹系统,9K112是俄罗斯国防部火箭炮兵装备总局(GRAU)的代号。其导弹本身被称为9M112;而北约代号为AT-8「歌唱家」()。", "id": 168423}
{"src_title": "Mlýnek na maso", "tgt_title": "绞肉机", "src_document": [{"title": "Hlavní rozdíly mezi ručními a elektrickými mlýnky.", "content": "Ruční mlýnky (mlýnky s manuálním pohonem):  Elektrické mlýnky (mlýnky s pohonem elektromotorem):", "section_level": 1}, {"title": "Ruční mlýnky.", "content": "Ruční mlýnky na maso s pohonem klikou jsou obvykle litinové nebo z nerezové oceli, ale mohou být vyrobeny i z tvrdé hliníkové slitiny (leštěný odlitek). Princip činnosti ručního mlýnku je jednoduchý. Do prostoru pro vkládání potravin v horní části mlýnku se umístí maso, které se po zatlačení pěchovadlem dostane do bezprostřední blízkosti protlačovacího šneku. Rotujícím šnekem je maso dopraveno k nožům na konci hřídele, kde je rozřezáno a tlačeno přes průtlačnou destičku (matrici, hovorově \"šajbu\") ven z mlýnku, obvykle do předem připravené nádoby. Průměr otvorů v průtlačné destičce bývá nejčastěji 5 mm nebo 8 mm.  K ručním mlýnkům se mohou upevnit různé nástavce, takže se mlýnek dá použít např. i na mletí ořechů, přípravu strouhanky nebo jako odšťavňovač, popř. „tvořítko“ na cukroví. Obvykle jej lze mýt v myčce na nádobí.  Důležitá je konstrukce upevňovacího mechanismu. Běžně používaný systém se šroubem při utažení někdy poškozuje dolní stranu desky, ke které je mlýnek připevněn. Může ale dojít i k poškození horní strany desky následkem silného utažení nebo v důsledku pohybů mlýnku při otáčení klikou.", "section_level": 1}, {"title": "Elektrické mlýnky.", "content": "Elektrické mlýnky na maso mívají obvykle tělo z plastu a některé kovové díly. Kvalitnější mlýnky jsou celokovové konstrukce s nerezovým tělem, popř. dalšími díly z nerezové oceli. Násypka je plastová nebo nerezová. Kvůli tepelné odolnosti je vhodným plastem polykarbonát. Pěchovadlo (tlačný kolík) bývá plastový. Konstrukce elektrického mlýnku může být odlišná od ručního. Základem je opět šnek, ale uspořádání a umístění nožů se někdy liší a může být složitější.  K mlýnku bývají přibaleny dva nebo tři protlačovací kotouče s různými průměry otvorů. Průměr otvorů určuje, zdali bude maso umleto jemně či hrubě a obvykle bývá v rozmezí 3 až 8 mm. U některých mlýnků lze hrubost mletí nastavovat v daném rozmezí v podstatě plynule. Někdy má mlýnek i možnost regulace otáček.  Většina mlýnků je vybavena řeznickým plničem párků, jitrnic a klobás. Dále bývají mlýnky někdy vybaveny nástavcem na krájení slaniny, nástavcem na lisování ovoce a výrobu stříkaného pečiva, nástavcem na protlačování těstovin, nástavci k tření brambor, k trhání, plátkování, kostkování, přídavným struhadlem na oříšky, apod. Některé typy mlýnků na maso umožňují též drcení ledu. K mlýnkům je často přibalen i čistič. Elektromotor u kuchyňských mlýnků mívá obvykle příkon 300 až 2000 W.", "section_level": 1}, {"title": "Dobrý elektrický mlýnek.", "content": "Dobrý elektrický mlýnek by měl v každém případě mít:", "section_level": 1}, {"title": "Řezače masa pro gastronomické provozy a pro průmysl.", "content": "Mívají obvykle větší výkon motoru a robustní celokovovou konstrukci s řadou dílů z nerezové oceli. Bývají vybaveny převodovkou s olejovou lázní. Chrání zpracovávaný produkt před zahřátím. Bývá u nich zajištěno automatické ostření nožů („samoostřící“ nože).  Některé řezače mají kolečka pro snadnější přesun na jiné místo. Také nádoby pro výsledný produkt bývají opatřeny kolečky nebo jsou umístěny na vozíku. Výkon může činit stovky kilogramů mletého masa za hodinu nebo i více.", "section_level": 1}, {"title": "Poznámka.", "content": "Mletí masa a další výše popsané činnosti se pochopitelně dají provádět i prostřednictvím kuchyňských robotů, které mívají v příslušenství přídavné strojky jako mlýnek na maso, lis na ovoce, makomlýnek s regulací hrubosti mletí apod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mlýnek na maso nebo též „masomlýnek“ či „masořezačka“, je stroj používaný především k rozemletí masa. I když je mlýnek na maso určen především pro mletí masa, jeho použití je mnohem širší. Běžně se mlýnky používají např. i na mletí sýrů, zeleniny, máku a k přípravě strouhanky. Mlýnky na maso můžeme rozdělit do dvou základních skupin. Jsou to mlýnky s manuálním pohonem (ruční mlýnky) a mlýnky s elektrickým pohonem (elektrické mlýnky).", "tgt_summary": "绞肉机是将块状肉经孔板和绞肉刀碎解成粒状的机器。", "id": 1506063}
{"src_title": "Delta IV", "tgt_title": "三角洲4號運載火箭", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Delta IV byla vyvinuta společností Boeing, na základě požadavků USAF na nosnou raketu nové generace EELV (Evolved Expendable Launch Vehicle). Jedná se první raketu, jejíž stupně jsou poháněny výhradně kapalným kyslíkem a vodíkem. Od 70. let jde o jedinou americkou raketu kompletně postavenou za použití nejnovějších technologií a postupů. V době jejího nástupu do služby nabízela mnohem větší nosnost než bylo potřeba pro komerční satelity. Kvůli nedostatku vhodných nákladů byla v roce 2003 stažena z komerčních letů a nadále sloužila pouze USAF. Na konci roku 2006 byla její výroba převedena na United Launch Alliance, společný podnik Boeingu a Lockheedu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Raketa je dvoustupňová a podle konfigurace může používat pomocné rakety GEM-60. Samotná raketa má průměr 5 metrů a výšku podle velikosti nákladu 63 - 77,2 metru. Jako palivo obou stupňů slouží kapalný kyslík a vodík.", "section_level": 1}, {"title": "První stupeň.", "content": "První stupeň tvoří jeden nebo tři (varianta Heavy) CBC - \"Common Booster Core\". Podobný modulární systém používají další americké rakety Atlas V a Falcon 9, a ruské rakety Angara. O pohon se stará jeden motor RS-68, který je připevněn pod nádrží na kapalný vodík. Kyslíková nádrž je v horní části. Motor poskytuje prvních pár minut tah 3 312,8 kN (102% výkon), pak je výkon snížen na 58% dokud nedohoří. V případě varianty Delta IV Heavy je prostřední CBC spuštěn prvních asi 50 sekund na 58% a až pak je výkon zvýšen na 102%, zatím co dva postranní CBC jedou stále na 102%.  Na zadní straně je umístěn koridor pro vedení kabelů a potrubí na kyslík. Průměr 5 metrů je konstantní v celé délce CBC. V případě varianty Delta IV Heavy se spojí trojice CBC dohromady. O řízení letu se stará naváděcí systém \"Redundant Inertial Flight Control Assembly\". Jedná se o stejný systém, který používá raketa Delta II, pouze software je přizpůsoben parametrům Delty IV. Naváděcí systém je pro větší bezpečnost vybaven šesti nezávislými laserovými gyroskopy a akcelerometry.", "section_level": 2}, {"title": "Druhý stupeň.", "content": "Druhý stupeň je téměř identický s druhým stupněm Delty III, má však prodloužené nádrže. Je vybaven motory RL-10B2 na kapalný kyslík a vodík. Tah motoru je 110 kN a specifický impuls 462 sekund, doba hoření je 850 - 1 125 sekund. Používají se dvě varianty, podle průměru nádrže 4 nebo 5 metrů. Systém naklánění motoru (vektorování tahu) je řešen elektromechanicky. Spojení s prvním stupněm zajišťují kompozitové mezistupně, v případě 4 metrové varianty je mezistupeň kuželovitý. Kryt nákladu je také vyroben z kompozitních materiálů a má různé rozměry podle nákladu.", "section_level": 2}, {"title": "Pomocné rakety.", "content": "Pomocné motory na tuhá paliva jsou použity GEM 60, umisťují se po dvou na obvod prvního stupně. Varianta Heavy používá místo GEM-60 dva CBC připevněné po stranách hlavního stupně. Pomocné CBC postrádají naváděcí systém a jejich horní část je vybavena aerodynamickým krytem.", "section_level": 2}, {"title": "Varianty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Delta IV Medium.", "content": "Základní varianta, nemá pomocné motory a druhý stupeň má průměr 4 metry. Zatím vykonala 6 startů (3 varianta 4.2), první 11. března 2003 a zatím poslední 4. listopadu 2006. Nosnost na nízkou orbitu je 8 600 kg, na geostacionární dráhu dokáže vynést 3 900 kg.  Podvarianty", "section_level": 2}, {"title": "Delta IV Heavy.", "content": "Nejvýkonnější varianta. Zatím startovala desetkrát, poprvé 21. prosince 2004, podruhé 11. listopadu 2007 kdy zároveň vynesla na oběžnou dráhu družici DSP-23 z USA, potřetí 18. ledna 2009 a počtvrté 21. listopadu 2010. Druhý stupeň má zvětšené nádrže a má průměr 5 metrů. Nepoužívá pomocné motory GEM, ale dva CBC stupně. Dokáže vynést 25 800 kg na nízkou a 10 843 kg na geostacionární dráhu.", "section_level": 2}, {"title": "Zamítnuté a vývojové verze.", "content": "Delta IV Small - Podobné parametry jako Delta II 7925. Třístupňová, v případě zrušení Delty II bude její nástupkyní. První stupeň je CBC bez pomocných GEM-60, druhý a třetí stupeň jsou převzaty z Delty II.  Zamítnuto - nutnost úpravy stávajících odpalovacích ramp.  Zamítnuto - nutnost nových odpalovacích ramp a kompletační infrastruktury.  Zamítnuto - nutnost nových odpalovacích ramp, kompletační infrastruktury, továren a technologií.", "section_level": 2}], "src_summary": "Delta IV je americká nosná raketa. Svou činnost zahájila v roce 2002. Byla vyvinuta společností Boeing za účelem pokrýt potřebu amerických ozbrojených sil a snížit výdaje na vynášení nákladů na orbitu Země. Raketa startovala více než dvacetkrát, z toho jednou částečně selhala. Podle varianty rakety se mění konfigurace typ pomocných motorů GEM 60, u varianty Heavy dosahuje jejich společný tah až 6625 kN. První stupeň pohání motor Rocketdyne RS-68 na kapalný kyslík a vodík. Motor druhého stupně spaluje také kapalný kyslík a vodík a dosahuje tahu 110 kN. V budoucnosti nahradí rakety Delta IV a Atlas V vyvíjená raketa Vulcan. Ta použije motory BE-4 na methan vyvíjený společností Blue Origin a první její vzlet je plánován na rok 2019.", "tgt_summary": "三角洲4号运载火箭是三角洲系列运载火箭的一个型号,由波音综合国防系统集团(IDS)设计,由位在阿拉巴马州迪凯特的联合发射同盟(United Launch Alliance)所建造。在最后一次位于联合发射同盟的会议上,三角洲4号运载火箭也参与美国空军的改进型一次性运载火箭计划(Evolved Expendable Launch Vehicle,EELV),整个计划的宗旨在于商业化的运载火箭,并降低发射成本和提高运送到轨道的重量。三角洲4号运载火箭有五种衍生型:三角洲四号中型运载火箭,三角洲四号中型+运载火箭(内有三种衍生:(4,2)、(5,2)、(5,4),数字前者代表整流罩的外直径,后者则代表小型固态火箭数量),还有三角洲四号重型运载火箭,多样化的型式是为了符合特殊的酬载物尺寸,三角洲4号运载火箭是首要符合美国军方需求的运载火箭。", "id": 1170151}
{"src_title": "Northrop X-4", "tgt_title": "X-4試驗機", "src_document": [{"title": "Vývoj a konstrukce.", "content": "Řada aerodynamiků se domnívala, že bezocasá koncepce (sama o sobě nikterak nová, mj. lze zmínit řadu prototypů Pterodactyl britské letecké firmy Westland z meziválečného období, ovšem přiblížení se k rychlostem kolem Mach = 1 vedlo k oživení zájmu i o tuto koncepci) dokáže odstranit některé problémy s ovladatelností a stabilitou letounů při vysokých rychlostech, kdy u letounů tzv. klasické koncepce dochází za křídlem k výraznému ovlivňování proudění kolem vodorovných ocasních ploch.  Mezi prvními reaktivními bezocasými letouny najdeme kupř. německý raketový Messerschmitt Me 163B Komet, nebo těsně poválečný britský de Havilland D.H.108 Swallow. V USA byl výsledkem zájmu o ověření této koncepce u vysokorychlostních letounů mj. i vznik typu Northrop X-4. Zadání vývoje právě této firmě rozhodně není překvapivé – její zakladatel, John K. (Jack) Northrop, se již po řadu let zabýval konstrukcemi neortodoxně koncipovaných letounů, mj. již od roku 1926 pracoval na konstrukci samokřídel, či – právě v souvislosti s X-4 – nelze pominout, že firma za války zkonstruovala a ve dvou prototypech postavila stíhací letoun bezocasé koncepce, Northrop XP-56 Black Bullet.  Firmou Northrop Corporation byly postaveny dva prototypy experimentálního letounu X-4 Bantam (nesly sériová čísla 46-676 a 46-677). První letoun byl dodán na Muroc Air Force Base v listopadu 1948. Stroj poprvé vzlétl 15. prosince 1948, v kokpitu byl zkušební pilot Charles Tucker. Na druhém X-4 bylo podniknuto mnoho zkušebních letů, celý program alespoň částečně přispěl k rozvoji znalostí aerodynamiky vysokých rychlostí – byť stroj vlastně velice rychle zastaral, ostatně i jako mnoho jiných konstrukcí z té doby (do oblasti stejných rychlostí pronikaly prakticky současně i prototypy bojových letounů, takže mnohé vysloveně zkušební stroje tak ztrácely svoje opodstatnění, protože potřebná data byla současně zjišťována i během zkušebních letů prototypů budoucích bojových typů). Celý program X-4 trval do 29. září 1953, kdy druhý X-4 provedl svůj 81. a zároveň poslední let. Oba letouny přežily celý testovací program a zachovaly se do dnešních dnů. První X-4 byl převezen do letecké akademie Spojených států, Colorado Springs, Colorado, potom byl vrácen zpět na Edwardsovu leteckou základnu (původně Muroc AFB). Druhý stroj je vystaven v Národním Leteckém muzeu Spojených států na Wright-Patterson AFB (Dayton, stát Ohio).  Konstruktéři koncepci bezocasých letounů v budoucnu již nikdy zcela neopustili (byť spíše zůstává v jistém „stínu“ a na okraji, vedle strojů koncepce již desítky let považované za klasickou), příkladem může být Vought F7U Cutlass (který se dočkal i sériové výroby a sloužil na letadlových lodích), řada strojů Mirage francouzské firmy Avions Marcel Dassault, švédský Saab 35 Draken, či americké letouny Douglas F4D, Convair XF-92 a Convair F-102. Rovněž nelze zapomenout na britský těžký proudový bombardér Avro 698 Vulcan.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Technické údaje a výkony.", "content": "Jednomístný dvoumotorový experimentální letoun, bezocasý středoplošník s šípovým křídlem a příďovým zatahovacím podvozkem. Pohonnou jednotku tvořila dvojice proudových motorů Westinghouse J30, zprvu verze XJ30-WE-7, později XJ30-WE-9. Maximální tah motoru byl 1560 lb.s.t. (6,94 kN statického tahu).", "section_level": 2}], "src_summary": "Northrop X-4 Bantam byl prototyp malého dvoumotorového letounu z roku 1948, vyrobeného firmou Northrop. Koncepcí jde o bezocasý letoun – letoun nemá vodorovné ocasní plochy. Řízení stroje v tomto případě, podobně jako u samokřídel, zajišťují tzv. elevony, kombinující funkci výškovky (při souhlasné výchylce obou ploch) a křidélek.", "tgt_summary": "诺斯罗普公司生产的X-4是一架小型双涡轮引擎飞机。这架飞机没有水平尾翼,控制倾斜和横滚的是升降舵与副翼的组合(这叫升降舵辅助翼)。一些空气动力学的研究人员希望通过去掉水平尾翼来解决高亚音速时的稳定性问题,因为这些问题是由机翼与水平尾翼之间的超音速激波引起的。但是这个目标最终没能实现。", "id": 3018834}
{"src_title": "Most přes zátoku Chang-čou", "tgt_title": "杭州湾跨海大桥", "src_document": [{"title": "Stavba mostu.", "content": "Přípravy na stavbu probíhaly od roku 1994. Asi 600 expertů muselo přihlédnout k řadě specifických problémů v zálivu Chang-čou. Zátoka patří mezi místa s největším přílivem na světě, vyskytují se zde silné větry a vysoké vlny, voda v moři má silný proud kvůli prudkému přítoku vody z řeky Qiantang. Velký problém představovalo mořské podloží, na mořském dně dochází i k erupcím plynu. Most navíc musí odolat působení vysokého množství agresivních solí v mořské vodě i případnému zemětřesení (měl by snést otřesy o síle 7 stupňů Richterovy stupnice).  Vlastní stavba začala v roce 2003 a slavnostní otevření mostu (za značného zájmu čínských médií) proběhlo 26. června 2007. Od května 2008 je otevřen pro běžný provoz.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Jde o nejdelší most světa s visutou konstrukcí; pokud však délku visutého mostu posuzujeme podle délky hlavního pole, zdaleka se neřadí mezi rekordmany, protože maximální vzdálenost mezi jeho pylony je 448 metrů.  Vozovka je asi 62 metrů nad hladinou moře. Most je lehce zatočen do tvaru písmene S. V každém směru jsou 3 jízdní pruhy, široké 3,75 m.  Most je konstruován pro rychlost do 100 km/h (na příjezdech se smí jet 120 km/h) a měl by vydržet minimálně příštích 100 let. Za použití mostu se platí poplatek zhruba 12 USD (v přepočtu).", "section_level": 1}, {"title": "Plánované servisní centrum.", "content": "Do budoucnosti se plánuje vybudování servisního centra na umělém ostrově o velikosti kolem 10 000 metrů čtverečních. Bude stát na pilířích zhruba uprostřed mostu a poskytne návštěvníkům celou řadu služeb (stravování, ubytování, servis, vyhlídková věž atd.).", "section_level": 1}], "src_summary": "Most přes zátoku Chang-čou přemosťuje mořskou zátoku Chang-čou na východě Číny, jižně od Šanghaje. Zkracuje cestu mezi Šanghají a důležitým přístavem Ning-po asi o 120 kilometrů; do té doby nejkratší silniční trasa zátoku objížděla oklikou.", "tgt_summary": "杭州湾跨海大桥是一座横跨中国杭州湾海域的跨海大桥,它北起浙江省嘉兴市海盐郑家埭,南至宁波市慈溪水路湾。它是沈海高速公路的一部分,全长36公里,比连接巴林与沙特阿拉伯的法赫德国王大桥长11公里,2008年建成时曾为世界上最长的跨海大桥。在浙江省高速公路规划中,杭州湾跨海大桥又被定名为“杭州湾宁波通道”,为未来浙江省高速公路网“两纵两横十八连三绕三通道”中的“三通道”之一。", "id": 2512231}
{"src_title": "Miroslav Stoch", "tgt_title": "米洛斯拉夫·斯托赫", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "S českou modelkou Paulou Bedžetiovou má syna Tobiase narozeného v březnu roku 2017.", "section_level": 1}, {"title": "Klubová kariéra.", "content": "Svoji fotbalovou kariéru začal v týmu FC Nitra, kde v sezoně 2005/2006 debutoval v seniorské kategorii v nejvyšší soutěži.", "section_level": 1}, {"title": "Chelsea FC.", "content": "V létě 2006 přestoupil do Anglie, do mužstva Chelsea FC z Londýna.  V sezóně 2008/09 se dostal na soupisku A-týmu FC Chelsea pro Ligu mistrů UEFA. V dresu Chelsea poprvé nastoupil 30. listopadu 2008 v domácím zápase 15. kola Premier League v derby proti Arsenal FC (prohra 1:2), v 81. minutě vystřídal Deca. V prosinci 2008 o něho projevil zájem trenér klubu FC Watford Brendan Rodgers. Celkem za klub odehrál čtyři ligová střetnutí.", "section_level": 2}, {"title": "FC Twente (hostování).", "content": "V létě 2009 odešel kvůli většímu zápasovému vytížení na hostování do nizozemského mužstva FC Twente. Během ročníku nastoupil v lize ke 32 zápasů, ve kterých vsítil deset branek. Na jaře 2010 získal s Twente mistrovský titul.", "section_level": 2}, {"title": "Fenerbahçe Istanbul.", "content": "10. června 2010 podepsal čtyřletou smlouvu s tureckým velkoklubem Fenerbahçe SK. V základní skupině C Evropské ligy 2012/13 pomohl k obsazení prvního místa a zisku 13 bodů, i když většinou jen střídal. V osmifinále vyřadil Fenerbahçe běloruský klub FK BATE Borisov po výsledku 0:0 venku a 1:0 doma (tento zápas v Turecku se však hrál bez diváků), Stoch však nezasáhl ani do jednoho zápasu. Po určité pauze, kdy nebyl ani na lavičce náhradníků, nastoupil v semifinále Evropské ligy 2. května v odvetném zápase s portugalským klubem Benfica Lisabon. Benfica ale zvítězila 3:1, smazala prohru 0:1 z prvního zápasu v Istanbulu a postoupila do finále, Fenerbahçe bylo vyřazeno. V klubu také získal ligový titul a dvakrát prvenství v tureckém poháru.  V červenci 2014 prodloužil smlouvu do léta 2018 (původně měla končit v roce 2016). V zimním přestupovém období sezony 2016/17 o Stocha projevila zájem SK Slavia Praha, ale z transferu nakonec sešlo.", "section_level": 2}, {"title": "PAOK Soluň (hostování).", "content": "V srpnu 2013 odešel na roční hostování do řeckého týmu PAOK Soluň, který získal i opci na případný přestup. První gól vstřelil 21. srpna 2013 v utkání 4. předkola Ligy mistrů, zařídil tak remízu 1:1 s německým týmem FC Schalke 04, který hrál doma. 1. září 2009 vstřelil dva góly hostujícímu Panionisu Atény, PAOK zvítězil 4:1. Výbornou formu si držel dál, 14. září 2013 se podílel vítěznou brankou na výhře 2:1 proti týmu Verie. 24. října 2013 v utkání základní skupiny Evropské ligy 2013/14 s izraelským celkem Makabi Haifa neproměnil v prvním poločase 2 pokutové kopy, střetnutí přesto skončilo vítězstvím PAOKu 3:2. 22. ledna 2014 vstřelil dva góly v odvetném zápase osmifinále řeckého poháru proti Iraklisu Soluň. PAOK zvítězil 5:1 a v prvním zápase 1:0 a postoupil do čtvrtfinále. S PAOKem se nakonec dostal do finále řeckého poháru, v němž jeho tým podlehl Panathinaikosu 1:4. Po sezoně 2013/14 se vrátil do Fenerbahçe SK. Za PAOK nastoupil k 30 ligovým utkáním a dal sedm gólů.", "section_level": 2}, {"title": "Al Ain FC (hostování).", "content": "Po prodloužení smlouvy s Fenerbahçe odešel v červenci 2014 na roční hostování do klubu Al Ain ze Spojených arabských emirátů. Napodobil tak svého krajana a vrstevníka Vladimíra Weisse, který rovněž odešel v roce 2014 z evropské do některé arabské fotbalové ligy. Po sezóně 2014/15 slavil Miroslav Stoch s Al Ainem zisk ligového titulu. Během roku vsítil v lize devět branek ve 24 střetnutích.", "section_level": 2}, {"title": "Bursaspor (hostování).", "content": "V srpnu 2015 se rozhodl pro hostování v tureckém klubu Bursaspor, kde o něj jevil zájem trenér Ertuğrul Sağlam. V dresu Bursasporu si připsal 25 ligových zápasů, ve kterých jednou rozvlnil síť.", "section_level": 2}, {"title": "SK Slavia Praha.", "content": "V srpnu 2017 přestoupil z Fenerbahçe do českého klubu SK Slavia Praha, který o něj projevoval zájem již v zimním přestupovém období sezóny 2016/17. Podepsal smlouvu na dva roky.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Miroslav Stoch debutoval v A-mužstvu slovenské fotbalové reprezentace 10. února 2009 v přípravném utkání v rámci turnaje Cyprus International Tournament na Kypru proti Ukrajině (Slovensko soupeři podlehlo 2:3), nastoupil na hřiště v 69. minutě.  Svůj první reprezentační gól v A-mužstvu zaznamenal v domácím kvalifikačním utkání 6. června 2009 proti San Marinu, které Slovensko vyhrálo na Tehelném poli 7:0. Stoch se prosadil v 35. minutě, když zvyšoval na průběžných 4:0. V kvalifikaci na EURO 2012 vstřelil v základní skupině B jeden gól (7. září 2010 proti Rusku, výhra 1:0), Slovensko se umístilo s 15 body na konečné čtvrté příčce tabulky a na evropský šampionát nepostoupilo.  14. listopadu 2012 odehrál první poločas přátelského zápasu s Českou republikou v Olomouci, ve druhém poločasu jej nahradil na hřišti Marek Bakoš. Slovenská reprezentace podlehla domácímu mužstvu 0:3. 6. února 2013 nastoupil v Bruggách proti domácí Belgii. Slovensko sahalo po remíze, ale nakonec utkání prohrálo 1:2 gólem z 90. minuty. V červenci 2013 jej nový trenér Slovenska Ján Kozák dočasně vyřadil z reprezentace kvůli mimofotbalovým výstřelkům (vyřazen byl i v roce 2011 za jízdu pod vlivem alkoholu). V říjnu 2013 byl opět nominován do národního týmu.  9. října 2014 vstřelil vítězný gól v kvalifikačním zápase na EURO 2016 proti Španělsku, v 86. minutě prostřelil po centru Michala Ďuriše hlavou zblízka brankáře Ikera Casillase. Slovensko po úvodní výhře nad Ukrajinou vyhrálo i nad mistry Evropy Španěly 2:1 a potvrdilo výborný vstup do kvalifikace. Se slovenskou reprezentací slavil 12. října 2015 postup na EURO 2016 ve Francii (historicky první pro Slovensko od rozdělení Československa).", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství světa 2010.", "content": "Slovensko se utkalo na Mistrovství světa ve svém prvním utkání v základní skupině F s nováčkem šampionátu Novým Zélandem, jediný slovenský gól vstřelil v 50. minutě hlavou Róbert Vittek, kterého v 84. vystřídal na hřišti Miroslav Stoch. Slovensko vítězství neudrželo, v 93. minutě zařídil konečnou remízu 1:1 hlavičkující Winston Reid. Ve druhém utkání 20. června 2010 podlehlo Slovensko jihoamerickému mužstvu Paraguaye 0:2, Stoch střídal v 83. minutě Kornela Salátu. 24. června 2010 nastoupil v základní sestavě ve třetím zápase Slovenska v základní skupině proti Itálii a pomohl tak reprezentaci k vítězství 3:2 a postupu do osmifinále ze druhého místa na úkor Itálie.  V osmifinále se Slovensko střetlo Nizozemskem, v nastaveném čase (94. minuta) snižoval Róbert Vittek z pokutového kopu na konečných 1:2, Stoch opět odehrál celé utkání. Do čtvrtfinále turnaje postoupil pozdější vicemistr Nizozemsko.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2016.", "content": "Trenér Ján Kozák jej vzal společně na EURO 2016 ve Francii, kam se Slovensko probojovalo poprvé v éře samostatnosti. V prvním utkání nastoupil proti Walesu, Slovensko prohrálo 1:2. Ve druhém zápase proti Rusku (výhra 2:1) a v posledním zápase základní skupiny proti Anglii (0:0) nehrál. Slovenští fotbalisté skončili se 4 body na třetím místě tabulky, v osmifinále se představili proti reprezentaci Německa (prohra 0:3, Stoch nenastoupil) a s šampionátem se rozloučili. Po šampionátu jej trenér Kozák vyřadil z kádru slovenské reprezentace. \"„Nastala situace, po které si další spolupráci představit nedokážu,“\" uvedl.", "section_level": 2}], "src_summary": "Miroslav Stoch (* 19. říjen 1989, Nitra) je slovenský fotbalový záložník a reprezentant, od léta 2019 hráč klubu PAOK Soluň.", "tgt_summary": "米罗斯拉夫·斯托奇(Miroslav Stoch,1989年-10月19日),斯洛伐克足球运动员,司职进攻中场,现时效力土超球队费伦巴治。", "id": 718342}
{"src_title": "Chlornan vápenatý", "tgt_title": "次氯酸钙", "src_document": [{"title": "Příprava.", "content": "Chlornan vápenatý se vyrábí vápníkovým nebo sodíkovým procesem.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Chlornan vápenatý je žlutobílá pevná látka silně páchnoucí po chloru. Je jen málo rozpustný v destilované vodě. Proto je vhodné použít k jeho rozpouštění měkkou až středně tvrdou vodu. Existují dva druhy chlornanu vápenatého - bezvodá a hydratovaná forma. S hydratovanou formou se bezpečněji zachází.  Chlornan vápenatý reaguje s oxidem uhličitým za vzniku uhličitanu vápenatého a uvolnění chloru:  Chlornan vápenatý reaguje s kyselinou chlorovodíkovou za vzniku chloridu vápenatého:  Při práci s chlornanem vápenatým je třeba zvláštní opatrnosti. Vždy ho uchovávejte na chladném suchém místě bez kontaktu s organickými materiály. Při míšení s vodou je bezpečnější přidávat chlornan vápenatý do vody. Může totiž dojít k ohřevu a rychlému rozpadu doprovázeném uvolněním toxického plynného chloru.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Chlornan vápenatý se používá k dezinfekci pitné vody a vody v plaveckých bazénech. Pro použití ve venkovních bazénech lze chlornan vápenatý používat jako sanitizér v kombinaci s kyselinou kyanurovou jako stabilizátorem. Stabilizátor snižuje ztráty chloru způsobené ultrafialovým zářením. Vápník způsobuje tvrdost vody a má tendenci ucpávat některé filtry. Některé typy přípravků s chlornanem vápenatým však obsahují přísady proti tvorbě vodního kamene, které brání ucpávání trubek a filtrů. Tyto přípravky lze používat i ve tvrdé vodě. Hlavní výhodou chlornanu vápenatého je, že není stabilizovaný, na rozdíl od chlorovaných isokyanurátů, např. dichlorisokyanurátu sodného nebo kyseliny trichlorisokyanurové. Tyto látky totiž obsahují kyselinu kyanurovou. Pokud je hladina kyseliny kyanurové příliš vysoká, má to vliv na účinky chloru. V bazénech, kde se používají chlorované isokyanuráty by se měla udržovat hladina volného chloru mezi 2 a 5 ppm (mg/l), kdežto u bazénů s chlornanem vápenatým stačí hladina 1-2 ppm.  Chlornan vápenatý (\"bělicí prášek\") lze používat i k bělení tkanin z bavlny a lnu, a též při výrobě chloroformu.", "section_level": 1}, {"title": "Chlorové bomby.", "content": "Chlornan vápenatý, který lze snadno získat ve formě činidel pro chlorování bazénů, byl použit pro sestrojení amatérsky připravovaných bomb (někdy označovaných jako \"chlorové bomby\"). Vzhledem k oxidačním vlastnostem lze chlornan vápenatý mísit se snadno oxidovatelnými látkami (např. glycerol nebo glykoly z brzdové kapaliny) a vyrábět tak slabé výbušniny. Alternativně lze chlornan vápenatý směšovat se slabými kyselinami, které se nacházejí v domácnosti (cola, ocet) - tyto směsi nevybuchují, nýbrž vyvíjejí množství plynu, převážně chloru. Obě verze se připravují umístěním určitého množství chlornanu vápenatého (chlorovacího přípravku pro bazény) do láhve, nejlépe plastové, kam se pak přidá oxidovatelná nebo kyselá látka, láhev se uzavře víčkem, protřepe a odhodí. Množství plynu vytvářeného při reakci obou látek nakonec (obvykle za několik sekund) způsobí explozivní roztržení láhve. Pokud se chlornan smísí s hořlavou látkou, může být výsledkem i oheň.  Nejenže experimenty s \"domácími\" výbušnými směsmi jsou samozřejmě velmi nebezpečné, ale jsou tu i další rizika. Nejde jen o to, že existuje reálná možnost, že bomba vybuchne dříve, než se očekávalo a způsobí vážná zranění, ale navíc látky použité při přípravě, stejně jako produkty reakce, jsou škodlivé (chlornan vápenatý je žíravina, dráždivá látka a silný oxidant; chlor je vysoce toxický). Plastové láhve se obvykle jen roztrhnou, aniž by vznikly střepiny. Avšak skleněné láhve vybuchnou s tvorbou ostrých střepů, které mohou vážně zranit osoby v blízkosti výbuchu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chlornan vápenatý je chemická sloučenina se sumárním vzorcem Ca(ClO). Široce se používá při úpravě vody a jako bělicí činidlo (bělicí prášek). Tato chemikálie je považována za poměrně stabilní a má dostupnější chlor než chlornan sodný (tekuté bělidlo).", "tgt_summary": "次氯酸钙是钙的次氯酸盐,化学式为Ca(ClO),是漂白粉的主要成分之一,有杀菌性及氧化性。与其性质类似的还有氯气及次氯酸钠,但是它们都不如次氯酸钙的稳定性高。", "id": 1432474}
{"src_title": "Takt (hudba)", "tgt_title": "小节", "src_document": [{"title": "Rozdělení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podle délky doby.", "content": "Běžné takty jsou převážně založeny na čtvrtkách a osminách.", "section_level": 2}, {"title": "Taktová čára.", "content": "Taktová čára je kolmá linka na notové osnově, která ukazuje hranici taktu a v jednoduchých případech (jakým je např. užitá hudba) ukazuje polohu hlavního přízvuku. Dvojitá taktová čára se skládá ze dvou taktových čar umístěných těsně vedle sebe a sloužících pro orientaci členění (zavěrů) větších úseků.", "section_level": 1}, {"title": "Repetice.", "content": "Znaménko opakování je obvykle dvojitá taktová čára, před níž (nebo za níž) jsou umístěny dvě tečky nad sebou. Část skladby vypsaná před repeticí se při hraní opakuje. Opakuje se buď od samého začátku skladby nebo od předchozího znaménka opakování, které má v tomto případě symbol dvou teček umístěn ve směru opakované fráze. Viz též hesla \"prima volta\", \"seconda volta\" pro další značky opakování. D.C., zkratka pro \"da capo\", přikazuje opakování od úplného začátku skladby, D.S., \"dal segno\" - opakovat od uvedeného znamení - \"al fine\" - do konce.", "section_level": 1}, {"title": "Předtaktí.", "content": "Předtaktí je neúplný takt na začátku skladby. Neobsahuje tedy první (těžkou) dobu a dodává dynamickou sílu těžké době následující za taktovou čarou. Mezi hudebníky se často označuje výrazem pocházejícím z němčiny – Auftakt, česky zdvih, zvláště tehdy, jde-li o velmi krátký úsek např. v rozměru jedné či několika málo hodnot (\"Lví silou vzletem sokolím\" - zdvih čtvrtka, Marseillaise - zdvih osmina a tečkovaný rytmus v rozměru čtvrtky). Poslední takt notace uvedené předtaktím býval o příslušnou notovou hodnotu zkrácen.", "section_level": 1}, {"title": "Synchronizační čára.", "content": "Takt a taktové čáry jako symbol přízvučných a nepřízvučných dob se používají spíše na úrovni instruktivní a teoretické. V praxi se o metrickém výkladu skladby nerozhoduje notovým písmem, ale v psychomotorice interpretů (jak chápou pohyb počítacích dob a jak frázi \"cítí\"). Někdy pak grafika (taktová čára) v zápise slouží spíše k orientaci a synchronizaci hráčů, zvláště je-li koncepce díla složitější; podobně u staré hudby se lze občas setkat s taktovou čarou pouze naznačenou, uvedenou právě jen kvůli synchronizaci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Takt je v notaci hudby část grafického záznamu omezená dvěma taktovými čarami. Bývá uveden na počátku skladby nebo její části v podobě zlomku, který má v čitateli udán souhrnný počet délek not (dvě, tři, šest apod.) a ve jmenovateli jejich druh (čtvrťové, osminové apod.). Např. 3/4 znamená, že jeden takt má tři čtvrťové doby, které ovšem budou eventuálně různě rozloženy v dalších hodnotách, např. půlová a čtvrtka, dvě osminy a dvě čtvrtě apod. Kromě taktů označovaných zlomkem se používají znaménka pro takt a pro takt (alla breve), která mají původ ve značkách středověké mensurální notace.", "tgt_summary": "小节是音乐作品中最基本的有规律的节奏单位,表示乐曲强弱起伏的基本结构。每个小节内含有和拍号标明的拍子数相同的节拍。一个小节通常以强拍开始,称为完全小节。所有小节重复前面小节的节拍,如三拍子,一个小节内会有强-弱-弱三拍,四拍子一个小节内有强-弱-次强-弱四拍,其他小节反复进行。", "id": 2928592}
{"src_title": "Eiffel (programovací jazyk)", "tgt_title": "Eiffel", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Mezi klíčové vlastnosti jazyka Eiffel patří:", "section_level": 1}, {"title": "Cíl projektu.", "content": "Eiffel se vyhýbá kódovým trikům nebo kódovacím technikám určeným jako optimalizační tipy pro kompilátor. Cílem není jen to, aby byl kód co nejvíce čitelný, ale také umožňuje programátorům soustředit se na důležité aspekty programu, aniž by zapadl do implementačních detailů. Předpokládá se, že jednoduchost Eiffelu bude podporovat jednoduché, rozšiřitelné, znovu použitelné a spolehlivé odpovědi na výpočetní problémy. Překladače pro počítačové programy napsané v Eiffel poskytují rozsáhlé optimalizační techniky.", "section_level": 1}, {"title": "Předpoklady.", "content": "Eiffel byl původně vyvinut Eiffel Software, společnost s původním názvem Software Engineering Inc. (ISE) založil Bertrand Meyer. Kniha Object-Oriented Software Construction obsahuje detailní zpracování koncepcí a teorií objektových technologií, které vedly k návrhu jazyka Eiffel. Cílem návrhu jazyka, knihoven a programovacích metod je umožnit programátorům tvořit spolehlivé, znovu použitelné softwarové moduly. Eiffel podporuje vícenásobnou dědičnost, genericitu, polymorfismus, zapouzdření a typově bezpečnou konverzi. Jeho největším přínosem k softwarovému inženýrství je návrh podle smlouvy. Návrh jazyka je založen na teorii objektově orientovaného programování, s malým vlivem jiných zdrojů nebo zájmu o podporu starších kódů. Eiffel formálně podporuje abstraktní datové typy.", "section_level": 2}, {"title": "Implementace a prostředí.", "content": "EiffelStudio je integrované vývojové prostředí, které je k dispozici buď jako open source nebo s komerční licencí. Nabízí objektově orientované prostředí pro softwarové inženýrství. EiffelEnvision je plug-in pro Microsoft Visual Studio, který umožňuje uživatelům editovat, kompilovat a ladit Eiffel projekty v rámci Microsoft Visual Studio IDE. EiffelStudio a EiffelEnvision jsou zdarma pro nekomerční využití. Jsou k dispozici další čtyři open source implementace: tescomp, Gobo Eiffel, SmartEiffel a Visual Eiffel. SmartEiffel je GNU implementace založená na starší verzi jazyka.  Několik dalších programovacích jazyků obsahuje prvky, které byly poprvé použity v jazyce Eiffel. Například Sather byl původně založen na Eiffelu, ale nyní se jejich cesty rozcházejí a Sather dokonce obsahuje několik funkcí funkcionálního programování. Eiffel je také základem interaktivního vyučovacího jazyka Blue, předchůdce BlueJ. Apple Media Tool obsahuje Apple Media Language, který je založený na jazyku Eiffel.", "section_level": 2}, {"title": "Specifikace a normy.", "content": "Jazyk Eiffel je standardizovaný podle mezinárodní normy ISO. Norma byla vytvořena společností Ecma International, která jako první schválila standard 21. června 2005 jako ECMA 367, Eiffel: analýza, návrh a implementační jazyk. V červnu 2006 ECMA a ISO přijala druhou verzi. V listopadu 2006 poprvé ISO publikovalo tuto verzi. Normy je možné nalézt a používat zdarma na stránkách ECMA. Verze ISO je ve všech ohledech stejná, kromě formátování. Gobo Eiffel a tecomp se zavázaly k dodržování standardu. SmartEiffel se ovšem od standardu odvrátil a vytvořil vlastní verzi, která je podle něj blíže k původnímu stylu jazyka Eiffel.  Předchůdci specifikace jazyka:  Současná verze této normy od června 2006 obsahuje některé nesrovnalosti, ale výbor ECMA zatím neoznámil, kdy a jak chce tyto nesrovnalosti řešit.", "section_level": 2}, {"title": "Ukázka programu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "„Hello, world!“.", "content": "Program „Hello world“ může vypadat v programovacím jazyce Eiffel takto: class create feature end", "section_level": 2}], "src_summary": "Eiffel je v informatice název pro objektově orientovaný programovací jazyk standardizovaný podle mezinárodní normy ISO. Je navržen s ohledem na rozšiřitelnost, znovupoužitelnost a spolehlivost kódu tak, aby byl co nejvíce efektivní při programování. Programovací jazyk má široké spektrum využití. V akademickém prostředí je používán pro výuku principů programování a v průmyslu jako vývojová platforma. Dále je používán v kosmonautice, finančnictví, počítačových hrách a v dalších odvětvích. Eiffel byl původně navržen společností Eiffel Software, která se zpočátku jmenovala Interactive Software Engineering a byla založena Bertrandem Meyerem. Od roku 1986, kdy se tento programovací jazyk používá, mnoho společností vytvořilo pro Eiffel vývojová prostředí.", "tgt_summary": "Eiffel是一套物件导向程序语言,1985年由伯特兰·迈耶所发明。文法类似Pascal,并且将语言本身与软件工程、和工具结合为一。Eiffel实现契约式设计(Design by Contract)的风格。", "id": 1463874}
{"src_title": "Jamestown (Virginie)", "tgt_title": "詹姆斯鎮 (維吉尼亞州)", "src_document": [{"title": "Osudy kolonie.", "content": "Kolonisté dorazili se třemi loděmi: \"Susan Constant\", \"Godspeed\" a \"Discovery\". Zakotvili dále od pobřeží, aby nebyli nalezeni španělskou flotilou. Pod vedením Edwarda M. Wingfielda zbudovali palisádovým plotem obehnaný Fort, ve kterém zřídili jako první budovu skladiště. Základní počet obyvatel kolonie čítal 105 kolonistů, ale po tvrdé zimě téhož roku, když dorazila další várka, už jich bylo jen 38. Žádost o založení kolonie na východním pobřeží Severní Ameriky si vyžádala \"London Virginia Company\" už v roce 1606 od anglického krále Jakuba I. Kolonisté ale dorazili na místo až o rok později.  Většina z nových kolonistů byli bohatí angličtí džentlmeni nebo zchudlí šlechtici, kteří nebyli zvyklí ze své domovské vlasti pracovat. Přijeli zbohatnout při hledání zlata, prodejem olivového oleje nebo dřeva vhodného pro loďařství. Bohužel se ani jedna z jejich představ nevyplnila. Nikdo z nich netušil, na čem vlastně kolonie jednou v budoucnu zbohatne a zajistí si trvalé přežití. Čas si tedy krátili hraním kostek a karet. To se ale nelíbilo novému veliteli kolonie Johnu Smithovi, který nastolil přísnou kázeň a nechal vykopat studnu s pitnou vodou. Zavedl také motto: „Kdo nebude pracovat, nebude ani jíst“.  Od prvního dne museli kolonisté udržovat kontakt se 24 000 domorodci (indiány) z algonkinských kmenů usídlených v okolí. Ty byly čas od času vlídné i bojovné. Powhatan, mocný náčelník, který dobyl sousední kmeny, kolonisty zprvu zásoboval potravinami, ale považoval je také za nový kmen odpovědný mu odevzdávat daň. To dal najevo i násilným unesením tehdejšího vůdce kolonistů Johna Smithe. Při rituální popravě ho zřejmě nechal zachránit jednou ze svých dcer Pocahontas. Tak chtěl ukázat svou štědrost. Za to, že přežil, ho kolonisté zvolili za nového vůdce. Zde vznikl i zromantizovaný příběh o lásce mezi Smithem a Pocahontas, kterého využil ve svých animovaných filmech i Disney.  Méně romantický byl osud dalších 10 000 kolonistů, kteří dorazili v příštích 10 letech. Buď byli zabiti indiány při vzpourách, nebo zemřeli v důsledku otravy ze závadné vody z řeky nebo na malárii, neboť se usídlili v podstatě uprostřed bažiny. Po náhodné explozi černého střelného prachu v ruce se Smith těžce zranil a rozhořčen se vrátil zpět do Evropy. Zpátky do Ameriky se vrátil o několik let později, když prozkoumával severní pobřeží, které pojmenoval Nová Anglie. O svých zážitcích sepsal později několik knih. Bez jeho velení se kolonie dostala zpět do původní bídné situace.  Kolonii „zachránil“ až kolonista John Rolfe, který přivezl novou plodinu, tabák. Prodej tohoto oblíbeného tabáku do Anglie zajistil kolonii trvalé přežití. John Rolfe si za ženu vzal Pocahontas a založil samostatnou farmu. Na přání anglického dvora se svojí ženou docestoval do Londýna, kde měl tento projekt představit. Pocahontas však nebyla zvyklá na chladné evropské počasí, onemocněla a při zpáteční cestě do Ameriky zemřela na lodi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jamestown byla první anglická kolonie v Severní Americe (po Roanoke Island, 1585), která přežila těžkou dobu svých začátečních let. Byla založena 24. května 1607 ve Virginii v oblasti zátoky Chesapeake. Dnes je na místě původní kolonie vybudována kopie Fortu pod správou \"Colonial National Historical Park\".", "tgt_summary": "詹姆斯镇是英国在美洲建立的第一个永久性的殖民地,以当时的英国国王詹姆斯一世命名。位于詹姆斯河(原名波瓦坦河)东北岸约4公里处。", "id": 1790301}
{"src_title": "Fotografie ze vzduchu", "tgt_title": "航拍", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První fotografie z ptačího pohledu byly zhotoveny na fotocitlivé kolodiové desky, které byly vynalezeny v roce 1851. To bylo možné díky tomu, že létající stroje byly známy už mnohem dříve, a to nejméně od počátku osmnáctého století. V roce 1709 představil Bartholomeo de Gusmão v Lisabonu první létající model balónu na horký vzduch a v roce 1783 ve Versailles bratři Montgolfierovi postavili balón, který provedl první let s posádkou v podobě berana, kohouta a kachny. Poté, co experiment dopadl úspěšně, se ještě v témže roce uskutečnily lety s lidskou posádkou.", "section_level": 1}, {"title": "Balónová fotografie.", "content": "První fotografie ze vzduchu pořídil po prvních pokusech ve Francii v roce 1858 vzduchoplavec a fotograf Nadar, který z balónu fotografoval letecké snímky Paříže. Tato událost byla zachována na karikatuře kreslířem Honoré Daumierem. Dva roky po něm snímal Boston z balónu americký fotograf James Wallace Black v letech 1860–1862. Jeho upoutaný balon se vznášel ve výšce 360 metrů nad zemí. Krátce nato byla fotografie z balónu využívána pro vojenské účely armádou Unie v americké občanské válce (1861–1865). Jednalo se o první známé použití leteckých snímků v armádě, tedy v oblasti, která od té doby s tímto žánrem fotografie velmi úzce souvisí. Stojí za zmínku, že snaha využít ptačí pohled při leteckém snímkování byla již v roce 1859 během francouzsko-rakouské války, Nadar však francouzské vojenské rozvědce poskytnout své schopnosti odmítl.  V roce 1890 se na cestu z Evropy do Turkestánu ve stopách bývalé Hedvábné stezky vydal syn Nadara Paul Nadar a fotografoval navštívená místa. Po vzoru svého otce fotografoval z balónu, přičemž používal tehdy nový fotoaparát Kodak.  Současně s tím začalo další důležité využití v oblasti letecké fotogrammetrie pro přípravu topografických map. Již v roce 1859 Aime Laussedat využíval k zaměření Paříže fotoaparát na upoutaném balonu a v této práci pokračoval až do roku 1866. Jeho snímky byly vystaveny na Světové výstavě v Paříži v roce 1867.  Důležitým momentem pro usnadnění a rozvoj leteckého snímkování přišel v roce 1871, kdy Angličan Richard Leach Maddox nahradil těžké mokré kolodiové desky za suché želatinové, které nevyžadovaly mobilní temnou komoru. V roce 1884 si George Eastman nechal patentovat papírový fotografický film a v roce 1887 reverend Hannibal Goodwin vynalezl celuloidový svitkový film, který umožnil snížení hmotnosti kamery, která mohla být použita nejen pro fotografování z balónů s posádkou, ale dala se také připevnit k malému balónu, bezpilotnímu letounu, draku a dokonce i na poštovního holuba.  Na sklonku osmdesátých let devatenáctého století (1880–1887) major H. Elsdale ve Velké Británii zdokonaloval bezpilotní balóny s automaticky spouštěnými fotoaparáty s několika navinutými filmovými svitky. Po dokončení série fotografií balón ztratil požadovanou teplotu plynu a usedl na zem. Balónová letka byla součástí První stíhací perutě britské Royal Air Force.  Průkopníkem fotografování z balónu ve Švédsku byl Oscar Halldin. Snímky, které pořídil v letech 1897–1898 byly hlavně dokumentární povahy, ale staly se pozoruhodně přesnými i pro dnešní experty. Jeho balónové snímky jsou považovány za nejdůležitější letecké fotografie před tím, než fotograf Oscar Bladh ve dvacátých letech začal celostátní obrazovou dokumentaci z letadel.", "section_level": 2}, {"title": "Fotografie z draků.", "content": "V roce 1883 Archibald Douglas draky používal pro měření rozdílů rychlosti větru. Alexander McAdie zopakoval pokusy Benjamina Franklina s drakem a elektroměry. V roce 1887 zveřejnil zprávu o řiditelných dracích Woodbridge Davis.  V osmdesátých letech 19. století experimentoval Arthur Batut s leteckou fotografií z draků (KAP). První fotografii pořídil v Labruguière ve Francii v roce 1888.  Po roce 1893 se inspiroval Malajským drakem americký vynálezce William Abner Eddy, který jej dále vylepšil a dnes je známý jako „čtyřúhelníkový drak Eddy“ (anglicky: \"diamond Eddy kite\"). Zlepšil také způsob řetězení několika draků. Dříve byl každý drak spojen s předchozím a Eddy místo toho vedl jednotlivé draky z odboček ze společné hlavní linie. Dne 30. května 1895 Eddy pořídil první fotografie ze vzduchu v Americe. Bylo to 37 let po prvních Nadarových snímcích z balónu a 7 let po prvních fotografiích z draků Arthura Batuta. Eddy Batutovu technologii vylepšil a dokonce experimentoval s telefonováním přes draky a „dračími zrcadly“. Eddy využíval draky k měření teploty vzduchu pro společnosti American Meteorological a observatoře Blue Hill (Blue Hill Meteorological Observatory), pomáhal také námořnictvu ve Španělsko-americké válce.  Slavné fotografie San Francisca po zemětřesení v roce 1906 pořídil pionýr KAP George R. Lawrence velkoformátovým panoramatickým fotoaparátem a stabilizační plošiny, kterou sám navrhl. Jednalo se o 160 stupňovou panoramatickou fotografii pořízenou z výšky 600 metrů, která byla vyvolána kontaktním otiskem z negativu o rozměrech 17 x 48 palců (43 x 121 cm).  Mnozí je následovali – Francouz Amédée Denisse vyvinul v roce 1888 raketu s kamerou a padákem. Jednalo se o návrh fotoaparátu, který měl mít 12 objektivů, a který byl připevněn na špičce rakety. Poté, co byl film naexponován, měl být fotoaparát spuštěn na padáku na zem. Není však známo, zda byla tato raketa skutečně postavena. Fyzik Alfred Nobel v roce 1896, těsně před svou smrtí, zdokonaloval techniku fotografování nejen z balónů a raket ale i ze střel. Hledal její využití v měření a vytváření kartografických map.", "section_level": 2}, {"title": "Holubí fotografie.", "content": "V roce 1889 proběhl experiment na univerzitě v Petrohradě, při kterém šéf ruského balónového armádního sboru Alexandr Kovanko pořídil letecké snímky z balónu a poslal kolodiové filmové negativy na zem holubí poštou. Začala se psát historie využívání holubů ve fotografii ze vzduchu, což je metoda pořizování fotografických snímků fotoaparáty připevněnými na letících holubech. Podobně jako jiné specializace vyžaduje holubí fotografie znalosti zvláštních fotografických technik a poštovních holubů. Holub je vybaven speciálním fotoaparátem s automatickým mechanismem časování a snímání s různými objektivy a filmovými zásobníky.  S holuby při leteckém snímkování experimentoval v první polovině 20. století německý lékárník Julius Neubronner. Holubi byli vybaveni lehkou miniaturní kamerou pro fotografování ze vzduchu, kterou měli připevněnou na prsou. Neubronner navrhl a zkonstruoval několik typů fotoaparátů, se širokoúhlým panoramatickým objektivem, se dvěma objektivy nebo dvojitou sportovní panoramatickou kameru. Poslední model z roku 1920 vážil necelých 40 gramů a dokázal pořídit dvanáct snímků. Ani jeden typ se však nepodařilo vyrábět sériově.  Neubronner ptáky na jejich zatížení postupně trénoval. Odvážel je do míst i sto kilometrů vzdálených od jejich domova, nasadil jim kameru a vypustil je. Holubi obvykle létali ve výšce 50 až 100 metrů rychlostí 15 kilometrů v hodině. Mechanismus v kameře ovládal prodlevy mezi jednotlivými fotografiemi.  Během první světové války se ukázala výhoda holubí fotografie v pořizování záběrů z menší výšky než bylo možné například z balonu, letadla nebo draka. Tyto metody byly převzaty také do německých a francouzských armád.  V dílně švýcarského hodináře Christiana Adriana Michela ve třicátých letech 20. století vznikl upravený Neubronnerův model dvojité sportovní kamery pro 16mm film s vylepšenými časovými mechanismy a principem posunu filmu. Michel si nechal svůj fotoaparát patentovat v roce 1937, ale neexistuje více než přibližně sto exemplářů tohoto typu.  V sedmdesátých letech holubí fotografii využívala také americká CIA. Vysoce kvalitní kopie dvojitých sportovních kamer vyráběl Rolf Oberlaender a po roce 2000 s holuby pracoval akční umělec Amos Latteier.", "section_level": 2}, {"title": "Letecká fotografie.", "content": "Použití letecké fotografie pro vojenské účely se rozšířilo v době první světové války. Zpočátku se dokumentování pozic nepřátelských vojsk z ptačí perspektivy provádělo z balónů s posádkou, která však byla ohrožena nepřátelskou palbou a nemohla se dostat příliš daleko za nepřátelskou linii. Tím, že se začalo využívat letadel, která mohla letět relativně nízko a fotografovat přímo nad nepřátelskými pozicemi, poskytovalo velitelům mnohem lepší pohled na bojiště a techniku. Během italsko-tureckého konfliktu v Africe uskutečnil 23. října 1911 italský kapitán Carlo Pizza první bojový průzkumný let na stroji Blériot. O pár měsíců později v březnu 1912 kapitán Pizza pořídil historicky první fotografie z letounu. Byla to dokumentace tureckých postavení. 16. října 1912 bulharský letoun Albatros vykonal první válečný průzkumný let v Evropě a v Německu byla v témže roce ustavena první fotoprůzkumná letecká jednotka. Známí byli „letci - fotografové“ jako například americký vojenský zpravodaj Fred Zinn.  Další pokrok letecké fotografie přineslo její využití v bezpilotních letadlech. První z nich nesl název \"Aerial Target (Vzdušný cíl)\" a vynalezl jej roku 1916 profesor Archibald Montgomery Low.  Na začátku 20. století vznikly významné letecké snímky ve středním Německu, jejímž autorem byl Ernst Wandersleb. Během druhé světové války se v letecké fotografii používal například letecký fotoaparát Fairchild K-20 od firmy Fairchild pana Shermana Millse Fairchilda.  Mezi 1924 a 1925 pořídila agentura Underwood & Underwood letecké fotografie měst Miami a Miami Beach. Přibližně 400 fotografií dokumentovalo první stavební boom nově se rozvíjejících metropolí před ničivým hurikánem v roce 1926 (Great Miami Hurricane).  První fotografii vzduch-vzduch pořídil americký fotograf Lee Embree v roce 1941 během útoku na Pearl Harbor.  Průkopníkem leteckých snímků v šedesátých letech minulého století byl švýcarský fotograf Georg Gerster.  Průkopníkem fotografování z letadla ve Švédsku byl Oscar Bladh. Městská knihovna v Uppsale obsahuje stovky jeho snímků z let 1934–37, 1947 a 1950, všechny s motivy z Uppsaly. Nejrozsáhlejší je však jeho sbírka Stockholmských obrázků. Ve více než pěti tisících negativů dokumentoval měnící se město a ilustroval dobu, kdy Stockholmská předměstí během poválečného období rostla.  Od začátku druhé poloviny dvacátého století začal rozvoj fotografování Země, planet a hvězd z umělých družic. První satelitní snímky Země pořídila 14. srpna 1959 americká družice Explorer 6. Zvláštní aplikací tohoto druhu fotografie je ve vojenské oblasti, špionáži, předpovědi počasí. Satelitní fotografie slouží geologům pro objevování nerostných zdrojů a zpravodajským organizacím pro přenos nejaktuálnějších fotografií z nejvzdálenějších míst na světě. Vzhledem k tomu, že vakuum nespadá pod definici \"vzduchu\", nebude se tento článek satelitní fotografií zabývat.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Nasnímané fotografie z letadla se později zpracovávají v oborech geodézie a nebo kartografie při výrobě map, při rekonstrukci tvaru objektů - například v lékařství, archeologii nebo ochraně památek. V architektuře se pozorují a snímkují budovy nebo v lomech na těžbu kamene se koordinují jejich hlavní body.  Fotografování ze vzduchu se využívá při plánování využití země, archeologii, filmové produkci, studiích o životním prostředí, špionáži, komerční reklamě a dalších odvětvích. Fotografie jsou často zpracovávané GIS systémy. Fotografování ze vzduchu se používá také při analýze znečištění životního prostředí (v USA existuje tzv. program \"Phase I Environmental Site Assessment\").  V posledních letech se snímky z výšky staly populární také díky volné dostupnosti mapových podkladů, například společností Google Earth nebo Microsoft Windows Live Local.", "section_level": 1}, {"title": "Letecká archeologie.", "content": "Letecká archeologie je druh archeologické prospekce. Řadí se mezi nedestruktivní archeologické metody. Pomocí leteckého pozorování a fotografického snímkování jsou na základě půdních, vegetačních, stínových a jiných příznaků vyhledávány, identifikovány a evidovány archeologické objekty. Letecká archeologie se rovněž zabývá vyhodnocením leteckých snímků, které nebyly pořízeny pro archeologické účely. Archeologická letecká fotografie vychází z metod vojenského leteckého průzkumu.", "section_level": 2}, {"title": "Fotogrammetrie.", "content": "Ve fotogrammetrii se využívá fotoaparát pro rekonstrukcí tvarů, měřením rozměrů a určováním polohy předmětů, které jsou zobrazeny na fotografických snímcích. Obecněji lze fotogrammetrii definovat jako vědní obor, zabývající se zpracováním informací na snímcích. Využívá se například při rekonstrukci tvaru objektů v oborech lékařství, archeologie, ochraně památek, architektuře nebo v lomech na těžbu kamene a koordinace jejich hlavních bodů.", "section_level": 2}, {"title": "Výtvarná letecká fotografie.", "content": "Letecké snímky neodmyslitelně patří k tvorbě výtvarného umělce Yanna Arthuse - Bertranda (cyklus a kniha \"Země shora\") nebo švýcarského fotografa Georga Gerstera. Z pohledu ptáka výtvarně fotografují hory, pouště, pobřeží, jezera, zemědělské a průmyslové krajiny. Na jedné straně zobrazují krásu krajiny, na straně druhé poukazují na ochranu ohrožené přírody na celém světě, nadměrné využívání zdrojů, eroze nebo strojírenství a mechanizace. Gerster se také zabývá ochranou historických a archeologických nalezišť.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vzdušná fotografie, fotografie ze vzduchu nebo fotografie z ptačí perspektivy se označuje fotografování ze vzduchu s fotoaparátem drženým v ruce nebo přimontovaným na letadle, helikoptéře, balónu, raketě, poštovním holubovi, drakovi, RC modelu nebo podobném dopravním prostředku.", "tgt_summary": "航拍又称空拍、空中摄影或航空摄影,是指从空中拍摄地球地貌,获得俯视图,此图即为空照图。航拍的摄像机可以由摄影师控制,也可以自动拍摄或远程控制。航拍所用的平台包括飞机、直升机、多轴飞行器、热气球、小型飞船、火箭、风筝、降落伞等。为了让航拍照片稳定,有的时候会使用如Spacecam等高级摄影设备,它利用三轴陀螺仪稳定功能,提供高质量的稳定画面,甚至在长焦距镜头下也非常稳定。", "id": 2275079}
{"src_title": "Perleťový oblak", "tgt_title": "极地平流层云", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Stratosféra je ve srovnání s troposférou velmi suchá a pouze výjimečně v ní vzniknou vhodné podmínky pro tvorbu oblak. Perleťová oblaka vznikají v zimním období v polárních oblastech, ve výšce kolem 15 000–30 000 metrů, zhruba ve dvojnásobné výšce než běžná nejvyšší oblaka, cirrus. Podmínkou pro vznik perleťového oblaku typu I je teplota pod −78 °C, pro typ II teplota pod −88 °C.  Na vznik perleťových oblak má vliv i vítr. Silný vítr proudící přes horský hřeben může vytvářet vlny velmi studeného vzduchu, které se v atmosféře šíří směrem nahoru až do spodních vrstev stratosféry. V horských oblastech tak může lokálně dojít k tvorbě oblak typicky čočkovitého tvaru. V tomto případě se jedná o perleťový oblak typu II, který obsahuje pouze krystaly vody.", "section_level": 1}, {"title": "Typologie.", "content": "Jednotlivé typy mají své odlišné chemické složení.  Typ I: voda, kyselina dusičná a/nebo kyselina sírová (existují celkem tři podtypy). Typ II: krystaly vody", "section_level": 1}, {"title": "Pozorování.", "content": "Perleťová oblaka bývají nejlépe pozorovatelná při úsvitu a soumraku, přesněji v době, kdy je slunce 1° až 6° pod horizontem. V této chvíli totiž dochází k podobnému efektu, jako když světlo prochází hranolem. Dojde k rozptylu světla ze slunečních paprsků a k následné duhové barevné škále a charakteristické perleťové podobě. Pro fotografování se doporučuje použití polarizačního filtru.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv na úbytek ozónu.", "content": "Perleťová oblaka mají vliv na vznik ozonových děr. Jejich účinek na úbytek ozonu spočívá v jejich napomáhání chemickým reakcím produkujícím aktivní formu chloru, který urychluje rozklad ozonu Další chemické reakce s negativním dopadem souvisí se schopností perleťových oblak odstraňovat kyselinu dusičnou, výsledkem čehož je další úbytek ozonu. Na úbyku ozónové vrstvy se podílí pouze perleťová oblaka typu I.", "section_level": 1}], "src_summary": "Perleťová oblaka, také známá jako polární stratosférická oblaka (anglickou zkratkou PSC), jsou oblaka v polární stratosféře. Jsou na pohled velmi atraktivní, zároveň se však mohou podílet na vzniku ozónových děr.", "tgt_summary": "极地平流层云(英语:polar stratospheric cloud,缩写为PSC),是冬季出现在两极地区平流层中的一种云,通常分布在离地15km-25km的高度范围内。部分极地平流层云在阳光的照射之下会呈现珍珠般的光泽,故而这种云也称作“珠母云”或“贝母云”。由于极地平流层云表面可以吸附并分解氯贮存物质,它在南极臭氧洞的形成中扮演了重要的角色。", "id": 1969733}
{"src_title": "Oriana Fallaci", "tgt_title": "奥里亚娜·法拉奇", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházela z Florencie (Toskánsko), kde se narodila i zemřela. Ve Florencii také vystudovala univerzitu a stala se redaktorkou. Po čase jí ale práce v redakci začala být málo náročná a jako první žena v Itálii se stala válečnou korespondentkou.  Od té doby (asi 1967) vystřídala řadu válečných front. dostala se například do Vietnamu, Saúdské Arábie, Libye, Jordánska, Kuvajtu, Libanonu, Pákistánu, Indie, Bangladéše či Íránu. Po roce 1991 žila v New Yorku.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Fallaci byla velmi úspěšnou novinářkou, vynikala především jako autorka rozhovorů. S respondentem vždy jednala jako rovná s rovným. Jako jediná žena-novinářka se dostala k šíitskému vůdci Íránu ajatolláhu Chomejnímu. Zde se však musela přizpůsobit tamním zvyklostem – na audienci si musela vzít čádor. I tak ale kladla velmi ostré otázky.  Mezi jinými napsala rozhovor i s Dalajlámou, Henrym Kissingerem, Zulfikárem Alí Bhuttem, Muammarem al-Kaddáfím, Federicem Fellinim, Sammym Davisem ml., Jásirem Arafatem, Haile Selassiem a Lechem Wałęsou.  Přispívala například do novin \"Corriere della Sera\" (jeden z nejvýznamnějších italských deníků, publikovaný v Miláně), kde uveřejňovala své reakce na velké teroristické útoky.  Zejména po útocích z 11. září 2001 považovala jakýkoli dialog s islámskými zeměmi za nemožný, což se snažila doložit i vlastní zkušeností. Jedno z jejích prohlášení o islámu vzbudilo vlnu nesouhlasu a musela kvůli němu k soudu. Byla ateistkou v převážně katolické Itálii a kritizovala Vatikán. Zároveň byla antikomunistkou a kritičkou feminismu.  Byla také autorkou románů: první z nich se jmenoval \"Penelopa ve válce\" a vyšel v roce 1962.  Naprostá většina jejích knih dosud nebyla přeložena do češtiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oriana Fallaci (29. června 1929 Florencie, Itálie – 15. září 2006 Florencie) byla italská novinářka, spisovatelka a v posledních letech života také kritička islámu. Včetně překladů dosáhl prodej jejích knih dvaceti milionů výtisků.", "tgt_summary": "奥里亚娜·法拉奇(,,1929年-6月29日-2006年-9月15日)是一位意大利记者、作家,二战前游击队员。被誉为“世界第一女记者”和“文化奇迹”。1950年任《晚邮报》驻外记者,1967年开始任《欧洲人》周刊战地记者,采访过越南战争、印巴战争、中东战争和南非动乱。她两次获得圣·文森特新闻奖,一次获得班卡瑞拉畅销书作者奖。她在20世纪60年代、70年代和80年代采访过许多国际闻名的政治家和名人,例如邓小平,基辛格,穆罕默德·礼萨·巴列维,霍梅尼,维利·勃兰特,佐勒菲卡尔·阿里·布托,沃尔特·克朗凯特,穆阿迈尔·卡扎菲,费德里柯·费里尼,阮高祺,阿拉法特,英迪拉·甘地,亚历山德罗斯·帕纳古利斯,马卡里奥斯三世,果尔达·梅厄,阮文绍,海尔·塞拉西一世,肖恩·康纳利,列赫·瓦文萨等。她出版过多部作品,代表作有《风云人物采访记》、《给一个未出生孩子的信》、《印沙安拉》、《好莱坞的七宗罪》、《男人》等。退休后,她写了一系列文章和书籍批评伊斯兰教和阿拉伯人,重新引起人们关注,也引来不少争议。", "id": 2654299}
{"src_title": "Common Desktop Environment", "tgt_title": "CDE", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Firmy Sun, HP, IBM a USL v červnu 1993 ohlásily spolupráci při vývoji CDE v rámci iniciativy COSE (Common Open Software Environment – aliance firem UI a OSF). Základní prostředí bylo založeno na HP VUE (Visual User Environment, ), které bylo odvozeno z programu Motif Window manager (správce oken založený na knihovnách Motif, zkratka MWM). Firma IBM přispěla uživatelským rozhraním CUA (Common User Access) a pracovním prostředím Workplace Shell (objektové prostředí desktopu pro systém OS/2, které nahradilo Program Manager známý z Windows 3.x). Firma Novell poskytla komponenty pro správu pracovní plochy a škálovatelné systémové technologie systému UNIX System V. Firma Sun přispěla nástrojem ToolTalk, který zajišťuje meziprocesovou komunikaci a portováním sady programů DeskSet, což byl kancelářský balík pocházející z prostředí OpenWindows a zahrnující poštovního (E-mail) klienta, kalendář, textový editor, hodiny, menu a nástroje pro nastavení vlastností prostředí.  V březnu 1994 se CDE stalo zodpovědným za „nové OSF“, které vzniklo sjednocením Open Software Foundation (OSF) a Unix International (UI). V září 1995 proběhlo spojení CDE a Motif do jednoho projektu CDE/Motif. V roce 1996 se firma OSF stala členem nově formované skupiny The Open Group.  Uživatelé unixových desktopů považovali přibližně do roku 2000 prostředí CDE za de facto standard, avšak v této době svobodný software v podobě GNOME a KDE rychle dosáhl pokročilé úrovně, stal se prakticky univerzálním pro Linuxovou platformu a měl v té době dohromady již více uživatelů, než většina komerčních unixových systémů. Linuxová distribuce firmy Red Hat byla jedinou distribucí Linuxu, do které bylo CDE portováno, avšak přesto bylo nahrazeno prostředím GNOME.  V roce 2001 firmy Hewlett-Packard (HP-UX) a Sun (Solaris) oznámily, že CDE bude na jejich desktopech utlumen ve prospěch nasazení GNOME. Nicméně v dubnu 2003 se firma HP údajně rozhodla vrátit zpět k CDE, protože GNOME se dostatečně nestabilizovalo a nevyhovovalo tak požadovaným nárokům. Někteří označili za hlavní problém firmy HP nestabilizované API v GNOME (tj. problém s měnícím se rozhraním pro programování aplikací).  Solaris 10, který byl vydán na začátku roku 2005, obsahuje Java Desktop System založený jak na CDE, tak i na GNOME. Budoucí vydaní Solarisu budou založena na open source systému OpenSolaris, který však uvádí, že není v plánu zveřejnit konsolidovaný Solaris CDE (komponentu OS) jako open source.  V roce 2007 byla sepsána petice, která žádala Open Group o uvolnění zdrojového kódu CDE a Motifu pod volnou licencí. Open Group uvolnila v roce 2000 Motif pod názvem OpenMotif s licencí „sdílených příjmů“ (), která ovšem plně nesplňuje definice takzvaného open source nebo svobodného software. The Open Group ve skutečnosti chtěla kód uvolnit jako open source, avšak tohoto cíle dosáhla až v roce 2012.", "section_level": 1}], "src_summary": "Common Desktop Environment (CDE) je desktopové prostředí pro Unix založené na knihovně Motif, které je používáno v operačním systému OpenVMS od firmy Hewlett-Packard.", "tgt_summary": "英语:CDE,通用桌面环境(英语:C英语:ommon 英语:D英语:esktop 英语:E英语:nvironment)的缩写。英语:CDE是一种运行于英语:UNIX和OpenVMS,基于Motif部件工具箱开发的商业桌面环境。商用Unix工作站长期采用CDE作为标准的桌面环境。", "id": 1787524}
{"src_title": "Kronštadtské povstání", "tgt_title": "喀琅施塔得起义", "src_document": [{"title": "Nástin událostí.", "content": "Rebelie byla výsledkem katastrofální hospodářské a politické situace Sovětského Ruska, které se ocitlo v krizi. V Petrohradu stoupala významně nespokojenost již v únoru 1921, poté co zde bylo uzavřeno několik továren a došlo k prodlení v zásobování obyvatelstva. Napětí se šířilo do okolí a nevyhnulo se ani Kronštadtu, kde mělo základnu na osmnáct tisíc vojáků a námořníků.  Samotné povstání de facto začalo 28. února 1921 poté, co na setkání námořníků a vojáků na palubě bitevní lodi Petropavlovsk došlo po návratu kronštadtské delegace ze stávkujícího Petrohradu k odhlasování Petropavlovské rezoluce, zahrnující řadu politických a ekonomických požadavků, které odmítaly legitimitu a autoritu bolševické vlády.  „Poté, co jsme vyslechli zprávu představitelů, vyslaných všeobecným setkáním lodních posádek do Petrohradu, aby prověřili tamější situaci, požadujeme:  \"1) Vzhledem ke skutečnosti, že současné sověty nevyjadřují vůli dělníků a rolníků, okamžitě uspořádat nové tajné volby se svobodou předvolební agitace pro všechny dělníky a rolníky.\"  \"2) Poskytnout svobodu slova a tisku dělníkům a rolníkům, anarchistům a levým socialistickým stranám.\"  \"3) Zajistit svobodu shromažďování pro odborové svazy a rolnické organizace.\"  \"4) Na datum ne pozdější než 10. března 1921 svolat nestranickou konferenci dělníků, rudoarmějců a námořníků Kronštadtu a petrohradské oblasti.\"  \"5) Osvobodit všechny socialistické politické vězně a stejně tak všechny dělníky, rolníky, vojáky a námořníky, uvězněné v souvislosti s dělnickými a rolnickými hnutími.\"  \"6) Zvolit komisi na přezkoumání případů těch, kteří jsou drženi ve vězeních a koncentračních táborech.\"  \"7) Zrušit všechna politická oddělení, neboť žádná strana by neměla mít zvláštní privilegia propagovat své myšlenky nebo dostávat za tímto účelem finanční podporu od státu. Místo nich by měly být ustaveny kulturně - vzdělávací komise, volené místně a financované státem.\"  \"8) Okamžitě odvolat všechny hlídkové oddíly.\"  \"9) Zrovnoprávnit potravinové příděly pro všechny pracující s výjimkou těch, kteří jsou zaměstnáni ve zdraví škodlivých provozech.\"  \"10) Zrušit komunistické bojové oddíly ve všech součástech armády stejně jako komunistické stráže, umístěné v továrnách a mlýnech. Pokud jsou podobné stráže nebo oddíly potřebné, vytvořit je v armádě z řadových vojáků a v továrnách a mlýnech se souhlasem pracujících.\"  \"11) Poskytnout rolníkům plnou svobodu jednání vzhledem k jejich půdě a rovněž právo chovat dobytek za podmínky, že rolník vystačí svými prostředky, tj. nebude využívat námezdní práci.\"  \"12) Přijmout naši rezoluci ve všech součástech armády stejně jako mezi našimi soudruhy vojenskými kadety.\"  \"13) Zveřejnit naše rezoluce v tisku.\"  \"14) Vytvořit nestranický kontrolní úřad.\"  \"15) Povolit svobodnou řemeslnou produkci za použití pouze vlastní práce.\"  \"PETRIČENKO, předseda setkání (bitevní) eskadry\"  \"PEREPELKIN, sekretář\"\".  Povstání bylo následně vedeno Prozatímním revolučním výborem vytvořeným krátce poté. Vladimír Iljič Lenin toto povstání dehonestoval a označil ho za \"bílé spiknutí\". Ke krvavému potlačení povstání byly nasazeny elitní oddíly Rudé armády vedené Michailem Tuchačevským a celá operace uskutečněna mezi 16. až 18. březnem 1921.  Podle dobových sovětských dokumentů bylo za účast v povstání tvrdě perzekvováno mnoho účastníků. „\"Mimořádná trojka kronštadtského zvláštního oddělení a revoluční tribunál petrohradského vojenského okruhu odsoudily do léta roku 1921 k zastřelení 2103 osob, k různým trestům pak dalších 6459 osob.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Přes svůj neúspěch Kronštadtské povstání přispělo k přechodu od válečného komunismu k Nové ekonomické politice (NEP). Vládnoucí bolševické straně pak sloužila rebelie za záminku k potlačení zbytků politických stran a rozmetání tzv. dělnické opozice na X. sjezdu komunistické strany, který se konal paralelně s povstáním.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kronštadtské povstání představovalo neúspěšnou vzpouru značné části sovětské Baltské flotily proti vládě bolševiků v březnu 1921. Centrem povstání se stala námořní základna a pevnost Kronštadt (30 kilometrů vzdálena od Petrohradu) ležící na ostrově Kotlin při břehu Finského zálivu, jejíž posádka předtím v mnoha případech podpořila revoluční snahy, včetně Říjnové revoluce, která v důsledku vynesla k moci bolševický režim.", "tgt_summary": "喀琅施塔得起义()又称王冠城起义,苏联时代称之为喀琅施塔得叛乱(),发生于俄国内战末期,是左翼反布尔什维克起义发起的一次大型的起义。1921年3月,由斯捷潘·彼得里琴科发起了这场起义,此次起义参与者包括水手、士兵和平民。这次起义也是列宁和布尔什维克决定放开对俄国经济控制的战时共产主义以新经济政策取而代之的原因之一。", "id": 1878070}
{"src_title": "Počítačová bezpečnost", "tgt_title": "计算机安全", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Počítačová ochrana je často více zaměřena na techniku a matematiku, než některé jiné oblasti kybernetiky a informatiky. Spočívá ve třech krocích:  Zlepšení počítačové bezpečnosti může zahrnovat následující kroky:  Pokud budeme mluvit o počítačové bezpečnosti, nesmíme zapomenout na bezpečnost operačního systému, bezpečnostní projekt a bezpečné šifrování (kryptografie).", "section_level": 1}, {"title": "Zranitelná místa a útoky.", "content": "Zranitelností chápeme citlivá místa či nedostatky systému, a mnoho chyb zabezpečení je popsáno v databázi Common Vulnerabilities and Exposures, správa slabých míst je opakující se praxe identifikace, třídění, nápravy a zmírnění zranitelností, když jsou objeveny. Využitelnou zranitelností chápeme takovou zranitelnost, pro kterou existuje alespoň jeden fungující útok nebo \"Exploit\". Abychom zajistili počítačový systém, je důležité znát útoky, které mohou být proti němu prováděny. Tyto hrozby jsou klasifikovány podle následujících kategorií:", "section_level": 1}, {"title": "Backdoors – zadní vrátka.", "content": "V počítačovém systému znamenají „zadní vrátka“ kryptografický systém nebo algoritmus, je to metoda obcházení normální kontroly pro ověření a zabezpečení. Mohou existovat z několika důvodů, včetně původního návrhu nebo díky špatné konfiguraci. Zadní vrátka mohou být také úmyslně nainstalovány programátorem jako nástroj pro systémový debugging, nebo útočníkem za účelem škození. Avšak bez ohledu na motivy jejich existence vytváří zadní vrátka zranitelnost systému.", "section_level": 1}, {"title": "Denial of service (odepření služby).", "content": "Denial of service útoky jsou navrženy tak, aby zařízení nebo síťové zdroje byly nedostupné pro jeho plánované uživatele. Útočníci mohou upřít službu jednotlivým obětem, například záměrným zadáním chybného hesla tolikrát po sobě dokud způsobí uzamčení účtu oběti, nebo mohou přetížit kapacity zařízení nebo sítě a zablokovat tak všechny uživatele najednou. Zatímco síťový útok z jedné IP adresy může být blokován přidáním nového pravidla brány firewall, mnoho forem distribuovaného odmítnutí služby (DDoS) útoků častěji pochází z velkého počtu bodů - a bránit se je mnohem obtížnější. Takové útoky mohou pocházet ze zombie počítačů botnetu, ale umožňuje to i řada dalších technik, včetně odrazu a zesílení útoků, kde jsou nevinné systémy zmateny tak, že posílají provoz na oběti.", "section_level": 1}, {"title": "Útoky s přímým přístupem.", "content": "Neoprávněný uživatel, který získá fyzický přístup k počítači, je s největší pravděpodobností z něj schopen přímo kopírovat data. Mohou také ohrozit bezpečnost vytvářením modifikací operačního systému, instalací softwarových červů, keyloggerů, odposlouchávacích zařízení nebo pomocí bezdrátových myší. I když je systém chráněn standardními bezpečnostními opatřeními, mohou být schopni je obejít bootováním jiného operačního systému nebo nástroje z disku CD-ROM nebo jiného zaváděcího média. Šifrování disku a Trusted Platform Module jsou navrženy tak, aby zabránily těmto útokům.", "section_level": 1}, {"title": "Odposlech.", "content": "Odposlech znamená tajné poslouchání soukromých rozhovorů, typicky mezi hosty v síti. Například programy jako Carnivore a NarusInsight byly použity FBI a NSA pro odposlouchávání systémů poskytovatelů internetových služeb. Dokonce i zařízení, které fungují jako uzavřený systém (tj., bez kontaktu s okolním světem) lze odposlouchávat pomocí sledování slabých elektromagnetických přenosů generovaných hardwarem.", "section_level": 1}, {"title": "Spoofing.", "content": "Padělání (spoofing) je obecně podvodný nebo škodlivý postup, ve kterém je komunikace odeslána z neznámého zdroje, který se tváří jako zdroj známý přijímači. Spoofing nejvíce převládají v komunikačních mechanismech, které nemají vysoký stupeň bezpečnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Tampering/Zasahování.", "content": "Tampering popisuje škodlivou modifikaci produktů. Příkladem jsou takzvané \"Evil Maid\" útoky a bezpečnostní služby, které vkládají do směrovačů schopnost dozoru.", "section_level": 1}, {"title": "Elevace oprávnění.", "content": "Elevace oprávnění popisuje situaci, kdy útočník s určitou mírou omezeného přístupu je schopen bez povolení zvýšit své výsady nebo úroveň přístupu. Tak například běžný počítačový uživatel může být schopen oklamat systém vložení přístupu k omezeným datům; nebo dokonce \"stát se rootem\" a získat tak plný neomezený přístup k systému.", "section_level": 1}, {"title": "Phishing.", "content": "Phishing je snaha získat citlivé informace, jako jsou uživatelská jména, hesla či informace o kreditní kartě, přímo od uživatelů. Phishing se obvykle provádí pomocí falešných e-mailových zpráv nebo zneužitím instant messagingu. Často se snaží uživatele přesvdčit k zadání podrobností na falešných webových stránkách, které se zdají (téměř) totožné s legitimními stránkami. „Lovením” důvěřivých obětí lze phishing klasifikovat jako nelegální využití sociálního inženýrství.", "section_level": 1}, {"title": "Zero day útoky.", "content": "Zero day útok není označení pro konkrétní techniku. Je to označení pro zranitelnosti softwaru, které jsou odhaleny (a případně zneužívány) ještě před vydáním aktualizace, která příslušnou chybu opravuje. Je to tedy třída velmi závažných zranitelností, protože ani zcela aktualizovaný systém není proti zneužití takových chyb odolný a až do doby vydání příslušné opravy je potřeba systém chránit jinými prostředky (např. aplikačním firewallem, úplným vypnutím některých funkcí apod.).", "section_level": 1}, {"title": "Clickjacking.", "content": "Clickjacking, také známý jako \"UI redressing nebo User Interface redressing\" (převléknutí uživatelského rozhraní), je škodlivá technika ve kterém útočník oklame uživatele, aby kliknul na tlačítko nebo odkaz na webovou stránku, zatímco uživatel měl v úmyslu kliknout na vrchní úroveň stránky. To se provádí pomocí více průhledné nebo neprůhledné vrstvy. Útočník v podstatě \"unese\" kliknutí určené pro horní stránku a přesměruje jej je na nějaké jiné irelevantní stránky, s největší pravděpodobností ve vlastnictví někoho jiného.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální inženýrství.", "content": "Za sociální inženýrství je považována snaha přesvědčit uživatele, aby dobrovolně prozradil své citlivé údaje, například hesla pro přístup k soukromým službám (e-mail, sociální sítě, internetové bankovnictví,...), čísla bankovních karet, PIN kód a podobně, například tím, že se vydává za existující instituci (banku, poskytovatele služeb,...), ale i za kamaráda, příbuzného a podobně. Typické je naléhání na rychlé \"řešení\", aby oběť neměla čas zjistit si o útoku podrobnosti a tím ho odhalit.  Populární a ziskový cyber podvod zahrnuje falešné e-maily odeslané na účetní a finanční oddělení. Na začátku roku 2016 ohlásil Federální úřad pro vyšetřování (FBI), že podvod stála americké firmy více než 2 miliardy dolarů v průběhu dvou let.  V květnu 2016 byl tým Milwaukee Bucks NBA obětí tohoto druhu kybernetického podvodu, pomocí zosobnění prezidenta týmu Petera Feigina, což mělo za následek předání daňových formulářů všech zaměstnanců týmu.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnostní projekt.", "content": "Aby byla ochrana počítačového systému efektivní, je potřebné vypracovat bezpečnostní projekt. Cílem tohoto projektu je docílení takového stavu, aby úsilí, riziko odhalení a finanční prostředky potřebné na narušení bezpečnostního systému byly adekvátní v porovnání s hodnotou, která je bezpečnostním systémem chráněna.", "section_level": 1}, {"title": "Zabezpečení počítačového systému.", "content": "Zabezpečení počítačového systému spočívá v zabezpečení systému před útokem crackerů, škodlivých programů (viry, červy, trojské koně, spyware, adware,...). do této části patří i zaškolení zaměstnanců, aby se chovali v souladu s počítačovou bezpečností a dodržovali zásady bezpečného chování na síti.", "section_level": 1}, {"title": "Zabezpečení informací.", "content": "Zabezpečení informací spočívá v bezpečném zálohování dat. Záloha dat by měla být vytvořena tak, aby ji neohrozil útočník ani přírodní živelní pohroma (požár, záplavy, pád letadla,...). Zálohovaná data je také potřeba chránit proti neoprávněné manipulaci použitím vhodného šifrovacího systému. Záloha dat má být aktuální.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomické a právní zabezpečení.", "content": "Ekonomické a právní zabezpečení spočívá ve správné motivaci a postihu zaměstnanců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Počítačová bezpečnost je obor informatiky, který se zabývá zabezpečením informací v počítačích (odhalení a zmenšení rizik spojených s používáním počítače). Počítačová bezpečnost zahrnuje tyto úkoly:", "tgt_summary": "计算机安全(computer security)是计算机与网络领域的信息安全(information security)的一个分支。其目的是在保证信息和财产可被授权用户正常获取和使用的情况下,保护此信息和财产不受偷窃,污染,自然灾害等的损坏。计算机系统安全是指一系列包含敏感和有价值的信息和服务的进程和机制,不被未得到授权和不被信任的个人,团体或事件公开,修改或损坏。由于它的目的在于防止不需要的行为发生而非使得某些行为发生,其策略和方法常常与其他大多数的计算机技术不同。", "id": 2845704}
{"src_title": "CASE nástroje", "tgt_title": "電腦輔助軟體工程", "src_document": [{"title": "Historie a současnost.", "content": "Pokud se chceme zaměřit na historii CASE nástrojů, musíme vyjít z názvu CASE, konkrétně ze softwarového (systémového) inženýrství.  Podle definice IEEE 610.12 „softwarové inženýrství je aplikace systematického, disciplinovaného, kvantifikovatelného přístupu k vývoji, provozu a údržby softwaru, tj. aplikace inženýrství na software. Také je to studium přístupů dle výše uvedeného.“  Softwarové inženýrství se začalo formovat ke konci 60. let, kdy začala tzv. softwarová krize, kdy výkon hardware předčil vývoj software. Zcela zlomová byla konference NATO v r. 1968 ve středisku Garmisch Partenkirchen ve Spolkové republice Německo, která popularizovala softwarové inženýrství. Do té doby se počítače využívaly pro vědeckotechnické výpočty, kde záleželo spíše na preciznosti řešení, než na efektivitě vývoje. V 70. letech dochází k formulaci základních principů tohoto oboru. V dalších letech jsou vyvíjeny metodiky (strukturovaná, objektová) pro analýzu. Vzniká také první generace nástrojů pro podporu této disciplíny, což jsou právě CASE nástroje. Mezi první CASE nástroje patřily nástroje, které můžeme nazývat Lower Case. Tyto nástroje jsou dodnes určeny pro fázi implementace např. generování kódu. Původní myšlenka CASE nástrojů byla ta, že už nebude zapotřebí programátorů, tzn., že CASE nástroj vygeneruje již samotný kód, který nebude potřeba upravovat a bude se moci tak jak byl vygenerován použít. Tato myšlenka ovšem byla mylná.  Obrození zažívají CASE nástroje v 80. letech společně s grafickým uživatelským rozhraním. To byl prvopočátek CASE nadšenosti. Dosud byly dostupné pouze samostatné malé nástroje, nyní bylo možné vše integrovat na univerzální pracovní ploše. Strategická příležitost, kterou poskytovala CASE technologie, byla ta, že program může být případně udržován na návrhové úrovni spíše než na úrovni zdrojového kódu. Toto by bývalo jedním z východisek z boje programovacích jazyků. Naděje, že CASE nástroj zautomatizuje generování kódů, se však nenaplnila. Když byla investice do CASE prosazena za podmínky automatického generování kódů, úsilí se poté nevyplatilo. Výsledkem bylo, že dichotomie mezi návrhem a kódem přetrvávala, tzn. když se změnil návrh, musel být změněn i kód. Nebo naopak, když se změnil kód, musel se aktualizovat i návrh, což představovalo ještě větší problém. CASE nástroj, který by mohl být používán jako pouze návrhový nástroj nebo jako zdroj pro všechny druhy nesouvisejících materiálů, se stal brzy příliš drahý, tzn. náklady na učení a údržbu byly příliš vysoké.  Časem, v souvislosti s vývojem strukturovaných a hlavně objektových metod, se problémy a chyby postupně odstranily, tzn. nástroje začaly zajišťovat provázanost jednotlivých modelů, je poskytují možnost zpětného vytvoření modelu ze zdrojového kódu ad.  V současné době existuje nespočet CASE nástrojů, které plní různé funkce, nepomáhají již pouze vývojářům, ale také např. v procesu řízení firmy, kdy se zanalyzují stávající firemní procesy a pomocí CASE nástrojů se potom na základě analýzy vymodelují tak, jak by správně tyto procesy měly fungovat.  Dnes většina CASE nástrojů představuje velké aplikace, které je možno využít ve všech fázích procesu vývoje software. U většiny nástrojů je jádrem univerzální modelovací jazyk UML (Unified Modeling Language).  Pokud se podíváme na CASE nástroj, první co uvidíme, je grafické rozhraní. Zde je možno modelovat nejrůznější typy diagramu. Uveďme alespoň ty nejběžnější: DFD diagramy, které dovolují provádět funkční analýzu; Class diagramy – pro modelování tříd; STD diagramy; procesní diagramy a další. Podpora používání těchto nástrojů byla jedním z podnětů pro vznik CASE nástrojů. Hlavním důvodem byla častá aktualizace diagramu, kterou, při vyšší složitosti diagramu, nebylo možné provádět jen tak v ruce.  Při používání CASE nástrojů, při podpoře návrhu a vývoje softwarové aplikace či informačního systému je potřeba dodržovat určitá pravidla a postupy, které zaručí smysluplnost a efektivitu. Jedná se o metodiky, jakožto souhrny postupů a metod, které určují co, kdo a kdy se má řešit. Podpora metodiky prostředkem CASE vyžaduje především, aby tento prostředek pokrýval všechny fáze životního cyklu projektu. Tyto prostředky se nazývají integrovaná prostředí pro vývoj aplikací. Přičemž jejich hlavní charakteristikou je pevná svázanost s konkrétní metodikou. Takovéto nástroje mají pak výhodu integrity všech metod, technik a nástrojů v kontextu celého životního cyklu projektu. Další skupinou jsou prostředky označované jako běžné nástroje (tools), které podporují pouze některé metody a techniky z životního cyklu projektu. Od integrovaných prostředí se pak liší nezávislostí na konkrétní metodice.", "section_level": 1}, {"title": "Komponenty CASE nástrojů.", "content": "Z toho, jaké jsou obecné funkce, vlastnosti CASE nástrojů a požadavky na ně vyplývá také z jakých komponent se tyto systémy skládají. Mezi důležité funkce a vlastnosti CASE patří:", "section_level": 1}, {"title": "Způsoby klasifikace CASE nástrojů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podle životního cyklu projektu.", "content": "Nejčastější dělení CASE nástrojů vyplývá ze životního cyklu projektu, tzn. v jaké fázi cyklu vývoje se CASE nástroj využije. Toto dělení je následující:  Lze se i setkat s jednodušším členěním na:", "section_level": 2}, {"title": "Přínosy využití CASE nástrojů.", "content": "Využití CASE nástrojů s sebou přináší celou řadu výhod, nejpodstatnější z nich jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Zkratka CASE je označením pro Computer Aided Software Engineering nebo také Computer Aided Systems Engineering, což v překladu znamená \"počítačem podporované softwarové inženýrství\" nebo \"vývoj software s využitím počítačové podpory\". Jde o použití softwaru pří vývoji (resp. údržbě) počítačových programů, za účelem dosáhnutí vyšší kvality, bezchybnosti, udržovatelnosti apod. Podpora může probíhat v různých stádiích životního cyklu programu – při sběru požadavků, analýzách, návrhu, programování (s pomocí IDE) atd. Nástroje používané pro tento účel se obvykle nazývají CASE nástroje. Některé z nich slouží k automatizaci vývojového procesu.", "tgt_summary": "电脑辅助软件工程(英语:computer-aided software engineering,缩写:英语:CASE)是指使用软件工具辅助软件的开发及维护。", "id": 2056883}
{"src_title": "Historie čokolády", "tgt_title": "巧克力的演變史", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Slovo \"čokoláda\" nejspíše pocházelo z aztéckého slova xocolātl (znamenajícího \"hořká voda\") a do evropských jazyků se dostalo ze španělštiny.", "section_level": 1}, {"title": "Předkolumbovská éra.", "content": "Ve střední Americe, která je domovinou kakaovníku, bylo pěstování, konzumace a kulturní využívání kakaa široce rozšířené. Po opylování si semena kakaovníku nakonec utvoří kolem sebe jakési pouzdro, které je přibližně 50 cm dlouhé a visí přímo z kmene stromu. V tomto pouzdře najdeme 30 až 40 červenohnědých bobů, které jsou uloženy ve sladké lepkavé dužině. Zatímco samotné boby jsou velmi hořké kvůli vysokému obsahu alkaloidů, sladká dužina mohla být to první, co lidé z kakaovníku jedli. Důkazy naznačují, že dužina byla fermentována a následně podávána jako alkoholický nápoj již v roce 1400 př.n.l.  Přestože se odborníci nemohou shodnout na tom, která středoamerická civilizace domestikovala kakaovník jako první, pití nápoje z fermentovaných kakaových bobů pravděpodobně pochází ze Severní Ameriky (z Mexika). Vědci potvrdili jeho přítomnost v nádobách po celém světě díky průzkumu „chemických stop“, které lze zachytit i v malých vzorcích dochovaného obsahu. Keramické nádoby se zbytky čokoládových nápojů se našly v archeologických lokalitách, které pocházejí až z doby 1900 – 900 př.n.l. Jedna z takových nádob byla nalezena například v archeologické lokalitě Olmek v oblasti Veracruz v Mexiku, na pobřeží Mexického zálivu. Podle zdejšího nálezu pochází příprava čokolády až z doby předolmécké, tedy okolo roku 1750 př.n.l. Na pobřeží Tichého oceánu, v archeologických lokalitách Chiapas v Mexiku a Mokayanan byly nalezeny ještě starší důkazy kakaových nápojů pocházející až z roku 1900 př.n.l.  První důkazy domestikace kakaovníku najdeme u Olmécké kultury v jejich předklasickém období. Olmékové jej používali při náboženských rituálech nebo v léčitelství, žádné recepty pro osobní spotřebu však neexistovaly. Nemáme žádné informace o tom, jak byl tento nápoj připravován.  Popis kakaového nápoje za sebou ale zanechali Májové a jejich písemnosti potvrzují jeho spojitost s bohem. Drážďanský kodex upřesňuje, že se jednalo o pokrm boha deště, Kona, podle Madridského kodexu prolévají bohové svou krev nad kakaovými boby v rámci produkce kakaa. Konzumace čokoládového nápoje je zdokumentována také na vázách z pre-hispánského období. Májové ochucovali svou čokoládu tak, že smíchali pastu z pražených kakaových bobů s vodou, chilli papričkami a kukuřičnou moukou a výslednou směs přelívali mezi nádobami, dokud nebyla hladina pokryta hustou pěnou.  Do roku 1400 ovládala Aztécká říše značnou část střední Ameriky. Nebyli sami schopni kakao pěstovat, a proto ho museli dovážet. Veškeré oblasti, které Aztékové ovládali a kde se pěstovalo kakao, musely kakaové boby odevzdávat jako daň, nebo jak tomu říkali sami Aztékové, „dar“. Kakaové boby se staly formou platidla. Od španělských dobyvatelů se dochovaly záznamy o hodnotě kakaových bobů. Mimo jiné si poznamenali, že za 100 kakaových bobů si člověk mohl koupit celou kánoi sladké vody nebo krůtu. Aztékové spojovali kakao s bohem Quetzacoatlem, o kterém věřili, že byl ostatními bohy zatracen, protože se s lidmi podělil o tajemství čokolády. Na rozdíl od Májů v Yucatánu pili Aztékové čokoládu studenou. Pro její pití existovalo mnoho různých důvodů, používalo se jako afrodiziakum, jako pohoštění pro muže po hostině a patřila také mezi dávky pro aztécké vojáky.  Lid Pueblo, který žil v oblasti jihozápadu dnešních Spojených států, dovážel kakao od obyvatel střední Ameriky z jižního Mexika nebo z centrální Ameriky již v letech 900 – 1400. Nápoj z kakaa vyrobený byl ve společnosti běžný a pily jej všechny společenské vrstvy.", "section_level": 1}, {"title": "Po objevení Ameriky.", "content": "Až do 16. století byl kakaovník pro Evropany zcela neznámý.  Kryštof Kolumbus se s kakaovými boby poprvé setkal na své čtvrté výpravě do Ameriky, 15. srpna 1502, když se spolu se svou posádkou zmocnil kánoe, která kromě dalšího obchodovatelného zboží obsahovala také kakaové boby. Jeho syn Ferdinand zmínil, že místní obyvatelé si bobů velice cenili, a nazýval je mandlemi, „protože když je spolu s dalším zbožím přinesli na palubu lodi, všiml jsem se, že kdykoliv nějaká mandle upadla, všichni se zastavili, aby ji zvedli, jako by jim upadlo oko.“ Ale přestože s sebou Kolumbus přivezl kakaové boby do Španělska, nemělo to žádný vliv, dokud španělští mniši nepředstavili čokoládu u španělského dvora.  Španělský dobyvatel Hernán Cortés je možná prvním Evropanem, který se setkal s čokoládou. Bylo to u dvora císaře Moctezumy v roce 1519. Bernal Díaz, který Cortése při dobývání Mexika doprovázel, v roce 1568 popsal událost, jíž byl svědkem:  Čas od času Moctezumovi servírovali v šálcích z čirého zlata určitý nápoj vyrobený z kakaových bobů. Říkalo se, že dává mužům moc nad ženami, ale to jsem nikdy neviděl. Viděl jsem, že mu přinesli více než padesát velkých džbánů kakaa s pěnou, on část vypil, ženy ho obsluhovaly s obrovskou vážností.  José de Acosta, španělský jezuitský misionář, který žil koncem 16. století v Peru a pak v Mexiku, popisoval používání kakaa obecněji:  Těm, kdož na něj nebyli zvyklí, zdál se tento nápoj odporný, na povrchu měl jakýsi kal nebo pěnu velmi nepříjemné chuti. Ale přesto byl tento nápoj mezi indiány velmi ceněn, hostili jím význačné osobnosti, které zemí cestovaly. Španělé, muži i ženy, kteří už se v zemi zabydleli, jsou této čokoládě nenasytní. Říkají, že se vyrábí mnoho různých druhů, některé jsou horké, jiné studené, ostatní vlažné, a přimíchávají do nich velké množství toho „chilli“; přesně tak, vyrábějí z něj pastu, která je údajně výborná na žaludek a proti kataru.“  Když si v roce 1615 vzala španělská infantka Anna Rakouská Ludvíka XIII. a rychle najde zalíbení v horké čokoládě na francouzském dvoře.  Zvýšené nadšení pro čokoládu se projevilo např. tím, že Marie Terezie darovala Ludvíku XIV. čokoládu jak zásnubní dar.  Posedlost čokoládou, která nyní byla dostupná i jako cukrovinka, se z Paříže rozšířila po celé Francii. Na francouzských dvorech vzkvétala pověst čokolády jako afrodisiaka.  V 18. století se v Anglii začíná čokoláda míchat s mlékem místo vody.  1780: 1. stroj na výrobu čokolády v Barceloně  1825: Vynález odtučňování kakaa Van Houtenem z Holandska  1828: Van Houten registruje patent na první formu na čokoládový prášek.  1904: Poulain začíná vyrábět slavnou oranžovou krabičku na čokoládu  1914: Ve Francii startuje čokoláda s banánovou moučkou Banania, která zahřívá francouzské vojenské jednotky v zákopech za první světové války  1961: Francie po Spojených státech začíná vyrábět Nestlé's Nesquick prášek s příchutí skořice, který je dnes světově nejprodávanější čokoládou k pití, naše dnešní Granko.  Konec 20. století: jako módní hit se vrací stará horká čokoláda, připravuje se z roztavené čokoládové polevy.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj tabulek čokolád.", "content": "Historie čokoládových tabulek začíná mnohem později než čokoládových nápojů.  1674: Londýnský obchod Káva Mill a Tobasco Roll nabízí poprvé původní španělskou čokoládu, která se dá kousat.  1830: vývoj technologie hnětení vynalezený v Lausanne ve Švýcarsku. Charles-Amédéem Kohlerem poprvé mísí čokoládu s lískovými ořechy.  1847: Hnětení čokolády poprvé v Anglii dává zrodit hořké čokoládě  1875: Díky vynálezu kondenzovaného mléka Henrim Nestlé, Švýcar Daniel Peter objevil recept pro mléčnou čokoládu  1879: Švýcar Rudolf Lindt objevil čokoládovou polevu a recept na tmavou čokoládu  Konec 19. století: Menier prodává miliony malých tmavých čokoládových tyčinek vložených do kusu pečiva  1984: Francouzský výrobce čokolády Raymond Bonnat z Voiron (Isere) vytvořil první čokoládovou kolekci značky  Konec 20. století: trend, který směřuje k původní a autentické chuti, čímž se dá vysvětlit objevení se kakaa jako vinné révy pro výrobu vína", "section_level": 1}], "src_summary": "Počátky historie čokolády najdeme v oblasti Střední Ameriky. Fermentované nápoje vyrobené z čokolády však existovaly již okolo roku 1900 př. n. l. Aztékové věřili, že kakaové boby jsou darem od boha moudrosti, Quetzalcoatla. Boby měly tenkrát takovou hodnotu, že se používaly jako forma platidla. Čokoláda byla původně podávána pouze ve formě nápoje, který byl hořký a obsahoval koření nebo kukuřičnou kaši. Věřilo se, že tento nápoj má afrodiziakální účinky, a že konzumentům dodává sílu. Dnes se tomuto typu nápoje říká čiláda (z anglického „Chilate“) a připravují ho místní obyvatelé z jižního Mexika.", "tgt_summary": "起初的巧克力,只是一种液体饮料,并不是现在我们所看的块状。", "id": 1993945}
{"src_title": "Hipokampus", "tgt_title": "海马体", "src_document": [{"title": "Funkce hipokampu.", "content": "Hipokampus zpracovává informace z mozkové kůry a z limbického systému a dále je směruje do předního talamu, hypotalamu a dalších částí mozku. Velká část se jich vrací zpět do mozkové kůry. Tato rytmicky opakovaná vzruchová aktivita hipokampu je základem složitých integračních dějů, jako třeba ukládání informací do dlouhodobé paměti.", "section_level": 1}, {"title": "Historie výzkumu.", "content": "První umělá protéza mozku, vlastně jedné z jeho částí odpovědné za dlouhodobou paměť, hipokampu, se zkouší v USA. Takový projekt je rozpracován v Los Angeles v jižní Kalifornii týmem vědců pod vedením Teodora Bergera. Na rozdíl od jiných takových podobných náhrad, které pouze stimulovaly mozkové děje, nová protéza díky umístěnému mikročipu může uskutečňovat procesy té části mozku, kterou nahrazuje. První protéza hipokampu bude vyzkoušena zatím na mozku krysy či jiných pokusných zvířatech. Jestli zkoušky proběhnou úspěšně, naskytne se možnost pomoci lidem postižených Alzheimerovou chorobou, epilepsií nebo lidem s následky po poranění hlavy. Hipokampus je jedním z nejvíce strukturovaných a prozkoumaných částí velkého mozku. A co je zvláště důležité, že jeho funkce mohou být lehko testovány. Předpokládá se, že jeho hlavní funkce je „kódování“ informací takovým způsobem, aby mohly být dále uchovány v částech mozku určených pro dlouhodobou paměť. Narušením funkce hipokampu dochází k zapomenutí nově získané informace. Nedojde k jejímu uložení do dlouhodobé paměti. Výzkumníci pracovali na protéze hipokampu deset let. Nejprve byl vytvořen matematický model jeho funkce v různých situacích. Potom byl tento model zasazen do mikročipu a vytvořeno propojení umožňující komunikaci mezi mozkem a mikroobvody. Protéza lidského mozku nebude umístěna uvnitř mozku, ale v krabičce upevněné sponkou venku. Informace s mozkem si bude mikročip vyměňovat pomocí svazku dvou elektrod procházejících bezprostředně k poškozené oblasti ze dvou stran. Jednou z nich se bude registrovat elektrická aktivita jedné oblastí mozku a druhou elektrodou budou elektrické signály vytvořené mikročipem poslány zpět do mozku. Předpokládá se, že hipokamp je síť neuronů fungujících paralelně tak, že bude možno obejít celou poškozenou oblast. Po pokusech na zvířatech, zpočátku na krysách, pak na opicích, je na řadě člověk. U většiny savců je struktura hipokampu prakticky stejná, proto bude adaptace protézy na lidský mozek relativně jednoduchá. Pravdou je, že ještě před tím budou vědci a lékaři muset ověřit, že toto zařízení je pro pacienty naprosto bezpečné.  Bylo prokázáno, že řidičům londýnské taxi služby se při jízdě a vyhledávání tras aktivuje příslušná část hipokampu během výběru příslušné trasy a dochází k jeho fyziologickým změnám. Funkční magnetická rezonance (fMRI) odhalila, že hipokampus řidičů byl aktivní tehdy, když taxikáři poprvé plánovali cestu nebo když museli zcela změnit cíl během jízdy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hipokampus (řec. \"hippocampus\" – mořský koník) je součástí velkého mozku. Umístěn je ve střední části spánkového laloku, jeden v pravé a druhý v levé mozkové hemisféře. Je součástí limbického systému a hraje velkou roli při krátkodobém uchovávání informací a při prostorové orientaci. Při Alzheimerově chorobě je hipokampus mezi prvními částmi mozku, která utrpí poškození. Poškození hipokampu může také způsobit nedostatek kyslíku (anoxie), zápal mozkových blan nebo epilepsie střední části spánkového laloku. Lidé se značným poškozením hipokampu trpí poškozením paměti a neschopností ukládat nové informace.", "tgt_summary": "海马体(英语:Hippocampus),是人类及脊椎动物脑中的重要部分。目前在有海马体的动物身上发现的海马体皆成对出现,分别位于左右脑半球。它是组成大脑边缘系统的一部分,位于大脑皮质下方,担当着关于短期记忆、长期记忆,以及空间定位的作用。灵长类的海马体位于内侧颞叶,拥有海马角及齿状回等构造。", "id": 1310180}
{"src_title": "Bělořit šedý", "tgt_title": "穗䳭", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Bělořit šedý je pták veliký asi jako vrabec domácí. Je dlouhý 14,5 až 15,5 cm, v rozpětí má 26 až 32 cm. Váží 17 až 30 g. Žije až 5 let. Samice ani samec v prostém šatě nejsou moc kontrastně zbarveni. Sameček má v době hnízdění šedou hlavu, bílý proužek přes oko, černou skvrnu za okem, bílou pásku nad okem a černá křídla i konec ocasu. Spodní strana těla je žlutá. Severoafričtí bělořiti mají hrdlo černé. Typický je bílý kostřec, podle kterého dostal pták české jméno. Mláďata jsou skvrnitá. Zdržuje se zejména na zemi, rád sedává na velkých balvanech. Let je nízký, třepotavý, převážně rychlý, ve vlnovkách, někdy startuje z větve. Po přistání poklonkuje.", "section_level": 1}, {"title": "Hlas.", "content": "Vábení je opakované „jiv“ nebo „jiv-tek“, zpěv je dlouhý, proměnlivý, s mnoha variacemi, často přednášený i v letu. Mnohdy napodobuje i zpěv jiných ptáků.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Západní část palearktické oblasti (západní Eurasie včetně severní Afriky a Přední Asie), východní část palearktické oblasti (východní Eurasie včetně Japonska a severní Číny), etiopská oblast (Afrika od Sahary k jihu), nearktická oblast (Severní Amerika). Bělořit šedý je tažný pták, ze zimovišť v Africe jižně od Sahary se vrací na přelomu března a dubna a odlétá v říjnu.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v Česku.", "content": "Rozšířen je nepravidelně po celém území republiky, hojnější je v nižších teplých oblastech, celkem pravidelně ale hnízdí i na bezlesých hřebenech hor. Od poloviny minulého století se početnost stále silně snižuje, z některých oblastí téměř vymizel (např. na Českomoravské vrchovině to býval hojný druh, v současnosti na celém území hnízdí pouze do 10 párů). Na celém území ČR v letech 2001-03 hnízdilo 200-400 párů, druh je i nadále hodnocen jako silně ubývající. V posledních desetiletích počty ubývají i v celé Evropě, v současnosti se odhadují na 4,6 milionu hnízdících párů. V Červeném seznamu ČR je v kategorii EN - ohrožený druh.", "section_level": 1}, {"title": "Biotop.", "content": "Bezlesé, suché krajiny se suťovými a skalnatými terény, suchými zídkami anebo dunami s vřesem.", "section_level": 1}, {"title": "Hnízdění.", "content": "Hnízdí v skalnatých územích, v lomech, na pastvinách s kameny, v horách i nad pásmem lesa. Hnízdí v dubnu až červnu jednou až dvakrát ročně. Hnízdo je volně spleteno ze stébel a kořínků, je umístěno nízko nad zemí v křovinách. Může hnízdit i v králičí noře, pod kamenem či v kamenné zídce. V hnízdě bývá 4 až 6 světle modrých neskvrnitých vajec, na kterých sedí oba rodiče asi 13 až 14 dní a mláďata poté krmí též oba rodiče po dobu asi 13 - 17 dní.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se drobnými bezobratlými živočichy, zejména hmyzem a malými plži, od léta stejně jako jiní drozdovití ptáci sbírá i různé bobule.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bělořit šedý (\"Oenanthe oenanthe\") je pták z řádu pěvců, který je velký jako vrabec. Tažný, ze zimovišť se vrací koncem března a v dubnu, odlétá koncem srpna a v září. Hnízdí v dutinách mezi kameny, v pískových nebo hlinitých stěnách apod. Ve světovém měřítku málo dotčený, v Česku silně ohrožený druh.", "tgt_summary": "穗䳭(学名:)为鹟科䳭属的鸟类,俗名石栖鸟、麦穗。分布于欧洲、亚洲、非洲、北美洲,包括中国大陆的内蒙古、新疆、山西等地,一般生活于海拔2400-3000米或更高的山地草原多石地段以及曾偶见于长白山海拔800-1800米间针阔混交林带路旁。该物种的模式产地在瑞典。", "id": 2773989}
{"src_title": "Radniční věž (Krakov)", "tgt_title": "市政厅钟楼 (克拉科夫)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Radnice byla postavena na přelomu 13. a 14. století v gotickém slohu. První zmínka o radnici pochází z roku 1313, zmínka o věži z roku 1383. Součástí komplexu byla kromě radnice a věže také městská sýpka.  Radniční věž byla vybudována na čtvercovém půdorysu z kamenných bloků a cihel. Tři stěny byly ozdobeny kamenným obkladem dokončeným v roce 1444 (slepá kružba). Po dokončení těchto prací byla věž mnohem zdobnější než je tomu dnes, neboť se nedochovala kamenická výzdoba (poupata, kraby, sošky, baldachýny atd.). Důvodem, proč není severní stěna věže ozdobená, je ten, že z této strany stála až do poloviny 19. století budova radnice. Současný vchod do věže vedl tehdy z nádvoří. Na tomto portálu se zachovaly znaky Rzeczypospolity a Krakova.  Původně byla věž zakončená gotickou helmicí. Ta však dvakrát vyhořela, nejprve v roce 1556 a později v roce 1680. Následnou přestavbu provedl Piotr Beber. Věž byla tehdy zvýšena o 6 metrů a zakončena novou barokní helmicí. V roce 1702 již byla helmice opět ve špatném technickém stavu. Nová helmice, která již vydržela až do dnešních dní, byla postavena letech 1783–1784.  Radnice přiléhající k věži byla kvůli špatnému technickému stavu rozebrána v letech 1817–1820.  Poslední rekonstrukce proběhla v letech 1961–1965, při níž byly chybně zrekonstruovány arkýře v prvním patře. Před schody byly umístěny dva klasicistní kamenní lvi.  Pod radnicí a částí dnešního náměstí se dochovaly rozlehlé sklepní prostory, které byly dříve využívány mj. i jako mučírna (dochované mučící nástroje jsou dnes k vidění v domě Jana Matejki na Floriánské ulici).", "section_level": 1}], "src_summary": "Radniční věž v Krakově ( \"Wieża ratuszowa\") je gotická věž z 14. století, která leží na Krakovském rynku. Je pozůstatkem někdejší radnice zbořené v roce 1820. Věž je vysoká 70 metrů.", "tgt_summary": "市政厅钟楼()是位于波兰克拉科夫旧城区的钟楼建筑,是中央集市广场的主要焦点。", "id": 1469822}
{"src_title": "Freescale Semiconductor", "tgt_title": "飞思卡尔", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Dne 6. října 2003 společnost Motorola oznámila záměr prodat svoji polovodičovou divizi a vytvoření Freescale Semiconductor. Dne 16. července 2004 Freescale ukončil počáteční veřejné nabídky (IPO) a stanovil cenu akcií na 13 dolarů za kus, přestože první odhady počítaly s prodejem za cenu $17,50 až $19,50 za akcii.  Dne 7. prosince 2015 bylo dokončeno převzetí konkurenční společností NXP Semiconductors, ohlášené v březnu téhož roku. Akcionáři Freescale obdrželi za každou akcii $6,25 a 0,3521 akcie NXP, celkově se jednalo o obchod za 11,8 miliardy, respektive po započtení závazků společnosti 16,7 milardy dolarů. Webové stránky Freescale jsou nadále pouhým přesměrováním na web NXP Semiconductors.", "section_level": 1}, {"title": "Produkty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Automobilové produkty.", "content": "Freescale Semiconductor byl jedním z předních dodavatelů polovodičů pro automobilový průmysl. Moderní automobily používají elektronicky řízené motory pro zvýšení výkonu a ke snížení emisí. Freescale byl největším dodavatelem mikrokontrolérových systémů pro tyto motory ve světě. Automobilové bezpečnostní systémy, jako jsou ABS a airbagy, také používají mikrokontroléry a analogové řízení napájecích obvodů od Freescale. Freescale Semiconductor také produkuje celou řadu integrovaných produktů: senzory, akcelerátory a snímače tlaku.  Freescale SMARTMOS analogové portfolio poskytuje ovládání napětí a rodinu obvodů pro vícenásobné přepínače integrovaných obvodů pro hybridní vozidla.  V listopadu 2008 bylo oznámeno, že firma bude od roku 2010 spolupracovat se společností McLaren Electronic Systems, aby dále společně rozvíjeli své KERS systémy pro vozy McLaren Formule 1. Obě strany se domnívají, že jim tato spolupráce pomůže zlepšovat McLaren KERS systém a proniknout s touto technologií do osobních automobilů.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní produkty.", "content": "Dalšími významnými výrobky se kterými přichází Freescale Semiconductor na trh jsou bezdrátové a mobilní produkty a síťové čipy. Freescale Semiconductor byl také výrobcem prvotních mikroprocesorů PowerPC pro počítače Apple PowerBook a Mac mini. Vývoj těchto mikroprocesorů skončil v roce 2006, kdy Apple přešel na čipy Intel. V roce 2006 vstoupil jako jeden ze zakládajících členů do organizace Power.org, která se zabývá vývojem a podporou Power Architectury. Nový výrobce CherryPal zahájil v červenci roku 2008 prodej počítačů založených na Power architektuře pod názvem \"CherryPal cloud-computer\".  Jedním z dalších produktů je DragonBall, což je nízkovýkonový mikroprocesor odvozený ze starší Motoroly 68000.  Freescale Semiconductor má také ve svém portfoliu digitální signálový procesor (DSP) založený na StarCore technologii. Freescaleovské DSP jsou použity například ve Wi-Fi, VoIP a infrastruktuře video systémů.  V roce 2006 společnost oznámila, že vyvinula nový integrovaný obvod, který uchovává informace, aniž by vyžadoval trvalé napájení. Jedná se o technologii ukládání dat s tzv. magneto-odporovou paměť (MRAM), který spoléhá na magnetické vlastnosti místo na elektrický náboj. Malosériový prodej 4-Mbit MRAM čipů začal 10. července 2006 za cenu 25 dolarů za čip.", "section_level": 2}], "src_summary": "Freescale Semiconductor, Inc. byl americký výrobce polovodičových součástek, který vznikl oddělením polovodičové divize od společnosti Motorola v roce 2004. Hlavní činností společnosti byla výroba součástek pro automobilový a telekomunikační průmysl, mikrokontrolérů a mikromechanických senzorů. Freescale Semiconductor byl jednou z 20 největších firem v polovodičovém průmyslu na světě.", "tgt_summary": "飞思卡尔(英语:Freescale Semiconductor)是美国的半导体生产厂商。飞思卡尔于2004年由原摩托罗拉的半导体部门组建。", "id": 2367856}
{"src_title": "Manát", "tgt_title": "玛纳特", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Podle islámské \"Knihy model\" byla Manát jednou z nejstarších arabských bohyní. Představovala pravděpodobně bohyní osudu, asociovanou s délkou lidského života. V souvislosti se smrtí byla též uváděna jako bohyně podsvětí a spojována s řeckými bohyněmi Persefonou/Deméter nebo s noční bohyní Artemis (Hekaté). Stejně jako Artemis i Manát má za symbol měsíční srpek, který je do dneška silně zastoupen v islámské kultuře.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Manát se sice těšila přízně Kurajšovců, ale byla z trojice bohyní v Mekce nejméně uctívanou. Její kult byl naopak silný v Jathribu (Medíně), kde pro tamní zemědělskou komunitu představovala jakési chtonické božstvo (bohyni podsvětí). Dnešní znak islámu vznikl spojením symbolů hlavní medínské bohyně (Manát - měsíc) a hlavní mekkánské bohyně (al-Uzzá - hvězda).  Existují však archeologické pozůstatky Manátina uctívání až v oblastech jako bylo skalní město Petra, obývané Nabatejci. Tam byla známá pod jménem \"Manawat\".", "section_level": 1}, {"title": "Uctívání.", "content": "Manát byla během před-islámských poutí do Mekky uctívána především lidmi kmeny Aws a al-Khazraj. TI ji při obcházení Kabby hlasitě i tiše chválili oslavnými modlitbami.", "section_level": 2}, {"title": "V islámu.", "content": "Jméno Manát je zmíněno i v koránu v souvislosti s odmítnutím polyteismu. Tyto verše bývají tradičně dávány do souvislosti i se satanskými verši, jejich příběh tvrdí, že Mohamed kdysi uznal uctívání této bohyně a uvedl ji jako Alláhovu dceru.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Manát je v Koránu i další literatuře označovaná jako \"ta třetí\" nebo \"ta jiná/odlišná\". Důvodem může být její silný vliv v Medíně (oproti taifské Al-Lát, která přece jen byla uctívána i v Mekce spolu s al-Uzzá) a fakt, že oproti \"živým\" mekkánským bohyním lásky a moci představovala spíše pasivitu a smrt (souvislost s měsícem, podsvětím, lidským osudem...). Proto byla také často zpodobňována jako stařena.", "section_level": 2}, {"title": "Zničení svatostánku.", "content": "V lednu roku 630 (9. měsíce 8. roku po Hidžře) povolal prorok Mohamed Sa ́da, aby zničil chrám bohyně Manát. Šíité věří, že výpravu spolu se Sa ́dem vedl také Alí. Ten také získal oba posvátné meče, které byly uloupeny z Manátina chrámu (meče do chrámu daroval král al-Harith ibn-abi-Shamir al-Ghassani).", "section_level": 2}, {"title": "Indický chrám v Somnatu.", "content": "Podle některých badatelů byl kvůli bohyni Manát zničen roku 1024 také indický chrám v Somnatu (Somnat=So-Manát), o němž si islámský král Mahmúd Ghazni myslel, že tam byla tajně přesunuta původní arabská socha bohyně Manát.", "section_level": 3}, {"title": "Literatura.", "content": "Ibn al-Kalbī; : \"Kniha model - překlad z arabského\" Kitāb al-Asnām", "section_level": 2}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Manát v Knize model (EN)", "section_level": 1}], "src_summary": "Manát byla arabskou bohyní a jednou ze tří hlavních bohyní uctívaných v Mekce před příchodem islámu (další byly al-Lát a al-Uzzá).", "tgt_summary": "玛纳特(Manat;阿拉伯语:منات),中文又译作默那,为麦加的三大女神,阿拉伯神话传说中的命运及复仇女神,希夏姆·伊本·卡勒比(Hishām Ibn al-Kalbī)的《偶像之书》(\"Kitāb al-Asnām\")指出玛那特是三大女神中历史最古老的。", "id": 2715772}
{"src_title": "Amfetamin", "tgt_title": "苯丙胺", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Amfetamin byl poprvé připraven v roce 1887 rumunským chemikem Lazărem Edeleanuem v Německu. Tato látka neměla žádné terapeutické využití až do roku 1929, kdy ji britský farmakolog Gordon Alles připravil znovu jako náhražku efedrinu. V roce 1933 začala firma Smith, Kline and French amfetamin prodávat pod názvem Benzedrine jako dekongestant. Během druhé světové války byl amfetamin často podáván vojákům pro potlačení únavy. V dalších desetiletích se čím dál častěji objevovaly zprávy o zneužívání amfetaminu, kvůli kterým Americký úřad pro potraviny a léčiva FDA v roce 1965 omezil jeho předepisování pouze k léčbě vybraných poruch funkce centrální nervové soustavy. Nejen v USA se nicméně tato látka hojně zneužívá dodnes a syntetizuje se v četných ilegálních laboratořích po celém světě. Její příprava je ostatně poměrně jednoduchá. Farmaceutické společnosti ji nabízely nebo nabízejí např. pod obchodními názvy Psychoton, Aktedron, Astedrin, Benzedrin, Elastenon, Dexedrin, Ephodyn, Isoamin, Isomyn, Mecodrin, Ortedrine, Phenamin či Sympamin.", "section_level": 1}, {"title": "Účinky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tělesné účinky.", "content": "Amfetamin vyvolává nebo může vyvolat snížení chuti k jídlu, změněné smyslové vnímání, hyperaktivitu, mydriázu, zrudnutí pokožky, neklid, sucho v ústech, bolest hlavy, tachykardii, zvýšení dechové frekvence, hypertenzi, zvýšenou teplotu, pocení, průjem, zácpu, rozostřené vidění, závratě, nekontrolovatelné pohyby, nespavost, znecitlivění, bušení srdce a arytmii. Po užití vysokých dávek může amfetamin vyvolat křeče. Mezi jeho hlavní účinky patří zúžení cév, které vede např. ke zhoršení erekce nebo k erektilní dysfunkci.", "section_level": 2}, {"title": "Psychické účinky.", "content": "Amfetamin může vyvolat úzkost nebo nervozitu (zvýšením hladiny noradrenalinu), euforii, pocit tvořivého myšlení (často falešný), pocit zvýšené energie a blaženosti, pocit zvýšené pozornosti, nadřazenosti, emoční labilitu, hovornost, agresivitu, paranoiu a někdy i amfetaminovou psychózu, zvlášť při chronickém zneužívání a po vysokých dávkách. Účinky jsou podobné jako u ostatních stimulantů na bázi amfetaminu a u kokainu. Ve srovnání s metamfetaminem (pervitinem) trvají tělesné i psychické účinky amfetaminu podstatně kratší dobu (4 až 8 hodin).", "section_level": 2}, {"title": "Abstinenční příznaky.", "content": "Abstinence po chronickém zneužívání amfetaminu může způsobit úzkost, depresi, neklid, únavu, nadměrnou spavost, zvýšenou chuť k jídlu, psychózu a myšlenky na sebevraždu.", "section_level": 2}, {"title": "Předávkování.", "content": "Amfetamin může ve vysokých dávkách vyvolat řadu nežádoucích účinků včetně psychózy, bolesti na hrudi a hypertenze.", "section_level": 1}, {"title": "Závislost a návyk.", "content": "Látková tolerance se při zneužívání amfetaminu vyvíjí rychle, takže uživatel musí k dosažení stejného účinku zvyšovat dávky. Amfetamin nevyvolává tělesnou (somatickou) závislost, ale abstinenční syndrom je i tak pro uživatele velmi nepříjemný. Mnozí uživatelé se snaží abstinenční příznaky oddálit pomocí další dávky, čímž se dostávají do velmi nebezpečného cyklu, kdy až několik dní nespí a poté pro uklidnění užívají např. alkohol, benzodiazepiny, barbituráty nebo i opiáty. Chroničtí uživatelé někdy amfetamin aplikují injekčně. Pak je navíc ohrožují infekční a cévní onemocnění i snazší předávkování.", "section_level": 1}, {"title": "Farmakologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Amfetamin je chirální sloučenina. racemická směs, která vzniká při většině jeho syntéz, může být rozdělena na dva optické isomery: levo- a dextro-amfetamin (\"l\"-amfetamin a \"d\"-amfetamin). Od struktury amfetaminu se odvozují struktury dalších významných psychoaktivních látek, například empatogenů MDA a MDMA (známého jako extáze) nebo efedrinu. Amfetamin se obvykle užívá ve formě soli, většinou jako síran.", "section_level": 2}, {"title": "Farmakodynamika.", "content": "Oba optické isomery amfetaminu se vážou na membránové přenašeče pro monoaminové neuromediátory, čímž zvyšují mimobuněčnou koncentraci biogenních aminů noradrenalinu, serotoninu a dopaminu. Podle některých hypotéz ovlivňuje d-amfetamin hlavně dopaminoergní systém, zatímco l-amfetamin ovlivňuje spíše noradrenergní systém.", "section_level": 2}], "src_summary": "Amfetamin patří spolu s příbuzným metamfetaminem mezi stimulační látky (stimulanty) zvyšující hladinu neuromediátorů noradrenalinu (norepinefrinu), serotoninu, a dopaminu v mozku. Využívá se v léčbě poruchy pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) zejména u dětí, dále při léčbě úrazů mozku, narkolepsie a chronického únavového syndromu. Původně se používal i jako anorektikum k potlačení hladu a snížení tělesné hmotnosti.", "tgt_summary": "安非他命(英文名称:Amphetamine也称为苯丙胺,为中枢神经刺激剂,用来治疗注意力不足过动症、嗜睡症、和肥胖症。“Amphetamine”一名撷取自。 安非他命是在公元1887年发现的,以两种对映异构体的形式存在,分别是左旋安非他命和右旋安非他命。 准确来说,安非他命指的是特定的化学物质,是外消旋的纯胺类型态,这个物质等同于安非他命的两个对映异构体:左旋安非他命和右旋安非他命等量之纯胺类型态。 不过,安非他命一词已用来表示任何比例安非他命对映异构体的组合,或是任一种异构体。以往曾用安非他命来治疗鼻塞和抑郁。在非医疗用途上,安非他命也有用作体能增强药物、益智药、春药及欣快药物。安非他命在许多国家为合法的处方药。然而,私自散布和囤积安非他命被视为非法行为,因为安非他命被用于非医疗用途的助兴可能性极高,而且有明显健康上的危害。", "id": 1750351}
{"src_title": "New Tang Dynasty Television", "tgt_title": "新唐人電視台", "src_document": [{"title": "Obsah vysílání.", "content": "„Vlajkovou lodí“ televize NTD je zpravodajství. NTD usiluje o detailní pokrytí dění v Číně, za dodržení nejvyššího etického standardu západního žurnalismu. Jako první v roce 2002 zevrubně informovala o likvidaci stoupenců Fa-lun-kung v čínských věznicích a pracovních táborech. V roce 2003 přinesla zprávy o nekontrolovaném šíření SARS v pevninské Číně – tři týdny předtím, než ho potvrdila oficiální čínská média. NTD dlouhodobě monitoruje utlačování čínských křesťanů, Tibeťanů, obhájců demokracie a disidentů, stejně jako problematiku kontaminovaných potravin a znečištění životního prostředí v Číně a korupce čínské státní správy.  Právě nezávislost a bezúhonnost NTD vedly k pokusům čínského režimu omezit její vliv v pevninské Číně.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Jedním z hlavních cílů televize NTD je rehabilitace čínského umění a čínských kulturních tradic. Od toho je odvozen i název televize – období vlády dynastie Tchang (618–907 n. l.) bylo označováno za „zlatý věk“ Číny a vyvrcholení 5000 let čínské civilizace.  NTD ve svých pořadech odkrývá tajemství kaligrafického písma, záhady a mýty tradiční čínské medicíny nebo svět čínského lidového vypravěčství a literatury. Je mediálním partnerem a jedním ze sponzorů souboru Shen Yun Performing Arts, který sdružuje nejlepší interprety klasického čínského tance i hráče na tradiční čínské nástroje.  V sérii soutěží a doprovodných akcí, které NTD každoročně vyhlašuje, se utkávají mistři čínského bojového či kulinářského umění, interpreti klasického tance, módní návrháři, inspirovaní tradičním čínským odíváním, malíři, fotografové a hudebníci.  NTD vytvořila několik projektů zaměřených na obnovu tradiční čínské kultury. Patří mezi ně například představení Spectacular, mezinárodní soutěže NTD v klasickém čínském tanci, bojových uměních, šití tradičních čínských oděvů, klasické čínské malbě, vaření, zpěvu a další. Jedním z mnoha projektů, které NTD podporuje, jsou vystoupení newyorského souboru \"Shen Yun Performing Arts\". Členové tohoto souboru jsou umělci čínského původu a také západní umělci z celého světa.", "section_level": 2}, {"title": "Přerušení signálu NTD.", "content": "V roce 2008 - 40 dní před začátkem OH v Pekingu se ztratil signál stanice pro celou Asii vysílaný přes satelit společnosti Eutelsat. NTD a organizace za svobodu slova a médií spustili velkou kampaň za opětovné obnovení vysílání NTD do Číny. Jejich aktivitu podpořil Evropský parlament, jehož návrh přijalo 27. 12. 2008 přes 300 europoslanců. Evropský parlament nakonec návrh za obnovení vysílání NTD schválil většinou hlasů(přes 400) a vyzval generálního ředitele Eutelsatu, aby se dostavil na plenární zasedání a situaci vysvětlil. Protože Eutelsat nepodal věrohodné vysvětlení a vysílání neobnovil, podala společnost NTD Television žalobu u francouzského soudu. Po odvolání společnosti Eutelsat pařížský odvolací soud rozhodl, že určí experta, který má zjistit, co za přerušením vysílání opravdu stálo.", "section_level": 1}, {"title": "Satelitní vysílání na Tchaj-wanu.", "content": "29. června 2011 oznámila výkonná ředitelka partnerské stanice Televize NTD Asia Pacific, Ruey-Ian Changová obnovení smlouvy se společností Chungwa Telecom na Tchaj-wanu. Kontrakt zajišťuje, že tchajwanská pobočka bude nadále moci vysílat nezávislé zprávy do celé oblasti včetně částí pevninské Číny.  Podepsání smlouvy předcházela řada událostí, které byly označena jako boj mezi tchajwanským režimem a nátlakem čínské komunistické strany na zrušení vysílání Televize NTD přes satelit ST-1 společnosti Chungwa, na kterém televize vysílala již od roku 2007. Tchajwanská společnost Chungwa Telecom nejprve 11. dubna 2011 oznámila televizi New Tang Dynasty Asia Pacific, že s ní od srpna 2011 ukončí smlouvu, nakonec ji ale po jednání s televizí NTD obnovila.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přerušení vysílání NTD.", "content": "Speciální téma - Přerušení signálu NTDTV (velkaepocha.sk)", "section_level": 2}, {"title": "Vysílání NTD.", "content": "NTD vysílá pro Asii, Evropu, Austrálii, Severní a Jižní Ameriku a Kanadu.", "section_level": 2}], "src_summary": "New Tang Dynasty Television (NTD) je nezávislá čínskojazyčná satelitní televizní stanice vysílající 24 hodin denně. Její sídlo je v New Yorku. Jde o neziskovou televizní stanici, která byla založena Číňany žijícími v zámoří, z velké části jde o členy a sympatizanty hnutí Fa-lun-kung. Společně s podobně zaměřenými The Epoch Times a Sound of Hope se jedná o média zaměřená kriticky na dění v současné Číně.", "tgt_summary": "新唐人电视台(英语:New Tang Dynasty Television,简称:NTDTV),美国最大的独立中文电视频道,亦有英、法、西等多语种。2001年12月于美国纽约成立,2002年2月在美国开始播放,在各大洲拥有60多个记者站,透过卫星、有线和无线电视以及网路电视全天候24小时向亚洲、欧洲和北美洲播放。《基督教科学箴言报》认为其为「美国境内首家独立中文电视台」,《华尔街日报》报导认为,新唐人为非营利,内容不经过中华人民共和国政府的审查,涵盖全世界2亿华人观众(包括5千万中国大陆的观众)。新唐人称其宗旨在促进中国“新闻自由”、扭转中国政府讯息审查和宣传的影响,向中国及世界提供不受官方审查过滤的信息报导,恢复并发扬中华传统文化,并构建东西文化交流桥梁。该台受到中国政府封锁和干扰,但在中国的观众仍可透过卫星天线和突破网络封锁收看直播。", "id": 1542507}
{"src_title": "Eufonium", "tgt_title": "粗管上低音號", "src_document": [{"title": "Jméno nástroje a časté omyly.", "content": "Eufonium je součástí rodiny dechových nástrojů dechové kapely západního \"britského typu\". Mnoho nehudebníků a široké laické veřejnosti ve Spojených státech a Evropě neuznává jméno \"eufonium\" a pletou nástroj s \"barytonem\" nebo \"baskřídlovkou\". Baryton se od eufonia liší v tom, že průměr vrtání (menzury) je podstatně menší než u eufonia. Baryton má především válcovitou menzuru, zatímco eufonium kuželovitou, více se rozšiřující. Oba nástroje mohou být v uších laiků zaměnitelné. Baryton však disponuje jasnějším zářivějším zvukem a kónické eufonium pak přichází se zvukem temným a měkkým.  Některé kaiserbaritony evropské provenience se svoji menzurou mohou blížit eufoniu.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce a základní charakteristika nástroje.", "content": "Eufonium je laděné do B♭, což znamená, že pokud není do soustavy zapojený žádný ventil, nástroj produkuje alikvótní tóny stupnice B dur - B, f, b, d... Eufonium se netransponuje (stejně jako pozoun), zní tak, jak jsou napsány noty. Standardně se využívá basový klíč, pro vyšší pasáže pak tenorový klíč  Profesionální modely mají čtyři pístové ventily. První, druhý a třetí se ovládá pravou rukou, čtvrtý \"kompenzační\" ventil, se běžně vyskytuje v polovině nástroje a ovládá se levým ukazováčkem. Začátečnické modely často mají jen tři pístové ventily, zatímco některé poloprofesionální \"studentské\" modely mohou čtyři ventily ovšem v provedení 3+1 bez kompenzačního systému. Kompenzační systémy jsou drahé a je obecně podstatný rozdíl v ceně mezi kompenzačními nástroji a nástroji bez kompenzačního ústrojí.  Stejně jako u ostatních kónickým nástrojů, jako je kornet, křídlovka, lesní roh a tuba, tak se u eufonia postupně rozšiřuje menzura nástroje. To má za následek měkčí, jemnější tón ve srovnání s cylindrickými nástroji, jako je trubka, pozoun, sudrophone, a baryton. Zatímco skutečně charakteristický eufonium zvuk je poměrně těžké přesně definovat, většina hráčů se shoduje, že ideální zvuk je tmavý, bohatý, teplý a sametový, s prakticky nulovou tvrdostí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eufonium je dechový žesťový nástroj s kónickým vrtáním. Eufonium odvozuje svůj název od řeckého slova euphonos, což znamená \"dobře znějící\" nebo \"libozvučný\" (eu znamená \"dobře\", nebo \"libě\" a phonos znamená \"zvuk\", takže \"libozvučný\" ). Eufonium je ventilový nástroj; téměř všechny současné modely jsou s pístovými ventily, výjimečně se vyskytují kusy s otočnými ventily. Eufonia můžeme základně dělit na nástroje s kompenzačním systémem a nástroje bez kompenzačního systému.", "tgt_summary": "粗管上低音号(英语:euphonium)是上低音号的一种,在中国称作小低音号,旧译作优风宁、尤风宁。", "id": 2602219}
{"src_title": "Sporangium", "tgt_title": "孢子囊", "src_document": [{"title": "Sporangium u různých skupin organizmů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sporangium mechorostů.", "content": "U každého ze tří rozlišovaných oddělení mechorostů má sporangium (výtrusnice) typické znaky. Sporangium mechorostů nazýváme tobolka.  Hlevíky (\"Anthocerotophyta\") mají špičatou válcovitou tobolku vyrůstající na lupenité lodyžce. Hlevíky nemají štět, tobolka je ve stélce ukotvena pomocí nohy (pseudopodium). Uprostřed tobolky je sterilní sloupek, kolem něj je sporogenní tkáň, ze které se diferencují ornamentované výtrusy (spory) a sterilní pseudoelatery. Výtrusy dozrávají postupně, růst sporangia je neukončený. Tobolka se otevírá čtyřmi chlopněmi.  Játrovky (\"Marchantiophyta\") mají kulatou tobolku na bezbarvém (hyalinním) štětu. V tobolce se tvoří výtrusy a mrštníky (elatery). Elatery mají spirální ztluštěniny, které se za vlhka natahují, čímž vystrkají spory ven z tobolky. Tobolka obvykle puká čtyřmi chlopněmi, výtrusy dozrávají najednou.  Mechy (\"Bryophyta\") mají obvykle tobolku umístěnou na pigmentovaném štětu (u rašeliníků a štěrbovek štět chybí). Tobolka bývá kulatá či podlouhlá, v horní části uzavřena víčkem (operculum), pod nímž bývá obústí (peristom). Obústí je obvykle tvořeno dvěma řadami obústních zubů. Ty regulují vypadávání výtrusů. Výtrusy se tvoří ve výtrusorodém pletivu kolem sterilního sloupku (columella). Některé skupiny mechů jako rašeliníky, štěrbovky nebo ploníky mají stavbu tobolky lehce odlišnou.", "section_level": 2}, {"title": "Sporangium kapraďorostů.", "content": "Kapraďorosty byly tradičně děleny na plavuně, přesličky a kapradiny. V současném pojetí patří přesličky do oddělení kapradin, jako jedna z jeho tříd. Tvar a uložení výtrusnic se mezi skupinami kapraďorostů značně liší. Dva hlavní typy výtrusnic kapraďorostů jsou eusporangiátní (evolučně starší typ) a leptosporangiátní.  Plavuně (\"Lycopodiophyta\")mají ledvinité sporangium eusporangiátního typu, které se nachází v paždí lístků (mikrofylů). Vzniká z většího počtu buněk, stěna sporangia je vícevrstevná, všechny buňky ve stěně stejného vzhledu. U šídlatek a vranečků jsou sporangia rozlišena na samčí mikrosporangia (obsahují velké množství malých samčích spor) a samičí megasporangia (obsahují 4 velké megaspory).  Kapradiny dělíme na skupiny s eusporangiátní výtrusnicí a s leptosporangiátní výtrusnicí.  Eusporangiátní výtrusnici mají prutovky (\"Psilotopsida\"), hadilky (\"Ophioglossopsida\") a přesličky ( \"Equisetopsida\"). Eusporangiátní výtrusnice je vývojově původnější, obsahuje velký a různý počet výtrusů, vzniká z více iniciálních buněk, je vícevrstevná a není rozlišena na prstenec a stomium.  Leptosporangiátní výtrusnici mají vlastní kapradiny třídy \"Polypodiopsida\" a několik menších skupin, z nichž za zmínku stojí především vodní heterosporické kapradiny (řády \"Salviniales\" a \"Marsileales\"). Leptosporangiátní výtrusnice kapradin třídy \"Polypodiopsida\" (kam patří například kapraď samec) je vývojově odvozenější, vzniká z 1 iniciální buňky, je pouze jednovrstevná a je rozlišena na prstenec (anulus), který ji otvírá, a stomium (otvor kterým vypadávají spory). Výtrusů je v jedné výtrusnici 64. Výtrusnice často rostou po skupinkách ve výtrusných kupkách (sori). Vodní heterosporické kapradiny (řády Salviniales a Marsileales) mají výtrusnice chráněny pevným obalem s(p)orokarp.", "section_level": 2}, {"title": "Sporangium semenných rostlin.", "content": "U nahosemenných i krytosemenných rostlin slouží sporangia též k pohlavnímu rozmnožování, nicméně není zvykem mluvit o výtrusnicích, ale o prašném pouzdru a zárodečném vaku. Samčí mikrosporangium je vlastně prašná pouzdra, v nichž vzniká pyl a samičí megasporangium je zárodečný vak obsahující vajíčko („jediný velký výtrus samičí“).", "section_level": 2}, {"title": "Sporangium dalších organismů.", "content": "Sporangia se vyskytují také v životním cyklu dalších skupin organizmů, například hlenek, hnědých řas a podobně. Sporangia mnohých řas a hub jsou zpravidla jednobuněčná a výtrusy v nich vznikají dělením protoplastu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sporangium (též výtrusnice) je struktura, v níž vznikají spory (výtrusy). Sporangium je diploidní (obsahuje dvě sady chromozomů, u rostlin je tedy součástí sporofytu) a spory jsou haploidní, ve sporangiu tedy probíhá tzv. redukční dělení (meiózou). Sporangium se vyskytuje například u rostlin, hub a dalších organizmů.", "tgt_summary": "孢子囊是植物或真菌制造并容纳孢子的组织。孢子囊会出现在被子植物门、裸子植物门、蕨类植物门、蕨类相关、苔藓植物、藻类和真菌等生物上头。", "id": 2763735}
{"src_title": "Fotografický ateliér", "tgt_title": "影樓", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Od poloviny 19. století začalo zabírat zcela nové místo společenského života fotografické studio. V mnoha evropských městech stále rostl počet ateliérů, které pořizovaly portréty svých obyvatel. Touha nechat si pořídit vlastní podobenku měli příslušníci všech společenských vrstev. Toho bylo dosaženo především rozšířením laciných carte de visite v 60. letech 19. století. Studia kromě portrétů nabízela také další fotografické žánry zachycující dojmy z okolního světa prostřednictvím média fotografie.  Prvopočátky fotografie se neobešly bez denního světla, pokud šlo o expoziční čas, bylo potřeba co nejvyšší sluneční svit. Proto se ateliéry stavěly v místnostech s jednou stranou směrovanou na sever a celou prosklenou, mnohdy to byly skleněné konstrukce umístěné ve vrchních patrech domů. Fotograf byl zcela závislý na intenzitě slunečního světla, které mohl pomocí závěsů regulovat. S vývojem zábleskových zařízení a osvětlovací techniky se začala studia objevovat také v nižších patrech, moderní ateliéry byly od přirozeného světla odstíněny a začalo se v nich používat umělé studiové osvětlení.  V dobách, kdy expoziční časy byly řádově ve vteřinách, se používaly různé pomůcky pro opěrku hlavy nebo dokonce celé postavy. Jednou z pomůcek byl takzvaný \"Bradyho stojan\", který byl pojmenován po Američanovi Mathew Bradym. Používal se uprostřed 19. století, měl těžkou litinovou stabilní základnu a nastavitelnou výšku trubkového sloupce (nohy) pro dvojí použití: sloužil buď jako loketní opěrka, nebo při plném prodloužení a dodáním příčné výztuhy jako opěrka hlavy. Stojan byl často zapotřebí, aby se modely při delším expozičním času fotografování nepohnuly. Domy se stavěly co nejvíce otevřené slunečnímu svitu, a někdy měly modrá skla, protože vrstva jodidu stříbrného byla nejcitlivější na modré světlo. Lidé při fotografování seděli většinou před holým pozadím a byli osvíceni měkkým světlem z okna, které mohlo být směrováno pomocí zrcadel. Přibližně v období od roku 1860 do roku 1920 bylo standardním vybavením raných fotografických ateliérů malované fotografické pozadí. Mělo obecně rustikální nebo kvazi-klasický vzhled, ale někdy představovalo buržoazní trompe-l'oeil („oko-klamající“, iluzionistické malířství), které však nakonec vyšlo z módy s příchodem fotoaparátů Brownie a Kodak, a rozšíření fotografie masám. Pozadí mohou podle provenience poskytnout stopy při genealogickém výzkumu starých rodinných fotografií.  S postupujícím rozvojem techniky v polovině 19. století dostali fotografové možnost využívat zkracující se dobu expozice, osvobodit se a vytvořit nový styl portrétní fotografie. Fotografové se přemístili ze svých ateliérů do exteriérů, na bojiště, přes oceány a do vzdálených pouští. Rozvíjely se mobilní fotografické ateliéry. \"Daguerreotypický salón\" Williama Shewa, fotografická dodávka \"Photographic Van\" Rogera Fentona nebo vagón \"What-is-it?\" Mathewa Bradyho nastavily standardy portrétní fotografie druhé poloviny devatenáctého století.  Zachytit hospodářský rozvoj nového odvětví se pokusilo mnoho umělců. Počet středních a malých podniků neustále rostl a začaly mezi sebou soutěžit. Kdo chtěl na trhu přežít a dobře vydělat, potřeboval mít širokou klientelu, dobré nápady, technické vybavení a musel dodat zákazníkovi příjemný obrázek. Pro přilákání zákazníků se některá studia specializovala například na divadlo, fotografie dětí nebo divoká zvířata.  Studia nabízela také další motivy a témata ke koupi. Jednalo se o reprodukce umění, reportážní fotografie, pohlednice s tématy vedut ať už městských či krajin, nebo ve své době populární stereo fotografie. V roce 1901 propagovala firma Underwood & Underwood stereoskop pod marketingovým heslem \"Stereofotografie jako vychovatel\". Zámožní lidé si kupovali celé série stereofotografií s tematikou přírody, cestování, zpravodajství a podobně; bylo z čeho vybírat – firma vyprodukovala mezi 30 000 a 40 000 stereografických titulů. Fotografické vizitky měly tu výhodu, že si je přátelé mohli vyměňovat mezi sebou a díky standardnímu formátu umisťovat do rodinných alb. Vizitky se staly populární poté, když v květnu 1859 Disdéri vyfotografoval ve svém ateliéru Napoleona III, který kvůli své fotografii přerušil svou cestu do války. Ještě větší popularitu získaly vizitky poté, když se nechala vyfotografovat celá královská rodina v Londýně. Během tří měsíců se prodalo 70 000 fotografických vizitek a údajně jich bylo vyrobeno ještě 200 000 dalších. Mnozí fotografové také prodávali podobizny známých osobností, méně časté byly pak fotografie měst, soch či důležitých událostí. O rozsahu „vizitkománie“ svědčí i to, že v Anglii počty prodaných vizitek ročně šly do stovek miliónů což vzhledem k jejich nemalé pořizovací ceně je obdivuhodné.  Zajímavým aspektem je propagace a reklama, kterými na sebe ateliéry upozorňovaly. Reklamní loga studií na zdobených štítech byly umístěny směrem do ulice, i když byl ateliér na dvorku. Návštěvník po vstupu do budovy procházel kolem četných panelů s portréty slavných lidí, na návěštních sloupech byly roky zahájení obchodní činnosti a speciální propagační akce na služby nejrůznějšího druhu navíc. Okamžité vlastní zastoupení fotografické živnosti se nabízelo na zadní straně fotografie, která mohla obsahovat bohatý design a ilustrace. Tyto reversy obsahovaly na výhody studia z hlediska jeho umístění, dostupnosti a kvality, pohodlí při fotografování a dalších služeb, ceny, speciality z podnikání, jako byly dvorní tituly, ocenění a medaile. Významný český fotograf Jan Nepomuk Langhans vlastnil výrazný firemní automobil, který sloužil zároveň jako mobilní reklamní panel.  Klientela různých ateliérů se lišila co se týče příslušnosti k různým společenským vrstvám. Lidé se většinou nechávali fotografovat ve svých nejlepších „nedělních“ šatech, jejich vzhled rovněž poskytoval důkaz o jejich sociálním původu.  Portrétní fotografie historikům poskytují velké množství informací o vybavení interiéru fotoateliéru. Sestava těchto interiérů byla všude poměrně podobná, i když umělecký design mohl být různě luxusní. Malované kulisy, záclony, závěsy, křesla, stoly a další nábytek nebo stavební prvky ovlivňovaly atmosféru. Malované fotografické pozadí bylo přibližně v období od roku 1860 do roku 1920 standardním vybavením raných fotografických ateliérů. Mělo obecně rustikální nebo kvazi-klasický vzhled, ale někdy představovalo buržoazní trompe-l'oeil („oko-klamající“, iluzionistické malířství), které však nakonec vyšlo z módy s příchodem fotoaparátů Brownie a Kodak, díky kterým se fotografie rozšířila masám a současně změnila cítění veřejnosti. Vzhledem k tomu, že malovaná pozadí byla vyráběna šest desetiletí místními řemeslníky, mohou podle provenience poskytnout důležité stopy při genealogickém výzkumu starých rodinných fotografií, a jejich fáze mají svůj vliv na starobylých fotografických snímcích. Například londýnské studio Alexandra Bassana bylo vyzdobeno uhlotiskovými fotografickými tisky a sádrovými bustami a bylo dost velké na to, aby v něm mohlo být skoro 25 metrů velké panoramatické malované pozadí se zobrazenými scénami namontované na kolečkách. Pozadí poskytovalo řadu venkovních scén nebo oficiálních pozadí, pořídil před ním portréty Williama Gladstona a dokonce královny Viktorie.  V Berlíně se od roku 1850 do roku 1900 vystřídalo, podle výzkumu profesorky Sibylle Einholzové, více než 1500 fotoateliérů.", "section_level": 1}, {"title": "Fotografové v zahraničí.", "content": "Francie  Compagnie des Arts Photomécaniques (CAP) byla francouzská fotografická společnost se sídlem v Paříži, která pod tímto názvem vznikla v roce 1932 spojením tří významných společností 19. století: Ferrier & Soulier, Levy & Fils a Neurdein. V podstatě firmu založil Claude-Marie Ferrier v roce 1851 a je známá zejména pod názvy vzniklými kombinacemi jmen většiny majitelů: Claude-Marie Ferrier, Charles Soulier, Issac Lévy a Leon Moyse a podobně. Společnost pokračovala v politice svých předchůdců zahrnující Paříž, Francii a její provincie a kolonie od konce první světové války až do roku 1960. S bohatou sbírkou stovek tisíců fotografií nabízela divákům možnost být svědkem zásadních změn, které proběhly v těchto částech světa během 20. století. Její fotografie byly k prodeji ve formě pohlednic a ilustrovaných knih a prodávaly se v restauracích a kavárnách, stejně jako v knihkupectví. Produkovala papírové stereofotografie, ale proslula svými skleněnými diapozitivy, které vznikaly nanesením emulze na základě albuminu na skleněnou desku. Diapozitivy měly rozměr 8,5 × 17 cm – tedy standardní velikost, jakou měly i papírové stereofotografie a daguerrotypie v této době. Vydávání pohlednic rozhodujícím způsobem přispělo k dobrému jménu jejich studia. Významně a aktivně se podílela na „zlatém věku pohlednic“ v Alžírsku spolu s mnoha významnými fotografy z tohoto období jako byli: Marius Maure, Neurdein, Levy & Fils, Geiser, Leroux, Madon, nebo Bougault Vollenweider.  Jean Gilletta (1856–1933) byl francouzský fotograf a nakladatel, který vydával pohlednice. Působil v oblastech Nice, Provence-Alpes-Côte d'Azur a Ligurie.  Hippolyte Arnoux (aktivní asi v letech 1860 – asi 1890) byl francouzský fotograf a vydavatel působící ve městě Port Said na severu Egypta. Během 60. let 19. století dokumentoval budování Suezského průplavu a výsledné fotografie publikoval jako \"Album du Canal de Suez\". Současně občas spolupracoval s bratry Zangakiovými, což byli dva řečtí fotografové mající vlastní fotografické studio ve městě Port Said. Na konci 60. let se Arnoux stal partnerem Antonia Beata. Zangakiové byli dva řečtí fotografové, kteří se specializovali na fotografie historických nebo starověkých egyptských scén, které pak prodávali turistům jako pohlednice. Jejich fotografie z konce 19. století Egypta byly sice určené ke komerčnímu prodeji během tehdy prosperujícího turistického ruchu Evropanů do Egypta, ale v moderní době jsou velmi ceněné historiky a sběrateli pro jejich vhled do života tamních obyvatel. Snímky zahrnují pohledy na pyramidy (např. Cheopsovu pyramidu nebo Sfingu) a města (např. Suez nebo Alexandrie), stejně jako portréty Egypťanů a jejich každodenní život (např. učitel s žáky, muži u rozvodněného Nilu, nebo ženy v domácnosti).  Itálie Studio Sommer and Behles (aktivní 1867–1874) vlastnili němečtí fotografové Giorgio Sommer (1834–1914) a Edmund Behles (1841–1924). Studio se nacházelo v Římě a pobočku mělo v Neapoli, Sommer byl jmenován oficiálním fotografem Viktora Emanuela II. – prvního krále sjednocené Itálie. Zapojil se do všech možných aspektů fotografického podnikání. Vydával své vlastní fotografie, které prodával ve svých studiích a zákazníkům v celé Evropě. V pozdějších letech fotografoval vlastní obrazy pro knižní ilustrace, tiskl svá vlastní alba a pohlednice. Využíval všechny populární formáty své doby: carte de visite, stereofotografie a velké pohlednice na albuminovém papíře.  James Anderson (1813, Anglie – 1877 Itálie) byl anglický fotograf, který v Římě založil rodinnou fotografickou firmu \"Fotografia Anderson\" a byl jedním z nejaktivnějších fotografů v druhé polovině 19. století. Fotografoval běžný život ve městech jako jsou Řím, Benátky nebo Assisi. Zachytil starověké památky, architekturu nebo panoramata vedut. Ve velkém poskytoval fotografické tisky uměleckých děl italských, španělských a anglických muzeí. Zemřel v roce 1877 a po jeho smrti převzal rodinnou firmu jeho syn Domenico Anderson. Po smrti Domenica Andersona rodinný archiv získala nadace bratří Alinariů z Florencie. V roce 1960 bylo 40 000 desek zhotovených třemi generacemi rodiny Andersonových prodáno Istituto Italiano per la Collaborazione Culturale. Společnosti \"Fratelli Alinari\" a \"Fotografia Anderson\" byly dvě firmy, které se nejvíce objevovaly v souvislosti s publikací uměleckých děl o italském umění.  Německo  Podrobně viz Berlínské fotografické ateliéry v 19. století  Dánsko  Kanada  V Kanadě měl v polovině 19. století velkolepý úspěch William Notman (1826–1891), stal se předním fotografem s mezinárodním renomé, spolupracoval s dalšími významnými kanadskými umělci, jako byli například John Arthur Fraser nebo Henry Sandham. Založil pobočky v Kanadě a ve Spojených státech, včetně sezónních poboček na univerzitách v Yale a Harvardu. Jeho studio poskytovalo možnosti pro výcvik začínajících fotografů a malířů. Notman byl svými kolegy velmi považován za svou inovativní fotografii a držel patent na některé z vynalezených technik, například pro navození zimní nálady ve studiu. Fotografie v polovině 19. století nebyla jednoduchý proces, jak se stala o několik desítek let později. Typický turista běžně fotoaparát nenosil a Notmanovo studio proto vytvořilo velké množství snímků pro turistickou poptávku. Návštěvníci si mohli prohlédnout takzvané \"Notman's Picture Books\" a podle svého výběru si zakoupit snímky buď jednotlivě nebo si je nechat poskládat v různých kombinacích do alba. Samozřejmě si návštěvníci mohli nechat zhotovit vlastní portrét. Scény z ulice v rychle se rozvíjejících kanadských městech, velkolepost moderní dopravy po železnici a páry, expanzivní krajiny a přírodní krásy, vše bylo k dispozici většinou na pohlednicích 8\"×10\", nebo v populární formě stereofotografií. Snímky pro \"studio Notman\" pořizovala celá řada zaměstnaných a vyškolených fotografů.  Japonsko  Kózaburó Tamamura (1856–1923) byl japonský fotograf, který si v roce 1874 otevřel fotografické studio ve čtvrti Asakusa v Tokiu a po necelých deseti letech v roce 1883 se odstěhoval do Jokohamy, kde provozoval svůj nejúspěšnější ateliér. Byl průkopníkem snímků zvaných \"Jokohama šašin\", což byly velmi úspěšné série ručně kolorovaných fotografií. V Jokohamě měl sídlo společnosti na ulici Benten-dóri. Jen o několik dveří opodál se nacházelo studio fotografa T. Enamiho, se kterým v průběhu několika let spolupracovali na nejméně třech projektech. Enami se postupně stal jedním z mála fotografů své doby, o kterých je známo, že pracovali ve všech populárních formátech, včetně výroby velkoformátových fotografií sestavených do takzvaného legendárního alba \"Yokohama Albums\". Postupem času se z něho stal nejplodnější japonský fotograf v oblasti fotografií malého formátu jako jsou stereofotografie a skleněných diapozitivů. Nejlepší z nich byly ručně jemně kolorované. Jeho snímky ve všech formátech se objevovaly v různých knihách a časopisech s miliónovým nákladem. Série japonských stereofotografií nejméně tří velkých amerických vydavatelů se skládá výhradně ze snímků T. Enamiho.  Indie  V roce 1863 Samuel Bourne a Charles Shepherd ve městě Šimla založili fotografické studio Bourne & Shepherd. Později téhož roku založili druhou pobočku v Kalkatě.", "section_level": 2}, {"title": "České země.", "content": "V Praze založil první fotoateliér Jozef Božetech Klemens v dubnu 1842. Nazval jej \"Světloobrazárna\" a stál v zahradě Budečské školy. Kvůli finančním potížím zanikl následujícího roku. Není známo, že by se některá jeho daguerrotypie zachovala.  V roce 1858 se do Tábora přestěhoval Alexander Seik, kde si jeho fotografický ateliér v Nádražní ulici získal velkou oblibu. Úspěšně se zabýval jak zhotovováním fotografických vizitek a kolorovaných portrétů větších formátů, tak v té době nesmírně náročným fotografováním v exteriéru. V roce 1860 prodal městu fotografii Tábora za 26 zlatých, což byla zhruba průměrná měsíční mzda učitele. Do Tábora se sjížděli zákazníci i z okolních měst, a to i z těch, kde fotografický ateliér byl. Mezinárodní slávy dosáhl Seikův ateliér během pruské invaze v roce 1866, kdy se mnoho pruských vojáků nechalo vyfotografovat a podobizny si zaslat domů, jelikož Seikovy fotografie údajně předčily ty dostupné v Berlíně. Několik těchto podobizen se zachovalo ve sbírkách Husitského muzea v Táboře.  Jan Nepomuk Langhans měl filiálky v Jindřichově Hradci (zal. 1876, podruhé 1885), Plzni, Českých Budějovicích (1898), Hradci Králové (1902) a v Náchodě (1920). Dne 20. května 1876 založil fotografický ateliér v Jindřichově Hradci a s přestávkami jej provozoval až do roku 1890. Dne 24. března 1880 získal povolení k fotografické živnosti v Praze ve Vodičkově ulici čp. 707 (č. 37), založil v něm ateliér a o dva roky později tento dům koupil. Dne 29. dubna 1887 otevřel filiálku v Mariánských Lázních, kde osobně portrétoval řadu významných lázeňských hostů, mezi nimi perského šacha a pozdějšího anglického krále Eduarda VII. Portréty z Langhansova ateliéru bývaly na přelomu 19. a 20. století v Praze velice oblíbené. V Praze tehdy pracovalo na čtyřicet fotoateliérů, a přesto se Langhans brzy zařadil mezi nejlepší pražské firmy. Jeho pražskému ateliéru se přezdívalo \"Továrna na fotografie\", v roce 1907 tam pracovalo „asi 7 negativních a 8 pozitivních retušérů, 2 operátoři, 4 kopisté, 2 přijímací dámy, 1 účetní, 1 knihař a 1 sluha“.  Táborský fotografický ateliér Šechtl a Voseček vznikl v roce 1888, kdy Ignác Šechtl prohlásil svého dlouholetého pomocníka Jana Vosečka za společníka firmy. V roce 1906 se stal společníkem firmy Josef Jindřich Šechtl, syn Ignáce. V roce 1906 byla otevřena pobočka v Pelhřimově, roku 1907 nový fotografický ateliér v Táboře, který byl největší na českém jihu. Roku 1953 byl ateliér združstevněn. Z činnosti firmy se dochoval archív více než 18000 skleněných negativů.  Z roku 1905 pochází unikátně dochovaný dům Josefa Seidela s fotoateliérem v Českém Krumlově v Linecké ulici. Tato ojedinělá kulturní a technická památka, dochovaná včetně rozsáhlého archivu exponovaných fotografických negativů a původního fotografického vybavení, prošla v letech 2006–2008 nákladnou rekonstrukcí a v červnu 2008 byla otevřena jako stálá expozice a muzeum.", "section_level": 2}, {"title": "Vybavení fotografického ateliéru.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Studiové osvětlení.", "content": "Studiové osvětlení nebo studiové záblesky (anglicky \"studio flash\") je výkonné osvětlení namontované na speciálním fotografickém stojanu, který může být libovolně přesunován bez ohledu na fotoaparát. Může být napájen z elektrické sítě nebo ze silného akumulátoru. Využívá se ve fotografickém ateliéru nebo exteriéru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fotografický ateliér, fotografická dílna nebo fotografické studio je místnost určená pro pořizování fotografií. Umělec zde pracuje – aranžuje a komponuje postavy nebo předměty pro své snímky. Vznikají zde portrétní snímky lidí, podobenky nebo – co se neživých předmětů týče – aranžované snímky zátiší. Na fotografii komerčních produktů se orientuje reklamní fotografie. Specializovaná oblast produktové fotografie je fotografie potravin, pro kterou je kromě studia zapotřebí také kuchyně a spolupráce fotografa, kuchaře, potravinového stylisty a osvětlovače.", "tgt_summary": "影楼 又称 影棚、照相馆、影相舖,是用作室内摄影艺术的地方,相对于外景拍摄。从前私人的相机昂贵、不流行的年代,很多人会去拍摄全家福或重大庆典的照片。现代的专业摄影公司的顾客对象则有大家庭的合照、模特儿造型照(艺术照)、大学生毕业相、学校、社团团体相、新人婚纱照等。 时至现代,私人已经可以购买数码相机,随身拍摄,不过影楼仍然有商业空间。影楼除了有专业的灯光及摄影设备外,还有所谓园林实景、异国情调、古代布景等,又有专业摄影师及化妆师等工作人员服务、免费服装任试等独特强项等,也有要求高的消费者市场。", "id": 1045654}
{"src_title": "Syndrom polycystických ovarií", "tgt_title": "多囊卵巢綜合症", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Za normálních okolností jsou folikuly uvnitř vaječníků působením hormonů z hypofýzy stimulované k růstu, zrají, a stoupají k povrchu vaječníku, kde prasknou a uvolní vajíčko. Zbytky z roztrženého folikulu pak začnou produkovat progesteron, který stimuluje výstelku dělohy (endometrium) k zesílení, pro případ, že to bude potřeba pro podporu oplodněného vajíčka. Zvýšení produkce progesteronu je signálem pro hypofýzu k zastavení stimulace vývoje vajíček.  V případě PCO se folikuly nikdy z vaječníku neuvolní. Rostou pod povrchem vaječníku a jsou vytvářeny stále znovu, protože hypofýza nesignalizuje zastavení jejich produkce. Oba vaječníky se naplní malými cystami a vaječníky se mohou zvětšit. Zesílené pouzdro také roste aby obalilo vaječník.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny a rizikové faktory.", "content": "Syndrom polycystických ovarií se obvykle objevuje u žen do 30 let. Je způsobené endokrinní nerovnováhou se zvýšenými hodnotami testosteronu, estrogenu, a luteinizačního hormonu (LH) a sníženou sekrecí folikuly stimulujícího hormonu (FSH).  Zvýšená hladina LH spojená s touto poruchou může být důsledkem zvýšení citlivosti hypofýzy k stimulaci uvolňovaným hormonem nebo nadměrnou stimulací hormonů produkovaných nadledvinami. Onemocnění může být také spojeno s poruchami v ose hypotalamus-hypofýza-ovarium nebo s nadbytkem mužských pohlavních hormonů (např. produkce nádorem).", "section_level": 1}, {"title": "Symptomy.", "content": "Symptomy jsou nepravidelná až trvalá absence ovulace, trvalá produkce estrogenu, vyšší než normální produkce mužských pohlavních hormonů, vyšší než běžná produkce LH s nízkou nebo průměrnou produkcí FSH, ztlouštělé a zvětšené vaječníky (často dvakrát větší než je jejich normální velikost), abnormální menstruační příznaky (nepřítomnost menstruačních period nebo nepravidelné těžké krvácení), nadměrný vlasový růst a mužská vlasová struktura a distribuce. Může nastat primární forma neplodnosti lehce odstranitelné operačním zásahem (laparoskopie).", "section_level": 2}], "src_summary": "Syndrom polycystických ovarií (Polycystic Ovary Syndrom, PCO, Stein-Leventhalův syndrom) je syndrom charakterizovaný zastavením ovulace, nepřítomností menstruace, neplodností a ochlupením na u žen nezvyklých partiích.", "tgt_summary": "多囊性卵巢综合症(英语:Polycystic ovary syndrome,简称PCOS),又称斯-李二氏症(英语:Stein-Leventhal syndrome),是一连串女性因为雄性激素上升所导致的症状。多囊性卵巢的症状包含月经不规律或是无月经、月经量过多、多毛症、粉刺、盆腔疼痛、难以受孕与黑棘皮症。相关的病症包含第二型糖尿病、肥胖症、阻塞性睡眠呼吸暂停、心血管疾病、情感障碍与子宫内膜癌。 多囊性卵巢会受基因遗传与环境因素影响。其危险因子包含肥胖症、运动量不足或是有家族病史。如果有以下三种症状中的两种便可诊断患者有多囊性卵巢:无排卵、雄性激素过高与卵巢囊肿。囊肿可以由超音波影像检测。其他造成类似症状的疾病包含先天性肾上腺增生症,甲状腺机能低下症与高泌乳素血症。 多囊性卵巢综合症目前并无特效药可以治疗。现行治疗方式包括减重和运动等生活型态调整,避孕药物对于调整经期、抑制多余的毛发生长与改善青春痘有所帮助。二甲双胍和抗雄性激素可能能够改善多囊性卵巢综合症,且针对青春痘和多毛等症状的症状治疗有一定效果。减重或是使用可洛米分、降血糖药物每福敏则有助于改善不孕的状况。若以上治疗对于病人都没有效果且病人有生育考量,则可考虑体外人工授精这个选项。 多囊性卵巢综合症是18岁到44岁女性间最常见的内分泌疾病。一般认为,多囊卵巢综合症的发生率,在女性生育年龄期间占约百分之二十(根据鹿特丹诊断指引,英国为百分之26、澳洲为百分之17.8、土耳其为百分之19.9、伊朗为百分之15.2。)多囊卵巢综合症是现今导致不孕的主要原因之一。目前已知最早的多囊卵巢综合症病例于1721年纪录于意大利。", "id": 2375594}
{"src_title": "Neplodnost", "tgt_title": "不孕", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "Příčinou (u žen i mužů) může být věk (proto také maximální věk dárců vajíček či spermií se pohybuje okolo 35 let), stres, chlamydie, genetické poruchy atp.  Za snížení plodnosti (zvýšení výskytu vývojových vad jako je rozštěp či fetální alkoholový syndrom) mohou teratogeny, jako je například kouření, alkohol atp.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny neplodnosti u žen.", "content": "Faktorů ovlivňující ženskou neplodnost je celá řada. Kromě vyššího věku způsobuje neplodnost mnoho onemocnění a genetických dispozic.", "section_level": 1}, {"title": "Hormonální faktory.", "content": "Hormonální příčiny jsou nejčastější. Vychýlení menstruačního cyklu z normy (interval cyklu 28 + 3 dny a délka krvácení 3 až 5 dnů) ukazuje na možnou nesprávnou funkci vaječníků, která může způsobovat neplodnost.", "section_level": 2}, {"title": "Endometrióza.", "content": "Podstatou endometriózy je vznik ložisek (endometria) mimo děložní dutinu.", "section_level": 2}, {"title": "Tubární faktory.", "content": "Mezi tubární faktory se řadí neprůchodnost vejcovodů, kvůli níž se vajíčko nemůže dostat do dělohy a spermie se tak nedostanou k vajíčku. Za neplodnost může také úplná absence vejcovodů.", "section_level": 2}, {"title": "Děložní faktory.", "content": "Mezi děložní faktory se řadí abnormality v dutině dělohy, např. polypy či myomy, a také srůsty (Ashermanův syndrom). Za neplodnost mohou také vývojové vady dělohy, které se mohou projevovat také silnějšími projevy menstruace nebo celoživotní bolestí v pánevní oblasti.", "section_level": 2}, {"title": "Trendové příčiny.", "content": "Způsob, jakým v moderním době žijeme své životy, se může negativně promítat do schopnosti počít dítě. Nadváha způsobená sedavým životním stylem zhoršuje tvorbu vajíček, zvyšuje riziko předčasného potratu, cukrovky a vysokého tlaku v těhotenství. Ačkoliv nebyl prokázán přímý vliv alkoholu a drog na schopnost ženského těla počít, doporučuje se návykové látky a alkohol požívat v co nejmenší míře. Například marihuana obsahuje látky, které mohou způsobovat primární neplodnost.", "section_level": 2}, {"title": "Jak se zjišťuje neplodnost.", "content": "U žen je prvním krokem při zjišťování neplodnosti měření bazální teploty. Pro otěhotnění je potřeba ovulovat a právě ovulaci provází zvýšená bazální teplota. Běžně se používají ovulační testy, které lze pořídit v lékárně. Při podezření na neplodnost doporučuje gynekolog několik testů, které zahrnují ultrazvuk vaječníků, vejcovodů a dělohy, společně s krevními testy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Neplodnost jinak též \"sterilita\", či \"infertilita\", primárně znamená biologickou neschopnost jedince počít dítě a vyskytuje se jak u mužů, tak u žen. Neplodnost je klasifikována jako nemoc, kterou lze léčit a to buď změnou životního stylu, nebo metodami asistované reprodukce. Z lékařského hlediska můžeme o neplodnosti mluvit až po jednom roce pravidelného nechráněného styku. Neplodnost však může rovněž znamenat stav, kdy žena není schopna nosit dítě během celé doby těhotenství. Existuje mnoho biologických příčin neplodnosti, z nichž některé mohou být napraveny lékařským zásahem. Plodné ženy jsou přirozeně plodné před a během ovulace, a přirozeně neplodné během zbytku menstruačního cyklu.", "tgt_summary": "不孕(英语:Infertility)又称不育,是指人类、动物或植物无法透过有性生殖繁衍后代的情形。对于大部分健康的成熟动植物个体而言,会在生命中的特定时期内有生育能力,不过真社会性物种(大部分是染色体倍性性别决定系统昆虫)可能会因分工需要,出现健康但无生育能力的个体(例如工蜂)。", "id": 957390}
{"src_title": "Levirát", "tgt_title": "收继婚", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "V tradičních zemědělských společnostech je půda pevně rozdělena na určitý počet hospodářství či starověkých „domů“ (řec. \"oikos\"). Nová hospodářství tedy nemohou vznikat a stabilita společnosti vyžaduje, aby žádné dosavadní nezaniklo. Každé hospodářství je pevně spojeno s určitým rodem a „jménem“, které se stejně jako majetek dědí v otcovské linii. S tímto uspořádáním úzce souvisí i typické rodové nebo domácí náboženství, někdy nazývané kult předků.  Jednou z nejdůležitějších povinností hlavy rodiny je postarat se o pokračování rodu, protože na něm závisí posmrtný život zemřelých předků. Muž, který zemřel bezdětný, tak nesplnil tuto povinnost a levirát je pokus chybu napravit. Obvykle mladší bratr zemřelého, který s ním žil na tomtéž hospodářství, si má vzít vdovu a zplodit s ní „svému bratru“ syna, který by hospodářství později převzal.", "section_level": 1}, {"title": "Biblický levirát.", "content": "Různé formy levirátu se vyskytovaly v mnoha různých kulturách, přesný popis se zachoval v Bibli. Kniha Genesis popisuje příběh tří Judových synů, z nichž nejstarší Er jednal zle a brzy zemřel. Juda přikázal mladšímu bratru Onanovi, aby spal s vdovou Támar a zplodil dítě svému bratrovi. Onan s Támar sice spal, ale nechal sperma vystříknout na zem, protože dítě by \"„nebylo jeho“\". Za to ho Hospodin potrestal smrtí a Juda řekl Támar, aby počkala, než dospěje nejmladší syn. Nakonec Támar v přestrojení za prostitutku svede svého tchána Judu a má s ním syna. Juda ji chce upálit za cizoložství, ale když Támar prokáže, že spala s ním, uzná svou chybu i své otcovství.  V knize Leviticus se sice důrazně zakazuje sexuální styk mezi blízce příbuznými (princip exogamie), nezakazuje jej však v případě, kdy žena ovdoví. Kniha Deuteronomium pak levirát ( יִבּוּם, \"jibum\") přesně vymezuje: zakazuje vdově, aby se vdávala mimo rodinu a bratrovi zemřelého přikazuje, aby si ji vzal. V případě, že je vdova švagrem odmítnuta, má vdova v přítomnosti svědků muži, jenž ji odmítl, zout pravou botu a uplivnout před ním. Ačkoliv je uzavření levirátního svazku v rámci judaismu chápáno jako jedno z tarjag micvot, přesto již v době Talmudu bylo upřednostňováno propuštění vdovy obřadem \"chalica\" (hebrejsky חליצה, doslova \"„odstranění“\" ve smyslu zutí obuvi). Po tomto obřadu se může vdova provdat za kteréhokoliv muže podle své volby, jak je to popsáno v knize Rút.  K levirátním sňatkům doposud dochází v některých orientálních židovských komunitách jako např. v Maroku, Tunisku, Íránu či Jemenu. Ve Státě Izrael je tato praxe zakázána.", "section_level": 1}], "src_summary": "Levirát (z lat. \"levir\", švagr) nebo levirátní sňatek je sňatek vdovy s bratrem bezdětného zemřelého muže. Vyskytuje se v zemědělských společnostech, které kladou velký důraz na zachování rodu a jeho jména.", "tgt_summary": "夫兄弟婚,也称利未婚、转房婚,是指女性在丈夫死后嫁给其兄弟的行为、习俗或法律。广义的转房婚也包括改嫁给夫家其他男性,例如亡夫的叔、伯、儿子(女方的亲生子除外)、侄、甥等的情况。夫死后嫁给丈夫儿子的婚姻又称收继婚。多数社会都存在有夫兄弟婚的实际行为。但社会对此类婚姻的态度可分为反对、中立、支持鼓励、甚至被认为是义务。其实是原始社会的群婚制度。(在江苏省与河南汉族也有,有人说是开封犹太人风俗)", "id": 698804}
{"src_title": "Benzoylperoxid", "tgt_title": "过氧化苯甲酰", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "Benzoylperoxid se používá jako iniciátor radikálů. Homolytické štěpení slabé vazby kyslík-kyslík tvoří volné radikály, které spouští další reakce.  Jack Breitbart z laboratoří Revlon nejprve ve 20. letech 20. století objevil použití benzoylperoxidu pro léčbu akné. Benzoylperoxid se typicky nanáší na příslušná místa ve formě gelu nebo krému, v koncentraci od 2,5 %, přes obvykle účinných 5 % až do 10 %. Výzkumy naznačují, že koncentrace 5 nebo 10 % není významně účinnější než 2,5 %, přičemž koncentrace 2,5 % je obvykle lépe tolerována. Aplikace běžně způsobuje počáteční vysušení, případně podráždění, ovšem kůže si během cca týdne zvykne. Malé procento lidí je mnohem citlivější a benzoylperoxid u nich způsobuje pálení, svědění, olupování kůže, případně otok. Je rozumné aplikovat nejnižší koncentraci a zvyšovat ji podle potřeby. Jakmile se vytvoří tolerance, opětovné zvýšení množství nebo koncentrace a získání tolerance na tuto vyšší úroveň obvykle umožňuje lepší následné vyčištění akné. Benzoylperoxid funguje jako olupovací činidlo, urychluje obměnu kůže a čistí póry, čímž snižuje počet bakterií navíc k přímému antibakteriálnímu účinku.  Mezi jiná běžná použití benzoylperoxidu patří barvení vlasů a systémy pro bělení zubů. Benzoylperoxid se používá též při přípravě mouky a lze ho použít jako iniciátor a katalyzátor do polyesterových pryskyřic (jako alternativu k mnohem nebezpečnějšímu methylethylketonperoxidu).", "section_level": 1}, {"title": "Nepříznivé účinky.", "content": "V maximalizačním testu prováděném na lidech ve studii v roce 1977 získalo 76 % osob kontaktní citlivost na benzoylperoxid. Používala se koncentrace 5 a 10 %.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Čistý benzoylperoxid je silně hořlavý, výbušný a jedovatý. Může působit jako karcinogen a mutagen, je proto potřeba s ním zacházet opatrně.  Zředěný v masti se benzoylperoxid používá k léčbě akné a vztahují se k němu následující bezpečnostní opatření. Je potřeba dodržovat bezpečnostní pokyny uvedené u výrobku.  Ve Spojených státech je typická koncentrace benzoylperoxidu 2,5 až 10 %. Přípravky pro léčbu akné jsou k dispozici jak na lékařský předpis, tak i bez něho. Vyšší koncentrace se používají pro odbarvování vlasů a bělení zubů. Benzoylperoxid, jako většina peroxidů, je silným bělidlem. Kontakt s látkou (včetně oblečení a povlečení) nebo s vlasy způsobuje trvalé odbarvení, většinou okamžité. Také druhotný kontakt může způsobit odbarvení – například kontakt s ručníkem, který byl použit při smývání výrobků obsahujících benzoylperoxid.  Benzoylperoxid se při styku s kůží rozkládá na kyselinu benzoovou a kyslík, ani jedna z těchto látek není významně toxická. Je důležité připomenout, že bezpečnost produktů rozkladu neznamená, že je látka sama bezpečná – podstatné je, že benzoylperoxid účinkuje jako oxidační činidlo. Peroxid vodíku je žíravý, jedovatý a karcinogenní, ale rozkládá se na vodu a kyslík. Chlornan sodný má také tyto vlastnosti, rozkládá se na bezpečné látky (chlorid sodný a kyslík).", "section_level": 1}, {"title": "Syntéza.", "content": "Benzoylperoxid se obvykle připravuje reakcí peroxidu sodného s benzoylchloridem, kdy vzniká benzoylperoxid a chlorid sodný.", "section_level": 1}, {"title": "Rozklad.", "content": "Poločas benzoylperoxidu je jedna hodina při 92 °C; při 131 °C je jedna minuta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Benzoylperoxid je organická sloučenina ze skupiny organických peroxidů. Její molekula se skládá ze dvou benzoylových skupin spojených peroxidovou skupinou.Použitelný kondenzovaný strukturní vzorec by byl CH-COO-OOC-CH, PhCO-O-O-COPh nebo (PhCO)O. Často se zkracuje jako BzO.", "tgt_summary": "过氧苯甲酰 (过氧化苯甲酰) (BPO) 是一种药物与化学品,用来治疗 轻至中度痤疮,在程度严重时也会与其他药物联用。 过氧苯甲酰也可用于面粉漂白,头发漂白,牙齿美白,纺织品漂白等。其也用于塑料工业。 常见的药物副作用包括皮肤刺激、干燥和脱皮。妊娠时使用的安全性尚未明确。过氧苯甲酰为一种过氧化物, 其通过杀灭致病菌来治疗痤疮。 过氧苯甲酰与1905年被首次制成, 并与1930年左右开始被作为药物使用。 该药品被列入世界卫生组织基本药物标准清单, 是医疗系统中最有效安全并且重要的药物之一。 该药物为OTC非处方药, 在美国单月疗程的药物费用低于25美元。", "id": 1669278}
{"src_title": "Laura Pausini", "tgt_title": "蘿拉·普西妮", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodila se a vyrůstala ve městě Solarolo v provincii Ravenna, oblast Emilia-Romagna. Už od svých osmi let se aktivně podílela na hudebním poli a společně se svým otcem Fabriziem (hudebník a zpěvák) začala zpívat v místních piano barech. Ve 13 letech přišla první zkušenost s nahráváním alba \"I sogni di Laura\" (\"Laura's Dreams\"), vydané jejím otcem roku 1987. V roce 1993 vyhrála s jednou ze svých nejznámějších písní \"La solitudine\" („Osamělost“) prestižní italský hudební festival Sanremo.  Jako přirozený důsledek soutěže podepsala smlouvu s nahrávací společností Warner Music Itálie a vydala své první profesionální album \"Laura Pausini\" (1993), jež mělo obrovský úspěch především v Itálii, Francii, ale i Holandsku. Její druhé album \"Laura\" vydané v roce 1994 mělo takový úspěch, že jí nahrávací společnosti začaly nabízet nahrávání ve španělštině. Na konci roku 1994 bylo uvolněno španělské album, byla to kompilace s upravenými verzemi hitů z jejich prvních dvou italských alb. Album bylo natolik úspěšné, že se o jejím jméně začalo mluvit i ve španělsky mluvících zemích. Píseň \"Se fue\" byla jedna z nejvíce hraných písní roku 1995 na latinském žebříčku.  Její první kompilace hitů přišla v roce 2001 v italské a španělské verzi: \"The Best of Laura Pausini\". V roce 2003 opět dostává od Luciana Pavarottiho pozvánku na koncert \"Pavarotti and Friends\". V roce 2004 byla vydána deska \"Resta in ascolto\", která potvrdila její velký úspěch jak doma v Itálii, tak v zahraničí. Španělská verze alba \"Escucha\" vynesla Lauře cenu Latin Grammy Award v kategorii nejlepší ženské popové album v únoru 2006. 2. června 2007 se Laura Pausini stala první zpěvačkou, která zpívala na stadionu San Siro v Miláně před davem cca 70 000 diváků. Později ve stejném roce byl koncert vydán na CD a DVD a stal se velmi úspěšný v Itálii a ve Španělsku. Dne 8. listopadu 2007, Laura vyhrála Latin Grammy Award za nejlepší ženské album \"Yo Canto\" (ve španělské verzi alba \"Io Canto\") s prodejem přes 2 miliony kusů po celém světě. V roce 2008 Laura strávila většinu svého času ve studiu nahráváním dalšího nového alba. Její nové CD s názvem \"Primavera in Anticipo\" bylo vydáno 14. listopadu 2008 v Itálii. V roce 2009 proběhne World Tour 2009, během kterého zpěvačka navštíví všechny kontinenty. Z roku 2011 je album \"Inedito\", nahrané opět i ve španělské verzi.", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "DVD.", "content": "Inedito special edition 2012", "section_level": 2}], "src_summary": "Laura Pausini (* 16. května 1974) je italská zpěvačka pop music, populární v několika evropských zemích, v Latinské Americe a na Středním východu. Hovoří plynně několika jazyky a nahrála píseň v italštině, portugalštině, španělštině, francouzštině a angličtině.", "tgt_summary": "劳拉·普西妮(Laura Pausini,,1974年-5月16日),意大利流行音乐歌手,因她的精湛歌功,以及绝佳创作才华,而令其于意大利语以及西班牙语国家乐坛极受欢迎。她擅于以高亢而嘹喨的声音诠释浪漫以及伤感的情歌,但她的音乐也有以社会问题为题材,诸如贫穷、战争以及种族歧视,而曲风更是软摇滚。同时,她是一名多语种歌手,除了母语意大利语, 她还灌录过西班牙语、葡萄牙语、法语以及英语歌曲。劳拉·普西妮卖了超过八千六百万张唱片,有超过一佰六十张白金唱片,以及一张钻石唱片。她分别在1994年以及2003年得到世界音乐奖,以及欧洲国际唱片业交流基金会奖。", "id": 2433996}
{"src_title": "Amarnské období", "tgt_title": "阿肯那頓改革", "src_document": [{"title": "Rozdíly od původního náboženství.", "content": "Základním rozdílem je již zmiňovaný monoteismus. Dále na rozdíl od starého náboženství se Achnaton coby faraon neprohlásil za Atonovo vtělení na zemi či za syna boha, ale pouze za jeho služebníka.  Dalším výrazným rozdílem oproti egyptským tradicím byla samotná Atonova podoba, protože nebyl zobrazován jako ostatní bohové. Ti byli zobrazováni jako lidé, v podobě zvířete, které danému bohu náleželo, či s lidskou postavou a zvířecí hlavou. Aton nebyl zobrazován ani jednou z těchto možností, ale jako sluneční kotouč, často s paprsky, které byly zakončeny rukama, které někdy držely symboly života \"anch\" před tvářemi vyobrazených lidí, který tak zpodobňoval žehnání Atonovo.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předvečer reformy.", "content": "Atonův kult se začal výrazněji projevovat již za panování Amenhotepa III. a Teje a to především zásluhou jeho syna, který po jeho smrti nastoupil na trůn jako Amenhotep IV. Nicméně v této době se tento kult projevoval jenom jako jeden z mnoha kultů, ačkoliv sám Amenhotep mladší mu již tehdy projevoval značnou náboženskou úctu, zatímco o tradiční oporu náboženství a dynastické moci té doby, Amona, projevoval zájem minimální. Po smrti jeho otce se zaujetí Atonem začalo projevovat mnohem význačněji než dosud.  Atonův kult je mnohem starší, již z doby Thutmose IV., a Amenhotep IV. se k jeho kultu hlásil ještě před vlastním nástupem na trůn. Avšak až za své samostatné vlády (přibližně od roku 1351 př. n. l. se začal Atonův kult s Amenhotepovou podporou projevovat výrazněji a nakonec to vyvrcholilo převratem, revolucí, reformou stávajícího náboženství (lze se v různých zdrojích setkat se všemi těmito označeními následujících událostí). Mnohé aspekty Amenhotepovy vlády i jeho osobnosti tají dodnes háv spekulací a nevyjasněných teorií, mimo jiné i důvody k uskutečnění této reformy.", "section_level": 2}, {"title": "Reforma.", "content": "Ve třetím roce své vlády Amenhotep oslavil svátek Sed (svátek), což bylo neobvyklé, protože tradičně se jednalo o svátek, který měl panovník slavit až ve třicátém roce své vlády a měl mu zajistit obnovení jeho sil pro další léta panování. Sice se stávalo, že byl slaven i dříve než po třiceti letech, ale po třech letech bylo vskutku velmi neobvyklé. Právě tento krok nicméně tvoří přelom v Amenhotepově panování. Svátek Sed měl sloužit jako demonstrace panovníkovy síly a jako rituál jejího obnovení. Amenhotep IV. se v této době zřekl svého jména po otci (které znamenalo „Amon je spokojen“) a přijal jméno Achnaton („Milý Atonovi“ někdy také „Prospěšný/sloužící Atonovi“). Achnaton se nikdy nesnažil o potlačení ostatních bohů, jak se domnívají někteří historici. Naopak, sám si byl vědom, že uctívání ostatních bohů nikdy nevytlačí. Proto se je rozhodl podporovat a to ve spojitosti s kultem boha Atona. Tento fakt ostatně dokazuje např. jméno jeho páté dcery Nefertiti Nefernefrure (tedy \"Skvělá je dokonalost Reova\"), respektive jeho šesté dcery Setepenre (tedy \"Vyvolená Reova\"). Ostatně na papyrus z Bulaku \"\"Hymne a Ammon-Ra\"\" je Amon popisován totožně jako Aton. Tato fakta ukazují, že mezi jednotlivým egyptskými božstvy neexistoval antagonismus. Navíc egyptské náboženství nebylo založeno na dogmatech. Achnaton navíc při reformě ztotožnil a sloučil Rea s Osiridem. Ve skutečnosti se nejedná o nic nového, tato představu se objevuje i v Textech pyramid.", "section_level": 2}, {"title": "Kacířské město.", "content": "Protože každé egyptské město mělo za patrona nějakého boha, kterému pak toto město svým způsobem náleželo, rozhodl se panovník, že svému bohu postaví nové město (čisté a nezkažené starými bohy), které pojmenoval Achetaton („Atonův obzor“) a ze kterého pak po zbytek svého života vládl. Toto město je v současnosti označováno podle dvou vesnic ležící v blízkosti jeho pozůstatků jako Tell el-Amarna, či zkráceně Amarna, podle čehož toto období také dostalo svůj název.  Achnaton nakonec umírá po 17 letech panování (aniž by od přesunu dvora do Achetatonu kdy opustil hranice města a jeho pozemků) a dodnes není jasné, zda zemřel přirozeně či zda byl odstraněn násilně.", "section_level": 2}, {"title": "Post-achnatonovské období reformy.", "content": "Na dobu jednoho či dvou let po Amenhotepově smrti na trůn usedl Smenchkare, který patrně dále dodržoval náboženskou reformu a který ještě za Achnatonova života byl ustanoven jako spoluvládce. O jeho osobě se však ví ještě méně než o jeho vládě. Jedna z teorií tvrdí, že šlo o královnu Nefertiiti, která přijala nové jméno. Jiná hovoří buď o synu jedné z jeho vedlejších manželek (Nefertiiti mu porodila jenom dcery) nebo jde o syna jednoho z jeho nejbližších dvořanů, či snad dokonce Achnatonův mladší bratr. Nicméně panoval jen velice krátce a jeho brzká smrt bývá vysvětlována vraždou. Mumie ani hrobka nebyly dosud nalezeny či jednoznačně určeny a tak se jedná jen o teorie.  Po Smenchkareovi na trůn nastoupil devítiletý Achnatonův syn Tutanchaton („Živoucí obraz Atonův“) který mohl být také Smenchkareovým mladším bratrem. Je možná pravděpodobná varianta, že se jedná o syna vedlejší \"milované manželky\" Kije.", "section_level": 2}, {"title": "Konec reformy.", "content": "Tutanchaton pokračoval ještě asi dva roky v téže linii jako jeho předchůdce Neferneferuaton/Smenchkaré, kdy se poté přesunul i s dvorem z Achetatonu do Vésetu a změnil si i jméno na Tutanchamon („Živý obraz Amonův“) a jeho manželka Anchesenpaaton (dcera Achnatona a Nefertiti) na Anchesenamon („Ta jež žije pro Amona“).  Během jeho vlády se pomalu obnovily staré pořádky, které předcházely náboženské reformě, a nejpozději za vlád Aje a Haremheba (který se snažil vystupovat jako přímý následník Amenhotepa III.), ale i za následující 19. dynastie, dochází k likvidaci většiny nápisů obsahující Achnatonovo či Atonovo jméno. Město Achetaton bylo opuštěno, rozebráno a na dlouhá staletí ztraceno pod vrstvami písku. Achnatonem odstraňované jméno Amonovo bylo opět vytesáváno na původní místa a veškeré důkazy o tom, že by se tato reforma kdy odehrála, byly vymazány, takže až do objevení města Achetaton se o těchto událostech nic nevědělo.  Lze spekulovat, nakolik bylo Amenhotepovo vystupování vůči Amonovi a jeho kněžím motivováno mocensky (v té době mělo amonovo kněžstvo velikou moc, o níž je Achnaton připravil) a nakolik nábožensky.", "section_level": 2}, {"title": "Vlivy reformy.", "content": "Toto období, byť egypťany samotnými později zatracované a dokonce i z historie vymazané, přesto zanechalo své stopy, které lze vysledovat a které egyptskou společnost (a nejenom tu) ovlivnily.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženský vliv.", "content": "Tato reforma je zatím nejstarší doložený případ monoteismu v historii lidstva. Achnatonův Hymnus na slunce je jeden z nejznámějších příkladů staroegyptské literatury. Přitom právě v souvislosti s tímto hymnem vyvstává otázka vztahů mezi atonismem a judaismem, který je druhé nejstarší známé monoteistické náboženství, přičemž se předpokládá, že mohlo existovat již v Achnatonově době (viz Mojžíš a odhady doby Exodu).  Ostatně není jen teorií záhadologů, ale obecně přijímaným faktem, že achnatonův hymnus se nápadně podobá 104. žalmu. Neexistuje jednoznačný názor na to, který text si vypůjčil z kterého, vedle těchto názorů tu však je i teorie možné existence jiné obecné tradice, z níž oba tyto texty čerpaly.  Takže i když Egypťané sami tuto reformu zavrhli a dokonce zakázali, je tu jistá pravděpodobnost, že některé její myšlenky přežily do současnosti v judaismu (viz též Původ monoteismu?). Pokusy hledat v Atonismu počátky monoteistických světových náboženství však někteří badatelé zpochybňují.  Mezi náboženské vlivy tohoto období nelze nezahrnout moderní reflexi atonismu, který se stal spolu s celou řadou předkřesťanských náboženství součástí tzv. novopohanství. Tato moderní reflexe atonismu bývá označována jako Atonistický kemetismus, nicméně v rámci kemetismu, který se většinou zaměřuje na obnovu původní polytheisticé podoby egyptského náboženství, je to menšinový proud.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturně-umělecký vliv.", "content": "Kultura a umění v Achnatonově době nabývá zcela nových podob, které zcela vybočují z toho, co nám egyptské umění ukazovalo dosud. Vyobrazování lidí a i sochy byly vytvářeny v stylu, který by v předchozích obdobích nebyl možný. Nejznámějším příkladem jsou sochy samotného Achnatona, které v mnohých vyvolávají pocit přítomnosti ženských aspektů. Předpokládá se, že jeho podivný vzhled byl výsledkem rodové degenerace, ačkoliv v současnosti se spíše názory přiklánějí k tomu, že jde pouze o výsledek nové formy umění. To ovšem nevylučuje možnost obou vlivů na podobu jeho vyobrazení z této doby.  Některé spekulace o tom, že byl ve skutečnosti ženou (k nimž mnohé vedly právě ona podivná vyobrazení Achnatona), nejsou prokázané a ani široce přijímané.  A i v případě reliéfů a maleb doznaly postavy značných změn. Na jednu stranu jsou postavy a jejich pózy živější a působí přirozeněji, na druhou stranu se zároveň zdají být poněkud karikaturistické. Mnohdy je zvýrazněno velké povislé břicho, prsty na rukou jsou extrémně ohebné a u členů královské rodiny jsou znázorňovány až nezvykle protáhlé hlavy.  Nejznámějším uměleckým předmětem z této doby je busta královny Nefertiti, která je v Berlínském muzeu a která byla nalezena v Achetatonu. Busta nikdy nebyla zcela dokončena, v prázdném očním důlku nebyly nalezeny žádné stopy po pojivu, které by v něm drželo chybějící oko. Důvody, proč byla téměř hotová bysta nedokončena, nejsou zcela objasněny. Mohlo za nimi být stejné důvody, jaké způsobily náhlé vymizení Nefertiti ze všech záznamů a vyobrazení v průběhu Achnatonovy vlády, mohlo za tím ale být až definitivní opuštění reformy a města.  I když se po zavržení reformy navrátilo i původní egyptské umění, přece jen již na sobě nese známky této reformy a působí živěji a přirozeněji, než vyobrazení a sochy z doby před reformou.", "section_level": 2}, {"title": "Mocensko-politický vliv.", "content": "Achnaton dal uzavřít chrámy starých bohů. Ty však byly nejenom centra náboženská ale i hospodářská a chrámy spravovaly rozlehlé pozemky. Ty Achnaton všechny chrámům zabavil, což ale značně oslabilo egyptské hospodářství, když přišlo o svá centra.  Egypt také ztrácí i na mezinárodním poli. Achnaton po postavení svého města přísahal, že nikdy neopustí jeho hranice, což nakonec i splnil. Již nikdy neopustil hranice jeho pozemků a i hrobku si nechal postavit v těchto hranicích. V nich sám sebe uzavřel a o státnické záležitosti se moc nestaral, což mělo neblahý vliv na situaci v zemi a i na její postavení v mezinárodním měřítku.  Navíc Achnaton byl zastáncem míru, což však bylo jenom další příčinou, proč se za jeho vlády nedokázal Egypt vypořádat s nepokoji v odlehlých částech říše. Obzvláště se tak dělo na blízkém východě, kde Egypt ztrácel svůj vliv a nedokázal čelit místním nepokojům. Mnoho vazalských států se v této době vymanilo z egyptského vlivu a Egypt ztratil také i část území. Na jihu se od Egypta osamostatnila Nubie.  Když na trůn nastoupil Haremheb, často na mnohých nápisech o sobě hovoří, že v zemi obnovil pořádek. Jako původem voják a generál se rychle vypořádal nejenom se situací v zemi samotné, ale odrazil i útok Chetitů a vojensky obnovil moc Egypta nad Núbií.", "section_level": 2}, {"title": "Jazykový vliv.", "content": "Egyptská kultura byla svým založením značně tradicionalistická a konzervativní, což je jednou z příčin, proč si tato kultura zachovala svéráznost sobě vlastní i přes dlouholeté styky s kulturami z oblastí Mezopotamie a Levanty a že si svůj ráz uchovala i přes helenizaci v pozdní a ptolemaiovské době. Tento konzervatismus lze vysledovat i ve vývoji jazyka, neboť vývoj jeho psané podoby byl pomalejší než vývoj podoby mluvené.  Egyptština má několik vývojových stupňů a zhruba od střední říše byla používána egyptština v podobě, která bývá označována jako tzv. klasická egyptština. V této podobě se egyptština svou psanou formu udržela až do sklonku 18. dynastie, kdy přišla Achnatonova reforma. Během tohoto Amarnského období Achnaton povýšil běžnou egyptštinu na oficiální jazyk a od jeho doby se do té doby pouze mluvená podoba jazyka začala zaznamenávat i v psané podobě. I když v mnohých jiných aspektech (umění, náboženství, mezinárodní politiky) se po reformě věci navrátily co nejblíže tomu, jak to bylo před reformou, v tomto případě se tak ovšem nestalo a ke klasické egyptštině se už Egypt nenavrátil a používá nadále tzv. novou egyptštinu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Amarnské období je moderní označení užívané v egyptologii pro období vlády staroegyptského panovníka 18. dynastie Achnatona (známého také jako Amenhotep IV.) (asi 1359–1342 př. n. l. nebo 1351–1334 př. n. l.) a několika bezprostředně následujících let. Označení je odvozeno od současného názvu archeologické lokality el-Amarna, na níž stávalo Achnatovo nově vybudované hlavní město Achetaton, které bylo záhy po panovníkově smrti opět opuštěno. Někdy však bývá toto období též označované jako období achetatonské, achnatonské, monoteistické, kacířské, období reformy či dokonce revoluce.", "tgt_summary": "阿肯那顿改革发生于公元前1352至前1333年,是古埃及新王国埃及第十八王朝国王阿蒙霍特普四世阿肯那顿所进行的一次社会改革。此次改革促进了古埃及的文化、建筑和艺术发展。", "id": 2974217}
{"src_title": "Mazda CX-7", "tgt_title": "馬自達CX-7", "src_document": [{"title": "Motor a převodovka.", "content": "Výkon dodává stejný motor, jako se používá u vozů Mazda3 MPS a Mazda6 MPS – zážehový přeplňovaný řadový čtyřválec Mazda MZR řady L o objemu 2,3 litru. Montuje se společně s šestistupňovou manuální převodovkou Mazda nebo šestistupňovou automatickou převodovkou Aisin Warner AW6A-EL (FWD) resp. AW6AX-EL (AWD) a je vyladěn na výkon 191 kW (182 kW v USA, 175 kW) při 5000 otáčkách za minutu a točivý moment 350 N·m již při 2500 otáčkách; 99 % točivého momentu je k dispozici až do 5000 otáček.  Motor MZR 2.3 DISI, používaný u vozů MPS byl u severoamerické verze CX-7 vyladěn tak, aby přinášel točivý moment při nižších otáčkách a omezil tak \"turbodíru\". To bylo dosaženo díky upravené konstrukci menšího turbodmychadla K04. Evropská verze CX-7 má stejné, větší turbodmychadlo K04 a převodovku z řady Mazdaspeed/MPS.", "section_level": 1}, {"title": "Modelová řada, ceny a vlastnosti.", "content": "CX-7 má plně nezávislé odpružení kol, kotoučovou brzdu na všech čtyřech kolech (s ventilovanými kotouči) se standardně montovaným ABS, stabilizační systém, protiprokluzový systém a možnost volit mezi pohonem předních kol nebo pohonem všech čtyř kol s aktivním rozdělováním točivého momentu (systém Active Torque-Split). Tento systém má dvě počítačově řízené magnetické spojky a dodává až 50 % točivého momentu na zadní kola. Australská oficiální spotřeba v kombinovaném provozu je 11,5 l/100 km. Spotřeba se liší podle různých testů, majitelů, a modelů, ale řidiči udávají typicky 10 – 18 l/100 km.  Existují tři úrovně výbavy (USA):  Ceny australských modelů (pouze pohon na všechna kola):  Ceny kanadských modelů:  Ceny modelů v České republice:", "section_level": 1}, {"title": "Dostupnost.", "content": "Mazda CX-7 je se prodává v těchto státech:  Bělorusko, Belgie, Bulharsko, Česko, Dánsko, Finsko, Francie, Chorvatsko, Irsko, Itálie, Lotyšsko, Litva, Lucembursko, Maďarsko, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Srbsko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina, Velká Británie;  USA, Kanada, Chile, Kolumbie, Dominikánská republika, Guatemala, Honduras, Mexiko, Panama, Venezuela;  Čína, Hongkong, Indonésie, Japonsko, Singapur, Thajsko;  Egypt, Jihoafrická republika;  Austrálie, Nový Zéland.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mazda CX-7 je středně velký osobní automobil kategorie crossover SUV vyráběný japonskou automobilkou Mazda. Jde o produkční verzi konceptu MX-Crossport. CX-7 se vyrábí v Hirošimě (Japonsko) od počátku roku 2006. Model CX-7 byl poprvé veřejně představen na Los Angeles Auto Show v lednu 2006. Výroba byla oficiálně zahájena 20. února 2006 v závodě v Hirošimě. Automobil šel do prodeje na jaře 2006 jakožto modelový rok 2007. CX-7 je první střední SUV vyráběné Mazdou od ukončení výroby modelu Navajo v roce 1994.", "tgt_summary": "马自达CX-7()乃日本马自达汽车公司于2006年推出的中型跨界休旅车,外型近似该公司推出的七人座马自达CX-9,但仅可搭乘五人;其市场定位介于Tribute与CX-9之间。", "id": 2653994}
{"src_title": "Mentální model", "tgt_title": "心智模型", "src_document": [{"title": "Obecná charakteristika.", "content": "Podle teorie mentálního modelu veškeré vnímané podněty a pozorování ukládáme do paměti ve formě modelu, který je vytvářen na základě smyslových informací a je kombinován s dosud uloženými informacemi.  Prof. Jay W. Forrester definoval mentální model jako: \"\"Obraz světa okolo nás, který nosíme v hlavě je pouhým modelem. Nikdo nemá v hlavě obraz celého světa, vlády či země. Má pouze vybrané pojmy a vztahy mezi nimi a ty používá k reprezentaci reálného systému.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristické vlastnosti.", "content": "Mentální model je zpravidla:", "section_level": 1}, {"title": "Vyjádření mentálních modelů.", "content": "K vyjádření se používají 3 prostředky:", "section_level": 1}, {"title": "Mentální model ve vztahu k....", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "..systémovému myšlení a systémové dynamice.", "content": "Zjednodušení reality, která si vytváříme proto, abychom byli v realitě schopni nalézt smysl, se snaží překonat systémové myšlení a systémová dynamika. Tyto dvě disciplíny nám pomáhají konstruovat s realitou lépe sladěné mentální modely a simulovat je přesněji. Zvyšuje se tak pravděpodobnost, že důsledky toho jak se budeme rozhodovat a jednat bude v souladu s tím, jak jsme zamýšleli.", "section_level": 2}, {"title": "Učení se v jednoduché a dvojité smyčce.", "content": "Po analyzování základních vlastností, je nutné si přiblížit proces změny mentálních modelů, neboli proces \"učení se\". Učení se je zpětnovazebný proces a lze znázornit jako:", "section_level": 1}, {"title": "učení se v jednoduché smyčce.", "content": "\"(angl. single-loop learning)\" Naše mentální modely ovlivňují to, jakým způsobem pracujeme s informacemi a určují tak výsledná rozhodnutí. Rozhodnutí jako taková se mění, ale mentální modely zůstávají stále stejné. Tento způsob učení převládá, jelikož je velmi výhodný. Jednou vytvořený mentální model se zafixuje, takže další rozhodování je velice rychlé.", "section_level": 2}, {"title": "učení se ve dvojité smyčce.", "content": "\"(angl. double-loop learning)\" Využíváme ve chvíli, kdy je třeba změnit mentální model od kterého se odvíjí naše rozhodnutí. Na rozdíl od jednoduché smyčky se v tomto modelu snažíme o posun v chápání od statického k dynamickému, širšímu, takovému co bere v úvahu změny v okolí a nutnost projevu změn v mentálních modelech.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Termín \"mentální model\" se poprvé objevil v roce 1943 v knize Kennetha Craika (1914 – 1945) \"\"The Nature of Explanation\"\". Craik by jistě ve svých tezích pokračoval, ale v roce 1945 měl vážnou nehodu na kole a předčasně tak ve svých 31 letech zemřel.  Nutno zmínit i neméně slavného prof. Jay Wright Forrestera, jež byl zakladatelem systémové dynamiky a je autorem mnoha článků týkající se této problematiky ze 40. až 80. let 20.století.  Více teoretizovat o mentálních modelech se začalo krátce po zrození \"kognitivních věd\" v 80.letech.  V roce 1983 se objevily hned dvě knihy se stejným názvem \"Mentální modely\", ovšem obě pojem \"mentální model\" používaly trochu odlišně.  Od té doby proběhlo nespočet diskuzí na téma mentální modely a jejich použitelnosti ve vztahu člověk vs. počítač, užitečnost pro lidi, kterou se zabýval Donald Norman a Steve Krug v knize \"\"Nenuťte uživatele přemýšlet\"\" (v orig. \"\"Don't Make Me Think\"\").", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk pro vyjádření systémového myšlení.", "content": "Pro popis struktury se využívá obecně srozumitelné univerzální grafické symboly, díky nimž lze popsat strukturu vytvářející chování jakéhokoliv systému v čase. Jsou-li jednotlivé prvky správně definovány, je možné na počítači v příslušném software model simulovat a interpretovat výsledky (např. formou grafů).", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "Sedláková Miluše (2004). Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie: Mentální reprezentace a mentální modely. Praha. Grada.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mentální model v kognitivní psychologii, neurovědě a kognitivní vědě je hypotetický vnitřní kognitivní symbol, jako reprezentace vnější reality světa. Jedná se o veškeré naše představy, které se týkají konkrétního problému. Je to reprezentace okolního světa, vztahů mezi jeho různými částmi a intuitivní představa o následcích našich činů. To vše dohromady spoluurčuje naše chování.[1]", "tgt_summary": "心智模型是用于解释个体为现实世界中之某事所运作的内在认知历程。这是一种外在现实的内部标志或表示方法,被假设于大部分的认知心理学。这想法据信是由Kenneth Craik在1943年所著的《The Nature of Explanation》(解释的性质)书里所提出。之后Craik早死于自行车事故,这想法直到以后都未被详尽阐述。在Craik之前,Georges-Henri Luquet已经在某种程度上提出这个想法:在他的著作《Le dessin enfantin》(儿童的图画)中,他提出孩子明显地修建内部模型,这种观点对其他研究者(包括让·皮亚杰)产生了影响。", "id": 205409}
{"src_title": "Call of Duty", "tgt_title": "決勝時刻系列", "src_document": [{"title": "Hlavní hry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Call of Duty\" (2003).", "content": "\"Call of Duty\" (česky: volání povinnosti, zkratka \"CoD\", někdy také retronymicky \"Call of Duty 1\", zkratka \"CoD 1\") je 3D akční počítačová hra z prostředí 2. světové války. Hráč v ní bojuje za stranu Sovětů, Britů a Američanů proti Němcům. Hra byla oceněna jako Nejlepší hra roku 2003. Výrobce hry je Infinity Ward, vydavatel společnost Activision. Singleplayer, neboli hra pro jednoho hráče, hráče provádí bitvami 2. světové války, kde bojuje za 3 národy – Američany, Sověty a Brity. Hra obsahuje také multiplayer.", "section_level": 2}, {"title": "\"Call of Duty 2\" (2005).", "content": "\"Call of Duty 2\" (zkratka \"CoD 2\") je akční počítačová hra od vývojářů Infinity Ward a vydavatele Activision zasazena do prostředí 2. světové války. Vydána byla 25. října 2005 pro PC a 15. listopadu téhož roku pro Xbox 360. Dále byly vytvořeny verze pro mobilní telefony, Pocket PC a Smartphone. Call of Duty byla jedna z nejlépe hodnocených her roku 2005. Hráč postupně ovládá čtyři vojáky (2 britské, 1 amerického, 1 sovětského), jenž ve svých individuálních kampaních musí překonávat celou řadu smrtelně nebezpečných bojových situací. Na výběr je několik možností, jak se veškerým obsahem hry prokousat. Lze postupně absolvovat všechny čtyři kampaně v řadě nebo si vybrat kteroukoli bitvu z kterékoli kampaně. Také v tomto dílu série je k dispozici multiplayer.", "section_level": 2}, {"title": "\"Call of Duty 3\" (2006).", "content": "\"Call of Duty 3\" (zkratka \"CoD 3\") je třetí díl úspěšné 3D akčních her ze série Call of Duty z prostředí 2. světové války. Hráč poprvé nehraje jenom za Američany, Brity a Rusy, ale místo Rusů tu jsou Kanaďani a Poláci (Američani a Britové jsou tu stále) proti nacistům. Výrobce hry je Treyarch a Pi Studios, vydavatel společnost Activision. Je to zatím jediná hra z hlavní serie Call of Duty, která nevyšla pro PC.", "section_level": 2}, {"title": "\"Call of Duty 4: Modern Warfare\" (2007).", "content": "\"Call of Duty 4: Modern Warfare\" (zkratka \"CoD 4\") je čtvrtý díl úspěšné série 3D akčních her Call of Duty. Hra byla oceněna jako Nejlepší hra roku 2007. Odehrává se v nedaleké budoucnosti a je to tak první díl ze série Call of Duty, který se neodehrává v době 2. světové války. Hra je rozdělena na 3 části. během nichž hrajete většinou za seržanta Johna „Soap“ MacTavishe nebo za seržanta Paula Jacksona. Příběh se odehrává během občanské války v Rusku a nepokojích v jedné zemi na středním východě. Ruští rebelové a muslimové spolu spolupracují. Britská SAS v Rusku podporuje akce loajalistů bránících současnou vládu před rebely. Na blízkém východě probíhá státní převrat a zasahují zde Američané, muslimové ale kladou tvrdý odpor a akce se protahuje. V druhé části hry se na 2 mise ocitnete v kůži kapitána Price (v té době poručík) během během retrospektivně vyprávěné utajované mise v okolí Černobylu.", "section_level": 2}, {"title": "\"Call of Duty: World at War\" (2008).", "content": "\"Call of Duty: World at War\" nebo \"Call of Duty: World at War\" (zkratka \"CoD WaW\") je pátý díl úspěšné série 3D akčních her ze série Call of Duty. Hra se opět odehrává za 2. světové války. Hráč během hry hraje jako vojín C. Miller za Američany proti Japoncům, jako vojín Dimitri Petrenko za Sověty proti Němcům a nakonec jako PO. Locke opět za Američany jako člen Posádky letadla Consolidated PBY Catalina zase proti Japoncům. Hra začíná za vojína Millera útěkem ze zajateckého tábora a končí stejně jako v Call of Duty vztyčení sovětské vlajky na střeše Reichstagu. Je to také první díl ve kterém se neobjevuje pouze singleplayer a multiplayer ale i zombie mód.", "section_level": 2}, {"title": "\"Call of Duty: Modern Warfare 2\" (2009).", "content": "\"Call of Duty: Modern Warfare 2\" (zkráceně také \"CoD MW2\" nebo \"MW2\") je v pořadí šestý díl úspěšné série 3D akčních her ze série Call of Duty. Jak už sám název napovídá, jedná se o volné pokračování hry CoD 4: Modern Warfare, a opět se tedy jedná o blízkou současnost. Ultranacionalisté vyhráli občanskou válku v Rusku, kde poté operuje CIA. Ruská vláda zjišťuje zapojení CIA na svém území, zareaguje invazí do Spojených států a obsazuje Aljašku a obě pobřeží. Šestý díl je opět od tvůrců z Infinity Ward, která vytvořila všechny předchozí díly, kromě dílu třetího (CoD 3) a pátého (CoD 5 WaW). Na rozdíl od Modern Warfare z roku 2007, nemá hráč možnost naklánět se doleva a doprava ze zákrytu. Je to nejlépe oceněná hra roku 2009.", "section_level": 2}, {"title": "\"Call of Duty: Black Ops\" (2010).", "content": "\"Call of Duty: Black Ops\" je sedmý díl úspěšné série 3D akčních her Call of Duty. Hra je vyvíjena společností Treyarch a ;vydání je oficiálně oznámeno na 9. listopadu 2010. Black Ops je první díl ze serie Call of Duty, ve kterém ovládáte americké agenty během studené války.", "section_level": 2}, {"title": "\"Call of Duty: Modern Warfare 3\" (2011).", "content": "\"Call of Duty: Modern Warfare 3\" je třetím pokračováním známé podsérie \"Call of Duty\" s názvem \"Modern Warfare\". Pokračuje ruská invaze do USA a také se rozšiřuje do Evropy včetně Německa, Francie, Velké Británie, České republiky a Afriky. Vydání hry bylo v listopadu 2011. Běží na stejném enginu jako \"Call of Duty: Modern Warfare 2\", ale s četnými úpravami. Tento díl nás zavede do různých měst jako např.: New York, Sierra Leone, Londýn, Hamburg, Paříž a dokonce si zahrajeme v Praze i na nejmenovaném hradě v blízkosti Prahy.", "section_level": 2}, {"title": "\"Call of Duty: Black Ops II\" (2012).", "content": "\"Call of Duty: Black Ops 2\" je volné pokračování sedmého dílu \"Call of Duty: Black Ops\". Příběh vypráví hlavně o synovi hlavního hrdiny původního \"Black Ops\", Davida Masona v roce 2025. Příběh se velmi protíná s minulostí a dozvíme se, jak to vše dopadne. Tento díl prošel mnoha změnami od posledního \"CoD\". Ve hře je možné hrát také za stroje.", "section_level": 2}, {"title": "\"Call of Duty: Ghosts\" (2013).", "content": "\"Call of Duty: Ghosts\" (zkráceně také \"CoD G\" nebo \"Gh\") je v pořadí již desátý díl úspěšné série 3D akčních her ze série Call of Duty. Hra je poháněna novým enginem, přinášejícím činnosti, které dokáží přeměnit celou mapu.", "section_level": 2}, {"title": "\"Call of Duty: Black Ops III\" (2015).", "content": "Jedná se o pokračování dílů série Black Ops, které navazuje na.", "section_level": 2}, {"title": "\"Call of Duty: Infinite Warfare\" (2016).", "content": "\"Call of Duty: Infinite Warfare\" od studia Infinity Ward. První díl nové, samostatné série.", "section_level": 2}, {"title": "\"Call of Duty: Modern Warfare Remastered\" (2016).", "content": "Nově zpracovaná verze \"Call of Duty 4: Modern Warfare\" z roku 2016.", "section_level": 2}, {"title": "\"Call of Duty: WWII\" (2017).", "content": "\"Call of Duty: WWII\" je čtrnáctým dílem herní série, který vyvinula společnost Sledgehammer Games. Byl celosvětově vydán 3. listopadu 2017 na platformách Microsoft Windows, PlayStation 4 a Xbox One. Díl je zasazen do evropského období druhé světové války a zaměřuje se na muže z 1. pěší divize, kteří bojovali na západní frontě a účastnili se operace Overlord.", "section_level": 2}, {"title": "\"Call of Duty: Black Ops 4\" (2018).", "content": "\"Call of Duty: Black Ops IIII\" je vyvíjeno studiem Treyarch a distribuované společností Activision. Jedná se o patnáctou hlavní hru série a pátou hru v příběhové linii \"Black Ops\". Je to první titul ze série bez tradičního režimu pro jednoho hráče. Vydání hry bylo 12. října 2018.", "section_level": 2}, {"title": "\"Call of Duty: Modern Warfare (2019)\".", "content": "Nejnovější díl s podtitulem \"Modern Warfare\" který však nenavazuje na předešlé hry \"Modern Warfare\", \"Modern Warfare 2\" a \"Modern Warfare 3\".", "section_level": 2}, {"title": "Vedlejší hry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Konzole.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "\"Call of Duty: Finest Hour\".", "content": "\"Call of Duty: Finest Hour\" je první konzolový dodatek hry Call of Duty. Obsahuje nové herní módy.", "section_level": 3}, {"title": "\"Call of Duty 2: Big Red One\".", "content": "\"Call of Duty 2: Big Red One\" je spin-off hry Call of Duty 2.", "section_level": 3}, {"title": "\"Call of Duty: World at War – Final Fronts\".", "content": "\"Call of Duty: World at War – Final Fronts\" je port hry pro PlayStation 2.", "section_level": 3}, {"title": "\"Call of Duty: The War Collection\".", "content": "\"Call of Duty: The War Collection\" je boxový komplet her Call of Duty 2, Call of Duty 3 a.", "section_level": 3}, {"title": "Kapesní konzole a mobily.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "\"Call of Duty: Roads to Victory\".", "content": "\"Call of Duty: Roads to Victory\" je hra pro PlayStationPortable.", "section_level": 3}, {"title": "\"Call of Duty: Modern Warfare: Mobilized\".", "content": "\"Call of Duty: Modern Warfare: Mobilized\" is the Nintendo DS companion game for Modern Warfare 2.", "section_level": 3}, {"title": "\"Call of Duty: Black Ops DS\".", "content": "\"Call of Duty: Black Ops DS\" je port hry Black Ops na Nintendo DS.", "section_level": 3}, {"title": "\"Call of Duty: Zombies and Zombies 2\".", "content": "\"Call of Duty: Zombies\" je hra z první osoby.", "section_level": 3}, {"title": "\"Call of Duty: Black Ops: Declassified\".", "content": "\"Call of Duty: Black Ops: Declassified\" je hra na PlayStation Vitu.", "section_level": 3}, {"title": "\"Call of Duty: Strike Team\".", "content": "\"Call of Duty: Strike Team\" je hra pro Android a iOS", "section_level": 3}, {"title": "\"Call of Duty: Heroes\".", "content": "\"Call of Duty: Heroes\" je strategická hra od studia Faceroll Games na Android a iOS.", "section_level": 3}, {"title": "\"Call of Duty Online\".", "content": "\"Call of Duty Online\" je F2P hra v Číně.", "section_level": 3}, {"title": "\"Call of Duty: Mobile\".", "content": "\"Call of Duty: Mobile\" je hra od Timi Studio Group. Hra vyšla 1. října 2019 na Android a iOS.", "section_level": 3}, {"title": "Zrušené hry.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "\"Call of Duty: Combined Forces\".", "content": "\"Call of Duty: Combined Forces\" měl být sequelem Call of Duty: Finest Hour. Kvůli problémům mezi Spark Unlimited, Electronic Arts a Activision se hru nepodařilo dokončit.", "section_level": 2}, {"title": "\"Call of Duty: Devil's Brigade\".", "content": "\"Call of Duty: Devil's Brigade\" měla být střílečka první osoby. Hra byla zasazena ve 2. světové válce. Mělo se jednat výhradně o italskou kampaň.", "section_level": 2}, {"title": "\"Call of Duty: Vietnam\".", "content": "\"Call of Duty: Vietnam\" měla být střílečka z pohledu třetí osoby zasazena ve Vietnamu. Vývoj byl zastaven z důvodu dokončení Call of Duty: Modern Warfare 3.", "section_level": 2}, {"title": "\"Call of Duty: Roman Wars\".", "content": "\"Call of Duty: Roman Wars\" měla být střílečka z pohledu třetí a první osoby. Hra se odehrávala v antickém Římě a měla sledovat průběh vlády Julia Caesara.", "section_level": 2}], "src_summary": "Call of Duty (v překladu \"volání povinnosti\"; zkratkou \"CoD\") je herní série 3D akčních her hraných z pohledu první osoby. První 3 díly, 5. díl a 14. díl jsou z prostředí 2. světové války, zbytek se odehrává v současnosti nebo v blízké budoucnosti. Hlavními vývojáři hry jsou Infinity Ward, Treyarch, Sledgehammer Games a jednu hru vydalo studio Nihilistic, vydavatelem pak Activision.", "tgt_summary": ",是由美国动视所推出的一系列第一人称射击游戏(FPS)。", "id": 2847193}
{"src_title": "Richard Plantagenet (3. vévoda z Yorku)", "tgt_title": "第三代约克公爵约克的理查", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Byl synem Richarda z Konisburgu, hraběte z Cambridge a Anny Mortimerové. Ze strany svého otce byl pravnukem krále Eduarda III. a vnukem zakladatele rodu Yorků, Edmunda z Langley. Matka Anna, která zemřela při Richardově porodu, byla zase pravnučkou a dědičkou Lionela z Antverp, druhorozeného syna krále Eduarda III. Tato rodinná vazba určovala přednější nárok na anglický trůn než byl nárok rodu Lancasterů. Richardovými předky tedy byli Edmund Langley, 1. vévoda z Yorku s Izabelou Kastilskou a Roger Mortimer, 4. hrabě z Marchu s Eleanorou Hollandovou. Roger Mortimer byl synem Edmunda Mortimera, 3. hraběte z Marchu a Filipy Plantagenetové. Ta byla jedinou dcerou Lionela z Antverp, druhého syna Eduarda III.  Po některých sporech král Jindřich V. povolil Richardovi, aby zdědil titul a větší část panství náležející vévodovi z Yorku. Menší tituly a velká panství hrabství z Marchu se staly Richardovým majetkem na počátku roku 1425 po smrti jeho strýce Edmunda Mortimera, 5. hraběte z Marchu. Důvodem odporu Jindřicha V. proti uplatnění nároku na dědictví bylo nástupnické právo Rogera Mortimera na anglický trůn. Poté co Richard zdědil jeho tituly a panství, stal se nejpřednějším uchazečem o trůn z rodu Yorků. V říjnu roku 1429 se Richard oženil s Cecílií Nevillovou.", "section_level": 1}, {"title": "Francie a Irsko.", "content": "Anglie v té době potřebovala udržet svou vládu nad Francií. Richard byl vyslán do Francie, aby tam hájil dobytá území v době, kdy se tohoto tažení nemohl zúčastnit král. Po pádu Paříže byl nucen stáhnout se do Normandie. Podařilo se mu stabilizovat situaci na území, které ovládal. Do Anglie se vrátil v listopadu 1439. Navzdory své pozici jako jeden z nejvlivnějších aristokratů nebyl členem královské rady Jindřicha VI.  Poté co roku 1440 ztroskotala mírová jednání, jmenoval Jindřich Richarda svým zástupcem ve Francii. Nicméně roku 1443 Jindřich poskytl Jan Beaufortovi, nově jmenovanému vévodovi ze Somersetu, vojsko čítající 8 000 mužů, aby zajistil obnovení vlády Anglie v Gaskoňsku. To omezilo možnosti doplnění Richardova vojska v době, kdy odrážel útoky na hranice Normandie. Tím se také zhoršila Richardova pozice, protože se jeho úloha ve Francii zúžila pouze na vliv v Normandii. Beaufortova armáda neuspěla, vrátila se do Normandie, kde Beaufort zemřel. Tyto události zřejmě začaly obracet Richarda proti Beaufortově rodině. Angličané se tak soustředili ve Francii na uzavření míru a Richard se věnoval rutinní správě.  Po konci své služby se Richard vrátil v říjnu do Anglie a očekával, že bude znovu jmenován správcem anglických území ve Francii. Nicméně byl spojen s anglickými šlechtici, kteří měli odlišné názory na politiku Anglie ve Francii než Jindřich VI. V prosinci 1446 byl jmenován správcem anglického území ve Francii Edmund Beaufort, který zdědil po svém bratrovi titul hraběte ze Somersetu. V letech 1446 – 47 se Richard účastnil jednání královské rady a parlamentu.  Jeho nepříliš přátelské vztahy k Jindřichovi byl zřejmě příčinou toho, že byl jmenován správcem Irska. Richard byl také hrabětem z Ulsteru a v Irsku vlastnil velká panství, takže toto jmenování mělo svou logiku. Ale byl to také způsob jak ho odstavit od vlivu v Anglii a Francii, protože byl jmenován na dobu deseti let a v té době nemohl zastávat žádný vysoký úřad. Richard se s manželkou a asi 600 muži vypravil do Irska v červnu 1449. Poté co mu došly finanční prostředky, rozhodl se vrátit do Anglie. Stav jeho financí nebyl dobrý, protože králi dlužil asi 40 000 liber a příjmy z jeho panství klesaly.", "section_level": 1}, {"title": "Vůdce opozice.", "content": "Roku 1450 předchozí neúspěchy a porážky vyústily v politické nepokoje. V lednu byli zabiti lord tajné pečetě a biskup z Chichesteru. V květnu byl zabit na cestě do exilu Vilém de la Pole, vévoda ze Suffolku. Lid žádal, aby král trval na návratu darů a pozemků, které věnoval svým oblíbencům. V červnu vypuklo v Kentu a Sussexu povstání. Vzbouřenci se dostali až do Londýna a zabili Jana Fiennese, lorda správce pokladu. V srpnu padla poslední města v Normandii a do Anglie se vracelo mnoho uprchlíků.  Richard se 7. září vylodil v Beaumaris. Vyhnul se Jindřichově snaze přerušit jeho tažení a dorazil se svými stoupenci 27. září do Londýna. Po neúspěšném jednání s Jindřichem pokračoval Richard v shromažďování podpory ve východní Anglii i na západě. V prosinci byl Richardův komoří zvolen mluvčím parlamentu. Richard trval na tom, aby byly provedeny reformy, zlepšila se vláda a aby byli potrestáni lidé zodpovědní za ztrátu severní Francie. Zdá se, že jeho útoky byly směřovány proti Edmundovi ze Somersetu. I když byl Richard jmenován do dalšího úřadu, jeho podpora mimo parlament byla mizivá.  V dubnu 1451 byl Edmund jmenován velitelem Calais. Když poslanec za Bristol, Richardův spojenec, navrhl, aby byl Richard ustanoven nástupcem na trůnu byl uvězněn v Toweru a parlament byl rozpuštěn. Jindřich realizoval některé reformy, které vedly k uklidnění situace, a snažil se dát do pořádku královské finance. Richard frustrován svým neúspěchem se uchýlil na své panství v Ludlow.  Roku 1452 se Richard pokusil obnovit svůj vliv. Snažil se o uznání svého nároku být Jindřichův nástupce a zároveň chtěl zmešit vliv Somerseta (jako konkurenta v nástupnictví). Shromáždil vojsko a vydal se na pochod na Londýn, ale jeho brány nalezl na Jindřichův příkaz zavřeny. U Dartfordu, kdy byl obklíčen velkou přesilou, a s podporou pouhých dvou šlechticů byl nucen kapitulovat. Bylo mu povoleno přednést stížnost na Edmunda ze Somersetu, ale byl přinucen ve Westminsterském opatství přísahat věrnost Jindřichovi.", "section_level": 1}, {"title": "Protektor.", "content": "V létě 1453 se zdála Richardova pozice velice slabá. Jindřich vyvolal několik soudů s Richardovými spojenci u Dartfordu, jeho manželka Markéta byla těhotná a i kdyby potratila, sňatek Edmunda Tudora a Markéty Beaufortové nabídl další linii následnictví na trůně. Anglii se také podařilo v předešlém roce dobýt zpět Bordeaux. V červenci byl Richard zbaven obou úřadů, které do té doby zastával – správce Irska i Trentu.  V srpnu byl ale Jindřich postižen katastrofálním záchvatem šílenství. Je možné, že to bylo způsobeno zprávou o porážce v Gaskoňsku. Stal se úplně nezodpovědným, neschopen mluvit a musel být doprovázen. Královská rada se zpočátku domnívala, že půjde o krátkou epizodu. V říjnu bylo svoláno jednání královské rady a přes Somersetovu snahu se jí účastnil i Richard (jako hlavní vévoda království). Přes odpor Jindřichovy manželky Markéty byl Richard 27. března jmenován protektorem a Somerset uvězněn. Jmenoval svého švagra Richarda Nevilla jako lorda kancléře, což se ukázalo jako velmi důležité. Poté co se Jindřich roku 1453 probral, musel řešit spory mezi aristokracií, především spor mezi rodem Percyů a Nevillů. Jindřich se, s podporou Somerseta, přiklonil na stranu Percyů a tím se stali Nevillové Richardovými spojenci.", "section_level": 1}, {"title": "St Albans.", "content": "V lednu 1455 Jindřich nechal propustit Somerseta. Richard byl zbaven, ve prospěch Somerseta, funkce velitele Calais a protektora. Richard Neville, hrabě ze Salisbury odstoupil z funkce kancléře. Richard, Salisbury a Richard Neville byli ohroženi svoláním jednání královské rady na 21. květen do Leicesteru. Richard a Neville začali na severu země a podél hranic s Walesem organizovat armádu. V době kdy to zjistil Somerset, už bylo málo času nato, aby dal dohromady vojsko na obranu krále.  Richard se se svou armádou utábořil na jih od Leicesteru a tak zablokoval cestu na jednání královské rady. 22. května dorazil král se Somersetem a s asi 2 000 špatně vyzbrojenými muži k St Albans. Následný střet v ulicích města s daleko lépe vyzbrojenou a zkušenou armádou Richarda a jeho spojenců Warwicka a Salisburyho se nedá zcela popsat jako bitva, protože v něm bylo zabito asi jen padesát mužů. Mezi padlými ale byli i hlavní Richardovi nepřátelé – Edmund Beaufort, vévoda ze Somersetu, Jindřich Percy, hrabě z Northumberlandu a Thomas Clifford. Tím, že zajal krále Jindřicha, mohl Richard uvažovat o obnovení svého vlivu.  Richard se se svými spojenci a zajatým Jindřichem vrátil do Londýna. Richard symbolicky vrátil korunu Jindřichovi, sám se jmenoval velitelem Anglie a Warwicka jmenoval velitelem Calais. Richardovi se také podařilo na svou stranu získat některé šlechtice, kteří se s ním podíleli na účasti ve vládě. Jindřich byl vězněn, a když se parlament sešel v listopadu k jednání, byl prohlášen nemocným a Richardovi byl svěřen úřad protektora. Poté co se Jindřich v únoru 1456 zotavil, byl zřejmě ochoten akceptovat Richardův vliv. Salisbury a Richard Neville, hrabě z Warwicku zůstali členy rady a Warwick byl potvrzen ve funkci velitele Calais. V červnu se Richard vypravil na vojenské tažení, aby odrazil útoky skotského krále Jakuba II. v pohraničí. Richardovu pozici pomalu začal oslabovat vliv, který začala na krále Jindřicha uplatňovat jeho manželka Markéta z Anjou.", "section_level": 1}, {"title": "Ludford.", "content": "V červnu 1459 bylo svolání královské rady svoláno do Coventry. Richard, Nevillové a někteří další se obávali, že vojenské síly, které byly přesunuty k městu, před měsícem, jsou určeny k tomu, aby je zatkly. Místo toho, zůstali na svém panství ve Worcesteru, kde se k nim připojil Warwick se svým vojskem z Calais. Jednání parlamentu mělo proběhnout v Coventry v září bez Richarda a Nevillů. To znamenalo, že mají být obviněni ze vzpoury.  11. října se Richard pokusil přesunout na jih, ale byl přinucen vrátit se na Ludlow. 12. října v bitvě u Ludford Bridge se Richard dostal do podobné situace jako u Dartfordu před sedmi lety. Warwickovo vojsko odmítlo bojovat proti králi a vzbouřenci byli nuceni utéct. Richard unikl do Irska, Warwick, Salisbury a Richardův syn Eduard do Calais. Richardova manželka Cecílie a dva mladší synové byli zajati a uvězněni v Coventry.", "section_level": 1}, {"title": "Vzestup a pád.", "content": "Richardův útěk do Irska byl pro něho výhodný. Stále byl správcem Irska a jeho sesazení z této funkce bylo neúspěšné. Irský parlament ho podpořil a nabídl mu finanční i vojenskou podporu. Warwick se vrátil do Calais, ovládal tak Lamanšský průliv a mohl tak získávat na svou stranu jižní části Anglie. Yorkové zcela ovládli moře a Warwick se tak byl schopen vylodit v březnu roku 1460 v Irsku, setkat se s Richardem a vrátit se zpět do Calais.  V prosinci 1459 byl Richard (spolu s Warwickem a Salisburym) odsouzen k smrti, jejich majetek propadl králi a jejich potomci byli zbaveni dědického práva. To byl nejdrastičtější trest, který mohl být na šlechtice té doby uvalen. Za předpokladu úspěšné invaze, měl Richard tři možnosti – usilovat, aby se stal protektorem, zbavit krále dědictví tak aby panovníkovým nástupcem stal jeho syn nebo uplatnit sám nárok na trůn.  26. června se Warwick a Salisbury vylodili v Sandwichi. V Kentu se k nim připojili další vojáci a 2. července dorazili do Londýna. Richard se vydal z Irska do Anglie až 9. září a vystupoval jako král. Používal erbu svého prapředka Lionela z Antverp, a když dorazil do Londýna v čele jeho průvodu, byl nesen výsostný znak Anglie. V té době Warwick porazil v bitvě u Northamptonu královské vojsko a samotného krále zajal. Parlament svolaný na 7. říjen odvolal zákony přijaté v Coventry.  10. října Richard dorazil do Londýna a usídlil se v královském sídle. Na jednání parlamentu se dožadoval toho, aby byl jmenován králem. Jeho malá podpora mezi šlechtici ale způsobila odmítnutí jeho požadavku. Po několika týdnech jednání se mu podařilo dosáhnout jen toho, že on a jeho potomci byli uznáni jako nástupci na trůnu. Přesto parlament Richardovi udělil nebývalé pravomoci, aby mohl bránit zemi a v situaci, kdy byl král uvězněn se Richard a Warwick stali de facto vládci země.  V té době Lancasterští spojenci již shromažďovali vojsko. Richard byl vystaven riziku útoku od rodu Percyů a musel počítat i s tím, že snaha královny Markéty z Anjou získat podporu u nového skotského krále Jakuba III. může být úspěšná. Na počátku prosince vyrazil se Salisburym na sever. Na hrad Sandal dorazili 21. prosince. Síly oddané králi kontrolovaly město York a nedaleký hrad Pontefract. 30. prosince se Richard rozhodl nečekat na další posily a přistoupil na bitvu v otevřeném prostoru mimo hrad i když musel vzdorovat asi dvojnásobné přesile. Richard v bitvě padl. Salisbury a Edmund, Richardův druhý nejstarší syn, byli zajati krátce nato a popraveni.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Neexistuje současný Richardův obraz ani paměti jeho současníka popisující jeho život. Jeho záměry se tak dají posuzovat pouze z popisu akcí, ve kterých se účastnil se zřetelem na to, že propaganda byla uplatňována na obou stranách. Richard byl velmi blízko nástupu na anglický trůn a jen několik měsíců po jeho smrti se to zdařilo jeho synovi Eduardovi. Jeho nejmladší syn Richard se později také stal anglickým panovníkem. Jeho vnučka Alžběta z Yorku se stala manželkou Jidnřicha VII. a spolu byli zakladateli tudorovské dynastie, která vládla Anglii až do roku 1603 a k jejich potomkům patří i Alžběta II.", "section_level": 1}, {"title": "Potomstvo.", "content": "Richard a Cecilie Nevillová (*1415 - 1495) měli 13 dětí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Richard Plantagenet, 3. vévoda z Yorku (21. září 1411 – 30. prosince 1460), byl členem anglické královské rodiny, který zastával důležité státní pozice ve Francii na konci stoleté války a v Anglii v době kdy Jindřich VI. trpěl záchvaty šílenství. Jeho spor s Jindřichem VI. byl hlavním politickým konfliktem a asi nejdůležitější příčinou války růží. I když se nestal králem, byl otcem dvou anglických panovníků Eduarda IV. a Richarda III.", "tgt_summary": "第三代约克公爵约克的理查,,又称理查·金雀花(英文:英语:Richard Plantagenet, 3rd Duke of York,1411年-9月22日-1460年-12月30日),英格兰领衔贵族巨头,论父系是爱德华三世的曾孙,论母系是爱德华三世的五世孙。他继承了大量的产业,在百年战争后期在法国担任过各种各样的公职,在英格兰则在亨利六世发疯时成为护国公,管理国家。", "id": 2228115}
{"src_title": "Upálení na náměstí Tchien-an-men", "tgt_title": "天安门自焚事件", "src_document": [{"title": "Popis incidentu.", "content": "Takzvané „Upálení na náměstí Tchien-an-men“ se odehrálo 23. ledna 2001. Pět lidí se neúspěšně pokusilo o sebeupálení na náměstí Tchien-an-men (Nebeského klidu) v Pekingu. Během několika hodin byly zprávy o incidentu zveřejněny státem řízenou Čínskou centrální televizí (CCTV), která uváděla, že oběti byly praktikující Fa-lun-kungu.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce Fa-lun-kungu.", "content": "Podle Fa-lun-kung nemohli být účastníci incidentu praktikujícími Fa-lun-kungu, neboť toto učení nedovoluje sebevraždu ani žádnou formu zabíjení. Téhož dne vydalo informační centrum Falun Dafa tiskové prohlášení charakterizující událost jako „další pokus komunistického režimu o očernění praxe Fa-lun-kung“ a vyzvalo Čínu, aby „umožnila světovým médiím a mezinárodním lidskoprávním skupinám vyšetřování tohoto případu za účelem objasnění faktů“. Fa-lun-kung a třetí strana poukazují na patrné nesrovnalosti ve verzi incidentu předkládané čínskou vládou a označují událost za zinscenovanou, se záměrem obrátit veřejné mínění proti praxi Fa-lun-kung a vytvořit opodstatnění pro probíhající pronásledování Fa-lun-kungu, které čínský komunistický režim odstartoval v roce 1999.  Analýza incidentu je obsažena v krátkém filmu \"Falešný oheň\" televize New Tang Dynasty Television, napojené na Fa-lun-kung. Podle filmu dokládá účast policie a státní televize na průběhu incidentu řada zdánlivě nepodstatných maličkostí a podivných okolností.", "section_level": 1}, {"title": "Západní média.", "content": "Podle časopisu \"Time\" získala mediální válka čínské vlády proti Fa-lun-kungu po události významnou sílu.", "section_level": 1}, {"title": "Fakta vzbuzující podezření vykonstruované události.", "content": "Investigativní novinář Ethan Gutmann shrnul některé závěry z analyzování celé události v knize \"Jatka\", v níž zachycuje vlastní sedm let dlouhý terénní výzkum zaměřený na průběh a dopad represí duchovního hnutí Fa-lun-kung v ČLR. Níže je stručný popis jednotlivých bodů zmiňovaných v knize.  Televize New Tang Dynasty Television ve dvacetiminutové analýze události nazvané \"Falešný oheň\" uvádí následující fakta:", "section_level": 1}], "src_summary": "Upálení na náměstí Tchien-an-men se odehrálo v Číně v roce 2001. Celá událost byla západními médii a nezávislými vyšetřovateli označena za případ vykonstruované události, která měla vrhnout špatné světlo na skupinu lidí, kterou čínský režim pronásleduje od roku 1999.", "tgt_summary": "天安门自焚事件(部分外媒与法轮功学员称「天安门自焚伪案」),是指发生于2001年1月23日除夕当天,新华社报告称在北京市中心的天安门广场有5人进行自焚行为。新华社于事发当日通报称五名法轮功学员在天安门广场自焚。但是法轮功方面拒绝为这起事件负责,称在法轮功书籍中明确禁止暴力行为与自杀。此外,法轮功方面亦称整起事件为中共江泽民当局自导自演,为的是引起群众对法轮功的负面印象,以确立打压法轮功的合理性。西方媒体与观察家,质疑共产党当局及媒体过程中的异常反应、严密封锁,而《华盛顿邮报》等媒体调查后,对于自焚者身份是否为法轮功学员,也与党媒持不同看法。国际教育发展组织则声明,称此自焚事件是被中共当局策划导演的。", "id": 724121}
{"src_title": "Karel I. Rumunský", "tgt_title": "卡罗尔一世", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Král Karel I. se narodil jako třetí dítě/druhý syn prince Karla Antona von Hohenzollern-Sigmaringen a jeho manželky Josefíny Bádenské. Světlo světa spatřil 20. dubna 1839 v Sigmaringenu v Německu, v té době v knížectví Hohenzollern-Sigmaringen.  Poté, co získal základní vzdělání, navštěvoval \"Školu kadětů\" v Münsteru, v roce 1857 pak \"Školu artilerie\" v Berlíně. Bojoval v prusko-dánské válce, kde se účastnil útoku na citadely Friederica a Dybbøl; zde získal pověst příkladného vojáka. Do roku 1866 byl důstojníkem pruské armády.", "section_level": 2}, {"title": "Karel rumunským domnitorem a posléze králem.", "content": "Po převratu ze dne 10./11. února roku 1866 a vyhnání Alexandra Ioana Cuzy se Rumunsko ocitlo na pokraji chaosu a stanulo před hrozbou rozpadu. Přes odpor značné části obyvatel byl Karel díky podpoře Napoleona III. (s nímž byla Karlova rodina v mimořádně dobrých vztazích) i většiny rumunských politických elit vybrán na vládce a 20. dubna 1866 zvolen rumunským \"domnitorem\" (vládcem/knížetem). Vydal se inkognito vlakem do Rumunska. Na jeho hranicích ho přivítal Ion Brătianu a společně se vozem (v té době nemělo Rumunsko žádné železniční tratě) vydali do Bukurešti, kde byl Karel přivítán bouřlivými ovacemi.  Záhy po příchodu Karla I. do Rumunska přijal parlament 29. června novou konstituci. Byl to velmi smělý počin, který znamenal další důležitý krok na cestě Rumunska k úplné nezávislosti. Ústava dávala možnost reorganizace státu a jeho vymanění z anarchie.  Účastnil se rusko-turecké války v letech 1877-1878. To přineslo Rumunsku mezinárodní uznání a především na konferenci v Berlíně vyhlášenou plnou nezávislost na Osmanské říši. Karel byl 10. května 1881 korunován králem a Rumunsko od té doby bylo královstvím, což potvrdila i změna ústavy v roce 1881. V roce 1883 podepsal Karel tajný pakt s Trojspolkem.  Karel I. vládl Rumunsku 48 let, což je nejdéle ze všech rumunských vládců nebo králů. Na začátku své vlády vedl Rumunsko ve válce o nezávislost na a po vítězství v této válce byl 10. května 1881 korunován králem a Rumunsko se stalo královstvím.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta vlády.", "content": "Další úspěch zaznamenal král Karel, když se Rumunsko vložilo do sporů během 1. Balkánské války do, které se Rumunsko nezapojilo, ač se mohlo odvolávat na územní nároky v Makedonii kvůli přítomnosti arumunského obyvatelstva. V soupeření Srbska s Bulharskem však nemělo naději na úspěch. Při mírových jednáních po skončení 2. balkánské války však neutrální Rumunsko za svoji předchozí neutralitu žádalo po Bulharsku odstoupení území jižní Dobrudže s důležitým dunajským přístavem Silistra. Požadovaná území byla Rumunsku odstoupena. O rok později, kdy vypukla první světová válka, vzdor veřejnému mínění volajícímu po přistoupení na stranu Trojdohody, rozhodl o plnění podmínek smlouvy z roku 1883 a zaútočil na Rusko. Jeho náhlá smrt 10. října (27. září podle juliánského kalendáře) přetrhla tyto aktivity a jeho synovec a nástupce Ferdinand I. přešel na stranu Trojdohody.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "Se svou budoucí manželkou, Alžbětou zu Wied (1843–1916), se poprvé setkal roku 1861 v Berlíně. Roku 1869 Karel, v té době již kníže rumunský, přijel do Německa hledat nevěstu. Na královském plese v Berlíně se opět setkal s tehdy 25letou Alžbětou a 15. listopadu téhož roku se s ní v Neuwiedu oženil.  Z jejich manželství se narodilo jediné dítě, dcera Marie: Děvčátko však ve věku tří let podlehlo těžkému, tehdy často smrtelnému onemocnění spálou. Tato tragédie poznamenala celý další život královských manželů; vedla k jejich ještě většímu odcizení ve vztahu i tak značně chladném. Alžběta se stavěla s jistým despektem ke Karlově neochvějné oddanosti jeho královským povinnostem; řekla jednou, že její \"„manžel nosí svou korunu, i když spí“\". Až na sklonku Karlova života došlo k jejich sblížení.  Jejich manželství trvalo 43 let. Rumunsku Karel I. vládl 48 let, což je nejdéle ze všech rumunských vládců nebo králů. Zemřel jako pětasedmdesátiletý 16. října roku 1914. Pochován byl v místě odpočinku rumunské královské rodiny v královské hrobce katedrály starobylého města Curtea de Argeș. Jeho žena ho přežila o pouhý rok a půl – zemřela 2. března roku 1916 ve věku 72 let a pohřbena byla po boku svého manžela a své dcerky.", "section_level": 2}, {"title": "Následnictví.", "content": "Král Karel I. zemřel 10. října 1914 ještě před vstupem Rumunska do první světové války. Protože po sobě nezůstavil žádných potomků, nastoupil po něm na rumunský trůn syn jeho staršího bratra Leopolda jako Ferdinand I. Rumunský.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karel I. Rumunský celý jménem Karl Eitel Friedrich Zephyrinus Ludwig von Hohenzollern-Sigmaringen (20. dubna 1839 – 10. října 1914) byl německý princ z dynastie Hohenzollernů, který byl 20. dubna 1866 zvolen rumunským \"domnitorem\" (vládcem/knížetem) následujícím po svržení dosavadního domnitora, kterým byl Alexandr Jan Cuza. 26. března 1881 se stal prvním rumunským králem. Rumunsku vládl od 20. dubna 1866 do 10. října 1914. Byl prvním rumunským vládcem (králem) z dynastie Hohenzollern-Sigmaringen, která v Rumunsku vládla až do komunistického převratu v roce 1947.", "tgt_summary": "卡罗尔一世(Carol I),全名卡尔·埃特尔·腓特烈·泽菲林努斯·路德维希·冯·霍亨索伦-锡格马林根(\"Karl Eitel Friedrich Zephyrinus Ludwig von Hohenzollern-Sigmaringen\" (1839年4月20日—1914年10月10日),霍亨索伦-锡格马林根亲王卡尔·安东的次子,利奥波德之弟。在推翻亚历山德鲁·约安·库扎后,1866年4月被推选为罗马尼亚亲王,并于1881年3月26日宣布成为罗马尼亚国王。他是罗马尼亚霍亨索伦-锡格马林根王朝的第一位国王。 卡罗尔出生在今天德国南部的西格马林根,在中学以后,毕业于明斯特军事学校。1857年在柏林火炮学校学习,在那里他升为陆军中尉,参加腓特烈西亚城堡(丹麦日德兰半岛东南的海港城市)围困。", "id": 631613}
{"src_title": "Observatoř Palomar", "tgt_title": "帕洛马山天文台", "src_document": [{"title": "Haleův teleskop.", "content": "200palcový (5,08 m) Haleův teleskop byl pojmenován po americkém astronomovi Georgi Ellerym Haleovi. Caltech ho vystavěl za 6 milionů dolarů, které získal z grantu Rockefellerova institutu. Obrovské zrcadlo z pyrexu vyrobily sklárny \". Ve své době největší teleskop na světě spatřil své „první světlo“ roku 1948. Jako první ho pro svá pozorování používal americký astronom Edwin Powell Hubble. Plně dokončen byl o rok později. Překonán byl až roku 1992, kdy byl postaven 10metrový dalekohled Keck I na havajské hoře Mauna Kea.  Haleův teleskop spravuje konsorcium složené z Kalifornského technického institutu, Jet Propulsion Laboratory a Cornellovy univerzity. S jeho pomocí byla objevena řada vzdálených kvasarů na hranici známého vesmíru, ale také stovky planetek v naší sluneční soustavě. Další planetka, (34419) Corning, byla objevena pomocí jeho modelu, postaveného v měřítku 1:10. Tento model je umístěn v sídle skláren'(nyní ') ve městě Corning, stát New York.  Ronald Florence popsal historii stavby dalekohledu v knize '. Richard Preston napsal o teleskopu a astronomech, kteří s ním pracují, kritikou uznávaný dokumentární román '.  Roku 1958 observatoř dokončila tzv. \" (POSS), desetiletou prohlídku oblohy, sponzorovanou společností National Geographic. Tento průzkum byl proveden pomocí Teleskopu Samuela Oschina, který oblohu snímal na 35cm fotografické desky Kodak 103a-O citlivé na modré světlo a Kodak 103a-E citlivé na červené světlo. Průzkum původně pokryl oblohu od deklinace +90 stupňů (severní nebeský pól) po -27 stupňů ve všech rektascenzích, s citlivostí do +22 mag (přibližně milionkrát citlivější než lidský zrak). V letech 1957–1958 byl průzkum rozšířen do deklinace -33 stupňů.", "section_level": 1}, {"title": "Další teleskopy a zařízení.", "content": "Australský astronom J. B. Whiteoak pomocí stejného přístroje prohlídku rozšířil až do deklinace -45 stupňů, ovšem tentokrát jen na fotografické desky citlivé na červené světlo.  Další palomarská prohlídka, tzv. \" (POSS II) byla provedena v 80. a 90. letech s využitím zdokonaleného dalekohledu a fotografických desek s lepší emulzí. Oschinův dalekohled byl vybaven achromatickým korektorem a automatickým naváděním. Fotografie pořizoval ve třech vlnových délkách: modré, červené a infračervené. V průběhu pořizování snímků pro POSS II bylo objeveno také několik komet a vzájemným porovnáním snímků obou prohlídek POSS I a POSS II bylo objeveno více než 100 supernov.  Tato prohlídka byla nejrozsáhlejší prohlídkou oblohy až do roku 2001, kdy byla dokončena prohlídka'(2MASS). Co se týká hloubky, předstihuje ji probíhající, ovšem palomarská prohlídka zahrnuje téměř 2,5 krát větší část oblohy. POSS existuje též v digitalizované verzi (tj. naskenované fotografické desky), a to jak ve formě fotografií ('), tak i ve formě katalogu (\").", "section_level": 1}, {"title": "Současný výzkum.", "content": "Jedním z probíhajících programů je vyhledávání blízkozemních planetek. Tento program v současné době využívá fotografické kamery, kterou sestrojil tzv. \"\", mapující od roku 2001 část oblohy kolem nebeského rovníku. Kameru, nainstalovanou v létě 2003 na Teleskop Samuela Oschina, využívá i řada dalších programů. Patří mezi ně i hledání vzdálených těles v Kuiperově pásu, jež vedlo k objevu již desítek transneptunických těles. Na observatoři byly nalezeny mimo jiné i trpasličí planety (136199) Eris a (136472) Makemake a další tělesa (20000) Varuna a (50000) Quaoar. Observatoř si činila nárok i na objev trpasličí planety (136108) Haumea, který jí však po sporu s pozorovatelským týmem ze španělské Observatoře Sierra Nevada nebyl přiznán. Observatoř se pomocí této kamery věnuje také sledování gama záblesků, při nichž se využívá schopnosti rychlé reakce automatizovaného dalekohledu, jež umožňuje rychle pořídit sérii snímků uhasínajícího záblesku, dále hledání supernov, které má pomoci ověřit teorii zrychlující se expanze vesmíru, a hledání kvasarů.  Fotografická kamera sestává ze 112 CCD součástek pokrývajících celé zorné pole dalekohledu (4×4 stupně). Jde o největší mozaiku CCD součástek v astronomickém přístroji.", "section_level": 1}, {"title": "Jasné fotografie.", "content": "V září 2007 uveřejnil tým amerických a britských astronomů několik fotografií z palomarské observatoře, které jsou nejjasnějšími do té doby pořízenými fotografiemi vnějšího vesmíru. Na ostrosti získaly díky novému systému adaptivní optiky. Jejich rozlišení převyšuje dvakrát i rozlišení Hubblova vesmírného dalekohledu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Observatoř Palomar je americká soukromá astronomická observatoř v Kalifornii, ve správním obvodě San Diego, ležící v pohoří Palomar Mountain Range. Jejím vlastníkem a správcem je Kalifornský technologický institut (Caltech). Kromě Caltechu zde provádí výzkum též jeho partneři, zejména Jet Propulsion Laboratory a Cornellova univerzita. Observatoř v současné době pozoruje pomocí tří hlavních dalekohledů: Haleova teleskopu (průměr 5,08 m), Teleskopu Samuela Oschina (průměr 1,22 m) a dalšího zrcadlového teleskopu (1,52 m). Kromě toho je zde umístěn také Palomarský zkušební interferometr.", "tgt_summary": "帕洛马山天文台是美国加利福尼亚州的洛杉矶东南方的圣地亚哥郡,位于帕洛马山脉海拔1706米的一个天文观测台。它是在美国天文学家乔治·海尔的领导下,洛克菲勒基金会捐款,于1928年建成,由位在帕萨迪纳的加州理工学院拥有和营运。研究的时间属于加州理工学院及与其合作研究的伙伴,包括喷射推进实验室和康乃尔大学。Research time is granted to Caltech and its research partners, which include the Jet Propulsion Laboratory (JPL) and Cornell University.", "id": 1417127}
{"src_title": "Let US Airways 1549", "tgt_title": "全美航空1549號班機事故", "src_document": [{"title": "Průběh nehody.", "content": "Airbus A320 se 150 pasažéry a 5 členy posádky se zvedl z dráhy 04 letiště \"La Guardia\" v 15:25:34. Minutu a půl po startu, v čase 15:27:11 se letoun dostal do hejna kanadských hus (Bernešek velkých) a v důsledku nasátí jejich těl značně poklesl oběma motorům tah. Otáčky N1 prvního motoru klesly z 82% na 36%, u druhého motoru až na 16%, naopak teplota výstupních plynů motorů se začala blížit k horní hraniční hodnotě.  Kapitán Chesley Sullenberger zapnul pomocnou energetickou jednotku APU, převzal řízení letadla a požádal prvního důstojníka, aby našel v příručce (QRH – quick reference handbook) postup pro tento případ. Ten poněkud nešťastně uplatnil postup pro výpadek obou motorů a provedl jejich restart. Motor č. 2 se mu ale nepodařilo nahodit vůbec, zatímco motor č. 1 se sice rozběhl, ale otáčky již nedosáhly předchozích hodnot. Není ovšem jasné, jak dalece to ovlivnilo průběh dalších událostí. Mezitím kapitán ohlásil stav nouze a provedl levou zatáčku zpět. Po ztrátě výšky, bránící bezpečnému návratu na letiště LaGuardia i přistání na bližším letišti Teterboro, se rozhodl pro nouzové přistání na řece Hudson, které také v rychlosti okolo 230 km/h (125 KIAS) v čase 15:30:44 (20:30:44 UTC) úspěšně provedl.  Jedná se o extrémně nebezpečný a náročný manévr vzhledem k tomu, že A320 má motory umístěné v gondolách pod křídly a při dosednutí na hladinu je velmi důležité, aby obě strany narazily na hladinu současně a pod správným úhlem. Situaci pilota poněkud usnadnila klidná hladina řeky, příznivé meteorologické podmínky a snad i to, že tento letoun je vybaven poměrně propracovaným systémem řízení, takže pilot mohl část práce přenechat palubním počítačům a soustředit se jen na základní parametry přistání. I tak se jedná o naprosto ojedinělý úspěch, kdy při přistání letadla podobné konstrukce na vodní hladinu nedošlo ke ztrátám na lidských životech. Vlastní letoun ovšem po nárazu na vodu ztratil jeden motor a konstrukce draku se natolik zdeformovala, že musel být odepsán a pojišťovací společnost ho nabídla v internetové aukci.  Všichni cestující i členové posádky přistání přežili, vyskytlo se pouze několik život neohrožujících zranění a podchlazení (teplota vzduchu byla v daný okamžik –7 °C). Zkušený osmapadesátiletý kapitán Sullenberger byl oceněn za perfektní výkon, vyžadující značnou odvahu, chladnokrevnost a dokonalé ovládání letounu. Oficiálně mu pogratulovali úřadující prezident George W. Bush i zvolený prezident Barack Obama (který se úřadu ujal 20. ledna, pět dní po havárii). V tisku byl Sullenbergerův husarský kousek oslavován jako „Hudsonský zázrak“.", "section_level": 1}, {"title": "Zfilmovaná ztvárnění události.", "content": "Havárie se šťastným koncem se stala předmětem jednoho z dílů dokumentární série \"Letecké katastrofy\".  V roce 2016 vznikl na motivy této události úspěšný film.", "section_level": 1}], "src_summary": "Let US Airways č. 1549 byl každodenní komerční let na trase \"LaGuardia Airport\" (New York) – Charlotte – Seattle, který 15. ledna 2009 asi šest minut po startu nouzově přistál na řece Hudson.", "tgt_summary": "全美航空1549号班机 (英语:US Airways Flight 1549)是一班美国全美航空公司由纽约市拉瓜迪亚机场起飞,中途停留北卡罗莱纳州夏洛特道格拉斯国际机场,前往华盛顿州西塔科西雅图-塔科马国际机场的每日定期国内商业客运航班。2009年1月15日,一架空中客车A320-214负责该航线,在起飞爬升过程中遭加拿大黑雁鸟击,导致两个引擎同时熄火,飞机完全失去动力,驾驶舱机组人员在确认无法到达任何附近机场后,决定于哈德逊河河面进行迫降。该航班于升空6分钟后紧急迫降于曼哈顿中城哈德逊河河面,结果机上共155人全数生还,该事件也被称为「哈德逊河上的奇迹」(英语:Miracle on the Hudson)。", "id": 2685223}
{"src_title": "Micro-Star International", "tgt_title": "微星科技", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "80. léta 20. století.", "content": "Založeno v roce 1986, MSI se nejdříve soustředila na design a výrobu základních desek. Později toho roku MSI představilo první přetaktovanou základní desku řady 286.  Roku 1989 MSI představila první základní desku řady 486.", "section_level": 2}, {"title": "90. léta.", "content": "V roce 1993 MSI představila první základní desku řady 586.  V roce 1995 MSI představila základní desku Dual Pentium.  V roce 1997 MSI představila Intel Pentium II základní desku s Intel MMX Technologií, zároveň se svými prvnímy grafickými kartami, a první barebone.  V roce 1998 se MSI stala veřejnou firmou a představila první základní desku Socket 7.", "section_level": 2}, {"title": "nultá léta 21. století.", "content": "V roce 2000 byla založena MSI Computer (Shenzhen) Co., Ltd.  V roce 2001 byla založena MSI Electronics (Kunshan) Co., Ltd.  V roce 2002 MSI představila první PC2PC Bluetooth & WLAN základní desku.  V roce 2003 MSI představila první Pen Tablet PC (PenNote3100).  V roce 2004 MSI představila první Notebook product (M510C).  V roce 2008 MSI získala ocenění Top 20 Taiwan Global Brands.  V roce 2009 MSI představila první Ultrabook (X320) a první All-in-One PC (AP1900).", "section_level": 2}, {"title": "10. léta.", "content": "V roce 2011 získala MSI ocenění Top 100 Taiwan Brands mezi 500. značkami.  V roce 2013 MSI získala 15. rok za sebou ocenění Taiwan Excellence.  V roce 2015 byla MSI hodnocena jako čtvrtá nejlepší notebooková značka za rok 2015 v magazínu Laptop Magazine v USA.  Počátkem roku 2016 MSI oznámila spolupráci s HTC na Vive systému za cílem poskytnutí zážitku Virtuální reality.", "section_level": 2}], "src_summary": "MSI (Micro-Star International Co., Ltd, ) je tchajwanská multinárodní firma se sídlem v čínském Jhonghe, vyrábějící výpočetní techniku. Navrhuje, vyvíjí a poskytuje počítačový hardware, související produkty a servis, do kterých patří notebooky, základní desky, grafické karty, All-in-One počítače, servery, průmyslové počítače, počítačové periferie, informační systémy do aut, atd.", "tgt_summary": "微星科技(Micro-Star International Co., Ltd.,缩写MSI,),台湾电子零组件制造商及品牌,总部位于台湾新北市中和区。早期以主板、显卡为主要产品,近年切入电竞电脑,于高阶电竞笔电拥有约20%市占率。", "id": 2642518}
{"src_title": "Předkolumbovská Amerika", "tgt_title": "前哥倫布時期", "src_document": [{"title": "Počátky osídlení Ameriky.", "content": "Všichni nativní obyvatelé Ameriky, původně lovci a sběrači, mají asijský původ, přišli však z různých oblastí Asie a lišili se vnější podobou. Dnes je obecně přijímána teorie jejich přechodu na kontinent v místě dnešní Beringova průlivu v poslední době ledové, ve které byl díky poklesu mořské hladiny o 85 metrů obnažen 1600 kilometrů široký pruh kontinentálního šelfu (tzv. „Beringie“). Tuto teorii jako první formuloval český antropolog (žijící v USA) Aleš Hrdlička (ale domníval se, že k tomu došlo před 3000 lety). Stalo se tak postupně přibližně od doby před 40 000 lety (jiní autoři uvádějí i odlišná data, například 25 000 př. n. l. či nálezy v Kanadě (Bluefish Caves) z doby 22 000 př. n. l., což zpochybňuje teorii o hlavním příchodu přes Beringovu úžinu zhruba před 14 tisíci lety, protože genetické důkazy starověkých Beringů ukazují na více než 20 tisíc let.) Až na jih kontinentu lidé došli okolo roku 9000 př. n. l. podle poznatků z 20. století. Novější poznatky ale ukazují, že například na jihu Chile byli lidé před více než 14 tisíci lety. Byla tam objevena stopa přes 15 tisíc let stará a známky lidského osídlení i více než 18 tisíc let staré, což jsou datování starší než která má kultura Clovis ze Severní Ameriky. Greenbergova hypotéza uvádí, že Amerika byla osídlena dvěma cestami – přes Beringův průliv a zejména střední a Jižní Amerika i z asijských ostrovů přes moře.  Artefakty byly doloženy pro dobu 14000 let před n.l. v Severní i Jižní Amerce. Odpovídají také osídlení z Austrálie. Genetické studie dokazují obchod Jižní Ameriky s Polynésií, kde bylo nalezeno písmo rongorongo (písmo bylo nalezeno i v Mezoamerice, ale ne v Severní Americe). Metalurgie je také charakteristická pro Jižní Ameriku a nebyla nalezena v Severní Americe.  Ostatní teorie původů obyvatel Ameriky byly odmítnuty jako nepodložené – antropolog Grafton Elliot Smith například tvrdil, že pocházejí z Egypta, podle jiných se jedná o potomky obyvatel Atlantidy, Lemurie či Mu. Mormoni dodnes zastávají názor, že se jedná o potomky ztracených deseti izraelských kmenů. K nejstarším známým nalezištím lze přiřadit například lokalitu Tule Springs na území dnešních USA či další lokality v Jižní Americe (jeskyně Lauricocha, Guitarreo či Diablo). O jiných oblastech, jako například jeskyně Piquimachay, se vedou spory. Roedl uvádí archeologický nález v texaském Lewisville, datovaný dokonce do období 38 000 let př. n. l. Jsou ale i jiné známky přítomnosti člověka a to dokonce v době 130 000 let př. n. l., což by mohl být například Homo erectus. Důkazy jsou ale diskutabilní.", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Zásadní odlišnost mezi Novým a Starým světem spočívala například v tom, že v Americe nebyla domestikována téměř žádná zvířata (největším byla lama, pak už jen morče a menší drůbež – krocani, kachny). Jediným zvířetem domestikovaným v celé Americe byl pes (zejména na maso). Zemědělství bylo založeno na pěstování manioku a kukuřice (jeho počátky jsou datovány přibližně do roku 7000 př. n. l.). Mezi další plodiny patří podle oblasti například brambory, rajčata, tomatillo, dýně, chilli papričky, fazole, ananas, sladké brambory, merlík čilský, laskavec, vanilka, kakao, cibule, podzemnice olejná, jahody či avokádo. Rozšířené bylo i pěstování koky (v Andách) a užívání řady přírodních psychotropních látek.", "section_level": 1}, {"title": "Severní Amerika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kultura Clovis.", "content": "Kultura Clovis byla nejrozšířenější paleolitickou kulturou v Severní Americe. Je datována přibližně do období 10 000 př. n. l. až 9200 př. n. l. Jednalo se o lovce a sběrače, kteří lovili mamuty a jejich sídliště sloužila zejména k jejich zpracování.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura Mississippi.", "content": "Mississippská kultura ve své době dominovala celé oblasti řeky Mississippi. Typická pro ni byla stavba mohutných mohyl. Společnost neznala písmo. Jejich společnost byla stratifikovaná a založená na zemědělství. Největším sídlem této kultury byla Cahokia, kde tamní stavitelé postavili největší z amerických pyramid – dnes nazývanou Mohyla mnichů.", "section_level": 2}, {"title": "Severní Amerika v době objevení Španěly.", "content": "Obyvatelé Severní Ameriky vytvořili velice pestrou mozaiku jazykových oblastí a kulturních okruhů. Více homogenní byly například oblast prérií či sever, kde se usadili poslední příchozí – Inuité, naopak velice pestrá byla situace při západním pobřeží Ameriky. Antropolog Alfred Louis Kroeber vyjmenoval deset kulturních oblastí, ke kterým jsou zde uvedena některá ze známějších etnik. Arktická (Inuité), subarktická (Čipewajové, Creeové), severovýchod (Algokinové – Otawové, Mohykáni, Irokézové – Mohawkové, Senekové, Čerokíové), jihovýchod (Čoktavové, Seminolové, Čikasavové), prérie (Šajeni, Siouxové, Pawnee, Černonožci, Vraní indiáni, Komančové, Kajovové), jihozápad (Apačové, Hopi, Zuni, Pimové), Velká pánev (\"Great Basin\" – Utové, Šošoni, Pajutové), Kalifornie, plateau a severozápad (Činukové, Kwakiutlové).", "section_level": 2}, {"title": "Mezoamerika.", "content": "Předkolumbovské kultury v Mezoamerice byly založené na zemědělství – zejména na pěstování kukuřice. Centrem osídlení byla velká opevněná města obklopená zemědělským zázemím, ve kterých se soustřeďoval obchod, náboženské obřady i politická moc. Někdy se v souvislosti s touto oblastí hovoří přímo o městských státech. Na druhou stranu zde nebyla domestikována téměř žádná zvířata a nebyly používány kovové nástroje. Písmo bylo hieroglyfické. V případě vývoje mezoamerických civilizací je rozlišováno předklasické, klasické a poklasické období.  Jacques Soustelle dělí mezoamerické kultury i podle jiných kritérií. Kultury Olméků, Mayů a Teotinuacánu v prvním tisíciletí byly dle něj mírumilovné a koncentrované kolem obchodu a náboženských center. Toltékové byli kulturou přechodnou mezi druhým obdobím, kdy se po celé oblasti prosadily válečnické civilizace, vyžadující hromadné lidské oběti. Dlouhou dobu mírumilovní Mayové a Toltékové se k vedení válek a obětování lidí také přiklonili.", "section_level": 1}, {"title": "Předklasické období.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Olmékové.", "content": "Olmékové (jejich původní název není znám) jsou nejstarší komplexní civilizací předklasického období, která se rozvinula v bažinatých a pravidelně zaplavovaných nížinách na pobřeží Mexického zálivu (vyvýšené bylo pouze pohoří Tuxtla). Jejich kultura je datována do období 1200 př. n. l. až 400 př. n. l. Znali obrázkové písmo, ve městech stavěli pyramidy a mohyly. Olméčtí umělci vytvářeli mohutné sochy z čediče z pohoří Tuxtla, které pak přepravovali na velké vzdálenosti. Nejstarší centrum kultury – San Lorenzo, bylo kolem roku 900 př. n. l. téměř zcela zničeno. Pozdější centrum La Venta bylo později také zničeno a posledním centrem bylo pravděpodobně Tres Zapotes. Jejich náboženství si vyžadovalo lidské oběti a pravděpodobně byl rozšířen i rituální kanibalismus.", "section_level": 3}, {"title": "Mayové.", "content": "Mayská civilizace existovala v oblasti jižního Mexika a zejména na poloostrově Yucatán. Mayská civilizace vznikla už v předklasickém období a ze všech zdejších civilizací vydržela nejdéle – ovládnutí oblasti Španělům trvalo déle než jedno století.  Mayské písmo bylo nejpokročilejší na kontinentu a na velice vysoké úrovni bylo také umění, architektura, stejně jako znalosti matematiky a astronomie. Mayové znali nulu, délku roku určili přesněji než gregoriánský kalendář, přesně vypočetli pohyb nebeských těles (v případě Venuše s odchylkou méně než dvě hodiny za 500 let) a jejich kalendář pracoval s perspektivou milionů let. Přitom neznali kolo či kovové nástroje. Soustelle dokonce prohlásil, že: \"„Mayové jsou možná jediní na světě, kdo uctívali kult času“\". Potomci Mayů v oblasti žijí dodnes.", "section_level": 3}, {"title": "Klasické období.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Teotihuacán.", "content": "Teotihuacán (název není původní a pochází od Aztéků) byl centrem nejznámější mezoamerické kultury klasického období, jejíž oblast vlivu byla dokonce větší než později u samotných Aztéků. Je datován do období od 4. stol. př. n. l. do 7. stol. n. l. Město bylo nejvýznamnějším obchodním centrem oblasti a také náboženským centrem (jednalo se o polyteismus. Bohové byly například: Tlaloc, Chalchiuhtlicue či Quetzalcoatl). S počtem obyvatel odhadovaným na 125–250 tisíc osob bylo mnohem větší, než jakékoliv jiné město ve Starém světě. Jeho obyvatelé se věnovali zemědělství. Vyznačovalo se monumentální architekturou – mělo široké ulice, pyramidy (zejména Pyramida Slunce a Pyramida Měsíce) a chrámy. Umělecké předměty byly zejména z obsidiánu a keramiky. Proč bylo město později opuštěno se nepodařilo uspokojivě objasnit, zejména v jeho bohatších čtvrtích jsou patrné stopy požáru. Aztékové město po několika stovkách let částečně znovuobydleli.", "section_level": 3}, {"title": "Poklasické období.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Toltékové.", "content": "Etnoložka a historička Markéta Křížová, uvádí, že Toltékové nejspíš nikdy neexistovali a jde jen o módní vlnu New Age. Centrem Toltécké kultury, která prožívala rozmach od počátku 7. do druhé poloviny 12. století, byla severně od Teotihuacánu položené město Tula (zkomolenina původního názvu \"Tollan\"). Ve století byla Tula zničena a o důvodech jejího zániku panují, jak je to u této oblasti typické, pouze dohady.", "section_level": 3}, {"title": "Aztékové.", "content": "Vrcholnou kulturou v oblasti centrálního Mexika se stali Aztékové. Aztécká říše vznikla z konfederace městských států Tenochtitlánu, Texcoca a Tlacopánu, jež byla vytvořena roku 1428 po vítězné válce proti městskému státu Azcapotzalco, po níž Tenočkové získali rozhodující vojenský a politický vliv. Následně se Tenochtitlán stal hlavním městem konfederace. Aztécké písmo bylo obrázkové, které sloužilo k psaní řady literárních žánrů (například básně a náboženské texty). Aztékové měli velice složitý systém náboženství. Svět a historii vnímali jako neustálý cyklus zrození a smrti. Slunce podle nich neustále potřebovalo přísun lidské krve, aby nezesláblo a svět nezanikl. Tomu sloužilo obrovské množství lidských obětí.  Do konce 15. století si Aztékové porobili většinu kmenů středního a jižního Mexika. Od počátku 16. století měla rozlehlá říše problémy se správou, které ji oslabovaly. Říše byla rozvrácena evropskými dobyvateli, které vedl Hernán Cortés.", "section_level": 3}, {"title": "Karibik.", "content": "Lidé, kteří osídlili Karibik postupovali z oblasti ústí řeky Orinoco v dnešní Venezuele ostrovy Malých Antil až po Velké Antily. V době připlutí Španělů do Karibiku zde byli nejrozšířenější Sibonejové, Taínové a Karibové. Nejstarší karibskou kulturou ovšem byla kultura Guanajatabeye, podle materiálu používaného nejčastěji k výrobě předmětů zvaná též \"kultura lastur\". Toto paleolitické etnikum bylo v době připlutí Španělů zatlačeno do izolace na západě Kuby. Sibonejové žili v době příchodu Španělů na většině Kuby a části Haiti. Byly to rybáři a pěstitelé manioku.  Na Velkých Antilách a Bahamách dominovali Taínové (součást kultury Aravaků), kteří se dělili na řadu dalších skupin. Stopy arawackého osídlení jsou všude od Trinidadu až po Kubu a Bahamy. Příslušníci taínského velice mírumilovného etnika byli především rybáři a zemědělci pěstující maniok. Byli to animisté. Arawakové se potýkali s bojovnými Kariby, kteří je, až na několik severních ostrovů, vytlačili z prostoru Malých Antil. Karibové byli méně rozvinutí a výrazně agresivnější. Jejich náboženství bylo animistické a provozovali rituální kanibalismus (slovo kanibal je odvozeno právě ze jména tohoto etnika).  Populace Taínů na Hispaniole se necelých 50 let po příchodu Evropanů zmenšila z 300 000 na méně než 200 osob. Po sto letech od příchodu Španělů vymizela téměř celá populace Arawaků. Pouze několik izolovaných oblastí obývaných Kariby existuje dodnes.", "section_level": 2}, {"title": "Jižní Amerika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Smíšené oblasti.", "content": "Oblasti mezi Mezoamerikou a oblastí And byly pod vlivem tamních civilizací, byla zde vysoká hustota obyvatelstva, rozvinutý obchod, metalurgie a hrnčířství. Zemědělství bylo založené na pěstování manioku. Vyspělosti mezoamerických a andských říší však tyto oblasti nedosáhly. Přesto zde byla řada významných oblastí a kultur, například Taironové, Sinú, Muiskové, Kimbajové, Kalimové či Tolimové. Například Taironská oblast na severu dnešní Kolumbie v pohoří Sierra Nevada de Santa Marta zahrnovala přes 200 měst s kamennými budovami. Byly zde i kamenné silnice a středisko těžby zlata.", "section_level": 2}, {"title": "Andy.", "content": "Pro nejrozvinutější kultury v andské oblasti byly typické velké říše a časté války. Historicky jsou dnes děleny do tří období (\"horizontů\") podle převládajícího uměleckého vlivu a dvou přechodných (\"intermediálních\") období, kdy byla oblast kulturně roztříštěná. Jejich poznání komplikuje absence písma. Typické prvky zdejších kultur jsou závlahové zemědělství, monumentální architektura, vyspělé zpracování kovů, keramiky a textilu.  Období předcházející prvnímu horizontu je děleno na předkeramické (4000–1800 let př. n. l., například civilizace Caral) a raně keramické období (1800–900 let př. n. l., keramická kultura ve Valdivia však existovala dříve). V této době vznikají první organizovaná společenství a sídliště městského typu. Rozvijí zemědělství (kukuřice, bavlna), chov lam, je budováno zavlažování. K tomuto období jsou řazena například naleziště El Paraiso, Las Haldas, Kotosh, Mojeque či chrámový komplex Cerro Sechín.", "section_level": 2}, {"title": "Raný horizont.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Chavín.", "content": "K nejstarším a nejvyspělejším kulturám v oblasti patřil Chavín (nebyl však jediný viz například kultury Wankarani a Chiripa), jehož existence je datována mezi lety 900–200 př. n. l. s vrcholným obdobím od roku 400 př. n. l. Nejznámější lokalitou je město Chavín de Huántar, nacházející se na frekventované obchodní trase na východním svahu And. Architektura města je v kamene a nepálených cihel. Jsou zde akvadukty, kanalizace a terasovitá pole, usnadňující zemědělství v andském prostředí charakteristickém nedostatkem půdy. Vyspělé bylo zpracování textilu, keramiky a zlata.  Náboženství bylo centralizované a mělo podobu teokracie. Významné je například „usmívající se božstvo“ s atributy kočkovité šelmy a hada, jehož pravé jméno neznáme či Bůh se žezly. Pravděpodobně se jednalo o lovce lebek. Zajímavostí je pravděpodobně z rituálních důvodů zbudovaný důmyslný kanalizační systém pod hlavním chrámem, který měl v chrámu vytvářet působivé zvukové efekty. Samotný Chavín už však navazuje na jiné starší kultury (např. Kotosh či Shillacoto) a pravděpodobně měl kontakty s Mezoamerikou. Vliv chavínské kultury se projevoval až do doby Inků.", "section_level": 3}, {"title": "Rané přechodné období.", "content": "Po úpadku Chavínu následovalo rané přechodné období (200 př. n. l. až 700 n. l.), kdy se oblast rozpadla na řadu místních, vzájemně soupeřících útvarů (\"seňoríos\"), formujících se ještě v době existence Chavínu, z nichž známější jsou dnes kultury Moche, Nazca, Paracas, Lima, Vicús či Pucara.", "section_level": 2}, {"title": "Moche.", "content": "Nejvýznamnější kulturou raného intermediálního období byli Močikové, jejichž kultura s centrem v Moche je datována do období 100 př. n. l. do 700 n. l. Šlo již o silně organizovanou, stratifikovanou a výbojnou společnost. Vyspělá je močická malovaná keramika (časté jsou sošky zmrzačených lidí či spoutaných vězňů a zajatců, nebo erotické motivy – \"huacas pornográfikos\"), zpracování kovů a textilií. Rozvinutá byla též chirurgie – trepanace lebek. Časté jsou výjevy žvýkání koky. Ústředním bodem náboženství bylo uctívání Měsíce. Pyramida slunce, postavená v Moche z nepálených cihel (\"adobe\") a dodnes částečně dochovaná, je s délkou nejméně 350 metrů a výškou 40 metrů největší stavbou svého druhu na kontinentu. Významným pozůstatkem močiků je nález kompletní hrobky tzv. pána ze Sipánu v roce 1987, řazený mezi nejvýznamnější archeologické nálezy v oblasti.", "section_level": 3}, {"title": "Paracas.", "content": "Kultura Paracas je pojmenována podle stejnojmenného poloostrova na peruánském pobřeží (často je považována za součást kultury Nazca). Datována je do období 650 př. n. l. až 150 n. l. a vznikala vlivem Chavínu. Známá jsou zejména zdejší pohřebiště obsahující mumie ve „fetální poloze“ (skrčenci) zabalené do perfektně dochovaných bohatě zdobených látek. Častá je u nich deformace a trepanace lebek.", "section_level": 3}, {"title": "Nazca.", "content": "Převažující kultura přechodného období na jižním pobřeží je nazývána kultura Nazca. Je datována do období 370 př. n. l. až 450 n. l. Mnoho uměleckých motivů je inspirováno kulturou Paracas. Byl zde pravděpodobně kult trofejních hlav a bylo nalezeno množství trepanovaných lebek. Veřejné stavby zde byly stavěny z nepálených cihel, proto není po nazcanské kultuře příliš architektonických památek a její nejznámější pozůstatek jsou geoglyfy na planině Nazca.", "section_level": 3}, {"title": "Střední horizont.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Huari.", "content": "Okolo roku 500 n. l. skončilo přechodné období a andské oblasti začaly dominovat dvě kultury s centry v Wari (též \"Huari\") ležícím severně od Cusca a v Tiwanaku (též \"Tiahuanaco\") nacházející se na pobřeží jezera Titicaca. Zpočátku obě kultury čerpaly z odlišných kořenů – Huari bylo pod vlivem kultury Moche a Tiwanaco pod vlivem kultury Pucara, v pozdějším období (Roedl uvádí 6–7. století) se k sobě natolik přiblížily, že se mezi nimi obtížně rozlišuje a hovoří se o \"Bolivijském Tiwanacu\" a \"Peruánském Tiwanacu\". Zatímco Tiwanaco bylo určeno zejména ke kultovním účelům, zatímco Huari bylo plnohodnotným městem s ulicemi na pravoúhlém půdorysu.  Z pozůstatků Tiwanaca je známá zejména andezitová Brána slunce (široká 4 metry, vysoká 3 metry s motivem „boha se dvěma žezly“) a obří kamenná socha Atlanta. Vrchol rozvoje těchto území je datován do období 500 n. l. až 1000 n. l. Byla budována opevněná města, které spojovaly silnice a obyvatelé také odváděli svým vládcům práci na veřejných stavbách a v zemědělství, což převzali také Inkové. Huari bylo ještě před rokem 800 n. l. z neznámého důvodu opuštěno a do krize se postupně dostala celá říše.", "section_level": 3}, {"title": "Pozdní přechodné období.", "content": "Po úpadku Huari a Tíwanaca nastalo období soupeření až tří desítek menších útvarů, které probíhalo přibližně v 11. až 14. století. Dobové prameny hovoří o radikální militarizaci společností a bojích o půdu a vodu. Naopak neustále vzkvétalo umění a obchod.", "section_level": 2}, {"title": "Sicán.", "content": "Za nejstarší seňorío tohoto období je považován Sicán, který v době svého vzniku okolo roku 700 n. l. navázal na kulturu Moche, vrcholu dosáhl kolem roku 900 a zanikl v roce 1375, kdy se stal součástí říše Chimú. Centrum kultury se nacházelo v údolí Lambayeque. Pro Sicán byla charakteristická monumentální architektura.", "section_level": 2}, {"title": "Chimú (Čimú).", "content": "Na severu v oblasti dřívější močické kultury se prosadila „říše“ Chimú (též \"Chimor\"), jejímž jádrem bylo město Chan Chan. Říše Chimú expandovala pomocí výbojů a měla velice propracovaný byrokratický aparát s nejvyšší postavou vládce – ztělesněného boha. Zajímavé je, že v Chan Chanu tvoří ve středu města jednotlivé budovy deset rozsáhlých oddělených obytných komplexů – královských paláců (\"ciudadel\") s vlastní půdou a nádržemi vody, chráněných zdmi z nepálených cihel o výšce až 12 metrů. Každá z citadel měla jen jediný vchod a byla pravděpodobně za života sídlem a po smrti mauzoleem jednoho z panovníků, což je prvek, který se později vyskytoval i u Inků.  Rozvoj říše Chimú je datován do období 1250–1460 (říše měla délku okolo 1000 km od města Tumbes po dnešní Limu), tehdy byla poražena Inky a začleněna do jejich říše. Zajímavé je, že výrobky z oblasti Chimú se nejvíce rozšířily až po dobytí inky, které ohromila jejich vysoká umělecká úroveň. Kovotepci a řemeslníci proto museli odejít do Cusca a pracovat pro samotné inky.", "section_level": 3}, {"title": "Incká říše.", "content": "Poslední velkou předkolumbovskou říší v andské oblasti byla Incká říše (kečuánsky \"Tahuantinsuyu\" – Čtyři díly světa) s centrem v Cuscu (Cusco je dnes v seznamu světového dědictví UNESCO). Vrchol rozmachu říše nastal v letech 1438–1533. Ve vrcholném období se rozkládal na území dnešních států Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Bolívie, Chile a Argentiny (délka cca 5000 kilometrů a počet obyvatel byl odhadem 30 milionů).  Inkové vytvořili silně centralizovaný byrokratický systém, ve kterém bylo veškeré obyvatelstvo rozděleno do útvarů po deseti a na jehož vrcholu byli vládci čtyř částí říše (\"apo\") a nad nimi všemocný \"sapa inka\" – syn Slunce. Dominantní byl systém redistribuce většiny vytvořených statků. Byla tolerována místní náboženství a \"huaky\", dominoval však kult Slunce. Inkové výrazně rozšířili systém silnic (dosáhl délky odhadem 30–50 tisíc kilometrů), zavedli stálou armádu, budovali nová města a mohutné stavby z perfektně opracovaného polygonálního – například pevnost Sacsayhuamán či chrám Coricancha v Cuscu. Běžná byla povinnost práce obyvatel na veřejných stavbách (\"mita\"). Jelikož byl v této oblasti nedostatek půdy pro zemědělství, Inkové budovali rozsáhlý systém terasových polí zabraňující erozi. Rozvinutá byla i řemesla, zejména zpracování kovů. Inkové naopak neznali princip klenby a k záznamům používali pouze uzlové písmo \"quipu\".  Když Inckou říši dobyl conquistador Francisco Pizarro, uchýlili se poslední inčtí panovníci na úpatí And, kde ve špatně dostupném terénu vytvořili malý stát Vilcabama a zde Španělům vzdorovali až do roku 1572, kdy byl zabit poslední inka Túpac Amaru I..", "section_level": 2}], "src_summary": "Předkolumbovská Amerika je ozačení pro historická období na americkém kontinentu před připlutím Kryštofa Kolumba v roce 1492, které bylo počátkem evropského působení na kontinentu a zcela zásadně proměnilo obě, po tisíce let odděleně se vyvíjející, civilizace (patrně první objevení kontinentu Vikingem Leifem Erikssonem a založení vikingské osady na Newfoundlandu mělo na obyvatele Ameriky mizivý vliv).", "tgt_summary": "前哥伦布时期(英语:Pre-Columbian)包括,在明显受到来自欧洲的文明影响前,美洲的全部历史和史前史。时间跨度上,从旧石器时代人类最初迁入并居住于美洲,直到近代欧洲人殖民美洲。", "id": 2938082}
{"src_title": "Augustus (titul)", "tgt_title": "奧古斯都 (稱號)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Titul byl poprvé udělen senátem zakladateli principátu, Gaiu Octavianovi, později známému jako Gaius Iulius Caesar Octavianus Augustus nebo stručně Augustus, 16. ledna roku 27 př. n. l. Jeho nástupce Tiberius titul užíval, i když mu nebyl senátem udělen. Titul pak užívali všichni následující císařové počínaje Caligulou, kterým jej senát pravidelně uděloval, u císařů provolaných vojskem alespoň dodatečně.  Do konce 2. století byl titul vyhrazen jedině vládnoucímu císaři, počínaje Galbou se titul uděloval i určenému následníkovi a od Marka Aurelia bývali dva i více nositelů současně. Dioklecián při reformě říše zavedl čtveřici vládců (\"tetrarchie\"), dva Augusty a dva Caesary, po jednom pro obě poloviny říše. S výjimkou císaře Konstantina, který vládl sám, tomu tak bylo až do roku 480, kdy zemřel Julius Nepos, poslední uznávaný západořímský císař. Titul pak užívali pouze byzantští císařové, až ho Herakleios kolem roku 629 opustil a nazýval se pouze \"Basileos\", král.  Při obnovení západní říše Karlem Velikým roku 800 přijal císař i titul Augustus a nazýval se dále „velký císař, udržitel míru, který vládne Římské říši“. Jeho nástupci pak užívali pouze titul \"imperator augustus\", aby se nedostali do konfliktu s Byzancí. Teprve Ota III. roku 999 zavedl i pro císaře středověké říše opět titul \"Romanorum Imperator Augustus\", který pak užívali císaři středověké říše až do jejího zrušení Napoleonem roku 1806. Rakouští císařové jej užívali až do roku 1918, obvykle ve zkratce IMP.AUG.", "section_level": 1}, {"title": "Původ slova.", "content": "Ve starověkém Římě se titul chápal ve významu „vznešený“ a odvozoval se patrně od slova \"augur\", titul kněze státního kultu. Když Karel I. Veliký užívání titulu roku 800 obnovil, chápal se jako odvozenina slovesa \"augere\", rozšiřovat, zvětšovat, a do jiných jazyků se pak (chybně) překládal jako „rozmnožitel říše“. V tomto významu jej užívali středověcí římští a později i rakouští císařové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čestný titul Augustus (lat. vznešený) byl od roku 27 př. n. l. do začátku 7. století součástí titulu římských a byzantských císařů, od 9. do 20. století jej užívali i císařové středověké a pak i rakouské říše. Po jeho prvním nositeli Octavianu Augustovi se ve většině evropských jazyků nazývá měsíc srpen.", "tgt_summary": "奥古斯都(拉丁文 Augustus的中译,复数型 Augusti)的原意为「神圣的」、「高贵的」,带有宗教与神学式的意味。它的阴性型为奥古斯塔(Augusta)。", "id": 1671671}
{"src_title": "Peter Jackson", "tgt_title": "彼得·杰克逊", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se 31. října 1961 v Pukerua Bay, pobřežním městě poblíž Wellingtonu na Novém Zélandu. Oba jeho rodiče byli imigranti z Anglie. Jako dítě byl velký filmový fanoušek. Když dal známý jeho rodičům 8 mm filmovou kameru, začal natáčet krátké filmy se svými kamarády.  V 17 letech zanechal školy a nechal se zaměstnat v jako pomocná síla ve fotolaboratoři. Když si za úspory koupil 16 mm kameru, začal natáčet sci-fi komedii, z které brzy v roce 1987 vznikl film \"Bad Taste – Vesmírní kanibalové\". Jackson se pod film podepsal vícekrát – kromě režie, scénáře, produkce a kamery se zasloužil i o triky. Dalším filmem byla drsná loutková satira na zábavní průmysl \"Meet the Feebles\" (1989). Poté přišel \"Braindead – Živí mrtví\" (1992), který je považován za jeden z nejkrvavějších filmů v dějinách kinematografie. V následujících letech se pokusil vymanit se ze škatulky kultovního a nezávislého tvůrce krváků na vkusného a slavného filmaře. Prvním krokem bylo seriózní drama \"Nebeská stvoření\" (1994). Tento film vznikl na základě skutečné události, která se v 50. letech udála na Novém Zélandu. Dvě školačky se natolik zblížily, že začaly být podezřívané z lesbického vztahu. Jejich rodiče se proto rozhodli je od sebe odloučit. Děvčata (jednu z nich si zahrála Kate Winsletová) se proto rozhodla zavraždit matku jedné z nich. Film získal nominaci na Oscara v kategorii nejlepší scénář.  Další film \"Přízraky\" (1996) se stal pomyslným krokem do velkého filmového průmyslu – producentem mu byl Robert Zemeckis (režisér \"Návratů do budoucnosti\" a \"Forresta Gumpa\"). Je to příběh o trochu potrhlém mladíkovi, který se kamarádí s duchy a patřičně to využívá ve svůj finanční prospěch.", "section_level": 2}, {"title": "Pán prstenů.", "content": "Práva na filmování Tolkienova díla získal v roce 1997 poté, co se setkal s producentem Saulem Zaentzem. Nejdříve měl dělat dvoudílný film, poté byl nucen vměstnat celou trilogii do jednoho dílu, ale nakonec se dohodl se společností New Line Cinema, která si přála trilogii.  Intenzivní natáčení na Novém Zélandu probíhalo od 11. října 1999 do 22. prosince 2003. Trilogie zaznamenala velkolepý úspěch a jej osobně vysoko vyhoupla v žebříčku popularity. \"\" se setkal s nadšeným ohlasem kritiky a vyhrál jedenáct Oscarů, mezi kterými byl Oscar za nejlepší film a Oscar za nejlepší režii, díky kterým se Jackson stal jedním z pouze šesti lidí, kteří vyhráli Oscary za produkci, režii a scénář v témže roce. Film se stal prvním ve fantasy žánru, který vyhrál Oscara za nejlepší film, a také v pořadí druhé pokračování, které tuto cenu vyhrálo (první byl \"Kmotr 2\").", "section_level": 2}], "src_summary": "Sir Peter Robert Jackson (* 31. října 1961, Wellington, Nový Zéland) je novozélandský filmový režisér, producent a scenárista, trojnásobný držitel Oscara. Nejznámější je díky režírování trilogie \"Pán prstenů\" a \"Hobit\" natočené podle románu J. R. R. Tolkiena. Také je znám novým zpracováním filmu \"King Kong\" z roku 2005.", "tgt_summary": "彼得·劳勃·杰克森 (英语:Peter Robert Jackson,1961年-10月31日)生于新西兰普克拉海湾,新西兰著名电影导演、编剧及制片人,最出名的作品如《魔戒电影三部曲》(2001年至2003年),并由此获得奥斯卡最佳导演奖,除此之外还包括《哈比人电影系列》(2012年至2014年),两者皆改编自J·R·R·托尔金所写的小说。其他作品尚有《梦幻天堂 (电影)》(1994年)、纪录片《被遗忘的影片》(1995年)、《神通鬼大》(1996年)、《金刚》(2005年)以及《苏西的世界》(2009年)。监制作品包含《第九禁区》(2009年)、《丁丁历险记》(2011年)和纪录片《非法的正义》(2012年)。", "id": 1419666}
{"src_title": "Sám doma 2: Ztracen v New Yorku", "tgt_title": "小鬼当家2", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Kevin McCallister je znovu osamocen. Na letišti v Chicagu, odkud jeho rodina na Vánoce odlétá do Miami, ztratí příbuzné z dohledu, běží za mužem, který má stejný kabát jako jeho otec a omylem nastoupí do letadla do New Yorku. Když si uvědomí, že je sám v tomto městě, začne se radovat. Jeho zavazadlo ale odletělo do Miami, kde ho najde Fuller a jako první si uvědomí, že se Kevin ztratil. Rodiče se Kevina pak snaží najít pomocí policie na chicagském letišti. Nakonec je napadne, že ho mohou vystopovat pomocí otcovy kreditní karty, pokud ji použije. Tu Kevin má, protože mu předtím táta půjčil svou příruční tašku.  Kevin se rozhodne ubytovat v luxusním hotelu Plaza. Tam vzbudí podezření v recepčním Hectorovi, který se dokonce vloupá do jeho pokoje. Odtud ho Kevin dostane pomocí nafukovacího klauna ve sprše a nahrávky svého strýce Franka, který ho vyžene. Mezitím se z vězení dostanou \"mokří banditi\" Harry a Marv z prvního filmu. Ty Kevin jednou náhodně potká na ulici, Harry Kevina pozná a začnou ho pronásledovat. Když se vrátí do hotelu, pan Hector mu oznámí, že kreditní karta, ze které platí, je kradená. Kevin z hotelu uteče, ale znovu ho chytí Harry a Marv. Ti mu prozradí, že chtějí vyloupit Duncanovo hračkářství. S majitelem hračkářství se předtím Kevin seznámil. Rozhovor si Kevin nahraje a znovu uteče.  Kevinovi rodiče se mezitím dozvědí, kde Kevin je, a okamžitě se vydají do New Yorku. Tam si stěžují u personálu hotelu, že nechal Kevina utéct a jako omluvu dostanou apartmá. Kevinův otec se vydá na policii a matka sama po městě hledá syna.  Kevin začne připravovat plán, jak znovu dopadnout mokré bandity. V opravovaném domu svého strýce a tety na ně nachystá několik pastí. Pak se vydá k hračkářství v době, kdy ho ti dva vylupují a vyfotí je při tom. Pak prohodí kámen výlohou, aby spustil alarm. Lupiči ho proto začnou honit až k domu Kevinova strýce. Tam si banditi znovu projdou několika pastmi. Kevin později vyběhne z domu a Harry s Marvem se vydají za ním. Kevin uklouzne na ledě, a tak se jim podaří ho chytit. Zrovna, když už se Harry chystá Kevina zastřelit, objeví se žena, co se v parku stará o holuby, se kterou se předtím Kevin seznámil, a hodí na lupiče krmivo pro holuby, které se přilepí na nátěr, jenž mají banditi na sobě díky poslední Kevinově pasti. Díky tomu se holubi vrhnou na lupiče. Kevin pak spustí rachejtle, které předtím koupil, aby přilákal policii. Ta oba bandity zatkne.  Mezitím Kevinova matka pátrá po synovi po městě. Náhle si uvědomí, že Kevin chtěl strávit Vánoce s rodinou okolo vánočního stromku, což by na Floridě nemohl, a tak musí být v Rockefellerově centru, kde je tradičně umístěn vánoční stromek. Její intuice byla správná a skutečně se tam potká s Kevinem. Oba se šťastně vrátí do hotelu.  Druhý den ráno dostanou McCallisterovi mnoho vánočních dárků od pana Duncana, který tak poděkuje Kevinovi za dopadení lupičů. Kevin ale odejde pryč dát holubí dámě na památku jejich přátelství jednu ze dvou hrdliček, druhou si nechá pro sebe. Mezitím do hotelu přijde účet za Kevinův pobyt, který dělá 967 dolarů. To rozčílí Kevinova otce, který na něj z hotelu zařve. Kevin se lekne, a tak raději běží zpět do hotelu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sám doma 2: Ztracen v New Yorku (v anglickém originále \"Home Alone 2: Lost in New York\") je americká filmová komedie režiséra Chrise Columbuse z roku 1992, pokračování filmu \"Sám doma\". Hlavní roli Kevina McCallistera znovu ztvárnil Macaulay Culkin.", "tgt_summary": ",是一部1992年的美国喜剧电影,由尊·晓治编剧、制片,克里斯·哥伦布执导,它是《小鬼当家》系列的第二部作品,也是《小鬼当家》的续集。 麦考利·克金继续扮演凯文·麦卡利斯特,乔·佩西和丹尼尔·斯特恩也依旧在扮演Wet Bandits(现在是Sticky Bandits)。凯瑟琳·奥哈拉、约翰·赫德、劳勃·许奈德、蒂姆·克里、布伦达·弗里克也有出演。此外,美国总统唐纳德·特朗普也曾在该电影中出演。", "id": 2061918}
{"src_title": "I. M. Pei", "tgt_title": "贝聿铭", "src_document": [{"title": "Život a tvorba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studia.", "content": "Pei se narodil v Kantonu v Číně dne 26. dubna 1917 do rodiny čínského bankéře, měl čtyři sourozence. O rok později se rodina přestěhovala do Hongkongu, kde chodil na základní školu. V jeho deseti letech se rodina se později odstěhovala do Šanghaje. Letní prázdniny trávil v nedalekém Su-čou, městě poblíž Šanghaje v blízkosti zahrad v Su-čou, která je nyní součástí světového dědictví jako Classical Gardens of Suzhou. Pei miloval, jak se kombinovaly budovy a příroda, a měl zvláště rád způsob, jakým se kombinovalo světlo a stín.  V Šanghaji studoval anglikánskou střední školu, poté se rozhodl jít na univerzitu. V roce 1935 přesídlil do Spojených států. Byl přijat na několik univerzit, vybral si studium architektury na Pensylvánské univerzitě ve Filadelfii ve Spojených státech. Samotné studium ho však zklamalo, když se zaměřovalo na klasickou architekturu, jeho však přitahovala spíše moderní architektura. Proto se rozhodl školu opustit a přihlásil se na inženýrství na MIT. Děkan architektury ho však přesvědčil, aby i na MIT studoval architekturu. I tam se však studium zaměřovala převážně na klasickou architekturu, v univerzitní knihovně tak alespoň studoval knihy Le Corbusiera, inspiroval ho také rodící se internacionální styl a díla Franka Lloyda Wrighta.  V roce 1940 získal na MIT titul bakaláře architektury. Posléze se zapsal na Harvard Graduate School of Design, kde studoval u Waltera Gropiuse, německého modernistického architekta a zakladatele výtvarné školy Bauhaus. V době druhé světové války pracoval ve výzkumu zbraňových technologií; v rámci organizace National Defense Research Committee se sídlem v Princetonu se stal expertem na fuzní bomby. V roce 1942 se oženil s Eileen Loo, původem z významné čínské rodiny, která tou dobou dokončila studium umění na Wellesley College v Massachusetts. Roku 1946 získal titul magistra architektury, posléze na Harvardu i krátce učil.", "section_level": 2}, {"title": "50. a 60. léta.", "content": "V období let 1948–1955 pracoval pro studio \"Webb and Knapp\" newyorského developera a realitního podnikatele Williama Zeckendorfa. V roce 1955 založil společně se svými bývalými spolupracovníky Henrym N. Cobbem (jeho bývalý student z Harvardu) a Easonem Leonardem vlastní architektonické studio \"I. M. Pei & Associates\", které zpočátku spolupracovalo s Zeckendorfem a realizovalo jeho americké projekty, například v New Yorku a Filadelfii. Úplně nezávislým na firmě \"Webb and Knapp\" se studio stalo až v roce 1960.", "section_level": 2}, {"title": "70. léta.", "content": "V pozdějších letech navrhl mnoho významných a oceňovaných staveb, k nimž patří zejména projekty brutalistické a tvorbou Louise Kahna inspirované stavby výzkumného centra \"Mesa Laboratory\" amerického Národního centra pro výzkum atmosféry v Coloradu (1967) a budov Herbert F. Johnson Museum of Art (1973), John Hancock Tower (1976) a Knihovny prezidenta Johna F. Kennedyho (1979) v americkém Bostonu, přičemž zakázku na Kennedyho knihovnu mu zadala ještě v roce 1964 osobně Jacqueline Kennedyová. V roce 1978 byla otevřena podle jeho návrhu postavena tzv. Východní budova Národní galerie ve Washingtonu, která je dodnes řazena k provozně nejlépe řešeným galerijním stavbám vůbec. Po jejím dokončení získal v roce 1979 Zlatou medaili American Institute of Architects, nejvyšší ocenění této profesní organizace.  Peiova kariéra konce 70. let byla však současně poznamenána obrovskými komplikacemi, souvisejícími se stavbou bostonského mrakodrapu John Hancock Tower, z jehož fasády začaly vyčnívat a postupně vypadávat skleněné elementy. Postupně vypadala téměř třetina skla, a ačkoli podle odborníků nebyla chyba v Peiově návrhu, nýbrž v úplně novém typu dvojitého reflexního skla užitého při stavbě, tento problém ohrožil jeho profesní reputaci a jeho řešení si vyžádalo výměnu všech přibližně 10 000 tabulek a náklady ve výši několika milionů dolarů. Otevření budovy se zpozdilo téměř o tři roky, a architektonická firma I. M. Peie musela být kvůli masivnímu odlivu klientů téměř uzavřena.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní kariéra.", "content": "V roce 1983 obržel Pritzkerovu cenu. Na konci osmdesátých let vytvořil I. M. Pei svůj patrně nejznámější projekt série tří pyramid v Louvru, vytvořených na základě zadání tehdejšího francouzského prezidenta Françoise Mitterranda. Idea moderních staveb ze skla a oceli přímo na hlavním nádvoří Palais du Louvre vyvolala obrovský nesouhlas obyvatelů Paříže; po svém dokončení v roce 1989 se však Pyramida v Louvru, která slouží jako hlavní vchod do muzea Louvre, stala jedním ze symbolů města.  V roce 1992 Pei odešel ze své původní architektonické firmy a vytvořil společně se svými syny novou společnost \"Pei Partnership\".  K pozdějším Peiovým projektům patří například mrakodrap Bank of China Tower v Hongkongu (1989), hudební muzeum Rock and Roll Hall of Fame v Clevelandu (1995), Muzeum islámského umění v Doze (2008), nebo vědecké centrum Macau Science Center v čínské oblasti Macao (2009).", "section_level": 2}], "src_summary": "Ieoh Ming Pei (26. dubna 1917 Kanton, Čína – 16. května 2019), známý hlavně pod iniciály I. M. Pei, byl americký architekt čínského původu. V roce 1983 obdržel Pritzkerovu cenu. Pracoval s abstraktní formou a používal kámen, beton, sklo a ocel. K jeho nejznámějším projektům patří Pyramida v Louvru (1989) a další stavby různých muzeí a galerií.", "tgt_summary": "贝聿铭(英语:Ieoh Ming Pei;署名:英语:I. M. Pei,1917年-4月26日-2019年-5月16日),华裔美籍建筑师,1983年普立兹克奖得主,被誉为「现代主义建筑的最后大师」(英语:the last master of high modernist architecture)。贝聿铭为苏州望族之后裔,出生于中华民国广东省广州市,父亲贝祖贻曾任中华民国中央银行总裁,也是中国银行创始人之一;生母庄氏乃清廷国子监祭酒之后,于贝氏13岁时罹癌过世;继母蒋士云,为中华民国驻外使节蒋履福之女;贝氏有一个姐姐、两个弟弟、两个妹妹;妻子卢淑华(Eileen Loo)为中国留美学生,婚后育有三子一女,其中贝建中(英语:Chien Chung Pei)与贝礼中(英语:Li Chung Pei)皆是美国著名建筑师;堂妹林贝聿嘉曾任香港立法局议员及湾仔区议会主席。", "id": 277280}
{"src_title": "Viktor Ivanovič Bělenko", "tgt_title": "維克多·別連科", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Bělenko byl pilotem 513. stíhacího pluku (některé zdroje uvádí 530. stíhací pluk) 11. letecké armády sovětské protivzdušné obrany se sídlem v Čugujevce v Přímořském kraji.  Celosvětově známým se stalo jeho jmého 6. září 1976 po úspěšném útěku na Západ, kdy uletěl se svým proudovým letounem Mikojan-Gurevič MiG-25 na letiště Hakodate v Japonsku. Bylo to poprvé, kdy si západní odborníci mohli tento letoun prohlédnout zblízka.  Bělenkovi byl udělen azyl v USA tehdejším americkým prezidentem Geraldem Fordem a byl pro něj zřízen svěřenecký fond zaručující velmi pohodlné žití v dalších letech. Po své dezerci byl v USA pět měsíců vyšetřován a vyslýchán a poté byl několik let zaměstnán jako konzultant. MiG byl rozmontován, prozkoumán a pak vrácen do SSSR ve třiceti bednách. Bělenko přinesl s sebou pilotní příručku pro MiG-25 s očekáváním, že americkým pilotům pomůže při hodnocení a zkoušení letounu. Japonská vláda ovšem povolila USA pouze prozkoumání letounu a pozemní testy radaru a motorů.  Bělenko nebyl jediný pilot, který tímto způsobem uprchl z SSSR, ani první, kdo takto dezertoval ze sovětského bloku. V březnu a květnu 1953 dva polští piloti s MiG-15 přelétli do Dánska. V roce 1985 a 1987 přelétly sovětské vrtulníky při operacích v Afghánistánu do Pákistánu. Kapitán Alexander Zujev odletěl 20. května 1989 ve stíhačce MiG-29 do Trabzonu v Turecku.  Z důvodu Bělenkovy dezerce zrušilo ministerstvo obrany SSSR výstavbu dvou přepravních letadel ve prospěch úplné náhrady systému vyhodnocování cílů na všech sovětských vojenských letadlech, což si vyžádalo více než 2 miliardy rublů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Viktor Ivanovič Bělenko (\"Виктор Иванович Беленко\"; * 15. února 1947, Nalčik, SSSR, dnes Rusko) je americký letecký technik a pedagog ruského původu.", "tgt_summary": "维克多·伊万诺维奇·别连科(,1947年-3月15日)是一名叛逃到西方的前苏联战斗机飞行员,曾驾驶一架米格25“狐蝠”喷射战斗机降落在日本函馆机场。当时还是中情局局长的乔治·沃克·布什认为,对西方来说,此次近距离研究这种飞机的机会是一次情报上的“暴发户”式体验。 别连科后来成为了一名美国航空航天工程师。", "id": 2867132}
{"src_title": "Richard Cromwell", "tgt_title": "理查德·克伦威尔", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Richard se narodil v Huntingdonu 4. října 1626 jako třetí syn Olivera Cromwella a jeho ženy Alžběty. O jeho dětství existuje jen málo informací. Zdá se, že navštěvoval školu ve Felsted v Essexu, ale neexistují žádné záznamy o tom, že by navštěvoval univerzitu. V květnu 1647 se stal členem Lincoln's Inn. Možná také ve 40. létech sloužil jako kapitán v osobní stráži Thomase Fairfaxe. Roku 1649 se oženil s Dorotou Maijorovou, dcerou Richarda Maijora, příslušníka hampshirské šlechty. Poté se přestěhovali na panství v Hursley a měli spolu devět dětí, z nichž se dospělosti dožily čtyři. Richard se stal smírčím soudcem pro Hampshire.", "section_level": 1}, {"title": "Politik.", "content": "Roku 1653, kdy byl svolán parlament (\"Barebones Parliament\"), nebyl Richard jmenován jeho členem (zatímco jeho bratr Jindřich ano). Když se jeho otec stal lordem protektorem, jemu nebyla svěřena žádná veřejná funkce, i když byl poslancem prvního i druhého protektorátního parlamentu. Podle protektorátní ústavy měl Oliver Cromwell právo jmenovat svého nástupce a od roku 1657 zapojoval Richarda více do veřejného života. Účastnil se druhého jmenování svého otce do funkce lorda protektora, v červnu byl jmenován kancléřem Oxfordské univerzity a v prosinci se stal členem státní rady.", "section_level": 1}, {"title": "Lord protektor.", "content": "Oliver Cromwell zemřel 3. září 1658 a Richardovi bylo oznámeno, že se má stát jeho nástupcem tentýž den. Existují jisté nejasnosti o jeho nástupnictví. Dopis Johna Thurloe uvádí, že Oliver navrhl Richarda za svého nástupce ústně 30. srpna, ale jiné prameny uvádí, že svého nástupce nejmenoval, nebo že jím měl být jeho zeť Karel Fleetwood.  Richard musel řešit dva problémy. Prvním byla armáda a jeho pozice jako jejího velitele, když sám neměl žádné vojenské zkušenosti. Druhým byl státní dluh ve výši 2 miliónů liber. Na základě doporučení své tajné rady se Richard rozhodl, aby mohl řešit svízelnou situaci státních financí, svolat na 29. listopad 1658 parlament. Systém volby poslanců do tohoto parlamentu nedovoloval vládě ovlivnit jeho složení. Výsledkem bylo složení, ve kterém dominovali presbyteriáni, roajalisté a jen malá část zastánců republiky. Bylo obnoveno i jednání druhé komory parlamentu. Republikáni tuto situaci kritizovali, protože obnovení druhé komory parlamentu, která představovala původní Sněmovnu lordů pouze s jiným názvem, pro ně představovalo porušení cílů, pro které byla vybojována občanská válka a návrat k předchozí situaci kdy existoval král a dvě sněmovny parlamentu.  V tutéž dobu se mezi důstojníky armády rozšířila obava, že se vláda nebude zabývat jejich situací. To že Richard neměl žádné vojenské zkušenosti, rozčilovalo vojáky, kteří bojovali v bitvách občanské války. Zdálo se jim, že nový parlament nemá žádnou úctu vůči armádě. Obávali se, že parlament sníží početní stavy vojáků a část oddílů rozpustí. V dubnu se sešla rada generálů a vyslovila požadavek na zvýšení daní. Své požadavky vyjádřili v petici, kterou předali 6. dubna 1659 Richardovi Cromwellovi, který ji dva dny poté předal parlamentu.  Parlament se touto peticí nezabýval a místo toho obvinil Viléma Botelera, kterého vinil ze špatného zacházení s roajalistickými vězni v době, kdy byl hlavním velitelem pod Oliverem Cromwellem. Následovaly dvě rezoluce parlamentu, zakazující schůze vojenských důstojníků bez svolení obou komor parlamentu. Tento přímý útok na prestiž armády vedl k rozpuštění parlamentu a ztrátě pozice Richarda Cromwella. Když Richard odmítl nátlak armády, aby rozpustil parlament, obsadili vojáci St James's Palace. Richard nakonec jejich požadavku vyhověl a 22. dubna parlament rozpustil a 7. května bylo obnoveno jednání předchozího parlamentu (\"Rump Parliament\"). Následující období strávil Richard v domácím vězení. Poté co 25. května parlament souhlasil uhradit dluhy a poskytnout penzi zaslal Richard formální dopis, ve kterém oznámil svou rezignaci na post lorda protektora.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní období.", "content": "V neklidném období ke konci roku se objevily spekulace, že Richardovi bylo nabídnuto, aby se vrátil do úřadu lorda protektora. V červnu Richard odcestoval do Francie. Cestoval po evropských královských dvorech. Roku 1680 nebo 1681 se vrátil do Anglie, bydlel ve Finchley v Middlesexu a využíval výnosu svého panství v Hursley. Zemřel 12. července 1712. I když vládl jen velmi krátce, je mezi panovníky Anglie tím, který se dožil nejvyššího věku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Richard Cromwell (4. říjen 1626 – 12. červenec 1712) byl třetím synem Olivera Cromwella a byl druhým lordem protektorem Anglie, Skotska a Irska. V úřadu ale působil pouze devět měsíců v období 3. září 1658 – 25. květen 1659.", "tgt_summary": "理乍得·克伦威尔(英语:Richard Cromwell;1626年-1712年),奥利弗·克伦威尔之子,曾任英吉利共和国第二代护国公。", "id": 1764021}
{"src_title": "Samovydavatel", "tgt_title": "個人出版", "src_document": [{"title": "Vydávání papírových knih.", "content": "Tento způsob je složitější a nákladnější. Existuje mnoho nakladatelství, která tyto služby poskytují. Autor je ale nucen zaplatit veškeré náklady spojené s „výrobou“ knihy. Počet takto vydaných výtisků je značně omezen, a to především financemi samotného autora. Nakladatelství jsou často schopná vytvořit grafickou podobu knihy a provést korekturu, ale za každou tuto službu navíc musí autor zaplatit. Velká a známá nakladatelství ale většinou self-publishing nepodporují. Autor se tedy musí zaměřit především na malá a specializovaná nakladatelství, popřípadě tiskárny, které vydávání vlastním nákladem umožňují.  Samovydavatelé často využívají služeb print on demand, kdy je tiskárna schopna zhotovit knihy na přesně daný počet - převážně v řádu desítek kusů. Tím se snižují autorovy finanční náklady na vydání knihy. Print on demand služby umějí následně knihy dotiskovat a uspokojovat tak poptávky na trhu. Většinou provozují vlastní e-shop, ze kterého knihy externím vydavatelům posílají. Ve světě nejznámějšími službami jsou iUniverse.com, Lulu.com, nebo Xlibris.com. V roce 2009 byla největším poskytovatelem této služby knihovnicka.cz, která umožňuje nejen tisk, ale i získání ISBN včetně zmíněných povinností.", "section_level": 1}, {"title": "Vydávání elektronických knih.", "content": "Vydávání e-knih je tímto způsobem mnohem jednodušší. Odpadají zde totiž veškeré náklady spojené s tiskem samotné knihy. Naopak vyvstávají nové překážky, které pro někoho mohou být fatální (např. konverze mezi různé formáty e-knih). Vydávání elektronických knížek vlastními silami je velmi specifický a jedinečný způsob, jak své dílo publikovat. Jde o trend posledních let, který zamotal hlavu jak mnoha nakladatelům, tak i samotným autorům.  E-knihy jsou mnohem častěji vydávány samotnými autory, než knihy papírové. Jsou autoři, kteří by svoji knihu nakladateli nesvěřili, všechna svá díla publikovali sami, a přesto zaznamenali úspěch. Často se jedná o autory specifických žánrů. Běžně si autora, který vydává nejprve sám, všimnou nakladatelé a jeho díla mu začnou vydávat pod svojí hlavičkou. Tento případ je například trilogie \"Fifty Shades of Grey\" od E. L. James, která nejprve byla publikována pouze na internetu. Dnes se však prodalo několik tisíců papírové podoby těchto knih.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody.", "content": "Autoři nejčastěji uvádí jako největší výhodu především zisk. Pokud knihu vydává nakladatel, autor z každé knihy získá asi 10 %. Zatímco u self-publishingu to je rapidně víc a může se jednat i o 100% výdělek. Dalším častým důvodem, proč se autoři vydávají cestou self-publishingu je fakt, že vydavatelé nechtějí vydávat prvotiny. Kniha neznámého autora nedokáže navrátit náklady na její výrobu. Proto mnoho začínajících autorů přistupuje k tomuto způsobu jako jejich jediná možnost, jak publikovat svoji první knihu. Navíc se „samovydáváním“ přichází také možnost vydávat knihy krátké, například pouze jednu povídku, či aktualizaci.", "section_level": 1}, {"title": "Nevýhody.", "content": "Na autory jsou kladeny jiné nároky a do cesty se jim staví mnoho překážek, které při klasickém vydávání nemusí řešit. Autor musí především zvládnout celý životní cyklus tvorby knihy. Tedy ji napsat a následně provést jazykové korektury, editaci, sazbu, volbu formátů, grafiku a především marketing. Musí si ujasnit, zda hodlá knihu/e-knihu vytvořit celou sám, či raději si na některé úkoly někoho najme. Také se musí rozhodnout, kde knihu propagovat, zda prodávat, poskytovat zadarmo nebo ji raději svěřit vydavatelství, které podporuje nezávislé autory.  Marketing své vlastní knihy je (hned po napsání knihy) nejdůležitější část self-publishingu. Důležitost správné propagace nejlépe vystihuje citát Davida Carnoy: \"„... you can't sell a book if no one knows it exists.“\" Autor by tedy měl odkazovat na knihu na Facebooku, Twitteru, Google+ a různých fórech. Nejlépe by měl mít své vlastní webové stránky, aby jeho knihy byly všechny na jednom místě. E-kniha musí být zkrátka viděna. Toto vše platí také pro klasické papírové knihy, u nich je ale marketing ještě o něco složitější.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucnost self-publishingu.", "content": "Jako vše, i self-publishing se neustále vyvíjí. Někteří autoři přechází k self-publishingu, jiní naopak odcházejí. Self-publishing si získává si stále více příznivců. Jedná se ale o poměrně mladý trend, a proto je těžké odhadnout jeho vývoj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Samovydavatel odpovídá anglickému \"self publisher\", selfpublishingem se pak většinou označuje proces vydávání knih bez nakladatele, pouze vlastními prostředky a možnostmi. Jako český ekvivalent se nejčastěji uvádí \"„vydávání knih vlastním nákladem“\". Kromě papírových knih může jít samozřejmě i o vlastní vydávání e-knih.", "tgt_summary": "个人出版,是指书籍或其他的媒体的出版,是由创作者而不是第三方出版社进行的。虽然以销售量看,这种出版模式在出版产业中占的比例不大,但是它已经存在了数个世纪,并且因为出版相关技术——诸如影印机、桌面出版系统、随选打印、因特网等——进步而日益活跃。DIY运动、部落格等文化现象也对个人出版的进展有所贡献。", "id": 133229}
{"src_title": "Justus Lipsius", "tgt_title": "尤斯图斯·利普修斯", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Obec Overijssel, kde se Justus Lipsius narodil je součástí dnešní Belgie. Jeho rodiče ho poslali studovat na jezuitskou vysokou školu v Kolíně nad Rýnem. Když mu bylo šestnáct let začali se obávat že by se mohl stát členem jezuitského řádu. Justus proto přešel na univerzitu v Leidenu.  V roce 1567 vydal svou publikaci \"Variarum Lectionum Libri Tres\", kterou věnoval kardinálovi Antoine Perrenot de Granvelle, což mu vyneslo jmenování tajemníkem a návštěvu Říma v doprovodu kardinála. V Římě Lipsius zůstal dva roky a věnoval svůj volný čas studiu latinských klasiků, shromažďoval texty a zkoumal rukopisy ve vatikánské knihovně. Po návratu z Říma vydal v roce 1575 svou druhou publikaci obsahující kritické texty: \"Antiquarum Lectionum Libri Quinque. \" Ve srovnání s \"Variae Lectiones\" vydanou před osmi lety se ukazuje, že postoupil od pojmu konjunkce (dohadná emendace) k pojmu kompletace.", "section_level": 1}, {"title": "Akademická kariéra.", "content": "V roce 1570 cestoval Burgundskem, Německem, Rakouskem a Čechami. Na univerzitě v Jeně působil více než rok jako učitel. Předpokladem byl jeho souhlas s luteránskou církví. Na cestě zpět do Leuvenu pobýval nějaký čas v Kolíně nad Rýnem, kde se zase musel chovat jako katolík. Poté se vrátil do Leuvenu. Neustálé boje Nizozemska proti španělské nadvládě trvající od roku 1568 do roku 1648, zvané osmdesátiletá válka jej záhy donutila uchýlit se do Antverp v severním Nizozemsku, kde jej v roce 1579 nově založená univerzita v Leidenu jmenovala profesorem historie. Na univerzitě zastával funkci rektora. V Leidenu Lipsius strávil jedenáct let. Bylo to období jeho největší produktivity. V té době pracoval na publikaci o Senecovi a Tacitovi a vydal i řadu jiných prací. Některé byly určeny pro vědecké studium, jiné byly sbírkami klasických autorů a jiné byly napsány v obecném zájmu. Jedna z těchto prací je jeho pojednání o politice \"Politicorum Libri Sex\" z roku 1589. V pojednání dokazuje, že přestože je veřejným učitelem v zemi, která vyznává toleranci, neodchýlil se od státní protireformační politiky španělského guvernéra v Nizozemí Fernanda Álvarez de Toledo a Filipa II. Španělského. Napsal, že vláda by měla podporovat pouze jedno náboženství a vyhnat nesouhlasící ohněm a mečem. Toto prohlášení nesmiřitelného katolíka Lipsia vystavilo mnoha útokům, ale opatrné úřady v Leidenu jej ochránili uveřejněním prohlášení, že jeho výraz \"Ure, seca\" (Palte a řežte) byl pouhou metaforou pro energické zacházení s jinověrci.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní život.", "content": "Na jaře 1590 opustil Lipsius Leiden pod záminkou léčebného pobytu v lázních. Vybral si lázně v Mohuči, kde se usmířil s římskokatolickou církví. Tento smír velice zaujal katolický svět a Lipsius dostával mnoho pozvání od dvorů a univerzit v Itálii, Rakousku a Španělsku. On ale raději zůstal ve své vlastní zemi a nakonec se usadil v Leuvenu jako profesor latiny v Collegium Buslidianum. (Jinak zvaná Collegium Trilingue, nebyla formálně součástí univerzity v Leuvenu, ale byla založena skupinou humanistů, kteří chtěli šířit humanismus a oživení klasiků (konkrétně literae humaniores), které nebyly v té době na středověké univerzitě Leuven přednášeny. Colleguim podporovalo výuku tří starověkých jazyků: latiny, řečtiny a hebrejštiny.) Lipsius neočekával že bude ještě někdy učit. Byl jmenován do funkce soukromého poradce a historiografa španělského krále Filipa II. Pokračoval v publikování jako předtím, jeho stěžejní práce jsou \"De militia romana\" z roku 1595 a \"Lovanium\" z roku 1605, zamýšlené jako úvod do obecné historie Brabant. V roce 1606 Lipsius v Leuvenu zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Sídlo bývalého ředitelství Evropské rady (2004–2017) a Rady Evropské unie (1995–2017), budova Justus Lipsius, nese jeho jméno. Budova je stále používána oběma institucemi pro kanceláře a schůzky na nízké úrovni, a tak se jméno Justus Lipsius v lexikonu EU mnohokráte objevuje.  V roce 2006 byla jeho podobizna vybrána pro speciální edici pamětních mincí ražených ve zlatě a stříbře v hodnotě 10 eur. Mince byly vydány v Belgii. Revers mince ukazuje jeho portrét spolu s datem narození a úmrtí (1547–1606).", "section_level": 1}, {"title": "Lipsius jako politik.", "content": "Německý historik Gerhard Oestreich napsal, že Lipsiovy představy o ideálním občanovi, člověku, který jedná podle rozumu, je odpovědný sám za sebe, má kontrolu nad svými emocemi a je připraven bojovat, našel široké přijetí v turbulentních dobách reformace. Lipsiův názor převedený na politiku, byl postaven na základě racionalizace státu a jeho vládního aparátu, autokratické vlády prince, disciplíny rozdělované subjektům a silné vojenské obrany. Tyto zásady by položily základ vojenské revoluci, která proměnila první evropské válčení a poté vnitřní organizaci samotných evropských států. Tyto Oestreichovy závěry se setkaly s jistým skepticismem v akademické obci a představa, že Lipsiovy politické myšlenky měly rozhodující vliv na politický vývoj a vojenské reformy v Nizozemské republice, byla zpochybněna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Justus Lipsius také Joest Lips nebo Joost Lips (18. října 1547 Overijse, Brabantsko – 23. března 1606 Leuven) byl vlámský filosof a humanista. Zabýval se především oživením stoicismu takovou formou, která by nebyla v rozporu s křesťanstvím. Jeho ideje o postavení člověka ve společnosti měly vliv na utváření moderního pojetí státu. Jeho nejslavnější dílo je \"De Constantia\" (\"O stálosti\").", "tgt_summary": "尤斯图斯·利普修斯(Justus Lipsius,一作 Joose Lips 或 Josse Lips,1547年-10月18日-1606年-3月)南尼德兰(今比利时)语文学家、人文主义者。他写下了一系列著作,试图以和基督教相兼容的形式来复兴古代斯多噶主义。其最著名的著作是 \"De Constantia\"。他的斯多噶主义形式影响了许许多多同时代的思想家,开创了新斯多噶主义运动。他曾先后任教于耶拿大学、莱顿大学和鲁汶大学。", "id": 1771414}
{"src_title": "Zpomalovací práh", "tgt_title": "减速带", "src_document": [{"title": "Provedení.", "content": "Příčný práh je tvořen buď demontovatelnými díly připevněnými k vozovce, nebo stavebním zvýšením samotné vozovky. Demontovatelné prahy mají zpravidla strmější nájezdy a vynucují si tak téměř zastavení vozidla, zatímco v případě stavebního zvýšení vozovky bývá nájezd tvořen pozvolně šikmou plochou. Speciálními případy příčného prahu jsou zvýšený přechod pro chodce (spolu s barevným zvýrazněním tato úprava zvýrazňuje přechod pro řidiče, zároveň je touto úpravou řešen bezbariérový přístup na přechod) a tramvajová zastávka vídeňského typu. Příčné prahy bývají zvýrazňovány vodorovným i svislým dopravním značením, případně též dalšími reflexními prvky (například odrazkami).  Dalším typem zpomalovacího prostředku, se kterým se účastníci pozemní komunikace mohou setkat, jsou například zpomalovací polštáře.", "section_level": 1}, {"title": "Přínos a spornost.", "content": "Příčné prahy se užívají zejména na komunikacích v obytných čtvrtích, zejména v blízkosti škol či přechodů pro chodce. Tím, že účinně přinutí projíždějící řidiče výrazně zpomalit jízdu, pomáhají chránit místní obyvatele a chodce před případnými kolizemi.  Jejich přínos však někteří označují za sporný, protože takto vynucené zpomalení dopravy považují někteří řidiči za nepřiměřené. Výrazně zvyšují opotřebení vozidel (nápravy a tlumiče pérování). Obyvatelům může vadit zvýšení hlučnosti i prašnosti průjezdu vozidel, prodloužení doby jejich průjezdu a zvýšení množství spalovacích zplodin vlivem zpomalení a opětovného rozjezdu každého vozidla. Pokud jsou zpomalovací prahy umístěny na čerstvě rekonstruovanou komunikaci, bývá upozorňováno na paradox, že výsledný efekt je podobný stavu před opravou, kdy řidiče nutil k pomalé jízdě špatný stavební stav komunikace. Ztížen je i úklid sněhu, při němž může docházet k poškozování prahů i úklidové techniky.  Britská automobilová asociace údajně provedla výzkum srovnání spotřeby paliva při stálé rychlosti 30 mph (48 km/h) oproti jízdě přes zpomalovací prahy a zjistila vzrůst spotřeby ze 4,9 na 9,1 litrů/100 km. Při prostém snížení rychlosti ze 30 na 20 mph (32 km/h) stoupla spotřeba jen o 10 %. Podobný výzkum údajně provedla britská Laboratoř dopravního výzkumu, podle níž na silnicích se zpomalovacími prahy jsou zvýšeny emise oxidu uhelnatého až o 82 % a oxidu dusného až o 37 %.  Občas dochází ke krádežím zpomalovacích prahů, jichž se mohou dopouštět jejich odpůrci.  Příčné prahy také znemožňují rychlý průjezd vozidel integrovaného záchranného systému.", "section_level": 1}, {"title": "Zpomalovací prahy v Česku.", "content": "Podmínky pro umisťování příčných prahů stanovilo ministerstvo dopravy v roce 1996. V českých pravidlech silničního provozu je příčný práh zmiňován s účinností od 30. ledna 2001 ve vyhlášce č. 30/2001 Sb., pod dvěma různými názvy: výstražná dopravní značka A 7b nese název „Zpomalovací práh“ (do ledna 2001 měla podobu značky „Nerovnost vozovky“ s textovou dodatkovou tabulkou „Příčný práh“ a dodatkovou tabulkou se vzdáleností), avšak samo dopravní zařízení Z 12 se jmenuje „Krátký příčný práh“. Krátký příčný práh je definován v § 26 odst. 1 písm. n) vyhlášky č. 30/2001 Sb., avšak jeho užití ministerstvo ve vyhlášce opomnělo stanovit. Prahy mohou být umístěny i mimo vozovku, například v kombinaci s vodorovnou dopravní značkou V 13a „Šikmé rovnoběžné čáry“. Z uvedení příčného prahu mezi dopravními zařízeními ministerstvo dopravy ve svém výkladu vyvozuje, že rozhodování o umístění nebo odstranění prahu je stanovením místní úpravy provozu a rozhoduje se tedy o něm podobně jako o umístění dopravních značek. Příčné prahy ve vyznačené obytné zóně se označují informativní dopravní značkou IP 2.  Technické podmínky TP-85 v části věnované názvosloví (1.2) uvádějí: \"„Zpomalovací práh je stavebně-dopravní zařízení ke snížení nežádoucích rychlostí vozidel nebo k dodržování dovolených rychlostí vozidel na místních komunikacích. Toto zařízení působí na řidiče nejen opticky a zvukově, ale především fyzicky umělou změnou výškových podmínek na vozovce, která ovlivní průjezd vozidla. K odlišení od opticko-akustických brzd se zavádí nadvýšení 15 mm jako hraniční“.\" Dále rozdělují zpomalovací prahy na tyto typy:  Podle technických podmínek TP 85 se zpomalovací prahy používají zásadně jen na místních komunikacích, především funkčních tříd D1 a C1 až C3, za určitých podmínek i na průtazích silnic III. tříd obcemi (funkční třída B2), je-li na nich větší intenzita chodců. Výjimky může schválit ministerstvo dopravy.  V Praze byly při druhé etapě rekonstrukce tramvajové trati na Černokostelecké ulici v roce 2002 použity příčné prahy ke zvýraznění zákazu vjezdu na zatravněný traťový svršek tramvajového pásu. Takzvané „pozitivně negativní retardéry“ jsou tvořeny tzv. „pozitivním retardérem“, t. j. příčným prahem o výšce cca 3 cm mezi kolejnicemi, a „negativním retardérem“, t. j. asi 1 m širokým pásem otevřeného svršku, tedy prohlubně oproti niveletě hlavy kolejnic.  Zpomalovací prahy se vyrábějí v různých provedeních. Například firma Doznač nabízí plastové, kovovou kostrou vyztužené dílce, které se k vozovce připevňují pomocí vrutů nebo šroubů, přičemž pro vyšší provedení (výška 60 mm) je udávána nominální rychlost 10 km/h a pro nižší provedení (výška 50 mm) 20 km/h, ve směru jízdy je délka prahu 430 mm. Cena včetně montáže je kolem 2000 Kč na jeden metr šířky prahu. Firma ADOZ nabízí tři typové řady: vysoce účinný typ CZ (šířka po směru jízdy je 430 mm), méně hlučný typ SES (šířka po směru jízdy je 600 až 900 mm) a zpomalovací polštář). Provedení pro rychlost 40 km/h mají výšku 30 mm, provedení pro rychlost 20 km/h nebo 30 km/h mají výšku 50 mm a provedení pro rychlost 10 km/h má výšku 60 mm. Firma Kwesto dodává varianty prahů pro rychlosti 10, 20 a 50 km/h, o výškách 60, 50 a 30 mm. V pokynech k montáži bývá upozornění, že nesmí být narušeno odvodnění komunikace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zpomalovací práh (též příčný práh, retardér nebo ležící policajt) je uměle zvýšené místo na vozovce pozemní komunikace, jehož cílem je donutit řidiče silničních vozidel k pomalé jízdě. Obvykle se používá v kombinaci s dopravními značkami omezujícími rychlost.", "tgt_summary": "减速带(部分地区也称为减速器、减速带,台湾称减速丘)是一种平行设置于公路路面上,略微由地面向上凸起约10-15厘米的装置。其目的是为了强制使行过的车辆减速。减速带通常由再生橡胶、金属、塑料或是沥青等材料制成。", "id": 845985}
{"src_title": "Bitva u Wakefieldu", "tgt_title": "韦克菲尔德战役", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Lancasterové nastoupili na anglický trůn roku 1399, kdy Jindřich IV. sesadil svého nepopulárního strýce Richarda II. Existovaly jisté pochybností o oprávněnosti jeho nároku na trůn. Jeho vnuk Jindřich VI. se stal králem jako malý chlapec, ale vyrostl v neschopného vladaře, trpícího záchvaty duševních poruch a obklopeného neschopnými a zkorumpovanými rádci. Mnoho šlechticů spoléhalo na Richarda z Yorku, který měl podle některých legitimnější nárok na trůn a byl uznáván jako schopný vojevůdce. Roku 1460, kdy vojsko jeho spojenců zajalo po bitvě u Northamptonu krále Jindřicha a Richard se domáhal prohlášení anglickým panovníkem, nebyli jeho přívrženci na takový krok připraveni.  Místo toho parlament přijal zákon (\"Act of Accord\"), zaručující Richardovi a jeho potomkům nárok na anglický trůn po smrti Jindřicha VI. Markéta z Anjou, manželka krále Jindřicha, nepřistoupila na dohodu, která byla přijata pod nátlakem a zbavovala Eduarda, jejího syna s Jindřichem, dědického nároku na trůn. Na severu země začala shromažďovat vojsko, aby se s Richardem utkala.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Richard vyrazil se svou armádou na sever země, aby této hrozbě čelil. Doprovázeli ho jeho druhý nejstarší syn Edmund a Richard Neville, hrabě ze Salisbury. Jeho vojsko se utábořilo na hradu Sandal nedaleko Wakefieldu a Markétino vojsko se vydalo naproti němu, aby vyprovokovalo bitvu. Je málo pravděpodobné, že by se bitvy účastnila i Markéta sama, v té době byla spíše ve Skotsku, kde sháněla podporu. Veliteli lancasterského vojska byli zřejmě Jindřich Beaufort a Jindřich Percy.  Mnoho lidí má představu o této bitvě zažitou na základě melodramatického popisu Williama Shakespeara, především vraždu Richardova syna Edmunda. Ve skutečnosti není zcela jisté, jak k bitvě došlo, i když je potvrzeno, že Richard souhlasil s bitvou na otevřeném prostranství, místo aby využil opevnění hradu Sandal. S úplnou jistotou není známo konkrétní datum bitvy ani přesné místo, kde ke střetu došlo, i když je pravděpodobné, že se bitva odehrála na místě známém jako \"Wakefield Green\" na sever od hradu.  Podle Shakespeara je Edmund popisován jako malý chlapec a podle jeho vraha lorda Cliforda byl jeho otec mučen, předtím než byl zabit. Ve skutečnosti byl Richard zabit během bitvy a jeho syn, tehdy sedmnáctiletý, byl dostatečně dospělý, aby se aktivně zapojil do bitvy. Salisbury byl také po bitvě zajat a popraven.  Porážka Yorků mohla být výsledkem Richardova přílišného sebevědomí, protože odmítl čekat na posily a vyrazil do bitvy s Lancastery, i když je možné, že byl obelstěn Johnem Nevillem, který do bitvy nastoupil pod falešnými praporci, takže se Richard mohl domnívat, že jeho vojsko je daleko silnější, než ve skutečnosti bylo.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Po bitvě byly hlavy Richarda, jeho syna Edmunda a Salisburyho napíchnuty na kůly a vystaveny v Yorku u městských hradeb. Richardova hlava měla nasazenou papírovou korunu a nápis \"Dovolte Yorkovi, aby se díval na město York\". Richardova smrt znamenala, že se jeho nástupcem v požadavku na anglický trůn stal jeho syn Eduard. Salisburyho syn Richard Neville, hrabě z Warwicku a Eduardův blízký spojenec se stal nejbohatším a velmi vlivným šlechticem Anglie. I když byl Eduard mladý, byl vynikajícím vojevůdcem a schopným politikem a později vládl jako Eduard IV.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Wakefieldu se odehrála 30. prosince 1460 u Wakefieldu v West Yorkshire a byla jednou z velkých bitev války růží. Utkaly se zde královské vojsko pod standartou Markéty z Anjou a síly vedené Richardem, vévodou z Yorku, který si činil nárok na anglický trůn. Richardovo vojsko bylo poraženo a on sám v bitvě padl.", "tgt_summary": "韦克菲尔德战役(英语:Battle of Wakefield)是英格兰玫瑰战争中的一场重要战役,发生在1460年12月30日西约克郡的韦克菲尔德,交战双方是忠于亨利六世的兰开斯特军队和觊觎王位的约克公爵理查的军队。此前,理查已通过调解法案取代了亨利六世独子爱德华的王储地位。兰开斯特军或达18000人,而约克军充其量只有9000人。约克公爵及其次子拉特兰伯爵埃德蒙在此战中阵亡,同时被杀的还有其重要盟友沃里克伯爵理查·内维尔的父亲索尔斯伯里伯爵理查·内维尔和弟弟托马斯·内维尔,约克军死亡700-2500人,而兰开斯特军可能只损失200人。阵亡的约克公爵被戴上纸糊的王冠悬首约克城以示嘲讽。", "id": 266949}
{"src_title": "Goli otok", "tgt_title": "裸島 (克羅地亞)", "src_document": [{"title": "Vězeňský tábor.", "content": "Již v období první světové války byli na ostrově drženi ruští váleční zajatci. V průběhu druhé světové války zde Německo a Itálie udržovaly vojenskou posádku a na ostrově byl umístěn vězeňský tábor. Podobné využití měl ostrov i po skončení války.  V roce 1948 zde byl zřízen vězeňský tábor, kam byli v následujících letech kromě kriminálních delikventů umisťování i političtí odpůrci režimu, stoupenci jak demokratických změn, tak stalinismu, ale i fašisté a ustašovci. Mezi vězni byli i známí zástupci jugoslávské inteligence (například politici, filosofové, lingvisté - výhradně muži). Vězni byli přepravováni na ostrov lodí z Rijeky. Tábor na Golém otoku byl přísně tajný a ani sami vězni netušili, kde se nacházejí. Kromě policejních a vězeňských složek netušila o internaci vězňů na Golém otoku ani rodina odsouzených. Tábor spravoval na rozkaz Aleksandra Rankoviće Slobodan Krstić.  Výstavba areálu tábora byla zahájena v roce 1949. Nejtěžší odsouzenci pracovali na místě zvaném \"Manastir\", kde se věnovali těžbě kamene. Ženy byly v té době umístěny ve speciálním táboře. V roce 1951 navštívil tábor Aleksandar Ranković. Roku 1954 došlo k zmírnění podmínek v táboře; byly povoleny i návštěvy a zasílání balíčků.  Tábor byl uspořádán do vícero oddělených a samostatně střežených lokalit. Naprostá většina vězňů pracovala v některém ze tří průmyslových provozů: v kovovýrobě (části strojů, komponenty pro loděnice aj.), v dřevovýrobě (mj. nábytek pro export dodávaný i do USA a Kanady) a v kamenolomu (opracovávání kvalitního kamene). Vězňové byli biti a ponižováni. Mezi metody mučení na Golém otoku patřilo např. topení hlav vězňů v záchodových mísách, omotávání drátů kolem krku, čí bití kamenem do zad.  Pracovní doba trvala 8 hodin, dobří pracovníci byli odměňováni a mohli být navštěvováni příbuznými. Pro návštěvy, které se mohly uskutečnit až jednou měsíčně v trvání od dvou hodin do dvou dnů, byly vyčleněny zvláštní budovy. Vězňové byli hromadně ubytováni ve zvláštních barácích s nepříliš příznivými životním podmínkami, zejména v létě a v zimě. Součástí tohoto prostoru byla i kantýna a pekárna. V táboře se v jednom okamžiku nalézalo kolem 3000 vězňů. Tábor byl uzavřen v roce 1988, později byl změněn na památník a stal se turistickou lokací. Za dobu jeho existence v něm zemřelo asi 400 osob.  V roce 1982 začal osudy vězňů z konce 40. a začátku 50. let 20. století mapovat bělehradský časopis NIN. Do povědomí jugoslávské veřejnosti se tak dostaly brutální metody, které používali tehdejší vyšetřovatelé proti sympatizantům Josifa Stalina v období rozkolu mezi Stalinem a Titem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Goli otok (, v překladu \"Pustý ostrov\") je chorvatský ostrov, který leží jihovýchodní částí Kvarnerského zálivu severovýchodně od ostrova Rab.", "tgt_summary": "裸岛(,音译格利奥托克岛),位于亚得里亚海,属克罗地亚。由滨海和山区县负责管辖,面积4.7平方公里,海岸线长度14.297公里,最高点海拔高度223米,岛上无人居住。1949年,这座无人岛被南斯拉夫政府改造成一所秘密监狱,一直服役到1956年,主要关押政治犯。这所监狱的环境极其恶劣,不管刮风还是下雨,酷热还是严寒,犯人们每天都要从事繁重的体力劳动。", "id": 1004554}
{"src_title": "Třída Akizuki (1942)", "tgt_title": "秋月級驅逐艦", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Vznik projektu rychlého protiletadlového plavidla pro doprovod svazů letadlových lodí spadá do období před druhou světovou válkou a byl vypracován na základě analýzy působení japonského námořního letectva v druhé sino–japonské válce. Na vznik nových plavidel měla vliv i konstrukce specializovaných protiletadlových křižníků u Royal Navy (třída \"Dido\"). Na rozdíl od Britů se ale Japonci rozhodli použít jako základ pro protiletadlové plavidlo nikoliv křižník, ale torpédoborec. Jedním z důvodů pro toto rozhodnutí byla absence úspěšného typu moderního lehkého křižníku, ze kterého by japonské námořnictvo mohlo vyjít koncem třicátých let a délka stavby lehkých křižníků.  V roce 1938 byl navržen nový protiletadlový kanón ráže 100 mm typu 98 s délkou hlavně 65 ráží. Ten byl zvolen jako hlavní výzbroj nové třídy plavidel.  Návrh z července 1938 počítal s výtlakem 2 200 T, rychlostí až 35 uzlů a výzbrojí 4xII 100mm a 2xII 25mm. Loď postrádala torpédovou výzbroj, což bylo u japonských lodí (torpédoborců i křižníků) neobvyklé. Další návrh ze září 1938 již počítal s omezením rychlosti na 33 uzlů, zvýšením výtlaku na 2 350 T a instalací torpédometu. Výsledný základní návrh ( \"kihon keikaku bangó\") F51 z dubna 1939 měl standardní výtlak 2 700 T, čímž se již blížil starším lehkým křižníkům (lehký křižník \"Júbari\" měl 2 890 T). Co do výtlaku tak byly za druhé světové války jednotky třídy \"Akizuki\" největšími japonskými torpédoborci a třetími největšími torpédoborci na světě (po francouzské třídě \"Mogador\" a sovětském \"Taškentu\").  Roku 1939 byla v rámci „programu čtvrtého kruhu“ schválena stavba prvních jednotek podle základního návrhu F51, která probíhala současně se stavbou jednotek třídy \"Júgumo\". Celkem bylo do května 1943 postaveno šest jednotek s trupovými čísly 104 až 109. Předpokládaná cena jednoho torpédoborce v roce 1939 byla 12 090 000 ¥.  Na sérii prvních šesti plavidel měla navázat série deseti torpédoborců podle programu z roku 1941. Šlo o modifikovaný základní návrh F53, který se od F51 lišil zjednodušením konstrukce (například tvar přídě) a jiným tvarem můstku. Jedna jednotka měla stát 17 820 400 ¥. F53 z roku 1941 se dále dělil na dvě podtřídy: \"Šimocuki/Fujuzuki\" (čísla 360 až 364) a \"Mičizuki\" (365 až 369). Z této série se ale do bojů zapojily už jenom \"Šimocuki\" a \"Fujuzuki\". Další čtyři jednotky (včetně jedné z podtřídy \"Mičizuki\") byly dokončeny příliš pozdě a před koncem války prodělávaly výcvik ve Vnitřním moři, případně se pouze zúčastnily bojů s letadly útočícími na zbytky císařského námořnictva v japonských domácích vodách. \"Mičizuki\" byl koncem války dokončen pouze ze 16% a stavba zbývajících tří jednotek byla zrušena 14. prosince 1944 a materiál a zdroje využity na stavbu sebevražedných člunů \"Šinjó\" a kaitenů.  Měla následovat stavba dalších osmi jednotek (777 až 785, nebo též šestnácti: 770-785) podle programu z roku 1942, která byla 30. června 1942 nahrazena plánem na stavbu 22 jednotek (5061 až 5083) podle modifikovaného programu z roku 1942. Celý projekt z roku 1942 byl ale nejprve 9. června 1944 redukován na pět jednotek (5061 až 5065) a posléze 14. prosince 1944 zrušen úplně.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Třída \"Akizuki\" znamenala skok ve velikosti japonských torpédoborců. V porovnání se souběžně produkovanými jednotkami třídy \"Júgumo\" byly \"Akizuki\" o 15 metrů na vodorysce delší (132 vs. 117 m), o 0,8 metru širší (11,6 vs. 10,8 m) a o 1180 tun plného výtlaku těžší (3700 vs. 2520 T). Zvětšení trupu pak poskytlo dostatečně stabilní základnu pro umístění čtyř dvouhlavňových věží hlavní baterie. Ty byly umístěny po dvou na přídi a zádi. Dělová věže číslo dvě na přídi a tři na zádi byly umístěny v superpozici. Charakteristickou siluetu dotvářel jediný komín (všechny předchozí japonské konstrukce měly komíny dva), který odváděl spaliny ze všech tří kotlů. Jednotky třídy \"Akizuki\" tak získaly charakteristickou siluetu.", "section_level": 1}, {"title": "Pohon.", "content": "Ačkoliv se prodloužil trup, uspořádání pohonné soustavy zůstalo zachováno, jako u předchozích jednotek tříd \"Kageró\" a \"Júgumo\". Přidanou délku trupu spotřebovala barbeta druhé dělové věže na přídi (předchozí jednotky měly na přídi pouze jednu dělovou věž). Střední sekci plavidla zabíraly (od přídě) dvě kotelny (přední č. 1 o délce 17 metrů a zadní č. 2 o délce 9,2 metrů) a dvě strojovny (přední č. 1 o délce 13 metrů a zadní č. 2 o délce 12,3 metrů).  Přední kotelna obsahovala dva vodotrubné kotle \"Ro-gó Kanpon šiki\", které dokázaly vyvíjet přehřátou páru o tlaku 30 kg/cm a teplotě 350 °C. V zadní kotelně se nacházel pouze jeden kotel stejného typu.  Přední strojovna se nacházela na levoboku a poháněla levý lodní šroub, zatímco pravý šroub byl poháněn turbínami zadní strojovny. V každé strojovně se nacházela jedna sestava parních turbín \"Kanpon\" o stejném složení a zapojení, jako u předchozích tříd \"Kageró\" a \"Júgumo\". Každá sestava se skládala z jedné vysokotlaké, jedné středotlaké a jedné nízkotlaké turbíny, které doplňovaly jedna vysokotlaká a jedna nízkotlaká turbína (v každé sestavě) pro plavbu cestovní rychlostí. Každá sestava měla výkon 26 000 k (15 445,5 kW), ale rychlost otáček lodní vrtule byla snížena na 340 za minutu.  Hlavní palivové nádrže se nacházeli v dvojitém dně. Prostor na pravoboku na úrovni přední strojovny a na levoboku na úrovni zadní strojovny vyplňovaly další palivové nádrže. Na lodích se nacházely ještě další nádrže, takže celková kapacita nádrží byla nadprůměrných 25% standardního výtlaku.", "section_level": 2}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Hlavní dělostřeleckou výzbroj tvořilo osm víceúčelových 100mm děl typu 98. Ačkoliv se sama o sobě vyrovnala (či byla dokonce lepší) americkým 127mm kanonům, postrádala výhodu řízení palby radarem a střelby municí s přibližovacími zapalovači. Jelikož 100mm typ 98 byl od počátku zvolen jako protiletadlová zbraň, nedošlo na žádné z jednotek třídy \"Akizuki\" k redukci věží hlavní baterie ve prospěch 25mm kanonů, jako u většiny starších tříd. Všechny jednotky tak nesly čtyři dvouhlavňové věže po celou dobu služby.  Torpéda byla odpalována z jednoho otočného zakrytovaného čtyřhlavňového 610mm torpédometu typu 92 model 4, který byl otáčen motorem na stlačený vzduch. Torpédomet byl umístěn nad přední strojovnou, mezi protiletadlovou plošinou za komínem a zadní nástavbou. Lodě nesly čtyři torpéda nabitá v torpédometu a další čtyři kusy mohly být uskladněny na podavači za torpédometem na levé straně zadní nástavby. Jednalo se o torpéda typu 93 – obávaná „dlouhá kopí“.  Lehkou protiletadlovou výzbroj zpočátku tvořily pouze dva dvouhlavňové 25mm kanony typu 96 na plošině mezi komínem a torpédometem. Uprostřed této plošiny se nacházel 2,5metrový dálkoměr. Později byl počet 25mm hlavní navyšován a nové jednotky vstupovaly do služby již s posílenou výzbrojí.  Zpočátku byly pro protiponorkový boj jednotky vybaveny pouze dvěma dvouhlavňovými vrhači hlubinných bomb typu 94 na zádi.", "section_level": 2}, {"title": "Radary.", "content": "Japonsko v radarové technice zaostávalo za Spojenci. V roce 1942 byly první experimentální radary namontovány na některé lodě císařského námořnictva a na třídě \"Akizuki\" se první radar objevil na torpédoborcích \"Suzucuki\" a \"Hacuzuki\", nebo \"Niizuki\". Jednalo se o přehledový radar proti vzdušným i hladinovým cílům a to buďto metrový \"21-gó\", nebo centimetrový \"22-gó\". Radar \"21-gó\" měl otočnou anténu (buď modelu 6 o rozměrech 3,6 x 2 metry, nebo modelu 7 o rozměrech 3,6 x 3 metry) a jeho instalace je doložena minimálně na jednotkách \"Akizuki\", \"Suzucuki\", \"Hacuzuki\" a \"Fujuzuki\". Radar \"22-gó\" používal anténu ve tvaru dvou trychtýřů a později na jednotkách třídy \"Akizuki\" nahradil radar \"21-gó\". Tyto radary byly umístěny na plošině upraveného předního stožáru.  Později (cca 1944) se instaloval i metrový přehledový radar proti vzdušným cílům \"13-gó\". Jedna anténa se montovala na přední stranu zadního stožáru a některé jednotky dostaly i druhou aparaturu na přední stožár nad radar \"22-gó\".", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější modifikace.", "content": "Pozdější modifikace (na pozdějších jednotkách provedené rovnou při stavbě) se soustředily hlavně na posílení protiponorkové a lehké protiletadlové výzbroje a na instalaci radarů. Protiponorková výzbroj byla posílena instalací dvou skluzů hlubinných pum na zádi. Dvouhlavňové 25mm kanony byly nahrazeny za tříhlavňové. V roce 1943 se (poprvé na \"Suzucuki\" a \"Hacuzuki\" již koncem 1942) objevila další dvě protiletadlová hnízda pro 25mm trojčata: u podtřídy \"Akizuki\" se nacházela po stranách komína, zatímco na \"Šimocuki/Fujuzuki\" a \"Mičizuki\" na platformě za torpédometem. V roce 1944 bylo na místo zadního dálkoměru montováno páté 25mm stanoviště. Koncem roku 1944 se objevila i další dvě protiletadlová hnízda pro 25mm trojčata na bocích můstku. Kromě trojhlavňového uspořádání se na palubu montovaly i 25mm kanóny v jednohlavňové lafetaci.  V červnu 1944 se objevily na palubách čtyři 13,2mm kulomety typu 93.  U podtříd \"Šimocuki/Fujuzuki\" a \"Mičizuki\" došlo ke zjednodušení konstrukce, které se projevilo například změnou tvaru přídě. Na \"Harucuki\" byl (jak ) můstek zvětšen protažením prostředního patra až ke stožáru.", "section_level": 2}, {"title": "Jednotky třídy \"Akizuki\".", "content": "V jednotkách třídy \"Akizuki\" získalo císařské námořnictvo vynikající jednotky, které se vyrovnaly svým protivníkům. Jako jedny z mála japonských lodí netrpěly jednotky třídy \"Akizuki\" přetížením nástaveb a měly výborné plavební vlastnosti. Přesto, že představovaly to nejlepší co v dané kategorii Japonsko vyprodukovalo, zaostávaly za svými americkými protějšky (zejména tříd \"Fletcher\" a \"Allen M. Sumner\") v radarové, protiponorkové i protiletadlové výzbroji. Jejich opticky zaměřovaná 100mm děla a 25mm kanony se v protiletadlovém boji nemohly měřit s radarem zaměřovanými 127 a 40 milimetrovými kanóny, které používaly munici s přibližovacími zapalovači. Přesto lodě a jejich posádky odvedly v boji skvělý výkon. Nevitt přirovnává vytrvalost a obětavost \"Hacuzuki\" v jeho posledním boji během bitvy u mysu Engaño, kde čelil přesile amerických křižníků, k akci amerických torpédoborců během bitvy u Samaru.", "section_level": 1}, {"title": "Programy z roku 1942.", "content": "Osm (jestliže první jednotka nesla číslo 777) nebo šestnáct (v případě první jednotky 770) plánovaných jednotek podle programu z roku 1942 bylo 30. června 1942 zrušeno ve prospěch modifikovaného programu 1942 (5061 až 5083).  Modifikovaný program z roku 1942 měl obsahovat následující jednotky:", "section_level": 2}], "src_summary": "Třída \"Akizuki\" (: \"Akizuki-gata\") sestávala z 12 dokončených „torpédoborců první třídy“ ( \"Ittó kučikukan\") japonského císařského námořnictva, postavených v letech 1940 až 1945 ve třech sériích a bojujících ve druhé světové válce. Původně se mělo jednat o protiletadlová doprovodná plavidla a teprve později byla do návrhu zapracována instalace čtyřhlavňového torpédometu, čímž vznikla třída nejlepších a největších japonských torpédoborců ve druhé světové válce. Císařské námořnictvo jednotky této třídy označovalo jako „torpédoborce typu B“ ( \"Otsu-gata kučikukan\").", "tgt_summary": "秋月级驱逐舰()是日本帝国海军于第二次世界大战期间建造的驱逐舰,属「乙型驱逐舰」(防空型),也是乙型驱逐舰的唯一舰型。设计目的是保护主力舰队免受敌方自空中的攻击,作为“防空直卫舰”被用于护卫航空母舰舰队;她同时被认为是日本帝国海军中最实用的一款驱逐舰。", "id": 1513395}
{"src_title": "Letecký motor", "tgt_title": "航空发动机", "src_document": [{"title": "Typy leteckých motorů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pístový motor.", "content": "Pístový spalovací motor pohání vrtuli přes reduktor. Tento typ pohonu se používá pro malá sportovní nebo dopravní letadla. Je výhodný díky své jednoduchosti a spolehlivosti a také díky nízké spotřebě paliva oproti motorům založeným na spalovací turbíně (turbovrtulový, turbodmychadlový nebo proudový motor). Kvůli přenosu hnací síly prostřednictvím vrtule jsou pístové motory vhodné pro malé letové rychlosti.", "section_level": 2}, {"title": "Turbovrtulový motor.", "content": "Turbína pohání vrtuli přes reduktor. Tento typ motoru je vhodný pro menší letadla, tzv. komutery, (ATR, Dash 8) na regionální a krátké tratě. Kvůli přenosu hnací síly prostřednictvím vrtule (stejně jako pístové motory) jsou turbovrtulové motory vhodné pro malé letové rychlosti. Oproti turbodmychadlovým a proudovým motorům mají turbovrtulové motory lepší účinnost a tedy nižší spotřebu paliva.", "section_level": 2}, {"title": "Turbodmychadlový motor.", "content": "Používá se především u velkých dopravních letadel nebo mnoha vojenských letadel. Je vhodný pro vysoké podzvukové rychlosti.", "section_level": 2}, {"title": "Proudový motor.", "content": "Vysoký tlak plynu vycházejícího z jeho výfuku je ideální pro dosažení nadzvukové rychlosti. Příkladem letounu s proudovými motory je Concorde nebo mnohé nadzvukové stíhací letouny.", "section_level": 2}, {"title": "Raketový motor.", "content": "Raketový motor je výhodný pro dosažení nejvyšších rychlostí letu. Dále je výhodný pro použití v extrémních letových výškách, kde by mohl být nedostatek atmosférického kyslíku pro chod proudových motorů. Na druhou stranu má raketový motor nejnižší efektivitu, protože kromě paliva musí letoun nést i okysličovadlo nutné pro spalování. Pohon letounů pomocí raketového motoru není příliš obvyklý. Většinou se používá pouze pro experimentální letadla nebo jako doplňkový pohon v kombinaci s jiným z výše uvedených typů pohonů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Letadlové motory (nesprávně letecké motory) slouží k pohonu letadel. Ve většině případů jde o pístový motor nebo spalovací turbínu. Bývají zavěšeny pod křídlem nebo v trupu, ale některé konstrukce letecké motory umisťují na záď letounu, případně jinam.", "tgt_summary": "航空发动机(英语:Aircraft engine)是指主要用来产生拉力或推力使飞机前进的发动机设备。除了产生前进力外,还可以为飞机上的用电设备提供电力,与为空调设备等用气设备提供气源。一般因为飞行的需求,设计都相当轻巧,但又要求相当的使用效能,以及极低的故障率,因而设计生产的工艺要求是比较高的。", "id": 1552211}
{"src_title": "Nízkoemisní zóna", "tgt_title": "低排放區", "src_document": [{"title": "Česko.", "content": "V České republice představilo ministerstvo životního prostředí v září 2009 návrh zákona o ovzduší, který by městům umožnil zřizování nízkoemisních zón. Tato možnost byla schválena v září 2011, kdy novelu schválili poslanci a přehlasovali veto prezidenta Václava Klause. V únoru 2013 bylo schváleno nařízení vlády, které stanovuje podmínky pro zřizování nízkoemisních zón. O zřízení takové zóny v té době uvažovala například Praha, Ostrava, Plzeň, Karlovy Vary nebo Klimkovice.  Vyhláška č. 294/2015 Sb., účinná od 1. ledna 2016, zavedla zónové dopravní značky IZ 7a Emisní zóna a IZ 7b Konec emisní zóny.  V roce 2019 však stále žádná nízkoemisní zóna v Česku neexistovala. Jako důvody města uváděla např. nedostatek politické shody na územním rozsahu takové zóny (Praha), dále přísné podmínky, které pro jejich zřízení zákon o ovzduší stanovuje (Brno), nebo též příliš nízký očekávatelný efekt takového opatření na kvalitu ovzduší v místě (Ostrava, Plzeň).  Alternativní cestu ke snížení emisí spatřují některé radnice ve změně organizace dopravy (např. snížení rychlosti v některých částech města, rezidentní parkování, zavedení mýta). V Praze jsou již od roku 1999 vyhláškou upravovány zóny placeného stání, jejichž množství postupně roste, obdobně dochází od roku 2018 k zavádění rezidentního parkování i v Brně a parkování ve svých centrech začínají zónově regulovat i některé další obce. Tyto parkovací zóny však nejsou zřizovány na základě zákona o ovzduší a nejde tedy o nízkoemisní zóny, byť je mezi takovými některé zdroje uvádějí.", "section_level": 1}, {"title": "Dánsko.", "content": "V Dánsku byly zavedeny ekologické zóny v části Kodaně, ve Frederiksbergu, v Aalborgu a připravuje se v dalších městech (Aarhus, Odense).", "section_level": 1}, {"title": "Japonsko.", "content": "Tokio zavedlo nízkoemisní zónu v říjnu 2003.", "section_level": 1}, {"title": "Německo.", "content": "Německá města mají možnost zavedení nízkoemisních zón od března 2007, poprvé však byly tyto zóny zavedeny v lednu 2008. V lednu 2009 zavedlo nebo připravovalo nízkoemisní zóny asi 40 německých měst, například Berlín, Dortmund, Hannover, Kolín nad Rýnem, Mannheim, Stuttgart, Bochum, Duisburg, Essen, Frankfurt nad Mohanem, Mnichov, Brémy, Karlsruhe, Düsseldorf, Heidelberg, Regensburg.  Od ledna 2012 bylo vyhlášeno 6 nových zón a 19 existujících zón zpřísnila jejich pravidla. Vznikla také první regionální nízkoemisní zóna Porúří zahrnující území 14 měst mezi Dortmundem a Duisburgem o ploše kolem 850 km2. Další vlnu zpřísnění pravidel pro vjezd do desítek zón přinesl leden 2013.  Automobily jsou rozděleny do 4 kategorií podle toho, kolik škodlivin vypouštějí do ovzduší. Začátek nízkoemisních zóny je v Německu označen typickou dopravní značkou s nápisem „Umwelt zone\" a dodatkovou tabulkou barevnými plaketami. Do většiny německých zón doposud postačuje kterákoli plaketa. V budoucnu však postupně ztratí právo vjezdu s červenými a žlutými plaketami.", "section_level": 1}, {"title": "Nizozemsko.", "content": "Nízkoemisní zóny fungují pod názvem „milieuzones“ doposud v devíti městech (Utrecht, Eindhoven, Tilburg,'s-Hertogenbosch, Breda, Rotterdam, Maastricht, Den Haag a Amsterdam).", "section_level": 1}, {"title": "Švédsko.", "content": "Země patří mezi průkopníky zavádění zón. Jako první město ve Švédsku zavedl zónu Göteborg v roce 1996 a v zóně se mu podařilo emise prachových částic z nákladní dopravy snížit zhruba 40 procent. V současnosti existují nízkoemisní zóny také Lundu, Malmö a Stockholmu.", "section_level": 1}, {"title": "Velká Británie.", "content": "Londýn zavedl nízkoemisní zónu 4. února 2008.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nízkoemisní zóny jsou geograficky definované oblasti, které omezují přístup automobilů na základě výše jejich emisí, s cílem zlepšit kvalitu ovzduší v těchto oblastech. Tyto zóny fungují nebo se připravují asi v 70 městech 8 evropských zemí. Z anglického názvu low emission zone se pro ně také používá zkratka LEZ.", "tgt_summary": "低排放区(LEZ)和零排放区(ZEZ)是为了改善空气质量、减少温室气体排放等原因,而划设的特定区域,在该区域中禁止或限制使用特定污染运具。零排放区内禁止所有内燃机车辆,只允许零排放运具(ZEVs)进入,如纯电动车、自行车、全电动公共交通工具。而在低排放区,混合动力车辆和替代燃料车辆也是合法运具。", "id": 599612}
{"src_title": "Nikl-kadmiový akumulátor", "tgt_title": "鎳鎘電池", "src_document": [{"title": "Skladování.", "content": "Články se skladují nejlépe ve vybitém stavu, při teplotě +5 až +25 °C. Před použitím po dlouhodobém uskladnění je nutno provést 2 až 3 nabíjecí cykly, aby se aktivní hmoty uvedly do plného provozu. Vzhledem k samovybíjení je lepší články, které často nepoužíváme (např. v elektrickém ručním nářadí..) nabíjet až před použitím. Chceme-li akumulátor použít ihned po dlouhé době skladování, je dobré akumulátor nechat zapojený na tzv. udržovacím proudu - článek je neustále nabíjen nízkým proudem s udržovaným napětím (nabíjení cca 0,01 - 0,05 C při 1,35V - 1,4V/článek).", "section_level": 1}, {"title": "Nabíjení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Normální nabíjení.", "content": "Články se obvykle nabíjí proudem 0,1 až 0,2 C (udané kapacity) - násobku hodinové kapacity akumulátoru tzn 0,1-0,2A pro akumulátor o kapacitě 1Ah (1000mAh). Do článků je nutno dodat 120 až 140% jejich kapacity (pokud jsou plně vybité, max 1) pro kompenzaci neefektivnosti nabíjení.", "section_level": 2}, {"title": "Trvalé nabíjení.", "content": "Používá se nabíjení charakteristikou IU, kdy se nabíjí 0,1-0,2 C do vzestupu napětí na 1,43V/článek a dále se pokračuje nabíjení konstantním napětím 1,43V/článek. Konkrétní hodnoty napětí a proudů uvádí výrobce.", "section_level": 2}, {"title": "Rychlonabíjení.", "content": "Podle konstrukce se používá proudů 0,3 C až 2 C, přičemž teplota nesmí přesáhnout +45 °C a napětí 1,6V/článek.", "section_level": 2}, {"title": "Automatické ukončení nabíjení.", "content": "Ke konci nabíjení dochází k prudkému krátkodobému zvýšení proudu a následně snížení napětí akumulátoru. Současně se začíná článek zahřívat. Obou dvou stavů se může využívat pro automatické odpojení nabíječe.", "section_level": 2}, {"title": "Elektrochemická reakce.", "content": "V nabitém stavu je aktivní hmota kladné elektrody z oxid-hydroxidu niklitého - NiO(OH) - a záporná elektroda je tvořena kadmiem - Cd. Elektrolyt je zásaditý; obvykle je to vodný roztok hydroxidu draselného (KOH).  Rovnice vybíjení: Při nabíjení probíhají uvedené reakce opačným směrem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nikl-kadmiový akumulátor, zkráceně NiCd, je druh galvanického článku. Vyrábí se jednak se zaplavenými elektrodami a kapalným elektrolytem (velké staniční baterie) a jednak jako hermetizovaný (akumulátory do přístrojů jako jsou akumulátorové vrtačky..)", "tgt_summary": "镍镉电池(英语:Nickel-cadmium battery,通常简称NiCd,读作“nye-cad”)是一种流行的蓄电池。这种电池以氢氧化镍()及金属镉()作为产生电能的化学品。", "id": 1781529}
{"src_title": "Torpédové čluny PT", "tgt_title": "PT艇", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Člunů PT bylo postaveno značné množství, přičemž jejich výroba se soustředila u firem Elco, Higgins a Hutchins, z nichž každá vyráběla odlišný model. Nejrozšířenější byla plavidla firmy Elco. Čluny od loděnice Higgins byly odvozeny od britských torpédových člunů firmy Vosper a čluny od firmy Hutchins byly přímo jejich kopií. Rozměry jednotlivých lodí se lišily, stejně jako jejich výzbroj. Jejich délka byla přibližně 24 metrů a výtlak okolo 55 tun.  Standardní výzbroj tvořily původně čtyři 533mm torpéda Mark 8 a dva dvouhlavňové 12,7mm kulomety M2 Browning. Během války byly nově montovány například 37mm a 40mm kanóny, vypouštěcí zařízení neřízených raket (obvykle ráže 114,3 mm a později také 127 mm), minomety či skluzavky pro hlubinné pumy. Naopak dvě ze čtyř torpédových rour byly u mnoha lodí odstraněny, aby byl získán prostor pro jinou výzbroj. Od poloviny roku 1943 se na člunech PT začala objevovat 569mm torpéda Bliss-Leavitt Mark 13, která nebyla umístěna v torpédometech, ale v držácích, odkud byla svrhávána do vody vedle člunu.", "section_level": 1}, {"title": "Známé torpédové čluny PT.", "content": "K nejznámějším člunům tohoto typu patří \"PT-109\", kterému za války velel budoucí americký prezident John Fitzgerald Kennedy. Při akci v oblasti Šalamounových ostrovů byl PT-109 dne 2. srpna 1943 taranován, přepůlen a potopen japonským torpédoborcem \"Amagiri\". Kennedy a jeho posádka se poté museli bez jídla několik dní skrývat na březích ostrůvků u New Georgie, než byli zachráněni.  Další známou lodí byl \"PT-41\", který dne 12. března 1942 evakuoval z filipínského ostrova Corregidor amerického generála Douglase MacArthura. Velitel lodi John D. Bulkeley za tuto akci obdržel nejvyšší americké vyznamenání \"Medal of Honor\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Torpédové čluny PT byly torpédové čluny, používané americkým námořnictvem v průběhu druhé světové války. Označení PT je zkratkou pro slov \"Patrol Torpedo\". Čluny PT dosáhly největších úspěchů zejména v oblasti Tichého oceánu. Hlavním úkolem těchlo malých a levných plavidel byl boj proti hladinovým plavidlům nepřítele, byly však používány i k dalším úkolům, například ostřelování cílů na pobřeží.", "tgt_summary": "PT艇是一种鱼雷快艇(依照舰船类别代号,PT指\"鱼雷巡逻艇\",\"Patrol Torpedo\"),由美国海军在二战中使用的小型,快速,用来攻击较大型水面舰用的舰艇。PT艇中队被暱称为\"蚊子舰队\",而日军称他们为\"恶魔艇\"。", "id": 954592}
{"src_title": "Bullmastif", "tgt_title": "鬥牛獒", "src_document": [{"title": "Historie bullmastifa.", "content": "Pes byl vyšlechtěn z anglického mastifa a anglického buldoka za účelem strážce a musel být také schopen pronásledovat pytláky. Jako plemeno byl uznán až v roce 1924. V současnosti se jedná o plemeno poměrně rozšířené a oblíbené, běžně jej zahlédneme i v Česku.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba těla.", "content": "Bullmastif má typickou buldočí hlavu, má převislé kratší uši a nad očima mírně svraštělou srst. Jeho horní pysky jsou také převislé a nos je blízko očím. Tmavé, středně velké oči mají živý, inteligentní výraz. Hluboký a široký čenich zabírá zhruba třetinu délky hlavy. Ocas je tenký, u kořene silnější a zužuje se. Má velmi krátkou a tvrdou srst, o kterou není nutné pečovat. Krk je svalnatý a silný. Přední nohy jsou mohutné, pes zaujímá rovný postoj. Rovné nohy se silnými kostmi mají středně velké tlapy s černými drápy, a polštářky které jsou tlusté a tuhé.", "section_level": 1}, {"title": "Chování a nároky.", "content": "U bullmastifa je problémem jeho tvrdohlavost. Nepotřebuje ani tak výcvik, jako spíše důslednou výchovu. Je příliš velký do rodiny s malými dětmi, potřebuje velkou zahradu nebo dvůr, rodině je však velmi oddaný. Potřebuje každodenní vycházky, ty ale nemusí být příliš dlouhé, aby si nenamáhal klouby. Hodí se spíše pro zkušené chovatele. Svému pánovi je velmi oddán a je ochoten za něj položit život. Bullmastif miluje děti, ale neumí dobře odhadnout svoji sílu, proto může nedopatřením dítě ohrozit. Bezpečně pozná jejich hru od skutečného nebezpečí. Dobře vychovaný bullmastif snese bez mrknutí oka každý jejich výstřelek nebo popotahování (např. za uši). Pokud by ovšem dětem chtěl někdo ublížit, nemilosrdně zakročí. Může žít i ve městě, má však rád dostatek pohybu. Je to velmi dobrý hlídač. Nehodí se pro celoroční pobyt venku, jelikož jeho srst neizoluje tak dobře. Jako hlídač a společník je velmi oblíbený. Výhodou je i to, že jen málokdy štěká.", "section_level": 1}, {"title": "Zdraví.", "content": "Stejně jako mnoho jiných molossoidních plemen, i bullmastif trpí na mnoho zdravotních problémů. Běžně se dožívá 9 až 10 let a každý chovný jedinec musí mít vyvrácenou dysplazii kyčelního kloubu, aby mohl být zařazen do chovného programu. Tito psi trpí především na dysplazii kyčelního kloubu, sníženou činnost štítné žlázy a na rakovinu mízních uzlin. Právě zdravotní péče o bullmastifa je finančně náročná, proto by si je měli pořizovat jen dobře zaopatření lidé.", "section_level": 1}, {"title": "Možná záměna.", "content": "S anglickým mastifem, který je na pohled větší a lymfatičtější. Jihoafrický mastif boerboel mívá delší čenichovou partii a méně vrásek. Může mít o něco vyšší hmotnost. Německý boxer je menší a atletičtější.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bullmastif je plemeno psa, které bylo původně určeno k hlídání. Při jeho šlechtění byl dán důraz na to, aby byl pes ve výsledku vytrvalý, silný a rychlý. Postupem času se rozšířil do celého světa, avšak i když má mnohem více kladů než jeho protějšek rotvajler, nikdy ho nepřekonal v míře oblíbenosti. Bullmastif se sice poměrně těžce vycvičí, svoje pány a jejich majetek ale brání za všech okolností.", "tgt_summary": "斗牛獒(英语:Bullmastiff)是一种大型的犬种。其正式记载的历史大约从1860年的英国开始,有部分繁殖者相信在这年期之前数世纪,已经出现。在当时英国的贵族,会在他们巨大的庄园里建立猎场,同时饲养大量动物作为狩猎用途。而当时的社会环境相当艰难,贫穷的人根本没有金钱购买肉类作为食物。祇能偷偷地在这些贵族的猎场盗猎动物。当时的法律偷猎是一项严重罪行,会被判处死刑,或送往国外。但亦不能阻止偷猎的活动。盗猎者亦都明白被捉拿后的惩罚,所以会对猎场守卫作出强烈反抗。经常都会发生人命伤亡事件。而猎场守卫为了保謢自己生命安全,唯有利用犬只来守护。当时一般贵族都会饲养一些大型犬,保护他们的堡垒,由其喜爱一些高贵和优雅,长着漂亮的长毛大型犬。但对于外貌粗野,短毛的獒犬,就不大喜欢。通常会送到自己的农场作守卫之用。而猎场守卫就选取了这些高大,强壮的獒犬用作守卫。而盗猎者就会用一种称为lurchers混种灵提犬作为盗猎犬,守护猎场的獒犬虽然高大强壮,但就不灵活,缺乏耐力及侵略性。猎场守卫虽要一种强壮,沉静,无畏无惧,敏捷和充满爆炸力的犬种。这时候在英国中下层流行饲养一种称为斗牛犬的品种,牠符合了猎场守卫的要求,只是细小一点。正好补偿獒犬的缺点。他们将两个品种结合,成了今天的斗牛獒。牠亦有另一个别名猎场守卫者。早期的斗牛獒样貌同现今不太相似,主要是在二十年代,有很多不同系统的斗牛獒出现,直至到1924年制定出必须三代都是斗牛獒配对繁殖,方可注册。而同时以60%的獒犬和40%的斗牛犬配种模式给与繁殖者参考。但在二十世纪初的斗牛犬同早期已经有很大变化,得出的结果,就是现今的斗牛獒。", "id": 995572}
{"src_title": "Neil Patrick Harris", "tgt_title": "尼爾·柏德烈·夏里斯", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v Albuquerque v Novém Mexiku, vyrůstal ve městě Ruidoso (také v Novém Mexiku). Jeho rodiče, Sheila a Ron, byli oba právníci, kteří vlastnili restauraci, k jeho budoucímu povolání nikterak neměli velký vztah. Má staršího bratra Briana, díky kterému ve čtvrté třídě začal hrát divadlo - jako Toto se objevil ve školní hře \"Čaroděj ze země Oz\". Střední školu si sám vybral, šlo o La Cueva High School v Albuquerque, ve které se aktivně účastnil školních her a muzikálů. Školu úspěšně ukončil s vyznamenáním roku 1991.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Svoji kariéru zahájil už jako dětský herec, kterého objevil autor divadelních her Mark Medoff ve hře \"Drama Camp\" v Las Cruces. Medoff ho roku 1988 obsadil do filmu \"Claras's Heart\", dramatu s Whoopi Goldberg napsaném podle stejnojmenného románu Josepha Olshana, za které získal nominaci na Zlatý glóbus. V témže roce zazářil v dětském fantasy filmu \"Purple People Eater\". Následující rok získal hlavní roli v seriálu \"Doogie Howser, M.D.\" (1989), za kterou opět získal nominaci na Zlatý glóbus. Poté, co Doogie Howser, M.D. v roce 1993 po čtyřech sériích skončil, hrál mnoho rolí v televizních pořadech a v roce 1995 měl poprvé možnost účinkovat v šokujícím filmu \"Animal Room\", který se však příliš neujal. Od té doby jeho filmová kariéra zahrnovala pouze vedlejší role ve snímcích \"Hvězdná pěchota\" (1997), \"Příští správná věc\" (2000) a \" Bratrstvo černé pracky\" (2002). Ve filmové sérii \"Harold & Kumar\" (\"Zahulíme, uvidíme\" [2004], \"Zahulíme, uvidíme 2\" [2008] a \"Zahulíme, uvidíme 3\" [2011]) hrál drogově poblázněnou verzi sebe sama.  V letech 1999–2000 hrál s Tony Shalhoubem v sitcomu \"Stark Raving Mad\", který měl 22 epizod. Také se ujal hlavních nebo vedlejších rolí v několika televizních filmech: \"\" (1994), \"Moje Antonie\" (1995), \"A Christmas Wish\" (1998), \"Johanka z Arku\" (1999), \"Svatební šaty\" (2001) a \"The Christmas Blessing\" (2005).  Na Broadwayi ztvárnil hudební i dramatické role. V roce 2001 se představil jako Tobias Ragg v muzikálu \"Sweeney Todd\". Roku 2002 se objevil na Broadwayi po boku Anne Heche ve hře \"Proof\". O rok později přijal roli Emcee ve hře \"Cabaret\", kde hrál spolu s Deborah Gibsonovou a Tomem Bosleyem. V roce 2004 si zahrál dvojroli Baladeera a Leeho H. Oswalda na Broadwayi v kontroverzním muzikálu \"Assassins\" skladatele Stephena Sondheima.  V letech 2005–2014 hrál v televizním sitkomu \"Jak jsem poznal vaši matku\" postavu Barneyho Stinsona, nenapravitelného, bohatého a zásadového sukničkáře. Tato role Stinsona mu zajistila v letech 2007–2010 nominace na cenu Emmy za nejlepšího mužského herce ve vedlejší roli v komediálních seriálech.  Roku 2007 pracoval s Mike Nelsonem v audioprodukci pro RiffTrax. V roce 2008 hrál v internetové muzikálové minisérii \"Dr. Horrible's Sing-Along Blog\" hlavní postavu Dr. Horribla.  Dne 26. dubna 2009 obdržel cenu na sedmém ročníku TV Land Awards. Od 15. září 2011 má svou hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.  Harrise si opakovaně vybírají pořadatelé významných společenských událostí jako moderátora. V letech 2009 a 2013 uváděl předávání cen Emmy, čtyřikrát předávání cen Tony (za což byl také čtyřikrát odměněn cenou Emmy) a v roce 2015 moderoval také slavnostní večer cen Akademie.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 2006, poté, co se na internetu objevila zpráva o jeho romantickém vztahu s hercem Davidem Burtkou, vystoupil v magazínu \"People\" s veřejným coming-outem. Je otevřený gay, a to jak v osobním životě, tak i v divadelní společnosti, ale jak uvedl: \"„Veřejnost byla ke mně vždy laskavá a až do nedávna jsem byl schopný žít pěkný normální život. Teď se zdá, že vzrostl zájem o můj osobní život a vztahy. Takže spíše než ignorovat ty, kteří zveřejňují jejich názory, aniž by ve skutečnosti se mnou někdy mluvili, se snažím vesele rozptylovat jakékoliv špatné názory a jsem docela hrdý na to, že jsem gay, žijící svůj život naplno a cítím se velmi šťastně, když mohu pracovat s báječnými lidmi v práci, kterou miluji.“\"  Harris a Burtka se spolu poprvé veřejně objevili jako pár na předávání cen Emmy v září 2007. Jsou spolu od roku 2004. Harris označil Burtku za \"„svoji lepší půlku“\" a \"„úžasného kuchaře“\". Společně také vychovávají své dvě děti, dvojčata – syna Gideona Scotta a dceru Harper Grace, které jim roku 2010 porodila náhradní matka. Roku 2011, po přijetí zákona umožňujícího stejnopohlavní manželství v New Yorku, ohlásil pár chystanou svatbu. Dne 6. září 2014 uzavřeli sňatek s obřadem v Itálii, v úzkém kruhu přátel a rodiny.  Neil Patrick Harris je fanouškem magie, stejně jako jeho postava v seriálu \"Jak jsem poznal vaši matku\". Působil jako předseda správní rady hollywodského klubu kouzelníků Magic Castle. V roce 2006 vyhrál také cenu Tannen's Magic Louis Award a 11. října 2008 se zúčastnil World Magic Awards.  Kontakt s fanoušky udržuje pomocí sociální sítě Twitter.", "section_level": 1}], "src_summary": "Neil Patrick Harris (* 15. června 1973 Albuquerque, Nové Mexiko) je americký herec, zpěvák a režisér.", "tgt_summary": "尼尔·柏德烈·夏里斯(英语:Neil Patrick Harris,1973年-6月15日),美国男演员、歌手及业余魔术师。", "id": 585689}
{"src_title": "CFR řada 060-DA", "tgt_title": "060 DA型柴油机车", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "V roce 1959 objednaly Rumunské dráhy – CFR u švýcarské lokomotivky SLM ve Winterthuru šest šestinápravových dieselelektrických lokomotiv řady 060 DA o výkonu 1900 koňských sil (1397 kW). Konstrukce lokomotivy vycházela ze švýcarské řady elektrických lokomotiv Ae 6/6. Proti těmto lokomotivám měly kratší skříň a jednodušší pojezd. K pohonu sloužil dvanáctiválcový čtyřdobý vznětový motor firmy Sulzer, elektrickou část dodala společnost Brown, Boveri & Cie.. Lokomotivy byly vyráběny souběžně s produkcí řady Ae 6/6. Obdržely následující výrobní čísla:  Nejednalo se přitom o první motorové lokomotivy švýcarské produkce na rumunských železnicích. Již od roku 1936 vyráběla společnost bratří Sulzerů ve Winterthuru několik na svoji dobu výkonných motorových lokomotiv. Jedna ze dvou dvojdílných lokomotiv určená pro francouzskou společnost PLM (Paris-Lyon-Mediteranée) byla v roce 1938 odeslána do Rumunska. Lokomotiva měla uspořádání náprav 2 ́Do1 ́ + 1 ́Do2 ́, k pohonu sloužily dva dieselové motory 12 LDA 31, každý o výkonu 2200 koňských sil (1620 kW). Lokomotiva byla nasazena na sklonově náročnou trať (Bukurešť) – Ploiesti – Brašov. Úvahy o dalších dodávkách přerušila 2. světová válka.  Nové lokomotivy s označením 060-DA-001 až 006 byly vyrobeny v období května až října roku 1959. Tak jako jejich předchůdkyně byly i ony nejdříve podrobeny důkladným testům v mateřské zemi, včetně gotthardské rampy, kde 060-DA-001 táhla 550 t těžký nákladní vlak. Bylo vyzkoušeno i dvojčlenné řízení.  Po příjezdu do Rumunska byly lokomotivy přiděleny depu Brašov, které je nasazovalo na úsek Brašov – Predeal, a to buď ve dvojicích, anebo na přípřeži parní lokomotivy v čele těžkých nákladních i osobních vlaků.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba v Rumunsku.", "content": "V roce 1960 bylo dohodnuto přesunutí výroby lokomotiv do Rumunska, konkrétně do firmy Electroputere Craiova. Zde také bylo v roce 1960 vyrobeno prvních 10 lokomotiv výr. č. 1001 – 1010 s označením CFR 060-DA-007 až 016. Spalovací motor i elektrické zařízení bylo ještě dodáno ze Švýcarska. Od roku 1961 probíhala výroba podle licenční smlouvy na dalších 40 lokomotiv. Strojírna v Rešici (Constructoare de Masini Resita) započala výrobu licenčních spalovacích motorů Sulzer a podvozků. Později převzal výrobu podvozků Caromet Caransebes.  Celkem bylo vyrobeno v letech 1960 – 1981 1407 strojů pro Rumunské železnice (CFR) a v letech 1970 – 1993 dalších 160 lokomotiv pro rumunský průmysl. Lokomotiva se stala i významným exportním artiklem. V roce 1965 byly dodány první lokomotivy do Polska (řada ST43), o rok později do Bulharska (řada 06) a v roce 1971 do Číny (řada ND2 a v kapotovém provedení ND3). Celkem byly vyvezeny tyto počty lokomotiv:", "section_level": 1}, {"title": "Popis lokomotivy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skříň.", "content": "Lokomotiva je skříňového uspořádání se dvěma stanovišti strojvedoucího. Skříň lokomotivy je samonosná, svařované ocelové nepředepjaté konstrukce. Lokomotiva je vybavena umyvadlem a toaletou. Objem palivové nádrže je 4000 l.", "section_level": 2}, {"title": "Pojezd.", "content": "Třínápravové podvozky jsou zjednodušeným provedením podvozků švýcarské řady Ae 6/6. Rám je svařovaný, uzavřený, se dvěma příčníky. K přenosu tažných a příčných sil slouží otočný čep procházející jedním z příčníků. Dvojkolí jsou vedena dvojicemi trnů po stranách ložiskové skříně. Ložiskové skříně mají na spodní části uchycené vahadlo, na kterém spočívá dvojice vinutých pružin. Kola nejsou vzájemně provahadlována. Druhotné vypružení obstarávají čtyři páry listových pružnic, které se nacházejí po stranách podvozků. Podvozky jsou propojeny mezipodvozkovou vazbou SLM.  Vzdálenost otočných čepů je 9 000 mm. Rozvor dvojkolí v podvozku činí 1950 + 2150 mm, celkový rozvor lokomotivy 12 400 mm", "section_level": 2}, {"title": "Motor.", "content": "K pohonu lokomotivy slouží čtyřdobý vznětový přeplňovaný stojatý dvouřadý dvanáctiválcový motor Sulzer 12 LDA28 o výkonu 2300 koňských sil (1693 kW) při 750 ot/min. U této lokomotivní řady byl jeho výkon omezen na 2100 koňských sil (1546 kW). Motor má dvě řady válců vrtání 280 mm, zdvih pístů je 360 mm. Prodloužené motorové lože nese zároveň trakční generátor. Oba klikové hřídele jsou propojeny ozubeným soukolím, výstupní otáčky pro generátor jsou 1,44 násobkem otáček motoru. Každý válec má samostatnou hlavu s jedním sacím a jedním výfukovým ventilem a se vstřikovací tryskou. Hlavy jsou odlévané z oceli a mají samostatné chlazení vodou. Dvoudílné písty jsou vyrobeny z lehké slitiny.", "section_level": 2}, {"title": "Elektrická část.", "content": "Desetipólové trakční dynamo dává maximální proud 3700 A, hodinový proud činí 2700 A a trvalý 2460 A. Nejvyšší napětí je 890 V, jmenovitý výkon při otáčkách 1080 min. K trakčnímu dynamu je mechanicky připojeno ještě pomocné dynamo o výkonu 75 kW při napětí 175 V.  Šest sériových tlapových motorů s cizím chlazením pohání jednotlivé nápravy prostřednictvím pastorku a odpruženého ozubeného kola. Převod je 15:69, trvalý výkon motoru 200 kW při 820 A a nejvyšší proud při rozjezdu 1230 A. Motory jsou zároveň opatřeny vlastními ventilátory, které v případě nefunkční cizí ventilace (např. při tažení nečinné lokomotivy) vytvářejí proud vzduchu a brání tak vnikání nečistoty do motorů.", "section_level": 2}, {"title": "Provoz.", "content": "Ačkoliv byly lokomotivy původně navržené pro vozbu nákladních vlaků, postupně se začalo rozšiřovat jejich nasazování i v osobní dopravě. Vzhledem k omezeným traťovým rychlostem na síti rumunských železnic nebyla zpočátku na závadu jejich maximální rychlost 100 km/h. To se změnilo v okamžiku, kdy měly nahradit parní lokomotivy na rovinatých tratích. Řešení rumunských inženýrů spočívalo ve změně trakčního převodu na 17:67 a zvýšení počtu šuntovacích stupňů ze dvou na tři. Tím byla zvýšena maximální rychlost na 120 km/h bez nutnosti zvýšení výkonu spalovacího motoru. Zvýšení počtu šuntovacích stupňů bylo zpětně provedeno i na již provozovaných lokomotivách. Takto upravené lokomotivy byly vyráběny od roku 1968 počínaje 060-DA1-433.  V polovině 70. let zavedly CFR nové označení lokomotiv v duchu doporučení UIC. Řada 060-DA byla přeznačena na ř. 60 a 060-DA1 na ř. 62.  Lokomotiva 060-DA-001 byla vyřazena z provozu v roce 1994 a nyní je uvedena do původního stavu depem Dej Triaj (čti Dež Triáž), kde je také deponována.  Některé stroje byly vyrobeny pro provoz na širokorozchodných tratích v oblasti hranic se Sovětským svazem. Tyto lokomotivy měly samočinné spřáhlo SA-3 a širokorozchodné podvozky. Byly označeny řadami 67 a 68. Jelikož se jinak lokomotivy neliší, dochází podle potřeby k úpravám normálněrozchodných lokomotiv na širokorozchodné a naopak, přičemž původní řadové označení zůstává zachováno.  Lokomotivy pro průmysl byly nadále dodávány s maximální rychlostí 100 km/h. Lokomotivy byly označeny řadou 060-DA. Pro každý podnik byly číslovány samostatně, takže existovalo mnoho lokomotiv 060-DA-001.  Zvláštní kapitolu tvoří prototypová dvojice lokomotiv 060-DB-001/002, což byla vlastně dvojdílná lokomotiva, určená pravděpodobně pro Írán. Výkon motorů byl zvýšen na 2500 koňských sil, sání motorů bylo s ohledem na tamější klima vybaveno dynamickými filtry THA. Podvozky měly lokomotivy odlišné, podobné podvozkům lokomotiv ALCO. Lokomotivy provozuje nyní tepelná elektrárna Isalnita nedaleko Craiovy.", "section_level": 1}, {"title": "Rekonstrukce.", "content": "V roce 1985 postoupily modernizaci dvě lokomotivy 060. Dostaly motory AlCo o výkonu 2640 koní (1943 kW) a střídavě-stejnosměrný přenos výkonu. Byly označeny řadou 61 a poměrně úspěšně byly provozovány až do poloviny 90. let, kdy byly pro atypičnost vyřazeny.  Na lokomotivě 62-1248 bylo změněno sekundární vypružení – listové pružnice byly nahrazeny sadami vinutých pružin. Lokomotiva byla přeznačena na 65-1248 a zůstala v tomto provedení jediná.  Další vlnu rekonstrukcí zahájily Rumunské dráhy v roce 1998, ačkoliv počátky tohoto projektu sahají až do roku 1996. Lokomotivy 60-834 a 847 dostaly podvozky řady 62, osmiválcový dvoudobý vznětový motor GM 8-710 o výkonu 2100 koní (shodně s původním motorem), střídavě-stejnosměrný přenos výkonu, agregát pro elektrické vytápění vlaku a mikroprocesorové řízení. Zároveň dostaly nové, hranaté kabiny strojvedoucího, čímž přišly o svůj elegantní vzhled. Lokomotivy byly označeny novou řadou 63 s původními inventárními čísly. Poprvé byly představeny 15. května 2000 v Bukurešti. Rekonstrukci provedl jejich původní výrobce – Electroputere Craiova. Na ně navázala série dalších 8 strojů, které se vzhledově odlišují ještě o něco hranatější skříní. Tato řada má maximální rychlost 120 km/h. Lokomotivy řady 65 vznikly rekonstrukcí řady 60. Od řady 63 se liší maximální rychlostí 100 km/h. Celkem bylo rekonstruováno 49 lokomotiv na řadu 65.", "section_level": 1}, {"title": "Změny provozovatelů.", "content": "V roce 1998 získala 8 strojů německá společnost Karsdorfer Eisenbahngesellschaft. 8 lokomotiv bylo pronajato Íránským železnicím, 4 lokomotivy získala v roce 1999 italská společnost Sorema a 2 lokomotivy byly pronajaty do Španělska. Lokomotivy z Číny jsou dováženy zpět pro rumunské soukromé dopravce – GFR – Grup Feroviar Roman (20 ks řady ND2).", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné řady.", "content": "Ještě před vznikem rumunských lokomotiv bylo trakční vybavení složené z motoru Sulzer 12 LDA 28 s trakčním dynamem, trakčními motory a dvoučlenným řízením použito u francouzských lokomotiv řady 060-DA (!) vyráběných v letech 1955 – 1956, později označených CC 65501-35. Stejnou trakční výstroj měly i britské lokomotivy řad 44, 45, 46 a 47.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lokomotivní řada 060-DA CFR představuje jednu z nejúspěšnějších evropských dieselových lokomotiv 20. století. Její konstrukce pochází ze Švýcarska, ale s výjimkou prvních šesti strojů byla vyráběna v licenci rumunským podnikem Electroputere Craiova. Svými elegantními barvami, tvarem skříně, velkými chromovanými písmeny CFR, konstrukcí pojezdu ani zvukem lokomotivní píšťaly nezapřou svoji příslušnost k rodině švýcarských lokomotiv 50. a 60. let.", "tgt_summary": "060 DA型柴油机车是罗马尼亚铁路的一种柴油机车,于1959年研制成功,其设计源自瑞士机车和机器制造厂(SLM),机车装配了苏尔寿公司的柴油机和勃朗-包维利公司的电力传动系统。SLM为罗马尼亚制造了六台机车后,克拉约瓦电力机车设备股份公司于1960年从瑞士引进了060 DA型机车的技术专利和生产授权许可,开始在罗马尼亚大批量生产。060 DA型机车是二十世纪欧洲最成功的柴油机车车型之一,也是罗马尼亚国内产量最大、生产时间最长的柴油机车,生产时期超过30年、累计产量达到近2500台,这种机车更被大量出口到波兰、保加利亚、中国等地。", "id": 728047}
{"src_title": "Taare Zameen Par", "tgt_title": "心中的小星星", "src_document": [{"title": "Téma postižení.", "content": "Scénář (Amole Gupte) byl rozsáhle konzultován s příslušnými odbornými a asistenčními organizacemi a proto přes zábavnost je film odborně přesně zpracován. Jedná se o příběh indického chlapce s lehkým neurologickým postižením projevujícím se silně poruchou percepce na bázi dyslexie, částečně zpomalením vývoje motoriky a oslabením pozornosti.  Scénář byl inspirován problémy Akiry Kurosawy ve škole.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Dyslektický chlapec v raném školním věku Ishaan N. Awasthi (Darsheel Safary) vyžaduje vzhledem ke svému hendikepu speciální výuku, které se mu nedostává. Jeho problémy jsou zvýrazněny nutností zvládnout dva jazyky (angličtinu a hindštinu) v ústní a písemné (dvě různá písma) formě. Ishaan má výrazné problémy s prospěchem, později po sociální exkluzi v kolektivu v důsledku frustrace se sekundárně rozvíjí porucha pozornosti, objevuje se ztráta motivace a problémy s chováním (záškoláctví). Pedagogové Ishaana označují za nezvladatelného a doporučí jeho dobře situovaným rodičům přeřazení do internátní školy, kde vzhledem k přísnému celodennímu režimu očekávají vyřešení problémů s chováním. V internátní škole však tyto problémy mylně považují za důsledek mentální retardace.  Později Ram Shankar Nikumbh (Aamir Khan) správně diagnostikuje dyslexii. Obětavý Nikumbh navštěvuje Ishaanovy rodiče a překonává jejich předsudky a odpor, rovněž překonává předsudky Ishaanových spolužáků a u ředitele školy prosadí, že bude Ishaanovi ve svém volném čase poskytovat odpovídající speciální výchovu. Přes počáteční negativní prognózu je jeho pedagogická intervence mimořádně úspěšná a brzy se ukazuje, že Ishaanova intelektuální kapacita je více než dostačující. Z Ishaana se stává jeden z nejlepších studentů a je u něj odhalen mimořádně výrazný umělecký potenciál.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Film vyhrál přes dvacet cen na filmových festivalech. A mezi diváky (viz např. IMDB) je jedním z nejlépe hodnocených filmů o vzdělávání. Film zobrazuje dětský svět a je vhodný pro děti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velkofilm Taare Zameen Par (hindsky: तारे ज़मीन पर, urdsky: تارے زمین پر přibližný překlad \"Jako hvězdy na Zemi\") z roku 2007 je jedním z nejúspěšnějších bollywoodských filmů vůbec. Snímek zpracovává téma znevýhodňování zdravotně postižených v rámci vzdělávání. Hlavní pedagogickou roli hraje superhvězda Aamir Khan, který zde zároveň debutoval jako režisér. Film má mimořádně kvalitní soundtrack.", "tgt_summary": "《地球上的星星》(Taare Zameen Par)是一部2007年的印地语电影,由阿米尔·罕执导。「心中的小星星」这是一部描写一位年约八、九岁的可爱小男孩的电影,却也是一部谈及教育本质的电影。「每一个天资独特的孩子,都需要一个懂他的老师」这是电影里所传达出来的核心信念,然而让人赞叹的是电影的手法并不刻意放入教育的氛围,而着眼于人的关怀。更有甚者,精彩的画面设计,以及让人无可忽略的配乐歌曲,都让整部电影,活了起来。影片于2007年12月21日在印度首演,获2008年印度电影观众奖最佳影片奖、印度国家电影奖最佳家庭电影奖。", "id": 1662641}
{"src_title": "Randy Orton", "tgt_title": "蘭迪·歐頓", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Randy Orton si svůj debut v WWE odbyl 22. dubna 2002 ve SmackDownu proti Hardcore Hollymu. Poté byl draftován do divize RAW. 26. července 2004 porazil Chrise Benoita v zápase o světový titul, Randy Orton tento zápas vyhrál a ve svých 24 letech a stal se nejmladším držitelem světového titulu v historii. V lednu 2006 Orton nastoupil i do zápasu Royal Rumble s dalšími 30 wrestlery, ale byl vyřazen Reyem Mysteriem, který nakonec zvítězil. 4. dubna 2006 byl Orton suspendován. Orton se vrátil před SummerSlamem 2006, na kterém měl zápas proti Hulku Hoganovi, který Orton prohrál. Na One Night Stand 2007 byl poražen Robem Van Damem v Stretcher match, ale po zápase ho kopl do hlavy a tím ho vyřadil. Na Great American Bash Orton porazil Dustyho Rhodese. Poté porazil i Codyho Rhodese v Rawu a stal se hlavním vyzyvatelem o WWE titul. V roce 2008 se Randy Orton zranil a nemohl po dlouhých šest měsíců zápasit. V roce 2009 se stal Orton vítězem Royal Rumble matche. Randyho kariéra pokračovala dál. Do roku 2013 se dostal k devíti světovým titulům. K poslednímu, k devátému, titulu se dostal v první polovině roku 2011, kdy si ve feudu s Christianem vyměnili titul pro světového šampiona těžké váhy. O titul přišel v září téhož roku na show \"Night of champions\", kdy titul vybojoval Mark Henry. Poté se do bojů o jakkýkoliv titul zapojil jen zřídka. Postupně měl feudy s Codym Rhodesem, Wadem Barretem, Kanem, Albertem del Riem, Shieldem a dalšími. WWE Champion and The Authority  Dalším zlom přišel v červenci roku 2013, kdy dokázal porazit svých 5 soupeřů, vystoupat na žebřík a uchytit Money In The Bank kufřík, který držitele opravňuje k zápasu o nejprestižnější titul v WWE, kdykoliv bude majitel kontraktu chtít. Další placená akce po MITB, byl Summerslam. Hlavní tahák, držitel hlavního titulu John Cena vs Daniel Bryan se speciálním rozhodčím Triple H. Zápas vyhrál Daniel Bryan a získal wwe titul. V tom, ale zazněla nástupní skladba Randyho Ortona a ten vyšel s kufříkem MITB. Bryan schytal finisher od Triple H <nowiki>\"pedigree\"</nowiki> a Randy Orton odpočítal Bryana a získal WWE titul. Tím, že Triple H podrazil Bryana stal se zápornou postavou a dali se dohromady s Randym Ortonem. Randy Orton se připojil k <nowiki>\"The Authority\"</nowiki> (Triple H a jeho manželka Stephanie McMahon) a ti začali svojí diktaturu v WWE . Další placená akce Night of Champions. Daniel Bryan měl právo na obhajobu svého titulu a ten zápas Daniel Bryan vyhrál. Jenže raw po této PPV, byl Danielovi titul odebrán kvůli tomu že rozhodčí odklepal do tří moc rychle. Do placené akce Battleground nebyl žádný champion a hlavní tahákem této akce byl opět zápas Daniel Bryan vs Randy Orton zápas vypadal pro Bryana dobře, už držel Ortona v Yes locku, ale po nařízení authority vběhl do zápasu Big Show a vytáhl rozhodčí a zápas byl ukončen jako bez výsledku. Další placená akce a další souboj Randy Ortona s Daniel Bryanem o wwe titul, který nikdo nevlastnil ale se speciálním rozhodčím a dlouholetým parťákem Triple H, Shawnem Michaelsem. Už podle názvu akce <nowiki>\"Hell in a Cell\"</nowiki> šlo o tento typ zápasu. HBK vypadal, že byl na straně Daniela Bryana, ale nakonec mu stejně dal superkick a Orton vyhrál wwe titul. Po několika zápasech s Daniel Bryanem se v hlavním taháku Survivor Series postavil proti Ortonovi, Big Show, který si tento zápas o hlavní titul vyžádal poté co byl propuštěn, ale zase byl zpět příjmutý. Zápas vyhrál Randy a obhájil svůj titul.  TLC byla zlomová v tom, že se proti sobě utkají WWE champion a WH champion o sjodnocení dvou hlavních titulů, v Tables, Ladder and Chairs matchi šli proti sobě, WWE Champion Randy Orton a WH Champion John Cena. Tito borci mají za sebou už pěknou řádku zápasů, ale nikdy nebyl tak významný jako o sjednocení WWE a WH titulu. Zápas vyhrál Randy Orton potom co připoutal Cenu k provazu. Royal Rumble a obhajoba, proti Johnu Cenovi, který měl právo na odvetu. Orton ho vyhrál, ale s menší pomocí Wyatt Family. Další placená akce a obhajoba proti 5 wrestlerům v Elimination chamber matchi. Jeho soupeři byli John Cena, Daniel Bryan, Sheamus, Chrisitan a Cesaro. Orton do zápasu přišel jako poslední a eliminoval Johna Cenu, který byl napaden opět Wyatt Family a pak i nakonec Daniel Bryana a obhájil svůj titul. Největší placená akce roku 2014 Wrestlemanie a obhajoba proti výherci Royal Rumble zápasu, Batistovi a proti Daniel Bryanovi, ten si vysloužil být v hlavním taháku wrestlemanie, protože porazil Triple H v úvodním zápasu WM xXx. Zápas vyhrál Daniel Bryan potom co donutil vzdát Batistu po YES locku. V tom zápase obživla spolupráce Ortona a Batisty, tedy 2/3 z bývalích členů slavné stable Evolution.  Return Evolution (2014)  Raw po Wrestlemanii se Orton a Batista spojili v tag team a šli do tag teamového šampionatu proti bratrům Usovým. Zápas prohráli, ale po DQ. Další raw už Evolution se spojilo s Triple H a Evolution bylo zase pohromadě. Teda až na Rica Flaira, který vystoupil jenom v posledním segmentu před Extreme Rules. Na této placené akci bude mít Evolution zápas se Shieldem.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "V listopadu 2006 Randy Orton oznámil zásnuby se svou přítelkyní Samanthou Spenno. Vzali se v září 2007 a v Prosinci 2007 oznámil, že čekají své první dítě, dceru kterou pojmenovali Alanna Marie, která se narodila 12. července 2008. O pět let později se manželé Ortonovi rozvedli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Randal Keith Orton (* 1. dubna 1980 v Knoxville, Tennessee, USA) je americký profesionální wrestler třetí generace. Své pravé jméno užívá i v ringu, ale místo \"Randal\" je zdrobněno na \"Randy\" a jeho prostřední jméno \"Keith\" se nepoužívá.", "tgt_summary": "兰迪·欧顿(英语:Randy Orton),全名兰德尔·凯瑟·“兰迪”·欧顿(英语:Randall Keith \"Randy\" Orton,1980年-4月1日)是美国职业摔角选手和演员。目前受聘于世界摔角娱乐,隶属于Raw品牌。", "id": 2628701}
{"src_title": "Pudr", "tgt_title": "蜜粉", "src_document": [{"title": "Složení.", "content": "Je to jemný prášek, složený především z mastku, dále z kaolínu, křídy a barevných pigmentů. Na tvář se nanáší pomocí labutěnky nebo širokého štětce.  Kompaktní pudr obsahuje navíc pojiva a je slisovaný do pevné hmoty, aby se dal bez problémů nosit v kabelce. Vyrábí se i pudr slisovaný do zhruba půlcentimetrových kuliček.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Pudr se užíval již od pravěku - doby kamenné. Tehdy měl, stejně jako u přírodních národů dosud, funkci vyznačení kmenové příslušnosti, bojové pohotovosti nebo rituální význam. V antickém Římě se užíval prášek různých barev, císaři si jím barvili vlasy i tvář. Od středověku bylo běžné užívání hladké mouky ve funkci pudru. V renesanci ženy používaly bílý prášek, jehož bílé barvivo obsahovalo těžké kovy a olovo, po kterých pokožka praskala, a to vedlo k otravě olovem. Na přelomu 19. a 20. století byly škodliviny odstraněny a výrobci začali inzerovat \"jeduprostý porcelánový\" pudr.  V období baroka se pudrovaly dámy i pánové, módu zavedli Francouzi za Ludvíka XV. společně s bílými alonžovými parukami po roce 1660.Samuel Pepys si ve svém deníku dvorských mravů (vedeném do roku 1669) povšiml, že král Ludvík XIV. se nikdy nepudroval. Povinnost pudrovat se patřila ke společenským příležitostem v období rokoka asi od roku 1730. Tehdy se začaly pudrovat i paruky. Pudrování se doplňovalo výrazným růžovým líčením tváří s nalepenými muškami či pihami. V téže době byly zavedeny drahocenné miniaturní pudřenky, zhotovované z drahých kovů, zdobené drahokamy či emailem, někdy také ze slonoviny nebo z perleti, se zrcátkem ve víčku. Příslušel k nim polštářek z labutího peří (odtud byl odvozen současný termín labutěnka). Pudrování patřilo až do počátku 19. století k výsadám vyšších společenských vrstev. Proti pudrování začali vystupovat lékaři počátkem 20. století v souvislosti s bojem za zdravý životní styl bez líčidel.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V České republice se nejčastěji prodávají pudry v barevné škále růžové a béžové. Ve světě se nabídka pudrů liší podle rasového složení obyvatelstva jednotlivých zemí. Barva pudru by podle současných názorů měla co nejpřesněji odpovídat přirozené barvě pleti. Profesionální vizážisté proto používají univerzální transparentní (bezbarvý) pudr. Oblíbené jsou však i pudry v bronzových a terakotových odstínech, které zastávají i funkci tvářenky („zdravíčka“). V historii se široce používal pudr bílý, jelikož bledá pleť byla do 19. století znakem urozenosti a bohatství.  V běžném životě používají pudr především ženy, při divadelním a filmovém líčení obě pohlaví. V televizním studiu bývá běžné pudrovat všechny zabírané osoby pro odstranění odlesků pleti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pudr je druh dermatologického léčiva a kosmetického líčidla, které se nanáší na tvář, případně na jiné části těla (dekolt, pleš), aby se odstranil lesk pleti a zjemnil její vzhled, případně aby zafixoval nanesaný makeup. Uchovává se v ozdobném pouzdře se zrcátkem a textilním pudrovátkem zvaném pudřenka.", "tgt_summary": "蜜粉是化妆品的一种,通常使用于化妆完成后。由于蜜粉的粉质细,密度低,透光性也较高,所以能够将原有的妆维持住,也就是说,蜜粉的主要功能为持妆。", "id": 1525599}
{"src_title": "Skutečnost", "tgt_title": "現實", "src_document": [{"title": "Pojem skutečnosti.", "content": "Skutečnost je paradoxní pojem: na jedné straně by měl označovat to, co opravdu jest a nezávisí na pozorovateli, na druhé straně každý výměr toho, co je a co není skutečné, je výtvor člověka a určité kultury. Tak lze patrně chápat i slavný výrok sofistického filosofa Prótagory, že „mírou všech věcí je člověk – jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou“. Tuto dvojznačnost prozrazuje i původ slova: české „skutečnost“ souvisí se slovem „skutek“ a je odvozeno od staročeského „skutiti“, udělat, spáchat, podobně jako odpovídající německé \"Wirklichkeit\" od \"wirken\", působit, latinské \"actualitas\" od \"actus\", čin, nebo řecké \"en-ergeia\" od \"ergon\", čin.  V různých souvislostech můžeme za „skutečné“ pokládat:", "section_level": 1}, {"title": "Skutečnost ve filosofii.", "content": "Pojem skutečnosti se ve filosofii zkoumá ve dvojím ohledu. Jednak jako ontologická otázka bytí a jsoucího, jednak – a zejména v novověku – jako otázka poznání čili epistemologická. V prvním případě se ptáme na povahu jsoucího, ve druhém na možnosti jeho poznávání.  Nejstarší řecká filosofie přemýšlela o „vpravdě jsoucím“ (\"ontos ón\") a Parmenidés je určil jako to, co bylo, jest a bude, co nevzniká a nezaniká. Na základě přesvědčení, že skutečně jsoucí je jen to, co je věčné nebo stojí mimo čas, se za skutečné pokládaly často jen věci nehmotné a ideální. Smyslová skutečnost jsou pouhé stíny, jako v Platónově Jeskyni. Aristotelés naopak přemýšlel o tom, jak věci do skutečnosti přicházejí, jak vznikají a zanikají, a vytvořil protiklad možnosti (\"dynamis\") a uskutečnění (\"energeia\"), který pak používali i scholastici.  V novověké filosofii se věci zkomplikovaly tím, že filosofové začali pochybovat o spolehlivosti smyslových dat. Tak zvané sekundární kvality (barva, chuť) nepatří pozorovanému předmětu a nejsou tedy „skutečné“, nýbrž vznikají až pozorováním. Co člověk vnímá, nejsou věci o sobě, nýbrž vždy a pouze jejich jevy, kdežto k věcem samým nemá žádný přístup (Immanuel Kant). Počínaje Hegelem vystupuje do popředí naopak změna, pohyb a vývoj, který je podle něho pro skutečnost charakteristický.  Pozitivismus a vědecké myšlení 19. století se snaží najít co nejspolehlivější skutečnost, takže ji rozbíjí na jednotlivá „fakta“ a často omezuje jen na skutečnosti hmotné a měřitelné. Jakousi reakcí na tento „naivní realismus“ čili přesvědčení, že poznáváme svět tak, jak skutečně je, je konstruktivismus – přesvědčení, že každé poznání si svůj předmět (aspoň zčásti) konstruuje. To je nepochybně pravda přinejmenším v tom smyslu, že poznávanou skutečnost musíme rozdělit na jednotlivé „předměty“, ty musíme seskupit je do nějakých kategorií (tříd) a dát jim název. Provokativní tvrzení francouzského sociologa vědy Bruno Latoura, že před Pasteurovým objevem žádné bakterie neexistovaly, není tak nesmyslné, jak by se na první pohled zdálo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Skutečnost nebo též realita je vše co (skutečně) existuje na rozdíl od pouhých domněnek, představ, iluzí, plánů, přání, možností atd.", "tgt_summary": "现实()在日常应用时意味着“客观存在的事物”或“合于客观情况的条件”。现实是所有实际事物或是存在事物的总和,和全然想像虚构的事物相反。现实一词也常用来表示事物本体论的状态,包括其是否存在等。哲学上有关自然现实、存在或是存有的问题可以在本体论(西方哲学中,形而上学的主要分支之一)脉络下讨论。许多哲学领域中也有本体论的问题,像是科学哲学、宗教哲学、数学哲学、哲学逻辑这些哲学领域中都有。相关的问题包括是否只有实际物体才是真实的(物理主义)、现实在本质上是否是非物质的(唯心主义)、是否有假定符合科学理论,但是不可观察的实体存在、是否有神、是否存在其他的抽象对象、可能世界是否存在等。", "id": 230940}
{"src_title": "Pásový opar", "tgt_title": "带状疱疹", "src_document": [{"title": "Diagnóza.", "content": "Jednostranný výsev puchýřků, bolest, svědění nebo jiné vjemy v postižené oblasti jsou většinou dostatečně průkazné pro diagnózu pásového oparu. Podobný obraz vezikul v dermatomu (části pocházející ze stejného dermatomu mají nervové zásobení z jednoho míšního kořene) však může způsobit i coxsackie virus. Diagnózu lze potvrdit virologickým a sérologickým vyšetřením.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Nejčastější léčbou infekce varicella zoster virem je podávání virostatik. Virostatika se podávají buď v tabletkách nebo v infuzích (nitrožilně). Nejčastěji se používají virostatika s účinnou látkou aciclovir (Zovirax, Herpesin, Provirsan), jinou možností je látka valaciclovir (Valtrex).  Pásový opar se nejčastěji vyskytuje po 50. roce věku. U dětí se vyskytuje častěji při prodělání planých neštovic do 1 roku věku. Opakované pásové opary svědčí pro pravděpodobné oslabení obranyschopnosti organismu, například HIV infekcí.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "Pro pásový opar je typické, že se nejdříve projeví palčivými bolestmi v oblasti krku, ramen a trupu. Po několika dnech se na části těla objeví puchýřky ve formě pásku, naplněné tekutinou. Napadená místa červenají, bobtnají a stanou se citlivými na dotek. Po jednom až dvou týdnech puchýřky pomalu splasknou a vytvoří se na nich strupy. Puchýřky by se neměly rozškrabávat, protože potom by po nich zůstaly jizvy. Bolesti většinou zmizí spolu s vyrážkou na pokožce nebo krátce poté. Ve výjimečných případech a především u starších lidí mohou ale bolesti trvat další měsíce a roky a mohou být trýznivé. Nemocní pásovým oparem jsou infekční pro své okolí v době výsevu puchýřků. Doporučuje se časté mytí a dezinfekce rukou, postižená místa neškrábat a překrýt. Včasná léčba onemocnění může předejít bolestem. Užívají se antivirotika, analgetika, antibakteriální masti a často i antidepresiva.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "U nakažených pacientů probíhá onemocnění zpravidla sice nepříjemně, ale neškodně. Někdy se však ale tvoří pásový opar na obličeji, což je označováno za tzv. „obličejovou růži“ a může vést k ochrnutí obličejových nervů. V případě, že jsou postižené také oči, vzniká riziko, že budou poškozeny spojivky a rohovky očí a dojde k úplnému oslepnutí.", "section_level": 1}, {"title": "Očkování.", "content": "Je k dispozici očkovací látka proti viru VZV chránící před infekcí planými neštovicemi a pravděpodobně také před pozdějším vznikem pásového oparu. Očkování se doporučuje jednou dávkou zejména osobám nad 50 let věku, které prodělaly onemocnění planými neštovicemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pásový opar (\"Herpes zoster\") je infekční kožní onemocnění vyvolané herpetickým virem Varicella zoster, který způsobuje rovněž plané neštovice. Virus zůstává ukryt v těle po vyléčení planých neštovic, „spí“ v některém senzitivním gangliu. Příčinou aktivace viru bývá především snížení imunity organismu, podávání kortikosteroidů či imunosupresiv, námahou či nedostatečnou výživou a podobně. Onemocnění postihuje nejčastěji osoby nad 50 let věku a častěji ženy. Projevuje se výsevem puchýřků v oblasti kůže, která je inervována daným senzitivním nervem. Vyrážku často provází bolest (\"neuralgie\"). Objevuje se nejčastěji v oblasti břicha, hrudníku, zad, ale může se objevit i na jiných místech.", "tgt_summary": "带状疱疹(英语:herpes zoster、shingles、zoster或zona)中医又称缠腰火龙、缠腰火丹,俗称蜘蛛疮、生蛇、皮蛇、白蛇、飞蛇,是一种病毒性疾病,特征为局部出现强烈疼痛的群聚皮肤水泡。典型病征为在身体左侧或右侧或脸部呈现带状的水痘,水痘出现前二至四天会出现麻刺感或局部疼痛,其他症状鲜少出现。红疹通常会于二到四周内痊愈,然而有些人发生持续数月或数年的神经痛,这种情形称为带状疱疹后的神经痛。免疫抑制的患者身上可能疹子会散布较广的范围;如果疹子扩散到眼部,可能导致视力减损。 带状疱疹通常是因人体对(VZV)有所反应而引起。初次感染VZV的患者可能会出现水痘。水痘痊愈后,病毒会潜伏于神经元中。当病毒再度转为活性,便会经由神经行遍全身造成疹子。引起病毒活化的危险因子包含年长、免疫功能低下、婴幼期(小于18个月大)水痘病史。病毒如何滞留于人体或再次活性化的成因目前仍不清楚。 未得过水痘的患者会在暴露于疹子病毒的情况下得水痘,但不会引起带状疱疹。诊断结果通常因个人体征或症状而异。带状疱疹病毒与单纯疱疹病毒虽同属疱疹病毒科,但分别为不同种病毒。", "id": 260667}
{"src_title": "Přechod Venuše", "tgt_title": "金星凌日", "src_document": [{"title": "Konjunkce.", "content": "Rovina oběžné dráhy Venuše svírá s rovinou oběžné dráhy Země úhel 3,4°. Důsledkem je, že během dolních konjunkcí (kdy se obě planety nacházejí na téže straně Slunce) Venuše obvykle projde nad nebo pod slunečním kotoučem. Vzdálenost planety od Slunce při pohledu ze Země může být až 9,6°. Protože úhlový průměr Slunce je asi půl stupně, může kolem něj Venuše během běžné konjunkce procházet i ve vzdálenosti větší než 18 průměrů slunečního kotouče. Přechod je ze Země viditelný pouze tehdy, pokud konjunkce Venuše se Zemí nastane poblíž jednoho z uzlů její dráhy (tj. místa, kde dráha Venuše protíná oběžnou rovinu Země, tzv. ekliptiku) nebo přímo v něm.  Přechody Venuše sledují 243letý cyklus. Během něj lze obvykle pozorovat dvě dvojice přechodů. Každá dvojice je od sebe oddělená 8 lety a mezi dvěma dvojicemi uběhne vždy střídavě 121,5 a 105,5 roku. Cyklus má délku 243 let, protože 243 pozemských siderických let má 88 757,3 dní a současně 395 siderických let Venuše má 88 756,9 dní. V těchto periodách se tedy obě planety vrací do přibližně stejné vzájemné polohy. Tato doba odpovídá také 152 synodickým periodám Venuše.  Současné periody o délce 105,5, 8, 121,5 a 8 let v rámci 243letého cyklu jsou způsobeny malým rozdílem v délkách siderických let obou planet. Před rokem 1518 se v rámci cyklu střídaly tři periody o délkách 8, 113,5 a 121,5 let a před rokem 546 proběhlo 8 přechodů za sebou vždy po 121,5 letech. Současná podoba cyklu skončí roku 2846, kdy se počet period opět sníží na tři a jejich délky budou 105,5, 129,5 a 8 let. Z toho vyplývá, že 243letý cyklus je poměrně stabilní a mění se pouze počet přechodů planety a doba, kdy nastávají.", "section_level": 1}, {"title": "Kontakty.", "content": "Při přechodu Venuše lze pozorovat čtyři tzv. kontakty planety se slunečním kotoučem:  Dalším význačným bodem je střed či maximální fáze přechodu, kdy se Venuše ocitá uprostřed své cesty napříč slunečním kotoučem.", "section_level": 2}, {"title": "Starověká a středověká pozorování.", "content": "Pohyby planety Venuše zaznamenávali již starověcí řečtí, egyptští, babylonští i čínští hvězdáři. Staří Řekové považovali večerní a ranní východy Venuše za různá tělesa, přičemž Večernici nazývali \"Hesperos\" a Jitřenku \"Fosforos\". Za prvního Řeka, který si uvědomil, že se jedná o jednu planetu, bývá považován Pythagoras. Hérakleidés z Pontu si všiml, že Venuše prochází někdy nad a někdy pod slunečním kotoučem. Někteří historikové z toho vyvozují, že si byl vědom faktu, že Venuše obíhá okolo Slunce a nikoliv okolo Země. Nic však nenasvědčuje tomu, že by některá z těchto kultur věděla o přechodech Venuše přes sluneční disk.  Venuše byla známá též americkým předkolumbovským civilizacím. Mayové ji nazývali \"Noh Ek\" („Velká hvězda“) nebo také \"Xux Ek\" („Vosí hvězda“) a ztotožňovali ji s bohem Kukulkánem (Aztékům pak pravděpodobně známý jako Quetzalcoatl, tj. „Opeřený had“). V tzv. Drážďanském kodexu je zmapován celý cyklus Venuše. Nic ovšem nenasvědčuje tomu, že by Mayové měli také znalosti o přechodech planety přes sluneční disk.  První, byť ne zcela potvrzené zprávy o pozorování přechodu Venuše máme od středověkého perského učence Ibn Síná, známějšího pod polatinštěným jménem Avicenna (980–1037), který údajně Venuši pozoroval jako skvrnu na slunečním disku. Ačkoliv o tomto údajném pozorování a jeho interpretaci panují pochybnosti, zcela vyloučit to nelze. První skutečně potvrzená pozorování jevu však pocházejí až ze 17. století.", "section_level": 1}, {"title": "Novověká pozorování.", "content": "Původní zájem vědců o přechod Venuše byl, kromě vzácnosti jevu, motivován především snahou vypočítat velikost sluneční soustavy. Ačkoliv astronomové už v 17. století uměli vypočítat poměrnou vzdálenost planet od Slunce a vyjádřit ji v astronomických jednotkách, absolutní hodnota této vzdálenosti byla v této době ještě neznámá.", "section_level": 1}, {"title": "1631 a 1639.", "content": "Jako první předpověděl přechod Venuše Johannes Kepler. Z údajů o oběžných dráhách planet v jeho Rudolfinských tabulkách z roku 1627 vyplývalo, že planeta přejde přes sluneční kotouč 7. prosince 1631. Podobně předpověděl také přechod Merkuru, který se měl odehrát přesně o měsíc dříve, 7. listopadu 1631, a který úspěšně pozoroval francouzský astronom Pierre Gassendi. Keplerovy výpočty však nebyly dostatečně přesné na to, aby si uvědomil, že přechod Venuše nebude viditelný z větší části Evropy, a tak se za ním do jiných oblastí žádný astronom nevypravil. Sám Kepler se tohoto data nedožil – zemřel 15. listopadu 1630, rok před očekávanou událostí.  První vědecká pozorování přechodu Venuše se tak uskutečnila až 4. prosince 1639, kdy ho z vesnice Much Hoole poblíž Prestonu v severozápadní Anglii sledoval Jeremiah Horrocks a nedaleko odtud ze Salfordu poblíž Manchesteru další anglický astronom William Crabtree. Kepler přitom předpověděl přechody pouze v letech 1631 a 1761; na rok 1639 předpovídal, že Venuše sluneční kotouč těsně mine. Horrocks však Keplerovy výpočty oběžné dráhy Venuše opravil a uvědomil si, že přechody této planety přes sluneční disk se odehrávají ve dvojicích, navzájem od sebe vzdálených osm let. Díky tomu se Horrocks a jeho přítel Crabtree stali jedinými, kdo událost pozoroval. Ačkoliv si Horrocks nebyl zcela jist přesným časem, předpověděl, že přechod začne přibližně v 15:00. Aby mohl pozorovat bez nebezpečí poškození zraku, zaostřil pomocí jednoduchého dalekohledu obraz Slunce na malý papír, a přestože bylo zataženo, strávil u dalekohledu většinu dne. Nakonec mu přálo štěstí a v 15:15, půl hodiny před západem, se Slunce ukázalo mezi mraky. Zatímco Crabtreemu počasí a snad také radost ze zážitku neumožnily provést žádná měření, Horrocks dokázal změřit úhlovou velikost Venuše. Na základě mylné teorie, že velikost planet je přímo úměrná jejich vzdálenosti od Slunce tak, aby při pohledu ze Slunce byly jejich úhlové velikosti stejné, pak odhadl vzdálenost Země od Slunce na 59,4 milionu mil, tj. 95,6 milionu kilometrů. Přesto byl tento údaj mnohem přesnější než veškeré předchozí odhady, ačkoliv od správné hodnoty 149,6 milionu km se stále významně lišil. Horrocksova pozorování byla zveřejněna ve spise (česky \"Venuše před Sluncem spatřená\") až roku 1662, dlouho po jeho smrti.", "section_level": 2}, {"title": "1761 a 1769.", "content": "Roku 1761 pozoroval přechod Venuše v Sankt Petěrburgu Michail Lomonosov, který si všiml lomu slunečních paprsků na okraji planety. Na počátku přechodu zaznamenal kolem Venuše v místech, která ještě nepřišla do kontaktu se slunečním kotoučem, světlý prstenec. Stejný prstenec pak pozoroval i po třetím kontaktu na konci přechodu. Lomonosov správně usoudil, že prstenec lze vysvětlit pouze existencí atmosféry na Venuši. Dvojici přechodů v letech 1761 a 1769 využili astronomové k určení přesnější hodnoty astronomické jednotky za pomocí sluneční paralaxy a Keplerova třetího zákona. Tuto metodu poprvé popsal skotský matematik a astronom James Gregory ve svém díle z roku 1663. Metoda byla založena na přesném změření malého časového rozdílu v počátcích nebo koncích přechodu pozorovaných z navzájem velmi vzdálených stanovišť na zemském povrchu. Vzdálenost mezi stanovišti potom posloužila jako základ pro trigonometrický výpočet vzdálenosti Země od Venuše a od Slunce.  S myšlenkou expedic do nejrůznějších oblastí světa, odkud bude možné přechod pozorovat a vzájemným porovnáním údajů pak vypočítat sluneční paralaxu, přišel již roku 1716 Edmund Halley, který však zemřel téměř dvacet let před jejím uskutečněním. Početné výpravy, které za pozorováním přechodu roku 1761 vyrazily, jsou považovány za jeden z prvních případů široké mezinárodní vědecké spolupráce. Při prvním z dvojice přechodů se do různých míst světa, včetně Sibiře, Newfoundlandu a Madagaskaru, vydali vědci z Velké Británie, Rakouska a Francie. Příležitost k pozorování přinejmenším části přechodu měla většina z nich, mezi nimi např. Jeremiah Dixon a Charles Mason na mysu Dobré naděje. Roku 1769 astronomové vyrazili zase do Hudsonova zálivu, na Kalifornský poloostrov (tehdy pod španělskou nadvládou) a opět do Norska. Přechod byl pozorován též z Tahiti v rámci první průzkumné cesty kapitána Cooka, a sice z místa, kterému se dodnes říká „“. Český astronom Christian Mayer sledoval přechod ze Sankt Petěrburgu, kam ho pozvala carevna Kateřina Veliká, ovšem jeho pozorování z větší části zmařila zatažená obloha. Smůla provázela zejména francouzského astronoma Guillauma Le Gentil, který při své neúspěšné snaze spatřit alespoň jeden z obou přechodů strávil na cestách 11 let a 6 měsíců, během nichž ztratil svou ženu i majetek, neboť byl prohlášen za mrtvého. O více než sto dvacet let později jeho osudy posloužily jako předloha divadelní hry \"\" kanadské autorky Maureen Hunter. Kvůli tzv. efektu černé kapky (též známému jako Bailyho kapka) nebylo možné změřit počátek a konec přechodu s dostatečnou přesností. Efekt černé kapky byl dlouho připisován husté atmosféře Venuše a původně byl dokonce považován za důkaz její existence. Současné studie však prokázaly, že se jedná jen o optický efekt způsobený rozmazáním obrazu planety turbulencemi v zemské atmosféře nebo vadami dalekohledu. Roku 1771 francouzský astronom Jérôme Lalande využil údajů získaných během přechodů v letech 1761 a 1769 a vypočítal hodnotu astronomické jednotky, která podle něj dosahovala 153 milionů kilometrů (±1 milion km). Ačkoliv přesnost stále nebyla s ohledem na efekt černé kapky velká, přesto se ve srovnání s Horrocksovými výpočty jednalo o znatelný pokrok.", "section_level": 2}, {"title": "1874 a 1882.", "content": "Lalandem vypočtenou hodnotu astronomové dále zpřesňovali během přechodů v letech 1874 a 1882. Roku 1874 se několik expedic vydalo na Kerguelenské ostrovy. Tentokrát již astronomové mohli využít výhod vynálezu fotografie, který jim umožnil mikrometrická měření vzdálenosti Venuše od okraje slunečního kotouče, takže již nebyli odkázáni na prchavé okamžiky kontaktů na počátku a konci přechodu. Využití našly také tzv. heliometry, původně určené na měření slunečního průměru. I tato měření však byla stále zatížena velkou chybou. Americký astronom Simon Newcomb zkombinoval data ze čtyř posledních přechodů a odvodil hodnotu astronomické jednotky na 149,59 milionu kilometrů (±0,31 milionu km).", "section_level": 2}, {"title": "2004 a 2012.", "content": "V současné době se již výpočty pomocí paralaxy k určení hodnoty astronomické jednotky nepoužívají, neboť moderní metody využívající vesmírných sond či radarových pozorování těles sluneční soustavy umožnily určit její hodnotu s přesností ±30 m. Přesto roku 2004 přechod Venuše opět vzbudil zájem vědců, kteří událost využili k měření míry poklesu slunečního záření během zákrytu, čímž se snažili zpřesnit metody hledání extrasolárních planet. Dnes se planety u jiných hvězd hledají dvěma způsoby. Prvním je měření změn ve vlastním pohybu hvězdy nebo změn v Dopplerově posuvu, způsobených změnou radiální rychlosti hvězdy. Takto lze detekovat velké exoplanety o rozměrech Jupiteru či Neptunu obíhající v blízkosti hvězdy, které svou gravitací dokáží tuto hvězdu nepatrně vychýlit. Další metodou je využití gravitační mikročočky, kdy planeta přecházející před hvězdou způsobí efekt podobný tzv. Einsteinovu prstenu. Měření poklesu intenzity světla během přechodu planety přes disk hvězdy by však mohlo být mnohem citlivější a mohlo by umožnit hledat i malé planety. Tato metoda je ovšem velmi náročná na přesnost měření: např. přechod Venuše způsobí, že jasnost Slunce poklesne pouze o hodnotu 0,001, a pokles jasnosti hvězdy způsobený přechodem malé exoplanety by byl podobně nepatrný.  Zatím poslední přechod proběhl 6. června 2012. Nejlépe viditelný byl v některých částech Tichomoří, z Česka bylo možné pozorovat v časných ranních hodinách jen jeho poslední čtvrtinu.", "section_level": 2}, {"title": "Přechody v minulosti a budoucnosti.", "content": "V současné době se přechody Venuše přes sluneční disk mohou odehrávat pouze v červnu nebo prosinci (viz tabulku). Tato kalendářní data se však pomalu zpožďují; před rokem 1631 připadaly na přechody měsíce květen a listopad. Přechody se odehrávají ve dvojicích, přičemž druhý z nich nastává po osmi letech, takřka ve stejné datum. Důvodem je, že 8 pozemských let je téměř stejně dlouhých jako 13 oběhů Venuše, takže každých osm let se obě planety vůči sobě nacházejí přibližně ve stejné pozici. Tato konjunkce však není dostatečně přesná na to, aby se mohly opakovat tři nebo i více přechodů po sobě, protože Venuše na místo pokaždé dorazí o 22 hodin dříve než při předchozí události. Poslední přechod, který neproběhl ve dvojici, se odehrál roku 1396 a znovu se tak stane roku 3089. Roku 2854 (kdy má proběhnout druhý přechod z dvojice 2846/2854) Venuše z pohledu pozemského rovníku sluneční kotouč těsně mine, ovšem v některých částech jižní polokoule bude viditelný alespoň částečný přechod.", "section_level": 2}, {"title": "Vzácné úkazy doprovázející přechod Venuše.", "content": "Někdy Venuše přejde pouze po okraji slunečního kotouče. V takovém případě je možné, že v některých částech Země je viditelný pouze částečný přechod (tj. bez druhého a třetího kontaktu). Poslední přechod tohoto typu proběhl 6. prosince 1631 a další nastane 13. prosince 2611. Také může nastat případ, kdy v některých částech světa je viditelný částečný přechod, zatímco při pohledu z jiných částí Země Venuše zcela Slunce mine. Takový přechod proběhl naposledy 19. listopadu 541 př. n. l. a znovu se tak stane 14. prosince 2854.  Extrémně vzácnou událostí je současný přechod planet Venuše a Merkuru. Naposledy takový případ nastal 22. září 373 173 př. n. l., a opět se tak stane 26. července 69 163. Další simultánní přechod bude následovat až v roce 224 508. Podobně vzácným úkazem je i přechod Venuše probíhající současně se zatměním Slunce, kdy sluneční disk zakryje i Měsíc. Naposledy se tak stalo při prstencovém zatmění 1. listopadu 15 607 př. n. l. a znovu tato konstelace nastane při tzv. kombinovaném zatmění Slunce 5. dubna 15 232. Ovšem 3. června 1769 byli pozorovatelé této události velmi blízko, neboť úplné zatmění Slunce, viditelné ze Severní Ameriky, Evropy a severní Asie, nastalo pouhý den po přechodu Venuše přes sluneční disk.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost pozorování.", "content": "Nejbezpečnější způsob pozorování přechodu je promítání obrazu Slunce pomocí dalekohledu, triedru nebo dírkové komory na plátno, ovšem událost je možné sledovat i přímo za použití speciálních filtrů (např. astronomický sluneční filtr pokrytý tenkou vrstvou chrómu či hliníku), brýlí na pozorování Slunce nebo ochranného svářečského skla. Dříve využívané ochranné pomůcky, jako např. osvícený černobílý fotografický film, se již nepovažují za bezpečné, neboť malé vady filmu mohou způsobit, že škodlivé ultrafialové záření tímto filtrem projde. Vyvolaný barevný film zase (na rozdíl od černobílého) neobsahuje stříbro, takže je průhledný pro infračervené záření, což může vést k popáleninám na sítnici. Přímé pozorování Slunce bez použití filtru nebo s nevhodným filtrem může způsobit poškození buněk sítnice, a tím dočasnou nebo i trvalou ztrátu zraku.  česky: anglicky:", "section_level": 1}], "src_summary": "Přechod Venuše (též tranzit Venuše) přes sluneční disk je astronomická událost, během níž planeta Venuše projde přímo mezi Sluncem a Zemí, a zakryje tak malou část slunečního kotouče. Venuše může být během přechodu pozorována ze Země jako malý černý disk pohybující se napříč slunečním kotoučem. Přechody Venuše obvykle trvají několik hodin (např. přechod z roku 2004 trval 6 hodin). Přechod je podobný zatmění Slunce Měsícem, ovšem Venuše se vzhledem ke své vzdálenosti od Země jeví mnohem menší, ačkoliv ve skutečnosti je její průměr téměř čtyřikrát větší než průměr Měsíce. V počátcích astronomie se přechod Venuše využíval k měření sluneční paralaxy a následnému výpočtu vzdálenosti Země od Slunce.", "tgt_summary": "金星凌日是指太阳和地球之间的行星金星像暗斑一样掠过太阳盘面,并且遮蔽一小部分太阳对地辐射的天文现象。这类天文现象可能会持续数小时。金星凌日的原理与月球造成的日食一样。虽然金星的直径几乎是月球的3.5倍,但由于它离地球更远,因此它遮蔽的太阳面积就非常小。科学家可以通过观察金星凌日估算太阳和地球之间的距离。在火星、木星、土星、天王星及海王星等地外行星同样可以观察到凌日这一天文现象。", "id": 167948}
{"src_title": "Mitsubishi Lancer Evolution", "tgt_title": "三菱Lancer Evolution", "src_document": [{"title": "Evolution I.", "content": "Lancer Evolution I byl představen v roce 1992 za účelem účasti v šampionátě WRC. Používal motor 4G63 – 2,0 l turbo DOHC s výkonem 182 kW (247 PS), který zůstal v Lancerech Evo s úpravami až do IX. generace. Pohon všech kol byl vzat ze sportovní verze Galantu VR-4. Prodával se ve dvou výbavách – GSR a RS. Levnější verze postrádala elektrická okna, zadní stěrač a další věci a měla ocelová kola, což způsobilo, že byla o 70 kg lehčí, než verze GSR (1238 kg). Mezi roky 1992–93 se prodalo 5 000 ks Evo I.", "section_level": 1}, {"title": "Evolution II.", "content": "Úspěšný Lancer Evolution I. byl nahrazen novou generací v prosinci roku 1993 a ta byla vyráběna až do roku 1995. Změny se týkaly především zlepšení řízení vozidla, zvětšení rozvoru a výšky, vylepšení karoserie o větší spoiler a pneumatik, které byly o 10 mm širší. Motor byl stejný, ale výkon byl o 6 kW větší při stejném točivém momentu.", "section_level": 1}, {"title": "Evolution IX (9. generace).", "content": "Mitsubishi představilo Evolution IX v Japonsku dne 3. března 2005. V ten stejný den také společnost ukázala vůz pro evropský trh na Geneva Motor Show. Severoamerický trh se dočkal Evolutionu IX na výstavě New York International Auto Show o měsíc později. 2.0 L 4G63 motor s technologií MIVEC (proměnné časování ventilů) a revidovaný design turbodmychadla zvýšil oficiální výkon na klikové hřídeli na 214 kW / 291 koní s točivým momentem 392 Nm.  Tři verze Lanceru Evolution IX byly představeny pro Japonsko, Evropu a Asii. Přestože všechny modely používají 291 koňový motor, točivý moment se liší. V Evropě, ale byl Evolution IX osazen motorem o výkonu 206 kW / 280 koní. GSR model produkuje 400 Nm točivého momentu, zatímco verze RS a GT produkují 407 Nm.", "section_level": 1}, {"title": "Evolution IX Wagon.", "content": "V Japonsku bylo představeno celkem 2 500 kusů limitované edice Evolution IX Wagon, a to krátce po debutu sedanu. Evolution IX Wagon má zadní část z Lanceru Sportback Wagon, která byla použita do sedanu. Byly představeny dva modely: GT se 6stupňovou manuální převodovkou a GT-A s 5stupňovou automatickou převodovkou. Tak jako jiné verze, měla verze Wagon změněny chromové lišty a jinak navrženy sedadla, zbytek interiéru byl stejný jako v sedanu.", "section_level": 2}, {"title": "Evolution X (10. generace).", "content": "V roce 2005 Mitsubishi představilo koncept další generace Lanceru Evolution na 39. ročníku autosalonu Tokyo Motor Show, který nesl název Concept-X. Koncept navrhl Omer Halilhodžić ze společnosti Evropského designového centra. Mitsubishi představilo v roce 2007 druhý koncept s názvem Prototype-X na výstavě North American International Auto Show (NAIAS).  Lancer Evolution X má novo navrhnutý přeplňovaný motor \"4B11T\" s objemem 2.0 L (1 998 cm3) celohliníkový řadový čtyřválec. Výkon a točící moment závisí na trhu, kde se prodává, ale všechny verze mají aspoň 230 kW/305 koní. (JDM verze), verze prodávaná v USA má o něco vyšší výkon. Britské modely sú přestavovány tamní firmou v souladu s předcházejícími MR edicemi nesoucími označení FQ. Možnosti výkonů motorů pro britský trh je od 250 kw/320 koní do 300 kW407 koní.  Dvě verze vozidla jsou prodávány v USA: Lancer Evolution MR se 6-rychlostní dvoj-spojkovou převodovkou (TC-SST). Druhá verze GSR má 5-rychlostní manuální převodovku. Evolution X má systém permanentního pohonu všech čtyř kol S-AWC (Super All Wheel Control), který je pokročilejší verzí systému AWC používaném v předchozí generaci.", "section_level": 1}, {"title": "Další generace.", "content": "Až čtvrtá generace ale přišla s designem, který měl dravé sportovní prvky. Ten už dosahoval výkonu 280 koní. Další generace byla vybavena diferenciálem, který rozděloval výkon podle toho, jaké kolo je v záběru. Bylo použito i výkonnější turbodmychadlo a sedmnáctipalcová kola. Šesté EVO dostalo nový chladič. Prodávaly se tři modely odvozené z EVO VI. Základní verze nesla označení GSR. Sportovnější variantou byl model RS, který byl už v základu schopen závodů ve skupině N. Pod ním byl typ RS2, který měl klimatizaci, ABS ale chyběly mu elektricky ovládaná okna. Na konci výroby se představila limitovaná edice Tommi Mäkinen s výkonnějším turbem. V interiéru se dodávala sportovní anatomická sedadla Recaro a závodní volant Momo.", "section_level": 1}, {"title": "Závodní verze.", "content": "Tommi Mäkinen s verzí Lancer EVO 4x vyhrál titul mistra světa v rallye. Při prvním startu s EVO VI na Rallye Monte Carlo 1999 a s EVO VI 2001 na Rallye Monte Carlo 2001 získal hned debutové vítězství.", "section_level": 1}, {"title": "Evolution VII WRC.", "content": "Lancer EVO VII WRC byl prvním automobilem, který byl stavěn přímo pro tuto kategorii. Vůz se účastnil Mistrovství světa v rallye 2002 a tým Ralliart vybojoval páté místo, stejně jako Škoda Motorsport. Vůz byl poháněn motorem o objemu 1996 cm, který dosahoval výkonu 221 kW a točivého momentu 540 Nm. Měl rozvod DOHC a turbodmychadlo vlastní konstrukce. Šestistupňová sekvenční převodovka byla typu Xtrac. Vůz měl elektronicky řízené diferenciály a spojku AP Racing. Tým používal pneumatiky Michelin. Na asfaltu jezdil na osmnáctipalcových a na šotolině na patnáctipalcových kolech. První start proběhl na Rallye San Remo 2001.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mitsubishi Lancer Evolution, hovorově také Lancer Evo, nebo jen Evo, je sportovní automobil vyráběný firmou Mitsubishi Motors. Do roku 2016 bylo vyrobeno již jedenáct generací tohoto vozu. Všechny Lancery Evolution mají dvoulitrový motor s turbodmychadlem a pohon všech čtyř kol. Modely před Lancerem Evolution VII. měly primárně sloužit k účasti v šampionátech WRC (skupina A) a proto se musely odvíjet od sériově vyráběných Lancerů. První generace se objevila na trhu v roce 1992 a původně se počítalo pouze s prodejem v Japonsku, ale velký zájem a černý vývoz rozhodly, že Mitsubishi Lancer Evo IV. se do Evropy dostane i oficiálně. S osmou generací potom následoval i oficiální dovoz do USA. Výroba těchto vozů byla ukončena v roce 2016.", "tgt_summary": "三菱Lancer Evolution,俗称EVO、LanEVO,是于1990年代初由三菱汽车为参加世界拉力锦标赛,以其前轮驱动的小型四门家用轿车Lancer为蓝本,开发出的四门高性能轿车。迄今为止总共开发了10代,每代均由罗马数字作辅助标记,均配备2升涡轮增压引擎和全时四轮驱动系统,因其由托米·马基宁驾驶在1996～1999年连续四年勇夺世界拉力锦标赛的年度车手冠军宝座,三菱Lancer Evolution的名字因此而红遍全球,成为诸多追求高性能车迷们追捧的爱车之一。", "id": 1665446}
{"src_title": "Majonéza", "tgt_title": "蛋黃醬", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Podle Émile Littré může název pocházet z Port Mahón, hlavního města španělského ostrova Menorca. Když v roce 1756 zvítězil francouzský maršál vévoda Richelieu nad Brity v bitvě o přístav Port Mahon, nechal na počest vítězů připravit velkolepou hostinu. Na ní se měla podávat i omáčka ze smetany a vajec. Smetana se však v kuchyni srazila, a tak ji šéfkuchař z nouze nahradil olejem. Nová omáčka Francouzům zachutnala a rozhodli se jí tak pojmenovat podle místa svého vzniku – mahonnaise.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "Vyrábí se rozšleháním rostlinného oleje a žloutku, ale lze použít i celé vejce nebo žloutek nahradit mlékem. Majonéza se obvykle dochucuje, např. solí, pepřem, octem či citronovou šťávou, cukrem, hořčicí apod.  Majonéza často tvoří základ dresinků a tatarské a dalších omáček. Přidává se také do řady salátů, včetně bramborového, ve kterých slouží jako pojidlo.  Na výrobu majonézy byla v Československu v roce 1959 stanovena oborová norma, podle níž se majonéza skládá z vaječných žloutků, rostlinného oleje, octa a soli. Mimo jiné bylo určeno, že kilogram majonézy obsahuje 8 vaječných žloutků a že podíl oleje činí 78 %.", "section_level": 1}, {"title": "Problém kvality.", "content": "Zrušením oborových norem počátkem 90. let 20. století došlo ke snížení kvality průmyslově vyráběných majonéz. Ta se výrazně nezlepšila ani po zavedení potravinářské vyhlášky č. 326/2001 Sb., která stanovuje, že podíl oleje v majonéze může být od 10 do 85 % a na kilogram výrobku stačí jeden vaječný žloutek. Majonézy jsou tak nastavovány vodou, zahuštěny zahušťovadly (např. guarovou nebo xanthanovou gumou) a obarveny, aby získaly přirozenou barvu.  Někteří výrobci však nedodržují ani tyto minimální požadavky, což prokázal v roce 2012 rozbor časopisu dTest. Některým výrobcům po provedení testů bylo odebráno ocenění kvality Klasa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Majonéza (z fr. \"mayonnaise\" nejistého původu) či majolka je hustá tučná omáčka bílé či nažloutlé barvy vzniklá emulgací oleje a vaječného žloutku.", "tgt_summary": "蛋黄酱(),又称美乃滋、沙拉、沙拉酱,台湾嘉义、台南一带又称之为白醋,是一种主要由植物油、蛋、柠檬汁或醋,以及其他调味料所制成的浓稠半固体调味酱。一般多用于沙拉等料理。一般作法中,蛋只使用蛋黄的部分,但也有使用全蛋的作法。", "id": 1188030}
{"src_title": "LL Cool J", "tgt_title": "LL Cool J", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Vyrostl v newyorské čtvrti Queens. Jeho rodiče se rozvedli, když mu byli čtyři roky, poté ho vychovávali jeho prarodiče. Jako malý se věnoval sborovému kostelnímu zpěvu, s rapem začal v devíti. V šestnácti vyprodukoval a nahrál své demo, které rozeslal do různých nahrávacích společností včetně Def Jam Rec.. U Def Jam Rec. nahrál svůj první singl \"I Need a Beat\", kterého se prodalo přes stotisíc kusů. Tento úspěch vedl k nahrání debutu - \"Radio\" (1985), kvůli kterému Smith opustil střední školu.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "V roce 1985 nahrál svůj debut \"Radio\", na kterém jako jeden z prvních rapperů začal inklinovat k prvkům popu. Album bylo kladně přijato u kritiků i u posluchačů, prodalo se ho milion a půl. Se svým druhým albem \"Bigger and Deffer\" zaznamenal takřka dvojnásobné prodeje a stejně tak větší úspěch a to hlavně díky singlu \"I Need Love\", který byl v roce 1998 vyhlášen třináctým nejlepším rapovým singlem v historii žánru. Časopis Source vyhlásil album jedním z nejlepších alb všech dob.  Roku 1990 vydal své nejprodávanější album \"Mama Said Knock You Out\", kterého se prodalo okolo 2 700 000 kopií. Avšak až o deset let později, roku 2000, se LL dočkal svého #1 alba - a to díky albu \"G.O.A.T.\", které debutovalo jako #1 na žebříčku Billboard 200. Rokem 2008 končí jeho spolupráce s Def Jam Rec., jelikož konečně po 23 letech splnil smlouvu vydáním třinácti alb.", "section_level": 1}, {"title": "Jiná odvětví.", "content": "LL v osmdesátých letech 20. století podporoval hip-hopovou módní značku \"TROOP\", v devadesátých letech pomáhal založit značku FUBU. Později zakládá vlastní značku nazvanou Todd Smith.  V roce 1993 uvedl svůj vlastní label \"P.O.G. (Power of God)\" a také svou obchodní společnost \"Rock the Bells\". Roku 2008 spustil svou vlastní internetovou, hudební, sociální síť \"Boomdizzle.com\".", "section_level": 1}], "src_summary": "James Todd Smith (* 14. ledna 1968, Bay Shore, New York, USA), známý jako LL Cool J, je americký herec a rapper. Dvojnásobný držitel ceny Grammy. LL Cool James (v překladu Ladies Love Cool James)\" \"je známý svými romantickými baladami\" (\"např. \" Hey Lover \"či\" I Need Love) \"ale také průkopnickými hip hopovými songy jako např.\" Headsprung, I Can't Live Without My Radio, I'm Bad, Mama Said Knock You Out \"a\" 4, 3, 2, 1. \"LL se také objevil v mnoha filmech. Ve své kariéře, trvající již přes 30 let, vydal 12 alb a dvě kompilace, album \"Exit 13\" je posledním albem vydaným pod Def Jam Rec., jelikož jím splnil dlouholetou smlouvu na 13 alb.", "tgt_summary": "詹姆斯·托德·史密斯(英语:James Todd Smith,1968年-1月14日),美国饶舌歌手、演员,他更为人所熟知的名字是LL Cool J。这个名字是“Ladies Love Cool James”(意为:女人都爱酷詹姆斯)的缩写。他最被人熟知的作品包括,情歌《I Need Love》、《Around the Way Girl》、《Hey Lover》,以及先锋嘻哈作品《I Can't Live Without My Radio》、《I'm Bad》、《The Boomin' System》、《Mama Said Knock You Out》。他还出演了数部电影。在同一时代的嘻哈巨星中,LL Cool J是为数不多的几位能够经历20年依然唱片热卖的歌手,最近的单曲包括《4, 3, 2, 1》、《Headsprung》和《Luv U Better》。到目前为止,他共发行了12张专辑以及一张打榜曲合辑。他的最近一张专辑是2008年发售的《Exit 13》,这也是他和Def Jam唱片公司签约的最后一张专辑。LL Cool J现居住于纽约曼哈塞特,已婚的他育有4名子女。", "id": 443190}
{"src_title": "Písař", "tgt_title": "書吏", "src_document": [{"title": "Povolání písaře.", "content": "Než se mohl písař ujmout své práce, musel projít dlouhým učením spojeným se školením v různých písařských institucích. Proto byli vybíráni hlavně z řad duchovních, tam se jim totiž dostalo potřebné vzdělání v katedrálních či klášterních školách. Ale i z těch, kteří navštěvovali takové školy, se jen málo dopracovalo k titulu kvalifikovaný písař. Kromě církevních se objevují písaři i v diplomatickém prostředí – měli za úkol psát různé světské listiny a různé úřední dokumenty. Přesto převládali převážně církevní písaři, a to až do 14. století.  Písařské činnosti si církevní orgány velmi vážily. Řídili se sloganem: „Kolik mnich napíše liter, tolik ran dostane ďábel.“ Opisovačská činnost byla považována za poslání, existují různé důkazy o tom, že se muži, kteří napsali za svůj život desítky knih, stali slavnými a váženými. Dokonce se mohli psaní věnovat i ve sváteční dny, kdy byla práce zakázána.", "section_level": 1}, {"title": "Písařské dílny.", "content": "Církevní skriptoria pracovala hlavně pro svoji potřebu, ale i na objednávky jiných lidí. Církevní ústavy mívaly svého světského ochránce – panovníka, nebo jiného představitele rodu, který se o založení ústavu zasloužil, nebo ho i dotoval. Tito mecenáši potřebovali rukopisy na svoji prezentaci, ale neměli sami možnost si je vytvořit. Proto se obraceli na církevní ústavy, se kterými už dříve spolupracovali, aby práci za ně provedli. Církve za to často získaly další hmotné výhody a dary. Tyto rukopisy pak putovaly na vzdálená místa nesouvisející s písařskou dílnou, kde začaly nový život.  Písařské umění se postupně šířilo, zakládaly se nové pobočky, kam odcházely kolonie bratrů z klášterů. Odnášeli si s sebou i výbavu liturgických a teologických knih. Když se pak nové pobočky musely postarat o rozmnožování vlastní knihovny, používaly předlohy ze svých původních institucí. Tím se knihy napodobovaly – opisováním i kaligraficky. Církevní instituce ani duchovní centra nevyvíjely písařskou činnost plynule a rovnoměrně. Střídala se období duchovního rozkvětu s obdobím úpadku, a to se projevovalo i v písařské činnosti. Často také osobnosti stojící v čele výrazně ovlivňovali produktivitu těchto dílen a institucí.", "section_level": 1}, {"title": "Proces opisování a pomůcky.", "content": "Původně se psalo hlavně podle písemné předlohy, podle vizuálního vjemu. Při takovém přepisu se často chybovalo – například přeskočením řádky nebo vynecháním slov. Proto opsané texty kontroval vyšší činitel. Aby práce na delších textech postupovala rychleji, rozděloval se někdy text mezi více písařů. To však nebylo vždy možné – v kartuziánském klášteře mohli jeho členové pracovat pouze odděleně – každý ve svém mikrokosmu – tedy v oddělených místnostech.  Práce písařských dílen byla osamostatněná od ostatních, proto si sami připravovali psací látky i pomůcky ke psaní. Jednalo se hlavně o pisadlo, nejčastěji husí brk namáčený do speciálně zhotovovaných inkoustů. Nezbytným vybavením písaře byla pemza na uhlazování psací látky a nožík na vyškrabování chybných tahů. Barvy byly také připravovány podle složitých receptur. Osoby malířů v písařských institucích byli buď samotní písaři, nebo i ti, kteří v těchto institucích nepracovali.", "section_level": 1}], "src_summary": "Písař je osoba, jejímž povoláním je psát knihy či dokumenty. Tato profese se v různých obdobách vyskytovala ve všech kulturách znalých písma. Svou důležitost ztratila s příchodem knihtisku, tradice písařů však přetrvala ještě do 16. století souběžně s tištěnými knihami.", "tgt_summary": "书吏又称作抄写员、文士,是古代一种专门为人纪录事情或抄写文本的职业。书吏的工作内容主要是抄写书籍,其内容可能是宗教文本、虚构故事、学术文本或教诲文学。有时候书吏还必须负责秘书行政等工作,诸如为君主、贵族、神庙、城市记录命令、管理商务。这项专业可以在所有文字社会中都有发现,但在印刷术到来时就失去了他的重要性与地位。日后,这项专业演化为公务员、记者、会计、打字员与律师。在文化层次相对较低的社会里,书吏也会在街头为读者提供服务。", "id": 2543292}
{"src_title": "Katarina Wittová", "tgt_title": "卡特琳娜·维特", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodila se ve Staakenu v NDR, sousedícím se Západním Berlínem, který je dnes součástí Berlína. Základní školu navštěvovala v Karl-Marx-Stadtu, kde byla speciální sportovní škola pro talentované děti. Jejím domovským klubem se tak stal \"SC Karl-Marx-Stadt\", kde jí od roku 1977 začala trénovat Jutta Müllerová.  Následovala úspěšná amatérská kariéra. Roku 1984 byla vyhlášená nejlepší sportovkyní Německé demokratické republiky. V roce 1988 se stala teprve druhou ženou po Sonje Henie, která obhájila olympijské vítězství a rozhodla se přejít k profesionálům. Tři další roky strávila na krasobruslařských exhibicích v USA společně s olympijským vítězem Brianem Boitanem. Jejich show nazvané \"Witt and Boitano Skating\" se stalo tak úspěšným, že poprvé za deset let vyprodal newyorskou halu Madison Square Garden program v krasobruslení. Poté pokračovala v show \"Holiday on Ice\" po Spojených státech a Západní Evropě.  V roce 1994 se rozhodla vrátit k závodění. Opět jí připravovala Jutta Müllerová. Kvalifikovala se na ZOH 1994 do Lillehammeru, kde obsadila 7. místo. V roce 1995 byla uvedena do Síně slávy krasobruslení. V únoru a březnu 2008 uskutečnila Tour, na kterém se rozloučila s aktivním krasobruslením.  Časopis Time ji nazval „Nejhezčím obličejem socialismu“.  V soutěži z roku 2003 o největšího Němce historie nazvané \"Naši nejlepší\" se umístila na 70. místě.", "section_level": 1}, {"title": "Kapitola Stasi.", "content": "Po sjednocení Německa v roce 1990 vyšlo najevo, že Katarina Wittová měla spolupracovat s východoněmcekou tajnou policií Stasi. Sama zveřejnila 181 z celkových 1300 stran svazku a potvrdila, že od Stasi přijala luxusní vozy a zajištění nadstandardního bydlení.", "section_level": 2}, {"title": "Herečka.", "content": "V roce 1990 obdržela za roli ve filmu \"Carmen na ledě\" (1989) ocenění Emmy. Objevila se vedle Toma Cruise ve snímku \"Jerry Maguire\", a také si zahrála s Robertem De Nirem ve filmu \"Ronin\".", "section_level": 2}, {"title": "Playboy.", "content": "Pro prosincové číslo Playboy Magazine roku 1998 nafotila sérii fotek. Toto číslo se stalo teprve druhým v historii magazínu, které bylo vyprodáno (prvním se stalo číslo s Marilyn Monroe).", "section_level": 2}], "src_summary": "Katarina Wittová (* 3. prosince 1965 Staaken) je bývalá německá krasobruslařka, která reprezentovala NDR a po sjednocení také Německo, v letech 1984-1994. Získala dvě zlaté olympijské medaile na ZOH 1984 v Sarajevu a ZOH 1988 v Calgary, čtyřikrát se stala mistryní světa 1984, 1985, 1987 a 1988, a šestkrát v řadě zvítězila na mistrovství Evropy 1983–1988.", "tgt_summary": "卡特琳娜·维特(英语:Katarina Witt,1965年-12月3日),德国花样滑冰运动员。", "id": 1467083}
{"src_title": "Kafka na pobřeží", "tgt_title": "海边的卡夫卡", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Patnáctiletý kluk Kafka Tamura žije se svým otcem, sochařem Koičim, v Tokiu. Matka se sestrou od nich odešly, ještě když byl Kafka malý. Kafka není jeho skutečné jméno, vybral si ho podle česko-německého spisovatele Franze Kafky. Tamura má i své alterego „Kluka, co se mu říká Vrána“, sám se považuje za nejdrsnějšího patnáctiletého kluka na světě. Nesnáší svého otce, a proto od něj uteče na ostrov Šikoku do města Takamacu. Vydává se tak na velkou pouť - nejen daleko od domova, ale také se snaží poznat sám sebe. Otec ho již od dětství proklínal („zabiješ otce, znectíš matku, zhanobíš sestru“), avšak Kafka se z kletby nedokáže vymanit, čím víc se snaží, tím je osudu blíže. V Takamacu tráví dny čtením v Kómurově pamětní knihovně, kde ho později zaměstná jeho rádce a kamarád, pan Óšima. Kafka poznává i ředitelku památníku slečnu Saeki, která se utápí ve vzpomínkách na svého zemřelého milence.  Paralelně s touto linií rozvíjí Murakami druhou, zdánlivě nesouvisející rovinu vyprávění o panu Nakatovi. Pan Nakata je zvláštní člověk, po nehodě v dětství ještě na konci druhé světové války ztratil vědomí a část své osobnosti. Už nikdy se nenaučil číst ani psát, zato však dokáže to, co málokdo, mluvit s kočkami. Ve svých šedesáti letech po vraždě Džonyho Volkra (Koičiho Tamury) vydává hledat, sám však neví co. V jeho pátrání mu pomáhá mladý řidič Hošino, kterému pan Nakata připomíná dědečka. Pan Nakata hledá vchodový kámen, který musí otevřít a poté zavřít. S pomocí Hošina kámen najde a cestu otevře.  Kafka si vydedukuje, že slečna Saeki je jeho matka a dívka Sakura, se kterou se potká v dálkovém autobuse, jeho sestra. Jestli je to pravda či ne, si čtenář může pouze domýšlet. Kafka se zamiluje do slečny Saeki, bydlí v knihovně a patnáctiletá Saeki se ve snu chodí dívat do jeho pokoje na obraz Kafky na pobřeží, který ji věnoval její milý. Kafka se nejprve intimně sblíží s patnáctiletým stínem slečny Saeki a nakonec i s tou skutečnou. Policie najde Kafkova otce mrtvého, vyhlašují pátrání po jeho nezletilém synovi a panu Nakatovi, který se sice k činu přiznal, ale nikdo mu nevěřil. Pan Óšima chlapce odveze na svou horskou chatu, Kafka se vydává do lesa, kam mu majitel ovšem zakázal přístup. Najde dva vojáky ze druhé světové války, kteří hlídají vchod. Ve snu znásilní Sakuru, a tak se de facto naplnila otcova kletba.  Po Nakatově návštěvě Kómurova památníku slečna Saeki zemře na srdeční záchvat, pan Nakata na její přání spálí její rukopisnou autobiografii. Pan Nakata usne a už se nikdy neprobudí. Úkol zavřít zpět vchod tak zbude na Hošinovi, který musí vchodový kámen bránit před příšerou vylézající z Nakatova mrtvého těla.  Kafka pochopí, že život na útěku není to pravé, a vrací se do Tokia.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kafka na pobřeží ( 海辺のカフカ, \"Umibe no Kafuka\") je román japonského spisovatele Haruki Murakamiho z roku 2002. Do češtiny ho přeložil Tomáš Jurkovič, vydal Odeon v roce 2006,.", "tgt_summary": "《海边的卡夫卡》(日语:海辺のカフカ)是日本作家村上春树在2002年出版的长篇小说。", "id": 1154088}
{"src_title": "Thomas Wolsey", "tgt_title": "托馬斯·沃爾西", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Thomas byl synem Roberta Wolseyho a Jany Daundyové. Často se uvádí, že jeho otec byl řezník, ale historické prameny uvádí, že padl v bitvě u Bosworthu a je pravděpodobnější, že byl bohatým obchodníkem. Thomas studoval teologii na Magdalenině koleji v Oxfordu a 10. března 1498 byl vysvěcen na kněze.  Nejprve byl učitelem na Magdalenině koleji, ale brzy byl jmenován děkanem teologie. Roku 1502 odešel z Oxfordu a stal se kaplanem Jindřicha Deana, arcibiskupa canterburského. Po jeho smrti o rok později odešel na panství Richarda Nanfana, který ho učinil správcem svého panství. Po Nanfanově smrti roku 1507 vstoupil do služeb Jindřicha VII.  Wolseyho výhodou bylo, že Jindřich VII. zavedl opatření pro omezení moci aristokracie a podporoval příslušníky nižších stavů. Jindřich ho jmenoval královským kaplanem. Jeho vzestup k obrovskému vlivu je možno připsat jeho vysoké inteligenci a velkým organizačním schopnostem, jeho extrémně pracovité povaze, ambiciózní povaze a pověsti, kterou si u krále vydobyl. Roku 1509 ho Jindřich VIII. jmenoval svým almužníkem, což mu vyneslo místo v tajné radě. Wolseyho vzestupu napomohlo, že se mladý Jindřich nezajímal o praktické záležitosti vlády.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "Válka proti Francii v letech 1512 – 1514 byla pro Wolseyho příležitostí demonstrovat své schopnosti. Anglie, s papežovou podporou, vytvořila alianci Anglie, Španělska a Svaté říše římské proti francouzskému králi Ludvíku XII.. Po prvotním neúspěchu se připojil k společnému útoku proti Francii a prokázal velké schopnosti při dlouhodobém vojenském tažení za účasti velkého počtu vojáků. Měl klíčovou roli v následných mírových jednáních, která zachovala pro Anglii dobyté území a potvrzení míru bylo doplněno manželstvím Ludvíka XII. s Jindřichovou sestrou Marií. Ludvík měl ale chatrné zdraví, krátce po svatbě zemřel a jeho nástupcem se stal ambiciózní František I.  Po smrti španělského krále Ferdinanda II., Jindřichova tchána a spojence, nastoupil na španělský trůn Karel V., který okamžitě uzavřel mír s Francií. Karel V. se po smrti Maxmiliána I. roku 1519 stal císařem římským a vliv Anglie na kontinentu poklesl. Roku 1518 se snažil papež Lev X. dosáhnout v Evropě mír, aby mohl vyhlásit křížovou výpravu. Jmenoval Wolseyho papežským nunciem a pověřil ho, aby jeho jménem svolal mírovou konferenci. Wolsey zorganizoval v Londýně jednání za účastí dvaceti národů. Toto jednání postavila Anglii do čela evropské diplomacie.  Dalším Wolseyho diplomatickým úspěchem bylo zorganizování akce \"Field of Cloth of Gold\" roku 1520. Jednalo se o grandiózní setkání mezi Františkem I., králem Francie, a Jindřichem VIII., doprovázené asi pěti tisíci dalších šlechticů. Zdá se, že účelem byla mírová jednání mezi oběma králi, ale zároveň i ukázka bohatství a vlivu Anglie v Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní politika.", "content": "Wolsey provedl, ve spolupráci s královským pokladníkem Johnem Heronem, velké změny daňového systému. Tato revoluční forma daně byla založena na přesném ocenění bohatství daňového poplatníka, kdy daň byla stanovena na jeden šilink z jedné libry příjmu. Tato daň je základem současné daně z příjmu. Tento nový systém ulevil lidem s menšími příjmy a umožnil Wolseymu vybrat dodatečné prostředky na nákladný provoz královského dvora a zahraniční výpravy. Další prostředky získal prostřednictvím dobročinných darů bohatých šlechticů.  Wolsey také obnovil spravedlivý soudní řád založený na nestranném posuzování případu. Jako alternativu k soudům zvykového práva obnovil soudní dvory a odvolací soudy. Ty se zabývaly jednoduchými případy, které nevyžadovaly velké soudní náklady a slibovaly nezaujatost. Vytvořil i bagatelní soud, jehož projednávání nevyžadovalo od účastníků jednání poplatky, a zpřístupnil tak soudní projednávání i pro chudé vrstvy.  I když měl Wolsey konzervativní názory na církev, provedl i některé reformy. V letech 1524 a 1527 využil svůj vliv a jako papežský legát rozpustil třicet zchátralých klášterů, kde se rozmohla korupce (například v Ipswichi a Oxfordu). Nicméně prostředky, které tím získal, věnoval na založení gymnázia v Ipswichi a kardinálovy koleje v Oxfordu (po jeho pádu byla přejmenovaná na královskou kolej). Od roku 1528 začal omezovat příjmy duchovních.", "section_level": 1}, {"title": "Wolseyho pád.", "content": "I když měl Wolsey mnoho nepřátel, zachoval si Jindřichovu důvěru až do doby, kdy se Jindřich rozhodl rozvést se svou první ženou Kateřinou, aby se mohl oženit s Annou Boleynovou. Wolseyho neúspěch zajistit zrušení Jindřichova manželství způsobil jeho pád a smrt.  Jindřichovo manželství s Kateřinou mu nepřineslo mužského potomka. Obával se sporů o nástupnictví na anglickém trůnu po své smrti. Jindřich věřil, že jeho manželství s Kateřinou je neplatné, protože byla dříve manželkou jeho bratra Artura, který zemřel mlád. Snažil se dosáhnout zrušení papežova povolení k jeho sňatku s Kateřinou, které si na papeži vymohl jeho otec po Arturově smrti. Jeho snaha byla motivována touhou po mužském potomku a jeho touhou po Anně Boleynové.  Kateřina tuto snahu o zrušení odmítala a tak se tento spor stal konfliktem mezinárodním, protože její synovec Karel V. naléhal na papeže, aby tuto žádost neakceptoval. Papež si nechtěl znepřátelit ani Karla ani Jindřicha a tak rozhodnutí odkládal, jak jen to bylo možné. To rozzlobilo Jindřicha a Annu, kteří začali zpochybňovat věrnost Wolseyho jako papežského nuncia anglickému králi. Roku 1529 byl Wolsey odvolán z vládních funkcí a bylo mu odebráno právo užívat Whitehallský palác, který si Jindřich zvolil za své sídlo místo Westminsterského paláce. Nicméně stále zůstal arcibiskupem yorským.  Wolsey se vydal na cestu do Yorkshire, ale v Cawoodu byl obviněn ze zrady a měl se v doprovodu Jindřicha Percyho, hraběte z Northumberlandu, dostavit do Londýna. Zradil ho jeho vlastní lékař Augustin de Augustinus. Řekl Wolseyovým nepřátelům, že se Wolsey spolčil s francouzským králem proti Jindřichovi. Wolsey byl tímto obviněním šokován a v doprovodu svého kaplana vyrazil na cestu do hlavního města. Po cestě ale onemocněl a 29. listopadu 1530 v Leicesteru zemřel. Jeho ostatky byly pochovány v Leicesterském opatství. Wolsey měl se svou milenkou Janou Larkeovou dva potomky. Syn Thomas se narodil asi roku 1510 a dcera Dorothy asi roku 1512.", "section_level": 1}, {"title": "V populární kultuře.", "content": "Postava kardinála Wolseyho se objevuje v mnoha filmech a divadelních hrách (např. v \"Jindřichovi VIII.\" od Williama Shakespeara). Ztvárnila ho řada známých herců - Orson Welles (1966), John Gielgud (1988) či David Suchet (2003). V koprodukčním televizním seriálu Tudorovci Wolseyho ztělesnil Sam Neill. Kardinálova smrt je zde interpretována jako sebevražda, kterou se král Jindřich VIII. snaží zamaskovat spolu s Thomasem Cromwellem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thomas Wolsey (asi 1471 – 29. listopad 1530) byl anglický státník a kardinál římskokatolické církve.", "tgt_summary": "托马斯·沃尔西(英语:Thomas Wolsey,约1471年-1530年-11月29日),英国政治家,亨利八世的重臣,曾任大法官、国王首席顾问;同时也是一位神职人员,历任林肯主教、约克总主教及枢机。", "id": 1718051}
{"src_title": "Idiom", "tgt_title": "熟语", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Idiomy tvoří významnou část slovní zásoby jazyka a jsou běžné zejména v hovorovém jazyce. Označují jevy, pro něž jazyk nemá slovo, jako například „z někoho si vystřelit“, „s někým vyběhnout“ nebo „někomu to polepit“. Mají mnoho společného s metaforami a často z nich vznikají. Nové idiomy vznikají snáze než nová slova a také snadno zastarávají a zanikají. Mohou tedy pružně reagovat na nové skutečnosti, které mluvčí potřebují vyjádřit, a dodávají hovorovému jazyku jeho živost. Protože se některé ještě nedostaly do jazykových slovníků, působí nesnáze hlavně cizincům a odlišují jejich řeč od rodilých mluvčích. Odkazují často na určitý kulturní kontext, v němž jsou srozumitelné (například „přiznat barvu“ na karetní hry), a nejsou produktivní, to jest nedají se obměňovat. Naopak zastaralé nebo nepřesně použité idiomy působí v řeči směšně.  Zvlášť časté a významné jsou idiomy ve slangu a v argotu, kde přímo slouží k zakrývání skutečného významu před nezasvěcenými. Některé se ale časem mohou dostat i do běžného jazyka, jako například „vzít roha“ (utéci), „natáhnout bačkory“ (zemřít) a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Překlad.", "content": "Některé idiomy mají přesný ekvivalent i v jiných jazycích, jako například české „přiznat barvu“ a německé „\"Farbe bekennen\"“. Většinou ale doslovný překlad idiomu nedává smysl a překladatel musí hledat obdobný idiom v cílovém jazyce. Důležité a ustálené idiomy se proto uvádějí ve velkých jazykových slovnících a existují i samostatné slovníky frazeologismů. Pokud se takový ekvivalent nenajde, musí se idiom opsat více slovy nebo i vedlejší větou.", "section_level": 1}, {"title": "Lingvistická teorie.", "content": "Idiom je dokladem kontextuality jazyka: význam věty není dán jen spojením významů jednotlivých slov, neboť slova se ve větě navzájem ovlivňují a podmiňují. Jednotlivá slova v idiomu zpravidla nelze nahradit synonymem: místo „ten si to vyžral“ nelze říci, že si to „vyjedl“, a ve spojení „vyžrat něco“ (odtud „vyžírka“) má sloveso vyžrat jiný význam. Idiom je tedy frazém, samostatná sémantická jednotka, samostatný lexém.", "section_level": 1}], "src_summary": "Idiom (z řec. \"idióma\", jazyková zvláštnost) je ustálený víceslovný výraz či frazém, jehož význam nelze odvodit z běžných významů slov, z nichž se skládá. Například význam idiomu „ztratit hlavu“ nesouvisí s běžným významem slova hlava, „nechat na holičkách“ obsahuje slovo, které se jinak v jazyce nepoužívá. Idiom se někdy považuje za synonymum pro frazém, jen zkoumaný ze sémantického hlediska, jindy za jeho podmnožinu. Zkoumáním idiomů se zabývá frazeologie a idiomatika, součásti lingvistiky.", "tgt_summary": "熟语,又称习语(idiom),是由词或语素(外语单音节,汉语单字一音)构成的常用而定型的现成语句,是大于词的语文单位,但又具有词的特性。熟语是短语或句子,但又与一般临时自由组合而成的短语或句子不同;它是经过人群长期沿用,结构基本定型,不能随意改动其组成部分的一种用语或文句。熟语主要包括成语、惯用语、歇后语及谚语。", "id": 166197}
{"src_title": "Jáfet", "tgt_title": "雅弗", "src_document": [{"title": "Potopa.", "content": "V šestistém roce života Noeho, tedy když bylo Jáfetovi 100 let, se rozevřely všechny prameny veliké hlubiny a uvolnily se nebeské průduchy. Na zemi nastal déšť trvající čtyřicet dnů a čtyřicet nocí. A toho dne vešel Jáfet, jeho žena spolu s příbuznými, především s otcem Noemem do archy. Když vešli, Hospodin za nimi zavřel.", "section_level": 1}, {"title": "Opuštění archy.", "content": "Když ustal déšť a voda opadla, vyšel Jáfet s manželkou i příbuzenstvem z archy.", "section_level": 1}, {"title": "Otcova nahota.", "content": "Z doby po potopě vypráví Bible zajímavou událost, která se udála mezi Noemem a jeho syny: Noe byl první, kdo vysadil vinici. Napil se vína, opil se a ležel obnažen ve svém stanu. Chám spatřil nahotu svého otce a pověděl o tom oběma svým bratrům venku. Šém a Jáfet tedy vzali plášť a oba si ho dali na ramena. Pak šli pozpátku a přikryli nahotu svého otce. Byli obráceni čelem nazpátek, a tak nahotu svého otce nespatřili. Čtenář Bible se v tomto místě může zamyslet, jaké jsou možné způsoby přístupu k nechtěně vzniklému kontaktu s nahotou vlastních rodičů a jaká je spravedlivá reakce na různé alternativy chování v této situaci.", "section_level": 1}, {"title": "Předpověď o Noemových synech.", "content": "Když se Noe probral z opilosti a dozvěděl se, co mu jeho nejmladší syn provedl, vyslovil nad Chámem zlořečení. Ostatním bratrům požehnal.", "section_level": 2}, {"title": "Potomci.", "content": "Dále Bible uvádí Jáfetovo potomstvo. Jáfet měl 7 synů: Gomera, Magoga, Madaje, Javana, Tubala, Mešeka a Tirase. Právě i z jeho potomků se po potopě zalidnila celá země.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jáfet () je biblická osoba, která se v Bibli vyskytuje v knize Genesis od páté kapitoly a 32. verše.", "tgt_summary": "雅弗(Japheth),圣经创世纪中人物,挪亚的儿子,兄为闪姆和含姆。他曾与父母、兄弟、妻子和兄弟的妻子共八人进方舟,避过洪水灭世。其后上帝赐福给挪亚和三兄弟,并以彩虹立约。据圣经记载,雅弗有七个儿子,歌篾、玛各、玛代、雅完、土巴、米设和提拉。", "id": 2871613}
{"src_title": "Princ Henrik", "tgt_title": "亨里克亲王 (丹麦)", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Henrik se narodil ve Francii jako syn hraběte Andrého de Laborde de Monpezat a jeho ženy Renée Doursenot. Prvních pět let života strávil ve Francouzské Indočíně, kde jeho otec obchodně pobýval. Mezi lety 1952 a 1957 studoval právo a politické vědy na pařížské Sorbonně a čínštinu a vietnamštinu na dnešním INALCO.  Po službě ve francouzské armádě v alžírské válce se v roce 1962 dostal na francouzské ministerstvo zahraničí a do roku 1967 působil na ambasádě v Londýně.  V Kodani se 10. června 1967 oženil s předpokládanou dědičkou dánského trůnu, korunní princeznou Markétou. Svatbou bylo jeho jméno také podánštěno (z Henriho se stal Henrik) a stal se dánským princem. Postupně se jim narodili dva synové - korunní princ Frederik a princ Joachim.  V roce 2002 princ Henrik opustil na čas Dánsko a uchýlil se do Francie, když se jeho syn princ Frederik stal hostitelem na novoroční recepci v nepřítomnosti královny. Henrik se cítil „odstrčený stranou, degradovaný a ponížený“, protože byl odsunut na třetí místo v královské hierarchii. Do Francie se za manželem vydala i královna, ale na čas se spolu neobjevovali na veřejnosti. Po třech týdnech se do Dánska vrátil a znovu se ujal svých královských povinností.  Henrikův původní titul (hrabě z Monpezatu) byl postupně přidělen jeho synům a vnukům, což Henrika potěšilo, protože jeho potomci tak budou nosit i své francouzské dědictví.  Henrikovým rodným jazykem byla francouzština, po svatbě se rychle naučil dánsky, mluvil také plynně anglicky, čínsky a vietnamsky.  Na konci ledna 2018 byl hospitalizován s plicní infekcí. Zemřel 13. února 2018 v sídle královské rodiny severně od Kodaně, kam byl nedlouho před tím ve vážném stavu převezen z nemocnice a kde si přál strávit své poslední chvíle.", "section_level": 1}], "src_summary": "Henrik, dánský princ-manžel (roz. \"Henri Marie Jean André de Laborde de Monpezat\"; 11. června 1934, Talence, Gironde, Francie – 13. února 2018, Fredensborg, Dánsko) byl manžel dánské královny Markéty II.", "tgt_summary": "亨里克亲王(,1934年-6月11日-2018年-2月13日),原名亨利·马里·让·安德烈·德拉博尔德·德蒙佩札(),出生于法国吉伦特省塔朗斯,是丹麦女王玛格丽特二世的王夫,封配亲王()。", "id": 2767235}
{"src_title": "Wii Sports", "tgt_title": "Wii Sports", "src_document": [{"title": "Hraní.", "content": "Wii Sports se skládá z 5 různých sportovních her – tenisu, baseballu, bowlingu, golfu a boxu. Hru si hráč zvolí v hlavním menu. Hry se ovládají pouze Remotem u tenisu, baseballu, golfu a bowlingu, a nebo Remotem s připojeným Nunchukem u boxu. Ovladače se používají jako sportovní náčiní a hráč s ním vykonává pohyby jako u reálného sportu, např. Remote drží jako golfovou hůl, v základním golfovém postoji a snaží se o odpálení virtuálního míčku reálným pohybem.  Každá z her se skládá ze standardního herního režimu, tréninku a z režimu určeného pro více hráčů. Ve standardním módu se hráč naučí v tenisu hrát dvojhru proti soupeři, v baseballu odpalovat a nadhazovat, v bowlingu zacházet s koulí, v golfu odpalovat na cíl a v boxu různé chvaty a zákroky. Čím více utkání vyhraje, tím zkušenější budou soupeři. V multiplayeru si mohou zaboxovat dva hráči proti sobě nebo si v tenise zahrát čtyřhru a podobně.  Postavy, se kterými se bude hráč reprezentovat v hrách, si vytvoří v Mii Channelu. Wii Sport je prvním titulem, ve kterém tuto postavičku může použít. Mii jsou uloženy v hráčově konzoli a představují jeho osobu.", "section_level": 1}, {"title": "Jak hráč postupuje.", "content": "Po odehrání dané hry, zápasu, je hráč odměněn body za svůj úspěch podle svých dovedností. Některé hry však nezapočítávají hru více hráčů do tohoto bodování. Graf vývoje bodů lze zhlédnout vždy po dohrané hře. Po získání 1000 bodů dosáhne hráč profesionální úrovně a kosmetické úpravy jeho Mii.  Wii Sports obsahuje také fitness test, který vypočte fitness věk. Test spočívá ve vykonání několika sportovních úkolů z tréninkového módu. Věk se pak počítá z hráčova věku, rovnováhy, rychlosti a energie. Test se může udělat pouze jednou denně pro jednoho Mii a výsledky jsou znázorněny v grafu.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj.", "content": "Wii Sports vytvořil Katsuya Eguchi se svojí vývojářskou skupinou, jež vyvíjí software pro Nintendo. S příchodem Wii Nintendo požadovalo, aby byli osloveni lidé, kteří video hry dříve nehráli. Proto byl požadován software, který bude zábavný a současně naučí nové hráče zacházení s Wii. Nintendo se snažilo zaútočit na hráče, kteří by hráli denně a jako vlajkovou loď Wii vyslalo právě hru Wii Sports. Wii Sports bylo navrženo jako jednoduchá hra pro použití jak dlouhodobých hráčů, tak i pro začátečníky. Byl vybrán právě sport, protože toto téma je rozšířené a pro všechny velmi známé. Přesné rysy profesionálních sportovců a realistická grafika pomůže komukoliv v herních dovednostech.  Z počátku se uvažovalo o nasazení postaviček z Maria, ale hráči dali jasně najevo, že preferují postavy Mii. Hru lze zobrazit v širokoúhlém formátu 16:9 a podporuje progressive scan.  Před Expem 2006 byl představen první sport ve hře, Wii Sport: Tenis. Později Nintendo oznámilo, že to bude část sportovního balíčku. Satoru Iwata představil tento balíček jako Wii Sports a uvedl, že bude zahrnovat tenis, golf a baseball. Ke hře bylo vytvořeno demonstrační video a demo verze. Ostatní tituly byly představeny až na Expu 2006 pod společným názvem Wii Sports: Baseball, Wii Sports: Golf a Wii Sports: Airplane. Airplane měl simulovat pilotování letadla, které mělo za úkol proletět kruhy v krajině. Tato hra ale nebyla zahrnuta do konečné podoby hry, ale objevila se následně ve hře Wii Sports Resort.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas.", "content": "Wii Sports byla komerčně úspěšná až tak, že na konci roku 2007 se stala nejvíce prodávanou hrou na Nintendo Wii. V Japonsku se prodalo 176 167 kopií v prvních dvou dnech od vydání, což se stalo rekordem mezi hrami pro sedmou generaci konzolí v Japonsku. Od února 2007 se prodalo přes milion kopií. Na začátku května 2007 firma Media Create umístila Wii Sports na třetí místo mezi top 20 her Japonska. Byla to nejvíce prodávaná hra Japonska v roce 2007 s 1 911 520 prodanými kopiemi. V roce 2008 se Wii Sports umístilo na 10. místě v prodeji v Japonsku s 841 736 kopiemi. Do konce roku 2008 se prodalo 40,5 milionů kopií.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Wii Sport vyhrála", "section_level": 2}, {"title": "Vliv hry.", "content": "Wii Sports, významný faktor v celosvětovém uznání Wii, je první ze série her od Nintenda Wii Series. Tato série obsahuje Wii Play, Wii Fit, Wii Chess a Wii Music. Následovníkem by se mohla stát hra Wii Sports Resort, jejíž realizace je již plánovaná. Podle Wii Fit bude hra přitahovat spíše příležitostné, dámské či starší hráče. V jedné hře se propojují dovednosti členů rodiny a také slouží jako prostředek ke cvičení a hubnutí. Studie mezi 13–15letými teenagery vedená z Liverpoolu Univerzitou Johna Moorese dospěla k závěru, že tito hráči spotřebují o 2 % více energie než při hraní na ostatních konzolích.  Wii Sports byla také použita jako pomoc při psychické terapii boxerů v rehabilitační nemocnici v Glenrose v Kanadě, při léčení lidí po mrtvici v Minneapolis, Minnesotě a Raleighu v Severní Karolíně a při léčení zraněných vojáků v Prescottu v Arizoně, Washingtonu D.C. a ve městě Landtuhl v Německu.  Po vydání Wii začali hráči při hraní Wii Sports působit různé škody, kdy nešťastnou náhodou praštili do jiných hráčů nebo věcí svým Remotem. Mnoho nehod týkajících se odhozeného Remotu při hraní Wii Sports pobídlo prezidenta Nintenda Satoru Iwata k vyvinutí kampaně k redukci těchto incidentů. Nintendo vyvinulo nové pásky k Remotům, které byly dvojité a silnější.  Wii Sports se stala populárním prostředkem na společenská setkání a soutěže. Obyvatelé domů důchodců a podobných center zformovali ligy pro hraní Wii Sports bowlingu.  Wii Sports byla k vidění i v televizních seriálech, jako např. v The Big Bang Theory.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wii Sports je sportovní hra vydaná a publikovaná Nintendem pro herní konzoli Nintendo Wii. Poprvé vyšla 19. listopadu 2006 v Severní Americe, po měsíci pak v Japonsku, Austrálii a v Evropě.", "tgt_summary": "是一款适用于Wii游乐器的电子游戏,由日本任天堂公司制作,在欧美地区属于Wii系列和Touch! Generations系列中的一作。游戏于2006年11月19日在北美地区随Wii游戏机先行发售,并在随后一个月内于日本、澳大利亚和欧洲发行。2008年,游戏先后在南韩和台湾发行,也成为Wii上为数不多的中文游戏之一。除日本和韩国外,所有的Wii游戏机均同捆本作销售,使得本作成为自1995年Virtual Boy平台的《马里奥网球》以来,再度捆绑任天堂游戏机贩售的首发游戏。", "id": 532874}
{"src_title": "Moše Ja'alon", "tgt_title": "摩西·亚阿隆", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Ja'alon se narodil jako Moše Smilansky na předměstí Haify, Kirjat Chajim, kde i vyrostl. Byl činný v mládežnickém hnutí dělnického sionismu \"ha-Noar ha-Oved ve-ha-Lomed\" a od roku 1968 v rámci své povinné vojenské služby sloužil v oddílu pěchotní brigády Nachal s názvem Ja'alon, po kterém přijal jméno. Po absolvování povinné vojenské služby se stal členem kibucu Grofit v aravské oblasti poblíž Ejlatu. Studoval na Haifské univerzitě, kde získal titul bakalář v oboru politických věd. Je ženatý a má tři děti.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Po Jomkipurské válce v roce 1973, kde sloužil jako rezervista, se Ja'alon opět vrátil do armády a sloužil ve výsadkářské brigádě a Sajeret Matkal.  V roce 1995 byl jmenován ředitelem vojenské zpravodajské služby Aman a v roce 1998 velícím důstojníkem izraelského centrálního velitelství odpovědného za Západní břeh. Na této pozici byl i v září 2000, kdy vypukla takzvaná druhá intifáda. Náčelníkem Generálního štábu byl jmenován 9. července 2002 a tuto funkci zastával až do 1. června 2005. Hlavním cílem po celou dobu jeho služby bylo potlačit druhou intifádu.  V únoru 2005 se tehdejší ministr obrany Šaul Mofaz rozhodl neprodloužit Ja'alonovu službu v pozici náčelníka GŠ pro příští rok. Jednalo se o vyvrcholení sporů mezi Mofazem a Ja'alonem, které částečně ještě vzrostlo kvůli Ja'alonově kritice Šaronova plánu na stažení se z Gazy. Na postu náčelníka štábu skončil 1. června 2005 a následnému izraelskému stažení již dohlížel jeho nástupce Dan Chaluc.  V prosinci 2005 podali na Ja'alona ve Washingtonu žalobu příbuzní obětí z ostřelování libanonského města Kana z roku 1996 za jeho podíl na jejich smrti. Koncem roku 2006 byl Ja'alon na soukromé fundraisingové cestě na Novém Zélandu pořádané Židovským národním fondem. Aucklandský distriktní soudce při té příležitosti vydal příkaz k jeho zatčení za údajné válečné zločiny za jeho podíl na zabití vůdce Hamásu Saleha Šahída ve městě Gaza, při kterém bylo zabito 14 arabských civilistů, s komentářem, že Nový Zéland je povinen dodržovat Ženevské úmluvy na ochranu obětí války. Novozélandský nejvyšší státní zástupce Michael Cullen však příkaz zrušil, jelikož dospěl k závěru, že neexistují dostatečné důkazy.  V lednu 2008 prohlásil během diskuse v Interdisciplinárním centru, že: „Neexistuje žádný způsob, jak stabilizovat situace na celém světě a zejména na Blízkém východě, bez konfrontace Íránu.“  Po odchodu z funkce náčelníka Generálního štábu pracoval v think tanku Washingtonský institut pro blízkovýchodní politiku a stal se starším vědeckým pracovníkem na Adelsonově institutu strategických studií při Šalemově centru pro mezinárodní a blízkovýchodní studia. Byl rovněž předsedou centra pro židovskou identitu a kulturu v Bejt Moraša v Jeruzalémě.", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Poslancem Knesetu byl poprvé zvolen ve volbách v roce 2009 za stranu Likud. Následně se stal členem druhé Netanjahuovy vlády, v níž zastával post vicepremiéra a ministra pro strategické záležitosti. Poslanecký mandát obhájil ve volbách v roce 2013, po nichž se stal ministrem obrany. Poslanecký mandát obhájil rovněž ve volbách v roce 2015. Post ministra obrany si ponechal i ve čtvrté Netanjahuově vládě.  20. května 2016 oznámil Ja'alon rezignaci na funkci ministra i poslance; zdůraznil však, že nemá v úmyslu zcela odejít ze společenského a politického života Izraele. Záhy nato opustil Likud a stal se členem nové koalice Kachol lavan vedené Binjaminem Gancem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Moše „Boogie“ Ja'alon (, rodným jménem Moše Smilansky; * 24. června 1950 Kirjat Chajim, Izrael) je izraelský politik za Kachol lavan, dříve poslanec Knesetu za stranu Likud a ministr obrany.", "tgt_summary": "摩西·亚阿隆(,1950年-6月24日),以色列政治人物,军人。曾担任以色列国防军总参谋长。2013年3月至今,担任以色列国防部部长。", "id": 1568037}
{"src_title": "Sara Erraniová", "tgt_title": "薩拉·埃拉尼", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První roky.", "content": "Od dvanácti let trénovala na přání otce ve floridské Tenisové akademii Nicka Bollettieriho v Bradentonu. V šestnácti letech se přestěhovala do španělské Valencie, kde hrála pod vedením trenérského dua Pablo Lozano a David Andres.  Debutovým startem na profesionálním okruhu ITF se stala událost v roce 2002 na sicilské Cagliari s dotací 10 000 dolarů, kde v úvodním kole nestačila na Číňanku Sun Tchien-tchien po jednoznačném průběhu ve prospěch Asiatky 6–1, 6–0. Dále pokračovala v turnajích okruhu ITF, kde se mimo jiné danou sezónu probojovala do semifinále desetitísové události v Zatonu.  Premiérový titul získala v sezóně 2005 v severoafrickém městě Melilla, když ve finále přehrála Luciu Jiminezovou po setech 6–1, 6–4.", "section_level": 2}, {"title": "2008–2011.", "content": "První titul z okruhu WTA Tour si připsala v roce 2008 z antukového Internazionali Femminili di Tennis di Palermo, když v boji o titul zdolala Rusku Marii Korytcevovou. 27. července 2008 přidala druhou turnajovou trofej z portorožského Banka Koper Slovenia Open, po finálové výhře nad Španělkou Anabel Medinaovou Garriguesovouá výsledkem 6–3, 6–3.  V sezóně 2009 se probojovala do dvou singlových finále WTA Tour, kde předchozí sezónu získala tituly. Jednalo se o palermský turnaj, na němž nestačila na krajanku Flavii Pennettaovou a slovinskou Portorož, kde zůstala na raketě Rusky Dinary Safinové.  V letech 2009 a 2010 byla členkou vítězného fedcupového týmu Itálie.  V únoru 2011 pak zaznamenala další finálovou účast v thajské Pattaye, kde ji porazila Slovenka Daniela Hantuchová, na níž uhrála pouhé dva gamy.", "section_level": 2}, {"title": "2012.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Postup do první desítky ve dvouhře.", "content": "Nejlepší sezónu dosavadní kariéry rozehrála na melbournském grandslamu Australian Open, kde se poprvé v kariéře probojovala do čtvrtfinále dvouhry, v němž ji porazila světová dvojka Petra Kvitová. Na cestě mezi osm nejlepších hráček zdolala Naděždu Petrovovou, Soranu Cîrsteaovou a Číňanku Čeng Ťie. Po turnaji se posunula na své maximum – 33. místo na žebříčku WTA. Následně se přesunula na americký kontinent, kde na Monterrey Open jako druhá nasazená vypadla v semifinále s pozdější vítězkou Maďarkou Tímeou Babosovou po setech 6–4, 6–7, 6–4. Připsala si však třetí singlový titul kariéry z antukové události Abierto Mexicano Telcel v Acapulcu, když v posledních dvou utkáních přehrála krajanky, nejdříve Robertu Vinciovou 7–5, 6–1, a poté druhou nasazenou Flaviu Pennettaovou 6–7(5), 7–5, 6–0.  Na amerických událostech Premier Mandatory vypadla v úvodních kolech. V Indian Wells nejdříve vypadla v úvodní fázi s Američankou Vaniou Kingovou 7–6 a 6–4 a na Miami Masters poté ve druhém kole se Sloane Stephensovou výsledkem 3–6, 6–2, 7–5.  Do katalánského Barcelona Ladies Open vstupovala z pozice sedmé nasazené hráčky. Neztratila na něm ani jeden set, když ve čtvrtfinále přešla přes německou turnajovou dvojku Julii Görgesovou 6–2 a 6–3, v semifinále zdolala Suárezovou Navarrovou 6–1, 6–2 a ve finále si poradila s Dominikou Cibulkovou hladce 6–2, 6–2. Získala tak druhý titul sezóny a v hodnocení postoupila na 28. příčku.  Následovaly dvě dvouhry v semifinále Fed Cupu na půdě České republiky, kdy v sobotu podlehla Petře Kvitové 6–4, 6–3 a v neděli vyhrála nad Andreou Hlaváčkovou 3–6, 6–2 a 6–2, což byl jediný vítězný bod Itálie s konečným skóre 1–4 na zápasy.  Dne 7. května pak vyhrála třetí událost v roce Budapest Grand Prix a vyrovnala italský ženský rekord krajanky Roberty Vinciové v nejvyšším počtu singlových titulů za jednu sezónu.  Na French Open se probojovala do finále ženské dvouhry, v němž nastoupila proti Marii Šarapovové. Utkání prohrála 2:0 na sety. V následné pondělní klasifikaci žebříčku WTA po French Open si zajistila posun o čtrnáct příček na 10. místo ve dvouhře a o pět pozic na 3. místo ve čtyřhře.  Ve třetím kole Wimbledonu ji Kazaška Jaroslava Švedovová jako první hráčka otevřené éry uštědřila tzv. zlatý set, když neuhrála v úvodní sadě ani jeden míč. Druhý set prohrála 4–6 a byla vyřazena. Na posledním newyorském grandslamu US Open došla do semifinále dvouhry, v němž nestačila na favorizovanou Serenu Williamsovou. Díky tomuto výsledku se v následné pondělní klasifikaci z 10. září posunula na 7. místo ve dvouhře", "section_level": 3}, {"title": "Čtyřhra s Robertou Vinciovou.", "content": "Sara Erraniová nastupovala celou sezónu se stabilní partnerkou Robertoua Vinciovou, s níž zaznamenala strmý vzestup, když vyhrály osm turnajů, včetně dvou grandslamů. Vyrovnané výkony v průběhu celého roku se odrazily v žebříčkovém postavení. Obě hráčky se v závěrečné fázi okruhu postupně staly světovými jedničkami ve čtyřhře, když Vinciová na této pozici vystřídala Erraniovou.  Premiérový titul sezóny si připsaly v únoru na mexickém Monterrey Open po finálové výhře nad zkušeným japonsko-čínským párem Kimiko Dateová a Čang Šuaj poměrem 6–2, 7–6. Na druhou výhru dosáhly následující týden na acapulském Abierto Mexicano Telcel, když si v boji o titul poradily se španělskou dvojicí Lourdes Domínguezová Linová a Arantxa Parraová Santonjaová po hladkém průběhu 6–2 a 6–1. V dubnu pak triumfovaly na evropslé antuce během Barcelona Ladies Open, kde si bez problémů poradily s krajankamiFlavií Pennettaovou a Francescou Schiavoneovou jednoznačným výsledkem 6–0 a 6–2.  Poté zaznamenaly sérii čtyř turnajových výher v řadě a pokaždé se v boji o titul utkaly s ruskými soupeřkami. Šňůra začala v polovině května na modré antuce Mutua Madrid Open, kde zdolaly dvojici Jekatěrina Makarovová a Jelena Vesninová 6–1, 3–6 a [10–4]. O týden později se všechny hráčky potkaly ve finále římského Internazionali BNL d'Italia, opět s vítězným koncem pro Italky, tentokrát poměrem 6–2 a 7–5.  Premiérovým grandslamovým vítězstvím se stalo pařížské Roland Garros, kde rozhodující bitvu s výsledkem 4–6, 6–4 a 6–2, sehrály proti páru Maria Kirilenková a Naděžda Petrovová. Na vítězné vlně se udržely i v dalším turnaji UNICEF Open, kde na jejich raketách zůstaly ve finále znovu Kirilenková s Petrovovou po těsné bitvě 6–4, 3–6 a [11–9]. Druhou grandslamovou trofej si přivezly z newyorského US Open, na němž ve finále nedaly šanci Češkám Andree Hlaváčkové a Lucii Hradecké po setech 6–4 a 6–2. V následné klasifikaci deblového žebříčku se stala po Pennettaové druhou Italkou v historii, která dosáhla na čelo světové klasifikace.  Dvakrát v sezóně odešly jako poražené finalistky, a pokaždé se jejich přemožitelkami staly ruské tenistky. Nejdříve nestačily na lednovém Australian Open na pár Světlana Kuzněcovová a Věra Zvonarevová ve třech sadách 7–5, 4–6 a 3–6. Na březnovém Miami Masters je zdolaly také Kirilenková s Petrovovou, když po prvních dvou setech 6–7 a 6–4, o osudu utkání rozhodl až závěrečný supertiebreak [4–10].", "section_level": 3}, {"title": "2013.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Dvouhra: Světová pětka a semifinále na French Open.", "content": "Během roku obhájila acapulský singlový titul a z dalších třech finále dvouhry odešla jako poražená finalistka. Na Grand Slamu si poprvé zahrála semifinále French Open. Na žebříčku patřila do elitní světové desítky a nejvýše figurovala na 5. příčce.  Sezóna byla méně úspěšná, než předcházející, přestože dosáhla svého maximálího postavení ve světové klasifikaci WTA, když vystoupala až na 5. místo. Na úvodní grandslam Australian Open přijížděla jako sedmá nasazená. V prvním kole ji však zastavila Španělka Carla Suárezová Navarrová poměrem 4–6 a 4–6. V únoru si zahrála první finále roku na pařížském Open GDF Suez, v němž podlehla Němce Moně Barthelové 5–7 a 6–7. Poté se do přímého boje o titul probojovala na Dubai Tennis Championships, kde opět neuspěla v utkání proti Petře Kvitové 2–6, 6–1 a 1–6. Další týden se přesunula na americký kontinent, kde úspěšně obhájila turnajové vítězství na Abierto Mexicano Telcel. Ve finálovém střetnutí oplatila čerstvou porážku Carle Suárezové Navarrové po setech 6–0 a 6–4. Na antukovém grandslamu French Open dosáhla poprvé semifinálové účasti, v němž utrpěla debakl od pozdější vítězky Sereny Williamsové 0–6 a 1–6.  Podruhé v prvním kole grandslamu probíhající sezóny prohrála na wimbledonské trávě s Portoričankou Mónicou Puigovou 3–6 a 2–6. V roli obhájkyně titulu se na antukovém Internazionali Femminili di Palermo probojovala opět do finále, v němž byla nad její síly krajanka a deblová spoluhráčka Roberta Vinciová. Podlehla jí ve třech setech 3–6, 6–3 a 3–6. Na newyorském US Open pak skončila ve druhém kole na raketě další krajanky Flavii Pennettaové po dvousetovém průběhu 3–6 a 1–6.  Jako jediná tenistka se druhý rok v řadě kvalifikovala do dvouhry i čtyřhry na Turnaji mistryň 2013. V singlové soutěži skončila opět v základní skupině, když dokázala zvítězit jen nad Jelenou Jankovićovou. Zápasy s Azarenkovou a Li však ztratila, což znamenalo první nepostupové 3. místo základní fáze. Na počátku listopadu byla členkou italského týmu, který na cagliarské antuce ve finále Fed Cupu porazil oslabené Rusky. Získala tak třetí titul z této týmové soutěže.", "section_level": 3}, {"title": "Čtyřhra: Pokračující dominance a světová jednička.", "content": "V celé deblové sezóně pokračovala ve spolupráci s krajankou Robertou Vinciovou. Dne 29. dubna 2013 se vrátila na čelo žebříčku ve čtyřhře a obě členky páru pak vedení ve světové klasifikaci udržely až do závěrečného Turnaje mistryň.  Italky si první finále zahrály na lednovém Apia International Sydney, kde podlehly páru Petrovová a Srebotniková 3–6, 4–6. Poté pokračovaly ve 20zápasové neporazitelnosti během níž získaly třetí grandslamový titul na Australian Open, když ve finále zdolaly mladou australskou dvojici Bartyová a Dellacquová 6–2, 3–6 a 6–2. Vítězná šňůra pokračovala únorovými trofejemi z pařížského Open GDF Suez, kde v boji o titul přehrály česko-americký pár Hlaváčková a Huberová poměrem 6–1, 6–1, a poté výhrou na Qatar Total Open po výhře nad Petrovovou se Srebotnikovou 2–6, 6–3, [10–6].  Probojovaly se také do dvou finále navazujících antukových událostí, z nichž odešly poraženy. Na římském Internazionali BNL d'Italia nestačily na tchajwansko-čínskou dvojici Sie a Pcheng po setech 6–4, 3–6, [8–10], a poté nezvládly poslední utkání čtyřhry na majoru French Open, kde je zastavily ruské hráčky Makarovová s Vesninovou 5–7 a 2–6.  Druhý rok za sebou plnily roli světových jedniček na Turnaji mistryň 2013 a podruhé nepřešly semifinálovou fázi, když je vyřadil ruský pár Jelena Vesninová a Jekatěrina Makarovová.", "section_level": 3}, {"title": "Dopingová aféra 2017: Osmiměsíční trest po odvolání.", "content": "V únoru 2017 byla Erraniová pozitivně testována při mimosoutěžní dopingové kontrole na zakázaný nesteroidní inhibitor aromatázy snižující hladinu estrogenů – letrozol, představující účinnou látku v léčivém přípravku femara, který ve formě tablet matka Erraniové užívala při terapii karcinomu prsu. Pro zařazení letrozolu do skupiny hormonových a metabolických modulátorů (S4) byl registrovaným sportovcům zakázán.  Tenistka přítomnost v organizmu, a detekci v moči, vysvětlila na Twitteru sdělením: „\"Nevíme přesně, jak se to stalo, ale já jsem nikdy doping nebrala. Vyloučili jsme všechny ostatní možnosti a zbyla ta, že mi matčina tableta spadla do polévky a rozpustila se v ní.\"“ Mezinárodní tenisová federace jí udělila nízky dvouměsíční zákaz startu, s uplynutím 3. října 2017, když ve zdůvodnění uvedla: „\"Vzali jsme v potaz, že hráčka se v minulosti proti antidopingovým pravidlům nijak neprovinila. Naopak nás přesvědčila o tom, že dodržuje řadu preventivních opatření. Proto jsme došli k závěru, že její provinění je na nejnižší hranici možných trestů.\"“  S pouze dvouměsíčním distancem nesouhlasila italská antidopingová agentura, která se odvolala k Mezinárodní sportovní arbitráži (CAS) s požadavkem na dvouletý zákaz. V červnu 2018, po dohrání Roland Garros, vynesla CAS verdikt se zvýšením trestu na osm měsíců a jeho vypršením 8. února 2019. Rovněž došlo k odebrání bodů ze všech turnajů, do nichž 72. hráčka světa nastoupila po 3. říjnu 2017. Zklamaná Erraniová nový zákaz komentovala slovy: „\"Pochybuju, že něco podobného se někdy stalo a řešilo... takto hanebným způsobem. Už jsem si odpykala sedm měsíců, byla donucena začít znovu z 280. místa žebříčku a drápala se zpátky. A teď mi dali další sankci. Všechno je to holý nesmysl. Nevím, jestli najdu znovu sílu i touhu hrát po tom všem zase tenis.“\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Sara Erraniová, nepřechýleně Sara Errani (* 29. dubna 1987 Bologna) je italská profesionální tenistka a bývalá světová jednička ve čtyřhře, když na této pozici od zavedení světové klasifikace strávila 87 týdnů, což představuje 9. nejdelší období. Ve své dosavadní kariéře na okruhu WTA vyhrála devět singlových turnajů a dvacet sedm v deblu. V rámci okruhu ITF získala dva tituly ve dvouhře a šest ve čtyřhře.", "tgt_summary": "萨拉·埃拉尼(Sara Errani,1987年-4月29日)是意大利职业网球女运动员,2002年转职业。她的WTA生涯最高单打排名为第5,目前为止,夺得6个WTA单打冠军。", "id": 1385145}
{"src_title": "Geografie Tibetu", "tgt_title": "西藏地理", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Jednoznačně vymezit území, na kterém se Tibet rozkládá, je značně problematické. Historický Tibet se skládal z několika oblastí. Na severovýchodě to byla oblast Amdo, která je dnes rozdělena mezi čínské provincie Čching-chaj, Kan-su a S’-čchuan. Na východě oblast zvaná Kham, rozdělená mezi S’-čchuan, Čching-chaj a Jün-nan. Západní Kham a Ü-Cang jsou dnes součástí Tibetské autonomní oblasti. Oblast Arunáčalpradéše je v současné době spravována Indií, čínská strana si však tyto území nárokuje na základě toho, že daná oblast patří k tibetské kulturní oblasti. Tibetská kultura však zasahuje i do sousedních států a oblastí, zejména Bhútánu, Burjatska, Nepálu, indického Sikkimu a Ladaku a přilehlých oblastí Číny, kde je dominantním náboženstvím tibetský buddhismus.  Co se týče Tibetské autonomní oblasti, ta dnes na jihu hraničí s Myanmarem, Nepálem, Bhútánem a Indií, resp. indickými státy Uttarákhand, Sikkim a Arunáčalpradéš. Na severu a východě hraničí s další autonomní oblastí Sin-ťiang a dále s čínskými provinciemi Čching-chaj a S’-čchuan. Krátkou hranici též svírá s Jün-nanem. Západně od hranic Tibetské autonomní oblasti se nachází indické státy Džammú a Kašmír a Himáčalpradéš. Mezi badateli nepanuje jednotný názor o to, zda je území Tibetu součástí centrální Asie, či svou polohou už náleží Asii Jižní. Např. Encyclopædia Britannica uvádí, že Tibet je součástí střední Asie, jiné zdroje však uvádí, že je součástí jižní Asie. Další prameny jako National Geographic dokonce řadí Tibetskou náhorní plošinu k východní Asii.", "section_level": 1}, {"title": "Pohoří.", "content": "Velká část Tibetu se nachází na Tibetské náhorní plošině, což z Tibetu činí nejvýše položenou oblast na světě. Průměrná nadmořská výška se na jihu Tibetu pohybuje okolo 3000 m, na severu okolo 4500 m. K nejvýznamnějším tibetským pohořím patří jedno z nejdelších velehorských pásem na světě, pohoří Kchun-lun. Má tvar písmene S a nachází se na samém severním okraji Tibetské náhorní plošiny. Na sever od Kchun-lunu se už nachází Tarimská pánev. Vrcholy Kchun-lunu dosahují výšek okolo 6000–7000 m a jeho nejvyšším bodem Ulug Muztagh o výši 7723 m.  Dalším významným horským pásmem je zejména tzv. Transhimálaj, který je fakticky tvořen třemi menšími pohořími Ngari Gangri, Ňänčhen Thangla a Gangtise. Výše těchto horských pásmem často překračuje 6000 m. Mezi další tibetská pohoří patří např. Altyn-tagh, jež se nachází při severozápadní hranici Cchädamské pánve (severovýchodní hranici této pánve pak tvoří horstvo Nan-šan). Jižní část Tibetské náhorní plošiny uzavírá Himálaj, jehož hory jako Mount Everest, Nandádéví, Kamét či Annapúrna patří k těm největším na světě. Ne všechny tyto hory se však nachází na tibetské straně, samotný Mt. Everest leží jednou svou stranou už leží v Nepálu.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Na Tibetské náhorní plošině se nachází velká řada jezer a vodních toků a nachází se zde hlavní zdroj velkých asijských řek. Tibetské řeky by šly rozdělit do dvou skupin, a to severní a jižní. Řeky v severní oblasti většinou napájí četná horská jezera, zatímco řeky z jižních oblastí napájí řeku Cangpo, která je známější pod jménem Brahmaputra. Mimo zmíněnou řeku Cangpo v Tibetu pramení řeky Jang-c’-ťiang, Žlutá řeka, Indus, Salwin, Mekong a Jarlung. Tok řek Indus a Cangpo přitom začíná v jezeře v Západním Tibetu u nábožensky důležité hory Kailás, kterou Tibeťané nazývají Gang Rinpočhe.  V Tibetu se nachází řada sladkých i slaných jezer rozmanitých tvarů a délek. K nejvýznamnějším patří jezero Namccho poblíž Lhasy, které má rozlohu 2207km2 a nachází se ve výšce více jako 4700 m n. m. K dalším významným jezerům patří např. Pangong Tso, Siling Co, Yamdrok Co,Tangrajum, Rakas, Manasarovar či Gyaring.", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Ovzduší je v Tibetu velmi suché a celá oblast se nachází ve srážkovém stínu. Klima je studené a teplotní rozdíly ve dne a v noci jsou často velmi vysoké. Např. na rozlehlé planině Čhangthang teploty ve dne mohou dosáhnout až 30 °C a v noci klesají až k -15 °C. V posledních desetiletích patří Tibet mezi oblasti, kde dochází k nejvýraznějším změnám klimatu. Od 80. let 20. století zde průměrná teplota vzrostla až o 0,9 °C. Výrazně se též zmenšila plocha tibetských ledovců, jen v posledních 30 letech zmenšily svou plochu až o 131km2. Množství srážek, podobně jak výše teploty, je závislé na jednotlivých oblastech Tibetu. Např. v jižním a severovýchodním Tibetu se průměrné množství srážek pohybuje mezi 500–1000mm. Následující tabulka zachycuje průměrné roční teploty ve Lhase:", "section_level": 1}], "src_summary": "Geografie Tibetu je tvořena především pásmem vysokých hor, řek a jezer. Území Tibetu se z většiny nalézá na Tibetské náhorní plošině, která je se svou průměrnou nadmořskou výškou přes 4000 m n. m. nejvýše položená plošina na světě; Tibet se proto někdy označuje jako „střecha světa“.", "tgt_summary": "西藏地理介绍了中国西藏自治区的地理。西藏自治区是青藏高原的主体部分,位于北纬26°52′～36°32′,东经78°24′～99°01′之间,南北最宽约1000千米,东西最长达2000千米,面积有122万多平方千米,约占中华人民共和国总面积的12.8%。东面和北面与中国青海省、四川省、云南省和新疆维吾尔自治区相邻,西面和南面与缅甸、印度、不丹、尼泊尔等国相邻。", "id": 814126}
{"src_title": "Trilobiti", "tgt_title": "三葉蟲", "src_document": [{"title": "Vzhled a způsob života.", "content": "Trilobiti byli bentičtí živočichové (žijící při dně); pozdější druhy byly i hlubinné, další (především silurské druhy) se vznášely v chomáčích řas a mořských rostlin. Po dně se pohybovali kráčením spíše než plaváním. Jejich tělo bylo tvořeno hlavou (cephalon) a třemi podélnými laloky (axilárním a 2 plurálními po stranách) dělenými na tělo (thorax) a zadeček (pygidium). Měli mnoho nespecializovaných dvouvětevných nohou se žábrami. Mohli se stáčet do klubíčka a chránit se tak při napadení. Mezi jejich úhlavní nepřátele patřili velcí hlavonožci, dále dravé ryby, draví členovci dinokaridi (např. rod \"Anomalocaris\") atd.", "section_level": 1}, {"title": "Nálezy.", "content": "Zachoval se po nich bohatý paleontologický materiál. Velká naleziště trilobitů jsou také v Čechách i na Moravě, nejvíce v oblasti zvané Barrandien (oblast mezi Prahou a Plzní), jehož centrální částí je Český kras. V České republice je nejběžnějším trilobitem \"Ellipsocephalus hoffi\" (Jince). Výzkumem českých trilobitů proslul v 19. století zejména francouzský inženýr a přírodovědec Joachim Barrande. Poměrně vzácný je nález celého krunýře, protože jednotlivé články byly u sebe drženy šlachami, které se rozpadly a krunýř se rozdělil na několik částí. Aby k tomu nedošlo, musel být krunýř přikryt velmi brzy nánosem písku nebo bahna.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Trilobiti neměli kusadla, potravu si cpali do úst jakýmsi víčkem na spodní straně horního okraje hlavy (rostrum). Někteří se živili detritem (drobným materiálem v kalu u dna), jiní byli draví a napadali jiné trilobity (řád Redlichiida). Ke kousání používali ostré kyčle na svých předních nohách (u dravých druhů).", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v ČR.", "content": "Trilobity lze nalézt na téměř celém území Barrandienu. Mnoho trilobitů, zejména druh \"Ellipsocephalus hoffi\", lze nalézt v Jincích. Oblast velkou částí zasahuje do vojenského prostoru Brdy a je chráněna pod několikatisícovou pokutou. Další chráněnou lokalitou je Mořina. Jednou z dobrých nechráněných lokalit je lom Mušlovka v Dalejském údolí v Praze. Zde se dají nalézt trilobiti v hojném počtu, ale převažují především loděnkovití hlavonožci.  Poměrně velké množství (45) nových druhů trilobitů bylo také objeveno a naleziště byla zmapována severovýchodně od Brna (Hády, lom Mokrá) profesorem Ivo Chlupáčem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Trilobiti (název podle těla tvořeného třemi laloky – prostředním a dvěma bočními) jsou třída vyhynulých členovců patřící do vyhynulého podkmene Trilobitomorpha – jsou jednou z jejich vývojových větví. Objevili se ve starších prvohorách (kambriu), asi před 550–530 milióny lety. Vyhynuli na konci prvohor během katastrofy na rozhraní permu a triasu (před 251 miliony let). Jednalo se o výlučně mořské živočichy, jejichž článkované tělo bylo pokryto mineralizovaným exoskeletem. Exoskelet trilobiti v průběhu růstu svlékali a odhazovali.", "tgt_summary": "三叶虫纲(学名:)的动物通称三叶虫,是节肢动物门中已经灭绝的一纲。牠们最早出现于寒武纪,在古生代早期达到顶峰,此后逐渐减少至灭绝。最晚的三叶虫(砑头虫目)于二亿五千万年前二叠纪结束时的生物集群灭绝中消失。三叶虫是非常知名的化石动物,其知名度可能仅次于恐龙。在所有的化石动物中三叶虫是种类最丰富的,至今已经确定的有九(或者十)个目,一万五千多个物种。大多数三叶虫是比较简单的、小的海生动物,牠们在海底爬行,通过过滤泥沙来吸取营养。牠们身体分节,有带沟将身体分为三个垂直的叶。在世界各地都有发现过其化石。", "id": 2604053}
{"src_title": "Obrana Benoni", "tgt_title": "别诺尼防御", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "O tomto zahájení je zmínka od autora A.Reinganum v knize Ben Oni oder Vertheidigungen der Gambitzüge im Schach (1825), přičemž autor údajně nazval tuto knihu z hebrejského syn smutku, když šachové analýzy pro něj měly být únikem z melancholie. O vzniku názvu zahájení ale existují i jiné teorie. Zahájení se hrálo v partii Hanstein – der Lasa, v roce 1841 a na to v zápase Staunton – Saint Amant, v roce 1843.. Z našich hráčů tak hrával v první polovině 20.století Karel Hromádka, po němž se někdy i udával název tohoto zahájení. Benoni bylo dlouho považováno za pasivní pokračování se stísněnou hrou a vyskytovalo se zřídka. Popularita Benoni vzrostla po nalezení vylepšení spočívajícím ve výměně černého pěšce e, spojeným s fianchettem černopolného střelce. Tento postup použil prvně Marshall proti Capablancovi na turnaji v New Yorku 1927. Na nejvyšší úrovni získal popularitu ale až po 2.světové válce v roce 1953, kdy se častěji objevil v turnaji kandidátů a dodnes platí za hlavní a nejčastější pokračování černého v tomto zahájení. Nazývá se také Moderní Benoni. Hrávali ho mistři světa Michail Tal a Bobby Fischer. Občas se vyskytne i v dnešní špičce, ze současné špičky tak hrává Vugar Gašimov a občas Judit Polgárová.", "section_level": 1}, {"title": "Strategie.", "content": "Ve starém Benoni, dnes zřídka se vyskytujícím, černý může zablokovat pozici tahem e5. V zablokované pozici má ale bílý převahu díky ovládnutí většího prostoru. Druhou možností černého je vývin fianchetta a vyčkání s protiúderem ve středu na později.  V moderním Benoni, které platí za ostrá pokračování a volí ho často hráči, kteří chtějí hrát černými na výhru, černý napadá bílý střed tahem e6 a po výměně pěšců vzniká pro dané zahájení typická dynamická pozice, v níž má černý převahu pěšců na dámském křídle a bílý na královském. Černý fianchetuje svého střelce na g7 a věží působí na uvolněném sloupci e a snaží se o protihru na dámském křídle ve snaze prosadit postup b5. Bílý zase často těží z většího prostoru a ze slabiny černého pěšce na d6.  2...f5 se vyskytuje vzácně, černý volí výstavbu jako v Leningradské variantě Holandské obrany. Pozice bílého si zaslouží přednost; 2...e6 se vyskytuje také zřídka, bílý může hrát 3. c4 nebo 3. e4 s prostorovou převahou; pozice po 3. e4 může vzniknout i po tazích 1. e4 e6 2. d4 c5 3.d5; bílý se tu může rozhodnout mezi 3. c4, kdy černý může zvolit 3...e5 s trochu vylepšenou blokovanou variantou, ve které si i tak bílý zaslouží malé plus; nejčastěji ale fianchettuje střelce a vzniká pak pozice, která často přechází do variant s Jf6, a mezi 3. e4 Jf6 4. Jc3 g6 a poté může zvolit buď ostré 5. f4 nebo mírné 5. Jf3 Sg7 s přechodem do systému proti volžskému gambitu", "section_level": 1}, {"title": "systémy proti Volžskému gambitu.", "content": "bílý volí občas 2. Jf3 ve snaze vyhnout se Volžskému gambitu. 4. Sg5 černý tu má na výběr více pokračování, bílý má ale iniciativu", "section_level": 1}, {"title": "Moderní Benoni.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 c5 3. d5 e6 4. Jc3 exd5 5. cxd5 d6 je hlavním pokračováním Velmi často vzniká také z pořadí tahů 1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 c5 4. d5 nebo 1. d4 Jf6 2.c4 e6 3. Jf3 c5 4. d5. dále bílý hraje Se3 nebo Sg5 a tato pozice vzniká častěji ze Samischovy varianty Královské indické obrany, černý má dobrou protihru I tato varianta může vzniknou z Královské indické. Hra je nejasná. po 7... h6 8. Sh4 je hra nejasná Je ostrou odpovědí bílého a bílý tu může zvolit přímočaré 8. e5 (Mikenasova varianta) 8...Jfd7 9. Jb5 dxe5 10. Jd6+ Ke7 s najasnou hrou nebo 8. Jf3 0-0 9. Se2 tato pozice může vzniknout i z útoku čtyř pěšců v královské indické obraně, černý má protihru nebo může bílý zahrát zde nejčastější 8. Sb5+ (Tajmanovova varianta) 8...Jfd7! 9. a4 (nebo 9.Sd3 s nejasnou hrou) 9... 0-0 10. Jf3 Ja6 11. 0-0 Jc7 a černý má protihru černý může reagovat 7... Sg7 8. Jc4 0-0 9. Sg5 h6 s nejasnou hrou nebo 7... Jbd7 a po 8.e4 hra může přejít do hlavních variant černý se může rozhodnout mezi 7... a6 s nejasnou hrou a mezi 7... Sg7 8. Da4+ Sd7 9. Db3 s komplikacemi Vzniká velmi často z Královské indické obrany nebo i z Katalánské. Černý zde má řadu možností může zvolit vývin 9... Ja6 nejčastěji se ale vyskytuje 9... a6 10. a4 Jbd7 11. Jd2 Ve8 12. h3 Vb8 13. Jc4 s nejasnou situací  je moderní a druhou nejčastější odpovědí; černý má na výběr mezi 9... Sd7, často se vyskytujícím přípravným 9... a6 a hlavním pokračováním přímočarým 9... b5 na které bílý odpovídá buď 9. Jxb5 Ve8 10. 0-0 Jxe4 s protihrou nebo přijmutím oběti pěšce 9. Sxb5 Jxe4 10. Jxe4 Da5+ 11. Jfd2 Dxb5 12. Jxd6 Da6 13. Jc4 a černý má za pěšce kompenzaci je nejčastější odpovědí bílého proti Benoni", "section_level": 1}, {"title": "Gligoričova varianta.", "content": "9... Ve8 10. Jd2 zde má černý na výběr mezi 10... Ja6 11. f3 Jc7 12. a4 b6 a 10... Jbd7 11. a4 Je5 12. Dc2 g5 s nejasnou hrou", "section_level": 2}], "src_summary": "Obrana Benoni (též Ben-Oni nebo Ben Oni) (ECO A43-4, A56, A60-A79) je šachové zahájení zavřených her. Je charakterizováno postupem, kde po 1. d4 hraje černý c5 a bílý poté postoupí pěšcem na d5, čímž vznikne pro Benoni typická pěšcová formace s postoupivším bílým pěšcem na d5 a černým pěšcem na c5.", "tgt_summary": "别诺尼防御是国际象棋开局印度防御的一种,走法为: 1.d4 Nf6 2.c4 c5 3.d5", "id": 532902}
{"src_title": "Čhamdo", "tgt_title": "城关镇 (昌都市)", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Městem, které leží v nadmořské výšce 3230 metrů, protékají řeky Dzaču a Ngomču, jejichž soutok uprostřed města vytváří řeku Lancang. Čhamdo se nachází asi 500 km východně od Lhasy. Díky horskému terénu se však vzdálenost po silnici protáhne na více než 1 000 km. Čhamdo hraničí na východě s provincií S'-čchuan, na jihu s provincií Jün-nan a Ňingthri, na východě s Nagčhu a na severu s provincií Čching-chaj. Nejvyšší hora měří 5 460 metrů a nejnižší místo má 3 100 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Podle tradičního dělení Tibetu se Čhamdo nachází v provincii Kham a historicky bývalo i jejím správním střediskem. V 15. století zde byl postaven významný klášter Gandän Čhampaling. V roce 1912 byl zničen, ale v roce 1917 byl znovu obnoven a dnes zde žije asi 800 mnichů.  Během anexe Tibetu Čínou v roce 1950 se Čhamdo stalo prvním velkým městem obsazeným čínskou armádou. V té době byl hlavním místodržícím a velitel Čhamdských vojenských jednotek Ngaphö Ngawang Džigme, který po vpádu Číňanů uprchl. Během několika dnů byl dopaden a donucen kapitulovat. O rok později v Pekingu podepsal Sedmnáctibodovou dohodu, čímž se Tibet legitimně vzdal nároku na nezávislost.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Oblast Čhamdo byla po většinu okupace Čínou nepřístupná zahraničním turistům. Od roku 2010 je okres Čhamdo oficiálně uzavřený pro zahraniční návštěvníky. V okrese Riwočhe se nachází stejnojmenný klášter, založený ve 13. století školou Kagjüpa. Dnes v klášteře žije asi 300 mnichů. Klášter se nachází blízko hranice TAO a provincie Čching-chaj, proto sem mohou zavítat i zahraniční turisté.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "V roce 2011 byl počet obyvatelstva 715 300, z toho 124 400 žije v hlavním městě Čhamdo - městském obvodu Kharo. Tibeťané představují až 95% celkového počtu obyvatel celé oblasti, dále zde žijí Nasiové, Miaové, Pajové (národnosti žijící v jižní Číně), Číňané a další.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Čhamdo protíná silnice G317, která je nazývána Čchuan-Zang kung-lu (川藏公路 S’-čchuansko - Tibetská). Silnice vede z Čcheng-tu do Nagčhu, byla vybudována v 50. letech 20. století za účelem jednoduššího postupu čínské armády při okupaci Tibetu. Ze severu na jih protíná město silnice G214, která vede z města Si-ning na jih provincie Jün-nan. 123 km jižně od města Čhamdo leží ve výšce 4 300 metrů nad mořem letiště Čhamdo Pangda. První civilní let byl uskutečněn v roce 1995. Délka ranveje měří přes 5 km, čímž se stala nejdelší na světě. Letiště obsluhuje lety především do města Čcheng-tu a Lhasy. Do roku 2013 bylo nejvýše položeným letištěm na světě. Po dokončení letiště v Nagčhu se stane třetím nejvýše položeným letištěm na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "V roce 1959 ustanovila na území čínská vláda okres Čhamdo. V roce 1970 ustanovila čínská vláda na území zahrnující okres Čhamdo prefekturu Čhamdo se správním městem Čhamdo. V roce 2014 byla prefektura přejmenována na městskou prefekturu, která se skládá z městského obvodu Kharo a dalších 10 okresů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čhamdo (tibetsky ཆབ་མདོ་, Wylie \"chab-mdo\"; anglicky Qamdo nebo Chamdo; čínsky 昌都, pinyin: \"Changdu\") je městská prefektura v Tibetské autonomní oblasti. Po Lhase a Žikace je třetím největším městem v TAO.", "tgt_summary": "城关镇(),又称昌都镇,是中国西藏自治区昌都市卡若区下辖的一个镇,昌都市政府及卡若区政府驻地,位于卡若区中南部、澜沧江两大支流扎曲河、昂曲河汇合处,总面积195.39平方千米,2000年人口31081人。昌都镇是藏东第一大镇,昌都市的政治、经济、文化和交通中心,城区面积4.8平方公里。", "id": 2039982}
{"src_title": "Amicus curiae", "tgt_title": "法院之友", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Institut \"amicus curiae\" pochází z římského práva. Od 9. století byl převzat britským právem a rozšířil se formou zvykového práva i do dalších soudních systémů, stal se také například součástí občanského procesního práva v Argentině. V moderní době se stal i součástí mezinárodního práva, zejména ve vztahu k ochraně lidských práv – používá jej Evropský soud pro lidská práva, Interamerická komise pro lidská práva a Interamerický soud pro lidská práva.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Soudce Cyril Barnet Salmon popsal roli „amicus curiae“ v případu \"Allen v Sir Alfred McAlpine & Sons Ltd\" [1968] 2 QB 229 at p. 266 F-G takto: „Vždycky jsem chápal roli \"amici curiae\" tak, že má pomáhat soudu k nezaujatému výkladu práva nebo rozvíjet právní argumenty ve prospěch některé strany, pokud by je sama neuvedla“.  Nejčastěji bývá v médiích zaznamenána situace, že některá zájmová skupina podává odvolacímu soudu zprávu k případu, v němž by rozhodnutí soudu mohlo mít širší dopad než jen na strany sporu. Kontroverzní kauzy zpravidla přitahují více zájemců, kteří nabízejí svoji zprávu z pozice „přátel soudu“.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady kauz.", "content": "\"Amicus curiae\" je v angloamerickém světě běžným právním institutem. V českém prostředí bývá zmiňován vzácněji, je-li referováno o zahraničních nebo mezinárodních kauzách.  Česká republika například 1. října 2004 prostřednictvím svého velvyslanectví předložila soudu v New Jersey své stanovisko jako \"amicus curiae\" ve věci skupinové žaloby proti firmě Wal-Mart, která vykořisťovala zahraniční úklidové pracovníky. Česká republika zdůraznila, že neschvaluje, nepovzbuzuje ani nepodporuje ilegální imigraci nebo ilegální práci ve Spojených státech, ale že bude případ pečlivě sledovat a že je v zájmu všech stran, aby bylo řádně prozkoumáno a zváženo, zda a v jakém rozsahu se obžalovaná strana dopustila údajných porušení zákonů Spojených států a mezinárodních standardů lidských práv.  V dubnu 2008 zaslalo Evropskému soudnímu dvoru na podporu irského podání, k němuž se připojilo Slovensko, 40 organizací z 11 členských států Evropské unie zprávu \"amici curiae\", v němž konstatují a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva zdůvodňují rozpor směrnice o uchovávání údajů (\"data retention directive\"), tedy směrnice o plošném sledování elektronické komunikace všech Evropanů, s čl. 8 odst. 1, čl. 10 Evropské úmluvy (svoboda projevu) a čl. 1 Prvního protokolu k Úmluvě (ochrana majetku).  Množství amerických odborných organizací psychologů, psychiatrů a sociálních pracovníků se také touto formou angažovalo u amerických soudů v případech týkajících se homosexuality.  V českém právu není institut \"amicus curiae\" výslovně upraven, je však občas využíván v řízení před Ústavním soudem, zejména ve společensky sledovaných věcech. Jako \"amici curiae\" vystupují jak zájmové spolky, tak i úřady a orgány veřejné moci (např. veřejná ochránkyně práv nebo Rada vlády ČR pro lidská práva). V září 2018 zaslal prezident Miloš Zeman Ústavnímu soudu nevyžádanou intervenci v kauze H-System na podporu stížnosti družstva Svatopluk, ve které uvedl své argumenty proti rozhodnutí Nejvyššího soudu v této kauze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amicus curiae (v překladu \"přítel soudu\", v množném čísle amici curiae) je institut anglosaského právního systému, který označuje osobu, která není stranou sporu, ale dobrovolně nabídne soudu informaci o svém právním nebo jiném pohledu na projednávaný případ. Obvyklou formou je zpráva nazvaná amicus curiae brief (\"amici curiae brief\"), odborná publikace na téma související s případem nebo přímé svědectví nevyžádané žádnou ze stran sporu. Rozhodnutí, zda přijmout takovou informaci, leží na úvaze soudu.", "tgt_summary": "法院之友(,或,复数形为),也译为法庭之友,法律名词,最初源自于罗马法,后被英美习惯法所继承。", "id": 1746635}
{"src_title": "Brawn GP", "tgt_title": "布朗車隊", "src_document": [{"title": "Sezona 2009.", "content": "Brawn GP používal motory Mercedes-Benz. Závodními piloty zůstali i po transformaci z týmu Honda Jenson Button a Rubens Barrichello, testovacím pilotem byl nadále Alex Wurz.", "section_level": 1}, {"title": "Začátek sezony.", "content": "Při prvních pátečních trénincích na první Grand Prix sezony se oba vozy umístily vždy v první pětici. V kvalifikaci Jenson Button získal pole position a jeho kolega Barrichello byl hned za ním druhý. V závodě bílozelené vozy dominovaly stylem start-cíl a dojely si pro vítězství na pozicích 1-2 už ve svém debutovém závodě, což se naposledy povedlo Mercedesu při GP Francie roku 1954. Rychlost Brawnu spočívala v inovaci stavby diffusoru, který byl na hranici pravidel upraven tak, že přinášel vyšší přítlačný efekt. Později v sezoně FIA ustanovila, že tento \"dvojitý diffusor\" je legální. Brawn tedy měl volnou cestu, stejně jako Toyota a Williams, týmy, které také nasadily dvojité diffusory. Jenson Button poté pokračoval ve vítězném tažení v GP Malajsie, zatímco Barrichellovi se dařilo méně.", "section_level": 2}, {"title": "Vítězná série.", "content": "Po GP Malajsie sice v Číně zvítězily na mokré trati redbully v pořadí Vettel - Webber a získaly double, od GP Bahrajnu ale přišla vítězná série Jensona Buttona trvající po čtyři podniky - úspěch Brawnu podtrhl Rubens Barrichello druhými místy ve Španělsku a Monaku, což pro Brawn znamenalo druhý a třetí double v sezoně. Až ve Velké ceně Velké Británie Button dokončil až na 6. místě - to byl první závod, kdy se jeho kolega Barrichello umístil lépe než on. V tu chvíli měl Button náskok 26 bodů na druhého v pořadí, kolegu Barrichella. Pohár Konstruktérů Brawn ovládal s 96 body, druhý Red Bull měl 56,5 bodu.", "section_level": 2}, {"title": "Pokles Buttonových výsledků.", "content": "V druhé polovině sezony ale lídr Button ztratil na vedení, neboť udělal několik chyb a vozy stáje Red Bull Racing se zlepšily. Za posledních 10 závodů sezony získal 34 bodů oproti jednašedesáti po prvních 7 závodech. Získal pouze druhé místo v Itálii a třetí pozici v Grand Prix Abú Dhabí. Rubensi Barrichellovi se naopak začalo dařit lépe - vyhrál v Evropě a Itálii a čtyři závody před koncem sezony se stále držel na druhém místě celkově.", "section_level": 2}, {"title": "Konec sezony.", "content": "Ve Velkých cenách Singapuru, Japonska a Brazílie Brawn ztratil ze svého náskoku na dotírající Red Bull. Zatímco nejlepším výsledkem Brawnu bylo třetí místo Buttona v posledním závodě, Vettel odpovídal dvěma prvními místy v GP Japonska a SAE a dvěma čtvrtými místy v Singapuru a Brazílii. Webber přidal výhru na Interlagosu a druhé místo v Abú Dhabí. Celkově sice Brawn a Button obhájili Pohár konstruktérů, respektive titul mistra světa, ale jejich klesající výkonnost potvrdil pád dvojky Barrichella až na třetí místo v celkovém pořadí.", "section_level": 2}, {"title": "Konec týmu.", "content": "Po úspěšné úvodní sezoně byl tým připravený pokračovat v obhajobě, nakonec byl ale transformován na tovární tým Mercedesu, který se do královny motorsportu vrátil po více než 50 letech. Tým Brawn GP tak jel pouze v jedné sezoně, ve které se jeho pilot Button stal mistrem světa, dvojka Barrichello skončila třetí a tým zvítězil i mezi konstruktéry. To z Brawnu dělá paradoxně nejúspěšnější tým v F1 podle procentuální úspěšnosti - ve své jediné sezoně dokázal získat jak Pohár jezdců (Button), tak i Pohár konstruktérů.", "section_level": 2}, {"title": "Sponzoři.", "content": "Dne 26. března 2009 oznámila stáj partnerství s výrobcem oděvů značky Henri Lloyd z Velké Británie. Společnost dodávala stáji oblečení a obuv a její značka je umístěna na monopostu BGP 001.  Dne 28. března 2009 oznámil Sir Richard Branson sponzorský vstup značky Virgin do týmu. Dne 17. dubna ohlásil Brawn GP sponzorskou dohodu se společností MIG Investments.  Dne 19. dubna bylo potvrzeno, že výrobce slunečních brýlí a obroučků Ray-Ban bude sponzorovat tým - logo bylo umístěno na přilbách jezdců.  Při GP Bahrajnu 2009 sponzor Virgin změnil své logo z Virgin na logo Virgin Galactic.  Při VC Singapuru 2009 se objevilo logo Canon na vozech Brawnů.", "section_level": 1}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu", "section_level": 1}], "src_summary": "Brawn Grand Prix Ltd. je tým Formule 1 (F1), který vznikl 6. března 2009. Ross Brawn, bývalý týmový šéf týmu Honda F1 odkoupil 100% podíl závodního oddělení společnosti Honda. Dne 17. března 2009, FIA oficiálně potvrdila změnu jména z Honda Racing F1 Team na Brawn GP. Jakkoliv může být tým vnímán jako pokračování týmu Honda, Brawn GP je brán organizací FIA jako nový tým. FIA se zřekla vůči týmu Brawn i standardních vstupních poplatků, díky okolnostem při vzniku týmu. Nový tým měl závodní premiéru v sezóně 2009 při zahajovací Grand Prix Austrálie dne 28. března 2009, kde získal hned první a druhé místo na startu při kvalifikaci na nedělní závod. 16. listopadu 2009 Daimler AG (vlastník značky Mercedes-Benz) ve spolupráci s firmou Aabar Investments koupil podíl ve výši 75,1% v týmu Brawn GP, tým byl přejmenován na Mercedes Grand Prix.", "tgt_summary": "布朗GP一级方程序车队(英语:Brawn GP Formula One Team)是一支一级方程序赛车参赛车队,由前本田车队经理罗斯·布朗(也曾担任过法拉利车队技术总监)购买本田车队后改名,于2009年3月6日成立。2009年11月起由于梅赛德斯-奔驰的收购变更为梅赛德斯大奖赛车队。", "id": 7293}
{"src_title": "Franjo Tuđman", "tgt_title": "弗拉尼奥·图季曼", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Tuđman byl narozen ve Velikém Trgovišći, v chorvatském Záhoří. Jeho otec Stjepan byl aktivista Chorvatské selské strany; kromě Franja měl ještě dva syny, Stjepana a Ivicu. Matka jim zemřela v roce 1929, kdy Franjo ještě chodil na základní školu. Bratr Stjepan zemřel v roce 1943 v řadách partyzánů. Přestože Franjův otec Stjepan byl jedním z hlavních iniciátorů protifaštického hnutí v Chorvatském Záhoří a byl také členem ZAVNOH a AVNOJe, v roce 1946 jej likvidovala jugoslávská tajná policie UDBA.  Franjo chodil na střední školu do Záhřebu v letech 1934–1941. Již tehdy se účastnil nacionalistického chorvatského hnutí a tehdejší královský režim jej proto internoval. Od roku 1941 se Franjo Tuđman připojil po boku jugoslávských partyzánů. V roce 1945 se stal jedním z chorvatských zástupců v nejvyšším štábu partyzánské armády v Bělehradě. Pracoval v hlavní personální správě Ministerstva lidové obrany, v generálním štábu JLA a na ředitelství Vojenské encyklopedie. V letech 1955–1957 studoval na Vyšší vojenské akademii v Bělehradu. V roce 1960 získal hodnost generálmajora. Armádní aktivity zanechal, neboť se chtěl věnovat především literární tvorbě. Následně se vrátil do Záhřebu a začal pracovat na místní univerzitě.  Tuđman na sebe upozornil v roce 1990 vydáním knihy, ve které rozporoval oficiální jugoslávskou historiografii ohledně počtu obětí v Koncentračním táboru Jasenovac. NDH v ní považoval jako vykonavatelku brutality dějin; jako stát, který opakoval to, o co se v dějinách pokoušeli již mnozí. Vysoké počty obětí považoval za přehánění, a to jak ze strany srbských historiků, tak i chorvatských komunistů.  Původně záhřebský historik a člen komunistické strany, který se v dobách Jugoslávie a politických komplikací na konci 60. let a hlavně v 80. letech dostal do vězení, se dostal na konci existence jugoslávského státu do pozice předsedy Předsednictva Socialistické republiky Chorvatsko. Za chorvatského prezidenta byl zvolen na jaře roku 1990.  V červnu 1991 vyhlásilo Chorvatsko nezávislost, která byla Brionskou deklarací pozastavena do října 1991. V mezidobí se začaly stupňovat spory ohledně postavení početné srbské menšiny, které vygradovaly bitvou o Vukovar, která je považována za počátek tzv. Vlastenecké války.  Tuđman angažoval Chorvatsko v konfliktu v Bosně a Hercegovině, již v březnu 1991 se v bývalé Titově lovecké chatě v Karađorđevu ve Vojvodině Tuđman dohodl se srbským představitelem Slobodanem Miloševićem, že si Chorvaté a Srbové nebudou bránit v anexi těch oblastí v Bosně, kde má jejich národ většinu.  I přes mnohá obvinění ze strany především srbských médií i srbských politických představitelů Tuđman nikdy otevřeně nepodpořil ustašovské hnutí a jeho oživení v 90. letech 20. století. Nezávislý stát Chorvatsko nicméně sám Tuđman považoval za výraz \"legitimních aspirací chorvatského národa.\"  Tuđman byl a je glorifikován nacionalistickými skupinami v Chorvatsku, stává se i námětem ideologických písní (například \"Jasenovac i Gradiška Stara\", písně pojmenované po internačních táborech v bývalé NDH, kde se zpívá jakoby v žánru modlitby \"\"Gospe sinjska, ako si u stanju, Uzmi Stipu, a vrati nam Franju.\"\" - Panno Maria sinjská, pokud můžeš, vezmi nám Stipu (míněn Stipe Mesić) a vrať nám Franju.\" (Tatáž píseň velebí i bývalého vůce NDH Ante Paveliće.)  Transformace Chorvatska v tržní ekonomiku se nesla ve znamení prorůstání státu s organizovaným zločinem. Osoby napojené na Tuđmana získaly vliv v tajných službách, ale také rozsáhlé majetky.  Po smrti prezidenta Tuđmana se poměry v zemi po volbách v roce 2000 stabilizovaly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Franjo Tuđman (též psáno Tudjman, vyslovováno \"[tudžman]\"); 14. května 1922 Veliko Trgovišće – 10. prosince 1999 Záhřeb) byl chorvatský politik, první prezident nezávislého Chorvatska a prominentní člen (zakladatel) strany HDZ, historik a jugoslávský generál.", "tgt_summary": "弗拉尼奥·图季曼(Franjo Tuđman,1922年-5月14日-1999年-12月10日),克罗地亚政治家、历史学家、军人,现代克罗地亚共和国首任总统,国父。 图季曼出生于一个著名的克罗地亚家庭,其父是克罗地亚农民党的重要成员。在二战期间,图季曼参加了铁托的游击队。战后不久,图季曼的父亲神秘“自杀”,图季曼本人曾声明此案是乌斯塔沙所为,但在克罗地亚独立后,又改口称是南斯拉夫共产党所为。1957年,图季曼进入军事学院学习,并出任著名的贝尔格莱德游击队足球俱乐部主席。1960年代,图季曼获得了将军军衔。1961年后,图季曼离开现役,成为一名著名的军事历史学家。同时,他也撰写了一些批评大南斯拉夫的文章。1967年,由于被认为反对共产党,鼓吹克罗地亚分离主义,图季曼被驱逐出党。1971年,图季曼因为在克罗地亚之春中的言行,被判处两年徒刑。9个月后,他被特赦出狱。1981年,图季曼再一次被审判,这次是因为他接受一家瑞典电视台采访,鼓吹克罗地亚独立。他被判三年徒刑,但是11个月后又一次被赦免出狱。1989年,图季曼在多党制浪潮中创建了克罗地亚民主联盟(HDZ)。次年克罗地亚民主联盟(HDZ)在大选中获胜,图季曼也当选为克罗地亚总统。1991年,图季曼签署《克罗地亚独立宣言》,宣布克罗地亚从南斯拉夫完全独立。其后他又两次连任总统,直到在任上去世。", "id": 1920167}
{"src_title": "Hiram Bingham", "tgt_title": "海勒姆·宾厄姆三世", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studia.", "content": "Bingham se narodil 6. června 1875 v misijní stanici, kterou v Honolulu na Havaji vedl jeho otec, protestantský misionář Hiram Bingham II. (1831–1908). Jeho dědeček Hiram Bingham I. (1789–1869) byl rovněž misionářem na Havaji. V Honolulu vystudoval mladý Bingham v letech 1882 až 1892 střední školu Oahu (dnes známou jako Punahou School). Poté odjel do USA, kde své středoškolské vzdělání dokončil na Phillipsově akademii v Andoveru ve státě Massachusetts, kterou absolvoval v roce 1894. Svá vysokoškolská studia započal na Yaleově univerzitě, kterou absolvoval v roce 1898. Dále pokračoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde absolvoval v roce 1900. Na krátký čas se pak stal pastorem na Havaji, brzy však potkal svou budoucí ženu Alfredu, jež patřila k dědicům bohaté klenotnické firmy Tiffany. Bingham poté opustil zaměstnání pastora a začal tvrdě pracovat, aby vydělal dostatek peněz, které by mu umožnily další studium. Díky tomu mohl posléze zahájit postgraduální studium na Harvardově univerzitě, v jehož průběhu se oženil a začal pracovat na doktorské práci. Přitom jej hmotně podporovala rodina jeho ženy. Harvardský postgraduál ukončil doktorátem v roce 1905. Na Harvardu Bingham vyučoval historii a politologii, poté působil na Princetonu jako asistent profesora politické ekonomie a pozdějšího 28. prezidenta USA Woodrowa Wilsona. V roce 1907 byl na Yaleově univerzitě jmenován docentem pro jihoamerickou historii.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a rodina.", "content": "20. listopadu 1899 se Hiram Bingham oženil s Alfredou Mitchellovou, vnučkou klenotníka Charlese L. Tiffanyho. Z tohoto manželství vzešlo sedm synů: Po rozvodu s Alfredou Mitchellovou se Bingham v červnu 1937 oženil se Suzanne Carroll Hillovou.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Roku 1916 dosáhl Bingham hodnosti kapitána Connecticutské národní gardy. V roce 1917 se stal pilotem a zorganizoval školu vojenského letectva Spojených států. Sloužil v Letecké sekci Spojovacího sboru Spojených států a v Armádní letecké službě Spojených států, kde dosáhl hodnosti podplukovníka. V Issoudunu ve střední Francii velel letecké škole Armádní letecké služby.  V době 2. světové války Bingham působil v několika výcvikových střediscích Námořnictva Spojených států.", "section_level": 2}, {"title": "Politická dráha.", "content": "Bingham se po 1. světové válce dal na politickou dráhu. V roce 1922 byl zvolen zástupcem guvernéra státu Connecticut. Tento úřad zastával až do roku 1924, kdy byl v prosinci zvolen guvernérem. Krátce nato však byl zvolen i republikánským senátorem za senátora Brandegeeho, který spáchal sebevraždu. Stal se tak nejkratší dobu sloužícím guvernérem státu Connecticut. Jeho funkční období trvalo pouhý jeden den. V roce 1926 byl Bingham opětovně zvolen do Senátu na celé šestileté funkční období.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Bingham zemřel 6. června 1956 ve svém domě ve Washingtonu a je pochován na Arlingtonském národním hřbitově ve Virginii.", "section_level": 2}, {"title": "Archeologie.", "content": "Bingham nebyl školený archeolog. Přestože byl mnohými považován za akademika a vědce, dával přednost označení průzkumník. Svoji první výzkumnou cestu na jih uskutečnil již za svého působení na Princetonské univerzitě. V roce 1908 se jako delegát zúčastnil Prvního všeamerického vědeckého kongresu v Santiagu de Chile. Na zpáteční cestě navštívil zbytky předkolumbovského města Choquequirao v Peru. Binghama vzrušovala představa neprozkoumaných inckých sídel, a tak se v roce 1911, v době, kdy přednášel jako docent na Yaleově univerzitě, vrátil do Peru s univerzitní expedicí, aby v Andách našel tajemné incké město, odkud měli Inkové vést ozbrojený odpor proti španělským dobyvatelům po pádu Cuzka. 24. července 1911 vystoupal v doprovodu Melchora Arteagy na vrcholek hřebenu vysoko v horách, který spojoval vrcholky Machu Picchu a Huayna Picchu. Podle místních svědectví tu mělo ležet ztracené poslední útočiště Inků před španělskými dobyvateli. Bingham zde objevil množství ruin a stovky umělých dlouhých teras stoupajících po úbočích. O tomto zapomenutém sídle věděla jen hrstka lidí žijících v přilehlém údolí (pravděpodobně včetně dvou místních misionářů Thomase Paynea a Stuarta McNairna, jejichž potomci tvrdí, že navštívili ruiny už v roce 1906). V letech 1912 a 1915 zde Bingham vedl za podpory Yaleovy univerzity a National Geographic Society archeologické vykopávky. Pak však byl nucen Peru opustit, neboť byl zdejšími úřady obviněn z porušení zákonů o archeologickém výzkumu. Poté se sem již nikdy nevrátil.", "section_level": 1}, {"title": "Pochyby o Binghamově prvenství.", "content": "Nedávné objevy map z doby kolem roku 1874 se zobrazením Machu Picchu zpochybňují prvenství Binghamova znovuobjevení tohoto sídla", "section_level": 2}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "\"Portrait of an Explorer\", živopis napsaný jeho synem Alfredem, Iowa State University Press, Ames, 1989..  \"Eternity in their Hearts\" by Don Richardson, Regal Books, Ventura, CA, 1981., str. 34-35.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hiram Bingham, oficiálně Hiram Bingham III., (19. listopad, 1875 – 6. červen, 1956) byl americký cestovatel, profesor Yaleovy univerzity a politik. V roce 1911 znovuobjevil incké osídlení Machu Picchu. Později se Bingham stal členem Senátu Spojených států amerických.", "tgt_summary": "海勒姆·宾厄姆三世(Hiram Bingham III,1875年-11月19日-1956年-6月6日)生于夏威夷火奴鲁鲁,美国学者、探险家、政治人物,美国共和党成员,曾任康涅狄格州州长(1925年)和美国参议员(1925年-1933年)。", "id": 1922074}
{"src_title": "Renault 5", "tgt_title": "雷諾5", "src_document": [{"title": "První generace.", "content": "Vyráběla se do roku 1984. Montovala se ve francouzském Billancourtu, španělském městě Valladolid, venezuelském městě Mariara, slovinském Novom mestem a íránském Teheránu. Karoserie se vyráběla jako tří- nebo pětidveřový hatchback. Design vytvořil Michel Boue. Výrazným designérským prvkem a typickým znakem se staly zadní světlomety umístěné v C-sloupku. V USA se vůz vyráběl a prodával pod názvem \"Le Car\".", "section_level": 1}, {"title": "Druhá generace.", "content": "Vyráběla se do roku 1996 a montovala se ve všech lokacích jako předchůdce. Design druhé generace vytvořil Marcello Gandini. Z vozu byl odvozen užitkový vůz, který se prodával pod názvy Express, Extra a Rapid. Nejsportovnějším modelem byl typ GT Turbo, který dosahoval výkonu 85 kW. Po náběhu výroby první generace Clia pokračovala ještě několik let souběžně výroba.", "section_level": 1}, {"title": "Závodní verze.", "content": "Renaulty 5 byly upravovány firmou Alpine pro rallye. Původně byly homologovány pro soutěže ve skupině 2.  Vůz Renault 5 GT skupiny N zvítězil na Rallye Pobřeží slonoviny 1989.", "section_level": 1}, {"title": "Renault 5 Turbo.", "content": "Původně byl představen na Pařížském autosalonu 1978. Poprvé startoval v Mistrovství světa v rallye 1980 ve skupině B na Korsice. Oproti sériovému provedení byl motor umístěn uprostřed za předními sedadly. V přední části se nacházely chladicí komponenty a rezerva. Karoserie byla rozšířená o 25 cm. Vůz byl vybaven pohonem zadních kol. Vozy dosahovaly výborných výsledků zejména na asfaltovém povrchu.  Pohon obstarával turbodmychadlem Garett T2 přeplňovaný čtyřválec OHV o původním výkonu 247 koní. Později výkon vzrostl až na 355 koní. Měl různé objemy v rozmezí 1379 až 1526 cm3. Dvě palivové nádrže umístěné vzadu měly objem 93 litrů. Převodovka byla manuální synchronizovaná. Podvozek měl nezávislá lichoběžníková ramena se zkrutnými stabilizátory a kapalinové tlumiče. Na obou nápravách byly kotoučové chlazené brzdy. Přední kola měla rozměr 190/55 a zadní 220/55. Všechny troje dveře byly vyrobeny z hliníku, kapota a přední blatníky z plastu. Přední okno bylo z bezpečnostního skla a ostatní z čirého plastu. Hmotnost vozu byla 980 kg.", "section_level": 2}, {"title": "Renault MAXI 5 Turbo.", "content": "Vůz byl velmi podobný předchozímu typu, ale měl pohon všech kol a výkon 402 koní. Jean Ragnotti vyhrál na Korsice v roce 1985. V témže roce ale tým Renault Sport opustil Mistrovství světa, protože vozy nedokázaly konkurovat ostatním speciálům na nezpevněném povrchu. Několik vozů se nadále pohybovalo v závodech do vrchu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Renault 5 byl malý automobil, který v letech 1972 až 1996 vyráběla ve dvou generacích francouzská automobilka Renault. Nahradil Renault 4 a jeho nástupcem byl Renault Clio.", "tgt_summary": "雷诺5是法国汽车制造商雷诺在1972年至1985年间生产的一款紧凑型轿车。并于1976年至1983年以Le Car的名义在北美发售。总共制造了550万辆,并衍生出四门轿车版本雷诺7。", "id": 1972146}
{"src_title": "Whistleblowing", "tgt_title": "吹哨人", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Termín whistleblowing se anglosaských zemích začal používat v 70. letech 20. století pro upozorňování na podezřelé nebo trestné jednání na pracovišti – první použití v tomto smyslu D. Banisar připisuje Ralphu Naderovi, který ho použil na konferenci v USA roce 1971 a následně roku 1972 ve své knize. Nikola Hořejš klade počátek popularity výrazu už do 60. let, kdy se údajně dostal poprvé do slovníků. Název vychází z anglického sousloví „to blow the whistle“ (zapískat na píšťalku) ve smyslu pískáním upozornit na porušování pravidel a předejít tak negativním důsledkům.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady whistleblowerů v USA a ve světě.", "content": "Mezi světově nejznámější whistleblowery patří biochemik David Graham, který upozornil na nebezpečné léky vyráběné farmaceutickou společností, kde pracoval, či David Kelly, který upozornil na smyšlené důvody invaze do Iráku (a zemřel za nejasných okolností údajnou sebevraždou), V USA například Jeffrey Wigand prokázal, že manažeři společnosti věděli, že cigarety jsou návykové, a souhlasili s přidáváním karcinogenních a jinak škodlivých přísad do tabáku. Sibel Edmonds zveřejnil příběh prodeje nukleárních a dalších státních a strategických tajemství ve Spojených státech, krytí osob podezřelých z terorismu, ilegální transfer zbraní, nezákonné obchodování s narkotiky, praní špinavých peněz, neopodstatněné nebo jen zájmům špinavých kšeftů sloužící špehování, korupce a mnoho jiného.  Téma whistleblowingu bylo námětem filmů \"Všichni prezidentovi muži\", \"Erin Brockovich\", \"Snowden\" či \"\".", "section_level": 1}, {"title": "Whistleblowing v České republice.", "content": "V Čechách a na Moravě má jakékoliv informování vlivem historie režimů, které obyvatelstvo považovalo za nepřátelské (k udávání a kolaboraci s mocí bylo obyvatelstvo systémově nuceno zejména bachovským policejním absolutismem i nacistickým a komunistickým režimem), negativní až zesměšňující pověst, což je také příčinou, že všechny výrazy, jimiž se tato činnost dá označit, nesou negativní konotace.  Termín whistleblower není v češtině překládán jednotně. Některé české dokumenty hovoří o oznamovatelích, informátorech nebo stěžovatelích, což jsou však termíny obecnějšího významu. Pejorativně bývá označován za udavače, donašeče, práskače, bonzáka nebo potížistu. V průzkumu Transparency International, provedeném v září 2009, možnosti navrhnout vhodný výraz pro popsané jednání člověka, který upozorňuje na nekalé praktiky na pracovišti, využilo necelých 70 % respondentů, z čehož 52 % odpovědí obsahovalo neutrálně nebo pozitivně hodnotící výraz, 25 % negativně hodnotící výraz a 23 % ambivalentní. Jako pozitivní byly při zpracování hodnoceny například výrazy \"oznamovatel\", \"řešitel\", \"poctivec\" nebo \"upozorňovatel\", jako negativní byly hodnoceny výrazy jako \"udavač\", \"práskač\", \"bonzák\" nebo \"potížista\", mezi ambivalentní byly řazeny výrazy dobrodruh, idealista, naivka, informátor, aktivista, sebevrah, kamikadze atd. Nikola Hořejš uvedl, že v českých médiích je pojem whistleblowing takřka neznámý a že jediný obsáhlejší text na toto téma byl jeho text zveřejněný roku 2009 v Lidových novinách. K médiím se většinou citlivé informace dostávají s podmínkou zachování anonymity zdroje a oznamovatelé z řad zaměstnanců tak kvůli neexistující terminologii splývají s dalšími kategoriemi anonymních zdrojů, přičemž u velké části lze předpokládat zištný motiv informování.  Mediální teoretik Milan Šmíd i novinář Jaroslav Kmenta se podle Hořejše domnívají, že v českých podmínkách ideální případy oznamovatelů kvůli celkové atmosféře ve společnosti prakticky neexistují, protože do systému „já na bráchu, brácha na mě“, vzniklého jako způsob spolehlivého přežití v zemi, kde se často měnily režimy, vlády a hodnoty a kde ti, kdo se snažili o nápravu veřejných věcí, to zpravidla nakonec odnesli, jsou zapojena i média.  Za českého whistleblowera je označován Libor Michálek, který v prosinci 2010 upozornil na údajné korupční jednání tehdejšího ministra životního prostředí Pavla Drobila. Dále byli zmíněni jako oznamovatelé například Jitka Šmídová, pracovnice Nejvyššího kontrolního úřadu, Jan Kubice, který upozorňoval na propojení politiky a podsvětí, Radek Váňa, který upozornil na úplatkářství v okresním fotbale, či podnikatel Petr Czasch, který si nahrál žádost o úplatek při přidělování veřejných zakázek, zaměstnanec zoo, který upozornil na špatné zacházení se zvířaty, pracovníci z dětských zařízení, kteří upozorňovali na systémové týrání nebo nepřiměřené trestání dětí.  V českých uměleckých dílech podobný pozitivní hrdina zřejmě zobrazen není, zato se v nich vyskytuje řada negativních postav špionů, donašečů a udavačů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Whistleblowing (z angličtiny doslova \"hvízdání na píšťalku\") je termín z přelomu 60. a 70. let 20. století, který M. P. Miceli a J. P. Near v roce 1985 definovali jako označení pro případy, kdy stávající nebo bývalý zaměstnanec nějaké organizace – whistleblower, tedy „ten, kdo hvízdá na píšťalku“ – upozorní instituci nebo orgán oprávněný k prověření či zakročení na nelegitimní, neetické nebo nezákonné praktiky na pracovišti, které se dějí se souhlasem jeho nadřízených a jdou proti veřejnému zájmu či ohrožují veřejnost, přičemž některé verze definice jsou navíc omezeny podmínkou, že upozorňovatel jedná v dobré víře a nesleduje vlastní prospěch a že situaci nelze vyřešit interními mechanismy. Podle MF Dnes se tak označuje fenomén, kdy zaměstnanci státní správy nebo velkých firem upozorní na trestné nebo podezřelé jednání, o kterém se dozvěděli jen díky svému postavení a interním informacím. John Kiriakou whistleblowing (coby právem definovaný termín) uvádí „přinesení na světlo jakýkoli důkaz plýtvání, podvodu, zneužití [moci, vlivu,...], nezákonného chování nebo hrozby vůči veřejnému zdraví či bezpečnosti.“ Termín se týká případů, kdy je oznámení o závažné věci učiněno víceméně nezištně příslušným úřadům nebo orgánům a oznamovatel přitom porušuje loajalitu ke svým přímým nadřízeným či vůbec ke svému zaměstnavateli, který je za napadené jednání odpovědný, čímž často riskuje ztrátu zaměstnání nebo i bezpečí a klid své rodiny.", "tgt_summary": "吹哨人(英语:Whistleblower,中文译名有告密者、告密人、吹哨者、举报者、揭黑幕者、揭弊者、扒粪者、弊端揭发人等,粤语称㧻魁)指的是揭露一个组织(无论其是私有还是公共的)内部非法的、不诚实的或者有不正当行为的人。", "id": 559191}
{"src_title": "Vladimir Voronin", "tgt_title": "弗拉迪米尔·沃罗宁", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "V 1961 vystudoval Kišiněvské družstevní učiliště. Pracovní činnost začal ihned po ukončení učiliště a to na pozici vedoucího pekárny v Criuleni. Od 1966 po 1971 působil ve funkci ředitele Dubasarské velkopekárny. V 1971 absolvoval Celosvazový potravinářský institut. Později pracoval ve státní správě.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Voronin je členem Komunistické strany Moldavské republiky za kterou byl v roce 2001 zvolen prezidentem a svůj mandát v roce 2005 obhájil.  V dubnu 2009 se vyslovil proti demonstracím studentů, kteří nesouhlasí s vítězstvím komunistické strany ve volbách. 12. května 2009 byl zvolen do čela moldavského parlamentu, čímž si i po odstoupení z prezidentské funkce hodlá udržet moc v zemi. Opozice tuto volbu bojkotovala. Na 28. květnaa byla naplánována volba příští hlavy státu, dosavadní premiérce a kandidátce vládnoucích komunistů Zinaidě Greceanîiové chyběl ku zvolení jeden hlas. Druhé kolo volby plánované na 28. května bylo (oficiálně z důvodu církevního svátku) odloženo na 3. června.  I tato volba byla neúspěšná. V souladu s ústavou musel být parlament rozpuštěn a byly vypsány nové parlamentní volby-ty se konaly 29. července 2009, a přestože v nich opětovně zvítězili komunisté, ztratili v parlamentu nadpoloviční většinu a opozice je odhodlána vytvořit koalici bez jejich účasti. Patová politická situace však v zemi nekončí, neboť ani komunisté, ani opozice nemají dostatek hlasů pro zvolení nového prezidenta, který jediný je oprávněn jmenovat nového premiéra a vládu.  Vladimir Voronin oznámil 11. září 2009 v televizním projevu, že odstoupil z prezidentské funkce a předal moc nekomunistické, prozápadně orientované opozici. Jeho dočasným nástupcem se stal předseda parlamentu Mihai Ghimpu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vladimir Nikolajevič Voronin (* 25. května 1941, Corjova, Moldavská SSR) je moldavský politik a bývalý prezident Moldavska (2001 až 2009).", "tgt_summary": "弗拉迪米尔·尼古拉耶维奇·沃罗宁(;1941年-5月25日)是摩尔多瓦政治人物,摩尔多瓦前总统,摩尔多瓦共和国共产党人党主席。他是自东欧剧变后欧洲第一位经民主选举产生的来自共产党的国家元首(第二位是前任塞浦路斯总统、劳动人民进步党总书记季米特里斯·赫里斯托菲亚斯)。", "id": 22620}
{"src_title": "Krize třetího století", "tgt_title": "三世紀危機", "src_document": [{"title": "Průběh krize třetího století.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny a náčrt vývoje za prvních vojenských císařů.", "content": "Po zavraždění císaře Alexandra Severa byl Maximinus Thrax v roce 235 vzbouřenými jednotkami provolán císařem. Maximinus nebyl ze senátorského, ale z jezdeckého stavu. I přes počáteční vojenské úspěchy došlo po třech letech vlády k vnitřním nepokojům. Roku 238 vypukla proti Maximinovi vzpoura, ke které se připojil velký počet měst z východní části říše. Po zmatcích roku 238, kdy vládlo 6 císařů, se situace krátkodobě stabilizovaná, i když císař Gordianus III. zahynul roku 244 v bojích proti Sásánovcům. Roku 249 došlo k uzurpaci: Decius se nechal svými jednotkami provolat císařem.  V následujícím období docházelo často k výměnám vladaře, kdy málokterý zemřel přirozenou smrtí. Naplno se projevila nefunkčnost systému \"akceptace\" Principátu: Císař byl volen výhradně vojskem a tak kdykoliv hrozila možnost uzurpace od svazků vojsk na Rýnu, Dunaji či Eufratu. Mnozí z pozdějších císařů (po roce 268) pocházeli z Ilýrie, která byla významnou oblastí pro nábor do armády, a byli z prostých poměrů. Od roku 260 se začaly měnit struktury v císařské administrativě, vojsku a ve správě provincií, současně docházelo k částečnému hospodářskému rozkladu. Již za císaře Gordiana III. docházelo v okrajových částech impéria ke vzpourám (např. Africe), mezi senátem a armádou vzrůstala vzájemná averze a jezdecký stav vytlačoval senátory z administrativy.", "section_level": 2}, {"title": "Vnější ohrožení a vnitřní nepokoje.", "content": "K výše uvedeným problémům začalo negativně působit i ohrožení hranic. Na Rýnu vytvářeli tlak Alamani, zatímco se na Dunaji objevili Gótové, kteří roku 251 připravili císaři Deciovi zničující porážku. Tyto oblasti byly již delší dobu ohrožovány a v zásadě to nebylo nic nového, ale útoky začaly pravděpodobně sílit. Hlavně se začaly tvořit konfederace kmenů (Alamani a Frankové), jejichž útočné síly byly značné.  Ještě nebezpečnější byla situace na východě. Zde vyrostl Římské říši od roku 224 nový protivník: sásánovská říše. Sásánovci vyvrátili Parthskou říši a nahradili spíše volně řízenou říši silněji centralizovaným státem, který Řím zaměstnával cca 400 let (římsko-perské války). První perský útok z roku 231 byl za velkých ztrát odražen. Pod vedením krále Šárpúra I. pak Peršané znovu zaútočili na východní římské provincie. Císař Gordian III. utrpěl roku 244 porážku a císař Valerian dokonce padl roku 260 do zajetí – to byla dosud nevídaná potupa pro Řím.  Římské pokusy o obranu nebyly moc efektivní a až poté, co král Palmýry Septimius Odaenathus převzal vrchní velení, se podařilo zahnat agresora. Tím se Palmýra stala jediným stabilizujícím prvkem na východní hranici Říma – a současně i jeho rivalem. Po smrti Odaenatha padly pod nadvládu Palmýry, kterou vedla jeho vdova Zenobie, velké části římského orientu jako Sýrie a Egypt. Až císaři Aureliánovi se podařilo ztracená území dobýt zpět.  Vnější tlak zanechal stopy: mnoho legií bylo na frontách na východě a západě rozprášeno a zničeno a důsledkem se stalo vytváření mobilních jednotek armády, které mohly být nasazeny v místech největšího ohrožení.  Na jedné straně častá výměna panovníků znemožňovala přistoupit ke kontinuální říšské politice a na straně druhé byli vojenští císaři natolik závislí na svých legiích, že nebyli schopni udržet disciplínu. I přes tyto potíže se říše nerozpadla, její hospodářství ovšem trpělo. Došlo k velkému znehodnocení peněz, jelikož zdroje sotva dostačovaly pro financování armády a správy. Od roku 270 se zvyšovala inflace. Tyto problémy se pokusil řešit Gallienus reformou správy, která v náznacích připomíná pozdější správu za Diokleciána a Konstantina. Gallienus, který senátorům zakázal službu v armádě, zemřel roku 268, aniž by se prosadil jako císař na území celé říše.  Jeho následovník Claudius II. byl velice úspěšný při obraně hranic, ale jeho následovníci nedokázali zabránit tendencím k odtržení se od říše, které vyvrcholily roku 260 vytvořením Impéria Galliária. To byl přímý důsledek nedostatečné účinnosti administrativy, který vedl v pozdější době k větší centralizaci správy. Dalším důsledkem bylo nadměrné zatížení armády, které vedlo tak daleko, že obrana před útočníky částečně připadla i regionálním jednotkám (například při vpádu Herulů do Řecka roku 267/68). Jedno začalo být očividné: Říše se stávala pro jednoho vládce neříditelná.", "section_level": 2}, {"title": "Překonání krize.", "content": "Částečné překonání krize se již povedlo císaři Aureliánovi, který byl zkušený voják, a mohl sáhnout na reformy svých předchůdců jako byl Gallienus. Ten započal profesionalizaci armády. Po odražení několika velkých vpádů barbarů do Itálie a vyklizení provincie Dácie, která ležela na velice exponovaném místě, odstranil na východě království Palmýra a na západě připojil Imperium Galliarum zpět k říši. V oblasti náboženství se pokoušel zavést státní náboženství kult Boha slunce od kterého si sliboval zajištění vnitřní stability říše. Stále jasněji se totiž v tomto období krize vyznačoval trend k monoteismu. Také hospodářství se začalo výrazně vzpamatovávat, tomu napomohlo i to, že impérium vlastnilo východní i západní provincie.  Po zavraždění Aureliána roku 275 se pokračovalo v konsolidačním úsilí, které začalo pomalu působit. I přes tyto kroky byla častá výměna vládce problematická. Také úspěšní císaři jako byl např. Probus byli zpochybňováni. Vojsko i nadále jmenovalo císaře, ale po smrti Cara se volbou důstojníka gardy Diocla roku 284 dosáhlo uklidnění. Nový císař si dal jméno Dioklecián a po odstranění Carina roku 285 se pustil do významných reforem říše. Zavedl nový daňový systém (\"Capitatio-Iugatio\") a nové dělení armády (rozdělení na Comitatenses a Limitanei).  Diokleciánem zavedený systém vládnutí tetrarchie neměl žádnou budoucnost, i přesto byla za jeho panování s konečnou platností ukončena krize třetího století během které se změnila správa, kulturní a náboženský život a také došlo ke změnám v hospodářství. Částečně mohl navázat na reformní úsilí některých vojenských císařů, což také ovlivnilo Římskou říši pozdní antiky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Krize třetího století je historický pojem, jímž se označuje období římských císařských dějin mezi lety 235 a 284/285 n. l. Vnějšími znaky krize byla politická nestabilita (časté střídání císařů), ekonomický úpadek (inflace, deurbanizace) a snížená obranyschopnost státu vůči vnějším nepřátelům (Germáni, perští Sásánovci). Jejími dalšími projevy byla výměna elit, tedy nástup povýšenců z řad armády k vrcholovým funkcím a ztráta mocenských pozic senátu, utužování císařské vlády (absolutní monarchie) a přesun mocenského ústředí z Říma do center v provinciích. V současné době se o pojmu krize třetího století často v odborných kruzích diskutuje a někdy bývá i zpochybňován (např. poukazy na to, že některé provincie zažívaly v této době i rozkvět), faktem však zůstává, že za Diocletiana musela být kompletně reformována správa, vojenství, měna i ideologie, aby říše mohla fungovat ve změněných podmínkách – což na krizové prvky ukazuje. Skutečnost, že krize neměla v rozlehlém římském státě stejný dopad, na samotném faktu její existence nic nemění, jakkoli lze diskutovat o detailech. Sami Římané pak uvedené období za úpadek pokládali, jak dokládají četná pozdně antická historiografická díla.", "tgt_summary": "三世纪危机,又名军事无政府状态或帝国危机(英语:Crisis of the Third Century),是指罗马帝国在235年(皇帝亚历山大·塞维鲁被杀)至284年(皇帝戴克里先即位)间受到三项同时发生的危机而衰落甚至接近崩溃的过程。这三个危机分别是:外敌入侵、内战及经济崩溃。在这段期间,罗马帝国的组织、社会、日常生活以至宗教均产生了根本的转变,包括承认基督教,因此该危机被视为古典时代前期和后期之间的分水岭。", "id": 1208408}
{"src_title": "David Dunbar Buick", "tgt_title": "大衛·邓巴·别克", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "V roce 1869 opustil školu a začal pracovat pro firmu vyrábějící armatury. Firma se v roce 1882 dostala do problémů, a tak ji Buick s dalším partnerem převzali. Toho času začal Buick plnit novátorské sliby, začal vyrábět mnoho novinek jako například postřikovač na trávník, a vymyslel způsob, jak trvale pokrýt litinu smaltem, což umožnilo výrobu „bílých“ van za nižší náklady. Ačkoli smaltované vany se dnes běžně nevyrábí, tato metoda se stále používá. Kombinace Buickových inovací a vedení, o nějž se staral jeho společník, přinesla firmě úspěch.  Během 90. let 19. století se Buickův zájem přesunul k motorům s vnitřním spalováním a začal s nimi experimentovat. Na firmu mu však zbývalo málo času. Jeho spolupracovník začínal ztrácet trpělivost a nakonec firmu prodal.  Nyní mohl Buick všechen čas a peníze věnovat práci s motory. Roku 1899 založil novou firmu se jménem Buick Auto-Vim and Power Company. Hlavním zájmem společnosti bylo dodávat na trh motory pro zemědělské účely. Později Buick změnil výrobu motorů ve výrobu kompletních automobilů. Soustředil se také na výzkum a vývoj v ceně výroby a prodeje. Výsledek ukázal, že spotřeboval svůj kapitál na začátku roku 1902 bez záruky jakéhokoli podstatného obratu.  A právě na začátku roku 1902 Buick založil druhou společnost – Buick Manufacturing Company, která se měla soustředit na výrobu a prodej motorů pro jiné automobilové společnosti, tak i na výrobu a prodej vlastních automobilů. Znovu se ale objevily finanční problémy spojené s výrobou a vývojem automobilů; na konci roku 1902 již Buickovi nezbývaly žádné peníze, pochlubit se v tom okamžiku mohl pouze jedním automobilem. Díky tomu, že se soustředil na vyvíjení, mohl vyvinout motory, které měly visutý ventil (tzv. „Valve-in-Head“). Tato revoluční metoda výroby motorů umožnila vyrobit mnohem silnější motory než v té době používané motory s ventily na boku. Motory s visutým ventilem využívala většina výrobců aut, nyní však tyto motory pravidelně vyrábí pouze GM a Chrysler. Všechny moderní motory jsou v podstatě odvozené od toho, který vynalezl Buick.  Peníze mu však dlouho nevydržely, a tak byl Buick nucen pomoci si půjčkou 5 tisíc dolarů od svého přítele a automobilového nadšence Benjamina Briscoea. S jeho finanční pomocí mohl Buick založit společnost Buick Motor Company, která se později stala základem General Motors.  Buick zemřel 5. března 1929 na rakovinu tlustého střeva.", "section_level": 1}], "src_summary": "David Dunbar Buick (17. září 1854 Arbroath, Angus, Skotsko – 5. března 1929, Detroit) byl americký vynálezce a zakladatel společnosti Buick Motor Company. Narodil se ve Skotsku ve městě Arbroath. Když mu byly dva roky, jeho rodiče emigrovali do Spojených států, do Detroitu ve státě Michigan.", "tgt_summary": "大卫·邓巴·别克(英语:David Dunbar Buick,1854年-9月17日-1929年-3月5日)是苏格兰裔美国底特律发明家,以创立别克汽车公司而知名,他于1899年至1906年领导该公司及其前身,将其打造为美国最知名的汽车品牌之一。此外,别克还发明了把铸铁浴缸涂上搪瓷的制造过程和OHV引擎。", "id": 101299}
{"src_title": "Milionář z chatrče", "tgt_title": "貧民百萬富翁", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Mladý Jamal Malik z chudinské čtvrti v Bombaji se takřka bez vzdělání přihlašuje do indické adaptace soutěže Chcete být milionářem? a navzdory všem očekáváním se dostává až do finále, kde má možnost odpovědět otázku za 20 milionů rupií. Finále má však proběhnout až druhého dne a mezi tím jej zadrží nelítostná indická policie a mučením se z něj snaží dostat, jak podváděl, jak je možné, že zná odpovědi na otázky.  Jamal začíná vyprávět svůj příběh plný životních ztrát a těžkých období, kterými prošel spolu se svým bratrem Salimem a kamarádkou Latikou. Policistům je nakonec zřejmé, že Jamal otázky nikde nestudoval, ale sám se s odpověďmi na ně setkal ve svém životě; jsou jeho osudem.  Děj začíná, když je Jamalovi přibližně 9 let a při nepokojích zahyne jeho matka. On prchá spolu se svým méně poctivým bratrem a záhy se hlavní hrdina setkává se stejně starou Latikou. Na útěku jim pomůže dobrý muž, který je vezme do svého tábora pro děti, kde jim dá jídlo a vše potřebné. Záhy se však ukáže, že uvnitř není takový, jako vypadá navenek (pro vlastní profit mrzačí děti, které mu důvěřují), a Jamal chce se Salimem a Latikou uprchnout. Latice se to ale nepodaří.  Bratři se jistou dobu živí prodejem a drobnými krádežemi ve vlacích, poté se dostávají k Tádž Mahalu, kde kradou boty a předstírají, že jsou průvodci. Po nějaké době se vrací do Bombaje a vyhledají Latiku, která pracuje stále pro stejného muže jako tanečnice. Jamalův bratr tohoto zločince zastřelí a všichni tři společně prchají. Salima si však vyhlídne vlivnější konkurent zabitého a Salim pro něj začne spolu s Latikou (proti její vůli) pracovat.  Děj navazuje, jakmile má Jamal přibližně 18 let a pracuje pro telefonního operátora jako asistent. Setkává se se svým bratrem, který je nyní pravou rukou zločineckého šéfa města, a také s Latikou, která s ním musí žít. Pokusí se ji osvobodit, avšak zločinecká organizace mu v tom zabrání. Jamalovi se dostává příležitosti přihlásit se do soutěže Chcete být milionářem? a učiní tak. Doufá totiž, že jeho milovaná Latika se bude dívat, přestože má od svého pána zakázáno tento pořad sledovat.  Moderátor Jamalovi na sebevědomí moc nepřidává – naopak se jej snaží shodit, aby byl sám hvězdou č. 1. Jamalaovi se však v soutěži daří a moderátor se mu pokusí v reklamní pauze poradit špatnou odpověď. Jamal ho ale prokoukne a dostává se až k poslední otázce, která přichází až po mučení policií a postupném převyprávění celého svého životního příběhu.  Jakmile se Latika dozvídá, že je Jamal v soutěži, za pomoci jeho bratra uniká. Ten sám zastřelí svého šéfa, za což si vyslouží okamžitou smrt od jeho kumpánů. Latika se snaží dostat do studia. To se jí ale nepodaří kvůli zácpě způsobené tím, že celá Indie napjatě sleduje soutěž. Jamal si při poslední otázce neví rady, a tak použije poslední nápovědu a zavolá na mobil bratra. Ten však dal mobil Latice na útěku, takže se Jamal dovolá jí. Ačkoli mu nedokáže poradit, je Jamal rád, že to přežila a že slyší její hlas. Odpověď tipne a vyhrává 20 milionů rupií. Zanedlouho po soutěži se setkává se svou láskou na nádraží.", "section_level": 1}], "src_summary": "Milionář z chatrče (anglický originál: \"Slumdog Millionaire\") je britský film z roku 2008 s dramatickým a romantickým podtextem, který se odehrává v Indii. Film je volnou adaptací prvotiny indického diplomata Vikase Swarupa, jež se stala světovým bestsellerem. Z anglického originálu \"Q and A\" do češtiny přeložil Šimon Pellar, kniha u nás vyšla pod názvem \"Kdo chce být miliardářem\" po premiéře filmu vydána s názvem \"Milionář z chatrče\".", "tgt_summary": "是一部于2008年上映的电影,由英国导演丹尼·鲍伊执导,赛门·鲍佛伊编剧,与洛芙琳·坦丹在印度共同执导,电影是根据印度英语文学作家与外交家维卡斯·史瓦卢普(Vikas Swarup)于2005年的作品《Q&A》所改编。", "id": 2337721}
{"src_title": "Montpelier", "tgt_title": "蒙彼利埃 (佛蒙特州)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První osadníci na místo dnešního Montpelieru přišli v roce 1787. 14. srpna 1781 byl obecným shromážděním Vermont povýšen na osadu plukovníkem Jacobem Davisem, který místo pojmenoval po francouzském městě Montpellier. V roce 1805 byl Montpelier zvolen za hlavní město Vermontu, až roce 1818 Montpelier získal status vesnice a 1895 se pak z něj stalo město.", "section_level": 1}, {"title": "Zeměpis.", "content": "Montpelier leží v nížinné nadmořské výšce (182 m n. m.), obklopená kopci a žulovými skalními převisy. Město leží na řece Winooski, která městu „naděluje“ periodické záplavy, z nichž nejhorší zažilo městečko v roce 1927 a 1992.", "section_level": 1}, {"title": "Počasí.", "content": "Průměrné teploty se v průběhu roku pohybují přibližně v rozmezí typickém pro Česko. Rozdíl mezi nejchladnějšími a nejteplejšími měsíci činí až k 30 °C. Srážky se pohybují mezi 60-80 mm, z čehož nejnižší jsou v únoru (kolem 50 mm) a nejvyšší v srpnu (kolem 100 mm).", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Spolu s městečkem Barre tvoří Montpelier mikrokonurbaci. V osmitisícovém hlavním městě žije 1940 rodin v 3739 domech nebo bytech. Od začátku minulého století se počet obyvatel přehoupl šest tisícovek, zajímavostí je, že v 50.-60. letech sahal až k číslu 8800, ale od 70. let je znát odsun obyvatel z hlavního města. Věkové složení obyvatelstva zahrnuje přibližně 21 % dětí a mladistvých do 18 let, 8,6 % dospělých do 24 let, 28 % do 44 let, 27 % do 65 let a 15 % seniorů, s průměrným věkem 40 let. Poměr mužů a žen je 84:100.  Montpelier je z 96 % městem bělochů, asijskoamerická a afroamerická komunita tvoří každá necelé procentní zastoupení, ostatní etnika ještě méně.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příjmy a hrubý domácí produkt.", "content": "Medián příjmu domácností je 37 513 (nepatrně nad celoamerický průměr), medián příjmu rodin ale činí 51 818 dolarů za rok. Příjem na hlavu je 22 599 dolarů. 9,8 % populace žije na nebo pod úrovní chudoby.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "V okolí Montpelieru se těží a zpracovává žula. Až do roku 2006 v městě fungovala výrobna kolíčků na prádlo. Většina podniků v Montpelieru je vlastněna místními obyvateli.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Město má jednu střední školu (\"Montpelier High School\"), z vysokých škol \"Vermont College of Fine Arts\" – uměleckou školu zaměřenou na tvůrčí psaní (se specializací na psaní pro děti). Nezávislé studování s akademickými kurzy a workshopy nabízí program(y) \"The Union Institue and University of Vermont Center Master of Education program\".", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Protože Montpelier byl vybrán kvůli své centrální poloze v rámci státu Vermont, je s ostatními obcemi nejlépe dostupný. Nalézá se na dálnici Interstate 89 a lze se do něj dostat i z exitu 8 na U.S. Route 2 a Vermont Route 12. Autobusovou dopravu zajišťuje \"The Green Mountain Transit Authority\" (GMTA).  Pro železniční dopravu je přístupný národní železniční systém pro cestující - Amtrak, který na severovýchodním pobřeží operuje mezi městy St. Albans a Washington, D. C.  Letecky má Montpelier nejblíže přístupné letiště Edward F. Knapp State Airport, ale pouze pro soukromé lety. Pro komerční lety je nejbližší letiště Burlington International Airport, které je ovšem od města vzdáleno asi 56 km.  Pro dopravu po vlastní ose je Montpelier dobrá volba jak pro pěší turisty tak pro cykloturistiku, neboť mu nechybí turistické a cyklostezky od vzdálenějšího okolí až po centrum.", "section_level": 1}], "src_summary": "Montpelier je hlavní město amerického státu Vermont. Mimo to je též sídelní město kraji \"Washington County\" tohoto státu. Podle údajů z roku 2010 v něm žilo 7855 obyvatel, což z něj dělá nejmenší hlavní město amerického státu v USA.", "tgt_summary": "蒙彼利埃 (Montpelier, Vermont)是美国佛蒙特州州府、华盛顿县县治。位于该州中部、威努斯基河北岸,与巴里合称为双城。根据美国2000年人口普查,人口为8,035 人,是全美人口最少的州府。", "id": 1038077}
{"src_title": "Garmin", "tgt_title": "Garmin", "src_document": [{"title": "Zakladatelé a původ společnosti.", "content": "Gary Burrell, narozen 1937, vzděláním elektroinženýr, původně pracoval ve společnosti King Radio, která vyráběla letecké vysílačky a kde pracoval i na projektech vysílaček pro firmu Boening. Společnost se později spojila se společností Alied Corporation.  Min H. Kao (Čínsky: 高民環), se narodil roku 1949 v malém městě v Tchaj-wanu] zvaném Chushang v okrese Nan-tchou. Po studiích na Národní tchajwanské univerzitě studoval ve Spojených státech na univerzitě v Tennessee. Následně pracoval pro NASA a Armádu Spojených států.  Kao byl najat Burrellem do pobočky bývalé King Radio, tehdy již jako Allied ́s King, která měla na starost vývoj armádní navigace za použití systému GPS. Burrell opustil společnost v roce 1989. Systém GPS tehdy ještě nebyl plně funkční a byl upravován za pomoci raketoplánu Challenger. Ke zprovoznění došlo v květnu 1989.  Burrell sám neplánoval založit společnost, ale pokud by k tomu mělo dojít, tak jedině s Kaem. Oba se shodli, že budoucnost navigace spočívá ve využití družic GPS.  Původně založená společnost se jmenovala ProNav, ale protože konkurence začala používat název ProNav, změnili název na GARMIN, což je spojení prvních tří písmen ve jménech zakladatelů \"(GARy - MIN)\".", "section_level": 1}, {"title": "Produkty.", "content": "V současné době se společnost zabývá výrobou a vývojem téměř veškerých typů navigačních GPS přijímačů. Kromě turistických navigátorů a automobilových zařízení nabízí také přístroje pro lodě, letadla a poslední dobou také sportovní elektroniku, mezi kterou patří chytré sportovní GPS hodinky, cyklistické GPS cyklopočítače nebo hodinky a měřící zařízení pro hráče golfu.  V oblasti \"turistických navigátorů\", které se využívají hojně také pro hru Geocaching má Garmin dnes dominantní postavení. V oboru \"přijímačů pro automobily\" se na trhu dělí především s konkurenční firmou TomTom, ale také Nokia, Blaupunkt, Mio, Navigon a dalšími.", "section_level": 1}], "src_summary": "Garmin International Ltd. je společnost, kterou v roce 1989 založili Gary Burrell a Min Kao \"(odtud název GarMin)\". Společnost se zaměřila na vývoj a výrobu civilních GPS přijímačů, které do té doby byly určené výhradně pro vojenské využití. Společnost se zaměřila na několik oblastí, pro které začala nabízet své výrobky využívající GPS: letecké, námořní, outdoorové, automobilové a letecké avioniky. Hlavní sídlo společnosti je ve státě Kansas, v USA. Největší výrobní závod, Garmin (Asia) Corporation je situován ve městě Sijhih na Tchaj-wanu.", "tgt_summary": "佳明(台湾称台湾国际航电,香港称Garmin),由Gary Burrell与高民环于1990年成立,为创办于1989年的Garmin Ltd.()最大的子公司与主要生产力,总部座落美国堪萨斯州。发展全球定位系统、智能手表与其他消费性产品。", "id": 780644}
{"src_title": "Subaru Impreza", "tgt_title": "速霸陸Impreza", "src_document": [{"title": "První generace.", "content": "Vyrábí se do roku 2001 v japonské Gunmě. Kromě dvou- a čtyřdveřového sedanu se vyráběla jako pětidveřové kombi, které ale mělo menší základní objem zavazadlového prostoru. Některé Imprezy se slabšími motory 1,6 l nebo 1,8 l měly pouze pohon předních kol. Od roku 1994 se vyrábí vrcholná verze WRX STi. Automobil je nasazen do mistrovství světa v rallye. Soutěží zde původně model Impreza 555 s motorem Supertec. V roce 1997 prošla první generace faceliftem.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá generace.", "content": "Vyráběla se v letech 2001 až 2007. Ve výrobě dvoudveřového sedanu se již nepokračovalo. Vůz měl být větší a bezpečnější. Původní design bodových světlometů u vrcholné verze WRX STi byl mnohými kritizován. Proto již v roce 2004 prošel model faceliftem a získal nové oválné světlomety. další změna přišla v roce 2006. Tehdy byl vzhled masky chladiče upraven podle SUV Subaru Tribeca.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí generace.", "content": "Vyrábí se od roku 2007. Poprvé se objevila jako pětidveřový hatchback, ze kterého je odvozeno i nejvýkonnější provedení WRX STi. Poprvé byla nová generace představena na autosalonu v New Yorku v roce 2007. Poprvé jsou v nabídce i vznětové motory. V roce 2010 byl představen sedan Subaru WRX STI.", "section_level": 1}, {"title": "Subaru Impreza XV.", "content": "Jedná se o crossover, který byl představen na Ženevském autosalonu v roce 2010. Vůz má zvýšenou světlou výšku a plastové doplňky. V interiéru je hnědé čalounění. Tato Subaru Impreza XV se v názvu změnila po roce 2011 pouze na Subaru XV a rovněž nejvýkonnější řada Subaru Impreza WRX STi (221 kW) byla přejmenována na Subaru WRX STi.  Subaru Impreza se vyrábí i nadále (2016), jako sedan i jako hatchback. Používány jsou motory s objemem 2,0l.", "section_level": 2}, {"title": "Závodní verze.", "content": "Ve skupině A závodil vůz Subaru Impreza 555 od sezony Mistrovství světa v rallye 1993, kdy nahradil typ Subaru Legacy RS. Impreza 555 získala 2 tituly pro Subaru World Rally Team v sezonách Mistrovství světa v rallye 1995 a Mistrovství světa v rallye 1996. V roce 1995 se s ní Colin McRae stal Mistrem světa. V sezoně Mistrovství světa v rallye 1997 byl tým jedním ze dvou prvních, kteří upravily vozy pro kategorii WRC a opět získal titul v poháru konstruktérů. Tituly pro jezdce ještě vybojovali piloti v letech 2001 a 2003.  Imprezy WRX STI často vítězí mezi vozy skupiny N.", "section_level": 1}, {"title": "Verze WRC.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Model 1997.", "content": "Impreza byla jedním z prvních dvou vozů v nové kategorii World Rally Car. Všechny 3 diferenciály byly řízeny počítačem. Oproti konkurenci měl vůz ideální rozložení hmotnosti na nápravy. Hmotnost byla nízká a motor typu boxer zajišťoval nižší těžiště automobilu. Motor byl shodný jako v pozdějších modelech, čtyřválcový boxer o objemu 1994 cm o výkonu 221 kW a točivém momentu 471 Nm s rozvodem 2x DOHC. Automobilka tradičně používala pneumatiky Pirelli. První start byl na Rallye Monte Carlo 1997, kde zvítězil Pietro Liatti.  Rozměry", "section_level": 3}, {"title": "Model 2000.", "content": "Model 2000 technicky vychází z modelu 1997, ale prošel rozsáhlou modernizací. Byl upraven systém cirkulace vzduchu. Nové bylo výfukové potrubí, přepracované odpružení a elektronické jednotky diferenciálů. Prvním startem byla Portugalská rallye 2000, kde zvítězil Richard Burns.", "section_level": 3}, {"title": "Model 2001.", "content": "verze 2001 byla historicky druhým modelem automobilky v kategorii WRC. Jednalo se o zcela nový vůz. jelikož byla v druhé generaci ukončena výroba kupé, byl jako základ použit čtyřdveřový sedan. Vývoj měla opět na starost firma Prodrive. Richard Burns získal s tímto vozem titul mistra světa v roce 2001. První start proběhl na Rallye Monte Carlo 2001.  Rozměry", "section_level": 3}, {"title": "Model 2002.", "content": "Model 02 pohání zážehový čtyřválcový boxer o objemu 1994 cm3 a výkonu 300 k přeplňovaný turbodmychadlem. Výfukový systém je potažen keramikou a ohnivzdorným obalem. Vůz je vybaven elektronickým systémem řízení motoru, transmisí a podvozku. V interiéru je dotykový LCD monitor s osmi režimy obrazovek. Převodovka je šestistupňová elektro-hydraulická Prodrive. Vůz používá pneumatiky Pirelli obutá na kolech OZ. Rozměry byly shodné s předchozím modelem.", "section_level": 3}, {"title": "Model 2003.", "content": "Ačkoliv přechod u civilního vozu byl jen kosmetický, u specifikace WRC se jednalo o zcela nový vůz. Verze WRC byla nakonec představena dříve než sériový model. Kompletně nové bylo turbodmychadlo, vačky, výfuk a elektronika. Petter Solberg získal s tímto vozem titul v mistrovství světa v rallye 2003. Poháněl ho stále stejný motor, který již ale dosahoval točivého momentu 589 Nm. Rozměry vozu zůstaly opět zachovány, jen délka byla větší o 10 cm. První start proběhl na Rallye Monte Carlo 2003.", "section_level": 3}, {"title": "Model 2004.", "content": "Firma Prodrive tento model oproti verzi 2003 zejména odlehčila. Opět byla změněna elektronika. Prvním startem byla Mexická rallye 2004", "section_level": 3}, {"title": "Model 2005.", "content": "Oproti předchozímu roku byla rozšířena karoserie na 1800 mm. Změněna byla i vstřikovací lišta a turbodmychadlo. Po dlouhé spolupráci s firmou OZ tentokrát disky kol vyrobila společnost BBS. Premiérovou soutěží se stala Mexická rallye 2005, kde zvítězil Solberg.", "section_level": 3}, {"title": "Model 2006.", "content": "Model 2006 byl opět zcela nový a neměl s předchozím vozem mnoho společného. Vzhled vozu byl upraven podle faceliftu sériového modelu. Kvůli úpravě pravidel musela mít mechanické diferenciály. Prvním startem byla Rallye Monte Carlo 2006.", "section_level": 3}, {"title": "Model 2008.", "content": "Model 2008 vycházel ze třetí generace. Soutěžil necelou sezonu Mistrovství světa v rallye 2008 a když nevybojoval žádné vítězství, tak se tým z mistrovství stáhnul.", "section_level": 3}], "src_summary": "Subaru Impreza je automobil střední třídy, který od roku 1993 vyrábí japonská automobilka Subaru. Vůz má stálý pohon všech kol nebo výjimečně pouze předních kol. Impreza byla pravidelným účastníkem rallye, kde získala mnoho úspěchů.", "tgt_summary": "速霸陆Impreza()为日本富士重工业于1992年起制造、贩售的紧凑型轿车,中国大陆的官方翻译名称为翼豹,台湾的车迷则习称硬皮鲨。自1992年推出以来即为速霸陆汽车的主力车种之一,搭载了该公司向来标榜的水平对卧引擎及全时四轮驱动系统,并衍生出速霸陆Forester、速霸陆XV、速霸陆WRX等车款。车名「Impreza」乃为英语「impresa(箴言、徽章)」的造词。", "id": 3048856}
{"src_title": "Leó Szilárd", "tgt_title": "利奧·西拉德", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Leó Szilárd se narodil jako nejstarší syn úspěšného židovského inženýra. Původně se rodina jmenovala Spitz, ale v roce 1900 si jméno změnila na Szilárd. Fyzikou se Leó začal zabývat už ve třinácti letech. Své studium započal na Technické škole v Budapešti, ale kvůli politickému napětí a nevhodným studijním podmínkám odchází roku 1919 spolu s mladším bratrem do Berlína.", "section_level": 1}, {"title": "Působení v Německu (patent na urychlovač částic a elektronový mikroskop).", "content": "V Berlíně studoval na Technische Hochschule, ale vlivem Alberta Einsteina, Max von Laueho, Erwina Schrödingera, Waltera Nernsta a Fritze Habera (kteří tehdy vyučovali v Berlíně) se více zaměřil na fyziku. Roku 1921 ukončil studium v Technische Hochschule a zapsal se na Berlínskou univerzitu. Po jedné z přednášek ukázal Leó Szilárd své práce Albertu Einsteinovi, kterého zaujaly, a od té doby ho Leó často doprovázel domů. Roku 1922 získal doktorát „cum laude“ po předložení své dizertační práce „Pokles entropie v termodynamické soustavě vlivem inteligentní bytosti“, která vzbudila v odborných kruzích velký ohlas. Touto prací dalece předběhl svou dobu, neboť zkoumá a v podstatě i popisuje souvislost mezi informací a druhým termodynamickým zákonem.  Mezi lety 1925 až 1933 získal několik patentů, z nichž osm společně s Albertem Einsteinem. V roce 1929 si dává patentovat urychlovač částic a roku 1931 elektronový mikroskop. 2. března 1931 podal spolu s Einsteinem patent na nový typ chladničky. I když v běžném životě se princip vynálezu neujal, stále se užívá na chlazení atomových reaktorů.  V tomto období působil Leó Szilárd jako pomocný profesor a později i několikrát přednášel teoretickou fyziku spolu s Ervinem Schrödingerem. Také přednášel společně s Lisou Meitnerovou chemii a jadernou fyziku.", "section_level": 2}, {"title": "Působení v Anglii (patent na řetězovou reakci).", "content": "Když se v roce 1933 dostali k moci v Německu nacisté, vycítil Szilárd příchod nových časů: „Sbalil jsem si dva kufry, abych mohl v kterémkoliv okamžiku opustit zemi“. Po požáru Reichstagu nastoupil na rychlík do Vídně. Druhého dne tentýž vlak (a na rozdíl od předchozího dne zcela plný) zastavili nacisté na hranicích a přinutili všechny Židy vystoupit. Koncem března odcestoval do Anglie. „V dětství mě zajímaly pouze dvě věci: fyzika a politika, ale nikdy bych si nemyslel, že tyto dvě věci spolu budou někdy souviset. Za svůj život vděčím pravděpodobně svému politickému rozhledu a fyzice vděčím za to, že je můj život zajímavý“ vzpomínal později Szilárd.  Szilárd spolu s Hansem Bethem umožnil zaměstnání mnohým uprchlým vědcům na anglických univerzitách. Později přesvědčil sira Wiliama Beveridge, aby založil organizaci Academic Assistance Council, jejímž cílem bylo pomáhat vědcům, kteří uprchli před nacismem. Roku 1934, v Londýně měl na půdě Royal Society přednášku Ernest Rutherford, který hovořil o obrovské energii ukryté v atomovém jádru. Také prohlásil, že není možné praktické využití atomové energie, neboť na Zemi nelze vytvořit potřebný proces. S jeho závěry Leó Szilard nesouhlasil a vyslovil myšlenku, že pokud by existoval dostatečně nestabilní prvek, který by uvolnil dva neutrony poté, co jeden pohltí, bylo by možné s tímto prvkem vytvořit řetězovou reakci, za předpokladu, že by ho bylo kritické množství. To však byl princip atomové bomby. Roku 1934 a roku 1936 podal dva patenty do British Admirality týkající se dané problematiky. Jeden byl veřejný a druhý tajný. Protože nevěděl, s kterým prvkem je reakce uskutečnitelná, doporučil beryllium, brom a uran. Jeho žádost na 8 tisíc liber pro další výzkumy byla zamítnuta. Později prohlásil, že by měl obdržet Nobelovu cenu, neboť pokud by výzkum proběhl, byla by atomová bomba objevena dříve, což by změnilo dějiny.  V roce 1935 Szilárd získal status uprchlíka a pokračoval ve výzkumu v oblasti jaderné fyziky v Clarendon Laboratory. Soustředil se na výzkum iridia, které vykazovalo zvláštní izotopovou aktivitu. Své kolegy se snažil přesvědčit, že atomová energie má praktické využití, avšak zároveň představuje hrozbu a proto by měl výzkum probíhat pod určitým dohledem. V roce 1937 pokračoval ve výzkumech v Oxfordu s Jamesem Tuckem a naplánoval elektronový urychlovač. V období schválení Mnichovské dohody byl Leó Szilard na přednášce ve Spojených státech, a vzhledem k britským ústupkům vůči nacistům se rozhodl odstěhovat do New Yorku.", "section_level": 2}, {"title": "Spojené státy americké (Projekt Manhattan a patent na atomový reaktor).", "content": "V New Yorku na Kolumbijské univerzitě spolupracoval s Walterem Zinnem na neutronových emisích. Poté, co zjistil, že iridium není vhodné na uskutečnění řetězové reakce, začal se zkoumáním uranu. V lednu 1939 ho zasáhla zpráva, že v Německu došlo ke štěpení uranu a že se rozpadá na dvě jádra, pravděpodobně s menším počtem neutronů.  S blížící se válkou se Szilárd stále více zabýval myšlenkou na sestrojení atomové bomby. Vědělo se, že Němci pokračují v atomovém výzkumu. Společně s Albertem Einsteinem proto sepsal dopis prezidentu USA, ve kterém informovali o možném využití atomové energie pro vojenské účely a varovali, že by Němci mohli získat ničivou zbraň dříve než spojenci. Dopis bývá označován jako Einsteinův dopis či jako Einstein-Szilárdův dopis. Roosevelt na přezkoumání informací ustavil komisi. Szilárd, Wigner a Teller byli pozváni, aby vysvětlili svůj postoj. Když se komise zeptala, kolik peněz by potřebovali na výzkum, Wigner odpověděl, že bude stačit 6000 dolarů, které poté obdrželi. Tento výzkum posléze přerostl v projekt Manhattan. Zkonstruování reaktoru měl na starosti Enrico Fermi spolu se Szilárdem, chemické postupy měl na starosti Wigner a matematické výpočty John von Neumann. Projektu Manhattan se zúčastnilo mnoho vědců z různých zemí a nakonec stál více než 2 miliardy dolarů. S uranem se jim nedařilo provést řetězovou reakci, protože neutrony štěpily jen lehký uran U235. Ostatní atomy ale neutrony pohlcovaly, zpomalily a nakonec i zastavily řetězovou reakci. Proto byl okolo uranu rozmístěn grafit, který zpomaloval rychlost neutronů a těžký uran je už nepohlcoval. Roku 1941 se pod Szilárdovým vedením podařilo v Oak Ridge vyrobit grafit s dosud nevídanou čistotou. Poté se ale zjistilo, že čistý grafit už nepohlcuje neutrony, ale zpomaluje proces natolik, že není vhodný na výrobu atomové bomby. Proto byly vypracovány nové postupy. První možností bylo oddělit od sebe lehký a těžký uran, který by se následně stal vhodným na uskutečnění řetězové reakce. Tento postup byl však velmi obtížný. Druhá možnost počítala s tím, že během pomalé řetězové reakce těžký uran pohltí neutrony, které během několika dní přemění uran na plutonium.  Szilárd se v roce 1942 přestěhoval do Chicaga a do roku 1946 pracoval jako vedoucí fyzik spolu s Arthurem Comptonem na Chicagské univerzitě v Metallurgical Laboratory. Tato laboratoř byla jedním z vedoucích středisek projektu Manhattan. V roce 1942 započala v údolí Oak Ridge výroba zařízení potřebných na zkonstruování atomové bomby, toto místo byla označováno jako Manhattan District.  2. prosince 1942 Fermi a Szilárd společně s dalšími představili první nukleární řetězovou reakci na Chicagské univerzitě v reaktoru postaveném v podzemí stadionu Stagg Field. Rozměry reaktoru byly obrovské, skládal se z 45 000 grafitových bloků. Tento pokus potvrdil Szilárdovu myšlenku, že atomovou energii lze využít.", "section_level": 2}, {"title": "Období po druhé světové válce.", "content": "Po kapitulaci Německa Szilárd napsal další dopis prezidentu Rooseveltovi, v němž doporučil stanovení mezí na použití atomových zbraní. Roosevelt ale zemřel dříve, než dopis doručili. Po válce byl patent na jaderný reaktor udělen společně Fermimu a Szilárdovi, následně ho vláda USA odkoupila za symbolický jeden dolar. V roce 1947 se Szilárd zaměřil na nukleární biologii a spolupráci s Aaronem Novickem. V únoru 1950 Szilárd navrhl kobaltovou bombu, nový typ nukleární zbraně používající kobalt, která podle něj by mohl zničit veškerý život na planetě.  Informace", "section_level": 2}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Patenty", "section_level": 1}], "src_summary": "Leó Szilárd (11. února 1898, Budapešť – 30. května 1964, La Jolla, Kalifornie) byl americký fyzik maďarsko-židovského původu.", "tgt_summary": "利奥·西拉德(,1898年-2月11日-1964年-5月30日),匈牙利裔美国核物理学家、发明家,美国芝加哥大学教授,曾参与美国曼哈顿计划。1933年他构想出了核链式反应,并于1939年协助阿尔伯特·爱因斯坦致信美国总统富兰克林·罗斯福(史称“爱因斯坦—西拉德信”),直接促成了曼哈顿计划的启动。", "id": 2911208}
{"src_title": "Version 7 Unix", "tgt_title": "Version 7 Unix", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Již první verze Unixu získaly velkou oblibu zejména jako vhodné prostředí pro tvorbu programů, psaní dokumentů a jednotící pracovní prostředí. Tento úspěch přivedl firmu AT&T k myšlence na komerční zhodnocení. Sedmá verze Unixu, také známá pod názvem \"Version 7 Unix\" nebo také V7, byla důležitá verze unixových operačních systémů. Tato verze byla poslední široce rozšířenou verzí vyvinutou Bell Laboratories před komercializací Unixu na počátku 80. let 20. století. Předchozí verze vyšla v roce 1975, následující verze v letech 1985, respektive 1986. Poslední verze pak roku 1989. Verze V7 byla vyvinuta pro společnost DEC pro jejich minipočítače PDP-11. Později byla přenesena i na jiné platformy. Tyto verze z Bell Laboratories byly vydávány i s uživatelskou příručkou pro uživatele. Sedmé edici Unixu předcházela šestá, která byla první verzí, jež byla distribuována mimo Bell Laboratories a rozšířila se do ostatních společností. Tato verze se ve své době, tedy v 70. letech stala standardním nástrojem v univerzitním světě. Verzi V6 a V7 portovala Wollongong University. V7 byl první snadno přenositelný Unix a měl již všechny podstatné vlastnosti současných systémů UNIX. Avšak si ponechal svojí prvotní jednoduchost. Tato verze bývá označována některými pamětníky za „poslední opravdový UNIX“. První pracovní stanice Sun Microsystems běžely na V7, dále pak i UniSoft a první verze Xenixu byla odvozena od verze V7. VAX port též nazývaný jako UNIX/32V byl přímý předchůdce populární rodiny 4BSD Unixových systémů. Digital Equipment Corporation distribuovali vlastní minipočítače PDP-11, kterou si nazvali V7M. Této skupině se povedlo lépe opravit chyby a doplnili tuto verzi o mnoho ovladačů. Tato skupina později stála u vzniku Ultrixu. Vývoj Unixu dále pokračoval osmou verzí, která byla používána pro vývoj systému ve společnosti Berkeley Software Distribution, konkrétně se jednalo o systém 4.1BSD. Po desáté verzi Unixu se v Bell Laboratories soustředili hlavně na výzkum jejich operačního systému Plan 9.", "section_level": 1}], "src_summary": "Version 7 Unix je v informatice jedna z prvních velmi důležitých verzí operačního systému Unix, kterou firma AT&T vydala v roce 1979.", "tgt_summary": "UNIX第七版(英语:Version 7 Unix),又称Version 7,V7,在1979年推出,是贝尔实验室释出的最后一个可自由散布的Unix操作系统版本,AT&T后续开始研发商业Unix版本,取代这个版本。它在迪吉多公司的PDP-11上运行,是第一个具备可移植性的操作系统。迪吉多公司曾经推出他们自己的版本,称为V7M。", "id": 2958468}
{"src_title": "Aragonit", "tgt_title": "霰石", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Aragonit vzniká při nízkoteplotních a připovrchových podmínkách, je pozdním minerálem hydrotermálních ložisek a epitermálních žil, hojný je na termálních pramenech a gejzírech. Vzniká při rozkladu vápenatých čedičů a jejich láv autohydratací. Recentní je v sedimentech či je přítomen jako složka krápníků.  Podmínky vzniku aragonitu:", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "Tvoří krátce či dlouze prismatické krystaly, sloupcovité či vláknité krystaly, tvoří stébelnaté, pizolitické (hrachovec) či vřídlovcovité (vřídlovec) agregáty. Jsou známy dvojčaté srůsty dle [110], ojediněle je znám srůst tří krystalů, čímž vzniká pseudohexagonální vzhled.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Krystalografie.", "content": "Aragonit krystaluje v rombické soustavě - ortorombická dipyramida 2/m 2/m 2/m, grupa P mcn. Rozměry buňky: a=4,959, b=7,968, c=5,741, Z=4, 2V=18-19°. Při teplotě nad 400 °C přechází v kalcit.", "section_level": 2}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Tvrdost 3,5-4 (Mo), hustota 2,94 g/cm. Štěpnost je zřetelná podle {010}. Není radioaktivní, má lasturnatý lom. Diamagnetický.", "section_level": 2}, {"title": "Optické vlastnosti.", "content": "Barvy je bílé, šedé, žlutobílé, nazelenalý, načervenalý, žlutobílý, modravý, fialový, též bezbarvý. Je průhledný až průsvitný, pleochroismus není znám, je termoluminiscenční. Vryp bílý či bezbarvý. Lesk skelný na plochách krystalů, smolný na lomových plochách.", "section_level": 2}, {"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Procentuální zastoupení prvků", "section_level": 2}, {"title": "Odrůdy.", "content": "Mossottit s příměsí Sr, nicholsonit se zinkem, tarnowicit s olovem, vřídlovec, hrachovec, železný květ, onyxový mramor či zeiringit", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné minerály.", "content": "Ze skupiny aragonitu - stronciantit, witherit, cerusit, alstonit, barytokalcit, olekminskit, paralstonit", "section_level": 1}, {"title": "Parageneze.", "content": "V gosanech s kalcitem, cerusitem, limonitem, malachitem, na autohydratačních žilách s dolomitem, kalcitem, hydromagnezitem, artinitem, brucitem, na hydrotermálních žilách s galenitem, fluoritem, wulfenitem", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Aragonit nemá praktické využití, je ale ceněným sběratelským minerálem. Odrůda onyxový mramor bývá používán jako ozdobný minerál či je broušen jako kabošon.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aragonit je uhličitan vápenatý, chemický vzorec je CaCO. Typická barva je bílá, šedá, modravá, žlutobílá. Název poprvé použil Werner roku 1796 podle místa původu, uznán IMA. Soustava je ortorombická (kosočtverečná) - 2/m 2/m 2/m. Systematické zařazení podle Strunze je 5/B.04-10, skupina aragonitu, bezvodé uhličitany.", "tgt_summary": "霰石(Aragonite),又称“文石”,是碳酸盐矿物。方解石与霰石皆是自然发生并常见的两种碳酸钙多形体。霰石的晶格与方解石的晶格不同,所以晶体的形状也不同。霰石的形状也许是柱状晶体或是纤维状,偶尔地也有分叉钟乳石状的,这种形状叫做钢花。", "id": 1466764}
{"src_title": "Velkopáteční dohoda", "tgt_title": "贝尔法斯特协议", "src_document": [{"title": "Strany a struktura.", "content": "Dohoda byla uzavřena mezi vládami Irska a Spojeného království, a osmi politickými stranami nebo uskupeními v Severním Irsku: Ulsterskou unionistickou stranou, Sociálnědemokraticko a labouristickou stranou, Sinn Féin, Alianční stranou Severního Irska, Progresivní unionistickou stranou, Severoiskou ženskou koalicí, Ulsterskoou demokratickou stranou a Labouristickou koalicí.  Dohoda se skládala ze dvou částí:  Původní mezivládní dohoda obsahovala pouze čtyři články; je to právě tento text, která je právní dohodou, jenž byla později začleněna do podrobnější dohody. Tato rozšířená dohoda může být označována jako \"Mnohostranná dohoda\", na rozdíl od původní mezivládní \"Belfastské dohody\".  Nejasné vyznění některých částí dohody, popisované jako „konstruktivní dvojznačnost“, pomohlo zajistit přijetí dohody a sloužilo k odložení diskuze o těch nejvíce kontroverzních tématech, které zahrnovali například rozpuštění paravojenských organizací, reformu policie, normalizaci Severního Irska.", "section_level": 1}, {"title": "Status Severního Irska.", "content": "Dohoda připustila, že:  Oba tyto pohledy byly uznány jako legitimní.  Dosažená dohoda spočívala v tom, že Severní Irsko zůstane součásti Spojeného království, dokud si většina obyvatel Severního Irska a Irské republiky nebude přát opak. Pokud k tomu dojde mají Britská a Irská vláda „závaznou povinnost“ uskutečnit volbu lidu.  Nehledě na status Severního Irska v rámci Spojeného království, nebo sjednoceného Irska, bylo uznáno právo obyvatel Severního Irska „identifikovat se a být přijímáni jako Irové nebo Britové, nebo obojí“ (stejně jako jejich právo mít irské, britské nebo obojí občanství).  Jako součást dohody Britský parlament odvolal Government of Ireland Act 1920, který ustanovoval Severní Irsko a fakticky rozdělil Irsko a lid Irské republiky v rámci referenda změnil druhý a třetí článek Irské ústavy, které prosazovaly územní nárok na Severní Irsko.", "section_level": 1}, {"title": "Referenda.", "content": "Na základě dohody se britská a irská váda zavázaly zorganizovat 22. května 1998 v Severním Irsku a Irské republice referenda. Severoirské referendum mělo schválit dohodu dosaženou na mnohostranných rozhovorech. Referendum v Irské republice, která mělo schválit Britsko-irskou dohodu a ulehčit přijetí devatenáctého dodatku irské ústavy požadované touto mezistátní dohodou.  Výsledky těchto referend byly takové, že většina obyvatel obou částí Irska vyslovila pro přijetí dohody. V Irské republice hlasovalo 56% oprávněných voličů a 94% z nich hlasovalo pro změnu ústavy. V Severním Irsku dosáhla volební účast 81% přičemž 71% hlasujících schválilo dohodu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velkopáteční dohoda či Belfastská dohoda je politická dohoda, kterou byl v roce 1998 v zásadě ukončen třicet let trvajcící konflikt v Severním Irsku. Současný severoirský devoluvaný sytém vlády je založen právě na této dohodě. Dohoda vytvořila mnoho institucí mezi Severním Irskem a Irskou republikou, a mezi Irskou republikou a Spojeným královstvím.", "tgt_summary": "《贝尔法斯特协议》(;英语:Belfast Agreement),亦称《耶稣受难日协议》(;英语:Good Friday Agreement),偶而称为《斯托蒙特协议》,是北爱尔兰和平进程一个重要的里程碑。这份协议也是当前北爱尔兰自治政府、爱尔兰政府和英国政府达成协议的政治基础。其中包含了一系列的北爱尔兰与爱尔兰共和国,以及爱尔兰共和国与联合王国之间的条款。", "id": 1651750}
{"src_title": "Veřejný telefonní automat", "tgt_title": "电话亭", "src_document": [{"title": "Ochranné mechanizmy VTA.", "content": "Čekání na oznamovací tón je obranou proti zneužití možnosti bezplatného volání (např. na tísňové linky) pro uskutečnění neoprávněných nezpoplatněných hovorů. Pokud by tato ochrana nebyla nasazena, mohl by podvodník po vyzvednutí mikrotelefonu (za předpokladu, že by nedostal oznamovací tón) provést volbu např. 158. Tato volba by se na ústředně neuplatnila (ústředna ještě nebyla připravena přijímat volbu). Poté, když by byl k dispozici oznamovací tón, by podvodník provedl volbu, avšak telefonní automat by měl v registru uloženo, že je voláno bezplatné číslo. U dnes používaných telefonních automatů se tato kontrola již obvykle neprovádí, neboť v současné době je oznamovací tón ústřednou přidělen (kromě mimořádných událostí) okamžitě. Pozůstatkem této kontroly je zpoždění prováděné volby u VTA o několik sekund, které není obvykle zdržující, neboť telefonní číslo je lidmi voleno relativně pomalu a tudíž je jeho navolená část z registru obvykle odeslána dříve, než je celá volba dokončena.  Payphone ID je periodicky se opakující tón, který je veřejným telefonním automatem vydáván při: Tento tón má upozornit druhého účastníka, že protistanice není bytovou ani podnikovou stanicí, ale veřejným telefonním automatem. Velmi důležitou funkci má tento tón také pro spojovatelku, která sestavuje hovory – Payphone ID zabraňuje, aby byl sestaven hovor na účet volaného, případně třetí stanice, pokud je touto stanicí VTA.", "section_level": 1}, {"title": "Telefonní budky v kultuře.", "content": "Telefonní budky hrají často významnou roli ve starších detektivních a kriminálních filmech (v novějších méně často – např. ve filmu \"Telefonní budka (film)\" (2002)). Specifickou roli (odpojení se z Matrixu – zdánlivě něco jako teleport) plní ve filmu \"Matrix\".", "section_level": 1}, {"title": "Redukce počtu telefonních automatů.", "content": "Do 31. prosince 2019 platilo, že VTA musí být umístěn v obci do 400 obyvatel. Od 1. ledna 2020 musel být VTA povinně umístěn jako součást tzv. univerzální služby pouze v obcích do 200 obyvatel. Jejich počet byl proto zredukován o 2750 na 1150.  V červnu 2020 Český telekomunikační úřad rozhodl, že počínaje rokem 2021 stát přestane telefonní automaty dotovat úplně. Operátor v takovém případě s jejich dalším provozem nepočítá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Veřejný telefonní automat (VTA) je telefonní přístroj určený k použití veřejností. Obvykle má formu telefonní budky, kabiny nebo boxu. Automat umožňuje volání zpravidla na mince, telefonní karty nebo platební karty (tzv. \"Swipe & Call\"). Zpravidla umožňuje jednoduché bezplatné volání na tísňové linky (hasiči, záchranná služba, policie, integrované záchranné systémy, případně další bezplatné linky). Bývá umístěn na veřejném prostranství nebo ve veřejných budovách či prostorech (nádraží, stanice metra, úřad, pošta, restaurace, ubytovací zařízení), ale i ve společných prostorách velkých firem apod. V exteriéru bývá zpravidla umístěn v telefonní budce nebo kukani. V interiérech (haly dopravních terminálů, haly či recepce hotelů, úřadů atd.) někdy bývá pouze připevněn na stěně. Telefonní budka je drobná stavba většinou o půdorysu kolem jednoho metru čtverečního. V závislosti na umístění a místních poměrech musí být zařízení odolné proti povětrnostním vlivům a vandalismu, též proti neoprávněnému bezplatnému volání a v případě mincovních automatů i proti krádežím peněz.", "tgt_summary": "电话亭是一个矗立于街头,带有一部公用电话的小屋子,这些公用电话一般需要收费。电话亭通常设有透明或有小窗的闸门,保障使用者的隐私之余,又可让人知道电话是否正在使用中。部分地区的电话亭内,会放置电话簿供使用者查阅。", "id": 2750300}
{"src_title": "Aníbal Cavaco Silva", "tgt_title": "阿尼巴尔·卡瓦科·席尔瓦", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Vystudoval ekonomii na Lisabonské technické univerzitě, později se stal se vysokoškolským profesorem a získal doktorát na University of York. Byl také mistrem Portugalska v běhu na 400 metrů překážek. Přednášel na portugalských univerzitách a vedl oddělení výzkumu a statistiky v centrální bance. Roku 1975 vstoupil do Lidové demokratické strany, která se roku 1976 přejmenovala na Partido Social Democrata. V roce 1980 byl jmenován ministrem financí ve vládě Francisca de Sá Carneiro. Získal si reputaci jako liberální ekonom, postupně demontoval překážky bránící svobodnému podnikání. V červnu 1985 byl zvolen předsedou Partido Social Democrata (PSD). O pět měsíců později se stal premiérem a ukončil koalici PSD se Socialisty, která vládla v letech 1983–1985. V roce 1995 vystoupil ze strany kvůli neúspěšné kandidatuře na prezidenta. Po volbách v roce 1996 opustil politiku a působil jako poradce centrální banky. V roce 2004 začal na plný úvazek vyučovat na Vysoké škole ekonomie a managementu Portugalské katolické univerzity. Stal se prvním a dosud jediným portugalským premiérem po karafiátové revoluci, který v úřadu vydržel plné dvě volební období. Snížil během nich daně a zavedl první tržní reformy. Během jeho vlády Portugalsko vstoupilo v roce 1986 do Evropské unie. S pomocí dotací z unijních fondů modernizoval zemi. Za jeho vlády přesáhly mzdy ve státním sektoru v Portugalsku výdělky v soukromé sféře. Tento trend pokračoval i za jeho nástupce, socialisty Antónia Guterrese a je pokládán za hlavní příčinu současného obrovského deficitu veřejných financí, který je nejvyšší v zemích eurozóny.  V roce 2006 se stal prvním pravicově zaměřeným prezidentem Portugalska po karafiátové revoluci. Zvítězil ve volbách 22. ledna 2006 a do funkce byl uveden 9. března 2006. Dne 23. ledna 2011 byl zvolen na druhé a zároveň poslední funkční období Prezidenta Portugalska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aníbal Cavaco Silva (* 15. července 1939, Boliqueime) je portugalský politik. V letech 1985–1995 byl předsedou vlády Portugalska. V letech 2006–2016 byl prezidentem Portugalska. Od roku 1963 je ženatý s profesorkou ekonomie, má syna Bruna a dceru Patricii.", "tgt_summary": "施华高(,1939年-7月15日)中国政府译阿尼巴尔·卡瓦科·席尔瓦。葡萄牙政治人物,曾任葡萄牙总理和葡萄牙总统。", "id": 963778}
{"src_title": "Josef Šural", "tgt_title": "約瑟夫·蘇拉爾", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "S fotbalem začínal v domovských Šakvicích, po jedné sezoně odešel hrát do klubu Boby Brno.", "section_level": 1}, {"title": "FC Zbrojovka Brno.", "content": "Od podzimu 2008 do roku 2011 hrál v prvním týmu. V lize debutoval jako osmnáctiletý v domácím zápase se Spartou Praha 14. září 2008, o dva týdny později svým premiérovým prvoligovým gólem otevřel účet zápasu 1. FC Brno – SK Kladno (2:0). Za Zbrojovku odehrál 37 ligových utkání, vstřelil dvě branky (2008/09: 18 startů / 2 branky, 2009/10: 19 / 0, 2010/11: utrpěl zlomeninu nohy, nastupoval pouze na jaře za B-tým v MSFL).", "section_level": 2}, {"title": "FC Slovan Liberec.", "content": "Po sezoně 2010/11 přestoupil do FC Slovan Liberec. Zde se dokázal prosadit do základní sestavy ve většině utkání, v sezoně 2011/12 nastoupil k 28 ligovým zápasům, ve kterých vsítil tři branky a pomohl tak Liberci k zisku ligového titulu. V srpnu 2012 v lize překonal českobudějovického brankáře Daňka tzv. „nůžkami“ (kopem přes hlavu) a vyhrál touto brankou anketu České televize o nejkrásnější gól roku.  Nastoupil v utkání předkola play-off (resp. 4. předkolo) Evropské ligy 2012/13 proti ukrajinskému týmu Dněpr Dněpropetrovsk. Dne 23. srpna 2012 remizoval Liberec doma 2:2, v odvetě 30. srpna na Ukrajině prohrál 2:4 a do skupinové fáze Evropské ligy se nekvalifikoval. Šural odehrál první střetnutí v Liberci.  S Libercem si poté zahrál i ve skupinové fázi Evropské ligy 2013/14 (kde se tým střetl se španělskou Sevillou, německým Freiburgem a portugalským Estorilem). Dne 3. září 2013 v základní skupině Evropské ligy vstřelil úvodní gól v domácím utkání proti portugalskému celku GD Estoril Praia, Liberec nakonec zvítězil 2:1. Trefil se i v odvetě v Portugalsku 12. prosince 2013, když otevřel skóre utkání „nůžkami“. Český tým zvítězil 2:1, obsadil s 9 body konečné 2. místo ve skupině a postoupil do jarní vyřazovací fáze. S týmem Šural zažil vyřazení v šestnáctifinále proti nizozemskému AZ Alkmaar.  Liberec obsadil v Gambrinus lize pohárovou příčku a v následující sezoně se Šural představil v Evropské lize UEFA 2014/15. V domácí odvetě 2. předkola proti MFK Košice 24. července 2014 jednou skóroval, Liberec zvítězil 3:0 a postoupil do 3. předkola proti FC Astra Giurgiu, kde vypadl s celkovým skóre 2:6. Šural vstřelil jeden gól v domácí odvetě (porážka 2:3). Dne 30. srpna 2014 v 6. ligovém kole vstřelil Šural hattrick proti FC Baník Ostrava (výhra 6:0 – v té době historicky nejvyšší výhra Liberce v 1. české lize). Se Slovanem Liberec podstoupil v sezoně 2014/15 boje o záchranu v 1. české lize, ta se však zdařila. S týmem navíc vybojoval triumf v českém poháru.", "section_level": 2}, {"title": "AC Sparta Praha.", "content": "V lednu 2016 přestoupil do AC Sparta Praha, kde podepsal smlouvu do konce června 2019. Zájem o hráče měl i městský rival SK Slavia Praha. Opačným směrem – do Liberce – zamířil fotbalista Ondřej Karafiát. Šural však nemohl nastoupit v jarní vyřazovací části Evropské ligy UEFA 2015/16, neboť na podzim do ní zasáhl v dresu Liberce (UEFA nepovoluje start v EL za 2 týmy během rozehrané sezony).", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Šural byl mládežnickým reprezentantem Česka do 16, 17, 18 a 19 let.  V listopadu 2013 jej reprezentační trenér Josef Pešice poprvé nominoval do A-týmu ČR pro přátelský zápas s Kanadou. Do utkání hraného 15. listopadu na Anderově stadionu v Olomouci nastoupil v 74. minutě, střídal na hřišti Václava Kadlece. Český tým porazil Kanadu 2:0. K dalšímu zápasu v národním týmu nastoupil pod trenérem Pavlem Vrbou 3. září 2015 v kvalifikaci na EURO 2016 v Plzni proti týmu Kazachstánu (výhra 2:1). S českým týmem postoupil na EURO 2016 ve Francii.", "section_level": 1}, {"title": "EURO 2016.", "content": "Trenér Pavel Vrba jej zařadil do závěrečné 23členné nominace na EURO 2016 ve Francii. V základní skupině D odehrál všechny tři zápasy: proti Španělsku (porážka 0:1), proti Chorvatsku (remíza 2:2) a proti Turecku (porážka 0:2). Český tým obsadil se ziskem jediného bodu poslední čtvrté místo skupiny.  Góly Josefa Šurala v A-týmu české reprezentace", "section_level": 2}], "src_summary": "Josef Šural (30. května 1990 Hustopeče – 29. dubna 2019 Alanya, Turecko) byl český fotbalový útočník a reprezentant působící v tureckém Alanyasporu, kam přestoupil v lednu 2019 ze Sparty. Dne 29. dubna 2019 zemřel v Turecku na následky zranění; stal se obětí dopravní nehody, když nepřipoután vypadl z minibusu cestou ze zápasu.", "tgt_summary": "约瑟夫·苏拉尔(,1990年-5月30日-2019年-4月29日),捷克前职业足球运动员,司职前锋。生前最后效力土超球队,此前亦曾效力过捷甲球队利贝雷茨足球俱乐部。他曾代表捷克国家足球队出战2016年欧国杯决赛周,他一共为国家队上阵20次,收获一球。", "id": 1241581}
{"src_title": "Pohon 4 × 4", "tgt_title": "四轮驱动", "src_document": [{"title": "Klasické 4WD.", "content": "Four-wheel drive – Za běžných podmínek pohání vůz pouze jedna, většinou zadní, náprava. V případě potřeby zapne pohon na všechna čtyři kola sám řidič. Při 4WD pohonu nemá vůz středový diferenciál. Přední a zadní hnací hřídele tak nespolupracují. Přední náprava tak nemůže jet rychleji, než zadní. Tzv. part time 4WD je vhodný na mokrý povrch.", "section_level": 1}, {"title": "Full 4WD.", "content": "Full four-wheel drive – Pohon pomocí mezinápravového diferenciálu, který doplňuje přední a zadní nápravové diferenciály. Síla motoru je tak distribuována na všechna kola současně a neustále. V těžkém terénu se \"provozní nevýhoda\" mezinápravového diferenciálu eliminuje jeho uzávěrkou.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody.", "content": "Má pohon všech kol k dispozici neustále a je schopný jeho provozu i na suchých pevných podkladech, kde by se přiřaditelný pohon předních kol poškodil. Pohodlnější bez nutnosti ruční obsluhy.", "section_level": 2}, {"title": "Nevýhody.", "content": "Vyšší konstrukční náročnost, cena a spotřeba paliva. \"Provozní nevýhoda diferenciálu\": pokud se jedno z kol nápravy dotýká povrchu podkladu s nízkým koeficientem tření (např. led nebo i voda, jemný štěrk, prach) a druhé kolo nápravy se dotýká podkladu s vyšším třecím koeficientem (např. asfalt, beton), dojde při rozjedu k situaci, kdy kolo \"na ledě\" se začne protáčet a kolo \"na asfaltu\" zůstane stát. Protáčející se kolo se točí dvakrát rychleji. Trakční síla kola s nižším koeficientem tření se sníží a tím se dle zákona akce a reakce sníží i moment působící na dotyčné kolo. Protože diferenciál udržuje oba výstupní momenty stále shodné, sníží se tím zároveň o stejnou hodnotu i moment a trakční síla opačného, neprokluzujícího kola. A v případě pohonu všech kol se třemi diferenciály budou takto ovlivněna všechna ostatní hnací kola. Tj. poklesem tažné síly jednoho kola se celková tažná síla auta s pohonem jedné nápravy zmenší prakticky dvojnásobně a u auta s pohonem obou náprav vybeveného třemi diferenciály dokonce čtyřnásobně. Podmínky pro rozjezd vozidla se tím výrazně zhorší. Zde je proto vhodné činnost mezinápravového diferenciálu eliminovat jeho uzamčením. Takřka všechny terénní vozy s mezinápravovým diferenciálem uzávěrku mají. Některé vozy jsou vybaveny tzv. samosvorným mezinápravovým diferenciálem, kde není nutné obsluhovat uzávěru ručně (diferenciál se uzavírá automaticky díky jeho konstrukci), typicky mají tento typ například automobily Audi.", "section_level": 2}, {"title": "Klasičtí zástupci.", "content": "Land Rover Defender, Jeep Grand Cherokee, Lada Niva", "section_level": 2}], "src_summary": "Pohon 4 × 4 nebo pohon obou náprav, kráceně 4 × 4 či 4WD (z anglického \"four-wheel drive\"), je systém pohonu všech čtyř kol automobilu. Hnací agregát přitom může být umístěn v přední či zadní části vozidla. Pohon může být stálý nebo přiřaditelný k jedné z náprav, zatímco druhá má pohon trvale přiřazený. Je-li přiřaditelný, připojuje se pomocí páky, případně elektronicky. Trvalý pohon se rozděluje prostřednictvím mezinápravového diferenciálu rovnoměrně (50:50 anebo v určitém poměru (například 33:67–50:50). Pohon 4 × 4 může být redukovaný zařazením převodovky, která sníží rychlost otáčení kol, ale zároveň zvýší krouticí moment, který přenáší. Redukovaným pohonem disponují především terénní automobily. Vozy určené skutečně do terénu umožňují uzamknout zadní, případně střední diferenciál (výjimečně i přední), čímž se zvýší průchodnost vozidla terénem.", "tgt_summary": "四轮驱动(英语:4WD, 4-Wheel Drive),又称四轮传动,是指汽车所输出的扭矩传递到所有四个车轮上的设计。很多人看到四轮驱动就会联想到越野车和SUV,但实际上四轮驱动也被广泛应用于很多道路车辆上,以在不同的路面及天气状况下,为车辆提供更好的加速性能及可控性。", "id": 718310}
{"src_title": "Lineární taktika", "tgt_title": "線式作戰", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Vojsko se před bitvou rozvinulo do dvou až tří sledů, z nichž každý se skládal ze tří až šesti řad. Nejčastěji měl sled 3 řady, které stály asi půl metru od sebe, vojáci v nich byli vedle sebe poměrně blízko, ale jen natolik, aby měli dostatek místa na nabíjení zbraně. Nejsouvislejší byl první sled, zatímco další měly zaplnit mezery, vysunout se na křídla nebo chránit týl.  Vzdálenost mezi jednotlivými sledy představovala 150 - 300 kroků. Pokud armáda útočila, těžké dělostřelectvo stálo před prvním sledem a na křídlech, pokud šlo o obranný boj, obvykle děla stála za prvním sledem. Lehké dělostřelectvo krylo mezery mezi prapory. V centru bojové sestavy byla pěchota, na křídlech jízda. Boj se začínal zpravidla dělostřeleckou přípravou. Pěchota postupovala v dlouhých řadách rovnoměrným krokem proti nepříteli. Když se dostala na účinný dostřel, na povel spustily palbu celé prapory nebo čety tak, že nejdříve střílely liché čety postupně od první po sedmou, potom je na rozkaz předběhly sudé čety a vše se opakovalo. Takto se palba prolínala podél celé útočné linie. Pěší prapory při útoku stále vyrovnávaly řady a udržovaly krok. Nesměly je narušit ani když se jim pod nohy přikutálel granát. Tato strnulost sice umožňovala zachovat bojovou sestavu, zpomalovala však její pohyb a vázala ji na rovný nečlenitý terén. Když se pěchota přiblížila k nepříteli, podnikla bodákový útok. K boji na bodáky však docházelo zřídka, neboť bránící se strana často zvolila raději ústup, protože boj zblízka měl za následek velké ztráty. Ze stejného důvodu obvykle pěchota nepronásledovala nepřítele, protože by tím narušila svou sestavu a vystavila se neočekávanému útoku protivníkovy jízdy. Boj tedy rozhodla účinnost a sila palby, ne boj zblízka, jak bylo běžné v minulosti.  Aplikace lineární taktiky vyžadovala dobrou koordinaci a především dlouhý výcvik jednotlivých vojáků, kteří museli znát své místo ve formaci, což vyžadovalo častá cvičení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lineární taktika byla taktika boje vojsk, bojujících v semknuté sestavě, využívaná především v 18. století. Zavedl ji a úspěšně využil pruský král Fridrich II. Veliký během sedmileté války (1756 – 1763). Poskytovala nejlepší podmínky pro palbu salvou, jednotky seřazené do lineární formace však byly málo pohyblivé a zranitelné útoky jízdy. Později ji doplnila a překonala taktika kordonů a kolon.", "tgt_summary": "线式作战是指交战双方的战场具有清晰的交战线,作战方法以近乎线性规则的方式来运行,交战过程中双方的战场呈现出相互对峙的线状界限,而且有明确的前后方区分。这种战争方式在二次大战之前一直是战场的主流,但是已不再适用于当今的战争形态。", "id": 1098618}
{"src_title": "Amanda Seyfried", "tgt_title": "阿曼達·西耶弗里德", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Amanda Seyfried se narodila v Allentownu v Pensylvánii dne 3. prosince 1985. Je německého původu. Matka Anne se živí jako pracovní terapeutka a otec Jack Seyfried je lékárník. Má starší sestru Jennifer, která je hudebnicí ve Filadelfii, kde řídí rockovou kapelu Love City. V roce 2003 absolvovala na univerzitě Allentown's William High School.  Trpěla úzkostí a panickými záchvaty. Měla trému, a proto si až do dubna 2015 nezahrála v divadelním představení.  Tři roky chodila se svým kolegou z Mamma Mia!, Dominicem Cooperem. Od roku 2013 do roku 2015 chodila s hercem Justinem Longem. V roce 2016 začala chodit s hercem Thomasem Sadoskim. Pár oznámil zasnoubení 12. září 2016, v březnu 2017 uzavřeli sňatek. 24. března 2017 bylo oznámeno, že se páru narodila první dcera Nina Seyfried Sadoski.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátek kariéry (1996–2006).", "content": "Jako modelka se objevila spolu s herečkou Leighton Meester v reklamě na oblečení firmy Limited Too. S modelingem přestala v 17 letech a začala pracovat jako servírka. Amanda chodila na hodiny zpěvu, studovala operu a v mládí ji vyučoval broadwayský učitel.  V roce 2003 se pokoušela o získání role Reginy George ve filmu \"Protivný sprostý holky\", kterou nakonec ztvárnila Rachel McAdamsová. Producenti ji nakonec obsadili do role hloupoučké kamarádky Karen Smith. Film měl obrovský úspěch a vydělal přes 129 milionů dolarů. Spolu s herečkami získala za film Filmovou cenu MTV v kategorii nejlepší tým na filmovém plátně. Během let 2004–06 hrála vedlejší roli v seriálu \"Veronica Mars.\" Původně se ucházela o hlavní roli, tu však získala Kristen Bell.  V roce 2005 si zahrála hlavní roli Samanthy ve filmu \"Nine Lives.\". Ve stejném roce hrála vedlejší roli Mouse v nezávislém seriálu \"American Gun\". V roce 2006 se objevila v pěti dílech seriálu \"Wildfire\" v roli Rebeky a zahrála si hlavní roli v krátkometrážním filmu \"Gypsies, Tramps & Thieves\" režiséra Andrea Janakas. P", "section_level": 2}], "src_summary": "Amanda Seyfried (* 3. prosince 1985, Allentown, Pensylvánie, USA) je americká herečka, zpěvačka-skladatelka a bývalá dětská modelka. Svou hereckou kariéru zahájila v patnácti letech.", "tgt_summary": "阿曼达·蜜雪儿·塞佛瑞(英语:Amanda Michelle Seyfried,1985年-12月3日)是美国女演员、歌手,曾担任模特儿,她从11岁开始担任演出,从此开启了她的演艺生涯。<br> 2004年,她参与的第一部电影作品《辣妹过招》正式上映,同时也开始参与一些独立制片的电影,如《九条命》(2005)、《布鲁斯威利之终极黑帮》(2006)。她也在UPN TV的节目《侦探小天后》(2004-2006)担任了常设角色。在2006至2011年间,她参与HBO的《三栖大丈夫》。在那之后,亚曼达参与了的音乐剧电影《妈妈咪呀》的演出。<br> 其他由她担任主要角色的电影作品还有《辣的要命》(2009)、《色·诱》(2009)、《最后一封情书》(2010)、《给茱丽叶的信》(2010)、《血红帽》(2011)、《钟点战》(2011)、《致命救援》(2012)、《悲惨世界》(2012)、《A片女神 深喉咙》(2013)及《西部的一百万种死法》(2014)与《熊麻吉2》(2015)等。<br>", "id": 2062130}
{"src_title": "Dielektrikum", "tgt_title": "介電質", "src_document": [{"title": "Polarizace dielektrika.", "content": "Vložením izolantu do elektrického pole nastává jev, který se nazývá polarizace dielektrika. Při polarizaci se z atomů nebo molekul dielektrika (\"nepolární\" dielektrikum) působením přitažlivé a odpudivé elektrické síly stanou elektrické dipóly – dojde k \"nesymetrickému\" rozložení částic s elektrickým nábojem uvnitř atomů nebo molekul (blíž k jedné straně elektrony, blíž ke druhé straně jádro atomu). Taková polarizace se nazývá atomová polarizace. Některé látky (\"polární\" dielektrika, např. voda) obsahují elektrické dipóly i bez působení vnějšího elektrického pole. Jejich směr je ale chaotický a při polarizaci dojde pouze k uspořádání dipólů do jednoho směru. Taková polarizace se nazývá orientační polarizace.  Všechny elektrické dipóly mají při polarizaci stejnou polaritu opačnou k polaritě vnějšího elektrického pole. Tím se velikost vnějšího elektrického pole zmenšuje. Poměr intenzity \"E\" vnějšího elektrického pole k intenzitě výsledného elektrického pole \"E\" udává relativní permitivita dielektrika \"ε\":", "section_level": 1}, {"title": "Vodivost dielektrik.", "content": "Ve slabých polích jsou příčinou vzniku volných nosičů nábojů cizí atomy nebo příměsi které disociují. Vodivost ve slabých polích má iontový charakter.", "section_level": 1}, {"title": "Příčina vodivosti.", "content": "Elektrony se pohybují a naráží na neutrální částice (nárazová ionizace), které ionizují. Při velkém počtu částic může dojít k elektrickému průrazu izolantu, tzn., že izolant přestane být izolantem a stává se součástí vodiče.", "section_level": 2}, {"title": "Průraz dielektrika.", "content": "Působením silného elektrického pole může dojít k průrazu dielektrika, tzn., že uvnitř dielektrika se vytvoří vodivé spojení, kterým může procházet elektrický proud. Po dráze elektrického proudu se díky velké elektrické síle vytrhují elektrony z atomů nebo molekul. Může dojít k trvalému nebo k dočasnému poškození dielektrika.  Velikost maximálního elektrického pole, při němž ještě nedojde k průrazu, se nazývá dielektrická pevnost a závisí na velikosti ionizační práce, potřebné k ionizaci (uvolnění elektronu z atomu). Možnost průrazu též charakterizuje průrazné napětí, které udává nejmenší velikost napětí, které způsobí průraz při dané tloušťce dielektrika.  Hodnoty dielektrické pevnosti \"E\" pro některá dielektrika:", "section_level": 2}, {"title": "Dielektrické ztráty.", "content": "Při působení proměnného elektrického pole na dielektrikum (kondenzátor) se část elektrické energie přemění v teplo, kterým se dielektrikum ohřívá. Dielektrickou ztrátu si lze představit z jednoduchého modelu. Pokud máme ideální kondenzátor bez ztrát elektrické energie, pak proud předbíhá napětí v kondenzátoru o φ = 90° (střídavé napětí). V případě reálného kondenzátoru je ale posun proudu vůči napětí menší než φ < 90°, což je způsobeno tím, že část elektrické energie se přeměnila na teplo. A tato energie je dána zbytkem úhlu do 90°, tedy \"ztrátový úhel\" = 90° minus \"φ (reálného kondenzátoru)\". Tangens tohoto úhlu odpovídá dielektrické ztrátě.", "section_level": 1}, {"title": "Použití dielektrik.", "content": "Elektrické izolanty se používají především k \"izolaci\" elektrických vodičů (kabelů), k oddělení vodivých částí spotřebičů, ke zvýšení kapacity kondenzátorů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dielektrikum je látka (většinou izolant), která má schopnost polarizace (tedy být polarizována). Izolanty jsou podmnožinou dielektrik, každý izolant je dielektrikem, nikoli však každé dielektrikum izolantem.", "tgt_summary": "介电质(英语:dielectric)是一种可被电极化的绝缘体。假设将介电质置入外电场,则束缚于其原子或分子的束缚电荷不会流过介电质,只会从原本位置移动微小距离,即正电荷朝着电场方向稍微迁移位置,而负电荷朝着反方向稍微迁移位置。这会造成介电质电极化,从而在介电质内部产生反抗电场,减弱整个介电质内部的电场。假若介电质是由弱键结的分子构成,则这些分子不但会被电极化,也会改变取向,试着将自己的对称轴与电场对齐。", "id": 1237026}
{"src_title": "Temnoplodec", "tgt_title": "野櫻莓", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Původní na východě Severní Ameriky, nejčastěji roste ve vlhkých lesích. V Evropě se začala pěstovat v roce 1700.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Pěstovat aronii začal kolem roku 1910 ruský biolog a pěstitel ovoce Ivan Mičurin zároveň s dalšími drobnými druhy ovoce, jako například jeřáby.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Strom nebo keř. Stromy rychle stárnou. Listy jsou střídavé, jednoduché, celokrajné s vroubkovanými okraji. Na podzim listy září červenými a oranžovými odstíny. Květy jsou malé, s 5 okvětními a 5 kališními lístky, složené v chocholičnatém květenství. Plodem je malá malvice se svíravou tříslovitou příchutí. Plody jsou pojídány ptáky, s jejichž trusem jsou roznášeny na velké vzdálenosti.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Úspěšnost jako léčivo.", "content": "Aronie jako bohatý zdroj antioxidantů může být prospěšný ke snížení rizika onemocnění způsobeného oxidačním stresem. Mezi případy, kde se podle hodnocení předběžných výsledků ukazují výhody antokyanů v aroniích je například kolorektální karcinom (Lala et al. 2006) a kardiovaskulární choroby (Bell & Gochenaur 2006), chronické záněty (Han et al. 2005), žaludeční poruchy (peptický vřed) (Valcheva-Kuzmanova et al. 2005), zánět oka (uveitis) (Ohgami et al. 2005) a jaterní selhání ( Valcheva-Kuzmanova et al. 2004). Při měření antioxidační síly (kapacity absorpce kyslíkových radikálů) vykazuje aronie jednu z nejvyšších dosud zaznamenaných hodnot.", "section_level": 2}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Plody aronie mají \"vysoký obsah vitamínu C a antioxidantů\". Aronie je předmětem zájmu vědců díky svému temně purpurovému, téměř černému zbarvení, který vzniká z vysokého obsahu polyfenolických sloučenin, zejména antokyanů. Celkový obsah antokyanů je 1480 mg na 100 g čerstvých plodů a proanthocyanidinů 664 mg na 100 g. Obě hodnoty patří k nejvyšším měřeným množstvím v rostlinách do jara 2009.  Analýza antokyanů v aroniích zjistila tyto jednotlivé chemické látky (u nichž je známo, že se vyskytují v rostlinách): cyanidin-3-galaktosid, epikatechin, kyselina kávová, kvercetin, delfinidin, petunidin, pelargonidin, peonidin a malvidin. Všechny jsou ze skupiny flavonoidů, jsou to fenolické antioxidanty.  Rostliny vyrábí (podle dostupných informací) pigmenty hlavně ve slupce plodů na ochranu semen proti ultrafialovému záření. Absorpcí UV záření v ultrafialovém-purpurovém spektru pigmenty filtrují intenzivní slunečního světlo, a mají úlohu v ochraně zárodku před poškozením. Zářivě barevné pigmentace také přitahují ptáky a zvířata ke konzumaci ovoce a rozšiřování semen v jejich trusu.  Antokyany nejen přispívají k svíravé chuti (což údajně odrazuje škůdce a infekce), ale také dává \"Aronii\" mimořádnou antioxidační sílu, která bojuje vůči oxidačnímu stresu ovoce během fotosyntézy.", "section_level": 1}, {"title": "Účinky na lidské zdraví.", "content": "Plody arónie mají blahodárný vliv na krevní oběh, snižují hladinu cholesterolu v krvi i krevní tlak. Doporučují se proto při ateroskleróze. Prospěšné jsou dokonce i při cukrovce – obsahují totiž přírodní sorbit, sladidlo vhodné i pro diabetiky. Cenný je nejen obsah vitamínů, ale také bioflavonooidů, rutinu pro pevné cévy, který se z plodů i extrahuje pro výrobu léčiv, a dále železa, jódu, fluoru, manganu a dalších mikroelementů, nezbytných pro pevné zdraví a vitalitu.  V roce 2003 vědci z Univerzity of Maryland získali náznaky, že látky izolované z aronie by mohly mít velký efekt v boji s rakovinou tlustého střeva. Příznivé ochranné účinky při vážných střevních potížích, včetně akutních lézí, potvrdily i japonské studie provedené na laboratorních zvířatech.  Zdravotní význam má i arónie zavařovaná, ale přínosnější jsou plody čerstvé. Trpkou chuť lze odstranit rozmačkáním plodů s medem nebo smetanou.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Roste i v polostínu pod stromy. Aronie jsou odolné vůči suchu, škůdcům, chorobám a snáší průmyslové znečištění.", "section_level": 1}, {"title": "Sklizeň.", "content": "Plody aronie (černého jeřábu) dozrávají v polovině léta, ale když je sklidíme přezrálé, po prvních mrazících, jejich chuť je méně tříslovitá. Chráníme je před ptáky, kteří je jinak mohou spást ještě před sklizní. Plody se snadno udržují zmražené, aniž by obsah cenných látek byl nějak snížen. Tepelná úprava způsobuje rozklad některých vitamínů, např. vitaminu C. Plody dozrávají během září a tím můžeme zahájit i první sklizeň. Samozřejmě by měly být plody dokonale vyzrálé a sladké. Na stromě se mohou plody ponechat až do prvních mrazíků. Po sklizni vydrží plody v dobrém stavu i dva měsíce, pokud jsou uchované na chladném a suchém místě.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Semeny, vegetativně kopčením, očkováním na hloh (\"Crataegus monogyna\"). Očkovanci jsou velmi krátkověké malé stromy.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy.", "content": "Temnoplodec planikolistý, \"Aronia arbutifolia\", roste do výšky 2-4 m, vzácně do 6 m. Listy jsou 5-8 cm dlouhé a zubatě ochlupené na vnitřní straně. Květy jsou bílé nebo narůžovělé, 1 cm v průměru, se žláznatými kališními lístky. Plody jsou červené, 4-10 mm v průměru, které v zimě zůstávají na stromech. Plody si pro jejich vůni oblíbily indiánské děti. Temnoplodec planikolistý má vzpřímeně rostoucí kultivar Aronia arbutifolia 'Erecta', formu macrophylla s vyšším až stromovitým růstem a varietu pumila s nižším růstem.  Temnoplodec černý, černý jeřáb, aronie, \"Aronia melanocarpa\", bývá menší, jen zřídka vyšší než 1 m, vzácně 3 m, a snadno se šíří kořenovými výhonky. Listy jsou menší, ne více než 6 cm dlouhé, s žláznatými jemně zubatými listy. Listy jsou holé na spodní straně. Květy bývají bílé, o průměru 1,5 cm, s holými kališními lístky. Plody jsou černé, 6-9 mm v průměru. Plody nezůstávají na stromech v zimě. Temnoplodec černý (Aronia melanocarpa) má odchylky 'elata' s bujnějším růstem a 'grandiflora' s většími květy.  Kříženci obou druhů jsou \"Aronia x prunifolia\". Listy jsou středně ochlupené na spodní straně. Plody jsou vybarvené od červené do černé barvy, 7-10 mm v průměru, nepřetrvávající přes zimní období.", "section_level": 1}], "src_summary": "Temnoplodec (\"Aronia\") neboli aronie, také zvaná černý jeřáb, zahrnuje tři druhy opadavých keřů z čeledě růžovité. Je vzdáleně příbuzná hrušni a jeřábům. Jejich jedlé černé plody jsou ceněny pro vysoký obsah vitamínů a tříslovin. Název \"chokeberry\" v angličtině pochází ze svíravé chuti plodů, které v USA a v Anglii nejsou pojídány syrové, ale například v džemech.", "tgt_summary": "野樱莓(学名:,英文:Black chokeberry),是蔷薇科的一种落叶灌木,原产于北美洲东部湿树林和沼泽。野樱莓被栽培为观赏和植物和经济作物,果实可以生吃,也能用来制作酒、果酱、糖浆、果汁、茶、沙拉、啤酒和冰淇淋。", "id": 1365166}
{"src_title": "Treska obecná", "tgt_title": "大西洋鱈", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Treska obecná obývá chladnější vody severního Atlantského oceánu. Vyskytuje se tak na východním pobřeží USA a Kanady, okolo Grónska, Islandu, Velké Británie, Španělska, Portugalska, Francie, Dánska, Norska, Finska a části evropského Ruska. Vyskytuje se i v Baltském moři, kam proniká z Atlantského oceánu.  Hlavní populace tresky obecné se nacházejí v několika oblastech, těmito oblastmi jsou: Severní moře, severovýchodní Atlantský oceán, Labradorské moře a u Grand Banks. Obývá vody do hloubky přibližně 600 metrů pod mořskou hladinou, ale nejčastěji se vyskytuje v rozmezí 150 až 200 m pod hladinou. Preferuje teploty vody mezi 2–15 °C. Vyskytuje se od pobřežních vod po oblasti kontinentálního šelfu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Velikost tresky se liší jak podle věku, tak i podle místa jejího výskytu. Obecně platí, že je treska menší v závislosti na rostoucí severní zeměpisné šířce. V oblasti Atlantského oceánu dorůstá treska okolo 2 m a maximální hmotnosti 90 kg (jiný zdroj uvádí až 96 kg), v oblasti Severního moře se vyskytují jedinci, kteří dorůstají délky okolo 80 cm. Treska má mohutnou hlavu s předsunutou horní čelistí. Na spodní čelisti se nachází dlouhý vousek, který vyčnívá, čelist je vybavena drobnými zuby. Na těle jsou rozmístěny tři hřbetní ploutve a dvě řitní ploutve zaobleného tvaru. Na konci těla se nachází ocasní ploutev, která se na konci rozšiřuje.  Tělo je pokryto malými podlouhlými šupinami. Barva těla je různá a mění se s věkem. V mládí jsou ryby načervenalé či skvrnitě hnědé s dobře viditelnou bílou postranní čárou.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Samci tresky za pohybu vydávají zvuky, které zní jako chrochtání.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Treska obecná se na začátku života živí planktonem, ale později se zní stává dravá ryba, která pojídá mnohoštětinatce, korýše, měkkýše a menší druhy ryb.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Tření tresky probíhá v jarních měsících od února do dubna, kdy se teplota vody pohybuje pouze mezi 4 až 6 °C v hloubce 100 až 200 m. Jedinci táhnou do míst tření až tisíce kilometrů, kde následně samice vypustí několik miliónů jiker (mezi 0,5 až 9,5 milióny kusů), které mají velikost okolo 1,5 mm. Z oplodněných vajíček se za 2 až 4 týdny vylíhnou mladé rybky žijící u dna. Pohlavní dospělosti treska dorůstá již během 2 až 4 roku života, v oblasti Barentsova a Islandského moře ale až za 5 až 7 let.  Tresky žijí v několika vzájemně oddělených populacích, které se rozmnožují v určitých oblastech oceánu v hloubkách okolo 200 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářský význam.", "content": "Treska obecná je důležitou rybou v moderním rybolovu, která je velice hojně lovena na obou stranách Atlantského oceánu. Dříve se předpokládalo, že její hejna jsou nevyčerpatelná, ale v průběhu let její populace rapidně prořídla. V současnosti probíhají snahy o stabilizaci populací a o trvale udržitelný rybolov. Převážně oblasti okolo Ameriky jsou ale i nadále nadměrně loveny, což má nepříznivý vliv na obnovu populace. Trvalý tlak v oblasti amerického pobřeží se projevil na věku a velikosti ulovených tresek. Panují obavy, že tato skutečnost by mohla negativně ovlivnit budoucí populace a schopnost regenerace početních stavů. V oblasti Severního moře se již dokonce hovoří o tom, že je zde treska na hranici vyhynutí.  Její bílé maso je připravováno na mnoho způsobů a patří mezi oblíbené a oceňované jako chutné. Distribuuje se čerstvá, mražená, uzená, jako filé či je z jejich jater vyráběn rybí olej. Další části těla jako kůže či vzduchový měchýř jsou používány na výrobu klihu.", "section_level": 1}, {"title": "Průměrný obsah látek a minerálů.", "content": "Tabulka udává dlouhodobě průměrný obsah živin, prvků, vitamínů a dalších nutričních parametrů zjištěných v mase tresky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Treska obecná (\"Gadus morhua\" Linnaeus, 1758) je mořská ryba z čeledi treskovitých, která může dorůstat velikosti až 2 m a hmotnosti 90 kg. Jde o silnou a mohutnou rybu, která žije v hejnech v oblastech nad pevninským šelfem, kde v hloubce mezi 30 až 80 metry vyhledává svoji kořist v podobě malých ryb (např. sledi) žijících ve velkých hejnech. V ideálním stavu se může treska obecná dožít až 60 let, ale moderní intenzivní rybolov má za následek, že tresky jsou uloveny mnohem dříve než dosáhnou tohoto věku či maximální možné hmotnosti. V současnosti jsou loveny tresky o hmotnosti okolo 11 kg a jedinci nad 15 kg jsou vzácní.", "tgt_summary": "大西洋鳕(\"Gadus morhua\")为鳕属的模式种,被IUCN列为次级保育类动物,分布于北大西洋及北冰洋,栖息深度100-1000米,,为高经济价值的食用鱼,另外也是重要的养殖鱼及游钓鱼。", "id": 2619782}
{"src_title": "Marcel Dupré", "tgt_title": "马塞尔·迪普雷", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Marcel Dupré se narodil 3. května 1886 v Rouenu do hudební rodiny. Jeho otec byl varhaníkem a přítelem varhanáře Aristida Cavaillé-Colla, který v jejich rodinném domě postavil varhany. Marcel byl od malička považován za zázračné dítě. V roce 1904 vstoupil na pařížskou konzervatoř. Jeho učiteli byli Louis Diémer a Lazare Lévy (klavír), Alexandre Guilmant a Louis Vierne (varhany) a Charles-Marie Widor (kontrapunkt a skladba). V roce 1914 získal Římskou cenu za kantátu \"Psyché\".  V následujících letech se věnoval rozsáhlé koncertní činnosti. Uskutečnil více než 2000 varhanních koncertů v Evropě, Spojených státech, Kanadě i Austrálii. Zvláštní místo mezi nimi zaujímá provedení úplného varhaního díla Johanna Sebastiana Bacha, které uskutečnil na deseti koncertech v roce 1920 v sále Pařížské konzervatoře a zopakoval o rok později v Palais du Trocadéro. Všechy koncerty hrál zpaměti.  V roce 1924 byl zvolen čestným členem americké hudební společnosti Phi Mu Alpha Sinfonia a v roce 1926 byl jmenován profesorem hry na varhany a improvizace na Pařížské konzervatoři. V této funkci setrval až do odchodu do důchodu v roce 1956. Poslední dva roky byl i jejím ředitelem. V roce 1934 Dupré vystřídal Charlese-Mariu Widora ve funkci titulárního varhaníka chrámu sv. Sulpicia v Paříži, kde působil až do své smrti. Kromě toho byl v letech 1947–1954 ředitelem tzv. Americké konzervatoře, která sídlila na královském zámku ve Fontainebleau.  Jako skladatel zkomponoval 65 opusových čísel. Jeho varhanní skladby se vyznačovaly mimořádnou obtížností a některé z nich byl schopen zahrát pouze on sám (např. \"Trois Préludes et Fugues\", op. 7). Jako pedagog vychoval dvě generace znamenitých varhaníků. Mezi jeho žáky byli např. Jehan Alain, Marie-Claire Alain, Jean-Marie Beaudet, Pierre Cochereau, Françoise Renet, Jeanne Demessieux, Rolande Falcinelli, Jean-Jacques Grunenwald, Jean Guillou, Jean Langlais, Carl Weinrich a Olivier Messiaen.  Kromě vlastních skladeb Dupré připravoval studijní edice varhanních skladeb Johanna Sebastiana Bacha, Georg Friedrich Händel[Georga Friedricha Händela, Wolfganga Amadea Mozarta, Franze Liszta, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Roberta Schumanna, Césara Francka a Alexandra Glazunova. Dále publikoval metodiku hry na varhany (1927), dvě pojednání o varhanní improvizaci (1926 a 1937) a učebnice harmonické analýzy (1936), kontrapunktu (1938), fugy (1938) a doprovodu gregoriánského chorálu.  Zemřel 30. května 1971 v Meudonu nedaleko Paříže, kde je také pochován.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marcel Dupré (výslovnost: [maʁsɛl dypre]) (3. května 1886 Rouen, Francie – 30. května 1971 Meudon) byl francouzský varhaník, klavírista, skladatel a pedagog.", "tgt_summary": "马塞尔·迪普雷(,1886年-5月3日-1971年-5月30日),法国作曲家,管风琴家。出生在鲁昂的一个音乐世家,父亲是当地的管风琴师,并在自己家中建造了一架管风琴。迪普雷18岁时进入巴黎音乐学院,学习作曲和管风琴演奏。1914年获罗马大奖,1920年成功举办了10场系列音乐会,背谱演奏巴赫的所有管风琴曲。1926年受聘在巴黎音乐学院任教,1934年接替维多尔任圣叙尔比斯教堂的管风琴师直到去世。迪普雷的作品以管风琴曲为主。他的音乐受到巴赫和维尔纳的影响较大,但和声与对位的写作更为复杂,且带有印象主义特点,要求很高的演奏技巧,受到管风琴家广泛欢迎。", "id": 389791}
{"src_title": "Benzo(a)pyren", "tgt_title": "苯並[a]芘", "src_document": [{"title": "Zdroje benzo[\"a\"]pyrenu.", "content": "Benzo[\"a\"]pyren se nachází v uhelném dehtu, v automobilových výfukových plynech (zvláště ze vznětových motorů), v každém kouři vzniklém při spalování organických materiálů (včetně listů tabáku při kouření) a v grilovaných potravinách. Vařené produkty z masa, jejichž běžná konzumace je epidemiologicky spojována se zvýšeným výskytem nádorů tlustého střeva (přestože to samo nedokazuje karcinogenitu), mohou obsahovat až 4 ng/g benzo[a]pyrenu, až 5,5 ng/g je ho ve smaženém kuřeti a 62,6 ng/g v přepečeném hovězím masu připravovaném jako barbecue.", "section_level": 1}, {"title": "Znečištění ovzduší v České republice.", "content": "Podle Státního zdravotního ústavu byly v roce 2005 v České republice měřeny koncentrace polycyklických uhlovodíků včetně benzo[\"a\"]pyrenu na 21 monitorovacích stanicích. Cílový imisní limit pro benzo[\"a\"]pyren v zevním ovzduší činí 1 ng.m a v roce 2005 byl překročen na 80 % měřicích stanic - v Praze, Brně, Olomouci, Hradci Králové, Plzni, Ústí nad Labem, Liberci, Mostě, Teplicích a Kladně. Pozaďová hodnota benzo[\"a\"]pyrenu byla 0,6 ng.m.  Podle výzkumu prováděného společnou laboratoří Ústavu experimentální medicíny Akademie věd ČR a Zdravotního ústavu Středočeského kraje na vzorku 23 městských strážníků (po dobu 48 hodin) v Karviné bylo v jimi vdechovaném vzduchu naměřeno 6,6 ng.m benzo[\"a\"]pyrenu. U strážníků v Praze bylo naměřeno 0,8 ng.m.", "section_level": 1}, {"title": "Toxicita.", "content": "Nervový systém  Je známo, že prenatální vystavení potkanů BaP ovlivňuje učení a paměť. Ukázalo se, že u těhotných krys, které jedli BaP, byla negativně ovlivněna mozková funkce v pozdním životě jejich potomků. V době, kdy jsou synapsy poprvé vytvořeny a upraveny silou podle mozkové aktivity, BaP snížila aktivitu nervových buněk závislých na NMDA receptoru měřenou jako mRNA exprese podjednotky NMDA NR2B receptoru. Imunitní systém  BaP má vliv na počet bílých krvinek, inhibuje některé z nich v diferenciaci na makrofágy, první obrannou linii těla v boji proti infekcím. V roce 2016 byl odhalen molekulární mechanismus jako poškození integrity lipidového voru makrofágové membrány snížením membránového cholesterolu o 25%. To znamená, že méně imunoreceptorů CD32 (člen rodiny imunoreceptorů Fc) by se mohl vázat na IgG a přeměnit bílé krvinky na makrofágy. Tím se membrány makrofágů stávalí citlivými na bakteriální infekce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Benzo[\"a\"]pyren (sumární vzorec CH) je polycyklický aromatický uhlovodík s pěti benzenovými kruhy. Je silně karcinogenní a mutagenní. Za běžných podmínek jde o žlutě zbarvenou krystalickou pevnou látku. Benzo[\"a\"]pyren je produktem nedokonalého spalování při teplotách 300 až 600 °C. Byl identifikován v roce 1933 jakožto složka uhelného dehtu odpovědná za první rozpoznané nádory způsobené pracovním prostředím - nádory šourku u kominíků v 18. století v Anglii. V 19. století byl zaznamenáván vysoký výskyt kožních nádorů u pracovníků ve výrobě paliv. Na počátku 20. století byla toxicita benzo[\"a\"]pyrenu demonstrována tvorbou zhoubných kožních nádorů u laboratorních zvířat, kterým byla kůže opakovaně potírána uhelným dehtem.", "tgt_summary": "苯并[\"a\"]芘(英语:Benzo[\"a\"]pyrene),化学式:CH,是一种五环多环芳香烃类,是一个高活性的间接致癌物质、诱变剂和致畸的物质,结晶为黄色固体。这种物质是在300到600°C之间的不完全燃烧状态下产生。苯并芘存在于煤焦油中,而煤焦油可见于汽车废气(尤其是柴油引擎)、烟草与木材燃烧产生的烟,以及炭烤食物中。苯并芘为一种间接的致癌物质,从18世纪以来,便发现与许多癌症有关。其在体内的代谢物二羟环氧苯并芘,是产生致癌性的物质。", "id": 2290472}
{"src_title": "Túrin", "tgt_title": "圖林·圖倫拔", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Túrinovo dětství.", "content": "Túrinovým otcem byl Húrin a ten se se svým bratrem Huorem v mládí dostal do Skrytého království Turgonova, Gondolinu, pod slibem mlčení jim však bylo dovoleno jej opustit. Huor se oženil s Rían, sestřenicí Túrinovy matky Morwen Eledhwen; obě pocházely z Bëorova domu, z Dorthonionu a byly příbuzné Berena Jednorukého. Temný pán toužil zjistit polohu Gondolinu, a proto velmi usiloval o to, aby alespoň jednoho z bratrů zajal živého.  Túrin měl sestru Urwen, kterou velmi miloval. Byla podobná svému otci a všichni jí říkali Lalaith, což znamená smích. Zemřela však, když jí byly tři roky, na mor Temného pána - pro Húrina se tak stal Morgoth jeho osobním nepřítelem. Tehdy bylo Túrinovi pět let.  Když mu bylo osm let, šel jeho otec s noldorským králem Fingonem do páté bitvy z Beleriandských válek, Nirnaeth Arnoediad, bitvy Nespočetných slz. V této válce však elfové a lidé prohráli, částečně kvůli zradě ve vlastních řadách. Huor a Húrin kryli Turgonův ústup u bažiny Serech; král unikl, ale Huor byl zabit a Húrin zajat. Morgoth se od něj snažil zjistit polohu Gondolinu, ale když ani mučením nedostal žádnou odpověď, Húrina proklel a proklel i jeho ženu a děti; posadil jej na vrcholek hory a nechal jej, ať se dívá na zkázu všeho, co miluje. Jeho vidění však bylo pokřiveno Morgothovou zlobou.  Po Nirnaeth přišli do Túrinovy domoviny, do Dor-lóminu, Východňané, kteří krutě utlačovali zdejší obyvatelstvo. Morwen se báli, neboť věřili, že je čarodějnice, a tak se neodvažovali na ni vztáhnout ruce. Přesto žila v bídě a přitom čekala narození dalšího Húrinova dítěte. Nakonec poslala Túrina v obavě o jeho život pryč – neboť byl právoplatným pánem Dor-lóminu. Šel do království Doriath, kde vládl král Thingol a královna Melian, jejichž dcera Lúthien se provdala za smrtelníka Berena. Na konci roku po Túrinově odchodu porodila dceru a dala jí jméno Nienor, truchlení.", "section_level": 2}, {"title": "Túrin v Doriathu.", "content": "Túrin po dlouhém putování dorazil se svými průvodci do Skrytého království, kde se setkal s Belegem Lučištníkem (také jinak Cúthalionem), který jej dovedl ke králi. Thingol přijal Túrina jako svého schovance. Když Túrin dospěl, přidal se k pohraniční stráži vedené Belegem a stali se blízkými přáteli. Jeden z Thingolových rádců, Saeros, jej nenáviděl a jednou urazil jeho matku, načež se Túrin rozhněval, hodil mu pohár do obličeje a poranil jej. Další den si na něj Saeros počíhal a chtěl jej přepadnout ze zálohy. Túrin se však ubránil a pronásledoval Saerose lesem až k rokli řeky, do níž Saeros v hrůze skočil. Túrin tím byl zarmoucen, protože si nepřál jeho smrt. Pak s ním mluvil Mablung, který neviděl začátek sporu, obvinil jej ze Saerosovy smrti a vyzval jej, aby se šel zodpovídat ze svého činu před Thingolovým soudem. Túrin však byl příliš pyšný a raději odešel z Doriathu, než aby prosil za odpuštění.", "section_level": 2}, {"title": "Túrin mezi psanci.", "content": "Túrin se obrátil pryč z Doriathu a setkal se s tlupou psanců u Brethilu a krátce na to se stal jejich vůdcem. Říkal si Neithan, Ukřivděný. Mezitím se jeho přítel Beleg vrátil z pohraničních bitev a shledal, že Túrin zmizel. Nalezl elfskou dívku, která viděla, co se tehdy stalo, a vymohl Túrinovi u Thingola spravedlnost a odpuštění. Sám pak odešel hledat Túrina. Thingol mu dal černý meč Anglachel, který kdysi vyrobil kovář Eöl z Nan Elmothu. Beleg narazil na stopy psanců a sledoval je; konečně jednoho dne vstoupil do jejich ležení. Túrin byl tehdy pryč a ostatní psanci jej zajali a nakládali s ním velmi tvrdě. Pak se Túrin vrátil a nalezl Belega téměř na pokraji smrti. Pečoval o něj, a když se uzdravil, rozmlouvali spolu. Túrin se přesto odmítl vrátit do Doriathu a raději zůstal se svou skupinou psanců.  Jednoho dne zajali Túrinovi společníci podivuhodného tvora - Mîma, Drobného trpaslíka. Zadrželi jej přes noc a za jeho dvěma syny, kteří uprchli, vystřelil jeden ze psanců šíp. Ráno jim trpaslík slíbil, že je dovede do svého domu v dutém kopci Amon Rûdh. Když tam dorazili, zjistili, že jeden z Mîmových synů zemřel na zranění šípem. Trpaslík s nimi sdílel svůj dům a spřátelil se zejména s Túrinem; Belega však nenáviděl.  Túrin a jeho druhové s Belegem bojovali proti Morgothovým stvůrám; jednoho dne však skřeti zajali Mîma a ten jim prozradil, kudy se dostanou k Amon Rûdhu. Skřeti vyplenili Amon Rûdh a zabili jeho obránce; Túrina však vzali s sebou jako zajatce. Beleg byl dosud živ a o vlásek unikl smrti, když jej chtěl Mîm probodnout. Beleg jej však přemohl a zahnal pryč. Jakmile se trochu zotavil, vydal se za skřety, aby zachránil Túrina. Cestou se setkal s Gwindorem, nargothrondským elfským pánem, kterého zajal Morgoth v Nirnaeth Arnoendidadu a kterému se nyní podařilo uprchnout.  Společně jedné noci zachránili Túrina; ten ležel v bezvědomí. Když jej Beleg zbavoval pout, smekla se čepel jeho meče a Túrin se probudil - v domnění, že Beleg je skřet, vyrval mu meč z rukou a zabil jej. Pak vyšlehl blesk a ozářil Cúthalionovu tvář a Túrin poznal, co udělal. Neplakal, ale nepohnul se z místa a nepromluvil ani slovo.", "section_level": 2}, {"title": "Túrin v Nargothrondu.", "content": "Gwindor jej dovedl k jezeru Ivrin, kde se Túrin napil čisté vody a byl uzdraven ze svého šílenství. Pak vstoupili do Nargothrondu. Túrin tajil své jméno a říkal si Agarwaen, zkrvavený. Nazývali jej také Mormegil, černý meč – vzal si totiž Anglachel, kterým zabil Belega.  Nargothrondu vládl Orodreth, bratr Finroda Felagunda, syn Finarfinův. Jeho dcerou byla Finduilas, která před Nirnaeth milovala Gwindora a byla s ním zasnoubena. Byla vysoká a zlatovlasá a Túrinovi připomínala ženy z Hadorova domu, jeho příbuzné, i jeho vlastní sestru Lalaith, která zemřela v dětství. Často s ní rozmlouval a ona se do něj proti své vůli zamilovala. Věděla však, že on ji nemiluje ani milovat nebude.  Túrin se stavěl proti nargothrondskému způsobu válčení, boji ze zálohy a ve skrytosti, toužil spíše po udatných činech a viditelném hrdinství. Na jeho rady dal Orodreth vybudovat kamenný most přes řeku Narog – ač jej před tím mnozí varovali. Elfové pod Túrinovým vedením začali vést otevřenou válku, díky níž se podařilo zabezpečit cesty mezi Dor-lóminem a Doriathem, což umožnilo Morwen s Nienor konečně odejít do Doriathu. Morgothovi se tím ovšem Túrin odhalil a rozhodl se připravit další trýzeň. Proto vyslal strašného draka Glaurunga v čele skřetích vojsk k útoku na Nargothrond.  V té době se Morwen rozhodla, že musí najít svého syna a vypravila se do Nargothrondu. Nienor nedokázala svou matku od cesty odvrátit, a proto se k ní připojila. Thingol je velmi nerad pouštěl, ale nakonec s nimi poslal Mablunga a další elfí rytíře.  Drak Glaurung rozprášil elfí vojska a využil kamenného mostu přes Narog, aby mohl vyplenit Nargothrond. Přitom vypustil do celého údolí kouřovou mlhu, v níž se mnozí bojovníci ztratili. Tak se Glaurungovi podařilo dopadnout nejprve Nienor, již zbavil veškerých vzpomínek, takže v šílenství prchla do lesa Brethilu. Následně se utkal i s Túrinem, jejž obelhal, když jej přesvědčil, že se má vrátit do Dor-lóminu, kde v bídě žije jeho matka s dcerou. Túrin tak nechal skřety odvést nargotrondské zajatce včetně Finduilas a vypravil se do Dor-lóminu. Nakonec Glaurung potkal i Mablunga, jemuž se vysmál a poslal jej zpět do Doriathu. Pak shromáždil všechny nargotrondské poklady na hromadu a uložil se tam k odpočinku.", "section_level": 2}, {"title": "Túrin v Dor-lóminu.", "content": "Túrin se navrátil do Dor-lóminu, kde však svou rodinu nenašel a pochopil, že byl Glaurungem obelhán. Dor-lómin byl stále obsazen Východňany, což Túrina popudilo, a tak zabil východňanského vůdce. Tím však vyvolal hněv Východňanů, kteří začali pobíjet zotročené původní obyvatele. Ti se proti nim vzbouřili v marném povstání a byli z velké části povražděni. Túrin jako osamělý bojovník tomu mohl sotva nějak zabránit, a tak nechtěně do své rodné země přinesl jen další zkázu.", "section_level": 2}, {"title": "Túrin v Brethilu.", "content": "Omámená Nienor byla nalezena lesními lidmi v Brethilu. Neměla žádné vzpomínky a musela se všemu znovu naučit jako malé dítě. Chromý vůdce lesních lidí Brandir se však do ní zamiloval.  Po nějaké době do Brethilu přišel i Túrin, stopující skřety s nargothrondskými zajatci. Zde se dozvěděl, že byli do jednoho pobiti, když se je lesní lidé pokoušeli osvobodit. Túrin proto neví, kam se obrátit, a tak požádá, aby mohl zůstat s lesními lidmi. Postupně se stane prakticky jejich vůdcem, protože na Brandira nikdo nedbá. Nienor se do něj zamiluje a navzdory Brandirovu neblahému tušení se stane Túrinovou ženou.  Glaurung se po dlouhém odpočinku rozhodne Brethil zničit a vypraví se k němu. Túrin tuší, že vojenskou silou proti němu nic nezmůže, a tak vymyslí zoufalý plán - až bude Glaurung přelézat úzké údolí říčky Taeglin, pokusí se jej zdola probodnout. Na pomoc si vezme válečníka Dorlase a Hunthora, Brandirova příbuzného. Dorlas se chromému Brandirovi vysmíval, ale když pak měl s Túrinem zlézt nebezpečné údolí, dostal strach a uprchl. Když se drak plazil přes údolí, Túrina zachránil Hunthor před zřícením do hlubiny, ale vzápětí jej zabil padající balvan. Túrin pak draka bodl do břicha a smrtelně jej zranil. Dračí krev jej však popálila na ruce, takže upadl do bezvědomí.  Mezitím Nienor nedokázala vyčkat zpráv o výpravě a vydala se za Túrinem. K ní se přidali i další lesní lidé. Brandir je od toho zrazuje, ale když neuspěje, vydá se po stopě Nienor, kterou stále miluje. Samotná Nienor však prchá daleko vpředu, až dorazí k umírajícímu drakovi. Tam najde Túrina a domnívá se, že je mrtev. Glaurung se rozhodne spáchat poslední zlo a před smrtí Nienor vrátí její vzpomínky. Nienor tak zjistí, že je těhotná s vlastním bratrem, a vrhne se ze skal do vod Taeglinu.  Brandir je svědkem této scény a náhodou v lese narazí na Dorlase. Když se dozví o jeho zbabělosti, tak jej zabije. Pak jde oznámit svému lidu, že drak i Túrin jsou mrtvi. Avšak Túrin se probudí, vrátí se, a když uslyší, že jej Brandir prohlásil za mrtvého, popadne jej vztek. Brandir mu navíc poví pravdu o Nienor. Túrin v tu chvíli uvěří, že Brandir je lhář a zavraždí jej. Pak lesní lid opustí a bloudí divočinou. Tam na něj narazí Mablung, který po něm i Nienor pátrá už od pádu Nargothrondu. Od něj se Túrin dozví, že Brandir říkal pravdu, a tak si uvědomí, že celý život páchal jen zlo. Proto se vrhne na meč Anglachel a skoná.", "section_level": 2}, {"title": "Jména, přezdívky a tituly.", "content": "Túrin získal na svých cestách mnoho různých přídomků, přezdívek, titulů apod. Z větší části se jednalo o důsledek toho, že na mnoha místech z různých důvodů tajil své pravé jméno. Jeho přezdívky jsou zde uvedeny v originálních jazycích (sindarština atd.) s překladem do češtiny. Jsou řazeny podle posloupnosti v příběhu. Mezi jeho přezdívky patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Túrin (známý jako Turambar, „pán sudby“) je jedna z nejtragičtějších postav z Tolkienovy fiktivní mytologie ze světa Středozemě, jeden z Edain, velký válečník, který zahubil prvního draka Glaurunga. Takřka po celý život se neúspěšně snažil uniknout kletbě, kterou na jeho otce Húrina Thaliona a celý jeho rod uvalil Temný pán Morgoth.", "tgt_summary": "在英国作家托尔金(J. R. R. Tolkien)的奇幻小说里,图林·图伦拔(Túrin Turambar)是多尔露明的一位人类,他是第一纪元的悲剧英雄。据说他是最美丽的男子,他的父亲胡林是伊甸人当中最强大的战士,图林亦可能强如其父。", "id": 483146}
{"src_title": "Robert Burns", "tgt_title": "羅伯特·伯恩斯", "src_document": [{"title": "Dílo.", "content": "Burnsovy básně jsou melodické, hravé, připomínají lidovou poezii. Zahrnují především lyriku a balady. Jejich tématem je skotské vlastenectví, láska, ale také příroda a různé lidové tradice skotského venkova. Mnoho z jeho básní je věnováno zvířatům, včetně dojemné elegie na úhyn oblíbené ovečky, která se nešťastnou náhodou uškrtila. V pozdějších letech, když už byl Burns vážně nemocný, psal vážnější básně, většinou s politickou a sociální tematikou. Burns byl zpočátku obdivovatelem francouzské revoluce, později tento názor změnil. Hlásil se k liberalismu, v některých básních zaznívají pacifistické myšlenky.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv Roberta Burnse.", "content": "Burns byl nejvýznamnějším britským představitelem preromantismu. Ovlivnil anglické romantiky včetně Percyho Bysshe Shellyho a Williama Wordswortha, ale i básníky kontinentální Evropy, např. Heinricha Heineho. Ve 20. stol. se jeho poezie stalo inspirací pro autory beat generation a hnutí hippies, některé z jeho básní zhudebnil např. Bob Dylan.  Robert Burns je i v dnešní době považován za nejslavnějšího skotského básníka.  Celosvětově je slavná báseň Auld Lang Syne, v Česku známá jako \"Valčík na rozloučenou\".", "section_level": 2}, {"title": "Tradice uctění Burnse ve Skotsku.", "content": "Skotský národ jej i v této době ctí a v duchu jeho díla - \"Ódy na haggis\" - se nesou skotské oslavy tohoto národního jídla.  Každá skotská rodina, jež ctí tradice, se 25. ledna sejde u večeře, při které básníka v několika krocích uctí. Připraví se národní jídlo haggis (ovčí žaludek plněný různými vařenými vnitřnostmi, především játry,ledvinami aj., ovesnými vločkami apod.); základ jídla je stejný, pouze v různých koutech Skotska si jej dochucují lidé podle svého. Haggis je přinesen na stůl, přičemž za zvuku dud a v tradičních skotských krojích zpívá celá rodina tuto pochvalnou píseň. V určitém úseku ódy se Haggis slavnostně rozřízne.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Burns (25. ledna 1759 Alloway, Skotsko – 21. července 1796) byl skotský básník a autor písní.", "tgt_summary": "罗伯特·伯恩斯(英语:Robert Burns,1759年-1月25日-1796年-7月21日)是著名苏格兰诗人。", "id": 3017719}
{"src_title": "Anastasija Pavljučenkovová", "tgt_title": "安娜斯塔西亞·帕夫柳琴科娃", "src_document": [{"title": "Juniorská kariéra.", "content": "První juniorský grandslam získala na Australian Open 2006, když porazila ve finále první nasazenou Dánku Caroline Wozniackou. Při své jízdě za triumfem vyřadila ve čtvrtfinále i Dominiku Cibulkovou. Druhý grandslamový titul a první ze čtyřhry přidala rovněž na Australian Open 2006, když se Sharon Fichmanovou porazily pár Dentoniová a Cornetová. Následně si zahrála na French Open 2006 finále dvouhry, ve kterém nestačila na Agnieszku Radwańskou.  Třetí titul získala na French Open 2006, když se Sharon Fichmanovou porazily pár Radwańská a Wozniacká. Čtvrtý titul získala ve Wimbledonu 2006 s Alisou Klejbanovovou. Pátý titul přidala tentokrát ve dvouhře na US Open 2006, když ve finále zdolala Tamiru Paszekovou. Finále hrála i ve čtyřhře se Sharon Fichmanovou.  Rok 2007 zahájila šestým titulem a zároveň posledním ve dvouhře na Australian Open 2007, když porazila ve finále Madison Brengleovou. Finále na French Open z minulého roku neobhájila, když padla v semifinále. Sedmý titul získala ve čtyřhře ve Wimbledonu 2007 s Urszulou Radwańskou]. Bez titulu zůstala na závěrečném grandslamu roku.  Osmým titulem začala sezónu 2008, když s Xenií Lykinovou porazily ve finále na Australian Open 2008 pár Bodganová a Doiová. Australian Open byl její poslední juniorský grandslam.", "section_level": 1}, {"title": "Profesionální kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2012.", "content": "Sezónu zahájila na turnaji Brisbane, kde nestačila ve druhém kole na pozdější vítězku Kaiu Kanepiovou. Následně ji v prvním kole na turnaji v Sydney vyřadila Andrea Petkovicová. Na Australian Open porazila v prvním kole Kláru Zakopalovou, ale ve druhém už nestačila na Vaniu Kingovou. Společně s Medinaovou Garriguesovou vypadly v prvním kole ve čtyřhře. Následně Pavljučenkovová prohrála v prvním kole na turnaji v Dauhá, Dubaji, Indian Wells a Miami. Na turnaji v Miami si však zahrála čtvrtfinále čtyřhry, a to po boku Lucie Šafářové. Společně vyřadily v prvním kole třetí nasazený pár Mirzaová a Vesninová a nestačily až na pozdější vítězky Kirilenková a Petrovová.  Antukovou část sezóny zahájila na turnaji v Charlestonu, kde jako osmá nasazená postoupila do osmifinále, ve kterém podlehla Naděždě Petrovové. Společně s Lucií Šafářovou, ale vyhrály čtyřhru, když v semifinále porazily světové jedničky Huberovou a Raymondovou a ve finále pár Medinaová Garriguesová a Švedovová. Poté se účastnila Fed Cupu, ve kterém prohrála oba singly s Jankovićovou a Ivanovićovou a vyhrála debl s Vesninovou. Po reprezentačních povinnostech se vrátila na turnaji ve Stuttgartu, kde vypadla v prvním kole dvouhry a druhém kole čtyřhry se Šafářovou. Na turnaji v Madridu a Římě vypadla ve druhém kole. Čtyřhru hrála pouze v Madridu a se Šafářovou vypadly ve druhém kole. V generálce na French Open 2012 vypadla na turnaji Brussels Open 2012 v prvním kole, když nestačila na Scheepersovou. Na French Open ve dvouhře vypadla v kole třetím, když nestačila na Zakopalovou. Společně se Šafářovou vypadly v prvním kole čtyřhry.  Travnatou část sezóny zahájila na turnaji Eastbourne, kde nestačila ve čtvrtfinále opět na Zakopalovou. Ve Wimbledonu vypadla ve druhém kole, když nestačila na Lepčenkovou. S Lucií Šafářovou vypadly ve čtyřhře v prvním kole.  Po Wimbledonu se účastnila turnaje v Bastadu, kde došla do čtvrtfinále, ve kterém podlehla Johanssonové. V době olympijského turnaje, hrála na turnaji ve Washingtonu, kde postoupila až do finále, ve kterém podlehla jednoznačně Rybárikové. Poté vypadla na turnaji v Montrealu v prvním kole. Na turnaji v Cincinnati postoupila do čtvrtfinále, ve kterém podlehla Petře Kvitové. O mnoho méně se jí dařilo na US Open, kde vypadla už ve druhém kole s Mladenovicovou. Společně s Lucií Šafářovou vypadly v prvním kole čtyřhry. Po závěrečném grandslamu sezóny hrála na turnaji v Tokiu, kde vypadla ve druhém kole. O kolo dříve vypadla v Pekingu, a také na posledním turnaji v Moskvě, který byl pro ni poslední v sezóně.", "section_level": 2}, {"title": "2013.", "content": "Sezónu zahájila na turnaji Brisbane, kde došla až do finále, ve kterém tvrdě narazila na světovou trojku Serenu Williamsovou, když prohrála ve dvou sadách. Cestou do finále porazila dvě české tenistky – Hradeckou a Kvitovou a následně Kerberovou a Curenkovou. Společně s Lucií Šafářovou postoupily do čtvrtfinále čtyřhry.  Na Australian Open vypadla v prvním kole, když jí Lesja Curenková oplatila porážku. I přes brzké vyřazení v turnaji pokračovala na turnaji ve čtyřhře, ve které spolu s Lucií Šafářovou postoupily do čtvrtfinále, což bylo pro obě nejlepší výsledek ve čtyřhře v kariéře. Na následujícím turnaji v Paříži vypadla opět v prvním kole, když nestačila na Yaninu Wickmayerovou. Ve čtyřhře se s Lucií Šafářovou probojovaly do semifinále, ale kvůli zdravotního problému české tenistky odstoupily. Na turnaji v Dubaji vypadla v prvním kole, když nestačila na Anu Ivanovičovou. Společně se Šafářovou postoupila v deblu do čtvrtfinále.  Poté hrála v Kuala Lumpur, kde došla do semifinále, ve kterém nestačila na Bethanii Mattekovou-Sandsovou. Po prohře v semifinále se přesunula na americký kontinent do Indian Wells, kde vypadla ve druhém kole. Stejně si vedla i v Miami. Společně se Šafářovou nepřešly přes první kolo v Indian Wells a v Miami vypadly v osmifinále. Následně se účastnila turnaje v Monterrey, kde v letech 2010 a 2011 triumfovala. Jako turnajová pětka došla až do finále, ve kterém porazila turnajovou jedničku Angelique Kerberovou a vyhrála tak v Mexiku již patnáctý zápas v řadě a získala celkově čtvrtý singlový titul v kariéře.  Antukovou sezónu zahájila na turnaji ve Stuttgartu, kde v rámci dvouhry došla do druhého kola, když porazila Jekatěrinu Makarovovou a poté padla s Angelique Kerberovou. V rámci čtyřhry vypadla s Lucií Šafářovou v prvním kole. Druhá zastávka směřovala na portugalský Portugal Open, kde po výhře ve finálovém utkání nad Suárezovou Navarrovou slavila premiérový titul z antuky. Na turnaji v Madridu padla v prvním kole s třetí nasazenou Viktorii Azarenkovou. Společně s Lucií Šafářovou ovšem došla až do finále čtyřhry, když v semifinále porazily pár Kristina Mladenovicová a Galina Voskobojevová. V souboji o titul porazily pár Cara Blacková a Marina Erakovicová a získaly tak společně již druhý titul.", "section_level": 2}], "src_summary": "Anastasija Sergejevna Pavljučenkovová, (* 3. července 1991 Samara) je ruská profesionální tenistka, která na okruh ITF vstoupila v sezóně 2005 a profesionálkou se stala téhož roku. Převážnou část kariéry strávila do poloviny roku 2008 na okruhu ITF, kde získala v roce 2006 první titul na turnaji v Casale. V rámci okruhu ITF získala pět titulů ve dvouhře a osm titulů ve čtyřhře.", "tgt_summary": "安娜斯塔西亚·谢尔盖·帕夫柳琴科娃(,\"Anastasia Sergeyevna Pavlyuchenkova \",1991年-7月3日)是俄罗斯女子职业网球运动员。", "id": 2195185}
{"src_title": "Filmový rating MPAA", "tgt_title": "美国电影分级制度", "src_document": [{"title": "Rating Board.", "content": "Filmy jsou hodnoceny Asociací speciálně vytvořenou komisí, tzv. \"Rating Board\". Počet jejích členů kolísá od 10 do 13. MPAA uvádí, že členem této komise může být kterýkoliv \"rodič\", který je nadán dostatečnou vyzrálostí a \"\"dokáže se vcítit do role běžného amerického rodiče a udělit filmu takový rating, který pomůže americkým rodičům v rozhodování o tom, zda je daný film pro jejich dítě vhodný\"\".  O tom, do jaké kategorie bude film zařazen, rozhoduje komise hlasováním, přičemž pro udělení ratingu je potřeba nadpoloviční většiny hlasů členů komise.  MPAA na svých internetových stránkách uvádí, že 78% rodičů s dětmi mladšími 13 let považuje rating za \"velmi užitečný\" nebo \"poměrně užitečný\" při rozhodování o tom, které filmy by jejich děti měly vidět.", "section_level": 1}, {"title": "Zohledňované faktory.", "content": "Při klasifikaci filmů se komise MPAA rozhoduje podle toho, v jaké míře film obsahuje:", "section_level": 1}, {"title": "G.", "content": "Rating G, přezdívaný \"dětský\", zaručuje, že film neobsahuje žádné projevy výše zmíněného. Pro získání tohoto hodnocení musí být film zcela nezávadný a nevinný. Je obzvláště obtížné tento rating obdržet, takže dokonce ani některé animované filmy určené pro dětské publikum (např. Kung-Fu Panda) nebyly schopné ratingu dosáhnout (např. pro akční, resp. násilné scény).", "section_level": 1}, {"title": "PG.", "content": "Rating PG jako takový byl založen v roce 1970, předchůdci byli rating M v roce 1968 a rating GP v roce 1969. PG-rating upozorňuje rodiče, aby zvážili, zda své děti nechají film zhlédnout. Rodičům se navrhuje, aby své mladší děti na film hodnocený PG doprovázeli, podle komise mohou být některé scény v těchto filmech nevhodné pro děti. Tyto filmy zároveň nesmí žádným způsobem zobrazovat konzumaci drog.  Filmy v této kategorii mohou obsahovat:", "section_level": 1}, {"title": "Filmy hodnocené PG.", "content": "Vzhůru do oblak Úžasňákovi", "section_level": 2}, {"title": "PG-13.", "content": "Rating PG-13 byl založen v roce 1990. Kategorie filmů PG-13 je nejobsáhlejší, jelikož se zároveň jedná o nejvyšší možné hodnocení, které mohou producenti pro film obdržet, aniž by se to výrazně podepsalo na zisku.  Klasifikací PG-13 MPAA rodičům důrazně doporučuje, aby své děti mladší 12 let na film doprovázeli. Takto ohodnocený film smí obsahovat více projevů nevhodných motivů, násilí, nahoty, hrubého jazyka. Zároveň jakékoliv zobrazení užívání drog vede k udělení nejméně tohoto ratingu, nicméně běžně je takový film zařazen ještě o kategorii výše. Nahota v těchto snímcích nesmí být sexuálního charakteru. Zajímavostí může být požadavek na zařazení filmu do této kategorie, pokud obsahuje byť jen jediné slovo týkající se sexuality.", "section_level": 1}, {"title": "R.", "content": "Na film s ratingem R smí mládež do 17 let pouze v doprovodu dospělé osoby. Filmy s hodnocením R mohou obsahovat hrubý jazyk, výrazně násilné scény, nahotu spojenou se sexualitou nebo užívání drog. Tak, jako použití jednoho sexuálně zabarveného výrazu předurčuje film nejméně k ratingu PG-13, více takových slov ve filmu automaticky posouvá film do kategorie R.", "section_level": 1}, {"title": "NC-17.", "content": "Předchůdce ratingu NC-17 je rating X, který je zároveň nejslavnějším, díky udělování hlavně pornografickým filmům. Vznikl v roce 1990, stejně jako PG-13. Udělení ratingu NC-17 oznamuje, že film obsahuje velmi výrazné projevy sexuality, násilí, hrubé mluvy, nahoty apod. Rating NC-17 zároveň znamená, že film nesmí navštěvovat mládež do 17 let.", "section_level": 1}, {"title": "Lukrativnost ratingů.", "content": "Filmoví tvůrci (zejména producenti) jsou často nuceni film upravovat, aby obdržel méně přísné hodnocení. Většinu návštěvníků amerických kin totiž tvoří teenageři, tedy má-li být snímek významně komerčně úspěšný, může obdržet nejvýše hodnocení PG-13. Právě u filmů hodnocených R proto často producenti tlačí na režiséra, aby nevhodné scény vystřihl a film klesl právě na PG-13. Tento jeden stupeň rozdílu v hodnocení totiž často znamená desítky milionů dolarů, které mohou být producentovi ziskem nebo ztrátou.", "section_level": 1}, {"title": "Rating trailerů.", "content": "Samozřejmě ani filmové trailery neujdou hodnocení MPAA, a to podle stejných kritérií jako filmy. V tomto případě je trailer označen nejen logem příslušného ratingu, ale i upozorněním a specifickým podbarvením úvodní sekvence. To deklaruje, před kterými filmy smí být trailer promítán.", "section_level": 1}], "src_summary": "Filmový rating MPAA (nebo klasifikace filmů) je proces zařazení filmu do jedné z pěti základních kategorií definovaných Americkou filmovou asociací (MPAA - Motion Picture Association of America). Kategorie, do níž je film zařazen, vyjadřuje stupeň společenské závadnosti podle toho, zda a v jaké míře dané dílo obsahuje projevy násilí, hrubého jazyka, explicitní zobrazení sexuálních scén apod.", "tgt_summary": "美国电影分级制度始于1968年,是美国民间组织“美国电影协会”制定的自愿分级制度,既避免由政府官员来审查电影艺术和管束电影工作者,又及时帮助家长做出什么电影适合他们的孩子观看的决定。", "id": 2425879}
{"src_title": "Pokladní místo", "tgt_title": "銷售時點情報系統", "src_document": [{"title": "Vybavení pokladního místa.", "content": "Před pokladním místem bývají stojany se zbožím určeným k impulsivním nákupům pro zákazníky, kteří čekají ve frontě na odbavení. Jsou to typicky sladkosti, cigarety, kondomy, tisk. Vykládací pás je určen k vyložení zboží z nákupního košíku nebo nákupního vozíku. Pás se pohybuje na pokyn pokladní nožním tlačítkem nebo je spouštěn samočinně. Ve stejné rovině jako pás bývá zabudováno vážící zařízení kombinované se snímačem čárového kódu. Méně často je snímač zabudován ve svislé stěně oddělující zákazníka od pokladní. Na snímací a vážící plošinu navazuje svažující se plocha pro odsun již zaúčtovaného zboží. Z tohoto místa si zaúčtované zboží odebírá zákazník. Pokud prodejna používá nějakou formu magnetických nebo radiofrekvenčních značek na zboží, je deaktivační zařízení zabudováno vedle snímací a vážící plošiny. Do vybavení prodejního místa dále patří ruční čtečka čárového kódu pro odečet z neskladných předmětů, obchodní pokladna s tiskárnou účtenek, snímač platebních karet opět s tiskárnou stvrzenek. Dalším vybavením může být mechanická odblokovací pomůcka pro sejmutí různých kontrolních visaček, případně detektory nedezaktivovaných značek. Při pokusu o pronesení nezaplaceného zboží kolem tohoto detektoru zazní zvukové výstražné znamení. Vybavení doplňuje sedačka pro pokladní, telefon pro spojení s vedením prodejny a světelný transparent s číslem pokladního místa. Rozsvícený transparent signalizuje, že pokladní místo je v provozu.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz pokladního místa.", "content": "Zákazník vykládá sám veškeré zboží na pás. Nákupy jednotlivých zákazníků jsou vizuálně odděleny zarážkou, tyčkou nebo hranolkem z plastu, který je na pokladním místě k dispozici. Pokladní odebírá zboží přijíždějící na pásu a jednotlivě skenuje čárové kódy. Pokladní i zákazník mají každý k dispozici vlastní kontrolní displej. Displej zobrazuje název zboží, jeho cenu a mezisoučet už zaúčtované útraty. Načtení každého kusu zboží je signalizováno zvukovým znamením. Zaúčtované zboží odkládá pokladní na odkládací plochu, odkud je odebíráno zákazníkem. Po načtení veškerého zboží následuje zaplacení hotovostí nebo platební kartou a současně odepsání zboží ze zásob v informačním systému prodejny.", "section_level": 1}, {"title": "Doplňkové funkce pokladního místa.", "content": "Existují pokladní místa, která umožňují vlastníkům platebních karet také vybírat hotovost. Běžná je kombinace hotovostního a bezhotovostního placení s platbou části nákupu slevovými kupony, poukázkami (stravenky), stvrzenkami za odevzdané vratné lahve atd.", "section_level": 1}, {"title": "Vývojové metody placení zboží.", "content": "Snahou provozovatelů je zrychlit průchod zboží pokladním místem. Ověřuje se samoobslužné skenování zboží spojené s následným bezhotovostním placením. Pracovník prodejce, který může dohlížet na několik současně pracujících pokladních míst, zákazníkům pouze pomáhá. Dalším vývojovým stupněm by mohly být RFID čipy zabudované do zboží. Propagátoři této technologie slibují, že zboží bude zaúčtováno bez překládání pouhým průjezdem vozíku pod snímacím rámem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pokladní místo (slangově pokladna) je v samoobslužné prodejně (supermarketu, hypermarketu a obdobných prodejních jednotkách) místo, kde zákazník předkládá vybrané zboží k zaplacení. Pokladní místo je vybaveno vlastní obchodní pokladnou a obvykle optimalizováno z hlediska průchodu zákazníků supermarketem i manipulace se zbožím. Samoobslužné prodejny bývají vybaveny větším počtem pokladních míst. Ta často tvoří souvislou řadu, předělující prostor prodejny na veřejnou část a prodejní část s vystaveným zbožím určeným k prodeji. Mezera mezi pokladními místy je dimenzována právě na šířku jednoho nákupního vozíku. Tím je efektivně bráněno v nežádoucím průchodu osob prodejnou.", "tgt_summary": "销售时点情报系统(英语:point of sale,缩写英语:POS,在欧洲又简称英语:EPOS,即英语:electronics at the point of sale),是一种广泛应用在零售业、餐饮业、旅馆等行业的电子系统,主要功能在于统计商品的销售、库存与顾客购买行为。业者可以透过此系统有效提升经营效率,可以说是现代零售业界经营上不可或缺的必要工具。但由于POS应用不断扩大,现时许多厂商已将英文「英语:point of sale」改称为「英语:point of service」(服务式端点销售系统)。", "id": 1136647}
{"src_title": "Natasha Richardson", "tgt_title": "娜塔莎·李察遜", "src_document": [{"title": "Film.", "content": "Hrála Mary Shelleyovou v roce 1986 ve filmu \"Gothic\". Následující rok hrála s herci Kennethem Branaghem a Colinem Firthem v \"Měsíci na venkově\", režírovaném Patem O'Connorem.  Režisér Paul Schrader ji obsadil do titulní role ve filmu \"Patty Hearst\", do jeho dokumentárního drama z roku 1988 o dědičce a jejím údajném únosu. Dále hrála spolu s Robertem Duvallem a Faye Dunawayovou ve filmu \"Příběh služebnice\". V roce 1990, kdy hrála po boku Christophera Walkena, Ruperta Everetta, a Helen Mirrenové ve filmu \"Podivná pohostinnost\" (režírované Paulem Schraderem) vyhrála \"Evening Standard\" Britské Filmové Ceny pro nejlepší herečku. Také vyhrála cenu nejlepší herečky v roce 1994 na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary za film \"Vdovy z Widows' Peak\", a ten samý rok ve filmu \"Nell\" s Jodie Fosterovou a s jejím budoucím manželem Liamem Neesonem. Další její filmy jsou \"Past na rodiče\" (1998), \"Dohola?\" (2001), \"Chelsea Walls\" (2001), \"Probuzení v Renu\" (2002), \"Krásná pokojská\" (2002), \"Ústav\" (2005), další cenu \"Evening Standard\" za nejlepší herečku vyhrála za film, \"Bílá hraběnka\" (2005), and \"Evening\" (2007). Její poslední filmová role byla ve filmu z roku 2008 \"Divoška\".", "section_level": 1}, {"title": "Zranění a smrt.", "content": "16. března 2009 utrpěla zranění hlavy, když spadla při lekci lyžování v Mont Tremblant Resortu v Québecu v Kanadě.  Po pádu vypadalo vše v pořádku, když se cítila dobře. Záchranaři a ambulance shledali, že není proč se znepokojovat a nechali ji ve středisku. Odmítla lékařské ošetření a vrátila se na hotelový pokoj. Po třech hodinách byla převezena do místní nemocnice poté, co měla bolesti hlavy. Poté byla převezena sanitkou do Hospital du Sacré-Cœur de Montreal v kritickém stavu, po 7 hodinách od pádu byla letecky převezena do Lenox Hill Hospital v New Yorku, kde zemřela 18. března.  Po pitvě provedené v New York City Medical Examiners Office dne 19. března byla stanovena příčina \"epidurální hematom kvůli zranění mozku\", a její smrt byla stanovena jako nehoda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Natasha Jane Richardson (11. května 1963, Londýn, Anglie, Spojené království – 18. března 2009, New York, USA) byla anglická herečka, členka Redgraveovy rodiny. Byla dcerou herečky Vanessy Redgraveové a režiséra/producenta Tony Richardsona vnučka Michaela Redravea a Rachel Kempsonové. Její sestra Joely Richardsonová je také herečka, jež hrála např. v seriálu \"Plastická chirurgie s.r.o.\".", "tgt_summary": "娜塔莎·珍·李察逊(英语:Natasha Jane Richardson,1963年-5月11日-2009年-3月18日),曾是英国舞台剧与电视演员。", "id": 1831817}
{"src_title": "Unie jihoamerických národů", "tgt_title": "南美洲国家联盟", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zakládací listina UNASUR byla podepsána 23. května 2008 v brazilském hlavním městě Brasília při příležitosti konání třetího summitu hlav států. Členskými státy při založení organizace v roce 2008 se staly všechny suverénní státy na jihoamerickém kontinentu.  Během roků 2018 a 2019 z UNASUR šest členských států - Argentina, Paraguay, Brazílie, Kolumbie, Ekvádor, Chile - nejprve pozastavilo své členství a následně ze skupiny vystoupilo s odůvodněním, že chybí konkrétní výsledky, které by zaručovaly správné fungování organizace. Peru pozastavilo své členství na neurčitou dobu. V září 2019 byly tedy členskými státy Venezuela, Guyana, Surinam, Bolívie a Uruguay (+ Peru).", "section_level": 1}, {"title": "Založení organizace.", "content": "Na třetím Summitu Jižní Ameriky 8. prosince 2004 byla prezidenty či jinými představiteli jihoamerických národů podepsána Cuzkeská deklarace (podle peruánského města Cuzco, kde se summit konal), která byla jakýmsi předstupněm k založení unie v roce 2008. Jednalo se o dvojstránkovou listinu deklarující založení Jihoamerického společenství. Panama a Mexiko se zúčastnily této události pouze jako pozorovatelé. Lídři státu zde prohlásili, že jejich záměrem je založení nového společenství podle vzoru Evropské unie, kde bude v budoucnu společná měna, parlament a volný pohyb osob. Hlavním sídlem unie bylo určeno město Quito v Ekvádoru. Zatímco Jihoamerický parlament je umístěn v Cochabambě v Bolívii, centrální banka má sídlo v Caracasu, hlavním městě Venezuely.", "section_level": 2}, {"title": "Organizace.", "content": "Hlavními orgány Unie jsou:  Dalšími orgány UNASUR jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Orgány unie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vznik.", "content": "Předsedové každého členského státu měli výroční schůzi, což byl nejvyšší politický mandát. První setkání se konalo v Brazílii ve dnech 29. a 30. září 2005. Druhé setkání se konalo v Cochabambě v Bolívii ve dnech 8. a 9. prosince 2006. Třetí setkání se konalo v Brazílii - toto setkání se původně mělo konat v Cartageně (Kolumbie), ale bylo rozhodnuto o přemístění zasedání kvůli napětí mezi Ekvádorem, Kolumbií a Venezuelou. Právě na tomto zasedání byla formalizována UNASUR a byla podepsána zakládající smlouva organizace.  V minulosti se ministři zahraničí každé členské země setkávali jednou za šest měsíců. Na tomto setkání měl každý stát právo předložit konkrétní návrhy opatření a výkonných rozhodnutí. Výbor stálých zástupců, v němž byl členem prezident Mercosuru, ředitel sekretariátu Mercosur, generální tajemník Andského společenství, generální tajemník ALADI a stálí tajemníci jakékoli instituce pro regionální spolupráci a integraci a zástupci Organizace smlouvy o Amazonské spolupráci.  Dne 9. prosince 2005 byla zřízena Komise pro strategickou reflexi jihoamerického integračního procesu. Skládala se z 12 členů, jejichž úkolem bylo vypracovat návrhy, které pomohou v procesu integrace mezi jihoamerickými národy. Tyto návrhy měly být předloženy na 2. zasedání UNASUR (2006).  Výkonný výbor, vytvořený na 2. zasedání UNASUR, byl přeměněn na Politickou komisi nebo Poslaneckou sněmovnu v souladu s rozhodnutími politického dialogu. Text předaný hlavám členských států k ratifikaci UNASUR byl schválen na 3. zasedání UNASUR v Brazílii 23. května 2008.", "section_level": 3}, {"title": "Instituce.", "content": "Jihoamerický parlament, který je hlavním orgánem organizace, má sídlo v Cochabamba v Bolívii. Parlament má veškeré pravomoci, aby upevnil demokracii v regionu, navázal spolupráci mezi členskými zeměmi, vydal prohlášení či vydal doporučení členským státům, podpořil rozvoj zastupitelské demokracie a má právo zřídit a organizace a instituce UNASUR a upravit jejich organizaci. Jihoamerický parlament má rovněž za úkol vést a koordinovat vývoj a provádění nové jednotné jihoamerické měny, která má být v oběhu v celém regionu, v koordinaci s Bankou jihu.  V předsednictví se střídají státy organizace po jednom kalendářním roce.", "section_level": 3}], "src_summary": "Unie jihoamerických národů (španělsky: \"Unión de Naciones Suramericanas\" – UNASUR, portugalsky: \"União de Nações Sul-Americanas\" – UNASUL) je mezinárodní organizací, jejíž snahou je integrovat dvě dosud existující unie: Mercosur a Andské společenství. Je vytvořena podle vzoru Evropské unie.", "tgt_summary": "南美洲国家联盟(;;;英语:Union of South American Nations)是根据《库斯科宣言》于2004年12月8日成立的主权国家联盟。联盟原名南美洲国家共同体,2007年4月16日改为现名。目前成员国只剩下玻利维亚、苏里南、圭亚那和委内瑞拉。", "id": 1003040}
{"src_title": "Alexandr I. Jagellonský", "tgt_title": "亚历山大一世·雅盖隆契克", "src_document": [{"title": "Litevský velkokníže.", "content": "Po smrti svého otce Kazimíra IV. byl Alexandr zvolen litevskou radou velkoknížetem. Polským králem se stal jeho starší bratr Jan I. Albrecht. Tím došlo k zániku polsko-litevské personální unie, spojení mezi oběma zeměmi se maximálně uvolnilo a ani vztahy mezi jejich vládci nebyly příliš přátelské. Nicméně otevřený konflikt mezi bratry nikdy nevypukl.  Litevcům imponovalo, že Kazimír usiloval s pomocí svých rádců o samostatnou, na Polsku nezávislou, zahraniční politiku země. Jako litevský velkokníže musel řešit téměř neustálé problémy na neklidné moskevsko-litevské hranici, neboť Moskva usilovala o rozšíření své vlády na původně ruská území, která se nacházela již delší dobu pod nadvládou Litvy. V době jeho nástupu na litevský velkoknížecí stolec probíhala od přelomu let 1486/1487 první litevská válka s Moskevskou Rusí, kde vládl Ivan III. Měla charakter pohraničních střetů, během kterých přešla pod svrchovanost Moskvy mnohá knížectví z povodí horní Oky, aniž jim v tom mohl Kazimír IV. zabránit.  Alexandr dal vzápětí po svém nastoupení na trůn najevo ochotu uzavřít s Moskvou mír. V tom ho podporoval jeho bratr Jan Albrecht, který si přál mít zajištěnou východní hranici jagellonských držav. Obávali se totiž možných nájezdů ze strany krymských Tatarů, kteří byli již od roku 1466 Ivanovými spojenci. Alexandrovou hlavní snahou ve vztahu k moskevskému státu se stalo omezení jeho expanzívních snah prostřednictvím dynastického spojení jagellonského a rurikovského domu. Moskva tuto nabídku přijala. Mírová smlouva byla uzavřena roku 1494 a Litva z ní neměla téměř žádné výhody, neboť musela souhlasit se dvěma značnými územními ústupky. Moskvě připadla oblast okolo Vjazmy a knížectví na horní Oce, která během války získala. Hranice moskevského státu se tak přiblížily ke Smolensku, důležitému strategickému bodu, který Rusové nehodlali ponechat v rukách Litevců.  Na potvrzení smlouvy uzavřel Alexandr sňatek z jednou ze tří dcer Ivana III. Helenou. Nezískal tím žádné věno, domníval se však, že dynastický svazek zajistí jeho zemi mír ze strany Rusů. Jeho úvahy však byly mylné. Velkokníže musel samozřejmě slíbit, že jeho choť bude moci svobodně vyznávat pravoslavnou víru svých předků a že ji nebude nutit stát se katoličkou. Proti vůli nastávajícího tchána se mu nepodařilo prosadit ani to, že pokud by si Helena sama přála konvertovat, bude její přání rozhodující. To se do budoucna stalo pro Ivana III. stálou záminkou pro stížnosti proti Alexandrovi a nakonec i záminkou pro vypuknutí další rusko-litevské války.", "section_level": 1}, {"title": "Polský král.", "content": "V červnu 1501 zemřel Jan Albrecht a Alexandrovy zahraničně politické cíle dostaly jinou orientaci. Velkokníže si přál stát se jeho nástupcem, a upevnit tak polsko-litevskou unii. Ačkoliv se Litva právě nacházela ve válce s moskevským státem, vydal se urychleně do Krakova, aby se ucházel o osiřelý polský trůn, o nějž měli zájem také jeho bratři, nejstarší Vladislav, který již byl králem českým a uherským, a nejmladší Zikmund, jenž zatím nezískal žádnou vládu.  Alexandr svého zvolení polským sejmem skutečně dosáhl, ovšem za cenu ústupků šlechtě. Korunovaci nového polského krále provedl jeho mladší bratr hnězdenský arcibiskup a primas polské církve Frederyk Jagellonský v katedrále v krakovském Wawelu za přítomnosti královny matky Alžběty Habsburské. Alaxandrova manželka Helena Moskevská korunována polskou královnou být nemohla, bránilo jí v tom pravoslavné vyznání.  Alexandrovou volbou došlo k dalšímu upevnění polsko-litevské personální unie. Alexandr se však vzdal dědičných práv na litevské velkoknížectví, kterému měl napříště vládnout jako veliký kníže ten, kdo bude zvolen polským králem. Smlouva o unii, uzavřená v roku 1501, potvrdila užší vazbu litevského velkoknížectví na polský stát a oslabila pozice Jagellonců v Litvě. Velkokníže měl být napříště volen současně s polským králem.  Roku 1505 se sejm v Radomi usnesl na tzv. radomské konstituci, jejíž součástí byl zákon \"Nihil novi\", který dále omezil panovnickou moc v Polsku ustanovením, že král může nadále vydávat zákony jen ve spolupráci se sejmem.  Alexandr zemřel ve Vilniusu ve věku 45 let a byl zde jako jediný z jagellonských králů také pohřben, a to v katedrále sv. Stanislava. Jeho manželství zůstalo bezdětné, proto byl za následníka vybrán jeho nejmladší bratr Zikmund I. Starý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandr Jagellonský (5. srpna 1461 Krakov – 19. srpna 1506 Vilnius) byl litevským velkoknížetem (1492–1506) a později polským králem (1501–1506).", "tgt_summary": "亚历山大·雅盖隆契克(波兰语:Aleksander Jagiellonczyk;立陶宛语:Aleksandras Jogailaitis)1461年-8月5日-1506年-8月19日,雅盖隆王朝的波兰国王和立陶宛大公。", "id": 729771}
{"src_title": "Pracovní neschopnost", "tgt_title": "病假", "src_document": [{"title": "Dočasná pracovní neschopnost.", "content": "Stav dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance, nebo jemu nařízené karantény je spojen s poskytnutím náhrady mzdy nebo platu v případě, že zaměstnanec splňuje podmínky nároku na nemocenské podle předpisů o nemocenském pojištění.  Náhradu poskytuje:  Podle novely zákoníka práce, která byla schválena 31. října 2018 a která mění vyplácení nemocenské, bude zaměstnavatel od 1. července 2019 hradit ušlou mzdu zaměstnanci v pracovní neschopnosti také za první tři dny nemoci.  Právo na náhradu mzdy má zaměstnanec jen tehdy, jestliže ke dni vzniku dočasné pracovní neschopnosti nebo nařízení karantény splňuje podmínky nároku na nemocenské podle ZNP, jimiž jsou:  Tato náhrada se ovšem nevztahuje na všechny kalendářní dny, nýbrž jen na ty pracovní.  Z náhrady mzdy jsou také vyjmuti tito lidé:", "section_level": 1}, {"title": "Výše náhrady.", "content": "Výši náhrady mzdy určuje zákoník práce, přičemž je zaměstnavatelům ponechána volnost, aby byla výše náhrady vyšší, než je stanoveno v zákoníku.  Zákonem stanovená (základní) výše náhrady mzdy: za prvé 3 pracovní dny (směny), nejvýše však za prvních 24 neodpracovaných hodin z rozvržených směn náhrada mzdy nepřísluší (tzv. karenční doba),  po uplynutí karenční doby náhrada mzdy přísluší ve výši 60 % průměrného redukovaného výdělku. Od 1. července 2019 však bude karenční doba zrušena a náhrada ve výši 60 % průměrného redukovaného výdělku bude příslušet zaměstnanci v pracovní neschopnosti již za tyto první tři dny.  náhrada mzdy ve výši 60 % průměrného redukovaného výdělku přísluší již od 1. pracovního dne (směny) – karenční doba se zde neuplatní.  Zaměstnavatelům je přiznána pravomoc kontroly zaměstnance v době dočasné pracovní neschopnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Náhrada za ztrátu výdělku.", "content": "Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a náhrada nákladů na výživu pozůstalých příslušející zaměstnancům nebo pozůstalým podle zákoníku práce, se upravuje tak, že průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, popřípadě zvýšený podle pracovněprávních předpisů, a pro výpočet náhrady nákladů na výživu pozůstalých, popřípadě zvýšený podle pracovněprávních předpisů, se zvyšuje o 0,4 %.", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "Vznik, průběh a ukončení pracovní neschopnosti jsou upraveny zákonem č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. Podle něj takovému člověku náleží nemocenské – peněžitá dávka vyplácená z nemocenského pojištění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pracovní neschopnost je stav člověka, který je ze zdravotních důvodů dočasně uznán neschopným k výkonu svého dosavadního zaměstnání. Během doby, kdy je zaměstnanec v pracovní neschopnosti, má zvláštní práva. Na druhou stranu v této době nesmí vykonávat činnost, za kterou by měl příjem.", "tgt_summary": "病假 (或称有薪病假)是劳工能因身体健康因素,留在家里休养,并且不会失去工资。带薪病假在许多国家是法定要求,像是大部分欧洲国家、许多拉美国家,还有一些非洲和亚洲国家在法规上都有要求。圣经中利末记第13章记载,皮肤有状况隔离7天的疗程。而早在公元前1500,一些盖法老陵墓的工人,已经享有病假和其他国家支持的医疗保健", "id": 205822}
{"src_title": "Kukačka obecná", "tgt_title": "大杜鹃", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dorůstá 33–34 cm, je štíhlá s dlouhým ocasem a křídly. Vyskytuje se ve dvou formách – šedé svrchu a na hrdle, zespoda bílé s černými proužky (samci i samice) a hnědé shora, bílé zespoda a na obou stranách proužkované (některé samice). Ocas je černý okrouhlý s bílými skvrnami, křídla úzká a špičatá. Zbarvením se podobá krahujci, což může vylekat pěstouny a umožní kukačce snést vejce do jejich hnízda aniž by bylo odhaleno.", "section_level": 1}, {"title": "Hlas.", "content": "Sameček se ozývá jasným „kuku“, samička výrazným „bi bi bi“.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Žije zejména v lesích, často poletuje i na otevřeném prostranství. Je to jediný druh kukaček vyskytujících se v ČR. Kukačka je tažná, do Evropy přilétá koncem dubna, v srpnu až září odlétá opět na jih.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "O kukačce je známo, že nežije s jedním samečkem v trvalejším páru, ale že navazuje během jara jen kratičké známosti s několika samečky. Jednotlivé populace kukaček jsou přizpůsobené jednotlivým druhům hmyzožravých pěvců, například rákosníkovi obecnému, konipasu bílému, pěvušce modré, lindušce luční, července obecné, rehkovi zahradnímu a dokonce i drobnému střízlíkovi obecnému, jimž samice kukačky vkládá do hnízd vždy po jednom vejci. Celkem tak naklade 15 až 20 vajec. Vejce jednotlivých samiček se podobají vejcím toho ptáka, v jehož hnízdě se vylíhla. Je jen o něco větší. Pouze pokud samička nenalezne hnízdo tohoto druhu, snese vejce do jiného hnízda, kde se může výrazně lišit od ostatních vajec. Doba sezení trvá 12 až 13 dní. Vylíhlé mládě pak vyhází vejce nebo mláďata pěstounů z hnízda ven. Pěstouni krmí mládě 21 až 23 dnů a ještě 3 týdny je přikrmují.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Kukačka obecná je hmyzožravá, živí se tak výhradně hmyzem. Požírá také jejich larvy, třeba chlupaté housenky, které jiní ptáci nedokážou pozřít.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Když přijde samičce čas ke snášení vajíček, ozve se zvláštním hlasem, kukání zcela nepodobným. Je to takové bublání, na které okamžitě reagují samci kukaček z nejširšího okolí, sletí se k samici a pak se rozpoutá nesmírně zajímavý děj. Samci kukají o překot, do toho se ozývá zvláštní chechtot samců a pochopitelně i bublání samice.", "section_level": 1}, {"title": "Video.", "content": "Jarmila Kačírková: Kukačka obecná (Cuculus canorus), Maďarsko, Hortobágy 29.4.2019<br", "section_level": 1}], "src_summary": "Kukačka obecná (\"Cuculus canorus\"; lid. žežulka, nář. zezulka) je středně velký pták z řádu kukaček, známý především svým hnízdním parazitismem.", "tgt_summary": "大杜鹃(学名:)为杜鹃科杜鹃属的鸟类,古名鸤鸠,别名郭公、布谷、鸠、喀咕(华北)。广泛分布于北极圈以外的欧洲、非洲、亚洲等地,多栖息于山地及平原的树上以及居民点附近。该物种的模式产地在瑞典。", "id": 2101971}
{"src_title": "Donald McCullin", "tgt_title": "麥庫林", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodil se v chudé londýnské čtvrti East End. Měl talent pro kresby všeho druhu, ve třinácti letech dostal stipendium, po dvou letech po smrti otce však musel uměleckou školu opustit a vrátit se zpátky na ulici.  Fotografický styl v období 1945–1968 je označován jako \"humanistická fotožurnalistika.\" Válečné události kromě McCullina dokumentovali například David Douglas Duncan, Philip Jones Griffiths, Tim Page nebo Gilles Peress.  McCullin absolvoval vojenskou službu u RAF, které ho v roce 1956 přiřadilo do oblasti Suezské krize. Pracoval jako asistent fotografa výzvědné čety v Egyptě, ve východní Africe a na Kypru. Nepodařilo se mu složit písemné zkoušky z teorie, aby se stal fotografem u RAF, a tak musel strávit svou službu v temné komoře.  Uvědomil si sílu fotografie a koupil si Rolleicord za 32 liber. Jeho snímky londýnského gangu pak otiskl deník \"The Observer\".  Mezi lety 1966 a 1984 pracoval jako korespondent pro časopis \"Sunday Times\", zaznamenával ekologické a člověkem způsobené katastrofy, jako i válečné zóny a africké oběti epidemie AIDS. Velmi ceněny jsou McCullinovy autentické, drsné a pravdu ukazující snímky z Vietnamské války a Irského konfliktu.  Donald McCullin si brzy navykl na lidskou bolest i smrt kolem sebe. Podobně jako televize vysílala přímo z místa činu, tak se ani fotograf nerozpakoval fotografovat zblízka týrání, popravy nebo vraždění. McCullin s otevřenou bezprostředností zachycoval strach, smrt a dopady obyčejného hladu na člověka v Kambodži, Kongu, Indii, Bengálsku nebo Salvadoru. Jeho dílo bylo považováno za tak silné a evokující, že mu v roce 1982 britská vláda odmítla udělit novinářský průkaz na dokumentaci falklandské války.  V roce 1968 mu zachránil život jeho fotoaparát Nikon, když se o něj zastavila střela.", "section_level": 1}], "src_summary": "Donald McCullin (* 9. října 1935, Londýn, Anglie) je mezinárodně uznávaný britský fotožurnalista proslavený zejména svými válečnými fotografiemi a obrázky městských nepokojů. Jeho fotožurnalistická kariéra odstartovala v roce 1959, kdy se začal specializovat na spodní vrstvy společnosti, nezaměstnané, utiskované a chudé.", "tgt_summary": "唐.麦库林(英语:Don Mccullin,于英国伦敦Finsbury Park出生,是个国际知名的摄影记者,他的记者生涯始于1959年,作品多为失业者,贫穷的低下基层,以拍摄都市中的冲突及战争闻名。", "id": 1163018}
{"src_title": "Strukturní geologie", "tgt_title": "构造地质学", "src_document": [{"title": "Strukturní prvky.", "content": "Strukturními prvky jsou obecně nespojitosti a nehomogenity v hornině. Uvažují se v zásadě dva typy: lineární (přímkové) a planární (plošné).  Strukturní prvek může být buď reálný, nebo pouze myšlený geometrický útvar. Reálný prvek je definovaný nespojitostí nebo nehomogenitou v materiálu, typickým představitelem je zlom.  Naopak myšlený prvek je určen propojením reálných, resp. myšlených prvků, tak například osní rovina vrásy je smyšlená rovina propojující zámky, resp. osy vrás. Hlavní zájem strukturní geologie patří strukturním prvkům, které se ve zkoumaném objemu horniny opakují a vykazují statisticky přednostní (nenahodilou) orientaci.", "section_level": 1}, {"title": "Strukturní analýza.", "content": "Účelem strukturní analýzy je kvalitativní popis, kvantifikace a interpretace vzniku strukturních prvků na výchozech a v odebraných horninových vzorcích. Grafickým výstupem je strukturní mapa, textová sada dat orientací strukturních prvků a jejich zobrazení v různých typech diagramů (pólový, růžicový aj.). Výstupem po syntéze dat také bývají hloubkové řezy, které se vztahují k daným liniím ve strukturní mapě. Úplnou syntézu strukturních měření představují 3D blok-diagramy.", "section_level": 1}, {"title": "Terénní práce.", "content": "Základem strukturní analýzy je terénní práce v zájmové oblasti plošného rozsahu v jednotkách až desítkách km2. Měří se struktury viditelné pouhým okem na výchozech hornin (skalisko, zářez silnice nebo řeky, lom, štola aj.). V tomto ohledu je obzvlášť důležitá definice výchozu jako nepřerušeného pokračování skalního podloží, neboť orientace struktur pozorovatelných na odděleném bloku nelze použít pro vytvoření strukturní mapy.  Nezbytnou terénní výbavu pro strukturní mapování tvoří zápisník pro písemnou dokumentaci, podkladové mapy pro zaznamenání poloh nejen dokumentačních bodů, geologické kladivo a geologický kompas. Geologické kladivo je třeba pro získání čerstvého lomu horniny, který výrazně usnadňuje vizuální prozkoumání mineralogie a strukturních vztahů horniny v měřítkách jednotek až desítek cm2. Geologický kompas umožňuje měřit orientaci struktur (azimut a sklon). Dalšími pomůckami bývají podle potřeb a možností fotoaparát, lupa, GPS aj.", "section_level": 2}, {"title": "Laboratorní metody.", "content": "Základní laboratorní metodou nejen strukturního geologa je optická mikroskopie. Pro účely strukturní analýzy se pozoruje hlavně v procházejícím světle, méně často v odraženém – to je naopak zásadní např. v ložiskové geologii. Horninový vzorek se pro tento účel upravuje do formy výbrusu, tedy asi 30 μm tlusté destičky obecně libovolné plochy, typicky však menší než 3 x 4,5 cm. Taková tloušťka dovoluje světlu procházet od zdroje světla výbrusem přes okulár do očí pozorovatele nebo do fotografického přístroje. Při pozorování se standardně používá rovinně polarizované světlo zajištěné polarizátorem nastálo umístěným mezi zdrojem světla a výbrusem. Mezi výbrusem a okulárem je standardně další, tentokrát však snadno vysunovatelný polarizátor s rovinou polarizace v kolmém směru k rovině prvního polarizátoru. Takto je možno pozorovat ve dvou různých zobrazeních, z nichž každé odkrývá různé vlastnosti studovaných minerálních zrn a hornin. Kromě zásadních informací o mineralogii horniny, která je spíše předmětem studia petrologie, lze pomocí této metody lépe charakterizovat mikrostruktury a k nim vedoucí deformační mechanismy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Strukturní geologie studuje horniny a zemské těleso z hlediska struktur (staveb), které jeví systematičnost nebo zákonitost vzhledem k jistým deformačním mechanismům a geologickým procesům. Tato disciplína se snaží myšlenkově propojit vznik struktur nejrůznějších měřítek. Předmětem zájmu tak jsou např. vztah strukturních jednotek v objemu Himálajského horstva nebo na druhé straně uspořádání submikroskopických pórů v hornině. Obdobně se v případě deformačních mechanismů a geologických procesů zajímá např. o podmínky na rozhraní dvou sousedících litosférických desek stejně tak jako o význam hranice krystalických mřížek dvou sousedících zrn v hornině.", "tgt_summary": "构造地质学(英语:Structural geology)是地质学的一门分支,主要是研究岩石的构造形态、空间分布和形成原因,从而揭示地壳运动的规律。其研究成果广泛应用于区域地质调查、资源勘探等领域。结构地质学的主要目标是使用当今岩石几何形状的测量数据揭示岩石中变形(形变)的历史信息,并最终理解导致观察到的应变和几何形状的应力场。 这种对应力场动力学的理解可以与地质历史上的重要事件联系起来; 一个共同的目标是了解由于板块构造所造成的区域性岩石变形模式(例如,造山运动,裂谷)的特定区域的结构演变。", "id": 2456016}
{"src_title": "Wallis Simpsonová", "tgt_title": "华里丝·辛普森", "src_document": [{"title": "Dřívější sňatky.", "content": "Byla již dvakrát vdaná, nejdříve za pohledného pilota od námořnictva Winnfrieda Spencera, s nímž se v roce 1927 rozvedla, a v době, kdy se seznámila s Eduardem, byla ženou makléře Ernesta Simpsona, který kvůli ní opustil ženu a dítě. Wallis byla velice společenská, znamenitě ovládala tanec, účastnila se mnoha společenských akcí – a měla též značné finanční nároky.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah s princem Eduardem VIII..", "content": "Princ Eduard se s ní seznámil v uzavřené společnosti, kde jej zaujala tím, že na jeho účet pronesla jízlivou poznámku, na což nebyl jako následník trůnu vůbec zvyklý. Ernest a Wallis Simpsonovi náleželi 10. ledna 1931 k vybrané skupince hostů na venkovském sídle lady Furnessové, kde se Wallis opět setkala s Eduardem. Princ Eduard na ni jako muž nijak nezapůsobil, zato ji však velmi zaujal lesk a sláva britské koruny. Od té doby byli Simpsonovi zváni do Eduardovy společnosti.  Edwardovy vzpomínky na první setkání.  \"Edward ve svých pamětech vzpomíná, že Wallis byla při prvním setkání nachlazená, a když se jí zeptal, zda nepostrádá americké ústřední topení, odpověděla:\" \"\"Je mi líto, pane, ale zklamal jste mne.\"\" \"\"Proč?\"\" \"\"Všichni se ptají amerických žen, které přijely do vaší země, na totéž, doufala jsem, že Princ z Walesu bude originálnější.\" \"Edward později napsal: \"Wallis byla a stále je složitá a neuchopitelná a od první chvíle, kdy jsem ji viděl, jsem ji vnímal jako nejnezávislejší bytost, jakou jsem potkal.\"\"  Eduard postupně Wallis propadal, řečeno slovy jeho oficiálního životopisce, byl na ní „otrocky závislý“. Došlo to tak daleko, že ji chtěl představit jako svou nastávající manželku rodičům, králi Jiřímu V. a královně Marii. Ti Wallis nevzali vůbec na vědomí a se sňatkem se stále ještě vdanou a předtím již jednou rozvedenou ženou striktně nesouhlasili (ve třicátých letech minulého století rozvod zdaleka nebyl běžnou záležitostí, jako je dnes). Eduard si ovšem nedokázal život bez ní představit. 20. ledna 1936 Jiří V. zemřel a Eduard se stal králem. Wallis se však nechtěl vzdát.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvod druhého manželství a svatba s Eduardem.", "content": "Na podzim roku 1936 se Wallis rozvedla s Ernestem Simpsonem, přičemž podmínkou rozvodu bylo, že se půl roku nesmí stýkat s jinými muži. Eduard ještě na rady ostatních provedl poslední pokus jak legalizovat Wallis jako svou manželku – morganatické manželství – tzn. že Wallis by nebyla korunována za královnu Anglie (měla by pouze titul vévodkyně nebo hraběnky ) a také případné děti by byly vyloučeny z nástupnictví. Eduard přednesl návrh na tento sňatek předsedovi vlády Stanleymu Baldwinovi, ale návrh nebyl přijat. Eduard byl postaven před těžké rozhodování: Wallis, nebo panování. Rozhodl se jednoznačně: 11. 12. 1936 abdikoval. Prvním činem nového krále Jiřího VI. bylo udělení titulu „vévoda z Windsoru“ svému odstupujícímu bratru Edwardovi.  Dne 3. června 1937 se na zámku Candé ve Francii Wallis (41 let) a Eduard (43 let) vzali. Svatbou získala Wallis titul vévodkyně z Windsoru. Manželství zůstalo bezdětné.", "section_level": 1}, {"title": "Další život a smrt.", "content": "Svůj další život prožili ve Francii s několika návštěvami Anglie.  V tisku i literatuře se spekuluje o jejím románku s Jimmym Donahuem, který trval čtyři roky - od roku 1950 do roku 1954. V době, kdy se seznámili, byli spolu Edward a Wallis 13 let, Wallis bylo 53 a Jimmymu 34 let. Vytvořili nerozlučnou trojici, která navštěvovala společně noční kluby. Jimmy pocházel z rodu Woolworthů, který byl v Americe slavnější než titul Windsor; pár v té době také finančně zaštiťoval, byly to dárky, dovolené, automobily, zahraniční cesty, klenoty. Bylo o něm známo, že je promiskuitní homosexuál, proto nikdo nevěřil ve vážnost jeho vztahu s vévodkyní. Po čtyřech letech se Jimmy vrátil ke svému způsobu života, holdoval stále více alkoholu a drogám a v roce 1966 zemřel na předávkování. Téma zpracoval Christopher Wilson v knize \"Dancing With The Devil: The Windsors and Jimmy Donahue\".  Vévoda zemřel roku 1972 na rakovinu plic, vévodkyně ho přežila o 14 let. Po smrti manžela předala vévodkyně pravomoci své francouzské právničce, Suzanne Blumové, přezdívané \"Maitre Blum\". Zajímavý vztah mezi nimi je popsán v knize Caroline Blackwoodové \"The Last of the Duchess.\" Kniha byla napsána v roce 1980, publikována však až po smrti Blumové roku 1995. Vévodkyně trpěla arteriosklerózou, v roce 1980 ztratila schopnost řeči a konec života strávila na lůžku, v izolaci, nepřijímala návštěvy. Zemřela 24. dubna 1986 ve svém domově v Bois de Boulogne v Paříži. Byla pohřbena vedle Eduarda 29. dubna 1986 ve Frogmore House ve Windsoru v Berkshiru v Anglii.", "section_level": 1}, {"title": "Ve filmu.", "content": "Wallisová byla předmětem hereckého ztvárnění v mnoha filmech:", "section_level": 1}, {"title": "V módě.", "content": "\"S útlou postavou, neobdařená vnadami, poutala vždy pozornost, vtipem, smíchem, oblečením. U jména „Wallis\" zůstává provždy rovnítko pro prvotřídní šarm a nadčasovou eleganci. Za pomoci návrháře Mainbochera se jí podařilo vytvořit osobitý inspirativní styl. Stylové oblečení vévodkyně z Windsoru (mezi další oblíbené návrháře patřili Givenchy a Marc Bohan) bylo vždy ideálním diskrétním pozadím pro nádherné šperky, z nichž většina byla darem vévody z Windsoru. Desetkrát za sebou se vévodkyně z Windsoru dostala na seznam nejlépe oblékaných žen světa.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Wallis, vévodkyně z Windsoru (rozená Bessie Wallis Warfieldová, později Spencerová, poté Simpsonová; 19. června 1896 – 24. dubna 1986) byla příslušnice americké prominentní vrstvy. Proslavila se svým sňatkem s britským vévodou z Windsoru, dříve králem Eduardem VIII., kterého tak okouzlila, že kvůli ní 11. prosince 1936 abdikoval.", "tgt_summary": "华里丝·辛普森也译作沃利斯·辛普森(英语:Wallis Simpson,本名:英语:Bessie Wallis Warfield,1896年-6月19日-1986年-4月24日),是英国国王爱德华八世的女友,在后者退位为温莎公爵后成为其夫人。", "id": 1796367}
{"src_title": "Jaderná energetika", "tgt_title": "核動力", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Zdaleka nejdůležitější částí přínosu tohoto odvětví je výroba elektrické energie v jaderných elektrárnách, v menší míře pak i vytápění (především odpadním teplem). Ostatní aplikace využívající jadernou energii do jaderné energetiky nespadají, uvažuje se o odsolování. Sem patří např. výroba izotopů pro lékařské a průmyslové využití nebo pohony dopravních prostředků (zejména jaderných ponorek a letadlových lodí). Za zmínku stojí i provoz ruského jaderného reaktoru BN-350 mezi lety 1973 a 1999, jehož hlavním cílem bylo odsolovat mořskou vodu.  V poslední době se čím dál více zdůrazňují ekologické aspekty jaderné energetiky. Jaderné elektrárny neuvolňují v podstatě žádné škodlivé emise ani \"skleníkový\" oxid uhličitý, pouze malé množství (vzhledem k množství získané energie) radioaktivního odpadu.  Jaderná energie je z hlediska energetiky řazena do neobnovitelných zdrojů energie. To je podpořeno i příslušným českým zákonem, který jadernou energetiku v seznamu obnovitelných zdrojů neuvádí. Světové zásoby uranové rudy nejsou nevyčerpatelné a spotřebované palivo se zatím ve větší míře nevyužívá. V budoucnu se však dá očekávat rozvoj tzv. rychlých reaktorů, které pracují s uzavřeným palivovým cyklem. Tím by se doba možného využití štěpné jaderné reakce značně prodloužila.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní zdroje energie.", "content": "Jaderná energetika v současnosti využívá štěpné jaderné reakce uranu nebo plutonia, uvažuje se rovněž o využití thoria jako plodicího materiálu. Předmětem intenzivního výzkumu je praktické využití termojaderné fúze vodíku na hélium.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba elektrické energie.", "content": "Nejvýznamnějším využitím jaderné energie je výroba elektrické energie v jaderných elektrárnách. Jaderné zdroje mají nyní přibližně 13,5% podíl na světové výrobě elektřiny. Největší podíl elektrického proudu z jádra dosahuje, Francie (asi 74 %), Slovensko (asi 52 %) a Belgie (asi 51%) (stav podle WNA k 4/2012).", "section_level": 1}, {"title": "Havárie.", "content": "Historii rozvoje jaderné energetiky poznamenaly tři velké havárie – v roce 1979 havárie na 2. bloku elektrárny Three Mile Island v USA, která dosáhla 5. stupně INES. V roce 1986 havárie 4. bloku elektrárny v Černobylu v bývalém Sovětském svazu dosáhla 7., tj. nejvyššího stupně INES. Poslední velká havárie se stala v roce 2011 v elektrárně Fukušima v Japonsku, která dosáhla také 7. stupně INES.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie před komerční výrobou energie.", "content": "První úspěšný pokus s jaderným štěpením provedli v roce 1938 v Berlíně Otto Hahn, Lise Meitner a Fritz Strassman.  Během 2. světové války se rozběhl jaderný program v řadě zemí. První řízená řetězová štěpná reakce se uskutečnila 2. prosince 1942 v reaktoru CP-1, který postavil tým Enrica Fermiho v podzemí stadionu Chicagské univerzity. Motivace pokusů byla jednak vědecká, ale také vojenská - reaktory založené na výsledcích Fermiho výzkumu pak sloužily pro výrobu plutonia pro použití v jaderných zbraních. Po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki se konstrukce jaderných reaktorů pro výrobu plutonia rozběhla i v dalších zemích. K výrobě elektřiny byl jaderný reaktor poprvé využit 20. prosince 1951 ve výzkumné stanici EBR-I poblíž Arca (Idaho). Zařízení založené na rychlém množivém reaktoru dodávalo zpočátku výkon kolem 100 kW.", "section_level": 2}, {"title": "Historie komerční výroby jaderné energie.", "content": "Za první jadernou elektrárnu bývá označována Jaderná elektrárna Obninsk v bývalém Sovětském svazu. K rozvodné síti byla oficiálně připojena 27. června 1954. U reaktoru AM-1 (\"Атом Мирный\" - v překladu \"Mírový atom\") o elektrickém výkonu 5 MW byl použit grafit jako moderátor a voda jako chladicí médium. Za první skutečně komerční elektrárnu je však považována až Jaderná elektrárna Calder Hall ve Velké Británii, která oficiálně zahájila provoz 17. října 1956 (první proud však dodala už 27. srpna 1956).  Využití jaderné energie se poté rychle rozvíjelo. V roce 1960 činil instalovaný elektrický výkon méně než 1 GW, na konci 70. let už 100 GW, a v 80. letech 300 GW.  Od konce 80. let je nárůst mnohem pozvolnější, a převážně tvořený výstavbou jaderných elektráren v Číně. V roce 2005 byl instalovaný výkon 366 GW. Proti využití jaderné energie se v mnoha zemích zvedla vlna odporu, založená jednak na obavách z nehody (jako např. Černobylská havárie z roku 1986), jednak na strachu z radiace. V Rakousku (1978), Švédsku (1980) a Itálii (1987) dokonce proběhla referenda, jejichž důsledkem bylo upuštění od využití jaderné energie; Švédsko však později svoje rozhodnutí přehodnotilo.  Další důvody zpomalení výstavby jaderných zdrojů byly ekonomické – jaderná energie je velmi levná co se týče vlastní výroby, investiční náklady při stavbě a likvidaci jaderných elektráren jsou však velmi vysoké, cena fosilních paliv přitom byla relativně nízká.  Odvětví však přesto, že se nové jaderné zdroje ve velké většině zemí nebudovaly a spotřeba elektřiny rostla, dokázalo udržet svůj procentuální podíl na výrobě. Dosaženo toho bylo řadou technických zlepšení, která zvýšila instalovaný výkon nad původní projektovou mez, zvýšením efektivity výroby a zkracováním nutných provozních odstávek (některé elektrárny tak běží i 90 % času na plný výkon); podmínkou bylo zachování úrovně bezpečnosti.  Ekonomické výhody se rovněž podstatně zvýšily poté, co se ukázalo, že jednotlivé jaderné elektrárny je možné bezpečně provozovat podstatně delší dobu, než bylo původně plánováno. I z těchto důvodů v současnosti (2010) v různých částech světa zajišťuje nejlevnější výrobu elektrické energie právě jaderná energetika.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "K lednu 2013 je ve světě komerčně provozováno 432 jaderných bloků, celkový instalovaný výkon je 372 GW; více jak 60 bloků ve 13 zemích se staví, 162 bloků je plánovaných, o 316 se předběžně uvažuje. V jaderných elektrárnách se za rok 2012 vyrobilo cca 2346 TWh elektřiny, na světové výrobě elektřiny se tak jaderná energetika podílí asi 13,5 %. Celková kumulativní doba provozu jaderných reaktorů přesáhla 14500 reaktorroků. Komerčně provazované jaderné elektrárny má 31 zemí, v těchto zemích však žije 3/4 světového obyvatelstva.", "section_level": 1}, {"title": "Země, které staví nové jaderné zdroje.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "EVROPA.", "content": "Finsko - od května 2005 je zde ve výstavbě reaktor EPR v elektrárně Olkiluoto. Spuštění se předpokládá v roce 2016.Francie - od prosince 2007 je zde ve výstavbě reaktor EPR v elektrárně Flamanville. Spuštění se předpokládá v roce 2016.Slovensko - od června 2009 se zde dostavují dva dříve odložené bloky VVER 440 v elektrárně Mochovce. Spuštění se předpokládá v roce 2014 a 2015.Rusko - zde jsou ve výstavbě 2 bloky VVER 1000, 5 bloků VVER 1200, 2 bloky KLT-40S a jeden blok BN-800.", "section_level": 3}, {"title": "SVĚT.", "content": "Dle údajů WNA se k 3/2013 ve světě dále staví jaderné elektrárny v dalších 8 zemích: USA (3 bloky), Jižní Korea (5 bloků), Japonsko (2 bloky), Čína (30 bloků), Taiwan (2 bloky), Indie (6 bloků), Pákistán (2 bloky), Spojené arabské emiráty (2 bloky).", "section_level": 3}, {"title": "Země, které již schválily výstavbu nových jaderných zdrojů.", "content": "Dle údajů WNA k 3/2013 schválilo výstavbu nových jaderných elektráren 17 zemí: USA (9 bloků), Kanada (2 bloky), Finsko (2 bloky), Velká Británie (4 bloky), Rumunsko (2 bloky), Bulharsko (1 blok), Bělorusko (2 bloky), Rusko (28 bloků), Jižní Korea (6 bloků), Japonsko (9 bloků), Čína (58 bloků), Indie (20 bloků), Pákistán (3 bloky), Írán (1 blok), Spojené arabské emiráty (2 bloky), Turecko (5 bloků), Vietnam (4 bloky).", "section_level": 2}, {"title": "Země, které uvažují o výstavbě nových jaderných zdrojů.", "content": "Dle údajů WNA k 3/2013 uvažuje o výstavbě jaderných elektráren 11 zemí: USA (7 bloků), Velká Británie (9 bloků), Slovensko (2 bloky), Rusko (18 bloků), Polsko (2 bloky), Japonsko (3 bloky), Čína (148 bloků), Indie (40 bloků), Írán (1 blok), Turecko (3 bloky), Vietnam (6 bloků).  Havárie v JE Fukušima jaderné energetice sice znovu zasadila těžkou ránu, země plánující stavbu největšího počtu nových elektráren (Čína a Indie) však svoji orientaci na jadernou energetiku potvrdily. Naopak svoje jaderné elektrárny se rozhodlo uzavřít do roku 2022 Německo a Itálie opustila od rozhodnutí výstavby jaderných elektráren.", "section_level": 2}, {"title": "Situace jaderné energetiky v Česku a budoucnost.", "content": "V Česku se sice proti jaderné energii postavila řada antijaderných hnutí, např. Jihočeské matky nebo česká pobočka nadnárodní Greenpeace, většina obyvatelstva však rozvoj jaderné energie dlouhodobě podporuje.  Podle státní energetické koncepce schválené usnesením vlády ČR č. 211 ze dne 10. března 2004 se mezi roky 2020 až 2025 počítá s provozem dalšího 7. jaderného bloku a mezi roky 2025 a 2030 8. jaderného bloku. V roce 2006 však koaliční vláda na nátlak Strany zelených v programovém prohlášení slíbila další výstavbu jaderných bloků nepodporovat. V roce 2008 doporučila tzv. Pačesova komise další rozvoj jaderné energetiky v Česku. Vláda vzešlá ze sněmovních voleb v roce 2010 rozvoj jaderné energetiky opět podporovala.  V reálu se plánuje dostavba 3. a 4. bloku v JE Temelín a 5. bloku v JE Dukovany. V červenci 2012 podali tři zájemci nabídku na dostavbu JE Temelín, v říjnu 2012 byla vyloučena francouzská Areva, takže v tendru poté zůstaly již jen dva uchazeči: americký Westinghouse s projektem AP 1000 a česko-ruské konsorcium s projektem MIR 1200. Původně mělo být o vítězi rozhodnuto na podzim 2013. Z důvodu politické nestability a nejasné energetické koncepce státu bylo rozhodnutí odloženo na podzim roku 2014.  V roce 2017 jaderné elektrárny vyrobily 35 % elektrické energie v ČR.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jaderná energetika je odvětví energetiky a průmyslu, které se zabývá především výrobou energie v jaderných elektrárnách. V širším smyslu může jít i o projektování a výstavbu jaderných zařízení, především jaderných reaktorů a jaderných elektráren.", "tgt_summary": "核动力(英语:nuclear power,也称原子能或核能)是利用可控核反应来获取能量,然后产生动力、热量和电能。该术语包括核裂变,核衰变和核聚变。产生核电的工厂被称作核电站,将核能转化为电能的装置包括反应堆和汽轮发电机。核能在反应堆中被转化为热能,热能将水变为蒸汽推动汽轮发电机组发电。", "id": 45430}
{"src_title": "Natal", "tgt_title": "納塔爾省", "src_document": [{"title": "První osídlení Evropany a království Zulu.", "content": "O Vánocích roku 1497 obeplul Portugalec Vasco da Gama území dnešního Durbanu a pojmenoval jej jako Terra Natalis (z portugalského slova \"Natal\" – Vánoce). V roce 1540 založili Portugalci stálou osadu na sever od zálivu Delagoa. Vnitrozemí Natalu obýval domorodý kmen Zulu, jenž pod vedením Dingiswaye (1807–17) a Šaky (1817–28) vytvořil mocné království na sever od řeky Tugela. V roce 1824 se stává Port Natal zásluhou Britů obchodním střediskem oblasti a v témže roce jim na základě smlouvy Šaka přenechává pobřežní pás o délce 80 kilometrů.  O pět let později byl Šaka zavražděn a vlády se ujímá jeho bratr Dingane. Toho však část příslušníků odmítá uznat za nového vládce a odcházejí na území ovládané Brity. Tato situace vede ke sporu mezi Dinganem a Brity, který je zažehnán až v roce 1835, kdy se Britové zavázali vydat všechny uprchlíky výměnou za jejich omilostnění. Zároveň získávají polovinu území Natalu. Z přístavu Port Natal se stává Durban.", "section_level": 1}, {"title": "Búrsko-zulské války.", "content": "V říjnu roku 1837 přišla do Natalu první skupina Búrů vedená Pieterem Retiefem, hugenotem žijícím ve východní části Kapska. Během této cesty vybral Retief polohu hlavního města nového státu. Následně šel k Dinganemu s žádostí o postoupení území sedlákům nizozemského původu. Ten na podmínky Búrů přistoupil výměnou za určité krádeže dobytka. Dne 4. února 1838 podepsali Retief s Dinganem dohodu o postoupení území.  O dva dny později byla na příkaz Dinganeho Retiefova skupina pobita. Zulský král poté rozkázal zabít všechny Búry, kteří vstoupí na území Natalu. Jednotky Zuluů ještě téhož dne překročily řeku Tugelu a většina postupujících búrských skupin byla povražděna. Zbylá část Búrů se narychlo opevnila a odrazila útoky Zuluů. Ti během jednoho týdne vyvraždili na 600 Búrů včetně žen a dětí.  Britští osadníci se doslechli o útoku Zuluů a rozhodli se spolu se spřátelenými Zului překročit Tugelu. V krvavé bitvě byli však jednoznačně poraženi a do Durbanu se vrátili pouze čtyři. Přeživší obyvatelé Durbanu hledali útočiště na lodích v přístavu. Poté, co se Zuluové stáhli, se část Angličanů vrátila do města, další však odpluli do Kapska.  Búrové posilnění o nově příchozí z Dračích hor se rozhodli pod vedením Hendrika Poetgiera a Pieta Uyse zaútočit na Dinganeho, avšak padli do léčky a část z nich zemřela včetně Poetgiera a jeho syna Dirka.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva u Krvavé řeky.", "content": "Búrové byli v kritické situaci, avšak na konci roku získali posily a v prosinci vyrazilo 460 mužů vedených generálem Andriesem Pretoriem bojovat s Zuluy. Došlo k bitvě na březích řeky Buffalo, v níž byli Zuluové přes početní výhodu poraženi.  Po návratu na jih byl Pretorius překvapen, že vyčleněná skupina 72 mužů obsadila Port Natal. Se souhlasem zbylých Angličanů vyhlásili přístav za svou državu. Ihned poté guvernér Kapska George Napier vyzval uprchlíky k návratu do města a varoval Búry před vyhlášením nezávislé republiky, jež by ležela na pobřeží. Po roce se búrští bojovníci z města stáhli.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhlášení a pád Natalské republiky.", "content": "Dingane byl nahrazen svým bratrem Mpandem, jenž se s Búry dohodnul na vytvoření vazalského státu Zulsko na sever od řeky Tugely. Samotní Búrové vyhlásili v roce 1839 nezávislou republiku s hlavním městem Pietermaritzburg a požadovali po Britech její uznání. Guvernér Kapska Napier byl zprvu plánům natalských sedláků nakloněn, avšak na příkaz královny a z obav před útoky Búrů pod vedením Pretoria se k uznání nezávislosti začal stavět odmítavě. Napier nabídl natalským sedlákům stejné postavení jako měli britští statkáři a taktéž vojenskou ochranu, avšak to bylo Búry zamítnuto.  V květnu 1842 zaútočili Britové pod vedením plukovníka Charltona Smithe na vesnici Kongela, avšak jejich útok byl odražen a museli se stáhnout do základního tábora, kde byli až do připlutí válečné lodě Southampton v obležení. V roce 1843 byl Natal dobyt a přes ozbrojený odpor části Búrů z Dračích hor se stal v květnu britskou kolonií. Na 500 rodin búrských sedláků prchlo do Transvaalu a Oranžského svobodného státu a byli nahrazeni převážně britskými zemědělci.", "section_level": 1}, {"title": "Kolonie Natal.", "content": "Do roku 1845 byl Natal spravován z Kapska prostřednictvím komisaře. Prvním guvernérem se stal Martin West. Objevily se první snahy vyhradit část území pro skupiny národů Bantu, jejichž počet jasně převyšoval bílé obyvatelstvo. V 60. letech 19. století také narůstal počet Indů, kteří zde jezdili jako sezónní dělníci pracovat na třtinové plantáže a do diamantových dolů. Vzrostla také nespokojenost domorodého obyvatelstva s britskou nadvládou, což vyústilo v ozbrojené střety. V roce 1866 Britové anektovali Kafrarii, jež byla připojena k Natalu. Během anglo-zulských válek sloužil Natal jako základna pro útoky Britů. V roce 1887 Britové dobyli Zulsko, které bylo o deset let později formálně připojeno k provincii Natal.  V 80. letech 19. století zapříčinil nález zlata v Transvaalu masivní rozvoj dopravní sítě. Byla vybudována poměrně hustá železniční síť a rozšiřil se přístav v Durbanu. V roce 1898 se Natal stal členem celní unie. Během Jihoafrické války (1899–1902) byl Natal napaden búrskými republikami. Po celou válku zůstal probritský kvůli britskému původu vládnoucí minority. Po ukončení války se uvažovalo o vytvoření unie Transvaalu a Natalu, k čemuž však nakonec nedošlo. V roce 1910 se stal součástí nově vzniklé Jihoafrické unie, která zanikla v roce 1961.", "section_level": 1}], "src_summary": "Natal je historická provincie v dnešní Jihoafrické republice. Jednalo se o nejmenší ze čtyř tradičních provincií Jižní Afriky (Kapsko, Transvaal, Natal a Oranžský svobodný stát). Nyní je součástí provincie Kwazulu-Natal.", "tgt_summary": "纳塔尔省(,英语:Province of Natal)为南非于1910年至1994年间存在的一个省级行政区,其于1994年被种族隔离制度废除后通过的新宪法改称为夸祖鲁-纳塔尔省。其首府为彼得马里茨堡。", "id": 1327203}
{"src_title": "Vietnamská invaze do Kambodže", "tgt_title": "柬越戰爭", "src_document": [{"title": "Rámec událostí.", "content": "Po skončení americko-vietnamské války se vzájemné kambodžsko-vietnamské vztahy prudce zhoršily. Vůdci Rudých Khmerů vytýkali vietnamským komunistům nedostatek podpory v 60. letech 20. století a podpis pařížských dohod vnímali jako zradu. Existovalo zde i tradiční nepřátelství. Rostoucí napětí bylo umocněno geopolitickým soupeřením ČLR a SSSR. Kambodža byla satelitem ČLR a Vietnam SSSR.  Rostl počet ozbrojených incidentů na vzájemných hranicích. V květnu 1975 zaútočily kambodžské jednotky na vietnamské ostrovy Phu Quoc a Thu Chu a pronikly do vietnamského pohraničí. Vietnam v odpověď obsadil kambodžský ostrov Poulo Wai. Rudí Khmerové prováděli čistky provietnamských elementů ve vlastních řadách. Následoval exodus etnických Vietnamců a provietnamských Khmerů.  Následovalo dočasné zlepšení vzájemných vztahů. Byla založena komise, která měla dohlížet na řešení nesrovnalostí na hranicích, bylo navázáno letecké spojení mezi Phnompenhem a Hanojí.  V roce 1977 se do čela Kambodže znovu dostal Pol Pot a vzájemné pohraniční střety opět nabyly na síle. V září 1977 na vietnamské území vpadly čtyři divize kambodžské armády a tisíce vietnamských civilistů byly zabity. Vietnam vyslal do oblasti přibližně 20 000 vojáků a následně dalších 58 000. Tyto jednotky za podpory tanků a dělostřelectva pronikly až k okrajům kambodžských měst Svay Rieng a Kompong Cham. Poté se vietnamské jednotky z Kambodže stáhly. Rudí Khmerové toto stažení interpretovali jako své vítězství a odmítli vietnamský návrh na diplomatická jednání. Následovaly další protivietnamské čistky mezi Rudými Khmery s přibližně 100 000 popravenými. Kambodža též vystoupila s otevřeným nárokem na jihovietnamskou deltu Mekongu, která byla do roku 1698 součástí Kambodže a kde doposud žila velká khmerská menšina (tzv. Khmer Krom).  V roce 1978 začal Vietnam podporovat vnitřní odboj vůči Rudým Khmerům ve východní Kambodži a vytvářet bojové jednotky z khmerské emigrace do Vietnamu. Vietnam se stále snažil o diplomatické řešení konfliktu, ale Rudí Khmerové jednání odmítali. Ve Vietnamu se vytvořila s podporou vietnamské vlády Kampučská sjednocená fronta pro národní osvobození, která sdružovala odpůrce Pol Potova režimu. V jejím čele stál Heng Samrin. Kambodža v té době podnikala vojenské výpady do Vietnamu, při jednom z nich došlo k masakru v obci Ba Chúc, při kterém zahynulo přes 3 tisíce osob.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "25. prosince 1978 vpadlo dvanáct vietnamských divizí a tři khmerské pluky Kampučské sjednocené fronty pro národní osvobození do severovýchodní Kambodže. Proti nim stály čtyři divize a tři nezávislé oddíly Rudých Khmerů. K hlavním střetům došlo u kambodžských měst Kampong Chau, Phumi Prek Khsay a Tani. Rudí Khmerové nebyli schopni vzdorovat vietnamskému útoku a rozprchli se do obtížně přístupných oblastí západní Kambodže, odkud vedli s podporou USA a ČLR po následujících deset let partyzánskou válku. Phnompenh kapituloval 7. ledna 1979. Poté vietnamské jednotky dobyly západokambodžská města Battambang a Siem Reap. Čína jako odvetu v únoru napadla Vietnam.  Heng Samrin se stal prezidentem nově vytvořené Kampučské lidové republiky a držel se u moci s pomocí několika divizí vietnamské armády, které zůstaly v Kambodži. Proti takto nastolené vládě bojovaly jednotky Rudých Khmerů a další dvě protivietnamská povstalecká hnutí (ozbrojené křídlo Khmerské lidové fronty národního osvobození a Sihanukova národní armáda). S cílem zlepšit své mezinárodněpolitické postavení Vietnam v roce 1988 oznámil stažení 50 000 vojáků z Kambodže do konce roku a 26. září 1989 oznámil stažení všech svých jednotek z Kambodže.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vietnamská invaze do Kambodže byl vojenský vpád Vietnamu na přelomu roku 1978 a 1979 do Kambodže. Vietnam svrhl vládu Rudých Khmerů v Kambodži a nastolil zde podstatně liberálnější provietnamskou vládu, podporovanou vietnamskými vojsky v zemi. Vietnamská vojenská přítomnost v Kambodži trvala až do roku 1989.", "tgt_summary": "柬越战争(,),或称越柬战争,越南方面称西南边境保卫战()发生于1975年5月到1989年12月期间的一场战争。交战双方分别是越南社会主义共和国和民主柬埔寨。1975年5月,红色高棉指挥的部队进入了富国岛,后被越南人民军驱离。此后两国不断发生边境冲突。越南方面不断指责红色高棉当局入侵越南领土、屠杀在柬埔寨的越南公民。民主柬埔寨方面也指控越南侵犯了柬埔寨领土。", "id": 1455257}
{"src_title": "Jan Fischer", "tgt_title": "扬·菲舍尔", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Fischerův otec RNDr. Otto Fischer (1909–1975) vystudoval matematiku a pojistnou matematiku; během druhé světové války jako žid prošel ghetto Terezín, koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau a kladskou pobočku tábora Gross-Rosen; z celé rodiny přežil holokaust pouze on a jeho matka. Poté se zabýval matematicko-statistickými aplikacemi v biologii v Matematickém ústavu ČSAV a vyučoval zejména analýzu rozptylu na MFF UK. Matka RNDr. Věra Fischerová (1910–1990) byla také statistička z původně katolické rodiny. Fischer se tak označuje jako nehalachický Žid (podle ortodoxní a konzervativní tradice se židovství dědí po matce).  Roku 1975 se Fischer oženil s Ivanou Janeckou (* 1954), která pracovala jako dětská sestra; syn Jakub (* 1978) je profesorem ekonomické statistiky a prorektorem VŠE, dcera Kateřina Drbohlavová (* 1980) mnoho let pracovala ve vzdělávací společnosti Scio, nyní je na mateřské dovolené. Roku 1987 se Fischer rozvedl a dne 30. ledna 1988 se vzali s rozvedenou Danielou roz. Ulrichovou (* 1948), která původně pracovala jako jeho asistentka. Mají syna Jana (* 1989), který studuje na skotské univerzitě St Andrews, a fenku zlatého retrievera (* 1999).  Fischer se označuje za věřícího s tím, že jej „oslovil judaismus“, k zájmu o který ho přivedl syn Jan na konci století.  Fischer mluví anglicky (podle \"Respektu\" v české vrcholné politice patří k nejlepším angličtinářům), rusky, německy a francouzsky.  Po své nominaci na premiéra zveřejnil, že byl v letech 1980 až 1989 členem Komunistické strany Československa. Následně řekl „\"Já jsem se s tím nikdy netajil ve svých životopisech\",“ v jeho životopise na webu ČSÚ i v médiích při jeho jmenování v roce 2003 to však uvedeno nebylo; stejně tak to neuvedl ve svém hesle v publikaci \"Kdo je kdo v České republice na přelomu 20. století\" (1998). V prezidentské kampani upřesnil, že z KSČ vystoupil v lednu 1990. V březnu 2012 řekl, že odmítl vstup do KSČ v roce 1974, kdy to byla „podmínka, abych jako jeden z nejlepších absolventů mohl zůstat na VŠE a věnovat se akademické práci“ a podruhé v zaměstnání roku 1978; přijal až třetí výzvu „s jistotou, ze pokud odmítnu, nebudu moci dělat vědeckou aspiranturu a z ústavu budu nucen odejít nebo mě přeřadí na jinou práci“.", "section_level": 1}, {"title": "Statistik.", "content": "Jan Fischer vystudoval matematické gymnázium Wilhelma Piecka a po něm r. 1974 obor statistika a ekonometrie na Národohospodářské fakultě VŠE. Nastoupil do Výzkumného ústavu sociálně ekonomických informací, součásti Federálního statistického úřadu; od roku 1982 byl odborným referentem FSÚ. Roku 1985 uzavřel postgraduální studium titulem kandidát věd v oboru ekonomická statistika prací \"Statistické jednotky a soubory jako nástroj integrace statistického informačního systému\" a stal se ředitelem odboru.  V roce 1990 byl jmenován náměstkem předsedy úřadu a po zániku Československa a FSÚ přešel na Český statistický úřad, kde se po krátkém období ve funkci vrchního ředitele stal místopředsedou. Od začátku 90. let vedl tým, který zpracovával výsledky voleb, a často tak vystupoval v televizních volebních studiích i jinde, neboť předseda ČSÚ Edvard Outrata ho pověřil vystupováním v médiích. Do jeho působnosti patřil i kontakt se statistickým úřadem EU Eurostatem a většina ekonomických statistik.  Po Outratově odchodu v létě 1999 byl Fischer jako 1. místopředseda ČSÚ předním kandidátem na jeho nástupce, vláda Miloše Zemana však jmenovala Marii Bohatou, která do té doby v úřadu nepracovala. Ta Fischera v září 2000 odvolala, což zdůvodnila „nedostatky v manažerské práci“ a přípravě sčítání lidu 2001; spekulovalo se však, že šlo o odlišné názory na způsob řízení úřadu.  Fischer se stal ředitelem oddělení produkce společnosti pro průzkum trhu Taylor Nelson Sofres Factum. Na jaře 2001 se účastnil mise Mezinárodního měnového fondu zkoumající možnost vybudování statistické služby na Východním Timoru. Od března 2002 byl vedoucím výzkumných pracovišť na Fakultě informatiky a statistiky VŠE.  Bohatá byla na konci ledna 2003 nucena rezignovat kvůli chybě v obchodní bilanci za rok 2002 a vláda Vladimíra Špidly ji chtěla nahradit Fischerem; jelikož však republika byla bez prezidenta, který předsedu ČSÚ jmenuje, byl Fischer jmenován až po nástupu Václava Klause do funkce, 24. dubna 2003 s platností od následujícího dne.  Ve Fischerově funkčním období Nejvyšší kontrolní úřad kritizoval ČSÚ za přidělení zakázek na úklid, ostrahu a stěhování do nové budovy na Skalce ve výši 46 miliónů Kč bez výběrového řízení poté, co jeho staré sídlo na Invalidovně vytopila povodeň v srpnu 2002.  Fischerova vláda na svém posledním řádném zasedání před demisí, už po volbách, 21. června 2010 jednohlasně přijala Fischerův dodatečně na program doplněný návrh jmenovat novou předsedkyní ČSÚ docentku VŠE Ivu Ritschelovou (a formálně Fischera odvolat); zároveň byl Václav Bartuška jmenován zmocněncem pro rozšíření JE Temelín. 27. července 2010 pak prezident Klaus Ritschelovou jmenoval s účinností od 1. září a odvolal Fischera k 31. červenci.  Jan Fischer byl členem mj. České statistické společnosti, Mezinárodního statistického institutu (ISI), vědecké rady a správní rady VŠE a vědecké rady Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.", "section_level": 1}, {"title": "Předseda vlády.", "content": "Po vyjádření nedůvěry vládě Mirka Topolánka Poslaneckou sněmovnou v úterý 24. března 2009 a jednání koalice s ČSSD se strany následující týden dohodly na vzniku dočasné úřednické vlády. Po jednání o podrobnostech zveřejnily večer v neděli 5. dubna dohodu, že prezidentu republiky navrhnou Fischera jako premiéra „překlenovací vlády složené z nestranických odborníků“ a její jmenování 9. května (po klíčovém summitu EU o Východním partnerství s postsovětskými zeměmi), přičemž koalice mu doporučí 8 ministrů a ČSSD 7. Zároveň přijmou ústavní zákon, podle nějž se předčasné volby do Poslanecké sněmovny budou konat do poloviny října (tj. v pátek a sobotu 9.–10. října).  Po volbách za půl roku se Fischer chtěl vrátit na ČSÚ, čímž podmínil své jmenování podobně jako guvernér ČNB Josef Tošovský po pádu Klausovy vlády. Jelikož funkce předsedy ČSÚ jako jiného ústředního orgánu státní správy není slučitelná s členstvím ve vládě, řízením ČSÚ byl mezitím podle očekávání pověřen první ze dvou místopředsedů Jiří Křovák. Fischer nebyl mezi tipy na premiéra, které se během jednání objevily v médiích. Uvedl, že křeslo mu nabídl premiér Mirek Topolánek v pátek 3. dubna, když byl služebně v Irsku. Topolánek řekl, že Fischera navrhl jeden z jeho „kolegů z koalice“ (kdo konkrétně, neuvedl, ale řada ministrů u jednání nebyla a Strana zelených se rychle distancovala), a vyzdvihl jeho schopnosti:  Prezident Václav Klaus jeho výběr komentoval:  Fischer na dotazy o tom reagoval:  Grémia malých stran v pondělí 6. dubna dohodu odmítla, Topolánek ale začal sbírat podpisy poslanců ODS a ČSSD slibujících dát Fischerově vládě důvěru. Ve středu 8. dubna před čtvrtou odpolední Klaus oznámil, že nazítří jmenuje Fischera premiérem; v 16.30 Fischer oznámil, že se dopoledne setkal s Topolánkem a Paroubkem a ti ho informovali o podpoře pro vládu stvrzené i Kanceláří prezidenta republiky, on ji přijal a dohodli se zahájit jednání o složení vlády po velikonocích, tj. v úterý 14. dubna.  Prezident Klaus ve čtvrtek 9. dubna 2009 ve 14.00 hod. jmenoval Fischera předsedou vlády České republiky a pověřil ho sestavením nové vlády. Země tak měla dva premiéry zároveň, což ústava České republiky výslovně neupravuje, ale stejně se postupovalo už v předchozích vládních krizích. Ve čtvrtek 9. dubna odpoledne se v médiích objevila jména většiny doporučených ministrů. V úterý 14. dubna jednal s Topolánkem, o den později s Jiřím Paroubkem, poté s kandidáty na ministry a s končícími ministry. Do jmenování vlády 8. května měl Fischer kancelář v Hrzánském paláci na Hradčanech.  Fischerovo členství v KSČ bylo přijato skoro bez kritiky. Ostře jej napadly \"Lidové noviny\", podle jejichž průzkumu Fischerovo členství nevadilo 63 % veřejnosti.  Podle \"Respektu\" byl Fischer na konci roku 2009 u veřejnosti velmi populární, snad jako žádný jiný český premiér. Vysvětloval to jeho civilním a slušným projevem, s čímž souhlasil i Daniel Kunštát z Centra pro výzkum veřejného mínění.", "section_level": 1}, {"title": "Obvinění z vazeb na uhelnou lobby.", "content": "Vicepremiér padlé Topolánkovy vlády Martin Bursík (Strana zelených) v únoru 2010 při sporech o novelu horního zákona obvinil Fischera z podlehnutí uhelné lobby s náznaky korupce a poukázal na vazby mezi uhelnou společností Czech Coal a Fischerovým poradcem Vladimírem Mlynářem a mezi Fischerem a předsedou dozorčí rady Czech Coal Janem Dobrovským.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika pro slabost.", "content": "Mirek Topolánek začal Fischera brzo kritizovat, zejména po zrušení předčasných voleb a prodloužení mandátu úřednické vlády. I proslulý výrok, který v březnu 2010 vedl k jeho rezignaci, vytýkal Fischerovi osobní nedostatek razance: „Gusta Slamečka, když jde opravdu do tuhého, tak jako ministr, mám pocit, že uhne, jo. A to ten Fischer prostě je Žid, není to gay a ten uhne ještě dřív, jo. To znamená, to prostě nesouvisí s tím, že je gay, to souvisí s jeho charakterem.“ Fischer uznával, že Topolánek „mluvil dost nesouvisle“, ale vyložil si výrok tak, že o Slamečkovi (jehož po půl roce pochválil coby „skvělého ministra dopravy, nejlepšího (...) v posledním dvacetiletí [...] uměl se o svoji dopravu porvat a stál pevně na svém, což mám rád [...] byl v takových chvílích připraven krvácet“) Topolánek řekl „aspoň, že Gustav neuhýbá proto, že je gay. Zatímco já uhnu, neboť jsem Žid!“ a je to tedy antisemitská a rasistická urážka, která ho dohnala ke křiku. Topolánkovu omluvu po SMS i v médiích nepřijal. Fischerův syn Jan následně na protest vystoupil z ODS, kde byl členem hned od 18 let, poté, co Topolánek kritiku ještě rozvedl:", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní zastavení boomu solárních elektráren.", "content": "V říjnu 2012 Topolánek řekl: \"„Dodnes lituji spousty kompromisů a chyb, včetně personálních. Vlastimil Tlustý, Jan Fischer a druhé zvolení Václava Klause prezidentem. (...) Premiér z nouze – král populistů. Nikoho z ministrů nepodržel, nic neprosadil, k ničemu kontroverznímu se nehlásil a budoval si jen vlastní publicitu. Mohl dělat něco třeba s fotovoltaikou, kvůli níž nyní prudce stoupají ceny elektřiny. Tehdy proběhlo jednání, kde jsem byl já, Paroubek, Roman. Přinesli jsme Fischerovi čísla, oněch 200 miliard dodatečných nákladů. Bylo potřeba prosadit změnu zákona ve Sněmovně přes zájmy členů ODS a ČSSD. Slíbili jsme mu s Paroubkem, že mu pomůžeme. Neudělal nic. Nechtěl si s zadat s námi, bez kterých by nebyl nic. A sám neměl odvahu do souboje jít.“\"  Fischer vinu odmítl: „Novela však byla přijata v Parlamentu se zpožděním, které bylo primárně zaviněno tím, že se některé politické strany odmítaly vládní předlohou zabývat. K zavedení ještě razantnějších opatření chyběla vůle ze strany poslanců a senátorů a vedení jejich stran.“  Podobně Fischerovu vládu kritizoval Martin Bursík a těsně před volbou prezidenta na Fischera zaútočil i Miloš Zeman: „Kvůli tomu, jak si počínala jeho vláda [...] každá rodina zaplatí ročně za elektřinu o tři tisíce více“. Fischer reagoval tiskovou zprávou, že Zeman lže.", "section_level": 3}, {"title": "Kandidát na prezidenta.", "content": "Ačkoliv Fischer před koncem funkčního období své vlády prohlásil, že „v politice zalíbení nenašel“, v listopadu však vydal knihu \"Ano, pane premiére aneb Rozhašená země\", končící náznaky, že by byl ochoten přijmout funkce, které mu budou nabídnuty: „Takže si občas vzpomeňte na Honzu Fischera. Možná se do české politiky ještě někdy vrátí.“ V únoru 2011 oznámil, že když bude zavedena přímá volba prezidenta České republiky, bude kandidovat.  Dle různých průzkumů a anket konaných ve druhé polovině roku 2011 měl Fischer značnou podporu veřejnosti pro kandidaturu na prezidenta. Dle průzkumu agentury SC & C pro Českou televizi by dostal 27 % hlasů. Rovněž dle prosincové ankety serveru Týden.cz by získal nejvíce hlasů – 26 %.", "section_level": 2}, {"title": "Kampaň.", "content": "Po schválení přímé volby prezidenta Senátem v únoru 2012 Fischer potvrdil úmysl jít do voleb v lednu 2013 jako „nezávislý a nestranický kandidát“.  Oficiální předvolební kampaň zahájil 9. července 2012, kdy začal sbírat podpisy občanů potřebné pro kandidaturu a oznámil, že během prázdnin opustí funkci viceprezidenta Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD). Již v červenci 2012 si vzal neplacené volno a 8. listopadu zaslal prezidentovi EBRD rezignační dopis.  12. listopadu 2012 Fischera Ministerstvo vnitra zaregistrovalo jako kandidáta. Registraci předcházel sběr podpisů, jichž dle svých výpočtů získal 101 761; více měl jen Miloš Zeman o necelých 5 tisíc. Z toho se však při kontrole ministerstvem vnitra ukázalo 11,75 % chybných (třetí nejvyšší podíl po Okamurovi a Dlouhém, kteří z toho důvodu klesli pod hranici 50 tisíc). 14. prosince Státní volební komise vylosovala pořadová čísla kandidátních listin, Fischer dostal 2.  Mezi podporovateli Fischerovy kampaně byl majitel mediální agentury pro prodej reklamy Médea a několika časopisů Jaromír Soukup, který financoval volební kampaň Strany zelených v parlamentních volbách 2006 (a krátce za ni byl náměstkem ministryně školství), později podporoval Demokratickou stranu zelených a v roce 2010 poskytoval inzerci straně Věci veřejné. Dále ho podpořili Jan Pirk (předseda volebního výboru), Jan Hrušínský, Zdeněk Troška, Milan Hein, Josef Masopust, Edvard Outrata, Jan Přeučil nebo Petr Eliáš.  V předvolebních průzkumech agentur PPM Factum, STEM i Median od července do listopadu 2012 měl Fischer vždy největší preference v rozmezí 19,7–35,5 % v prvním kole volby. Po zahájení ostré kampaně a několika nepřesvědčivých vystoupeních v debatách zaznamenal v prosinci 2012 mírnou ztrátu podpory a v průzkumech končil na druhém místě za Milošem Zemanem.", "section_level": 2}, {"title": "Obrat k Zemanovi.", "content": "Před prvním kolem voleb Fischer uvedl, že z protikandidátů je mu nejbližší Karel Schwarzenberg, neboť Miloš Zeman by Česko „izoloval směrem na východ“. Po své porážce nechtěl několik dní jasně říci, koho podpoří, a dřívější podporu Schwarzenberga vysvětlil slovy: „To ale bylo v nějaké situaci, to bylo v době, kdy jsem mohl počítat, že budu pro druhé kolo potřebovat i hlasy jeho voličů. Situace se ale změnila.“ Před druhým kolem nakonec Schwarzenberga zkritizoval a podpořil Zemana. Názorově se tak rozešel s většinou svých poradců a spolupracovníků v kampani, kteří naopak vyzvali k podpoře Schwarzenberga.  18. února Fischer i s manželkou navštívili Zemana v kanceláři jeho kampaně na Hradčanech. V médiích se spekulovalo, že Fischer má zájem o post velvyslance v Izraeli, Fischer to však popřel.", "section_level": 3}, {"title": "Financování.", "content": "V červenci 2012 Fischer dle zákona založil transparentní účet u Raiffeisenbank č. 44774411/5500. Největšími donátory byli majitel směnárny Exchange s.r.o. Mikuláš Šveda (2,1 milionu Kč) a spolumajitel Moravia Steel a TV Barrandov, miliardář Tomáš Chrenek (9 milionů Kč). Dále například 200 tisíc korun věnoval hudebník Michal Šindelář, 500 tisíc majitel cukrářské a pekařské firmy MIKO international s. r. o. Gevorg Avetisyan, 400 tisíc sám Jan Fischer.  Po ukončení voleb vyšlo najevo, že výdaje na předvolební kampaň převýšily příjmy o 7 až 8 miliónů korun. 21. února 2013 Fischer z dovolené v USA oznámil, že tyto dluhy uhradí jeho rodinný přítel, pražsko-izraelský developer Tamir Winterstein spoluvlastnící firmu Lighthouse Group. Týden nato však Winterstein řekl, že poskytne pouze rady a žádné peníze.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika a negativní kampaň.", "content": "Při propagační návštěvě USA v září 2012, za kterou Fischer vynaložil přes půl milionu korun, podle Aktuálně.cz zaplatil PR agentuře Guestbookers.com a PR poradci Garrettu Marquisovi, aby mu zprostředkovali publicitu v amerických médiích a setkání s republikánským kandidátem na prezidenta USA r. 2008 Johnem McCainem. Kancelář Jana Fischera prohlásila, že část vynaložených peněz šla na běžnou propagaci, a kritiku odmítla. V USA Fischer vystoupil v ekonomickém pořadu televize CNN Quest Means Business a setkal se s Nixonovým ministrem zahraničí Henrym Kissingerem.  V prosinci 2012 se objevily billboardy s Janem Fischerem a heslem „Ti nejschopnější byli v KSČ“. Imitovaly oficiální propagační materiály, šlo tedy o tzv. negativní kampaň, a jelikož neobsahovaly logo skutečného zadavatele, mluvčí kanceláře Fischerovy kampaně je označila za neetické a protizákonné. Na základě toho je reklamní agentura rychle odstranila. Koncem prosince Balbínova poetická strana nechala vyvěsit několik billboardů s fotomontáží Jana Fischera v uniformě Lidových milic a nápisem „V KSČ byl, ale v Lidových milicích ne!?! – Věrni zůstaneme“. Vedení BPS vyzvalo Fischera k ukončení kandidatury a obvinilo, že skutečně v letech 1978 až 1982 byl členem LM. Fischer odmítl s tím, že milicionář by nemohl dostat lustrační osvědčení. (To však není přesné; seznamy milicionářů neexistují, lustrační osvědčení tak dokládá pouze poměr k StB a doplňuje se čestným prohlášením dotyčného, že v LM nebyl.) Fischerova mluvčí označila i tyto billboardy za protizákonné.  V prosinci 2012 divadelník Tomáš Hanák zveřejnil video, kde vyzval Fischera k odstoupení z kandidatury kvůli komunistické minulosti. Hanák v něm kritizoval lidi, kteří do KSČ vstoupili kvůli karierismu, z čeho naopak nevinil Miloše Zemana, který byl členem KSČ od jara 1968 do roku 1970, kdy byl pro nesouhlas s okupací a normalizací vyloučen. Video vzniklo na podnět skupiny Dekomunizace. Fischer reagoval nepřímým výpadem na Zemanovy spolupracovníky a kauzy spojené se Zemanovou vládou: \"„Každý se může zapojit do kampaně, jak se mu líbí, zvolili tento způsob a já jejich nesouhlasný názor respektuji. Divím se ale, že autorům výzvy nevadí, že tím pomáhají na Hrad Šloufovi, Zbytkovi, aféře Bamberk, akci Olovo, kauze D47 a dalším synonymům nečistých praktik.“\" Hnutí Dekomunizace používalo pro Jana Fischera posměšnou přezdívku „Želé“ a tento motiv využíval i jejich videoklip kombinující záběry z televizního pořadu TV Prima \"Ano, šéfe!\" a seriálu \"Návštěvníci\", portrét Jana Fischera je v něm namapován na želatinový pokrm („amarouny“) a doprovázen je negativními hodnotícími větami Zdeňka Pohlreicha (užity bez jeho souhlasu). Na žádost TV Prima byl klip na YouTube zablokován.  Po prezidentském duelu s Milošem Zemanem na TV Prima 4. ledna 2013 bylo zveřejněno, že Fischerova kancelář mezi diváky najala čtyřicet komparzistů, kterým zaplatila kolem osmi set korun. Mluvčí uvedla, že se snažili vyhovět dramaturgii TV Prima, která je pověřila zajištěním dvou set podporovatelů do publika, a hlavním důvodem najímání komparsistů bylo, že se duel předtáčel ve všední den mezi dvanáctou a třetí hodinou odpolední. TV Prima byla široce kritizována pro neprofesionální přípravu a průběh debaty, kterou sledovalo 944 000 lidí. Sám Fischer prohlásil: „Nebyla to bohužel standardní volební debata“, nýbrž „zábavný pořad komerční televize, a primárním cílem komerčních médií je sledovanost“. Řekl také, že na něj a jeho rodinu, která v pořadu rovněž vystupovala, diváci ze Zemanova tábora volali vulgarismy.", "section_level": 2}, {"title": "Ministr financí v Rusnokově vládě.", "content": "Krátce po pádu vlády Petra Nečase v červnu 2013 se objevily spekulace o možném Fischerově angažmá. Setkal se totiž 28. června 2013 v Kramářově vile s designovaným premiérem Jiřím Rusnokem. Tehdy ještě Fischer uvedl, že s Rusnokem o žádné personální nabídce nemluvili, Rusnok se prý jen zajímal o jeho názory na současnou politickou situaci a proces skládání vlády.  Fischer se s Rusnokem znovu sešel 8. července 2013 a tentokrát už nabídku na post ministra financí a vicepremiéra přijal. Během jediného dne od oznámení přijetí funkce se Fischerovi podařilo sehnat zhruba 5,5 milionu korun, které ještě dlužil za prezidentskou kampaň. Tento sled událostí vyvolal řadu spekulací o možných protislužbách pro své dárce. To však Fischer popřel a později dodal, že se už nebude k této otázce vyjadřovat, aby se mohl plně věnovat řízení ministerstva financí.  Prezident Miloš Zeman jej do funkce jmenoval 10. července 2013. Při uvedení do funkce nedokázal odpovědět na otázku, s jakým rozpočtem hospodaří ministerstvo financí. Po dvou dnech v úřadě odvolal své dva náměstky, Tomáše Zídka a Zdeňka Zajíčka. Novou náměstkyní zároveň jmenoval Evu Anderovou, která pro něj pracovala jako poradkyně v rámci jeho prezidentské kampaně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Fischer (* 2. ledna 1951 Praha) je český statistik a politik, od 8. května 2009 do července 2010 předseda tzv. úřednické vlády a nestranický kandidát na prezidenta České republiky v přímé volbě v lednu 2013. Dlouho byl považován za favorita s jistým postupem do 2. kola, ale koncem roku 2012 začal ztrácet a nakonec s 16,35 % jen těsně získal třetí místo. V červenci 2013 se stal ministrem financí a místopředsedou vlády Jiřího Rusnoka, ve funkci působil do ledna 2014.", "tgt_summary": "扬·菲舍尔(,1951年-1月2日),捷克政治人物。曾于2009年5月至2010年6月间出任捷克总理。", "id": 1902151}
{"src_title": "První bitva Beleriandských válek", "tgt_title": "第一次贝尔兰会战", "src_document": [{"title": "Situace před bitvou.", "content": "Během věků Melkorova zajetí elfové žijící v zemích Beleriandu prosperovali. V lesním království Doriath vládl král Elwë, známý jako Elu Thingol, spolu s královnou Melian a autoritu doriathského vladaře tehdy respektovali i elfové, kteří bydleli v Ossiriandu a Falasu. Poté, co Modré hory přešli první trpaslíci, navázali s nimi beleriandští Sindar obchodní styky. Trpaslíci pak pro krále Thingola zbudovali jeho opevněné sídlo Menegroth a vyrobili pro něj mnoho zbraní, neboť královna Melian předpověděla, že mír v Ardě již nebude mít dlouhého trvání.  Poté, co Morgoth unikl s ukradenými silmarily z Valinoru, opevnil se znovu ve své staré pevnosti Angband, kde nyní začal přemýšlet o ovládnutí světa. Jako první se rozhodl vyhubit beleriandské elfy. Morgoth však podcenil sílu Sindar, kteří se v době jeho pobytu ve Valinoru, za pomoci trpaslíků dobře vyzbrojili a Thingol mohl navíc počítat i s pomocí svých spojenců z Ossiriandu a Falasu. Své obrovské skřetí vojsko Morgoth rozdělil na dvě skupiny, které měly doriathského krále Thingola a jeho lid sevřít ze západu a z východu.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh bitvy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Západní Beleriand.", "content": "Morgothova západní armáda do Beleriandu nepozorovaně vtrhla Sirionským průsmykem. Díky velké přesile brzy zatlačila a oblehla Círdana a jeho lid v jejich opevněných přístavech Brithombaru a Eglarestu, takže elfové z Falasu nemohli přijít na pomoc králi Thingolovi. Skřeti pak bez většího odporu plenili zemi mezi řekami Sirion a Narog, avšak proniknout do Thingolova lesa se jim nepodařilo.", "section_level": 2}, {"title": "Východní Beleriand.", "content": "Východní vojsko Temného pána se pak k doriathským lesům přibližovalo od severovýchodu a skřeti při cestě zpustošili zemi mezi řekami Celonem a Gelionem. Král Thingol, který se musel obejít bez pomoci obležených Falathrim, povolal na pomoc Zelené elfy z Ossiriandu pod vedením jejich pána Denethora. Denethor skutečně dorazil s bojovníky z celého Ossiriandu a východního Beleriandu, avšak jeho muži nebyli tak dobře vyzbrojeni jako Thingolovi Sindar.  Elfové na skřety udeřili ze dvou stran mezi řekami Arosem a Gelionem. Zelení elfové však nápor skřetů vyzbrojených železnými zbraněmi neustáli a byli nuceni se stáhnout na kopec Amon Ereb. Tam v obklíčení padl Denethor a většina jeho lidu. Sindar vedení Thingolem, kteří si k nim ze severu probíjeli cestu, nedorazili včas. Zachránili pouze malou část obklíčených Laiquendi. Thingolově armádě se poté podařilo porazit většinu východního skřetího vojska a přeživší skřeti se obrátili k útěku na sever. Ti ze skřetů, kteří se z boje pokusili uprchnout, však byli téměř do jednoho pobiti trpaslíky, kteří elfům přispěchali na pomoc z nedaleké hory Dolmed.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky.", "content": "Morgothovo vojsko na východě bylo v bitvě zcela rozprášeno a do Angbandu se vrátila jen hrstka skřetů, která donesla zprávy o této porážce. Naopak na západě se skřetům podařilo uzavřít Círdanova vojska za hradbami přístavů, které byly obleženy. Skřeti obsadili téměř celý Falas a Západní Beleriand. Situace se nezměnila, dokud na sever Beleriandu nepřipluli Noldor v čele s Fëanorem. Poté, byli skřeti staženi, aby posílili Morgothův útok proti nově příchozím Noldor. Většina tohoto Morgothova vojska pak padla v druhé bitvě beleriandských válek, známé jako Dagor-nuin-Giliath.  Přestože se v první bitvě beleriandským elfům podařilo odrazit útok Temného pána, jejich ztráty byly vysoké. Ossiriandští elfové velice těžce nesli smrt velké části svého lidu včetně pána Denethora a jeho nejbližších příbuzných. Někteří po bitvě odešli do Doriathu pod ochranou ruku krále Thingola a královny Melian. Ti, kteří se po bitvě vrátili do Ossiriandu, se pak začali ještě bázlivěji skrývat a snažili se pokud možno nemíchat do věcí okolního světa. Ossiriandští elfové již nikdy nepřijali nového krále a nikdy v budoucnu už otevřeně nevyšli do žádné války.  Po vítězství nad východní částí Morgothova vojska se Thingol s přeživšími vrátil do svého lesa, kolem kterého královna Melian vytvořila tzv. Melianin pás. Tato neproniknutelná ochranná hradba jejich kouzel pak království Doriath chránila až do odchodu Melian ze Středozemě.", "section_level": 1}], "src_summary": "První bitva Beleriandských válek, nazývaná též První bitva o Beleriand, je první bitvou beleriandských válek, odehrávající se ve fiktivním světě anglického spisovatele J. R. R. Tolkiena. Bitva byla Tolkienem popsána v jeho knize \"Silmarillion\".", "tgt_summary": "在托尔金(J. R. R. Tolkien)小说的中土大陆里,第一次会战(First Battle of Beleriand)是在贝尔兰(Beleriand)爆发的首次战役。由多瑞亚斯(Doriath)国王埃卢·庭葛(Elu Thingol)率领的辛达族(Sindar)精灵对抗魔苟斯(Morgoth)的军队。", "id": 2554444}
{"src_title": "BMW M1", "tgt_title": "BMW M1", "src_document": [{"title": "Popis automobilu.", "content": "Jedná se o jediné BMW s motorem uprostřed, které se prodávalo veřejnosti. Poprvé bylo představeno na Pařížském autosalonu. Na vývoji vozu se spolupracovalo s automobilkou Lamborghini. Z plánované výroby v Itálii sešlo a typ M1 se nakonec montoval ve Stuttgartu. Pohání ho tříapůllitrový šestiválec. Motor má čtyři ventily na válec. Dosahuje výkonu 204 kW. Maximální rychlost automobilu je 260 km/h. Podvozek byl tvořen příhradovým rámem s nezávislým zavěšením všech kol. V interiéru se nacházela sedadla Recaro, tříramenný volant, klimatizace, elektricky ovládaná okna a zpětná zrcátka.", "section_level": 1}, {"title": "Závodní kariéra.", "content": "Pro závody upravovala firma Procar tento vůz a přeplňovaný motor dosahoval výkonu 634 kW. Tyto speciály byly homologovány pro skupinu 4. Vzhledem k popularitě byl vytvořen i vlastní seriál Procar BMW M1 Championship. V něm se utkávali jezdci Formule 1 s identickými vozy. V roce 1979 vyhrál sezónu Niki Lauda a o rok později Nelson Piquet. Po dvou letech byl pohárový šampionát ukončen.  Pro jeden závod 24 hodin Le Mans byl BMW M1 Procar barevně upraven umělcem Andy Warholem. Tento vůz skončil v závodě šestý.", "section_level": 1}, {"title": "V rallye.", "content": "Bernard Darniche se rozhodl jeden exemplář přestavět na rallyeový speciál skupiny B. Poprvé se automobil představil na Rally du Var 1980, ale na předních pozicích závodil až na Tour de Corse - Rallye de France 1982. Automobil byl postaven pro závodění na asfaltových soutěžích a tak se na šotolinových příliš neobjevoval.  Na podvozku byl připevněn trubkový rám, který nesl celou plastovou karoserii. Původní sériový motor byl upraven na konečných 315 kW. Vůz měl elektronické zapalování Magneti Marelli. Objem motoru byl 3498 cm a celková hmotnost vozu byla okolo jedné tuny.", "section_level": 2}, {"title": "Budoucnost.", "content": "V dubnu 2008 vystavovala automobilka koncept nového BMW M1 Homage jako showcar k příležitosti 30. výročí výroby prvního BMW M1. Design opět vytvořil Giugiaro.", "section_level": 1}], "src_summary": "BMW M1 (interní označení BMW E26) je supersportovní automobil, který v letech 1978 až 1981 vyráběla německá automobilka BMW. Vyráběl se pouze jako dvoudveřové kupé s motorem uprostřed a pohonem zadních kol. Jednalo se o první BMW s označením sportovní divize M. Design vytvořil Giorgetto Giugiaro. Sports car International prohlásila BMW M1 za desátý nejlepší sportovní vůz sedmdesátých let. Celkem bylo vyrobeno 456 vozů.", "tgt_summary": "BMW M1是于1970年代,德国汽车生产商BMW公司所生产的赛车车款。在1978年至1981年期间生产。由意大利知名汽车设计师乔盖托·乔治亚罗设计。并且M1的样车生产,也同样是交由意大利汽车公司蓝博基尼完成。M1批量生产之后,被分为了公路版和赛道版,其中公路版以超跑姿态面向市面发售,而赛道版则被交予一些车队参加了赛车赛事。", "id": 1758074}
{"src_title": "Třída Derfflinger", "tgt_title": "德夫林格级大巡洋舰", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní výzbroj lodí této třídy představovalo osm 305mm kanónů o délce hlavně 50 ráží. Umístěny byly již zcela moderně ve čtyřech dvoudělových věžích, po dvou na přídi a zádi lodi.  Jako první německé lodi měla tato plavidla průběžnou palubu, což byl nový moderní konstrukční prvek a pouze jedno patro kasemat s děly menších ráží. V těchto kasematách bylo umístěno dvanáct 150mm kanónů (\"Lützow \" a \"Hindenburg\" již měly šestnáct). Lehkou výzbroj tvořilo dvanáct 88mm kanónů. Lodě dále nesly čtyři pevné torpédomety.  \"Derfflinger\" a \"Lützow \" původně nesly jednoduché stožáry. Během oprav po bitvě u Jutska dostal \"Derfflinger\" nové trojnožkové stožáry a \"Hindenburg\" s nimi byl již postaven. U obou lodí také byl redukován počet 88mm kanónů a odstraněny byly protitorpédové sítě.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "\"Derfflinger\" a \"Lützow \" se účastnily bitvy u Jutska ve dnech 31. května až 1. června 1916 (\"Hindenburg\" byl dokončen až v roce 1917 a neúčastnil se žádného střetnutí), ve které se podílely na potopení britských bitevních křižníků HMS \"Invincible\" a HMS \"Queen Mary\". Obě německé lodě ale byly v bitvě také vážně poškozeny. \"Derfflinger\" zasáhlo 17 projektilů velké a další čtyři střední ráže, přičemž loď nabrala okolo 3 000 tun vody, ale podařilo se jí zachránit.  \"Lützow\" zasáhlo více než 24 projektilů, přičemž čtyři měly ráži 380mm. Loď nabrala značné množství vody a její příď se postupně tak ponořila, že se lodní šrouby začaly vynořovat z vody. Loď se dostala až poblíž ústí Kielského průplavu, měla však tak velký ponor, že by uvázla na mělčině a proto byla potopena torpédoborcem G38. Ztráta nedávno dokončeného a moderního křižníku \"Lützow\" byla největší ztrátou císařského námořnictva v celé bitvě.", "section_level": 1}, {"title": "Osud.", "content": "Po německé kapitulaci odpluly hlavní síly císařského námořnictva, včetně bitevních křižníků \"Derfflinger\" a \"Hindenburg\", do Scapa Flow, kde byly lodě internovány s minimální posádkou. Osud lodí se naplnil dne 21. června 1919, kdy je v tzv. Incidentu ve Scapa Flow potopily vlastní posádky, aby nemohly být předány do rukou vítězných států. \"Derfflinger\" se potopil ve 14:45, jeho vrak byl vyzvednut až v roce 1939 a později byl sešrotován. \"Hindenburg\" se potopil v 17:00, v roce 1930 byl vyzvednut a následně byl jeho vrak sešrotován.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Derfflinger byla třídou bitevních křižníků německého císařského námořnictva z doby první světové války. Skládala se z jednotek \"Derfflinger\", \"Lützow \" a \"Hindenburg\". Lodě byly objednány v letech 1912–1913, jako reakce na stavbu britských bitevních křižníků třídy Lion a představovaly druhou generaci německých bitevních křižníků. Jednalo se o poslední postavené německé bitevní křižníky, žádná z lodí třídy \"Mackensen\" již nebyla dostavěna.", "tgt_summary": "德夫林格级大巡洋舰(Große Kreuzer der Derfflinger-Klasse),或译为德弗林格尔级大巡洋舰、德弗林格级大巡洋舰,是德国建造的一种战列巡洋舰。", "id": 547149}
{"src_title": "Ideální typ", "tgt_title": "理想型", "src_document": [{"title": "Bližší informace a základní dělení.", "content": "Podle Maxe Webera ideální typ v podstatě slouží jako pevný bod, k němuž se lidé obracejí. Dle jeho slov je naše chování ovlivněno iracionalitami různých druhu, například afekty nebo omyly. Jedinou možností, jak tyto naše iracionální odchylky od ideálního typu nalézt, má být porovnaní právě s ideálním typem.  Weber při popisu ideálního typu hovoří o 2 kategoriích:", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Konkrétním příkladem ideálního typu může být tzv. homo economicus, tedy člověk za všech okolností usilující o maximalizaci svého zisku. V reálném světě nikdo takový nicméně neexistuje. Jde jen o popis modelu uvažující, jak by to vypadalo, kdyby za ideálních, zcela volných podmínek někdo takový skutečně existoval a jako homo economicus se bezpodmínečně choval. Max Weber mimoto přišel s několika dalšími příklady ideálního typu aplikované na různé oblasti lidského života.", "section_level": 1}, {"title": "Weberovy základní kategorie lidského jednání.", "content": "Nekonečnou rozmanitost lidských jednání a jejich motivů rozčlenil Weber do čtyř ideálně typických kategorií, které se sice v čisté podobě téměř nikdy nevyskytují, přece však představují užitečný princip třídění a porozumění. Ideální typy jednání jsou řazené podle klesající míry racionality: Podle Webera nejsou poslední dvě jednání smysluplným jednáním.", "section_level": 2}, {"title": "Weberova charakteristika ideálního typu v byrokracii.", "content": "Max Weber se rovněž často zamýšlel nad otázkou byrokracie. Byl přesvědčen, že čím více si určitá organizace počíná jako ideální typ byrokracie, tím úspěšněji naplňuje cíle, za jejichž účelem byla založena. Moderní společnosti jsou podle Webera založeny na byrokracii. Nedává jí však žádná negativní hodnocení. Má se jednat o ztělesnění racionalizace. Byrokracie je racionální ve všech pravidlech, ve svém účelu i v prostředcích, které používá. Weberovy základní charakteristiky ideálního typu byrokracie:", "section_level": 2}, {"title": "Weberova typologie panství a autority.", "content": "Max Weber rozpracoval také pojem panství, který definoval jako vztah dominantní mocenské autority a ovládaných, přičemž je tento vztah oběma stranami považován za oprávněný. Jde o „předpoklad, že příslušné osoby uposlechnou rozkazu jistého obsahu“. Jedním ze zásadních určujících faktorů panství je podle něj stupeň byrokratizace.  Weber vydělil 3 ideální typy forem panství, a to panství legální, tradiční a charismatické:", "section_level": 2}, {"title": "Zygmunt Bauman a jeho ideální typy v současné společnosti.", "content": "Zygmunt Bauman aplikuje Weberovy ideální typy na současnou společnost. Čtyři typy lidí, kteří nezávazně „proplouvají životem“, nazývá Zevloun, Tulák, Turista a Hráč.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ideální typ neboli čistý typ (z lat. typus, to z řec. typos = ráz; z lat. idealis = vzorný, to z řec idea = podoba) je konstrukt německého sociologa Maxe Webera, který lze použít k porozumění nějaké životní situaci. Jedná se o abstraktní model určitého jevu, ztělesňující jeho nejtypičtější vlastnosti. V realitě ideální typ v zásadě neexistuje, většinou se vyskytuje jen v podobě některé z jeho dílčích charakteristik. Není míněn jako dokonalý či vytoužený model jevu, ale jako jeho „čistá“ a ničím nenarušená podoba.", "tgt_summary": "理想类型(德语:),最早出现于马克思·韦伯Max Weber的著作中。意指借由筛选出某个现象的某些基本或核心特征,则其他的特征都将被摒弃或忽视。", "id": 1977200}
{"src_title": "My (román)", "tgt_title": "我们 (小说)", "src_document": [{"title": "Děj a jeho stručný rozbor.", "content": "Vypravěčem je hlavní konstruktér Integrálu, vesmírné lodi, která má šířit myšlenku Jednotného státu na další planety za každou cenu. Kniha má formu jeho zápisků pro někoho dalšího, poselství pro neznámého čtenáře. Hlavní konstruktér sám hodnotí stejné události různě podle toho, jak se vyvíjí jeho smýšlení. Někdy je jen jejich svědkem a jindy píše sám o sobě a o svých pocitech. Celý příběh se odehrává v Jednotném státě vzniklém po dvousetleté válce v třetím tisíciletí. Lidé už netrpí bídou ani hladem a všichni jsou zaměstnaní. Vše, co se děje, podléhá přísné kontrole. Například poštu čte domovnice, která ji v případě pochybností odnese na Úřad strážců, jenž na vše dohlíží a všechno kontroluje.  Je velmi zajímavé, jak Zamjatin pojal jednotlivé lidi. Nikdo nemá jméno, nýbrž jenom číslo. Ženy jsou pojmenovány samohláskami, např. I-330 a muži souhláskami, např. hlavní hrdina je D-503. Tím je naprosto setřena jakákoliv individualita jedince a není žádné já, ale jen my. Jedinou výjimku udělal autor u nejvyššího činitele Jednotného státu – Dobroditele. Všichni žijí v prosklených domech, aby nemohli nic skrývat před ostatními. Vstávají každý den všichni ve stejnou minutu, stejně odcházejí do práce a stejně jdou i spát. Na každé sousto při jídle mají předepsaných padesát skousnutí. Mají vyhrazeny i hodiny pro sex, na které si oba partneři musí vyžádat růžové papírky – povolenky. Pak si mohou na hodinu stáhnout závěsy. Ti, kteří bez povolení zplodí dítě, jsou popraveni Strojem. Důležitým prvkem pro odosobnění jsou také unify (uniformy), které dokonale stírají i poslední rozdíly mezi lidmi. Vůle kolektivu určovaná totalitním Dobroditelem zcela vytlačuje svobodu lidského myšlení. Postupem času se v Jednotném státě objeví několik jedinců, kteří jsou nespokojeni s děním a pokusí o převrat. Revoluce se však nepovede, hlavní organizátoři jsou popraveni a ostatním je z mozku vyoperována fantazie do posledního kousku a může zavládnout všeobecné absolutní štěstí.  Spisovatel rozehrává v knize střet světa entropie se světem energie. Na jedné straně je svět nesvobodný, ale přesný – svět entropie. (Hlavní postava, D-503, je nadšeným a loajálním občanem Jednotného státu.) Jeho protikladem je svět energie, plný lásky, fantazie, touhy, vášně... (O něm si D-503 myslí, že je nesprávný a nepravý, ale je do něj vtahován vlastním talentem vědce a možnostmi seberealizace. Lákají ho city, kterým nerozumí – láska k I-330, jež ho však jen využívá). V průběhu děje se tyto dvě linie střetávají a hlavnímu hrdinovi se převrací jeho pohled na svět. Ne však definitivně. V rozhodující fázi pokusu o převrat je D-503 předvolán „na kobereček“ k Dobroditeli, po krátké filozofické rozmluvě je hlavní konstruktér podroben „ozdravné“ operaci. Zbaven emocí s čistým svědomím udá své přátele a navrací se jako poslušná ovečka do stáda občanů Jednotného státu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozhlasová zpracování.", "content": "Román byl zpracován v roce 2018 v Českém rozhlasu Olomouc jako patnáctidílná četba na pokračování. Překlad: Vlasta a Jaroslav Tafelovi, čte: Petr Kubes, režie: Tomáš Soldán.", "section_level": 1}], "src_summary": "My (v ruském originále ) je antiutopický román, napsaný v roce 1920 autorem Jevgenijem Zamjatinem. Je jedním z autorových nejlepších děl. Bylo napsáno dříve než jiné antiutopické romány, jako \"Konec civilizace\", \"Farma zvířat\", \"1984\" apod. a většinu pozdějších románů také ovlivnilo. Román varuje před odlidštěním, mravním vakuem a umrtvením myšlení.", "tgt_summary": "《我们》(),又名《反乌托邦与自由》,是叶夫根尼·萨米尔钦于1920年写作的一部俄语小说。为反乌托邦三部代表作之一(另外两部是《美丽新世界》和《一九八四》)。", "id": 1115487}
{"src_title": "Leguán zelený", "tgt_title": "美洲鬣蜥", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Leguán zelený je obyvatelem především lesních oblastí tropické Střední a Jižní Ameriky. Přebývá převážně na vysokých stromech zvláště v blízkosti vodních ploch. Tento ještěr velmi dobře šplhá a plave. Kromě velkých kočkovitých šelem, krokodýlů, hroznýšů, opic a dravých ptáků nemá dospělý jedinec leguána zeleného žádné přirozené nepřátele.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Leguán zelený je velký ještěr, jehož délka těla dosahuje 1–2 metru, a může vážit 3–5 kg. Samice je o něco menší a dosahuje i nižší hmotnosti.  Leguán zelený má ještěrkovité tělo se čtyřmi pětiprstými končetinami s dlouhými a zahnutými drápy, které mu umožňují udržet se na stromech, a s dlouhým ocasem, který je delší než celé tělo a při nebezpečí se z něj stává účinná obranná zbraň. Typickým znakem tohoto leguána je výrazný hřeben ze zahnutých trnů a hrdelní lalok. Tento prokrvený lalok mu napomáhá v termoregulaci, a využívá jej rovněž při námluvách nebo hájení svého teritoria.  V tlamě leguána zeleného se nachází mnoho drobných avšak ostrých zubů, jimiž potravu pouze trhá (nežvýká ji). Polyká i velká sousta, která případně překousne nebo rozdrtí svalnatým jazykem. Svůj chrup obměňuje jinak než většina druhů plazů – nový zub vrůstá do starého, kterého v konečné fázi vytlačí ven a nahradí jej.", "section_level": 1}, {"title": "Pohlavní dimorfismus.", "content": "Po narození jsou obě pohlaví leguána zeleného téměř nerozeznatelná. Jak ale dospívá, projevují se odlišnosti, které můžeme na pohled rozpoznat; samec má na vnitřní straně stehen takzvané femorální póry, táhnoucí se v řádě směrem od ocasu k holeni. U kořene ocasu lze poměrně dobře nahmatat hemipenisové kapsy, připomínající boule. Samec má také masivnější hlavu a vyrůstají mu delší ostny na hřbetě, zvláště pak za krkem. Rovněž jeho hrdelní lalok roste do větších rozměrů.", "section_level": 2}, {"title": "Zbarvení.", "content": "Leguán zelený není vždy zbarvený pouze do zelena (ani samotná zelená není na leguánovi jednotvárná). Jsou známy různé varianty; modročerný (jižní Peru), černý a růžový (ostrovy Bonaire, Curacaco, Aruba, Grenady), červený (západní Kostarika) nebo oranžově zbarvený leguán zelený (Mexiko).  Jsou případně uznávány dva poddruhy; \"Iguana iguana iguana\", který žije od Kostariky až po Brazílii a na Karibských ostrovech a \"Iguana iguana rhinolopha\", který má na nose 3–4 malé růžky a vyskytuje se v jižním Mexiku a severní Kostarice. V každé oblasti však najdeme leguána zeleného odlišněji zbarveného a muselo by existovat tedy více poddruhů než jen tyto dva. Dále byl leguán zavlečen třeba na Floridu a vyskytuje se také na Havajských ostrovech.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Leguán zelený je býložravec. Nicméně bylo u mladých jedinců (do věku dvou až tří let) zjištěno, že pojídají taktéž hmyz nebo pavouky, a to údajně pro správný růst. Dospělí jsou pak zpravidla přísně býložraví, a pokud spolykají jinou potravu jedná se spíše o shodu náhod, kdy je třeba pavouk spolknut spolu s listem, o nějž měl leguán zájem a na kterém se tento členovec pouze nacházel.  Většina chovatelů však nezávisle doporučuje držet se již od narození pouze rostlinné stravy případně doplněnou o ovoce. Živočišnou bílkovinu pak podávat jedině gravidním samicím, ideálně ve formě natvrdo uvařeného vejce, nakrájeného na kousky (více v kapitole \"Chov v zajetí\").", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zrak.", "content": "Leguán zelený má vynikající zrak, díky kterému spatří i jen nepatrný pohyb z velké vzdálenosti. Sítnice obsahuje velké množství čípků (též dvojitých čípků) a rozeznává tak širší škálu barev nežli třeba člověk. Umožňuje mu vnímat také ultrafialové spektrum. Za šera a ve tmě vidí patrně hůře, kvůli malému počtu tyčových buněk (tyčinek), a cítí se pak v takovém prostředí velmi nejistě. Protože jsou jeho oči umístěny po stranách hlavy, vnímá jen malé pole binokulárního vidění. Spoléhá se především na periferní vidění a pokud upřeně pozoruje nějaký objekt, otáčí se potřebným směrem boční stranou hlavy.", "section_level": 2}, {"title": "Termoregulace.", "content": "Stejně jako většina plazů je i leguán zelený poikilothermní (studenokrevný). Jeho teplota tak není konstantní, ale je závislá na okolním prostředí. Pro zahřátí používá také svůj hrdelní lalok, který napřímí směrem k slunci (může i měnit barvu). Naopak potřebuje-li zchladit, zachycuje jím pouze studený van větru. Pokud jsou teploty neúnosné, zpomaluje srdeční tep.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "V době rozmnožování spolu samci často bojují a stávají se teritoriálními. Samice kladou 20–40 vajec do podzemních hnízd a mají 1 snůšku během rozmnožovací sezóny. Mláďata jsou po narození jasně zelená a měří až 27 cm. Mezi mláďaty po narození funguje jakási spolupráce – společně loví a spolu také nocují.", "section_level": 2}, {"title": "Chov v zajetí.", "content": "Leguán zelený je v Česku hojně chovaným plazem. Nicméně si mnoho chovatelů při jeho koupi neuvědomuje, že tento ještěr dorůstá až 2 metry (této délky dosahují samci v těch řídkých případech, kdy mají zachovaný celý ocas). V dobrých podmínkách se dožívá až 25 let. Pokud ovšem nemá vhodné podmínky, doba jeho života se rapidně zkracuje. Velmi dobře se dá ochočit, rád žere z ruky a nechá se venčit jako pes, je velmi nenáročný na chov díky jeho jídelníčku; jde o býložravého ještěra, který se chová v teráriu. Velmi důležitá jsou místa ke slunění a UV záření. Ve dne by se měla teplota v teráriu pohybovat mezi 25–34 °C a v noci mezi 21–23 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Doporučená strava.", "content": "V populaci je bohužel rozšířeno, a amatérští prodejci v obchodech se zvířaty tuto fámu leckde podporují, že leguán zelený je všežravec. Není to ovšem pravda. Leguán zelený je výhradně býložravý ještěr. Co se rostlinné potravy týče, skládá se z různého listí, bobulí a sladkých ovocných plodů nebo mladých výhonků.  Typickou stravu leguána tvoří: Plevele a bylina (smetánka, vojtěška, listy a květy ibišku, květy růže, listy moruše, jetel, jitrocel, ptačinec, kopřiva, hluchavky, mléče, lebeda), listy a listová zelenina (čekanka, polníček, kapusta, rukola, řapíkatý celer), zelenina nastrouhaná (cuketa, dýně, mrkev, pastinák, celer, řepa, pór, okurka), ovoce (jablko, hruška, broskve, banán, meruňky, třešně, maliny, mango, švestky, hrozny, jahody, sušené datle a fíky atd.), ostatní (ovesné vločky, sušené bylinky, senná řezanka, pšeničné klíčky, klíčené mungo, řasy, mleté lněné, dýňové a slunečnicové semínko)  Mláďatům přidáváme 2× týdně vitamíny a minerály (\"Plastin\", \"Beaphar\"); dospělým: 2× měsíčně, v zimě častěji.  Je nutné zeleninu také vhodně upravit na menší kousky, tzn. ji nasekat, nastrouhat či natrhat. Leguáni potravu nekousají, ale rovnou polykají! Mohli by se zadávit. Misku s krmením neumisťujeme nikdy na zem, ale vždy do výšky.  Omezujeme pak: čínské a pekingské zelí, hlávkový salát, ledový a římský salát, brokolice, květák, kapusta, mrkvová nať, petržel, heřmánek.  Přísně se vyvarujeme: mangold, špenát, rebarbora, rajče, citrusové ovoce, avokádo, karambola, komerční granule pro leguány a vše živočišné.", "section_level": 2}], "src_summary": "Leguán zelený (\"Iguana iguana\") je nejznámější druh ještěra z čeledi leguánovitých. Obvykle má zelenou nebo našedlou barvu kůže. Rovněž také robustní nohy, dlouhý ocas a podélný hřeben zubovitých šupin na hřbetě. Typickým znakem tohoto leguána je výrazný hřeben ze zahnutých trnů a hrdelní lalok. Popsal jej v roce 1758 Carl Linné.", "tgt_summary": "美洲鬣蜥(学名:')又名绿鬣蜥,是一种生活在树上的大型蜥蜴,头尾全长可达1～2米,寿命可长达10年以上,以植物的叶、嫩芽、花、果实为食物,为日行性爬虫类,每胎可产24-45颗卵。主要分布于中美洲的墨西哥至巴拉圭间、南美洲、加勒比海及佛罗里达等地。被列入《濒危野生动植物种国际贸易公约》附录二中。绿鬣蜥常被人作为宠物饲养,中国和部分美洲国家设有养殖场大量饲养绿鬣蜥以作售卖用途。因为人为的饲养及野放,在台湾已成为外来种,在屏东市及等邻近乡镇已建有繁殖族群。", "id": 1378908}
{"src_title": "Federální rezervní systém", "tgt_title": "联邦储备系统", "src_document": [{"title": "Složky Fedu.", "content": "Složky federálního rezervního systému jsou tyto:", "section_level": 1}, {"title": "Rezervní banky.", "content": "Federální rezervní systém má 12 regionů, tzv. distriktů. Každý distrikt má svého guvernéra, jenž je současně šéfem oblastní správní rady a členem rady guvernérů, a oblastní banku, která může mít pobočky v dalších městech.", "section_level": 1}, {"title": "Předsedové rady guvernérů Fedu.", "content": "Předsedu nominuje rada samotná a schvaluje prezident Spojených států amerických. Zatím se nestalo, že by navržené jméno nepotvrdil.  1 dočasný předseda od 3. února do 15. dubna 1948.  2 dočasný předseda od 3. března do 20. června 1996", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Vznikl podepsáním \"Zákona o federálních rezervách\" pár dnů před vánočními svátky, 23. prosince 1913, prezidentem Woodrowem Wilsonem. Samotné znění zákona vzešlo z tajného setkání zástupců amerického ministerstva financí a několika vlivných bankéřů té doby v listopadu 1910 na ostrově Jekyll Island v americké Georgii. Hlavní rys zákona bylo získání pověření (z americké ústavy explicitně dané Kongresu) tisknout peníze a poskytovat je americké vládě na úvěr.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Federální rezervní systém je často kritizován z obou stran politického spektra. Představitelé libertariánské pravice, například Ron Paul, kritizují Fed na základě protiústavnosti. Fed je totiž v dnešních dnech hlavním zdrojem tisku amerického dolaru, přestože dle ústavy Spojených států amerických má výhradní právo tisknout americkou měnu pouze ministerstvo financí. Levice i libertariáni dále kritizují na Fedu, že je soukromý a je ovládán neprůhlednou úzkou skupinkou lidí. Levice také zdůrazňuje možnost zapojení Fedu do světové finanční krize a další nelegální praktiky. Fed není ničím kontrolován a navzdory svým pravomocem a prostředkům funguje fakticky jako nezávislý orgán.  Dle některých kritiků začala měna s nuceným oběhem vyvolávat hospodářský cyklus. Později, co byl zrušen Brettonwoodský systém a opuštěn zlatý standard, to podle nich umožnilo nárůst inflace.  Fed byl dále kritizován za svou „tajuplnost“. Ovšem začátkem roku 2012 Fed představil kroky k větší transparentnosti. Ve svém prohlášení z tehdejšího prosincového jednání (tzv. „minutes“) oznámil, že bude pravidelně poskytovat prognózy úrokových sazeb. Čtyřikrát do roka bude vyhlašovat, jak dlouho chce držet krátkodobé úrokové sazby na stávajících úrovních. V současné době jsou tyto sazby velmi nízké, téměř blízko nule procent ročně.", "section_level": 1}, {"title": "Audit.", "content": "V červenci 2011 byly zveřejněny výsledky auditu Fedu, který prosadil kongresman Ron Paul a Alan Greyson pomocí pozměňovacího návrhu (Fed nebyl nikdy ve své téměř stoleté historii důkladně auditován, sám Paul zmínil, že k poslednímu auditu došlo někdy v 50. letech 20. století a i ten byl jen částečný). Audit provedl \"Všeobecný úřad pro kontrolu rozpočtu\" (Government Accountability Office) a zjistil, že Fed v letech 2007–2010 rozdal v bezúročných půjčkách americkým i zahraničním bankám a korporacím přes 16×10 dolarů (113 % HDP USA), a to bez vědomí Kongresu.  Podle Alana Graysona se má jednat dokonce o 26 bilionů dolarů (184 % HDP). Mezi příjemci je mnoho významných finančních institucí a korporací, převážně ze Spojených států, ale i z jiných zemí jako Švýcarsko, Skotsko, Velká Británie, Německo, Japonsko a další. V případě amerických bank a institucí navíc došlo ke střetu zájmů, kdy Fed vyřizování této obrovské transakce „outsourcoval“ a lidé ji realizující současně působili v podnicích, kterým byly tyto bezplatné půjčky poskytnuty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Federální rezervní systém (neformálně Fed,The FEDeral Reserve System ) je centrální bankovní systém Spojených států amerických. Fed je neziskovou společností, která není nikým formálně vlastněna (spíše se jedná o nezávislou státní instituci). Akcie nejsou jako akcie soukromých společností, akcie Fed vlastní 12 neziskových Regionálních federálních rezervních bank, které založila vláda USA. Stát má k Fed přímý přístup skrze volbu vedení společnosti jednou za 14 let, tím je zachována politická nezávislost.", "tgt_summary": "联邦储备系统(英语:Federal Reserve System (Fed),简称美联储)是美国的中央银行体系,依据美国国会通过的1913年《联邦准备法案》而创设,以避免再度发生类似1907年的银行危机。整个系统包括联邦储备委员会、联邦公开市场委员会、联邦准备银行、三千家会员银行、及3个咨询委员会(Advisory Councils)。", "id": 674122}
{"src_title": "Jemenské království", "tgt_title": "葉門穆塔瓦基利亞王國", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "V období starověku byl severní Jemen součástí Má'aribské říše a v 7. století byl ovládnut Arabskou říší. V roce 1538 severní Jemen ovládla Osmanská říše, ale od 17. století si řada místních knížectví (emirátů) zachovávala značnou míru autonomie. Když Britové obsadili území na jihu Jemenu snažila se Osmanská říše o pevnější připoutání území a tak bylo území severního Jemenu od 1873 zvláštní vilájet.", "section_level": 1}, {"title": "Nezávislost.", "content": "Před první světovou válkou tu proběhlo povstání imámů, ve kterém byla Osmanská říše poražena a tak získala oblast severního Jemenu v roce 1911 značnou autonomii. Po první světové válce bylo na tomto území vyhlášeno samostatné Jemenské království, zatímco jih zůstal britskou kolonií, respektive protektorátem. V roce 1926 podepsalo království smlouvu o přátelství s Itálií a roku 1928 také se Sovětským svazem. Smlouvou z roku 1934 Británie uznala nezávislost Jemenského království, které se naopak zřeklo ambicí na připojení jižního Jemenu. V témže roce proběhla válka se Saúdskou Arábií o provincie Džizán, Asír a Nadžrán, které byly bohaté na naftu, tuto válku Jemenské království prohrálo a o tato území přišlo.", "section_level": 2}, {"title": "Vyhlášení republiky a občanská válka.", "content": "V období po 2. světové válce se Severní Jemen resp. Jemenské království stalo v roce 1945 zakládajícím členem Ligy arabských států a v roce 1947 členem OSN. V zemi postupně sílila opozice proti monarchii, což vyvrcholilo 27. září 1962 po smrti krále a imáma Ahmada bin Yahya, vojenským převratem a na myšlenkách panarabismu byla po vzoru Egypta vyhlášena republika – Jemenská arabská republika. To vedlo ke vzniku několikaleté občanské války mezi Egyptem podporovanými republikány a monarchisty podporovanými Saúdskou Arábií. Situaci zmírnilo až stažení egyptských vojsk v roce 1967, což vedlo k oficiálnímu uznání republiky Saúdskou Arábií a poražení monarchistů v roce 1970.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jemenské království, oficiálně Mutawakkilitské Jemenské království ( \"al-Mamlakah al-Mutawakkilīyah al-Yamanīyah\"), je někdejší stát na území bývalého Severního Jemenu. V roce 1918 vyhlásilo nezávislost na Osmanské říši. V roce 1962 se uskutečnil státní převrat a revoluční síly vyhlásily republiku a tak začala občanská válka trvající až do roku 1968, kdy byly monarchistické jednotky poraženy. Od roku 1990 je území bývalého Jemenského království součástí Jemenské republiky.", "tgt_summary": "也门穆塔瓦基利亚王国(阿拉伯语:),或称也门王国,是北也门在1918年至1962年间的国号。北也门原本是由鄂图曼帝国统治的地方之一,于1918年从鄂图曼分裂出来。", "id": 1626288}
{"src_title": "Účinnost (fyzika)", "tgt_title": "能量轉換效率", "src_document": [{"title": "Energetická bilance.", "content": "Energetickou bilancí rozumíme vyjádření dílčích energetických vstupů, výstupů a ztrát systému. Nejnázornější je vyobrazení pomocí Sankeyova diagramu.", "section_level": 1}, {"title": "Účinnost větší než 1.", "content": "Vždy se jedná o účinnost, kterou lze nazvat relativní nebo zdánlivou, protože se započítává jen jistá část vložené energie.", "section_level": 1}, {"title": "Tepelné čerpadlo.", "content": "Tepelná čerpadla mají udávanou účinnost větší než 1. Kde, jako vstup je brána pouze vložená ušlechtilá energie (elektrická energie,...). Jako výstupní energie se počítá celková výstupní tepelná energie dodaná tepelným čerpadlem. Do tepelného čerpadla ale vstupuje i další tepelná energie získaná z jiného vnějšího zdroje tepla, kterým mohou být různé výměníky odebírající teplo venkovnímu vzduchu, vodě, technologii, půdě (výměník zakopaný horizontálně v nezámrzné hloubce) nebo i z hlubinného vrtu, kde využívá stabilní teploty horní vrstvy zemské kůry (cca do hloubky 100 m).  Do takto pojaté energetické bilance není záměrně započten vnější zdroj tepla – důvodem může být to, že na rozdíl od elektřiny a dalších zdrojů energie není venkovní volná energie zpoplatněna a zdaněna.", "section_level": 2}, {"title": "Spalování.", "content": "Účinnost vyšší než 1 se někdy uvádí i u kondezačních kotlů. Je to dáno tím, že jako základ účinnosti kotlů se nebere spalné teplo paliva (které vyjadřuje celou chemickou energii), ale jeho výhřevnost, ve které není započtena energie skupenského tepla vodní páry ve spalinách. Pokud se toto teplo využije (voda ve spalinách zkondenzuje), může být výstupní energie kotle vyšší než výhřevnost a jejich poměr je pak vyšší než 1. Výstupní energie kotle je však vždy menší než spalné teplo a celková účinnost je tak vždy menší než 1.", "section_level": 2}, {"title": "Příklady účinností.", "content": "Společenské využití energie může mít účinnost i méně než 50 %. (V USA je to podle odhadů jen 39%.) Je to dáno tím, že tepelné stroje mají omezenou účinnost (nejlepší je Carnotův cyklus). I solární panel nedosahuje účinnosti 50 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Účinnost je fyzikální veličina. Udává poměr mezi energií získanou (užitečnou), což může být například strojem vykonaná práce a energií dodanou. Pokud posuzujeme zařízení (systém), které nedokáže energii akumulovat, můžeme účinnost brát jako poměr mezi výkonem a příkonem.", "tgt_summary": "能量转换效率是指一个能量转换设备所输出可利用的能量相对其输入能量的比值。输出的可利用能量可能是电能、机械功或是热量。能量转换效率没有一致的定义,主要和输出能量可利用的程度有关。", "id": 1001757}
{"src_title": "Kálmán Mikszáth", "tgt_title": "米克沙特·卡尔曼", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Kálmán Mikszáth se narodil v roce 1847 do rodiny nižšího šlechtice v obci Sklabiná na dnešním Slovensku. Od raného dětství rád poslouchal vyprávění místních obyvatel, což v něm probudilo zájem o historii a snahu o zaznamenávání skutečných událostí. Po studiích na gymnáziu v Rimavské Sobotě (1857–1863) a posléze v Banské Štiavnici (1863–1866) se dal na studia práv v Budapešti. Studium však po necelých třech letech opustil a v roce 1870 přijal místo praktikanta u slúžného Matyáše Maukse v Balažských Ďarmotech. Brzy začíná spolupracovat s místními novinami Nógrádi lapok (Novohradské listy) – píše krátké povídky a črty. Zamiluje se do Mauksovy dcery Ilony, otec však známosti nepřeje, a tak se Mikszáth tajně ožení s Ilonou v roce 1873. Manželé se stěhují do Budapešti, ale Mikszáth nemá dobré zaměstnání, rodina strádá, je zadlužena, statek ve Sklabiné musí být prodán v dražbě. Mikszáth posílá Ilonu zpátky k rodičům, aby ji uchránil před chudobou, a dokonce se s ní dává rozvést, přichází tak nejtěžší období jeho života. Stěhuje se do Segedína, kde roku 1878 získá místo v redakci Szegedi Napló (Segedínský deník).", "section_level": 1}, {"title": "Vrchol slávy.", "content": "První literární úspěchy mu přináší sbírky novel „Slovenští krajané“ a „Dobří Palócové“, vydané v roce 1881. Mikszáthova díla si získávají mnohé čtenáře díky autorovu vypravěčskému talentu a do jisté míry i reportážnosti, dokumentující život obyčejných venkovanů na jeho rodném Slovensku. Brzy se Mikszáth dostává do redakce jedněch z nejdůležitějších zalitavských novin – Pesti Hírlap (Pešťský zpravodaj), pro něž píše reportáže z parlamentu. Mikszáthova popularita strmě stoupá, dokonce i Mór Jókai se o něm velmi pochvalně vyjadřuje. Finanční situace se lepší a tak se v roce 1883 Mikszáth žení podruhé – ale opět s Ilonou. Roku 1887 je zvolen poslancem a o dva roky později se stává dopisujícím členem Maďarské akademie. V devadesátých letech se jeho styl trochu mění, začíná psát romány, snaží se na současné problémy najít paralelu v minulosti. Je znechucen uherskou společností konce století, upadající džentry – vrstvou z níž sám vzešel. Svá nejzásadnější díla napíše na počátku 20. století, už roku 1900 vydává „Podivné manželství“, kterým si znepřátelí církev. V roce 1908 následuje další známá kniha „Případ mladého Nosztyho s Maryškou Tóthovou“ a o dva roky později „Černé město“, které bylo vydáno až posmrtně. Roku 1908 je mu udělena Velká cena Maďarské akademie, největší pocta, jakou mohl spisovatel v Uhrách dostat. 16. 5. 1910 se konají celonárodní oslavy čtyřicátého výročí Mikszáthovy literární činnosti. Podobnou slávu zažil dosud jen Mór Jókai. Při svém závěrečném projevu žádá dojatý Mikszáth všechny účastníky, aby se spokojeně vrátili domů s vědomím, že konečně viděli šťastného člověka. Za necelé dva týdny poté Kálmán Mikszáth nečekaně umírá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kálmán Mikszáth (16. ledna 1847 Sklabiná – 28. května 1910 Budapešť) byl maďarský realistický spisovatel, novinář a poslanec. Spolu s Jókaiem nejpřekládanější maďarský autor (jeho dílo přeloženo téměř do všech evropských jazyků).", "tgt_summary": "米克沙特·卡尔曼 (, 1847年1月16日—1910年5月28日) 是匈牙利十九世纪末、二十世纪初的重要作家。他善于运用讽刺与幽默的手法批判社会现实。 他于1866至1869在布达佩斯大学学习法律。大学毕业后,曾经短暂地担任下层官员,不久,转入新闻界,开始从事写作。由于他在小说上的突出成就,1887年,被选为匈牙利国会议员,1889年当选匈牙利科学院院士。", "id": 823895}
{"src_title": "Robert Frost", "tgt_title": "羅伯特·佛洛斯特", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se a prvních deset let života prožil na západním pobřeží Spojených států. Po smrti otce v roce 1885 se matka, která byla učitelkou, spolu s dětmi vrátili k příbuzným do Massachusetts. Vystudoval střední školu, vysokoškolská studia (Dartmouth College, 1893-1894, Harvard University, 1899 - 1899) nedokončil pro nedostatek peněz. Poprvé musel pomáhat matce, podruhé hmotně zajistit ženu a děti. V roce 1900 mu děd daroval farmu v Derry, New Hampshire, kam se rodina odstěhovala. Robert Frost se živil farmářstvím a v letech 1906 - 1911 si přivydělával i jako učitel v Derry a v Plymouthu, New Hampshire. S básněmi, které v té době psal, se mu ale nepodařilo uspět.  V roce 1912 odcestoval s rodinou do Velké Británie. Nejprve žil v Glasgow, poté na farmě v Beaconsfield, Buckinghamshire. Zde se seznámil s mladými anglickými básníky (Edward Thomas, Thomas Ernest Hulme, Ezra Pound) a vydal dvě básnické sbírky, které zde byly příznivě přijaty. Po vypuknutí první světové války se v roce 1915 vrátil do Spojených států.  Po návratu byl přiřazen k nastupující americké avantgardě, přestože s ní vlastně neměl nic společného, a získal popularitu i přízeň kritiky. Živil se z počátku opět farmařením, nejprve v New Hampshire, později ve Vermontu. Stále častěji ale přednášel a vyučoval na různých universitách. Postupně získal velkou čtenářskou popularitu i oficiální pocty.  Při inauguraci prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho dne 20. ledna 1961 recitoval Frost oslavnou báseň.  Zemřel 29. ledna 1963 v Bostonu.", "section_level": 1}, {"title": "Spisy (výběr).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Divadelní hry.", "content": "Dále byla vydána Frostova korespondence a deníky.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění díla.", "content": "Robert Frost obdržel celkem čtyřikrát Pulitzerovu cenu:  Obdržel čestné doktoráty několika universit:", "section_level": 2}], "src_summary": "Robert Frost (26. březen 1874, San Francisco, Spojené státy americké - 29. leden 1963, Boston, Spojené státy americké) byl americký básník, dramatik, spisovatel a vysokoškolský pedagog, čtyřnásobný nositel Pulitzerovy ceny.", "tgt_summary": "罗伯特·李·佛洛斯特(英语:Robert Lee Frost,1874年-3月26日-1963年-1月29日)是一位美国的诗人。他的作品最初出版在英国,然后才在美国出版。他因对农村生活的写实描述和其以美国口语进行演说的能力而受到高度评价。他曾四度获得普利策奖。", "id": 130296}
{"src_title": "Cinque Terre", "tgt_title": "五乡地", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Cinque Terre leží v hornaté Ligurii. Hornatina a vrchy Ligurských Apenin zde dosahují až k pobřeží Ligurského moře. Oblast se vyznačuje skalnatým pobřežím a strmými útesy. Na skalních terasách se pěstuje vinná réva a olivy. Jednotlivé vrchy mají nadmořskou výšku mezi 500 až 800 m. K nejvyšším vrcholům náleží \"Monte Malpertuso\" (812 m) nad Vernazzou.", "section_level": 1}, {"title": "Cinque Terre.", "content": "Riomaggiore, 1 700 obyvatel, první z \"vesniček\" Cinque Terre, vzdálená přibližně 10 minut jízdy vlakem od La Spezie, farní kostel \"San Giovanni Battista\" z let 1340 - 43, pozůstatky hradu z 15. až 16. st.  Manarola, 350 obyvatel, gotický kostel \"San Lorenzo\" z roku 1338 se strážní věží z 16. st.  Corniglia, 200 obyvatel, nejobtížněji dostupná vesnice leží na 100 m vysoké skále, gotický kostel \"San Pietro\" z roku 1334  Vernazza, 900 obyvatel, je považována za nejkrásnější z rybářských vesniček Cinque Terre, hlavní náměstí leží přímo v přístavu, zde také najdeme románský kostel \"Santa Maria di Antinochia\" z roku 1318 a hrad s věží \"Castello dei D\"oria z 15. st.  Monterosso al Mare, 1 450 obyvatel, největší z pěti vesnic, na hlavním náměstí \"Piazza Garibaldi\" stojí budova \"Logia de Podesta\" se strážní věží ze 14. st. a gotický kostel \"San Giovanni Battista\" ze 13. st. Na kopci pak najdeme kapucínský klášter \"San Francesco\" vystavěný v letech 1619 - 23. Obec je rozdělená na dvě části, propojená tunelem, na skále nad mořem stojí obranná věž \"Torre Aurora\" ze 16. st.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Vesničky jsou dostupné vlakem na trase La Spezia - Genova. Mezi jednotlivými obcemi se lze pohybovat po značených trasách, zmíněným vlakem, ekologickým autobusem, který jezdí v rámci Cinque Terre, případně i lodní dopravou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cinque Terre je skalnatá pobřežní oblast na Italské riviéře, respektive v její východní části nazývané \"Riviera di Levante\". Oblast leží v severozápadní části Itálie, v \"Janovském zálivu\", podél pobřeží Ligurského moře. Zahrnuje celkem pět obcí: Riomaggiore, Manarola, Corniglia, Vernazza a Monterosso al Mare. Obce se vyznačují terasovitě postavenými domy na skalních útesech, staršího i novějšího data.", "tgt_summary": "五乡地()又称五渔村,位于意大利利古里亚大区(Liguria)拉斯佩齐亚省海沿岸地区,是滨海蒙特罗索(Monterosso al Mare)、韦尔纳扎(Vernazza)、科尔尼利亚(Corniglia)、马纳罗拉(Manarola)及里奥马焦雷(Riomaggiore)等五个村镇的统称。1997年,五乡地和韦内雷港(Portovenere)、帕尔玛利亚岛(Palmaria)、提诺岛(Tino)、提内托岛(Tinetto)一起被联合国教科文组织列入世界文化遗产名录,1999年被辟为国家公园(Parco Nazionale delle Cinque Terre)。", "id": 1404378}
{"src_title": "Mafia II", "tgt_title": "黑手党II", "src_document": [{"title": "Technologie.", "content": "Mafia II využívá The Illusion Engine, který v 2K Czech vyrobili přímo pro potřeby hry. S jeho pomocí se dle slov vývojářů úspěšně daří minimalizovat hardwarové nároky hry, aniž by tím trpěla kvalita grafického zpracování. O demolici modelů se stará technologie NVIDIA PhysX, která hráči dovoluje zdemolovat karosérii (nejen svého) auta či rozstřílet sklo, přičemž veškerá takováto fyzika působí velice realisticky. Jako první hra bude mít funkci NVIDIA Apex Clothing. Je to simulace látek a oblečení, díky ní budou vypadat modely postav realističtěji. Modely díky ní odpovídají na změny směru větru, zapalují se o oheň, atd.  Mafii 2 nejspíš půjde spustit v plně stereoskopickém 3D.", "section_level": 1}, {"title": "Grafické technologie.", "content": "Ve hře je použito spoustu efektů, zlepšujících reálnost hry. Mezi efekty které jsou nejnáročnější na výkon počítače patří: odrazy modelů, geometrie a detaily stínů.", "section_level": 2}, {"title": "Požadavky na minimální počítačovou konfiguraci.", "content": "Pro spuštění PhysX efektů je nutno mít nainstalovaný ovladač NVIDIA PhysX driver: 10.04.02_9.10.0522. Je také nutno vlastnit grafickou kartu, která podporuje tuto technologii.", "section_level": 2}, {"title": "Hratelnost.", "content": "Oproti je v pokračování zastoupeno automatické obnovování zdraví, které je např. v sérii Call of Duty či ve hře El Matador. Dle hráčem nastavené obtížnosti se pak bude odvíjet, do jaké míry se při zranění hráčovo zdraví obnoví. Ve hře je možno po stisku klávesy se skrýt za okolními předměty a zpoza nich střílet (jako například v Gears of War). Do hry lze stáhnout neoficiální mód volné jízdy.", "section_level": 1}, {"title": "Vozidla.", "content": "Ve hře je 44 vozidel a dalších 12 se stahovatelným obsahem. Auta lze i různě upravovat - měnit laky, kola, motory, ráfky, tuning atd. - s DLC lze ještě přemalovat vzor a nebo přidat Turbodmychadlo. Vozidla jsou z různých období, a to: předválečná, válečná a poválečná. Auta lze do těchto kategorií rozdělit podle materiálu (v poválečném USA byl nedostatek železa a proto výrobci aut dělali některé části aut ze dřeva - střecha, dveře...) a několika dalších znaků. Ve hře se vyskytuje autobus, nákladní vůz a mnoho dalších vozidel. Ve hře jsou dokonce i tzv. Hot Rody, tedy auta, které si podomácku upravili a vylepšili obyčejní lidé. Tato auta skutečně existovala, bohužel evropané o nich často nikdy neslyšeli, a proto si myslí, že je to výmysl. Takové auto můžete vidět zde.  Auta, stejně jako v prvním dílu, je možné krást. Na výběr jsou dva způsoby: Smash the window (Rozbít okénko) a Pick lock (vypáčit zámek), případně lze zámek rozstřílet. Přičemž rozbití je mnohem rychlejší, ale hlasitější a páčení delší a tišší, rozstřílení zámku je rozhodně nejhlasitější, ale i nejrychlejší.", "section_level": 2}, {"title": "Zbraně.", "content": "Ve hře se opět vyskytují zbraně z prvního dílu, několik je jich však přidáno. Mezi \"staré\" patří: Colt 1911 (ve hře je možné pořídit \"vylepšená\" verze s prodlouženým, a tím pádem větším, zásobníkem), revolver Smith & Wesson Model 38, Smith & Wesson Model 29, Thompson M1928, Thompson M1A1 a opakovací (pumpovací) brokovnice. Mezi \"nové\" patří: brokovnice Remington 870, MP40 (německý válečný samopal), M3 Grease Gun (americký válečný samopal - tzv. olejnička) a MP 28 (samopal) případně MG42 (německý válečný kulomet - americkými vojáky často nazýván Hitler's Buzzsaw - Hitlerova Pila), Mauser C 96 (německá válečná pistole - častý suvenýr amerických vojáků), Beretta Model 38 (italský samopal), M1 Garand (americká puška), samopal.33, Kar 98k (německá puška). Ze \"studených\" zbraní jsou tu pouze pěsti. V dřívějších trailerech byla zobrazena baseballová pálka a nůž. Ty byly později ze hry odebrány.", "section_level": 2}, {"title": "Cut-scény.", "content": "Hra obsahuje dvě hodiny in-game cutscén. Předchozí hra,, měla scénář dlouhý 400 stránek, oproti tomu scénář Mafie II má 700 stran. Daniel Vávra, scenárista, designér a režisér předchozí hry, srovnal tyto dvě hry \"Mafia byla úctou ke gangsterským filmům a jejich romantické vizi. Mafia II je odvážnější, reálnější, temnější a s efekty založenými na realitě. \"", "section_level": 2}, {"title": "Nástin děje.", "content": "Vito Scaletta se narodil roku 1925 na Sicílii (Messina), ale už jako malý chlapec emigroval s otcem, matkou a sestrou Francescou do USA. Vitův otec zde začal pracovat v přístavu a jednoho dne se nešťastnou náhodou utopil. Aby si Vito pomohl k penězům, začal s kamarádem Joem vykrádat auta a obchody. V roce 1943 byl však Vito při jedné z krádeží chycen. Jelikož však v té době zuří v Evropě válka a armáda potřebuje na invazi na Sicílii vojáky, co se dokážou domluvit italsky, dostane Vito možnost stát se místo vězněm výsadkářem 82. výsadkové divize (82nd Airborne). Vito je později v boji zraněn a s Purpurovým srdcem a válečným křížem se po dvou letech vrací na měsíc do Ameriky.  Na nádraží v Empire Bay potká Vito Joea, který tenkrát stačil uprchnout. Joe Vitovi zařídí přes zloděje Giuseppeho falešné propouštěcí doklady, takže se Vito nemusí vrátit do Evropy, a také ho zasvětí do svých nekalých kšeftů. Takřka hned po svém příjezdu se Vito zúčastní krádeže auta pro Joeova přítele Mika Bruskiho. Matka ale po Vitovi chce, aby pracoval poctivě. Vito tedy navštíví Frederica Papalarda (Dereka), zaměstnavatele svého otce, a jeho pravou ruku Steva. Po krátkém pokusu o poctivou práci Vito zjistí, že Derek se také zná s Joem, a díky tomu získá dobře placenou, i když opět ne zrovna poctivou práci.  Zanedlouho se Vito přes Joea seznámí s mafiánem Henrym Tomasinem. Dostane od něj „pořádný kšeft“, musí ukrást cenné přídělové lístky na benzin ze střežené federální budovy. Po úspěšném Vitově vloupání ale Henry zjistí, že lístky už mají vyplněné datum splatnosti, a lze je využít jen do půlnoci. Vito je tedy musí co nejrychleji rozprodat po benzinových stanicích. Později dostanou Vito s Joem od Henryho další úkol - vykrást klenotnictví, které patří jistému podnikateli, jenž nesplácí Henryho rodině své dluhy. Během vloupání se však na scéně objeví zlodějská banda Ira O’Neilla a po krátce šarvátce s hlavními hrdiny i policií. Vitovi s Joem se však podaří utéci a policie zatkne jen O'Neilla a jeho kumpány.  Později se Vito seznámí s Lucou Gurinem, consiglierim rodiny Clemente. Ten Vita i s Joem a Henrym zaúkoluje, že je nutné zlikvidovat tlouštíka, jenž vlastní lihovar na Clementeho území a nechce mafii platit výpalné. Tlouštík je zastřelen a Vito za odměnu získá dost peněz na to, aby splatili otcův dluh, jenž trápí jeho matku a sestru.  Zanedlouho je však Vito zatčen za onu krádež přídělových lístků a je odsouzen na 10 let do vězení. Zde potká O'Neilla, který je ve vězení právě kvůli Vitovi, ale díky této události se také spřátelí s mužem jménem Leo Galante. Díky němu se Vito dostane do skupiny rváčů, která pořádá souboje s jinými skupinami, např. čínskou, černošskou nebo irskou. Peppé, hlavní člen Vitovy skupiny, se má utkat s O'Neillem, Irové jej však v přesile napadnou a zmlátí ještě před utkáním, aby nemohl bojovat a Peppému zlomí ruku. Vitovi se naskytne možnost vrátit to O'Neillovi samotnému v prázdné tělocvičně; tento souboj již O'Neill nepřežije. Vito ho zabije jeho vlastním nožem. Během Vitova pobytu ve vězení také zemře jeho matka a jeho sestra Francesca se vdá za jistého Ira.  Po 6 letech je Vito (díky vlivu Lea Galanteho) předčasně propuštěn. Píšou se 50. léta a mnohé se změnilo. Joe Vita rád vidí a pronajímá mu byt. Také představí Vita Eddiemu Scarpovi, který je Joeovým novým nadřízeným. Posléze se Vito od Joea dozvídá, že oba dva Clementeho rodina zradila a právě Clementeho rodina Vita udala, a Joe proto přešel k rodině Falcone.  Poté se Vito seznámí také s Martym, mladíkem, jenž se touží stát mafiánem. Společně s Joem dělá Vito lehkou, ale výdělečnou práci - prodává po městě kradené cigarety. Prodej se však zvrtne, jelikož jeden gang ze čtvrti, kde chtějí Vito s Joem vydělávat, si přijde pro svůj podíl. Následuje přestřelka, při níž je sice několik členů gangu zastřeleno, ale Vito s Joem přijdou o své zboží. Společně se Stevem, který je také napojený na klan Falcone a jeho muže, se však gangsterům krvavě pomstí, když zapálí jejich hospodu a poté je všechny zastřelí ve staré slévárně.  V restauraci Maltese Falcon se Vito poprvé setká se samotným Carlem Falconem, Donem rodiny Falcone. Zde dostane úkol zachránit tři Falconovy lidi, kteří byli zajati Clementeho rodinou (konkrétně Gurinem, který Vita kdysi nechal zatknout). Vito sleduje Lucu a zjistí, že zajatci jsou drženi, krvavě mučeni a vyslýcháni na Clementeho jatkách. Jeden z Falconeho lidí je sice již mrtev, zbylé dva však Vito zachrání a Luca je pomalu a bolestivě zabit již zmíněným přeživším. Po této akci si vyslouží takový respekt, že jej chce Falcone spolu s Joem přibrat do rodiny. Zároveň se do rodiny dostane díky Galantemu, který jej Falconemu doporučil. Konečně je z Vita „Někdo“.  Vito zbohatne a vydobude si úctu. V té době dostane společně s Joem přes Eddieho další úkol - atentát na samotného Alberta Clementeho, který je Donem rodiny, jež brání té Falconeho k ovládnutí takřka celého města. Joe na akci přibere i Martyho. Mají připravený rafinovaný plán, jak Clementeho zabít - umístit do místnosti, kde se má konat konference rodiny, bombu, a poté ji z bezpečí odpálit. To se sice povede, ale bomba vybuchne zrovna v době, kdy Clemente v místnosti na okamžik není. Joe a Vito se pustí do jeho pronásledování, při kterém sice Clemente zemře, je však při něm zabit Marty, což zvlášť Joe nese velmi těžce. Večer jde zapít Martyho smrt do hospody Lone Star a opije se. Vito jede za ním, aby ho mohl odvézt domů, ale při odchodu z hospody opilý Joe omylem zastřelí barmana, z čehož naštěstí nemají větší problémy.  Krátce po atentátu navštíví Vita Henry, který díky smrti svého šéfa a pádu rodiny Clemente ztratil práci. Vito jej tedy představí Eddiemu. Eddie Henryho přijme do party, ale jako první úkol mu dá zavraždit Lea Galanteho, jenž je consiglierim poslední konkurenční rodiny, rodiny Franka Vinciho. Vito se rozhodne Lea zachránit, neboť je to jeho dobrý přítel a právě díky němu se Vito vůbec dostal z vězení. Henry Lea sice nezabije, protože ho předtím Vito varuje, přesto je Henry do rodiny přijat. Leo odchází z Empire Bay.  Při návratu domů potká Vito před svým domem plačící sestru Francescu. Ta mu řekne že její manžel Eric je ochlasta a bije ji. Vito proto vtrhne na večírek, kterého se Eric účastní, a zmlátí ho. Eric se sice polepší, ale Francesca vlastního bratra zavrhne. Následující noc vypálí Irové Vitovi dům, zřejmě kvůli vraždě O'Neilla. Vito jim naštěstí unikne a dostane se k Joeovi. Společně napadnou irský bar Hill of Tara, celý jej vystřílí a zabijí vůdce irského gangu, O'Neillova nástupce.  Vito je bez peněz i veškerého majetku, ale Joe mu přenechá starý byt po zesnulém Martym. Zanedlouho se oběma ozve Henry, který pro ně má připraven velmi dobrý kšeft. Jde o nakoupení a rozprodání drog. Vito i Joe souhlasí, přestože dobře ví, že kdyby to zjistil Falcone (tedy hlavně Vinci) tak jim to jen tak neprojde. Vypůjčí si proto u lichváře Bruna 35 tisíc dolarů a zakoupí od čínského mafiána Wonga drogy. Je na ně ale přichystána léčka, objeví se falešní policisté. Trojice však šťastně vyvázne a podaří se jí drogy rozprodat a vydělat obrovský balík.  Stane se však to, čeho se Henry obával - Carlo Falcone na jejich kšeft přijde a dožaduje se svého podílu (samotný Falcone totiž jel v drogách). Henry se chce s Vitem a Joem setkat v parku a projednat, co budou dělat dále; když však na místo schůzky oba dorazí, uvidí skupinu Číňanů, jež v kaluži krve mordují Henryho sekáčky na maso. Spustí se přestřelka, většina čínských gangsterů však stihne uprchnout a Henry je mrtvý. Vito s Joem si ale všimnou, že vrahy vedl Wong, jenž jim prodal drogy, a pustí se do jeho pronásledování. To je zavede až do Čínské čtvrti do Wongovy restaurace Rudý drak. Vito s Joem celý podnik vystřílí a zabijí i Wonga, který ještě před smrtí tvrdí, že Henry byl práskač a informátor Federální policie. Peníze z prodeje drog, které měl mít Henry na schůzce u sebe, a které mu Číňané sebrali, jsou pryč.  Joe s Vitem jsou ve velké šlamastice, od Eddieho však dostanou jednoduchou, ale dobře placenou práci - zabití jistého člověka, který zradil celou svou rodinu. Tím člověkem je, hlavní hrdina prvního dílu hry, který celou rodinu Dona Ennia Salieriho udal Federálům a scéna, ve které ho Vito s Joem luparou usmrtí se slovy „Pozdravuje Vás pan Salieri\" je také závěrečnou scénou prvního dílu.  Přestože si touto špinavou prací něco málo vydělali, potřebují Vito s Joem ještě mnoho peněz, aby mohli splatit dluh Brunovi. Vito proto navštíví Dereka; ten má problém se stávkujícími dělníky, takže slíbí Vitovi odměnu za to, že mu je pomůže zastrašit. Mezi dělníky a vůdci přístavu se strhne horlivá hádka, při níž jeden z dělníků Vitovi prozradí, že to byl právě Derek, kdo nechal utopit Vitova otce. Derek to sice popírá, ale Vito poté, co se Steve prozradí, dělníkům uvěří. V přestřelce, která se strhne, pak Vito Dereka i jeho pravou ruku Steva zastřelí, a k tomu získá jeho nemalé úspory.  Když Vito nasbírá svoji polovinu peněz na splacení dluhu, jde za Joem. Ten však není doma. Vito ho hledá všude po městě; nakonec se zastaví v restauraci Mona Lisa patřící rodině Vinci, zde je však zajat. Na střeše mrakodrapu je pak i s Joem šéfem rodiny vyslýchán kvůli záležitosti s drogami, kvůli které proteklo více krve, než si kdokoli původně dokázal představit. Oběma se však podaří ze zajetí dostat a prostřílet se na svobodu. Vito pak odveze polomrtvého Joa k lékaři El Grecovi a následně jde se svými i Joeovými úsporami splatit dluh Brunovi. Po úspěšném vrácení peněz se také dozví, že právě u Bruna se zadlužil i jeho otec.  Další den Vitovi zavolá Eddie. Carlo se s ním prý chce setkat ve své observatoři. Po cestě tam však Vita odchytne Galante (jehož návratem do města je Vito pochopitelně velmi překvapen). Vito se od Lea dozví, že Henry skutečně byl práskač, a že Joeovi s Vitem, kteří masakrem v čínské čtvrti rozpoutali válku rodin, jež zachvátila celé město, jdou po krku doslova všichni. Od Lea však dostává Vito ještě jednu šanci, jak to všechno odčinit - zabít Carla Falconeho. Jen co přijede do observatoře, chtějí po něm Falconeho lidé zbraň. Strhne se malá přestřelka. Nakonec se Vito probojuje až do hlavního sálu, kde spatří Carla. Chce jej samozřejmě zastřelit, náhle se však objeví Joe, který zase dostal poslední šanci od Carla a přidal se na jeho stranu. Carlo Joeovi nařídí, aby Vita zastřelil, ten však na poslední chvíli svůj revolver obrátí proti Carlovi. Po krátké přestřelce je nakonec Falcone Vitem několikrát postřelen a nakonec i zabit. Jeho poslední slova byla „Jdi do hajzlu\".  Před planetáriem již na Vita s Joem čeká Leo Galante. Leo navrhne, že Falconeho smrt půjdou oslavit do bordelu. Vito nastoupí k němu do auta, Joe nastoupí do druhého. Chvíli jedou oba automobily pospolu, ale později se auto, v němž jede Joe, oddělí. Vita to silně znepokojí. Hra končí Galanteho větou, kterou vysvětlí, proč nejede Joe s nimi: „Promiň, chlapče. Joe nebyl součástí naší dohody\".", "section_level": 1}, {"title": "Joeův osud.", "content": "Jednou z mnoha záhad hry je i osud Vitova přítele Joea Barbara. Ten není jasný, protože hra končí jeho nástupem do auta a oddělením od Vita. Na toto téma existuje několik teorií: Leo: „Promiň, chlapče. Joe nebyl součástí naší dohody...\"), nebo rukou Tongů.", "section_level": 1}, {"title": "Město.", "content": "Příběh se odehrává ve fiktivním americkém přístavním městě Empire Bay, jehož předlohou se staly San Francisco a New York, s vlivy Chicaga a Detroitu. Na ploše přibližně 16 čtverečních kilometrů může hráč potkat známé monumenty nového světa - např. Woolworth Building, Empire State Building, Brooklyn Bridge nebo Golden Gate Bridge. Dále je Empire Bay rozděleno na několik městských čtvrtí, z nichž každá má svou charakteristickou kulturu a zajímavosti. Hráč tak může navštívit například Čínskou nebo Italskou čtvrť, ve kterých organizovaný zločin jen kvete. Hráč může rovněž navštívit několik desítek interiérů, a to bez jakéhokoliv načítání, při pobytu v interiérech tedy bude moci sledovat, co se právě děje v exteriérech a naopak.  Ve městě je asi 25 000 stromů a keřů, 100 telefonních budek, 14 000 interaktivních objektů (plot, který jde zničit, odpadkový koš, jenž jde převrátit) a 3000 statických objektů.", "section_level": 1}, {"title": "Lokace.", "content": "Město i jednotlivé lokace se během hry mění. Jako příklad je často uváděn Joeův byt. Ve hře projde celkem třemi změnami.", "section_level": 2}, {"title": "Postavy.", "content": "Hlavní postavou v Mafii 2 je mladý Vito Scaletta, jenž bojoval ve druhé světové válce. Jeho dlouholetý přítel, Joe Barbaro, mu ze začátku pomůže dostat se natrvalo z armády. Dalšími dvěma důležitými postavami jsou Henry Tomasino a Eddie Scarpa. V DLC Jimmyho zrada a Vendetta je zabiják Jimmy.  Ve hře je přes 200 postav a průměrně práce na jedné z nich, trvaly přes dva týdny.", "section_level": 1}, {"title": "Dabing.", "content": "V první řadě je nutné podotknout, že díky dabingu se Mafia 2 \"proslavila\" jako hra s nejvíce sprostými slovy na světě (předčila i GTA). V kontextu hry to ovšem nevyznívá tak nepřijatelně.  Společnost Cenega Czech coby český distributor hry potvrdila, že na domácí trh uvede kompletní českou lokalizaci. Lokalizovaná verze hry je pro PC, Xbox 360 a dokonce i pro Playstation 3.  Cenega Czech také nedávno uvolnila informaci, že verze s českým dabingem má mít v sobě zabudovaný i anglický dabing, nejde ale s anglickým dabingem použít české titulky.", "section_level": 2}, {"title": "Postavy ze hry.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vito.", "content": "Vittorio Antonio Scaletta je hlavní postava hry. Narodil se v Sicílii v roce 1925, v dětství se přistěhoval s rodiči a sestrou Francescou do USA, kvůli práci a tak zvaný \"Americký sen\". Vito asi tak v šesti letech potkal Joa Barbaru a začali vykrádat auta a obchody. V roce 1943 ho ale chytili a poslali jako výsadkáře do Itálie (Operace Husky). Následně byl zraněn a s vyznamenáními poslán na měsíc do Spojených států. Sešel se s Joem a ten mu sehnal propouštěcí doklady z armády. Přes Joa se Vito také seznámil s mafiánem Henrym. Po několika akcích pro něj je však Vito zatčen policií a poslán na 10 let do vězení. Ve vězení potká Lea Galanteho, díky kterému se dostane do rváčského klubu. Díky Leově vlivu je ve vězení nakonec jen šest let. Po propuštění se spolu s Joem přidává do rodiny Carla Falcona. Během práce pro něj se také pomstí rodině Clemente, která jej zradila a nechala zatknout. Po úspěšném atentátu na dona Clementeho se k Vitovi a Joeovi přidá ještě Henry, se kterým začnou za Falconeho zády kšeftovat s drogami. Falcone na to přijde a sebere jim peníze. To ale není všechno, Henry je brutálním způsobem zabit Číňany a kvůli jeho pomstě nakonec vyvolají Vito s Joem v celém městě obrovskou válku mezi mafiemi. Joea kvůli tomu zajme a mučí Don Vinci a vyslýchá ho. Vito mu pomůže utéct. Poté se znovu setká s Leem Galantem. Ten Vita upozorní o tom, že on a Joe jsou na černé listině všech mafiánu, ale dá mu také poslední šanci, jak to všechno odčinit - zabít Dona Falcona. Vito svého šéfa tedy zastřelí a zůstane naživu. Výška 184 cm", "section_level": 3}, {"title": "Joe.", "content": "Joe Barbaro je nejlepší kamarád Vita. Už zamlada s Vitem vykrádal auta a obchody, a poté, co byl Vito odveden do mise husky, začal pracovat pro mafii, konkrétně rodinu Clemente. Poté, co se Vito vrátí z války,Joe chce přibrat do svých kšeftů, po jedné z akcí je však Vito zatčen a díky zradě od Clementevo rodiny poslán do vězení. Během Vitova pobytu zde Joe přestoupí k rodině Falcone, a když se Vito vrátí, tak oba opět pracují u této rodiny spolu. Oba dva se dostanou do mafie, nicméně začnou si zahrávat s obchodem s drogami a nakonec rozpoutají válku, jež uchvátí celé město. Joe je posléze zajat a mučen rodinou Vinci, ale Vito jej osvobodí. Poté se, ve Vitově nepřítomnosti, za Joem zastaví Falcone, a nabídne mu odpuštění jeho zločinů proti mafii, za to, že jej bude Joe plnit jejich přání a zabije Vita. Když se ale Joe setká s Vitem a má ho zabít, Vito Joa přemluví, aby spolu zabili Falcona. To se jim také podaří, po zastřelení Dona Falconeho však Joe nastoupí do jednoho z aut Lea Galanteho, které jej odveze neznámo kam. Je zde spekulace, že Joea nezabil a Joe je Galanteho řidič v Mafii 3. Na konci této hry je spatřena postava velmi podobná Joeovi, když Galante přijede za Lincolnem.", "section_level": 3}, {"title": "Henry.", "content": "Henry Tomasino hraje roli Vitova a Joeova dobrého kamaráda. Původně pracoval pro Clementeho, ale po pádu jeho mafie se nakonec na zkoušku přidal k Falconemu, jemuž slouží i Vito s Joem. Od Falconeho dostal úkol zabít Lea Galanteho, což se mu sice díky Vitovi nepodařilo, ale stejně byl do mafie přijat. Spolu s Vitem a Joem začne obchodovat s drogami, pro což je později také čínskou mafií brutálně zavražděn - uprostřed parku za denního světla je rozsekán sekáčky na kung pao (maso). Důvodem jeho zavraždění bylo to, že byl označen za federálního agenta (práskače). Možnost, že by Henry byl opravdu práskač, vyvrátil sám autor scénáře, Daniel Vávra.", "section_level": 3}, {"title": "Eddie.", "content": "Eddie Scarpa je jedním z nejdůležitějších členů rodiny Falcone a Joeův a Vitův nadřízený. Má dost ostrý smysl pro humor a velice rád a velice často se opije, i když je potom jak utržený z řetězu a zapomíná na věci, které má udělat. Po smrti Carla Falconeho je horkým kandidátem na nového šéfa rodiny Falcone.", "section_level": 3}, {"title": "Leo.", "content": "Leo Galante je consiglierem rodiny Vinci. Za podvody v hazardních hrách byl na nedlouho poslán do vězení, kde se setkal s Vitem. Stal se zde Vitovým patronem a něco jako otcem. Po svém propuštění také zajistil Vitovi zkrácení trestu, později také Vita dohodil Falconemu. Po atentátu na Alberta Clementeho dostal Henry Tomasino za úkol Lea zabít. Leo však přežil díky pevnému přátelství Vita a Henryho a utekl do Lost Heaven. Po vypuknutí války mezi gangy se do Empire Bay vrátil, vyhledal Vita a dal mu nabídku. Buď smrt jako trest ze spáchané zločiny proti mafii, nebo život, pokud Vito zabije Carla Falconeho. Vražda se nakonec podaří a mafie Lea Galanteho tak ovládne celé město.", "section_level": 3}, {"title": "Frankie.", "content": "Francesca Scalettová je Vitova sestra. Navštěvovala ho ve vězení. Její manžel, irský pouliční grázl Eric Reilly, ji podváděl a bil, proto ho Vito zmlátil a pohrozil mu smrtí. Francesca pak Vitovi řekla, že ho nepoznává, a že ho nechce už nikdy vidět.", "section_level": 3}, {"title": "Marty.", "content": "Martin Santorelli byl Joeův kamarád. Když byli Vito s Joem malí, tak se kolem nich Marty motal, ale oni ho nechtěli brát mezi sebe. Později, v době, kdy byl Vito ve vězení, ho Joe vzal pod svá křídla a začal jej zaučovat na mafiána. Marty se s Vitem a Joem zúčastní několika akcí, při jedné z nich, atentátu na Alberta Clementeho, je však zastřelen.", "section_level": 3}, {"title": "Luca.", "content": "Luca Gurino je jedním z nejvýznamnějších členů rodiny Clemente. Za vstup Vita a Joa do mafie požadoval 5000 dolarů, což byla ovšem nehoráznost, neboť za přijetí do rodiny se podle nepsaných zákonů neplatí nic. Byl nadřízeným Henryho a přes něj úkoloval Vita a Joa. Díky jednomu z jeho rozkazů je Vito zatčen. Luca jej však nechá hnít ve vězení. Po návratu Vita z vězení se Luca zviditelní tím, že zajme a mučí na jatkách tři lidi Carla Falcona (Harveyho Beanse - účetního Carla Falcona, a dva jeho \"bodyguardy\" Tonyho Ballse a Frankieho Micka). Micka nakonec umučí k smrti, ale Ballse a Beanse se Vitovi podaří zachránit. Ze msty za Mickovu smrt pak Balls s Beansem Lucu na jatkách brutálně umučí a pravděpodobně i zabije (i když to ve hře není nějak zvýrazněno).", "section_level": 3}, {"title": "Carlo Falcone.", "content": "Carlo Falcone je šéfem jedné ze tří nejmocnějších rodin ve městě a majitelem restaurace Maltese Falcon a empirebayské observatoře. Za zády svého spojence, Franka Vinciho, tajně obchodoval s drogami, pro což nechal zabít Alberta Clementeho, čímž zároveň přispěl k rozpoutání obrovské války. Nechá zabít Vita, jenž je členem jeho mafie, nakonec je ale zrazen Joem a ten ho s Vitem zastřelí.", "section_level": 3}, {"title": "Frank Vinci.", "content": "Frank Vinci je šéfem jedné ze tří nejmocnějších rodin ve městě a majitel restaurace Mona Lisa. Je známý dodržováním starých tradic a velkým odporem k drogám. Původně byl spojencem Carla Falcona, později zajal dva Falconeho mafiány, Vita a Joa, a vyslýchal je kvůli válce, kterou rozpoutali.", "section_level": 3}, {"title": "Alberto Clemente.", "content": "Alberto Clemente je šéfem jedné ze tří nejmocnější rodin ve městě a majitel restaurace Freddyho bar. Kvůli tomu, že se Alberto snaží přimíchat do kšeftů s drogami Falconeho rodiny, na něj Carlo Falcone nechá spáchat atentát, který provádí Vito s Joem. Alberto sice přežije výbuch na něj směřované bomby, je však zabit po automobilové honičce - Joe ho zblízka rozstřílí Thompsonem 1928.", "section_level": 3}, {"title": "Že Jun Wong.", "content": "Wong je jedním z nejvýznamnějších členů čínské mafie a majitel firmy Mořský dar a restaurace Rudý drak. Prodá Henrymu, Vitovi a Joeovi drogy, nedlouho poté nechá Henryho brutálně zabít. V pomstě je pak Vitem a Joem zastřelen.", "section_level": 3}, {"title": "Pan Ču.", "content": "Pan Ču je vůbec nejvyšším vůdcem čínské mafiánské sítě, která se nazývá Triáda. Společně s Leem zosnuje prostřednictvím Vita atentát na Carla Falcona.", "section_level": 3}, {"title": "Hudba.", "content": "Hudba je ve hře velmi důležitým prvkem pro navození atmosféry. 2K Games se nechalo slyšet, že právě Mafia 2 je titulem, který má zatím největší soundtrack ze všech jejích dosavadních titulů. Setkáme se jak s dobovou hudbou počátků dvacátého století, tak s originálními díly přímo z dílen 2K Czech, které v listopadu 2009 začal nahrávat Pražský filharmonický orchestr. Hlavním skladatelem a autorem hudby v 2K Czech je Matúš Široký, který na ozvučení pracuje společně s externistou, kterým je Adam Koruc. Celkem nahráli přes 3 hodiny orchestrální hudby.  Ve hře jsou tři rádia (Empire Central Radio, Empire Classic, Delta Radio), které mají mít přes sto skladeb a písní, ze čtyřicátých a padesátých let. Rádia se vyskytují nejen v autech, ale i v domácnostech, garážích atd. V soundtracku je pak přes 200 dobových skladeb, např. \"Boom Boom\" od Johna Lee Hookera, \"Rave On\" od Buddy Hollyho, \"Ain't that a Kick in the Head\"' od Deana Martina, \"Mambo Italiano\" od Rosemary Clooney, \"It Don't Mean a Thing\" od Dukea Ellingtona, \"Long tall sally \"od Little Richarda.", "section_level": 2}, {"title": "Sběratelská edice.", "content": "26. května 2010 byla oznámena sběratelská edice ke hře. Tato edice není dostupná v české lokalizaci. Edice obsahuje:", "section_level": 1}, {"title": "Stahovatelný obsah.", "content": "Ke hře, stejně jako k mnoha dalším hrám, bude postupně dodáván dodatečně stahovatelný obsah. Budou to další auta a oblečení. Malé DLC jsou přidávány podle toho, ve kterém obchodě si hru hráč pořídil.", "section_level": 1}, {"title": "Verze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Verze pro Playstation 3.", "content": "15. června 2010 Sony na E3 oznámila, že vlastníci Playstationové verze hry, budou moci zdarma stahovat bonusový obsah po vydání. Pro Playstation 3 se dokonce vyrobí verze pro český trh, která bude kompletně nadabovaná.", "section_level": 2}, {"title": "Demoverze.", "content": "Demoverze byla uvolněna 10. srpna 2010 pro PC, Xbox (pouze majitelé Gold účtu na Xbox Live) a PlayStation 3 (pouze pro majitele PlayStation Plus), pro ostatní (zbytek majitelů Xboxu a PS3) byla demoverze uvolněna 11. srpna 2010. Hratelná ukázka obsahuje misi Buzzsaw (Pila), která je pátou misí kampaně. V demu je zvláštní to, že ačkoliv v plné verzi bude tato mise umístěna do zimy 1945, demo se odehrává v létě 1950. Demo je nyní volně přístupné na Steamu.", "section_level": 2}, {"title": "Děj mise.", "content": "Do vily v Greenfieldu Vitovi zavolá jeho kamarád Joe Barbaro. Pošle Vita do bytu naproti lihovaru, kde se má zbavit problémové osoby. Ve skříni si může zvolit mezi koženou bundou, oblekem na míru nebo košilí. Hned poté, co vyjde z domu, má deset minut na to, aby dojel na místo určení, případně na průzkum města. Po doražení do bytu začnete vykládat s Henrym zatímco Joe chrápe. Potom dojede Špekoun a vy popadnete kulomet MG-42 a snažíte se ho zabít.  V demu je okolo čtyřiceti skladeb:", "section_level": 3}, {"title": "Mafia II: Special Extended Edition.", "content": "V prosinci roku 2010 vyšla v České republice, Polsku a v Rusku rozšířená edice. Obsahovala hru a všechny obyčejné a malé DLC.", "section_level": 2}, {"title": "Mafia II: Directors Cut Edition.", "content": "Tato edice má naprosto stejný obsah jako Extended Edition. Edice vyšla jak pro konzole Playstation 3, Xbox 360 tak i pro osobní počítače. Tato edice vychází pro Playstation pod hlavičkou Greatest Hits a pro Xbox 360 pod hlavičkou Platinum Hits, a proto se edice jmenuje Mafia 2: Greatest Hits pro Playstation 3 a Mafia 2: Platinum Hits pro Xbox 360 (pro PC se jmenuje edice Mafia II: Directors Cut Edition).", "section_level": 2}, {"title": "Marketing.", "content": "S blížícím se vydáním se očekával narůstající počet marketingových akcí či materiálů, jak je to ostatně u 2K a 2K Games zvykem. Marketing byl také hlavní důvod odkladu vydání hry. Konkrétně v březnu 2010 vycházelo mnoho kvalitních her, a proto by hra zapadla. V červnu byla moc drahá reklama v Evropě, a to díky mistrovství světa ve fotbale, a tak hra vyšla až v srpnu 2010, po obvyklé mediální kampani. Stejnými problémy trpěl i předchozí díl. V seznamu níže je uveden výběr videí, jež byly uveřejněny.", "section_level": 1}, {"title": "Multiplayer.", "content": "Pro hru Mafia II oficiální multiplayer není, ale existují i neoficiální módy. S prvním multiplayerovým modem přišli krátce po vydání hry modaři z Modmywhat. Krátce po nich pak přišli na scénu nezávislí vývojáři, kteří 12. června 2012 vydali betaverzi svého multiplayer modu Mafie 2. Zatím existuje asi 7 serverů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mafia II (nebo Mafia 2) je pokračování 3D akční počítačové hry, vydané roku 2002. Její vývoj byl oznámen 21. srpna 2007, na herní výstavě Leipzig Games Convention. Scénář hry napsal Daniel Vávra. Hra byla vydána 27. srpna 2010 v Evropě a 24. srpna v Severní Americe. Vývojářem je 2K Czech (dříve Illusion Softworks). Hra je určená pro Mac OS X (Lion a vyšší), PlayStation 3, Windows a Xbox 360. Hra byla na třeboňském festivalu GameDay zvolena za \"Nejlepší český herní titul v českém jazyce\" roku 2010.", "tgt_summary": "是一款第三人称动作冒险游戏,是《四海兄弟:失落的天堂》的续篇。它由2K Czech开发,2K Games发行。该游戏最初于2007年8月在莱比锡游戏展上公布,2010年8月正式发行。", "id": 424466}
{"src_title": "Stendhalův syndrom", "tgt_title": "司湯達綜合症", "src_document": [{"title": "Symptomy a pacienti.", "content": "Stendhalův syndrom postihuje především pacienty v rozmezí 26 až 40 let, kteří málokdy opouštějí domov.  Nejčastějšími průvodními symptomy Stendhalova syndromu je zrychlený tlukot srdce, závratě, omdlévání, žaludeční bolesti, dušnost a záchvaty paniky, u některých pacientů se také objevují halucinace nebo sexuální puzení. Tyto symptomy se mohou rozvinout v dočasnou psychózu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Tento stav byl pojmenován po známém francouzském spisovateli 19. století, Stendhalovi (vlastním jménem Henri-Marie Beyle), který jako první popsal svou zkušenost s tímto jevem během své návštěvy Florencie v roce 1817 ve své knize Neapol a Florencie: Cesta z Milana do Reggia: „\"Byl jsem v jakési extázi, z myšlenky, že jsem ve Florencii, blízko velikánům, jejichž hrobky jsem viděl. Pohlcený rozjímáním o posvátné kráse... dosáhl jsem bodu, kdy člověk zažívá s nebeské pocity... Všechno mluvilo tak živě k mé duši. (...) Když jsem opouštěl kostel Santa Croce, měl jsem bušení srdce, jemuž v Berlíně říkají „nervy“. Život ze mě vyprchával. Šel jsem strachuje se, že upadnu.\"“  Ačkoliv se psychiatři dlouho přeli, zdali tento syndrom vůbec existuje, jeho dopad na jím postižené je dostatečně silný, aby si vyžádal nemocniční ošetření a dokonce antidepresiva. Personál florentské nemocnice Santa Maria Nuova je zvyklý na ošetřování turistů trpících závratným okouzlením a dezorientací po obdivování sochy Davida, mistrovských děl v galerii Uffizi a dalších pokladů tohoto toskánského města. Přestože existuje mnoho lidí poukazujících na tento jev již v raném 19. století, syndrom byl pojmenován až v roce 1979, kdy byl popsán italskou psychiatričkou Graziellou Magheriniovou. Stendhalův syndrom byl poprvé diagnostikován v roce 1982.  Zajímavou skutečností také je, že samotní Italové jsou vůči tomuto stavu imunní – možná je to způsobeno tím, že Italové znají Florencii velice dobře a jsou unaveni její krásou.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum a studie.", "content": "Doktorka Graziella Magherini studuje Stendhalův syndrom již od raných 80. let minulého století. Výsledky svého bádání shrnula v knize Stedhalův syndrom (\"La Sindrome di Stendhal\"), vydané v roce 1989. Podle Grazielly Magheriniové může pohled na výtvarná umění starých mistrů škodit mentálnímu zdraví jedince. Každý rok pozoruje, jak se u hrstky návštěvníků Florencie rozvíjí podivný patologický jev, způsobený setkáním s kulturními poklady města. Vysvětluje, že mnoho lidí přistupujících k uměleckým dílům podlehne syndromu. Ti ostatní mají mentální imunitu, 'vždy zůstávají racionálními' na rozdíl od estetického požitku z města.  Magheriniová označila jedince, kteří podlehli Stendhalovu syndromu, jako „neintelektuální, ale sensitivní a snadno podléhající emocím“. Dalším vysvětlením je psychický i fyzický stav turistů, kteří jsou většinou vystresováni neklidnou cestou.  Na rozdíl od moderní metodologie profesorky Magheriniové, Stendhalův syndrom naráží na dávný strach ze zhoubného působení kulturního umění na emocionální citlivost. Podle příkladu doktorky Magheriniové zaznamenali její kolegové z italské vědecké komunity více milostných reakcí na umění. Nedávno například sexuoložka Serenella Salomoni zveřejnila svou studii zabývající se Rubensovým syndromem, kde došla k závěru, že nádherné malby mohou provokovat silné sexuální pocity.", "section_level": 1}, {"title": "Místa provokující Stendhalův syndrom.", "content": "Místa, která nejčastěji provokují tyto záchvaty:  Další památky:", "section_level": 1}, {"title": "Jiné.", "content": "Profesor Antonín Heveroch (1869–1927) ve své knize \"O podivínech a lidech nápadných\" (dostupné ve Wikizdrojích) cituje podle Lombrosa mimo jiné tyto příklady: „Byron dostal křečovitý záchvat, když viděl hráti Keana. Malíř Francia umřel radostí, když viděl obraz Raphaelův. Ampère se bál, že umře radostí, když uviděl pobřeží janovské.“ (kapitola III)  O neschopnosti snést krásu světa mluvil Richard Burton v roce 1974 v rozhovoru s Michaelem Parkinsonem, který přání vyhnout se této kráse uvedl jako důvod svého alkoholismu (tři láhve tvrdého alkoholu denně).", "section_level": 1}], "src_summary": "Stendhalův syndrom (známý také jako Florentský syndrom nebo Hyperkulturémie) je psychosomatická nemoc, která způsobuje zrychlený tep, závratě, zmatení a dokonce i halucinace v případě, že je jedinec vystaven zkušenosti mající velký osobní význam, především při pohledu na umění. Termín se může použít i pro podobnou reakci na nezměrnou krásu přírody.", "tgt_summary": "司汤达综合征(Stendhal syndrome)是指当人观赏艺术品时,内心受到冲击,引发诸如狂冒冷汗、晕眩、呕心、焦虑、哭泣、腹痛、心跳加速、性兴奋,甚或昏厥、出现幻觉等激烈反应。", "id": 1526828}
{"src_title": "Bašár al-Asad", "tgt_title": "巴沙尔·阿萨德", "src_document": [{"title": "Osobní život a vzdělání.", "content": "Narodil se jako druhorozený syn, což ho vylučovalo z asadovských dynastických pravidel dědění. Proto mohl studovat. Bašár Háfiz al-Asad vystudoval na univerzitě v Damašku a na Western Eye Hospital v Londýně lékařství a chtěl se stát očním lékařem. Začal kariéru oftalmologa, v Londýně se seznámil s Londýňankou syrského původu Asmu al-Akhras. Po nešťastné dopravní nehodě roku 1994, ve které přišel jeho starší bratr Basil al-Asad o život, se navrátil do Sýrie, z rozhodnutí otce se stal jeho vybraným nástupcem. Absolvoval vojenskou akademii v Homsu.  Se ženou Asmou mají tři děti.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Po smrti jeho otce na srdeční infarkt 10. června 2000 byl v ústavě Syrské republiky změněn minimální věk na kandidaturu do prezidentského křesla, takže se mohl ve svých 34 letech stát otcovým následníkem. O měsíc později 10. července 2000 byl oficiálně zvolen v referendu 97,29 % hlasů prezidentem. V roce 2005 se musel s armádou stáhnout z okupovaného území Libanonu po propuknutí tzv. libanonské cedrové revoluce.  S Bašárovým nástupem k moci byly spojovány naděje na uvolnění a reformu syrského režimu strany BAAS, která je v Sýrii u moci od roku 1963. Hovořilo se dokonce o tzv. damašském jaru. Krátké období reforem z roku 2000 však proměnu režimu zevnitř nakonec nepřineslo.  Forma vlády, kterou staví Bašar al-Asad, je dnes politology považována za autoritářský režim. Asad vlastní režim popisuje jako sekulární, nicméně pozorovatelé a zahraniční experti popisují, že u moci se drží etnickými a sektářskými tlaky. Ačkoli byl dříve Asad viděn jako místní a mezinárodní, tedy mezi arabskými státy výjimečným, očekávání odborníků nenaplnil, když tvrdě zasáhl (a vojensky obléhal) podporovatele Arabského jara, čímž způsobil konflikt dnes známý jako Syrská občanská válka. Syrská opozice, EU, Spojené státy a většina státu Arabské ligy vyzvali Asada k rezignaci. Během syrské občanské války byl Asad obviněn za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti organizací OSN.  V roce 2007 byl zvolen ještě jednou na další sedmileté období. Asad se hlásí k náboženskému směru alavitů. Od roku 2011 je terčem mezinárodní kritiky v souvislosti s jeho bojem proti rebelům v syrské občanské válce, která stále trvá (2018). V roce 2013 byl jeho režim obviněn vládami některých členských států OSN ze zneužití mezinárodně zakázaných chemických zbraní, jejich použití však nebylo dosud prokázáno.  Koncem dubna 2014 Asad ohlásil svou kandidaturu v prezidentských volbách. Byly to po desetiletích první prezidentské volby s více kandidáty. Tyto volby vyhrál a 16. července 2014 složil v damašském paláci prezidentskou přísahu na třetí sedmileté období. Evropská unie volby považuje za nelegální, spojenci Damašku naopak za demokratické.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bašár Háfiz al-Asad (* 11. září 1965 ad-Darbasíja; arabsky بشار حافظ الأسد, Baššār Ḥāfiẓ al-Asad), je od roku 2000 prezidentem Sýrie. Jeho otcem je předchozí prezident Háfiz al-Asad.", "tgt_summary": "巴沙尔·阿萨德(阿拉伯语: \"\",1965年-9月11日),现任叙利亚总统兼武装部队总司令、叙利亚阿拉伯复兴社会党总书记、元帅军衔、已故前总统哈菲兹·阿萨德之次子。2000年、2007年和2014年三次当选总统。", "id": 1427421}
{"src_title": "Šťastné číslo", "tgt_title": "快樂數", "src_document": [{"title": "Příklad.", "content": "Například 7 je šťastné číslo a přísluší mu tato posloupnost:  číslo 1663 je také šťastné číslo:  i číslo 13, obecně pokládané za nešťastné (například triskaidekafobiky), je dle této definice šťastné číslo:", "section_level": 1}, {"title": "Chování posloupnosti.", "content": "Když formula_6 \"není šťastné\", pak se jeho posloupnost nedostane k 1. Namísto toho se zacyklí (například pro číslo 4): Pokud formula_6 má formula_10 číslic, poté součet druhých mocnin jimi vyjádřených čísel může být nejvýše formula_11 (to nastane, pokud jsou všechny číslice devítky).<br> Pro formula_12 a více je tedy každé číslo větší než 1000 se definovaným postupem zmenšuje. V číslech menších než 1000 je číslo, jehož součet druhých mocnin jeho cifer je největší, 999, které dá výsledek 3 krát 81, což je 243. U čísel v intervalech [244,999], [164,243], [108,163] a [100,107] je vidět, že každé číslo větší než 99 se tímto procesem rychle zmenšuje. Tedy bez ohledu na to, s kterým číslem se začne, nakonec vznikne číslo menší než 100. Každé číslo z intervalu [1,99] je buď šťastné nebo se zacyklí.", "section_level": 1}, {"title": "Šťastná prvočísla.", "content": "\"Šťastné prvočíslo\" je takové \"šťastné\" číslo, které je zároveň prvočíslem. \"Šťastná prvočísla\" menší než 500 jsou:  Všechna čísla, a tedy i všechna prvočísla tvaru formula_14 a formula_15 pro \"n\" větší než 0 jsou šťastná. Je tomu tak proto, že:  Palindromické prvočíslo 10 + 7426247×10 + 1, které má 150007 číslic, je taktéž šťastné číslo, neboť obsahuje mnoho nul, které součet neovlivňují a zbylá čísla dávají formula_16, což je šťastné číslo. Toto prvočíslo bylo objeveno Paulem Joblingem v roce 2005.", "section_level": 1}, {"title": "Šťastná čísla v jiné než desítkové soustavě.", "content": "Definice šťastných čísel je závislá na desítkové soustavě. Tuuto definici lze rozšířit na ostatní číselné soustavy.  K vyznačení čísel v jiných soustavách je možné používat číslo v pravém dolním indexu, které představuje zvolenou soustavu. Například formula_17 představuje číslo 4 ve dvojkové soustavě. V každé číselné soustavě existují \"šťastná\" čísla. Například čísla jsou \"šťastná\" pro jakoukoliv číselnou soustavu formula_19.  Ze stejného důvodu jako výše se lz přesvědčit, že každé \"nešťastné\" číslo v číselné soustavě formula_19 vede k zacyklení v číslech menších než formula_21. Využije se to, že když formula_22, pak součet druhých mocnin čísel vyjádřených číslicemi čísla formula_6 v soustavě formula_19 je menší nebo roven Lze dokázat, že tento výraz je vždy menší než formula_26. Z toho lze usoudit, že jakmile se posloupnost dostane do čísla menšího než formula_21, zůstane v tomto rozmezí, a musí se tedy zacyklit (neboť čísel menších než formula_21 je jen konečně mnoho) či se dostat na 1.  Ve dvojkové soustavě jsou všechna čísla šťastná. Všechna čísla ve dvojkové soustavě menší než 1000 jsou totiž šťastná:  Dvojková soustava je tedy šťastná číselná soustava. Další takovou soustavou je soustava čtyřková.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šťastné číslo () je v matematice definováno následujícím způsobem: vezme se libovolné kladné celé číslo, nahradí se součtem druhých mocnin svých číslic (kromě nuly) a tento proces se opakuje, dokud se nedojde k číslu jedna (kde se proces zastaví) nebo dokud se v posloupnosti neobjeví některé číslo dvakrát (posloupnost se zacyklí). Ta čísla, která tímto způsobem skončí jedničkou, se nazývají šťastná, ostatní pak nešťastná.", "tgt_summary": "快乐数有以下的特性:在给定的进制制下,该数字所有数码(英语:digits)的平方和,得到的新数再次求所有数码的平方和,如此重复进行,最终结果必为1。", "id": 672383}
{"src_title": "Dáma s hranostajem", "tgt_title": "抱銀貂的女子", "src_document": [{"title": "Historie obrazu.", "content": "První zmínka o existenci portrétu malovaného Leonardem je z 29. dubna 1498 a je uvedena v korespondenci mezi Isabelle d'Este a Cecilií Gallerani.  Historii samotného obrazu ovšem není možné vystopovat dále než od konce 18. století. Tehdy (v roce 1798) jej koupil Adam Jerzy Czartoryski pro svou matku, princeznu Izabelu Czartoryskou. Mezi lety 1830 a 1876 (po nepokojích v Polsku v listopadu 1830) byl zavěšen v hotelu Lambert v Paříži, kde bylo sídlo polského přistěhovalectví. Poté byl obraz opět v Polsku, v novém Czartoryski Museum v Krakově. V letech 1914-20 znova dočasně opustil Polsko a byl umístěn v Německu, v drážďanské galerii. V roce 1920 se vrátil, ale v roce 1939 byl zabaven nacisty (obraz byl před nimi ukryt ve sklepení hradu Wawel, přesto byl nalezen a přitom došlo k jeho poškození, kvůli kterému musel být po válce restaurován) a odvezen do Kaiser Friedrich Museum v Berlíně. V roce 1940 bylo vyhověno žádosti generálního guvernéra Polska Hanse Franka o navrácení obrazu do Krakova a ten zde byl poté zavěšen v jeho kanceláři. Na konci druhé světové války byl ovšem odvezen do Frankova domu v Bavorsku, kde byl následně objeven spojeneckými vojsky.  Dáma s hranostajem se do Polska vrátila v roce 1946 a nyní je opět vystavena v Muzeu Czartoryských v Krakově.  Návrat obrazu do Polska v roce 1946 byl fotograficky zdokumentován. Na nádraží v Krakově jsou s obrazem Major Karol Estreicher, MFAA officer Lt. Frank P. Albright, Everett Parker Lesly a neidentifikovaný americký voják.  Obraz následně prošel rekonstrukcí a bylo na něm provedeno několik analýz, při kterých rentgen ukázal, že během uplynulých staletí došlo na obrazu k několika změnám. Za dámou byla například dříve namalována okna (nebo dveře?), dáma měla na hlavě průhledný závoj, který byl později retušován tak, aby vypadal jako vlasy a také spodní 2 prsty byly pozměněny.  V roce 2016 odkoupilo polské ministerstvo kultury od rodu Czartoryských celou uměleckou sbírku včetně Dámy s hranostajem.", "section_level": 1}, {"title": "Dáma.", "content": "Jako objekt portrétování byla identifikována Cecilia Gallerani (1473-1536), tehdy šestnáctiletá milenka vévody milánského Lodovica Sforzy, zvaného též podle svého zjevu Ludovico il Moro \"(Ludvík Maur/mouřenín)\", který byl Leonardovým zaměstnavatelem.  Rod Gallerani sice nebyl šlechtický, ale i tak patřil mezi vlivné milánské rody. Ceciliin otec Fazio zastával důležité posty u dvora a byl také velvyslancem Florencie. V 1483, ve věku deseti let, byla Cecilia zasnoubena s Stefano Viscontim, svazek byl ale v roce 1487 zrušen. V květnu 1489 poznala vévodu Lodovica Sforzu. Tomu tato krásná, inteligentní (byla aktivní účastnicí filozofických konverzací), vzdělaná (mj. hovořila plynule latinsky a řecky) a nadaná (ovládala hru na několik hudebních nástrojů a zpěv, psala básně) dívka brzo učarovala a pouze absence jejího vznešeného původu zabránila tomu, aby se stala jeho chotí. Jejich milostný poměr pokračoval i po vévodově svatbě s Beatrice d'Este a Cecilia mu porodila v květnu 1491 syna Cesara. Poté musela formálně opustit palác Sforzů, vévoda ovšem narozeného chlapce uznal za svého, styky s nimi nepřerušil a dostatečně je zabezpečil. Další dítě vévodovi porodila v roce 1493.  Právě z tohoto období pochází další z Leonardových ženských portrétů, nazvaný „Obraz dámy“ La Belle Ferronnière, u něhož není jasné, kdo je na něm zobrazen. Podle některých znalců da Vinciho díla by se mohlo jednat o portrét dvacetileté Cecilie Gallerani, což ovšem nebylo potvrzeno ani vyvráceno. Podle jiných znalců je portrétovaná dáma Lucrezia Crivelli, další vévodova milenka. V horním rohu „Dámy s hranostajem“ je napsáno „La belle FERIONIERE. LEONARD D’AWINCI“, tento zavádějící nápis byl ovšem na obraz dopsán zřejmě v 19. století. Analýza prokázala, že by ořechové dřevo, na které jsou oba obrazy malovány, mělo pocházet z totožného stromu.", "section_level": 1}, {"title": "Hranostaj.", "content": "Dáma drží v náručí zvířátko, které (zvláště v bílé barvě) bylo v období renesance bráno jako symbol cudnosti a čistoty a odkazovalo tak na nezkaženost portrétované dámy.  Podle názvu obrazu by se mělo jednat o hranostaje, dle zoologů se ale spíše jedná o albinotickou fretku. Hranostaj je totiž výrazně menší, je těžko ochočitelný a plachý (a byl by tedy nevhodnou předlohou pro pomalu a důkladně pracujícího Leonarda), navíc bílý je pouze v zimě a ve státech jižní Evropy většinou ani tehdy ne.  Označení zvířátka jako „hranostaj“ mohlo vzniknout i jako narážka na dívčino příjmení. „Gallé“, které je zkrácenou formou jména Gallerani, je totiž také řecké označení hranostaje.  Dalším možným vysvětlením, proč Dáma drží hranostaje, je, že bílá kožešina zvířete, takzvaný hermelín, býval používán na límce královských plášťů. Hranostaj v náručí by tak odkazoval na jistou spřízněnost s vládcem.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Czartoryski Museum v Krakově", "section_level": 2}], "src_summary": "Dáma s hranostajem je obraz namalovaný zřejmě Leonardem da Vinci, je nesignován (nepodepsán) a nedatován. Vznikl asi v letech 1488-90. Obraz je nyní vystaven v Polsku, v krakovském Muzeu Czartoryských, součásti Národního muzea v Krakově.", "tgt_summary": "《抱银貂的女子》(又译作《抱银鼠的女子》;,英语:Lady with an Ermine)由意大利画家列奥纳多·达·芬奇在供职于米兰公爵卢多维科·斯福尔扎期间于1489年-1490年创作完成,是其四幅有关女性的作品中的一幅(其余三幅分别为《蒙娜丽莎》、《吉内薇拉·班琪》和《美丽的费隆妮叶夫人》),该画目前收藏于波兰克拉科夫的恰尔托雷斯基博物馆。", "id": 2850195}
{"src_title": "Skalník (Cotoneaster)", "tgt_title": "栒子属", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o vzrůstově spíše menší, bohatě větvené, beztrnné dřeviny. Většina druhů jsou keře vzpřímeného nebo poléhavého vzrůstu, několik zástupců jsou malé stromy (např. \"Cotoneaster frigidus\"). Kořenový systém je spíše povrchový, přizpůsobený konkrétnímu stanovišti. Skalníky mají dvojí typ větvičekː prodlužovací, které zajišťují růst, a zkrácené, nesoucí květy a plody; větve tak často formují strukturu \"rybí kostry\". Listy jsou jednoduché, střídavě postavené, celokrajné, vejčitého, obvejčitého nebo kopinatého tvaru, podle druhu 1-12 cm dlouhé a 1-10 cm široké, s opadavými palisty.  Drobné bílé, narůžovělé nebo růžové pětičetné květy mající 5–10 mm v průměru jsou oboupohlavné a vyrůstají jednotlivě, po dvou či po třech a nebo v chudých či bohatých chocholících, někdy převislých. Semeník je spodní, kalich je zformován v češuli, kališní cípy vytrvávají na plodu. Plody jsou malé (5–12 mm) červené, oranžové, fialové nebo černé malvice, kulovitého nebo soudkovitého tvaru, s peckovitým endokarpem obsahujícím 1-3 semena. Plody některých druhů jsou jedlé, jiné se uvádí jako mírně jedovaté.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie a rozšíření.", "content": "Skalníky vesměs preferují dostatek slunce, stálezelené druhy rostou i v polostínu. Vyžadují propustné, sušší a lehčí půdy, na živiny nejsou příliš náročné. Jsou odolné vůči zakouřenému průmyslovému prostředí. Druhy s přitisklým, poléhavým habitem jsou domovem ve vysokých horách (v Himálaji až 4000 m n. m.), zatímco mohutnější druhy obývají lesy a křoviny nižších poloh.  Areál rozšíření rodu zahrnuje palearktickou oblast severní polokoule, kde se vyskytují od severní Afriky přes Evropu, Malou a Střední Asii a Himálaj až po Čínu (zde roste největší počet druhů – až 59, z toho 37 endemických) a jihovýchodní Asii; přirozeně chybí v Japonsku a v Severní Americe. V Česku jsou původní skalník celokrajný a černoplodý, některé pěstované druhy (skalník Dielsův, rozkladitý, lesklý, puchýřnatý a další) zde příležitostně zplaňují.  Květy skalníků jsou hojně navštěvovány včelami a jiným opylujícím hmyzem, takže jsou v některých oblastech (např. na Britských ostrovech) využívány jako včelí pastva. Plody jsou požírány ptactvem, což přispívá k šíření semen.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod patří v rámci čeledi růžovitých do podčeledi \"Amygdaloideae\" (dříve \"Spiraeoideae\") a tribu \"Maleae\". Nejbližšími příbuznými rody jsou hloh (\"Crataegus\"), hlohyně \"(Pyracantha\"), blýskalka (\"Photinia\") a jeřáb (\"Sorbus\"). Počet popisovaných druhů kolísá mezi 50 až 300 vzhledem k existenci množství apomiktických mikrodruhů, které jsou některými autory považovány za samostatné druhy, jinými za pouhé variety. Rod bývá dělen do dvou sekcíː  Mezi jednotlivými druhy i napříč sekcemi dochází k časté hybridizaci, což značně komplikuje určení i systematické zařazení.  Odborný název \"Cotoneaster\" byl vytvořen z latinského slova \"cotoneum\" (kdoule) příponou \"-aster\" (připomínající něco).", "section_level": 1}, {"title": "Sadovnické využití.", "content": "Skalníky patří k velmi často pěstovaným okrasným dřevinám s všestranným využitím a pro tento účel bylo vyšlechtěno množství kultivarů a kříženců. Jejich hlavním estetickým účinkem je olistění (u opadavých druhů zvláště na podzim, kdy se barví do nápadných žlutých, oranžových, červených nebo červenohnědých barev, u stálezelených po celý rok) a dále nápadné barevné plody. Dekorativní je též kvetení drobnými, ovšem nepříliš příjemně aromatickými kvítky.  Lze je použít ke zpevnění svahů, ozelenění okrajů chodníků a cest, jako živé ploty či kulisové výsadby, hodí se na skalky i vřesoviště. Poléhavé druhy jsou pěstovány jako půdopokryvné dřeviny a jako náhrada trávníku, vzrůstnější i jako solitéry. Drobnější druhy se hodí pro přenosnou výsadbu do nádob i na tvorbu bonsají. Mají vesměs velmi dobrou regenerační schopnost, takže se dobře tvarují a i po radikálním zmlazení znovu obrůstají.", "section_level": 1}], "src_summary": "Skalník (\"Cotoneaster\") je rod stálezelených nebo opadavých keřů, méně často stromů, z čeledi růžovitých. Zahrnuje dle různých pojetí 50–90–300 druhů rostoucích v palearktické oblasti severní polokoule, tedy v Eurasii a severní Africe, s největším druhovým bohatstvím v Číně a Himálaji. Dva druhy jsou původní i v ČR, dalších několik zde příležitostně zplaňuje. Patří k velice často pěstovaným okrasným dřevinám.", "tgt_summary": "栒子属(学名:'),又称舖地蜈蚣属\"',为蔷薇科苹果亚科或绣线菊亚科的一群木本植物,分布于古北界(温带亚洲、欧洲、非洲北部),在中国西南部和西部山区有很强的多样性。栒子属与山楂属(\"Crataegus\")、火棘属(\"Pyracantha\")、石楠属(\"Photinia\")和花楸属(\"Sorbus\")有亲缘关系。", "id": 533270}
{"src_title": "The Amazing Race", "tgt_title": "极速前进", "src_document": [{"title": "Pravidla.", "content": "Na začátku závodu vyráží 11 (případně 12) týmů z USA, aby si zazávodily kolem světa. V USA závod začíná a zároveň končí. Závod je rozdělen na jednotlivé etapy, přičemž jedna etapa se v drtivé většině rovná jedné epizodě. Konec etapy vytyčuje „zastávka v boxech“, na kterou se týmy musí dostat co nejdříve, protože poslední tým je ze závodu vyřazen. Výjimku tvoří předem určená nevyřazovací kola, kde tým postoupí do dalšího kola i přesto, že skončil poslední. První naopak získá zajímavou cenu, ať už finanční, hmotnou, nebo například dovolenou. Vítěz etapy má právo jak na cenu, tak i stejně jako i ostatní soutěžící, kteří jsou stále v závodě, na náskok, který si vybudoval. Příště tedy bude vyrážet z prvního místa před zbytkem startovního pole. V každé etapě na soutěžící čekají úkoly, které jim buďto pomohou směrem dopředu, nebo je naopak zbrzdí, vše záleží na jejich šikovnosti (více ve spodní části článku). Ve finále si to rozdají tři nejlepší týmy (ty, které zbyly) o 1 milion dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Peníze.", "content": "Nazačátku kola každý tým dostane určitý obnos peněz, kterým zaplatí všechny finance (např. jídlo, spaní v hotelu, vstupenky, taxi, vlak...) kromě letenek, které platit nemusí. Další výjimku tvoří ty týmy, které minulé kolo dorazily poslední, ale nebyly vyřazeny. Tyto týmy na začátku kola žádné peníze nedostanou a musí si peníze sehnat. Toto pravidlo platí pouze do 12. série, kde je nahrazeno retardérem.", "section_level": 2}, {"title": "Ukazatele.", "content": "Ukazatele ukazují, kam mají soutěžící pokračovat. Někdy také ukazují cestu při plnění objížďky nebo zátarasu.", "section_level": 2}, {"title": "Prvky ve hře.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Route Info.", "content": "ROUTE INFO (instrukce) - představuje instrukce k úkolu nebo informaci kam se mají soutěžící dostat, jaká je další destinace... Obsahuje ale i detaily, které nesmí být opomenuty. Tyto instrukce jsou vloženy v modrých \"obálkách\". Pokud instrukce ztratí musí je najít nebo se zeptat jiných týmů. Pokud nějaký tým vezme novou obálku ze schránky (např. The Amazing race 6), dostane 30 minut penalizaci. Týmy je vytahují z legendární černožluté obálky, která je symbolem celé soutěže. Týmy provází celým závodem. Od začátku první etapy, až ke konečnému vítězství. Pokud týmy poruší úkol v této obálce, dostanou penalizaci 30 minut a čas, který porušením nahnali.", "section_level": 3}, {"title": "Detour.", "content": "DETOUR (objížďka) spolu se zátarasem je základním pilířem každé etapy. Objížďka je povinný úkol pro všechny členy týmu. Zahrnuje možnost volby mezi dvěma úkoly, které jsou předem připraveny a tým se musí rozhodnout, který chce splnit.Většinou má každé své plus a mínus. Většinou jeden úkol se dá splnit rychleji, ale je fyzicky náročný. Druhý sice není fyzicky náročný, ale může trvat déle. Pokud tým nesplní objížďku, dostane po příchodu do cíle 6 hodin penalizaci.", "section_level": 3}, {"title": "Roadblock.", "content": "ROAD BLOCK (zátaras) spolu s objížďkou je základním pilířem každé etapy. Zátaras je povinný úkol pro jednoho člena týmu. Musí si však zvolit tuto osobu před tím, než si přečtou zalepené instrukce, co tento úkol obnáší. Vždy najdou v obálce nějakou otázku např. Kdo má hlad? nebo Kdo se nebojí výšek? na základě které se musí rozhodnout. Nemá tedy možnost výběru, jako při objížďce. Pokud jeden člen z týmu vezme zátaras, pak ho druhý nesmí vystřídat a tým je na něm zaseknutý do té doby, dokud ho nesplní. Pokud vybraný člen týmu zjistí, že je na něho úkol moc náročný a nedokáže ho splnit, dostane penalizaci 4 hodiny. Pokud se jim to z nějakého důvodu nepovede, vypadávají ze závodu, zátaras je povinný. V šesté sérii byla přidána novinka spočívající v tom, že nikdo nesmí splnit více než šest zátarasů během celého závodu.", "section_level": 3}, {"title": "Fast Forward.", "content": "FAST FORWARD (zkratka) se ve starších řadách objevovala v \"každé\" etapě. Od páté řady se objevuje jen zřídka. Je to možnost \"přeskočit\" všechny zbývající nebo následující úkoly. Může ji však získat ale jen jeden tým a navíc tuto možnost má každý tým v celém závodě jen jednou. Takže musí zvážit kdy je to nejvýhodnější. Vždy se jedná o nějaký úkol.", "section_level": 3}, {"title": "Switchback.", "content": "Switchback je úkol, který se objevil v některé z předešlých sérií a dal soutěžícím obzvlášť zabrat, nebo byl něčím zajímavý. Poprvé byl použit v 15. sérii, kdy se opakoval zátaras z 6. série, kde musela Lena rozbalovat balíky sena, aby našla obálku. Tento zátaras dělala 10 hodin a kvůli tomu byl její tým vyřazen. Další switchback se objevil v 20. sérii, kde se objevila zkratka z 5. a 7. série. Tým, aby získal zkratku, se musel zúčastnit hinduistického rituálu, kvůli kterému si týmy musely oholit hlavu.", "section_level": 3}, {"title": "U-Turn.", "content": "U-TURN (zpátečka, obrat) je druhým zákeřným prvkem hry. Je k zahrání hned po objížďce a tým, který ho využije může „obrátit“ jiný, kterému chce uškodit. Obrácený tým se pak musí vrátit a udělat druhý úkol objížďky. Celý tým je tedy zdržen a celkové pořadí se zamíchá. Obrat není povinný a žádný z týmů ho nemusí využít, to je ale díky velkému startovnímu poli dost nepravděpodobné. Obrat se objevuje v závodě maximálně 2x. Tým může využít U-Turn pouze jednou v závodě. Poprvé se objevuje v 12. sérii.", "section_level": 3}, {"title": "Yield.", "content": "YIELD (blokace) je předchůdce U-TURNu, objevuje se tedy ve starších řadách. Nejde o nic jiného, než o zdržení konkurenčního týmu. Tým, který využije „blokaci“, zdrží konkurenční tým na 30 minut. Ten po uplynutí času může v závodu pokračovat. Využít „blok“ na jiný tým stejně jako U-TURN není povinné, proto ho nikdo z týmů nemusí využít. Tým může využít blokaci pouze jednou v závodě. Blokace se poprvé objevila v 5. sérii a skončila v 11. sérii.", "section_level": 3}, {"title": "Speed Bump.", "content": "SPEED BUMP (retardér) je důležitý prvek hry. Některé etapy závodu jsou „nevyřazovací“, proto tým, který doběhne poslední nemusí být vyřazen. Pokud poslední tým má to štěstí a doběhl poslední zrovna v etapě, v které se nevyřazuje, čeká ho v další trest v podobě „retardéru“. To je úkol navíc, který musí v následující etapě splnit pouze on a nikdo jiný. Vyráží tedy z posledního místa a k tomu má časovou zátěž v podobě tohoto úkolu. Objevuje se až od 12. série.", "section_level": 3}, {"title": "Intersection.", "content": "INTERSECTION (křižovatka) je prvek hry, který se objevuje jen v některých řadách (řady 10, 11, 16). Donutí dva týmy, aby spolupracovaly. To je v některých sezónách, kdy jsou všichni na nože celkem obtížně realizovatelné, proto je tento prvek tak zajímavý. Spolupráce týmů je povinná, proto tým, který si není schopný najít parťáka, musí čekat na další, který by se s ním spojil a může tak ztratit mnoho času. Křižovatka ve většině případů platí pouze na jeden úkol objížďky nebo zátarasu. Poté jsou týmy rozpojeny a mohou dál pokračovat zvlášť.", "section_level": 3}, {"title": "Express Pass.", "content": "EXPRESS PASS (propustka) je herní prvek, který se poprvé objevil v 17. sérii. Většinou je předáván Philem v cíli 1. etapy a obdrží ho vítězný tým 1. etapy závodu. Tento tým ho může použít do obvykle 8. etapy k \"přeskočení\" jedné objížďky nebo zátarasu.", "section_level": 3}], "src_summary": "The Amazing Race, zkracováno jako TAR, je televizní reality show. Jde o soutěž obvykle dvoučlenných týmů sestavených z příbuzných, známých, partnerů a rodinných členů. Týmy musí za pomoci různých dopravních prostředků projet stanovenou trasu po celém světě. Tým, který to zvládne nejrychleji, vyhrává milion dolarů. Soutěž vznikla v roce 2001 v americké televizi CBS a jejím moderátorem je Phil Keoghan. K roku 2017 vzniklo už dvacet devět sérií a dvanáct zahraničních mutací (TAR Australia, Israel, Asia, Latino America, Norge, Brazílie, Kanada, Čína, Francie, Filipíny, Ukrajina, Vietnam). Byla zvažována i středoevropská (TAR Central Europe), ale projekt byl nakonec zrušen.", "tgt_summary": "《惊险大挑战》(英语:\"The Amazing Race\")是美国CBS电视台从2001年开始按季播出的真人秀节目,记录多对选手在一个月中进行的环球竞赛。", "id": 2669969}
{"src_title": "Manažerské účetnictví", "tgt_title": "管理會計", "src_document": [{"title": "Hlavní úkoly manažerského účetnictví.", "content": "Úkoly manažerského účetnictví můžeme rozdělit do tří základních skupin :<br>1. zjišťování skutečných jevů a informací; <br>2. kontrola těchto jevů, jejich rozbor a zpracování výstupních informací; <br>3. příprava informací pro samotné rozhodování a následně stanovení úkolů vyplývajících z rozhodovacích procesů.", "section_level": 1}, {"title": "Základní rozdíly mezi účetnictvím finančním a manažerským.", "content": "Povinný rozsah manažerského účetnictví (není dáno zákonem, musí být min. takové, aby dalo podklady pro finanční účetnictví – musí obsahovat kalkulace,...).  Zákon o účetnictví se vztahuje pouze na finanční účetnictví. Manažerské účetnictví si může vybudovat management podle svých potřeb tak, aby zobrazovalo hospodářské děje strukturovaně pro potřeby řízení. Musí však zajistit pro finanční účetnictví vždy minimálně tyto průkazné podklady o stavu a změně zásob vytvořených vlastní činností:", "section_level": 1}, {"title": "Oblasti manažerského účetnictví.", "content": "Manažerské účetnictví lze rozdělit podle obsahu, účelu a používaných metodik na několik samostatných oblastí. Toto členění se liší dle jednotlivých autorů..", "section_level": 1}, {"title": "Odpovědnostní řízení.", "content": "Subsystém odpovědnostního řízení působí v jednotě čtyř základních funkcí:  Základem je rozdělení evidence podniku na jednotlivé útvary, které se nejčastěji nazývají hospodářská střediska. Každý samostatně hospodařící vnitropodnikový útvar sleduje své náklady a výnosy a zjišťuje výsledek hospodaření. Tyto informace jsou podkladem pro hodnocení hospodárnosti a efektivnosti jednotlivých výrobků, prací a služeb, dělají se cenová rozhodnutí, odměňování jednotlivých pracovníků apod.<br>Při tvorbě hospodářských středisek by se měly uplatňovat především tyto zásady:  Zde plní nezastupiletnou roli vnitropodnikové účetnictví.<br>  Každé HS by mělo mít svůj název a organizační číslo. Počet a rozsah středisek závisí na konkrétních podmínkách, ve kterých účetní jednotka hospodaří.<br>  Ve výrobních podnicích se nejčastěji vyskytuje:", "section_level": 2}, {"title": "Kalkulace.", "content": "Pojem kalkulace lze obecně chápat jako činnost vedoucí ke zjištění či stanovení nákladů na kalkulační jednice, které jsou přesně druhově, objemově, časově a jakostně vymezeny, a to: V poslední době nabývají na významu zákaznické kalkulace, které jsou základem pro ocenění výkonů (výrobků nebo služeb) pro konkrétního zákazníka.", "section_level": 2}, {"title": "Režijní náklady.", "content": "Výše režijních (nepřímo přiřaditelných) nákladů s novým charakterem výrob (robotizace, automatizace) narůstá. Proto je velmi důležitou úlohou manažerského účetnictví jejich co nejpřesnější řízení.<br>Některé druhy režií:<br> Existuje značné množství metod rozpouštění (rozpočtování) režijních nákladů. Ve všech metodách je základní problematikou určení správné rozvrhové základny.", "section_level": 2}, {"title": "Rozhodování.", "content": "Sem spadají především tyto rozhodovací úlohy:  V manažerském účetnictví se využívají mnohé metody obecné teorie rozhodování.", "section_level": 2}, {"title": "Analýza odchylek.", "content": "Cílem zjišťování odchylek je kontrola hospodárnosti a efektivnosti výroby nejen průběžně a konečným vyhodnocením, ale v prvé řadě zabráněním jejich vzniku. Zjišťují se dva typy příčin odchylek od plánovaných nákladů: Pro analýzu odchylek hrají důležitou roli správně stanovené normy a normativy.", "section_level": 2}, {"title": "Controlling.", "content": "Controlling je aplikovaná metoda řízení, jejímž smyslem je permanentní vyhodnocování skutečného průběhu podnikatelského procesu srovnáváním se žádoucím stavem. Analýza těchto odchylek podle příčin vzniku a odpovědnosti je těžištěm celého systému.<br>Jedna z velmi důležitých částí controllingu je reporting představující relativně komplexní systém ukazatelů a informací, které by měly vyhodnocovat nejen vývoj podniku jako celku, ale v takových dílčích částech a pohledech, které jsou z hlediska řízení rozhodující.<br>Podle svého obsahu se jedná o jednu oblast kompletního manažerského účetnictví, i když se někdy uvádí naprosto samostatně bez hlavičky manažerského účetnictví.", "section_level": 2}, {"title": "Enviromentální účetnictví.", "content": "Stále více nabývá na významu tato oblast manažerského účetnictví představující hodnotové informace dopadů činnosti podniků na životní prostředí. Toto souvisí s nárůstem zájmu veřejnosti o problematiku tzv. společenské odpovědnosti podniků (CSR).<br>Je to jedna ze součástí nefinančního reportingu, který mají podniky povinnost zveřejňovat.", "section_level": 2}, {"title": "Rozpočetnictví.", "content": "Jako součást manažerského účetnictví je zaměřeno na budoucnost.<br>Plní tyto hlavní úlohy:  Složení celkového rozpočtu firmy se skládá z rozpočtu:", "section_level": 2}, {"title": "Strategické řízení.", "content": "Vzhledem k tomu, že většina nákladů vzniká jako důsledek dřívějších rozhodnutí (ve výrobě odhad 80 až 90 %), proto nabývá na významu strategické manažerské řízení. Toto ovlivňuje ekonomiku podniku s odstupem několika let. Pouze malá část nákladů je krátkodobě ovlivnitelná.", "section_level": 2}, {"title": "Terminologie manažerského účetnictví.", "content": "V češtině byly používány postupně tyto pojmy:<br>  Již by se neměl zaměňovat pojem vnitropodnikové účetnictví s pojmem manažerské účetnictví. Vnitropodnikové účetnictví je účetnictvím, které slouží k tomu, aby byly náklady správně účetně vykázány tam, kde byly spotřebovány nebo pro koho byly tyto náklady spotřebovány.<br>  Ve světě jsou používány různé názvy, které se ale hlavním obsahem shodují s naším manažerským účetnictvím.<br>", "section_level": 1}, {"title": "Historie manažerského účetnictví.", "content": "Pojem manažerské účetnictví vstoupil do povědomí odborných kruhů na evropském kontinentě po vydání zprávy účetních odborníků Angloamerické rady pro produktivitu, kteří v roce 1950 navštívili Spojené státy a popsali účel manažerského účentictví takto: \"\" Manažerské účetnictví podává účetní informace takovým způsobem, aby pomohly manžerům při tvorbě podnikové politiky a v každodenních operacích při podnikání.\"\"<br>Uvádí se těchto pět etap ve vývoji manažerského účetnictví:", "section_level": 1}], "src_summary": "Manažerské účetnictví je soubor účetních technik a postupů určených pro shromažďování dat finančního i nefinančního charakteru a podávání zpráv (reportů) podporujících rozhodování pro zajištění potřeb různých uživatelů. Systém, který zobrazuje a zkoumá ekonomickou realitu – eviduje, třídí, seskupuje, analyzuje a uspořádává informace o podnikatelské činnosti do přehledů a výkazů a jiných podkladů ustících do návrhů či opatření, která mají napomoci řídícím pracovníkům při jejich rozhodování a řízení.<br>Manažerské účetnictví používá externí i interní, ekonomické i technické informace, v naturální i peněžní formě, a to jak z vnitropodnikového účetnictví, tak i z finančního účetnictví, a také využívá údaje z jiných zdrojů mimo účetní jednotku.<br>Jednou z jednoduchých definic manažerského účetnictví je poskytování finančních a nefinančních rozhodovacích informací manažerům. Proto se používá i obecnější pojem ekonomické a finanční řízení firmy nebo reporting.<br>Souhrnným termínem manažerského účetnictví bývá označován celkový soubor informací. Je určeno především pro interní potřebu hospodářské jednotky. Má důvěrný, interní charakter, proto jeho hlavní záměr je maximální pravdivost. Není (až na výjimky) regulováno státem. O jeho struktuře a využití si podnikový management rozhoduje sám ve vlastní pravomoci.<br>\"„Manažerské účetnictví je nástrojem do nepohody.“\" Bohumil Král<br>\"„Potřeba informací úměrně vzrůstá především s finančními problémy firmy.“\" Eva Stará<br>\"„Manažerské účetnictví je otevřený systém.“\" Rudolf Schroll", "tgt_summary": "管理会计(英语:Management accounting)是应用会计学收集得来的之企业数据及报表,给予公司内部管理人参考和监控企业活动及适时作出决策及修订等。管理会计报表跟财务报表有所不同,后者有国际公认的国际财务报告准则及格式和内容。上市公司的财务报表是公开发表的,其中某些公司内部的数据是敏感的商业秘密,例如生产成本和采购价格等。而以上资料,在管理会计报表中可以清楚列出,方便指定的管理人的决策工作。", "id": 2442002}
{"src_title": "Grumman F-14 Tomcat", "tgt_title": "F-14雄貓式戰鬥機", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "V 60. letech 20. století začalo americké námořnictvo hledat nové palubní stíhací letadlo, které by bylo vhodným nástupcem letadel F-4 Phantom II. Nakonec podpořilo společný projekt firem General Dynamics a Grumman, který byl nazván F-111B. Tato stíhačka s měnitelnou geometrií křídel vycházela konstrukčně ze strojů General Dynamics F-111. Celkem bylo vyrobeno 7 prototypů F-111B, ale konstruktérům se nepodařilo splnit jednu z podstatných technických požadavků jakou byla nižší hmotnost. Letadlo bylo pro operace z paluby letadlové lodi příliš těžké a tak byl projekt v roce 1968 zrušen.  Následně námořnictvo vypsalo novou soutěž, v rámci které se do užšího výběru dostali dva uchazeči - McDonnell Douglas a Grumman. Zatímco McDonnell Douglas představil modifikovanou verzi F-15, Grumman přišel se svým Modelem 303. Grumman navrhoval vyvinout letadlo s měnitelnou geometrií křídel, které by bylo vybaveno moderním radiolokátorem Hughes AWG-9. Grumman získal značné zkušenosti s technologií měnitelné geometrie křídel při předchozím vývoji letadla XF10F Jaguar, které však bylo postaveno jen jako prototyp. V lednu 1969 proběhlo závěrečné vyhodnocení obou návrhů o měsíc později byla se společností Grumman podepsána smlouva na vývoj stíhačky F-14A. Firma Grumman navázala na svou tradici v pojmenování svých letadel po kočkách. Dala proto stíhačce F-14 přezdívku Tomcat, přičemž šlo odkaz na kočku admirála Thomase Connollyho (Tom's cat).  F-14A se vznesl poprvé k obloze 21. prosince 1970, jen 22 měsíců poté, co firma Grumman vyhrála soutěž na vývoj tohoto letadla. První prototyp absolvoval svůj první let o 16:00, což bylo poměrně pozdě, neboť v prosinci se na americkém východním pobřeží stmívá už o 17:00. Počasí také nebylo ideální, ale Grumman potřeboval provést první let do konce roku 1970, jinak by musel zaplatit námořnictvu pokutu za porušení smlouvy. V souvislosti s blížícími se Vánocemi si firma uvědomovala, že mnoho lidí začne čerpat dovolenou, aby si prodloužili vánoční svátky, takže to bylo \"buď nyní nebo nikdy\". 30. prosince 1970, během druhého letu první prototyp havaroval kvůli poruše hydraulického čerpadla včetně záloh. Posádka zcela ztratila kontrolu nad řízením letadla, přesto se jim podařilo bezpečně katapultovat. Následně bylo vyrobeno ještě 11 prototypů pro účely dalšího testování. Letoun poháněla dvojice proudových motorů Pratt & Whitney TF30-P-412 o tahu 92,90 kN, které byly vyvinuty z motorů TF-30-P-12 určených původně pro nestavěnou sérii palubních strojů General Dynamics F-111B. Radar Hughes AN/AWG-9 umožňoval dvoučlenné osádce vyhledávat vzdušné cíle do vzdálenosti 315 km v závislosti na jejich velikosti a střely s plochou dráhou letu do vzdálenosti 120 km.  Druhý Tomcat byl zalétán 24. května 1971, který do konce roku následovalo dalších sedm exemplářů. Během testů do roku 1973 došlo k dalším dvěma haváriím a zkušebnímu provozu na letadlových lodích USS Forrestal a USS Independence.  Podobný osud, jako v případě 1. prototypu, postihl ještě dvě letadla. 20. června 1973 havaroval 6. prototyp, na kterém probíhalo testování zbraní. Nehodu zapříčinila raketa AIM-7, která po vystřelení zamířila směrem nahoru a prorazila palivovou nádrž. To způsobilo požár a posádka musela nouzově opustit kokpit. 8. prototyp se kvůli požáru motoru zřítil 13. května 1974.  Sériová výroba letadel se po úspěšném absolvování všech testů spustila v roce 1972 a 22. září 1974 byly stroje F-14 zařazeny do služby v americkém námořnictvu.  Vývoj pokračoval stavbou dvou prototypů F-14B s výkonnějšími motory Pratt & Whitney F401-PW-400 o tahu po 124,90 kN. První z nich vzlétl 12. září 1973.  Počátkem roku 1980 překročila produkce F-14 500 kusů, včetně 80 letounů pro Írán (IIAF) realizovaná v rozmezí let 1976–1978. Íránské Tomcaty poháněly výkonnější a spolehlivější pohonné jednotky TF30-P-414, samotné stroje patřily do výrobních bloků F-14A-90-GR a F-14A-95-GR s radary AN/AWG-9.Výroba pokračovala verzí F-14C s dokonalejší elektronikou a F-14D s dvojicí turbodmychadlových motorů General Electric F110-GE-400 o tahu 120,10 kN s přídavným spalováním. Od roku 1995 byly všechny Tomcaty vybaveny značkovacím laserovým kontejnerem LANTRIN, dále pak byla provedena úprava kokpitu pro možnost použití brýlí pro noční vidění (NVG).  Letadla se během 32 let zúčastnila války v Perském zálivu, Iráku i Afghánistánu. Nakonec byly v roce 2006 vyřazeny z aktivní služby a zcela nahrazeny stíhačkami F/A-18 Hornet.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Drak.", "content": "Střední a zadní část trupu se skládá ze dvou oddělených v prostorů pro motory, spojených dohromady plochou konstrukcí, přezdívanou \"palačinka\". Ta přispívá k vyššímu vztlaku letadla, umožňuje připojit více zbraňových závěsníků a poskytuje prostor pro palivo a vybavení. V zadní části \"palačinky\" jsou aerodynamické brzdy, nacházející se v horní i spodní části, přičemž se mohou rozevřít pod úhlem až 60 stupňů. Spodní brzda je rozdělena na dvě části kvůli uložení aretačního háku. Po stranách trupu se nacházejí dvě velká obdélníková vstupní ústrojí. Přední část přívodů vzduchu je ostře zkosená směrem dolů, aby měl motor dostatek vzduchu i při manévrech s vysokým úhlem náběhu. Hlavní jednokolový podvozek se zatahuje dopředu do konstrukce, ve které jsou uchycena křídla a otáčí se o 90 stupňů, aby byly kola uložena ve vodorovné poloze. Dvoukolový přední podvozek se zasouvá směrem dopředu do šachty v nose letadla. V trupu Tomcatu se nacházejí tři celistvé palivové nádrže, které pojmou celkem 6185 l paliva. F-14 je také vybaven zatahovacím nástavcem k tankování během letu, který se nachází na pravé straně trupu. Tomcat nemá elektronický systém fly-by-wire nebo mechanismus umělé stability. Řídicí systém se skládá z konvenčních tyčí a kabelů, pružin, servomotorů a posilovačů. Všechny řídící plochy jsou poháněny mechanicky, pouze spoilery mají elektrický pohon.", "section_level": 2}, {"title": "Křídla.", "content": "Koncept měnitelné geometrie křídel umožňuje jejich nastavení v rozsahu od 20 do 68 stupňů. Pro potřeby skladování letadel na palubě letadlové lodi je možné manuálně sklopit křídla pod úhlem 75 stupňů. Toto je možné díky tomu, že křídla jsou připevněna k trupu o něco výš, než vodorovné ocasní plochy. Seřízení geometrie křídel je automaticky řízeno centrálním počítačem AiResearch CP-1166B/A. Během vzletu a přistávání, jakož i při nízkých rychlostech letu, jsou křídla nastavena pod úhlem 20 stupňů a dosahují tak maximální rozpětí 19,1 m. Při letu nadzvukovými rychlostmi jsou nastavena pod úhlem 68 stupňů. V případě nouze může však pilot odstavit systém a přebrat nad nastavením křídel kontrolu.", "section_level": 2}, {"title": "Kokpit.", "content": "Dvoumístná kabina posádky F-14 se skládá ze dvou samostatných kokpitů s tandemovým uspořádáním. Pilot sedí vpředu a v zadní části je sedadlo důstojníka zbraňových systémů. Oba členové posádky sedí na vystřelovacích sedačkách Martin-Baker GRU-7A s raketovým pohonem, které mohou být použity již v nulové nadmořské výšce a při nulové rychlosti. Pilot má tři displeje pro sledování letu, navigaci a taktická data, včetně ovládacích prvků letu a výzbroje. Důstojník v zadní části má ovládací prvky a displeje pro řízení palby prostřednictvím systému AWG-9. Má také určité přístroje, poskytující základní informace o letu, ale nemůže přebrat kontrolu nad letadlem. Jeho hlavní náplní je obsluha radaru, identifikace protivníka a vedení pronásledování nepřítele. Na rozdíl od Phantomu II, může každý člen posádky vystřelovat rakety.", "section_level": 2}, {"title": "Motory.", "content": "Pohon varianty F-14A zajišťovala dvojice motorů Pratt & Whitney TF30, vyvinutých původně pro F-111B. Každý z motorů disponoval při forsáži výkonem 92,9 kN a Tomcaty, vybavené tímto pohonným systémem, dokázaly vyvinout maximální rychlost 2,34 M. Motory TF30 však pro svou nespolehlivost sklidily vlnu kritiky už při jejich použití v počáteční produkční sérii Tomcatů. Tyto námitky se ukázaly jako opodstatněné již během války v Zálivu. V plně naložených Tomcatech, které tankovaly během letu ve výšce asi 7000m, docházelo k pumpáži (nesprávné fungování kompresoru), což bylo často doprovázeno vyšlehnutím plamenů z motorů. Proto byly další verze F-14 vybaveny spolehlivějšími a navíc výkonnějšími motory F110-GE-400. Každý z těchto motorů od firmy General Electric poskytoval při zapnutí přídavného spalování výkon 123,7 kN.", "section_level": 2}, {"title": "Avionika.", "content": "F-14 je vybaven pulzním dopplerovským radiolokátorem Hughes AN/AWG-9, který byl odvozen z radaru AN/ASG-18, vyvinutého pro F-108 Rapier a F-111B. AWG-9 umožňuje pilotovi pálit téměř simultánně na 6 nepřátelských letadel, přičemž dokáže sledovat dalších 24 cílů. Radar je v podstatě talíř o průměru 92 cm, který může být nakloněn směrem dolů a sledovat tak i nízko letící objekty. AWG-9 má dosah více než 200 km a v kombinaci se střelami dlouhého dosahu AIM-54 Phoenix, představoval v době zavedení F-14 velmi nebezpečný zbraňový systém.  První produkční série Tomcatů byla vybavena infračerveným senzorem AN/ALR-23, který se nacházel pod nosem letadla a umožňoval vyhledávat nepřátelské stroje na základě tepelných emisí. Ten se však ukázal jako neúčinný, a proto byl později nahrazen TV kamerou Northrop AAX-1, vybavenou stabilizovaným teleobjektivem.  Digitální přenos dat mezi Tomcatem a velícím střediskem na lodi zajišťovalo zařízení Harris ASW-27B. Tento systém bylo možné také použít k datové komunikaci mezi F-14 a letadlem včasné výstrahy E-2C Hawkeye. Díky němu si mohla letadla vzájemně předávat informace o vzdušných cílech, což pomáhalo posádkám Tomcatů získat širší obraz o taktické situaci. A navíc, pokud to taktika vyžadovala, ASW-27B umožňoval letadlu F-14 operovat bez použití vlastních senzorů.  Tomcaty byly zpočátku vybaveny radarovým výstražným systémem AN/APR-25 a AN/APR-27. Ty byly později nahrazeny systémem AN/ALR-45 nebo AN/ALR-50 a závěrečná produkční série dostala AN/ALR-67. Tyto systémy byly navrženy tak, aby varovaly posádku před raketami protiletadlového kompletu, jakým je například 2K12 Kub. Ochranu posádky F-14 před přiletajícími raketami zajišťují i výmetnice klamných cílů Goodyear AN/ALE-39.  K dalšímu avionickému vybavení F-14 patřil inerciální navigační systém Asn 92 Kainovia II a komunikační systém, který se skládal z UHF rádia ARC-51 (později nahrazen ARC-159).", "section_level": 2}, {"title": "Nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "U.S. Navy.", "content": "Do služby v US Navy letoun vstoupil v červnu 1972 převzetím prvního sériového stroje, kde začal nahrazovat Phantomy.  V září 1974 zahájily letky VF-1 a VF-2 na palubě jaderné letadlové lodě USS Enterprise první osmiměsíční túru s F-14 v západním Pacifiku. Prvními atlantickými letky Tomcatů se staly VF-14 „Tophatters“ a VF-32 „Swordsmen“, které v červnu 1975 na palubě USS John F. Kennedy odpluly do oblasti působnosti americké 6. floty ve Středomoří.  Několik Tomcatů sloužilo v 80. létech u US Navy Fighter Weapons School „Top Gun“ na NAS Miramar.  Z U.S. Navy byl Tomcat vyřazen roku 2006 a nahrazen letouny F/A-18E/F Super Hornet.", "section_level": 2}, {"title": "Incident v zálivu Velká Syrta.", "content": "V srpnu 1981 nařídil Ronald Reagan námořní cvičení \"Freedom of Navigation\" v zálivu Velká Syrta, který Libye považovala za své výsostné vody. Americké F-14 se následně v několika soubojích s libyjskými stíhači utkaly. Cvičení se zúčastnila letadlová loď USS Forrestal se stíhačkami Phantom II a USS Nimitz, která nesla na palubě stroje F-14 Tomcat. 19. srpna 1981, během hlídkového letu u pobřeží Libye, zachytily americké F-14 na svých radarech blížící se dvojici Su-22, která se pokusila sestřelit dvojici letounů F-14A z perutě VF-41 „Black Aces“. Jedno z libyjských letadel vystřelilo na Tomcaty raketu, ta však minula cíl. Piloti F-14 ve složení Cdr. Henry „Hank“ Kleeman a Lt. Dave Venlet, a Lt. Larry Muczynski a Lt. Jim Anderson opětovali střelbu a připsaly zničení obou letounů řízenými střelami AIM-9L. Celý vzdušný souboj trval jen 45 sekund.  24. března 1986 se během operace Prairie Fire dostala do vzájemné konfrontace dvojice F-14A se dvěma libyjskými stroji MiG-25.", "section_level": 2}, {"title": "Válka v Zálivu.", "content": "Od 17. ledna 1991 se americké F-14 zapojily do plnění různých úkolů v rámci operace Pouštní bouře (\"Operation Desert Storm\") v Perském zálivu. Na mise do Kuvajtu a Iráku startovaly z pěti letadlových lodí: USS John F. Kennedy, USS Saratoga, USS America, USS Ranger a USS Theodore Roosevelt. V době, kdy operace Pouštní bouře začínala, byly F-14 jedinými americkými stíhačkami v aktivní službě, které měly za sebou skutečné vzdušné souboje s potvrzenými sestřely nepřátelských letadel. Paradoxně však během války v Zálivu vykonávaly převážně hlídkové lety. Vybaveny zařízením TARPS (Tactical Airborne Reconnaissance Pod) byly Tomcaty vysílány také na průzkumné mise, během nichž vyhledávaly irácké mobilní raketové systémy Scud. Jelikož hlavní roli při potlačování iráckého letectva sehrály stíhačky F-15C, připsaly si F-14 pouze jediný sestřel vzdušného cíle. Šlo o vrtulník Mil Mi-8, který byl zničen střelou AIM-9 Sidewinder 6. února 1991 a jednalo se o poslední vzdušné vítězství Tomcatů ve službách amerického námořnictva. Během celé letecké kampaně ztratilo americké námořnictvo jen jeden stroj F-14A, který byl 21. ledna 1991 sestřelen iráckým systémem S-75 Dvina. Oba piloti se stihli katapultovat, ale jen jednoho z nich americké speciální jednotky zachránili. Druhého zajala irácká armáda a byl vězněn až do konce války.", "section_level": 2}, {"title": "Válka v Kosovu.", "content": "Do ozbrojeného konfliktu v Kosovu, který probíhal mezi silami Jugoslávie a UCK se zapojila v roce 1999 i Severoatlantická aliance. Bombardovací kampaň trvala od 24. března do 11. června 1999 a angažovalo se v ní hlavně americké letectvo. Tomcaty vzlétaly z letadlové lodi USS Theodore Roosevelt a shodily celkem 350 laserem naváděných pum. Stroje F-14 spolu se stíhačkami F/A-18 zničily nebo poškodily 477 taktických cílů a 88 pevných cílů.", "section_level": 2}, {"title": "Operace Trvalá svoboda.", "content": "7. října 2002 vzlétly americké F-14 z letadlové lodi USS Enterprise a stíhačky F/A-18 z letadlové lodi USS Carl Vinson na první bombardovací misi v Afghánistánu. Hlavními cíli byly teroristické základny, zbraně a vozidla, výcvikové tábory a vojenské jednotky Talibanu.", "section_level": 2}, {"title": "Operace Irácká svoboda.", "content": "Na rozdíl od operace Pouštní bouře, kde se Tomcaty zapojily do bojových akcí minimálně, bylo působení F-14 v kampani Irácká svoboda, která probíhala v Iráku o 12 let později, mnohem masivnější. 52 stíhaček F-14D se kromě lokalizování iráckých oddílů a systémů protivzdušné obrany zapojovalo výrazně více do útoků na pozemní cíle. Vedle Super Hornetů, které se zúčastnily bojových akcí poprvé, ničily nepřátelské pozemní cíle 900kg pumami JDAM (GBU-31).", "section_level": 2}, {"title": "Írán.", "content": "V lednu 1974 objednal Írán 30 kusů F-14A (evidenční č. US Navy \"160299\" až \"160328\") pro íránské letectvo (IIAF), v červnu pak následoval kontrakt na dalších 50 Tomcatů (\"160329\" až \"160377\"). Výcvik prvních vybraných osádek IIAF, které před tím létaly na Phantomech, začal v USA v květnu 1974. Prvé dva Tomcaty převzal Írán 14. ledna 1976 včetně moderní výzbroje. V květnu následujícího roku již IIAF disponovalo 12 letouny F-14A. V létě 1977 došlo k prvnímu zásahu F-14A proti sovětskému letounu MiG-25R, které neustále narušovaly Íránský vzdušný prostor. Pilot Tomcatu se dostal do střelecké pozice a zaměřil cíl svými raketami, z diplomatických důvodů však nedostal rozkaz ke střelbě. Dodávky F-14A pro IIAF byly ukončeny v roce 1978 předáním 79. stroje. Poslední Tomcat zůstal v USA, kde sloužil k testům zařízení pro tankování za letu a zbraňových systémů. Po islámské revoluci v roce 1979 již do Íránu nedorazil a byl uskladněn na základně Davis-Monthan. Později byl předán US Navy a počátkem 90. let předán \"Pacific Missile Test Centre\" na kalifornské základně Point Mugu, kde byl v srpnu 2000 vyřazen. Jako první byla na F-14A přezbrojena 82. taktická výcviková peruť IIAF na základně Isfáhán-Chatámí. Následně pak tvořily výzbroj 71., 72. a 73. taktické stíhací perutě na základně Šíráz a 81. perutě dislokované na Isfáhán-Chatámí.  První ztráta Tomcatu (\"160311\") z výzbroje IIAF se odehrála 30. dubna 1977 při výcvikovém letu jihovýchodně od báze Isfahan-Chatámí se smíšenou osádkou íránského pilota a instruktora společnosti Grumman. 15. listopadu 1977 došlo k další havárii 140 km od základny s plně íránskou osádkou (\"160346\"). Po islámské revoluci bylo íránské letectvo přejmenováno na vojenské letectvo islámské republiky Írán (\"Islamic Republic of Iran Air Force\" -IRIAF) a během několika měsíců se stav letuschopných strojů podstatně snížil. Do léta 1980 stav Tomcatů činil pouze několik desítek akceschopných letounů. Dne 22. září 1980 zaútočilo na šest základen IRIAF a čtyři pozemního vojska irácké letectvo, čímž započala osmiletá íránsko-irácká válka, mj. o sporné území v oblasti Chúzistán, ukončená v srpnu 1988. K prvnímu vítězství Tomcatů IRIAF došlo 7. září 1980 sestřelem iráckého vrtulníku Mi-25, tedy několik dní před oficiálním zahájením konfliktu. Další sestřely si na svá konta připsaly osádky F-14A již 25. září zničením dvou strojů MiG-23MS, třetí Tomcaty IRIAF zlikvidovaly 2. října 1980. Do konce roku 1980 podlehly při leteckých soubojích s F-14A další tři irácké stroje MiG-21 (21. a 27. listopadu a 2. prosince). Následující rok otevřely konta sestřelů osádky F-14A sestřelením Su-22M-3 29. ledna, další dvě potvrzená vítězství následovala 21. dubna nad dvojicí letounů MiG-23BN íránského letectva. 25. března 1984 „Perské kočky“, jak se F-14A IRIAF v USA přezdívalo, zničily Tu-22, 6. října 1986 jim za oběť padla dvojice strojů Dassault Mirage F1EQ iráckých vzdušných sil (\"Al Qauwa al Džauwíja al Iráqíja\"). Další dva sestřely nárokovaly osádky Tomcatů 24. února 1987 (MiG-23ML a Mirage F1EQ), třetí pak v tomto roce 24. června (vrtulník S.A.321H). Během roku 1988 nahlásili íránští piloti a operátoři F-14A zničení celkem deseti Mirage F1EQ ve vzdušných soubojích, poslední sestřel pak zaznamenali 19. července 1989 (MiG-21). Naopak iráčtí piloti během celého konfliktu nahlásili celkem 11 vítězství nad Tomcaty protivníka, z toho poslední dva stroje podlehly novým iráckým letounům MiG-29 19. července 1988. 12 F-14A ztratilo IRIAF následkem závady na motorech a přechodu do kritického letového režimu při manévrovém boji.  Po ukončení konfliktu byly zbylé F-14A IRIAF v 90. letech rozděleny do 83. taktické stíhací perutě na základnách Teherán-Mehrabad a Shiraz, 82. taktické stíhací perutě na letištích Bushehr a Isfahan-Chatámí, odkud operovala rovněž 81. peruť.", "section_level": 2}, {"title": "Uživatelé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bývalí uživatelé.", "content": "USA", "section_level": 2}], "src_summary": "Grumman F-14 Tomcat je nadzvukový, dvoumotorový, dvoumístný vojenský letoun s měnitelnou geometrií křídla. Vyvinut byl v rámci programu VFX pro americké námořnictvo, poté co byl zrušen projekt F-111B. F-14 byl první z novějších amerických stíhacích letounů (tzv. \"teen-series\"), které byly navrženy s ohledem na zkušenosti ze vzdušných soubojů s MiGy během války ve Vietnamu.", "tgt_summary": "F-14雄猫式战斗机(Grumman F-14 \"Tomcat\" Fighter)是美国海军曾使用的一款超音速空优及长程拦截用舰载战斗机。为双发喷射机、可变后掠翼与双尾翼、双座配置,由格鲁曼公司承包开发制造,专门负责以航空母舰为中心的舰队防空任务。首架F-14于1970年试飞,1974年正式服役,以取代F-4鬼怪式战机作为美国航空母舰舰队的防卫。F-14在服役后期曾追加低空导航暨夜间红外线标定䇲舱,具备有基本的精确对地攻击能力。F-14在美国海军服役32年后,于2006年9月22日正式退役,由F/A-18E/F超级大黄蜂式打击战斗机所取代。伊朗是唯一获准购买F-14的国家,而且一直操作至今。", "id": 1065247}
{"src_title": "Bezprizornost", "tgt_title": "流浪儿", "src_document": [{"title": "Původ slova.", "content": "Slovo bylo do češtiny převzato z ruštiny (бес = bez, призор = dohled, dozor). Do češtiny slovo „bezprizorný“ zavedl novinář a překladatel z ruštiny Vincenc Červinka.  ASCS, SSČ a SSJČ jej uvádějí ve dvou variantách, variantu bezprizorný uvádějí jako první, SSJČ označuje variantu bezprizorní jako řidší. Český etymologický slovník Jiřího Rejzka uvádí jako základní variantu tvar bezprizorní a ve výkladu zmiňuje „dříve častěji bezprizorný“.  V přeneseném smyslu se užívá například pro opuštěná domácí zvířata, bezdomovce či uprchlíky, software či weby, území a stavby, zavazadla, myšlenky, projekty atd.  Ministerstvo financí v oficiální zprávě psalo v roce 2017 o bezprizorních nemovitostech („Zjistili jsme, že desítky tisíc nemovitostí jsou zapsány na neexistující státní subjekty nebo subjekty v konkurzu či likvidaci. Tento nepřijatelný stav jsme začali okamžitě řešit. Ve velmi krátkém čase jsme dokázali snížit počet bezprizorních nemovitostí o více než 26 procent a počet bezprizorních subjektů klesl dokonce o třetinu (...),“ řekla generální ředitelka ÚZSVM Kateřina Arajmu.“) a bezprizorních subjektech („Podařilo se snížit počet bezprizorních subjektů z 1381 na 920, tj. o 461 subjektů (33,3%). Z toho: subjekty zaniklé a nedohledané sníženy z 1 287 na 847, tj. o 440 (34,2 %), subjekty v likvidaci a konkurzu sníženy z 94 na 73, tj. o 21 (22,3 %).“)  Slovo mnohdy dostává širší společenský a psychologický kontext, jako výraz pro společenskou a hodnotovou odcizenost a nezakotvenost:  „Navzdory rafinovaným společenským vazbám zůstáváme bezprizorní. (...) Bezprizorní lidé jsou poznamenáni poznáním, že všechno kolem nich je provizorní. (...) Bezprizorní lidé hledají i jiné formy sounáležitosti. Například v nákupech, nebo třeba v cestování, v souznění s přírodou, v mudrosloví, ve fundamentalismu, v nacionalismu, ve velkých osobních výkonech, ve virtuální realitě, v hrách nebo v drogách. (...) Pochopit hloubku současné bezprizornosti znamená pochopit současné duševní obtíže moderního člověka. “  Václav Cílek pod titulkem bezprizornosti popisuje „individualismus, tedy nevyváženou péči o sebe samotného bez většího ohledu na okolí“ a trend krátkodobých a částečných pracovních úvazků, „nestandardního pracovního zařazení“, který považuje spolu s erozí dosavadních systémů sociální péče za charakteristiku čtvrté průmyslové revoluce (4IR).", "section_level": 1}, {"title": "Dětská bezprizornost.", "content": "„Děti ulice“, které ztratily rodiče a domov, žijí v různých úkrytech a živí se žebráním nebo drobnými krádežemi, se ve větších lidských společnostech vyskytovaly vždycky, zejména ve městech. Jejich počet prudce vzrůstá po válkách a velkých revolucích, ale také v obdobích krize. V moderních masových společnostech, kde se uvolnily širší příbuzenské vztahy, nemá dítě často nikoho, kdo by se o ně mohl postarat. Po jisté době \"bezprizorného\" života, kdy se děti musí živit například kapsářstvím, se navíc musí naučit skrývat a vyhýbat se dospělým lidem vůbec. Bezprizorné děti často tvoří menší gangy, podílejí se na prostituci, prodeji drog a podobně.  Nejstarší zmínky o tlupách „dětí ulice“ jsou z pozdně římské doby, v pamětech a románech se o potulném životě dětí lze dočíst zejména po válkách. V 19. století popisoval jejich osudy například Charles Dickens (\"Oliver Twist\") nebo Victor Hugo (\"Bídníci\"). Počet osamělých dětí po ruské revoluci dosahoval počtu 2 až 7 milionů a tím se stal předmětem veřejné diskuse a pozornosti. Dnes žije po světě podle velmi neurčitých odhadů UNESCO asi 100 milionů dětí na ulicích a ve slumech, zejména v Indii, v Brazílii a v afrických zemích. V USA se počet dětí ulice odhaduje na 1,3 milionu, v Německu na 20 tisíc.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bezprizornost je situace, kterou vyjadřuje adjektivum bezprizorný, též bezprizorní (z rus. беспризорный, bez dohledu), znamenající ve zpodstatnělém použití původně dítě, které žije bez rodičů a rodiny jako bezdomovec, obvykle ve velkých městech. V přeneseném smyslu se v češtině toto adjektivum používá i pro jiné osoby a věci, o něž se nikdo nestará.", "tgt_summary": "街童,泛指无家可归的儿童,是社会中的弱势群体,需要社会关怀。他们大部分以行乞、拾荒、卖东西,甚至偷窃为生,由于经常周围环境脏乱(比如有的流浪儿童安身在垃圾场),感染疾病的机会极高。缺少受教育的机会。有些会沦为童党或雏妓,甚至因感染疾病或受伤失救而死亡。", "id": 486128}
{"src_title": "Tenisový rozhodčí", "tgt_title": "網球賽事委員會", "src_document": [{"title": "Rozhodčí.", "content": "K výkonu tenisového rozhodčího je třeba získání licence.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní rozhodčí.", "content": "Hlavní rozhodčí (angl. \"chair umpire\") řídí zápas, počítá stav, uděluje napomenutí hráčům a má právo měnit rozhodnutí rozhodčích nižší úrovně (čárových). Je konečnou autoritou v rozhodnutí o faktických otázkách. Hlavním cílem je plynulý průběh hry. Vede protokol o utkání. Sedí na vyvýšené stolici v češtině také nazývané „umpire“, ačkoli v angličtině slovo označuje jen „rozhodčího“. Stolice či židle rozhodčího se v angličtině nazývá „umpire’s chair“.", "section_level": 2}, {"title": "Čárový rozhodčí.", "content": "Čárový rozhodčí (angl. \"line umpire\") pomáhá hlavnímu při kontrole správnosti dopadu míče „do“ nebo „mimo“ tenisový dvorec. Stojí při okraji plochy tenisového dvorce ve směru probíhající čáry kurtu. Pro případ, že hlavní rozhodčí neslyší jeho výrok („aut“), gestikuluje pohyby ruky - připažení obou rukou směrem dolů je dobrý míč, upažení jedné ruky směrem ven z kurtu je míč mimo kurt. Čárový rozhodčí stojící na úrovni základní čáry dvorce kontroluje správné postavení tenisty při podání a signalizuje přešlap, tzv. chybu nohou.  Existoval i síťový rozhodčí, který oznamoval dotyk míče sítě při podání. Jeho funkci nahradil elektronický snímač kontrolovaný hlavním rozhodčím.  Pro úplný stav je třeba dvorec obsadit 10 čárovými rozhodčími, 9 rozhoduje na čarách a 1 je síťový.", "section_level": 2}, {"title": "Vrchní rozhodčí.", "content": "Vrchní rozhodčí (angl. \"referee\") má v gesci dodržování tenisových pravidel a soutěžního řádu dané soutěže (turnaje). Má právo rozhodnout všechny sporné momenty vyplývající z pravidel, rozhoduje o způsobilosti dvorce a míčů, o přerušení či ukončení zápasu pro tmu nebo z jiných důvodů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tenisový rozhodčí je jeden z účastníků tenisového utkání. Technickou funkcí rozhodčího je řízení soutěže, turnaje či daného zápasu. Jednání vychází z platných norem, pravidel tenisu, soutěžního řádu a rozpisu soutěže, které jednoznačně definují podmínky hry a její regulérní průběh.", "tgt_summary": "在网球比赛中,需要一个官方的组织机构,根据国际网球联合会的规章制度来组织一项赛事,同时包括给球员提供各种其他的服务。这个官方的机构或赛事的主办单位被称为网球赛事委员会。", "id": 729252}
{"src_title": "Bitva v Azanulbizaru", "tgt_title": "阿薩努比薩之戰", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "Trpaslíci nesnesli potupu Durinova dědice Thróra, který byl v roce 2790 zabit skřety před branami Morie. Thrórův syn Thráin shromáždil většinu trpaslíků a vydal se pomstít vrahovi svého otce Azogovi. Mezi roky 2793-2799 dochází mezi skřety a trpaslíky k válce, ve které je většina skřetů pobita. Přeživší se stahují za svým pánem Azogem do Morie. Trpaslíci, kteří se kromě pomsty chtěli zároveň navrátit do sídla svých otců, na východní bránu Khazad-dûm zaútočí.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "Trpasličí vojsko postoupilo údolím až k bráně, kde na ně již čekala obrovská skřetí armáda. Z počátku měli stvůry z Morie převahu, protože útočili z výšky. Ani počasí trpaslíkům nepřálo, byl chladný zimní den a slunce (které morijští skřeti nenávidí a ubírá jim sílu) nebylo vidět. Skřetům se podařilo zatlačit Naugrim vedené Tháinem do nedalekého lesa. Tehdy padli Thráinův syn Frérin, Balinův otec Fundin a mnozí další. Thráin a jeho druhý syn Thorin byli raněni. Thorin prý v boji ztratil svůj štít, proto sekyrou utnul dubovou větev, které poté používal místo štítu ke krytí. Právě díky této události získal své přízvisko \"Pavéza (v originále Oaken Shield)\".Bitva pokračovala se střídavým úspěchem. Zlom přišel až s příchodem oddílů ze Železných hor, které vedl Thráinův bratranec Náin. Ti přišli do boje později a svěží a tak se jim podařilo s pokřikem \"Azog! Azog!\" probít až k prahu Morie. Tehdy vyšel z brány Azog v čele své osobní stráže a pustil se do boje s Náinem. V tu chvíli byl však Náin už unaven bitvou, zatímco Azog byl dosud svěží. Ten proto nakonec v souboji zvítězil a seknutím do kovového límce na krku Náinovi zlomil vaz. Náhle však zpozoroval, že všichni skřeti prchají a bitva je rozhodnuta. Pokusil se utéct zpět za bránu, byl však dostihnut a zabit Náinovým mladičkým synem Dáinem.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Ač bitva dopadla vítězně pro trpaslíky, ani jedna z bojujících stran na ni nevzpomíná v dobrém.  Skřeti byli poraženi a Mlžné hory od nich byly na dlouhou dobu očištěny. Většina přeživších prchla na jih. Usídlili se v Bílých horách na hranici mezi Gondorem a Rohanem. Když se počet skřetů rozrostl, začali pro Rohan představovat vážné nebezpečí a ze zálohy zabili Waldu, dvanáctého krále Rohanu. Teprve Waldův syn Folca se skřety v Bílých horách definitivně skoncoval.  Trpaslíci i přes vítězství po bitvě truchlili. Prý stěží polovina všech bojovníků byla schopna po bitvě opustit bojiště. Thráin, který byl v boji zraněn na noze a přišel o jedno oko, nabádal trpaslíky, aby s ním pokračovali do hlubin Morie. Většina přeživších však odmítala. Dáin, který jediný pohlédnul za bránu, připomenul dosud neporaženého balroga. Trpaslíci nemohli pohřbít všechny své padlé, jelikož pohřbívají zásedně do kamenných hrobů a takové práce by trvaly několik let. Proto se navzdory svým zvyklostem rozhodli padlé spálit. Bylo jim to proti mysli, ale všichni trpaslíci padlí v Azanulbizaru byli pro své potomky známí jako \"spálení trpaslíci\" a byli navždy ctěni. Les, který skáceli, aby mohli spálit těla svých padlých, již nikdy nevyrostl a kouř z pohřebních hranic byl vidět i v Lothlórienu. Každý trpaslík si také nesl domů těžký vak se zbraněmi a zbrojí padlých, aby tam nezůstaly napospas zbylým skřetům. Právě v této bitvě si Dáin získal nehynoucí slávu za svůj hrdinský čin proti Azogovi, protože mu tehdy bylo jen 32 let, takže byl podle počítání trpaslíků ještě klouček. Svou statečností se proslavil také Thráinův syn Thorin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva v Azanulbizaru, kterou elfové nazývají bitva v Nanduhirionu, byla rozhodujícím střetnutím ve válce mezi trpaslíky a skřety ve Středozemi, fiktivním světě J.R.R. Tolkiena. Byla svedena roku 2799 Třetího věku v údolí Azanulbizar (elfsky Nanduhirion, Obecnou řečí Rmutný dol). Trpaslíci se i přes vítězství neodvážili vstoupit do Morie, v které navíc nadále sídlil balrog, zvaný Durinova zhouba.", "tgt_summary": "在英国作家托尔金的奇幻小说里,阿萨努比萨之战(英语:Battle of Azanulbizar)是中土大陆矮人与半兽人之间的一场惨烈战役,发生于第三纪元2799年的迷雾山脉脚下摩瑞亚东门之前。在精灵语中称之为南都西理安之战。", "id": 74860}
{"src_title": "Imerina", "tgt_title": "伊默里纳王国", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky Imeriny.", "content": "Počátky Imeriny jsou datovány okolo 13. století. Ústní tradice vypráví o třech panovnících ve 13. století následovaných dalšími sedmi možná až 11 panovníky. Jako poslední z nich je Uváděno jméno královny Rafohy a její dcery Rangrity – která dala království jméno známe dodnes IMERINA. Syn Rangrity, Andriamanelo byl vládcem království v letech 1540–1575. Zavedl v zemi mnoho změn. Imerina byla stále pouze maličká říše ale díky zavedení správních institucí začínala připomínat organizací společnosti skutečný stát.", "section_level": 2}, {"title": "Imerina za vlády Ralamba.", "content": "Dalším panovníkem byl syn Ralambo, který vládl v letech 1575–1610. Za jeho vlády došlo k rozšíření území Imeriny a jejímu uznání okolními národy. Nejen politické aktivity ho proslavily. Měl velký vliv na sociální a hospodářský rozvoj země. Říká se, že byl prvním \"Malgašem\", který jedl hovězí maso. Zda je to pravda není prokazatelné, ale důležité je, že za jeho vlády zavedl chov zebu, který byl do té doby neznámy. Změnil také hierarchické uspořádání systému moci. Král byl absolutní autoritou, která byla podporována a ospravedlňována posvátností tohoto úřadu. Posvátnost krále byla umocňována vysvěcením královského talismanu \"sampy\" a řadou dalších rituálů. Nejznámější rituál – \"Fandroana\" symbolická posvátná koupel panovníka, která se konala každý Nový rok Ralambo měl podle legendy dva syny a za nastupujícího vládce zvolil Andrianjaka protože jeho druhy syn Andriantompokoindrindra podle zdrojů byl posedlý hrou kterou vymyslel, \"fanorona\"", "section_level": 2}, {"title": "Fanorona.", "content": "Fanorona je poměrně složitá, propracovaná desková hra, připomínající dámu) nebo čínské go. Hraje se na speciální šachovnicí s černými a bílými kameny, jichž má každý hráč na počátku hry k dospozici 22. Fanorona se brzy rozšířila i mimo dvorské prostředí a změnila se v národní malgašskou zábavu. Také se prý užívala jako rozhodovací nástroj při některých soudních přích, jako metoda ordálu, běžnější však byl ordál jedem.", "section_level": 3}, {"title": "17. století Velké království a jeho rozpad.", "content": "Andrianjaka vládl v letech 1610-1630, za jeho vlády se znovu změnily hranice. Dalším přínosem za jeho panování bylo zintenzivnění pěstování rýže a vybudování množství zavlažovacích kanálů. Jako první z panovníku si za své královské sídlo zvolil Antananarivo, které bylo od té doby hlavním městem Imeriny(později celého Madagaskaru). Také docházelo k řemeslné specializaci – kovářské, hrnčířské dílny.  Po Andrianjakovi převzal vládu jeho syn Andriantsitakandriana a pak i jeho vnuk Andriantsimitoviaminandriandehibe. Následoval Andriamasinavalona, který se zapsal do dějin, zorganizoval největší a nejvlivnější rodové klany do 4 hlavních skupin. – Avaradrano, Marovatana, Ambodirano a Vakinisisaony.  Každý z těchto klanů dostal do správy 1⁄4 země a do jejího čela dosadil jednoho ze svých synů Po jeho smrti se však toto uspořádání rozpadlo a i samotné království se rozdělilo do 4 samostatných částí. 3 ze 4 území neodolaly nájezdům okolních národů zejména pak Sakalavům z Boiny. Pouze severní teritorium s hl. městem Ambohimanga zůstalo suverénní, a dokonce dokázalo rozšiřovat své území.", "section_level": 2}, {"title": "Znovusjednocení Imeriny.", "content": "Převratné změny přinesla vláda Andrianampoinimerina, který začal vládnout v roce 1783. Stal se nejvýznamnější osobou madagaskarských dějin. Pro Malgaše je něco jako „otec vlasti“. Za jeho vlády byla znovu sjednocena Imerina v původních hranicích před rozpadem na 4 samostatné celky. Během několika let pak bylo území nadále rozšiřováno. Pod nadvládu Imeriny se dostali i jiné mocné země např. Betsileů a Sakalavů. Tito dva se stávají vazalskými zeměmi, mohou si podržet své panovníky a jinak jsou v moci Imeriny Za vlády Andrianampoinimerina je nadále umocňován absolutistický statut panovníka ale také zavádí demokratické principy – kabary. Byla také zřízena rada se 70 členy, kde byly zastoupeny všechny třídní společnosti. Tato rada fungovala při rozhodování ohledně právních věcí a státních financí. Pozměnil a upravil také zákony. Byl ustanoven trestní zákoník, kontroloval pozemkovou reformu a usiloval o půdu pro každou rodinu, aby byla schopna odvádět daně či část výnosu rýže. Zemřel v roce 1810 a ze svých 24 dětí určil svým následovatelem Radamu.", "section_level": 2}, {"title": "Kabary.", "content": "Veřejná shromáždění, na nichž král předloží své plány a úmysly a od svých poddaných očekává, že se k nim vyjádří. Tyto KABARY se vyvíjely a v pozdější době se stávají vysoce vyvinutým řečnickým uměním využívaným ke speciálním příležitostem.", "section_level": 3}, {"title": "Otevření Imeriny světu.", "content": "Radama zdědil po otci nejen velkolepé království ale i velké ambice. Což potvrdil když vyslovil myšlenku „\"ny riaka no valamparihiko,“ – „hranicí mých rýžovišť je moře“.\" Poprvé co byla vyslovena myšlenka na sjednocení celého ostrova. Radamuv nejvýznamnější počin bylo otevření Imerinského království okolnímu světu. Což přineslo neomezenou možnost přistěhovalcům z Evropy. Důsledky byly obrovské nejen kulturní ale také změna obživy, příchod vyspělého průmyslu (cihelny, manufaktury).", "section_level": 2}, {"title": "Návrat k tradičním hodnotám.", "content": "Ve 35 letech Radama zemřel a na trůn se dostala jeho sestřenice Ranavalona. Vládla po dobu třiceti tří let a její panování bylo ve znamení návratu k tradičním hodnotám. Byla odpůrkyní křesťanství a Evropy jako celku. Bála se ztráty nezávislosti Imeriny zavedla politiku izolacionalizmu. Ovšem rozloha Imeriny se neustále zvětšovala, země byla rozprostřena téměř po celém ostrově pouze oblasti na jihu zůstávaly samostatné.", "section_level": 2}, {"title": "Francouzská expanze.", "content": "Po smrti Ranavalony I. nastoupil na trůn neschopný Radama II., který však byl už roku 1863 sesazen a popraven. Královnou se stala jeho vdova Rasoherina a po ní nastoupila roku 1868 na trůn Ranavalona II. Ta roku 1869 konvertovala ke křesťanství a za její vlády proběhla rozsáhlá christianizační kampaň. Královna a její rádce Rainilaiarivony, který se stal i jejím manželem (nemohl se však kvůli nízkému původu stát králem), se politicky orientovali na Velkou Británii. To nebylo po chuti Francii a důsledkem byla francouzská expanze, ústící ve snahu připojit ostrov k Francii jako kolonii. V Imerině proběhlo v této době mnoho rozsáhlých nepokojů, čímž byla oslabena královská moc. Po smrti královny Ranavalony II. na trůn nastoupila její stejnojmenná dcera, ale hlavní vliv v království měl Rainilaiarivony. V roce 1895 vtrhli Francouzi do hlavního města a 30. září královnu sesadili. Rainilaiarivony byl zatčen, odsouzen a uvězněn v Alžírsku, kde zanedlouho zemřel. Francouzská nadvláda nad ostrovem trvala až do roku 1960, kdy Madagaskar znovu získal nezávislost.", "section_level": 2}], "src_summary": "Imerina je území ve středu ostrova Madagaskar. Počátky imerinského království jsou datovány do 13. století a trvají až do francouzské nadvlády v 19. století. Po jejím ukončení se celý ostrov Madagaskar stal samostatný. V současné době je Imerina jednou z mnoha oblastí tohoto ostrova.", "tgt_summary": "伊默里纳王国(Merina Kingdom或Kingdom of Madagascar,1540–1897年官方名称为Kingdom of Imerina)又称莫里纳王国、梅里纳王国、马达加斯加王国(于19世纪初统一马达加斯加岛后成立),是马达加斯加岛上的一个古国由居住在岛中部伊默里纳高原的梅里纳人建立。14世纪初形成。16世纪统治著岛中部的广大地区。建都城于塔那那利佛。安德里亚南普伊奈梅里纳(Andrianampoinimerina,1787–1810年在位)及其子拉达马一世(Radama I,1810-1828年在位)时,进行了一系列政治及军事改革,基本统一了马达加斯加岛。19世纪遭到英、法的入侵,最终被法国所灭。", "id": 354010}
{"src_title": "Vlajka Federativních států Mikronésie", "tgt_title": "密克罗尼西亚联邦国旗", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ostrovy Karolíny, v současnosti politicky rozdělené na Federativní státy Mikronésie a Palau, byly osídleny již před 3000 lety. 1. října 1525 byly objeveny portugalským kapitánem Diegem da Rochou, který je pojmenoval \"Islas Sequeira\". 1. ledna 1528 je znovuobjevil španělský mořeplavec Álvaro de Saavedra Céron. Roku 1686 byly ostrovy prohlášeny španělským územím a pojmenovány \"Islas Las Carolinas\". Prvními vlajkami, pravidelně vyvěšovanými na souostroví byly od roku 1874, kdy začalo osidlováni Karolín, vlajky španělské.  V roce 1899 Španělé prodali souostroví Německu, které je 18. července administrativně připojilo ke své kolonii Německá Nová Guinea. Na Karolínách se v této souvislosti začaly užívat vlajky císařství. Kolem roku 1912 začalo Německo uvažovat, podle britského vzoru, o jednotném vzoru vlajek pro své kolonie (a to i pro Novou Guineu). V roce 1914 byly návrhy vlajek vytvořeny, schváleny, ale po vypuknutí 1. světové války nebyly nikdy zavedeny.  7. října 1914 byly ostrovy obsazeny Japonským císařstvím a začaly se užívat japonské vlajky. 17. prosince byly Karoliny prohlášeny Společností národů za Mandátní území Tichomořské ostrovy pod správou Japonska. Ostrovy byly zároveň přejmenovány na \"Ostrovy jižních moří\". Roku 1935 byly prohlášeny za \"nedílnou součást Japonského císařství\".  Za II. světové války byly ostrovy obsazeny Spojenými státy americkými a oficiální vlajkou se stala vlajka USA, tehdy s osmačtyřiceti hvězdami. Později byly přidány další.  18. července 1947 byl formálně zrušen japonský mandát a ostrovy byly Organizací spojených národů začleněny do Poručenského území Tichomořských ostrovů. Od 20. října 1947 se spolu s vlajkou USA začala vyvěšovat i vlajka OSN.  3. října 1962 byla neoficiálně zavedena vlajka Poručenského území Tichomořských ostrovů. Vítězem soutěže byl Gonzalo Santos z ostrova Saipan. Vlajka byla tvořena světle modrým listem o poměru 10:19 (vliv vlajky USA). Na listu bylo do kruhu umístěno šest bílých pěticípých hvězd, tak aby jeden cíp směřoval od středu pomyslné kružnice s hvězdami. Šest hvězd symbolizovalo správní oblasti: Mariánské ostrovy, Marshallovy ostrovy, Palauské ostrovy, Yap, Truk a Ponape. Modrá barva symbolizovala Tichý oceán, bílá mír mezi různýmy národy na ostrovech. Vlajky byla poprvé vztyčena 24. října 1962. S účinností od 19. srpna 1965 byla tato vlajka přijata mikronéským kongresem (po schválení Vysokým komisařem Poručenského území Tichomořských ostrovů) jako oficiální vlajka. Vyvěšovala se však pouze společně s vlajkami USA a OSN.  1. dubna 1976 se od Poručenského území odtrhly Severní Mariany. Vlajka změněna nebyla, protože 1. ledna 1977 se od správní oblasti Ponape vyčlenila oblast Kusaie (či Kosrae) a počet hvězd na vlajce mohl být zachován. 12. července 1978 Spojené státy uspořádaly referendum o vzniku Federativních států Mikronésie. Obyvatelé Marshallových ostrovů a Palau federaci odmítlo a později (1986 a 1994) vyhlásily nezávislost.  Federativní státy Mikronésie vyhlásily nezávislost jednostranně 1. října 1979. Tento krok ale nenabyl právní síly, protože poručenský status OSN nebyl zrušen. Státní vlajka však byla přijata již 30. listopadu 1978 a je platná dodnes. Poprvé zavlála tato vlajka v den jejího přijetí v městě Kolonia na ostrově Ponape. Teprve 3. listopadu 1986 podepsali zástupci federace smlouvu s USA o volném přidružení a až 22. prosince 1990 schválila Rada bezpečnosti OSN zrušení poručenského statusu a země získala definitivně nezávislost.", "section_level": 1}, {"title": "Vlajky federativních států.", "content": "Federativní státy Mikronésie jsou federativní republikou skládající se ze čtyř spolkových států: Yap, Chuuk (do roku 1990 Truk), Pohnpei (do listopadu 1984 \"Ponape\") a Kosrae.  Vlajka státu Chuuk, jejímž autorem je Ophin Reselap, byla zavedena 3. října 1979. Tvoří ji modrý list o poměru 10:19, s uprostřed umístěnou siluetou kokosové palmy, kterou obklopuje kruh čtyřiceti bílých, pěticípých hvězd. Počet hvězd představuje počet municipalit (asi do roku 1993 jich bylo 38). Modrá barva symbolizuje Tichý oceán a mír, palma přírodní zdroje a výrobu kopry, hlavní součást obživy ostrovanů. Zobrazena je vlajka s 38 hvězdami. Vlajka státu Kosrae, jejímž autorem je Nena T. Lonno, byla zavedena 30. července 1981. Světle modrý list o poměru 37:70 obsahuje tradiční kámen na drcení plodů, nad nímž jsou čtyři bílé, pěticípé hvězdy (1 - 2 - 1) obklopené dvěma stylizovanými olivovými větvičkami. Modrá barva symbolizuje Tichý oceán, kámen představuje místní kulturu a zvyky, vědění a prosperitu ostrova v minulosti i v budoucnosti a hvězdy počet ostrovních municipalit. Olivové ratolesti jsou tradiční symboly míru, jednoty lidu a státu.  Vlajka státu Pohnpei, jejímž autorem je Rosendo Alex, byla zavedena v prosinci roku 1977. Od roku 1992 ji tvoří modrý list o poměru 1:2 (některé zdroje uvádějí poměr 2:3), s polovinou kokosového ořechu (v přirozených barvách), nad nímž je v kruhu 11 bílých, pěticípých hvězd. Kolem jsou dvě ratolesti kokosové palmy s bílým okrajem. Polovina ořechu symbolizuje domorodé, obřadní nádoby \"sakau\" (z kterého je vyrobena), palmové ratolesti připomínají ratolesti míru z vlajky OSN a připomínají význam palem pro hospodářství ostrovů. Do roku 1992 byl odstín listu (do té doby s poměrem 2:3) modré světlejší, počet hvězd v kruhu byl šest (připomínal počet největších ostrovů tehdejší správní oblasti Poručenského území Tichomořské ostrovy). Vzhled palmových ratolestí byl jiný.  Vlajka státu Yap, jejímž autorem je John Gilinung, byla zavedena 30. května 1980 a poprvé vztyčena 1. března 1981. Tvoří ji modrý (královská modř) list o poměru 37:70, v praxi se používá poměr 3:5. Uprostřed listu dvě bílé, soustředné kružnice, připomínající tradiční kamenná platidla \"rai\", bílá, pěticípá hvězda a bílá stylizovaná silueta kánoe s plachtou a tyčí se stabilizačním plovákem. Hvězda symbolizuje odvahu dosáhnout vytyčeného cíle, kánoe tradiční způsob dopravy a cestu ke všeobecné kultivovanosti a vzdělanosti. Kružnice představují jednotu státu a lidu.  Státy se dále dělí na municipality které (v některých případech) užívají své vlajky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Federativních států Mikronésie je tvořena světle modrým listem o poměru stran 10:19 (podle vlajky USA), v němž se nacházejí čtyři bílé pěticípé hvězdy, umístěnými v rozích pomyslného, na vrchol postaveného čtverce, jejichž jeden cíp směřuje vždy od středu vlajky. Průměr hvězd je roven pětině šířky listu.", "tgt_summary": "密克罗尼西亚联邦国旗启用于1978年11月30日。蓝底,代表太平洋,四颗白色五角星代表了四个岛群,即雅浦(Yap)、楚克(Chuuk)、波纳佩(Pohnpei)和科斯雷(Kosrae)。", "id": 48894}
{"src_title": "Alenia G.222", "tgt_title": "G.222運輸機", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Projekt vznikl na jaře 1963 na základě požadavku NATO na taktické transportní letadlo s vlastnostmi STOL (zkrácený vzlet a přistání). Projektem se zabývala italská firma Fiat, která navrhla řadu neobvyklých konstrukčních řešení. Nejkonvenčnejší z těchto návrhů zaujal italské ozbrojené síly a ty v roce 1968 objednaly dva prototypy \"G.222\" bez přetlakové kabiny a nákladního prostoru. První z těchto prototypů poprvé vzlétl 18. července 1970, druhý následoval o rok později. Verze s přetlakovým trupem mají vynikající vzletové vlastnosti s krátkou vzletovou dráhou a jsou schopny operovat z travnatých a nezpevněných ploch. Letadlo má v zadní části trupu umístěna nákladová vrata a integrovanou nakládací rampu. Výška stroje je na zemi nastavitelná pro lepší manipulační vlastnosti při nakládání nebo vykládání.  Italskému letectvu dodala společnost Aeritalia, vzniklá sloučením společností FIAT, Aerfer a Salmoiraghi Aerospace, jeden stroj G.222VS pro vedení radioelektronického boje. Versione Speciale má anténní systémy v oválném krytu nad SOP a pod přídí. Uvnitř trupu je počítačové zařízení pro zjišťování, zaznamenávání a vyhodnocování zjištěných údajů. Osádku tvoří navíc až 10 operátorů.  Verze G.222RM byla určena ke kalibraci pozemních letištních systémů z letové hladiny 3000, nebo 7000 m.  Protipožární verze byla označena G.222SAMA (Sistema Aeroportato Modulare Antincendio). Modulární paletizovaný protipožární systém lze namontovat bez úprav na kterýkoliv letoun tohoto typu. Vyvinula jej americká firma Food Machinery Corporation ze San José v Kalifornii. Alternativně lze místo hasicí směsi rozstřikovat chemikálie při ošetřování plodin.  Letoun verze Aeritalia G.222T objednalo libyjské letectvo, kterému USA odmítly prodat pohonné jednotky General Electric, byť vyrobené v licenci společnosti FIAT. Do draku letounu proto byla instalována dvojice motorů Rolls-Royce Tyne RTy.20 Mk.801 o výkonu po 3624 kW. Vzlet prvního exempláře proběhl 13. května 1980 a Libye následně odebrala dvacet kusů.  V konečném důsledku byla do jeho výroby zapojena většina italských leteckých firem, přičemž od roku 1990 jeho výroba spadá pod konsorcium firem Alenia Aeronautica.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "První sériový stroj poprvé vzlétl koncem roku 1975 a dodávky tohoto letadla začaly v roce 1976, přičemž první objednané letadlo bylo dodáno do Dubaje, čtyři stroje odebrala Argentina a dva Somálsko. Velikost objednávky italským letectvem zahrnovala 46 ks v různých verzích, a dalších 5 si objednalo italské ministerstvo civilní obrany.  G.222 používá také Thajsko, kde byly zařazeny k 603. peruti 6. křídla RTAF a Fuerza Aerea Venezuela.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aeritalia G.222 (dříve Fiat Aviazione, dnes Alenia) je dvoumotorový střední transportní letoun se schopnostmi STOL. Původně byl vyvinut pro požadavky NATO, ale nakonec ho do služby (jediná z NATO) zařadila pouze Itálie. USA zakoupily pár kusů letounů G.222 a označily je C-27A Spartan. Zatímco C-27J Spartan je modernější letoun s motory a přístroji shodnými s letounem C-130J Super Hercules.", "tgt_summary": "Alenia的G.222为一种中型短场起降军用运输机。原本是为满足北约的要求而研发,但最初只有意大利一个北约成员国采用此机。但是该机架构在1990年代与美国厂商合作改良,成为C-27J斯巴达人运输机,并得到国际市场的青睐。", "id": 1144560}
{"src_title": "Juliána Nizozemská", "tgt_title": "朱丽安娜女王", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Juliana byla jediná dcera královny Vilemíny a jejího manžela knížete Heinricha zu Mecklenburg. Panovala v Holandsku od abdikace své matky 4. září 1948 do vlastního odstoupení z trůnu v den svých narozenin 30. dubna 1980 (tento den, zvaný Dnem Královny – \"Koninginnendag\", se stal státním svátkem a dodnes je každoročně oslavován).  Matka budoucí nizozemské královny dělala vše pro to, aby její jediná dcera neměla podobný smutný osud jako ona a aby se mohla bavit a vyrůstat s dětmi svého věku. Následnice trůnu byla vychovávána v prostotě, v občanském prostředí, protože však nizozemská ústava předpokládala, že při dosažení osmnácti let věku bude připravena k převzetí trůnu, byla její výchova více akcelerována, nežli u jiných dětí. Dva dny po osmnáctých narozeninách uvedla matka mladou ženu do \"“Raad van State” (Státní rady)\". V tomtéž roce začala studovat na Univerzitě v Leidenu sociologii, ekonomii, základy práva, religionistiku, během studií se účastnila i přednášek o kultuře Surinamu a Antil, mezinárodních vztazích, mezinárodním právu, historii. Studovala privátně i základy islámu, náboženství praktikovaného v mnoha nizozemských koloniích. Získala titul doktora politických věd a velmi odpovědně se připravovala na svou budoucí roli královny.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "V souladu se zaběhnutými zvyky královna Vilemína začala hledat pro Julianu vhodného ženicha. V roce 1936 při příležitosti zimních olympijských her v Garmisch-Partenkirchenu poznala Juliana knížete Bernarda van Lippe-Biesterfeld; její volba byla matkou akceptována a královský rod Orange-Nassau i celý nizozemský národ svatbu princezny a knížete Bernarda von Lippe-Biesterfeld (7. ledna 1937 – ve výroční den svatby Julianiných prarodičů, krále Viléma III. Holandského a královny Emmy de Waldeck and Pyrmont, padesát osm let předtím) se vzrušením přivítal. Všude se objevily oranžové stuhy, ulice a náměstí Haagu byly ozdobeny osvětlenými sloupy. Kníže Bernard byl atraktivní mladý muž a třebaže nebyl playboy, byl osobou dynamického netradičního životního stylu; princezna Juliana se do něho zamilovala hluboce a její láska trvala celý život, přetrvavši odloučení během druhé světové války stejně jako občasné neshody či mimomanželské vztahy a veřejně známé nelegitimní potomky knížete.  Z manželství vzešly čtyři dcery:", "section_level": 1}, {"title": "Panování.", "content": "V roce 1948 královna Vilemína ve prospěch dcery abdikovala. Nová královna se odstěhovala z ponurého královského paláce v Haagu, aby vedla na venkově spokojený život s knížetem Bernardem a svými čtyřmi dcerami. Ještě před nástupem na trůn musela během několika týdnů na podzim roku 1947 a poté ještě 1948 zastupovat svou matku jako regentka z důvodu její nemoci, během níž nebyla schopná vykonávat panovnické povinnosti.  Nizozemci měli Julianu nesmírně rádi, jejím trůnem však v roce 1956 otřásl případ negramotné léčitelky Greet Hofmans, ve kterou Juliana vkládala naději na vyléčení své nejmladší dcery z hrozící slepoty. Hofmansová postupně získala na královnu velký vliv (někdy bývá dokonce přirovnávána k Rasputinovi a jeho vlivu na carevnu Alexandru) a začala se dokonce pokoušet ovlivňovat politické dění ve státě, což vyvolalo velké pobouření a odpor. Juliana uvažovala o abdikaci, nakonec však zůstala na trůně, Hofmansová ovšem musela odejít.", "section_level": 1}, {"title": "Abdikace.", "content": "Po třiceti dvou letech panování královna Juliana – podobně jako její matka – abdikovala ve prospěch dcery. Své rozhodnutí ohlásila 31. ledna roku 1980 prostřednictvím televize: \"\"Nebylo by ode mne rozumné další vykonávání mé funkce, když dříve nebo později se síly člověka začínají vyčerpávat a nemohu dělat svou práci tak jako dříve.\"\" Vybrala si den svých sedmdesátých prvních narozenin, aby podepsala abdikaci a z královského balkónu vyhlásila své poslední prohlášení: \"\"Odstoupila jsem z trůnu. Představuji vám Beatrix, vaši novou královnu. Jsem šťastna, že jí mohu předat vládu, neboť vím, že bude v dobrých rukou.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "V poslední dekádě minulého století Juliana trpěla progresivní senilitou, Alzheimerovou chorobou, což královská rodina dlouho odmítala přiznat, v roce 2001 nicméně princ Bernard v televizním vystoupení připustil, že Juliana již nepoznává nikoho z rodiny.  Zemřela v paláci Soetsdijk v Baarnu ve věku 94 let, 20. března 2004 – přesně 70 let po své babičce Emmě de Waldeck y Pyrmont. Zemřela ve spánku na komplikace spojené se zápalem plic.  Byla balzamována (na rozdíl od své matky, která si to nepřála) a 30. března 2004 byla pohřbena po boku své matky Vilemíny v královském panteónu v Nieuwe Kerk v Delftu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Juliana Louise Emma Marie Wilhelmina (30. dubna 1909 v Haagu – 20. března 2004 v Soestdijku, Baarn) byla nizozemská královna, oranžsko-nasavská kněžna, meklenburská vévodkyně a lippsko-biesterfeldská kněžna. Vládla v Nizozemsku od 4. září 1948 do 30. dubna 1980.", "tgt_summary": "朱丽安娜女王(Juliana Louise Emma Marie Wilhelmina,1909年-4月30日-2004年-3月20日),全名朱丽安娜·路易丝·艾玛·玛丽·威廉明娜,荷兰女王贝娅特丽克丝的母亲。1948年9月登基,任荷兰女王,1980年4月内禅让位给女儿贝娅特丽克丝。", "id": 2782453}
{"src_title": "Vilemína Nizozemská", "tgt_title": "威廉明娜 (荷兰)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Vilemína byla dcerou nizozemského krále Viléma III. a jeho druhé ženy Emmy Waldecko-Pyrmontské. Když se narodila, žil ještě Alexandr (1851-1884), poslední ze tří jejích nevlastních bratří z prvního manželství jejího otce s Žofií Württemberskou, a Vilemína nebyla brána do úvahy jako budoucí panovnice. Její otec však přežil i tohoto svého syna a sám zemřel, když princezna měla 11 let. Vilemína se stala královnou, do její plnoletosti ji však ve vládě zastupovala její matka jako regentka. Slavnostní intronizace nové královny (oficiální ujmutí se panovnické funkce), se proto konala až 6. září 1898.  V roce 1895 ve svých 15 letech navštívila britskou královnu Viktorii, která si při té příležitosti napsala do svého deníku:  Vilemína byla velmi energická, velmi dobře rozuměla obchodním záležitostem a její investice z ní učinily nejbohatší ženu tehdejšího světa. V roce 1901 se provdala za německého prince Jindřicha, vévodu meklenbursko-zvěřínského, playboye a pijáka, který ji podváděl a měl několik nemanželských dětí. I když se tvrdilo, že svatba byla uzavřena bez lásky, Vilemína zpočátku manžela opravdu milovala, a je pravděpodobné, že sympatie byly vzájemné. Nicméně Jindřich trpěl svou rolí manžela panující královny, ocitl se v pozici, kdy nebyl nic víc než dekorace, která byla povinna chodit jeden krok za královnou. V Nizozemsku nedisponoval žádnou mocí a Vilemína zajistila, aby to tak také zůstalo. Mezi příčiny manželských krizí však jistě patřila i série nezdařených královniných těhotenství. Ulehčení přineslo narození jediného potomka královského páru, princezny Juliány, 30. dubna 1909.  Královnu Vilemínu přesto čekal nelehký osud: drama první světové války, hospodářská krize v roce 1933 i úpadek Nizozemska jako koloniální velmoci, v roce 1940 dokonce své království musela opustit, když nacistické Německo její vlast okupovalo. Z exilu v Londýně pak na dálku řídila boj s německými okupanty. Za války královna málem zahynula při výbuchu bomby, která zabila několik jejích strážců a poškodila její venkovský dům blízko South Mimms v Anglii. Tehdy rozpracovala své představy o novém politickém a sociálním životě v Nizozemí po osvobození. Chtěla silný kabinet, formovaný lidmi aktivními v odboji. Po válce však byla zklamána, když viděla, že u moci jsou tíž politici jako před válkou. Na konci války se Vilemína rozhodla, že se již nevrátí do svého královského paláce, a přestěhovala se do sídla v Haagu, kde bydlela osm měsíců a cestovala po holandském venkově, aby se setkala s prostými lidmi.  V roce 1945 se triumfálně vrátila zpět do Holandska. Tři roky nato, 4. září 1948, po 58 letech vlády se Vilemína vzdala trůnu ve prospěch své dcery Juliány, která ji pro její nemoc musela během několika týdnů v letech 1947 - 1948 zastupovat jako regentka. Po abdikaci byla nazývána královnou matkou s titulem princezny.", "section_level": 1}, {"title": "Konec panování.", "content": "Po skončení její vlády začala autorita nizozemské monarchie klesat, ale láska země k této královské rodině pokračovala. Bývalá královna opět cestovala po zemi a dodávala síly svým občanům, zejména při katastrofální povodni v roce 1953. Na sklonku života sepsala vlastní autobiografii, která se jmenovala \"Eenzaam, maar niet alleen\" (Osamělá, ale ne samotná).  Vilemína zemřela ve svém sídle v zámku Het Loo 28. listopadu 1962 ve věku 82 let a byla pohřbena v kryptě královské rodiny v \"Novém kostele\" - Nieuwe Kerk v Delftu 8. prosince 1962. Pohřeb byl, na její žádost a v rozporu s protokolem, celý v bílých barvách. Královna tak chtěla dát najevo své přesvědčení, že pozemská smrt je počátek věčného života.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilemína Nizozemská, celým jménem Vilemína Helena Pavlína Marie Oranžsko-Nasavská ( \"Wilhelmina Helena Pauline Maria van Oranje-Nassau\" (31. srpna 1880 v Haagu - 28. listopadu 1962 na zámku Het Loo u Apeldoornu) byla nizozemská královna od roku 1890 do roku 1948, kdy abdikovala ve prospěch své dcery Juliany.", "tgt_summary": "威廉明娜女王(Wilhelmina,全名为威廉明娜·海伦娜·葆琳·玛丽,\"Wilhelmina Helena Pauline Marie\"),(1880年-8月31日-1962年-11月28日),荷兰女王(1890年至1948年)和太上女王(女亲王头衔,1948年到1962年)。", "id": 540004}
{"src_title": "Táboření", "tgt_title": "露营", "src_document": [{"title": "Regulace táboření v Česku.", "content": "V Česku je táboření v lesích mimo vyhrazená místa zakázáno lesním zákonem. Zákon o ochraně přírody a krajiny obecně zakazuje táboření mimo vyhrazená místa v národních parcích (§ 16), v chráněných krajinných oblastech (§ 26) a v národních přírodních rezervacích (§ 29). V ostatních typech zvláště chráněných území stanoví bližší ochranné podmínky orgán ochrany přírody při vyhlášení takových území.  Obvykle se přespání „pod širákem“ za táboření nepovažuje. Za znaky táboření se považuje například rozdělávání ohně, aktivity spojené se stavěním přístřešku nebo vícedenní setrvání na jednom místě. Pokud je v některém chráněném území zakázáno i pouhé přespání, obvykle je to uvedeno jako zákaz nocování nebo formou časově omezené přístupnosti daného území, což je účelné například v některých chráněných ptačích oblastech. Ale například národní park České Švýcarsko byl vyhlášen vlastním zákonem, který obsahuje zákaz „nocovat“ ve volné přírodě mimo místa vyhrazená správou NP. Proto je kromě tábořišť možné vyhradit i pouhá nocoviště, série 6 nouzových nocovišť vybavených chemickými záchody byla zřízena například podél hlavní šumavské pěší trasy.  Na podzim 2007, když orgánem kompetentním k vydávání výjimek ze zákona na ochranu přírody a krajiny byla vláda, podal místopředseda Dětí Země Martin Hyťha demonstrativní žádost o výjimku, aby mohl legálně bivakovat v chráněných územích. Vláda žádost usnesením zamítla, Hyťha podal správní žalobu a v létě 2010 soud usnesení vlády zrušil pro nepřezkoumatelnost, protože nebylo nijak odůvodněné. Na podzim 2010, po novele zákona o ochraně přírody a krajiny, ministerstvo postoupilo žádost správám chráněných krajinných oblastí a národních parků a vydalo usnesení, podle kterého spaní pod širákem není tábořením ve smyslu zákona, pro které by bylo potřeba požádat o výjimku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Táboření je souhrn činností, které umožňují pobyt ve volné přírodě spojený s možností přenocování. V dnešní době je to nejčastěji jedna z forem rekreace. Táboření je obvykle spojeno s jinými aktivitami, např. turistika nebo rybaření.", "tgt_summary": "露营是一种休闲活动,通常露营者携带帐篷,离开城市在野外扎营,度过一个或者多个夜晚。露营通常和其他活动联系,如徒步、钓鱼或者游泳等。", "id": 247779}
{"src_title": "Malgaši", "tgt_title": "马尔加什人", "src_document": [{"title": "Etnika Malgašů.", "content": "Malgašové se dělí do mnoha etnických podskupin (malgašsky foko), nejčastěji se udává 18-21 subetnik. Nejpočetnějším subetnikem jsou Merinové, kteří spolu s příbuznými Sihanaky a Betsiley žijí na náhorních plošinách v širším okolí hlavního města Antananariva. Na východě ostrova žijí Betsimisarakové a jim blízce příbuzná pralesní etnika. Západní část ostrova obývají subetnika Sakalava, Vezo, Bara a několik dalších, francouzsky se souhrnně označují jako Côtiers (lidé z pobřeží) ačkoli Barové žijí spíše ve vnitrozemí na jihozápadě ostrova. Horské a pralesní skupiny mají zřetelné mongoloidní rysy a světlejší barvu pleti, zatímco Côtiers jsou silně promísení s později příchozími Afričany a mají proto již typicky černošské rysy. Nejpočetnější etnickou skupinou jsou Merinové, kteří také sehráli v historii zásadní úlohu při formování madagaskarského státu Imerina.  Mezi horskými a pobřežními etniky se často vyskytují etnické třenice.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Převážná část Malgašů jsou animisté a vyznávají tedy tradiční náboženství. Nejvyšší bůh je nazýván Zanahary nebo Andriananahary, vládne hromem a bleskem a je pokládán za stvořitele. Velice významný je kult předků, spojený s budováním nákladných hrobek, které jsou především u kmenů Antanosy a Mahafala na jihozápadě ostrova zdobeny dřevěnými sloupovitými skulpturami \"aloalo\". Mrtví bývají, obvykle při výročí svého úmrtí, vyjímání z hrobu, převlečeni do nového rubáše a opětovně pobřbeni. Tento rituál se nazývá \"famadihana\" a má charakter veselé slavnosti, při níž pozůstalí oslavují setkání se zemřelými. Jednotlivá subetnika mají různé návyky, liší se například různými \"fady\". což jsou místní tabu, týkající se hlavně uctívání předků, ale i některých zvířat. Systém fady omezuje životy Malgašů a jejich chování. V některých oblastech je například zakázáno lovit všudypřítomné lemury, protože jejich zabití přináší smůlu. Uctívaný je zejména největší druh lemura - indri. Uctívaným zvířetem je i skot zebu, přestože tradiční náboženství nezapovídá jeho zabíjení. Býci zebu bývají často obětováni při pohřbech nebo náboženských slavnostech. Tradiční léčitelé a věštci dosud hrají významnou roli zejména na venkově.  Zbylých 45% Malgašů jsou křesťané, převážně protestanté, méně katolíci. Menšina dosahující asi 10%, zahrnující především subetnikum Antankarana ze severu ostrova, jsou muslimové. Křesťanství a do jisté míry islám však jsou ovlivněny místními zvyky, kultem předků a dodržováním tabu.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Jazykem Malgašů je malgaština. Navzdory etnické různorodosti mluví většina obyvatel stejným jazykem a místní nářečí se od sebe příliš neliší. Malgaština patří do malajsko-polynéské jazykové rodiny. Dříve se zapisovala písmem sorabe, což je derivát arabského písma, od 19. století se však zapisuje latinkou. Patří k baritským jazykům původem z jižního Bornea, odkud také zřejmě pocházela hlavní vlna osadníků směřující na Madagaskar.", "section_level": 1}, {"title": "Původ malgaštiny.", "content": "Holandský námořník a obchodník Frederick de Houtman publikoval roku 1603 slovník „Spraek ende woordboek, in de Maleysche en Madagaskarsche talen“, v němž položil vedle sebe malajské a malgašské výrazy a jasně tak ukázal jejich podobnost a příbuznost. Již od první poloviny 17. století se srovnávací studie malajštiny a malgaštiny stávaly stále přesnější a propracovanější. Roku 1708 publikoval jiný Holanďan Hadrian Reland jasná a systematická srovnání. Od té doby se příbuznost obou jazyků považuje za všeobecně prokázanou. Zhruba o 130 let později řadí W. V. Humboldt malgaštinu do indonéské větve malajskopolynézské jazykové rodiny (zvané někdy také austronéská). Zásadním krokem kupředu pak byla až práce Otto Christiana Dahla Malgache et Maanjan (1951). Dahl zjistil dosud nebývalou podobnost jazyka Maanjanců z Bornea s malgaštinou jak ve fonologii a syntaxi tak ve slovní zásobě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Malgaši jsou etnická skupina obyvatel, kteří žijí na ostrově Madagaskar. Podle genetických výzkumů mají předky jak z afrických, tak i asijských populací – původní obyvatelé se zřejmě mísili s přistěhovalci z Indonésie, především z Bornea, kteří začali na ostrov přijíždět již kolem třetího století před naším letopočtem. Noví obyvatelé vyspělých námořních civilizací začali v horách pěstovat rýži, kterou si s sebou přivezli na svých vahadlových člunech. Pěstování rýže a ovocných plodin je, spolu s chovem dobytka, dosud hlavním zdrojem obživy Malgašů Kultura Malgašů byla do jisté míry ovlivněna kulturou arabskou a především východoafrickými Bantuy. První státní útvary zde vznikaly během 14. století, postupem času si vůdčí postavení vydobilo vnitrozemské království Imerina, které v 19. století ostrov politicky sjednotilo. Většina Malgašů dosud praktikuje tradiční náboženství, která se prolínají s křesťanstvím (45%) a islámem (10-15%).", "tgt_summary": "马尔加什人(,)是对马达加斯加居住民族的总称。马尔加什人的祖先在公元前3世纪到5世纪之间乘船从印度尼西亚群岛地区来到马达加斯加,此一系列迁徙成为南岛语系民族最晚的永久性远距离迁徙,同时马达加斯加成为南岛语言距离其东南亚发源地最遥远的分布地区之一。在5世纪后,部分班图人迁徙到马达加斯加的西部沿海平原。18世纪末和19世纪初,梅里纳王国国王安德里亚纳姆波伊尼梅里纳及其继任者通过一系列战争,基本统一了东部高原的大部分地区。1895年,梅里纳王国首都安塔那那利佛被法国军队占领,马达加斯加成为法国殖民地。", "id": 318844}
{"src_title": "Fezzán", "tgt_title": "费赞", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "V berberském jazyce slovo „fezzan“ (nebo „ifezzan“) znamená „drsné skály“. Pojmenování může být také odvozeno od latinského Phasania nebo Phazania, což znamená „země bažantů“ nebo být společné s biblickým slovem Phut.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ve starověku byla oblast Fezzán centrem městské civilizace Garamantes, v roce 19 př. n. l. se pak stala součástí Římské říše pod názvem Phazania. Většina obyvatelstva tehdy konvertoval ke křesťanství. Po nájezdech Vandalů do severní Afriky v 5. století získal Fezzán nezávislost.  V roce 666, ale oblast ovládly arabské kmeny a pod Arabskou říší zůstal Fezzán až do 10. století, kdy se znovu osamostatnil. V následujících stoletích se oblast střídavě dostávala pod cizí nadvládu a získávala nezávislost, například ve 13. století by Fezzán připojen k říši Kanem. V období od 16. do počátku 19. století bylo toto území pod nadvládou dynastie Bani Muhammad, původem z Maroka. Až v roce 1842 byl anektován Osmanskou říší.  V letech 1913-1915 byla tato převážně pouštní oblast obsazena italskými jednotkami a po 1. světové válce se stala součástí kolonie Italská Libye. Od roku 1938 v rámci provincie Libyjská Sahara. Během 2. světové války byla oblast obsazena francouzskými vojsky. Pod francouzskou správou zůstal Fezzán až do roku 1951, kdy se stal spolu s Kyrenaikou a Tripolskem součástí samostatné Libye. V roce 1963 bylo zrušeno federativní uspořádání.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Populace je převážně arabského původu, najdeme zde ale také berberské a černošské obyvatelstvo. Většina z necelých 200 000 obyvatel Fezzánu je soustředěna v pouštních oázách v centrální oblasti a na jihu, zvláště ve městech Marzuq a Sabha.", "section_level": 1}, {"title": "Klimatické podmínky.", "content": "Pro tuto oblast je typické extrémní klima. Velmi horká léta zde střídají mrazivé zimy. Srážky jsou vzácné a nepravidelné.", "section_level": 1}, {"title": "Sídla.", "content": "Mezi největší města patří saharské oázy Marzuq, Sabha, Brak, a Zawilah.", "section_level": 1}, {"title": "Suroviny.", "content": "Oblast Fezzán je známá pro pěstování datlovníku, jehož miliony stromů pokrývají několik stovek hektarů v jednotlivých oázách. Pěstuje se zde mnoho různých druhů datlových palem. Jen v oáze Murzuk najdeme více než 30 odrůd. Mezi nejvyhlášenější patří Tillis, Tuati a Auregh. Produkci datlí doplňují obiloviny, ovoce a zelenina. Najdeme zde také velké ropné ložisko v oblasti Marzūq.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fezzán (berbersky ⴼⴻⵣⵣⴰⵏ, arabsky فزان Fizzān, turecky Fizan, latinsky Phasania) je historický region v jihozápadní Libyi. Do revoluce v roce 1969 to byl jeden z jejích správních celků a do roku 1963 i jeden ze tří částí federace tvořící Libyi.", "tgt_summary": "费赞( \"Fizzān\",柏柏尔语:Fezzan,,),又译菲赞,是北非的一个历史地区,属于撒哈拉沙漠的一部分,位于今利比亚西南部。", "id": 1414039}
{"src_title": "John Demjanjuk", "tgt_title": "約翰·德米揚魯克", "src_document": [{"title": "Obvinění z válečných zločinů.", "content": "Narodil se ve vesnici Dubovi Macharynci v dnešní vinnycké oblasti tehdy na západě Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Před službou v sovětské armádě pracoval v kolchozu jako traktorista. Po německé invazi Sovětského svazu v roce 1941 byl odveden do rudé armády. Po bitvě na východě Krymu byl zajat a dostal se do německého koncentračního tábora pro sovětské válečné zajatce.  Přežil útrapy a byl odeslán jako dobrovolník do koncentračního táboru Trawniki, kde probíhal výcvik stráží táborů rekurtovaných z řad sovětských válečných zajatců. Později měl působit jako dozorce v koncentračních táborech Majdanek, Sobibor a Flossenbürg, dále byl při potlačení Varšavského povstání. Prohlašoval, že se na začátku roku 1945 připojil k Ruské osvobozenecké armádě, také známé jako Vlasovova armáda, kterou organizovalo nacistické Německo v boji proti Rudé armádě. Mnoho sovětských válečných zajatců dobrovolně sloužilo pod nacistickým velením, aby se ze zajateckých táborů, kde 2,8 milionu sovětských válečných zajatců zemřelo hlady, podchlazením a bylo popraveno, dostalo na svobodu. Tyto neněmecké dobrovolníky, kteří sloužili v německých cizích legionech, v pomocných nebojových polovojenských a civilních sborech, německé velení označovalo jako \"Freiwillige\" - německé slovo pro dobrovolníka, a také jako \"Hilfswilliger\", doslova ochotné pomoci, často zkracováno na \"Hiwi\". Podle generálporučíka Władysława Anderse okolo roku 1942 bylo jen ze Sovětského svazu asi milion takových dobrovolníků.  Po válce 9. února 1952 se svou manželkou a dítětem na palubě lodi USS General W. G. Haan dorazili do New Yorku, kde žil pod jménem John Demjanuk. Dne 14. listopadu 1958 se stal naturalizovaným občanem Spojených států amerických. V roce 1988 byl v Jeruzalémě odsouzen k trestu smrti za podíl na masovém vyvražďování Židů, v roce 1993 byl ale rozsudek zrušen, protože se prokázalo, že se stal obětí záměny osob. Byl považován za Ivana Hrozného, který byl velící dozorce v Treblince a přibližně o dekádu starší - předpokládalo se, že se narodil v roce 1911. Po rozpadu Sovětského svazu roku 1991 se však zjistilo, že Ivan Hrozný zemřel v roce 1943 pod vlastním jménem Marčenko. Má se za to, že o tom CIA věděla. Po procesu se v září 1993 vrátil do svého domova v Ohiu.  Později na něj vydalo zatykač Německo, neboť podle německého centrálního úřadu pro objasňování nacistických zločinů se ve vyhlazovacím táboře Sobibor od března do konce září 1943 spolupodílel na smrti tisíců lidí. Podle tohoto úřadu existuje dostatek důkazů, že jako dozorce osobně vodil v Sobiboru Židy do plynových komor.", "section_level": 1}, {"title": "Spor o deportaci z USA.", "content": "Spojené státy americké ho zbavily amerického občanství. Počátkem května 2009 zamítl Nejvyšší soud Spojených států amerických žádost o zastavení deportace Demjanuka do Německa. V Mnichově byl obžalován z podílu na spolupachatelství vražd nejméně 29 tisíc Židů. Demjanjuk svou vinu popíral a tvrdil, že sloužil v sovětské armádě a že v roce 1942 padl do německého zajetí. Své deportaci ze Spojených států amerických do Německa se snažil zabránit nepravdivým zveličováním svých zdravotních obtíží.< Dne 12. května 2009 byl letecky deportován ze Spojených států amerických do Německa. Přesně za dva roky, 12. května 2011 byl odsouzen na pět let vězení, kvůli vysokému věku však do výkonu trestu nenastoupil. Zemřel 17. března 2012 v pečovatelském ústavu v Rosenheimu ve věku 91 let.", "section_level": 1}, {"title": "Dokument.", "content": "O Johnu Demjanjukovi vznikla roku 2019 pětidílná dokumentární série pod názvem Ďábel od vedle (anglicky \"\"The Devil Next Door\"\") z produkce internetové televize Netflix.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Demjanuk (rodným jménem Ivan Mykolajovyč Demjaňuk; ) (3. dubna 1920 Kozjatyn – 17. března 2012 Bad Feilnbach) byl ukrajinsko-americký válečný zločinec, bývalý voják rudé armády a druhoválečný zajatec. Podle střediska Simona Wiesenthala patřil mezi nejhledanější nacistické válečné zločince.", "tgt_summary": "约翰·德米扬鲁克(;英语:John Demjanjuk,1920年-4月3日-2012年-3月17日)是退休汽车工人,前美国公民。2011年,德国法院宣判年届91岁的德米扬鲁克在索比堡灭绝营谋杀超过28000名犹太人罪名成立,判处监禁5年。但法院允许他获释等候上诉。", "id": 633253}
{"src_title": "Jacob Zuma", "tgt_title": "雅各布·祖玛", "src_document": [{"title": "Politická kariéra.", "content": "V roce 1959 se stal členem strany Africký národní kongres (ANC). V roce 1963 byl na 10 let uvězněn za nezákonné opuštění země. Od roku 1979 do počátku 90. let 20. století žil v exilu v Mosambiku a Zambii. V roce 1994 se stal členem vlády provincie KwaZulu-Natal. V roce 1997 byl zvolen místopředsedou ANC a v roce 1999 viceprezidentem JAR. Ale z funkce byl kvůli obvinění z korupce odvolán v červnu 2005. V prosinci 2007 se stal předsedou ANC, když ve volbě porazil Thabo Mbekiho. V květnu 2009 byl zvolen prezidentem JAR. Mandát obhájil i v květnu 2014.", "section_level": 1}, {"title": "Obvinění ze znásilnění.", "content": "Zuma byl obžalován, že znásilnil dceru svého kolegy z období boje proti apartheidu. V roce 2006 však byl obvinění zproštěn, když tým obhájců přesvědčil soud, že HIV pozitivní žena s nechráněným pohlavním stykem souhlasila a tudíž nešlo o znásilnění. Vlnu kritiky si vysloužil i za tvrzení, že po sexu s HIV pozitivní ženou se šel osprchovat, aby tím zabránil možné nákaze virem HIV, ačkoli předsedal jihoafrické Národní radě pro boj s AIDS.", "section_level": 1}, {"title": "Polygamní státník.", "content": "V lednu 2010 se Zuma popáté oženil a to ve věku 68 let. Svatbu absolvoval v rodné vesnici a tradičním oblečení Zulů. O dvě ženy kdysi přišel (rozvodem, sebevraždou), nynější žena je jeho v současnosti třetí. V době nové svatby měl 19 dětí. Polygamie je v JAR povolena.", "section_level": 1}, {"title": "Obvinění z korupce.", "content": "V době jeho působením ve funkci viceprezidenta v letech 1999 až 2005 byl Zuma obviněn z korupce, vydírání a praní špinavých peněz. Kvůli korupčnímu skandálu, který se týkal vládních armádních zakázek v hodnotě několika miliard dolarů, byl odvolán z funkce viceprezidenta. V období od května 2009 do února 2018 byl prezidentem Jihoafrické republiky. 15. 2. 2018 oznámil svou okamžitou rezignaci. Bývalý ministr financí Pravin Gordhan odhadl, že lidé z vedení ANC, kteří byli napojeni na Zumu, zpronevěřili státní prostředky v celkové výši kolem 350 miliard korun.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jacob Gedleyihlekisa Zuma (* 12. dubna 1942, Nkandla, Jihoafrická republika) je bývalý jihoafrický politik, prezident Jihoafrické republiky (JAR) od roku 2009 až do své rezignace 14. února 2018.", "tgt_summary": "雅各布·盖德莱伊莱基萨·祖玛(,简称JZ;1942年-4月12日),族名姆肖洛齐(),是南非政治家,曾任南非副总统、非洲人国民大会主席、南非总统。他是南非种族隔离结束后第4任总统。", "id": 1714683}
{"src_title": "Lazar Hrebeljanović", "tgt_title": "拉扎尔·赫雷别利亚诺维奇", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Princův otec jménem \"Pribac\" byl nižší šlechtic na dvoře cara Štěpána IV. Dušana a Lazar vyrůstal na dvoře ve městě Prizren. V roce 1362 je zmíněn jako dvořan Dušanova následníka Štěpána V., který ho okolo roku 1371 povýšil na knížete.  Později Lazar Prizren opustil a konsolidoval svou moc na severu Srbska. I když byl vazalem cara Štěpána V., odmítl se zúčastnit bitvy u řeky Marica, ve které osmanské síly porazily většinu srbské armády a ovládaly oblasti jižně a východně od Kosova. Krátce na to car Štěpán V. zemřel jako poslední mužský potomek dynastie Nemanjićovců. Lazar se díky diplomacii, vojenským vítězstvím a v neposlední řadě dynastickému manželství s Milicou Nemanjićovou stal nejsilnějším srbským šlechticem. Přisvojil si tituly \"Štěpán\" a \"autokrat\" a povýšil se i nad svého spojence, bosenskeho bána Tvrtka Kotromaniće, který používal titul \"Štěpán král Srbů a Bosny\" a byl po otcově matce potomek Nemanjićovců, takže jeho dynastické nároky byly legitimnější.  Lazar si na Balkáně vybojoval silnou pozici a ovládal dnešní centrální Srbsko a část Kosova. Hlavním městem jeho knížectví bylo město Kruševac. Kladl silný odpor postupující Osmanské říši, například ve vítězné bitvě u Pločniku v roce 1387. Lazarovo knížectví se stalo útočištěm mnoha mnichům, spisovatelům, architektům a umělcům z Bulharska, Řecka a jižního Srbska, které byly pod kontrolou Turků. I když jeho rozloha byla asi čtvrtinová v porovnaní s Dušanovým císařstvím, sjednotil centrální Srbsko se severními provinciemi Mačva, Kučevo a Braničevo. Jeho území chránili vazalští vládci, které si zavázal manželstvím se svými dcerami. Patřili k nim Mikuláš Gorjanský v Mačvě, Đurađ II. Balšić v Zetě (Černá Hora), Vuk Branković v Rašce (Kosovo).  Diplomatickým úspěchem jeho vlády bylo smíření srbské církve vedené Sávou IV. a byzantské církve reprezentované konstantinopolským patriarchou Filotheem. Ten srbskou církev zbavil klatby uvalené za vlády Štěpána Dušana a oficiálně přiznal jejímu představenému titul patriarchy.  V předvečer bitvy na Kosově poli ho korunovali carem, ale v bitvě ho Turci zajali a poté popravili.  Ortodoxní církev ho vyhlásila za svatého mučedníka a srbský král Alexandr I. Obrenović po něm pojmenoval královský Řád svatého knížete Lazara, který založil 28. června 1889 ku příležitosti pětistého výročí bitvy na Kosově poli, kde Lazar padl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Štěpán Lazar I. Hrebeljanović (okolo 1329, Prilepac, Kosovo – 28. června 1389, Kosovo pole) či kníže Lazar (srbsky \"Кнез Лазар\"/\"Knez Lazar\") nebo car Lazar byl srbský vládce, kníže (1371–1389) a car (1389). V Srbsku se stal legendární postavou a pravoslavná církev ho uznává jako světce.", "tgt_summary": "拉扎尔·赫雷别利亚诺维奇(塞尔维亚语:,1329年塞尔维亚新布尔多 - 1389年6月28日),塞尔维亚大公,也被称为拉扎尔沙皇,塞尔维亚贵族,塞尔维亚帝国尼曼雅王朝被奥斯曼帝国灭亡后的实际掌权者,在指挥著名的科索沃战役时战死。拉扎尔在塞尔维亚是一个传奇人物,是塞尔维亚东正教的圣徒。", "id": 1414925}
{"src_title": "Jiří I. Řecký", "tgt_title": "乔治一世 (希腊)", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "V roce 1863 rozpačitý osmnáctiletý princ odjel do Athén, aby se ujal vlády jako Jiří I. (stal se králem dříve nežli jeho otec v Dánsku). Nový král získal skromné království se sto tisíci obyvatel, žijících v nesmírné chudobě. Bída byla tak velká, že se Francie, Anglie a Rusko složily a půjčily mu peníze na držení dvora.  Jiří, jehož heslem bylo \"\"mou silou je láska mého lidu\"\", se nenechal odradit a vytkl si nemalý cíl: učinit z Řecka vzorové království. Příjemný, charismatický král vedl prostý život v paláci v Athénách. Prostota byla ostatně hlavní životní zásadou krále; který se rád procházel v admirálské uniformě po okolí nebo ulicích hlavního města. Bdělý, ale i klidný panovník často cestoval po Evropě, aby zde hájil zájmy své země. Byl ostatně úzce spřízněn (buď on sám, nebo jeho žena) s většinou vládnoucích evropských dynastií: jeho sestra Alexandra Dánská byla manželkou anglického krále Eduarda VII., sám byl členem dánského panovnického rodu, bratrem dánského krále Frederika VIII., jeho sestra Dagmar byla manželkou ruského cara Alexandra III. (Manžel současné britské královny Alžběty II., princ Philip, je jeho vnukem.) Tyto dobré vztahy s velmocemi, především ovšem s Anglií, mu umožnily dosáhnout významných územních zisků. Například získal kontrolu nad ostrovy v Egejském moři díky zásahu velmocí, podobně v důsledku rusko-turecké války získal oblast Olympu. Dosáhl významných úspěchů i v jiných oblastech, jako např. stavba Korintského průplavu a uspořádání Olympijských her v Athénách roce 1896, které se konaly na nově postaveném stadiónu (olympiáda se vrátila do Athén až o více než sto let později, v roce 2004).  Oč liberálnější byl v řízení státu, o to větší despota byl v rodinném životě - nikdo z rodiny například nesměl opustit Athény bez jeho svolení.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Po několika letech mládeneckého života se v roce 1867 oženil s ruskou velkokněžnou Olgou Konstantinovnou Romanovovou (3. září 1851-18. července 1926), neteří ruského cara Alexandra III. Pár měl osm dětí:", "section_level": 1}, {"title": "Atentát a smrt.", "content": "Ráno dne 18. března 1913 vyšel Jiří z domu svého syna, doprovázen pouze jedním důstojníkem, aby se jako obvykle vrátil pěšky, procházkou do královského paláce. Tam byl postřelen anarchistou Alexandrosem Schinasem. Zemřel dva týdny (12 dní) před padesátým výročí svého nástupu na trůn, v době, kdy plánoval stáhnout se z veřejného života a chystal se k abdikaci ve prospěch svého syna Konstantina.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jiří I. Řecký (24. prosince 1845 v Kodani, Dánsko – 18. března 1913 v Soluni, Řecko) byl v letech 1863–1913 řecký král z dynastie Glücksburgů, vedlejší linie Oldenburgů.", "tgt_summary": "希腊国王乔治一世(,拉丁化转写:',1845年-12月24日-1913年-3月18日,原名克里斯蒂安·威廉·斐迪南·阿道夫·格奥尔格(),出身于德国欧登堡-石勒苏益格-荷尔斯泰因公爵家族。1852年他的父亲作为丹麦公主的女婿,被选为丹麦王储,他成为丹麦王子。1862年希腊国王鄂图一世被废黜,他于次年被选为新的希腊国王,称希腊国王乔治一世。他是希腊石勒苏益格-荷尔斯泰因-宗德堡-格吕克斯堡王朝的第一位君主。通过与俄罗斯皇室的联姻,他在希腊确立该王朝的统治。他在位的50年间,希腊建立较为民主的君主立宪制政体;通过与奥斯曼帝国的几次战争,领土得到增加,先后得到了色萨利、南伊庇鲁斯(即今日希腊的伊庇鲁斯大区)、克里特和部分马其顿。特别是由于1896年夏季奥林匹克运动会在希腊雅典的召开,希腊王国的国际地位得到提升。在1913年3月18日第一次巴尔干战争即将结束,希腊首相埃莱夫塞里奥斯·韦尼泽洛斯组织建立的巴尔干联盟胜利在望的时候,乔治一世在希腊新得到的领土塞萨洛尼基遇刺身亡,结束长达半个世纪的统治。他是希腊近现代史上在位时间最长的君主。他驾崩之后,希腊陷入半个多世纪的不安与动荡。", "id": 962525}
{"src_title": "Swing (Java)", "tgt_title": "Swing (Java)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní nástroj pro tvorbu grafického uživatelského rozhraní je Abstract Window Toolkit (AWT), vyvíjený firmou Sun Microsystems jako součást Javy. První verze vyšla v roce 1995, spolu s první verzí jazyka Java. Během dalšího vývoje se ale u AWT projevily chyby v návrhu a další problémy. Např. bylo závislé na platformě a tím porušovalo jeden z principů, na kterém je jazyk Java postaven. V roce 1997 Sun upustil od dalšího vývoje AWT a začal vyvíjet Swing.  Jako základ sloužily Internet Foundation Classes (IFC), vyvinuté Netscape Communications Corporation na konci roku 1996, jako nástroj pro tvorbu grafického uživatelského rozhraní pro Javu. V roce 1997 došlo ke spojení IFC a dalších technologií od Netscape a Sun Microsystems do Java Foundation Classes (JFC), jehož je Swing součástí.  Swing je vyvíjen jako kombinace AWT, IFC a dalších technologií.  Swing je nedílnou součástí Java SE od verze 1.2. Do té doby byl dostupný pouze jako knihovna k samostatnému stažení.", "section_level": 1}, {"title": "Hierarchie.", "content": "Hierarchie tříd grafických komponent Swingu je založena na rodičích z AWT, jak ilustruje obrázek napravo.  Jako každá třída v Javě, i třídy grafického uživatelského rozhraní jsou potomky třídy codice_1.  Základním stavebním kamenem všech grafických komponent je třída codice_2. Instance třídy codice_2 představují objekty, které mají svoji grafickou reprezentaci a mohou být zobrazeny na monitoru a interagovat s uživatelem. Všechno, co Java na monitoru nakreslí, je instance třídy codice_2. Různé ovládací prvky (tlačítko, zaškrtávátko, seznam, atd...) v AWT jsou definovány jako potomci třídy codice_2.  Od třídy codice_2 je dále odvozena třída codice_7 (kontejner). Kontejner je taková grafická komponenta, která v sobě může držet a kreslit ostatní grafické komponenty. Jakým způsobem se komponenty v kontejneru nakreslí, určuje tzv. správce rozložení (implementace rozhraní codice_8). V AWT jsou od třídy codice_7 odvozeny různé prvky, např. třída codice_10 nebo codice_11.  Základním kamenem knihovny Swing je třída codice_12. Tato třída je rodičem každé swingovské komponenty. Jak je patrno z obrázku, codice_12 je potomkem codice_7. Tudíž všechny swingovské prvky v sobě mohou držet další komponenty. Potomci třídy codice_12 jsou samotné swingovské komponenty, jako je codice_16 (tlačítko), codice_17 (seznam), codice_18 (obecný panel), atd... Všechny swingovské komponenty mají před svým logickým názvem písmeno J, aby byly rozlišitelné od svých protějšků z AWT.  K této obecné hierarchii existují výjimky, a to jsou okna a obecně všechny nejvyšší kontejnery (top-level containers – okna, dialogy, applety). Okna jsou obecně potomci třídy codice_10, a nemohou proto být potomci třídy codice_12 (v Javě nelze dědit od více tříd). Swingovské protějšky k codice_10 a jeho potomků (codice_22, codice_23, atd...) jsou definovány jako potomci těchto tříd s „J“ na začátku. Tj. hlavní swingovské okno codice_24 je definováno jako potomek codice_22.", "section_level": 1}, {"title": "Těžké a lehké komponenty.", "content": "AWT bylo koncipováno jako rozhraní mezi Javou a grafickým API platformy. Tj. všechny grafické komponenty byly přímo kresleny systémem a měly tedy nativní vzezření. Např. JVM na Windows využívala Win32 API (konkrétně knihovny gdi32.dll a další) ke kreslení AWT komponent. Tyto nativně vykreslené prvky se nazývají „těžké“ (v originále heavyweight), protože měly své vlastní nativní neprůhledné okno v systému. Na systém se spoléhaly i v dalších věcech, např. zajišťování pozice na ose Z (která komponenta je v popředí a která v pozadí).  Swing přináší jiný přístup, a to ten, že každá komponenta je sama zodpovědná za svůj vlastní vzhled a nespoléhá se na systém. Každá komponenta sama definuje, jak vypadá, a na požádání se namaluje na monitor. Samotné kreslení se odehrává přímo v Javě, a operačnímu systému se pouze předá hotový obrázek k namalování. Tomuto přístupu se říká „lehký“ (lightweight). To, jak komponenty budou vypadat, již tedy nezáleží na operačním systému.  Swing navíc přidává podporu pro dvojitou vyrovnávací paměť (double buffering), která umožňuje plynulé kreslení grafických prvků; pro podporu průhlednosti a částečné průhlednosti; pro optimalizované kreslení v případě překrývajících se komponent; a další technologie. Pro kreslení využívá další část JFC, a to Java 2D API.  Kreslení nejvyšších kontejnerů (oken, dialogů...) je ve Swingu převzato z AWT, tudíž okna jako taková jsou platformě závislá (nelze mít okno na platformě, která okna nepodporuje). Jejich vzhled ale konfigurovatelný je.", "section_level": 1}, {"title": "Konfigurovatelný vzhled.", "content": "Protože operační systém již ve Swingu nemá kontrolu nad tím, jak bude komponenta vypadat, je možné ve Swingu změnit vzhled, chování a některé další charakteristiky všech komponent pomocí tzv. Look and Feel („Vzhled a Pocit“).  Look and Feel je sada delegátů, které určují, jak bude která komponenta vypadat. Např. pro tlačítko (codice_16) je to třída codice_27. Vždy, když se má komponenta namalovat, tak se zeptá vhodného delegáta, jak má v tomto Look and Feel vypadat, a namaluje se podle toho.  Look and Feel je dokonce vyměnitelný za chodu, tudíž je možné během chodu programu kompletně změnit to, jak program vypadá, protože se pouze změní třída zodpovědná za poskytování informací o vzhledu.  Implicitní Look and Feel je platformně nezávislý a vypadá stejně na všech platformách. Swing dále poskytuje různé Look and Feel pro všechny hlavní platformy, a lze nastavit, aby zavedl takové Look and Feel, které bylo naprogramováno na nativní vzhled na dané platformě.  Na Internetu se nachází ke stažení mnoho dalších verzí Look and Feel třetích stran, a je samozřejmě možné si nadefinovat vlastní Look and Feel.  Tato architektura vyměňování Look and Feel je blízká návrhovému vzoru Abstraktní továrna.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura MVC.", "content": "Model – View – Controller (MVC) je typ softwarové architektury, kde je uživatelské rozhraní (View) odděleno od logiky programu (Model) řídící logikou (Controller). Tyto tři komponenty bývají často odděleny rozhraními, a tak modifikace jedné části má minimální vliv na ostatní části.  Ve Swingu má každý grafický objekt (tlačítko, seznam, rozbalovací menu...) svůj model v podobě rozhraní, který je na daném grafickém objektu nezávislý. Swing poskytuje implicitní implementaci modelu pro běžné využití, ale nic uživateli nebrání, aby si naprogramovat objekt s jiným modelem. Toto umožňuje uživateli změnit chování grafické komponenty, ale využívat její vzhled.  Například codice_17 (seznam) má definovaný model pomocí rozhraní codice_29. Protože rozhraní je definované pro danou komponentu, codice_29 poskytuje metody pouze pro čtení dat (to je vše, co codice_17 potřebuje k vykreslení prvků). Implicitní implementace codice_29u je codice_33, který přidávání a odebírání prvků ze seznamu již podporuje. Obecně codice_29 představuje jednorozměrné pole prvků, ale programátor může dané rozhraní implementovat podle svých potřeb.  Model dále nabízí rozhraní pro komunikaci se zbytkem programu pomocí vyvolávání událostí. Ve zkratce, komponenta nabízí, že si k ní kdokoliv může přihlásit posluchače (tzv. listener) na různé události. Listener je pro danou komponentu definován obvykle jako nějaké rozhraní. Když v komponentě proběhne daná události (ať už ji vyvolal kdokoliv) – např. zmáčknutí tlačítka, vybrání položky, minimalizování okna, atd..., komponenta všem přihlášeným posluchačům odešle zprávu o provedené akci. Tato technologie přihlašování a odesílání zpráv je založena na návrhovém vzoru Observer.  Např. tlačítko vyvolává jedinou událost – obecnou akci, která nastane při zmáčknutí tlačítka. Kdokoliv se může stát posluchačem mačkání tlačítka tím, že implementuje rozhraní codice_35. Po zaregistrování se k tlačítku bude daný objekt dostávat zprávy o mačkání tlačítka prostřednictvím metod definovaných v rozhraní codice_35.  Jiné komponenty mohou definovat více událostí – např. strom (codice_37) vyvolává události při rozbalení položky a při vybrání položky. Dále obecně všechny komponenty (protože jsou potomky různých tříd v komponentní hierarchii), definují další události – při změně vlastníka, při změně vlastnosti (property), při změně kontejneru, při klepnutí myší, při psaní textu, při změně zaměření (focus), atd...", "section_level": 1}, {"title": "Další vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přístupnost (Accessibility).", "content": "Swing poskytuje možnost implementace přídavných technologií pro asistenci tělesně postižených lidí při práci s počítačem. Některé z nich jsou implementovány přímo ve Swingu, jako např. možnost přiřazení klávesových zkratek tlačítkům, nebo přeskakování mezi prvky formuláře pomocí tabulátoru.  Ostatní lze dodefinovat tím, že se implementuje rozhraní codice_38 a poskytne instanci třídy codice_39. Různé podpůrné technologie využívají toto API pro svou funkčnost.", "section_level": 2}, {"title": "Serializovatelnost (Serializability).", "content": "Všechny komponenty grafického rozhraní jsou serializovatelné.", "section_level": 2}, {"title": "Více vláken (Multi-threading).", "content": "Ačkoliv samotný Swing nepoužívá pro svůj běh více vláken a není navržen pro používání vláken (není vláknově bezpečné – thread safe), podporuje více vláken svou architekturou. Např. poskytuje vlákno, které se nazývá Event dispatch thread, které je mimo jiné zodpovědné za spouštění dalších vláken, když nějaký prvek spustí nějakou událost. Je možné tedy oddálit spuštění události, popřípadě volat logiku programu v samostatném vlákně.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad.", "content": "Tento výňatek z kódu zobrazí text „Hello World!“ v okně: import javax.swing.JFrame; import javax.swing.JLabel;  public class HelloWorld {", "section_level": 1}], "src_summary": "Swing je knihovna uživatelských prvků na platformě Java pro ovládání počítače pomocí grafického rozhraní. Knihovna Swing poskytuje aplikační rozhraní pro tvorbu a obsluhu klasického grafického uživatelského rozhraní. Pomocí Swingu je možno vytvářet okna, dialogy, tlačítka, rámečky, rozbalovací seznamy atd.", "tgt_summary": "Swing是一个为Java设计的GUI工具包,属于Java基础类的一部分。Swing包括了图形用户界面(GUI)功能,其组件包含:文本框、文本域、按钮、表格、列表......等等。", "id": 2737794}
{"src_title": "Série století", "tgt_title": "巔峰大賽", "src_document": [{"title": "Cesta k Sérii.", "content": "Série století se odehrála v době, kdy se Kanada nezúčastňovala mezinárodních soutěží pořádaných IIHF.  Národní hokejová federace Hockey Canada se snažila vyjednat start hráčů z NHL na mistrovství světa. Vše nasvědčovalo tomu, že profesionálové budou moci startovat již na MS 1970, které se poprvé v historii mělo konat v Kanadě. Do hry se však vložil předseda Mezinárodního olympijského výboru Avery Brundage a pohrozil, že kdo nastoupí proti kanadským profesionálům, ztratí status amatéra a tím přijde o možnost startu na olympijském turnaji 1972. IIHF se zalekla a již přislíbený start hráčů z NHL zrušila. Kanada se pak v letech 1970 – 1976 nezúčastnila mistrovství světa ani olympijských turnajů na protest proti skrytému profesionalismu hráčů východního bloku.  O případných utkáních mezi SSSR a profesionálními hráči z NHL se hovořilo již od počátku 70. let 20. století. Sovětští trenéři té doby – Arkadij Černyšev a Anatolij Tarasov – nebyli této myšlence nijak nakloněni. Po jejich odchodu, na jaře roku 1972, však byla příslušná dohoda podepsána. V době konání mistrovství světa 1972 byly dohodnuty všechny podrobnosti. Bylo rozhodnuto odehrát 8 utkání, po čtyřech v Kanadě a v SSSR. Utkání se měla odehrát podle mezinárodních pravidel a měla být řízena dvojicí hlavních rozhodčích.", "section_level": 1}, {"title": "Problémy s nominací Kanady.", "content": "Kanada se musela obejít bez jedné z největších hvězd tehdejšího hokeje Bobbyho Hulla – byl sice k Sérii kanadským trenérem nominován, ale k jeho startu nedošlo, neboť v té době hrál za klub Winnipeg Jets v konkurenční soutěži WHA. Zákaz startu hráčů z této soutěže pomohl prosadit i hráčský agent Alan Eagleson, budoucí šéf Hráčské asociace NHL.  Za Kanadu rovněž nenastoupil Bobby Orr, jeden z nejlepších hráčů NHL. Utkání se zúčastnil s týmem pouze jako divák, ve startu mu zabránilo zranění kolene.", "section_level": 1}, {"title": "Série zápasů v Kanadě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Utkání ve Švédsku.", "content": "Během přesunu do Moskvy se Kanadská hokejová reprezentace zastavila ve Švédsku, kde sehrála dvě utkání s domácí reprezentací. Hlavním úkolem těchto dvou utkání bylo zvyknout si na větší šířku hřiště, obvyklou v Evropě.", "section_level": 2}, {"title": "Série zápasů v SSSR.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Utkání v Československu.", "content": "Cestou z Moskvy se kanadské mužstvo zastavilo v Praze, kde sehrálo s domácí reprezentací jedno utkání.", "section_level": 2}, {"title": "Sestavy a statistiky.", "content": "\"V tabulce jsou zahrnuty statistiky pouze z utkání Série století.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Série století je vžitý český název pro sérii 8 utkání v ledním hokeji mezi reprezentacemi Kanady a SSSR. Tato série se uskutečnila před začátkem sezóny 1972-73, když proti sobě poprvé nastoupili nejlepší profesionální hráči z NHL a reprezentace SSSR. První čtyři utkání se odehrála na různých místech Kanady, další čtyři pak v SSSR v moskevském Paláci sportu v Lužnikách.", "tgt_summary": "为后世所命名的1972年巅峰大赛(英文:英语:Summit Series;法文:;俄文:)是苏联与加拿大首次以最高水准的球员阵容对垒的冰上曲棍球赛事。在当时冷战的环境底下,这不只是一场比赛,也是两个制度的较量。后来这场系列赛成为加拿大历史重要的一页,国际冰球也在这一役之后有长足的发展。", "id": 2766993}
{"src_title": "Top Gun", "tgt_title": "捍衛戰士", "src_document": [{"title": "Děj filmu.", "content": "Námořní pilot kapitán Pete „Maverick\" Mitchell a jeho navigátor nadporučík Nick „Goose\" Bradshaw létají s F-14A Tomcat na letadlové lodi USS Enterprise (CVN-65). Během průzkumného letu se střetnou se dvěma nepřátelskými letadly MiG-28. Maverick jedno letadlo sestřelí, druhé však „vyděsí\" Maverickova vedoucího letu Billa „Cougar\" Cortella. Zatímco Maverick odstraší zbývající nepřátelské MiGy, přitom si s jedním z nich udělá fotografii, Cougar je natolik otřesený vzniklou situací, že má obtíže provést přistání na lodi. Maverick odmítne rozkaz, aby ihned přistál a letí na pomoc Cougarovi. Po přistání Cougar rezignuje jako námořní pilot, vzdává se svých leteckých křídel, a zdůvodňuje to tím, že má ženu a dítě, které pro něj znamenají více. Velitel lodi Tom „Stinger\" Jardian si pozve Mavericka i Goose do své kanceláře. Zde jim oznamuje, že „jednička\", tedy Cougar rezignoval, a že oni jako „dvojka\" jsou vybrání k absolvování školy pro piloty Topgun.  Před začátkem nástupu do školy jsou piloti na drink do baru. Mavericka zaujme žena, kterou se později snaží ohromit zpěvem písně „\"You've Lost That Loving Feeling\"\", ale zatím neúspěšně. Další den se dozví, že ona žena je Charlotte „Charlie\" Blackwood, astro fyzička a civilní instruktorka Topgunu. O Mavericka se začne zajímat, až když se dozví o jeho obráceném manévru s MiGem-28, kterým vyvrací americkou zpravodajskou informaci o možnostech tohoto letadla.  Během prvního tréninku Mavericku porazí instruktora poručíka Ricka „Jester\" Heatherlyho. Maverick je za své bezohledné létání a porušování dohodnutých pravidel potrestán velitelem Mikem „Viper\" Metcalfem. Maverickovým rivalem se stává kapitán Tom „Iceman\" Kazansky, který rovněž považuje Maverickovo létání za nebezpečné. Charlie se také staví proti Maverickově agresivnímu způsobu létání, ale nakonec přiznává, že obdivuje to, jak létá a svou kritiku vynechává ze závěrečné zprávy. Nedaří se ji udržet na uzdě své pocity k Maverickovi a mezi oběma začne romantický vztah.  Při jednom z tréninkových letů Maverick opustí svého velitele Ricka „Hollywood\" Nevena, aby mohl pronásledovat Mike „Viper\" Metcalfa. Maverick je díky obratnosti Vipera vtažen do léčky a zasažen Jesterem. Tím velitel letu chtěl demonstrovat sílu týmové spolupráce v boji, nad osobní statečnosti.  Maverick a Iceman, nyní přímí rivalové v Topgun Trophy, pronásledují při tréninku letadlo typu A-4. Maverick tlačí Icemana, aby mu umožnil cíl sestřelit. Při této akci dojde k poruše motorů Maverickovy F-14, motory zhasnou a letadlo padá v nekontrolované rotaci do oceánu. Maverick a Goose se musí katapultovat. Při tomto manévru Goose narazí hlavou do skla kokpitu a umírá. Ve vodě Maverick drží v náručí mrtvé Goosovo tělo a čeká na záchrannou helikoptéru. Při vyšetřování se dojde k závěru, že havárie nebyla zaviněna pilotem. Maverick je sice očištěn, ale sám sebe obviňuje z Goosovy smrti. Zcela ztrácí chuť k dalšímu létání. Charlie a ostatní se jej snaží utěšit, ale on sám zvažuje odchod do civilu. Jde si pro radu k Viperovi, který mu jen mezi čtyřma očima sdělí, že sloužil s jeho otcem Dukem Mitchellem na USS Oriskany, a že byl v oné letecké bitvě, ve kterém byl Duke zabit. Na rozdíl od oficiálních zpráv, které Duka Mitchella znevažují, Viper odhaluje Maverickovi utajované informace, které dokazují, že Duke Mitchell zemřel jako hrdina. Říká Maverickovi, že může uspět, pokud dokáže znovu získat zpět své sebevědomí. Maverick se rozhodne absolvovat Topgun, i když Iceman vyhraje celkové Top Gun Trophy.  Během oficiálního vyřazení kurzu, Viper k sobě zavolá absolventy školy, kdy jim předá rozkazy k nasazení do boje. Iceman, Hollywood a Maverick dostávají rozkaz, aby se ihned vrátili na na USS Enterprise, kdy mají zajistit leteckou podporu pro „krizovou situací“, kdy se poškozená loď dostala do nepřátelských vod.  Maverick a Merlin (Cougarův bývalý navigátor) jsou určeni jako záložní posádky na F-14. Při následném vzdušném střetu s šesti MiGy dojde k sestřelení Hollywooda, Maverick je povolán do boje, ale při příletu k boji se stáhne a letí pryč. V dlani svírá Goosovy „psí známky\", což jej přiměje letět zpět a zapojit se do boje. Vrací se k Icemanovi. V boji sestřelí tři MiGy, Iceman jednoho a další dva se dávají na ústup. Při jejich triumfálním návratu na USS Enterprise se na na palubě setkává Iceman s Maverickem a navzájem si vyjádří vzájemný respekt.  Velení námořnictva nabídne Maverickovi zařazení dle svého uvážení, on si vybere vrátit se na Topgun, jako instruktor. V baru, někde v Miramaru, Maverick sedí a popíjí pivo, z vedlejší místnosti zazní z jukeboxu píseň „\"You've Lost That Loving Feeling\"\". Maverick si vezme svou leteckou bundu a jde se podívat, kdo ji pustil. Místnost je prázdná, když se otočí, stojí proti němu Charlie.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pozadí filmu.", "content": "Námětem pro film byl článek „\"Top Guns\"” od Ehuda Yonaye, z California magazine, z května 1983, kde byly uvedeny letecké snímky poručíka Charlese „Heater\" Heatleyho. Čánek detailně popisoval život stíhacích pilotů na letecké námořní základně Miramar v San Diegu, která byla přezdívána jako „Fightertown USA\". Řada scenáristů práci na přípravě tohoto filmu odmítla. Jerry Bruckheimer a Don Simpson práci zadali Jimu Cashovi a Jacku Eppsovi Jr., kteří pak připravili prvotní scénář. Pro přípravu scénáře byl Epps pozván do výuky několika nepojmenovaných tříd Topgun a také absolvoval let s F-14, aby získal reálnou zkušenost. Tento prvotní návrh scénáře producenty zcela nezaujal a byl několikrát přepracován.  Herec Matthew Modine, hrál např. zlého vědce v Stranger Things, odmítl roli kapitána Peta „Maverick” Mitchella, protože film byl proti jeho pacifistickému přesvědčení. Role byla později nabídnuta Tomu Cruisovi.  Producenti požadovali pomoc a podporu od vojenského námořnictva. Velení námořnictva mělo přímý vliv na schvalování záběrů. Úvodní vzdušný souboj byl realizován v mezinárodních námořních vodách poblíž Kuby. Původní dialogy byly zmírněny, byla vyřazena jedna scéna, kdy mělo dojít k havárii letadla při přistávání na letadlové lodi. Maverickův milostný poměr, který měl mít původně s poddůstojníci sloužící na základně, byl změněn na milostný poměr s ženou z civilního personálu. Důvodem byl vojenský rozkaz, který zakazoval vztahy mezi důstojníky a poddůstojníky.  Charakter „Charlie\" byl upraven poté, co se producenti filmu potkali s Christinou „Legs\" Fox, matematičkou, pracující pro Analytické centrum námořnictva, jako specialista pro MAS, pro rozvoj taktiky obraného boje z letadlových lodí. Pro tuto roli byla původně zvažována herečka Julianne Phillipsová, se kterou byly naplánovány kamerové zkoušky s Tomem Cruisem.  Kontradmirál Pete „Viper\" Pettigrew, bývalý pilot námořnictva, veterán vietnamské války a instruktor školy Topgun, na filmu spolupracoval jako technický poradce. Také si zahrál ve filmu menší roli, jako kolega Charlie.  Bývalý instruktor pilotní školy Topgunu a kongresman Randy „Duke\" Cunningham prohlašoval, že to on byl inspirací pro „Mavericka\", ačkoli to producenti filmu vždy popírali. Dle nich byl charakter „Mavericka\" založený na obecných vlastnostech námořního pilota.", "section_level": 2}, {"title": "Natáčení.", "content": "Námořnictvo uvolnilo několik letadel F-14 od stíhací perutě VF-51 “Screaming Eagles” pro natáčení tohoto filmu. Paramount zaplatil 7 800 USD za hodinu, což odpovídá dnešním 18 200 dolarů, za pohonné hmoty a další provozní náklady, kdykoli letadlo bylo použito při natáčení. Záběry na letadlové lodi byly natočeny na palubě USS Enterprise, letadla F-14 byly od perutí VF-114 \"Aardvarks\" a VF-213 \"Black Lions\". Většina záběrů z paluby letadlové lodi byla z běžného denního leteckého provozu a filmový štáb musela použít to, co se jim podařilo natočit, s výjimkou občasného průletu, který filmový štáb požadoval. Většina scén byla natáčena na letecké základně Naval Air Station Fallon v Nevadě. Snímky ve vzduchu se natáčely ve spolupráci se společnosti Learjet. Společnost Grumman, výrobce F-14 byla pověřena společností Paramount Pictures, k vytvoření uchycení kamer na letadle tak, aby byly zaměřeny na přední, nebo zadní část letadla.  Dvě scény se natáčely v červenci 1985 v San Diegu, v restauraci Kansas City Barbeque.  V první scéně Maverick a Goose spolu sedí u klavíru a zpívají píseň \"„Great Balls of Fire\"”. Druhá byla finální scéna, kde z jukeboxu zněla píseň \"„You've Lost That Lovin' Feelin'\".\" Po uvedení filmu restaurace získala značné množství filmových upomínkových předmětů na téma \"Top Gun\". Požár z 26. června 2008 zničil značnou část restaurace, vč. upomínkových předmětů z filmu. To co bylo zachráněno, vč. klavíru, který byl použit ve filmu, je dnes opět k vidění v restauraci, která byla znovuotevřena v listopadu 2008.  Pro natáčení snímků ve vzduchu byl pozván akrobatický pilot Arthur Everett Scholl, který zahynul 16. září 1985 při natáčení jedné scény nedaleko města Carlsbad. Letadlo, ani tělo pilota nebylo nalezeno. Příčina nehody byla neznáma. Tento pilot byl vzpomenut v závěrečných titulcích.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "\"Další informace v článku: Top Gun (soundtrack)\"Soundtrack k filmu \"Top Gun\" patřil k nejpopulárnějších soundtracků. Získal 9x platinové ocenění. a byl číslo 1, na \"Billboard\" Hot 200, nepřetržitě po dobu pěti týdnů v létě 1986. Harold Faltermeyer, který již dříve spolupracoval s Jerrym Bruckheimerem a Donem Simpsonem na filmech Flashdance a Policajt v Beverly Hills, dostal před zahájením natáčení scénář k filmu \"Top Gun\" právě Bruckheimera. Giorgio Moroder a Tom Whitlock spolupracovali na mnoha písních, včetně oscarové \"„Take My Breath Away\"\". Kenny Loggins měl na soundtracku dvě skladby: \"„Playing with the Boys\"\" a \"„Danger Zone\"\". Hudební skupina Berlin nahrála píseň \"„Take My Breath Away\"\", která později získala řadu ocenění a dostala kapelu na mezinárodní úroveň. Po vydání Logginsova singlu \"„Danger Zone\"\" prodej tohoto alba raketově rostl a v USA se jej prodalo přes 7 miliónů kusů.  Při opakovaném vydání v roce 2000, byly na album přidány dvě písně, které byly vynechány z původního alba: \"„Great Balls of Fire”\" od Jerry Lee Lewis a \"„You've Lost That Lovin' Feelin'\"\" od Righteous Brothers. Soundtrack také obsahuje skladbu \"„Top Gun\" Anthem\" od Steve Stevense a Harolda Faltermeyera, a skladbu \"„Memories\"\" od Harolda Faltermeyera.  Pro vytvoření skladeb byl osloven také Bryan Adams, ale ten odmítl s tím, že jde o vojenský film, že oslavuje boj. Skupina Toto byla původně oslovena k nahrání písně \"„Danger Zone\"\" a zvukového doprovodu k písni \"„Only You\"\". Zde však vznikl spor mezi právníky skupiny a producenty filmu, kteří preferovali spolupráci s Kenny Logginsem.", "section_level": 2}, {"title": "Uvedení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "VHS, DVD.", "content": "Mimo kasovního úspěchu v kinech, byl \"Top Gun\" uveden také na VHS pro domácí promítání. Reklamní kampaň k tomuto filmu na VHS byla ve výši 8 milionu dolarů, vč. tématické reklamy \"Top Gun-Pepsi\". Díky této kampani to byla nejprodávanější VHS kazeta v celé historii tohoto průmyslu. Jednalo se také o první vydání VHS kazety v cenovém rozpětí do 20 USD.  Úspěch videokazety s filmem \"Top Gun\", se promítl také v pozdějším prodeji filmu na DVD nosiči, kdy bylo uvedeno speciální vydání. Současně s prodejem videokazety rostl také prodej leteckých bund a slunečních brýlí značky Ray-Ban Aviator, podle odhadů až o 40%. Film také zvýšil zájem mladých mužů o vstup k námořnictvu. Námořnictvo provádělo nábor přímo v některých kinosálech.", "section_level": 2}, {"title": "Verze pro IMAX 3D.", "content": "\"Top Gun\" byl upraven pro promítání v IMAX 3D, promítal se šest dní od 8. února 2013. Čtyřminutová konverze, která představovala sekvenci letu „Danger Zone“ byla promítána v roce 2012 na veletrhu International Broadcasting Convention v Amsterodamu. Film byl 19. února 2013 vydán na nosiči Blue-ray 3D.", "section_level": 2}, {"title": "Promítání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kina.", "content": "Film byl promítán ve Spojených státech 16. května 1986 v 1028 kinosálech současně. Byl to nejúspěšnější a nejvíce navštěvovaný film v roce 1986.  Za první týden promítání film vydělal 8 193 052 USD, během celého promítání ve Spojených státech vydělal 179 800 601 USD, mimo USA 177 030 000 USD. Ceklem pak 356 830 601 USD. Na film se v severní Americe prodalo 47 650 100 vstupenek.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Po uvedení filmu byla reakce kritiků smíšená. Celková recenze v Rotten Tomatoes uvedla, že 54% z 54 kritiků napsalo na film pozitivní krtku, s průměrným hodnocením 5,9/10. Společný závěr kritiků zněl: \"„Přestože film ukazuje ty nejakčnější záběry, které jsou provedeny pod odborným dohledem. Top Gun však nabízí příliš málo pro dospělého diváka, a to zejména v okamžiku, kdy postavy právě nejsou ve vzduchu.\"\"  Roger Ebert z Chicago Sun-Times dal filmu 2,5 ze 4 hvězdiček a poukázal na to, že: \"„Filmy jako Top Gun je těžké posuzovat, protože dobré části jsou velmi dobré a špatné části jsou nudné. Souboje jsou naprosto nejlepší od doby napínavých scén ve filmu Ohnivá liška od Clinta Eastwooda.\"\"", "section_level": 2}, {"title": "Nominace.", "content": "Film byl nominován na následující ceny:  V roce 2008 byl film zařazen v magazínem \"Empire\" na 455. místo v seznamu 500 nejlepších filmů všech dob. Yahoo! Filmy zařadily \"Top Gun\" jako 19 na seznam největších akčních filmů všech dob. Film byl několikrát nominován Americkým filmovým institutem do různých soutěží, a oceněn byl pouze jednou. V roce 2005, byla hláška z filmu: \"\"I feel the need... the need for speed!\"\" zařazena jako 94. na seznamu AFI's 100 Years...100 Movie Quotes.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Film byl nominován a získal mnoho ocenění, především za zvuk a filmové efekty.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv na vojenský nábor.", "content": "Filmový producent John Davis tvrdil, že film \"Top Gun\" je nejlepší náborový film pro námořnictvo. Lidé kteří film viděli, řekli: \"„Wow! Chci být pilot.\"\" Po uvedení filmu, americké námořnictvo sdělilo, že množství mladých mužů, kteří se přihlásili, a kteří chtěli být námořní piloti, se zvýšilo o 500 procent.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční vliv.", "content": "23. ledna 2011 zveřejnila čínská televizní stanice \"China Central Television\" zpravodajskou reportáž o údajné úspěšnosti čínských stíhacích pilotů, v reportáži byly použity akční sekvence z filmu \"Top Gun\". Čínští uživatelé internetu si všimli tohoto plagiátorství, upozornili na něj, a následně bylo vysílání reportáže okamžitě staženo. Paradoxně byla reportáž odvysílána krátce po zahájení čínské kampaně, která měla očistit vysílání od fake news; CCTV odmítla udělit komentáře k tomuto incidentu.", "section_level": 2}, {"title": "Pokračování filmu.", "content": "\"Další informace v článku: \"  Pokračování filmu \"Top Gun\" bylo připravováno již od roku 2010. Vše se zkomplikovalo sebevraždou Tonyho Scotta v roce 2012. V roce 2013 se všechny zainteresované strany stále zajímaly o pokračování projektu spolu s Jerrym Bruckheimerem: „\"Již 30 let se snažím o pokračování filmu Top Gun a jen tak se nezastavím. Můj zájem realizovat film s Tomem Cruisem a Paramount Pictures stále trvá. Tom mi říká, že bez ohledu na to, kde na světě je, lidé si jej vždy spojí s rolí Mavericka. Je to něco, z čeho je stále nadšený, má naději, že se nám to podaří.\"\"  Pokračování s názvem \"Top Gun: Maverick\" se začal natáčet 31. května 2018 v San Diegu v Kalifornii. Tento druhý film byl naplánován k premiéře na 26. června 2020.", "section_level": 1}, {"title": "Videohra.", "content": "\"Další informace v článku: Seznam videoher na téma Top Gun\"Film \"Top Gun\" byl inspirací pro tvůrce počítačových her na různých platformách. První hra byla vydána v roce 1987 a měla stejný název jako film. Byla určena pro pět platforem: PC AT, Commodore 64, ZX Spectrum, Amstrad CPC a Nintendo Entertainment System (NES). Ve hře hráč pilotuje stíhačku F-14 Tomcat a musí splnit čtyři mise. Pokračování hry bylo vydáno v roce 1990 pod názvem \"Top Gun: The Second Mission\", ale jen pro NES.  Další hra \"Top Gun: Fire at Will\", byla uvedena v roce 1996 pro platformu PC AT, později pak také pro Sony PlayStation. Hra \"Top Gun: Hornet\" byla zveřejněna v roce 1998. Hra \"Top Gun: Combat Zones\" pro Sony PlayStation 2 byla zveřejněna v roce 2001, v roce 2002 byla přenesena na platformu Nintendo GameCube a na počítače s operačním systémem Microsoft Windows. Bojové mise byly delší a složitější než v předchozích hrách, mimo letadel F-14 si hráč mohl zvolit jiný typ stroje. V roce 2005 byla představena hra \"Top Gun: Hard Lock\" verze pro Nintendo DS. Na E3 2011 byla ohlášena nová verze hry \"Top Gun: Hard Lock\", která byla vydána v březnu 2011 pro platformy Xbox 360 a PlayStation 3.", "section_level": 1}], "src_summary": "Top Gun je americký akčně-dramatický film z roku 1986, který režíroval Tony Scott, produkoval Don Simpson a Jerry Bruckheimer, ve spojení s Paramount Pictures. Je to první díl filmové série \"Top Gun\". Scénář napsali Jim Cash a Jack Epps Jr., kteří byli inspirování článkem s názvem „\"Top Guns\"\", který byl vydán v \"California magazine\" v roce 1983. Ve filmu hrají Tom Cruise, Kelly McGillis, Val Kilmer, Anthony Edwards a Tom Skerritt. Tom Cruise hraje poručíka Peta „Mavericka\" Mitchella, mladého námořní pilota. On a jeho navigátor, nadporučík Nick „Goose\" Bradshaw (Anthony Edwards) dostanou šanci trénovat v US Navy Fighter Weapons School na Naval Air Station Miramar v San Diegu v Kalifornii.", "tgt_summary": ",1986年出品的美国电影,是一出以航空母舰与美国海军战斗机武器学校(United States Navy Fighter Weapons School,暱称为「Top Gun」,也就是片名的由来)为背景的励志动作电影。该片上映后缔造了1亿7千6百万美元的美国国内票房与3亿5千3百万美元的全球票房成绩,被誉为是自《火狐狸》(\"Firefox\")之后,最成功的一部空战电影。", "id": 574764}
{"src_title": "Lunar Prospector", "tgt_title": "月球探勘者", "src_document": [{"title": "Start.", "content": "Sondu Lunar Prospector vynesla na oběžnou dráhu Země 7. ledna 1998 v 03:28:44 SEČ raketa Athena II až na druhý pokus. První pokus o start, plánovaný o den dříve, musel být odvolán pro problémy s pozemním sledovacím radarem. Startovní okno trvalo pouhé čtyři minuty, pokud by se start nezdařil, další možnost by nastala až 4. února.  Po necelých pěti minutách byla sonda vynesena na parkovací oběžnou dráhu kolem Země ve výšce asi 200 kilometrů. Po ukončení tří čtvrtin oběhu se zapálil další stupeň. Ten po více než minutovém zážehu sondu nasměroval k Měsíci a udělil jí pomalou rotaci.  Krátce po navedení na dráhu k Měsíci se ukázalo, že kvalita přenosu dat je velmi špatná a zatím nepoužitelná pro dokonalé řízení sondy. Řídicí středisko proto odložilo všechny plánované aktivity, dokud se kvalita signálu nezlepší. K tomu došlo zhruba po sedmi hodinách, po změně orientace rotací stabilizované sondy. Úspěšně proběhla jak první plánovaná korekce dráhy, tak i rozevření ramen s vědeckými přístroji.", "section_level": 1}, {"title": "Navedení na oběžnou dráhu Měsíce.", "content": "Let k Měsíci trval zhruba 105 hodin. V neděli 11. ledna byla sonda úspěšně navedena na oběžnou dráhu Měsíce s periodou 11 hodin a 48 minut ve výšce 71 - 8500 km a sklonem 89.7°. Další vyrovnávací manévr proběhl o den později, během 27 minut hoření motorů se dráha oběhu zkrátila na 3,5 hodiny a výška vyrovnala na 83 - 1870 km. Závěrečný třetí manévr proběhl o následující den a trval rovněž 27 minut. Ale i po něm zůstala oběžná dráha sondy mírně eliptická (92 - 153 km). Dvěma krátkými zážehy 15. ledna se Lunar Prospector dostal na pracovní kruhovou dráhu s periodou 2 hodiny a výškou 100 km. Již před tím už začal přinášet první vědecká data. V nádržích zbylo po manévrech z původních 138 ještě 34 kg paliva.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecký výzkum.", "content": "Po osmi týdnech průzkumu z oběžné dráhy ve čtvrtek 5. března oznámil tým vědců pod vedení dr. Alana Bindera: \" „Je velmi pravděpodobné, že se na povrchu našeho vesmírného souseda, v oblasti jeho jižního a především severního pólu, nachází vodní led.“\"  Vědci původně odhadovali celkové množství ledu mezi 10 až 300 miliony tun. Více ledu se má nacházet kolem severního pólu. Tam by měl být led rozprostřen na ploše zhruba 10 až 50 tisíc kilometrů čtverečních. U jižního pólu pak 5 až 20 tisíc kilometrů čtverečních. Voda je podle výsledků měření smíchaná s regolitem v poměru 1:100 až 1:300. V odhadech však panovala nejistota způsobená malou citlivostí neutronového spektrometru. Po důkladnějším vyhodnocení všech údajů se pozdější odhady celkového množství vodního ledu zvýšily desetinásobně do řádu miliard tun. Existence vodního ledu na Měsíci je i po skončení mise Lunar Prospector \"jen\" velmi pravděpodobná, nikoliv stoprocentní.  Druhým z cílů sondy bylo zmapovat nehomogenní gravitační pole Měsíce. Dřívější data z výprav Lunar Orbiter a Apollo totiž ukázala, že se pod povrchem nacházejí oblasti koncentrované hmoty (\"tzv. mascony z anglického mass concentration\"). Zpravidla se jedná o rozsáhlé pánve a velké krátery vyplněné ztuhlou lávou. Čerstvější měření, ale s malým rozlišením, přinesla v roce 1994 sonda Clementine. Telemetrická data z Lunar Prospectoru umožnila vědcům sestavit mapu gravitačního pole celého Měsíce.  Mise Lunar Prospectoru vstoupila do druhé fáze 19. prosince manévrem, po němž byla výška dráhy sondy snížena postupně na 40 km a pak na 30 km nad měsíčním povrchem. Z této výšky sonda dále zpřesňovala gravitační mapu Měsíce a také měření v souvislosti s předpokládanou existencí vodního ledu v polárních oblastech.", "section_level": 1}, {"title": "Zánik sondy.", "content": "Ukončení mise přišlo 31. července 1999. Lunar Prospector byl naveden na sestupovou dráhu a dopadl na měsíční povrch do kráteru Shoemaker poblíž jižního pólu. Kráter má průměr 50 až 60 kilometrů a vědci se domnívali, že se v něm vyskytuje led. Celou operaci sledoval personál Lunar Prospectoru ze Země, hlavní díky Hubbleovu vesmírnému teleskopu a Keckovu teleskopu na Havaji. Teplo vyvolené při dopadu mělo podle očekávání uvolnit plyny, jejichž dálkovou analýzou by se dala prokázat přítomnost vody. Bohužel žádný oblak se pozorovat nepodařilo.  Zvláštností sondy a celé mise byla urna, kterou Lunar Prospector dopravil na Měsíc. V urně byl popel astronoma Eugena Shoemakera, objevitele komety Shoemaker-Levy. Urna je zdobena fotografií Hale-Boppovy komety, snímkem kráteru meteorického původu v Arizoně (v němž probíhal výcvik posádky Apolla měsíční přistání) a je na ní rovněž pasáž ze Shakespearova dramatu Romeo a Julie.", "section_level": 1}, {"title": "Přístrojové vybavení.", "content": "Sonda měla tvar bubnu. Na délku měřila zhruba 1,2 metru a v průměru měla zhruba 4,5 metru. Vyrobena byla z materiálu na bázi uhlíkových vláken a epoxidu. Celková hmotnost sondy včetně paliva činila asi 295 kilogramů. O stabilitu a pohyb sondy se staralo šest trysek. Energii dodávaly solární články a v případě nutnosti záložní baterie. Přístroje nesl Lunar Prospector na třech ramenech. Sonda neměla počítač a měla jen minimální paměť pro zálohování dat při přerušení spojení. Práce byla kontrolována ze Země, kam byla data posílána v reálném čase. Vývoj sondy včetně jejího vypuštění stálo 60 milionů dolarů. Na její konstrukci se podílelo 50 odborníků. Čtvrt tuny vážící sonda nesla 6 přístrojů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Lunar Prospector byla první americkou misí, týkající se výhradně Měsíce, po ukončení programu Apollo, tedy po 25 letech. Hlavním úkolem bylo zjistit, zda se na povrchu Měsíce v oblastech jižního a severního pólu nachází vodní led. Ukončení mise bylo naplánované nezvykle, ale zároveň efektně, totiž jako řízený dopad sondy na povrch Měsíce. Vyvolaná srážka při dopadu měla uvolnit plyny, jejichž rozbor měl prokázat přítomnost vody. Zajímavostí mise byla urna s popelem astronoma Eugena Shoemakera, objevitele komety Shoemaker-Levy 9. Tu sonda dopravila (a při nárazu rozprášila) na měsíčním povrchu. Celá mise trvala 570 dní.", "tgt_summary": "月球勘探者号(台湾译为月球探勘者号;英语:Lunar Prospector)是NASA探索计划中第三个行星探测任务。本计划花费总共6280万美金,任务时间19个月。月球探勘者是以低高度极轨道环绕月球的探测器。月球探勘者的主要任务是对月球表面物质组成、南北极可能的水冰沉积、月球磁场与重力场进行研究。1999年7月31日该卫星撞击靠近月球南极点的撞击坑结束任务;原本预期撞击时扬起的表土可以检测到水的存在,但并未成功。", "id": 1521445}
{"src_title": "Uměleckohistorické muzeum (Vídeň)", "tgt_title": "艺术史博物馆", "src_document": [{"title": "Struktura muzea.", "content": "V hlavní budově naproti Hofburgu jsou umístěna následující oddělení: obrazová galerie (\"Gemäldegalerie\"), Císařská klenotnice ve Vídni (\"Kaiserliche Schatzkammer\"), egyptsko-orientální sbírka (\"Ägyptisch-Orientalische Sammlung\"), antická sbírka (\"Antikensammlung\"), sbírka uměleckých předmětů města Vídně (\"Kunstkammer Wien\"), kabinet mincí (\"Münzkabinett\") a knihovna.  V části Hofburgu zvané Neue Burg sídlí Efezské muzeum (\"Ephesos Museum\"), sbírka starých hudebních nástrojů (\"Sammlung alter Musikinstrumente\"), dvorní lovecká sbírka a zbrojnice (\"Hofjagd- und Rüstkammer\") a archiv muzea.  Organizačně jsou k muzeu přičleněny i následující instituce: Rakouské muzeum divadla v Lobkovickém paláci (\"Österreichisches Theatermuseum im Palais Lobkowitz\"), Muzeum světa ve Vídni (\"Das Weltmuseum Wien\", do roku 2017 v rekonstrukci), Theseův chrám ve \"Volksgarten\" u Hofburgu a Muzeum kočárů (\"Wagenburg\") v Schönbrunnu. Mimo Vídeň patří k muzeu rovněž habsburské sbírky na zámku Ambras u Innsbrucku.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Podnět k vybudování instituce dal císař František Josef I. V rámci sanace městských hradeb Vídně vznikala na jejich místě ve 2. polovině 19. století výstavná okružní třída Ringstraße. Budova Uměleckohistorického musea s protilehlým Přírodovědným muzeem (Naturhistorisches museum Wien) měly vytvářet jednotný komplex v rámci rozšířeného císařského paláce Hofburgu. Návrhem byl pověřen v té době již renomovaný německý architekt Gottfried Semper, asistoval mu Karl von Hasenauer. Stavba probíhala v letech 1872–1891. Obě muzea, od jejichž přímého propojení s císařským palácem bylo nakonec upuštěno, byla slavnostně otevřena 17. října 1891. Generální rekonstrukce budov skončila v červnu roku 2014 a je spojena s novou prezentací sbírek.  Budovy jsou vystavěny v neorenesančním stylu inspirovaném italskou renesancí. Uměleckohistorické muzeum má obdélníkový půdorys o délce 60 metrů z členitých úseků kolem dvou dvorů, s vloženým středním křídlem završeným kupolí. Fasáda je osazena kvádry a architektonickou plastikou z pískovce. Interiér budovy je bohatě zdobený, vykládaný mramorem, zdobený štuky, zlatem a dekorativní výmalbou interiérů.", "section_level": 1}, {"title": "Sbírky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obrazová galerie (\"Gemäldegalerie\").", "content": "Sbírku postupně vytvářeli příslušníci habsburského rodu. Jedním z prvních sběratelů byl Ferdinand II. Tyrolský, syn císaře Ferdinanda I. Jeho sbírka více než tisíce portrétních miniatur je vystavena v numismatickém oddělení muzea. Velkou sbírku obrazů shromáždil v Praze císař Rudolf II. Do Vídně se jí však dostala jen malá část, protože velké množství artefaktů a obrazů si odvezli jako válečnou kořist v roce 1648 Švédové. Větší část sbírky je rozptýlena po celé Evropě. Vlastním zakladatelem dnešní obrazové sbírky je arcivévoda Leopold I. Vilém (1614–1662). Její hlavní část, která na konci arcivévodova života čítala kolem 1400 obrazů, nakoupil v době, kdy byl místodržícím španělského krále Filipa IV. v Nizozemsku. Leopold také nechal ke sbírce vypracovat tištěný inventář. V omezené míře rozšiřoval obrazovou sbírku císař Leopold I. V jeho době se do Vídně dostala zejména díla florentského renesančního malířství (mj. Raffaelova \"Madona v zeleni\") nebo portréty Diega Velázqueze.  Až do doby císaře Karla VI. byla habsburská obrazová sbírka rozptýlena na více místech. Karel VI. nechal pro potřeby obrazárny upravit prostory vídeňského paláce Stallburgu a sbírku soustředil v něm. Za Josefa II. byla obrazárna přestěhována do zámku Belveder. Roku 1783 byl vydán katalog sbírky v němčině a francouzštině, obrazy byly rozděleny podle jednotlivých uměleckých škol a v duchu josefinismu opatřeny jednotnými rámy. Galerie byla třikrát týdně přístupná veřejnosti. V roce 1891 byla galerie otevřena ve stávajících prostorách. Zároveň začala vycházet ročenka, ve které byly publikovány vědecké studie týkající se nejen obrazového fondu muzea (v současnosti pod názvem \"Jahrbuch des Kunsthistorischen Museums\").", "section_level": 2}, {"title": "Císařská klenotnice.", "content": "Sbírka, rozdělená na světskou a církevní klenotnici, zahrnuje císařské i rakouské korunovační klenoty, v čele s říšskou korunou, klenoty okolo Řádu zlatého rouna, původní žezlo a jablko českého krále a další zvlášť cenné předměty.", "section_level": 2}, {"title": "Zbroj, hudební nástroje a pod..", "content": "Sbírka zbraní a hudebních nástrojů je umístěna v novém křídle Hofburgu (\"Neue Burg\"), sbírka kočárů v zámku Schönbrunn.", "section_level": 2}], "src_summary": "Uměleckohistorické muzeum (, zkráceně také \"KHM\") ve Vídni patří mezi nejvýznamnější muzea umění v Evropě. Z podnětu císaře Františka Josefa I. soustředilo císařskou klenotnici, obrazárnu, sbírky zbraní, starožitností a mincí, zlaté poklady nalezené v Uhrách a další sbírky.", "tgt_summary": "艺术史博物馆(德语:Kunsthistorisches Museum)是奥地利维也纳的一座博物馆,设在戒指路旁富丽堂皇的大楼内,有一个圆满的八角形穹顶,是世界上藏品最丰富的美术和装饰艺术博物馆之一。2014年访问的游客达到798,524人。", "id": 2406041}
{"src_title": "Viggo Mortensen", "tgt_title": "維高·摩天臣", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Severské jméno i příjmení zdědil herec po otci, dánském ekonomovi usazeném v New Yorku. Tam se Viggo 20. října 1958 narodil (jako nejstarší syn, má mladší bratry Waltra a Charlese) a studoval základní školu, ovšem dlouho se tam neohřál. Rodina cestovala s otcem za prací do Venezuely a Argentiny. V roce 1969 se jeho rodiče rozvedli, načež Viggova matka vzala své tři chlapce zpět do Watertownu (New York). Viggo si ale Jižní Ameriku zamiloval a stal se fanouškem argentinského fotbalového týmu San Lorenzo. Byl dobrým studentem na Watertownské střední škole, kde hrál za tenisový tým a byl kapitánem plaveckého týmu. Během studia na střední škole nejraději fotografoval, ale strávil také mnoho hodin malováním. Po promoci v roce 1976 odjel do St. Lawrence, kde na univerzitě studoval státní správu a španělštinu. Tomuto povolání se ale nevěnoval a přestěhoval se do Dánska za otcem. Začal psát poezii a beletrii a živil se příležitostnými pracemi, pracoval v docích, jako řidič kamionu i jako prodavač květin. Výsledkem obou těchto pobytů byla velmi dobrá znalost španělštiny a dánštiny a neocenitelné životní zkušenosti, které Viggo nadále rozšiřoval i po návratu do New Yorku. Pracoval totiž jako číšník a barman, prodával zmrzlinu a stěhoval nábytek, neboť si potřeboval vydělat na koníčky, které ho pohltily už v dětství: malování, fotografování, psaní poezie a jazz.", "section_level": 2}, {"title": "\"Viggo da Vinci\".", "content": "Herectví bylo dlouho na vedlejší koleji. Viggo se sice občas dostal k nějakému štěku, přičemž z několika filmů jeho mikroroličku vystřihli, ale on se tím nijak netrápil. Sám řekl: „Věděl jsem, že se hereckou práci teprve učím. Bral jsem ji jako příjemné zpestření a nic jsem od ní nečekal“. V roce 1993 vydal první knihu \"Ten Last Night\", která dobře reprezentovala jeho všestranný talent. Jednalo se o sbírku poezie doplněnou vlastními ilustracemi a fotografiemi. Dosud vyšly čtyři další, stejně namíchané svazky (viz percevalpress.com) a také tři cédéčka s jazzovou hudbou, což jednoznačně ukazuje, jak intenzivně se Viggo umělecké tvorbě věnuje. Rok co rok přidává po knize či CD. Na otázku, kde na to všechno nachází čas, lakonicky odpověděl: „Nemám televizi“.", "section_level": 2}, {"title": "\"Welcome to Hollywood?\".", "content": "„Viggo není herec, který maluje a píše, Viggo je umělec, který hraje“, řekl režisér Philip Ridley a dlouho to vypadalo, že to tak zůstane. Herectví jako koníček pro zpestření. Přestože jeho první filmová role byla malá, podařilo se mu ji získat ve velmi úspěšném kriminálním dramatu s Harrisonem Fordem, \"Svědek\" (původním názvem \"Witness\", z roku 1985). Dalšími vedlejšími rolemi se prodíral po několik následujících let. Viggo pokračoval dál v hereckém řemesle, chvilku hostoval i v televizi, například v televizním seriálu \"Miami Vice\". V roce 1987 se setkal s Christine „Exene“ Cervenkou, hlavní zpěvačkou punkové skupiny X. Brzy po svatbě se jim narodil syn, Henry Blake Mortensen (* 28. ledna 1988). Pár se přesunul na několik let do Idaha. V roce 1997 se ale rozvedli a přestěhovali se zpět do Los Angeles, kde se společně starali o Henryho.  Významnou roli získal v dramatu a režijním debutu Seana Penna \"Indiánský posel\" (původním názvem \"The Indian Runner\", z roku 1991), kde si zahrál vietnamského veterána po boku Davida Morseho. O dva roky později si zahrál s hereckou legendou Al Pacinem v kriminálním dramatu \"Carlitova cesta\" (\"Carlito's Way\"). S dalšími hereckými osobnostmi Genem Hackmanem a Denzelem Washingtonem hrál v thrilleru \"Krvavý příliv\" (\"Crimson Tide\", z roku 1995). Stejný rok si ještě zahrál Lucifera ve filmu \"Boží armáda\" ( \"The Prophecy\").  Výraznější průlom ve Viggově herecké kariéře znamenalo drama \"Portrét dámy\" (původním názvem\"The Portrait of a Lady\", z roku 1996) s Nicole Kidman a Johnem Malkovichem, kde se Viggo objevil ve vedlejší roli nápadníka Nicole Kidman. S další hollywoodskou celebritou Demi Moore si zahrál v roce 1997 v akčním vojenském filmu \"G. I. Jane\". Jen o rok později získal významnou roli v thrilleru \"Dokonalá vražda\" (\"A Perfect Murder\") spolu s Michaelem Douglasem a Gwyneth Paltrow. Ve filmu ztvárnil milence Gwyneth, který je vydíraný jejím manželem Douglasem, aby ji zabil. V roce 1999 si zahrál hlavní mužskou roli v romantickém filmu \"Procházka po měsíci\" (\"A Walk on the Moon\"). O rok později se objevil se Sandrou Bullock ve filmu \"28 dní\" (\"28 Days\"). Název filmu je podle osmadvacetidenní odvykací kúry v léčebně pro pacienty závislé na alkoholu a drogách, kde se Gwen (Sandra Bullock) snaží odvyknout pití alkoholu.  Největší průlom v jeho kariéře nastal, když získal roli Aragorna místo herce Stuarta Townsenda (jenž byl z natáčení odvolán) v trilogii J.R.R. Tolkiena \"Pán prstenů\". Celá trilogie se natáčela na Novém Zélandu 18 měsíců (Viggo se k natáčení připojil o 4 měsíce později). První díl \"\" (\"The Lord of the Rings: The Fellowship of the Ring\") byl uveden do kin v roce 2001. Film se ihned stal absolutní jedničkou, která trhala rekordy nejen v návštěvnosti, ale i tržbách. Spolu s Elijahem Woodem (Frodo), Ianem McKellenem (čaroděj Gandalf), Liv Tyler (elfka Arwen) a Orlando Bloomem (Legolas Greenleaf) se stali středem zájmu všech světových médií. Druhý díl \"\" (\"The Lord of the Rings: The Two Towers\") byl uveden do kina o rok později a kopíroval úspěchy prvního dílu. Třetí pokračování \"\" (\"The Lord of the Rings: The Return of the King\") o rok později zabodovalo taktéž a opět vydobylo první místa v žebříčcích návštěvnosti i tržeb. Film získal 11 Oscarů a miliony fanoušků po celém světě. Na podzim 2005 byl uveden do amerických kin film Historie násilí (\"History of Violence\"), kde Viggo ztvárnil hlavní roli a získal hlavní cenu na filmovém festivalu v Cannes. V roce 2006 natočil historický film \"Kapitán Alatriste\", kde ztvárnil titulní roli. Film tolik neprorazil jak by si tvůrci přáli. Sám Viggo z toho byl velmi smutný a netají se tím, že je to jeho nejlepší role za kariéru a úspěch filmu podcenili sami tvůrci. Na říjnovém festivalu v Torontu v roce 2007 představil film \"Východní přísliby\". Jde o thriller, kde si ztvárnil roli mafiána Nikolaie, ve kterém se znovu sešel s režisérem Davidem Cronenbergem. Za tuto roli byl nominován na spoustu cen, mimo jiné na Zlatý glóbus a Oscara.  V roce 2008 si zahrál ve filmu \"Good\" a ztvárnil vnitřně rozervaného hrdinu v dobách nacistického Německa. Ve stejném roce se s Edem Harrisem objevil ve westernu \"Appaloosa\". V roce 2009 ztvárnil hlavní roli ve filmu \"Cesta\" podle knihy Cormaca McCarthyho. V roce 2011 natočil film \"Nebezpečná metoda\", na kterém opět spolupracoval s Davidem Cronenbergem a Vincentem Casselem. Film pojednával o Sigmundu Freudovi a Carlu Jungovi. V roce 2011 se po dvou letech vrátil k divadlu, když si zahrál v madridském uvedení hry Ariela Dorfmana, \"Purgatorio\".  V roce 2016 si zahrál ve filmu \"Tohle je náš svět\" a v roce 2018 v dramatu \"Zelená kniha\". Za oba filmy byl nominován na Oscara v kategorii nejlepší herec v hlavní roli.", "section_level": 2}, {"title": "\"Tichý Američan\".", "content": "Díky své mezinárodní výchově a cestování mluví plynule anglicky, španělsky a dánsky, má znalosti francouzštiny, italštiny, švédštiny a norštiny. Pracoval také jako překladatel pro švédský hokejový tým během zimní olympiády v roce 1980. Učil se také maorštinu pro filmování \"Pána prstenů\" na Novém Zélandu a studoval lakotštinu pro svou roli ve filmu \"Hidalgo\".  Viggovou exmanželkou je losangeleská punková zpěvačka českého původu Exene Cervenka. Spolupracovali na přípravě dvou Viggových výstav: fotografií v New Yorku a obrazů v Los Angeles.  Viggo je fanouškem argentinského fotbalového klubu San Lorenzo.", "section_level": 2}], "src_summary": "Viggo Mortensen (* 20. října 1958 New York) je americký herec, který proslul rolí Aragorna ve filmové trilogii \"Pán prstenů\".", "tgt_summary": "小维戈·彼得·莫滕森(英语:Viggo Peter Mortensen, Jr,,1958年-10月20日),丹麦裔美国藉男电影演员,在2003年凭电影《魔戒三部曲:王者再临》荣获美国演员工会奖,在2007年凭电影《》获金球奖、奥斯卡金像奖提名、英国独立电影奖(British Independent Film Awards)最佳男主角。除了专注于电影事业,他亦是作家(诗人)、摄影师、画师。2002年,他创办了Perceval Press出版公司,出版一些不太出名的艺术家和作家的作品。", "id": 1580761}
{"src_title": "Medvědice (rod)", "tgt_title": "熊果屬", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Existuje asi 60 druhů řazených do rodu medvědice, od plazivých pobřežních a horských druhů, po malé stromy až 6 metrů vysoké. Většina z nich jsou stálezelené rostliny (jeden druh je opadavý), s malými oválnými listy 1–7 cm dlouhými, uspořádanými na stonku do spirály. Květy jsou zvonkovité, bílé nebo světle růžové, nahloučené po 2–20. Kvete na jaře. Plody jsou malé bobule, zrající v létě nebo na podzim. Bobule některých druhů jsou jedlé, např. \"Arctostaphylos pungens, Arctostaphylos tomentosa.\"", "section_level": 1}, {"title": "Vybrané druhy.", "content": "K zástupcům tohoto rodu patří:", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Porosty medvědice najdeme v tzv. chaparralech, významném biomu západní Severní Ameriky. Rozšíření sahá od jižní Britské Kolumbie v Kanadě přes Washington po Kalifornii a Nové Mexiko v USA, a všude po celém severním a středním Mexiku.  Tři druhy medvědice – medvědice alpská \"(Arctostaphylos alpina)\", \"Arctostaphylos rubra\" a medvědice lékařská (\"Arctostaphylos uva-ursi\") – jsou přizpůsobeny arktickému a subarktické klimatu a na Severní polokouli jsou rozšířeny v severní Severní Americe, Asii a Evropě. V ČR roste pouze medvědice lékařská \"(Arctostaphylos uva-ursi)\", v Rakousku a na Slovensku ale také medvědice alpská \"(Arctostaphylos alpina)\", tu najdeme i v Alpách a v Belianských Tatrách.  Neobvyklá společenstva medvědice se nachází na Hood Mountain, v Sonoma County, Kalifornii, kde stojí trpasličí les.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Ve střední Evropě se začala používat jako léčivá rostlina od 18. století. I dnes se některé druhy se používají v domácím léčitelství. Pro účely domácího léčitelství se sbírá list, lze jej sbírat celoročně. Říká se, že urologický čaj je výborným protizánětlivým prostředkem, ale není to pravda, podle návodu, který je na obalu, se nemohou po čtvrthodinovém louhování uvolnit látky z medvědice lékařské, zejména arbutin. Ty se uvolňují až mnohem déle, po 45 minutách louhování. Urologický čaj musíme tudíž louhovat po mnohem delší dobu, jinak získáváme čaj pouze močopudný, nikoli protizánětlivý.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Nadměrné zálivce je třeba se vyhnout v horkém počasí. Medvědice lékařská však snáší slunce i polostín, je nenáročná, vyžaduje písčitohumózní půdu, snáší i sucho. Medvědice lékařská se množí výsevy, řízky a dělením.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "V ČR přirozeně rostoucí medvědice lékařská \"(Arctostaphylos uva-ursi)\" patří k silně ohroženým druhům a je chráněna i zákonem. Chráněná je i na Slovensku, v Německu a Švýcarsku.", "section_level": 1}, {"title": "Toxicita.", "content": "Medvědice lékařská, používaná u nás v domácím léčitelství, obsahuje glykosid arbutin a její dlouhodobé používání jako léčivé rostliny není vhodné, působí zhoubně na jaterní tkáň. Při předávkování může způsobit poškození jater a glykosurii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Medvědice (\"Arctostaphylos\") je rod keřů nebo malých stromů z čeledi vřesovcovité, s oranžovou, nebo červenou kůrou a tuhými, zkroucenými větvemi.", "tgt_summary": "熊果属(学名:\"Arctostaphylos\"; \"arkto\" 熊 + \"staphyle\" 葡萄)是杜鹃花科下的一个属,为灌木或小种树植物。", "id": 1005904}
{"src_title": "Mátyás Rákosi", "tgt_title": "拉科西·马加什", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky kariéry.", "content": "Od mládí aktivně pracoval v dělnickém hnutí. Na univerzitě se dokonce stal členem kroužku Galileiho, kde vedl sociálně demokratické křídlo. Po studiích v Hamburku se stal úředníkem v Londýně.  Několik měsíců po vypuknutí první světové války padl do ruského zajetí. V zajateckém táboře rozvinul účinnou protiválečnou propagandu. Po skončení války se vrátil do tehdejší Maďarské demokratické republiky a zde v listopadu založil Kommunisták Magyarországi Pártja (\"Strana komunistů Maďarska\").", "section_level": 2}, {"title": "Za Maďarské republiky rad.", "content": "Během existence komunistické Maďarské republiky rad byl zástupcem lidového komisaře pro obchod a politickým komisařem divize na jižní frontě. Jako voják se vyznamenal v bojích u Salgótarjánu, kdy Maďarská Rudá armáda porazila československo-francouzská vojska. V červenci se stal celostátním náčelníkem Vörös Őrség (\"Rudé stráže\" – obdoba policie). Také pomáhal při vzniku Slovenské republiky rad. Po pádu MRR v srpnu 1919 uprchl před Horthyho antikomunistickým režimem do Rakouska. Odtud byl ovšem v roce 1920 vyhoštěn za své názory a tak odešel na východ od Sovětského svazu. Zde pracoval v letech 1920 až 1924 jako tajemník Kominterny.", "section_level": 2}, {"title": "Před a po druhé světové válce.", "content": "V únoru 1924 ilegálně překročil hranice Maďarského království a ihned zahájil přípravy k znovuvybudování ilegální komunistické strany. Dne 22. září 1925 byl zatčen a v listopadu souzen stanným soudem. Následně byl v roce 1926 odsouzen na 8 a půl roku vězení, v roce 1934 po dalším soudu za svou činnost během MRR byl odsouzen na doživotí.  V rámci maďarsko-sovětské smlouvy byl Rákosi v roce 1940 deportován do SSSR. Zde až do roku 1945 pracoval jako člen moskevské emigrační komunity Magyar Kommunista Párt.  Do Maďarska se vrátil po osvobození sovětskou Rudou armádou a stal se generálním tajemníkem Magyar Kommunista Párt a ministrem státních věcí.  V listopadových volbách v roce 1945 zvítězila Független Kisgazda Párt (\"Strana nezávislých malorolníků\") se ziskem 59,9 % hlasů. MKP vedená Mátyášem Rákosim obdržela pouze 17 % hlasů. Sovětský maršál Vorošilov však odmítl vládu samotných malorolníků a po jeho intervenci byla ustavena koaliční vláda s komunisty, kteří drželi několik klíčových pozic (ministerstvo vnitra, velitelství pohraniční stráže).  Po vyhlášení Druhé Maďarské republiky měly již od počátku nově utvářené orgány státní správy lidově demokratický charakter. Prvním prezidentem byl zvolen člen Független Kisgazda Párt Zoltán Tildy, přívrženec Sovětského svazu, naopak premiérem se stal rovněž malorolník Ferenc Nagy, stoupenec západních demokracií.", "section_level": 2}, {"title": "Budování socialismu.", "content": "V roce 1947 se opět konaly volby, ve kterých zvítězila koalice v čele s MKP. Ta se pod Rákosiho vedením 12. června 1948 sloučila s MSZDP do jednotné Magyar Dolgozók Pártja (\"Maďarská strana pracujících\"). Jejím generálním tajemník se stal Matyás Rákosi. Krátce na to došlo k likvidaci opozice a dne 15. srpna 1949 byla vyhlášena Maďarská lidová republika, jejíž ústava, sestavená podle ústavy SSSR z roku 1936, byla přijata 20. srpna téhož roku. Mátyás Rákosi si ke svým funkcím přidal ještě jednu, stal se náčelníkem Výboru pro bezpečnost státu. Rákosi, který se stal vůdcem MLR, začal vyžadovat od svých spolustraníků z MDP naprostou poslušnost. Jeho největším rivalem byl László Rajk, který se stal ministrem zahraničí. Toho se však už v září 1949 Rákosi zbavil tím, že ho dohnal k soudu, kde se Rajk musel přiznat k tomu, že byl agentem Miklóse Horthyho, Lva Trockého, Josipa Broze Tita a západního imperialismu. Rajk byl samozřejmě shledán vinným a následně popraven.  Rákosi se v MLR snažil co nejvíce upevnit svoji moc. Kolem 2 tisíc lidí nechal popravit a přes 100 tisíc bylo uvězněno. Ti členové strany, které se vůči této politice postavili, byli vyloučeni, což činilo přibližně 200 tisíc lidí. Začaly vykonstruované soudní procesy s náboženskými činiteli, bojovníky z druhé světové války a odpůrci režimu.", "section_level": 2}, {"title": "Souboj s Imre Nagyem.", "content": "V srpnu 1952 byl Rákosi zvolen Národním shromážděním předsedou Rady ministrů. Ovšem po smrti Stalina v březnu 1953, byl na přímý rozkaz nového vůdce SSSR Nikity Chruščova v červnu odvolán a novým premiérem se stal Imre Nagy.  Avšak zarytý stalinista Rakosi zůstal nadále generálním tajemníkem MDP a po další tři roky soupeřil s Imre Nagyem o moc. Imre Nagy představoval nový reformní směr, zrušil státní kontrolu nad médii a podpořil veřejnou diskusi o politické a ekonomické reformě. Nechal také propustit politické vězně a začal mluvit o svobodných volbách a vystoupení MLR z Varšavského paktu. V roce 1956 již veřejně mluvil o možnosti Maďarska \"\"přijmout status neutrality podle rakouského vzoru\"\".  Dne 9. března 1955 Rákosi jménem ÚV Magyar Dolgozók Pártja Nagye obvinil z revionizmu, protisocialistického nacionalismu a za špatnou hospodářskou situaci v zemi. Tisk tento útok podpořil a 18. dubna byl po jednotném hlasování Národního shromáždění sesazen ze svého postu. Rákosi se opět stal mužem číslo jedna. Jeho politický comeback však netrval dlouho. Poté, co Nikita Chruščov vystoupil proti kultu osobnosti, byl již v červenci 1956 Rákosi odvolán ze všech svých stranických funkcí (oficiálně \"\"ze zdravotních důvodů\"\") a následně poslán do SSSR na \"\"léčbu\"\".", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života.", "content": "Od roku 1956 žil Rákosi v Sovětském svazu. O rok později byl zbaven poslaneckého mandátu, následně deportován do Krasnodaru, poté do Kirgizie a nakonec do města Gorkij. V roce 1960 mu bylo dočasně pozastaveno členství ve straně MSZMP, kterou vedl János Kádár a o dva roky později byl ze strany vyloučen úplně. Mátyás Rákosi, stalinista a komunistický vůdce, zemřel 5. února 1971 ve městě Gorkij (dnes Nižnij Novgorod) v SSSR. O dva týdny později byly jeho tělesné pozůstatky pohřbeny v tajnosti v Budapešti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mátyás Rákosi (maďarsky \"Rákosi Mátyás\", vlastním jménem Mátyás Rosenfeld nebo \"Emanuel Róth\", 9. březen 1892 Ada – 5. únor 1971 Gorkij) byl maďarský komunistický politik. Zakladatel a první Generální tajemník MDP a předseda vlády Maďarské lidové republiky v letech 1952–1953.", "tgt_summary": "拉科西·马加什(;1892年-3月9日-1971年-2月5日),匈牙利共产主义政治人物,匈牙利人民共和国在1945～1956年期间的实际最高领导人,担任匈牙利共产党中央委员会总书记。人称「匈牙利的斯大林」。1892年生于现位于塞尔维亚境内的巴奇考地区奥道乡,1971年去世于苏联高尔基。", "id": 400388}
{"src_title": "Thomas Fairfax", "tgt_title": "托马斯·费尔法克斯", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se jako nejstarší syn Ferdinanda Fairfaxe 17. ledna 1612 v Otley v hrabství Yorkshire. V letech 1626 – 29 studoval na Cambridgeské univerzitě. Po studiu odejel do Nizozemska a sloužil jako dobrovolník v anglické armádě pod generálem Horacem Verem. V létě 1637 se oženil s jeho dcerou Annou Vere.", "section_level": 1}, {"title": "Před občanskou válkou.", "content": "Oba Fairfaxové, otec i syn, ačkoli byli ve službách krále Karla I., byli odpůrci královské svévole a Thomas se vyjádřil, že parlament je nejlepším a nejbezpečnějším jednacím místem pro krále a království. Když se Karel snažil vytvořit v Yorku svou osobní gardu, která se měla stát základem jeho vlastní armády, byl Fairfax pověřen, aby mu doručil petici parlamentu, naléhavě žádající, aby přestal vytvářet své vlastní vojsko. Fairfax mu chtěl předat tento dokument na velkém shromáždění místních rolníků. Karel tuto petici nechtěl přijmout a strhl svého koně zpět, ale Fairfaxovi se podařilo vložit petici za hrušku jeho sedla.", "section_level": 1}, {"title": "Občanská válka.", "content": "Když vypukla občanská válka, byl jeho otec jmenován velitelem parlamentního vojska na severu země a Thomas velitelem jezdectva. Kritická situace na severu země vznikla roku 1644, když York obsazený roajalisty pod vedením Viléma Cavendishe vzdoroval spojeným silám parlamentaristů a Skotů a městu na pomoc spěchal princ Ruprecht se všemi silami, které měl k dispozici. 2. července došlo k bitvě u Marston Moor, která byla rozhodujícím zápasem o sever země. Sám Fairfax se aktivně zapojil do boje, a i když byl několikrát zraněn, podařilo se mu připojit k Oliverovi Cromwelovi a jeho vítěznému jezdectvu. Jeho bratr Karel v bitvě padl. Parlamentaristé obsadili York a ovládli téměř celý sever země.  Na jihu a východě země pokračovala válka s roajalisty ještě další dva roky, což vyvolávalo mezi lidmi nepokoje a nespokojenost. Reakcí bylo parlamentní nařízení (\"Self-Denying Ordinance\"), které nařizovalo členům horní a dolní komory parlamentu, aby si vybrali mezi vojenskou pozicí nebo členstvím v parlamentu. Došlo k vytvoření armády nového jednotného typu (\"New Model Army\"). Jejím velením byl pověřen Thomas Fairfax a Oliver Cromwell byl jmenován jeho zástupcem a velitelem jezdectva. Velkým úspěchem této armády byla bitva u Naseby, ve které 14. červen 1645 zvítězili parlamentaristé a přinutili krále utéct do Walesu. Fairfax poté velel obléhání Leicesteru a dobyl Tauton, Bridgewater a Bristol.  Král se vrátil z Walesu do Oxfordu, kde byla silná vojenská posádka, ale před hrozbou obléhání utekl a vzdal se Skotům. Oxford padl v září 1646 a Karel I. tak neměl ani armádu ani žádné vojsko. V lednu 1647 byl Skoty předán parlamentaristům a Fairfax ho doprovázel při cestě do Holdenby. Následovala jednání mezi parlamentem a králem, mezi králem a Skoty a mezi presbyteriány a radikály v parlamentu. Fairfax byl nucen stát se prostředníkem v jednání mezi důstojníky armády a parlamentem. Nespokojenost důstojníků vyvrcholila zajetím krále oddílem jezdectva. Armáda se stala nátlakovou skupinou, která požadovala rozpuštění parlamentu a potrestání krále.  Fairfax trávil v té době více času na svém panství, a protože považoval situaci za příliš radikální, uvažoval o rezignaci na vrchní velení armády. Byl ale přesvědčen, aby v této pozici dále vytrval. Krátce před vypuknutím druhé fáze občanské války se stal následníkem svého otce jako baron a správce Hullu. V boji proti roajalistům roku 1648 prokázal svoji dřívější rozhodnost a schopnost a jeho největším úspěchem bylo úspěšné obléhání Colchesteru. V té samé době Cromwell v bitvě u Prestonu porazil Skoty a završil tak vítězství parlamentaristů.  Fairfax byl dohodnut s Cromwellem a vojenskými veliteli na potrestání Karla I. a stále byl vrchním velitelem armády. Byl jmenován vrchním soudcem v procesu s králem a účastnil se jeho počátečních jednání. Když ale zjistil, že se má jednat o trestu smrti pro Karla, odmítl se dalších zasedání soudu zúčastnit. Jeho poslední akcí, kde působil, jako vrchní velitel bylo potlačení vzpoury v Burfrodu v květnu 1649. Roku 1650, když Skotové jmenovali Karla II. králem a parlament rozhodl o vyslání vojska do Skotska, aby zabránil případné invazi Skotů do Anglie, Fairfax rezignoval na svou funkci. Jeho nástupcem v této pozici byl jmenován Cromwell.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečné období.", "content": "Fairfaxovi byla přiznána penze ve výši 5000 liber ročně a žil na svém panství v Nunappletonu až do smrti lorda protektora. Problémy pozdního období anglické republiky přivedly Fairfaxe zpět do politiky. Pomáhal George Monckovi v tažení proti vojsku Johna Lamberta. V prosinci 1659 vedl skupinu Yorkshirských mužů a jeho pověst způsobila, že se k nim připojilo asi 1200 členů jezdectva Lambertovy armády, což vedlo ke kolapsu Lambertova vojska. Fairfax se stal členem nově svolaného parlamentu a byl hlavním představitelem skupiny poslanců, která měl uvítat Karla II. Posledních 11 let svého života strávil Fairfax na svém panství v Yorkshire.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thomas Fairfax (17. leden 1612 – 12. listopad 1671) byl generál a vrchní velitel parlamentaristické armády v době anglické občanské války.", "tgt_summary": "托马斯·费尔法克斯(Thomas Fairfax,1612年-1671年),英国军事家,约克郡人,曾在英国内战中担任议会军统帅并取得胜利。他在军中声望很高,以勇敢著称,其关于防御的战略理论在历史上享有重要地位。他曾镇压长老派和平等派。1650年他不满奥利弗·克伦威尔实行独裁专断,愤而离职。", "id": 581275}
{"src_title": "Gilbert Arenas", "tgt_title": "吉尔伯特·阿里纳斯", "src_document": [{"title": "Střední škola a koleje.", "content": "Hrál za Univerzitu v Arizoně a do NBA vstoupil v draftu roku 2001, kde si ho až ve 2. kole jako číslo 31 vybrali Golden State Warriors. Gilbert nosil už od střední školy dres s číslem nula. Později však nosil jedničku.", "section_level": 1}, {"title": "Basketbalová kariéra.", "content": "Do NBA se Arenas poprvé dostal v dresu Bojovníků na pozici střílejícího rozehrávače. Ale jeho driblérské schopnosti, vedení míče a přehled ve hře se ukázaly být rozhodující pro jeho přeřazení na klasického rozehrávače. Jeho snem bylo, aby byl draftován New Yorkem Knicks, ale to se mu nesplnilo. V druhé sezóně v NBA byl oceněn cenou MVP pro utkání nováčků na All Star Weekendu. Po této sezóně se stal jedním z mnoha volných hráčů v NBA. Jako volný agent podepsal smlouvu s Washington Wizards, kteří kolem něj začali budovat nový tým, poté co odešel definitivně do penze spolumajitel klubu a legenda basketbalu Michael Jordan. Arenas ale první sezónu v hlavním městě USA věděl, že neudělal špatně, protože spolu s kolegou Larrym Hughesem měli přes 22 bodů na zápas a stali se nejlépe střílející dvojicí na stejném postu v NBA a Gilbert byl v roce 2005 poprvé nominován do All Star Game. Díky svému neobvyklému chování se stal rychle oblíbencem fanoušků Wizards. Poté, co hlavně on rozhodl sérii s Bulls v play-off, se stal typickým franchise playerem. Zařadil se po bok největších hvězd NBA. V roce 2006 měl 29.3 bodu a 6,1 asistence na zápas. Účastnil se soutěže trojkařů, ale prohrál s Dirkem Nowitzkim. Potom Gilbert vinou různých zranění (zejména vážného zranění kolene) nehrál od dubna 2007 ani jeden zápas až do 15. března 2009, kdy dal 15 bodů a 10 asistencí při prohře s Pistons.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Jeho otec ho měl za svobodna s matkou, která byla drogově závislá a opustila ho, když byl ještě Arenas dítě. Jeho prarodiče pochází z Kuby. Sám má čtyři děti.", "section_level": 1}, {"title": "Náchylnost ke zraněním.", "content": "Jednalo se o vynikajícího hráče, který byl svým pojetím hry unikátní, ale měl smůlu na zranění, zejména kolen. Když se ale nakonec v sezóně 2008/2009 vrátil zpátky na palubovky, dlouho nehrál. Trenér Wizards Flip Saunders jej nenasazoval do utkání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gilbert Jay Arenas Jr. (* 6. ledna 1982 Tampa, Florida, USA) je bývalý americký profesionální basketbalista, někdejší hráč NBA.", "tgt_summary": "小吉尔伯特·杰·阿里纳斯(英语:Gilbert Jay Arenas, Jr.,1982年-1月6日), 美国职业篮球运动员,外号「零号情报员」「零号探员」「大将军」等。曾是美国国家男子篮球队成员,司职控球后卫,有时客串得分后卫。曾经是联盟巨星,后因反复伤病,竞技状态严重下滑。在转战CBA为上海大鲨鱼队效力1个赛季后,于2013年11月宣布从NBA退役。 阿里纳斯曾因为在更衣室“持枪事件”被禁赛。NBA中有以他的名字命名的阿里纳斯条款。", "id": 3043762}
{"src_title": "Alternativní a komplementární medicína", "tgt_title": "替代医学", "src_document": [{"title": "Rozdíl mezi alternativní a komplementární medicínou.", "content": "Americké národní středisko pro komplementární a integrované zdraví (NCCIH) používá toto rozlišení:", "section_level": 1}, {"title": "Nekonvenční medicína.", "content": "Termín nekonvenční medicína (anglicky \"unconventional medicine\") vyjadřuje, že dané léčebné postupy nejsou uznány jako lege artis medicínské postupy, že nebyly prověřeny podle pravidel klinického výzkumu. Nejsou považovány za standardní způsoby léčby, nepatří do objemu zákonem vymezené zdravotní péče hrazené zdravotními pojišťovnami či jinými subjekty předplacené péče. Ovšem situace se v jednotlivých zemích různí a obzvláště soukromé pojišťovny stále více zařazují některé nekonvenční služby do katalogu péče, protože je po těchto metodách poptávka. V tom jsou v postavení obdobném, jako např. doplňky stravy.", "section_level": 1}, {"title": "Komplementární medicína.", "content": "Termín komplementární medicína (anglicky \"complementary medicine\") zdůrazňuje, že mnohé nekonvenční postupy nejsou nasazovány místo standardních, nýbrž že je doplňují a že mají podpořit účinek vědecké medicíny či mají na léčbu navázat.", "section_level": 1}, {"title": "Alopatická medicína.", "content": "Alopatická medicína, nebo „alopatie“ je termín užívaný homeopaty k označení jiných postupů než homeopatických. Jedná se tedy o označení klasické medicíny, které vytvořil Samuel Hahnemann jako protiklad k homeopatii.", "section_level": 1}, {"title": "Tradiční medicína.", "content": "Termín tradiční medicína odkazuje na nevědecké léčitelské praktiky určité kultury, na rozdíl od postupů, které obvykle používají jiné kultury, ve kterých kde dominuje lékařská věda.", "section_level": 1}, {"title": "Holistická medicína.", "content": "Holistická, nebo také „celostní medicína“ využívá různé léčebné postupy, od konvenčních léků po alternativní metody jako homeopatii, akupunkturu, šiatsu aj. Holistická medicína usiluje o sjednocení těla a duše. Opírá se o názory, že příčinou nemocí jsou jevy jako úbytek energie způsobený špatnými návyky a stresem, jak fyzickým, tak i psychickým. Nemoc je v holistické medicíně tedy chápána jako důsledek nerovnováhy mezi příčinami biologickými a osobními.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alternativní a komplementární medicína nebo jen CAM (z anglického \"Complementary and Alternative Medicine\") je jakýkoli z přístupů určených ke zlepšení nebo udržení lidského zdraví, které nejsou součástí standardní lékařské péče, známé také jako konvenční nebo západní medicína. Tyto přístupy CAM se obvykle používají způsobem, který je komplementární ke standardní lékařské praxi nebo se používá místo standardní medicíny, jsou někdy označovány jako holistické nebo součástí tradiční medicíny, ačkoli tyto oblasti medicíny nepokrývají všechny formy CAM. Ve skutečnosti CAM zahrnuje nejen klasické systémy, jako je ajurvédská medicína a tradiční čínská medicína, ale také širokou škálu dalších forem terapie, včetně chiropraktické medicíny, biofeedbacku, arteterapie, hypnózy. Mnoho z těchto přístupů je ve srovnání s konvenční medicínou považováno za okrajové - to znamená, že obvykle nejsou ústředním prvkem lékařských osnov, a obvykle nejsou předepisovány lékaři, kteří praktikují konvenční medicínu. Nicméně z důvodu rostoucího počtu důkazů, které podporují bezpečnost a účinnost některých přístupů CAM, se ti, kteří praktikují konvenční medicínu, stali také praktiky CAM. Ve dvou posledních desetiletích došlo k terminologickému rozšíření a začalo se hovořit spíše o integrované, a nekonvenční a komplementární medicíně.", "tgt_summary": "替代医学(英语:alternative medicine、 fringe medicine、pseudomedicine或questionable medicine,也称另类医学)指任何声称产生医疗效果,但并非源于科学方法收集证据的医疗实践。替代医学不是生物医学的一部分,由于其疗效宣称与科学共识及已确立的科学定律矛盾,所以它们通常是被证明无效的、未经证明的,或者无法证明的。替代医学包括各种卫生保健实践、保健产品和疗法,其在生物学角度上令人觉得貌似是合理的,但不是经过充分测试、与证据和科学矛盾,甚至是对人体有害或有毒 。替代医学的例子包括顺势疗法、自然疗法、脊椎按摩疗法、能量医学、各种形式的针灸、中国传统医学、阿育吠陀医学、柔道整复术、信仰疗法。检测替代医学疗效的费用庞大,美国政府曾花费高达25亿美元来测试各类替代医学。然而与虚假治疗(即使用安慰剂)相比,几乎没有一种替代疗法能表现出更佳的疗效。", "id": 210470}
{"src_title": "BASF", "tgt_title": "巴斯夫", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Firma BASF na výrobu barviv byla založena v německém Mannheimu v roce 1865 Friedrichem Engelhornem. Chemička byla postavena na druhém břehu řeky Rýn u Ludwigshafenu, neboť městská rada se obávala, že znečištění ovzduší z provozu by mohlo obtěžovat obyvatele města.  Po úspěchu anilinových barviv následovala výroba sody, kyseliny sírové, dusičné a dusíkatých hnojiv. Pro jejich výrobu byl v roce 1911 zřízen závod ve čvrti Oppau, kde v roce 1921 exploze cca 400 tun hnojiva způsobila druhý největší katastrofální výbuch v Německu s 559 mrtvými a 1977 raněnými.  Od roku 1916 pracovala výroba výbušnin v Leuně u Merseburgu (pozdější VEB-Leunawerke). Za druhé světové války jedna z nejvýznamnějších výroben syntetického benzínu a průmyslový závod s nejsilnější obranou v Evropě se stala cílem strategického bombardování, 22 náletů.  V roce 1925 se BASF stala vedoucí složkou konglomerátu IG-Farben, ktará vlastnila patent na insekticid Cyklon B.  V roce 1937 byl jako pobočka Leuny zprovozněn závod Buna v Schkopau poblíž Halle na výrobu syntetckého kaučuku (postup BUtadien-NAtrium), PVC a jiných polymerů.  Konglomerát IG-Farben byl spojenci po válce rozpuštěn do původních firem. V 50 letech zavádí výrobu silonu a uvádí na trh Styropor - pěnový polystyrén, V 60 letech BASF expandoval a postavil řadu továren v zahraničí, Posléze rozvíjí kvalifikovanou (specializovanou) chemii a opouští spotřebitelskou chemii. V roce 2008 mění obchodní egistraci na BASF SE (Societas Europaea).", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "BASF je podle obratu největší chemickou společností na světě. Její centrální závod v Ludwigshafenu je největším souvislým chemickým areálem v Evropě, táhne se přes 5 km podél levého břehu Rýna a kromě rozsáhlé vlečkové sítě disponuje i říčním přístavem (\"Ludwigshafen Nordhafen)\" včetně stání pro říční tankery.  Během let pohltila např. firmy Wintershall (suroviny včetně ropy a plynu), Johnson Polymer, stavební chemii Degussa, speciální chemii Cognis, papírenskou a vodárenskou chemii Ciba, speciální chemii pro povrchové úpravy Chemetall, pesticidy od Bayer AG aj. Produkce nyní sahá od chemikálií organických i anorgaických, plastů a zušlechťujících komponentů přes chemické přísady, katalyzátory a přípravky na ochranu rostlin až po surovou ropu a zemní plyn. V roce 20019 dosáhla společnost BASF obratu 68 miliard USD. V roce 2020 se očekává divestice stavební chemie.", "section_level": 1}, {"title": "BASF v Česku.", "content": "V roce 2009 dosáhl koncern BASF v České republice obrat ve výši 259,2 milionu eur. Odbyt zabezpečuje BASF spol. s r.o. a BASF Stavební hmoty Česká republika s.r.o. se sídlem v Chrudimi, aktivity koncernu zastupuje i společnost Wintershall Gas spol. s r.o.", "section_level": 1}], "src_summary": "BASF (zkratka z původního názvu Badische Anilin- & Soda-Fabrik) je německá agrochemická firma, které patří k největším na světě.", "tgt_summary": "巴斯夫(自2008年1月14日起更名为巴斯夫欧洲公司,BASF SE)是一家德国的化学公司,以收入衡量则是世界最大的化工康采恩。缩写BASF是由以前的全名“Badische Anilin-und-Soda-Fabrik”(巴登苯胺苏打厂)而来,今日BASF四个字母则是集团的注册商标。巴斯夫的股票交易代码如下:法兰克福(BAS)、伦敦(BFA)、苏黎世(AN)。", "id": 2650649}
{"src_title": "Labyrint", "tgt_title": "迷宮", "src_document": [{"title": "Klasifikace a typy.", "content": "Labyrinty ve tvaru čtverce nebo obdélníku jsou zřejmě ty nejstarší. První známé vyobrazení a pravděpodobně nejstarší labyrint tohoto typu se našel na hliněné destičce v egyptském Pylu.  Kulaté nebo kruhové se objevily u Etrusků na konci sedmého století před naším letopočtem v Itálii; pozdější nálezy pocházejí z paláce Knóssos z konce třetího století. Někteří odborníci se domnívají, že tento Knósský palác a Mínóův labyrint jsou totožné.  Bludiště se rozdělují do dvou hlavních skupin. První skupinou jsou klasické labyrinty: Mají jeden jediný vstup a k dosažení středu se používá jedné cesty, která nenabízí žádnou jinou možnost. Tím, že existuje jedna jediná cesta, nemůže poutník minout cíl.  Druhou skupinou jsou klasická bludiště (bludiště s alternativními cestami): Mohou mít více vstupů a více výstupů, více nejednoznačných cest a poutník v nich snadno zabloudí. Bludiště se začaly používat v zahradách v Anglii ve dvanáctém století a sloužily jako ideální místo pro romantické chvíle. Postupně se rozšířily po celé Evropě, zejména ve Francii a Itálii. Typická bludiště jsou například v zahradách Andrého Le Nôtre ve Versailles a Caboniho Villa Pisani v Itálii.  Každá z těchto dvou velkých skupin se navíc rozděluje do podkategorií v závislosti na systému a vedení cest:", "section_level": 1}, {"title": "Místa.", "content": "Známý je labyrint v kostele v Orléansville v Alžírsku, řezba labyrintu v italské Lucce, na normandské křtitelnici v Lewannicku v Coirnwallu, v chrámu v Bournu v Cambridgeshiru a v katedrále v Ely. Známé jsou také labyrinty křovinné, např. v Hampton Court Palace u Londýna. Replika labyrintu v Chartres je asi z roku 1220.  Labyrinty se zabývá Američanka Lauren Actress, která je objevila díky Jean Houstonové.  V zahraničí jsou známé moderní labyrinty zejména ve Willen Parku, Milton Keynes; Grace Cathedral v San Franciscu; Tapton Park v Chesterfieldu; Old Swedes Church ve Wilmingtonu; labyrint v Shed 16 v Old Portu v Montrealu a na náměstí Trinity Square v Torontu.", "section_level": 1}, {"title": "České země.", "content": "V Čechách se na zámku v Loučeni mezi Nymburkem a Mladou Boleslaví nachází celé „labyrintárium“ – jedenáct různých typů labyrintů podle projektů architekta Adriana Fishera z Anglie.  V Brandýse nad Orlicí vznikl první ryze přírodní labyrint britského typu v Čechách. Stěny tvoří habr obecný a má tvar čtverce ve kterém je vepsaná zjednodušená azimutálně pojatá kresba zemské koule.  Labyrint je také v zahradě společnosti Botanicus v Lysé nad Labem, u zříceniny Nový Hrad u Hanušovic, u rybníka v Úněticích u Prahy nebo v Praze, na Vyšehradě nebo v zahradě trojského zámku. V Praze je také zrcadlový labyrint v Bludišti na Petříně.  Labyrint je také ve Frýdku-Místku, průměr 11,12 m.  Labyrint v Havířově, průměr 9 m. Nachází se v centru města.  Labyrint v Třinci, průměr 10 m. Labyrint je umístěn v městském lesoparku.  Labyrint v Senohrabech u Prahy. První malovaný školní labyrint v České republice, průměr 9 m. Umístěn před budovou ZŠ Senohraby.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní bludiště.", "content": "V posledních letech došlo k oživení zájmu o labyrinty a jejich symboliku. Inspirují se jí mnohé stavby v Čechách i v zahraničí, a které již byly popsány výše.  Vzniklo bezpočet počítačových her, které zachycují tematiku bludiště nebo labyrintu.  Ve sportu jsou některé soutěže, například tratě při soutěžích bobů, sání nebo skeletonu.", "section_level": 1}, {"title": "Labyrint v umění.", "content": "Takzvaný labyrint Chakravyuha, pro který je typický trojnásobný vzor spirály, byl například zobrazen s vojákem uprostřed ve válce v Kurukshetře ve staroindickém eposu \"Mahábhárata\".", "section_level": 1}, {"title": "Moderní pojetí.", "content": "V moderním zobrazení se stále zaměňují významy labyrintu a bludiště, ve kterém se může člověk ztratit.  Mýtus o labyrintu v poslední době našel zpodobnění ve hře Ilinky Crvenkovské, která zkoumá mužovu schopnost ovládat svůj vlastní osud. Théseus byl v aktu o sebevraždě zabit Minotaurem, kterého později zabijí zděšení měšťané.  Argentinský spisovatel Jorge Luis Borges se myšlenkou labyrintu zabývá ve svých krátkých povídkách. Tento symbol používají o další autoři, jako například Umberto Eco – \"Jméno růže\", Mark Z. Danielewski – \"House of Leaves\"). Kromě toho fantasy série Rogera Zelaznyho – \"The Chronicles of Amber\" představuje labyrint nazvaný „the Pattern“, ve kterém chodí lidé, co mají moc se pohybovat mezi paralelními světy. V avantgardním filmu \"In the Labyrinth\" hledá autor smysl symbolů moderního labyrintu.  Labyrint je také důležitým předmětem ve výtvarném umění. Do 20. století patří například Piet Mondrianova \"Dam and Ocean\" (1915), (Přehrada a oceán\", Joan Miró – \"Labyrint\" (1923), Pablo Picasso \"Minotauromachia\" (1935), M. C. Escher – \"Relativity\" (1953), Friedensreich Hundertwasser – \"Labyrinth\" (1957), Jean Dubuffet – \"Logological Cabinet\" (1970), Richard Long – \"Connemara sculpture\" (1971), Joe Tilson – \"Earth Maze\" (1975), Richard Fleischner – \"Chain Link Maze\" (1978) a István Orosz – \"Atlantis Anamorphosis\" (2000).", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní význam.", "content": "V pradávných dobách se věřilo, že labyrinty sloužily jako past na zlé duchy nebo jako definované trasy pro rituální tance. Ve středověku je labyrint symbolem cesty k Bohu s jasně definovaným centrem (Bůh) a jedním vstupem (narození).  Labyrinty lze považovat za symbolickou formu pouti; lidé jí mohou projít, stoupající ke spáse nebo osvícení. Mnoho lidí si nemohlo nebo nemůže dovolit do vzdálených svatých míst a zemí cestovat a tato bludiště s modlitbou náročné cesty nahrazují. V pozdější době náboženský význam bludiště opadl a sloužily hlavně pro zábavu. V poslední době se však jejich duchovní aspekt znovu vrací.  Mnoho nově vyrobených bludišť dnes vzniká v kostelech a parcích. Labyrinty využívají moderní mystikové s cílem přispět k dosažení stavu rozjímání. Při chůzi v chodbičkách člověk sleduje směr, ztrácí vnímání okolního světa a ztiší svou mysl. Společnost \"Labyrinth Society\" na svých internetových stránkách poskytuje lokátor labyrintů všech míst na světě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Labyrint (řecky λαβύρινθος \"labyrinthos\") ve staré řecké mytologii navrhl a postavil legendární řemeslník Daidalos pro krétského krále Mínóa v paláci Knóssos. Úkolem bylo zadržet strašného Mínotaura – tvora, který byl z poloviny člověkem a napůl býkem. Mínotaura nakonec zabil statečný aténský hrdina Théseus. Daidalos postavil Labyrint tak šikovně a chytře, že on sám mohl jen stěží uniknout poté co stavbu dokončil, Théseovi však pomohla Ariadna (dcera krále Mínóa) a její osudové klubko nití, které mu pomohlo najít cestu zpět.", "tgt_summary": "迷宫(希腊文:,拉丁转写:labyrinthos)在希腊神话中是一座精心制作的建筑物,由名匠代达罗斯为克里特岛的国王米诺斯所设计,建造于克诺索斯。这座迷宫用来囚禁米诺斯的儿子,半人半牛怪物的弥诺陶洛斯。代达罗斯巧妙地建造这座迷宫,使得在完成后他本人几乎无法从中逃脱。雅典英雄忒修斯得到阿里阿德涅的相助,在杀害弥诺陶洛斯后,顺着阿里阿德涅的线带领之下成功逃出迷宫。", "id": 3036359}
{"src_title": "Zlín Z-50", "tgt_title": "茲林Z 50", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "O vývoji nového akrobatického letounu bylo rozhodnuto v n. p. Moravan v Otrokovicích na podzim roku 1973 s cílem prosadit jej sportovně na 8. mistrovství světa v letecké akrobacii v roce 1976 v Kyjevě.  Projekt byl připraven pod vedením Ing. Jana Mikuly a bylo k němu přistupováno velmi odborně. Již samotnému projektu předcházela anketa mezi leteckými akrobaty i odborníky v různých oblastech a díky ní byly nastaveny základní požadavky kladené na nový stroj. Při návrhu poté byla poprvé v Československu u této kategorie letadel vypracována matematická optimalizace. Jedním z požadavků bylo použití dostatečně výkonného motoru, který ovšem v tehdejším „východním bloku“ nebyl k dispozici. Byl tedy zvolen americký motor Avco Lycoming AIO-540 D4B5 o výkonu 191 kW (260 k). Kvůli úspoře hmotnosti (a také únavové životnosti) bylo použito průběžné křídlo.  Projekční práce, konstrukce a výroba prvního prototypu trvaly rekordně krátkou dobu a již 28. června 1975 proběhlo první vážení a první kontrola vypočtených předpokladů. Dne 30. června 1975 byla poté uskutečněna první motorová zkouška prototypu a 18. července 1975 první vzlet (OK-070, výrobní číslo 0001, pilot Vlastimil Berg).  Sériová výroba začala v roce 1976 po úspěšné premiéře na MS v Kyjevě, kde Ivan Tuček skončil na třetím místě.", "section_level": 1}, {"title": "Světové sportovní úspěchy.", "content": "Další vítězství získal Zlín Z-50 i na mistrovstvích Evropy a Československa a dodnes je používán některými sólovými akrobatickými piloty i skupinami (například čeští Flying Bulls nebo polští Żelaźni).", "section_level": 1}, {"title": "Vyrobená letadla.", "content": "» V tabulce jsou uvedeny informace zjištěné ze zdrojů na internetu (viz Externí odkazy a Google), prázdné kolonky znamenají \"nezjištěno\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Zlín Z-50 je československý, resp. český speciální akrobatický letoun. Jedná se o celokovový dolnoplošník s pevným podvozkem, první sériově vyráběný speciální akrobatický letoun na světě.", "tgt_summary": "兹林Z 50是一款单引擎特技飞机,由捷克斯洛伐克的莫拉凡飞机制造公司所制造,于1975年首飞。", "id": 1353374}
{"src_title": "Stegosauria", "tgt_title": "剑龙亚目", "src_document": [{"title": "Paleobiologie.", "content": "Stegosauři patří spolu s příbuznými ankylosaury do skupiny Thyreophora, pro kterou je charakteristická přítomnost různého množství osteodermů (kostních destiček) a tělního pancíře. Stegosauři na rozdíl od ankylosaurů nemají příliš dobře vyvinutý tělní pancíř, zato jsou vybaveni často až bizarní plejádou různých trnů, bodců a plátů, které ční z jejich hřbetu, krku, ocasu a boků. Na konci ocasu se obvykle nacházelo několik ostrých bodců, sloužících jako zbraň před útočícími dravými teropody. Stegosauři měli často omezený počet zubů a přední část jejich rohovinou pokrytého zobáku (ramfotéka) byla obvykle bezzubá. Zajímavou formou je sauropodům podobný dlouhokrký rod \"Miragaia\" z Portugalska. Dosud není jisté, zda se stegosauři dokázali stavět na zadní, jak někteří paleontologové rovněž předpokládají.  V roce 2010 bylo publikováno několik vědeckých studií, výrazně upřesňujících pohled na paleobiologii stegosauridů. Byl například oznámen objev prvních zkamenělých otisků kůže (rod \"Hesperosaurus\") a poprvé byla podrobně zhodnocena funkce stegosauřích čelistí při mechanickém zpracování potravy.", "section_level": 1}, {"title": "Druhová rozmanitost a rozšíření.", "content": "Stegosauři patří k dinosauřím kladům, od kterých nemáme dostatečné množství fosilních pozůstatků na to, abychom mohli plně rekonstruovat průběh jejich makroevoluce. Proto patří mezi relativně méně početné skupiny dinosaurů. Celkem je k červenci roku 2019 známo asi 27 druhů těchto ptakopánvých dinosaurů. To z nich činí pomyslně až šestou nejpočetnější skupinu druhohorních dinosaurů, po teropodech (466), sauropodomorfech (362), ornitopodech (213), rohatých dinosaurech (ceratopsech, 109) a ankylosaurech (95).  Ačkoliv většinu druhů stegosaurů známe ze severních kontinentů někdejší Laurasie (Severní Amerika, Evropa a Asie), fragmentární objevy z poslední doby ukazují, že biodiverzita této skupiny byla nejspíš stejně vysoká i na jižních kontinentech Gondwany. Z nich zatím známe jen tři rody stegosaurů - \"Adratiklit\" z Maroka, \"Kentrosaurus\" z Tanzanie a \"Paranthodon\" z Jihoafrické republiky - mnohé fosilní otisky a fragmenty však nasvědčují podstatně výraznějšímu rozšíření skupiny.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Podřád Thyreophora  Infrařád Stegosauria", "section_level": 1}], "src_summary": "Stegosauři, neboli zástupci skupiny Stegosauria (v překladu \"zastřešení ještěři\") byli primárně čtyřnozí býložraví ptakopánví dinosauři, žijící v období střední jury až spodní křídy (před asi 165 až 125 miliony let) především na území dnešní Severní Ameriky, Asie a Evropy. Jejich původ je třeba hledat nejspíše na území dnešní Číny nebo Velké Británie, odkud známe nejprimitivnější vývojové formy stegosaurů. Primitivní formu představuje například čínský \"Huayangosaurus\", jehož přední nohy jsou ještě stejně dlouhé jako zadní (primitivní znak). Největším a zároveň nejznámějším zástupcem skupiny byl svrchnojurský \"Stegosaurus\", dosahující délky až přes 9 metrů. Podobné velikosti však dosahoval zřejmě také \"Dacentrurus\".", "tgt_summary": "剑龙亚目(拉丁名Stegosauria)是一类植食性恐龙,生存在侏罗纪与白垩纪早期。这类动物的化石大多出现在北半球,尤其是北美洲与中国。牠们在地理上的起源尚未明了,目前已知最古老的化石是在侏罗纪中期的摩洛哥出土,但是英格兰南部也有一些零碎的残骸。", "id": 2105445}
{"src_title": "Dorthonion", "tgt_title": "多索尼安", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "Dorthonion, znamená v překladu ze sindarštiny Země borovic. Své jméno vysočina získala díky tamním hustým borovým lesům. V roce 455, kdy Temný pán Morgoth prolomil Obklíčení Angbandu, vyslal přes planinu Ard-galen potoky lávy, které ji sežehly. Láva se zastavila o Dorthonionské kopce, avšak borové lesy vzplanuly a téměř celá severní část jich shořela. Stromy, které v Dorthonionu později vyrostly, byly černé a zkroucené. Toto zlo, které prostoupilo celý les, způsoboval Sauron, který se usídlil na nedalekém ostrůvku Tol Sirion. Elfové Dorthonion přejmenovali na Taur-nu-Fuin (Les noci) a Deldúwath (Hrůza nočního stínu).", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Dorthonionská vysočina se nacházela severně od Thingolova království Doriath a od západního po východní konec měřila necelých 300 km. Na západě byla od Ered Wethrin oddělena Sirionským průsmykem a na východě ji Aglonský průsmyk odděloval od Maedhrosovy marky. Směrem na sever se Dorthonion pozvolna snižoval a přecházel do planiny Ard-galen. Severovýchodní část vysočiny obsahovala kraj Ladros. Na východ od něj se nacházela rovinatá země Lothann. Jižní strana vysočiny byla ohraničena strmými horami Ered Gorgoroth. Jedinou schůdnou cestou směrem na jih byl průsmyk Anach. V Dorhonionu pramenily řeky Rivil, Aros, Esgalduina a Mindeb, které se všechny vlévaly do Sirionu. Borovicové lesy pokrývaly především severní a západní okraje vysočiny. Centrální Dorthonion byl chladný a nehostinný a nacházela se v něm horská jezera. Největším z nich bylo jezero Aeluin.", "section_level": 1}, {"title": "Role v příběhu.", "content": "Dorthonion vzniknul při Válce hněvu, kdy se země zvrásnila pod náporem útoku Valar. Když se Noldor vrátili do Středozemě, usadili se na severu Dorthonionské vysočiny Finarfinovi synové Angrod a Aegnor, kteří byli vazaly svého bratra Finroda. Bratři však vládli pouze nečetnému lidu, protože jejich země byla neúrodná a velitelé nepočítali, že by se Morgoth při útoku na jih pokusil překročit štíty Ered Gorgoroth. Edain, kteří později do Beleriandu dorazili, vstupovali do elfých služeb. Bëorův lid sloužil Finarfinovu domu a usadil se v kraji Ladros. Když v roce 455 Prvního věku prolomil Morgoth Obklíčení Angbandu, padli v boji s jeho vojsky Angrod i Aegnor, ale také pán Bëorova domu Bregolas. Většina lidu tehdy opustila Dorthonion a uprchla do opevněného Hitlumu k Fingolfinovi. Poslední, kdo na vysočině vzdoroval, byl Bregolasův bratr Barahir se svými muži, mezi kterými byl i jeho syn Beren. Nakonec byli všichni až na Berena usmrceni a Barahirův syn byl nucen uprchnout do Doriathu. Dorthonion byl poté neobydlen a svobodně se po něm procházely Morgothovi stvůry. Při Válce hněvu, kdy byla rozvrácena Morgothova pevnost Angband a strženy štíty Thangorodrim, byla většina Beleriandu zaplavena mořem. Dorthonion se stal jedním z mála míst, které útok vody ustálo. Tento ostrov nedaleko západních břehů Středozemě byl nazván Tol Fuin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dorthonion nebo též Dorthonionská vysočina je oblast nacházející se ve fantasy světě J.R.R. Tolkiena. Vysočina ležela severně od rozlehlých zemí Beleriandu a jižně od travnaté pláně Ard-galen a Morgothovi pevnosti Angband. V Bitvě náhlého plamene, byly Dorthonionské lesy spáleny a Dorthonion byl nadále označován jako Taur-nu-Fuin (Les noci) a Deldúwath (Hrůza nočního stínu). Dorthonion je jedním z mála míst na východ od Ered Luin, které nebylo zaplaveno mořem na konci Prvního věku. Ostrov, který z Dorthonionu zbyl, byl pojmenován Tol Fuin.", "tgt_summary": "在托尔金(J. R. R. Tolkien)小说里,多索尼安(Dorthonion,松树之地),即后来的浮阴森林(Taur-nu-Fuin),在第一纪元时是一个高地的名称,位于贝尔兰(Beleriand)以北,阿德加蓝草原(Ard-galen)以南,那里接连魔苟斯(Morgoth)的安戈洛坠姆(Thangorodrim)要塞。", "id": 981910}
{"src_title": "Stefka Kostadinovová", "tgt_title": "斯蒂夫卡·科斯塔蒂诺娃", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Zúčastnila se tří Olympijských her. První olympiádu zažila v roce 1988 v jihokorejském Soulu, kde získala za výšku 201 cm stříbrnou medaili. O čtyři roky později se musela v Barceloně spokojit s \"bramborovou\" medailí, když předvedla 194 cm. Na olympijské zlato ale přece jenom dosáhla. Podařilo se ji to v Atlantě, kde dokázala skočit 205 cm, což tehdy znamenalo nový olympijský rekord, který byl později překonán na olympiádě v Athénách Jelenou Slesarenkovou.  Zlaté medaile si odvezla rovněž z ME 1986 ze Stuttgartu a o rok později i z MS v Římě. Tehdy dokázala v hlavním městě Itálie 30. srpna skočit neuvěřitelných 209 cm a stala se světovou rekordmankou. Její rekord je dodnes platný, žádná výškařka prozatím nedokázala skočit výše, i když několik výškařek se už tuto hodnotu marně pokoušelo atakovat a překonat mj. (Blanka Vlašičová, Jelena Slesarenková či Kajsa Bergqvistová).  Rovněž velmi úspěšná byla i v hale. Z halových MS si odvezla hned pět zlatých medailí (1985, 1987, 1989, 1993 a 1997). Nejvýše dokázala skočit v roce 1987 v Indianapolisu, kde překonala 205 cm. Hned čtyři zlaté medaile a jednu stříbrnou si pak odvezla i z halových ME.  Již coby devatenáctiletá zvládla pod širým nebem v Sofii skočit rovné dva metry. V roce 1985 si výkon v Moskvě vylepšila o dalších šest centimetrů. 31. května 1986 dokázala v Sofii skočit nový světový rekord 208 cm. Z prvního místa světových tabulek tím vymazala svoji krajanku, Bulharku Ludmilu Andonovovou, která skočila 20. července 1984 v Berlíně 207 cm. O rok později dokázala na MS v Římě svůj vlastní světový rekord vylepšit až na 209 cm.  V hale rovněž držela světový rekord. Nejdříve vymazala z prvního místa tabulek Rusku Tamaru Bykovovou, která překonala laťku ve výšce 203 cm 6. března 1983 v Budapešti. Její rekord vydržel na prvním místě do 31. ledna 1987, tehdy Stefka Kostadinovová skočila 204 cm, o několik týdnů později 205 cm (8. března 1987) a nejvýše dokázala v hale skočit 206 cm v řeckém městě Pireus 20. února 1988. O čtyři roky později dokázala Němka Heike Henkelová skočit 207 cm a až 4. února 2006 předvedla Švédka Kajsa Bergqvistová v Arnstadtu 208 cm, rekord dodnes platný.  Stefka Kostadinovová se dokázala přenést přes laťku ve výšce 200 cm a výše hned ve 130 případech. V roce 1995, jen pár měsíců po triumfu na MS v Göteborgu se ji narodil syn Nikolaj. Svoji atletickou kariéru oficiálně ukončila v roce 1999, i když poslední atletické soutěže, které se zúčastnila bylo halové MS 1997 v Paříži.  Od roku 1999 pracovala jako viceprezidentka bulharské atletické federace a později jako viceprezidentka bulharského olympijského výboru. V letech 2003 – 2005 působila jako náměstkyně na ministerstvu sportu. Dne 11. listopadu 2005 byla zvolena předsedkyní bulharského olympijského výboru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stefka Kostadinovová (; * 25. března 1965 v Plovdivu) je bývalá bulharská atletka, olympijská vítězka, dvojnásobná mistryně světa a mistryně Evropy ve skoku do výšky.", "tgt_summary": "斯蒂夫卡·科斯塔蒂诺娃(,1965年-3月25日)是保加利亚女子跳高运动员,于1987年8月30日在意大利罗马创下女子跳高2.09米的世界记录,至今无人打破。2005年11月当选为保加利亚奥林匹克委员会主席。", "id": 2842103}
{"src_title": "Pero (strojní součástka)", "tgt_title": "鍵 (機械)", "src_document": [{"title": "Montáž.", "content": "Pero je ocelová podlouhlá součástka s pravoúhlým průřezem. Vkládá se do drážky odpovídajícího tvaru vyfrézované v hřídeli a na něj se nasouvá náboj s průchozí drážkou. Tvary drážek pro standardní pera a jejich přiřazení k hřídelům stanoví norma ČSN 02 2507. Drážky v hřídeli i v náboji mají šířku v toleranci P9. Pera těsná mají toleranci šířky e7 nebo h9 (předepisuje se v označení). Pera výměnná (vodící) mají toleranci šířky d9. Uložení nábojů je obvykle H/h (např. H8/h7), H/k (H7/k6) výjimečně H/m (H7/m6). V axiálním směru musí být náboj na hřídeli nějakým způsobem zajištěn (např. pojistným kroužkem, šroubem, kolíkem, maticí, atd.)", "section_level": 1}, {"title": "Dimenzování.", "content": "Velikost pera se určuje následovně:", "section_level": 1}, {"title": "Pevnostní výpočet.", "content": "Pevnostní výpočet se provádí pouze na tlak. Průřezy normovaných per jsou stanoveny tak, že pokud nebude překročeno maximální dovolené napětí v tlaku, nebude překročeno ani maximální dovolené napětí ve střihu.", "section_level": 1}, {"title": "Normy.", "content": "Rozměrové normy per:", "section_level": 1}, {"title": "Materiál.", "content": "K výrobě se používá ocel 11 600 a její ekvivalenty. Dodávají se jak pera hotová, tak i tyče přesně tažené – tzv. klínová (klínková) ocel.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty provedení.", "content": "Používají se pera se zaoblenými nebo s rovnými čely. Pera zaoblená mohou být v provedení s upevňovacím a odtlačovacím šroubem. Nosná délka (ta, která přenáší kroutící moment) pera se zaobleným čelem je pouze délka přímé části (bez zaoblení). U per s rovným čelem je nosnou délkou celá délka pera. Dalším, dnes už zřídka používaným typem pera, je tzv. Woodruffovo pero. Pokud použijeme podobnou součástku většího průřezu, ale s délkou jen málo přesahující příčné míry, hovoříme o tzv. kameni. Kámen bývá obvykle přišroubovaný, může být i osazený a používá se jako unášecí nebo vodící (polohovací).", "section_level": 1}], "src_summary": "Pero je strojní součástka používaná pro spojení hřídele s nábojem. Spojení slouží k přenosu kroutícího momentu mezi nábojem a hřídelem (např. mezi hřídelem a ozubeným kolem). Svým tvarem připomíná vsazený klín, nemá však úkos na vrchní straně a v namontovaném stavu zůstává vždy vůle mezi vrchní ploškou a dnem drážky v náboji. Přesto se obecně používá označení „klínek“.", "tgt_summary": "键(key)是机械工程中的一个构件,可以连接旋转机械的元件以及传动轴,让两者可以依相同的转速,可以传递力矩。若元件和轴要用键连接,旋转元件和轴上需要有键槽(keyway)及键座(keyseat),分别是符合键大小的槽及固定位,轴上安装旋转元件后,对位后再安装键。整个系统称为键接合(keyed joint)。键接合允许两元件之间有延著轴向的相对移动。", "id": 884326}
{"src_title": "Stmívání (sága)", "tgt_title": "暮光之城系列", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stmívání.", "content": "Bella Swanová se stěhuje z Phoenixu v Arizoně, aby žila se svým otcem ve městě Forks ve státě Washingtonu a umožnila tak své matce cestovat s jejím novým manželem, hráčem nižší baseballové ligy. Poté, co se Bella přestěhuje do Forks, potkává tajemného, pohledného mladíka Edwarda Cullena, který ji proti vlastní vůli velmi přitahuje. Nakonec Bella poznává, že Edward je členem rodiny upírů, která raději pije krev zvířat než lidskou krev. Edward a Bella se do sebe zamilují, ale James, sadistický upír z jiného upířího klanu, je posedlý stopováním Belly. Edward a ostatní z rodiny Cullenů Bellu ochraňují. Bella uteče do Phoenixu do státu Arizony, kde je podvedena Jamesem, který se ji pokouší zabít a dostává se s ním do konfrontace. Bella je vážně zraněna, ale Edward ji zachrání a vrací se společně zpět do Forks, protože vědí, že jim nehrozí nebezpečí, když je James mrtev.", "section_level": 2}, {"title": "Nový měsíc.", "content": "Edward a jeho rodina opouští Forks, protože Edward věří, že ohrožuje Bellin život. Bella upadá do hluboké deprese až do doby, kdy se začne rozvíjet silné přátelství mezi ní a Jacobem Blackem, který, jak Bella zjišťuje, má schopnost přeměnit se ve vlka. Jacob a ostatní vlci jeho kmene musí Bellu chránit před Victorií, upírkou, která se snaží pomstít smrt svého druha Jamese zabitím Belly. Dojde k nedorozumění, kvůli kterému Edward uvěří, že Bella je mrtvá. Rozhodne se proto spáchat sebevraždu ve Volteře, Itálii, ale zastaví ho Bella, doprovázená Edwardovou sestrou Alicí. Setkávají se s Volturiovými, mocným klanem upírů, a jsou propuštěni pouze za podmínky, že se Bella v blízké budoucnosti promění v upíra. Bella a Edward se opět shledávají a ona a Cullenovi se vrací zpět do Forks.", "section_level": 2}, {"title": "Zatmění.", "content": "Upírka Victorie (Jamesova družka z prvního dílu \"Stmívání\") stále touží po pomstě a proto vytváří armádu upírů-novorozenců, kteří mají za ni bojovat s rodinou Cullenových a pomoci jí tak k zavraždění Belly. Zatím je Bella nucena si vybrat mezi svým vztahem s Edwardem a přátelstvím s Jacobem. Edwardova upíří rodina a Jacobova vlčí smečka spojují síly k úspěšnému zničení Victorie a její armády upírů. Nakonec Bella dává přednost Edwardově lásce před Jacobem. Edward ji nakonec požádá o ruku.  Kniha \"Krátký druhý život Bree Tannerové\" (\"The Short Second Life of Bree Tanner\") popisuje stejné události jako Zatmění, tentokrát ale z pohledu mladičké upírky Bree Tannerové, která je později zabita Volturiovými.", "section_level": 2}, {"title": "Rozbřesk.", "content": "Čtvrtá a také poslední kniha ságy je rozdělena do tří knih. První patří Belle, druhá Jacobovi a třetí opět Belle.  Bella a Edward jsou oddáni, ale jejich svatební cesta se zkracuje, když Bella zjistí, že je těhotná. Její těhotenství postupuje velmi rychle a silně ji oslabuje. Téměř zemře při porodu své a Edwardovy napůl upíří a napůl lidské dcery Renesmee, Edward však vpraví do Belly svůj upíří jed, aby jí zachránil život a změní ji tak v upírku. Sestřenice Cullenů Irina, která nemá Bellu moc ráda, uvidí Renesmee a splete si ji s nesmrtelným upířím dítětem. Informuje Volturiovy o tom, že existence takových bytostí porušuje zákon upírů. Cullenovi shromáždí svědky-upíry, kteří mohou dosvědčit, že Renesmee není nesmrtelné dítě. Po intenzivní konfrontaci Cullenovi a jejich svědci přesvědčí Volturiovy, že dítě nepředstavuje pro upíry nebo jejich tajemství žádné nebezpečí, a Volturiovi je nechávají v klidu.", "section_level": 2}, {"title": "Půlnoční slunce.", "content": "Podle informací na autorčiných oficiálních stránkách Stephenie zatím nehodlá dopisovat pátý a prý poslední díl upírské ságy - Půlnoční slunce (Midnight Sun). Měl to být Twilight podruhé. Rozdíl by byl v tom, že by to bylo z pohledu Edwarda, zatímco původní kniha je psána z pohledu Belly. Spisovatelka dala své kopie rukopisu svým přátelům a někdo z nich je uveřejnil na internetu. Podle svých slov moc dobře ví, o koho se jedná, a moc ji to mrzí. Ztratila tak důležité vlákno a příběh zatím nehodlá dopsat. Prý se chce věnovat rodině. Zveřejněné kapitoly uveřejnila i na svých oficiálních stránkách. Údajně dala Stephenie jednu kopii k přečtení i představiteli Edwarda Cullena (Robert Pattinson), aby se lépe vžil do role.  Edwardovi se jeho život zdá být nudným... každý den předstírá, že je někdo jiný. Až do chvíle, než se ve škole objeví nová žákyně - Isabella Swanová. První, čeho si Edward všimne je, že nemůže číst její myšlenky. Druhá věc je, že má neuvěřitelnou chuť na její krev. A třetí? Má potřebu ji chránit před problémy, do kterých se Bella dostává až podivně často... dokáže ji ale ochránit před sebou samým?", "section_level": 2}], "src_summary": "Stmívání () je série čtyř románů s upíří tematikou americké autorky Stephenie Meyerové. Tyto romány pojednávají období v životě Isabelly \"Belly\" Swanové, dospívající dívky, která se přestěhuje z Arizony do městečka Forks ve státě Washington ke svému otci Charliemu Swanovi. Bella v nové škole najde spoustu přátel nejvíce ji zaujme Edward Cullen. I když jí přátelé říkají, že rodina Cullenových je zvláštní, Bella je do Edwarda velmi zamilovaná. Bella si všimne na Edwardovi jeho zvláštní schopnosti. Bella je zvědavá, a když tak pátrá, později se dopátrá, že je Edward upír. Nemá z něj strach a chce aby z ní taky udělal upíra.", "tgt_summary": "《暮光之城》(Twilight)系列小说为史蒂芬妮·梅尔的作品,本系列共有4集,依照顺序分别是《暮光之城:暮色》(Twilight)、《暮光之城:新月》(New Moon)、《暮光之城:蚀》(Eclipse)及《暮光之城:破晓》(Breaking Dawn)。", "id": 233425}
{"src_title": "Java Native Interface", "tgt_title": "Java本地接口", "src_document": [{"title": "Využití JNI.", "content": "I přesto, že nám platforma virtuálního stroje Javy poskytuje velmi bohaté běhové prostředí, nelze se zcela vyhnout situacím, kdy nám její možnosti nestačí. Toto prostředí s sebou totiž nese i hranice, které v programu není možné překročit. Základní rys virtuálního stroje, který nám zajišťuje nezávislost na platformě nižší úrovně, se tak někdy může stát spíše omezujícím faktorem. Typicky k tomuto dochází, pokud potřebujeme:  V prvním případě se jedná především o situace, kdy chceme uživateli poskytnout komfort, na který je zvyklý z nativních aplikací, zejména grafické uživatelské rozhraní daného operačního systému.  Bez JNI se také neobejdeme, pokud chceme využívat některá specifická hardwarová zařízení, např. čtečky čárových kódů nebo karet, které nejsou přístupná skrz virtuální stroj a pro které výrobce neposkytuje javovské rozhraní.  Stejně tak je pro nás virtuální stroj nepříjemnou komplikací, pokud potřebujeme komunikovat s již existující nativní aplikací, kterou není možné přepsat do jazyka běžícího nad JVM.  Dalším důvodem pro použití tohoto rozhraní může být také fakt, že nativní kód zkompilovaný pro danou platformu se vykonává rychleji, JNI tedy můžeme využít pro zpracování náročných výpočtů, komplikovaných grafických operací, apod.", "section_level": 1}, {"title": "Historie JNI.", "content": "Možnost volání nativního kódu je v Javě už od jejího vzniku. Ve verzi Javy 1.0 bylo implementováno rozhraní NMI – Native Method Interface, které umožňovalo spuštění kódu napsaného v jiném jazyce. Toto rozhraní využívalo i mnoho vlastních tříd Javy, především z balíčků java.io a java.net. NMI však mělo několik nevhodných vlastností, kvůli kterým nebylo možné nativní knihovny používat na různých virtuálních strojích.  Ve verzi Javy 1.1 se proto objevilo nové rozhraní JNI, které tyto nedostatky odstranilo. Na rozdíl od NMI ho podporují všechny virtuální stroje a nativní knihovny je možné používat s různými virtuálními stroji bez rekompilace. Ve verzích Javy 1.2 a 1.4 pak bylo toto rozhraní výrazným způsobem rozšířeno, změny však zachovávají zpětnou kompatibilitu.", "section_level": 1}, {"title": "Role JNI.", "content": "Java Native Interface představuje obousměrné spojení mezi nativním kódem a kódem napsaným v Javě. Rozhraní je tedy možné využít dvěma způsoby:", "section_level": 1}, {"title": "Nevýhody JNI.", "content": "Pokud se rozhodneme využívat JNI pro volání nativních funkcí z kódu napsaného v Javě, je třeba mít na paměti, že to s sebou nese jisté důsledky:", "section_level": 1}, {"title": "Jak JNI funguje.", "content": "Aby bylo možné z kódu napsaného v Javě zavolat funkci nativní knihovny, je nutné udělat několik kroků. Celý proces je možné shrnout v následujících bodech:  Dále jsou tyto kroky podrobněji rozebrány.", "section_level": 1}, {"title": "Vytvoření třídy deklarující nativní metodu.", "content": "Nativní metoda se v deklaraci třídy označí klíčovým slovem native a její signatura je ukončena středníkem, podobně jako když definujeme metodu v rozhraní. Je nutné pamatovat na to, že před použitím příslušné metody je nutné nejprve nahrát knihovnu, která obsahuje její implementaci. To je možné provést např. voláním metody System.loadLibrary(). Jednoduchá třída s deklarací nativní metody by tedy mohla vypadat např. takto: public class HelloWorld {", "section_level": 2}, {"title": "Přeložení třídy do byte kódu.", "content": "Třídu je v tuto chvíli nutné přeložit, abychom mohli pokračovat dále. Většina vývojových prostředí se o toto samozřejmě postará automaticky, případně je to možné udělat z příkazové řádky jednoduchým zavoláním překladače:  Výsledkem pak samozřejmě bude soubor HelloWorld.class s příslušným bytekódem.", "section_level": 2}, {"title": "Vytvoření souboru se signaturou metody.", "content": "Abychom mohli metodu v nějakém jazyce naimplementovat, potřebujeme znát její přesnou signaturu. Ta samozřejmě odpovídá definici ze zdrojového kódu Javy. Její zápis v jiných jazycích se od ní však poněkud odlišuje. Pokud budeme metodu implementovat v jazycích C nebo C++, můžeme pro získání hlavičkového souboru se správnou podobou signatury využít nástroj javah. Ten však pro tvorbu hlavičkových souborů využívá již soubory s bytekódem, proto bylo nutné třídu v předchozím kroku nejprve přeložit. Metodu je samozřejmě možné naimplementovat i v jiných jazycích, pro ty ale Java SDK neposkytuje žádné podpůrné nástroje. Na příkazové řádce tedy zavoláme:  Po zpracování dostaneme hlavičkový soubor HelloWorld.h, ve kterém bude mimo jiné uvedena i signatura metody v podobě:  Jak je z hlavičky patrné, nativní metoda obdrží od rozhraní JNI dva argumenty, přestože původní metoda deklarovaná ve zdrojovém kódu Javy byla bez parametrů. JNIEnv je ukazatel na rozhraní JNI, jobject potom představuje referenci na javovský objekt, který metodu vyvolal. Tyto dva argumenty obsahuje každá nativní metoda volaná prostřednictvím JNI. Pokud by byly v deklaraci metody v Javě požadovány nějaké parametry, byly by v signatuře uvedeny dále, za těmito dvěma.", "section_level": 2}, {"title": "Implementace nativní metody.", "content": "Implementaci nativní metody je možné provést v libovolném jazyce. To jediné, co je potřeba dodržet, je volací konvence jazyka C, tedy způsob a pořadí, jakým jsou do zásobníkového rámce uloženy parametry funkce, apod. Pokud jsme schopni toto zajistit, můžeme metodu klidně napsat v Assembleru nebo kterémkoliv jiném jazyce.  Velice jednoduchá implementace nativní metody v jazyce C++ může vypadat např. takto:  JNIEXPORT void JNICALL Java_HelloWorld_sayHello(JNIEnv *env, jobject obj) {  Metoda pouze vypíše na konzoli řetězec Hello World! a skončí. Argumenty metody v tuto chvíli zcela ignorujeme. Na začátku kódu jsou odkazy na 3 hlavičkové soubory. První z nich obsahuje informace nutné k volání nativních metod prostřednictvím JNI. Při implementaci nativních metod musíme tento soubor vždy vkládat. Druhý soubor je zde jen proto, že v kódu využíváme funkci printf(). Třetí soubor byl vygenerován nástrojem javah a mimo jiné obsahuje signaturu dané funkce.", "section_level": 2}, {"title": "Překlad nativní knihovny.", "content": "Pokud máme napsaný zdrojový kód, je nutné ho zkompilovat do nativní knihovny, kterou pak budeme v programu používat. Tento krok je samozřejmě značně závislý na používaném kompilátoru. Vždy je ale nutné správně uvést cesty ke vkládaným souborům.  Soubor jni.h najdeme v podadresáři include adresáře, ve kterém je nainstalován Java SDK. Kromě tohoto adresáře musíme mezi cesty uvést ještě podadresář, který odpovídá operačnímu systému, např. include\\win32, apod. Například na Ubuntu Linuxu s javou 6.0 a překladačem gcc může překlad jednoduchého příkladu vypadat takhle:  V javě pak budeme načítat knihovnu libtalker.so příkazem System.loadLibrary(\"talker\"); Pokud cesty uvedeme správně, po překladu získáme požadovanou knihovnu. Po spuštění dojde k nahrání knihovny a zavolání nativní funkce, která pak vypíše na konzoli příslušný text.", "section_level": 2}, {"title": "Předávání dat.", "content": "Pro smysluplné využití JNI je nutné nativním metodám předávat parametry a získávat návratové hodnoty. Aby toto bylo možné, JNI definuje pro všechny datové typy v Javě jejich ekvivalenty, které je pak možné v nativních metodách používat. Je nutné zde rozlišit, zda se jedná o primitivní nebo objektové datové typy. S ekvivalenty primitivních datových typů lze pracovat přímo. Jejich výčet je v následující tabulce:  Objektové datové typy jsou předávány jako ukazatele na vnitřní datové struktury virtuálního stroje. Uspořádání těchto struktur ale zůstává nativnímu programu skryto. Jediný způsob, jak s těmito daty smysluplně manipulovat, je skrze metody, které poskytuje rozhraní JNI. Ty jsou přístupné přes ukazatel JNIEnv. Toto platí kromě běžných objektů také pro všechna pole a textové řetězce.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad předávání parametrů.", "content": "Dříve uvedený příklad nyní rozšíříme tak, aby nativní metoda nevypisovala na konzoli pevně daný text, ale řetězec, který dostane jako parametr. Nejprve proto upravíme deklaraci metody v Javě: public class Talker { Opět je nutné třídu přeložit a vygenerovat hlavičkový soubor s příslušnou signaturou dané metody. Ta bude v tomto případě vypadat takto:  Nyní je nutné upravit také implementaci nativní metody:  JNIEXPORT void JNICALL Java_Talker_sayIt(JNIEnv *env, jobject obj, jstring text) {  Reference na původní objekt se nejprve převede na ukazatel na sekvenci znaků. Vzhledem k tomu, že pro tuto operaci je nutné alokovat paměť, je potřeba zkontrolovat, zda operace byla úspěšná. Poté se vypíše daný text na konzoli a alokovaná paměť se opět uvolní.", "section_level": 2}], "src_summary": "JNI – Java Native Interface je rozhraní umožňující propojit kód běžící na virtuálním stroji Javy s nativními programy a knihovnami napsanými v jiných jazycích – např. C, C++, Assembler, apod., které jsou zkompilované pro určitý hardware, případně operační systém. Jedná se tedy o jakýsi převodní můstek, pomocí kterého se můžeme dostat za hranice virtuálního stroje.", "tgt_summary": "JNI (Java Native Interface,Java本地接口)是一种编程框架,使得Java虚拟机中的Java程序可以调用本地应用/或库,也可以被其他程序调用。 本地程序一般是用其它语言(C、C++或汇编语言等)编写的,并且被编译为基于本机硬件和操作系统的程序。", "id": 1167869}
{"src_title": "Nouveau Parti anticapitaliste", "tgt_title": "新反资本主义党", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "O vzniku nové strany se začalo uvažovat ihned po prezidentských volbách 2007, ve kterých kandidát LCR Olivier Besancenot obdržel 1 498 581 hlasů a skončil na pátém místě (kandidáti nalevo od PS získali celkem 7 %, ve volbách 2002 dokonce přes 10 %). Utvoření nové strany mělo sjednotit rozličné proudy krajní levice pod společnou vizí antikapitalismu.  LCR předpokládala, že nová strana musí \"revolučně přeměnit společnost\" v rámci sociálních bojů a ve volbách a musí být naprosto nezávislá vůči Socialistické straně. Proces vytváření strany \"zezdola\" probíhal v jednotlivých městech skrze zakládání místních výborů na universitách a pracovištích. Před zakládajícím sjezdem proběhla dvě národní setkání výborů.  Zakládající sjezd proběhl 6-8. února 2009 a odsouhlasil název Nová antikapitalistická strana, který byl původně pouze provizorní (dále se uvažovalo o Revoluční antikapitalistické straně, Antikapitalistické straně, Straně antikapitalistické levice atd.). Olivier Besancenot, který byl zvolen mluvčím nové strany, prohlásil, že \"NPA není pouze trockistická. Přebírá všechny revoluční tradice, marxistické, ale také libertářské\".  Při svém vzniku vykazovala strana 9 123 členů, tj. třikrát více než LCR.  Začátkem roku 2009 se strana postavila za generální stávku na Guadeloupu (označila ji za \"příklad k následování\") a podporovala \"Alianci proti prospěchářům\" (Liyannaj Kont Pwofitasyon).", "section_level": 1}, {"title": "Ideologie.", "content": "Nová antikapitalistická strana se vnímá jako strana sociálních bojů a ekologie.  Během procesu zakládání strany vytyčila cíl vytvořit \"levici, která se nevzdává, levici boje, antikapitalistickou, internacionální, antirasistickou, ekologickou, feministickou, vzpouzející se každé diskriminaci\" s vizí \"revoluční přeměny společnosti\" a vytvoření \"socialistické demokracie 21. století\".  NPA odmítá totalitní režimy bývalého sovětského bloku, které hodnotí jako \"byrokratické karikatury\" a prosazuje systém samospráv. Dále se staví za antiproduktivismus.", "section_level": 1}, {"title": "Volby.", "content": "Pro volby do Evropského parlamentu odmítla nabídku Levicové fronty (FG) na společnou kandidátku a rozhodla se postupovat samostatně. Předvolební průzkumy jí přisuzovaly možný zisk až 9 % hlasů, nicméně nakonec získala pouze 840 713 hlasů (tj. 4,88 %) a žádný mandát (FG vyslala do Evropského parlamentu pět svých zástupců).  Pro regionální volby 2010 se rozhodla znovu ve většině regionů postupovat samostatně. Velkým mediální zájem vyvolalo zařazení muslimky Ilham Moussaidové, která se prezentovala se zahalenou hlavou. To odsoudila většina politických stran. Poslankyně Svazu pro lidové hnutí Chantal Brunelová prohlásila, že se jedná \"o šokující provokaci a instrumentalizaci náboženských praktik pro potřeby volebního boje.\" Předsedkyně Socialistické strany Martine Aubryová sdělila, že by nikdy nesouhlasila s tím, aby se na kandidátce socialistů objevila zahalená žena, jelikož to odporuje rovnosti pohlaví a republikánským hodnotám. Volební výsledek, který činil pouze 2,85 % hlasů v 1. kole pro patnáct samostatných kandidátek NPA, byl zhodnocen jako \"nedobrý\". Společné kandidátní listy s Levicovou stranou (PG) podané ve třech regionech obdržely mezi 4-5 % hlasů, ve dvou ze třech regionů pak společná kandidátka s Levicovou frontou překročila práh nutný pro postup do druhého kola (8,59 % v Languedoc-Roussillon a 13,13 % v Limousin). V Limousin právě kvůli přítomnosti NPA odmítli socialisté na rozdíl od ostatních regionů s Levicovou frontou \"fúzovat\" (platný způsob utvoření jednotného koaličního listu pro 2. kolo), ta se tudíž prezentovala samostatně a získala 19,1 % hlasů a 6 mandátů, z toho 2 pro NPA.  Kandidátem v prezidentských volbách 2012 byl dělnický aktivista Philippe Poutou, který ovšem v průzkumech nedosahoval více než 1%. Nakonec získal 411 160 hlasů, tj. 1,15%. Většina hlasů krajní a radikální levice připadla kandidátovi Levicové fronty Mélenchonovi, který obdržel přes 11% hlasů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nová antikapitalistická strana ( Nouveau Parti anticapitaliste, NPA) je francouzská krajně levicová politická strana. Vznikla v únoru 2009 v návaznosti na dobrovolné rozpuštění Revoluční komunistické ligy (LCR). Jejím cílem je sjednotit všechny síly nalevo od Socialistické strany (PS), včetně těch, které odmítaly spolupráci s LCR z důvodu odporu k trockismu.", "tgt_summary": "新反资本主义党(,缩写为NPA)是法国的一个极左翼政党。该党成立于2009年,由托洛茨基主义政党革命共产主义联盟和一些激进左翼团体合并而成,目的是统一分散的法国激进左翼力量。新反资本主义党在历任法国议会选举和欧洲议会选举中均未取得任何席位。该党成员菲利佩·普图曾于2012年和2017年两度代表该党参与竞选法国总统。", "id": 2291297}
{"src_title": "Linalool", "tgt_title": "芳樟醇", "src_document": [{"title": "Výskyt v přírodě.", "content": "Linalool je produkován více než 200 rostlinnými druhy, hlavně z čeledi hluchavkovité (máty, vonné byliny), vavřínovité (vavříny, skořice, růžové dřevo) a routovité (citrusy), ale také břízami a dalšími rostlinami, od tropického až k polárnímu pásu. Je obsažen i v některých houbách.", "section_level": 1}, {"title": "Enantiomery.", "content": "Linalool má chirální centrum C a proto existují dva stereoizomery: likareol je (\"R\")-(−)-linalool a má označení CAS 126-90-9 (PubChem 67179), zatímco koriandrol je (\"S\")-(+)-linalool s CAS 126-91-0 (PubChem 13562).  Oba enantiomery se vyskytují v přírodě: (\"S\")-linalool je například hlavní složkou esenciálního oleje semene koriandru (\"Coriandrum sativum\" L. čeleď Apiaceae), kadidlovníku (\"Cymbopogon martinii\" var martinii (Roxb.) Wats., čeleď Poaceae) a pomerančovníku čínském (\"Citrus sinensis\" Osbeck, čeleď Rutaceae). (\"R\")-linalool je mimo jiné přítomen v levanduli (\"Lavandula officinalis\" Chaix, čeleď Lamiaceae), vavřínu (\"Laurus nobilis\", čeleď Lauraceae) a bazalce (\"Ocimum basilicum\", čeleď Lamiaceae).  Každý enantiomer způsobuje u člověka jiné nervové odezvy, proto má každý jinou vůni. (\"S\")-(+)-linalool je vnímán jako sladká, květinová vůně podobná pomerančovému listí (práh 7,4 ppb), kdežto 3R forma má dřevitější a levandulovou vůni (práh 0,8 ppb).", "section_level": 1}, {"title": "Biosyntéza.", "content": "U vyšších rostlin je linalool, stejně jako jiné monoterpenoidy, produkován z isopentenylpyrofosfátu přes univerzální isoprenoidní meziprodukt geranylpyrofosfát, pomocí třídy membránových enzymů nazývaných monoterpensyntázy. Jeden z těchto enzymů, linaloolsyntáza (LIS), je podle zjištění odpovědný za tvorbu (\"S\")-linaloolu ve více rostlinných tkáních.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Kromě použití pro svou vůni ve výrobcích jako jsou mýdla, čisticí prostředky, šampony a krémy, se linalool používá také jako chemické reagencium. Jedním z produktů linaloolu je vitamin E. Linalool se používá také jako insekticid proti blechám a švábům.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Linaloolu by se měly vyvarovat osoby s alergií na parfémy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Linalool je přirozeně se vyskytující terpenový alkohol, obsažený v mnoha květinách a kořenných rostlinách. Má široké komerční použití, zejména pro svou příjemnou vůni (květinovou, s trochou kořenné vůně). Nazývá se též β-linalool, linalylalkohol, linaloyloxid nebo allo-ocimenol, systematický název je \"3,7-dimethylokta-1,6-dien-3-ol\".", "tgt_summary": "芳樟醇(Linalool),学名3,7-二甲基-1,6-辛二烯3-醇,是一种无环单萜醇。", "id": 272804}
{"src_title": "Žofie Jagellonská (1464–1512)", "tgt_title": "索菲亚·亚盖隆卡", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodový původ a dětství.", "content": "Byla druhou dcerou a šestým potomkem Kazimíra IV. Jagellonského a jeho ženy Alžběty Habsburské. Jméno Žofie dostala na památku své babičky, Sofie Litevské, vdově po Vladislavu II. Jagellovi.  Jejími sourozenci byli:  Byla pokřtěna v Krakově, biskupem Janem Gruszczyńskim erbu Poraj (1405–1473). O vzdělání a výchově se nedochovaly žádné dokumenty.", "section_level": 2}, {"title": "Svatební politika.", "content": "V roce 1468 byl připraven plán na zásnuby Žofie s Maxmiliánem I. Habsburským, synem císaře Fridricha III. Habsburského. S nabídkou přijel 8. dubna 1468 olomoucký biskup Protáz Černohorský z Boskovic (1458–1482), posel uherského krále Matyáše Korvína. Olomoucký biskup usiloval o manželství uherského krále s Hedvikou Jagellonskou (1457–1502). Druhá dcera, Žofie se měla provdat za Maxmiliána I. Habsburského.  Tímto způsobem měly princezny, předat práva k nabytí polského království – Hedvika Uhrám a Žofie Rakousku. Matka obou princezen Alžběta Habsburská byla sestrou zemřelého a bezdětného Ladislava Pohrobka, českého a uherského krále, rakouského knížete. Díky této sňatkové politice by měl Kazimír IV. Jagellonský záruky, že v budoucnu budou vládnout v Uhrách a Rakousku jeho vnukové po ženské linii.  Manželství obou princezen mělo vytvořit také velkou koalici Jagellonců, Korvínů a Habsburků proti českému králi Jiřímu z Poděbrad.  Kazimír IV. Jagellonský zůstal s tímto plánem nevyslyšen. Krátce po návštěvě Protáze Černohorského, se 16. května 1468 ohlásil posel Jiřího z Poděbrad, Albrecht Kostka z Postupic a jménem svého panovníka předložil nabídku, kdy nástupnictví na českém trůnu nabídl jednomu ze synů Kazimíra IV. Jagellonského.", "section_level": 2}, {"title": "Svatba s Fridrichem I. Braniborsko-Ansbašským.", "content": "Není písemně doloženo, kdy došlo k politické přípravě svatby Žofie a Fridricha I. Braniborsko-Ansbašského, syna braniburského markraběte Albrechta III. Achilla. Historici připouští, že k tomu mohlo dojít okolo roku 1470, kdy v Braniborsku byli polští poslové Dersław z Rytwian erbu Jastrzebiec (1414–1478) a Stanislaw Ostroróg erbu Nalecz (1400–1477). V roce 1473 polští poslové Pawel Jasienski z Jasience (†1485), starosta chelmský a belzský a Stanisław Kurozwecki erbu Poraj (1440–1482), královský kancléř a sekretář, vedli vyjednávání o sňatku mez Žofii a Fridrichem I., které byly zakončeny svatební smlouvou, podepsanou dne 7. prosince 1473 v německém Cadolzburgu.  Otec Žofie, Kazimír IV., hledal mezi německými knížaty spojence, kteří by mu pomohli vyvinout nátlak na císaře Fridricha III. Habsburského, aby uznal jako nového českého krále jeho nejstaršího syna Vladislava Jagellonského. Současně otec Fridricha I., Albrecht III. Achilles, byl znepokojen expansí uherského krále Matyáše Korvína do Slezska a do Lužice. Hledal tedy spojenectví mezi jeho nepřáteli, kterými byli u Jagellonci.  Detaily manželství byly projednávány ještě několik let. K plánované svatbě na 20. března 1474 nedošlo (\"per procura\"), ani k plánovanému setkání poslů Jagellonců se zástupci Hohenzollernů v Pniewách dne 23. června 1747. V říjnu 1475 byla v Poznani podepsána manželská smlouva, kterou podepsal Fridrich II. Sesselmann (1410–1483), německý duchovní a lubušský biskup (za Hohenzollerny) a Stanisław Kurozwecki, krakovský kanovník (za Jagellonce). Věno Žofie mělo činit 32 000 florenů.  Dne 11. listopadu 1475 Albrecht III. Achilles přislíbil své budoucí snaše věno ve výši 64 000 florenů. Svatba se měla konat v Poznani, ale Albrecht III. změnil místo na Frankfurt nad Odrou.  Dne 13. února 1479 se Žofie, rozloučila s rodinou, a odjela z Piotrkówa do Frankfurtu. Na cestě ji doprovázeli mimo jiné warminský biskup Andrzej Oporowski erbu Sulima (†1483), poznaňský vévoda Maciej Moszynski erbu Lodzia (1420–1492/1493), lučický vévoda Mikolaj z Kutna erbu Ogonczyk (1430–1493) a dvorní maršál Piotr Kurozwecki řečený Piorun (†1499).  Dne 14. února 1479 se Žofie ve Frankfurtu na Odrou provdala za Fridricha I., braniborského markraběte na Ansbachu. Jak napsal kronikář Jan Dlugosz, byla to skromná svatba: „\"bylo tak tiše a uboze, že ani královským dvořanům nebylo dopřáno běžného jídla, a královští poslanci, rytíři a úředníci, kteří přijeli s královnou, nedostali žádné dary.\"\"  S výplatou věna Žofii byly jisté komplikace. Dne 25. prosince, na Boží hod roku 1479, měl Kazimír IV. zaplatit první splátku věna ve výši 6 000 guldenů. Polský král požádal o přesunutí termínu, s čímž Albrecht III. souhlasil. Z důvodu, že věno bylo vyplaceno, nemohla Žofie převzít na ně vázané majetky, které ji byly Albrechtem III. přislíbeny.", "section_level": 2}, {"title": "Žofie jako braniborská markraběnka.", "content": "Dne 11. března 1486 zemřel Albrecht III. Achilles, braniborský markrabě a tchán Žofie. Její manžel Fridrich I. spolu se svým bratrem Zikmundem Braniborským (1468–1495) zdědili Franky. Fridrich I. dostal Ansbach, Zikmund dostal Bayreuth, jejich matka Markéta Bádenská získala vdovská práva. Žofie se stala markraběnkou v Ansbachu.  V roce 1486 manželský pár hostil v Ansbachu císaře Fridricha III. Habsburského.  Po dobu manželství existovala situace s nevyplacením věna nevěsty, tedy Žofie. V roce 1489 Vladislav II. slíbil Fridrichovi I., že přiměje svého otce k výplatě věna. Za vyplacené peníze měl Fridrich I. získat české léno ve Francích. V roce 1493 poslal Fridrich I. družinu k Janu I. Olbrachtovi, aby si vyzvedli peníze z věna. Dne 30. září 1495 psala Žofie dopis Vladislavu II., aby jí vyplatil slíbené peníze. Věno bylo vyplaceno až jejím synům, v několika splátkách v letech 1533, 1535 a 1537.  Fridrich I. udržoval kontakt s bratry Žofie. Na jaře 1494 byl na sjezdu v Levoči, kde byl přítomen Vladislav II., Jan I. Olbracht, Zikmund I. Starý, také kardinál Fridrich Jagellonský (1468–1503). Také plánoval více utužit vtahy mezi rody Hohenzollernů a Jagellonci, kdy Barbora, mladší sestra Žofie si měla vzít Joachima I Nestora (1484–1535), bratrance Fridricha I., jako nástupce na braniborském trůnu. Vladislav II. se měl oženit s Amalií (1461–1481), sestrou Fridricha I.. K realizaci těchto záměrů nedošlo.  Z dopisu Anny, dcery Fridricha II. Saského a vdově po Albrechtu III., z 13. dubna 1505 lze vyčíst, že v té době byla Žofie již vážně nemocná. V březnu 1509 spolu se svým manželem a synem Jiří byla v Praze, kdy se účastnila korunovace svého bratrance Ludvíka II. Jagellonského.  Žofie zemřela 5. října 1512 v Ansbachu. Byla pochována v cisterciáckém klášteře Heilsbronn. Její manžel uspořádal nezvykle okázalou smuteční hostinu, kdy v průběhu jedné noci bylo vypito 1500 měřic vína (8773,5 litrů), byli snědeni 2 voli a 600 ryb.", "section_level": 2}, {"title": "Potomci.", "content": "V manželství Žofie Jagellonská a Fridricha I. Braniborsko-Ansbašského se narodilo osmnáct dětí. V historii rodu Jagellonců byla Žofie jedinou ženou, která měla tolik dětí.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "\"Řazeno dle data vydání od nejnovějšího.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Žofie Jagellonská (polsky Zofia Jagiellonka, německy Sofia Jagiellonka) (4. května 1464, Krakov – 5. října 1512, Ansbach) byla polskou královnou, litevskou kněžnou, braniborskou markraběnkou (1487) v Ansbachu a Bayreuthu. Pocházela z rodu Jagellonců. Byla dcerou Kazimíra IV. Jagellonského a Alžběty Habsburské, dcery Albrechta I. Habsburského. Dne 14. února 1479 se provdala za za braniborského markraběte Fridricha I. Braniborsko-Ansbašského (1460–1536). Byla matkou Albrechta Braniborsko-Ansbašského, velmistra Řádu německých rytířů.", "tgt_summary": "索菲亚·亚盖隆卡(1464年-5月6日-1512年-10月5日,生于克拉科夫,卒于安斯巴赫),是波兰女王,立陶宛公主,安斯巴赫及拜罗伊特藩侯夫人,卡齐米日四世之女。1479年2月14日她嫁给了腓特烈二世,阿尔布雷希特·霍亨索伦是他们的儿子。", "id": 1374865}
{"src_title": "Chuang Sien-fan", "tgt_title": "黄现璠", "src_document": [{"title": "Život a studia.", "content": "Narodil se ve městě Čchü-ťiou okresu Fu-suej v provincii Kuang-si, pocházel z rolnické rodiny čuangského původu. Ve svém rodišti navštěvoval místní konfuciánskou školu, poté se učil v blízkém Čchü-li, od roku 1922 v 3. pedagogické škole Kuang-si. Od roku 1926 žil a studoval v Pekingu, kde roku 1932 absolvoval Pekingskou pedagogickou univerzitu. Pokračoval postgraduálním studiem, od roku 1935 v Tokiu na Tokijské univerzitě. Koncem roku 1937 se vrátil do Číny. Přednášel historii na pedagogické univerzitě v Kuang-si. Roku 1940 získává docenturu v oboru všeobecných dějin a v roce 1941 se stal profesorem, prvním čuangského původu. Po vzniku Čínské lidové republiky se stal prvním předsedou Čínské společnosti přátelství se zahraničními zeměmi. Roku 1954 byl zvolen poslancem Všečínského shromáždění lidových zástupců, zde pracoval ve výborech pro záležitosti národností a pro mezikulturní vztahy. Roku 1958 byl obviněn z pravé úchylky a odvolán. Roku 1979 byl rehabilitován a následující rok zvolen členem Čínského lidového politického poradního shromáždění.  Již za středoškolských studií jej zaujala regionální historie a národopis Kuang-si a po roce 1938 se mohl tomuto zájmu intenzivně věnovat, když nastoupil na Kuangsiskou univerzitu v Kuej-linu, která byla z nabízených míst nejblíže rodnému Fu-suej. Byl inspirován lidovou kulturou, tradicemi a způsobem života národnostních menšin pomezí. Získal hodně autentických poznatků z vyprávění pamětníků, pečlivě je zaznamenával, a tak zachoval rozsáhlý materiál etnografický i historicko-dokumentační.  Aktivně se podílel na probouzení národního povědomí Čuangů a na činnosti čínských etnologických spolků v Pekingu. Patřil k vlivným vědcům, byl oceňován pro mnohostrannou a hlubokou vzdělanost, objektivitu i vlastenectví. Stal se zakladatelem univerzity Li-ťiang v Kuej-linu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Chuang Sien-fan byl velmi plodný autor. Napsal více než třicet statí a knih, zejména o národnostních menšinách v Číně, čuangské kultuře a o různých přírodních národech. Na toto téma publikoval přes 80 odborných studií a 7 monografií. Je považován za zakladatele moderního čuangská dějepisectví, má přezdívku otec čuangologie. Ve své práci vycházel z kritické historiografie, přičemž nakonec vytvořil platformu pro čuangské vlastenectví, obohacené o humanismus a národní vědomí. V letech 1943–1981 prováděl výzkum původních kultur národnostních menšin v jižní Číně. Dále se věnoval dějinám folklóru a lingvistiky, publikoval několik knih o historiografii, etnologii, antropologii a lingvistice. Jeho nejznámější práce, \"Krátká historie Čuangů\", vyšla roku 1957. Byl jedním ze spoluautorů \"Historie Čuangů\" vydané roku 1988. Zde předložil obecný přehled bohatého etnografického materiálu o Čuanzích. Jeho výklad historie a kultury Čuangů se stal důležitým faktorem ovlivňujícím čínskou historiografii. Nadcházející generace čuangských historiků se ve svém díle vůči němu a jeho pojetí musely nějakým způsobem vymezit. Kolem něho se z jeho žáků a spolupracovníků zformovala tzv. pakuejská škola (八桂学派) čínské etnologie.  Ovlivněn svým čuangským zázemím se kriticky se vyjadřoval k převládajícímu pojetí čínských dějin. Zdůrazňoval, že je vesměs přehlížena účast národnostních menšin, jako by historie Číny byla jen historií Chanů a vystupoval proti tomuto ztotožňování.  Od roku 1957 hájil názor o nepřítomnosti fáze „otrokářské společnosti“ v čínských dějinách, stal se neformálním vůdcem historiků s tímto názorem, tzv. školy Wu-nu (无奴学派).", "section_level": 1}], "src_summary": "Chuang Sien-fan (, čuangsky: \"Vangz Yenfanh\"; 13. listopadu 1899, Fu-suej – 18. ledna 1982, Kuej-lin) byl čínský historik, etnolog a antropolog, jeden z průkopníků čínské antropologie 20. století.", "tgt_summary": "黄现璠(1899年-11月13日-1982年-1月18日),原名甘锦英,男,壮族,广西新宁州(现广西壮族自治区扶绥县)人,中国历史学家、民族学家、教育家和社会活动家。", "id": 2802633}
{"src_title": "Politický systém Nizozemska", "tgt_title": "荷兰政治", "src_document": [{"title": "Charakteristika systému.", "content": "V roce 1818 se Nizozemsko stalo konstituční monarchií. Na jaře 1848 došlo k přijetí první ústavní listiny, která upravovala pravomoci panovníka a specifikaci politického systému ve prospěch parlamentu. Jedním z jejích duchovních otců byl nizozemský liberální myslitel Johan Rudolph Thorbecke. Roku 1868 pak došlo k přijetí zásady odpovědnosti vlády vůči parlamentu, čímž byla nastolena cesta k parlamentarismu. Ovšem až od poslední třetiny 19. století dochází k takovým změnám politického systému, které jej modernizují. Tyto změny lze shrnout do tří fází:", "section_level": 1}, {"title": "Zrod Spojeného nizozemského království.", "content": "Moderní dějiny dnešního Nizozemského království jsou spojeny s dlouhým osmdesát let trvajícím zápasem nizozemských provincií za nezávislost na vládě španělských Habsburků. Klíčovým bodem pro zrod unitárního nezávislého státu na teritoriu dnešního Nizozemí se stalo zřízení generálních stavů, ke kterému došlo v roce 1576 v Bruselu. Tři roky poté následovalo založení \"utrechtské unie\", která k sobě vázala tehdejší provincie Holland, Zeeland, Utrecht, Over-Ijssel, Groningen a Friesland. Na začátku 80. let 16. století lze spatřovat na tomto území počátek nového evropského státního útvaru, který do myslí současníků vstupuje pod jménem \"Spojené nizozemské provincie\". Španělsko uznává tento subjekt definitivně až roku 1648 ve spojitosti s uzavřením vestfálského míru, který ukončil třicetiletou válku.  Nizozemské provincie byly pojímány již v období vrcholného středověku jako obchodní centrum, stejně tak se podílely na rozkvětu malířství. Zrodila se zde i první burza a následně i první burzovní krach v roce 1637. Nizozemí se však proslavilo zejména úspěšnými válečnými střety s Anglií o nadvládu nad světovými moři. Známými se stali admirálové de Ruzter, Tromp a další. Díky této úspěšnosti se Nizozemí v průběhu 17. století stalo jednou ze světových velmocí. Amsterdam se tehdy stal centrem země a i dnes je hlavním městem, přestože v něm nemá sídlo ani vláda, ani parlament, ani hlava státu. Toto město financovalo třetí expedici po moři Willema Barentse do Ruska, která otevřela dveře holandským kupcům. Cílem bylo nalézt severní cestu do Číny. Jiný mořeplavec Jan van Linschoten se vrátil ze své výpravy roku 1592. Po dobu pěti let shromažďoval informace o portugalských državách v Africe a hledal nejkratší jižní cestu do Indie. V předvečer 16. století Holanďané úspěšně ovládli portugalskou cestu. Následuje založení \"Východoindické společnosti\" v Amsterdamu roku 1602, která de facto opanovala pobřeží Afriky, Malajské souostroví, část Cejlonu. Holanďané dále postoupili až do Austrálie, Tasmánie, Číny a Japonska. V roce 1621 vzniká \"Západoindická společnost\", která se orientuje na obchod s Brazílií a kolonizaci Severní Ameriky. Tak je založen na ostrůvku Manhattan Nový Amsterdam, dnešní New York. Koloniální charakter si Nizozemí podrželo až do 20. století, kdy drželo kolonie v Indonésii.  Holandská expanze zasáhla také Evropu, když ve 20. a 30. letech 17. století připojilo sedm holandských provincií Brabant a Limburg. Tato dvě území pak na nich zůstala dalších stopadesát let naprosto závislá.  S příchodem 19. století vzrostl vliv Francie. V letech 1795-1806 fungovala na holandském území Batávská republika, posléze se jednalo o krátkou etapu panování Ludvíka Bonaparta jako nizozemského krále (1806-1810). Na následující čtyři roky (1810-1814) se Nizozemsko stalo integrální součástí \"Francouzského státního celku\", aby výsledkem vídeňského kongresu (1814-1815) vznikl státní útvar Spojené království Nizozemské, který obsahoval území dnešního Nizozemí, Belgie a Lucemburska. V roce 1830 se z něho vyděluje Belgie, naopak Lucembursko zůstává s Nizozemím v personální unii až do roku 1890.", "section_level": 1}, {"title": "Historie unitarismu v Nizozemí.", "content": "Konfederace holandských provincií se v roce 1789 transformovala do unitárního státu. Provinciím zůstala specifika ve formě vlastní státní správy, tradice atd. K centralizaci dochází až od roku 1795, především pak za vlády Ludvíka Bonaparta. Je zaveden institut \"královských úředníků\", kteří byli do provincií dosazeni z centra. Jejich úkolem bylo dohlížet na dění v nich a naplňovat vůli panovníka. Tento záměr kontroly však nebyl úspěšný, lokální elity si udržely ještě dlouhou dobu silné postavení a byly v opozici i nové oranžsko-nasavské dynastii. Největšího vlivu docílili královští úředníci v armádě a loďstvu.  V roce 1815 nastupuje na trůn Vilém Oranžsko-nasavský jako Vilém I. Oranžský (vládl již krátkou dobu v roce 1813) a stává se králem severních a jižních nizozemských provincií. S jeho uchopením moci je zřejmá snaha o centralizaci státu a vytvoření unitárního zřízení. V roce 1815 je také přijata ústava, revidovaná roku 1848, která ve svých fundamentálních článcích existuje dodnes. Jedná se o jednu z nejstarších ústav na evropském kontinentu.  Rozhodující pro vznik politické kultury a nastavení pravidel politického systému lze vidět období mezi lety 1878-1917. Na přelomu 19. a 20. století jsou nastoleny dva základní sociální problémy – pracovní podmínky dělníků a práce dětí, vyvstávají otázky rozšíření volebního práva a vládní finanční podpory soukromým subjektům (konkrétně církvemi řízeným) školám. K vyřešení těchto závažných sporů došlo v roce 1917 velkým kompromisem, kdy byl soukromým školám přiznán nárok na finanční dotace od státu a také došlo k rozšíření volebního práva, konkrétně pro všechny muže. S touto reformou byl uveden v život i poměrný volební systém (1917).  Politická kultura v této době vyzrává a klade důraz na dosažení konsenzu, vznikají klíčové politické strany, které pak zůstaly zakonzervovány až do 60. tet 20. století. Do systému je zakomponován i vliv elit na politiku, v němž hrají rozhodující úlohu představitelé dvou tradičních náboženských komunit - katolické a protestantské, rovněž tak členové tzv. sekularizovaného bloku. Ti všichni se podíleli na vzniku politického systému, který byl posléze nazván jako konsociační.  V období 1917-1967 došlo k rozkvětu tohoto \"modelu konsociační demokracie\" bez zásadních změn. Ty se objevily až v 60. letech. K jasnému signálu, že se v nizozemské společnosti dějí změny, byly volby v roce 1967. Do nich vstoupily i nové politické strany, které překvapily svými volebními zisky, zejména svou podporou mladými voliči. Ti dali jasně najevo, že se již nepřiklánějí k tradičním stranám, k tradiční vazbě na blízkou komunitu (tedy k sociálním vazbám daných rodinnou tradicí). Mladí vytvořili do budoucna skupinu přebíhajících „nestabilních“ voličů. Následkem toho došlo k rozrušení stability tradičních stran a k jejich následnému spojování, což bylo dříve nemyslitelné. Klíčovém bodem k tomuto stranickému přeskupení byl rozpad sekulární a třídně orientované Strany práce (PvdA), na vnitrostranickou scénu vstoupila tzv. nová levice s profilací na demokratický socialismus a radikální mobilizaci mas. Výsledkem kongresu Strany práce v roce 1969 bylo rozhodnutí, že se již nezúčastní vládní koalice, pokud bude jejím členem Katolická lidová strana (KVP). Důsledkem ve volbách 1971 a 1972, byl pak vznik koalice Strany práce s nově založenými subjekty Radikálové a Demokraté 66. Na to odpověděly konfesijně založené strany, když se na konci 70. let spojily v novou stranu Křesťanskou demokratickou výzvu (CDA). Ta dávala důraz na náboženskou komunitu obecně, nikoli jako předtím na jeden typ vyznání. Těmito změnami došlo k přiblížení politického systému k \"modelu vztahu koalice-opozice.\"", "section_level": 1}, {"title": "Ústavní vývoj nizozemského parlamentarismu.", "content": "Zákonodárnou mocí v dnešní době disponuje dvoukomorový parlament – Generální stavy (\"Staten Generaal\"), který sídlí v Haagu. Současný stav se odráží od roku 1795 a především od historicky krátké, ale důležité epochy francouzské vlády, která měla zásadní vliv na nizozemský politický systém v době \"Batávské republiky\". Tehdy byl pod přímým dohledem francouzské armády vytvořen v nizozemských provinciích jednotný státní celek s prvním zákonodárným orgánem voleným lidem. K novému principu zastupitelství došlo přijetím Ústavy z roku 1798. Do té doby byli zástupci do sboru voleni na základě příslušnosti k provinciím, územním celkům a správním oblastem. Nyní došlo k novému modelu s principem zastupitelství národa jako jednoho nedělitelného celku. Následovaly další ústavní reformy z let 1801, 1805 a 1806, které transformovaly republiku zpět na království.  Ústavou z roku 1814 se zakládal \"Jednokomorový parlament\" čítající padesát zástupců volených nepřímo – provinčními sbory. Každý rok došlo k rezignaci jedné třetiny členů, ́na jejichž místa byli dovoleni noví zástupci. Existovalo omezení parlamentu, kdy platilo, že král není jen formální hlavou moci výkonné, ale má pravomoc rozhodovat o všem, dokonce i definovat kompetemce parlamentu. Ministři vlády byli dle ústavy v osobním vztahu k panovníkovi a neměli žádnou odpovědnost vůči parlamentu. Tento model s převahou výkonné moci panovníka setrvával až do 40.let 19. století. Zákonodárný sbor disponoval velmi omezenými možnosti. K zásadnějším proměnám vztahu panovník-parlament došlo až po odštěpení jižních provincií a vzniku Belgie, tedy po roce 1830. Klíčové neshody byly finančního charakteru. Roku 1840 odmítla dolní komora přijmout návrh na zvýšení rozpočtu poměrem hlasů 50:1. Jediným hlasujícím pro byl ministr financí. On i ministr kolonií, kteří byli zodpovědní za neúspěch rezignovali. Nejvíce se však jednalo o porážku panovníka Viléma I.  Vznik Belgie, která byla Nizozemím oficiálně uznána až v dubnu 1839, znamenal možnost revize nizozemské ústavy. Parlament se snažil razantně prosazovat změnu ve smyslu odpovědnosti ministrů tomuto sboru, nikoli panovníkovi. Král byl proti. Cestou nátlaku na panovníka bylo opětovné neschválení rozpočtu zákonodárci. Následoval kompromis s uzákoněním částečné odpovědnosti ministrů parlamentu. Vilém I. však následně v roce 1840 abdikoval, protože nebyl schopen tyto změny přijmout.  \"K ústavní změně mělo dojít roku 1848\", kdy poslanci žádali vyvodit finanční a politické sankce ministrů ve spojitosti s jejich odpovědností vůči parlamentu. Dále pak bylo cílem prosazení přímého volebního systému do dolní komory. Změny se však neuskutečnily. K těm došlo až v revolučním roku 1848-1849. Král Vilém II. Nizozemský (1840-1849) s ministry pod francouzským vlivem předložili dvacet sedm návrhů zákonů na revizi ústavy, ale parlament je považoval v době revolučních změn pouze za kosmetické změny. Po dalším vyjednávání krále s předsedou dolní komory došlo k rezignaci všech ministrů a králem sestavené komise, která měla za úkol připravit ústavní změny a navrhnout novou vládu. První cíl s přípravou revize ústavy uspěla, v druhém byla odsouzena k neúspěchu, protože panovník pověřil vlastního člověka, aby kabinet vytvořil.  Revize ústavy z roku 1848 přinesla změnu ve složení parlamentu a také znamenala plnou odpovědnost ministrů za všechny kroky vůči parlamentu. Dolní komora se napříště volila přímým systémem, funkční období bylo čtyřleté s dvouroční výměnou poloviny jejích členů. Volební právo bylo dáno censem podle výše daní daného člověka. Horní komoru volily nepřímo provinční sbory na devítileté období. Po třech letech se měnila jedna třetina jejích členů. Kandidovat do horní komory mohli jen občané s nejvyššími odvody přímé daně. Asi na 3 000 občanů tak připadal jeden poslanec. Došlo také ke změně mechanizmu hlasování do provinčních sborů, kdy stavovské zastoupení bylo nahrazeno přímou volbou.  Revize také obsahovala možnost rozpuštění obou komor parlamentu (najednou i samostatně). Dolní komoře bylo přiznáno právo na interpelace ministrů a podávání návrhů na změny u projednávaných zákonů.  Revize ústavy v roce 1887 přinesla nárůst členů parlamentu. V dolní komoře nadále zasedalo 100 a v horní 50 zástupců. Byl také zrušen colební finanční census. Všeobecné volební právo bylo přijato v roce 1917 pro muže, pro ženy pak 1919, s ústavní platností od roku 1922. V roce 1917 byl také zaveden proporční volební systém do dolní komory, o pět let později stejně tak i do komory horní, v níž byla délka mandátu zkrácena na šest let s obměnou poloviny zástupců po třech letech. Pravomoci parlamentu byly zvýšeny např. v zahraniční politice. Panovník nemůže nadále vyhlásit válku bez jeho souhlasu.  Revize z roku 1938 přinesla neslučitelnost funkcí – poslaneckého mandátu a člena vlády (od roku 1948 je rozšířena na neslučitelnost u státních podsekretářů).  Úpravy z roku 1956 znamenaly nárůst členů dolní komory na 150 a horní na 75.  Změna ústavy ze 17. února 1983 znamenala potvrzení jasné vedoucí úlohy zákonodárné moci v politickém systému státu. Dále bylo potvrzeno čtyřleté funkční období obou komor a proporční volební systém.", "section_level": 1}, {"title": "Moc výkonná.", "content": "\"Výkonnou (exekutivní) moc tvoří\"", "section_level": 1}, {"title": "Hlava státu.", "content": "Současnou hlavou státu je král Vilém Alexandr Nizozemský, který nastoupil na trůn v roce 2013 po abdikaci své matky královny Beatrix.. Oficiálním sídlem je od roku 1984 haagský palác Noordeinde.  Klíčovou roli v exekutivě hrál panovník v období 1815-1849. Ztělesňoval nejvyšší institut výkonné moci a zároveň byl symbolem jednoty státu. Tento model vycházel z tradic Napoleonské Francie, která preferovala v čele moci výkonné silnou autoritu. Tento francouzský vliv lze dodnes v nizozemském systému spatřovat, konkrétně v upřednostnění principu suverenity lidu před suverenitou parlamentu. Silnou pozici začal panovník ztrácet po roce 1848, respektive 1849.  Od konce 19. století slábl vliv panovníka zejména díky lídrům politických stran. Nejvíce se o to zasazovali socialisté. Jejich odpor vůči hlavě státu vyvrcholil ve 30. letech 20. století, kdy dokonce odmítali naslouchat novoročním projevům panovníka v parlamentu. Druhý tábor liberálů nebyl nikdy otevřeně a úplně proti výkonné moci krále, ovšem s postupující demokratizací neblokovali výrazné omezení moci panovníka. Ambivalentní poměr k monarchickému zřízení byl vždy patrný u katolíků. Příčinou bylo i ustanovení, že panovník je z ústavy vždy protestant, což platí do současnosti.  V současnosti je panovník hlavou státu a symbolem jednoty státu. Ze svého úřadu se jedná o nedotknutelnou osobu, která nemá žádnou odpovědnost k zákonům a nařízením, která signuje. Tato tíha odpovědnosti leží na členech vlády. Přesto je z hlediska typologie faktem, že nizozemský parlamentarismus v rámci konstituční demokracie klade \"„ohledy na tradiční postavení panovníka silněji“\", než v jiných monarchiích jako jsou např. Švédsko nebo Spojené království. Jedním z příkladů silnějšího postavení je například důležitá funkce při konstituování nové vlády, kdy panovník vede porady s lídry parlamentních stran, prezidiem komor a sám jmenuje osobu pověřenou politickým vyjednáváním o složení nové vlády.", "section_level": 2}, {"title": "Předseda vlády.", "content": "Dynamickou, rozhodující složku moci výkonné představuje předseda vlády a vláda samotná. Volba nového premiéra je závislá na dohodě panovníka s předsedy obou komor parlamentu. Těchto rozhovorů se účastní také šéfové politických parlamentních bloků. Předsedou vlády se tak stane osoba, na které je největší politický konsenzus nejsilnějších politických sil.  Vztah premiéra ke členům vlády procházel dlouhým vývojem. Do 30. let 20. století nebyl předseda vlády spolu se svým úřadem ani oficiálně uznáván. Postavení šéfa kabinetu záviselo na aktuální politické situaci a vytvořené koalici stran. Dnes je stav odlišný, premiér hraje klíčovou roli při tvorbě vlády, a také o distribuci vládních křesel jednotlivým politickým subjektům. Přesto bývá dodržováno neformální pravidlo, že kandidáty na ministry mohou nominovat strany budoucí vládní koalice dle dohody. Jednání o vzniku nového kabinetu je v Nizozemsku standardně dlouhodobou a složitou záležitostí. Panovník nejdříve určí tzv. \"prostředníka (informátora)\", což je osoba mající za úkol zmapovat situaci o možných kombinacích koalic politických stran, které by měly většinovou podporu v dolní sněmovně. Prostředník vede jednání mezi úspěšnými subjekty, tedy stranami, které byly zvoleny do parlamentu. Po této fázi mapování zvolí panovník další osobu, tzv. \"formateur\", kterou pověří vlastním vytvořením nové vlády. Téměř vždy se pak \"„formateur“\" stane i předsedou vlády. Vyjednávání o složení kabinetu byla v 19. století zpravidla dlouhodobá, obvykle čtyři a půl týdne, ale i šest až osm týdnů. Jen jednou v období 1888-1913, konkrétně v roce 1894 vznikla vláda za jedinou noc. První polovina 20. století přinesla časové zkrácení povolebních rozhovorů. Jen v roce 1925 se vyjednávalo dva měsíce a po další vládní krizi, která se rozhořela na podzim téhož roku, se nová vláda utvářela dlouhých 113 dní.  Panovník jmenuje na základě královských dekretů nové členy vlády do funkce na prvním oficiálním setkání ministrů. Dekrety jsou kontrasignovány i předsedou vlády, což de facto navozuje situaci, že vláda jmenuje sama sebe. Následně předstupuje vláda se svým programovým prohlášením před dolní komoru.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda.", "content": "Vláda je kolektivní orgán výkonné moci, vytvořený na základě výsledků parlamentních voleb. Vedle rezortních ministrů jsou zde dva ministři pověření gescí Antil a ostrova Aruba. Do roku 1983 nizozemská ústava neznala pojem „vláda“ ve smyslu instituce, ale hovořila jen o jednotlivých ministrech. To byl důvod proč do té doby neexistovala ani skutečná funkce předsedy vlády. Tu zastával vždy jeden ministr po období tří měsíců. Taková osoba byla do funkce buď volena či existovala rotace.  V roce 1938 byl přijat zákon, který členům vlády zakazoval zastávat současně poslanecký mandát. Proto pokud se poslanec stane ministrem, musí na něj rezignovat a podstoupit ho dalšímu kandidátovi. V takovém případě hovoříme o tzv. \"klouzavém mandátu\". Existuje však výjimka, pokud je ministr po parlamentních volbách zvolen za poslance, tak je možné vykonávat obě funkce současně po dobu tří měsíců (předpokládá se, že do té doby vznikne nová vláda vzešlá z voleb). Rozdílem od britského modelu parlamentarismu je také fakt, že nový člen vlády se nemusí účastnit voleb a nekandidovat na poslance, ale může být vybrán z nepolitického prostředí. Tato možnost je poměrně rozšířena, např. od roku 1848 do 60. let 20. století nebyla polovina ministrů kabinetu předtím vůbec zvolena za poslance. Dalším specifikem byl fakt, že do 70. let minulého století neexistoval těsný vztah mezi ministry a poslaneckým klubem strany, která je do vlády vyslala. Tento vztah se ovšem radikálně proměnil v posledních třiceti letech.  V období 1880-1958 (s výjimkou války 1939-1946) se v zemi vyměnilo celkem osmnáct kabinetů, z toho třináct dokončilo celé funkční období a jen čtyřikrát byla jeho činnost ukončena předčasně. Po druhé světové válce se tento diskurz oslabil. V letech 1965-1983 byl nastolen trend častější výměny vlády, celkem jich fungovalo jedenáct, přičemž došlo k nižší době fungovámí a častějším pádům vlády, zejména pro vnitrokoaliční krize. Navzdory těmto faktům platí, že vlády v Nizozemí vládnou na širším politickém konsenzu parlamentních stran, než v jiných státech.  Z hlediska fungování kabinetu zde formálně existuje model autonomie jednotlivých ministrů, tedy nizozemská vláda se nikdy neřídila modelem \"kolektivní odpovědnosti\". To je vysvětlováno jako důsledek přetrvávajícího vlivu panovníka na činnost vlády a jeho formální spoluodpovědnost za fungování jednotlivých sfér státu. Ve skutečnosti je zde však aplikován model standardní pro parlamentní systémy, tedy odpovědnost předsedy vlády a jeho kabinetu vůči parlamentu, respektive dolní komoře. Hlavní střet o pravomoci vůči vládě se odehrál mezi panovníkem a parlamentem v letech 1866-1868 a zákonodárci z něho vyšli vítězně. Rok 1868 je tím, kdy zvítězil v zemi parlamentarismus. Cesta k němu započala \"ústavní reformou\" v roce 1840, která zavedla spolupodpis ministra a tím i jeho odpovědnost pod zákony. Reforma ústavy o osm let později potvrdila odpovědnost vlády, respektive ministrů před parlamentem. V reálném politickém životě Nizozemí se předpokládá, že pokud parlament nesouhlasí s navrhovanou politickou koncepcí vlády, pak tato podá demisi. Pokud se jedná o program konkrétního člena vlády, pak by měl rezignovat právě jen odpovědný rezortní ministr. Avšak teoreticky je možné, aby se kabinet neřídil vůlí většiny parlamentu (dolní komory) a požádal o vyjádření na svou existenci voliče. V případě, že by voliči vyslovili nesouhlas s vládou, pak ta by musela podat demisi. V praxi se však uplatňuje model uvedený výše, kdy vláda rezignuje poté, co parlament vysloví nesouhlas s její koncepcí.  Návrhy vládních usnesení jsou přijímány prostou většinou hlasujících ministrů. Pokud jí nelze dosáhnout, pak je daný bod odložen na další jednání. V situaci neodkladnosti předseda vlády disponuje právem rozhodnout \"(tzv. casting vote)\".", "section_level": 2}, {"title": "Poradní orgány.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Státní rada.", "content": "Hlavním poradním orgánem je v současnosti \"Státní rada\" \"(Raad van Stare)\", která je jmenována panovníkem, který vede její jednání. Byla zřízena již Karlem V. roku 1531 s tehdejším sídlem v Bruselu. V roce 1588 se rada stala permanentním administrativním orgánem, který odpovídal za návrhy. V současné podobě rada funguje od roku 1815. V roce 1861 získala možnost řešit i administrativní problémy. Poslední změny pravomocí proběhly v letech 1962, kdy se pod její gesci dostal i vztah Nizozemí a Antil, a poté také roku 1976, kdy se začala zabývat právními otázkami.  Mezi účastníky rady patří i následník trůnu počínaje osmnáctým rokem života. Těleso je tvořeno 28 stálými členy a 14 „dočasnými členy“, kteří mohou být využiti k práci na konkrétních bodech. Členství v radě je doživotní bez možnosti odvolání. V praxi funguje úzus, že členové odchází po sedmdesátém roku života. Členem se stává osoba jmenováním panovníka na návrh ministra vnitra po konzultaci s ministrem spravedlnosti.  Před příchodem návrhů zákonu do parlamentu, mohou být projednány Státní radou, stejně jako je v její kompetenci hodnotit mezinárodní smlouvy. Její další funkce spočívá v nejvyšší odvolací instanci, kterou je mezi spory státu a občanů nebo zájmovými skupinami a firmami. Jedná také o vhodnosti členů vlády a ve výjimečných případech může zastávat na přechodnou dobu funkci hlavy státu.", "section_level": 3}, {"title": "Sociálně ekonomický výbor.", "content": "\"Sociálně ekonomický výbor (SER)\" je dalším důležitým poradním orgánem, složený ze zástupců hospodářských skupin. Odbory a zaměstnavatelské organizace sem nominují po patnácti osobách, dále jsou zde účastni zástupci Koruny nominovaných kabinetem, ovšem platí, že jsou oficiálně na vládě nezávislí. Nemají právo za ní jednat, což je důvodem proč tento orgán nelze považovat za standardní tripartitu. Pro platnost vzešlých dohod je nutné uskutečnit následná jednání s vládou. Přesto je činnost SER velmi vysoko hodnocena jako významná, protože se mimo jiné na ní vláda pravidelně obrací. Orgán má jasnou pozitivní roli v dosahování konsenzu v zemi.", "section_level": 3}, {"title": "Státní revizní úřad.", "content": "\"Státní revizní úřad (Algemene Rekenkamer)\" má ve své kompetenci dohlížet na financování a rozpočet státních a polostátních orgánů. Kontroluje efektivitu vynaložených zdrojů a jejich oprávněnost.", "section_level": 3}, {"title": "PBO – veřejnoprávní organizace.", "content": "\"PBO – veřejnoprávní organizace\" jsou dalším důležitým poradním orgánem, které mají za předmět činnosti ekonomické aktivity. Na počátku nového tisíciletí již fungovalo přes 40 takových výborů PBO a 20 subkomisí PBO. Paralelně s nimi působí v zemi dalších 250 poradních sborů, které provádí vyhodnocení a formulaci stanoviska k návrhům novel existujících zákonů.", "section_level": 3}, {"title": "Zákonodárná moc.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Parlament.", "content": "Nizozemský parlament je dvoukomorový, hovoří se o tzv. \"bikameralismu\". Horní komora (Eerste Kamer) je složena ze 75 senátorů, dolní komora (Tweede Kamer) pak ze 150 členů. Volební období trvá čtyři roky, každá z komor může být před vypršením svého mandátu předčasně rozpuštěna. Volba do obou komor je proporční (poměrný systém). Rozdíl je ve formě, zatímco do dolní sněmovny volba probíhá přímo (voliči), horní je volena provinčními sbory dle čl. 50-72 Ústavy. Platí zde i princip neslučitelnosti mandátu. Výkon definovaných postů (ministři, státní sekretáři, soudci, soudní úředníci) nemohou zastávat funkci poslance. Dále není přípustný souběh členství v dolní a horní komoře. Existuje tzv. \"klouzavý mandát\", pokud se poslanec stane např. ministrem, pak jeho mandát přejde (sklouzne) na náhradníka. Ústavní rozhodnutí parlamentu nelze podle čl. 120 Ústavy napadnout a zkoumat v přezkumném řízení u soudu. Čl. 91 Ústavy svěřuje do pravomoci parlamentu vyhlášení a ukončení válečného stavu.  Pro přijetí zákona je potřeba \"prosté nadpoloviční většiny přítomných poslanců\" v obou komorách. Výjimku tvoří zákony, které se týkají královské rodiny (čl. 29 a 30) a platů poslanců (čl. 63), kdy je vyžadována 2/3 většina obou komor.  Hlavním úkolem parlamentu je přijímání zákonů, kontrola a dohled vlády (interpelace), zřizování vyšetřovacích komisí. Samotnou kapitolou je pak přijímání \" ústavních zákonů\". Ty vyžadují dvojí projednání parlamentem. To znamená, že před jejich schválením musí proběhnout nové volby celého parlamentu, a tak se schválením souhlasí dvě různá zákonodárná tělesa. K jejich přijetí je nutný \"souhlas 2/3 všech poslanců\" v každé komoře. Nově zvolený parlament pak schvaluje předložený ústavní zákon, tak jak mu byl předložen a nemá právo činit pozměňovací návrhy a dodatky.  Tradičně právem rozpuštět parlament disponoval panovník, v současnosti má toto právo vláda (formálně je však vyhlášeno stále panovníkem). Do roku 2003 byla dolní komora rozpuštěna sedmkrát, horní pak jednou. Zákonodárný sbor lze rozpustit také při vleklém sporu mezi oběma komorami, či rozepřím mezi ním a vládou. Pokud je komora rozpuštěna (nebo obě komory), je dle zákona nutné uvést termín voleb a první zasedání nově zvoleného sboru.  Politický systém země se od roku 1967 významně posunul od \"konsociačního modelu\". To dokládají statistická fakta. Například při srovnání počtu projednávaných zákonů se jejich počet v letech 1956-1957 a 1971-1972 nijak nezvýšil (ze 185 na 213), tak počet předložených návrhů zákonů a doplňků vzrostl velmi markantně (z 20 na 176). Počet interpelací ve zkoumaném období 56/57 a 71/72 vzrostl ze šesti na devatenáct, ovšem množství směřující na ministry stouplo přibližně desetinásobně (z 211 na 2092). S tím se zvýšil i počet asistentů poslanců. Nárůst poslanecké aktivity je prezentován ve smyslu změny politického klimatu země. Kdy došlo k odklonu od významné segmentace nizozemské společnosti (\"verzuiling\"). To znamená od napojení konkrétní politické strany na nějakou komunitu a tím předem definovaný postoj členů strany na projednávaná témata. Zvýšení parlamentní aktivity po roce 1967 lze interpretovat rozrušením těchto vazeb politická strana – skupiny společnosti, tedy ústupem od konsocialismu a vzdáním se klientelismu. V politologii se hovoří o tzv.\" post-verzuiling period\" (období po segmentaci společnosti). Dolní komora má ve svém čele \"prezidium\", které je tvořeno předáky v něm zastoupených politických stran. Nejdříve bylo tvořeno jen předsedou a dvěma místopředsedy, v roce 1984 došlo k rozšíření na šest zástupců.  Arend Lijphart hovoří o podstatném prvku tzv. \"Výboru starších (Senioren convent)\", jehož existence spadala do dřívějších dob (fungoval ještě v 60. letech 20. století). Neformální výbor tvořily lídři pěti politických stran. Jeho schůzky byly nahodilé dle potřeby, především měl smysl v řešení a předcházení krizových situací. Představoval šedou eminenci politického systému, která měla rozhodující vliv na celou tvorbu politiky.  V parlamentu existují kluby, které mají od jednoho do padesáti členů. Jejich funkce je autonomní od sekretariátů svých politických stran. V 90. letech existovalo v průměru 9 klubů v dolní komoře. Rozpady parlamentních klubů nabyly významu až od 60. let 20. století, kdy se někdy podařilo odtrhnuté frakci získat podporu voličů a tak konstituovat nový politický subjekt na scéně. Takovým příkladem je např. strana Radikálové (PPR), která vznikla v roce 1968 z aktivity jen tří poslanců Katolické lidové strany, a která se prosadila na celonárodní úrovni. Podobný osud měla i strana Demokratičtí socialisté 70 (DS 70), která vznikla odtržením poslanců od mateřské Strany práce. Její členové byli v letech 1971-1972 dokonce ve vládě, ale v roce 1981 zaznamenala rozpad.", "section_level": 2}, {"title": "Soudní moc.", "content": "Nejvyšší soud má 20 členů, kteří jsou jmenováni doživotně (v reálné praxi do 70. roku života). Jedná se o nejvyšší odvolací instanci pro všechny nižší soudy. V gesci nemá pravomoc rozhodovat o ústavnosti zákonů.", "section_level": 1}, {"title": "Ombudsman.", "content": "1. ledna 1982 byl zaveden institut ombudsmana. Předcházela tomu dlouhá přibližně dvacetiletá diskuze. Jeho volba probíhá v parlamentu, který mu určuje také výši rozpočtu. Ombudsman je mu odpovědný a předkládá komorám výsledky své činnosti. Sídlí v Haagu. Z ústavy vyplývá možnost občana podat stížnost ve věci ochrany lidských práv i panovníkovi, ovšem tato cesta je de facto neúčinná. Panovník jí sám neřeší a podstupuje jí příslušnému ministrovi, na jehož oblast si občan stěžuje. Ombudsman je v tomto smyslu nezávislý na vládě, má právo šetřit stížnosti a obracet se na ministra o vysvětlení. Následně může doporučit legislativní změnu vládě pokud shledá, že stížnost odhalila obecný nedostatek v zákoně.", "section_level": 1}, {"title": "Místní správa.", "content": "Nizozemsko je složeno z dvanácti provincií a tří zvláštních správních obvodů - karibských ostrovů Bonaire, Saba a Svatý Eustach (tzv. Karibské Nizozemsko). Nizozemské království tvoří i 3 další autonomní země - Aruba, Curaçao a Svatý Martin.  Existuje zde specifický model státní správy, který má decentralizovaný charakter s volenými orgány na všech úrovních. Silně je zde zakotven princip subsidiarity, zejména množství pravomoci pro nejnižší správní jednotky – obce. To je na evropském kontinentu výjimečné, ovšem vychází to z historických okolností. Obecní svépomoc byla dříve důležitá pro obdržení nové půdy (vysoušení bylo finančně nákladné) a neustálý zápas s povodněmi.", "section_level": 1}, {"title": "Obec.", "content": "Obec představuje samostatný politicko-správní subjekt vzniklý v této formě roku 1795 pod francouzskou nadvládou. V této epoše však disponovaly jen malými pravomocemi, tak jak bylo v rámci francouzského centralismu běžné. Paralelně s tím, ale byly regulovány i možnosti nejvýznamnější úrovně místní správy – provincií. Nárůst pravomocí u obcí lze zaznamenat ve druhé polovině 19. století. Roku 1897 vzniká \"obecní fond\", který poskytuje obcím finanční obnosy prostřednictvím tzv. \"globální dotace\", kdy docházelo k redistribuci zdrojů pro podporu ve školství, zásobování vodou, plynem a elektřinou. V roce 1929 byl systém upraven, kdy nejdůležitější pro přerozdělování financí se stal počet obyvatel obce.  Po skončení druhé světové války docházelo k vyšší frekvenci slučování obcí do větších administrativních jednotek. Návrh na sloučení vychází od provincie, jediným orgánem, který pak o sloučení rozhoduje je vláda. Teoreticky lze sloučit obce i bez jejich vědomí a proti vůli místních občanů, v podstatě jen v mimořádném případě.  Druhým charakteristickým znakem vývoje správy, který se v Nizozemsku rozvíjí od sklonku 18. století je centralizace. Za jejím prosazením stojí zejména vysoká míra urbanizace a geografická situace země, přesto si obce zachovaly důležité pravomoci. K centralizaci přispěla i vertikální struktura společnosti, která nahrazuje územní spojitost státu, a která nastolila model malých pravomocí poskytovaných provinciemi a přenosu účelových dotací z ústředí na periferii, tedy na obec. Funkce obecního starosty je velmi významná \"(Burgemeester)\". Starosta je jmenován královnou na šestileté období na návrh guvernéra provincie. V reálné politice existuje pravidlo, že pokud se před koncem funkčního období neobjeví návrh na jiného starostu, pak je současnému automaticky prodloužen mandát na dalších šest let. V obci vládne vždy koalice, kdy je běžné, že zástupci jedné politické strany nemají nadpoloviční převahu.  Základním článkem nizozemské územní správy byly a jsou i v současnosti obce. Ty mají při počtu obyvatel do 3000 obyvatel 7 radních, nad 200 000 pak 45 radních. Jejich možnosti a pověřené pravomoci jsou velké. Mají právo být vlastníkem komunálních podniků, divadel, zřizovat nemocnice, policejní sbory, školy všech stupňů (např. univerzita v Amsterdamu je takovým typem), stát pak doplní učební osnovy platné v celé zemi. Obec také staví domy. Finance jsou jim poskytnuty z rozpočtu, do něhož stát dává asi jednu polovinu, druhou pak obec získává z tzv.\" obecní daně\", tj. ze zisků komunálních podniků a obecních nemovitostí.", "section_level": 2}, {"title": "Provincie.", "content": "V každé nizozemské provincii existuje volený orgán - \"provinční stav\" \"(De Provinciale Staten).\" Ty jsou voleny občany, kteří mají právo volit do dolní komory parlamentu. Z členů stavu je pak zvolen vlastní šestičlenný výkonný orgán (vláda provincie), v jejímž čele stojí \"guvernér – královnin komisař\", jmenovaný na návrh vlády země panovníkem s šestiletým funkčním obdobím. Guvernér předsedá jak provinční vládě, tak i provinčnímu stavu. Jednání stavu je veřejné. Jako existuje obecní fond na financování obcí, tak na úrovni provincie funguje tzv. \"provinční fond\". Provinční stav je volen na čtyřleté období.", "section_level": 2}, {"title": "Nizozemské politické strany.", "content": "TK = Tweede Kamer (Poslanecká sněmovna) EP = Europees parlament (Evropský parlament)", "section_level": 1}], "src_summary": "Politický systém Nizozemska je charakterizován rozdělením politické moci a jejím institucionálním zakotvením v zemi. Nizozemsko je konstituční monarchie založená na parlamentní zastupitelské demokracii. Jedná se o decentralizovaný unitární stát na bázi konsociačního modelu (viz stranický systém).", "tgt_summary": "《荷兰宪法》颁布于1814年3月29日,据1848年修改后的宪法规定荷兰是世袭君主立宪王国。荷兰为议会制君主立宪制国家,且其采用典型协商民主制度。立法权属国王和议会,行政权属君主和内阁。其最高国务协商机构国务委员会的主席一职由国王本人担任, 他可以任免其他成员。议会由一院和二院组成。二院拥有立法权;一院有权对法案作出同意或拒绝的决定,但不能提出或修改法案。", "id": 142211}
{"src_title": "Posuvné měřítko", "tgt_title": "卡尺", "src_document": [{"title": "Části.", "content": "Měřítko se skládá ze dvou částí. Na pevné části je základní stupnice (v milimetrech a palcích), na posuvné části je index s vernierem (noniem). Měřítko má zpravidla dva páry čelistí (ramen), větší pro měření vnějších rozměrů, menší zahrocené pro měření rozměrů vnitřních (například otvorů), a na dolním konci výsuvný hloubkoměr pro měření hloubky. Páčka (případně šroubek) na posuvné části slouží k jejímu uvolnění a aretaci.", "section_level": 1}, {"title": "Rozlišení a přesnost posuvných měřítek.", "content": "Rozlišením se rozumí obecně nejmenší změna měřené veličiny, kterou je přístroj schopen zaznamenat. U analogových měřidel to bývá většinou hodnota nejmenšího dílku stupnice. Standardní posuvná měřítka s noniem umožňují měřit s přesností na 0,1 mm, existují i provedení s rozlišením 0,05 nebo 0,02 mm a digitální posuvná měřítka s rozlišením 0,01 mm. Pro méně přesná měření se používá kovové nebo jiné pravítko, pro přesnější měření se používá mikrometr.", "section_level": 1}, {"title": "Rozsah měřených délek.", "content": "U běžných posuvných měřítek lze měřit rozměry v rozsahu od 0 do 150 – 300 mm. Vyrábějí se i dílenská posuvná měřítka pro průmyslové použití s rozsahem až 4 metry.", "section_level": 1}, {"title": "Měření a odečítání.", "content": "Klasická analogová posuvná měřítka využívají vernier (nonius). Při měření se měřený předmět sevře mezi čelisti (u vnitřních rozměrů se čelisti roztáhnou na dotyk) a na nulové rysce (indexu) se odečte základní rozměr - nejbližší nižší hodnota v milimetrech. Zlomky milimetru se posléze odečtou pomocí nonia: rozhodující je, která ryska na posuvné stupnici se přesně kryje (koinciduje) s některou ryskou na základním měřítku (viz obrázek). Je-li to kupříkladu sedmá, k dříve odečtenému údaji v mm je třeba přičíst ještě 0,7 mm (stupnice na noniu představuje vlastně \"zvětšený\" jeden milimetr, rozdělený na příslušný počet dílků dle rozlišení - na obrázku je to 0,05 mm). Existují i analogová měřítka s číselníkem (ciferníkem), kde jsou zlomky milimetru ukazovány ručičkou podobně jako na hodinách.  V současné době se vyrábějí i digitální posuvná měřítka. Od analogových se liší tím, že nemají nonius a jejich pevná a posuvná část fungují jako magnetický, indukční nebo kapacitní snímač dráhy. Pohyblivá část je dále opatřena zdrojem el. energie (baterií), integrovaným obvodem a číslicovým displejem, který zobrazuje přímo naměřenou hodnotu. Pracuje se s nimi stejně jako s analogovými měřítky, oproti nimž mají zejména výhodu jednoduššího odečítání naměřených hodnot; nevýhodou naopak může být jejich závislost na zdroji el. energie, bez nějž vzhledem k absenci nonia i (většinou) stupnice neumožňují ani přibližný odečet měřené hodnoty. Mnoho měřítek odebírá z baterie nezanedbatelný proud i ve \"vypnutém\" stavu, kdy se vypne jen displej, ale měřící obvod stále pracuje. Digitální měřítko může mít tlačítko pro vynulování, které umožňuje nastavit počátek stupnice v libovolné poloze, a tím měřit přímo rozdíl od této hodnoty (diferenciální měření), přepínač zobrazení naměřené hodnoty v milimetrech/palcích, případně tlačítko pro zapamatování aktuálně naměřeného rozměru. Některá digitální měřítka mohou mít konektor pro výstup naměřených dat do počítače nebo jiného přístroje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Posuvné měřítko je měřidlo pro měření délek. V řemeslnickém slangu bývá nazýváno šuplera nebo šupléra (z Německého \"Schublehre\") nebo také posuvka. Používá se především ve strojírenství a průmyslu.", "tgt_summary": "卡尺也称卡钳,是用来测量物体两点或两对立面(如内外径、物体厚度等)之间距离用的一种测量工具。最简单的卡尺为圆规状,顶部有向外或向内的尖端。卡尺的顶端可以手动调整,直至与所需测量的两面相顶。如此之后卡尺可以即可以离开被测物,并通过测量其顶端距离从而间接得到物体两面间距。卡尺在金工、木工、理学、机械工程以及医学领域内被广为应用。", "id": 1053965}
{"src_title": "Ezdráš", "tgt_title": "以斯拉", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ezdráš pocházel z pokolení Aronova a žil v Babylonii asi sto let poté, co Kýrův edikt (538 př. n. l.) Židům dovolil návrat z vyhnanství. Ezdráš zastával úřad jakéhosi tajemníka pro židovské záležitosti a roku 458 př. n. l. odešel s velkými pravomocemi a pověřením krále Artaxerxa I. do Jeruzaléma řídit obnovu židovského náboženského života a organizovat chrámovou službu. Byl také pověřen ustanovovat soudce. S Ezdrášem se vrátilo asi 1500 dalších osob.", "section_level": 1}, {"title": "Kniha Ezdráš.", "content": "Jeho působení líčí biblická Kniha Ezdráš, která v kapitole 7 podává nejprve jeho rodokmen a pověřovací list, od 7,27 přechází z aramejštiny do hebrejštiny a zároveň do vyprávění v první osobě. Ezdráš se snažil upevnit dodržování Zákona a zejména sobotního klidu a přičinil se, aby se židovští předáci, kteří si vzali pohanské manželky, s nimi rozešli. Židovská tradice mu přisuzuje velké zásluhy o sebrání a redakci knih Zákona (Tóry) a nazývá ho čestným titulem „Písař“ nebo dokonce „druhý Mojžíš“. „Zákon“, který se veřejně předčítal podle Neh 8-10, někteří ztotožňují s takzvaným Kněžským kodexem (P), jiní pokládají Ezdráše i za autora celého souboru Knihy kronik.", "section_level": 2}, {"title": "Ezdráš v islámu.", "content": "Islám mluví o Ezdrášovi v Koránu i Ibn Kathirově sbírce islámských příběhů. Zdá se, že Mohamed měl k dispozici odlišné zdroje, než biblickou Knihu Ezdráš (popřípadě knihu Nehemjáš, která některých verzích Bible bývá nazývána jako 2. Ezdráš), jelikož je v Koránu napsáno, že \"židé považují Ezdráše za Syna Božího\".  Je pravděpodobné, že Mohamed měl k dispozici deuterokanonickou 4.Knihu Ezdrášovu, která pojednává o prorokovi Edzrášovi, ačkoliv není jasné, zda jde o stejnou osobu jako byl kněz Edzráš v 5.století. Tato kniha nazývá Ezdráše \"prorokem podobným Mojžíšovi\" (což je titul, který křesťané osobují Ježíšovi a muslimové Mohamedovi) a mluví také o Synu Božím, který má přijít na svět.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ezdráš (z latinského \"Esdras\", : עזרא, Ezra) byl židovský kněz a písař, vysoký úředník na perském dvoře, pověřený organizovat návrat Židů do Jeruzaléma kolem roku 458 př. n. l. S jeho jménem je spojena biblická Kniha Ezdráš.", "tgt_summary": "以斯拉,天主教译厄斯德拉(, '、、、英语:Ezra,意为耶和华帮助),又称文士以斯拉 / 厄斯德拉经师(, '、英语:Ezra the Scribe),祭司(司祭)后裔,是希伯来圣经的一个重要人物。", "id": 2818814}
{"src_title": "Mangovník", "tgt_title": "杧果属", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "David Carradine se narodil 8. prosince 1936 v kalifornském Hollywoodu jako John Arthur Carradine, nejstarší syn známého amerického herce Johna Carradineho a jeho manželky Ardanelle Abigail, rozené McCoolové. Byl převážně irského původu a měl několik nevlastních bratrů: Bruce, Keitha, Roberta a Christophera, z nichž všech se také stali herci. Byl strýcem hereček Ever Carradine a Marthy Plimptonové.  Rodina malému Johnovi říkala Jacku a jeho dětství bylo značně neklidné. Jeho rodiče se rozvedli a následně znovu vzali a navíc byl vychováván společně s matčiným synem z předchozího manželství, kterého Davidův otec John adoptoval. John Carradine si navíc přál velkou rodinu, jeho manželka ale pokaždé tajně šla na potrat bez manželova vědomí. David se nakonec pokusil spáchat sebevraždu oběšením: neúspěšně. Po třech letech manželství se pár rozešel a John se odstěhoval, aby nemusel čelit soudu o výživném. Následovaly vleklé spory o umístění dítěte k jednomu z rodičů. Nakonec odešel s otcem do New Yorku.  V roce 1960 byl naverbován do armády a krátce po tom požádal o ruku svou tehdejší přítelkyni Donnu Lee Bechtovou. Ještě o Vánocích toho roku, konkrétně 24. prosince, si ji vzal. Roku 1962 mu pak Donna porodila dceru Calistu.  Po opuštění armády se rozhodl vydat se na hereckou dráhu a aby nedošlo k záměně s jeho otcem, nechal si rodné jméno John změnit na David.  Začínal v divadlech a jeho první větší rolí byla ta ve hře \"The Royal Hunt of the Sun\", která pojednávala o zničení Incké říše. Za tuto roli získal ocenění Theatre World Award.  V roce 1968 se rozvedl s první manželkou Donnou a rozhodl se odejít z New Yorku a vrátit se do Kalifornie. Pak si zahrál roli mistra Caina v televizním seriálu Kung Fu (1972-1975), za kterou byl nominován na cenu Emmy a Zlatý glóbus.  Do roku 1975 žil s přítelkyní Barbarou Hershey, se kterou se ale rozešel. Tři roky před rozchodem mu ale Barbra porodila syna jménem Free, který byl ve věku devíti let přejmenován na Toma. Následně byl zasnoubený se Season Hubley, pár se ale nikdy nevzal. O dva roky později, v roce 1977 se pak znovu oženil, tentokrát s Lindou Gilbertovou, bývalou manželkou kytaristy skupiny The Byrds: Rogera McGuinna. Rok po svatbě se Lindě a Davidovi narodila dcera Kansas. Stejně jako předchozí vztahy, i tento skončil rozchodem. Další manželství uzavřel s Gail Jensenovou, která ale po jedenácti letech manželství zemřela.", "section_level": 1}], "src_summary": "David Carradine (* jako John Arthur Carradine, 8. prosince 1936, Hollywood – 3. června 2009, Bangkok) byl americký herec, kterého proslavily role mistrů bojových umění v seriálech \"Kung Fu\" a \"\", či ve dvojdílném snímku Kill Bill. Za svůj život byl mnohokrát stíhán za zneužívání návykových látek.", "tgt_summary": "杧果属(学名:')常称芒果属,是漆树科中开花植物的一种。它包含大约69个物种,其中最着名的是普通芒果(Mangifera indica)。多样性的中心位于亚热带和热带的南亚和东南亚,而印度的物种数量最多。 它们通常是低地雨林中的林冠树,树的高度可达。", "id": 2867673}
{"src_title": "Samos", "tgt_title": "萨摩斯岛", "src_document": [{"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V obci a tedy i v regionální jednotce žilo v roce 2011 32 977 obyvatel, z čehož kromě čtyř na ostrůvku Samiopoúla všichni žili na hlavním ostrově. Obec Samos se člení na čtyři obecní jednotky, které se dále skládají z komunit a ty z jednotlivých sídel, tj. měst a vesnic. V závorkách je uveden počet obyvatel obecních jednotek a komunit.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Samos má zhruba 477 km2. Nejvyšší horou je Kerkis dosahující výšky 1434 m n. m. Hlavní město ostrova, Samos či také \"Vathy\", se dříve také nazývalo \"Kato Vathy\" (Κάτω Βαθύ) nebo též \"Limin Vatheos\" (Λιμήν Βαθέος).", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Ekonomika spočívá zejména v zemědělství a turistice. Hlavními zemědělskými výrobky jsou hroznové víno, med, olivy, olivový olej, citrony, sušené fíky, mandle a květiny.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V klasické antice byl ostrov centrem iónské kultury a bohatství. Ostrov proslavily například zdejší vína a červená keramika. Největšího rozkvětu dosáhl Samos za vlády tyrana Polykrata. Později byl pod kontrolou Perské říše a v období helénismu o vliv nad ostrovem soupeřili Ptolemaiovci a Seleukovci. V 2. století př. n. l. se ostrov dostal pod kontrolu Římské říše. Během středověku byl součástí Byzance a poté jej získali Janované. V té době byl Samos opět centrem řecké kultury a umění, dokud jej roku 1566 nezískali Osmané. Obyvatelé ostrova se roku 1821 připojili k řecké válce za nezávislost, avšak Samos zůstal po jejím skončení součástí Osmanské říše. Roku 1835 získal ostrov v rámci říše určitou autonomii a roku 1912 byl začleněn do Řeckého království. Během druhé světové války byl ostrov okupován italskými a posléze německými jednotkami.  Významnými rodáky byli například Pythagoras, Ezop, Epikuros či Aristarchos.  Do roku 2011 tvořil spolu s ostrovem Ikarií a skupinou ostrovů Fourni stejnojmennou prefekturu spadající pod kraj Severní Egeis.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Na ostrově se nachází dvě památky zapsané v seznamu Světového dědictví organizace UNESCO – Héraion na Samu a Pythagoreion. Do seznamu byly oba zapsány roku 1992.", "section_level": 2}], "src_summary": "Samos (druhý pád \"Samu\", řecky Σάμoς) je řecký ostrov, který leží ve východní části Egejského moře poblíž pobřeží Malé Asie. Spolu s okolními malými ostrůvky, z nichž je obydlen pouze Samiopoúla, tvoří stejnojmennou obec jež je zároveň regionální jednotkou spadající pod kraj Severní Egeis. V obci a tedy i v regionální jednotce žilo v roce 2011 32 977 obyvatel, z čehož kromě čtyř na ostrůvku Samiopoúla všichni žili na hlavním ostrově. Největším městem je Karlovasi, zatímco sídlem obce a regionální jednotky jsou Vathy a Samos, jež leží těsně vedle sebe.", "tgt_summary": "萨摩斯岛(),是希腊第9大岛屿,位于北爱琴、希俄斯岛以南,帕特莫斯岛和多德卡尼斯以北,东临安纳托利亚海岸。该岛面积478平方千米,岛上人口33,814人,是第9多人居住的岛屿,首府瓦西(Vathy),为主要港口城市。该岛大部分覆盖着葡萄园,葡萄酒曾多次获得国际和国内大奖,享有特别高的声誉。", "id": 2554646}
{"src_title": "MOST-HÍD", "tgt_title": "橋 (斯洛伐克政黨)", "src_document": [{"title": "Okolnosti vzniku.", "content": "Strana chce stavět svou politiku na hodnotách, jako jsou spolupráce, slušnost, otevřenost, důvěra. Bude mít i program pro menšiny, ale nebude mít ve svém programu autonomii jižního Slovenska. Skupina okolo Bugára opustila SMK-MKP kvůli nespokojenosti s politikou vedení strany zhruba dva roky poté, co se jejím šéfem stal Pál Csáky. Bugár v této souvislosti řekl, že SMK-MKP se změnila ve stranu, která nemá srozumitelný program a vizi a neumí se vyjadřovat. Výsledkem toho se stala podle Bugára skutečnost, že stranu opouštějí významné osobnosti.  V červenci 2009 stranu podpořil bývalý ministr kultury Slovenské republiky Rudolf Chmel, který se stal následně jejím místopředsedou. To je významný rozdíl oproti SMK-MKP, kde jsou aktivní víceméně pouze lidé maďarské národnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Popularita.", "content": "V listopadu 2007 provedla agentura FOCUS průzkum u slovenských občanů maďarské národnosti. Na otázku: \"Predstavte si, prosím, že by okrem SMK vznikla nová maďarská politická strana, ktorej predsedom by bol Béla Bugár. Ktorú politickú stranu by ste volili v tomto prípade?\", odpovědělo 50,9 % dotazovaných, že by volilo právě nově vzniklou stranu pod vedením Bugára. Už v té době se tedy dalo předpokládat, že MOST-HÍD bude populárnější než SMK-MKP.  Podle průzkumu agentury FOCUS ze dní 4. srpna – 11. srpna 2009 by strana MOST-HÍD, pokud by se volby konaly v srpnu 2009, získala 5,2 % hlasů a dostala by se tak do Národní rady SR. Zatímco volební preference SMK-MKP klesly z červnových 8,6 % na srpnových 6,3 %.", "section_level": 2}, {"title": "Volby 2010.", "content": "V červnu 2010 uspěl MOST-HÍD ve volbách se ziskem 8,12 % hlasů. Spolu s dalšími třemi stranami se tak podařilo vytvořit čtyřkoalici SDKÚ-DS, SaS, KDH a MOST-HÍD, která znamenala přechod doteď vládní strany SMER-SD do opozice. Nástup MOST-HÍD mezi strany s přítomností v Národní radě znamenal také propad dosavadní strany hájící maďarské zájmy, kterou byla SMK-MKP. Její zisk 4,33 % je hluboko pod předchozími úspěchy, mezi které patřila například účast ve vládě Mikuláše Dzurindy. MOST-HÍD, který se profiluje jako strana slovensko-maďarské spolupráce, uspěl sice silně v okresech s maďarskou menšinou (jakými jsou například Dunajská Streda nebo Komárno). Oslovil však i část voličů slovenské národnosti.  Ve středopravé vládě Ivety Radičové strana získala pozici Místopředsedy vlády pro lidská práva a menšiny, kterým se stal Rudolf Chmel, dále ministerstvo zemědělství obsazené Zsoltem Simonem a obnovené ministerstvo životního prostředí s Józsefem Nagyem.", "section_level": 2}, {"title": "Volební preference.", "content": "Volební preference strany v procentech podle agentury FOCUS. Tučně vyznačené preference znamenají překročení hranice 5 % potřebné ke vstupu do parlamentu.", "section_level": 1}], "src_summary": "MOST-HÍD polgári párt – občianska strana, zkráceně jen MOST-HÍD, je slovensko-maďarská politická strana na Slovensku, hájící zájmy nejen maďarské menšiny. Stranu založil Béla Bugár s dalšími kolegy, kteří také opustili SMK-MKP. Strana podporuje spolupráci mezi Slováky a Maďary a mezi Maďary a Maďary. Zastupuje však všechny národností menšiny žijící na Slovensku.", "tgt_summary": "桥(;)是斯洛伐克的一个中间偏右政党,党纲为促进该国匈牙利族少数族群与斯洛伐克族的合作。该党曾为执政联盟成员之一。", "id": 2819394}
{"src_title": "USS Missouri (BB-63)", "tgt_title": "密蘇里號戰艦 (BB-63)", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Byla jednou z „rychlých“ bitevních lodí třídy Iowa navržených v roce 1938 v projekční kanceláři Úřadu pro výstavby a opravy lodí. Spuštění na vodu proběhlo 29. ledna 1944 a uvedení do služby 11. června. Loď byla třetí a zároveň poslední dokončenou bitevní loďí třídy \"Iowa\" amerického námořnictva. Loď pokřtila Mary Margaret Truman, dcera Harry S. Trumana, tehdejšího senátora za stát Missouri.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka (1944–1945).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Spuštění a služba u Task Force 58, admirál Mitscher.", "content": "Po vstupních testech v zátoce Chesapeake, odplula \"Missouri\" 11. listopadu 1944 z námořní základny Norfolk přes Panamský průplav 18. listopadu do San Francisca na závěrečné testy jako vlajková loď. 14. prosince opustila San Francisco Bay a 24. prosince doplula do Pearl Harboru na Havaji. Z Havaje odplula 2. ledna 1945 a 13. ledna 1945 dorazila do Ulithi v souostroví Karolíny, kde se nacházelo hlavní velitelství viceadmirála Marc Mitschera. Bitevní loď nastoupila službu 27. ledna na ochranu letadlové lodi USS Lexington (CV-16). 16. února letadlová loď USS \"Lexington\" zahájila první letecký úder proti Japonsku od známého Doolittlova náletu, který se uskutečnil z letadlové lodi USS \"Hornet\" v dubnu 1942.  \"Missouri\" doprovázela letadlové lodě na Iwodžimu, kde její děla prováděla neustálou palebnou podporu v bitvě o Iwodžimu, která začala 19. února. Poté se 5. března vrátila na Ulithi. \"Missouri\" byla přiřazena ke skupině letadlové lodě \"USS Yorktown\". 14. března odplula \"Missouri\" s letadlovými loďmi na útok na japonskou pevninu. První boje ve Vnitřním moři započaly 18. března, kdy \"Missouri\" sestřelila 4 japonská letadla.  Útoky proti letištím a námořním základnám pokračovaly ve Vnitřním moři na jihozápadě ostrova Honšú. Během japonského útoku zasáhly 2 bomby palubní hangár a záď letadlové lodě \"USS Franklin\", 80 km od japonského území. Křižník USS \"Pittsburgh\" vzal \"USS Franklin\" na lano a táhl jej až dosáhli rychlosti 26 km/h. Skupina kolem \"Missouri\" chránila tyto dvě lodě až do přístavu Ulithi, kde přistáli 22. března. Poté Missouri nabrala kurs na předinvazní útok na Okinawu.  \"Missouri\" se přidala k rychlé úderné skupině bitevních lodí, které zaútočily 24. března na jihovýchodní pobřeží Okinawy, v akci, která předcházela vylodění na západní straně ostrova. \"Missouri\" se přidala k ochraně letadlových lodí při bitvě o Okinawu, jež začala 1. dubna. Letadla z letadlových lodí zničila 7. dubna japonské jednotky při jejich operaci \"Ten-gó\" vedené bitevní lodí \"Jamato\". Největší bitevní loď na světě \"Jamato\" byla potopena zásahy torpéd. Tři torpédoborce nepřítele byly těžce poškozeny a potopeny. Čtyři zbývající torpédoborce, kterým se podařilo uniknout, byly vyřazeny z bojů v Sasebo u Nagasaki.  11. dubna se nízkoletící útočící kamikaze zřítilo na palubu \"Missouri\" daleko od nádrží s palivem, takže loď měla jen malé škody, a oheň se podařilo rychle zlikvidovat. Pilotovo tělo bylo později objeveno u jednoho děla. Kapitán William M. Callaghan rozhodl, že pilot bude pohřben se všemi vojenskými poctami. S tím ale celá posádka nesouhlasila, protože to byl nepřátelský pilot a pokusil se je zabít. Následující den byl se všemi poctami pohřben do moře. Malé poškození lodě (promáčknutí) bylo na lodi zachováno dodnes.  Kolem 23:05 17. dubna 1945 \"Missouri\" objevila nepřátelskou ponorku 19 km od její formace. Zprávu předala letadlové lodi USS \"Bataan\" a čtyřem torpédoborcům, které potopily japonskou ponorku \"I-56\".  \"Missouri\" byla 5. května detašována ze skupiny letadlových lodí u Okinawy na základnu Ulithi. Během operací u Okinawy sestřelila 5 nepřátelských letadel, asistovala u zničení šesti dalších. Pomáhala při 12 denních útočích a 4 nočních se svou své skupině letadlových lodí. Její bombardování pobřeží zničilo několik děl a jiných vojenských zařízení. Dále několik velitelských a průmyslových objektů.", "section_level": 2}, {"title": "Služba u 3. floty admirála Halseyho.", "content": "\"Missouri\" připlula na Ulithi 9. května 1945 a poté dorazila 18. května do Apra Harbor na Guamu. William F. Halsey dosáhl během 2. světové války hodnosti čtyřhvězdičkového admirála. V prosinci 1945, čtyři měsíce po oficiální kapitulaci Japonska, byl jmenován hlavním admirálem americké floty a obdržel svou pátou admirálskou hvězdu. Missouri opustila přístav 21. května a 27. května byla opět zapojena do bombardování pobřeží proti japonským pozicím na Okinawě. \"Missouri\" nyní byla vlajkovou lodí 3. floty v útocích na letiště a její zařízení na Kjúšú během 2. a 3. června. Flota znovu zaútočila na Kjúšú 8. června, poté odjela na ostrov Leyte. 13. června 1945 dorazila do zálivu San Pedro, po 3 měsíce probíhajících operacích v Bitvě o Okinawu.  Zde byla připravována na vedení silné 3. floty k útoku na srdce Japonska. Flota nabrala kurz na sever 8. července směrem na hlavní japonský ostrov Honšú. 10. července provedli američané překvapivý nálet na Tokio, následovaný větší devastací infrastruktury 13. a 14. července na ostrovech Honšú a Hokkaidó. První námořní odstřelování zničilo mnoho důležitých zařízení ve vnitrozemí. Když se 15. července přidala \"Missouri\", zničila ocelárnu Nihon a železárnu Wanishi ve městě Muroran na ostrově Hokkaidó.  Během nocí 17. a 18. července \"Missouri\" bombarduje průmyslové cíle na Honšú. Letecké útoky ve Vnitřním moři pokračovaly během 25. července 1945 a \"Missouri\" chránila letadlové lodě, které útočili na japonské hlavní město. \"Missouri\" vedla flotu v kontrole japonského vzdušného a mořského prostoru.", "section_level": 2}, {"title": "Podepsání kapitulace Japonska.", "content": "Útoky na Hokkaidó a na severu ostrova Honšú pokračovaly 9. srpna, v den kdy byla svržena druhá atomová bomba. 10. srpna ve 20:54 hod. byli námořníci na \"Missouri\" seznámeni s neoficiální zprávou, že je Japonsko připraveno jednat o příměří. S jedinou podmínkou, že japonský císař Hirohito nebude kompromitován a zůstane mu stejná moc jako dosud. 15. srpna v 7:45 hod. byla potvrzena bezpodmínečná kapitulace Japonska americkým prezidentem Harry S. Trumanem.  \"Missouri\" vplulo do Tokijského zálivu ráno 29. srpna k přípravě na podepsání kapitulace Japonska. Vysoce postavení spojenečtí představitelé se nalodili 2. září, zahrnující čínského generála Hsu Yung-Ch'ang, britského admirála Sira Bruce Frasera, sovětského generálporučíka Kuzmu Nikolajeviče Derevjanka, australského generála Sira Thomase Blameyho, kanadského plukovníka Lawrence Moore Cosgrave, francouzského generála armády Philippe Leclerc de Hauteclocque, holandského viceadmirála Conrad Emil Lambert Helfrich a novozélandského maršála letectva Leonard M. Isitt.  Admirál loďstva Chester Nimitz se nalodil krátce po 8. hodině a generál armády vrchní spojenecký velitel Douglas MacArthur v 8:43. Japonští zástupci, vedení ministrem zahraničí Mamoru Shigemitsu připluli v 8:56. V 9:02 hodin započal generál MacArthur 23. minutový kapitulační ceremoniál před řadou mikrofonů.  Během kapitulačního ceremoniálu byl stůl na \"Missouri\" ozdoben americkou vlajkou s 31 hvězdami, jaká byla na palubě lodi komodora Matthewa Calbraitha Perryho. Ten v roce 1853 se svojí flotilou „černých lodí“ připlul do Tokijského zálivu a přinutil Japonské šogunství otevřít své přístavy k mezinárodnímu obchodu.  V 9:30 hod. japonští vyslanci odjeli. Odpoledne 5. září admirál Halsey tuto vlajku na bitevní loď USS South Dakota (BB-57) a brzo ráno další den \"Missouri\" opustila Tokijský záliv. Jako součást operace Magic Carpet vysadila pasažéry na Guamu, poté odplula na Havaj. 20. září dorazila do Pearl Harboru.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V roce 1989 na této lodi natočila zpěvačka Cher svůj slavný videoklip k písni - If I Could Turn Back Time a to za přítomnosti všech sloužících námořníků. Klip zaznamenal obrovský úspěch u diváků. Zajímavostí je, že od té doby se klipy na bitevních lodí USA natáčet již nesmí.  Missouri se objevila i v kinematografii, když byla v celkovém záběru nasnímána pro film z roku 1992 \"Přepadení v Pacifiku\" se Stevenem Seagalem a Tommy Lee Jonesem v hlavních rolích. Přestože se na ní odehrával celý děj, snímek byl natočen na tehdy již vyřazené americké lodi Alabama.  V roce 2012 byla Missouri jednou z hlavních postav filmu \"Bitevní loď\".", "section_level": 2}], "src_summary": "USS Missouri (BB-63) byla bitevní loď amerického námořnictva, postavená během druhé světové války a sloužící až do doby války v Perském zálivu. Šlo o předposlední loď třídy Iowa.", "tgt_summary": "密苏里号战舰(英语:BB-63]])是一艘隶属于美国海军的战舰,为爱荷华级战舰的三号舰。她是美军第三艘以密苏里州为名的军舰,亦是美国海军最后一艘建成的战舰。是美国二战最后一艘退役的战舰,也因于二战结束时被指派为受降舰而闻名于世。", "id": 1733287}
{"src_title": "Mezinárodní eucharistický kongres", "tgt_title": "聖體大會", "src_document": [{"title": "Počátky eucharistických kongresů.", "content": "Vznik eucharistických kongresů a jejich rozšíření je úzce spojen s osobou Emilie Tamisiérové (1834–1910). Tamisiérová svou myšlenku konání eucharistických setkání začala prosazovat v 70. letech 19. století. Brzy jí podpořili někteří lidé z řad kléru i laiků. První eucharistický kongres, ještě místního charakteru, se konal v roce 1874 v Avignonu. O dva roky později už byl charakter setkání mezinárodní.  Situaci rozvíjejících se eucharistických kongresů však zkomplikovaly politické okolnosti ve Francii. Po neúspěšném monarchistickém převratu v roce 1877 zažívala tamější církev těžší časy, neboť monarchisté byli spojování právě s ní.", "section_level": 1}, {"title": "Papežské schválení a první mezinárodní eucharistický kongres.", "content": "Myšlenku konání eucharistických kongresů pomáhali Tamisiérové prosazovat zejména biskup Dubios z Galvestonu v Texasu a pařížský biskup de Ségur. Společně se zasadili o poslání dopisu papeži Lvu XIII., který podepsalo dalších 500 věřících. Lev XIII. byl myšlence konání kongresů nakloněn a bulou z 29. dubna 1879 ideu konání mezinárodních eucharistických kongresů podpořil. Vznikly první návrhy mezinárodního eucharistického kongresu, který Lev XIII. schválil, a který se nakonec uskutečnil v Lille v roce 1881. Tématem bylo „Eucharistie spasí svět.“", "section_level": 2}, {"title": "Místa konání.", "content": "Rozsah eucharistických kongresů rok od roku rostl a účastnilo se jich stále větší množství lidí. Z počátku se, až na výjimky, eucharistické kongresy konaly výhradně ve Francii a Belgii. Během pontifikátu Pia XI. se však začaly přesouvat po celém světě. 19. kongres v roce 1908 se konal v Londýně, 21. v roce 1910 v Montrealu. Postupem let se eucharistické kongresy dostaly i do Jižní Ameriky, Indie, tichomoří apod.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlenky a zásady eucharistických kongresů.", "content": "Během již téměř padesáti mezinárodních eucharistických kongresů byla probírána rozličná témata.  Z počátku byly kongresy zaměřeny na reálnou přítomnost Ježíše Krista v eucharistii, později se důležitým stalo uplatňování učení Pia X. z jeho dvou dekretů – časté přijímání věřících a přijímání dětí. Např. ve Vídní v roce 1912 během kongresu přistoupilo ke svému prvnímu svatému přijímaní 1 000 000 dětí, které byly připravovány různými eucharistickými společnostmi.  Za pontifikátu Pia XI. (1922–1939) se eucharistické kongresy zaměřily na misijní dimenzi a expanzi do všech obydlených kontinentů.  Později se témata zajímala o společenství univerzální církve, mariánskou tematiku či ekumenismus a mezináboženský dialog.  Zásahy a pohled na kongresy byly později formulovány i různými dokumenty: konstitucí II. vatikánského koncilu \"Sacrosanctum koncilium\" (1963), instrukcí \"Eucharisticum mysterium\" (1967, čl. 67), rituálem \"De sacra communione et de cultu mysterii eucharistici extra Missam\" (1963, čl. 109–112) a nakonec také instrukcí \"Redemptionis sacramentum\" z roku 2004.", "section_level": 1}, {"title": "Organizační struktury.", "content": "Existují taktéž stále organizační struktury, které se podílejí na konání kongresů. Jedná se o stálé Pontifikální komité pro mezinárodní eucharistické kongresy. Titul pontifikální mu byl udělen Janem Pavlem II. v roce 1986 po novelizaci stanov. Jinak komité zřídil již Lev XIII. v roce 1879. Komité má zkoumat návrhy měst ke konání kongresů, které poté předkládá papeži. Následně se komité stará o vybrání tématu a programu, které nakonec také schvaluje papež. V čele komité stojí prezident, jímž je od 15. října 2001 kardinál Jozef Tomko.  Vedle komité existuje i úřad národního delegáta, kterého jmenuje biskupská konference. Ten má dbát na pastorační aspekty eucharistické úcty a není tak zaměřen jen k přípravě kongresu, ale jeho úloha je dlouhodobá. Eventuálně se taktéž stará o přípravu národních a diecézních kongresů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní eucharistický kongres je událost pořádaná římskokatolickou církví. Jedná se o jeden z nejmladších projevů eucharistické úcty mimo mši. Kořeny eucharistických kongresů sahají do druhé poloviny 19. století do Francie. V současné době se mezinárodní eucharistické kongresy pořádají každé čtyři roky. Zatím poslední (50.) se uskutečnil v červenci 2012 v irském Dublinu, další se má konat roku 2016 v Cebu na Filipínách.", "tgt_summary": "圣体大会(Eucharistic Congress)是天主教会举办的以敬礼圣体为中心的聚会,见证天主教的重要教义——耶稣真实地存在于饼酒之中。大会通常包含大型的露天弥撒、朝拜圣体等仪式,持续数天。圣体大会可分为国际圣体大会及各国天主教会自办的全国圣体大会。", "id": 1156168}
{"src_title": "Jurij Onufrijenko", "tgt_title": "尤里·奥努夫里恩科", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Letec.", "content": "Jurij Onufrijenko pochází z vesnice Rjasnoje v Charkovské oblasti, narodil se v dělnické rodině, je ukrajinské národnosti. Roku 1982 absolvoval Jejskou vojenskou vysokou leteckou školu. Poté sloužil v letectvu na Dálném východě, celkem nalétal 800 hodin (245 ve škole, 305 v letectvu, 250 v CPK do října 1992), uskutečnil 54 seskoků.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmonaut.", "content": "Roku 1988 proběhl další, už desátý nábor do oddílu kosmonautů Střediska přípravy kosmonautů J. A. Gagarina (CPK). Onufrijenko prošel lékařskými prohlídkami a 25. ledna 1989 byl rozhodnutím Státní meziresortní komise doporučen do oddílu kosmonautů CPK, formálně zařazen v CPK na pozici kandidáta na kosmonauta byl 22. dubna 1989. Absolvoval dvouletou všeobecnou kosmickou přípravu a 1. února 1991 získal kvalifikaci zkušební kosmonaut.  Od dubna 1991 se připravoval na let na Mir. V dubnu 1994 byl jmenován velitelem třetí (rezervní) posádky Základní expedice 18 (EO-18, start v březnu 1995), tedy současně i záložní posádky Základní expedice 19 (EO-19, start v červnu 1995) a hlavní posádky Základní expedice 21 (EO-21). Zprvu se připravoval v dvojici s Alexandrem Poleščukem, od dubna 1995 s Jurijem Usačovem.", "section_level": 2}, {"title": "První let.", "content": "Do vesmíru odstartoval Onufrijenko, Usačov v lodi Sojuz TM-23 21. února 1996, o dva dny se spojili s Mirem. Převzali stanici od Základní expedice 20 (Jurij Gidzenko, Sergej Avdějev, Thomas Reiter), která se 29. února 1996 vrátila na Zem. K ruské dvojici se 24. března připojila Shannon Lucidová, přivezl ji při své třetí návštěvě raketoplán Atlantis. Expedice 21 strávila na stanici šest měsíců, koncem srpna 1996 předali Mir nástupcům ze Základní expedice 22 a přistáli 2. září po 193 dnech, 19 hodinách a 8 minutách letu.", "section_level": 3}, {"title": "Druhý let.", "content": "V červenci 1997 byl vybrán velitelem záložní posádky Expedice 1 a hlavní posádky Expedice 3 na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). Po reorganizace posádek v říjnu téhož roku se stal velitelem záložní posádky Expedice 2 a hlavní posádky Expedice 4.  Podruhé do vesmíru vzlétl 5. prosince 2001 na palubě raketoplánu Endeavour (let STS-108), po spojení s ISS se členové Expedice 4 – Onufrijenko, Carl Walz a Daniel Bursch – na půl roku usadili na stanici. Na Zem je odvezl opět raketoplán Endeavour 19. června 2002, členové Expedice 4 strávili v kosmu 195 dní, 19 hodin a 39 minut.  V březnu 2004 odešel z oddílu kosmonautů, stal se zástupcem náčelníka 1. správy v CPK.", "section_level": 3}], "src_summary": "Jurij Ivanovič Onufrijenko (, * 6. února 1961 ve vesnici Rjasnoje, Charkovská oblast, Ukrajinská SSR, SSSR) je od dubna 1989 sovětský/ruský kosmonaut, člen oddílu kosmonautů Střediska přípravy kosmonautů. Roku 1996 vzlétl na palubě kosmické lodi Sojuz TM-23 ke stanici Mir k půlročnímu kosmickému letu. Podruhé se do vesmíru podíval v první polovině roku 2002, tentokrát na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). Celkem strávil ve vesmíru 389 dní, 14 hodin a 47 minut.", "tgt_summary": "尤里·伊万诺维奇·奥努夫里恩科(,1961年-2月6日)是俄罗斯已退役宇航员,俄罗斯第84位宇航员,世界第342位宇航员,呼号“斯基夫”()。他曾两次前往太空,八次进行太空行走任务。", "id": 822822}
{"src_title": "Gottfried Heinrich Pappenheim", "tgt_title": "戈特弗里德·冯·帕本海姆", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Gottfried Heinrich pocházel ze starobylé šlechtické rodiny hrabat z Pappenheimu, která odvozovalo svůj původ od roku 1111 a od města Pappenheim. Byl synem Veita zu Pappenheim (1535–1600) a jeho druhé ženy Marie Salome von Preising-Kopfsburg. On sám měl první manželku Annu Ludomilu Kolovrat-Novohradskou († 1627) a druhou Annu Elisabethu z Oettingen-Oettingenu († 1673). Z prvního manželství měl syna Wolfa Adama († 1647).", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Pappenheim byl jedním z nejslavnějších císařských důstojníků. Své mládí strávil studiem na Altdorfské universitě a cestováním po Evropě, kdy navštívil Anglii, Francii, Španělsko, Itálii. Do říše se vrátil roku 1614 a přestoupil na katolictví, téhož roku ho pak císař jmenoval říšským radou. V následujících letech se Pappenheim věnoval především vojenské kariéře, když se s polským vojskem krále Zikmunda vypravil do Ruska. Zde měli podpořit jednoho z „Lžidimitrijů“ – nelegitimních ruských carů.  Po svém návratu vstoupil do služeb Maxmiliána I. Bavorského a nakonec jako podplukovník v pluku kyrysníků svého tchána hraběte Adama z Hebersdorfu táhl do Čech. Zde se zúčastnil bitvy na Bílé hoře, kde utržil 20 zranění v boji.  Na říšském sněmu v Řezně byl povýšen do hraběcího stavu a jmenován plukovníkem. V čele španělského kyrysnického pluku bojoval v Lombardii. Od roku 1626 se účastnil bojů v Horním Rakousku, Sasku a dobytí Magdeburku. Všude vyčníval především svoji osobní odvahou.  Po Tillyho smrti se jeho pluky (především kyrysnické) dostaly pod Valdštejnovo velení. Osudnou se stala Pappenheimovi bitva u Lützenu 16. listopadu 1632. Zde vedl v čele své jízdy protiútok proti postupujícím Švédům a během něho byl raněn dělovou koulí malého kalibru. Na následky svých zranění zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Pappenheimští.", "content": "Označení pappenheimští se užívalo pro Pappenheimovy jezdce. V Schillerově tragedii \"Valdštejnova smrt\" pronáší Albrecht z Valdštejna větu: „Daran erkenn’ ich meine Pappenheimer,“ což se do češtiny překládá jako: „Tak ve vás poznávám své pappenheimské,“ čímž se Valdštejn snažil Pappenheimovým vojákům lichotit před svojí zradou. V češtině a v dalších jazycích ale získalo pozměněné spojení postupně negativní nádech. Úsloví „Znám svoje pappenheimské“ vyjadřuje přesvědčení mluvčího, že ho „jeho lidi“ ničím pozitivním nepřekvapí, nebo zklamou, jako už dříve.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gottfried Heinrich hrabě Pappenheim (29. května 1594 Treuchtlingen – 17. listopadu 1632 Lipsko) byl polní maršál ve Svaté říši římské během třicetileté války. Jako důstojník velel jízdním jednotkám jak pro Ligu, tak i pro císaře. Podílel se na vítězství katolíků na Bílé hoře a byl během bitvy u Lützenu smrtelně zraněn.", "tgt_summary": "戈特弗里德·海因里希·冯·巴本海姆伯爵(Gottfried Heinrich Graf von Pappenheim,1594年-5月29日-1632年-11月17日),三十年战争的神圣罗马帝国陆军元帅和骑兵司令官。", "id": 954084}
{"src_title": "Jú jú hakušo", "tgt_title": "幽遊白書", "src_document": [{"title": "Synopse.", "content": "Júsuke (jap. 幽助, plným jménem 浦飯 幽助 Júsuke Urameši, ang. Yusuke Urameshi) je čtrnáctiletý mladistvý delikvent, jenž chodí za školu (prý \"ho to prostě nebaví\"), vše rád řeší hrubou fyzickou silou, takže se v jednom kuse jenom pere (anebo odpočívá). Jeden den vypadal jako každý jiný den, kdy se Júsuke objeví ve škole asi tak pět minut, pak se popere s místním rivalem a zakončí den poflakováním se. Jakoby tomu osud nepřál, Júsuke si všiml malého kluka čutající si míč poblíž silnice. Než se nadál, kluk byl na silnici a v dáli se řítilo auto veselého opilce s dámskou společností. V poslední minutě Júsuke zachránil kluka před jistou smrtí, ale už nestihl zachránit sám sebe. Svět duchů (nebe) se smrtí Júsukeho nepočítal, takže mu je po určitém \"úkolu\" vrácen život za obětování se. Dobrodružství Júsuke Uramešiho může začít...", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Togaši pracoval na manze \"JúJú Hakuša\" kolem listopadu 1990.  Když poprvé Togaši přemýšlel nad názvem svého díla, tak vůbec nevěděl jak svému dílu vlastně bude říkat. Když prezentoval své hrubé návrhy svým editorům a animátorům, předběžně nazýval své návrhy \"\"How to be a Ghost\"\" (jak být duch). V před-produkci Togaši navrhl další název \"JúJú-Ki (\"Poltergeist Chronicles\", duchovní kroniky)\", jelikož v obsahu jsou zápasy s demony a také by to byla hra se slovíčky na \"\". Jelikož se začaly publikovat jiné manga série s podobným názvem (\"Čin-Ju-Ki\"), Togaši brzy vymyslel (zřejmě finální) alternativu: \"JúJú Hakusho\". Toto okomentoval tak, že mohl použít třeba \"Den\" (Legend) či \"Monogatari\" (Story, \"příběh\"), ale \"Hakušo\" (Report, \"zpráva\") bylo první co ho opravdu napadlo.", "section_level": 1}, {"title": "Náměty.", "content": "Seriál kombinuje elementy vizuální (, okultismus a mysticismus) a elementy žánrové (bojová umění, drama až dokonce slapstick). V seriálu existují tři navzájem neproniknutelné sféry světa:", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Hudbu k seriálu \"Jú jú hakušo\" složil Júsuke Honma (jap. 本間 勇輔), který později přispěl i na soundtracky seriálů jako např. \"Ninku\" či \"Flame of Recca\". Seriál má jedno opening theme (úvodní znělka), \"Hohoemi no Bakudan\" (\"微笑みの爆弾\") od Macuko Mawatariové, avšak naproti tomu má odlišných 5 zakončovacích znělek (ending theme): \"Homework ga Owaranai\" (\"ホームワークが終わらない\"; 1st ending), \"Sajonara bye bye\" (\"さよならbye bye\"; 2st ending) & \"Daydream Generation\" (\"デイドリーム ジェネレーション\"; 5st ending) od Mawatariové; \"Unbalance na Kiss wo Šite\" (\"アンバランスなKissをして\"; 3st ending) & \"Taijó ga Mata Kagajaku Toki\" (\"太陽がまた輝くとき\"; 4st ending) od Hiro Takahašiho. Nejedno YYH soundtrack album bylo publikováno; jsou k dostání v japonských obchodech nebo na internetových obchodech.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Parodie.", "content": "Na YYH existuje satirická parodie s názvem \"Yu Yu Hakusho Abridged\", jde o zkrácené verze skutečných YYH epizod opatřených vlastním dabingem. Autorem těchto parodií je Lanipator; aktuálně bylo na YouTube publikováno celkem 21 dílů (+ předabovaný druhý film \"Poltergeist Report\").", "section_level": 2}], "src_summary": "Jú jú hakušo () je japonská komediálně laděná fantasy-dramatická manga série, ilustrovaná Jošihiro Togašim, která se brzy dočkala anime adaptace, kterou produkovalo studio Pierrot.", "tgt_summary": "《幽游白书》(),是日本漫画家冨㭴义博的作品,连载于《周刊少年Jump》1990年51号到1994年32号,单行本由集英社发售,全19册。后来陆续发行电视动画、电影、完全版漫画、电子游戏、文库版等相关作品。中文版在台湾是由东立出版社代理,香港则是由天下出版代理。", "id": 618413}
{"src_title": "Egyptské království", "tgt_title": "埃及王國", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Egypt jako součást Osmanské říše a britský protektorát.", "content": "V roce 1517 dobyl Egypt turecký sultán Selim I. a ten se tak stal provincií Osmanské říše. Osmanská provincie Egypt potom existovala, alespoň formálně, až do 1. světové války. Francouzské panství v Egyptě ukončily anglicko-osmanské vojenské oddíly, které přistály v Egyptě roku 1801. Jako zastupující velitel tureckých oddílů přišel do Káhiry Muhammad Alí, který ovlivnil další dějiny Egypta.  Nakonec islámští duchovní dosadili nového místodržícího. Byl jím Muhammad Alí. Vyhovoval nejen duchovním vůdcům, ale zanedlouho ho v jeho novém úřadu potvrdil i istanbulský sultán. Alí porazil v bitvě u Rosette roku 1807 Brity a o čtyři roky později se zbavil vzbouřených Mamlúků, které nechal povraždit na slavnostní hostině v káhirské citadele. Militarizace Egypta ale vyvolávala mezi evropskými mocnostmi stále větší obavy. Nakonec musel roku 1841 Muhammad Alí radikálně snížit stav armády. Jako náhradu za tento ústup mu turecký sultán udělil dědičně titul místokrále, který zůstal v jeho dynastii do vyhlášení sultanátu v roce 1914.  Důležitou událostí během vlády dynastie Muhammada Alího bylo otevření Suezského průplavu 17. listopadu 1869. Suezský průplav však uvedl Egypt do přímé závislosti na cizích zemích. Alího vnuk Ismá'íl, se snažil zvýšit konkurenční schopnost své země na mezinárodních trzích s bavlnou a investoval do rozvoje infrastruktury. Rozsáhlé investice však nemohl zaplatit z vlastních zdrojů a zahraniční věřitelé naléhali na rychlé splácení úvěrů.  Egypt musel prodat rozhodující část akcií egyptského Suezského průplavu Anglii a od roku 1876 musel souhlasit s britsko-francouzskou finanční kontrolou tohoto díla. O tři roky později byl Ismá'íl přinucen odstoupit ve prospěch svého syna Taufíka. V zemi se začalo zmáhat národnostní hnutí a lidé stále hůře snášeli vměšování cizích zemí do politiky Egypta a rozmařilý život vladařského dvora. Nespokojenost vedla v roce 1882 ve vojenskou vzpouru plukovníka Urábího.  Taufík požádal Brity o vojenskou pomoc. Britské jednotky přistály u Alexandrie v roce 1882 a v zemi zůstaly až do revoluce „Svobodných důstojníků\" v roce 1952. V roce 1888 Konstantinopolská smlouva prohlásila Suezský kanál za neutrální území pod správou Velké Británie. Británie tak získala Egypt do svého područí. Britští generální konzulové řídili egyptskou vládu, složenou ze stínového kabinetu a ze slabého místokrále, a hospodářské zisky plynuly do jejich rukou. Na počátku první světové války prohlásila Anglie Egypt za svůj protektorát.", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislé Egyptské království.", "content": "Změn po první světové válce se pokusili využít nacionalisté a v roce 1919 vyslali delegaci, která dostala název Wafd, na Pařížskou mírovou konferenci, kde požádali o uznání nezávislosti Egypta. Velká Británie s tímto krokem nesouhlasila, ale o tři roky později tlaku nacionalistů ustoupila. 28. února 1922 vyhlásil Egypt pod vládou sultána Fuada I. (pravnuka Muhammada Alího) samostatnost jako Egyptské království a titul sultána byl změněn na titul krále. Ústava, která byla přijata o rok později, však dala panovníkovi libovolně rozpouštět parlament, což vedlo k nestabilitě následujících vlád.  Z delegace Wafd se mezitím stala nejvýznamnější strana v zemi, která působila v parlamentu jako hlavní králova opozice. Saad Zaghloul, který ji v roce 1919 v Paříži vedl, se v roce 1924 stal prvním ministerským předsedou Egypta.  Dalších třicet let se o moc v Egyptě přetahoval královský dvůr, strana Wafd a britský generální konzulát. Žádná vláda nebyla dlouho u moci a rostla korupce. Nic se nezměnilo, ani když Fuada I. vystřídal na egyptském trůnu v roce 1936 jeho syn Fárúk.  Za druhé světové války se stal bojištěm německé a italské armády pod velením Erwina Rommela a britských vojsk pod velením Bernarda Montgomeryho.Ačkoli Egypt zůstal neutrální, Káhira se stala hlavní vojenskou základnou britských sil.", "section_level": 2}, {"title": "Revoluce a republika.", "content": "Problémy v zemi vyvrcholily v roce 1948, kdy se egyptská armáda zúčastnila arabsko-izraelské války a byla poražena. V lednu 1952 vypukly v Káhiře nepokoje proti britské vojenské přítomnosti. 23. července 1952 došlo k převratu, kdy převzali moc „Svobodní důstojníci\". Vůdčími postavami převratu byl generál Muhammad Nadžíb a plukovník Gamál Abd an-Násir. Král Farúk 23. července 1952 odstoupil ve prospěch svého syna Fuada II., kterého však s sebou odvezl do exilu do Itálie a o rok později byla 18. červen 1953 vyhlášena Egyptská arabská republika. Po vyhlášení republiky se na krátkou dobu stal prezidentem Muhammad Nadžíb (1901–1984), kterého v listopadu 1954 nahradil plukovník Gamál Násir (1918–1970) s diktátorskými pravomocemi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Egyptské království (arabsky:\"Al-Mamlaka al-Miṣrája, المملكة المصرية\") bylo v letech 1922–1953 formálně nezávislý stát. Vzniklo 11. listopadu 1922 za tzv. 1. egyptské revoluce a formálně zaniklo 18. června 1953 vyhlášením republiky, ale de facto monarchie skončila už 23. červenec 1952 za tzv. 2. egyptské revoluce, když král Farúk I. odstoupil ve prospěch svého syna Fuada II., který však nikdy nevládl, protože byl ještě kojenec. Po své abdikaci král Farúk I. i se svým synem Fuadem odcestoval do italského exilu.", "tgt_summary": "埃及王国(;;英语:the Egyptian Kingdom)自1882年起,埃及被英国军队占领,脱离奥斯曼帝国的控制。1914年埃及成为英国的“保护国”。1922年2月28日,英国被迫承认埃及独立,但仍保留对埃国防、外交、少数民族等问题的处置权。1952年以纳赛尔为首的“自由军官组织”推翻法鲁克王朝,成立“革命指导委员会”,掌握国家政权。1953年6月18日废除帝制,成立“埃及共和国”。", "id": 107994}
{"src_title": "Laplaceův–Rungeův–Lenzův vektor", "tgt_title": "拉普拉斯-龍格-冷次向量", "src_document": [{"title": "Důkaz toho, že LRL vektor je integrálem pohybu.", "content": "Vypočtěme  formula_5  Ovšem formula_6 odpovídá síle, tedy  formula_7  formula_8  formula_9  formula_10  Vektor se nemění s časem, proto je integrálem pohybu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozptyl na Newtonově potenciálu.", "content": "Uvažujme částici, která přilátá z nekonečna tak, že by bez přítomnosti pole minula rozptylové centrum ve vzdálenosti formula_11 (impaktní parametr). Jeli pole přítomno, je částice odchýlena. Víme přitom, že velikost a směr LRL vektoru zůstává konstantní, tedy  formula_12  Kde levá strana je velikost vektoru daleko před tím, než došlo k interakci, zatímco pravá naopak daleko po ní. Označíme-li  formula_13,  pak vzhledem k tomu že daleko od místa interakce letí částice v podstatě ve směru jejího polohového vektoru, lze psát:  formula_14  Kde formula_15 je velikost hybnosti v nekonečnu. Nebo po úpravě  formula_16  Tuto vektorovou rovnici umocníme (vektory formula_17 a formula_18 jsou kolmé na formula_4):  formula_20  Kde formula_21 je úhel mezi vektorama formula_22 a formula_23, Nás ovšem spíše zajímá vychýlení částice, tedy úhel formula_24. Dostáváme pak:  formula_25  Po úpravě:  formula_26 Což po dosazení za velikost momentu hybnosti formula_27 dává vztah  formula_28  Známe tedy závislost odchýlení částice na impaktním parametru formula_11. Nyní již snadno vypočítáme diferenciální účinný průřez:  formula_30  Přitom dle odvozeného vztahu pro odchýlení částice platí  formula_31  Po dosazení získáváme Rutherfordovu formuli pro rozptyl.  formula_32", "section_level": 1}, {"title": "Odvození trajektorie pohybu v Newtonově potenciálu.", "content": "Uvažujme, že při tomto pohybu je v určitém místě hybnost kolmá na průvodič. V tomto bodě má pak průvodič částice stejný směr jako LRL vektor. Protože je LRL vektor konstantní v čase, je zřejmé, že má vždy tento směr.  Dále promítněme LRL vektor do směru průvodiče, tedy:  formula_33  Označme dále úhlovou odchylku průvodiče od směru LRL vektoru jako formula_34, potom platí také:  formula_35  Porovnáním těchto dvou výrazů dostaneme  formula_36.  Což je samozřejmě rovnice kuželosečky v polárních souřadnicích. Velikost LRL vektoru je tedy úměrná numerické excentricitě, speciálně, pokud je formula_37, pak je pohyb kruhový.", "section_level": 1}], "src_summary": "Laplaceův-Rungeův-Lenzův vektor někdy též LRL vektor, je vektor popisující tvar a směr orbity jednoho tělesa kolem jiného. Je konstantním vektorem v případě pohybu v Newtonově potenciálu. Máme-li systém popsaný hamiltoniánem", "tgt_summary": "在经典力学里,拉普拉斯-龙格-冷次向量(简称为LRL向量)主要是用来描述,当一个物体环绕着另外一个物体运动时,轨道的形状与取向。典型的例子是行星的环绕着太阳公转。在一个物理系统里,假若两个物体以万有引力相互作用,则LRL向量必定是一个运动常数,不管在轨道的任何位置,计算出来的LRL向量都一样;也就是说,LRL向量是一个保守量。更广义地,在开普勒问题里,由于两个物体以连心力相互作用,而连心力遵守平方反比定律,所以,LRL向量是一个保守量。", "id": 412288}
{"src_title": "Singleton", "tgt_title": "单例模式", "src_document": [{"title": "Účel.", "content": "Nutnost existence jediné instance se objevuje například tam, kde potřebujeme, aby se nějaké objekty pohybovaly jen ve vymezeném prostředí – hráči fotbalu hrající na jednom hřišti. Třída definující hřiště vytváří svou instanci jako jedináček. Dalším příkladem mohou být dialogová okna nebo ovladače zařízení. Známým příkladem ze světa Windows je schránka, která může existovat jen jednou, aby se nám data získaná v jedné aplikaci neztratila někde po cestě do druhé aplikace.", "section_level": 1}, {"title": "Základní implementace.", "content": "Implementace jedináčka mají společný soukromý konstruktor, který zaručí, že nedojde k vytvoření další instance. „Požadovaná instance se vytvoří uvnitř třídy a její odkaz se uloží do statického atributu. Jednotlivé varianty implementace se pak odlišují tím, kdy a jak se objekt konstruuje a jak jej mohou ti ostatní získat“.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace v jazyce Java.", "content": "public class Singleton {  Ukázka kódu z \"Java - návrhový vzor Singleton\"  Druhá možnost implementace vzoru je následující:  public class Singleton {  V tomto případě nemusíme zjišťovat, zda je proměnná inicializovaná - kód je přehlednější a vláknově bezpečný.", "section_level": 2}, {"title": "Implementace v jazyce C# (thread safe).", "content": "class Singleton {  class Program {", "section_level": 2}, {"title": "Implementace v jazyce C++.", "content": "class Singleton { private: public:", "section_level": 2}, {"title": "Implementace v jazyce PHP.", "content": "class Singleton  \"Ukázka kódu v jazyce PHP\"", "section_level": 2}, {"title": "Nevýhody.", "content": "Při využívání vícevláknových aplikací se může stát, že první vlákno požádá o vytvoření jedináčka. Mikroprocesor přepne na druhé vlákno, kde ještě není jedináček vytvořen a je spuštěn proces tvorby jedináčka. Poté je přepnuto na první vlákno, kde byl jedináček započat a je dokončen. Už není jedináček, ale má sourozence. Tomu by se dalo vyhnout synchronizováním tovární metody. Synchronizovat celou metodu je poměrně drahá operace (synchronizovaná metoda se volá vždy při získání instance). Řešení můžeme optimalizovat (v případě, že používáme Javu 5 a vyšší) pomocí definování odkazu na jedináčka jako volatile a synchronizováním bloku kódu, starající se tvorbu jedináčka. public class Singleton {  \"Řešení problému vícevláknových aplikací v Javě 5\"  Další problém nastává u serializovatelnosti jedináčka. Kdybychom chtěli načítat jedináčka uloženého ze streamu, například souboru, musíme zkontrolovat, jestli již nějaký takový jedináček neexistuje (Java poskytuje metodu, kterou je tato funkcionalita podpořena, jedná se o readSolve(), tato metoda vrací odkaz na aktuálního (původního) jedináčka, ale umožňuje ho například doplnit o novinky jedináčka ze streamu).", "section_level": 1}], "src_summary": "Singleton (česky \"jedináček\" nebo také \"unikát\") je název pro návrhový vzor, používaný při programování. Využijeme ho, když je potřeba, aby v celém programu existovala pouze jedna instance určité třídy. Návrhový vzor také poskytne globální přístupový bod k instanci. Singleton je také často využíván jako součást jiných návrhových vzorů jako jsou například Flyweight nebo Facade.", "tgt_summary": "单例模式,也叫单子模式,是一种常用的软件设计模式,属于创建型模式的一种。在应用这个模式时,单例对象的类必须保证只有一个实例存在。许多时候整个系统只需要拥有一个的全局对象,这样有利于我们协调系统整体的行为。比如在某个服务器程序中,该服务器的配置信息存放在一个文件中,这些配置数据由一个单例对象统一读取,然后服务进程中的其他对象再通过这个单例对象获取这些配置信息。这种方式简化了在复杂环境下的配置管理。", "id": 210184}
{"src_title": "Saližan Šaripov", "tgt_title": "萨利占·沙里波夫", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Saližan Šaripov pochází z města Uzgen ležícího v Ošské oblasti Kyrgyzstánu, je kyrgyzské národnosti. Roku 1981 po absolvování střední školy nebyl přijat na Orenburskou leteckou školu. Roku 1982 absolvoval Andižanskou střední profesionálně-technickou školu, obor účetní. Po základní vojenské službě se dostal na Charkovskou vojenskou vysokou leteckou školu, ukončil ji roku 1987. Poté sloužil jako instruktor školního leteckého pluku ve střední Asii.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmonaut.", "content": "Koncem roku 1989 se zúčastnil 11. náboru do oddílu kosmonautů ve Středisku přípravy kosmonautů (CPK). Prošel lékařskými prohlídkami a 11. května 1990 rozhodnutím Státní meziresortní komise byl doporučen ke kosmonautickému výcviku. Dne 8. srpna 1990 byl zařazen v CPK na pozici kandidáta na kosmonauta. Absolvoval dvouletou všeobecnou kosmickou přípravu a 11. března 1992 získal kvalifikaci „zkušební kosmonaut“.  Od dubna 1992 byl zařazen mezi kosmonauty připravující se na lety na Mir. V červenci 1997 se stal jedním z ruských kosmonautů vybraných k letu na americkém raketoplánu, od srpna se připravoval v Johnsonovu vesmírném středisku (JSC) v Houstonu.  Do vesmíru odstartoval 23. ledna 1998 na palubě raketoplánu Endeavour letu STS-89. Raketoplán navštívil stanici Mir, vyměnil zde amerického člena posádky a po 8 dnech, 19 hodinách a 47 minutách letu přistál na Floridě.  Od února 1998 byl velitelem záložní posádky Základní expedice 27 na Mir (startovala v únoru 1999), připravoval se z Claudií André-Deshaysovou a Slovákem Michalem Fulierem. V březnu 1999 – březnu 2000 velel záložní posádce Základní expedice 28, jejímž palubním inženýrem byl Pavel Vinogradov. Od června do prosince 2000 tvořil s Vinogradovem hlavní posádku Základní expedice 29. V srpnu 2001 nahradil Olega Kotova v záložní posádce Expedice 6 na ISS. Expedice 6 startovala v listopadu 2002. Koncem roku 2002 byl zařazen do hlavní posádky Expedice 10 (Leroy Chiao, Šaripov, John Phillips). Po havárii Columbie byly sestavy posádek opakovaně měněny, nakonec od ledna 2004 byla dvojice Chiao, Šaripov náhradní pro Expedici 9 a hlavní pro Expedici 10.  Ke svému druhému letu vzlétl 14. října 2004 v Sojuzu TMA-5 (velitel lodi) s Chiaem a Jurijem Šarginem. Členové Expedice 10 převzali stanici od Expedice 9, jejíž dva členové (Gennadij Padalka a Michael Fincke) s Šarginem po týdnu přistáli se Sojuzem TMA-4. Během letu Chiao a Šaripov dvakrát vystoupili do vesmíru, dohromady na 10 hodin. V dubnu 2005 předali stanici následníkům z Expedice 11 a 25. dubna přistáli na Zemi po letu trvajícím 192 dní, 19 hodin a 2 minuty.  Od října 2005 do května 2006 byl představitelem CPK v JSC v Houstonu. V květnu 2006 byl předběžně určen do záložní posádky Expedice 19, od srpna téhož roku přešel do záložní posádky Expedice 16. V únoru 2007 se stal palubním inženýrem hlavní posádky Expedice 18. V květnu 2008, pět měsíců před startem, byl odstraněn od přípravy z lékařských důvodů. V červenci 2008 byl odvolán z oddílu kosmonautů a jmenován vedoucím oddělení v CPK.", "section_level": 2}], "src_summary": "Saližan Šakirovič Šaripov (, * 24. srpna 1964 v Uzgenu, Ošská oblast, Kirgizská SSR, SSSR) byl v letech 1990–2008 ruský kosmonaut (do roku 1991 sovětský), člen oddílu kosmonautů Střediska přípravy kosmonautů. Je kyrgyzské národnosti. Roku 1998 vzlétl na palubě raketoplánu Endeavour (let STS-89) ke stanici Mir. Od října 2004 absolvoval půlroční kosmický let na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) jako palubní inženýr Expedice 10. Celkem strávil ve vesmíru 201 dní, 14 hodin a 49 minut.", "tgt_summary": "萨利占·沙基罗维奇·沙里波夫(,,1964年-8月24日)是乌孜别克裔俄罗斯已退役宇航员。", "id": 2462579}
{"src_title": "Toga", "tgt_title": "托加", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Toga byl obdélný, půlkruhovitý nebo oválný kus látky asi 5 m dlouhý a 2-3 m široký, který se přehazoval přes spodní košili (\"tunica\"). Jeden konec visel přes levé rameno dopředu asi do půli lýtka, druhý šel přes záda, pravý bok a prsa přes levé rameno, případně přes levý loket nebo přes hlavu. Obě paže tak zůstaly volné a vpředu se vytvořila široká kapsa (\"sinus\"). Na rozdíl od košile, kterou nosili všichni, togu nosili jen lidé – muži i ženy – kteří nemuseli pracovat a oblékali si ji jen když vycházeli z domu.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy togy.", "content": "Typická toga (\"toga virilis\", \"toga pura\") byla z bílé vlny, chudší občané nosili tmavou togu (\"toga pulla\"), která byla také znamením smutku. V létě se nosila toga z tenké, v zimě ze silnější látky. Vysocí hodnostáři nosili bílou togu s purpurovým lemem (\"toga praetexta\"), kterou nosili také neplnoletí chlapci. Vojenští vítězové v triumfálním průvodu nosili purpurovou \"toga picta\" se zlatými hvězdami a výšivkami. Uchazeči o úřady nosili zářivě bílou \"toga candida\" (odtud naše slovo „kandidát\"), obžalovaní u soudu togu tmavé barvy.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Toga byl snad původně královský oděv, za římské republiky se patrně zjednodušil a nejvíce kvetl za císařství; Římané se dokonce sami označovali jako \"togati\". Ke konci císařství se však toga přestala užívat a nahradila ji po stranách sešitá dalmatika, někdy i s rukávy. V současnosti je improvizovaná toga (obvykle z prostěradla) velmi oblíbený maškarní převlek, užívá se běžně na studentských večírcích v USA a odtud se zvyk šíří po světě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Toga (lat., od \"tegó\", pokrýt) byl svrchní oděv starověkého římského občana, který se nosil jen na veřejnosti (mimo dům). Člověk vyrábějící tógy se nazýval tógař. Ve starověkém Římě bylo toto povolání vysoce ceněné. Císařem Diokleciánem bylo povýšeno na takzvané vznešené povolání. Tógaři měli za jeho vlády přístup do senátu.", "tgt_summary": "托加长袍(,,简称托加,或称罗马长袍)是最能体现古罗马男子服饰特点的服装。它是一段呈半圆形长约6米,最宽处约有1.8 米的羊毛制兼具披肩、饰带、围裙作用的服装。穿着时一般在内穿一件麻制的丘尼卡(),然后将托加搭在左肩并围绕全身。托加也是罗马人的身份象征,只有男子才能穿着,而女子只能穿斯托拉()及帕拉(),而没有罗马公民权者更是被禁止穿着托加。", "id": 1808697}
{"src_title": "Makovité", "tgt_title": "罂粟科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci makovitých jsou jednoleté až vytrvalé byliny nebo méně často keře i menší stromy s měkkým dřevem. Listy jsou obvykle jednoduché střídavé, s čepelí často laločnatou nebo dělenou a s víceméně zpeřenou žilnatinou, bez palistů. Okraj čepele je celokrajný nebo zubatý až ostnitý. Stonky jsou často s mléčnicemi obsahujícími bílý nebo barevný latex. Květy jsou oboupohlavné, pravidelné nebo souměrné, v květenstvích různého typu. Květní obaly jsou rozlišené na kalich a korunu, vzácně zcela chybí. Kališní lístky v počtu nejčastěji 2 nebo 3, obvykle rychle opadavé. Korunní lístky v počtu 4 nebo 6 (vzácněji více). Tyčinek je mnoho, zřídka 2 nebo 4. Semeník je svrchní, srostlý ze 2 až mnoha plodolistů s parietální placentací a s jedním, několika nebo nejčastěji s mnoha vajíčky. Plodem je tobolka, šešule nebo šešulka, méně často oříšek.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Makovité je velká čeleď zahrnující asi 770 druhů ve 43 rodech. Největší rody jsou dymnivka (\"Corydalis\", asi 400 druhů), mák (\"Papaver\", 100), zemědým (\"Fumaria\", 50) a pleskanka (\"Argemone\", 30 druhů). Centrum rozšíření je v mírném a subtropickém pásu severní polokoule, mimo tuto oblast je čeleď zastoupena v Jižní a Střední Americe (kromě Amazonie) a ve východní a jižní Africe. V tropické Americe rostou celkem 3 rody (\"Argemone\", \"Bocconia\" a \"Hunnemannia\").  V květeně České republiky je čeleď makovité zastoupena 5 původními rody. Vyskytuje se zde mák (6 druhů), dymnivka (4), zemědým (4 druhy), dále vlaštovičník větší (\"Chelidonium majus\") a rohatec růžkatý (\"Glaucium corniculatum\"). Některé další pěstované druhy zplaňují, zejména mák setý, sluncovka kalifornská a chocholačka žlutá.  V celé Evropě roste celkem 11 původních rodů makovitých. Největším počtem druhů je zastoupen rod zemědým (asi 40 druhů zejména ve Středomoří), mák (asi 19 druhů, některé i v arktických či vysokohorských oblastech) a dymnivka (11 druhů). Další rody jsou (mimo vlaštovičníku) rozšířeny převážně ve Středomoří, příp. v západní Evropě: pamplina (\"Hypecoum\", 6 druhů), \"Sarcocapnos\" (4 druhy na Pyrenejském poloostrově), \"Platycapnos\" (3 druhy v západní části Středomoří), chocholačka (\"Pseudofumaria\", 2 druhy), rohatec (\"Glaucium\", 2 druhy) a \"Ceratocapnos\" (2 druhy). Zbývající 3 rody jsou zastoupeny jediným druhem: mákovec velšský (\"Meconopsis cambrica\") v západní Evropě, \"Roemeria hybrida\" ve Středomoří, vlaštovičník větší (\"Chelidonium majus\") v téměř celé Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy makovitých jsou převážně opylovány hmyzem, zejména včelami, vosami a mouchami. Květy zástupců podčeledi \"Papaveroideae\" netvoří nektar a navštěvuje je hmyz sbírající pyl, zejména včely, mouchy a brouci. U některých rodů s drobnými květy dochází k přenosu pylu větrem (bokonie a makleja). Drobná semena bývají z tobolek vytřásána větrem, u některých zástupců (např. sluncovka kalifornská) jsou vystřelována. Semena některých druhů jsou opatřena míškem a rozšiřována mravenci. Bokonie (\"Bocconia\") má dužnaté plody, které zůstávají po puknutí plodů viset na rostlinách a vyhledávají je ptáci.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Charakteristickou obsahovou látkou jsou isochinolinové alkaloidy. U podčeledi \"Fumarioideae\" je přítomna i kyselina fumarová.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Dříve rozlišované čeledi dymnivkovité (\"Fumariaceae\"), \"Hypecoaceae\" a \"Pteridophyllacee\" byly v systému APG vřazeny do čeledi makovité. V současném pojetí je tato čeleď rozdělována na dvě podčeledi a šest tribů:", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Mák setý je známá plodina poskytující potravinářský mák. Tento druh je rovněž zdrojem různých alkaloidů, známých jako opiáty a využívaných v medicíně. Některé opiáty náležejí mezi nelegální drogy. Některé druhy, např. zemědým lékařský, mák setý, mák vlčí a pleskanka (\"Argemone\"), jsou využívány v lékařství či léčitelství. Vlaštovičník větší a bokonie (\"Bocconia\") jsou používány k odstraňování bradavic.  Jako okrasné rostliny jsou pěstovány zejména různé druhy máku (\"Papaver\"), mákovce (\"Meconopsis\"), srdcovka nádherná (\"Lamprocapnos spectabilis\"), pleskanky (\"Argemone\"), sluncovka kalifornská (\"Eschscholzia californica\"), makleja srdčitá (\"Macleaya cordata\") či chocholačky (\"Pseudofumaria\").", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Adlumia\", \"Arctomecon\", \"Argemone\", \"Bocconia\", \"Canbya\", \"Capnoides\", \"Ceratocapnos\", \"Chelidonium\", \"Coreanomecon\", \"Corydalis\", \"Cryptocapnos\", \"Cysticapnos\", \"Dactylicapnos\", \"Dendromecon\", \"Dicentra\", \"Dicranostigma\", \"Discocapnos\", \"Ehrendorferia\", \"Eomecon\", \"Eschscholzia\", \"Fumaria\", \"Fumariola\", \"Glaucium\", \"Hunnemannia\", \"Hylomecon\", \"Hypecoum\", \"Ichtyoselmis\", \"Lamprocapnos\", \"Macleaya\", \"Meconella\", \"Papaver\" (včetně \"Meconopsis\", \"Roemeria\", \"Stylomecon\"), \"Platycapnos\", \"Platystemon\", \"Platystigma\", \"Pseudofumaria\", \"Pteridophyllum\", \"Roborowskia\", \"Romneya\", \"Rupicapnos\", \"Sanguinaria\", \"Sarcocapnos\", \"Stylophorum\", \"Trigonocapnos\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Makovité (\"Papaveraceae\"), alternativně také mákovité, je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu pryskyřníkotvaré (\"Ranunculales\"). Jsou to byliny nebo řidčeji i dřeviny s jednoduchými, dělenými až zpeřenými listy a oboupohlavnými pravidelnými nebo souměrnými květy. Květy mohou být velké a nápadné i velmi drobné. Čeleď zahrnuje asi 770 druhů ve 43 rodech. Je rozšířena zejména v mírném pásu a subtropech severní polokoule. V české květeně ji zastupují rody mák, dymnivka, vlaštovičník, zemědým a rohatec.", "tgt_summary": "罂粟科(学名:)植物广泛分布在全世界温带和亚热带地区,大部分种类是草本,也有少数是灌木或小乔木,整个植株都有导管系统,分泌白色、黄色或红色的汁液。单叶互生或对生,无托叶,常分裂。花两性,虫媒,有少数种是风媒花,单生,有萼片和花冠分离,只有其中的博落回属没有花瓣,花多大而鲜艳,无香味。", "id": 2955345}
{"src_title": "Válka v Kosovu", "tgt_title": "科索沃战争", "src_document": [{"title": "Periodizace konfliktu.", "content": "Samotný konflikt v Kosovu lze rozdělit do dvou fází:", "section_level": 1}, {"title": "Průběh války.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátek 90. let a nespokojenost albánského obyvatelstva.", "content": "Na začátku 90. let chtělo Kosovo následovat další jugoslávské republiky, které se chtěly odtrhnout od jednotného státu. Proto byla v roce 1990 prohlášena kosovská republika jako sedmá republika SFRJ. Získala i vlastní ústavu, schválenou ve městě Kačanik u makedonských hranic. O rok později vyhlásila kosovská republika nezávislost. V referendu z 30. září 1991 rozhodlo 99 procenta hlasujících o vytvoření samostatného státu. Celý proces byl však podle jugoslávské ústavy nelegální a nezávislé Kosovo nikdo neuznal.  Svazová republika Jugoslávie byla v průběhu 90. let ekonomicky vyčerpána z důvodů vleklé hospodářské krize z 80. let; válek vedených na území Slovinska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny a ekonomické transformace která skončila koncentrací bohatství a úspor jugoslávských občanů v rukou několika málo zločineckých podnikatelů a firem. Autonomní oblast Kosovo, která patřila k nejchudším v socialistické Jugoslávii a kde probíhal již od roku 1966 skrytý politický konflikt mezi srbským a albánským obyvatelstvem, byla těmito skutečnostmi velmi těžce postižena. Nespokojenost s vládou Slobodana Miloševiće byla rozsáhlá, a to i přesto, že v polovině 90. let se tehdejší Miloševićova vláda pokoušela získat sympatie albánského obyvatelstva rozsáhlými ústupky. Tento obrat uskutečnila Miloševićova vláda poté, co zavedla na počátku 90. let centrální správu oblasti z Bělehradu a rozhodným způsobem okleštila desítky let budovanou autonomii albánské většiny v Kosovu.", "section_level": 2}, {"title": "Začátek konfliktu.", "content": "K jednotlivým střetům mezi jednotkami UÇK a jugoslávskou policií docházelo již v průběhu roku 1996. Jednalo se však o ojedinělé útoky a mezinárodní média jim nevěnovala, na rozdíl od jugoslávských větší pozornost.  Roku 1997 na území Kosova získala moc Kosovská osvobozenecká armáda; ta vedla jednak politický boj proti Srbům, tak i proti Albáncům, kteří podporovali srbskou správu. V prosinci téhož roku podnikla Kosovská osvobozenecká armáda sérii teroristických útoků proti policejním stanicím na území Albánii", "section_level": 2}, {"title": "Eskalace střetu mezi jugoslávskou armádou a UÇK.", "content": "Jugoslávská vláda se ve snaze udržet kontrolu nad územím Kosova rozhodla povolat na území autonomní oblasti armádu, která zahájila bojové operace na území celého Kosova. Tato skutečnost však paradoxně vedla k tomu, že více Albánců se postavilo na stranu Kosovské osvobozenecké armády a bojovalo proti jugoslávskému vojsku. V průběhu války docházelo k oboustrannému teroru vůči civilnímu obyvatelstvu i k oboustrannému vyhánění lidí z domovů. V září roku 1998 zasedala Rada bezpečnosti OSN i vedení NATO. Dne 13. října 1998 se Richard Holbrooke sešel s Miloševićem, kde mu bylo tlumočeno ultimátum aby bylo podepsáno příměří, jugoslávská armáda stažena z Kosova. Milošević přistoupil na některé ústupky, jako bylo např. snížení počtu jugoslávských vojáků v Kosovu.  V průběhu celého roku 1998 probíhaly ostré boje mezi jugoslávskou armádou a Kosovskou osvobozeneckou armádou na území Kosova. Jugoslávská armáda boj s kosovskými povstalci prohrávala; bojovníci Kosovské osvobozenecké armády měli zajištěnu ze zahraničí kvalitní výzbroj a jejich motivace k boji byla mnohem vyšší. Jugoslávská armáda se naopak potýkala se zaostalou technikou a vybavením; jugoslávská ekonomika pak s hospodářskými sankcemi, které na ni uvalila Evropská unie. Boje se odehrávaly především v jihozápadní části Kosova.  V té době však paradoxně americké ministerstvo obrany prohlásilo, že nemá zájem nikterak v Kosovu intervenovat.  Jugoslávští představitelé byli z dané situace značně znepokojeni, a proto bylo v červnu 1998 vysláno do Kosova další vojsko a policejní kontingent v počtu 50 000 lidí. Zatímco v západoevropských médiích byli jugoslávští vojáci vykreslováni jako vykonavači brutálních masakrů, jugoslávští představitelé tvrdili, že je vojenská operace nesmírně nákladnou záležitostí, která stojí Bělehrad dva miliony USD denně. Do poloviny roku 1998 si boje v Kosovu vyžádaly 700 mrtvých a na 265 000 vyhnaných. Počet uprchlíků byl nicméně předmětem sporů. Zatímco v Albánii a mezi kosovskými Albánci se mluvilo o 400 000 lidí, jugoslávské zdroje přiznávaly 140 000 vyhnaných. Značný počet kosovských Albánců uprchl do Albánie.", "section_level": 2}, {"title": "Incident v Raçaku a zapojení NATO.", "content": "16. ledna 1999 došlo k masakru v Račaku, kde bylo dle tvrzení Albánců pobito 40-45 albánských civilistů. Tento incident měl za následek zvýšený tlak západních mocností na SRJ s cílem stažení srbské armády z Kosova. Jugoslávská strana masakr považovala za zinscenovaný a za snahu NATO donutit jakýmkoliv způsobem jugoslávskou armádu ke stažení z Kosova. V době tohoto incidentu se kontingent jugoslávského vojska na území Kosova postupně navyšoval, a to z 18 000 jednotek v říjnu 1998 až na 29 000 na konci března 1999.  6. února 1999 byla na zámku Rambouillet ve Francii zahájena jednání mezi albánskými a srbskými představiteli v Kosovu. Za jugoslávskou stranu se jednání účastnil Slobodan Milošević a za albánskou Ibrahim Rugova. Jednání však skončila fiaskem, neboť zatímco jugoslávská strana nabízela širokou autonomii Albáncům v rámci Jugoslávie, kosovští Albánci požadovali výhradně a pouze nezávislost. Jednání se opakovala ještě jednou v Paříži a nakonec dne 22. března 1999 se setkali Milošević a Richard Holbrooke v Bělehradě.  Po krachu jednání se kvůli pokračujícím násilným akcím srbské armády NATO rozhodlo pro leteckou kampaň, která byla známá jako tzv. Operace Spojenecká síla, v rámci níž bylo bombardováno území Svazové republiky Jugoslávie. 24. března 1999 zahájila vojska NATO vzdušné údery proti Srbsku, které trvaly do 10. června 1999, a byly velkou manifestací vojenských schopností Spojených států. Jde o válku, která byla vedena výlučně jako válka letecká. Tuto válku schválila Rada bezpečnosti OSN, která situaci označila za hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost v tamní oblasti, ale v důsledku veta ze strany Ruské federace a Číny nebyla schválena další rezoluce, která by dala zmocnění užít všech nezbytných prostředků. Podle některých autorů jde tedy o válku nelegální, podle některých je však tato válka obhajitelná obecně přijímanou teorií přirozeného práva, které je nadřazené právu pozitivistickému, jak bylo např. kostantováno v Norimberském procesu. Tehdejší prezident USA Bill Clinton hovořil o nutnosti postavit se na stranu trpících obětí a tím zajistit mír, svobodu a stabilitu v Evropě. Cílem bombardování ze strany NATO bylo donutit jugoslávskou vládu k ústupkům a stažení z Kosova. To se po třech měsících nakonec podařilo. V samotném Srbsku a Černé Hoře však bylo bombardování považováno za akt agrese nikoliv na jugoslávskou vládu, nýbrž přímo na jugoslávské obyvatelstvo. Během bombardování zintenzivnila jugoslávská armáda své operace v Kosovu nebývalou silou, což dále vedlo představitele NATO k zintenzivnění bombardování Srbska a Černé Hory. Tehdejší americký prezident Bill Clinton prohlásil, že NATO \"muselo jednat\", neboť jugoslávská armáda zahájila \"ofenzivu vůči Albáncům\". Ministerstvo zahraničí USA nicméně v několika svých zprávách, které vyšly nedlouho před vyjádřením prezidenta Clintona, uvedlo, že jugoslávská armáda zasahuje v oblastech, kde je Kosovská osvobozenecká armáda aktivní, nedochází však k žádné rozhodné ofenzivě.  V květnu 1999 docházelo k rozsáhlému vyhánění kosovskoalbánského obyvatelstva z Kosova. Podle některých zdrojů zemi opustilo 200 000 kosovských Albánců, podle dalších zdrojů bylo uprchlíků podstatně více, celkové odhady se pohybují okolo 1,2 milionu vyhnaných civilistů až 1,45 milionů, vyhnána tedy byla majorita civilního obyvatelstva Kosova. Docházelo také k rozsáhlým případům znásilňování.  Válka skončila dne 10. června 1999 poté, co se jugoslávská armáda stáhla z oblasti a Kosovo bylo dáno pod mezinárodní správu. Protože převažují nepotvrzené nebo zpochybněné důvody pro vedení války, je považována za válku nelegitimní.", "section_level": 2}], "src_summary": "Válka v Kosovu byl ozbrojený konflikt na území bývalé jihosrbské provincie Kosovo. Probíhal od 28. února 1998 do 11. června 1999. Konfliktu se účastnily ozbrojené síly Svazové republiky Jugoslávie na jedné straně a albánské Kosovské osvobozenecké armády. Konflikt doprovázely časté útoky na civilní obyvatelstvo, masakry, vyhánění a přesuny obyvatelstva.", "tgt_summary": "「科索沃战争」或「科索沃冲突」这个名词通常是用来描述两场接续的并且有时相当类似的武装冲突。内战后随即发生了国际冲突,分别为:", "id": 2698648}
{"src_title": "Daňový únik", "tgt_title": "逃稅", "src_document": [{"title": "Legální daňový únik.", "content": "Legální daňový únik provádí poplatník ve chvíli, kdy k zaplacení menší daně využije mezer v zákoně.", "section_level": 1}, {"title": "Daňová výhoda.", "content": "Legální daňový únik může být proveden formou daňové výhody, do které se řadí např. rozdělení firmy na několik menších jednotek v případě progresivní sazby daně a tím vyhnutí se té nejvyšší sazbě nebo tzv. „Švarc systém“ - tedy najímání pracovníků na živnostenský list místo jejich přijetí do pracovního poměru.", "section_level": 2}, {"title": "Daňová úspora.", "content": "Další forma legálního daňového úniku je daňová úspora. Sem se zahrnuje uplatnění slev, odpočitatelných položek, uplatnění ztráty z minulých let, odpisy, společné zdanění manželů, možnost uplatnění výdajů paušálem nebo procentem z příjmu, rezervy, opravné položky – obecně zákon daňovému poplatníkovi nabízí možnost takovým způsobem ušetřit na dani.  Protikladem daňové úspory a daňové výhody je daň z neznalosti, tzn. že poplatník zaplatí daň, aniž by věděl o možnosti snížení.", "section_level": 2}, {"title": "Nelegální daňový únik.", "content": "Nelegálního daňového úniku se poplatník dopouští, když při výpočtu nebo platbě daňové povinnosti porušuje zákon, např. nepřiznáním příjmů nebo majetku, nadhodnocuje náklady nebo výdaje, vystavuje fiktivní doklady, do nákladů zahrnuje náklady daňově neuznatelné, skrytým převodem zisku mezi mateřskou a dceřinou společností. Podvodník se zpravidla rozhoduje mezi několika faktory - daňovou úsporou (ziskem), pravděpodobností odhalení a výší trestu. Množství daňových úniků závisí i na toleranci společnosti. Může jít o nelegální daňový únik neúmyslný, tzn. poplatník porušil zákon z nevědomosti (nebyl dobře informován, zákon není srozumitelně vysvětlen), nebo o nelegální daňový únik úmyslný, kdy poplatník vědomě porušuje zákon a platí menší nebo žádnou daňovou povinnost. Rozsah úmyslného daňového úniku bývá mnohem větší než rozsah daňových úniků neúmyslných.", "section_level": 1}, {"title": "Měření velikosti daňových úniků.", "content": "Daňové úniky měříme metodou aproximativní nebo metodou reprezentativního vzorku.", "section_level": 1}, {"title": "Aproximativní metoda.", "content": "Aproximativní metoda vychází z myšlenky, že šedá ekonomika způsobuje rozdíly mezi příjmy a výdaji domácností a je možné podle znalosti počtu odpracovaných hodin a hodinové mzdy odhadnout přibližný rozsah daňových úniků.  Někdy bývají u této metody používány smyšlené údaje s cílem ovlivnit veřejnost.", "section_level": 2}, {"title": "Metoda reprezentativního vzorku.", "content": "Metoda reprezentativního vzorku se provádí hloubkovou kontrolou určité skupiny poplatníků, kteří formou anonymních dotazníků odpovídají na otázky o svých příjmech, kolik z těchto příjmů přiznali, zda využili daňových úspor apod.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jako daňový únik se označuje situace, kdy se daňový poplatník částečně nebo zcela vyhýbá placení daně. Může tak vzniknout daňový únik legální nebo nelegální.", "tgt_summary": "逃税,又称瞒税、非法避税,泛指使用不合法的手段企图不支付有关的课税。在某些国家,逃税是刑事犯罪,案情轻者会被征收,少征收税款数倍的罚款(例如香港为3倍,新加坡更达5倍)。在中国大陆,逃税金额巨大者一度可被判处死刑,最新的刑法修正案已经取消相关罪行的死刑判决,改为最高刑期为无期徒刑。", "id": 3060829}
{"src_title": "Sergej Treščov", "tgt_title": "谢尔盖·特列晓夫", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Sergej Treščov pochází z vesnice Krasnoj Kustar v Lipecké oblasti, narodil se v dělnické rodině, je ruské národnosti. Roku 1975 absolvoval střední školu, o rok později technické učiliště (obor svářeč), roku 1982 absolvoval Moskevský energetický institut. O dva roky později, po povinné vojenské službě, nastoupil v RKK Eněrgija. Zde se podílel na zkouškách modulu Kvant-1, zabýval se technickou přípravou kosmonautů.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmonaut.", "content": "Koncem osmdesátých let se přihlásil k kosmonautickému výcviku, prošel lékařskými prohlídkami a 24. března 1989 získal souhlas Hlavní lékařské komise k přípravě. Rozhodnutím Státní meziresortní komise byl 3. března 1992 doporučen do oddílu kosmonautů RKK Eněrgija, formálně zařazen v Eněrgiji na pozici kandidáta na kosmonauta byl 13. května 1992. Absolvoval dvouletou všeobecnou kosmickou přípravu ve Středisku přípravy kosmonautů J. A. Gagarina a 25. února 1994 získal kvalifikaci zkušební kosmonaut.  Od roku 1994 byl zařazen mezi kosmonauty připravující se na lety na Mir. V březnu 1997 byl začleněn do záložní posádky Základní expedice 25 (startovala v lednu 1998), s Viktorem Afanasjevem a od srpna 1997 ještě s Jean-Pierrem Haignerem. V únoru 1998 dvojice Afanasjev, Treščov postoupila na místo hlavní posádky pro Základní expedici 27, v srpnu 1998 byl však Treščov nahrazen francouzským kosmonautem. V únoru 1999 byl zařazen do záložní posádky pro Základní expedici 29, s Gennadijem Padalkou, už v červnu v souvislosti s zrušením letů na Mir byla posádka rozpuštěna.  Od června 1999 se s Valerijem Korzunem připravoval v záložní posádce programu MKS-spasatěl (v případě problémů s připojením modulu Zvezda k ISS měli kosmonauti vzlétnout a vyřešit situaci). Spojení proběhlo v červenci 2000 hladce automaticky.  Už v červenci 1999 byl jmenován do záložní posádky Expedice 3 a hlavní posádky Expedice 5 (s Korzunem a Peggy Whitsonovou). Přípravu zahájili v září 2000, Expedice 3 odstartovala v srpnu 2001. Poté trénovali na let Expedice 5.  Do vesmíru odstartoval 5. června 2002 na palubě raketoplánu Endeavour letu STS-111. Na stanici ISS vystřídala trojice Korzun, Whitsonová, Treščov Expedici 4 a setrvala na ní následujících šest měsíců. Členové Expedice 5 se vrátili na Zem 7. prosince 2002 opět v Endeavouru (let STS-113).  V lednu 2004 byl jmenován palubním inženýrem záložní posádky Expedice 14, brzy však byl z posádky vyřazen. V listopadu 2006 byl na vlastní žádost vyřazen z oddílu kosmonautů, nadále pracuje v RKK Eněrgija.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sergej Jevgenjevič Treščov (, * 18. srpna 1958 v Krasnom Kustaru, v Lipecké oblasti, RSFSR, SSSR) byl od května 1992 do listopadu 2006 ruský kosmonaut, člen oddílu kosmonautů RKK Eněrgija. Roku 2002 vzlétl na palubě raketoplánu Endeavour (let STS-111) k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) na půlroční kosmický let jako palubní inženýr Expedice 5. Ve vesmíru strávil 184 dní, 22 hodin a 16 minut.", "tgt_summary": "谢尔盖·叶夫根耶维奇·特列晓夫(,1958年-8月18日)是俄罗斯已退役宇航员。", "id": 2206271}
{"src_title": "Justus", "tgt_title": "贾斯图斯", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Justus byl rodilý Ital a účastník gregoriánské misie vyslané do Anglie papežem Řehořem Velikým v roce 601, ačkoliv podle některých zdrojů byl účastníkem již první vlny, která do Anglie dorazila se Augustinem v roce 597.  Augustin z Canterbury Justa v roce 604 vysvětil biskupem, kterým se stal v kentském městě Rochester, Justus pravděpodobně na rozdíl od většiny misionářů nebyl mnich, proto se klérum v jeho okolí většinou skládalo z diecézních duchovních, než z mnichů. Výnos krále Æthelberht Kentského, jímž Justovi zaručil půdu v Rochesteru, je pochybné autentičnosti.  Zatímco byl Justus v biskupském úřadu, on a další z předních gregoriánských misionářů a londýnský biskup Mellitus se podepsali pod dopis arcibiskupa Vavřince z Canterbury irským biskupům, v němž vyzýval keltské křesťany k přijetí římského způsobu vypočítávání data slavení Velikonoc. Roku 614 se Justus zúčastnil pařížského koncilu, svolaného franským králem Clotharem II. V roce 616 zemřel kentský král Æthelberht, který přijal a podporoval křesťanství, nicméně jeho nástupci křesťanství odvrhli a přijali zpět staré pohanské zvyky a křesťany pronásledovali; Justus tak byl donucen spolu s Mellitem prchnout z Anglie na pevninu do Galie. Nicméně již roku 617 se do Anglie vrátil a ujal se zpět biskupského úřadu. Mellitus se rovněž vrátil, avšak přetrvávající protikřesťanské nálady obyvatelstva mu zabránily vrátit se do Londýna; po smrti Vavřince z Canterbury Mellitus zaujla jeho místo na arcibiskupském stolci.  Justus se arcibiskupem stal po Mellitově smrti roku 624. Poté vysvětil svým nástupem v rochesterském biskupství Romana z Rochesteru. Od papeže Bonifáce V. přijal papežské palium a papež mu rovněž poslal dopis, v němž mu gratuloval ke konverzi krále „Aduluald“ (zřejmě tím myslel kentského krále Eadbalda); Bonifácův dopis je přiložen k \"Historii ecclesiastica gentis Anglorum\", historického díla anglického kronikáře Bedy Ctihodného. Podle historika D. P. Kirbyho je pravděpodobné, že Eadbalda ke křesťanství přivedl Justus a nikoliv jeho předchůdce, Vavřinec z Canterbury. Jiní historikové, např. Barbara Yorke, či Henry Mayr-Harting, tvrdí, že Bedovy záznamy jsou správné a král Eadbald byl pokřtěn Vanřince z Canterbury. Barbara Yorke dále tvrdí, že během Eadbaldovy vlády v Kentu vládl ještě jeho spoluvládce Æthelwald – „Aduluald“, o kterém se zmiňuje v dopise papež Bonifác.  Justus vysvětil Paulina prvním yorským biskupem předtím, než Paulinus vydal jako doprovod kentské princezny Æthelburgy do Nurthumbie, kde se měla vdát za krále Edwina. Justus zemřel 10. listopadu někdy v letech 627–631, poté byl prohlášen za svatého; jeho svátek připadl na výročí jeho smrti, 10. listopad. V 90. letech 11. století byly Justovy ostatky obřadně přeneseny do relikviáře za oltářem Opatství svatého Augustina v Canterbury. Přibližně v té době byl Joscelinem de Saint-Bertin sepsán Justův \"Život\", stejně jako oslavná bášeň Reginalda z Canterbury; o svatém Justovi také napsali Thomas z Elmhamu, Gervaise z Canterbury, či Vilém z Malmesbury, o Justově životě se také zmiňuje pozdější kronikář Beda Ctihodný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Justus (zemřel 10. listopadu mezi léty 627 až 631) byl prvním biskupem v Rochesteru a čtvrtý arcibiskup z Canterbury. Do Anglie byl vyslán z Říma v rámci gregoriánské misie, která měla za cíl pohanské Anglo-sasy získat pro křesťanství. Po smrti prokřesťansky nakloněného kentského krále Æthelberhta v roce 616 byl donucen z Anglie uprchnout do Galie, ale již příštího roku se do Anglie vrátil. V roce 624 se stal canterburským arcibiskupem. Během svého úřadování dohlížel na vysílání misionářů do severní Northumbie.", "tgt_summary": "贾斯图斯或尤斯图斯(英语:Justus,有时也称英语:Iustus,生年不详,于627至631年间其中一年的11月10日逝世)是第四任坎特伯雷大主教。贾斯图斯由教宗额我略一世从意大利派往英格兰,任务是使信奉当地异教的盎格鲁-撒克逊人皈依基督教,他可能与601年派出的第二批传教士一同抵达。贾斯图斯于604年成为首任罗切斯特主教,并在614年出席了巴黎的教会会议。", "id": 792368}
{"src_title": "Cenzura na internetu", "tgt_title": "互联网审查", "src_document": [{"title": "Specifika internetové cenzury.", "content": "Nejvýraznějšími odlišnostmi od jiných typů cenzury jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Cenzura na internetu podle jednotlivých zemí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Čínská lidová republika.", "content": "Čínská lidová republika vykazuje největší růst „internetové populace“ (ta s 389 miliony v roce 2009 překonala Spojené státy americké a je největší na světě); současně má ale i největší počet lidí odsouzených v souvislosti s internetovou cenzurou (48). Tamní vláda vybudovala pravděpodobně nejsofistikovanější systém internetové cenzury ze všech zemí, kteří tento typ cenzury používají – filtrovány jsou stránky mluvící o změně nebo svrhnutí komunistického režimu v Číně, demokracii, nezávislosti Tibetu, Dalajlámovi, hnutí Fa-lun-kung atd. Pro účel obhájení cenzury a podpory „správného“ prohlížení Internetu používá vláda i vlastní maskoty – policisty Jing-Jing a Dža-Čcha.  Podle internetové společnosti ThousandEyes používá tzv. „velký čínský firewall“ několika technik blokací webů, které se navzájem doplňují: vkládání falešných odpovědí do DNS dotazů, blokace na základě IP adres, deep packet inspection a vynucení ukončení TCP spojení a vytváření atmosféry, že je uživatel sledován.  Cenzuře podléhá i populární VoIP program Skype. Čínské blogy provozované Microsoftem odmítají v názvech příspěvků slovo „demokracie“. V roce 2005 byl na 10 let vězení odsouzen blogger a novinář Shi Tao kvůi „protistátní činnosti“, po upozornění představitelů vlády firmou Yahoo!, jejíž emailovou službu Tao používal.  Výsledky vyhledávání ve vyhledávači Googlu (google.cn) do roku 2010 podléhaly cenzuře vlády ČLR. V tomto roce po kybernetickém útoku na účty čínských lidskoprávních aktivistů přestal Google nabízet cenzurovanou verzi svého vyhledávání a uživatele přesměrovával na honkgkonkgskou verzi svého vyhledávače, vyhledávání Googlu bylo tentýž rok v ČLR zablokováno. V roce 2018 se objevily informace, že Google připravuje nový cenzurovaný vyhledávač pro ČLR. proti čemuž protestovaly stovky zaměstnanců Googlu, kteří požadovali možnost nepracovat na eticky problematických projektech.  Během roku 2017 byla v ČLR zablokována aplikace WhatsApp – v červenci byl zablokován video chat a možnost posílat fotografie, v září bylo zablokováno i posílání textových zpráv (tyto služby používají dva rozdílné protokoly).  22. srpna 2018 byl v Číně zablokován zpravodajský web australské mediální společnosti ABC.  V ČLR je také zablokována Wikipedie v čínštině. Všechny ostatní jazykové verze byly zablokovány v květnu 2019.", "section_level": 2}, {"title": "Írán.", "content": "Íránská vláda 16. listopadu 2019 nejméně na 5 dní vypnula přístup k Internetu v celé zemi po násilných protestech proti zvýšení ceny benzínu.", "section_level": 2}, {"title": "Jižní Korea.", "content": "Jižní Korea blokuje přístupy k některým webům jak přes HTTP protokol, tak přes HTTPS protokol (blokovaný web je identifikován prostřednictvím metody Server Name Indication). Filtrovány jsou i výsledky vyhledávání v korejské verzi Googlu i v korejském vyhledávači Naver.", "section_level": 2}, {"title": "Kuba.", "content": "Na Kubě mělo přístup k Internetu v roce 2007 jen 1,7 % obyvatelstva. Soukromý přístup k Internetu je zakázán, pro e-maily existují veřejně přístupné terminály, z nichž ovšem nejde prohlížet web. Výjimku tvoří jen nejvyšší akademická obec a výše postavení státní zaměstnanci se speciální autorizací. Běžní občané si nemohou koupit počítač, cizinci mohou Internet využívat jen v několika málo prestižních hotelech, ale i tam je přístup k Internetu filtrován firewally. Obecně platí, že přístup je povolen jen k předem schváleným kubánským stránkám a přístup k zahraničním serverům je bráněn firewally. Kubánci pro přístup k Internetu kupují na černém trhu hesla nebo jiné prostředky pro obcházení cenzury.  Od prosince 2018 je na ostrově dostupné připojení k Internetu prostřednictvím mobilní 3G sítě.  V roce 2019 bylo oznámeno zlegalizování soukromého přístupu k Internetu pro občany a vytváření soukromých Wi-Fi sítí. Dovážet by se měla jen zařízení schválená tamním ministerstvem komunikací a stále má zůstat zachován monopolní poskytovatel připojení \"Etecsa\".", "section_level": 2}, {"title": "Nepál.", "content": "V polovině října 2018 začal Nepál skrze poskytovatele připojení k Internetu blokovat pornografické webové stránky.", "section_level": 2}, {"title": "Pákistán.", "content": "V Pákistánu jsou blokovány jsou weby, které údajně urážejí islám. V roce 2010 byl i zablokován YouTube a některé články na Wikipedii.", "section_level": 2}, {"title": "Rusko.", "content": "V Rusku je praktikován systém blokace závadných webových stránek, případně omezení některých forem internetového připojení v souladu s platnými zákony přijatými ruskou Dumou v letech 2012 až 2017.", "section_level": 2}, {"title": "Spojené arabské emiráty.", "content": "Spojené arabské emiráty měly do roku 2007 jen jednoho poskytovatele připojení k Internetu \"Emirates Internet and Multimedia\" (\"Etisalat\"), který byl z větší části vlatněn státem. V zemi se blokují všechny weby na izraelské doméně nejvyššího řádu.il.", "section_level": 2}, {"title": "Srí Lanka.", "content": "Po teroristických útocích na Srí Lance 21. dubna 2019 nechala tamní vláda na několik dní zablokovat přístup ke službám Facebook, WhatsApp, Instagram, YouTube, Snapchat, Viber a nejméně jednu VPN službu kvůli „zamezení šíření neověřených zpráv a spekulací“.", "section_level": 2}, {"title": "Sýrie.", "content": "Sýrie blokuje servery YouTube, Amazon, Hotmail, pro-kurdské stránky a stránky Muslimského bratrstva a weby, které se nacházejí v Izraeli. Od května 2008 do února 2009 byla v zemi blokována i arabská Wikipedie a přístup na sociální síť Facebook byl v zemi blokován do února 2011. Blokovány jsou rovněž některé komunikační aplikace pro mobilní telefony mezi něž patří např. WhatsApp.  S využitím techniky deep packet inspection (rozpoznávání komunikace na základě obsahu přenášených paketů) byly často blokované i prostředky pro přesměrování nebo ochranu počítačové komunikace jako VPN, Tor, IPSec a L2TP.", "section_level": 2}, {"title": "Turecko.", "content": "Turecko provedlo v roce 2014 legislativní zásahy umožňující cenzuru internetu. V zemi je od roku 2017 blokována i Wikipedie.", "section_level": 2}, {"title": "Venezuela.", "content": "Během hospodářské a politické krize ve Venezuele byl v roce 2019 několikrát dočasně blokován přístup na Wikipedii.", "section_level": 2}, {"title": "Zimbabwe.", "content": "Během masových protivládních protestů zimbabwská vláda 15. ledna 2019 nařídila dvěma největším poskytovatelům připojení k Internetu odpojení přístupu k Internetu. Připojení bylo obnoveno následující den, ovšem bez přístupu k několika sociálním sítím a komunikačním aplikacím.", "section_level": 2}, {"title": "Internetová cenzura v Česku.", "content": "V Česku je jakákoli cenzura, a tedy i internetová, zakázána Článkem 17, odstavcem 3 Listiny základních práv a svobod. V současné době také neexistuje žádný zákon, který by ustanovoval oprávnění nebo povinnost kohokoli zasahovat do internetové komunikace a omezovat nebo měnit přenášené informace. Zakázat zpřístupnění informací na Internetu může pouze soud, a to prostřednictvím rozsudku nebo předběžného opatření (například na základě žaloby na ochranu osobnosti, tedy § 13, odst. 1 Občanského zákoníku) – to však nevylučuje odpovědnost (včetně případné odpovědnosti trestní) za zveřejnění nebo jiné sdělení informací prostřednictvím Internetu.  Využití Internetu pro šíření informací je v trestním zákoníku posuzováno obdobně jako šíření informací tiskem, rozhlasem, televizí apod. a znamená u takového skutku, pokud je trestným činem (např. trestný čin podle \"§ 356 Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod\" nebo \"§ 191 Šíření pornografie\"), přísnější trestnost.  Ke dni 1. ledna 2017 vzniklo na ministerstvu vnitra Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, jehož očekávaná činnost byla např. prezidentem Milošem Zemanem předem spojována s cenzurou internetu.  Šíření obchodních sdělení upravuje zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti. Právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba, která šíří obchodní sdělení (např. elektronickou poštou) v rozporu s tímto zákonem, může být Úřadem pro ochranu osobních údajů pokutována až do výše 10 milionů Kč.  Odpovědnost poskytovatele internetového připojení za přenášená data je zákonem 480/2004 Sb. obecně vyloučena. Není povinen dohlížet na obsah přenášených informací ani aktivně vyhledávat skutečnosti, které by mohly svědčit o protiprávním obsahu. V podobném postavení je i ten, kdo poskytuje dočasné meziuložení informací (technicky např. provozovatel proxy serveru) nebo ukládání informací poskytovaných uživatelem (např. provozovatel webhostingu). Poskytovatel však za obsah informací odpovídá v případě, že mohl vzhledem k předmětu své činnosti a okolnostem a povaze případu vědět, že obsah ukládaných informací nebo jednání uživatele jsou protiprávní, nebo dozvěděl-li se prokazatelně o protiprávní povaze obsahu ukládaných informací nebo o protiprávním jednání uživatele a neprodleně neučinil veškeré kroky, které lze po něm požadovat, k odstranění nebo znepřístupnění takovýchto informací.  V České republice neexistuje zákon, který by bránil poskytovateli internetového připojení uzavřít s uživatelem takovou smlouvu, která poskytovateli dovoluje omezit přístup uživatele k některým informacím nebo tyto informace pozměnit. Na základě toho někteří poskytovatelé blokují provoz na některých portech, omezují přenosovou rychlost některých typů komunikace nebo blokují přístup k některým webovým stránkám. Svévolný zásah do komunikace (nepodložený smlouvou) je však posuzován jako protizákonný.  V současné době omezují přístup k některým webovým stránkám společnosti Telefónica O Czech Republic, Vodafone Czech Republic a T-Mobile Czech Republic. K blokaci využívají databázi britské organizace Internet Watch Foundation, Telefónica O2 připravuje také lokální databázi vytvářenou společně se sdružením Online Safety Institute a s Policií ČR.  Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR v dubnu 2016 a Senát Parlamentu ČR v květnu téhož roku schválily vládní návrh zákona o hazardních hrách (platný od 1. ledna 2017), který mj. ukládá poskytovatelům připojení k Internetu povinnost blokovat přístup ke stránkám s nelegálními hazardními hrami podle seznamu spravovaného Ministerstvem financí ČR. Proti této povinnosti se kriticky postavila odborná veřejnost včetně všeobecně známých institucí a firem (např. Český telekomunikační úřad, Seznam.cz, aj.).  V únoru 2017 obvinil dezinformační web Aeronet.cz společnost Economia a.s. z cenzury, protože e-maily obsahující odkaz na tento web nebyly doručovány příjemcům se schránkami na freemailu centrum.cz, volny.cz a atlas.cz (který Economia v té době provozovala). O tomto obvinění informoval např. server Root.cz, který nedoručování mailů potvrdil. V rozhovoru pro Root.cz uvedl Štěpán Burda, tehdejší technický ředitel Economie, že blokování provádí společnost Excello, dodavatel antispamu pro centrum.cz a ostatní domény. V tomtéž článku potvrdil Tomáš Charvát ze společnosti Excello, že e-maily obsaující odkaz na aeronet.cz jsou vyhodnoceny jako spam kvůli velmi nízké reputaci tohoto webu a kvůli tomu, že velké množství uživatelů takové e-maily za spam označilo.", "section_level": 1}, {"title": "Způsoby obcházení cenzury Internetu.", "content": "Způsoby obcházení blokace konkrétních webů nebo služeb závisí na tom, jaké technologie jsou použity pro vlastní blokaci. Např. pro obejití jednoduché blokace webů prostřednictvím takto nastavených DNS serverů stačí nastavit používání jiných DNS serverů, třeba i těch, které se nacházejí v jiné zemi. K obejití pokročilejších způsobů blokace se používají technologie umožňující přesměrovat počítačovou komunikaci mimo oblast blokace (např. virtuální privátní sítě nebo Tor) nebo technologie úplně skrývající celou komunikaci (např. I2P). Především v zemích s autoritativní vládou může být samotné používání některých nástrojů pro obcházení cenzury Internetu nebo pro zajištění anonymní či šifrované komunikace trestným činem.  Před aktivní cenzurou Internetu, tedy postihem za šíření závadného obsahu, se lze do určité míry navíc chránit využíváním technologií pro anonymní a pseudonymní komunikaci, případně využíváním slaběji kontrolovaných sítí přístupných většímu počtu lidí současně (např. kavárny poskytující Wi-Fi připojení).  Na Kubě se speciální kódy pro přístup na Internet prodávají na černém trhu. Tyto kódy zpravidla fungují jen po krátkou dobu.  V roce 2011 v souvislosti s protesty proti tehdejšímu egyptskému prezidentovi Muhammadu Husnímu Mubarakovi nařídila tamní vláda poskytovatelům připojení k Internetu na několik dní zablokovat přístup k Internetu. Společnosti Google a Twitter proto vytvořili službu, která umožňovala přes telefon nahrát vzkaz na záznamník a tento vzkaz zveřejnit na Twitteru s hashtagem #egypt. Následně byly organizací SmallworldNews tyto vzkazy překládány do angličtiny.  Po zablokování přístupu k Wikipedii v Turecku 29. dubna 2017 začal o 4 dny později projekt distribuce Wikipedie prostřednictvím protokolu IPFS.  V dubnu 2018 byl využit blockchain kryptoměny Ethereum ke zveřejnění otevřeného dopisu studentky North University of China o sexuálním obtěžování. Díky technickému principu, na kterém kryptoměna stojí, není prakticky možné takto zveřejněný text odstranit.  Během pandemie COVID-19 v Číně na začátku roku 2020 vyšel v čínském magazínu Renwu rozhovor s lékařkou Aj Fen, ve kterém popisovala své první setkání s novou nákazou a důsledky rozhodnutí úřadů nezveřejnit informace o novém objevu. Poté, co byl tento článek z čínského internetu odstraněn, začaly se po sociálních sítích šířit jeho přepisy do latinky (pchin-jin), morseovy abecedy, nebo emodži za účelem rozšíření zprávy a zpomalení cenzury.", "section_level": 1}], "src_summary": "Internetová cenzura je kontrola a filtrování informací, včetně potlačování „nevhodného“ obsahu proudícího Internetem. Z právního hlediska je to jedna z forem cenzury, od těch ostatních se ale v několika ohledech liší. Cenzura Internetu je vnímána převážně negativně a bývá spojována se snahou utajit nechtěné informace. Očekává se, že pokud by nastala nějaká mezní událost, která by byla obdobou 11. září v letecké dopravě a následného nezdařeného atentátu za použití tekutin na palubě letadla, po kterých lidé akceptovali, že si na palubu letadla nemohou vzít tekutiny, internetová cenzura může být akceptována.", "tgt_summary": "网络审查是指国家对网络承载的内容以及网站进行审查,并对部分内容进行监视、过滤和删除,或对网站进行关闭、过滤的行为,甚至是全国实施网络实名制。而这里网络主要指因特网,但没有接入它的独立学术网、企业网等也在政府审查的范围之内。", "id": 2821813}
{"src_title": "OKI", "tgt_title": "沖電氣工業", "src_document": [{"title": "Základní informace.", "content": "V současné době má společnost OKI zastoupení ve 120 zemích světa a má čtyři regionální centrály: OKI zaměstnává celosvětově přes 22 000 lidí a příjmy z prodeje v roce 2008 dosáhly 1,63 mld. dolarů. OKI Printing Solutions vyrábí barevné a černobílé tiskárny, multifunkční zařízení, jehličkové tiskárny a faxy. Většina jejích produktů však nachází uplatnění hlavně v kancelářích firem a podniků.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Když v roce 1881 založil Kibataro Oki společnost Meikosha Ltd. (později přejmenovanou na Oki Electric), firma se usadila v pronajatém dvoupatrovém kancelářském bloku v srdci Tokia. Její zakladatel, povoláním stříbrotepec, byl nadšenec do technických vynálezů a věřil, že Japonsko stojí na prahu nového věku – věku komunikací.", "section_level": 1}, {"title": "Éra telefonů.", "content": "Krátce po založení firmy představil Oki-san jeden z prvních velkých vynálezů – zařízení Microsound, což byl telefon „edisonovského“ typu, který měl mikrofon s uhlíkovým práškem namísto uhlíkových tyčinek, které využívali konkurenční výrobci. Výsledkem této inovace byla lepší citlivost a kvalita zvuku. Tento vynález přinesl zakladateli firmy druhé místo na 2. národní průmyslové výstavě v Japonsku.  Dalším vynálezem byl lakem izolovaný drát, který nahrazoval dosud používaný drát s hedvábnou nebo bavlněnou izolací, který Kibataro Oki představil na Mezinárodní výstavě vynálezů konané v Londýně v roce 1885.  O tři roky později se zrodila značka OKI, když se Meikosha změnila na Oki Electric Works. Věhlas si nová společnost získala v Japonsku záhy. Když na začátku 90. let 19. století nainstalovala telefonní linky, které umožnily komunikaci mezi prvním a dvanáctým patrem v Ryounkaku, což byla tehdy nejvyšší budova v Japonsku, postavená podle vzoru Eiffelovy věže. Než Kibataro Oki v roce 1906 zemřel, byla již jeho společnost úspěšným telekomunikačním výrobcem.", "section_level": 2}, {"title": "Éra počítačů.", "content": "V šedesátých letech 20. století nastal zásadní obrat v zájmech společnosti. OKI se vrhla probádat nové možnosti a rozhodla se soustředit úsilí na poli elektroniky. Stačil jí rok, aby vyvinula svůj první elektronický počítač OKITAC-5090. Byl to první v Japonsku vyráběný počítač, který používal paměť z feritových jader. V roce 1964 pak světlo světa spatřila první sériová jehličková tiskárna. Za tři roky vývojové centrum OKI slavilo další úspěch. Společnost Fuji Bank nainstalovala svůj on-line systém spořitelních účtů s použitím terminálů OKISAVER. V stejném roce (1970), kdy společnost IBM začala účtovat zvlášť za hardware a software, založila Oki Electric softwarové oddělení, jelikož do té doby byla běžná praxe, že si každá divize psala svůj vlastní software.", "section_level": 2}, {"title": "Éra tiskáren a revoluční objev LED technologie.", "content": "Postupem času se stále více začínaly prosazovat inovace v oblasti tiskáren. V roce 1972 zavedla OKI řádkovou tiskárnu DP100 jako periferii pro malé a střední počítače. V tomto období také nebývale narostl export tiskáren do světa. DP100 se prodávala i v USA. Spojené státy dobýval v téže době i dálnopis MT100 s jehličkovou tiskárnou. Ten byl následně exportován do zemí v jihovýchodní Asii a států Středního východu.  Na další zásadní objev v technologii si musela OKI počkat do 90. let, kdy její inženýři vyvinuli revoluční LED technologii (technologii s použitím světelných diod), která je svou kvalitou tisku a technologií řazena vedle technologie laserové. LED technologie má řadu výhod, jelikož přesnější zdroj světla vede k vyšší kvalitě tištěné grafiky. Navíc rychlost tisku na rozdíl od laserových tiskáren není u LEDkových přístrojů závislá na rozlišení, a proto při větším rozlišení rychlost tisku neklesá. Není totiž třeba rozmítat laserový paprsek, osvit je řešen prostřednictvím LED diod.  V současné době většina tiskáren, multifunkcí i faxů značky OKI používá vylepšenou víceúrovňovou digitální LED technologii.", "section_level": 2}, {"title": "Výrobky.", "content": "Během své mnohaleté historie společnost OKI vyvinula mnoho různorodých výrobků. V začátcích se kromě telefonů a izolovaných drátů firma věnovala také výrobě a instalaci elektrických zvonků a bleskosvodů. S érou počítačů přišly dálnopisy, elektronické ústředny, tiskárny a faxy. Právě poslední dva produkty se úspěšně prodávají až dodnes.  V současnosti OKI Printing Solutions nabízí barevné a černobílé tiskárny, multifunkční zařízení, faxy, jehličkové a řádkové tiskárny.", "section_level": 1}, {"title": "OKI v České republice a na Slovensku.", "content": "Společnost OKI působí v České republice a na Slovensku prostřednictvím své pobočky Oki Systems (Czech and Slovak), s.r.o. Tato firma se v roce 2009 umístila na 81. místě v anketě Českých 100 nejlepších.  Značka OKI dosáhla podle nezávislých dat společnosti IDC v roce 2008 v České republice dle počtu prodaných kusů těchto výsledků:  Konkurenty OKI jsou výrobci tiskáren a multifunkcí Brother, Canon, Epson, HP, Konica Minolta, Kyocera Mita, Lexmark a Xerox.", "section_level": 1}], "src_summary": "OKI Printing Solutions je jeden z nejvýznamnějších výrobců tiskáren a multifunkčních zařízení. Historie společnosti sahá do roku 1881, kdy v Japonsku založil Kibataro Oki její mateřskou firmu Oki Electrics (tehdy pod názvem Meikosha Ltd.). Boom v rozvoji a prodeji svých výrobků OKI zaznamenala v 90. letech 20. století, kdy na trh uvedla výrobky, jež pracovaly s LED technologií (alternativa k laserovým modelům).", "tgt_summary": "冲电气工业()是日本一家通讯设备制造商,通称「」。该公司于1881年由冲牙太郎建立,并成功开发了日本首台电话机。主要生产信息通用系统和打印机,1956年生产的纵横制交换机获得日本电信电话公社采用。川崎秀一是现任社长。", "id": 1489961}
{"src_title": "Motorový olej", "tgt_title": "機油", "src_document": [{"title": "Kritéria pro hodnocení motorových olejů.", "content": "Motorové oleje se hodnotí podle dvou základních kritérií, viskozity a \"adekvátního výkonu motoru\".", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení podle viskozity.", "content": "Hodnocení olejů dle viskozity je poměrně jednoduché (na rozdíl od hodnocení výkonového) a slouží k němu jen stupnice SAE. Rozlišuje se zde 12 viskozitních tříd, šest „zimních“ a šest „letních“.  V současné době se prakticky výhradně používají tzv. oleje celoroční, které zaručují správnou tekutost (viskozitu) jak za provozu, tak při startu motoru v mrazu.  Dříve se používaly sezónní neboli jednostupňové oleje, určené pro provoz jen v jednom ročním období.  Příkladem viskozitního označení běžného celoročního oleje je olej 15W40; levé číslo určuje tekutost při studeném motoru v zimě, pravé číslo udává tekutost oleje při provozní teplotě, což je důležité zejména v letních vedrech, kdy provozní teplota může být překročena; vyšší číslo nás pak informuje, že olej má větší viskozitní rezervu - jedeme-li např. do subtropického podnebí.  Příkladem viskozitního označení sezónního neboli jednostupňového oleje je SAE40. Ten je použitelný v létě, kdy má za provozu stejnou tekutost jako SAE 15W40. Za mrazu by však byl příliš hustý, takže by - v lepším případě - velmi brzdil startování, v horším případě by neprotekl mazacími kanálky.  Podrobně zpracovává tuto problematiku: http://www.pneu-asistent.cz/oleje/specifikaceOLEJU.pdf", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení podle výkonnosti.", "content": "U \"výkonového hodnocení motorového oleje\" existuje řada označení takto hodnocených olejů; tento systém označování je nestejnorodý, už z toho důvodu, že různé národní instituce různých států si vymyslely vlastní označování. Hlavní používané normy jsou:  API (jakostní norma - American Petroleum Institute)  ACEA (značení olejů evropské výkonové klasifikace)  MIL (americká armáda)  Firemní normy - MB, DAF, VW, Volvo, BMW, Man a další  Podrobně zpracovává tuto problematiku: http://www.pneu-asistent.cz/oleje/specifikaceOLEJU.pdf  Důležité vlastnosti olejů, včetně těch použitých se určují laboratorními zkouškami. Jsou to zejména viskozita, bod vzplanutí, obsah vody, obsah karbonizačního zbytku, rozpustnost v HEO (směsi n-hexanu, etanolu a kyseliny olejové), přítomnost glykosidů, TBN (číslo alkality), obsah mechanických nečistot.", "section_level": 2}], "src_summary": "Motorový olej je obecné souhrnné označení pro celou skupinu minerálních olejů, používaných jako maziva ve spalovacích motorech vozidel. Tyto oleje zároveň plní funkci chladiva, funkci těsnicí, čisticí a chrání před korozí. Podle způsobu výroby je dělíme na dvě základní skupiny, na oleje ropné a syntetické, při čemž třetí skupina, tzv. oleje polosyntetické, zahrnuje oleje vzniklé smísením olejů obou předchozích skupin a představuje jistý kompromis užitných vlastností a ceny. Z hlediska užitných vlastností lze v zásadě říci, že oleje syntetické mají vyšší tekutost za nízkých teplot, menší odparnost a jsou menším zdrojem uhlíku a síry. Syntetické oleje jsou však dražší a některé složky mají horší mazivost. Podstatnou složkou motorových i většiny ostatních olejů jsou aditiva, která zlepšují vlastnosti olejových základů, tak aby oleje splnily všechny vysoké nároky moderních výkonných vozidel, zejména na vysokoteplotní a vysokotlakou odolnost, stálost při styku s produkty spalování, čisticí schopnost, nízkou pěnivost a další. O aditivaci motorového oleje a o výhodách doplňkové ruční aditivace motorového oleje (i maziv obecně) pojednává článek aditiva do maziv.", "tgt_summary": "机油是指专门用在内燃机中的润滑油,由占重量67%~90%的基础油及10%~33%的添加剂组成,除润滑外,还有清洁、防锈、冷却、气密等功能。以Yamaha原厂机油YAMALUBE为例,通常润滑添加剂有黏度指数向上剂、清净分散剂、抗氧化剂、油性剂、防锈剂、腐蚀防止剂、消泡剂、摩擦调整剂、流动点降下剂、磨耗防止剂。", "id": 1145507}
{"src_title": "Leon Battista Alberti", "tgt_title": "莱昂·巴蒂斯塔·阿尔伯蒂", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako nemanželský syn v rodině Lorenza Albertiho, bohatého kupce, vyhnaného z Florencie. Studoval humanistickou školu v Padově, církevní právo v Bologni a matematiku a fyziku opět v Padově. Roku 1428 získal doktorát církevního práva a protože papež zrušil vyhnanství Albertiů, mohl se vrátit do Florencie. Tam se seznámil s řadou umělců (Filippo Brunelleschi, Donatello, Lucca della Robbia, Masaccio). Kolem roku 1432 mu papež udělil legitimní původ a zároveň úřad, který Alberti zastával až do roku 1464. Úřední činnost mu nechávala dost času na jeho záliby, studia a cesty. Roku 1434 doprovázel papeže Evžena IV. do vyhnanství ve Florencii a roku 1438 byl členem papežské delegace na koncilu ve Ferraře. Roku 1447 se jeho kolega ze studií stal papežem jako Mikuláš V. a Alberti začal pracovat na stavbách a přestavbách města Říma. K tomu účelu vydal také \"Popis města Říma\". Dále navrhl první renesanční průčelí kostelů v Rimini a ve Florencii, které se stejně jako paláce na dlouho staly vzorem pro další architekty období renesance i neorenesance. Roku 1459 pobýval s papežem Piem II. v Mantově, kde opět navrhoval kostely. V posledních letech života se věnoval psaní a napsal také knihu o šifrování.", "section_level": 1}, {"title": "Spisy.", "content": "Ve svých spisech o umění se Alberti snažil poskytnout umělcům geometrické a vědecké základy pro jejich tvorbu a vytvořil také nový jazyk umělecké teorie. U těles i u lidských těl zdůrazňoval význam povrchu, plochy, jež tělo uzavírá a skrývá jeho vnitřek. Účelem uměleckého díla je podle něho dojem, který vyvolá v divákovi.  Dále Alberti napsal dvě komedie, vydal knihu básní, knihy o lásce, o rodině a domácím hospodářství, o chovu koní a psů a řadu dalších spisů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leon Battista Alberti (14. února 1404 Janov – 25. dubna 1472 Řím) byl italský humanista, architekt, teoretik umění, spisovatel a matematik, ale také všestranný sportovec, jedna z velkých postav italské renesance. Napsal také první důkladný popis města Říma, první italskou gramatiku a zabýval se šifrováním textů.", "tgt_summary": "莱昂·巴蒂斯塔·阿尔伯蒂(,1404年-2月18日-1472年-4月25日)是文艺复兴时期在意大利的建筑师、建筑理论家、作家、诗人、哲学家、密码学家,是当时的一位通才。他被誉为是真正作为复兴时期的代表建筑师,将文艺复兴建筑的营造提高到理论高度。著有《论建筑》、《论雕塑》和《论绘画》。", "id": 736464}
{"src_title": "King of Pop", "tgt_title": "流行乐天王 (迈克尔·杰克逊专辑)", "src_document": [{"title": "Verze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rakousko.", "content": "Datum vydání: 20. června.", "section_level": 2}, {"title": "Austrálie.", "content": "Datum vydání: 20. června 2008. Disk 1:  Disk 2:", "section_level": 2}, {"title": "Belgie.", "content": "Datum vydání: 26. července.", "section_level": 2}, {"title": "Brazílie.", "content": "Datum vydání: 17. října.", "section_level": 2}, {"title": "Finsko.", "content": "Datum vydání: 1. října.", "section_level": 2}, {"title": "Francie.", "content": "Datum vydání: 12. prosince - \"King of Pop - The French Fans' Selection\". Disk 1  Disk 2", "section_level": 2}, {"title": "Deluxe box set.", "content": "\"King of Pop - The French Fans' Selection\" - Deluxe Box Set Edition byl vydán v stejný den s 3. bonusovým diskem.", "section_level": 3}, {"title": "Německo & Švýcarsko.", "content": "Datum vydání: 22. srpna. Německé vydání bylo v stejný den vydáno i ve Švýcarsku.", "section_level": 2}, {"title": "Řecko.", "content": "Datum vydání: 32-skladbová dvou-CD edice 17. listopadu 2008.  Disk 1:  Disk 2:", "section_level": 2}, {"title": "Hong Kong.", "content": "Datum vydání: 28. srpna.", "section_level": 2}, {"title": "Maďarsko.", "content": "Datum vydání: 27. července.", "section_level": 2}, {"title": "Itálie.", "content": "Datum vydání: 3. října - \"King of Pop - The Italian Fans' Selection\". Je to první kompilace obsahující úplnou verzi \"Carousel\" ze Speciálního vydání alba \"Thriller\".", "section_level": 2}, {"title": "Japonsko.", "content": "Datum vydání: 24. září v Sony Music Japan.", "section_level": 2}, {"title": "Nizozemí.", "content": "Datum vydání: 22. srpna.", "section_level": 2}, {"title": "Nový Zéland.", "content": "Datum vydání: 25. srpna.", "section_level": 2}, {"title": "Filipíny.", "content": "Datum vydání: 28. srpna 2008.", "section_level": 2}, {"title": "Polsko.", "content": "Datum vydání: 20. října.", "section_level": 2}, {"title": "Jižní Korea.", "content": "Datum vydání: 11. prosince - \"King of Pop - The Korean Limited Edition\". Disk 1  Disk 2", "section_level": 2}, {"title": "Španělsko.", "content": "Datum vydání: 13. ledna 2009 - \"King of Pop - Edición Exclusiva España\".", "section_level": 2}, {"title": "Švédsko.", "content": "Datum vydání: 15. října.", "section_level": 2}, {"title": "Turecko.", "content": "Datum vydání: 24. listopadu - \"King of Pop - The Turkish Collection\".", "section_level": 2}, {"title": "Velká Británie.", "content": "Datum vydání: 25. srpna.", "section_level": 2}, {"title": "Deluxe box set.", "content": "Datum vydání: 29. září 2008 jako 3-disková verze. Disk 1  Disk 2 ^ - tady je verze \"Tony Moran's HIStory Edit\", která byla použita i pro videoklip této skladby  Disk 3", "section_level": 3}], "src_summary": "King of Pop je kompilační album vydané k 50. narozeninám Michaela Jacksona. Album bylo uvolněno v mnoha zemích v rozdílných verzích. Vydání alba začalo 22. srpna 2008 první německou verzí.", "tgt_summary": "King of Pop(以下简称:KOP)是美国歌手迈克尔·杰克逊的一张合辑,在其50岁生日(2008年8月29日)当天发布。这张专辑与以前的专辑不同,这张专辑是通过世界各国的歌迷投票选出各国版本内包含的歌曲。专辑的名称来源于杰克逊的称号“King of Pop”(流行乐天王)。2008年8月22日,第一个版本德国版(与瑞士版相同)发布。这张专辑已在26个国家或地区发行,每个国家的歌曲表和发布日期略有不同,但只有Billie Jean在世界各国版本中都有出现。目前这张专辑在全球范围内已有500万张的销售量。", "id": 1411177}
{"src_title": "Let JAT 367", "tgt_title": "南斯拉夫航空367号班机空难", "src_document": [{"title": "Letoun YU-AHT.", "content": "Letoun registrace YU-AHT byl dvoumotorový proudový letoun vyrobený v USA, McDonnell Douglas DC-9-32. Do flotily společnosti Jugoslovenski aerotransport byl zařazen v únoru 1971, v době nehody byl tedy v provozu necelý rok. Jedná se o stroj, určený pro lety na krátké a střední vzdálenosti, který (v závislosti na konfiguraci sedadel) pojme kolem sta cestujících. Byl poháněn dvěma motory Pratt & Whitney umístěnými na zádi. V době nehody měl nalétáno cca 2 100 hodin, za tu dobu se u něj nevyskytly žádné vážnější závady a kromě jedné mírně opožděné revize nebyly ani v údržbě shledány žádné nedostatky. V době nehody byla na letadle nefunkční pomocná energetická jednotka APU, což nemělo na vznik nebo průběh nehody žádný vliv, mimo to, že letoun musel být startován pozemním agregátem. Přestože obě posádky si byly závady vědomy, pokusila se předchozí posádka APU ve Stockholmu spustit.  Osudného dne, po výměně posádky v Kodani, byl velitelem letounu 42letý Ludvik Razdruh, druhým pilotem 37letý R. Mihić. Dále se v letadle nacházel mechanik a tři palubní průvodčí, mezi nimi i dvaadvacetiletá Vesna Vulovićová. Na palubě cestovalo z Kodaně pouze 23 cestujících, s pětičlennou posádkou tedy celkem 28 osob.", "section_level": 1}, {"title": "Let.", "content": "Letoun odstartoval ze stockholmského letiště ve 13:30 hod. Když za hodinu přistával, nová posádka na něj už na kodaňském terminálu čekala a pozorovala vystupující posádku i cestující. Mezi cestujícími byl jeden, který upoutal pozornost Vesny Vulovićové svým \"strašně neklidným\" chováním. Později uvedla, že už od předchozího večera se chovala nezvykle i posádka, jakoby všichni cítili, že se něco stane. Poslední věcí, která se jí vybavuje, je nástup zadními dveřmi a několik žen dokončujících úklid kabiny.  Letoun odstartoval z kodaňského letiště Kastrup (CPH) z RWY22R v 15:20 hod. Při přeletu VOR MON (zřejmě dnešní DME-VOR CODAN na odletovém směru MONAK, asi 80 km jižně od CPH (), byl již na letové hladině FL160 (cca 5 km) a během letu směrem na Berlín postupně nabíral výšku až na plánovaných 10 050 m (FL330). Let probíhal klidně, meteorologické podmínky byly příznivé, vál zadní vítr, provoz nebyl hustý. Letoun se pohyboval rychlostí asi 280 KIAS (520 km/h IAS) jižním směrem, v letové cestě UA4. Podle letového plánu měl nad Prahou změnit kurz mírně na východ a pokračovat dál koridorem UA15.", "section_level": 1}, {"title": "Nehoda.", "content": "Na zemi bylo v té době kolem nuly, zataženo, slunce zapadlo před víc než čtvrthodinou, už se začínalo stmívat. Pro cestující na letové hladině však slunce zapadalo právě nyní, nebe bylo čisté, oblačnost byla hluboko pod nimi, dosahovala sotva do výšky 2 km. Piloti se právě věnovali příjmu meteorologických zpráv. V tu chvíli otřásla letounem mocná exploze, která narušila trup a podlahu kabiny, v celé délce od kokpitu pilotů až k náběžné hraně křídel. Silně poškozené letadlo zřejmě ještě chvíli letělo vcelku, než se rozlomilo na dva kusy - samostatný kokpit s přístrojovou sekcí a zadní část s křídly. Během pádu byla zadní část letounu vystavena takovému přetížení, že nevydržel úchyt levého motoru a ten se odlomil od trupu.  Na obrazovce radaru v ATC Cottbus se značka letounu nezvykle rozzářila a přestala pohybovat. Zatímco dispečeři i právě prolétající bulharský let TABSO LZ103 se marně pokoušeli s letounem navázat spojení, echo na radaru pomalu sláblo, jak se lidé a trosky postupně snášely k zemi. Někteří obyvatelé obcí pod dráhou letounu zaslechli mohutný výbuch a několik minut nato začaly z mraků vypadávat různé předměty a lidská těla. V 16:25 byla oficiálně zahájena pátrací a záchranná akce.", "section_level": 1}, {"title": "Záchranné práce.", "content": "Záchranné práce začaly prakticky okamžitě po oznámení nehody očitými svědky. Byl povolán maximální počet zdravotníků z nemocnice a OÚNZ v České Kamenici, vyjely všechny sanitní vozy, na místo bylo vysláno 500 příslušníků ozbrojených sil, aby značně rozlehlou oblast dvou nebo tří desítek km2 podrobně prohledali. Ještě téhož večera a noci bylo nalezeno 11 obětí, levý motor /místo nálezu/ i zadní část trupu, ve které dopadlo na zem 7 osob, jednou z nichž byla i letuška Vesna Vulovićová. Utrpěla mnoho zranění (mj. frakturu lebky a páteře), dolní část těla měla ochrnutou. Vulovićová visela přední polovinou těla ven z vraku, pod bezvládným tělem dalšího člena posádky (zřejmě stevardky Slobodanky Gavranovićové) a na nich ležel převrácený cateringový vozík. Jedním z mužů, kteří ji objevili a zachránili, byl lesník Bruno Henke, občan německé národnosti, který sloužil za 2. světové války jako zdravotník v německé armádě.  Později byla nalezena i pilotní kabina s přístrojovou sekcí, ve vzrostlém lese téměř na vrcholku kopce /místo nálezu/. Oba piloti zůstali připoutáni v sedačkách, podle pozdějšího lékařského posudku měli v čase nárazu ruce na řízení a nohy na pedálech. Nelze říci, zda si byli vědomi, že letí v oddělené přední části, nebo zda se ještě snažili stroj řídit. Zvuk výbuchu a skřípot trhajícího se trupu však rozhodně nemohli přeslechnout. V okamžiku nárazu se otiskly ručičky hodin na stupnici v čase 16:09, tedy 7-8 minut od výbuchu. Postupně bylo nalézáno množství roztroušených trosek, osobních předmětů i 19 lidských těl v několikakilometrové oblasti mezi Českou a Srbskou Kamenicí (centrum oblasti).  Záchranné práce komplikovala nejprve tma a nepřístupný terén, následujícího rána se přidalo silné sněžení a vítr. Jen výjimečně bylo možno provádět průzkum z připraveného vrtulníku Mi-8. Musely být vybudovány provizorní přístupové cesty pro jeřáby a těžkou techniku a vykáceny potřebné plochy. 28. ledna byla vyzvednuta přední část a vyproštěni piloti, 29. ledna byla objevena poslední dvě těla. Nalezené trosky byly postupně shromažďovány a dle potřeby odesílány k dalším expertizám. Zbylé trosky byly později sešrotovány, neboť jugoslávská strana o ně neměla zájem.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšetřování nehody.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zkoumání trosek.", "content": "Po shromáždění trosek byla učiněna mj. následující zjištění:", "section_level": 2}, {"title": "Letové zapisovače.", "content": "Letoun byl v souladu s předpisy vybaven dvěma černými skříňkami, zapisovačem hovorů a zvuků z pilotní kabiny CVR a zapisovačem letových údajů FDR. Oba přístroje byly nárazem poškozeny a protože vyšetřovatelé neměli k dispozici potřebné detailní znalosti a vhodné technické prostředky, obrátili se se žádostí o spolupráci na servisní partnery výrobců.", "section_level": 2}, {"title": "CVR.", "content": "Zapisovač zvuků a hovorů v pilotní kabině byl nalezen v blízkosti zadní části trupu, pod krytem pravého motoru. Do čtyř kanálů zapisoval z různých zdrojů, na magnetofonovou smyčku délky cca 40 m, rychlostí 2,18 cm/s, zvuky posledních 30 min. Byl převezen do Amsterdamu, kde byl u firmy Allen Aircraft Radio Internacional CVR otevřen, pásek vyjmut, za přítomnosti československých a jugoslávských specialistů na zkušebním zařízení přehrán a pořízeny kopie pro účely vyšetřování. Z analýzy a srovnáním s pozemními nahrávkami radiokorespondence vyplynulo, že po ukončení relace s ATC Cottbus pokračovali piloti v příjmu meteorologických zpráv VOLMET a v 16:01:29 došlo náhle, zjevně z důvodu přerušení dodávky elektrické energie, k ukončení záznamu.", "section_level": 3}, {"title": "FDR.", "content": "Zapisovač letových údajů zapisoval na tenkou nerezovou fólii, pohybující se rychlostí 2,54 mm/min (asi 4 setiny mm/s) pouze 4 údaje: tlakovou výšku, indikovanou rychlost, magnetický kurz a vertikální zrychlení. Zapisovač byl nalezen před centroplánem, ve značně poškozeném stavu, s deformovaným a proraženým krytem. Násilné otevření a vyjmutí kazety se záznamem se uskutečnilo opět v Amsterdamu, v laboratořích letecké společnosti KLM, za přítomnosti expertů z Jugoslávie, ČSSR a zástupce holandského leteckého úřadu. Celková doba záznamu od okamžiku vzletu činila 42 min, poté byl záznam opět přerušen v důsledku přerušení napájení. V získaných datech nejsou patrny žádné anomálie, pouze v posledních 2 s je zaznamenána změna vertikálního zrychlení z +1,1 g na +0,4 g a končí na –0,1 g.", "section_level": 3}, {"title": "Závěr šetření.", "content": "Jako příčinu nehody komise jednoznačně stanovila celkové rozrušení letadla, způsobené explozí nastražené trhaviny. Trhavina, jejíž složení bylo přesně stanoveno, byla umístěna spolu s časovacím zařízením v kufříku hnědočerné barvy, který byl vložen do většího, černého kufru a utěsněn novinovým papírem a hadry. Trhavina byla zřejmě obalena pyrosloží (analyzovaný černý poprašek), která však byla z větší části rozmetána a vznítila se jen místně (popálený koberec, stavené konce lanka), v důsledku čehož se ale některé oběti nadýchaly oxidu uhelnatého. Exploze těžce poškodila spodní polovinu trupu, podlahu kabiny cestujících a elektrická a lanová vedení, tímto prostorem procházející. Poškození byla natolik zásadní, že zbývající konstrukce nebyla schopná dlouhodobě odolat. Po čase, který vyšetřovatelé odhadli na 3-20 s po výbuchu, se letoun rozlomil a pilotní kabina i zadní část letounu padaly k zemi samostatně. Zadní část letounu konala při pádu tak prudké pohyby, že došlo k odlomení levého motoru a mohlo to mít vliv i na to, že celkem 19 osob z trupu vypadlo. Tato část se 7 lidmi dopadla zřejmě ocasními plochami napřed na zalesněný svah, kde se postupně odlomily ocasní plochy, křídla i zbývající motor. Klouzáním po svahu, lámáním stromů i konstrukcí letounu se trup postupně zbrzdil.  Zjištěním a dopadením pachatele se vyšetřovatelé nezabývali.", "section_level": 2}, {"title": "Pachatelé.", "content": "Ráno po nehodě, 27. ledna, zatelefonoval anonymní muž do redakce švédských novin Kvällsposten, vydávaných v Malmö. Špatnou švédštinou prohlásil, že je členem organizace Chorvatského národního odporu, protisrbsky orientované skupiny Ustaša a přihlásil se k bombovému útoku. Nikdy nebyl dopaden. Této skupině je ovšem přičítána i celá řada dalších teroristických akcí, například v dubnu předchozího roku útok na jugoslávské velvyslanectví ve Stockholmu, kdy smrtelně zranila velvyslance Vladimira Roloviće a dva její členové byli za tento čin ve Švédsku odsouzeni. Vulovićová, jako svědkyně, která mohla vidět pachatele, byla z obavy před zavražděním celou dobu pobytu v nemocnici střežena. Po mnoha letech uvedla, že podle jugoslávských sdělovacích prostředků pachatelé zemřeli v průběhu války v Jugoslávii. \"Poznámka: V roce 1976 uneslo pět členů jiné radikální chorvatské skupiny letoun Boeing 727 americké společnosti TWA, let 355 z New Yorku do Chicaga. Po složitých peripetiích a třech mezipřistáních skončil letoun nakonec s prostřílenými pneumatikami v Paříži, kde byl propuštěn zbytek cestujících. Pachatelé byli zadrženi a deportováni do USA, kde byli odsouzeni k vysokým trestům. Při likvidaci nálože, kterou únosci předem umístili na newyorském nádraží, přišel o život jeden policista a druhý byl vážně zraněn\"  Oficiálně se k odpovědnosti za nehodu letadla se nikdy žádná chorvatská protijugoslávská organizace nepřihlásila.<ref name=\"flymag.cz/article.php?id=6535\"></ref> Podle Zlatka Vereše, odborníka na vyšetřování leteckých nehod, Jugoslávské tajné služby jméno pachatele znaly.", "section_level": 1}, {"title": "Konspirační teorie.", "content": "V lednu 2009 Peter Hornung-Andersen, redaktor rozhlasové stanice ARD, spolu s německým novinářem Tim van Beverenem a českým kolegou Pavlem Theinerem zpochybnili průběh a výsledky tehdejšího vyšetřování a předložil teorii, podle které bylo letadlo sestřeleno československou armádou. Podle názoru novinářů měla v civilní vyšetřovací komisi vytvořené bezprostředně po pádu letadla rozhodující vliv československá tajná policie StB, která potom ovlivňovala celý postup vyšetřování. Podle novinářů byly ze zprávy odstraněny důležité dokumenty (např. originály radarových obrazů), zpochybňují velikost oblasti rozptylu trosek vzhledem k výšce pádu letadla. Mají také pochybnosti o autenticitě záznamu z černých skříněk. Podle novináři osloveného německého patologa ukazují dochované fotografie těla, která spadla z mnohem menší výšky, přibližně 800 m, tedy z úrovně základny oblačnosti. Dalším argumentem novinářů je, že svědkové nemohli slyšet hukot motorů a následnou explozi letadla, nacházejícího se na letové hladině.  Mezi odborníky vyvolala teorie zamítavou odezvu. Podle Zlatka Vereše, odborníka na vyšetřování leteckých nehod, se Jugoslávské tajné služby dozvěděly jméno člověka, který bombu na palubu letadla vnesl, ale toto jméno nikdy nechtěly zveřejnit. Sama Vulovićová údajně tuto konspirační teorii označila za senzacechtivou, nesmyslnou a absurdní, i když vzhledem k její měsíční amnézii je to poněkud irelevantní. Úřad pro civilní letectví ČR neprojevil zájem a přešel novinářská odhalení s komentářem, že takové teorie jsou u podobných nehod evergreenem.  Pilot-operátor Mi-24V, sloužící v 80. letech ostrou hotovost proti narušitelům vzdušného prostoru ČSSR u 11.vrp, Ing. Bořivoj Čech, uvádí, že v roce 1988 na velitelském stanovišti PVOS Kříženec od místního letovoda osobně slyšel toto:  \"A tu DC-9 v roce 1972 co letěla z Kodaně do Záhřebu jsme sestřelili dvěma raketama. To nevíš, co? Jednou raketou jsme ji poškodili a druhou raketou jsme ji dorazili, když nouzově klesala. To nebyli ustašovci.\"  Čech uvádí, že DC-9 měla na radaru efektivní odrazovou plochu menší, než jako dopravní letoun - spíše jako stíhací letoun. V době pádu letu JAT 367 letěl v jeho blízkosti vojenský transport s vysoce postaveným činitelem vojsk VS. Pokud se DC-9 letovodům ČSLA mylně jevil jako neidentifikovaný stíhač ohrožující VIP let, sestřel by byla logická reakce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Let JAT č. 367, se strojem DC-9 registrace YU-AHT, na pravidelné lince Stockholm-Kodaň-Záhřeb-Bělehrad, byl zničen výbuchem nálože minutu a půl poté, co překročil hranice mezi NDR a ČSSR. Nehoda se odehrála 26. ledna 1972, krátce po západu slunce, letoun se nacházel ve výšce 10 km. Letuška Vesna Vulović se stala v celém světě známou tím, že tuto nehodu přežila. Let bývá poměrně často nesprávně označován číslem 364.", "tgt_summary": "南斯拉夫航空367号班机是1972年1月26日从斯德哥尔摩飞往贝尔格莱德的航班,由一架道格拉斯DC-9飞机(注册编号为YU-AHT)执飞。在飞越东德的Hermsdorf归航台(位于现在的塞布尼茨Hinterhermsdorf或其附近)不久后爆炸。这架由Ludvik Razdrih上尉驾驶的飞机在捷克斯洛伐克(现捷克)Srbská Kamenice村附近旋转失控并摔成三块。飞机上28人中有27人在地面撞击中死亡,只有一名空乘维斯娜·乌洛维奇生还。", "id": 2799481}
{"src_title": "Období Heian", "tgt_title": "平安时代", "src_document": [{"title": "Politické dějiny.", "content": "V tomto období začala více přecházet volná půda, která byla odvodňována, do soukromého vlastnictví nebo do vlastnictví církevních institucí. Pro zisk různých daňových a správních výhod se v 8. století začala roztříštěná soukromá hospodářství slučovat pod patronací mocných rodů. Vzniklá hospodářství se nazývala \"šóen (jap.\" 荘園) a v jejím čele stál zpravidla vlivný dvorský aristokrat nebo venkovský šlechtic. Došlo tak k decentralizaci moci a některé instituce přerostly v rodové vlády.  Jeden z těchto rodů byl rod Fudžiwara, který získal v 9. století svou sňatkovou politikou a množstvím šóenů, které vlastnil, téměř úplnou kontrolu nad císařským rodem. Hlava rodu Jošifusa dosadil v roce 858 n. l. svého vnuka z císařského rodu na trůn. Protože nový císař byl teprve sedmiletý, nechal se Jošifusa jmenovat jeho regentem (seššó, \"jap.\" 摂政). Jeho nástupce Motocune se stal regentem podobným způsobem. Vytvořil dokonce novou funkci regent kampaku (\"jap.\" 関白), když se stal regentem již dospělého císaře, který nastoupil na trůn v roce 884 n. l. Z vlivu rodu Fudžiwarů se císařský dvůr vymanil až v roce 1072, kdy s rodem Fudžiwarů nespřízněný císař Go-Sandžó abdikoval ve prospěch svého syna Širakawy. Císař Go-Sandžó chtěl z pozadí řídit vládu svého syna, ale půl roku po své abdikaci zemřel. Základy nového systému tak plně rozvinul až jeho syn Širakawa. Jako čtyřiatřicetiletý v roce 1086 abdikoval ve prospěch svého syna Horikawy a odešel do kláštera, odkud z pozadí ovlivňoval vládu svého syna. Tato forma vlády se nazývala \"insei (jap.\" 院政\")\" a pokračovala zhruba další století, přestože rod Fudžiwara s císařským rodem i nadále soupeřil o vládnoucí moc.  Tento zápas o vládu a intriky ve stylu \"insei\" nakonec vedly k oslabení moci císařského dvora, čímž se k vládě dostaly vojenské klany z provincií, které si postupně vybudovaly vlastní ozbrojené družiny. Systém soukromých statků \"šóen\" totiž sice poskytl obyvatelstvu ochranu před úředníky státní správy, ale ne před místními bandity a piráty z oblasti Vnitřního moře. Jedna z větví takového klanu, rodu Minamoto sídlícího ve východní části Japonska, se v roce 1031 zbavila jedné z větví rodu Taira a mezi lety 1051 a 1088 dalších dvou rodů ze severního Honšú, se kterými soupeřila. Rody Minamotů a Tairů se pak snažily celou první polovinu 12. století získat přízeň císařského dvora nebo rodu Fudžiwarů.  V roce 1156 se po smrti císaře Gotoby střetli jeho dva synové. Podporovaly je každý z rodů Minamoto a Taira. Rod Taira během bojů (Nepokoje éry Hógen, Nepokoje éry Heidži) získal vedoucí postavení a převážná část rodu Minamoto byla vyvražděna. Hlava rodu Taira Kijomori Taira provdal svou dceru za císaře a v roce 1180 dosadil na trůn svého vnuka Antoku. Jeho snaha však oslabila spojenectví s ostatními klany a dosazení císaře Antoku vedlo k povstání (Genpeiská válka). Do jeho čela se postavil Joritomo Minamoto, jeden z přeživších členů minamotského rodu, který žil ve vyhnanství na poloostrově Izu. Spolu se svým bratrem Jošicunem dobyl Heian-kjó, vyhnal klan Tairů a definitivně je porazil v roce 1185 v bitvě u Dannoury. Touto bitvou skončilo období Heian.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Z dobových děl je cítit atmosféra rozkladu a nadcházející katastrofy. V hlavním městě však dvořané díky příjmům z venkovských statků žili stále v přepychu. Důležitou roli hrály krásno a dojem. Vzniká zenové umění čajového obřadu a aranžování květin (ikebana), na jaře se začíná oslavovat svátek Hanami - pozorování květů sakury. Japonská společnost se soustředila na rozvoj domácích prvků a tradic, i když přejaté prvky zcela neopustila.  Zavedení foneticky psaného písma, hiragany a katakany, které se vyvinulo z přejatého čínského písma. Toto zjednodušení vedlo k rozvoji literatury. Vznikla Sbírka starých a nových básní (Kokinšú), psaly i dvorní dámy, z nichž nejznámější je Murasaki Šikibu, autorka díla Příběh prince Gendžiho (Gendži Monogatari). Další z děl jsou Důvěrné sešity paní Sei Šónagon (Sei Šónagon no makura no sóši). Ke konci období Heian se objevil další literární žánr a to romanticky laděné příběhy z období vlivu Fudžiwarů na císařský dvůr. Období mezi lety 889 až 1092 n.l. líčí Vyprávění o skvělých časech (Eiga monogatari) a období mezi lety 850 až 1025 dílo Velké zrcadlo (Ókagami).", "section_level": 1}], "src_summary": "Období Heian (平安時代, Heian-džidai) je označení pro historické období Japonska, které spadá do let 794–1185, respektive 1192 n. l. Předcházelo mu období Nara (710 až 794 n. l.) a následovalo jej období Kamakura. Období Heian bylo nazváno po novém hlavním městě, kterým se v roce 794 n. l. stalo Heian-kjó (dnešní Kjóto). Během tohoto období začal upadat vliv Číny na japonskou kulturu, i když ještě v roce 838 bylo k čínskému dvoru vysláno japonské poselstvo. Příčinou snížení čínského vlivu bylo japonské osamostatnění a pojaponštění převzatých institucí z Číny. V roce 894 n. l. již japonští aristokraté odmítli vyslat další poselstvo z důvodu „úpadku čínské civilizace“.", "tgt_summary": "平安时代(,英语:Heian Period)是日本古代的最后一个历史时代,它从794年桓武天皇将首都从长冈京(784年至794年)移到平安京(现在的京都)开始,到1192年源赖朝建立镰仓幕府一揽大权为止。“平安时代”之名即来自其首都平安京。平安时代是日本天皇政府的顶点,也是日本古代文学发展的顶峰。在平安时代中武士阶层得到发展,到这个时代的后期,武士阶层从贵族手中夺取权力,建立幕府。平安时代中,日本于804年和838年两次通过遣唐使与中国交往(894年未成行),进而使天台和真言密宗佛教得到发展。894年废止遣唐使之后,日本开始发展日本独特的国风文化。", "id": 521870}
{"src_title": "Křesťanskodemokratická výzva", "tgt_title": "基督教民主黨 (荷蘭)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Za hlavní rok, kdy se začalo uvažovat o vzniku nové strany sloučením tehdy existujících subjektů, je pokládán rok 1975, kdy byl poprvé založen společný konvent těchto tří stran. V roce 1977 se prosadil model úzké spolupráce jak v předvolební kampani, tak v povolební spolupráci, a to nezávisle na volebním výsledku tří partnerů. V parlamentních volbách tehdy společně obdržely 31,9 % hlasů, což byl úspěch.  Po sloučení v roce 1980 se strana snažila působit jako jednotný blok, ovšem jistý stupeň rozštěpenosti zde existuje. Určitý segment tradičních voličů nehodlá volit nový subjekt, u části poslanců se projevují secesionistická snahy a ne vždy hlasují shodně se zbytkem klubu. Strana má ovšem jednotný model vnitřní organizace. Kandidáti jsou nominováni centrálním orgánem, nikoli třemi složkami subjektu. Příjmy směřují opět do ústřední společné pokladny. Avšak členství je v CDA nepřímé, to znamená, že se uchazeč musí zaregistrovat u jedné ze tří zakládajících stran. Proto nelze o straně hovořit jako o unitární, jednolité. Centrum má však rozhodující vliv. Například u problematických poslanců, kteří hlasují jinak než zbytek klubu, zajistí, že jsou odsunuti na konec kandidátky, takže jsou eliminováni z hlavního stranického života.  Všechny tři subjekty strany si do jisté míry zachovaly vlastní politickou koncepci a ideové představy. Antirevoluční strana je silně tradiční a konzervativní, CHU má populistický potenciál a KVP je umírněně centristická složka, což jí umožňovalo často vstupovat do řady koalic.  CDA jako celek má charakter významně centristicky orientované strany obhajující křesťanské principy v politice. Po roce 2000 je patrná profilace subjektu jako anti-PvdA a anti-VVD. Volí ji všechny skupiny nizozemského obyvatelstva.  V letech 2002 až 2010 byla strana největším koaličním partnerem nizozemských vlád, které vedl předseda strany Jan Peter Balkenende. Ten rezignoval po neúspěšných všeobecných volbách v roce 2010, kdy strana získala 21 mandátů, a ztratila tak 20 mandátů ve srovnání s předchozími volbami.", "section_level": 1}, {"title": "Politická reprezentace strany.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Političtí vůdci.", "content": "\"Předsedové parlamentního klubu strany\"  \"Lídři kandidátky v parlamentních volbách\"", "section_level": 2}, {"title": "Místní a provinční úroveň.", "content": "Strana má v současnosti nejvíce zástupců v místních a provinčních zastupitelských orgánech země a spolupodílí se s kolaličními partnery na nejvíce místních a provinčních vládách. 135 starostů z celkového počtu 414 jsou členy CDA.", "section_level": 2}], "src_summary": "Křesťanskodemokratická výzva (\"Christen Democratisch Appèl\", zkráceně \"CDA\") je nizozemská politická strana, která formálně vznikla v roce 1980 spojením tří konfesně orientovaných subjektů Katolické lidové strany (KVP) a dvou protestantsky zaměřených Křesťanské historické unie (CHU) a Antirevoluční strany (ARP).", "tgt_summary": "基督教民主呼吁(,缩写为CDA)是荷兰的一个基督教民主主义政党。", "id": 259600}
{"src_title": "Vytautas Landsbergis", "tgt_title": "维陶塔斯·兰茨贝吉斯", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Manželka Vytautase Landsbergise je Gražina Ručytė-Landsbergienė – pianistka, profesorka na Litevské Hudební Akademii. Dcery Jūratė a Birutė jsou také hudebnice. Syn Vytautas je literát a filmový režisér.", "section_level": 1}, {"title": "Politická činnost.", "content": "3. června 1988 byl profesor V. Landsbergis zvolen do iniciativní skupiny Litevského Sąjūdisu a na ustavujícím sjezdu Sąjūdisu, který se konal 22. – 23. října, do jeho Sněmu a do Rady Sněmu. Od 25. listopadu 1988 do 21. dubna 1990 byl V. Landsbergis předsedou Rady Sněmu Sąjūdisu a od 15. prosince 1991 jeho čestným předsedou. 26. března 1989 voliči Panevėžysu zvolili V. Landsbergise lidovým poslancem SSSR a 24. února 1990 poslancem Nejvyššího Sovětu Litevské SSR.  11. března 1990 byl Vytautas Landsbergis zvolen předsedou Nejvyššího Sovětu Litevské SSR, předsedal parlamentní schůzi, na které v ten den byl vyhlášen Zákon o obnovení nezávislosti Litvy. Podle Prozatímní Ústavy se stal nejvyšším činitelem státu, tj. vládcem (presidentem právě vzniklého) státu.  V letech 1990-–1992 byl V. Landsbergis jedním z vedoucích činitelů Rady Baltských států a v letech 1990–1991 předsedou redakční (návrhové) Komise Ústavy Litevské Republiky. Za jeho předsednictví byly konečné návrhy Ústavy předloženy ke schválení hlasováním na podzim roku 1992, jeden z nich byl přijat v referendu. V. Landsbergis tento návrh Ústavy promulgoval a vyhlásil dne 6. listopadu. Mimo to byl V. Landsbergis předsedou delegace dvoustranných mezistátních jednání se SSSR. Litva se pod jeho vedením ubránila jak hospodářské blokádě, tak ozbrojené agresi ze strany SSSR a dosáhla mezinárodního uznání své obnovené nezávislosti a také dohodu s Ruskem (roku 1992) o odchodu Ruské armády z území Litvy.  Ve volbách v říjnu – listopadu 1992 byl V. Landsbergis zvolen členem Sněmu Litevské Republiky a od té doby hlasovaným rozhodnutím spojené opozice ve Sněmu \"Vlasteneského srozumění (lit. Tėvynės Santaros)\" byl činný jako lídr opozice v Litevském parlamentu. Byl taktéž členem delegace do Parlamentního shromáždění Rady Evropy a také členem delegace do Baltského shromáždění. 1. května 1993 při založení Litevskou stranu konzervativců (tehdejší název) byl V. Landsbergis zvolen jejím předsedou. V letech 1995, 1998 a 2000 jím byl zvolen opakovaně a v této funkci setrval až do roku 2003.  Ve volbách v roce 2000 byl počtvrté zvolen členem Litevského parlamentu a až do roku 2004 opět pracoval v delegacích do Parlamentního shromáždění Rady Evropy a do Baltského shromáždění. Od roku 2003 byl předsedou politického výboru Vlasteneckého svazu a členem Prezídia.  V letech 2003-2004 byl V. Landsbergis Sněmem Litevské Republiky delegován jako pozorovatel Evropského parlamentu a od 1. května 2004 jako plnoprávný člen Evropského parlamentu. 13. června 2004 byl zvolen poslancem Evropského parlamentu. Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2009 v Litvě byl zvolen do druhé kadence.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecká a pedagogická činnost.", "content": "V. Landsbergis je litevský politik, historik umění, hudby a kultury, publicista a veřejný činitel. Vydal kolem 30 knih, ve kterých z počátku hlavně rozebíral tvorbu M. K. Čiurlionise a v pozdějších letech otázky litevské a mezinárodní politiky. Vydal také sbírky básní a vzpomínek. Zredigoval a vydal všechna Čiurlioniova díla pro klavír. Profesor V. Landsbergis byl dlouhá léta členem vedení a sekretariátu Svazu Hudebních skladatelů, dosud je předsedou společnosti M. K. Čiurlionise a také čestným předsedou Litevské šachové federace. V roce 1952 získal třetí místo na mistrovství Litvy v šachu.  V roce 1952 ještě za studií započal s pedagogickou prací, kterou se živil až do března 1990. Přednášel hru na klavír na Hudební škole M. K. Čiurlionise ve Vilniusu, na Klajpedské fakultě Státní konzervatoře, na Pedagogickém institutu ve Vilniusu. V roce 1969 obhájil disertaci „Tvorba M. K. Čiurlionise jako skladatele“.  V roce 1975 byl odměněn státní cenou Litevské SSR za monografii „Čiurlioniova tvorba“  V letech 1978 – 1990 byl profesorem na Litevské Hudební Akademii.  V roce 1988 za monografii „Život a dílo Česlova Sasnauska“ byl V. Lansbergis podruhé odměněn státní cenou Litevské SSR.  V roce 1991 se V. Landsbergis stal čestným doktorem práv na Loyolské Univerzitě v Chicagu.  V roce 1992 se stal čestným doktorem filosofie na Litevské Univerzitě Vytautase Velikého v Kaunasu a doktorem humanitárních věd na Weberově Státní Universitě v Ogdenu (Utah, USA) V roce 1992 byl také nominován na doktora práv na Yaleově Univerzitě v USA, ale pro neodkladné státní záležitosti se nemohl dostavit na ceremonii předání diplomu.  V roce 1994 na Litevské Hudební Akademii habilitoval na doktora.  Od roku 1995 je předsedou rady Mezinárodního Konkursu Varhaníků a pianistů M. K. Čiurlionise.  V roce 1997 se V. Landsbergis stal čestným doktorem na Klaipedské Univerzitě a akademikem na Litevské katolické Akademii Věd.  V roce 1998 se stal čestným členem Gediminasovy Technické Univerzity ve Vilniusu.  V roce 2000 se stal čestným doktorem Litevské Právnické Univerzity a Helsinské univerzity a čestným členem Cardiffské Univerzity (Wales, GB).  V roce 2001 se stal čestným doktorem na Sorboně (Paříž, Francie).  V roce 2003 se stal čestným doktorem na Litevské Akademii Výtvarných Umění.", "section_level": 1}, {"title": "Popularita.", "content": "Prof. Dr. Vytautas Landsbergis je v Litvě familiárně nazýván „tėtušis“ (tatík). V různých výzkumech popularity se po léta drží v první desítce nejpopulárnějších politiků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vytautas Landsbergis (* 18. října 1932 Kaunas) je litevský politik, veřejný činitel, historik umění, hudby a kultury.", "tgt_summary": "维陶塔斯·兰茨贝吉斯(,,1932年-10月18日),立陶宛保守派政治家、欧洲议会议员。曾领导立陶宛独立组织争取改革运动。他是立陶宛从苏联独立后首位国家元首,曾担任立陶宛议会议长。立陶宛政治家格比亚鲁斯·兰斯伯格斯的祖父。", "id": 2934384}
{"src_title": "Jukio Mišima", "tgt_title": "三岛由纪夫", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Tokiu, jeho otec Azuma Hiraoka byl vládní úředník. V dětství ho vychovávala babička Nacu, která měla uzurpátorské sklony a malému chlapci neustále zdůrazňovala jeho \"samurajský\" původ. Podle některých životopisců právě jeho babička ovlivnila jeho fascinaci smrtí, která se projevila v jeho dílech; svůj čas musel obvykle trávit v jejím pokoji a zřídka kdy mu dovolila hrát si venku (odůvodňovala to chlapcovo chatrným zdravím), hrát si směl pouze s pečlivě vybranými dívkami ze sousedství, a tak si v raném dětství osvojil ženskou řeč a dívčí chování. Ve dvanácti letech se vrátil do domácnosti svých rodičů, kde se ho snažil přísně vychovávat jeho otec, který mu naplánoval kariéru úspěšného právníka. Z tohoto důvodu zaujímal nepřátelský postoj k Mišimovým literárním pokusům, chlapec proto psal tajně s podporou své matky.  Chlapec v šesti letech vstoupil na základní školu elitního vzdělávacího zařízení Gakušúin (\"Šlechtická škola\"), ve dvanácti letech postoupil v rámci Gakušúinu na nižší střední školu. Již v prvním ročníku uveřejňuje své první básně a krátce na to i první povídky ve školním časopise Hodžinkai zašši, jeho příspěvky ihned vyvolaly v Gakušúinu značnou pozornost. Mladého autora inspirovali např. Rainer Maria Rilke, Oscar Wilde a japonští klasici. Jeho první významná novela, vysoce metaforický příběh o sepětí mezi zemřelými předky a žijícími lidmi \"Hanazakari no mori\" (Rozkvetlý les) byla na doporučení jeho učitele literatury Fumia Šimizua publikována v roce 1942 v prestižním literárním magazínu \"Bungei-Bunka\" (Literární kultura) a v roce 1944 se stala titulním příběhem sbírky kratších próz publikovaných v knižní podobě. Na doporučení Šimizua, který se domníval, že vzhledem k chlapcovu mládí by bylo vhodné skrýt jeho totožnost, uveřejnil Rozkvetlý les pod pečlivě zvoleným literárním pseudonymem Jukio Mišima, který od této chvíle používal do konce života. V roce 1946 na doporučení spisovatele Jasunariho Kawabaty vychází v literárním časopise \"Ningen\" (Člověk) Mišimova povídka \"Cigareta\" (Tabako), kde popsal, jak sportovně založení spolužáci elitní školy pohrdají chlapcem s literárními zájmy, tento příběh v roce 1954 inspiroval i významnou povídku \"Ši wo kaku šónen\" (Chlapec, který píše verše).  V roce 1945 byl těsně před koncem války povolán do vojenské služby, armádní lékař ale zaměnil jeho akutní respirační onemocnění doprovázené vysokými teplotami za tuberkulózu a označil jej za neschopného vojenské služby. Po absolvování střední školy vstoupil na přání svého otce na právnickou fakultu Tokijské univerzity, kde promoval v roce 1947. Jeden rok pak pracoval na ministerstvu financí, poté se ale rozhodl, že se nadále bude věnovat výlučně literatuře. Po několika časopisecky publikovaných povídkách vydal v roce 1946 román \"Zloději\" ( 盗賊, \"Tózoku\") o sebevraždě dvou mladých aristokratů.  Slávu mu ovšem získal až velmi úspěšný román s autobiografickými prvky \"Zpověď masky\" ( 仮面の告白, \"Kamen no kokuhaku\") z roku 1949, v němž líčí dětství a dospívání chlapce, který trpí kvůli své odlišnosti od většinové společnosti. Dále psal velmi populární eseje, novely a povídky a také divadelní hry, včetně her pro tradiční divadla kabuki a nó. Jeho dílo bylo velmi populární i v Evropě a Americe. Často ve svých dílech využíval aktuálních událostí. Byl třikrát považován za kandidáta na Nobelovu cenu za literaturu, ale nikdy ji neobdržel.  Od roku 1955 se věnoval posilování a kendó, nesouhlasil totiž s tím, že intelektuálové kladou tak malý důraz na cvičení svého těla. V roce 1967 podstoupil vojenský výcvik a založil svou „soukromou armádu” Tatenokai (Společnost štítu), která měla střežit japonské hodnoty.  V roce 1958 si vzal ženu jménem Jóko Sugijama, měl s ní dvě děti, dceru Noriko (narozena 1959) a syna Iičiróa (narozen 1962).  Hrál také v několika filmech režiséra Jasuzó Masamury, poprvé ve filmu \"Afraid to Die\" z roku 1960, \"Black Lizard\" (1968) a \"Hitokiri\" (1969). V roce 1965 podle vlastního scénáře založeného na stejnojmenné povídce natočil krátký černobílý film \"Láska k vlasti\" (Júkoku), v němž ztvárnil roli poručíka Císařské armády, který spáchá seppuku.  V roce 1970 se se čtyřmi členy Tatenokai zabarikádoval na velitelství japonských Sil sebeobrany (Džietai). Přivázali tamního velitele k židli a Mišima ve svém proslovu vyhlásil požadavek návratu moci císaři. Po svém proslovu spáchal rituální sebevraždu seppuku.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Mišima napsal čtyřicet románů, více než šedesát divadelních her (kromě moderního divadla psal i hry pro tradiční divadla nó a kabuki), dvacet svazků povídek, dvacet svazků esejí i filmový scénář. Je pokládán za jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů poválečné japonské literatury.  K jeho hlavním tématům patří fascinace smrtí a důraz na tradiční japonské hodnoty. Většina jeho děl je situována do 20. století a vynikají bohatým metaforickým stylem.", "section_level": 1}, {"title": "České překlady.", "content": "V češtině vyšly Mišimovy romány \"Zlatý pavilon\" ( 金閣寺, \"Kinkakudži\", 1956) v roce 1998 v nakladatelství Brody a \"Zpověď masky\" ( 仮面の告白, \"Kamen no Kokuhaku\", 1949) v roce 2019 v nakladatelství Rubato. Oba romány vyšly v překladu Kláry Macúchové. Román \"Zlatý pavilon\", který s celou řadou literárních a náboženských narážek novelizuje reálné události zapálení chrámu Kinkakudži psychicky nemocným mnichem v roce 1950, zajistil autorovi díky anglickému překladu Ivana Morrise světovou slávu a počítá se k jeho nejlepším dílům. Ve Světové literatuře vyšla v roce 1996 v překladu Kláry Macúchové novela \"Láska k vlasti\" (japonsky 憂国, Júkoku, 1966).", "section_level": 2}], "src_summary": "Jukio Mišima ( 三島由紀夫, vlastním jménem Kimitake Hiraoka, japonsky 平岡公威, 14. ledna 1925 - 25. listopadu 1970) byl japonský spisovatel, na Západě se proslavil svou rituální sebevraždou seppuku.", "tgt_summary": "三岛由纪夫(,1925年-1月14日-1970年-11月25日),本名平冈公威(),日本小说家、剧作家、记者、电影制作人、电影演员与日本民族主义者。", "id": 1907990}
{"src_title": "Dvojník", "tgt_title": "分身", "src_document": [{"title": "Typy dvojníků.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podobní lidé.", "content": "Pokud jsou si dva lidé podobní, mluvíme o nich jako o dvojnících. Velmi podobná si bývají jednovaječná dvojčata, u ostatních lidí, byť i blízkých příbuzných, bývá vysoká podobnost poměrně málo častá, většinou jsou mezi lidmi patrné rozdíly. Často se ovšem stává, že nám nějaký člověk typově připomíná někoho jiného.  Při malých zkušenostech s lidmi jiných národností a ras se nám mohou cizinci jevit velmi podobní – například mnohým lidem v Česku všichni Vietnamci připadají stejní.  Čas od času se objevují (zpravidla zcela nepodložené) zprávy o dvojnících významných osobností:", "section_level": 2}, {"title": "Vidění sebe samého.", "content": "Jev, kdy člověk vidí své druhé já, se objevuje v pověstech, ale popsali jej i někteří známí spisovatelé, ať už se jednalo o jejich vlastní zážitek nebo příhodu, která se jim donesla. Často se vyskytuje u lidí trpících epilepsií. Z psychologického hlediska se tento jev označuje jako heautoskopie (halucinace vlastní osoby) a jde vlastně o jeden z typů autoskopie (iluzivní pocit, že člověk vidí sám sebe zvenku). Vyskytuje se také negativní heautoskopie, kdy člověk naopak nevidí ani sám sebe, například v zrcadle. Tato vlastnost byla v pověstech přisuzována upírům. S heautoskopií souvisí také bilokace, pocit, že jsem byl na dvou (nebo více) místech současně. Dalším podobným jevem je Capgrasův syndrom. Postižený, který jím trpí, má utkvělou představu, že někteří lidé v jeho okolí jsou ve skutečnosti pouhými dvojníky, kteří nahradili původní osoby.  Vidění vlastního dvojníka ve snu je poměrně vzácné.  V pověstech a literatuře je vidění dvojníka považováno za velmi zlé znamení. Pokud člověk uvidí své vlastní já, zpravidla krátce na to zemře, nebo jej stihne nějaká pohroma. Méně častý je případ, kdy se dvojník za člověka obětuje, takže o život přijde dvojník. Dvojník někdy nemusí být zcela identickou kopií, může být starší nebo mladší. Často bývá dvojník jakýmsi negativem své předlohy (člověk je dobrák, jeho dvojník je zlý, člověk je ostýchavý a zamlklý, jeho dvojník suverénní a mnohomluvný apod.).", "section_level": 2}, {"title": "Lidská duše.", "content": "V minulosti se jako dvojník označovala také duše člověka, vlastně jakési éterické já. Když člověk zemřel, duše jej opustila, dvojník tedy odešel na onen svět.", "section_level": 2}, {"title": "Klon.", "content": "Klonování člověka zatím není proveditelné a staví se proti němu i etické zábrany, nicméně je poměrně oblíbeným tématem sci-fi a fantasy literatury a filmu.", "section_level": 2}, {"title": "Dvojník v kultuře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dvojník – klon, kopie.", "content": "Dvojník jako klon se objevuje především ve sci-fi a fantasy, může tak vzniknout celou řadou způsobů, např. genetickým klonováním, kouzlem, jako důsledek cestování časem (časový klon).", "section_level": 2}], "src_summary": "Jako dvojník se označuje člověk, který vypadá velmi podobně nebo naprosto stejně jako někdo jiný. Vidění sebe samého je poměrně častým motivem pověstí a strašidelných historek, zpravidla je to považováno za zlé znamení. Psychologicky byl tento jev několikrát popsán, halucinace sebe samého se objevuje po intoxikaci alkoholem, u epileptiků a jiných duševně nemocných. Označuje se jako heautoskopie.", "tgt_summary": "分身(;「面貌极相似的人」、doppelga(e)nger、分身体、生魂)本意是指某一生者在二地同时出现,由第三者目睹另一个自己的现象。该存在与本人长得一模一样,但不限定为善或恶。民间传说当自己见到自己的分身,代表「其人寿命将尽」。在历史记载上,据说美国第16届总统亚伯拉罕·林肯与日本作家芥川龙之介等名人曾经见过自己的分身。另一种说法是:罹患脑癌的病人丧失了自我认识的感觉,而会感受到好像有肉体以外的「另一个自己」存在。换句话说也可以想成是脑部发生某种功能障碍,死期将尽的人看到了分身,而出现「见到另一个自己的人将会不久于人世」这样的说法。不过该说法仍然只是推测,因为有过「由第三者目击到分身」的案例,与前述说法会有不合逻辑的部分。总体而言,分身大抵上被视为神秘学的现象。", "id": 1033564}
{"src_title": "Období Taišó", "tgt_title": "大正", "src_document": [{"title": "Zahraniční politika.", "content": "Během období Meidži Japonsko mocensky i hospodářsky sílilo. V čínsko-japonské válce (1894–1895) donutilo ke kapitulaci Čínu a získalo Tchaj-wan, Pescadorské ostrovy a poloostrov Liatung na jihu Mandžuska. Čína také musela uznat nezávislost Koreje, což byl první krok k tomu, aby toto území získalo Japonsko pod svůj vliv.  Svoje zájmy v Mandžusku a Koreji ale mělo i Rusko. Přesvědčilo Německo s Francií, aby společně demonstrovaly sílu a přinutily Japonsko vzdát se některých územních nároků. Japonsku tak zůstal pouze Tchaj-wan a Pescadorské ostrovy.  V lednu 1902 uzavřelo Japonsko, v oblasti východní Asie nejsilnější stát, významnou spojeneckou smlouvu s Velkou Británií, která byla největší imperiální velmocí. Velká Británie se tak pokusila omezit vliv Ruska.  Spory mezi Ruskem a Japonskem vyvrcholily 10. února 1904 vyhlášením války Rusku. Po 19 měsících bojů byly obě země úplně vyčerpané. Z iniciativy amerického prezidenta Roosevelta byla 5. září 1905 podepsána Portsmouthská mírová smlouva, kterou Japonci získali jižní část ostrova Sachalin, pronájem poloostrova Liao-tung a mocenský vliv v Koreji.  Korea byla vyhlášena v listopadu 1905 za japonský protektorát a v srpnu 1910 byla Japonskem anektována.  23. srpna 1914 vyhlásilo Japonsko, jako spojenec Velké Británie, válku Německu. V ní získalo německé koloniální území ve východní Asii a Tichomoří. V roce 1919 zasedalo na Versailleské konferenci jako jedna z pěti vítězných mocností. Japonsku bylo také přiděleno křeslo v radě Společnosti národů. Svojí skromnou účastí v první světové válce si Japonsko zvýšilo mezinárodní pozici v Asii a Tichomoří.", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní politika.", "content": "Na začátku období Taišó došlo k politické krizi, která je nazývána Politická krize Taišó. V letech 1905 – 1912 docházelo ke střídání Taró Kacury a Kimmoči Saiondžiho v křesle předsedy vlády. Oba byli podporováni jedinou silnou politickou stranou v Japonsku, stranou Seijúkai. V roce 1911 byl předsedou vlády Kimmoči Saiondži, který se pokusil snížit rozpočet vlády. Naopak vojenští ministři chtěli navýšení výdajů, proto podali demisi a vláda padla.  Po odmítnutí křesla předsedy vlády několika osobami se stal předsedou Taró Kacura. Ten také nechtěl armádě vyhovět a byl zanedlouho donucen také podat demisi. Jeho nástupce v křesle předsedy vlády admirál Jamamoto omezil vliv armády na vládu umožněním přístupu penzionovaným důstojníkům k vysokým vojenským funkcím.  Politická krize Taišó vedla ke vzniku opoziční strany Dóšikai, přejmenované v roce 1916 na Kensekai. Po odstoupení Jamamota vyhrála v roce 1915 Dóšikai volby. V těchto volbách byla proběhla poprvé v Japonsku moderní politická kampaň.  Po další výměně v křesle předsedy vlády se v roce 1918 dostal na tento post Takaši Hara. Ten začal řadu reforem. Posílil autonomii obcí, propagoval výstavbu škol, dopravní infrastruktury. V roce 1921 na něj provedl fanatický ultranacionalista atentát. Po jeho smrti se opět vystřídalo několik kabinetů. Nejvýznamnější byla vláda Kómeie Katóa mezi roky 1924 – 1926. Úspěchem jeho vlády bylo v roce 1925 schválení všeobecného hlasovacího práva pro muže, obnovení diplomatických vztahů se Sovětským svazem a snížení počtu příslušníků šlechty v Horní sněmovně a zvýšení počtu členů jmenovaných přímo císařem z řad významných osobností. Omezil tak částečně její vliv. V této době došlo k poklesu výdajů na armádu, ale i zavedení povinného vojenského výcviku pro mládež.  Po Katóově smrti v roce 1926 docházelo v letech 1927 – 1932 k vzájemnému osočování obou hlavních politických stran, Seijúkai a Kensekai (přejmenované v roce 1927 na Minseitó), a opětné výměně několika vlád. Spory vedly ke zvyšování vlivu vojenských kruhů na politiku a chod státu.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "V roce 1905 začala hospodářská konjunktura, která trvala až do roku 1913. Způsobila ji domácí i zahraniční poptávka po bavlně, jízdních kolech a dalších výrobcích lehkého průmyslu. Velký vliv měly také výdaje vlády do průmyslových odvětví a na armádu. Vládní výdaje byly tak velké, že v roce 1911 hrozila Japonsku vážná finanční krize. Ta byla zažehnána vypuknutím první světové války.  V letech 1915 až 1920 nastal další hospodářský růst vlivem objednávek válečného materiálu ze strany spojenců vzrůstem asijské poptávky po japonském zboží. V roce 1920 se však hospodářství v Japonsku zhroutilo. Oživení přineslo zemětřesení v roce 1923, které vedlo k rozmachu stavebnictví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Období Taišó (: 大正時代, \"Taišó-džidai\") bylo historické období v dějinách Japonska mezi 30. červencem 1912 a 25. prosincem 1926. Během tohoto období stál v čele Japonského císařství císař éry Taišó (vlastním jménem Jošihito). Rok 1912 byl původně 45. rokem éry Meidži, ale po smrti císaře éry Meidži byl prohlášen 1. rokem éry Taišó. Obdobně rok 1926 byl původně 15. rokem éry Taišó, ale po smrti císaře byl prohlášen 1. rokem následující éry Šówa.", "tgt_summary": "大正()是日本大正天皇在位期间使用的年号,使用时间从1912年7月30日至1926年12月25日止。承续年号为明治,接续年号为昭和。 大正天皇体弱多病,这促使政治权力从旧的寡头政治集团门阀或军人转移到帝国议会和民主党派。 因此,这个时代被认为是日本被称为“大正民主”的自由主义运动的时代,它通常区别于明治时代的混乱和随后的军国主义驱动的昭和时代初期。", "id": 2663259}
{"src_title": "Lidová strana pro svobodu a demokracii", "tgt_title": "自由民主人民黨", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Předchůdkyně strany vznikla v roce 1885 (pod jiným názvem, současná strana na ni historicky a ideově navazuje), od ustavení všeobecného volebního práva v roce 1917 se řadila k největším politickým subjektům v zemi. Orientuje se na pravicový liberalismus, svobodný ekonomický trh, demokracii a mezinárodní spolupráci. Obecně podporuje myšlenku sociálního státu a jeho neoliberálních reforem. Historicky se vyhraňovala proti církvi a na počátku 20. století usilovala o sekularizaci.  V roce 1948 se politický subjekt Strana za svobodu (PvdV) přejmenoval na současnou Lidovou stranu pro svobodu a demokracii. Strana za svobodu vznikla transformací její předchůdkyně Liberální státní strany (LSP) v roce 1946.", "section_level": 1}, {"title": "Politická reprezentace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poslanci Sněmovny reprezentantů.", "content": "Po parlamentních volbách v roce 2006 strana dosáhla výsledku 21 křesel v dolní komoře  \"Toto je seznam poslanců Sněmovny reprezentantů za VVD (stav v roce 2009):\" (Rita Verdonková byla vyloučena z klubu 13. září 2007)", "section_level": 2}, {"title": "Členové Senátu.", "content": "\"Toto je seznam senátorů horní komory za VVD po senátních volbách v roce 2003 (stav v roce 2009):\"", "section_level": 2}, {"title": "Členové Evropského parlamentu.", "content": "\"Toto je seznam poslanců Evropského parlamentu za VVD po volbách v roce 2009 (stav v roce 2009):\"  Strana VVD je v europarlamentu součásti politické skupiny Evropská liberální, demokratická a reformní strana, která tvoří Alianci liberálů a demokratů pro Evropu.", "section_level": 2}, {"title": "Místní a provinční úroveň.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Provinční vláda.", "content": "VVD obsadila (2009) tři provinční guvernérské posty, bývalý předseda strany Ed Nijpels je královským komisařem (guvernérem) ve Frísku. Strana se podílí na všech provinčních vládách kromě provincie Groningen.  Zde jsou výsledky provinčních voleb v letech 2003 a 2007. Strana VVD je volebně silná zejména v aglomeraci Randstad, která zaujímá prostor provincií Severního Holandska, Jižního Holandska, Utrechtu a (část) Flevolandu. Naopak slabá je na periferii v provinciích Friesland, Overijssel, Zeeland a Limburg.", "section_level": 3}, {"title": "Místní samospráva.", "content": "Počet starostů ze strany VVD je 109 z celkového počtu 414 (2009). Strana má okolo 250 radních a 1100 zastupitelů v obecních zastupitelstvech.", "section_level": 3}], "src_summary": "Lidová strana pro svobodu a demokracii ( \"Volkspartij voor Vrijheid en Democratie\", zkráceně VVD) je nizozemská konzervativně-liberální strana. Po posledních parlamentních volbách v roce 2006 přešla z vládního působení do opozice.", "tgt_summary": "自由民主人民党(,缩写为VVD)是荷兰的一个保守自由主义政党。", "id": 459940}
{"src_title": "Anežka Meránská (1201)", "tgt_title": "梅拉涅的阿格尼絲", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se jako páté z osmi děti meranského hraběte Bertolda a jeho druhé choti Anežky z dynastie Wettinů. Dne 1. června 1196 v Compiegne uzavřela sňatek s francouzským králem Filipem Augustem. Třicetiletý monarcha byl již dvakrát ženatý a druhé manželství s Ingeborg Dánskou stále trvalo. Sestra dánského krále se však Filipovi hned po svatební noci zprotivila, ba pociťoval k ní dokonce odpor. Rozvod novopečená královna odmítala a král ji nakonec ode dvora zapudil a i přes existenci zákonité manželky se po třech letech oženil s prý půvabnou Anežkou a snažil se získat od papeže povolení k rozvodu.  Roku 1198 se na svatý stolec dostal Inocenc III., který na skandální rodinné poměry francouzského krále zareagoval interdiktem, jenž přiměl Filipa k ochotě předložit celou věc koncilu, jehož verdikt přislíbil uznat. Koncil se konal v květnu 1201 v Soissons. Poté byla zpět ke dvoru povolána zapuzená Ingeborg a Anežka odešla na hrad v Poissy, kde při porodu syna Tristana v červenci 1201 zemřela. Byla pohřbena nejdříve v místním kostele a pak byly její ostatky přesunuty do benediktinského kláštera Saint-Corentin v Septeuil, který Filip téhož roku založil. Náhrobní kámen se nedochoval.  Anežka Meránská byla svými současníky popisována jako žena veliké krásy, která měla velký vliv na politická rozhodnutí svého manžela, což svědčí o jeho lásce a náklonnosti. Ze tří dětí přežila dcera Marie a syn Filip Hurepel, které papež 2. listopadu 1201 uznal královými dědici. Ovdovělý král se po Anežčině smrti snažil o anulování manželství s Ingeborg, použil dokonce prohlášení o impotenci způsobené magickými praktikami, ale neuspěl. Ironií osudu jej dánská princezna přežila o celých třináct let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anežka Meránská ( \"Agnes Marie von Andechs-Meranien\", \"Agnès de Méranie\"; 1180, Andechs – 20. července 1201, Poissy) byla francouzská královna pocházející z jihoněmeckého hraběcího rodu Andechsů.", "tgt_summary": "梅拉涅的阿格尼丝(Agnes Maria of Andechs-Merania),法国王后,卡佩王朝国王腓力二世的第三任妻子。阿格尼丝是默朗公爵贝尔托尔四世与其妻韦廷的阿格尼丝所生的次女,姐姐为西里西亚公爵夫人圣黑德维希。", "id": 1259236}
{"src_title": "Ferenc Mádl", "tgt_title": "馬德爾·費倫茨", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se dne 29. ledna 1931 v městečku Bánd v župě Veszprém v tehdejším Maďarském království.  Nejprve studoval na Pécsi Tudományegyetem poté fakultu státu a práva na ELTE, kde v roce 1955 úspěšně promoval. V letech 1961–1963 studoval právnickou fakultu na univerzitě ve Štrasburku. Následně pracoval v Magyar Tudományos Akadémia a roku 1971 se vrátil na ELTE, kde vyučoval právo. Jmenován vysokoškolským profesorem byl roku 1973. Až do své smrti roku 2011 byl ženatý. Se svou ženou má jednoho syna a tři vnoučata.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Od 23. května 1990 do 22. února 1993 působil jako ministr bez portfeje v Antallově vládě. Následně byl až do 15. července 1994 oficiálním ministrem kultury a školství. V této době hrál Mádl rozhodující roli ve výzkumu vysokoškolského a vědeckého vzdělávání.  V roce 1995 kandidoval za tehdejší opozici (Fidesz, MDF, KDNP) do úřadu prezidenta republiky. Nicméně vládní koalice (MSZP, SZDSZ) zvolila svého kandidáta. Prezidentem MR na dalších pět let se stal již podruhé Árpád Göncz.  V letech 1996–2000 byl předsedou Magyar Polgári Együttműködés Egyesület a od roku 1999 byl členem vládního vědeckého poradního sboru.  Prezidentské volby v roce 2000 již byly pro něj úspěšné. Díky tehdejší vládní koalici Fidesz, MDF a FKgP, kterou vedl Viktor Orbán (Fidesz), byl dne 6. června 2000 zvolen do funkce prezidenta Maďarské republiky. Této funkce se ujal dne 4. srpna. Jeho pětileté funkční vypršelo v roce 2005 a on sám se rozhodl v dalších volbách nekandidovat. Jeho nástupcem (třetím prezidentem MR) se dne 5. srpna 2005 stal László Sólyom.  Zemřel krátce po 13. hodině 29. května 2011 v Budapešti, a to ve věku 80 let. Je pochován na místním hřbitově 'Kerepesi temető'.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ferenc Mádl (29. ledna 1931 Bánd – 29. května 2011 Budapešť) byl maďarský politik, univerzitní profesor a bývalý ministr školství. V letech 2000–2005 byl druhým prezidentem Maďarské republiky.", "tgt_summary": "马德尔·费伦茨(,1931年-1月29日-2011年-5月29日),是匈牙利第三共和国的第二任总统,任期2000年8月4日至2005年8月5日。", "id": 384486}
{"src_title": "Pryšec", "tgt_title": "大戟屬", "src_document": [{"title": "Synonyma.", "content": "Botanický název \"Euphorbia\" pochází od Euphorbuse, řeckého lékaře krále Juby II z Numidie (52-50 př. n. l. – 23 n. l.); manžela dcery Antonia a Kleopatry. Tento lékař používal některé rostliny, například \"Euphorbie resinifera\", v bylinkářství a vyléčil krále, když měl oteklé břicho (Euphorbia resinifera je prý silný lék proti bolesti a může také působit jako projímadlo a je možné, že Juba měl špatné trávení a trpěl nadýmáním). Carl Linné přiřadil název \"Euphorbia\" celému rodu na počest lékaři.  Juba II sám byl patronem umění a vědy a sponzoroval několik expedic a biologických výzkumů. Byl také autorem a napsal několik vědeckých a populárně vědeckých děl, jako jsou přírodní pojednání o historii, nebo bestsellerový turistický průvodce po Arábii. \"Euphorbia regisjubae\" (pryšec krále Juby) byla pojmenována na počest králových příspěvků pro přírodní historii a jeho roli v popularizaci rodu Euphorbia.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Tyto rostliny jsou jednoletky nebo trvalky byliny, keře či stromy s žíravou, jedovatou mléčnou mízou (latexem). Kořeny jsou drobné, nebo tlusté a masité, nebo hlízovité. Mnoho druhů jsou více či méně sukulentní, pichlavé, nebo bez trnů. Hlavní stonek a většinou i boční stonky u sukulentních druhů jsou tlusté a masité, 15–91 cm vysoké. Opadavé listy jsou vstřícné, střídavé nebo v přeslenech. U sukulentních druhů jsou listy většinou malé a krátkověké. Palisty jsou většinou malé, částečně přeměněné trny či v žlázy, nebo chybí.  Stejně jako všichni členové čeledi pryšcovité, všechny pryšce mají jednopohlavné květy. Jsou značně omezeny a seskupeny do pseudanthia (květenství, které svým vzhledem připomíná jediný květ) nazývající se cyathium. Většinou jsou jednodomé (nesoucí samčí a samičí květy na téže rostlině), i když některé jsou dvoudomé. Není neobvyklé, že centrálního cyathia z vrcholíku, které má být čistě mužské, vyrůstá boční cyathium je oboupohlavné. Někdy jsou mladé rostliny, nebo ty, rostoucí za nepříznivých podmínek vytváří pouze samčí květy a samičí květy nevytváří dokud nedospějí nebo se nezlepší podmínky. Listeny jsou často hodné podobné listům, někdy jsou zářivě barevné a atraktivní, někdy jsou zkráceny na drobné šupiny. Plodem jsou tři (zřídka dvě) tobolky, někdy masité, ale téměř vždy dozrávají ve dřevitém obalu, která se pak explozivně otevře. Semena jsou 4-hranného, oválného nebo kulovitého tvaru a u některých druhů jsou olejnatá.", "section_level": 1}, {"title": "Xerofilní a sukulentní pryšce.", "content": "V rodu \"pryšec\", sukulentní druhy se často vyvíjely rozdílně a do jisté míry. Někdy je těžké rozhodnout, a je otázkou výkladu, zda je či není druh opravdu sukulentní, nebo „pouze“ xerofilní. V některých případech, zejména u geofytů, jsou rostliny blízce příbuzné k sukulentům, jsou běžné byliny. Asi 850 druhů pryšců je sukulentních v užším smyslu slova. Pokud započítáme mírně sukulentní a xerofilní druhy, pak toto číslo vzroste až o 1000, což představuje asi 45% všech druhů rodu \"Euphorbia\".", "section_level": 2}, {"title": "Toxicita.", "content": "Latex (mléčná míza) z pryšců funguje jako odstrašující prvek pro býložravce a k léčení poranění rostliny. Obvykle je latex bílý, ale ve vzácných případech (např. \"Euphorbia abdelkuri\") je žlutý. Vzhledem k tomu, že je pod tlakem, vyteče ze sebemenší rány a ztuhne během několika minut po kontaktu se vzduchem. Obsahuje di- nebo tri-terpenové estery, které se mohou lišit v závislosti na druhu pryšce, a v některých případech může být varianta typická pro určitý druh. Složení terpenových esterů určuje, jak žíravé a dráždivé účinky má míza na kůži. Latex, i přesto, že je zaschlý, může v kontaktu se sliznicemi (oči, nos, ústa) během i několika minut způsobit velmi bolestivé záněty, které se vyznačují podobnými symptomy jako při rýmě, tj. zduřením nosní sliznice, které omezuje průchodnost nosu, výtokem z nosu a očí, který je zpočátku vodnatý, později až hlenovitý (tyto příznaky jsou však někdy pouze jednostranné, dle zasažení té které části hlavy), dále únavou, ospalostí, malátností, bolestí hlavy, podrážděným jazykem (z toho vyplývajícím nechutenstvím) a oblasti pod nosem, nateklými rty, atd. U senzitivnějších jedinců bývají tyto záněty dokonce doprovázeny zvýšenou tělesnou teplotou, takže je možné stanovení naprosto chybné diagnózy. Po požití se objevuje pálení v ústech, zvracení, průjem a kolikové bolesti. Po vstřebání trávícím ústrojím se otrava projevuje pálením v ústech, zvracením, průjmem, rozšířením zorniček, blouzněním, křečemi, studeným potem, svalovým třesem, nejistou chůzí, puls je nepravidelný. V pokusech na zvířatech bylo zjištěno, že terpenový ester resiniferatoxin měl dráždivé účinky 10 000 až 100 000 krát větší než kapsaicin, látka způsobující pálivost chilli. U několika terpenových esterů je také známo, že jsou karcinogenní. Proto by se mělo s pryšci zacházet s velikou opatrností. Pokud přijde latex do styku s pokožkou, je třeba okamžitě důkladně promýt zasažené místo. Částečně nebo úplně ztuhlý latex je nerozpustný ve vodě, ale může být odstraněn s emulzí (mléko, krém na ruce). Lékař by měl být kontaktován, pokud jde o jakékoli záněty a sliznice, zejména bezodkladně u zasažení očí, jelikož v důsledku akutního vystavení latexu je možné až trvalé poškození zraku. Ihned po zasažení oka je důležitý intenzivní výplach očí proudem vody trvající 15 až 20 minut, i přesto, že se může zdát, že se míjí účinkem (oko stále pálí), jelikož aktivní látky, terpeny, jsou nerozpustné ve vodě. Bylo zaznamenáno, že při řezání velkých sukulentních pryšců ve skleníku se šíří výpary z latexu a mohou způsobit vážné podráždění očí až na několikametrovou vzdálenost. Jediným účinným opatřením je dostatečné větrání nebo užití ochranných uzavřených brýlí (např. potápěčských). Malé děti a domácí zvířata musí být chována tak, aby bylo zabráněno kontaktu s pryšci.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Několik pryšců se pěstuje jako zahradní nebo pokojové rostliny, mezi nimi i \"Euphorbia pulcherrima\" (Vánoční hvězda neboli \"poinsettia\") a sukulentní \"Euphorbia trigona\". \"Euphorbia pekinensis\" je používána v tradiční čínské medicíně, kde je považována za jednu z 50 základních bylin. Několik druhů pryšců se používá jako potrava larev některých motýlů a můr, např. lišaj pryšcový \"Hyles euphorbiae\" a \"Hyles tithymali \" a \"Hypercompe scribonia\". Dříve se vyráběly zdravotní náplasti, nasycené latexem z některých pryšců (např. z Euphorbia cyparissias), které se používaly pro léčbu kuřích ok a tzv. patních ostruh, popř. se přímo latex v tekutém stavu užíval pro odstraňování bradavic. Pryskyřice z \"Euphorbia resinifera\") se nechávala uschnout, mlela na prášek a užívala i vnitřně. V Austrálii se poslední dobou provádí výzkum látek obsažených v Euphorbia peplus v souvislosti s léčbou některých rakovin kůže.", "section_level": 1}, {"title": "Systematika a taxonomie.", "content": "Podle nedávné studie dat sekvencí DNA většina menších rodů příbuzných s obrovským rodem \"Euphorbia\" je hluboce vnořeno jeden do druhého. Nikdy nebyl v důsledku této příbuznosti všeobecně uznán rod \" Chamaesyce\" a menší rody jako \"Cubanthus \", \"Elaeophorbia\", \" Endadenium\", \" Monadenium \", \" Synadenium\" a \"Pedilanthus\" byly převedeny pod rod \"Euphorbia\". Celý subtribus \"Euphorbiinae\" se nyní skládá výhradně z rodu \"Euphorbia\".", "section_level": 1}, {"title": "Podrody.", "content": "Rod \"pryšec\" je jedním z největších a nejkomplexnějších rodů kvetoucích rostlin a několik botaniků učinilo neúspěšné pokusy o rozdělení rodu do mnoha menších rodů. Podle nedávných fylogenetických studií lze rod pryšec rozdělit do 4 podrodů, z nichž každá obsahuje několik dosud dostatečně prostudovaných sekcí a skupin. Z těchto skupin je nejvíce bazální \"Esula\". Rody \"Chamaesyce\" a \" Euphorbia\" jsou pravděpodobně sesterské taxony a velmi úzce souvisí s \"Rhizanthium\".  Rozšířené xeromorfní adaptace se se vší pravděpodobností u pryšce vyvíjely několikrát. Není známo, je-li společný předek, podobný \"Rhizanthium\" a \"Euphorbia\", byl xeromorfický. V takovém případě by se dnes běžná morfologie musela znovu vyvíjela zejména v Chamaesyce – nebo zda je rozšířený xeromorphismus rozšířený na úroveň poddruhu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pryšec (\"Euphorbia\") je rod rostlin, čítající asi 2160 druhů, patřící do čeledi pryšcovité. Pryšec je jeden z nejrůznorodějších rodů v rostlinné říši. Většinu zástupců rodu lze nalézt především v tropických a subtropických regionech Afriky a Ameriky, ale vyskytuje se také v mírném pásu. Sukulentní druhy, pocházejí převážně z Afriky, Jižní Ameriky, a Madagaskaru. Existuje široké spektrum ostrovních druhů, rostoucích například na Havajských ostrovech, kde jsou pryšce souhrnně známé jako „akoko“. a na Kanárských ostrovech jako „tabaibas“", "tgt_summary": "大戟属,又称翡翠塔属,是大戟科植物的一个属,包括了2160多种不同种类的植物,当中有些比较常见的,例如:一品红、麒麟花、灯台草等。大戟属植物是现时地球上其中一种生长范围极广的植物种属,主要在非洲及美洲的热带及亚热带地区生长,但在温带亦有发现。生长年期有一年生或多年生,有草本、木本灌木及乔木,而且都有树液。", "id": 2794083}
{"src_title": "Jedináček", "tgt_title": "独生子女", "src_document": [{"title": "Politika jednoho dítěte.", "content": "V Číně je zákonem vyžadováno mít pouze jedno dítě jako součást politiky jednoho dítěte. V poslední době byla ale opatření zmírněna, takže většina obyvatel Číny může mít již více dětí (jedno dítě mohou mít pouze páry z měst, z nichž oba pocházejí z více sourozenců).", "section_level": 1}, {"title": "Citát.", "content": "\"„A právě já musel být takové dítě, které nemá vůbec žádné sourozence. Byl jsem jedináček. Jako kluk jsem se kvůli tomu cítil hrozně méněcenný. Byl jsem rarita, někdo, komu schází, co ostatní docela samozřejmě mají. Slovo ‚jedináček‘ jsem v dětství doslova nenáviděl. Jen jsem ho zaslechl, pokaždé mi znovu připomnělo, že mi něco chybí. Bylo mi vždycky, jako by na mě ukázali prstem a řekli, že jsem mrzák.“ (Haruki Murakami, Na jih od hranic, na západ od slunce, Odeon 2004)\"", "section_level": 1}, {"title": "Stereotypy.", "content": "V západních kulturách je jedináček předmětem mnoha stereotypů, které vycházejí z pohledu na jedináčka jako „rozmazleného spratka“. Jedináčkům jsou automaticky připisovány vlastnosti: agresivita a panovačnost, sobectví, rozmazlenost. Psycholog G. Stanley Hall tvrdil, že „být jedináček je samo o sobě nemoc“. Osobností jedináčka se zabýval také psycholog Alfred Adler v rámci teorie, že pořadí narození dětí ovlivňuje jejich osobnost. Adler tvrdil, že jedináček vzhledem k tomu, že nemá rivala, s kterým se dělí o rodičovskou lásku, může být rozmazlován, a to zvláště matkou. To může později vést k horší přizpůsobivosti ve společnosti a vyžadování nadměrné pozornosti.  Studie z roku 1987 zahrnující kvantitativní přehled 141 studií 16 různých osobnostních rysů nepotvrdila Adlerovu teorii. Sociální psycholožka Susan Newman z Rutgers University v New Jersey uvádí ve své knize \"Parenting an Only Child\", že tvrzení o horší adaptaci jedináčků patří do oblasti mýtů a výzkumné studie neprokázaly, že se jedináček liší významně od svých vrstevníků.\"  Podobný postoj zastává také americký environmentalista Bill McKibben. Studie poukázaly na fakt, že jedináčcí mívají vyšší motivaci a touhu po výkonu. Také se ukázalo, že jedináček a prvorozené dítě s jedním sourozencem je lepší ve testech verbálních schopností než děti s více sourozenci. Toto vysvětlují výzkumníci tak, že dětem bez sourozenců nebo s jedním sourozencem je věnována větší pozornost rodičů.", "section_level": 1}, {"title": "Současné sociologické studie v České republice.", "content": "Výzkum provedený v roce 2006 VÚPSV v rámci projektu \"„Rodina, zaměstnání a vzdělání“\" se zaměřil na preferovaný počet dětí v rodině. Výzkum poukázal na to, že jedno dítě je ideálem pro poměrně nízký podíl lidí (svobodní 9 %, bezdětné rodiny 4,7 %, rodiny s dětmi 5,5 %), přičemž trvale bezdětnými by chtělo zůstat jen naprosté minimum osob (1 %).  Ve studii \"„Jednodětnost v českých rodinách“\" z roku 2007 si výzkumníci položili otázku, zda jedináček bude jevem, který bude charakteristický pro českou společnost v příštích letech. Výsledky ukazují na trend, že v dalších dvou desetiletích bude v České republice 20–25 % žen, které na konci svého reprodukčního období budou mít pouze jedno dítě. Faktorem, který k jednodětnosti významně přispívá, je počet sourozenců v původní (orientační) rodině: jedináčci budou s velkou pravděpodobností mít opět pouze jedno dítě. Na druhé straně, život na malém městě nebo na vesnici výrazně snižuje pravděpodobnost, že rodina zůstane pouze u jednoho dítěte. Vzdělání rodičů a příslušenství k církvi počet dětí neovlivnilo.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti bez sourozenců.", "content": "Umělci  Spisovatelé  Vědci  Nečeské osobnosti", "section_level": 1}], "src_summary": "Jedináček je dítě, které nemá sourozence, ať již vlastní (biologické) nebo adoptované. Termín se nevztahuje na prvorozené dítě, které žije po určitou dobu také samo s rodiči. Naopak dítě, které má mnohem staršího sourozence, může mít rodinné prostředí velmi podobné prostředí jedináčka.", "tgt_summary": "独生子女,指没有兄弟姐妹的人,独生子又称作独苗或独丁。世界多个先进国家和地区均出现少子化现象,源于不少夫妇只愿意生育一至两个子女,令独生子女越来越多;另外两个子女的情况,假如其中一个早逝(通常指未成年),另一个也会成为独生子女,当然以后再有弟妹的情况就不算。中国大陆20世纪70年代末以来实行计划生育政策,产生了大批的独生子女。", "id": 1336137}
{"src_title": "Cindy Crawford", "tgt_title": "仙迪·歌羅馥", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "V šestnácti letech ji pro modeling objevil novinový fotograf. Následující rok se stala finalistkou soutěže \"Look of the Year\" agentury \"Elite\", jejíž chicagská pobočka ji začala zastupovat.  V roce 1984 ukončila středoškolská studia na \"DeKalb High School.\" Následně získala stipendium na Northwestern University v oboru chemické inženýrství. Na vysoké škole strávila jen polovinu prvního semestru a plně se začala věnovat modelingu. V roce 1986 se přestěhovala do New Yorku na Manhattan, kde uzavřela smlouvu s pobočkou modelingové společnosti \"Elite\".  V 80. a 90. letech patřila k předním topmodelkám, objevovala se na předních stranách módních časopisů včetně \"Vogue, W, People, Harper's Bazaar, Elle, Cosmopolitan a Allure\". Stala se součástí řady reklamních kampaní například pro značky \"Gianni Versace, Escada, Revlon\", stejně tak natáčela televizní spoty např. pro firmu Pepsi. V letech 1989–1995 byla hlavní postavou módního pořadu \"House of Style\" na hudební televizní stanici MTV.  V roce 1987 se poprvé objevila na filmovém plátně v malé roli snímku \"Tajemství mého úspěchu\". Hlavní ženskou úlohu si zahrála až v roce 1995 ve filmu \"Jako štvaná zvěř\" vedle Aleca Baldwina. Následovalo několik menších rolí v komerčně neúspěšných filmových projektech.  V červenci 1988 nafotila sérii obnažených fotografií pro časopis Playboy. Po deseti letech v říjnu 1998 se na stránky časopisu vrátila v odvážnějších snímcích. Pravidelně se umísťovala na předních pozicích nejkrásnějších žen, které jsou vyhlašovány různými časopisy a agenturami. Aktivní kariéru modelky ukončila v roce 2000. Pod názvem \"Cindy Crawford Home Collection\" vytvořila novou řadu nábytku vyráběného společností \"HM Richards Inc\". Stejně tak má nábytkovou řadu u firmy \"Raymour & Flanigan\".  Je podruhé vdaná za Rande Gerbera (1998–), se kterým má syna Presley Walkera (nar. 1999) a dceru Kaiu Jordan (nar. 2001). Prvním manželem byl americký herec Richard Gere (1991–1995). Podporuje také charitativní činnost, která se zaměřuje na léčbu a výzkum leukemie. Hlavním důvodem výběru této oblasti byla smrt jejího čtyřletého bratra na dané onemocnění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cynthia Ann „Cindy“ Crawfordová (* 20. února 1966 DeKalb, Illinois, USA) je americká herečka a bývalá supermodelka. Její úspěch na módních molech podmínil následné moderování společenských akcí a herecké příležitosti.", "tgt_summary": "仙西雅·安·“仙迪”·歌罗馥(英语:Cynthia Ann \"Cindy\" Crawford,1966年-2月20日),美国超级名模,曾是维多利亚的秘密(Victoria's Secret)的模特儿。西北大学化学系肄业。育有1子1女,包括同是模特儿的女儿凯娅·格伯。", "id": 244204}
{"src_title": "Zátiší (fotografie)", "tgt_title": "静物摄影", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zátiší začali pořizovat daguerrotypisté společně s fotografiemi krajin na počátku 19. století – nevadily jim dlouhé expoziční časy. Jedna z prvních dochovaných fotografií byla v podstatě zátiší, jehož autorem byl Francouz Joseph Nicéphore Niépce. Niépceho scénu aranžoval na jídelním stole v období mezi rokem 1823 a 1825, pojmenoval ji \"Prostřený stůl\" a má velikost 7×11,7 cm. Originál této heliografie na skle se však ztratil při převozu k restaurování. Na fotografii je nůž, lžíce, sklenice, číše, miska, láhev, váza a kávová konvice. Expozice tohoto snímku trvala pravděpodobně 4 hodiny (tolik bylo potřeba času při věrné rekonstrukci v roce 2004).  Nejstarší dochovaná daguerrotypie z roku 1837 zobrazuje shodou okolností také zátiší, a je z Daguerrova ateliéru. Daguerre osobně věnoval jedno své zátiší z roku 1839 s motivem uměleckého ateliéru a s vlastnoručním věnováním kancléři Metternichovi, a které je dnes majetkem zámku Kynžvart. Jedná se o Kynžvartskou daguerrotypii, která byla v roce 2006 zařazena na seznam movitých národních kulturních památek. Daguerre při snímání nepoužil zrcadla, neboť nápis na štítku u zavěšeného obrazu v pozadí je stranově převrácený. Podle používané tradice velikostí štítků na rámech starých pláten je možné spočítat, že socha stojící postavy je přibližně 160 cm vysoká. Národní technické muzeum se zabývalo otázkou stáří této daguerrotypie: pokud ji Metternich vlastnil a v roce 1839 svému archiváři sděloval, že ji obdržel před vyhlášením vynálezu, měla by být tato dagguerotypie data staršího. Pokud je pravdou, že je rozeslal tehdy nejvýznamnějším postavám v té době a mělo by jich být přibližně 10 kusů. Rudolf Jung se přiklání k názoru, že je posílal všechny najednou, tedy i tuto do Kynžvartu. Pak by bylo nutné hovořit tak, že tato patří mezi 10 nejstarších a zachovaných fotografií, respektive daguerrotypií, na světě. Každopádně tuto Jung považuje za jednu z nejzdařilejších.  Portréty se mohly začít fotografovat až po výrobě vhodnějšího objektivu, vypočteného Josefem Maximiliánem Petzvalem v roce 1840.  Karl Blossfeldt (1865–1932) byl německý fotograf, sochař, učitel a umělec, který pracoval v Berlíně. Je známý svými fotografiemi květin, systematicky fotografoval především různá semena, šešule a listy. Řadí se do světové meziválečné avantgardy jako zástupce německé Nové věcnosti (Neue Sachlichkeit) společně s umělci jako byli Albert Renger-Patzsch, Walter Peterhans, Helmar Lerski a August Sander. Tato skupina představovala nový směr, kterým se vydala fotografie v Evropě – tzv. \"nemanipulovaná fotografie\".", "section_level": 1}, {"title": "České země.", "content": "Z českých fotografů vynikal v tvorbě zátiší Josef Sudek, kterého v padesátých letech minulého století inspiroval malíř Josef Navrátil (1798—1865). Po druhé světové válce Sudek vytvořil cyklus \"Zátiší podle Navrátila\" (1954), ale mnohem známější je Sudkův cyklus \"„Okno mého ateliéru“\" (1940–1954), \"„Zahrada mého ateliéru“\" (1950–1970) a \"„Zátiší na okně mého ateliéru“\" (1950–1958). Dílem Josefa Sudka se inspirovalo mnoho fotografů, například Jan Svoboda, Pavel Hudec Ahasver a František Provazník.  Dalším současným fotografem, který se zajímá o symboliku zátiší je Rudo Prekop ze slovenské nové vlny, například v cyklech \"Pocty, Pomníky, Květiny\" a \"Hrdinové\".", "section_level": 2}, {"title": "Galerie.", "content": "Fotografie zátiší v 19. století stejně jako v jiných oblastech tohoto druhu umění, vycházela z malířství. Viz srovnání obrazové kompozice zátiší fotografie Camille Silvy (1834–1910) a obrazu německého malíře Wilhelma Busche (1832–1908).", "section_level": 1}], "src_summary": "Zátiší ve fotografii je umělecké dílo, které vkusně zobrazuje předměty, obvykle běžné, které mohou být přírodního původu (ovoce, zelenina, rostliny nebo přírodniny) nebo vyrobené člověkem (sklenice, dýmky, atd.) v umělém prostředí.", "tgt_summary": "静物摄影(Still life photography)是拍摄无生命主题的一种摄影类型,通常是一小组对象。它是摄影对静物艺术风格的应用。一个例子是食品摄影。", "id": 2309784}
{"src_title": "Postsovětské republiky", "tgt_title": "後蘇聯國家", "src_document": [{"title": "Státy a geografická uskupení.", "content": "Patnáct postsovětských republik se klasicky dělí do následujících pěti skupin. Každá z těchto oblastí má své vlastní rysy, díky nejenom geografickým a kulturním faktorům, ale také díky místní historii a vztahy s Ruskem. Kromě toho v oblasti existuje množství \"de facto\" nezávislých států, které nebyly uznány mezinárodním společenstvím.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Zhroucení Sovětského svazu proběhlo v důsledku celkové ekonomické stagnace, dokonce recese. Když se zhroutil Gosplan, který záměrně provázal výrobu v jednotlivých sovětských republikách, došlo k narušení vnitrorepublikových vazeb, což vedlo k ještě vážnějšímu rozpadu postsovětských ekonomik.  Většina bývalých sovětských republik začala transformační přechod k tržnímu hospodářství v letech 1990–1991 a snažila se přebudovat a restrukturalizovat své ekonomické systémy, s různými výsledky. Proces spustil prudký ekonomický pokles, při kterém hrubý domácí produkt (HDP) poklesl v letech 1990 až 1995 o více než 40 %. Tento pokles v HDP byl ještě intenzivnější než 27% pokles, který zaznamenaly Spojené státy během velké hospodářské krize v letech 1930 až 1934. Restrukturalizace veřejných financí v souladu se zásadami tržní ekonomiky vedla k dramatickým snížením výdajů ve zdravotnictví, školství a dalších sociálních programech, což vedlo k výraznému nárůstu chudoby.  Počáteční pokles byl nakonec zastaven kumulativním efektem tržních reforem a po roce 1995 se ekonomiky postsovětských států začaly uzdravovat a jejich HDP se dostal ze záporných do kladných čísel. K roku 2007 dosáhlo 10 z 15 postovětských republik lepší úrovně HDP, než jakou měly v roce 1991. Pouze Moldavsko, Ukrajina, Gruzie, Kyrgyzstán a Tádžikistán mají HDP výrazně pod úrovní z roku 1991.  Změny v hrubém domácím produktu (HDP) v konstantních cenách, 1991–2007  <nowiki>*</nowiki> Rok, kdy se zastavil pokles HDP a začal jeho růst.", "section_level": 1}, {"title": "Regionální organizace.", "content": "Od rozpadu Sovětského svazu vznikla řada regionálních organizací a kooperujících bloků. V této sekci jsou zahrnuty pouze organizace, které sestávají výhradně z postsovětských republik. Patnáct postsovětských republik je rozděleno podle spolupráce do regionálních bloků:", "section_level": 1}], "src_summary": "Postsovětské republiky, známé pod souhrnným označením jako bývalý Sovětský svaz (: \"former Soviet Union, FSU\"), země bývalého Sovětského svazu či bývalé sovětské republiky, tvoří patnáct nezávislých států, které vznikly po rozpadu Sovětského svazu v prosinci 1991. S výjimkou pobaltských států, které byly nezávislé před druhou světovou válkou, a tak po získání nezávislosti obnovily své diplomatické předválečné styky, jsou rovněž označovány jako nově nezávislé státy (anglicky: \"Newly Independent States, NIS\").", "tgt_summary": "后苏联国家(俄语:Постсоветское пространство,近海外),也可以称为前苏联国家,是指1991年12月苏联解体之后出现的15个新的独立国家。1990年3月11日,立陶宛首先从苏联宣布独立。之后在1991年8月,同为波罗的海国家的爱沙尼亚和拉脱维亚也宣布独立,并在1991年9月17日加入联合国。波罗的海三国在二战之前本来就是独立国家,1944年被苏联并吞。波罗的海三国独立之后,其他12个国家也相继独立,这些国家大多加入了独立国家联合体。而波罗的海三国从未加入独立国家联合体,一开始就以加入欧洲联盟和北大西洋公约组织为目标。", "id": 2402160}
{"src_title": "Etničtí Němci", "tgt_title": "德意志族", "src_document": [{"title": "Užití slova.", "content": "Mnoho etnických Němců je ve Spojených státech, Rusku, Kanadě, Austrálie a Jižní Americe. Mnoho z nich již nehovoří německy (coby svým mateřským jazykem). Často jsou \"Deutschstämmige\" lidé, kteří sami, či jejich předkové emigrovali (vycestovali) z Německa nebo některého jiného německojazyčného území v Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Problematika identity.", "content": "Změnu ve vnímání vlastního obrazu lidí, kteří se stali „německými“ oběťmi deportací za stalinské éry v SSSR, exemplárně popisuje Goethe-Institut v Tbilisi (Gruzie): \"„Elsa Gilbertová se cítí být Němkou, ačkoli ví, že nikdy se do Německa již nikdy nepodívá. [...] Diana Kessnersová svůj pocit sounáležitosti k němectví znovu objevila teprve poté, co se stala členkou ‚Einung‘ [organizace založené roku 1991]. [...] Pro Mageritu Henningovou pocit německé identity neexistuje, neboť se za Němku nepovažuje.“\"  V některých zemích jako například v Polsku jsou Němci pod ochranou státu jako „národnostní menšina“ ve smyslu „základního usnesení pro ochranu národnostních menšin“ Evropské rady z 1. února 1995. O „německé výuce německojazyčných školáků“ píše Hornoslezské zemské muzeum v Ratingenu, „že 35 456 školáků německé menšiny je vyučováno ve 350 vzdělávacích zařízeních německy“.  Podle publikací Spolkového střediska pro politické vzdělávání je změna jazyka v Německu exemplárně rozpoznatelná: ještě v roce 2000 se hovořilo o „osudu \"Němců\" v Polsku, Rumunsku, ale především v Sovětském svazu“. Nicméně již v roce 2005 Spolkové středisko vyjádřilo pochybnost, zda v nástupnických státech SSSR ještě existuje významnější počet \"Němců\". Správně jsou jako \"Deutschstämmige\" označováni dosud tam žijící potomci příslušníků německé národnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Česko a Slovensko.", "content": "Před druhou světovou válkou asi 30% osídlení českých zemí bylo tvořeno etnickými Němci. V České republice je asi 40 000 Němců (počet Čechů, kteří mají alespoň částečně německý původ se odhaduje na stovky tisíc). Jejich počet soustavně od konce války klesá. Podle sčítání lidu z roku 2001 zbylo v Česku 13 měst a obcí s více než 10% podílem Němců.  Situace na Slovensku se od té české liší v tom, že původní počet německých občanů byl významně nižší a že Němci ze Slovenska byli téměř úplně evakuováni na německá území, jak Rudá armáda postupovala od východu přes Slovensko na západ, a pouze zlomek z nich se po skončení války vrátil zpět na Slovensko poté, co byli deportováni společně s Němci z Čech, Moravy a Slezska.  Mnoho představitelů různých spolků vyhnaných podporuje vztyčení dvojjazyčných návěstí na původně německojazyčných územích jako viditelný znak společného kulturní dědictví regionu. Vztyčení dvojjazyčných návěstí se připouští, pokud menšina tvoří alespoň 10% osídlení.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Projev předsedy vlády dr. Jürgena Rüttgersa u příležitosti uspořádání „325 let prvního německého přistěhovalce do USA“ v německém historickém institutu ve Washingtonu a German Society in Philadelphia 30. ledna 2008 v Union League of Philadelphia. http://www.nrw.de/Presseservice/redenDokumente/01_2008/080130USA-MP.ph", "section_level": 1}], "src_summary": "Za etnické Němce (německy ) jsou v tradičním označení považovány osoby, jejichž předkové jsou nebo byli Němci, a kteří nemají německé občanství, respektive kteří se ho vzdali, či je ztratili. Užití přídomku \"deutschstämmig\" na německé občany je v běžné řeči relativně nové a je spíše zřídka k slyšení.", "tgt_summary": "德意志族()指的是没有出生在德国本土,但民族上属于德意志的人,如伏尔加德意志人。纳粹德国时期曾称为德意志裔人(),两者意义相同但后者现在已不常用。另外一个需要区分的概念是“海外德国侨胞”(),指的是侨居于德国本土以外,有权参与德国选举的德国“公民”。", "id": 2624401}
{"src_title": "Bloodhound", "tgt_title": "尋血獵犬", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Bloodhound pravděpodobně vznikl ze starobylého svatohubertského psa, kterého přivezli do Evropy vojáci bojující v křížových výpravách, a o přímé vyšlechtění se postarali ardenští mniši z opatství sv. Huberta v Belgii, kteří je nekřížili s jinými plemeny a udržovali tak čistou linii. Jeho předci byli parforsní honiči, používal je v 7. století mnich Hubert, jenž byl později jmenován biskupem a ještě později, po svatořečení, se stal patronem lovců. Psi podobní těmto však existovali již dávno před křížovými výpravami. Na jedné babylonské hliněné tabulce, staré asi 2 000 let př. n. l., je vyobrazeno několik loveckých psů, z nichž jeden se velmi podobá dnešnímu bloodhoundovi.  Další možnou informací o těchto starých psech je i rukopis z doby 55 let př. n. l., ve kterém je popsán pes se záhyby kůže na krku a výborným nadáním pro čich. Oba dva tyto příklady nejspíše nehovořily přímo o bloodhoundovi, ale je možné, že se jednalo o jeho přímého a velmi podobného předchůdce.  V dnešní době se bloodhound chová všude na světě. Využívá se nejen jako společník do rodiny, ale i jako lovecký pes stopující kořist. Ve Velké Británii jej využívají k dohledávání pachatelů, v Americe zase k hledání ztracených dětí a dospělých.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Bloodhound je přátelský, hravý, aktivní a inteligentní pes. Zároveň ale i tvrdohlavý a temperamentní. Je klidný a rozvážný, vždy si nejprve rozmyslí, jestli skutečně udělá to, co po něm žádáte — zda to za tu námahu vůbec stojí. Nikdy není a nesmí být bojácný nebo agresivní. Protože má skvělý čich, často se může stát, že bude utíkat „za lovem“, pokud nebude mít dost pohybu. Svému majiteli nebo rodině je oddaný a loajální, v 99 % případů je na nich i silně závislý. Není moc samostatný a samotu snáší špatně. Není moc mrštný ani rychlý, pokud zrovna nejde po stopě.  S dětmi vychází skvěle a bezproblémově. Má vysoký práh bolesti a dětské hry mu nevadí. S ostatními zvířaty vychází dobře a na rozdíl od jiných honičů nebo barvářů nemá potřebu zabíjet, jen stopovat. Nemá ani sklony pronásledovat rychle se pohybující předměty. Je vhodné jej chovat ve větší smečce společně s jinými psy, protože není příliš dominantní.", "section_level": 1}, {"title": "Péče.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Péče o srst.", "content": "Jeho srst je přiléhavá, krátká a dobře kryje proti chladu i vodě. Také nevyžaduje častou péči, ale líná 2× do roka a v tomto období je potřeba ji vyčesávat každý den kartáčem s měkkými štětinkami. Mytí šamponem jí nevadí ani ji nepoškozuje.", "section_level": 2}, {"title": "Pohyb.", "content": "Vyžaduje hodně pohybu. Nikam nespěchá a protože není ani rychlý, nehodí se k běhu při kole nebo jen k běhu. Vhodnější je pro něj stopování nebo normální dlouhé procházky, ale ne žádná rychlochůze. Plavání mu nevadí, ale ze zdravotních důvodů se to nedoporučuje, pokud se totiž do uší dostane voda, vznikne zánět zvukovodu.", "section_level": 2}, {"title": "Péče o uši.", "content": "Bloodhoundům se často stává, že si při jedení máchají uši v jídle a mají v nich pak drobečky, proto je dobré je po jídle otřít suchým kapesníčkem. Velký pozor na uši je nutné si dát při koupání, aby se nedostala do uší voda. Bloodhoundům se také často tvoří v uších maz, který ve velkém množství může i zhoršit sluch. Pokud chceme psa ušního mazu zbavit, navlhčíme si hadřík (ne papírový kapesník, ten by se rozpustil a psovi by v uších zůstaly kusy mokrého papíru!) a uši vytřeme.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bloodhound (též bladhaund či svatohubertský pes Chien de Saint-Hubert) je největší pes lovící čichem na světě. Má vynikající nos (dokáže navětřit i dva týdny starou stopu). Tito psi mají až 40krát více čichových receptorů než člověk. Na krku má charakteristické záhyby volné kůže, které tvoří proslulý truchlivý výraz a štěká nezaměnitelným melodickým hlasem.", "tgt_summary": "寻血猎犬(Bloodhound)是一种大型嗅觉猎犬。", "id": 2719646}
{"src_title": "Tribunová sútra", "tgt_title": "六祖坛经", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Text začíná tím, jak Chuej-neng předstoupil v klášteře Velké čistoty před zástup posluchačů a začíná nejdříve vykládat svůj životní příběh, poté vykládá dharmu a odpovídá na otázky svých posluchačů ohledně buddhistické nauky.  Chuej-neng pocházel z chudé rodiny. Jednou náhodou zaslechl přednes \"Diamantové sútry\" od muže, který mu pověděl, že ji slyšel od patriarchy Chung-žena z Feng-mu v prefektuře Čchi (zhruba oblasti dnešní Šen-si). Chuej-neng, který v tomto setkání viděl karmickou příčinu, se rozhodl se do těch míst vydat. Když došel do kláštera, Chung-žen ho přijal za svého žáka, avšak nechal Cuej-nenga první měsíce jen šlapat mlat. Jednoho dne si Chung-žen své žáky zavolal a sdělil jim, že každý má složit gáthu (krátká veršovaná skladba), ve které by dokázal, že správně pochopil Buddhovo učení. Chung-žen by si tyto gáthy pak přečetl a pokud uzná, že některou z nich složil ten, který správně pochopil Buddhovo učení, odevzdá mu roucho a daný muž se tak stane šestým patriarchou.  Žáci však mínili, že jejich učitelem už je dávno opat Šen-siou, a ten že se po smrti Chuen-žena stane dalším patriarchou, tudíž není třeba nějakou gáthu skládat. Šen-siou si však řekl, že gáthu odevzdá a přesvědčí tak Chuen-žena o tom, že chápe dharmu správně a je hoden stát se šestým patriarchou. Dlouho do noci o gáthě přemítal, až jednu vymyslel a napsal ji v noci tajně na zeď kláštera. Mistr Chuej-žen si ji druhý den přečetl a poté, co zjistil, že jejím autorem je Šen-siou, mu sdělil, že je velmi dobrá a může mnohým velmi pomoci, pokud se jí lidé budou řídit. Pokud však bude někdo chtít dojít k cíli (\"bódhi\"), obsah gáthy nebude stačit. Šen-siou se proto odebral do svého pokoje a dále přemýšlel o nové gáthě, která bude skutečným vyjádřením podstaty dharmy. Mezitím se Chuej-neng, stále šlapající mlat, dozvěděl o těchto událostech. Rovněž složil gáthu a jelikož neuměl psát, nechal ji napsat na západní zeď kláštera.  Když pátý patriarcha Chuej-nengovu gáthu spatřil, pochopil, že jejím autorem je ten, který skutečně cele a do hloubky pochopil dharmu a je hoden stát se šestým patriarchou. V noci si proto Chuej-nenga nechal potají zavolat a celou noc mu přednášel o \"Diamantové sútře\", načež Cheuj-neng přes noc dosáhl probuzení. Chuej-neng však musel uprchnout z kláštera, jelikož mu hrozilo vážné nebezpečí ze strany mnichů, kteří by nesouhlasili s Cheuj-nengovou ordinací. Chuej-neng navíc ani nebyl řádným Chuej-ženovým žákem, pocházel z „barbarského“ jihu apod. Vydal na jih Číny, a za ním se vydalo stovky mnichů připravených ho o roucho dharmy připravit. Všichni až na jednoho se však v půli cesty obrátili a zamířili zpět do kláštera. Jediným mužem, který vytrval, byl Chuej-šu-na. Jakmile však Chuej-nenga dostihl, poprosil jej nikoli o roucho, ale o výklad dharmy. Chuej-neng tak učinil a Chuej-šu-na prozřel a vrátil se zpět na sever obracet na dharmu ostatní lid. Tím Chuej-neng zakončil první část svého vyprávění.  V další části se snaží o samotný, podrobnější výklad dharmy. Člověk se má snažit dosáhnout bódhi, jehož zárodek každý nosí sám v sobě. Jde jen o to najít dobrého učitele a plně se soustředit na probuzení. Nejsou důležité plané řeči nebo pojmy, důležitá je skutečná praxe, lidské smýšlení a chování, které jedině může vést k úplnému samádhi. Dále podává učení o trikáji a mahápradžňápáramitě, občas přitom cituje z \"Vimalakírti sútry\".  Poté, co Chuej-neng svým posluchačům vyložil dharmu, jej jeho publikum začalo velebit a ptát se na různé další otázky ohledně dharmy. Po delší disputaci, kdy byl Chuej-neng tázán na různé otázky týkající se nauky, bylo celé shromáždění ukončeno. Kniha končí smrtí Chuej-nenga, který měl zemřít ve věku 76 let.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Text byl sepisován zhruba v letech 700 až 720 Cheuj-nengovým žákem Fa-chajem. Dvě kopie tohoto spisu, jejichž datace spadá zhruba do let 830 a 860, byly nalezeny v jeskyních Mo-kao v Kan-su. Obě kopie jsou pravděpodobně založeny na vydání z roku 780. V roce 1056 Tribunovou sútru vydával a šířil čínský mnich Čchi-sung. Cungpao v roce 1291 produkoval nové vydání, které se stalo součástí buddhistického kánonu dynastie Ming. Tato kanonická verze je až o třetinu delší než verze nalezené v Mo-kao a je odlišná i strukturou. Japonský učenec Jabuki Keiki ve dvacátých letech 20. století vytvořil verzi Tribunové sútry o 57 kapitolách, založenou na verzi z Mo-kaa. V roce 1934 D. T. Suzuki publikoval vydání založené na textu z Mo-kaa (tehdy bylo ještě známé jen jedno vydání z Mo-kaa). Čínský buddhistický učenec Jang Ceng-wen publikoval roce 1993 anotované vydání druhého textu z Mo-kaa (to obsahovalo méně chyb než první text z Mo-kaa).  První překlad původně čínsky psaní sútry do angličtiny byl vydán v roce 1930. V českém jazyce sútra poprvé vyšla v roce 1988 v překladu Oldřicha Krále.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tribunová sútra Šestého patriarchy, často jen Tribunová sútra (čínsky 六祖壇經, plný název 南宗頓教最上大乘摩訶般若波羅蜜經六祖惠能大師於韶州大梵寺施法壇經), je buddhistický text původem z Číny, za jehož autora je považován Chuej-neng (638–713), poslední zenový patriarcha. Text vznikl v první polovině 8. století, jeho zapisovatelem byl Chuej-nengův žák Fa-chaj. V českém jazyce sútra poprvé vyšla v roce 1988 v překladu Oldřicha Krále.", "tgt_summary": "《六祖坛经》,亦称《坛经》、《六祖大师法宝坛经》,全称《南宗顿教最上大乘摩诃般若波罗蜜经六祖惠能大师于韶州大梵寺施法坛经》,是佛教禅宗六祖惠能说,弟子法海集录的一部经典。", "id": 2703661}
{"src_title": "Věková přístupnost v televizi", "tgt_title": "電視分級制度", "src_document": [{"title": "Spojené státy.", "content": "V USA byly ratingy věkové přístupnosti navrženy 19. prosince 1996 kongresem, televizním průmyslem a FCC (\"Federal Communications Commission\" – Národní sdělovací úřad) a nabyly platnosti 1. ledna 1997, kdy byly přijaty hlavními televizními společnostmi včetně kabelových operátorů. Důvodů bylo hned několik; návrh přišel ze strany znepokojené veřejnosti, která se obávala zvyšující se míry sexuální obsahu a kresleného násilí v televizních programech. Původně se zamýšlelo, že systém bude používán s takzvaným \"V-chipem\" (televizní zámek), což je čip v televizi, jenž zablokovává či dovoluje divákovi sledování různých programů, kanálů, atd; původně se navrhovalo, že V-chip bude zabudován ve všech televizích vyrobených od roku 2000. Systém věkové přístupnosti nezasáhl sportovní a zpravodajské kanály typu CNN, Fox News Channel, ESPN či Fox Sports Net.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "TV-Y.", "content": "Obsah v programech, které jsou ohodnoceny tímto znakem, je většinou doporučen pro malé děti ve věku 3–7 let. U těchto programů se nepředpokládá, že by mohly děsit či nějak podráždit malé děti. Mezi příklady takovýchto programů patří \"Go, Diego, Go!\", \" Dora the Explorer\", či \"Wow! Wow! Wubbzy!\". U některých TV-Y programů se může vyskytnout ještě E/I logo, které sděluje, že program má výchovný charakter.", "section_level": 3}, {"title": "TV-Y7.", "content": "Tyto programy nejsou pro děti, kterým není víc než 7 let. Seriály s tímto značením můžou obsahovat lehké fantasy násilí, mírný dvojsmyslný humor a obsah, který není vhodný pro mladší děti. Mezi příklady takovýchto programů patří \" Foster's Home for Imaginary Friends\", \"Johnny Test\", \"SpongeBob SquarePants\". Když program obsahuje více násilí, dostane nálepku TV-Y7-FV (\"f\"antasy \"v\"iolence – fantasy násilí). Toto ohodnocení získaly programy jako \"Digimon\", \"Pokémon nebo \"Strážci vesmíru\".", "section_level": 3}, {"title": "TV-G.", "content": "Sem patří například programy typu \"The Price Is Right\" nebo \"Chcete být milionářem?\"", "section_level": 3}, {"title": "TV-PG.", "content": "Tento rating říká, že programy nejsou vhodné pro děti mladší 14 let, bez účasti rodiče. Spousta výherních show či reality show je ohodnocena tímto ratingem pro hrubé, dvojsmyslné dialogy či specifický humor. Mezi příklady takovýchto programů patří některé prime-time sitcomy jako \"Raymonda má každý rád\", \"The Simpsons\" a \"Seinfeld\". Vedle TV-PG může program ještě dostat písmeno:", "section_level": 3}, {"title": "TV-14.", "content": "Tento rating říká, že programy nejsou vůbec vhodné pro děti mladší 14 let. Většina programů, které se začínají vysílat před devátou hodinou, jako je například \"Saturday Night Live\" nebo \"The Tonight Show\" dostávají tento rating. Vedle TV-14 může program ještě dostat písmeno:", "section_level": 3}, {"title": "TV-MA.", "content": "Programy s ratingem TV-MA jsou obvykle určeny pro osoby, jimž je víc než 16 let. Tyto programy mohou zobrazovat extrémní grafické násilí, vulgární jazyk, nahotu a silné sexuální obsahy.  Vedle TV-MA může program ještě dostat písmeno:  Nepříliš mnoho programů má tento rating, ale největším příkladem je \"South Park\", jenž tento rating proslavil.", "section_level": 3}, {"title": "Slovensko, Maďarsko.", "content": "Na Slovensku a Maďarsku mají kulaté piktogramy s číslem uvnitř. Na Slovensku původně v těchto piktogramech měli i malé usmívající se emotikony (veselý smajlík – program do 7 let, smutný smajlík – program pro 12, 14 a 18 let), ale v průběhu času se od nich upustilo. Rating vysílají všechny tamější kabelové i veřejné televizní společnosti, včetně televizí jako \"TV JOJ, RTL Klub, Magyar 1 (M1), Magyar 2 (M2), TV2, Duna TV, Markíza, Jednotka a Dvojka\".  Grafické symboly \"Jednotného systému na Slovensku\" (zkráceně JSO), které se běžně vyskytují ve slovenských médiích používají takovéto symboly:  U výchovných programů se pak používají takovéto ratingy:  Neklasifikují se hrubé pornografické, neodůvodnitelné násilné programy, tudíž se nemohou ani vysílat. Od roku 2008 se tyto symboly objevují i na krabicích od DVD distribuovaných na slovenském území..  Stejně jako na Slovensku, i v Maďarsku mají na TV ratingy vyhlášku. V případě Maďarska se jedná o vyhlášku 1494/2002, ze 17. října), vyhlášenou \"Radou pro rozhlasové a televizní vysílání\".  Systém televizních ratingů v Maďarsku se rozděluje do čtyř kategorií:", "section_level": 2}, {"title": "Polsko.", "content": "V Polsku neměli až do jednadvacátého století žádný televizní rating. Do srpna 2005 byly programy označovány 3 symboly (, a ). Od 15. srpna 2011 se rating dělí na 5 skupin: zelený úsměv (pro všechny věkové kategorie), tři čtverce (od 7, 12, 16 let), červený klíč (od 18 let).", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "Pro označení \"pořadů nevhodných pro mládež\" před revolucí používala ČST svou „hvězdičku“: Vysílala několik desítek sekund jen černou obrazovku s bílou hvězdou v pravém dolním rohu, velikosti třetiny výšky obrazovky. Hvězda měla tvar „plus“ či rovnoramenného kříže se špičatými vrcholy, jako kompasová růžice celá bílou barvou.  Ačkoliv některé (zahraniční) kabelové televize takzvané piktogramy s číslicí věkové přístupnosti používají (A+, Spektrum, HBO2), v našich končinách dnes neexistuje nic jako \"systém věkové klasifikace televizních programů\" a jediným znaménkem toho, že se v programu bude zobrazovat explicitní obsah je značení miniaturní \"komety\" hned za logem televizní společnosti. Kometa se zobrazuje v programech se softcore pornografií a v programech, které jsou vysílány po dvaadvacáté hodině.  Jako první dobrovolně zavedl jednoduchý systém ratingů dětský televizní program veřejnoprávní České televize. Ten označuje pouze programy, které jsou vhodné pro skupinu dětí od 8 let a mladší děti by nemuseli jejich obsah plně pochopit. Vysílán má být zhruba u pěti pořadů týdne, jako je například dětské zpravodajství Zprávičky nebo cyklus Děsivé dějiny od BBC.", "section_level": 1}], "src_summary": "Systém věkové klasifikace televizních programů dává divákovi informaci a přehled, zda je konkrétní pořad vhodný pro děti či dospělé. Spousta zemí má vlastní systém televizních hodnocení, který se může lišit.", "tgt_summary": "电视分级制度为对电视节目所做之分级规范,透过此规范使电视阅听人了解其所收看之节目的内容是否符合其需求。此规范多由一国政府统一制定,有时随着一国的民情与文化不同,也有一国之中多个分级标准的情形,例如加拿大对英语及法语分级制度就有所不同。", "id": 1871922}
{"src_title": "Mike Tyson", "tgt_title": "迈克·泰森", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Brooklynu. Má bratra jménem Rodney, který je o 5 let starší než on. Jeho sestra Denisa zemřela v roce 1991 ve věku 25 let na infarkt. Jeho otec Jimmy Kirkpatrick opustil jeho rodinu v roce 1968, od té doby žil jen se svou matkou Lornou Smith Tysonovou, která byla alkoholičkou. Žili v Bedford-Stuyvesant, ale kvůli nedostatku peněz se, když mu bylo 10 let, odstěhovali do Brownsville v Brooklynu. Během těchto let podstupoval první intezivní tréninky pod vedením tehdy ještě neznámého trenéra Jana Vojíka s českým původem až do svých 14 let. O 2 roky později, tedy v jeho 16 letech, matka zemřela a do péče si ho vzal boxerský manažer a trenér Cus D'Amato, který nahradil Vojíka poté, co Vojík odešel pracovat pro volejbalovou asociaci. Tyson říkal: \"\"Nikdy jsem neviděl, že by se mnou byla matka šťastná nebo na mě pyšná. Znala mě jen jako divokého kluka, o kterém věděla, že nezaplatil za nové šaty, které si vzal domu. Na můj profesionální život to nemá vliv, ale emocionálně to je zdrcující.\"\"  V dětství byl všude kolem něj jen zločin. Pral se už jako malý, ve svých 13 letech měl na kontě již 38 zatčení, byl dopaden při drobných krádežích, nebo při šarvátce s dětmi, co se mu posmívaly za jeho šišlání a pronikavý hlas.  Jeho bratr je psychologem v Jižní Kalifornii v zdravotním centru. Velmi podporoval jeho kariéru a často chodil na jeho zápasy. Říká: \"\"S bráchou se vidíme příležitostně, ale milujeme se\" \"a také\" \"můj bratr byl vždy něco, a já nebyl nikdy nic.\"\"  Když se vrátil, měl se utkat o titul s Evanderem Holyfieldem. V roce 1996 nepřipravený a už v mnohém jiný byl knockoutován v desátém kole. V roce 1997 pak následovala odveta. Zápas se stal fiaskem. Tyson v jeho průběhu opakovaně upozorňoval rozhodčího na porušování pravidel ze strany Holyfielda. Ten si měl podle Tysona údajně pomáhat údery hlavou. Rozhodčí tomu však nevěnoval pozornost a Tysonova frustrace z nepříznivě se vyvíjejícího zápasu posléze vyvrcholila tím, že Holyfieldovi ukousl kus ucha, za což byl diskvalifikován. Po zápasech s Holyfieldem Tyson vyhrál několik soubojů se slabšími soupeři, ale jeho vítězná šňůra skončila při posledním pokusu o znovuzískání titulu mistra světa. V něm byl v Memphisu v roce 2002 poražen Lennoxem Lewisem. Následovalo vítězství nad Cliffordem Etienem, kterého Tyson dokázal knockoutovat v prvním kole za necelou jednu minutu. Po zápase s Kevinem McBridem v roce 2005 ukončil svoji boxerskou kariéru.  Konvertoval k islámu. Dne 2. července 2010 navštívil Mekku a vykonal rituál zvaný Umra.", "section_level": 1}, {"title": "Boxerská kariéra.", "content": "Svých prvních 19 zápasů vyhrál K.O., dvanáct z nich v prvním kole. V roce 1987 vyhrál tituly těžké váhy (WBA, WBC a IBF) a byl nazýván \"neporazitelným šampionem\". V roce 1990 v zápase s Jamesem \"Busterem\" Douglasem byl \"\"Iron Mike\" \"v 10. kole překvapivě knockoutován a prohrál všechny tituly. Jeho skóre bylo 37 výher a 1 prohra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michael Gerard Tyson (* 30. června 1966, Brooklyn, New York City, USA) je bývalý americký boxer, šampion těžké váhy, bývalý profesionál a herec. Jako nejmladší boxer získal tituly těžké váhy organizací WBA, WBC a IBF najednou. WBC titul vyhrál když mu bylo 20 let, 4 měsíce a 22 dní, po technickém K.O. Trevora Berbicka ve druhém kole. Jako jediný boxer těžké váhy získal tituly těchto tří organizací postupně jeden po druhém a ne všechny nebo více z nich najednou. Mike Tyson je od roku 2011 vegan.", "tgt_summary": "迈克尔·杰拉德·“麦克”·泰森(英语:Michael Gerard \"Mike\" Tyson,1966年-6月30日),生于美国纽约市,前职业拳击手,曾获世界重量级冠军,被认为是世界上最好的重量级拳击手之一。在其全盛时期,他以毁灭性的风格多次击败了著名的对手,一度是最具威胁性的拳击手之一。但其事业前途却因个人问题、缺乏训练和两次收押而中断。在监狱他曾企图恢复职业生涯,但在与知名对手比赛中却没有获胜。2005年6月11日泰森与拳击手凯文·麦克布莱德打了最后一场比赛,但亦以失败收场,因此他决定永远从拳坛退休。", "id": 1471115}
{"src_title": "Dmitrij Sergejevič Merežkovskij", "tgt_title": "德米特里·谢尔盖耶维奇·梅列日科夫斯基", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Merežkovskij se narodil v rodině vysokého úředníka, jeho bratr Konstantin Sergejevič Merežkovskij byl známý přírodovědec. Dmitrij Merežkovskij absolvoval roku 1886 studium historie v Petrohradě a věnoval se literatuře. Psal kritiky, básně a překlady řecké poezie, roku 1895 vyšel jeho první román „Zavrženec“. Roku 1889 se oženil s básnířkou Zinaidou Gippius (Hippius) a společně pořádali literárně-náboženský salon. Roku 1901 vydal román „Leonardo da Vinci“ – druhou část trilogie „Kristus a Antikrist“ – který mu získal světovou proslulost. Následovala dlouhá řada historických románů se symbolickým až apokalyptickým pozadím, které byly rychle překládány do mnoha jazyků, včetně češtiny. Roku 1919 emigroval do Varšavy a v následujícím roce do Paříže. Svůj odpor k bolševickému režimu vyjádřil v románu „Říše Antikristova“ (1922) a v komunistických zemích bylo jeho dílo zakázáno. Roku 1933 byl navržen na Nobelovu cenu, ale jeho politické názory a sympatie k Mussolinimu tomu zabránily. Zemřel v nouzi v Paříži na počátku války.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Merežkovskij byl silně ovlivněn jednak F. M. Dostojevským a Vl. Solovjovem, jednak F. Nietzschem. Moderní historii chápal jako zápas Krista s Antikristem, v němž připadá zvláštní úloha Rusku, nezasaženému západním liberalismem. V revoluci viděl nejprve příchod Kristovy „třetí říše“, brzy ji ale ostře odsoudil. V pozdějších letech se věnoval mystickým spekulacím a vydával například „Tajnou moudrost východu“ a „Neznámý Ježíš“.", "section_level": 1}, {"title": "Česká vydání.", "content": "Poprvé vyšlo dílo D. S. Merežkovského v češtině v roce 1912 (\"Luza na postupu\", nakladatel Josef Pelcl). Souborné dílo vydalo v letech 1923–1935 nakladatelství Kvasnička a Hampl (částečně se Stanislavem Minaříkem).", "section_level": 1}, {"title": "Rozhlasové zpracování díla.", "content": "V roce 1999 byl zpracován román \"Leonardo da Vinci\" jako desetidílný rozhlasový seriál. Z překladu Anny Teskové připravil dramatizaci Roman Císař, v dramaturgii Jany Paterové režírovala Markéta Jahodová. Osoby a obsazení: Leonardo da Vinci (Viktor Preiss), Giovanni /Antonio/ Boltraffio (Tomáš Petřík), Cipriano Buonaccorsi (Karel Pospíšil), Grillo (Stanislav Fišer), Antonio da Vinci (Rostislav Čtvrtlík), Giorgio Merula (Vladimír Ráž), Strocco (Pavel Pípal), Faustino (Rudolf Kvíz), Girolamo Savonarola (Jiří Zahajský), Cesare da Sesto (Vladimír Dlouhý), Salaino, vl.jm. Gian Giacomo Caprotti (Jan Hrubec), Marco d'Oggione (Zdeněk Hruška), Mona Cassandra (Lenka Krobotová), Zoroastro (Alois Švehlík), dvorní topič (Steva Maršálek) a další. Hudba: Lukáš Matoušek.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dmitrij Sergejevič Merežkovskij (14. srpna 1865 Petrohrad – 9. prosince 1941 Paříž) byl ruský symbolistický básník, kritik, spisovatel a konzervativní politický myslitel.", "tgt_summary": "德米特里·谢尔盖耶维奇·梅列日科夫斯基(,1866年8月14日-1941年12月9日),俄罗斯作家、哲学家,俄罗斯最早的象征主义者之一。主要著作有小说《诸神之死:叛教者尤里安》、《诸神的复活:列奥纳多·达·芬奇》及《反基督:彼得和阿列克塞》,评论《论当代俄国文学衰落的原因及其新流派》、《永远的同路人:世界文学中的肖像》,诗《黑暗之子》等。因反对十月革命于1920年携妻子季娜依达·吉皮乌斯偷渡法国,1941年病逝于巴黎。", "id": 2099594}
{"src_title": "Králík divoký", "tgt_title": "穴兔", "src_document": [{"title": "Stavba těla.", "content": "Králík divoký dosahuje délky těla 40–50 cm, ocásek měří asi 6 cm, hmotnost se pohybuje od 1,3 do 2,5 kg. Postavou se podobá zajíci, je však asi o polovinu menší, má kratší uši i končetiny. Nepoměr mezi délkou předních a zadních končetin není tak výrazný jako u zajíce a přední končetiny jsou silnější. Uši králíka měří 6–8 cm a pokud ucho přehneme, nepřesahuje čumák králíka. Uši také nikdy nemají černou špičku. Zbarvení divokého králíka kolísá v odstínech pískové a hnědé, s šedými tóny. Na břiše je světlejší, nápadný je bílý ocásek. Vyskytují se i barevné odchylky, zvláště melanismus. Králice se od samce pozná podle jemnější a kulatěji utvářené hlavy, obvykle bývá menší.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Původní domovinou králíka divokého je jihozápadní Evropa, zvláště Pyrenejský poloostrov a jižní polovina Francie. Uvádí se, že králíci divocí dali jméno Španělsku, i když se jednalo v podstatě o omyl. Když staří Féničané osídlili počátkem 1. tis. př. n. l. Pyrenejský poloostrov, všimli si velkého množství králíků, které však pokládali za drobné kopytníky damany, vyskytující se na Blízkém východě, odkud Féničané pocházeli. Proto nově objevené zemi dali jméno \"i-saphan-im\" „Damaní ostrov“, z čehož vzniklo latinské jméno \"Hispania\" a z něj i české jméno Španělsko. Záměna ovšem fungovala i opačně, v Bibli Kralické, například v Levitiku a Knize přísloví, jsou damani označováni jako králíci. V původním areálu patří mezi silně ubývající druhy a jeho populace je decimována infekčními chorobami, zvláště myxomatózou. Již od starověku však byl introdukován do řady nových oblastí, např. do střední Evropy či na Britské ostrovy. Na Baleárách způsobilo vysazení a následné přemnožení králíků za císaře Augusta takovou ekologickou katastrofu, že na hubení králíků musely nastoupit římské legie. Staří Římané totiž velmi rádi jedli maso králíků a jejich mláďat, dokonce i nenarozených. Králíci tak obsadili téměř celou Evropu až po jižní Skandinávii, Rusko a Kavkaz. Později, v době objevných plaveb, byl vysazován v mimoevropských oblastech, místy s vyloženě katastrofálními následky. V Austrálii je králík, který zde nemá přirozené nepřátele, považován za jeden z nejhorších invazních druhů a snaha o kontrolu jeho populace odčerpává obrovské sumy ze státních rozpočtů. Králíci byli vysazeni též v Chile nebo na některých ostrovech v Pacifiku.", "section_level": 1}, {"title": "Králík divoký v Česku.", "content": "V Česku byl králík divoký vysazován již ve středověku, zřejmě od 14. stol. Později měli např. Rožmberkové v 16. stol. poblíž zámečku Kratochvíle oboru pro chov králíků. Z obor králíci unikali do volnosti, kde postupně vytvořili stálé populace. Dříve byl v Česku divoký králík významnou lovnou zvěří, např. ve 30. letech 20. stol. se v Česku ulovilo až 250 000 králíků. Roku 1956 však jeho stavy zredukovala infekční myxomatóza. Od té doby se epidemie opakují v nepravidelných intervalech a králíků silně ubylo. Ačkoli se smí lovit od 30. 11. do 31. 12., význam divokých králíků pro myslivost je nepatrný a po roce 2000 roční odstřel nepřesahuje několik desítek kusů. Dříve se k lovu králíků často užívala ochočená fretka nebo se chytali do sítí.", "section_level": 1}, {"title": "Prostředí.", "content": "Králík divoký žil původně v křovinatých porostech středomořského typu a stálezelených světlých lesích. Ve střední Evropě obývá nejčastěji nižší polohy do 450 m n. m. Preferovaným biotopem jsou suché louky, stepi, polní remízky, stráně a okraje lesů, zvláště borových. Např. v Německu a v Anglii si oblíbil vřesoviště. Králíci preferují suché prostředí s mírnými zimami a propustnou půdu, v níž se jim dobře hrabou nory. Králíci se dobře adaptovali na život v kulturní krajině, kde osidlují staré lomy a pískovny, železniční náspy nebo výsypky po těžbě uhlí.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Králíci jsou společenská zvířata. Žijí v koloniích tvořených jednotlivými rodinami. Králičí rodina společně obývá jednu noru či systém nor a tvoří ji samec, jedna či více samic a mláďata. V kolonii panuje hierarchie, dominantní samci osidlují nejbezpečnější nory ve středu kolonie a páří se s více samicemi. Ostatní rodiny žijící na kraji kolonie jsou monogamní. V přehuštěných koloniích se stává, že dominantní samci odmítají své soky k rozmnožování pustit. Jednotlivé rodiny mají v rámci kolonie svá teritoria, tvořená norou a jejím okolím. Značkují si je močí a sekretem pachových žláz. Na území kolonie si králíci budují nory, které mohou být vzájemně propojené. Nory nejsou příliš hluboké, ale tvoří pod zemí rozvětvený labyrint s únikovými východy a větracími šachtami. Pokud má králice mláďata a musí na čas opustit noru, pak její vchod ucpe zátkou z trávy a listů. Všichni králíci v kolonii odkládají trus na oddělené místo, jakousi latrínu. Králíci mají bystré smysly, hlavně sluch a zrak. V nebezpečí divocí králíci varují dupáním zadníma nohama.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Králík divoký se vyznačuje mimořádnou plodností. Samice rodí třikrát až pětkrát ročně 6 až 12 mláďat. Březost trvá 31 dnů. Mláďata se rodí holá a slepá (nidikolní typ), oči se jim otevřou až 10 dní po narození. Matka o ně pečuje tři týdny v podzemní noře vystlané srstí. Po měsíci se osamostatňují a ve věku 6–8 měsíců pohlavně dospívají. Králík se může dožít 10 let, ale v přírodě jen málo z nich přežije druhý rok, také ztráty na mláďatech jsou vysoké. Zvláště v letech s vlhkým a chladným jarem se králíkům podaří vyvést málo mláďat.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Králíci jsou býložraví. Přes léto se živí zelenými částmi rostlin, trávou, hlízami a oddenky. V zimním období s oblibou loupe kůru stromů a keřů. Proto může způsobit značné škody v lesních porostech i ovocných sadech poblíž kolonie. Zvláště obtížní mohou být králíci ve vinohradech.", "section_level": 1}, {"title": "Domestikace.", "content": "Domestikací králíka divokého vznikl na konci starověku v prostředí jihoevropských klášterů králík domácí. Mniši králíky chovali hlavně proto, že jejich neosrstěná mláďata pokládali za postní jídlo. Ve středověku se králící často chovali ve stájích a chlévech jako živá hračka pro děti. Jejich maso se však jedlo ve větší míře jen ve Francii a Španělsku, do Německa a Českých zemí se chov králíků pro maso rozšířil až v 19. stol. po napoleonských válkách. Např. v Rusku se králičí maso dodnes moc nejí. Od 17. století byla vyšlechtěna četná plemena králíků chovaná obvykle v malochovech pro maso, kůži nebo srst (angorský králík) či jako domácí mazlíčci. Plemena domácích králíků se od sebe liší velikostí, zbarvením, strukturou srsti a někdy též tvarem těla (např. postavením a délkou uší).", "section_level": 1}], "src_summary": "Králík divoký, též králík evropský (\"Oryctolagus cuniculus\") je původně jihoevropský druh králíka, který žije od středověku též na území Česka. Patří mezi lovnou zvěř. Jeho domestikací vznikl králík domácí. Je to jediný zástupce rodu Oryctolagus.", "tgt_summary": "穴兔(学名:\"Oryctolagus cuniculus\")是一种原产于西南欧(西班牙和葡萄牙)的兔子。它被广泛地引进其他地方,常为当地的生物多样性带来灾难性的后果,但其种群在原产地的衰减(成因是黏液瘤病、兔杯状病毒、过度捕猎和栖地丧失)也导致极度依赖它的捕猎者,包括伊比利亚猞猁和西班牙帝雕的数量下降。", "id": 2866114}
{"src_title": "Paježura Bruijnova", "tgt_title": "長吻針鼴", "src_document": [{"title": "Stavba těla.", "content": "Paježura Bruijnova je středně velký vejcorodý živočich, jehož blízkým a známějším příbuzným je i ježura australská. Ta je ale o něco větší a má i více ostnů, než paježura. Tělo paježury měří 45 až 77 cm, ocas je zakrnělý. Má na dotek hrubou, vlnitou srst, z které ční krátké a tupé, menší bodliny. Ty jsou často jen slabě patrné. Čenich je delší než u ježury, tvoří dvě třetiny délky hlavy a je mírně zahnutý dolů. Na jazyku má jemné háčky pro chytání potravy. Na každé noze má pět prstů, ale na zadních jsou drápy jen na prostředních prstech. Samci mají na zadních nohou rohovité ostruhy. Pravděpodobně se jedná o největšího ptakořitného savce.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Je to převážně noční tvor, který pátrá po hmyzu v lesní půdě. Živí se hlavně žížalami, larvami, mravenci a termity. Samici se v době rozmnožování vytváří dočasný záhyb na břiše, ve kterém přechovává vajíčka i mláďata, která se zde v bezpečí vyvíjejí a jsou krmena mlékem. O životě tohoto skrytě žijícího živočicha víme jen málo, ale předpokládá se, že má podobné zvyky jako Ježura australská.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhynutí v Austrálii.", "content": "Původně se předpokládalo, že paježury na území Austrálie vyhynuly zhruba před 10000 lety. Avšak při studiu vycpaných ježur v londýnském přírodovědném muzeu, si Kristofer Helgen všiml exempláře téměř dvojnásobně většího než ostatní ježury. Jednalo se o paježuru Bruijnovu, přivezenou Johnem T. Tunneyem z Austrálie, kde pobýval mezi lety 1901 až 1903. O ještě nedávném výskytu těchto paježur v Austrálii, svědčí i výpovědi místních obyvatel. Díky svému nočnímu a skrytému způsobu života je tedy možné, že by mohlo několik jedinců přežívat v austrálských horách dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Chov.", "content": "V zajetí se nechová, pouze ZOO Moskva vlastní 1 samce (stav k 31.01.2008).", "section_level": 1}], "src_summary": "Paježura Bruijnova (\"Zaglossus bruijni\") je druh paježury z rodu \"Zaglossus\". Druh žije ve vnitrozemí Nové Guineje a na ostrově Salawatti ve vlhkých horských lesích 1000-3000 m n. m. Populace paježury klesá kvůli kácení lesů a nadměrnému lovu. Podle klasifikace IUCN je tento druh kriticky ohrožený. Poprvé jej popsali Peters a Doria v roce 1876.", "tgt_summary": "长吻针鼹(\"Z. bruijni\"),又名原针鼹、三趾针鼹、五趾针鼹或曲喙针鼹,是地球上最原始的现生哺乳动物之一,近年来数量下降很快。", "id": 92381}
{"src_title": "Teorie velkého impaktu", "tgt_title": "大碰撞說", "src_document": [{"title": "Původ teorie.", "content": "Již v roce 1898 si George Howard Darwin (syn Charlese Darwina) se domníval, že se Měsíc ze Země oddělil a vzdálil odstředivou silou.  V 70. letech 20. století vyslovili A. G. W. Cameron a W. Ward hypotézu, že Měsíc vznikl při střetu Prazemě s tělesem desetkrát méně hmotným, než je hmotnost současné Země. S podobnou hypotézou přišli i W. K. Hartman a Donald R. Davis.  A. G. W. Cameron a W. Ward svou hypotézu založili na velkém momentu hybnosti, který má systém Země-Měsíc. Tento moment hybnosti je největší ze všech systémů planet a měsíců ve sluneční soustavě.  W. K. Hartman a Donald R. Davis na teorii velkého impaktu přišli při zkoumání, proč je na Měsíci málo chemického prvku železa.", "section_level": 1}, {"title": "Současná teorie velkého impaktu.", "content": "Podle dřívějších poznatků vznikla Theia na oběžné dráze blízko oběžné dráhy Země, pravděpodobně v jednom z Lagrangeových bodů. Vzniklá protoplaneta Theia však měla vzhledem k Zemi velkou hmotnost, a proto vlivem gravitace došlo k přiblížení Thei k Zemi, až došlo k téměř tečné srážce.  Přiblížení obou protoplanet způsobilo rozžhavení obou plášťů těles v místě střetu a tento materiál vytvořil kolem Země prstenec, ze kterého vznikl Měsíc. Zbytek Thei dopadl na Zemi. Prstenec obíhající Zemi tvořilo 80 % materiálu z pláště Thei, ostatní byl materiál ze Země. Protože v tu dobu byl již materiál obou těles převážně diferenciován (železo bylo zkoncentrováno v jádru těles), vysvětluje se tak malé železné jádro Měsíce.  Podle novějších výpočtů nevzniklo z prstence obíhající hmoty jedno těleso, ale tělesa dvě. Menší těleso mělo poloměr asi 600 km (dnešní Měsíc má poloměr 1730 km). Tyto „protoměsíce“ se nacházely na kolizních drahách a proto se po čase srazily. Vysvětluje to rozdílný vzhled přivrácené a odvrácené strany Měsíce. Menší protoměsíc podle této teorie dopadl na tu část druhého tělesa, kterou dnes vidíme jako přivrácenou stranu Měsíce. Vytvořil zde rozsáhlé pánve („měsíční moře“), které se na odvrácené straně Měsíce nevyskytují.  Podle nejnovějších měření rozdílu izotopického složení vznikla Theia dále od Slunce. Ukazuje se také, že vzorky odebrané z jistých částí povrchu Měsíce (což byl také argument teorie impaktu), nemusejí být reprezantivní a odpovídat těm uvnitř Měsíce.  Impakt mohl dodat Zemi těkavé prvky jako uhlík, dusík a síru, které jsou důležité pro vznik života. I veškerá voda (hydrosféra) mohla být impaktem na Zem přinesena.", "section_level": 1}, {"title": "Údaje podporující teorii velkého impaktu.", "content": "Vznik protoplanety Thei v blízkosti Země podporuje podobný poměr izotopů kyslíku O, O a O na Zemi i na Měsíci. Teorii velkého impaktu podporuje velikost momentu hybnosti soustavy Země-Měsíc. Měsíční horniny obsahují málo těkavých prvků, takže Měsíc musel projít během svého vývoje obdobím vysokých teplot. Toto období nastalo při rozžhavení materiálu, ze kterého se vytvořil Měsíc.", "section_level": 1}, {"title": "Další teorie vzniku Měsíce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik Měsíce odtržením ze Země.", "content": "Tuto hypotézu poprvé vyslovil George Howard Darwin, když si uvědomil, že pokud se Měsíc od Země vzdaluje, musel být kdysi jeho součástí. Odtržení Měsíce vysvětlil velkou rotací Země a tím i velkou odstředivou silou.  V roce 1907 vyslovil astronom W. H. Pickering domněnku, že k odtržení došlo v oblasti Tichého oceánu a způsobilo odtržení Evropy od Ameriky.  Pro tuto teorii by musela mít soustava Země-Měsíc 3,7× větší moment hybnosti, než má nyní.", "section_level": 2}, {"title": "Měsíc dvojče Země.", "content": "Další z teorií je, že Měsíc vznikl současně se Zemí ze zárodečného oblaku. Podle této hypotézy by však obě tělesa musela obsahovat podobné složení materiálu, na Měsíci je však, na rozdíl od Země, málo těkavých prvků.", "section_level": 2}, {"title": "Měsíc zachycen Zemí.", "content": "Americký astronom T. J. J. See přišel s hypotézou, že Měsíc by mohl být tělesem zachyceným z okolí. Pak by ale musela mít soustava Země-Měsíc menší moment hybnosti, než má dnes.", "section_level": 2}, {"title": "Impaktů bylo více.", "content": "Podle teorie (Raluca Rufu, Weizmann Institute, a kol.) z roku 2017 mohlo být impaktů více, menších, a Měsíc ve své současné podobě se zformoval až na oběžné dráze Země z menších těles.", "section_level": 2}], "src_summary": "Teorie velkého impaktu (anglicky \"The Giant Impact Formation\", někdy také \"Big Splash\") je vědecká hypotéza vysvětlující vznik Měsíce. Podle této hypotézy v době před 4,533 miliardami let došlo ke srážce vznikající Země s protoplanetou velikosti Marsu a hmotnosti 66×10 až 84×10 tun (11 až 14 procent hmotnosti Země), která byla nazvána Theia. Tato srážka způsobila vyvržení materiálu ze Země a z Thei na oběžnou dráhu Prazemě. Z tohoto materiálu se vytvořil prstenec, který se postupně zformoval do našeho Měsíce. Vzniku se ale pravděpodobněji zúčastnilo více objektů.", "tgt_summary": "大碰撞说(英语:\"Giant impact hypothesis\"),是一种解释月球形成原因及过程的假说,也可用于探讨金星及火星等类地行星的卫星生成。该假说认为在大约45亿年前(或太阳系形成后约2,000万到1亿年前的冥古宙),地球和一颗火星大小的天体发生撞击,残留的碎片形成了月球。这颗撞击地球的天体被称为忒伊亚(Theia),这名字是希腊泰坦神话里月神塞勒涅的母亲之名。", "id": 2183885}
{"src_title": "Fernando Torres", "tgt_title": "費蘭度·托利斯", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Atlético Madrid.", "content": "Je odchovancem klubu Atlético Madrid, kde strávil šest let a plnil dokonce i funkci kapitána, které se ujal v 19 letech, čímž se stal nejmladším kapitánem v historii Atlética.", "section_level": 2}, {"title": "Liverpool FC.", "content": "Zájem projevoval Manchester United a Chelsea. 20. června 2007 se však v britských médiích objevila zpráva, že je číslem 1 na seznamu posil Liverpoolu. 29. června náhle přerušil dovolenou a v Madridu se setkal se zástupci Liverpoolu. Odcestoval do Liverpoolu, aby zde podstoupil zdravotní prohlídku a dojednal poslední detaily smlouvy. Začátkem července 2007 se stal definitivně hráčem Liverpoolu za nespecifikovanou částku, která se odhadovala na 20 milionů liber (včetně transferu Luise Garcíi Sanze do Atlética). Podepsal šestiletou smlouvu.  V sezóně 2007/08 vstřelil 24 ligových gólů. V další sezóně 2008/09 pak nastřílel 17 ligových gólů.", "section_level": 2}, {"title": "Chelsea FC.", "content": "31. ledna 2011 přestoupil za odhadovanou částku 50 milionů liber šterlinků do londýnského klubu Chelsea FC, což by byla rekordní přestupní částka na Britských ostrovech mezi anglickými kluby. V londýnské Chelsea však očekávání zpočátku nenaplňoval a postupem času se z něj stal střídající hráč. V sezóně 2011/12 pomohl svému klubu Chelsea FC k zisku cenného poháru Ligy mistrů.  25. září 2012 v utkání anglického ligového poháru proti Wolverhamptonu Wanderers vstřelil jeden gól, Chelsea zvítězila 6:0. 19. května 2013 v posledním ligovém kole Premier League 2012/13 vstřelil gól v zápase s Evertonem, Chelsea zvítězila 2:1, se ziskem 75 bodů skončila na 3. místě a definitivně si tak zajistila účast v Lize mistrů 2013/14. Fernando tak protrhl své střelecké trápení v Premier League, které trvalo od prosince 2012 (v Evropské lize se naproti tomu gólově prosazoval).  Do jarního šestnáctifinále Evropské ligy 2012/13 byl Chelsea přilosován český klub AC Sparta Praha, Torres nastoupil 14. února 2013 v Praze v základní sestavě, anglický celek zvítězil 1:0 gólem mladého brazilského fotbalisty Oscara. O týden později se představil v odvetě na Stamford Bridge a měl několik kvalitních gólových příležitostí, žádnou z nich však neproměnil. Sparta dlouho vedla 1:0, až gól Edena Hazarda na konečných 1:1 ve druhé minutě nastaveného času znamenal postup Chelsea do osmifinále Evropské ligy. V osmifinále postoupila Chelsea přes rumunský celek Steaua Bukurešť po výsledcích 0:1 venku a 3:1 doma. Torres vstřelil poslední ze tří branek na domácí půdě. Ve čtvrtfinále čekal Chelsea ruský FK Rubin Kazaň, v prvním utkání na Stamford Bridge se Fernando střelecky prosadil hned dvakrát, výrazně tak pomohl k vítězství 3:1. Jedenkrát se trefil i v odvetném zápase 11. dubna, Chelsea stačila k postupu do semifinále porážka 2:3. Přesně mířil i v odvetě semifinále proti švýcarské Basileji, kde dal jeden gól, Chelsea vyhrála 3:1 a postoupila do finále proti Benfice Lisabon. Ve finále vstřelil první branku utkání a mohl se po skončení střetnutí radovat z vítězství 2:1 a získání trofeje pro vítěze Evropské ligy.  28. září 2013 byl v ligovém utkání proti Tottenhamu Hotspur po dvou žlutých kartách vyloučen. Při první žluté se dostal do konfliktu s obráncem \"Spurs\" Janem Vertonghenem. Utkání skončilo remízou 1:1.", "section_level": 2}, {"title": "AC Milán.", "content": "Koncem srpna 2014 odešel na dvouleté hostování do italského klubu AC Milán. V utkání proti Empoli vstřelil svůj první gól za AC Milán, když ve 43. minutě snížil na 2:1.  Na konci roku 2014 se AC Milán dohodl s Chelsea na přestupu Torrese a obratem jej poslal na hostování do Atlética Madrid.", "section_level": 2}, {"title": "Atlético Madrid.", "content": "Svůj druhý debut v dresu Atlética prožil 7. 1. 2015 v osmifinále Copa Del Rey proti Realu Madrid (odehrál 59 minut, výhra 2:0). V lize debutoval 11. ledna proti Barceloně (odehrál 22 minut, prohra 1:3). Svůj první gól vstřelil v odvetě Copa Del Rey proti Realu Madrid. Skóroval v 1. a 46. minutě. Díky jeho trefám Atlético remizovalo 2:2 a postoupilo do čtvrtfinále.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V A-týmu Španělska debutoval 6. 9. 2003 v přátelském utkání proti Portugalsku (výhra 3:0).  V roce 2008 vyhrál s reprezentací Španělska Mistrovství Evropy, když ve finálovém zápasu proti Německu dal jediný gól zápasu a rozhodl tak celý turnaj. V roce 2010 se stal na světovém šampionátu v Jižní Africe se španělskou fotbalovou reprezentací mistrem světa.  Ve finále ME 2012 zvyšoval na 3:0 a stal se tak prvním hráčem historie Mistrovství Evropy, který dokázal skórovat ve dvou po sobě jdoucích finále. Na Euru 2012 získal zlatou kopačku pro krále střelců. 3 góly sice vstřelilo vícero fotbalistů (mimo něj ještě Mario Gómez, Mario Balotelli, Mario Mandžukić, Alan Dzagojev, Cristiano Ronaldo), ale Torres měl nejméně odehraných minut.  30. května 2014 odehrál 60 minut v přátelském zápase proti Bolívii, ve kterém vstřelil gól z pokutového kopu. Utkání nakonec skončilo 2:0. Druhou branku přidal Andrés Iniesta. Skvělý výkon v tomto zápase Torresovi pomohl se dostat do nominace na světový šampionát 2014. Trenér Vicente del Bosque jej tedy vzal na Mistrovství světa 2014 v Brazílii, zde Španělé jakožto obhájci titulu vypadli po dvou porážkách a jedné výhře již v základní skupině B.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fernando José Torres Sanz zkráceně jen Fernando Torres (* 20. března 1984, Fuenlabrada, Španělsko) je bývalý španělský fotbalový útočník a bývalý reprezentant, od roku 2018 hráč klubu Sagan Tosu, kde se po jedné sezóně, ve které vstřelil 5 branek, rozhodl ukončit kariéru.", "tgt_summary": "费尔南多·何塞·托雷斯·桑斯(,1984年-3月20日),简称为费尔南多·托雷斯,是一名已退役的西班牙足球运动员,曾效力日职联球队鸟栖砂岩,司职前锋。2019年6月21日,托利斯将于球季结束后退役。", "id": 2458674}
{"src_title": "Altmanova analýza", "tgt_title": "Z-score模型", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Altmanův model byl publikován v roce 1968 profesorem financí na New York University Stern School of Business Edwardem Altmanem.  Prvotně byl vzorec složen z 22 ukazatelů rozdělených do skupin likvidita, rentabilita, zadluženost, solventnost a řízení aktiv. Poté tento vzorec testoval na vzorku dvou skupin akciových firem. Každá skupina obsahovala třicet tři firem, přičemž jedna skupina - tzv. bankrotní obsahovala firmy které byly v letech 1946-1965 zařazeny do tzv. bankrotní petice. Druhá, tzv. nebankrotní, skupina byla tvořena z existujících firem s majetkem v rozmezí mezi jedním a dvaceti pěti milióny amerických dolarů. Po výběru skupin byly hledány vhodné poměrové ukazatele, které by nejlépe postihly problém směřování k bankrotu a jimž byla přiřazena různá priorita. Z původních ukazatelů bylo nakonec vybráno 5 nejdůležitějších, které nejlépe předpovídali bankrot. Výsledkem byla diskriminační funkce, která se vyjadřáje Z faktorem (Zetou).", "section_level": 1}, {"title": "Vzorec.", "content": "Z-Score je kombinací pěti ukazatelů  na principu diskriminační analýzy vyjadřuje obecný zápis diskriminační funkci.  \"Z\" = 1,2\"X\" + 1,4\"X\" + 3,3\"X\" + 0,6\"X\" + 1,0\"X\".  Tento vzorec je jen ukázkou, která se nejčastěji používá, může být použit i jiný vzorec s jinými násobky.", "section_level": 1}, {"title": "Poměrové ukazatele.", "content": "formula_1 = pracovní kapitál / aktiva firmy. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že samotný výpočet pracovního kapitálu je poměrně komplikovaný a ne zcela jasně definovaný. Jednotlivá literatura uvádí různé vzorce. Idea tohoto poměru spočívá ve snaze jedním číslem vyjádřit pravděpodobnost prohloubení či vzniku finančních problému. Zjednodušeně lze říci, že obecně lze u firmy ve ztrátě očekávat problémy s likviditou, protože se snižuje poměr oběžných aktiv ku celkovým aktivům. Problémem tohoto vztahu je, že ačkoli je poměrně jasný vztah mezi likviditou a solventností je v tomto vztahu výrazně narušena ve prospěch akciových společností, neboť mají vyšší čistý pracovní kapitál.  formula_2 = nerozdělený zisk / aktiva firmy. Není zcela jasně řešeno zda počítat i fondy ze zisku a jednotlivá literatura se v tomto liší. Slabinou tohoto ukazatele je, že výrazně zvýhodňuje společnosti, které existují déle díky tomu si vytvořily dostatečné rezervy, ovšem aktuálně v českém prostředí není vytváření rezervy povinné, což opět může ovlivnit tento ukazatel. Přestože má tento poměrový ukazatel ukazovat na rentabilitu firmy, sráží prakticky všechny rozvíjející se nové trhy do oblasti bankrotujících firem, je zde možnost upravit ukazatel upravující \"X\" a to tak, že vybereme jiné číslo pro rozvíjení tohoto ukazatele (snížíme nebo zvýšíme číslo 1,4). Původní idea vyjadřuje to, že pokud existují rezervní fondy, je Úpadek méně pravděpodobný, jenže na rozvíjejícím trhu je tato slabina vyvažována prudkým rozvojem, který není Altmanův model schopen uvažovat.  formula_3 Výsledek hospodaření před úroky a zdaněním (EBIT) / aktiva firmy.  formula_4 Tržní hodnota vlastního kapitálu (Tržní kapitalizace) / cizí kapitál.  formula_5 Tržba / aktiva.  formula_6 mohou být použity i další koeficienty, které prvotně Altmanův model obsahoval", "section_level": 2}, {"title": "Vyhodnocení.", "content": "Z > 2,99 - prosperity  1,81 ≤ Z ≤ 2,99 - šedá zóna  Z < 1,81 - bankrot", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Ukazatel Z faktor by měl předpovídat bankroty podniků s dvouletým předstihem, čím dál do budoucnosti bychom chtěli předpovídat, tím menší je pravděpodobnost bankrotu.  Zároveň jej lze využít jako součástí finanční analýzy a hodnocení finančního zdraví firmy. Vylepšené modely mohou celkem věrohodně mapovat finanční situaci podniku.", "section_level": 2}, {"title": "Problematika.", "content": "Altmanova analýza byla testována pouze na akciových společnost pouze na Americkém trhu, tudíž v případě, že se vzorec neupraví, tak nemusí být úplně přesná pro jinou zemi, v závislosti na zákonech, které daná země má nastavené pro podnikání firem, např. v případě, že jsou firmy povinné vytvářet rezervu, tak se ovlivní i výsledek analýzy.  Prostředí na kterém byla analýza testována moc nepodporuje nově vznikající společnosti (start-upy), které vlivem hodně rychlého vývoje můžou být i pomyslně ve ztrátě, avšak to je způsobeno inovací, do které tyto firmy investují přednostně.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "Nechte si vypočítat souhrnný ukazatel Altmanův index na těchto stránkách  Analýza vlastností Altmanova Z-Score Bakalářská práce Helena Wohlmuthová", "section_level": 1}], "src_summary": "Altmanova analýza (též Altmanův model, identifikátor bankrotu, Altmanovo Z-score, Z-Score model, v praxi se pak používá jen označení Z-score či Z-skóre) je bankrotní model založený na poměrových ukazatelích využívaný zejména ve finanční analýze. Cílem tohoto modelu je vyjádřit finanční stav firmy pomocí jediné hodnoty, která hodnotí s jakou pravděpodobností se ve střednědobém horizontu dostane firma do bankrotního stavu. Tím se tato hodnota stává jakýmsi indexem důvěryhodnosti zdraví firmy.", "tgt_summary": "Z-Score模型(Z-Score model)是由美国纽约大学的教授Edward Altman于1968年所提出,借由企业主要的财务指标分析和模拟,来预测企业破产的可能性,从而预测企业的信用风险,是常见信用风险的模型之一。", "id": 1469986}
{"src_title": "Javor Davidův", "tgt_title": "青榨槭", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Roste přirozeně v Číně, od provincie Ťiang-su jižně po Fu-ťien a Kuang-tung, a od západu po jihovýchod Kan-su a Jün-nan.", "section_level": 1}, {"title": "První informace.", "content": "Strom původně objevil Armand David, misionář v centrální Číně. Znovuobjevil jej Charles Maries během návštěvy Jiangsu v roce 1878.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Je to malý opadavý strom, rostoucí do výšky 10–15 m s kmenem do 40 cm v průměru, ale většinou menším, často s několika kmeny a širokou korunou s dlouhými obloukovitými větvemi. Kůra je hladká, olivově zelená s pravidelnými úzkými svislými pruhy na mladých stromcích, která se nakonec stává temně šedo-hnědou na kmenech starých stromů. Listy jsou 6–18 cm dlouhé a 4–9 cm široké, s 3–6 cm dlouhým řapíkem. Jsou tmavě zelené, slabě třílaločnaté, jemně zoubkaté. Barva se na podzim mění na zářivě žlutou, oranžovou nebo červenou. Květy jsou malé, žluté, s pěti kališními lístky asi 4 mm dlouhými, obloukovitě visící v 7–12 cm dlouhém hroznu. Kvete koncem jara, květy jsou jednopohlavné, samčí a samičí květy rostou v jiných hroznech. Plody jsou 7–10 mm dlouhé a 4–6 mm široké nažky, s křídly 2–3 cm dlouhými a 5 mm širokými.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Existují dva poddruhy, často rozlišované jako odlišné druhy:", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování a použití.", "content": "Spolu s\" Acer rufinerve\" patří dva poddruhy javora Davidova mezi nejčastěji pěstované javory s pruhovanou kůrou. Oba jsou poměrně odolné a rychle rostoucí.  Mezi kultivary \"A. davidii\" patří např. 'Canton' (holandský kultivar s nafialovělým odstínem na jeho zelených pruzích), 'George Forrest' ( skotský kultivar s velkými listy a tmavě červenými mladými výhonky), 'Ernest Wilson' (odrůda, která může být viděna ve Westonbirt Arboretum v Anglii) a 'Serpentine' (kultivar s výrazně malými, úzkými listy). V některých případech tyto kultivary nelze zařadit do jednoho z poddruhů ostatních, a jsou prostě považovány za kultivary \"A. davidii\".", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Javor Davidův lze použít v ČR jako okrasnou rostlinu. Je to efektní solitéra, ale uplatní se i do skupin poblíž cest.", "section_level": 1}, {"title": "Nároky.", "content": "Vyžaduje slunce, ale snáší i částečné zastínění. Snese mírně kyselou i mírně alkalickou půdu (pH 6,1–7,8). Vhodná je propustná, humózní půda dobře zásobená vodou.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Rozmnožuje se dřevitými řízky, bylinnými řízky, semeny na jaře, očkováním.", "section_level": 1}], "src_summary": "Javor Davidův (\"Acer davidii\") je druh javoru s typickou výrazně podélně pruhovanou kůrou. Pochází z Číny a je v České republice pěstován jako okrasná dřevina.", "tgt_summary": "青榨槭(学名:)为无患子科槭属的植物,是中国的特有植物。分布于中国大陆的西南、中南、华北、华东等地,生长于海拔500米至1,500米的地区,一般生于疏林中,目前尚未由人工引种栽培。", "id": 2336408}
{"src_title": "Holštýnsko", "tgt_title": "荷尔斯泰因", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Holštýnsko na severu hraničí se Šlesvickem, na jihu s současnými německými spolkovými zeměmi Dolním Saskem a Svobodným a hanzovním městem Hamburk, na východě pak s německou spolkovou zemí Meklenbursko-Přední Pomořansko. Celé území Holštýnska je součástí Severoněmecké nížiny a rozkládá se v jižní části Jutského poloostrova mezi západně položeným Severním mořem a východně položeným Baltským mořem. Západní pobřeží spolkové země je lemováno ve středověku a raném novověku vzniklými Severofrískými ostrovy, které byly v minulosti součástí Jutského poloostrova. Všechny tyto ostrovy jsou zde obklopené mělčinovou oblastí označovanou německým termínem \"Wattenmeer\", jehož většina je zde součástí národního parku Schleswig-Holsteinisches Wattenmeer. Při odlivu se zde obnažují rozsáhlé oblasti písčin či bahna. U opačného východního (baltského) pobřeží země se rozkládá ostrov Fehmarn.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V dobách existence Svaté říše římské bylo Holštýnsko její součástí a po jejím rozpadu v roce 1806 byl jediným suverénem nad Holštýnskem dánský král. V roce 1815 se Holštýnsko stalo součástí Německého spolku.", "section_level": 1}, {"title": "Dánská vláda.", "content": "Dánské království se po dlouhou dobu skládalo ze čtyř částí: Jutský poloostrov a k němu náležící ostrovy, které tvořily království a dále lenní polabská vévodství Šlesvicko a Holštýnsko, které byly v personální unii s Dánskem. Od začátku 18. století a stále více na začátku 19. století by Dánové rádi viděli vévodství jako plnou součást království. Tento pohled však nebyl sdílen s německou většinou žijící ve vévodstvích, která se nadšeně přidávala k liberálnímu a nacionalistickému hnutí známému jako šlesvicko-holštýnismus. Toto hnutí usilovalo o nezávislost na Dánsku. První válka o Šlesvicko-Holštýnsko byla podnícena konstitučními změnami v roce 1849 a díky intervenci Británie a dalších velmocí skončila statusem quo. V Dánsku se vedlo mnoho debat nad dalším postupem v otázce Šlesvicka a Holštýnska – nacionální liberalisté požadovali plné svázání Šlesvicka s Dánskem, Holštýnsku ponechali volbu zda se chtějí či nechtějí připojit. Nicméně mezinárodní události předběhly dánskou domácí politiku a Dánsko muselo v roce 1864 čelit válce s Pruskem a Rakouskem, která je známa jako druhá válka o Šlesvicko-Holštýnsko. Tyto oblasti se staly obětí velkých politických ambicí Otty von Bismarcka. Dánsko bylo nuceno postoupit celé Šlesvicko-Holštýnsko Prusku a přijalo politiku neutrality.", "section_level": 2}, {"title": "Rakouská nadvláda.", "content": "Dánský král se tak po porážce musel zříct nároků na zálabská vévodství, která přešla pod správu obou vítězných mocností. Pro Rakousko, kterému připadla správa Holštýnska, se tato jakási evropská kolonie, obklopená pruskými državami, stala skutečnou noční můrou. Nejen, že zde muselo udržovat vojenský kontingent pod velením podmaršálka Ludwiga von Gablenz vykonávajícího zde facto vojenskou správu, ale stále víc bylo všem zainteresovaným stranám jasné, že Prusové si připravují půdu pro anexi obou vévodství.  Několik rakouských praporů by v takovém případě nemohlo území Holštýnska proti pruské armádě ubránit. Rakouský císař František Josef I., vědom si této nevýhodné situace, se sice pokusil přimět Prusko k výměně problematického Holštýnska za část pruského Slezska nebo za Kladsko, ale kancléř Bismarck o těchto návrzích nechtěl ani slyšet. Naopak, počátkem roku 1866 Bismarck přímo obvinil Rakousko v oficiální nótě z toho, že Holštýnsko se pod jeho liknavou správou proměnilo v ohnisko protipruských nálad... Rakousko tuto nótu pochopitelně odmítlo a vztahy mezi oběma zeměmi poté ještě více ochladly. Bismarck přitom svůj nátlak stupňoval, neboť dobře věděl, že situace v Evropě je k měření sil s Rakouskem velmi vhodná a nemusí se v budoucnu opakovat.", "section_level": 2}, {"title": "Součást Pruska.", "content": "Události pak nabraly opravdu rychlý spád. Prusové okupovali 7. června 1866 Holštýnsko, které Rakouské jednotky včas bez boje vyklidily a stáhly se do Čech. Pruský vyslanec Savigny krátce na to oznámil na Spolkovém sněmu ve Frankfurtu, že zasedání opouští, protože Prusko již pokládá Německý spolek za zrušený. Od 12. června byly přerušeny diplomatické styky mezi Rakouskem a Pruskem a od 18. června i vzájemné poštovní, telegrafní a železniční spojení. Tak tedy v roce 1866 Rakousko přišlo o Holštýnsko a to zase změnilo pána jímž se definitivně stalo Prusko, jež se stalo v roce 1871 součástí německé říše.", "section_level": 2}, {"title": "Od druhé světové války dodnes.", "content": "Po druhé světové válce bylo Německo rozděleno do 4 okupačních zón, a Holštýnsko se Šlesvickem patřilo do britské okupační zóny. V roce 1947 bylo spojeneckou radou zrušeno Prusko jehož bylo Holštýnsko doposud součástí. V rámci této britské zóny vytvořila britská vojenská vláda v letech 1945 a 1946 následující správní jednotky země a ze Šlesvicka a Holštýnska byla utvořena spolková země Šlesvicko-Holštýnsko, která se 23. května 1949 staly spolkovými zeměmi SRN a v roce 1991 spolkovou zemí sjednoceného Německa.", "section_level": 2}, {"title": "Historické části.", "content": "Historické Holštýnsko je v současnosti součástí německé spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko. Historického Holštýnska zabíraly v minulosti kromě majoritního Holštýnského vévodství, část malá vévodství a knížectví. K těmto historickým územím patří Lauenburského vévodství, rozkládající se na jihovýchodě, téměř celé území někdejšího městského státu Svobodné a hanzovní město Lübeck (který však k původnímu Holštýnsku nepatřil), dále zahrnuje celé území někdejšího knížectví Lübecku, bývalé hamburské exklávy Geesthacht a Großhansdorf a některá severní území současného Hamburku, jakož i několik bývalých meklenburských exkláv.", "section_level": 1}], "src_summary": "Holštýnsko (německy \"Holstein\", dánsky \"Holsten\") je historická země na severu Německa rozkládající se na jihu Jutského poloostrova na pravém břehu řeky Labe. Historické Holštýnsko je v současnosti součástí německé spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko; holštýnskou metropolí je město Kiel, jež je zároveň i metropolí celého Šlesvicka-Holštýnska.", "tgt_summary": "荷尔斯泰因地区位于易北河和艾德河之间,是德国北部石勒苏益格-荷尔斯泰因州的一部分。", "id": 1834180}
{"src_title": "Carole Bouquet", "tgt_title": "卡洛·波桂", "src_document": [{"title": "Osobní a profesní život.", "content": "Kromě postavy Bondovy dívky hrála od 80. let v řadě evropských snímků. Nejdříve studovala filosofii na pařížské Sorbonně, ale přešla na Státní konzervatoř dramatického umění, kde se věnovala oboru herectví u Antoina Viteze. Do povědomí se zapsala hned svým prvním filmem. Světoznámý režisér Luis Buñuel ji obsadil do role služky Conchity v surrealistickém dramatu \"Ten tajemný předmět touhy\" (1977), společně se Španělkou Ángelou Molinovou (obě hrály jednu roli).  Následovaly snímky francouzské produkce, kde se objevila po boku Gérarda Depardieu, a to v komedii \"Studený bufet\" (1979) a dramatu \"Pravý břeh, levý břeh\" (1984), kde byla za postavu Bebée Sanaquesové nominována na Césara v kategorii Nejlepší herečka ve vedlejší roli. V roce 1985 jí zemřel manžel, producent Jean-Pierre Rassam, se kterým má syna Dimitrije Rassama. Téhož roku hrála ve snímku \"Podivná policie\" (1985) a o čtyři roky později ztvárnila roli princezny Soroyai v triptychu režírovaném třemi slavnými americkými režiséry \"Povídky z New Yorku\" (1989). Zahrála si také ve snímku \"Trop belle pour toi\" (1989,\" Příliš pěkná pro tebe\"), kterému se dostalo mezinárodního uznání. Za roli Florence Barthélémyové' v něm získala Césara v kategorii Nejlepší herečka.  V 90. letech ztvárnila postavy např. v komedii \"Tango\" (1993) vedle Philippa Noireta nebo v dobrodružném filmu \"Červený a černý\" (1997). V tomto období také pracovala jako modelka a tvář firmy Chanel.  Podruhé se provdala za Jacquese Liebowitche v roce 1992, manželství poté trvalo čtyři roky. V období 1997-2005 byl jejím životním partnerem herec Gérard Depardieu (2003-2005 zasnoubeni), který se stal opět i partnerem filmovým ve snímku \"Most mezi dvěma břehy\" (1999, \"Un pont entre deux rives\"), ve kterém byl i režisérem. Následně se objevila vedle Jeana Rena v akční komedii \"Wasabi\" (2001). O dva roky později natočila dobrodružný snímek \"Líbejte se, s kým je libo\" (2003) a v roce 2005 rodinné drama \"Peklo\", ve kterém hrála matku vedle Emmanuelle Béartové. Jako režisérka dosud natočila dva filmy \"La Lumière de Dieu\" (2000) a \"Tanna\" (2001).  Roku 1999 zasedla v porotě 4. mezinárodního filmového festivalu v Šanghaji. Podporuje organizaci Dětství a úděl, která má ve své náplni pomoc postiženým dětem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carole Bouquet (* 18. srpna 1957 Neuilly-sur-Seine, Paříž, Hauts-de-Seine) je francouzská herečka oceněná Césarem, režisérka a modelka, která se od roku 1977 objevila ve více než čtyřiceti filmech. Známou se stala rolí Bond girl Meliny Havelockové v bondovce \"Jen pro tvé oči\" (1981).", "tgt_summary": "卡洛·波桂(,1957年-8月18日),是出生于法国巴黎的女演员及模特儿。", "id": 2147248}
{"src_title": "Šlesvicko", "tgt_title": "石勒苏益格公国", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Šlesvicko na severu hraničí s Dánskem, resp. severním Jutskem. Více jako polovinu této hranice tvoří řeka Kongeaen. Na jihu tvoří hranici s Hoštýskem řeka Eider a na ní navazující Kielský kanál. Zbytek území je ze západu omýván vodami Severního moře, resp. z východu Baltského moře. Celé území Šlesvicka je součástí Severoněmecké nížiny a rozkládá se v jižní části Jutského poloostrova. Západní pobřeží je obklopeno ve středověku a v raném novověku vzniklými Severofrískými ostrovy, které byly v minulosti součástí Jutského poloostrova. Všechny tyto ostrovy jsou zde obklopené mělčinovou oblastí označovanou německým termínem \"Wattenmeer\", jehož většina je zde součástí národního parku Schleswig-Holsteinisches Wattenmeer. Při odlivu se zde obnažují rozsáhlé oblasti písčin či bahna.", "section_level": 1}, {"title": "Historie Šlesvicka.", "content": "Dánský král Valdemar II. byl jedním z nejvýznamnějších dánských králů – během jeho vlády dosáhla dánská expanze svého vrcholu a Dánsko mělo vliv na celou oblast Baltu, hlavně Estonska. Na podporu této expanze došlo k přesunu moci z Jutska na Sjalland. Valdemar II. ovládl Holštýnsko, potvrdil vládu nad Šlesvickem a 15. června 1219 dobyl Estonsko.", "section_level": 1}, {"title": "Dánská vláda.", "content": "Dánské království se po dlouhou dobu skládalo ze čtyř částí: Jutský poloostrov a k němu náležící ostrovy, které tvořily království a dále lenní polabská vévodství Šlesvicko a Holštýnsko, které byly v personální unii s Dánskem. Od začátku 18. století a stále více na začátku 19. století by Dánové rádi viděli vévodství jako plnou součást království. Tento pohled však nebyl sdílen s německou většinou žijící ve vévodstvích, která se nadšeně přidávala k liberálnímu a nacionalistickému hnutí známému jako šlesvicko-holštýnismus. Toto hnutí usilovalo o nezávislost na Dánsku. První válka o Šlesvicko-Holštýnsko byla podnícena konstitučními změnami v roce 1849 a díky intervenci Británie a dalších velmocí skončila statem quo. V Dánsku se vedlo mnoho debat nad dalším postupem v otázce Šlesvicka a Holštýnska – nacionální liberalisté požadovali plné svázání Šlesvicka s Dánskem, Holštýnsku ponechali volbu zda se chtějí či nechtějí připojit. Nicméně mezinárodní události předběhly dánskou domácí politiku a Dánsko muselo v roce 1864 čelit válce s Pruskem a Rakouskem, která je známa jako druhá válka o Šlesvicko-Holštýnsko.", "section_level": 2}, {"title": "Součást Pruska.", "content": "Cesta k této válce začala tak, že Prusko bylo roku 1851 poraženo Dánskem v prusko-dánské válce (1848-1851), v níž chtělo Prusko ovládnout Dánskem kontrolované Šlesvicko s početnou německou menšinou. Roku 1863 pak bylo Šlesvicko začleněno přímo do Dánska, což bylo zjevným porušením Londýnského protokolu z roku 1851, v němž se Dánsko mimo jiné zavázalo ponechat Šlesvicku jeho práva. Důsledkem byla následující německo-dánská válka roku 1864 pak Prusko s Rakouskem a ostatními německými státy bojovalo proti Dánsku, které chtělo oddělit jím ovládané Holštýnsko a Lauenbursko od Německého spolku (Dánský král byl v rámci personální unie také vévodou Šlesvicka-Holštýnska, ale Holštýnsko bylo spolu s Lauenburskem na rozdíl od severnějšího Šlesvicka členem Německého spolku) a začlenit je do Dánska. V této válce bylo Dánsko poraženo a bylo nuceno postoupit celé Šlesvicko-Holštýnsko Prusku a přijalo politiku neutrality. Šlesvicko se stalo prusko-rakouským kondominiem, Holštýnsko získalo Rakousko a Lauenbursko s titulem vévodství, Prusko.  Po porážce Rakouska v prusko-rakouské válce v roce 1866 bylo Šlesvicko a Holštýnsko spojeny v jednu pruskou provincii. Až do roku 1920 existovalo Šlesvicko stále jako jeden celek což se však změnilo po první světové válce.", "section_level": 2}, {"title": "Od první světové války dodnes.", "content": "Po první světové válce, jíž se Dánsko nezúčastnilo, díky porážce Německa dala Versailleská smlouva mandát k šlesvickému plebiscitu, v kterém bylo rozhodnuto o připojení severní části Šlesvicka k Dánsku. Severní Šlesvicko je tak (opět) součástí Dánska trvale od 15. června 1920. Král a část opozice vyčítal ministerskému předsedovi Karlu Teodorovi Zahlemu, že nevytěžil z porážky Německa ještě další území pro Dánsko, například ty, které Dánsko ztratilo v druhé válce o Šlesvicko-Holštýnsko, převážně však Jižní Šlesvicko. Král věřil v podporu lidu k jeho výhradám k ministerskému předsedovi a zavrhnul Zahleho vládu, což vedlo až k tzv. Velikonoční krizi v roce 1920. Jejím výsledkem byl králův slib, že již nebude přímo zasahovat do politiky a tento slib byl králem od té doby dodržován i přesto, že snížení jeho moci nebylo zakotveno v ústavě.  Po německé porážce se koná plebiscit o budoucím osudu Šlesvicka. Obyvatelé severního Šlesvicka volí 75% hlasy za připojení k Dánsku, zatímco 80% obyvatel jižního Šlesvicka hlasuje za připojení k nové Německé republice. 10. července 1920 pak Kristián X. na bílém koni triumfálně překročí hranici a vjede na znovunabyté území. Tento obraz zůstane nadlouho vryt Dánům do paměti. Když se o šest let později k vládě dostanou socialisté, ihned ruší první bod svého programu, jenž byl zrušení monarchie. Dnes je dánská část Šlesvicka součástí Region Syddanmark (Jižní Dánsko), jenž popírá historickou hranici Šlesvicka.  Po druhé světové válce bylo Německo rozděleno do 4 okupačních zón, a Holštýnsko se Šlesvickem patřilo do britské okupační zóny. V roce 1947 bylo spojeneckou radou zrušeno Prusko jehož bylo Šlesvicko doposud součástí. V rámci této britské zóny vytvořila britská vojenská vláda v letech 1945 a 1946 následující správní jednotky země a ze Šlesvicka a Holštýnska byla utvořena spolková země Šlesvicko-Holštýnsko, která se 23. května 1949 stala spolkovou zemí SRN a v roce 1991 spolkovou zemí sjednoceného Německa.", "section_level": 2}], "src_summary": "Šlesvicko nebo také Jižní Jutsko (německy a anglicky \"Schleswig\", dánsky \"Sønderjylland\" nebo \"Slesvig\") je historická země rozkládající se na jihu Jutského poloostrova. Šlesvicko je v současnosti rozděleno mezi Německo a Dánsko. Metropolí bylo město Schleswig. Administrativně je německá část, čili Jižní Šlesvicko součástí spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko a dánská část resp. Severní Šlesvicko je součástí dánského Region Syddanmark (Jižní Dánsko) jenž popírá historickou hranici Šlesvicka. V letech 1970–2007 bylo severní Šlesvicko součástí okresu Sønderjyllands Amt (jižní Jutsko) jenž z větší části historickou hranici respektoval.", "tgt_summary": "石勒苏益格(;; 低地德语:\"Sleswig\";北弗里斯兰语:\"Slaswik\")位于德国和丹麦的边界以北约60公里和以南约70公里的范围。该地区的传统意义在于北海和波罗的海之间的货物转运,将通过俄罗斯的贸易路线与沿着莱茵河和大西洋海岸的贸易路线相连接(参见基尔运河)。", "id": 1455838}
{"src_title": "Obchodní dům", "tgt_title": "百貨公司", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vznik obchodních domů je spojen s rozvojem průmyslově vyráběného, levnějšího zboží, zejména látek, a modernizací měst v 19. století a jejich přeměny ve velkoměsta s bulváry. Za první obchodní dům bývá považován \"Au Bon Marché\" v Paříži, který r. 1852 zavádí moderní principy obchodního domu: široký sortiment zboží je rozdělen do různých prodejních oddělení, zboží je vystaveno a opatřeno cenovkami s pevnými cenami, nízké marže i ceny, záruka vrácení peněz, atraktivní prezentace a reklama. Mimořádný obchodní úspěch tohoto nového kapitalistického podnikání a jeho sociální dopad zpracoval spisovatel Émile Zola v románu \"U štěstí dam\", který svým názvem vystihuje zaměření i filosofii podniku.", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "Nejstarší obchodní dům v Praze je Haasův obchodní dům Na příkopě 4 (čp. 847) z roku 1871 s kamennou fasádou ve stylu pozdní italské renesance.  V meziválečném období se návrhům obchodních domů věnoval mj. architekt Ludvík Kysela, který postavil na Václavském náměstí dům pro obuvnickou firmu Baťa, která i jinde stavěla své specializované obchodní domy. Obchodní domy s širokým sortimentem stavěla firma Brouk a Babka, jejichž vrcholem byl v roce 1939 tehdy nejmodernější obchodní dům Bílá labuť.  V období socialistického Československa byly pod značkou \"Prior\" postaveny některé reprezentativní obchodní domy významné z hlediska vývoje architektury (Kotva, Ještěd, Máj). Po roce 1989 se začaly zejména na periferiích měst objevovat supermarkety a hypermarkety a specializované obchodní domy. Vedle toho postupně vznikají obchodní centra, která pod jednou střechou skrývají samostatně provozované prodejny. Nákupní centra pronikají i do historického středu města (Palladium). Termín \"obchodní dům\" je dnes díky naznačenému vývoji a snaze provozovatelů o atraktivní neotřelé názvy na ústupu.", "section_level": 2}, {"title": "Klasický obchodní dům.", "content": "Klasický obchodní dům má jednotnou organizaci řízení a provozu. Podle prodejní plochy rozdělujeme obchodní domy na:  Plnosortimentní obchodního dům má komplexní nabídku potravin (pro všechny velikostní kategorie), stravovací služby (občerstvení pro všechny velikostní typy, restaurace pro střední a velké typy), nepotravinářské zboží (pro všechny velikostní typy, s výjimkou nábytku, který se neprodává v nejmenších velikostních typech).  Pro obchodní dům jsou typické následující provozní a dispoziční principy:  Rozmístění hlavních provozních celků obchodního domu:  Inkaso je většinou decentralizované podle sortimentních úseků a skupin zboží.  Kromě prodeje nabízejí obchodní domy rozvážkovou a poradensku službu, opravy, balení a úpravy zakoupeného zboží, úschovna, atd..  Vertikální dopravu zajišťují velkokapacitní rychlovýtahy a eskalátory. Schodiště jsou využívána zejména pro pohyb návštěvníků směrem dolů a jako únikové cesty.  Praktickým opatřením k vyloučení časové nerovnoměrnosti počtu návštěvníků je dostatečné dimenzování ploch pro pohyb a pobyt návštěvníků jak na jednotlivých podlažích, tak i v komunikačních prostorách.", "section_level": 1}, {"title": "Samoobslužné obchodní domy.", "content": "Při charakteristice samoobslužného obchodního domu je třeba uvést, že jde pouze o modifikaci klasického obchodního domu o velikosti přibližně 4000 až 6000 m prodejní plochy. Nové prvky jeho koncepce ale není možné použít u klasického typu, protože to neumožňují jeho prostorové a stavebně technické podmínky.  Základ stavebně dispozičního řešení koncepce samoobslužného obchodního domu tkví v tom, že objekt je rozdělen na hlavní halové části (obvykle na více podlažích), které slouží pouze pro prodej a skladování, a na ostatní části, v nichž jsou umístěna vertikální komunikační jádra návštěvníků, zaměstnanců a ostatní pomocné provozy. Toto řešení umožňuje vysoký stupeň flexibility mezi prodejními a skladovacími plochami i uvnitř těchto ploch. Dalším novým prvkem je zavedení tzv. etážové samoobsluhy, to znamená vždy jedné velké samoobsluhy v rámci celého prodejního podlaží obchodního domu.  Soustředěným seskupením vertikálního komunikačního jádra do blízkosti hlavního vchodu se vytvoří stavební i dispoziční předpoklady pro uplatnění uzavřené samoobsluhy v rámci celého podlaží. Hlavní zásady prodeje zboží touto samoobslužnou formou:  V současnosti jsou obchodní domy na ústupu. Mnohem častěji se setkáváme s novodobými typy prodeje, jako jsou např. hypermarkety, supermarkety a rozlehlá nákupní centra. Čím dále, tím více se prosazuje nákup přes internet. Vývoj jde nezastavitelně dále, obchodní domy zůstanou výrazným prvkem architektury našich měst. Typickým příkladem je například bývalá síť obchodních domů Prior v Praze, nebo obchodní dům Dunaj v Bratislavě (první obchodní dům na Slovensku).", "section_level": 1}], "src_summary": "Obchodní dům, především jeho prodejní budova, je subjekt, který uskutečňuje maloobchodní prodej. Z architektonického hlediska je to samostatný typologický druh, zařazující se do skupiny občanských budov.", "tgt_summary": "百货公司(亦称为百货或百货店)是一种售卖多种货品的大型零售商店,它的产品分门别类,英文称为Department store。", "id": 35115}
{"src_title": "Brazilské císařství", "tgt_title": "巴西帝國", "src_document": [{"title": "Cesta k samostatnosti.", "content": "Roku 1532 začala portugalská kolonizace brazilského pobřeží a později i vnitrozemí. Koloniální Brazílie byla knížectvím zcela podřízeným správě Lisabonu. Stěžejním rokem pro brazilskou nezávislost se stal rok 1807.", "section_level": 1}, {"title": "Utvoření Spojeného království Portugalska, Brazílie a Algarves.", "content": "V říjnu 1807 po obsazení Lisabonu vojskem Napoleona Bonaparta uprchl portugalský regent princ Jan spolu se svou matkou královnou Marií I. a dvorem s asi 15 000 dvořany do tehdejšího portugalské kolonie Brazílie. Po tomto přesunu královského rodu do Brazílie, bylo učiněno zrovnoprávnění brazilské kolonie s Portugalským královstvím a bylo utvořeno Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarves. Toto nově vytvořené Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarves byl jednotný jediný stát tří rovných celků (de facto jen 2), jehož panovník měl nový titul: \"král Spojeného království Portugalska, Brazílie a Algarves\". V roce 1816 zemřela královna Marie I. a králem se stal její syn Jan VI. Portugalský. Po Napoleonově pádu zasedla v Portugalsku prozatímní vláda, která v roce 1820 vyzvala krále Jana VI. k návratu. Ten byl po svém příjezdu nucen uznat novou ústavu, která nastolila konstituční monarchii. Králův syn Dom Pedro zůstal v Brazílii a převzal v ní regentství a funkci místokrále.", "section_level": 2}, {"title": "Vyhlášení brazilského císařství.", "content": "Po návratu královské rodiny do Portugalska, v Lisabonu následně cortesy (lidové shromáždění) zrušily rovnoprávnost Portugalska a Brazílie a snažily se obnovit její koloniální status, což v Brazílii vedlo k hnutí za nezávislost, do jehož čela se postavil právě Dom Pedro, jenž byl vždy nakloněn liberálním myšlenkám. Dom Pedro nakonec vyhlásil nezávislost Brazílie na Portugalsku a 12. října 1822 byl jako Pedro I. prohlášen císařem Brazílie. Titul císaře namísto krále, měl zdůraznit rozmanitost Brazílie a částečně emulovat Napoleona, jako liberála a revolucionáře.", "section_level": 2}, {"title": "Zlatá léta brazilského císařství.", "content": "Území Uruguaye bylo zpočátku okupováno Brazílií, ale v roce 1825 v důsledku Argentinsko-brazilské války v letech 1825-1828, jíž Brazílie prohrála, vznikla nezávislá Uruguayská republika. Svoji suverenitu musela Uruguay bránit hned po svém vzniku ve válce se sousední Argentinou v letech 1839-1851.  V roce 1826 se císař Pedro I. (Petr I.) stal portugalským králem Petrem IV., ale ještě téhož roku byl donucen k abdikaci ve prospěch své sedmileté dcery Marie. V roce 1831 nastala podobná situace v Brazílii, kde byl císař Pedro I. donucen brazilským parlamentem k abdikaci a císařem se stal jeho teprve pětiletý syn Pedro II. Brazilský (1825-1891), který se ovšem vlády oficiálně ujal až v roce 1840, kdy byl parlamentem prohlášen za plnoletého. 18. července 1841 byl Pedro II. korunován brazilským císařem.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhlášení republiky.", "content": "Pedro II. vládl jako brazilský císař 49 let. Přinesl Brazílii ekonomickou stabilitu a pokrok. Na konci jeho vlády bylo v Riu de Janeiru 118 škol. Pedro také podnikal kroky ke zrušení otrokářství. Neočekávaně dlouhá a nákladná Paraguayská válka z let 1865-1870 značně zmenšila jeho popularitu. Vojenský převrat 15. listopadu 1889 svrhl monarchii. Císař a jeho rodina odešli do exilu v Evropě. Nová brazilská vláda utvořila novou federativní Brazílii po vzoru USA.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam Brazilských císařů.", "content": "\"Dynastie Braganza\"", "section_level": 1}, {"title": "Titulární císařové po roce 1889.", "content": "\"Dynastie Braganza a později Dynastie Orléans-Braganza - legitimní větev, oficiální nárok.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Brazilské císařství (portugalsky \"Império do Brasil\") je označení pro bývalý stát na území Brazílie v letech 1822–1889. Brazilské císařství je přímým předchůdcem dnešní Brazílie. Císařství vzniklo v roce 1822 oddělením od Portugalska pod vedením korunního prince Pedra I. a zaniklo vojenským převratem v roce 1889 jenž svrhnul jeho syna císaře Pedra II.", "tgt_summary": "巴西帝国(葡萄牙语:),是1822年至1889年间,领土包含现代南美洲巴西所建立的一个代议民主制、议会制的君主立宪国家,由葡萄牙亲王佩德罗一世及其子佩德罗二世所统治著。在佩德罗二世统治下,巴西帝国和邻国的三场战役皆取得胜利。1889年,佩德罗二世被废黜,帝国由德奥多罗·达·丰塞卡建立的第一共和国取代,巴西帝国宣告正式灭亡。", "id": 1398595}
{"src_title": "Proconsul (rod)", "tgt_title": "原康修爾猿", "src_document": [{"title": "Objev.", "content": "První ostatky rodu Proconsul nalezl lékař H. L. Gordon v roce 1927 na lokalitě Koru, poblíž Viktoriina jezera v západní Keni. Jejich skutečného významu si ovšem všiml až Arthur Tindell Hopwood, když mu byly v roce 1931 postoupeny k prozkoumání. Ještě téhož roku během expedice Britského muzea na původní lokalitě našel ostatky dalších tří jedinců a všechny nálezy souhrnně publikoval v roce 1933. Dosud neznámého vyhynulého primáta pojmenoval \"Proconsul africanus\" podle oblíbeného cvičeného šimpanze z londýnské ZOO jménem Consul (\"Proconsul = předchůdce Consula\"). Domníval se totiž, že nalezl předka moderních šimpanzů.  Během dalších desetiletí přibylo nezvykle velké množství nálezů a klasifikace rodu se postupně zpřesňovala. Nejznámější je unikátní nález téměř kompletní lebky z roku 1948, který na ostrově Rusinga na Viktoriině jezeře objevila slavná paleontoložka Mary Leakey.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Rod Proconsul je doložen poměrně velkým počtem kosterních ostatků, přičemž na rozdíl od mnoha jiných miocénních primátů z nich lze složit prakticky kompletní kostru. Podobu tohoto primáta je tudíž možné vcelku dobře rekonstruovat. Proconsul proto může sloužit i jako model pro příbuzné rody a první hominoidy, známé často jen ze zlomků čelistí či zubů.  Tento primát žil spíše v lesním prostředí, kde se živil zejména ovocem a v menší míře snad i mladými listy. Struktura karpálních kostí ukazuje na schopnost silného úchopu, ačkoliv končetiny jinak odpovídají plně kvadrupednímu pohybu. Proconsul se tedy ve větvích pohyboval jako opice, pomocí všech čtyř končetin, ale možná si pomáhal občasným skákáním. Větší druhy ovšem nemusely být výlučně stromovými živočichy a mohly se pohybovat i po zemi. Jednotlivé druhy rodu Proconsul dosahovaly značného rozpětí ve velikosti - jejich váha se pohybovala zhruba v rozmezí 10 – 90 kg.  Kostra rodu Prokonsul vykazuje unikátní pestrou mozaiku primitivních obecných znaků vyšších primátů a několika odvozených znaků moderních lidoopů.", "section_level": 1}, {"title": "Lebka.", "content": "Lebka Proconsula měla oproti moderním hominoidům větší obličejovou část a menší mozkovnu. Z obličeje ještě vystupoval výrazný čenich, podobně jako u Aegyptopitheca. Zuby v lehce stavěných čelistech byly opatřeny jen tenkou vrstvou skloviny, což odpovídá měkké stravě tropického lesa - ovoci, popřípadě mladým listům.  Díky nálezu téměř kompletní lebky na ostrově Rusinga lze u Proconsula zcela výjimečně studovat i jeho mozek. Lebeční kapacita byla odhadnuta na 167 cm. Jedná se v poměru k celkové velikosti těla o objem, přesahující kapacitu oligocénních primátů. Blíží se horní hranici rozpětí kapacity současných kočkodanovitých a gibonovitých, ovšem struktura mozku je ještě primitivní a postrádá typické hominoidní znaky.", "section_level": 2}, {"title": "Kostra.", "content": "Postkraniální kostra Proconsula postrádá většinu typických znaků, které odlišují lidoopy od opic. Tvar hrudníku i postavení lopatky odpovídá úzkonosým opicím a kvadrupednímu pohybu, chybí prodloužené přední končetiny i tuhá páteř hominoidů. Proconsul měl naopak shodně s úzkonosými opicemi zadní končetiny delší než ty přední (i když jen minimálně) a také dlouhou, pružnou páteř. Chodidla nebyla přizpůsobena chůzi po prstech jako u lidoopů.  Nejvýraznějším znakem, který již Proconsula odlišoval od ostatních soudobých primátů, byl chybějící ocas, nahrazený kostrčí. Stejně jako moderním hominidům mu chyběly sedací mozoly. Také klouby předních i zadních končetin vykazují o něco vyšší pohyblivost než je tomu u opic.", "section_level": 2}, {"title": "Fylogeneze.", "content": "I přesto, že je Proconsul jedním z nejlépe poznaných miocénních primátů, je jeho taxonomické i fylogenetické zařazení stále hojně diskutované. Po svém objevu byl dlouho považován za předka moderních afrických lidoopů a řazen mezi hominidy. Všeobecně se až do 70. let 20. století předpokládalo, že druh \"Proconsul africanus\" je předkem šimpanzů, zatímco \"Proconsul major\" předcházel gorilám. Až moderní studie prokázaly, že Proconsul mezi hominidy nepatří a a jisté není ani jeho zařazení mezi hominoidy.  Většinou autorů je rod Proconsul považován již za primitivního zástupce nadčeledi Hominoidea. Jeho kostra má právě takové charakteristiky, které lze u nejranějších hominoidů předpokládat. Patří mezi ně četné primitivní znaky, ale současně již zvýšená mobilita kloubů, schopnost silného úchopu, chybějící ocas, nespecializovaný chrup, mozková kapacita na horní hranici rozpětí moderních úzkonosých opic i prodloužený životní cyklus. Někteří badatelé však o příslušnosti Proconsula k nadčeledi Hominoidea pochybují a řadí jej spolu s celou čeledí Proconsulidae do samostatné nadčeledi Proconsuloidea.  V každém případě je Proconsul v evoluci velmi blízko samotnému vzniku nadčeledi Hominoidea, ať už mu těsně předcházel nebo byl jedním z prvních zástupců. Ukazuje tedy, jak asi mohl předek moderních hominoidů vypadat, i když jím přímo nebyl.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy.", "content": "Rod Proconsul byl ve svém prostředí velmi úspěšný a diverzifikoval do několika druhů, které se od sebe lišily zejména velikostí.  Původně byl popsán pouze jeden druh – \"Proconsul africanus\". V roce 1951 ale Wilfrid Le Gros Clark a Louis Leakey rozčlenili všechny tehdejší nálezy do tří rodů (\"Proconsul nyanzae\", \"Proconsul major\" a \"Proconsul africanus\"). Na přelomu 20. a 21. století byly vyděleny další tři druhy – v roce 1993 druh \"Proconsul heseloni\", v roce 2005 \"Proconsul gitongai\" a v roce 2009 druh \"Proconsul meswae\".  V minulosti bylo pod rodovým jménem Proconsul zahrnuto též několik nálezů, které byly po zpřesnění poznání vyčleněny do samostatných taxonů - například \"Kamoyapithecus\" či \"Morotopithecus\".  Zástupci rodu Proconsul se objevují v širokém časovém rozpětí. Jsou vydělovány dvě zeměpisně i časově odlišné skupiny, přičemž starší druhy (\"P. meswae\", \"P. africanus\", \"P. major\") se od těch mladších (\"P. heseloni\", \"P. nyanzae\") nepatrně odlišují. Konvenčně se všechny druhy označují rodovým jménem Proconsul, v roce 2000 však bylo pro druh \"Proconsul major\" navrženo nové rodové jméno \"Ugandapithecus\". Tím měla být vyjádřena odlišnost obou skupin, jedná se však dosud o kontroverzní návrh, který nebyl všeobecně přijat. Podle odpůrců dosud chybí dostatek podkladů pro bezpečné vydělení obou skupin, které se mohou lišit i kvůli rozdílným ekosystémům. Lokality Koru a Songhor, které vydaly ostatky druhů \"Proconsul africanus\" a \"Proconsul major\", totiž v časném miocénu pokrývaly tropické lesy. Oproti tomu vegetace ostrova Rusinga, kde byly nalezeny druhy \"Proconsul heseloni\" a \"Proconsul nyanzae\", byla sušší a méně hustá.  V roce 2015 bylo pro mladší nálezy navrženo rodové jméno \"Ekembo\", které v místním jazyce Suba znamená „opice“ nebo „lidoop“. Autoři návrhu rozlišují druhy \"Ekembo heseloni\" a \"Ekembo nyanzae.\"", "section_level": 1}, {"title": "Proconsul africanus.", "content": "\"Proconsul africanus\" je nejstarším popsaným zástupcem rodu Proconsul, a tudíž je zároveň jeho typovým druhem. Byl rozeznán již v roce 1933. Některé fosilie určené původně jako \"Proconsul africanus\" však byly po roce 1993 překlasifikovány jako \"Proconsul heseloni,\" včetně dobře dochované lebky z ostrova Rusinga.  \"Proconsul africanus\" žil asi před 19 – 20 miliony let na území dnešní Keni. Jeho ostatky jsou nalézány společně s druhem \"Proconsul major\" na shodně datovaných lokalitách Koru, Chamtwara, Legetet, Songhor a Mteitei Valley. Patřil k menším druhům, neboť dosahoval váhy do 20 kg.", "section_level": 2}, {"title": "Proconsul gitongai.", "content": "Druh \"Proconsul gitongai\" byl popsán až v roce 2005 a dosud je doložen pouze několika izolovanými zuby. Ty byly zachyceny na lokalitě Kipsaraman v oblasti Tugen Hills v Keni. Mnoha odborníky je ztotožňován s druhem \"Proconsul major\". Důvodem pro vydělení nového druhu se stal fakt, že nalezené stoličky se v několika detailech liší od morfologie zubů druhu \"Proconsul major\". Problémem je i velký časový odstup mezi výskytem obou druhů.  Nálezy, určované jako \"Proconsul gitongai\" pochází až z počátku středního miocénu, tedy z doby asi před 14,5 miliony let. Jednalo by se tudíž o nejmladšího známého zástupce rodu Proconsul.", "section_level": 2}, {"title": "Proconsul heseloni.", "content": "\"Proconsul heseloni\" je asi nejlépe doloženým druhem rodu Proconsul. Nejreprezentativnějším a také nejznámějším nálezem je dobře dochovaná lebka, zachycená v roce 1948 na ostrově Rusinga (KNM-RU 7290), která byla původně popsána jako \"Proconsul africanus\". \"Proconsul heseloni\" je mimoto velmi dobře znám i v oblasti postkraniální kostry.  \"Proconsul heseloni\" žil asi před 17 – 18,5 miliony let na ostrovech Rusinga a Mfangano v dnešní Keni. Patřil k nejmenším zástupcům rodu Proconsul – samice dosahovaly váhy zhruba 9 – 12 kg, samci až 20 kg.", "section_level": 2}, {"title": "Proconsul major.", "content": "\"Proconsul major\" je největším zástupcem rodu Proconsul. Je ovšem dosud málo známý, doložený jen nečetnými zlomky čelistí, izolovanými zuby a několika fragmenty postkraniální kostry. Žil asi před 19 – 20 miliony let na území dnešní Keni a Ugandy. Jeho ostatky jsou nalézány společně s kostrami druhu \"Proconsul africanus\", na shodně datovaných keňských lokalitách Koru, Chamtwara, Legetet, Songhor a Mteitei Valley. Mimoto byl zachycen také na lokalitě Napak v Ugandě. Dosahoval váhy asi 60 – 90 kg, což zhruba odpovídá gorilí samici. Měl ovšem nápadně malé zuby, proto se odhady celkové váhy podle velikosti zubů pohybují v rozmezí pouhých 33 – 62 kg.", "section_level": 2}, {"title": "Proconsul meswae.", "content": "\"Proconsul meswae\" žil asi před 22,5 miliony let. Jedná se o dosud nejstarší známý druh rodu Proconsul a zároveň o druh nejnověji vyčleněný. Fragmenty lebky, čelistí a zubů byly sice objeveny již během výzkumu v letech 1978 - 1980, ale paleontolog Peter Andrews se i přes zřetelné odlišnosti od ostatních Proconsulů zdráhal vytvořit samostatný druh, protože se jedná pouze o nedospělé jedince. Druhové jméno \"Proconsul meswae\" proto navrhl až v roce 2009, do té doby byly ostatky označovány jako nespecifikovaný zástupce rodu Proconsul.  \"Proconsul meswae\" byl primitivnější než všechny ostatní zástupci rodu Proconsul, přičemž morfologicky nejblíže měl k druhu \"Proconsul nyanzae\". Jeho ostatky byly dosud zachyceny pouze na lokalitě Meswa Bridge v západní Keni a představují kosti nejméně čtyř jedinců.", "section_level": 2}, {"title": "Proconsul nyanzae.", "content": "\"Proconsul nyanzae\" obýval asi před 17 – 18,5 miliony let ostrovy Rusinga a Mfangano na Viktoriině jezeře v dnešní Keni. Od souběžně nalézaného druhu \"Proconsul heseloni\" se lišil jen minimálně. Podle dostupných fragmentů postkraniální kostry je jeho celková váha odhadována asi na 20 – 50 kg v závislosti na pohlaví. Stejně jako \"Proconsul major\" měl sklony k mikrodoncii, takže odhady váhy provedené na základě dochovaných zubů mohou být nižší (22 – 35 kg).", "section_level": 2}], "src_summary": "Proconsul (česky též Prokonzul) je rod vyhynulých úzkonosých primátů žijících v časném miocénu (zhruba před 14 - 22 miliony let) ve východní Africe. Jeho fosílie byly nalezeny na několika nalezištích na území dnešní Keni a Ugandy a jedná se o dosud nejlépe známého zástupce čeledi Proconsulidae. Proconsul je také modelovým příkladem toho, jak asi mohl vypadat společný předek moderních lidoopů a lidí.", "tgt_summary": "原康修尔猿属(学名:\"\")是一属早期的灵长目,生存于1800-1400万年前中新世的肯尼亚及后来的非洲。目前其下有四个物种,重量约为10-40公斤。牠们都是栖息在雨林中的。", "id": 1536123}
{"src_title": "Nezávislost Skotska", "tgt_title": "蘇格蘭獨立運動", "src_document": [{"title": "Stručná historie Skotska.", "content": "Dějiny Skotska lemují války s Anglií ať už za nezávislost země nebo například za náboženskou svobodu. Sami Skotové za velmi důležité milníky považují roky 1297 a 1314. V prvním proběhla bitva u Stirling Bridge, kde skotští povstalci pod vedením Williama Wallace porazili Anglické vojsko krále Eduarda I. O rok později ale Eduard I. porazil Wallace, zajal ho a v Londýně nechal popravit. Druhým milníkem je bitva u Bannockburnu, kde Robert Bruce, korunovaný skotský král porazil vojska Eduarda II. a vyhnal anglickou šlechtu. Bruce i Wallace jsou považováni za jedny z největších skotských hrdinů.  V roce 1603 nastupuje po na anglický trůn Jakub VI., syn Marie Stuartovny. Tím je vytvořena personální unie Anglie a Skotska. Oba národy to však nenesly příliš dobře. Král se snažil udobřit znepřátelené strany různými kroky, ale neuspěl. Jeho následník, Karel I. nebyl tak diplomatický a situace se za jeho vlády zhoršila. Skotové chtěli větší svobodu pro svou církev a začali se bouřit. Karel I. je kvůli nastalé situaci donucen svolat parlament, který mimo jiné schválil zákon o tom, že král musí jeho zasedání svolat nejpozději každé tři roky.  Společnost v celém království se ale dále radikalizuje, rozděluje se na royalisty a parlamentaristy. Začíná občanská válka a v lednu 1649 je vyhlášena republika. Následník trůnu Karel II. odjíždí do Skotska, na které kvůli tomu zaútočí Cromwellova vojska a Skotsko dobudou.  Po smrti Olivera Cromwella je Karel II. restaurován a jeho vévoda Jakub přesvědčí Skoty, aby uznali svrchovanost krále ve všech směrech. Vilém III. přijímá v roce 1689 Proklamaci svobod, která mimo jiné omezovala královy pravomoci a řešila otázku následnictví. Podle ní byla následnicí trůnu jmenována Anna Stuartovna. Proklamace také vylučovala z následnictví katolíky.  1. května 1707 je vyhlášen zákon o Unii a Skotsko se stává částí Velké Británie. Královnou je Anna Stuartova, skotský parlament je zrušen a jeho zástupci se ve velmi omezeném množství stávají součástí parlamentu Velké Británie.  Na konci 18. století dochází k velkému průmyslovému rozvoji skotských měst a společně s ním na začátku 19. století vznikají první politické organizace. V roce 1886 je vytvořen úřad ministra pro Skotsko a rok po něm Skotská kancelář.  Během 20. století se objevují hospodářské problémy, které ještě zhorší 2. světová válka, které vedou k nepokojům a stávkám. Situaci uklidní až nalezení ropy v Severním moři v roce 1970, která zapříčiní Britskou soběstačnost v této surovině a dovolí její vývoz. Skotsko ovládly obavy, že z ložisek ropy bude těžit jenom Anglie, což vyvolalo skotský nacionalismus.", "section_level": 1}, {"title": "Devoluce.", "content": "\"Devoluce\" je přesun rozhodování shora dolů, proces svěření pravomocí ústřední vlády samosprávným celkům nižší úrovně.  Národní hnutí jsou označována v odborné literatuře, jako tzv. dezintegrované. Skotsko lze brát jako příklad akčního separatistického „národa bez státu“. Skotsko má již od středověku přehledně definované území s jasnou identitou ( kulturní, ekonomickou, historickou, politickou).  Zároveň se mu podařilo zachovat si svoji vlastní jedinečnou identitu i v době, kdy bylo připojeno k jinému silnějšímu státu. Dokázalo si prosadit ustanovení vlastních politických institucí.  Za vlády konzervativců vzniklo \"Hnutí za skotské shromáždění\", které nakonec v roce 1988 zveřejnilo dokument nazvaný \"Požadavek práv 1989\". Na jeho základě se utvořilo \"Skotské ústavní shromáždění\", sdružení skotských politických stran. Toto shromáždění se dohodlo na konsensu ohledně decentralizace Británie na mezistranickém principu, ačkoli Konzervativní strana odmítla spolupracovat a Skotská národní strana se stáhla z diskusí, když se stalo zřejmé, že shromáždění není ochotno diskutovat o skotské nezávislosti jako o ústavní variantě. Argumenty proti předání pravomocí skotské autonomii a proti skotskému parlamentu vyjadřované hlavně Konzervativní stranou byly, že parlament vytvoří \"kluzký svah\" ke skotské nezávislosti a Skotské národní straně usilující o nezávislost poskytne cestu k vládě. John Major, konzervativní ministerský předseda, užil v roce 1997 v parlamentních volbách heslo \"72 hodin k záchraně unie\".  Labouristická strana vyhrála v roce 1997 britské parlamentní volby a Donald Dewar, vládní pověřenec pro Skotsko, souhlasil s návrhem vytvoření skotského parlamentu. V září téhož roku se konalo referendum a 75 procent zúčastněných souhlasilo s plánem udělení autonomie. Parlament Spojeného království následně schválil \"Zákon o Skotsku\", který vytvořil skotský parlament kontrolující většinu domácí skotské politiky. V květnu 1999 se ve Skotsku konaly první volby do autonomního parlamentu a v červenci se parlament sešel, poprvé od roku 1707, kdy bylo odročeno zasedání předchozího skotského parlamentu. Prvním ministerským předsedou Skotska se stal Donald Dewar z Labouristické strany, Skotská národní strana se stala hlavní opoziční stranou.  Skotský parlament má právo vydávat zákony ve všech věcech týkajících se Skotska, které nejsou svěřeny britskému parlamentu (tzv. nevyhrazené záležitosti), a má omezené právo pozměňovat daň z příjmu. Své autonomní záležitosti může opět postoupit britskému parlamentu, pokud uzná, že zákon s celobritskou působností bude pro konkrétní záležitost vhodnější. Skotsko je nadále 59 poslanci zastoupeno v britském parlamentu v Londýně. V roce 2007 vyhrála skotské parlamentní volby Skotská národní strana a prolomila tak dominanci Labouristické strany ve skotské politice. Předseda Skotské národní strany Alex Salmond se stal předsedou skotské menšinové vlády.", "section_level": 1}, {"title": "Skotský nacionalismus.", "content": "S národem a národní identitou je spjat i nacionalismus jako politická ideologie spojená s myšlenkou „zvláštního historického poslání národa, ospravedlnění jeho vzniku, teritoriálního zakotvení a kulturní jedinečnosti“. M. Guibernau v tomto případě mluví o tzv. emancipačním nacionalismu jako demokratickém typu nacionalismu u národů, které se necítí dostatečně uznány a reprezentovány státem, v němž žijí.  Skotský nacionalismus se nevyvíjel ve stejný čas jako procesy národního obrození v Evropě v 2. pol. 19. století. Stal se fenoménem až ve 20. století. Vysvětluje to několik faktorů. Když Skotsko s Anglií podepsalo v r. 1707 Smlouvu o Unii, ponechalo si svůj právní řád, vzdělávací systém i presbyteriánskou církev. Skotové tak mohli užívat výhod poměrně značné autonomie, ale zároveň participovat na budování britského impéria. Období skotského nacionalismu přišlo po druhé světové válce a dnes patří mezi hlavní hybná témata skotské společnosti.  Nacionalismus je ve skotském pojetí chápán jako politicky legitimní princip, princip národnostní otevřenosti, nikoliv jako ideologie založená na xenofobním přístupu. Skotská národní strana se neřadí mezi radikální pravicové strany, a i přes její přívlastek „národní“ se pro ni hodí spíše označení separatistická než nacionalistická. Skotský separatistický diskurs obhajuje kulturní pluralitu.", "section_level": 2}, {"title": "Skotská národní strana.", "content": "Skotská národní strana (SNP - Scottish National Party) vznikla po první světové válce, v roce 1934 sjednocením dalších subjektů – Skotské národní hnutí, Národní strana Skotska a Skotská strana. Jedná se o stranu, která se nejvíce zasazuje o vznik samostatného a nezávislého Skotska. Nejvýznamnější osobností této strany se v posledních dvaceti letech stal její člen a poté hlavně předseda Alex Salmond. Skotská národní strana stála u převratných skotských snah o devoluci (Skotský zákon, referendum o nezávislosti Skotska 2014). Nyní v čele strany stojí Nicola Sturgeonová.", "section_level": 2}, {"title": "Referenda.", "content": "V roce 2007 vydala Skotská národní strana manifest, v němž slíbila v roce 2010 uspořádat referendum o nezávislosti. Po vítězství ve skotských parlamentních volbách skotská vláda tvořená Skotskou národní stranou vydala dokument nazvaný \"Volíme budoucnost pro Skotsko\", který nastiňuje alternativy skotské budoucnosti včetně nezávislosti. Skotští labouristé, skotští konzervativci a skotští liberální demokraté se postavili proti referendu, které by jako jednu z možností nabízelo nezávislost. Svůj nesouhlas vyjádřil také předseda britské vlády Gordon Brown, který sehrál důležitou roli při referendu v roce 2014. V květnu 2008 se pro konání referenda vyslovila Wendy Alexandrová, předsedkyně labouristického klubu ve skotském parlamentu, navzdory labouristickému odporu ke konání referenda, později však z vedení klubu byla nucena odstoupit. Pro referendum, jehož jednou z možností bude i nezávislost Skotska, se po svém zvolení předsedou Skotských liberálních demokratů v srpnu 2008 vyslovil i Tavish Scott.  Zákonná platnost referenda za nezávislost Skotska na Spojeném království je nicméně sporná. Úplnou parlamentní suverenitu má Parlament Spojeného království a jakékoli ústavní změny patří mezi záležitosti vyhrazené jemu. To znamená, že britský parlament může kdykoli změnit Zákon o Skotsku a změnit pravomoci skotského parlamentu a legálně tak zamezit jakémukoli návrhu na nezávislost přednesenému skotskou vládou. Zákonnost dosažení faktické nezávislosti některé ze zemí tvořících Spojené království nebo její jednostranné vyhlášení nezávislosti mimo rámec ústavních zvyklostí Spojeného království je nejistá. Převažující právní mínění založené na rozhodnutí Nejvyššího soudu Kanady ohledně práva Québeku na odtržení od Kanady je, že Skotsko by nemohlo jednostranně vyhlásit nezávislost podle mezinárodního práva, kdyby vláda Spojeného království umožnila referendum o sporné otázce secese. Je nejisté, jak jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova v roce 2008 a jeho následné uznání Spojeným královstvím změnilo postavení tohoto právního mínění. Britští premiéři nicméně uznali právo skotského lidu rozhodnout o vlastní budoucnosti.  Skotská referenda, která ovlivnila dnešní podobu Skotska jsou z let 1979 a 1997. Referendum konané v roce 1979 se týkalo zákona o Skotsku. Jednalo se o vytvoření Skotského parlamentu a přenesení více pravomocí do Skotska (decentralizace). dopadlo neúspěšně, hlavně díky Cunninghamovo dodatku. V referendu konaném v roce 1997, se hlasuje o vzniku legislativních orgánů, ale také o pravomocích v daňové oblasti. Referendum dopadlo vznikem autonomního zastupitelstva. Výsledek byl poté schválen parlamentem ve Westminsteru a v roce 1998 byl přijat zákon, který vymezuje pravomoci nového Skotského parlamentu. O rok později bylo zahájeno jeho fungování prostřednictvím voleb.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nezávislost Skotska je politickým cílem řady politických stran, nátlakových skupin a jednotlivců ve Skotsku, jejichž snahou je oddělit Skotsko od Spojeného království.", "tgt_summary": "苏格兰独立运动(,)是指苏格兰从联合王国中脱离出来,重新成为独立国家的政治运动。", "id": 2467701}
{"src_title": "Třída Indiana", "tgt_title": "印第安納級戰艦", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Celkem byly postaveny tři jednotky této třídy, pojmenované USS \"Indiana\", USS \"Massachusetts\" a USS \"Oregon\". Postaveny byly v letech 1891–1896 v amerických loděnicích William Cramp & Sons a Union Iron Works.  Jednotky třídy \"Indiana\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Plavidla nesla poměrně silnou výzbroj. Hlavní výzbroj představovaly čtyři 305mm kanóny ve dvoudělových věžích na přídi a na zádi, které doplňovalo osm 203mm kanónů ve čtyřech dvoudělových věžích na bocích nástavby. Dělostřelectvo sekundární ráže tvořilyčtyři 152mm kanóny v kasematách. Dále bylo neseno dvacet 57mm kanónů, šest 37mm kanónů a dva 457mm torpédomety. Pohonný systém tvořilo šest kotlů a dva parní trojčinné stroje o výkonu 9000 ihp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 15 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "\"Indiana\", \"Massachusetts\" a \"Oregon\" hrály důležitou roli ve Španělsko-americké válce v roce 1898, jelikož se podílely na blokádě španělských válečných lodí v přístavu Santiago de Cuba. \"Indiana\" a \"Oregon\" se dne 3. července 1898 účastnily bitvy u Santiaga de Cuba, ve které byla zničena španělská eskadra složená z pancéřových křižníků \"Infanta Maria Teresa\", \"Vizcaya\", \"Cristóbal Colón\" a \"Almirante Oquendo\" a torpédoborců \"Pluton\" a \"Furor\".  \"Indiana\" za první světové války sloužila ve výcviku, v roce 1919 byla vyřazena a v roce 1920 potopena jako cvičný cíl. \"Massachusetts\" za světové války pomáhala při dělostřeleckém výcviku, v roce 1919 byla vyřazena ze služby a v roce 1921 potopena. \"Oregon\" sloužil za první světové války ve druhé linii. V roce 1919 byl vyřazen a od roku 1925 byl muzejní lodi. Za druhé světové války byla loď částečně rozebrána na šrot, ale trup byl ještě v roce 1944 použit pro dopravu munice pro invazi na Guam. Zbytek lodi byl definitivně sešrotován v roce 1956.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Indiana byla třída predreadnoughtů amerického námořnictva. Celkem byly postaveny tři jednotky této třídy. Ve službě byly v letech 1895–1919. V roce 1898 se účastnily Španělsko-americké války. Byly to první americké moderní bitevní lodě (jinak též bitevní lodě první třídy).", "tgt_summary": "印第安纳级战舰是美国海军首批仿照欧洲海军建造的前无畏舰,并装设有重型装甲及舰炮。不过印第安纳级设计上有诸多缺陷。由于舰级以海岸防卫为主要目标,使舰级欠缺干舷(Freeboard),难以应付公海大浪环境;装设的侧甲又因干舷问题容易沉入水线以下,无法提供有效防御;而舰体更无法平衡13吋火炮的重量,使舰炮无法以最高射击角度发炮,射程受损。以上种种问题,使印第安纳级战舰多数留在美国近海作战。", "id": 1331004}
{"src_title": "Eurobeat", "tgt_title": "歐陸節拍", "src_document": [{"title": "Původ slova.", "content": "Termín \"eurobeat\" byl poprvé použit ve Velké Británii, aby popsal písně produkované britskou Motown verzí Stock, Aitken & Waterman, kteří psali hity kapelám a hudebníkům jako například Dead or Alive, Bananarama, Jason Donovan, Sonia, či Kylie Minogue. Tento \"britishebeat\" byl méně Hi-NRG orientován, než japonsko-italská verze.  Termín \"Eurobeat\" se v Británii také používal pro konkrétní Italo Disco typu Sabrina Salerno a další.", "section_level": 1}, {"title": "Termín \"Eurobeat\" v Japonsku.", "content": "V Japonsku se slovo \"eurobeat\" používalo na italo-disco produkované v Německu či Itálii. Italo-disco importy se brzy spojovaly s noční Para Para kulturou, která vznikla v brzkých osmdesátých letech.  Tento nový styl se jevil jako velice populární v Japonsku, ale ve zbytku světa byl prakticky neznámý. V Japonsku tato hudba byla nazývána jako \"eurobeat\".  Jelikož trh s eurobeat hudbou velice v Japonsku vycházel, italští producenti se tedy soustředlii především na něj a pro něj také vytvářeli hudbu.  Eurobeat je v Evropě málo známý žánr, přestože je produkován právě v Itálii.  V anime seriálu \"Intial D\", jež je založen na manga komiksu od Shuichiho Shigena, se, především během závodních scén, rozezní Eurobeat hudba, což upoutalo pozornost ne-japonských anime fanoušků.  Eurobeat (v Japonsku) připomíná původy italo-disca, se kterými se synteticky experimentovalo. Typické znaky: stalá, přímočará, měnící se bass oktáva (Hi-NRG element), syntezátory (některé z nich představují například smyčce či dechy), perkuse v pozadí. Tyto zvuky jsou prokládané vokály a \"přírodními\" akustickými nástroji typu piáno, či kytara (nejběžnější). Celý mix přináší střídavý melodický energický komplex.  V roce 1998, BEMANI, sesterská větev KONAMI vytvořila video taneční hru \"Dance Dance Revolution\". Tato hra nabízí Eurobeat hudbu z labelu Dancemania (patří firmě Toshiba-EMI). KONAMI ještě vytvořila \"Para Para Paradise\", video taneční hru plnou Eurobeat písní. Arkáda/Akční hra \"Sonic the Fighters\" od firmy SEGA obsahuje soundtrack ovlivněný eurobeatem.", "section_level": 2}, {"title": "Eurobeat z japonského úhlu pohledu.", "content": "Eurobeat se vyvinul z různých stylů od Hi-NRG, Space Disca, Italo-Disca, kanadského Disca a elektronické hudby, stylů které vznikly na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. V té době kdy Disco hudba přestávala být populární v USA vlivem velkého odporu. Zatímco moderní hudba se většinou rozlišuje podle jejich textů, Eurobeat se nerozlišuje jenom podle textů, ale podle synthetizovaných refrenů známých též jako Sabi (zkráceně pro Sabishagaru, což znamená \"připomenout si něco, někoho\").  Podle tzv. sabi se Eurobeat dá rozložit na další podžánry, které mají typické znaky od rytmu po harmonii. Někdy může připomínat staré disco, někdy může být velmi \"rychlé a veselé\" jako Happy Hardcore nebo Speed Music, nebo používat více el. kytar.  Další typická věc na Eurobeatu je ta, že hudebníci obvykle používají více pseudonymů, závisejících na \"náladě\" konkrétní písně, atd. Například Ennio Zanini, jehož písně jsou obvykle úderné a rychlejší, si obvykle zvolí jméno jako \"Fastway\", u těch vážnějších písní vybírá jména jako například \"Dusty\".  Některé písně Eurobeat mohou připomínat známé \"klasiky\": \"Like a Virgin\", \"Goodbye Yellow Brick Road\", \"What is Love\", či \"Station to Station\". Tyto písně mají stejné jména, ale nejsou to coververze.", "section_level": 1}, {"title": "Eurobeat: Stylizace (pro Japonsko).", "content": "Jako většina hudebních stylů, i (moderní) Eurobeat má svůj typický \"vzorec\", podle kterého je složena píseň:  Intro je úvodní část písně, \"riff\" je hudební část bez vokálů. \"Melo\"(die) je první sloka písně, to samé \"melo\"(die)2.  Zvláštní je, že ten \"typický vzorec\" má každá nahrávací společnost jiná:", "section_level": 1}, {"title": "A Beat C.", "content": "A-Beat C je zřejmě nejznámější label vůbec. A-Beat C byla v Japonsku uvedena kompilací \"VA – Super Eurobeat 9\" (Avex Trax) v roce 1994. Producenti a hudebníci z tohoto labelu pracovali s Eurobeatem a Italo-Discem ještě předtím, než tento label vznikl, takže je možné tu \"narazit\" na některé \"známé tváře\". Nejznámější autoři A-Beat C: Dave Rodgers, Powerful T, Norma Sheffield and Futura. Po roce 2007 spousta producentů a hudebníků tento Eurobeat label opustila, mezi nimi jsou Domino, Sandro Oliva, Matt Land, Mega NRG Man, Lolita, the Go Go Girls, Neo, Nuage, Annerley Gordon, Kiko Loureiro, Mickey B., atd. V současnosti je A-Beat C kritizován ze strany fanoušků, jelikož se domnívají, že nejnovější nahrávky jsou \"špatně produkovány, chabé, opakující se a bez inspirace\".  Významné A-Beat C písně: \"Fever the Night\" – Matt Land  Současné významné písně:", "section_level": 2}, {"title": "Delta.", "content": "Delta patří mezi starší eurobeat labely. Byla vytvořena v roce 1995, kdy producent A. Leonardi z \"A-Beat C\", L. Newfield & C. Moroni z \"Time\" spojili své síly, aby vytvořili nový Eurobeat label. První \"Super Eurobeat\" album, které mělo i \"Delta\" skladby, bylo \"Vol, 64\". Delta také měla jeden velký hit, tím byl Marko Polo – \"Money Go! So\", postupně Delta měla víc a víc hitů. Do Delty spadají Marko Polo, Niko, Vicky Vale, Cherry, Pizza Girl, Suzy Lazy, Max Coveri, Dr. Love.  Významné Delta písně: \"Doctor Love\" – Dr. Love \"Killing My Love\" – Leslie Parrish \"Running In the 90's\" / \"Golden Age\" – Max Coveri \"Crazy For You\" – Pizza Girl Současné významné písně: \"Full Metal Cars\" – Daniel \"Burning Up The Night (Total Fire)\" – 2 Fast \"Set Me Free\" – Cherry", "section_level": 2}, {"title": "Eurobeat kompilace.", "content": "Existuje spousta Eurobeat kompilací, tou nejznámější je \" Super Eurobeat \" a různé \"\"Super Eurobeat presents...\"\" kompilace, publikované společností Avex Trax.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eurobeat je převážně italský žánr pocházející z 90. let. Je to podžánr Italo Disca a Hi-NRG. V USA se někdy Eurobeat hudba kategorizovala jako \"\"Hi-NRG\"\" (společně s některými freestyle music hity).", "tgt_summary": "欧洲节拍(英语:Eurobeat)是一种音乐类型,在20世纪70年代晚期或80年代早期从意大利迪斯可舞曲(Italo Disco)发展出来。虽然源自欧洲,欧洲节拍传到日本后因为合成音乐及活泼的风格而大受欢迎,日本也成了欧洲节拍的主要市场。", "id": 1661636}
{"src_title": "Ruj vlasatá", "tgt_title": "黄栌", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Letorosty.", "content": "Letorosty jsou lysé, listy sivě ojíněné, střídavé, vejčité až opakvejčité, celokrajné, dlouze řapíkaté, až 8 cm dlouhé, na podzim načervenale až oranžově vybarvené.", "section_level": 2}, {"title": "Květy a plody.", "content": "Květy jsou drobné, pětičetné, uspořádané v dekorativních, přímých a bohatě větvených latách, dlouhých 15 až 29 cm. Kvete v květnu až červenci. Kalich a koruna jsou žlutavě zelené. Omezený počet květů dozraje v plody (malé suché, tmavě hnědé peckovice s vytrvalým kalichem), zbylé stopky se prodlouží a pokryjí dlouhými načervenalými chlupy, které jsou velmi dekorativním létacím zařízením celého plodenství. V této době (září až říjen) je ruj nejkrásnější.", "section_level": 2}, {"title": "Toxicita.", "content": "Ruj vlasatá je jedovatá a citlivým jedincům může způsobit podráždění pokožky.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Původní rozšíření v jižní Evropě – Středozemí až po Balkán, Maďarsko, Ukrajinu, Krym, Kavkaz. Severní hranice areálu zasahuje až na Slovensko. V Asii je rozšířena v Himálaji a ve střední Číně. V Evropě roste přirozeně v jižních oblastech, severní hranice areálu prochází střední Evropou. Na Slovensku roste na čtyřech pravděpodobně přirozených lokalitách. Často je vysazována v parcích. Oblast výskytu v Asii zasahuje až do střední Číny či do Himálají.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Nejvíce ruji vlasaté vyhovuje teplá výslunná poloha (čím slunnější stanoviště, tím lepší růst a krásnější podzimní, u červenolistých kultivarů celoroční vybarvení). Ale snesou i polostín. Dobře rostou v průměrné zahradní půdě, dávají však přednost suššímu na vápník bohatšímu stanovišti. V krutých zimách na nechráněném stanovišti mohou namrznout, dobře však obrůstají.", "section_level": 1}, {"title": "Výsadba a množení.", "content": "Svým zvláštním olistěním, celkovým habitem, květenstvím i plodenstvím jsou poměrně odlišné a příliš se nehodí ke kombinaci s jinými rostlinami. Jsou vyloženými solitérami (v pozdějším věku potřebují větší, několikametrové plochy), popřípadě se hodí k předsadbě a lemování vyšších stromových kulis (okraj lesa, apod.). Červenolisté kultivary rostou pomaleji a jsou velmi významnými solitérami, pokud jsou pravidelně seřezávány, lze je použít i do menších výsadeb, kde mohou být výraznou dominantou. V krajinářských úpravách se ruj doporučuje vysazovat do 350 m n. m.  Množí se výsevem stratifikovaného osiva na jaře do studeného pařeniště, kořenovými řízky (sázejí se na podzim do truhlíků a skleníků - hlavně červenolisté kultivary) nebo i řízkováním za použití stimulátoru. Množení řízkováním je obtížné, často se používá roubování kultivarů.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Listy jsou bohaté na třísloviny, proto bývá ruj vlasatá někdy pěstována na plantážích. Ruj je s oblibou pěstována v parcích a zahradách. Dřevo se někdy využívá v řezbářství (intarzie), např. při výrobě obrazových rámů. Využívá se do větrolamů, jako pokryvná a okrasná dřevina, také pro výrobu tříslovin z listů.  Sirup z Cotinus coggygria může chránit jaterní tkáň před účinky jedovatých látek. Účinky jsou zkoumány.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V angličtině se nazývá „Smoke tree“ (kouřový strom) díky jeho chlupům na plodenství, které budí zdání, že je keř zahalen v oblaku kouře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ruj vlasatá (\"Cotinus coggygria\", syn. \"Rhus cotinus\"), také někdy nazývaná škumpa vlasatá, je pomalu rostoucí, rozložitý hustý keř dosahující výšky kolem 3 m (maximálně 5 m).", "tgt_summary": "黄栌(学名:),又名红叶树、烟树、皇家紫树,是漆树科黄栌属的一种植物。其木材可入药,果实可煮制木蜡。", "id": 53890}
{"src_title": "V jako Vendeta", "tgt_title": "V煞 (漫畫)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Série zachycuje blízkou budoucnost Spojeného království po jaderné válce, která zanechala většinu světa zničenou. V budoucnosti se fašistická strana „Norsefire“ stane vládnoucí stranou, která schválí vyvraždění všech černochů, Asiatů a homosexuálů. „V“, anarchistický revolucionář převlečený do masky za Guye Fawkese, začne propracovanou, násilnou a teatrální kampaň za svrhnutí vlády, v jejímž čele je vůdce Adam Susan. Příběh také sleduje osud ztracené šestnáctileté Evey Hammondové, která ve válce přišla o matku a ve vlně poválečného zatýkání i o otce. „V“ se ji ujme a snaží se ji ukázat v jak lživém a zkaženém světě žije. „V“ také při svém boji s režimem vykonává svou osobní vendetu, která souvisí s jeho pobytem v koncentračním táboře Larkhill. Celý příběh se odehrává mezi listopadem 1997 a listopadem 1998.  Totalitní režim, proti kterému „V“ (jako anarchista) bojuje je založen na klerofašistické, homofobní a rasistické ideologii. Jeho hlavní složky tvoří tzv. Hlavu, jejímž kancléřem je Adam Susan (současně je i vůdcem jediné povolené politické strany „Norsefire“). Další složky tvoří „Uši“, které jsou centrálou odposlechů, které jsou v každém telefonu. Dále „Nos“ – vyšetřovací orgán, „Oko“ – sledovací orgán monitorující skrze všudepřítomných kamer a „Prsty“ – tajná všehoschopná policie. K manipulaci s občany je každý den vysílán program „Hlasu Osudu“, který slouží jako propagandistické a takřka náboženské médium.", "section_level": 1}, {"title": "Maska.", "content": "Aktivisté ze skupiny Anonymous na veřejnosti používají stejnou masku Guye Fawkese. Umělec David Lloyd, autor ilustrací komiksu, k tomu prohlásil: „Maska Guye Fawkese se stala symbolem běžně využívaným v protestech proti tyranii – a mně to dělá radost, zdá se mi výjimečné, že je ikona populární kultury používaná k tomuto účelu.“", "section_level": 1}, {"title": "Česká vydání.", "content": "V České republice vydalo příběh V jako vendeta nakladatelství BB/art ve spolupráci s nakladatelstvím CREW.", "section_level": 1}], "src_summary": "V jako Vendeta je původně britská desetidílná komiksová série napsaná Alanem Moorem a převážně ilustrovaná Davidem Lloydem. Originální série byla vydávána černobíle časopisecky od roku 1982 do roku 1985 ve Spojeném království pod nakladatelstvím Quality Comics. Po odkoupení práv americkým nakladatelstvím DC Comics byla série zkompletována a dobarvena. V USA byla vydávána od září 1988 do května 1989.", "tgt_summary": "《V字仇杀队》(英语:\"V for Vendetta\")是由阿兰·摩尔创作、大卫·劳埃德创作插图的视觉小说,DC漫画出版商Vertigo出版。剧情描绘了反乌托邦和后末日时代的20世纪90年代的英国,此前20世纪80年代的核战争毁灭了世界的大部分地区。法西斯主义党派北方之火用集中营消灭对手,从而统治这个警察当道的国度。漫画追随着其名义上的主角、戴着盖伊·福克斯面具的无政府主义革命者V。V精心策划了一场戏剧性的革命家活动,来谋杀他以前的俘虏——推翻政府并说服人们统治自己,同时鼓励一名年轻的女性埃维·哈蒙德做他的得意门生。", "id": 2247446}
{"src_title": "Orlyval", "tgt_title": "奧利機場內線", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Soukromou společnost s názvem \"Orlyval\" vytvořilo konsorcium francouzských firem a bank za účelem výstavby a provozování linky z letiště k síti pařížského metra. Linka Orlyval byla pro komerční provoz otevřena 2. října 1991. Cena jedné jízdenky činila 55 franků, což odrazovalo mnoho cestujících. I když se cena snížila, tvořil počet pasažárů v roce 1992 jen 1,2 miliónů oproti očekávaným 4,3 miliónům. Protože linka nebyla hospodářsky výdělečná, byl v prosinci 1992 na společnost Orlyval uvalen konkurs. Linka byla v roce 1993 začleněna do společnosti RATP, která provozuje městskou hromadnou dopravu.", "section_level": 1}, {"title": "Technické parametry.", "content": "Název linky je složeninou jména \"Orly\" podle pařížského letiště a zdejšího města a zkratky \"-val\", která znamená Véhicule Automatique Léger (automatické lehké vozidlo). Jedná se o automatizovaný vlak bez řidiče, který jezdí na gumových kolech. Tento systém byl vyvinut v roce 1971 a poprvé realizován ve městě Lille.  Trať je dlouhá 7,3 km a jsou na ní pouze tři zastávky: \"Orly-Sud\" (terminál Jih), \"Orly-Ouest\" (terminál Západ) a \"Antony\" (přestupní stanice na linku RER B). Linka má zvláštní tarif, běžné jízdenky na více zón a vícedenní jízdenky zde neplatí. V rámci letiště slouží Orlyval jako bezplatná přeprava mezi terminály. Cena jízdenky včetně přestupu na metro činí pro dospělého 9,85 €. Přepravní doba mezi terminály činí dvě minuty, mezi stanicí Orly-Ouest a Antony je to šest minut. Na trati je nasazeno 8 vlaků a každý vlak se skládá ze dvou vagónů. V dopravní špičce ráno a pozdě odpoledne jezdí ve čtyřminutovém intervalu. Linka je v provozu denně od 6 do 23 hodin. Ročně přepraví Orlyval zhruba 2,85 miliónů cestujících, což představuje od roku 2000 10% nárůst.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Ve výstavbě se nachází prodloužení trati severním směrem přes stanici \"Pont de Rungis\" na trase RER C, odtud ke konečné stanici Villejuif - Louis Aragon jižní větve linky 7 a přes ní dále k lince 14. Po jejím dokončení se zkrátí cesta z centra města na letiště na zhruba 20 minut. Tím by měl Orlyval také částečně nahradit některé spoje na autobusové lince Orlybus.", "section_level": 1}], "src_summary": "Orlyval je zvláštní linka lehkého metra v systému pařížské hromadné dopravy s vlastním tarifem, která spojuje letiště Orly se stanicí \"Antony\" na lince RER B.", "tgt_summary": "奥利机场内线()是通往法国巴黎-奥利机场的机场轨道交通服务,于1991年启用。该线连接RER B线的安东尼站和奥利机场的航站楼,为采用VAL自动驾驶系统的轻便轨道交通线。", "id": 2607118}
{"src_title": "Přivrácená strana Měsíce", "tgt_title": "月球正面", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Přivrácená strana Měsíce je pokryta světlými a tmavými oblastmi. Někteří astronomové 17. století věřili, že tmavé oblasti jsou pokryty vodou a tvoří tak na Měsíci moře. Světlé části měsíčního povrchu pak měly být pevninami. I když se později zjistilo, že se na povrchu Měsíce nenachází voda, název oblastí (moře, latinsky mare) jim zůstal. Měsíční moře jsou rozsáhlé impaktní pánve vyplněné měsíčními bazalty (čediči).  Na přivrácené části Měsíce se tak nachází 18 měsíčních moří a jeden oceán (lat. oceanus). Stejně jako u pozemských moří mají i měsíční moře zálivy (lat. sinus). Na přivrácené straně se nachází ještě dvě jezera (lat. lacus). Vůči odvrácené straně Měsíce je jeho přivrácená polokoule bohatší na měsíční moře. Poměr je 31,2 % na přivrácené polokouli ku 2,6 % na odvrácené.  Z vyvýšených částí jsou nejvýznamnější měsíční pohoří – Montes Apenninus (Apeniny), Montes Caucasus (Kavkaz), Montes Carpatus (Karpaty), Montes Jura. Že se na Měsíci nachází údolí a vrcholy, objevil již Galileo Galilei na začátku 17. století. Do té doby se lidé domnívali, že měsíční povrch je hladký. Měsíční pohoří však nevznikla horotvornou činností jako na Zemi, ale jsou to pozůstatky okrajů impaktních pánví nebo sesuvů vzniklých krátce po jejich vzniku. Proto se měsíční pohoří nacházejí na okrajích měsíčních moří.  Další z výrazných prvků přivrácené strany Měsíce jsou krátery a jejich paprsky, jedná se především o kráter Tycho v jižní části a kráter Koperník poblíž středu měsíčního disku.  Unikátním útvarem přivrácené polokoule je světlý objekt Reiner Gamma nacházející se v západní části Oceánu bouří (Oceanus Procellarum).", "section_level": 1}], "src_summary": "Přivrácená strana Měsíce je měsíční hemisféra (polokoule), která je trvale obrácena směrem k Zemi. Opačná polokoule se nazývá odvrácená strana Měsíce. Měsíc obrací k Zemi stále stejnou polokouli, protože doba jeho rotace osy je stejná jako doba jeho oběhu kolem Země. Tento stav se nazývá vázaná rotace. Díky osvětlení Sluncem se mění velikost viditelné části, dochází tzv. ke střídání měsíčních fází.", "tgt_summary": "月球正面是月球永远朝向地球的半球,而相对的另外半球被称为月球背面。因为月球绕地球公转的周期和它绕着自己的轴心自转的周期相同,因此在地球上只能看见月球的一面,这种情形称为同步自转或是潮汐锁定。月球直接被太阳照亮,而绕着地球产生的外观变化称为月相。月球未被照亮的部分有时也能看到朦胧的影像,这是地球反照的结果。这反映了地球表面反射的阳光也会照亮月球的表面。由于月球的轨道有点椭圆并且对黄道平面倾斜著,因此产生天秤动,使得从地球上累计能观察到的月球表面总共达到59%(但在任何一个瞬间能看见的略少于一半)。", "id": 2768316}
{"src_title": "Visitor (návrhový vzor)", "tgt_title": "访问者模式", "src_document": [{"title": "Účel.", "content": "Návrhový vzor Visitor lze využít v situaci, kdy navrhujeme množinu tříd, do které již nebudeme žádnou třídu přidávat, ale je pravděpodobné, že budeme potřebovat přidat nějakou funkcionalitu. Připravíme se tedy na situaci, kdy jsme nuceni do všech tříd naší konečné množiny přidat další metodu.", "section_level": 1}, {"title": "Princip.", "content": "Principem je, že pro každou novou akci, kterou chceme dodat původní množině tříd, vytvoříme novou třídu. Tato nová třída představuje „návštěvníka“. Instanci tohoto návštěvníka pak předáme původní třídě a ta v podstatě sama na sebe zavolá odpovídající metodu návštěvníka. Původní třída tedy představuje „navštíveného“. Jinými slovy: návštěvník umí vykonat novou akci, navštívený ho přijme a nechá ho se sebou vykonat onu novou akci. Takže platí, že kolik bude dodatečných akcí, tolik bude návštěvnických tříd.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace.", "content": "Pokud chceme implementovat návrhový vzor Visitor, budeme postupovat takto: Z předchozího textu vyplývají 2 skutečnosti: Tohoto dosáhneme tak, že definujeme rozhraní pro navštěvovanou třídu a rozhraní pro návštěvnickou třídu. Dále si popíšeme, co budou tato rozhraní obsahovat:  Rozhraní navštěvované třídy (INavstiveny)  public interface INavstiveny {  Návratová hodnota a atribut parametry mají definován obecný typ Object. Díky tomu může tato metoda přijímat a vracet v podstatě jakékoliv parametry. V případě, že má metoda přijímat více parametrů, vložíme parametry do nějaké přepravky (Objekt, který obsahuje jiné objekty) a tu pak předáme v parametru.  Rozhraní návštěvnické třídy (INavstevnik) public interface INavstevnik{  Rozhraní INavstevnik ukládá návštěvníkům implementovat konkrétní verzi metody pro každou třídu z množiny navštěvovaných tříd. Příklady navštěvovaných tříd jsou nyní Navstiveny1, Navstiveny2, Navstiveny3, Navstiveny4, Navstiveny5.  Když se podíváme na rozhraní INavstevnik, zjistíme, proč je důležité, aby byla množina navštěvovaných tříd neměnná. V případě, kdy bychom do množiny přidali další třídu, museli bychom do rozhraní INavstevnik a do všech tříd, které jej implementují doplnit metodu pro přidanou třídu. To sice lze, ale v okamžiku, kdy je již návštěvnických tříd velké množství se může tato situace stát neudržitelnou. Každá ze tříd, která bude implementovat rozhraní INavstiveny potom implementuje metodu prijmi takto: public Object prijmi(INavstevnik navstevnik, Object params){  Jak jsem již dříve zmínil, navštívená třída zavolá sama na sebe metodu návštěvnické třídy.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka.", "content": "Vysvětlování a teorie již bylo uvedeno dost, nyní si pojďme ukázat použití návrhového vzoru Visitor na příkladu. Představte si situaci, kdy máme navrhnout program pro jednoduchou evidenci územních celků v České republice. Územními celky rozumíme kraje, obce a části obce. Z toho tedy definujeme množinu tříd: Kraj, Obec, CastObce. Takže nyní máme skupinu tříd, která představuje územní celky, a také potřebujeme, aby instance těchto tříd uměly přijmout návštěvníka. Kromě těchto tříd definujeme také tři rozhraní: IUzemniCelek, INavstiveny, INavstevnik. Výsledný diagram tříd najdete na obrázku 1. Obrázek 1: Diagram tříd (Class diagram)  Pojďme si nyní stručně vysvětlit, co nám diagram na obrázku 1 říká. Vidíme, že třídy Kraj, Obec a CastObce implementují rozhraní INavstiveny a IUzemniCelek. Jinými slovy, že jsou tyto třídy územními celky a že umějí přijmout návštěvníka. Dále si můžeme všimnout, že v kraji může být žádná a více obcí a v obci může být žádná a více částí obce. Územní celky tedy mohou tvořit jakousi strukturu. Dále na diagramu figuruje rozhraní INavstevnik, které je společným rozhraním pro všechny návštěvníky. V našem případě jsem vytvořil jednu návštěvnickou třídu NVystup. Třída NVystup je návštěvník, který umí poslat navštěvovanou třídu na jakýkoliv výstupní proud. Nyní se podívejme na výpis konkrétních rozhraní a tříd, které můžeme vidět na diagramu.  Výpis rozhraní IUzemniCelek package navstevovani; public interface IUzemniCelek {  Předpokládáme, že množina druhů územních celků je pro náš systém konečná. V takovém případě můžeme vytvořit kód i výše zmíněných tříd. Budeme tedy chtít, aby implementovaly rozhraní IUzemniCelek. Dále bychom rádi připravili třídy na rozšíření o další metody. Necháme tedy všechny třídy implementovat také rozhraní INavstiveny, aby uměly přijmout návštěvníka.  Výpis třídy Kraj pak bude vypadat takto: Výpis třídy Kraj package navstevovani;  import java.util.ArrayList; public class Kraj implements IUzemniCelek, INavstiveny {  Ostatní dvě třídy budou vypadat podobně jako třída Kraj:  Výpis třídy Obec  package navstevovani;  import java.util.ArrayList; import navstevnici.INavstevnik; public class Obec implements IUzemniCelek, INavstiveny {  Výpis třídy CastObce package navstevovani;  import java.util.ArrayList; import navstevnici.INavstevnik; public class CastObce implements IUzemniCelek, INavstiveny {  Jak je vidět, všechny tři třídy implementují metodu prijmi, aby mohly přijímat návštěvníka, a všechny ji implementují obdobně. Dále si ukážeme, jak bude vypadat v tomto případě rozhraní pro všechny návštěvníky INavstevnik:  Výpis rozhraní INavstevnik package navstevnici;  import navstevovani.*; public interface INavstevnik { Vidíme tedy, že každý návštěvník bude mít pro každou navštěvovanou třídu jednu verzi konkrétní metody. Nyní nám již nic nebrání se podívat, jak bude vypadat třída NVystup, která bude konkrétní implementací návštěvníka a bude mít na starost výpis navštěvované třídy do zadaného proudu.  Výpis třídy NVystup package navstevnici;  import java.io.IOException; import java.io.OutputStream; import navstevovani.CastObce; import navstevovani.Kraj; import navstevovani.Obec; public class NVystup implements INavstevnik {  Nyní program může fungovat například tak, že máme v paměti seznam krajů. Jak již víme, každý kraj obsahuje seznam obcí v daném kraji a každá obec má seznam částí obce. Potřebujeme-li za těchto okolností kompletní výpis poslat na výstup, vytvoříme návštěvníka s určitým výstupním proudem a tohoto návštěvníka postupně předáme všem krajům v seznamu. Návštěvník, tak jak jsme jej vytvořili, už sám projde v rámci kraje všechny jeho obce a jejich části a pošle je postupně na daný výstup.", "section_level": 1}], "src_summary": "Návrhový vzor Visitor umožňuje rozšiřovat možnosti objektu bez nutnosti modifikace jeho třídy. Snaží se o podobný cíl jako aspektově orientované programování. Visitor patří mezi návrhové vzory, které ovlivňují chování tříd a jejich instancí, tzv. behavioral patterns.", "tgt_summary": "访问者模式是一种将算法与对象结构分离的软件设计模式。", "id": 771993}
{"src_title": "Admiral Scheer", "tgt_title": "舍尔将军号装甲舰", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Kýl lodě byl položený 25. června1931 v loděnicích Kriegsmarinewerft ve Wilhelmshavenu. Spuštění na vodu se dočkala 1. dubna 1933, a Kriegsmarine si jí převzala 12. listopadu 1934.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Loď pohánělo osm dvoudobých dvojčinných vznětových motorů MAN M9Zu 42/58, které přes dvě převodovky Vulcan poháněly dvojici lodních vrtulí. Dokázaly plavidlu dát maximální rychlost 28,5 uzlu. Oproti lodi Deutschland měla zesílené pancéřování, odlišnou protiletadlovou výzbroj a rozmanitější výstroj. Hlavními rozdíly oproti Deutschland byl tvar velitelské věže a tvar můstku, větší výtlak, a pancéřování.  Pancéřování: Boční pás, chránící kotelnu, strojovnu, sklady munice a ostatní důležité části měl sílu 100 mm. Tento pás se mírně překrýval s protitorpédovými oddíly. Na přídi měl sílu od 30 do 60 mm, na zádi 18-60 mm. Podhladinová část byla chráněná ještě 45 mm přepážkou (dvojité dno). Paluba dosahovala síly do 80 mm. Věže hlavní ráže měly pancéřování o tloušťce 125 mm, barbety a velitelská věž až 150 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Hlavní výzbroj se skládala z 6 děl ráže 280 mm ve dvou trojhlavňových věžích Derh C/28, s dostřelem 36 475 m. Pomocnou výzbroj tvořilo osm děl ráže 150 mm uložených v jednohlavňových věžích typu MPL, s dostřelem 23 000 m, a oproti první jednotce Deutschlandu i šest děl ráže 105 mm ve třech dvoudělových věžích. Proti letadlům bylo namontováno šest 88 mm kanónů ve dvouhlavňových věžích Dopp LC/31, osm 37 mm a deset kanónů ráže 20mm;do roku 1945 až 30 20mm kanónů. Osm torpédometů ráže 533 mm v zadní části lodě po dvou čtyřhlavňových kompletech. Loď měla od počátku namontovaný katapult. Použitá letadla byly 2 kusy Arado Ar 196. Na lodi byl i radar, pravděpodobně FuMO 27.  Jednotka se v roce 1940 podrobila přestavbě, při které byla příď změněna na atlantický typ, a přestavěná velitelská věž.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Od 12. listopadu 1934 Admiral Scheer zkušebními plavbami a nácvikem strávil několik měsíců v Baltském a Severním moři, spolu s jednotkou Deutschland podnikl v roce 1936 plavbu okolo Britských ostrovů. Od roku 1936 do roku 1938 byl součástí lodí, které blokovaly republikánské Španělsko.  Pravděpodobně první bojem ztracené letadlo RAF bylo sestřeleno právě Admirálem Sheerem v loděnicích ve Wilhelmshavenu.  V rámci německé křižníkové války byl Scheer převelen v roce 1941 do Indického oceánu, kde potopil čtyři obchodní lodě. Následně ho začal pronásledovat křižník Glasgow a letadlová loď Hermes společně se šesti torpédoborci, Scheer ale opět unikl. V roce 1944 podporoval Scheer svými děly ustupující německá vojska v Pobaltí. V noci z 9. na 10. dubna 1945 se Admiral Scheer po náletech převrátil a potopil v přístavu Kiel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Admiral Scheer byl druhý těžký křižník třídy Deutschland, který sloužil v německé Kriegsmarine. Jméno nesl po admirálovi Reinhardu Scheerovi. Měl dvě sesterské lodě – Deutschland a Admiral Graf Spee. V době stavby byla loď považována za bitevní, při porovnaní s bitevními loděmi jiných loďstev lodě dostaly přezdívku \"kapesní bitevní loď\". Pod tímto \"kódovým\" označením je tato třída vedená v anglosaských zemích dodnes. V klasifikaci lodí platné před druhou světovou válkou je zařazována mezi těžké křižníky.", "tgt_summary": "舍尔将军号装甲舰(德语:Admiral Scheer)是纳粹德国海军的一艘德国级装甲舰(德国将其划分为装甲舰,英国则称它们为「袖珍战舰」,另外还有被划分为重巡洋舰的争议)。该舰名字取自于德国一战的公海舰队司令—海军上将莱因哈特·舍尔。", "id": 1810748}
{"src_title": "Šácholan", "tgt_title": "木蘭屬", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Šácholany jsou opadavé nebo stálezelené keře či stromy. Jejich listy jsou jednoduché, střídavé nebo nahloučené na koncích větví, celokrajné, řapíkaté. Žilnatina je zpeřená, mezi sekundárními žilkami síťnatá. Palisty obklopují vrcholový pupen a bývají opadavé, přičemž zanechávají na větévce kruhovitou jizvu. U některých zástupců jsou palisty přirostlé k řapíku a po opadnutí na něm zanechávají jizvu. Květy jsou jednotlivé, vrcholové, pouze někdy vyrůstají na zkrácených větévkách a mohou vypadat jako úžlabní. Květy jsou pravidelné, obvykle oboupohlavné, s protáhlou češulí. Okvětí je nerozlišené na kalich a korunu, složené ze 6 až mnoha plátků, ve dvou nebo více kruzích, často více či méně dužnaté. U některých druhů je vnější kruh plátků zelený a přebírá funkci kalicha. Tyčinek je mnoho, s krátkými tlustými nitkami nezřetelně oddělenými od prašníků. Pestíky jsou svrchní, obvykle ve větším počtu, spirálově uspořádané na prodloužené češuli, s laterální placentací. V každém plodolistu jsou obvykle dvě, méně častěji i více vajíček. Nektária nejsou vyvinuta. Plodem je souplodí měchýřků, které může být dřevnatějící a posazené na ose souplodí (klasický šách magnólií mírného pásu), případně u některých zejména tropických zástupců srostlé v dužnatý nepukající nebo nepravidelně pukající bobulovitý útvar. Semena bývají obalena nápadně zbarveným dužnatým míškem a obsahují hojný olejnatý endosperm.", "section_level": 1}, {"title": "Evoluční historie.", "content": "Fosilní důkazy naznačují, že první kvetoucí rostliny příbuzné šácholanům se vyvinuly někdy v raném období křídy, zkameněliny nejstarších kvetoucích rostlin jsou 132 milionů let staré. Celé období křídy pokrývá časové období před 144 až 65 miliony lety. Předkové dnešních magnolií byli současníky dinosaurů.  Magnolie je prastarý rod. Vyvíjel se už předtím, než se objevily včely, a květy jsou proto vyvinuté k opylování brouky. Důsledkem toho je, že pestíky květů šácholanů jsou tuhé, aby je brouci nepoškodili. Fosilizované exempláře \"Magnolia acuminata\" byly nalezeny ve vzorcích starých 20 milionů let. Rozšiřování šácholanů v průběhu historie bylo omezeno postupem ledovců v obdobích vývoje Země a morfologickými překážkami (pohořími, oceány), proto je nenajdeme souvisle na všech kontinentech. Nejvíce fosílií rostlin podobných dnešním magnoliím našli a prozkoumali Dilcher a Krane v roce 1984. Rostlinu 100 milionů let starou se zachovanými listy, plody a květy nalezli fosilizovanou v Kansasu a pojmenovali ji \"Archaeanthus\" (první květina). Badateli Dilcherem a Kranem byl nalezen druh pojmenovaný \"Archaeanthus linnenbergeri, \"stejně jako několik blízce příbuzných druhů \"Archaepetala obscura\", \"Kalymmanthus walkeri\" a \"Liriophyllum kansense\". Nálezy se nachází ve sbírkách paleobotanické kolekce floridského muzea (Florida Museum of Natural History), která obsahuje asi 300 000 druhů a zabývá se obdobím od proterozoika po pleistocén. Část sbírky se zabývá právě nálezy z období křídy a eocénu v Severní Americe.  Jsou konány pokusy se získáváním DNA z fosílií listů \"Magnolia latahensis\" z období miocénu.. Listy šácholanů v tomto období byly zelené, zachovaly se stopy chlorofylu. DNA z fosilií v minulosti prokázalo jasnou příbuznost mezi současnými a vyhynulými druhy šácholanů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Šácholany jsou rozšířeny v mírném až tropickém pásu Asie a Ameriky. Vyskytují se od Číny a Himálají po Japonsko a tropickou jihovýchodní Asii, v Americe ve východních oblastech USA, v Mexiku a v tropické Střední a Jižní Americe. Nejvíce druhů roste ve východní a jihovýchodní Asii. V tropické Americe rostou charakteristicky ve středních polohách And v biotopu mlžného lesa. Nejvíce druhů je v Kolumbii a mnohé z nich jsou místní endemity. Pouze několik druhů se vyskytuje v nížinných deštných lesích.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj znalostí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ rodového názvu.", "content": "V roce 1703 Charles Plumier (1646 – 1704) Dal druhu, známému místně jako 'talauma', název Magnolie po Pierre Magnolovi. Anglický botanik William Sherard, který studoval botaniku v Paříži pod vedením Joseph Pitton de Tourneforta, žáka Pierre Magnola byl s největší pravděpodobností prvním, kdo po Plumierovi použil jméno rodu Magnolia. Byl přinejmenším zodpovědný za taxonomickou část práce autora jménem Johann Jakob Dillenius - \"Hortus Elthamensis\" a práce Catesbyho o přírodní historii S. a J. Karolíny, Floridy a Bahamských ostrovů.. To byly první práce po Plumierovi,které používaly název \"Magnolia\" u některých druhů kvetoucích stromů z mírného pásma v Severní Americe.  Linné byl obeznámen s Plumierovým dílem \"Genera\" (Rody) a přijal jméno rodu \"Magnolie\" v 1735 ve svém prvním vydání \"Systema naturae\", s odkazem na Plumierovu práci. Linné nikdy neviděl vzorky ani herbáře s rostlinami rodu šácholan (\"Magnolia\") (jestli v té době nějaké existovaly), a přesto na základě popisu Plumierových magnolií a podle špatné ruční kresby rozhodl, že jde o stejnou rostlinu, která byla popsaná Markem Catesbym. Zapsal tento název jako synonymum \"Magnolia virginiana\" varieta \"foetida\", taxon nyní známý jako \"Magnolia grandiflora\".  Tento druh Plumierem původně pojmenovaný \"Magnolia,\" později popisovaný jako \"Annona dodecapetala\" Lamarck, 1786 a ještě později jako \"Magnolia plumieri\" a \"Talauma plumieri\" (a ještě mnoha jinými jmény), je nyní známý jako \"Magnolia dodecapetala\".", "section_level": 2}, {"title": "První zmínky.", "content": "Magnolie byly dlouho známé a pěstované v Číně. První odkazy na jejich léčivé vlastnosti směřují do roku 1083.  Po dobytí Mexika Španělskem, Filip II. v roce 1570 pověřil svého dvorního lékaře Francisca Hernandeze vědeckou expedicí. Hernandez zhotovil četné popisy a kresby rostlin, ale jejich publikace byla zpožděna a provázena sérií nehod. Mezi lety 1629 a 1651 byl materiál re-editován členy \"Accademia dei Lincei\" a vydán (1651) ve třech vydáních jako \"Nova plantarum historia Mexicana\"<nowiki>. Tato práce obsahuje obrázek rostliny pod místním jménem '</nowiki>\"eloxochitl'.\" Jde s vysokou pravděpodobnost o \"Magnolia macrophylla\" subsp. \"dealbata\". Je to možná první druh šácholanu, který byl popsán obyvateli západního světa. Je nejasné, zda jsou časné popisy zhotoveny anglickými nebo francouzskými misionáři, kteří byli posláni do Severní Ameriky. První do Evropy přivezená magnólie je dobře dokumentována. Přivezl ji misionář a sběratel rostlin John Banister (1654 - 1693) jako \"Laurus tulipifera, foliis subtus ex aut cinereo argenteo purpurascentibus\" z Virginie v roce 1688 Henrymu Comptonovi, Londýnskému biskupovi. Tento druh je nyní známý jako \"Magnolia virginiana\". Tento sběratel rostlin dopravil první magnolii ze Severní Ameriky do Evropy ještě předtím, než Charles Plumier<nowiki> objevil svou '</nowiki>\"<nowiki>talauma'</nowiki>\" na Martiniku a dal jí jméno \"Magnolia\".'.", "section_level": 2}, {"title": "Názvosloví a klasifikace.", "content": "Linné použil označení \"Magnolie\" ve svém Species Plantarum (1753) a popsal ji jako části jednoho druhu - \"Magnolia virginiana\". Pod tím druhem popisoval pět odlišných forem (glauca, foetida, grisea, tripetala a acuminata). V desátém vydání Systema naturae (1759) spojil grisea a glauca a povýšil čtyři zbývající formy na druhy.  Koncem 18. století botanici a lovci rostlin v Asii zkoumali a začali popisovat Magnolie z Číny a Japonska. Prvními asijskými druhy popsanými západoevropskými botaniky byly \"Magnolia denudata\" a \"Magnolia liliiflora\". Následovaly \"Magnolia coco\" a \"Magnolia figa\". V roce 1794 Carl Peter Thunberg popsal druh \"Magnolia obovata\" z Japonska a ve zhruba stejné době byla pojmenována \"Magnolia kobus\".  S rostoucím množstvím druhů byl rod rozdělen do dvou podrodů - \"Magnolia\" a \"Yulania\". \"Magnolia\" obsahovala americké druhy stálezeleného stromu \"Magnolia grandiflora\" (který je zahradnicky významný, obzvláště ve Spojených státech) a \"Magnolia virginiana\". \"Yulania\" obsahovala několik opadavých asijských druhů, jako \"Magnolia denudata\" a \"Magnolia kobus\", které se staly zahradnicky důležitými ve své vlasti.  Vztahy v čeledi \"Magnoliaceae\" byly pro taxonomisty na dlouhou dobu záhadou. Protože je čeleď docela stará a přežila mnoho geologických událostí (takové jako jsou doby ledové, formování pohoří a pohyby kontinentů), její distribuce se rozptýlila. Některé druhy nebo skupiny druhů byly na dlouhou dobu izolovány, zatímco jiné mohly zůstat v těsném kontaktu. Vytvořit rozdělení v čeledi (nebo dokonce uvnitř rodu \"Magnolia\") založené pouze na morfologických charakteristikách se zdálo být téměř nemožné..  Koncem 20. století se stalo dostupnou metodou zpracování informací DNA jako metoda výzkumu ve velkém měřítku u fylogenetických vztahů. Několik studií, včetně studií mnoha druhů v čeledi \"Magnoliaceae\", bylo uskutečněno pro vyjasnění jejich vzájemných vztahů. V současnosti se očekává, že mezi botaniky dojde ke shodě v taxonomickém zařazení druhů a rodů v čeledi \"Magnoliaceae\".", "section_level": 2}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy magnólií často voní po ovoci a jsou opylovány převážně brouky, kteří mohou květ obývat i po delší čas a živit se jeho pylem, případně i jinými částmi květu. Samoopylení je zabráněno protogynií (čnělky dozrávají dříve než prašníky) a cizosprašností. Semena magnólií bývají obalena jasně červeným, oranžovým nebo růžovým míškem. Po otevření plodů semena visí na pružných vláknech a jsou vyhledávána a šířena ptáky, případně i drobnými savci. Některé tropické druhy mají celá synkarpia jasně zbarvená a dužnatá.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "S nástupem molekulární biologie se pojetí rodu \"Magnolia\" silně změnilo. V klasické taxonomii byl tento rod pojímán podstatně úžeji a mnohé, zvláště tropické, druhy byly řazeny do rodů \"Elmerrillia\", \"Kmeria\", \"Manglietia\", \"Michelia\" a \"Pachylarnax\". Molekulární výzkumy prokázaly, že při klasickém pojetí je rod \"Magnolia\" parafyletický. Proto byly všechny rody čeledi šácholanovité, s výjimkou rodu liliovník (\"Liriodendron\"), vřazeny do rodu \"Magnolia\". V alternativním pojetí, použitém např. v díle Flora of China, byl naopak rod \"Magnolia\" rozdělen na celkem 17 rodů.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zahradnictví.", "content": "Šácholan je rod oblíbený jako okrasná dřevina a nachází použití v zahradách a parcích. Hybridy úspěšně zkombinovaly žádané vlastnosti různých druhů a jsou pěstované častěji než původní druhy. Nejčastějšími jsou kříženci \"M. x soulangeana\" a hybridi \"M. liliiflora\" x \"M. denudata\". Používají se jako solitéra nebo do skupin.", "section_level": 2}, {"title": "Lékařství.", "content": "Tým výzkumných pracovníků z Lékařské univerzity v Emory (USA) objevil v magnólii (správně česky šácholanu) substance, které dokáží způsobit destrukci rakovinných buněk v nádorech. Laboratorní pokusy ukazují, že aktivní látky z magnólie zastavují růst tumorů u myší v polovině všech případů.  Kůra \"Magnolia officinalis\"<nowiki> byla dlouho používána v tradiční čínské medicíně, kde je známá jako '</nowiki>\"po\" \"<nowiki>hou'</nowiki>\" (厚朴). V Japonsku byla\" Magnolia obovata\" používána podobně. Lihové extrakty z kůry magnólií mají silný dezinfekční účinek. Ztráta některých vzácných druhů šácholanů může mít vliv na výzkum rakoviny a krevního tlaku. Šácholany jsou užívány pro svoje účinky proti respiračním problémům, bakteriálním infekcím, virům a vysokému krevnímu tlaku, leukémii a více druhům zhoubných nádorů.  Magnólie nejsou jedovaté, některé informace však hovoří o možné alergické reakci na pyl z magnólií. Při používání vyšších dávek magnólie jako léku se mohou objevit závratě.  Magnolie přitahovala zájem dentálního výzkumu, protože extrakt z magnoliové kůry brzdí množení bakterií zodpovědných za zubní kaz a za periodontální nemoci. Magnolol navíc reaguje s glukosyltransferázou, enzymem potřebným pro vytvoření bakteriálního plaku.", "section_level": 2}, {"title": "Dřevo.", "content": "Magnoliové dřevo je tvrdé a cenné. Mezi velké vývozce tohoto dřeva patří Florida (USA), kde se těží \"Magnolia virginiana\" a \"Magnolia florida\".", "section_level": 2}, {"title": "Symbolika.", "content": "\"Magnolia grandiflora\" je květina státu Mississippi a Louisiana. Hojnost magnolií v Mississippi je odražena v jeho přezdívce “Magnoliový stát”. Magnolie je také strom státu Mississippi.  Jedna z nejstarších přezdívek pro Houston v Texasu je „magnoliové město“ kvůli množství pěstovaných magnolií.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Magnólie preferují slunečné polohy, přiměřeně vlhké a humózní půdy. Nevhodné jsou půdy vápenaté, jílovité a slínovité. Mladé rostliny potřebují zpočátku půdy kyselé. Šácholany obecně špatně snášejí pH vyšší než 7, ale některé druhy se dokáží vyrovnat i s o něco vyšší hodnotou. Nevhodné půdy lze upravovat přidáváním síranu amonného jako hnojiva, malými dávkami práškové síry nebo velkými dávkami rašeliny.  Dobře snášejí exhalace, znečištěné ovzduší. Mají velmi malé nároky na péči, ale při hnojení dosáhneme vynikajících výsledků.  Řez - magnolie lze řezat, vyplatí se je řezat méně a pravidelně, po odkvětu. Není-li však nutné je řezat, neřežeme je.  V praxi se nejčastěji uplatňuje magnólie Soulangeanova (\"Magnolia x soulangeana\"), která vytváří široký, volně rozvětvený keř s deset až patnáct centimetry dlouhými, obvejčitými až eliptickými světlezelenými listy. Kvete v dubnu až květnu zvonkovitými, zvenku načervenalými květy, které jsou po rozkvětu uvnitř bílé. Z množství odrůd uveďme například 'Amabilis' s pomalým růstem a bílými květy a odrůdu 'Burgundy' s tmavými purpurově červenými květy. Purpurovou barvu květů má rovněž 'Lennei' a 'Niemetzii', zvenčí růžovočervené a zevnitř bílé květy zdobí odrůdu 'Rustica' a konečně 'Speciosa' má květy bílé. K oblíbeným patří též bělokvěté \"Magnolia stellata\", \"Magnolia salicifolia\" a \"Magnolia kobus\", fialové květy má \"Magnolia lilioflora\" ́Nigra ́ a \"Magnolia rustica\" ́Rubra ́. Šácholany můžeme rozmnožovat generativně i vegetativně. Semena se vysévají až dalším rokem po důkladné stratifikaci.  Šácholany lze množit řízky v červnu až červenci, hřížením, nebo roubováním.", "section_level": 1}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "V USA jsou magnólie napadány housenkami, některými druhy hmyzu a velkým množstvím houbových chorob. Ve střední Evropě můžou trpět napadením \"Pseudomonas syringae\" nebo jinými nespecializovanými patogeny. V ČR se v roce 2008 silně projevoval vliv předchozího obzvláště suchého roku a oslabené šácholany, zvláště na nevhodných půdách, byly napadány houbovými chorobami, což se projevovalo i žloutnutím a poškozením listů. Magnolie mají mělké kořeny, proto je třeba se vyvarovat jejich poškozování například rytím. Rostou velmi pomalu, ale jsou dlouhověké.  Vážné poškození šácholanů způsobuje sucho.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Kůra obsahuje honokiol a magnolol.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Profesor Adrian Newton a Daniele Cicuzza z Bournemouth University, spolu se Sárou Oldfield z Botanic Gardens Conservation International (BGCI), tvrdí, že ve volné přírodě je vyhubením ohrožena více než polovina druhů čeledi \"Magnoliaceae\". Na celém světě roste 245 druhů magnolií. Celých 131 z nich se ocitlo na červeném seznamu. Důvodem je zemědělství a těžba dřeva. Informace se opírá o zprávu zveřejněnou BGCI International. Informace pro tisk na www.bgci.org hovoří o hrozbě vyhynutí pro polovinu druhů šácholanů..", "section_level": 1}], "src_summary": "Šácholan (\"Magnolia\"), česky také magnólie, je rozsáhlý rod s asi 210 druhy rostlin z čeledi šácholanovité (\"Magnoliaceae\"). Rod je latinsky pojmenován po francouzském botanikovi Pierre Magnolovi.", "tgt_summary": "木兰属(学名:\"\")是木兰目木兰科的一个属,由于近期的分子分析认为木兰亚科下的所有属都应并入木兰属中,因此广义的木兰属拥有共约210个不同的物种,而狭义的木兰属中有128个物种。", "id": 1668823}
{"src_title": "Národní park Joshua Tree", "tgt_title": "約書亞樹國家公園", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Park se klene nad hranicí okresů San Bernardino a Riverside a zasahují do něj dvě pouště. Každá z nich představuje oddělený ekosystém, jehož charakteristiky udává především nadmořská výška. Východní část parku tvoří Coloradská poušť \"(Colorado Desert)\", která nepřesahuje 900 m n. m. a najdeme v ní přirozené porosty keřů zvaných creosote z rodu larea \"(Larrea tridentata),\" ocotilla \"(Fouquieria splendens)\" a kaktusu cholla \"(Cylindropuntia bigelovii).\" Jihozápadním okrajem parku probíhá pohoří Little San Bernardino Mountains.  Vyšší, sušší a o něco chladnější Mohavská poušť \"(Mojave Desert)\" poskytuje podmínky k růstu juky krátkolisté, zvané též Jozuův strom (anglicky \"Joshua Tree,\" vědecký název \"Yucca brevifolia),\" která dala parku jeho jméno. Kromě jukových lesů chrání západní část parku také jedny z nejzajímavějších geologických jevů, jaké v kalifornských pouštích najdeme. Převažujícím geologickým útvarem zdejší krajiny je kopec z obnažené skály, často rozlámané do samostatných balvanů. Tyto vrchy jsou oblíbené mezi horolezci. Plošina mezi kopci je spoře zalesněna jukami. Spolu s kupami balvanů a \"Skull\" \"Rocks\" (skály tvaru lebky) způsobují, že zdejší krajina vypadá jako z jiného světa. Pět oáz palem washingtonií vláknitých \"(Washingtonia filifera)\" jsou jedinými místy s přirozeným výskytem vody a hojností zvěře.  Dobrým místem k pozorování zvěře je Barker Dam, dosažitelný pěšky z parkoviště u Hidden Valley. Příležitostně slouží jako napajedlo pro pouštní ovce tlustorohé. K dispozici jsou prohlídky oblasti Baker Dam s průvodcem.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Skalní útvary národního parku Joshua Tree vznikaly před 100 miliony let ochlazováním magmatu pod povrchem. Povrchová voda pak způsobila erozi, která původně pravoúhlým blokům dala kulovitý tvar.", "section_level": 1}, {"title": "Rekreace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Táboření.", "content": "V parku se nachází devět tábořišť, ale jen dvě z nich (\"Black Rock Canyon\" a \"Cottonwood\") mají zdroj vody a splachovací záchody. Za místo k táboření se platí poplatek. Táboření v divočině je dovoleno s několika omezeními.", "section_level": 2}, {"title": "Pěší túry.", "content": "V parku je k dispozici řada stezek, mnohé z nich vycházejí z tábořišť. Kratší stezky, např. jednomílová procházka skrz Hidden Valley, umožňují vychutnat si krásu parku bez bloudění příliš hluboko v poušti. Západní částí parku se vine 35 mil dlouhý úsek California Riding and Hiking Trail. Vyhlídka Keys View v jižní části parku nabízí výhledy na Coachella Valley a Salton Sea.  Na jihu také najdeme Geology Motor Tour, naučnou stezku pro návštěvníky ve vozidlech s náhonem na všechna 4 kola. Šestnáct zastávek vysvětluje geologii regionu.  Procházky uvnitř parku zahrnují:  Delší túry zahrnují:", "section_level": 2}, {"title": "Horolezectví.", "content": "Park je mimořádně oblíbený mezi skalními lezci. Původně sloužil jako tréninková oblast v zimě, kdy jsou Yosemity a další části Sierra Nevady pokryty sněhem, ale později se stal vyhlášeným sám o sobě. Jsou zde tisíce popsaných výstupových cest všech stupňů obtížnosti. Typické cesty jsou krátké, protože většina skal nepřesahuje výšku 70 m a přístupová cesta obvykle představuje krátkou a snadnou procházku pouští, takže lze provést hned několik zajímavých výstupů za jediný den. Skály jsou tvořeny křemenitým monzonitem, velmi hrubým druhem žuly (mj. proto, že zde není sníh a led, které by žulu vyhladily jako např. v Yosemitech).", "section_level": 2}, {"title": "Pozorování ptáků.", "content": "V parku lze pozorovat přes 250 druhů ptáků včetně pouštních ptáků jako je kukačka kohoutí, střízlík kaktusový, drozdec bledý, moudivláček žlutohlavý nebo křepel přilbový. Další druhy zde tráví jen jednu dvě sezóny. Významné ptačí pozorovatelny v parku zahrnují oázy washingtonií, Barker Dam a Smith Water Canyon. Queen Valley a Lost Horse Valley také nabízejí zajímavá pozorování, ale kvůli nedostatku vody s jinou škálou druhů. Tady lze potkat strakapouda proužkohřbetého a sýkoru šedohnědou.", "section_level": 2}, {"title": "Divočina.", "content": "585 tisíc z celkového počtu 794 tisíc akrů plochy parku je vedeno jako divočina a spravováno National Park Service (NPS) v souladu se zákonem o divočině (Wilderness Act). K táboření přes noc je nutné se zaregistrovat. Používání vařičů je dovoleno, rozdělávání ohňů nikoli a odpadky si musí odnést každý sám. Jízdní kola nejsou v divočině povolena, jízda na koních ano, ale jen s předem získaným povolením.", "section_level": 1}], "src_summary": "Národní park Joshua Tree (anglicky \"Joshua Tree National Park)\" se nachází v jihovýchodní Kalifornii. Národním parkem se stal v roce 1994 poté, co Kongres USA schválil zákon 103-433 na ochranu kalifornských pouští \"(California Desert Protection Act).\" Předtím byl přírodní památkou (\"national monument\") Spojených států, a to od roku 1936. Jeho rozloha činí 3196 km2. Je pojmenován po juce krátkolisté (\"Yucca brevifolia\"), \"Joshua Tree\" čili \"Jozuův strom\", která zde přirozeně roste. Velkou část parku (asi 2367 km2) tvoří divočina.", "tgt_summary": "约书亚树国家公园(Joshua Tree National Park)是一个位于南加州的美国国家公园。该公园由美国国会通过1994年《加里福尼亚沙漠保护法》而成立。在这之前,约书亚树曾是一个国家纪念区。约书亚树国家公园的命名来自于约书亚树,一种大型丝兰,同时也是莫哈维沙漠的代表性植物。约书亚树国家公园占地790636英亩(约1235.37平方英里;3199.59平方公里)——一片比罗得岛州稍大点的区域。该公园的大部分,大约429690英亩(173890公顷)被指定为公共莽原区。该公园跨越圣贝纳迪诺县/里弗赛德县边界,包括两个沙漠的部分地区,每个沙漠的生态系统特征主要由海拔决定:海拔较高的莫哈韦沙漠和海拔较低的科罗拉多沙漠。小圣贝纳迪诺山脉贯穿该公园的西南边界。", "id": 2620723}
{"src_title": "Čarodějka z Portobella", "tgt_title": "波特貝羅女巫", "src_document": [{"title": "Děj románu.", "content": "Jak to vlastně bylo s Athénou neboli Sherine Khalil?  Její matka a otec si dlouho přáli mít vlastní dítě, ale nepovedlo s jim to. Nakonec se rozhodli pro adopci. A protože měli vlivné přátele a na adopci spěchali. Někdo jim poradil, že v Rumunsku si můžou dítě sami vybrat a bude to nejrychlejší. Samira si jednu holčičku hned oblíbila. Tak si jí hned odvezli domů. Vychovávali jí podle libanonských zvyků, chodila do kostela a studovala na Americké škole v Bejrútu. Jednoho dne měla Sherine vidění krve. Matka jí nevěřila a myslela že dcera dostala první menstruaci. Což se nepotvrdilo a Sherine až do vyčerpání křičela o krvi a pak tvrdě usnula. Nazítří se její předpověď splnila. Čtyři lidé byli zavražděni. Od tohoto dne začalo v Libanonu hotové peklo a celá situace se vymykala kontrole. Celý rok rodina zůstávala doma a čekala až se situace zlepší. Sherine pořád opakovala. Bude to trvat moc dlouho. A měla pravdu.  Jednou když měla Sherine zase to svoje vnuknutí. Tancovala a říkala. Bude to trvat dlouho moc dlouho. Otec jí pozorně poslouchal a pak se rozhodl celou rodinu přestěhovat do Londýna.Kde Sherine studovala univerzitu a poznala svého nastávajícího Lukase Jessen-Petersena. Každé ráno před přednáškami navštěvovala místní kostel a zpívala před obrazem Panny Marie. To byl její styl jak se modlit. Jednoho dne se rozhodla, že nepotřebuje mít vysokoškolský titul z oboru který ji nezajímá a ze školy ze dne na den odešla.  Jindy měla vidění, že jí bůh žádá, aby se stala matkou. Zanedlouho se s Lukasem vzali a narodil s jim synek, kterého nechali pokřtít rumunským jménem Viorel. Mladé rodině chyběli finance a rodiče je nepodporovali, protože jejich sňatek neschvalovali. Lukas musel přerušit studium na univerzitě a začít vydělávat. Jelikož neměl ukončené vzdělání nebylo možné z výplaty dlouhodobě vyžít. Začali hádky a jeho odchody z bytu. Jednou se tak nazlobil na Sherine, že se stará více o syna než o něj, že odešel a vrátil se až ráno s myšlenkou, že takhle už to dál nejde a že se musejí rozejít. Sherine mlčky trpěla, přikývla a hned se odstěhovala. Snad kdyby o něj bojovala, tak by se nerozvedli. Za dva měsíce podepsali rozvodové papíry.  Sherine s pocitem, že se jí zase jedna rodina rozpadla, zašla na ranní mši. Na konci bohoslužby čekala před farářem, aby přijala tělo páně. Ale byla poslána pryč. Protože rozvedeným ženám není dovoleno přijímat tělo páně. To jí velice rozhněvalo. Čekala útěchu a dostalo se jí vyloučení z přijímání. Hlasem plným nenávisti proklela kostel a odešla se domů vyplakat. Zase další místo odkud jí vyloučili.  Po této zkušenosti začala hledat svou biologickou matku. Chtěla vědět proč jí opustila. Dlouho přemlouvala rodiče, aby jí pověděli z kterého sirotčince si jí odvezli. Po chvíli naléhání a vyhledávání se dozvěděla co potřebovala a vydala se na cestu do Rumunska.  V Transylvánii se potkala s Lilianou svou biologickou matkou. Dozvěděla se, že jí matka musela dát do sirotčince, protože její otec byl gadža (bílý muž) a komunita by Lilianu vyhnala, kdyby si dítě ponechala. Na rozloučenou se pevně objali a usmířili. Lilian řekla Sherine, že jí vždycky milovala a milovat bude a Sherine byla spokojená. Vrátila se do Londýna za synem a svou adoptivní matkou Samirou.  V Londýně se chtěla trošičku zdržet. Peněz měla dost, z prodejů nemovitostí a tak si užívala. Jednoho dne jí navštívila divadelní herečka Andrea McCain s prosbou o pomoc s přípravou divadelní hry o ženské tváři Boha. Od přítele se dozvěděla, že Sherine byla delší čas v poušti studovat Kaligrafii a v balkánských horách sbírat informace o cikánech.  Spolupráce s divadelním kolektivem se oboustranně moc osvědčila a tak jí nabídli jestli by je nevyučovala tomu co se naučila. Sherine souhlasila a okruh zájemců se začal rozšiřovat. Učila napojení se na svůj osobní VRCHOL pomocí tance a zvuku bubnů.  Skupina se rychle rozrůstala. Nejdříve se scházeli u Sherine v bytě. Po krátké době začali hledat nové prostory. Jeden z účastníků jim nabídl bezplatný pronájem sálu. Za nějaký čas byla skupina tak veliká, že se před vraty sálu tvořili fronty. Tou dobu si hloučků lidí všiml reverend Ian Buck a znelíbilo se mu to. Podal na ni trestní stíhání a tou dobou začala Sherine dostávat výhrůžné dopisy.  Situace s výhrůžnými dopisy došla až tak daleko, že nejdříve začala Sherine chodit ven s osobní ochrankou a pak už se stala neudržitelnou a Sherine se nechala fingovaně zavraždit a odjela do ciziny. Jen nejbližší rodina a přítel ze Scotland Yardu věděli, že je naživu a kde se skrývá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čarodějka z Portobella je román napsaný jako zápisky vyprávění několika málo lidí o Sherine Khalil neboli Athéně. Mezi vybrané patří její adoptivní matka Samira R. Khalil, její bývalý manžel Lukas Jessen-Petersen, páter Giancarlo Fontana a mnoho dalších.", "tgt_summary": "《波特贝罗女巫》是巴西作家保罗·科尔贺2006年出版的作品(中文版于2008年出版),故事是描述一个生于外凡尼亚的吉普赛人女儿的故事,她一出生就遭到弃养,不久后被一对黎巴嫩夫妻领养。", "id": 2576928}
{"src_title": "Cam Gigandet", "tgt_title": "凯姆·吉甘特", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodil v Tacomě, Washington Jayovi a Kim Gigandetovými. Má jednu sestru Kelsie. Po absolvování \"Auburn senior High School\" v Auburnu ve Washingtonu se v roce 2001 přestěhoval do Kalifornie, kde navštěvoval \"Santa Monica Community College\", kde si poprvé zahrál.  Má rád basketball, golf, surfování a věnuje se bojovému umění Krav maga.  Se svou přítelkyní Dominique Geisendorff mají dceru Everleigh Rae Gigandet, která se jim narodila 14. dubna 2009. Syn se jim narodill v lednu 2013 a další dcera v listopadu v roce 2015.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V roce 2003 získal svoji první roli v \"Kriminálce Las Vegas\" jako Mark Young. Další role obdržel v \"The Young and the Restless\", \"Jack & Bobby\" a v úspěšném seriálu \"O.C.\", kde si zahrál Kevina Volchoka.  Filmovou roli získal o rok později ve filmu \"Mistaken\". Dále pak ve filmu \"Who's Your Caddy?\". V roce 2007 si zahrál ve filmu \"Nikdy to nevzdávej\".  V roce 2008 obdržel roli ve filmu \"\", kde si zahrál jednu ze záporných postav – upíra James, který chce zabít hlavní hrdinku – Bellu (Kristen Stewart) a snaží se mu v tom zabránit hodný upír Edward Cullen (Robert Pattinson).  Jeho nejnovějšími rolemi je postava Marka v hororu \"Nenarození\" a postava Bishopa ve filmu \"Making Change\".", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 2008 získal první ocenění. První cenu Young Hollywood Awards, poté cenu MTV Movie Awards za film \"Never Back Down\" v kategorii nejlepší souboj. Dále získal cenu od Home Entertainment v kategorii objev roku.  V roce 2009 získal cenu MTV Movie Awards v kategorii nejlepší souboj ve filmu \".\" Za \"Stmívání\" dostal ještě dvě ceny v Teen Choice Award, jednu společně s Robertem Pattinsonem v kategorii nejlepší souboj a cenu v kategorii nejlepší filmový padouch.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cam Joslin Gigandet (* 16. srpna 1982 v Tacomě, Washington, USA) je americký herec. Zahrál si v seriálech \"O.C.\" a \"Bezohlední\" a ve filmech \"\", \"Nikdy to nevzdávej\"\", Varieté, Panna nebo orel, Dokonalá chůva\" nebo \"Sedm statečných\".", "tgt_summary": "凯姆·乔斯林·吉甘特(英语:Cam Joslin Gigandet,;;1982年-8月16日)是一位美国籍演员,由于出演福克斯电视剧《橘郡风云》中的Kevin Volchok和电影《地下拳击社》中的Ryan McCarthy而成名。2008年,吉甘特在根据史蒂芬妮·梅尔的小说改编的电影《暮光之城:无惧的爱》中饰演詹姆斯一角。", "id": 2281293}
{"src_title": "Hvězdné datum", "tgt_title": "星历", "src_document": [{"title": "Vznik hvězdného data.", "content": "Hvězdné datum bylo poprvé použito hned v prvních epizodách původního Star Treku. Původně však byl vytvořen proto, aby evokoval vzdálenou budoucnost bez uvedení konkrétního data a roku (jinými slovy uvést datum a neříct datum).", "section_level": 1}, {"title": "Princip hvězdného data.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "TOS.", "content": "Manuál pro tvoření hvězdných dat pro původní sérii pravil:  Z tohoto popisu jasně vyplývá, že původní koncept nikdy nepočítal s převodem hvězdného data do skutečných dat, na jaká jsme zvyklí (což napovídá už na začátku zmíněný koncept uvedení data bez konkrétního data). Později bylo stanoveno (na základě časových odkazů v některých epizodách za použití běžné datace), že TOS se odehrává v letech 2266-2269, na níž navázala, odehrávající se v letech 2269-2270 a dokončující tak od první epizody TOS zmiňovanou pětiletou misi. Dále na TOS navázala série šesti klasických filmů (prvních šest Star Trek filmů) zapisující události do roku 2293 (hvězdné datum 9521.6).", "section_level": 2}, {"title": "TNG, DS9 & VOY.", "content": "Při tvorbě v osmdesátých letech, který měl po dvaceti letech obnovit seriálovou tradici Star Treku, muselo zákonitě dojít i ke změně hvězdného data. Seriál byl koncipovaný jako sto let po Kirkově pětileté misi, čili i hvězdné datum muselo za těch sto let výrazně postoupit.  Z původního čtyřciferného čísla se stalo pěticiferné a i tvoření číslice dostalo trošku přesnější pravidla než jen náhodné sestavování číslic, jako v předchozím seriálu. I zde existoval manuál (zde manuál pro druhou sezónu) pro jejich tvoření, který pravil, že:  Pro pátou sezónu TNG manuál praví  I zde se odráží koncept datace bez uvedení konkrétního data a opět zde není uvedený žádný převodní systém do pozemského kalendáře. V pozdějších manuálech se dokonce praví, že převod ani není možný. Přesto však později bylo určeno (opět na základě časových odkazů v některých epizodách), že TNG se odehrává v letech 2364-2370. Když se roku 1993 (tedy tvorba šesté řady TNG) začalo s prací na dalším seriálu,, její tvůrci převzali hvězdná data z TNG a protože časově první řada DS9 odpovídala šesté řadě TNG, počítali hvězdné datum pro DS9 od 46000.0. Stejným způsobem, když se začalo s prací na seriálu, i zde kontinuálně pokračovali v hvězdném datu pro tento seriál od 48000.0. Příběh VOY skončil roku 2378 při hvězdném datu 54973.4.", "section_level": 2}, {"title": "ENT.", "content": "V seriálu se hvězdného data běžně nepoužívá (Země na princip hvězdného data v čase seriálu, tedy 100 let před TOS, ještě nepřistoupila), třebaže se posádka lodi setkává s rasami, které jej znají a používají. V epizodě Damage dostanou zprávu od rasy Xindi, která v sobě obsahuje sekvenci čísel, kterou nakonec T'Pol identifikuje jako hvězdné datum a převede do pozemského kalendáře.", "section_level": 2}, {"title": "Star Trek 2009.", "content": "V nejnovějším filmu Star Trek 2009 (označovaný též jako Star Trek XI) je použit systém hvězdných dat zcela nezávislý na všem, co o nich dosud bylo vytvořeno. Hvězdné datum v tomto filmu není nic jiného než rok a den. Hvězdné datum 2258.42 by mělo odpovídat 42. dni roku 2258. Tato skutečnost je naprosto očividná, když starší Spock zmíní, že přicestoval ze 129 let vzdálené budoucnosti, pro niž určí hvězdné datum 2387 (tedy hvězdné datum o 129 jednotek vyšší).  Tím je implicitně řečeno, že jedna jednotka hvězdného data odpovídá jednomu kalendářnímu roku, což je v přímém rozporu se vším, co dosud o hvězdném datu platilo ve všech předchozích seriálech a filmech. Pro porovnání, podle výše uvedených schémat pro TNG - VOY by roku 2387 odpovídalo pěticiferné hvězdné datum začínající na 64.  Paradoxně se tak hvězdné datum stalo tím, co bylo předtím vždy označováno za chybný výklad hvězdného data.", "section_level": 2}, {"title": "Přepočítávání hvězdného data.", "content": "Díky tomu, že tvůrci TNG pro hvězdné datum určili přesný význam prvních dvou cifer, tím usnadnili pozdější určení přesnějších převodů do běžného kalendáře. Především druhá cifra, která byla původně vysvětlována jako číslo sezóny TNG, dala to hlavní vodítko. Dá se z toho totiž vysledovat (a tento přepočet hvězdného data je také často používán), že jeden rok představuje v hvězdném datu 1000 jednotek.  Tento přepočet je však neoficiální, byť je mezi fanoušky všeobecně přijímán. Výsledek těchto přepočtů se ale jeví v přímém rozporu se všemi oficiálními manuály, které pravily, že desetinná čísla vyjadřují desetiny dne. Podle těchto pozdějších výpočtů jeden den odpovídá přibližně 2,738 jednotek hvězdného data.  Další rozpor v hvězdných datech vyvstává při určování výchozího data, kdy hvězdné datum 0.0 připadá na rok 2323 (konkrétně stanoven na 1.1. 2323 00:00:00). Tedy 60 let po TOS. Bývá to vysvětlováno jako reforma v počítání hvězdného data, nicméně toto vysvětlení není dokonalé a navíc to nechává nevyřešenou otázku, na jakém principu tedy fungovalo hvězdné datum TOS, TAS a prvních šesti filmů.  Úskalí pro výpočet hvězdného data spočívá v zaokrouhlení (den = 2,738 vs. 2,737 869 527), jaká se během výpočtu provedou a která pak mohou mít na výslednou hodnotu značný vliv.  Další úskalí pro výpočet hvězdného data je samotná délka roku. Patrně první odpověď na tuto otázku, která každého napadne, je 365 dní. Každé čtyři roky ale máme přestupný rok (tedy 365,25) který je však každých 100 let vynechán a každých 400 let přidán (365,2425). Ani toto číslo však není konečné, protože pro určení délky roku existuje několik různých měřítek:  Klíčová otázka pro přepočet hvězdného data tedy spočívá ve stanovení délky roku a v použitém zaokrouhlování. Ačkoliv tedy pro všechny kalkulátory hvězdného data, které jsou k nalezení na internetu (ať již jako online aplikace či programy ke stažení) je výchozím hvězdným datem 0.0 datum 1.1. 2323 00:00:00 (platí pro všechny čtyři použité vzorové kalkulátory), přesto se ve svých výsledcích mohou lišit. Zde jako příklad několik různých výsledku pro 1.7. 2009 00:00:00 UTC:  První dva však mají chybné výsledky. Od výchozího data 0.0 je ke vzorovému datu přibližně 313,5 roku a tedy i hvězdné datum pro daný den by se mělo pohybovat kolem hodnoty -313500.0, což však splňují pouze druhá dvě data. I ta se však od sebe liší a při použití den=2,738 se dá jejich rozdíl vyjádřit jako 75,2 dne, což není zanedbatelné.  Opět jsme tedy postaveni před skutečnost, že převod hvězdného data do reálného data a naopak, je přinejmenším velmi obtížný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hvězdné datum (ve starších překladech též nepřesně \"Hvězdný čas\", v anglickém originále \"Stardate\") je způsob určování času, používaný ve fiktivním světě Star Treku. Časový údaj, vyjádřený čtyřciferným (pro období klasické série) nebo pěticiferným (pro období \"\") číslem zaokrouhleným nejčastěji na jedno, výjimečně na dvě desetinná místa, se odkazuje ke konkrétnímu časovému momentu. Skutečný a přesný převod mezi hvězdným datem a pozemským kalendářem ale v podstatě neexistuje, tvůrci nikdy nezamýšleli, aby odpovídal skutečným datům.", "tgt_summary": "星历(英语:Stardate)是《星际旅行》中虚构的计时和历法系统。在剧中,星历常常出现在开头的日志旁白中,例如:“舰长日志,星历41153.7,我们的目的地是Deneb四号星......”虽然星历的总体上类似于常在天文学中使用的儒略日,但编剧和制片人在不同时期中也使用不同的版本,一些版本相比其余的更加随意,这使得星历几乎不能被转换为公历,更是因为星历的版本改变本就为了区分不同的系列。", "id": 735894}
{"src_title": "US Open 2009", "tgt_title": "2009年美國網球公開賽", "src_document": [{"title": "Vítězové.", "content": "V mužské dvouhře získal svůj první grandslamový titul vůbec Argentinec Juan Martín del Potro.  V ženské dvouhře zvítězila Belgičanka Kim Clijstersová, která díky mateřské dovolené nastoupila na divokou kartu. Je to její druhý titul (první získala v roce 2005).  V mužské čtyřhře zvítězil česko-indický pár Lukáš Dlouhý a Leander Paes. Lukáš Dlouhý tady získal titul poprvé, i když byl ve svém třetím finále v řadě; Leander Paes na US Open triumfoval podruhé (poprvé s Martinem Dammem v roce 2006).  V ženské čtyřhře získaly titul sestry Serena a Venus Williamsovy. Jedná se o jejich druhé vítězství (poprvé vyhrály v roce 1999).  Smíšenou čtyřhru překvapivě vyhrál americký pár Carly Gullicksonová a Travis Parrott, který se soutěže zúčastnil jen díky divoké kartě od pořadatelů.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Semifinálový zápas ženské dvouhry mezi Serenou Williamsovou a Kim Clijstersovou provázely vyhrocené momenty. Ve chvíli, kdy Williamsová podávala za stavu 15–30 při poměru gamů 4–6 a 5–6, čárová rozhodčí zahlásila při jejím druhém podání chybu nohou, což automaticky znamenalo dva mečboly pro belgickou soupeřku. Raketou začala rozrušeně gestikulovat směrem k lajnové rozhodčí a sprostě se na ni ohradila: \"„Přísahám Bohu, že vezmu ten zasranej míček a narvu ho do tvýho zasranýho krku.“\" Toto nesportovní chování vyústilo v penalizaci od hlavní rozhodčí zápasu. Ta jí udělila trestný míček – jednalo se o druhý prohřešek, již předtím obdržela varování za hození rakety – a zápas tak skončil bez aktivní dohry na dvorci, výsledkem 6–4, 7–5 pro Clijstersovou. Následující den obdržela nejvyšší možnou pokutu turnaje, a to 10 000 dolarů plus 500 dolarů za hození rakety.  Incident byl poté vyšetřován Grandslamovým výborem. V listopadu 2009 vydal prohlášení, že musí uhradit pokutu ve výši 175 000 dolarů, jinak jí bude zakázán start na příštím US Open nebo jiném grandslamovém turnaji. Začalo ji také běžet dvouleté zkušební období, ve kterém se nesmí během grandslamu dopustit žádného nezdvořilého či agresivního chování, pod hrozbou zákazu startu na nejbližším ročníku US Open. Pokud nebude zaznamenán žádný takový incident ve stanovené lhůtě pokuta se jí sníží na 82 500 dolarů. Hráčka se za své chování nejdříve odmítla omluvit, jak na pozápasové tiskové konferenci, tak v oficiálním prohlášení vydaném následujícího dne. Omluvu čárové rozhodčí vyjádřila až dva dny po zápase. Ze čtyřhry hrané s Venus nebyla diskvalifikována a sesterský pár grandslam vyhrál, třetí ženskou čtyřhru ze čtyř možných v aktuální sezóně a celkově desátý společný titul.  Ve dvou kategoriích, smíšené čtyřhře a ženské dvouhře, zvítězili hráči, kteří do soutěže vstoupili na divokou kartu od pořadatelů. Vítězka dvouhry, Kim Clijstersová, se stala první nenasazenou vítězkou v historii turnaje a první matkou, která vyhrála velký turnaj od Evonne Goolagongové v roce 1980.", "section_level": 1}], "src_summary": "US Open 2009 byl 128. ročník posledního grandslamového turnaje tenisové sezóny. Uskutečnil se na dvorcích Národního tenisového centra Billie Jean Kingové ve Flushing Meadow (New York, USA), jakožto \"Mezinárodní tenisové mistrovství USA\". Pro tento rok v období mezi 31. srpnem a 13. zářím 2009.", "tgt_summary": "2009年美国网球公开赛(2009 US Open)于2009年8月31日至9月13日假纽约市Flushing Meadows的举行。前世界第一女球手克莉丝塔丝在本赛事复出。", "id": 2841159}
{"src_title": "Legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku", "tgt_title": "最低合法性行為年齡", "src_document": [{"title": "Situace v Evropě.", "content": "Legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku se liší podle zemí napříč celou Evropou. Španělsko má nejnižší věkovou hranici (13 let), naproti tomu Malta a Turecko mají nejvyšší věkovou hranici (18 let).", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "V Česku je věková hranice pro legální pohlavní styk 15 let. Ta je specifikována § 187 trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů): „\"Kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až osm let.\"“  V Československu byl homosexuální pohlavní styk zakázán do roku 1961. Tehdejší nový trestní zákoník stanovil věkovou hranici způsobilosti pro homosexuální pohlavní styk na 18 let. Tato hranice byla v roce 1990 zrušena, resp. sjednocena s věkovou hranicí pro heterosexuální pohlavní styk na 15 letech.", "section_level": 2}, {"title": "Chorvatsko.", "content": "Legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku v Chorvatsku je 14 let. Trestní zákoník jako takový v článku 192. zakazuje pohlavní styk s dítětem, ale odstavec 9 článku 89. definuje dítě jako „osobu, která nedovršila čtrnácti let života“.  Do roku 1977 byl v Chorvatsku jakožto součásti Jugoslávie zakázán homosexuální pohlavní styk. Legální věk způsobilosti byl vyrovnán v roce 1998.", "section_level": 2}, {"title": "Itálie.", "content": "Legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku v Itálii je 14 let, s výjimkou pro osoby 13 let věku, které mohou mít pohlavní styk s osobami, které jsou méně než o tři roky starší. Legální věk způsobilosti je zvýšen na 16 let pokud je jedním z účastníků osoba, která má na druhou osobu nějaký vliv (např. učitel, vychovatel).", "section_level": 2}, {"title": "Rakousko.", "content": "Legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku v Rakousku je 14 let podle § 206 trestního zákoníku. Termín \"nezletilý\" ( \"unmündig\") je specifikován v odstavci 1, § 74 trestního zákoníku.", "section_level": 2}, {"title": "Slovensko.", "content": "Na Slovensku je legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku stanoven na 15 let v odstavci 1 § 201 trestního zákoníku (zák. č. 300/2005 Z. z.): „\"Kto vykoná súlož s osobou mladšou ako pätnásť rokov alebo kto takú osobu iným spôsobom sexuálne zneužije, potrestá sa odňatím slobody na tri roky až desať rokov.\"“", "section_level": 2}, {"title": "Spojené království.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Anglie.", "content": "Legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku je v Anglii stanoven na 16 let podle zákona \"Sexual Offences Act 2003\".  Věková hranice pro legální heterosexuální styk byla zavedena už v roce 1275 králem Eduardem I. na 12 let. Ve druhé polovině 16. století se věková hranice snížila na 10 let.  Obava, že by dívky byly prodány do nevěstinců, vedla parlament k tomu, že v roce 1875 zvedla věkovou hranici na 13 a po vydání \"Criminal Law Amendment Act 1885\" na 16 let.", "section_level": 3}, {"title": "Skotsko.", "content": "Od 1. prosince 2010 je legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku ve Skotsku 16 let bez ohledu na pohlaví nebo sexuální orientaci. Před touto úpravou byla věková hranice stanovena na 14 let pro chlapce a 16 let pro dívky.  Mužský homosexuální styk byl ve Skotsku do roku 1980 nelegální. Věková hranice pro homosexuální styk byla zákonem \"Criminal Justice (Scotland) Act 1980\" stanovena na 21 let, v roce 1995 snížena na 18 a v roce 2000 na 16 let.", "section_level": 3}, {"title": "Severní Irsko.", "content": "Od roku 2008 je legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku v Severním Irsku 16 let.", "section_level": 3}, {"title": "Wales.", "content": "Legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku je ve Walesu stanoven na 16 let.  Ve středověkém Waleském právu neexistovala hranice pro legální pohlavní styk, ale dívky se mohly vdávat ve 12-14 letech. Pokutováno bylo znásilnění panen, přičemž pravidla závisela na stavu.", "section_level": 3}, {"title": "Gibraltar.", "content": "Od roku 2011 je legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku na Gibraltaru 16 let.", "section_level": 3}, {"title": "Ostrov Man.", "content": "Od roku 2006 je legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku na Ostrově Man 16 let.", "section_level": 3}, {"title": "Španělsko.", "content": "Legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku ve Španělsku je 13 let podle článků 181 až 183 španělského trestního zákoníku. Je-li ale k získání souhlasu osoby mezi 13 a 16 lety užito podvodu, může být provinilec odsouzen na základě stížnosti rodičů a potrestán až dvěma roky vězení.", "section_level": 2}, {"title": "Švýcarsko.", "content": "Legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku ve Švýcarsku je 16 let podle článku 187 federálního trestního zákoníku.", "section_level": 2}, {"title": "Vatikán.", "content": "Vatikán nemá svůj vlastní trestní zákoník. Místo toho na základě Lateránských smluv použil trestní zákoník Italského království platný v době jejich podpisu (1929) jako třetí pramen vatikánského trestního práva po kanonickém právu a papežských zákonech. Všechny změny italského trestního práva byly Vatikánem automaticky přejímány až do roku 2009, kdy vydal nařízení, že každá další změna musí být posouzena samostatně před jejím zařazením do vatikánského trestního práva. Odůvodnil to tím, že italských zákonů je příliš mnoho, stejně jako jejich novelizací a příliš často jsou v rozporu s učením katolické církve. Tato změna ale nemá zpětnou platnost, v italském trestním právu je od roku 1996 věk legální způsobilosti k pohlavnímu styku mezi 14 a 16 lety (vizte výše). Podle ve Vatikánu nadřazeného kanonického práva – konkrétně podle kánonu 1083, § 1 – „nemůže uzavřít platné manželství muž před ukončeným šestnáctým rokem a žena před ukončením čtrnáctého roku. (Vzhledem k tomu, že učení katolické církve vylučuje mimomanželský pohlavní styk – smilstvo – lze tyto hranice považovat za legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku ve Vatikánu.)", "section_level": 2}], "src_summary": "Jako legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku (: \"age of consent\") se označuje věková hranice, od které mohou mít lidé legálně pohlavní styk podle právního systému státu, jehož jsou občany. Tato věková hranice se v jednotlivých státech liší a vliv na ni mají i náboženské tradice.", "tgt_summary": "最低合法性行为年龄,又称同意年龄(age of consent),是指在刑法中描述同意人类性行为的同时引用时,其含义为法律上认定一个人具有自由表达意志,独立进行民事活动能力的最低年龄,虽然该名称在法律条文中并不经常出现。其他行为的最低年龄另有单独名称,例如法定结婚年龄和刑事责任年龄。", "id": 686402}
{"src_title": "Thovt", "tgt_title": "托特", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Thovt původně nejspíš byl především bohem Měsíce. V rozvinuté teologii Střední a především Nové říše se stal jedním z bohů – stvořitelů, původcem božské moudrosti a poznání ve všech jeho formách. V pozdějších obdobích se stává také bohem magie a čarování: v této souvislosti Cicero poznamenává, že Egypťané se bojí už jen vyslovit jméno boha. Pokud je toto sdělení pravdivé, mohlo by Džehutiho řecké pojmenování Thovt být odvozeno z některého z mnoha dalších pojmenování či epitet, jimiž Egypťané pozdní doby boha nepřímo označovali ve snaze vyhnout se použití jména.  Město Hermapolis uctívalo boha Thovta. Tento bůh má stejné charakteristiky jako Atum – Thovt je tím nestvořeným, co existuje ve vesmíru, je moudrostí, mírou všech věcí. Zobrazuje se s hlavou ptáka ibise. Je současně písařem, který vede záznamy o všech věcech, pravou rukou spravedlnosti a tím, který na hrnčířském kruhu vytváří tělo člověka z prvotní hmoty a jeho ducha z prvotní duše.", "section_level": 1}, {"title": "Kult.", "content": "Hlavním střediskem Thovtova kultu bylo hornoegyptské město Chemenu (dříve přepisováno jako Chmunev, řecky ‛Ερμουπόλις μεγάλη - Hermopolis Megalé, tedy Velká Hermopolis) v oblasti dnešního Ešmúnénu ve středním Egyptě, kde mohl být v pozdní době spojován s teologickým konceptem Osmera bohů.  Řekové Thovta ztotožnili s Hermem. Nejpozději od přelomu letopočtu až do moderní doby Thovt (ovšem ve výrazně modifikované podobě) představuje jako Hermes Trismegistos ústřední postavu hermetismu. Vedle toho je jedním z nejčastějších objektů uctívání kemetistů.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie jména.", "content": "Etymologie jména Džehutij (eventuálně Džehutej nebo Džehuty) je neznámá a je vykládána různými způsoby. Sami Egypťané je vykládali prostřednictvím slovních hříček, z čehož se usuzuje, že jeho původ byl už ve starověku nejasný.  Moderní badatelé jméno překládali jako \"„pocházející z Džehutu“\", což by mělo odkazovat na místo nazývané Egypťany Džehut, kde snad byl tento bůh původně uctíván. Džehut ovšem není nikde v nám známých staroegyptských textech zmíněn a pravděpodobně ani nikdy neexistoval. Z tohoto důvodu je dnes nejčastěji (a to různými způsoby) odvozováno od staroegyptského označení pro ibise, který byl jednou z Thovtových podob. Existují ovšem i jiné názory, např. že jméno by mělo být přeloženo jako \"„Vyměřovač“\", což by odkazovalo na zřejmě původní roli Thovta jako lunárního boha (podle fází Měsíce byl měřen čas).", "section_level": 1}, {"title": "Thovt v mimoegyptských systémech.", "content": "Nejpozději od Pozdní doby začal být Egypt ve starověkém světě pokládán za zemi mimořádného vědění a moudrosti, v níž „bohové žili mezi lidmi“, takže „pro mnoho cizinců všech společenských vrstev byly egyptská kultura a náboženství natolik přitažlivé, že byli odhodláni urazit poměrně dlouhou a časově náročnou cestu“; toto vědění bylo vzhledem k egyptskému pojetí spojováno s Thovtem. Řekové jej ztotožnili s Hermem a s využitím domácí tradice jej začali označovat jako Herma Trismegista (přímo doloženo ovšem s jistým zpožděním až kolem roku 240). V této podobě začal být Thovt od ptolemaiovské doby postupně pokládán za zakladatele širokého proudu synkretických hermetických nauk, pro něž byl z řady důvodů „přijatelný i pro některé židovské a raně křesťanské autory jako jeden z dávných proroků“. Podle shodného mínění egyptologů (a v rozporu s vlastní hermetickou tradicí přetrvávající do moderní doby) ovšem tyto představy, přestože je jim v textech dáván egyptizující nádech, odrážejí jen málo z původního egyptského pojetí. Thovt zde už nevystupuje jako bůh, ale jako nejmoudřejší z egyptských kněží.", "section_level": 1}, {"title": "Ikonografie.", "content": "Thovt je v základní podobě zobrazován jako muž se zeleně vybarvenou hlavou ibise, svého posvátného zvířete (jako ibis samotný je zobrazován méně často). Kromě obvyklých božských atributů bývá přepásán šerpou odkazující na jeho roli původce posvátných náboženských rituálů, jako božský písař může být zachycen s písařskou paletou a rákosovým pisátkem. V roli boha času a trvání, kdy obdarovává panovníka dlouhou vládou, drží v rukou hůl s řadou zářezů sloužících k počítání (patrně osekanou palmovou větev) nebo zapisuje královo jméno na listy posvátného stromu \"išed\". Často bývá zobrazován ve společnosti bohyně Maat nebo bohyně Sešat.  Druhým typem zobrazení je podoba paviána, dalšího Thovtova posvátného zvířete. V tomto případě ovšem nejsou kombinovány zvířecí znaky s lidskými. Nejtypičtěji je využívána na sochách písařů: Thovt – patron písařů zde sedí jako pavián na podstavci vedle zobrazované osoby. Archeologové v Egyptě také našli množství mumifikovaných opic, které byly zasvěcené bohu Thovtovi.  Egyptolog Erik Hornung upozorňuje na to, že vedle těchto způsobů Thovt může být, byť velice zřídka, zobrazován v čistě lidské podobě: snad tomu tak je v Chonsuově kapli jedné ze staveb v Luxoru. To podle Hornunga „nabývá na významu vzhledem k tomu, že v Hermu Trismegistovi bývá spatřován nikoli bůh, nýbrž moudrý člověk.“  Zobrazován může být s pokrývkou hlavy i bez ní, typickou ozdobou pro všechny typy Thovtových podob je zlatý sluneční kotouč (případně měsíční úplněk) vsazený do měsíčního půlměsíce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thovt je v řečtině používané (v různých variantách, např. Θωθ – Thóth) a z egyptštiny ne zcela jasným způsobem odvozené jméno staroegyptského boha Džehutiho zobrazovaného v podobě muže s hlavou ibise (méně často ibise samotného) nebo v podobě paviána a ztotožňovaného s řeckým bohem Hermem. Přestože jej jménem nelze prokázat před 4. dynastií, badatelé považují za jisté, že ikonograficky je doložen už v Předdynastické době v podobě ibise na standartě, svém symbolu užívaném po celé faraonské období. Tento symbol ostatně sloužil jako ideogram pro variantu hieroglyfického zápisu Thovtova jména.", "tgt_summary": "托特(,,英语:Thoth,源自埃及语:,可能发音为*// 或 *//),又译透特或图特,是古埃及神话的智慧之神,同时也是月亮、数学、医药之神,负责守护文艺和书记的工作。相传他是古埃及文字的发明者。", "id": 2698275}
{"src_title": "Kim Te-džung", "tgt_title": "金大中", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Kim Te-džung (anglicky: Kim Dae-jung) se narodil v období japonské koloniální správy, podle oficiálních životopisů na ostrově Haŭi nedaleko přístavního města Mokpcho na jihozápadě poloostrova (dnešní provincie Jižní Čolla). Ambiciózní Kim o vstup do politiky usiloval již od konce korejské války, ale poslancem Národního shromáždění za opoziční Demokratickou stranu byl poprvé zvolen až v roce 1961. V důsledku vojenského převratu však byl parlament rozpuštěn a Kim mohl v poslanecké lavici zasednout až po volbách v roce 1963.  V průběhu 60. let se Kim Te-džung spolu s Kim Jŏng-samem stal jedním z významnějších „mladších“ představitelů opakovaně se štěpící opoziční Demokratické strany. Podle Kimových spolupracovníků právě jeho ambiciózní povaha a malá vůle ke kompromisu přispívaly ke štěpení sil v rámci opozice, které mělo pochopitelně největší dopady ve volebním klání. V hlasování Nové demokratické strany o stranickém kandidátovi na funkci prezidenta Kim Te-džung těsně zvítězil nad Kim Jŏng-samem, což poražený sportovně přijal. Do nejvyššího úřadu Korejské republiky tedy poprvé kandidoval již v roce 1971, ale ve volebním klání podlehl stávajícímu prezidentovi Pakovi Čŏng-hŭimu, kandidátovi Demokratické republikánské strany. Ve volbách o nejvyšší úřad prohrál i v letech 1987 a 1992, prezidentem se stal ve svých 74 letech. Tedy, více než čtvrt století (1998) od své první kandidatury, ačkoli opakovaně ohlašoval svůj odchod z politiky.  Na rozdíl od Kim Jŏng-sama, který i v období IV. republiky (1972–1980) aktivně zastupoval zájmy opozice jak v rámci parlamentu, tak mimo něj, se Kim Te-džung v roce 1972 uchýlil do Japonska. Existují tvrzení o tom, že měl přijmout finanční zdroje severokorejského původu, ale i o tom, že mu jihokorejská vláda dokonce opakovaně usilovala o život. V lednu 1973 jej agenti jihokorejské tajné služby unesli zpět do Koreje, kde pokračoval ve svých aktivitách. Na jaře 1976 byl odsouzen k osmi letům odnětí svobody, o rok později odvolací soud trest snížil na pět let a v prosinci 1978 byl odeslán do domácího vězení. V cele strávil zhruba dva roky. Záhy spolu s exprezidentem Junem Po-sŏnem a Hamem Sŏk-hwanem stanul v čele nově zorganizovaného „Občanského svazu pro demokracii a národní sjednocení“.  Poté, co na podzim 1979 ředitel Ústřední zpravodajské služby Kim Čä-gju zastřelil prezidenta Paka, bylo vyhlášeno stanné právo. V zemi se mimořádně vyhrotila situace, tajná služba i vládní Demokratická republikánská strana byly ochromeny, opoziční strany a předáci se hádali o to, kdo bude kandidovat na prezidenta, jaké požadavky vznést na stávající vládu a zastupujícího prezidenta Čchöa Kju-hu (1919–2006). Navíc kolovaly zvěsti o tom, že případného chaosu využije Severní Korea ke druhému pokusu o sjednocení poloostrova silou. Přesvědčení o hrozícím útoku podporovala mj. skutečnost, že v 70. letech bylo v oblasti demilitarizované zóny objeveno několik infiltračních tunelů, které měly zjevně sloužit k provedení nečekaného útoku. Třetí z tunelů, ústící pouze 44 km od Soulu, byl objeven teprve v říjnu 1978. Navzdory omezení politických shromáždění na jaře 1980 ulice větších měst zaplnili demonstranti a padly první oběti jak na straně policie, tak demonstrantů.  V dubnu 1980 bylo Kimovi zřejmé, že nemá šanci stát se znovu prezidentským kandidátem sjednocených opozičních sil, a tak kolegům pohrozil, že k prosazení své „legitimní role“ použije jakýchkoli prostředků. Davy v čele se studentskými svazy, jejichž vůdci byli ovlivněni severokorejskou komunistickou ideologií, a s některými politickými předáky, včetně Kim Te-džunga, volaly po okamžitých změnách a reformách, včetně odvolání stanného práva, nastolení \"skutečné demokracie\", a žádaly zvýšení mezd i národní sjednocení. Stotisícová demonstrace se uskutečnila 15. května v Soulu a v běhu byly přípravy podobných megademonstrací v celé zemi. Vláda proto 17. května zvýšila rozsah a stupeň stanného práva, tedy i pohotovost armády. Přesto se následujícího dne ve městě Kwangdžu konala demonstrace před místní univerzitou. Z drobných potyček s pořádkovými složkami přerostla v davové šílenství, které se vymklo kontrole (rebelové mj. podpálili televizní a rozhlasovou stanici MBC, zmocnili se zbrojního skladu, po protivnících pálili z kulometů umístěných na střechách a podařilo se jim vytlačit z města regulární jednotky dohlížející na dodržování stanného práva). Kwangdžuské povstání si za necelých devět dní svého trvání vyžádalo 191 lidských životů.  Spolu s dalšími osobami byl v létě 1980 za porušení stanného práva, finanční podporu organizací provádějících nezákonnou činnost a podněcování ke vzpouře obviněn také Kim Te-džung. Tribunál jej odsoudil k trestu smrti, ale trest mu byl záhy zmírněn na 20 let odnětí svobody. V roce 1982 mu byl umožněn odjezd do exilu ve Spojených státech. Kim se do vlasti vrátil v roce 1985 v souvislosti s konáním parlamentních voleb. Situace v tomto období se do značné míry podobala té z počátku roku 1980. Opoziční strany požadovaly okamžitou změnu ústavy (mj. znovuzavedení přímé volby prezidenta) a snažily se zkoordinovat svůj postup. V létě 1987, když kandidát vládní Strany pro demokracii a spravedlnost na prezidentský úřad No Tchä-u podpořil většinu opozičních návrhů, dočasná jednota opozice vzala za své. Kim Te-džung vytvořil vlastní Demokratickou stranu za mír a rozhodl se v prezidentských volbách kandidovat samostatně navzdory předchozímu závazku, že bude navržen jediný opoziční kandidát. V důsledku rozštěpení opozičních sil tak zvítězil No Tchä-u (36,6 % platných hlasů) a druhý se umístil opoziční favorit Kim Jŏng-sam za Demokratickou stranu sjednocení (28 %). Kim Te-džung (27 %) skončil třetí a za ním se umístil Kim Čong-pchil za Novou demokratickou republikánskou stranu (8,1 %).  V prezidentských volbách z roku 1992 Kim (33,8 %) podlehl svému dlouholetému konkurentovi Kim Jŏng-samovi (42 %), který kandidoval za Demokraticko-liberální stranu vzniklou na základě velkého kompromisu mezi Kim Jŏng-samem a prezidentem Noem. Osmašedesátiletý Kim Te-džung oznámil svůj odchod z politiky a odjel na studijní pobyt do Velké Británie. Přesto v roce 1995 oznámil svůj návrat a v prezidentských volbách v prosinci 1997 se mu na čtvrtý pokus podařilo nejvyšší post získat po bravurně zvládnuté, nadměrně vyostřené kampani, kvůli ekonomickému otřesu způsobenému asijskou finanční krizí a hlavně díky spojenectví s dřívějším nepřítelem Kim Čong-pchilem a rozštěpení vládního tábora. Se ziskem 10 326 275 hlasů (40,3 %) porazil kandidáta Strany nové Koreje a dřívějšího soudce Nejvyššího soudu I Hö-čchanga (38,7 %). Třetí skončil I In-dže (19,2 %), jenž podobně jako dříve Kim Te-džung po neúspěchu v nominačních volbách Strany nové Koreje založil vlastní stranu a kandidoval samostatně.  Po své inauguraci v únoru 1998 prezident Kim Te-džung vyhlásil tzv. „občanskou vládu“ (\"kungmin čŏngbu\") a zahájil Program slunečního paprsku (rovněž sluneční politika, \"häpit čŏngčchäk\", angl. Sunshine policy), který mu prospěl při zisku Nobelovy ceny za mír pro rok 2000 a nezanedbatelně rovněž prospěl severokorejskému režimu přísunem trvale chybějících financí. Kromě symbolických návštěv, výměn a estrád však z hlediska mezikorejských vztahů neprospěl ničemu. V provedení Kimovy administrativy se totiž podobal uplácení vyděrače. Ve sluneční politice pod jiným názvem pokračoval i Kimův nástupce v prezidentském úřadu Ro Mu-hjŏn.  Jako velkolepý výsledek sluneční politiky byl prezentován první mezikorejský summit na nejvyšší úrovni z roku 2000, který nakonec rozhodl o udělení Nobelovy ceny za mír pro rok 2000 právě Kim Te-džungovi, zakončený podpisem Společného prohlášení Severu a Jihu 15. června. Brzy se ukázalo, že celý summit byl blamáží. Kim Te-džungova administrativa za něj Severu tajně zaplatila částku v hodnotě zhruba půl miliardy amerických dolarů. Zvláště smutnou kapitolou v životě velkého bojovníka za demokracii a lidská práva byly snahy idealizovat severokorejský režim na domácí i zahraniční půdě, přehlížet a dokonce cíleně umlčovat obhájce lidských práv usilující o nápravu situace v KLDR. Kim Te-džungova i následná Ro Mu-hjŏnova administrativa například opakovaně bránily Hwang Čang-jŏpovi, dřívějšímu severokorejskému ideologovi, který na Jih uprchl v roce 1997, vycestovat do zahraničí, aby svými přednáškami v zahraničí (zejména v USA a Japonsku) nepoškozoval obraz sluneční politiky. Její propagaci zůstal Kim věren až do své smrti.  Kim Te-džung zemřel 18. srpna 2009 v Soulu na následky infarktu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kim Te-džung (김대중, ; 6. ledna 1924 – 18. srpna 2009) byl 15. prezidentem Korejské republiky v letech 1998 až 2003 a jihokorejským politikem, který 40 let významně ovlivňoval místní politickou scénu, byl členem a zakladatelem řady politických stran, držitel Nobelovy ceny za mír za rok 2000.", "tgt_summary": "金大中(,1924年-1月6日-2009年-8月18日),号后广(),别名忍冬草(),本贯金海金氏,韩国政治家,大韩民国第15任总统,在朴正熙、全斗焕独裁政权期间多次因民主斗争入狱,被称为“亚洲的曼德拉”,2000年诺贝尔和平奖得主。", "id": 2445829}
{"src_title": "Socialistická republika Bosna a Hercegovina", "tgt_title": "波斯尼亞和黑塞哥維那社會主義共和國", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní představa některých čelných funkcionářů AVNOJe počítala se vznikem národnostně homogenních republik, což by znamenalo, že Bosna a Hercegovina by se stala patrně pouze autonomní oblastí, jejíž postavení by bylo složité, neboť nebylo možné rozhodnout, zda Bosnu přiřknout k národnostně homogennějšímu Chorvatsku nebo Srbsku. Proto existovaly také například návrhy zvláštní autonomní oblasti řízené z federace. Nakonec se s poukazem na ztráty Bosňanů v národnostně-osvobozeneckých bojích podařilo přesvědčit Edvarda Kardelje, který se statutem republiky souhlasil a v tomto duchu informoval i Tita. To ve výsledku znamenalo, že 25. listopadu 1943 mohl Zemský protifašistický výbor národního osvobození Bosny a Hercegoviny vyhlásit státnost Bosny a Hercegoviny a přihlásit se k vytváření lidové a federativní Jugoslávie.  První vláda Lidové republiky Bosny a Hercegoviny byla ustavena v Sarajevu v dubnu 1945.  Administrativně-územní vymezení Bosny a Hercegoviny bylo v roce 1945 provedeno podle hranic Bosny a Hercegoviny stanovené Berlínským kongresem z roku 1878, přičemž došlo k drobným výměnám území s Chorvatskem a Černou Horou.  Po celou dobu existence lidové, resp. socialistické republiky byla řešena otázka zdejších národností. V případě Srbů a Chorvatů problém nebyl, v případě Muslimů (od roku 1993 nazývaných Bosňáci) však byly různé tendence, které měly vést k jejich řazení mezi předchozí dvě národnosti nebo do skupiny Jugoslávců s poukazem na to, že označení Muslimové vyjadřuje příslušnost ke konfesi a ne k národnosti. Smutným vyvrcholením rozporů mezi etniky byla zvěrstva za občanské války. Republikové ústavy byly přijaty v letech 1946, 1963 a 1974.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Politickou hegemonii zde jako ve zbytku federace měla do roku 1990 Komunistická strana, respektive Svaz komunistů.  V čele státu je po roce 1974, po vzoru federálního Předsednictva, republikové Předsednictvo.  Výsledky prvních svobodných voleb kopírovaly etnické složení republiky. Skoro 40% hlasů získala Strana demokratické akce (SDA) Alije Izetbegoviće, třetinu hlasů získala Srbská demokratická strana Bosny a Hercogoviny (SDS) a dvacet procet získalo Chorvatské demokratické společenství Bosny a Hercegoviny (HDZ BiH).", "section_level": 1}], "src_summary": "Socialistická republika Bosna a Hercegovina (zkráceně SR Bosna a Hercegovina; srbochorvatsky \"Socijalistička Republika Bosna i Hercegovina, Социјалистичка Pепублика Босна и Херцеговина\") byla socialistickou republikou, jež byla součástí Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Součástí AVNOJské Jugoslávie se země stala v roce 1943. V lednu 1992 místní Srbové vyhlásili Republiku srbského národa v Bosně a Hercegovině, která byla prohlášena za jednotku SFRJ. Jugoslávskou federaci Bosna a Hercegovina opustila v březnu 1992, od dubna 1992 v zemi zuřila občanská válka.", "tgt_summary": "波斯尼亚和黑塞哥维那社会主义共和国()是前南斯拉夫社会主义联邦共和国的加盟社会主义共和国之一,是今日塞族共和国和波斯尼亚和黑塞哥维那联邦所组成的波斯尼亚和黑塞哥维那的前身。", "id": 1361750}
{"src_title": "Holyroodské opatství", "tgt_title": "荷里路德修道院", "src_document": [{"title": "Etymologie názvu.", "content": "\"Holy\" znamená svatý a \"rood\" je starý název pro kříž - obvykle značí kříž, na němž byl ukřižován Ježíš Kristus; název tedy znamená „svatý kříž“. Legenda tvrdí, že skotský král David I. se dostal do problémů při lovu v lesích a zachránil ho jelen, který měl mezi parohy namalovaný kříž, a tak slíbil, že na tom místě postaví kostel. Název se častěji objevuje ve tvaru \"Holly-rood\", méně běžně se používá i verze \"Holy-rood\".", "section_level": 1}, {"title": "Legenda o založení opatství.", "content": "V roce 1127, když král David I. Skotský lovil v lese nedaleko Edinburghu, se znenadání před ním objevily nebezpečné parohy dospělého jelena. Dva bratři, Johannes a Gregan z baronského rodu Crawfordů v Upper Strathclyde, krále zachránili. Vděčný panovník je pasoval na rytíře a v následujícím roce založil holyroodské opatství. Od toho dne větev rodiny Crawfordů přijala do erbu hlavu jelena se zlatým křížem mezi parohy jako připomínku založení opatství. Rod také přijal motto \"Tutum Te Robore Reddam\" (\"Naše síla vás ochrání\"). Kříž byl přijat klanem Crawfordů po roce 1700, kdy tato větev rodiny přišla díky výhodnému sňatku k moci.", "section_level": 1}, {"title": "Využití a přeměna v ruiny.", "content": "Od 15. století se v opatství konaly mnohé královské korunovace a svatební obřady. Také však utrpělo řadu útoků. Roku 1544, za vlády Jindřicha VIII. Tudora, králův švagr Edward Seymour (bratr Jany Seymourové) vyplenil opatství a vážně poškodil jeho budovy. Král Jakub VII. založil v holyroodském paláci jezuitskou kolej a v květnu 1688 přeměnil opatství na římskokatolickou kapli Řádu bodláku. Protestantská kongregace měla být přestěhována do nového. V listopadu toho roku, když vypukla slavná revoluce a novým králem se stal Vilém III. Oranžský, dav lidí vyplenil kirk a královskou hrobku. V roce 1691 Kirk of the Canongate nahradil opatství jako místní farní kostel. V roce 1758 byly provedeny rekonstrukční práce, ale opravená střecha se zřítila o deset let později při hurikánu v roce 1768, už nikdy nebyla znovu obnovena a opatství se přeměnilo v ruinu.", "section_level": 1}, {"title": "Kostel Holyroodského opatství (Dalziel Place, Edinburgh).", "content": "Dodnes existuje presbyteriánská církev, který se nazývá \"Holyrood Abbey\". Tato kongregace však používá pozdněviktoriánský kostel na Dalziel Place na křižovatce Marionville Road a London Road, trochu dále od starého holyroodského opatství. Budova kostela byla otevřena v prosinci roku 1900.", "section_level": 1}], "src_summary": "Holyroodské opatství (\"Holyrood Abbey\") jsou pozůstatky augustiniánského opatství ve skotském Edinburghu. Opatství je umístěno v základech královského paláce v Holyroodu. Bylo postaveno roku 1128 na příkaz krále Davida I.", "tgt_summary": "荷里路德修道院(Holyrood Abbey)是一座曾经位于苏格兰爱丁堡的律修会修道院,18世纪被毁,现仅存遗址。该修道院由大卫一世建造于1128年,15世纪时修道院的一部分被当做了皇家住所,后来因此进一步在修道院旁边建起了荷里路德宫。17世纪时依然作为教区教堂使用,18世纪被毁。残存的墙壁还紧靠着荷里路德宫,处在今皇家一英里的东端。修道院所在地现在是英国指定纪念物。", "id": 116838}
{"src_title": "Doba ledová (film)", "tgt_title": "冰川时代", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Nastává Doba Ledová a většina zvířat migruje na teplejší jih, kromě mamuta Manfreda (Mannyho) cestujícího na chladnější sever. Mezitím nemotorný lenochod Sid, jehož rodina migrovala bez něj, se rozhodne migrovat sám, ovšem omylem rozzuří dva Brontotheria a prchá. Narazí na Manfreda, jenž je donucen Brontotheria sejmout. Sid se chce přidat k Manfredovi k cestě ale je pro mamuta otravný. Brzy začne Manfredovi říkat \"Manny\".  Mezitím u táboru pravěkých lidí číhá smečka Smilodonů, přičemž jedním z nich je Diego. Vůdce smečky Soto má v úmyslu se zmocnit malého lidského dítěte a sežrat ho, jako pomstu za zabité členy smečky lidmi, jenž si pak vzali jejich kůži a srst. Když ráno Smilodoni zaútočí na kmen lidí, Diego se snaží získat dítě ale jeho matka s ním utíká. Když je Diego pronásleduje, matka skočí z vodopádu ale umírá. Mezitím Manny a Sid jdou kolem řeky a potkají matku, jenž jim předá dítě a zmizí. Manny a Sid se rozhodnou dítě vrátit kmenu ale Diego je najde, přičemž je žádá aby mu dítě dali.  Když však Manny se Sidem dorazí ke kmenu je opuštěný a prázdný. Manny si je vědom o ledovém průsmylku, kam lidé míří. Diego jim však řekne, že pomocí jeho stopování dohoní lidi včas. Manny nakonec souhlasí a se Sidem a dítětem následuje Diega. Ten ale ve skutečnosti má v plánu je dovést ke své smečce Smilodonů, která je zabije.  Během cesty dostane dítě hlad a trio je nuceno najít jídlo. Narazí na skupinu ptáků Dodo, jenž skladují pár melounů na zásoby během Doby Ledové. Tři zvířata s nimi začnou bojovat, ve snaze získat alespoň jeden meloun. Nakonec zbyde jen jeden ale trio ho získá a nakrmí dítě.  Během noci když Manny a Sid usnou se objeví Diegova smečka, ale Diego ze vztahů s Mannym a Sidem nezvládne ukrást dítě. Řekne, že přivede s sebou i mamuta do Ledovcového průsmyku. Diego pokračuje v cestě s Mannym a Sidem do průsmyku ale během času se s nimi sbližuje.  Když Diego spatří lidi v dálce, hodlá odlákat Mannyho a Sida do jeskyně, o které tvrdí, že je zkratka. Když okřikne Sida a omylem způsobí lavinu, trio se musí vydat jeskyní. V jeskyni se dítě omylem dostane na ledovou zkluzavku a mizí. Trio se za ním vydává na velký ledový tobogán, ovšem překonají to a zachrání dítě. V jeskyni s pravěkými malbami od lidí je zjištěno, že Manny přišel o svoji rodinu kvůli lovcům, jenž je zabili, což je důvod proč je stále tak mrzutý.  Trio se blíží k Ledovcovému průsmyku ale ocitne se v oblasti sopečné aktivity, kde začne téct láva. Když se Diego sotva drží, aby nespadl do lávy, Manny ho zachrání, přičemž málem zemře.  Když všichni tři přečkávají noc, Diego se s Mannym, Sidem a dítětem tak sblížil, že se mu nechce je zabít pomocí své smečky.  Ráno se trio blíží k průsmyku a lidem ale blízko čeká smečka Smilodonů. Diego, nyní sblížený se svou bandou prozradí svůj plán o ukořistění dítěte a banda se obrátí proti němu. Diego ale nyní chce pomoci a dítě dostat k lidem. Sid s falešným dítětem odvádí pozornost smečky, přičemž Diego se snaží bandu dostat pryč. Smečka se ovšem dostane k Mannymu a Sidovi a Diego je nucen je bránit. Když se vůdce Soto chystá napadnout Mannyho, Diego se obětuje a je silně zraněn. Manny nakonec doráží Sota, přičemž ho zabijou padající rampouchy. Zbytek smečky uniká pryč. Manny a Sid nechtějí opustit Diega ale ten slábne a říká bandě at' vyrážejí do průsmyku za lidmi, dokud není pozdě. V slzách banda pokračuje bez něho.  V průsmyku se Mannymu a Sidovi podaří dostat k lidem a vrátí jim dítě. Dorazí i Diego, jenž přežil a i on vidí jak se dítě vrátilo k rodině. Lidé jsou vděční Mannymu a ostatním a odcházejí. Manny, Sid a Diego se vracejí na jih.", "section_level": 1}, {"title": "Obsazení.", "content": "Všechny postavy kromě Roshana jsou pravěká zvířata. Zvířata ve filmu mluví a rozumí všem ostatním.", "section_level": 1}], "src_summary": "Doba ledová je americký animovaný film vyrobený ve studiích firmy Blue Sky Studios a v roce 2002 vydaný společností 20th Century Fox. Film režírovali Carlos Saldanha a Chris Wedge podle scénáře Michaela J. Wilsona, příběh je o třech pravěkých zvířatech, které se snaží doručit lidské mládě zpět rodičům.", "tgt_summary": "《冰原历险记》(英语:\"Ice Age\")是2002年美国动画电影,由蓝天工作室制作,二十世纪大众发行,导演为克里斯·威巨(Chris Wedge)和卡洛斯·沙丹哈(Carlos Saldanha)联合执导。", "id": 67031}
{"src_title": "Aksamitník", "tgt_title": "万寿菊属", "src_document": [{"title": "Plevel.", "content": "Alespoň jeden druh je naturalizovaný plevel v Africe, na Havaji, a v Austrálii.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "V našich podmínkách se využívají především jako okrasné letničky. Výhodou je snadné pěstování z poměrně levných semen a kvetení od června do podzimu.  Aksamitníky mají ostrou vůni, ačkoliv byly vyšlechtěné odrůdy, které mají být bez zápachu. Vůně má odrazovat některé druhy hmyzích škůdců a proto se používá v zahradnické praxi jako podplodina nebo lem zeleninových záhonů. Rovněž má likvidovat hlístice v půdě.  Tagetes erecta se pěstuje na větších plochách jako zdroj luteinu, který je oranžovo-žlutým karotenoidovým barvivem. Význam má jako potravinářské barvivo (INS-číslo E161b), částečně jako součást doplňků stravy pro podporu zraku.  Tagetes minuta (Khakibush nebo Huacatay), původem z Jižní Ameriky, byl použit jako zdroj esenciálního oleje jako pro voňavkářský průmysl, známý jako tagette, a jako příchuť v potravinách a tabákovém průmyslu v Jižní Africe, kde je také druh užitečný jako pionýrská rostlina v rekultivaci narušených pozemků.  Tagetes lucida z Mexika je nízký keřík. Jako koření je vhodný pro svou nasládlou anýzovou chuť do omáček, polévek a kuřecí pečeně. Nálev z celé rostliny se pije při bolestech břicha nebo se přidává do koupele při revmatických onemocněních. Čaj má tišící účinky na žaludek a nervový systém, při kocovině, lehké migréně. Je lehké psychedelikum, silný čaj způsobuje při zavřených očích vize podobné účinku peyotlu a lehkou euforii. Mexičtí Huicholové používali aksamitník jako obřadní drogu a kouřili jej ve směsi selského tabáku a tohoto aksamitníku.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy.", "content": "Známých je kolem 59 druhů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aksamitník (\"Tagetes\"), též nazývaný afrikán, je rod 52 druhů jednoletých i vytrvalých bylin z čeledi hvězdnicovité (\"Asteraceae\"). Jsou původní na jihozápadě USA, v Mexiku a na jihu Jižní Ameriky. Různé druhy se liší podle velikosti 0,05–2,2 m. Mají zpeřené zelené listy, a bílé, zlaté, oranžové, žluté, červené květy velké obvykle 4–6 cm v průměru.", "tgt_summary": "万寿菊属(学名:\"Tagetes\")是菊科下的一个属,为一年生、分枝、直立或披散草本植物。该属共有30种以上,分布于热带美洲。", "id": 2112140}
{"src_title": "Ruská akademie věd", "tgt_title": "俄羅斯科學院", "src_document": [{"title": "Členství a orgány.", "content": "Existují tři druhy členství v RAV – plné členství (akademici), členové-korespondenti a zahraniční členové. Akademici a korespondenti jsou voleni a musí být občany Ruské federace, ačkoliv existují i členové, kteří byli zvoleni před rozpadem Sovětského svazu a nyní jsou občany jiného státu. Členové jsou voleni podle jejich vědeckých přínosů a toto zvolení je bráno jako velice prestižní záležitost. V dubnu 2020 Akademie měla 887 členů a 1134 členů-korespondentů.  Nejvyšším orgánem Akademie je všeobecné shromáždění (akademiků, členů-korespondentů a delegátů vědců zaměstnaných v dílčích ústavech). Všeobecné shromáždění schvaluje stanovy Akademie, zřizuje a ruší pobočky a ústavy, určuje počet akademiků (tato rozhodnutí jsou potvrzována vládou), volí členy, členy-korespondenty a zahraniční členy akademie, dále prezídium (předsednictvo) a prezidenta Akademie (je potvrzován prezidentem Ruska). Prakticky chod akademie řídí prezídium v čele s prezidentem.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "RAV je rozdělena do třinácti specializovaných vědeckých odvětví, tří územních poboček a 15 regionálních vědeckých center. Akademie má mnoho kolegií, výborů a komisí, které jsou zřízeny pro různé účely.", "section_level": 1}, {"title": "Instituce.", "content": "Ruská akademie věd zahrnuje řadu institutů a ústavů, např.  Členské instituce jsou napojeny na Ruský vesmírně vědecký internet (RSSI), RSSI měl původně pouze 3 členy, nyní má 3100 členů včetně 57 největších vývojových center.  Lomonosovova univerzita v Moskvě, Petrohradská státní univerzita nebo Moskevský fyzikálně-technický institut a další organizace nejsou členy RAN (přísluší pod Ministerstvo vzdělání Ruské federace), ale s RAN spolupracují a jejich studenti se vzdělávají na ústavech a institutech akademie.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Akademie uděluje několik druhů ocenění, medailí apod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ruská akademie věd (rusky \"Росси́йская акаде́мия нау́к\", \"Rossíjskaja akadémija naúk\", zkracováno PAH, \"RAN\", anglicky \"RAS\") je síť vědeckých organizací zahrnující jak vlastní akademii věd, tak řadu výzkumných ústavů rozložených po celé Ruské federaci. Zahrnuje také pomocné vědecké a společenské organizace jako jsou knihovny, vydavatelství a nemocnice. Úkolem akademie a podřízených ústavů je organizace a provádění základního výzkumu ve všech oborech vědy. Je to jedná z předních světových výzkumných institucí. Instituce po vzoru západoevropských akademií byla založena v Petrohradu (tehdejším hlavním městě Ruského impéria) v době společenských reforem Petra I. nařízením ze dne 28. ledna (8. února) 1724 jako Petrohradská akademie věd.", "tgt_summary": "俄罗斯科学院(,俄文缩写PAH)是俄罗斯的国家学术机构。是一个公共且非营利组织,也是世界上重要研究机构之一。1724年由彼得一世建立,称彼得堡科学院。十月革命后改用苏联科学院,1934年迁至现今的总部,位于莫斯科。苏联解体后改为现名至今。", "id": 1315940}
{"src_title": "Robert Bresson", "tgt_title": "羅伯特·布列松", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se 25. 9. 1901 v Auvergne, menším městě ležícím jižně od Paříže (donedávna se z neznámých důvodů uváděl rok 1907). S nevalným zájmem o studia absolvoval gymnázium a podle některých zdrojů poté studoval filozofii. Byl hudebníkem a fotografem. Teprve později ho začala fascinovat literatura, především Stendhal, Dickens, Dostojevskij, Mallarmé, Valéry, Montaigne a Proust. Celý život se věnoval také malířství. Roku 1926 si vzal Leidii van der Zee, později (neznámo kdy) se rozvedli. V letech 1940/41 byl 18 měsíců německým válečným zajatcem. Roku 1949 založil s Jeanem Cocteauem a Rogerem Leenhardtem společnost Objectif 49, z níž později vzešel časopis Cahiers du Cinéma. Několik let byl prezidentem Societé des realisateurs de films. Na začátku 90. let se oženil podruhé. Tu čest měla Marie-Madeleine van der Mersch, asistentka režie u jeho filmu Čtyři noci jednoho snílka. Společně s violoncellistou Mstislavem Rostropovičem založil v Paříži Společnost Andreje Tarkovského, pečující o Tarkovského odkaz. Snad pro vyznění svých filmů byl považován za jansenistu, sám to ale popíral a hlásil se jen obecně ke katolicismu. Zemřel bez výraznějšího zájmu médií 18. prosince 1999 na svém venkovském sídle v Droue-sur-Drouette západně od Paříže.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "K filmu se dostává počátkem 30. let, psal dialogy ke komedii To byl muzikant (1933). Roku 1934 natáčí svou prvotinu, pětadvacetiminutovou surreálnou satirickou frašku, která hýří vizuálními nápady a gagy. Film Les Affaires publiques (Veřejné záležitosti) ale neměl divácký úspěch a posléze byl dokonce ztracen a objeven až v roce 1988. Devět let Bresson nedostal příležitost režírovat. V tomto období se podílel na dvou scénářích. Krátce také asistoval u Reného Claira (v jednom rozhovoru to ale popřel), film nebyl nikdy dokončen. Celovečerním debutem byly v roce 1943 Andělé hříchu, příběh z prostředí kláštera o dvou ženách protikladných povah. Film se na první pohled odlišoval od ostatních snímků té doby evidentní nevyklenutostí fabulačního oblouku, rozdrobením dějové linie a vyústěním, které dbá daleko více o duchovní poselství příběhu než o logické vyvrcholení jeho dějových peripetií. To vše se stane pro Bressonovy filmy typické. Film znovu neměl úspěch u řadových diváků a následující Dámy z Bouloňského lesíka (1945) byly dokonce častokrát vypískány (nadchly ale mladíky, kteří se proslaví jako pilíře Francouzské nové vlny). Herečka Maria Casarésová vzpomíná na Bressona jako na „nesnesitelného tyrana a pedanta“, jemuž by „před kamerou snad nejlépe byli vyhovovali roboti s plně automatizovaným, bezduchým projevem“. S filmem Deník venkovského faráře (1951) se Bresson psychologického herectví vzdává už nadobro a nadále pracuje výhradně s neherci („modely“), které nutí své repliky opakovat tak dlouho, až se jim plně zautomatizují (mimo jiné i proto znějí dialogy tak úsečně a stručně – aby se dobře pamatovaly). Ideální bylo, když model nepřemýšlel o tom, co dělá a říká, nepoužíval mimiku a nechal jen působit svou tvář, která „je vymodelována jeho duší“ (a odkazuje tedy ne k aktuálním psychickým pochodům postavy, ale k její dlouhodobé niterné identitě). Z toho měla vycházet věrohodnost. Klasické „předstírající“ herectví Bressona iritovalo, stejně jako „naivní barbarství“ dabingu. Nechodil skoro vůbec do kina, protože se prý na normální filmy prostě nedokázal dívat. Jediným výrazným komerčním úspěchem byl snímek K smrti odsouzený uprchl (1956), který byl mimo jiné oceněn cenou za režii v Cannes. S různými přestávkami zapříčiněnými problémy se sháněním peněz vznikaly další filmy, z nichž nejvýznamnější jsou Pickpocket (1959), volně inspirovaný románem Zločin a trest, A co dále, Baltazare (1966), jehož hlavním hrdinou je osel, Muška (1967) a Peníze (1983), s kterými podruhé získal cenu za režii v Cannes. Dodnes je ve filmařském světě autoritou a hlásí se k němu takoví tvůrci jako třeba Jean-Luc Godard, Paul Schrader, Michael Haneke, Aki Kaurismäki nebo Jim Jarmusch.", "section_level": 1}, {"title": "Bibliografie.", "content": "Robert Bresson, Poznámky o kinematografu (Dauphin, Praha, 1998), přeložil Miloš Fryš,", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Bresson (* 25. září 1901, Bromont-Lamothe, Puy-de-Dôme, Auvergne, Francie - 18. prosince 1999, Paříž, Francie) byl francouzský režisér.", "tgt_summary": "罗伯特·布列松(Robert Bresson,1901年-9月25日-1999年-12月18日)是一位法国电影导演,出生于多姆山省布罗蒙拉莫特,对于电影发展有着相当重要的影响。", "id": 247329}
{"src_title": "Golem", "tgt_title": "魔像", "src_document": [{"title": "Pověst o pražském golemovi.", "content": "Jedním z nejslavnějších golemů je golem, kterého údajně koncem 16. století stvořil židovský rabín Jehuda Löw ben Becalel. Poté, co ho vytvořil z hlíny, mu dal i jméno Josille (zdrobnělina od Josef). Účelem jeho stvoření měla být ochrana židovského ghetta před křesťany, kteří pravidelně ghetto napadali. V pohyb se golem uváděl vložením šému – svitku. Golem pak poslouchal toho, kdo mu do úst šém vložil a vykonával určenou práci. Znehybněn byl opět vyjmutím šému. Až do určení další práce stál poklidně v koutě místnosti. Po pátečních bohoslužbách však i Golem odpočíval a dodržoval sváteční klid od práce, aby nebylo přestoupeno posvátné přikázání. Ke zničení tohoto golema došlo jeho stvořitelem roku 1593. Jednoho dne vážně onemocněla rabínova jediná dcera. Zoufalý otec ji ošetřoval ve dne v noci, ale nemoc se neustále zhoršovala. V páteční podvečer musel od lůžka nemocné odejít k tradiční pobožnosti. V roztržitosti zapomněl vyjmout šém. Hliněný služebník oživl, a protože neměl určenou žádnou užitečnou práci, začal rozbíjet vzácný nábytek, sochy a veškeré vybavení rabínova domu. Vyděšená služebná běžela do synagogy a prosila, aby rabín učinil přítež běsnění. Ten vykřikl na Golema, aby se zastavil, a vyňal mu z úst šém. A protože k vyjmutí došlo v průběhu židovského svátku, Golem se rozpadl v prach. Rabín se zarmoucen vrátil do synagogy a dokončil modlitby. Po návratu z chrámu však již nenaříkal nad ztrátou uměleckých předmětů ani hliněného obra. Jeho dcera se totiž mezitím jako zázrakem uzdravila. Pověst o pražském golemovi pochází sice z období středověku, ale s postavou rabbi Löwa se spojila teprve v 18. století. Podle legendy byl Golem uložen na půdě Staronové synagogy. Na půdu Staronové synagogy se od té doby nesmělo vstupovat, povolení k průzkumu bylo uděleno jen dvěma lidem – v roce 1920 jej tam hledal neúspěšně Egon Erwin Kisch a v 80. letech 20. století s pomocí georadaru Ivan Mackerle.  První zobrazení pražského golema pravděpodobně pochází od Mikoláše Alše.", "section_level": 1}, {"title": "Golem ve filmech a televizní tvorbě.", "content": "Filmů o Golemovi bylo natočeno více:  Z filmu Císařův pekař - Pekařův císař pochází zobrazení golema jako neforemného hliněného obra přepásaného železnými pláty, které se stalo velmi populárním, i když spíše neodpovídá popisům golema z legend. Jeho autorem je sochař Jaroslav Horejc.", "section_level": 1}], "src_summary": "Golem (: גולם) je v židovské mystice člověkem oživená socha. Takovýchto golemů je známo poměrně dost a ačkoli si golema většina lidí představuje jako oživenou sochu s podobou člověka, může mít i podobu jinou.", "tgt_summary": "魔像或泥人(英语:Golem,,音译为戈仑)是传说中用巫术灌注黏土而产生自由行动能力的人偶。“Golem”一词曾在《圣经·诗篇》()中出现过一次,原词为(galmi)。同中世纪文学一样。在这里本意是“原料”,“胚胎”或“未成形的体质”,寓指上帝未塑造完全的人类。16世纪布拉格的犹太教拉比犹大·罗·本·比撒列写过一些描述魔像的故事,使其名声传播开来。实际上各种关于魔像的传说大相径庭。", "id": 213081}
{"src_title": "Satelitní fotografie", "tgt_title": "卫星影像", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První satelitní snímky Země pořídila 14. srpna 1959 americká družice Explorer 6. Další satelitní fotografie Země byla pořízena 1. dubna 1960 družicí na sledování počasí TIROS-1. První satelitní fotografie odvrácené strany Měsíce (chemicky vyvolané snímky zaslány elektronickou cestou) byly odeslány na Zemi 6. října 1959 sovětskou družicí Luna 3 při její misi právě za účelem pozorování odvrácené strany Luny.  Od 60. let 20. století USA i Sovětský svaz vypouštěly jednotky až desítky špionážních družic ročně. Obvykle se jednalo o družici se špičkovým fotografickým vybavením, která vysílala zpět na Zemi návratová pouzdra s exponovanými filmy. Obě kosmické velmoci tak získaly podrobné mapy území potenciálního protivníka. Programy špionážních družic pokračují do současnosti a postupně přibyly satelity dalších zemí. Během 90. let 20. století ale proběhl u špionážních družic přechod z klasických filmů na polovodičové snímací čipy.  V roce 1972 spustily USA program Landsat, největší program pro získání obrázků Země z vesmíru. Landsat 7, nejnovější družice Landsat, byla vypuštěna v roce 1999. V roce 1977 získal americký satelitní systém KH-11 první satelitní obrázky v reálném čase.  Všechny satelitní obrázky od NASA jsou zveřejněny v Earth Observatory a jsou volně dostupné veřejnosti. Ostatní země mají své vlastní programy satelitních snímků. Existují i soukromé společnosti, které poskytují komerční satelitní snímky.  Na začátku 21. století se satelitní snímky staly široce dostupné, když několik společností a organizací začalo nabízet cenově přístupný a snadno použitelný software s přístupem k databázím satelitních snímků.", "section_level": 1}, {"title": "Modrá kulička.", "content": "\"Modrá kulička\" (Blue Marble) byl projekt na zmapování viditelné barvy Země s přesností zhruba 1 km. Výsledné barevné obrázky z Blue Marble se staly velmi populárními v médiích i mezi veřejností. V roce 2002 NASA uvolnila rozsáhlou sadu satelitních fotografií, které byly dostupné zdarma v maximálním rozlišení 1 km/pixel. V roce 2005 vydala další sérii s názvem \"Modrá kulička: Nová generace\" (\"Blue Marble: Next Generation\"). Tentokrát se jednalo o snímky celé zeměkoule bez mraků a z každého měsíce. Rozlišení bylo tentokrát ještě vyšší, 500 m/pixel.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Satelitní snímky mají mnoho využití v zemědělství, geologii, lesnictví, regionálním plánování, vzdělávání, zpravodajství a vojenství. Snímky mohou být ve viditelných barvách a v dalších částech spektra. Existují elevační mapy, obvykle vytvořené radarovým zobrazováním. Analýza satelitních snímků je vedena specialisty známými jako fotografičtí interpreti – v anglické zkratce „PI“ (\"photographic interpretation\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Satelitní fotografie nebo satelitní snímek je fotografie Země nebo jiných planet vyfotografovaná z umělých družic. Je součástí žánru fotografií ze vzduchu.", "tgt_summary": "卫星影像,又称卫星图(Satellite imagery)、卫星地图、卫星图像,是指搭载在人造卫星上的摄影设备拍摄的地球或其它星球的地图式照片。", "id": 2005218}
{"src_title": "Syntetický olej", "tgt_title": "合成润滑油", "src_document": [{"title": "Syntetický motorový olej.", "content": "V polovině 60. let 20. století uvedla americká společnost Chevron na trh první úplnou škálu stoprocentně syntetických polyalfaolefinových maziv, která se začala prodávat jako náhrada minerálních olejů pro mazání motorů. Přestože se syntetické oleje už o několik let dříve používaly v leteckém průmyslu, pro automobilové motory začaly být komerčně dostupné poté, co byl vytvořen a schválen American Petroleum Institute standard pro syntetická maziva.  Jinými z časně dostupných syntetických motorových olejů byly \"The Original Syn!\" od firmy SynLube v roce 1969 a NEO Oil Company (EON) v roce 1970 (založené na diesterech a polyolesterech). V roce 1971 uvedla syntetický olej společnost All-Proof (nyní Red Line Oil), následovaná v roce 1972 firmou Amsoil, která balila a prodávala diesterový olej viskozitní klasifikace 10W-40 od firmy Hatco a firmou Mobil 1, která uvedla na trh polyalfaolefinový olej klasifikace 5W-20.", "section_level": 1}, {"title": "Syntetické základové oleje.", "content": "Syntetické motorové oleje se vyrábějí z těchto tříd maziv:", "section_level": 2}, {"title": "Základy pro polosyntetické oleje.", "content": "Základové oleje Group II a Group III pomáhají sestavovat ekonomičtější typy polosyntetických maziv. Minerální základové oleje skupin Group I, II, II+ a III se široce používají s balíčky aditiv, balíčky zvyšujícími výkonnost, s estery a polyalfaolefiny (Group IV) k výrobě polosyntetických maziv. Základové oleje Group III se někdy považují za syntetické, ale jsou stále klasifikovány jako nejvyšší třída minerálních základových olejů. Syntetický nebo syntetizovaný materiál je zde ten, který vzniká kombinací nebo vytvořením samostatné jednotky do podoby unifikované suroviny. Syntetické základové oleje, jak je popsán výše, se připravují ručně a \"šijí se na míru\" tak, aby měly řízenou molekulární strukturu s předpokládanými vlastnostmi, na rozdíl od minerálních základových olejů, které jsou složitou směsí přirozeně se vyskytujících uhlovodíků.", "section_level": 2}, {"title": "Výhody.", "content": "Mezi technické výhody syntetických motorových olejů patří:", "section_level": 2}, {"title": "Nevýhody.", "content": "Mezi nevýhody syntetických motorových olejů patří:", "section_level": 2}, {"title": "Polosyntetické oleje.", "content": "Polosyntetické oleje (též nazývané \"syntetické směsi\") jsou směsi minerálního oleje s ne více než 30 % syntetického oleje. Jsou navrhovány tak, aby měly mnoho výhod syntetického oleje, ale přitom nebyly tak drahé jako čistý syntetický olej. První polosyntetický olej uvedla firma Motul v roce 1966.  U maziv, kde tvoří syntetický základový olej méně než 30 %, lze balíčky aditiv (pro zvýšení výkonnosti) složených z esterů též považovat za syntetická maziva. Podíl syntetického základového oleje se obecně používá k definici komoditních kódů pro účely celní deklarace.", "section_level": 2}], "src_summary": "Syntetický olej je mazivo sestávající z chemických sloučenin, které se uměle vyrábějí syntézou z jiných látek, než je ropa. Syntetické oleje se často využívají namísto maziv získávaných rafinací ropy, protože obecně nabízejí lepší mechanické a chemické vlastnosti než tradiční minerální oleje.", "tgt_summary": "合成润滑油,是润滑油的一种,使用于内燃机润滑时或称合成机油,指全部或部分使用合成基础油作为配方中的基础油的润滑油,通常与矿物精炼润滑油相对。", "id": 2428497}
{"src_title": "Netvařec", "tgt_title": "紫穗槐屬", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Netvařce jsou opadavé keře a polokeře, řidčeji byliny se střídavými lichozpeřenými listy, dorůstající obvykle výšky 1 až 4 metry. Listy jsou složené z četných drobných, celokrajných nebo zubatých, žláznatě tečkovaných lístků. Palisty jsou opadavé, případně chybějí. Květy jsou drobné, uspořádané v hustých přímých vrcholových hroznech. Kalich je kuželovitý, s 5 laloky z nichž spodní je nejdelší. Koruna je fialová, bílá až temně purpurová a je tvořena pouze jediným lístkem (pavézou), ostatní části koruny charakteristické pro květy většiny bobovitých chybějí. Tyčinek je 10, dlouze vyčnívají z květů a jsou dvoubratré, 9 z nich je srostlých nitkami a 1 horní je volná. Semeník je přisedlý a obsahuje 1 až 2 vajíčka. Plodem je nepukavý krátký lusk obsahující 1 až 2 okrouhlá a slabě zploštělá lesklá semena.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Areál rozšíření netvařců sahá od jižní Kanady přes většinu území USA po severní Mexiko. Rod zahrnuje celkem asi 15 druhů. Rostou zejména na suchých slunných stanovištích jako jsou prérie, pláně a úbočí kopců až do nadmořské výšky 1600 metrů. Některé druhy rostou také podél vodních toků.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožené druhy.", "content": "Netvařec \"Amorpha herbacea\" var. \"crenulata\" (syn. \"A. crenulata\") roste na Floridě na území o rozloze ne větší než 50km. Celkový počet rostlin se odhaduje na 1500. V Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN je tento taxon veden jako kriticky ohrožený.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Netvařec křovitý (\"Amorpha fruticosa\") obsahuje v listech a plodech jedovaté isoflavonové rotenoidy tefrosin, toxikarol, rotenon a amorfigenin a chromenoflavanon amorinin.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Odborný název pro netvařec, \"Amorpha\", je odvozen z řeckého amorphos (beztvarý) podle nedokonalé koruny květů. Netvařec křovitý se velice snadno vegetativně množí a každý kousek výhonu vložený do půdy se ujímá.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Netvařec šedavý (\"Amorpha canescens\") tvoří významnou součást amerických prérií. Protože rozkvétá ve stejnou dobu kdy táhli bizoni, byl nazýván prérijními indiány \"bizoní rostlina\". Omahové používali stonky při ošetřování neuralgických bolestí a revmatismu, Oglalové z nich dělali čaj a používali je do směsi na kouření. Různé druhy netvařců jsou v Severní Americe využívány jako větrolamy a ochranné pásy, neboť mají hustý keřovitý růst, pevné kořeny a jsou odolné proti hmyzím škůdcům. Netvařec křovitý je pěstován i v Česku jako okrasný keř a je vysazován na výslunné svahy ke zpevnění půdy. Jen vzácně jsou pěstovány i jiné druhy, např. netvařec šedavý (\"Amorpha canescens\") v Pražské botanické zahradě v Tróji.", "section_level": 1}], "src_summary": "Netvařec je rod rostlin z čeledi bobovité (\"Fabaceae\"), zahrnující asi 15 druhů rostoucích v Severní Americe. Jsou to převážně keře se zpeřenými listy a hustými klasovitými květenstvími drobných kvítků s korunou redukovanou na jediný lístek. V Česku je pěstován jako okrasný keř netvařec křovitý (\"Amorpha fruticosa\").", "tgt_summary": "紫穗槐属(英文: Amorpha)是豆目的其中一个属。这个属性的植物种类都源自于北美洲的国家,像加拿大南部、美国、和墨西哥北部。", "id": 467911}
{"src_title": "Institut lékařsko-biologických problémů", "tgt_title": "俄罗斯科学院生物医学问题研究所", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Institut byl založen v říjnu 1963 z iniciativy Mstislava Keldyše a Sergeje Koroljova. Podřízen byl ministerstvu zdravotnictví. Úkolem nového ústavu bylo pozvednutí kosmické medicíny na úroveň nutnou k zajištění kosmických letů. Od roku 1965 ústav organizoval výběr civilních kosmonautů v Sovětském svazu, od roku 1967 má v SSSR, resp. Rusku výhradní právo na výběr nevojenských kosmonautů. Ústav se podílel a do dnešní doby podílí na lékařském zajištění pilotovaných kosmických letů programů Sojuz, Saljut, Almaz, Mir a ISS.  Součástí výzkumu vlivu extrémních podmínek na člověka jsou kratší či delší pobyty výzkumníků v simulátorech ponorek i kosmických lodí. V průběhu let proběhlo i několik dlouhodobých experimentů. Zkoumala se v nich nejen psychologie skupiny, ale testovaly se i systémy zabezpečení životních podmínek. První z těchto akcí byl experiment TMK-1. Od listopadu 1967 do listopadu 1968 žili jeden rok v uzavřeném modulu tři výzkumníci. Cílem pokusu byl výzkum mezilidských vztahů ve skupině a zejména testování uzavřeného systému zabezpečení vzduchu a vody. V letech 1994 – 1995 proběhl 135denní experiment HUBES-1994 imitující kosmický let ve spolupráci s Evropskou kosmickou agenturou. V letech 1999 – 2000 proběhl experiment SFINCSS-99 v jehož průběhu se od června 1999 do dubna 2000 v modulech ústavu vystřídalo sedm mezinárodních posádek. Od roku 2007 v rámci projektu Mars 500 probíhají prodlužující se pobyty výzkumníků v izolaci, které vyvrcholily 520 dnů dlouhou imitací letu na Mars, zahájenou v červnu 2010.  Roku 1972 si institut po několika letech příprav založil vlastní oddíl kosmonautů. Koncem 80. let se oddíl rozrostl na deset kosmonautů. Do vesmíru se dostali dva kosmonauti IMBP. Na stanici Mir letěl Valerij Poljakov v letech 1988-1989 a znova 1994-1995. Druhý Poljakovův let trval téměř 438 dní a dodnes je nejdelším kosmickým letem. Do kosmu vzlétl ještě Boris Morukov, tentokrát na stanici ISS roku 2000 na palubě amerického raketoplánu. Oddíl zanikl koncem prosince 2010. Ústav organizuje lékařské a biologické výzkumy i pomocí družic – pro experimenty vědců institutu bylo určeno jedenáct biologických družic řady Bion vypuštěných v letech 1973 – 1996, IMBP byl rovněž jednou z institucí, jejichž experimenty nesly družice řady Foton-M (od roku 2002).  Od roku 1994 má IMBP status státního vědeckého centra Ruské federace, roku 2000 přešel z podřízenosti ministerstva zdravotnictví k Akademii věd. V ústavu pracuje přes 400 zaměstnanců, z nich je 46 doktorů věd a téměř 200 kandidátů věd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Institut lékařsko-biologických problémů (IMBP, ), plným názvem Státní vědecké středisko Ruské federace – Institut lékařsko-biologických problémů RAN () je vědecký ústav, začleněný do Ruské akademie věd, soustřeďující se na výzkum vlivu extrémních podmínek na lidi i jiné organizmy. Zejména se věnuje kosmické biologii a medicíně. Hlavní oblastí činnosti institutu je lékařské zabezpečení kosmických letů – to jest výběr nevojenských kosmonautů, lékařská kontrola během letu, vývoj technických prostředků zabezpečení životních podmínek a postupů ochrany kosmonautů před negativními vlivy vesmírného prostředí, jako jsou stav beztíže a radiace, i rehabilitace posádek po návratu na zemský povrch. Dále se pracovníci institutu věnují otázkám přežití člověka v extrémních podmínkách na Zemi – v nepříznivých klimatických podmínkách, v podmořském prostředí, věnují se také sportovní medicíně.", "tgt_summary": "俄罗斯科学院生物医学问题研究所()是位于俄罗斯莫斯科的空间生物学和医学研究所,现隶属于俄罗斯科学院。俄文简称“ИМБП”,拉丁化“IMBP”。", "id": 275008}
{"src_title": "Svobodná demokratická strana", "tgt_title": "自由民主党 (德国)", "src_document": [{"title": "Historie strany.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a stranický vývoj FDP.", "content": "FDP vznikla po druhé světové válce roku 1948 sloučením zemských liberálních stran západních okupačních zón Německa. Tyto strany byly založeny díky aktivitě bývalých členů Německé lidové strany (DVP) a Německé demokratické strany (DDP), které byly činné již v dobách Výmarské republiky. První předseda strany Theodor Heuss byl právě bývalým členem DDP. Strana vznikla pouze v západním Německu, protože ve východním Německu už od roku 1945 existovala stejnými skupinami vytvořená Liberálně demokratická strana Německa. Poté se strana podílela na většině vlád Západního Německa – jak za vlády CDU – CSU, tak i za vlády SPD. Po sjednocení Německa v roce 1990 se účastnila i vlád sjednocené země. Přestože ihned po sjednocení její potenciál jako koaličního partnera poklesl, tak se tato malá strana později stala důležitým koaličním partnerem velkých politických stran. FDP byla v letech 1949-1956, 1961-1966, 1969-1998 a opět od října 2009 zastoupena spolkovými ministry v koaličních vládách.  Od počátku roku 2011 začala strana prudce ztrácet oblibu u voličů, ale i u vlastních členů. V prosinci roku 2009 měla strana 71 812 členů, v prosinci roku 2011 už to bylo téměř o 9 tisíc členů méně, tedy pouze 63 416.", "section_level": 2}, {"title": "Volby do Německého spolkového sněmu 2013.", "content": "Ve volbách do Německého spolkového sněmu dne 22. září 2013 ztratila FDP velkou část svých dosavadních voličů, tedy lidí, kteří pro ni odevzdali tzv. druhý hlas. Se ziskem pouhých 4,8 % těchto hlasů již v novém parlamentě nebude poprvé po více než 60 letech vůbec zastoupena. Její frakce (klub) ve sněmu byla dne 7. října 2013 oficiálně rozpuštěna. Práci ztratilo více než 500 zaměstnanců frakce a osobních asistentů bývalých poslanců. Strana hledala nové vedení, jediným vážným kandidátem na předsedu celoněmecké strany byl dosavadní předseda ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, 33letý Christian Lindner. Po svém prvním úspěšném zvolení do úřadu celonárodního předsedy strany FDP a svém opětovném zvolení v roce 2017, přivedl stranu do volebního klání v roce 2017.", "section_level": 2}, {"title": "Volby do Německého spolkového sněmu 2017.", "content": "Ve volbách do Německého spolkového sněmu, jež se konaly dne 24. září 2017, se strana, na rozdíl od předchozích neúspěšných voleb v roce 2013, umístila pod vedením Christiana Lindnera se ziskem 10, 7 % hlasů na čtvrtém místě. V přepočtu na volební křesla tak získala 80 poslanců.", "section_level": 2}], "src_summary": "Svobodná demokratická strana (: Freie Demokratische Partei, FDP) je německá liberální politická strana. Jejími voliči jsou tradičně střední třída a vzdělaní intelektuálové. Profiluje se jako strana středo-pravicová. Základními principy jejího programu jsou dle možnosti minimální zásahy státu do života občanů, nedotknutelné soukromé vlastnictví a volný trh.", "tgt_summary": "自由民主党(,缩写为),1968年–2001年期间缩写为,是德国的一个经济自由主义政党,是德国政坛中历史比较悠久的政党之一。", "id": 183610}
{"src_title": "William Wyndham Grenville", "tgt_title": "第一代格伦维尔男爵威廉·格伦维尔", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "William Grenville byl synem britského premiéra George Grenville, člena strany Whigů, a jeho manželky Elizabeth Wyndhamové, dcery britského státníka Williama Wyndhama, člena strany Toryů. Studoval v Etonu, Christ Church v Oxfordu a nakonec na Lincoln's Inn. Poslancem Dolní sněmovny se stal roku 1782.  Grenville se brzy stal přítelem a spojencem premiéra a svého bratrance Williama Pitta mladšího a od roku 1784 se stal členem jeho vlády jako pokladník armády. Roku 1789 působil krátce jako mluvčí dolní komory parlamentu a poté se stal ministrem vnitra. Následující rok byl jmenován baronem z Grenville a stal se vůdcem Sněmovny lordů.  Roku 1791 nahradil ve funkci ministra zahraničí Francise Osborna. Doba jeho působení v této funkci byla poznamenána francouzskými revolučními válkami. Grenville byl vůdcem skupiny, která prosazovala válku na kontinentu jako klíčovou podmínku vítězství, na rozdíl od frakce vedené Henrym Dundasem, která doporučovala zaměřit se na boj v koloniích. Grenville opustil úřad roku 1801 spolu s Pittem na protest proti stavu otázky emancipace katolíků.  V letech strávených v opozici se stal spojencem Charlese Jamese Foxe, a když se Pitt vrátil roku 1804 do úřadu premiéra Grenville se k němu nepřipojil. Po Pittově smrti roku 1806 se Grenville stal předsedou koaliční vlády vytvořené jeho spojenci, příznivci Foxe a spojenci bývalého premiéra Henryho Addingtona. Grenville zastával i funkci ministra financí, zatímco Fox přijal úřad ministra zahraničí. Tato vláda nebyl příliš úspěšná, protože se ji nezdařilo uzavřít mír s Francií ani vyřešit otázku emancipace katolíků. Jejím největším úspěchem tak byl zákaz obchodu s otroky platící od roku 1807.  Po pádu vlády v březnu 1807 se Grenville připojil k opozici a stal se spojencem Charlese Greye a whigů, kteří kritizovali španělskou válku za nezávislost. V poválečném období se Grenvile připojil na stranu Toryů, ale do žádné vlády již nevstoupil.  Jeho politickou kariéru ukončila roku 1832 mrtvice. Od roku 1810 až do své smrti roku 1834 zastával také funkci rektora Oxfordské univerzity.", "section_level": 1}], "src_summary": "William Wyndham Grenville, 1. baron Grenville (25. říjen 1759 – 12. leden 1834) byl britský státník, člen strany Whigů a premiér. Pocházel ze šlechtické rodiny Grenvillů, jako jediný v britské historii byl během své kariéry předsedou Dolní i Horní sněmovny. Deset let byl ministrem zahraničí (1791–1801), později předsedou vlády (1806–1807).", "tgt_summary": "威廉·温德汉姆·格伦维尔,第一代格伦维尔男爵,PC(William Wyndham Grenville, 1st Baron Grenville,1759年-10月25日-1834年-1月12日),英国辉格党政治家,在小威廉·皮特逝世后继任为首相,但是,由他组织而成的政府最后因为内部出现意见分歧而倒台,所以,他任相不足一年半。他执政期间,未能成功结束对法战争,也未能成功为天主教徒争取权利,不过,他在这段时间里,引入了1807年奴隶贸易法令(Slave Trade Act 1807),废除了奴隶贸易。", "id": 869641}
{"src_title": "Bitva o Monte Cassino", "tgt_title": "卡西諾戰役", "src_document": [{"title": "Boje.", "content": "Spojenci po postupu Itálií, narazili na Gustavovu linii. Jedna z části Gustavovy linie, klášter Montecassino, mohl být ideálním úkrytem německých vojsk. Němci byli ve skutečnosti ukryti na svazích kopce, kde také odrazili první únorový útok americké 34. pěší divize. Druhý útok, vedený novozélandskými, indickými a britskými divizemi, opět skončil fiaskem. Generálporučík Clark, velitel 5. armády, zprvu odmítal klášter zničit, později ale na něj americké bombardéry svrhly stovky tun bomb. Němci okamžitě obsadili rozvaliny kláštera. Další těžké boje trvaly měsíc, během nichž britská vojska dobyla většinu svahu. Německé rozvědce se však podařilo zjistit, že britské jednotky se stáhnou ze svých pozic, pokud uvidí smluvené znamení amerických jednotek, tři zelené světlice. Němci tyto světlice odpálili a Britové opustili své těžce vybojované pozice. Němci vyklizená místa obsadili a situace byla opět stejná jako před dvěma měsíci. Novozélanďané se snažili kopec dobýt, ale německé tanky je vytlačily zpět. Po třech dnech byl útok odvolán. Dne 15. března zahájili Spojenci další útok, tentokrát po rozsáhlém leteckém bombardování kláštera. Němečtí výsadkáři však jejich nápor zastavili a dne 23. března byl útok opět odvolán. 12. května byl útok svěřen 2. polskému sboru, čítajícímu 50 000 mužů pod velením Władysława Anderse. Zoufalý odpor německých výsadkářů však ztěžoval postup. Poláci postupovali kryti dělostřeleckou palbou ke klášteru. Tehdy se vyznamenal ochočený medvěd Wojtek, patřící generálu Andersovi, který pomáhal nosit munici při nabíjení děl. Po úporných bojích zavlála 18. května nad klášterem vlajka polského státu.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledek.", "content": "Bitva u Monte Casina skončila spojeneckým vítězstvím, ovšem za velkých ztrát. Němci nedokázali udržet Gustavovu linii a pro Spojence byla nyní cesta na Řím volná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva o Monte Cassino (též zvaná Bitva o Řím či Bitva o Cassino) byla jedna z nejdelších a nejtěžších bitev druhé světové války, s těžkými ztrátami obou bojujících stran. Cílem Spojenců bylo prolomit tzv. Gustavovu linii a dobýt Řím.", "tgt_summary": "卡西诺山战役(也称为「罗马战役」及「卡西诺战役」)是第二次世界大战期间盟军为突破冬季防线发动的一系列共4场高昂代价的战役,其目的是突进至罗马。", "id": 1984057}
{"src_title": "Hardware abstraction layer", "tgt_title": "硬體抽象層", "src_document": [{"title": "HAL ve Windows.", "content": "Operační systém Microsoft Windows používá hybridní jádro, ve kterém je mnoho součástí jádra implementováno jako samostatné procesy. Proto jsou v jádře široce využívána různá API, která definují funkce určené pro komunikaci jednotlivých oddělených částí jádra. V jádře Microsoft Windows je přímo definována vrstva HAL jako jeho součást. Vrstva HAL umožňuje, aby jádro systému používalo předem definované funkce bez ohledu na konkrétní použité hardwarové součásti počítače. Může tak přizpůsobením ovladačů využívat jiný procesor, odlišné ovládání paměti, sběrnic nebo jiných I/O zařízení.  Použití HAL umožňuje snadno přenést jádro na jinou platformu, aniž by bylo nutné zasahovat do jeho vnitřní implementace, což bylo v minulosti využito pro portování Microsoft Windows na procesor DEC Alpha. Definované funkce HAL jsou realizovány uvnitř ovladače nebo převedeny na funkce používané uvnitř ovladače v samostatné knihovně.", "section_level": 1}, {"title": "HAL v Linuxu.", "content": "Linus Torvalds jako hlavní vývojář odmítá implementaci HAL do jádra Linuxu, protože by zavádělo nutnost dodržování zpětné kompatibility, která není v případě monolitického jádra ani nutná ani žádoucí. Existence HAL by totiž umožnila psaní binárních ovladačů, ke kterým by výrobci nedodávali zdrojové kódy, což je jednoznačně proti duchu vývoje jádra Linuxu.  Při změně způsobu ovládání hardware jsou automaticky všechny ovladače hardware přizpůsobeny, protože jsou přímou součástí jádra (a jeho zdrojových kódů). Je tím umožněno, aby v případě, že je hardware doplněn o nové funkce, je bylo možné optimálním způsobem využít (reimplementací dotčených částí jádra). Kdyby byla zavedena vrstva HAL, nemohlo by jádro nové vlastnosti snadno využít, protože by buď byly zachovány nevyhovující funkce HAL nebo by bylo nutné zajistit zpětnou kompatibilitu s předchozím způsobem definice funkcí rozhraní HAL vrstvy.  Přesto HAL v jádru Linuxu existuje, i když ne v oficiální a stabilní podobě, která by byla dlouhodobě zachovávána. Obdobu HAL využívají firmy, která dodávají ovladače grafických karet (ATI, NVIDIA). Vlastní ovladač je shodný s tím, který je využíván v Microsoft Windows. Kvůli přizpůsobení funkcí implementovaných uvnitř ovladače k funkcím, které používá jádro, je vytvořena „obálka“ v podobě mezivrstvy, která překládá volání jádra na funkce obsažené uvnitř ovladače.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hardware abstraction layer (zkratka HAL) je v informatice hardwarová abstraktní vrstva, která v počítači vytváří jednotné rozhraní (API) ovládající různě fungující hardware. Počítačový program, který využívá funkce API rozhraní, nemusí díky existenci HAL implementovat specifické postupy ovládání jednotlivých hardwarových zařízení.", "tgt_summary": "硬件抽象层(英语:Hardware Abstraction Layer,缩写HAL)是软件层的例行程序套件,用于模拟特定系统平台的细节使程序可以直接存取硬件的资源。将硬件方面的不同抽离操作系统的核心,核心模式的程序码就不必因为硬件的不同而需要修改。因此硬件抽象层可加大软件的移植性。", "id": 2826686}
{"src_title": "Metamateriál", "tgt_title": "超材料", "src_document": [{"title": "Záporná permitivita.", "content": "Prostředí se zápornou permitivitou (vektory D (elektrická indukce) a E (intenzita elektrického pole) míří opačným směrem) je známo ve fyzice plazmatu. Uměle ho lze vytvořit například pomocí soustavy paralelních drátků.  Dopadající elektromagnetická vlna bude v oblasti rezonance absorbována a nebude prostředím procházet. Rozsáhlé pole drátků má vzhledem k vlně relativně izotropní odezvu a je snadno zkonstruovatelné pro radiové i vyšší frekvence. Při dalších objevech v oblasti nanotechnologií, za dodržení malých rozměrů a nanovláken nebude problém takové pole realizovat i v optické oblasti (ve viditelném spektru).", "section_level": 1}, {"title": "Záporná permeabilita.", "content": "První návrh na metamateriálu s zápornou permeabilitou pochází od Johna Pendryho z roku 1999. Metamateriál je složen z mnoha se opakujících štěrbinových rezonátorů. V původním návrhu jde o dva koncentrické vodivé kroužky (vytvořené například z mědi), z nichž každý má štěrbinu na opačné straně. Kroužky jsou kapacitně i indukčně provázány. Elektromagnetická vlna dopadající kolmo na rezonátor v něm při rezonanci vybudí proud s jedním maximem tekoucí podél kroužků. Rezonátor se chová jako magnetický dipól s velmi intenzivní odezvou na elektromagnetickou vlnu. Možné jsou i vyšší rezonance na vyšších frekvencích s více maximy proudu tekoucího podél kroužků. Na opačných stranách každé štěrbiny se hromadí opačné elektrické náboje.  Základní návrh štěrbinového rezonátoru má při rezonanci i nenulový elektrický dipólový moment. Symetrické analogie mají elektrický dipólový moment nulový.", "section_level": 1}, {"title": "Záporný index lomu.", "content": "Strukturu kovových metamateriálů lze uspořádat tak, aby jimi procházelo světlo. Dosahuje se toho ovlivňováním vztahů mezi elektrickým polem, magnetickým polem a směrem toku záření. Použití různých profilů indexu lomu umožňuje výrobu metamateriálů, u nichž nastává rezonanční chování dielektrické permitivity, která má na rozdíl od kovových metamateriálů zanedbatelnou absorpci. Světlo neodrážejí, ale ani neabsorbují. Stavební prvky jejich povrchu jsou menší než vlnová délka záření, se kterým reagují. Tyto vlastnosti metamateriálů bývají médii prezentovány jako cesta k \"plášti neviditelnosti\" nebo obdobně.  Vlastnosti hypotetického materiálu se záporným indexem lomu teoreticky analyzoval ruský vědec Victor Veselago v roce 1968. Takový materiál by měl zcela mimořádné chování. Magnetické vektory B (magnetická indukce) a H (intenzita magnetického pole) by mířily opačným směrem, stejně tak elektrické E (intenzita elektrického pole) a D (elektrická indukce). Vektory k, E, B by tvořily levotočivou ortogonální soustavu, hovoříme tedy o \"Left Handed\" materiálu (materiál, který vykazuje současně zápornou permitivitu a permeabilitu). Poyntingův vektor určujíce směr přenosu energie by mířil na opačnou stranu než obvykle a grupová rychlost (ve směru přenosu energie) by měla proto opačný směr než fázová rychlost. Lom na rovinném rozhraní s Left Handed materiálem by probíhal na druhou stranu od kolmice než v běžném materiálu.  K vytvoření prostředí se záporným indexem lomu se osvědčila struktura dvou kovových destiček s otvory, oddělených vhodným dielektrikem. Vzdálenosti mezi otvory musely být menší, než je vlnová délka elektromagnetického záření. Jako dielektrikum byl použit oxid india a cínu, tloušťky pouhých 15 nm (což odpovídá několika desítkám molekulových vrstev). Na dielektrikum byly naneseny dvě vrstvy stříbra (33 nm), oddělené vrstvou hliníku (38 nm). Povrch stříbra dále chránila 10 nm vrstva hliníku. Otvory v kovových vrstvách byly rozmístěny tak, aby vrchní a spodní destička stříbra způsobila rezonanční pík permeability.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Fyzik Jason Valentine vysvětluje princip metamateriálů ovlivňující index lomu takto: „Když pozorujete rybu ve vodě, zdá se být o něco dál, než je ve skutečnosti. Podobně i hůl shora ponořená do vody se jakoby láme.\" \"Kdyby se ale voda chovala jako jejich metamateriál, vše by bylo jinak.\" „Je to šílené, ale zdálo by se, že je ryba nad vodní hladinou.\"", "section_level": 2}, {"title": "Neviditelnost.", "content": "Předpokladem „neviditelnosti\" je, že vlákna či spíše destičky povrchu \"kouzelného pláště\" jsou menší než vlnová délka záření, s nímž reagují.  Teoreticky tento fenomén vypočítal John Pendry z londýnské vysoké školy Imperial College společně s kolegy z americké Dukeovy univerzity. Pedryho tým v roce 2006 přišel s materiálem, který dokázal přesměrovat paprsky, pracoval, nicméně se týkal jen záření s větší vlnovou délkou, než jaké je lidské oko schopné zachytit. Pro záření s menší vlnovou délkou bylo zapotřebí vyvinout nanostrukturní metamateriál, u kterého je však přesné nastavení optických vlastností mnohem obtížnější záležitostí.  Zásadním přínosem v této oblasti je práce od dvou týmů z univerzity v Berkeley, obou vedených profesorem Xiang Zhangem, vyvinuly v roce 2008 metamateriál, který odklání i viditelné světlo. Jeden z týmů přitom využil střídání stříbrného nanovlákna a dielektrických kovových vrstev, které nakonec ještě provrtal. Látka, kterou v Berkeley vyrobili, měla záporný index lomu, mohla tedy ohýbat světlo kolem trojrozměrných objektů a vyvolat tak efekt jejich zmizení.  Látka byla směs kovových materiálů, keramiky, teflonu a vláknových kompozitů. „Neviditelným pláštěm“ bylo deset prstenců z tenkých pásů metamateriálu tvořeného optickými vlákny a měděnými cylindry. Takový objekt se dokázal skrýt před mikrovlnným zářením.  Do reálné výroby \"neviditelného pláště\" bylo v roce 2009 ještě daleko. V roce 2009 bylo třeba vyvinout nové metamateriály, které budou odvádět další typy záření, především viditelné světlo. Nebylo totiž možné zpracovávat paprsky klasické viditelné části spektra (světla). Princip \"neviditelnosti\" byl v roce 2009 ověřen jen v oblasti mikrovln (radarového záření) a to pouze v jedné rovině, nikoli v celém trojrozměrném prostoru. Neviditelný obal zatím vždy po sobě zanechal v mikrovlnách stopu, takže šel \"zmizelý\" předmět znovu vystopovat. V ideální situaci by plášť i s jakýmkoli předmětem byl zcela neviditelný. Pozorovatel by tedy vnímal pouze to, co se nachází za pláštěm a neměl by ani pojmout podezření, že skrytý předmět existuje. V roce 2009 nebylo také ani teoreticky jasné, jestli lze vytvořit objekt, který bude současně neviditelný v běžném světle, v radarových vlnách i třeba v infračerveném záření.  Profesor Pendry v roce 2007 tvrdil, že se podaří vytvořit plášť z metamateriálů, kterými půjde obalit bojové letadlo nebo tank. \"„Nemůžete ale chtít, aby neviditelný plášť byl příliš tenký. Nebude to nic, co by kolem vás vlálo ve větru,\"\" připomněl. Předpovídá, že půjde o pevnou konstrukci kolem předmětu, nikoliv o lehký plášť s kterým by bylo možné pohybovat.  Oba týmy z Berkeley jsou financované americkou vládou.  Neviditelnost pro mechanické vlny není možná.", "section_level": 2}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Metamateriály jsou materiály budoucnosti, lidstvo v roce 2009 pouze začínalo s objevování jejich možností. Veselagova čočka v oblasti radiových frekvencí a nové typy filtrů elektromagnetických vln byly v roce 2009 ale již objeveny.  Metamateriály mohou být v budoucnosti využity:", "section_level": 1}], "src_summary": "Metamateriál je uměle vyrobený kompozitní materiál, který díky své vnitřní struktuře získává neobvyklé a nové elektrické a magnetické vlastnosti a také některé optické charakteristiky (permitivitu, permeabilitu, index lomu), které se u běžných přírodních látek nevyskytují. Tyto vlastnosti vykazovaly v roce 2007 vyráběné metamateriály pouze v určitém rozsahu vlnových délek, jinde se chovaly jako běžné prostředí.", "tgt_summary": "超材料(英文:英语:Metamaterial), 拉丁语词根“meta-”表示“超出、另类”等含义。指的是一类具有特殊性质的人造材料,这些材料是自然界没有的。它们拥有一些特别的性质,比如让光、电磁波改变它们的通常性质,而这样的效果是传统材料无法实现的。超材料的成分上没有什么特别之处,它们的奇特性质源于其精密的几何结构以及尺寸大小。其中的微结构,大小尺度小于它作用的波长,因此得以对波施加影响 对于超材料的初步研究是负折射率超材料", "id": 2372614}
{"src_title": "Staroruština", "tgt_title": "古東斯拉夫語", "src_document": [{"title": "Písmo.", "content": "Pro zápis jazyka se používala výhradně cyrilice. Literární památky psané hlaholicí na území Kyjevské Rusi nalezeny nebyly, dochovaly se však hlaholské graffiti a jejich zlomky (např. v novgorodském chrámu sv. Sofie).  Cyrilice vznikala postupně z řecké alfabety doplňováním hlásek, které byly řečtině cizí. Rozšiřování abecedy probíhalo v několika krocích – nejprve do ní byla zahrnuta písmena \"б ж ш\", posléze \"ѕ ц ч\", a nakonec \"ъ ѣ ѫ ѭ ю ѧ\". Nová souhláska zaujímala zpravidla místo před foneticky nejbližší souhláskou a samohláska byla přidávána na konec abecedy. V dalším vývoji pak docházelo k vypouštění řeckých písmen nemajících v slovanské řeči přímý protějšek.  Nejstarší dochovaná varianta cyrilské abecedy se nachází na stěně kyjevského chrámu sv. Sofie a pochází z 11. stol. Má celkem 27 písmen, jejichž pořadí přesně odpovídá řecké abecedě (\"а б в г д є ж з и ѳ ı к л м н ѯ о п р с т у ф х ш щ ѡ\"). Zajímavé je, že řecké písmeno \"ψ\" zde bylo přehodnoceno jako \"щ\" a grafém \"у\" ještě není zaměněn ligaturou \"ѹ\".  Slova se v zápisu obvykle neoddělují. V závislosti na období vzniku a účelu textu se rozlišují tři grafické systémy:  Nejstarším dochovaným záznamem ruského jazyka je Gnězdovský nápis, který lze datovat do 10. stol. Jedná se o na džbánu vyrytý cyrilský nápis \"горѹхща\", jehož čtení i interpretace je dodnes předmětem sporů. Podle některých badatelů jde o hořčici či hořlavinu, podle jiných o jméno vlastníka. Tento nález svědčí o tom, že písmo na Rusi od počátku nacházelo mnohostranné využití.", "section_level": 1}, {"title": "Hláskosloví.", "content": "V raném období se zachovává praslovanský zákon otevřených slabik, který umožňuje existenci pouze těch slabik, které jsou zakončeny samohláskou.  Uvedený zákon dal vzniknout tzv. plnohlasí, tj. změně \"*or, *ol, *er, *el\" → \"oro, olo, ere, olo\" v pozici mezi souhláskami (psl. \"*korva\" → strus. \"корова\"). Během raného období se plnohlasí na velké části území ještě nestačilo plně zformovat. Pozdní vznik plnohlasí dnes připomínají především nářeční slova, přičemž některá se dokázala prosadit i ve spisovném jazyce (srov. rus. \"по́лымя\").  V pozici před souhláskou tento zákon působil změnu náslovného \"*or, *ol\" s intonací akutovou → \"ra, la\" (psl. \"*òrdlo\" → strus. \"ра́ло\"), zatímco \"*or, *ol\" s intonací cirkumflexovou → \"ro, lo\" (psl. \"*ȍlkъtь\" → strus. \"ˉлокъть\").", "section_level": 1}, {"title": "Souhlásky.", "content": "Ve východoslovanské oblasti se vyvinulo temné /ɫ/, o jehož existenci svědčí změna kvality samohlásky ve skupině \"*TьlT\" → \"TъlT\" a podobně motivovaný rozvoj plnohlasí \"*TelT\" → \"*TolT\" → \"ToloT\". Mezi souhláskami chyběl zvuk /f/, který se objevoval pouze v slovech cizího původu a ve výslovnosti byl zaměňován za /p/ nebo /x/. Obdobně bylo labiodentální /v/ ve výpůjčkách často nahrazováno hláskou /b/.  Zpočátku se souhlásky rozlišovaly tvrdé, měkké a poloměkké. Poloměkce se vyslovovaly původní tvrdé souhlásky před předními samohláskami. V průběhu 11. stol. došlo ke splynutí poloměkkých souhlásek s měkkými.  Historicky tvrdé byly veláry /k/, /g/, /x/, alveoláry /t/ a /d/, jejichž změkčené protějšky podlehly změně \"*tj\", \"*dj\" → /č/, /ž/, a labiály /p/, /b/, /w/, /m/, u jejichž měkkých variant se objevilo tzv. epentetické /l'/: \"*pj\", \"*bj\", \"*vj\", \"*mj\" → \"pľ\", \"bľ\", \"vľ\", \"mľ\". Měkké bez tvrdého protějšku byly souhlásky /š'/, /ž'/, /č'/, /c'/ a /j/. Párovou měkkostí byly spjaty alveoláry /s/ – /s'/, /z/ – /z'/, /n/ – /n'/, /ɫ/ – /l'/ a /r/ – /r'/.  Systém souhlásek staroruského jazyka 11. stol. lze rekonstruovat následovně:  1 Na jihu se z raženého ražené /g/ vyvinulo frikativní /ɣ/. Tato odlišnost je zároveň jedním z nejstarších dialektálních rysů výchoslovanských nářečí.  2 Tato výslovnost se zachovala ve skupině /žd͡ž'/, zachycené v písmu jako \"жч\".", "section_level": 2}, {"title": "Samohlásky.", "content": "Podstatnou fonologickou inovací jazyka byl zánik opozice krátkých a dlouhých samohlásek. Kdy přesně kvantitativní rozdíly mezi samohláskami zanikly, není zcela známo. V pozdním období však již neexistují žádné věrohodné doklady existence této opozice.  V předhistorickém období zanikly nosovky, které nabyly nové hláskové kvality \"ѫ\" /ǫ/ → /u/, \"ѧ\" /ę/ → /ä/. Už v nejstarších východoslovanských literárních památkách je tak běžná záměna písmen \"ѫ\" a \"ѹ\" resp. \"ѧ\" a \"ıа\". U omezené skupiny slov proběhla změna náslovného \"*(j)e\" → \"о\" (psl. \"*jezero\" → strus. \"озєро\"). Tento děj zasáhl také vlastní jména cizího původu (stsev. \"Helga\" → strus. \"Ольга\").  Praslovanské samohlásky \"*y\", \"*ъ\" resp. \"*i\", \"*ь\" v těsné blízkosti hlásky \"-j-\" splynuly a vytvořily tzv. napjaté jery \"*ъ̂\", \"*ь̂\", které se v staroruských dialektech dále vyvíjely různým způsobem:  Změkčení poloměkkých souhlásek způsobilo těsné sblížení barvy souhlásky a samohlásky v rámci slabiky. Protiklad předního a nepředního místa artikulace samohlásek dal vzniknout opozici předních a nepředních slabik typu: \"*ťi ~ *ty, *ťü ~ *tu, *tě ~ *to, *ťь ~ *tъ, *ťä ~ *ta\".  Inventář samohlásek staroruského jazyka 11. stol. a odpovídající grafémy knižního typu lze rekonstruovat takto:  1 Na výslovnost blízkou k /i/ a /u/ ukazují baltofinské výpůjčky (strus. \"крьстъ\" → fin. \"risti\"; strus. \"бълванъ\" → fin. \"pulvana\"). Na přelomu raného a pozdního období dochází k vokalizaci jerů. Podle tradičního schématu se mění sudé jery \"ъ\" → /o/ resp. \"ь\" → /e/.  2 Realizace písmene jať \"ѣ\" byla úzká /ê/ na většině východoslovanského území. Počínaje pozdním obdobím se v některých dialektech dále zúžila na /i/. V části severozápadních dialektů naopak existovala široká realizace /ä/, která se odráží v baltofinských přejímkách (strus. \"грѣхъ\" → fin. \"räähka\") a v moderních ruských nářečích (např. \"яла\" „jedla“, \"кяп\" „cep“).  3 V pozdním období se /o/ pod autonomním přízvukem či v zavřené slabice úží v /ô/. V dobových literárních památkách se tato hláska zapisuje pomocí písmene omega \"ѡ\".", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj hláskosloví.", "content": "Nejdůležitější fonetické změny v jazyce jsou uvedeny chronologicky níže:  1 Je možné, že na jihu a severozápadě Rusi existovaly dialekty, jimž se změkčení vyhnulo.  2 Akání se rozšířilo pouze na území dnešního Běloruska, jižního Ruska a severní Ukrajiny.", "section_level": 2}, {"title": "Přízvuk.", "content": "Systém přízvuků rané fáze staroruštiny byl do značné míry podobný systému praslovanskému, který rozlišoval tři slabičné intonace (\"akut, neoakut, cirkumflex\"). Na rozdíl od praslovanštiny však na východoslovanské půdě neexistovala fonologická opozice akut–neoakut a systém tak rozlišoval autonomní přízvuk na místě akutu i neoakutu a automatický přízvuk odpovídající cirkumflexu.  Z fonologického hlediska spadaly všechny plnovýznamové slovní tvary do dvou kategorií. Rozlišovala se tzv. ortotona, provázená autonomním přízvukem, spjatým neodlučitelně s jednou ze slabik (např. \"головá, бъıлá\"), a enklinomena, která vlastní přízvuk neměla a v izolované pozici nabývala určitého prozodického zesílení na první slabice. Taková realizace fonetického slova se od autonomního přízvuku na první slabice lišila a označuje se jako automatický přízvuk (např. \"ˉголовѹ, ˉбъıло\").  Kmeny ohebných slov lze v souvislosti s výše uvedeným rozdělit na tři akcentuační paradigmata:  (a) - Slova mají pouze ortotonické tvary se stálým přízvukem na kmeni, který si zachovává svou pozici zpravidla i v odvozených slovech:  (b) - Slova mají ortotonické tvary na první slabice koncovky nebo na poslední slabice kmene (došlo-li k couvnutí přízvuku z lichého jeru či nepočátečního vokálu s cirkumflexovou intonací):  (c) - Některé tvary jsou ortotonické, jiné patří mezi enklinomena. V tomto případě je rozhodující dominance jednotlivých morfů:  Zánik rozdílnosti autonomního a automatického přízvuku vedl ke vzniku jediného dynamického přízvuku, který známe ze současných východoslovanských jazyků. Z původních enklinomen se staly tvary s přízvukem na první slabice fonetického slova (např. \"ˉнє бъıло → нє́ бъıло\"). V jakém období tato změna nastala není přesně známo. Předpokládá se, že neproběhla současně na celém území a časově nebyla příliš vzdálena od zániku jerů. Z druhé strany je tato změna vymezena vznikem akání, v němž už se původní rozdíly mezi přízvuky neodráží.", "section_level": 2}, {"title": "Tvarosloví a skladba.", "content": "Jména a slovesa mají společnou kategorii gramatického čísla (\"singulár, duál, plurál\"). Oproti moderním východoslovanským jazykům se běžně užívá dvojného čísla, které mizí teprve počátkem pozdního období.", "section_level": 1}, {"title": "Podstatná jména.", "content": "Stará ruština rozeznává trojí rod (\"maskulinum, femininum, neutrum\") a 7 mluvnických pádů (\"nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokativ, instrumentál\").  Při skloňování se dále uplatňuje zakončení kmene, označované na etymologickém základě podle starých indoevropských kmenů (\"ā-kmeny, o-kmeny, u-kmeny, i-kmeny, konsonantické kmeny\"). Přehled deklinačních typů substantiv je uveden v tabulce:  Pro toponyma je příznačné užívání bezpředložkového lokativu ve významu setrvávání uvnitř a bezpředložkového dativu s významem pohybu dovnitř (např. \"Къıєвъ → Къıєвѣ\" „v Kyjevě“ × \"Къıєвѹ\" „do Kyjeva“). Předložkové vazby se od počátku vyskytují pouze u ā-kmenů (např. \"Рѹса → въ Рѹсѣ\" × \"въ Рѹсѹ\"):  Jména hromadná označující skupinu lidí (např. \"рѹсь, господа, братьѧ, дрѹжина\") se s přísudkem shodují zpravidla \"ad sensum\" (přísudek stojí v plurálu):", "section_level": 2}, {"title": "Přídavná jména.", "content": "Výrazné zjednodušení distribuce přídavných jmen mezi jednotlivé deklinační typy proběhlo už v praslovanštině. Přídavná jména náleží pouze skupině původních o-kmenů a ā-kmenů, při jejichž tvoření se uplatňuje výhradně hledisko rodu.  Tvary adjektiv se rozlišují složené a jmenné. Jejich významový rozdíl se však již na počátku písemnictví začal stírat.", "section_level": 2}, {"title": "Zájmena.", "content": "Staroruská zájmena se dělí na 2 velké skupiny – bezrodá, která nerozlišují rod, a rodová, rozlišující trojí rod.", "section_level": 2}, {"title": "Číslovky.", "content": "Podle významu a užití lze číslovky staré ruštiny rozdělit na základní, řadové, druhové a násobné. Často se zapisují pomocí cyrilských písmen opatřených titlem.", "section_level": 2}, {"title": "Slovesa.", "content": "Z hlediska morfologie rozlišují slovesa kmen prézentní a infinitivní. Prézentní kmen končí vždy souhláskou a kromě prézenta se od něj tvoří přechodník přítomný a imperativ. Ostatní tvary jsou tvořeny od kmene infinitivního, který může být zakončen souhláskou nebo (častěji) samohláskou.  Podle prézentního kmene se slovesa dělí na atematická a tematická. U atematických sloves jsou koncovky prézentu připojeny bezprostředně ke kořeni. Ostatní slovesa jsou tematická, tj. mají kmenotvornou příponu.", "section_level": 2}, {"title": "Prézens.", "content": "Význam prézentu je těsně svázán s problematikou vidu. V staroruštině již samotné rozlišování dokonavého a nedokonavého vidu prokazatelně existovalo, ačkoli zatím nemělo tak všeobecnou povahu, jako v současném jazyce. Mnohá slovesa (především bezpředponová) tak byla obouvidová a čistě vidové dvojice se nacházely teprve v procesu tvoření.  Nejstarším způsobem tvoření dokonavého vidu byla prefixace, při které dávala předpona slovesu nový význam či významový odstín (např. \"казати\" → \"съказати\"). Odvozování sekundárních imperfektiv se provádělo nejčastěji příponou \"-ъva-\" (např. \"съказати\" → \"съказъвати\"). Sekundární imperfektiva na \"-jati\" pak byla tvořena od imperfekta sloves na \"-iti\" (např. \"промъıслити\" → \"промъıшлѧти\").", "section_level": 3}, {"title": "Minulé časy.", "content": "Organizace a funkce systému staroruských minulých časů není v úplnosti jasná a jejím nejdiskutovanějším problémem je, jakého postavení nabyly prosté minulé časy – aorist a imperfektum. V 11.–13. stol je na Rusi možné předpokládat stav, kdy aorist sice chybí v hovorovém jazyce, ale běžně se používá v knižním stylu a mluvčí mu bez obtíží rozumějí. Tento stav později zaniká v souvislosti s tím, jak mizí pasivní znalost aoristu. Týž vývoj, avšak dříve završený, lze předpokládat i pro imperfektum.", "section_level": 3}, {"title": "Imperativ.", "content": "Tvary imperativu se tvoří od prézentního kmene. Příponou \"-ě-\", se tvoří imperativ od sloves I. časování s kmenem zakončeným na tvrdou souhlásku. Přípona \"-i-\" se používá u sloves II. časování a sloves I. časování, jejichž kmen je zakončen měkkou souhláskou. Diftongický původ těchto přípon způsobuje změnu kmene zakončeného velárou \"-k-,-g-,-ch-\" → \"-c-,-z-,-s-\" (např. \"pomogu\" → \"pomozi\").  Pro jednotné číslo obvykle existuje jeden společný tvar na \"-i\". Pouze několik málo sloves (zvl. atematických) si zde uchovává zvláštní tvar imperativu na \"-(ž)ь\".  1 Koncové \"-i\" odpadá od kmenů zakončených na \"-j-\" nejpozději počátkem 12. stol. Není-li pod přízvukem, začíná koncem tohoto stol. odpadat i jinde.", "section_level": 3}, {"title": "Participiální tvary.", "content": "Tvary přechodníků jsou považovány za nesklonné a shodují se s řídícím jménem v čísle a rodě. Koncem raného období však dochází k oslabování shody a v pozdním období zůstává pouze tvar sg. m. pro všechny osoby i čísla.  Od uvedených participiálních tvarů lze tvořit přídavná jména slovesná (např. \"мога → могѹчии, бъıвъ → бъıвъшии, дѣланъ → дѣланъıи\").", "section_level": 3}, {"title": "Slovosled.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Přívlastek.", "content": "Přívlastek může zaujímat postavení jak před řídícím jménem, tak za ním. Vznik případné mnohoznačnosti je přitom výrazně omezen pravidly tzv. opakování předložek, podle nichž se předložka opakuje před všemi shodnými přívlastky, ale nikdy se jí neužívá po přívlastku v kontaktní prepozici před řídícím jménem:  Výjimku tvoří přivlastňovací a ukazovací zájmena, která mohou stát bez předložky také v kontaktní postpozici. Předložka se zpravidla neopakuje ani před neshodným přívlastkem.", "section_level": 2}, {"title": "Příklonky.", "content": "Často se lze setkat s případy, kdy je slovní spojení roztržené – dovnitř je vklíněno slovo (či skupina slov) na slovním spojení nezávislé. Nejčastější příčina narušení projektivity je spojena s působením Wackernagelova zákona. Mezi první a druhou taktovou skupinu jsou čistě mechanicky vsouvány příklonky bez ohledu na to, zda mezi nimi existuje syntaktická vazba nebo ne:  Podle zachovávání Wackernagelova zákona lze příklonky rozdělit na dvě skupiny:  Příklonné tvary pro 3. os. byly vytvořeny ze starých akuzativních tvarů zájmena \"*jь\", které rozlišuje rod. Plnopřízvučnou funkci zde přebraly původní tvary genitivu.  V průběhu staletí došlo k vytlačení slabých příklonek plnopřízvučnými tvary. Již v předhistorické době se v částici změnilo zvratné zájmeno \"си\", které je ve své původní funkci doloženo velmi řídce. V brzké době začíná též velmi pozvolný proces připojování zájmena \"сѧ\" k řídícímu slovesu, který je však dokončen teprve v 17. stol.  V 11.-12. stol. začaly z jazyka mizet příklonky dativu plurálu a duálu patrně kvůli homonymii s akuzativními tvary. Během 13. stol. zanikají zájmenné příklonky v plurálu a duálu. Od 14.-15. stol. přestávají mít oporu v živém jazyce i příklonná zájmena v singuláru a začínají být vnímána jako knižní prvky. Úplný zánik těchto příklonek nastal v 17. stol. Přibližně ve stejné době vymizely z jazyka také příklonné tvary prézentu slovesa \"бъıти\".", "section_level": 2}, {"title": "Roztržené slovní spojení.", "content": "Projektivita konstrukcí bývá nezřídka narušena i v jiných případech, zvláště ve spojení podstatného jména a jeho upřesnění:  Ani zde se nejedná o anomální jev. Princip projektivity je normou knižního jazyka, zatímco hovorová řeč dává obvykle přednost jinému principu – na začátku hlavní část sdělení, potom upřesnění.", "section_level": 2}, {"title": "Slovní zásoba.", "content": "Podobně jako u všech slovanských jazyků pochází jádro slovní zásoby staré ruštiny z praslovanštiny. Některá její slova si zachovala archaický význam (např. \"вєжа\" „obytný vůz, stan“; \"скотъ\" „majetek, peníze“).  Objevují se také původní specificky východoslovanská slova (např. \"бѣлъка\", \"дєвѧносъто\", \"дєшєвъıи\", \"сѣмьѧ\") a slova přejatá z jiných jazykových rodin:  V. Kiparskij ve své monografii věnované historii ruské slovní zásoby uvádí, že ruština obsahuje 454 slov z indoevropské epochy, cca 300 z baltoslovanské epochy a 420 z všeslovanské epochy. Další část pak tvoří lexikální výpůjčky z dávných dob – 55 germanismů, cca 20 íránismů a 23 turcismy. Celkem tak, nebereme-li v úvahu odvozená slova, zdědila stará ruština z praslovanštiny přibližně 1270 slov.", "section_level": 1}, {"title": "Knižní jazyk.", "content": "Přijetí křesťanství roku 988 vedlo k zavedení knižního církevněslovanského jazyka, který se od staré ruštiny v celé řadě znaků lišil:  Určit vztah knižního jazyka a mluvených dialektů je často složité, památky ve větší či menší míře obsahují oba elementy. Za velmi blízké hovorové řeči jsou považovány dopisy na březové kůře a přímá řeč světských osob v letopise Kyjevském.", "section_level": 1}], "src_summary": "Staroruština či stará ruština (,, ) byl jazyk, který používali v 6.–14. století východní Slované, žijící na území dnešního Běloruska, severní Ukrajiny, části evropského Ruska a několika východních vojvodství Polska.", "tgt_summary": "古东斯拉夫语,亦称为古俄语及罗斯语(英语:Rusian,来自罗斯一词),是一种在10至15世纪时基辅罗斯及其继承国的东斯拉夫人所使用的语言。古东斯拉夫语的使用者多分布在今白俄罗斯、乌克兰北部及中部、俄罗斯西部、以及波兰东部数省。", "id": 2710214}
{"src_title": "Muďoul trojlaločný", "tgt_title": "泡泡果", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Strom vysoký až 11 m (výjimečně až 14 m) s kmenem o průměru 20-30 cm. Hnědé ve stáří šednoucí výhony s opakvejčitými listy 10-25 cm (15-30 cm) dlouhé velkými s výrazným žilkováním. Listy jsou opadavé, šroubovitě uspořádané. Květy mají 4-5cm (2-5 cm) v průměru, jsou červenofialové barvy, vyrůstají v předjaří ve stejnou dobu, nebo těsně před rašením listů. Květy tvoří tři až šest okvětních plátků, celý květ má smrdutý zápach. Plodem jsou velké žlutozelené bobule 5-15 cm dlouhé, obsahující několik hnědých semen 15-25 mm velkých uložených v měkké, v malém množství jedlé dužnině. Plody jsou protáhlého tvaru. Krémová dužina má specifickou chuť (chutí připomíná ovoce jako jsou láhevník, ananas, mango či banán).", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Vzácně pěstovaný strom u nás používaný jako okrasný keř. Kvalita plodů u nás pěstovaných dřevin je zcela srovnatelná s nejkvalitnějším tropickým ovocem. V době vegetačního klidu snese mráz i -22 °C a více. Dřevina není náročná na řez. Chorobami a škůdci netrpí. Vyžaduje slunné stanoviště, propustné, humózní, přiměřeně vlhké půdy a zimní přikrývku. Množí se semenem, hřížením, nebo řízky. Semenáče mohou zaplodit 5-6 rokem. Pokud rostlinu pěstujeme kvůli plodům, je vhodné ji naroubovat vhodnou odrůdou a opylovat.  Semena jsou jedovatá, ale oplodí je v malém množství jedlé. Jsou známy příklady otrav. Byl užívaný původními obyvateli Severní Ameriky, (indiány), jako potravina. Plody sklízíme od konce září do října. V 19. století jsou výtažky z rostliny používány jako emetikum, dávidlo. Z rostliny bylo extrahováno 50 bioaktivních sloučenin u nichž je zkoumána možnost použití jako cytostatika. Také má účinky jako diuretikum, laxativum, narkotikum a přípravek proti parazitům.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Plody jsou bohaté na mastné kyseliny, z nichž hlavní je kyselina kaprylová. Obsahují také cis-δ9-a cis-δ11-hexadecenoát,-δ9-cis, cis-δ11-a cis-δ13-oktadecenoát.  Semena, jak prokázalo, obsahují chemické látky asimitrin (derivát ring-hydroxylovaný bis- tetrahydrofuran acetogenin) a 4-hydroxytrilobin (derivát bis-THF se dvěma doprovodnými hydroxylovými skupinami a α, β-nenasycenými γ-lakton s 4 -hydroxylovými skupinami)  Tyto chemikálie mají zdá se selektivní cytotoxické účinky vůči adenokarcinomu prostaty (PC-3) a adenokarcinomu tlustého střeva (HT-29) buněčné linie, a tak se můžou stát užitečnými chemoterapeutiky pro tyto typy rakoviny.  Listy také obsahují toxické látky typické pro čeleď láhevníkovité (\"Annonaceae\"), acetogeniny, polyketidy které jsou odpuzovadly pro většinu hmyzu. výjimkou jsou otakárkovití, jmenovitě \"Eurytides Marcellus\", jehož larvy se živí listy. Stopový obsah polyketidů poskytuje otakárkovi ochranu proti predátorům po zbytek jeho života a činí jej nestravitelným pro ptáky a další dravce.  Kůra obsahuje další acetogeniny, jako je asimin, asiminacin a asiminecin, které se ukázaly být inhibitory mitochondriální NADH: ubichinonní oxidoreduktázy, což činí z moďoulu trojlaločného slibný zdroj pesticidů a protirakovinných sloučenin.", "section_level": 1}, {"title": "Odrůdy.", "content": "Overleese, Davis, Sunflower, Georgia, Sweet Alice, Rebeccas Gold, NC-1, Taylor, Wels, Prolific, Wilson, Mango, Mitchel.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Muďoul trojlaločný je ohroženým druhem ve státě New York (USA), a New Jersey (USA). V Kanadě, se vyskytuje pouze v části jižního Ontaria a je kvalifikován jako zranitelný druh. Celosvětově je muďoul trojlaločný hodnocen jako běžný druh.", "section_level": 1}, {"title": "Jedovatost.", "content": "Rostlina je zařazena mezi jedovaté rostliny, jedovaté jsou listy a plody (zejména semena).Mechanismus otravy není známý. Příznaky jsou silné bolesti žaludku, projevuje se dermatitidou. Otravy plody postihují jen menší část obyvatelstva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Muďoul trojlaločný (\"Asimina triloba\", česky také \"moďoul trojlaločný\", v jazyce původních obyvatel Severní Ameriky \"Pawpaw\", anglicky \"\") je 11 metrů vysoký strom (v Česku roste jako asi 3 m vysoký keř). Druh je původní v Severní Americe, od nejjižnější části provincie Ontario a New York, na západ po stát Nebrasku a na jih po severní Floridu a východní Texas. Náleží do čeledi láhevníkovité (\"Annonaceae\").", "tgt_summary": "泡泡果(学名:)又名巴婆果、泡泡树,皆音译自其英文名称“英语:pawpaw”,为番荔枝科泡泡属的物种,是一种原产于美国东部和加拿大的小落叶树,高,直径。其果实为黄绿色至棕色。泡泡果和释迦、刺果番荔枝等同属番荔枝科,其果实是美国本土原产的水果中最大的可食用水果。果实味道具甜味,通常生吃,但也可用来制作冰淇淋。", "id": 2324920}
{"src_title": "Exploit", "tgt_title": "漏洞利用", "src_document": [{"title": "Rozdělení.", "content": "Existuje mnoho dělení exploitů. Nejznámější je rozdělení podle způsobu komunikace se zranitelným software (serverem). „Vzdálený exploit“ (), kdy se využívá počítačová síť, takže není potřeba přímý přístup k cílovému systému a „místní exploit“, kdy je nutný přímý přístup k systému a většinou je jeho účelem získat oprávnění, která jsou vyšší, než byla uživateli přidělena správcem počítače. Útok na klientskou aplikaci je možný také. Většinou se používá modifikovaný server v kombinaci s útokem pomocí sociálního inženýrství.  Další rozdělení může být podle činnosti se zranitelným systémem: unauthorized data access, arbitrary code execution, denial of service.  Většina exploitů slouží k získání přímo administrátorských práv (uživatel root, administrator), ale existují i takové, kterými útočník nejprve získá nižší práva a použitím dalších exploitů se propracuje až k právům administrátorským.  Klasický exploit využívá pouze konkrétní bezpečnostní chybu v konkrétním systému. Většinou, když je bezpečnostní chyba zveřejněna, autor software vydá opravu (patch, aktualizaci), která zranitelné místo opraví a poté se exploit stane zastaralým a nepoužitelným. To je důvod proč crackeři exploity nezveřejňují.", "section_level": 1}, {"title": "Shrnutí.", "content": "Exploity jsou většinou kategorizovány a pojmenovávány podle těchto kritérií:", "section_level": 2}, {"title": "Pivoting.", "content": "Pivoting je metoda, kdy se systém, který se útočníkovi úspěšně povedlo napadnout, použije k napadení dalších systémů ve společné síti. Tímto způsobem se obejdou nastavení firewallů, kdy k nějakému počítači má přístup pouze počítač ze společné sítě. Například útočník získá kontrolu nad webovým serverem firemní sítě a použije ho k napadení jiných počítačů v té samé firemní síti. Pivoting je také znám pod pojmem island hoping. Pivoting se dále dá rozlišovat na:", "section_level": 1}], "src_summary": "Exploit je v informatice speciální program, data nebo sekvence příkazů, které využívají programátorskou chybu, která způsobí původně nezamýšlenou činnost software a umožňuje tak získat nějaký prospěch. Obvykle se jedná o ovládnutí počítače nebo nežádoucí instalaci software, která dále provádí činnost, o které uživatel počítače neví (např. nějaký druh malware). Běžně používanou ochranou je včasná instalace aktualizací, které vydá tvůrce chybného software.", "tgt_summary": "漏洞利用(英语:Exploit,本意为“利用”)是计算机安全术语,指的是利用程序中的某些漏洞,来得到计算机的控制权(使自己编写的代码越过具有漏洞的程序的限制,从而获得运行权限)。在英语中,本词也是名词,表示为了利用漏洞而编写的攻击程序,即漏洞利用程序。", "id": 2083629}
{"src_title": "Cary Grant", "tgt_title": "加里·格兰特", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí - Archie Leach (1904 - 1932).", "content": "Archibald Alec (Alexandr) se narodil v Bristolu jako druhé dítě Elsie a Eliase Leachových. Jejich první syn John zemřel na tuberkulózní zánět mozku těsně před prvními narozeninami. Otec pracoval jako krejčí a žehlič oděvů, byli velmi chudobní. Manželství rodičů nebylo šťastné, otec trávil mnoho času mimo domov a nakonec si založil druhou domácnost. Archie vyrůstal sám s matkou, ale v deseti letech se dozvěděl, že matka náhle zemřela na infarkt. Otec ho odmítl vzít k sobě, chlapec žil u příbuzných. Ve čtrnácti letech byl vyloučen ze školy a přidal se ke skupině toulavých artistů a komediantů Boba Pendera. Získal zde mnoho pohybových dovedností, při nichž mohl uplatnit vrozené sportovní nadání. V r. 1920 byla skupina pozvána do USA, kde vystupovala po kabaretech jako akrobati na chůdách. Po dvou letech se Bob Pender chtěl vrátit zpět do Anglie, ale Archie Leach se rozhodl zůstat v New Yorku a skupinu opustil. Živil se jako příležitostný společník bohatých dam, prodával na ulici kravaty a hledal uplatnění v kabaretech. V r. 1927 získal malou roli v muzikálu \"Zlaté štěstí\" a následně účinkoval v dalších představeních na Broadwayi. Povšimlo se ho studium Paramount a nabídlo mu krátkou úlohu ve filmu Sue ze Singapuru. Po jejím dokončení odjel Archie Leach v lednu 1932 do Hollywoodu, aby se stal filmovým hercem. Společnost Paramount právě hledala mužského hrdinu přitažlivého zevnějšku a nabídla mu pětiletou exkluzivní smlouvu. Požadovala změnu jména a shodli se na pseudonymu Cary Grant.", "section_level": 2}, {"title": "Filmová kariéra - Cary Grant (1932 - 1966).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Začátky v Hollywoodu (1932 - 1936).", "content": "V r. 1932 natočil Grant v Hollywoodu celkem nevýrazných 8 filmů, z nichž za zmínku stojí \"Plavovlasá Venuše\" (\"Blond Venus\") s Marlen Dietrichovou. Větší pozornost Cary Grant vzbudil po boku Mae Westové v hlavní mužské roli v komerčně úspěšném filmu \"Křivdila mu\" (\"She Done Him Wrong)\".  Při natáčení jednoho z filmů se Grant seznámil s o šest let starším hercem Randolphem Scottem, který se stal jeho dlouholetým přítelem a společně si pořídili malý dům. Toto přátelství bylo důvodem pro vznik pochybností o jeho sexuální orientaci. Grant navázal komplikovaný vztah s mladou herečkou Virginií Cherillovou, která se stala začátkem r.1934 jeho manželkou. Mezitím se při pobytu v Anglii dozvěděl od svého otce šokující zprávu o tom, že jeho matka je naživu a žije v léčebně pro duševně choré. Na synův zásah byla po devatenácti letech prohlášena za uzdravenou a mohla se vrátit do svého domku v Bristolu ke svým příbuzným. Odmítla jet se synem do Ameriky.  Po návratu do Hollywoodu se vztahy mezi manžely neustále zhoršovaly, neboť Randolph Scott se trvale vyskytoval v jejich blízkosti a Grant byl zklamán i profesně, protože studio ho neuvolnilo pro roli ve filmu Vzpoura na Bounty, o kterou velmi stál. V březnu 1935 bylo manželství rozvedeno. Cherillová tvrdila, že musela čelit domácímu násilí. Grantova kariéra se nevyvíjela úspěšně a filmy, které v tomto období natočil u diváků propadly včetně komedie \"Sylvie Scarlettová (Sylvia Scarlett)\", v níž poprvé hrál s Katharine Hepburnovou. V roce 1936 se Randolph Scott oženil a Grant odjel do Anglie, kde přijal roli v nezávislém snímku \"Úžasná dobrodružství Ernesta Blisse\" (\"The Amazing Quest of Ernest Bliss\"). V něm se poprvé projevily jeho hlavní charakteristické rysy: šarm, dokonalý vzhled, vtip a slušnost.", "section_level": 3}, {"title": "Nezávislým hercem (1936 - 1966).", "content": "Grant nebyl spokojen s přístupem studia Paramount k jeho osobě (hlavní hvězdou byl Gary Cooper) a odmítl koncem roku 1936 obnovit smlouvu, což byl v té době neslýchaný čin a riskantní krok. Stal se první nezávislou hollywoodskou hvězdou. Současně rezignoval na místo v Akademii, která byla studii ovládána. Kromě výrazného zlepšení finanční situace mu nové postavení uvolnilo ruce při výběru filmů a přineslo průlom v jeho kariéře. Hned první komedie natočené v r. 1937 \"Přátelé z onoho světa (Topper)\" a \"Nahá pravda (The Awful Truth\") znamenaly velký komerční úspěch a Cary Grant v nich podal výkon, který ho zařadil mezi největší filmové idoly. Také jeho další filmy z let 1938 až 1940, přestože nebyly vždy komerčně úspěšné, patří dnes mezi filmovou klasiku: \"Leopardí žena\", \"Prázdniny\", \"Příběh z Filadelfie\" v nichž hrál znovu s Katharine Hepburnovou nebo \"Jeho dívka Pátek\" s Rosalind Russellovou. Cary Grant se v nich představil jako charakterní komik okouzlujícího zjevu se specifickým smyslem pro humor a nezaměnitelným britským přízvukem. Za výkon ve filmu \"Serenáda za úsměv (Penny Serenade)\" z r. 1941 získal svou první nominaci na Oscara.  K vrcholům Grantovy herecké práce však patří především role ve filmech Alfreda Hitchcocka, který dokázal objevit i hlubší a temnější stránky jeho povahy. Jejich inspirující spolupráce započala v roce 1941 thrillerem Podezření (\"Suspicion\") a později spolu natočili další tři filmy : \"Pochybná žena\" (\"Notorious\") z r. 1946, \"Chyťte zloděje\" (\"To Catch a Thief\") z r. 1955 a Na sever severozápadní linkou (\"North by Northwest)\" z r. 1959.  V soukromém životě prošel v letech 1942 – 45 manželstvím s bohatou Američankou Barbarou Huttonovou, dědičkou obchodního řetězce. V červnu 1942 se Cary Grant stal občanem USA a mluvilo se o tom, že dělá v utajení práci pro FBI. Během válečných let natočil několik dalších filmů, kromě typických komedií přijal hlavní roli ve válečném snímku \"Směr Tokio\" (\"Destination Tokyo\") z r. 1943.  V únoru 1945 byl nominován na Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve filmu \"Nic než osamělé srdce\" (\"None but the lonely heart\"), ale odmítl se zúčastnit slavnostního ceremoniálu.  V poválečných letech Grant začal uvažovat o ukončení kariéry a točil méně filmů než dříve. Stále však byl hvězdou první velikosti a jeho účast ve filmu byla zárukou úspěchu. V roce 1946 se diváckým hitem stal první barevný film, v němž Grant vytvořil hlavní roli – idealizovaný životopis muzikanta Cole Portera s názvem \"Noc a den\" (\"Night and Day\"). K nejúspěšnějším filmům se zařadila také komedie \"Byl jsem válečným ženichem\" (\"I was a male war bride\"), která měla premiéru v r. 1949.  V prosinci 1949 se oženil s mladou herečkou Betsy Drakeovou, kterou poznal před dvěma lety v Londýně. Počátkem padesátých let Grant, který stále víc přemýšlel o důchodu, natočil několik méně úspěšných komedií, mj. \"Ještě jedno místo\" (\"Room for one more\") se svou manželkou nebo \"Omlazovací prostředek\" (\"Monkey Business\"), kde se objevila Marilyn Monroe v jedné ze svých prvních rolí. V únoru 1953 oznámil Cary Grant na tiskové konferenci, že končí s filmováním. Při té příležitosti se veřejně zastal Charlie Chaplina, který byl z politických důvodů na černé listině a nebyl mu povolen vstup do USA.  K návratu přivedla Granta nabídka jeho oblíbeného režiséra Alfreda Hitchcocka na hlavní roli ve filmu \"Chyťte zloděje (To Catch a Thief)\". Jeho partnerkou tu byla Grace Kellyová. Film byl do kin uveden v r. 1955 a stal se komerčně největším hitem první poloviny 50. let. Během filmování však došlo k narušení vztahu mezi Grantem a manželkou, která nesouhlasila s jeho návratem k filmu a žárlila na Kellyovou. Odcizení se prohloubilo při natáčení dalšího filmu, kterým byl historický kostýmní film \"Pýcha a vášeň (The Pride and The Passion)\", v němž hlavní ženskou roli hrála mladá Sophia Lorenová. Během sedmi měsíců natáčení ve Španělsku se do sebe zamilovali, ale Lorenová dala nakonec přednost Pontimu. Frustrovaný Grant se na radu manželky v r. 1957 zapojil do experimentální psychologické léčby, při které mu bylo pod lékařským dozorem podáváno LSD. V říjnu 1958 vydali Grant s Drakeovou společné prohlášení, že jejich manželství vyhaslo a nadále budou žít odděleně. Žádost o rozvod však Draková podala až v r. 1962.  Na přelomu 50. a 60. let 20. století natočil Cary Grant řadu úspěšných filmů, z nichž některé sám produkoval: \"Nezapomenutelná láska\" (\"An Affair to remember\"), \"Indiskrétní příběh\" (\"Indiscreet\") s Ingrid Bergmanovou, \"Operace spodnička\" (\"Operation petticoat\") s Tony Curtisem, \"Na sever severozápadní linkou (North by Northwest)\", \"Kouzlo norkové kožešiny\" (\"That Touch of Mink)\" s Doris Dayovou nebo \"Šaráda\" (\"Charade\") s Audrey Hepburnovou. V netypické roli postaršího zanedbaného a neoholeného chlápka žijícího na pustém ostrově v Tichomoří se objevil ve filmu \"Otec kvočna\" (\"Father Goose\") v r. 1964. Tyto filmy mu přinesly nejen obrovskou popularitu u diváků, ale také ho zařadily mezi nejlépe vydělávající filmové hvězdy. Jako první hollywoodský herec si vymínil ve smlouvě procenta z hrubého příjmu v distribuci. Jeho posledním snímkem byl \"Jen jdi\" (\"Walk don't Run)\" z r. 1966.", "section_level": 3}, {"title": "Závěr života (1966 - 1986).", "content": "V roce 1965 se oženil s osmadvacetiletou herečkou Dyan Cannonovou a v r. 1966 se jim narodila dcera Jenifer Diane. Jejich manželství však trvalo jen dva roky. Grant se definitivně rozhodl s filmováním skončit a požadoval, aby se manželka věnovala rodině a opustila hereckou práci, což odmítla a požádala o rozvod.  V dalších letech se Grant jako bohatý rentiér zapojil do správních rad několika amerických firem a věnoval se svým koníčkům – baseballu a dostihům. V r. 1970 mu Akademie, do jejíhož čela byl zvolen Gregory Peck, udělila cenu za celoživotní mistrovství. Čestného Oscara mu za bouřlivých ovací předal Frank Sinatra. V r. 1973 zemřela jeho matka, kterou v Anglii příležitostně navštěvoval. V r. 1981 se oženil popáté s třicetiletou Barbarou Harrisovou, která stála po jeho boku až do konce života. Téhož roku dostal prestižní cenu Kennedyho centra za úspěchy dosažené v umělecké kariéře. Cary Grant byl stále ve výborné kondici, ale vytrvale odmítal opakující se návrhy na návrat k filmování. Místo toho jezdil po USA s vlastní talk show, v níž vyprávěl o svém životě a odpovídal na dotazy diváků. Na jedné z posledních zastávek turné v Davenportu ho postihla náhlá slabost a za doprovodu manželky byl převezen do nemocnice, kde 28. listopadu zemřel. Podle posledního přání se nekonal žádný pohřeb. Jeho manželka a dcera uspořádaly malý obřad při rozptýlení popela.", "section_level": 2}], "src_summary": "Cary Grant, vlastním jménem Archibald Alexander Leach (18. ledna 1904 v Horfield, Bristol, Spojené království - 29. listopadu 1986, Davenport, Iowa, USA) byl anglo-americký herec, jedna z nejmilovanějších a nejpopulárnějších mužských hollywoodských hereckých hvězd klasické filmové éry. Během 34 let filmové kariéry natočil 72 filmů. Byl oblíbeným hercem Alfréda Hitchcocka, hrál hlavní roli ve čtyřech jeho filmech. Většinou je však spojován s klasickými komediemi zlaté hollywoodské éry jako lehce popletený, ale zároveň elegantní, mužně krásný a vtipný hrdina. Narodil se v Anglii ve městě Bristol. Pocházel z chudého prostředí a už jako velmi mladý odjel s akrobatickou skupinou do Ameriky, kde se rozhodl zůstat a prosadit se jako herec. Usadil se v New Yorku a začal se úspěšně uplatňovat v divadle, později získal smlouvu na film a vydal se do Hollywoodu. První filmy natočil pro společnost Paramount a stal se známou filmovou hvězdou. Byl průkopníkem v tom, že po vypršení první dlouhodobé smlouvy se už nikdy nezavázal exkluzivní smlouvou žádnému studiu. Pro svůj postoj a nezávislost na Akademii byl opomíjen při udělování filmových cen a nikdy nezískal Oscara za konkrétní filmovou roli, i když byl dvakrát nominován. Teprve v r. 1970 mu byl udělen čestný Oscar za celoživotní přínos světové kinematografii. Filmovou kariéru ukončil v r. 1966.", "tgt_summary": "加里·格兰特(英语:Cary Grant,1904年-1月18日-1986年-11月29日),另译卡莱·葛伦,真名阿齐博尔德·亚历山大·李奇(Archibald Alexander Leach),英国电影演员,加里·格兰特为他的艺名。美国电影学会的AFI百年百大明星排名中将他列为男影星第2名 。", "id": 164674}
{"src_title": "Robert Jenkinson", "tgt_title": "第二代利物浦伯爵羅伯特·詹金遜", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Jenkinson se narodil 7. června 1770 jako syn Charlese Jenkinsona, 1. hraběte z Liverpoolu a blízkého rádce Jiřího III., a jeho manželky Amelie Wattsové. Studoval na škole v Charterhouse a poté na Christ Church v Oxfordu.  Roku 1790 vyhrál volby do Dolní sněmovny za obvod Rye, ale jednání parlamentu se mohl účastnit až po dosažení věku 21 let. S podporou svého otce a svého politického talentu se brzy stal vlivným členem strany Toryů. V únoru pronesl v parlamentu obhajobu vládní politiky vůči Rusku a později další mimo jiné proti zákazu obchodu s otroky.  V době kdy hrozilo nebezpečí války s Francií byl Jenkinson jedním z prvních ministrů, který se zařadil do armády. Roku 1794 se stal plukovníkem a vojenské povinnosti ho vedly k jeho časté nepřítomnosti v parlamentu. Roku 1796 byl pluk, ve kterém sloužil vyslán do Skotska. Jeho otec nesouhlasil s Jenkinsonovým úmyslem oženit se s Louisou Harveyovou, ale po přímluvě Pitta a krále se 25. března 1795 s ní oženil.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Do vlády Henryho Addingtona vstoupil jako ministr zahraničí a do jeho agendy patřila jednání vedoucí k uzavření mírové dohody podepsané v Amiens s Francií. Větší část jeho funkčního období se zabýval vztahy s Francií a Spojenými státy. V druhé vládě Williama Pitta mladšího zastával funkci ministra vnitra. Po Pittově smrti mu král nabídl křeslo premiéra, ale ten to odmítl, protože si byl vědom, že není schopen zajistit vládě většinu v dolní komoře parlamentu. Po dobu kdy byl předsedou vlády William Wyndham Grenville se stal Jenkinson vůdcem opozice. Roku 1807 vstoupil do vlády Williama Cavendish-Bentincka jako ministr vnitra.  Roku 1809 přijal nabídku Spencera Percevala a stal se v jeho vládě ministrem války a kolonií. Jeho prvním počinem zjistit od Arthura Wellesleye, prohlášení o tom, že je schopen odrazit útok Francouzů.", "section_level": 1}, {"title": "Premiér.", "content": "Po atentátu na Percevala v květnu 1812 se Jenkinson stal jeho nástupcem a lord Castlereagh se stal předsedou Dolní sněmovny. Po neúspěšném hlasování v dolní komoře oba rezignovali. Princ regent zjistil, že je nemožné vytvořit jinou koalici a tak Jenkinsona 8. června potvrdil ve funkci. Jenkinson se ve své funkci ukázal jako schopný politik, který dokázal udržet v rovnováze liberální a konzervativní křídlo Toryů.  Británie porazila Francii v napoleonských válkách a Jenkinsonovi byl udělen Podvazkový řád. Na mírových jednáních, která následovala, se snažil zabezpečit nezávislost Nizozemí, Španělska, Portugalska a omezit expanzi Francie do prostoru jejich předválečných hranic, bez narušení její národní integrity. Pro dosažení tohoto cíle byl ochoten vrátit Británií dobyté kolonie. Na Vídeňském kongresu v lednu 1815 bylo uzavřeno obranné spojenectví s Rakouskem a Francií. Poté následovalo několik let míru.  Velká úroda v letech 1819 až 1822 snížila ceny a zvedla vlnu požadavků po ochranářských opatřeních. Zemědělská lobby v parlamentu přinutila roku 1815 Jenkinsona podpořit přijetí zákona zakazujícího dovoz obilí. Jenkinson byl příznivcem volného obchodu, nicméně akceptoval tento zákon jako přechodné opatření. Hlavním ekonomickým problémem byl stav státních financí, které byly vyčerpány válečnými náklady. Parlament roku 1816 odmítl prodloužit platnost výběru daní na válečné úrovni a tak si ministři na náklady svých rezortů museli brát půjčky.  Daně nakonec musely vzrůst, aby pokryly úroky z půjček a snížily státní dluh, což vedlo v letech 1812 až 1822 k nárůstu vnitropolitického napětí. V té době začaly skupiny nespokojenců zvaných Luddité ničit průmyslové stroje především v textilních továrnách. Zprávy tajné služby naznačovaly vznikající síť nespokojených politicky organizovaných skupin. Tato situace byla vyhodnocena jako nebezpečná a byly přijaty zákony dočasně omezující některé občanské svobody, bylo zrušeno právo na spravedlivý soudní proces (Habeas corpus), bylo zrušeno právo na svobodné veřejné vystoupení a zakázáno svolání demonstrací.  V 19. století a zvláště v období kdy byl Jenkinson premiérem byla otázka emancipace katolíků předmětem velkých sporů. Roku 1805 ve svém prohlášení vyjádřil svůj názor na tento problém. Uvedl v něm, že speciální vztah panovníka vůči Anglikánské církvi a odmítnutí katolíků přísahat na svrchovanost, zdůvodňuje jejich vyloučení z politické moci. V průběhu své kariéry na tomto pohledu setrval, i když připustil jisté drobné korekce omezení práv katolíků, ale vyloučil možnost jejich účasti v parlamentu.  Roku 1825 byl navržen zákon podporující částečnou emancipaci katolíků. V Dolní sněmovně byl přijat, a když Robert Peel pohrozil svou rezignací, bylo Jenkinsonovi jasné, že svou pozici ve vztahu ke katolíkům ve vládě neuhájí a odstoupil. Jeho nástupcem se stal George Canning. Katolická emancipace byla ale dokončena až přijetím dalšího zákona roku 1829.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní období.", "content": "Jenkinsonova první žena zemřela ve věku 54 let. Brzy se oženil s Mary Chesterovou, dlouholetou manželčinou přítelkyní. V dubnu 1827 byl postižen záchvatem mrtvice a později ještě dvěma dalšími. Třetí záchvat byl nejtěžší a 4. prosince 1828 zemřel. Byl pohřben v Hawkesbury v hrabství Gloucestershire.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Jenkinson, 2 hrabě z Liverpoolu (7. červen 1770 – 4. prosinec 1828) byl britský státník, člen strany Toryů a premiér. Jeho vláda byla známá prováděním represivních opatření, která měla zajistit veřejný pořádek, ale také provedením země obdobím radikalismu a nepokojů, které následovaly po napoleonských válkách. Mezi důležité události období kdy byl Jenkinson premiérem je možno zařadit napoleonské války, Vídeňský kongres, uvalení cla na dovoz kukuřice, masakr v Peterloo a začátek debaty o emancipaci katolíků.", "tgt_summary": "罗伯特·班克斯·詹金逊,第二代利物浦伯爵,KG,PC(Robert Banks Jenkinson,2nd Earl of Liverpool,1770年6月7日 - 1828年12月4日),英国政治家,曾任首相。他以下议院议员为起点,先后担任历届政府中的外交大臣、内政大臣与陆军及殖民地大臣,在珀西瓦尔遇刺身亡后接任首相。", "id": 2956111}
{"src_title": "Hanebný pancharti", "tgt_title": "惡棍特工", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Podobně jako u jiných filmů Quentina Tarantina, i zde došlo na systematické kapitolování.", "section_level": 1}, {"title": "Kapitola 1.: Bylo nebylo... v nacisty okupované Francii.", "content": "Do rodiny statkáře LaPadita přijde Hans Landa – známý lovec Židů, který hledá jednu ukrytou židovskou rodinu. Pod nátlakem nakonec LaPadite vyzradí skrýš hledané rodiny, která je následně zmasakrována Landovými vojáky. Zachránit se podaří pouze jediné – mladé a krásné Šošaně.", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 2.: Hanebný pancharti.", "content": "Aldo Raine shání vojáky do svého týmu – zabijáků nacistů. Dá dohromady elitní komando zabijáků, které se zakrátko stane známé po celém Německu. Toto komando nahání hrůzu i samotnému Vůdci. Výměnou za informace o rozmístění německých jednotek ušetří pancharti jednoho vojáka, který Vůdci podá svědectví o tomto komandu a ten se tak ujistí, že se nejedná o pouhou legendu.", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 3.: Německá noc v Paříži.", "content": "Frederick Zoller, německý válečný hrdina a nyní i hvězda nejnovějšího Goebbelsova propagandistického filmu „Pýcha národa“ (ve skutečnosti režíroval Eli Roth, který zde hraje Donnyho Donowitze, mj. režisér \"Hostelu\"), se zakoukal do mladé majitelky kina Emmanuelle Mimieuxové, která je nedobrovolně pozvána ke Goebbelsovu stolu. Zollerovi se podaří přesvědčit Goebbelse, aby se premiéra filmu konala v Emanuellině kině. O bezpečnost a hladký průchod premiéry se má starat právě Hans Landa. Po letech se tak setká se Šošanou Dreyfusovou, která teď nosí jméno Emmanuelle Mimieux a je majitelkou zmíněného biografu. Poté co Landa provede prohlídku kina, začne Šošana společně se svým zaměstnancem a milencem Marcelem plánovat atentát na všechny německé pohlaváry, včetně samotného Hitlera během promítání filmu v jejím kině.", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 4.: Operace „Kino“.", "content": "Hanebný pancharti dojdou společně s britským agentem Archibaldem Hicoxem do vesnice Nadine. Archibald Hicox a s ním Hugo Stiglitz a Wilhelm Wicki vejdou do hospody setkat se s Bridget von Hammersmark, německou herečkou a britskou špiónkou. Díky ní se dostanou k informacím o premiéře filmu v kině a začnou plánovat Operaci Kino, jejímž cílem je vyhodit do vzduchu všechny účastníky při promítání Pýchy národa. Celé plánování v malém baru naruší nejdříve skupinka opilých německý vojáků slavící narození syna jednoho z nich a poté gestapácky major. Avšak je to právě Archie Hicox, který vše zhatí úplně. Prozradí maskování panchartů a vše se zvrhne v přestřelku, kterou – se zraněním – přežije pouze Bridget von Hammersmark, zanechá však po sobě jasnou stopu. Zbytek komanda tak musí pokračovat ve svém plánu bez hlavních stavebních kamenů operace.", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola 5.: Pomsta obrovské tváře.", "content": "V poslední kapitole se sejdou všichni hlavní hrdinové. Právě začíná premiéra Národní pýchy. Přítomna je veškerá říšská smetánka. Hans Landa prokoukne jak zranění Bridget von Hammersmark, tak přestrojení tří panchartů. Bridget zabije a šéfa Alda Raina nechá zatknout. Frederick Zoller neustále pronásleduje Šošanu, které dojde trpělivost a mladíka zastřelí. Zollerovi se však podaří oplatit jí stejnou mincí. Hans Landa se chce stát hrdinou, který ukončí válku, a tak nechá zbylé dva pancharty provést atentát a domluví si se spojeneckou stranou beztrestnost. Atentát se vydaří, vše ještě podpoří Marcel, který celé kino podpálí. Hans Landa má být velitelem panchartů Aldem Rainem dopraven do americké zóny. Ten však celou situaci vyřeší po svém, když dohodu částečně anuluje a vyryje Landovi na hlavu hákový kříž.", "section_level": 2}, {"title": "Zisky a úspěchy filmu.", "content": "\"Hanebný pancharti\" jsou dosud nejdražším Tarantinovým filmem. Tento snímek stál zhruba 70 milionů dolarů. Film vydělal 320 milionů dolarů.  Christoph Waltz získal cenu pro nejlepšího herce v Cannes. Film byl nominován na Oscara v 8 kategoriích za rok 2009: Nejlepší film, nejlepší herec ve vedlejší roli (Christoph Waltz), Nejlepší režie, Nejlepší scénář (obojí Quentin Tarantino), Nejlepší kamera, Nejlepší střih, Nejlepší střih zvuku, Nejlepší zvuk. Christoph Waltz získal ocenění v kategorii Oscar za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hanebný pancharti (: \"Inglourious Basterds\") je americko-německý film, jehož autorem je režisér, producent, scenárista a herec Quentin Tarantino. Na scénáři se pracovalo téměř 10 let. Natáčení proběhlo v roce 2008 v Německu a ve Francii. Toto akční drama bylo představeno divákům poprvé na filmovém festivalu v Cannes v květnu 2009, kde bylo nominováno na Zlatou palmu a zároveň Christoph Waltz získal cenu pro nejlepšího herce. Do kin snímek dorazil v druhé polovině srpna 2009.", "tgt_summary": "是一部2009年德国-美国合拍的特务战争电影,由昆廷·塔伦蒂诺编剧并执导,由毕·彼特、克里斯托弗·瓦尔兹、梅兰妮·罗兰、迈克尔·法斯宾德、伊莱·罗斯和黛安·克鲁格主演。本片讲述了二战中两起虚构的纳粹德国高层刺杀计划,分别由一位年轻的法籍犹太裔电影院业主与一个美籍犹太裔特工小队谋划。片名来源于恩佐·卡斯提拉里1978年导演的通心粉战争片《戴罪立功》(英语:The Inglorious Bastards)。", "id": 1099198}
{"src_title": "Ferrari 458 Italia", "tgt_title": "法拉利458 Italia", "src_document": [{"title": "Technické specifikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Motor.", "content": "Automobil pohání zážehový, vidlicový osmiválec uložený podélně před zadní nápravou o objemu 4,5 litru. Motor poskytuje výkon 127 koní na litr objemu, což je zatím rekordní hodnota u atmosféricky plněných motorů. 80 % točivého momentu je k dispozici už při 3 250 ot/min. Motor je, jako první umístěný před zadní nápravou ve voze Ferrari, vybaven přímým vstřikováním paliva.", "section_level": 2}, {"title": "Převodovka.", "content": "Standardní převodovkou je 7stupňová dvouspojková převodovka Getrag, podobně jako u modelu California. \"458 Italia\" není dostupný s tradiční manuální převodovkou, proto je čtvrtým modelem Ferrari (první tři jsou Enzo, Challenge Stradale a 430 Scuderia), které nejsou v nabídce s manuální převodovkou. Jde o první hlavní model, který není nabízen s manuální převodovkou.", "section_level": 2}, {"title": "Řízení.", "content": "Zavěšení automobilu obstarávají na přední nápravě dvojitá příčná trojúhelníková ramena a víceprvkové zavěšení na zadní nápravě spolu s E-Diff a F1 Trac systémy regulace prokluzu, které jsou určené k lepšímu ovládání vozu v zatáčkách a zlepšení průběžného zrychlení o 32 % v porovnání s předcházejícími modely.  Kompozitní brzdy z uhlíkových vláken a keramiky nesou název Ferrari/Brembo CCM, společně se systémem ABS zkrátily brzdnou dráhu ze 100 km/h na délku 32,5 metru.  Adaptivní magnetorheologické tlumiče SCM2 (Sospensioni a Controllo Magnetoreologico) jsou výsledkem spolupráce s firmou Delphi.", "section_level": 2}, {"title": "458 Challenge.", "content": "Tato verze modelu \"458\" byla prezentována na \"Ferrari Annual Dealer Meeting\" dne 14. července 2010. Ferrari tvrdí, že jejich nejnovější \"Challenge\" dokáže zvládnout kolo na okruhu Fiorano v čase 1:16,5, což je o dvě sekundy méně, než jeho předchůdce \"F430 Challenge\" a jen o 0,2 s víc než model FXX.", "section_level": 1}, {"title": "458 Italia GTC.", "content": "Ferrari odhalilo jejich nové závodní auto GT2 pro rok 2011. 458 GT2 upustilo od použití součástky „flex splitter“, kterou můžeme najít u silničních verzí a nahradio ji více konvenčním sacím ventilem, se kterým vzduch uniká otvory v kapotě. Podle nových nařízení, 4,5litrový motor dává 470 k, což je méně než silniční verze, \"F430 GTE\" a \"458 Challenge\". Dvouspojková převodovka s řazením pádly pod volantem je ponéchána od doby, kdy to pravidla v roce 2011 povolily. 6 vozů \"Ferrari 458 Italia GTC\" je na startovní listině v závodě 24 hodin Le Mans 2011, jsou doprovázeny 4 staršími \"F430 GT2\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Ferrari 458 Italia je sportovní automobil firmy Ferrari, který je nástupcem F430. Veřejnosti byl představen na autosalonu ve Frankfurtu 15. září 2009.", "tgt_summary": "法拉利458 Italia是法拉利生产的车款之一。首次在2009年法兰克福车展公开,用以取代法拉利F430,2010年开始在全球发售。于2015年由后继车种 488GTB 取代", "id": 2502665}
{"src_title": "Trail orienteering", "tgt_title": "野外定向", "src_document": [{"title": "Podstata Trail-O.", "content": "Na každém kontrolním stanovišti závodník v terénu vidí jeden az šest lampionů. Při pohledu z tzv. rozhodovacího stanoviště jim odpovídají postupně zleva doprava písmena A až F. Závodník musí pomocí mapy a buzoly poznat, který z nich přesně odpovídá kontrole zakreslené v mapě a popsané popisem kontroly. Pro řešení přitom používá stejné orientační metody jako pěší závodník – identifikaci objektů, odhad vzdálenosti, sledování vrstevnic, záměrných linií atd. V elitních kategoriích je přípustná i možnost, že nemusí být správně žádný lampion (odpověď Z, zero).", "section_level": 1}, {"title": "Disciplíny Trail-O.", "content": "V současné době se pořádají závody ve třech disciplínách Trail-O. Závodník absolvuje trať od startu do cíle v daném časovém limitu, postupně navštíví všechna kontrolní stanoviště a vyznačí svoje odpovědi. Primárním kritériem pro stanovení výsledku závodníka je počet správných odpovědí (bodů). Aby bylo možné rozlišit pořadí závodníků se stejným počtem bodů, jsou součástí závodu ještě tzv. časovky. Zatímco během absolvování závodní trati se závodník při určování odpovědi smí libovolně pohybovat po cestách, na časovce sedí na jednom místě, dostává pouze potřebný výřez mapy a rozhodčí mu měří čas rozhodování. Tento čas (včetně případných penalizací 60 sec. za špatné odpovědi) je pak druhým kritériem pro určení pořadí. Rychlejší varianta závodu složená pouze z časovek. Závodník absolvuje několik stanovišť, na každém z nich vždy řeší několik úloh. V této disciplíně se nepočítají body, ale pouze čas, včetně penalizací 30 sec. za špatné odpovědi. Týmová soutěž složená z klasické a TempO části. Každý člen štafety absolvuje nejprve klasickou část a poté jedno nebo více TempO stanovišť. I zde se nepočítají body, ale pouze penalizace 60 sec. za každou chybu na klasické části a naměřený čas plus penalizace 30 sec. za chyby v TempO části.", "section_level": 1}, {"title": "Výbava závodníka trailu.", "content": "Při závodu je povolen mechanický či elektrický vozík (přesněji: jsou povolena jakákoliv vozítka, kromě vozidel na spalovací motor), berle nebo asistent pohybu. Jako navigační pomůcky je možné použít pouze klasickou buzolu a lupu. Na startu závodník dostává mapu s vyznačenou tratí a popisy kontrol (jsou prakticky stejné jako popisy v pěším OB, jen maličko detailnější) a průkazku, kam pomocí kleští pro OB vyznačuje správné odpovědi.  V posledních letech se začínají prosazovat moderní způsoby záznamu odpovědí resp. měření času. Na klasické trati se používá systém SportIdent – závodník má u sebe chip a označuje (\"razí\") odpověď ve speciální krabičce. Na časovkách rozhodčí na většině velkých závodů od roku 2016 používají českou mobilní aplikaci ANT, kde snadno zaznamenávají odpovědi i čas závodníka a zároveň se tyto údaje mohou rovnou odesílat na web, čímž se výrazně zvýšila divácká atraktivita disciplíny. V současnosti se zkouší použití systému ANT i pro ražení na klasické trati.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní závody.", "content": "Mistrovství Evropy se organizuje každý sudý rok od roku 1994 a první Mistrovství světa v Trail-O se konalo v roce 2004. V současné době existuje i dlouhodobá mezinárodní soutěž - Evropský pohár.  Největšími českými úspěchy jsou tituly Mistra světa v kategorii Paralympic (Jana Kosťová, 2013 a štafeta Špidlen, Dudík, Kosťová, 2017), Mistra Evropy v TempO (Pavel Kurfürst, 2016) a v Paralympic štafetách (Doležalová, Dudík, Kosťová, 2018) a bronzová medaile týmu z MS 2009 a štafety (Slovák, Forst, Kurfürst, 2017). Více viz Mistrovství světa v Trail - O.", "section_level": 1}, {"title": "Závody v Česku.", "content": "V Česku se první pokusy o Trail-O konaly v září 2005 v Praze a ve Vrchlabí. Regulérní závody se začaly konat v roce 2006, od roku 2009 se konají pravidelné dlouhodobé soutěže Pohár a Ranking. Kalendář závodů lze nalézt v informačním systému Českého svazu orientačních sportů ORIS.", "section_level": 1}], "src_summary": "Trail orienteering, též Trail-O, je sportovní disciplína zaměřená na orientaci a na správné čtení a interpretaci mapy. V některých zemích se používá termín \"precizní\" nebo \"přesná\" orientace. Tento sport byl vyvinut mj. proto, aby orientační sporty (jako např. orientační běh) byly dostupné i lidem s omezenou hybností, protože u Trail-O není rychlost součástí soutěže. Závodník dostává mapu s vyznačenou závodní tratí, každé kontrole zakreslené v mapě kolečkem odpovídá v terénu shluk lampionů a závodník musí rozpoznat, který z lampionů odpovídá popisu kontroly a poloze středu kolečka. Závodníci se mohou pohybovat libovolně po trati, ovšem pouze po cestách, nesmějí vstupovat do terénu. Proto mají zdraví i postižení sportovci stejnou šanci uspět. Většina soutěží trail-o je otevřena všem, na nejvyšší úrovni se ovšem obvykle vyhlašují handicapovaní zvlášť v tzv. kategorii \"Paralympic\" (na rozdíl od kategorie bez omezení, která se nazývá \"Open\").", "tgt_summary": "野外定向(英语:Orienteering),又名定向越野,是一种在野外利用地图和指北针,以不同形式去完成一段路程,并且在检查点为检查卡(记录卡)打上印记的运动。", "id": 2684066}
{"src_title": "Dimethylether", "tgt_title": "二甲醚", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "V dnešní době se DME vyrábí především konverzí uhlovodíků, převážně těch, které jsou obsaženy v zemním plynu (a v menší míře též ze zplyněného uhlí), na syntézní plyn. Syntézní plyn se pak za přítomnosti katalyzátoru (obvykle na bázi mědi) převádí na methanol ; ten se dehydratuje za přítomnosti jiného katalyzátoru (například z oxidů křemičitého a hlinitého) a vzniká dimethylether. Tento dvoukrokový proces (nepřímá syntéza) tedy začíná syntézou methanolu a končí syntézou DME (dehydratací methanolu).  Stejný proces lze použít pro organický odpad nebo biomasu. V roce 1985 se v západní Evropě vyrobilo pomocí dehydratace methanolu cca 50 tisíc tun DME.  Alternativně lze DME vyrábět také přímou syntézou s duálním katalytickým systémem, který umožňuje provádět syntézu i dehydrataci methanolu v jedné procesní jednotce, aniž by musel být methanol izolován a čištěn. U této procedury, která odstraňuje mezikrok syntézy methanolu, slibují poskytovatelé licence vyšší účinnost a nižší náklady.  Jak jednokrokový, tak dvoukrokový proces se komerčně využívají. Aktuálně se mnohem šířeji využívá proces dvoukrokový, protože je relativně jednoduchý a má nízké počáteční náklady. Stojí za zmínku, že se vyvíjí také jednokrokový proces prováděný v kapalné fázi.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Dimethylether má dvě hlavní oblasti použití: jako hnací plyn ve sprejích a jako prekurzor pro výrobu dimethylsulfátu. Jako hnací plyn je užitečný i proto, že je částečně polárním rozpouštědlem. Lze ho využít i jako chladivo.", "section_level": 1}, {"title": "Chemická surovina.", "content": "Několik tisíc tun DME ročně se spotřebuje na výrobu methylačního činidla dimethylsulfátu, s využitím jeho reakce s oxidem sírovým:  DME lze převádět také na kyselinu octovou pomocí karbonylační technologie podobné Monsanto procesu:", "section_level": 2}, {"title": "Laboratorní reagens a rozpouštědlo.", "content": "Dimethylether je nízkoteplotní rozpouštědlo a extrakční činidlo, použitelné pro specializované laboratorní procedury. Jeho užitečnost je omezena nízkou teplotou varu (-23 °C), ovšem tatáž vlastnost se hodí pro jeho snadné odstranění z reakčních směsí. DME je prekurzorem užitečného alkylačního činidla trimethyloxoniumtetrafluorborátu.", "section_level": 2}, {"title": "Palivo.", "content": "DME je slibným palivem pro vznětové motory, zážehové motory (směs 30 % DME + 70 % LPG) a spalovací turbíny, díky svému vysokému cetanovému číslu, které je 55 (kdežto motorová nafta mívá 40-53). Pro spalování DME jsou na vznětovém motoru nutné pouze mírné úpravy. Jednoduchost této sloučeniny s krátkým uhlíkovým řetězcem znamená, že při spalování vznikají jen velmi nízké emise pevných částic, NO a CO. Z těchto důvodů, stejně jako díky nepřítomnosti síry, splňuje DME i ty nejpřísnější emisní normy v Evropě (EURO 5), USA (U.S. 2010) a Japonsku (2009 Japan).  DME se vyvíjí jako syntetické biopalivo (BioDME), které lze vyrábět z lignocelulózové biomasy.. Aktuálně EU uvažuje o zařazení BioDME do potenciálního mixu biopaliv pro rok 2030; koordinátorem pro evropský projekt BioDME je skupina Volvo. Mobil používá DME ve svém procesu výroby benzinu z methanolu.", "section_level": 2}, {"title": "Odstraňování bradavic.", "content": "Směs dimethyletheru a propanu se používá v prostředcích pro léčbu bradavic. Bradavice se vymrazují.", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Na rozdíl od jiných alkyletherů odolává autooxidaci. Je relativně netoxický, je však velmi hořlavý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dimethylether (DME, systematický název \"methoxymethan\") je organická sloučenina se vzorcem CHOCH. Je to nejjednodušší ether. Tento bezbarvý plyn je užitečným prekurzorem jiných organických sloučenin, též se využívá jako hnací plyn ve sprejích. Je také slibným uhlovodíkovým palivem s čistým hořením.", "tgt_summary": "二甲醚(英语:methoxymethane,分子式:CHOCH, DME)又称作甲醚、甲氧基甲烷,是最简单的脂肪醚。它是二分子甲醇脱水缩合的衍生物。室温下为无色、无毒,有轻微醚香味的气体或压缩液体。是一种重要的有机化工产品和化学中间体。", "id": 816472}
{"src_title": "Herpes simplex virus", "tgt_title": "单纯疱疹病毒", "src_document": [{"title": "Virologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "Simplexvirus je obalený virus s amorfním tegumentem, sférickým až vícetvarým kapsidem tvořeným 162 kapsomerami. V průměru má 150-200 nm, glykoproteinové komplexy jsou součástí membránového obalu.", "section_level": 2}, {"title": "Genom.", "content": "Genom je nesegmentovaná, lineární dvoušroubovicová DNA o délce 152 kb obsahující ukončující a vnitřní repetitivní sekvence.", "section_level": 2}, {"title": "Genová exprese.", "content": "Každý virový transkript je většinou pro jeden protein přičemž obsahuje promotorovou/regulační sekvenci, TATA box, vedoucí sekvenci 30-300 bp (nepřekládána) na 5' konci, ukončovací nepřekládanou sekvenci 10-30 bp na 3' konci a poly A signál. Mnoho genů se překrývá, vir obsahuje jen pár oddělených. Některé ORF jsou navzájem protichůdné, některé mohou být transkribovány z více promotorů a některé geny jsou nekódující.  Genom obsahuje 3 typy genů: bezprostřední, rané a pozdní. Bezprostřední jsou transkribovány okamžitě po infekci a zajišťují expresi raných genů kódující proteiny nezbytné pro replikaci. Pozdní geny většinou kódují strukturní proteiny. Geny exprimované během latentní fáze jsou řazeny do zvláštní kategorie.  Virové proteiny VHS a ICP27 se zaslouží o zastavení buněčné translace, čímž zajistí cílené upřednostnění virových proteinů nad buněčnými. VHS (nachází se na 17. genu, tvoří jej 455 aminokyselin ) je endoribonukleáza, která štěpí hostitelskou mRNA v cytoplasmě, čímž zajistí dostatek nukleotidů pro syntézu virové mRNA, kdežto ICP27 (nachází se v ORF4, tvoří jej 452 aminokyselin ) je bezprostřední protein, který se zaslouží o aktivaci transkripci jistých brzkých, raných i pozdních proteinů.", "section_level": 2}, {"title": "Životní cyklus.", "content": "Replikace probíhá v jádře. Může probíhat lýtickou nebo latentní cestou.", "section_level": 2}, {"title": "Lýtická cesta.", "content": "Při lýtické cestě virus preferuje epiteliální slizniční buňky.", "section_level": 3}, {"title": "Latentní cesta.", "content": "Replikace viru je v tandemu s replikací hostitelské buňky.", "section_level": 3}, {"title": "Detekce HSV 1 a HSV 2.", "content": "Primární infekce virem herpes simplex typu 1 a 2 je obvykle asymptomatická, nebo se projevuje nespecifickými příznaky jako faryngitida, specifická gingivostomatitida, nebo orálními či genitálními lézemi. Po infekci HSV je navozena latentní infekce, která může být kdykoliv reaktivována, obvykle po nějaké aktivizující události. Reaktivace latentní infekce HSV je spojena s periodickým výskytem herpetických lézí v místě vstupu viru do organismu. U novorozence, který při porodu přijde do styku s aktivními lézemi, se může vyvinout vážné onemocnění, postihující centrální nervový systém (encefalitida, meningitida vyvolaná HSV), ústa, oči (keratinokonjuktivitida), nebo kůži (generalizovaná keratinitida). Virus může způsobit vážnější komplikace u pacientů s vrozenou nebo získanou imunodeficiencí. Infekce HSV je rizikovým faktorem pro infekci HIV.Detekce IgG protilátek slouží k určení imunitního statutu organismu při vyšetření jednoho vzorku séra, nebo jako diagnostická metoda pro stanovení primoinfekce, analyzují–li se párová séra odebraná v intervalech 1–2 týdnů. Detekce IgM protilátek slouží jako důkaz primární infekce. Je však třeba mít na zřeteli skutečnost, že IgM se může tvořit de novo i po reaktivaci latentní infekce HSV.", "section_level": 2}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "Tento rod je rozšířen po celém světě. Způsobuje slizniční vředy a kožní puchýřky, vzácně encefalitidu nebo meningitidu (zvláště u novorozenců). Při nákaze během těhotenství může dojít ke kongenitálnímu herpesu, jehož důsledkem je vážné poškození plodu. V případě projevů genitálního herpesu na konci těhotenství se přistupuje k císařskému řezu, aby nedošlo k přenosu infekce na dítě. Vakcína neexistuje, existují ovšem látky (aciclovir, valacyclovir...), které jsou aktivované enzymy nacházející se jen v buňkách napadených virem. Jsou proto efektivní pouze proti replikujícímu se viru, na viry v latentní fázi nemají valný efekt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Simplexvirus, dříve Herpes simplex virus (HSV), je rod virů zahrnující \"Herpes simplex virus 1\" a \"Herpes simplex virus 2\" (HSV-1 a HSV-2), dva druhy virů z čeledi herpetických virů, které způsobují u lidí infekce. Tento rod obsahuje i druh BoHV-2, který napadá skot. Stejně jako ostatní herpesviry způsobuje HSV celoživotní infekci. Označují se rovněž jako Lidský herpesvirus 1 a 2 (: \"Human Herpes Virus 1 a 2\", tedy HHV-1 a HHV-2). Společně s rody Varicellovirus, Mardivirus a Iltovirus patří do podčeledi Alphaherpesvirinae.", "tgt_summary": "单纯疱疹病毒(英语:herpes simplex virus,HSV)1和2(HSV-1和HSV-2),也叫人类单纯疱疹病毒1和2(HHV-1 and -2),是疱疹病毒科(Herpesviridae)中的感染人类的两类。HSV-1和-2都是普遍存在且接触传染的。当患者产生和释放病毒时,单纯疱疹病毒就会传播。第一类型单纯疱疹(HSV-1)与口腔周围、眼角膜结膜炎及上半身感染的皮肤炎有关;第二类型单纯疱疹(HSV-2)则与生殖器、新生儿疱疹及下半身感染的皮肤炎有关。", "id": 1008992}
{"src_title": "Pruské království", "tgt_title": "普魯士王國", "src_document": [{"title": "Dějiny pruského království.", "content": "Pruské království vzniklo v roce 1701 a zaniklo v roce 1918, trvalo tedy přes 200 let, během této doby se stalo jedním z nejmocnějších států v Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik pruského království.", "content": "18. ledna 1701 se syn Fridricha Viléma, braniborský kurfiřt a pruský vévoda Fridrich III. prohlásil v Königsbergu, se svolením polského krále a římskoněmeckého císaře,\"„Králem v Prusku\"“ jako Fridrich I., čímž založil později velice mocné Pruské království. Ve stejný den byl také spolu se svou ženou korunován králem. Korunovaci předcházelo založení Řádu Černé orlice. 18. ledna 1701 Fridrich III. byl v okázalé ceremonii korunován v Königsbergu, při níž si sám vložil korunu na hlavu a na hlavu své ženy a až poté se nechal pomazat. V rámci obtížně akceptovaného kompromisu se tedy stal suverénním panovníkem pouze v územích nepatřících do Svaté říše římské. Císařský souhlas získal korunním traktátem 16. listopadu 1700 za závazek poskytnutí osmitisícového vojska pro válku o španělské dědictví, čímž dostál uznání císaře povýšení pruského vévodství, které jako suverénní území nepatřilo do římsko-německé říše, na království. Příčiny tohoto činu lze najít ve výbojné politice braniborských kurfiřtů, jenž byli zároveň pruskými vévody. Jejich mocenskému vzestupu stály v cestě nepřátelské rody, které většinou získaly v tu dobu královské tituly, čímž dosáhly významného úspěchu. Právě na přelomu 17. a 18. století získala severoněmecká Hannoverská dynastie následnictví Spojeného království, jehož králi se v roce 1714 skutečně stali. Další soupeř, tentokrát z vlivného rodu Wettinů, saský kurfiřt Fridrich August I. Silný získal roku 1697 titul polského krále, takže se královský titul stával pro Prusko (Braniborsko-Prusko) čím dál více otázkou prestiže. Problémem bylo jak jej získat.  Získání cizího královského titulu bylo nepravděpodobné, stejně tak jako že by císař povýšil braniborské markrabství na království a tak zbylo jen Prusko resp. pruské vévodství. Jak již bylo uvedeno, Hohenzollerny držená část Pruska byla vévodstvím, a byla také jedinou jejich významnou državou mimo Svatou říši římskou. Ovšem území, k němuž se symbolicky mohl královský titul v Prusku vázat, a to takzvané „\"královské Prusko\"“, ovládalo polské království, a tak se kurfiřt a vévoda Fridrich III. nemohl jen tak prohlásit pruským králem. V rámci obtížně akceptovaného kompromisu s římskoněmeckým císařem a polským králem se tedy prohlásil „\"králem v Prusku\"“ (König in Preußen). Pruské království ve své počáteční podobě tedy de facto představovalo území původního pruského vévodství. Jeho následný růst a připojení území „\"královského Pruska\"“ však na sebe nenechalo dlouho čekat.", "section_level": 2}, {"title": "Územní růst pruského království.", "content": "Pruské království čím dál více sílilo a tak ve slezských válkách v letech 1740–1745 získalo od Habsburské monarchie většinu Slezska i s původně českým Kladskem. Tento zisk pak dokázalo ubránit v další sedmileté válce, kde bojovalo proti koalici Habsburské monarchie, Francie a Ruska. To byl počátek mocenského vzestupu Pruska, které se stalo jedním z nejdůležitějších evropských států. V této době vytvořilo Prusko nejen skvěle vycvičenou armádu, ale také efektivní úřednický aparát.  V letech 1772–1795 se Pruské království zúčastnilo trojího dělení Polska a získalo tak rozsáhlá území na východě, mezi nimiž měly pro Prusko největší význam právě tzv. Prusy královské (pozdější Západní Prusko), což mělo za formální důsledek znovusjednocení Pruska a nárok na oprávněný titul pruského krále. A jelikož se tedy situace vyměnily a polský král se stal de facto závislým panovníkem, změnil tehdejší „král v Prusku“ Fridrich II. \"Veliký\" svůj titul a začal se tituloval (jak je běžné) jako „\"pruský král\"“ (\"König von Preußen\").  Během trojího dělení Polska získalo Prusko kromě královského Pruska také tyto území: Varmii, Chelmiňsko, Notečsko - Netzedistrikt, Velkopolsko, Kujavsko, Siradzko, Leczycko část Podlesí, a západní a severní Mazovsko včetně Varšavy), kde pak postupně vznikly provincie Západní Prusko, Nové Východní Prusko a Jižní Prusko.  Za vlády kurfiřta Fridricha Viléma IV. (pruský král Fridrich Vilém III.) v roce 1806, bylo do pruského království včleněno Braniborské kurfiřtství, čímž skončila reálná unie Braniborska a Pruska.", "section_level": 2}, {"title": "Prusko a napoleonské války.", "content": "V období napoleonských válek ztratilo Prusko v bojích proti Napoleonovi a jeho spojencům, rozsáhlá území na západě i východě, což si však po porážce Francie vykompenzovalo na Vídeňském kongrese, kde získalo západní část varšavského knížectví, na níž vzniklo velkovévodství a později pouze provincie Poznaňsko, severní polovinu Saska včetně Dolní Lužice a severovýchodní poloviny Horní Lužice, celé Porýní a Vestfálsko.  Dále získalo od Švédska smlouvou ze 4. června 1815 severní část Předního Pomořanska včetně Rujány. 8. června 1815 pak Prusko spolu s Rakouskem a ostatními německými státy vytvořilo Německý spolek, k němuž však nepatřily jeho 3 nejvýchodnější provincie Poznaňsko, Západní Prusko a Východní Prusko.", "section_level": 2}, {"title": "Další územní růst Pruského království.", "content": "Pruské království bylo roku 1851 poraženo Dánskem v prusko-dánské válce (1848–1851), v níž chtělo Prusko ovládnout Dánskem kontrolované Šlesvicko s početnou německou menšinou. Roku 1863 pak bylo Šlesvicko začleněno přímo do Dánska, což bylo zjevným porušením Londýnského protokolu z roku 1851, v němž se Dánsko mimo jiné zavázalo ponechat Šlesvicku jeho práva.  Důsledkem byla následující německo-dánská válka roku 1864 pak Prusko s Rakouskem a ostatními německými státy bojovalo proti Dánsku, které chtělo oddělit jím ovládané Holštýnsko a Lauenbursko od Německého spolku (Dánský král byl v rámci personální unie také vévodou Šlesvicka-Holštýnska, ale Holštýnsko bylo spolu s Lauenburskem na rozdíl od severnějšího Šlesvicka členem Německého spolku) a začlenit je do Dánska. V této válce bylo Dánsko poraženo, Šlesvicko se stalo prusko-rakouským kondominiem, Holštýnsko získalo Rakousko a Lauenbursko s titulem vévodství Prusko.  Spor s Rakouskem o vedoucí úlohu v Německém spolku a o Šlesvicko-Holštýnsko pak vedl roku 1866 k prusko-rakouské válce, v níž bylo Rakousko a jeho spojenci poraženi. Prusko pak kromě anexe celého Šlesvicka-Holštýnska anektovalo rozsáhlá území rakouských spojenců Hannoverského království, kurfiřtství Hesenského a vévodství Nasavského.  V anexi dalšího rakouského spojence království Saského mu zabránilo negativní stanovisko Rakouska a Francie, a Sasko bylo postiženo „pouze“ vysokými reparacemi. Další rakouští spojenci království Bavorské a velkovévodství Hesenské musely postoupit Prusku menší okrajová území. Na získaných územích poté Prusko vytvořilo provincie Hannoversko, Hesensko-Nasavsko a Šlesvicko-Holštýnsko.  Prusko se pak stalo zakládajícím spolkovým státem Severoněmeckého spolku, který byl pod jeho hegemonií a v němž mu patřila většina území. Až do konce první světové války si podrželo stejný rozsah.", "section_level": 2}, {"title": "Pruské království vedoucím státem Německého císařství.", "content": "V letech 1870–1871 Pruské království bojovalo po boku dalších německých států proti Francii v prusko-francouzské válce, kterou vyhrálo. V důsledku vítězství se 18. ledna 1871 stalo největší a vůdčí spolkovou zemí nově založeného Německého císařství s oficiálním názvem Německá říše.  V rámci Německého císařství mělo Pruské království (opět) hegemonii, jež byla zaručena již tím, že podle ústavy byl pruský král dědičnými předseda (německé říše) majícími titul německého císaře, zároveň byl i pruský ministerský předseda německým spolkovým kancléřem, takže mezi Pruskem a Německým císařstvím byla takzvaná reálná unie.", "section_level": 2}, {"title": "Zánik pruského království.", "content": "V důsledku německé porážky v první světové válce se v listopadu 1918 úplně vyčerpané Německo vzdalo. Následně vypukla v Berlíně, takzvaná listopadová či německá revoluce jenž se rozšířila po celém Německém císařství. Jejím důsledkem bylo, že byly zrušeny či padly všechny německé monarchie včetně Německého císařství a samotného pruského království. A právě po převratu z 9. listopadu 1918, v němž se vyznamenali i pruští důstojníci a jenž se stal koncem monarchie, pojal císař Vilém II. v posledním okamžiku v rámci Německa státoprávně nerealizovatelnou, ale z historického hlediska správnou myšlenku vzdát se císařského titulu, nikoliv ale pruské koruny. Nakonec se ale pod tlakem událostí vzdal obou, čímž ukončil pětisetleté panování Hohenzollernů v Braniborsku, třísetletého v Prusku a padesátiletého v Německu.  A tak po pádu monarchie roku 1918, v rámci Výmarské republiky vznikl Svobodný stát Prusko (\"Freistaat Preussen\"). V důsledku Versailleského míru ztratilo Prusko rozsáhlá území na východě, severu a západě, tj. ve prospěch Belgie, Dánska, Polska, Litvy a Československa. Paradoxní je, že 30 let po svrhnutí monarchie v Prusku byl bývalý silný pruský stát rozhodnutím spojenecké kontrolní komise zcela zrušen.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pruské království ( \"Königreich Preußen\", též \"Königreich Preussen\") byl německý stát, který existoval od roku 1701 do roku 1918. Během slezských válek a dělení Polska se podařilo pruským králům získat rozsáhlé území, které v dalších letech nadále rozšiřovali. Po Vídeňském kongresu se stalo součástí Německého spolku. Od roku 1871 do porážky Německa v první světové válce bylo Pruské království vůdčím státem Německého císařství, jehož bylo součástí. V rámci Německého císařství mělo Prusko zcela výjimečné postavení jak ve vedení, obyvatelstvu nebo rozloze.", "tgt_summary": "普鲁士王国(,英语:Kingdom of Prussia)是一个主要位于现今德国和波兰境内的王国,存在于1701年至1918年,为从1871年至一战战败前领导德意志第二帝国的政治实体,其领土囊括整个帝国的三分之二。王国名字是继承普鲁士而来的,而权力基础从勃兰登堡得来。由于勃兰登堡曾属于神圣罗马帝国的一部分,因此普鲁士可以得到德国境内的诸侯权。", "id": 1456193}
{"src_title": "Mîm", "tgt_title": "密姆", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Mîm patří k čeledi Drobných trpaslíků a stane se posledním svého rodu. Má dva syny, Khîma a Ibûna. Původně jeho lid žil v jeskyních, na jejichž základech Finrod Felagund vystavěl opevněné město Nargothrond, a tak Drobné trpaslíky donutil odejít. Mîm se se svým lidem přestěhoval na skalnatou horu Amon Rûdh, v jejíchž hlubinách si zbudovali nové sídlo, ale postupně vymírali, až zbyl jen Mîm a jeho synové.  V lesích v okolí Amon Rûdhu pobýval hrdina Túrin se skupinou mužů, kteří přepadali náhodné poutníky v divočině. Túrin byl ze vznešeného rodu, synem velkého válečníka Húrina, ale po sporu s králem Thingolem zahořkl a páchal se svými muži zlé činy. Jednoho večera náhodou v pustině narazili na Mîma a jeho syny. Mladší trpaslíci uprchli do tmy, ale jeden z Túrinových mužů, Andróg, za nimi poslal šíp. Starého Mîma muži dopadli a svázali. Túrin, který cítil, že jeho skupina potřebuje nějaké stálé sídlo, si na něm vyžádal, že ušetří jeho život, pokud se s ním podělí o své bydliště. Mîm to slíbí, ale prosí muže, aby jej propustili, že se druhého dne vrátí. Muži však Mîmovi nevěří a nechají jej v zajetí.  Druhý den se vypraví na Amon Rûdh a Mîm je vede složitými stezkami, které by sami nikdy nedokázali nalézt. Pak je nechá vstoupit do svého sídla, které nazve Bar-en-Danwedh, Dům výkupného. Nyní se však dozví, že jeho syn Khîm zemřel na následky zranění Andrógovým šípem – a mohl přežít, kdyby jej muži nechali předchozí noci odejít. Tehdy k němu Túrin pocítí lítost a slíbí, že se pokusí Mîmovi ztrátu co nejlépe vynahradit; jeho dům tak opravdu bude Dům výkupného. Mîm tak postupně s Túrinem uzavře křehké přátelství, avšak s většinou jeho mužů nikdy dobře nevychází. Nenávidí zejména Andróga a vysloví nad ním kletbu, že pokud ještě vezme do rukou luk, zahyne s šípem v těle. Andróg má strach z trpasličí kletby a nějakou dobu luk nepoužívá, ale sám vysloví kletbu nad Mîmem, ať se mu jednou nedostává luku.  Túrin postupně k Amon Rûdhu shromáždí velké množství mužů, kteří až do té doby bez cíle bloudili v divočině. Po nějaké době se k nim připojí i elf Beleg Lučištník, někdejší Túrinův přítel. Mîm jej však tajně nenávidí – kvůli svému odporu k elfům i ze žárlivosti, protože si přál, aby Túrin byl jeho přítelem. Kromě toho Beleg vyléčí Andróga – který mezitím pominul trpasličí kletbu a začal znovu užívat luku, až jej jednoho dne vážně zranil otrávený šíp. Mîm proto těžce nese, že Beleg vyléčil jeho osobního nepřítele a zkazil tak trpaslíkovu kletbu.  Proto když je jednoho dne dopaden skřety, prozradí své sídlo pod podmínkou, že Túrina nechají žít. Skřeti vpadnou do Domu výkupného, pobijí Túrinovy muže i Mîmova druhého syna Ibûna. Andróg je po statečném boji na vrcholu hory zastřelen skřetím šípem. Ještě před smrtí zbaví zraněného Belega pout. Proto když k Belegovi přijde Mîm, aby s ním skoncoval, Beleg se z posledních sil vzchopí a Mîma zažene. Túrin je zajat a odveden skřety pryč; Beleg jej později vysvobodí.  Mîm pak zřejmě několik let bloudí divočinou a poté, co drak Glaurung vyžene všechny elfy z Nargothrondu, ale sám je zabit Túrinem, Mîmova lačnost po zlatě je větší než strach z dračích výparů, a proto se vrátí do svého starého sídla v jeskyních Nargothrondu, kde se přehrabuje v nahromaděném pokladu. Tak jej najde Túrinův otec Húrin, který Mîma zčásti viní za hořký osud, který potkal jeho syna, a ač se jej Mîm snaží uprosit, Húrin s ním nemá slitování a Mîma zabije. Mîm však ještě před smrtí vysloví svou poslední kletbu, když odsoudí nargothrondský poklad, aby každému přinesl jen neštěstí. Húrin si z pokladu odnese pouze největší cennost, trpasličí náhrdelník Nauglamír, který pak věnuje králi Thingolovi – a ten je později příčinou sporu mezi ním a trpaslíky, kvůli němuž přijde o život. I tato Mîmova kletba tak dojde svého naplnění.", "section_level": 1}, {"title": "Charakter.", "content": "Mîm je jedním z mála hrdinů Tolkienových příběhů, u nějž lze těžko rozhodnout, zda patří mezi kladné nebo záporné postavy. Přestože se několikrát prokáže jako zrádný, je jeho osud spíše tragický a nešťastný – podobně jako je tomu např. v \"Pánovi prstenů\" u Gluma.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mîm je trpaslík ze Středozemě, který se objevuje jako vedlejší postava v knihách \"Silmarillion\", \"Nedokončené příběhy\" a \"Húrinovy děti\" od J. R. R. Tolkiena.", "tgt_summary": "在托尔金(J. R. R. Tolkien)小说的中土大陆里,密姆(Mim)是最后一位小矮人(Petty-dwarves)。", "id": 687552}
{"src_title": "Lidský genom", "tgt_title": "人類基因組", "src_document": [{"title": "Historie výzkumu.", "content": "DNA byla poprvé identifikována v roce 1869 švýcarským lékařem Friedrichem Miescherem, a to v hnisu izolovaném z lékařských bandáží. O její funkci se toho však dlouho nic nevědělo. Pravou roli DNA jako nositelky genetické informace se podařilo s jistotou určit až v 50. letech 20. století. Ačkoliv se v oblasti genetiky začalo intenzívně bádat, správný počet lidských chromozomů (46) byl zjištěn až v roce 1955. Byla potvrzena role DNA ve vzniku některých onemocnění, takto byl například na chromozomu 4 v roce 1983 objeven gen, jenž může při svém poškození vyvolat Huntingtonovu chorobu. V roce 1987 vznikla první genetická mapa lidského genomu, jež dělila lidskou jadernou DNA na velké množství definovaných úseků (sekvencí). V roce 1990 byl spuštěn Human Genome Project, kladoucí si za cíl přečíst (osekvenovat) celou jadernou DNA člověka; tento projekt byl úspěšně završen v podstatě již v roce 2003. Do současnosti však již bylo osekvenováno několik genomů různých lidí, včetně biochemika Jamese Watsona, ale i několika osob, jež si tuto nákladnou proceduru zaplatily. Moderní metody sekvenace ovšem cenu dramaticky snížily a v současnosti je známa sekvence více než tisíce lidských genomů. Zatímco dříve byl počet lidských genů odhadován na 100 000, v současné době jsou kvalifikované odhady pětkrát nižší.", "section_level": 1}, {"title": "Jaderná DNA.", "content": "Lidská jaderná DNA se skládá v haploidním stavu z asi 3,1–3,2 miliardy párů bází (tedy 3,2 Gbp). Kdyby se seřadila jednotlivá vlákna za sebe, byla by vzniklá řada dlouhá asi jeden metr.", "section_level": 1}, {"title": "Geny.", "content": "Lidská jaderná DNA obsahuje 20–25 tisíc genů, což je mimochodem počet genů srovnatelný například s hlísticí \"Caenorhabditis elegans\". Některé prameny udávají pouhých 18 000 genů. Počet nefunkčních genů (pseudogenů) představuje však dalších asi 20 000. Mimo to jsou navíc v lidském genomu roztroušeny poněkud záhadné geny kódující různé druhy malých RNA – např. bylo odhaleno 800 genů pro microRNA. Poměrně nízký počet genů je na druhou stranu efektivně využíván díky tzv. alternativnímu sestřihu (proces, v němž se z jednoho genu může vytvářet několik různých mRNA produktů) – alternativní sestřih se týká asi 35%∼60% genů. Je dále zajímavé, že nejmenší lidský gen má pouze 500 nukleotidů a kóduje jistý histon, největší gen má 2,5 milionu nukleotidů a kóduje bílkovinu dystrofin (nicméně 99% tohoto obřího genu tvoří introny). Lidský genom také ze značné části obsahuje endogenní retroviry.", "section_level": 2}, {"title": "Chromozomy.", "content": "Jaderný genom je rozeset po 23 párech chromozomů, z toho jeden pár je představován pohlavními chromozomy X a Y. Samotné geny kódující bílkoviny však tvoří pouhých 1,5% genomu, zbytek představují buď geny kódující různé druhy RNA, nebo různé regulační sekvence, introny a tzv. junk DNA („odpadní“ DNA) bez známé funkce. DNA pocházející z virů např. představuje kolem 9% lidské DNA, virům podobné retrotranspozony činí až 34% z celkové sekvence.  Lidský karyotyp (tedy chromozomální výbava) se dá rozdělit do sedmi skupin podle tvaru a velikosti chromozomů. Speciální pozornost je věnována poloze centromery, na tomto základě se rozlišují u člověka metacentrické, submetacentrické a akrocentrické chromozomy (telocentrické se u člověka nevyskytují; viz také článek chromozom):", "section_level": 2}, {"title": "Mitochondriální DNA.", "content": "Lidská mitochondriální DNA (mtDNA) má velikost 16 569 párů bází, celkem obsahuje 37 genů, z toho 24 představují geny pro různou nekódující RNA (2 geny pro 16S a 23S rRNA a 22 genů pro tRNA). Zbývajících 13 genů kóduje vlastní mitochondriální polypeptidy podílející se na enzymatické výbavě mitochondrií. Role mitochondriální DNA je pouze doplňková, ačkoliv i poškození některých mitochondriálních genů může způsobit vážná mitochondriální onemocnění.", "section_level": 1}, {"title": "Evoluce.", "content": "Lidé (\"Homo\") se od evoluční linie šimpanzů (\"Pan\"), svých nejbližších příbuzných, oddělili před 5 až 7 miliony lety. Hlavní snadno viditelnou změnou je splynutí dvou chromozomů, čímž se počet chromozomů redukoval z 48 na 46, resp. v haploidním genomu z 24 na 23. Touto fúzí vznikl lidský chromozom 2. Z genetického hlediska se však liší genom šimpanze a člověka jen velmi málo: udává se, že je genetická informace z 95–99% zcela identická. Za některé rozdíly mezi genomem člověka a šimpanze jsou zodpovědné převážně genové duplikace a v menší míře i substituce v rámci jednoho nukleotidu (SNP). Proteiny kódované těmito geny se obvykle liší nanejvýš 1–2 aminokyselinami. Přesto existují i výjimky – některé studie zveřejňují seznamy genů, které se na cestě mezi šimpanzem a člověkem zásadně změnily. Mezi ně patří například lidský gen FOXP2, který, pokud je u člověka zmutován, způsobuje vážné vady řeči. To by mohlo znamenat, že se tento gen účastnil vývoje mezilidské komunikace. Do podobných souvislostí se dává i delece v genu MYH16, která způsobuje, že je u člověka jím kódovaný protein nefunkční, zatímco u ostatních primátů se tento protein možná podílí na vývoji kousacích svalů. Další pozměněné geny podle různých studií způsobují, že je člověk náchylnější či odolnější k různým nemocem.  V posledních několika letech byla zveřejněna i část genomu neandertálce (\"Homo sapiens neanderthalensis\"), a proto je možno činit srovnání moderního člověka s jeho poměrně blízkým příbuzným. Genom neandertálce je totiž podobný genomu moderního člověka z 99,5%. K oddělení linie vedoucí k modernímu člověku od linie neandertálské došlo pravděpodobně před asi 500 000 lety. Výše zmíněný gen FOXP2 je u neandertálců stejný, jako u moderního člověka. Zdá se také, že byli podobně jako cca polovina současných lidí v dospělosti neschopní trávit laktózu.  I současné lidstvo však není geneticky uniformní, naopak se dají vysledovat různé linie, označované v populační genetice jako haploskupiny. Obvykle se z tohoto hlediska zkoumá chromozom Y (viz heslo Adam chromozomu Y), případně mitochondriální DNA (viz mitochondriální Eva). Byly vystopovány jednotlivé varianty těchto částí genomu. Například je známo, že Abraham Lincoln pocházel z haploskupiny R1b1c, byl tedy zřejmě příbuzný například irskému středověkému králi Niallovi Noigíallachovi (rovněž haploskupina R1b).  Co se týká odlišnosti člověka od méně příbuzných druhů živočichů, i tam se dá najít značná podobnost. V lidském genomu bylo nalezeno několik stovek míst o délce více než 200 bp, které se na 100% shodují s genomem potkana a myši – tyto sekvence jsou zřejmě místa pro navázání speciálních transkripčních faktorů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lidský genom je souhrn veškeré genetické informace zapsané v DNA uvnitř lidských buněk. Většina DNA se nachází uvnitř buněčného jádra a menší část v mitochondriích (tzv. mitochondriální DNA). V tělních buňkách se vyskytuje diploidní jaderný genom, což v praxi znamená, že každý gen je přítomen v buňce dvakrát (výjimkou jsou geny na pohlavních chromozomech u muže).", "tgt_summary": "人类基因组,又称人类基因体,是指人的基因组,由23对染色体组成,其中包括22对体染色体、2或1条X染色体和0或1条Y染色体。人类基因组含有约30亿个DNA碱基对,碱基对是以氢键相结合的两个含氮碱基,以胸腺嘧啶(T)、腺嘌呤(A)、胞嘧啶(C)和鸟嘌呤(G)四种碱基排列成碱基序列,其中A与T之间由两个氢键连接,G与C之间由三个氢键连接,碱基对的排列在DNA中也只能是A对T,G对C。其中一部分的碱基对组成了大约20000到25000个基因。", "id": 1939736}
{"src_title": "Siparunaceae", "tgt_title": "坛罐花科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci čeledi \"Siparunaceae\" jsou stálezelené, jednodomé nebo dvoudomé keře a stromy s jednoduchými vstřícnými nebo přeslenitými listy bez palistů. Listy jsou celokrajné nebo zoubkaté. Květy jsou jednopohlavné, převážně v úžlabních květenstvích. Okvětí je v počtu 4-6, více nebo méně srostlé, v 1-2 kruzích. Tyčinky jsou volné, v počtu 1 až mnoho. Gyneceum je složené ze 3 až 30 plodolistů, apokarpní nebo synkarpní. V každém plodolistu je jediné vajíčko. Plodem jsou jednosemenné peckovičky uzavřené ve zdužnatělém receptákulu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod \"Siparuna\" zahrnuje asi 60 druhů a je rozšířen v tropické Střední a Jižní Americe od Mexika po Bolívii a Paraguay. Největší diverzity dosahuje ve vlhkých lesích středních poloh And v Peru, Kolumbii a Ekvádoru. Několik druhů roste v poříčních galeriových lesích v oblastech savan. Rod \"Glossocalyx\" je monotypický, zahrnuje jediný druh, \"Glossocalyx longicuspis\", který se vyskytuje v tropické západní Africe.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy \"Siparuna\" jsou opylovány bejlomorkovití|bejlomorkami, kladoucími vajíčka do dužnatých květů. Larvy se posléze v květech vyvíjejí. Peckovičky jsou opatřeny míškem a po puknutí dužnatého květního lůžka, v němž jsou uzavřeny, jsou vyhledávány ptáky. Někteří ptáci se na tuto potravu specializují, např. tyrančík okrovobřichý (\"Mionectes oleagineus\") z čeledi tyranovití. Z dalších ptáků je konzumuje květomil modrý (\"Cyanerpes cyaneus\"), biskoupek tmavomodrý (\"Cyanocompsa cyanoides\") a pipulka červenohlavá (\"Pipra mentalis\"), Masivní květní lůžka některých druhů jsou konzumována opicemi a netopýry.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Čeleď \"Siparunaceae\" byla v minulosti součástí čeledi \"Monimiaceae\". Podle výsledků molekulárních studií jsou nejblíže příbuznými větvemi čeledi \"Gomortegaceae\" a \"Atherospermataceae\". Bývalý rod \"Bracteanthus\", vyskytující se v tropické Americe, byl vřazen do rodu \"Siparuna\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Extrakt z listů i plodů rostlin rodu \"Siparuna\" je používán domorodci jako léčivo na celou řadu neduhů. V Jižní Americe je používán druh \"Siparuna guianensis\" na léčení malárie a jiných horečnatých onemocnění. Antimalarické účinky byly prokázány farmakologickými výzkumy.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Glossocalyx\", \"Siparuna\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Siparunaceae je čeleď nižších dvouděložných rostlin z řádu vavřínotvaré (\"Laurales\"). Jsou to stálezelené dřeviny se vstřícnými či přeslenitými jednoduchými listy a neobvyklými plody. Čeleď zahrnuje asi 60 druhů ve 2 rodech a je rozšířená v tropické Americe a Africe.", "tgt_summary": "坛罐花科(Siparunaceae)共有2属约75种,分布在中南美洲(Siparuna属)和西非(Glossocalyx属)。", "id": 1990140}
{"src_title": "Kanelovité", "tgt_title": "白樟科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci čeledi kanelovité jsou aromatické stromy, méně často keře. Listy jsou jednoduché, celokrajné, střídavé, často tuhé a kožovité, se zpeřenou žilnatinou, bez palistů. Na čepeli jsou často průsvitné tečky, tvořené siličnými žlázkami. Dřevo je homoxylické, bez cév. Květy jsou oboupohlavné, pravidelné, uspořádané v koncových nebo úžlabních vrcholících či hroznech, řidčeji jednotlivé v úžlabí listů. Okvětí je rozlišené na kalich a korunu. Kališní lístky jsou obvykle 3. Korunních lístků je nejčastěji 5 až 12, v 1 nebo 2 řadách, volné nebo na bázi srostlé. Tyčinek je 6 až 12 nebo mnoho, nitky jsou srostlé do trubičky. Semeník je svrchní, srostlý ze 2-6 plodolistů, s jedinou komůrkou. Obsahuje 2 až mnoho vajíček. Plodem je dvou až mnohasemenná bobule.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď kanelovité zahrnuje celkem asi 20 druhů v 5 rodech. Je rozšířena ve východní polovině subsaharské Afriky a na Madagaskaru, v tropické Střední a Jižní Americe a na Floridě. Zástupci čeledi rostou nejčastěji v tropických poloopadavých až stálezelených lesích nižších poloh. Některé druhy dosahují korunního patra.  V Africe se vyskytují 3 druhy rodu \"Warburgia\", na Madagaskaru rod \"Cinnamosma\". Zbylé rody jsou americké. Na Floridu zasahuje kanela bílá (\"Canella winterana\"), rozšířená rovněž v Karibiku a na severovýchodě Jižní Ameriky. Rod \"Pleodendron\" je svým výskytem omezen pouze na Karibskou oblast, \"Cinnamodendron\" se vyskytuje v Karibiku a roztroušeně i v různých částech Jižní Ameriky.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Kanela bílá (\"Canella winterana\") slouží jako náhražka skořice. Aromatické listy a kůra některých druhů mají význam v místní medicíně nebo slouží k přípravě čaje.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Canella\", \"Cinnamodendron\", \"Cinnamosma\", \"Pleodendron\", \"Warburgia\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Kanelovité (\"Canellaceae\") je čeleď nižších dvouděložných rostlin z řádu kanelotvaré (\"Canellales\"). Jsou to dřeviny s jednoduchými střídavými listy, rozšířené v tropické Americe a Africe. Kanela bílá slouží jako náhražka skořice.", "tgt_summary": "白樟科(Canellaceae)也叫白桂皮科,共有6属,都是富含芳香油的常绿植物,大部分是乔木,也有少数灌木。白樟科和林仙科共同属于白樟目。", "id": 2970628}
{"src_title": "Snubní prsten", "tgt_title": "結婚戒指", "src_document": [{"title": "Měření velikosti.", "content": "Při výběru snubních prstenů je třeba dát pozor na jejich správnou velikost u obou partnerů. Tu pomohou určit v téměř jakémkoli zlatnictví či klenotnictví pomocí tzv. měřicího trnu (pokud je k dispozici jiný prsten, který snoubenci nosí na daném prstu) nebo měřicích kroužků. V České republice se nejčastěji používají tzv. EU velikosti, které odpovídají vnitřnímu obvodu prstenu. V USA, v Číně, ale i v některých evropských zemích, např. v Německu, se používá jiný systém označování velikostí.  Existují i možnosti, jak změřit velikost prstenu doma svépomocí – např. lze pravítkem změřit vnitřní průměr jiného padnoucího prstenu, případně pomocí nepružného materiálu (nejčastěji se používá proužek papíru nebo zubní nit) změřit přímo obvod prstu. Tyto metody s sebou ale nesou riziko, protože každý prsten padne trochu jinak, u širších prstenů bývá často potřeba zvolit o číslo větší velikost. Navíc se obvod prstu mění během dne a podle teploty. Na rozdíl od koupě zásnubního prstenu, kdy muž většinou chce partnerku překvapit, a tak se snaží velikost zjistit tajně, se při koupi snubních prstenů jednoznačně doporučuje nechat si velikost změřit přímo u profesionálů. Některá klenotnictví navíc nabízejí výrobu snubních prstenů na zkoušku a případnou úpravu velikosti zdarma.", "section_level": 1}, {"title": "Kde se snubní prsteny nosí.", "content": "V dnešní době většina párů nosí své snubní prsteny na prsteníčku levé ruky. Ženy někdy nosí snubní prsten na prsteníčku pravé ruky a na levé ruce si nechávají zásnubní prsten. V minulosti bylo běžné nošení snubního prstenu na jiných prstech – např. asi do začátku 17. století byl jako zásnubní nebo snubní šperk užíván jakýkoli prsten nošený na pravé ruce, v druhé polovině 17. století a ve století 18. se zase rozšířila móda nošení snubního prstenu na palci. Na prsteníčku levé ruky se poprvé začal nosit zřejmě okolo roku 1614 na základě víry, že jde o přímou cestu k srdci. Levá ruka je praktičtější i z hlediska ochránění prstenu před mechanických poškozením.", "section_level": 1}, {"title": "Význam snubních prstenů.", "content": "Snubní prsteny (a prsteny obecně) symbolizují především závazek, spojení, věrnost, nerozlučnost. Tvar kruhu připomíná nekonečno. Důvody, proč lidé snubní prsteny nosí, ale mohou být různé: od tradice, symboliky a spojení s milovanou osobou i na dálku až po veřejné přiznání se k druhému člověku a vyjádření signálu pro okolí („jsem zadaný/á“, „patříme k sobě“ nebo i jako prostředek k odhánění druhých).", "section_level": 1}, {"title": "Zásnubní prsten.", "content": "Zásnubní prsten má dát na vědomí všem, že osoba, která jej nosí, je zasnoubena a bude se vdávat. V západních kulturách nosí zásnubní prsten zpravidla ženy a takový prsten je ozdobený diamantem nebo jiným kamenem. V některých kulturách nosí muž a žena stejný zásnubní prsten, v dalších kulturách jsou zásnubní prsteny používány také jako svatební prsteny. Zásnubní prsten obvykle předává muž jako dárek ve chvíli, když žádá ženu o ruku. Tím dává najevo svůj zájem o budoucí sňatek. Zásnubní prsten se obvykle nosí na prsteníčku levé ruky. Některé páry si kupují „předzásnubní prsten“, který lze nazvat „prstenem slibu“.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První snubní prsteny se objevily již ve starověkém Egyptě kolem roku 3000 před n. l. Kruh, který neměl začátek ani konec, symbolizoval pro Egypťany věčnost. Materiál prstenu bylo však rákosí spletené do kroužků. Z té samé doby pochází také první vysvětlení umístění prstenu na prsteníček. Do prsteníčku vede žíla přímo ze srdce, symbolu lásky.  V antice je nošení spojeno s mýtem o Prométheovi, v němž se prsten, tj. kroužek, objevuje jako symbol lásky k lidem a kámen v prstenu symbolizuje nezdolnost. Současná tradice snubního prstenu je pak nejpravděpodobněji odvozena právě z antiky, přesněji z římské tradice. Židé, Řekové ani Germáni tento symbol budoucího manželství neznali. Ve starém Římě muži posílali železný prstýnek svým vyvoleným. Prsten sloužil jako poznávací znamení, symbol věrné lásky i prostředek, jímž opuštěné ženy označovaly tatínka svých dětí. Občas byl prsten chápán jako symbol převahy muže nad ženou.  Římané dávali prsten spolu s malým klíčkem, který měl ochránit obdarovaného. Římské nevěsty dostávaly dva snubní prsteny, jeden zlatý, který nosily na veřejnosti, druhý vyrobený z kamene, ten používaly během vykonávání domácích prací. Ne vždy znamenalo nošení prstenu podobného snubnímu manželství. Někdy takový prsten znamenal nedotčenost nositele, nebo takový prsten byl symbolem čistého přátelství.  Z této doby pochází také další odůvodnění nošení prstenu na prsteníčku. Stojí za ním římský soudce a spisovatel Aulus Gellius, který žil ve 2. století v Římě. Ten odůvodňuje nošení prstenu na prsteníčku tak, že čtvrtý prst levé ruky je údajně spojen tenkým nervem se srdcem. Jestliže pak na tento prst prstenem zatlačíme, snoubenčina láska bude jistá.  Teprve spolu s křesťanstvím se ve světě prosazuje jako materiál prstenu zlato, které je nadřazené všem ostatním kovům a představuje manželskou lásku. Ve středověku byl prsten také symbolem panenství, a byl tak spojený se sexualitou.  Rozdíl mezi snubním a zásnubním prstenem neexistoval až do 15. století. Ke změně došlo v roce 1563 po Tridentském koncilu, kdy ztratily zásnuby svůj význam, a zásnubní prstýnek se stal nepovinný. Tehdy se začal prsten předávat během svatebního obřadu a dostávala ho pouze žena. Muži v tehdejší Evropě prsten zpravidla ještě nenosili. Až v následujícím století poprvé dochází k tomu, že si v kostele při obřadu muž a žena navzájem vyměňují prsteny. Rozšíření tohoto zvyku však trvá ještě delší dobu.  Prst, na kterém se nosí prsten, získal své jméno \"prsteníček\" až v 7. století, kdy ho tak pojmenoval křesťanský encyklopedista Isidor ze Sevilly. Také on, stejně jako Egypťané, se domníval, že tento prste je spojený žilkou přímo se srdcem, proto ten název, který se dochoval až do dnes.", "section_level": 1}], "src_summary": "Snubní prsteny si vyměňují při svatebním obřadu ženich s nevěstou jako symbol slibu lásky, věrnosti a spojení.", "tgt_summary": "结婚戒指或结婚指环,简称婚戒,是由金属圆环,镶上钻石或其他宝石而成的饰品。在很多如英法等欧洲国家,它通常是被佩戴在左手无名指的指根上。而在世界的其他地方,主要是德国和东欧地区,人们则把它佩戴在右手无名指。这种戒指用来象征婚姻:配偶佩戴它来表明对婚姻承诺的忠贞。如今,佩戴婚戒的这种欧洲风俗已在欧洲之外广泛传播了。", "id": 503368}
{"src_title": "Júnagi (1924)", "tgt_title": "夕凪號驅逐艦 (二代神風級驅逐艦)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "\"Júnagi\" patřil ke druhé sérii torpédoborců třídy \"Kamikaze\", která byla stavěna v první polovině dvacátých let 20. století pro císařské námořnictvo na základě plánu rozvoje loďstva 8-8 (八八艦隊 \"hačihači kantai\").  Hlavní výzbrojí \"Júnagi\" byly tři dvouhlavňové 533mm torpédomety pro torpéda typu 6. Všechny torpédomety se nacházely v ose plavidla. Dva se nacházely na zádi za zadním komínem a jeden před můstkem. Na počátku druhé světové války byl jeden z torpédometů odstraněn.  Hlavní hlavňovou výzbroj \"Ariake\" představovaly zpočátku čtyři 120mm kanóny typu 3. roku s délkou hlavně 45 ráží. Kanóny byly chráněny polouzavřeným ochranným štítem. Jeden kanón se nacházel na vyvýšené přídi před předním torpédometem, druhý se nacházel na nástavbě mezi komíny a byl na počátku války nahrazen protiletadlovými kanóny a zbývající dva kanóny se nacházely na nástavbě na zádi za torpédomety.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před válkou.", "content": "Stavba byla zahájena 17. září 1923 v loděnicích námořního arsenálu Sasebo, 23. dubna 1924 byl \"17. torpédoborec\" spuštěn na vodu a 24. května 1925 přijat do služby.  Fotografie z 5. září 1936 prozrazuje, že tou dobou byl \"Júnagi\" zařazen do 28. \"kučikutai\" (駆逐隊 ~ divize torpédoborců).  V rámci 28. \"kučikutai\" se v noci z 9. na 10. února 1939 zúčastnil podpory japonského výsadku na severu Chaj-nanu.", "section_level": 2}, {"title": "Začátek druhé světové války.", "content": "Na začátku války byl \"Júnagi\", zařazen do 29. \"kučikutai\", která tehdy náležela pod 6. \"suirai sentai\" (水雷戦隊 ~ eskadra torpédoborců) 4. \"kantai\" (艦隊 ~ loďstvo).  Těsně před vypuknutím války vyplul spolu se zbytkem 6. \"suirai sentai\" 29. listopadu 1941 z Truku a 3. prosince doplul na japonské mandátní území Kwajalein. Dne 8. prosince vyplul z Kwajaleinu, aby poskytl krytí invazním jednotkám, které se měly zmocnit britské kolonie Gilbertovy ostrovy. Po jejich obsazení se 23. prosince zúčastnil druhého (a tentokráte již úspěšného) pokusu o obsazení Američany bráněného atolu Wake.  Dne 31. prosince vyplul z Kwajaleinu jako eskorta konvoje na Truk, kam doplul 3. ledna 1942. Poté plnil hlídkovací a eskortní úkoly na Truku. Zúčastnil se doprovodu invazních sil určených k obsazení Rabaulu 23. ledna. Po obsazení Rabaulu opět plnil hlídkové a eskortní povinnosti z této nové základny.  Dne 6. října 1944 byl \"Júnagi\" vyškrtnut ze seznamu lodí japonského císařského námořnictva.", "section_level": 2}], "src_summary": "Júnagi (: ) byl (podle pořadového čísla) devátý a poslední torpédoborec třídy \"Kamikaze\" japonského císařského námořnictva. Po dokončení nesl pouze označení „17. torpédoborec“ ( \"Dai-džúnana-gó kučikukan\"). Dne 1. srpna 1928 byl spolu s ostatními sesterskými jednotkami přejmenován a dostal jméno \"Júnagi\".", "tgt_summary": "夕凪号驱逐舰为日本帝国海军所建造的神风级驱逐舰第九号舰,也是该级舰最后完工的。", "id": 1806794}
{"src_title": "Nači (1927)", "tgt_title": "那智號重巡洋艦", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "\"Nači\" se vyznačoval (jako všechny jednotky třídy \"Mjókó\") charakteristickou siluetou se třemi dělovými věžemi na přídi (dělová věž č. 2 byla v superpozici), dvěma na zádi, dvěma šikmými komíny a relativně malým můstkem (v porovnání s jinak velice podobnou následující třídou \"Takao\").  Hlavní dělostřeleckou výzbroj tvořilo zpočátku deset 200mm děl s hlavní délky 50 ráží v pěti dvouhlavňových věžích modelu D. Ty byly v roce 1932 nahrazeny za stejný počet výkonnějších 203mm kanónů s delším dostřelem a těžším projektilem při zachování dělových věží modelu D.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "Stavba čtyř nových křižníků byla schválena parlamentem v březnu 1923, přičemž stavba prvních dvou jednotek měla být financována z rozpočtu fiskálního roku 1923 a 1924. Velké zemětřesení v Kantó z 1. září 1923 si ale vynutilo posunutí zahájení stavby. Druhá jednotka nesla zpočátku označení \"Dai–roku kókjú džunjókan\" (第六高級巡洋艦 ~ 6. křižník třídy A), ale 10. prosince 1923 bylo šestému těžkému křižníku pro císařské námořnictvo přiděleno jméno \"Nači\". Stavba byla zahájena na skluzu číslo 3 \"Kure kaigun kóšó\" (呉海軍工廠 ~ Námořní arsenál Kure) až 26. listopadu 1924 (jako předposlední ve třídě). Dne 24. prosince došlo při stavbě k neštěstí, když se při zvedání nadměrného nákladu převrátily dva přístavní jeřáby a zabily tři dělníky. Dne 15. června 1927 byl \"Nači\" spuštěn na vodu jako druhý ve své třídě.  Od 21. května 1928 vykonával funkci \"gisó inčó\" (艤装員長 ~ vrchní dozorce dokončovacích prací) \"taisa\" (大佐 ~ námořní kapitán) Jošijuki Niijama. Ten byl také od 10. září 1928 až do 30. listopadu 1929 prvním velitelem \"Nači\".  I když \"Nači\" ještě nebyl na podzim 1928 zcela dokončen, bylo – vzhledem k plánované „korunovaci“ císaře Hirohita – rozhodnuto přijmout \"Nači\" do služby a prezentovat jej na korunovační námořní přehlídce. Toto politické rozhodnutí bylo motivováno zahraniční účastí – zejména lodí Royal Navy – na přehlídce. Práce na \"Nači\" byly proto 22. října zastaveny a provizorně dokončený křižník ještě téhož dne vyplul na cvičnou plavbu. Při výtlaku 12 200 T, výkonu strojů 133 670 koňských sil (99,68 MW – nejvíc z celé třídy) a 322 otáčkách šroubů za minutu dosáhl rychlosti 35,53 uzlů (65,802 km/h). Dne 26. listopadu 1928 byl oficiálně přijat do služby. Stal se tak první lodí své třídy, která byla „dokončena“ a zároveň prvním washingtonským křižníkem císařského námořnictva, který byl od počátku projektován podle restrikcí washingtonské konference. Přesto ale \"Nači\" dohodnutý maximální standardní výtlak 10 000 T překročil.  Dne 4. prosince 1928 se \"Nači\" zúčastnil slavnostní přehlídky v Jokohamě a po jejím skončení se opět vrátil do loděnice. Opravdu dokončen byl až v dubnu 1929.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Po skutečném dokončení zahájil v květnu 1929 \"Nači\" druhé zkoušky. Po ukončení zkoušek hostil \"Nači\" ve dnech 28. a 29. května císaře Hirohita na jeho cestě z Jokohamy do Ósaky. Cesta vedla přes ostrov Hačijó a města Kušimoto a Kóbe. Spolu s \"Nači\" plula bitevní loď \"Nagato\" a doprovázela je 3. \"kučikutai\" (駆逐隊 ~ divize torpédoborců). Druhý den cesty Hirohito přestoupil na bitevní loď, která mu přece jen poskytovala větší pohodlí.  Když vstoupily do služby i zbývající jednotky, byla 30. listopadu zřízena 4. \"džunjókan sentai\" (巡洋艦戦隊 ~ křižníková divize) tvořená všemi čtyřmi křižníky třídy \"Mjókó\" a podřízena 2. \"kantai\" (艦隊 ~ loďstvo). Vlajkovou lodí se stala \"Ašigara\".  Dne 20. ledna 1945 byl \"Nači\" vyškrtnut ze seznamu lodí japonského císařského námořnictva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nači (: – hora v prefektuře Wakajama) byl těžký křižník Japonského císařského námořnictva třídy \"Mjókó\", jejíž jednotky byly v době svého dokončení nejsilněji vyzbrojenými těžkými křižníky na světě. Účastnil se bojů za druhé světové války.", "tgt_summary": "那智()是日本海军妙高型重巡洋舰的二号舰。命名来源是和歌山县的。莱特湾海战中第二游撃部队(志摩舰队)的旗舰。", "id": 1127414}
{"src_title": "Karcinom žaludku", "tgt_title": "胃癌", "src_document": [{"title": "Patologie karcinomu žaludku.", "content": "Karcinom (přesněji adenokarcinom) žaludku je nejčastější neoplázií žaludeční stěny. V klasifikaci podle Laurena se rozlišují dva typy karcinomů žaludku: difúzní a intestinální.", "section_level": 1}, {"title": "Etiologie a patogeneze karcinomu žaludku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Correova cesta patogeneze.", "content": "Pelayo Correa ukázal, že patogeneze žaludečního karcinomu intestinálního typu má poměrně zřetelná stádia, která lze prokázat například histologicky. Vývoj směřuje od histologicky zcela normální žaludeční stěny přes akutní zánět, chronický zánět, atrofickou gastritidu, intestinální metaplázii a dysplázii až k adenokarcinomu s případnou metastatickou diseminací.", "section_level": 2}, {"title": "Role \"Helicobacter pylori\".", "content": "Infekce žaludečního lumen gramnegativní zahnutou tyčkou \"Helicobacter pylori\" je jistě nejdůležitější faktor vzniku zánětu, atrofické gastritidy a histologického vývoje k žaludečnímu adenokarcinomu.  V patogenezi onemocnění se uplatňují různé faktory virulence této bakterie. Přirozený průběh infekce se může lišit v závislosti na genetických dispozicích bakterie a hostitele a v závislosti na prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Faktory virulence.", "content": "S faktory virulence \"Helicobacter pylori\" jsou spjaty čtyři genetické lokusy:", "section_level": 2}, {"title": "Prozánětlivé působení H. pylori.", "content": "\"H. pylori\" svými faktory virulence podněcuje zánětlivou odpověď na žaludeční stěně.  Jedna z cest působení bakterie je přes sekreční systém vytvořený geny cag-PAI. Vytvořený kanál (T4SS – Type 4 secretion system) umožňuje přenést protein CagA přes membránu epitelové buňky žaludku. Po jeho fosforylaci se následně aktivuje kaskáda MAP-kináz (mitogen-activating proteinkinase) vedoucí k aktivaci NFκB (nukleární faktor κB) a AP1 (aktivator protein 1), což vede k produkci prozánětlivých faktorů. Stejně tak může přes T4SS projít i proteoglykan (PG) stěny gramnegativní bakterie, který cestou NOD1 (nuclotide-binding oligomerization domain-1) a RICK (receptor-interacting serine-threonine kinase, RIP2) aktivuje rovněž NFκB a tím i produkci cytokinů a dalších zánětlivých mediátorů.  H. pylori ovšem může svým lipopolysacharidem působit i skrze TLR4 (toll-like receptor 4), čímž rovněž přes NFκB podněcuje zánětlivou reakci.", "section_level": 2}, {"title": "Role imunitního systému.", "content": "V patogenezi žaludečního karcinomu hrají důležitou roli také mechanismy imunitní reakce hostitele vůči poškození např. \"H. pylori\". Experimentální infekce myší bez T a B-lymfocytů bakterií Helicobacter nevedla ke změnám žaludeční sliznice. Infekce \"Helicobacter spp.\" u myší bez B buněk, ale schopných normální T-lymfocytární odpovědi, došlo k závažné atrofii a metaplázii sliznice. Další pokusy ukázaly, že v patogenezi atrofické gastritidy se podílí konkrétně Th1 buňky.  Pokusy a myších rovněž naznačily, že během chronického zánětu může dojít k náboru hemopoetických buněk z kostní dřeně, kmenových buněk, endoteliálních či epiteliálních progenitorů nebo myofibroblastů. Tyto buňky se usídlují v zánětlivé tkáni a s největší pravděpodobností se podílejí na progresi onemocnění.  Přítomnost zánětlivých mediátorů představuje pro kmenové buňky nefyziologické prostředí, ve kterém tudíž může dojít k metaplázii až dysplázii. Dále zvýšená produkce IL-1β způsobuje snížené vylučování žaludečních kyselin. Zvýšené pH je příznivé pro růst bakterií. Jen málo druhů bakterií dokáže přežít v žaludku při normální sekreci žaludečních kyselin. Naproti tomu při pH > 4.0 je schopna růst již rozsáhlá škála druhů.  Ačkoli by se zdálo, že podávání inhibitorů protonové pumpy (PPIs) při refluxní esofagitidě může zvýšením pH dramaticky zvýšit riziko atrofické gastritidy, dosavadní studie na toto téma jsou rozporuplné a většinou žádnou souvislost neprokazují.  Nesmíme zapomenout ani na zvýšenou produkci volných radikálů v důsledku zánětu. Tvorba ROS (reactive oxygen species, např. v přirozené neutrofilní imunitní reakci) a RNS (reactive nitrogen species, např. v důsledku stimulace iNOS - inducibilní NO syntázy - prostřednictvím NFκB) vede k dalšímu poškozování tkáně, buněčných struktur a také k četným mutacím DNA.", "section_level": 2}, {"title": "Molekulární mechanismy.", "content": "Molekulární mechanismy karcinomu žaludku zahrnují poruchy a mutace protoonkogenů (c-met, c-erbB2), tumorsupresorových genů (p53, APC, RARβ, rodina RUNX), molekul buněčné adheze (E-kadherin, CD44) a molekul kontrolujících buněčný cyklus (cyklin E, p27, E2F). Další genetické abnormality se mohou týkat nestability mikrosatelitních sekvencí (spojené s mutacemi mismatch-repair genů), růstových faktorů a cytokinů. Tyto faktory se mohou uplatnit v karcinogenezi ať už zvýšenou proliferací buněk, poruchou opravných mechanismů DNA buňky, nekontrolovaným růstem či stimulací růstu okolních buněk. Zde se popisuje i vliv potravy, neboť dusičnany přítomné v potravinách (např. uzeninách, ale i zelenině) mohou být redukovány na dusitany a případně až na nitrosaminy, které mají mutagenní účinky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karcinom žaludku je nádorové onemocnění stěny žaludku, které je v současnosti čtvrtou nejčastější příčinou úmrtí na rakovinu v Evropě. Celosvětově je druhým nejčastějším maligním onemocněním. Žaludeční karcinom se vyvíjí složitým mnohastupňovým procesem s několika zřetelnými histologickými a patofyziologickými fázemi. Celý vývoj je ovlivňován komplexem interakcí mezi bakteriemi, prostředím, genetickými dispozicemi hostitele a molekulárními mechanismy. Mnohé z etiologie a patogeneze této choroby zůstává nejasné, avšak základní souvislosti jsou již známy.", "tgt_summary": "胃癌(Stomach cancer、gastric cancer)是发生在胃部黏膜的癌症。 早期的症状包括胃灼热,上腹疼痛,恶心及食欲不振。 症状与消化性溃疡类似,是导致延误就医与高死亡率的原因,但其痛感与溃疡还是有些许差异,胃溃疡是食后痛而十二指肠溃疡是空腹痛,但胃癌通常不受进食的明显规律影响,且其痛感是一种咬合性疼痛并且制酸剂不能解除痛感,然而还是有较少数胃癌痛感会受进食有些许影响并且制酸剂能稍微缓解,导致诊断更难,所以说胃镜还是唯一有效直接的诊断方法。而胃镜中有一明显区别方法就是十二指肠溃疡的病灶极不可能是胃癌,因其成因是胃酸过强,反而有助杀灭很多产生亚硝酸类的细菌所以极少癌变,同时临床上极稀少胃癌蔓延至十二指肠区域。但是胃溃疡和胃癌就较难分辨很多时候只能靠切片,同时经验较少的医生也有误判可能,而胃溃疡成因是因为胃酸过少和黏膜防御力弱造成亚硝酸类的细菌孳生,这也可以视为一种有逻辑关系的癌前因子。晚期的症状包括体重减轻(weight loss),皮肤及眼白泛黄,呕吐(vomiting),难以吞咽(difficulty swallowing),粪便中有血等症状。癌细胞会从胃扩散到其他部位,特别是肝、肺、骨骼、腹膜、及淋巴结等部位。 最常见的辅助原因是因为感染幽门螺旋杆菌(Helicobacter pylori),将近六成的胃部肿瘤患者都检查出感染这种细菌,某些种的幽门螺旋杆菌较为其他种来的危险。 其他致癌因素包含:食用腌渍蔬菜(pickled vegetables)、霉变、烟熏、油炸食物与抽烟。 另大约有10%的病例与家族遗传有关,大概有1%~3%的的案例是因为源自双亲的基因性疾病,像是遗传性弥漫性胃癌。 大多数的胃部肿瘤都是腺癌, 而这大致上又可再分为许多种类。另外淋巴瘤与间质瘤也可能在胃中分化。 大多时候胃癌会经年累月地持续恶化。 胃癌的诊断大多经由胃镜采检样本来做诊断,确诊后才会再经由医学影像确认是否转移到其他地方。日本与韩国两国胃癌的比率较高,可能因为他们会进行癌症筛检来发现疾病。", "id": 2670601}
{"src_title": "Kaňatec", "tgt_title": "无根藤属", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kaňatce jsou parazitické ovíjivé byliny s drátovitými bezlistými stonky. Stonky jsou zelené až šedohnědé, větvené, se střídavými listy redukovanými na drobné opadavé šupinky. Květy jsou drobné, většinou oboupohlavné, přisedlé nebo krátce stopkaté, podepřené listenem a 2 listenci, uspořádané v klasech, hroznech nebo hlávkách. Okvětí je trojčetné ve 2 kruzích, bělavé nebo nazelenalé, laloky vnějšího kruhu jsou drobné a podobné listenům. Češule je zprvu miskovitá, později se prodlužuje a dužnatí. Tyčinek je nejčastěji 9 a jsou doplněny 3 staminodii. Semeník nese téměř přisedlou, drobnou nebo hlavatou bliznu. Plodem je peckovice, obklopená zdužnatělou češulí (někdy označovanou jako zdužnatělá trubka okvětí).", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod zahrnuje celkem 22 druhů s pantropickým rozšířením. Centrum diverzity je v Austrálii, kde roste celkem 19 druhů, z toho 16 endemických. Jsou soustředěny zejména do jižní a jihozápadní části kontinentu. \"Cassytha filiformis\" je pantropický druh, rozšířený v tropických oblastech všech kontinentů a zasahující i do subtropických oblastí. Jako jediný druh rodu se vyskytuje i na americkém kontinentu, kde je rozšířen od jižních oblastí USA (Texas, Florida) po Bolívii a roste i na Karibských ostrovech. Jediným zástupcem rodu je také na Madagaskaru a v Tichomoří. Ze subsaharské Afriky jsou uváděny 3 druhy, z tropické Asie 3 druhy, z Nového Zélandu 1 druh.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Kaňatce jsou nezelené, plně parazitické byliny, přisávající se pomocí drobných haustorií k cévním svazkům xylému ve větvích různých druhů stromů a keřů, odkud čerpají vodu a živiny. Haustorií se v rámci jedné rostliny vytváří několik set a mohou být připojeny i k několika různým hostitelům. Jsou také známy případy, kdy tato rostlina získává živiny z jiné parazitické rostliny, např. santalovníku. Kaňatce mají ve stoncích chlorofyl a uhlík získávají prostřednictvím vlastní fotosyntézy. Mladý semenáč se musí připojit k hostiteli do několika týdnů od vyklíčení, jinak hyne. Po nalezení hostitele původní stonek hyne a rostlina ztrácí kontakt s půdou.  Pantropický druh \"Cassytha filiformis\" má široké spektrum hostitelů, naproti tomu některé endemické druhy z Austrálie mají úzkou vazbu na konkrétní hostitele.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Cassytha\" byl v minulosti často řazen do samostatné čeledi \"Cassythaceae\", v současné taxonomii (APG IV) je součástí čeledi \"Lauraceae\". V rámci dané čeledi je řazen do podčeledi \"Perseeae\". Mezi blízce příbuzné rody patří např. \"Cryptocarya\", \"Ravensara\" či \"Hypodaphnis\". Zatímco celkový habit se vlivem parazitického způsobu života od těchto příbuzných ale dřevnatých rodů diametrálně odlišuje, květy kaňatců jsou téměř identické s květy rodu \"Cryptocarya\". Se vzhledově podobnými kokoticemi nejsou tyto rostliny nikterak příbuzné a náležejí dokonce i do jiného oddělení krytosemenných rostlin. Jedná se o ukázkový příklad konvergentního vývoje.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Druh \"Cassytha filiformis\" způsobuje lokálně škody na tropických kulturách, např. na plantážích avokáda v Austrálii. Rostlina je schopna kompletně pokrýt koruny stromů i keřů. V jižní Indii je rostlina používána k ochucování másla, v Jemenu bobule vyhledávají děti. Pro jedlé plody je vyhledávána i v Austrálii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kaňatec (\"Cassytha\") je rod nižších dvouděložných rostlin z čeledi vavřínovité. Jsou to bezlisté parazitické ovíjivé byliny s drobnými květy, připomínající vzhledově kokotici. Parazitují na různých druzích dřevin, z jejichž větví získávají pomocí haustorií vodu a minerální živiny. Stonky obsahují chlorofyl a probíhá v nich fotosyntéza. Kaňatce jsou rozšířeny v tropech celého světa s přesahy do subtropů, největší počet druhů roste v Austrálii. Druh \"Cassytha filiformis\" je rozšířen v tropech celého světa.", "tgt_summary": "无根藤属 (或称为无根草属,\"Cassytha\" L.) 为樟科植物的一个属,寄生性的藤本植物。广泛布于热带地区。", "id": 2759922}
{"src_title": "Sen noci svatojánské", "tgt_title": "仲夏夜之夢", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Athénský vévoda Theseus přemohl v boji královnu Amazonek Hippolytu a připravuje svou svatbu s ní. Předstupuje před něj občan Egeus se žalobou na svou dceru. Krásná Hermia si má podle jeho vůle vzít za muže přítomného Demetria, ale je zamilovaná do Lysandra. Otec jí hrozí krutým trestem podle athénského práva, když ho neuposlechne. Proto se Hermia domluví s Lysandrem, že spolu utečou z Athén. Mají se setkat v čarovném lese. Hermia však prozradí tento úmysl své přítelkyni Heleně a ta přemluví Demetria, do kterého je zamilovaná, aby spolu rovněž odešli do lesa. Do tohoto lesa se také chystá divadelní společnost složená z athénských řemeslníků zkoušet srdceryvnou tragédii o Pyramovi a Thisbě.  V lese se potkají královna víl Titania a král elfů Oberon. Oberon chce od Titanie zpět páže, které mu odebrala. Proto pošle jednoho ze svých elfů pro kouzelný květ, jehož dotykem se jakýkoliv člověk zamiluje do toho, koho prvního spatří. Oberon chce, aby se Titania zamilovala do nějaké příšery.  Oberon schovaný za křovím si vyslechne prudkou hádku mezi Demetriem a Helenou a nařídí elfu Pukovi, aby očaroval Demetria. Puk se však splete a potře kytkou Lysandra místo Demetria. Lysandr se probudí a hned se zamiluje do Heleny. Hermii nechá opuštěnou v lese. Titania se rovněž probudí a zamiluje se do řemeslníka (herce) Klubka s oslí hlavou, kterou mu přičaroval Oberonův elf. Když si Puk uvědomí svoji chybu, očaruje i Demetria, aby se zamiloval do Heleny.  Demetrius, Lysandr, Helena a Hermia se potkají. Jak Lysandr tak Demetrius jsou zamilovaní do Heleny, ta si však myslí, že si z ní oba dělají blázny. Hermia se velmi hněvá na Helenu kvůli Lysandrovi. Lysandr a Demetrius chtějí o Helenu bojovat. Oberon, který to vše pozoruje, za nimi pošle Puka. Díky elfovi se Lysandr a Demetrius minou a kvůli únavě usnou. Na stejné místo dojde Helena a po ní i Hermia. Obě usnou a elf napraví, co zkazil. Titania vrátí Oberonovi páže. Ten ji zbaví kouzla a Klubkovi odčaruje oslí hlavu.  Ráno už jsou spolu Hermia s Lysandrem a Helena s Demetriem. V lese se objeví také athénský vévoda Theseus se svou budoucí manželkou. Klubko se vrátí ke zbytku herců. V Athénách se slaví tři svatby - vévody Thesea a královny Amazonek Hippolyty, Lysandra a Hermie a Demetria s Helenou. Po svatbě zahrají herci na hostině svoji hru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sen noci svatojánské (anglicky \"A Midsummer Night's Dream\") je divadelní hra, komedie britského dramatika Williama Shakespeara napsaná mezi lety 1590 a 1596. Nejnovější překlad do češtiny je od Martina Hilského.", "tgt_summary": "《仲夏夜之梦》(英语:A Midsummer Night's Dream),是威廉·莎士比亚在约1590年-1596年间创作的浪漫喜剧。它描绘了以雅典大公忒修斯和希波吕忒婚礼为中心的一系列故事。包括四名 雅典恋人和六个业余演员的冒险经历,而森林里的仙子们则在背后操作它们的命运。本戏剧是莎士比亚最流行的剧本之一,在全世界都有上演。", "id": 1430730}
{"src_title": "Uhelný dehet", "tgt_title": "煤焦油", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "Protože je uhelný dehet hořlavý, někdy se používá jako palivo. Podobně jako většina těžkých olejů se musí nejdříve zahřát do tekutého, řidšího stavu.  Podobně jako dehet z borovice lze i uhelný dehet použít v léčebných šamponech, mýdlech a mastích pro léčbu lupů a psoriázy. V USA jsou tyto přípravky dostupné bez předpisu a podléhají regulacím FDA. Pro improvizované použití je k v americkém lékopisu dispozici dehtový roztok k povrchovému použití, který obsahuje 20 % dehtu v ethanolu s přídavkem 5 % polysorbátu 80 - tento roztok musí být rozředěn do masťového základu, například vazeliny. Uhelný dehet se používá také k syntéze paracetamolu (acetaminofenu).  Dehty se běžně používají pro léčbu psoriázy, přičemž uhelný dehet je nejúčinnější. Ropný dehet se používal ve starověkém Egyptě při mumifikaci zhruba v období 1000 př.n.l.  Dříve se uhelný dehet používal jako základní složka do směsí pro stavbu vozovek a chodníků. Byl sice levný a bylo jej dost, ale jeho bod tání byl nízký a za letnich dní se lepil na boty a pneumatiky aut jej z vozovky vytrhávaly. Dnes se však obvykle využívají ropné produkty (asfalt), jejichž hlavní význam je ten, že tají za vyšších teplot, mají delší životnost a vyžadují menší údržbu. Do Česka se dováží. Dehet byl složkou prvních \"asfaltových\" vozovek. Ulice Bagdádu byly takovouto vrstvou vybaveny již v 8. století našeho letopočtu.  Ve stavebnictví byl již v době monarchie hlavním, ale také jediným hydroizolačním materiálem ve formě papírové lepenky nasycená dehtem (térpapír-térák) a nebo dehet v sudech, který se na stavbě vařil v kotlích a pak se roztíral po základech, stěnách nebo po střechách. Vždy byl nátěr horkým térem, pak vrstva térpapíru, znovu nátěr, tér papír, nátěr. Papír však vlhkostí ztěřel,strávil se a šel rozemnout v prstech-izolace doslova zmizela-proto staré praktiky neudivuje vlhkost stěn starých budov ve sklepě i přes tehdy provedenou izolaci. Trvanlivost na střechách vzhledem k jeho nízkému bodu tání byla také nízká- v létě žárem stékal, v zimě mrazem křehnul a praskal. Větší rozšíření kvalitnějších asfaltových lepenek začalo u nás až v polovině 70. let minulého století, byly však také dražší. Na přelomu století ochránci přírody prosadili zákaz používání dehtu, z důvodu jeho karcinogennních účinků a přestal se vyrábět. Občas je k sehnání ve stavebních bazarech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Uhelný dehet lidově nazývaný tér (thér) je hnědá nebo černá kapalina s vysokou viskozitou, páchnoucí po aromatických uhlovodících. Uhelný dehet je vedlejším produktem karbonizace uhlí při výrobě koksu nebo jeho zplynování při výrobě svítiplynu. Uhelné dehty jsou složité a proměnné směsi fenolů, polycyklických aromatických uhlovodíků (PAU) a heterocyklických sloučenin.", "tgt_summary": "煤焦油(Coal tar,又译煤溚)是一种黑色或褐色粘稠液体。气味与萘或芳香烃相似。它是在干馏煤制焦炭和煤气时的副产物。成分复杂,主要是酚类、芳香烃和杂环化合物的混合物。有致癌性,属于国际癌症研究机构(IARC)第一类致癌物质。主要用于分馏出各种酚类、芳香烃、烷类等,并可用于制造其他染料或药物等。", "id": 2755062}
{"src_title": "Budínský hrad", "tgt_title": "布达城堡", "src_document": [{"title": "Nejstarší historie – honosné sídlo králů.", "content": "Původní hrad byl postaven za vlády významného uherského krále Bély IV. v letech 1247–1265. Za krále Zikmunda Lucemburského byl palác značně rozšířen. Ve své době to prý byl největší soubor gotických paláců na světě. Další přestavby a rozšíření se areál hradu dočkal za krále Matyáše Korvína. Na hradě sídlil po roce 1490 také jeho nástupce z české linie Jagellonců – král Vladislav II. Jagellonský a jeho nástupce Ludvík Jagellonský, kteří v Budíně nadále vedli honosný dvůr.", "section_level": 1}, {"title": "Zničení středověké rezidence za válek s Turky.", "content": "Po bitvě u Moháče v roce 1526 a smrti dvacetiletého krále Ludvíka se postupně část středověkého maďarského království stala součástí Osmanské říše. Následovníci Jagellonců Habsburkové přesídlili v následujících desetiletích definitivně do bezpečnějšího Prešpurku, tj. dnešní Bratislavy a hrad po roce 1540 definitivně osiřel. Budín obsadila turecká okupační vojska, ale osmanská vláda palác jako své sídlo nevyužívala. Hrad byl částečně používán jen jako kasárna, zbrojnice a stáje, ovšem jinak velmi chátral a byl opuštěný. V roce 1686 byl hrad při válečných událostech zničen. Spousta doposud zachovalých středověkých hradních budov se zřítila nebo vyhořela.", "section_level": 1}, {"title": "Obnova v 18. a 19. století.", "content": "Za vlády uherského krále Karla III. (císař Karel VI.) byly proto, po trvalém znovudobytí okupovaných Uher, zdemolovány i zbylé ruiny někdejšího středověkého sídla. V roce 1715 byl postaven menší barokní palác na místě současného hradu, jenž měli členové habsburského rodu při svých občasných návštěvách Budína používat. V roce 1748 nechal vysoký uherský úředník – kníže Antal Grassalkovich zámek rozšířit.  Dne 4. května 1849 uherská revoluční armáda pod vedením Artura Görgeyho obsadila budínský hrad. Přes velkou snahu budapešťských vojáků ale barokní palác vyhořel. Později byl v letech 1850–1856 palác znovu obnoven a přestavěn. V roce 1867 hrál královský palác důležitou roli při korunovaci Františka Josefa I. uherským králem a stal se symbolem míru mezi Habsburskou dynastií a maďarským národem a tím i rakousko-uherského vyrovnání.", "section_level": 1}, {"title": "Monumentální přestavba – hrad symbolem uherského státu.", "content": "V posledních desetiletích 19. století zamýšlela autonomní uherská vláda vytvořit královský palác, který by v sobě obsáhl prvky ostatních známých evropských královských sídel, které měl nejen napodobit, ale i předstihnout. Vlastní proces přestavby Hradního vrchu začal v roce 1875 a přijaté návrhy architekta, profesora a člena Maďarské akademie věd Alajose Hauszmanna způsobily rozsáhlé topografické změny v celé oblasti hradního návrší. Původní palác byl mnohonásobně zvětšen, jen ve směru k Dunaji se jeho délka více jak zdvojnásobila. Hauszmann pak završil stavbu (poněkud bizarní a spornou) vysokou kupolí, postavenou uprostřed pohledové fronty paláce ve směru od Dunaje. Slavnostně bylo obrovské královské sídlo otevřeno v roce 1912 a přiřadilo se k nejpřepychovějším a největším panovnickým rezidencím světa. I kritici jej chválili jako nejvýznamnější budovu Maďarska z přelomu století.  Po sesazení Habsburků došlo i k rozpadu a zániku původního Uherského království. Po roce 1918 byl palác používán k reprezentaci regentské vlády nového horthyovského Maďarska.", "section_level": 1}, {"title": "Katastrofální druhé zničení Budínského hradu.", "content": "Události ničivé druhé světové války se paláci po roce 1939 dlouho vyhýbaly. V roce 1944 si však válka našla i Budapešť a v důsledku toho došlo k bombardování a vypálení nejen hradu, ale poškození i města jako takového, západními leteckými bombardovacími svazy. Vniveč přišla veškerá nádhera, která návštěvníky oslňovala pouze po necelé půlstoletí.", "section_level": 1}, {"title": "Novodobá obnova.", "content": "Po ukončení druhé světové války, se hrad velmi změnil. Samotný hrad byl za války částečně zničen a i interiéry byly velmi poškozeny. Proto bylo rozhodnuto, že se Budínský hrad stane po záchranné rekonstrukci sídlem Budapešťského historického muzea či Maďarské národní galerie.  Palác byl po dlouhých debatách (především) z úsporných, ale i z ideologických důvodů, obnoven ve značně zredukované formě. K obnově došlo k roku 1968, kdy byl palác opět částečně otevřen veřejnosti. Mansardové střechy, zdobné fasády i kopule byly zjednodušeny, obrovská dělená okna byla nevhodně vyměněna za nedělená, některé části budov areálu byly dokonce zbořeny a samotné interiéry se renovovaly ve zcela moderním duchu. Výrazněji se v nich stavělo až v roce 1980. Protože vznikl stav, se kterým se mnoho odborníků, pamětníků, politiků i část veřejnosti nechce dosud smířit, vznikla Společnost světového dědictví, která si vytkla za cíl dát hradní budovy do stavu blízkému tomu, ve kterém se areál nacházel před rokem 1944. V roce 2006 se konečně rozhodlo o renovaci zámku. Podle plánů má být obnovena sporná neobarokní kopule Al. Hauszmanna, již se znovu vystavělo velkolepé schodiště od řeky a obnovy se mají dočkat i některé reprezentační interiéry.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti je Budínský hrad jednou z nejnavštěvovanějších lokalit v Maďarsku. Jeho mohutné zdi zcela změnily před více jak 100 lety definitivně panoráma Budapešti. Bývalé maďarské královské sídlo působí v hlavním městě jako symbol moci a je považováno (i přes nevhodné poválečné zásahy) za jednu z nejhezčích královských rezidencí na světě. V areálu se dosud nachází Maďarské historické muzeum, Maďarská národní galerie, Széchenyiho národní knihovna aj. kulturní instituce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Budínský hrad (maďarsky: \"Budai Vár\", turecky: \"Budin kalesi\") je historický hrad, někdejší palác a sídlo uherských králů, nazývaný též \"Královský palác\" (maďarsky \"Királyi-Palota\"), či \"Královský hrad\" (maďarsky \"Királyi Vár\"). Nachází se v maďarském hlavním městě Budapešti.", "tgt_summary": "布达城堡(、),原来也称作“王宫”(匈牙利语: Királyi-palota)或“王家城堡”(匈牙利语: Királyi Vár),位于匈牙利布达佩斯城堡山之上,占整区域的3分2面积。布达城堡始建于1247年,匈牙利国王贝拉四世为了抵御鞑靼人的入侵而兴建。其后神圣罗马帝国皇帝西吉斯蒙德将原来的建筑物改建为哥特式王宫。1541年至1686年期间,奥斯曼土耳其占领了布达佩斯,布达城堡被用作军营及清真寺。直至17世纪,哈布斯堡王朝赶走了土耳其,布达城堡被重建成巴洛克式。现时布达城堡成为了匈牙利国家美术馆,供游人欣赏。布达城堡于1987年被联合国教科文组织列入世界遗产。", "id": 1890605}
{"src_title": "Atrofie", "tgt_title": "萎縮", "src_document": [{"title": "Rozdělení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prostá atrofie.", "content": "Při prosté atrofii dochází ke zmenšování objemu buněk, jejich počet se však nesnižuje. Buňky zmenšují svůj objem a objevují se poměrně typické histologické změny - především dochází ke smršťování jádra (tzv. pyknóza jádra) a mění se barvitelnost cytoplazmy. V buňce se snižují zásoby tuku a glykogenu. Pokud je atrofie výraznější, dochází i ke snížení funkce buňky.  Některé buňky mohou obsahovat větší množství tzv. pigmentu z opotřebení, lipofuscinu. Při zmenšování objemu buňky zdánlivě narůstá obsah lipofuscinu, ve skutečnosti se pouze zvyšuje jeho koncentrace. Atrofovaný orgán, jehož buňky obsahují větší množství lipofuscinu, bude zabarven hnědě - hovoří se o hnědé atrofii (lat. \"atrophia fusca\"). Hnědá atrofie se objevuje především u svalů a jater.", "section_level": 2}, {"title": "Numerická atrofie.", "content": "Numerická atrofie je stavem, kdy buněčná populace ubývá. Mnohdy se týká tkání s výraznější obměnou buněk, kdy je narušena rovnováha mezi novotvorbou a zánikem buněk. Numerická atrofie postihuje zejména kůži, kostní dřeň a pohlavní žlázy. Jednou z forem numerické atrofie, která postihuje i kostní tkáň, je osteoporóza.", "section_level": 2}, {"title": "Sekundární změny.", "content": "Na atrofii mohou poměrně často navazovat další (druhotné, sekundární) reakce organizmu, popřípadě se může sám chorobný proces, který je příčinou atrofie, dále rozvíjet. Podle charakteru změn se pak hovoří o několika typech atrofie:", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Inaniční atrofie.", "content": "Postihuje různou měrou prakticky všechny orgány. Její příčinou je nedostatečný přívod živin nebo jejich nedostatečné využití. Pokročilou formou inaniční atrofie je kachexie.", "section_level": 2}, {"title": "Fyziologická atrofie.", "content": "Týká se orgánů, jejichž funkce zcela fyziologicky v určitém věku ustává. Typicky dochází během puberty k atrofii brzlíku, po klimaktériu dochází u žen k atrofii dělohy, vaječníků a mléčné žlázy.", "section_level": 2}, {"title": "Vaskulární atrofie.", "content": "Dochází-li k postupnému a pozvolnému uzávěru přívodných tepen, tkáň neodumírá, ale atrofuje a částečně se adaptuje na nízký přísun kyslíku a živin. Obvykle bývají takto postiženy ledviny při ateroskleróze ledvinných tepen nebo dolní končetiny (viditelné je zejména postižení kůže, postiženy jsou však i svaly) při ischemické chorobě dolních končetin.", "section_level": 2}, {"title": "Tlaková atrofie.", "content": "Dlouhodobý tlak na tkáň vede jednak k omezení přísunu krve a jednak přímo negativně působí na tkáň. Poškození může být tak velké, že dojde k nekróze (typickým příkladem tlakové nekrózy je \"decubitus\" - proleženina). Tlaková atrofie nejčastěji postihuje kosti, žlázy a ledviny. V případě kostí jde obvykle o dlouhodobý tlak expandujícího procesu v blízkosti kosti (aneurysma, nádor), hovoří se o usuře nebo též usuraci kosti. V případě postižení žláz jde obvykle o ucpání vývodného kanálku žlázy a následné hromadění sekretu v dutině žlázy. Vyšší tlak vede k atrofii vlastní žlázy, vzniklý útvar se označuje pojmem retenční cysta. Obdobným způsobem jako žláza může být postižena i ledvina v případě, že vázne odtok moči nebo dochází při močení k návratu močí z močového měchýře do močovodu (tzv. vezikkoureterální reflux).", "section_level": 2}, {"title": "Iradiační atrofie.", "content": "Je následkem ozařování, které nebylo tak intenzivní, aby vyvolalo nekrózu. Častěji se objevuje spíše po opakovaném ozařování nízkými dávkami. Dříve byla iradiační atrofie kůže na rukou častou chorobou radiologů, dnes je iradiační atrofie spíše negativním doprovodem radioterapie. Postižena bývá zejména kůže v místě vstupu paprsků, ale postiženy mohou být jakékoliv ozářené tkáně, zejména pokud se vyznačují vyšší mitotickou aktivitou.", "section_level": 2}, {"title": "Atrofie z inaktivity.", "content": "Při omezení činnosti orgánu dochází mnohdy i k jeho atrofii. Typickým příkladem je atrofie svalů při znehybnění. Podobně může docházet i k atrofii kostí. Nejčastěji z inaktivity čelistí bez zubů, žlázy z ucpání vývodu.", "section_level": 2}, {"title": "Neurogenní atrofie.", "content": "Je-li porušena inervace svalu, dochází u něj k atrofii z inaktivity. Při poruše inervace však dochází k výraznější svalové atrofii, než k jaké by došlo při pouhém znehybnění.  Jiným typem neurogenní atrofie je atrofické postižení kloubů při tabes dorsalis (tzv. Charcotův kloub). Porušená funkce senzitivní inervace zde nejspíš vede k chybnému zatěžování kloubu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Atrofie je regresivní změna postihující normálně vyvinutý orgán nebo tkáň. Právě důraz na to, že je postižen normálně vyvinutý orgán, odlišuje atrofii od nedostatečného vývinu orgánu (hypoplazie). Při atrofii vlastně dochází k úbytku živé tkáně. V rámci orgánu může atrofie postihovat jak orgán jako celek, tak i jednotlivé buněčné typy. Z hlediska celého orgánu dochází při atrofii k tomu, že se zvyšuje relativní podíl vazivového stromatu a orgán postižený atrofií se tak jeví jako tužší, než kdyby byl zdravý.", "tgt_summary": "萎缩(atrophy)为身体部分或是完全的日渐渐消瘦。造成萎缩的原因包含突变(可破坏建立器官的基因)、营养不良、不好的循环系统、失去激素(荷尔蒙)的帮助、失去目标器官的神经支持、超过的细胞凋亡以及缺乏体能锻炼或是组织本身的内在疾病所导致。维持器官或身体一部分的激素和神经输入,在医学名词上称为trophic。Trophic描述组织的营养状况。肌肉Trophic的减少,被称为萎缩。", "id": 1669386}
{"src_title": "Ortogonální grupa", "tgt_title": "正交群", "src_document": [{"title": "Formální definice.", "content": "Nechť formula_1 je vektorový prostor, na kterém je dána nedegenerovaná symetrická bilineární forma formula_2. Ortogonální grupu formula_3 definujeme jako množinu všech invertibilních lineárních zobrazení takových, že pro všechna formula_5 platí Operace skládání definuje na formula_3 strukturu grupy. Pokud je formula_1 reálný nebo komplexní vektorový prostor, zadává kanonické vnoření formula_3 do vektorového prostoru formula_10 strukturu hladké variety – v tom případě se tedy jedná o Lieovu grupu.  Pro reálný vektorový prostor formula_1 a nedegenerovanou formu formula_2 signatury formula_13 značíme příslušnou grupu formula_14. Pro pozitivně definitní formula_2 pak používáme značení formula_16.  Pro komplexní prostor formula_1 dimenze formula_18 s nedegenerovanou komplexní bilineární formou formula_2 značíme příslušnou Lieovu grupu formula_20.  Vzhledem k absenci specifické formy formula_2 v tomto značení je zřejmé, že tyto symboly označují objekty definované až na izomorfismus (Lieových grup).  Pokud se omezíme na lineární zobrazení s determinantem formula_22, dostáváme grupu formula_23, resp. formula_24, formula_25. Značení formula_26 a formula_27 pochází ze anglických názvů těchto grup: \"orthogonal\" a \"special orthogonal\".  Někdy se symbolem formula_28 značí přímo množina ortogonálních matic formula_29 dimenze formula_18. To odpovídá volbě standardní symetrické formy formula_31.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "V reálném prostoru dimenze formula_32 se ortogonální grupa formula_33 dá popsat jako množina matic které reprezentují rotace o úhel formula_35 a matic které reprezentují zrcadlení kolem osy se směrem formula_37.  V třírozměrném prostoru je formula_38 množina rotací kolem nějaké osy procházející počátkem souřadnicové soustavy a také zrcadlení podle nějaké roviny procházející počátkem.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Grupy formula_25 jsou polojednoduché souvislé komplexní Lieovy grupy. Pro formula_40 jsou jednoduché (t.j. jejich Lieovy algebry jsou jednoduché Lieovy algebry). Podobně formula_41 jsou reálné souvislé polojednoduché Lieovy grupy. Jak plyne z obecné teorie reprezentací polojednoduchých grup, všechny konečně dimenzionální reprezentace ortogonální grupy jsou rozložitelné na součty ireducibilních. Navíc každá ireducibilní reprezentace je obsažena v tenzorové mocnině definující reprezentace.  Grupa formula_42 je komutativní a je izomorfní grupě jednotkových komplexních čísel formula_43. Grupa formula_44 je grupa rotací třírozměrného Euklidova prostoru a jako hladká varieta je difeomorfní projektivnímu prostoru formula_45.  Dimenze formula_41 jako hladké variety je formula_47. Speciálně formula_48, což odpovídá tomu, že každou rotaci v třírozměrném Euklidově prostoru lze parametrizovat třemi tzv. Eulerovými úhly.  Platí formula_49 (jedná se skutečně o rovnost a ne pouze izomorfizmus).  Pro reálný vektorový prostor formula_1 se grupa formula_3 jako varieta skládá ze dvou kopií variety formula_23, není tedy nikdy souvislá. Grupy formula_24 mají dvě komponenty souvislosti pokud formula_54, komponenta obsahující jednotku se značí formula_55. Pro každou grupu formula_24 existuje souvislá grupa formula_57, která je jejím dvojitým nakrytím. Navíc formula_24 je kompaktní právě tehdy, když formula_59 nebo formula_60 je nula.  Fundamentální grupa formula_41 pro formula_62 je formula_63, fundamentální grupy variet formula_55 jsou popsány v následující tabulce:", "section_level": 1}, {"title": "Konečné podgrupy.", "content": "Konečné podgrupy ortogonální grupy často odpovídají symetriím některých geometrických útvarů.  Konečné podgrupy grupy formula_33 jsou pouze cyklické grupy formula_66 a dihedrální grupy formula_67. To je grupa symetrií pravidelného mnohoúhelníka.  Třírozměrná speciální ortogonální grupa formula_44 má tyto konečné podgrupy:  Existence Platonských těles ve vyšších dimenzích má úzkou souvislost s existencí konečných podgrup ortogonální grupy.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Grupy formula_44 a formula_38 se často vyskytují ve fyzice, kde vystupují jako grupy symetrií různých systémů a rovnic. Někdy se o těchto grupách nebo jejich dvojitém nakrytí hovoří přímo jako o symetrii teorie.  Konečné podgrupy formula_44 mají aplikace v krystalografii a jejich reprezentace jsou důležité ve spektroskopii.  Grupa formula_77 se nazývá Lorentzova grupa a vyskytuje se v speciální teorii relativity jako grupa transformací souřadnic mezi inerciálními systémy. Unitární reprezentace dvojitého nakrytí této grupy jsou podstatné pro klasifikaci částic v rámci relativistické kvantové mechaniky. Pomocí jisté neunitární reprezentace dvojitého nakrytí této grupy lze popsat částici vyhovující Diracově rovnici, tzv. Diracův bispinor.  Riemannův tenzor křivosti na Riemannově varietě se dá chápat jako prvek reprezentace grupy formula_28 a jeho rozklad na ireducibilní komponenty definuje různé složky křivosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ortogonální grupa je množina všech rotací a zrcadlení Euklidova prostoru spolu s operací skládání. Obecněji jde o grupu lineárních transformací vektorového prostoru zachovávajících nějakou symetrickou bilineární formu.", "tgt_summary": "数学上,数域\"F\"上的\"n\"阶正交群,记作O(\"n\",\"F\"),是\"F\"上的\"n\"×\"n\" 正交矩阵在矩阵乘法下构成的群。它是一般线性群GL(\"n\",\"F\")的子群,由", "id": 2573938}
{"src_title": "Posilování", "tgt_title": "負重訓練", "src_document": [{"title": "Posilování podle věku a pohlaví.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Děti.", "content": "Pro děti je posilování jako takové nevhodné. Přibližně mezi 7 a 12 rokem mohou děti rozvíjet svou sílu, ale pouze za předpokladu správného provádění posilovacích cviků. Cviky je nutné přizpůsobit dětem tak, aby nedocházelo k přetěžování páteře ve svislém směru. Mezi časté cviky patří různá rychlostně silová cvičení: sprinty, skoky, hody, vrhy. Dále se jedná o silová cvičení obratnosti: jednodušší gymnastická cvičení. V pozdějším stadiu je možné zařadit čistě posilovací cviky, jakými jsou např. cvičení vleže se menší zátěží.", "section_level": 2}, {"title": "Mládež.", "content": "Ve věku mezi 13-15 rokem dítěte je zdravé posilovat, ale ne v plné míře. V tomto období je vhodné vést mládež k různým sportovním činnostem a posilování se věnovat jako doplňující aktivitě. Důležité je dodržování určitých zásad, jakými je posilování nejprve svalstva břišního a zádového, zejména kolem páteře. Rozvojem těchto svalových partii se docílí zpevnění páteře a dosáhne správného držení těla. Od 15 roku dochází k nejrychlejšímu rozvoji svalů a formuje se celá postava jedince. V tomto období dochází ke zvýšení hladiny hormonů mládeže. Důležité je tedy intenzitu posilování nepřehánět, tak aby nedocházelo k přetížení organismu.", "section_level": 2}, {"title": "Dospělí.", "content": "Dospělí jedinci při posilování mezi 20-30 rokem dosahují zpravidla rychlého pokroku. Předchozí průprava a pohybové aktivity, kterým se tito jedinci věnovali v minulosti mají pozitivní vliv na jejich aktuální kondici a tak lidé, kteří pravidelně provozovali nějaký sport, mohou podstatnou měrou zvětšit objem svalstva a úroveň síly i po čtyřicítce. Pro dospělé jedince po 50 roce života je důležité cvičit s jistými omezeními. Jedná se zejména o problematiku zvýšeného cholesterolu ve stěnách cév a jejich kornatění. Před začátkem cvičení by tito jedinci měli navštívit lékaře a nechat si udělat kvalitní prohlídku – krevní tlak, nitrooční tlak, cholesterol a EKG. Důležitá omezení:", "section_level": 2}, {"title": "Senioři.", "content": "U seniorů platí stejná omezení jako u lidí po padesátce. V tomto věkovém stádiu není cílem vybudování mohutných svalů, a ani výrazná změna postavy, ale jde především o udržení, případně navození optimální úrovně tělesné zdatnosti. Postupem věku se při posilování zvyšuje počet opakování (12 a více) a zároveň snižuje hmotnost zátěže (méně než 60% z maxima). Toto kondiční cvičení je vhodné propojit s aerobními činnostmi: běh, plavání, chůze, jízda na kole atd.", "section_level": 2}, {"title": "Ženy.", "content": "Ženy mají oproti mužům jiné hormonální rozložení – vylučují menší hodnoty testosteronu a při hypokinezi (nedostatek pohybu) je šance vybudovat nějaké svaly velmi nízká. Na úrovni začátečníků v posilovacím procesu vykazují však ženy cca o 10% větší přírůstek síly než muži. Tento jev se vysvětluje pomocí „adaptačního systému“. Ženám se zpravidla doporučuje posilovat tyto partie: dolní část břišních svalů a dolní část svalů hýžďových, vzpřimovače hrudní páteře, dolní fixátory lopatek a vnější rotátory pažní kosti, horní vlákna prsních svalů, hluboké flexory krční páteře.", "section_level": 2}, {"title": "Těhotenství.", "content": "V tomto požehnaném stavu je důležité případné posilování konzultovat se svým lékařem. Většina žen, která před těhotenstvím se posilování pravidelně věnovala, pokračuje s jistou opatrností ve stejném režimu. Zejména první tři měsíce těhotenství jsou nejrizikovější z hlediska nežádoucího ukončení těhotenství. Intenzitu cvičení je potřeba snížit přibližně na 70% z dosavadní zátěže. Mezi nevhodné cviky patří hluboké dřepy a předklony nebo další cviky, které namáhají břicho a pánevní dno. Během těhotenství se naopak doporučuje mírné posilování břicha spojené s dýcháním a také je vhodné pokračovat v posilování svalů hýžďových. Bez výrazného omezení lze pokračovat v posilování svalstva horních končetin, deltových svalů, dolních fixátorů lopatek a hrudníku. Cviky, které vyžadují zatínání břicha je nutné vyřadit.  Ženám, které před těhotenstvím necvičily vůbec, se posilování během těhotenství zpravidla nedoporučuje. Nanejvýše až po šestinedělí, je možné začít s mírnou tělesnou aktivitou a jejím postupným avšak mírným navyšováním na intenzitě. Předčasné začátky cvičení se mohou negativně projevit v rozestupu břišní stěny, nebo i ve zhoršeném fungování organismu – laktace. Proto je důležité nejprve cvičit bez zátěže a poté postupně zvyšovat jak frekvenci, tak i obtížnost cviku.", "section_level": 3}, {"title": "Techniky.", "content": "Způsob, kterým provádíme určitý cvik, se nazývá technikou cvičení. Mezi nejrozšířenější techniky (principy) patří následovné:", "section_level": 2}, {"title": "Posilování s vlastní vahou těla.", "content": "Jde o nejjednodušší druh posilování vůbec. Používal se už ve starověku, největším průkopníkem tohoto druhu posilování byla Sparta, kde ho ke zvyšování síly a obratnosti využívali hlavně elitní spartští vojáci. Patří sem různé druhy kliků, přítahy na hrazdě-shyby buď podhmatem nebo nadhmatem, dřepy, sedy-lehy, výpony, atd. Výhodou tohoto druhu posilování je, že k němu prakticky nic nepotřebujeme a mnohé cviky jsou jednoduché na provedení, takže je zvládne prakticky kdokoli. Tomuto způsobu posilování se také jinak říká Kalisthenika.", "section_level": 2}, {"title": "Doporučené způsoby posilování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Doporučení ACSM.", "content": "ACSM (American College of Sports Medicine) je největší vědeckou organizací zabývající se sportovní medicínou na světě. Na základě přehledů literatury vydává autoritativní doporučení, zatím (2012) poslední týkající se konkrétních tréninkových postupů a principů pro dospělé jsou z roku 2009. Doporučení vztahující se k jednotlivým elementům tréninku (zátěž, počet opakování, doba odpočinku atd.) se liší v závislosti na základním tréninkovém cíli (trénink zaměřený na rozvoj svalové síly, špičkového svalového výkonu, svalové vytrvalosti nebo svalové hypertrofie) a úrovně (začátečníci, mírně pokročilí a pokročilí).", "section_level": 2}, {"title": "Metodologické problémy.", "content": "Některá doporučení jsou vyvozena z nepřímých indikátorů, typicky např. z míry aktivace anabolického prostředí těsně po tréninku. Takovéto indikátory však nejsou spolehlivé. Bylo např. zjištěno, že při trénování s 80% zátěží byla po 1 hodině po tréninku aktivována p70S6 kináza, která je součástí signální dráhy k spuštění proteosyntézy a nárůstu svalové tkáně, kdežto při tréninku 30% zátěží aktivována nebyla. Vyvodit z toho, že trénink s 80% zátěží na rozdíl od tréninku s 30% zátěží lépe podporuje svalový růst by ovšem bylo nesprávné – ve skutečnosti byl při tréninku s lehčími vahami nástup svalové syntézy pouze pozvolnější (p70S6K sice nebyla aktivována po 1 hodině po tréninku, ale byla již aktivována po 4 hodinách po tréninku) a na konečném nárůstu svalové hmoty se tento pozdější nástup aktivity kinázy neprojevil, tj. trénink s 80% i 30% zátěží vedl po 10 týdnech trénování k stejnému nárůstu svalové hmoty.  Rušivým vlivem, na který se málokdy bere ohled, je vysoká genetická podmíněnost nárůstu svalové hmoty, která může být dokonce dominantním faktorem určujícím míru adaptace na posilovací cvičení, přebíjejícím vliv rozdílných tréninkových postupů. Rozsáhlou studii provedla v r. 2005 Hubal a kolektiv. Účastníkům bylo řečeno, aby pokračovali v běžném stravování, jak jsou zvyklí. Ti, co brali doplňky stravy posilující růst svalů a ti, co zhubli, byli ze studie vyřazeni. Z 585 dobrovolníků (342 mužů a 243 žen), kteří dokončili studii a nebyli vyřazeni zaznamenalo 232 po 12 týdnech posilování (všichni dobrovolníci podstoupili stejný trénink) 40–60 % nárůst síly, 36 však více než 100 % a 12 méně než 5 %; celkový rozptyl byl 0 až +250 %.  Dalším problémem je fakt, že většina studií probíhá v horizontu týdnů a vypovídá tak ponejvíce o krátkodobém efektu různých tréninkových režimů. Výraznější změny v objemu však nastávají až po 10–12 týdnech od začátku tréninku. Dlouhodobějších studií, které by trvaly alespoň 3 měsíce je však velmi málo.  Interpretační omezení též představuje zaměření na netrénované jedince, absence zaslepených studií, které by vyloučily vliv očekávání výzkumníků i probandů na výsledky studie, mnohdy chybějící kontrolní skupiny a také nedostatečná kontrola intervenujících proměnných.", "section_level": 2}], "src_summary": "Posilování je cvičení zaměřené na růst svalů. Na posilování se lze dívat z více pohledů. První je pohled kulturistický, v němž jsou zahrnuty veškeré činnosti s posilováním související - strava, odpočinek a trénink. Další pohled je, že posilování může být cílená fyzická lidská činnost, na jejímž konci nestojí jen fyzické zlepšení těla, ale i ducha.", "tgt_summary": "负重训练(英语:weight training),在台湾习惯称为重量训练,简称重训,是以增加肌肉强度及体积为目标的运动训练。使用不同部位骨骼肌组织之收缩(向心收缩或离心收缩)产生之力量,抗衡重力(通常指哑铃、杠铃及其他器械之重量或阻力),使肌肉得到锻炼。针对人体不同的肌肉群组,有不同的重量训练动作。 与举重、健力及健美运动不同,重量训练并非独立的运动项目,而是不同运动员训练的基本元素,用以提升肌力、爆发力、肌耐力或肌肉围度,进而提升运动表现。", "id": 863240}
{"src_title": "Drobnělky", "tgt_title": "缺翅目", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tento hmyz objevil v roce 1913 Filippo Silvestri, našel však jen bezkřídlé jedince, proto tento hmyz pojmenoval Zoraptera (v řečtině \"zor\" znamená čistý a \"aptera\" znamená bezkřídlý). V roce 1920 objevil Andrew Nelson Caudell i okřídlené jedince, ale název Zoraptera už řádu zůstal.  Hmyz tohoto řádu je velký jen 3 mm nebo méně. Vzhledem i společenským chováním se podobá všekazům. Vývoj má proměnou nedokonalou. Má kousací ústní ústrojí, krátká tykadla z devíti článků a na zadečku krátké cérky obvykle složené z jednoho článku. Čelistní makadlo (maxilární palpy) má složené z pěti článků, retní ze tří, u obou je nejvzdálenější článek od trupu rozšířený.  Všechny druhy jsou mnohotvárné (polymorfní). Většina jedinců jsou bezkřídlé formy, bez očí a bez, nebo jen s trochou, pigmentace. Některé samičky a ještě méně samečků jsou okřídlené formy s velkými blanitými křídly, které se mohou ulamovat u základny křídel. Mají složené oči i jednoduchá očka (ocelli) a jsou i pigmentovaní. Tuto mnohotvárnost forem lze pozorovat i ve dvou formách nymf (larev). Rozpětí křídel dosahuje až 7 mm a křídla se mohou samovolně odlamovat. Křídla mají tvar pádla s redukovanou žilnatinou. Pokud má kolonie dobré životní podmínky, tak převažují bezkřídlí jedinci, ale pokud dojde ke zhoršení životních podmínek tak se začnou vyvíjet okřídlené formy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Na celém světě je známo 34 druhů, vyskytují se především v tropických a subtropických oblastech. Jen čtyři druhy se vyskytují na sever od obratníku Raka, dva z nich v USA a dva v Tibetu.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Žijí v malých koloniích pod tlejícím dřevem nebo v opuštěných termitištích. Živí se sporami plísní a detritem, ale také mohou lovit menší členovce jako jsou roztoči nebo chvostoskoci.", "section_level": 1}, {"title": "Fylogeneze.", "content": "Příbuznost s ostatním hmyzem je zatím nejasná. V současnosti je nejvíce rozšířený názor, založený na morfologických zvláštnostech drobnělek, že patří do skupiny hmyzu Polyneoptera s blízkou příbuznosti ke snovatkám. Nicméně molekulární analýza 18S ribozomální DNA naznačuje blízký vztah k nadřádu Dictyoptera (obsahuje šváby, všekazi a kudlanky).", "section_level": 1}], "src_summary": "Drobnělky (Zoraptera) jsou řád hmyzu, obsahující jedinou čeleď Zorotypidae s jediným dochovaným rodem \"Zorotypus\", který obsahuje 34 žijících a 9 vyhynulých druhů.", "tgt_summary": "缺翅目(学名:\"Zoraptera\")为昆虫纲的一目,现仅存一科一属,通称缺翅虫、绝翅虫,为一类古老而稀有的昆虫。体形微小,体长不超过3毫米,有翅型的翅展为7毫米左右。身体扁平,口器为咀嚼式,触角9节,呈念珠状。有翅型具有复眼和3个单眼,无翅个体无单眼和复眼。变态类型为半变态。分布于热带和亚热带地区,群居于阴暗潮湿的地带,以菌类和小动物为食。中国仅发现三种——中华缺翅虫、墨脱缺翅虫和海南缺翅虫。", "id": 2658198}
{"src_title": "Alexandr Skvorcov mladší", "tgt_title": "亚历山大·斯克沃尔佐夫", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Alexandr Alexandrovič Skvorcov mladší je synem kosmonauta Alexandra Alexandroviče Skvorcova staršího. Skvorcov starší sloužil v oddílu kosmonautů CPK v letech 1965–1968, do vesmíru se nedostal. Jeho syn se po střední škole přihlásil na vojenskou leteckou školu ve Stavropolu (), v roce 1987 ji s úspěchem dokončil. Poté sloužil v letectvu, létal na letadlech L-39 a MiG-23 různých verzí. Celkový nálet má kolem 950 hodin. Roku 1997 absolvoval leteckou fakultu Vojenské akademie protivzdušné obrany ve Tveru ().", "section_level": 2}, {"title": "Kosmonaut.", "content": "Ještě během studia se přihlásil k kosmonautickému výcviku, prošel lékařskými prohlídkami a 28. července 1997 byl Státní meziresortní komisí doporučen k zařazení do oddílu kosmonautů CPK. Do oddílu byl začleněn na pozici kandidáta na kosmonauta už 20. června 1997, ihned po skončení akademie. Absolvoval dvouletou všeobecnou kosmickou přípravu a 1. prosince 1999 získal kvalifikaci zkušební kosmonaut.  V srpnu 2007 byl jmenován členem záložní posádky Expedice 21 (odstartovala v září 2009). V červenci 2008 byl jmenován do hlavní posádky Expedice 24 s předpokládaným startem v květnu 2010. V září 2008 bylo toto určení oficiálně potvrzeno Roskosmosem. V dubnu 2009 byl přeřazen do hlavní posádky Expedice 23 a následné Expedice 24 se startem v Sojuzu TMA-18 v dubnu 2010.  Na svoji první kosmickou výpravu odstartoval z kosmodromu Bajkonur v Sojuzu TMA-18 jako velitel lodi společně s Michailem Kornijenkem a Tracy Caldwellovou dne 2. dubna 2010 v 04:04 UTC. Po půlročním působení na ISS se vrátil na Zemi. Loď Sojuz TMA-18 se Skvorcovem, Caldwellovou a Kornijenkem úspěšně přistála 25. září 2010 v 05:23 UTC v kazašské stepi 35 km jihovýchodně od města Arkalyk.  V souvislosti s reorganizací Střediska přípravy kosmonautů a jeho přechodem z podřízenosti vojenského letectva k Roskosmosu odešel v létě 2012 z armády.  Již předešly rok, v létě 2011, byl zařazen do záložní posádky Expedice 37/38 (se startem v září 2013) a hlavní posádky Expedice 39/38. K ISS odstartoval 25. března 2014 ve funkci velitele lodi Sojuz TMA-12M, společně s Olegem Artěmjevem a Američanem Stevenem Swansonem. Kvůli problémům s orientačním systémem lodi se plánovaný šestihodinový let ke stanici protáhl na dva dny. Na ISS pracoval jako palubní inženýr devětatřicáté a (od května 2014) čtyřicáté expedice. Během letu dvakrát vystoupil do vesmíru. Dne 11. září 2014 se Skvorcov, Artěmjev a Swanson vrátili v pořádku na Zem.  Od roku 2016 se opět připravoval na další misi, zprvu měl být velitelem Sojuz MS-06 (start v září 2017), později v Sojuz MS-07. na jaře 2017 se však zranil při sportu a z posádky vypadl. V listopadu 2017 se stal náhradníkem velitele Sojuzu MS-11 (start v prosinci 2018), poté náhradníkem velitele Sojuzu MS-12 (start v březnu 2019) a konečně velitele Sojuzu MS-13. V Sojuzu MS-13 vzlétl do vesmíru, společně s Lucou Parmitano a Andrewem Morganem 20. července 2019. Po šestihodinovém letu se loď spojila s ISS a kosmonauti přešli na stanici, kde pracovali v rámci Expedice 60/61.  Alexandr Skvorcov je ženatý, má dceru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alexandr Alexandrovič Skvorcov mladší (, * 6. května 1966 v Ščolkovu, Moskevská oblast, RSFSR, SSSR) sloužil v ruském vojenském letectvu jako pilot, od června 1997 je ruským kosmonautem, členem oddílu kosmonautů CPK. V dubnu 2010 se na šest měsíců vypravil kosmickou lodí Sojuz TMA-18 na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) jako palubní inženýr Expedice 23 a velitel Expedice 24. V březnu – září 2014 na ISS pracoval podruhé, v Expedici 39/40. Potřetí se vypravil na ISS v červenci 2019 jako člen Expedice 60/61 se Sojuzem MS-13.", "tgt_summary": "亚历山大·亚历山德罗维奇·斯克沃尔佐夫(,1966年-5月6日)是俄罗斯第105位宇航员,世界第510位宇航员。", "id": 1227285}
{"src_title": "Propionibacterium acnes", "tgt_title": "痤瘡丙酸桿菌", "src_document": [{"title": "Význam pro onemocnění.", "content": "Ucpe-li se vývod mazové žlázy, tato anaerobní bakterie se přemnoží a vylučuje chemické látky, které narušují stěnu póru, umožňuje bakteriím jako \"Staphylococcus aureus\" šířit se do kůže a tvoří ložiska akné (způsobuje folikulitidu). Bakterie byla nalezena i v rohovkových vředech, v několika málo případech byla hlášena poškození srdečních chlopní při endokarditidě a též infekce kloubů (septická artritida). Bakterie \"Propionibacterium\" byla zjištěna i v místech ventrikulostomie a v podkožních oblastech u sutur po kraniotomii.", "section_level": 1}, {"title": "Citlivost na antibiotika.", "content": "\"P. acnes\" lze ničit benzoylperoxidem, antibiotiky tetracyklinové skupiny, jinými antibiotiky a mnoha antibakteriálními přípravky, například hřebíčkovým olejem. Nyní je již poměrně rozšířena bakterie \"P. acnes\" rezistentní na tetracyklin. Často se jako antibiotikum používá klindamycin. Podle nových informací je \"P. acnes\" citlivá na některé makrolidy, například azithromycin, se širokospektrým účinkem. Normálně se předepisuje 500 mg orálně, třikrát týdně po dobu 4 až 6 týdnů, může však mít post-antibiotické účinky z množství nahromaděného v plicní tkáni ještě 5 dní po ukončení léčby. Mezi jiná antibiotika používaná proti \"P. acnes\" patří nadifloxacin ze skupiny fluorochinolonů, ciprofloxacin, ofloxaxin a levofloxacin. Účinkuje proti \"P. acnes\" a jiným mikroorganismům, které se též účastní polyinfekcí.", "section_level": 1}, {"title": "Fágová citlivost.", "content": "Pro \"P. acnes\" jsou známy bakteriofágy, které bakterii napadají a které lze proti ní použít. Existují návrhy na využití lytických fágů pro léčbu akné.", "section_level": 1}, {"title": "Fotocitlivost.", "content": "\"P. acnes\" při vystavení Woodovu světlu září, zřejmě díky přítomnosti endogenních porfyrinů. Ultrafialové záření bakterii ničí. \"P. acnes\" je zvláště citlivá na světlo o vlnové délce 405–420 nm (blízko UV oblasti) vzhledem k přítomnosti endogenního porfyrinu – koporfyrinu III. Celkové ozáření 320 J/cm2 bylo shledáno dostatečným k inaktivaci bakterie \"in vitro\". Využívá se toho ve fototerapii. Fotocitlivost bakterie lze zvýšit premedikací kyselinou aminolevulinovou, která zvyšuje produkci zmíněné látky, má však u člověka závažné vedlejší účinky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Propionibacterium acnes je relativně pomalu rostoucí, typicky aerotolerantní anaerobní grampozitivní bakterie spjatá s výskytem akné. Může způsobovat také chronickou blefaritidu a endoftalmitidu (tuto zejména po nitrooční chirurgii). Genom bakterie byl sekvenován a studie ukázala několik genů, které jsou odpovědné za tvorbu enzymů poškozujících kůži, a bílkovin, které mohou být imunogenní (aktivovat imunitní systém).", "tgt_summary": "痤疮丙酸杆菌(学名:\"Propionibacterium acnes\")是和皮肤疾病粉刺息息相关,是一种生长相对缓慢的典型革兰氏阳性菌,杆状,兼性厌氧。它会引起慢性睑炎以及眼内炎,特别是后者还需要眼科手术解决。细菌的基因组中测序列工作中已经进行的一项研究显示,一些基因会产生分解皮肤的酶和可能免疫原性的蛋白。", "id": 1221499}
{"src_title": "Sjednocení Německa", "tgt_title": "德意志统一", "src_document": [{"title": "Starší historické souvislosti.", "content": "Historicky a zároveň v rámci Svaté říše římské, byly německé země rozděleny do více než 300 politických entit, od říšských měst a drobných panství až po velká království jako Bavorsko. Tyto politické entity byly (od počátku 16. st.) organizovány do „říšských krajů“ (\"Reichskreise\"), aby koordinovaly regionální a organizační zájmy, včetně ekonomické spolupráce a vojenské ochrany. Z hlediska evropských vazeb a budoucího sjednocování je dobré si uvědomit, že od 15. století kurfiřti volili (s několika výjimkami) za císaře Svaté říše římské hlavy dynastie Habsburků.  Válka druhé koalice mezi lety 1799 až 1802 skončila porážkou spojeneckých vojsk Napoleonem Bonaparte a smlouvami z Luneville roku 1801 a smlouvou z Amiens roku 1802. V roce 1806 po porážce Pruska a Ruska v bitvě u Jeny a u Auerstedtu Napoleon diktoval mír, kterým byla Svatá říše římská zrušena.", "section_level": 1}, {"title": "Začátek 19. století.", "content": "Svatá říše římská zanikla po Prešpurském míru a abdikaci císaře Františka II. roku 1806 během napoleonských válek a byla nahrazena Rýnským spolkem pod protektorátem Napoleona I. Po porážce Napoleona I. roku 1814 a 1815 byl na Vídeňském kongresu založen velmi volný Německý spolek, jehož sněmy se konaly ve Frankfurtu nad Mohanem pod předsednictvím rakouského císaře.  Model „sfér vlivu“ a rovnováhy sil, vytvořený na Vídeňském kongresu v letech 1814 a 1815 po napoleonských válkách, učinil Rakouské císařství dominantní mocností ve střední Evropě. Vídeň však nebrala v úvahu narůstající sílu Pruska a neuvědomila si, že Prusko může konkurovat Rakousku jako vůdčí mocnost mezi německými státy. Tento německý dualismus nabízel různá řešení národního sjednocení Německa, konkrétně byly ve hře tři tyto koncepce:", "section_level": 1}, {"title": "Nacionalismus.", "content": "Od napoleonských válek rostl také v německých zemích nacionalismus, zprvu jako hnutí odporu proti francouzské nadvládě, později jako hnutí za moderní a jednotný německý stát. Roku 1817 se konala studentská manifestace na hradě Wartburgu. Rakouský kancléř kníže Metternich sice nacionalistické studentské a jiné spolky Karlovarskými dekrety (1819) zakázal a utužil cenzuru, zejména na univerzitách, tato „předbřeznová doba“ (\"Vormärz\") však neměla dlouhé trvání. Nacionálně-liberální revoluce roku 1830 stoupence sjednocení a modernizace povzbudila, roku 1832 se konala velká národní manifestace v bavorském Hambachu a revoluce 1848 způsobila Metternichův pád.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářský rozmach.", "content": "Prudký hospodářský a průmyslový rozvoj německých zemí v 19. století ovšem vznik takového moderního státu nutně potřeboval i podporoval. Roku 1818 vznikla Pruská celní unie (\"Zollverein\"), která spojila všechny Hohenzollernské země a postupně i řadu dalších. Délka silnic se zpevněným povrchem činila roku 1816 3 800 km a roku 1852 16 600 km, zčásti v nové vícevrstvé technologii (macadam). V Německu vznikla síť kanálů a roku 1846 po nich a po řekách plulo 180 parníků. Roku 1835 byla v Bavorsku otevřena první železnice Norimberk – Fürth) o délce 6 km, roku 1840 měly německé železnice 462 km a roku 1860 11 157 km. Kolem roku 1870 už byla většina německých měst napojena na železnici.", "section_level": 1}, {"title": "Období po revoluci 1848, první ústava a volby.", "content": "Hlavním politickým cílem revoluce, silné zejména v Porýní, byla společná německá ústava. Roku 1848 byl svolán do Frankfurtu „výbor padesáti“, který měl připravit ústavu a volby. Pozván byl také František Palacký, který však pozvání známým Psaním do Frankfurtu odmítl. Výbor se rozhodl vypsat v německy mluvících zemích všeobecné volby, i když jejich podobu nechal na jednotlivých panovnících. V česky mluvících krajích Čech a Moravy se nekonaly. Zvolený parlament se sešel roku 1849 opět ve Frankfurtu a nabídl dědičný císařský titul pruskému králi Fridrichu Vilémovi IV. Ten však nabídku z obav před knížaty (kteří většinou liberální ústavu odmítli) a Rakouskem odmítl. Nemohl také přijmout myšlenku, že by se stal císařem \"z vůle parlamentu\" a tím lidu, když po celou dobu vládl jako panovník \"z Boží milosti\".  Sněm se pak rozhodl pro „maloněmeckou koncepci“ s vyloučením Rakouska, když se však dále nedokázal dohodnout, vypukla opět revoluce a sněm byl nakonec rozehnán. Ani v následujících diplomatických jednáních se Prusku nepodařilo problém sjednocení vyřešit a pod tlakem Rakouska a Ruska se dokonce roku 1850 v Olomouci muselo myšlenky sjednocení vzdát.", "section_level": 1}, {"title": "Sjednocení.", "content": "Vojenské úspěchy v Prusko-dánské válce (1864), v Prusko-rakouské válce (1866) a zejména porážka Francie v Prusko-francouzské válce 1870 připravily podmínky pro sjednocení. Vyvolaly nadšení a národní hrdost, kterou mohli politici využít k politickému sjednocení Německa. Této úlohy se ujal pruský kancléř Otto von Bismarck. Německá říše jako jednotné císařství s Vilémem I. v čele nevznikla rozhodnutím voleného parlamentu, nýbrž slavnostním provoláním německých knížat, což jí dalo její konzervativní ráz. Že se tak stalo po porážce Francie a v někdejším sídle francouzských králů ve Versailles, napomohlo k budoucímu německo-francouzskému napětí a rivalitě. Nicméně „maloněmecké“ sjednocení Německa bez Rakouska v roce 1871 alespoň dočasně vyřešilo otázku dualismu a vytvořilo ve Střední Evropě neobyčejně mocný stát. Důsledky tohoto kroku pak silně poznamenaly evropské dějiny až do poloviny 20. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sjednocení Německa, kterým došlo k politickému a administrativnímu sjednocení německých států do národního státu, bylo oficiálně oznámeno 18. ledna 1871 v zrcadlové síni paláce Versailles ve Francii, kde německá knížata slavnostně prohlásila Viléma I. Pruského německým císařem po kapitulaci Francie v prusko-francouzské válce. Sjednocení Německa, kterým většina německy mluvícího obyvatelstva vstoupila do spolkové Německé říše, proběhlo v období zhruba 60 let.", "tgt_summary": "德意志统一发生于1871年1月18日。拿破仑时代的今德国地区为法国的一个新行省,在经历了普丹战争、普奥战争和普法战争后,普鲁士日益壮大。在法国于普法战争中战败投降之后,德意志诸侯于此日来到法国凡尔赛宫镜厅,普鲁士国王威廉加冕为德意志皇帝,德意志诸国正式在政治上和行政上统一为德意志帝国这一民族国家。事实上在很早之前德语人口即已通过贵族之间正式与非正式的联盟逐渐联合起来。自1806年神圣罗马帝国解体和1804年—1815年拿破仑战争期间民族主义崛起,贵族之间便不断尝试进行联合,但由于各自利益关系不一致,这一联合过程频繁受阻。", "id": 207769}
{"src_title": "Björn Ulvaeus", "tgt_title": "比約恩·奧瓦爾斯", "src_document": [{"title": "Profesní život.", "content": "Narodil se v Göteborgu, ale v dětství se s rodiči přestěhoval do Västerviku, kde vyrůstal. Na svou první kytaru začal hrát v jedenácti letech a již na základní škole spoluzaložil kapelu \"West Bay Singers\". Roku 1963, kdy již měli uzavřený kontrakt s labelem Polar Music, došlo k přejmenování kapely na \"Hootenanny Singers\". Po základní vojenské službě, kterou ukončil v roce 1967, studoval jeden semestr na stockholmské Lundově univerzitě obchod a právo, ovšem rozhodl se pro hudební kariéru.  V období 1966–1969 společně s Bennym Anderssonem psali a komponovali pro Bennovu formaci \"Hep Stars\" a jiné švédské umělce. Poté začali koncertovat společně pod názvem \"Benny & Björn\", což se projevilo ve vydání prvního alba \"Lycka\" v roce 1970. O dva roky později 1972 byla založena kapela ABBA, poté co se rozhodli spojit se zpěvačkami Agnethou a Anni-Fridou. Jejich první vzájemné setkání proběhlo již v březnu 1969 během televizního natáčení nostalgického klipu, kdy Björn poznal zpěvačku-skladatelku Agnethu Fältskog a jen několik týdnů předtím se Benny seznámil se svojí budoucí ženou Anni-Fridou Lyngstadovou.  Následovala úspěšná desetiletá spolupráce v hudební skupině ABBA (1972–1982), která vstoupila v širší celosvětovou známost vítězstvím Velké ceny Eurovize v Brightonu roku 1974 s písní \"Waterloo\". V roce 1983 se kapela dohodla na odpočinku. V letech 1983–1984 Björn a Benny pracovali na muzikálu Šachy. Po muzikálu Šachy Björn s Bennym vytvořili nový projekt Gemini se švédskou pěveckou dvojicí Karin & Anders Glenmark a vznikla dvě alba Gemini (1985) a Geminism (1987). 16. ledna 1986 po tříleté odmlce skupina ABBA ještě jednou a naposledy veřejně vystoupila ve švédské televizi. Poté již ke sjednocení nikdy nedošlo, oficiálně se však skupina nikdy nerozpadla. V roce 1993 Björn a Benny složili a nahráli popové album Shapes pro švédskou zpěvačkou Josefin Nilsson. Poté pokračovali v psaní a komponování muzikálů \"Kristina från Duvemåla\" (1995) a zatím posledního \"Mamma Mia!\" (1999), který je založený na písních ABBY.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "6. července 1971 se oženil se zpěvačkou Agnethou Fältskogovou. Z manželství vzešly dvě děti, dcera, pozdější zpěvačka Linda Ulvaeus (nar. 1973), a syn Peter Christian Ulvaeus (nar. 1977). V prosinci 1978 následoval rozvod, přesto došlo k dohodě, že oba dva budou nadále spolupracovat v hudební skupině.  Roku 1981 se Björn podruhé oženil s hudební publicistkou Lenou Kallersjövou, se kterou má další dvě dcery, Emmu (nar. 1982) a Annu (nar. 1986). V období 1984–1990 žil s rodinou ve Spojeném království, kde založil s bratrem IT-firmu. V současnosti bydlí s rodinou ve Stockholmu. Je také jedním ze čtyř spolumajitelů společnosti \"NoteHead\", která produkuje hudební notový program Igor Engraver.", "section_level": 1}, {"title": "Obvinění z daňového úniku.", "content": "Ve Švédsku čelil obvinění z daňového nedoplatku 87 miliónů švédských korun, protože měl část zisků „prát“ přes offshorový daňový ráj na ostrově Man. Ačkoliv Ulvaeus s rozhodnutím nesouhlasil, částku zaplatil, aniž by došlo k obvinění.", "section_level": 2}], "src_summary": "Björn Kristian Ulvaeus (* 25. dubna 1945 Göteborg) je švédský textař, hudební skladatel, zpěvák, producent, kytarista, spisovatel a bývalý člen světoznámé skupiny ABBA (1972–1983). Od roku 1966 nepřetržitě spolupracuje se svým přítelem a kolegou Bennym Anderssonem. S ním také napsal a zkomponoval muzikály \"Šachy\" (1984), \"Kristina från Duvemåla\" (1995) a \"Mamma Mia!\" (1999). V roce 2008 spoluprodukovali film \"Mamma Mia!\".", "tgt_summary": "比约恩·奥瓦尔斯(,1945年-4月25日)是瑞典歌手和作曲人,他和后来离婚的妻子昂内塔·费尔特斯科格(Agnetha Fältskog)同为歌唱组合ABBA成员。", "id": 2881108}
{"src_title": "Kropidlák černý", "tgt_title": "黑曲霉", "src_document": [{"title": "Patogenita.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Onemocnění rostlin.", "content": "\"A. niger\" způsobuje černou plíseň na cibuli. Infekce sazenic cibule houbou \"A. niger\" může být systémová a projevit se jen za příznivých podmínek. \"A. niger\" způsobuje běžně posklizňovou chorobu cibule, kdy lze černá konidia pozorovat mezi slupkami na jednotlivých cibulích. Plíseň napadá také arašídy a hroznové víno.", "section_level": 2}, {"title": "Onemocnění člověka a zvířat.", "content": "\"A. niger\" způsobuje onemocnění člověka méně často než jiné druhy rodu \"Aspergillus\", ovšem pokud člověk vdechne velkém množství spor, může se u něj vyvinout vážné onemocnění, aspergilóza. Aspergilóza se často vyskytuje hlavně u pracovníků v zahradnictví, kteří vdechují rašelinový prach, obsahující velké množství spor hub rodu \"Aspergillus\". Byly nalezeny také ve zdech hrobek starověkých Egypťanů a lze je tedy vdechnout, pokud se příslušné místo rozruší. \"A. niger\" je jednou z nejčastějších příčin otomykózy (houbové infekce uší), která způsobuje bolest, dočasnou ztrátu sluchu a ve vážných případech i poškození zvukovodu a bubínku.", "section_level": 2}, {"title": "Využití v průmyslu.", "content": "Houba \"A. niger\" se kultivuje pro průmyslovou výrobu mnoha různých látek. Různé kmeny \"A. niger\" mohou průmyslově vyrábět kyselinu citronovou (E330) a kyselinu glukonovou (E574), byly vyhodnoceny WHO z jako přijatelné pro denní požívání. Fermentace pomocí \"A. niger\" je americkou FDA \"všeobecně považována za bezpečnou\" (GRAS).  Průmyslovou fermentací pomocí \"A. niger\" se vyrábí mnoho užitečných enzymů. Například glukoamyláza \"A. niger\" se využívá k výrobě fruktózového kukuřičného sirupu, pektináza se zase používá k čiření moštu a vína. α-galaktózidáza, enzym štěpící některé složité cukry, je složkou beana a jiných léčiv, o kterých výrobci tvrdí, že snižují flatulenci. Jiným použitím \"A. niger\" v biotechnologickém průmyslu je výroba magnetických izotopových variant biologických molekul pro NMR analýzu.", "section_level": 1}, {"title": "Jiná použití.", "content": "V roce 2006 bylo ohlášeno, že RNáza vylučovaná houbou \"A. niger\", nazývaná \"actibind\", má antiangiogenní a antikarcinogenní vlastnosti.  \"A. niger\" se také kultivuje pro získávání enzymů glukózaoxidázy (GO) a alfa-galaktózidázy (AGS). Glukózaoxidáza se používá při návrhu biosenzorů glukózy, díky vysoké afinitě pro β-D-glukózu. Alfa-galaktózidázu lze vyrábět fermentací pomocí \"A. niger\"; využívá se k pro hydrolýzu vazeb alfa 1-6 v melibióze, rafinóze a stachyóze.  Výzkum publikovaný v letech 2006-2008 zkoumal prolylendoproteázu \"A. niger\" (AN-PEP), mikrobiální prolylendoproteázu štěpící lepek. To má silné implikace pro léčbu celiakie nebo jiných metabolických chorobných procesů s citlivostí na lepek. V prosinci 2008 byla spuštěna placebo-kontrolovaná, dvojitě slepá studie, která má určit účinnost tohoto enzym při léčbě celiakie  Při rozmachu obchodu s opiem bylo vyráběno \"chandoo\" opium (určené ke kouření) pomocí dlouhodobé fermentace surového opia plísní \"A. niger\" a jinými plísněmi.  \"A. niger\" je hlavním činidlem při fermentaci čaje Pu-erh.", "section_level": 1}, {"title": "Genetika.", "content": "Byl plně sekvenován genom dvou různých kmenů \"A. niger\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Kropidlák černý (\"Aspergillus niger\") je houba patřící mezi nejrozšířenější druhy rodu \"Aspergillus\". Způsobuje chorobu nazývanou \"černá plíseň\" na ovoci a zelenině, např. na hroznovém víně, cibuli nebo arašídech, a je častým kontaminantem potravin. Tato plíseň je velmi rozšířená v půdě a často se objevuje i ve vnitřním prostředí, kde si její černé kolonie lze plést s koloniemi plísně \"Stachybotrys\" (též se označuje jako \"černá plíseň\").", "tgt_summary": "黑曲霉(学名:\"Aspergillus niger\")是属于散囊菌目发菌科曲霉属的一种真菌,可生长在土壤、粮食、药材、虫体、枯枝落叶、动物粪便、地下电缆麻、猕猴桃汁、霉腐物及各种材料的基物上。该种分布于中国、美国等地。", "id": 1054071}
{"src_title": "Anna Ivanovna", "tgt_title": "安娜 (俄羅斯女皇)", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vévodkyně kuronská a zemgalská.", "content": "Anna Ivanovna prožila dětství a dospívání spolu s rodiči daleko od dvorských intrik a politického dění. Zprvu se nebral ohled na její práva na ruský trůn, protože ten pevně držel její strýc Petr Veliký a hodlal ho předat svým potomkům. V roce 1710 zemřel mladý vévoda kuronský a zemgalský Fridrich Vilém Kettler, za kterého se provdala několik měsíců předtím, a protože jeho právoplatný následník Ferdinand Kettler (ženatý s Johannou Magdalenou, princeznou von Sachsen-Weißenfels) žil trvale v Gdaňsku, stala se ovdovělá Anna faktickou vládkyní tohoto baltského vévodství. Na požádání Petra I. od té doby měla své sídlo v Mitavě (dnešní Jelgava). Sedmnáctiletá dívka se však správou panství nezabývala a nechávala ji zcela na svých rádcích, nejprve pod kontrolou ruského zmocněnce P. M. Bestuževa-Rjumina. Ten nejen vládl vévodství, ale patrně byl delší dobu i Anniným milencem.  V důsledku převzetí vlády nad vévodstvím Annou Ivanovnou se země dostala do sféry moci Ruska, což znamenalo rozkolísání rovnováhy sil v této oblasti. Námitky proti tomu měl pruský král Fridrich Vilém I., který pojal plán mající za cíl převzetí vévodství pod nadvládu Hohenzollernů cestou dynastického sňatku. Podobně ovšem uvažovali i Wettinové i kuronská šlechta. Kuronské stavy začaly hledat sobě nového vévodu a Anně Ivanovně manžela; našly ho v osobě Mořice Saského, který se chopil vlády v roce 1726, k sňatku s Annou však nedošlo pro intriky knížete Menšikova, který sám měl zájem Kuronsko získat. Mořic však nevládl dlouho (do roku 1729), neboť se proti němu postavil jak polský Sejm, tak Rusko. Nakonec se vlády v Kuronsku v roce 1730 přece jen ujal Ferdinand Kettler, který zde panoval do své smrti v roce 1737. Poté Anna Ivanovna, která se mezitím stala ruskou carevnou, prosadila za vévodu kuronského svého favorita Ernesta Jana Bührena.  Ten vstoupil do Annina života přibližně v době, kdy sešlo z jejího sňatku s Mořicem Saským, a měl na ni ohromný vliv až do konce jejího života. Pomluvy zlých jazyků tvrdily, že byl původně Anniným podkoním, skutečnost však byla jiná: v roce 1718 nastoupil jako osmadvacetiletý dvořan do služby v kanceláři ovdovělé vévodkyně, stal se záhy správcem jednoho z panství a v roce 1727 plně vystřídal Bestuževa, a to nejen v úřadě, ale i v roli Annina favorita. Objevily se dokonce zvěsti, že mladší Bührenův syn, Karel Arnošt (nar. 11. října 1718) měl být jeho synem od Anny. (Toto tvrzení obsahuje kniha knížete Dolgorukého, vydaná v roce 1788). Pro tuto domněnku není přímých důkazů, existuje však nepřímé svědectví: když Anna v lednu roku 1730 přesídlila z Mitavy do Moskvy převzít vládu nad říší, vzala chlapce s sebou, třebaže Ernest Jan s rodinou zůstal v Kuronsku.", "section_level": 2}, {"title": "Ruská carevna.", "content": "Podle testamentu Kateřiny I. měly se po smrti mladého bezdětného cara Petra II. ujmout vlády společně dcery Petra Velikého a Kateřiny I. Anna Petrovna a Alžběta Petrovna. Anna Petrovna však zemřela ještě před Petrem II. a Alžběta zase - jako dcera „služky a cizinky“ - nebyla vhod mocnému starému rodu Dolgorukovových; ti vyvolali zasedání Nejvyšší tajné rady a na něm prosadili uznání kněžny Anny Ivanovny ruskou carevnou a následně uvedli v život \"Dvanáct bodů\" (samoděržaví).  Po příjezdu do Ruska v roce 1730 Anna Ivanovna po své korunovaci v Moskvě vrátila status hlavního města Petrohradu. Sídlíc v městě nad Něvou, tak jako v případě Kuronska se nezajímala o státní záležitosti, zabývala se pouze dvorem, plesy, zábavami. Důležité posty ve státě zaujímali rádcové z řad německé šlechty, jejichž vlivu carevna zcela podléhala. Vládu v Rusku v jejím jméně spravoval Ernest Jan Bühren, který po obdržení titulu říšského hraběte změnil příjmení na \"Biron\". Stál v čele \"Tajné kanceláře\" i tříčlenného \"Carského kabinetu\", které si zcela podřídil. V Rusku započala vláda jednoho ministra, totiž Birona; toto období je zváno \"bironovština\". Blízké okolí carevny, k němuž náleželi mezi jinými Burkhard Christoph Münnich i Andrej Ivanovič Ostermann záhy odstavilo od vlády dosud všemocnou rodinu Dolgorukovových, která byla vypovězena na Sibiř,čtyři členové tohoto rodu byli krátce před Anninou smrtí, 8. listopadu 1739 popraveni v Novgorodu, Byl mezi nimi kníže Ivan Alexejevič Dolgorukov, odsouzený za velezradu kvůli padělání závěti předchozího cara Petra II. v Annin neprospěch. Za panování carevny Anny Ivanovny se značně rozšířila privilegia šlechty, Rusko vedlo válku s Tureckem, odstoupilo Persii pás území podél jižního pobřeží Kaspického moře, dobytý za Petra Velikého, prohrálo válku o následnictví na polském trůnu. Byla rovněž uzavřena \"Loewenwoldova smlouva\" (zvaná též smlouvou \"Tří černých orlů\"), v níž se Rusko, Rakousko a Prusko vzájemně zavazovaly, že nepřipustí návrat Stanisłava Leszczyńského na polský trůn nebo vládu Wettinů v Polsku.", "section_level": 1}, {"title": "Nástupci.", "content": "Bezdětná carevna Anna Ivanovna dlouho řešila problém s následnictvím trůnu a nakonec se rozhodla povolat do Ruska svou teprve třináctiletou neteř Alžbětu Meklenburskou, dceru své sestry Kateřiny, a za dědice vyhlásit jejího tehdy ještě nenarozeného syna. Alžběta přijala pravoslaví, nové jméno Anna Leopoldovna a ve svých jednadvaceti letech se v roce 1739 provdala za Antonína Ulricha z rodu brunšvických vévodů. V srpnu 1740 se vytoužený následník skutečně narodil. O dva měsíce později – 17. října 1740 - carevna Anna Ivanovna umírá a na trůn je dosazeno dvouměsíční dítě jako car Ivan VI., za něhož ovšem zpočátku vládl oblíbenec zemřelé carevny, kuronský vévoda Bűhren (Biron). S podporou armády provedla matka malého Ivana VI. Anna Leopoldovna 8. listopadu 1740 převrat a Biron byl poslán do vyhnanství. Za Ivana VI. od této chvíle vládla jeho matka. Vládu nikdy nepřevzal, neboť již následujícího roku nový palácový převrat otevřel cestu k ruskému trůnu druhorozené dceři Petra Velikého Alžbětě.  Anna Ivanovna byla pohřbena v Petropavlovském chrámu v Petrohradu.  Její desetileté panování bývá označováno jako \"temná epocha\" mezi vládou cara Petra Velikého a carevny Alžběty I.", "section_level": 2}], "src_summary": "Anna Ivanovna Romanovová (též \"Anna Ioannovna\", rusky \"Анна Иоанновна\", 7. února 1693, Moskva – 28. října 1740, Petrohrad) byla vévodkyně kuronská a zemgalská v letech 1711-1731 a v letech 1730-1740 ruská carevna, dcera cara Ivana V. a Praskovji Fjodorovny Saltykovové.", "tgt_summary": "安娜·伊凡诺芙娜(俄语:,1693年-2月7日-1740年-10月28日,1730年-1740年在位)是俄罗斯帝国女皇,俄国沙皇伊凡五世与妻子普拉斯科维亚·费奥多罗芙娜的第四女,俄罗斯帝国皇帝彼得大帝的侄女。", "id": 1486871}
{"src_title": "Čérové", "tgt_title": "哲罗", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Nejstarší zmínka o Čérech pochází ze 4. století př. n. l. z pera staroindického gramatika Kátjájany. Ten ve svém díle uvádí tři hlavní tamilské dynastie indického jihu – Pándjy, Čóly a Čéry. Otázka, do jaké doby až sahá počátek těchto dynastií, však zůstává nevyřešena. Pro nejstarší dějiny Čórů (i další dvě zmíněné dynastie) zcela chybí byť jen základní věrohodné informace, takže není možné nějakým způsobem zařadit do širšího politického kontextu ojedinělé zmínky či legendy o nejstarších dějinách Čérů, které jsou dochovány v literární či orální tradici. Když za krále Ašóky (304 př. n. l.–232 př. n. l.) zažívala vrcholný rozmach maurjovské říše, rozprostírala se takřka na celém subkontinentu. Nikdy se však Maurjům nepodařilo dostat pod svou vládu tamilský jih, který tak zůstal nezávislý. Ve 2. skalním nápise krále Ašóky vystupuje království Čérů pod označením kmen Kérala v souvislosti se zajištěním lékařské péče krále Prijadaršinem (Ašókovo přízvisko ve většině jeho skalních ediktů):  Tyto ojedinělé zmínky však nepřináší prakticky nic, co by mohlo objasnit kulturní či politickou situaci v tamilských královstvích. Jen o trochu určitější zmínka se objevuje v nápisu kalingského krále Khéravély z 2. poloviny 1. století př. n. l., kde se hovoří o tom, že Khéravéla dobyl tamilský jih. O poznání více informací o tamilských královstvích poskytují literární památky ze sangamového období. V tomto období, které trvalo zhruba mezi 2. stoletím př. n. l. – 3. stoletím n. l., vznikaly klasické literární památky tamilského písemnictví. Sangamová literatura se např. zmiňuje o tom, že království Čéru i Pándjů bylo na přelomu 2. a 3. století na čas dobyto čólským králem Karikálou. V tomto období zažil rozmach zámořský obchod; řecké obchodní lodě přistávaly na Malabárském pobřeží, kde přiváželi zlato s směňovali je např. za mořské plody.  O osudu království Čérů mezi 4. a 8. stoletím toho je známo jen velmi málo. Někdy od přelomu 3. a 4. století totiž jižní Indie neúspěšně čelila vpádu neznámého etnika, které vystupuje v pramenech pod označením Kalvarové či Kalavarové. Na dlouhou dobu tak nastává jakési „období temna“, ze kterého se o tamilských dynastiích nedochovaly prakticky žádné zprávy. Vláda Kalvaravů byla v 6. století nahrazena Pándjy a Pallavy. K jedněm z nejvýznamnějších panovníků této doby patřil pándjovský král Arikésari Párankuša Máravarman (asi 730–765). Podle vlastního tvrzení měl porazit krále Čérů, jehož jméno se však nedochovalo. V pozdější době se přátelské styky mezi čérskými a pallavskými králi staly běžné. Území Čérů se později staly součástí mnoha útvarů včetně dillíského sultanátu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čérové (tamilsky சேரர்) byli příslušníci tamilské královské dynastie, která od starověku až někdy do 12. století ovládala část území na jihu Indického poloostrova v oblastech dnešního Tamilnádu a především Kéraly. Hlavní město království Čérů bylo Vaňči na Malabárském pobřeží. Spolu s Čóly a Pándjy tvořili tři tradiční, mezi sebou neustále soupeřící královské dynastie drávidského jihu.", "tgt_summary": "哲罗王朝(泰米尔语:சேரர்,古译名为鸡罗)约前4世纪-12世纪间长期存在于印度南方的一个泰米尔人古国。", "id": 1089508}
{"src_title": "Montgomery Scott", "tgt_title": "蒙哥馬利·史考特", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Scotty se narodil ve Skotsku roku 2222 a proto v originálním znění původního seriálu má skotský přízvuk. Na lodi USS \"Enterprise\" zastával funkci druhého důstojníka a vrchního inženýra. Jeho hlavním pracovním prostředím tedy byla strojovna lodi, ale v nepřítomnosti kapitána Kirka a prvního důstojníka Spocka velel několikrát lodi sám.  Ve filmu \"\" je Montgomery Scott povýšen na kapitána, avšak sabotuje svou loď \"Excelsior\", aby se mohl připojit k posádce \"Enterprise\" a společně s kapitánem Kirkem najít Spocka.  Jak ve standardních událostech, tak v paralelní realitě filmu \"Star Trek\" (2009) vystupuje Scotty jako nadšenec pro nové technologie a nečiní mu nejmenší potíže se sžít s lodí. V průběhu seriálové a filmové řady Enterprise mnohokrát pomohl vyřešit technické potíže s energií, fazery, motory, warp pohonem apod.  Převážně v původním seriálu jde o hrdého Skota, který na svou zem a čest nedá dopustit. Jeho oblíbeným alkoholickým nápojem je samozřejmě skotská whisky a občas tráví volné chvíle hraním na dudy.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj postavy.", "content": "Doohana pro roli hlavního technika hvězdné lodi navrhl režisér druhého pilotního dílu „Kam se dosud člověk nevydal“ James Goldstone. Doohana znal již z dřívější spolupráce. Naproti tomu byl proti sám tvůrce \"Star Treku\" Gene Roddenberry, který Doohanovi zaslal dopis \"„Nemyslíme si, že bychom v sérii potřebovali technika“\". Doohanův agent však byl neústupný a tak se postava Scottyho v seriálu nakonec objevila.  Doohan si zkoušel různé akcenty a nakonec vybral skotské, protože se domníval, že právě ve Skotsku jsou nejlepší technici. Sám pak vybral jméno Montgomery podle svého otce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Montgomery Scott (přezdívaný „Scotty“) je fiktivní postava ze sci-fi světa \"Star Trek\"u. Působí jako šéfinženýr na hvězdné lodi USS \"Enterprise\".", "tgt_summary": "蒙哥马利·史考特(英语:Montgomery Scott),暱称叫史考提(英语:Scotty),是星舰奇航记时空的一个虚构角色。他在星舰企业号上担任总工程师的角色,较为人所知的是一位「奇迹工人」,因为他总是可以用不合常规的解法来解决几乎所有遭遇到的工程问题(不过他常常在需要花多久时间上灌水,所以他看起来总是可以很快地完成工作)。史考提生于苏格兰的阿伯丁市,讲话总带有浓厚的苏格兰腔。", "id": 772465}
{"src_title": "Kozáci (Tolstoj)", "tgt_title": "哥薩克 (小說)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Příběh vypovídá hlavně o třech lidech. Prvním z nich je jistý kníže Olenin, který žil v Rusku kdesi ve městě a nyní se vypravil spolu s četou vojáků jako kadet, tedy poddůstojník, na Kavkaz, kde se válčilo vždy a kde ho nadchly úžasné hory. Druhou osobou příběhu je Lukaška, mladý kozák, pravý džigit, tj. hrdý bojovník. Je taktéž ve vojenské službě na stanici (vojenská základna a vesnice zároveň), kde očekávají útoky nepřátelských abreků. Třetí osobou příběhu je dívka Marjanka, velice krásná, která bydlí ve vesnici a o kterou se Lukaška uchází, přestože je z lepší rodiny - je dcerou chronužího (důstojník) a on je z prostých rodičů.  Kníže Olenin přijede do vesnice, kde Marjanka sídlí. Mezitím na stanici Lukaška zastřelil abreka, když byl na stráži. Nedlouho poté, co mrtvolu jeho bratr vykoupil, celý Lukaškův oddíl, kde spolu se svým nepříliš udatným přítelem Nazarkou slouží, přesune se do Marjančiny vesnice. Mezi ním a jí vzplane veliká láska, přestože Marjanka je povahy dost odmítavé. Pokud je Ljukaška na lovu, po boku má přítele Jerošku, kterému je však již přes sedmdesát let a také často chodívá na lov sám, jen se psem. V mládí byl opravdový džigit - kradl koně, dělal nájezdy a pořádal výpravy s Turky. Je nejlepším lovcem. Spřátelí se i s přijíždějícím knížetem Oleninem. Tomu se díky jeho romantickým a chudý lid preferujícím názorům (mírně se podobá postavě Nelchjůdova z románu Vzkříšení) na Kavkazu nesmírně líbí a také chodí lovit s Jeroškou. Poté se stane jistá věc a Lukaška, Marjanka a Olenin se dostanou do milostného trojúhelníku - částečně Oleninově lásce k hrdé kozačce přispěje kníže Belecký, který taktéž přijíždí na Kavkaz a který je mnohem více aristokratického smýšlení než Olenin. Celá kniha pak vypovídá hlavně o Oleninovi a o jeho pocitech, přičemž ten vlastně chápe, že o Marjanku nemá usilovat a nechce to, částečně kvůli Lukaškovi, ale stále po ní touží. Vše se změní při závěrečném boji s abreky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kozáci je novela ruského spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého píšícím v žánru kritického realismu. Příběh se odehrává v prostředí Kavkazu devatenáctého století.", "tgt_summary": "《哥萨克》()是沙俄作家列夫·托尔斯泰于1863年发表的中篇小说。最初发表在热门文学杂志《俄罗斯传讯人》,题名为《青年时》。托尔斯泰于1853年开始写作此书,但在1857年8月重读了荷马的《伊利亚德》后,突然决心全部重写,并在1862年2月完成。小说在1863年发表,同年他的第一个小孩出生。小说的内容描述贵族青年奥列宁厌倦上流社会生活,到高加索山与哥萨克人共同生活的经过。中国翻译家草婴率先将俄文版全书翻译为中文,2002年与其他草婴翻译的托尔斯泰作品中文版由台湾木马文化有限公司集成《托尔斯泰小说全集》12册出版。中国上海文艺出版社在2004年7月出版简体中文版。中国现代出版社2012年出版简体中文彩色插图版。", "id": 2948395}
{"src_title": "Deus Ex", "tgt_title": "杀出重围", "src_document": [{"title": "Herní svět.", "content": "Deus Ex se odehrává v roce 2052, v dystopickém světě, jehož podoba je do značné míry inspirována populárními konspiračními teoriemi. Temné pozadí je ještě zdůrazněno tím, že všechny epizody hry se odehrávají v noci.  Společnost pomalu klesá do chaosu. Populaci ničí celosvětová pandemie tzv. „šedé smrti“. Syntetická vakcína Ambrosia vyráběná společností VersaLife sice ruší účinky viru, ale je jí zoufalý nedostatek. Ambrosia je k dispozici pouze jedincům „nezbytným pro udržení společenského řádu“ a dostává se tedy především k vládním úředníkům, vojákům, vědcům, intelektuálním elitám a boháčům. Na celém světě se objevují nepokoje a vzniká mnoho teroristických organizací s proklamovaným záměrem pomoci utlačovaným, mezi nimi NSF (\"National Secessionist Force\") v USA a Silhouette ve Francii.  V rámci boje proti těmto hrozbám Organizace spojených národů výrazně rozšířila svůj celosvětový vliv. Byla vytvořena organizace UNATCO (\"United Nations Anti-Terrorist Coalition\"), jejímž posláním má být globální zachování míru a boj proti teroristickým skupinám. UNATCO má své podzemní sídlo v New Yorku na Liberty Islandu, nedaleko zbytků Sochy Svobody zničené teroristickým útokem.", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "Hráč se ujímá role JC Dentona, nanotechnologicky vylepšeného agenta společnosti UNATCO. Po dokončení tréninku jej ředitel Joseph Manderley pověřuje splněním několika úkolů, které mají za cíl nalezení členů NSF (National Secessionist Forces) a vystopování odcizené vakcíny „Ambrosia“ (jediného léku na virus „Gray Death“).  JC nachází stopy nákladu s lékem u soukromého terminálu letiště LaGuardia, kde se setkává se svým bratrem Paulem, který je také vybaven nanotechnologickým vylepšením. JC se zde dovídá, že Paul přešel na druhou stranu (ke skupině NSF) poté, co zjistil, že virus Death Gray byl uměle vytvořen. UNATCO se díky svému silnému postavení snaží zajistit to, aby se lék dostal do rukou pouze hrstce vyvolených. JC se vrací do ústředí centrály UNATCO. Zde je konfrontován ředitelem Manderleyem se skutečností, že jeho bratrovi byl aktivován 24hodinový kill switch za jeho zradu proti UNATCO. Manderley přikáže JC odletět do Hongkongu. Zde má za úkol zlikvidovat hackera Tracera Tonga, kterého Paul předtím kontaktoval a je schopen vyřadit z činnosti kill switch. JC se rozhodne vyhledat Paula v bytě, kde se ukrývá. Paul se snaží vysvětlit své důvody ke zběhnutí a přesvědčí JC k vyslání nouzového signálu, který má varovat NSF.  Po vyslání signálu se JC dostavá do hledáčku UNATCO a stejně jako Paulovi je mu aktivován kill switch. O aktivaci se stará osobně ředitel společnosti FEMA (Federal Emergency Management Agency) Walton Simons. Později jsou oba dopadeni agenty UNATCO a umístěni do tajného vězení vybudovaného pod centrálou UNATCO.  Entita jménem Daedalus kontaktuje JC a informuje ho, že vězení je vlastnictvím skupiny Majestic 12 a pomůže mu utéci. JC a Paul poté odlétají do Hongkongu, kde jim Tracer Tong deaktivuje kill switch. JC je požádán o infiltraci budovy společnosti VersaLife.  Během svého průzkumu zjišťuje, že virus Gray Death vytvořila společnost VersaLife. Ukradne plány pro výrobu viru a podaří se mu zničit zařízení (UC – universal constructor), které umožňuje jeho výrobu. Analýzou plánů viru je zjištěno, že za vývojem stojí uskupení Iluminátů.  Tong přesvědčí JC k návštěvě Paříže, kde by měl kontaktovat Ilumináty a přesvědčit je ke spolupráci v boji proti Majestic 12. V Paříži se setkává s vůdcem Iluminátů Morgenem Everettem, od kterého se dozvídá, že virus Gray Death měl být původně augmentačním vylepšením. Bilionář, vůdce Majestic 12 a bývalý člen Iluminátů Bob Page tuto technologii ukradl a pozměnil ji na smrtící virus. Po zničení UC ve společnosti VersaLife je Everettovi jasné, že jedinou šancí Majestic 12 na další produkci viru je použití Vandenbergovy základny. Zde skupina zvaná X-51, složená z bývalých vědců z oblasti 51, postavila další UC. JC se setkává s vůdcem X-51 Gary Savagem. Ten mu odhalí skutečnost, že Daedalus je umělá inteligence vytvořená na základě programu Echelon.  Everett ve snaze získat kontrolu nad komunikační sítí Majestic 12 vypustí Daedala do vojenské sítě Spojených států. Protiúder od Boba Page na sebe nenechává dlouho čekat: Page vypouští svou vlastní umělou inteligenci – Icarus. Daedalus a Icarus se následně spojují do nové formy umělé inteligence – Helios, která je schopna kontrolovat všechny komunikační sítě světa. Savage žádá o pomoc JC se získáním plánů k rekonstrukci zařízení UC, které bylo poškozeno během přepadení Vanderbergovy základny skupinou Majestic 12. JC nachází schémata a elektronicky je posílá Savageovi.  Bob Page přenos zachytí a jako protiúder vypouští jadernou střelu na Vanderbergovu základnu. Zničením základny by zajistil, že oblast 51 (současné velitelství Majestic 12) bude jediné místo na světě s funkčním UC. JC se podaří přeprogramovat řízenou střelu a navede ji na oblast 51, kam později odjíždí ke konfrontaci s Pagem. JC nachází Page a ten mu prozrazuje svůj plán na spojení jeho osoby s umělou inteligenci Helios. Spojením by Page získal úplnou kontrolu nad všemi nanotechnologiemi a stal se doslova bohem.  JC je skrze infolink kontaktován Tongem, Everettem a Heliosem s prosbou o pomoc v boji proti Pageovi. JC se musí rozhodnout, komu pomůže. Tracer Tong žádá o zničení globálního komunikačního centra – důsledkem by byl návrat světa do středověku. Morgan Everett nabízí Dentonovi šanci získat zpět zašlou moc a slávu Iluminátů pomoci technologií oblasti 51. Poté by Ilumináti mohli vládnout světu neviditelnou rukou. Helios žádá, aby se mohl spojit s Dentonem a v tomto spojení vykonávat vládu nad světem. Závěr příběhu a budoucnost světa závisí na hráčovu rozhodnutí.", "section_level": 1}, {"title": "Zbraně a vybavení.", "content": "Hráč se dostane k bohatému arzenálu střelných, chladných, nesmrtících i značně kuriózních zbraní (od hasicího přístroje, jehož obsah může nastříkat do obličeje nepřítele, až po meč s čepelí z nanobotů). Může získat mnoho podpůrného vybavení (lékárničky, jídlo, alkohol, baterie pro nanoimplantáty, paklíč, nástroje na vyřazení elektroniky, modifikace zbraní). Také si může přečíst literární díla a dokumenty, které objasňují pozadí příběhu a poskytují informace usnadňující další postup.  Kapitolu samu o sobě tvoří nanoimplantáty, které se dají získat formou odměny, ukrást v nepřátelských základnách, anebo koupit od překupníků na černém trhu. Nanoimplantáty jsou instalovány pomocí lékařských robotů. Tento typ robota funguje i jako léčebný automat. Jiný typ robota dočerpává energii do implantátů.", "section_level": 1}, {"title": "Nepřátelé.", "content": "Hráč se dočká bojů s celou řadou nepřátel, od teroristů a drobných zlodějíčků, po přestřelky s policií, armádou a členy tajemné skupiny Majestic 12, a také s lidmi, kteří prošli tělesnými modifikacemi a mají podobné nadlidské síly jako JC Denton. Někteří z nich mají také nanoimplantáty. Jiní byli posíleni starou technologií, která je zohyzdila množstvím kovových implantátů, kabelů a jiných viditelných součástek. Muži z Majestic 12 byli posíleni pomocí léků a jedů, které u nich vyvolaly speciální cílené mutace.  Mezi další hrozby patří bezpečnostní roboti, mutanti, kteří utekli z laboratoří, automatické bezpečnostní systémy a pasti.  Hra dovoluje také hackování bezpečnostních systémů. Tento aspekt hry je vítaným řešením pro hráče, kteří rádi řeší situaci proplížením a záškodnictvím. Je možné například přeprogramovat automatickou kulometnou věž, aby útočila na nepřátele, anebo podobně postupovat v případě bezpečnostních robotů.  Hra je dobře uzpůsobena i pro styl hraní, který se vyhýbá jakékoliv konfrontaci s nepřítelem a raději volí tichý postup. Herní mechanismy umožňují například sebrat bedýnku a nebo láhev a hodit ji tak, aby na chvíli odlákala pozornost stráží. Lze použít nanoimplantáty tlumící zvuk chůze či propůjčující neviditelnost. Takto se lze vyhnout mnoha konfrontacím, což z Deus Ex dělá i obstojnou hru žánru stealth.", "section_level": 1}], "src_summary": "Deus Ex (též DX, s výslovností [ˌdeɪ.əs ˈɛks]) je kyberpunková, akčně laděná RPG počítačová hra z vlastního pohledu, vyvinutá společností Ion Storm a vydaná v roce 2000. Hra je proslulá především velkou variabilitou v možnostech jak zakončit danou úroveň, silným příběhem a cenami, které obdržela (a to jak odbornou kritikou, tak i širší hráčskou komunitou). Mezi hlavní ceny patří mimo jiné „nejlepší herní počin roku“ a také „nejlepší PC hra všech dob“ v žebříčku podle magazínu PC Gamer. Jedním z designérů hry je Warren Spector, známý tvůrce her (\"Ultima Underworld\", \"System Shock\", \"Thief\").", "tgt_summary": "是一款动作角色扮演游戏,由离子风暴公司开发、Eidos Interactive于2000年发行,结合了第一人称射击和角色扮演的元素。该游戏广受好评,获选为PC Gamer评出的电脑游戏百强第一名以及英国游戏杂志《PC Zone》读者投票选出的“有史以来最佳电脑游戏”。它经常被选入年度游戏奖,其玩家选择和多重叙事路径方面的先锋性设计赢得了评论家的赞赏。截至2009年4月23日,该游戏被卖出超过100万份。2003年推出续集《骇客入侵:隐形战争》,以及2011年的前传《骇客入侵:人类革命》。2015年,发行商Square Enix宣布前传续集《骇客入侵:人类分裂》,预定于2016年8月23日推出。", "id": 623020}
{"src_title": "George Hamilton-Gordon", "tgt_title": "第四代阿伯丁伯爵乔治·汉密尔顿-戈登", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se 28. ledna 1784 jako nejstarší syn Geroge Gordona, lorda Haddo, a jeho manželky Charlotte. Po smrti jeho rodičů (otec 1791, matka 1795) byl svěřen do péče Henryho Dundase. Studoval na škole v Harrow a poté na St John's College v Cambridgi.  Po smrti svého dědečka roku 1801 zdědil titul hraběte z Aberdeenu a procestoval celou Evropu. Po návratu do země roku 1805 se oženil s Catherine Elizabeth a v prosinci se stal zástupcem Skotska ve Sněmovně lordů.  Roku 1812 byl jmenován mimořádným velvyslancem ve Vídni, kde v říjnu 1813 podepsal mírovou dohodu mezi Británií a Rakouskem. Byl jedním ze zástupců Británie na kongresu v Chatillonu v únoru 1814 a na jednáních, která vedla k uzavření pařížské mírové smlouvy v květnu téhož roku. Po návratu do země byl jmenován vikomtem a členem tajné rady. V následujících třinácti letech zastával méně významné politické funkce.  V červnu 1828 se stal ministrem zahraničí ve Wellesleyho vládě, ale spolu s ním z důvodu nesouhlasu s reformou volebních obvodů odstoupil. Ve vládě Roberta Peela vykonával funkci ministra války a kolonií a později i ministra zahraničí. V té době přispěl k urovnání sporů se Spojenými státy americkými týkajícími se vytyčení hranic na severovýchodě a v Oregonu a pracoval na zlepšení vztahů s Francií. Spolu s Peelem rezignoval po prosazení zrušení cla na obilí. Po Peelově smrti se stal vůdčí postavou jeho následovatelů (označovaných jako \"peelité\").  V prosinci 1852 se stal předsedou koaliční vlády vytvořené spojenectvím Whigů a stoupenců bývalého premiéra Roberta Peela. I když byly názory na volný obchod a vnitrostátní reformy stejné, postoje k zahraničí byly v rámci vlády odlišné. Na nátlak některých ministrů zapojil zemi do Krymské války na straně Osmanské říše. Tato válka ale skončila pro Británii neúspěchem. Poté, co byly zveřejněny podrobnosti o chybách ve vedení tohoto válečného konfliktu, John Russell rezignoval. V lednu 1855 byla vytvořena komise pro vyšetření postupu ve válce, což Gordon pochopil jako vyjádření nedůvěry a rezignoval také.  Gordon zemřel 14. prosince 1860 v Londýně a byl pohřben v rodinné hrobce u Stanmore.", "section_level": 1}], "src_summary": "George Hamilton-Gordon, 4. hrabě z Aberdeenu, (28. leden 1784 – 14. prosinec 1860) byl britský státník pocházející ze Skotska, člen strany Toryů, který v letech 1852 až 1855 vykonával funkci premiéra.", "tgt_summary": "第四代阿伯丁伯爵乔治·汉密尔顿-戈登,(George Hamilton-Gordon, 4th Earl of Aberdeen,1784年-1月8日-1860年-12月14日),英国政治人物,官至英国首相。", "id": 199457}
{"src_title": "Civilization III", "tgt_title": "文明III", "src_document": [{"title": "Popis hry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní princip.", "content": "Hrač je ve hře vládcem své civilizace, zakládá města a tím zvětšuje své hranice, buduje armádu, udržuje pořádek v zemi, řídí vědu a stará se o bohatství své civilizace. Na počátku lze zvolit cíl: dobývat, nebo vítězit kulturní převahou či diplomatickou cestou či s rozvojem technologie vyslat úspěšnou misi k Alfa Centauri a dosáhnout vesmírného vítězství.  Během hry se setkává s dalšími civilizacemi (zpravidla řízenými počítačem), se kterými může vyjednávat, obchodovat nebo válčit a případně je i zničit (nebo být sám zničen, čímž prohrává hru).", "section_level": 2}, {"title": "Herní plán.", "content": "Před začátkem hry lze zvolit velikost mapy, poměr vody a souše, útočnost barbarů a intenzitu jejich výskytu (barbaři jsou počítačem ovládaný národ, který nemá města, pouze osady, a nelze s nimi vyjednávat), suché či vlhké klima, množství ledových a sněžných plání, kopců a hor. K dodatečným úpravám terénu v průběhu hry hráč využívá pracovní jednotky, které staví cesty, zakládají osady či obranná opevnění, kopají doly nebo u vyspělejších civilizací i zalesňují a čistí imise.", "section_level": 2}, {"title": "Národy.", "content": "Řád hry je podobný předchozím dílům. Hráč si vybere jeden z národů a stane se vůdcem tohoto národu. Každý z národů má svou speciální jednotku a počáteční bonusy. Národů je zde celkem 16:", "section_level": 2}, {"title": "Styl vlády.", "content": "Hráč si volí styl vládnutí v zemi. Tomu pak odpovídají i některé bonusy, např. nižší náklady na vojenské jednotky nebo menší náchylnost obyvatel k revoltě. Před nastavením stylu vlády je ale potřeba daný styl vyzkoumat. Na výběr je:", "section_level": 2}, {"title": "Suroviny.", "content": "Na některých polích herního plánu se vyskytují speciální suroviny, které městům poskytují dodatečné bonusy. Některé suroviny slouží k podpoře a rozvoji vojska, jiné k obchodu a zvýšení počtu šťastných lidí ve městech.  Díky surovinám, které podporují vojsko, může hráč stavět další typy jednotek. Tyto suroviny jsou:  Suroviny sloužící k obchodu a obveselovaní obyvatelstva (luxus) jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Jednotky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Speciální jednotky.", "content": "Tyto vojenské jednotky se speciálními bonusy jsou specifické vždy pro určitou civilizaci a nahrazují některé z běžných jednotek:", "section_level": 3}, {"title": "Stavby.", "content": "Ve hře lze ve městech postavit následující stavby:", "section_level": 2}, {"title": "Světové divy.", "content": "Kromě běžných budov může hráč ve městech vybudovat i některé z divů světa. Ty zvyšují produkci, štěstí nebo zlepšují trénování jednotek aj. Každý div smí postavit jen jedna civilizace. Jakmile je postaven, ostatní civilizace ho již nemohou vybudovat. Ve hře je možné postavit tyto divy:", "section_level": 3}], "src_summary": "Civilization III neboli \"Civ3\" (v češtině též \"Civilizace III\") je tahová strategická počítačová hra, třetí ze série her Civilization a Civilization II. Byla vydána Sidem Meierem v roce 2001. Na rozdíl od předchozích dílů, tento využívá 3D grafiku a také animace činností (např. u pracanta lze vidět co právě dělá, zatímco v předchozích dílech se zobrazovalo pouze písmeno). Existuje i verze pro mobilní telefony s velmi omezeným rozhraním odpovídajícím ořezané Civilizaci I pro PC.", "tgt_summary": ",是由费拉西司(Firaxis)游戏所出品的一款回合制的策略性电脑游戏,它是席德·梅尔《文明II》的续作。它也被一些玩家简称为《文三》,是原来电脑游戏《文明》的第三代作品。这游戏同时在技巧及策略方面提供了颇高进展的可玩性。不同于这个游戏的前版,《文明三代》并非由席德·梅尔设计,而是由杰夫·布里格司和梭仁·强森,也就是分别由费拉西斯的另一个游乐设计家及游戏程序员所完成。", "id": 1443978}
{"src_title": "Henry Temple", "tgt_title": "第三代巴麥尊子爵亨利·坦普爾", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Henry Temple se narodil v Londýně v irské větvi rodiny Templeů 20. října 1784. Studoval na elitní škole v Harrow a poté na St John's College v Cambridgi. Do parlamentu byl poprvé zvolen roku 1807 za obvod Newport. S podporou Thomase Pelhama a Jamese Harrise byl jmenován nižším úředníkem admirality ve vládě Williama Cavendish-Bentincka.  V roce 1802 zdědil šlechtický titul jako 3. vikomt Palmerston.", "section_level": 1}, {"title": "Ministr zahraničí.", "content": "Poté, co se stal roku 1830 premiérem Charles Grey, byl lord Palmerston jmenován ministrem zahraničí. Jeho styl zahraniční politiky byl předchůdcem směru, který bývá označován jako politika dělových člunů.  Vilém I. Nizozemský se chopil příležitosti uplatnit svou moc, kterou získal po napoleonských válkách, a prosadil svolání konference o Belgii do Londýna. Britský návrh obsahoval vyhlášení nezávislosti Belgie, což Palmerston pokládal za záruku bezpečnosti Británie. Britská politika byla zaměřena na spojenectví s Francií a částečně i na zachování samostatnosti Belgie. Svůj postoj Britové uhájili a na belgický trůn nastoupil vdovec po britské princezně Leopold I. Belgický.  Na Pyrenejském poloostrově prosadil Palmerston vznik čtyřčlenné koalice, která měla za úkol minimalizovat spory o nástupnictví trůnu tamějších monarchií. Dohoda o vzniku této aliance byla podepsána 22. dubna 1834 v Londýně. Francie se k dohodě nepřipojila a rozpor v této záležitosti byl počátkem obnovené rivality obou zemí.  Palmerston se velmi zajímal o záležitosti Východní Evropy. V době řecké osvobozenecké války energicky podporoval Řeky proti turecké nadvládě a prosazoval přijetí mírové dohody z Konstantinopole, která zajistila samostatnost Řecka. Nicméně od roku 1830 se stala hlavním pilířem jeho politiky v této oblasti obrana Osmanské říše, protože věřil v obnovu tureckého vlivu. Jeho hlavními záměry bylo zabránit Rusku, aby ovládlo Bospor. Stejně tak usiloval o omezení vlivu Francie v oblastech na řece Nilu.", "section_level": 1}, {"title": "První období.", "content": "Poté, co vláda George Hamiltona-Gordona odstoupila pro neúspěšné vedení krymské války, pověřila královna Viktorie sestavením vlády lorda Palmerstona. Po smrti cara Mikuláše I. v roce 1855 nastoupil na ruský trůn jeho syn Alexandr II., který měl zájem o uzavření míru. Palmerston považoval pozici Británie při tomto jednání za nevýhodnou, a proto návrh odmítl. Po dalších bojích došlo k opětným jednáním, jejichž výsledkem bylo svolání kongresu do Paříže, kde byla uzavřena mírová dohoda. Touto dohodou byla mimo jiné zajištěna demilitarizace oblasti Černého moře, což byl výsledek, kterého chtěl Palmerston dosáhnout.  Na počátku roku 1858 poslal do Parlamentu návrh zákona, který definoval přípravu vraždy nějaké osoby v cizině jako hrdelní zločin. Při prvním čtení tento zákon konzervativci schválili, ale při druhém čtení byl Palmerston poražen a v únoru téhož roku jako premiér rezignoval.  Konzervativní strana měla v dolní komoře Parlamentu menšinu, a tak John Russell vydal prohlášení k rozšíření volebního práva, které konzervativci sice odmítli, ale přes jejich odpor bylo přijato. Parlament byl rozpuštěn a byly vypsány nové všeobecné volby. Palmerston odmítl nabídku Benjamina Disraeliho stát se vůdcem konzervativců a místo toho se účastnil schůze, kde byla založena Liberální strana. Královna požádala lorda Granwilea, aby sestavil vládu, ale protože to odmítl, pověřila jejím sestavením Palmerstona.", "section_level": 1}, {"title": "Druhé období.", "content": "V americké občanské válce stranil Palmerston otrokářské Konfederaci. Byl sice oponentem otrokářství jako takového, ale zároveň byl nepřítelem Spojených států. Věřil, že rozpad Unie způsobí i rozpad Spojených států a Konfederace se stane odbytištěm britského zboží.  Na počátku války Británie vyhlásila neutralitu a Palmerston se rozhodl přijmout neoficiální zástupce Konfederace. Ministru zahraničí přislíbil poslat vojenské posily do Kanady, protože předpokládal, že Unie se s Konfederací dohodne a poté napadne svého severního souseda. Po porážce Konfederace v bitvě u Antietamu odmítl nabídku Napoleona III. uznat Konfederaci, protože považoval vojenskou situaci za nejasnou.  Dne 29. července 1862 obdržel doporučení zadržet v přístavu loď Alabama, která byla postavena pro Konfederaci, protože by to bylo chápáno jako porušení neutrality. Navíc krize textilního odvětví v průmyslovém severu začala přiklánět veřejné mínění proti Konfederaci. Loď ale vyplula dříve, než mohl být jejímu kapitánovi doručen příkaz k návratu a dokázala zničit několik lodí Severu. Americká vláda požadovala po Británii odškodné, to ale bylo zaplaceno až jeho nástupcem Williamem Gladstonem.", "section_level": 1}, {"title": "Vítězství ve volbách a smrt.", "content": "Všeobecné volby v červenci 1865 přinesly Palmerstonovi navýšení zastoupení jeho strany v Dolní sněmovně. Po nich však musel řešit násilí působené Feniány v Irsku. Pověřil správce Irska Johna Wodehouseho, aby přijal drastická opatření, a to například monitorování cest Američanů do Irska, protože se domníval, že aktivita Feniánů je podporována z Ameriky. Nařídil také vyslat vojenské posily do Kanady i Irska.  Na počátku října dostal lord Palmerston třesavku a náhlý záchvat horečky. Zemřel 18. října 1865 dopoledne. I když chtěl být pohřben v Rommseyském opatství, vláda trvala na státním pohřbu a uložení jeho ostatků ve Westminsterském opatství. Byl čtvrtým člověkem, nepocházejícím z královského rodu, kterému byla udělena čest státního pohřbu (předtím to byli Isaac Newton, Horatio Nelson a Arthur Wellesley).", "section_level": 1}], "src_summary": "Henry Temple, 3. vikomt Palmerston, (20. říjen 1784 – 18. říjen 1865) byl britský státník, který po dvě funkční období zastával funkci premiéra. Většinou je uváděn jako lord Palmerston. V různých vládních funkcích působil téměř nepřetržitě od roku 1807 až do své smrti roku 1865. Svou politickou kariéru zahájil jako člen strany toryů a ukončil ji jako člen Liberální strany.", "tgt_summary": "亨利·坦普尔,第三代巴麦尊子爵,KG,GCB,PC(Henry John Temple, 3rd Viscount Palmerston,1784年10月20日 - 1865年10月18日)英国政治家,两度拜相,以“巴麦尊勋爵”一名著称,绰号“The Mongoose”。", "id": 2173727}
{"src_title": "Andrej Borisenko", "tgt_title": "安德烈·鲍里先科", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Andrej Borisenko pochází ze Sankt Petěrburgu, po střední škole byl přijat ke studiu na Leningradském vojenském mechanickém institutu (), který absolvoval roku 1987. Potom byl dva roky civilním zaměstnancem vojenského námořnictva.  Od roku 1989 byl zaměstnancem RKK Eněrgija, do přijetí k oddílu kosmonautů zastával ve Středisku řízení letů funkci vedoucího směny řídící let ruského segmentu Mezinárodní vesmírné stanice (ISS).", "section_level": 2}, {"title": "Kosmonaut.", "content": "Přihlásil se k výběru kosmonautů a 29. května 2003 získal doporučení Státní meziresortní komise k zařazení do oddílu kosmonautů RKK Eněrgija. Absolvoval dvouletou všeobecnou kosmickou přípravu a 5. července 2005 získal kvalifikaci zkušební kosmonaut.  Byl zařazen mezi kosmonauty připravující se na lety na ISS. V září 2008 byl včleněn do záložní posádky Expedice 24 (start v květnu 2010) a hlavní posádky Expedice 26 s plánovaným startem v září 2010.  V dubnu 2009 byl přeřazen ze zálohy Expedice 24 do záložní posádky Expedice 23 (start v dubnu 2010). V červenci 2009 byl převeden z hlavní posádky Expedice 26 do Expedice 27, jejíž start je plánován na březen 2011. Jmenování oficiálně potvrdila NASA v říjnu 2009.  V souvislosti s rozhodnutím Roskosmosu o shromáždění ruských kosmonautů v jednom oddílu odešel ze společnosti RKK Eněrgija a od 10. února 2011 je kosmonautem Střediska přípravy kosmonautů.  Ke svému prvnímu letu odstartoval v lodi Sojuz TMA-21 z kosmodromu Bajkonur 4. dubna 2011 v 22:18 UTC ve funkci palubního inženýra lodi společně s velitelem Alexandrem Samokuťajevem a Američanem Ronaldem Garanem. Po dvoudenním letu se 6. dubna Sojuz spojil s Mezinárodní vesmírnou stanicí (ISS). Na ISS pracoval ve funkci palubního inženýra Expedice 27 a velitele Expedice 28. Po 164 dnech letu s kolegy Samokuťajevem a Garanem přistáli v Sojuzu TMA-21 v Kazachstánu, 150 km jihovýchodně od Džezkazganu.  Od konce roku 2014 se připravoval na svůj druhý kosmický let jako člen Expedice 49/50. V jeho posádce byli ještě Sergej Ryžikov a Robert Kimbrough, trojice byla současně záložní pro Expedici 47/48 v Sojuzu TMA-20M. Do vesmíru měli vzlétnout v září 2016, ale kvůli problémům se Sojuzem MS-02 odstartovali až 11. října 2016. S Mezinárodní vesmírnou stanicí (ISS) se loď spojila 21. října 2016 v 09:58 UTC. Poté se trojice kosmonautů zapojila do práce na stanici. Dne 10. dubna 2017, 07:57 UTC se Ryžikov, Borisenko a Kimbrough s lodí odpojili od stanice a týž den v 11:21 UTC přistáli v kazašské stepi. Ve vesmíru strávil 173 dní, 3 hodiny a 15 minut.  Andrej Borisenko má z prvního manželství syna.", "section_level": 2}], "src_summary": "Andrej Ivanovič Borisenko (, * 17. dubna 1964 v Leningradě (dnes Sankt Petěrburg), RSFSR, SSSR) byl původně inženýr společnosti RKK Eněrgija, od května 2003 je ruským kosmonautem, členem oddílu kosmonautů RKK Eněrgija. Od roku 2009 se připravoval na svůj první kosmický let na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) jako člen Expedice 27/28, do vesmíru vzlétl začátkem dubna a přistál v polovině září 2011. Podruhé pracoval na ISS v letech 2016/2017 jako člen Expedice 49/50.", "tgt_summary": "安德烈·伊万诺维奇·鲍里先科(,1964年-4月17日)是俄罗斯宇航员。", "id": 2560549}
{"src_title": "Anton Škaplerov", "tgt_title": "安东·什卡普列罗夫", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Anton Škaplerov pochází z krymského Sevastopolu, po střední škole byl roku 1989 přijat ke studiu na Černigovskou vojenskou vysokou leteckou školu (), po třech letech přestoupil na Kačinskou vojenskou vysokou leteckou školu () absolvoval ji s vyznamenáním roku 1994. Roku 1997 absolvoval Žukovského vojenskou leteckou inženýrskou akademii.  Po studiu sloužil v leteckých jednotkách v Kalužské a Moskevské oblasti, létal na letadlech Jak-52, L-39 a MiG-29. Do zařazení mezi kosmonauty získal kvalifikaci vojenského letce-instruktora 2. třídy, nalétal 410 hodin, absolvoval 32 seskoků.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmonaut.", "content": "Přihlásil se k výběru kosmonautů a 29. května 2003 získal doporučení Státní meziresortní komise k zařazení do oddílu kosmonautů CPK. Absolvoval dvouletou všeobecnou kosmickou přípravu a 5. července 2005 získal kvalifikaci zkušební kosmonaut.  Byl zařazen mezi kosmonauty připravující se na lety na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). V červenci 2008 byl včleněn do záložní posádky Expedice 22 (start v listopadu 2009). V červenci 2009 byl současně vybrán do záložní posádky Expedice 27 (start plánován na březen 2011) a hlavní posádky Expedice 29, jejíž start v Sojuzu TMA-22 byl naplánován na září 2011. Jmenování oficiálně potvrdila NASA v říjnu 2009. Po neúspěšném startu Progressu M-12M byl let Sojuzu TMA-22 odložen na 14. listopadu.  Ke svému prvému vesmírnému letu odstartoval v lodi Sojuz TMA-22 z kosmodromu Bajkonur 14. listopadu 2011 ve 4:14 UTC ve funkci velitele lodi společně s Anatolijem Ivanišinem a Danielem Burbankem. Po dvoudenním letu se 16. listopadu Sojuz spojil s Mezinárodní vesmírnou stanicí. Na stanici pracoval ve funkci palubního inženýra, jednou vystoupil do vesmíru (na 6 hodin a 15 minut). Po půlročním letu trojice 27. dubna 2012 přistála v Kazachstánu.  V září 2012 odešel z vojenské služby do zálohy.  V prosinci 2012 byl jmenován do posádky Expedice 42/43 společně se Samanthou Cristoforettiovou a Terry Virtsem. Posádka byla současně záložní pro Sojuzu TMA-13M letící k ISS v květnu 2014. V neděli 23. listopadu 2014 odstartovali k ISS na palubě Sojuzu TMA-15M, po šesti letových hodinách se dostali ke stanici. Na ISS Škaplerov opět pracoval funkci palubního inženýra. Dne 11. června 2015 se s Virtsem a Cristoforettiovou vrátil na Zem.  V říjnu zahájil přípravu k další misi na ISS, tentokrát jako velitel lodi Sojuz MS-09 se startem v červnu 2018 (Expedice 56/57). V dubnu 2017 byl přesunut na místo velitele lodi Sojuz MS-07 (Expedice 54/55; současně záloha pro Sojuz MS-06).  Do vesmíru potřetí odstartoval 17. prosince 2017 se Scottem Tingle a Norišigem Kanai. Po dvoudenním letu kosmonauti přešli na ISS a zapojili se do práce Expedice 56 a 57. Škaplerov jednou vystoupil do vesmíru, v únoru 2017 převzal funkci velitele stanice. Dne 3. června stejná trojice kosmonautů v Sojuzu MS-07 přistála na Zemi v Kazachstánu po misi trvající 168 dní, 5 hodin a 19 minut.  Anton Škaplerov je ženatý, má dvě dcery.", "section_level": 2}], "src_summary": "Anton Nikolajevič Škaplerov (, * 20. února 1972 v Sevastopolu, Krymské oblasti, Ukrajinská SSR, SSSR) byl původně pilot ruského vojenského letectva, od května 2003 je ruským kosmonautem, členem oddílu kosmonautů CPK. Od roku 2009 se připravoval na svůj první kosmický let na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS), jako palubní inženýr Expedice 29/30. Do vesmíru vzlétl 14. listopadu 2011 v lodi Sojuz TMA-22, přistál 27. dubna 2012. Od konce roku 2012 se připravoval na druhý let v sestavě Expedice 42/43, přičemž na ISS pracoval v listopadu 2014 – červnu 2015. Potřetí pracoval na ISS od prosince 2017 do června 2018 jako člen Expedice 54/55.", "tgt_summary": "安东·尼古拉耶维奇·什卡普列罗夫(,1972年-2月20日)是俄罗斯宇航员。", "id": 2619092}
{"src_title": "Kolibříkovití", "tgt_title": "蜂鸟", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kolibříci jsou ve velikosti viditelně odlišní, nejmenší zástupce celé čeledi, kalypta nejmenší, je s 6 cm délky a 2 gramy hmotnosti zároveň i nejmenším ptákem současného světa. Největším zástupcem je naopak kolibřík velký. Většinou se jedná o nápadně zbarvené, štíhlé ptáky s malými končetinami. Kolibříci mají výborný zrak a dokážou rozeznat mnohem širší paletu barev než člověk.", "section_level": 1}, {"title": "Metabolismus.", "content": "S výjimkou hmyzu mají kolibříci nejrychlejší metabolismus ze všech živočišných druhů. Důvodem je zejména velmi rychlý a pro tělo značně vytížující tlukot křídel. Za minutu přitom jeho srdce vykoná až 1260 tepů, v noci, kdy je jeho metabolismus značně zpomalen, jeho výkon může klesnout až na 50–180 tepů/min.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se zejména nektarem rostlin, k čemuž jim napomáhá jejich dlouhý zobák, který je často u různých druhů odlišný a specializovaný pro určitý druh květu. V potravě přitom zcela odmítá nektar s nižším zastoupením cukrů než 10 %. Kvůli tomu, že je nektar málo výživný, požírá také drobný hmyz a jiné bezobratlé živočichy, zvláště pak v období rozmnožování. Létáním a hledáním potravy tráví kolibříci pouze 10–15 % dne, zbývajících 75–80 % zaujímá odpočinek. I přesto však musí denně pozřít značně větší množství potravy, než je jeho celková hmotnost a musí tak denně navštívit stovky květů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "V období rozmnožování se samec nijak nepodílí na inkubaci vajec, ani na krmení mláďat. Většina druhů si staví malé, velmi dobře maskované hnízdo, které buduje na větvích stromů nebo keřů. Velikost hnízda je značně odlišná, nejmenší přitom mohou dosahovat velikosti jedné poloviny skořápky vlašského ořechu. Kladou obvykle 2 vejce, na kterých sedí 12–19 dnů.  Ve volné přírodě se dožívají průměrně 3–5 let.", "section_level": 1}, {"title": "Systematika.", "content": "Čeleď kolibříkovitých se dělí na dvě podčeledi (Phaethornithinae a Trochilinae), které zahrnují velké množství rodů, běžně jich bývá uváděno 106.  Podčeleď Trochilinae: Podčeleď Phaethornithinae:", "section_level": 1}], "src_summary": "Kolibříci, kteří tvoří samostatnou čeleď kolibříkovití (Trochilidae), jsou malí, často velmi nápadně zbarvení ptáci. Proto se jim také někdy říká „létající drahokamy“. Jde o endemické živočichy, kteří se vyskytují jen na americkém kontinentě. (V Česku a střední Evropě může být tento ptačí druh snadno zaměněn za dlouhozobku, což je ovšem motýl z čeledi lišajovitých.) Kolibříci jsou velmi zdatnými letci. Za sekundu mohou mávnout křídly 12× až 90× (v závislosti na druhu), díky čemuž se mohou ve vzduchu doslova zastavit na místě. Dokážou také vyvinout rychlost větší než 15 m/s (54 km/h), a jako jediní zástupci ptačí říše dokážou létat pozpátku. V současné době rozeznáváme přibližně 325–340 druhů (v závislosti na taxonomickém zařazení).", "tgt_summary": "蜂鸟科(学名:)是雨燕目一科,其下物种通称为蜂鸟,体型小,能够以快速拍打翅膀(每秒70次,取决于鸟的大小)的方式而悬停在空中,也是唯一可以向后飞的鸟。蜂鸟的飞行本领高超,也被人们称为「神鸟」、「彗星」、「森林女神」和「花冠」等。", "id": 571768}
{"src_title": "Karelština", "tgt_title": "卡累利阿語", "src_document": [{"title": "Klasifikace.", "content": "Karelština patří mezi baltsko-finské jazyky ugrofinské větve uralských jazyků. Nejblíže si je z lingvistického hlediska s finštinou. Karelštinu bychom si neměli plést s finskými „karelskými“ dialekty, kterými se mluví ve východním Finsku (a před druhou světovou válkou ve městě Vyborgu).", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Karelštinou, resp. jejími dialekty se mluví zejména v Karelské republice a v Tverské oblasti (severozápadně od Moskvy) v Rusku a ve východním Finsku. Díky migrační vlně po druhé světové válce bychom dnes našli karelské mluvčí roztroušené po celém Finsku. V Karelské republice má karelština statut minoritního jazyka. Od 90. let 20. stol. bylo několik pokusů alespoň legislativně zrovnoprávnit karelštinu s ruštinou po vzoru jiných ugrofinských republik Ruské federace, totiž přiznat jí v Karelské republice status úředního jazyka, dosud se to nepodařilo. V Tverské oblasti mají Karelové kulturní autonomii, tudíž mohou svůj jazyk používat ve školství a médiích.", "section_level": 1}, {"title": "Karelská abeceda.", "content": "A a (aa) B b (bee) Č č (čee) D d (dee) E e (ee) F f (ef) G g (gee) H h (hoo) I i (ii) J j (jii) K k (koo)  L l (el) M m (em) N n (en) O o (oo) P p (pee) R r (er) S s (es) Š š (šee) Z z (zee) Ž ž (žee) T t (tee)  U u (uu) V v (vee) Y y (yy) Ä ä (ää) Ö ö (öö)  Karelská abeceda je psána latinkou, má 28 znaků, z toho 19 konsonantů, 8 vokálů. V minulosti se zde často používala cyrilice, někde až do 19. století. Karelská abeceda založená v latince vznikla oficiálně se založením Sovětského svazu. Zajímavostí oproti české abecedě je pořadí znaků, kdy písmena Z, Ž následují hned po S, Š. Stejné to je i u estonštiny.", "section_level": 1}, {"title": "Hlásky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vokály.", "content": "Pokud nezohledňujeme délku, karelština má 8 vokálů. Jsou to a, e, i o, u, y, ä, ö. Vokály ä, ö, y, e i patří mezi přední vokály, a, o, u mezi zadní.  V karelštině platí vokalická harmonie, což znamená, že v jednom slově se můžou vyskytnout buď pouze vokály a, o, u, nebo pouze vokály ä, ö, y. Vokály e, i se pojí s oběma skupinami. Příklad: kävelöy, viuhkata  Stejně jako finština, karelština značí délku vokálu jeho zdvojením v písemné podobě, jediným rozdílem je, že karelština prodlužuje pouze vokály ii, uu, yy. Vokály a, ä, o, ö, e se neprodlužují. Dlouhé vokály je nutno rozlišit i v mluvené řeči, je to esenciální pro význam slova (hiivuo – hivuo, tuuli – tuli, kyzyy – kyzy). České dlouhé měkké í by se tedy v karelštině zapsalo jako ii. Příklady karelských slov s dlouhým vokálem: suuri, tuučču, kuuzi, kuuluu, tyynii, kyynäl, sygyzyy  Karelština má dvacet jeden diftong (zejména severní karelština a livvština) a triftongy. Diftongy a příklad použití: ua (andua, ruadua), yä (tömsyttyä), uo (vuozi, kaččuo), yö (pyörie, nälgävyö), ie (tie, mies, eččie), iä (iäni, miäččy), ai (kaivo, vaihtai), äi (äijy, mäit), oi (koiru, heboine), öi (igävöijä, söi), ui (uinota, ruis), yi (kylyine, sygyzyine), ei (eineh, veičči), au (aunu, algau), äy (käytös, kyndäy), ou (ounas, kaččou), öy (löyly, kävelöy), eu (leugu, reunu), ey (keyhy, leyhkiä), iu (čiučoi, oppiu), iy (liygiläine, eččiy)  Triftongy a příklad použití: uau (katkuau), iäy (lykkiäy), uou (juou), yöy (mädžyöy), ieu (katkieu), iey (rebiey)", "section_level": 2}, {"title": "Konsonanty.", "content": "Karelština má 19 souhlásek. Když za konsonantem následuje přední vokál (ä, ö, y, e, i), je pak konsonant změkčený. Zadní vokály (a, o, u) tuto funkci nemají. Změkčení (palatalizace) se případně značí apostrofem (t'outa, died'oi, vil'l'u, pun'u, or'hoi, Vas'a).Mezi konsonanty patří i gemináty (čili dlouhé konsonanty). V karelštině se používají gemináty čč (počči), kk (lukku), ll (villu), mm (lämmin), nn (anna), pp (pappi), rr (sorrat), ss (kissi),šš (bošši), tt (tuatto), vv (tuvva). Uprostřed gemináty je šev slabiky (oč-ču, tuk-ku).", "section_level": 2}, {"title": "Slabiky.", "content": "Hlásky se přirozeně shlukují do slabik. V karelštině se vyskytují jednoslabičná (suo), dvouslabičná (sa-na) a vícelsabičná slova (vo-ka-li). Rozdělit karelské slovo na slabiky je stejně jednoduché jako v češtině, stačí vědět, že hranice slabiky leží mezi geminátou (om-mel-la) či dvěma po sobě jdoucími konsonanty (kah-ten).", "section_level": 2}, {"title": "Tvarosloví.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podstatná jména.", "content": "Podstatná jména v karelštině se dělí na vlastní jména (erisnimet) a obecné názvy (yhteisnimet).  Mezi vlastní jména patří následující příklady: Jména a příjmení osob (Ofon’an Natoi, Nikolai Petrovič) Jména zvířat (Mirri, N‘akku) Názvy zemí, měst a vesnic (Suomi, Anus, Kotkatjärvi) Geografické názvy (Luadogu, Onieu, Baikal) Názvy kontinentů a planet (Jeuroppu, Aazii, Mua, Venera) Názvy knih, novin, časopisů (Aberi, Kirjuniekku, Oma Mua)  Skloňování  Karelská substantiva mohou mít více kmenů. Existují vokalické kmeny v silném a slabém stupni. Ve slově takki je takki- silný vokalický kmen a taki- slabý. Některá slova mají vedle vokalického i konsonantní kmen (kmen končící konsonantem), např.: suuri (suure-, suur-), sammal (sammale-, sammal-). Při připojování pádové koncovky ke slovu je jeho kmen esenciální, různé pády vyžadují různé kmeny slova. Při volbě kmenu bereme v úvahu, zda pádová koncovka naruší systém slabik v nominativním tvaru slova, pokud pádová koncovka uzavře otevřenou slabiku, používáme slabý vokalický kmen, pokud pádová koncovka nenaruší systém slabik nominativu, využijeme silného kmenu. (loppu → loppuu, lopun). Konsonantní kmen často využijeme při tvorbě partitivu singuláru (kymmene → kymendy, sammal → sammaldu). Karelština má 17 pádů. Jsou to nominativ, genitiv, akuzativ I, akuzativ II, partitiv, essiv, translativ, inessiv, elativ, illativ, adessiv, ablativ, allativ, abessiv, komitativ, prolativ a instruktiv. V následující tabulce jsou znázorněny pádové koncovky (tučně) a způsob tvorby množného čísla (-t, -i-, -loi-) \"(kurzívou)\".", "section_level": 2}, {"title": "Přídavná jména.", "content": "Přídavná jména v karelštině se dělí na dvě skupiny. První z nich jsou tzv. luaduaadjektiivat (adjektiva kvality: barvy, velikosti, hmotnosti, stáří, vnější vlastnosti, vnitřní vlastnosti). Tato přídavná jména se mohou stupňovat (kaunis – krásný, kaunehembi – krásnější, kaunehin – nejkrásnější). Druhou skupinou kohteadjektiivat (materiály, přídavná jména vyjadřující absenci něčeho – lapsi(dítě) – lapsetoi) (bezdětný).  Přídavná jména se skloňují stejně jako podstatná jména. Většinou kongruují s podstatným jménem, které rozvíjejí, tedy přejímají jeho pád a číslo.", "section_level": 2}, {"title": "Zájmena.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Osobní zájmena.", "content": "Osobní zájmena se skloňují stejně jako podstatná jména, jejich kmeny pro přidání kmenových koncovek jsou minu-, sinu-, häne- + hän-, meijä- + mei-, teijä- + tei- a heijä- + hei-.", "section_level": 3}, {"title": "Ukazovací zájmena.", "content": "tämä (tento), nämmä (tito – zde) se (to), neče, net, nenne (tito – neurčitě) tai (tamten), nuot (tamti) tämmöine, semmoine, nengoine, moine, tämmözet, semmozet, nengozet, moizet (takový, takoví)  Ukazovací zájmena se skloňují stejně jako podstatná jména.", "section_level": 3}, {"title": "Tázací zájmena.", "content": "Ken? Kdo? Mi? Co? Kudai? Jaký? Mittuine? Který?  Tázací zájmena se skloňují stejně jako podstatná jména.", "section_level": 3}, {"title": "Vztažná zájmena.", "content": "ken (kdo – rody se nerozlišují), mi (co), kudai (jaký), mittuine (který); plurál: ket, mit, kudamat, mittumat", "section_level": 3}, {"title": "Záporná zájmena.", "content": "niken (nikdo), nimi (nic), nikudai (žádný), nimittuine; plurál: niket, nimit, nikudamat, nimittumat Záporná zájmena niket a nimit se neskloňují!", "section_level": 3}, {"title": "Neurčitá zájmena.", "content": "Neurčitá zájmena se tvoří přidáním koncovky -gi, -tah, -tahto nebo -liene k tázacímu/vztažnému tvaru v nominativu. ken (kdo) → kengi, kentah, kentahto, kenlienne mi (co) → migi, mitah, mitahto, milienne Neurčitá zájmena se skloňují stejně jako tázací zájmena.", "section_level": 3}, {"title": "Určitá zájmena.", "content": "Mezi určitá zájmena patří kai (všechen), joga (každý), jogahine (další), toine (druhý); v plurálu kaikin, jogahizet, toizet, mollei, mollembat. Zájmena joga, mollei se neskloňují, ostatní se skloňují podle standardního vzoru.", "section_level": 3}, {"title": "Zvratná (reflexivní) zájmena.", "content": "V karelštině se používá zvratné zájmeno iče. Skloňuje se jako ostatní jména.", "section_level": 3}, {"title": "Číslovky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Základní číslovky.", "content": "0 nol'a 1 yksi 2 kaksi 3 kolme 4 nelli 5 viizi 6 kuuzi 7 seiččie 8 kaheksa 9 yheksä 10 kymmene 11 yksitostu 12 kaksitostu 20 kaksikymmen 21 kaksikymmenyksi 30 kolmekymmen 40 nellikymmen 100 sada 101 sadayksi 110 sadakymmene 111 sadayksitostu 200 kaksisadua 1000 tuhat 2000 kaksituhattu 2007 kaksituhattu seiččie 2048 kaksituhattu nellikymmen kaheksa 1 000 000 miljon 2 000 000 kaksi miljonua 1 000 000 000 miljardu 2 000 000 000 kaksi miljardua 1 000 000 000 000 biljon 1 000 000 000 000 000 biljardu", "section_level": 3}, {"title": "Řadové číslovky.", "content": "0. nol'as 1. enzimäine 2. toine 3. kolmas 4. nelläs 5. viijes 6. kuvves 7. seiččemes 8. kaheksas 9. yheksäs 10. kymmenes 11. yhtestostu 12. kahtestostu 20. kahteskymmenes 30. kolmaskymmenes 40. nelläskymmenes 100. suas 200. kahtessuas 1000. tuhandes 2000. kahtestuhandes 1 000 000. miljonnoi 2 000 000. kahtesmiljonnoi 1 000 000 000. miljardnoi 2 000 000 000. kahtesmiljardnoi", "section_level": 3}, {"title": "Zlomky.", "content": "1/2 puoli 1/3 kolmandes, kolmasvuitti 2/3 kaksi kolmattu (vuittii) 1/4 nelländes, nelläsvuitti 3/4 kolme nellätty (vuittii) 1/5 viijendes, viijesvuitti 1/6 kuvvendes, kuvvesvuitti 1/7 seiččemendes, seiččemesvuitti 1/8 kaheksandes, kaheksasvuitti 1/9 yheksändes, yheksäsvuitti 1/10 kymmenendes, kymmenesvuitti, nol'a pilku yksi (0,1) 1/100 suandes, suasvuitti, protsentu 1/1000 tuhandes, tuhandesvuitti, promille", "section_level": 3}, {"title": "Slovesa.", "content": "Slovesa mají finitní (tvar určený mluvnickými kategoriemi) a infinitní tvar (slovníkový tvar). Infinitivy jsou v karelštině tři (např. kirjuttua, kirjuttajes, kirjuttama). Sloveso v karelštině má dva kmeny – vokalický (slabý a silný) a konsonantní. Například sloveso juostaa má vokalický kmen juokse-n a konsonantní kmen juos-kah; sloveso viertä → viere-n, vier-käh.  Koncovky sloves vyjadřující osobu a číslo jsou následující:  Vyčasované sloveso si ukažme na příkladu slovesa löydiä (lövvä-, löydä-)  Zápor se tvoří pomocí záporového slovesa, jež má různé tvary pro tři osoby ve dvou číslech: en, et, ei, emmo, etto, ei, a slabého vokalického kmenu významového slovesa (ei lövvä).", "section_level": 2}, {"title": "Slovesné způsoby.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Oznamovací způsob – indikativ.", "content": "V přítomném čase  V minulém čase  V předpřítomném čase  V předminulém čase  V budoucím čase", "section_level": 4}, {"title": "Podmiňovací způsob – kondicionál.", "content": "V přítomném čase  Zápor: ei tuos  V minulém čase  Zápor: ei tuonnus  V předpřítomném čase olizin, olizit, olis, olizimmo, olizitto ostanuh oldas ostettu en, et, ei, emmo, etto olis ostanuh ei oldas ostettu  V předminulém čase olluzin, olluzit, ollus, olluzimmo, olluzitto ostanuh oldanus ostettu en, et, ei, emmo, etto ollus ostanuh ei oldanus ostettu", "section_level": 4}, {"title": "Rozkazovací způsob – imperativ.", "content": "Jako příklad si uvedeme sloveso tuvva (tuo-). V první osobě: Pl: Tuoguammo! (slabý vokalický kmen + guammo/-giämmö, -kuammo/-kiämmö)  Ve druhé osobě: Sg: Tuo! (slabý vokalický kmen!) Pl: Tuogiä! (slabý vokalický kmen + -gua/-giä)  Ve třetí osobě: Sg: Tuogah! (slabý vokalický kmen + -gah/-gäh, -kah/-käh, -kkah/-kkäh) Pl: Tuodähes! (slabý vokalický kmen + dähes/ttähes)", "section_level": 4}, {"title": "Příslovce.", "content": "Příslovce se skloňují podle běžného vzoru. Lze je též stupňovat (příponami mba/mbä a ima/imä).", "section_level": 3}, {"title": "Místa.", "content": "Například tiä (zde), tänne (tam), tuos (támhle), tuonne (tam), lähan (blízko), kaikkiel (všude).", "section_level": 3}, {"title": "Času.", "content": "Například aijoi (včas), myöhä (pozdě), hedi (hned).", "section_level": 3}, {"title": "Způsobu.", "content": "Například hyvin (dobře), paho (zle), kiirehsti (rychle).", "section_level": 3}, {"title": "Míry.", "content": "Například vähä (málo).", "section_level": 3}, {"title": "Příčiny.", "content": "Například ičepiädäh, naerko, ilmite.", "section_level": 3}, {"title": "Předložky a záložky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Předložky.", "content": "V karelštině existují předložky, které se pojí se jménem v genitivu, partitivu nebo elativu. S genitivem se pojí například předložka ymbäri (okolo). S partitivem se pojí např. předložky enne (před), ilmai (bez), lähäl (blízko). S genitivem se pojí např. předložky ymbäri (okolo), läbi, poikki.", "section_level": 3}, {"title": "Záložky.", "content": "Postpozice neboli záložky jsou velmi časté, stejně jako například ve finštině. Pojí se s genitivem, elativem, illativem a allativem. S genitivem se pojí např. záložky alle (pod), aigua, jytyi, keskeh, ymbäri. S elativem se pojí např. záložky läbi, poikki, siiriči. Některé mohou stát na pozici předložky i záložky. S illativem se pojí např. záložky päi, sah, niškoi. S allativem se pojí např. záložky jälles, suate.", "section_level": 3}, {"title": "Spojky.", "content": "V karelštině existují spojky souřadící – slučovací (da, i, sego, ni) a vylučovací (eiga, libo, taigo, vai). Dále existují spojky podřadící – uvozující vedlejší věty časové (ku, kuni – když), příčinné (ku, gu),... Jako spojovací výrazy se často používají vztažná zájmena.", "section_level": 2}, {"title": "Částice.", "content": "V karelštině fungují částice prakticky jako přípony (-go, -bo, -s, -vai, gi-, -že) nebo předpony (ni-).", "section_level": 2}, {"title": "Citoslovce.", "content": "V karelštině se používají například citoslovce a-a, o-o, u-u, ai, oi, ah, oh, eh-heh-heh, čuk-čuk, tprukoi-tprukoi, kis-kis-kis.", "section_level": 2}, {"title": "Dialekty.", "content": "Karelštinu by bylo možné rozdělit na dvě skupiny – vlastní karelštinu (dále se dělící na severní a jižní karelštinu) a livvštinu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V 9. stol. se v okolí Ladožského jazyka střetly dva vlivy – severní a západní dialekt původního prajazyka (baltskofinský prajazyk), spolu zde daly základ původní karelštině. V 13. stol. tento jazyk dosáhl regionu Savo ve Finsku. V roce 1323 byla Karélie rozdělena mezi Švédsko a Novgorod, což zapříčinilo počátek oddělování dialektů karelštiny. Ve finských oblastech tak vznikly i karelské dialekty finštiny.  Do 13. století se datuje i dokument zvaný Tuohikirje 292 (Birch bark letter no. 292 – Dopis na březové kůře č. 292). Je to první dochovaný dokument psaný v baltofinském jazyce, předpokládá se, že se jedná právě o archaickou livvštinu, dialekt karelštiny. Tento našla v roce 1957 sovětská expedice vedená Artemiyem Artsikhovským v blízkosti Novgorodu.  V 19. stol. bylo vydáno několik knih v karelštině psaných cyrilicí (modlitby, katechismus), tu postupně nahradila latinka.  V roce 1921 se v Sovětském svazu sešel 1. karelský kongres, který diskutoval o tom, zda by mohly karelština a finština být oficiálními jazyky v oblasti budoucí Karelské autonomní republiky (tehdy Karelská autonomní sovětská socialistická republika) vedle ruštiny.  V roce 1931 byla karelská abeceda v latince standardizována v Tverské oblasti. V té době karelské noviny v KASSR Karjalan Sanomat stále ještě psaly cyrilicí. Až v 80. letech se začaly vydávat karelské texty psané latinkou. Až v roce 2007 přijaly latinku jako své písmo všechny dialekty karelštiny.  V roce 2008 byla na univerzitě v Joensuu ve Finsku udělena první profesura karelského jazyka.", "section_level": 1}, {"title": "Média.", "content": "http://depvladimir.narod.ru/urokkat/index.html Online kurs karelštiny http://www.karjalankielenseura.fi/radio/ Karelské rádio http://verkolehti.karjal.fi/home-5/ Karelské noviny http://www.karjal.fi/ Finsko-karelský spolek Online kurz karelštiny", "section_level": 1}], "src_summary": "Karelština (\"karjalan kieli\") patří k baltofinským jazykům ugrofinské větve uralských jazyků. Velice se podobá finštině, někteří finští lingvisté ji považují přímo za dialekt finštiny. Karelštinou hovoří lidé v Karelské republice v Rusku a ve východním Finsku. Počet lidí užívající tento jazyk se pohybuje okolo 35 600, z toho 25 600 mluvčích je v Rusku (podle sčítání lidu v roce 2010). Počet mluvčích se zmenšuje, podle prvního sčítání lidu v roce 1835 jich bylo 171 000 jen v Rusku. Ve Finsku jsou mluvčími karelštiny zejména starší lidé. V minulosti se psalo cyrilicí, ale nyní karelština užívá jako písmo latinku.", "tgt_summary": "卡累利阿语(\"karjala\"、\"karjal\" 或 \"kariela\")是一种主要在俄罗斯联邦卡累利阿共和国境内通行的语言。它属于乌拉尔语系芬兰-乌戈尔语族芬兰语支。语言学上卡累利阿语非常接近芬兰东部所说的芬兰语方言,有些芬兰语言学家甚至把卡累利阿语列为芬兰语的一种方言,但现今被广泛接受维一种单独的语言。卡累利阿语不应该与芬兰语东南方言群相混淆,该方言群有时在芬兰称为“卡累利阿方言”()。", "id": 202830}
{"src_title": "Georgij Vasiljevič Čičerin", "tgt_title": "格奥尔基·契切林", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Čičerin se narodil do šlechtické rodiny ve městě Karaul v Tambovské gubernii. Jeho otec Vasilij Nikolajevič Čičerin byl diplomatem Ruského impéria. Už v mládí byl fascinován historií a klasickou hudbou, převážně Richardem Wagnerem. Naučil se většinu hlavních evropských jazyků, stejně jako pár asijských. Vystudoval Petrohradskou univerzitu v oboru historie a jazyků. Poté pracoval v letech 1897 až 1903 v archívu ruského ministerstva zahraničních věcí.  V roce 1904 náhle zbohatl, když zdědil statek svého strýce Borise Čičerina. Tento kapitál pak použil na podporu revolučních aktivit v průběhu revoluce v roce 1905. Za tuto činnost byl následně nucen opustit Rusko a strávit 13 let ve vyhnanství v Západní Evropě. Zde se přidal k menševické frakci Ruské sociálně demokratické dělnické strany.  Po vypuknutí 1. světové války přijal Čičerin protiválečný postoj, což ho sblížilo s bolševickou frakcí Vladimira Lenina. V roce 1917 byl zatčen britskou policií pro svou protiválečnou činnost a strávil pár měsíců v brixtonské věznici. Mezitím v Rusku převzali moc Bolševici a první lidový komisař zahraničních věcí Lev Trockij zajistil Čičerinovo propuštění a bezpečnou cestu do Ruska výměnou za britské občany, držené v té době v Rusku (mezi nimi i George Buchanan, britský velvyslanec).  Po svém návratu se oficiálně přidal k bolševikům a byl členem Trockého delegace na jednáních o míru v Brestu-Litevském. Po abdikaci Trockého zaujal jeho místo v čele lidového komisariátu zahraničních věcí. V roce 1922 se účastnil Janovské konference a následně podepsal s Německem Rapallskou smlouvu. Jeho cílem byla úzká spolupráce s Německem (jelikož ani poversailleské Německo ani bolševické Rusko neměli silné zastoupení na mezinárodní scéně). Díky tomu navázal úzkou spolupráci s německým ministrem zahraničí a pozdějším velvyslancem v Moskvě Ulrichem von Brockdorff-Rantzau. Byl znám svým workoholismem, ale v pozdější době začalo jeho onemocnění zasahovat do jeho práce a proto byl v roce 1930 nahrazen Maximem Litvinovem. Zemřel roku 1936 v Moskvě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Georgij Vasiljevič Čičerin (24. listopadu 1872 – 7. července 1936) byl ruský revolucionář a sovětský lidový komisař pro zahraniční věci v letech 1918-1930.", "tgt_summary": "格奥尔基·瓦西里耶维奇·契切林(,1872年-11月24日-1936年-7月7日)苏联政治人物,曾任外交部长(1918年-1930年)。契切林为著名诗人普希金远亲,贵族出身,生于俄罗斯帝国坦波夫省基尔萨诺夫斯基区。1918年作为托洛茨基副手参与签订布列斯特-立陶夫斯克条约,使苏联退出一战。托洛茨基辞职后任苏联外交部长。1922年代表苏联参加1922年热那亚会议。同年与魏玛共和国外长拉特瑙签订1922年拉帕洛条约,使德苏关系正常化。1930年因病被李维诺夫替代。", "id": 205815}
{"src_title": "Kořist (Crichton)", "tgt_title": "奈米獵殺", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj se odehrává v průběhu pouhých sedmi dní. Hlavním hrdinou je Jack Forman - momentálně nezaměstnaný (i když velmi schopný) počítačový programátor, který se doma stará o své tři malé děti. Jeho manželka Julia je členkou vedení společnosti \"Xymos\" a doma se skoro neukáže, protože poslední dobou neustále pobývá v továrně firmy v nevadské poušti. \"Xymos\" se zabývá vývojem revoluční nanotechnologie. Jackovi neušlo, že se Julia chová v poslední době podivně, podrážděně a afektovaně a připisuje to stresu z práce. Všímá si, že zhubla, zkrásněla a je chladná, začne jí proto podezřívat, že má milence. Jack také zhlédne tajné korporátní video Xymosu, představující převratný nový projekt. Jedná se o zobrazovací technologii, kdy jsou do krevního oběhu pacientovi vpraveny nanočástice, které se spojí v kameru a přenášejí obraz na LCD obrazovku. Jack je touto technologií ohromen. Doma se zatím dějí divné věci. Nejmladší dítě – devítiměsíční Amanda - onemocní bleskovou infekcí a paměťový čip v MP3 přehrávači se rozpadá na prach. Jack si je vědom, že je jeho rodina v krizi a přijíždí jeho sestra - psycholožka Ellen, aby mu pomohla. Po rodinné večeři Julia opět odjíždí do firmy a Jack má pocit, jakoby vedle ní v autě někdo seděl. Julia má autonehodu a odvážejí ji do nemocnice.  Z Xymosu přijde nabídka práce pro Jacka a on letí vrtulníkem přímo do jejich výrobního centra v poušti. Tam se setkává s Rickym, Juliiným kolegou. Ten ho seznamuje s problémem. Nanočástice, které vyrábějí, jsou naprogramovány kódem Predátor – Kořist, který napsal sám Jack. Ale část se jich dostala z továrny ven do pouště a oni nevědí, co se mohlo stát. Jack si je jistý, že byla velmi špatně odvedena práce a zanedbána rizika. Setkává se s Mae, která byla dříve jeho kolegyní. Uniklé částice se shlukují do rojů a provází je překotný vývoj. Jsou naprogramované tak, aby dostihly kořist a umírají lidé z Xymosu, kteří neuniknou do vzduchotěsné budovy továrny. Částice se mezitím naučily vyvíjet, zlepšovat a rozmnožovat. Jack se dozvídá, že celý projekt si ve skutečnosti objednala armáda. Za pomoci Mae a některých ostatních ničí jeskyni (ve které se roje ukrývají) i se zárodky pro tvorbu nových částic. Helikoptérou přilétá Julia a Jack se dozvídá, že je i s Rickeym již infikovaná částicemi a pod jejich nánosem je téměř mrtvá opravdová Julia. Už mu dochází, že mu nemusí být nikoho líto a spolu s Mae lstí dosáhnou zničení továrny a s ní i výrobní linky na nanočástice. Děti jsou ale infikované a Jack je musí zachránit podáním tekutiny s bakteriofágem, který nanočástice ničí. Na závěr je autorem vyslovena myšlenka, že člověk by si neměl s novými technologiemi zahrávat...", "section_level": 1}], "src_summary": "Kořist () je román amerického spisovatele Michaela Crichtona. Román je psán zejména jako varování před podceněním rizik, která přináší překotný vývoj nanotechnologie v kombinaci s genetikou a informatikou. Knihu v češtině vydalo nakladatelství Knižní klub v roce 2003, v originále vyšla o rok dříve.", "tgt_summary": "《猎物》(Prey),台湾译名《奈米猎杀》,是美国作家麦可·克莱顿发表的「科技惊悚小说」。这部小说由哈泼‧柯林斯出版社()于2002年11月以精装本首发。如同《侏罗纪公园》,这部小说也有意作为科技发展的警世题材,这回的茅头转向奈米科技。这部小说的特色在于描述了电脑科学共同体的新发展,像人工生命、突现行为、基因算法和代理电脑人。", "id": 1427769}
{"src_title": "Liliuokalani", "tgt_title": "利留卡拉尼", "src_document": [{"title": "Cesta k trůnu.", "content": "V roce 1872 zemřel bez dědice poslední havajský král Kamehameha V. z dynastie Kamehameha a králem byl zvolen jeho bratranec Lunalilo. Král Lunalilo však po roce také zemřel bez dědice, a tak se havajským králem stal Kalākaua, který byl v předchozí volbě jedním ze dvou kandidátů.  Na Havajských ostrovech se v té době usazovalo mnoho amerických plantážníků, misionářů a obchodníků. Proto také roce 1875 podepsala Havaj s USA vzájemnou obchodní dohodu, díky níž se cukrová třtina mohla do USA dovážet bezcelně, a za dvanáct let bylo USA uděleno právo opevnit námořní základnu Pearl Harbor nedaleko Honolulu. Když byl mezi lety 1881 a 1883 král Kalākaua na cestě kolem světa, vládla Havaji z pozice regentky. Nejdůležitějším činem během regentské vlády byl zákaz imigrace Číňanů, kteří do země rozšířili neštovice, čímž rozlítila americké plantážníky, kteří Číňany zaměstnávali. Král Kalākaua byl za přispění Američanů v roce 1887 donucen vzdát se části svých pravomocí a ustanovit konstituční monarchii, kterou pak mohli američtí plantážníci snadno ovládnout. Král se svou ženou neměli žádné děti, a tak se po jeho smrti v roce 1891 havajskou královnou stala jeho sestra Liliuokalani.", "section_level": 1}, {"title": "Liliuokalani královnou.", "content": "Krátce před nástupem královny Liliuokalani zrušil McKinleyův sazebník obchodní výsady Havaje, jelikož zrušil clo pro všechny země, které obchodovaly s cukrovou třtinou. To pochopitelně vadilo bílým plantážníkům, kteří v roce 1893 vyvolali vzpouru, která svrhla královnu Liliuokalani. Moci se chopil \"Výbor občanské bezpečnosti\" a proamerické síly povolaly námořní pěchotu, aby podpořila převrat; výbor požadoval připojení k USA. Prezident Cleveland však vyslal na ostrovy komisaře, který dospěl k názoru, že pro připojení jsou jen plantážníci. Vzbouřená provizorní vláda odmítla jeho návrh, aby se královna opět ujala vlády, a tak 4. července 1894 vyhlásila Havajskou republiku. V roce 1898 americký Kongres schválil anexi Havaje, která se tak stala závislým americkým teritoriem.", "section_level": 1}, {"title": "Abdikace a smrt.", "content": "Královna Liliuokalani po své abdikaci zůstala až do smrti 11. listopadu 1917 na Havajských ostrovech. Zemřela bezdětná a tak se titulárním havajským králem stala hlava dynastie Kawānanakoa.  V Honolulu je dodnes možné navštívit historickou budovu Iolani Palace, který byl palácem poslední havajské královny Liliuokalani.", "section_level": 1}], "src_summary": "Liliuokalani (celým jménem: Lydia Liliʻu Loloku Walania Wewehi Kamakaʻeha-a-Kapaʻakea Lydia Liliʻuokalani Paki) byla sestrou havajského krále Kalākauy a královna Havajských ostrovů v letech 1891-1893. Byla také posledním panovníkem Havajského království.", "tgt_summary": "利留卡拉尼女王(夏威夷语:,英语:Queen Liliuokalani of Hawaii;1838年-9月2日-1917年-11月11日),原名为莉迪亚·卡玛卡依哈(),登基后改用皇室名利留卡拉尼,之后又跟随夫姓改名为莉迪亚·多明尼斯(英语:Lydia Kaolupoloni Dominis),是夏威夷王国末位君主和唯一女王。", "id": 2186754}
{"src_title": "Timea Bacsinszká", "tgt_title": "迪美雅·芭辛絲姬", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Pochází z rodiny tenisového trenéra Igora Bacsinszkyho a zubařky Suzanne Bacsinszké. Její otec pochází ze Sedmihradska v Rumunsku a matka pochází z Maďarska. Má jednoho bratra Daniela (učitel hudby) a dvě sestry Sophii (hudebnice, studentka) a Melindu (matka dvou dívek). K tenisu ji přivedla matka ve 3 letech. Mluví francouzsky, maďarsky, anglicky, německy a italsky.", "section_level": 1}, {"title": "Profesionální kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2014.", "content": "Sezónu zahájila na turnaji ITF v Andrézieux-Bouthéonou, kde bez ztráty setu triumfovala a získala devátý titul v kariéře. Ve finále čtyřhry s Barroisovou neuspěly. Následně pomáhala Švýcarsku ve Fed Cupu o postup do baráže ve Francii. Nastoupila do třetí dvouhry proti francouzské jedničce Alizé Cornetové, které podlehla 2–6, 6–7. Za nerozhodnutého stavu 2–2 nastoupila spolu s Belindou Bencicovou do čtyřhry, ovšem prohrály proti páru Cornetová a Mladenovicová 5–7, 4–6. Po reprezentační akci odjela na turnaj do Tallinnu, kde opět nenašla přemožitelku, když ve finále porazila i domácí Anett Kontaveitovou 6–3, 6–3.", "section_level": 2}, {"title": "2015: Průlomová sezóna – členka první světové desítky.", "content": "Průlomovou sezónu zahájila čínským Shenzhen Open. V semifinále vyřadila světovou čtyřku Petru Kvitovou, aby ve svém prvním finále po pěti letech podlehla třetí hráčce žebříčku Simoně Halepové poměrem 2–6 a 2–6. Na grandslamovém Australian Open dosáhla třetí kolo. Dvojici titulů si připsala v mexické části okruhu, když v obou finále navazujících Abierto Mexicano Telcel a Monterrey Open zdolala Francouzku Caroline Garciaovou. Bodový zisk ji poprvé v kariéře posunul do elitní třicítky žebříčku WTA. V dobré formě pokračovala na americkém Indian Wells Masters, kde na cestě do čtvrtfinále přehrála osmou ženu klasifikace Jekatěrinu Makarovovou. V něm však nenašla recept na světovou jedničku Serenu Williamsovou, která ukončila její nejdelší šňůru patnácti vítězných zápasů v dosavadní profesionální dráze.  Antukové French Open znamenalo premiérový postup dále než do třetího kola grandslamu. Na turnaji podruhé v roce porazila Kvitovou a poprvé si zahrála semifinále majoru. V něm narazila na favorizovanou pozdější vítězku Serenu Williamsovou. Poté co Švýcarka získala úvodní set prolomila Američance podání i ve druhé sadě a ujala se v něm vedení 3–2 na gamy. Následoval však velký obrat, když si Williamsová připsala všech deset zbývajících her zápasu. Během utkání měla světová jednička malátný projev a pomaleji se pohybovala, což bylo podle vlastních slov tenistky způsobeno chřipkou. Po vyřazení ve čtvrtfinále Wimbledonu vystoupala na kariérní maximum, když figurovala na 13. příčce.  Americká US Open Series však znamenala pokles formy. Na všech turnajích vypadla již v úvodním kole, včetně zářijového US Open, kde byla nad její síly Češka Barbora Strýcová. Po sérii vyřazení na pěti turnajích, zavítala na pekingský China Open. Na její raketě postupně zůstaly Italka Camila Giorgiová, kolumbijská kvalifikantka Mariana Duqueová Mariñová, sedmá nasazená Španělka Carla Suárezová Navarrová, Italka Sara Erraniová a v semifinále srbská turnajová pětka Ana Ivanovićová. Debutové finále v kategorii Premier prohrála se španělskou světovou pětkou Garbiñe Muguruzaovou ve dvou setech. Bodový zisk však znamenal, že se stala čtvrtou Švýcarkou v historii, která se (12. října 2015) posunula do elitní světové desítky žebříčku WTA, a to na 10. příčku.", "section_level": 2}, {"title": "2017 - zranění.", "content": "Na jaře si během zápasu poranila kvadricepsy. Později vynechala US Open kvůli zranění pravého zápěstí a následně v říjnu se podrobila chirurgickému zákroku, čímž skončila sezónu předčasně a propadla se v žebříčku do čtvrté stovky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Timea Bacsinszká (někdy též přechylována Timea Bacsinszkyová, občasně i Timea Bacsinská, rodným jménem Timea Bacsinszky; * 8. června 1989 Lausanne) je švýcarská profesionální tenistka, která na okruh ITF vstoupila v sezóně 2003 a profesionálkou se stala roku 2004. V rámci okruhu ITF získala dvanáct titulů ve dvouhře a čtrnáct ve čtyřhře, první v srpnu 2003 z anglického Wrexhamu. Na okruhu WTA Tour vyhrála čtyři singlové a čtyři deblové turnaje. Na Riodejaneirské olympiádě 2016 vybojovala stříbrnou medaili z ženské čtyřhry v páru se světovou jedničkou Martinou Hingisovou.", "tgt_summary": "迪美雅·芭辛丝姬(Timea Bacsinszky,1989年-6月8日)是一名瑞士女子网球选手,她在2006年的苏黎世举行一项赛事以东道主身份晋身单打八强;2008年,她在两个赛事中晋身单打四强;一年后(2009年)她在卢森堡举行的赛事中击败了德国的萨比娜·利斯基(Sabine Lisicki)后取得第一个单打冠军后正式成名了。", "id": 2008005}
{"src_title": "Lunalilo", "tgt_title": "路納利羅", "src_document": [{"title": "Lunalilo zvolen králem.", "content": "Když v roce 1872 zemřel bez dědice poslední havajský král Kamehameha V. z dynastie Kamehameha a před smrtí neměl následníka, ani nástupce neurčil, rozhodovala o budoucím králi vláda podle královské konstituce. Kandidáti na krále byly pouze dva urození královi příbuzní. Prvním byl králův bratranec William C. Lunalilo a druhým byl další bratranec David Kalākaua, každý z jiného rodu.  Jelikož byl Kalakaua konzervativnější než Lunalilo, který byl spíše liberálnější a také oblíbenější, byl to právě Lunalilo, kdo byl zvolen králem. David Kalākaua tuto volbu přijal. K zvolení Williama Lunalilo mohlo přispět taky to, že měl s králi z dynastie Kamehameha více společných předků, jelikož první král Kamehameha I. byl bratrem prince Kalaimamahu, který založil vlastní dynastii, do níž patřil i William Lunalilo.", "section_level": 1}, {"title": "Lunalilova vláda.", "content": "Král Lunalilo, ač vládl pouze rok a 25 dní, byl nejliberálnějším ze všech havajských králů. Na rozdíl od svého předchůdce Kamehamehy V., který se snažil obnovit absolutní monarchii, se Lunalilo snažil rozšířit demokracii a práva lidu. Počítal s přepsáním ústavy z roku 1864 do demokratičtejší a modernější podoby. Plánoval také obnovit bikameralismus - král Kamehameha V. sloučil obě komory do jedné. V plánu měl ale i obnovu havajského hospodářství.  Král Lunalilo I. zemřel 2. únor 1874 na tuberkulózu, aniž by stejně jako Kamehameha V. zanechal dědice nebo určil nástupce. Tentokrát byl již havajským králem zvolen David Kalākaua, Lunalilův protikandidát v předchozí volbě. Jelikož ani král Kalākaua se svou ženou neměli děti, stala se po jeho smrti královnou jeho sestra Liliuokalani. Ta byla proamerickými plantážníky o 2 roky později svržena a z Havaje se stala republika a později teritorium USA.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lunalilo (I.) (celým jménem: \"William Charles Lunalilo\") (I.) byl v letech 1874-1891 král Havajských ostrovů. Byl jediným panovníkem Havajského království z dynastie Kalaimamahu. Byl to král, jehož vláda byla ze všech nejkratší, ale zato byl ze všech nejliberálnější.", "tgt_summary": "路纳利罗一世(Lunalilo I,1835年-1月31日-1874年-2月3日),夏威夷王国卡莱玛玛胡王朝(Kalaimamahu Dynasty)国王(1873年1月8日-1874年2月3日)。原名威廉·查理·路纳利罗(William Charles Lunalilo)。他是夏威夷历史上最开明的君主,也是在位时间最短的一位国王。", "id": 2410870}
{"src_title": "Tamaryšek", "tgt_title": "红荆", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Tamaryšky jsou opadavé i vždyzelené keře nebo nízké stromy s prutovými větvemi. Mají hluboce kořenící hlavní kořen s dlouhými podpovrchovými postranními kořeny. Kromě nich často vyrůstají kořenující podzemní výběžky, které zajišťují vegetativní rozmnožování. Listy drobné, šupinovité či jehlicovité, střechovitě postavené, často s rozšířenou, poloobjímavou, někdy až objímavou nebo pochvatou bází. Na vrcholu jsou špičaté, s ponořenými žlázami vylučujícími solné roztoky. Listy jsou přisedlé, zelené až šedomodré.  Květy jsou malé, růžové až bělavé, 4–5četné, se 4–5 volnými tyčinkami, které vyrůstají ze žláznatého terče a pestíkem srostlým ze 3 (až 5) plodolistů. Semeník je svrchní se 3 (-5) bliznami na stylodiích. Květy vyrůstají v postranních klasovitých hroznech na loňských větvích nebo v koncových hroznech až latách klasovitých hroznů na letorostech. Kališních lístků je 4-5, na bázi jsou srostlé nebo výjimečně volné. Korunní lístky jsou volné.  Plodem jsou tobolky asi 3–6 mm dlouhé, úzce jehlancovité, pukající 3-5 chlopněmi. Obsahují drobná úzce elipsoidní semena velikosti 0,5 mm, která jsou opatřena svazečkem chlupů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Rozmnožuje se dřevitými řízky v zimě nebo v létě polovyzrálými řízky.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "V Eurasii a Africe se vyskytuje asi 55–70 druhů. Rostou na písčitých a štěrkovitých, často zasolených biotopech tropického až mírného pásma obou polokoulí.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Tamaryšky jsou nenáročné světlomilné okrasné dřeviny, v našich podmínkách při tuhých zimách omrzají. Jsou dobře odolné k suchu, proto dobře snášejí stanoviště s nedostatkem vody během suchých ročních období. Tamaryšky jsou tolerantní k zasolení půdy a velmi dobře snášejí vysoké teploty.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Některé druhy tohoto rodu lze použít v ČR jako okrasné rostliny. Jsou to efektní solitéry. Pro jejich nenáročnost jsou vysazovány v okolí sídlišť, komunikací, kolem zemědělských i průmyslových objektů. Často je lze vidět i v zahradách a parcích. Vysazují se jednotlivě či ve skupinách, v kterých slouží například jako živé ploty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tamaryšek (\"\") je rod rostlin patřící do čeledě tamaryškovité (\"Tamaricaceae\"). Tamaryšky jsou keře nebo nízké stromy s drobnými, šupinovitými listy a malými květy.", "tgt_summary": "红荆,学名 Tamarix,柽柳科(Tamaricaceae)灌木或小乔木,叶似松针,夏季开花,花朵似米兰,花由鲜红渐变为粉红,最后变成白色,花能酿蜜,荆条可以编织筐类器具,还是优质燃料,耐旱、耐寒、耐盐碱,适应荒沙、草原和盐碱地带,盛产于地中海沿岸,中国北方、西北和渤海一带常有它的身影,也是法国公园和家庭院落的观赏性植物。", "id": 730474}
{"src_title": "Albánské království", "tgt_title": "阿尔巴尼亚王国 (1928年-1939年)", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Albánie před vyhlášením království.", "content": "Albánie vyhlásila 28. listopadu 1912 nezávislost a stala se republikou. V Londýně byla 29. července 1913 podepsána mírová smlouva, která Albánii již stanovila definitivně jako \"autonomní, suverénní a dědičné knížectví\". Z několika zájemců o albánský trůn byl úspěšný Wilhelm Wied v Neuwiedu z Porýní, rozhodujícím faktorem pro něj bylo to, že byl protestant a tedy přijatelný pro všechny. Wilhelm Wied dorazil do Albánie 7. března 1914, ale nedlouho poté vypukla první světová válka a nenacházeje východisko předtím než se opět nalodil na loď Misurata vydal prohlášení, v němž Albáncům sdělil, že neabdikuje ale opouští zemi proto že mu poměry v ní neumožňují řádnou správu země. Kníže vyjádřil přesvědčení, že během jeho dočasné nepřítomnosti \"si bude moci lid v klidu rozmyslet a najít pro sebe správnou cestu\".  Po ukončení války zůstával osud nezávislé Albánie nejistý. Podle Londýnského paktu by velkou část Albánie dostala Itálie a zbytek Řecko, popř. Srbsko, ale díky přičinění amerického prezidenta Wilsona zůstala Albánie nezávislým státem a monarchií. Krátce po jejím ukončení roku 1920 došlo k jedné významné změně; hlavní město bylo přesunuto z Drače do Tirany, tehdy malého dvacetitisícového města. V roce 1924 vypukla v hlavním městě revoluce, která vyústila ve zrušení monarchie a vytvoření republiky. Legálním titulárním panovníkem Albánie však stále zůstal kníže Vilém Wied.  Mezi lety 1922 až 1939 byl vůdčí albánskou postavou Ahmet Zogu, který byl nejdříve premiérem 1922-1924, později prvním prezidentem Albánie 1925-1928. K jeho dosazení napomohly jugoslávské síly. Zog I. odvozoval svůj původ od hrdinného Skanderbega (i když proto musel být upraven rodokmen), což však nic nemění na tím, že některými historiky je podobně jako Napoleon Bonaparte považován za uzurpátora trůnu, který předtím patřil dědičně zvolenému rodu Wiedů.", "section_level": 2}, {"title": "Vyhlášení Albánského království.", "content": "Roku 1928 Zog I. prohlásil zemi královstvím a sobě uzurpoval titul krále (\"krále Albánců\"). Tímto potvrdil svůj diktátorský post a trvalou vládu v zemi. I když byla oficiálně Albánie konstituční monarchie, král Zog I. vládl pomocí královské diktatury. Zogu vládl až do roku 1939 kdy Albánii obsadila Itálie. Jen pár dní předtím se mu narodil dědic trůnu Leka.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka a okupace.", "content": "Ve dnech 7. dubna 1939-12. dubna 1939, pouhých 5 měsíců před vypuknutím druhou světovou válkou 7. dubna 1939 Albánii obsadila fašistická Itálie a titul Albánského krále obdržel od italské vlády král Viktor Emanuel III.. Zogu opustil zemi a žil v Londýně jako exilový král a po válce na dvoře egyptského krále Farúka. Roku 1943 po spojeneckém vylodění v Itálii se italský král Viktor Emanuel III. vzdal titulu Albánského krále(a etiopského císaře) a v Albánii nahradili Italy Němci, kteří zde vytrvali až do roku 1944. Za spoluúčasti albánské komunistické strany se zformovalo protifašistické partyzánské hnutí, které roku 1944 zemi osvobodilo. V jeho čele stál Enver Hodža, ten mezi lidmi získal ohromnou oblibu a stal se velkou autoritou. Okamžitě po skončení bojů získala PPSH moc a začala provádět komunistické reformy.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhlášení lidové republiky.", "content": "Na permetské konferenci v květnu 1944 v Permetu byli zastoupeni velitelé albánských partyzánských skupin pod velením komunistů. Na této konferenci se komunistická \"Antifašistická národní fronta\" (ANFO) konstituovala na zákonodárný sbor Albánie. ANFO byla řízena \"Osvobozeneckým výborem\", který byl její součástí. Nyní se však tento výbor stal za novou albánskou vládu. V říjnu se do jejího čela postavil Enver Hodža a 10. listopadu 1945 byla vláda uznána západními mocnostmi. Již od konce roku 1944 totiž mohli komunisté regulovat mezinárodní obchod, a výrobu v zemi – tyto změny zařídila přechodná vláda, která v zemi vládla až do voleb v prosinci následujícího roku. V těch byla však připuštěna jen kandidátka Demokratické fronty (tu tvořili v podstatě členové komunistického odboje), ostatní strany kandidovat nemohly. Volební výsledky nakonec skončily 92% vítězstvím komunistů.  Ti 11. ledna 1946 zrušili monarchii a vyhlásili lidovou republiku. Na jaře téhož roku vznikla nová vláda, jejímž předsedou se stal Hodža, který zastával též i funkce některých ministrů (zahraničí, obrany).", "section_level": 1}], "src_summary": "Albánské království (albánsky \"Mbretëria Shqiptare\", italsky \"Regno albanese\") byl stát na území dnešní Albánie existující od 1. září 1928 do 11. ledna 1946. V letech 1928-1939 vládl královskou diktaturou král Zog I., v letech 1939-1943 bylo království obsazeno fašistickou Itálií a byl to její loutkový stát a protektorát, zatímco vládu vedli italští guvernéři. Albánie v této době neexistovala jako nezávislý stát, ale jako autonomní součást Italské říše. Po německo-italské invazi do Jugoslávie se součástí tohoto „státu“ stala i Albánci osídlená okolní území: většina území moderního Kosova a okrajové části moderní Černé Hory, Severní Makedonie a Srbska. Záhy poté byla připojena i malá Albánci osídlená část řeckého Epiru. Po spojenecké Invazi na Sicílii v roce 1943 se Italové z Albánie stáhli a zemi na rok obsadili Němci. V letech 1944-1945 již zemi ovládali velitelé albánských partyzánských skupin pod velením komunistů. Ti 11. ledna 1946 zrušili monarchii a vyhlásili lidovou republiku.", "tgt_summary": "阿尔巴尼亚王国指的是在1928年到1939年期间巴尔干半岛上的一个君主立宪制国家。阿尔巴尼亚王国的君主是艾哈迈德·佐格。在佐格统治的这段期间,阿尔巴尼亚快速近代化,成长为巴尔干半岛上最发达的国家之一。阿尔巴尼亚王国虽然奉行亲法西斯政策,但却在1939年被轴心国意大利侵略,阿尔巴尼亚王国宣告灭亡。", "id": 1243678}
{"src_title": "Albánské knížectví", "tgt_title": "阿尔巴尼亚公国", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na začátku 20. století byla Albánie se zaostalou zemí s vysokým podílem negramotnosti a skoro žádným průmyslem. Stále byla v područí Osmanské říše. Proti Osmanské nadvládě propukala různá povstání; mezi lety 1756 a 1831 získal na severu země moc rod Bušatliů, mezi lety 1787 a 1822 pak jih země ovládl Ali paša Tepelenský. Od 2. poloviny 19. století existovalo již albánské národní hnutí, na přelomu 70. a 80. let téhož století také působila Prizrenská liga, jedna z národních organizací, která požadovala na tureckém sultánovi autonomii země.", "section_level": 1}, {"title": "Nezávislost a Albánské knížectví.", "content": "Albánie vyhlásila 28. listopadu 1912 nezávislost. Požadavek na vytvoření autonomního státu, který předložili představitelé země osmanské vládě, její ministři přijali. 17. prosince 1912 pak evropské mocnosti přiznaly zemi autonomní status pod svrchovaností sultána. V Londýně byla 29. července 1913 podepsána mírová smlouva, která Albánii již stanovila definitivně jako \"autonomní, suverénní a dědičné knížectví\", jehož existence a neutralita byla garantována šesti velmocemi (Rakousko-Uhersko, Německo, Francie, Itálie, Velká Británie a Rusko) a do zvolení knížete měla nejvyšší moc vykonávat Mezinárodní kontrolní komise (MKK). Jako zájemci na albánský knížecí trůn se našli italský např. italský markýz \"Giovanni Kastriota Skanderbeg d ́Auletta\" nebo španělský šlechtic \"Don Juan de Alandro Kastrioti y Perez de Velasco\", kteří odvozovali svůj původ od hrdinného Skadenberga, ovšem neměli podporu velmocí a tak nepřicházeli v úvahu. Stejně dopadli i kandidáti z Albánie nebo černohorský král Nikola. Neuspěli však také kandidáti velmocí většinou katolíci. Úspěšně dopadl až Wilhelm Wied z Neuwiedu v Porýní, jehož matkou byla nizozemská princezna a jeho vzdálený příbuzný byl císař Vilém II., rozhodujícím faktorem pro něj bylo to, že byl protestant a tedy přijatelný pro všechny. Wilhelm Wied dorazil do Albánie 7. března 1914 a za své sídelní město si vybral přístav Drač (Durrës), tak začala jeho dvousetdenní vláda v Albánii.", "section_level": 2}, {"title": "Albánie během první světové války.", "content": "Nedlouho po vyhlášení nezávislosti Albánie však vypukla první světová válka a členové MKK jeden po druhém začali i s vojenskými jednotkami opouštět Albánii. Knížeti posléze došly finance a při muslimské vzpouře, která dorazila do Drače hledal úkryt na palubě italské lodi Misurata, což v očích Albánců velmi snížilo jeho prestiž. Po definitivním odchodu členů MKK a jejich jednotek nenacházeje východisko předtím než se opět nalodil na loď Misurata vydal prohlášení, v němž Albáncům sdělil, že neabdikuje, ale opouští zemi, protože mu poměry v ní neumožňují řádnou správu země. Kníže vyjádřil přesvědčení, že během jeho dočasné nepřítomnosti \"si bude moci lid v klidu rozmyslet a najít pro sebe správnou cestu\". Nejprve odcestoval do Rumunska a posléze do byl jako major německé armády poslán na frontu do Flander, což zdiskreditovalo Weida jako neutrální osobu schopnou vykonávat funkci vladaře Albánie především v očích Dohody. Od roku 1916 se z Albánie stalo jedno z bojišť konfliktu. Během války byla obsazena jak rakousko-uherskou, tak francouzskou a italskou armádou. Během války uzavřely albánští představitelé spojeneckou smlouvu se Srbskem.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná (meziválečná) Albánie.", "content": "Po ukončení války zůstával osud nezávislé Albánie nejistý. Podle Londýnského paktu by velkou část Albánie dostala Itálie a zbytek Řecko, popř. Srbsko, ale díky přičinění amerického prezidenta Wilsona zůstala Albánie nezávislým státem a monarchií. Krátce po jejím ukončení roku 1920 došlo k jedné významné změně; hlavní město bylo přesunuto z Drače do Tirany, tehdy malého dvacetitisícového města.  V roce 1924 vypukla ve městě revoluce, která však vyústila ve zrušení monarchie a vytvoření republiky. Vůdčí albánskou postavou už od roku 1922 byl Ahmet Zogu, který byl nejdříve premiérem 1922 - 1924, později prvním prezidentem Albánie 1925 - 1928 a konečně v letech 1928 až 1939 vládl jako král Albánců Zog I.  Když v roce 1928 prezident Ahmet Zogu obnovil monarchii a prohlásil se králem, kníže Wilhelm znovu potvrdil svůj legitimní nárok na trůn pro sebe a své dědice.", "section_level": 2}, {"title": "Kníže.", "content": "Hlavou státu byl dědičný kníže, suverénní panovník z dynastie Wiedů. O moc se dělil s vládou. V zahraničí a diplomatické korespondenci byl uváděn jako \"Suverénní kníže\", ale v Albánii byl označovaný jako \"mbret\" (neboli král).  Jeho celý titul byl:  \"Z milosti velmocí a vůle lidu Albánský kníže.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Albánské knížectví (albánsky \"Principata e Shqipnis`\") byl státní útvar resp. knížectví (monarchie) na území dnešní Albánie existující od roku 1914 do roku 1925. Vládnoucí kníže nikdy neabdikoval, ale již v roce 1914 po 200 dnech vlády opustil zemi kvůli špatným podmínkám. Monarchie však vydržela až do roku 1925, i když od roku 1920 to byla spíše formální monarchie. Knížectví zaniklo převratem v roce 1925, jehož hlavní postavou byl diktátor Ahmet Zogu. Nástupcem Albánského knížectví se stala Albánská republika a do jisté míry i Albánské království vyhlášené Ahmetem Zogu v roce 1928.", "tgt_summary": "阿尔巴尼亚公国是一个成立于1914年2月21日,在巴尔干半岛上的一个短命的公国。", "id": 862369}
{"src_title": "Ivan V.", "tgt_title": "伊凡五世", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Ivan V. byl až čtvrtým synem cara Alexeje I. a jeho první ženy Marie Iljiničny Miloslavské; dva jeho nejstarší bratři však zemřeli již v dětském věku ještě za života otcova, třetí bratr, Fjodor, zemřel bezdětný po šesti letech vlády v jedenadvaceti letech. Na trůn měl nastoupil jako věkem po něm nejstarší v roce 1682. Šestnáctiletý mladík byl chatrného zdraví (jako ostatně všechny děti cara Alexeje I. s Marií Miloslavskou) a především údajně trpěl duševní poruchou, nebyl tedy způsobilý vládnout, bylo tedy navrženo ho odstranit a carem prohlásit jeho mladšího polorodého bratra (syna druhé ženy Alexeje I., Natálie Naryškinové), tehdy desetiletého Petra; vlády se chopila jejich sestra Sofie Alexejevna.  O Ivanu Alexejeviči se říkalo, že byl slaboduchý, což však možná byla pomluva, kterou rozšířili Naryškinovi (rod, z něhož pocházela druhá žena Alexeje I. a potažmo carevič Petr) v období urputného boje o vládu, který vedli s Miloslavskými (rod, z něhož pocházela první žena Alexeje I. a tedy i její syn Ivan). Nacházeje se v samotném centru tohoto boje, Ivan Alexejevič se ani jednou nepokusil přijmout v něm aktivní účast a neprojevil zájem o panovnické záležitosti. Je také možné, že jeho lhostejnost a snad i odpor k vládnutí byl současníky chápán jako příznak slaboduchosti.", "section_level": 1}, {"title": "Nástoupení k vládě.", "content": "Oba bratři, jeden chorý, druhý nedospělý, se nemohli podílet na tomto boji o vládu. Místo nich se ho účastnili jejich příbuzní: za Ivana sestra Sofie Alexejevna a Miloslavští, rodina jeho matky; za Petra pak Naryškinovi – příbuzní Petrovy matky, druhé ženy Alexeje I. Důsledkem těchto bojů bylo tzv. Povstání střelců v roce 1682, po němž byla vláda předána Sofii Alexejevně. Patriarch Joakim totiž podal návrh prohlásit za cary oba bratry – Ivana jako \"staršího cara\", Petra jako \"mladšího cara\" a jako regentku ustanovit Sofii Alexejevnu.  22. června 1682 byli Ivan V. a Petr I. v Uspenském chrámu Moskevského kremlu celebrováni na cary. Byl pro ně postaven speciální trůn se dvěma sedadly (v současnosti uložen v muzeu kremelské Zbrojnice).  Do roku 1689 panování Ivana a Petra bylo pouze nominální, faktickou vládu vykonávala Sofie Alexejevna, opírající se o klan Miloslavských a své favority - Vasilije Golicyna a Fjodora Šaklovitého. V roce 1689 došlo k roztržce mezi Sofií a Petrem, jejímž důsledkem bylo odstavení Sofie od vlády. V té době Petr posílá Ivanovi list, v němž píše:  \"A nyní, bratře gosudare, nadchází čas nám oběma osobám Bohem určeným carstvím vládnout, neboť jsme dosáhli dospělosti, a třetí ostudné osobě, sestře naší, s našimi dvěma mužskými osobami v titulech ani v řešení věcí podřízen býti nehodlám; k tomu by se ani vůle tvoje, mého bratra gosudara, nesklonila, protože ona začala vstupovat do záležitostí a titulovat se bez našeho svolení; k tomu ještě se carským vínkem chtěla zdobit k naší pohaně. Sprosto je, gosudare, při naší dovršené dospělosti, té ostudné osobě vládnout místo nás! Tobě pak, bratře gosudare, oznamuji a prosím: dovol mi, gosudare, svým otcovským svolením, pro lepší náš užitek a pro uklidnění lidu, učinit podle příkazů pravdivých soudů, a nekalé vyměnit, aby se tím vládnutí naše naplnilo. A když, bratře gosudare, budeme spolu, pak vše uvedeme do náležitého stavu; a já jsem hotov tebe, bratra gosudara, jako otce ctít.\"  List byl očividně adresován člověku zcela duševně zdravému, není to jen zdvořilostní akt: v tomto okamžiku bylo pro Petra velmi důležité zajistit si podporu bratra, nebo, v krajním případě, alespoň jeho nevměšování.", "section_level": 1}, {"title": "Podíl na vládě.", "content": "Třebaže byl Ivan nazýván „starším carem“, prakticky nikdy se přímo nezabýval státními záležitostmi, kromě obřadních ceremoniálů, kde byla účast cara nezbytná, a cele se věnoval rodině.  V letech 1682–1689 vládla Rusku Sofie Alexejevna, v roce 1689 se faktické vlády chopil rod Naryškinových, oficiálně zastoupený carevnou Natálií Kirillovnou, po jejíž smrti v roce 1694 se vláda ocitla v rukou jejího syna Petra Velikého.  Ivan Alexejevič žil nejdéle ze všech dětí mužského pohlaví carevny Marie Miloslavské, ale již v 27 letech byl zcela zchátralý, špatně viděl a byl postižen ochrnutím.  Zemřel nečekaně 29. ledna/8. února 1696 v Moskvě v třiceti letech věku a byl pochován v Archangelském chrámu Moskevského kremlu.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "V roce 1684 se Ivan oženil s Praskovjou Fjodorovnou Saltykovovou (1664–1723). Z manželství vzešlo pět dětí, z nichž první dvě dcery zemřely v útlém věku:", "section_level": 1}], "src_summary": "Ivan V. (rusky \"Иван V Алексеевич Романов\") (27. srpna/6. září 1666 – 29. ledna/8. února 1696) byl ruský car, syn cara Alexeje I. Michajloviče.", "tgt_summary": "伊凡五世(1666年-9月6日-1696年-2月8日),全名为伊凡五世·阿列克谢维奇·罗曼诺夫(),是一位俄罗斯沙皇,1682年-1696年在位。", "id": 3056120}
{"src_title": "Kysané zelí", "tgt_title": "德式酸菜", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "Pro kvašení se hodí zelí pozdní, které roste v pevných hlávkách a nemá silnou žilnatinu. Rané zelí není chuťově dobré a navíc se rychle kazí.  Tradičně je kysané zelí připravováno v keramickém hrnci, jehož uzávěr je tvořen kusem vlhké tkaniny, deskou a těžkým kamenem. Tento uzávěr není zcela vzduchotěsný a kysané zelí se kazí na styčné ploše nálevu, kde je kontakt se vzduchem. Alternativou, která se vyhne tomuto problému, je typ keramické nádoby, která má žlábek kolem jeho víka. Naplněním žlábku vodou se dosáhne vzduchotěsného uzávěru. Zelí je třeba do nádoby důkladně natlačit, aby v něm nezůstal žádný vzduch, protože kvašení by pak neproběhlo a zelí by se zkazilo. Ve velkovýrobě se zpravidla používají velké hermeticky uzavřené sudy vybavené ventilem, který umožňuje únik vzniklých plynů.  Ať se používá jakákoliv metoda, je vždy nutné umožnit plynům vzniklých při kvašení uniknout.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní přínos.", "content": "Kysané zelí má významný zdravotní přínos. Je výborným zdrojem vitamínu C, bakterií kyseliny mléčné, v menší míře pak zdrojem vitamínu K a skupiny vitamínů B, minerálů jako draslík, vápník, fosfor, síra, hořčík či fluor. Kysané zelí podporuje tvorbu krve a hormonů, umožňuje lépe bojovat proti únavě a zvyšuje obranyschopnost organizmu. Pomáhá snižovat krevní tlak a zároveň aktivuje funkci střev a vylučování toxických látek. Má odvodňující účinek, a proto umožňuje rychlé odstraňování odpadních látek z těla.  Kysané zelí způsobuje silnou nadýmavost, je to dáno obsahem pro člověka nestravitelné rafinózy, která ve střevech produkuje plyny.  V dobách, kdy neexistovaly mražené potraviny a potraviny z jižní polokoule nebyly dostupné ve střední a severní Evropě, poskytovalo kysané zelí zdroj důležitých živin během zimy. Kysané zelí se skladovalo ve velikém množství už ve sklepích starých Řeků a Římanů a v 16. století bylo tak velice oblíbené, že si vysloužilo název „všelék“. Mělo svůj význam i v mořeplavbě – například bez něj by možná tehdy ani nebyla objevena Amerika, neboť právě kysané zelí to bylo, jež napěchováno v sudech provázelo Kryštofa Kolumba na jeho plavbách a chránilo námořníky před tolik obávanými kurdějemi nebo kapitán Cook si s sebou na cesty brával zásoby kysaného zelí, které, díky obsahu vitamínu C, pomáhalo zabránit kurdějím. Německé námořnictvo v tomto pokračovalo dokonce i v dobách, kdy to britské přešlo na citróny.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné potraviny.", "content": "Kysané zelí, případně jeho způsob zpracování není čistě evropskou záležitostí. Můžeme jej například nalézt v podobě korejského kimčchi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kysané zelí (kyselé zelí) je jemně nakrájené hlávkové zelí, které bylo zkvašeno za pomoci bakterií mléčného kvašení (\"Leuconostoc\", \"Lactobacillus\" a \"Pediococcus\"). Má charakteristickou kyselou chuť způsobenou kyselinou mléčnou, která vznikla kvašením cukrů obsažených v nakrájeném zelí.", "tgt_summary": "德国酸菜(德文:Sauerkraut;;)是德国的传统食品,用圆白菜或大头菜腌制。现常见于德国和美国的威斯康辛州。常用于搭配肉类产品如香肠或德国猪脚,也常被用来制作鲁宾三明治。", "id": 1824388}
{"src_title": "Proteovité", "tgt_title": "山龙眼科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci proteovitých jsou keře a stromy s převážně střídavými (výjimečně vstřícnými nebo přeslenitými) jednoduchými listy bez palistů. Listy jsou většinou tuhé, kožovité, celokrajné nebo na okraji pilovité či ostnité, s celistvou nebo nebo různým způsobem členěnou čepelí.  Květy jsou nejčastěji oboupohlavné, pravidelné nebo souměrné, uspořádané v květenstvích. Květenství jsou nejčastěji úžlabní nebo vyrůstají na kmenech či starším dřevě (kauliflorie), řidčeji vrcholová. Jedná se o okolíky, hrozny nebo klasy připomínající šištice. Listeny podepírající květy jsou u většiny zástupců drobné a často brzy opadavé, u některých zástupců s klasovitými květenstvími jsou velké a nápadné. Okvětí je složeno ze 4 (3 nebo 5) volných nebo častěji srostlých plátků, případně je 1 plátek volný a 3 srostlé. Tyčinky jsou 4, obvykle volné a přirůstající k okvětním plátkům. Semeník je svrchní, tvořený jediným plodolistem. Obsahuje 1, 2 nebo více vajíček. Plodem je měchýřek, oříšek, nažka, samara nebo peckovice. Semena jsou obvykle bez endospermu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Proteovité jsou velká čeleď zahrnující asi 80 rodů a 1700 druhů. Je rozšířena v tropech a subtropech především jižní polokoule, centrum diverzity je v Austrálii (asi 750 druhů zejména v západní části kontinentu) a jižní Africe (asi 350 druhů včetně Madagaskaru). Dalšími oblastmi výskytu jsou Střední a Jižní Amerika (90 druhů), Nová Kaledonie (50 druhů), Asie od Indie po Japonsko, Indonésii a Novou Guineu, Fidži, Nový Zéland a Vanuatu.  Téměř všechny rody této čeledi jsou svým rozšířením vázány na jediný kontinent. Výjimku tvoří rody \"Lomatia\", \"Orites\", \"Oreocallis\" a \"Gevuina\", které se disjunktně vyskytují v Jižní Americe a v australské oblasti. Rod \"Helicia\" roste v Asii i v Austrálii.  V Austrálii a jižní Africe rostou proteovité zejména na suchých stanovištích s kyselejší a chudší půdou. Naproti tomu v Malajsii roste většina druhů v podrostu tropických deštných lesů, pouze některé druhy na suchých savanách. Vyskytují se v nadmořských výškách do 2400 metrů, řidčeji výše (\"Helicia\").", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy proteovitých obsahují nektar a jsou navštěvovány zejména hmyzem (včely, motýli), ptáky a stromovými savci. Plody bývají poměrně těžké. Semena některých druhů jsou šířena zvířaty, křídlatá semena některých druhů (\"Banksia dentata\", \"Stenocarpus\" aj.) jsou šířena větrem. Druhy suchých oblastí bývají přizpůsobeny pravidelným požárům.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V Cronquistově systému byly proteovité řazeny společně s čeledí hlošinovité (\"Elaeagnaceae\") do řádu \"Proteales\" podtřídy \"Rosidae\". Systém APG řadí proteovité společně s čeleděmi platanovité (\"Platanaceae\") a lotosovité (\"Nelumbonaceae\") do řádu \"Proteales\", který je umístěn mezi bazální větve pravých dvouděložných rostlin (\"Eudicots\").  Čeleď je rozdělována do 5 podčeledí: \"Bellendenoideae\", \"Persoonioideae\", \"Grevilleoideae\", \"Symphionematoideae\" a \"Proteoideae\".", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Acidonia\", \"Adenanthos\", \"Agastachys\", \"Alloxylon\", \"Athertonia\", \"Aulax\", \"Austromuellera\", \"Banksia\", \"Beauprea\", \"Beaupreopsis\", \"Bellendena\", \"Bleasdalea\", \"Brabejum\", \"Buckinghamia\", \"Cardwellia\", \"Carnarvonia\", \"Catalepidia\", \"Cenarrhenes\", \"Conospermum\", \"Darlingia\", \"Diastella\", \"Dilobeia\", \"Eidothea\", \"Embothrium\", \"Euplassa\", \"Faurea\", \"Finschia\", \"Floydia\", \"Franklandia\", \"Garnieria\", \"Gevuina\", \"Grevillea\", \"Hakea\", \"Helicia\", \"Heliciopsis\", \"Hicksbeachia\", \"Hollandaea\", \"Isopogon\", \"Kermadecia\", \"Knightia\" (včetně \"Eucarpha\"), \"Lambertia\", \"Lasjia\", \"Leucadendron\", \"Leucospermum\", \"Lomatia\", \"Macadamia\", \"Malagasia\", \"Megahertzia\", \"Mimetes\", \"Musgravea\", \"Neorites\", \"Nothorites\", \"Opisthiolepis\", \"Oreocallis\", \"Orites\", \"Orothamnus\", \"Panopsis\", \"Paranomus\", \"Persoonia\", \"Petrophile\", \"Placospermum\", \"Protea\", \"Pycnonia\", \"Roupala\", \"Serruria\", \"Sleumerodendron\", \"Sorocephalus\", \"Spatalla\", \"Sphalmium\", \"Stenocarpus\", \"Stirlingia\", \"Strangea\", \"Symphionema\", \"Synaphea\", \"Telopea\", \"Toronia\", \"Triunia\", \"Turrillia\", \"Vexatorella\", \"Virotia\", \"Xylomelum\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Proteovité (\"Proteaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu proteotvaré (\"Proteales\"). Jsou to dřeviny s jednoduchými a převážně střídavými listy a květy uspořádanými často v nápadných květenstvích. Vyskytují se v počtu asi 1700 druhů zejména v tropech a subtropech jižní polokoule.", "tgt_summary": "山龙眼科包括80属,约2000余种,主要分布在南半球,大部分种类在澳洲和南非,此外在南美洲和东南亚有少数种类,中国原产的有山龙眼属和假山龙眼属2属共21种,分布在南方。", "id": 1005701}
{"src_title": "Pjatigorsk", "tgt_title": "皮亚季戈尔斯克", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Město se rozkládá na levém břehu řeky Podkumok. Nejvyšším bodem je hora Beštau s vrcholem ve výšce 1401 m n. m. a v okolí se nachází více vrcholů: hora Mašuk (okolo 950 m n. m.), Goriačaja, Post, Piket, Kazačka a jiné.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o sídle \"Biš Dag\" (Pět hor) pochází od Ibn Battúty z roku 1334. Rusko se oblasti zmocnilo v roce 1780 a zřídili zde \"Konstantinogorskou pevnost\". Rozvoj zdejšího lázeňství začal stejně jako u ostatních severokavkazských lázní na počátku 19. století. Současný název město nese od r. 1830. Roku 1863 bylo město připojeno na ruskou telegrafní síť a o 30 let později sem byla dovedena železnice. V roce 1915 bylo otevřeno městské divadlo.  Mezi srpnem 1942 a lednem 1943 bylo město obsazeno wehrmachtem. Dne 19. ledna 2010 se město stalo sídlem nově zřízeného Severokavkazského federálního okruhu, vyčleněného z Jižního federálního okruhu.", "section_level": 1}, {"title": "Lázně.", "content": "Město je vyhledávaným rekreačním střediskem, celé oblast je bohatá na minerální vody a Pjatigorsk je administrativním centrem širší aglomerace, která sdružuje města s rekreačním zaměřením (Kavkazské minerální vody). Z této skupiny se Pjatigorsk vyznačuje nejrůznorodějšími přírodními léčebnými zdroji minerálních vod, jejichž léčivé účinky byly známé dávno v minulosti. Nachází se zde více než 40 pramenů o různé teplotě a chemického složení. Z nedalekého Tambukanského jezera se těží bahno, které má léčivé účinky. Klima mírného kontinentálního podnebí je velmi příznivé zejména v létě a začátkem jara, kdy je Pjatigorsk vyhledávaný pro příznivé terapeutické účinky zdejšího vzduchu.", "section_level": 1}, {"title": "Významné osobnosti.", "content": "Mezi zdejší slavné rodáky patří sionista a židovský veterán rusko-japonské války Josef Trumpeldor a sovětský diplomat a orientalista Nikolaj Trofimovič Fedorenko. Ve městě naopak při souboji zemřel básník Michail Jurjevič Lermontov. Ve městě se narodil slovenský interpret Gleb.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pjatigorsk (: Пятигорск, doslova „Pětihoří“) je město na jihu Ruské federace. Nachází se v jižní části Stavropolského kraje je sídlem Severokavkazského federálního okruhu. Žije zde téměř 150 tisíc obyvatel.", "tgt_summary": "皮亚季戈尔斯克(,英语:Pyatigorsk)又译作五山城,是俄罗斯联邦一个位于北高加索地区斯塔夫罗波尔边疆区的城市,以其温泉渡假区而闻名。皮亚季戈尔斯克近年由于有长蛋型头骨出土,引起了外星人在当地生活过的传言。", "id": 2453419}
{"src_title": "Peridiscaceae", "tgt_title": "围盘树科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci čeledi \"Peridiscaceae\" jsou opadavé nebo stálezelené stromy s jednoduchými, střídavými, celokrajnými nebo jen mělce zubatými listy s palisty. Rostliny jsou lysé nebo s jednoduchými chlupy. Žilnatina je zpeřená, často triplinervní. Na obou koncích řapíku je ztlustlina (pulvinus). Květy jsou drobné, uspořádané v úžlabních hroznech nebo svazečcích (podle jiné interpretace se jedná o stažený hrozen). Kališní lístky jsou v počtu 4 až 7, volné, koruna je přítomna jen u rodu \"Soyauxia\" v počtu 5 plátků, u ostatních rodů chybí. Tyčinek je 10 nebo mnoho, jsou přirostlé na nektáriovém disku nebo jsou v kruhu kolem něj. Semeník je svrchní nebo polospodní (zanořený v nektáriovém disku), srostlý ze 3 až 4 (až 5) plodolistů. Obsahuje jedinou komůrku se 6 až 8 vajíčky na středním sloupku. Čnělky jsou volné. Plodem je jednosemenná peckovice nebo tobolka pukající 2 až 4 chlopněmi. V semenech je hojný olejnatý endosperm a drobné dobře vyvinuté embryo.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zahrnuje 4 rody a 9 až 11 druhů. Největší rod je \"Soyauxia\", zahrnující 5 až 7 druhů rozšířených v západní Africe v okolí Guinejského zálivu. Rod \"Medusandra\" (2 druhy) pochází rovněž z tropické Afriky. Zbývající 2 americké rody jsou monotypické, \"Peridiscus lucidus\" roste ve Venezuele a Brazílii, \"Whittonia guianensis\" je známa pouze z několika sběrů v Guyaně.  Africké druhy rostou v tropických deštných lesích. Oba druhy z tropické Ameriky jsou svým výskytem vázané na poříční a zaplavované tropické deštné lesy.<ref name=\"flaf1/2\"></ref>", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Čeleď v dnešním pojetí zahrnuje 4 rody, které byly v dřívějších systémech řazeny do různých čeledí. Rod \"Peridiscus\" byl (především vlivem nedostatečného herbářového materiálu a chyb v morfologickém popisu) řazen do čeledi oreláníkovité (\"Bixaceae\"), kaparovité (\"Capparaceae\") a nakonec \"Flacourtiaceae\". Později byla ustavena monotypická čeleď \"Peridiscaceae\". Do ní byl posléze vřazen rovněž monotypický rod \"Whittonia\". V pozdějších systémech včetně APG I a APG II se čeleď objevuje v tomto pojetí se 2 monotypickými rody endemickými pro severovýchodní oblast Jižní Ameriky.  Většina taxonomických systémů až do roku 1990 řadila čeleď \"Peridiscaceae\" do řádu violkotvaré (\"Violales\"). Systém APG I ji ponechává v kategorii čeledí s nejasným zařazením. V systému APG II je vedena v široce pojatém řádu \"Malpighiales\", jehož součástí jsou i čeledi dřívějšího řádu \"Violales\". V systému APG III z roku 2009 je již zařazena v řádu \"Saxifragales\" a je rozšířena o další 2 rody ze západní Afriky - \"Medusandra\" (2 druhy, dříve řazen nejčastěji do monotypické čeledi \"Medusandraceae\") a \"Soyauxia\" (5-7 druhů, dříve v čeledích \"Flacourtiaceae\", \"Passifloraceae\" nebo \"Medusandraceae\").", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Medusandra\", \"Peridiscus\", \"Soyauxia\", \"Whittonia\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Peridiscaceae je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu lomikamenotvaré (\"Saxifragales\") Je to malá čeleď zahrnující asi 10 druhů ve 4 rodech. Jsou to stromy s jednoduchými listy a drobnými květy. Dva druhy rostou na severovýchodě Jižní Ameriky, ostatní v tropické západní Africe. Jednotlivé rody této čeledi byly v minulosti řazeny do různých čeledí.", "tgt_summary": "围盘树科又名周位花盘科、巴西肉盘科或团花盘树科,共有3属9种,其中两属为单种属,生长在南美洲的热带地区;\"Soyauxia\" 属生长在非洲。", "id": 837866}
{"src_title": "Tlusticovité", "tgt_title": "景天科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tlusticovité jsou sukulentní byliny, polokeře a keře s jednoduchými, střídavými, vstřícnými nebo i přeslenitými listy. U řady zástupců jsou listy uspořádané v přízemní růžici. Rostliny jsou lysé nebo s oděním složeným z jednoduchých chlupů. Povrch pokožky je často pokryt izolující voskovou vrstvou, která zabraňuje ztrátám vody odpařováním. Listy jsou dužnaté a zpravidla celistvé, zřídka zpeřeně členěné a výjimečně i zpeřené, bez palistů, s celokrajnou, vroubkovanou nebo zubatou čepelí. Žilnatina je zpeřená nebo jsou listy jednožilné. Květy jsou jednotlivé nebo uspořádané ve vrcholících či chocholících, pravidelné, většinou pětičetné a oboupohlavné, obvykle bez hypanthia. Kalich i koruna jsou zpravidla čtyř nebo pětičetné, výjimečně trojčetné nebo mnohočetné, volné nebo srostlé. Tyčinek je nejčastěji 5 (3 až 30), jsou volné nebo přirostlé ke koruně, na bázi srostlé nebo nesrostlé. Gyneceum je složeno z 5 (3 až 30) volných nebo na bázi srostlých plodolistů, s 5 až mnoha (výjimečně jen 1) vajíčky a laterální placentací. Plodem je měchýřek nebo výjimečně tobolka, vznikající srůstem plodolistů. Semena jsou drobná.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď je kosmopolitní, není zastoupena v jihovýchodní Asii a v Polynésii. Největší druhové bohatství je v Mexiku a jihoafrickém Kapsku.  V České republice se jako původní rostliny vyskytuje 12 druhů v 5 rodech. Rozchodník (\"Sedum\") je zastoupen 6 druhy, rozchodníkovec (\"Hylotelephium\", dříve řazen do rodu rozchodník) 3 druhy. Další 3 rody jsou zastoupeny jediným druhem: masnice vodní (\"Tillaea aquatica\"), rozchodnice růžová (\"Rhodiola rosea\") a netřeskovec výběžkatý (\"Jovibarba globifera\"). Dosti často zplaňují některé pěstované druhy: rozchodník pochybný (\"Sedum spurium\"), rozchodník suchomilný (\"Sedum rupestre\"), rozchodník španělský (\"Sedum hispanicum\") a netřesk střešní (\"Sempervivum tectorum\").  Charakteristickým stanovištěm jsou suché a skalnaté oblasti. Existují však zcela netypické výjimky, některé mexické druhy rodu rozchodník (\"Sedum\") rostou jako epifyty, přinejmenším jeden druh tlustice (\"Crassula\") je vodní. Vlhkomilnou rostlinou je i evropská masnice vodní (\"Tillaea aquatica\").", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy většiny zástupců jsou opylovány hmyzem. Některé velkokvěté druhy kolopejky (\"Kalanchoe\") opylují ptáci. Častá je protandrie, zabraňující samoopylení tím, že nejdříve dozrají prašníky a po jejich vyprášení se teprve stávají čnělky schopné opylení. Drobná semena jsou šířena především větrem. Charakteristický je CAM metabolismus. Oxid uhličitý je přijímán v noci, kdy se otevírají průduchy, je metabolizován a ve dne probíhá jeho štěpení fotosyntézou. Rostlina tak zabraňuje ztrátám vody. Mykorhiza chybí.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Tlusticovité často obsahují třísloviny a alkaloidy.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V Cronquistově systému byla čeleď řazena do řádu růžotvaré (\"Rosales\"). Dříve bylo rozlišováno 6 podčeledí, některé se však ukázaly nemonofyletické. V současné taxonomii jsou rozlišovány dvě podčeledi - \"Kalanchoideae\" a \"Sempervivoideae\". Rodové členění je dosud značně neustálené.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Tlusticovité nemají velký ekonomický význam. Některé rody jsou pěstovány jako skalničky (rozchodník, dužnatka, netřesk, netřeskovec), jiné jako pokojové rostliny (tlustice, kolopejka). Četné druhy jsou pěstovány ve sbírkách sukulentů.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Adromischus\", \"Aeonium\", \"Afrovivella\", \"Aichryson\", \"Chaloupkaea\", \"Chiastophyllum\", \"Cotyledon\", \"Crassula\", \"Cremnophila\", \"Dudleya\", \"Echeveria\", \"Graptopetalum\", \"Hylotelephium\", \"Hypagophytum\", \"Kalanchoe\" (včetně \"Bryophyllum\"), \"Kungia\", \"Lenophyllum\", \"Meterostachys\", \"Monanthes\", \"Orostachys\", \"Pachyphytum\", \"Perrierosedum\", \"Petrosedum\", \"Phedimus\", \"Pistorinia\", \"Prometheum\", \"Pseudosedum\", \"Reidmorania\", \"Rhodiola\", \"Rosularia\", \"Sedum\" (včetně \"Sedella\"), \"Sempervivum\" (vč. \"Jovibarba\"), \"Sinocrassula\", \"Thompsonella\", \"Tylecodon\", \"Umbilicus\", \"Villadia\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Tlusticovité (\"Crassulaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu lomikamenotvaré (\"Saxifragales\"). Tato čeleď je kosmopolitně rozšířena a zahrnuje asi 900 až 1500 druhů ve 35 rodech. Její zástupci jsou převážně suchomilné sukulenty se zdužnatělými listy. Některé druhy jsou používány jako skalničky nebo pokojové rostliny.", "tgt_summary": "景天科(Crassulaceae),是虎耳草目的一科,为多年生草本或低矮灌木。原产于世界温暖干燥地区,分布在北半球大部分区域,品种繁多,大约有34属1426种,中国有13属(2特有属,一引进属),约233种(129特有种,1引进种),,另有多种引进作为观赏花卉。", "id": 1504477}
{"src_title": "Jeff Koons", "tgt_title": "杰夫·昆斯", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a rané práce.", "content": "Narodil se ve městě York v Pensylvánii. Jeho otec Henry Koons vlastnil obchod s bytovými doplňky, rodina matky Glorie se angažovala v obchodu a komunální politice. Jeff jako dítě získával kapesné podomním prodejem dárkového balicího papíru a sladkostí. Už v dětství se u něj projevovalo výtvarné nadání. V roce 1963 vystavil jeho otec ve výkladu svého obchodu reprodukce obrazů starých evropských mistrů, které Jeff namaloval.  V letech 1972–1974 studoval umění a design na Maryland Institute College of Art v Baltimore, kde v roce 1976 získal titul bakalář umění. V té době už ale žil v Chicagu, kde studoval v School of the Art Institute of Chicago. V době studií v Baltimore natolik obdivoval Salvadora Dalího, že se roku 1974 za ním vypravil do hotelu St. Regis v New Yorku. V Chicagu patřili k jeho učitelům Ed Paschke (1939–2004), Karl Wirsum (* 1939) a Jim Nutt (* 1938).  Po studiích ho uchvátil New York se svou bohatou kulturní scénou a kluby. Obdivoval Patti Smith a spřátelil se s Julianem Schnabelem. V letech 1977–1979 pracoval v Muzeu moderního umění v oddělení komunikace s veřejností. Pak byl zaměstnaný na Wall Street jako realitní makléř a zároveň se věnoval umělecké tvorbě. Jeho první sérií byli \"Inflatables\" (Nafukovací). Jednalo se o nafukovací hračky, např. zajíce nebo květiny, připevněné pod různými úhly k zrcadlům. Koncem 70. let vytvořil sérii objektů později nazvanou \"Pre-New\". Jednalo se o domácí spotřebiče, nejčastěji vysavače, umístěné v osvětlených skříňkách a připevněné na zdi.  V 80. letech začal být uznávaným výtvarníkem. Na počátku byla jeho první samostatná výstava v The New Museum of Contemporary Art v New Yorku v roce 1980 s názvem \"The New\" (Nové), které rozvíjelo postupy z konce 70. let. V roce 1982 se však musel na půl roku vrátit k rodičům do Sarasoty na Floridě. Neměl dostatečné příjmy na život v New Yorku a také se snažil získat prostředky na výrobu další série, kterou zamýšlel. Jednalo se o \"Equilibrium\" (Rovnováha). To byla akvária, v nichž plavaly basketbalové míče a bronzové odlitky sportovního náčiní. Koons spolupracoval s renomovanými fyziky, aby dosáhl efektu, kdy částečně ponořené míče zůstávají nehnutě ve vzájemně symetrické poloze. Tyto jeho rané práce měly podobu konceptuálních objektů, příkladem je \"Three Ball 50/50 Tank\" z roku 1985, představující tři basketbalové míče napůl ponořené ve vodě a zatavené ve skleněném boxu.  V roce 1986 přišel Koons s další sérií nazvanou \"Luxury and Degradation\" (Luxus a degradace), kterou vystavil v galerii International With Monument v New Yorku. Jejím obsahem byly předměty každodenní potřeby in natura a jejich malířská zobrazení, které znázorňují představy o luxusu různých společenských tříd. V témže roce uzavřel smlouvu s Ileanou Sonnabend (1914–2007), která se stala jeho galeristkou na dalších dvacet let. V roce 1987 Koons definitivně vstoupil do povědomí uměleckého světa. Jeho ikonické dílo \"Rabbit\" (Králík), vyrobené z nerezové oceli, bylo použité na obálku katalogu londýnské výstavy \"NY Art Now\". Na sochařské výstavě v Münsteru vystavil ve středu starého města plastiku \"Kiepenkerl\" (Chlapík s nůší), což byla kopie jednoho z münsterských městských symbolů, pojednaná opět v nerezové oceli.  Časem si Koons otevřel ateliér na manhattanském předměstí SoHo. Každý z více než třiceti jeho asistentů zde měl za úkol pracovat na určité části \"výroby\", podobně jako tomu bylo ve studiu Factory Andyho Warhola. Novinář Arifa Akbar ve svém článku pro britský deník The Independent napsal, že v době, kdy nebylo obvyklé vnímat výtvarné umělce jako celebrity, Koons pro pěstování svého veřejného image dělal všechno možné, dokonce s pomocí zvláštního poradce. Do mezinárodních výtvarných časopisů zasílal fotografie sebe sama od Matta Chedgeyho, reklamní články a poskytoval rozhovory, ve kterých o sobě mluvil ve třetí osobě.  Později vytvořil sérii zvětšených hraček z leštěné nerezové oceli, nazvanou \"Statuary\" (Sochy). Roku 1988 představil sérii \"Banality\" (Banalita), která vyvrcholila třemi porcelánovými sousošími Michaela Jacksona s jeho šimpanzem Bubblesem v životní velikosti, pokrytými plátkovým zlatem. Podle Koonsových skic je vyrobily vybrané řemeslnické dílny v Itálii a Německu. O tři roky později bylo jedno z nich prodáno v aukční síni Sotheby's v New Yorku za 5,6 milionu dolarů a nyní se nachází v sanfranciském Muzeu moderního umění. Sousoší se objevilo také na Koonsově retrospektivní výstavě v Muzeu moderního umění v Oslu v roce 2004, další rok bylo přesunuto do Městského muzea umění v Helsinkách. Vystaveno bylo také na druhé autorově retrospektivní výstavě v Muzeu současného umění v Chicagu v roce 2008.", "section_level": 2}, {"title": "Koons a Ilona Staller.", "content": "Koonse přitahovala pornoherečka maďarského původu Ilona Staller, známá jako Cicciolina. Její fotografie použil již v sérii \"Banality\". Roku 1989 se s ní seznámil na jedné diskotéce v Miláně, navázal s ní známost a v roce 1991 se s ní v Budapešti oženil. Pár se usadil v Mnichově, aby mohl Koons osobně dohlížet na výrobu svých artefaktů v evropských dílnách. Staller kromě toho v letech 1987–1992 působila v italském parlamentu za stranu zelených. Koons v roce 1991 dokončil sérii obrazů, fotografií a plastik nazvanou \"Made in Heaven\" (Vyrobeno v nebi), jež zobrazovala pár v různých sexuálních polohách. Byla vystavena na Benátském bienále, v New Yorku a galerii Maxe Hetzlera v Kolíně nad Rýnem, vyvolala ale kontroverzní reakce. Společný syn Ludwig se narodil roku 1992, manželství se ale brzy poté rozpadlo. V roce 1993 už oba manželé žili odděleně a o rok později se rozvedli. Ačkoli se rodiče dohodli na společné péči, Staller se synem utekla z New Yorku do Říma. To vyvolalo vleklý soudní spor. Navzdory tomu, že americký soud v roce 1998 svěřil syna do péče jeho otci, zůstal Ludwig s matkou. V roce 2008 Stallerová Koonse zažalovala za neplnění vyživovací povinnosti.", "section_level": 2}, {"title": "\"Štěně\" (Puppy).", "content": "V roce 1992 dostal Koons zakázku vytvořit dílo pro výstavu v Bad Arolsen v Německu. Výsledkem byla 12,4 m vysoká socha \"Štěně\", představující westhighlandského bílého teriéra, vytvořená z květin na ocelové konstrukci. Socha byla roku 1995 rozložena a znovu postavena v Muzeu současného umění v Sydney, doplněná o trvanlivější konstrukci z nerezové oceli a vnitřní zavlažovací systém. O dva roky později ji zakoupila Nadace Solomona R. Guggenheima a \"Štěně\" se přesunulo na terasu před Guggenheimovým muzeem v Bilbau. V roce 2000 byla socha zapůjčena na krátkodobou výstavu do Rockefellerova centra v New Yorku. Koonsem vyrobenou přesnou kopii bilbajské sochy vlastní mediální magnát Peter Brant a má ji vystavenou na svém pozemku v Connecticutu.  \"Štěně\" bylo součástí další série s názvem \"Celebration\" (Oslava), na níž Koons pracoval až do roku 1999. Jejím obsahem byly olejomalby a barevné sochy z nerezové ocele, např. kytice, hračky, karnevalové čepice apod. Práce zhotovovali Koonsovi asistenti v ateliéru v SoHo. Umělec byl frustrovaný pomalým postupem prací a vysokými náklady. Proto se v roce 1999 vrátil k jednodušším, převážně skleněným objektům upevňovaným na zeď. Sérii nazval \"Easyfun\" (Snadná zábava či Rozptýlení). Námětem jsou stylizovaná zvířata (např. mrož), případně květiny.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo po roce 2000.", "content": "V roce 2001 vznikla série nazvaná \"Easyfun-Ethereal\" (Éterické rozptýlení), kde jsou kolážovým způsobem kombinovány obrazy bikin, jídla a krajin, namalované pod Koonsovým dohledem jeho asistenty. Francouzský prezident Jacques Chirac jmenoval Koonse v roce 2002 rytířem Řádu čestné legie. Roku 2003 vystavil v Sonnabend Gallery první výtvory ze série \"Popeye\" (Popové oko). V ní se Koons vrátil k nafukovacím hračkám v kombinaci s předměty denní potřeby. Příkladem je objekt \"Caterpillar Ladder\" (Stonožčin žebřík), v němž je nafukovací stonožka propletena v hliníkovém žebříku.  V roce 2005 se Koons pustil do další série objektů a maleb, pojmenovaných \"Hulk\" podle komiksové postavy a stejnojmenného filmu. V roce 2006 se Koons objevil v improvizovaném televizním seriálu Artstar, odehrávajícím se v newyorském uměleckém prostředí. Téhož roku také představil \"Hanging Heart\" (Visící srdce), 2,7 m vysoké srdce z leštěné oceli. Pět různobarevných exemplářů tohoto díla je součástí série \"Celebration\" (Oslava). Rozměrné sochy z této série byly vystaveny na střeše Metropolitního muzea umění v New Yorku v roce 2008.  Ve dnech 30. dubna – 1. května 2008 se kresba připomínající \"Tulipánové balonky\" objevila na hlavní stránce vyhledávače Google. Za \"Prasklé vejce (modré)\" získal roku 2008 cenu Charlese Wollastona za nejvýraznější dílo na letní výstavě Královské akademie. Prezentace souboru sedmnácti Koonsových soch ve Versailles byla vůbec první autorovou retrospektivní výstavou ve Francii a zároveň i první velkou versailleskou přehlídkou současného amerického umění. Podle deníku New York Times se dokonce před branami paláce konala demonstrace, organizovaná málo známým pravicovým uskupením bojujícím za čistotu francouzského umění.  Na začátku 2. desetiletí 21. století se jeho osobnosti dostalo dvojího významného ocenění. Nejprve byl roku 2010 jmenovaný čestným členem Royal Academy of Arts v Londýně a rok nato mu ministryně zahraničních věcí Spojených států amerických Hillary Clintonová udělila státní medaili za umění. V roce 2013 navrhl zpěvačce Lady Gaga obal jejího alba s názvem \"ARTPOP\". Roku 2014 proběhly jeho retrospektivy ve Whitney Museum of American Art a v Centre Georges Pompidou. Součástí té newyorské bylo vystavení obří plastiky \"Split-Rocker\" na Rockefeller Center. V roce 2015 byly uspořádány další Koonsovy výstavy v Museo Guggenheim v Bilbau a v Norwichi.  Koonsova práce \"Christ and the Lamb\" (Kristus a beránek) z cyklu \"Banality\" z roku 1988 byla na podzim 2016 vystavena v Galerii Rudolfinum. Tvořila součást výstavy \"Film jako umění. Loni v Marienbadu\", věnované inspiračním zdrojům a recepci stejnojmenného filmu.", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristika tvorby.", "content": "Koons byl původně inspirován pop-artovými pracemi umělců šedesátých let. Postupně se začal zajímat o vliv konzumu na moderní společnost. Jeho dílo ze začátku osmdesátých let, napodobující obrazový svět reklamy, tvoří často výrobky pro domácnost, jako jsou vysavače, jež pod názvem \"The New\" v roce 1980 vystavoval v New Museum of Contemporary Art v New Yorku, nebo basketbalové míče ponořené v akváriích ze série \"Equilibrium\" z roku 1985. Tyto práce jsou příklady konceptuálního umění. To – zjednodušeně – tvrdí, že tvůrcova koncepce či záměr tvoří podstatu uměleckého díla více, než tradiční náhled na dílo optikou estetiky a kvality technického zpracování. Koonsovi je rovněž blízký Duchampův přístup k umění vytvářením tzv. ready-made. Příkladem je Duchampův pisoár, který pod názvem \"Fontána\" vystavil v roce 1917. V tomto myšlenkovém okruhu se pohyboval i dadaismus.  Od konce 80. let se začal Koons zabývat zkoumáním, co je veřejností ještě akceptovatelné jako téma v umění. Nejproblematičtější výtvory v této oblasti jsou některé plastiky a fotografie ze série \"Made in Heaven\", znázorňující jeho samotného s manželkou Ilonou Staller v explicitně sexuálních pozicích. Koons tak napadal obvyklé definice tzv. dobrého nebo špatného vkusu, které se liší i podle sociálního zakotvení diváka. Sérií \"Made in Heaven\" nastolil otázku, co lze ještě považovat za umělecké dílo. Kurátory a uměleckými sběrateli je jeho tvorba označována za neo-pop nebo post-pop, od 80. let 20. století reagující především na předcházející minimalismus a konceptualismus. Svým povýšením kýče mezi vysoké umění vyvolal Koons velmi kontroverzní reakce. Autor sám však jakékoli pokusy o kategorizaci svého díla odmítá a především popírá, že by jeho práce měly jakýkoli skrytý význam.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jeff Koons (* 21. ledna 1955, York, Pensylvánie, USA) je americký umělec, známý především svými obrovskými zvětšeninami banálních předmětů – například zvířecími postavičkami z nafukovacích balonků, reprodukovanými v pestrobarevné leštěné nerezové oceli. Koonsovy práce se prodávají za značné sumy. Cena přes 25 milionů dolarů za jednu z jeho \"Balonkových květin\" byla dokonce nejvyšší, za jakou kdy bylo vydraženo dílo dosud žijícího umělce. Názory kritiků jsou ale často protichůdné. Někteří jej uznávají jako objevitele nových možností a postavu dalekosáhlého významu, jiní naopak považují jeho práce za pouhý kýč, primitivní a propagující pouze sebe samé. On sám tvrdí, že jeho díla nemají žádné skryté významy.", "tgt_summary": "杰夫·昆斯(Jeff Koons,1955年-1月21日),美国艺术家,其作品往往由极其单调的东西堆砌而成——比如不锈钢骨架、镜面加工过的气球兽,常常染以明亮的色彩。昆斯的作品在世界上大卖,持有至少一个在世艺术家作品的拍卖价格记录。评论家对他的看法趋于两级。有的认为他的作品是先锋的,有着重要的艺术史价值。有的认为那是在媚俗——哗众取宠,建立在全然利己的自我推销之上。昆斯声称自己的作品并不包含隐藏的意义。", "id": 1530367}
{"src_title": "Herbert Henry Asquith", "tgt_title": "H·H·阿斯奎斯", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se 12. září 1852 jako syn Josepha Dixona Asquitha a jeho ženy Emily. Jeho otec byl obchodníkem s vlnou a rodina patřila ke střední společenské třídě. Po smrti otce, v době kdy mu bylo sedm let, se s matkou přestěhovali do domu jejího otce v Huddersfieldu. Studoval nejdříve na místní škole a později byl poslán na studium do školy jednoty bratrské nedaleko Leedsu. Roku 1863 byl poslán ke svému strýci do Londýna, kde studoval na City of London School. Roku 1870 získal stipendium pro studium na Balliol College v Oxfordu.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Poslancem Dolní sněmovny byl zvolen za liberály roku 1886 v obvodu East Fife ve Skotsku. Do vládní funkce nastoupil hned jako ministr vnitra ve čtvrté Gladstoneho kabinetu roku 1892. V této pozici zůstal i v následujícím období pod premiérem Primrosem. Po volbách roku 1895 přešli liberálové na deset let do opozice.  Po pádu konzervativní vlády Arthura Balfoura a následných volbách se dostali k moci liberálové a premiérem se stal Henry Campbell-Bannerman, který nabídl Asquithovi křeslo ministra financí. V této pozici podporoval rozvoj podmínek pro volný obchod. Začal realizovat liberální reformy včetně penzijního systému, ale nebyl tak úspěšný jako jeho následník Lloyd George v jejich schvalování v dolní komoře.  Campbell-Bannerman v dubnu 1908 pro zdravotní problémy rezignoval na funkci premiéra a krátce nato zemřel. Jeho nástupcem se stal Asquith.", "section_level": 1}, {"title": "Premiér.", "content": "Jeho vláda se zapojila do nákladných závodů ve zbrojení s Německým císařstvím a zároveň zahájila budovat rozsáhlý sociální systém. Návrhy sociálních programů se setkaly se silným odporem konzervativců. Spor vyvrcholil poté, co ministr financí Lloyd George předložil roku 1909 provokativní návrh \"lidového rozpočtu\". Konzervativci jeho přijetí zablokovali ve Sněmovně lordů. Tato komora obvykle nevetovala zákony týkající se financí, její odmítnutí způsobilo ústavní krizi a vyvolalo nové volby.  V nich získali liberálové sice o dvě křesla více než konzervativci, ale neměli v dolní komoře potřebnou většinu. Spojili se tak s irskými nacionalisty a vytvořili menšinovou vládu. V této situaci horní komora přijala rozpočet, ale spory pokračovaly. Sněmovna lordů odmítla návrh vytvoření irské samosprávy. V prosinci 1910 se tak konaly nové, tento rok již druhé, všeobecné volby. Liberálové získali o křeslo více než konzervativci a znovu byli závislí na irských nacionalistech. Asquithovi se podařilo roku 1911 omezit pravomoc horní komory prosazením zákona, který sněmovně lordů umožňoval pouze zdržení zákona maximálně na dva roky. Sněmovna lordů mohla nově zákon dvakrát odmítnout, pokud ho dolní sněmovna schválila i potřetí, vstoupil v platnost.", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "Cenou za podporu irských nacionalistů byl třetí zákon o irské autonomii, jehož návrh Asquith předložil roku 1912. Úsilí věnované irské autonomii téměř vyprovokovalo občanskou válku v Irsku. Ulsterští protestanti nechtěli slyšet o irské autonomii a vytvářeli oddíly ozbrojených dobrovolníků. Britští důstojníci upřednostňovali rezignaci před útokem proti ulsterským, které považovali za loajální občany Británie. Po rezignaci Seeleyho byl Asquith nucen převzít i funkci ministra války. Platnost irské autonomie byla nakonec odložena o dva roky, aby mohly být prodiskutovány možnosti řešení pro šest ulsterských hrabství, ale do této debaty zasáhla válka.  Británie vyhlásila Německému císařství válku 4. srpna 1914 jako odpověď na napadení Belgie. Podle dohody z roku 1839 se Spojené království zavazovalo chránit v případě napadení belgickou neutralitu. Zpočátku byly hlavními postavami války Winston Churchill (ministr námořnictva) a polní maršál lord Kitchener.  Po rozdělení vlády 25. května způsobené skandálem s nedostatkem střeliva a neúspěchem v bitvě o Gallipoli se stal premiérem koaliční vlády, do které byli zařazeni i zkušení politici opozice. Podporoval T. G. Masaryka při jeho zahájení přednášek na londýnské univerzitě 19. října 1915. Jeho malá rozhodnost v záležitostech války neuspokojovala některé liberály a většinu konzervativců. Lloyd George, který byl ministrem války, se cítil frustrován omezením svých pravomocí a ve spolupráci s tiskovým magnátem lordem Northcliffem navrhl, aby byl vytvořen malý výbor pro řízení války. Asquith zpočátku souhlasil s podmínkou, že bude o jeho činnosti pravidelně informován, ale poté co noviny uveřejnily informaci o tom, že je přesouván do ústraní zrušil svůj souhlas a trval na tom, že jeho případnou práci bude řídit sám.  V reakci na to, Lloyd George rezignoval a bez podpory tisku a vůdčích postav Konzervativní strany 5. prosince 1916 odstoupil i Asquith. Odmítl se stát i členem příští vlády, ať už by byl premiérem kdokoli (zřejmě se domníval, že nikdo jiný nebude schopen sestavit novou vládu). Poté co odmítl vytvoření vlády Andrew Bonar Law stal se předsedou koaliční vlády Lloyd George a podle svého původního návrhu se stal i předsedou mnohem menšího válečného kabinetu.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní období.", "content": "Spolu s mnoha ostatními představiteli liberálů se odmítl účastnit v Georgeho vládě. Vůdcem Liberální strany nicméně zůstal až do roku 1916. Strana se nakonec roku 1918 úplně rozštěpila po obvinění Lloyda George (téměř jistě oprávněném) z toho, že zadržoval vojáky v Británii, zamezil tak zahájení ofenzívy a způsobil britskému vojsku velké ztráty.  Roku 1918 se stal velmi nepopulárním, protože Lloyd George byl přijímán jako vítěz války, který toho dosáhl i tím, že Asquitha odstavil od moci. Ten poté neuspěl ve volbách do parlamentu a liberálové se rozdělili na dvě frakce. Poté co na konci roku 1922 dostal Lloyd George nabídku na sestavení vlády, uzavřela obě křídla křehké příměří.  Roku 1925 byl povýšen do šlechtického stavu jako hrabě z Oxfordu a Asquithu. Na konci života byl odkázán po infarktu na kolečkové křeslo. Roku 1928 zemřel na rodinném sídle v Sutton Courtenay.", "section_level": 1}], "src_summary": "Herbert Henry Asquith, 1. hrabě z Oxfordu a Asquithu (12. září 1852 – 15. únor 1928) byl britský státník, člen Liberální strany a premiér. Byl nejdéle souvisle sloužícím premiérem ve 20. století až do doby, kdy ho v 80. letech překonala Margaret Thatcherová.", "tgt_summary": "第一代牛津及阿斯奎斯伯爵赫伯特·亨利·阿斯奎斯 (英语:Herbert Henry Asquith, 1st Earl of Oxford and Asquith,1852年-9月12日-1928年-2月15日),英国自由党政治家,曾任内政大臣及财政大臣,1908年至1916年出任英国首相,任内见证第一次世界大战爆发,大战爆发后,因反对与保守党合组联合政府,两年由大卫·劳合·乔治接任首相,而战时联合政府则被保守党主导。", "id": 801429}
{"src_title": "Fotografie architektury", "tgt_title": "建筑摄影", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První fotografie architektury začali pořizovat daguerrotypisté společně s fotografiemi krajin a zátiší na počátku 19. století - nevadily jim dlouhé expoziční časy. Jedna z prvních pořízených a dochovaných fotografií byla v podstatě fotografie architektury - nese název \"Pohled z okna v Le Gras\", přibližně z roku 1826, francouzského města Saint-Loup-de-Varennes a jejím autorem byl Francouz Joseph Nicéphore Niépce.  Průkopníci cestovatelské fotografie fotografující na svých cestách převážně architekturu byli například Francis Bedford, George Wilson Bridges, Maxime Du Camp, Solomon Nunes Carvalho nebo Francis Frith.  V roce 1851 vyhlásila francouzská vládní organizace Commission des Monuments historiques (Úřad historických památek) misi Mission héliographique. Jednalo se o přestavbu Paříže během druhého císařství. Úkolem organizace byla fotografická dokumentace architektonických památek ve Francii, především významné historické a kulturní pamětihodnosti podléhající ochraně a zahrnuté do Monument historique. Členové skupiny se skládali z fotografů: Gustave Le Gray, Auguste Mestral, Édouard Baldus, Hippolyte Bayard a Henri Le Secq. Fotografové měli zdokumentovat historické budovy, mosty a památky, z nichž mnohé byly zbourány, aby uvolnily cestu pro velké pařížské bulváry, které nechal postavit na příkaz Napoleona III. prefekt Baron Georges-Eugène Haussmann. Dalším Francouzem se stejnými zájmy byl Séraphin-Médéric Mieusement nebo Jean-Eugène Durand.", "section_level": 1}, {"title": "Evropa.", "content": "Geneviève Élisabeth Disdéri (asi 1817 – 1878 Paříž) byla jedna z prvních francouzských fotografek. V roce 1843 si vzala průkopníka fotografie André-Adolphe-Eugène Disdériho, se kterým provozovala daguerrotypický ateliér v Brestu od pozdních 40. let 19. století. Známá je její série 28 pohledů na Brest, zejména architektonických, které byly publikovány pod názvem \"Brest et ses Environs\" v roce 1856.  Félix Bonfils byl plodný francouzský fotograf architektury, který byl aktivní na Blízkém východě. Fotografoval v Libanonu, Egyptě, Palestině, Sýrii, Řecku a Konstantinopoli (nyní Istanbul). V roce 1872 vydal album \"Antická architektura\", ve které vyšly některé z jeho obrazů pořízené pro společnost Société française de photographie. Jeho práce dobře znali turisté, kteří do těchto zemí cestovali, jeho fotografie si kupovali jako suvenýry. Po urovnání situace na Blízkém východě Bonfils pořídil několik panoramatických fotografií z Konstantinopole a Damašku.  V italské Florencii v roce 1852 založili tři bratři – Leopoldo (1832–1865), Romualdo (1830–1890) a Giuseppe (1836–1890) Alinariové nejstarší fotografickou firmu na světě – dosud existující (2011) – s názvem \"Fratelli Alinari\" (\"Bratři Alinariové\"). Ateliér se specializoval na portréty, fotografie uměleckých děl a historických památek.  Studio Sommer and Behles (aktivní 1867–1874) vlastnili němečtí fotografové Giorgio Sommer (1834–1914) a Edmund Behles (1841–1924). Studio se nacházelo v Římě a pobočku mělo v Neapoli, Sommer byl jmenován oficiálním fotografem Viktora Emanuela II. – prvního krále sjednocené Itálie. Zapojil se do všech možných aspektů fotografického podnikání. Vydával své vlastní fotografie, které prodával ve svých studiích a zákazníkům v celé Evropě. V pozdějších letech fotografoval vlastní obrazy pro knižní ilustrace, tiskl svá vlastní alba a pohlednice. Využíval všechny populární formáty své doby: carte de visite, stereofotografie a velké pohlednice na albuminovém papíře. Giorgio Sommer a Roberto Rive začali systematicky sepisovat památky a dokumenty každodenního života a ty sjednotili v úžasné kolekci, která poskytovala informace o Kampánii a Sicílii.  Robert John Welch (1859–1936) byl irský fotograf, který se specializoval na venkovní fotografii a pořídil tisíce fotografií irských měst a scenérií. Byl zručným umělcem a jeho studie o Irsku a irském životě na konci 19. a na počátku 20. století jsou dnes právem vyhlášené.  Průkopníkem japonské fotografie byl Japonec Jokojama Macusaburó, který se věnoval také litografii a výuce fotografie. V roce 1868 se Yokoyama setkal s Ninagawa Noritane, úředníkem vlády v období Meidži, který ho pověřil, aby fotografoval hrad Edo, před rekonstrukcí, a královský poklad v Shosoinu. Projekt dokončil mezi lety 1871 a 1872 a některé výsledné práce byly zveřejněny v roce 1872 jako album 64 fotografií s názvem \"Kyū-Edo-jō Shashin-chō\" (旧江戸城写真帳, \"Fotografické album bývalého hradu Edo\") a pak ještě jednou jako album 73 fotografií v roce 1878 pod názvem \"Kanko Zusetsu, Jokakau-no-bu\" (\"Historie a popis japonského umění a průmyslu, první část, hrad\"). Některé z fotografií Yokoyamy z japonských uměleckých děl byly prezentovány na Světové výstavě v roce 1873 ve Vídni.", "section_level": 2}, {"title": "Technika.", "content": "Při snímání architektury má stěžejní význam urbanismus a kvalita architektury v prostoru města. Interpretace na snímku by měla odpovídat kvalitám zvolené architektury a uvědomování si její role v rámci města. Je vhodné používat velkoformátový fotoaparát, vhodně zvolit kompozici a k danému účelu využít světlo v exteriéru nebo v interiéru.  Rozlišují se různé druhy architektonické fotografie: plastika nebo socha; důraz na historický sloh; detail charakteristický pro danou stavbu; celek dané stavby; série nebo soubor několika fotografií podávající základní představu o vybrané budově - exteriéry i interiéry.  Fotografická realizace obrazu se potýká s některými problémy:  Kromě umělecko-dokumentárního zobrazení stavby je možné použít fotografických metod pro měření, ke kterému se používají obzvláště stereoskopické fotografie.", "section_level": 1}, {"title": "Filtry.", "content": "Využití ve fotografii architektury najdou následující fotografické filtry:  Celá řada triků s filtry je možná také v grafickém editoru na počítači.", "section_level": 2}, {"title": "Kompozice a estetika.", "content": "Pohledy na fotografovaný objekt architektury vychází z architektonických plánů. Používaná centrální kompozice se obvykle bere z hlediska pozorovatele, který se pohybuje v blízkosti stavby nebo se dívá z vyvýšeného místa - nadhledu.  V případě fotografování architektury pro umělecké ztvárnění objektu může být obětována přesnost pro umělecký výraz, pro zdůraznění rysů města, země nebo časového období. Rysy architektonického stylu lze zdůraznit výběrem vhodného místa, správného úhlu pohledu a výběrem typu a směru světla.", "section_level": 1}, {"title": "Výběr místa pohledu.", "content": "Při fotografování architektury je nejdůležitější volba místa fotografování a také volba na výšku nebo na šířku, vzdálenost a úhel pohledu. To je tím, co určuje celkovou kompozici snímku, perspektivu a poměr plánů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fotografie architektury nebo městská krajina zahrnuje širokou škálu fotografie architektury snímaných různými technikami a řadí se ke krajinářské fotografii. Tvorbou takových obrazů se zabývá fotograf specialista. Lze ji interpretovat ze tří různých hledisek. Z pohledu investora bude důležitý celkový dojem budovy a její umístění (kompozice obrazu), stavitel bude chtít propagovat stavbu z estetického hlediska a architekt si bude všímat zachycení detailů.", "tgt_summary": "建筑照片,如文字所述为拍摄建筑物的照片。", "id": 1270648}
{"src_title": "Wengen", "tgt_title": "翁根", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Název Wengen byl poprvé zmíněn dokumentech v roce 1268. Původ názvu není úplně zřejmý, pravděpodobně se jedná o význam \"tvář na úbočí\" nebo \"vlhké louky\".  Obyvatelé žili po samotách jednoduchým životem vzdáleni od civilizace. I přesto, v roce 1669, byl Wengen zasažen morovou epidemií a obyvatelstvo sužovaly i jiné přírodní katastrofy, například v roce 1770 při sesuvu velké laviny přišlo o život osm obyvatel, v roce 1791 došlo k sesuvu půdy, při kterém došlo k obětem na životech lidí i zvířat.  Wengen byl původně zaměřen na zemědělství, až v první polovině 19. století se zde začíná rozvíjet turistický ruch. Turisté začali Wengen navštěvovat při turistických výpravách na Kleine Scheidegg a dále Grindelwald. Jedním z prvních návštěvníků byl Felix Mendelssohn. První hotel a hospoda byla otevřena v roce 1859. Cestovní ruch se více rozšířil po vybudování ozubnicové tratě Wengernalpbahn v roce 1890, ale nebyla postavena silnice. Počet obyvatel se postupně zvýšil z 210 (1783) na 811 (1900). V současnosti je zde mnoho hotelů s dostatečnou kapacitou ubytování v letní i zimní turistické sezóně.  Wengen je také domovem Downhill Only Club, jednoho z nejstarších britských klubů alpského lyžování, který byl založen v roce 1925.  Od roku 1930, jsou pořádány slavné lyžařské závody Lauberhorn konané ve Wengenu.  Během druhé světové války zde byli internováni nejen britští a američtí piloti, tak i polští vojáci.", "section_level": 1}, {"title": "Rekreace, turistika, sport.", "content": "Každý rok se zde v lednu konají slavné lyžařské závody Lauberhornrennen na trase Jungfrau maratonu. Závody se tradičně skládají ze sjezdu, slalomu a kombinovaného sjezdu. Kromě toho, že se jedná o nejvíce technicky náročné sjezdy, v Lauberhornu se pořádá i nejdelší závod světového poháru FIS a pravděpodobně i nejmalebnější. Průměrný čas sjezdu při světovém poháru na trati dlouhé 4 455 metrů je 2:30 min. Je to nejvyšší rychlost dosažená v Haneggschuss na mistrovství světa.  Železnicí Wengernalpbahn se můžete dostat na svahy Allmend, a Kleine Scheidegg. Lanovkou můžete vyjet na Männlichen a odtud se vydat na sjezdovky do Grindelwaldu, Kleine Scheideggu a v okolí Wengenu.  Při pěších túrách na hory v okolí je nutno brát v úvahu nejen náročnost stoupání a strmost svahů, po kterých vedou turistické cesty ale i možné náhlé změny počasí, kdy padne hustá mlha a viditelnost se blíží nule. Pěší výlet na Kleine Scheidegg je snazší s stoupání není tak strmé, doba výstupu je asi 3 hodiny.  Z dalších možností rekreace je např. bruslení, curling a v létě seskoky padákem.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Wengen je jedno z mála míst, kde je vyloučena automobilová doprava. K dispozici je pouze několik elektromobilů, které zajišťují dopravu nákladu z a na nádraží železniční stanice.  Wengen je tedy přístupný pouze po ozubnicové železnici Wengernalpbahn z Lauterbrunnen nebo z Grindelwaldu přes Kleine Scheidegg, případně lanovkou z Männlichen společnosti Luftseilbahn Wengen-Männlichen.  Železniční doprava z Lauterbrunnen na nádraží Wengen probíhá denně od časného rána až do pozdních nočních hodin a je nejzatíženějším traťovým úsekem Wengernalpbahn. Projíždí zde cca 40 služebních souprav denně. Každá souprava se může skládat až ze 4 samostatných vlaků, jedoucích těsně za sebou.  Cesta nahoru trvá asi 14 minut, cesta dolů asi 17 minut. Sjezd je delší proto, že na trati dochází k míjení souprav a je potřeba zajistit, aby soupravy jedoucí nahoru, do Wengenu, nemusely zastavovat. V současnosti se používá delší ale méně strmá část tratě přes Wengwald.  Lanovka Wengen-Männlichen je v provozu jen v sezóně.", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "region  doprava v regionu", "section_level": 1}], "src_summary": "Wengen je větší vesnice v kantonu Bern, která spadá pod obec Lauterbrunnen ve Švýcarsku. Místo má největší počet obyvatel z okolí i Lauterbrunnen samotného. Wengen leží v nadmořské výšce je 1 274 m n. m. na úpatí hor Eiger, Monch a Jungfrau, 400 m nad údolím Lauterbrunnen.", "tgt_summary": "翁根()又称为温根,是瑞士中部伯尔尼州因特拉肯县劳特布龙嫩镇的一个山村,属于少女峰地区,海拔。常年居民约1,300人,夏季居民5,000人,冬季居民10,000人。", "id": 1326506}
{"src_title": "Geografie Černé Hory", "tgt_title": "黑山共和国地理", "src_document": [{"title": "Povrch.", "content": "Povrch Černé Hory je převážně hornatý s velkým lesním porostem a vodním potenciálem. Reliéf státu je neobyčejně mnohotvárný. Nejvyšší horou je Zla Kolata v pohoří Prokletije, měřící (2534 m).", "section_level": 1}, {"title": "Hory.", "content": "Většina země je pokryta vysokými, rozsáhlými horskými masivy, které jsou protírány kaňony řek a hlubokými údolími. Všechna pohoří náleží k Dinárské horské soustavě. Základním stavebním kamenem celého systému je vápenec a dolomit, na mnoha místech silně zkrasovatělý, ve kterém se vytvářejí krasová pole, jeskyně a ponorné řeky. Horské oblasti trpí nedostatkem vody, protože ta prochází pouze z tajícího sněhu a potoky se tak často ztrácejí ve vymletém vápencovém podloží.  Nejvyšším a nejkrásnějším pohořím země je Durmitor na severozápadě. Celý masiv divoce rozeklaných vrcholů, horských luk, jeskyní a kaňonů je chráněn jako národní park. Nejvyšším vrcholem je Bobotov kuk (2522m n. m.). Durmitor na severu spadá do hloubky 1300 metrů do kaňonu řeky Tary.  Na Durmitor navazuje na východě pohoří Sinjajevina, které je tvořeno spíš soustavou náhorních plošin s nejvyšším vrcholem Babin zub (2253 m n. m.). V západní části země se poblíž hranic s Bosnou a Hercegovinou rozkládají masivy Ljubišnja (2338 m n. m.), Pivska Planina (1775 m n. m.), Volujak (2294 m n. m.), Bioć (2396 m n. m.), Maglić (2388 m n. m.) a Golija (1945 m n. m.).  Ve středu země jižně od Durmitoru se rozkládají zajímavé horské masivy Terskavec (2093 m n. m.), Vojnik (1977 m n. m.), Stožac (2140 m n. m.), Maganik (2139 m n. m.) a Prekornica (1926 m n. m.), které přitahují zájem turistů svými přírodními krásami. Přirozený přechod od středu do vysokých hor Prokletije na východní hranici tvoří pohoří Komovi a Bjelasica s množstvím horských pastvin, pěkně tvarovaných štítů a hlubokých kaňonů.  Nádherný masiv Prokletije pokračuje i na albánskou stranu. z Černé Hory jsou přístupné pouze hřebeny v blízkosti Plavského jezera a města Gusinje, ale naštěstí jsou to nejkrásnější pasáže celého masivu. V tomto pohoří se nachází i nejvyšší vrchol Černé Hory – Zla kolata (2534 m n. m.).  Velice zajímavé a atraktivní jsou horské masivy, které se zvedají do značné výšky přímo od hladiny moře. Je to masiv Rumija mezi mořem a Skadarským jezerem, zdvihající se do výše 1593 m n. m., dále známý Lovćen (1749 m n. m.) nad zálivem Boka Kotorska a krasové pohoří Orjen (1895 m n. m.).", "section_level": 2}, {"title": "Nížiny a jezera.", "content": "Nížin v Černé Hoře moc není,až na malé výjimky na jihu a okolo dolních toků řek Morača a Zeta. Černohorské hlavní město Podgorica se celé nachází v úrodné nížině, stejně jako jeho aglomerace a podgorické mezinárodní letiště.  Řeky Černé Hory spadají do tří různých úmoří. Do Jadranu proudí jenom málo klasických povrchových toků, poněvadž v Dinárském horském systému téměř neexistují. Vyvěrající potůčky mizí v propustném vápenci, pak opět vytékají na povrch, aby znovu zmizely pod zemí. Nejvýznamnějšími řekami jsou Morača a Zeta, které se vlévají do Skadarského jezera. Většina řek na Balkáně míří do Černého moře. Největší sběrnicí je Dunaj, který zde pohlcuje na 40 přítoků. Patří k nim Lim a nejkrásnější černohorská řeka Tara, které se obě vlévají do Driny, ta později do Sávy a nakonec do Dunaje. Bulharská Stara planina tvoří pro východobalkánské řeky rozvodí mezi Černým a Egejským mořem.  V této vyprahlé krajině jsou velká jezera vzácností. Největší vodní plochu v zemi představuje Skadarské jezero nedaleko pobřeží, dále také jezero Krupačko a Liverovići u Nikšiće, Crno jezero v Durmitoru, Biogradsko jezero v Bjelasici (v NP Biogradska Gora) a Plavské jezero na úpatí masívu Prokletije.", "section_level": 2}, {"title": "Pobřeží a moře.", "content": "Pobřeží je úzký pás země, táhnoucí se od Herceg Novi po ústí řeky Bojana na albánských hranicích. Toto pobřeží je vyhlášeno písčitými plážemi a bohatou subtropickou vegetací. Podobně jako v Chorvatsku je značně členité s množstvím malých zálivů, ostrovů a poloostrovů.  Průměrná teploty vody moře dosahuje v lednu a červenci 25 °C. V moři se dá koupat 180 dní v roce. Má tmavě modrou průzračnou vodu s viditelností 38 – 65 metrů. Voda obsahuje 38 g soli na litr. Rozdíl mezi přílivem a odlivem je kolem 31 cm, výška vln činí kolem 50 cm, někdy až 2 m.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Klimaticky se Černá Hora dělí na dvě podnebné oblasti. V přímořské části je středozemní (mediteránní) podnebí s teplým a suchým létem a mírnou deštivou zimou. Průměrná teplota vzduchu je v lednu 8 °C a v červenci 27 °C. Jaro začíná velmi brzy, začátkem března. Příjemný je barevný podzim, který bývá slunný a teplý. Ve vnitrozemí je podnebí mírně kontinentální, v lednu je průměrná teplota -3 °C, v červenci 18 °C.  Celkově je podnebí pod vlivem moře, protože voda se během léta ohřeje a teplo se pozvolna uvolňuje do ovzduší. Pobřeží Černé Hory je se svými 2700 hodinami slunečního svitu nejslunečnějším místem Středomoří.  Počasí u pobřeží je však hodně ovlivněno větry. Jihovýchodní jugo je nejčastější, ze severozápadu duje maestral a ze severovýchodu bóra. Největší vlnobití, které bičuje pobřeží, způsobuje jugo. Maestral je příjemný odpolední větřík, který ochlazuje horké léto.", "section_level": 1}, {"title": "Srážky.", "content": "Na pobřeží spadne průměrně 1400 mm vody ročně. Vyšší srážky jsou obvyklé na jaře a na podzim. Sníh spadne v zimě jenom ve vnitrozemí v horách. Velmi vysoké srážky zachycují hory nad Bokou Kotorskou, kde ročně spadne až 4928 mm, což z ní činí nejdeštivější místo Evropy.  V tomto zálivu (ve městě Tivat) se také nachází jedno ze dvou mezinárodních letiště v Černé Hoře – mezinárodní tivatské letiště. Navzdory tomu, že letiště obklopují vysoké hory a ranvej leží jen 100 metrů od vody, nedošlo na letišti k žádné nehodě. Ovšem vzhledem k horskému terénu a špatnému světelnému navádění je letiště otevřeno pouze za denního světla. Letiště je jedno z nejnebezpečnějších pro přiblížení na přistání, i pro čekání pro přijetí ve vzduchu. Při velmi špatné viditelnosti jsou lety odkláněny na letiště v Podgorice. Říká se, že pilot, který zvládne přistát na letišti v Tivatu, se nemusí bát žádných přistání – žádné letiště prý není na tam nedostupném místě.", "section_level": 2}, {"title": "Seismická činnost.", "content": "Celá země patří k seismicky aktivním místům s častými otřesy půdy. V roce 1968 postihlo Černou Horu zemětřesení, při kterém byla mj. zasažena města Bar, Petrovac a Ulcinj a hlavně roku 1979 s epicentrem pod masivem Lovćenu, kdy byla zničena většina měst a obcí na jadranském pobřeží, včetně historických staveb, obytných domů a hotelů. Jeho následky jsou místy patrné i dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Flóra a fauna.", "content": "Živočišná i rostlinná říše Balkánu je díky teplotám výrazně odlišná od zbytku Evropy. Jižní krasová oblast je holá, ačkoliv byla v minulosti porostlá dubovými a cypřišovými lesy. Dlouhodobé kácení lesních porostů, které byly využívány jako zdroj palivového a stavebního dříví, nedostatek orné půdy a hlavně krasový podklad se negativně podepsaly na druhovém zastoupení typických druhů. Převládají zde křovinaté, méně náročné porosty. V horách je situace lepší. Více jak třetinu plochy zde pokrývají rozsáhlé porosty smíšených a jehličnatých lesů. Nad 800 metrů se objevují souvislé porosty listnáčů, dubů, javorů, jilmů, jedlých kaštanů a topolů, nad 1500 metrů převažují aromatické borovice, smrky jsou zde v menšině. Hory jsou téměř holé, s minimem vegetace. Převládají horské byliny a alpinky, na jaře vybarví horské louky šafrány, tulipány a narcisy.  K mizení lesů přispěla nemalou měrou i turecká okupace. Turci při pronásledování odbojných místních obyvatel lesní porosty káceli, aby omezili možnosti úkrytu pro nespokojené domorodce.  Zvířecí říše je rovněž poznamenána tisíciletým ničením jejího přirozeného prostředí, kácením lesů, pastevectvím a lovem. Dnes se na území Černé Hory z velkých šelem nachází medvěd, vlk, rys, divoká kočka, vydra, kuna, běžně se vyskytuje jelení a černá zvěř. Z ptactva se zde můžou pozorovat některé druhy orlů, sokolovité dravce, někdy dokonce i supa. Suché a teplé podnebí je ideální pro plazy a obojživelníky. Vyskytuje se zde i zmije růžkatá nebo jedovatí štíři. Největším plazem Balkánu je 1 metr dlouhý blavor žlutý, který je vlastně beznohým ještěrem a je zcela neškodný.  Velká jezera patří vodnímu ptactvu, volavkám nebo kormoránům. V mokřinách Skadarského jezera žije poslední volně žijící populace pelikánů.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody a národní parky.", "content": "Ochrana přírody je zatím v Černé Hoře interpretována poněkud volněji než jinde ve světě. Turisté mohou navštívit i přísně chráněná území a ve většině z nich je povolen pohyb mimo značené stezky a mnohdy i volné táboření.  Černohorský parlament před časem vyhlásil, že má eminentní zájem na tom, aby se jejich země stala prvním ekologickým státem na světě. I přes dlouholeté zásahy do původního stavu je černohorská příroda stále dobře zachovalá. Bude však třeba vynaložit mnoho úsilí na jakousi \"převýchovu\" obyvatel Černé Hory, kteří si nádhernou přírodu mnohdy pletou se skládkami a odpadky někdy \"ukládají\" ve městech a vesnicích přímo na ulicích nebo rovnou do volné přírody. V Černé Hoře bylo zatím zřízeno pět národních parků: Park má za úkol chránit ve stejnojmenném pohoří zachovalou přírodu, oblast, která má pro Černohorce i velkou historickou hodnotu, neboť právě zde se nachází kolébka nezávislé Černé Hory. Nádherné dubové i bukové porosty přecházejí ve vyšších polohách ve vysokohorské louky, kleče a kamenité pláně jsou bohaté na ptactvo a zvěř. Nejvíce zde žije jelen a srnec, ale i liška či vlk. Leží ve výšce 6 m n. m. a jsou zde chráněny především vzácné druhy rostlin a živočichů. NP byl vyhlášen v roce 1983. Jsou zde jedny z nejvyšších vrcholů Černé Hory, krasová území, nádherná horská jezera a hlavně kaňon Tary, který je se svými 1300 metry nejhlubší v Evropě. Základy parku byly položeny již v roce 1872 černohorským králem Nikolou I. – jde tak o nejstarší národní park v Evropě a druhý nejstarší na světě. PArk se nachází na území pohoří Bjelasica. Nikde jinde se nenachází takové bohatství lesů, množství šťavnatých horských luk a nádherných ledovcových jezer ve spojení s vysokými skalnatými masivy. Park se může chlubit jedním z nejzachovalejších tří posledních evropských pralesů. Bjelasica je zároveň rájem divoké zvěře, jímž \"kraluje\" medvěd. Jezera a potoky jsou plné ryb, vč. pstruha kalifornského.", "section_level": 1}], "src_summary": "Černá Hora (černohorsky: \"Crna Gora, Црна Гора\") je republika v Jihovýchodní Evropě, rozkládající se na Balkánském poloostrově mezi 41°52' – 43° 42' s. š. a 18° 26' v. d. Sousedí s Chorvatskem, Bosnou a Hercegovinou, Srbskem, Kosovem a Albánií.", "tgt_summary": "黑山共和国,位于欧洲巴尔干半岛,陆上与克罗地亚、波黑、塞尔维亚、阿尔巴尼亚接壤,南邻亚得里亚海。", "id": 1403660}
{"src_title": "Růžová revoluce", "tgt_title": "玫瑰革命", "src_document": [{"title": "Volby a protesty.", "content": "V Gruzii se konaly parlamentní volby 2. listopadu 2003. Volilo se do 235 křesel, ze kterých 135 mělo být podle poměrného systému a 85 vítězi v jednomandátových obvodech. Kromě toho probíhalo celostátní referendum o tom, zda má budoucí parlament mít pouze 150 členů. Voliči používali oddělené lístky pro obě dvě hlasování. Ty pak složili dohromady a v jedné obálce je vhodili do jedné hlasovací urny.  Volby kritizovali mezinárodní pozorovatelé. Tvrdili, že byly zmanipulované ve prospěch Ševardnadzeho. Michail Saakašvili se prohlásil vítězem voleb. Tuto skutečnost potvrdilo nezávislé paralelní sčítání výsledků, které provedla místní Mezinárodní společnost pro spravedlivé volby a demokracii. Saakašvili a sjednocená opozice přijali výsledky paralelního sčítání výsledků a vyzvali, aby se Gruzínci vzbouřili a demonstrovali proti Ševardnadzeho vládě, a aby se postavili nenásilnou metodou proti úřadům. Hlavní demokratické opoziční strany požadovali odstoupení Ševardnadzeho a opakování voleb. V polovině listopadu začaly masivní protivládní demonstrace v centru Tbilisi. Brzy se rozšířily do téměř všech měst Gruzie. Organizace mládeže \"Kmara \"(česky \"Dost!\") a několik nevládních organizací se aktivně zapojily do protestních aktivit. Naopak Ševardnadzeho vláda byla podporována Aslanem Abašidzem (vůdcem separatistického regionu Adžárie), který posílal tisíce svých příznivců do Tbilisi, aby protivládní demonstrace potlačili.", "section_level": 1}, {"title": "Změna moci.", "content": "Opoziční protesty vyvrcholily 22. listopadu, kdy se Ševardnadze pokusil svolat zasedání nového parlamentu. Toto zasedání považovaly hlavní opoziční strany za nelegitimní. Stoupenci těchto stran, vedení Saakašvilim, vtrhli do jednací místnosti s růžemi v rukách (odtud jméno Růžová revoluce), přerušili proslov prezidenta Ševardnadzeho a donutili ho s ochrankou uprchnout. Prezident okamžitě vyhlásil stav nouze, začal mobilizovat vojáky a policii a shromažďoval je v blízkosti své rezidence v Tbilisi. Nicméně elitní vojenské jednotky odmítly podpořit vládu. Ve večerních hodinách 23. prosince se sešel Ševardnadze s opozičními lídry Saakašvilim a Zurabem Žvanijou a diskutovali o aktuální situaci. Po schůzce oznámil prezident svou rezignaci. V ulicích Tbilisi propukla euforie. Více než 100 tisíc demonstrantů slavilo svoje vítězství celou noc. Úřadující předsedkyně parlamentu Nino Burdžanadzeová se dočasně ujala prezidentského úřadu do konání nových voleb. Gruzínský nejvyšší soud zrušil výsledky voleb.  4. ledna 2004 vyhrál drtivě prezidentské volby Michail Saakašvili. Ke konci března téhož roku se opět konaly parlamentní volby. Většinu hlasů získala Sjednocená národní strana podporující Saakašviliho.", "section_level": 1}], "src_summary": "Růžová revoluce nebo také Revoluce růží (gruzínsky: ვარდების რევოლუცია, \"vardebis revolucia\") byla revoluce v Gruzii, která následovala po zákonodárných volbách v roce 2003 a měla za následek svržení prezidenta Eduarda Ševardnadzeho a jeho nahrazení novým prezidentem Michailem Saakašvilim po nových volbách v březnu 2004. Michail Saakašvili se k této moci dostal díky peněžité podpoře ruského oligarchy Borise Berezovského. Revoluce byla podporována občanským hnutím odporu \"Kmara\" (gruzínsky \"კმარა\") a snad i USA a CIA. Patří k prvním v sérii tzv. barevných revolucí, které jsou některými připisovány americkému vlivu. Další takovou barevnou revolucí byla v roce 2004 tzv. Oranžová revoluce na Ukrajině nebo Tulipánová revoluce v roce 2005 v Kyrgyzstánu.", "tgt_summary": "玫瑰革命(),是2003年11月在格鲁吉亚发生的反对当时格鲁吉亚总统谢瓦尔德纳泽及其所领导政府的一系列示威活动,其领导人反对党统一民族运动党领袖萨卡什维利每次公开露面都拿一枝玫瑰,因此被称为玫瑰革命。最终,时任格鲁吉亚总统谢瓦尔德纳泽辞职。", "id": 947809}
{"src_title": "61 Cygni", "tgt_title": "天鵝座61", "src_document": [{"title": "Historie pozorování.", "content": "Na velký vlastní pohyb 61 Cygni poprvé poukázal Giuseppe Piazzi v roce 1804, který ji pojmenoval \"Letící hvězda\". Piazziho objev vzbudil ve své době malou pozornost vzhledem k relativně krátké době pozorování hvězdy – pouhých deseti let. V roce 1812 navrhl Friedrich Wilhelm Bessel, aby hvězdě astronomové začali věnovat zvýšenou pozornost.  Friedrich Georg Wilhelm von Struve objevil roku 1830, že hvězda 61 Cygni je dvojhvězdou. Ještě mnoho let však nebylo jisté, zda se jedná o náhodné seskupení hvězd či gravitačně vázaný systém.  Dvojhvězda vykazovala velký vlastní pohyb, který byl tehdy největším známým a tak když to kvalita astronomických pozorování umožnila, stala se 61 Cygni žhavým kandidátem na určení vzdálenosti metodou paralaxy. Dvojhvězda se stala první hvězdou (kromě Slunce), jejíž vzdálenost byla ze Země změřena. Měření bylo provedeno v roce 1838 Besselem, který naměřil paralaxu 0,3136\". V dnešní době se udává hodnota paralaxy 0,28718\", což odpovídá vzdálenosti hvězdy 11,36 světelných let od Země.  O několik let později byla objevena hvězda Groombridge 1830 s větším vlastní pohybem. Groombridge 1830 hvězdné velikosti 6,4 mag lze pouhým okem pozorovat pouze za výjimečně tmavé oblohy. 61 Cygni je hvězda s největším vlastním pohybem, která je viditelná pouhým okem. Má sedmý nejvyšší vlastní pohyb z hvězd, které jsou uvedeny katalogu Hipparcos.  V roce 1911 byla Besselova paralaxa z 0,3136\" opravena na 0,310\", a pozorování z Yerkesovy observatoře zjistila radiální rychlost hvězdy 62 km/s, která společně s vlastním pohybem příčně k Zemi 79 km/s dává prostorovou rychlost kolem 100 km/s směrem k bodu 12 stupňů na západ od Orionova pásu.  V roce 1911 publikoval Benjamin Boss údaje o tom, že 61 Cygni je členem skupiny hvězd, která byla později rozšířena o dalších 26 potenciálních členů. Mezi možné členy skupiny patří Beta Columbae, Pí Mensae, 14 Tauri a 68 Virginis. Typická prostorová rychlost této skupiny hvězd je od 105 do 114 km/s vzhledem ke Slunci.  Následkem velké úhlové vzdálenosti obou složek a dlouhé oběžné době kolem společného těžiště nebylo z počátku jasné, zda složky systému 61 Cygni jsou fyzicky spojeny. Příslušná oprava paralaxy z 0,360\" na 0,288\" dala rozdíl vzdálenosti hvězdy více jak dva světelné roky. Měření paralaxy v roce 1917 prokázalo, že vzdálenost hvězdy je výrazně nižší. V roce 1934 bylo publikováno, že systém 61 Cygni je fyzickou dvojhvězdou a byly zveřejněny elementy dráhy.  Pozorovatel s triedrem 7×50 může 61 Cygni pozorovat jako dvě binokulární pole jihovýchodně od jasné hvězdy Deneb. Oddělení dvou hvězd je mírně větší než úhlová velikost planety Saturn (16-20\"). Při ideálních pozorovacích podmínkách může dvojhvězdu rozlišit triedr s optickým výstupem 6 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Ačkoli je 61 Cygni vidět pouhým okem jako jediná hvězda, jedná se o dvojhvězdu složenou ze dvou hvězd hlavní posloupnosti, oranžových trpaslíků spektrální třídy K, 61 Cygni A a 61 Cygni B. Jasnější hvězda 61 Cygni A má zdánlivou hvězdnou velikost 5,2 mag, slabší 61 Cygni B má velikost 6,1 mag. Obě hvězdy jsou pravděpodobně starší než Slunce, pohybují se relativní rychlostí 108 km/s vzhledem ke Slunci, což má za následek značný vlastní pohyb hvězdy po obloze. Vzdáleností 11 světelných let se jedná o jednu nejbližších hvězd od Slunce. Hvězda bude nejblíže k Slunci kolem roku 20 000, přibližně 9 světelných let.  Obě hvězdy oběhnou kolem společného těžiště jednou za 659 let, jejich průměrná vzdálenost je 84 astronomických jednotek. Excentricita dráhy 0,48 znamená, že hvězdy jsou od sebe 44 astronomických jednotek v periastronu a 124 astronomických jednotek v apoastronu. Oběžné dráhy hvězd se těžko počítají z jejich hmotností a její hodnota tak zůstává sporná. V budoucnu by problém mohla vyřešit astroseismologie.  Složka A je asi o 11 procent hmotnější složka B. Má hvězdnou aktivitu o periodě 7,5±1,7 let, která je mnohem výraznější než cyklus Slunce. Dřívější odhad byl 7,3 roku. Kombinace aktivity slunečních skvrn společně s rotací a chromosférickou činností je charakteristická pro proměnné hvězdy typu BY Draconis. Vzhledem k diferenciální rotaci je rotace povrchu hvězdy podle zeměpisné šířky 27 až 45 dní, průměrná doba je 35 dní.  Hvězdný vítr hvězd vytváří bublinu v místním mezihvězdném mračnu. Ve směru pohybu hvězdy v Mléčné dráze se vyskytuje do vzdálenosti pouhých 30 AU, což je zhruba vzdálenost Neptunu od Slunce. Tato vzdálenost je nižší než vzdálenost mezi oběma složkami 61 Cygni, a tak hvězdy s největší pravděpodobností nesdílejí společnou atmosféru. Hustota atmosféry je pravděpodobně malá kvůli nízké hmotnosti a relativně vysoké rychlosti hvězdy.  Proměnnost složky B je méně pravidelná než složky A, s výraznými krátkodobými maximy. 61 Cygni B má 11,7letou periodicitu proměnnosti. Obě hvězdy vykazují hvězdné erupce, chromosférická činnost složky B je o 25 procent více aktivní než složky A. V důsledku diferenciální rotace se doba rotace pohybuje podle zeměpisné šířky mezi 32 až 47 dny, průměrná doba rotace je 38 dnů.  Věk soustavy 61 Cygni nelze spolehlivě určit. Kinematická data odhadují její stáří asi 10 miliard let. Gyrochronologie, neboli stanovení věku hvězdy na základě její rotace a barvy, dává průměrný věk 2,0±0,2 miliard let. Věk na základě chromosférické činnosti pro A a B je 2,36 a 3,75 miliard let. Horní hranice odhadu věku pomocí izochronické metody, která se týká evolučního modelu, je 0,44 až 0,68 miliard let. V roce 2008 evoluční model CESAM2k z observatoře Côte d'Azur odhadl věk obou složek na 6,0±1,0 miliard let.", "section_level": 1}, {"title": "Hledání planetárního systému.", "content": "Při několika příležitostech bylo publikováno, že 61 Cygni má neviditelné průvodce, planety nebo hnědého trpaslíka. Tyto hypotézy poprvé publikoval Kaj Strand z observatoře v Sproul (pod vedením Petera van de Kampa) v roce 1942, kdy pozorováním zjistil drobné, ale systematické změny v oběžného pohyby 61 Cygni A a B. Tvrdil, že změny vyvolává třetí těleso na oběžné dráze kolem 61 Cygni A. V roce 1957, s přihlédnutím k nejistotám, určil, že objekt má hmotnost osmkrát vyšší než Jupiter; dále vypočetl oběžnou dobu na 4,8 let a hlavní poloosu oběžné dráhy planety na 2,4 AU. V roce 1977 sovětští astronomové z observatoře poblíž Pulkova u Petrohradu oznámili, že planetární systém zahrnuje tři planety: dvě obří planety s šesti a dvanácti hmotnostmi Jupitera kolem 61 Cygni A, a jednu obří planetu se sedmi hmotnostmi planety Jupiter kolem 61 Cygni B. V roce 1978, Wulff Dieter Heintz ze Sproul observatoře dokázal, že důkazy o neviditelných společnících jsou nepodložené a není možno dokázat průvodce menšího než 6 procent hmotnosti Slunce, tj. 60 hmotností Jupitera.", "section_level": 1}, {"title": "Možnosti planetárního systému.", "content": "Když žádná planeta nebyla u hvězdy potvrzena, stanovil tým z observatoře McDonald limity pro přítomnost planet kolem 61 Cygni A a 61 Cygni B. U hvězd nemůže být planeta větší než 0,07 a 2,4 hmotnosti Jupitera blíže hvězdě než 0,05 a 5,2 AU.  Vzhledem k blízkosti ke Slunci je dvojhvězda častým cílem zájmu astronomů. Obě hvězdy byly vybrány NASA jako cíle navrhované sondy Space Interferometry Mission. Tato sonda by měla být potenciálně schopná detekovat planety třikrát těžší než Země ve vzdálenosti 2 AU od hvězdy.  Měřením tohoto systému byl zjištěn přebytek infračerveného záření daleko nad rámec obvyklého vyzařování hvězdami. Takový přebytek záření je většinou spojen s prachovým diskem, ale v tomto případě se nachází příliš blízko hvězdy, takže se může jednat o objekt, který dosud nebyl objeven dalekohledy.", "section_level": 2}], "src_summary": "61 Cygni, známá též jako Besselova hvězda či Letící hvězda, je dvojhvězda v souhvězdí Labutě. Její složky tvoří dvě trpasličí hvězdy spektrální třídy K o jasnosti 5,2 a 6,03 mag. Dvojhvězda je to nenápadná, avšak zviditelnila se tím, že byla první hvězdou, u které se podařilo změřit paralaxu a určit její vzdálenost od Slunce.", "tgt_summary": "天鹅座61(英语:61 Cygni),又称贝塞尔星(英语:Bessel's Star)、皮亚齐飞行之星(英语:Piazzi's Flying Star),中国传统名称天津增廿九,是一个位于天鹅座的双星系统,由一对K型橙矮星所组成,彼此互相以659年的周期运转,形成一个目视双星系统。因为天鹅座61双星的视星等分别为5及6等,所以它们对于一个没有使用光学仪器的观测者而言是非常不显眼的恒星。", "id": 734855}
{"src_title": "Jonas Brothers", "tgt_title": "強納斯兄弟", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Bratři pocházejí z New Jersey v USA, čtvrtý sourozenec Franklin není součástí kapely. Jejich matka Denise má italské kořeny, vyrůstala v Newburgh ve státě New York. Otec Kevin Jonas vyrůstal na venkově v Severní Karolíně a již od sedmi let se věnoval zpěvu. Manželé se potkali v Christ for the Nations Institute v Dallasu, po šesti měsících se zasnoubili a vzali se v srpnu roku 1985 (oběma bylo v té době 18 let).  Jejich otec se stal po konci studií pastorem, což výrazně ovlivnilo celou jejich rodinu. Velmi ale tíhl k hudbě, proto opustil práci a rodina se odstěhovala k rodičům Denise do Arizony. Po překonání finanční tísně, kdy si museli vypomáhat i potravinovými lístky se Kevinovi podařilo spojit svou zálibu v hudbě s prací v církvi a objížděli na začátku 90. let univerzity s hudebním programem - v té době měli již dvě děti, staršího Kevina a Joea. Později pak dostal nabídku práce pastora v kostele ve městě Wyckoff, kde se rodina usadila.  Hudební kariéra bratrů začala již v útlém věku. Nick Jonas vystupoval již v osmi letech na Brodwayi v muzikálu \"A Christmas Carol\" (Vánoční koleda) a později si zahrál v několika dalších inscenacích. Jeho bratr Joe se objevil v muzikálu \"Oliver!\" jako Artful Dodger (na motivy knihy Oliver Twist), zatímco Kevin se prosadil v reklamě.  Všichni tři bratři jsou ženatí a se svými partnerkami se objevili i ve videoklipech ke svým singlům \"Sucker\" a \"What A Man Gotta Do\". Joe Jonas přiznal, že vřelý vztah jeho manželky herečky Sophie Turner k jeho dvěma bratrům byl impulsem k tomu, aby i on sám vztahy s nimi obnovil. Nickovou manželkou je o deset let starší indická herečka a modelka, bývalá Miss World z roku 2000, Priyanka Chopra. Kevin je od roku 2009 ženatý s o rok starší Danielle, se kterou má dvě dcery Alenu a Valentinu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nick Jonas: Objev a sólové album (1999-2005).", "content": "Skupina začala jako sólový projekt Nicka Jonase. Už jako sedmiletý začal hrát na Broadwayi, kde se objevil v několika hrách, včetně A Christmas Carol (v roce 2000 jako Tiny Tim, pak jako Scrooge), Annie Get Your Gun (2001 - Little Jake), Kráska a Zvíře (2002 - Chip) a Les Misérables (2003 - Gavroche). Po skončení Les Misérables hrál v The Sound Of Music (Kurt) a v Paper Mill Playhouse.  Během účinkování ve hře Kráska a Zvíře napsal Nick společně s otcem píseň nazvanou \"Joy To The World (A Christmas Prayer)\". Nick tuto píseň předvedl na Broadwayi v roce 2002 a píseň byla zařazena do křesťanských rádií po celé Americe. Zatímco Nick pracoval na své sólové dráze, Joe ho následoval na Broadway a objevil se ve hře La Bohéme. Ten rok začali bratři psát písně společně.  V září 2004 se manažer Columbia Records dozvěděl o Nickově nahrávce. Nick brzy nato podepsal smlouvu s INO Records a Columbia Records a vydal single \"Dear God\". Druhým singlem byla předělávka songu \"Joy To The World (A Christmas Prayer)\". V prosinci vyšlo Nickovo první sólové album nazvané \"Nicholas Jonas\". Album ale vyšlo jen v omezeném vydání. Nick se svými bratry napsal další písničky pro nové album. Na počátku roku 2005 došlo ke změně prezidenta společnosti Columbia Records, který se po poslechnutí písně \"Please Be Mine\" rozhodl zapsat tři bratry jako skupinu.", "section_level": 2}, {"title": "It's About Time (2005-2006).", "content": "Po podepsání smlouvy s Columbia Records se bratři rozhodli pojmenovat kapelu \"Jonas Brothers\". Během roku 2005 se snažili více dostat do povědomí lidí. Druhou část roku strávili na turné zaměřené proti užívání drog se skupinami Aly & AJ a The Cheetah Girls. Na začátku roku 2006 se spojili s duem The Veronicas. Pracovali také na debutovém albu \"It's About Time\" s několika textaři, včetně Adama Schlesingera, Michaela Manginiho, Desmonda Childiho, Billyho Manna a Stevea Greenberga. Album mělo původně vyjít v únoru 2006, ale datum vydání se několikrát posunuto. Na albu se objevily i dvě coververze - \"Year 3000\" a \"What I Go To School For\" (od britské skupiny Busted).  První singl \"Mandy\" vyšel 27. prosince 2005. Hudební video mělo premiéru na televizním kanále MTV 22. února 2006. Další píseň \"Time For Me To Fly\" se objevila na soundtracku k filmu \"Aquamarine\". V březnu byl singl Mandy uveden v seriálu televizní stanice Nickelodeon s názvem \"Zoey 101: Spring Break-Up\" a na soundtracku k \"Zoey 101: Music Mix\". Skupina dále účinkovala v \"Cartoon Cartoon Fridays\" stanice Cartoon Network. Nazpívali také coververzi písně \"Yo Ho (A Pirate ́s Life For Me)\" z filmu Piráti z Karibiku pro album \"DisneyMania 4\", vydané 4. dubna 2006. Během letních prázdnin roku 2006 byli na turné se skupinou Aly & AJ. Jonas Brothers také nahráli úvodní song k animovanému seriálu z produkce Disney -.  Album \"It's About Time\" vyšlo 8. srpna 2006. Bylo to omezené vydání pouze 50 000 kopií a mělo být nabídnuto na aukčních webech, například eBay. Vzhledem k tomu, že Sony neměl o kapelu další zájem, Jonas Brothers zvažovali změnu vydavatele. 3. října 2006 vyšla Nickova skladba \"Joy To The World (A Christmas Prayer)\" na albu \"Joy to the World: The Ultimate Christmas Collection\". Ještě v říjnu Jonas Brothers nazpívali \"Poor Unfortunate Souls\" k filmu \"The Little Mermaid (Ariel)\". Byl natočen i videoklip a společně s ním se objevil na soundtracku k filmu. Druhým singlem byl \"Year 3000\". Singl se stal populárním na Radio Disney a hudební video debutovalo na Disney Channel v lednu 2007. Skupina nakonec ukončila spolupráci s Columbia Records začátkem roku 2007.", "section_level": 2}, {"title": "Jonas Brothers (2007-2008).", "content": "Po kratší době bez vydavatelství podepisují v únoru 2007 smlouvu s Hollywood Records. Přibližně ve stejné době se začínají bratři objevovat v reklamě na Babby Bottle Pop. 24. března jim vyjdou dvě nové skladby na dvou různých albech: \"Kids Of The Future\" ze soundtracku k filmu Robinsonovi a \"I Wanna Be Like You\" z DisneyMania 5.  9. dubna 2007 vystupovali v Bílém Domě na Easter Egg Roll, kde zpívali národní hymnu. 27. června vystoupili na slavnosti \"Celebrating Women in Sports Tee Ball Game\", kde opět zpívali národní hymnu. Jejich druhé album s názvem \"Jonas Brothers\" vyšlo 7. srpna 2007. V žebříčku Billboard 200 debutovalo na 5. místě hned v prvním týdnu. Krátce před vydáním alba vyšly spolu s hudebními videoklipy singly \"Hold On\" a \"SOS\".  V srpnu skupina hostovala v několika televizních seriálech. Sami sebe si zahráli v seriálu Hannah Montana ve 42. epizodě nazvané \"Me and Mr. Jonas and Mr. Jonas and Mr. Jonas\", kde ztvárnili oblíbenou kapely fiktivní postavy zpěvačky Hannah Montany. Společně s Miley Cyrusovou pro tuto epizodu nazpívali píseň \"We Got The Party With Us\". Premiéra epizody krátce po vysílání filmu High School Musical 2 přitáhla k obrazovkám během jedné noci 10.7 milionů diváků.  24. srpna zahráli Jonas Brothers dvě písně na Miss Teen USA. Následující den vystupovali na závěrečném ceremoniálu \"Disney Channel Games 2007\". 26. srpna předávali ceny na Teen Choice Awards společně s Miley Cyrusovou. Začátkem října 2007 vyjeli společně jako předskokani Miley Cyrusové na její turné \"Best Of Both World: Meet Miley Cyrus\", na kterém jsou do poloviny prosince. 18. listopadu 2007 vystupovali se skladbou \"SOS\" na American Music Awards. 22. listopadu pak vystupovali na \"81. Macy ́s Thanksgiving Day Parade\". Na konci roku 2007 vystupují bratři se svými singly \"Hold On\" a \"SOS\" v Dick Clark's New Year's Rockin' Eve. Jonas Brothers zahajují své turné \"When You Look Me In The Eyes Tour\". První zastávkou je Tucson v Arizoně. Vystupovali jak se staršími hity, tak i s písněmi z připravovaného alba \"A Little Bit Longer\".", "section_level": 2}, {"title": "A Little Bit Longer (2008-2009).", "content": "Třetí studiové album \"A Little Bit Longer\" vyšlo v USA 12. srpna 2008. Již 24. června společnost iTunes oznámila, že by mohla vydat každé dva týdny jednu píseň z připravovaného alba a nákup každé písničky by se vztahoval zhruba na celý náklad za celé album, které by mohlo být zakoupeno prostřednictvím celé kompletní série písniček na iTunes po vydání samotného alba. Každá písnička samozřejmě představovala podcast. Harmonogram vydání byl následující: 24. června 2008 - \"Burnin ́Up\", 15. července 2008 - \"Pushin ́ Me Away\", 29. července 2008 - \"Tonight\" a 5. srpna 2008 - \"A Little Bit Longer\". Všechny písničky se na iTunes držely na prvním místě prodejů po několik dní.  Po turné \"When You Look Me In The Eyes Tour\", které skončilo 22. března 2008, oznámili Jonas Brothers, že budou předskokani na druhé části turné zpěvačky Avril Lavigne. To se konalo v Evropě od května do pozdního června 2008. Kapela si zahrála ve filmu Camp Rock, kde hrála fiktivní kapelu s názvem Connect Three. Film měl premiéru v červnu 2008 na Disney Channel. Při natáčení filmu Camp Rock spolupracovali také na albu jejich kamarádky a spoluúčinkující Demi Lovato. Její album \"Don ́t Forget\" vyšlo 23. září 2008. Soundtrack ke Camp Rock byl vydán 17. června 2008.  Během léta 2008 je kapela na turné po Severní Americe s názvem \"Burning Up Tour\", kde propagují především nové album \"A Little Bit Longer\". Turné odstartovalo 7. července 2008 v Torontu, Ontariu. Disney Digital 3D natočil záznam ze dvou show v Kalifornii, které se konaly 13. a 14. července 2008. Obou show se zúčastnila i zpěvačka Taylor Swift. Záznam byl zpracován a vyšel jako film ve 3D a to 22. února 2009. V červenci téhož roku Nick oznámil, že kapela píše nové písničky pro další nové album.  Skupina se také v červenci 2008 ocitla na obálce časopisu Rolling Stone Magazine a stala se tak nejmladší hudební skupinou, která se na obálce objevila. Jonas Brothers také navštívili Rock and Roll Hall of Fame a to ještě před svým vyprodaným koncertem v Blossom Music Center, 22. srpna 2008. Skupina reprezentovala na obalu svého alba \"A Little Bit Longer\" oblečení, které navrhl Jim Henke, viceprezident Rock and Roll Hall of Fame. Oblečení je součást expozice \"Right Here, Right Now!\", která obsahuje dnes velmi známé umělce. V prosinci 2008 byli Jonas Brothers nominováni na Grammy Award v kategorii \"Best New Artist\". Bylo potvrzeno, že Jonas Brothers budou spolupracovat s R&B producentem Timbalandem a to na songu \"Dumb\". Chris Brown řekl, že by chtěl s Jonas Brothers taky spolupracovat. Jonas Brothers dále účinkovali jako hudební hosté v Saturday Night Live.", "section_level": 2}, {"title": "Lines, Vines and Trying Times (2009-2010).", "content": "Bratři dokončili natáčení jejich čtvrtého studiového alba \"Lines, Vines & Trying Times,\" které vyšlo 15. června 2009. Uvedli, že písničky nahrávali během jejich turné \"Burning Up Tour\"\"\", které se konalo v roce 2008. Skupina také 11. března 2009 uvedla, že se vydá během roku 2009 na světové turné. Jako předskokany si v Americe vybrali populární jihokorejskou dívčí skupinu Wonder Girls\".\"  Ještě než vydali album \"Lines, Vines & Trying Times\", vydali dva singly - měsíc před vydáním \"Paranoid\" a sedm dní před vydáním \"Fly With Me\". \"Lines, Vines & Trying Times\" se stalo jejich druhým albem na prvním místě hitparády. Kapela pak 7. července 2009 podepsala s Honor Society nahrávací smlouvu u Hollywood Records. O měsíc později byl na Radio Disney vydán singl \"Send It On\"\"\". V singlu zpívají také Miley Cyrusová, Demi Lovato a Selena Gomezová. Disney Channel zveřejnil hudební video 14. srpna 2009. Jonas Brothers 9. srpna 2009 moderovali a vystoupili na Teen Choice Awards.  Po úspěchu filmu Camp Rock se začal v roce 2009 natáčet další díl s názvem, který vyšel na Disney Channel v září roku 2010.", "section_level": 2}, {"title": "Rozpad kapely a sólová kariéra (2011-2017).", "content": "Skupina se dostala do osobních problémů a jejich poslední album z roku 2009 se neprodávalo dobře. Kapela pracovala na dalším albu s názvem \"V\", které ale nakonec nevydala. Místo něj vzniklo album \"LiVe\", které obsahovalo živé verze jejich předchozích písní s několika písněmi k nevydanému albu \"V\". V roce 2013 se kapela nakonec rozpadla a přerušila i zbytek probíhajícího turné \"Live Tour\".  Nick a Joe poté každý vydali vlastní sólo alba, kritikou však nebyla přijata dobře. Kevin mezitím založil stavební firmu, podnikal v marketingu a zaměřil se na svou rodinu (manželku Danielle a dvě dcery). Nick vydal celkem dvě alba, v roce 2014 také úspěšný singl \"Jealous\". Později se v roce 2012 vrátil na Broadway a vystupoval v několika muzikálech. Joe založil kapelu DNCE, která se roku 2016 celosvětově proslavila hitem \"Cake By the Ocean\", který se umístil na první příčce hitparád v mnoha zemích světa. Kapela si také zahrála na slavném festivalu Coachella nebo v pořadu The Graham Norton Show. Nick a Joe se také vrátili k filmu - Nick si zahrál v nové adaptaci filmu a Joe daboval postavu Krakena v animovaném filmu.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat kapely na hudební scénu (2018-současnost).", "content": "V roce 2018 se členové kapely spojili při natáčení dokumentu o své minulosti s názvem \"Chasing Happiness\" pro Amazon Prime. Joe Jonas se v té době také účastnil jako porotce natáčení sedmé řady show The Voice Australia. Skupina později oznámila svůj comeback se svým novým singlem \"Sucker\" na začátku roku 2019. Singl se stal jejich prvním, který se umístil na první příčce hitparády Billboard Hot 100, stal se několikrát platinovým v několika zemích včetně dvojnásobného platinového ocenění v USA a získal také ocenění v kategorii Best Pop Video na MTV Video Music Awards 2019. V červnu 2019 pak kapela vydala své nové album \"Happiness Begins\".  V lednu roku 2020 vydali další singl \"What a Man Gotta Do\". Poté se účastnili 62. předávání cen Grammy, kde vystoupili s novou písní \"Five More Minutes\", která by se měla objevit na jejich novém albu.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Nejstarší z bratrů je Kevin (*5.11. 1987), dále Joe (*15.8. 1989) a nejmladším je Nick (*16.9. 1992). Mají i čtvrtého bratra, který ale není součástí kapely, zahrál si však třeba v druhém pokračování úspěšného filmu Camp Rock. Jmenuje se Franklin (Frankie) Jonas - přezdíváno mu bývá \"Bonus Jonas\" nebo \"Frank Tank\".  Bratři i jejich agent zvažovali pro kapelu název \"Sons of Jonas\", ve volném překladu \"Synové Jonasových\". Nakonec usoudili že Jonas Brothers bude lepší. V roce 2008 natočili komediální sérii J.O.N.A.S, která má pokračování v další řadě J.O.N.A.S L.A.  Nick Jonas trpí od dětství cukrovkou I. typu, která mu byla diagnostikována až ve 13 letech, nosí u sebe proto stále inzulinovou pumpu. Singl \"A Little Bit Longer\" je o jeho zkušenostech s onemocněním. Nick úzce spolupracuje s Bayer Diabetes Care s cílem podpořit a inspirovat osoby se stejným onemocněním. Kapela také věnuje procento ze svých zisků charitativní organizaci Change for the Children Foundation, kterou sami založili.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jonas Brothers je americká hudební skupina skládající se ze 3 členů – jsou jimi bratři Kevin Jonas, Joe Jonas a Nick Jonas. Kapela vznikla v roce 2005 a ve svých počátcích se proslavila účinkováním v pořadech společnosti Disney. V roce 2006 vydala pod společností Columbia Records debutové album \"It's About Time.\" Po roce navázali spolupráci s nahrávací společní Disneyho Hollywood dostali se tak do širšího povědomí díky účinkování v seriálu Hannah Montana, vlastním seriálu Jonas a filmu Camp Rock, kde účinkovali se zpěvačkou Demi Lovato.", "tgt_summary": "强纳斯兄弟(英语:Jonas Brothers),由大哥凯文·强纳斯、二哥乔·强纳斯以及弟弟尼克·强纳斯所组成的美国男子音乐组合,曾获格莱美奖新进艺人提名。他们曾参与演出迪士尼频道的《孟汉娜》,并在2006年、2007年、2008年及2009年分别发行了《年少轻狂》(\"英语:It's About Time\")、同名专辑《强纳斯兄弟》(\"英语:Jonas Brothers\")、《坚持到底》(\"英语:A Little Bit Longer\")以及《批评指教,努力做到》(\"英语:Lines, Vines and Trying Times\")四张专辑,是美国当红的青少年演唱团体。", "id": 1700235}
{"src_title": "Spojené loďstvo", "tgt_title": "聯合艦隊", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky: První čínsko–japonská válka (1894–95).", "content": "Spojené loďstvo poprvé vzniklo 19. července 1894 spojením \"Džóbi kantai\" ( ~ stálé loďstva) a \"Saikai kantai\" ( ~ západní loďstvo). \"Džóbi kantai\", která vznikla roku 1889, obsahovala nejmodernější a bojeschopné lodě. \"Saikai kantai\" vznikla téhož dne přejmenováním \"Keibi kantai\" ( ~ strážní loďstvo), která byla zformována 13. července téhož roku (Evans & Peattie klade vznik \"Saikai kantai\" už do roku 1893) a byla druhým japonským loďstvem s prvoliniovými jednotkami. Po svém založení těsně před první čínsko–japonskou válkou disponovalo Spojené loďstvo celkem deseti prvoliniovými jednotkami.  Prvním velitelem Spojeného loďstva se již 18. července 1894 stal dosavadní vrchní velitel Stálého loďstva \"čúdžó\" ( ~ viceadmirál) Sukejuki Itoh. Ten vedl Spojené loďstvo i během první čínsko–japonské války a po jejím ukončení ho vystřídal \"čúdžó\" Šinanodžó Ariči. Dne 16. listopadu 1895 bylo Spojené loďstvo rozpuštěno.", "section_level": 2}, {"title": "Reinkarnace: Rusko-japonská válka (1904-05).", "content": "Znovu bylo Spojené loďstvo zformováno o osm let později v roce 1903, když zhoršující se vztahy s carským Ruskem předznamenávaly nový konflikt. Dne 28. prosince 1903 bylo Stálé loďstvo deaktivováno a místo něj opět vzniklo Spojené loďstvo. Téhož dne se velení ujal dosavadní velitel námořního arsenálu Maizuru \"čúdžó\" Heihačiró Tógó. Spojené loďstvo se skládalo ze dvou loďstev (艦隊 ~ \"kantai\"):  Mimo Spojené loďstvo pak existovala ještě 3. \"kantai\", které velel \"čúdžó\" Šičiró Kataoka a která se skládala převážně z menších a starších plavidel ve třech divizích (5., 6. a 7.).  Takto organizované Spojené loďstvo se pod Tógóovým vedením úspěšně zúčastnilo rusko–japonské války, po jejímž ukončení bylo 20. prosince 1905 opět rozpuštěno. Přesto že bylo rozpuštěno, model organizace Spojeného loďstva do dvou hlavních \"kantai\" nebyl zapomenut a využíval se až do konce druhé světové války.  Hlavním plánovačem Spojeného loďstva, který navrhl plány všech významných námořních operací během rusko–japonské války, byl Sanejuki Akijama.", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečné období.", "content": "Po rusko–japonské válce Spojené loďstvo vznikalo a zanikalo vždy pouze na pár měsíců v roce kvůli cvičení nebo přehlídkám. Poprvé se tak stalo v roce 1908, poté až roku 1915 a pak již každoročně. Teprve v roce 1933 bylo – v souvislosti se vzrůstajícím mezinárodním napětím a hlavně kvůli možnosti konfliktu s USA – Spojené loďstvo opět obnoveno jako stálá složka císařského námořnictva.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Za druhé světové války velel Spojenému loďstvu až do své smrti \"taišó\" (大将 ~ admirál) Isoroku Jamamoto. Hlavní údernou sílu představovaly 1. a 2. \"kantai\", zatímco 3. \"kantai\" představovala spíše směsici pomocných plavidel (hlídková a výcviková plavidla, ale i nosiče hydroplánů). Byla též zřízena oblastní loďstva (方面艦隊 \"hómen kantai\") pro operace v jednotlivých částech nově dobytého japonského impéria. Po bitvě u Midway došlo 14. července 1942 k velké pomidwayské reorganizaci loďstva. Během ní se ze 3. \"kantai\" stala \"katai\" letadlových lodí.  Dne 18. dubna 1943 byl Jamamoto sestřelen a zabit Američany a ve funkci vrchního velitele Spojeného loďstva ho nahradil \"taišó\" Mineiči Koga. Koga zahynul při leteckém neštěstí 31. března 1944 a nahradil ho \"taišó\" Soemu Tojoda.  Nikdo z velitelů Spojeného loďstva ale nedokázal zastavit postup Spojenců – zejména Američanů – v Pacifiku. Spojené loďstvo postupně vykrvácelo jak po stránce materiální, tak v případě vycvičeného personálu. Loďstvo zužoval nedostatek paliva v Japonsku, ponorky a vzdušná a technická převaha nepřítele. Poslední tři Tojodovy pokusy o zvrácení výsledku války – bitva ve Filipínském moři, bitva u Leyte a operace \"Ten-gó\" – skončily téměř úplnou destrukcí císařského námořnictva a Spojeného loďstva jakožto akceschopné formace.  Dne 29. května 1945 se velení zbytků Spojeného loďstva ujal \"čúdžó\" Džisaburó Ozawa. Po japonské kapitulaci bylo Spojené loďstvo 10. října 1945 rozpuštěno.", "section_level": 2}, {"title": "Velitelé Spojeného loďstva.", "content": "Vrchní velitelé Spojeného loďstva podle Nišidy:", "section_level": 1}, {"title": "Vlajkové lodě Spojeného loďstva.", "content": "Vlajkovými loděmi velitelů Spojeného loďstva byly – v dobách existence Spojeného loďstva – tyto lodě:  Dne 29. září 1944 se velení Spojeného loďstva přesunulo z \"Ójodo\" do podzemního velitelství v areálu univerzity Keio ve čtvrti Hijošidai na předměstí Tokia, kde zůstalo až do konce války.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spojené loďstvo ( \"Rengó Kantai\") byla hlavní složka japonského císařského námořnictva pro působení na širém moři, obdobně jako německé Širokomořské loďstvo v \"Kaiserliche Marine\". Před druhou světovou válkou se většinou nejednalo o stálé loďstvo. V době míru spadaly jednotlivé jednotky císařského námořnictva pod různá velení, ale v době konfliktu nebo kvůli námořním cvičením se dočasně zformovaly do jedné síly s jedním velením – do Spojeného loďstva. Kromě období probíhajících cvičení bylo Spojené loďstvo aktivní zejména během první čínsko–japonské války, rusko–japonské války a pak nastálo od roku 1933 až do konce druhé světové války.", "tgt_summary": "联合舰队(),一般指大日本帝国海军编成的舰队种别之一,然亦可解释为由二队以上的独立舰队编成的海上作战部队,略称CF(Combined Fleet)。", "id": 2707226}
{"src_title": "Terakotová armáda", "tgt_title": "秦始皇兵马俑", "src_document": [{"title": "První čínský císař Čchin Š’-chuang-ti.", "content": "Král Čeng, od roku 247 př. n. l. panovník západočínského státu Čchin postupně dobyl ostatní čínské státy, sjednotil tak zemi a roku 221 př. n. l. si uděll titul Čchin Š’-chuang-ti, První svrchovaný císař Čchinů.  Říši rozdělil na komandérie a okresy. Budoval silnice, zavedl jednotnou měnu, znaky písma (takzvané malé pečetní písmo a sjednotil míry objemu a hmotnosti. Za účelem obrany země před nájezdy severních kmenů vybudoval dlouhou čínskou zeď.  Vládl autoritativně, v souladu s legistickou filozofií, pomocí přísných zákonů jejichž dodržování bylo nekompromisně vyžadováno. V zájmu upevnění jednoty říše, na radu svého prvního ministra Li S’a, zakázal soukromé držení historických a filozofických spisů.  Sám žil velice rozmařile, nechal vybudovat přepychový císařský palác a už během svého života počal s výstavbou své hrobky. Celá výstavba zabrala téměř 40 let, ani v době císařovy smrti roku 210 př. n. l. ještě nebyla zcela hotová.", "section_level": 1}, {"title": "Hrobka Prvního císaře.", "content": "Komory, v nichž je umístěna terakotová armáda, jsou součástí mnohem většího pohřebního komplexu. Do první poloviny 90. let byly zaznamenány nálezy z čchinského období na 57 kilometrech čtverečních plochy, radarový průzkum a archeologické nálezy v 21. století vymezily jeho plochu na přibližně 98 kilometrů čtverečních.  Po staletí byly v oblasti hory Li nalézány zbytky starověkých staveb, střešní tašky, cihly a kusy zdiva. Stavbu hrobky prvního císaře Čchin Š’-chuang-tiho popsal historik S’-ma Čchien ve své nejvýznamnější práci Zápisky historika, napsané století po dokončení hrobky. Práce začaly v roce 246 př. n. l. krátce poté, co Čchin Š’-chuang-ti (tedy ve věku 13 let) nastoupil na čchinský královský trůn; na výstavbě areálu pracovalo na 700 000 dělníků. Geograf Li Tao-jüan, který psal šest století po smrti prvního císaře, zaznamenal ve svém \"Komentáři ke knize o řekách\" (\"Šuej-ťing ču\"), že hora Li byla oblíbeným místem kvůli své příznivé geologii „známá svými nefritovými doly, její severní strana byla bohatá na zlato a její jižní strana oplývá nádherným jadeitem, První císař, zlákán věhlasem tohoto místa, je vybral pro stavbu své hrobky.“ S’ma Čchien napsal, že byl pohřben ve skvostné pohřební komoře s cennými artefakty a úžasnými předměty. Podle jeho popisu bylo pomocí rtuti vymodelováno 100 tekoucích řek, strop nad nimi vyzdoben nebeskými tělesy, pod nimiž byla postavena krajina. V půdě mohyly byla prokázána vysoká kontaminace rtutí, což potvrzuje líčení S’ma Čchiena.  Císařova pohřební komora leží pod mohylou, původně vysokou 116 m, se základnou 486 (ve směru východ-západ) × 515 (ve směru sever-jih) metrů; do konce 20. století eroze snížila výšku mohyly na 76 m. Kolem mohyly leželo vnitřní a vnější město, obě obehnaná hradbami. Hradby vnitřního města objímaly prostor 1355×580 metrů (s delší osou v severojižním směru), vnější hradby 2165×940 metrů. Každá strana hradeb byla prolomena branou, nad níž byla věž, pouze severní strana vnitřního města měla brány dvě. Císařova mohyla leží v jižní části vnitřního města, severně od ní ležel Palác císařova ducha a další stavby. Zastavěno bylo i vnější město. Nadzemní stavby byly zničeny a hrobka vypleněna armádou protičchingského povstalce Siang Jüa v souvislosti s pádem říše Čchin.  Západně od císařovy mohyly v prostoru mezi vnější a vnitřní hradbou bylo objeveno 31 pohřebních jam ve třech řadách obsahujících rakve s modely ptáků, zvířat a cca 70 cm vysokými plastikami lidí. Zřejmě představovaly císařské sady a parky a jejich obsluhu.  Další objevená podzemní komora leží 350 metrů východně od hradeb. Obsahuje dva velké, původně malované bronzové modely vozu císaře, včetně také bronzových k vozu příslušejících koní (čtyřspřeží) a vozků. Sochy jsou zdobeny stříbrem a zlatem, vůz byl namalován na bílo, s obrazy draků, fénixů a oblaků. Vozy, koně i lidé jsou zhruba poloviční proti životní velikosti.", "section_level": 1}, {"title": "Terakotová armáda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Objevení terakotové armády.", "content": "Objekty v nichž je umístěna terakotová armáda, se nalézají na východ od Si-anu, a asi 50 km od čchinského hlavního města Sien-jangu, asi 1,5 km východně od císařovy mohyly u hory Li, nedaleko vesnice Lin-tchung. Armáda umístěná východně od hrobky ji tak chrání před nepřáteli, na východě totiž ležely všechny čínské státy dobyté Prvním císařem.  Terakotová armáda byla objevena 29. března 1974, když místní rolníci kopali studnu, narazili přitom na zlomky keramických plastik, bronzové spouště k samostřílům a bronzové hroty šípů. Nález ohlásili archeologům, kteří zahájili průzkum naleziště, o dva roky později kromě prvního a největšího podzemního objektu objevili další dvě podzemní komory a později čtvrtou a odhalili tak největší soubor keramických soch, který kdy byl v Číně objeven.", "section_level": 2}, {"title": "Podzemní prostory.", "content": "Pro terakotovou armádu starověcí stavitelé vybudovali čtyři podzemní prostory. Leží v hloubce cca 7 metrů. Výška vnitřních prostor byla 3,2 – 3,8 metrů. Objekty byly dlážděné cihlami, s dřevěným stropem podepřeným velkými trámy a sloupky. Dřevěné stropy byly pokryty rákosovými rohožemi a vrstvami hlíny a poté zasypány hlínou, která po dokončení prací vytvořila vyvýšeninu o 2 až 3 metry nad úrovní okolního terénu.  První objekt je 230 metrů dlouhý (ve východozápadním směru) a široký 62 metrů o ploše 14 260 m2. Obsahuje hlavní armádu o více než 6 000 vojácích, desítkách válečných vozů, přes 50 tisících zbraní. Vpředu prostoru stojí tři řady vojáků po 70 mužích, otočených tváří k východu. Za nimi následuje v jedenácti oddělených vydlážděných koridorech, širokých přes 3 metry, celkem 38 zástupů se stejnou orientací směrem k východu, pouze vojáci v obou krajních řadách jsou otočeni tváří do stran, na sever a na jih. Druhá komora leží 20 metrů severně od východního konce první, zaujímá plochu celkem 6000 m2. Má tvar obráceného písmene L o výšce 124 m (ve směru východ-západ) a šířce příčky L 98 m. Je v ní umístěno více než tisíc bojovníků, a sice 89 vozů a k nim 356 koní a 261 vozatajů; 116 koní a stejně jezdců; a 562 pěšáků. V centru komory stojí smíšená sestava vozů, pěchoty a jízdy, v jižní části válečné vozy, v severní jízdní oddíl a v severovýchodní jednotka lučištníků.  Třetí objekt leží 25 metrů severně od západního konce první komory. Má tvar nepravidelného U o největších rozměrech 17,6 × 21,4 m a rozkládá se na ploše 520 m2. Je zřejmě velitelským stanovištěm armády, s 64 vojáky-strážci, vysokými důstojníky a jedním válečným vozem.  Čtvrtý objekt umístěný severně od středu první komory, mezi druhým a třetím objektem, je prázdný, zřejmě nedokončený.  Některé sochy v prvním a druhém objektu vykazují poškození ohněm, a také byly nalezeny pozůstatky spálených stropních krokví. To, společně s chybějícími zbraněmi, je považováno za důkaz v pramenech zmíněného rabování armádou Siang Jüa a následného vypálení místa, které zřejmě způsobilo zhroucení střechy a rozbití soch uvnitř. Terakotové figury, které jsou nyní vystavovány, byly obnoveny z fragmentů.", "section_level": 2}, {"title": "Sochy.", "content": "Bojovníci jsou vyrobeni z terakotové hlíny v mírně nadživotní velikosti, jsou vysocí 175–187 cm. Sochy dosahují váhy 100–300 kg. Jejich výzbroj byla pravá, vyrobená ze dřeva a bronzu, dřevěné části se ale nedochovaly. Přes vysoké množství soch se nenajdou dvě stejné – každá je unikátní, ale realistická, v přirozeném postoji s rysy a gesty charakteristickými pro hodnost a funkci vojáků, důstojníků a generálů.  Sochy byly vyráběny po částech. Dělníci nejdříve zhotovili podstavec cca 34×34×4 cm, na který přidělali chodidla. Na ně nasadili nohy (plné nebo i duté), přičemž povrch nahrubo modelovaných polotovarů překryli proužky hlíny z nichž vymodelovali oděv postav. Nohy poté nechali zaschnout. Poté k nim připevnili spodní díl trupu (po pás) a po zaschnutí zbytek trupu. Paže buď vytáhli z trupu jako jeho pokračování nebo je, již vytvarované, přitmelili. Ruce s prsty a hlavu vytvářeli vždy samostatně a přitmelili je k postavě. Povrchové detaily oděvu, rukou a tváře dotvarovávali ručně s velkou pečlivostí, soustředili se zejména na individuální výraz tváře a očí.  Analogickým způsobem sochaři vytvářeli sochy koní. Nejdříve plné nohy, které nesly celou váhu sochy, k niž připojovali jednotlivé díly trupu – břicho, boky a nakonec hřbet. Trup přitom zpevnili dřevěnými vzpěrami. Poté připevnili šíji a hlavu a ocas.  Hotové sochy pomalu vysušili a poté vypálili. Nakonec sochy pomalovali, barvy se zachovaly pouze zlomkovitě, zejména na sochách v objektu č. 2.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Turistům jsou dnes zpřístupněny všechny tři objekty, nad kterými byly postaveny zastřešující haly, tedy první a největší s terakotovými válečníky, a pak také druhá a třetí komora, které jsou stále z velké části neodkryté. Nižší turistickou atraktivitu těchto dvou komor vyrovnává několik zasklených vystavených soch lučištníka a důstojníků různých hodností, které si turisté mohou prohlédnout zblízka. Lze také zhlédnout videoprojekci o průběhu vykopávek.  Vzhledem k obrovskému historickému významu byla hrobka Prvního císaře v roce 1987 zařazena na seznam světového dědictví UNESCO. Chráněm je arál o rozloze 56,25 km2.  Budoucnost armády je ale i po dvou tisících letech nejistá: průmyslem znečištěné ovzduší i vlhkost přinášená návštěvníky terakotové sochy narušuje a tak archeologové rozhodli o zasypání částí výkopů, aby byly sochy zachovány i pro další generace.", "section_level": 1}, {"title": "Další armády.", "content": "Jsou známy i další armády. Například menší armáda v hrobce císaře Ťing-ti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mauzoleum prvního císaře dynastie Čchin ze 3. století př. n. l., známé také pod názvem Terakotová armáda (čínsky 兵馬俑, \"ping-ma-jung\"), patří mezi největší a nejbohatší mauzolea na celém světě. Hrobka s unikátní konstrukcí se nalézá poblíž čínského města Si-an v provincii Šen-si v místě nazvaném Lishan. Celková plocha areálu zabírá 56 km2.", "tgt_summary": "秦始皇兵马俑,又称秦始皇陵兵马俑、秦陵兵马俑、秦兵马俑,位于中国陕西省西安市临潼区西阳村。", "id": 1589222}
{"src_title": "Admirál loďstva", "tgt_title": "海軍元帥", "src_document": [{"title": "Spojené království.", "content": "Admirál loďstva () je nejvyšší námořní hodnost udělovaná v britském Královském námořnictvu od roku 1690. Odpovídá hodnosti polní maršál (\"Field Marshal\") Britské armády anebo Maršál Royal Air Force (\"Marshal of the Royal Air Force\") Královského letectva. Celkem bylo jmenováno na 160 admirálů loďstva, poslední roku 1995.  V letech 1795–1827 byla takto označována i funkce velitele námořnictva, poté přejmenovaná na „první námořní lord“ ().", "section_level": 1}, {"title": "Spojené státy americké.", "content": "Admirál loďstva () je nejvyšší („pětihvězdičkovou“) hodností amerického námořnictva. Odpovídá hodnostem armádního generála u americké armády (\"General of the Army\") a letectva (\"General of the Air Force\"). Byla dočasně zavedena rozhodnutím Kongresu ze 14. prosince 1944, trvale ji Kongres ustanovil 23. března 1946. Hodnost byla udělena pouze během druhé světové války celkem čtyřem důstojníkům.", "section_level": 1}, {"title": "Sovětský svaz.", "content": "Admirál loďstva () je vojenská hodnost zavedená v sovětském a ruském námořnictvu s několikaletou přestávkou už od roku 1940. Hodnost vznikla při zavedení admirálských hodností v červnu 1940, tehdy odpovídala hodnosti armádní generál v pozemním vojsku a byla nejvyšší námořní hodností. V květnu 1945 byli admirálové loďstva postaveni na roveň maršálům Sovětského svazu. V březnu 1955 byla hodnost přejmenována na admirál loďstva Sovětského svazu. Znovu se admirálové loďstva objevili v dubnu 1962, jako nositelé druhé nejvyšší hodnosti námořnictva odpovídající armádním generálům pozemních sil.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Historie vojenské hodnosti admirál loďstva a admirál loďstva Sovětského svazu je dosti složitá. V různých letech tyto hodnosti odpovídaly různým generálským a maršálským hodnostem a až od roku 1962 každé hodnosti pozemních sil odpovídala admirálská.  Při zavedení generálských a admirálských hodností roku 1940 byla vytvořena i hodnost admirál loďstva () se čtyřmi hvězdami na náramenících, odpovídající pozemní hodnosti armádní generál (). Nicméně žádný admirál loďstva jmenován nebyl, třem nejvyšším představitelům lidového komisariátu námořnictva (Nikolaji Gerasimoviči Kuzněcovovi, Ivanu Stěpanoviči Isakovovi a Lvu Michajloviči Gallerovi) byla udělena pouze hodnost admirála. Poprvé byli admirálové loďstva jmenováni 31. května 1944. Stali se jimi lidový komisař námořnictva Nikolaj Gerasimovič Kuzněcov a jeho první zástupce Ivan Stěpanovič Isakov.  Od 29. května 1945 byli admirálové loďstva postaveni na roveň maršálům Sovětského svazu. Změnilo se i hodnostní označení – nyní bylo připodobněno maršálům Sovětského svazu (místo čtyř hvězd jediná větší). Výsledkem změny byla mezera v admirálských hodnostech – nyní v námořnictvu neexistovala hodnost odpovídající armádnímu generálu.  Dme 3. března 1955 byla hodnost admirál loďstva přejmenována na admirál loďstva Sovětského svazu, její nositelé současně získali právo nosit maršálskou hvězdu. Cílem změn bylo podtrhnout rovnost s hodností maršál Sovětského svazu. Další krok – zaplnění volného místa mezi admirály a admirály loďstva Sovětského svazu byl udělán až 28. dubna 1962, kdy byla hodnost admirál loďstva obnovena pro tehdejšího hlavního velitele námořnictva Sergeje Gorškova. Do zániku Sovětského svazu bylo jmenováno ještě devět admirálů loďstva.", "section_level": 2}, {"title": "Rusko.", "content": "Po rozpadu Sovětského svazu byla hodnost admirál loďstva () převzata do systému hodností ruských ozbrojených sil jako nejvyšší námořní hodnost udělovaná pouze hlavním velitelům vojenského námořnictva. Pro námořní důstojníky je nejvyšší dosažitelnou hodností. Od roku 1991 byli jmenování tři admirálové loďstva – Felix Nikolajevič Gromov, Vladimir Ivanovič Kurojedov a Vladimir Vasiljevič Masorin.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní země.", "content": "Hodnost admirál loďstva je či byla používána též v námořnictvech Austrálie (), Chorvatska (), Indie (), Německé demokratické republiky ().", "section_level": 1}], "src_summary": "Admirál loďstva ( nebo,, \"admiral flota\") je vojenská námořní hodnost používaná vojenskými námořnictvy různých států, stojící vždy výše než admirál. Zpravidla jako nejvyšší, někdy druhá nejvyšší, z námořních hodností.", "tgt_summary": "海军元帅(英语:Admiral of the fleet)是海军军衔中等级最高者,在很多国家该军衔仅在战争时授予。美国海军此等级的军衔译作海军五星上将(英语:Fleet Admiral)。", "id": 2585273}
{"src_title": "Symptom Pandorum", "tgt_title": "深空失忆", "src_document": [{"title": "Děj filmu.", "content": "Film se odehrává na palubě vesmírné lodě \"Elysium\", která v roce 2174 opouští planetu Země se 60 tisíci hibernovanými lidmi na palubě. Jejím cílem je doletět k planetě \"Tanis\", jediné Zemi podobné planetě, kterou lidstvo objevilo.  Na palubě, kde se mají vždy po dvou letech střídat posádky, se sami od sebe probouzí desátník Bower (Ben Foster), a chvíli po něm i poručík Payton (Dennis Quaid). Jsou zmateni, trpí dočasnou ztrátou paměti. Nikde ani živáčka, dveře jsou zablokované a počítače stěží pracují. Bower se ventilační šachtou vydává zjistit co se stalo.  Postupně zjišťuje, že na palubě není vůbec nic v pořádku. Nejen že se zde pohybují podivná monstra, ale do boje se dostává i s neznámou ženou. Jeho průzkum je strastiplný, lemovaný mrtvými těly posádky \"Elysia\" a plný neznámých vetřelců, kteří se ho snaží zabít. Navíc Bower cítí, že se něco děje s lodí, a proto se snaží dostat k hlavnímu reaktoru, aby ho resetoval. Postupně se k němu přidává několik lidí, od kterých se dozví, že před mnoha lety přijala loď zprávu, že Země byla zničena, a \"Elysium\" tak na své palubě má poslední zbytky lidstva. Když tuto zprávu slyšel jeden ze tří členů posádky, která v té době měla službu, zabil ostatní dva, a na lodi se stal soudcem i katem. Po dlouhé době se sám nechal hibernovat. Mezitím, co všichni spali, lidé na palubě lodi mutovali (díky umělému genu, který měl lidstvo přizpůsobit k životu na Tanisu) a množili se, až z nich vznikla monstra, která pozabíjela a strávila většinu z hibernovaných kolonistů.  Bowerovi se podaří dostat k reaktoru a resetovat ho. Mezitím se poručík Payton, který ztratil s Bowerem spojení pere s vlastním svědomím, a v této chvíli je jasné, že Payton doopravdy není Payton, ale desátník Gallo. Ten, který před mnoha lety zabil své nadřízené a dělal s posádkou pokusy.  Na můstku zjišťují, že \"Elysium\" už dávno není ve vesmíru, ale že přistál na \"Tanisu\" už před mnoha staletími, a nyní se nachází hluboko pod vodou, blízko pobřeží. Při souboji Bowera a Galla je proraženo čelní sklo, a dovnitř se začíná hrnout voda. Bower a Nadia (jedna z kolonistů, kteří se k Bowerovi cestou přidali) se zavírají do jedné z hibernačních komor, a loď je nouzově vystřelí společně s dalšími komorami, ve kterých jsou stále živí lidé. Loď je zatopena, Gallo umírá a s ním pravděpodobně i všichni mutanti na palubě.  Je rok 1 a na Tanisu začíná nový život 1213 kolonistů, kteří přežili let \"Elysia\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Symptom Pandorum (původní název: Pandorum) je americko-německý sci-fi horor z roku 2009. Režisérem je Christian Alvart a hlavní role ztvárnili Dennis Quaid a Ben Foster.", "tgt_summary": "《深空失忆》(英语:\"Pandorum\")是一部2009年9月25日上映的科幻惊悚电影。", "id": 2675408}
{"src_title": "Roswellský incident", "tgt_title": "羅斯威爾飛碟墜毀事件", "src_document": [{"title": "Svědectví.", "content": "V podvečer 2. července 1947 bylo pozorováno UFO diskovitého tvaru letící u Roswellu směrem na severozápad. Na druhý den ráno 127 km odtud ve směru letu našel rančer William Brazel se synem a dcerou na svojí farmě rozptýlené trosky a upozornil na to místního šerifa. Šerif Wilcox se spojil s majorem Jessem A. Marcelem z letecké základny pozemních sil v Roswellu. Následně byl Brazel oficiálně na několik dní uvězněný a bylo mu řečeno, že s ohledem na bezpečnost státu nemá o věci s nikým mluvit.  Major Marcel následně s vojáky 509. bombardovací skupiny (\"509th Bomb Group\") na ranči zajistil trosky. Sám Marcel tvrdil, že se našly malé trosky, později se rozšířily spekulace, že bylo nalezeno i celé diskovité letadlo (či letadla) a mimozemská těla. Trosky byly dopraveny na vojenskou základnu v Roswellu a na příkaz plukovníka Blancharda převezeny na leteckou základnu Wright-Patterson. Majoru Marcelovi vojenští nadřízení další zkoumání trosek neumožnili.", "section_level": 1}, {"title": "Oficiální vyjádření.", "content": "8. července 1947 letecká základna Roswell uveřejnila zprávu: \"Letiště pozemních sil v Roswellu s potěšením oznamuje, že ve spolupráci s jedním místním rančerem a šerifovým úřadem v Chaves County získalo jistý disk.\" Později v ten samý den byla vydána opravná zpráva, že nešlo o létající talíř, ale meteorologický balón (jak se později ukázalo, šlo o balón z projektu Mogul). Vysílání stanice Roswell o případu přebrala i rozhlasová síť ABC News, která zprávu v mírně pozměněné podobě také odvysílala.", "section_level": 1}, {"title": "Hypotézy.", "content": "Rovněž se rozšířila různá tvrzení, že trosky obsahovaly záhadné hieroglyfy na velmi tenké fólii, která byla značně ohebná a nezničitelná. Existence trosek je doložena v tom smyslu, že blíže neurčité trosky byly vojáky oficiálně ukázány novinářům s vysvětlením, že šlo o trosky Rawinova meteorologického balónu, který se tam údajně ve skutečnosti zřítil.  Svědek G. L. Barnett tvrdil, že viděl jinou havárii u městečka Socorro v Novém Mexiku, kde byl nalezen úplný létající disk s mrtvými cizími těly. K tomu byla vyslovena domněnka, že letící objekt vybuchl nad farmou u Roswellu, kde z něj odpadly části, ale letěl dál až do Socorra, kde definitivně spadl a že roswellský případ byl vymyšlený oficiálními kruhy na zastření skutečného případu v Socorru.  Podle podrobné oficiální zprávy US Air Force z roku 1995 šlo pravděpodobně o zkušební balón, který nesl zkušební figuríny (\"dummies\").  Kromě možnosti, že šlo o meteorologický balón či dopravní prostředek mimozemšťanů, přichází v úvahu i možnost, že šlo o havárii tajného leteckého dopravního prostředku, který byl testován armádou USA či jiné velmoci. V oblasti Nového Mexika v této době působila White Sands Missile Range, kde byli od roku 1946 soustředěni němečtí vědci, kteří mimo jiné stvořili americký kosmický program. Na letecké základně Roswell zároveň působila jediná letecká divize na světě, která disponovala jadernými zbraněmi.", "section_level": 1}, {"title": "Populární kultura.", "content": "V šedesátých letech 20. století, když se na incident zcela zapomnělo, se objevila zvláštní němá černobílá nahrávka zachycující pitvu mimozemšťana, která prý pochází z Roswellu. Na nahrávce se však „mihne“ i telefon se šroubovicově točeným kabelem, který se používal až od roku 1957. V roce 2006 Ray Santilli potvrdil že se jedná o falešné video které natočil společně s Gary Shoefieldem. O takzvaném největším podvodu je natočen film Pitva mimozemšťana, Alien Autopsy (2006). Ray Santilli tvrdí že se nejedná o podvod ale o remake snímku, který si v Rosweldu skutečně koupil, ovšem manipulací se film poškodil.  Incidentu se věnuje i jedna epizoda seriálu Futurama, „Rozval Roswell“ kde UFO je kosmická loď s posádkou společnosti Planet Express, která se z roku 3002 do roku 1947 dostala trhlinou v časoprostoru, a údajný mimozemšťan byl podle této epizody Doktor Zoidberg.  Píseň s názvem Roswell 47 najdeme na albu Abducted od švédské death-metalové skupiny Hypocrisy. Tato píseň je u fanoušků velmi oblíbená a skupina ji hraje na všech svých koncertech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Roswellský incident, také známý jako roswellská událost nebo roswellská katastrofa, bylo pozorování neidentifikovaného létajícího objektu, jeho havárie a vyproštění údajných trosek přibližně 127 km od města Roswell v Novém Mexiku v červenci 1947.", "tgt_summary": "罗斯威尔事件(英语:Roswell UFO incident)是指1947年在美国新墨西哥州罗斯威尔市发生的不明飞行物体坠毁事件。美国军方认定坠落物为气象气球的残骸,因该计划(Project Mogul)当时尚属绝密而没有立即公开细节;而许多民间不明飞行物体爱好者及阴谋论者则认为坠落物实为外星飞船,其乘员被捕获,整个事件被军方掩盖。发现地点罗斯威尔亦被不明飞行物体研究者推崇为研究「圣地」之一。", "id": 490107}
{"src_title": "Navinulcovité", "tgt_title": "环花草科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci čeledi navinulcovité jsou vytrvalé byliny s oddenky nebo liány přichycující se pomocí kořenů, řidčeji keře. Často rostou jako epifyty. Pozemní druhy mají krátký stonek nebo jsou přisedlé. Listy jsou střídavé, dlouze řapíkaté, s listovými pochvami, bez palistů. Čepel je u většiny zástupců dvoudílná, řidčeji dlanitá (\"Carludovica palmata\") nebo celistvá (\"Ludovia\"). Žilnatina je souběžná nebo souběžně zpeřená. Listy se podél žilnatiny často třepí podobně jako listy některých palem. Jsou to jednodomé rostliny. Květy jsou jednopohlavné, uspořádané ve vrcholových nebo postranních palicovitých květenstvích. Palice jsou podepřeny 2 nebo více toulcovitými listeny, které jsou často opadavé. Palice se většinou skládá ze samičích květů, obklopených kolem dokola samčími květy, u rodu navinulec je tvořena střídajícími se pásy samčích a samičích květů. Květy jsou pravidelné, s nerozlišeným, redukovaným okvětím, případně bezobalné. Samčí květy mají nejčastěji 6 okvětních lístků a obsahují 6 až mnoho tyčinek. Nitky tyčinek jsou na bázi srostlé a často cibulovitě zduřelé. Samičí květy mají 0 až 4 okvětní lístky. Semeník je polospodní až spodní, synkarpní, srostlý ze 4 plodolistů. Obsahuje jedinou komůrku s mnoha vajíčky. Blizny jsou široké, přisedlé nebo na vrcholu krátké čnělky. V samičích květech jsou také přítomna 4 niťovitá, dlouhá a nezřídka nápadně zbarvená či bílá staminodia. Plody jsou dužnaté, nepukavé bobule, u většiny zástupců více či méně srůstající v dužnaté plodenství (synkarpium). U rodu navinulec je plodenství tvořeno dužnatými kroužky obsahujícími semena. Semena jsou plochá nebo kulovitá, drobná až relativně velká a obsahují dužnatý, olejnatý endosperm.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zahrnuje asi 230 druhů ve 12 rodech. Největší rody jsou \"Asplundia\" (asi 100 druhů), \"Dicranopygium\" (50) a \"Sphaeradenia\" (50 druhů). Čeleď je rozšířena výhradně v tropické Americe a na Karibských ostrovech. Největší druhová diverzita je v Amazonii a v montánních tropických deštných lesích v nadmořských výškách do 1500 metrů. Velký počet endemických druhů roste v nížinných a horských mlžných lesích severozápadu Jižní Ameriky. V Andách některé druhy vystupují až do výšek okolo 3000 metrů. Zástupci čeledi nejčastěji rostou ve vlhkých či mlžných lesích a podél vodních toků.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy navinulcovitých se často otevírají na noc a jsou opylovány zejména brouky. Vůně lákající opylovače se vytváří v dlouhých staminodiích vyčnívajících z květenství. Semena rozšiřují ptáci, netopýři nebo opice.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Podle výsledků fylogenetických studií jsou \"Cyclanthaceae\" sesterskou větví čeledi pandánovité (\"Pandanaceae\"). Čeleď je dělena na dvě podčeledi: \"Cyclanthoideae\" zahrnují jediný druh, \"Cyclanthus bipartitus\", podčeleď \"Carludovicoideae\" obsahuje zbytek rodů. Hlavní rozdíly mezi těmito dvěma skupinami jsou ve struktuře květenství, plodů a listové čepele.", "section_level": 1}, {"title": "Rozlišovací znaky.", "content": "Rostliny z čeledi navinulcovité mohou být zaměněny s některými drobnými druhy nebo semenáčky palem. Oproti palmám mají mj. měkčí řapíky s okrouhlým průřezem, zatímco palmy mívají řapíky více či méně zploštělé. Pozemní druhy jsou mnohem více bylinné než palmy a mají nanejvýše krátký stonek. Šplhavé druhy postrádají ostny, které jsou charakteristické pro šplhavé palmy. Rovněž květenství a plodenství jsou zcela jiná než u palem.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Hospodářsky nejvýznamnějším zástupcem čeledi je karludovika dlanitá (\"Carludovica palmata\"). Z vláken z mladých listů se v Ekvádoru vyrábějí známé panamské klobouky, ze starších listů se pletou rohožky a koše. Listy \"Carludovica angustifolia\" a \"C. sarmentosa\" slouží k výrobě došků na střechy a košťat. Stonky a kořeny epifytních druhů rodu \"Thoracocarpus\" slouží domorodcům jako provazy, k pletení různých předmětů a k výrobě pastí.  Některé druhy jsou v tropech pěstovány jako okrasné rostliny, zejména karludovika dlanitá a příbuzný druh \"Carludovica drudei\", a dále \"Dicranopygium atrovirens\". V českých botanických zahradách jsou zástupci této čeledi pěstováni zřídka.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Asplundia\", \"Carludovica\", \"Chorigyne\", \"Cyclanthus\", \"Dianthoveus\", \"Dicranopygium\", \"Evodianthus\", \"Ludovia\", \"Schultesiophytum\", \"Sphaeradenia\", \"Stelestylis\", \"Thoracocarpus\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Navinulcovité (\"Cyclanthaceae\") je čeleď jednoděložných rostlin z řádu pandánotvaré (\"Pandanales\"). Jsou to vesměs byliny nebo liány s dvoudílnými, jednoduchými nebo dlanitými listy a s květy v palicovitých květenstvích. Jsou poněkud podobné drobným palmám. Čeleď zahrnuje asi 230 druhů ve 12 rodech a je rozšířena výhradně v tropické Americe. Nejznámějším a hospodářsky nejvýznamnějším druhem je karludovika dlanitá, z níž se získávají vlákna na výrobu panamských klobouků. Některé další druhy této čeledi mají domorodé a místní využitínebo se pěstují jako okrasné rostliny.", "tgt_summary": "环花草科,也被翻译为巴拿马草科,共有11-12属约180余种,全部产于美洲热带地区,有多年生草本也有灌木,一般无茎或具短茎,稀为藤本或附生植物;叶有叶柄和扇形的叶片;花单性,雌雄同株。", "id": 1221188}
{"src_title": "Presbyteriáni", "tgt_title": "長老宗", "src_document": [{"title": "Presbyterní zřízení.", "content": "Presbyterní zřízení na rozdíl od episkopálního (z řec. \"episkopos\", dozorce, biskup) nemá biskupy a církev na různých úrovních vedou obvykle volené rady starších (staršovstva). Staršovstva čili presbyteráty mohou být místní, oblastní nebo ústřední, které se někdy nazývají synody. Členem místního staršovstva je vždy také farář či kazatel, v oblastních staršovstvech a synodách jsou si laici a kazatelé rovni.  Jinou demokratickou formou církevního zřízení je zřízení kongregační, kde je každá místní obec zcela samostatná a žádné vyšší orgány nemá.", "section_level": 1}, {"title": "Učení.", "content": "Presbyterní církve jsou většinou kalvinistické, zdůrazňují autoritu Bible, svrchovanost Boží a spásu skrze Ježíše Krista. Slavení Večeře Páně pokládají za připomínku a bohoslužby se soustřeďují na kázání a čtení. Bohoslužby i kostely bývají spíše strohé, výjimku tvoří bohatá hudba a zpěv. Mezi jednotlivými presbyterními církvemi jsou dnes značné rozdíly, od sborů a církví fundamentalistických až po velmi liberální. Ve většině z nich se křtí malé děti, v některých je povolena ordinace žen a některé žehnají i homosexuálním partnerstvím.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Presbyterní zřízení zavedl ženevský reformátor Jan Kalvín (1509–1564), a to na základě řady míst Nového zákona, kde se mluví pouze o \"starších\". Do Skotska je přinesli kazatelé John Knox (1514–1572) a Andrew Melville (1545–1622). V anglikánské církvi se jejich přívrženci nazývali puritáni a kolem roku 1600 se rozdělili na presbyteriány a kongregacionalisty. Obojí byli pronásledováni, mnozí se vystěhovali do Ameriky a do Holandska. Obojí také bojovali na straně Olivera Cromwella v anglické revoluci a po obnovení království byli potlačeni. Ze Skotska a z Anglie se hnutí rozšířilo i do dalších zemí, zejména do USA, kde je Presbyterní církev (USA) jednou z početných protestantských církví. Presbyterní církve jsou sdruženy ve Světovém společenství reformovaných církví (vzniklo sloučením Světové aliance reformovaných církví s Reformovanou ekumenickou radou), mnohé z nich jsou také členy Světové rady církví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Presbyteriáni (z řec. \"presbyter\", starší) jsou členové reformovaných církví s presbyterním zřízením v anglicky mluvících zemích. Jejich církve nemají biskupy a chápou se jako sdružení místních sborů, vedených staršími (staršovstvo). Obdobou na evropském kontinentě i jinde jsou reformované (kalvinistické) církve. Presbyterní zřízení s oblastními (seniorátními) konventy a výbory a ústřední synodou a synodní radou má například Českobratrská církev evangelická.", "tgt_summary": "长老宗(英语:Presbyterianism),其教会称长老教会(英语:Presbyterian church,简称长老会),是西方基督教新教喀尔文宗的一个流派,源自十六世纪的苏格兰改革。 长老教会持守加尔文主义,尤其是苏格兰长老会基本完全延续着让·喀尔文及其学生的教义。20世纪,长老会对普世教会合一运动有相当的参与。", "id": 1754762}
{"src_title": "Šťastný princ a jiné pohádky", "tgt_title": "快樂王子與其他故事", "src_document": [{"title": "Šťastný princ.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Šťastný princ je velkolepá socha pozlacená jemnými plátky ryzího zlata. Její oči jsou ze dvou safírů a v jílci meče sochy je zasazen veliký rudý rubín. Každý tuto sochu obdivuje a skrytě jí závidí její bezstarostné štěstí. Jednoho dne se mezi chodidly prince usadila malá Vlaštovička, která se zpozdila a letěla za svými přáteli na jih. Chtěla si odpočinout ale najednou na ni začaly padat veliké kapky, ale na nebi nebyl jediný mráček. Plakal to Šťastný princ. Vyprávěl Vlaštovičce o tom, jak když byl ještě živý a měl lidské srdce, nikdy nepoznal smutek a nářek. Žil pouze z pohodlí a radovánek v paláci a byl šťastný. Nikdy netoužil poznat, co se skrývá za vysokou zdí paláce; stačilo mu jeho bezstarostné štěstí. Tak žil a tak také zemřel. Nyní však vidí všechnu ošklivost a bídu jeho města a měšťanů. Bohatí si peněz užívají, chodí v drahých šatech na honosné plesy, zatímco na ulici žebráci umírají hladem v naprosté chudobě. Proto poprosí Vlaštovičku, aby postupně roznesla všechny jeho drahokamy – safíry, rubíny a zlato chudým lidem. Vlaštovička musí odletět za svými druhy, ale nakonec službu Princovi vykoná. A když je pak Princ slepý (místo očí měl safíry), rozhodne se Vlaštovička, že už s ním zůstane napořád. Brzy však přišla zima, sníh a mráz. Vlaštovička umrzla a princi jeho olověné srdce prasklo na dvě půlky. Druhý den ráno šel kolem starosta a sochu nechal strhnout, protože už nebyla zlatá, a tudíž ani krásná a užitečná. Učení lidé (profesoři na škole) se shodli, že je nyní naprosto bezcenná a že by se měla roztavit a z ní udělat socha nová. A tak sochu dali roztavit a z ní udělali sochu starosty. Olověné srdce se jim však roztavit nepodařilo.  \"Jednoho dne pak řekl Bůh andělovi: \"Přines mi dvě nejdražší věci z města.\" Anděl mu přinesl olověné srdce a mrtvé ptáče. \"Dobře jsi zvolil,\" řekl Bůh, \"neboť toto ptáče bude zpívat navěky a v mém zlatém městě mi Šťastný princ bude vzdávat chválu.\"\"", "section_level": 2}, {"title": "Slavík a růže.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Příběh vypráví o mladém studentovi, který je zamilovaný do krásné dívky. Ta chce, jako důkaz jeho lásky, rudou růži, jinak o něm nechce nic slyšet. Student od dívky odchází smutný a naříká pod stromem v parku, že žádné růže už nekvetou a on neví kde by je měl hledat. Slavík, který seděl na stromě, ho poslouchal a došlo mu, že ten milenec, kterého ve svých písních tak často opěvuje, je onen student a rozhodne se mu pomoct. Létá od keře ke keři ale žádný z nich nemá rudé květy – jen bílé a žluté. Když konečně najde keř, který má rudé růže, zjistí, že mráz mu zahubil poupata a vichřice polámala větve a že tento rok už nebude mít žádné květy. Keř sdělí Slavíkovi, že je jen jediná možnost jak onen květ získat, ale je tak strašná, že jí sdělí Slavíkovi teprve potom, co ho ten přemluví. Slavík by musel zpívat za měsíčního světla s hrudí přitisknutou k trnu a trn musí proniknout jeho srdcem a skropit růži. \"\"Zaplatit za růži smrtí, to je vysoká cena,\" vykřikl Slavík, \"a život je všem drahý. Je příjemné sedět v zeleném lese a pozorovat slunce v jeho zlatém voze a měsíc v jeho voze z perel. Sladká je vůně hlohu a sladké jsou modravé zvonky skryté v údolí a vřes, který povívá po hoře. Avšak láska je lepší než život a co je srdce ptáka ve srovnání se srdcem lidským?\"\"  Rozhodne se to tedy podstoupit. A opravdu: zrodí se nádherná růže, za kterou však slavík musel zaplatit životem. Ráno najde tuto růži pod svým stromem student a hned s ní běží za svou milou. Ta ovšem růží pohrdne, protože synovec nejvyššího komořího jí poslal pravé klenoty. A klenoty pro ni mají daleko větší cenu než nějaké květiny. Student, zklamaný a rozzlobený, odhodil rudou růži do blátivé kaluže a takřka hned ji přejela kola aut.  \"\"Jaká pošetilá záležitost je láska,\" řekl student a odešel. \"Není ani zpola tak důležitá jako logika, protože nic nedokazuje, a vždycky říká něco, co se nestane, a nutí člověka věřit něčemu, co vůbec není pravda. Je vlastně velice nepraktická, a jelikož být praktický znamená v tomto věku všechno, vrátím se znovu k filosofii a budu studovat metafyziku.\"\"", "section_level": 2}, {"title": "Sobecký obr.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Příběh vypráví o obrovi, který poté co zjistí, že si v jeho krásné a velké zahradě hrály děti, dá postavit kolem zahrady obrovskou zeď. Zákaz vstupu hlásala velká cedule, zavěšená na dveřích do zahrady. Kromě dětí do zahrady nevkročilo ani Jaro a proto obrova zahrada byla šedivá, vypadala smutně a nic v ní nekvetlo. Panovala tu Zima se Severákem a další jejich přátelé se k nim přidali. Jednoho dne děti do zahrady vstoupily bez obrova povolení – ta ožila, stromy rozkvetly. Jakmile ale děti uviděly obra, jak se na ně z kouta dívá, rozutekly se. V zahradě ještě zůstal pouze malý chlapec, který se chtěl vyšplhat na větev stromu ale nedosáhl na ní. Jeho malé oči byly plné slz a tak nemohl vidět obra jak přichází. Ten mu ale pomohl vyšplhat do koruny stromu a v tom okamžiku mu došlo, jak moc byl sobecký. Ihned začal bourat obrovskou zeď a děti si v zahradě zase mohly hrát. Obr si s dětmi vždy hrál a jeho zahrada měla pověst dětského ráje na zemi. Všechny děti měly obra rády a on je také. Bylo mu ale smutno, jelikož už nikdy nespatřil toho chlapce, kterému kdysi pomohl vylézt na strom. Vždycky mu scházel ale chlapec se už nikdy v jeho zahradě neobjevil. Vyptával se dětí na chlapce ale ty ho neznaly, prý ho nikdy dříve neviděly. Po mnoha letech obr zestárl a nemohl být s dětmi, pouze je pozoroval z okna svého domu. Najednou ale zahlédl toho \"svého\" chlapce v zahradě pod stromem!  \"Rozradostněn rozutíkal se obr dolů a ven ze zahrady. Spěchal po trávníku, až se přiblížil k děcku. A když k němu přiběhl, obličej mu znachověl zlobou a zvolal: \"Kdo se opovážil tě zranit?\" Neboť dítě mělo na dlaních otisky dvou hřebů a stejné stopy po dvou hřebech i na malých nožkách. \"Kdo se opovážil tě zranit?\" vykřikl obr znovu, \"jen mi to pověz, a já vezmu svůj obrovský meč a zabiju ho.\" \"Ne!\" odpovědělo děcko, \"to jsou rány Lásky.\" \"A kdo jsi ty?\" zeptal se obr a zmocnil se ho podivný úžas a musel před děckem pokleknout. A dítě se na obra usmálo a pravilo mu: \"Kdysi jsi mě nechal hrát ve své zahradě, dnes půjdeš ty se mnou do mé, a tou je Ráj.\"\" A když toho odpoledne přiběhly děti do zahrady, našly obra mrtvého, ležel pod stromem obalený bílými květy.", "section_level": 2}, {"title": "Oddaný přítel.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Příběh vypráví o dobrosrdečném ale naivním chlapci, Honzovi, který doplatí na své přátelství s mlynářem, svým \"nejlepším přítelem\". Honza má hezkou zahradu a musí o ní denně pečovat: zalévat květiny, stromy, kosit trávu aby to pak všechno mohl prodat na trhu. Mlynář je bohatý sobec, který sebe a Honzu prohlašuje za nejlepší přátele, postupně Honzovi vnucuje své názory o přátelství. A tak Honza udělá pro mlynáře všechno, co si ten jen vymyslí: jednou musí opravit jeho stodolu nebo odvést ovce do hor. Honzíkovi se za to samozřejmě nedostává žádného uznání a pomoci, jelikož mu záleží na mlynářových názorech o něm, jako svém nejlepším příteli. Kdykoliv chce Honza odmítnout úkol od mlynáře, ten vždy předhazuje jejich přátelství. Honzova zahrada, jeho jediný zdroj obživy, chátrá, jelikož Honza na ní nemá čas: musí neustále pomáhat mlynáři, vše pod záminkou, že od něho dostane trakař. Sice ne tak nový a dobrý, sice mu chybí dost věcí a vlastně je velice starý, ale je to trakař a chtěl by od Honzíka, aby se mu za to nějak odvděčil, jako opravdový přítel. Jednoho dne pošle mlynář Honzíka pro doktora, protože jeho kluk se doma zranil. Nemůže mu půjčit lucernu (i když je tma) jelikož pro případ, že by se Honzík ztratil, by to pro něho byla moc velká ztráta a to by si on nemohl dovolit. A tak Honzík ochotně odbíhá po tmě pro doktora a na zpáteční cestě se utopí v bažině. Honzík byl za života velmi oblíbený a na pohřbu se sešlo hodně lidí. Mlynář pak po obřadu v hospodě prohlašuje:  \"\"Rozhodně znamená nesmírnou ztrátu pro mě.\" pravil mlynář. \"Já už mu skoro věnoval svůj trakař, a teď nevím, co s ním. Doma mi hrozně překáží a je v tak bídném stavu, že kdybych ho chtěl prodat, tak bych za něj nic nedostal. Však mě taky příště ani nenapadne, abych někomu něco věnoval. Na štědrost člověk vždycky doplatí.\"\"  A Honzík rozhodně doplatil.", "section_level": 2}, {"title": "Jedinečná raketa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Jednoho dne, princ s princeznou konali velkolepou svatbu s velkou hostinou a ohňostrojem. Před ohňostrojem se bavili Raketa, Prskavka, Bengálské světlo a Osvitka, o tom, jací jsou. Raketa byla až moc pyšná a myslela jen na sebe. Myslela si, že všichni ostatní ji budou mít rádi a oslavovat ji, až zazáří na noční obloze. Jenže se stal pravý opak. Všichni se s ní začali hádat a kárat jí, že je namyšlená, až se z toho rozbrečela. Pyrotechnici začali vystřelovat rachejtle, ale Raketu nebylo možno zapálit, protože byla celá mokrá od slz. Odhodili ji jako nefunkční do nedaleké blátivé kaluže, kde se objevila Žába. Ta se s ní taky pohádala a mínila o Raketě to samé, co Raketina společnost před jí. Potom přišli chudí kluci z města a vzali ji domů, protože si mysleli, že s ní lépe zapálí oheň v krbu. Když ji zapálili, Raketa vylétla vzhůru do oblak a pak zhasla.  \"Ale nikdo to neslyšel, ani ti dva kloučci, protože tvrdě spali. Z rachejtle zbyla jen ta tyčka, a ta spadla na záda huse, která si vyšla podle strouhy na procházku. \"Propánakrále!\" zvolala husa. \"Tak ony už začnou pršet i hole!\" a vrhla se do vody. \"Já věděla, že vzbudím obrovskou senzaci,\" vydechla rachejtle a bylo po ní.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Šťastný princ a jiné pohádky (ang. \"The Happy Prince and Other Stories\") je malý soubor pohádek Oscara Wildea. Je to jedno z autorových prvních literárních děl a vyšlo již v roce 1888. Jedná se o sbírku pěti netradičních pohádek, s jejichž pomocí vytváří autor skrytou satiru, kritiku a podobenství.", "tgt_summary": "《快乐王子与其他故事》(英语:《The Happy Prince and Other Tales》)是爱尔兰作家王尔德于1888年5月出版的英文儿童故事集。著名中译本为巴金所译。书中所载之最著名者属《快乐王子》。", "id": 1180363}
{"src_title": "Domorodec", "tgt_title": "原住民", "src_document": [{"title": "Rozdělení.", "content": "Domorodé národy můžeme rozdělit na dva typy:  Jedním z největších problémů těchto národů je ohrožení jejich suverenity, ekonomické jistoty a přístupu k životně důležitým zdrojům (voda, jídlo). Těmto hrozbám se snaží předcházet několik mezinárodních organizací jako OSN, Mezinárodní organizace práce nebo Světová banka. OSN vydala Deklaraci o právech původního obyvatelstva (anglicky UNDRIP), ve které vede členské státy k dodržování práv domorodých národů a zachování jejich kultury, národní identity, jazyka, přístupu ke vzdělání, zdravotnické péči a přírodním zdrojům.  Mezinárodní den původního obyvatelstva se slaví každý rok 9. srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Národní definice.", "content": "Každý stát definuje domorodce jinak. Mezi původní obyvatelstvo mohou být zahrnováni i ti, jejichž předci byli původní obyvatelé daného regionu, kteří zde žili před příchodem kolonizátorů, ale nadále dodržují tradice národa. Tito domorodci jsou takto definováni i přesto, že již nemusí žít na původně obývaném území (přemístění).  Vztah mezi státem a původním obyvatelstvem je poněkud složitý. Domorodci jsou takřka bez možnosti rozhodovat sami o sobě na území daného státu, jelikož jsou izolováni a jedná se o uzavřenou komunitu lidí. Jejich možnost podílet se na politických rozhodnutích, které se mohou týkat jich samých či jejich území, je prakticky nulová. Tato situace přetrvává i v případě, kdy je původních obyvatel více než ostatních obyvatel regionu. Hlavním problémem tedy zůstává nemožnost jejich účasti na rozhodování o legislativních procesech týkajících se jich samotných.", "section_level": 2}, {"title": "Definice OSN.", "content": "V roce 1982 OSN přijala definici původního obyvatelstva podle José R. Martínez-Coboa. Tato definice má několik nedostatků, jelikož se týká pouze kolonizovaných populací, nikoliv těch izolovaných.  „Domorodé komunity a národy jsou ty, které mají historickou kontinuitu s preinvazivními a pre-koloniálními společnostmi, které se rozvíjely na svých územích, považují se za odlišné od ostatních sektorů společností, které dnes převládají na těchto územích nebo na jejich částech. V současné době tvoří nedominantní odvětví společnosti a jsou odhodláni zachovat, rozvíjet a předávat budoucím generacím své původní území a svou etnickou identitu jako základ pro jejich další existenci jako národa v souladu s vlastními kulturními vzory, sociálními institucemi a právními systémy.“", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "V Evropě se původní obyvatelé vyskytují pouze v okrajových oblastech, neboť většina národů je zde na podobné kulturní úrovni a jsou také v jistém smyslu \"domorodé.\" Typickým příkladem evropských původních obyvatel jsou Sámové, žijící ve Skandinávii a Finsku, a také některá etnika, existující na území Ruské federace. Na ostatních kontinentech jsou to Americe Indiáni, v Austrálii a Oceánii Austrálci, Maorové a Papuánci, v Africe různé bantuské kmeny ve vztahu k Evropanům a Křováci, Pygmejové a Twa ve Rwandě ve vztahu k Bantuům (tito domorodci v současnosti trpí nejvíce vykořisťováním a zotročováním většinovými obyvateli afrických zemí) a v Asii jsou to např. pralesní Veddové na Srí Lance, Negritové v jihovýchodní Asii nebo tchajwanští domorodci.  Na Andamanských ostrovech se také nacházejí domorodí Negritové - Andamanci, žijící zde v izolaci již desetitisíce let. Všichni jsou akutně ohroženi vyhubením, kromě jedné zcela izolované populace na ostrově North Sentinel (Sentinelci).", "section_level": 1}], "src_summary": "Domorodec (též \"aborigén\", od angl. slova \"aboriginal\", tj. domorodec), je původní obyvatel krajiny neboli její praobyvatel. Bývá obvykle historicky a kulturně spjat se svým územím a vyčleňuje se od okolních obyvatel anebo od většinového či přistěhovalého obyvatelstva. Tito obyvatelé jsou takto charakterizováni díky dodržování tradic, které jsou specifické pro danou oblast. Tento charakteristický znak však nesdílí všichni domorodci, jelikož se někteří adaptovali moderní době (např. technologie, oblečení). Původní obyvatelstvo je možné nalézt všude po světě.", "tgt_summary": "原住民,旧称土著、生番、山胞,是指某地方较早定居的族群,皆源自外来者(尤其是入侵者)对本地人(或族群)的称谓,原意指当地居民、原居民,但多具有土番、番人、土人、生番、1.35等落后的贬意,然而到了二十世纪后期逐步形成了一个法律学方面的范畴,指的是正遭受到外来者侵蚀的文化独特的群体。当前对于原住民议题的讨论多半应在民族国家所进行的殖民事业的脉络之下来理解。外来统治者为安抚或控制原住民,以遂行其统治目的,会制订各种不同的政策,而往往对于原住族群的生活方式多加干扰,甚至可能造成灭族的结果。", "id": 1777688}
{"src_title": "Žabky", "tgt_title": "人字拖", "src_document": [{"title": "Popis obuvi.", "content": "Podešev obuvi je dnes obvykle vyrobena ze syntetických materiálů, například z PVC, což zajistí, že boty jsou poměrně lehké a skladné. K výrobě se ale používají i jiné materiály, kupříkladu palmové lýko, sláma či dřevo. Pásky mohou být vyrobené také ze syntetických materiálů nebo například z látky či provázků. Pokud jsou dané boty určeny pro ženy, mohou být pásky ještě dozdobeny (například barevným potiskem, korálky apod.).  Navíc lze i podešev barevně, graficky či tvarově upravit do různých podob. Díky tomu je možné tuto obuv použít i jako reklamní předmět.  Pokud je podrážka doplněna o konstrukci připomínající lešení, je možné tuto obuv nosit i v blátě rýžoviště či ve sněhu.  Obvykle bývá tato obuv nošena na bosou nohu, ovšem v Japonsku je nošena i se speciálními ponožkami (pojmenovanými tabi), které se vyznačují oddělením palce od zbytku prstů, čímž jsou ideální na nošení v žabkách.", "section_level": 1}, {"title": "Místopisné rozšíření.", "content": "Žabky jsou rozšířené především v oblastech s teplým podnebím, kde je lidé využívají k procházkám po pláži nebo i ke kratším výletům do města.  Rozšířené jsou především v Indii (tam se jim říká \"Hawaii chappal\"), dále v Austrálii, na Novém Zélandu, v Jihoafrické republice, ve Spojených státech amerických, v Brazílii, Panamě, na tichomořských ostrovech a v jihovýchodní Asii.  Ve většině rozvojových zemích jsou gumové žabky tou nejlevnější obuví, jež je k dispozici. Často totiž stojí méně než jeden dolar. Navíc byla přijata opatření ke snížení nákladů, a to například výrobou této obuvi z recyklovaných materiálů (třeba pneumatik). Pokud se obuv poškodí (vytrhne se pásek obepínající nohu), lze ji poměrně snadno a za nízkou cenu opravit u některého z pouličních opravářů obuvi.  Naproti tomu jsou žabky v mnoha rozvinutých zemích považovány za roční nebo sezónní druh obuvi, který je ovlivňován aktuálními módními trendy. V případě jejich možného poškození se většina lidí v těchto zemích s opravou žabek – s ohledem na jejich nízkou cenou – ani nezabývá a pořizuje si žabky nové.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Žabky existují zhruba již po dobu 6000 let. Přes svou dlouhou historii se změnily jen velmi málo.", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší historie.", "content": "Primitivní boty, které byly žabkám podobné, je možné nalézt již na jeskynních malbách z konce doby kamenné. To je období před asi 15 000 lety.  Nejstarší dochované žabky jsou z doby cca 1500 před naším letopočtem a v současnosti je vlastní britské muzeum.  Objevily se také v Egyptě přibližně před 5000 lety. Egypťané tehdy otiskovali chodidla do rozměklé kaše z papyru nalité na vlhký písek. Takto vzniklou podrážku připevnili k noze pásky ze surové kůže. Důkazem jsou nálezy v hrobkách, kde se navíc našly i kousky obuvi vyrobené z barevných kůží a zdobené perličkami či květinovými vzory. Oblíbené také byly ve starověkém Řecku a Římě, kde je nosili především muži.  První žabky byly vyráběny nejen z papyru, ale i z jiných materiálů, například z kůže, ze dřeva, nebo také z rýžových stébel. Jejich styly byly odlišné s různými umístěními popruhu pro prst.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Ve třicátých letech 20. století se tradiční japonská obuv s tkanou podrážkou nazývaná zóri začala používat na Novém Zélandu jako obuv k vycházkám na pláž. Po druhé světové válce se s vojáky a zaměstnanci okupační správy vracejícími se z Japonska dostaly do Spojených států. Zde získaly popularitu a v Kalifornii byly považovány za reprezentanta životního stylu spojeného se surfováním.  Následně se začaly objevovat úvahy nad možností výroby žabek z plastu. Její podobu navrhl v padesátých letech Morris Yock z novozélandského Aucklandu a roku 1957 si jej nechal patentovat. Proti tomu se však postavili potomci Johna Cowieho, jenž byl významným poválečným anglickým obchodníkem zabývajícím se v Hongkongu výrobou z plastu. Ti (rozuměj potomci Johna Cowieho) tvrdili, že to byl právě Cowie, kdo na konci čtyřicátých let 20. století s výrobou žabek z plastu začal a že Yock byl jejich pouhým dovozcem na Nový Zéland. Navíc tvrdili, že John Cowie dokonce vymyslel pojmenování \"jandal\" jako zkráceninu z Japanese Sandal (česky \"japonské sandále\"). Navzdory skutečnosti, že výraz \"jandal\" je běžně na Novém Zélandu používán k pojmenování jakékoliv podoby této obuvi, je slovo \"Jandal\" od roku 1987 ochrannou známkou ve vlastnictví společnosti Skellerup.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V současné době jsou žabky upravovány a doplňovány o další prvky, které je odlišují od původní – ploché – podoby. Novodobými úpravami jsou například podpatky či klínky používané u obuvi určené ženám. Popularitu žabkám přinesly také celebrity, které je začaly nosit, a následně této obuvi začali věnovat pozornost také módní návrháři. Havaianas je brazilská značka žabek, která si získala popularitu v roce 1998 poté, co u příležitosti mistrovství světa ve fotbale uvedla na trh žabky obsahující na páskách motiv brazilské státní vlajky. Ačkoliv jsou žabky Havaianas například ve Spojených státech populární až v posledních letech, vlastní firma existuje již od roku 1962. Boty jsou známé svou pohodlnou podešví i řemínky. Samotné jméno \"Havaianas\" pochází z portugalštiny.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba.", "content": "Žabka se při výrobě skládá ze dvou částí, a to z podrážky a z vrchního pásku, který se k ní po stranách a uprostřed v místě palce připojí. Během výroby se ze syntetické hmoty vyseknou dvě části sloužící k výrobě vrchních pásků. V místě, kde se budou pojit k podrážce, se proděraví, v oblasti každé z dírek se stlačí a umístí se na příslušné místo do formy pro výrobu spodní části. Do ní se vlije materiál z pěnové umělé hmoty určený pro výrobu spodní části a následně dojde ke spojení spodní části se stykovými částmi vrchních pásků. Nakonec je do každé z dírek vstřikována plastická hmota a jsou plněny vzniklé prolákliny.  Grafika se na obuv umisťuje pomocí:  V posledních letech byla většina hromadné výroby žabek přesunuta do rozvojových zemích s levnou pracovní silou. Některé značky – například Okabashi (se sídlem v Bufordu v Georgii) či Island Slipper (se sídlem v Pearl City na Havaji) – však přesto i nadále zůstávají ve Spojených státech.", "section_level": 1}, {"title": "Zápory obuvi.", "content": "Podle některých pramenů škodí nošení této obuvi lidskému tělu. Odborníci žabky zcela neodmítají (oceňují jejich využití na pláži, v bazénu či ve sprchách), avšak nedoporučují v nich chodit více než hodinu denně (a rozhodně ne po městské dlažbě). Preferují střídání různých druhů obuvi.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní problémy.", "content": "Ze zdravotního hlediska je této obuvi vytýkáno, že jednak neposkytují nohám žádnou oporu a dále nadměrně zatěžují klenbu nohy a deformují chodidlo. Též ubližují patě a nezdravě namáhají Achillovu šlachu. Jednotlivé prsty se při chůzi musí více namáhat (obuv na noze drží jen díky pásku a to není dostatečné) a při dlouhém pohybu v této obuvi se objevuje nebezpečí vzniku tzv. kladívkového prstu. Je s tím též spojen častý výron kotníku či jeho zlomeniny. Protože se noha dotýká žabek jen svou spodní částí a zbytek chodidla je vystaven působení větru, dochází k vysušování kůže. Pokud je příliš suchá, mohou v ní vzniknout hluboké praskliny a rozpraskaná kůže může začít bolestivě krvácet. Žabkám lze také připočíst bolesti kyčlí a bolesti ve spodní části zad, neboť nutí ke změně přirozeného způsobu chůze, protože osoba obutá do žabek dělá obvykle menší kroky, než je zvyklá, a namáhá tak jiné části zádových svalů, než při přirozené chůzi.  Žabkám je vytýkáno, že nenabízí žádnou ochranu chodidel před kameny, blátem či špínou. Navíc ani chodidla neochrání v případě, že na nohu obutou v žabce někdo šlápne.", "section_level": 2}, {"title": "Materiál obuvi.", "content": "Jiné zdroje poukazují na nevhodné složení podešve. Ta může obsahovat nebezpečné chemikálie (olovo, zinek, fosfáty či ftaláty). Jakmile se tyto látky dostanou do kůže člověka, mohou ovlivnit jeho zdravotní vývoj.  Navíc s ohledem na skutečnost, že je obuv vyrobena z polyuretanu, který pochází z ropy, mohou žabky představovat problém z hlediska životního prostředí. Proto se na výrobu žabek využívají i jiné materiály, a to buď recyklovatelné (recyklované pneumatiky) a nebo přírodní (konopí, bavlna, kokos atp.).", "section_level": 2}, {"title": "Řízení motorových vozidel.", "content": "Nevhodné je také používání této obuvi při řízení motorových vozidel. V některých státech je užití této obuvi během řízení dokonce pokutováno.", "section_level": 2}, {"title": "Pojmenování žabek.", "content": "V jednotlivých oblastech světa má obuv různé pojmenování:  Na Havaji a na několika dalších místech na světě jsou žabky pojmenovávány jako bačkory.", "section_level": 1}], "src_summary": "Žabky (někdy též vietnamky, nosí se totiž především v Asii, odkud se přes Spojené státy rozšířily do Evropy, či plážovky nebo ťapky, na Moravě šlapky, na severní Moravě cukle; další pojmenování viz níže v článku) jsou celosvětově nejrozšířenějším druhem otevřené (obvykle letní) obuvi. Jejich charakteristikou je pásek ve tvaru písmene Y, který při nazutí obepíná nohu. Tyto pásky jsou k obuvi obvykle připevněny přibližně v úrovni nártu na noze a dále mezi palcem a ukazovákem. Díky tomu může noha volně dýchat a navíc je prstům umožněn volný pohyb. Oproti sandálům žabky pevně nezajišťují kotník.", "tgt_summary": "人字拖是拖鞋的一种,特点是穿着的部分设计成一个「人」字形,用拇趾夹住,故又别称夹脚拖。由于实用方便,不少人喜欢在离家短时间穿着。", "id": 346877}
{"src_title": "Triuridaceae", "tgt_title": "霉草科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci čeledi \"Triuridaceae\" jsou drobné nezelené saprofytní byliny. Nejčastěji jsou rezavě, purpurově nebo žlutě zbarvené. Stonek je jednoduchý nebo větvený. Cévní svazky jsou málo diferenciované. Oddenky jsou podzemní, plazivé nebo řidčeji vzpřímené, pokryté šupinovitými listy. Rostliny většinou dorůstají výšky 2 až 30 cm, druh \"Sciaphila purpurea\" může být vysoký až 1,4 metru. Listy jsou silně redukované, šupinovité, přisedlé, jen 1 až 2 mm dlouhé, na stonku obvykle roztroušené a spirálně uspořádané. Na listech nejsou průduchy. Rostliny jsou jednodomé nebo dvoudomé. Květy jsou pravidelné, drobné, většinou jednopohlavné, uspořádané ve vrcholových hroznech nebo řidčeji ve vrcholících. Samčí květy bývají umístěné v horní části květenství. Okvětí se nejčastěji skládá ze 3 nebo 6 (resp. 4 až 10) nerozlišených okvětních lístků. Okvětní lístky jsou trojúhelníkovité, na bázi srostlé, na vnitřní straně někdy pokryté papilami. Na konci mohou být vousaté, zakončené knoflíkovitou žlázkou nebo opatřené dlouhým přívěskem. Tyčinky jsou 3, případně 2 nebo 6, přirostlé k okvětí nebo k bázi češule. Tyčinky buď mají nitky nebo mohou být prašníky přisedlé. U rodu \"Triuris\" je vyvinut androfor. Gyneceum je apokarpní, svrchní, tvořené 10 až mnoha volnými plodolisty, zanořené v receptákulu. V každém plodolistu je jediné vajíčko. Čnělka je vrcholová nebo postranní. Rod \"Lacandonia\" má oboupohlavné květy se stavbou, která je v rámci rostlinné říše unikátní - ve středu květu jsou 3 tyčinky, obklopené volnými pestíky apokarpního gynecea. Plodem je souplodí jednosemenných nažek nebo měchýřků.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď \"Triuridaceae\" zahrnuje asi 50 druhů v 9 rodech. Největší rody jsou \"Sciaphila\" (37 druhů), \"Triuris\" a \"Seychellaria\" (obojí 4 druhy). Ostatní rody mají jen 1 nebo 2 druhy. \"Triuridaceae\" jsou zastoupeny roztroušeně v tropech všech kontinentů. Největší areál výskytu má rod \"Sciaphila\", rozšířený zejména na ostrovech jihovýchodní Asie, ve Střední Americe a na severu Jižní Ameriky, lokálně také v oblasti Guinejského zálivu v Západní Africe, v kontinentální tropické Asii (Thajsko, Assam) a v australském Queenslandu. V Japonsku a na Boninských ostrovech přesahuje do subtropů. Dva druhy rodu \"Seychellaria\" jsou endemity Madagaskaru, druh \"S. thomassettii\" roste na Seychelských ostrovech, druh \"S. africana\" byl popsán v roce 1982 z Tanzanie. Všechny ostatní rody a druhy jsou svým výskytem omezeny na tropickou Ameriku, kde roste dohromady asi 16 druhů v 8 rodech. Areál rozšíření čeledi zde sahá od Mexika po Peru a Brazílii.  Převážná většina zástupců \"Triuridaceae\" roste ve stinném podrostu nížinných tropických deštných lesů. Některé druhy rodu \"Sciaphila\" vystupují v jihovýchodní Asii do nadmořských výšek přes 1200 metrů.<ref name=\"mam-10/1\"></ref>", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "\"Triuridaceae\" jsou nezelené byliny s redukovanými kořeny, vyživující se saprofytně (přesněji mykoheterotrofně) pomocí endotrofní mykorhizy. Často také rostou pospolu s jinými saprofyty, v tropické Asii zejména z čeledí \"Burmanniaceae\", vstavačovité a vítodovité (rod \"Epirixanthes\"). O způsobech opylování a šíření semen je známo málo, předpokládá se, že květy jsou opylovány hmyzem.  Některé druhy rodu \"Sciaphila\" (\"S. purpurea\" v tropické Americe a \"S. arfakiana\" v Australasii) rostou na termitištích.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V klasických botanických systémech byla čeleď \"Triuridaceae\" řazena vesměs do samostatného řádu \"Triuridales\". Cronquist a Dahlgren řadili tento řád do příbuzenstva čeledí dnešního řádu \"Alismatales\". Cronquist i Tachtadžjan kladli \"Triuridaceae\" do blízké příbuznosti s čeledí \"Petrosaviaceae\". V první verzi systému APG z roku 1998 byla čeleď \"Triuridaceae\" ponechána nezařazená do řádu v rámci jednoděložných rostlin, v aktualizaci tohoto systému z roku 2003 (systém APG II) je již zařazena do řádu \"Pandanales\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Není známo žádné využití.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Kihansia\", \"Kupea\", \"Lacandonia\", \"Peltophyllum\", \"Sciaphila\" (včetně \"Andruris\"), \"Seychellaria\", \"Soridium\", \"Triuridopsis\" \"Triuris\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Triuridaceae je čeleď jednoděložných rostlin z řádu pandánotvaré (\"Pandanales\"). Některé starší taxonomické systémy ji řadily do samostatného řádu \"Triuridales\". Jsou to nezelené, většinou drobné, saprofytní byliny s redukovanými listy a drobnými květy, vyživující se pomocí mykorhizy. Čeleď zahrnuje asi 50 druhů v 9 rodech a je roztroušeně zastoupena v tropech všech kontinentů. Nejvíce druhů se vyskytuje v tropické Americe a jihovýchodní Asii.", "tgt_summary": "霉草科共包括8属约48种,广泛分布在全球热带和亚热带区域,包括东南亚、中南美洲、非洲、马达加斯加岛北部和澳大利亚东北,中国只有喜荫草属(\"Sciaphila\")1属3种,分布在海南和南方沿海岛屿。喜荫草属的种类最多。", "id": 2112125}
{"src_title": "Město na pokraji věčnosti", "tgt_title": "永恆邊界之城", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Kosmická loď USS Enterprise NCC-1701 vedená kapitánem Jamesem Tiberiem Kirkem proplouvá vesmírnou turbulencí, kterou se pan Spock snaží zmapovat za pomocí senzorů. Při jednom z otřesů je zraněn poručík Sulu. Kapitán Kirk nechává přivolat vrchního lékaře McCoye, který bezvládného kormidelníka přivede k vědomí dávkou kordrazinu. Při jednom z dalších otřesů si však omylem zabodne injekční stříkačku do břicha sám a dostane se mu tak do těla mnohonásobně vyšší dávka. Ihned poté McCoye popadne paranoia a uteče z můstku. Zatímco jej ostatní hledají, zneškodní šéfa přepravy a využije transportér pro přenesení se na povrch planety. Kapitán Kirk, pan Spock, poručík Uhura, šéfinženýr Scott a pár členů ochranky se vydávají na povrch planety.  Tam, ještě dříve než Dr. McCoye, objevují neznámý kamenný kruh, skrze který na ně promlouvá bytost, označující se za Strážce věčnosti. V kamenném kruhu se promítá celá historie lidstva a Strážce vypovídá, že jde o průchod do libovolné doby času. Pro kapitána je to představa lákavá, ale pan Spock upozorňuje, že staletí na tomto \"filmu\" utíkají velmi rychle a trefit konkrétní den je de facto nemožné. Mezitím se objevuje McCoy, kterého nejprve Spock uspí svým nervovým hmatem. Když ale s kapitánem nadále zkoumají správcovo okno do minulosti, probudí se a projde skrz něj do minulosti. Spock vypočítá do které doby patrně přešel a na základě odhadu se rozhodnou s kapitánem Kirkem projít za ním. McCoy totiž něco v minulosti změnil a celý výsadek se ocitl beze spojení s \"Enterprise\" a je dosti pravděpodobné, že ani lidská civilizace není taková, jakou jí znají.  Společně se objevují v New Yorku ve 30. letech 20. století. Díky svému oblečení se samozřejmě ihned stávají středem pozornosti a to i místního strážníka. Daří se jim však uprchnout a ukrýt se v misii na 29. ulici. Tam se setkávají s Edith Keelerovou, vedoucí misie pro bezdomovce. Edith kapitána Kirka zaujme od prvního pohledu, ale také proslovem, kdy detailně popíše budoucnost cestování do vesmíru. McCoy se má v jejich době objevit zhruba do týdne. Spock by potřeboval palubní počítač, který by mu podařil najít moment, kdy byla změněna budoucnost k horšímu a tak se nechají oba zaměstnat v misii a postupně sestavují počítač z elektronek. Než Spock dá dohromady fungující stroj, Kirk velmi přilne k Edith. Po prvním spuštění počítače Spock najde její nekrolog v novinách z roku 1930. Ovšem při dalším spuštění se zobrazí noviny s článkem, kterak Edith Keelerová jednala s prezidentem. Je zřejmé, že Edith je tím mezníkem, kdy se změnila budoucnost a McCoy má právě změnit správný směr toku dějin. Není ale jasné, jestli \"Kostra\" mladou dívku zabije nebo naopak zachrání před smrtí. Spock zvažuje i variantu, že vlastně nemusí jít přímo o McCoye, ale mohou změnit budoucnost oni – tím, že se za ním vydali. Doporučuje kapitánovi, aby se nesnažil Edith pomoci v případě jejího ohrožení. Zatímco Spock opravuje jeho domácí počítač, ve městě se zhmotňuje Dr. McCoy, kterého stále zmítá šílenství a paranoia. Když omdlí, jeden z bezdomovců jej okrade o phaser, kterým se záhy vymaže ze světa. Značně vyčerpaný McCoy doráží do misie, ale pouze o moment se míjí s kapitánem a Spockem. Když Spock opravil počítač, daří se získat celistvé informace. Edith Keelerová v \"nové budoucnosti\" usiluje o světový mír a daří se jí protáhnout výzkum atomové bomby. Tento průtah přichází v nesprávnou dobu a nacistické Německo má tak atomové zbraně dříve a za pomoci raket V-2 s jadernou hlavicí si podmaní svět. Ze zprávy je zřejmé, že Edith musí zemřít, pakliže má jít čas ve správných kolejích. Kirk je postaven do složité situace. Edith, kterou velice miluje, musí zemřít, aby miliony lidí mohly žít. Spock mu vysvětluje, že její čas musí přijít, a proto je i jejich povinnost zabránit McCoyovi v tom, aby ji zachránil. Opět zdůrazňuje, že nemusí jít jenom o McCoye, protože kapitán při jednom rozhovoru zachytí Edith při pádu ze schodů. Jenom o pár místností vedle se McCoy úplně dostává z účinků kordrazinu. Edith, která o něj celou dobu pečovala, je mu velmi sympatická. Dokonce se mu i zmiňuje, že jde večer na film do kina. Když Edith vyráží s Jimem do kina, zmíní se o Dr. McCoyovi. Kirk si uvědomuje, že onen čas se blíží a běží přes ulici za Spockem k misii. V ten moment se objevuje ve dveřích McCoy. Edith nechápe a chce přejít ulici k nim, ale nevšimne si blížícího se automobilu. Kirk podvědomě vyrazí k ní, ale Spock jej zarazí. O moment později chce vyrazit na její záchranu doktor McCoy, ale kapitán Kirk jej zachytí a nepustí k ní.  Kostra se nechápavě kouká na kapitána a ptá se \"„Víš, co jsi právě udělal, Jime? Mohl jsem ji zachránit!“\". Kirk s bezmocným pohledem odejde opodál, aniž by vydal hlásku a pouze Spock oznamuje doktorovi \"„On to ví, doktore. On to ví.“\". Všichni tři se pak vrací oknem času na planetu v budoucnosti, kde jim strážce oznamuje, že vše je jako dřív. Také jim nabízí další podobné cesty, ale Kirk dává rozkaz k transportu na \"Enterprise\".", "section_level": 1}], "src_summary": "„Město na pokraji věčnosti“ (v originále „The City on the Edge of Forever“) je devětadvacátý díl první sezóny seriálu Star Trek, později známého jako \"\". Premiéra epizody proběhla 6. dubna 1967.", "tgt_summary": "《永恒边界之城》是科幻电视剧集《星际旅行:原初系列》第一季的倒数第二集。这一集于1967年4月6日首播, 于1967年8月31日重播,此次重播也是全国广播公司(NBC)最后一次在星期四晚上播出原初系列的剧集。这集按拍摄顺序是第28集,也是按播出顺序的第28集。永恒边界之城是《星际旅行:原初系列》剧集中获赞誉最多的一集,曾获1968年的雨果奖的最佳戏剧表现奖, 原初系列中只有分为上下集的《兽笼》也曾获此殊荣。这集的编剧是哈伦·埃利森, 但拍摄前剧本也经过了几个不同作者的重写。这集的导演是约瑟夫·佩夫尼。琼·科林斯客串了伊迪丝·基勒(Edith Keeler)一角色.", "id": 3020569}
{"src_title": "Barokní architektura", "tgt_title": "巴洛克建筑", "src_document": [{"title": "Hlavní složky architektury.", "content": "Ve srovnání s předcházejícími slohy – s přísnější a převážně kamennou gotikou a s hravou italskou renesancí – působí barokní architektura mohutným dojmem i propojením s plastickou a malířskou výzdobou. Světské stavby dávají najevo bohatství, luxus i snahu o zajištění pohodlí. Chrámové stavby mívají komplikovaný půdorys, často s kruhovými a eliptickými prvky, působivost kleneb a kopulí posilují iluzivní malby. Paláce a zámky jsou přísně symetrické a protože hlavní důraz se kladl na vnější dojem, mohl někde vzniknout i falešný štít, brána, okno nebo dveře.  Avšak nejdůležitější složkou barokní architektury je pohyb. Menší stavby, fontány, ale i sochy bylo potřeba vnímat jako živé organismy, cílem bylo jejich zachycení v nějakém pohybu – s každým úhlem pohledu poskytovaly jiné zobrazení, jiný výraz, jinou podobu. V tomto umění se stíraly hranice mezi architekturou, plastikou a malbou, takže vznikala celistvá umělecká díla, v nichž se mohly kombinovat různé materiály a techniky práce. Podstatný byl výsledek a hlavně celkový dojem, jakým dílo působilo na diváky a návštěvníky. Proto barokní prostory někdy působí jako divadelní kulisy a co je zdálky velmi působivé, může se zblízka ukázat jako odbyté a předstírané.", "section_level": 1}, {"title": "Výzdoba.", "content": "Velmi rafinovaně se pracovalo se světlem a prostorem (především u chrámů). Tyto stavby byly světlejší než v dřívějších dobách, přičemž světlo bylo jedním ze způsobů, jak zvýšit dramatičnost. Stěny, kupole a stropy pokrývaly malby znázorňující nebe s postavami světců nebo mytologických postav, které se vznášejí v prostoru a mezi oblaky, jako kdyby byly netělesné a bez tíže.  Na výzdobu se používalo velmi často zlato, štuk, barevný umělý mramor a pestré barvy, které jen umocňovaly pocit pompéznosti, vznešenosti, nadřazenosti a nesmírného bohatství, a to jak u chrámových, tak i u světských staveb. Kromě toho vzbuzovaly pocit malosti a nicotnosti, což bylo považováno za správnou cestu k pokoře. Jako dekorativní prvek se uplatnilo např. putto (amoret).  Z materiálů se na stavbu budov používaly především cihly a malta. Stěny byly omítnuté silnou vrstvou malty bez rozdílu stavebního materiálu, ze kterého byly postavené (cihly, kámen nebo obojí), díky čemuž vznikala bohatá štuková výzdoba. V módě byly i klenby různého druhu (kupole, klášterní klenba, valená klenba atd.), které se často v rámci stavby kombinovaly a protínaly s jinými klenbami, což kladlo vysoké nároky na zručnost a přesnost práce.", "section_level": 1}, {"title": "Urbanismus.", "content": "Od konce středověku se města stavěla podle pečlivě připravených plánů, které braly ohled na potřeby obchodu, dopravy a bezpečnosti, důraz se kladl i na estetickou stránku. Ideální město bylo předmětem studií; mělo symetrický centrální půdorys a ulice a domy se rozbíhaly do tvaru hvězdy nebo šachovnice. V takovém stylu byla postavena nejen evropská města (Neuf-Brisach 1689; Kalmar 1648 nebo Mannheim, postavený hned po ukončení třicetileté války), ale i některá koloniální. Mezi nejznámější architekty této doby patřili Gian Lorenzo Bernini, Jacques Perret, Salomon de Brosse, Sébastien Le Prestre de Vauban nebo Nicodemus Tessin.  V Itálii se architekti museli spokojit s přestavbou už existujících míst, to často zasahovalo do konečného vzhledu města, ale i do jejich plánů, které se často odkláněly od ideálního řešení. V tomto období zde vznikla např. \"Kolonáda\" před chrámem sv. Petra ve Vatikánu (Gian Lorenzo Bernini, 1665) nebo náměstí \"Santa Maria della Pace\" (Pietro da Cortona, 1656/1657), které se změnilo jen přetvořením existujících starých průčelí domů.  Ve Francii v roce 1635 navrhl Jacques Lemercier město a zámek Richelieu a po roce 1665 dal francouzský král Ludvík XIV. rozšířit lovecký pavilón na zámku Versailles. Stavbou pověřil architekta Louise Le Vau a okolní zahrady projektoval André Le Nôtre. Jejich úlohou bylo vytvořit reprezentační královské sídlo. Zámek byl postaven mezi parkem a městem Versailles, které s ním tvořilo harmonický celek, a zámek samotný se skládal z množství budov, uspořádaných okolo náměstí. Nová architektura se projevila i v Paříži, kde působil architekt Jules Hardouin-Mansart. Ten projektoval např. dvě hlavní pařížská náměstí – \"Victoires\" a \"Vendôme\". V Holandsku začalo v roce 1607 rozšiřování Amsterdamu, který byl v tomto období nejbohatším obchodnickým městem v Evropě. V roce 1634 byl Stockholm povýšen na hlavní město Švédského království. Ležel na několika ostrovech, přičemž na třech hlavních ostrovech se nacházelo středověké území města. To sa později rozšířilo na pevninu v podobě šachovnicových ulic a diagonálních os. Přestavby se ujal Nicodemus Tessin mladší, ale ani jemu se nepodařilo splnit ideál barokního města.  Velmi důležitým odvětvím architektury se od 16. století stala architektura pevností, která musela držet krok s rychlým vývojem vojenské techniky, zejména dělostřelecké. Klasikem francouzské barokní pevnostní architektury se stal Sébastien Le Prestre de Vauban (1633–1707).", "section_level": 1}], "src_summary": "Barokní architektura je stavební sloh, který vznikl počátkem 16. století. v Itálii a postupně ovládl celou Evropu až do poloviny 18. století. Jeho charakteristické rysy – bohaté plastické tvary, dramatický pohyb, mohutný dojem a iluzivní výzdoba – se projevovaly především na monumentálních stavbách, které mají působit na diváka a prezentovat bohatství i moc stavebníka. Typickým materiálem barokních staveb jsou omítané cihly, doplňované kamenem. K baroknímu tvarosloví patří sloupy, valené klenby a kopule. V barokní době vzniklo množství staveb jak církevních (kostely, kláštery), tak také světských (zámky, paláce, městská sídla pro šlechtu („hotely“), letohrádky, školy a radnice).", "tgt_summary": "巴洛克建筑起源于十八世纪的意大利,将原本罗马人文主义的文艺复兴建筑,添上新的华丽、夸张及雕刻风气,彰现出国家与教会的专制主义的丰功伟业。此新式建筑着重于色彩、光影、雕塑性与强烈的巴洛克特色。", "id": 620863}
{"src_title": "Věžový jeřáb", "tgt_title": "塔式起重機", "src_document": [{"title": "Druhy.", "content": "V běžném provozu lze nejčastěji zahlédnout dva základní typy jeřábů. První jsou \"samostavitelné\", též označované jako \"rychlemontovatelné\", s příhradovou, nebo plnostěnou věží. Jeřáby tohoto typu mají takzvanou spodní otoč, kdy je věž jeřábu usazena na otočném ložisku na podvozku a současně s otáčením věže je v pohybu i výložník a centrální závaží. Jsou to jeřáby, které jsou vyrobeny jako celek a ze stavby na stavbu se dopravují ve smontovaném stavu. Tento jeřáb se po příjezdu na místo určení usadí na patky nebo koleje, připojí se k elektrickému proudu a vztyčí se věž jeřábu. Poté se na podvozek umístí centrální závaží jeřábu a dojde ke konečnému vysunutí teleskopické věže za současného rozbalení výložníku. Následuje napnutí lan a kontrola bezpečnostních prvků a zařízení jako jsou koncové a přetěžovací zařízení, revize bezpečnostním technikem a předání zdvihacího zařízení oprávněné osobě. Tyto jeřáby jsou vyráběny zejména pro lehké a krátkodobé práce, s obvyklou výškou 20 až 30 metrů (v případě nutnosti je možné vložit přídavné mezikusy, čímž dojde ke zvýšení věže jeřábu), vyložením 25 až 50 metrů a užitným zatížením 2000 až 8000 kg. Ovládání je nejčastěji dálkové, na přání zákazníka lze dodat kabinu pro jeřábníka. Tyto jeřáby můžou mít vodorovný výložník s vlečenou kočkou (Potain GTMR, IGO, Liebherr K, H a TT, Peiner SMK a jeřáby MB 1030.1, MB 0330), nebo jsou vyráběny s oklopným výložníkem, kdy se vyložení jeřábu mění zdviháním a spouštěním výložníku. V současné době se však od používání těchto jeřábů ustupuje: Peiner TN a T, MB 100/160, MB 88 a 80.  Druhou a rozšířenější skupinu tvoří \"univerzální věžové jeřáby\", označované jako \"šplhací\". Tyto jeřáby se na stavbě skládají z jednotlivých sekcí a dílů. Vyráběny jsou s pevnou věží a vrchní otočí. Mohou být uloženy na kolejovém, nebo stacionárním podvozku, na kříži, patkách, nebo také v betonovém základu budovy. Montáž začíná uložením centrálního dílu, na který se umístí stabilizační závaží a poté dochází ke smontování vlastní věže jeřábu. V případě, že je jeřáb ukotven v betonové desce budovaného objektu, stabilizační závaží se nemontuje. Následuje montáž vrchního dílu s otočí, na který se nasadí špice jeřábu, protivýložník se strojovnou a hlavní výložník. Následně se uloží na protivýložník závaží a případně dojde k prodloužení hlavního výložníku. Poté opět dochází k napnutí lan a kontrole bezpečnostních prvků. V případě, že je budovaný objekt vysoký, je na věž jeřábu namontován tzv. stoupací rám, který umožňuje růst jeřábu, současně se stavbou. To funguje tak, že se díl s otočí a výložníkem odmontuje od věže a připevní se ke stoupacímu rámu. Tento rám se poté pomocí hydraulických motorů zvedne po věži jeřábu, čímž mezi posledním dílem věže a výložníkem vytvoří prostor pro nový kus věže. Ta se zvedne a umístí samotným jeřábem a poté se přišroubuje k věži. Při zvedání jeřábu je jeřáb rozpojený, je tedy nutné dodržovat postup stanovený výrobcem a jeřáb musí být při této operaci dokonale vyvážen. Jeřáb vyšší než 70 metrů musí být zhruba každých 30 až 50 metrů kotven k budovanému objektu. Závisí na doporučení výrobce, typu jeřábu a místních podmínkách a zákonech.  V zahraničí se lze často setkat s jeřáby, které jsou umístěny uvnitř objektu nebo stavby a které mají malou výšku věže. Tyto jeřáby pracují na systému \"inter climbing\" (horolezec), kdy je jeřáb o výšce 15 až 30 metrů postaven uvnitř objektu, s ukotvením v betonové desce základů a po dokončení 6 až 8 poschodí je jeřáb odmontován od základů. Poté se jeřáb zvedá uvnitř objektu, kde je možné pro zvedání využít výtahové nebo instalační šachty, případně se zřizuje dočasný postup. Pro zvedání se používají hydraulické motory. V těchto šachtách je jeřáb také dočasně kotven do jednotlivých poschodí objektu. Výhodou tohoto řešení je lepší využití dosahu a nosnosti jeřábu a také odpadá zábor plochy, který by byl nutný pro postavení jeřábu vně objektu. Za zmínku stojí také úspora dílců věže jeřábu a zcela odpadá použití kotvicích dílců a stoupacího rámu. Ovládání těchto jeřábů je nejčastěji z kabiny jeřábníka, může však být také dálkové. Standardní výška je 50 až 400 metrů, může být i více, vyložení je 15 až 85 metrů i více a nosnost činí 2500 až 70 000 kg. Větší nosnosti jeřábů většina výrobců dodává jen na zakázku.  Tyto jeřáby se pak dělí na jeřáby s horizontálním (vodorovným) a oklopným vyložením. \"Jeřáby s horizontálním (vodorovným) vyložením\" a vlečenou kočkou jsou nejčastěji využívanými a vyráběnými jeřáby. Jsou snadnější pro obsluhu a užitné parametry. Mohou mít zavěšený výložník se špicí, nebo mají samonosný trámový výložník bez špice, označovaný jako Flat-top, nebo Topless. Výrobce Potain dodává tyto jeřáby v provedení:  \"Jeřáby s oklopným vyložením\" jsou takové, kde se vyložení mění spouštěním a zvedáním výložníku. Výhodou je možnost práce ve stísněných a úzkých prostorech a na stavbách s vysokým počtem jeřábů, nevýhodou je, že se břemeno nepohybuje vodorovně a k jeho usazení je třeba větší zručnost jeřábníka a také jsou zapotřebí silnější motory nutné pro ovládání výložníku. Používá se na stavbách a montážích ocelových konstrukcí.  Věžové jeřáby bývají i s \"vodorovným výložníkem\", po kterém pojíždí kočka. Protizávaží je na výložníku, u provedení s pojezdovou kočkou může být i protizávaží vybaveno pojezdem k dosažení rovnováhy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Věžový jeřáb je zdvihací zařízení určené k manipulaci s břemeny, zpravidla na stavbách, často je lze vidět také ve skladech a loděnicích. Jeřáb se také dá použít jako vynořovadlo pro lodě nebo pro ponorky.", "tgt_summary": "塔式起重机(英语:tower crane)又称塔式吊车,简称天秤,在施工机械中,一般指机身为塔架式结构的全回转动臂架式起重机,为大型土木工程建筑地盘内常见的运输工具,建筑材料、建筑机械搬运,上高落低、纵横交错方向也可以,物件移动的任务能够迅刻完成。 塔式起重机通常约有10层楼高,呈「寸」字形,一端用来吊运物件,中间为控制室,另一端则以巨型混凝土块确保平衡。由于结构有点像秤,所以在香港也俗称为天秤(「秤」音「称」)。而塔式起重机会被固定在建筑物中心,以便将物件搬到不同位置和高度。", "id": 68055}
{"src_title": "Střetnutí na Farpointu", "tgt_title": "远点遭遇战", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První část.", "content": "Hvězdného data 41153.7 se loď USS Enterprise D vydává na svou první vesmírnou misi. Je to nejnovější typ lodi třídy Galaxy, na palubě je 1000 lidí. Kapitánem se stal Jean-Luc Picard, zatím má k dispozici neúplnou posádku. Loď míří k systému Deneb IV, za nímž se rozkládá dosud nezmapovaná část galaxie. Obyvatelé planety vystavěli neobvykle rychle novou, moderní hvězdnou základnu jménem Farpoint. Přitom jsou zde lidé na velmi nízké technické úrovni. Posádka Enterprise má tuto záhadu prošetřit.  Loď narazí na zvláštní silové pole, které jí zatarasí cestu. Na můstku se náhle objeví postava, která všechny žádá, aby se urychleně vrátili do svého hvězdného systému. Představí se jako Q a disponuje nadlidskými schopnostmi. Kapitán Picard mu odporuje a rozhodne se s lodí uniknout. Musí nechat rozdělit lodní trup od její zadní části. Silové pole ale loď dohání, a tak je kapitán nucen se vzdát. Q ho spolu s Tashou Yarovou, Datem a poradkyní Troi přenese před improvizovaný soudní tribunál. Zde je Q v roli žalobce a obžaluje lidskou rasu z barbarství. Podle jeho „obžaloby“ je lidstvo nedokonalá rasa, jenž se v minulosti dopustila mnoha zločinů. Picard argumentuje, že lidé se již ze své minulosti poučili. Navrhuje Q, aby tedy lidský rod otestoval – testem má být jejich první mise. Q souhlasí a přenese všechny zase na loď.  Enterprise tedy dorazí k planetě, kde jsou přivítáni Gropplerem Zornem. Poradkyně Troi z něj ale cítí, že jim něco tají. Dole na planetě se k ostatním připojí mladý první důstojník William Riker. Seznámí se s doktorkou Crusherovou a jejím synem Wesleym, a dozvídá se, že Wesleyho otec Jack a kapitán Picard byli starými přáteli. Jednou se Picard vrátil z výsadku společně s Jackem Crusherem, jenž byl však již mrtev.  Riker krátce hovoří i s Gropplerem Zornem, a udiví ho několik jablek, které se objevily na Zornově stole. Předtím tam nebyly, ale Riker na ně myslel. Zorn se snaží věc zamluvit, a po Rikerově odchodu mluví s někým neviditelným a žádá ho, aby to už vícekrát nedělal. Když je Riker spolu s Beverly na planetě na nákupech, náhle se záhadně objeví kus látky k šatům, na něž Beverly také myslela.  Picard se na nového prvního důstojníka těšil, při prvním rozhovoru jej trochu zkouší. Předhodí mu starý případ roztržky, kdy Riker odmítl uposlechnout rozkazu kapitána. Riker argumentuje, že nechtěl, ať se jeho bývalý kapitán transportuje dolů na planetu, bylo to pro něj nebezpečné. Picard poznává, že Riker je schopným důstojníkem, který se jen neřídí slepě předpisy Flotily.  Posádka znovu hovoří se Zornem, který ale není schopen podat jakékoli vysvětlení. Přitom je jasné, že se na planetě dějí zvláštní věci. Na lodní obrazovce se objevuje tvář Q, který všechny varuje, že na splnění úkolu mají jen 24 hodin.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá část.", "content": "Posádka Enterprise je nyní kompletní: Druhým důstojníkem na palubě je Dat, android s bílým obličejem, kterému chybějí city. Jinak je to výkonný robot, který si pamatuje každou vyřčenou větu a svými encyklopedickými znalostmi bude na misích užitečný. Velitelem bezpečnosti je poručík Tasha Yarová. Poručík Worf je prvním klingonem, který kdy sloužil u Hvězdné flotily. Kormidelníkem je mladý poručík Geordi LaForge, jenž je od narození slepý. Vidět mu pomáhá zvláštní přístroj vizor, který má nasazen na očích. Lodní poradkyně Deanna Troi je napůl člověk a napůl Betazoid. Její betazoidské schopnosti zahrnují velkou míru empatie, dokáže se vcítit do pocitů humanoidů a takto číst jejich emoce.  Riker je překvapen, když mezi posádkou spatří Deannu Troi, protože oba měli kdysi vážný vztah. První důstojník se, stejně jako ostatní, seznamuje s velkou lodí, a zaujme ho zařízení jménem simulátor. Ten slouží členům posádky k odpočinku, prostředí místnosti si mohou upravit a ocitnout se tak v různých koutech Galaxie. V simulátoru Riker potká Data, který trénuje jednu z lidských dovedností, pískání.  Situace na základně Farpoint se vyostřuje, několik členů posádky se transportuje dolů na povrch. Chtějí stanici blíže prozkoumat, Deanna cítí kolem neznámý zdroj energie. Na orbitu planety se náhle dostává neznámá loď. Picard nechá vyslat přátelské pozdravy, ale z lodi nepřichází žádná odpověď. Worf hlásí, že loď neodpovídá žádnému plavidlu známé rasy. Cizí loď začne střílet na povrch planety. Odstřeluje ale jen okolí stanice, samotné stanici se střely vyhýbají.  Výsadek dole se schová v podzemních prostorách. Geordi svým vizorem vidí, že stěny základny jsou z nějaké hmoty, kterou nelze identifikovat. Na palubě Enterprise se objeví Q, který Picardovi radí zaútočit na cizí loď. Podle něj má Federace základnu chránit a odrazit tak hrozbu útoku. Cizí loď dokonce unese Zorna na svou palubu.  Výsadek ho osvobodí a Zorn je zpět na Enterprise. Neznámá loď se náhle přemění ve veliký objekt, podobný medúze. Picardovi již začíná vše docházet. Farpoint ve skutečnosti není žádná základna, ale další bytost stejného druhu. Zorn a jeho druhové bytost donutili proměnit se v základnu. Díky pomoci od Enterprise se druhá bytost změnila do své původní podoby a blíží se na orbitu ke svému druhovi. Všichni z můstku toto setkání fascinovaně sledují.  Bytosti jsou konečně spolu, a po chvíli také společně odlétají. Poradkyně Troi cítí z obou velikou radost ze shledání, pocity velkého štěstí. Q poznává, že prohrál a posádka Enterprise úspěšně splnila onu zkoušku. Picard vykáže Q z můstku, ten ale ještě předtím slíbí, že se brzy vrátí.  Enterprise se připravuje k odletu z orbity. Všichni na můstku jsou na svých místech a Picard se zeptá Rikera, zda by chtěl ještě něco dodat. Riker prohlásí, že by byl rád, kdyby šly takto bez problémů vyřešit všechny jejich další mise. Picard odpoví, že další úkoly budou jistě mnohem zajímavější. Pak dává pokyn k plné rychlosti vpřed, směrem do neznámého vesmíru.", "section_level": 2}], "src_summary": "„Střetnutí na Farpointu“, v originále „Encounter at Farpoint“, je pilotní dvojepizoda seriálu \"\", v řadě 3. seriálu Star Trek linie. Jde o první výskyt kapitána Jean-Luc Picarda a jeho posádky na lodi USS Enterprise (NCC-1701-D).", "tgt_summary": "远点遭遇战(英文:Encounter at Farpoint)是美国科幻电视剧星际旅行:下一代的第一季第一集。这一集是一部长达两个小时的试播集,由星际旅行之父吉恩·罗登伯里编写指导拍摄的。该剧集于1987年9月28日正式在全美上映,这也是继1969年以来的第一集星际旅行系列真人电视剧。联邦星舰企业号刚刚建造完成,由让-吕克·皮卡尔舰长带领的船员们接受了飞往“远点基地”的任务,并在任务期间遇到了强大的未知生命体Q。", "id": 1375870}
{"src_title": "Ejn Avdat", "tgt_title": "阿夫達特", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "\"Ejn\" (hebrejsky: עין) je hebrejské slovo pro pramen či vodní zdroj, odkazující k četným pramenům v kaňonu, zatímco slovo \"Avdat\" (hebrejsky: עבדת) pochází z nedalekého města Avdat, jež se nachází jižně od kaňonu. Město Avdat je pojmenován po nabatejském králi Obodasovi I, který je zde podle tradice pohřben. Jeho jméno bylo arabizováno na \"Abdaha\" (: عبدا) a nakonec hebraizováno na \"Avdata\". Proto \"Ejn Avdat\" znamená \"Pramen Obodaův\".", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pravěk.", "content": "Během pravěku byl Ejn Avdat a jeho okolí obýván po tisíce let, což dokazují četné artefakty pazourků, které byly ve zdejší oblasti nalezeny. Tyto nástroje patřili neandrtálské moustérienské kultuře, která zde pobývala před 80 až 90 tisíci lety. Četnost pazourků v blízkosti výchozů svědčí o tom, že byly neandrtálci používány pro mnohé typy nástrojů, jako jsou například šípy, hroty a jiné podobné nástroje. Skořápky z pštrosích vajec a kosti osla asijského pomáhají doložit a popsat zdejší faunu v tomto období.  V oblasti byla rovněž nalezeno velké množství nástrojů vyrobených z pazourků a různé druhy ručně vyrobených nožů a kamenných nástrojů, které se datují do paleolitu a mezolitu, stejně jako zbytky menších osad, sestávajících z kruhových staveb, datujících se do doby bronzové.", "section_level": 2}, {"title": "Antika.", "content": "Během helénismu se nedaleké město Avdat stalo obchodním centrem Nabatejců na významné Kadidlové stezce, která byla starověkou obchodní stezkou táhnoucí se přes Arabský poloostrov od Egypta do Indie. Jiné oblasti Negevu v tomto období obydleny nebyly a ani v nich nebylo rozšířené zemědělství. Zemědělství však doznalo značného rozvoje během raného římského období, kdy dosáhlo Nabatejské království svého vrcholu. V té době se pevnosti Kadidlové stezky staly prosperujícími městy s velkým množstvím veřejných budov a zemědělskými usedlostmi na předměstích a přestože byl Avdat anektován Římskou říší v roce 106 n. l., zůstal i nadále na Kadidlové stezce prosperujícím hlavním centrem.  Během byzantského období se město vyvinulo v křesťanské město a Ejn Avdat byl obydlen mnichy, kteří žili v jeskyních kaňonu. Tito mnichové zde vytesali skříně, poličky, lavičky, schody a vodní systémy. Jeskyně jsou rovněž vyzdobeny kříži a modlitbami vyrytými do zdí. Po muslimském dobytí Palestiny zůstala oblast opuštěna.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní období.", "content": "Místo se stalo snadněji dostupnější v 50. letech 20. století po založení kibucu Sde Boker v roce 1952 a vybudování dálnice 40 vedoucí do Ejlatu. V roce 1956 byla v kaňonu vybudována turistická stezka, která je dnes součástí Izraelské národní stezky, turistické stezky, která vede po celém Izraeli.  Kvůli zdejšímu bohatému životnímu prostředí a historii se Ejn Avdat stál izraelským národním parkem. Národní park Ejn Avdat (hebrejsky: גנים לאומיים עין עבדת) zahrnuje kaňon v celé jeho délce. Existují do něj dva vstupu, jižní u úpatí kaňonu, nacházející se zhruba 500 m n. m. a severní v nadmořské výšce přibližně 400 m n. m. Tyto dva vstupy do kaňonu jsou od sebe vzdáleny zhruba 5 kilometrů.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Kaňon Ejn Avdat je součástí vádí Nachal Cin, největšího vádí v Negevské poušti. Celkem 120 kilometrů dlouhé vádí začíná v severozápadní části Machteše Ramon a směřuje na sever. Nachal Cin, včetně Ejn Avdat, vznikl erozí za pomoci zdejších vodních toků, které se v průběhu dějin zařezaly do zdejšího reliéfu.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí v oblasti monitoruje meteorologická stanice ve Sde Boker. Léta jsou zde teplá, téměř beze srážek, zatímco zimy jsou chladné s občasnými dešti. Nejnižší teploty zde byly zaznamenány v lednu, a to – 3,6 °C, zatímco v létě teplota překračuje 40 °C. Vlhkost je zde poměrně vysoká, během zimy obvykle po ránech přesahuje 75 % a v poledne již je pod 50 %, zatímco v létě je po ránu kolem 50 % a v poledne méně než 30 %.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "Díky hojnosti vegetace přitahuje Ejn Avdat množství živočišných druhů; z hmyzu například šídla, z ptáků to jsou bulbulovití, holub skalní (\"Columba livia\") a různí dravci a z jiných živočišných druhů například žáby a kozorožci. Útesy kaňonu jsou někdy využívány orly jako hnízdiště. Z ostatních dravců se zde vyskytují například supi, sokoli či dropovití.  Kolem pramenů rostou topoly a lebedy, které většinou rostou na březích a snesou určitou úroveň salinity půdy. Salinita i průtok vody se liší v jednotlivých ročních období, nicméně prameny jsou zde aktivní po celý rok.", "section_level": 2}, {"title": "Prameny.", "content": "První a nejjižnější pramen v kaňonu je \"Ejn Ma'arif\". Tvoří řetězce vodopádů a jezírek a největší z jeho vodopádů je 40 metrů vysoký. Poblíž pramene jsou pozůstatky byzantské pevnosti, která kontrolovala další část proudu a okolní zemědělskou půdu.  Dále na sever od pramene Ejn Ma'arif je 15 metrů vysoký vodopád, který padá do 8 metrů hlubokého jezera, které je rozděleno do dvou částí malou umělou hrází. V nedávné době bylo v jezírku zakázáno plavat i z něj pít, aby nedocházelo k vyrušování zdejší zvířeny. Zdejší pramen se jmenuje \"Ejn Avdat\" a neměl by být zaměňován s názvem celého kaňonu.  Nedaleko severního vstupu do národního parku se nachází pramen \"Ejn Mor\". Ejn Mor, který je nejníže položeným pramenem v kaňonu, byl pojmenován po koření myrha (hebrejsky: מור, \"mor\"). Své jméno získal z historických důvodů, neboť po nedaleké kadidlové stezce, jejíž zastávkou bylo i nedaleké město Avdat, cestovali obchodní s velbloudy, kteří prodávali myrhu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ejn Avdat (: עין עבדת) nebo Ejn Ovdat je kaňon v Negevské poušti v Izraeli, jižně od kibucu Sde Boker. Díky hojné fauně a floře nacházející se uprostřed pouště byl vždy lákavým místem k bydlení. V důsledku toho byl kaňon a jeho okolí obydlen již před 80 až 90 tisíci lety například neandrtálci a později v historii Nabatejci a křesťanskými mnichy. Díky vhodnému prostředí a bujné vegetaci je kaňon atraktivním místem pro různé živočišné druhy, jako jsou například kozorožci a různé druhy ptactva.", "tgt_summary": "阿夫达特()是位于以色列内盖夫沙漠内的一个峡谷。考古学证据证明这里在古代曾有纳巴泰人和天主教僧侣居住。阿夫达特的南端有许多泉水自岩石缝隙中涌出,附近生长有耐盐植物。在希腊化时期,这里曾是香料之路上的要道。现在这里作为国家公园得到保护。", "id": 1972500}
{"src_title": "Svinovací metr", "tgt_title": "卷尺", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Krejčovství.", "content": "Krejčovské metry se užívají při šití, pletení, háčkování atp. k měření tělesných proporcí, materiálu aj. Původně byly vyráběny z látky, později z plastu; dnes se vyrábějí ze skelných vláken, která se nepárají ani nenatahují. Krejčovské metry se svinovaly ručně, dnes se vyrábějí jak ručně svinovací, tak s navinovacím zařízením (tzv. samonavíjecí). Délka krejčovského metru bývá 150–200 cm, příp. 250 cm.", "section_level": 2}, {"title": "Stavebnictví, konstrukce.", "content": "Svinovací metry se často vyrábějí z ocelového pásku s navinovacím zařízením v transportní krabičce. Jednoduchá aretace umožňuje vysunout pásek na zvolenou délku a nechat jej vysunutý po celou dobu měření. Délka svinovacího metru bývá od 2 do 15 m, zpětné navíjení do pouzdra je provedeno pružinou.  Pásmo je určeno k měření větších vzdáleností, zpravidla nad 15 m. Měřicí pásek je vyroben z pevné pružné oceli. Zpětné navíjení pásma do pouzdra se provádí kličkou na těle krytu pásma.  Kontrolní měření rozpětí kolejí jeřábové dráhy v hale, např. o rozpětí 20 m: správné a přesné měření v případě, že není pásmo metru podloženo, je ovlivněno průhybem jeho vlastní vahou. V takovém případě je třeba pásmo napnout, při opakovaných měřeních stejnou silou. V opačném případě by vlivem různého průhybu byla naměřena jiná hodnota, ovlivněná lidským faktorem. Z tohoto důvodu je v takových případech pásmo napínáno mincířem, který umožňuje odečet tahové síly. Pro dané opakované měření se určí, že se bude měřit při tahové síle např. 10 kg. V takovém případě, při stejné síle a stejném měřicím prostředku (pásmo) bude opakované měření správné.", "section_level": 2}, {"title": "Zeměměřictví.", "content": "K měření středně velkých vzdáleností se používá pásmo, což je svinovací metr délky kolem 50 m.", "section_level": 2}], "src_summary": "Svinovací metr (k měření větších vzdáleností se nazývá pásmo) je nástroj na měření délky. Je to páska vyrobená z látky, plastu, skelných vláken nebo oceli. Na pásce je zpravidla oboustranně vyznačena stupnice v centimetrech s milimetrovými dílky, na níž se odečítá délka. Materiál, ze kterého je páska vyrobena, umožňuje metr stočit nebo svinout. Tímto způsobem se výrazně zjednoduší manipulace s nástrojem. Umožňuje měřit délku i na nerovných plochách nebo měřit vzdálenost za roh.", "tgt_summary": "卷尺是一种软性的测量工具,由塑料、钢条、布料等材料制成。它容易携带,能够测量一些曲线的长度。", "id": 136667}
{"src_title": "Dasypogonaceae", "tgt_title": "多鬚草科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci čeledi jsou keře i stromy se zkráceným nebo dlouhým kmenem, řidčeji i vytrvalé byliny s oddenky. U rodu kingie je kmen pokryt vytrvalými bázemi listů prorostlými vzdušnými kořeny. Listy jsou úzké, čárkovité až řemenovité, celokrajné, přisedlé, střídavé a většinou spirálně uspořádané, u některých zástupců nahloučené v přízemní nebo vrcholové růžici, na bázi s dobře vyvinutými listovými pochvami. Čepel listů mívá na řezu tvar písmene V nebo U. Žilnatina je souběžná. Květy jsou oboupohlavné, jednotlivé (\"Baxteria\", \"Calectasia\") nebo nahloučené v kulovitých hlávkách (\"Kingia\", \"Dasypogon\"). Okvětí je smetanově bílé, hnědočervené nebo purpurové až modré, tenké nebo dužnaté, vytrvalé, uspořádané ve 2 podobných, trojčetných kruzích. Okvětní lístky jsou volné, na bázi srostlé nebo srostlé v trubičku. Tyčinek je 6 a zpravidla jsou přirostlé k bázi okvětí. Semeník je svrchní, srostlý ze 3 plodolistů a nese jednu čnělku zakončenou hlavatou nebo trojlaločnou bliznou. Obsahuje většinou 3 komůrky, u rodu \"Calectasia\" je komůrka jedna. Každý plodolist obsahuje po 1 (až 2) vajíčku. Plody jsou většinou nepukavé a obalené vytrvalým okvětím, u rodu \"Baxteria\" je plodem explozivně pukající tobolka. Semena jsou bledě žlutá a kulovitá.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zahrnuje 4 rody a 16 druhů. Největší rody jsou \"Calectasia\" (11 druhů) a \"Dasypogon\" (3 druhy). Rody \"Kingia\" a \"Baxteria\" jsou monotypické. Čeleď je svým rozšířením omezena výhradně na jihozápadní a jižní Austrálii a představuje jednu z endemických australských čeledí.  Rody \"Baxteria\", \"Dasypogon\" a \"Kingia\" jsou endemity pobřežních oblastí jihozápadní Austrálie. Areál rodu \"Calectasia\" je poněkud širší a mimo jihozápadní Austrálie se vyskytuje i ve státě Victoria v jižní Austrálii. Zasahuje poněkud i do vnitrozemí. Zástupci čeledi rostou v různých biotopech, zejména v blahovičníkových lesích, vřesovištní vegetaci a na skalnatých stanovištích.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy kingie a rodu \"Dasypogon\" produkují hojný nektar. Navštěvují je zejména medosavky a rozličný hmyz, zejména včely, mouchy a mravenci (zejména velcí zástupci rodu \"Iridomyrmex\"). Květy rodu \"Calectasia\" jsou přizpůsobeny samoopylení, čnělka se v průběhu kvetení prodlužuje a receptivní blizna se dostává do úrovně prašníků ve chvíli, kdy z nich vypadává zralý pyl. U několika druhů tohoto rodu se v době zralosti květu výrazně mění barva prašníků ze žluté na oranžovočervenou až hnědou, což je vykládáno jako signál pro opylovače. Květy \"Baxteria australis\" páchnou jako shnilé maso a jsou opylovány mouchami.  Rostliny jsou dobře přizpůsobeny periodickým požárům a v období po požáru ve zvýšené míře vykvétají. Šíření semen je u většiny zástupců pasivní s výjimkou druhu \"Baxteria australis\", jehož tobolky v době zralosti explozivně pukají a vystřelují semena do okolí.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Zařazení čeledi bylo po dlouhou dobu nejisté. Nejčastěji byla řazena do řádu \"Asparagales\" (např. Dahlgrenův systém). Tachtadžjan ji řadil do řádu \"Xanthorrhoeales\", Cronquist přímo do čeledi \"Xanthorrhoeaceae\" (žlutokapovité). Molekulární výzkumy blízkou příbuznost se žlutokapovitými nepotvrzují. V systému APG byla čeleď \"Dasypogonaceae\" dlouho ponechána nezařazená do řádu v rámci skupiny jednoděložných rostlin zvané \"Commelinids\". Až ve verzi APG IV vydané v roce 2016 je zařazena do řádu \"Arecales\", který do té doby obsahoval výhradně čeleď \"Arecaceae\" (arekovité, palmy). Toto zařazení bylo provedeno na základě molekulární fylogenetické studie vydané v témže roce (Barrett et al., 2016). Čeleď \"Dasypogonaceae\" tak představuje sesterskou skupinu s palmami.  Čeleď je členěna na 2 podčeledi: \"Dasypogoneae\" (rody \"Dasypogon\" a \"Calectasia\") a \"Kingieae\" (\"Kingia\", \"Baxteria\"). Všechny 4 rody čeledi jsou po morfologické stránce dosti rozdílné a izolované. V minulosti byl do čeledi řazen i rod \"Lomandra\" (dnes v \"Asparagaceae\").", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Kingie \"Kingia australis\" je pomalu rostoucí rostlina a dožívá se věku i několik set let. Svojí růstovou formou a dlouhověkostí připomíná jiný australský rod, žlutokap (\"Xanthorrhoea\").", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Kingie \"Kingia australis\" je v klimaticky příhodných oblastech světa občas pěstována jako atraktivní okrasná rostlina.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Baxteria\", \"Calectasia\", \"Dasypogon\", \"Kingia\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Dasypogonaceae je čeleď jednoděložných rostlin, řazená v současném systému (APG IV) do řádu arekotvaré. Její zástupci jsou byliny i dřeviny s úzkými střídavými listy. Květy mají šestičetné okvětí a jsou buď jednotlivé nebo nahloučené v kulovitých hlávkách. Čeleď zahrnuje 16 druhů ve 4 rodech a je rozšířena výhradně v jihozápadní a jižní Austrálii. Rod kingie poněkud připomíná svým vzhledem žlutokap, rozšířený rovněž v Austrálii.", "tgt_summary": "多须草科(学名:)是棕榈目植物的一科。以前的分类学家一般将其分入刺叶树科(),APG 分类法(1998年)及APG II 分类法(2003年)根据其基因特征,将其单独列为一科,列入鸭跖草分支,但没有能归入任何一目;而鸭跖草分支则属于单子叶植物分支。APG IV 分类法(2016年)基于本科为棕榈科的姐妹群,将本科归入棕榈目。", "id": 2905667}
{"src_title": "Paul Vidal de la Blache", "tgt_title": "维达尔·白兰士", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Vidal de la Blache byl jako mladý poslán do internátní školy Institution Favard při Lycée Charlemagne v Paříži. Po absolvování této instituce studoval na École normale supérieure. Po absolvování získal učitelské oprávnění a odjel z Francie do Athén, kde studoval tři roky starořeckou archeologii na 'École française d'Athènes.  Po návratu do Francie se v roce 1870 oženil s Laurou Marie Elizabeth a vyučoval na Lycee d'Angers a na École Préparatoire de l'Enseignment Supérieur des Lettres et des Sciences. Doktorát získal v roce 1872 a poté začal pracovat na Nancy-Université. V roce 1877 se jako profesor geografie vrátil na École Normale Supérieure, kde přednášel 21 let. Poté odešel na Université de Paris, kde přednášel až do svého odchodu do penze v roce 1909, kdy mu bylo 64 let.  Vidal de la Blache založil École française de géographie („Francouzská škola geografie“) a, společně s Lucienem Gallois, \"Annales de Géographie\" (1893), jehož byl až do své smrti editorem. \"Annales de Géographie\" se stal vlivným akademickým periodikem, jež podporovalo pojetí humánní geografie, jakožto studia člověka a jeho vztahu k prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Vidal de la Blache napsal velké množství publikací: celkem 17 knih, 107 odborných článků a 240 zpráv a hodnocení. Pouze část jeho děl však byla přeložena do angličtiny. Jeho nejvýznamnější díla zahrnovala základní učebnice \"Collection de Cartes Murales Accompagnées de Notices\" společně s \"Histoire et Géographie: Atlas General\" a \"La France de l'Est\". Dva z jeho nejznámějších spisů jsou \"Tableau de la Géographie de la France (1903)\" a \"Principles of Human Geography (1918)\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Vidal de la Blache (22. ledna 1845, Pézenas, Hérault – 5. dubna 1918, Tamaris-sur-Mer, Provence-Alpes-Côte d'Azur) byl francouzský geograf. Je považován za zakladatele moderní francouzské geografie a rovněž za zakladatele francouzské geopolitické školy. Je autorem myšlenky, jejímž předpokladem je, že životní styl nějakého konkrétního regionu odráží ekonomické, sociálné, ideologické a psychologické identity vtisknuté krajině. Je rovněž představitelem geografického determinismu a měl vliv na meziválečnou československou geografickou školu.", "tgt_summary": "保罗·维达尔·德·拉·白兰士(,1845年-1月22日-1918年-4月5日),法国地理学家,法国近代地理学奠基人。1866年毕业于巴黎高等师范学校。曾先后担任南锡大学(1872～1877)、巴黎高等师范学校(1877～1898)和巴黎大学(1898～1918)教授。", "id": 2272375}
{"src_title": "Dálnice", "tgt_title": "高速公路", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Dne 5. listopadu 1938 bylo rozhodnuto postavit „dálkovou silnici“ z Prahy až na hranici s Rumunskem a stavba byla svěřena Velitelství stavby dálkových silnic. Sousloví dálková silnice bylo ještě téhož roku nahrazeno slovem dálnice: 23. prosince 1938 bylo vydáno „vládní nařízení č. 372 o česko-slovenských dálnicích“ a Velitelství stavby dálkových silníc bylo přejmenováno na Generální ředitelství stavby dálnic. Slovo dálnice navrhl štábní kapitán Ing. Karel Chmel, který stavbu první československé dálnice zahajoval.", "section_level": 1}, {"title": "Označování.", "content": "V jednotlivých zemích světa se trasy dálnic značí různým písmenem:", "section_level": 1}, {"title": "Technické parametry.", "content": "Dálnice je všeobecně charakterizována svými vlastnostmi:  Každá země má pro výstavbu dálnic na svém území mírně odlišné parametry, ale tento základ musí splňovat všechny. Od počátku prošly dálnice přirozeným vývojem a proto ty starší nemusejí některé současné parametry splňovat, např. chybějící odstavné pruhy, prudká stoupání apod.", "section_level": 1}, {"title": "Zpoplatnění.", "content": "Ve většině zemí světa je používání dálnic kvůli nákladné výstavbě a údržbě zpoplatněno i pro osobní vozidla, např. v Česku, Francii nebo Itálii. Ale jsou i země, kde je pro osobní vozidla používání dálnic zdarma, např. Belgie, Německo nebo Dánsko. Dálniční poplatky se mohou platit buď dálničními známkami (vydávají se na 1 rok a obvykle i na kratší časové úseky, např. na 1 měsíc), elektronickým mýtem nebo klasickým mýtem.", "section_level": 1}, {"title": "Dálnice ve světě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dálnice v Česku.", "content": "První úsek nejstarší a nejvýznamnější z dálnic v Česku, dálnice D1 spojující Prahu a Brno, byl uveden do provozu v roce 1971.", "section_level": 2}, {"title": "Dálnice v Evropě.", "content": "Dálnice se začaly budovat po první světové válce v Itálii (Milán-Varese) a Německu.", "section_level": 2}, {"title": "Negativní aspekty výstavby dálnic.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické.", "content": "Dálnice je liniová stavba, která má na životní prostředí poměrně zásadní negativní vliv. Vozovka a její příslušenství zabírá velkou plochu (pouhá vozovka 100 km dálnice se standardní šířkou 28 metrů zabírá prostor 2,8 km2) a také rozděluje krajinu na dvě poloviny, což komplikuje např. migraci zvířat. Alespoň v biokoridorech je proto snaha stavět tzv. ekotunely neboli ekodukty – přesypávané mosty. Dalším aspektem je vysoká rychlost, kterou se zvyšují nejen zplodiny, ale i hluk, což je největší negativum dálnic, kvůli kterému se obce brání jejich blízké přítomnosti. Kvůli velkému provozu hrozí na dálnici teoreticky i vyšší riziko ekologické havárie způsobené palivem nebo nákladem vozu, ale oproti běžným silnicím jsou nové dálnice lépe zabezpečeny např. kanalizací, která odvádí veškerou vodu z vozovek nejprve do jímek se základními čističkami.", "section_level": 2}, {"title": "Dopravní.", "content": "Budování dálnic či jejich rozšiřování přispívá také k dopravní indukci – po jejich postavení vznikne nová nabídka spojení s vysokou kapacitou, která na trasu přivede nové automobily a vzniknou i cesty, které by předtím nebyly podniknuty vůbec nebo by k nim došlo jiným způsobem. To přináší problémy vzniku dopravních zápc, přetížení okolních komunikací a dalších problémů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dálnice (ze slov dálková silnice, zastarale autostráda) je rychlostní komunikace pro motorová silniční vozidla a je to nejvyšší typ pozemní komunikace, která se staví na nejzatíženějších dálkových vnitrostátních a mezinárodních tazích. Oproti silnicím je na dálnicích obecně povolena vyšší rychlost a jsou zde použity vyšší technické parametry. Na dálnici je přísně zakázán pohyb pěších osob, a to včetně stopování, které bývá povoleno nejvýše na dálničních nájezdech.", "tgt_summary": "高速公路一般是指单向2条车道以上、双向分隔行驶、完全控制出入口、全部采用两旁封闭和立体交叉桥梁、地下隧道与匝道,时速限制比普通公路较高的行驶道路。其特点是车速快、交通量大和有较高的运输经济效益及社会效益。", "id": 2979538}
{"src_title": "Bitva (Star Trek: Nová generace)", "tgt_title": "战争英雄", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Hvězdná loď Enterprise se má setkat s lodí Ferengů. Po hodině čekání je kapitán Picard rozladěný a chce z místa odletět. Trápí ho podivná bolest hlavy. Když se konečně ferengská loď objeví, jejich kapitán Daimon Bok projeví přání setkat se s Picardem osobně na palubě Enterprise. Kapitán Picard odchází na ošetřovnu, kde ho doktorka Crusherová prohlédne, ale nenajde pro jeho bolesti žádnou příčinu. Na Enterprise se transportuje kapitán Bok s dvěma svými lidmi. Oznámí Picardovi, že pro něj připravili dárek. Věnují mu loď Stargazer, kde dříve sloužil. Loď je nyní opuštěná. Před devíti lety na ní Picard provedl svůj slavný manévr u Maxia. Zneškodnil útočící loď Ferengů a zachránil tak Stargazer. Jeho manévr se stal slavným a vyučuje se na Akademii Hvězdné flotily. Picard na celý incident znovu zavzpomíná.  Na Stargazer se transportuje výsadek. Geordi obnoví minimum lodní energie, Picard se prochází po palubě. Nevšimne si přitom zvláštní záře v prostoru lodi. Zář ovládá Bok z lodi Ferengů, působí tak Picardovi bolest. Pod tíhou bolesti se kapitán zhroutí a doktorka Crusherová jej nechá poslat na ošetřovnu. Ferengové mezitím dokončili přenos dat z palubního deníku Stargazeru a Enterprise nasadí na loď vlečný paprsek.  Kapitána Picarda stále více obtěžují bolesti a zvláštní vize. Dat na Stargazeru objevil kapitánův deník. V jednom z Picardových zápisů stojí, že zničil Ferengskou loď omylem. Společně s Rikerem pak informují Picarda, který je zprávou udiven. Riker chce o věci informovat vedení Hvězdné flotily, nejdříve si však promluví s prvním důstojníkem Ferengské lodi. Řekne mu o zápisu v deníku. První důstojník jménem Kazago je podezřívavý, věří, že důstojníci Federace jsou schopni zakrýt celou pravdu a ještě obvinit Ferengy. Picardovy bolesti hlavy se zhoršují, v jeho vizích se přehrává celý souboj znovu.  Dat s Geordim prošetřují podezření, že Ferengové deníky zfalšovali. Přes protesty doktorky zasedne Picard na můstek a přikáže vypnout vlečný paprsek. Beverly se radí s poradkyní Troi, ta cítí že něco cizího ovládá kapitánovu mysl. Wesley objevil záření vycházející z Ferengské lodi, a že má stejné znaky jako signály, jaké vysílá Picardův mozek. Uvědomí Rikera, který rozkáže počítači najít kapitánovo umístění. K překvapení všech se Picard transportoval na Stargazer.  Na Stargazeru Picard opět prožívá celou vizi dávného boje. Je s ním také Bok, který mu cizím zařízením působí velkou bolest. Chce se mu tak pomstít, protože lodi, kterou Picard svým manévrem zničil, velel Bokův syn. Pln hněvu sestrojil zařízení, které ovládá myšlenky. Posádka Enterprise se zatím snaží vystopovat zdroj paprsku, který kapitána ovládá. Stargazer zvedne štíty k útoku. Riker požaduje od Kazaga vysvětlení. První důstojník Ferengské lodi je nejprve zmatený, ale pak odhalí zakázané zařízení na své lodi.  Picard je již zcela ovládán, vidí Enterprise jako nebezpečnou loď a chce použít svůj manévr k útoku na ni. Datovi se podaří jeho útok odrazit a Riker se pak s kapitánem spojí. Přikáže Picardovi najít cizí zařízení a phaserem jej zničit. Když je zničeno, kapitán Picard opět nabude vědomí a přenese se zpátky na Enterprise. Ferengové Boka za jeho chování potrestají.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Bitva“, v originále „The Battle“, je jedna z epizod první sezóny seriálu \"\", která byla v České republice při své premiéře odvysílána jako desátá v pořadí, zatímco ve Spojených státech jako devátá.", "tgt_summary": "战争英雄(英文:The Battle)是美国科幻电视剧星际旅行:下一代的第一季第九集。在这一集中,联邦星舰企业号接到了驶入指定地点与要求会面的佛瑞吉人进行联系的任务。但企业号已经抵达目的地三天了,发出了许多信号,但佛瑞吉的回复皆为“原地等候,企业号”,这样的情形也让企业号的船员有着不好的预感。", "id": 1619638}
{"src_title": "Investiční management", "tgt_title": "资产管理", "src_document": [{"title": "Rozsah činnosti.", "content": "Podnikání investičního managementu má několik aspektů obsahujících zaměstnávání profesionálních správců fondů, průzkum (jednotlivých instrumentů a tříd instrumentů), obchodování, vypořádávání, marketing, interní audit a příprava zpráv pro klienty. Největšími finančními manažery fondů jsou společnosti, které potvrzují jejich požadovanou komplexnost služeb. Kromě obchodníků a přímých investorů (manažerů fondů) jsou zde také spolupracující zaměstnanci (k zajištění souhry s legislativními a regulatorními požadavky), interní auditoři nejrůznějších druhů (k prověřování interních systémů a kontrol), finanční kontroloři (k účtování peněz společnosti a jejích nákladů), počítačoví experti a zaměstnanci „\"back office\"“ (ke spárování a zaznamenání transakcí až pro tisícovky klientů dané společnosti).", "section_level": 1}, {"title": "Klíčové problémy tohoto podnikání.", "content": "Klíčové problémy zahrnují:", "section_level": 1}, {"title": "Rozsah globální činnosti managementu fondů.", "content": "Běžná aktiva pod správou managementu fondů klesla v roce 2008 o 19 %, na 61,6 trilionů dolarů. Penzijní aktiva sčítají z celku 24 trilionů dolarů, s 18,9 trilionů dolarů investovanými v investičních fondech a 18,7 trilionů dolarů ve fondech pojišťoven. Společně s alternativními aktivy, fondy bohatých privátních klientů, činila aktiva činnosti globálního managementu fondů ke konci roku 2008 90 trilionů dolarů, která v roce 2009 spadla o 17 %. Pokles nastal v roce 2008 po pěti úspěšných letech růstu, kdy se aktiva za tuto dobu více než zdvojnásobila. Propad na kapitálových trzích, slabý investiční výkon, redukce přílivu nových fondů, výstup klientů z investic, to vše vedlo k pádu v roce 2008.", "section_level": 1}, {"title": "15 největších společností správy aktiv.", "content": "1. Fund Management: City Business Series. International Financial Services, London. 2009-09-29. 2. http://www.ifsl.org.uk/upload/Fund_Management_2009.pdf", "section_level": 2}, {"title": "Investiční manageři a struktura portfolií.", "content": "V oboru investičního managementu jsou správci těmi, kdo investují prostředky klientů. Certifikované společnosti investičního poradenství mohou provádět hodnocení klientovo individuálních potřeb a jeho rizikového profilu. Poradce poté doporučí odpovídající investice.", "section_level": 1}, {"title": "Alokace aktiv.", "content": "Nejrůznější třídy aktiv jsou široce debatovány, ale základní dělení je na akcie, dluhopisy, reálná aktiva a komodity. Provádění alokace mezi tato aktiva je to, za co je investiční management placen. Třídy aktiv odpovídají dynamice trhu a různým vzájemným efektům ovlivňování. Alokace peněz prostřednictvím tříd aktiv má vliv na výkon fondu.", "section_level": 1}, {"title": "Dlouhodobý výnos.", "content": "Je důležité sledovat dlouhodobé výnosy různých aktiv. Například, při dlouhodobém držení (+10 let) je ve většině zemí u akcií větší výnos než u dluhopisů. Je to způsobeno tím, že akcie jsou rizikovější než dluhopisy.", "section_level": 2}, {"title": "Diverzifikace.", "content": "Společně s alokací aktiv musí správci fondů uvažovat diverzifikaci, která má pro daného klienta smysl a v souladu s ním stanovit investice v souladu s plánem. Takový plán naznačuje, kolik procent z daného fondu má být proinvestováno do jednotlivého titulu. Teorie diverzifikace portfolia byla v minulosti sestavena H. Markowitzem (a mnoha ostatními). Efektivní diverzifikace znamená řízení korelace mezi výnosem aktiva a rizikem.", "section_level": 2}, {"title": "Investiční styly.", "content": "Existuje celá řada investičních stylů, které mohou správci fondů použít. Například růstový, hodnotový, neutrálního trhu, nízké kapitalizace, indexovaný, atd. Každý z těchto přístupů má zřetelný rys a charakteristické riziko.", "section_level": 1}, {"title": "Měření výkonu.", "content": "Výkon fondu je testem správy fondu, v institucionálním pohledu je přesné měření nezbytností. Za tímto účelem je měření výkonu fondů prováděno managementem nebo jsou najímány externí firmy, které se tímto měřením zabývají. Přední společností zabývající se měřením výkonu (např. Frank Russell v USA) shromažďují jednotlivá data z oboru.  Typicky je hodnocení prováděno každý kvartál a bývá předložena procentní změna. Toto schéma je pak porovnáváno s podobnými fondy v oboru za účasti managementu společnosti (pro potřeby kontroly interních předpisů).  Obecně řečeno, pro investiční společnosti je pravděpodobně vhodnější přesvědčit klienty je na základě hodnocení z delších period (3-5 let), kdy se vyhladí krátkodobé kolísání ve výkonech a podnikatelských cyklech. Přetrvávajícím problémem je, zda měřit před nebo až po zdanění. Po zdanění představuje výhodu pro investora, jelikož investorovo daňové postavení se může měnit. Měření před zdaněním může být matoucí, obzvláště v režimech zdaňujících kapitálové zisky (a ne nerealizované). Může tedy dojít k tomu, že úspěšní správci aktiv (měřeni před zdaněním) mohou vykazovat po zdanění špatné zisky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Investiční management je profesionální správa různých cenných papírů (akcie, dluhopisy, atd) a aktiv (např. nemovitosti) s cílem přinést investorům specifické užitky. Investoři mohou být instituce (pojišťovny, penzijní fondy, firmy atd) nebo soukromí investoři (oba typy mohou investovat buď přímo, nebo zprostředkovaně přes instituce kolektivního investování např investiční fondy, burzovně obchodovatelné fondy – ETF).", "tgt_summary": "资产管理(英语:Asset management),又称投资管理(英语:Investment management),是一项针对证券及资产的金融服务,以投资者利益出发并达致投资目标。投资者的范围非常广泛,可以是机构譬如保险公司、退休基金及公司或者是私人投资者。", "id": 2084659}
{"src_title": "Mass Effect", "tgt_title": "质量效应 (游戏)", "src_document": [{"title": "Gameplay.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba postavy a povolání.", "content": "Přestože většina screenshotů a konceptů ze hry ukazuje standardní vzhled postavy Velitele Sheparda, je možné jeho postavu zcela přizpůsobit podle vlastní vůle. Hráč může změnit jeho vzhled, pohlaví, schopnosti i vojenskou minulost.  Hra obsahuje šest možných povolání (character class). Každé povolání sestává z několika dovedností, které se mohou zlepšovat s tím jak postava dosahuje dalších úrovní. Postavě se zvýší různé statistiky (např. zdraví, odolnost, síla útoku) nebo se postavě odemknou nové dovednosti (např. přidávání bodů do schopnosti \"Shotguns\" odemkne speciální schopnost \"Carnage\" která postavě umožní ze své brokovnice vystřelit koncentrovanou výbušnou dávku s daleko silnějším účinkem než obyčejné výstřely). Každé povolání má i svoje unikátní schopnosti, které se nazývají stejně jako dané povolání.  Při tvorbě postavy má hráč na výběr ze šesti povolání: \"Soldier, Engineer, Adept, Infiltrator, Sentinel a Vanguard\". \"Soldier\", voják, je nejzdatnější v používání výzbroje; \"Engineer\", technik, používá \"omni-tool\", šikovný nástroj pro umocnění technicky zaměřených schopností a Adept je nejsilnější v používání \"biotických\" schopností, což jsou mentální schopnosti a v podstatě jsou to v herních konvencích kouzla. Další tři povolání jsou kombinací těch předešlých. \"Infiltrator\" je kombinací \"Soldier\" a \"Engineer\", \"Sentinel\" je kombinací mezi \"Engeneer\" a \"Adept\", \"Vanguard\" je kombinací \"Soldier\" a \"Adept\". Tato zkombinovaná povolání nemají tolik dovedností jako hlavní povolání (např. \"Vanguard\" má přístup pouze k polovině schopností \"Soldier\" a taktéž k pouze polovině schopností povolání \"Adept\").  Hráč má také jistou možnost ovlivnit minulost své postavy. Může si vybrat jestli se postava narodila na Zemi, jinde ve Sluneční soustavě nebo v některé z lidských kolonií mimo ni. Hráč může rovněž určit zda je jeho postava jediným přeživším strašlivé bitvy, válečný hrdina či bezohledný voják. Tyto volby mají jen malý vliv na hru samotnou, ale mnoho postav mluvících o Veliteli Shepardovi se na jeho minulost odkazuje a to může ovlivnit jaké vedlejší úkoly budou zpřístupněny či ne.", "section_level": 2}, {"title": "Dialogy a morálka.", "content": "Systém konverzace v Mass Effect funguje způsobem výběru několika možností, jak odpovědět podle toho jakým směrem se rozhovor ubírá. Navíc vypsané možnosti odpovědí nemusí být přesným odrazem toho co Shepard řekne, spíše zachovávají myšlenku i když Shepard používá jiná slova (např. hráč vybere větu \"Děláš si moc starostí,\" a Shepard ve skutečnosti řekne \"Vždycky čekáš jenom to nejhorší.\")  Když započne konverzaci, naspodu obrazovky se objeví menu výběru odpovědí. Odpovědi jsou rozděleny do šesti sekcí. V každé sekci je stručně vysvětleno, jaký má daná odpověď záměr. Menu je organizováno tak, že ke každé sekci se vztahuje určité podbarvení odpovědi (vřelé odpovědi nebo naopak agresivní atd.). Po jisté době si hráč zvykne na toto menu a už si ani nemusí číst popisky, dokonce je schopen odpovídat téměř okamžitě přesně tak jak chce, aby odpovědi vyzněly. BioWare tím zamýšlel to, aby hra byla více jako film a hráč byl osvobozen od čtení dlouhých pasáží textů.  Dialogy jsou ústředním prvkem pro systém morálky. Vedlejší příběh a počet voleb postavy je ovlivněn tím k jakému chování hráč svou postavu vede. Na rozdíl od předešlých titulů BioWare se v \"Mass Effect\" neklade takový důraz na čisté \"dobro\" či \"zlo\". Celkový příběh je také ovlivněn osobními volbami hráče. Projektový ředitel Casey Hudson z BioWare řekl: \"Způsob, jakým hráč hraje po celou dobu hru, způsobí odlišná zakončení, která ovlivní osud lidstva\".  Místo konceptu \"zla\" a \"dobra\" jako protipólů morálky, \"Mass Effect\" pracuje s pojmy \"Paragon\" (Ochránce) a \"Renegade\" (Odpadlík), přičemž přidání bodů do jedné, nesnižuje body v druhé. Body do \"Paragon\" dostává postava, když situace řeší spíše zdvořile, profesionálně, podle protokolu. Postava, jež dostává body do \"Renegade\", tíhne spíše k bezohlednému, agresivnímu jednání s přístupem \"zajatce nebereme\".  Následně se mění přístup NPC k hráčské postavě v závislosti na jeho minulých volbách.", "section_level": 2}, {"title": "Souboje a schopnosti.", "content": "Souboje v \"Mass Effect\" probíhají v reálném čase, ale hráč může hru kdykoli pozastavit, změnit výzbroj jednotky, vybrat schopnosti, které mají použít nebo rozdat rozkazy pro jednotku jako celek. Jednotka se skládá z Velitele Sheparda a maximálně dalších dvou postav, se kterými hráč přijde během hraní do styku a stanou se členy jeho posádky. Všichni spojenci mají schopnosti jako povolání, z kterých si hráč může na začátku volit a tak může hráč sestavit variabilní jednotky podle situace.  V \"Mass Effect\" se používají střelné zbraně, které mohou být postupně vylepšovány (např. změnit náboje účinné na živé věci za náboje silně účinné proti mechanickým nepřátelům nebo zlepšit míření zbraně apod.), dále používají technické schopnosti (které oslabují nepřátelskou výzbroj a schopnosti), a nakonec schopnosti \"biotické\", které jsou podobné kouzlům v jiných hrách. Hráč přímo kontroluje pouze svoji postavu a útoky členů jednotky, avšak nemůže je ovládat stejně jako svoji postavu. Hráč může jednotku ovládat pomocí pohybových rozkazů pro krytí se, přeskupení, útok na určitý cíl nebo jít na průzkum. Zbraně a schopnosti pro členy jednotky se dají rychle a efektivně měnit pomocí jednoduchých menu s výběrem zbraní a schopností jednotlivých postav, včetně znázornění doby, kdy se schopnost znovu dobije a může být opět použita.  Schopnosti a speciální síly, které postavy mají jsou určeny počtem bodů v dané schopnosti, které hráč do různých schopností rozděluje a tím je vylepšuje. Některé speciální schopnosti umožňují zdvihnout pomocí \"biotických\" sil objekty či nepřátele a naložit s nimi jak hráč chce, technické schopnosti zase redukují štíty nepřátel.  Dvě další schopnosti \"Charm\", šarm, \"Intimidate\", zastrašení, mají vliv na vývoj děje a také na počet \"Paragon\" či \"Renegade\" bodů postava dostává. Zvýšení úrovní těchto schopností nijak nepomáhá v boji, ale odemyká nové možnost vedení dialogů.  Speciální schopnosti, které hráč ve hře může používat jsou \"technické\" a \"biotické\" schopnosti. \"Technické\" slouží jako podpůrné síly oslabující nepřítelovy zbraně a technologii, stejně jako jeho \"biotické\" schopnosti. Aktivovány jsou přes omni-tool, který může používat povolání \"Engineer\", \"Infiltrator\" a \"Sentinel\". Mezi tyto schopnosti patří ničení štítů, sabotáže výzbroje, hackování robotických nepřátel, aby stříleli do vlastních řad. \"Technické\" schopnosti mají i pasivní využití, např. jako schopnost \"Elektronics\", která umožňuje otevírání zamčených beden, zachráněných částí z vraků. \"Biotics\" jsou síly, které jsou postavám umožněny díky implantátům, které posilují přirozenou schopnost manipulovat s temnou energií pomocí \"mass effect fields\". Mezi těmito schopnosti je telekineze, házení nepřáteli silou mysli; vztyčit silový štít (force field) kolem postavy a stát se tak odolným vůči nepřátelské palbě, ale zároveň být schopen střílet sám; nebo vytvářet malé singularity. Povolání schopná používat \"biotics\" jsou: \"Adept\", \"Vanguard\" a \"Sentinel\"", "section_level": 2}, {"title": "Zbraně a vybavení.", "content": "V \"Mass Effect\" se setkáme se čtyřmi druhy konvenčních zbraní (pistole, brokovnice, útočná puška a odstřelovací puška) a granáty, dále s množstvím různých vylepšení výzbroje a zbraní. Hráč může hru kdykoli pozastavit a pozměnit právě používané vybavení jednotky. To je klíčový strategický aspekt hraní, protože zvolení správné výzbroje může znamenat rozdíl mezi rychlým vítězstvím a porážkou. Nasazená vybavení je viditelné na postavách; brnění mají různé vzhledy a zbraně se složí do kompaktních verzí a uloží se na záda postavy.  Munice je nekonečná; místo potřeby znovu nabít, se zbraně po čase přehřívají a nedají se použít dokud se zase neschladí na určitou úroveň. Herní vysvětlení pro nekonečné množství munice je, že zbraně jsou nabity \"kostkami\" střeliva a každá salva se ulomí z tohoto centrálního zdroje střeliva. Jednotlivé salvy jsou velikosti zrnka písku a jsou vypáleny přes zařízení na bázi technologie s extrémně vysokou rychlostí. Pokud hráč bude nepřetržitě střílet nebo používat zbraň, s kterou není vycvičen (nemá body ve schopnostech pro tu zbraň), její přesnost se sníží, což je ve hře reprezentováno zvětšením \"zaměřovacího kruhu\". Čím více je bodů ve schopnosti zacházet se zbraní, tím vyšší je její přesnost i účinnost.  Postavy nosí dvouvrstvé ochranné obleky, které slouží jako brnění i ochrana na planetách, pokud vystoupí z vozidla. Tyto obleky se dělí do třech kategorií: lehké, střední a těžké brnění. Tyto obleky poskytují nekonečnou zásobu kyslíku, stejně jako dočasnou ochranu před nehostinností planet, jako je horko a radiace. Těžší brnění jsou sice odolnější, ale postava se v nich pohybuje pomaleji. Brnění jsou rovněž vybavena technologií kinetických bariér, které fungují jako štíty proti palbě. Kromě Liary, která může nosit lidské brnění, všechny ostatní postavy musí nosit brnění odpovídající jejich rase. Postavy používající \"biotics\" nebo \"technické\" schopnosti můžou vylepšovat svoje implantáty či \"omni-tool\" tak, aby zesilovaly jejich útoky nebo snižovaly dobu potřebnou pro dobití schopností.  Vybavení, které hráč postupně nachází, má stále lepší statistiky a také stojí více peněz. Třídy vybavení jsou označovány římskými číslicemi (např. brokovnice Katana I-X). Zbraně a brnění z vyšších tříd mají i více slotů pro upgrade. Upgrady spadají do čtyřech kategorií: upgrade zbraní, brnění, munice a granátů. Pro zbraně a brnění to znamená zvýšení některých statistik, jako např. přesnost nebo štíty, kdežto munice a granáty přidávají věci jako ohnivé poškození nebo snižují dobu mezi jednotlivými salvami.", "section_level": 2}, {"title": "Nástin děje.", "content": "Děj se odehrává v roce 2183, vesmírná loď SSV Normandie (její kapitán se jmenuje Anderson, a pilot Jeff \"Joker\" Moreau) letí do lidské kolonie Eden Prime, aby tam její posádka prozkoumala nalezený Protheanský maják - kus pokročilé technologie vytvořené dávno vyhynulou rasou zvanou Protheané. Poručík Shepard (nebo Shepardová) je elitní voják se speciálním výcvikem N7 a zároveň kandidátem na první lidskou Spektru (elitní agenti, členové jsou nad zákonem a zpovídají se přímo a jen Radě na Citadele) a na misi má být hodnocen jinou Spektrou (turian jménem Nihlus). Shepard s Kaidanem Alenkem a Ashley Williamsovou odhalí, že kolonie je pod útokem robotické rasy – Gethů. Gethy vede turianská Spektra Saren Arterius se svou obrovskou lodí nazývanou Sovereign (Vládce). Saren zabije Nihluse (ten ještě neví že Saren zradil, myslí si že přijel pomoct) a snaží se zničit maják společně s celou kolonií Eden prime. Shepard zničení odvrátí a maják Shepardovi poskytne neúplnou apokalyptickou vizi o vyhynutí celých civilizací. Protože je poškozený, zničí se při tom.  Posádka Normandie je předvolána velvyslancem Donnelem Udinou do Citadely. Bohužel, Shepard není schopen přesvědčit Citadelský koncil o Sarenově zradě. Shepard potřebuje najít důkaz. C-Sec důstojník Garrus Vakarian a kroganní žoldák Urdnot Wrex dovedou Sheparda ke Kvarianské mechaničce Tali'Zorah Nar Rayya, která má mít nahrávku rozhovoru mezi Sarenem a matriarchou Beneziou (Asarijka). Nahrávku získala extrakcí dat z poničeného Getha. V nahrávce se diskutuje o vítězství a zároveň se zmiňují o návratu Reaperů (Smrťáků). Rada na základě nahrávky odvolá Sarena od Spekter a ze Sheparda se stane první lidská Spektra. Shepard se vydává stopovat Sarena s pomocí Kaidana, Ashley, Garruse, Wrexe a Tali.  Kapitán Anderson se vzdá velení Normandie, kapitánem se stává Shepard. Na Therumu Shepard zachrání asarijskou archeoložku Dr. Liara T'soni (dcera matriarchy Benezie). Liara se zabývá studiem Protheanů a připojí se k Shepardovi posádce. Na Noverii Shepard vystopuje matriarchu Beneziu a porazí ji. Ukáže se, že Saren ji (i ostatní co ho následují), ovládá pomocí své vesmírné lodi jménem Vládce, která má mít údajně schopnosti ovládat mysl - tzv. indoktrinace. Sheparda také osloví Rachni královna, kterou oživil Saren v naději, že bude vytvářet armádu. Ve hře je možné ji zabít nebo nechat jít. Shepard si postupně skládá informace o Smrťácích (Reaprech) ze své vize a z informací, které postupně zjišťuje a začíná si uvědomovat jejich hrozbu pro galaxii. Podezřívá, že Sarenova loď Vládce je loď Smrťáků.  Později Rada informuje Sheparda, že salarianí jednotka odhalila Sarenovu hlavní základnu na Virmire. Po příletu Shepard zjistí, že Saren objevil lék na kroganí o genofág, aby tak mohl využít armádu kroganích bojovníků. Wrex se dozví o možnosti vyléčení, zradí tým a Shepard ho musí zabít, nebo ho přesvědčit, aby odstoupil. Po tomto konfliktu Shepard pomáhá salarianům zničit základnu pomocí atomové bomby. Uvnitř základny Shepard najde další maják a doplní mu původní vizi. Shepard se také setká s hologramem Vládce (Sovereign) a zjistí, že to není jen smrťácká loď, ale opravdový Smrťák (Reaper). Vládce vysvětluje, že Reapeři všechny vyspělé organické civilizace, po dosažení určité technické úrovně, hubí. Dále je zjevné, že Saren Vládce neovládá, ale on ovládá jeho. Saren je kompletně indoktrinován a zcela oddaný Vládcovi. Poté, co Saren ustoupí ze základny, Shepard dostane zprávu, že jak Ashley a Kaidan byly zajati. Shepard může zachránit jen jednoho z nich, a tak buď Ashley, nebo Kaidan při jaderném výbuchu zemře.  Shepard dále pronásleduje Sarena na svět Ilos. Saren tam hledá převaděč, o němž posádka Normandie usuzuje, že jde o nějakou Smrťáckou zbraň. Shepard na Ilosu narazí na Protheanskou počítačovou virtuální inteligenci jménem Vigil. Ten mluví o Reaperech. Vigil vysvětluje, že Citadela je vlastně obrovské relé, které používají Reapeři k opakovanému napadání galaxie. Každých 50 000 let Smrťáci opakovaně hubí všechny vyspělé civilizace v galaxii, poté se stahují do prázdnoty vesmíru a čekají dalších 50 000 let. Vládce byl jako jediný svého druhu ponechán v Galaxii, aby monitoroval situaci a poté, co nastane čas, signálem aktivoval Citadelu, která má ostatní Reapry okamžitě přitáhnout do galaxie. Během posledního cyklu zániku však několik Protheanů - vědců přežilo, vytvořili majáky aby varovali ostatní a také vytvořili Vigila. Dále vytvořili malé masové relé - převaděč - které využili jako zadní vrátka pro vstup na citadelu. Poté co Reapři vyhladili skoro všechny Protheany a vrátili se zpět do prázdnoty mimo galaxii, vstoupili přeživší vědci pomocí převaděče znovu do Citadely, kde důmyslně sabotovali systém, pomocí kterého se dostávají Smrťáci skrz citadelu do galaxie. Na udržení populace jich bylo málo a tak Protheané vyhynuli. O 50 000 let později, v současnosti, se Vládce pokusil vyslat signál do Citadely a povolat tak ostatní Smrťáky ze vzdáleného vesmíru. Proces však selhal kvůli protheanské sabotáži. A tak se Vládce snaží Citadelu aktivovat \"ručně\" pomocí prostředníků, jako je Saren  Saren plánuje sabotáž obejít, a snaží se pomocí převaděče dostat na Citadelu, aby ji mohl předat pod kontrolu Vládce. Vládce mezitím směřuje k Citadele s flotilou Gethů. Shepard pronásleduje Sarena skrz převaděč a snaží se zastavit Sarena. Na citadelu se dostává ve chvíli, kdy ta se ocitá pod útokem Vládce a Gethů.  Flotila citadely a citadela se ocitá pod útokem. Vládce se dostane dovnitř Citadely a přichytí k věži Citadely a čeká až mu Saren předá kontrolu nad stanicí, aby mohl aktivovat relé a přivést smrťáky. Shepard mezitím bojuje se Sarenem, který je kompletně ovládaný Vládcem a navíc má tělo vylepšené Smrťáckou technologií. K Citadele přilétá na pomoc Alianční flotila.  Joker se ptá Sheparda, jestli má Normadie s pomocí flotily lidské Aliance pomoci Radě Citadely (která je evakuována na hlavní lodi citadelské flotily a pod útokem Gethů) - za cenu velkých ztrát -, nebo nechat radu zemřít a zaútočit rovnou na Vládce. Nakonec ale Normandie s alianční flotilou ničí Vládce, stejně jako Shepard poráží Sarena (v podstatě vtěleného Vládce).  Ukončení hry se poněkud liší, podle Shepardových rozhodnutí. Pokud Shepard se rozhodl zachránit Radu, tak Rada poděkuje za lidskost a přijme do Rady prvního lidského člena, pokud bude Rada zničena, tak se ji lidstvo bude snažit obnovit, a tak bez ohledu na výsledek, je Shepard požádán, aby do Rady zvolí buď Davida Andersona, nebo Donnela Udinu. Shepard tak učiní, zaváže se k ukončení Reaperské (Smrťácké) hrozby.  Ve druhém díle pak můžeme vidět Sheparda jak se dále snaží zastavit hrozbu Smrťáků - zničením Vládce totiž invazi nezastavil, jen oddálil. Navíc rada je mu sice zavázána, ale hrozbu Smrťáků nebere vážně a všechny důkazy ohledně vládce byly ututlány.", "section_level": 1}, {"title": "Stahovatelný obsah.", "content": "K Mass Effectu BioWare také vydávalo DLC (downloadable content - DLC), které rozšiřují děj a přidávají hráčům nové úkoly, postavy, nebo předměty. DLC má českou lokalizaci.", "section_level": 1}, {"title": "Bring Down the Sky - Strhnout oblohu.", "content": "DLC vydáno 29. března 2008, obsahuje novou lokaci, s mimozemskou rasou Batarianů. Příběh začíná únosem asteroidní stanice v Asgardském systému batarianskými extrémisty, ti ji navedou na dráhu střetu s kolonií Terra Nova, miliony civilistů tak může zachránit jen velitel Shepard.", "section_level": 2}, {"title": "Pinnacle Station - Stanice Pinnacle.", "content": "DLC vydáno 25. srpna 2009, přináší novou lokaci tajné vesmírné stanice. DLC neobsahuje ucelený příběh, ale nabízí virtuální bojovou arénu, v níž se Shepard může utkat s šampióny a překonávat jejich skóre. Pinnacle Station je druhým a posledním DLC ke hře.", "section_level": 2}, {"title": "Pokračování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mass Effect 2.", "content": "Mass Effect 2 byl vydán 26. ledna 2010. Pokračování dějově navazuje na první díl. Hlavní zápletka se zaměřuje na společnost Cerberus a jejího tajemného vůdce, velitel Shepard má za úkol pro Cerberus zjistit, kam se ztrácejí mizející lidé. Pokračování je temnější a akčnější, ale RPG prvků od prvního dílu znatelně ubylo. Do hry je možné importovat uložené pozice z prvního dílu, což má na hru výrazný vliv.", "section_level": 2}, {"title": "Mass Effect 3.", "content": "Mass Effect 3 vyšel 9. března 2012 a přímo navazuje na DLC \"Arrival (Příchod)\", příběh začíná na Zemi, kde je Shepard souzen za své činy spáchané v DLC \"Příchod\". Do hry je možné importovat savy z obou dílů. Mass Effect 3 je zakončen několika možnými konci. Třetí díl definitivně uzavírá videoherní trilogii.", "section_level": 2}, {"title": "Filmová adaptace.", "content": "Legendary Pictures chystají filmovou adaptaci hry Mass Effect, příběh má být naprosto nový, ale ve filmu se mají objevit postavy známé ze hry, včetně velitele Sheparda. Na scénář má vliv i studio BioWare.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mass Effect je akční RPG počítačová hra vyvinutá společností BioWare pro herní konzoli Xbox 360, a potom převedena pro platformu Microsoft Windows společností Demiurge Studios. Edice pro Xbox 360 vyšla celosvětově v listopadu 2007 pod hlavičkou Microsoft Game Studios. Edici pro Windows vydala 28. května 2008 společnost Electronic Arts. Hra se dočkala dvou pokračování, Mass Effect 2 a Mass Effect 3. Ve vývoji je, jehož příběh ale nenavazuje na předchozí trilogii, odehrává se paralelně s Mass Effect 2 a Mass Effect 3 a je situován do galaxie Andromeda.", "tgt_summary": "是一款由BioWare开发,微软游戏工作室和艺电发行的动作角色扮演游戏,最初在2007年发行于Xbox 360平台,为质量效应系列的第一部作品。游戏背景设定于2183年的银河系,银河系文明受到了一个由合成有机星舰组成的高度先进的机械种族的威胁。玩家扮演一名人类精锐士兵薛帕德指挥官,阻止一名叛变特工将机械种族引入银河系。玩家需要完成多个任务任务,通常涉及太空探索、小队和载具战斗以及与非玩家角色互动。", "id": 2454991}
{"src_title": "Forwardový kontrakt", "tgt_title": "远期合约", "src_document": [{"title": "Jak funguje forwardový kontrakt.", "content": "Uvažujme, že Bob si chce koupit za rok dům. Zároveň předpokládejme, že Andy v současnosti vlastní dům za $100,000, který chce za rok prodat. Obě strany by spolu mohly uzavřít forward. Dejme tomu, že se domluví na prodejní ceně za rok ve výši $104,000 (proč tolik, bude rozebráno níže). Andy a Bob uzavřou forward. Bob, protože kupuje podkladové aktivum, vstupuje do dlouhé pozice. Andy bude tudíž v pozici krátké.  Předpokládejme, že po roce je tržní cena Andyho domu $110,000. Pak, protože Andy má povinnost prodat Bobovi za $104,000, Bob vydělá $6,000. To proto, že Bob může koupit od Andyho za $104,000 a ihned prodat na trhu za $110,000. Naproti tomu Andy je potenciálně $6,000 ve ztrátě, i když prakticky dostal o $4,000 víc, než byla cena před rokem.  Podobná situace nastává v případě měnových forwardů, kde jedna strana otevře forwardový kontrakt ke koupi nebo prodeji měny (např. Kanadských dolarů) se splatností k určitému budoucímu datu, protože se nechce vystavovat kurzovnímu riziku. Jak se v průběhu kontraktu mění kurz, jedna strana se stává ziskovou a druhá ztrátovou. Takový forward se pořizuje buď pro zajištění (hedging) proti pohybu kurzu, protože v budoucnu má uhradit určitou částku v Kanadských dolarech, nebo za účelem spekulace, např. opět na pohyb měnového kurzu.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad, jak by se měly domlouvat ceny forwardů.", "content": "Navážeme na příklad s Andym a Bobem. Na začátku je hodnota Andyho $100,000. Andy ví, že může dům ihned prodat za $100,000 a uložit je do banky. Když vstupuje do forwardu s Bobem, chce odměnu za zpoždění prodeje. Předpokládejme, že bezriziková úroková míra, kterou může Andy získat v bance, je 4% p.a.. Za rok tedy Andy může mít $104,000 a to bez rizika. Minimální hranice pro cenu, kterou bude Andy požadovat za svůj dům, v případě prodeje až za rok, bude $104,000. Tato suma mu víceméně pokryje inflační náklady, ale už ne oportunitní ani žádné další.", "section_level": 1}, {"title": "Parita Spot – Forward.", "content": "Parita Spot – forward představuje spojení mezi spotovým a forwardovým trhem. Popisuje vztah mezi spotovou a forwardovou cenou podkladového aktiva ve forwardovém kontraktu. Zatímco celkový efekt lze popsat jako náklady přenosu, tento efekt lze rozdělit podle toho jestli dané aktivum:", "section_level": 1}, {"title": "Investiční aktiva.", "content": "Pro aktivum nepřinášející žádný příjem je vztah mezi současnou forwardovou (formula_1) a spotovou (formula_2) cenou je:  Kde formula_4 je bezriziková úroková míra a formula_5 je doba do splatnosti. Logika věci je následující. Pokud chcete vlastnit aktivum v čase T, na dokonalém kapitálovém trhu by koupě v současnosti s následným držením aktiva měla vyjít stejně jako koupě forwardu s dodáním v požadovaném čase.  Pro aktivum přinášející předem známý příjem, je vztah:  kde formula_8 je současná hodnota nespojitého příjmu v čase formula_9, a formula_10 je kontinuální dividendový výnos po dobu životnosti kontraktu. Logika věci je následovní. Když aktivum generuje příjem, je lepší držet aktivum než forward. Proto příjem (formula_11 nebo formula_12) musí být odečten k zohlednění tohoto benefitu. Příklad aktiva, které přináší nespojitý příjem je akcie a příklad aktiva generujícího kontinuální výnos je cizí měna.  Pro investiční aktiva, jež jsou komoditami, jako zlato nebo stříbro, musí být zohledněny náklady na skladování. Skladovací náklady můžeme brát jako 'záporný příjem' a jako příjem mohou být nespojité nebo kontinuální. Vztah je pak:  kde formula_15 je současní hodnota nespojitých skladovacích nákladů v čase formula_16, a formula_17 jsou náklady na skladování kde jsou proporcionální k ceně komodity a tudíž představují záporný příjem. Logika věci je taková, že vzhledem k tomu, že skladovací náklady zvyšují konečnou cenu, musíme je připočítat k ceně spotové.", "section_level": 2}, {"title": "Spotřební aktiva.", "content": "Spotřební aktiva jsou obvykle nerostné komodity, které se požívají jako zdroje energie ve výrobním procesu, například ropa nebo železná ruda. Pro uživatele těchto aktiv může být výhodnější držet aktiva na skladě než vlastnit na ně forwardový kontrakt. Tyto výhody jsou možnost profitovat z krátkodobých nedostatků dané suroviny na trhu a schopnost udržet výrobu v chodu. Tyto výhody se nazývají \"výnos příležitostí\". Pro spotřební aktiva je vztah:  kde formula_20 je výnos příležitostí po dobu životnosti kontraktu. Jelikož výnos příležitostí je benefitem pro držitele aktiva ale nikoliv pro držitele forwardu, lze ho modelovat jako druh ‘dividendového výnosu’. Avšak je důležité poznamenat, že výnos příležitostí je nepeněžitý, spíše reflektuje očekávání trhu ohledně dostupnosti dané komodity v budoucnu. Když drží uživatelé malé zásoby dané komodity na skladě, je větší pravděpodobnost nedostatku na trhu, což znamená vyšší výnos příležitostí a naopak.", "section_level": 2}, {"title": "Náklady přenosu.", "content": "Vztah spotové a forwardové ceny aktiva reflektuje čisté náklady přenosu daného aktiva ve vztahu k držbě forwardu. Tedy celkové náklady a benefity uvedeny výše lze shrnout jako \"náklady přenosu\", formula_21. Tudíž:", "section_level": 2}, {"title": "Vztah mezi forwardovou cenou a očekávanou budoucí spotovou cenou.", "content": "Názor trhu na to, jaká bude budoucí spotová cena aktiva vyjadřuje \"očekávaná budoucí spotová cena\". Klíčovou se stává otázka, jestli současná forwardová cena předpovídá budoucí spotovou cenu. Existuje mnoho různých hypotéz, které se snaží vysvětlit vztah současné forwardové ceny formula_1 a očekávané budoucí spotové ceny formula_25.  Ekonomové John Maynard Keynes a John Hicks tvrdili, že obecně platí, že přirozenými uživateli hedgingu jsou ti, kteří chtějí v budoucnu komoditu prodat. Proto hedgeři budou společně držet krátkou pozici na forwardovém trhu. Druhou stranu těchto kontraktů budou držet spekulanti, kteří musí logicky zastávat pozici dlouhou. Hedgerům jde o snížení rizika a proto budou akceptovat určité ztráty z forwardových kontraktů. Spekulantům jde o zisk, takže vstoupí do kontraktu pouze pokud očekávají zisk. Takže pokud spekulanti drží dlouhou pozici, musí očekávat vyšší budoucí spotovou cenu, než je forwardová cena. Jinak řečeno, očekávaný přínos pro spekulanta v den splatnosti je:  Tudíž, pokud spekulanti očekávají zisk,  Vzhledem k tomu,že v dlouhodobém horizontu forwardové ceny konvergují se spotovými cenami v čase splatnosti, situace na trhu kdy formula_30, znamená že forwardové ceny pro určitou dobu splatnosti se postupem času zvyšují. Naopak situace formula_33, naznačuje klesající tendenci forwardových cen s určitým datem splatnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Racionální oceňování.", "content": "Pokud formula_34 je spotová cena aktiva v čase formula_35, a formula_4 je úroková míra, pak forwardová cena v budoucím čase formula_5 musí vyhovovat formula_38.  Abychom to dokázali, předpokládejme že to neplatí. Pak máme dvě možnosti.  Možnost 1: Předpokládejme, že formula_39. Pak investor může provést následující obchody v čase formula_35:  1 jít do banky a vzít si úvěr ve výši formula_41 s úrokovou mírou r; 2 za tyto peníze koupit jednu akcii za formula_41; 3 vstoupit do krátkého forwardového kontraktu s náklady 0. Krátký forwardový kontrakt znamená, že investor dluží protistraně akcii v čase formula_5.  Počáteční cena obchodů je nulová.  V čase formula_5 může provést obchody reverzní k těm,které uzavřel v čase formula_35. Konkrétně ( zrcadlově k obchodům 1., 2. a 3. ) investor  1' splatí úvěr bance. Příjem investora je formula_46; 2' uzavře krátký forward prodejem akcie za formula_47. Peněžní příjem investora je teď formula_47 protože kupující dostává formula_49 od investora. Čistý příjem investora je formula_50.  Součet příjmů 1.', 2.' a 3.' je roven formula_51, což je podle hypotézy, je pozitivní. Je to zisk z arbitráže. Následně, za předpokladu, že nearbitrážní podmínky vydrží, dostáváme spor. Jde o arbitráž typu „cash and carry“.  Možnost 2: Předpokládejme, že formula_52. Pak může investor provést opak toho co provedl v předchozím případě. Ale když se podíváme na výnos příležitostí, vidíme, že jestli jde o konečné množství akcií/zásob, reverzní cash and carry arbitráž není vždy možná. Záleželo by na elasticitě poptávky po forwardových kontraktech.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření modelu oceňování forwardů.", "content": "Předpokládejme,že formula_53 je časová hodnota peněžních toků X v čase splatnosti kontraktu formula_5. Forwardová cena je pak dána vzorcem:  Peněžní toky mohou být ve formě divident z aktiva, nebo nákladů na jeho údržbu.  Pokud tyto vztahy nevydrží, vzniká příležitost na bezrizikový zisk pomocí arbitráže, jak bylo ukázáno výše. Jeden ze závěrů, který z toho vyplývá je, že přítomnost forwardového trhu nutí spotové ceny reflektovat současná očekávání budoucích cen. Následně, forwardové ceny trvanlivých komodit, cenných papírů nebo měn nejsou lepším indikátorem budoucí ceny než spotová cena. Vztah mezi forwardovou a spotovou cenou je řízená úrokovými mírami.  Výše uvedený model oceňování forwardů může být formulován i takto:  Kde formula_57 je hodnota v čase t všech peněžních toků po dobu životnosti kontraktu.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie proč existují forwardové kontrakty.", "content": "Allaz a Vila (1993) naznačují, že je i strategický důvod (v prostředí nedokonalé konkurence) pro existenci forwardových obchodů: Jinými slovy, že forwardové obchody mohou být použity i ve světě bez nejistoty. To proto, že firmy jsou vedeny Stackelbergovou pobídkou k předvídání své produkce prostřednictvím forwardových kontraktů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Forwardový kontrakt nebo jednoduše forward je dohoda mezi dvěma stranami nakoupit nebo prodat aktivum v určitý čas v budoucnosti za určitou cenu stanovenou v současnosti. Je to opak spotového kontraktu, který představuje dohodu o koupi či prodeji aktiva v současnosti. Uzavřít forward nic nestojí. Strana zavazující se ke koupi podkladového aktiva v budoucnu zaujímá tzv. dlouhou pozici a strana zavazující se k prodeji daného aktiva v budoucnu zaujímá krátkou pozici. Dohodnutá cena se nazývá dodací cena a je rovna forwardové ceně v čase uzavření kontraktu.", "tgt_summary": "远期合约(英语:Forward Contract)是买卖双方所签订的在未来指定的时间按照今日商定的价格购入或卖出资产的一种非标准化合约。商定的价格称为交货价格,等于订立合同时的远期价格。", "id": 718247}
{"src_title": "Dozer", "tgt_title": "推土機", "src_document": [{"title": "Rozdělení.", "content": "Dozery se rozdělují na:", "section_level": 1}, {"title": "Buldozery.", "content": "Radlice je kolmá ke směru jízdy, lze s ní hýbat směrem nahoru a dolu. Hrubě urovnávají terénní nerovnosti, zeminu mohou přemisťovat (hrnout) o krátké vzdálenosti (cca 50 m). Jsou to pásové traktory opatřené vpředu širokou radlicí. Od padesátých let je k nám dodával bývalý Sovětský svaz. DT-54, DT 55, DT-75, STALINEC 80 a 100. Číslo udávalo výkon v KS. Všechny měly benzinový startovací motorek s ručním startováním, ten potom nastartoval dieselmotor. Startovací motorek měl převodovku s I. a II. stupněm a ruční páku spojky. Za velkého mrazu protočil dieselmotor na jedničku, pak přeřadil na dvojku a při vyšších otáčkách motor naskočil. Řízení bylo řešeno tak, že strojník měl mezi nohama dvě páky, (slangově rajčáky) vysoké do výšky očí. Na nich měl položené ruce. Pokud chtěl zabočit např. doprava, přitahoval k sobě pravou páku. Tím vypínal spojku pravého pásu a levý pás začal pravý předbíhat. Když páku dále přitahoval, spojku úplně vypnul a začala působit brzda. Při úplném přitažení páky se pás úplně zabrzdil a stroj se začal točit na místě. Pozdější typy měly v pákách jen spojky a navíc byly nožní brzdy (toto konstrukční řešení nepoužil německý pásový traktor Hanomag, který měl volant). Byly to stroje maximálně jednoduché, prakticky bezporuchové, nezmaři k neutahání. Bohužel neměly ani tlumič výfuku, takže za několik let řidič nedoslýchal. Traktory DT na podzim oraly pole, pak dostaly radlici k zemním pracím. Do konce 60. let bylo ještě hodně silnic dlážděných, okresní bývaly štěrkové a po nich mohl buldozer přejíždět. Jak se rozmáhala pokládka asfaltu, význam pásových strojů klesal, převozy na speciálním přívěsu byly příliš drahé. Postupně je začaly vytlačovat kolové traktory.", "section_level": 1}, {"title": "Angledozery.", "content": "Na rozdíl od buldozerů mohou radlici nejen zvedat, ale mohou ji i „vyklonit“ až o 30°, čehož lze využít, např. při odklízení cest, zahrnování výkopů apod.", "section_level": 1}, {"title": "Tiltdozery.", "content": "Dovedou radlici zvedat, vyklonit až o 30° a navíc i natočit na hranu. To je vhodné pro např. odstranění balvanu, vytvoření rýhy, rozrývání zeminy apod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dozery (česky shrnovače) jsou traktorové stroje, sloužící k rozhrnování, hrnutí zeminy, popř. k demolici. Jejich pracovním nástrojem je radlice, někdy bývají opatřeny i rozrývačem. Vesměs se pohybují na pásovém podvozku.", "tgt_summary": "推土机是一种工程车辆,前方装有大型的金属推土刀,使用时放下推土刀,向前铲削并推送泥、沙及石块等,推土刀位置和角度可以调整,以适应铲土、填土等工作,亦可用以清除障碍物。", "id": 2979281}
{"src_title": "Organická syntéza", "tgt_title": "有机合成", "src_document": [{"title": "Redukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Úvod.", "content": "Transformace organických sloučenin redukcí či oxidací patří mezi běžné a široce rozvinuté operace v organické syntéze. V anorganické chemii je redukce/oxidace definována jako přijímání/ztráta elektronů. To u organické chemie nejde, tudíž se při pozorování oxidačního stavu organické molekuly v organické chemii při redoxních reakcích používají určité účelové úpravy (zde jsou uvedeny jen ty nejvýznamnější):  Tudíž např. v molekulách ethanolu a ethanalu budou oxidační čísla následující:  CH-CH-OH CH-CH=O  Protože redoxní reakce jsou vždy reakcemi komplementárními, v níž se jedna sloučenina redukuje/oxiduje a druhá oxiduje/redukuje, posuzujeme v organické chemii tyto procesy z hlediska změny oxidačního čísla organické látky a sledujeme pouze změny, kterým podléhají konkrétní atomy, skupiny atomů a funkční skupiny.  Redukce: CH-CH=O → CH-CH-OH (+I → -I)  Oxidace: CH-CH-OH → CH-CH=O (-I → +I)", "section_level": 2}, {"title": "Reakce.", "content": "Z mechanického hlediska se uvádí tři hlavní kategorie:  K těmto reakcím řadíme např.: Katalytickou hydrogenaci alkenů, alkynů a funkčních skupin s násobnými vazbami či katalytickou hydrogenolýzu vazeb.  R-CH=CH + H → R-CH-CH  Ar-CH-N(CH) + H → Ar-CH + (CH)NH  2) Adice elektronů, obvykle následována připojením protonu.  3) Adice hydridového iontu, obvykle z komplexního hydridu, na polární násobné vazby např. C=O, COOR, C=N", "section_level": 2}, {"title": "Oxidace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Úvod.", "content": "Oxidativní přeměny jsou po redukci jednou z nejdůležitějších metod změny oxidačního stavu funkčních skupin substrátu. Za oxidaci je považován každý proces, ve kterém sloučenina nebo skupina odevzdává elektrony. V organické syntéze se však většinou omezujeme na souhrn transformací při kterých dochází k jedné z následujících oxidativních přeměn organického substrátu:  RCHO + O → RCOOH  RCHOH → RCHO + 2H", "section_level": 2}, {"title": "Reakce.", "content": "Oxidativní přeměny probíhají řadou rozdílných mechanismů.  1) Jednoelektronové oxidace činidlem s vhodným redoxním potenciálem schopným jednoelektronové redukce (např. Fe → Fe) probíhají úspěšně tehdy, vzniká-li oxidací relativně stálý radikál. Tímto mechanismem probíhá např. oxidace dvousytných fenolů na chinony.  2) Dvouelektronová oxidace iontem kovu schopným dvouelektronové redukce obvykle probíhá přes stádium intermediátu, např. oxidace alkoholu na karbonylové sloučeniny.  3) Odstraňování atomu vodíku na aktivovaném místě molekuly např. radikálová řetězová autooxidace aldehydů.  Přenos hydridového iontu na jinou molekulu (\"Cannizarrova reakce\"), připojení kyslíku do organické molekuly (\"Bayer-Villigerova oxidace\"), aj.", "section_level": 2}, {"title": "Halogenace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Úvod.", "content": "Halogenací obecně označujeme nejen reakce, kdy halogen přímo působí na organický substrát, ale také všechny reakce, při kterých se vytváří vazba uhlík-halogen. Halogenderiváty hrají hlavní úlohu v alkylacích a arylacích při zavádění uhlíkatých řetězců do organické molekuly, neboť halogenové ionty patří mezi dobře odstupující částice. Z těchto důvodů obvykle halogenderiváty nepředstavují koncové produkty, ale reaktivní intermediáty v dalších transformacích.", "section_level": 2}, {"title": "Alifatické halogenderiváty.", "content": "Pro zavedení halogenu do alifatického řetězce se využívá rozdílných substrátů a reakcí probíhající rozdílnými mechanismy, např. homolytickou substitucí alkenů a alkynů, nukleofilní substitucí kyslíkaté skupiny v alkoholech, etherech a karboxylových kyselinách, aj.", "section_level": 2}, {"title": "Reakce.", "content": "\"Adice halogenovodíků\" HX (X=F,Cl,Br,I) na alkeny a alkyny byla široce studována jak z mechanického hlediska, tak z praktického hlediska. Její význam je však limitován nežádoucími vedlejšími reakcemi. Snadnost adice halogenovodíků na jednoduché alkeny je v souladu s jejich klesající aciditou HI > HBr > HCl > HF. Adice obvykle probíhají regioselektivně a řídí se polarizací násobné vazby.  Stereoselektivita reakce závisí na mechanismu. Rozlišují se dva případy: via karbokation vznikající protonizací násobné vazby či termonukleární mechanismus spočívající v nukleofilním ataku na komplex alken-HX.  Rozhodujícím faktorem určujícím typ mechanismu je stabilita intermediárního karbokationtu. Alkeny, které snadno vytvářejí stálý karbokation, preferují spíše mechanismus přes iontový pár a tedy \"cis\"-adici. termonukleární mechanismus preferuje \"trans\"-připojení na násobnou vazbu.  Dále můžeme zmínit adici halogenů, interhalogenů, hypohalogenkyselin a příbuzných činidel.  \"Substituce vodíku halogenem.\"Alkany podléhají radikálové substituci fluorem, chlorem a bromem. Reakce s fluorem je nekatalyzovaná, substituci ostatních halogenů je nutno iniciovat vhodným způsobem (teplo, UV-záření, aj.)  \"Substituce kyslíkatých funkčních skupin\". Nejběžnějšími edukty halogenderivátů jsou odpovídající alkoholy. Protože hydroxyskupina je v nukleofilních substitucích skupinou špatně odstupující, musí se nejdříve aktivovat.  \"Substituce halogenů\". Náhradou halogenu za jiný typ halogenu obvykle sledujeme změnu reaktivity halogenderivátu nebo změnu jeho užitných vlastností.", "section_level": 3}, {"title": "Aromatické halogenderiváty.", "content": "Zavádění halogenů na aromatické jádro elektrofilní substitucí je důležitým syntetickým pochodem. Chlor a brom jsou vůči aromatickým uhlovodíkům aktivní. Fluorace elementárním fluorem je silně exotermická, obtížně kontrolovatelná a zpravidla se volí činidla modifikovaná. Jodace elementárním jódem probíhá jen u reaktivních substrátů a provádí se obvykle aktivnějšími činidly. Mezi nejmírnější činidla pro chloraci a bromaci patří elementární halogeny, obvykle rozpuštěné v kyselině octové nebo v halogenovém rozpouštědle jako tetrachlormethan nebo chloroform.", "section_level": 2}, {"title": "Nitrace, nitrosace a sulfonace.", "content": "Při přípravě nitro- a nitrosolátek, resp. sulfonových kyselin využívá organická syntéza řadu postupů. Zde je zatím uvedena pouze substituce vodíkového atomu za nitro-, nitroso- či sulfoskupinu (za adice na dvojné vazbě).", "section_level": 1}, {"title": "Nitrace.", "content": "Přímá nitrace alkanů kyselinou dusičnou nebo oxidy dusíku (NO,NO) má využití pouze v průmyslové sféře. V laboratoři je význam těchto metod značně omezen na jednoduché alkany a cykloalkany, přesto nitrací vznikají obvykle směsi sloučenin. Alifatické nitrosloučeniny vznikají např. adicí halogenidu nitrilu na dvojnou vazbu.  Elektrofilní aromatická nitrace je důležitá metoda nejen pro tvorbu aromatických dusíkatých sloučenin. Transformací nitroskupiny a následnými přeměnami lze do aromatického jádra zavést řadu funkčních skupin. Aromatické nitraci podléhají i velmi málo reaktivní substráty, neboť dnes je k dispozici široká nabídka nitračních činidel. Nitrací fenolů a fenoletherů (již zředěnou kyselinou dusičnou) lze připravit monoderiváty.  Při nitraci fenolů do vyšších stupňů je třeba eliminovat nežádoucí oxidační působení nitrační směsi. Fenol se proto nejprve sulfonuje koncentrovanou kyselinou sírovou a pak teprve následuje nitrace.", "section_level": 2}, {"title": "Nitrosace.", "content": "Radikálová nitrosace alkanů není preparativně rozšířená, realizuje se v průmyslovém měřítku působením chloridu nitrosylu za iniciace ultrafialovým zářením.  Na rozdíl od nitrace podléhají elektrofilní nitrosaci jen aktivované substráty, tj. aminy a fenoly. Nejběžnějšími nitrosačními činidly jsou kyselina dusitá uvolňovaná obvykle z alkalického dusitanu a minerální kyseliny. Omezeně byl pro nitrosace používán i chlorid nitrosylu a oxid dusitý. Nitrosace fenolů probíhá přednostně do \"p\"-polohy, pouze v případě, kdy je tato poloha obsazena, vstupuje nitrososkupina do polohy \"ortho\".", "section_level": 2}, {"title": "Sulfonace.", "content": "Sulfonací se v obvyklém slova smyslu rozumí reakce, při níž se substitucí atomu vodíku v molekule substrátu zavádí sulfoskupina SOH nebo skupiny od ní odvozené, přitom vzniká vazba C-S.  Alifatické sloučeniny podléhají sulfonaci oxidem sírovým nebo činidly od něj odvozenými jen zřídka. Běžně se pro přípravu sulfonových kyselin využívají radikálové reakce s účastí oxidačního činidla (sulfochlorace, sulfooxidace) nebo reakce alkylační.  Sulfonace aromatických sloučenin je mnohostranně využitelná reakce a podléhá jí většina aromatických systémů včetně kondenzovaných. Na reaktivitě substrátu - analogicky jako při nitraci - závisí volba činidla. Sulfonace je z elektrofilních aromatických substitucí výjimečná v tom, že je vratná a sulfoskupinu je možno z molekuly aromatické sloučeniny opět odstranit. Dalším fenoménem sulfonace je možnost ovlivnit distribuci produktů kinetickým nebo termodynamickým řízením reakce. Tuto skutečnost lze dokumentovat na příkladu sulfonace fenolu koncentrovanou kyselinou sírovou.", "section_level": 2}, {"title": "Alkylace a acylace.", "content": "Alkylací a acylací nazýváme reakce, při nichž dochází k připojení alkylu nebo acylu k atomu uhlíku nebo heteroatomu (P,S,O,N,atd..). Za alkylační reakce lze považovat také přípravu halogenderivátu nebo alkylaci kovů.", "section_level": 1}, {"title": "Alkylace alifatických sloučenin.", "content": "V alifatických substrátech probíhají reakce obecně tímto způsobem:  Alkylační činidlo jakožto elektrofil reaguje s nukleofilem, který má k dispozici volný elektronový pár. Mechanismus reakce závisí především na povaze alkylačního činidla, charakteru nukleofilu a reakčních podmínkách. Síla alkylačního činidla se určuje podle síly kyseliny, od které je činidlo odvozeno. Mezi silná alkylační činidla patří např. dialkyl-sulfáty, naopak mezi slabé spadají např. halogenderiváty nebo estery arensulfonových kyselin.  Nukleofilem může být každá částice s nesdíleným elektronovým párem.", "section_level": 2}, {"title": "Příprava a reakce organokovových sloučenin.", "content": "Jako organokovové sloučeniny nazýváme látky, v nichž je atom kovu M vázán na atom uhlíku. Vlastnosti vazby mezi uhlíkem a kovem závisí především na vlastnostech kovu, rozpouštědle a také na struktuře uhlíkatého zbytku.", "section_level": 1}, {"title": "Příprava organokovových sloučenin.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Náhrada funkční skupiny kovem.", "content": "Nejdůležitější metoda přípravy organokovových sloučenin je Reakce halogenderivátů s kovy. Nejpoužívanější k těmto reakcím jsou především skupiny halogenidů.", "section_level": 3}, {"title": "Náhrada vodíku kovem.", "content": "Reakci, při níž dojde k náhradě vodíku za kov, umožňují pouze velmi silné C-kyseliny. Význam reakcí je však pouze omezený. Mezi nejběžnější patří např. tvorba organolithných sloučenin.", "section_level": 3}, {"title": "Výměna kovu za kov.", "content": "Výměna kovu za kov (tzv. transmetalace) je velmi často používanou a univerzální metodou přípravy organokovových sloučenin. Nejjednodušším způsobem, jak dosáhnout transmetalace je přímá substituce organokovové sloučeniny kovem jiným. Toho je možné dosáhnout pouze v případě, že kov, kterým chceme substituovat je elektropozitivnější, než kov vázaný ve sloučenině. Tímto postupem je možno dosáhnout velmi čistých organokovů bez příměsí jakýchkoliv solí.  Druhá metoda zahrnuje výměnu kovu mezi organokovovým činidlem (nejčastěji Grignardovým) a halogenidem kovu.  Velmi ojedinělou metodu představuje výměnná reakce mezi dvěma organokovovými činidly. Tato metoda se využívá především k přípravě organolithných činidel.", "section_level": 3}, {"title": "Příprava a reakce diazoniových solí.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Tvorba diazoniových solí.", "content": "Diazoniové soli vznikají pouze v kyselém prostředí při reakci primárních aminů s kyselinou dusitou. Princip diazotace je v reakci elektrofilního nitrosoniového iontu s nukleofilním dusíkem aminu.  Diazotaci podléhají jak alifatické, tak aromatické aminy. První jmenované jsou však velmi nestabilní a rozpadají se na molekulární dusík a reaktivní karbokation. Aromatické diazoniové ionty jsou za nízkých teplot relativně stabilní. Za určitých podmínek mohou být diazoniové ionty izolovány jako soli (např. BF4-; CF3COO-, atd.)", "section_level": 2}, {"title": "Eliminace.", "content": "Rozlišujeme 2 základní typy eliminace.  1. α-eliminace  Při tomto druhu eliminace se dva atomy nebo skupiny atomů oddělí z jednoho a téhož atomu. Výsledkem je nestálá částice.  2. β-eliminace V tomto případě se atomy nebo skupiny atomů oddělí ze dvou sousedních atomů za vzniku násobné vazby.  a. Monomolekulární reakce  b. Bimolekulární reakce", "section_level": 1}, {"title": "Dehydratace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dehydratace alkoholů.", "content": "Dehydratací alkoholů rozumíme eliminaci vody z alkoholů účinkem kyselých katalyzátorů, nejčastěji se provádí pomocí kyseliny sírové nebo fosforečné. Nejčastěji se dehydratují terciární alkoholy, dehydratace sekundárních a primárních alkoholů vyžaduje koncentrovanou kyselinu a vysoké teploty.", "section_level": 2}, {"title": "Extruze.", "content": "Extruze jsou tepelně nebo fotochemicky vyvolané reakce, při nichž atom, nebo skupina atomů Y vázaná k jiným atomům X, Z, se eliminuje z molekuly substrátu za vzniku nového produktu X-Z.  Extruze se využívá především k výrobě alkenů a cyklických sloučenin.", "section_level": 2}], "src_summary": "Organická syntéza je specificky zaměřený obor chemické syntézy, který se zabývá stavbou organických sloučenin za pomoci organických reakcí. Organické molekuly jsou mnohdy složitější ve srovnání s čistě anorganickými sloučeninami, takže se syntéza organických sloučenin rozvinula v jedno z nejdůležitějších odvětví organické chemie. Dělení typů organických syntéz je velice ošidné z důvodu neustálého bouřlivého vývoje, a proto jsou zde uvedeny pouze základní reakce používané při organických syntézách.", "tgt_summary": "有机合成是合成化学的一个分支,主要是经由各式各样的有机反应来建构有机分子。和无机分子相比,有机分子通常在结构上复杂许多,包括官能基、立体化学、多环构造等结构性细节。现今有机合成已经发展成为有机化学一个十分重要的分支,也是制药、生医、材料等产业重要的基础。有机合成中有两个主要的领域:全合成与合成方法的研究。", "id": 1988233}
{"src_title": "Flyleaf", "tgt_title": "飛葉樂團", "src_document": [{"title": "Historie kapely.", "content": "Flyleaf byli do roku 2005 známí hlavně díky jejich EP. V roce 2003 koncertují po celém Texasu a díky narůstající popularitě si v roce 2004 mohli dovolit koncerty např. v New Yorku nebo Seattlu a vystupují se skupinami Skillet, Breaking Benjamin, Staind či 3 Doors Down. Z jejich EP pochází pouze jeden singl a to Breathe Today.  4. října 2005 vydává kapela své debutové album \"Flyleaf\", které se umisťuje na 57. místě Billboard 200. První týden prodalo 10 100 kusů CD a ve Spojených státech se stalo platinové (prodej více jak 1 milion kopií). Mezi šesti singly pocházející z této desky nejvíce figurují písně I'm So Sick (12. místo v hitparádě Hot Mainstream Rock Tracks), Fully Alive (125. místo v Billboard Hot 100) a All Around Me (40. místo v Billboard Hot 100).  Singl I'm So Sick je použit ve filmu Smrtonosná past 4., společně s oficiálním videem k písni. Ten samý song (pouze zremixovaný) se vyskytuje na soundtracku k filmu. Navíc I'm So Sick figuruje ve video hře Rock Band. Jedna píseň od Flyleaf je ke slyšení ve hře  V létě 2006 se Flyleaf účastní Family Values Tour 2006 a ke konci téhož roku koncertují se skupinami Disturbed, Stone Sour a Nonpoint v rámci Music As A Weapon III Tour kde vydávají své další \"EP Music As a Weapon\" kde je například akustická verze Fully Alive.  Roku 2007 se nese v duchu pořádání dalších vystoupení. V Austrálii koncertuje kapela s Three Days Grace (festival Soundwave). Při cestách po Evropě se na pódiích potkají opět se Stone Sour a nově s Forever Never. Navíc se skupina účastnila nové Family Values Tour 2007.  \"Memento Mori\" je název nového studiového alba od Flyleaf vydaného 10. listopadu 2009. Deska měla větší úspěch v hitparádách, než její předchůdkyně (v Billboard 200 okupovala 8. místo). První týden se prodalo 56 000 nahrávek Memento Mori. Z CD pochází čtyři singly: Again Beautiful Bride, Missing a Chasm.  V roce 2012 kapela vydala album \"New Horizons\". Krátce před vydáním alba oznámila odchod zpěvačka Lacey Sturm, nahradila ji Kirsten May. S novou zpěvačkou kapela nahrála v roce 2014 album \"Between the Stars\". V roce 2016, poté co kapelu opustila i Kirsten May, kapela přerušila působení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flyleaf je americká křesťanská alternative rocková/metalová skupina, které vznikla v roce 2000. Skupinu tvoří zpěvačka Kristin May (nahrazená speváčkou Lacey Sturm) kytaristi Sameer Bhattacharya a Jared Hartmann, basák Pat Seals a konečně bubeník James Culpepper.", "tgt_summary": "飞叶乐团(Flyleaf)成立于2000年,是一组来自美国德州Belton 和Temple 的摇滚乐团。2003年起,他们在全美各地表演。2005年发行首张同名专辑,打开知名度。2006年3月,乐团在雅虎线上投票中胜出,成为雅虎音乐「Who's Next」,并在2007年12月24日成为MTV本周之星。", "id": 2949409}
{"src_title": "Jmenuji se Sam", "tgt_title": "我是山姆", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Sam Dawson je dospělý muž, který je však mentálně na úrovni sedmiletého dítěte. Pracuje v kavárně, kde rovná v krabičce cukry a utírá stoly. I když se to může jevit jako podřadná práce, tak on je v ní spokojený. Se všemi dobře vychází a zákazníci jsou na něj milí. Jednou u sebe ubytuje bezdomovkyni a ta mu porodí dceru Lucy, ihned poté ale od Sama uteče. Sam Lucy vychovává, stará se o ni a spolu se svými, také mentálně zaostalými, přáteli se jí snaží udělat šťastnou. Vše jde zpočátku dobře, ale Sam je zvyklý na své stereotypy a občas výchovu nezvládá. V takových chvílích mu pomáhá žena, která bydlí v protějším bytě-Annie, která ale již několik let nevyšla ze svého bytu. Když je Lucy sedm let, začíná být chytřejší než její otec. Všimnou si toho ve škole, mají pocit, že Lucy schválně zaostává jen aby nepřekonala svého otce. Upozorní na tuto skutečnost sociální pracovníky a začíná soudní kolotoč. Na oslavě Luciiných narozenin je odvedena sociální pracovnicí a jsou se Samem od sebe odloučeni. Soud rozhodne, že Lucy půjde do náhradní péče a Sam se proti tomuto rozhodnutí snaží bojovat.  Najme si právničku Ritu (Michelle Pfeiffer), která je velice arogantní, namyšlená a upjatá, ale aby se předvedla v práci, obhajuje ho pro bono (tedy zdarma). Časem se se Samem spřátelí a začíná se měnit. Radí Samovi jak vypovídat u soudu, také ale potřebují nějaké svědky. Těmi se stávají právě Samovi mentálně zaostalí přátelé a po dlouhém přemlouvání i Annie. Sam ale tlak soudu nevydrží a Lucy je definitivně přiřazena k náhradní rodině.  Sam se s tím ale nehodlá smířit. Najde si lepší práci a přestěhuje se blíž k Lucy. Když to jeho dcerka zjistí, začne každou noc utíkat za ním. Manželé, u kterých žije a kteří by ji chtěli adoptovat, s tím nesouhlasí a snaží se jí v tom bránit. Postupně ale zjistí, že je to zbytečné a že Lucy a Sam jsou neoddělitelní. Proto se rozhodnou, že bude lepší když Lucy bude u Sama a Sam naopak požádá onu ženu, aby mu s výchovou pomohla, protože Lucy potřebuje matku. A tak nakonec všechno končí happy endem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jmenuji se Sam (I Am Sam) je filmové drama režisérky Jessie Nelson z roku 2001 o mentálně zaostalém muži jménem Sam, kterému soudy chtějí odebrat jeho dceru Lucy. Celých 132 minut o lásce, přátelství a boji otce a dcery, kteří se nechtějí nechat rozdělit. V hlavních rolích se představil Sean Penn, Dakota Fanning a Michelle Pfeiffer.", "tgt_summary": "我是山姆(I Am Sam),是一部美国电影,洁西·尼尔森导演,西恩·潘、达可达·芬妮与蜜雪儿·菲佛主演的剧情片,在2001年上映。", "id": 1253983}
{"src_title": "Huawei", "tgt_title": "华为", "src_document": [{"title": "Vlastnictví.", "content": "Huawei je čistě zaměstnanci vlastněná společnost. Zakladatel Ren Zhengfei vlastní 1.42 procenta a zbytek akcií - 98.56 procent - vlastní jeho 60 000+ zaměstnanců. Zaměstnanecké akcie Huawei mohou vlastnit pouze čínští zaměstnanci. Zaměstnanecké akcie jsou přidělovány jako součást zaměstnaneckých bonusů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Zakladatelem společnosti Huawei v roce 1987 a dlouholetým generálním ředitelem byl Žen Čeng-fej. Od počátku jde o společnost zčásti vlastněnou jejími zaměstnanci. Mezi její základní aktivity patří návrh, výroba a výstavba telekomunikačních sítí; poskytování služeb, produktů a řešení pro podnikové zákazníky; výroba komunikačních zařízení pro spotřebitele, obzvláště mobilních telefonů (nověji tzv. chytrých telefonů, \"smartphonů\").  Mezi lety 1998 a 2003 společnost Huawei pod konzultačním vedením IBM zdokonalila postupy řízení a vývoje produktů. Následkem toho v roce 2004 zahraniční prodeje poprvé převýšily prodeje na domácím čínském trhu.  V roce 2005 Huawei zahájil joint venture s německým koncernem Siemens na vývoj produktů podle standardu TD-SCDMA (čínský standard pro mobilní sítě třetí generace). V roce 2003 vstoupil Huawei do společného podniku s firmou 3Com, předmětem jejich činnosti byla výroba IP routerů a switchů. V roce 2007 odprodal Huawei svůj podíl za 882 milionů USD. Ve stejném roce ohlásily Huawei a Symantec společný podnik Huawei Symantec Technologies, který vyvíjel bezpečnostní a storage zařízení pro telekomunikační operátory. V roce 2012 Huawei za 530 milionů USD převzal od Symantecu 49 % akcií a stal se 100% vlastníkem.  V letech 2005–2010 Huawei své příjmy ztrojnásobil. Roku 2010 měl ve 140 zemích světa přes 110 tisíc zaměstnanců, kolem 46 % z nich pracovalo ve výzkumu a vývoji. Dvacítku výzkumných středisek rozmístil v řadě zemí, kromě Číny i v Německu, Indii, Rusku, Švédsku a Spojených státech; roku 2010 investovala společnost do výzkumu a vývoje 16,5 miliard jüanů při příjmech ve výši 28 miliard dolarů. Své produkty a služby nabízela ve více než 140 zemích světa, spolupracovala se 45 z 50 největších světových telekomunikačních operátorů.  Roku 2011 dosáhl Huawei příjmů ve výši 32,4 miliardy dolarů. Divize Consumer a Enterprise meziročně zvýšila své příjmy o 44,3 % na 7,1 miliardy dolarů. Výdaje na výzkum a vývoj činily 3,8 miliardy dolarů. Produkty a řešení Huawei využívá v současnosti více než třetina světové populace.  V České republice působí Huawei Technologies od roku 2005 a zaměstnává zde 330 lidí. Na český trh dodává služby a infrastrukturu pro telekomunikační společnosti a mobilní operátory; ICT řešení, infrastrukturu a služby pro podnikový i veřejný sektor; a chytré mobilní telefony, tablety a širokopásmové modemy pro koncové uživatele. Mezi největší zákazníky Huawei v České republice dlouhodobě patří především telekomunikační operátoři O2 Czech Republic, T-Mobile, Vodafone, GTS a Dial Telecom, nicméně rychle přibývají i zákazníci z podnikového sektoru.", "section_level": 1}, {"title": "Produkty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mobilní telefony.", "content": "Huawei vyrábí mobilní telefony, prodávají se i v Česku. Od dubna 2018 se prodává řada P20/P20 Pro, (resp. od listopadu 2018 Mate 20/Mate 20 Pro), od května 2019 řada P30. Varianty Pro patří k nejlépe hodnoceným fotomobilům.  Některé modely:", "section_level": 2}, {"title": "Tablety.", "content": "K přístrojům Huawei neodmyslitelně patří také tablety vhodné pro sledování videí (Huawei MediaPad).", "section_level": 2}, {"title": "Wearables.", "content": "Wearables, neboli nositelné příslušenství slouží například k měření času, srdečního tepu, počtu kroků nebo pouze jako sluchátka. Nejúspěšnější – Huawei Watch jsou stále hodnoceny jako jedny z nejlepších hodinek na trhu a jako takové získaly velký počet ocenění. V roce 2019 firma představila nástupce Watch GT2..", "section_level": 2}, {"title": "Harmony OS.", "content": "Harmony OS je operační systém, který lze použít napříč různými zařízeními od chytrých telefonů po inteligentní reproduktory i senzory.", "section_level": 2}, {"title": "Analýza produktů a bezpečnostní riziko.", "content": "Roku 2019 provedla společnost Finite State se sídlem ve Spojených státech systematickou analýzu celkem 558 produktů firmy Huawei. Její automatizované systémy zkoumaly přes 1,5 milionu složek integrovaných v 9 936 firmwarových obrazech. Výsledkem zjištění bylo, že firma do svých výrobků sice neinstaluje žádná \"zadní vrátka\" (backdoor) nebo kód, který by čínským tajným službám umožňoval odposlouchávat soukromé hovory politiků, krást data či sledovat důležitá strategická jednání. Bezpečnost těchto výrobků je však tak špatná, že zadní vrátka tam kdykoliv mohou být doinstalována, aniž by si majitel přístroje jakékoliv akce všiml.  Téměř třetina výrobků díky zastaralému kódu obsahuje vysoké nebo kritické množství bezpečnostních slabin. Celkem 102 nalezených bezpečnostních problémů umožňuje vložení \"zadních vrátek\" v podstatě kdykoli i na dálku a to nejen samotnou firmou ale i kyberzločincům, nebo využít telefon např. jako detonátor. Přestože se firma zavázala k posílení bezpečnosti svých produktů, její vývojáři stále kreativnějším způsobem obcházejí zabezpečení svých zařízení. Update softwaru tak provedou např. vložením deset let starého kódu se známými vadami, nebo ho obejdou pouhým přejmenováním na \"safe\" (bezpečný). Zpráva Finite State konstatuje, že „Přístroje firmy Huawei obsahují násobně více bezpečnostních slabin než obdobná zařízení od jiných firem, navíc mají dvakrát až osmkrát více bezpečnostních slabin už v první den pořízení jejich výrobku. Zařízení společnosti byla taktéž jedinými, která obsahovala pevně kódované defaultní přihlašovací údaje a šifrovací klíče\".", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Samotná firma má ale i kontroverznější tvář, neboť patří mezi hlavní technologické opory Čínské lidové armády a její zakladatel Ren Zhengfei působil deset let v technické složce čínské armády. Firma má velmi silnou podporu od čínské vlády v rámci strategie posunu čínské výroby ke zboží s velkou přidanou hodnotou. Její podpora probíhá pomocí bankovních garancí a státních grantů na vývoj zařízení. Pro obavy z ohrožení národní bezpečnosti USA byly zablokovány některé společné projekty s tamními společnostmi nebo prodej firem poskytujících internetové připojení (3Com) nebo vývoj software pro širokopásmový internet (2Wire). Firma byla obviněna ze špionáže a údajné krádeže patentů, např. amerických společností Cisco Systems a Motorola. Několik v Číně narozených inženýrů Motoroly navázalo kontakt s čínským zakladatelem firmy Huawei a pokusilo se v letech 2003-2007 založit fingovanou společnost k vyvedení technologie Motoroly do Číny.  Podle agentury Bloomberg, která čerpala informace z otevřených zdrojů, spolupracovali někteří zaměstnanci Huawei minimálně na deseti výzkumných projektech s pátracím oddělením čínské ústřední vojenské komise, což je nejvyšší orgán čínských ozbrojených sil. Projekty se údajně týkaly širokého spektra témat od umělé inteligence po radiokomunikace. Výzkum se také soustředil na vytěžování a třídění videí šířených on-line.  Ve Spojených státech tyto kontroverze vedly k zákazu převzetí společnosti 3Com, a Huawei se oficiálně vzdala záměru proniknout na americký trh se síťovými komponentami. Společnost si ve svých produktech vytváří tzv. zadní vrátka ke svým sítím. Nedostatečného zabezpečení sítě Huawei naopak využila americká NSA, které se podle Edwarda J. Snowdena podařilo proniknout až do serverů firmy v centrále v Shenzhenu.  Evropská komise pro obchod zahájila s firmami Huawei a ZTE roku 2012 řízení kvůli ilegální státní podpoře ze strany Číny. Po měsících vyšetřování komise získala nezvratné důkazy, že firmy prodávají své produkty na trhu Evropské unie za uměle snížené dumpingové ceny. Také Rush Doshi z Centra pro novou bezpečnost Ameriky (Center for a New American Security, CNAS) uvádí, že zhruba 20% cenový rozdíl, o který prodává firma Huawei své produkty levněji, než konkurenční evropské a asijské firmy Nokia, Ericsson nebo Samsung, je dán nižší úrovní zabezpečení jejich sítí. Zákazník sice ušetří, ale ušetří proto, že část produktu je nedostatečná. Také britské tajné služby Government Communications Headquarters (GCHQ) a National Cyber Security Centre (NCSC) jsou kritické ke standardům kybernetické ochrany produktů firmy Huawei. Sama firma Huawei připustila, že náprava na požadovanou úroveň zabezpečení si může vyžádat až pět let.  Již v roce 2018 varovali členové Five Eyes před rizikem technologie Huawei pro sítě 5G. Německý Spolkový úřad pro bezpečnost informační techniky špionážní pokusy nezaznamenal, ale požaduje aby firma nejprve splnila podmínky pro bezpečnostní certifikát. Peter Limbourg, Generální ředitel DW, jejíž kompletní program je v Číně blokován (stejně jako internetová vydání některých německých deníků) varuje před naivitou a jakýkoli kontrakt s Huawei považuje za \"bad deal\". USA lobují za zákaz 5G zařízení od Huawei u svých spojenců.  Finanční ředitelka společnosti Meng Wan-čou byla dne 1. prosince 2018 zatčena ve Vancouveru v Kanadě na žádost Spojených států. Meng je dcerou zakladatele společnosti jménem Žen Čeng-fej. USA požadují její vydání, aby mohla být souzena pro údajné porušení sankcí, které Spojené státy vyhlásily proti Íránu, a další provinění. Americká justice obžalovala Meng Wan-čou, koncern Huawei a jeho dvě dceřiné společnosti koncem ledna 2019 ve 13 bodech. Meng Wan-čou podle USA mj. uváděla vůči bankám nepravdivé údaje, když tvrdila, že Huawei a její hongkongská pobočka Skycom jsou dvě různé společnosti. Američtí vyšetřovatelé tvrdí, že se tím snažila zajistit přístup k penězům firmě Skycom, kterou Huawei využila k utajeným obchodům s Íránem.  Deset bodů obžaloby se podle tehdejšího úřadujícího ministra spravedlnosti Matthewa Whitakera týká údajné krádeže průmyslových tajemství, přičemž jde o robota s názvem „Tappy“, patřícího T-Mobile USA, americké pobočce německého telekomunikačního koncernu. Robot se používá na testování chytrých telefonů. Všechna tato obvinění společnost Huawei odmítla.  Společnost Huawei China přitom údajně zavedla formální politiku bonusového programu odměn zaměstnancům, kteří zcizovali konkurenci tajné informace. Zaměstnanci dostávali pokyny, aby tajné informace, které získali od cizích společností, ukládali na interní firemní stránku, nebo v případě zvláště citlivých informací poslali zašifrovaný e-mail do speciální emailové schránky. Zkoumat podané informace a rozdávat měsíční odměny zaměstnancům, kteří dodali ty nejcennější kradené informace měla za úkoly „manažerská skupina soutěže“. Třem regionům, které poskytly nejcennější informace, měla také být jednou za dva roky vyplácena odměna. Směrnice zdůrazňovala, že žádný ze zaměstnanců nebude potrestán za činnost, jež bude v jejím rámci provedena. Po skandálu v USA upozornilo vedení pracovníky Huawei v USA, že ve Spojených státech podobné činnosti nejsou tolerovány. Z emailové komunikace nicméně podle amerických úřadů vyplývá, že v jiných zemích a regionech světa je to naprosto běžná součást pracovní náplně v Huawei.  Firma Vodafone potvrdila, že v zařízení od Huawei z let 2009 a 2011 zjistila takzvaná zadní vrátka (backdoor), která lze využít pro špionážní účely. Jde o speciální vstup do systému či programu, který je skrytou součástí jeho kódu a využívá se také pro vzdálenou administraci. Agentura Bloomberg uvedla, že další zranitelná místa byla objevena v zařízeních Huawei v roce 2012. Zranitelnost přetrvala v zařízení i po roce 2012, a to i v Británii, Německu, Španělsku a Portugalsku. Vodafone se firmy Huawei údajně držel kvůli příznivým cenám.  V říjnu 2018 se v ČR uvažovalo, že 5G síť postaví stát. V České republice se před Vánoci roku 2018 začalo mluvit o firmě Huawei poté, co Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) varoval před 5G mobilními technologiemi a telefony firmy Huawei kvůli podezření z napojení firmy na čínské tajné služby. Jako hlavní překážka spolupráce s firmou Huawei se jeví čínský zákon o celonárodní špionáži, přijatý čínským parlamentem v roce 2017. Ten nařizuje všem čínským jednotlivcům i firmám v případě státního zájmu provádět špionáž ve prospěch Čínské lidové republiky.  Český premiér Andrej Babiš zareagoval tak, že okamžitě dojde ke stažení mobilních telefonů Huawei z Úřadu vlády. Poté prezident Miloš Zeman během návštěvy Číny reagoval ostrou kritikou vůči NÚKIB a bezpečnostní rizika opět zlehčoval. V únoru 2019 oznámilo Ministerstvo obrany České republiky, že ze zařízení Huawei odstraní americký software AirWatch zabezpečující armádní systémy. V červenci 2019 potvrdili dva bývalí manažeři firmy Huawei v Česku, že museli do jejího interního systému, který je řízen z centrály v Číně, kromě obchodních informací vyplňovat i detaily ze soukromí - třeba kolik má dotyčný zákazník dětí, jaké jsou jeho soukromé zájmy nebo jak je na tom finančně. Kromě toho prý bylo zavedenou praxí, že získané informace probírali zaměstnanci Huawei na interních poradách s lidmi z čínské ambasády. Osobní údaje firma shromažďuje také o státních úřednících na úrovni ředitel oddělení nebo náměstek, které pak firma pozvala na konferenci nebo cestu do Číny. Lidi, které společnost zajímají a jejichž údaje shromažďuje, potom v interním předpisu nazývá „datasubjekty“.  Postoj prezidenta USA Donalda Trumpa k Huawei však nebyl jasný. Podle jeho vyjádření z konce února 2019 musí USA soupeřit s čínským koncernem na světových trzích, nikoliv blokací jeho pokročilejších technologií, v květnu prohlásil, že Huawei je nebezpečná firma, aby nakonec po červnové schůzce s čínským prezidentem předchozí zákaz prodeje amerických produktů firmě Huawei zrušil. Británie také začíná mírnit vyjádření. Německo pravděpodobně připustí Huawei k 5G.", "section_level": 1}, {"title": "Krádež dat z Centrály Africké unie v Addis Abebě.", "content": "Zatím největší skandál, do něhož jsou namočeny čínské firmy Huawei a ZTE se týká krádeže počítačových dat z nově postavené centrály Africké unie v Addis Abebě. Stavbu vyprojektovala čínská firma \"Tongji Architectural Design Group (Šanghaj)\", v letech 2007-2011 postavila \"China State Construction Engineering Corporation\" a počítačové vybavení dodaly firma Huawei a čínská telekomunikační firma ZTE. Roku 2018 odhalil Le Monde, že ze serverů, které v centrále nainstalovala firma Huawei, od roku 2012 po dobu pěti let odcházely každou noc mezi půlnocí a druhou hodinou důvěrné informace na neznámé servery v Šanghaji. Po tomto odhalení představitelé Africké Unie celý skandál další rok tajili z obavy z jeho mezinárodních dopadů. Je zřejmé, že s rostoucím čínským vlivem v Africe přicházejí tamní státy o část své suverenity. Servery firmy Huawei byly nakonec vyměněny a Africká unie odmítla čínskou nabídku nové servery rekonfigurovat. Některá zastoupení afrických států pak prohledala své prostory, zda se v nich nenacházejí odposlechy či jiná podezřelá zařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Korupce.", "content": "V Alžírsku byli dva zaměstnanci ZTE (Dong Tao, Chen Zhibo) a zaměstnanec Huawei (Xiao Chunfa) odsouzeni roku 2012 k pokutě a deseti letům vězení za desetimilionový úplatek pro ředitele státem vlastněného Telekomu. Obě firmy byly vyloučeny z veřejných zakázek na dobu dvou let a na odsouzené byl vydán mezinárodní zatykač. Jedná se o první podobný rozsudek v historii země. Huawei byla obviněna z úplatků také v Zambii, kde chtěla budovat stožáry pro přenos telekomunikačního signálu a na Šalamounových ostrovech, kam chtěla položit podmořský kabel. Od roku 2007 byly firmy Huawei a ZTE vyšetřovány nebo odsouzeny za korupci ve 21 zemích. Heritage Foundation uvádí konkrétně tyto země: Alžírsko, Benin, Kamerun, Etiopie, Gabon, Gambie, Ghana, Keňa, Libérie, Nigérie, Jižní Afrika, Jižní Súdán, Uganda, Zambie a Zimbabwe.  Firma má sice nastavena vnitřní pravidla, která zapovídají protiprávní jednání, ale v praxi vše podřizuje zisku. Její zakladatel a CEO Ren Zhengfei uvedl, že po vnitrofiremní amnestii přiznaly tisíce zaměstnanců, že tato pravidla porušili, od falšování finančních výkazů po úplatkářství.", "section_level": 2}, {"title": "Propojení s armádou a tajnou službou Číny.", "content": "Deník The Times zveřejnil informaci CIA, sdílenou s tajnými službami Velké Británie, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu, že firma Huawei přijala finanční podporu od Čínské lidové armády, Bezpečnostní komise Čínské komunistické strany (National Security Commission of the Communist Party of China) a od třetího odboru čínské státní rozvědky.", "section_level": 2}, {"title": "Problémy s vládou USA.", "content": "20. května 2019 vyústily spory mezi Huawei a vládou USA k zařazení firmy na černou listinu, což postižené společnosti výrazně zkomplikuje přístup k součástkám nabízeným americkými firmami. Bez vládní licence již nebude mít přístup k americkým technologiím. Washington obviňuje Huawei z vazeb na čínskou rozvědku a Trumpův dekret má zabránit tomu, aby cizí firmy využívaly americkou technologii způsobem potenciálně podkopávajícím národní bezpečnost Spojených států nebo jejich zájmy v oblasti zahraniční politiky.  Největší problém vytváří pro čínskou firmu ukončení spolupráce amerických softwarových gigantů Google a Facebook, které již neposkytnou aktualizace, např. pro systém Android apod. Google už smazal ze svých stránek smartphony firmy Huawei. Spolupráci ukončí i americké firmy dodávající klíčové komponenty pro mobilní telefony: největší světový výrobce procesorů na světě- společnost Intel, jednička mezi mobilními čipsety Qualcomm, výrobce programovatelných čipů užívaných v síti Xilinx či Broadcom, který je dodavatelem přepínacích čipů, ale patří také k největším výrobcům BlueTooth a WiFi čipů na světě.  Problémy Huawei využily evropské firmy Nokia a Ericsson, které rovněž nabízejí instalace 5G sítí. Nokia už v počtu komerčních objednávek předstihla Huawei. Firma Facebook zastavila instalace aplikací Facebook, WhatsApp a Instagram na nové telefony firmy Huawei od června 2019. Snížil se tak výhled budoucího prodeje produktů Huawei Technologies Co Ltd.", "section_level": 2}], "src_summary": "Huawei (), plným názvem Huawei Technologies Co. Ltd., je čínská nadnárodní telekomunikační a hardwarová společnost, dodavatel informačních a komunikačních řešení, se sídlem v Šen-čenu. Podle obratu byl roku 2010 největší čínskou a druhou největší světovou společností (za společností Ericsson) vyrábějící telekomunikační zařízení, a v roce 2012 se stal jedničkou. Během roku 2014 se dostal z pátého na třetí místo v prodeji chytrých telefonů (prodal jich 75 milionů). V roce 2015 prodal přes 100 milionů chytrých telefonů, čímž se stal jedničkou v Číně a celosvětově se řadí v roce 2018 za jihokorejským koncernem Samsung na druhou pozici.", "tgt_summary": "华为技术有限公司是中国一家提供通讯装置以及销售包括智能手机在内的消费电子产品的跨国高科技公司,总部位于广东深圳坂田基地。", "id": 797932}
{"src_title": "Trey Parker", "tgt_title": "特雷·帕克", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v Denveru ve státě Colorado jako syn Sharon Parkerové, pojišťovací makléřky a Randyho Parkera, geologa. I zde, ve jménech jeho rodičů a navíc i starší sestry, lze nálézt spojitost se seriálovou postavou Parkerova alter ega Stana Marshe. V Denveru i vyrůstal a navštěvoval zde Berklee College of Music, odkud později přestoupil na University of Colorado, kde se specializoval na hudbu. Nicméně univerzitu nedokončil. A to i přesto, že mu byl nabídnut čestný titul. Ten však odmítl a řekl, že by přijal pouze \"pokud to bylo za astrofyziku.\"", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "V roce 1992 vznikl \"Ježíš vs. Frosty\", kde se poprvé objevily i pozdější hvězdy seriálu \"South Park\", čtyři kluci Stan Marsh, Kyle Broflovski, Kenny McKormick a Eric Cartman. Tento počin vznikl ještě v době jeho studií na univerzitě, kde si ho všiml výkonný manažer televizní stanice Fox, Brian Graden. Ten mu a Stoneovi po zhlédnutí \"Cannibal! The Musical\" nabídl vytvořit podobnou show s názvem \"Time Warped\", ale s podmínkou, že bude každý týden vycházet nový díl. Po dvou úvodních dílech byl však seriál zrušen.  Poptávka po jejich tvorbě však neutichla a tak vznikly dva nové nápady. Jednak pokračování \"Ježíš vs. Frosty\", krátký film nazvaný \"Ježíš vs. Santa\", a také show o postavě pana Hankeyho, která se později objevila přímo v \"South Parku\". Nakonec se autoři rozhodli pro \"South Park\" a nakonec se show objevila i na obrazovkách televizního programu Comedy Central. Na konci roku 2009 měl \"South Park\" 13 sérií a v rámci smlouvy budou vznikat nové díly minimálně do roku 2011.  V roce 1997 vytvořil s Matte Stonem velice kontroverzní film \"Orgasmo\" a během vydávání druhé série \"South Parku\" si i zahráli ve filmu \"BASEketball\". Velmi důležitým rokem pro \"South Park\" se stal rok 1999, kdy byl uveden celovečerní film \"\", který si svou neotřelostí a invenčním humorem okamžitě získal spoustu fanoušků. Byl nominován na Oscara.  Hlasy v South Parku: Eric Cartman, Stan Marsh, Randy Marsh, Grampa Marsh, Clyde Donovan, Pan Garrison, Ned Gerblansky, Dr. Alphonse Mephisto a Kevin, Pan Hankey, Santa Claus, Bůh, Mr. Mackey, Stephen Stotch, Důstojník Barbrady, Paní Choksondik (2000-2002), Timmy, Tuong Lu Kim, Phillip, Ďábel, Paklíč.", "section_level": 2}], "src_summary": "Trey Parker, rodným jménem Randolph Severn Parker III, (* 19. října 1969,Denver, Colorado, USA) je americký animátor, scenárista, režisér, producent, hudebník a herec, spoluautor televizního seriálu South Park, který vytvořil se svým kolegou a nejlepším přítelem Mattem Stonem.", "tgt_summary": "伦道夫·赛文·\"特雷\"·帕克三世(英语:Randolph Severn \"Trey\" Parker III,1969年-10月19日)是一位美国动画师、编剧、电影导演、配音演员、演员以及奥斯卡金像奖提名的作词家。他最为著名的作品是与马特·斯通一起创作的的系列动画片《南方公园》。", "id": 435337}
{"src_title": "Chris Cornell", "tgt_title": "克里斯·康奈爾", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Narodil se a vyrůstal v Seattlu. Jeho rodiči byli lékárník irského původu Ed Boyle a účetní židovského původu Karen Cornell. Měl pět sourozenců: starší bratři Peter a Patrick, a mladší sestry Katy, Suzy a Maggie. Peter, Katy a Suzy hráli ve skupině Inflatable Soule. Peter je frontman newyorské rockové skupiny Black Market Radio. Katy vystupuje jako zpěvačka kapely Seattle Happy Hour Hero.  Už od dětství měl Cornell vřelý vztah k hudbě. V devíti letech začal poslouchat Beatles poté, co našel velkou sbírku nahrávek Beatles v suterénu sousedova domu. Nejprve bral hodiny klavíru, pak začal hrát na bicí. V pubertě experimentoval s drogami a kradl. Roku 1978 se jeho rodiče rozvedli, o rok později odešel ze střední školy. Jednak kvůli problémům s autoritami a jednak protože chtěl pomáhat své matce. Pracoval v rybím velkoobchodě a byl šéfkuchařem v restauraci.  Na začátku roku 1980 se stal členem skupiny The Shemps, v níž vystupoval baskytarista Hiro Yamamoto. Po jeho odchodu se ke skupině přidal kytarista Kim Thayil jako nový basák.", "section_level": 2}, {"title": "Dospělost.", "content": "Roku 1984 byla, po rozpadu The Shemps založilo trio skupinu Soundgarden. Cornell původně hrál na bicí a zpíval. V roce 1985 se ke skupině přidal Scott Sundquist jako bubeník, aby se tak Cornell plně soustředil na zpěv. V roce 1986 byl Sundquist nahrazen Mattem Cameronem.  První album skupiny Ultramega OK vyšlo roku 1988, následující rok vyšlo album Louder Than Love. Krátce poté odešel ze skupiny Yamamoto, nahrazen Jasonem Evermanem, respektive Ben Shepherd. Roku 1991 vydala skupina album Badmotorfinger, která ji, v době prvních úspěchů seattleské hudební scény, zpopularizovala. Roku 1997 se kapela po trvajících problémech rozpadla.  V roce 1999 vydal Cornell první sólové album Euphoria Morning, které bylo komerčně neúspěšné. Roku 2001 založil se členy skupiny Rage Against the Machine superskupinu Audioslave. Vydal s nimi tři studiová alba, než se skupina roku 2007 rozpadla. Rok předtím složil a nazpíval píseň \"You Know My Name\", ústřední píseň pro film Casino Royale. Skladba nebyla vydána na soundtracku k filmu, ale zvlášť jako singl.  V lednu 2010 ohlásil návrat Soundgarden. Toho roku vydala kapela výběrové album Telephantasm. V létě 2012 vydala singl \"Live to Rise\" k soundtracku pro film Avengers, v listopadu téhož roku vydala album King Animal.  Byl ženatý se Susan Silverovou, manažerkou Soundgarden a Alice in Chains. Má s ní dceru Lillian Jean. Pár se v roce 2004 rozvedl. V prosinci 2008 ohlásil, že opět získal zpět svou sbírku 15 kytar, o kterou se se Suzan po čtyři roky soudil.  Byl ženatý s publicistkou Vicky Karayiannis. Mají dceru Toni a syna Christophera Nicholase.", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí.", "content": "Dne 18. května 2017 byl nalezen mrtev krátce poté, co odehrál koncert v Detroitu. Cornellova manželka Vicky Karayiannis, která popírala, že by měl v poslední době deprese či sebevražedné sklony, se mu nemohla dovolat, poprosila tedy jeho blízkého přítele, aby ho šel zkontrolovat na hotelový pokoj komplexu MGM Grand Detroit. Po vyražení dveří následně našel nehybné Cornellovo tělo na podlaze v koupelně. Přivolaní záchranáři už jen mohli konstatovat smrt a mrtvé tělo následně převezli na patologii. Příčinou smrti byla sebevražda oběšením.  Záběry z koncertu z Detroitu se okamžitě po zveřejnění zpráv o Cornellově smrti objevily na YouTube. Poslední skladbou na jejich setlistu byla „Slaves & Bulldozers“, jejíž živou verzi skupina již několik let obzvláštňuje tím, že do ní přidává část z gospelové balady „In My Time Of Dying“, kterou kdysi slavně předělali Led Zeppelin. V textu zmíněné písně se mimo jiné zpívá: \"„In my time of dying, I want nobody to mourn. All I want for you to do is take my body home. Well, well, well, so I can die easy.“\", což volně přeloženo znamená: \"„V době mého skonu nechci, aby nikdo truchlil. Chci po tobě pouze to, abys odnesl mé tělo domů. Takže, takže, takže, budu moct umřít s lehkostí.“\"  Dne 23. května bylo jeho tělo zpopelněno. Pohřeb se odehrál 26. května na Hollywood Forever Cemetery v Los Angeles. Mezi smutečními hosty byli například zbylí členové Soundgarden, dále Tom Morello, James Hetfield, Lars Ulrich, Dave Grohl, Brad Pitt, Christian Bale, James Franco, Pharrell Williams, Mike Bordin nebo Dave Navarro. Mezi hosty byl i jeho blízký přítel, zpěvák Chester Bennington z Linkin Park, který později spáchal sebevraždu stejným způsobem 20. července téhož roku, což je den, kdy se narodil Cornell.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chris Cornell, rodným jménem Christopher John Boyle (20. července 1964 Seattle – 18. května 2017 Detroit) byl americký rockový zpěvák a hudebník, zpěvák skupiny Soundgarden (1984–1997, 2010–2017). Působil i ve skupině Audioslave (2001–2007), ale je významný i svou samostatnou tvorbou. Byl znám také pro svůj hlasový rozsah čítající 4 oktávy.", "tgt_summary": "克里斯·康奈尔(Chris Cornell,1964年-7月20日-2017年-5月17日)是一位出身于美国西雅图的歌手、吉他手、作曲家。他的音域可达四个八度。2017年5月17日,康奈尔在声音花园的演出后被发现死在酒店浴缸里。警方宣布其死因为上吊自杀。", "id": 2301243}
{"src_title": "Wampum", "tgt_title": "貝殼串珠", "src_document": [{"title": "Termín.", "content": "Termín wampum je odvozen ze indiánského slova Algonkinů. Znamená „bílé provázky“ a označuje šňurky, kterými se vázaly korálky a olivky.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba a využití.", "content": "Pás o třech až pěti -většinou spojených- šňůrách tvořily navlečené bílé korálky, roubíkovité olivky nebo válečky o délce 6 až 15 milimetrů, broušené a vrtané z perleťové ulity mlže surmovky, z purpurových nebo fialových korálků zhotovených ze zaděnek. Šperk držel pohromadě několika osnovními šňůrami z kůže, provázanými útky z rostlinných vláken. Korálky se musely před navlékáním provrtat. Jejich výroba prudce vzrostla, když jim Evropané začali vozit kovové vrtáky.  Wampumy používali severoameričtí Indiáni jako náhrdelníky, nákrčníky a čapky a jejich vzory byly symbolické. Nosili je muži i ženy. Většinou se dochovaly ty, které měly podobu pásů, užívaných jako mnemotechnická pomůcka při společenských obřadech mezi kmeny nebo při diplomatických - politických jednáních s bílými přistěhovalci nebo s Evropany. Stovky jich byly zhotoveny k záznamům o vyjednávání při příchodu evropských osadníků.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Wampum byl rozšířený od Long Islandu (později město New York) přes pobřeží Connecticutu, Rhode Island, a zhotovoval se zejména v Shinnecocku, Pequotu und Narragansetu. Když místní materiál došel, vozily se ulity mlžů obchodními cestami až z Nového Skotska.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Zavedení zvyku bylo dávného původu, spojované někdy s Hiawathou, jedním ze zakladatelů Irokézské Ligy, aktivním kolem roku 1570. U zrodu Irokézské Ligy, k němuž došlo patrně kolem poloviny 16. století, stáli Onondagové, usídlení nejblíže středu území pěti irokézských kmenů a stali se správci dokumentu Ligy. Jejich wampuny měly podobu dlouhých šerp, závěsů nebo opasků. Zdá se pravděpodobné, že původně se zhotovovaly z rozřezaných dikobrazích ostnů. Je zajímavé, že jméno hiawatha se někdy překládá jako „hledač wampumů“.", "section_level": 1}, {"title": "Symbolika.", "content": "Opasky sloužily jako záruka dohod mezi Irokézy a ostatními indiánskými kmeny, později i mezi Irokézy a Evropany. Odžibvejský náčelník Kahkawaquonaby („Posvátná Pera“) popsal, jak byl jeden pás použitý při jednání mezi Ligou a Odžibveji.  Stařešinové pro přesnost symbolického výkladu šerp čas od času svolávali strážce těchto šerp, opakovaně jim vysvětliovali, co korálkové ozdoby znamenají. Ve zvláště složitých a důležitých případech byli jednotliví strážci vyzýváni k zapamatování jen části záznamu a tak se zajišťovalo, aby se na žádnou významnou část nezapomnělo. Tak byl archív irokézských ústních zpráv posilován mnemotechnickými prostředky a umožňoval lidem, aby prostřednictvím vybraných a důvěryhodných správců přinášel do jejich každodenního života stabilitu, smysl a právo.  Irokézky se označovaly slovem \"kari hwa\", „věrohodný doklad“ nebo \"gaweena\" s významem „hlas, slovo nebo potvrzení“. Wampumové opasky sehrály ústřední roli v procesu vlády sofistikované sociální a politické organizace Irokézů. Korálkům byla přisuzována velká mystická síla, která přecházela na jednání a schválení koncilu Ligy, a proto zaručovaly úctu mluvčímu, velkou autoritu jeho úřadu a za určitých podmínek se užívaly ke zmírnění žalu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Wampun byl etnický symbolický šperk z organických materiálů, zhotovovaný některými kmeny severoamerických Indiánů, hlavně Irokézy, v 16.–19. století. U negramotných Indiánů plnil také roli smlouvy. Byl rozšířený od oblíbený také po určitou dobu u přistěhovalců a nakonec i u Evropanů.", "tgt_summary": "贝壳串珠(Wampum)是北美洲东部林地印第安人所使用的一种类似货币的物件。“Wampum”一词本意就是“白色贝壳珠子”,由沟螺的壳轴制成。而类似的“Sewant”、“Zeewant”或“suckauhock”则是由蚌蛎或其他牡蛎的壳制成的。", "id": 1535039}
{"src_title": "Jmenuju se Earl", "tgt_title": "愚人善事", "src_document": [{"title": "Zápletka.", "content": "Earl J. Hickey, obyvatel fiktivního Camden County, je drobný zlodějíček s pochybnou minulostí. Když vyhraje v loterii 100 000 dolarů, srazí ho auto a výherní tiket odlétne. Následně v nemocnici uvidí pořad Poslední výzva s Carsonem Dalym, kde se dozví o karmě a rozhodne se změnit svůj život. Sepíše si seznam všech špatných věcí, kterých se v životě dopustil, a rozhodne se je odčinit, věří, že to je jediná cesta, jak získat pozitivní karmu. Poté, co udělá první dobrý skutek, jeho výherní tiket se k němu vrátí. Earl to chápe jako znamení a za pomoci svých nově nabytých peněz a přihlouplého bratra Randyho se rozhodne postupně škrtat věci ze seznamu.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Koncept.", "content": "Tvůrce a hlavní scenárista seriálu Greg Garcia napsal pilotní díl během práce na sitcomu \"Ano, drahoušku\". Seriál nabídl 20th Century Fox a ta jej pak začala natáčet pro NBC. Do hlavní role byl obsazen Jason Lee. Ten se nejdříve nezajímal o práci pro televizi a dvakrát roli odmítl, než si přečetl scénář k pilotnímu dílu, který se mu líbil, a tak po dohodě s Gregem Garciou přistoupil na svou první hlavní roli pro televizi.", "section_level": 2}, {"title": "Lokace.", "content": "\"Jmenuju se Earl\" se odehrává ve fiktivním Camden County. V seriálu se také říká, že oblasti se říkalo jménem „Central“ během americké občanské války, protože nepodporovala ani Unii ani Konfederaci. Darnell k tomu poznamenává, že Central existovalo pouze 15 minut 10. března 1861, než jeho občany zmasakrovali Seveřané s Jižany.  V jedné epizodě je vidět na displeji telefonní číslo Earlova advokáta, které má předvolbu Connecticutu. Skutečné venkovní záběry byly natáčeny v Lake Balboa v Kalifornii.", "section_level": 2}, {"title": "Zrušení.", "content": "NBC seriál ukončila v květnu 2009, ačkoli čtvrtá řada končila nápisem „pokračování příště“. Výrobce seriálu 20th Century Fox Television pak nabízela pokračování stanicím Fox, ABC, TBS a TNT, ale ty to odmítly, protože by nebyly schopné splnit podmínky, aniž by „vážně narušily uměleckou integritu pořadu“.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jmenuju se Earl (v anglickém originále My Name is Earl) je americký komediální seriál, který vytvořil americký producent Greg Garcia ve spolupráci s 20th Century Fox. Seriál byl vysílán od 20. září 2005 do 14. května 2009 na NBC. V Česku tento seriál vysílala Prima Cool.", "tgt_summary": "《愚人善事》(英语:My Name Is Earl)是一部美国电视喜剧,制片人为格雷格·格拉西亚(Greg Garcia)。该剧于2005年9月20日至2009年5月14日于全国广播公司(NBC)播出,制作公司为二十世纪福克斯电视部(20th Century Fox Television)。", "id": 2151747}
{"src_title": "Kraftova nerovnost", "tgt_title": "克拉夫特不等式", "src_document": [{"title": "Kraftova nerovnost.", "content": "Matematicky lze Kraftovu nerovnost formulovat takto: Uvažujme formula_1-znakový prefixový kód kódující formula_2 různých zpráv pomocí kódových slov délek formula_3. Pak musí být splněna nerovnost  Naopak, pokud přirozená čísla formula_3 splňují výše uvedenou nerovnost, tak existuje prefixový kód s formula_1 znaky a délkami kódových slov formula_3.  \"Pozn\": Číslo formula_1 tedy představuje počet znaků, pomocí nichž kódujeme zprávy přicházející ze zdroje, pro binární kód je formula_9, což odpovídá znakům 0 a 1. Po zakódování takovýmto kódem tedy z dané zprávy dostaneme posloupnost nul a jedniček. Pro ternární kódy máme formula_10 (tj. znaky 0, 1, 2) atd. Hodnota formula_2 udává, kolik různých zpráv chceme být schopni pomocí našeho kódu zakódovat. Čísla formula_3 pak označují délky jednotlivých kódových slov, tzn. máme-li danou formula_13-tou zprávu, tak formula_14 udává počet znaků v posloupnosti použité pro zakódování této zprávy, např. pro formula_15-tou zprávu, jejíž kódové slovo je 00101 je formula_16.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Uvažujme binární prefixový kód pro kódování cifer 0,1,2,...,9 vhodný pro zprávy, kde se často vyskytují znaky 0, 1 a řídce znaky 8, 9. (Máme tedy formula_9 a formula_18.) Nápad: pro 0 a 1 zvolíme kódové slovo délky 2, pro číslice 2 až 7 zvolíme kódové slovo délky 3 pro 8 a 9 zvolíme kódové slovo délky 4. Potom by převodní tabulka vypadala takto:  Kombinace 1xx musí začínat jedničkou, aby byl kód prefixový, ale neposkytuje dost kombinací pro šest čísel. Kraftova nerovnost to předem říká ve výpočtu:  Naproti tomu kód  prefixový je neboť:", "section_level": 2}, {"title": "Důkaz.", "content": "Zde uvedený důkaz byl převzat ze skript I. Vajdy. Nejprve bez újmy na obecnosti předpokládejme, že formula_21 a uvažujme formula_22-ární stromový graf, tj. z každého vrcholu grafu vychází krom vstupního právě formula_22 dalších vrcholů-potomků. Na počátku tedy máme kořenový vrchol, z něhož vychází formula_22 větví, z nichž se pak každá dělí na dalších formula_22 větví, tj. celkem na formula_26 větví. Z tohoto je vidět, že na formula_15-té úrovni stromu se nachází formula_28 vrcholů, kde kořenu odpovídá nultá úroveň. Pokud má tedy strom celkem formula_2 úrovní, tak na této poslední úrovni se nachází formula_30 vrcholů.  Tento stromový graf popisuje všechny možné kombinace znaků našeho kódu délky formula_2. Tj. pokud bychom měli binární kód kódující tři zprávy, tak by mu odpovídal binární strom o třech úrovních. Pokud by v binárním stromě vrchol pro nulu ležel nalevo od předchůdce a jednička napravo od něj, tak zprávu 001 bychom mohli vyjádřit jako cestu stromem z kořene do levého vrcholu (první nula), z něj do dalšího levého vrcholu (druhá nula) a z něj nakonec do pravého vrcholu (jednička na konci).  Uvažujme nyní konkrétní vrchol na formula_32-té úrovni, kde formula_32 je pevně zvolené číslo mezi nulou a formula_2. Když budeme chápat tento vrchol jako kořen nového formula_22-árního stromu (tj. podstromu původně uvažovaného stromu o celkem formula_2 úrovních), tak tento strom bude mít celkem formula_37 úrovní a na své poslední úrovni bude mít formula_38 vrcholů.  Nejprve dokážeme implikaci zleva, tj. máme prefixový kód a chceme ukázat, že musí platit Kraftova nerovnost.  Mějme tedy formula_22-ární strom o formula_2 úrovních a podívejme se na formula_41-tou úroveň. Zde vezměme jeden vrchol a odřízněme větve z něj vycházející. Podíváme-li se nyní na poslední, tj. formula_2-tou úroveň, stromu, tak tam ubylo formula_43 vrcholů spojených s výše vybraným vrcholem. Na úrovni formula_41 nám teď zbývá formula_45 vrcholů, z nichž vedou větve. Vyjděme z některého z nich, dojděme na úroveň formula_46 a aplikujme postup obdobný tomu výše. Takto pokračujme až na formula_2-tou úroveň. Zde by se mohlo namítnout, že odřezáváním nemáme zajištěno, že nějaký vrchol na této úrovni vůbec zůstane. Jenomže my jsme uvažovali prefixový kód, tzn. pokud mám na formula_14-té úrovni vrchol, tj. mám kódové slovo délky formula_14, tak už neexistují kódová slova, která by měla toto slovo jako prefix. Neboli mám-li na úrovni formula_14 vrchol odpovídající danému kódovému slovu a odříznu všechny z něj vycházející vrcholy, tak žádný z těchto odříznutých vrcholů neodpovídá kódovému slovu. Protože nyní předpokládáme, že existuje kódové slovo délky formula_51, tak nutně musí existovat vrchol stromu na úrovni formula_51.  Zapišme nyní, co odřezávání znamená pro počet vrcholů na poslední, tj. formula_2-té, úrovni stromového grafu. Pro každé formula_54 jsme odřezáním přišli o formula_55 vrcholů ležících na formula_2-té úrovni. Protože odřezaných vrcholů na této úrovni nemůže být víc než celkový počet vrcholů na této úrovni, který je roven formula_30, dostáváme nerovnost  Když tuto nerovnost vydělíme její pravou stranou obdržíme Kraftovu nerovnost.  Dokážeme nyní opačnou implikaci, tj. máme přirozená čísla formula_21 a formula_22 splňující Kraftovu nerovnost. Z výše popsaného postupu je zřejmé, že existuje stromový graf o formula_22 úrovních takový, že na formula_14-té úrovni (pro každé formula_63) se bude nacházet vrchol, z něhož už žádné vrcholy vycházet nebudou. Těmto vrcholům můžeme přiřadit kódové slovo (vezmu cestu od kořene k tomuto vrcholu a podle toho, kterou větví jsem v formula_15-tém kroku procházel, tak na formula_15 pozici ve slově napíšu jeden ze znaků 0, 1 až D). Takto zkonstruovaný kód je zřejmě prefixový.", "section_level": 2}, {"title": "Zobecnění Kraftovy nerovnosti.", "content": "Kraftovu nerovnost lze vyslovit nejen pro konečný počet zpráv, ale i pro spočetnou množinu zpráv. Tvrzení výše lze proto formulovat i pro formula_66. Neboli: Pro délky formula_67 spočetně mnoha kódových slov přináležejících prefixovému formula_1-znakovému kódu platí  Naopak, splňují-li přirozená čísla tuto nerovnost, tak existuje prefixový formula_1-znakový kód s těmito délkami slov.  \"Pozn\": Další zobecnění (pro jednoznačně dekódovatelné kódy) pak představuje \"McMillanova věta\" (viz níže).", "section_level": 1}, {"title": "Důkaz zobecněného tvrzení.", "content": "Zde uvedený důkaz lze použít i pro tvrzení s formula_71 konečným, můžeme ho tedy chápat jako alternativu k výše uvedenému důkazu. I tento důkaz byl převzat ze skript.  Dokažme nejdříve implikaci zleva, tj. máme slova délek formula_72 a chceme odvodit Kraftovu nerovnost. Mějme formula_15-té kódové slovo, to má délku formula_14. Můžeme ho tedy vyjádřit jako posloupnost znaků formula_75. Každý znak formula_76 nabývá hodnot formula_77 až formula_78 a dané kódové slovo můžeme tedy chápat jako číslo v formula_1-znakové číselné soustavě. Konkrétně, lze ho chápat jako desetinný rozvoj čísla nacházejícího se mezi 0 a 1 následujícím způsobem  Neboť nyní předpokládáme, že náš kód je prefixový, je zobrazení, které kódovému slovu přiřazuje číslo z intervalu [0,1] výše uvedeným způsobem, prosté. Není těžké si rozmyslet, že prefixovost kódu zaručuje následující vlastnost: jestliže formula_81-té slovo je délky formula_82 splňující formula_83, tak jemu odpovídající číslo neleží v intervalu  Pro názornost na chvíli uvažujme konkrétní příklad, kdy je formula_85, tj. formula_86. Patří do něj třeba čísla 0,5361 nebo 0,5369, neleží v něm ale čísla 0,536 a 0,537 (jedná se o otevřený interval). Z tohoto příkladu je patrné, že kdyby v intervalu formula_87 leželo formula_81-té slovo, tak by muselo mít prvních formula_14 znaků shodných s formula_15-tým slovem, což je spor s prefixovostí kódu, kterou jsme předpokládali.  Máme tedy každému kódovému slovu jednoznačně přiřazen interval délky formula_91, který je disjunktní s kterýmkoli jiným intervalem odpovídajím odlišnému slovu. Navíc všechny tyto intervaly leží v intervalu [0,1] a to musí platit i pro jejich sjednocení. Protože jsou všechny intervaly navzájem disjunktní je míra jejich sjednocení rovna součtu jejich délek. Míra sjednocení je navíc seshora omezena délkou intervalu [0,1], tzn. jedničkou. Zapíšeme-li tento argument pomocí matematických symbolů, dostáváme okamžitě zobecněnou Kraftovu nerovnost.  Dokažme nyní druhou implikaci. Máme tedy přirozená čísla formula_72 splňující danou nerovnost a chceme najít prefixový kód, jehož kódová slova budou mít délky formula_72. Označme si formula_94 a vyberme z něj libovolné číslo formula_95. Prvních formula_41 znaků tohoto čísla (v daném pořadí) interpretujeme jako kódové slovo našeho kódu. Sestrojíme nyní množinu formula_97, kde formula_98 je interval definovaný výše v první polovině důkazu. Analogický postup neustále opakujeme, čímž dostaneme posloupnost intervalů formula_99, kde formula_100. Z Kraftovy nerovnosti plyne, že formula_101 nebude nikdy prázdná a fakt, že intervaly formula_99 jsou disjunktní, zajišťuje, že námi vytvářená slova odpovídají prefixovému kódu.", "section_level": 2}, {"title": "McMillanova věta.", "content": "McMillanova věta je tvrzení z oblasti teorie informace, které dává do vztahu délky kódových slov jednoznačně dekódovatelných kódů. Jedná se o zobecnění Kraftovy nerovnosti, která je primárně dokázána pro prefixové kódy (ty tvoří podmnožinu množiny jednoznačně dekódovatelných kódů). Větu lze vyslovit v následujícím znění:  Délky slov formula_103 libovolného jednoznačně dekódovatelného formula_1-znakového kódu splňují nerovnost  \"Pozn\": Číslo formula_1 tedy představuje počet znaků, pomocí nichž kódujeme zprávy přicházející ze zdroje, pro binární kód je formula_107, což odpovídá znakům 0 a 1. Po zakódování takovýmto kódem tedy z dané zprávy dostaneme posloupnost nul a jedniček. Pro ternární kódy máme formula_108 (tj. znaky 0, 1, 2) atd. Čísla formula_67 pak označují délky jednotlivých kódových slov. To znamená, máme-li danou formula_13-tou zprávu, tak formula_103 udává počet znaků v posloupnosti použité pro zakódování této zprávy, např. pro formula_13-tou zprávu, jejíž kódové slovo je 00101, je formula_113.", "section_level": 1}, {"title": "Důkaz McMillanovy věty.", "content": "Následující důkaz je též převzat ze skript I. Vajdy. Důkaz provedeme ve dvou krocích, nejprve dokážeme nerovnost pro jednoznačně dekódovatelné kódy s konečným počtem kódových slov. Poté zobecníme toto prozatímní tvrzení i na kódy s nespočetně mnoha slovy.  Ukažme nejprve, že když formula_114 jsou délky slov jednoznačně dekódovatelného kódu formula_115 konečného zdroje formula_116, tak platí  Nechť formula_118 je rozšíření kódu formula_119 a formula_120 je jistá zpráva. Pak délky formula_114 slov formula_122 (obraz zprávy formula_123 při kódování formula_124) splňují podmínku  Z toho plyne  kde formula_127 a symbol formula_128 udává počet zpráv formula_129 zakódovaných do slov délky formula_130. Protože je kód jednoznačně dekódovatelný, nejvýše jedno formula_129 se zobrazí do slova délky formula_130 a proto formula_133. Tedy  Odsud dostáváme  Neboť můžeme formula_136 volit libovolně, dokázali jsme tak tvrzení pro konečné zdroje.  Důkaz dokončíme tak, že si uvědomíme, že podmnožina kterýchkoli formula_137 slov jednoznačně dekódovatelného kódu představuje jednoznačně dekódovatelný kód. Na něj můžeme použít tvrzení dokázané v první části tohoto důkazu, čímž dostaneme  Stačí už tedy jen vzít limitu pro formula_139 a zobecněné tvrzení pro spočetně mnoho kódových slov je dokázáno.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kraftova nerovnost je věta užívaná v teorii kódování. Udává omezení na délky kódových slov, které musí splňovat daný kód, aby mohl být kódem prefixovým. Zobecnění Kraftovy nerovnosti pro libovolný jednoznačně dekódovatelný kód se pak nazývá McMillanova věta.", "tgt_summary": "在编码理论,克拉夫特不等式给出了一个码字长度集合存在唯一可解编码/单义可译码(uniquely decodable code)的必要条件。因为这个不等式在前缀码和树上面应用很多,所以在计算机科学和信息学中很常用。", "id": 2787385}
{"src_title": "Zákonodárné sbory Slovinska", "tgt_title": "斯洛文尼亚议会", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj parlamentu.", "content": "\"Ústavodárné shromáždění Lidové republiky Slovinsko\" (), které bylo nejvyšším orgánem státní moci ve Slovinsku, se poprvé sešlo 18. listopadu 1946 a jeho hlavním úkolem byla příprava republikové ústavy.  Po přijetí ústavy – 16. ledna 1947 – bylo Ústavodárné shromáždění přeměněno na \"Lidové shromáždění LRS\" (). Do roku 1953 bylo shromáždění jednokomorové. Účinností ústavního zákona č. 3/53 UL LRS 12. února 1953 se stalo shromáždění dvoukomorovým – jeho komory byly \"Republiková rada\" () a \"Rada výrobců\" (). Do Republikové rady byli členové voleni v obcích a městech na základě rovného, všeobecného a přímého hlasování. Do Rady výrobců byli voleni poslanci, kteří pracovali v oblasti výroby, dopravy a obchodu.  Obě komory byly rovnoprávné zejména při rozhodování ve věcech změny ústavy, společenského plánu, přijímaní právních předpisů v oblasti hospodářství, práce a sociálního zabezpečení, prodloužení mandátu a poslaneckých náhrad. Komory zasedaly samostatně s výjimkou případů, kdy rozhodovaly ve věcech volby předsedy a členů vlády (výkonného výboru) a soudců Nejvyššího soudu nebo o změně ústavy. Obě komory zřizovaly své výbory a mohly interpelovat výkonný výbor.  9. dubna 1963 bylo Lidové shromáždění Lidové republiky Slovinsko přejmenováno na \"Shromáždění Socialistické republiky Slovinsko\" () a mělo pět komor: \"Republikovou radu\" () jako radu delegátu občanů obcí, \"Hospodářskou radu\" (), \"Osvětově-kulturní radu\" (), \"Sociálně-zdravotnickou radu\" () a \"Organizačně-politickou radu\" () jako radu delegátů pracovních organizací.  Shromáždění SRS mohlo mimo jiné rozhodovat o změně ústavy, hranic, mohlo přijímat právní předpisy a vyhlašovat referendum, určovat směr slovinské politiky, rozhodovat ve věcech společenského plánu, volit své funkcionáře, volit předsedu a členy výkonného výboru (vlády), předsedu a soudce Ústavního soudu, Nejvyššího soudu či rozhodovat o otázkách obecného zájmu.  Revize ústavy v roce 1974 definovala Skupščinu SRS jako nejvyšší orgán v otázkách práv a povinností republiky. Od roku 1974 do účinnosti ústavy z roku 1991 měl slovinský parlament tři komory: \"Sociálně-politickou komoru\" (), do které se volilo klasickým způsobem, \"Komoru občin\" (), která reprezentovala územní členění Slovinska, a \"Komoru odborů\" (nebo též Komora sdružené práce; ), do které nepřímo volili příslušníci odborů a různých profesních svazů.  V letech 1988 až 1990 přijala Skupščina (ještě ovládaná komunisty) sérii ústavních dodatků, které mimo jiné posilovaly postavení republiky uvnitř federace, rušily vedoucí úlohu strany a legalizovaly další politické subjekty. Ideologický odklon od zásad, na nichž stála avnojská Jugoslávie, symbolizovalo vypuštění adjektiva socialistická z názvu republiky 7. března 1990. V dubnu 1990 proběhly podle původních volebních předpisů první svobodné volby po druhé světové válce: do Sociálně-politické komory všeobecné a přímé, do Komory odborů a Komory občin se volilo na základě delegačního principu nepřímo. S účinností od 23. června 1990 bylo shromáždění přejmenováno na \"Shromáždění Republiky Slovinsko\" (). Na podzim 1990 byl přijat zákon o referendu. První referendum proběhlo 23. prosince 1990 a rozhodovalo se v něm o dalším setrvání Slovinska v Jugoslávii. Pro samostatnost se vyjádřilo 88,2 % voličů při 92 % volební účasti.  25. června 1991 vystoupila Republika Slovinsko ze Socialistické federativní republiky Jugoslávie, když Skupščina na společném zasedání všech tří komor přijala Deklaraci o nezávislosti, ústavní zákon o samostatnosti a nezávislosti Republiky Slovinsko a několik dalších ústavních dodatků. Z důvodu obav ze zákroku federálních orgánů byl akt vyhlášení nezávislosti uskutečněn již o den dříve, než se původně plánovalo. 2. října 1991 potvrdilo společné zasedání všech komor Skupščiny úmysl nabýt nezávislost okamžitě, jakmile uplyne tříměsíční moratorium smluvené Brionskou deklarací. Moratorium vypršelo 8. října 1991, kdy Slovinsko definitivně získalo svou nezávislost na Jugoslávii.  23. prosince 1991 přijala slovinská Skupščina novou ústavu a volbami do Státního shromáždění 6. prosince 1992 zanikla. V současnosti existuje \"Státní shromáždění\" () a \"Státní rada\" (), které jsou systematicky oddělené.", "section_level": 2}, {"title": "Parlament v současném Slovinsku.", "content": "Tříkomorovou Skupščinu vystřídal jednokomorový parlament s prvky dvoukomorového systému, kde vedle Státního shromáždění existuje nepravá horní komora – Státní rada. Slovinský ústavní systém však často bývá nevhodně bez dalšího označován za dvoukomorový. Slovinská ústava nevytváří konstrukci parlamentu, ale hovoří samostatně o Státním shromáždění a Státní radě a o parlamentu jako takovém hovoří jen v nadpisu článku 93 (Parlamentní vyšetřování). Oba subjekty jsou důsledně označovány jako státní.", "section_level": 1}, {"title": "Státní shromáždění.", "content": "\"Státní shromáždění\" (nebo též Státní sbor či Státní sněmovna) je voleno na čtyřleté období a je dle ústavy centrem politické moci ve Slovinsku. Státní shromáždění má devadesát členů, z nichž osmdesát osm kandiduje individuálně v 88 nominačních jednotkách a zbývající dva zastupují národnostní menšiny (Italy a Maďary). Shromáždění bylo ustaveno v roce 1992. Státní shromáždění fakticky nastoupilo do pozice, kterou dříve zastávala Sociálně-politická komora. Volby do Státního shromáždění se konaly v letech 1992, 1996, 2000, 2004 a 2008.  První volby do Státního shromáždění se konaly v roce 1992 a uspělo v nich osm stran, celkově propadlo 17,69 % hlasů, což bylo zatím nejvíce. Vítězství si připsala Liberálnědemokratické strana (LDS; po r. 1994 Liberální demokracie Slovinska) Janeze Drnovšeka, který sestavil i vládu. Volby znamenaly prohru stran bývalé koalice DEMOS. Předsedou Státního shromáždění se stal nejprve Herman Rigelnik (LDS), po něm Jožef Školč (LDS). Kromě liberálů (22 křesel) se do Státního shromáždění dostali Slovinští křesťanští demokraté (SKD; 15 křesel), Sjednocená kandidátka (ZL; 14 křesel), Slovinská národní strana (SNS; 12 křesel), Slovinská lidová strana (SLS; 10 křesel), Demokratická strana (DS; 6 křesel), Zelení Slovinska (ZS; 5 křesel) a Sociálnědemokratická strana Slovinska (SDSS; 4 křesla). Ve shromáždění zasedali ještě dva poslanci národnostních menšin. Koalice byla tvořena LDS, SKD, ZL a SDS. Koalici v dubnu 1994 opustila SDSS a od ledna 1996 byla koalice menšinovou, když ji opustila i ZL. Státní shromáždění v tomto volebním období přijalo 575 zákonů.  Volby v roce 1996 skončily patem, pravice i levice (podpořená zástupci menšin) měly shodně po 45 křeslech. Liberální demokracie Slovinska (LDS) měla 25 poslanců, SLS 19, SDSS 16, SKD 10, Sjednocená kandidátka sociálních demokratů (ZLSD) 9, Demokratická strana důchodců Slovinska (DeSUS) 5 a SNS 4 křesla. V hlasování o důvěře 9. ledna 1997 ale Drnovšek získal většinu 46 hlasů, když pro něj hlasoval i Ciril Pucko, který den předtím opustil klub SKD. V nové situaci se SLS rozhodla vstoupit do koalice. Institut konstruktivní nedůvěry fakticky neumožňoval odvolání Drnovšeka, který v tomto volebním období vytvořil odlišnou vládní a parlamentní koalici, když ve vládě seděli ministři za jiné politické subjekty (LDS, SLS, DeSUS) než ty, které ve Státním shromáždění schvalovaly klíčové zákony (LDS, ZLSD, DeSUS, SNS, menšinoví poslanci). Předsedou Státního shromáždění byl ve druhém volebním období Janez Podobnik (SLS). V dubnu 2000 se spojila SLS s SKD a ministři za SLS opustili Drnovšekovu vládu. Drnovšek, který neměl povinnost po odchodu ministrů znovu žádat o důvěru, plánoval doplnit vládu zástupci své LDS a přitom spoléhal na svou parlamentní většinu i oporu v prezidentu Kučanovi. Drnovšekovi rivalové se rozhodli najít svého kandidáta a Drnovšekovi vyjádřit konstruktivní nedůvěru – nabídku nejprve odmítl guvernér Národní banky France Arhar, nakonec byl vybrán ekonom Andrej Bajuk. Když první dvě kola hlasování v dubnu 2000 o důvěře Bajukovi skončila pro pravici neúspěchem, obrátila se jejich pozornost k zástupcům národnostních menšin (přívrženci Drnovšeka), které obvinili ze záměrné destabilizace situace ve Slovinsku a navrhovali omezení jejich práv. Třetí kolo se konalo s několikadenním odstupem a skončilo výsledkem 46:44 pro Bajuka, když pro něj hlasovali dva blíže neznámí poslanci z levicového tábora. Pozice Bajukovy vlády nebyla vůbec jednoduchá a jediné téma, na kterém se koaliční strany shodly, byla čistka ve státním aparátu a státních podnicích. Bajukova vláda prohrávala také v průzkumech veřejného mínění. Navíc rozpory uvnitř SLS+SKD vyústily v odchod části členů – včetně premiéra Bajuka – a vznik nové křesťanskodemokratické strany: Nové Slovinsko – Křesťanská lidová strana (NSi). I ve zbytku volebního období byl předsedou Janez Podobnik. Za druhé volební období bylo přijato 633 zákonů.  Další volby se konaly v říjnu 2000 a přinesly vítězství LDS. Drnovšek získal důvěru v listopadu 2000 a jeho vláda byla tvořena LDS, ZLSD a SLS+SKD. Podporu měla vláda také v Demokratické straně důchodců Slovinska (DeSUS), která ale jako malá strana nezískala žádný post ve vládě. Po zvolení Drnovšeka prezidentem se premiérem stal Anton Rop a vládu opustila SLS+SKD. Ve Státním shromáždění měla LDS 34 křesel, SDSS 11, ZLSD 11, SLS 9, NSi 8 a po čtyřech křeslech měly DeSUS, SNS a Strana mladých Slovinska (SMS); dvě místa patřila zástupcům menšin. Předsedou Státního shromáždění v letech 2000 až 2004 byl Borut Pahor a poté, když byl Pahor zvolen v roce 2004 do Evropského parlamentu, Franc Horvat. Ve třetím volebním období bylo přijato 679 zákonů.  Ve volbách v roce 2004 zvítězila Janšova Slovinská demokratická strana (SDS; dřívější SDSS), ale rozložení křesel mezi pravici a levici skončilo stejně jako v roce 1996 patem (45:45). SDS měla 29 poslanců, LDS 23, ZLSD 10, NSi 9, SLS 7, SNS 6, DeSUS 4 a dvě křesla patřila zástupcům menšin. Po několikatýdenních jednáních byla vytvořena koalice pravicovými SDS, SLS, NSi a levicovou stranou DeSUS. Předsedou Státního shromáždění byl France Cukjati (SDS). V první polovině roku 2008 předsedalo Slovinsko Radě Evropské unie.  Volby v roce 2008 přinesly vítězství Sociálním demokratům (SD), LDS například získala jen něco málo přes pět procent. Propad LDS byl způsoben jejím rozkolem v roce 2007, kdy část jejich členů a příznivců přešla do strany Zares. Sociální demokraté měli 29 křesel, SDS 28, DeSUS 7 a po pěti mandátech měly SNS, LDS a koalice SLS a SMS. Po ohlášení volebních výsledků byla zahájena jednání o koalici mezi SD, SLS a DeSUS. SLS se však po vnitrostranickém hlasování rozhodla odejít do opozice. Ani účast DeSUS nebyla jistá poté, co předseda SD Pahor odmítl možnost, aby funkci ministra obrany nadále zastával předseda DeSUS Karl Erjavec. Nakonec se Erjavec spokojil s postem ministra životního prostředí (vládu opustil v únoru 2010). Předsedou Státního shromáždění byl od listopadu 2008 Pavel Gantar (Zares). V průběhu roku 2011 se však dosavadní vládní koalice začala rozkládat, čemuž přispěla i neúspěšná referenda. Vládu opustila v dubnu 2011 po třech měsících ve funkci ministryně bez portfeje odpovědná za místní samosprávu a regionální politiku Duša Trobec Bučan (DeSUS), v květnu 2011 pak koalici opustila i samotná strana DeSUS s odůvodněním, že není brána za rovnocenného partnera. Ve vládě ale zůstal jeden z nominantů strany – prof. dr. Roko Žarnić. Počátkem června pak vládu opustil i Gregor Golobič (Zares), ostatní ministři zastupující Zares opustili vládu na konci června 2011. U příležitosti oznámení demise zbývajících ministrů za Zares se dosavadní předseda Státního shromáždění Gantar nechal slyšet, že funkci předsedy opustí 1. září 2011 i on, nakonec tak učinil již o den dřív – 31. srpna 2011. Nový předseda Ljubo Germič (LDS) byl zvolen 2. září 2011. Výkon ministerských funkcí uprázdněných po odchodu DeSUSu, Zaresu a Katariny Kresal (LDS) převzali ostatní ministři včetně premiéra Pahora. Premiér Pahor navrhl Státnímu shromáždění 20. září 2011 jména nových ministrů, avšak hlasy poslanců Slovinské demokratické strany, Slovinské lidové strany, Slovinské národní strany, DeSUSu a šesti poslanců strany Zares nebyl návrh přijat, čímž Pahorova vláda padla. Prezident Danilo Türk rozpustil Státní shromáždění v pátek 21. října 2011 minutu po půlnoci a současně rozhodl o konání předčasných voleb, které se uskuteční 4. prosince 2011.  Volby do Státního shromáždění se uskutečnily 4. prosince 2011 a přinesly vítězství nově vzniklé strany lublaňského župana Zorana Jankoviće, na druhém místě skončila pravicová Slovinská demokratická strana Janeze Janši, třetí Sociální demokraté. Z bývalé koalice se do Státního shromáždění nedostal Zares a Liberální demokracie Slovinska, do Státního shromáždění se nedostala ani doposud opoziční Slovinská národní strana. Dne 21. prosince 2011 byl zvolen nový předseda Státního shromáždění – Gregor Virant (DLGV), kterého podpořily hlasy poslanců NSi, SLS, DLGV, SDS, Desus a národnostních skupin. Dne 5. ledna 2012 navrhl slovinský prezident Türk do funkce premiéra předsedu vítězné strany – Zorana Jankoviće, avšak v hlasování 11. ledna 2012 mu chyběly 4 hlasy. Poprvé v dějinách Slovinska se tak stalo, aby vítěz voleb nebyl zvolen premiérem. Poté se prezident Türk nechal slyšet, že do druhého hlasování navrhne slovinského ekonoma a mj. i člena dozorčí rady ČSOB Marka Voljče. Tomu nicméně politické strany, s výjimkou Pozitivne Sloveniji, podporu nenaznačily. Dne 25. ledna 2012 předsedové SDS, DLGV, SLS a Desus a předsedkyně NSi předložili prezidentu republiky návrh podepsaný padesáti poslanci těchto stran na jmenování Janeze Janši premiérem. Premiérem byl Janša zvolen 27. ledna 2012, jeho vláda se ujala úřadu 10. února 2012  Italskou národnostní menšinu zastupuje od roku 1992 Roberto Battelli, maďarskou menšinu v letech 1992 až 2008 zastupovala Maria Pozsonecová a od roku 2008 László Göncz.", "section_level": 2}, {"title": "Státní rada.", "content": "\"Státní rada\", nepravá horní komora, reprezentuje sociální, hospodářské, profesionální a místní zájmy. Má čtyřicet členů volených na pět let. Volba probíhá odděleně pro každou skupinu. Státní rada má vůči Státnímu shromáždění právo veta, které ale bývá ve většině případů přehlasováno. Z hlediska politologie je státní rada subjektem reprezentujícím korporativní a regionální zájmy. Státní rada byla pojata podle příkladu Senátu Svobodného státu Bavorska. Fakticky Státní rada nastoupila na místo Komory sdružené práce a Komory obcí bývalé Skupščiny. Postavení Státní rady je velmi slabé a jedná se spíše o konzultační orgán než o horní komoru parlamentu.  Volby do Státní rady jsou nepřímé a nejsou rovné. Členové Státní rady jsou voleni sbory volitelů, které volí zastupitelé místní samosprávy a zástupci profesních zájmů. Seznamy volitelů se předkládají volební komisi. Zástupce profesních organizací mohou volit i cizinci, kteří vykonávají hospodářskou aktivitu ve volebním obvodě. Volby vyhlašuje předseda Státního shromáždění. Pokud v průběhu volebního období dojde k uvolnění mandátu, konají se doplňovací volby. Pokud ale dojde k uvolnění mandátu v posledních šesti měsících volebního období, zůstane mandát neobsazený.  Volby ve sborech volitelů jsou tajné a ve všech sborech musejí proběhnout v jednom týdnu. Voleb se musí zúčastnit většina volitelů, pokud se tak nestane, koná se do týdne nové shromáždění, kde již počet volitelů nehraje roli. Na průběh voleb dohlíží pětičlenný volební výbor zvolený z řad volitelů. Každý volitel může vybrat tolik jmen, kolik kandidátů může jeho organizace zvolit. Zvítězí ten kandidát, který má největší počet hlasů, v případě shody rozhoduje los.", "section_level": 2}, {"title": "Vedení parlamentu.", "content": "V listopadu 1946 bylo zřízeno \"Prezídium Ústavodárné skupščiny Lidové republiky Slovinsko\", které sestávalo z předsedy, nejvýše tří místopředsedů, tajemníka a nejvýše sedmnácti členů. V okamžiku přijetí první slovinské ústavy v lednu 1947 byl předsedou Prezídia Josip Vidmar, místopředsedy byli Edvard Kocbek a Stane Kavčič, členy Prezídia byli Edvard Kardelj, Boris Kidrič, Miha Marinko, Josip Rus, Marijan Brecelj, Ivan Maček, Oton Župančič, Tone Fajfar, Franc Leskošek, Zoran Polič, Jaka Avšič, Janez Hribar, Angelca Ocepek, Tone Dolinšek a Rudolf Hribernik. Existovala také pozice předsedy Skupščiny, kterou do roku 1953 zastával Ferdo Kozak. V letech 1953 až 1974 byl předseda Skupščiny také nejvyšším představitelem Slovinska. Funkci předsedy postupně vykonávali Miha Marinko, Vida Tomšičová, Viktor Avbelj, Ivan Maček, Sergej Kraigher, Tone Kropušek, Marijan Brecelj, Milan Kučan, Vinko Hafner a Miran Potrč. Po prvních svobodných volbách v dubnu 1990 se předsedou Skupščiny stal France Bučar, který ale již bývá řazen mezi předsedy Státního shromáždění Republiky Slovinsko.  Po Bučarovi zastávali funkci předsedy Státního shromáždění Herman Rigelnik, Jožef Školč, Janez Podobnik, Borut Pahor, Franc Horvat, France Cukjati a od roku 2008 Pavel Gantar. Prvním předsedou Státní rady se stal ústavní právník Ivan Kristan, v dalších letech vykonávali funkci předsedy Tone Hrovat, Janez Sušnik a v poté Blaž Kavčič.  V roce 2011 byl v souvislosti s vládní krizí krátce předsedou Státního shromáždění Ljubo Germič, po volbách v roce 2011 se předsedou Státního shromáždění stal Gregor Virant a v roce 2012 se novým předsedou Státní rady stal Mitja Bervar. V důsledku rozkladu Janšovy koalice odstoupil v lednu 2013 ze své funkce Gregor Virant, kterého vystřídal nejstarší člen Státního shromáždění Jakob Presečnik z SLS.", "section_level": 1}, {"title": "Sídlo parlamentu.", "content": "Ústavodárná skupščina neměla své vlastní sídlo. Lidové shromáždění pak sídlilo v neoklasicistním paláci architekta Venceslava Vadlava, který byl zakoupen za desetinu své skutečné ceny, a občasně ke svým schůzím využívalo i budovu Slovinské filharmonie. V roce 1949 byl vypracován projekt \"Katedrály svobody\" od architekta Jože Plečnika, jenž sice nebyl realizován, ale do budoucna posloužil jako emblém Státní rady a jako motiv na slovinskou deseticentovou eurominci.  V srpnu 1955 bylo vydáno stavební povolení na výstavbu budovy Lidového shromáždění od architekta Vinko Glanze. Nové sídlo bylo otevřeno 19. února 1959 projevem předsedy skupščiny Miha Marinky. Náklady na výstavbu přesáhly částku jedné miliardy dinárů.  Moderně pojatá budova se nachází na Šubičevově ulici v Lublani. Na vstupním portálu jsou sochy alegorizující pracující lid od sochařů Zdenka Kaliny a Karla Putriha. Uvnitř budovy se architekt Glanz pokusil výběrem použitých materiálů a jejich užitím a zpracováním dosáhnout dokonalosti, což je projev Plečnikovy školy. Před Velkou dvoranou, kde se odehrávají plenární zasedání, se nachází vyobrazení dějin Slovinců od malíře Slavka Pengova.  V roce 1991 převzal parlament také sousední objekt z roku 1879 na Tomšičevově ulici, kde do té doby sídlil ústřední výbor Svazu komunistů Slovinska. Dnes v této budově sídlí především poslanecké kluby. V roce 2000 byla zrekonstruována Velká dvorana sídla na Šubičevově ulici, kde se odehrávají plenární zasedání Státního shromáždění. V letech 2007 a 2008 došlo k rekonstrukci malé a velké dvorany objektu na Tomšičevově ulici.  Budova Parlamentu (Zgradba parlamenta) je dnes sídlem Státní rady, která zasedá v Malé dvoraně, i Státního shromáždění, které zasedá ve Velké dvoraně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zákonodárné sbory ve Slovinsku vznikly po druhé světové válce. Do roku 1953 byl slovinský parlament jednokomorový, v letech 1953 až 1963 dvoukomorový, poté do roku 1974 pětikomorový a v letech 1974 až 1991 tříkomorový. Dnes se pod pojmem parlament souhrnně označuje Státní shromáždění a Státní rada, které jsou však ústavně konstruovány bez podřazení pod společný subjekt. Současný slovinský parlament je z obecného hlediska nastaven jako nedokonalý dvoukomorový s výraznou převahou dolní komory (Státního shromáždění). Jen právě dolní komora je z pohledu ústavního práva skutečným parlamentem.", "tgt_summary": "斯洛文尼亚议会()是斯洛文尼亚的国家代表机构和立法机关。斯于1991年脱离前南斯拉夫独立。首届议会建于1992年12月6日,即原南斯拉夫时期选举的斯共和国议会任满之后。据斯洛文尼亚宪法,斯洛文尼亚国民议会是斯洛文尼亚的国家代表机构。但由各行业代表组成的斯洛文尼亚国民评议会也拥有部分立法权。2008年,斯洛文尼亚宪法承认斯洛文尼亚是一个不完全两院制国家。", "id": 1773189}
{"src_title": "Hathor", "tgt_title": "哈索尔", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Hathor byla starověká bohyně a byla též uctívána jako kraví bohyně od 2700 př. n. l., za vlády druhé egyptské dynastie. Její kult však pro Egypťany sahá do ranějších dob, pravděpodobně až ke Králi Štírovi (Serket). Je bohyní tance, hudby, lásky a alkoholu. Také byla jedním z podsvětních božstev. V ptolemaiovské době jí byly zasvěceny tzv. domy zrození (mammissi).", "section_level": 1}, {"title": "Vztah s dalšími bohyněmi.", "content": "Hathor je zmiňována jako \"Ta se dvěma tvářemi\", což můžeme vysvětlovat tím, že je transformací jiné egyptské bohyně, Sachmet. Sachmet byla původně násilnická bohyně války se lví hlavou, která měla zálibu v zabíjení obyvatel Egypta. Poté se ale bohům znelíbilo její chování, opili ji pivem obarveným na červeno, aby vypadalo jako krev, a poté ji proměnili v bohyni lásky Hathor. Spekulace o významu tohoto označení zahrnují vysvětlení jako symbolika života a života po životě, nebo zrcadlo a odraz obličeje v něm, ale vysvětlení tohoto náboženského eufemismu nebylo nikdy dokázáno.  Hathor také přejala některé znaky bohyně Nut (bohyně oblohy). Symbolizuje někdy hvězdné nebe, noc v níž se rodí nové slunce. Její atribut rohy, symbolizující propast, v níž vychází Slunce za svítání a do níž se ponořuje za soumraku. Jako dobrá kojná dává mléko, svou prvotní živinu Univerzu, které se utváří.", "section_level": 1}, {"title": "Chrámy.", "content": "Hathor měla hlavní chrám v Dendeře. Tento chrám byl postaven v ptolemaiovské době, ačkoliv stojí na místě, které bylo již dříve asociováno s kultem Hathor. Součástí chrámu v Dendeře je také mammisi, Osirisova kaple a množství astrologických obrazů. Nejslavnějším objektem je pravděpodobně velký zvěrokruh, který lze nyní spatřit v muzeu v Louvre (v chrámu v Dendeře je již pouze kopie).", "section_level": 1}], "src_summary": "Hathor (egyptsky \"dům Hora\") byla v egyptské mytologii původně zosobněním Mléčné dráhy, která byla chápána jako mléko, které se rozlilo z vemena božské krávy.", "tgt_summary": "哈索尔(Hathor),亦称哈托尔,全称哈索尔·迪特拉(Hathor Ditera),古埃及女神,她是爱神、美神、富裕之神、舞蹈之神、音乐之神。哈索尔关怀苍生,同情死者,同时也是母亲和儿童的保护神。在不同的传说中,她是太阳神拉的女儿,王权守护神荷鲁斯的妻子,或者是拉的妻子。对哈索尔的崇拜最早在前27世纪便已开始,她的形象是奶牛、牛头人身女子或长有牛耳的女人。传说哈索尔女神曾化身为无花果树,并把果实送给地狱的死者。", "id": 2068581}
{"src_title": "Willem Janszoon", "tgt_title": "威廉·扬松", "src_document": [{"title": "První léta.", "content": "O mládí Willema Janszoona není nic známo. První zpráva informuje o zahájení jeho služby v \"Oude compagnie\", předchůdci Nizozemské východoindické společnosti, jako pomocníka na lodi \"Hollandia\", která byla součástí druhé flotily, vyslané z Nizozemska do Nizozemské východní Indie roku 1598. 5. května 1601 opět plul do Východní Indie jako první důstojník na lodi \"Lam\", jedné ze tří lodí flotily Jorise van Spilbergena.  Potřetí se Janszoon vyplavil z Nizozemska do Východní Indie 18. prosince 1603 jako kapitán na lodi \"Duyfken\" (nebo též \"Duijfken\", což znamená “Malá holubice”), což byla jednou z dvanácti lodí velké flotily Stevena van der Hagen. Ve Východní Indii byl Janszoon vyslán vyhledat další obchodní odbytiště, zvláště pak ve “velké zemi Nová Guinea a dalších východních a jižních zemích”.", "section_level": 1}, {"title": "Námořní průzkumy.", "content": "18. listopadu 1605 vyplula loď \"Duyfken\" z Bantamu k západnímu pobřeží Nové Guineje. Janszoon poté přeplul východní část Arafurského moře, bez toho, že by proplul Torresovým průlivem a vplul do zálivu Carpentaria. 26. února 1606 poprvé spatřil řeku Pennefather na západním pobřeží u mysu York v Queenslandu, v blízkosti území, kde se v současné době nalézá město Weipa. Toto bylo první zaznamenané spatření australského kontinentu. Janszoon pokračoval v mapování zhruba 320 km pobřeží, které, jak se domníval, bylo jižním výběžkem Nové Guineje. Země, kterou nalezl, byla močálovitá a lidé nepřátelští. Deset z jeho mužů bylo zabito během několika průzkumů pobřeží. U mysu Keerweer (“Turnabout”), jižní části Albatrosího zálivu se Janszoon rozhodl k návratu a do Bantamu připlul v červnu 1606. Zemi, kterou objevil nazval “Nieu Zelandt” po nizozemské provincii Zeeland, avšak toto jméno se nevžilo a později je použil Abel Tasman pro Nový Zéland. \"Duyfken\" se ocitla na začátku Torresova průlivu v březnu 1606, několik týdnů předtím, než jím Torres proplul. Janszoon poté, co se vrátil do Nizozemska věřil, že jižní pobřeží Nové Guineje je spojeno se zemí, podél které se plavil a holandské mapy reprodukovaly tuto chybu po mnoho let.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá plavba do Austrálie.", "content": "31. července 1618 Janszoon přistál u ostrova na 22° j.š. ve vzdálenosti 22 a 240 mil jihojihovýchodně od Sundského průlivu. Za toto místo je obecně považován poloostrov od místa zvaného Point Cloates (22°43′ j.š. 113°40′ v.d. / 22.717° j.š. 113.667° v.d.) až po Severovýchodní mys (21°47′S 114°09′E / 21.783°S 114.15°E) na západním australském pobřeží. Janszoon jej považoval za ostrov, aniž by ho celý obeplul.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Janzsoon sloužil v Nizozemské východní Indii během několika období (1603–11, 1612–16 včetně doby, kdy byl guvernérem na Fort Henricus na Soloru, a 1618–28, během tohoto období sloužil jako admirál nizozemské flotily a byl guvernérem Bandy (1923–27). Roku 1619 byl vyznamenán zlatým řetězem v ceně 1000 guldenů, za zadržení čtyř lodí Britské východoindické společnosti, které pomáhaly Javáncům při obraně města Jakarty proti Holanďanům. V červnu 1627 se vrátil do Batavie a brzy poté jako admirál flotily osmi plavidel odplul na diplomatickou misi do Indie. 4. prosince 1628 vyplul do Holandska a 16. července 1629 podal zprávu o stavu Indií v Haagu. V té době byl ve věku okolo šedesáti let a přál si odejít do důchodu po vysilující a úspěšné službě pro svou zemi. O jeho posledních letech není nic známo, pouze se předpokládá, že zemřel roku 1630.", "section_level": 1}, {"title": "Dochovalé záznamy.", "content": "Původní deníky a lodní záznamy napsané během Janszoonovy plavby roku 1606 jsou ztraceny. Mapa z \"Duyfkent\", která ukazuje místo prvního přistání v Austrálii měla lepší osud. Existovala ještě v roce 1622, kdy Hessel Gerritsz vytvořil svoji mapu Tichého oceánu, a kam hodnoty z mapy z \"Duyfkenu\" zapracoval. Vytvořil tak první mapu obsahující některé části Austrálie. Tato mapa existovala ještě roku 1670, kdy byla vytvořena její kopie, která se nakonec dostala do Císařské knihovny ve Vídni a přetrvala zde zapomenuta dvě stě let. Tato mapa se částí Atlasu Blaeu Van der Hema a byla do Vídně přivezena roku 1730 princem Evženem Savojským.", "section_level": 1}], "src_summary": "Willem Janszoon (okolo. 1570–1630) byl nizozemský mořeplavec a koloniální guvernér, který jako první Evropan spatřil pobřeží Austrálie. Jeho jméno je někdy zkracováno na Willem Jansz. (s nebo bez tečky na konci). Pravděpodobně se narodil v Rotterdamu v Nizozemsku.", "tgt_summary": "威廉·扬松(,约1570年-1630年)是荷兰的一位航海家和殖民总督。", "id": 2625033}
{"src_title": "Rjúhó", "tgt_title": "龍鳳號航空母艦", "src_document": [{"title": "Popis a přestavba.", "content": "\"Taigei\" byla zásobovací loď ponorek postavená podle projektu J-7 na základě „doplňovacího programu pomocných plavidel z roku 1931“ a financovaná z financí rozpočtového roku 1933.  S vypuknutím války v Pacifiku se císařské námořnictvo rozhodlo přestavět \"Taigei\" – obdobně jako ponorkové tendry \"Curugisaki\" a \"Takasaki\" – na letadlové lodě. \"Taigei\" byla větší než oba zbývající tendry a i výsledná letadlová loď měla větší rozměry a výtlak. Proto například Tully hovoří o samostatné třídě \"Rjúhó\".  Během přestavby v Jokosuce na hladkopalubovou letadlovou loď byly původní dieselmotory vyměněny za dvě sestavy parních turbín \"Kanpon\" (stejné, jako používala třída Kageró) a čtyři parní kotle. I přes výkonnější pohonné ústrojí dosahovala \"Rjúhó\" maximální rychlosti pouze 26,5 uzlů (49,08 km/h).", "section_level": 1}, {"title": "Označování letounů palubní skupiny \"Rjúhó\".", "content": "Letouny palubní skupiny \"Rjúhó\" ( \"Rjúhó hikókitai\") byly v průběhu služby letadlové lodě označovány na kýlovce kódem, dle následujícího schématu: [kód \"Rjúhó\"]-[taktické číslo]. Identifikační kód \"Rjúhó\" se v průběhu služby měnil. Od dubna 1943 do počátku roku 1944 byl identifikační kód \"A2-3\". Od počátku roku 1944, když na lodi působila část \"kókútai\" 652 (航空隊 ~ letecký pluk/skupina), nesly letouny \"Rjúhó\" identifikační kód \"323\" (3 – palubní letoun, 2 – 2. \"kókú sentai\" [航空戦隊 ~ divize letadlových lodí], 3 – pořadí \"Rjúhó\" ve 2. \"kókú sentai\"). Později byl kód zkrácen na \"23\".", "section_level": 1}, {"title": "Služba \"Taigei\".", "content": "Rok po uvedení do služby se \"Taigei\" zúčastnila námořního cvičení, které se konalo od července do září 1935. \"Taigei\" byla během tohoto cvičení přidělena ke 4. \"kantai\" (艦隊 ~ loďstvo), která spadala do loďstva „rudých“. Dne 26. září se tak stala jedním z aktérů incidentu 4. \"kantai\", když byla tato \"kantai\" zasažena tajfunem východně od severního Honšú. Během tajfunu dosahovaly boční výkyvy \"Taigei\" až 50 stupňů a do lodi pronikla voda. \"Taigei\" se stala na chvíli neovladatelnou, což bylo podle Kobajašiho zapříčiněno vyřazením „jednoho z elektromotorů“ – to by ukazovalo na vyřazení elektromotoru ovládajícího mechanismus kormidla. Vlivem namáhání ve vlnách byl rovněž poškozen trup \"Taigei\" a na přední palubě před můstkem se objevily deformace.  Dne 19. srpna 1937 se na \"Taigei\" nalodila 23. námořní průzkumná jednotka spolu s několika průzkumnými hydroplány E8N2. Dne 15. září dorazila \"Taigei\" k jihočínským břehům a podílela se na vybudování základny „Niujianshan“. Poté předala polovinu přepravovaných E8N2 na nosič hydroplánů \"Kagu Maru\" a 2. října předala zbývající polovinu hydroplánů na nosič \"Notoro\".", "section_level": 1}, {"title": "Poškození Doolittlovým náletem během přestavby.", "content": "Během přestavby na letadlovou loď byla dopoledne 18. dubna 1942 \"Taigei\" zasažena jednou ze tří 500librových (226,8 kg) pum bombardéru B-25B Mitchell s/n 40-2247 \"1st Lt.\" (~ nadporučík) Edgara E. McElroye ze skupiny šestnácti bombardérů, které toho dne odstartovaly z letadlové lodě USS \"Hornet\" k prvnímu náletu na Japonsko. Puma svržená z 1300 stop (396,24 m) zasáhla příď a podle Tullyho loď zasáhlo ještě 30 zápalných pumiček, z nichž osm selhalo a neinicializovalo se. Ačkoliv škody na \"Taigei\" nebyly vážné, vyžádaly si pumy sedm mrtvých nebo zraněných.", "section_level": 1}, {"title": "Služba Rjúhó.", "content": "Dne 30. listopadu 1945 byla vyškrtnuta ze seznamu lodí japonského císařského námořnictva a následně sešrotována v roce 1946.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rjúhó (: 龍鳳 ~ „drak fénix“) byla jedinou letadlovou lodí japonského císařského námořnictva třídy \"Rjúhó\". Vznikla přestavbou zásobovací lodě ponorek Taigei (大鯨 ~ „velká velryba“), která před přestavbou na letadlovou loď působila i u čínských břehů v rámci druhé čínsko-japonské války. Kariéra \"Rjúhó\" spočívala hlavně v transportování letadel, krytí konvojů a výcviku posádek palubních letounů. Zúčastnila se bitvy ve Filipínském moři.", "tgt_summary": "龙凤号航空母舰()是第二次世界大战时日本帝国海军的一艘轻型航空母舰。原名大鲸(),是一艘潜水母舰,1941年11月30日改名龙凤,作为轻型航母重新服役。", "id": 1887228}
{"src_title": "Oválná pracovna", "tgt_title": "椭圆形办公室", "src_document": [{"title": "Architektura a vybavení.", "content": "Ačkoliv byl Bílý dům včetně Oválné kanceláře navržen architektem Jamesem Hobanem, nápad Oválné kanceláře přišel až s plánováním rozšířením západního křídla v roce 1909. Koncept Theodore Roosevelta oddělit pokoje od kanceláří byl nápadem jeho ženy. Oválný interiérový prostor je barokního konceptu upraveného podle novoklasicismu. Oválné místnosti se staly populární v novoklasicistické architektuře 18. století a má se za to, že se Hoban nechal ovlivnit eliptickým pokojem na hradě Coole v okrese Fermanagh v Severním Irsku. Tato místnost má identické rozměry dvou výklenků nacházející se v původním Hobenově návrhu Modré místnosti.  Prezidentská pracovna se přesunula z hlavní rezidence do nově vybudovaného západního křídla v roce 1902. První prezident měl obdélníkovou pracovnu umístěnu západně od současné Cabinet Room. První Oválná pracovna byla navržena Nathan C. Wyethem a vybudována v roce 1909 během administrativy Tafta. Tato pracovna byla soustředěna východně na jižní straně západního křídla.  24. prosince 1929 bylo západní křídlo poničeno požárem během Hooverovy administrativy a vyžadovalo důkladnou přestavbu. Prezident Hoover nechal přestavět Oválnou místnost na stejném místě s vylepšeným vybavením a první klimatizací. Nespokojený s rozměry a rozložením západního křídla zadal prezident Franklin Delano Roosevelt architektovi Ericu Guglerovi přeprojektovat západní křídlo s Oválnou pracovnou na jihovýchodním rohu zajišťující více soukromí a snadnější přístup do rezidence. Prezident Roosevelt úzce spolupracoval s Erikem Guglerem a navrhli místnost architektonicky větší než předchozí dvě místnosti s robustními georgiánskými detaily: dveře s trojúhelníkovým štítem, knihovna a na stropě medailon prezidentské pečetě. Zřejmé jsou zde i náznaky moderního umění, hlavně znázornění orla na stropním medailonu.  Stůl používaný mnohými prezidenty v Oválné pracovně je Resolute desk, který byl pojmenován podle britské fregaty HMS \"Resolute\", z jejíchž trámů byl stůl vyroben. Stůl byl dar od anglické královny Viktorie prezidentu Rutherfordu B. Hayesovi v roce 1880. Nedávní prezidenti mívají nad výklenkem krbu zavěšený portrét George Washingtona.  Prezidenti si do Oválné pracovny vybírají sochy nebo malby ze sbírky Bílého domu nebo si je půjčují od muzeí či umělců. Prezident Clinton si půjčil bronzovou sochu \"Myslitel\" od Augusta Rodina z muzea. Prezident George W. Bush si vypůjčil dvě olejomalby \"A Charge to Keep\" od W. H. D. Koernera (patřící Bushovi) a \"Rio Grande\" od Toma Lea (z muzea El Paso Museum of Art). Po převzetí pracovny 20. ledna 2009 Barackem Obamou byly tyto malby nahrazeny malbami Childe Hassama \"Fifth Avenue in the Rain\" a Normana Rockwella \"Socha Svobody\".", "section_level": 1}, {"title": "Koberec.", "content": "Na koberci Oválné pracovny je zobrazena pečeť prezidenta Spojených států. Koberec prezidenta Trumana byl první s prezidentskou pečetí. Na Trumanově koberci byla pečeť zobrazena monochromaticky s různou délkou vláken. Jeho koberec byl použit ještě za Eisenhowerovy a Kennedyovy administrativy. V současnosti si prezidenti nechávají vyrábět koberce za pomoci interiérového designéra a správce Bílého domu. Prezident Barack Obama se rozhodl nechat si koberec po George W. Bushovi.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Oválná pracovna se dostala do amerického povědomí přes památné fotografie, jako například jak si mladý John F. Kennedy mladší hraje v otcově stole, Richard Nixon mluví telefonicky s astronauty Apollo 11 po jejich úspěšné výpravě a Amy Carter přinášející svou siamskou kočku „Misty Malarky Ying Yang“ prezidentu Jimmy Carterovi. Televize vysílá z Oválné pracovny jen mimořádně, pouze v závažných případech jako oznámení prezidenta Kennedyho o Kubánské krizi, Reaganovo vyjádření ke katastrofě raketoplánu Challengeru nebo Bushův projev k teroristickým útoků 11. září 2001.", "section_level": 1}, {"title": "Design a materiály.", "content": "Od dostavby Oválné pracovny v roce 1934 během administrativy Franklina Delano Roosevelta se místnost architektonicky téměř nezměnila. Byla pouze trochu upravena okna a dveře. Během studené války byly okenní tabule vybaveny malými vibrátory, když se zjistilo, že Rusové vyvinuli způsob čtení vnitřních zvukových ruchů z okenních tabulí. Velký pohyb pracovníků a návštěvníků postupem času si vyžádal daň.  Pro každodenní práci používají prezidenti malou studovnu na západě a samotnou Oválnou pracovnu používají převážně pro setkání. Podlaha zde byla vyměněna čtyřikrát. Původní podlaha byla korková na měkkém dřevě. Prezident Dwight D. Eisenhower, vášnivý golfista, poničil podlahu svými hroty na golfových botách. V polovině 60. let 20. století byla prezidentu Johnsonovi vyměněna podlaha za linoleovou. V roce 1982 nechal prezident Ronald Reagan nahradit podlahu za parkety z bílé borovice a dubu. V srpnu 2005 za prezidenta George W. Bushe byla podlaha znovu vyměněna za téměř podobnou té Reaganově, ale vyrobená z ořešáku.  Na konci 80. let 20. století, po rozsáhlém hodnocení celého domu včetně Oválné pracovny, se stal Bílý dům součástí programu Průzkum amerických historických budov (HABS) vládní agentury National Park Service. Exteriéry i interiéry byly podrobně fotograficky a stavebně zdokumentovány, aby se zjistily drobné nedokonalosti. Byl vytvořen seznam materiálů a metod pro budoucí konzervaci a obnovu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozměry.", "content": "Poměr mezi hlavní a vedlejší osou je 10,9 / 8,8 (přibližně 1,24).", "section_level": 2}], "src_summary": "Oválná pracovna ( \"\") je oficiální pracovna prezidenta Spojených států, kterou od ledna 2017 používá Donald Trump. Pracovna byla vybudována v roce 1909 jako součást rozšíření západního křídla Bílého domu během administrativy Williama Howarda Tafta. Inspirací byla eliptická Modrá místnost v Bílém domě. Výraznými prvky v této kanceláři jsou tři velká jižní okna za prezidentským stolem a krb na severní straně.", "tgt_summary": "椭圆形办公室(英语:Oval Office)位于白宫西厢,是美国总统的正式办公室。顾名思义,办公室呈椭圆形,总统办公桌后有三扇朝南的窗户,房间北侧有一个壁炉。其建于1909年塔夫脱总统时期,办公室的灵感来自椭圆蓝室。", "id": 1510161}
{"src_title": "Vienne (Isère)", "tgt_title": "维埃纳 (伊泽尔省)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Antika.", "content": "Ve starověku zde stálo oppidum galského kmene Allobrogů, v roce 47 př. n. l. si jej podmanili Římané, vedeni Juliem Caesarem. Allobrogové poté Římany vytlačili, ti založili nedaleko odtud v roce 43 př. n. l. město Lugdunum (dnešní Lyon). V době raného císařství se Vienne opět stalo římskou kolonií (jméno \"Vienne\" začali používat Římané, nezaměňovat s Vídní, ta se ve starověku nazývala \"Vindobona\"), později hlavním městem provincie. V roce 257 se město stalo součástí krátce trvajícího Galského císařství. Ve městě i v okolí se dochovalo mnoho památek z té doby, v centru například chrám císaře Augusta a jeho manželky Livie, kamenný amfiteátr antického divadla, obranné zdi města, akvadukty či římské silnice. Roku 2017 byla na ploše 7000 metrů čtverečních při archeologickém výzkumu objevena luxusní římská čtvrť s vilami, bohatě vybavenými a vyzdobenými mozaikami.", "section_level": 2}, {"title": "Rané křesťanství.", "content": "Hlavní město provincie se již v raných křesťanských dobách stalo sídlem biskupa, podle legendy byl prvním biskupem Svatý Krescens, učedník Svatého Pavla z Tarsu. Výskyt křesťanství v oblasti je prokázán od roku 177, z té doby pochází první písemná zmínka o jáhnovi ve Vienne. Ve 3. století vzniklo ve Vienne biskupství. Město bylo o století později nazváno Vienne St. Colombe na počest římské prvomučednice svaté Kolumby ze Sens (+273).", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "V 5. století bylo Vienne hlavním městem říše germánského kmene Burgundů, ta se v 6. století stala součástí Francké říše. V roce 869 připsal francký král Karel II. Holý celý distrikt hraběti Bosovi z Provence, který se v roce 879 prohlásí králem Provence. Od roku 1032 patřilo Vienne k Svaté říši římské, ovšem skutečnou moc nad městem měli arcibiskupové. Jejich jediným protivníkem byl hraběcí rod z Albonu, později i šlechtický rod přímo z Vienne, používající titul Dauphin (francouzsky Delfín). V letech 1090 - 1119 byl místním arcibiskupem Guido Burgundský, který v letech 1119 až 1124 vykonával úřad papeže jako Kalixtus II..  V letech 1311 a 1312 se zde konal Viennský koncil, svolaný papežem Klementem V. Na tomto koncilu byl z podnětu francouzského krále Filipa IV. Sličného zrušen templářský řád.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Vienne je město na jihovýchodě Francie, na řece Rhôně, asi 30 kilometrů jižně od Lyonu. S 30 000 obyvateli je po Grenoblu druhým největším městem departementu Isère. Jedná se o významné regionální a turistické centrum s mnoha historickými památkami.", "tgt_summary": "维埃纳()是法国西南部一座小城,位于里昂以南约32公里处的罗讷河西岸,属罗讷-阿尔卑斯大区伊泽尔省管辖。", "id": 143877}
{"src_title": "Napájecí zdroj (počítač)", "tgt_title": "電源供應器", "src_document": [{"title": "Zařízení připojená k napájení.", "content": "V osobním počítači jsou přímo připojeny k napájení následující součásti:  Pro všechny další součásti je dodáváno napětí nepřímo ze základní desky (jakékoli rozšiřující karty, některé ventilátory, procesory, porty, LED kontrolky atd.).", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "Nejvíce energie se soustřeďuje v kovové obdélníkové \"krabici\", ze které vychází několik svazků drátů. Na opačné straně jsou větrací otvory a zásuvky IEC C14 pro připojení do sítě. Volitelně může být přítomen též přepínač vstupního napětí. Štítek připevněný na boku adaptéru obsahuje údaje o maximálním výkonu a certifikaci. Nejčastějším znakem je znamení bezpečnosti UL, GS Mark, TUV, NEMKO, SEMKO, Demko, FIMKO, CCC, CSA, VDE, GOST R, BSMI. Údaje týkající se elektromagnetické kompatibility je označení CE, FCC a C-Tick. Značka CE je vyžadována pro napájecí zdroje prodávané v Evropě a Indii. Norma Evropské unie, EN61000-3-2 vyžaduje, aby byl každý napájecí systém vybaven PFC.  Rozměry ATX zdroje jsou: šířka 150 mm, výška 86 mm a hloubka obvykle 140 mm i když se mohou lišit v závislosti na výrobci.  Napájení používá nucené chlazení, obvykle pomocí ventilátoru s průměrem 120 mm. Jeho prostřednictvím proudí horký vzduch z vnitřku počítačové skříně ven, proto se používá ventilátor s vyšší účinnosti, než které je třeba pro udržení stále teploty ve zdroji. Ventilátor je hlavním zdrojem nepříjemného hluku.", "section_level": 1}, {"title": "Power rating.", "content": "Napájecí zdroje jsou hodnoceny na základě maximálního výkonu. Typické výkonové rozsahy pro domácí a kancelářské aplikace jsou v rozmezí od 300W do 500W (pro miniaturní a obzvláště staré počítače i pod 300W). Napájecí zdroje používané v počítačích pro hráče mají výkon poněkud vyšší - 500W až 800W a zdroje pro servery od 800W až do 1400W. Silnější zdroje jsou určeny především pro velké servery a v menší míře pro počítače s více procesory, více pevnými disky a několika grafickými kartami.  Někteří výrobci přesahují hodnotu výkonu svých zdrojů pro marketingové účely. Je to jeden z důsledků absence norem pro měřící podmínky. Nejčastěji se tak vyskytují:", "section_level": 1}, {"title": "Konektory.", "content": "Typicky jsou v napájecím zdroji přítomny následující konektory:", "section_level": 1}, {"title": "Notebooky.", "content": "Většina přenosných počítačů má zdroje, které poskytují na výstupu výkon od 25 do 100 W. Obvykle to jsou zdroje externí, které konvertují AC napětí na jedno stejnosměrné (nejčastěji 19V), DC-DC konverze dále dochází v NTB, aby poskytl různá stejnosměrná napětí požadovaný různými složkami počítače.", "section_level": 1}, {"title": "Servery.", "content": "Některé webové servery používají jedno 12V napájení. Všechna ostatní napětí jsou generována pomocí modulu regulace napětí na základní desce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Napájecí zdroj počítače (\"PSU\" - \"Power Supply Unit\") je zařízení, sloužící ke zpracování střídavého napětí dodávaného ze sítě (100-127 V v Severní Americe, Jižní Americe, Japonsku a Tchaj-wanu, 220-240V ve zbytku světa, v Česku 230V/50Hz) na nízké napětí, potřebné k napájení komponent počítače. Některé zdroje mají přepínač pro změnu vstupního napětí mezi 230V a 115V, ostatní se automaticky přizpůsobí jakémukoli napětí v tomto rozsahu.", "tgt_summary": "电脑电源供应单元(英语:PC Power supply unit,常直接以电源供应器称之,简称PSU或电源),香港又称火牛(乃电牛也,电力供应者,源于早期变压器造型似牛),是电脑的一种电能转换类的电源(有别于电池供电类的电源),负责将标准交流电转成低压稳定的直流电,给电脑内其它的组件所使用。目前一般的电脑电源供应器都是开关模式电源,输入电压自动适应用家所在地点市电参数(而某些产品可能需要用家调整电压切换开关)。", "id": 130874}
{"src_title": "Zázvorníkovité", "tgt_title": "薑科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jsou to vytrvalé, pozemní (výjimečně epifytické), aromatické, drobné až mohutné byliny (někteří zástupci dorůstají až 8 metrů) s dužnatými a často hlízovitými oddenky. Stonek je většinou krátký a nahrazený nepravým kmenem tvořeným listovými pochvami (podobně jako u banánovníku). Listy jsou jednoduché, střídavé, dvouřadě uspořádané, řapíkaté nebo přisedlé, s listovými pochvami. Čepele listů jsou celokrajné, nejčastěji řemenovité, kopinaté až téměř okrouhlé. Žilnatina je zpeřená. Na bázi listů je ligula.  Rostliny jsou jednodomé. Květenství jsou hustá nebo řídká, tvořená několika až mnoha květy, obvykle válcovitého, vřetenovitého či kulovitého tvaru. Nejčastěji se jedná o vrcholíky (přesněji thyrsy), hrozny nebo klasy. Květenství se vyvíjejí na vrcholu pseudokmene nebo na krátkém postranním výhonu vyrůstajícím z oddenku a pokrytém listovými pochvami. V květenství jsou často přítomny listeny, které jsou u mnoha zástupců nápadně zbarvené. Květy jsou dvoustranně souměrné a většinou oboupohlavné. Okvětí je členěné na kalich a korunu. Kalich je obvykle trubkovitý, srostlý ze 3 lístků, na vrcholu se 3 zuby nebo laloky, někdy toulcovitý. Koruna je ve spodní části trubkovitá, v horní dělená ve 3 laloky, z nichž prostřední bývá největší. Fertilní tyčinka je pouze jedna, zbylé 2 nebo 4 jsou přeměněny na sterilní staminodia či zakrnělé. Dvě boční staminodia jsou petaloidní (napodobují korunu), jsou srostlé a vytvářejí nápadné labellum, zbylá dvě staminodia, pokud jsou přítomna, tvoří laloky na fertilní tyčince. Fertilní tyčinka má dlouhou či krátkou nitku a 2 prašné váčky. Spojidlo má často výrůstek v podobě ostruhy nebo hřebínku. Semeník je spodní, srostlý ze 3 plodolistů, s 1 nebo 3 komůrkami obsahujícími mnoho vajíček. Čnělka vyrůstá v prohlubni mezi prašnými váčky fertilní tyčinky a nese jedinou nálevkovitou, vlhkou bliznu. Na vrcholu semeníku jsou 2 nektária. Plodem je pukavá nebo nepukavá, suchá nebo dužnatá tobolka, případně bobule. Obsahuje několik až mnoho semen opatřených míškem.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zázvorníkovité zahrnuje asi 52 rodů a okolo 1300 druhů. Největší rody jsou galgán (\"Alpinia\", asi 250 druhů), amom (\"Ammomum\", 180), zázvorovník (\"Zingiber\", 140), globa (\"Globba\", 100), etlingera (\"Ettlingera\", 100) a kurkumovník (\"Curcuma\", 90 druhů). Zázvorníkovité jsou rozšířeny v tropech celého světa, v některých oblastech přesahují i do subtropů a teplejších oblastí mírného pásu. Centrum druhové diverzity je v jižní a jihovýchodní Asii. V Evropě nejsou zastoupeny. Na Azorských ostrovech roste zplanělý asijský druh motýlovce \"Hedychium gardnerianum\". V tropické Americe je původní jediný rod, \"Renealmia\". Je rozšířen od Mexika po Jižní Ameriku. Některé pěstované druhy, např. \"Alpinia purpurata\" a \"A. zerumbet\", zde zdomácněly.  Zástupci čeledi rostou charakteristicky na stinných až polostinných stanovištích v podrostu vlhkých tropických lesů, příležitostně také v mokřinách. Některé druhy asijského rodu zázvorek (\"Roscoea\") rostou v nadmořských výškách až 3800 metrů. Rovněž v jihoamerických Andách rostou zástupci rodu \"Renealmia\" v nadmořských výškách nad 2500 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "\"Zingiberaceae\" jsou dobře vymezenou čeledí. Nejblíže příbuznou větví je čeleď \"Costaceae\", která byla v minulosti se zázvorníkovitými i spojována.  Čeleď je členěna na 4 podčeledi a celkem 6 tribů:", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy zázvorníkovitých jsou opylovány zejména včelami, motýli, můrami a ptáky. Květy se často otevírají na jediný den a jsou převážně cizosprašné. Dužnaté tobolky bývají pestře zbarvené a po otevření odhalují semena s nápadným míškem, která konzumují a rozšiřují zejména ptáci, v menší míře i pozemní zvířata a mravenci.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Potraviny a léčiva.", "content": "Oddenky mnohých druhů jsou silně aromatické a mají význam jako koření. Nejznámější je zázvor (zázvorovník lékařský) a kurkuma (kurkumovník dlouhý). Z dalších druhů slouží jako koření galgán velký (\"Alpinia galanga\"), galgán lékařský (\"A. officinarum\"), kurkumovník \"Curcuma zedoaria\", některé druhy zázvorovníku (\"Zingiber zerumbet\", \"Z. montanum\", \"Z. mionga\", \"Z. spectabile\") aj.  Kardamovník obecný (\"Elettaria cardamomum\") poskytuje semena štiplavé chuti, známá jako kardamom. Pochází z Indie. Aromatická semena podobná kardamomu poskytují rovněž některé druhy afrického rodu aframon (\"Aframomum\") a asijský amom \"Amomum subulatum\". V místní asijské kuchyni se jako koření využívají rovněž mladé výhonky \"Etlingera elatior\". Z druhu \"Curcuma angustifolia\" se získává jedlý škrob, některé druhy kurkumy (\"Curcuma aromatica\", \"C. longa\") poskytují barvivo. Silice z \"Hedychium spicatum\" a různých druhů galgánů mají význam v parfumerii.  Některé druhy mají význam v medicíně, zejména galgán lékařský (\"Alpinia officinarum\") a zázvorovník lékařský (\"Zingiber officinale\"). V čínské medicíně je využíván zejména galgán lékařský (\"Alpinia officinarum\"), amom tsao-ko (\"Amomum tsao-ko\"), kurkuma dlouhá (\"Curcuma longa\"), kardamovník obecný (\"Elettaria cardamomum\") a zázvorovník lékařský (\"Zingiber officinale\").", "section_level": 2}, {"title": "Okrasné rostliny.", "content": "Mnohé druhy zázvorníkovitých mají nápadná květenství a jsou pěstovány v tropech a sklenících jako okrasné rostliny. Mezi nejběžněji pěstované druhy náleží \"Alpinia purpurata\", \"A. zerumbet\", \"Etlingera elatior\", \"Hedychium coronarium\". Pěstují se rovněž četné další druhy kurkumovníků, motýlovců, glob, kempferií, zázvorovníků a galgánů (včetně šlechtěných zahradních kultivarů), \"Burbidgea schizocheila\", \"Tapeinochilos ananassae\", \"Siphonochilus decorus\" aj. Některé druhy rodu zázvorek (např. zázvorek žlutý a zázvorek nízký) jsou pěstovány jako skalničky a lze je pěstovat na chráněných místech na skalkách i v ČR. Ve sklenících českých botanických zahrad se lze setkat zejména s rody galgán (\"Alpinia\"), kurkumovník (\"Curcuma\"), motýlovec (\"Hedychium\"), kempferie (\"Kaempferia\") a zázvorovník (\"Zingiber\").", "section_level": 2}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Aframomum\", \"Alpinia\", \"Amomum\", \"Aulotandra\", \"Boesenbergia\", \"Burbidgea\", \"Camptandra\", \"Caulokaempferia\", \"Cautleya\", \"Cornukaempferia\", \"Curcuma\", \"Curcumorpha\", \"Cyphostigma\", \"Distichochlamys\", \"Elettaria\", \"Elettariopsis\", \"Etlingera\", \"Gagnepainia\", \"Geocharis\", \"Geostachys\", \"Globba\", \"Haniffia\", \"Haplochorema\", \"Hedychium\", \"Hemiorchis\", \"Hitchenia\", \"Hornstedtia\", \"Kaempferia\", \"Kedhalia\", \"Laosanthus\", \"Larsenianthus\", \"Leptosolena\", \"Myxochlamys\", \"Nanochilus\", \"Newmania\", \"Parakaempferia\", \"Plagiostachys\", \"Pleuranthodium\", \"Pommereschea\", \"Renealmia\", \"Rhynchanthus\", \"Riedelia\", \"Roscoea\", \"Scaphochlamys\", \"Siamanthus\", \"Siliquamomum\", \"Siphonochilus\", \"Smithatris\", \"Stadiochilus\", \"Stahlianthus\", \"Tamijia\", \"Vanoverberghia\", \"Zingiber\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Zázvorníkovité (\"Zingiberaceae\"), někdy též zázvorovité, je čeleď jednoděložných rostlin z řádu zázvorníkotvaré (\"Zingiberales\"). Jsou to vytrvalé, pozemní, aromatické byliny s dvouřadě uspořádanými listy se zpeřenou žilnatinou a souměrnými květy se zajímavou stavbou. Květy jsou často podepřené barevnými listeny a uspořádané v nápadných květenstvích. Čeleď zahrnuje asi 1300 druhů v 52 rodech. Je rozšířena v tropech celého světa, zejména v Asii. Zázvorníkovité poskytují zejména koření (zázvor, kurkuma, kardamom aj.), mnohé druhy jsou v tropech a sklenících pěstované jako okrasné rostliny.", "tgt_summary": "姜科(学名:)是单子叶植物姜目的一科。本科约有47属,700种,主要分布在热带地区。中国有17属约120种,主要分布在南方各地。台湾产6属26种。姜科是多年生草本,通常具有芳香,茎短,有匍匐的或块状的根茎,叶基部具有叶鞘;花两性,两侧对称,花瓣3,下部合生成管;果实为蒴果,种子常具有假种皮。本科植物很多种类是重要的调味料和药用植物。本科重要的成员有姜,砂仁、益智仁、姜黄、郁金、蘘荷、大荳蔻、小荳蔻、草荳蔻、红荳蔻、山奈、月桃...等。", "id": 1923532}
{"src_title": "Dmitrij Bogrov", "tgt_title": "德米特里·格尔什科维奇·博格罗夫", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Bogrov se narodil do rodiny zámožných židovských obchodníků v Kyjevě. Tam Bogrov studoval práva a stal se anarchistou. Bogrov se také roku 1906 stal členem strany socialistů-revolucionářů. O rok později se však, rozčarován z poměrů u anarchistů i eserů, stal agentem tajné policie Ochranky, které vyzrazoval aktivisty socialistů-revolucionářů, sociálních demokratů a anarchistů. Byl placen 150 rublů za jedno udání. Do roka se mu podařilo udat nejméně 100 svých revolucionářských spolupracovníků.  Dne 1. září 1911 byl ruský ministerský předseda Pjotr Stolypin v Kyjevském divadle na představení opery Rimského-Korsakovova \"Pohádka o caru Saltánovi\". Seděl v první řadě, kde seděli ostatní členové vlády. Car Mikuláš II. seděl v gubernátorské lóži. Bogrov seděl v 18. řadě a měl u sebe pistoli. O přestávce po druhém dějství zůstal Stolypin v sále a debatoval s carem. Bogrov k němu přistoupil a před zraky cara a jeho dvou dcer vytáhl pistoli a postřelil Stolypina do prsou. Ten byl poté odvezen do místní nemocnice, kde za čtyři dny na následky zranění zemřel.  Dosud se neví, na čí příkaz Bogrov Stolypina zastřelil. Jestli jako socialistický revolucionář v zájmu revoluce, nebo jako agent Ochranky v zájmu cara a jeho protireformních nálad, není dodnes jisté.  Stolypinova vdova se Bogrova zastala, ale navzdory její přímluvě u dvora za udělení mírnějšího trestu (napsala, že trest smrti jí stejně manžela nevrátí) byl Bogrov odsouzen k trestu smrti a oběšen v kyjevské pevnosti Lysa Hora.  Bogrovův atentát na Stolypina použil jako důležitý motiv ve své divadelní hře The Holy Devil (Rasputin) dramatik Leo Birinski. Bogrov zde vystupuje pod jménem Magrov, Stolypin byl předlohou pro postavu Ministra. Přesmyčku Bogrovova krycího jména Alenskij Birinski pravděpodobně použil v podobě Lenskij také ve svých hrách Raskolnikov a Mumraj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dmitrij Grigorijevič Bogrov (rusky \"Дмитрий Григориевич Богров\", původním jménem Mordechaj Gerškovič Bogrov, Kyjev, Ukrajina – tamtéž) byl student práv, člen strany socialistů-revolucionářů, agent Ochranky a vrah ruského ministerského předsedy Pjotra Stolypina.", "tgt_summary": "德米特里·格尔什科维奇·博格罗夫(,1887年-1911年-9月24日),是俄罗斯帝国的一名刺客,曾经刺杀了沙俄总理斯托雷平。", "id": 374633}
{"src_title": "Národní divadlo Podgorica", "tgt_title": "蒙特內哥羅國家劇院", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Černohorské národní divadlo bylo založeno v roce 1953 jako obecní instituce zvaná \"Titogradské městské muzeum\". Záměrem bylo vytvořit silnou instituci, která bude fungovat jako národní divadlo. Od roku 1958 se budova stalo hlavní budovou černohorské divadelní scény a po rozhodnutí o upravení divadel měst Nikšić, Kotor, Cetinje a Pljevlja bylo divadlo známé na celém Balkáně.  Od samého počátku Národní divadlo přilákalo většinu kulturních subjektů se sídlem v Černé Hoře. Podporovalo kulturní vzrůst Černé Hory tím, že hrálo nejen domácí, ale i světová dramata apod.  Prvním představením Národního divadla byl \"Gorski vijenac\" upraven a režírován N. Vavićem. Poté byla tato inscenace premiéru v prosinci 1960 v Záhřebu, a byla provedena u příležitosti 100. výročí chorvatského Národního divadla.  V polovině sedmdesátých let se divadlo stalo ještě známějším díky Vladu Popovićovi, oslavovanému dramatickému umělci. Ten se stal také ředitelem Černohorského národního divadla. Během této doby si divadlo vyžádalo značnou popularitu, vysokou návštěvnost i kritiku.  Osmdesátá léta nebyla pro divadlo moc úspěšná, představení se málokdy povedla s velkým úspěchem. Budova vyhořela v roce 1989, čímž se činnost Černohorského národního divadla zastavila na několik let.  Po slavnostním otevření nově rekonstruované budově v roce 1997 divadlo opět potvrdilo svůj význam. Nová koncepce této divadelní instituce zahájila úspěšně vývoj v čele s novým řízením a uměleckým týmem především díky úsilí profesora a divadelního režiséra Branislava Mićunoviće. Během následujících let divadlo mezinárodně prospívalo státu a hlavní role si v některých představeních zahráli i světoznámí herci.  V období mezi lety 1997, kdy byla otevřena nová budova, a 2007 byla doba obrození a pokroku, s více než 40 novými díly. Několik nových festivalů byly zahájeny právě v divadle, včetně Černohorského divadelního a hudebního festivalu. Činnost Černohorského národního divadla se v této době po otevření zrekonstruované budovy vyšplhala až na žebříček nejlepších divadel Evropy. Divadlo působil jako animátor a \"velvyslanec\" kultury, jako středisko uměleckých akcí a jako podporovatel současných trendů v mezinárodním divadelním oboru. Společně s Černohorským královským divadlem v Cetinje je to nejvýznamnější kulturní centrum v Černé Hoře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Černohorské národní divadlo (černohorsky: \"Crnogorsko Narodno Pozorište\") je nejvýznamnější kulturní stavba v černohorském hlavním městě Podgorici. Splňuje několik účelů a nabízí celou řadu programů, kromě divadla slouží také jako budova metropolitní opery. Jako jedna z nejvýznamnějších staveb je vyobrazena na kulturních mapách Černé Hory a celého Balkánu.", "tgt_summary": "黑山国家剧院(Crnogorsko Narodno Pozorište)是位于黑山首都波德戈里察的一家建筑。黑山国家剧院设立于1953年,最初名为铁托格勒国家剧院。黑山国家剧院是黑山最具代表性的表演场地之一。1989年,该建筑被烧毁。1997年5月,黑山国家剧院完成重建。", "id": 2318203}
{"src_title": "Neelix", "tgt_title": "尼利克斯", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Neelix je druhem Talaxian. Narodil se na Rinaxu, měsíci domovské planety Talax v kvadrantu delta. Jeho prapradědeček však pocházel z druhu Myleanů. Celá Neelixova rodina byla zabita ve válce s Haakoniany.  Do roku 2371 se Neelix živil různě. Když se v roce 2371 setkal s lodí \"USS Voyager\", živilo ho to, co nalezl ve vracích zničených vesmírných lodí v blízkosti Ochráncovy vesmírné stanice. Poté, co pomohl posádce \"Voyageru\" setkat se s Ocampy, mimozemským druhem které Ochránce chránil, a poté, co byla Ochráncova stanice zničena, přidal se spolu se svou ocampskou přítelkyní Kes k posádce \"Voyageru\". Stal se šéfkuchařem, diplomatem a také takzvaným důstojníkem přes morálku. Jeho znalosti okolního vesmíru byli pro posádku \"Voyageru\" velmi cenné.  Neelix považoval za svého přítele šéfa bezpečnosti Tuvoka, kterého se neustále snažil rozveselit. Během transportu Neelixe, Tuvoka a mimozemské rostliny došlo k poruše, a na čas se z těchto tří stala jedna osoba, která se nazývala \"Tuvix\". Neelix si byl také velmi blízký s Naomi Wildmanovou, i její matkou Samanthou.  Neelixův pohled na náboženství nebyl nikdy plně osvětlen, ale po většinu času jeho pobytu na Voyageru věřil v talaxianskou verzi posmrtného života. Poté co byl po nehodě několik hodin klinicky mrtvý a neměl žádné posmrtné vize, ztratil v posmrtný život víru (epizoda „Mortail Coil“).  Neelix opustil Voyager v epizodě sedmé série „Homestead“, kdy byla nalezena malá talaxianská kolonie v pásmu asteroidů. Kapitán Kathryn Janewayová jmenovala Neelixe \"oficiálním\" velvyslancem Hvězdné flotily v kvadrantu delta. Poté se Neelix objevil ještě v závěrečné epizodě „Endgame“, kdy navázal s Voyagerem dálkovou komunikaci před tím, než se loď dostala do alfa kvadrantu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Neelix je fiktivní mimozemská postava ze světa Star Treku. V seriálu \"\" se v roce 2371 dostal na palubu lodě Federace \"USS Voyager\", kde vykonával post velvyslance, kuchaře a tzv. morálního důstojníka. \"Voyager\" opustil v roce 2378, když byla objevena malá kolonie jeho druhu na asteroidu. Neelixe ztvárnil herec Ethan Phillips.", "tgt_summary": "尼利克斯(Neelix)是科幻电视剧《星际旅行:航海家号》的一名角色,由伊桑·菲利普斯饰演。", "id": 2151176}
{"src_title": "Leclerc (tank)", "tgt_title": "勒克萊爾主戰坦克", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "První studie možné náhrady tanku AMX 30 začaly být vypracovávány v roce 1964. Nový tank, označený Napoléon/Leopard 3 měl být původně vyvinut ve spolupráci v Bundeswehrem, ten se však roku 1982 rozhodl projekt opustit a dále používat pouze tehdy nové tanky Leopard 2. Ve Francii tak vývoj nového tanku pokračoval samostatně. První prototyp tanku Leclerc byl představen roku 1987, sériová výroba začala roku 1990 a první sériový kus byl francouzskou armádou převzat v lednu roku 1992. Po skončení studené války bylo namísto původně plánovaných 1400 Leclerců odebráno pouze 406 (+20 vyprošťovacích tanků Leclerc ARV). Kromě klasického bitevního tanku byl na jeho bázi stavěn též vyprošťovací tank Leclerc ARV vybavený hydraulickým jeřáběm o nosnosti 35 tun a dvěma navijáky a konstrukčně podobný ženijní tank Leclerc DNG. SAE provozují kromě 388 tanků Leclerc rovněž 46 vozidel Leclerc ARV a dva cvičné tanky. Arabské tanky se liší použitím německého motoru a převodovky a účinnější klimatizací.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Tank Leclerc se vyznačuje kompaktními rozměry a nízkou hmotností, což je dáno zejména jeho pouze tříčlennou posádkou, nově řešeným pancéřováním a vysokou mírou miniaturizace jeho komponentů. Celé fungování tanku je rovněž vysoce automatizováno.  Tank je vybaven vysoce efektivním systémem řízení palby. Pravděpodobnost zásahu cíle první ranou na vzdálenost 2 000 metrů za jízdy a za každého počasí je 95%. Kanón stabilizovaný ve dvou rovinách je spojen se zaměřovačem střelce, který ale pro zvýšení přesnosti za pohybu používá přídavnou stabilizaci. Velitel tanku má navíc samostatný zaměřovač. Palebný systém rovněž umožňuje automatické sledování vybraného cíle, což zmenšuje zatížení střelce. Fungování systému řízení palby zajišťují dva počítače firmy Electronique Serge Dassault (ESD).  Hlavní výzbroj tanku představuje kanón GIAT CN120-26/52 ráže 120 mm s hladkým vývrtem hlavně, který je upravenou verzí kanónu tanku AMX-40. Kanón je vybaven automatickým nabíjecím zařízením, díky kterému stačí k obsluze celého tanku pouze 3 osoby. V jeho zásobníku je celkem 22 nábojů a dalších 18 nábojů je vezeno v přední části korby vedle řidiče. Doplnění zásobníku trvá při zastavení 10–15 minut. Tank používá francouzské protipancéřové podkaliberní a kumulativní, jakož i protipěchotní střely. Teoreticky může používat též 120 mm standardní munici NATO.  Další výzbrojí je 12,7 mm kulomet MG a na pravé straně věže lafetovaný střešní kulomet ráže 7,62 mm. Ten je umístěný za vstupem střelce a dálkově jej ovládá velitel tanku. Ve věži tanku je osmnáct granátometů, ze kterých jsou odpalovány infračervené klamné cíle, dýmové granáty a protipěchotní granáty.  U tanků Leclerc je použito jednak vyměnitelné modulární pancéřování vyrobené na bázi kompozitů, jednak vrstvený pancíř typu Chobham.  Pohon tvoří přeplňovaný vznětový vidlicový osmiválec Wärtsilä Uni Diesel V8X 1500. Má zdvihový objem 16,5 l, ze kterého vyvíjí největší výkon 1100 kW (1500 k) při 2500 otáčkách za minutu. Samočinná převodovka SESM ESM-500 má pět stupňů pro jízdu vpřed a dva pro jízdu vzad. Tank má elektroimpulsní ovládání, které se podobá systému Fly-by-Wire. Pásový podvozek sestává ze šesti pojezdových kol s neobvyklým hydropneumatickým pérováním. Na silnici tank dosahuje rychlosti až 71 km/h, v terénu je to 50 km/h a jeho dojezd je až 550 km.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Tanky Leclerc nebyly doposud bojově nasazeny. Francie a Spojené arabské emiráty je však vyslaly v rámci mise KFOR do Kosova. Další tanky tohoto typu slouží v Libanonu v rámci mise UNIFIL. SAE tyto tanky nasadily v Jemenu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leclerc je francouzský tank kategorie hlavní bojový tank (\"Main Battle Tank\" — MBT) čtvrté generace vyráběný zbrojovkou Nexter (původně GIAT Industries) v letech 1990–2008. Byl vyvinut jako náhrada typu AMX-30. V současnosti je ve výzbroji armády Francie (406 kusů) a armády Spojených arabských emirátů (388 kusů). Tank byl pojmenován po legendárním generálu Phillippovi Leclercovi, který se svou 2. tankovou divizí v roce 1944 jako první symbolicky vstoupil do okupované Paříže.", "tgt_summary": "勒克莱尔坦克(),又名雷克勒坦克,非官方代号AMX-56,是法国国有军火商GIAT(现奈克斯特公司)所研制的主战坦克,它在1993年起取代1960年代服役的AMX-30主力战车。主要用户是法国陆军以及阿拉伯联合酋长国。", "id": 1500621}
{"src_title": "Husa sněžní", "tgt_title": "雪雁", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Husa sněžní se vyskytuje ve dvou poddruzích, které se viditelně liší ve velikosti, průměrně však dorůstá 65–75 cm a dosahuje hmotnosti mezi 2,4–3,4 kg. Tvoří dvě barevné formy, které se často vzájemně kříží: světlou, kdy je celá sněhově bílá s tmavými letkami a tzv. modrošedou, kdy na jejím těle převládá modrošedé zbarvení. Formy jsou tak odlišné, že byly v minulosti považována za odlišné druhy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Hnízdí v tundrách v Grónsku, Kanadě, Aljašce a v severovýchodním cípu Sibiře. Je tažná se zimovišti v teplejších oblastech Spojených států a v Mexiku. Jako vzácný tulák se objevuje i v Evropě, velká část zde volně žijících hus sněžních má však původ v jedincích uprchlých ze zajetí. Během první poloviny 20. století byla její populace na viditelném poklesu, dnes je však již opět stabilizována.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Jedná se o společenský druh, který hnízdí, táhne a přes zimu se zdržuje v hejnech. Ve věku dvou let si začínají husy sněžné hledat partnery, ale hnízdit obvykle nezačínají před dosažením věku 3 let. Samice jsou přitom vysoce filopatrické, což znamená, že se během hnízdního období pravidelně vrací na místo, kde se sami vylíhly.  Hnízdit začíná obvykle na konci května a v průběhu několika prvních dnů v červnu, v závislosti na sněhových podmínkách. Místo pro hnízdění vybírá samice, která se následně podílí i na budování samotného hnízda. V konečném stádiu jej tvoří důlek důkladně vystlaný rostlinným materiálem a peřím. Snůška čítá 3–5 vajec, na kterých sedí samotná samice po dobu 22–25 dnů. Vejce i malá mláďata bývají velmi oblíbenou kořistí polárních šelem, jako jsou lišky či chaluhy, rodiče však vždy své hnízdo urputně brání. Po 42–50 dnech jsou mláďata již schopna letu, ale až do období, kdy se začínají rozmnožovat zůstávají se svými rodiči.", "section_level": 1}], "src_summary": "Husa sněžní (\"Chen caerulescens\") je severoamerický druh husy. Zařazení do systému je u ní v současné době sporné, ačkoli bývá totiž obvykle nově řazena do rodu \"Chen\", někteří autoři se stále přiklání k původnímu řazení do rodu \"Anser\" a uvádí ji tak pod latinským názvem \"Anser caerulescens\".", "tgt_summary": "雪雁(学名:)为鸭科雁属的鸟类,俗名白雁。分布于北美洲、东至梅尔维尔和哈得孙湾东岸、北极各岛、西伯利亚、日本以及中国大陆的河北、长江口等地,一般栖息于沿海。该物种的模式产地在加拿大的哈德孙湾。", "id": 1178568}
{"src_title": "Farúk I.", "tgt_title": "法鲁克一世", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Budoucí král Farúk se narodil 11. února 1920 tehdejšímu egyptskému sultánovi (později králi) Fuadovi I. a jeho ženě královně Nazli Sabri jako jejich prvorozený a jediný syn, nebyl však nejstarším dítětem krále.  Před smrtí svého otce studoval na Královské vojenské akademii ve Woolwich v Anglii. Když jeho otec náhle 28. 4. 1936 zemřel, stal se mladý a ještě nedospělý Farúk králem. Tou dobou pobýval v Londýně.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Farúk se stal králem již v 16 letech, kdy byl ještě nedospělý, a tak za něho v období 28. duben 1936 – 29. červenec 1937 vládli regenti. Stal se prvním panovníkem v dějinách Egypta, který uskutečnil projev v rozhlase.  Byl svržen při Egyptské revoluci roku 1952 a byl nucen odstoupit v prospěch syna Ahmeda Fuada. Ten se stal nakrátko králem jako Fuad II. (ten byl ale roční dítě a odjel do exilu s otcem). Farúk I. zemřel v exilu v Itálii v Římě 18. březen 1965. Jeho sestra byl Fawzia Shirin byla první manželkou íránského šáha Muhammada Rezá Pahlavího.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Farúk byl kleptoman, prý kradl vše, co mu přišlo pod ruku, Winstonu Churchillovi odcizil dokonce hodinky a o medaile připravil i mrtvolu íránského Šáha Rezy Pahlaví.  Z počátku vlády býval král Farúk štíhlý, ale později hodně přibral. Jeho záliba v jídle mu způsobila nebezpečnou obezitu, vážil téměř 136 kg.", "section_level": 2}, {"title": "Tituly a vyznamenání.", "content": "Jeho plný titul byl \"\"Jeho Veličenstvo Farúk I., z milosti Boží, král Egypta a Súdánu, vládce Núbie, Kordofánu a Darfúru.\"\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Farúk I. (arabsky:\"فاروق الأول Farúk al-Awwal\", 11. února 1920, Káhira – 18. března 1965, Řím) byl předposledním egyptským a súdánským králem v letech 1936–1952. Byl desátý vládce z dynastie Muhammada Aliho. Na trůn nastoupil po svém otci Fuadovi I. Byl považován za prvního původem egyptského panovníka po tisíciletí přes jeho smíšené kořeny.", "tgt_summary": "法鲁克一世(;拉丁文转写:\"Fārūq al-Awwal\",1920年-2月11日-1965年-3月18日),全名穆罕默德·法鲁克(\"Muhammad Fārūq\"),埃及国王,1936年至1952年在位,是穆罕默德·阿里王朝的第十任统治者。", "id": 2076769}
{"src_title": "Třída Álvaro de Bazán", "tgt_title": "阿爾瓦羅·巴贊級巡防艦", "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku.", "content": "Španělsko se roku 1983 připojilo k projektu evropské fregaty typu NFR-90, kterou mělo sdílem osm států NATO. Projekt ale byl roku 1989 zrušen pro rozdílnost požadavků jednotlivých zemí. Vývoj samotných fregat F-100 posléze proběhl jako součást společného projektu TFC (\"Trilateral Frigate Cooperation\") nastartovaného roku 1994 ve spolupráci s Německem a Španělskem. Projekt se lišil tím, že zahrnoval pouze konstrukci samotné lodě, ale ne jejím vybavením a stavbou. Na jeho základě Německo postavilo vlastní příbuznou třídu \"Sachsen\" a Nizozemsko svou třídu \"De Zeven Provinciën\".  Všechny lodě staví španělská společnost Navantia (nejprve E.N. Bazan, později též Izar) v loděnici ve Ferrolu. Stavba první čtyřkusové série, zahrnující fregaty \"Álvaro de Bazán\", \"Almirante Juan de Borbón\", \"Blas de Lezo\" a \"Méndez Núnez\" byla objednána v roce 1997. Do služby byly zařazeny v letech 2002–2006. V roce 2006 vláda schválila stavbu páté jednotky, pojmenované \"Cristóbal Colón\". Stavba fregaty \"Juan de Austria\" byla později zrušena.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "V designu a konstrukci fregat byly uplatněny prvky technologií stealth. Multifunkční radar SPY-1D systému Aegis je umístěn na vrcholu vysoké pyramidové nástavby, což lodi dává charakteristickou siluetu. Systém Aegis přitom dokáže najednou sledovat stovky cílů a zároveň zajišťovat řízení palby. Hladinový naváděcí radar je typu AN/SPS-67, navigační radary typu AN/SPS-73. Trupový sonar je typu Raytheon DE1160 LF. K vlastní obraně slouží čtyři vrhače klamných cílů Mk 36 SRBOC a systém protizbraní vybavený akustickými torpédy AN/SLQ-25A Nixie.  V příďové dělové věži se nachází jeden 127mm kanón United Defence Mk 45. Hlavňové zbraně menších ráží zastupuje jeden 20mm obranný systém Meroka a dva 20mm kanóny Oerlikon. Mezi dělovou věží a můstkem se dále nachází 48násobné vertikální odpalovací zařízení Mk 41, ve kterém je standardně uloženo 32 protiletadlových řízených střel Standard SM-2MR Block IIIA s dosahem 70 km a 64 protiletadlových řízených střel RIM-162 ESSM s dosahem 50 km (ty jsou ve čtyřnásobných kontejnerech). Údernou protilodní výzbroj představují dva čtyřnásobné kontejnery protilodních řízených střel Boeing Harpoon s dosahem 120 km. Protiponorkovou výzbrojí jsou dva pevné dvouhlavňové 324mm protiponorkové torpédomety Mk 32, ze kterých jsou vypouštěna lehká protiponorková torpéda Mk 48. Na zádi fregat se nachází přistávací plocha a hangár pro jeden protiponorkový vrtulník Sikorsky SH-60B LAMPS III Seahawk.  Pohonný systém je koncepce CODOG. Lodě mají dvě plynové turbíny General Electric LM2500 a dva diesely Bazán Bravo-12. Lodní šrouby jsou dva. Nejvyšší rychlost dosahuje 29 uzlů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Álvaro de Bazán (též třída F100) je třída univerzálních fregat španělského námořnictva, vybavených americkým zbraňovým systémem Aegis a multifunkčním radarem SPY-1D. Jsou to první evropská plavidla a zároveň první plavidla o velikosti fregat vybavená systémem Aegis. Slouží jako velitelská plavidla a prostředky boje proti letadlům, lodím i ponorkám. Původně bylo objednáno šest fregat této třídy, později byla stavba šesté jednotky zrušena. Na základě třídy \"Álvaro de Bazán\" byly dále vyvinuty norské fregaty třídy \"Fridtjof Nansen\" a ve stavbě jsou australské torpédoborce třídy \"Hobart\".", "tgt_summary": "阿尔瓦罗·迪·巴赞级巡防舰(英文:Álvaro de Bazán-class frigate),中文通常译为巴赞级巡防舰,又译为阿尔瓦罗·巴赞级或艾尔瓦罗·迪·巴赞级等,是欧洲第一种安装「神盾系统」的舰艇,就单舰防空能力来说,是欧洲性能极强的防空巡防舰,具有区域防空能力及反弹道导弹的侦测能力。", "id": 2759341}
{"src_title": "Zamilovaný Shakespeare", "tgt_title": "莎翁情史", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Film se soustřeďuje na zakázanou lásku mezi Williamem Shakespearem (Joseph Fiennes) a Violou z Lesseps (Gwyneth Paltrow), dcerou bohatého obchodníka.  Na začátku filmu ředitel divadla Philip Henslowe (Geoffrey Rush) dluží peníze lichvářovi Hughu Fennymanovi (Tom Wilkinson). Henslowe nabídne Fennymanovi partnerství na produkci Shakespearovy nové komedie – \"Romeo a Ethel, pirátova dcera\" – se slibem, že to bude hit. Ale Shakespeare poté, co se dozví, že ho jeho milá podvádí s jeho patronem, spálí původní hru a začne psát novou. Tuto hru později přejmenuje na \"Romeo a Julie\" a přepracuje ji na tragedii.  Shakespeare trpí spisovatelským blokem a tak není schopný hru dokončit. Namísto toho hledá herce pro Romea. Nakonec je do této role obsazen chlapec Thomas Kent, který Shakespeara zaujal svým výkonem a láskou k jeho předchozím hrám. Přes nevědomost všech zaměstnanců divadla je Thomas ve skutečnosti mladá Viola z Lesseps, která si přeje hrát, ale musí se převlékat za muže, protože ženy v divadle hrát nesmějí.  Poté, co Shakespeare objeví pravou identitu svého herce, spolu navážou tajný poměr. Inspirovaný Violou začne zase psát, při čemž mu radí jeho přátelský rival Christophera Marlowa (Rupert Everett). William a Viola vědí, že jejich vztah nespěje k dobrému konci, protože Shakespeare je ženatý a Violu její otec zaslíbil lordu Wessexovi (Colin Firth).  Úředník Tilney (Simon Callow) královny Alžběty I. (Judi Dench) později zjistí, že v „Shakespearově” divadle hraje žena. Nařídí uzavřít divadlo pro porušení zákona. Už to vypadá, že se \"Romeo a Julie\" nebude moci hrát, ale majitel konkurenčního divadla Shakespearovi nabídne, aby hru hrál u něj. Shakespeare se rozhodne, že bude hrát roli Romea a roli Julie zahraje chlapec v převleku.  Hra se hraje v den Violiny svatby. Po obřadu Viola uteče do divadla. Krátce před začátkem hry se u chlapce, který měl hrát Julii, začne vinou puberty projevovat změna hlasu. Viola se s ním vymění a spolu se Shakespearem zahraje vášnivé představení.  Do divadla přijede pan Tilney a jménem královny chce zatknout všechny hrající pro nemravnost. Alžběta I. je ale v divadle přítomna a, i když rozpozná, že Julii hraje žena, zatknutí zabrání.  Nicméně Viola musí odjet se svým novým manželem do kolonie ve Virginii a se Shakespearem se už nikdy neuvidí. Shakespeare z ní udělá hlavní roli ve své nové hře \"Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete\" a zvěční ji tak.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zamilovaný Shakespeare (originální název Shakespeare in Love) je romanticko-komický film z roku 1998. Režíroval ho John Madden a scénář napsali Marc Norman a Tom Stoppard. Je z větší části smyšlený, ale několik postav je založeno na reálných lidech. Navíc několik postav a veršů odkazuje na hry Williama Shakespeara.", "tgt_summary": "是一部1998年首映的电影,由英国导演约翰·麦登执导。剧本则来自于1990年因威廉·莎士比亚的影响而创作了一出成功戏剧──《君臣人子小命呜呼》(》的剧作家汤姆·斯托帕德与兼任制片人的马克·诺曼。", "id": 1807598}
{"src_title": "Delta Air Lines", "tgt_title": "達美航空", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Společnost Delta Air Lines vznikla v roce 1924 pod jménem Huff Daland Dusters jako malá skupina práškovacích letadel v Americké Georgii. Společnost se postupně rozšiřovala až na 18 letadlovou flotilu, což byla ve své době největší flotila letadel na světě, postupně se práškovací firma začala rozrůstat až do Mexika a zbytku Jižní ameriky.  C. E. Woolman odkoupil Huff Daland Dusters. Přejmenoval společnost na název Delta Air Service. První osobní let byl vykonán v roce 1929, z Dallasu, přes Texas až do Jacksonu v Mississippi, navíc s několika dalšími mezipřistáními. Byl vykonán s letadlem Travel Air 6000, do kterého se vešel pilot a pět pasažérů. V roce 1930 byla společnost přejmenována na Delta Air Corporation, přerušila osobní leteckou dopravu a začala se zaměřovat na leteckou poštu.", "section_level": 2}, {"title": "1940−1980.", "content": "V roce 1940 se opět společnost přejmenovala na název Delta Air Lines. Linky jsou obsluhovány letadly DC-2, DC-3, ve kterých jsou i stevardky. V roce 1941 se sídlo přesouvá z Monroe do Atlanty. V roce 1946 přepravuje Delta svého miliontého pasažéra, flotila Delta Air Lines má pro cestující celkově 644 sedadel. V roce 1953 letadla Delta Air Lines začínají létat mezinárodní lety, především do venezuelského Caracasu a na Karibik. Společnost v roce 1959 obdržuje čtyřmotorový letoun DC-8, na kterém se poprvé objevuje logo s modrým trojúhelníkem.  Delta obdržuje National Safety Award (Národní ocenění za bezpečnost), pro 11 miliard přepravených pasažérů bez letecké nehody. Stává se také první aerolinkou provozující dvoumotorové proudové letadlo DC-9. Po přibližně 50 letech působení Delta provozuje mezinárodní linky s Boeingem 747 a letadlem Lockheed L-1011 TriStar, v roce 1972 se připojují aerolinky Northeast Airlines k Deltě.  Kolem roku 1970 zavádí Delta počítačový rezervační systém.", "section_level": 2}, {"title": "1980−2000.", "content": "Na začátku 90. let má Delta finanční potíže, Western Airlines se připojují k Deltě a ta se stává čtvrtou největší leteckou společností té doby v USA. Spouští internetový rezervační systém. V roce 1991 převzala Delta letadla zaniklé společnosti Pan Am. Zahajuje jako první v Severní americe provoz letadla McDonnel Douglas MD-11. Stává se hlavní Olympijskou leteckou společností při olympijských hrách 1996 v Atlantě.  DeltaCargo a SwissCargo vytváří společně první nákladní leteckou alianci, rok 1988. Air Transport World magazine vyhodnocuje v roce 1999 Deltu jako společnost roku.", "section_level": 2}, {"title": "2000−současnost.", "content": "Delta Air Lines společně s Aeroméxico, Air France a Korean Air v roce 2000 zakládá leteckou alianci SkyTeam, objednává přibližně 500 nových letadel. Vznikají také nové internetové stránky a logo. V roce 2003 byla založena byla nová sestreská nízkonákladová letecká společnost Song, která byla inovativní díky svému modernímu přistupu k zákazníkovi. Po čase zkrachovala kvůli finančním problémům. Gerald Grinstein se v roce 2004 stal sedmým výkonným ředitelem Delta Air Lines, slavilo se 75 let fungování společnosti. V tu dobu operovala ve 124 světových destinacích v 24 zemích, což bylo v této době nejvíce na světě. V roce 2010 Delta oznámila velké předělávky ve službách k pasažérům. To znamenalo investici více než 2 miliardy dolarů do modernizace interiérů letadel.  V roce 2019 koupila Delta 20 % podíl v jihoamerické letecké společnosti LATAM. LATAM zároveň ukončil partnerství s American Airlines a opustil alianci Oneworld.", "section_level": 2}, {"title": "Flotila.", "content": "K 19. lednu 2019 společnost využívala celkově 879 letadel starých průměrně 16,1 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Delta Air Lines, Inc. je americká letecká společnost sídlící v Atlantě ve státě Georgie, byla založena v roce 1924. Delta je zakládájicím členem letecké aliance SkyTeam v roce 2000. V roce 2016 přepravila 183 milionů pasažérů, provozuje více než deset tisíc letů denně.", "tgt_summary": "达美航空(英语:Delta Air Lines, Inc.,)是一家总部位于美国乔治亚州亚特兰大的航空公司,目前是世界上国内客运总里程与客运机队规模第二大的航空公司。达美航空为天合联盟创始成员之一,其在全球六大洲52个国家拥有超过325个航点。达美航空及其子公司拥有超过80,000名员工,每天营运超过5,400班航班。达美航空共有9个枢纽机场,其中以哈茨菲尔德-杰克逊亚特兰大国际机场为最高客量和最高升降量。达美航空亦在财富美国500强中排行第69位。", "id": 317032}
{"src_title": "Emirates", "tgt_title": "阿联酋航空", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Emirates Airlines jsou arabské aerolinie, které vznikly 25. března 1985 a zakladatelem byla vláda emirátu Dubaj, členské země Spojených arabských emirátů. Aerolinky vznikly poté, co společnost Gulf Air začala omezovat lety do Dubaje. První let společnosti Emirates odstartoval v září stejného roku z Dubaje do pákistánského Karáčí a indické Bombaje. Pravidelné lety do Evropy byly zahájeny v červnu roku 1987 z Dubaje do londýnského Gatwicku a o tři roky později začaly Emirates létat do Singapuru.  V říjnu roku 2008 přesunul dopravce veškeré své operace na nově postavený terminál 3 na Dubajském mezinárodním letišti. Ten byl speciálně postaven pouze pro tuto aerolinku. Emirates patří mezi členy holdingové společnosti Emirates Group, která aeroliniím poskytuje silné finanční zázemí. Díky tomu jsou Emirates nejrychleji rostoucím dopravcem v interkontinentální dopravě.  Za rok 2010 přepravily Emirates 27,4 milionů cestujících, v roce 2016 to bylo o 25 milionů víc.", "section_level": 1}, {"title": "Destinace.", "content": "Emirates létají převážně na delší vzdálenosti ze svého sídla v Dubaji. Emiráty nejsou pro mnoho cestujících cílovou adresou, ale přestupním bodem zejména do Asie nebo Austrálie. Emirates mají věrnostní program pro často létající cestující, nazvaný „\"Emirates SkyWards\"“. Program je využíván více než 5,72 miliony cestujícími. K dispozici jsou čtyři úrovně: Blue, Silver po dosažení 25 000 mil, Gold po dosažení 50 000 mil a IO, který je připraven pouze pro vybrané zákazníky. Emirates není členem žádné aliance leteckých společností. V roce 2000 společnost tuto možnost krátce zvažovala, ale rozhodla se zůstat samostatná. Příčina tohoto rozhodnutí byla později odhalena viceprezidentem společnosti, který uvedl: “Schopnost reagovat na situaci na trhu by byla omezena kvůli nutnému souhlasu od ostatních partnerů.”", "section_level": 1}, {"title": "Praha.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Linka.", "content": "Společnost létá do Prahy každodenně od 1. července 2010, kdy nasadila na linku Airbus A330-200 s kapacitou 287 míst, za první rok využilo linku přes 150 000 pasažérů a bylo přepraveno půl milionů kilogramů nákladu. Po 18 měsících provozu linky, 1. ledna 2012 byl díky velké poptávce na linku nasazen letoun Boeing 777-300ER s kapacitou 364 míst. V roce 2012 společnost zaměstnávala přes 100 českých palubních průvodčích, linku využívali převážně lidé z Prahy, západních Čech či z východního Německa.  Dne 1. května 2016 nasadila na tuto linku největší dopravní letadlo světa Airbus A380, stala se tak první leteckou společnost pravidelně provozující tento typ do Prahy, kapacita letů byla celkově navýšena o 44 %. Mezi roky 2010 až 2016 přepravila na této lince společnost více než milion cestujících. Při prvním pravidelném letu A380 byl tento typ v Praze po čtvrté, nesl imatrikulaci A6-EES.  Dne 29.dubna 2017 zasáhl letoun A380 při přistávání v Praze blesk a letadlo muselo být na noc kvůli kontrole uzemněno v Praze. Na linku byl nasazen náhradní letoun A380 z linky Londýn – Dubaj. Bylo to poprvé, co se na letišti v Praze potkaly dva Airbusy A380.  K sedmiletému výročí linky do Prahy 1. července 2017 vyslaly Emirates na pravidelnou linku A380 ve speciálním potisku „United for Wildlife\" (imatrikulace A6-EER), který je součástí kampaně na ochranu volně žijících zvířat a proti ilegálnímu obchodu s ohroženými druhy. K tomuto dni bylo na této lince přepraveno více než 1,5 milionů cestujících.  Od 1. července 2018 linka dostala také druhou denní frekvenci. Tu provozuje Boeing 777-300ER, ten přistává v Praze ve večerních hodinách. Doplnil tak polední frekvenci A380. Na podzim 2018 bylo oznámeno, že druhá frekvence bude od 6. listopadu 2018 až do 31. května 2019 přerušena.Společnost Emirates v srpnu 2019 oznámila zrušení druhé frekvence od června 2020. Reaguje tím na menší poptávku po letech do Dubaje.  Z důvodu pandemie COVID-19 došlo od 24. března 2020 na minimálně čtvrt roku k přerušení linky Emirates do Prahy.", "section_level": 3}, {"title": "Reklamy.", "content": "Emirates v Praze také investuje do reklam. Reklamní nátěry mívá tato společnost na pražských i brněnských tramvajích – v Praze například v roce 2012 na Škodě 14T, nověji pak na tramvajích Škoda 15T. Od léta 2017 je reklamou Fly Emirates polepená celá souprava metra C. Do července 2017 provozovaly Emirates rezervační pobočku ve Slovanském domě v Praze, tu ale přesunuly na letiště.", "section_level": 4}, {"title": "Codeshare.", "content": "Společnost Emirates má v červenci 2017 codeshare dohodu o sdílení letů s těmito aerolinkami. Není ale členem žádné letecké aliance.", "section_level": 3}, {"title": "Flotila.", "content": "Společnost Emirates si zakládá na dálkových letech, tudíž vlastní především širokotrupá letadla pro více cestujících a delší vzdálenosti.", "section_level": 2}, {"title": "Současná.", "content": "V srpnu roku 2019 se flotila Emirates mimo Emirates SkyCargo a Emirates Executive skládala z 257 letadel.", "section_level": 2}, {"title": "Historická.", "content": "Typy letadel které Emirates v minulosti provozovaly:", "section_level": 2}, {"title": "Služby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomická třída.", "content": "V ekonomické třídě jsou k dispozici sedadla s rozměry (81–86 cm). Hmotnostní limit odbaveného zavazadla u nejlevnějšího ekonomického tarifu je 15 kg, příruční zavazadlo může být o celkové maximální hmotnosti 7 kg a rozměrech (55 x 38 x 20 cm).", "section_level": 2}, {"title": "Business třída.", "content": "Cestující v business třídě mají možnost využít službu Aeromobile, která umožňuje volání z mobilního telefonu během letu. Váhový limit odbaveného zavazadla nesmí překročit 40 kg, příruční zavazadlo může být o dvou kusech do celkové maximální hmotnosti 12 kg. Pro držitele karet věrnostního programu Emirates (SkyWards) je navíc možný bonus v podobě zvýšení povolené hmotnosti odbaveného zavazadla: pro držitele stříbrné karty + 12 kg a pro držitele zlaté karty + 16 kg. Cestující v business třídě mohou navštívit Business salónky zdarma. Business salónky jsou k dispozici na letištích v Praze, Dubaji a v dalších cílových destinacích. Emirates má po celém světě téměř 30 vlastních business salónků. K dispozici cestujícím v business třídě je rovněž služba \"Fast track\", která cestujícím umožňuje rychlý průchod přes imigrační kontrolu v Praze, Dubaji nebo v jiné cílové destinaci.", "section_level": 2}, {"title": "První třída.", "content": "V první třídě jsou k dispozici sedadla široká 78 centimetrů a sklopitelná do vodorovné polohy. U každého místa je elektrická zásuvka, dva porty USB a extra velký stůl poskytující pracovní plochu. Na 17 palců širokoúhlém televizoru jsou k dispozici stovky hudebních a televizních stanic. Váhový limit odbaveného zavazadla nesmí překročit 50 kg, příruční zavazadlo může být o dvou kusech do celkové maximální hmotnosti 12 kg. Emirates poskytují možnost privátního transferu cestujícího z jeho domova, hotelu či kanceláře na letiště.", "section_level": 2}, {"title": "Věrnostní program.", "content": "Emirates má věrnostní program (Frequent-flyer program – FFP) pro často létající cestující, nazvaný „Emirates Skywards“. Emirates není členem žádné aliance leteckých společností. Program je využívaný více jak 5,72 miliony cestujícími. K dispozici jsou čtyři úrovně Blue, Silver po dosažení 25 000 mil, Gold po dosažení 50 000 mil a IO, který je připraven pouze pro vybrané zákazníky.", "section_level": 2}, {"title": "Fotogalerie.", "content": "\"Pro zobrazení typu letadla přejeďte myší po obrázku\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Emirates (arabsky \"طيران الإمارات\") je letecká společnost Spojených arabských emirátů, vlastněná emirátem Dubaj a založená v roce 1985. Jejím domovským letištěm je mezinárodní letiště v Dubaji, v roce 2016 to byla největší letecká společnost podle počtu přepravených pasažérů. Společnost provozuje také společnost Emirates SkyCargo, což byla v roce 2016 druhá největší letecká společnost podle přepravy tun nákladu.", "tgt_summary": "阿联酋航空(;英语:Emirates)是阿拉伯联合酋长国的客运航空公司,于1985年成立,提供来往迪拜的民航服务。阿联酋航空为中东地区最大的航空公司,每周运营超过3600个由它的基地-迪拜国际机场出发的航班,航线遍布六大洲的80个国家和超过150个城市。该公司还运营着世界上四个最长的直飞航线,从迪拜到洛杉矶、旧金山、达拉斯-沃斯堡和休士顿。2016/17年度阿联酋航空运送旅客5610万人次。 阿联酋航空拥有世界最大A380-800以及777-300ER的机队,其中A380的数量更是占了该机型全球总订单量的一半。", "id": 2125441}
{"src_title": "Cyklojízda", "tgt_title": "單車臨界量", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jedna z prvních zdokumentovaných cyklojízd proběhla o sobotní noci 25. července 1896 v San Francisku. Zúčastnilo se jí asi 5 000 lidí a cílem mělo být zlepšení infrastruktury města pro individuální dopravu. Časem však bylo nadšení vystřídáno zaujetím pro automobilismus a cyklistické hnutí upadlo v zapomnění.  Renesance nastala v západní světě v 70. letech zejména v Nizozemí(kde mělo stopy hnutí Provo), v Paříži, ve Stockholmu a z amerických měst pak Berkeley, New York. Motivací byly ekologické demonstrace proti masové automobilové dopravě nebo jen cíleně za zlepšení prostředí pro cyklistiku.  V 80. letech se několik let organizovaly jízdy v dánské Kodani pro zlepšení podmínek pro cyklisty, dnes se toto město považuje za cyklistickou velmoc.  Devadesátá zviditelnil koncept cyklojízd jako \"Critical Mass\". V červenci 1992 se jela první \"Critical Mass ride\" v San Franciscu, kterou se krátce na to podařilo vyvinout ve spontánní jízdu bez hierarchie, ale s pevně daným místem a časem startu. To mělo usnadnit nezávislost na organizátorech i nepostižitelnost ze strany policie. Název se inspiroval cyklistickou dopravou v Číně (v ulicích neřízených semafory cyklisté přejíždějící přes ulici plnou aut se musejí svým počtem dostat nad „kritickou masu“, aby počtem získali respekt, dostali přednost a mohli projet) a čerpá z dokumentárního filmu Return of the Scorcher. Než se jízdy rozšířily do desítek měst v USA a následně do Evropy a ostatního světa se po SF, Berkeley, NYC and Londýně, pátym městem stala Praha a to již na podzim v roce 1993. Jízdy byli založené partou kurýrů ze San Franciska a zpočátku byly komorní. Založení pražské Critical Mass korespondovalo s prvním světovým Kurýrním šampionátu v. Od roku1997 byly jízdy v režii skvaterů z Ladronky. V roce 2007 se v Budapešti podařilo na jízdu mobilizovat 50.000 cyklistů, v roce 2008 až 80.000 cyklistů (v roce 2011 jen 30 tisíc)  V roce 2013 se k hnutí \"Critical Mass\" hlásilo cca 500 měst, s původním neorganizovaným pojetím nemusí však sdílet víc než sounáležitost.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla a cíl cyklojízdy.", "content": "Cílem cyklojízdy je nebo může být: Cyklojízda má vlastní pravidla, které zabezpečí její provedení:  Všechny velké cyklojízdy v Praze mají vyjednaný doprovod Policie a Zvláštní užití komunikace od MHMP.", "section_level": 1}, {"title": "Critical mass.", "content": "Critical mass může značit několik různých významů:  Critical Mass je cyklojízda pořádaná typicky poslední pátek každého měsíce. Snahou bylo usnadnit tradici tím, že iniciátoři jsou nezávislí na organizovaných a hierarchických strukturách přesto, že takové v San Francisku existovali. Daný je jen čas a místo srazu, trasa jízdy je spontánní.  Původní myšlenkou Critical Mass bylo podobně jako v jiných městech upoutat pozornost na to, jak nepřívětivá je infrastruktura vůči cyklistům. Nepředstavuje pouze naplánování a provedení jízdy městem, ale spojuje i několik dalších vlastností, např. ekologický aspekt, specifickou atmosféru.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Část veřejnosti jízdy kritizuje jako narušování zákonného pořádku (zákon však cyklojízdu nezná), blokování dopravy (účastníci tvrdí my jsme doprava), porušování předpisů (např. jízda vedle sebe) a že účastníci nemají povinné vybavení (např. světla, odrazky). Vzhledem k neregistrování jednotlivých účastníků a propojení jinými kulturními akcemi, je potřeba brát čísla účastníků jako nepřesný odhad.", "section_level": 2}, {"title": "Česká republika.", "content": "V České republice se cyklojízdy v roce 2013 konaly jednou nebo dvakrát ročně v devíti městech, ještě v roce 2011 to byla jen čtyři města, častěji zejména v Praze, Brně a Olomouci. Mezi města s největšími a nejstaršími cyklojízdami patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Cyklojízda je hromadná jízda převážně cyklistů ve skupině s desítkami až tisíci účastníky. Cyklojízdy se uskutečňují se ve městech za běžného dopravního provozu nebo za doprovodu policie. Cílem je společný zážitek, happening, propagace cyklistiky ale i upozornění na špatné podmínky cyklistické dopravy.", "tgt_summary": "自行车临界量(英语:Critical Mass),又名临界量或临界质量,指世界各都市举办的自行车集结上街活动,通常是每个月的最后一个星期五举办一次,偶尔也会看到滑板、直排轮和溜冰鞋爱好者一起自发性地加入。活动最初的诉求是反应对自行车骑士不友善的道路设计。时至今日,由于非官方领导的活动特性,它的诉求也越来越难以概括性地下定义,自行车临界量的目的也相当简单地定义为直接行动——仅设定地点和时间,一群人相约都市骑乘自行车。", "id": 1349018}
{"src_title": "Passe Navigo", "tgt_title": "通游卡", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Karta passe Navigo vznikla v roce 1994 spoluprací RATP se společností \"Innovatron\" (kterou vlastní jeden z vynálezců čipové karty Roland Moreno) a jejím výsledkem bylo několik patentů v oblasti bezkontaktní technologie. Následně RATP sama pokračovala ve vývoji této karty a společnost Innovatron prodává licence na využívání technologie vyvinuté původně pro Navigo.  První uživatelé využívající systému Navigo byli majitelé předplatné průkazky \"Carte Intégrale\" v roce 2001. Následovala \"carte Imagine'R\" v roce 2002 a poté studentská \"Imagine'R scolaires\". V roce 2004 proběhlo testování passe Navigo namísto Carte Orange registrovaných ve 12. pařížském obvodu.  V únoru 2005 byl bezkontaktní systém zprovozněn v 1. a 2. zóně (Paříž a přilehlá předměstí) spojením s Carte Orange. V roce 2006 již nebyly prodávány magnetické kupony majitelům systému Navigo a od poloviny května 2006 byly postupně na nový systém převedeny všechny zóny.  Od července 2007 je passe Navigo kompatibilní se systémem půjčoven kol v Paříži Vélib'.  V září 2007 STIF představil novou verzi průkazu Navigo - passe Navigo Découverte, která není určena pouze obyvatelům metropole a navíc splňuje požadavek v oblasti ochrany osobních údajů, neboť umožňuje uživatelům anonymní pohyb v síti MHD.  V květnu 2008 železnice Thalys ve spolupráci se svazem STIF a SNCF spustila experiment s elektronickou jízdenkou do Bruselu, Amsterdamu a Kolína nad Rýnem v systému Navigo.  2. října 2008, STIF oznámil definitivní ukončení Carte Orange, které bylo stanoveno na 1. února 2009. Carte Orange tak přestala existovat po 34 letech. V následujícím roce do března 2010 bude pouze dobíhat platnost kupónů vydaných pro Carte Orange.  K 11. červnu 2006 bylo vydáno 1 583 000 karet Navigo, o necelý rok později 20. května 2007 to bylo již 2 050 100 a 31. ledna 2009 jich bylo vydáno 4 536 000.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy karty.", "content": "Existuje několik typů passe Navigo v závislosti na druhu zvoleného předplatného:", "section_level": 1}, {"title": "Technické parametry.", "content": "Bezkontaktní passe Navigo je založen na kombinaci dvou technologií: V passe Navigo je zataven čip, který obsahuje veškeré informace týkající se předplatného, stejně jako informace o jeho nositeli (kromě Passe Navigo Découverte) a dále anténa, která komunikuje se čtečkou umístěnou na turniketech a v dopravních prostředcích. Údaje o použití konkrétní karty jsou, s ohledem na boj proti padělatelům, vymazávány až po 48 hodinách. Evidují se pouze statistická data, která slouží k úpravě dopravní sítě pro potřeby cestujících.", "section_level": 1}, {"title": "Další vývoj.", "content": "RATP momentálně testuje ve spolupráci s některými telefonními společnostmi užití mobilního telefonu jako passe Navigo. Ten funguje i v případě, že je telefon vypnutý nebo je vybitá baterie. Předpokládá se, že mobilní telefony by nahradily i jednorázové jízdenky. Dále passe Navigo umožní i jinou dobu předplatného než jen týden, měsíc a rok, např. jeden den nebo čtvrtletí. Také by mohl sloužit jako elektronická peněženka k platbě parkovného.", "section_level": 1}, {"title": "Užití karty.", "content": "Čipová karta se používá pouhým přiložením ke čtečce, může být při tom vložená i v pouzdře nebo v kapse saka. Karta by neměla být příliš ohýbána, takže se nedoporučuje ji nosit např. v kapse kalhot. Čtečky jsou umístěny na všech turniketech při vstupu do metra a RER, na nástupištích linek Transilien a rovněž v každém autobusu a tramvaji. Tyto čtečky vybavené anténami jsou mnohem méně nákladné na provoz, než čtečky pro kupóny Carte Orange s magnetickým páskem, které musely být vybaveny hnacím motorem.  Permanentky je možné dobíjet na přepážkách dopravců, na prodejních automatech i na zvláštních automatech určených pouze pro passe Navigo instalovaných postupně od roku 2005. Zhruba 1500 obchodů rovněž nabízí dobíjení karet a také některé banky nabízejí dobíjení karty ve svých bankomatech.  Po přiložení karty se rozsvítí zelená šipka (»»), doprovázená pípnutím, což znamená, že cestující může projít. Pokud se rozsvítí červený křížek (X) doprovázený hlasitějším pípnutím, karta není platná a pasažér nemůže vstoupit do vozu, případně se turniket neotevře. Na displeji se objeví chybové hlášení. Např. \"Abonnement hors zone de validité\" (Předplatné mimo platné pásmo), \"Abonnement expiré\" (Předplatné vypršelo), \"Début d'abonnement le...\" (Začátek předplatného od...), \"Passe déjà validé\" (Passe již platný), \"Fin d'abonnement le...\" (Konec předplatného...), \"Passe sans contrat\" (Passe bez smlouvy), \"Pas de titre chargé\" (Nenabito), \"Passe en opposition\" (Passe zablokovaný), \"Passe non reconnu\" (Pass nebyl rozpoznán).  Kontrola je prováděna vždy při vstupu do sítě metra a RER (zde navíc i při výstupu) a při vstupu do každého autobusu nebo tramvaje.  Všechny druhy Navigo lze použít v systému půjčovny kol Vélib'. Na kartu je možné nahrát předplatné a s její pomocí pak odemykat kola u stojanů. Systém Vélib' nemá přístup k osobním údajům předplatitelů, které shromažďuje RATP.", "section_level": 1}, {"title": "Problém s uchováváním osobních dat uživatelů.", "content": "Na rozdíl od předchozí Carte Orange, kde se jméno a adresa vypisovaly pouze na kartu, kterou nosil uživatel u sebe, jsou tato data uložena v centrální databázi.  Například RATP používá tyto informace pro boj proti padělání a duplikátům ztracených nebo odcizených karet. Nicméně proti tomu vystoupilo sdružení na ochranu spotřebitelů, neboť na serveru byly shromažďovány informace o veškerých cestách předplatitelů. V roce 2001 RATP obdržel cenu \"Big Brother Awards France\" od mezinárodní asociace Privacy International. V následujícím roce provedl šetření francouzský úřad na ochranu dat (\"Commission nationale de l'informatique et des libertés\"), na jehož základě byl STIF nucen zavést anonymní kartu, která je v systému zaznamenána jen číslem, nikoliv jménem jeho majitele. Tím vznikl passe Navigo Découverte. Navíc osobní údaje o uživatelích musejí být po dvou dnech ze serveru vymazány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Passe Navigo je bezdotyková čipová karta používající technologii RFID, která umožňuje využívat časové předplatné pro hromadnou dopravu v sítích společností RATP, SNCF a Optile v Paříži a okolí. Jejím správcem je svaz STIF, který je rovněž majitelem této obchodní známky. Passe Navigo lze použít rovněž pro platbu v systému půjčoven kol Vélib' nebo k nákupu elektronické jízdenky na vlaky Thalys. Navigo do března 2010 postupně nahradí v regionu Île-de-France dosavadní Carte Orange. Cílem nové karty je nahrazení dosavadního systému předplatného zaznamenaném na magnetické pásce.", "tgt_summary": "通游卡()是法国法兰西岛地区公共交通的非接触式芯片卡。通游卡由法兰西岛运输联合会发行,前身为橙卡。持有三星支持 NFC 功能的手机用户以及 Orange 的用户现在可以在手机上使用通游卡。", "id": 1444159}
{"src_title": "Jitrocel kopinatý", "tgt_title": "长叶车前", "src_document": [{"title": "Lidové názvy.", "content": "Pro jitrocel kopinatý existuje řada lidových názvů jako \"babka\", \"celníček\", \"hojílek\", \"hítrocíl\", \"myší ocas\", \"myší ouško\", \"ranocel\" či \"volský jazyk\", \"beraní jazyk\", \"psí jazyk\", \"olověný jazyk\", \"čelník\" a \"svalník\".", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jitrocel kopinatý je přibližně 7–30 cm, řidčeji až 60 cm vysoká vytrvalá bylina s krátkým a zpravidla větveným oddenkem Listy jsou uspořádány většinou do několika přízemních růžic, jsou vystoupavé až vzpřímené, asi 10–25, zřídka až 40 cm dlouhé a asi 0,5–3 (zřídka až 4,5) cm široké, jednoduché, na bázi se znenáhla zužují v řapík. Čepel je na vrcholu špičatá, celokrajná a nebo oddáleně zubatá. Listem prochází 3–5 (řidčeji až 7) souběžně uspořádaných žil. Žíly jsou více viditelné ze spodní strany listu. Z růžice vyrůstají i podélně pětihranné stvoly, které jsou většinou přímé až obloukovitě prohnuté. Stvoly jsou typicky delší než listy. Zakončené jsou kulovitými až válcovitými klasy o délce 1–3 (řidčeji až 5) cm. Za plodu se klas prodlužuje, někdy až na 12 cm. Klasy obsahují tmavé drobné květy s bělavými až hnědými (vzácně až černými) suchomázdřitými listeny. Literatura uvádí, že jitrocel kopinatý kvete v Česku od května do září či října. Jitrocel kvete až do příchodů mrazů a začíná kvést, když začnou delší dny. Rostliny mohou kvést již první rok, ale z výzkumů vyplývá, že jitrocel začíná kvést až po dosažení určité velikosti listové růžice.  Čtyřčetné květy jsou oboupohlavné a jsou srostloplátečné. Kališní cípy jsou 3–3,5 mm dlouhé, přední vysoko srostlé, zadní volné. Z drobné čtyřcípé koruny, která je dole srostlá v korunní trubku a je světle hnědavé barvy, vyčnívají čtyři nápadné tyčinky, které mají dlouhé bělavé nitky a bělavé až žluté prašníky. Jitrocel je opylován větrem, ale k rostlině zalétává i hmyz kvůli pylu. Po odkvětu vznikají plody v podobě vejčitých tobolek, které obsahují dvě velká leskle hnědá semena. Ta jsou většinou asi 2,5 mm dlouhá a 1,3 mm široká. Průměrná rostlina vyprodukuje okolo 2500 semínek, ale na velké rostlině může dozrát až 10 000 semínek za rok. Pokud ale jitrocel roste v oblasti chudé na živiny, semínek vznikne jen mezi 35 až přibližně 260. Některá semínka se uvolňují hned po uzrání, jiná zůstávají v klasu až do doby, než odumře a dopadne na povrch. Počet chromozómů je 2n=12.  Semena mohou začít klíčit již na podzim, což vede ke vzniku rané generace na jaře příštího roku. Obvykle ale klíčení probíhá mezi lednem až dubnem v tmavém prostředí půdy, asi 5 mm pod povrchem. Semena jsou schopna přežít 10–12 let, když jsou uskladněna v suchu, ale v půdě mohou přežít 50–60 let. Rostlinu zásobuje živinami rozsáhlý svazčitý kořenový systém.  V některých případech se může jitrocel kopinatý dožít až 12 let, během kterých se může rozmnožovat jak semeny (generativní rozmnožování), tak i vegetativně, kdy nová rostlina vyroste z fragmentů kořenů či oddenku.", "section_level": 1}, {"title": "Zastoupené látky.", "content": "Jitrocel kopinatý obsahuje převážně v listech slizové látky, kyselinu křemičitou, kyselinu citronovou a až 2 % glykosidu aukubinu, dále pak enzymy invertin a emulsin. Vyjma toho jsou v listech taktéž obsaženy třísloviny, vitamín C, hořčiny, draselné soli, zinek, kumariny a fenylethanoidy.  Právě přítomnost slizových látek způsobuje, že jitrocel kopinatý působí pozitivně proti kašli, jelikož tyto látky mají ochranné a sekretolytické účinky a současně zklidňují podrážděný krk.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Jitrocel kopinatý se vyskytuje především v oblastech, kde se nachází mírně vlhká, hlinito-písčitá až středně těžká půda s neutrální až zásaditou reakcí. Hojně roste na místech osídlených travními společenstvy jako jsou louky, meze, pastviny, výslunné stráně, v trávnících, úhorech, podél komunikací, v parcích a příležitostně i jako plevel na polích. Protože snáší i suchá místa a fyzické poškození (sešlap), jedná se o poměrně odolnou rostlinu. Rostlinám jitrocele kopinatého ale nesvědčí podmáčená stanoviště. Ve střední Evropě ho najdeme nejčastěji ve společenstvech pastvin sv. \"Cynosurion\", mezofilních luk sv. \"Arrhenatherion\" či některých typech suchých trávníků sv. \"Bromion erecti\" či ruderálních společenstev, např. sv. \"Polygonetum arenastri\", \"Saginion procumbentis\", \"Malvion neglectae\", \"Dauco carotae-Melilotion\" atd.  Jitrocel má široké rozšíření. Původně se jednalo o druh rostoucí na území Eurasie, jeho přirozený areál zahrnuje většinu Evropy včetně Islandu, v Asii sahá na východ až po Kazachstán a západní Himálaj, dále roste i v jižnější Asii od Středomoří a Malé Asie po Pákistán, přesahuje i do nejsevernější Afriky a na ostrovy jako Madeira, Kanárské ostrovy a Azory. Postupně se rozšířil různě po celém světě společně s kolonizátory z Evropy. Například rozšíření jitrocele v Severní Americe probíhalo tak, že kolonizátoři nevědomky přenášeli jeho semena na botách. Proto indiáni nazývali jitrocel „stopa bílého muže“. Dnes je rozšířen i v jiných oblastech světa, jako v Japonsku, v Austrálii, na Novém Zélandu či na Madagaskaru.  Dříve se jitrocel pouze sbíral jako planá rostlina rostoucí na polích či loukách, v současnosti jeho spotřeba pro farmaceutické účely narostla, takže je pěstován.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Samotný jitrocel kopinatý je požírán ovcemi a dalšími hospodářskými a lesními zvířaty (které ale mají s jeho konzumací problémy, jelikož roste při zemi), a proto byl v některých částech světa zařazen do travní směsi pro pěstované trávníky jako zdravá potrava pro ovce a další. Jeho konzumace zvířaty zlepšuje jejich zdraví a vlastnosti mléka, jelikož obsahuje sodík, draslík, kobalt a měď. Semena jitrocelu se využívají jako krmení pro chovné druhy ptactva.", "section_level": 1}, {"title": "Léčitelství.", "content": "Pro své pozitivní účinky se jitrocel využívá převážně k výrobě čajových směsí, které mají působit protizánětlivě a na trávení. Současně se z jitrocele vaří odvary při problémech s dýchacími cestami. Je to díky jeho schopnosti odhlenit dutiny. Pro své léčebné účinky je znám již od Antiky, kdy byl využíván jako látka působící proti kašli, na opary, při kožních infekcích a jako protijed na vzteklinu. V lidovém léčitelství se využívá jako látka usnadňující potíže způsobené astmatem, záněty průdušek a další onemocnění dýchacích cest.  Mezi lidmi je rozšířena praxe, kdy se čerstvá šťáva z listů používá na menší rány, ekzémy, spáleniny a zanícené rány. V současnosti se tato praxe nedoporučuje, jelikož hrozí, že se do rány zanese druhotná infekce. Čaj je využíván kuřáky jako podpůrný prostředek při odvykací kúře.", "section_level": 2}, {"title": "Zpracování.", "content": "Pro získání účinné drogy je potřeba nasbírat listy mezi květnem až srpnem a poté usušit. Květní stvoly se před sušením musí odstranit. Samotné sušení listů jitrocele je složité, protože sebrané listy jsou náchylné k zčernání a znehodnocení účinné drogy, jelikož dojde k hydrolytickému rozkladu glykosidu aukubinu. Z toho důvodu se nedoporučuje sbírat listy polámané či zapařené. Pokud jsou listy správně usušené, měly by být lámavé a mít hnědozelenou až olivovou barvu. Pro správné sušení se doporučuje sušit ve vrstvách o maximální tloušťce 5 cm ve stínu, ale dá se předsušit i na slunci. Při sušení za umělé teploty se doporučuje sušit o teplotě do 40 °C (jiný zdroj uvádí 50 °C). Droga má mírně nahořklou svíravou chuť a je bez zápachu. Účinná látka je náchylná ke kontaminaci a zničení, a tak je potřeba vyvarovat se nevhodného skladování.  Další možností zpracování je výroba sirupu z čerstvých pokrájených listů a cukru.", "section_level": 3}, {"title": "Kuchyňské zpracování.", "content": "Pro kuchyňskou úpravu se zpracovávají pouze čerstvé listy. Mají slabě nahořklou, svíravou chuť. Přidávají se v menším množství do bylinkových polévek a omáček nebo se obalují ve sladkém či slaném těstíčku a vysmažují.", "section_level": 4}, {"title": "Včelařství.", "content": "Jitrocel kopinatý poskytuje včelám velké množství kvalitního pylu, který dělnice odnášejí do úlu ve světle žlutých rouskách.", "section_level": 3}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Jitrocel kopinatý (\"Plantago lanceolata\") je trsnatá vytrvalá rostlina z čeledi jitrocelovitých (\"Plantaginaceae\"), charakteristická typickou růžicí přízemních listů, ze které vyrůstá několik stvolů. Rostlina je v dnešní době hojně rozšířena ve velké části světa i na území Česka, kde se vyskytuje na polích, u cest či na loukách. Jedná se o léčivou bylinu, působí proti kašli a má protizánětlivé a antibiotické účinky, které jsou způsobeny přítomností glykosidu jménem aukubin, čehož se využívá k léčbě vředových chorob žaludku, dvanáctníků i tlustého střeva.", "tgt_summary": "长叶车前(学名:\"Plantago lanceolata\") 又名窄叶车前、欧车前、披针叶车前,为车前属的品种之一,是一种多年生草本植物,株高约5至50厘米,根深可达60厘米左右。在英语世界里普遍被称为 \"ribwort plantain\"、\"English plantain\"、\"buckhorn plantain\" 或\"narrowleaf plantain\"。长叶车前原产于欧洲,是中欧广泛使用的药用植物之一,也是普遍常见的野草之一,目前已分布于世界各地。在北美,因其生长分布范围非常广泛,长叶车前普遍地被归类为一种入侵性杂草。", "id": 820968}
{"src_title": "Deník princezny", "tgt_title": "麻雀變公主", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj filmu je postaven na vtipné konfrontaci fikce a reality. Až na závěrečnou scénu z letadla se jeho celý děj filmu odehrává v historickém jádru San Franciska v Kalifornii nedaleko od Golden Gate Bridge. V bývalé požární zbojnici zde žije malířka Helen Thermopolisová (Caroline Goodallová) sama se svojí patnáctiletou dcerou Miou Thermopolisovou (Anne Hathawayová), které zanedlouho bude 16 let. Mia nikdy osobně nepoznala svého skutečného otce, který jí posílal pouze pohlednice a dárky a platil jí školné a který před několika měsíci tragicky zemřel.  Mia je velmi nenápadná a fyzicky dost nešikovná studentka místní soukromé střední školy resp. gymnázia, plná osobních problémů a komplexů méněcennosti, která ve skrytu duše touží po své velké první lásce. Kamarádí se spolužačkou Lilly Moscovitzovou (Heather Matarazzo) a jejím bratrem Michaelem Moscovitzem (Robert Schwartzman). Společně s Lilly jezdí po svažitých sanfranciských ulicích na koloběžce do školy a zpět. Krátce před 16. narozeninami a několik týdnů před koncem školního roku se její život nenadále změní. Do San Franciska přicestuje z fiktivní země Genovie královna Clarisse Renaldiová (Julie Andrewsová), aby se seznámila se svojí vnučkou Miou Thermopolisovou a navždy radikálně změnila její život. Během prvního setkání s Miou jí odhalí doposud střežené rodinné tajemství, Mia pochází z královského rodu, její otec byl korunní princ ve fiktivní zemi Genovii a Mia je po svém otci jediná dědička genovijského trůnu, korunní princezna: celým Amelia Mignonette Thermopolis Renaldi.  Děj filmu je založen na komických peripetích, osobních traumatech a společenských potížích, kdy se z nenápadné a nešikovné středoškolské studentky Američanky Mii Thermopolisové stává skutečná mladá a krásná dáma a šlechtična, opravdová genovijská princezna. Hlavním tématem filmu je náhlá a nečekanná proměna její osobnostní role, kdy Mia musí náhle a zcela nečekaně v komplikované době svého dospívání ve velmi krátké době několika málo týdnů přijmout a plně akceptovat svoji novou společenskou roli i své mnohem významnější společenské postavení korunní princezny malé, hrdé a bohaté evropské země, což se jí nakonec podaří. Mia kromě toho získává i svoji první studentskou lásku svého přítele Michaela Moscovitze.", "section_level": 1}, {"title": "Sequel.", "content": "Sequel \"\" měl premiéru dne 11. srpna 2004, který zrežíroval Garry Marshall a scénář napsala Debra Martin Chase. Na rozdíl od prvního filmu, tento nebyl napsaný podle žádné knihy. Ve filmu si své role zopakovali Anne Hathaway, Julie Andrews, Héctor Elizondo, Heather Matarazzo a Larry Miller. V dalších rolích se objevili John Rhys-Davies, Chris Pine a Callum Blue.", "section_level": 1}], "src_summary": "Deník princezny (v anglickém originále:The Princess Diaries) je americký romantický komediální film z roku 2001 společnosti Walt Disney režiséra Garryho Marshalla s Anne Hathawayovou a Julií Andrewsovou v hlavní roli. Jedná se o snímek, který tematicky čerpá z knihy Meg Cabotové \"Princezniny deníky\". Pro Anne Hathawayovou se tento film stal jejím úspěšným hollywoodským debutem, který v jejích 18 letech odstartoval její filmovou hereckou kariéru.", "tgt_summary": "《麻雀变公主》(英语:\"The Princess Diaries\")是盖瑞·马歇尔执导的一部喜剧电影,由茱莉·安德丝、安妮·海瑟薇、曼蒂·摩尔主演,于2001年9月1日上映。该电影改编自同名英语小说。", "id": 784604}
{"src_title": "Špandava", "tgt_title": "施潘道 (施潘道区)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Přibližně od 7. století byla oblast Havolska osídlována slovanskými kmeny Sprévanů a Havolanů. Původní Špandava byla založena na soutoku řek Havoly a Sprévy. Na tomto neopevněném základě vznikl na konci 10. století opevněný hrad, jehož slovanské jméno se nedochovalo a je proto označován jako Alt-Spandau (Stará Špandava). U vykopávek vedle zbytků dřevěného sálového kostela, datovaného k roku 980, byla nalezena také licí forma tzv. špandavského kříže. První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1197 (\"Everardus advocatus in Spandowe\") z listiny braniborského markraběte Oty II. Zřejmě se již jedná o nový askánský hrad, založený Albrechtem Medvědem a ležící severně od Staré Špandavy. Kolem hradu postupně vznikalo osídlení. Když hrad přestal vyhovovat nárokům na něj kladeným, byl přestavěn. V rámci této přestavby byli asi obyvatelé přesídleni do dnešní části starého města Špandavy.  Kdy byla Špandavě propůjčena městská práva, není dosud jasné. Oproti celkově rozšířenému názoru nebyla v listině markrabat Jana I. a Oty III. ze 7. března 1232 Špandavě udělena městská práva. Text listiny, pokud je vůbec zachovaný německý překlad autentický, dává jasno, že Špandava již městská práva držela a touto listinou jen obdržela další privilegia, mimo jiné právo na stavbu povodňového kanálu. Tato listina je ale vůbec první zmínkou o městských právech Špandavy.  Růst města byl v roce 1560 omezen, neboť z rozhodnutí kurfiřta Jáchyma II. došlo k opevnění města. Stavitelem Rochem zu Lynar byla postavena citadela a ve městě pak zámek (\"Lynar-Schloss\"). V tomto zámku pak byla v roce 1632 na jednu noc uložena mrtvola švédského krále Gustava II. Adolfa při jeho poslední cestě z Lützenu do Stockholmu. Pevnost byla dobudována v roce 1594. Za třicetileté války, od roku 1626, byla městu přidělena posádka a byly vybudovány městské hradby. Do konce 18. století se nic nezměnilo na statutu Špandavy jako vojenského města, naopak stavbou zbrojovky z roku 1722, na příkaz pruského krále Fridricha Viléma I., byl spíše posílen.  Ve dnech 24. a 25. října 1806 byly pevnost a město obleženy Francouzi a posádka donucena vzdát se nepříteli. V březnu 1813 byla pevnost obležena znovu, tentokráte však ruskou a pruskou armádou. Pruské jednotky se oddělily od ruských a začaly s ostřelováním města a pevnosti. Dne 23. dubna se francouzští obránci Špandavy vzdali a město tak bylo osvobozeno. Zákonem z 30. května 1873 se ze Špandavy stalo pevnostní město, kterým zůstalo až do 27. ledna 1903. Ztrátou statutu pevnostního města se mohla Špandava dále rozvíjet. Byly postaveny nové ulice, kostel Sv. Marie, městské lázně, královský zemský tělocvičný ústav a učitelský seminář. Není divu, že se počet obyvatel rozrostl ze 70.000 v roce 1905 na 110.000 v roce 1917.  Dne 1. října 1920 ztratilo město svoji samostatnost a stalo se jedním z osmi obvodů Berlína. Po druhé světové válce připadla do britského okupačního sektoru a později do Západního Berlína, ne však celá. Její část Staaken podléhala sovětské správě (ke Špandavě byla připojena až v roce 1990).", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl a doprava.", "content": "Průmysl města se od 19. století soustředil okolo výroby zbraní. Zde vyráběné kulomety MG 08/15 dokonce vstoupily do německé mluvy jako \"nullachtfünfzehn\" (označení pro standard, průměr, něco zcela běžného). Za první světové války byla zdejší zbrojovka ještě rozšířena, čímž se Špandava stala jedním z nejvýznamnějších zbrojních center císařství.  V roce 1897 si Špandavu zvolila jako své sídlo firma Siemens & Halske, jejíž průmyslový komplex se později osamostatnil jako Siemensstadt (dnešní část Berlína).  První železniční dráha Berlín-Hamburk prošla městem roku 1846.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Na poznání nejstarších dějin Špandavy se významně podílel i český archeolog Vladimír Nekuda (Moravské zemské muzeum, Brno), a to řadou sezón archeologického výzkumu slovanského osídlení v okolí špandavského hradu (Vladimír Nekuda, Die Keramik vom Burgwall in Berlin-Spandau, 1993).", "section_level": 1}], "src_summary": "Špandava (německy Spandau, do roku 1878 Spandow) je bývalé německé město na soutoku řek Sprévy a Havoly, od roku 1920 začleněné do Berlína jako jádro stejnojmenného městského obvodu (\"Bezirk Spandau\" na západě Berlína).", "tgt_summary": "施潘道(Spandau)是德国柏林施潘道区的一个下属区。2008年,施潘道约有人口33,433人。施潘道在第一次世界大战之前是德国军工业的中心。第二次世界大战之后,施潘道是英国的占领区。建于1876年的施潘道监狱被用来收容纽伦堡审判的纳粹战犯。但现在该监狱已被拆除,原址上修建了购物中心。", "id": 3054651}
{"src_title": "Starožitnosti", "tgt_title": "文物", "src_document": [{"title": "Obory.", "content": "V českých zemích, stejně jako ve světovém sběratelství, se za starožitnosti považují:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Sběratelský zájem o starožitnosti se datuje do antiky. Velký rozvoj zaznamenal v období renesance jednak ve společnosti bohatých sběratelů a mecenášů na zámcích a v palácích, ale také v kruzích vzdělanců. Kabinety kuriozit a starožitností pokračovaly dále ve svém rozvoji v období baroka, a zejména v osvícenství. Během 19. století začaly vznikat vedle soukromých rovněž veřejná muzea a galerie, s rozšiřováním bezcenné průmyslové výroby obliba rukodělných starožitností stále rostla a s ní i jejich ceny. V obchodě se starožitnostmi se rozlišují předměty unikátní, nejvyšší („muzejní“ nebo „galerijní“) kvality, u nichž se kromě stylu, materiálu a technik cení také signatury či datace, dále starožitnosti s průměrnou uměleckou a historickou cenou, a konečně ostatní sběratelsky zajímavé předměty, jaké se často prodávají i ve vetešnictví nebo na bleším trhu.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "S nejlepšími starožitnostmi se obchoduje celostátně, mezistátně, zejména na veřejných aukcích. K nejvýznamnějím aukčním síním v České republice patří European Arts, Galerie Kodl, Vltavín, Brandl, Aukční dům Sýpka, Galerie Dolmen, 1.Art Consulting Brno-Prague, Aukční dům Zezula a další. V České republice mají své zastoupení také evropské aukční síně jako Dorotheum, Christie's nebo Sotheby's, které poskytují bezplatnou službu oceňování starožitností. Některá aukce probíhají pouze on-line, také něktará starožitnictví působí pouze na internetu, například e-starožitnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Ceny.", "content": "Starožitníci jsou ke své profesi školeni v Rudolfinské akademii, odborné starožitnické škole se sídlem v Praze – Vysočanech. České starožitníky a jejich obchody sdružuje Asociace starožitníků, která sběratelům poskytuje bezplatnou poradnu a pořádá pravidelně dvakrát ročně Veletrhy starožitností Antique. Posudky a finanční ocenění vzácných starožitností formou písemného znaleckého posudku s úředním razítkem provádějí k tomu příslušní soudní znalci, sdružení při soudech podle místa bydliště.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoz starožitností.", "content": "Vývoz cenných starožitností je ve většině zemí světa (včetně ČR) omezen a celními zákazy a předpisy. Starožitnosti, které se smějí vyvézt do zahraničí, musí být schváleny znaleckou institucí a opatřeny vývozním povolením s fotografií a razítkem. Vývozní povolení vydávají odborné národní instituce, jako Národní galerie v Praze, Národní památkový ústav (generální ředitelství) v Praze 1, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Vojenský historistický ústav, Náprstkovo muzeum, Moravské zemské muzeum v Brně aj. Tytéž předpisy se vztahují na archeologické nálezy.", "section_level": 2}, {"title": "Krádeže starožitností.", "content": "Sbírku starožitností by si majitel měl zdokumentovat, zabezpečit proti krádeži a pojistit. Krádeže starožitností v České republice nebo jejich nelegální prodej je třeba ihned nahlásit Polici České republiky. Nezvěstné či uloupené starožitnosti lze také vyhledávat v registru ukradených starožitností.", "section_level": 2}, {"title": "Restaurování a konzervace.", "content": "Starožitné předměty se odborně restaurují (obnovují) nebo konzervují. Restaurování obrazů a soch podléhá předpisům, smějí je vykonávat pouze vysokoškolsky školení restaurátoři s licencí Ministerstva kultury ČR, jsou povinni provádět všestranný průzkum, fotografickou a textovou dokumentaci, předat ji majiteli díla a archivovat. Také pro všechny obory uměleckých řemesel jsou evidováni odborně školení restaurátoři. Každý restaurátor nebo konzervátor smí provádět práce pouze v tom oboru, pro který má vystavenu licenci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Starožitnosti nebo antikvity (angl. antiques), někdy také mobiliář, jsou sběratelsky významné předměty z různých oborů výtvarného umění, uměleckých řemesel, průmyslového designu nebo dějin techniky, které se už delší dobu nevyrábějí ani nepoužívají, a jsou tedy poměrně vzácné. Obvykle bývají zhotoveny ručně, nebo vyrobené v manufakturách z přírodních materiálů, často jsou umělecky a historicky cenné. V památkovém zákoně se pro starožitnosti stanovuje minimální stáří 50 let, vzhledem k rychlým změnám technologií a sortimentu výroby i módy se však tato hranice stále snižuje.", "tgt_summary": "文物一词,在中国最早是指礼乐制度。《左传·桓公二年》记载,“夫德,俭而有度,登降有数,文物以纪之,声明以发之;以临百官,百官于是乎戒惧而不敢易纪律。”现今则将过去遗留下来的具有历史、艺术价值的事物称为文物。但是对于文物的确切定义,现在学界还没有达成共识。", "id": 1402623}
{"src_title": "Třída Minekaze", "tgt_title": "峯風級驅逐艦", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Před třídou \"Minekaze\" pocházely všechny torpédoborce císařského námořnictva z Velké Británie, nebo byly stavěny v japonských loděnicích podle britských plánů (pomineme–li kořistní kusy z rusko-japonské války). Během první světové války trpělo císařské námořnictvo nedostatkem torpédoborců a nemohlo se nadále spoléhat na pomoc z Británie, neboť ta během války omezila přístup k vlastním nejnovějším konstrukcím. Císařské námořnictvo se proto odhodlalo k vývoji vlastní konstrukce. To vedlo ke vzniku třídy \"Minekaze\", jejíž jednotky (a jednotky dvou následujících tříd vycházejících z \"Minekaze\") tvořily hlavní sílu svazů torpédoborců císařského námořnictva až do příchodu „speciálních torpédoborců“ ( \"tokugata kučikukan\") třídy \"Fubuki\".  Výsledkem japonského vývoje byly rychlé dvoukomínové torpédoborce, které svojí siluetou sice připomínají německé torpédoborce z první světové války ( a ), ale jednalo se o čistě japonskou konstrukci. Tvrzení o německém původu designu je třeba zavrhnout, neboť Německo bylo s Japonskem ve válce a tak je spolupráce na vývoji vyloučena. Rovněž není možné, že by Japonsko využilo několika německých torpédoborců získaných po první světové válce, neboť stavba prvních jednotek třídy \"Minekaze\" byla zahájena již počátkem roku 1918.  Stavba torpédoborců třídy \"Minekaze\" probíhala v souladu s plány rozvoje císařského námořnictva 8-4 ( \"hači-jon kantai-an\") z roku 1916 a 8-6 ( \"hači-roku kantai-an\") z roku 1918. Jednotky třídy \"Minekaze\" měly být – pro svoji vysokou rychlost – určeny k doprovodu tehdy plánovaných bitevních křižníků třídy \"Amagi\". Stavba bitevních křižníků byla ale na základě washingtonské konference zrušena a tak se \"Minekaze\" svých svěřenců nedočkaly – obdobně jako americká třída \"Clemson\". Paralelně k třídě \"Minekaze\" probíhala stavba „torpédoborců druhé třídy“ ( \"nitó kučikukan\") třídy \"Momi\", které vycházely ze stejného návrhu.  Stavba lodí byla rozvržena do několika let. Podle Wiśniewskiho a Jonese byly první dvě jednotky (\"Minekaze\" a \"Sawakaze\") objednány v rámci programu z roku 1917. Následujících pět jednotek (\"Okikaze\", \"Šimakaze\", \"Nadakaze\", \"Jakaze\" a \"Hakaze\") mělo být objednáno na základě programu z roku 1918, dalších pět (\"Šiokaze\", \"Akikaze\", \"Júkaze\", \"Tačikaze\" a \"Hokaze\") podle programu z roku 1919 a poslední tři modifikované jednotky (\"Nokaze\", \"Namikaze\" a \"Numakaze\") podle programu z roku 1920. Podle Nišidy mělo být prvních devět jednotek financováno prostředky z rozpočtového roku 1917 a zbývajících šest prostředky z rozpočtového roku 1918.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Třída \"Minekaze\" se vyznačovala dvoukomínovou siluetou s vyvýšenou přední palubou.", "section_level": 1}, {"title": "Můstek.", "content": "Hlavní nástavba měla čtyři úrovně: dolní patro na horní palubě ( \"džóbu kanpan\"), druhé patro horní můstkové paluby ( \"džóbu kankjó\"), můstek ( \"rašin kankjó\") a plošinu se světlometem a dálkoměrem. Otevřený můstek měl pouze kovovou kostru, přes kterou se jako ochrana před nepříznivým počasím dala natáhnout plachta. Plošina nad můstkem nesla 75cm světlomet a 150cm stereoskopický dálkoměr.", "section_level": 2}, {"title": "Pohon.", "content": "Pohon jednotek třídy \"Minekaze\" zajišťovaly dvě soustavy v Japonsku licenčně vyrobených parních turbín \"Micubiši Parsons\". Každá sestava se skládala z jedné vysokotlaké a jedné nízkotlaké turbíny, které přes převodovku poháněly jednu hřídel. Každá sestava měla výkon 19 250 k (14 158,4 kW) při 400 otáčkách lodního šroubu za minutu. Díky tomu lodě dosahovaly maximální rychlosti 39 uzlů. \"Šimakaze\" během zkoušek dosáhl rychlosti dokonce 40,7 uzlů (75,38 km/h). Vysokotlaké turbíny měly každá navíc jeden stupeň pro plavbu cestovní rychlostí, který byl při plavbě maximální rychlostí vynechán. Sytou páru turbínám dodávaly čtyři vodotrubné kotle \"Ro-gó Kanpon šiki\", přičemž přední komín odváděl spaliny z 1. a 2. a zadní komín ze 3. a 4. kotle.", "section_level": 2}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Hlavňovou výzbroj tvořily čtyři jednohlavňové 120mm kanóny typu 3. roku s ochranným štítem. Přední 120mm kanón se nacházel na přední palubě, zatímco zbývající tři kanóny se nacházely na nástavbách za můstkem: kanón č. 2 se nacházel mezi komíny, kanón č. 3 byl za druhým komínem a kanón č. 4 byl na nástavbě za torpédomety.  Protiletadlovou výzbroj měly zpočátku představovat pouhé dva 7,7mm/87 kulomety Lewis označované Japonci jako kulomety typu RU (留式機銃 \"rjú-šiki kidžú\"). Jeden byl umístěn mezi kanónem č. 2 a zadním komínem a druhý byl umístěn na nástavbě zadního 120mm kanónu. Tyto kulomety byly ale přijaty do výzbroje císařského námořnictva až v roce 1921. Dostupné zdroje neuvádí, jakými kulomety (či zda vůbec) byly vybaveny jednotky, dokončené před rokem 1921, v období mezi dokončením a zavedením kulometů typu RU.  Torpédovou výzbroj tvořily tři otočné dvouhlavňové torpédomety modelu 1917 pro torpéda modelu 1917 ráže 533 milimetrů. Přední torpédomet se nacházel před můstkem a zadní dva torpédomety se nacházely mezi nástavbou zadního komínu s dělem č. 3 a zadní nástavbou s dělem č. 4. Takové bylo původní uspořádání výzbroje u prvních dvanácti jednotek, díky kterému jsou tyto jednotky mezi japonskými torpédoborci snadno identifikovatelné.", "section_level": 2}, {"title": "Podtřída \"Nokaze\".", "content": "Poslední tři jednotky – tvořící podtřídu \"Nokaze\" – měly trochu jiné uspořádání. Zadní nástavba byla prodloužena a byl na ní přesunut i kanón č. 3. Zadní dvojice torpédometů byla umístěna blíže k sobě a malá nástavba se světlometem mezi nimi zmizela. Světlomet se přesunul za druhý komín. Toto rozmístění výzbroje potom kopírovaly i následující třídy \"Kamikaze\" a \"Mucuki\".", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější modifikace.", "content": "Za druhé světové války se již s \"Minekaze\" nepočítalo jako s bojovými jednotkami v první linii. Stále ale ještě mohly dobře posloužit při doprovodu konvojů, jako rychlé transporty, nebo jako nosiče \"kaitenů\". S tím souvisely i úpravy provedené na jednotlivých jednotkách. Byla posílena protiletadlová výzbroj instalací 25mm kanónů typu 96, přibyly hlubinné nálože, byla redukována dělová a torpédová výzbroj. Například \"Júkaze\" nesl na konci války následující výzbroj:  Torpédoborec \"Jakaze\" byl nejprve v roce 1937 přestavěn na řídící loď pro radiové řízení cvičného cíle \"Seccu\" (bývalá bitevní loď) a posléze byl sám přestavěn na cvičný cíl.  Torpédoborce \"Šimakaze\" a \"Nadakaze\" byly 1. dubna 1940 překlasifikovány na hlídkové čluny. Jejich výzbroj byla redukována na dva 120mm kanóny a byly odstraněny všechny torpédomety. Protiletadlovou výzbroj tvořilo deset 25mm kanónů a proti ponorkám lodě nesly 18 hlubinných náloží. Mohly přepravovat až 250 vojáků a k jejich přepravě nesly dva výsadkové čluny \"daihacu\". \"Šiokaze\" a \"Namikaze\" byly v roce 1944 přestavěny na nosiče \"kaitenů\". Zůstal zachován pouze jeden 120mm kanón, všechny torpédomety byly odstraněny a protiletadlovou výzbroj představovalo dvanáct 25mm kanónů (6xII) a osm jednohlavňových 13,2mm kulometů (nebo dalších osm 25mm). Paluba na zádi byla zešikmena, aby umožnila spouštění \"kaitenů\" přes záď. Lodě mohly nést až čtyři sebevražedná torpéda \"kaiten\".  \"Sawakaze\" byl koncem války vybaven devítinásobným 15cm protiponorkovým minometem () na přídi místo 120mm kanónu č. 1 a centimetrovým přehledovým radarem \"22-gó\" pro sledování vzdušných i hladinových cílů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída \"Minekaze\" (: 峯風型 \"Minekaze-gata\") sestávala z 15 „torpédoborců první třídy“ (一等駆逐艦 \"ittó kučikukan\") japonského císařského námořnictva, postavených v letech 1918 až 1922 v loděnicích Micubiši v Nagasaki a v námořním arzenálu Maizuru podle projektu F-41. Během druhé světové války již byly zastaralé a tak sloužily hlavně jako hlídková a doprovodná plavidla, rychlé transportéry, cílová plavidla a nosiče \"kaitenů\".", "tgt_summary": "峰风级驱逐舰(日文:峰风型駆逐舰/みねかぜがたくちくかん,英文:Minekaze class destroyer),为日本海军在第一次世界大战期间的八四舰队、八六舰队建军计划下制造的大型驱逐舰,共建成15艘,1920年至1922年间服役。峰风级在13号舰以后有修改舰载武装,官方文书上没有区别,但另有称改峰风级或野风级,最后一艘除役的时间为1947年。", "id": 2388832}
{"src_title": "Království Gwynedd", "tgt_title": "格温内斯王国", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raný středověk.", "content": "Jedním z důvodů stažení Římanů z Británie byla nutnost přesunu vojenských sil proti barbarům útočícím z východu. Mezi nimi byli Anglové a Sasové, kteří později obsadili i Anglii. Od 8. století byl Wales největším územím, kde se dochovala původní britská kultura v Británii, dalšími oblastmi byly Hen Ogledd a Cornwall.  Podle legendy vzniklo království roku 450 a jeho zakladatelem byl princ Cunedda. Jeho prvotní konsolidaci pak provedl Cadwallon Lawhir, který využil období míru po bitvě na Mons Badonicus, kde utrpěli anglosaští nájezdníci zdrcující porážku.  Země byla rozdělena na mnoho království, z nich největšími byly Gwynedd na severozápadě a Powys na východě. Roztříštěnost země byla způsobena i tím, že dědictví po panovníkovi bylo rozdělováno mezi všechny jeho syny (i nelegitimní). V období mezi 5. až 12. stoletím se království rozšířilo o ostrov Anglesey (velšsky \"Ynys Môn\") a obsáhlo tak celý severní Wales od řeky Dyfi na jihu až po řeku Dee na severovýchodě. Na severu a západě tvořilo jeho hranici Irské moře a na jihovýchodě sousedilo s královstvím Powys.  Prvním králem, který získal vládu nad větší částí země, byl v 9. století Rhodi Mawr, který rozšířil svou moc z Gwyneddu i na Powys a Ceredigion. Jeho vnuk Hywel Dda sjednotil malá království na jihu země a roku 942 ovládl většinu Walesu. Tradičně je spojen s kodifikací Velšského práva. V letech 950 až 1000 byla země terčem útoků Vikingů.  Dalším panovníkem, který byl schopen vládnout celé zemi, se stal Llywelyn ap Gruffyd. Původně byl králem Gwynnedu, ale do roku 1055 ovládl skoro celou zemi a dokonce i část Anglie v pohraničí. Roku 1063 byl ale poražen Haroldem II. a zabit vlastními muži.", "section_level": 2}, {"title": "Pod nadvládou Normanů.", "content": "V době ovládnutí Anglie Normany roku 1066 byl nejvlivnějším panovníkem země Bleddyn ap Cynfyn. Normané zpočátku dosáhli úspěchu na jihu země a v oblasti Deheubarthu. Cynfynova smrt vedla k občanské válce a to umožnilo Normanům obsadit severní část Walesu. Roku 1081 dosáhli Normané zradou uvěznění waleského panovníka a obsadili větší část Gwyneddu. Na jihu Vilém I. obsadil Dyfed a postavil hrady u St Davidsu a Cardiffu. Poté co byl Deheubarth obsazen a rozdělen mezi normanské šlechtice, zdála se nadvláda Normanů stabilizovaná.  Nicméně roku 1094 vypukla ve Walesu všeobecná vzpoura. Gruffyd ap Cynan byl schopen ovládnout Gwynned a jeho syn s Gruffydem ap Rhysem zvítězili na Normany roku 1136. I v království Powys vládl v té době silný panovník, ale po jeho smrti a po náhlé smrti jeho následníka bylo království rozděleno. Nejmladší syn Gruffyda ap Rhyse, Rhys ap Gruffyd, vládl v letech 1155 až 1197 a roku 1171 dosáhl s Jindřichem II. dohodu o tom, že bude vládcem území, které dobyl za pravidelný poplatek anglickému panovníkovi.  Jedním z nejvýraznějších panovníků té doby ve Walesu byl Llywelyn ap Iorwerth, který po roce 1200 ovládal Gwynedd a do roku 1240, kdy zemřel, panoval celému Walesu. Jeho synovi povolil Jindřich III., aby se ujal vlády v Gwyneddu, ale jeho právo na ostatní oblasti země neuznal. To vedlo k vypuknutí války. Ta pokračovala i za vlády Llywelyna ap Gruffydda. Mírová dohoda z Montgomery z roku 1267 potvrdila jeho nárok na přímou nebo nepřímou správu větší části Walesu. Tento nárok byl v rozporu se zájmy Eduarda I. a roku 1277 znovu vypukla válka. 11. prosince 1282 byl Gruffyd vylákán na hrad Builth Wells, kde byl zabit a jeho armáda byla rozprášena. Jeho bratři pokračovali v odporu až do roku 1283. Wales se tak později stal první anglickou kolonií.", "section_level": 2}, {"title": "Ztráta samostatnosti.", "content": "Konec nezávislosti království přinesl rok 1282 kdy zemřel jeho poslední král Llywelyn ap Gruffydd a jeho bratr byl popraven. Gwynedd, poslední oblast, která bránila Anglii v plném ovládnutí Walesu, byl připojen ke zbytku země a rozdělen na hrabství.", "section_level": 2}], "src_summary": "Království Gwynedd (zastarale též Venedocie,, či ) bylo jedno ze samostatných velšských království, které vznikly poté, kdy Římané opustili Británii. Utvářelo se během 5. století v oblasti obývané britskými kmeny Ordoviků, Ganganů a Deceanglů. Jako jediné z velšských království přetrvalo do roku 1216, kdy byl Wales dobyt anglickým králem Eduardem I. a přeměněn na Anglii podřízené knížectví.", "tgt_summary": "格温内斯王国(英语:Kingdom of Gwynedd;拉丁语:Venedotia或Norwallia;威尔士语:Guynet),一译圭内斯王国,是公元五世纪盎格鲁-撒克逊人侵略不列颠期间,布立吞人建立的罗马帝国继承国之一。该国占据威尔士西北部。", "id": 676899}
{"src_title": "Terahertzové záření", "tgt_title": "太赫輻射", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Existence T-paprsků je známá od začátku 20. století. Dlouhou dobu zůstávalo toto záření stranou zájmu, zejména pro technické potíže při jeho generaci a detekci. Rozvoj výzkumu nastal kolem roku 1990, po vynálezu zdrojů a detektorů terahertzového záření. Od počátku 21. století se jednalo o oblast, kde docházelo poměrně často k novým objevům a očekávalo se, že toto záření nalezne i průmyslové využití, mluvilo se o něm jako o velmi nadějné oblasti pro zobrazovací techniky, s významem sahajícím od medicínské diagnostiky po monitorování znečištění životního prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Terahertzové záření má značný potenciál v řadě aplikací spektroskopii, nedestruktivní zkoušení, bezpečnostní technologiích, biologii a medicíně, astronomii, při měření velmi krátkých časových úseků a v telekomunikacích.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnostní technologie.", "content": "Terahertzové záření \"vidí\" jiné materiály než klasické viditelné světlo. Terahertzové záření zejména proniká skrz většinu plastických hmot a oděvů, ale není propouštěno vodou. Díky těmto vlastnostem je terahertzové záření nástrojem pro různé bezpečnostní kontroly.  Tyto detektory se velmi účinně používají k identifikaci skrytých materiálů, zbraní nebo výbušnin. Výhodou t-paprsků oproti rentgenovému záření je, že pronikají mnoha typy materiálů bez zdravotních rizik.  Typy skenerů s T-paprsky jsou různé, od podobných fotokopírce, kde se na snímací plochu pokládá zavazadlo, až po velké průchozí plenty nebo přijímače naladěného k vyhledávání zakopaných výbušnin před postupem vojska. Protože skener může být přizpůsoben k detekci spektrálních otisků různých materiálů, je možné aby zahrnoval rozsáhlou databázi, která umožní identifikaci a detekci široké škály materiálů.  V roce 2010 se uvažovalo o využití terahertzových skenerů na letištích. Toto využití v roce 2010 nové technologie budilo kontroverze, jelikož terahertzový skener při kontrole osob vytváří fotografie, které částečně odstraňují oblečení; tím je ale umožněno, že například zbraně, výbušné pásy apod. jsou jasně viditelné, stejně jako další osobní předměty.", "section_level": 2}, {"title": "Zobrazování v lékařství.", "content": "Terahertzové záření proniká několik milimetrů do tkání s nízkým obsahem vody. Jeho citlivost na obsah vody jej předurčuje k použití jako sondu některých typů nádorů. Na rozdíl od rentgenových paprsků je terahertzové záření neionizující, což znamená, že jeho energie je příliš nízká než aby mohlo jakkoliv poškodit tkáně.", "section_level": 2}, {"title": "Telekomunikace.", "content": "Systémy založené na vlnách s terahertzovou nosnou frekvencí mohou pracovat s modulací ve velmi širokém frekvenčním pásmu a tak umožnit velmi vysoké přenosové rychlosti, které v principu mohou dosahovat řádu 10 bits.s.", "section_level": 2}], "src_summary": "Terahertzové záření, T-paprsky, terahertzové paprsky i submilimetrové vlny (anglicky \"T-rays\" nebo \"submillimeter radiation\") je označení pro oblast elektromagnetického spektra ležící na rozhraní mikrovlnného a infračerveného záření. Frekvence odpovídajícího elektromagnetického vlnění je 300 gigahertz až 3 terahertz, což odpovídá vlnové délce menší než 1000 μm (1 mm) a větší než 100 μm. Terahertzové vlny proniknou oblečením, papírem, dřevem, zdivem, umělou hmotou i keramikou. Škodlivost terahertzového záření nebyla dosud prokázána.", "tgt_summary": "太赫辐射,又称THz波或太赫兹,包含了频率为0.3到3 THz的电磁波。该术语适用于从电磁辐射的毫米波波段的高频边缘(300 GHz)和低频率的远红外光谱带边缘(3000 GHz)之间的频率,对应的波长的辐射在该频带范围从1mm到0.1mm(或100μm),所以也叫作「亚毫米波段」。", "id": 2195257}
{"src_title": "Objektově orientovaná analýza a design", "tgt_title": "面向对象的系统分析", "src_document": [{"title": "Objektově orientovaný systém.", "content": "Objektově orientovaný systém se skládá z objektů. Chování systému vyplývá ze spolupráce těchto objektů. Ta zahrnuje zasílání zpráv mezi objekty. Zasílání zpráv se od volání funkcí liší. Když totiž cílový objekt obdrží zprávu, sám se rozhodne, jakou funkci použít pro zpracování příchozí zprávy. Stejná zpráva také může být zpracována pokaždé jinak v závislosti na momentálním stavu cílového objektu. Ono zasílání zpráv může být implementováno různě. To záleží na architektuře modelovaného systému (resp. modelované reality) a umístění objektů, se kterými má komunikace probíhat.", "section_level": 1}, {"title": "Objektově orientovaná analýza.", "content": "Objektově orientovaná analýza (OOA) zkoumá daný problém a klade si za cíl vytvořit konceptuální model informací, které patří do dané oblasti zkoumání. Analytické modely vůbec neberou v potaz jakákoliv omezení, se kterými se potýkáme při implementaci, ani konkrétní podobu budoucího systému.  Výsledkem OOA je popis funkčních požadavků na systém ve formě konceptuálního modelu. Ten se obvykle skládá z diagramů případů užití (use case diagrams), diagramů tříd (class diagrams) a několika interakčních diagramů (interaction diagrams). Také může zahrnovat náhledy uživatelských rozhraní. Cílem OOA je vytvořit model, který popíše software tak, jak pracuje, aby došlo k uspokojení všech zákazníkových požadavků.", "section_level": 1}, {"title": "Objektově orientovaný design.", "content": "Objektově orientovaný design (OOD) přetváří konceptuální model vytvořený během objektově orientované analýzy v systém implementačních tříd a rozhraní. Přitom se berou v úvahu omezení způsobená zvolenou architekturou či nefunkčními požadavky jako např. počet najednou obsluhovaných uživatelů, doba odezvy, použitý hardware a operační systém, ale také vývojové prostředí a programovací jazyk.  Cílem OOD je definovat, jak má být systém vytvořen.", "section_level": 1}, {"title": "Vstupní zdroje pro objektově orientovaný design.", "content": "Výstup objektově orientované analýzy se stává vstupem pro OOD. Ve skutečnosti výstupy OOA nemusí být úplně kompletní, aby mohly sloužit jako vstup pro OOD. Tyto procesy mohou probíhat současně a v praxi tomu tak často bývá – výsledky jednoho procesu totiž mohou ovlivňovat a usměrňovat ten druhý. Analýza i design mohou probíhat inkrementálním postupem a veškeré materiály (dokumentace, diagramy,...) mohou být vytvářeny postupně.", "section_level": 2}, {"title": "Základní koncepty objektově orientovaného designu.", "content": "Existuje 5 základních konceptů OOD, které obvykle bývají zabudovány přímo do objektového programovacího jazyka. Tyto koncepty se běžně nazývají takto:", "section_level": 2}], "src_summary": "Objektově orientovaná analýza a design (object-oriented analysis and design – OOAD, resp. OOA&D) je jedním z přístupů používaným při tvorbě softwaru. V užším slova smyslu se jedná o popis systému jako skupiny samostatných objektů, které na sebe různě působí. V širším slova smyslu se jedná o komplexní přístup k tvorbě programů, který zahrnuje doporučené postupy (best practices) prakticky pro každý aspekt tvorby aplikací, které nakonec mají splňovat zákazníkovy požadavky (u kterých se předpokládají neustálé změny) a zároveň mají být snadno udržovatelné a rozšiřitelné.", "tgt_summary": "面向对象的分析方法是利用面向对象的信息建模概念,如实体、关系、属性等,同时运用封装、继承、多态等机制来构造模拟现实系统的方法。", "id": 521142}
{"src_title": "Železná kopule", "tgt_title": "鐵穹防禦系統", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Během druhé libanonské války v roce 2006 vypálil Hizballáh zhruba 4000 raket (drtivá většina z nich byly rakety krátkého doletu typu Kaťuša), které dopadly na území severního Izraele, včetně Haify, třetího největšího izraelského města. Při masivních raketových útocích zahynulo 44 izraelských civilistů a na 250 tisíc Izraelců se muselo evakuovat a přemístit do jiných částí Izraele. Zároveň se odhaduje že téměř milion Izraelců bylo během konfliktu upoutáno k protiraketovým krytům.  Na jihu země bylo od roku 2000 do roku 2008 vypáleno více než 4 tisíce raket a 4 tisíce minometných granátů. Za těmito útoky stál převážně Hamas. Naprostá většina vypálených raket byly rakety typu Kassám, avšak díky podzemním pašeráckým tunelům již Hamas rozšířil svůj arzenál i o rakety typu Grad. Téměř milion Izraelců, žijících na jihu země je v možném dostřelu raket palestinských teroristů, což je vážnou bezpečnostní hrozbou státu a jeho občanům.  Železný dóm byl v únoru 2007 vybrán tehdejším ministrem obrany Amirem Perecem, coby izraelské obranné řešení hrozby útoků raket krátkého doletu. Od té doby byl systém za téměř 210 milionů dolarů vyvíjen ve spolupráci s Izraelskými obrannými silami (IOS).", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Systém je navržen tak, aby zneškodnil rakety krátkého doletu a 155mm dělostřelecké granáty o dostřelu 70 kilometrů. Želená kopule má být provozuschopná ve dne i v noci, za nepříznivých povětrnostních podmínek a je schopna reagovat na několik hrozeb současně.  Železná kopule má tři základní komponenty:  Radar systému odhalí odpálení rakety, spočítá její trajektorii, přenese tuto informaci do řídícího centra, kde zmíněnou informaci využijí k určení místa dopadu. V případě, že vypálená raketa či granát představují hrozbu, je vypálena protiraketová střela, která raketu zničí daleko od dopadového území.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Systém Železná kopule je kritizován za své příliš vysoké náklady. Odhadované náklady na jednu protiraketovou střelu Tamir se pohybují mezi 35 a 50 tisíci dolary, zatímco cena hrubě vyráběných raket Kassám se nepohybuje výše než několik set dolarů za kus. Na tuto kritiku reagovala společnost Rafael v tom smyslu, že otázka ceny je zbytečně zveličována, neboť radar systému bude schopen vypočítat, která z raket může potenciálně zasáhnout obydlenou oblast a zneškodní tak pouze takové rakety, které představují hrozbu.  Kritici rovněž tvrdili, že Železná kopule je ve zneškodňování Kassámů neúčinná, a to vzhledem ke krátké vzdálenosti a době letu mezi odstřelovacími místy v Pásmu Gazy a často ostřelovaným jihoizraelským městem Sderot. Argumentovali tím, že jiný protiraketový systém by byl efektivnější a bylo zmíněno jméno obranného systému Nautilus (známý též jako THEL). Systém Nautilus byl Izraelem a Spojenými státy vyvíjen v letech 1995 až 2005, ale nakonec byl projekt zastaven, s odůvodněním, že je neproveditelný. Americká zbrojní firma Northrop Grumman však navrhla vývoj pokročilejšího prototypu Nautila s názvem Skyguard.  Skyguard by měl ke zneškodňování raket používat laserový paprsek a cena každého jeho použití je odhadována na 1000 až 2000 dolarů. Při investici 180 milionů dolarů společnost Northrop Grumman tvrdí, že by byla schopna dodat systém k nasazení během 18 měsíců. Představitelé izraelského ministerstva obrany však tento návrh odmítli se zdůvodněním delší proveditelnosti a dodatečných nákladů. Rovněž uvedli, že po dodatečných vylepšeních je Železná kopule plně schopna Kassámy zneškodnit.", "section_level": 1}, {"title": "Testování.", "content": "Během první etapy operačního nasazení Železné kopule zapojí Izraelské vojenské letectvo do obsluhy větší podíl vojáků ze Sderotu, čímž chce zvýšit motivaci mezi místní mládeží, která je věkově pod hranicí odvodu do armády. Cílem je, aby se mladí chtěli do projektu zapojit. Izraelský 947. prapor protivzdušné obrany Stinger („Střelci“) bude první jednotkou, která bude systém obsluhovat.", "section_level": 1}, {"title": "Reálná účinnost při obranném nasazení.", "content": "Operace Pilíř obrany (2012) - 85% účinnost  Operace Ochranné ostří (2014) - 90% účinnost  Raketový a minometný útok na Izrael ve dnech 4. - 5. května 2019 - 86% účinnost", "section_level": 1}], "src_summary": "Železná kopule (též železná klenba; : כיפת ברזל, \"kipat barzel\"; : Iron Dome) je mobilní systém protivzdušné obrany vyvinutý izraelskou společností Rafael Advanced Defense Systems, který je určený ke zneškodnění raket krátkého doletu a minometných granátů. Důvodem pro vytvoření systému byly neustálé raketové útoky z Pásma Gazy na jižní Izrael a ochrana civilního obyvatelstva jak na jihu, tak na severu země.", "tgt_summary": "铁穹(,拉丁转写:kipat barzel),为一套全天候、机动型防空系统,由以色列拉斐尔国防系统公司研发,主要用于拦截5至70公里内的火箭弹。", "id": 289663}
{"src_title": "Adolf Galland", "tgt_title": "阿道夫·加兰德", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Galland vstoupil do Luftwaffe roku 1933 a i přes několik vážných zranění, která utrpěl během dvou leteckých havárií, nadále pokračoval v kariéře vojenského pilota. Během roku 1937 získal cenné zkušenosti u neblaze proslavené Legii Condor, nasazené ve Španělské občanské válce. V roce 1940 vstoupil do stíhacího letectva a během bitvy o Francii velice rychle získal status stíhacího esa. V roce 1941, kdy mu bylo 29 let, se s počtem 94 sestřelů stal generálním inspektorem stíhacích sil (německy: \"General der Jagdflieger\").  Velel 11. února 1942 vzdušnému doprovodu křižníků Scharnhorst, Gneisenau a Prinz Eugen při jejich průniku Lamanšským průlivem z Brestu do Německa při operaci Cerberus.  Galland se i nadále účastnil zkoušek mnoha typů letadel a příležitostně i ostrých bojových misí. V lednu 1945 byl spolu s několika dalšími důstojníky degradován zpět na řadového stíhače poté, co otevřeně zpochybnil velitelské kompetence vrchního velitele Luftwaffe Hermanna Göringa.  Během své kariéry dosáhl 104 uznaných sestřelů v 705 misích, za což byl vyznamenán rytířským křížem s dubovou ratolestí a meči a stal se tak jedním z 27 vojáků, kteří byli tímto nejvyšším německým řádem vyznamenáni.  Galland zažil konec války v nemocnici v Tegernsee v Bavorsku poté, co byl 26. dubna 1945 ve svém Me 262 zraněn do kolena střelbou ze stíhacího letounu P-51 Mustang při svém útoku na formaci B-26 Marauderů. V květnu 1945 se Galland vzdal Armádě Spojených států amerických. Jako válečný zajatec byl letecky dopraven do Anglie a umístěn v zajateckém táboře 7 v Latimeru. Od roku 1946 do začátku roku 1947 pracoval pro Historical Division US Forces, European Theater. Propuštěn byl 28. dubna 1947.  Od roku 1948 do roku 1955 byl Galland v Argentině za tehdejšího prezidenta Juana Peróna, kam byl najat jako konzultant argentinského letectva. Pracoval pod generálem Juanem Franciskem Fabriem, velitelem argentinského vojenského letectva. Po návratu do Německa se stal majitelem obchodní a poradenské kanceláře.  V roce 1953 vydal Adolf Galland svou autobiografii pod názvem \"Die Ersten und die Letzten.\"  Společnost United Artists najala Gallanda jako konzultanta pro film \"Battle of Britain z roku\" 1969.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adolf \"Dolfo\" Joseph Ferdinand Galland (19. března 1912 – 9. února 1996) byl německý stíhací pilot za druhé světové války a v letech 1941 až 1945 také velitel německých stíhacích sil.", "tgt_summary": "阿道夫·加兰德(,1912年-3月19日-1996年-2月9日),德国空军中将,是著名的「王牌飞行员」,曾在二次大战期间担任空军战斗机总监职务。", "id": 2710126}
{"src_title": "Paříži, miluji tě", "tgt_title": "巴黎,我爱你", "src_document": [{"title": "Vznik filmu.", "content": "Původně bylo plánováno natočit 20 epizod pro každý obvod jednu. Dvě povídky však nakonec nebyly do filmu zahrnuty. 12. obvod, o kterém točil Raphaël Nadjari a 15. obvod, který tvořil Christoffer Boe. Povídky byly natáčeny v letech 2002-2005. Každý z režisérů dostal jednu čtvrť a měl natočit krátký film (5-8 minut), jehož ústředním motivem je láska.  Muž projíždí čtvrtí a hledá místo k zaparkování, což se mu nakonec podaří. Frustrovaný z toho, že žije sám, pozoruje z auta kolemjdoucí páry, těhotné ženy a matky s dětmi. Ale pak u jeho auta omdlí procházející žena. S pomocí kolemjdoucích ji naloží do auta. Když žena přijde k sobě, nabídne jí, že ji odveze a ona jej uchopí vděčně za ruku.  Tři chlapci sedí na nábřeží Seiny, plkají a pokřikují na procházející mladé dívky. Nedaleko sedící mladá muslimka v doslechu se shovívavě usmívá. Když odchází, zakopne a rozbije si koleno. Jeden z mladíků jí přiběhne na pomoc a snaží se jí uvázat šátek. Ptá se ho, proč říkají ženám věci, které nechtějí slyšet a on jí, proč nosí šátek, když je tak hezká. Dívka jde do pařížské mešity a mladík ji po malém zaváhání doprovází. Potkají jejího dědečka, který ho přátelsky vyzve, aby je doprovodil. Mladý muž a žena přijdou jako zákazníci do tiskárny, aby zde nechali reprodukovat obraz. Zatímco žena odejde s tiskařem dohodnout odstín barvy, mladík se obrátí na mladého dělníka a vypráví mu o svých pocitech, jako by se už někdy viděli a dá mu své telefonní číslo. Druhý mladík ale nic neříká. Když zákazníci odejdou, zeptá se anglicky tiskaře, že dostal nějaké číslo od muže, kterému francouzsky nerozuměl ani slovo. Ten mu vysvětlí, že je to telefonní číslo. Mladík vyběhne z tiskárny a běží ulicemi.  Na lavičce ve stanici metra čeká americký turista na vlak a čte si v průvodci, že je nevhodné dívat se lidem přímo do očí. Na protějším nástupišti vidí mladý pár, jak se hádá. Pohledy mužů se střetnou a Francouz mu začne nadávat. Dívka přeběhne k turistovi, sedne si vedle něj a políbí ho. Její přítel přiběhne a turistu zbije. Pak se s dívkou usmíří a odcházejí pryč. Turista leží mezi pohlednicemi s Monou Lisou zakoupenými v Louvru.  Mladá žena vstává brzy ráno na chudém předměstí. Odnese své dítě do obecních jeslí, kde mu zazpívá španělskou ukolébavku (\"Qué Linda Manita\"), aby usnulo. Po dlouhé cestě do centra s mnoha přestupy dorazí do práce. Pracuje v bohaté domácnosti jako chůva. Aby dítě uspala, zazpívá mu stejnou ukolébavku. Příběh se odehrává v pařížské asijské čtvrti. Postarší obchodní zástupce kadeřnické firmy při výstupu z metra vyleká ženu, až ta pustí nákupní tašku. Chce se jí jen zeptat, kde najde kadeřnický salón. Majitelkou kadeřnického salónu je paní Li, která dělá thaibox. Pomáhá jí v salóně a ona mu vysvětlí, že jeho jméno Henny připomíná v její řeči větu „\"Miluji tě\"“. Nakonec ho doprovodí na metro.  Muž sedí v bistru a čeká na svou ženu, které chce oznámit, že ji už nemiluje a odejde ke své milence. Vybavuje si, co všechno už na své ženě nemiluje. Když přijde, žena se rozpláče ještě dřív, než jí stačí něco říct. Jde zrovna od lékaře, který jí oznámil, že má vzácnou formu leukemie a bude žít jen pár měsíců. Muž se rozhodne stát při ní až do konce. Rozejde se s milenkou a postupně se do své ženy opět zamiluje. Po její smrti zůstane sám.  Od smrti svého malého syna trpí matka depresemi. Jednou v noci ji probudí jeho hlas. Vyběhne na náměstí \"Place des Victoires\", kde potká kovboje na koni, který ji zavede za synem, aby se s ním naposledy rozloučila a mohla se vrátit ke své dceři a manželovi. Chlapec vypráví, jak se seznámili jeho rodiče. Jeho otec je mim, který bydlel sám a nedopatřením byl zatčen. Ve vězení na strážnici se setká s ženou - také mimem. Oba jsou propuštěni a projíždějí se nočními ulicemi kolem Eiffelovy věže.  Celý příběh je natočen bez střihu v jediném záběru. Mladá žena se na ulici setkává se starším mužem. Hovoří spolu o Gaspardovi. Žena se bojí, aby Gaspard nic nezjistil. Teprve v závěru vyjde najevo, že se jedná o dceru a jejího otce a Gaspard je její malý syn, který spí v kočárku. Dcera si chce zajít s kamarádkou do kina. Dědeček tedy hlídá venku dítě v kočárku, jakmile ale dcera odejde a on si zapálí cigaretu, Gaspard se probudí a začne křičet.  Americká herečka natáčí v Paříži film. Na večírek za ní přijde její dealer, ona si jde vybrat peníze a pak potřebuje rozměnit. Jdou proto do bistra. Ona mu dá své telefonní číslo a on slíbí, že za ní přijde na natáčení. Nakonec ale místo sebe pošle náhradníka, protože musel odejet za významným zákazníkem.  Na náměstí \"Place des Fêtes\" je těžce zraněný černoch. Mladá záchranářka mu dává první pomoc a on ji poprosí, aby si spolu vypili kávu. Zatímco její pomocník jde do bistra, on jí vypráví, že se spolu už jednou setkali v podzemní garáži, kde pracoval. Tehdy se do ní zamiloval. Pak přišel o místo v garáži. Později mu na náměstí skupina mladíků ukradne kytaru a pobodá. Poté umírá. Postarší muž jde do nevěstince a na baru potká ženu. Poté odejde na pokoj za prostitutkou, kam za ním přijde žena z baru. Ukáže se, že to jsou manželé a pohádají se, protože ona se nechala přemluvit k této hře. Obviní ho, že ji už nedokáže ničím překvapit. Když se blíží ke svému domu, před vchodem stojí skupina hudebníků, která hraje její oblíbenou písničku. On jí řekne, že je jediná žena, kterou kdy miloval.  Mladý turista kráčí noční Paříží a překvapí krásnou upírku, jak ze své oběti saje krev. Ona ho nakonec nekousne a jen na něj zamilovaně hledí. Mladík si střepem z láhve rozřízne zápěstí a nabízí jí svou krev. Ona ale odmítne. Mladík ztratí vědomí, spadne ze schodů a zabije se. Ona ho oživí vlastní krví, takže se z něj stane též upír a vzájemně se poté láskyplně zakousnou do krku. Dva turisté se procházejí po hřbitově Père Lachaise. Jsou v Paříži na líbánkách. William je nespokojený, protože nedodržují stanovený plán, Frances hledá hrob Oscara Wilda, jehož humor miluje. Její snoubenec ale žádný smysl pro humor nemá, což ženě vadí a nechce si ho proto vzít. Uteče. Muži se zjeví duch Oscara Wilda a povzbudí ho, jak získat snoubenku zpět vtipnými citáty.  Tato epizoda byla uváděna též samostatně jako krátkometrážní film pod názvem \"True\".", "section_level": 1}, {"title": "Jednotlivé epizody.", "content": "Slepému mladíkovi zavolá přítelkyně a oznámí mu definitivní rozchod. Thomas si vzpomíná, jak se poprvé setkali. Šel po ulici a slyšel nějakou dívku volat o pomoc. Přistoupil k oknu a dívka mu řekla, že se připravuje na přijímačky na hereckou školu. Následuje klipovitě natočený sestřih z uplynulého společně prožitého roku. Ona přijímačky udělá, přestěhuje se z Bostonu do Paříže. Stane se z nich pár a najdou si podnájem v ulici \"Faubourg Saint-Denis\". Pak se telefon ozve znovu. Volá opět Francine a ptá se, jestli její divadelní replika byla přesvědčivá a že se přerušilo spojení. Protože se mladík hned neozývá, ptá se ho, jestli ji slyší. On odpoví: „\"Ne, já tě vidím\"“. Dva starší manželé žijící již velmi dlouho odděleně (ona v Paříži, on v USA), se setkávají v bistru vedle Lucemburských zahrad, aby se dohodli na oficiálním rozvodu. Ona žije s mladým cyklistou, on má velmi mladou přítelkyni, se kterou čeká dítě. Vedou spolu velmi sarkastický rozhovor, ze kterého je přesto cítit oboustranná náklonnost.  Příběh vypráví americká účastnice kursu francouzštiny, která jako turistka odjela na týden do Paříže, aby zažila město a procvičila se v jazyce. Není už mladá, hezká ani štíhlá a žije bez partnera, takže do Paříže přijíždí sama. Prochází se městem, zajde si na oběd do čínské restaurace, navštíví hřbitov Montparnasse, kde rozjímá o smrtelnosti před hrobem Porfiria Díaze a zastaví se u společného hrobu Jeana-Paula Sartra a Simone de Beauvoir, kterou si splete se Simonem Bolívarem. Vyjede si na Věž Montparnasse a prohlíží si město z výšky a zalituje, že zde není nikdo, komu by mohla říct, jak je ten výhled krásný. V jedné uličce si představuje, jaké by to bylo, kdyby roznášela dopisy v Paříži a ne ve svém rodném Denveru, takže by znala zdejší obyvatele. Nakonec se posadí v parku Montsouris na lavičku a tu náhle ucítí, že miluje Paříž a Paříž miluje ji.  V poslední krátké sekvenci filmu se některé příběhy a osudy vzájemně prolnou.  Režie: Bruno Podalydès Režie: Gurinder Chadha  Režie: Gus Van Sant Režie: Ethan a Joel Coenovi  Režie: Walter Salles, Daniela Thomas  Režie: Christopher Doyle Režie: Isabel Coixet Režie: Nobuhiro Suwa  Režie: Sylvain Chomet Režie: Alfonso Cuarón  Režie: Olivier Assayas  Režie: Oliver Schmitz  Režie: Richard LaGravenese Režie: Vincenzo Natali  Režie: Wes Craven Režie: Tom Tykwer  Režie: Gérard Depardieu, Frédéric Auburtin Režie: Alexander Payne", "section_level": 1}], "src_summary": "Paříži, miluji tě (\"Paris, je t'aime\") je romantický povídkový film z roku 2006 natočený v koprodukci Francie, Lichtenštejnska, Švýcarska a Německa, který se odehrává v Paříži. Film se skládá z 18 epizod, jejichž ústředním motivem je láska a francouzská metropole. Každou povídku natočil jiný režisér a každá se odehrává v jiném pařížském obvodu.", "tgt_summary": "《巴黎,我爱你》()是一部2006年上演的电影,由美国、英国和法国不同国家的演员主演。这部2小时的电影包括18部短片,分别在各个区份拍摄,共有22位导演。", "id": 749675}
{"src_title": "Sen v červeném domě", "tgt_title": "红楼梦", "src_document": [{"title": "Charakteristika a obsah románu.", "content": "Román, vyprávějící o úpadku rodiny konfuciánské džentry, má silné autobiografické rysy, neboť autor do něj přetavil své pocity deziluze a marnosti, plynoucí z jeho osobního života (mládí prožil bez rodičů a v dospělosti přišel o manželku i syna). Náplní románu jsou osudy Pao-jüho (Vzácného Nefritu), mladého syna bohaté a císaři blízké rodiny Ťia, a několika dívek žijících s ním v jednom domě, přičemž hlavní dějová linie je tvořena tragickým milostným příběhem hlavního hrdiny a jeho vzdálené příbuzné Taj-jü, kterým tradiční velká rodina přísně dodržující zásady konfuciánské morálky, nedovolí jejich vztah naplnit.  V románu vystupuje 421 důležitých postav ze všech tehdejších společenských vrstev. Dílo je tak kompletní mozaikou života v tehdejší Číně, protože jeho děj zahrnuje prakticky všechny jeho aspekty. Odehrává se na císařském dvoře a v šlechtických palácích, popisuje ale i život úředníků, služek, nádeníků, řemeslníků, mnichů, obchodníků i rolníků, zachycuje ceremonie nejvyšších vrstev, herecká představení, zabývá se pěstováním květin, léčením i věštěním. Toto vše se děje na symbolickém pozadí procesu rozkladu Pao-jüovy rodiny, který je líčen s obrovskou nostalgií nad koncem velké kultury a s nesmiřitelným odsouzením pokrytecké morálky společnosti.  Autor vyšel z tradice čínských lidových románů, jejichž formální postupy (míšení verše a prózy, dělení na vypointované kapitoly, kdy již název je stručným obsahem, fantastické a pohádkové motivy) spojil se sugestivním lyrismem a dokonalým pochopením lidské psychiky (obdivuhodně vystihl zejména jemnost, proměnlivost a složitost ženské duše). Román je napsán spisovným lidovým jazykem paj-chua v jeho vrcholné podobě, což umožňovalo, aby byl čten i mimo vrstvu vzdělanců, které byl primárně určen. Společně s \"Příběhy Tří říší\", \"Příběhy od jezerního břehu\" a s \"Putováním na západ\" patří dílo mezi čtyři klasické romány čínské literatury a je považováno za vyvrcholení klasické epochy čínské prózy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sen v červeném domě (čínsky: český přepis \"Chung-lou-men\", v transkripci pinyin \"Hóng Lóu Mèng\", znaky 红楼梦) je jeden ze čtyř klasických čínských románů, jehož autorem je čínský spisovatel Cchao Süe-čchin (asi 1715 – asi 1764).", "tgt_summary": "《红楼梦》,中国古典长篇章回小说,是中国四大小说名著之一。《红楼梦》书内提及的别名,还有《情僧录》、《风月宝鉴》、《金陵十二钗》;故事是从女娲补天时所剩下的一块石头讲起,因此又名《石头记》。乾隆四十九年甲辰(1784年)梦觉主人序本题为《红楼梦》(甲辰梦序抄本)。1791年在第一次活字印刷(程甲本)后,《红楼梦》便取代《石头记》成为通行的书名。", "id": 374324}
{"src_title": "ITER", "tgt_title": "国际热核聚变实验反应堆", "src_document": [{"title": "Reakce uvnitř reaktoru.", "content": "Základním palivem je směs deuteria a tritia - izotopů vodíku. Deuterium je obsaženo ve vodě v poměru 1 atom deuteria na 6500 atomů vodíku. Tritium se sice v přírodě téměř nevyskytuje, ale je možné ho vyrobit z lithia.", "section_level": 1}, {"title": "Výkon.", "content": "ITER bude používat vodíkový plazmový prstenec zahřátý na 100 milionů °C. Podle návrhu by měl být schopen vyrábět z půlgramové směsi deuteria s tritiem asi 500 MW fúzní energie po dobu až 1 000 sekund (pro porovnání: tokamak JET měl výkon jen 16 MW na necelou sekundu). Tohoto výkonu by měl dosáhnout při příkonu 50 MW, čímž by se stal prvním tokamakem, který z paliva získá více tepla, než sám spotřebuje na ohřev plazmatu. Celkový příkon celého zařízení (například pro chlazení supravodivých cívek a další systémy) je odhadován na 500 MW elektřiny  ITER je experimentální reaktor bez elektrického generátoru, takže nebude dodávat energii do rozvodné sítě. Výkon bude ve formě tepla odváděn dvěma nezávislými okruhy naplněnými vodou do chladicích věží. První fúzní elektrárnou by se tak měl stát až tokamak DEMO, u nějž je začátek výstavby plánován na rok 2024.", "section_level": 1}, {"title": "Náklady a termíny.", "content": "Skutečné náklady projektu je obtížné vyčíslit, protože převážná část příspěvků jednotlivých členů je v naturální formě. Z toho důvodu byla pro oceňování příspěvků jednotlivých států vytvořena jednotka IUA, která odpovídá hodnotě 1000 amerických dolarů v lednu 1989. Údaje v eurech se podle různých zdrojů liší, nejrelevantnější je pravděpodobně.  Evropská unie se na úhradě nákladů projektu ITER v době výstavby podílí 45,46 %, z toho 1/5 investuje Francie jako hostitelská země. Podíl každého z ostatních států je 9,09 %. Podíl EU na provozních nákladech v experimentální fázi bude 34 %.  V roce 2001, kdy projekt teprve vznikal, tj. před uzavřením mezinárodní dohody, byly celkové náklady odhadovány na 5,9 mld. €, resp. 3,6 mil. IUA, s rezervou 10 %. První plazma mělo být získáno 8 let po zahájení výstavby.  V roce 2006 byly náklady projektu odhadovány na 5 mld. €. První plazma mělo být získáno v roce 2020 a plný výkon v roce 2023.  V roce 2010 odhad nákladů vyrostl na 14 mld. € a v roce 2011 na 16 mld. €.  Na začátku roku 2011 ředitel financí a rozpočtu ujišťoval, že náklady budou udrženy v rámci schváleného stropu 4,7 mil. IUA, tj. 7,3 mld. €.  V roce 2016 byly náklady odhadovány v rozmezí 18 až 22 mld. €, přičemž se nepočítalo se získáním prvního plazmatu před rokem 2025 a plného výkonu před rokem 2035. Provozní náklady sdružení ITER (včetně agentur jednotlivých participujících zemí) jsou zhruba 200 mil. € ročně.  V polovině roku 2017 byly náklady do Prvního plazmatu jen ze strany EU odhadovány na 10,4 mld. € v cenách roku 2008, resp. 13,2 mld. v aktuálních cenách, do plného provozu pak dalších 3,2 resp. 4,9 mld. €. Z toho ovšem plyne, že celkové náklady projektu ITER do plného provozu mohou narůst na 30 mld. € v cenách roku 2008, resp. 40 mld. € v aktuálních cenách.  Podle oficiálních stránek projektu bylo v prosinci 2017 dokončeno 50 % stavebních prací na cestě k Prvnímu plazmatu.", "section_level": 1}], "src_summary": "ITER (původně anglicky \"International Thermonuclear Experimental Reactor\", Mezinárodní termonukleární experimentální reaktor; a latinsky \"Iter\" - cesta) je projekt připravovaného tokamaku, který by se měl stát předstupněm ke komerčnímu využití termonukleární fúze v energetice. Kritici však upozorňují, že výzvy, jež musí projekt překonat jsou enormní, takže vůbec není jisté, zda technologie bude fungovat, případně zda bude konkurenceschopná.", "tgt_summary": "国际热核聚变实验反应堆(英语:International Thermonuclear Experimental Reactor,缩写:英语:ITER)是国际核聚变研究和巨型工程,将成为世界上最大的磁约束等离子体物理学实验,这是目前正在建设世界上最大的实验性托卡马克核聚变反应堆,邻近于法国南部的卡达拉舍设施。ITER工程的目标是从等离子体物理实验研究,到大规模电力生产的核聚变发电厂的期待已久的转变。“ITER”在拉丁文意为“道路”,因此这个实验的缩写“ITER”也意味着和平利用核聚变能源之路。", "id": 261798}
{"src_title": "Pandur II", "tgt_title": "潘德2型裝甲車", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Pandur II je modulární vozidlo, tvořené svařovaným tělesem s volitelnou tloušťkou pancíře (ochrana proti protipancéřovým střelám ráže 7,62 až 14,5 mm), kolovým podvozkem a možností zbraňové věže. Ta může nést kanon ráže až 120 mm, řízené protitankové střely, kanón ráže 30 mm, případně s dálkovým ovládáním Samson. Posádku tvoří dva muži, varianta bez věže pojme 12 vojáků, s věží pouze 7. Vozidlo lze transportovat např. letadlem Lockheed C-130 Hercules.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Původní obrněný transportér Pandur I byl v šestikolovém prototypu dokončen v roce 1985, v roce 2001 firma představila Pandur II, který se vyrábí v šesti- a osmikolové verzi.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Portugalsko.", "content": "Roku 2005 podepsala portugalská vláda na základě výběrového řízení smlouvu o dodávce 260 Pandurů II za 364 milionů euro. Prvních 41 kusů bylo vyrobeno v Rakousku, zbývající měly být zčásti vyrobeny v Portugalsku jako offset. Portugalské Pandury mají zesílené pancéřování a řadu různých variant, například transportní, bojové s věží a 30 mm kanonem, s minometem ráže 120 mm nebo s řízenými protitankovými střelami, dále velitelské, průzkumné a sanitní. Některé z nich mají slabší pancéřování, zato jsou schopny obojživelného pohybu. Pro obtíže se zaváděním ofsetové výroby v Portugalsku měla být roku 2009 část výroby přesunuta do České republiky. Roku 2010 začala portugalská prokuratura vyšetřovat podezření z korupce. Ekonomické problémy Portugalska vedly ministerstvo obrany k plánu na snížení počtu pořizovaných strojů na 219, nakonec ale vypovědělo s výrobcem smlouvu již po dodání 166 vozidel. Po dalším jednání se počet Pandurů II portugalské armády ustálil na 188, zatímco námořní pěchota se nedočkala ani jednoho z 20 objednaných.", "section_level": 2}, {"title": "Česko.", "content": "V březnu 2009 česká vláda Mirka Topolánka schválila nákup 107 transportérů Pandur II pro českou armádu za zhruba 14,4 miliardy korun. Armáda České republiky odebrala celkem 107 vozidel Pandur II šesti verzí, rozdělených do dvou skupin: kolová bojová vozidla a kolové obrněné transportéry. Sedmou verzi představují vozidla dodatečně upravená na standard KBVP M1 RVS. Čtyři vozidla byla v rámci českého kontingentu bojově nasazena v Afghánistánu. V roce 2017 objednala AČR dalších 20 Pandurů velitelsko-štábní a spojovací verze.<ref name=\"AN 01/2017\"></ref>", "section_level": 2}, {"title": "Kolová bojová vozidla.", "content": "Všechny verze kolových bojových vozidel jsou vyzbrojeny dálkově ovládanou zbraňovou stanicí RCWS-30 s 30mm kanonem Mk44 Bushmaster II, 7,62mm kulometem M240 a 2násobným odpalovacím zařízením pro PTŘS Spike-LR", "section_level": 3}, {"title": "Indonésie.", "content": "Indonéská vláda podepsala dne 24. listopadu 2016 smlouvu se společností Czechoslovak Group na dodávku blíže neupřesněného počtu obrněných transportérů Pandur II 8x8; podle magazínu ATM se jedná o 3 vozidla Pandur II ve velitelské verzi; kromě toho byly v roce 2017 Indonésii předány 4 prototypy vyrobené v Česku – 2 obrněné transportéry, 1 kolové bojové vozidlo pěchoty s 30mm kanonem a 1 vozidlo palebné podpory se 105mm kanonem.  Ministerstvo obrany Indonésie uzavřelo 12. dubna 2019 smlouvu s indonéskou společností PT Pindad o dodávce 22 kolových bojových vozidel pěchoty Pandur II 8x8 vyzbrojených bezosádkovou věží Elbit Systems UT30MK2. Vozidla budou montována v Indonésii na základě licenční dohody s firmou Excalibur Army, která je součástí Czechoslovak Group. Indonéská armáda má zájem až o 250 vozidel Pandur II.", "section_level": 2}, {"title": "Pandur EVO.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rakousko.", "content": "Rakouský ministr obrany Peter Doskozil koncem roku 2016 oznámil, že Rakousko objednalo u společnosti Steyr-Panzerwerk SSF ve Vídni-Simmeringu 34 obrněných transportérů Pandur EVO v hodnotě 105 milionů eur. Rakouské obrněnce mají být vyzbrojeny dálkově ovládanými zbraňovými stanicemi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pandur II je víceúčelový kolový obrněný transportér vyvinutý rakouskou firmou Steyr-Daimler-Puch (od roku 2003 součást amerického koncernu General Dynamics European Land Systems), který navazuje na první generaci vozidel Pandur I. Prototyp Pandur II 6x6 následovala čtyřnápravová varianta Pandur II 8x8, která se dočkala sériové výroby a byla exportována v řadě verzí – kromě transportérů a kolových bojových vozidel pěchoty se jedná například o průzkumná, velitelská, ženijní nebo obrněná zdravotní vozidla.", "tgt_summary": "潘德2型装甲车 Pandur II 8x8是奥地利的一款八轮甲车(也有六轮版本),目前为葡萄牙陆军主力车种。2006年捷克陆军与奥地利施泰尔-戴姆勒-普赫公司()签订8.2亿欧元之协议购买234辆以上。", "id": 1338870}
{"src_title": "Minamoto Jošinaka", "tgt_title": "源義仲", "src_document": [{"title": "Válka s Tairy.", "content": "Stejně jako Jorimasa reagoval na osudnou výzvu prince Močihita z roku 1180 a chopil se zbraně, avšak jakmile se dověděl o smrti Jorimasy, okamžitě se z aktivního boje stáhl. V roce 1183 znovu uplatnil své pravomoci a vstoupil do války s Tairy.  Jošinaka přitom nezahájil své tažení v hlavním městě, ale přímo v horách tvořících na severu hranici poloostrova Noto. Tairové okamžitě zareagovali a vydali se na pochod k severu, aby se s Minamotem Jošinakou utkali. Nejprve se střetli s předsunutou minamotskou hlídkou u Hiuči, jednoduché, ale dobře hájené palisádové pevnosti vybudované na skalních útesech. Minamotové zde postavili přehradu, z níž byl napájen obranný příkop, který zadržoval tairský útok až do okamžiku, kdy zrádce z vlastních minamotských řad vystřelil směrem k nepříteli šíp s informací, jak lze přehradu protrhnout a vodní příkop vypustit. Poté Tairové pevnost rychle dobyli.", "section_level": 1}, {"title": "Průsmyk Kurikara.", "content": "I přes tento nezdar měl Jošinaka vítězství už na dosah - místem, kde se průběh válek Gempei obrátil ve prospěch Minamotů, se měla stát Kurikara (jinak též známá pod jménem Tonamijama). Tairská armáda pronásledující Jošinaku se rozdělila na dvě skupiny.  Větší část překročila pod vedením Tairy Koremoriho průsmyk Kurikara a svedla zde již zmíněnou bitvu. Menší kontingent překročil o něco severněji hranici mezi provinciemi Noto a Eččú a dosáhl menšího vítězství, které však bylo po porážce u Kurikary rychle zapomenuto. Jošinakova armáda postupovala k průsmyku Kurikara z východu a tehdy zpozorovala, že se Tairové blíží od západu k vrcholku Tonamijamy, který se tyčil nad průsmykem. Jošinaka nechal asi o míli dále na vršku Kurosaka vztyčit 30 bílých korouhví, aby měli Tairové dojem, že na ně při sestupu čeká mnohem větší vojenská síla, než tomu bylo ve skutečnosti. Úskok zapůsobil a Tairové se rozhodli zůstat v bezpečí hory, kde napojili i své koně.  Jošinaka svou armádu rovněž rozdělil. Jedna část dostala za úkol širokým obchvatem zaútočit na Tairy zezadu. Tři jednotky se skryly na úpatí kurikarského údolí pod průsmykem a zbytek zůstal u Jošinaky. Se svými vojáky zaměstnal Jošinaka Tairy dlouhým lučištnickým soubojem, jímž kryl postup svých druhů (jedná se o jeden ze vzácných případů, kdy byla svedena skutečná bitva pravých samurajů). Ostatní oddíly minamotské armády tím získaly čas. V době, kdy zapadalo slunce, pronikl Jošinakův oddíl, vybavený podstatně větším množstvím korouhví, než bylo u tak malého jízdního oddílu obvyklé, až do týla nepřítele, kde vzbudil zdání, že je velice početný. Než stačili Tairové na toto překvapení zareagovat, čekal je vpředu další šok. Jošinakovi vojáci sehnali dohromady stádo volů a k jejich rohům přivázali pochodně. Ty zapálili a rozzuřené voly popohnali bičem směrem do průsmyku. Někteří tairští samurajové byli splašeným stádem ušlapáni, další byli zahnáni dolů do údolí a během zmateného ústupu utrpěli drtivou porážku.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u Šinowary.", "content": "O několik dní později porazil Kiso Jošinaka v bitvě u Šinowary Tairu Munemoriho - Koremoriho strýce a jeho spoluvelitele během pochod na sever -,jenž se dal po porážce u Kurikary na ústup. Na začátku bitvy se nejprve utkalo deset nejlepších lučištníků z obou stran, po tomto střetu se do boje zapojili i ostatní. Došlo k několika soubojům slavných válečníků, v nichž padl mimo jiné i věrný Jošinakův vazal \"Saitó Sanemori\"; ten si mimochodem před bitvou nabarvil vlasy, aby vypadal mladší. Poté, co ve dvou bitvách rozdrtil Tairy, už Jošinakovi nic nebránilo aby vstoupil do Kjóta jako vítěz. Tím však vzbudil žárlivost svého bratrance Joritoma, který vyslal svého bratra Jošicuneho, aby Jošinaku zatkl. Jošinaka uprchl.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u Udži.", "content": "Při další bitvě - druhé bitvě u Udži v roce 1184 - Minamoto Jošinaka opět využil řeku jako obranného pásma, i když v opačném směru, než tomu bylo v roce 1180. Jošicuneho armáda přeplavala řeku na koňských hřbetech a napadla ho. Tehdy se proslavili dva Jošicuneho samurajové, \"Kadžiwara Kagesue\" a \"Sasaki Takacuna\", kteří se chtěli do boje pustit jako první a závodili přes řeku, kdo z nich bude na břehu nejdříve. Jošinaka u Udži utrpěl porážku a byl zahnán do sousedního Awazu, kde se spolu se svými nejvěrnějšími druhy naposled postavil na odpor. Kiso Jošinaka byl nakonec zabit šípem, když jeho kůň uvízl v rýžovém poli. Jeho vazal \"Imai Kanehira\" jej posléze následoval čestnou sebevraždou - s mečem v ústech se střemhlav vrhl z koně.  Zmínku si zaslouží také nejvěrnější Jošinakův druh, \"Tomoe Gozen\", jenž je v některých zprávách z té doby označována za Jošinakovu manželku nebo milenku, zatímco jiné záznamy ji popisují jako \"krásnou dívku\". Jde o vzácný případ samurajského válečníka - ženy. Bojovala po Jošinakově boku od počátku tažení, včetně bitvy na řece Udži, kde získala hlavu jednoho z nepřátel. Chtěla bojovat i v bitvě poslední, ale Jošinaka trval na tom, aby bojiště opustila.", "section_level": 2}, {"title": "Pád.", "content": "Kariéra Minamota Jošinaky jako samurajského velitele byla krátká, avšak úžasná - jako raketa vystřelená na noční oblohu. Jeho vítězství u Kurikary bylo mistrovským taktickým kouskem. Využil při něm klamu a počáteční výhody, ale i tradičních samurajských dovedností. Je zřejmé, že byl pro své muže příkladem a hrstka oddaných vazalů mu věrně sloužila. Avšak Jošinakovy skvělé schopnosti se omezovaly pouze na bitevní pole. Chování jeho oddílů a vlastní neochota přijmout po vstupu do Kjóta roli dvořana vyvolaly zášť, která nakonec vedla k Jošinakovu pádu. Jošinaka svým chováním přímo nahrál svému proradnému bratranci. Joritomova politická protřelost ostře kontrastovala s Jošinakovou politickou naivitou, jež zabránila Minamoto Kiso Jošinakovi stát se prvním šógunem Japonska.", "section_level": 2}], "src_summary": "Minamoto Jošinaka (1154-1184, japonsky 源義仲) byl japonský samurajský velitel z rodu Minamoto. Protože vyrůstal v horách Kiso ve středním Japonsku, setkáme se s ním často pod jménem Kiso Jošinaka.", "tgt_summary": "源义仲(1154年-1184年-3月4日),日本平安时代末期著名的武将,又名木曾义仲,因在信浓国的木曾谷(今长野县木曾郡木曾町)长大,故被称作木曾义仲。出身名门河内源氏,源义贤的次子,幼名「驹王丸」。同时期著名的武将源赖朝及源义经为其堂兄弟。", "id": 1086185}
{"src_title": "Alexandr Hesensko-Darmstadtský", "tgt_title": "亚历山大 (黑森-达姆施塔特)", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Alexandr se narodil jako třetí ze čtyř dětí Ludvíka II. Hesensko-Darmstadtského a jeho ženy Vilemíny Bádenské.  Vedle svého skandálního manželství je proslulý především pro pochybnosti o svém původu; podle dobových zpráv jeho biologickým otcem i otcem jeho sestry Marie měl být milenec jeho matky, baron August Ludwig von Senarclens-Grancy (Ludvík však obě děti ve snaze zabránit skandálu uznal za svoje).  Jako jiná knížata i Alexandr podle vojenské tradice své rodiny sloužil v ruské armádě, kde měl před sebou skvělou kariéru. Velel pluku hulánů a byl vyznamenán Řádem sv. Jiří. Skutečnost, že jeho sestra Marie byla manželkou následníka ruského trůnu Alexandra, nebyla v neprospěch jeho perspektivy. Car Mikuláš I. dokonce uvažoval o Alexandrovi jako o možném manželovi pro svou neteř.  Tato předpokládaná slibná kariéra byla zcela zničena skandálem: Alexandr se zamiloval do hraběnky Julie von Hauke, dvorní dámy své sestry Marie Alexandrovny. Hraběnka byla sirotek německo-polského původu, dcera dřívějšího ministra války, carova chráněnka. Car, dozvěděv se o Alexandrově romanci, zakázal mu oženit se s Julií; bylo nepředstavitelné, že by osoba blízká carské rodině vstoupila v manželství s obyčejnou hraběnkou. Gothajský almanach, soubor genealogických příruček panovnických a šlechtických rodů Evropy, byl v tomto směru (tj. ohledně charakteru manželských svazků) zcela nesmlouvavý. Alexandr odjel do Anglie ujasnit si svou budoucnosti a vrátil se do Ruska rozhodnut: s Julií utekli do Breslau v dolním Slezsku, kde v říjnu roku 1851 uzavřeli manželství.  Poté se vrátili do Hesenska, ovšem starší bratr novomanžela, velkovévoda Ludvík III. Hesensko-Darmstadtský, byl však nízkým původem ženy svého bratra značně znechucen. Přesto však Julii prohlásil hraběnkou z Battenbergu, podle jména malého města na severu Hesenska, kde manželé v první době svého pobytu žili, ale jejich děti byly definitivně vyloučeny z nástupnické linie na hesenský trůn. Později byla hraběnka přece povýšena na princeznu a pár se mohl rovněž vrátit do Darmstadtu.  Pozbyv svých dynastických práv, žil Alexandr se svou nerovnorodou manželkou klidným životem, a to především v zámku Heiligenberg blízko Jugenheimu na jihu Hesenska, kde dříve žila Alexandrova matka a kde on sám se narodil a vyrůstal.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Z manželství vzešlo pět dětí, které zdědily titul a jméno po své matce:", "section_level": 1}, {"title": "Dozvuky.", "content": "Přes všechny výše uvedené skandály byla rodina Battenbergů akceptována evropskou šlechtou a její příslušníci se včlenili do nejvýznamnějších evropských panovnických domů. Mezi potomky rodiny náleželi a náleží např.:", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandr Hesensko-Darmstadtský (plným jménem německy \"Alexander Ludwig Georg Friedrich Emil von Hessen und bei Rhein\") (15. července 1823, Darmstadt - 15. prosince 1888, tamtéž) byl hesenský princ a zakladatel rodu Battenbergů, vedlejší linie hesenského panovnického domu.", "tgt_summary": "亚历山大·路德维希·格奥尔格·弗里德里希·爱弥尔(Alexander Ludwig Georg Friedrich Emil,1823年-7月15日-1888年-12月15日),出生于达姆施塔特。黑森-达姆施塔特王子,黑森和莱茵王子。是黑森和莱茵河畔大公路德维希二世与妻子巴登的威廉明妮·路易丝公主的第三子。也有传闻怀疑是大公夫人威廉明妮·路易丝与情夫奥古斯特·冯·塞纳尔克棱斯·德·格朗希男爵(August von Senarclens de Grancy)的私生子。但是路德维希大公却公开承认其为自己的儿子。", "id": 1723563}
{"src_title": "Philippe Starck", "tgt_title": "菲利普·斯塔克", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v rodině leteckého konstruktéra Andrého a ženy Jacquelin v Paříži. Doba jeho mládí ho v mnohém ovlivnila, protože už jako malý se díval na to, jak jeho otec skládá a rozebírá modely, a téměř jakmile držel tužku, začal kreslit. A později sám vymýšlet různé návrhy. Rodina, resp. Otec ho tedy hodně ovlivnil v rané tvorbě.  V Paříži na École Nissim de Camodo vystudoval umělecký design a brzy poté si založil vlastní firmu Starck Products.  Je profesorem v Miláně na Domus Academy a na École des Arts Décoratifs v Paříži. Žije a tvoří v Paříži, New Yorku, Londýně a italském Buranu.", "section_level": 1}, {"title": "Čím se proslavil.", "content": "Proslavil se hlavně neobvyklým řešením, používáním nových materiálů umožňující vytvářen nové tvary i vytvářením několika revolučních konceptů, které zatím nebyly prosazeny. Krása v jeho práci je většinou jednoduchost. Jeho návrhy jsou promyšlené, ale v reálu vznikají jen pár minut. V dnešním moderním světě se stávají nejchtěnějšími.", "section_level": 1}, {"title": "Práce.", "content": "Jedná se o designéra a architekta, který má na svém kontě snad nejvíce realizací. Ať jde o spolupráci s velkými značkami nebo vlastní, které vznikají pod jeho značkou XO. Jeho výtvory jsou typické moderními tvary a kosmickými barvami, často používá stříbrnou. Jeho jednoduchost spočívá v jednoduchosti tvarů, které jsou ale velice moderní.  Jeho práce zasahuje do různých, odlišných oborů. Není zaměřen na jednu sféru práce. A na neštěstí jeho kolegů, ve všech vyniká.", "section_level": 1}, {"title": "Nábytkový design.", "content": "Proslul především nábytkovým designem. Například s italskou firmou Kartell nedávno oslavil dvacet let spolupráce. Zde známe jeho typické, průhledné, plastové židle Eros. Mimo Kartell spolupracuje i s firmami jako Flos, Vitra, Driade atd.", "section_level": 2}, {"title": "Produktový design.", "content": "Dalším oborem je produktový design. Typické jsou například: kolekce baterií (Axis), Juice (Alesso), lampičky (Fosil), plyšový medvěd se zvířátky na nohou (Moulin Roty).", "section_level": 2}, {"title": "Technický design.", "content": "V technické sféře je nejznámější myš S+ARCK, kterou jako externista navrhl pro Microsoft. Dále jsou známé jeho hodinky či elektrické kartáčky na zuby. Vrcholem je koncept motocyklu Voxan Super Naked XV.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "S jeho architekturou se můžeme setkat všude po světě a v různých podobách. Jeho domy, navržené hotely a restaurace jsou velice oblíbené. Například s Coop Himmelblau navrhl v Holandsku kulatý dům připomínající kosmickou stanici. Dále spolupracuje s hotely Yoo, kterým nejen v Německu a v Kanadě navrhuje luxusní interiéry.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologie.", "content": "S firmou Pramac energy group navrhl design pro větrné mlýny, které fungují zároveň jako větrné nástroje. Vzhledem k tomu, že říká: „Ekologie není důležitá jen kvůli ekonomii a ochraně světa, ale i kvůli kreativitě a eleganci.“  Navrhl si vlastní větrnou elektrárnu v polykarbonátu, která stojí na dřevěné platformě. Elektrárna je jak designová, tak funkční, která vytváří 20 až 60% domácí energie.", "section_level": 2}, {"title": "Dnes.", "content": "Dnes je, mimo jiné, i designérem a kreativním ředitelem Virgin Galactic, která plánuje lety na oběžnou dráhu a do vesmíru. V osobním životě má Starck 4 děti a je potřetí ženat.", "section_level": 2}], "src_summary": "Philippe Starck (* 18. ledna 1949, Paříž) je francouzský designér a novátor, který se věnuje od produktového designu, modního návrhářství, přes interiéry až po architekturu. Mnoha kritiky je pokládán za světoobčana, který sdílí s celým světem svou designérskou vizi a který pozměňuje realitu každodenního života. Jeho design je revoluční, jak svými návrhy, tak například snahu o ekologické myšlení.", "tgt_summary": "菲利普·帕特里克·斯塔克(,1949年-1月18日)有时也翻译为「飞利浦·史塔克」,是一位知名的法国设计师,出生于巴黎。他的设计风格相当有个人特色,作品领域包括有建筑、家具设计,生活用品设计,交通产品设计和室内设计等,相当广泛。", "id": 920719}
{"src_title": "Biodynamické zemědělství", "tgt_title": "生物動力農法", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ve dvacátých letech 20. století soudili mnozí zemědělci, statkáři a výrobci potravin, kteří měli blízko k antroposofii Rudolfa Steinera, že potraviny, s nimiž se denně setkávali, mají mnohem horší chuť než potraviny z jejich dětství. U obilí a jiných kultur se podle nich dal pozorovat úbytek vitality a také kvality. Tento náhled se objevil v době, kdy se ve větší míře začala užívat dusíkatá hnojiva a nastal rozvoj masové produkce potravin.  Mezi vědci a výrobci tehdy existovala jen malá snaha zachovat kvalitu produktů a obranyschopnost rostlin před nemocemi a škůdci, proto malý okruh lidí ovlivněných antroposofií hledal cesty, jak dodat zemědělství nové impulzy. Antroposofové chápali svět a lidskou bytost \"vícedimenzionálně\" a usilovali o doplnění moderního materialistického světonázoru o duchovní rozměr. Každý člověk může podle nich meditací a prací docílit vlastní duchovní zkušenosti. Záměrem zakladatele antroposofického hnutí Rudolfa Steinera bylo zprostředkovat modernímu člověku duchovní zásady a postavit je (jak se domníval) na vědeckou základnu.  V roce 1924 se Steiner rozhodl na výzvu hraběcí rodiny Keyserlingků a na popud některých statkářů zorganizovat \"zemědělský kurs\", který měl položit \"ideové základy rozkvětu zemědělství\". Tento kurs se konal o svatodušních svátcích roku 1924 na zámku Koberwitz (dnes Kobierzyce) ve Slezsku, nedaleko Vratislavi. Před zhruba 100 posluchači přednesl Steiner osm přednášek, provázených diskusemi. Týkaly se spolupůsobení země a vesmíru, planetárních vlivů na zemi a její obyvatele atd.  Steinerovou zásluhou se objevila idea \"zemědělského organismu\", dnes uznávaná i mimo biodynamický názorový proud. Zdůrazněn byl význam poznávání podstaty fyzických látek a jejich úloha coby \"nositele duchovních sil\". Probíral se správný vztah mezi polním hospodářstvím, pěstováním ovoce a chovem zvířat, hodnota lesa a tvorba biotopů, zásady krmení zvířat a výživa společnosti. Za obzvlášť důležité Steiner pokládal oživení půdy a udržení trvalé plodnosti – proto vznikla nová koncepce hnojení a kompostování.  Už v témže roce se utvořil pokusný kruh antroposofických zemědělců, kteří se řídili Steinerovými pokyny a hospodařili podle nových kriterií. V roce 1928 byla zavedena značka Demeter pro označení produktů biodynamického zemědělství.", "section_level": 1}, {"title": "Základní principy.", "content": "Biodynamické zemědělství je podle svých příznivců zároveň ekologické. Rozdíl spočívá v tom, že vedle používání organických hnojiv a zásad etického přístupu vůči chovaným zvířatům, ochraně životního prostředí, a udržení biodiverzity, doporučil Rudolf Steiner speciální biodynamické preparáty, které podle jeho vize zlepší úrodnost půdy a odolnost plodin vůči chorobám a škůdcům. Největší důraz je kladen na použití těchto preparátů při přípravě kompostu a použití měsíčního kalendáře pro výsev a výsadbu biodynamických plodin v optimálním období. Biodynamické zemědělství se dívá na pěstování zemědělských plodin, chov zvířat a zemědělského hospodaření všeobecně jako na součást kosmických procesů a počítá s vlivem planet, hvězd, Měsíce, Slunce, souhvězdí a jejich umístění ve zvěrokruhu.", "section_level": 1}, {"title": "Biodynamické preparáty.", "content": "\"Bio\" znamená ve slově \"biodynamické\" jak biotické (živé) – ovlivněné a pozměněné živou složkou přírody – biotou, tak i biologické – hospodaření podle zákonitostí přírody. Biodynamické pak znamená: využití positivních kosmických vlivů k hospodaření v souladu se Steinerem popisovanými zákonitostmi přírody.  Steiner popsal přípravu a použití devíti preparátů (bylinných a minerálních směsí), které podle něj zlepšují úrodnost půdy a odolnost plodin vůči chorobám a škůdcům. Podle Steinera přenášejí tyto preparáty vesmírnou energii do půdy. Preparáty mají čísla 500 až 508, přičemž první dva se používají jako postřiky plodin a půdy a ostatních sedm se přidává do kompostu. Účinnost těchto preparátů je dlouhodobě zkoumána, především ve vztahu k běžnému ekologickému zemědělství.", "section_level": 2}, {"title": "Měsíční kalendář.", "content": "Biodynamický měsíční kalendář vychází z předpokladu Rudolfa Steinera, že pohyb Měsíce po obloze má důležitý vliv na agrotechnické procesy. V tomto kalendáři Steiner předepsal, které fáze Měsíce jsou vhodné pro výsev, výsadbu, sklizeň a další činnosti.  V roce 1963 publikovala Maria Thunová své dlouholeté výzkumy vlivu Měsíce na růst ředkvičky a rozšířila tento kalendář o postavení Měsíce v astrologickém zvěrokruhu. Vytyčila zvířetníková souhvězdí, která podle ní souvisí s různými typy zemědělských plodin, které rozdělila podle použití na: listové, kořenové, plodové a květinové. Toto rozdělení podle ní souvisí zároveň s přírodními živly: voda, země, vzduch a oheň.  Thunová seskupila jednotlivá zvířetníková souhvězdí do čtyř skupin po třech znameních vykazujících působení na stejný živel. Chceme-li například pěstovat salát, je třeba jej zasít, přesadit a kultivovat ve dny s působením na list a živlem voda, to znamená v době, kdy Měsíc bude v souhvězdí Raka, Ryby nebo Štíra.  Z poznámek Rudolfa Steinera dále vyplývá, že při dodržování vlivů měsíčních rytmů docílíme pozitivního efektu převážně v závislosti na zdůraznění dané části rostliny a to hlavně ve smyslu barvy, kvality či množství. Nutriční hodnota je podle Steinera dána slunečním rytmem. K posílení planetárního vlivu dochází v okamžiku průchodu souhvězdím zvěrokruhu s vlivem na stejný živel. Například Mars v souhvězdí Raka. Použití tohoto kalendáře není povinné při získávání Demeter certifikátu BD-farma a není tedy integrální součástí původní Steinerovy vize.", "section_level": 2}, {"title": "Výzkum, vzdělání a marketing.", "content": "Kompletní přehled výzkumné činnosti od roku 1921 až do roku 2005 týkající se biodynamického zemědělství je publikován v němčině na internetovém portálu anthromedia. Srovnávací studie dospěly ke zcela odlišným závěrům, od příznivého zhodnocení vlivů biodynamického zemědělství až po odmítání metody jako takové (viz Kritika). Zkoumány jsou většinou věci konkrétní, jako je například množství žížal v půdě, stopové prvky, humus, minerály apod., při různých způsobech zemědělského hospodaření.  Výsledky různých výzkumů prezentoval například Herbert Koepf v knize \"Biodynamic Agriculture\", která vyšla od roku 1976 několikrát a byla přeložena do angličtiny, němčiny a nizozemštiny. Starší srovnávací výzkum z roku 1968 je od Kletta, kde je zmiňován postřik křemenným roztokem a jeho vliv na kvalitu. V jiném výzkumu z roku 1959 popisuje Pfeiffer rozdíly v kvalitě kompostu a Heinze provedl v roce 1967 srovnávací výzkum kvality potravin.  Jedním z nejlépe dokumentovaných dlouhodobých výzkumů (1996–2003) je diplomová práce Jennifer Rose Reeve, která zkoumala vliv biodynamických preparátů na kvalitu půdy, kvalitu vinných hroznů a kvalitu kompostu v kalifornské vinici. Závěry této studie ukazují, že vznikají statisticky významné rozdíly (p<0.05) hlavně v půdách s nízkým obsahem živin. Humózní půdy a půdy s vysokým obsahem minerálů a stopových prvků nevykazují prakticky žádné rozdíly. Při užití kompostových preparátů je tomu právě naopak. Biodynamické kompostové preparáty positivně ovlivňují zrání kompostu při ideálních podmínkách, ale nevykazují prakticky žádný efekt v podmínkách nepříznivých. Tento výzkum také prokázal, že biodynamický kompost zlepšuje růst rostlin hormonálními účinky.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "V rámci 8. vědecké konference ekologického zemědělství začátkem března 2005 na Univerzitě ekologických zemědělských věd v Kassel-Witzenhausen (BRD) převzal nizozemský výzkumník Dr. Ton Baars vedení katedry biologicko-dynamického zemědělství na příštích 6 let.  V Americe, Anglii, Německu, Nizozemsku i v České republice jsou vzdělávací centra která pořádají semináře o biodynamickém hospodaření.", "section_level": 2}, {"title": "Marketing.", "content": "V roce 1928 bylo v Německu zmítaném Velkou hospodářskou krizí založeno ekologické certifikační sdružení Demeter International, které má v současnosti mezinárodní distribuční síť ve 43 zemích se 4200 certifikovanými biodynamickými podniky v Evropě, Americe, Kanadě, Africe, Austrálii, Indii a na Novém Zélandu.. Oblibě přispívá např. i princ Charles či manželka Karla Schwarzenberga. Okultismus a nevědecké myšlenky jsou však přechodným příznakem hospodářské krize.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Ze strany zemědělců, využívajících obvyklé (konvenční) metody hospodaření, a zčásti i zemědělců kladoucích důraz na ekologické principy jsou biodynamické preparáty přijímány se skepsí, neboť jejich účinnost je jen těžko měřitelná. Chemická či běžná biologická hnojiva dodávají rostlinám živiny, jež potřebují k růstu, což zajišťuje vyšší výnosy. Naproti tomu biodynamické zemědělství pracuje s předpokladem, že užitím preparátů získávají rostliny specifické kvality. Ve článku \"Demeterské zemědělství - homeopatie na poli\" publikovaném ve Stuttgarter Zeitung poukazuje Frank Buchmeier mimo jiné na to, že užití postřiku křemenným práškem v množství 2 g na 3000 m je srovnatelné s použitím homeopatických přípravků v alternativní medicíně, kde se přípravky ředí v poměru od 1:10 až do poměru 1 : 2 500 000 000.  V článku zveřejněném ve Frankfurter Allgemeine Zeitung poukazuje Peter Treue na to, že \"dle srovnávacích studií neexistují měřitelné kvalitativní rozdíly mezi produkty založenými na konvenčních metodách hospodaření a produkty z biodynamických farem\". Treue charakterizuje \"ekologicko-dynamické\" zemědělství jako součást okultního hnutí a způsob myšlení a praktiky jeho zastánců nepokládá za vědecké, ale řadí je do sféry magie a geomantie.  Na základě výzkumu v roce 1994 došel Holger Kirchmann k závěru, že Steinerovy pokyny jsou okultního a dogmatické rázu a nadto vykazují značnou heterogennost. Mnohé z biodynamických zásad jsou nedokazatelné a nelze na nich postavit vědecky podloženou teorii. Je například stěží doložitelné, že biodynamické preparáty přenášejí vesmírné síly do půdy. Podle Kirchmanna nevedlo vědecké zkoumání metod biodynamického zemědělství k přesvědčivým výsledkům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Biodynamické zemědělství je alternativní způsob hospodaření v zemědělství, který popsal rakouský filosof, pedagog a esoterik Rudolf Steiner v sérii přednášek v roce 1924 na zámku Koberwitz v Německu (dnes \"Kobierzyce\" polském Dolním Slezsku). Biodynamické zemědělství se řídí především fenomenologií Rudolfa Steinera a jeho naukou o působení a vlivu údajné vesmírné energie na zemědělskou výrobu. Kritiky je považováno za pseudovědu bez dostatečného ověření fakty.", "tgt_summary": "生物动力农法(Biodynamic agriculture),又称为自然动力农法或是生机互动农业,是一种另类的农业形式,非常近似于有机农业,但包含多种来自人智学的概念,最先由鲁道夫·斯坦纳于1924年提出,是各种有机农业运动中最早提出的一个。", "id": 239368}
{"src_title": "Třída Kamikaze (1922)", "tgt_title": "神風型驅逐艦 (二代)", "src_document": [{"title": "Vývoj a konstrukce.", "content": "Torpédoborce třídy \"Kamikaze\" navázaly na předchozí třídu \"Minekaze\" – konkrétně na její poslední tři jednotky tvořící podtřídu \"Nokaze\" – ze které převzaly rozmístění hlavňové a torpédové výzbroje. Ta sestávala ze čtyř 120mm kanónů typu 3. roku a tří otočných dvouhlavňových torpédometů modelu 1921. Od třídy \"Minekaze\" se \"Kamikaze\" lišily detaily můstku, rozšířením trupu o 0,1 metru a zvětšením standardního výtlaku o 55 tun. Tato velká podobnost vede některé autory – například Evans & Peattie – k tomu, že jednotky třídy \"Kamikaze\" řadí pod třídu \"Minekaze\".  Stavba torpédoborců třídy \"Kamikaze\" probíhala na základě plánu rozvoje císařského námořnictva 8-8 (八八艦隊案 \"hači-hači kantai-an\"). Celkem mělo být postaveno jedenáct jednotek, ale kvůli omezením vzniklým v důsledku podepsání washingtonské konference byly dvě jednotky zrušeny. Paralelně k třídě \"Kamikaze\" byly stavěny i „torpédoborce druhé třídy“ (二等駆逐艦 \"nitó kučikukan\") třídy \"Wakatake\".", "section_level": 1}, {"title": "Můstek.", "content": "Hlavní nástavba měla čtyři úrovně: dolní patro na horní palubě ( \"džóbu kanpan\"), druhé patro horní můstkové paluby ( \"džóbu kankjó\"), můstek ( \"rašin kankjó\") a plošinu se světlometem a dálkoměrem. Otevřený můstek měl přední stěnu chráněnou plechem a prosklenými okny. Nad přední částí můstku byla kostra, přes kterou se jako ochrana před nepříznivým počasím dala natáhnout plachta. Plošina nad můstkem nesla 40cm světlomet a 2m stereoskopický dálkoměr. Na křídlech můstku se rovněž nacházely oba protiletadlové kulomety.", "section_level": 2}, {"title": "Pohon.", "content": "Pohon prvních pěti jednotek třídy \"Kamikaze\" zajišťovaly (stejně jako u \"Minekaze\") dvě soustavy v Japonsku licenčně vyrobených parních turbín \"Micubiši Parsons\". Každá sestava se skládala z jedné vysokotlaké a jedné nízkotlaké turbíny, které přes převodovku poháněly jednu hřídel. Každá sestava měla výkon 19 250 k (14 158,4 kW) při 400 otáčkách lodního šroubu za minutu. Nárůst výtlaku a šířky lodí při zachování stejné pohonné soustavy vedl k poklesu maximální rychlosti na 37,2 uzlů (68,89 km/h). Vysokotlaké turbíny měly (na rozdíl od \"Minekaze\") každá navíc dva stupně pro plavbu cestovní rychlostí, které byly při plavbě maximální rychlostí vynechány.  Sytou páru turbínám dodávaly čtyři vodotrubné kotle \"Ro-gó Kanpon šiki\", přičemž přední komín odváděl spaliny z 1. a 2. a zadní komín ze 3. a 4. kotle.", "section_level": 2}, {"title": "Podtřída \"Oite\".", "content": "Poslední čtyři jednotky se od prvních pěti odlišovaly v několika detailech, kvůli kterým jsou tyto jednotky označovány jako podtřída \"Oite\":", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější modifikace.", "content": "Ve třicátých letech byl změněn tvar komínů, jejichž konce byly zešikmeny.  Za druhé světové války byla výzbroj přežívajících jednotek modifikována. Zejména došlo k posílení protiletadlové výzbroje. V letech 1941 a 1942 byla demontována 120mm děla č. 4 (na zádi) a lodě obdržely až deset 25mm kanónů typu 96. V roce 1944 nesly lodě třináct až dvacet 25mm hlavní.", "section_level": 1}, {"title": "Pojmenování jednotek třídy \"Kamikaze\".", "content": "Původně se počítalo s tím, že jednotky třídy \"Kamikaze\" ponesou jména větrů, obdobně jako předchozí třída \"Minekaze\". První jednotka pak měla nést jméno \"Kijokaze\" (清風) nebo \"Sojokaze\" (微風), což vede někdy k označování třídy \"Kamikaze\" (jak byla nakonec první jednotka přejmenována) jako třídy \"Kijokaze\". Jména jim ale nebyla přidělena a lodě byly pouze opatřeny lichým číslem (například 第一駆逐艦 \"Dai-iči kučikukan\" ~ „1. torpédoborec“). Sudá čísla pak byla přidělena torpédoborcům třídy \"Wakatake\". Dne 24. dubna 1924 bylo k řadové číslovce přidáno 号 (\"gó\" ~ číslo, položka), takže název pak zněl například 第一号駆逐艦 \"Dai-iči-gó kučikukan\" ~ „torpédoborec číslo 1“. Dne 1. srpna 1928 pak došlo k přejmenování, kdy byla jednotkám přidělena jména související s větrem. z roku 1934 dokládá souběžné používání jména (viz katakanou psaný nápis 「ゼカルハ」 na boku – psal se ještě zprava doleva) a čísla (viz číslo „5“ na přídi).", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída \"Kamikaze\" (: 神風型 \"Kamikaze-gata\"), též někdy třída \"Kijokaze\", sestávala z devíti „torpédoborců první třídy“ (一等駆逐艦 \"ittó kučikukan\") japonského císařského námořnictva, postavených v letech 1921 až 1925. \"Kamikaze\" vycházely z předchozí třídy \"Minekaze\" a lišily se pouze drobnými změnami konstrukce. Během druhé světové války již byly zastaralé a tak sloužily hlavně jako doprovodná plavidla a rychlé transportéry.", "tgt_summary": "神风级驱逐舰(),是在第一次世界大战结束后的战间期由大日本帝国海军研制的驱逐舰,同级舰9艘。", "id": 1888821}
{"src_title": "Spasitel Duny", "tgt_title": "沙丘救世主", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Po získání imperiálního trůnu nastolil Paul Atreides vládu pevné ruky. S pomocí fedajkinů, svých fanatických fremenských komand, šíří svou moc po všech planetách Impéria. Zůstali mu však mocní nepřátelé – Kosmická gilda, kterou znepokojuje, že Paul ovládá veškerý obchod s melanží, která je pro Gildu nezbytná; Sesterstvo Bene Gesserit, jež je zklamáno selháním jejich plánu, podle nějž Paul – Kwisatz Haderach měl být jejich poslušnou loutkou; svržený imperátor a Tleilaxané, kteří už dlouhá léta Atreidy nenávidí.  Společně proti Paulovi připraví spiknutí, do nějž je zapojen gildař Edric, který způsobuje, že Paul nemůže účastníky spiknutí vidět svou předzvěstnou schopností, a dále Ctihodná matka Gaius Helena Mohiamová, princezna Irulán, kterou si Paul vzal jen proto, aby si otevřel legální cestu k imperiálnímu trůnu a Tleilaxan Scytale, Tvarový tanečník, který na sebe dokáže vzít podobu jakéhokoli člověka.  Součástí jejich plánu je dodat Paulovi gholu (klon) šermíře Duncana Idaha, který prošel speciálním výcvikem mentata a do jehož podvědomí byly vloženy tajné kódy, které mají v okamžiku vyvolání posloužit Tleilaxanům. Smyslem je, aby tento klon „otrávil“ Paulovu mysl, svedl jej k nesprávným úsudkům. Spiklencům je totiž zřejmé, že usmrcení Paula jejich věci příliš neprospěje, protože v tom případě by jej fremeni prohlásili za svého mučedníka a jeho jménem by nadále vládli Impériu, je tedy třeba Paula spíše zdiskreditovat.  Paul si je vědom spiknutí, ale přesto si Duncana ponechá ve svých službách, jelikož jej v jeho původním životě považoval za jednoho z nejvěrnějších přátel. Tuší, že všechny cesty do budoucnosti jsou špatné, a tak se snaží zvolit nejmenší zlo. Při jednom útoku přijde Paul o zrak, ale díky své předzvěstné schopnosti může v mysli vidět zcela zřetelně reálný svět. Jeho konkubína, fremenka Chani je těhotná a Paul se rozhodne, že jeho dědic by se měl narodit v poušti, a proto odchází do tradičního fremenského síče Tabr. Paul ví, že Chani při porodu zemře, ale cítí, že je to stále cesta, která je pro lidstvo nejpřijatelnější.  Chani porod skutečně stojí život. Narodí se dvojčata Leto II. a Ghanima. Protože obě děti mají rovněž věštecké schopnosti, otupí se Paulova předzvěstná schopnost a Paul dočasně „oslepne“. V té chvíli Scytale nabídne Paulovi, že jeho milovanou zemřelou Chani mohou oživit stejně jako Duncana Idaha. Tato nabídka spustí tajný kód v Idahově mysli a ten se pokusí Paula zabít, ale toto prudké hnutí mysli v něm náhle vyvolá úplné vzpomínky na jeho minulý život. To odhalí další část plánu Tleilaxanů – doufají, že až Paul uvidí, jak dokonalou kopii jsou schopni vytvořit, neodmítne jejich nabídku oživit Chani. Protože na gholy fremeni pohlížejí se značným despektem, věří Tleilaxané, že tento čin Paula v jejich očích zcela zdiskredituje a bude muset odejít do vyhnanství. Pokud by se naopak Idahovy vzpomínky oživit nepodařilo, alespoň by Paula zabil.  Paul však zklame jejich naděje, odmítne nabídku nechat znovu oživit Chani a místo toho Scytala zabije – ačkoli je slepý, avšak jeho právě narozený syn vlastní úplné vzpomínky na minulé životy, tedy i na Paulův, a tak může Paul vidět jeho očima. Ostatní spiklenci jsou poté dopadeni a popraveni, s výjimkou Irulán, která nebyla do celého plánu zasvěcena a nyní hořce lituje, že se spiklenci jednala. Nyní je jí svěřena péče o Paulovy děti a Paulova sestra Alia je zvolena regentkou, dokud Leto II. nedosáhne plnoletosti. Alia se stane milenkou Idaha. Samotný Paul dodrží starý fremenský zvyk, podle nějž má slepec odejít zemřít do pouště, aby nebyl svému kmeni na obtíž.  V příběhu se téměř nevyskytuje Gurney Halleck a Paulova matka Jessica, kteří v té době žijí na Caladanu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozpory.", "content": "Samotný koncept románu je poněkud sporný. Na konci prvního dílu \"Duna\" je totiž naznačeno, že Paul svou předzvěstnou schopností dokáže vidět i navigátory. Pokud by toho byl schopen, pak by utajení spiknutí zásluhou gildaře Edrica nebylo možné.", "section_level": 1}, {"title": "Duncan Idaho.", "content": "Vyvolání vzpomínek v gholovi se v případě Duncana Idaha podařilo Tleilaxanům vůbec poprvé. V následujících pokračováních jim to umožní tento postup dále vylepšovat a prodloužit tak duševní život své vládnoucí elity.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "Na motivy tohoto a následujícího pokračování \"Děti Duny\" natočil Greg Yaitanes třídílný seriál \"Děti Duny\" (\"Frank Herbert's Children of Dune\", 2003). Natáčení probíhalo na Barrandově a objevila se v něm celá řada českých herců.", "section_level": 1}, {"title": "Česká vydání.", "content": "Román vyšel v češtině prozatím dvakrát – v l. 1993 a 2000 ve dvou různých překladech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spasitel Duny (v originále Dune Messiah, 1970) je sci-fi román amerického spisovatele Franka Herberta. Jde o první pokračování autorova nejúspěšnějšího románu \"Duna\" (\"Dune\", 1965). Ze všech příběhů ze série knih o Duně je \"Spasitel Duny\" nejkratší. Odehrává se přibližně 12 let po ději prvního dílu, který skončil vítězstvím Paula Atreida na planetě Arrakis a jeho ziskem imperiálního trůnu.", "tgt_summary": "《沙丘救世主》(\"Dune Messiah\")是弗兰克·赫伯特所著的一部科幻小说,是6部系列小说中的第2部。最初在1969年的《星系》杂志上连载。其美国和英国版本有不同的序章讲述前面小说的梗概。小说《沙丘救世主》和《沙丘之子》被科幻频道于2003年改编为很受欢迎的电视短剧沙丘之子。", "id": 719153}
{"src_title": "Quartier Saint-Germain-des-Prés", "tgt_title": "圣日耳曼德普雷区", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Opatství benediktinů s chrámem roku 558 vysvětil pařížský biskup Germain. Stavební komplex byl dřevěný a kolem roku 1000 byl nahrazen kamennými stavbami. Kostel byl přestavěn v románském slohu na trojlodní baziliku s hranolovou západní věží. Chrám sv. Petra sloužil až do 12. století jako farní. Kolem roku 1180 převzal funkci farního kostela nově vysvěcený kostel svatého Sulpicia. Opatství bylo zásadně přestavěno v románském slohu a dále upravováno ve 13.-14. století. Během revoluce po roce 1789 byly stavby pobořeny a kostel využíván jako prachárna. Ze středověkých staveb se dochoval kostel, část křížové chodby a někdejší opatský palác, přestavěný v 19. století.  Kolem kláštera vznikla osada již v raném středověku, při brodu a později mostu přes Seinu. Dlouho však stála mimo hradby města Paříže.  Čtvrť byla oblíbeným místem setkání intelektuálů již od poloviny 17. století. Bydlel zde mj. matematik a filozof René Descartes, jehož ostatky jsou od roku 1819 uloženy ve zdejším kostele v kapli sv. Benedikta a ve stěně je označuje černá mramorová deska epitafu.  V kavárně Café Landelle se scházeli encyklopedisté Denis, Diderot a pozdější reolucionáři Marat, Danton a Guillotin. Vznikaly zde první tiskárny, antikvariáty a kavárny. Café Procope existuje dodnes.  Od roku 1921 se kolem nakladatelství Le Divan a stejnojmenné literární revue, kterou vedl Henri Martneau, se scházeli literáti a výtvarníci. Další skupina přibyla po druhé světové válce. Celá čtvrť se proslavila jako pařížské centrum intelektuálního a kulturního života. Ve zdejších kavárnách, barech a nočních klubech se scházeli filozofové, spisovatelé, malíři, sochaři, básníci a hudebníci, jak ve své knize zaznamenal jeden z účastníků - Boris Vian. K dalším známým jménům patří Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoir, Jean-Luc Godard, François Truffaut, Juliette Gréco, Nathalie Sarrautová nebo Jacques Prévert. I když tento věhlas čtvrť pozvolna ztratila, stále existují kavárny Les Deux Magots nebo Café de Flore a pivnice \"U Lippa\", které patřily u umělců k nejoblíbenějším.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Boris Vian, Jean-Paul Caracalla a Nicolas Grenier je autorem knihy o Saint-Germain-des-Pres.", "section_level": 1}], "src_summary": "Quartier Saint-Germain-des-Prés (\"čtvrť Svatého Heřmana v Lukách\") je 24. administrativní čtvrť v Paříži, která je součástí 6. městského obvodu. Má rozlohu 28,2 ha a ohraničují ji ulice \"Rue de Seine\" na východě, \"Rue du Four\" na jihu, \"Rue des Saints-Pères\" na západě a řeka Seina na severu. Čtvrť byla pojmenována podle opatství Saint-Germain-des-Prés. V ulici \"Rue Bonaparte\" č. 18 se nachází konzulát České republiky a české kulturní centrum.", "tgt_summary": "圣日耳曼德普雷区(\"Saint-Germain-des-Prés\")是法国巴黎市第六区内的一个区域,位于圣日耳曼德普雷修道院附近一带。", "id": 222609}
{"src_title": "Taira Tomomori", "tgt_title": "平知盛", "src_document": [{"title": "Vojenský život.", "content": "Jeho smělý útok přes řeku se stal příkladnou ukázkou nejlepších tradic vojenského umění samurajů. Tomomori poté vedl útok na chrám Miideru, který patřil vojenskému mnišskému řádu, a zničil ho tak důkladně, že v těchto místech nebyla až do konce válek Gempei pozvednuta jediná zbraň. V tomto případě přitom čelil impozantní armádě mnichů, chráněné hrabou z dřevěných štítů a poražených stromů. Avšak Tomomoriho bratři a bratranci jeho vojenské schopnosti nesdíleli, a tak Tairové vítězili jen v případech, kdy velel Tomori osobně.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva u Sunomaty.", "content": "V roce 1181 dosáhl také významného úspěchu v bitvě u Sunomaty, kde Minamotům velel Jošiiův strýc Minamoto Jukiie. Armády od sebe dělila řeka, kterou Minamotové v noci překročili s nadějí, že se jim podaří nečekaný útok. Tairové je nechali vniknout do svého ležení a zde je pobili. Nepříte odlišili od vlastních vojáků snadno, protože Minamotové byli celí promáčení. Ti, kteří přežili, byli přinuceni vrátit se přes řeku zpátky. Minamoto Jukiie se při ústupu od Sunomaty pokusil postavit nepříteli u mostu přes Jahagigawu, který zničil, a na jeho místě nechal vztyčit obrannou hradbu ze štítů. Tairové ho nakonec přinutili k ústupu, ale od dalšího pronásledování upustili, protože Taira Tomomori onemocněl. Ukázalo se také, že v době, kdy byl Jošicune na vzestupu, byl právě Tomomori hlavním stratégem svého rodu, Byl přítomen u Ičinotani i u Jašimy a po všech nezdarech se mu podařilo postavit Tairy znovu na nohy.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u Dannoury.", "content": "Tomomori utrpěl konečnou porážku v bitvě u Dannoury v roce 1185, která byla bitvou námořní a ukončila války Gempei. Patří k nejosudovějším bitvám v dějinách Japonska a v sázce bylo mnoho, protože na jedné z tairských lodí se nacházel dětský císař Antoku. Z analýzy bitvy u Dannoury je zřejmé, že k vítězství měly blízko obě strany. Na počátku zaujal výhodnější postavení Taira Tomomori. Byl zkušeným námořníkem a dějiště bitvy dobře znal. Oproti tomu Jošicune neměl s plavbou po moři žádné zkušenosti a musel spoléhat na jednotlivé kapitány, kteří se postavili na stranu Minamotů. Řečeno slovy \"Heike monogatari\", Tomomori připomněl svým přívržencům, že \"stejně jako v Indii a Číně, ani v naší zemi nemůže zvítězit armáda, které není osud nakloněn, byť by měla toho nejlepšího vojevůdce a nejudatnější válečníky\".  Bitva začala soubojem lučištníků na dlouhý dostřel. Tairové se zprvu chopili iniciativy, protože díky přílivu byli ve výhodě, navíc patrně Taira Tomomori využil i svých znalostí mořských proudů v úžině. Na začátku bitvy, kdy ve Vnitřním moři pomalu nastával příliv, se jeho lodě pokusily obklíčit loďstvo Minamotů. Trvalo to však déle, než Tomomori předpokládal. V jedenáct hodin dopoledne se obě flotily konečně utkaly, došlo i na boj mečem a dýkami. Přibližně ve stejnou dobu ovšem nastal odliv a voda z úžiny začala mizet. Tím získali výhodu Minamotové a plně jí využili. Události se zvrátily v jejich prospěch a vítězství měli takřka jisté.  Jeden z tairských velitelů, \"Miura Jošizumi\", navíc své spolubojovníky zradil a napadl Tairy zezadu. Minamotové se mezitím dovtípili, že císař se nachází na největší lodi celé flotily. \"Miura Jošizumi\" jim prozradil, kde přesně se nalézá, takže Minamotové zaměřili svůj útok na správný cíl. Jejich lučištníci soustředili palbu na veslaře a kormidelníky, a tairské lodi se brzy vymkly kontrole a začal je unášet odliv. Když si Tairové uvědomili, že je pro ně bitva ztracena, mnoho z nich spáchalo sebevraždu. Byl mezi nimi i Taira Tomomori, který zvolil dramatický způsob smrti.", "section_level": 2}, {"title": "Legenda.", "content": "Podle díla \"Heike Monogatari\" si oblékl na závěr nešťastné bitvy u Dannoury dvoje brnění, aby ho dokázalo stáhnout ke dnu, sevřel v náručí svého nevlastního bratra \"Tairu Ienagu\" a společně se vrhli do moře. Jinde se vypráví, že se přivázal ke kotvě a skočil do vln. Tato verze byla ztvárněna v divadle kabuki, v němž Tomomori vystupuje jednak jako válečník, jednak jako duch.  Taira Tomomori byl bezesporu nejznamenitějším samurajským velitelem svého slavného, ale k záhubě odsouzeného rodu. Vynikl jako vůdce na bitevním poli i jako vzor samurajských ctností.", "section_level": 1}], "src_summary": "Taira Tomomori (1152–1185) byl jeden z nejznamenitějších samurajů své doby. Měl velkou zásluhu na vítězství v bitvě na řece Udži v roce 1180.", "tgt_summary": "平知盛(1152年-(仁平2年-1185年-4月25日(寿永4年3月24日)是日本平安时代末期平家一门的武将。他是平清盛的第四子,为二位尼(平时子)所生。同母兄弟有平宗盛、平重衡和建礼门院(平德子)。其官位为从二位行权中纳言,世人称之为新中纳言。", "id": 1736626}
{"src_title": "Chung-si", "tgt_title": "明仁宗", "src_document": [{"title": "Knížecí syn, korunní princ.", "content": "Ču Kao-čch’ se narodil 16. srpna 1378 jako nejstarší syn Ču Tiho, čtvrtého syna císaře Chung-wu a knížete z Jen, a jeho hlavní manželky, paní Sü. Dostal obvyklé vojenské i konfuciánské vzdělání. Měl špatné zdraví a chabou fyzickou kondici, proto se věnoval především knihám a diskuzím s učiteli. Vynikl ve sportu vznešených – lukostřelbě. Jeho děd byl potěšen jeho literárními a administrativními dovednostmi, nicméně jeho otec si více vážil svých mladších synů, tíhnoucích k vojenskému životu. Ču Kao-čch’ se zatím obklopoval učenci, jako byli Jang Š’-čchi, Jang Žung, Jang Pchu a Chuang Chuaj.  Ču Ti po smrti Chung-wua roku 1398 v občanské válce (kampaň ťing-nan) porazil císaře Ťien-wena a roku 1402 se zmocnil trůnu jako císař Jung-le. Ču Kao-čch’ zatím spravoval otcovo území, zatímco ten s mladšími syny bojoval v občanské válce. Při obležení Pekingu koncem roku 1399 prokázal své organizační a vojenské dovednosti, když s desetitisícem vojáků ubránil město proti mnohem silnější armádě Li Ťing-lunga. Za obranu Pekingu vyslovil Jung-le Ču Kao-čch’ovi své uznání, nicméně se i nadále více shlížel ve svých vojáčtějších mladších synech.  V květnu 1404 ho otec, po výzvách Sie Ťina a Chuang Chuaje, jmenoval následníkem trůnu. Během Jung-leho nepřítomnosti v hlavním městě, vesměs kvůli tažením do Mongolska, spravoval s pověřenými ministry a velkými sekretáři říši. V nepřítomnosti otce se pod vlivem velkých sekretářů a ministrů jeho politika částečně odchýlila od otcovy. Potýkal se přitom s nepřátelstvím mladších bratrů, Ču Kao-süa a Ču Kao-sueje. V září 1414 po návratu Jung-leho z Mongolska Ču Kao-sü obvinil Ču Kao-čch’a z porušení povinností, císař potrestal jeho rádce, Jang Pchua a velké sekretáře Chuang Chuaje a Jang Š’-čchiho, uvězněním nebo odvoláním z funkcí. Ču Kao-sü sice přestal být nebezpečný po roce 1417, kdy byl odsunut do Šan-tungu, ale vztahy s otcem už zůstaly narušené. Ču Kao-čch’ ani poté k bratru nechoval hněv a po nástupu na trůn mu zvedl příjem a udělil jeho synům tituly.", "section_level": 1}, {"title": "Nástup na trůn.", "content": "Jung-le zemřel 12. srpna 1424 při návratu z pátého mongolského tažení. Ču Kao-čch’ formálně nastoupil na trůn 7. září 1424, vyhlásil amnestii a od nového roku 1425 éru Chung-si, pod jejímž jménem je znám. Už několik dní předtím zajistil bezpečnost v metropoli, poslal eunucha Wang Kuej-tchunga (známého dříve jako Wang Ťing-chung) do Nankingu ve funkci vojenského velitele Nankingu (\"čen-šou\", doslova „velký obránce“) a propustil z vězení zatčené ministry, Sia Jüan-ťiho (vězněného od dubna 1422) a Wu Čunga. Brzy po převzetí vlády (8. září) se Sia Jüan-ťi vrátil na místo ministra daní, současně se do ministerské funkce vrátil i Wu Čung.  Reorganizace velkého sekretariátu proběhla 9. září. Byli do něj jmenováni Chuang Chuaj a Jang Pchu, věznění od roku 1414; zůstali v něm Jang Š’-čchi (povýšený do čela sekretářů), Jang Žung (dosud první velký sekretář) a Ťin Jou-c’. Sekretáři obdrželi vysoké hodnosti náměstků ministrů, čímž jejich formální status vzrostl v souladu s jejich reálným vlivem. Později získali vyšší první hodnost a nadpočetný titul ministra (Jang Š’-čchi války, Jang Žung práce a Chuang Chuaj daní), což jim umožnilo přímo zasahovat do vládních záležitostí. Císař se sekretáři a ministry těsně spolupracoval, na zasedáních je vyzýval k otevřenému posouzení záležitostí. K rozhodnutím se dospívalo v kolektivní diskuzi, což vedlo k rušení Jung-leho nepopulárních programů.  Dne 29. října povýšil svou první manželku paní Čang na císařovnu (od roku 1435 do své smrti 1442 za nedospělého vnuka vládla jako regentka ve spolupráci s velkými sekretáři). O tři dny později jmenoval svého nejstaršího syna Ču Čan-ťiho korunním princem a ostatní syny knížaty. Také zvýšil příjmy členů císařského rodu, přičemž potvrdil jejich vyloučení ze státních záležitostí.", "section_level": 1}, {"title": "Reformy státní správy.", "content": "Císař reformoval státní správu. Do konce roku 1424 byli propuštěni nadbyteční neschopní a přestárlí úředníci, zatímco úspěšní stoupali výše. Kontroloři se rozjeli po říši vyšetřovat zneužití moci a korupci a vyhledávat schopné kandidáty na uvolněná úřední místa. Velcí sekretáři Jang Š’-čchi, Jang Žung a Ťin Jou-c’ a ministr státní správy Ťien I dostali 18. října 1424 právo důvěrně informovat císaře, zjistí-li přestupky jiných úředníků. Koncem roku toto privilegium získal i Sia Jüan-ťi. Zkorumpovaný Liou Kuan však zůstal v čele kontrolního úřadu a jeho úřad zůstal neočištěn.  Podporována byla konfuciánská morálka. V únoru 1425 byl Čeng Che jmenován velkým obráncem Nankingu, obecně však byli eunuchové drženi zkrátka. Změny se dotkly i úřednických zkoušek – u nich měli výraznou převahu uchazeči z jižních provincií, převyšujících sever počtem obyvatel i úrovní vzdělanosti. Císař proto rozhodl, že u metropolitních zkoušek bude 40 % úspěšných kandidátů ze severu, aby zvýšil zastoupení seveřanů ve státní správě. Tuto politiku zachovávali i jeho nástupci a byla převzata i dynastií Čching.", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní a zahraniční politika.", "content": "Chung-si se snažil napravit justiční přehmaty minulé vlády. Řada případů byla znovu posouzena, koncem roku 1424 byly rodiny úředníků popravených za věrnost Ťien-wenovi rehabilitovány a dostaly zpět zabavený majetek. Císař zrušil i některé vlastní rozsudky, s tím, že byly vyneseny v hněvu bez ohledu na okolnosti.  Cílem jeho ekonomické politiky bylo snižování daňové zátěže obyvatelstva, za Jung-leho výrazně narostlé kvůli nákladům na zahraniční politiku. V den nástupu na trůn zrušil dálkové zámořské plavby, pozastavené několik let předtím, výměnu čaje za koně na západních a severních hranicích a mimořádnou těžbu dřeva v Jün-nanu a Ťiao-č’. Jeho vláda vyzývala tuláky a bezdomovce k návratu domů a usazení. Mnoho lidí totiž opustilo své domovy pod tlakem vysokých státních odvodů a požadavků Jung-leho vlády. Navrátilcům Chung-si zaručil dvouleté odpuštění daní a pracovní povinnosti. Do Ťiang-nanu (kde byly útěky z půdy zvláště časté) vyslal zvláštní vyšetřující komisi v čele s Čou Kanem. Na základě její zprávy Chung-siho nástupce Süan-te tamním poplatníkům odpustil daňové nedoplatky a snížil daně.  Oblasti zasažené kalamitami osvobozoval od daní a organizoval rozdělování potravin ze státních zásob. Dávky a odvody vymáhané na obyvatelstvu v takových případech snížil, mimořádné odvody dřeva, zlata a stříbra rušil. Kritizoval úředníky, pokud projevovali v pomoci obyvatelstvu nedostatečnou aktivitu.  Chung-si upustil od pochodů do Mongolska a konsolidoval pozice říše v zahraničí. Zrušil dálkové plavby, nicméně pokračovaly běžné zahraniční styky, např. se středoasijskými státy. Válka ve Vietnamu byla hlavní vojenský problém Chung-siho vlády. Z Vietnamu odvolal Chuang Fua (od roku 1407 stál v čele civilní správy i kontrolního úřadu provincie) a nahradil ho Čchien Č’em, hrabětem Žungem z Čchang, ale vojsko nebylo posíleno a vietnamské povstání pokračovalo. Historikové odvolání Chuang Fua hodnotí negativně a označují za hlavní příčinu mingské porážky, měl totiž velké zkušenosti a byl v provincii respektován.  Měsíc před smrtí se Chung-si rozhodl pro radikální krok – vrácení hlavního města do Nankingu. Návrat prosazoval především Sia Jüan-ťi a další vysocí úředníci, z finančních důvodů. Císař sám se cítil v Nankingu pohodlněji než na severu. Dne 16. dubna 1425 přejmenoval pekinské úřady na „vedlejší“ (\"sing-caj\") a od dva týdny později vyslal do Nankingu následníka Ču Čan-ťiho. Vlastní přesun se však neuskutečnil, protože císař zemřel a jeho nástupce, těsněji spojený s politikou Jung-leho a nesdílející Chung-siho nesouhlas se severní orientací vládní politiky, plán zrušil.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt a památka.", "content": "Chung-si náhle zemřel v Pekingu 29. května 1425, nejspíše na srdeční mrtvici, nepřekvapivou vzhledem k jeho obezitě a potížím s chůzí. Dostal posmrtné jméno Čao-ti (, „Význačný císař“; Čao-ti je zkrácené posmrtné jméno, plné má 19 znaků a neužívá se) a chrámové jméno Žen-cung (仁宗, „Humánní předek“). Jeho hrobka Sien-ling, jedna z mingských císařských hrobek u Pekingu byla postavena v jednoduchém strohém stylu, charakterizujíce tak i způsob jeho vlády.  Císař měl deset synů a sedm dcer, devět synů a čtyři dcery dosáhly dospělosti. Nejstarší syn a od listopadu 1424 následník trůnu Ču Čan-ťi byl synem císařovny Čang, po smrti Chung-siho nastoupil jako císař Süan-te.  Hlavním Chung-siho cílem bylo zrušení těch aktivit Jung-leho vlády, které vnímal jako nesprávné a nekonfuciánské; chtěl ustavit vzornou konfuciánskou vládu s morálně bezchybným císařem v čele, následovaným moudrými a přímými ministry. I přesun hlavního města do Nankingu byl zřetelnou demonstrací rozchodu s expanzívní politikou Jung-leho, která věnovala velkou pozornost severní hranici.  I po Chung-siho smrti jím vybraní velcí sekretáři a ministři stále ovládali říši, zprvu jako rádci a ministři jeho syna Süan-tea, později pod vedením jeho vdovy, císařovny Čang, dokud v první polovině 40. let 15. století postupně nezemřeli. V důsledku brzké smrti nemohl realizovat své cíle úplně a konfuciánsky vychovaní úředníci nezvítězili nad ostatními skupinami mingských elit úplně; nebyli schopni zlikvidovat samostatné podniky eunuchů a zastavit růst jejich počtu za Süan-teho a je nástupců. Nikdo z císařů se také už nechtěl vrátit na jih do Nankingu, i když formálně byla politika návratu opuštěna až roku 1441. Zůstali však dominující vrstvou mingské vlády, řídící běžné záležitosti státu, až do konce říše Ming. A tak duch jeho vlády, prodchnutý konfuciánskými ideály, přetrvával. Umírněný císař, obklopený vzdělanými ministry, cítící s lidem, zůstal vzorem pro následující generace.  Čínští historikové, sdílející s úřednickou vrstvou konfuciánské hodnoty, oceňovali Chung-siho jako příkladného vládce, který konsolidoval říši, když zrušil nákladné a nepopulární programy předešlé vlády. Kritizován byl za občasnou impulsívnost, když nepřiměřeně tvrdě trestal úředníky vzbudivší jeho nelibost, byl však schopen své chyby uznat a omluvit se za ně. Jeho chyby byly vyváženy jeho lidskostí a upřímnou snahou o prosazování veřejného zájmu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Císař Chung-si (; 16. srpna 1378 – 29. května 1425) vlastním jménem Ču Kao-čch' () vládl v letech 1424–1425 mingské Číně jako čtvrtý císař dynastie Ming. Byl synem císaře Jung-leho. Na trůn nastoupil po smrti otce, vládl však pouze necelý rok. Po převzetí vlády s novým rokem vyhlásil éru „Nesmírné záře“, \"Chung-si\". Název éry je používán i jako jméno císaře.", "tgt_summary": "明仁宗朱高炽(1378年-8月16日-1425年-5月29日),年号洪熙,明成祖嫡长子,其母为仁孝文皇后,中山王徐达外孙,明朝第四代皇帝。", "id": 2426042}
{"src_title": "Multiagentní systém", "tgt_title": "多智能体系统", "src_document": [{"title": "Základní charakteristické rysy MAS.", "content": "Multiagentní systém lze rozlišit podle následujících rysů:  Někdy jsou multiagentní systémy chápány díky svému charakteru jako nové paradigma pro konceptualizaci, návrh a implementaci softwarových systémů, zvláště těch, které se využívají v prostředí, jež je distribuované a otevřené jako např. internet.  Na rozdíl od klasických výpočetních algoritmů, které vedou k predikovatelným výsledkům, vznikají v multiagentních systémech díky interakci agentů emergentní jevy připomínající živé ekosystémy a projevující určitou inteligenci. V tom je hlavní rozdíl oproti agentním systémům, kde se pracuje jen s jedním agentem, neboť mnohost agentů je základním rysem MAS.  V některých případech se také o těchto systémech z hlediska jejich projevů hovoří jako o nejslabší formě tzv. umělého života či nové umělé inteligenci, případně distribuované umělé inteligenci. Oproti modelům klasické umělé inteligence s centralizovanou jednotkou pracující s reprezentací prostředí, poznatků a rozhodovacím mechanismem tato nová umělá inteligence využitá v multiagentních systémech vychází z následujících principů:", "section_level": 1}, {"title": "Historie, současnost a budoucnost.", "content": "Vývoj MAS kopíruje historii computingu a otázky po využití agentů se objevily souběžně s rozvojem distribuovaného výpočetního prostředí. Prvotní zájem lze vysledovat do přelomu 70. a 80. let 20. století, kdy došlo k pokrokům v expertních systémech a začal se využívat distribuovaný computing přes sítě typu LAN. V té době se také začíná hovořit právě o zmíněné distribuované umělé inteligenci. Princip autonomního agenta (tzv. reaktivního agenta) popsal Rodney Brooks, pracovník laboratoří umělé inteligence Massachusettského technologického institutu. Princip inteligentních agentů pak popsal M. J. Wooldridge. Zájem byl v této fázi zaměřen na problém kooperace v rámci jedné konkrétní organizace, v níž byl systém vyvíjen. Jedna z prvních laboratoří orientovaná na multiagentní systémy vznikla v roce 1977 v rámci ústavu informatiky na Massachusettské univerzitě v Amherstu.  V 90. letech pak zvýšilo atraktivitu tohoto přístupu propojení lokálních počítačových sítí s internetem, v němž mohou být agenti implementováni a udržováni více než jednou organizací. Výzkum v této sféře se posunul směrem k možnostem interakcí obecně s důrazem na možnosti emergentního chování. V roce 1996 vzniká nezisková asociace s názvem FIPA (Foundation for Intelligent Physical Agents), která byla založena jako organizace s cílem produkovat softwarové standardy pro heterogenní a agentní systémy a jejím hlavním cílem je propagovat technologii založenou na agentech a interoperabilitu mezi jinými technologiemi. Zaměřuje se hlavně na oblasti modelování, metodologií, bezpečnosti a komunikace v MAS. Od roku 1997 je na její půdě rozvíjen jazyk ACL (Agent Communication Language), určený pro vzájemnou komunikaci agentů, který vychází z jazyka KQML (Knowledge Query Manipulation Language). V roce 2005 se FIPA stala součástí organizace IEEE (Institute of Electrical and Electronics Engineers).  Aktuálními otázkami pro dnešní dobu je v oblasti MAS hlubší rozpracovávání otázek autonomie, kooperace, vazeb a společných akcí. V současnosti lze již tvrdit, že multiagentní systémy dosáhly stupně dospělosti, který je spojený s jejich nasazením v řadě oborů a kromě původní oblasti výzkumu a pronikají do prostředí, která fungují jako rozhraní mezi člověkem a počítačem. Lze se s nimi setkat např. v astronautice při ovládání vesmírných lodí, zpracování zdravotních záznamů, plánování vojenských misí, správě síťových zdrojů, plánování řešení katastrof nebo třeba v aukcích. MAS již ovlivnily takové oblasti, jako je vzdělávání, zábava, simulace, designování mechanismů, uživatelská rozhraní a modely založené na agentech se používají pro simulaci nejrůznějších typů societálních sítí a lidských organizací. Příliš ovšem tento přístup zatím ještě nepronikl např. do oblasti návrhů architektury informačních systémů.  Budoucí výzkumy by pak mohly rozšířit měřítko využitelnosti MAS, jejich heterogenitu a přímé nasazení v reálném světě pro zkoumání, porozumění a ovládání komplexních a propletených vztahů ve fyzickém světě a to způsoby, které byly s dosavadními metodami prakticky nepředstavitelné. Jako budoucí aplikace v horizontu zhruba 10 let si lze představit např. tzv. chytré domy, inteligentní dálniční systémy a podobně. Za 15 let by pak mohly být multiagentní systémy kompletně integrovány do systémů, které podporují a sloužit pro sledování a opravu jakéhokoliv nesprávného chování těchto systémů.", "section_level": 1}, {"title": "Možnosti a způsoby využití MAS.", "content": "Motivace pro zvyšující se zájem o multiagentní systémy vychází z možnosti jejich využití v následujících oblastech:  Při konkrétních aplikacích multiagentních systémů se pak hovoří o multiagentních modelech či o multiagentním modelování. Jedná se o základní přístup pro analýzu multiagentních systémů a o způsob jejich uvádění do praxe.  I když MAS přinášejí řadu potenciálních výhod, je tento přístup spojen i s určitými specifickými nároky, které se u tradičních výpočetních systémů nevyskytovaly a vytvořit kvalitní multiagentní systém může být proto obtížné. Jedná se hlavně o návrh a implementaci MAS, neboť není vždy snadné popsat, zformulovat, dekomponovat a alokovat problémy a syntetizovat výsledky mezi skupinou inteligentních agentů. Je také potřeba vyhnout se nepředvídatelnému a chaotickému chování multiagentních systémů, které může plynout z chybějícího globálního pohledu, který v MAS z principu není obsažen. Problémem může být použití optimálních komunikačních protokolů mezi agenty a spolupráce mezi heterogenními entitami, zajištění koherentního jednání agentů a zprostředkování individuálním agentům informace o akcích, plánech a znalostech dalších agentů. Nedostatečné jsou také systematické metodologie, které by návrhářům přinesly jasné specifikace a strukturu pro jejich aplikace a nástrojové balíčky a jazyky pro tvorbu MAS, kterých existuje jen omezený počet.  Moderní platformy pro multiagentní simulace podporují využití statisíců až milionů souběžně aktivních agentů, přičemž toto množství umožňuje porozumět na systémové úrovni chování i v relativně složitých a komplexních situacích.  Vzhledem k možnosti paralelního postupu agentů při výpočtech dochází také ke zkrácení doby řešení úkolu, nicméně s rostoucím počtem agentů se výrazně zvyšují i nároky na hardware počítače, provádějícího výpočty. Jednou z možných cest by mohlo být např. využití jader grafických čipů od společnosti nVidia s podporou architektury CUDA či od AMD s technologií ATI Stream, vhodných pro zpracování masivně paralelizovaných úloh, jakými modely s velkým množstvím agentů jsou.", "section_level": 1}, {"title": "Praktické aplikace.", "content": "Pilotní aplikace pro multiagentní systémy se objevily v první polovině 80. let a zahrnovaly řešení problémů z řady oblastí, počínaje řízením výrobního procesu přes letovou kontrolu až po informační management.  Jedna z prvních MAS aplikací od Victora R. Lessera a Daniela D. Corkilla byla zaměřena na distribuovaný monitoring vozidel, v níž se vyskytovaly geograficky rozmístění agenti, kteří monitorovali vozidla, projíždějící jimi sledovanými lokalitami a výsledkem byl pokus o interpretaci toho, jak tato vozidla projíždějí celým prostorem a snaha analyzovat jejich pohyby. Výsledky byly publikovány v roce 1983 pod názvem The Distributed Vehicle Monitoring Testbed: A Tool for Investigating Distributed Problem Solving Networks v časopise \"AI Magazine\".  Van Dyke Parunak v roce 1987 popsal výrobní systém (YAMS), ve kterém se využívá pro výrobu protokol CNP (Contract Net Protocol), který je určen pro spolupráci mezi agenty. Továrny v simulaci se skládají z jednotlivých buněk, tvořících funkční celky, které jsou zastoupeny agenty. Úkolem je docílit co nejefektivnější produkce, čehož je dosaženo vyjednáváním mezi zainteresovanými agenty.  Velmi známá je softwarová platforma pro procesní řízení s názvem Archon, spojená s metodologií pro budování aplikací na této platformě. Jednalo se o jednu z prvních platforem využívající MAS, která se dočkala použití v reálné praxi. Archon byl totiž využit v několika aplikacích řízení procesů, např. při správě transportu elektřiny v severním Španělsku či při řízení urychlovače částic. Další systémy procesního řízení využívající agenty byly vytvořeny pro monitoring a diagnostiku selhání v atomových elektrárnách, řízení raket či pro dohled nad klimatem.  V roce 1992 popsali autoři Magnus Ljungberg a Andrew Lucas sofistikovaný systém řízení letového provozu využívající agenty, který nesl název Oasis. Agenti v něm reprezentují jednotlivé stroje, které mají různé cíle (např. přistát v konkrétní dobu na určité ranveji) a další agenti, kteří jsou zodpovědní za letový provoz, mají na starost, aby byly tyto cíle splněny. Další známou aplikací, jež vznikla v 90. letech, je systém pro správu finančního portfolia s názvem Warren, který integruje informace, které získává a filtruje z internetu tak, aby podpořil uživatele ve správě jeho portfolia. Řada multiagentních systémů našla uplatnění v oblasti telekomunikací a např. autoři Robert Weihmayer a Hugo Velthuijsen v roce 1994 použili agenty pro vyjednávání o podmínkách uskutečnění telefonních hovorů v případě, že došlo ke konfliktu. Existují i obdobné multiagentní systémy pro řízení počítačových sítí, pro směrování a přepínání, pro správu služeb a podobně, přičemž stupeň jejich využití v posledních letech narůstá.", "section_level": 1}, {"title": "Prvky multiagentních systémů.", "content": "Mezi základní prvky každého multiagentního systému patří zmínění agenti a prostředí, v němž se vyskytují.", "section_level": 1}, {"title": "Agenti.", "content": "Agenti fungují jako autonomní systémy a vazby mezi nimi jsou většinou volné, mohou se měnit dle aktuální situace či zanikat. V multiagentních systémech je lze chápat jako aktivní prvky, které jsou vytvořeny za určitým účelem. Agenty lze rozlišit např. dle typu na umělé (fyzické a softwarové) a na přirozené, dle komplexnosti na jednoduché či složité nebo podle chování např. na reaktivní, deliberativní (též označovaní jako inteligentní či intencionální), hybridní a sociální.  Agenti jakožto hlavní aktéři v multiagentních systémech se v každém okamžiku nalézají v určitém stavu, označovaném jako lokální stav, jenž obsahuje veškerou jim dostupnou informaci, kterou je možné označit jako znalost. Prostředí, v němž je agent zasazen, lze pak chápat jako vše ostatní, co je relevantní pro řešenou úlohu. Vývoj systému v diskrétním čase pak popisuje globální stav.", "section_level": 2}, {"title": "Prostředí.", "content": "V multiagentních systémech lze chápat prostředí nebo také okolí jako vše, s čím agent přichází do styku. Je možné odlišit prostředí agentů (přímo v rámci konkrétního modelu) a prostředí pro celou simulaci. To je z programátorského hlediska možné brát jakožto vrstvu mezi systémem a aplikací, která zprostředkovává agentům jejich interakce a přístup ke zdrojům a přirovnat jej k middlewaru v konvenčních aplikacích. Toto prostředí je možné tedy obecně považovat za sadu specifických komponent a služeb pro konkrétní aplikaci.  Agentní prostředí může být: plně pozorovatelné / částečně pozorovatelné, statické / dynamické, deterministické / nedeterministické či diskrétní / spojité.", "section_level": 2}], "src_summary": "Multiagentní systém (Multi-agent system, zkráceně MAS) je simulované prostředí se síťovým charakterem, v němž dochází k interakci určitých typů aktérů (agentů) mezi sebou a / nebo s prostředím, ve kterém se nacházejí. Tito agenti řeší společně problémy, které přesahuji možnosti a znalosti každého z nich.", "tgt_summary": "一个多智能体系统(multi-agent system,缩写M.A.S.),是由一个在一个环境中交互的多个智能体组成的计算系统。多智能体系统也能被用在解决分离的智能体以及单层系统难以解决的问题。智能可以由一些方法,函数,过程,搜索算法或加强学习来实现。尽管存在相当大的重叠,然而一个多智能体系统并不总是一个基于智能体的模型(ABM)表现一致。ABM的目标是寻找遵循简单规则的智能体(这些智能体不需要体现出太强的“智慧”)集体行为的解释,通常在自然系统又或者解决具体的工程问题。ABM的术语经常在学术界被运用,而MAS的术语经常在工程技术中运用。多主体系统的研究课题可以给予一个合适的视角去观察网络贸易,灾害应对以及社会结构建模。相比于使用单一机器人或载具,多智能体则具有较高的鲁棒性以及可拓展性,这使得其对于复杂环境具有较高抗干扰能力。", "id": 819569}
{"src_title": "Kočkodan Allenův", "tgt_title": "短肢猴", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kočkodan Allenův má přední část těla a vnitřní stranu končetin pokrytou srstí bílé barvy. Záda, boky, hlava a ocas jsou olivové barvy, pod ocasem má chomáč červené srsti. Narůžovělý obličej a uši jsou lysé. Tmavě zbarvené licousy v průběhu stárnutí šednou. Tělo je oproti jiným kočkodanům robustnější. Genitálie má červené. Délka těla dospělého jedince se pohybuje od 45 do 60 cm. Ocas bývá až 50 cm dlouhý. Samci dorůstají hmotnosti okolo 6 kg, samice pouze 3,5 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Stravování.", "content": "Tento druh z je hlediska potravy omnivorní, převážnou část potravy tvoří plody, listy, kořínky, traviny, květy, brouci i červi. V období sucha loví ryby uzavřené ve vysýchajících bahnitých tůních. Ke zpracování rostlinné potravy má uzpůsobeny poměrně široké stoličky.", "section_level": 1}, {"title": "Život v tlupě.", "content": "Kočkodan Allenův patří k primátům s denní aktivitou. Sociální jednotky mají v průměru kolem čtyřiceti jedinců. Při shánění potravy se rozdělují na skupinky dvou až šesti opic. Schází se k večeru na „spacích stromech“, které jsou vždy v blízkosti vody a zpravidla se vracejí na stejné místo, ze kterého se ráno rozptýlili po okolí. Vyskytují se převážně ve spodních patrech pralesů a často sestupují na zem, kde se pohybují po čtyřech končetinách. Tlupa je společenstvím mnoha samců a samic, často žijí společně s kočkodanem Wolfovým (\"Cercopithecus wolfi\") a kočkodanem černolícím (\"Cercopithecus ascanius\").  Každá tlupa má stanovenou svou hierarchii. Doteková komunikace hraje svou důležitou roli především z hlediska sociálního. Nejčastějším projevem této komunikace je čištění srsti od parazitů. Své teritorium si jednotlivé tlupy značkují pachovými žlázami na hrudi.  Vizuální komunikace je podobná jako u ostatních kočkodanů, od cenění zubů až po pohyby ocasy. Dále mezi sebou komunikují chrochtavými zvuky. Ve svém „jazyku“ mají výraz pro dravé ptáky, hady a šimpanze. Při přehrávání zvuku se záznamu bylo shledáno, že při zvuku označujícím dravého ptáka celá skupina přerušila svou dosavadní činnost a věnovala svou pozornost obloze. Tento akustický signál se však dle oblastí liší. Bylo zjištěno, že mláďata se na tyto zvuky postupně učí reagovat.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Pohlavní dospělost nastává mezi třetím a pátým rokem života. Samici se v období říje zduří okolí pohlavních orgánů. Páří se s jedním i více samci. Délka březosti je 5 až 6 měsíců. Samice rodí jedno mládě s průměrnou hmotností 220 g a kojí ho dva měsíce. O mládě se stará pouze samice do jeho tří až šesti měsíců, starostlivost spočívá v zajištění potravy, ošetřování, transportu a ochraně před dravci. Opět zabřeznout může samice až po dvou létech.  Přestože nejsou kočkodani Allenovi díky svému místu výskytu příliš ohrožováni těžbou dřeva v lesích, bývají lidmi loveni pro maso. Potenciálními predátory jsou kromě člověka hadi, orli, šimpanzi a levharti. V zajetí se chovají stále jen vzácně. Dožívají se ve volné přírodě kolem 20 let a v zajetí průměrně 23 let.", "section_level": 1}, {"title": "Zvláštnosti.", "content": "Výborně plave a dokonce se i potápí, mezi prsty má zřasenou kůži jako adaptaci na život ve vodním prostředí. Úkryt před dravci hledá nezřídka ve vodě. V Angličtině je nazýván Allenovou bažinnou opicí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kočkodan Allenův (\"Allenopithecus nigroviridis\") je primát rozšířený v centrální a východní části Konžské pánve. Žije v Kamerunu, Demokratické Republice Kongo, Angole a v Kongu. Tento druh kočkodana upřednostňuje galeriové lesy mokřadů a bažin. Patří k nejstarobylejší formě kočkodanů s řadou morfologických znaků připomínající ostatní kočkodany, mangabeje i makaky.", "tgt_summary": "短肢猴(学名:')是灵长目猴科短肢猴属的唯一一种,生活在非洲的刚果盆地。", "id": 976920}
{"src_title": "Hafling", "tgt_title": "哈福林格马", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Hafling pochází z Rakouska a Itálie, přesněji z rakouské vesnice Hafling (odtud také název). Za zakladatele je považován hřebec El Bedavi, kterého dovezla v 19. stol. z Arábie rakouská hipologická společnost. Čtyři z krevních linií se odvozují od synů, vnuků a pravnuků polokrevníka El Bedavi XXII., narozeného v rakousko-uherském hřebčíně v Radovci (dnešní Radauti v Rakousku). Pátá linie po 40 Willym, pravnuka Haflinga, potomka 249Folie (narozen 1874, otec arabský polokrevník, matka zemská horská klisna). Dnes je známo 7 linií (A,B,M,N,S,ST,W). Často se mu říká \"blonďák z Alp\". Hafling vznikl křížením araba a těžkých chladnokrevníků. Haflingové se vyskytují výhradně jako světlí ryzáci. Haflingové jsou velmi inteligentní, výborní ve spolupráci s dětmi.", "section_level": 1}, {"title": "Typické vlastnosti.", "content": "Hafling by měl být temperamentní, ale s bezproblémovým charakterem, konstitučně tvrdý a odolný, nenáročný, všestranný. Je to velmi učenlivý, nenáročný a přátelský kůň. Požaduje se od něj všestrannost, ochota k práci, vytrvalost a učenlivost. Je vhodný pro děti.  Srst je ryzá s bílou hřívou a ocasem, prokvetlost je nežádoucí, naopak vítané jsou odznaky na hlavě. Hafling měří 138–150 cm v kohoutku. Je mohutně stavěný, s dobře utvářenou šikmější lopatkou. Jen hřbet poněkud delší, což ale není pro soumarského koně vždy na škodu. Má svalnaté harmonické tělo, ušlechtilou hlavu s velkýma očima a širokými nozdrami, nesmí mít klabonos. Hříva a ocas jsou vždy husté, dlouhé, barvou jako len, u některých koní mohou být dokonce krásně vlnité. Nezbytné jsou dobře stavěné, kvalitní nohy s výbornými kopyty. K mimořádné otužilosti a houževnatosti přispívá i horské podnebí, a proto se hříbata odchovávají na alpských pastvinách (tzv. alpung), kde čerstvé ovzduší posiluje funkci srdce a plic. Haflingové jsou také dlouhověcí, někteří jedinci se dožijí i čtyřiceti let. Italským příbuzným tohoto koně je Aveliňský kůň, který je jen o trochu menší.  Využít se dá jako rekreační kůň, v zápřeži, ale i pro nižší soutěže drezury a parkuru, obzvláště vhodný je i pro westernové disciplíny. Využít se dá do téměř všech zemědělských prací, k tahu, jako kočárový kůň. Ostudu si neudělá ani v nižších stupních endurance, military, je dobrý v hiporehabilitaci, ve voltiži, využívá se též pro začátečníky, zkrátka kůň, který se hodí na všechno. Haflingové se také vyskytují na soutěžích.", "section_level": 1}, {"title": "Chov.", "content": "V České republice na chov dohlíží \"Český svaz chovatelů haflingů\", který spravuje i jeho plemennou knihu a plemenný řád.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Dříve se využíval jako soumar v obtížně dostupných lokalitách Alp, později tahal v malých vesnicích a městech v Tyrolských Alpách povozy.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Haflingové se používají jako nosná zvířata při rekonstrukci pochodu tzv. Zlatou stezkou mezi Pasovem a Čechami, kudy byla do Čech přivážena sůl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hafling (také haflinger) je plemeno malých koní. Byl vyšlechtěn koncem 19. století v Rakousku a severní Itálii.", "tgt_summary": "哈福林格马(Haflinger)是一种1800年代后期在奥地利和意大利北部培育出来的马。它有多种用途,负载能力佳,可以驮物和拉车,并可以配上马鞍,进行耐力训练、技术训练等,适合马术表演。哈福林格马个头相当小,颜色通常为栗色,步态有力而平稳。其肌肉强壮但是外型优美。", "id": 2576362}
{"src_title": "Friedrich List", "tgt_title": "弗里德里希·李斯特", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Friedrich List se narodil 6. srpna 1789 ve městě Reutlingen, Württemberg. V roce 1817 se stal profesorem politické ekonomie a státní praxe na univerzitě v Tübingenu, ale když v roce 1819 padlo ministerstvo, byl donucen rezignovat. Stále byl však poslancem ve Württemberské komoře, ze které byl kvůli svým demokratickým a nacionalistickým názorům vyloučen a v roce 1822 byl odsouzen k desetiměsíčnímu vězení za „protistátní bouření“.  V roce 1825 emigroval do Spojených států amerických, kde se stal redaktorem německých novin \"Reading Adler\". Roku 1833 se List vrátil zpět do Evropy. Mezi lety 1833-37 žil v Lipsku, kde byl nějaký čas konzulem USA. Zde také navrhl vytvoření německé železniční sítě, jejíž ústředním centrem by bylo právě Lipsko. Tak dal podnět k výstavbě drážďanské železnice. Poté žil v Paříži, kde psal články pro \"Le Constitutionnel.\"  Zdravotní problémy, kariérní neúspěchy a ztráta velké části amerického majetku při finanční krizi dovedly Lista 30. listopadu 1846 ke sebevraždě.", "section_level": 1}, {"title": "Vlivy.", "content": "Zprvu byly názory Lista o volném obchodu ovlivněny jeho přítelem Adolphem Thiersem a dalšími francouzskými protekcionisty. Po emigraci do USA se přikláněl k ekonomickým principům Alexandera Hamiltona. Friedrich List oponoval absolutní doktríně volného obchodu. Místo toho vyvinul „argument dětského průmyslu“ založený na protekcionismu obchodu. Mimo jiné vyzdvihl myšlenku státu a trval na speciálních požadavcích pro každý stát především podle úrovně jejich rozvoje. Ve své teorii došel k závěru, který tvrdil, že volný obchod mezi rozvinutými a méně rozvinutými zeměmi znamená, že těm méně rozvinutým je bráněno v plném rozvoji jejich produktivních sil, a tudíž jsou v dlouhodobém horizontu v nevýhodě.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomie založená na národech.", "content": "Ve své teorii „národní ekonomiky“ stavěl Friedrich List do kontrastu ekonomické chování jednotlivce s ekonomickým chováním národa. Jednotlivec propaguje pouze své osobní zájmy, ale stát podporuje blaho všech jeho občanů. Jednotlivec může prosperovat z činností, které poškozují zájmy národa. Stejně tak činnosti prospěšné pro společnost mohou poškodit zájmy určitých jednotlivců. Friedrich List argumentoval, že ačkoli některé vládní zásahy byly nezbytné pro stimulaci ekonomiky, příliš horlivá vláda by mohla způsobit více škody než užitku.  Friedrich List ve svém stěžejním díle \"Das nationale Systém der politischen Ökonomie (\"anglicky \"The National System of Political Economy)\" uvádí svůj pohled na světový obchod z pohledu národů, zatímco předchozí teorie na to pohlížela buď z hlediska celého lidstva, nebo z hlediska jednotlivce. Podle Friedricha Lista je hospodářská soutěž mezi dvěma státy prospěšná pro oba pouze tehdy, jsou-li oba státy na podobné ekonomické úrovni. Nejdřív by tedy měl stát posílit vlastní ekonomiku, než začne obchodovat s více rozvinutými státy. Zastával názor, že by Německo mělo zrušit vnitřní cla a zavést jednotnou obchodní politiku. Růst země také viděl v rozvoji produktivní síly a ve vzdělání. Jako příklad uváděl případ britské obchodní nadřazenosti, kterou podpořil právě britský vzdělávací systém.  Jako nejúčinnější prostředek ke sjednocení národů je podle Friedricha Lista podpora ekonomicky zaostalejších států. Poté lze dosáhnout tzv. Univerzální republiky, kdy státy mezi sebou uznávají stejné podmínky a práva, protože jejich průmysl a civilizace dosahují stejné úrovně. Díky takovéto unii lze dosáhnout všeobecně volného obchodu. Výsledkem obecného volného obchodu je tedy podle Friedricha Lista všeobecné podřízení méně rozvinutých národů silným výrobním, obchodním a námořním mocím.", "section_level": 1}, {"title": "Fáze ekonomického vývoje.", "content": "List představil teorii, že národy mírného pásma (které jsou vybaveny všemi nezbytnými podmínkami) přirozeně procházejí fázemi hospodářského rozvoje při postupování do jejich normálního ekonomického stavu. Tyto jsou:  Postupný pokrok národa těmito fázemi je úkolem státu, který musí pomocí legislativy a administrativních opatření vytvářet požadované podmínky pro tento pokrok. Tento pohled vede k Listově schématu průmyslové politiky. Každý národ by měl začít volným trhem, stimulací a zlepšováním svého zemědělství obchodem s bohatšími a kultivovanějšími národy, dovozem zahraniční výroby a vývozem surovin. Pokud se stát stane z ekonomického hlediska natolik pokročilým, že dokáže výrobou pokrýt své vlastní potřeby, měla by podpora tohoto státu vést k dalšímu rozvoji domácího průmyslu a ochranou před přílišnou konkurencí silnějších zahraničních odvětví na domácím trhu. Pokud národní průmyslová odvětví vyrostla natolik, že tato konkurence již není hrozbou, bylo dosaženo nejvyššího stupně pokroku; volný trh by se měl opět stát pravidlem a národ by se tak měl důsledně začlenit do univerzální průmyslové unie. To, co národ ztratí během období zdokonalování, získá časem zpátky, a více než to. Z dlouhodobého hlediska jde o výhodnou investici.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Friedrich List velmi podporoval budování železniční infrastruktury v Německu. V železniční dopravě viděl prostředek národní obrany a rozvinutí kultury národy. Napsal o tom několik děl, například \"Das deutsche National-Transport-Systém\" (1838) nebo \"Über Eisenbahnen und das deutsche Eisenbahnsystem\" (1835).  Friedrich List přinesl do ekonomie nový pohled a jeho práce se staly zdrojem pro liberální i nacionální socialisty. Je mu také přisuzována zásluha na sjednocení Německa v roce 1871. Podporoval zrušení vnitřních cel a zavedení jednotné obchodní politiky, která by posílila Německou ekonomiku, s čímž souvisí jeho podpora celní unie zvané Německý celní spolek (německy Zollverein), která vznikla v roce 1834. Podporoval evropskou jednotnost a jeho myšlenky se dají považovat za základ Evropského hospodářského společenství.  V roce 1826 List publikoval dílo „Outlines of American Political Economy“, díky kterému byl považován za spoluzakladatele americké ekonomiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Friedrich List (6. srpna 1789 – 30. listopadu 1846) byl německý národohospodář a ekonom. Byl předchůdcem tzv. německé historické školy.", "tgt_summary": "弗里德里希·李斯特 (,1789年-8月6日-1846年-11月30日),德国经济学家。他被视为经济历史学派的先驱,而他的思想亦被视为建立欧洲经济共同体的理论基础。", "id": 1472981}
{"src_title": "Lego Mindstorms", "tgt_title": "乐高Mindstorms", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1987 byla v laboratoři MIT vytvořena první programovatelná kostka, která byla naprogramována v jazyku Lego Logo. V roce 1994 bylo na Coloradské univerzitě vytvořeno první vizuální programovací prostředí LEGOsheets, které bylo založeno na AgentSheets.  Originální stavebnice Mindstorms obsahuje dva motory, dva dotekové senzory a jeden světelný senzor. NXT verze má tři servomotory a jeden senzor doteku, světla, zvuku a vzdálenosti. Z Lego Mindstorms může být sestaven model vestavěného systému s počítačem kontrolovanými elektromechanickými částmi.  Lego Mindstorms se také používá jako vzdělávací nástroj, původně díky partnerství mezi Lego a MIT. Vzdělávací verze produktů se jmenuje \"Lego Mindstorms for Schools\" a je nabízena s programovacím softwarem ROBOLAB založeným na GUI, který byl vyvinut na Tuftsově univerzitě a používá engine LabVIEW vyvinutý společností National Instruments. K programování lze využít jiný software či programovací jazyk (např. Java nebo C).  Jediný rozdíl mezi vzdělávacími sériemi (\"Challenge Set\") a sériemi pro ostatní spotřebitele (\"Inventor Set\") spočívá v odlišném světelném senzoru a několika možnostech převodu.  Stavebnice Mindstorms je pojmenovaná po knize Mindstorms: Children, Computers, and Powerful Ideas (\"Mindstorms: Děti, počítače a silné myšlenky\") od Seymoura Paperta.", "section_level": 1}, {"title": "Robotics Invention System.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "RCX.", "content": "První generace Lego Mindstorms byla postavena kolem kostky známé jako RCX, která využívala 8-bitový jednočipový počítač Renesas H8/300 microcontroller jako svoji CPU a RAM s kapacitou 32Kb. Kostka je naprogramována stažením programu z počítače s OS Windows nebo Mac do RAM přes speciální infračervené rozhraní. Po spuštění programu umožňuje RCX kostka samostatné fungování Mindstorms, který reaguje na vnitřní a vnější podněty podle naprogramovaných instrukcí. RCX kostky mohou ve větších počtech spolu vzájemně komunikovat přes infračervené rozhraní. Kromě infračerveného portu jsou k dispozici tři senzorové vstupní porty a tři motorové výstupní porty. Vestavěný LCD může zobrazovat úroveň baterie, stav vstupních a výstupních portů nebo který program je puštěný.  RCX kostka verze 1.0 disponuje konektorem napájecího adaptéru, který na rozdíl od baterií umožňuje nepřetržitý chod, který byl odstraněn ve verzi 2.0. RCX kostky vybavené adaptérem síly jsou populární při tvorbě robotických částí (např. paže robota) nebo pro ovládání Lego modelů vlakových souprav. RCX kostka musí být naprogramována přes Digital Command Control (DCC), který je vyžadován pro automatizované ovládání modelu vlakové soupravy.  RCX je prostřednictvím infračerveného rozhraní schopné komunikovat se Spybots, Scout Bricks, Lego Train, a NXT (za použítí jiného infračerveného spojovacího senzoru). Nosná frekvence infračerveného rozhraní je u RCX 1.0 38,5 kHz, zatímco u RCX 2.0 je nosná frekvence 76 kHz. Obě verze mohou přenášet na jedné frekvenci. Nosný signál je vytvořen jedním z vnitřních časovačů.  Všechny verze RCX mají na sobě tisknuté jedinečné číslo. První vyrobený RCX je označený “000001” a byl vystaven na 10. výroční události Mindstorms.", "section_level": 2}, {"title": "NXT.", "content": "LEGO Mindstorms NXT je druhou generací a byla vydána ve dvou verzích. V roce 2006 byla vydána první verze (NXT 1.0), druhá verze (NXT 2.0) byla vydána v roce 2009.", "section_level": 2}, {"title": "EV3.", "content": "Lego Mindstorms EV3 je třetí a v současnosti nejnovější generací. Byla vydána v roce 2013.", "section_level": 2}, {"title": "Programovací jazyky.", "content": "Mezi jazyky od společnosti Lego patří:  Další oblíbené jazyky:", "section_level": 2}, {"title": "FLL (First LEGO league).", "content": "V roce 1998 vznikla ve Spojených státech roboticky zaměřená soutěž pro děti od 9 do 16 let. Cílem je motivace k technickým oborům a výzkumu. Skládá se ze čtyř částí: robotgame, prezentace výzkumného úkolu, týmová spolupráce a designování robota.  Účastníci dostanou speciální hrací plátno a hrací sadu (FLL Challenge Set). Musí vymyslet robota a naprogramovat ho tak, aby splnil co nejvíce zadaných úkolů na plátně. Z daného tématu si také tým musí vybrat určitý problém a navrhnout jeho vylepšení nebo nové řešení.  Samotná kola soutěže probíhají v rámci jednoho dne. Na plnění úkolů je stanoven časový limit 2,5 min., dále je nutné vysvětlit porotcům konstrukci a naprogramování robota. Svá řešení výzkumného projektu musí tým objasnit během pětiminutové prezentace. V týmové spolupráci jsou účastníci postaveni do neobvyklé situace, kterou mají společně vyřešit.", "section_level": 1}, {"title": "Robosoutěž.", "content": "Již od roku 2009 pořádá Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze soutěž robotů pro střední školy a od roku 2015 i pro základní školy. Každý přihlášený tým, jež zastupuje svou školu, dostane zdarma sadu Lego Mindstorms (EV3 nebo NXT) a má přibližně měsíc na sestavení robota, který dokáže splnit zadanou úlohu (každý rok je jiná úloha). Všechny týmy z kategorie se poté sejdou v ČVUT a nechají roboty proti sobě soutěžit. Vítězové vždy obdrží velice hodnotné ceny. Vítězný tým v kategorii středních škol navíc dále může po ukončení studia pokračovat na ČVUT bez příjmacích zkoušek.", "section_level": 1}], "src_summary": "LEGO Mindstorms je řada programovatelných robotických stavebnic vyráběných firmou Lego. První verze Lego Mindstorms byla vydána na trh v roce 1998 pod názvem Robotics Invention System (RIS). Nejnovější verze Lego Mindstorms ev3 pochází z 1. srpna 2013.", "tgt_summary": "乐高Mindstorms是乐高的机器人系列。该系列包括一整套的软硬件,可以让用户搭建自己的可编程机器人。每一套Mindstorms包括一个砖块化的电脑、几个马达、几个不同的传感器及大量用于搭建机械构造的乐高机械组零件。该系列创建于1998年,目前已先后发布三代:", "id": 2854049}
{"src_title": "Daniil Alexandrovič", "tgt_title": "丹尼尔·亚历山德罗维奇", "src_document": [{"title": "Počátky moskevského knížectví.", "content": "Svému nejmladšímu synu Daniilovi udělil Alexandr Něvský ve své závěti Moskvu, která dosud nikdy nebyla údělem. Daniil byl tehdy sotva dvouleté batole, proto Alexandr požádal svého bratra Jaroslava, svého nástupce na vladimirském stolci, aby Moskvu spravoval do té doby, než kníže dospěje. Po Jaroslavově smrti, kdy o velkoknížecí stolec bojovali Alexandrovi starší synové Dmitrij a Andrej, se Daniil v Moskvě zcela osamostatnil.  Moskva nebyla zpočátku příliš významným ani rozlehlým údělem. Knížectví se však brzy začalo čile ekonomicky i politicky rozvíjet a rozšiřovat své území. Daniil si počínal dostatečně obezřetně a snažil se, aby nedošlo k napadení a zpustošení jeho údělu nepřátelskými knížaty, stejně tak se snažil vyhnout konfliktu s Tatary. Přestože patřil do tábora straníků tatarského emíra Nogaje, nenavázal s ním na rozdíl od jiných rurikovských knížat nikdy osobní kontakt a pravděpodobně ani nevyužil jeho vojenské pomoci.", "section_level": 1}, {"title": "Územní rozmach moskevského knížectví.", "content": "Během několika málo let počátkem 14.století se knížeti Daniilovi a jeho synu Jurijovi podařilo zdvojnásobit územní rozsah knížectví připojením Kolomny, Možajsku a Perejaslavle Zalesské. Šlo o oblasti, které měly nejen značný hospodářský, ale také strategický význam. První významné rozšíření území představoval zisk Kolomny, náležející dosud k rjazaňskému knížectví. Daniil využil sporů, které vypukly po smrti zdejšího knížete (1299) mezi jeho bratrem Kosntantinem a syny Michailem a Ivanem a postavil se na jejich stranu. Na podzim roku 1300 vpadl do země, u Perejaslavle Rjazaňské porazil knížete Konstantina, jemuž přišli na pomoc tatarské oddíly, a zajal ho. Za tuto pomoc zřejmě získal na zdejší podmínky hustě osídlenou Kolomnu s dalšími volostmi. Tak ovládl moskevský kníže poprvé území, které se nacházelo mimo severovýchodní Rus, kde již po řadu desetiletí panovali Vsevolodiči, potomci velikého vladimirského knížete Vsevoloda Bolšoje gnězdo.", "section_level": 1}, {"title": "Velkoknížecí stolec.", "content": "Moskevská knížata Daniil a jeho syn Jurij dokázala upevnit svoje postavení a zvětšit ovládané teritorium v situaci, která pro ně rozhodně nebyla příznivá. Tatarský emír Nogaj roku 1299 zahynul a politické uskupení rurikovských knížat, které bylo na něj napojeno a jehož členem byl také Daniil, se rozpadlo. Na velkoknížecím stolci seděl Andrej Alexandrovič, který patřil do nepřátelského tábora. Pokud byl naživu jeho mladší bratr Daniil, existovala naděje, že by se moskevský kníže mohl na základě stařešinského práva stát jednou velikým knížetem vladimirským. Je dosti pravděpodobné, že se Daniil podobnými myšlenkami také zaobíral, neboť nedávné úspěchy mu mohly dát pocit mocenské převahy nad bratrem. Ať už byly jeho plány jakékoliv, překazila je smrt. První moskevský kníže Daniil zemřel 5. března 1303 ve věku 41 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Daniil Alexandrovič (1261 - 5. března 1303), nejmladší syn Alexandra Něvského z jeho druhého manželství, byl v letech 1273 – 1303 prvním moskevským knížetem. Nepříliš velký svěřený úděl dokázal v posledních letech své vlády územně zdvojnásobit a zároveň se stát jedním z nejvýznamnějších rurikovských knížat.", "tgt_summary": "丹尼尔·亚历山德罗维奇(,1261年-1303年),莫斯科王公(约1276年-1303年在位)。他是历代莫斯科大公的始祖。", "id": 524458}
{"src_title": "Úzkonosí", "tgt_title": "狹鼻小目", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Jak je již uvedeno výše, žijí tyto opice v areálu tzv. Starého světa. Jsou domovem téměř v celé Africe, od deštných pralesů přes subtropy až po okraje savan, v horských oblastech Etiopie i v severoafrickém pohoří Atlas. Jeden druh, makak magot (někdy také makak bezocasý) je rozšířen i na nejjižnější výspě Evropy, na skalnatém území Gibraltaru. Dále úzkonosé opice žijí na Indickém poloostrově od jihu až po lesy mírného pásma na úbočí Himálaje a hlavně v tropické Jihovýchodní Asii.  Nelze opomenout, že mezi starosvětské opice patří i čeleď hominidé do které řadíme i lidi, živočichy, kteří osídlili celou obyvatelnou pevninu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie evoluce.", "content": "Historie řádu primáti do kterého jsou úzkonosé opice zařazeny, se píše pravděpodobně již 60 mil. let od pozdního paleocénu, historické nálezy praopic se datují do období před 40 mil. let, do středního eocénu. Přibližně asi před 25 mil. let, dochází k oddělování Jižní Ameriky od Afriky a od té doby se opice starosvětské i novosvětské začínají vyvíjet samostatně, začíná vznikat oddělení úzkonosých opic.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Při popisování chování a vzhledu bude dále vědomě vynechán popis rodu \"Homo\", tj. člověka.  Na první pohled nejzřetelnějším rozlišovacím znakem úzkonosých je úzká nosní přepážka mezi vysokými vnějšími nozdrami směřujícími dolů. Při čelním pohledu, odmyslíme-li různá ochlupení vypadá jejich hlava štíhlejší, při bočním je zase kratší. Mají výrazné nadočnicové oblouky, zorná pole obou očí se překrývají. Jejich čelisti jsou delší a mají zubní vzorec shodný s lidským 2,1,2,3 (2 řezáky 1 špičák, 2 třenové zuby a 3 stoličky). Dolní řezáky mají vertikální polohu. Kost čelní je spojena švem s kostí klínovou. Přední končetiny (u většiny i zadní) mají dobré uchopovací schopnosti a až na výjimky (guerézy) pohyblivý palec. Drápy na prstech se proměnily v nehty, vyjma gibonovitých. Ocas úzkonosých není chápavý a mnozí ho mají redukovaný, gibonovití a hominidi.", "section_level": 1}, {"title": "Životní projevy.", "content": "Až na výjimky jsou to všežravci, živí se plody, listím, bylinami, kořínky i drobnými obratlovci a hmyzem, mezi býložravce řadíme guerézy. Šimpanzi loví příležitostně ve skupinách i jiné menší opice. Potravu si úzkonosé opice hledají jak na stromech, tak i na zemi kde se pohybují po čtyřech končetinách. Aktivní jsou jen ve dne. Některé druhy tráví na zemi převážnou část života (paviání) a na stromy jen uléhají ke spánku. V mnoha případech se již projevuje zřetelný pohlavní dimorfismus (pavián pláštíkový, kahau nosatý). Žijí v různě velkých skupinách s rozdílně rozvinutou strukturou a komunikují pomoci gest, mimiky a hlavně hlasem. Samice má jeden pár prsních bradavek a zjevný menstruační cyklus s následnou receptivitou. Většinou má samice jen jedno mládě o které pečuje, dospělí samci se o malá mláďata nestarají. Někdy mohou mladší samci nebo bezdětné samice vychovávat osiřelé mládě.  Rozvoj rozumových schopností a schopností učení vzrostl se zlepšením zrakového vnímání. Zrak mají dokonalý, většinou s barevným viděním. Sluch mají také vynikající, pouze čich není v jejich životě příliš důležitý (malý čichový lalok), nemají zvlášť vyvinuté pachové žlázy. Pokročilejší rozvoj mozkové kůry a mozečku je zřejmý z rozšíření lokomoce a uchopovacích schopností ruky. Úzkonosí jsou ve srovnání s ploskonosými považováni za vývojově úspěšnější.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Oddělení úzkonosých opic se rozděluje na dvě nadčeledě, z nichž nadčeleď hominoidů je vývojově vyspělejší.  ├── nadčeleď kočkodani (Cercopithecoidea)", "section_level": 1}], "src_summary": "Úzkonosí (Catarrhini), nebo také opice úzkonosé nebo opice Starého světa (ploskonosým se zase říká opice Nového světa), je jedno ze dvou oddělení infrařádu opic (Simiiformes). Druhým je ploskonosí, opice ploskonosé, neboli opice Nového světa. Někdy je pro zařazení ploskonosých a úzkonosých používána taxonomická kategorie \"parvorder\" nebo \"falanx\", zde je použito české pojmenování oddělení.", "tgt_summary": "狭鼻小目(Catarrhini)是灵长目简鼻亚目中三个小目之一,包含了旧世界猴(猴总科)及猿(人猿总科)。后者再细分为长臂猿科及人科。以往认为人类及其已灭绝的近亲或祖先是一个独立的科,而人科则被分类在猩猩科中。", "id": 1690918}
{"src_title": "Říšská marka", "tgt_title": "國家馬克", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Říšská marka byla uvedena v platnost tzv. Mincovním zákonem z 30. srpna 1924 (RGBl. II S. 254) jako náhrada za papírovou marku (\"Papiermark\"), která byla v průběhu velké inflace zcela znehodnocená. Směnný kurz byl nastaven 1 000 000 000 000:1 (jeden bilion papírových za jednu říšskou marku).  Jedna říšská marka měla být podle zákona kryta 1/2790 kilogramu ryzího zlata. To odpovídalo formálnímu předválečnému krytí měny zlatem. Říšská marka nebyla ale v protikladu k zlaté marce (\"Goldmark\"), používané za Německého císařství, čistou měnou zlatého standardu a tím nebyla v Říšské bance proplatitelná ve zlatých mincích. Zákonem stanovená směnná povinnost bankovek ve zlatě sice byla paragrafem 31 určena, prakticky ale nebyla uvedena v platnost. Emitované stříbrné mince v hodnotě od 1 do 5 říšských marek byly všechny drobné mince a měly poloviční obsah stříbra než mince, používané na začátku první světové války v hodnotách 1 až 5 zlatých marek. S vypuknutím druhé světové války byly obyvatelstvem stříbrné mince v hodnotě 2 a 5 říšských marek navzdory zákazům shromažďovány ve velkém množství, takže jsou dnes relativně snadno a levně k sehnání.  Říšská marka byla tzv. měnou se zlatým jádrem bez oběhu zlatých mincí. Formálně byly někdejší 10 a 20 markové zlaté mince, používané za císařství, zákonným platidlem (do roku 1938), prakticky se ale v platebním styku téměř nepoužívaly. Tzv. zlaté jádro mělo v podstatě jen symbolický význam v souvislosti s průběhem platebního vyrovnání se zahraničím.  Měnovou reformou ze dne 21. června 1948 pro západ, respektive 23. června téhož roku pro východ se stala říšská marka neplatnou a ve třech západních okupačních zónách nahrazena německou markou, zatímco v sovětské zóně tzv. markou německé emisní banky (\"Mark der deutschen Notenbank\").  1 říšská marka (rok 1937) by dnes (leden 2017) měla ekvivalent cca 4,10 Euro", "section_level": 1}], "src_summary": "Říšská marka (německy \"Reichsmark\", zkratka RM) bylo mezi léty 1924 až 1948 oficiální platidlo v Německu. Byla nahrazena německou markou (\"Deutsche Mark\") ve Spolkové republice Německo a východoněmeckou markou v Německé demokratické republice. Jedna říšská marka sestávala ze 100 říšských feniků.", "tgt_summary": "国家马克,又名帝国马克(;标记:RM)为德国自1924年至1948年6月20日所通行的货币。国家马克的发行是为了替代已经极度贬值的纸马克国家芬尼(德语:、简称为:Pf),则作为国家马克的辅助货币(辅币),而每1国家马克则等价于100国家芬尼。第二次世界大战后,国家马克分别被西德马克和东德马克所取代。", "id": 779497}
{"src_title": "Tlingitové", "tgt_title": "特林吉特人", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Vlastní název \"Tlingit\" znamená „Lid přílivu a odlivu“. Zastaralý název \"Kološ\", který pro ně používali především ruští kolonisté Aljašky. pochází aleutského \"kulut'ruaq\" „ti s ozdobami ve rtech“.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Tlingitský jazyk je zařazován do jazykové rodiny na-dené, mezi nimiž má izolované postavení. V současné době jím hovoří asi 15 000 osob a je vyučován i na školách. Nejblíže příbuzný je mu dnes již prakticky vymřelý jazyk Eyaků, kteří žijí severněji na pobřeží Aljašky.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Tlingité dosud žijí na svém kmenovém území, od severní části Britské Kolumbie po pobřeží střední Aljašky a na přilehlých Alexandrových ostrovech. Jejich střediskem je zejména Sitka, kde sídlí kmenová rada a další organizace.", "section_level": 1}, {"title": "Získávání potravy.", "content": "Hlavním zdrojem potravy byl pro Tlingity sezónní, ale velmi vydatný rybolov v době tahu lososů. Kromě šesti druhů tichomořských lososů lovili i halibuty, korušky a jiné ryby. Z moře získávali i další potravu v podobě mlžů, ježovek, krabů i mořských řas. Na souši sbírali bobule, kořínky a cibulky rostlin i vejce mořských ptáků. Lov měl jen doplňkový charakter, nejčastější kořistí byli lachtani, baribalové, jeleni a kamzík bělák. Zdrojem potravy byly i velryby, na rozdíl od sousedních Mahaků a Nútků je však Tlingitové nelovili, zpracovávali jen uhynulé nebo na pobřeží uvízlé jedince.", "section_level": 1}, {"title": "Obydlí.", "content": "Tlingitové žili usedle. Po většinu roku obývali vesnice, tvořené dlouhými domy z hrubě tesaných prken se sedlovou střechou a štítem zdobeným malbami a totemovými sloupy. Totemové sloupy však často stávaly i stranou od obydlí. V každém domě žili příslušníci jednoho matrilineárního rodu se svými otroky, které získávali v bojích se sousedními skupinami, hlavně Cimšjany a Sališi. Vnitřní zařízení domu tvořilo jedno nebo více ohnišť, palandy na spaní a dřevěné bedny, v nichž byly ukládány oděvy i zásoby jídla. Místa na palandách u vchodu byla vyhrazená dětem a otrokům, nejváženější lidé spali v zadní části domu.", "section_level": 1}, {"title": "Řemesla a umění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řezbářství.", "content": "Z řemesel bylo nejvýznamnější řezbářství, k němuž patří i výroba totemových sloupů. Pomocí seker a teslic z kamene, mědi a paroží vyřezávali až 50 metrů vysoké totemové sloupy, ale i drobné předměty denní potřeby - lžíce, dýmky, krabičky či rukojeti nožů. Mistrovským dílem byly i jejich kánoe, dlabané z celých kmenů jedle douglasky nebo cedru. Mohly měřit 30 - 60 metrů, byly bohatě zdobené malbou i řezbou a pádlovalo se na nich vestoje. Znali dokonce i jednoduché lodní plachty z hustě tkaných rohoží, které zřejmě převzali od příbuzných Haidů. Tlingitové na těchto kánoích podnikali plavby podél celého severozápadního pobřeží nebo na Ostrovy královny Charlotty, podle neověřených zpráv cestovali v minulosti za obchodem i do Asie, na Kamčatku či Sachalin. Vytvoření významného uměleckého díla si v minulosti cenili stejně jako zásluh získaných v boji.", "section_level": 2}, {"title": "Textilní výroba a oděv.", "content": "Tlingité znali tkaní na jednoduchém vertikálním stavu. Z vlny kamzíka běláka, psích chlupů a jemných proužků lýka tkali pláště a pokrývky zvané podle jedné skupiny Tlingitů \"chilcat\" (čilkatské pokrývky). Měly černobílou, případně černožlutou barevnost a byly zdobeny obrazy zvířat - kosatky, krkavce, orla nebo medvěda (jejichž zobrazení najdeme i na totemových sloupech). K oděvu dále patřila kožená nebo tkaná tunika, kožené legíny, mokasíny a kónický klobouk pletený ze smrkových kořínků. Muži i ženy měli propíchnuté uši a nosní přepážku, v nichž nosily ozdoby z perleti nebo leštěné mědi. Oblíbené bylo rovněž tetování, především u mužů. Jeho vzory byly podobné jako na pokrývkách.", "section_level": 2}, {"title": "Obchod.", "content": "Tlingitové už před příchodem bělochů vynikali jako obchodníci, artiklem směnného obchodu byly zejména vlněné pláště, kánoe a rybí tuk, ale znali i skutečná platidla - perleťové ulity ušní a měděné šítky.", "section_level": 1}, {"title": "Společenský systém.", "content": "Navzdory tomu, že neznali zemědělství dosáhli Tlingitů stupně vysoce organizované otrokářské společnosti. Tlingitská společnost se primárně dělila na dvě exogamní moiety Orly a Krkavce. Nezávislé na tomto dělení bylo sekundární rozdělení na přibližně 20 teritoriálních klanů \"kwáans\" (např. Chilkatové, Yakutatové, Sitkové aj.). Příslušnost k moietám i ke klanům byla matrilineární. O výchovu dětí se kromě matky starali dědeček a strýcové z matčiny strany, otec i s dětmi hrál, ale nevychovával je. Funkce náčelníků byly dědičné a vytvářely v rámci společnosti uzavřenou třídu, jakousi obdobu šlechty. Náčelníci používali vlastnické značky, jimiž označovali své domy, kanoe či loviště ryb a často je nosili vytetované na těle. Každý dlouhý dům měl navíc dědičnou rodinu \"správců\", kteří v něm měli vedoucí postavení a soudní pravomoc.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Náboženstvím Tlingitů byl původně šamanismus, později převzali od bělochů křesťanství, většinou pravoslavní, v průběhu konce 19. a počátku 20. století někteří přešli i protestantským církvím. Podobně jako ostatní severozápadní indiáni pořádali v zimním období Tlingitové slavnosti \"potlač\" (z toho \"potlach\" českých trampů), při nichž náčelníci vystavovali na odiv své bohatství a hostili obyvatele sousedních vesnic. Předvádění bohatství se však někdy zvrhlo i v okázalé ničení vlastního majetku a nabýval podobu jakési soutěže v pohrdání majetkem mezi hostitelem a jeho hosty. Tehdy také propouštěli na svobodu otroky a probíhaly slavnosti iniciace mladých mužů a dívek. Při těchto slavnostech se pořádala představení tanců a zpěvů, spojená s šamanskými rituály. Uplatnily se při nich i nádherné vyřezávané masky zvířat a duchů, z nichž některé byly otevírací nebo dvojité. Tanečník mohl masku rychle rozevřít, takže se pod ní objevila maska druhá nebo tanečníkova vlastní tvář. Takto mohli tanečníci sehrát i mýty, v nichž se lidé proměňují ve zvířata a naopak. Uctívaní duchové: Hromový pták, Vydří muž \"Koošda\" a Krkavec \"Jélk\" (často nesprávně označovaného jako Havran), který byl nenapravitelným šibalem, šprýmařem, ale zároveň i stvořitelem světa a kulturním hrdinou.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Tlingitové žijí na svém území podle odhadu archeologů až 10 000 let. Roku 1741 byli objeveni expedicí Vituse Beringa. Koncem 18. stol. s nimi navázala styk Rusko-americká společnost Grigorje Šelichova, jejíž nákupčí od Tlingutů vykupovali kožešiny mořských vyder. Zároveň mezi nimi začali Rusové šířit pravoslavné křesťanství. Roku 1799 založil ředitel Rusko-americké společnosti Alexandr Baranov na ostrově Sitka stejnojmennou pevnost, která se stala základem vznikající kolonie Ruská Amerika. Tlingité se v průběhu 19. století proti kolonistům často bouřili, nejvýznamnější byla válka náčelníka Katleana z roku 1802. Tlingité byli vynikající válečníci. Do boje si muži oblékali dřevěné přílby a krunýře z tuhé kůže nebo dřevěných tyček. Ze zbraní byly oblíbené nože, kyje, luky a šípy. Jedním z důvodů, které způsobily prodej Aljašky Spojeným státům roku 1867, byla neschopnost Rusů řešit neustálá povstání Tlingitů.", "section_level": 1}, {"title": "V současnosti.", "content": "Současnou populaci tvoří asi 15 200 osob, z nichž většina vedle angličtiny ovládá i tlingitský jazyk. Pracují často ve dřevozpracujícím či rybářském průmyslu. Jsou mezi nimi i vynikající umělečtí řezbáři, sochaři a návrháři, vycházející z tradičního umění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tlingitové (Tlingit, Kološ) jsou etnická skupina severoamerických indiánů žijící na západním pobřeží Kanady a Aljašky. Jsou to typičtí zástupci kultury severozápadního pobřeží.", "tgt_summary": "特林吉特人(英语:Tlingit 或 ;也写作 Tlinkit)或译特林基特人,是北美洲太平洋西北海岸原住民的一支,他们自称为 Lingít(),其意思是“潮汐之人。其俄语名称“Колоши”(来自Sugpiaq-Alutiiq语“kulut'ruaq”,指的是女人们用的唇饰)和德语名称“Koulischen”历史上也曾用到,例如格里戈里·切利科夫1796年绘制的俄属北美地图上就曾出现这些名字。", "id": 775999}
{"src_title": "Hipoterapie", "tgt_title": "馬術治療", "src_document": [{"title": "Princip a působení hipoterapie.", "content": "Hipoterapie je fyzioterapeutická metoda, která působí na klienta prostřednictvím pohybových impulzů, vznikajících při koňské chůzi. Centrální nervový systém pacienta je tak ovlivňován přes působení na periferii. Přenosem impulzů přes koňský hřbet na klienta, který na koni sedí či zaujímá jinou, jeho možnostem odpovídající polohu (vleže na břiše, s oporou o předloktí atd.), dochází k oslovení centrálního nervového systému – mozku. Ten musí nejen zpracovat vjemy o změnách, které nastávají při kontaktu s pohybujícím se koňským hřbetem, ale i vyslat adekvátní rozkazy k tomu, aby organizmus reagoval správně a v rámci rovnovážných reakcí. Díky tomu, že kůň má velice podobný pohybový stereotyp chůze jako člověk, nutíme tak centrální nervový systém pohybově znevýhodněného člověka zpracovávat a vysílat vjemy a příkazy, které by za normálních okolností vysílal při lidské chůzi. Je tak možno docílit pokroků právě v rehabilitaci pohybu u dětí i dospělých tam, kde je postižena koordinace, rovnováha a vývoj vzpřimování.  Hipoterapie může také působit preventivně tam, kde z důvodu onemocnění dochází k degeneraci či přerušení nervových drah, řídících pohyb. Čím déle je možnost organizmu připomínat jeho správnou funkci, tím více se oddálí negativní vliv degenerativních onemocnění či následků úrazu na hybnost člověka. Zároveň se připravují vhodné podmínky pro aplikaci klasických fyzioterapeutických metod (např. Vojtova metoda), kterými má být vždy kvalitní hipoterapie doplněna.  Nesmírná výhoda metody spočívá v cyklickém opakování pohybového vzorce a v realizaci celé stimulace v prostoru. Jiný podobný prostředek, který by umožňoval klientovi po dobu terapie stimulaci zdravého pohybu na bázi bipedální lokomoce (tj. chůze) ve fyzioterapii v současnosti, není k dispozici. Je-li bráno v úvahu navíc kladné působení přírodního prostředí a pozitivní ladění psychiky klienta při terapii s koněm, k dispozici je metoda, která umožňuje dosáhnout velmi kvalitního léčebného efektu za téměř vždy nadšené spolupráce klienta.  Hipoterapie probíhá na koni se speciálním výcvikem pod vedením fyzioterapeuta či ergoterapeuta s písemným souhlasem lékaře.", "section_level": 1}, {"title": "Anglický překlad.", "content": "Hippotherapy. Slovo vzniklo složením slov HIPPOS (řecky kůň) a THERAPY (terapie)", "section_level": 1}], "src_summary": "Hipoterapie je obor hiporehabilitace, fyzioterapeutická metoda využívající jako pomůcku speciálně připraveného koně, konkrétně pohybu jeho hřbetu v kroku. Tento pohyb je střídavý, rytmicky a cyklicky se opakuje. Nabízí multisenzorickou aferentní stimulaci, která přímo ovlivní motorické chování klienta aktivací všech úrovní centrální nervové soustavy. Výsledkem je facilitace reparačních procesů na úrovni neurofyziologické a psychomotorické. Variabilita využití poloh při respektování posturálních schopností klienta ovlivní posturu, hrubou i jemnou motoriku. Sekundárně je možné využít hřbet koně k polohování.", "tgt_summary": "马术治疗(Equine-assisted therapy)简称EAT,包括了许多和马或马属动物有关的治疗活动,目的是为了促进人的身体及心理健康。马术治疗会用到马术的技巧,在古代就已开始使用,一直到1960年代才在现代的身体健康议题探讨马术治疗,而1990年代开始将马术治疗用在心理治疗上。有关马术治疗应用在身体健康研究之系统综述一直到2007年才开始,不同研究者的研究缺乏共通术语及标准化,也让元分析不易进行。因为没有高水准的研究评估马术治疗在心理治疗上的效用,目前学界的立场是不应该用马术治疗来取代有实证的精神心理治疗,也不适合因马术治疗而分散用在精神心理治疗上的资源。", "id": 2653127}
{"src_title": "Barney Stinson", "tgt_title": "巴尼·斯廷森", "src_document": [{"title": "Role v \"How I Met Your Mother\".", "content": "Barney Stinson je jedna z hlavních postav v seriálu Jak jsem poznal vaši matku. Je pravým opakem nejlepšího kámoše, Teda Mosbyho (který ho pokaždé, když to Barney vysloví, opraví, že ve skutečnosti je jeho nejlepším přítelem Marshall), který se chce usadit. Stinson tak vytahuje mnoho strategií, aby pomohl Tedovi setkat se s ženami. Během několika sérií seriálu se čtyři hlavní postavy daly dohromady, Ted začal chodit s Robin Scherbatsky a Tedův spolubydlící Marshall Eriksen se zasnoubil (a později i oženil) s Lily Aldrin. To zanechalo Stinsona jako jedinou postavu bez přítelkyně (dlouhodobé) a podle Neila Harrise je to právě ten důvod, proč byl Stinson \"rozčílený\", že ostatní přátelé jsou ve vztahu. Hlavní režisér odpovědný za obsazení herců do seriálu, Megan Branman, si pozval Harrise na casting, aby si ho vyzkoušel. Harris předpokládal, že si ho pozval hlavně proto, že byli přátelé a nevěřil, že by měl možnost získat tuto roli. Na zkoušce si měl představit, že je \"členem vojenského komanda\" při hraní Laser tagu. Harris předvedl několik akrobatických kotoulů, mlátil do židle a třískal do zdi. Producenty z CBS to natolik pobavilo, že Harrisovi rychle nabídli účast na natáčení. Harris získal za tuto roli několik nominací na ceny.", "section_level": 1}, {"title": "Charakter.", "content": "Harris popisuje Barneyho jako muže, který \"rád tvoří šílené situace a potom nečinně sedí a sleduje, jak se to všechno vyvíjí\". V seriálu je třicátník Barney známý sukničkář, který téměř vždy nosí stylový oblek (výjimkou jsou pohřby, když chtěl sbalit holku co nesnášela chlapy v obleku a když na tom byl opravdu špatně, protože zjistil, že žena se kterou přišel o panictví byla podplacena jeho bratrem), má rád děvčata a je kdykoliv připraven jim \"pomoct\". Má sklon využívat situací a rád manipuluje s lidmi, aby se situace obrátila v jeho prospěch. Je také velmi soutěživý typ a své \"výzvy\", které bývají občas velmi zajímavé, se snaží dokončit, jen aby vyhrál; ne však vždy se mu podaří zvítězit. Je často tvrdohlavý a snaží se stát si za svým ať se děje co se děje. Ačkoliv ho televizní pořad \"The Early Show\" z dílny CBS nazval jako \"naprosto zbaveného morálky\", Barney žije knihou Bro Code, ve které jsou jeho vlastní pravidla. Navzdory jeho celkově spornému charakteru, podle tvůrce Craiga Thomase, je Barney \"křehký člověk, který se opravdu bojí být sám. Usiluje hlavně aby ho lidi měli rádi, byl pro ně důležitý a měl stoupence, kteří ho poslechnou na slovo.\"  Také Barney, stejně jako Neil Patrick Harris, který ho ztvárňuje, je iluzionista. Do jeho oblíbených kouzelnický triků, jak se zdá, patří oheň, který jeho přátelé očividně nesnáší (jak jsme mohli vidět v desátém dílu druhé série \"Single Stamina\" nebo ve čtvrtém dílu čtvrté série \"Intervention\"). Barney je používá hlavně proto, aby sbalil ženu. Jeho nejběžnější metodou jak sbalit dívky je však vypracované (a také nepravdivé) historky o sobě a někdy se dokonce vydává i za někoho jiného (např. v epizodě \"Pravda nebo zvěř\" se vydával za Neila Armstronga).  Barneyho jsme také mohli vidět, že měl problémy s hazardem, které se snaží držet pod kontrolou. Jak podlehl jsme mohli vidět v dílech jako Atlantic City (kde měl také své čínské přátelé) nebo Monday Night Football. Mimoto se často zobrazují jeho metrosexuální vlastnosti – užívá si pedikúru, velmi dobře se vyzná v módě a gurmánských jídlech. Je také velkým fanouškem baseballového týmu New York Mets.  Co se týče talentu, je Barney obdařen výmluvností, důvtipem a velkou kreativitou. Má velmi dobré kontakty se zámožnými lidmi a mluví několika cizími jazyky, mluví ukrajinštinou se svým krejčím a nejméně dvakrát mandarínsky a korejsky v obchodních záležitostech s neznámými severokorejci. V několika dílech jsme mohli vidět, že je dobrý v hraní na klavír stejně jako Ted a Marshall. Často se zdá, že umí předvídat lidské chování a toto pak využívá v situacích, aby se obrátila v jeho prospěch (a hlavně pak aby získal dívku). V několika epizodách nám také předvádějí další Barneyeho bláznivé schopnosti, jako jeho fyzickou zdatnost, když dokončil New York City maraton bez jediného dne tréninku nebo dobrou paměť a odhad, když správně hádal ceny zboží v soutěži \"Price is Right\" a nemožnost vypadat špatně na fotografiích (kterou lze ale neutralizovat podáním koriandru, který nutí Barnyeho ke kýchání (díl \"Say Cheese\")).", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a rodina.", "content": "Barneyeho rodinný život jsme mohli vidět ve flashbacku dílu \"Showdown\". Ukazoval Barneyeho matku ( ztvárněnou Frances Conroy, mladší hlas patřil herečce Megan Mullally), která byla promiskuitní ženou a tvrdila, že jeho otec je Bob Barker, dlouhodobý moderátor pořadu \"The Price is Right\". Barney má bratra, Jamese (hrál ho Wayne Brady), který je na rozdíl od Barneyeho černoch a homosexuál. V dílu \"Robin 101\" bylo naznačeno, že Barneymu byla v dětství diagnostikována hyperaktivita s poruchou pozornosti. Při jedné příležitosti se zmínil o své mladší sestře, kterou jsme ale doposud nemohli na obrazovkách vidět.", "section_level": 1}, {"title": "Dospělý život před rokem 2005 (Vyprávění).", "content": "V epizodě \" Večer plný her \", se ukazuje, že Barney byl nevinný, idealistický mladík, který chtěl vstoupit do mírových sborů se svou první vážnou přítelkyní Shannon. Když ho opustila pro muže v obleku, sukničkář, James zařídil pro třiadvacetiletéhoé bratra Barneyeho možnost přijít o své panictví, s máminou přítelkyní, Rhondou \"Učitelkou sexu\". Poté, co se vyspal s Rhondou a věřil, že spokojený ní se stal podobně jako oblek na sobě, sukničkář, dokonce jít tak daleko, že přijala některé jeho soupeře fráze. s ním měla nejlepší sex. Dal se na dráhu sukničkáře. Barney také ukázal, že měl hrozný problém s hazardem. Nicméně, ujišťuje partu, že to není problém, protože je tak v tom velmi dobrý. Jak bylo odhaleno v epizodě \" Atlantic City \", že přišel o jeho celoživotní úspory v čínské hře. Také zřejmě prohrává všechny sázky na Super Bowl. Barney se nezastaví před ničím, aby vyhrál sázku, i kdyby to mělo trvat roky za pouhých 10 dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "V seriálu (2005-teď).", "content": "Zatímco Barney je na pohled bezohledný a tvrdý muž, velkorysé srdce není tak často zřejmé, a není vždy odsunuto do vyprávění. Když se Marshall a Lily rozešli, Barney odlákává ženy od Marshalla, aby mohl zůstat věrný ženě, kterou miluje. Ukázalo se, že to byl Barney, kdo přesvědčil Lily, aby se vrátila do New Yorku, Koupil jí i letenku domů. Barney se ve čtvrté sérii zamiluje do Robin. Ve finále sezóny čtyři on a Robin přišel k tomu, že se milují navzájem, ale ze strachu to před partou tajili a řešili to větou \"Vyřešíme to později.\". Na začátku se 5.série se zase rozejdou a Barney se vrátí v původní podobě. Je také známo, že píše blog, což je narážka na roli Harrise v Doogie Howser.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Barneyho zaměstnání bylo plně odhaleno až ke konci 9. série, do té doby v podstatě nic. Ačkoli pracuje pro společnost (Altrucell) o níž víme, že je největším světovým výrobcem žluté chlupaté látky na tenisové míčky (třebaže budoucí Ted řekne, že její hlavní zisk pochází z jiných, méně neškodných zdrojů, jako jsou těžba dřeva, těžba ropy, výroba ručních zbraní, tabákových výrobků, zemědělství a výroby atomových hlavic). V 3. sezóně epizodě \" Pavouk \", bylo uvedeno, že je dost dobrý přes lhaní, proto nesedí za křivé svědectví. Ve 4.sezóně, jeho společnost koupila Gigantickou národní banku (GNB) a následně se posunul do vedení banky, je předseda výzkumného výboru a používá stejnou kancelář, jakou měl i v 1.sérii. Říká že je pro firmu nepostradatelný. Přes to, řekl, že je větší pravděpodobnost, že ho jednoho dne vyloví z řeky bez zubů a otisků prstů, než aby ho vyhodili. Údajně se dostal pod útok ninjů v minulosti v práci. Jeho video životopis byl zveřejněn v období 4.sérii v epizodě \" Dosnažitelné \". Ve 4.sérii epizodě \" Jeee! \"vůdce švédské architektonické firmy SVEN se odhalí že Barney je v čele výběrové komise pro Nové ústředí GNB. Je pravděpodobné, že \"hledání výbor\" byl prostě projektového týmu, který se podaří projekt návrhu nové budovy GNB, ale předseda komise není jeho hlavním zaměstnáním. Bez ohledu na svou profesi, Barney je zřejmě velmi bohatý a je nesporně nejbohatší z party. Žije v bytě a je dost bohatý na to, aby vlastnil dva televizory s úhlopříčkou 300 cm dodávané z Japonska, stejně jako drahé artefakty, včetně samurajského meče a vojáka Impéria Stormtroopera ze Star Wars filmů. Barney je fanoušek rockové skupiny AC / DC, Van Halen a Bon Jovi.", "section_level": 1}, {"title": "Hlášky.", "content": "V pilotním dílu Barney poprvé pronesl jeho nejznámější frázi: \"Suit up!\" (česky volně přeloženo jako \"Nahoď oblek!\"), kterou říká ostatním, aby si oblékli oblek. Frázi \"Suit up!\" viděl na letáčku výprodeje obleků v epizodě o jeho minulosti se Shanon. A podle tvůrce Thomase: \"Toto je podpis Barneyeho. Myšlenka, že jeho oblek je nějaký druh oblečení pro superhrdiny, která ho odlišuje od ostatních.\" Fráze je opakovaná v mnoha dílech a často je upravovaná k jakémukoliv oblečení, které Barney nosí, jako třeba \"Flight suit up!\" (česky volně přeloženo \"nahoď letecký oblek!\"), když říká Tedovi, aby byl jeho wingman (parťák) na Halloween a v mnoha dalších situacích. Kromě \"Suit up!\" často říká \"Legendary!\" (česky legendární). Toto slovo také často rozděluje větou \"Wait for it\" (česky počkej si) mezi slabikami dlouhého slova. Druhá série byla zakončena Barneyeho příslovím \"It ́s gonna be Legen – wait for it...\" a třetí byla zahájena s dokončením \"...dary!\"  V seriálu Barney často přistupuje k atraktivním ženám s Tedem a ptá se: \"Haaaaaaave you met Ted?\" (česky \"Uuuž se znáš s Tedem?\"), aby našel způsob jak začít rozhovor. Thomas říká, že tato fráze je převzata ze skutečného života, kdy jeho bývalý přítel používal podobnou frázi, aby se seznámil s ženami. Také je pro něj charakteristická fráze \"Daddy's Home\" (česky doslova \"Taťka je doma\"), kterou používá při velkolepém vstupu do místnosti a fráze \"True Story\" (česky \"Pravdivý příběh\" nebo také \"čistá pravda\"), kterou ukončuje příběhy či teorie, které jsou všeobecně smyšlené.  Barney také říká často říká své \"awesome\" (česky \"boží\"), následované \"True story\". Také kdykoliv je tázán na to, kde a jak pracuje, odpovídá s posměchem \"Please\" (česky \"Prosím tě\"). Jeho bratr James odpověděl podobně, když byl dotazován, jakto že jsou oba jiné rasy. Barney si často vymýšlí statistiky aby potvrdil, že jeho argumenty jsou pravdivé.  Barney často používá svou hlášku \"I accept your challenge\" (česky \"Přijímám tvou výzvu\") v prvních sériích kdy se někdo zmiňuje o něčem, co pravděpodobně není možné udělat. Od začátku čtvrté série si Barney tuto frázi upravuje na \"challenge accepted\" (česky \"výzva přijata\").", "section_level": 1}, {"title": "Barneyho teorie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Citronová teorie.", "content": "Lemon law (Citrónové pravidlo) – Od chvíle kdy začne rande, máš 5 minut na rozhodnutí, jestli s tím člověkem strávíš celý večer.", "section_level": 2}, {"title": "Platinové pravidlo.", "content": "Klíč Platinové pravidlo, měli byste vědět, jak zní Zlaté pravidlo Bible: Miluj bližního svého. Nad ní je však ještě jedno pravidlo, a to je Platinové pravidlo, které zní: Nikdy, nikdy, nikdy nemiluj bližního svého.  Krok číslo 1 – Okouzlení: Zalíbí se vám a vy si řeknete, proč ne. Platinové pravidlo na mě neplatí. To je velká chyba.  Krok číslo 2 – Vyjednávaní: Rozhodnete se dívku svést. Osudová chyba.  Krok číslo 3 – Podlehnutí: Jste ve vztahu, nejhorší věci na světě.  Krok číslo 4 – Výhody: Takový vztah má samozřejmě výhody.  Krok číslo 5 – Bod zlomu: Brzo se ukážou nevýhody. Nebude moct dělat vtípky se svými kamarády, nebude se moct koukat po jiných holkách.  Krok číslo 6 – Prozření: Uvědomíte si, že jste udělali chybu.  Krok číslo 7 – Konfrontace: Už to nebude moct dál snášet, a tak následuje jediná možnost jak z takového vztahu zmizet. Rozchod. V normálním vztahu by to skončilo ale... Byl to vztah, který podléhal Platinovému pravidlu.Takže se připravte, že tenhle vztah, bude mít...  Krok číslo 8 – Následky: Den co den se bude muset s dotyčnou setkávat, a nepůjde tomu nijak zabránit. Neměli jste to dělat.", "section_level": 2}, {"title": "Graf Sexšílenosti.", "content": "Graf Sexšílenosti také bývá nazýván Funkce Wicky Madhousové. Nejhorší zónou grafu je zóna Shaly Galespiové.", "section_level": 2}], "src_summary": "Barney Stinson je fiktivní postava z amerického seriálu \"Jak jsem poznal vaši matku\", kterou vytvořili Carter Bays a Craig Thomas. Postavu ztvárnil Neil Patrick Harris.", "tgt_summary": "巴尼·“巴拿巴”·斯廷森(英语:Barney \"Barnabus\" Stinson)是美国情景喜剧《老爸老妈的浪漫史》中的一个角色,由尼尔·柏德烈·夏里斯饰演。在片中巴尼看似是一个花花公子,常和朋友在酒吧聊天,顺便在酒吧寻找一夜情,但其实巴尼的个性本质上是善良的,他的好朋友们有泰德·莫斯比、马修·艾利克森、罗宾·什贝斯基和莉莉·艾尔德琳。其中他宣称他自己是泰德最好的朋友,常常和泰德一起在酒吧搭讪女性。他最爱的服装是西装,几乎每次出现都是穿着西装。", "id": 1181992}
{"src_title": "Object pool", "tgt_title": "对象池模式", "src_document": [{"title": "Účel.", "content": "Návrhový vzor fond uplatníme v případě, pokud potřebujeme větší množství instancí, které jsou časově náročné na vytvoření, ale nepotřebujeme jich mnoho zároveň. Namísto neustálé tvorby nových instancí použijeme ty, které jsme vytvořili již dříve a nyní nejsou nikým používané.", "section_level": 1}, {"title": "Popis fondu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Abstrakce.", "content": "Pokud bychom si při pochopení návrhového vzoru fond chtěli pomoct abstrakcí z reálného světa, mohli bychom ho přirovnat k půjčovně kostýmů. Vyrobit si kostým je časově náročné, proto si raději nějaký vypůjčíme. Zároveň ho zpravidla chceme na jednorázové použití a bylo by hloupé ho vyhodit, když nám dal takovou práci. Jako ideální řešení se tedy jeví si ho vypůjčit. V půjčovně mají kostýmy hotové a ihned k dispozici. Když už kostým nepotřebujeme, vrátíme ho zpět. V půjčovně ho vyperou nebo opraví a připraví k dalšímu použití pro ostatní. Pokud by náhodou kostýmy došly, umí si většinou půjčovna vyrobit nové. V opačném případě musíme počkat, než kostým někdo vrátí.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Fond si lze představit jako množinu objektů, které jsou vytvořeny a připraveny k použití. Neplatí tedy obvyklý životní cyklus objektu, kdy je vytvořen až v okamžiku potřeby a po vykonání operací zahozen. V tomto případě si klient vyžádá připravený objekt přímo z fondu, provede s ním požadované operace a následně ho vrátí zpět. Takovéto skladování objektů může značně zvýšit výkon v situacích, kdy je inicializace objektu náročná, my je přesto potřebujeme často vytvářet a přitom nám v jich v daném čase stačí mít k dispozici málo. Nespornou výhodou je, že si objekty můžeme dopředu připravit. Toto se zvláště hodí pro síťové aplikace, kde se dá stěží odhadnout čas na inicializaci objektu. Jako možný případ využití lze považovat navázání spojení s databází nebo s portem, velké grafické objekty nebo vlákna. Pro jednoduché objekty nemusí být tento postup efektivní, neboť je zbytečně udržujeme v paměti. Moderní programovací jazyky, které obsahují garbage collector, nemají problém s vytvářením a následným zahazováním nenáročných objektů.", "section_level": 2}, {"title": "Typy fondu.", "content": "Existuje několik typů fondů. Liší se v chování, pokud neobsahují žádný volný objekt.", "section_level": 2}, {"title": "Fond s proměnou kapacitou.", "content": "Fond dynamicky zvyšuje počet instancí. Předpokládá se, že jejich celkový počet zůstane stále rozumně malý. To může vyplývat přímo z povahy aplikace nebo je počet omezen pro jistotu nějakou podmínkou. Uplatníme ho tehdy, kdy si nemůžeme dovolit čekat na vytvoření instance, například jednotlivá vlákna starající se o animaci.", "section_level": 3}, {"title": "Fond s omezenou kapacitou.", "content": "Fond má předem daný maximální počet instancí, se kterými může disponovat. Pokud je prázdný, požadavky na vydání instance se řadí do fronty. Klient musí počkat, než instanci uvolní někdo jiný. Typickým příkladem je připojení k databázi. Navázání připojení může trvat i několik sekund a větší počet současných připojení zpomaluje práci s databází.  Z toho zároveň vyplývá, že fond musí být schopen vytvářet nové instance třídy, jejíž objekty v sobě uchovává. Dále fond bývá často definován jako jedináček (singleton), to znamená, že současně může existovat pouze jedna jeho instance.", "section_level": 3}, {"title": "Možné problémy.", "content": "Fond musí zajistit, že navrácený objekt bude „resetován“. Tím je myšleno, že stavy objektu budou nastaveny na výchozí hodnoty a objekt tak nebude ohrožovat uživatele fondu neočekávaným chováním. Fondy (bazény) obsahující takovéto nebezpečné objekty jsou občas nazývány \"žumpami\". Příkladem muže být objekt, který reprezentuje přihlášení. Pokud bychom neresetovali hodnotu „úspěšně přihlášen“, mohl by jiný uživatel být přihlášen jako někdo jiný, aniž by se sám o přihlášení vůbec pokusil. Nebezpečí také spočívá v úniku informací. Objekt může obsahovat důvěrná data, která by se takto mohla dostat do rukou cizí osoby. Není důležité vždy resetovat všechny hodnoty.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad využití.", "content": "Představme si webový katalog, který umožňuje prohlížet a objednávat zboží. Většina stránek katalogu je dynamicky generována na základě dat z databáze. Pokud si chceme takovou stránku prohlédnout, katalog musí nejprve sáhnout do databáze. Toto se děje velmi často, například každé prohlédnutí konkrétního zboží, přechodu na další stránku s položkami atd. A pro každý takovýto požadavek by katalog musel navázat nové připojení. Ovšem takovéto řešení by bylo nanejvýš neefektivní, neboť by docházelo k časovým prodlevám při každém navázání spojení. Zároveň by byl zpomalen celý systém, protože by takovýchto požadavků musel vyřizovat třeba tisíce ve velmi krátkém čase. V tomto případě se jako optimální řešení nabízí využít právě fond, který se bude o připojení k databázi starat.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fond s dynamicky se měnícím počtem instancí.", "content": "Takovýto fond musí implementovat dvě metody – metodu pro uložení instance do fondu a metodu pro její zpětné vyzvednutí. V případě, že je fond prázdný, tato metoda musí vytvořit instanci novou. Počet instanci by měl přesto zůstat přijatelně nízký, případně být ošetřen nějakou podmínkou vyhazující výjimku. Objekty uložené ve fondu je vhodné si ukládat do nějakého \"dynamického kontejneru\" (např. \"seznamu\" nebo \"množiny\"). Jedním z možných způsobů je použít princip zásobníku. Každý navrácený objekt uložit na konec seznamu a při žádosti o vydání objektu vracet opět ten poslední a zároveň ho ze seznamu odstranit.", "section_level": 2}, {"title": "Fond s omezenou maximální kapacitou.", "content": "Pokud jsem se rozhodli pro fond s omezeným maximálním počtem instancí, je možné si jednotlivé instance ukládat do nějakého \"statického pole\". Pro malý počet prvků stačí vyhledávat v poli obyčejnou iterací, pro větší množství je vhodná například \"hashmapa\". Fond musí poskytovat opět metodu pro uložení instance a metodu pro její zpětné navrácení. Na rozdíl od dynamického fondu ale nemůže vytvořit novou instanci (pokud je dosaženo maximální kapacity), nýbrž musí požadavek zařadit do fronty a čekat, dokud někdo nevrátí volnou instanci zpět do fondu.", "section_level": 2}, {"title": "Ukázky.", "content": "\"Následující ukázky jsou v jazyce Java. Jedná se o rozhraní (codice_1) pro generické fondy (využívají parametrizované typy) – o tom, jaké objekty budou uchovávat, se rozhodne až v okamžiku jejich vytvoření.\"", "section_level": 1}, {"title": "Rozhraní pro dynamický fond.", "content": "* Generické rozhraní pro fond s dynamickým počtem instancí. public interface IDynamickyFond<T> {", "section_level": 2}, {"title": "Rozhraní pro kapacitně omezený fond.", "content": "* Generické rozhraní pro fond s omezeným maximálním počtem instancí. public interface IOmezenyFond<T> {", "section_level": 2}, {"title": "Továrna na objekty.", "content": "* Generické rozhraní pro univerzální továrnu na objekty, které budeme public interface ITovarna<T> {", "section_level": 2}], "src_summary": "Object Pool (česky \"fond\" nebo též \"bazén\") je jeden z mnoha návrhových vzorů. Využijeme ho ve chvíli, kdy potřebujeme z nějakého důvodu omezit počet vytvořených instancí a místo vytváření nových instancí dáme přednost „reinkarnaci“ (znovuoživení) instancí dříve použitých a v danou chvíli nepoužívaných.", "tgt_summary": "对象池(英语:object pool pattern)是一种设计模式。一个对象池包含一组已经初始化过且可以使用的物件,而可以在有需求时创建和销毁物件。池的用户可以从池子中取得对象,对其进行操作处理,并在不需要时归还给池子而非直接销毁它。这是一种特殊的工厂对象。", "id": 2863908}
{"src_title": "Lotrinské vévodství", "tgt_title": "洛林公国", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik vévodství.", "content": "Po smrti císaře Ludvíka I. Pobožného v roce 840 byla roku 843 Franská říše rozdělena Verdunskou smlouvou mezi jeho tři syny. „Středofranská říše“ společně s titulem císaře připadla Lotharu I.; sahala od Nizozemí (dnešní Nizozemsko a Belgie) přes Burgundsko až po císařské město Řím v Itálii. Tato střední říše pak byla v roce 855 znovu rozdělena při Prümském dělení mezi jeho syny, z nichž Lothar II. obdržel území mezi Mázou, Rýnem, pobřežím Severního moře a Besançonem, které po něm neslo jméno Lotharingie. Po smrti Lothara II. si Lotharingii roku 870 Mersenskou smlouvou rozdělily mezi sebe Západofranská a Východofranská říše. V roce 880 pak nakonec celé území Lotharingie získal pro sebe Ribemontskou smlouvou východofranský král Ludvík III. Mladý. Dělení franské říše tak bylo ukončeno a z Lotharingie se v rámci Východofranské říše stalo samostatné vévodství. Jeho prvním vévodou (\"dux regni quod a multis Hlotharii dicitur\" = „vévoda říše, která je mnohými Lotharovou nazývána“) se v roce 903 stal rheingauský hrabě Gebhard. Po vymření Karlovců ve Východofranské říši (911) připadlo vévodství na krátkou dobu opět k říší západofranské, než jej král Jindřich I. Ptáčník roku 925 podmíněním si vévody Giselberta znovu a definitivně připojil k Východofranské říši, jako její 5. vévodství.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení na Horní a Dolní Lotrinsko.", "content": "V roce 959 bylo vévodství lotrinské rozděleno na dvě: Horní Lotrinsko (území dnešního francouzského regionu Lotrinsko, Sárska, Lucemburska a města Trevír, Prüm a Koblenc) a Dolní Lotrinsko (severní část původního území). Po smrti Oty I. Velikého se obě Lotrinska pokusil v roce 978 znovu sjednotit západofranský král Lothar I. Francouzský.  Asi ve 12. století byla hranice mezi oběma Lotrinsky upravena, takže Lucembursko, Trevír, Prüm a Koblenc připadly Dolnímu Lotrinsku. To se ale v rámci dalšího teritoriálního vývoje Svaté říše římské národa německého probíhajícího přibližně mezi lety 1210-1360 rozpadlo na vévodství lucemburské, vévodství limburské, vévodství Jülich, vévodství brabantské a nespočet dalších malých panství.  Od Horního Lotrinska se sice oddělilo vévodství barské, jeho velká část ale zůstala politicky jednotná a dále tvořila „vévodství lotrinské“, jehož hlavním městem bylo Nancy. Města Mety, Toul a Verdun byla svobodnými říšskými městy; také biskupové z Met, Toulu a Verdunu získali pro sebe malá území podřízená přímo císaři.", "section_level": 2}, {"title": "Rostoucí vliv Francie.", "content": "Když se lotrinský vévoda František I. Štěpán Lotrinský rozhodl oženit s rakouskou arcivévodkyní Marií Terezií, považovala Francie další očekávané posílení rakouské přítomnosti na Rýnu za nebezpečí. Vídeňským mírem se proto roku 1735 František vzdal Lotrinska výměnou za velkovévodství toskánské. Na základě této dohody získal také Lotrinsko pro sebe vyhnaný polský král Stanisław Leszczyński, jemuž jako poslednímu vévodovi lotrinskému náleželo až do jeho smrti 23. února 1766, kdy zaniklo a stalo se integrální součástí Francie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lotrinské vévodství (, ) bylo státní útvar, který existoval mezi lety 843 (první vévoda jmenován roku 903) až 1766 a vzniklo z Lotharingie, součásti Středofranské říše. V roce 959 bylo Lotrinské vévodství rozděleno a jižní hornatější vévodství obdrželo přízvisko hornolotrinské, svým územím přibližně odpovídá dnešnímu francouzskému regionu Lotrinsko. Ve 12. století však význam Dolnolotrinského vévodství upadl a rozpadlo se na menší celky, které se dostaly pod nadvládu vévodů z Brabantu. V tradici vévodství lotrinského tak nadále pokračovalo Horní Lotrinsko.", "tgt_summary": "洛林公国(959年-1766年)是位于德法之间的公国。包括现今法国的洛林地区、低地国家以及德国的亚琛地区。814年查理曼去世,虔诚者路易即位,在823年的分封国土后,他的三个儿子因为不满发动叛乱。而840年路易去世后,洛泰尔即位,他的两个兄弟结盟并发动内战,洛泰尔战败,最后三人终于在843年达成妥协,通过凡尔登条约把查理曼帝国一分为三,其中洛泰尔分的了北海到意大利的领土,是为洛泰尔一世。", "id": 2178340}
{"src_title": "Jason Segel", "tgt_title": "傑森·席格爾", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Los Angeles, ale přestěhoval se do Pacific Palisades (také v Kalifornii). Navštěvoval katolickou školu, ačkoliv zdědil po svém otci židovské vyznání. Po dokončení základní školy nastoupil a poté úspěšně dokončil střední školu Harvard-Westlake School, kde se svými 193 cm pomohl jako aktivní člen v chlapeckém basketbalovém týmu, doufajíc, že se jednou stane hercem hrál v místním divadle Palisades Playhouse.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Je znám z jeho „bláznivé“ (\"ang. Freak\") role jako Nick Andopolis v krátkých drama komediích \"Freaks and Geeks\", které vypráví o skupině detroitských středoškoláků v 80. letech. Segel také osobně napsal písničku pro svou postavu, Nicka, kterou zazpíval hlavní ženské postavě Linsay (Linda Cardellini) v jednom z dílu \"Freaks and Geeks\". Ona a Segel se spolu vídali ještě několik let po skončení show. Šeptalo se, že se s ním rozešla jen kvůli 20 librám, později se ukázalo, že to byl ve skutečnosti pouze vtip.  Pravidelně se objevoval v seriálech \"\" jako Neil Jansen a v \"Undeclared\" jako Erik. Objevil se jako Marshall v CBS seriálu How I Met Your Mother. Také jsem ho mohli vidět ve filmech \"Slackers\", \"SLC Punk!\", \"The Good Humor Man\" a \"Dead Man on Campus\". V roce 2007 se objevil ve filmu \"Knocked Up\" od producenta Judd Apatow, který režiséroval \"Freaks and Geeks\". Jeho zatím největší role ve filmu byla roku 2008 v Forgetting Sarah Marshall, film který režíroval Apatow, poboku Shauna Robertson pro Universal Pictures. Jeho nejnovějším filmem je I Love You, Man, který měl premiéru 20. března 2009 od producentů z Dreamworks.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jason Jordan Segel (* 18. ledna 1980 Los Angeles, Kalifornie) je americký filmový a televizní herec, scenárista a hudebník známý svou spoluprací s producentem Judd Apatow v krátkých televizních sériích \"Freaks and Geeks\" a \"Undeclared\", filmech \"Forgetting Sarah Marshall\", \"Knocked Up\" a \"I Love You, Man\" a také svou rolí jako Marshall Eriksen v CBS sitkomu \"How I Met Your Mother\".", "tgt_summary": "杰森·乔丹·席格尔(英语:Jason Jordan Segel,1980年-1月18日)是一位美国男演员。他的知名电影作品有《好孕临门》、《忘掉负心女》、《寻找伴郎》、《小人国大历险》、《寂寞公路》等。他还出演了CBS电视剧《老爸老妈的浪漫史》。", "id": 2458371}
{"src_title": "Filipp Ivanovič Golikov", "tgt_title": "菲利普·戈利科夫", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v rodině venkovského léčitele a socialistického aktivisty. Díky dobrým výsledkům ve vesnické škole se mu podařilo získat stipendium a vystudovat gymnázium. Velmi brzy po říjnové revoluci vstoupil do Komunistické strany.", "section_level": 2}, {"title": "Občanská válka.", "content": "Zatajil, že mu ještě není osmnáct let a vstoupil do střeleckého pluku Rudé armády. Bojoval na Uralu a proti československým legiím. Za vojenské výsledky i politickou aktivitu v tomto období získal stipendium na Petrohradské vojenské akademii.", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečné období.", "content": "Po úspěšném ukončení akademie se stal politickým důstojníkem. Jako příslušník k tomu určených sil se zúčastnil potlačování rolnických nepokojů. V roce 1931 byl jmenován velitelem pluku a brzy poté i divize. V roce 1933 zakončil dálkové studium na Frunzeho vojenské akademii. Poté byl jmenován vedoucím politického oddělení komisariátu obrany. Vzhledem ke své angažovanosti přežil stalinské čistky a kariérně stoupal až k funkci velitele armádní skupiny v Kyjevské vojenské oblasti.", "section_level": 2}, {"title": "Počátek druhé světové války.", "content": "Při obsazení východního Polska v září 1939 velel 6. armádě. V červenci 1940 byl jmenován náčelníkem vojenské rozvědky (GRU) a nesl tedy systémově odpovědnost za vyhodnocení informací naznačující napadení Sovětského svazu Německem. Byl si vědom Stalinova názoru na německou invazi a podle toho předkládání zpravodajských materiálů organizoval, čímž ho v jeho přesvědčení utvrzoval.", "section_level": 2}, {"title": "Velká vlastenecká válka.", "content": "Po 22. červnu 1941 na něj Stalin nezanevřel a vyslal jej do Londýna a Washingtonu vyjednávat o spojenecké pomoci, v čemž byl úspěšný. Po návratu byl 21. října 1941 pověřen velením 10. rezervní armády, kde prokázal své organizační schopnosti při sestavení devíti divizí později se účastnících protiofenzívy u Moskvy. Na jaře a v létě roku 1942 hrál jednu z hlavních rolí při zhroucení jižní fronty a i když na vině byla spíše celková situace v sovětském velení, než jeho vlastní neschopnost, stal se jedním z obětních beránků, kterým byla kritická situace dávána za vinu. Poté byl převelen do Stalingradu, kde sloužil pod velením generála Vasilije Čujkova, který kladně hodnotil jeho organizační a motivační schopnosti. Po vítězství u Stalingradu velel útoku vojsk na Don, Voroněž a Charkov, na který zaútočil 16. února 1943 a dobyl jej. Podcenil ovšem možnosti Wehrmachtu a po Mansteinově jarní ofenzívě jej musel zase vyklidit. Pod jeho velením si odbyl křest i 1. československý samostatný prapor v tzv. bitvě u Sokolova, který byl při jeho příchodu na frontu osobně přivítat. Poté byl odvelen z fronty k administrativní práci v Moskvě a nastoupil do funkce náměstka komisaře pro obranu pověřeného kádrovou prací. Pod jeho velení spadala násilná repatriace ruských občanů z dobytých cizích území.", "section_level": 2}, {"title": "Po druhé světové válce.", "content": "Po válce byl jmenován velitelem Akademie obrněných sil, v roce 1958 pak náčelníkem Hlavní politické správy sovětské armády a vojenského námořnictva, získal hodnost maršála Sovětského svazu a byl členem Ústředního výboru KSSS. Časem se znelíbil Chruščovovi a na jaře 1962 byl odstaven. Zemřel zapomenut v roce 1980.", "section_level": 2}], "src_summary": "Filip Ivanovič Golikov (,, Kurganská oblast, západní Sibiř – 29. července 1980, Moskva) byl maršál Sovětského svazu, vyjednavač a vojevůdce v období druhé světové války.", "tgt_summary": "菲利普·伊万诺维奇·戈利科夫(;1900年-7月30日-1980年-7月29日),苏联军队指挥官,1961年成为苏联元帅。", "id": 66123}
{"src_title": "Sanssouci", "tgt_title": "无忧宫 (德国)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zámek Sanssouci nechal v letech 1745–1747 vybudovat pruský král Fridrich (\"Bedřich\") II. Veliký jako svou letní residenci. V letech 1840–1842 byl zámek na přání Fridricha Viléma IV. přestavěn a rozšířen Ferdinandem von Arnim podle projektu Ludvíka Persiuse. Postupim a její paláce byly oblíbenou residencí německé císařské rodiny až do pádu císařství v roce 1918.  Po 2. světové válce se zámek stal veřejně přístupným a změnil se ve vyhledávanou turistickou atrakcí bývalé Německé demokratické republiky. Vzhledem ke svému historickému významu byl pečlivě udržován. Po znovusjednocení Německa v roce 1990 došlo ke splnění posledního přání Friedricha Velikého. Vrátil se ke svému milovanému zámku a jeho ostatky byly uloženy do hrobu na nejvyšší terase zámecké zahrady.  Zámek Sanssouci a okolní paláce a parky navštíví každoročně více než dva miliony lidí z celého světa. O údržbu a restaurování celého komplexu se v současnosti (2008) stará \"Nadace pro pruské zámky a zahrady Berlín-Braniborsko\" (něm. \"\"Stiftung Preußische Schlösser und Gärten Berlin-Brandenburg\")\", založená v roce 1995.", "section_level": 1}, {"title": "Koncepce Fridricha Velikého.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Terasy.", "content": "Jakmile se Fridrich II. stal 31. května 1740 po smrti svého otce pruským králem, začal s přípravami na proměnu celého území dnešního Parku Sanssouci. Nejprve 10. srpna 1744 rozhodl Fridrich o založení viničních a okrasných teras na jižních svazích návrší Bornstedt. Předtím byl celý pahorek porostlý duby, které za panování Fridricha Viléma I., (otce Fridricha Velikého), byly vykáceny a použity k založení staveb v Postupimi vybudované na málo únosných půdách bývalých bažin. Proto se Fridrich Veliký rozhodl vzniklou holinu (\"Wüsten Berg – Holý vrch\") zkultivovat a přeměnit ve francouzský park se zámkem na nejvyšším místě. Prací pověřil stavitele Georga W. von Knobelsdorfa, který se při projektování řídil skicami a pokyny krále.  Svah byl rozčleněn do šesti širokých teras situovaných tak aby bylo co nejlépe využito dopadajících slunečních paprsků. Opěrné zdi posloužily pro osazení treláží, po kterých se pnuly keříky vinné révy dovezené z Portugalska, Itálie, Francie, ale také z německého Ruppinu. Zdivo bylo přerušováno 168 zasklenými nikami, v nichž rostly fíkovníky (smokvoně). Podél hrany každé terasy byl pruh udržovaného trávníku, ve kterém rostly tvarované tisy. Trávníky byly ohraničeny nízkým živým plotem ze zákrsků ovocných stromů. Středovou osu terasové zahrady tvoří schodiště se 120 schody, (dnes jich má 132), přerušované v úrovni jednotlivých teras a z obou stran pahorku byly k terasám přístupové rampy.", "section_level": 2}, {"title": "Parter.", "content": "Parter zámku tvoří barokní květinová zahrada založená v roce 1745. V jejím středu je pak od roku 1748 Velká fontána, (něm. \"Grosse Fontäne\"), kolem níž jsou rozmístěny mramorové sochy božstev Venuše, Merkura, Apollóna, Diany, Juno, Jupitera, Marta a Minervy spolu s alegorickým zobrazením čtyř elementů – Ohně, Vody, Vzduchu a Země. Sochy Venuše a Merkura, práce francouzského sochaře Jean-Baptisty Pigalla a lovecké skupiny představující \"Vzduch\" a \"Vodu\" od Lamberta Sigisberta Adama jsou darem francouzského krále Ludvíka XV. Ostatní postavy pocházejí z dílny Françoise Gasparda Adama, který vedl v Berlíně francouzský sochařský ateliér založený Fridrichem Velikým. Dokončení celého souboru soch se datuje k roku 1764.  Nedaleko odtud byla zeleninová zahrada, kterou již v roce 1715 založil Fridrich Vilém I. Svou jednoduchou užitkovou zahradu nazýval tento spořivý pruský král ironicky „moje Marly“ čímž narážel na nákladnou zahradu v Marly-le-Roi francouzského „Krále Slunce“ Ludvíka XIV. Fridrich Veliký si ale spojení květinové a užitkové zahrady velmi cenil. Podle něho se tak názorně ukázalo sjednocení jeho zálib, neboť miloval jak umění, tak čerstvou zeleninu.", "section_level": 2}, {"title": "Budova zámku.", "content": "Příprava stavby zámku začala 13. ledna 1745 kdy Fridrich II. vládním nařízením přikázal vybudovat \"„Lust-Haus zu Potsdam“\". Podle jeho skic vypracoval dvorní architekt Georg Wenzeslaus von Knobelsdorff stavební projekt. Protože králův návrh předpokládal jenom přízemní stavbu navrhl králi von Knobelsdorff budoucí zámek podsklepit, zdvihnout tím úroveň přízemí a přesunout celý objekt blíže k okraji nejvyšší terasy aby byl více exponován při pohledech z parteru. Fridrich ale jeho návrhy odmítnul, nepřál si representativní palác, neboť dával přednost intimitě nízké budovy v rokokovém stylu bez větších nároků na reprezentaci. Požadoval přímé spojení vnitřních zámeckých prostor se zahradními terasami bez zbytečných schodů. Jeho vizí bylo zapojení přírody do kultury bydlení.  Fridrich Veliký u všech staveb prováděných na jeho příkaz v Postupimi a v Berlíně osobně zasahoval do jejich administrativního vedení i jejich uměleckého výrazu. To samozřejmě křížilo představy architektů a tak nakonec rozpory mezi králem a jeho architektem vyústily v roce 1746 v odstranění von Knobelsdorffa z prací na stavbě zámku. (Oficiálně ovšem rezignoval ze zdravotních důvodů). Stavbu dokončil nizozemský stavitel Jan Bouman, který stavbu řídil již od roku 1745.  Po dvou letech výstavby došlo 1. května 1747 k vysvěcení zámku přesto, že některé pokoje nebyly ještě dokončeny. Pokud Fridrich Veliký neválčil, trávil letní měsíce na svém zámku koncipovaném tak, aby vyhovoval jemu a jím pozvaným hostům. Od své ženy Alžběty Kristýny Brunšvicko-Bevernské zůstával odloučen již od své korunovace v roce 1740. Královna pobývala na zámku Schönhausen, zatímco Sanssouci byl také „\"sans femmes\"“ (bez žen).  Fridrich II. Veliký žil relativně skromně. Nad plesy, maškarními bály a loveckými zábavami vítězily v Sanssouci filosofické diskuse, procházky, četba a koncerty. Paláci říkal „můj viniční domeček“ (\"Mein Weinberghäuschen\") a určil jej pouze k pobytům od konce dubna do začátku října. V této letní residenci (tzv. \"maison de plaisance\") chtěl pobývat sám, případně se svými hosty, a bezstarostně (\"sans souci\") se věnovat svým koníčkům a uměleckým zálibám. Zámek Fridrichovi zcela vyhovoval a tak odmítal návrhy na modernizační a udržovací práce.", "section_level": 2}, {"title": "Hrob Fridricha II. Velikého.", "content": "Fridrich II. zemřel na zámku Sanssouci 17. srpna 1786. Přál si být pochován skromně, vedle zámku na nejvyšší terase vedle svých pohřbených psů. Během své vlády se Fridrich často obíral myšlenkami na smrt a téměř před každou bitvou přepracovával svoji závěť. Před bitvou u Leuthenu (pol. \"Lutyně\") napsal: \"„Žil jsem jako filosof a přeji si být pohřben jako filosof, bez okázalostí a přepychu. Nechci být ani pitván, ani balzamován. Nechť jsem pohřben na Sanssouci na horní terase do hrobu, který jsem si nechal připravit. Kdybych zemřel ve válce nebo na cestě, přeji si být pohřben v první lepší obci a v zimě chci být přenesen na výše uvedené místo.“\" Přes výslovné královo přání uspořádal Fridrichovi jeho synovec a nástupce na trůnu Fridrich Vilém II. obřadný pohřeb v posádkovém kostele v Postupimi, kde byly královy ostatky uloženy vedle hrobu jeho otce Fridricha Viléma I..  Rakve obou králů byly během druhé světové války vyzvednuty z hrobů a v březnu 1943 byly uschovány do bunkru v Postupimi – Eiche, odkud je v březnu 1945 před postupující Rudou armádou převezli a ukryli v solném dole Bernterode v Eichsfeldu (Durynsko). Zde je objevili američtí vojáci a přemístili je do kostela sv. Alžběty v Marburgu (Hesensko). V srpnu roku 1952 byly rakve pruských králů převezeny na hrad Hohenzollern v Bádensku-Württembersku. Po pádu východní Německé demokratické republiky a znovusjednocení Německa konečně mohly Fridrichovy ostatky podle jeho poslední vůle spočinout na Sanssouci. Ve výroční den jeho smrti 17. srpna 1991 byla rakev s eskortou Bundeswehru dopravena do Postupimi a v noci uložena do hrobu, který si Fridrich v roce 1744 nechal připravit. Kdysi řekl \"\"quand je serai là, je serai sans souci\"\", (až tu budu, budu již bez starostí), ale jeho přání se mu splnilo až po 205 letech.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zámek Sanssouci (něm. \"Schloss Sanssouci\") – letní zámecké sídlo založené Hohenzollerny ve východní části parku Sanssouci v Postupimi (něm. \"Potsdam\") v německé spolkové zemi Braniborsko, (něm. \"Brandenburg\"). Zámek Sanssouci je také často pokládán za německého konkurenta francouzskému Versailles. Je však vybudován v intimnějším rokoku než barokní francouzský zámek a je pozoruhodný především svými zahradami. Sanssouci tím patří do souboru paláců a parků v Postupimi a Berlíně zapsaných v roce 1990 do seznamu světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "无忧宫(Schloss Sanssouci),源自于法文的sans(无)-souci(忧虑)。位于德国波茨坦,为勃兰登堡地区波茨坦最著名的霍亨索伦家族宫殿。公元1745年至1747年根据普鲁士国王腓特烈二世的草图,设计洛可可式小型夏日宫殿。这个设计并由建筑师乔治·温彻斯劳斯·冯·克诺伯斯多夫(Georg Wenzeslaus von Knobelsdorff)授权。", "id": 2584144}
{"src_title": "Montpellier HSC", "tgt_title": "蒙彼利埃體育會", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Montpellier byl založen roku 1919 pod názvem Stade Olympique Montpelliérain, aby reprezentoval na celonárodní úrovni ambice a krásu města Montpellier. Původně měl být založen již roku 1914, ale o odklad se postarala první světová válka. Součástí sportovního klubu byly fotbalová, rugbyová, atletická, tenisová a boxerská sekce. Krátce na to byla fotbalová sekce sloučena s lokálním klubem \"La Vie au Grand Air du Languedoc\" a tato spolupráce vynesla i úspěchy ve formě zisku několika významných regionálních trofejí.  Následné finanční problémy vyvrcholili až změnou názvu klubu na Sports Olympiques Montpelliérains. Po angažování několika posil se klubu podařilo vrátit do nejvyšší divize a v roce 1929 získal tehdy nejvýznamnější národní trofej Coupe de France, když ve finále poháru porazil brankami bratří Kramerů FC Sète 2–0.  V roce 1930 bylo rozhodnuto o profesionalizaci francouzského fotbalu a v roce 1932 byla založena Division 1 i za účasti klubu SO Montpellier. V soutěži strávil celkem 3 sezony, ale poté sestoupil do Division 2. Návrat přišel až v roce 1946, kdy poprvé ve druhé nejvyšší soutěži triumfoval. Ani tentokrát však účast v nejvyšší soutěži netrvala dlouho a klub v sezoně 1949–50 opět sestoupil. A i přes rychlý návrat přišel pád, který poslal klub mimo první Divizi až do roku 1961, kdy přišlo druhé vítězství v Division 2. V roce 1969 ztratil klub licenci profesionálního klubu a přešel mezi amatéry, což se dá považovat za zánik klubu.", "section_level": 1}, {"title": "Vstup Louise Nicollina a znovuzaložení klubu v roce 1974.", "content": "Vleklé finanční problémy se podařilo ukončit vstupem nového majitele, kterým byla skupina okolo podnikatele Louise Nicollina. Zároveň byl klub sloučen s \"AS Paillade\", čímž dostal nový název \"Montpellier Paillade Sport Club Littoral\" (MPSCL). Postupně se podařilo získat zpět profesionální licenci a v roce 1981 se klub znovu dostal do Division 1, kde však setrval pouhé dvě sezony.  Potenciál klubu však rychle rostl a v roce 1983 angažoval nový trenér Aimé Jacquet několik významných posil jako Laurenta Blanca, dodnes nejlepšího střelce klubu, Erica Cantonu, Daniela Xuereba a další. I s nimi dokázal v sezoně 1986/87 potřetí (doposud naposledy) zvítězit v Division 2 a postoupit. To však nebylo vše a hned v následující sezoně obsadil v nejvyšší soutěži 3. místo, které zaručovalo postup do Poháru UEFA. Zde sice byl vyřazen hned v 1. kole portugalskou Benficou, ale zkušenosti zde nabyté byli zúročeny v dalších období. V roce 1989 byl název klubu definitivně změněn na Montpellier Hérault Sport Club a klubové barvy byly z bílo-červené změněny na modrou a oranžovou. Krátce na to, v roce 1990, klub podruhé zvítězil v Coupe de France, když ve finále porazil Racing Levallois 92 2–1.  I poté se klub umisťoval v lepším středu tabulky a několikrát se účastnil Evropských pohárů. V roce 1999 se stal jedním z vítězů Poháru Intertoto a získal svou jedinou mezinárodní trofej.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední období a zisk titulu mistra (2000 – dodnes).", "content": "Ke konci tisíciletí ztrácelo HSC krok s nejlepšími kluby Francie a v roce 1999 na jednu sezonu sestoupilo. Ani po návratu do nejvyšší soutěže se však nepodařilo postoupit do vyšších pater tabulky a v sezoně 2003/04 obsadilo HSC poslední dvacáté místo. V Ligue 2 setrval klub až do sezony 2009/10, aby se zpět do Ligue 1 vrátil jako jeden z nejsilnějších klubů. V sezoně 2009/10 získal Montpellier 69 bodů, což mu stačilo na 5. místo. Na druhý Olympique Lyonnais ztratil pouhé tři body a kvalifikoval se do 3. předkola Evropské ligy.  Sezona 2010/11 byla v podání HSC slabší a to tak obsadilo až 14. místo, ale potenciál klubu se naplno ukázal v sezoně 2011/12. Montpellier dominoval zejména na domácím stadionu, kde v 19 utkáních ztratil pouhých 7 bodů, když dvakrát remizoval a prohrál pouze s Paris Saint-Germain FC (0–3). Celkový zisk 82 bodů znamenal, že klub obsadil první místo a získal svůj historicky první titul v Ligue 1. Zároveň se, rovněž poprvé, kvalifikoval do Ligy mistrů UEFA, kde byl nasazen do základních skupin. Olivier Giroud, útočník MHSC, nastřílel 21 branek a zvítězil v pořadí střelců. Tento počin ho katapultoval do Barclays Premier League, kde od sezony 2012/13 nastupoval za Arsenal FC.", "section_level": 2}, {"title": "Název klubu, slučování a změna loga.", "content": "Historie klubu Montpellier Hérault Sport Club je poměrně složitá. Pro lepší orientaci je zde jakýsi \"rodokmen\" klubu. Doposud se Montpellier HSC sloučil se čtyřmi dalšími kluby a s jednou došlo i k rozdělení (1944 s Union Sportive Montpelliéraine XIII). Navíc docházelo k časté změně názvu, což tabulka také vysvětluje. Barvy objasňují vývoj klubových barev během historie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Montpellier Hérault Sport Club (Francouzsky: [mɔ̃pəlje eʁo spɔʁ klœb], obecně známý spíše pod názvem Montpellier HSC nebo zjednodušeně Montpellier) je francouzský fotbalový klub, sídlící ve městě Montpellier, na jihu země. Momentálně působí v nejvyšší francouzské ligové soutěži, zvané Ligue 1, a je jejím úřadujícím mistrem. Domácím stadionem klubu je \"Stade de la Mosson\" s kapacitou 32 939 diváků.", "tgt_summary": "蒙彼利埃体育会(,)是位于法国南部地中海沿岸朗格多克-鲁西永首府蒙彼利埃的足球会,于2009/10年球季升级到法国甲组足球联赛作赛。蒙彼利埃足球俱乐部的主场是坐落于蒙彼利埃城区内的莫桑球场。一线队目前的主教练为前足球运动员勒内·基拉尔(René Girard),队长为后卫杨加穆比瓦(Mapou Yanga-M'Biwa)。", "id": 296097}
{"src_title": "Narozeninový útok", "tgt_title": "生日攻击", "src_document": [{"title": "Narozeninový problém.", "content": "Narozeninový problém říká, že má-li funkce \"f(x)\" určitý počet \"H\" různých výstupů, které mají stejnou pravděpodobnost výskytu ve výstupech a zároveň je \"H\" dostatečně velké, můžeme očekávat, že obdržíme stejný výstup funkce \"f\" pro různé vstupní hodnoty \"x\" a \"x\", kde \"ƒ\"(\"x\") = \"ƒ\"(\"x\") průměrně po vyhodnocení 1,25×√\"H\" různých vstupních hodnot.", "section_level": 1}, {"title": "Matematicky.", "content": "Ze sady \"H\" hodnot vybereme \"n\" hodnot, abychom dovolili rovnoměrné opakování. Označme \"p\"(\"n\"; \"H\") pravděpodobnost, že během tohoto experimentu vybereme alespoň jednu hodnotu více než jednou. Pravděpodobnost pak můžeme aproximovat následovně:  Nechť \"n\"(\"p\"; \"H\") je nejmenší počet hodnot, které je potřeba zvolit, aby byla pravděpodobnost nalezení kolize alespoň \"p\". Inverzí předchozího výrazu získáme následující aproximaci:  pokud položíme pravděpodobnost kolize rovnu 0,5, dostáváme:  Nechť \"Q\"(\"H\") je požadovaný počet hodnot, které je třeba zvolit před nalezením první kolize. Toto číslo může být aproximováno jako:  Pro názornost uvažujme 64bitové hašovací funkce, které poskytují přibližně 1,8×10 různých výstupních hodnot. Pokud by pravděpodobnost všech těchto hodnot byla stejná (nejlepší případ), bylo by k nalezení kolize použitím brute force útoku zapotřebí „pouze“ okolo 5 miliard voleb (5,1×10). Tato hodnota se nazývá narozeninová hranice a pro \"n\"-bitové\" \" kódy ji lze spočíst jako 2. Další příklady uvádí následující tabulka:", "section_level": 1}, {"title": "Citlivost digitálního podpisu.", "content": "Digitální podpisy mohou být náchylné na narozeninový útok. Zpráva formula_5 je typicky podepsána první vypočtenou formula_6, kde formula_7 je kryptografická hašovací funkce a poté používá tajného klíče k podepsání formula_6. Předpokládejme, že Alice chce nalákat Boba do podepsání podvodného kontraktu. Alice připraví kontrakt formula_5 a také jeden falešný formula_10. Alice poté nalézá několik pozic, kde může formula_5 změnit tak, aby zpráva neztratila svůj prvotní význam, například: čárky ve větách, prázdné řádky, jednu mezeru proti dvěma mezerám na konci věty, nahrazování synonym, atd. Po zkombinování těchto změn může vytvořit několik variací pro zprávu formula_5, které jsou všechny správné kontrakty.  Podobným způsobem Alice vytváří obrovské množství variací na podvodném kontraktu formula_10. Poté aplikuje otiskovou funkci ke všem těmto variacím do té doby, než nalezne takový otisk, který bude pro oba kontrakty stejný: formula_14. Správnou verzi kontraktu předá k podepsání Bobovi. Poté co Bob podepsal správný kontrakt, Alice vezme podpis a připojí jej k falešnému kontraktu. Tento podpis poté prokazuje, že Bob podepsal falešný kontrakt. Postup se mírně liší od původního narozeninového problému, protože Alice by nezískala ze dvou poctivých (nebo dvou falešných) kontraktů se stejným otiskem prospěch. Alice se snaží nalézt dva různé kontrakty (jeden poctivý a druhý falešný) se stejnými otisky.  Alice srovná každý nově nalezený otisk se všemi předchozími podvodnými otisky a nový podvodný otisk se všemi předchozími správnými otisky. Narozeninový problém používá formula_15 různých výstupů. Proto počet otisků, které Alice ve skutečnosti vygeneruje je formula_16.  Pro vyhnutí se tomuto útoku musí být délka otiskové funkce užívané pro schéma podpisu tak velká, že se narozeninový útok stává výpočtově neproveditelným, to jest dvakrát více bitů, než by bylo potřeba pro provedení útoku hrubou silou.  Pollardův rho algoritmus pro logaritmy je příkladem algoritmu používající narozeninový útok pro výpočet diskrétních logaritmů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Narozeninový útok je v kryptografii typ kryptoanalytického útoku, jehož název pochází z matematicky vyřešeného narozeninového problému v teorii pravděpodobnosti. Útok slouží k nalezení kolize v kryptografické hašovací funkci \"f\", což znamená nalézt dvě odlišné vstupní hodnoty \"x\" a \"x\" pro funkci \"f\" takové, že \"ƒ\"(\"x\") = \"ƒ\"(\"x\"). Pro nalezení kolize jsou v tomto útoku náhodně vybírány vstupní hodnoty a vypočítávána z nich výstupní hodnota funkce \"f\", přičemž se nalezení kolize předpokládá průměrně po vyhodnocení 1,25×√\"H\" různých vstupních hodnot.", "tgt_summary": "生日攻击是一种密码学攻击手段,所利用的是概率论中生日问题的数学原理。这种攻击手段可用于滥用两个或多个集团之间的通信。此攻击依赖于在随机攻击中的高碰撞概率和固定置换次数(鸽巢原理)。使用生日攻击,攻击者可在formula_1中找到散列函数碰撞,formula_2为原像抗性安全性。然而,量子计算机可在formula_3内进行生日攻击(虽然饱受争论)。", "id": 2580694}
{"src_title": "GNU gettext", "tgt_title": "Gettext", "src_document": [{"title": "Programování.", "content": "Zdrojový kód musí být nejprve upraven tak, aby volal GNU gettext. To se ve většině programovacích jazyků provádí zavoláním funkce gettext(), jejíž parametrem je zadávaný řetězec. Pro ušetření psaní se používá alias _, takže následující kód v jazyce C,  printf(gettext(\"My name is %s.\\n\"), my_name);  může vypadat i takto:  printf(_(\"My name is %s.\\n\"), my_name); gettext se pokusí vyhledat v katalogu řetězec zadaný jako parametr. Pokud bude nalezen, bude vrácen jeho překlad. V opačném případě bude návratovou hodnotou původní řetězec.  Kromě jazyka C má gettext implementace i v následujících jazycích: C++, Objective-C, Pascal/Object Pascal, sh skript, bash skript, Python, GNU CLISP, Emacs Lisp, librep, GNU Smalltalk, Java, GNU awk, wxWidgets (skrze třídu wxLocale), YCP (jazyk YaST2), Tcl, Perl, PHP, Pike, Ruby a R. Pro většinu z nich je použití podobné implementaci v C.", "section_level": 1}, {"title": "Extrakce řetězců.", "content": "K získání přeložitelných frází ze zdrojového kódu se používá xgettext – tento program po spuštění se správnými parametry vygeneruje šablonu katalogu (soubor.pot). Pro výše uvedený příklad bude vypadat nějak takto:  msgid \"My name is %s.\\n\" msgstr \"\"", "section_level": 2}, {"title": "Překládání.", "content": "Překladatel může získat katalog ze šablony programem msginit. Pokud chceme vytvořit český překlad, spustíme následující příkaz:  Ten vytvoří soubor cs.po s následujícím obsahem:  msgid \"My name is %s.\\n\" msgstr \"\" Překladatel by měl tento soubor přeložit a to buď ručně, nebo pomocí specializovaného programu (např. Poedit).  msgid \"My name is %s.\\n\" msgstr \"Jmenuji se %s.\\n\" Nakonec musí být katalog (.po) zkompilován do binární podoby (.mo), což bude provedeno programem msgfmt.", "section_level": 2}], "src_summary": "gettext je lokalizační nástroj patřící do projektu GNU, který je obvykle používán při psaní vícejazyčných programů. V současné době se gettext nachází ve verzi 0.19.8.", "tgt_summary": "gettext是GNU国际化与本地化(i18n)函数库。它常被用于编写多语言程序。", "id": 1297801}
{"src_title": "Nivchové", "tgt_title": "尼夫赫人", "src_document": [{"title": "Etnonymum.", "content": "Nivchové se sami sebe označují jako Ньивхгу (\"Nivchgu\") nebo Ньигвнун (\"Nigvnun\") – tyto názvy znamenají „lidé“. Rusové označují Nivchy slovem Нивхи (\"Nivchi\") – toto označení bylo přijato sovětskou vládou v roce 1930. Ruští objevitelé je však ze začátku nazývali Гиляки (\"Giljaki\", ), které je dnes zastaralé. Slovo \"Giljak\" pravděpodobně pochází z tunguzských jazyků a znamená „lidé, kteří používají velké lodě s krátkými pádly“.", "section_level": 1}, {"title": "Antropologie.", "content": "Nivchové jsou mongoloidní rasy. Jsou kratšího vzrůstu (do 160 cm), mají šikmé (mandlové) oči, úzké rty a plochý a kulatý obličej. Mají tmavé vlasy, oči a na rozdíl od ostatních mongoloidů mají tmavší pleť.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Nivchština je izolovaný jazyk. Má tři dialekty rozdělené podle oblastí které Nivchové obývají: amurský (povodí Amuru – Chabarovský kraj), severosachalinský (severní část Sachalinu) a východosachalinský (východní část Sachalinu).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nivchové jsou považováni za potomky nejstarších neolitických obyvatel povodí Amuru a Sachalinu. Nejstarší zmínka o Nivchech pochází z 12. století z čínské kroniky kde Nivchové jsou nazýváni \"Giljemi\" (: Ťi-lie-mi, 吉列迷), později byli v kontaktu s administrativou dynastie Jüan.  Během 17. a 18. století byli Nivchové objeveni Rusy. V roce 1643 o Nivchech napsal Rus Vasilij Poljarkov, který je nazýval Giljaky.  Během druhé světové války přemístili Japonci Nivchy (okolo 100 osob) a Ainy z japonské části Sachalinu (též Karafuto) na Hokkaidó. Mnoho Nivchů se po válce vrátilo zpět na Sachalin, malá část Nivchů zůstala v Japonsku.  Sovětský režim a kolektivizace přinesly velké změny v životě Nivchů. Nivchové se museli vzdát tradičního rybolovu a začít pracovat v kolchozech (první nivchský kolchoz – \"Čir-unvd\" (Nový život) byl založen v roce 1930) a věnovat se zemědělství. Nucení Nivchů k zemědělství bylo však těžké z důvodu animistického přesvědčení že orat půdu je hřích. Nivchština byla ve školách a na veřejných prostranstvích zakázána. Nastolena byla ruština, čímž se zrychlila rusifikace Nivchů.  V roce 1991, po rozpadu Sovětského svazu Nivchové přestali pracovat v kolchozech. V dobách Sovětského svazu Nivchové byli závislí na financování státu. V důsledku toho se po jeho rozpadu mezi nimi rozmohla chudoba. Dnes je tradiční způsob život Nivchů ohrožen těžbou zemního plynu a ropy na Sachalinu.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství a mytologie.", "content": "Nivchové tradičně vyznávají animismus a šamanismus. Nivchové mají animistické představy o světě – skoro každý přírodní jev má svého \"yz\", pána, ducha. Nivchové věřili že svět má tři vrstvy. Naše země je prostřední. Pokud člověk zemře, dostane se do podsvětí (dolní svět, \"Mly-vo\"). V podsvětí trvá život déle a vše je opačně (např. léto se změní na zimu, den na noc atd.). Muži musejí projít v podsvětí tři vrstvy – proto jsou pohřbívání ve třech vrstvách oblečení. Ženy musejí projít čtyři vrstvy – jsou tedy pohřbeny ve čtyřech vrstvách oblečení.", "section_level": 1}, {"title": "Stvoření světa.", "content": "Nivchové věří že zemi stvořil \"Tajchnad\". Když \"Tajchnad\" kráčel po Sachalinu, z jeho šlápot se stalo říční koryto pro řeku Tym. A kam šlehnul bičem, tam vytvořil přítok řeky Tym. Dalším důležitým bohem byl \"Pal-Yzng\" - bůh hor a tajgy. Podle mýtu vznikli Nivchové takto: Na vodě plavala kachna které snesla vejce ze kterých se vylíhla mláďata. Ta si postavila hnízda. Když hnízd bylo mnoho, spojila se a začala na nich růst tráva a později i stromy, mezi nimiž byl i modřín. Když kapky modřínové pryskyřice ukáply na zem, stali se z nich Nivchové. Modřínová pryskyřice je tmavá, proto mají Nivchové tmavší pleť než jejich sousedé Orokové, kteří mají velmi světlou pleť díky tomu, že podle mýtu pocházejí ze smůly borovice, která je světlá.", "section_level": 2}, {"title": "Krmení živlů.", "content": "Aby si Nivchové zajistili dobrý lov či štěstí, tzv. \"krmí\" (tento akt se nazývá \"ču-ču\") duchy moře (pro zajištění dobrého rybolovu), ohně (který je mezi Nivchy zvláště ceněný) či země (pro dobrý lov). Do ohně, moře či do země (v tomto případě do křoví) se dávají obětiny duchům těchto živlů v podobě jídla (\"mos\", jukola), koření, vodky (\"arak\"), tabáku, bylinek či vrbových proutků. I v současnosti se na mnoho místech na Sachalinu koná v předvečer začátku rybářské sezóny rituální krmení ducha moře které je spojené s vystoupením folklorních souborů, ukázkami tradičního tance a zpěvu, a soutěžení v tradičních sportech. Těchto slavností se účastní mnoho lidí z řad široké veřejnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Medvědí rituál.", "content": "Nivchové tradičně praktikovali medvědí rituál (\"čchyf-lecherd\") – náboženský obřad, jehož součástí je obětování medvěda. Medvěd je v nivchské mytologii vnímán jako nejvyšší tvor, prapředek Nivchů a medvědí rituál je vnímán jako komunikace s nadpřirozeným světem kam medvěd po smrti odejde. Naposledy se na Sachalinu tento rituál spojený s obětováním medvěda prováděl v 60. letech 20. století. Některé jeho prvky, jako je medvědí tanec žen, hostina s tradičními pokrmy nebo soutěže v tradičních sportech se dosud provádějí.  Tento medvědí rituál se prováděl v lednu a únoru. Nejprve bylo nutné v lese odchytit medvídě, v případě nutnosti byla jeho matka zabita. Medvídě bylo chováno v chlívku z kmenů stromů ozdobeném jedlemi (\"inau\") na nichž byly zavěšeny posvátné hoblinky štěstí (\"nau\"). O medvídě se ženy staraly jako o vzácného hosta - bylo myto a krmeno až do dospělosti, tedy 2-3 roky. V den rituálu muži medvěda uvázali na lano a vyvedli z chlívku na místo obětování. Tam jej uvázali ke dvěma sloupkům vyřezávaným ze dřeva (\"kargan\"), také zdobeným jedlemi \"inau\". Ženy se rituálu neúčastnily - během oběrování tančily medvědí tanec (\"ticht\"), kdy s větvičkami jehličnanů v rukou a za doprovodu tradičního hudebního nástroje \"tjatid schar\" (kmen stromu do kterého se buší paličkami) předváděly pohyby medvěda. Nakonec byl medvěd zastřelen šípem do srdce. Spolu s ním byli zastřelenii dva psi, mající za úkol duši medvěda vyprovázet k Pal-Yzngovi, bohovi hor a tajgy. Poté byl medvěd stažen z kůže a druhý den jeho vařené maso snědli účastníci rituálu. Pouze medvědí lebka a kůže z jeho hlavy, dále používána jako maska, snědeny nebyly, pokládaly se za posvátné. Následovala bohatá hostina, každý host byl hoštěn tradičním nivchským pokrmem mosem) a hry, spojené se zápasy a soutěží ve skoku do výšky a do dálky, skoku přes saně, v hodu harpunou či v závodě psích spřežení.", "section_level": 2}, {"title": "Tradiční způsob života.", "content": "Tradičně žili Nivchové usedle či polokočovně. V létě se přesunovali do letních vesnic blízko pobřeží či řek a živili se zde hlavně rybolovem a lovem mořských savců (tuleni, kytovci). V zimě žili v zimních vesnicích, které byly umístěny často v tajze nebo dále od pobřeží, kde se věnovali hlavně lovu lesní zvěře ale také stále rybolovu. Mořští savci a ryby se prakticky lovili celý rok. Díky tomu jejich maso tvoří nejdůležitější složku nivchské kuchyně. Tuleni (tuleň obecný) a kytovci se tradičně lovili harpunami a sítěmi z kožených řemínků. Ryby se nejčastěji lovili do sítí. Menší lesní zvěř, jako jsou lišky, soboli, vydry říční a různí ptáci se lovila méně, pomocí luku a šípů nebo různých pastí (oka). Při lovu medvěda se používal oštěp. Kromě lovu se Nivchové živili sběrem lesních plodů a řas, který zajišťovaly ženy a děti, a chovem psů kteří sloužili jako zápřah do saní. Malá část Nivchů, která se věnovala chovu sobů, byla ovlivněna Tunguzy (Oroky, Evenky) - názvy typu sobů aj. jsou tunguzského původu.", "section_level": 1}, {"title": "Tradiční obydlí.", "content": "Od dubna do podzimu žili Nivchové ve svých letních osadách. Letním obydlím (\"ke-raf\") je dřevěná chýše, která je často postavená na kůlech. Zimním obydlím je zemnice ve tvaru komolého čtyřbokého jehlanu nazývaná \"to-raf\". Stěny\" to-rafu\" jsou z kmenů stromů, které jsou z části zabudované v zemi a pokryté zeminou a trávou. Uprostřed zemnice je ohniště (nad ním otvor pro kouř) a kolem stěn jsou rozmístěny lavice na kterých se spí.", "section_level": 2}, {"title": "Klan.", "content": "Nivchské vesnice (\"vo\") byly stavěné poblíž řek či blízko k mořským pobřežím. V jedné vesnici mohlo žít až 20 rodin stejného klanu – skupiny lidí, kteří mají společné předky. Mezi Nivchy je byla pravidlem monogamie, ale často se mezi nimi objevovala i polygamie. Nivchové jsou tradičně patrilineární – dědictví a privilegia se dědí po otcovské linii. Pokud se muž ucházel o dívku, museli \"ymchové\" (rod ženicha) přivést „výkupné“ za nevěstu \"achmalkům\" (rod nevěsty) v podobě kožešin, zbraní, jídla, kovových předmětů (nádobí, ozdoby apod.), vodky (\"arak\") a také loveckých psů. Poté žije nevěsta v klanu ženicha. Podle Lva Šternberga se ve společenském systému Nichvů uchovaly pozůstatky skupinového manželství. Mimomanželský sexuální styk byl tolerován, dokonce běžný, zejména mezi mužem a sestrami jeho manželky, ženami bratrů a ženami z klanu jeho matky. Naopak styk mezi muži a ženami jeho otcovského klanu byl přísně zakázán jako incestní. Tabu incestu bylo tak silné, že sourozenci opačného pohlaví spolu obvykle ani nemluvili..", "section_level": 2}, {"title": "Tradiční kalendář a činnosti v průběhu roku.", "content": "Nivchové dělili rok do dvanácti lunárních měsíců. Měsíce byly nazvány podle typických činností, které se v nich prováděly nebo podle aktuálních změn života v přírodě. Názvy měsíců jsou svým významem velmi podobné pojmenování měsíců u severoamerických indiánů, zvláště kmenů Severozápadního pobřeží, např. Tlingitů a Cimšjanů.  Období od listopadu do května trávili Nivchové v zimních osadách, v polopodzemních srubech \"to raf\", od června do října žili v domech na kůlech \"ke raf\".", "section_level": 2}, {"title": "Folklór.", "content": "Folklór Nivchů je podobný ostatním národům žijících na Sachalinu a v povodí Amuru – Orokové, Nanajci, Ulčové a jiní.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební a ústní tradice.", "content": "Nivchská hudební tradice je velmi bohatá. Tradiční Nivchská hudba je spíše vokální (využívání hlasu zpěváka) i když také využívá svérázné hudební nástroje. Hra na tyto nástroje má sólový charakter. K tradičním nivchským hudebním nástrojům patří:  K tradičním ústním žánrům patří:", "section_level": 2}, {"title": "Tradiční odívání.", "content": "Nivchové tradičně nosili oděvy které se zapínaly na pravém rameni. Zimní oblečení bylo vyráběno z kůží tuleňů, ryb a kožešin sobolů, rysů, vyder, lišek a psů. Letní odívání bylo hlavně z rybí či tulení kůže a také z bavlněných a hedvábných látek které Nivchové získávali díky obchodu s Rusy, Číňany a Mandžuy. Ženský oděv (\"hucht\") je plášť dlouhý po kolena který se zapíná na pravém rameni. Lemy svátečního \"huchtu\" byly zdobeny tradičním ornamentem a často i kožešinou. Mužské oděvy \"skij\" byly kratší, tmavší barvy a méně zdobené. K nim muži nosí kožené kalhoty. Muži také mohli nosit na kalhoty kilt \"kosk\", nejčastěji z tulení či psí kůže. V zimě se nosili kožešinové čepice (\"hak\") a v létě se používali čelenky nebo pokrývky hlavy z březové kůry. Boty, \"torbasy\", byly nejčastěji vyráběné z tulení kůže.", "section_level": 2}, {"title": "Tradiční kuchyně.", "content": "V tradiční nivchské kuchyni je používáno nejčastěji rybí maso, maso z mořských savců (tuleň) a zvěřina. Ryby se suší nebo udí nad ohněm - takto připravená ryba se nazývá mad-jir ma, která je základem mnoha tradičních nivchských pokrmů. Dalšími složkami tradiční nivchské kuchyně jsou různé lesní plody nebo divoký čenek. Od 12. století byli Nivchové v kontaktu s Číňany, Mandžuy a Japonci kteří k Nivchům přinesli nové suroviny jako je sůl, cukr, rýže, proso a čaj. Během kolonizace dálného východu Rusy v 18. a 19. století se k Nivchům dostala mouka, vodka (nivchsky arak), chléb, brambory, máslo a různé (pro ně neznámé) druhy zeleniny, ovoce a masa. Oblíbeným tradičním pokrmem je mos, pudink z vody, rozmělněného rybího masa, lesních plodů a tuleního tuku, nebo muvi, pyré z brusinek a brambor.", "section_level": 2}, {"title": "Tradiční hry a sporty.", "content": "Nivchové znají mnoho her a sportů, které mnohdy měly rituální konotace. Provozovali je především v zimě, v rámci medvědého obřadu, případně při svatebníh obřadech. Jako jinde na Sibiři a v arktické oblasti jsou u Nivchů oblíbeny hlavně soutěže ve skoku, Muži závodí ve skoku do dálky i v přeskakování saní, stojících vedle sebe. Oblíbené jsou i dostihy psích spřežení, závody v lukostřelbě a hodu harpunou (oštěpem) na cíl. Zvláštní postavení měl šerm holemi zvanými \"zar ťar\". Jednalo se tlusté, přibližně dvoumetrové hole ze dřeva břízy nebo střemchy. Tento tvrdý sport, jehož cílem bylo zasáhnout protivníka do hlavy, sloužil k bojovému výcviku, ale také při řešení sporů mezi nivchskými rody a osadami, kdy měl funkci ordálu. Vítěz souboje měl povinnost poraženého vzkřísit a obvázat mu hlavu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nivchové (rusky: Нивхи), též Giljaci jsou obyvatelé ruského Dálného východu. Obývají severní část ostrova Sachalin (Sachalinská oblast), západní i východní pobřeží, povodí řek (hlavně řeka Tym) a povodí řeky Amuru (Chabarovský kraj, Přímořský kraj, Židovská autonomní oblast). Malá část jich nepůvodně žije na Ukrajině a na severu Japonska (ostrov Hokkaido).", "tgt_summary": "尼夫赫人(;)旧称吉利亚克人,是西伯利亚东南地区原住民族,分布于黑龙江下游至入海口以及库页岛北部,即今俄罗斯联邦的哈巴罗夫斯克边疆区和萨哈林州。这一地区多为稀疏针叶林带,夏季温和,冬季寒冷多雪,尼夫赫人长期以捕鱼、狩猎、养犬为生,夏季居于沿海,冬季则迁至内陆。", "id": 944885}
{"src_title": "Ťing-tchaj", "tgt_title": "景泰帝", "src_document": [{"title": "Dětství, kníže z Čcheng.", "content": "Ťing-tchaj se narodil 11. září 1428, jeho vlastní jméno bylo Ču Čchi-jü, Ťing-tchaj je jméno jeho panovnické éry. Ču Čchi-jü byl druhým synem Süan-teho, v letech 1425–1435 císaře čínské říše Ming. Roku 1435 Süan-te zemřel, poté jeho starší syn Jing-cung nastoupil na mingský trůn a jmenoval Ču Čchi-jüa knížetem z Čcheng.  Jako kníže z Čcheng měl v dospělosti Ču Čchi-jü sídlit v Šan-tungu v současném okrese Wen-šang (v městské prefektuře Ťi-ning). Povahou byl spíše plachý, slabý a nerozhodný a nikdy neměl zájem o moc. S bratrem měl přátelský vztah. Patrně z obou důvodů stále zůstával v hlavním městě, i když ve druhé polovině 40. let byl dost starý na přesídlení do Wen-šangu.", "section_level": 1}, {"title": "Nástup na trůn.", "content": "V létě 1449 se na severní hranici mingské říše šířil neklid. Koncem července došla do Pekingu zpráva, že Mongolové v čele s jejich faktickým vládcem Esenem v rámci rozsáhlé invaze zaútočili na Ta-tchung. Císař Jing-cung se rozhodl osobně vést tažení proti Mongolům v doprovodu svého důvěrníka Wang Čena a mnoha generálů a úředníků. Dne 3. srpna pověřil Ču Čchi-jüa prozatímní správou Pekingu, přičemž mu přidělil pomocníky zastupující nejdůležitější mocenské skupiny: císařský rod reprezentovala Ťiao Ťing, jedna z Jing-cungových manželek; palácové eunuchy Ťin Jing (vedoucí ředitelství obřadů a v nepřítomnosti Wang Čena nejvýše postavený eunuch); vládu ministr státní správy Wang Č’ a čtvrtým byl velký sekretář Kao Ku. Všechna významnější rozhodnutí měla počkat na císařův návrat.  Jing-cung vyrazil do boje 4. srpna. Výsledky měsíčného tažení byly nulové, zato na zpáteční cestě se císařská armáda nechala 1. září zaskočit Mongoly, kteří ji v bitvě u poštovní stanice Tchu-mu rozprášili. Mnoho vyšších velitelů zahynulo, císař Jing-cung padl do zajetí.  Se souhlasem Jing-cungovy matky císařovny vdovy Sun stanul Ču Čchi-jü od 4. září v čele vlády. Císařovna vdova omezila jeho vliv označením jeho pověření za dočasné a 6. září ještě povýšením dvouletého Ču Ťien-šena, nejstaršího syna Jing-cunga, na následníka trůnu.  Dne 15. září vedoucí civilní a vojenští představitelé v čele s Jü Čchienem požádali císařovnu vdovu o instalaci Ču čchi-jüa na císařský trůn. Smyslem opatření byla stabilizace vlády a vylepšení pozice mingských úřadů ve vztazích s Mongoly prostřednictvím snížení významu zajatého Jing-cunga. Ču Čchi-jü byl jako jediný dospělý blízký příbuzný zajatého císaře přirozený kandidát. Ču Čchi-jü byl z návrhu vylekaný a odmítal jej. Okolí však jeho chování vidělo jako ryze formální zdráhání, obvyklé v podobných případech. Nakonec ustoupil a 17. (či 22. nebo 23.) září nastoupil na trůn jako císař Ťing-tchaj. Bratra prohlásil „nejvyšším císařem“ (, \"tchaj-šang chuang-ti\"), což byl formálně vyšší, ale pouze čestný titul. Proti nástupu nového císaře protestoval pouze jeden hodnostář, který za to zaplatil životem.  Mongolové nezaútočili na Peking bezprostředně po vítězství u Tchu-mu, kdy by patrně uspěli, ale váhali a nechali Číňanům dva měsíce na vzpamatování se z porážky. Mezitím uvedl obranu Pekingu do pořádku nový ministr vojenství Jü Čchien, který fakticky stanul v čele vlády už před jmenováním nového císaře. Mongolové k městu přitáhli až 27. října, ale obléhání vzdali už po čtyřech dnech, když pochopili, že nemají šanci na úspěch.  Ťing-tchajova vláda odmítla všechny Esenovy nabídky na vykoupení zajatého excísaře a požadovala jeho bezpodmínečný návrat. Zajatec se pro Mongoly stal spíše obtíží a nakonec ho vrátili bez podmínek. Ťing-tchaj neměl sebedůvěru k ponechání bratra na svobodě, internoval ho v Jižním paláci a izoloval od jakéhokoliv spojení s vládními úředníky. Obava z bratra zastínila zbytek jeho vlády a motivovala i ostražitou politiku vůči Mongolům.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ministři, eunuchové, sekretáři.", "content": "Tradiční historikové vyzvihují a chválí Ťing-tchajovu vládu zvláště ve srovnání se špatnými a nekompetentními eunuchy dominujícími předešlému desetiletí. Nicméně moc se jednoduše nepřesunula od eunuchů k úředníkům, i za Ťing-tchaje měli eunuchové nemalý díl moci. Spíše po roce 1449 eunuchové i úředníci spolupracovali k obrození země.  Do určité míry Ťing-tchajův režim navazoval na tradici vlády „tří Jangů“ (spravujících říši od poloviny 20. let do začátku 40. let 15. století), přičemž kontinuitu s jejich režimem ztělesňoval Wang Č’, zastávající v letech 1443–1457 funkci ministra státní správy. Ve čtyřicátých letech byl stálým oponentem Wang Čena, po roce 1449 spolupracoval s Jü Čchienem. V letech 1451–1453 mu v úřadě pomáhal spoluministr Che Wen-jüan, kterého roku 1453 nahradil Wang Ao, jehož vzestup podporoval Jü Čchien. Wang Ao úspěšně řídil obranu Liao-tungu, později velel v Kuang-tungu a Kuang-si; zůstal ministrem státní správy, dokud nezemřel roku 1467 v třiasedmdesáti letech. Široce respektovaní ministři státní správy a jejich pečlivý výběr schopných úředníků přinesl všeobecnou kvalitu administrativy ve třetí čtvrtině 15. století.  Ťing-tchajovi ministři zůstávali ve funkci obvykle dlouhá léta. Ministři daní Ťin Lien, obřadů Chu Jing, trestů Jü Š’-jüe a prací Š’ Pchu byli ve funkci po celou dobu jeho vlády. Stálé bylo i vedení kontrolního úřadu (v letech 1445–1454 Čchen I, poté Jang Šan, Wang Wen, Siao Wej-čen, Li Š’) a velitelé armády (Š’ Cheng, eunuchové Cchao Ťi-siang a Liou Jung-čcheng).  Mezi důležité stoupence Ťing-tchaje patřili eunuchové Ťin Jing a Sing An. První byl velmi vlivný ve 30. letech, později ztratil moc ve prospěch Wang Čena. Za Ťing-tchaje se stal vedoucím ředitelství obřadů, ale kvůli podpoře návratu Jing-cunga byl roku 1450 uvězněn. V čele eunuchů pak stanul Sing An, který hrál důležitou roli ve vyjednáváních o návratu Jing-cunga a ve výměně korunního prince roku 1452. Oba zmínění eunušští generálové (Cchao Ťi-siang a Liou Jung-čcheng) hráli roku 1453 velkou roli ve vojenské reformě. Naproti tomu velcí sekretáři (Čchen Sün a Kao Ku) nestáli za Ťing-tchaje mezi výraznými politiky.  Přes personální stabilitu nebyla vládnoucí skupina prosta sporů. V letech 1451–1452 se Jü Čchien, nejvlivnější osoba v Pekingu, dostal do ostrého konfliktu se Š’ Chengem kvůli zneužití moci a korupci ze strany Š’ Chenga a jeho rodiny. Císař nebyl schopen spor uklidnit, dokud v letech 1454–1455 Jü Čchien neonemocněl a neztratil velkou část svého vlivu.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenská reforma.", "content": "Roku 1451, poté co pominulo bezprostřední nebezpečí, začal Jü Čchien s vojenskou reformou. Nejdříve vybral z vojsk na severovýchodě 100 tisíc vojáků, které rozdělil do pěti výcvikových oddílů (\"tchuan-jing\"); roku 1452 k nim přidal ještě 50 tisíc vojáků a vytvořil deset výcvikových jednotek. Dále zreorganizoval systém velení pekingské posádky. Původně bylo velení rozděleno mezi generály a eunuchy a každý ze tří velkých výcvikových táborů (pro pěchotu, jízdu a střelné zbraně) byl zcela samostatný pod vlastním velením. Avšak oddíly z různých táborů nebyly zvyklé spolupracovat. Jü Čchien podřídil každý tábor jednomu veliteli a celou posádku nejvyššímu veliteli. Současně dozor na posádkou odebral eunuchům. Výsledkem byl vznik jednotného velení a větší role pekingských generálů v řízení výcvikových táborů. Nové uspořádání výcvikových táborů bylo mezi různými mingskými systémy velení ojedinělé tím, že generálové řídící výcvik veleli týmž vojákům i v boji.  Kvůli nedostatku mužů a nepoužitelnosti většiny dědičných vojáků se po roce 1449 rozšířila dříve jen ojedinělá praktika najímání vojáků za mzdu z řad rolnického a/nebo městského obyvatelstva. Najatým vojáků se říkalo \"ping\", v kontrastu k dědičným vojákům \"ťün\".  Po návratu Jing-cunga k moci roku 1457 byl Jü Čchien popraven a jeho reformy zrušeny.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Šan-tung postihl roku 1450 hladomor, dešti a chladným počasím těžce trpěly v letech 1452–1454 provincie severní Číny i dolní tok Jang-c’-ťiang. Na severu Číny bylo sucho roku 1455 následováno dešti léta 1456. Pomoc obyvatelstvu a nedoplatky daní vyprázdnily státní pokladnu.  Roku 1453 byl zrušen zákaz používání mincí v obchodě. Od poloviny 50. let 15. století začaly z pekingských trhů ilegální soukromé mince z Ťiang-nanu vytlačovat staré Jung-leho mince. Občas se objevující návrhy bojovat se soukromou mincí obnovením státní výroby byly odmítnuty, neoficiální sítě ilegálních mincoven proto prosperovaly.  Vláda věnovala pozornost regulaci Žluté řeky, naléhavé po velkých povodních a změnách toku roku 1448, po nichž řeka tekla do moře jak severně, tak jižně od poloostrova Šan-tung. Kromě toho změny toku Žluté řeky přinesly problémy v zásobování Velkého kanálu vodou. Pokusy o nápravu situace a opravy v letech 1449–1452 nepřinesly výsledek. Roku 1453 Sü Jou-čen, který upadl do nemilosti v krizi roku 1449, kdy navrhoval přesun hlavního města z Pekingu do Nankingu, předložil plán na znovuvýstavbu hrází a kanálů. Během dvou let provedl silami až 58 tisíc dělníků komplexní opravy hrází a vyhloubení stokilometrových kanálů. Jeho dílo úspěšně odolalo velké povodni roku 1456 a sloužilo desítky let.  Tradiční historie vnímá 50. léta především ve světle soupeření dvou císařských bratrů, nicméně marxisté připomínají především třídní konflikty. Trvalá nespokojenost obyvatelstva vyvolávala povstání, která zaměstnávala armádu po většinu 50. let. Do roku 1452 doznívala povstání ve Fu-ťienu a Če-ťiangu. V provinciích Kuang-tung a Kuang-si rostla svévole nečínských obyvatel (kmenů Miao a Jao), dokud je v letech 1452–1453 rázně nepotlačil Wang Ao. V letech 1450–52 se bouřili Miaové a Jaové v Kuej-čou a Chu-kuangu. V letech 1453–56 trvaly nepokoje ve Fu-ťienu, Chu-kuangu, S’-čchuanu a Če-ťiangu. Celá 50. léta trvaly ozbrojené srážky v Kuang-tungu, kde úřady proti povstalcům mobilizovaly loajální kmeny. Proti mingské vládě se vesměs bouřily nečínské národy, případně čínští horníci a bezzemci v okrajových oblastech provincií, nejhustěji osídlené regiony zachovávaly klid.  Celkově byla vláda Ťing-tchaje dobou úspěšných reforem a obnovy stability dosažené schopnými ministry. V oblasti kultury éra Ťing-tchaj vynikla zvláště rozvojem zdobení technikou drátkového emailu (cloisonné), která se od té doby v čínštině nazývá \"ťing-tchaj-lan\" (, doslova „modrá [barva éry] Ťing-tchaj“).", "section_level": 2}, {"title": "Problémy s následnictvím, svržení a smrt.", "content": "Trvalým politickým problémem Ťing-tchajovy vlády byl osud Jing-cunga a otázka nástupnictví. Přestože byl Jing-sung izolován, ve vládě měl stále příznivce, např. ministra obřadů Chu Jinga. Obvykle by císařovi oponenti museli opustit úřady, císař však váhal s řešením zmíněných problémů a ponechal je ve vládě.  Korunním princem byl od roku 1449 nejstarší syn Jing-cunga. Císař se však po čase rozhodl uchovat trůn pro své potomstvo. Pro svůj plán postupně získal dostatečnou podporu, dílem uplácením, dílem zastrašováním, a 20. května 1452, i přes trvající opozici velkých sekretářů a některých dalších úředníků, dosavadního následníka jmenoval knížetem z I a svého syna Ču Ťien-ťiho korunním princem. Týž den byla sesazena císařovna Wang a nahrazena následníkovou matkou paní Chang. Toto zjevné hájení osobních zájmů oslabilo císařovu prestiž.  Ču Ťien-ťi zemřel už roku 1453 a jeho matka roku 1456. Jiného syna císař neměl a nový korunní princ už nebyl jmenován. Někteří, jako ředitel na ministerstvu obřadů Čang Lung († 1484) a cenzor Čung Tchung († 1455) navrhli znovunastolení Jing-cunga, za což byli uvěznění, Čung Tchung a někteří další zemřeli na následky bití. Poté ambiciózní muži u dvora a ve vládě začali organizovat spiknutí ve prospěch Jing-sunga.  Spiknutí vedli Š’ Cheng, Cchao Ťi-siang, Sü Jou-čen a Čang Jüe. Příležitost se našla, když koncem roku 1456 císař onemocněl, takže několik dní neuděloval audience a zrušil i obřady Nového roku 1457. Žádost o jmenování následníka zůstala bez odpovědi, dvůr se připravoval v atmosféře úzkosti na císařovu smrt. Ráno 11. února 1457 spiklenci vytáhli Jing-cunga z jeho rezidence a posadili na trůn, k překvapení hodnostářů přišlých na ranní audienci. Jing-cung ihned provedl změny ve vládě – spiklence povýšil, dosavadní vedoucí osobnosti odvolal. Někteří ze stoupenců ťing-tchajova režimu byli zabiti, jako Jü Čchien, Wang Wen a tři vysoce postavení eunuši.  Ťing-tchaj byl degradován na knížete z Čcheng. Z nemoci se neuzdravil a zemřel 14. března 1457. Možná byl zavražděn. Dostal posmrtné jméno Li („Rebel“) a byl pohřben mimo areál císařských mauzoleí, u Jü-čchüan-šan. Někteří úředníci navrhovali i zrušení jeho panovnické éry, stejně jako byla zrušena éra Ťien-wen, ale Jing-cung nesouhlasil. Až roku 1475 – za vlády císaře Čcheng-chuy – dostal Ťing-tchaj posmrtné jméno jméno – Kung-ting kchang-žen ťing chuang-ti (), kratší než u ostatních císařů. Chrámové jméno Taj-cung () obdržel v polovině 17. století od panovníka dynastie Jižní Ming v Nankingu.", "section_level": 1}, {"title": "Císařovny, potomci.", "content": "Císař Ťing-tchaj měl vícero manželek, titul císařovny postupně nosily dvě z nich:  Po smrti Ťing-tchaje bylo jeho konkubínám přikázáno spáchat sebevraždu, ale sesazená císařovna Wang žila dál mimo palác. Údajně ji chránil její synovec, nyní opět následník a pozdější císař Čcheng-chua, který ji umožnil vzít si své cennosti. Jing-cung jí poté nechal prohledat dům a zabavil 200 tisíc \"liangů\" stříbra a další poklady. Zemřela v lednu 1507, dostala posmrtné jméno Čen-chuej ťing chuang-chou (). Pohřbena je v mauzoleu svého muže.  Kromě jediného syna měl Ťing-tchaj též dceru (podle \"Ming-š’\" dvě), princeznu Ku-an () roku 1469 provdanou za Wang Siena (, † 1514), pravnuka Wang Ťiho.", "section_level": 1}], "src_summary": "Císař Ťing-tchaj (; 21. září 1428 – 14. březen 1457) vlastním jménem Ču Čchi-jü () z dynastie Ming vládl od roku 1449 říši Ming. Nastoupil po svém starším bratru, císaři Jing-cungovi, zajatém Mongoly. Po převzetí vlády s novým rokem vyhlásil éru „Zářivé jistoty“, \"Ťing-tchaj\". Název éry je používán i jako jméno císaře. V únoru 1457 byl svržen palácovým převratem vedeným Jing-cungem, o měsíc později zemřel.", "tgt_summary": "明代宗朱祁钰(1428年-9月21日-1457年-3月14日),或称景泰帝,年号景泰,明宪宗追谥其为「恭仁康定景皇帝」,弘光帝上庙号「代宗」,谥号「符天建道恭仁康定隆文布武显德崇孝景皇帝」,明朝第7位皇帝(1449年9月22日—1457年2月24日在位)。明宣宗皇次子,母亲是贤妃吴氏。", "id": 2617594}
{"src_title": "Vitalij Petrov", "tgt_title": "维塔利·佩特罗夫", "src_document": [{"title": "Kariéra ve Formuli 1.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2010–2011: Renault.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2010.", "content": "Vitalij Petrov se ve Formuli 1 poprvé představil při Grand Prix Bahrajnu 2010. Jeho první závod ukončila porucha, z následujících dvou závodů musel taktéž odstoupit. Poté následovalo sedmé místo v Číně a s ním první body. V dalších pěti Velkých Cenách dojel na nebodovaných pozicích. Ve Velké Ceně Německa získal bod za desáté místo. Jeho nejlepším výsledkem sezony bylo páté místo z Velké Ceny Maďarska. Při kvalifikaci do belgické Grand Prix havaroval hned v úvodní části, na svém kontě neměl žádný čas, a proto musel do závodu odstartovat z chvostu startovního pole. Dokázal se probojovat na deváté místo. V dalších pěti závodech po Velké Ceně Belgie nebodoval, z toho ze dvou odstoupil. Posledním závodem ročníku 2010 byla Grand Prix Abú Dhabí, kde Petrov na šestém místě několik kol až do konce závodu držel za sebou Fernanda Alonsa a pomohl tím Sebastianu Vettelovi k zisku mistrovského titulu. Vitalij Petrov sezonu ukončil na celkovém třináctém místě se 27 body na kontě.", "section_level": 3}, {"title": "2011.", "content": "Rok 2011 zahájil třetím místem ve Velké Ceně Austrálie. Po zbytek sezony už se na stupně vítězů nedostal, jeho druhým nejlepším výkonem bylo páté místo, které získal v Kanadě. Bodovat dokázal jen v osmi z devatenácti závodů. Na konci sezony měl 37 bodů a umístil se na desátém místě v konečném pořadí šampionátu jezdců.", "section_level": 3}, {"title": "2012:Caterham F1.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2012.", "content": "Na začátku roku 2012 nahradil u týmu Caterham F1 Team v sedačce Itala Jarna Trulliho a doplnil v sedačce Fina Heikkiho Kovalainena.Nicméně bez sponzorů po sezoně musel ukončit kariéru v F1 a na rok 2013 dočasně kariéru přerušil.", "section_level": 3}, {"title": "Mimo F1.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2013.", "content": "Rok 2013 strávil kariérní pauzou připraven se vrátit do F1 či obecně na další okruhové série.", "section_level": 2}, {"title": "2014-?:DTM-Mercedes.", "content": "Na začátku roku 2014 bylo oznámeno, že se zúčastní seriálu DTM, s týmem Mercedes, resp. jedním z jeho týmů-Mücke Motorport.", "section_level": 2}, {"title": "Kompletní výsledky.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu", "section_level": 1}], "src_summary": "Vitalij Alexandrovič Petrov (rusky ) (* 8. září 1984 Vyborg, Rusko) je ruský automobilový závodník, bývalý pilot Formule 1 a vicemistr série GP2 z roku 2009. Přezdívá se mu \"Vyborská raketa\". Ve Formuli 1 závodil v letech 2010 - 2012. Byl prvním ruským pilotem, který startoval v závodech F1.", "tgt_summary": "维塔利·彼得罗夫(1984年-9月8日、(、Vitaly Petrov)是俄罗斯赛车手,曾经在一级方程序赛车效力卡特汉姆车队。他是首位参加一级方程序的俄罗斯车手。", "id": 324553}
{"src_title": "Jason Voorhees", "tgt_title": "面具傑森魔", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Jason se narodil se znetvořeným obličejem, kvůli kterému ho nikdo neměl v lásce a každý se mu vysmíval, jediný kdo ho miloval byla jeho matka Pamela Voorheesová. Když bylo Jasonovi 11 let, odjel na letní tábor ke Křišťálovému jezeru, kde se kvůli nepozornosti vedoucích utopil. Po Jasonově smrti se tábor stal prokletým a byl zavřen, až do doby, kdy se ho pokusila parta mladých nadšenců znovu zprovoznit, což se jim však nepodařilo.", "section_level": 1}, {"title": "Dospělost.", "content": "Když byla Jasonova matka brutálně zavražděna, Jason se vrátil již jako dospělý muž na zem, aby smrt své milované matky pomstil. Potom co byl vybudován v sousedství nový tábor, začal Jason (s pytlem na hlavě, aby zakryl svou tvář) postupně zabíjet všechny lidi, kteří v táboře byli. Ale když narazil na mladou Ginny Fieldovou, která mu zezadu do ramena zasekla mačetu, musel zabíjení nechat a ukrýt se v Higgins Haven, aby si zde léčil své zranění. Ve stejnou dobu přijela na místo Chris Higginsová (jejíž rodině Higgins Haven patřilo) společně se svými přáteli, které začal Jason brutálně zabíjet. Když však mělo dojít i na Chris, utekla před Jasonem do stodoly, kde mu zasekla do levé strany hlavy sekeru a Jason poté upadl do bezvědomí. Když ležícího Jasona našla policie, mysleli si že je mrtvý a odvezli ho do márnice, kde se však Jason probudil a zabil zdravotní sestru, poté se vrátil ke Křišťálovému jezeru. U jezera zabil partu teenagerů, kteří se tam nacházeli a když se chystal i na ženu jménem Trish, přelstil ho její bratr Tommy, který se ostříhal do hola a vypadal, jako Jason, když byl malý. Když se pak Jason otočil k Trish zády snažila se mu zaseknout do hlavy mačetu, ale bohužel mu jen sundala masku. Zaseknout mačetu Jasonovi do hlavy se podařilo až Tommymu, který pak ještě Jasona rozsekal na kusy. Jason byl poté pohřben poblíž Křišťálového jezera, vedle své matky. Když se po létech Tommy a jeho přítel rozhodli Jasona vykopat, omylem ho oživili. Oživený Jason zabil Tommyho přítele, zatímco Tommy mu unikl. Jason byl po oživení o mnoho silnější a už ho skoro nic nedokázalo zastavit, dokonce ani výstřely z brokovnice. Vystrašený Tommy se snažil vše nahlásit šerifovi, ale ten si myslel, že se Tommy zbláznil a zavřel ho na noc do věznice. Jason se mezitím vrátil ke Křišťálovému jezeru, kde začal znovu zabíjet. Když se Tommy dostal z vězení, přišel na to jak by se dal Jason zastavit, spojil balvan s řetězy, které dal Jasonovi kolem krku a hodil ho na dno jezera. Protože byl balvan těžký, Jason se nemohl dostat nad hladinu a v jezeře se utopil. Po pěti letech přijíždí k jezeru dívka jménem Tina, která má telekinetickou schopnost, díky které Jasona omylem osvobodí a ten začíná s novým masakrem. Když se však pokusí zabít i Tinu pozná, že na její schopnosti nemá a je znovu zabit. Jeho tělo je uvězněno pod troskami mola na dně Křišťálového jezera, kde jej po několika letech oživí elektrický výboj z porušeného kabelu a on se vydává najít novou krev. Tu najde na výletní lodi, která veze čerstvé maturanty na exkurzi do New Yorku, kam se však díky Jasonovi dostane jen menšina. Když se zbylí maturanti dostanou na pevninu, musí se před Jasonem ukrývat, až do doby kdy ho zabije toxický odpad v kanalizaci. Když je Jason z nevysvětlitelných důvodů znovu oživen, vrací se ke Křišťálovému jezeru, kde po něm jde FBI. Ti se dozví, že Jason má neteř Jessicu, která by ho mohla najít a zastavit. Když Jessica Jasona najde, vrazí mu do srdce kouzelnou dýku a pošle ho tak navždy do pekla. Jason je v pekle, až do doby, kdy ho oživí Freddy Krueger, který od něj potřebuje, aby vraždil ve Springwoodu a nahnal tak obyvatelům ztracený strach. Jason se však v zabíjení nechce krotit a vraždí i oběti, které patří Freddymu. Proto ho Freddy musí dostat k sobě do snu, kde se ho pokusí zabít, což mu nevyjde a nakonec za pomoci jistých teenagerů zabije Jason Freddyho u Křišťálového jezera a sám v jezeře zmizí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jason Voorhees je fiktivní postava hororové série \"Pátek třináctého\". Jason se poprvé objevil ve filmu \"Pátek třináctého\" z roku 1980, ale ne jako vrah, nýbrž ve vzpomínce své matky Pamely Voorheesové. Vraždit začal až ve druhém díle, když mu matku zabili a on se za její smrt mstil.", "tgt_summary": "杰森·沃尔希斯(Jason Voorhees)是由Victor Miller所创造出来的虚构连续杀人魔。", "id": 2916581}
{"src_title": "UCD", "tgt_title": "以用户为中心的设计", "src_document": [{"title": "Typy otázek.", "content": "1) Kdo je uživatelem našeho produktu? 2) Jaké jsou uživatelovy cíle? 3) Jaké má uživatel zkušenosti s naším nebo podobným produktem? 4) Jaké funkce bude uživatel vyžadovat? 5) Jaké informace uživatel hledá a v jaké formě by je měl nalézt? 6) Jak si uživatel představuje, že produkt pracuje? atd....  Má náš produkt skutečně nějakou užitnou hodnotu? Pro UCD je také důležitá otázka toho,zda funkce, informace a ostatní části našeho produktu skutečně splňují to, co uživatel očekává.  Je náš produkt skutečně použitelný? Použitelnost se spojuje s tím, zda je produkt navržen v konceptu “ease-of-use“ neboli snadný k použití. Tento koncept není často snadný pro implementaci, nicméně je velice důležitý.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní pravidla UCD pro webové prezentace.", "content": "1) Snadná přehlednost – Snadná přehlednost pomůže vytvořit uživateli představu o tom, kde se nachází a co se stane pokud provede nějakou určitou akci. Důležité prvky musí být nepřehlédnutelné. Uživatel by měl být schopen pouze letmým pohledem na stránku zjistit, jaké se mu nabízejí možnosti. 2) Načítání paměti – Stránky by se měly rychle načítat. Zobrazované prvky, které se na stránkách opakují by měly být smysluplné a měly by si zachovat stejný vzhled (např. tlačítko “zpět“ by mělo vypadat pokaždé stejně). Toto snadno vyřeší použití CSS. 3) Odezva – Stejně jako u 3. Newtonova zákona, i zde platí, že každá akce vyvolá reakci. Pokud, tedy uživatel nějakou akci vykoná, měl by okamžitě obdržet informaci o tom, co se událo. Například pokud zmáčkne tlačítko, mělo by se na obrazovce něco změnit, aby si byl uživatel jistý, že systém zmáčknutí registroval. 4) Snadná přístupnost – Uživatelé potřebují informaci nalézt rychle, ne se zdlouhavě proklikávat skrz složitou strukturu stránek. Proto by mu měly být nabídnuty tyto výhody: a. Snadný způsob, jak se k informaci dostat (různé navigační možnosti, vyhledávání atd.). Nic se ale nesmí přehánět, proto těchto možností usnadnění přístupu nesmí být zbytečně mnoho. b. Shromáždění informací po menších částech a jejich uspořádání v nějakém logickém schématu nebo hierarchii smysluplné pro uživatele. c. Získání informací pouhým prolétnutím stránek. Uživatel by měl získat informace už po krátkém nahlédnutí na stránky, aniž by musel něco zdlouhavě číst. 5) Orientace / Navigace – Často se uživatelé cítí na stránkách ztraceni. Možností jak se tomuto pocitu vyhnout je několik: a. Odkazy na stránkách by měly být výstižné, aby uživatel mohl předvídat, co po kliknutí nalezne. b. Uživatel by měl být schopen zobrazit strukturu stránek. c. Uživatel by se neměl ocitnout na “dead-end” stránce, neboli stránce, ze které se nemůže nikam dostat. d. Každá stránka by měla obsahovat nějaké viditelné prvky, prozrazující kde se uživatel právě nalézá a jak se může dostat na další stránky. Ne vždy se totiž uživatel na naše stránky dostane přes úvodní stránku (např. pokud se na stránky dostane přes vyhledávač). e. Vyřešit možné problémy s tlačítkem “zpět“ v prohlížeči. Zhruba 60% uživatelů totiž používá toto tlačítko jako klíčové tlačítko navigace, což může v některých případech způsobit problémy. 6) Čitelnost – Text by měl být snadno čitelný: a. Bezpatkové písmo je snazší pro přečtení, nežli patkové písmo, obzvláště v hlavním textu stránky. [citace?!] b. Písma s různými ornamenty se špatně čtou. c. Kurzíva je hůř čitelná než normální text. d. Text, který je příliš malý, nebo příliš velký se obtížně čte. Ideální velikost pro bezpatkové písmo je 9-11 bodů. Pro patkové pak velikost 11-12 bodů. Nicméně se velikost písma u každého typu liší, proto je potřeba brát tyto hodnoty pouze jako orientační. e. Blok textu delší než 50 znaků výrazně zpomaluje čtení. f. Vysoký kontrast mezi textem a pozadím výrazně zvyšuje čitelnost. Nejčitelnější je tmavý text na světlém pozadí. 7) Jazyk – Z hlediska textového obsahu se doporučuje používat: a. Krátké jednoduché věty. b. Každodenní slova (slova, se kterými se člověk denně stýká, ne odborné výrazy). c. Slovesa v činném rodě.  Z důvodu celosvětové přístupnosti webových stránek v různých oblastech kultur je potřeba psát text s rozvahou, aby nikoho neurážel. Je potřeba si dávat pozor na různé metafory, idiomy, ikony nebo humor. 8) Design stránek – Design by se měl uživateli líbit a vyhovovat mu, proto je vhodné při jeho tvorbě: a. Zarovnat jednotlivé prvky stránky do mřížky. b. Vytvořit stránky tak, aby byly něčím zajímavé. c. Používat grafiku k ilustraci. d. Pomoci s navigací. e. Používat malé grafické prvky, které se budou snadno načítat. f. Nejdůležitější prvky stránky udělat nejvýraznější. g. Používat barvy, které uživatele nebudou rušit. h. Používat volná místa (mezery), aby si uživatel mohl “odpočinout“ od textu.", "section_level": 1}, {"title": "Jak navrhnout User-Centered webové stránky.", "content": "Pro vytvoření stránek je potřeba zapojit uživatele do vývoje už na začátku tvorby programátora. Příručky mohou poskytnout pouze obecné informace o interakci mezi stránkami a uživatelem, ale to není dostačující. Je nutné zjistit, jak je uživatel spokojen přímo s konkrétním webem.  Programátor může zapojit uživatele do vývoje těmito způsoby: 1) Vyslechne si jeho požadavky a zjistí jeho představu o návrhu. 2) Zapojí jej do vývoje designu stránek. 3) Nechá si od uživatele průběžně schvalovat a kritizovat výsledky své práce např. při společném procházení stránek, společném sezení atd. 4) Nechá uživatele procházet stránky a sleduje jeho reakce.  Pro programátora je velice důležité seznámit se s cílovou skupinou, proto by měl znát odpovědi na otázky: 1) Jaké zkušenosti budou uživatelé mít s počítačem, s webem? 2) Jakým jazykem převážní uživatelé mluví a na jaké úrovni? 3) Jaký hardware/software budou uživatelé nejspíše používat? 4) Kolik bude potřeba učení k tomu, aby byli schopni se stránkami pracovat? 5) Jaké znalosti a zkušenosti již uživatelé mají? 6) Co uživatelé od stránek požadují a očekávají?  Důležité je nespokojit se s prvním návrhem a nechat se ovlivnit požadavky přicházejícími od uživatele. Poslední doporučení se týká usability testování. To je důležité po celou dobu implementace a mělo by probíhat stále dokola. Usability testování je jediný možný způsob, jak dosáhnout spokojenosti uživatele s výsledkem programátorovy práce.", "section_level": 1}], "src_summary": "UCD, User-Centered Design je přístup, kterým by se měli řídit vývojáři webových aplikací, ale i všichni výrobci produktů. Hlavní myšlenkou UCD je umístit uživatele do centra pozornosti při tvorbě výrobku nebo aplikace a soustředit se na jeho schopnost se v aplikaci orientovat. UCD hledá odpovědi na otázky o uživateli a o jeho potřebách a správný návrh a řešení.", "tgt_summary": "以用户为中心的设计(,简称UCD),是一种吸引人的、高效的用户体验的方法。以用户为中心的设计思想非常简单:在开发产品的每一个步骤中,都要把用户列入考虑范围。", "id": 1062198}
{"src_title": "Středověká literatura", "tgt_title": "中世纪文学", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Charakteristickým rysem středověké literární vzdělanosti v Evropě je silný důraz kladený na klasické řecké a římské antické autory. Tito tzv. auctores (morální a umělecké autority, školní autoři), bývali obvykle omezováni pouze na básníky, v soupisech uváděni chronologicky a vnímáni jako stejně hodnotní. Obzvláště silné postavení však měli křesťanští i pohanští autoři pozdní antiky. Od 10. století byl jako normativní výběr vnímán seznam těchto deseti autorů: Vergilius, Homér, Martianus Capella, Horatius, Persius, Juvenalis, Boëthius, Statius, Terentius a Lucanus. Až do 13. století byl pak seznam závazných autorů postupně stále víc rozšiřován, Hugo z Trimbergu jich v roce 1280 uvedl již osmdesát. Z výrazných tvůrců chápaných jako základ středověké vzdělanosti lze uvést ještě například Ovidia, Prudentia, Cicerona a Ezopa. Středověké bádání interpretovalo světské autory stejně jako biblické texty alegorickým způsobem.  K dalším typickým znakům můžeme přiřadit dlouhé časové rozpětí, ve kterém literatura označovaná za středověkou vzniká, a její zachování před 15. stoletím výhradně v podobě rukopisné a velmi často více či méně fragmentární, často se tedy zachovaly pouze některé části díla. Oproti moderní literatuře existoval výrazně těsnější vztah orality (ústního podání) a psané podoby literárních děl. Zejména raně středověká díla byla tradována ústně předtím, než byla zapsána, a četné texty byly vytvářeny tak, aby bylo možné se je naučit zpaměti a následně přednášet. Středověká literární díla se často pohybovala mezi světskou a duchovní polohou, což bývá označováno jako synkretismus funkcí: například ve středověkých dramatech bývaly často náboženské výjevy stavěny vedle obhroublých žertů a naopak dobrodružné rytířské romány mohly obsahovat křesťanské a mystické důrazy. Značnou roli hrály ve středověké literatuře alegorie a symbol – symbolický význam byl přičítán například barvám, zvířatům, různým předmětům a přírodním úkazům a podobně. V celé evropské středověké literatuře je přítomno také napětí mezi univerzální, nadnárodní tvorbou v latině, spojenou s představou náboženské jednoty a s návazností na latinský starověk, a proti ní stojící tvorbou ve vernakulárních, národních jazycích, postupně", "section_level": 1}, {"title": "Periodizace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přechod od antiky ke středověku.", "content": "Ernst Robert Curtius označil období pozdní antiky a první části raného středověku – od období vlády římského císaře Theodosia, spojeného s ustavením křesťanství jako státního náboženství v roce 381, až k vládě Karla Velikého na přelomu 8. a 9. století – za svébytné, samostatné období. Do 5. století lze částečně zařadit významné křesťanské myslitele svatého Jeronýma a svatého Augustina, prvního významného křesťanského básníka Prudentia", "section_level": 2}, {"title": "Raný středověk.", "content": "Vzhledem k dobovému úpadku jazyka a literární tvorby a nízkému počtu dochovaných pramenů se 7. a 8. století ve Franské říši popisují jako „temná staletí“, kulturní podstata antiky však nezmizela a návaznost byla pociťována velmi silně. V západoevropském prostředí udržovala tradici vzdělanosti a literatury alespoň částečně latinsko-anglosaská", "section_level": 2}, {"title": "Vrcholný středověk.", "content": "Významným přelomem ve vývoji středověké kultury a společnosti je 12. století, přičemž toto období je někdy označováno také za renesanci 12. století. S vrcholným středověkem je spojen vznik a rozvoj literatury ve vernakulárních neboli národních jazycích, která se prosazovala vedle latinsky psaných děl. Francouzská", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní středověk a počátky renesance.", "content": "Pozdní středověk je označení pro období výrazných společenských a kulturních změn ve 14. a 15. století. V kulturně nejpřednějších oblastech, zejména v Itálii, se prolíná s nastupující renesancí a humanismem. Dante Alighieri (1265–1321) je považován svým propojením staršího důrazu na světu a moderního zkoumání lidského nitra za za dovršitele klasické středověké tradice a přímého předchůdce italské renesance a humanismu,", "section_level": 2}, {"title": "Žánry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hrdinský epos.", "content": "Hrdinský epos byl jedním z klíčových žánrů staršího středověku. Jednalo se o rozsáhlé epické texty psané ve verších a často před zapsáním dlouho tradované ústně. V raném středověku vznikly eposy jako staroanglický \"Beowulf\" (zapsán v 10. až 11. století), francouzská \"Píseň o Rolandovi\" (zapsáno asi v roce 1100), španělská \"Píseň o Cidovi\" (zapsáno přibližně v roce 1140) nebo německá \"Píseň o Nibelunzích\" (zapsáno asi v letech 1200–1210). U", "section_level": 2}, {"title": "Rytířský román.", "content": "Rytířský román se vyvinul v průběhu vrcholného středověku z hrdinských eposů, vliv na něj však měly i jiné žánry jako kronika nebo legenda. Původní veršovanou podobu, kterou se román přibližoval hrdinskému eposu, však ve 13. století vystřídal prozaický text. Rytířský román", "section_level": 2}, {"title": "Kronika.", "content": "Kronika byla typickým žánrem středověké historiografie. Na rozdíl od letopisů (análů), s kterými se někdy prolínala, bývala obvykle dílem jediného pisatele a její záznamy často přerůstaly v ucelenější příběhy. Kromě poznávacích a učebních funkcí byla posláním kronik ideologická interpretace událostí, postupně směřovaly také", "section_level": 2}, {"title": "Cestopis.", "content": "Cestopisné texty se v raném a vrcholném středověku rozvíjely především v arabské literatuře, kam spadá například Ibn Fadlán v 10. století a Ibn Battuta, autor populární \"Cesty\" (1356), a také v literatuře židovské. Ibráhím ibn Jákúb popsal ve své arabsky psané", "section_level": 2}, {"title": "Milostná lyrika.", "content": "Středověká milostná lyrika má původ v arabsko-hispánské Andalusii, kde od 10. století rozvíjela ve verších arabských básníků jako Ibn al-Farid nebo Ibn Hazm. V křesťanském prostředí se milostné básně ve větší míře objevovaly od začátku 12. století v Provensálsku a Katalánsku, pravděpodobně pod vlivem antických a arabských vzorů. Šířily kult", "section_level": 2}, {"title": "Bestiář.", "content": "Bestiář byl jedním z oblíbených středověkých žánrů na pomezí krásné a naučné literatury. Obsahoval popisy skutečných i mýtických zvířat (jako jednorožce nebo fénixe) a vyprávění o nich, doplněné morálním ponaučením a komentářem, který popisované vlastnosti zvířat interpretoval z křesťanského hlediska. Příkladem takové interpretace může být pelikán, u nějž byla představa, že krmí mláďata svou krví chápana jako obraz Ježíše Krista, který obětí na kříží vykoupil lidstvo. Bestiáře vycházely z původně řeckého pozdněantického textu \"Fysiologus\",", "section_level": 2}, {"title": "Legenda.", "content": "Oblíbeným žánrem středověké duchovní literatury byla legenda, jeden z nejvýraznějších projevů šířícího se kultu svatých. Legendy zachycovaly osudy světce obvykle na životopisném půdorysu od okolností narození, přes život, jehož součástí byla většinou také mučednická smrt, až k posmrtným zázrakům. Životy světců bývaly vystavěny na základě podobnosti s osudem Ježíše Krista, jak je popsán v evangeliích. Jednotlivé legendy se shromažďovaly a přepisovaly ve sbírkách,", "section_level": 2}, {"title": "Drama.", "content": "Liturgické divadlo vzniklo v 9. a 10. století z tropů, rozšíření k liturgickým zpěvům, a bylo hráno především v podobě velikonočních a vánočních her. Zpočátku bylo během daných svátků zařazováno do introitu (úvodního zpěvu) mše. K oblíbeným námětům patřily resurekční hry zobrazující Kristovo vzkříšení a nalezení prázdného hrobu, dále pak vánoční hry o Kristově narození a rovněž hry s dalšími náměty (například o Adamovi). Nejstarším dochovaným záznamem o resurekční hře je \"Kristovo sestoupení do předpeklí\" v anglické Knize z Cerne", "section_level": 2}, {"title": "Národní literatury ve středověku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "České země.", "content": "K nejranějším literárním památkám vzniklým na českém území patří velkomoravské písemnictví ve staroslověnštině. Bylo spojeno s byzantskou misí Konstantina a Metoděje a tvorbou jejich žáků a lze k němu zařadit například životopisy obou věrozvěstů z druhé poloviny 9. století (\"Život Konstantina\" a o něco mladší \"Život Metoděje\") a další texty.  Po přenesení mocenského centra do přemyslovských Čech se vlivem německých oblastí začala rozvíjet také latinská literatura. Zrod česko-latinské hagiografie je umisťován na konec 10. století. V 10. a 11. století byla české kultura kulturou dvojjazyčnou, neboť v Sázavském klášteře byla dočasně obnovena staroslověnská liturgie. Naprostá většina textů tohoto vznikala v klášterech a jednalo se v první řadě o legendy a historiografické spisy. K hagiografickým památkám se řadí především svatováclavské a svatoludmilské legendy, psané ve větší míře staroslověnsky. Nejstarším dochovaným zpracováním je sice latinská \"Crescente fide\" v bavorské recenzi, nejproslulejším svatováclavským textem se však stala \"Kristiánova legenda\". Ohledně ní ovšem panují spory a není jisté, kdy přesně byla sepsána. Moderní badatelé považují za nejpravděpodobnější konec 10. století nebo první polovinu 11. století. Významné byly také cyrilometodějské legendy (staroslověnsky od 9. století, latinsky od 12. století), legendy o svatém Vojtěchu (vznikající od začátku 11. století) a svatém Prokopovi (rozvíjející se od 12. století) a rovněž život blahoslaveného Hroznaty z 13. století. K významným památkám českého středověku patří kroniky. Kosmova Kronika česká vznikla mezi lety 1119/1122 a 1127 a zachytila již vysokou kulturní úroveň českého mnišského prostředí a dobré vzdělání autora. K rané historiografii lze přiřadit také Kosmovy pokračovatele (Kanovník vyšehradský, Mnich sázavský, Vincentius", "section_level": 2}, {"title": "Francie.", "content": "Na sklonku antiky a v raném středověku vznikala na území Galie a později Západofranské říše latinská literatura. Ze 4. století pocházejí církevní učitelé Hilarius z Poitiers a svatý Ambrož, z 6. století pak teolog a významný historik Řehoř z Tours, autor monumentální kroniky \"Historia Francorum\". Na jeho dílo navázala v 7. století takzvaná \"Fredegarova kronika\". K latinsky píšícím básníkům patřili v 5. století Rutilius Claudius Namatianus a Sidonius Apollinaris. Za prvního středověkého básníka bývá někdy označován také Venantius Fortunatus, činný v 6. století. K dalším významným osobnostem karolinského období patřil teolog a básník Théodulf či Alcuinův žák a Karlův životopisec Einhard. Jan Scotus Eriugena byl filosofem a básníkem povolaným do Franské říše ze Skotska Karlem II. Holým, vnukem Karla Velikého.  Za nejstarší francouzskou literární památku je považována \"Kantiléna o svaté Eulálii\" pocházející ze sklonku 9. století. K rozkvětu francouzsky psané literatury, byť stále ve stínu latinských textů, pak došlo v 11. století, přičemž prvním obsáhlejším dílem byl \"Život svatého Alexia\" (kolem roku 1040). Středověká hrdinská epika se rozvinula v chansons de geste, zpěvech o hrdinských činech rytířů. Patrně nejslavnějším z nich je \"Píseň o Rolandovi\" z konce 11. století.  Ve 12. století došlo ke značnému rozmachu dějepisectví, nikoliv již pouze v podobě kronik, ale také v podobě memoárů přímých účastníků událostí. Známé jsou například vzpomínky z křížových výprav autorů jako Geoffroy de Villehardouin nebo Robert de Clary. Vznikla také kurtoazní kultura, šířená okcitánskými trubadúry (jako Jaufre Rudel nebo Bertran de Born a severofrancouzskými truvéry. Vzor rytíře jako feudálního válečníka byl nahrazen ideálem společensky obratného rytíře-dvořana. Častým tématem bylo", "section_level": 2}, {"title": "Itálie.", "content": "Na území Itálie se i po pádu Západořímské říše dále rozvíjela latinská literatura. V 6. století patřil k jejím nejdůležitějším představitelům Boëthius (477–525), učenec označovaný za posledního Římana. Předsevzal si převést co nejvíce z řecké filosofie do latiny, neboť znalost řečtiny na území někdejší říše upadala. Podařilo se mu však přeložit pouze malou část děl, převážně o logice, jeho spisy nicméně ovlivnily racionální složku středověké vzdělanosti a také filosoficko-teologické koncepce. Boëthiovým nejznámějším dílem se nicméně stala ve vězení napsaná \"Consolatio philosophiae \"(\"Útěcha z filosofie\" či \"Filosofie utěšitelka\"). Ve stejné době působil v ItáliiCassiodorus, druhá významná osobnost, jejíž péčí se podařilo zachovat značnou část římské kultury. Kromě sestavování encyklopedických textů a kronik také silně ovlivnil západní mnišství. Autorem mnoha významných politických, homiletických a exegetických spisů byl v 6. století také papež Řehoř I. Veliký. V 7. a 8. století, chudších na dochované písemné památky, vznikala hlavní díla latinské literatury mimo Apeninský poloostrov, z italských děl lze zmínit kroniku \"Origo Gentis Langobardorum\", popisující počátky národa Langobardů, a navazující díla, jako například \"Chronicon Gothanum\", již z počátku 9. století. Od 6. do 9. století postupně vznikala také \"Liber Pontificalis\", soubor životopisů papežů. Jedním z autorů byl v 9. století patrně Anastasius Bibliothecarius (před rokem 817 – asi 879), překladatel z řečtiny a kritik. Významným centrem překladatelství byla rovněž Neapol, kde působil v 8. století Paulus Diaconus a v 9. století Jan Hymonides. Z římské \"Liber Pontificalis\" vyšel Agnellus z Ravenny, když sestavoval \"Liber Pontificalis Ecclesiae Ravennatis\", knihu životopisů ravennských biskupů. V 10. století došla rozkvětu hagiografie, v řecké jižní Itálii byli překládány řecké legendy a také příběhy o Alexandru Velikém a Barlaamu a Josafatovi. Ve Veroně tvořil tamější biskup Ratherius z Verony (890–974), mimo jiné autor spisu \"Praeloquia\", encyklopedické příručky k životu. V 11. století byli významnými latinsky píšícími tvůrci Guido z Arezza, autor traktátů o hudební teorii, Papias, zabývající se lexikografií, a Petr Damián, kazatel a myslitel bojující proti svatokupectví a konkubinátu. Od klerika jménem Guido z katedrály v Ivrei pochází milostná báseň \"Versus eporedienses\", někdy považovaná za předchůdkyni pastorál. Z dalších osobností 11. století je možné jmenovat Doniza z Canossy, historika Lva z Ostie, Amata z Montecassina nebo Alfana ze Salerna, řazeného též mezi představitele montecassinské renesance 11. století. Z žen byla činná Trota ze Salerna, autorka lékařských spisů, tradičně spojovaná se souborem tří prací známých jako \"Trotula\". Polemické prozaické i básnické texty psal biskup Benzo z Alby, hájících svým dílem", "section_level": 2}, {"title": "Anglie.", "content": "Po většinu anglického středověku, od dob Augustina z Canterbury a vzniku anglické církve v 6. století až po pozdní 14. století byla hlavním jazykem vzdělanců v Anglii latina. K nejdůležitějším spisovatelům píšícím latinsky v raném středověku se řadí Aldhelm (7. století), tvůrce četných básní, písní a prozaických děl, Alcuin (8. století), autor komentářů ke knize Genesis, a historikové jako svatý Gilda (6. století), Nennius (7. století), a především svatý Beda Ctihodný (8. století). Jako klíčová latinská díla vrcholného středověku lze označit \"Historia Regum Britaniae\" (1135) Geoffreyho z Monmouthu, dílo významné pro rozšíření artušovské tradice. Úspěchů dosáhl také velšský autor Walter Map a filosof Jan ze Salisbury (oba 12. století). Na přelomu 12. a 13. století byl pak činný básník, gramatik a teoretik poetické tvorby Geoffrey de Vinsauf.  Anglicky psaná literatura měla bouřlivější vývoj. Na počátku staroanglické slovesnosti stojí její patrně největší dílo. Hrdinský epos \"Beowulf\" v aliteračním anglosaském verši se zachoval v rukopise z přelomu 10. a 11. století, dílo samo je však starší, bylo složeno pravděpodobně v 7. nebo 8. století. Popisuje, jak Beowulf nejprve pomáhá dánskému králi proti nestvůře Grendelovi a posléze i jeho matce čarodějnici, později se musí utkat s drakem chrlícím oheň. K další raněstředověké epické hrdinské tvorbě pak patří píseň \"Boj na Finnově hradu\", skladba \"Waldere\" a historická báseň \"Bitva u Maldonu\" líčící střetnutí s Nory v roce 991. Bývaly skládány také elegické básně, k nimž patří díla jako \"Deor\", zachycující pomíjivost všech věcí, \"Poutník\", \"Námořník\" a také", "section_level": 2}, {"title": "Německo.", "content": "Německá literatura začíná v karolinském období, kdy se do staré horní němčiny překládaly latinské texty, prvním z nich byl v 8. století glosář \"Abrogans\". Z oblasti ústní slovesnosti se dochoval aliterační hrdinský zpěv \"Píseň o Hildebrandovi\", zapsaná v roce 800. Hrdina Hildebrand se účastnil bojů jako spojenec Theodoricha Velikého v 6. století a na německé území se látka dostala pravděpodobně z Lombardie. Z 9. století pochází starosaská biblická epika jako \"Heliand\" (Spasitel) nebo \"Genesis\" a rovněž oslavná \"Píseň o Ludvíkovi\", pojednávající o vítězství křesťanského panovníka nad Normany. V 10. století byla zapsána \"Merseburská zaklínadla\", pozůstatek pohanského germánského dávnověku, a také \"Wessobrunnská modlitba\".  V době vlády otonské (919–1024) a sálské dynastie (1024–1125) se rozvíjela spíše latinská literatura, zejména politická a dějepisná v textech Liudpranda von Cremona, Adalberta von St. Maximin nebo Widukinda von Corvey. Roswitha z Gandersheimu tvořila v tomto období dramata v podobě dialogizovaných legend. Z 11. století se dochovaly například zlomkovité překlady latinského bestiáře \"Fysiologus\" (1070) nebo latinského popisu světa \"Merigarto\" (1085). Během vrcholného středověku, tedy v době vlády štaufské dynastie (1138–1254), působila na německou kulturu takzvaná renesance 12. století a vlna klášterních reforem přicházejících z Francie. Z náboženského písemnictví se v centru pozornosti drželo kázání a zamyšlení nad smrtí (memento mori), kupříkladu \"Zamyšlení nad smrtí\" (asi 1160) Heinricha von Melk. Objevily se také německojazyčné legendy a žánr exampla. Z historiografických děl byla nejdůležitější \"Císařská kronika\" (asi 1130–1147) napsaná v Řezně a obdařená později mnoha přepisy a pokračováními. Epickou literaturu reprezentuje německá \"Alexandreida\", také nazývaná \"Štrasburský Alexandr\" (1170)", "section_level": 2}, {"title": "Nizozemsko.", "content": "Nejstarší zachovanou nizozemskou literární památkou je Utrechtský křestní slib ze 7. století. Raná díla, latinská i staronizozemská, vznikala v klášterech, například \"Wachtendonské žalmy\" nebo hra \"Officium stellae\" z kláštera Munsterbilzen nebo \"Leidse Willemar\", parafráze Písně písní z kláštera Egmond. Prvním nizozemsky píšícím autorem, jehož jméno se zachovalo, byl Bernlef (kolem roku 850), o jeho díle však není nic známo. Prvním doloženým básníkem se stal až minnesänger Hendrik van Veldeke ve druhé polovině 12. století, autor milostných básní, zpracování románu o Aineiásovi a legendy o svatém Servácovi. K významným autorům milostné dvorské lyriky se zařadil také vévoda Jan I. Brabantský (2. polovina 13. století). Na holandském dvoře působil sprookspreker čili vypravěč pohádek Augustijnken van Dordt (kolem poloviny 14. století) a rovněž Willem van Hildegaersberch (druhá polovina 14. století).  Z rytířských románů je nejstarším \"Treverský Floyris\" (kolem roku 1170), nejslavnějším však \"Karel a Elegast\" (pravděpodobně konec 12. století či 13. století), zařazovaný k chansons de geste a vycházející patrně ze ztraceného starofrancouzského \"Chanson de Basin\". V románu se musí Karel Veliký na popud anděla stát zlodějem, pomůže mu však neprávem vyhnaný dvořan Elegast a společně oba hrdinové maří intriky Eggerika z Eggerheimu. Populárním hrdinou byl král Artuš, čtyři romány o něm se dochovaly v plné verzi (\"Pověst o grálu\", \"Artušova smrt\", \"Ferguut\" a \"Román o Gavainovi\"), sedm románů ve zkrácené verzi. Přítomná byla i antická tematika, například v \"Trojské trilogii\" brabantského", "section_level": 2}, {"title": "Španělsko.", "content": "V prvních století po pádu Říma existovalo na území pozdějšího Španělska Vizigótské království. Mezi učenci, kteří v této oblasti působili a kteří usnadnili přechod od klasické antické kultury ke středověké vzdělanosti, vyniká zejména osobnost Isidora ze Sevilly z přelomu 6. a 7. století. Tento sevillský biskup se intenzivně věnoval filologické činnosti a shromažďování starověkých rukopisů a také církevním reformám. Vytvořil sbírku kánonů pod názvem \"Hispania\", jeden z nejvýznamnějších raněstředověkých právních dokumentů. Kromě toho sepsal četné spisy týkající se interpretace biblického textu, životopisy starozákonních a novozákonních postav a také mnoho historiografických prací. Za jeho nejdůležitější dílem jsou nicméně považovány tři rozsáhlé encyklopedické texty, z nichž se druhý, systematický slovník vědění známý jako \"Etymologie\" (\"Etymologiae\"), stal základem autorova pozdějšího věhlasu. Na Isidorovo dílo navázali v 7. století především tři toledští biskupové – Evžen II. z Toleda, Ildefons z Toleda a Julián z Toleda  Na počátku 8. století byl vizigótský stát dobyt Araby a Berbery a zanikl. Reconquista, postupné dobývání muslimských území na Pyrenejském poloostrově ze strany křesťanských vládců, pak udala ráz celé středověké španělské literatuře, zejména díky vzájemnému ovlivňování obou kultur. Nejstarším dílem psaným ve španělštině je \"Píseň o Cidovi\" (\"Cantar de Mio Cid, Poema del Cid\"), rytířský epos pocházející z doby kolem roku 1140. Vypráví o brilantním vojevůdci, který po vyhnání z Kastilie dobude na Maurech město Valencie a vládne v něm. Jedná se o první dochovaný text z canteras de gesta, epických písní o hrdinských činech. Ve srovnání s francouzskými chansons de geste jsou tyto španělské práce historicky věrnější, neboť vznikaly většinou krátce po zpracovávaných událostech. Obsahují menší množství fantastických prvků a přehánění a paradoxně také menší důraz na křesťanství, přestože obvykle pojednávají o reconquistě. Kromě eposu o Cidovi se zachoval též \"Zpěv o Roncevaux\", naopak pouze převyprávění a úryvky existují z děl jako \"Zpěv o sedmi panicích z Lary\" (\"Cantar de los diete infantes de Lara\"), \"Zpěv o Sanchovi II. a obležení Zamory\" (\"Sancho II. de Castilla y Cerco de Zamora\") a dalších. Na rozdíl od kastilské epiky vznikala lyrická poezie na Pyrenejském poloostrově především v provensálštině (provensálská škola) a galicijštině (galicijsko-portugalská škola). Provensálská poezie byla sestavována a zpívána především jihofrancouzskými trubadúry, kteří pobývali ve 12. a 13. století na kastilském dvoře. Je zároveň možné, že provensálští tvůrcové byli ovlivněni arabskou milostnou poezií, opěvující nedostupné ženy již v předcházejících staletích. Provensálskou", "section_level": 2}, {"title": "Rusko.", "content": "Nejstarší dochované literární památky ze středověké Kyjevské Rusi pocházejí z 11. století, tedy z období po přijetí křesťanství Vladimírem I. v roce 988. Velký vliv na středověkou ruskou kulturu měla kultura Byzantské říše a První bulharské říše. Díky činnosti Cyrila a Metoděje a jejich následovníků v Bulharsku v 9. a 10. století se do ruských oblastí dostalo písmo cyrilice, liturgický jazyk staroslověnština (postupně transformovaná v církevní slovanštinu) a četné překlady z řečtiny. Šlo zejména o liturgické knihy jako \"Služebník\" nebo \"Časoslov\", životy svatých a díla církevních otců (zejména klasiků řecké patristiky jako Jan Zlatoústý, Basileios Veliký, Řehoř z Nyssy či Řehoř z Nazianzu), ale také jiná díla jako apokryfy nebo kroniky historiků jako Jan Malalas a Jiří Hamartolos. Také v rusky psané literatuře převažovaly v tomto období náboženské texty (jako \"Ostromirovo evangelium\", lekcionář z poloviny 11. století, nejstarší nalezené dílo) a historické záznamy (ruské letopisy). Nejstarším a nejdůležitějším textem je \"Pověst dávných let\", ve své první verzi pocházející z počátku 12. století. Kronikář Nestor v ní zachytil události od Potopy světa, přičemž pasáže citované převážně z byzantských zdrojů spojil s vyprávěním o rozdělení slovanských kmenů a počátcích Kyjevské Rusi pod původně varjažskou dynastií Rurikovců. Historiografickým pramenem srovnatelného významu je \"Novgorodský první letopis\". K důležitým dílům pocházejícím z kyjevského dvora patří kázání \"Slovo o Zákoně a Milosti\" (\"Slovo o zakone i blagodati\", 11. století) prvního ruského metropolity Ilariona, napsané v rétoricky zdobném stylu, a texty jeho následovníka, metropolity Klimenta Smoljatiče. Největší oblíbenosti dosáhla kázání Cyrila Turovského z druhé poloviny 12. století, zejména pak jeho velikonoční kázání. V éře Kyjevské Rusi vznikaly také cestopisy popisující putování do Svaté země, prvním doloženým je \"Kniha zvaná Poutník od Daniela, igumena ruského\", pravděpodobně sepsaná opatem v klášteře u Černigovu.  Za nejvýznamnější památku ruského epického básnictví je považováno \"Slovo o pluku Igorově\", zachycující tažení rurikovského knížete Igora Svjatoslaviče proti kočovným turkickým Kumánům v roce 1185. Většina literárních historiků přijala tvrzení ruské vědy (zejména Dmitrije Lichačova), že jde o skutečný epos z konce 12. století. Již od", "section_level": 2}, {"title": "Arabské země.", "content": "V arabském prostředí je počátek středověku spojen s vystoupením proroka Mohameda. Přestože je \"korán\", základní text islámu, psán ve verších, Mohamed odmítal, aby byl označován za básníka, což se negativně podepsalo také na vnímání poezie v nejranějším období středověké arabské kultury. Pro období po Mohamedově smrti je proto charakteristické předávání tradice o Prorokových výrocích a činech (vytvářejících sunnu) a také sepisování jeho životopisů pod označením síra. Již v době umajjovského chálífátu došlo k novému rozkvětu umělecké literatury. Tradiční arabská kasída, nejprestižnější poetický žánr, existovala dále, z jednotlivých jejích částí se nicméně vytvořily nové žánry a formy. Zatímco nasíb se stal vzorem pro milostnou poezii, vztahující se obvykle k nepřítomnému milému, rahil popisující přírodu se vyvinul v bukolické básnictví. Kromě toho byla využíván také wasf, popisná poezie, a rovněž bakchická či pijácká témata označovaná jako chamrijjat. V abbásovské éře (750–1258) se arabská literatura, zejména poezie, začala osamostatňovat a vazby předislámskou beduínskou tvorbu byly stále slabší. Jako odpověď na idealizující milostnou poezii se rozvinulo realistické milostné básnictví, spojené zejména se jmény Abú Nuwás (přelom 8. a 9. století) a Abú Tammám (první polovina 9. století). Pokračovala však i tradice milostné poezie soustředěná na beznadějnou lásku, jak dokládá Abbás ibn al-Ahnaf (přelom", "section_level": 2}, {"title": "Indie.", "content": "Středověk jako období v indických dějinách nebývá bezvýhradně přijímán, jelikož neexistuje žádný významný dějový zvrat, který označit jeho začátek. Používá-li se, je obvykle datován od 8. století, někdy však také od 10. či 12. století. Jako konec středověku je pak obvykle chápán vznik Mughalské říše v roce 1526. Dušan Zbavitel chápal jako počátek indického středověku 12. století, neboť v té době začal být sanskrt vlivem muslimských dobyvatelů vytlačován z pozice hlavního jazyka literatury. Pozici dvorského jazyka si získala perština, v lidových vrstvách se na severu šířily novoindické jazyky a na jihu drávidské jazyky. Nemalou roli v šíření šíření lidem srozumitelných jazyků sehrálo bhaktické hnutí, díky kterému ztrácel sanskrt pozice také v náboženské literatuře.  Přesto v této éře vzniklo mnoho sanskrtských textů – šlo především o antologie starší poezie, přičemž motivací bylo vybrat ty nejdokonaleji vyjádřené básně. Proto se v názvech výborů často objevují označení „subhášita“ (co je krásně řečeno) a „súkti“ (krásný výrok). Kromě esteticky motivovaných antologií se sestavovaly také didaktické sbírky učící důvtipu a chytrosti („níti“). Texty byly obvykle rozděleny do tří oddílů, první poučoval o dharmě (hinduistické duchovní povinnosti), druhý se zaobíral arthou (světskými záležitostmi) a třetí kámou (milostnými otázkami). Stranou byla pojednávána také mókša, spása a cesta k ní. Z 11. či 12. století pochází \"Pokladnice klenotů krásných výroků\" (\"Subhášitaratnakóša\"), tvořená povětšinou kávjovými básněmi, nejstarší ze středověkých sanskrtských výborů. Ze stejné doby patrně původně pocházela \"Šnůra krásných výroků\" (\"Subhášitávalí\"), jedna z nejrozsáhlejší antologií, obsahující 3527 strof. Ze dvora bengálského vladaře Lakšmanasény pochází \"Ušní nektar správných výroků\" (také \"Ušní nektar krásných výroků\", \"Saduktikarnámrta\" či \"Súktikarnámrta\"), sestavený roku 1205. Vůbec největší sbírkou je \"Šárngadharův průvodce\" (\"Šárngadharapaddhati\") z roku 1363, zahrnující 4689 jednostrofých básní. Z výborů poučných textů lze jmenovat \"Náhrdelník z démantů krásných výroků\" (\"Súktiratnáhára\", první polovina 14. století), jehož autorem byl Súrja Kalingarádží, a \"Nádobu nektaru krásných výroků\" (\"Subhášitasudhánidhi\", tatáž doba) sestavitele jménem Saján. Višnuistický učenec Rúpa Gósvámí vytvořil na přelomu 15. a 16. století \"Šnůřu básní\" (\"Padjávalí\") opěvující boha Višnua. Kávjová próza v sanskrtu ve středověké éře zvolna mizela a posledními autory, kteří ji tvořili, byli džinističtí spisovatelé. Dhanapála, původně bráhman, sepsal v 10. století vyprávění Tilakamaňdžarí a od té doby neustále narůstal podíl veršovaných pasáží v dílech tohoto typu. Jmenovat lze ještě Sóddhalův \"Příběh Udajasundari\" (\"Udajasundarikathá\") z 11. století", "section_level": 2}, {"title": "Japonsko.", "content": "V Japonsku je středověká literatura v užším slova smyslu ztotožňována s tvorbou v období Kamakura (1186–1336). V tomto období se v poezii udál přechod od tradiční poezie waka (k níž patří například žánr tanka) k novějším žánrům jako renga. Zároveň však docházelo k zaznamenávání poezie do sbírek, v tomto období vzniklo celkem 21 sbírek waka. S touto činností", "section_level": 2}, {"title": "Čína.", "content": "Éra někdy označovaná jako středověká začíná v Číně pádem říše Chan v roce 220. Ve stoletích následujících po zániku centralizovaného státu došlo ke vzniku nových poetických forem inspirovaných překladovou tvorbou, rozvíjela se především lyrická poezie v pětislabičném verši, ale také esejistická tvorba a teoretické úvahy o literatuře a principech poetiky – typickým příkladem je \"Wen süan\" (Výbor z literatury) sestavený princem Siao Tchung v 6. století. V období říše Tchang (618–907) se na scéně objevili mimo jiné někteří z nejproslulejších čínských básníků, v 8. století působili Tu Fu, Li Po nebo Wang", "section_level": 2}], "src_summary": "Středověká literatura je literatura, která vznikla v období středověku, tedy zhruba mezi lety 500 a 1500 n. l. Nejčastěji se pod středověkou literaturou rozumí evropská literatura mezi zánikem Západořímské říše (476) a objevením Ameriky (1492), ke středověké literatuře se však mohou řadit také díla jiných kultur spadající časově do tohoto období: arabská a íránská literatura, indické texty a také literatura dálného východu (zejména čínská, japonská a korejská).", "tgt_summary": "中世纪文学是指欧洲各国中世纪时期的文学。在史学上,一般认为中世纪是指从公元450年左右罗马帝国衰亡到15世纪文艺复兴之间约1000年的时间。其思想文化上的主要特征是天主教会的势力强大,基督教神学影响到包括文学、艺术、音乐在内的一切艺术形式。", "id": 1734922}
{"src_title": "Pozemšťan (film)", "tgt_title": "来自地球的人", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Film začíná, když si John Oldman balí věci a připravuje se odstěhovat do svého nového působiště. Jeho kolegové ho přinutí si ještě před odchodem popovídat. Mezi nimi jsou biolog Harry, zanícená křesťanka Edith, antropolog Dan, a historička Sandy, která je do Johna zamilovaná.  Jak na Johna jeho kolegové tlačí, aby jim vysvětlil svůj odchod, John pomalu odhalí, že je původem prehistorický jeskynní muž, který z nějakého důvodu přežívá více než 14 000 let. Zhruba každých 10-20 let, když si okolí začne uvědomovat, že nestárne, se pak přestěhuje. Kolegové mu nechtějí věřit. On pokračuje a říká, že byl Sumer, pak Babylóňan, později se stal žákem Buddhy. Diskuze se pak dostane k Johnovým biologickým a psychickým schopnostem. John řekne, že se nehlásí k žádnému náboženství a nevěří ve všemohoucího boha. Tvrdí, že byl Ježíš, ve své době se pouze snažil rozšířit Buddhovo učení dále, nikdy nechodil po vodě apod. Jeho kolegové pak začnou mluvit o tom, jestli není blázen a nebo pod vlivem drog.  John docela podrobně vypráví o svém životě, přátelé na něj potom začnou naléhat, aby ukončil tento svůj skvělý příběh, hrozí mu, že ho nechají poslat někam na pozorování. Napětí roste, protože nejdříve John trvá na svém. Nakonec ale řekne, že si vše vymyslel. Přátelé postupně odejdou, až zůstane pouze Will Gruber a Sandy. John se z legrace se Sandy baví o jménech, která během svého života používal (jeho jméno Oldman, český starý muž, bylo jedním z faktů, kterým zdůvodňoval svůj příběh), jedním z nich mělo být John Thomas Partee, které používal během doby, kdy učil na Harvardu. To zaslechne Will a je šokován - to bylo jméno jeho otce, který kdysi opustil jeho i matku. John je skutečně jeho otec. Šokovaný Will dostane infarkt a zemře. Když je odvezeno jeho tělo, rozloučí se Sandy a odjíždí. V poslední chvíli se ale rozhodne strávit ještě část svého života s ní.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Na scénáři k filmu pracoval americký povídkář Jerome Bixby třicet let, až do své smrti v roce 1998. Poslední řádky údajně diktoval na smrtelné posteli svému synovi Emersonovi. Příběh byl zfilmován až v roce 2007 v režii Richarda Shenkmana za cenu 200 000 dolarů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pozemšťan (orig. \"The Man from Earth\") je americký sci-fi film z roku 2007 napsaný Jeromem Bixbym a režírovaný Richardem Schenkmanem. Film na sebe upozornil tím, že byl distribuován přes internetové peer-to-peer sítě a jeho tvůrci za to uživatelům těchto sítí poděkovali.", "tgt_summary": "《来自地球的人》(英语:\"The Man from Earth\",又译:这个男人来自地球、地球不死人)是一部2007年出品的独立电影。由Richard Schenkman执导,Jerome Bixby编剧。本片制作人Eric D. Wilkinson前所未有地公开向那些没有需明确许可而使用P2P软件(如BitTorrent)来分发电影的用户表示感谢,因为此举提升了观者对影片的关注度,而不仅仅在于对本片经济上的收益。", "id": 1512285}
{"src_title": "Bradley Cooper", "tgt_title": "布萊德利·庫柏", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se ve Filadelfii v Pensylvánii a vyrůstal v nedalekém Jenkintownu. Matka Gloria (rozená Campano) je italo-američanka a otec Charles J. Cooper byl Američan irského původu, který pracoval jako burzovní makléř ve společnosti Merrill Lynch. Má sestru jménem Holly. Vyrůstal v katolické rodině a během studia na Germantown Academy pracoval v místním deníku \"Philadelphia Daily News\". Poté co školu v roce 1993 zdárně dokončil studoval krátce jeden rok na Villanova University. Následně přešel na Georgetown University, kde v roce 1997 získal s vyznamenáním bakalářský titul v oboru anglického jazyka. Během studií se naučil plynně francouzsky a strávil šest měsíců na výměnném studijním pobytu v Aix-en-Provence ve Francii. Později, v roce 2000, získal magisterský titul (\"Master of Fine Arts\") v oboru herectví na Actors Studio Drama School při The New School v New Yorku.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Profesionální hereckou kariéru zahájil v roce 1999 v televizním seriálu \"Sex ve městě\". O tři roky později zaznamenal první filmový debut ve snímku \"Léto k nepřežití\", kde se objevil díky své dřívější roli Willa Tippina v úspěšném televizním dramatu \"Alias\". V roce 2003 ze seriálu odešel, avšak dvakrát se jako host vrátil zpět. V témže roce byl také hostem v televizním seriálu \"Miss Match\".  V roce 2004 si spolu s Jasonem Priestleyem zahrál v rodinném filmu \"Láska v přímém přenosu\" a ztvárnil vedlejší postavu v seriálu \"Jack & Bobby\". Hrál slavného lotra Sacka Lodgeho v komedii \"Nesvatbovi\" (2005) a objevil se v filmu \"Lemra líná\" (2006) jako kamarád postavy Trippa, kterého ztvárnil Matthew McConaughey. Zahrál si hlavní roli v sitcomu \"Šéfkuchař nadivoko\" společnosti Fox, založeném na pamětech šéfkuchaře Anthony Bourdaina, který měl premiéru v roce 2005. Nicméně koncem téhož roku Fox ohlásil konec tohoto seriálu kvůli jeho malé sledovanosti. V březnu 2006 hrál na Broadwayi ve hře \"Three Days of Rain\" s Julií Robertsovou a Paulem Ruddem v Bernard B. Jacobs Theater. Dále se v roce 2008 objevil v divadelní hře \"The Understudy\" z produkce režisérky Theresy Rebeck na divadelním festivalu Williamstown, kde si zahrál po boku Kristen Johnston.  Roku 2007 byl obsazen v páté sezóně seriálu \"Plastická chirurgie s. r. o.\", kde ztvárnil postavu Aidana Stona, televizní hvězdu fiktivní show \"Hearts 'N Scalpels\". O rok později si zahrál spolu Jimem Carreyem ve snímku \"Yes Man\" a s Rainnem Wilsonem ve filmu \"Rocker\". V roce 2009 hrál třeba ve snímcích \"Slečna zamilovaná\", \"Až tak moc tě nežere\", \"Případ číslo 39 \" a \"Pařba ve Vegas\". Zatímco za první zmíněný film si spolu se Sandrou Bullock odnesl Zlatou malinu v kategorii Nejhorší pár na filmovém plátně, poslední zmíněný film, kde si zahrál jednu z hlavních rolí, byl kasovní úspěch. V říjnu téhož roku obdržel za svůj výkon v tomto filmu ocenění Hollywood Comedy Award na 13. ročníku hollywoodského filmového festivalu. Zároveň byl nominován na čtyři další filmové ceny (mimo jiné na Teen Choice Award).  V roce 2010 se objevil v romantické komedii \"Na sv. Valentýna\" režiséra Garryho Marshalla, kde si zahrál po boku Jessicy Alby. Film se stal kasovním úspěchem, Dalším snímkem z tohoto roku je například akční film \"A-Team\".  Roku 2011 si zahrál ve sci-fi thrilleru \"Všemocný\", natočeném na motivy románu \"The Dark Fields\" z roku 2001 od Alana Glynna, a v pokračování komedie \"Pařba ve Vegas\" nazvaném \"Pařba v Bangkoku\". Za oba snímky si vysloužil nominace na filmová ocenění (Teen Choice Award, People's Choice Award). V září toho roku mu britské vydání pánského měsíčníku \"Gentlemen's Quarterly\" udělilo ocenění „Mezinárodní muž roku“. O měsíc později jej časopis \"People\" označil za „Nejvíce sexy muže“.  V roce 2012 byl obsazen například v dramatu \"The Words\" nebo v romantické komedii \"Terapie láskou\" režiséra Davida O. Russella, v níž si zahrál po boku Roberta De Nira a Jennifer Lawrence. Druhý zmíněný film zaznamenal mimořádný úspěch a sám Cooper byl za svůj výkon nominován mimo jiné na Oscara, Zlatý glóbus či cenu BAFTA za nejlepší mužský herecký výkon. V roce 2013 by se měl na filmovém plátně objevit znovu po boku herečky Jennifer Lawrence, a to ve snímku \"Serena\", filmové adaptaci stejnojmenného románu Rona Rashe.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Koncem roku 2006 se oženil s herečkou Jennifer Esposito. V květnu 2007 manželka požádala o rozvod.  V září 2010 se objevila zpráva o Cooperově zhruba ročním vztahu s herečkou Renée Zellweger. V březnu 2011 přinesl časopis \"People\" informaci o tom, že se pár rozešel. Od září 2012 do ledna 2013 byla Cooperovou partnerkou herečka Zoe Saldana. V březnu 2013 začal chodit s britskou modelkou Suki Waterhouse, dvojice se rozešla v březnu 2015. Následující měsíc začal chodit s ruskou modelkou Irinou Shayk. V listopadu 2015 se nastěhoval do jejího apartmánu v New Yorku. V březnu 2017 mu porodila dceru.V červnu 2019 dvojice potvrdila, že se spolu rozcházejí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bradley Cooper, celým jménem Bradley Charles Cooper (* 5. ledna 1975 Filadelfie) je americký filmový, televizní a divadelní herec. Poprvé na sebe upoutal v televizním seriálu \"Alias\" a později ztvárnil vedlejší role například ve snímcích \"Nesvatbovi\" (2005), \"Yes Man\" (2008) a \"Až tak moc tě nežere\" (2009). Proslavily jej filmy \"Pařba ve Vegas\" (2009), \"A-Team\" (2010), \"Všemocný\" (2011) a \"Terapie láskou\" (2012). Za roli v posledním zmíněném filmu si vysloužil svou první nominaci na Oscara v kategorii Nejlepší mužský herecký výkon. V roce 2011 jej časopis \"People\" vyhlásil za „Nejvíce sexy muže“.", "tgt_summary": "布莱德利·查尔斯·库柏(英语:Bradley Charles Cooper,1975年-1月5日)是美国男演员。知名代表作角色为《醉后大丈夫》的菲尔,电视系列剧《双面女间谍》的威尔,喜剧电影《婚礼终结者》的塞克和影集《整形春秋》的艾丹史东。2010年出演电影《天龙特攻队》的小白()。", "id": 744290}
{"src_title": "Kiki the nanobot", "tgt_title": "Kiki the nano bot", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Bylo nebylo, v nanosvětě žili maličcí roboti šťastný umělý život, pilně sbírající zdroje pro svého stvořitele, který vyráběl více a více maličkých robotů.  Jednoho dne, se objevila cizorodá moc a zničila stvořitelův hlavni řídící program a od té doby nefunguje správně a vyrábí pouze líne a hloupé malé roboty, kteří po sobě navzájem střílí a ničí nanosvět.  Vaším úkolem je pomoci kikimu, poslednímu zbylému rozumnému botovi, opravit stvořitele.", "section_level": 1}, {"title": "Objekty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "kiki.", "content": "kiki je hlavní hrdina této hry. Má dvě červená kola a oranžové tělo s dělem.", "section_level": 2}, {"title": "Zmutovaní boti.", "content": "Jsou to hloupí boti vzniklí poruchou řídícího programu. Mají kola tmavě modré barvy a tělo zbarveno do světlejšího odstínu. Jejich jedinou pracovní náplní je střílet po sobě navzájem. Můžete je klidně ignorovat.", "section_level": 2}, {"title": "Brány.", "content": "Brány mohou být aktivní a neaktivní. Aktivní brány slouží k přemístění do další úrovně. K aktivaci brány dojde po zapnutí spínače, propojení obvodu, přesunu krychlí na určité místo (pískoviště), nebo již může být aktivována.", "section_level": 2}, {"title": "Kameny a zdi.", "content": "Z kamenů a zdí je tvořena většina nanosvěta. Kameny dokáže kiki posouvat, ale pokud pod jejich novou pozicí nic není, kámen spadne dolů. Pozor, v nanosvětě neplatí obvyklé fyzikální zákony. Směr působení gravitace určuje kikiho perspektiva.", "section_level": 2}, {"title": "Přepínače.", "content": "Přepínače se aktivují a deaktivují zásahem střely. Jejich funkce se často liší a je proto popsána v nápovědě úrovně.", "section_level": 2}, {"title": "Bomby.", "content": "Bomby explodují, pokud jsou zasaženy střelou, nebo střepinou jiné bomby. Při výbuchu bomby vyletí 6 střepin do kladného i záporného směru každé osy (x, y,z). Střepiny se pohybují prostorem do zasažení jiného objektu. Pokud je objekt posunutelný, bude posunut ve směru letu střepiny.", "section_level": 2}, {"title": "Motory.", "content": "Motory jsou objekty nepřetržitě vytvářející kinetickou energii. Ta může být pomocí ozubených kol převáděna do generátorů.", "section_level": 2}, {"title": "Ozubená kola.", "content": "Ozubená kola jsou posunutelné objekty sloužící k vedení kinetické energie.", "section_level": 2}, {"title": "Generátory.", "content": "Generátory jsou objekty, které dokážou převádět kinetickou energii na elektrickou. I tyto objekty mohou být posouvány.", "section_level": 2}, {"title": "Dráty.", "content": "Elektrické dráty vodí proud, čímž dokáží aktivovat bránu nebo napájet jiné objekty (není dosud implementováno).", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Tato hra zvítězila v roce 2002 na soutěži uDevGame Game Programming Contest v kategoriích \"Best Graphics\", \"Best Originality\" a \"Best Overall Game\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Kiki the nanobot je 3D logická arkáda vycházející z her Sokoban a Kula World. Hra má zveřejněn zdrojový kód a je dostupná pro Microsoft Windows, Linux a Mac OS X.", "tgt_summary": "kiki the nano bot 是一个益智游戏,糅合仓库番以及Kula World的游戏因素。", "id": 726177}
{"src_title": "Gran Torino", "tgt_title": "驅·逐", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Walt Kowalski, Američan polského původu, bývalý zaměstnanec Fordu v důchodu a veterán z korejské války, právě ovdověl, což ještě více zhoršilo vztah s rodinami jeho synů. Město Highland Park v Michiganu, dříve obydlené bělošskými dělnickými rodinami, je nyní domovem chudých asijských imigrantů, a také místem s vysokou kriminalitou, kterou způsobují pouliční gangy.  Rodina hmongských přistěhovalců Vang Lorových sousedí s Waltem. Členy této rodiny jsou sourozenci Sue a Thao. Jejich bratranec Thaa přemlouvá, aby vstoupil do místního pouličního gangu. Nejdříve však musí ukrást Waltovo auto Gran Torino. Walt ale oknem v garáži zahlédne světlo z Thaovy baterky a s puškou v ruce ho vyžene.  Gang se pak snaží Thaa napadnout, protože odmítl stát se jedním z nich. Jeho rodina se ho snaží bránit a potyčka se dostane až na trávník před Waltovým domem. Ten jim začne opět vyhrožovat puškou, načež gang odejde. Místní rodiny ho potom považují za hrdinu. Walt později zachrání Sue před třemi černošskými mladíky a Sue se s ním spřátelí. Jeho rasistických poznámek si nevšímá a vysvětluje mu mnohé z historie Hmongů.  Aby odčinil pokus o krádež Waltova auta, musí mu Thao pomáhat. Ten ho posílá pracovat pro ostatní lidi v ulici. Postupem času mu Walt sežene i stálejší práci.  Když Walt z ničeho nic začne vykašlávat krev, zajde k doktorovi. Podle výsledků je jeho stav vážný.  Jednou je při cestě z práce Thao napaden bratrancovým gangem. Walt zakročí a na jednoho ze členů gangu zaútočí. Aby se gang pomstil, prostřílí dům Vang Lorových a znásilní Sue. Policie se tím však nemůže zabývat, protože Vang Lorovi odmítli vypovídat. Tento incident Walta rozčílí a při rozhovoru s otcem Janovichem poznamená, že Sue a Thao nebudou mít klid, dokud bude tento gang v okolí.  Druhý den Thao navštíví Walta, aby mu pomohl pomstít se. Walt souhlasí, ale vysvětlí mu, že se všechno musí pečlivě naplánovat. Pošle ho tedy domů s tím, aby se vrátil později odpoledne. Mezitím si Walt zajde k holiči, kterému nechá nezvykle vysoké spropitné, a také do kostela ke zpovědi, aby tak splnil jedno z posledních přání své ženy. Otec Janovich ho vyslechne, ale stejně ho podezírá, že plánuje pomstu. Walt mu přizná pouze pár zanedbatelných hříchů. Když se vrátí domů, lstí zamkne Thaa ve sklepě. Nechce totiž, aby byl svědkem zabíjení. Prozradí mu svůj největší hřích, který ho pronásleduje celý život - během korejské války zabil mladého vojáka, který se mu vzdával.  Mezitím otec Janovich kontaktuje policii, aby sídlo gangu hlídala. Ta ale po několika hodinách, kdy se nic nestalo, odjíždí.  V noci se Walt postaví členům gangu před jejich domy tak, aby získal pozornost všech sousedů. Poté, co je všichni sledují, prohodí Walt několik zastrašujících poznámek a gest, dá si cigaretu do úst a požádá gang o oheň. Pak provokativně sáhne do bundy, jako by vytahoval zbraň. Gang se lekne a začne do něj střílet. Walt padne mrtvý k zemi a v ruce drží svůj zapalovač.  Thao a Sue, která bratra osvobodila ze sklepa, záhy přijedou na místo v Gran Torinu. Policista je informuje, že gang na Walta zaútočil i přes to, že nebyl ozbrojen. Střelbu viděli všichni v okolí, což stačilo k usvědčení všech členů gangu. Ti tak stráví mnoho let za mřížemi a nebudou dále ohrožovat okolí. To vše jen díky Waltově oběti.  Waltova pohřbu se neúčastní pouze jeho rodina, ale také Thao a Sue spolu s mnoha členy hmongské komunity. V závěti zanechal Walt svůj dům kostelu otce Janoviche a své Gran Torino Thaovi. Film končí scénou, kde Thao řídí své Gran Torino a společnost mu dělá Waltův labrador Daisy.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Režisérem filmu \"Gran Torino\" je Clint Eastwood a autorem příběhu Nick Schenk. Film byl pro distributora Warner Bros vyroben společnostmi Village Roadshow Pictures, Media Magik Entertainment a Malpaso Productions, ze které pocházejí také producenti Robert Lorenz a Bill Gerber. Třetím producentem byl Clint Eastwood. Původní scénář se inspiroval předměstími města Minneapolis v Minnesotě, ale tvůrci se rozhodli film natočit v Michiganu. Snímek se tak stal jedním z prvních, který využil výhodu nového michiganského zákona, jenž poskytl filmařům podněcující balíčky.. Natáčení začalo v červenci 2008. Mezi natáčecí lokality patřili Highland Park, Detroit, Center Line, Warren, Royal Oak a Grosse Pointe Park v Michiganu. Při natáčení se Hmongové angažovali jako herci, asistenti výroby, konzultanti a komparz.  Na začátku devadesátých let se Schenk díky práce v Minnesotě seznámil s hmongskou historií a kulturou. O pár let později přemýšlel, jak rozvinout příběh ovdovělého veterána z korejské války, který se snaží vyrovnat se změnami ve svém okolí. Nakonec se rozhodl. že do jeho sousedství zasadí hmongskou rodinu. Spolu s Davem Johannsonem pak celý příběh sepsali. Schenk následně poslal scénář Billu Gerberovi ze společnosti Warner Bros. Eastwood se mohl projektu zúčastnit jen díky tomu, že natáčení filmu \"\" bylo odloženo na rok 2009.  Warner Bros. navrhlo, aby se kvůli lepším filmařským podmínkám natáčelo v Michiganu. Podle producenta Roberta Lorenze bylo místo natáčení změněno z toho důvodu, že je Kowalski bývalým zaměstnancem továrny na auta. Na přání Clinta Eastwooda měli ve filmu účinkovat hmongští herci, a tak vedoucí castingu Ellen Chenoweth oslovila hmongské organizace především v Detroitu, Fresnu a Saint Paul, kde žijí velké hmongské komunity. Bee Vang byl objeven v Saint Paul a Ahney Her v Detroitu.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "American Film Institute zařadil \"Gran Torino\" mezi 10 nejlepších filmů roku 2008. Výkon Clinta Eastwooda si také vysloužil uznání. Získal cenu za Nejlepšího herec od National Board of Review, nominaci za nejlepší herecký výkon si vysloužil od Broadcast Film Critics Association a Chicago Film Critics Association Awards. Původní píseň \"Gran Torino\" byla nominována na Zlatý glóbus jako Nejlepší původní píseň. Hudbu k této písni složil Clint Eastwood, Jamie Cullum, Kyle Eastwood a Michael Stevense. Slova napsal Jamie Cullum. Přes mnohá ocenění nebyl tento film nominován na žádného Oscara, což bylo mnohými kritizováno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gran Torino je americký film režiséra Clinta Eastwooda z roku 2008. Eastwood se v něm po čtyřech letech od natočení \"Million Dollar Baby\" vrací do filmu opět jako herec. Prohlásil však, že se jedná o poslední film, v němž bude hrát. Vedle Clinta Eastwooda ve filmu hraje několik amerických Hmongů a také jeho mladší syn Scott. Jeho starší syn Kyle se postaral o hudbu.", "tgt_summary": "是一部2008年奇连·伊士活自导自演的美国电影,先在2008年12月12日在北美部分戏院上映,然后在次年1月9日全面公映。除了伊士活外,其他主演的演员有不少是苗族裔美国人。", "id": 1189337}
{"src_title": "Mistrovství Evropy v házené mužů 2010", "tgt_title": "2010年欧洲男子手球锦标赛", "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní skupiny.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina A.", "content": "– 37:33 (21:16)  19. ledna 2010 (18:10) – Štýrský Hradec Branky: Igropulo (11), Rastvorcev (9), Kovaljov (7), Čipurin (6), Dibirov (2), Filippov (1), Ivanov (1) – Burka (9), Onufrijenko (9), Ševeljov (5), Nat (3), Gančev (2), Ljubčenko (2), Petrenko (2), Doroščuk (1). Rozhodčí: Ivan Cacador a Eurico Nicolau (POR) Diváků: 3 000  19. ledna 2010 (21:10) – Štýrský Hradec Branky: Vukovič (7), Štrlek (5), Balič (4), Buntič (2), Čupič (2), Vori (2), Zrnič (2), Duvnjak (1) – Tvedten (9), Mamelund (4), Løke (3), Strand (3), Kjelling (2), Bjørnsen (1), Lund (1). Rozhodčí: Gregorio Muro San Jose a Alfonzo Rodriguez Murcia (ESP) Diváků: 4 000  21. Ledna 2010 (18:10) – Štýrský Hradec Branky: Onufrijenko (11), Burka (5), Gančev (5), Doroščuk (3), Petrenko (1) – Vori (6), Buntič (5), Čupič (5), Balič (4), Zrnič (3), Duvnjak (2), Vukovič (2), Štrlek (1). Rozhodčí: Rickard Canbro a Mikael Clasesson (SWE) Diváků: 4 200  21. ledna 2010 (21:10) – Štýský Hradec Branky: Kjelling (8), Løke (5), Strand (4), Tvedten (4), Bjørnsen (3), Mamelund (3), Lund (1) – Kovaljov (4), Rastvorcev (4), Starych (3), Čipurin (2), Dibirov (2), Filippov (2), Igropulo (2), Ivanov (2), Černoivanov (1), Kamanin (1), Kainarov (1). Rozhodčí: Nordine Lazaar a Laurent Reveret (FRA) Diváků: 4 200  23. ledna 2010 (18:10) – Štýrský Hradec Branky: Čupič (8), Štrlek (7), Buntič (5), Balič (4), Duvnjak (2), Vukovič (2), Bičanič (1), Vori (1) – Igropulo (12), Starych (7), Čipurin (3), Filippov (2), Kovaljov (1), Kainarov (1), Rastvorcev (1). Rozhodčí: Bernd a Reiner Methe (GER) Diváků: 4 500  23. ledna 2010 (21:10) – Štýrský Hradec Branky: Tvedten (8), Bjørnsen (7), Myrhol (4), Kjelling (3), Løke (3), Mamelund (3), Strand (3) – Burka (7), Onufrijenko (7), Gančev (5), Ševeljov (4), Ostrouško (2), Petrenko (2), Nat (1), Pedan (1). Rozhodčí: Ivan Cacador a Eurico Nicolau (POR) Diváků: 3 500", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B.", "content": "– 33:29 (17:15)  19. ledna 2010 (18:00) – Linec Branky: Mogensen (7), Hansen (5), Christiansen (4), M. Knudsen (4), Søndergaard Sarup (4), Eggert Jensen (3), Svan Hansen (2), H. Knudsen (1), Laen (1), Lindberg (1), M. Nielsen (1) – Žiūra (7), Weber (6), Fölser (5), Schlinger (4), Szilágyi (4), Hojc (2), Abadir (1). Rozhodčí: Nordine Lazaar a Laurent Reveret (FRA) Diváků: 5 500  19. ledna 2010 (20:15) – Linec Branky: Sigurðsson (9), Atlason (7), Gunnarsson (4), Stefánsson (4), Ingimundarson (2), Petersson (2), Guðjónsson (1) – Ilič (7), Stankovič (6), Toskič (4), Vučkovič (4), Šešum (3), Stojanovič (2), Kojič (1), Markovič (1), Nenadič (1). Rozhodčí: Bernd a Reiner Methe (GER) Diváků: 5 000  21. ledna 2010 (18:00) – Linec Branky: Szilágyi (10), Wilczynski (9), Schlinger (7), Fölser (5), Friede (3), Weber (2), Wagesreiter (1) – Atlason (8), Stefánsson (7), Guðjónsson (6), Gunnarsson (6), Petersson (6), Sigurðsson (4). Rozhodčí: Sorin-Laurentiu Din a Constantin Din (ROM) Diváků: 6 000  21. ledna 2010 (20:15) – Linec Branky: Ilič (4), Šešum (4), Stankovič (4), Stojanovič (3), Vučkovič (3), Nikčevič (2), Vilovski (2), Nenadič (1) – Eggert Jensen (10), Lindberg (5), Hansen (5), M. Knudsen (4), M. Nielsen (2), Søndergaard Sarup (1), Spellerberg (1). Rozhodčí: Václav Horáček a Jiří Novotný (CZE) Diváků: 6 000  23. ledna 2010 (18:00) – Linec Branky: Szilágyi (10), Weber (8), Wilczynski (6), Friede (4), Fölser (3), Wagesreiter (2), Žiūra (2), Abadir (1), Mayer (1) – Šešum (8), Vučkovič (7), Ilič (4), Stojanovič (4), Toskič (3), Kojič (2), Markovič (2), Stankovič (1). Rozhodčí: Gregorio Muro San Jose a Alfonzo Rodriguez Murcia (ESP) Diváků: 6 000  23. ledna 2010 (20:15) – Linec Branky: Christiansen (5), Eggert Jensen (4), Hansen (3), Laen (2), Lindberg (2), Mogensen (2), K. Nielsen (2), Søndergaard Sarup (1), Svan Hansen (1) – Sigurðsson (6), Gunnarsson (5), Pálmarsson (5), Petersson (4), Guðjónsson (3), Atlason (2), Jakobsson (1), Stefánsson (1). Rozhodčí: Rickard Canbro a Mikael Clasesson (SWE) Diváků: 5 500", "section_level": 3}, {"title": "Skupina C.", "content": "– 25:27 (8:12)  19. ledna 2010 (18:30) – Innsbruck Branky: Kaufmann (7), Jansen (6), Haas (3), Kraus (3), Glandorf (2), Sprenger (2), Müller (1), Theuerkauf (1) – Bielecki (6), Jaszka (4), B. Jurecki (4), K. Lijewski (3), Tłuczyński (3), Rosiński (3), Jachlewski (1), Jurasik (1), M. Jurecki (1), Kuchczyński (1). Rozhodčí: Per Olesen a Lars Ejby Pedersen (DEN) Diváků: 6 800  19. ledna 2010 (20:30) – Innsbruck Branky: Eckberg (5), Doder (5), Kallman (5), L. Karlsson (5), Gustafsson (2), K. Andersson (1), Carlén (1), Larsson (1) – L. Žvižej (8), Kavtičnik (7), M. Žvižej (4), Špiler (3), Pajovič (2), Vugrinec (2), Skube (1). Rozhodčí: Gerhard Reisinger a Christian Kaschütz (AUT) Diváků: 4 800  20. ledna 2010 (18:30) – Innsbruck Branky: Kavtičnik (7), Špiler (7), L. Žvižej (6), Pajovič (4), Vugrinec (4), Zorman (3), M. Žvižej (2), Natek (1) – Theuerkauf (7), Kaufmann (6), Müller (5), Glandorf (4), Jansen (4), Haas (3), Sprenger (3), Kraus (1), Späth (1). Rozhodčí: Andrei Gousko a Siarhei Repkin (BLR) Diváků: 7 200  20. ledna 2010 (20:30) – Innsbruck Branky: M. Jurecki (6), Rosiński (6), Bielecki (3), B. Jurecki (3), Jachlewski (2), Kuchczyński (2), Tłuczyński (2), Jaszka (1), K. Lijewski (1), M. Liejewski (1) — K. Andersson (4), Eckberg (3), Gustafsson (3), Kallman (3), Petersen (3), L. Karlsson (2), Larsson (2), Arrhenius (1), Carlen (1), Ekdahl Du Rietz (1), T. Karlsson (1). Rozhodčí: Nenad Nikolič a Dušan Stojkovič (SRB) Diváků: 7 500  22. ledna 2010 (18:15) – Innsbruck Branky: Glandorf (8), Jansen (7), Kraus (6), Kaufmann (3), Haas (2), Theuerkauf (2), Roggisch (1), Müller (1) – Andersson (7), Ekberg (6), Arrhenius (6), Doder (5), Karlsson (2), Källman (1), Carlén (1), Ekdahl Du Rietz (1). Rozhodčí: Nenad Nikolič a Dušan Stojkovič (Srbsko) Diváků: 8 200  22. ledna 2010 (20:15) – Innsbruck Branky: K. Lijewski (6), B. Jurecki (4), Jurasik (4), Tłuczyński (4), Jaszka (3), Bielecki (3), Żółtak (2), Jurkiewicz (2), Jachlewski (1), Siódmiak (1) – L. Žvižej (9), M. Žvižej (6), Vugrinec (6), Kavtičnik (3), Skube (2), Natek (1), Špiler (1), Pajovič (1), Zorman (1). Rozhodčí: Kenneth Abrahamsen a Arne M. Kristiansen (NOR) Diváků: 7 500", "section_level": 3}, {"title": "Skupina D.", "content": "– 37:25 (17:10)  19. ledna 2010 (18:15) – Vídeňské Nové Město Branky: Romero (14), García (5), Tomás (5), Aguinagalde (3), A. Entrerríos (2), R. Entrerríos (2), Rodríguez (2), Aguirrezabalaga (1), Gurbindo (1), Malmagro (1), Ugalde (1) – Jícha (8), Vraný (5), Filip (2), Mičkal (2), Sklenák (2), Vítek (2), Kubeš (1), Mráz (1), Nocar (1), Stehlík (1). Rozhodčí: Sorin-Laurentiu Din a Constantin Din (ROM) Diváků: 2 800  19. ledna 2010 (20:15) – Vídeňské Nové Město Branky: Karabatič (7), Abalo (6), Fernandez (6), Narcisse (4), Gille (3), Sorhaindo (2), Joli (1) – Ilyés (7), Krivokapič (6), Gál (5), G. Iváncsik (3), Törő (3), Katzirz (2), Gulyás (1), Laluska (1), Nagy (1). Rozhodčí: Nenad Nikolič a Dušan Stojkovič (SRB) Diváků: 3 500  20. ledna 2010 (18:15) – Vídeňské Nové Město Branky: Jícha (6), Filip (5), Sklenák (3), Zdráhala (3), Mičkal (2), Nocar (1) — Abalo (4), Narcisse (4), Bosquet (3), Fernandez (2), Guigou (2), Karabatič (2), B. Gille (1), Joli (1), Ostertag (1), Sorhaindo (1). Rozhodčí: Kenneth Abrahamsen a Arne M. Kristiansen (NOR) Diváků: 3 800  20. ledna 2010 (20:15) – Vídeňské Nové Město Branky: Gulyás (5), Krivokapič (5), Eklemovič (4), G. Iváncsik (3), Gál (2), Ilyés (2), Katzirz (2), Törő (2) — A. Entrerríos (7), Tomás (7), Romero (5), Malmagro (4), Ugalde (3), Aguinagalde (2), R. Entrerríos (2), Rodríguez (2), Morros de Argila (1), Prieto (1). Rozhodčí: Gerhard Reisinger a Christian Kaschütz (AUT) Diváků: 3 800  22. ledna 2010 (18:15) – Vídeňské Nové Město Branky: Karabatič (5), Abalo (4), Gille (4), Joli (4), Guigou (2), Narcisse (2), Bosquet (1), Junillon (1), Sorhaindo (1) – Aguinagalde (6), García (6), A. Entrerríos (4), R. Entrerríos (2), Malmagro (2), Tomás (2), Rodríguez (1), Romero (1). Rozhodčí: Andrei Gousko a Siarhei Repkin (BLR) Diváků: 3 800  22. ledna 2010 (20:15) – Vídeňské Nové Město Branky: Császár (6), Katzirz (5), Krivokapič (3), Törő (3), Gál (2), G. Iváncsik (2), Laluska (2), Zubai (2), T. Iváncsik (1) – Jícha (14), Filip (11), Nocar (5), Vítek (2), Vraný (1). Rozhodčí: Per Olesen a Lars Ejby Pedersen (DEN) Diváků: 4 000", "section_level": 3}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina A.", "content": "– 26:26 (12:15)  25. ledna 2010 (16:00) – Vídeň Branky: Čupič (5), Balič (3), Buntič (3), Valčič (3), Vori (3), Zrnič (3), Duvnjak (2), Kopljar (2), Musa (1), Štrlek (1) – Stefánsson (7), Guðjónsson (6), Gunnarsson (5), Petersson (3), Atlason (2), Pálmarsson (2), Inginmundarson (1). Rozhodčí: Václav Horáček a Jiří Novotný (CZE) Diváků: 6 800  25. ledna 2010 (18:00) – Vídeň Branky: Myrhol (6), Tvedten (6), Mamelund (5), Strand (5), Kjelling (4), Bjørnsen (2), Løke (1), Lund (1) – Schlinger (6), Friede (4), Wilczynski (4), Žiūra (4), Weber (3), Szilágyi (2), Fölser (1), Günther (1), Knauth (1), Mayer (1). Rozhodčí: Nordine Lazaar a Laurent Reveret (FRA) Diváků: 6 800  25. ledna 2010 (20:15) – Vídeň Branky: Igropulo (6), Filippov (4), Kainarov (4), Rastvorcev (4), Kovaljov (3), Dibirov (2), Ivanov (2), Starych (2), Čipurin (1) – Christiansen (6), Knudsen (6), Hansen (5), Mogensen (4), Svan Hansen (4), Søndergaard Sarup (4), Spellerberg (3), Eggert Jensen (1), K. Nielsen (1). Rozhodčí: Gregorio Muro San Jose a Alfonzo Rodriguez Murcia (ESP) Diváků: 6 800  26. Ledna 2010 (16:00) – Vídeň Branky: Čipurin (7), Aslanjan (5), Filippov (5), Predybajlov (3), Starych (3), Kainarov (2), Rastvorcev (2), Černoivanov (1), Kamanin (1), Kovaljov (1) – Guðjónsson (7), Petersson (7), Ásgeirsson (5), Gunnarsson (3), Hallgrímsson (3), Stefánsson (3), Svavarsson (3), Atlason (2), Pálmarsson (2), Sigurðsson (2), Ó. Guðmundsson (1). Rozhodčí: Nordine Lazaar a Laurent Reveret (FRA) Diváků: 4 000  26. ledna 2010 (18:00) – Vídeň Branky: Čupič (6), Duvnjak (5), Zrnič (3), Buntič (2), Kopljar (2), Štrlek (2), Vukovič (2), Balič (1), Gojun (1), Valčič (1), Vori (1) – Schlinger (5), Szilágyi (5), Weber (3), Abadir (2), Friede (2), Žiūra (2), Fölser (1), M. Günther (1), Wagesreiter (1), Wilczynski (1). Rozhodčí: Rickard Canbro a Mikael Clasesson (SWE) Diváků: 8 000  26. ledna 2010 (20:15) – Vídeň Branky: Kjelling (7), Tvedten (5), Løke (3), Myrhol (3), Bjørnsen (2), Lund (2), Mamelund (1) – Eggert Jensen (5), Hansen (5), Lindberg (5), Mogensen (4), Jörgensen (1), Knudsen (1), Laen (1), Søndergaard Sarup (1), Spellerberg (1). Rozhodčí: Bernd a Reiner Methe (Německo) Diváků: 7 000  28. ledna 2010 (16:00) – Vídeň Branky: Tvedten (7), Kjelling (6), Myrhol (5), Bjornsen (4), Lund (4), Strand (4), Løke (2), Mamelund (2) — Atlason (10), Sigurðsson (5), Guðjónsson (4), Gunnarsson (4), Stefánsson (4), Petersson (3), Pálmarsson (2), Svavarsson (2), Hallgrimsson (1). Rozhodčí: Gregorio Muro San Jose a Alfonzo Rodriguez Murcia (ESP) Diváků: 7 000  28. ledna 2010 (18:00) – Vídeň Branky: Chipurin (7), Rastvortsev (5), Igropulo (4), Kovalev (4), Kaynarov (3), Filippov (2), Starykh (2), Černoivanov (1), Ivanov (1) und Kamanin (1) – Schlinger (6), Weber (6), Wilczynski (6), M. Günther (4), Szilagyi (4), Friede (3), Fölser (1), Hojc (1). Rozhodčí: Bernd a Reiner Methe (GER) Diváků: 8 200  28. ledna 2010 (20:15) – Vídeň Branky: Buntic (8), Cuoic (4), Duvnjak (4), Balic (3), Vori (3), Strlek (2), Valcic (2), Lackovic (1) – Hansen (5), Knudsen (5), Søndergaard Sarup (4), Lindberg (3), Mogensen (2), Eggert Jensen (1), Jørgensen (1), K. Nielsen (1), Spellerberg (1). Rozhodčí: Václav Horáček a Jiří Novotný (CZE) Diváků. 9 000", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B.", "content": "– 22:24 (10:12)  24. ledna 2010 (16:30) – Innsbruck Branky: Jansen (5), Glandorf (4), Kaufmann (4), Kraus (2), Schöne (2), Gensheimer (1), Haas (1), Müller (1), Sprenger (1), Theuerkauf (1) – Joli (7), Karabatič (5), Narcisse (3), Abalo (2), Fernandez (2), Guigou (2), Bosquet (1), B. Gille (1), Sorhaindo (1). Rozhodčí: Sorin-Laurentiu Din a Constantin Din (ROM) Diváků: 8 200  24. ledna 2010 (18:30) – Innsbruck Branky: B. Jurecki (6), Jurasik (5), Jaszka (3), M. Jurecki (3), K. Lijewski (3), Rosiński (3), Tłuczyński (3), Jachlewski (2), Kuchczyński (2), Siódmiak (1), Żółtak (1) – Romero (8), Malmagro (4), García (3), Tomás (3), Aguinagalde (2), A. Entrerríos (2), R. Entrerríos (2), Garabaya (1), Prieto (1). Rozhodčí: Per Olesen a Lars Ejby Pedersen (DEN) Diváků: 7 700  24. ledna 2010 (20:30) – Innsbruck Branky: Kavtičnik (8), Pajovič (5), Gajič (4), Vugrinec (4), Zorman (4), M. Žvižej (4), L. Žvižej (3), Natek (1), Skube (1), Špiler (1) – Jícha (12), Filip (7), Sklenák (4), Nocar (3), Vítek (3), Vraný (3), Mičkal (2), Hynek (1), Kubeš (1), Mráz (1). Rozhodčí: Gerhard Reisinger a Christian Kaschütz (AUT) Diváků. 5 600  26. ledna 2010 (16:15) – Innsbruck Branky: Kavtičnik (6), L. Žvižej (6), Špiler (5), Vugrinec (4), Pajovič (3), M. Žvižej (3), Zorman (1) – Guigou (10), Narcisse (5), Fernandez (4), Sorhaindo (4), Abalo (3), Bosquet (3), G. Gille (2), Joli (2), Karabatič (2), Ostertag (2). Rozhodčí: Per Olesen a Lars Ejby Pedersen (DEN) Diváků: 4 500  26. ledna 2010 (18:15) – Innsbruck Branky: Gensheimer (5), Jansen (4), Kraus (3), Glandorf (2), Kaufmann (2), Christophersen (1), Haas (1), Müller (1), Sprenger (1) – Tomás (6), García (5), Aguinagalde (4), A. Entrerríos (4), Malmagro (3), R. Entrerríos (2), Romero (1). Rozhodčí: Nenad Nikolič a Dušan Stojkovič (SRB) Diváků: 7 000  26. ledna 2010 (20:15) – Innsbruck Branky: Bielecki (7), Jurasik (5), M. Jurecki (5), Tłuczyński (5), Jachlewski (3), M. Lijewski (3), Jaszka (2), K. Lijewski (2), B. Jurecki (2), Jurkiewicz (1) – Jícha (7), Vítek (5), Sklenák (5), Filip (4), Piskač (4), Vraný (3), Kubeš (2), Nocar (2), Sobol (1), Zdráhala (1). Rozhodčí: Kenneth Abrahamsen a Arne M. Kristiansen (NOR) Diváků: 5 100  28. ledna 2010 (16:30) – Innsbruck Branky: Kaufmann (7), Gensheimer (6), Müller (3), Theuerkauf (3), Christophersen (2), Haas (2), Sprenger (2), Jansen (1) – Jícha (6), Filip (4), Sklenák (4), Stehlik (3), Vraný (3), Mráz (2), Kubeš (1), Mičkal (1), Piskač (1), Sobol (1). Rozhodčí: Kenneth Abrahamsen a Arne M. Kristiansen (NOR) Diváků: 5 200  28. ledna 2010 (18:30) – Innsbruck Branky: L. Žvižej (9), M. Žvižej (6), Skube (3), Špiler (3), Vugrinec (3), Brumen (2), Kavtičnik (2), Zorman (2), Kozlina (1), Pajovič (1) – A. Entrerrios (11), Aguinagalde (7), Malmagro (7), R. Entrerrios (4), Tomás (4), Garcia (3), Gurbindo (2), Aguirrezabalaga (1), Ugalde (1). Rozhodčí: Sorin-Laurentiu Din a Constantin Din (ROM) Diváků: 6 400  28. ledna 2010 (20:30) – Innsbruck Branky: Bielecki (5), B. Jurecki (3), Rosiński (3), Jachlewski (2), Jaszka (2), M. Jurecki (2), K. Lijewski (2), M. Lijewski (2), Jurasik (1), Tłuczyński (1), Żółtak (1) – Narcisse (6), Sorhaindo (6), Guigou (5), Abalo (4), Karabatič (4), Bosquet (2), Fernandez (2). Rozhodčí: Nenad Nikolič a Dušan Stojkovič (SRB) Diváků: 7 000", "section_level": 3}, {"title": "Play off.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "– 28:36 (14:16)  30. ledna 2010 (14:00) – Vídeň Branky: Pálmarsson (6), Atlason (5), Guðjónsson (5), Sigurðsson (5), Petersson (3), Stefansson (2), Gunnarsson (1), Svavarsson (1) – Karabatič (9), Guigou (6), Joli (6), Abalo (3), Gille (3), Narcisse (3), Sorhaindo (3), Junillon (2), Fernandez (1). Rozhodčí: Per Olesen a Lars Ejby Pedersen (DEN) Diváků: 9 000  30. ledna 2010 (16:30) – Vídeň Branky: Čupič (6), Balič (5), Duvnjak (5), Vukovič (2), Zrnič (2), Buntič (1), Mataija (1), Štrlek (1), Valčič (1) – M. Jurecki (7), Jachlewski (3), Jaszka (3), Tłuczyński (3), K. Lijewski (2), Jurasik (1), B. Jurecki (1), M. Lijewski (1). Rozhodčí: Kenneth Abrahamsen a Arne M. Kristiansen (NOR) Diváků: 11 000", "section_level": 3}, {"title": "Finále.", "content": "– 21:25 (12:12)  31. ledna 2010 (17:30) – Vídeň Branky: Zrnič (7), Balič (4), Duvnjak (3), Štrlek (2), Vori (2), Vukovič (2), Kopljar (1) – Karabatic (6), Abalo (4), Guigou (3), Narcisse (3), Sorhaindo (3), Bosquet (2), Fernandez (2), Gille (1), Joli (1). Rozhodčí: Bernd a Reiner Methe (GER) Diváků: 11 000", "section_level": 3}, {"title": "O 3. místo.", "content": "– 26:29 (10:18)  31. ledna 2010 (15:00) – Vídeň Branky: B. Jurecki (4), M. Jurecki (4), Tłuczyński (4), Jachlewski (3), K. Lijewski (3), Jaszka (2), Kuchczyński (2), Rosiński (2), Jurasik (1), M. Lijewski (1) – Sigurðsson (8), Gunnarsson (6), Guðjónsson (4), Atlason (3), Stefánsson (3), Ingimundarson (2), Pálmarsson (2), Petersson (1). Rozhodčí: Nordine Lazaar a Laurent Reveret (FRA) Diváků: 11 000", "section_level": 3}, {"title": "O 5. místo.", "content": "– 34:27 (18:13)  30. ledna 2010 (11:30) – Vídeň Branky: Laen (8), Hansen (6), Eggert Jensen (5), Mogensen (4), Svan Hansen (4), Christiansen (2), Jörgendsen (1), Knudsen (1), Lindberg (1), K. Nielsen (1), M. Nielsen (1) – Malmagro (7), Romero (5), Aguinagalde (4), R. Entrerrios (4), Tomas (3), A. Entrerrios (2), Garcia (2). Rozhodčí: Gerhard Reisinger a Christian Kaschütz (AUT) Diváků: 4 000", "section_level": 3}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Česko.", "content": "Trenér: Martin Lipták Asistent: Jiří Míka", "section_level": 2}], "src_summary": "9. mistrovství Evropy v házené proběhlo ve dnech 19.–31. ledna 2010 v Rakousku.", "tgt_summary": "2010年欧洲男子手球锦标赛(第9届)于2010年1月19日至31日在奥地利举行,举办城市为维也纳,格拉茨,因斯布鲁克,林茨和维也纳新城。", "id": 2475640}
{"src_title": "Maurice Thorez", "tgt_title": "莫里斯·多列士", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Maurice Thorez se narodil v Noyelles-Godault, ve dvanácti letech se stal horníkem. V roce 1919 vstoupil do socialistické strany, brzy poté však vstoupil do komunistické strany a byl několikrát uvězněn pro politické aktivity.  V roce 1923 se Thorez stal stranickým sekretářem. Byl podporován sovětským vůdcem Josifem Stalinem, díky čemuž se z Thoreze stal neochvějný stalinista. V roce 1932 se seznámil s Jeannette Vermeersch, s níž měl tři syny.  Thorez byl v letech 1932 a 1936 zvolen poslancem. V roce 1934 se podílel na vytvoření Lidové fronty, spojenectví mezi komunisty, socialisty a radikály. Tato fronta zvítězila ve volbách roku 1936. S podporou Thoreze se Léon Blum stal předsedou vlády lidové fronty a prosazoval sociální zákonodárství.  Roku 1939 byla komunistická strana zakázána a mnoho členů strany bylo internováno. Thorez ještě před zákazem ze strany vystoupil. Brzy poté vstoupil do armády, ale dezertoval a uprchl do Sovětského svazu. Za dezerci byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti.  Když v roce 1944 osvobodil Charles de Gaulle s Forces Françaises Libres Francii, dostal Thorez milost. Po ukončení druhé světové války a znovuobnovení komunistické strany se stal jejím předsedou.  Thorez byl znovu zvolen do poslanecké sněmovny a roku 1946 se stal místopředsedou francouzské vlády..  V roce 1950 dostal Thorez mrtvici, z níž se léčil až do roku 1953 v Sovětském svazu. Během jeho nepřítomnosti byla strana řízena jeho spojencem Jacquesem Duclosem, který rozdrtil Thorezova oponenta André Martyho.  Roku 1964 Maurice Thorez zemřel při převozu v lodi na Černém moři. Je pohřben na hřbitově Père Lachaise. V roce 1964 bylo na jeho počest město Čistjakovo přejmenováno na \"Torez\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Maurice Thorez (28. dubna 1900, Noyelles-Godault, Francie – 11. července 1964 na Černém moři) byl francouzský politik a dlouhodobý vůdce francouzské komunistické strany (PCF) od roku 1930 až do své smrti. V letech 1946 - 1947 byl místopředsedou vlády.", "tgt_summary": "莫里斯·多列士(, 1900年-4月28日-1964年-7月11日),法国政治家。多列士生于加来海峡省努瓦耶勒戈多一个矿工家庭。1930年至1964年去世时长期担任法国共产党领导人,在1946年至1947年还曾在保罗·拉马迪埃的政府中担任过法国副总理。", "id": 2320007}
{"src_title": "Mikko Hirvonen", "tgt_title": "米科·希尔沃宁", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Už jako osmnáctiletý poprvé startoval v rallye s vozem Opel Kadett. Ve dvaceti už startoval ve finském juniorském mistrovství a skončil sedmý. V roce 2000 startoval už v domácím mistrovství. V šampionátu vedl, ale kvůli havárii v poslední soutěži skončil nakonec druhý. Neustále se snažil získat angažmá v továrním týmu na Mistrovství světa. Startoval s vozy Volkswagen Golf Kit Car, Citroën Saxo Kit Car a Ford Puma Kit Car. Prvním startem Mistrovství světa byla Finská rallye 2002. S vozem Subaru Impreza WRC startoval i na Rallye Velké Británie 2002. Získal angažmá u týmu M-Sport pro sezonu mistrovství světa v rallye 2003 jako třetí jezdec.  Tato náročná a dramatická sezóna přinesla napínavý boj o titul mistra světa. Jejími účastníky byli Sébastien Loeb a Mikko Hirvonen, které před poslední soutěží sezóny, Rallye Velké Británie 2009, dělil pouhý bod. Nakonec rozhodl skok ve vysoké rychlosti, po kterém se uvolnila kapota a Ford Focus WRC, pilotovaný Mikko Hirvonenem musel zvolnit. V sezóně 2009 vybojoval Mikko 4 vítězství v řadě, 5 druhých míst a 2 třetí místa. Pouze jednou odstoupil pro technickou závadu.  Hned v prvním startu sezóny 2010 Mikko Hirvonen vybojoval vítězství. Při lednové Rallye Monte Carlo 2010, která se jela jako součást seriálu Intercontinental Rally Challenge, potvrdil svou úroveň vicemistra světa a bezpečně dovedl Ford Fiesta S2000 na nejvyšším stupínku do cíle. Jeho největším soupeřem byl francouzský jezdec Sébastien Ogier, rovněž účastník mistrovství světa, který však nedokončil pro technickou závadu.Z kraje roku BP Ford World Rally Team oficiálně jmenoval Mikka jako týmovou jedničku pro nadcházející sezónu Mistrovství světa v rallye.  Až do poslední soutěže bojoval s Loebem o mistrovský titul, ale nakonec skončil opět jako vicemistr. Kdyby ale nebyl používám systém Superrally, nasbíral by více bodů než Loeb. Tím se prokázala jeho spolehlivost.  Pro tuto sezonu se stal druhým jezdcem u týmu Citroën Sport a Loebovým týmovým kolegou.  Mikko po závěrečné rallye Wales ukončil svou bohatou závodní kariéru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mikko Hirvonen (* 31. července 1980) je finský jezdec rallye, který v současné době startuje za tým Citroën Abu Dhabi Total World Rally Team. Od roku 2002 až do současnosti se zúčastňuje mistrovství světa v rally Mistrovství světa v rallye, v roce 2010 přidal do sbírky jeden start v konkurenčním seriálu Intercontinental Rally Challenge. Se spolujezdcem, kterým je vyjma dvou prvních startů Jarmo Lehtinen, vybojovali v sezónách 2008 a 2009 titul vicemistrů světa.", "tgt_summary": "米科·希尔沃宁(,1980年-7月31日)是一名芬兰拉力赛车手,现效力于世界拉力锦标赛的雪铁龙世界拉力车队。他在06、07赛季位居车手积分榜第三,并帮助福特获得了车队冠军。在2008、2009、2011和2012赛季,他屈居于塞巴斯蒂安·勒布之后获得亚军。自2003赛季开始,他的领航员都是亚尔莫·莱赫蒂宁(Jarmo Lehtinen)。", "id": 2273582}
{"src_title": "Greifswald", "tgt_title": "格赖夫斯瓦尔德", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Greifswald leží v ploché, nízko položené krajině blízko ústí řeky Ryck do Baltského moře, zhruba uprostřed mezi ostrovy Rujana a Usedom.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Greifswald vznikl jako osada blízkého kláštera Eldena, který zde provozoval těžbu mořské soli odpařováním, a roku 1250 získal od pomořanského hraběte Wartislava III. městská práva. Brzy nato se stal svobodným přístavem, postavil hradby i hlavní městský kostel sv. Jakuba (1263) a roku 1278 se poprvé připomíná jako člen Hanzy. Roku 1456 byla založena univerzita a roku 1531 přišla do města reformace. Za třicetileté války město velmi utrpělo: 1626 je dobyl a vyplenil Albrecht z Valdštejna, ve městě řádil mor a roku 1631 je dobyl švédský král Gustav Adolf II. Švédové potom městu vládli až do roku [1815], město však trpělo válkami a teprve 1747 se podařilo po sto letech obnovit provoz univerzity. Od roku 1815 patřil Greifswald s celým Pomořanskem Prusku a od roku 1863 má železniční spojení. V roce 1856 a 1927 došlo k dalšímu rozšíření univerzity, která se stala centrem městského života. Za války zde byl velký zajatecký tábor a roku 1945 se město bez boje vzdalo Rudé armádě. V poválečném období NDR historická část města silně chátrala a asi polovina byla stržena a nahrazena panelovou výstavbou. Po roce 1990 došlo k rozsáhlé obnově náměstí a jeho okolí.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava a hospodářství.", "content": "Greifswald leží na železniční trati Berlín – Stralsund a začíná zde trať, která vede přes ostrov Usedom do polského Svinoústí. Město má přístav a okolo města prochází dálnice A 20. Chráněná část Baltského moře mezi ostrovy Rujana a Usedom (\"Greifswalder Bodden\") je oblíbena jachtaři a výroba jachet a plachetnic je – vedle univerzity – největším zaměstnavatelem ve městě. Greifswaldské muzeum provádí také restaurování historických lodí.", "section_level": 1}, {"title": "Školství a kultura.", "content": "Univerzita E. M. Arndta, původně hlavně teologické učiliště, má dnes přes 12 tisíc studentů (čtyřikrát víc než roku 1991) a řadu vědeckých ústavů, zaměřených hlavně na moderní technologie a lékařství. Greifswald má stálé divadlo, muzeum s galerií zdejšího rodáka, romantického malíře C. D. Friedricha a koná se zde řada festivalů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Greifswald je historické německé hanzovní město v Meklenbursku-Předním Pomořansku s asi 55 tisíci obyvateli. Na zdejší univerzitě, založené roku 1456, studuje přes 12 tisíc studentů. V blízkosti města jsou zříceniny kláštera a přírodní rezervace Eldena a jaderná elektrárna Greifswald, uzavřená roku 1990.", "tgt_summary": "格赖夫斯瓦尔德(,),正式称呼是大学城及汉莎城格赖夫斯瓦尔德(Universitäts- und Hansestadt Greifswald)是德国梅克伦堡-前波美拉尼亚州前波美拉尼亚-格赖夫斯瓦尔德县的首府,也是一座大学城和汉莎同盟城市。", "id": 1062996}
{"src_title": "Dominion (Star Trek)", "tgt_title": "自治同盟", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V gama kvadrantu vznikl Dominion již velmi dávno. Ve své říši prosazuje své zákony velmi krutě, neštítí se kvůli poslušnosti vymýtit celou rasu (například Teplany, kteří se stali varováním pro všechny ostatní vzpurné druhy). Poprvé Dominion vstoupil do kvadrantu Alfa v roce 2369. V roce 2370 poté obsadil několik bajorských a federálních kolonií a lodí. Byl zajat kapitán Sisko a zničena loď federace třídy Galaxy, USS \"Odyssey\".  Později se spojili s Cardassiany, a začali Dominionskou válku, která trvala od roku 2373 do roku 2375. Byli poraženi Spojenou federací planet a jejími spojenci. Poté co zdevastovali Cardassijskou říši, byli nuceni opustit kvadrant alfa.", "section_level": 1}, {"title": "Infekce.", "content": "Během válečného konfliktu byli měňavci infikováni morfogenickým virem, který vyvinula Sekce 31, tajná autonomní a oficiálně neexistující organizace, hlásající hájení zájmů a bezpečnosti Spojené Země a později Spojené federace planet. Infekci nevědomě zavlekl do Velkého Článku (tekuté sdružení měňavců) šéf bezpečnosti Stanice Deep Space Nine, konstábl Odo. Když nemoc ve velkém článku propukla, měňavci postupně začali ztrácet schopnost měnit formu, neboť virus napadal jejich morfogenický matrix, což postupně znemožnilo měňavci vrátit se do své pravé tekuté formy.Takto nemocný měňavec se začal postupně zvnějšku odlupovat a nakonec zemřel.  Lék proti nemoci, při snaze zachránit Oda, objevil Dr. Julian Bashir, který přišel na to, že stvoření morfogenického viru má na svědomí Sekce 31. V díle DS9: Extreme measures připraví past na agenta Luthera Sloana a nakonec se mu podaří společne s Milesem O ́Brienem dostat informaci k vytvoření protilátky. Odo se pak po skončení války s Dominionem vrátil do Velkého Článku, který,po jeho spojení s ním, celý vyléčil.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dominion je ve světě Star Treku krutý vojenský mezihvězdný stát vládnoucí v kvadrantu gama objevující se poprvé v seriálu. Ke konci 24. století Dominion vyvolal společně s Cardasijskou unií v alfa kvadrantu válku se Spojenou federací planet a jejími spojenci.", "tgt_summary": "自治同盟(Dominion,又称“多明利安”)是《星际旅行》虚构宇宙中的一个帝国,主要出现在《银河前哨》中。", "id": 2410645}
{"src_title": "Vrcholný středověk", "tgt_title": "中世紀中期", "src_document": [{"title": "Společensko-ekonomický vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pokrok zemědělské výroby a demografický růst.", "content": "Na počátku nového tisíciletí došlo k jistému uklidnění poměrů. Ustaly politické zmatky a časté změny, které byly typické pro období raného středověku. Skončily nájezdy Vikingů, Arabů a kočovných Maďarů. Omezeny byly také místní války, které mezi sebou vedla šlechta uvnitř jednotlivých zemí. Venkované se už tolik nemuseli obávat vpádů a plenění a více se věnovali obdělávání polí. Podnebí bylo dlouhodobě příznivé, výrazně se oteplilo a zimy byly jen mírné.  Objevily se novinky v zemědělské technice. Byly to například dokonalejší nástroje (pluh s kovovou radlicí, brány, chomout). Pěstovaly se rozmanitější plodiny – dosud všude rozšířenou pšenici začalo vytlačovat žito, které dávalo větší výnosy. Hojně se pěstoval oves, důležité místo ve stravování vesničanů získávaly stále více luštěniny a rozmanité druhy zeleniny. Postupně se prosazoval pokročilejší trojpolní (trojhonný) osevní systém. Nový systém obdělávání půdy přinesl vyšší výnosy a zajistil lidem dostatek potravy. Nyní je už tolik neohrožovaly hladomory, jež byly následkem katastrofálních neúrod. Naživu zůstávalo více novorozeňat, jejichž úmrtnost byla přesto stále vysoká. Lépe se stravující dospělí byli odolnější vůči epidemiím a dožívali se vyššího věku (o 5–10 let). Za tři století, od roku 1000 do roku 1300, se počet obyvatel Evropy téměř zdvojnásobil, podle odhadů vzrostl ze 42 na 73 miliónů.", "section_level": 2}, {"title": "Velká kolonizace.", "content": "Obyvatelstvo se početně rozrůstalo a dosud obdělávaná pole je nestačila uživit, neboť zvětšit jejich výnos cestou zvyšování výnosů nebylo za daných podmínek téměř možné. Bylo proto nezbytné získat další ornou půdu. Hlad po půdě se stal typickým jevem nejenom u venkovského obyvatelstva, které muselo uživit více potomků a usilovalo o zlepšení existenčních podmínek, ale také u šlechty, jež toužila po zvětšení svého bohatství. To se stalo ve 12.–13. století podnětem k osídlování a zúrodňování nových území. Tento jev se nazývá velká kolonizace.  Rychle postupující kolonizace změnila ráz středověké krajiny. Dosud ji pokrývaly především hluboké hvozdy a nehostinné pustiny, jen občas narušené rozptýlenými vesnicemi s okolními polnostmi. Nyní část lesů zmizela a byla nahrazena hustou sítí osad, jež už se příliš nelišila od dnešní podoby.", "section_level": 2}, {"title": "Zakládání středověkých měst, rozvoj obchodu, počátky bankovních operací.", "content": "Pokrok v zemědělské výrobě, oddělení venkovského řemesla od zemědělství, rostoucí počet obyvatel a stoupající životní úroveň vedly od 9. století k postupné obnově městského života. Rozvinutá antická města, střediska řemesla a obchodu, totiž počátkem středověku upadla a ztratila svůj hospodářský význam. Na počátku vrcholného středověku část rolníků přestala obdělávat pole a začala se věnovat pouze řemeslu. Pro své výrobky potřebovali najít odbytiště, proto opouštěli vesnice a usazovali se v bývalých antických městech, v podhradí panských sídel, klášterů nebo na křižovatkách obchodních cest.  Tyto řemeslnické osady, které se způsobem života svých obyvatel i vzhledem zásadním způsobem odlišovaly od vesnice, se staly zárodky středověkých měst, jež byla charakteristickým produktem vrcholného středověku. Bylo však zapotřebí mnoha změn, aby se tato sídliště proměnila ve skutečné město nejen po hospodářské, ale také po právní stránce. Především bylo nezbytné, aby se z dosud feudálně závislých řemeslníků pracujících pro vrchnost, na jejíž půdě byli usazeni, stali svobodní měšťané, kteří by se řídili vlastním, městským právem a podíleli se na správě města.  Vznikající města byla pro venkovany velmi přitažlivá. Stěhovali se do nich nepřetržitě po celé 10.- 14. století. Řemesla a obchod se rozvíjely mnohem rychleji než zemědělství a byly zdrojem značných zisků. Řemeslníci i kupci tak získali majetek a jisté společenské postavení. Jejich cílem se stalo zbavit se feudální závislosti a vydobýt si městská privilegia, zejména samosprávu. Někde o ně museli bojovat, jinde si majetnější města svobodu a privilegia vykupovala. Udělení městských práv je tak považováno za založení skutečného středověkého města.  Města vznikala nejen postupným vývojem z řemeslnicko-tržních osad, ale byla zakládána také na zeleném drnu, to znamená úplně nová. Typickým příkladem jsou České Budějovice, založené českým králem Přemyslem Otakarem II. nebo Nové Město pražské, jehož zakladatelem byl Karel IV. Jejich charakteristickým znakem byla plánovitě budovaná pravidelná síť hlavních a vedlejších ulic.  Osobitý charakter měla hornická kolonizace. Zakládání báňských měst u nalezišť zlata nebo stříbra (v Čechách, na Slovensku, v Polsku a Uhrách) bylo ve velké míře spojeno s příchodem německých kolonistů.  Na městském trhu se prodávaly nejenom výrobky městských řemeslníků, ale také plodiny, které vypěstovali rolníci na venkově. To vedlo k postupnému nahrazování roboty peněžní rentou, až v některých zemích robota vymizela úplně. Tak pronikly na vesnici, dosud uvyklé pouze výměnnému obchodu (naturální směně), peníze, což způsobilo citelné prohloubení majetkových rozdílů mezi venkovany.  Vedle místního městského trhu se rozšiřoval také evropský tranzit – dálkový obchod. Jeho hlavní trasy vedly po evropských mořích, na severu po Severním a Baltském, na jihu po Středozemním. Na rozdíl od raného středověku neprovozovali již tranzit především kupci z mimoevropských oblastí, ale začali se prosazovat Evropané, Italové a obchodníci z dalších přímořských měst na jihu, kupci z hanzovních měst na severu. Na námořní trasy navazovaly cesty vedoucí napříč kontinentem, a to jak po souši z italského jihu alpskými průsmyky na sever, tak ze severu po řekách (Rýn, Rhona, Seina, Labe). Jejich křižovatkou se staly trhy ve Francii, především v Champagni.  Rozšiřování obchodu vyžadovalo stále větší množství peněz v oběhu. To podporovalo rozvoj hornictví a mincovnictví a hornickou kolonizaci. Po Evropě kolovalo velké množství různých typů mincí, pro jejichž využití na trzích různých zemí bylo nezbytné porovnat jejich hodnotu, to znamená množství obsaženého drahého kovu. Proto byly založeny nejstarší směnárny a brzy nato také banky, které začaly půjčovat peníze na úrok. Této činnosti se zpočátku věnovali především bohatí italští měšťané. V Sieně a Florencii vznikly významné bankovní domy, které půjčovaly nejen obchodníkům, ale také papežům a panovníkům mnoha evropských států.", "section_level": 2}, {"title": "Politický vývoj.", "content": "Pro řadu zemí bylo typické formování silné panovnické moci (království obojí Sicílie za Štaufů, Francie, Anglie, české království v době vlády posledních Přemyslovců a prvních Lucemburků) a vytváření států v národnostním rámci (Anglie, Francie). Za vrcholné období středověku z politického hlediska se považuje například Francie Filipa IV. Sličného nebo země Koruny české za vlády Karla IV. Moc římských císařů dosáhla svého vrcholu za vlády Štaufů a poté začala slábnout. Na místo silnější centrální panovnické moci se v Německu začali prosazovat vládci jednotlivých teritoriálních knížectví. Itálie zůstala politicky rozdrobená, specifickým jevem v její severní části se staly městské státy, které se zformovaly ve 12. století.  Typickým jevem vrcholného středověku byla vojenská expanze, která měla poněkud jiný charakter než v předcházejícím období, kdy dominovala migrační a válečná tažení kmenů a expanze raných států pro rozšíření území, v jejichž čele stáli vojenští náčelníci a panovníci. Válečné výpravy 11.–13. století byly velkou měrou motivovány snahou získat další obdělávanou půdu a poddané, byly tedy pokračováním kolonizace vojenskými prostředky a vedly k požadovanému výsledku rychlejší a leckdy snadnější cestou. Dále šlo o šíření politické moci a vlivu křesťanské církve, pokud útoky směřovaly na území pohanů či nevěřících. Jejich hnací silou nemuseli být pouze panovníci, ale také drobná rytířská šlechta, která toužila po zbohatnutí a chtěla se vyrovnat vysoké aristokracii, nebo italská přímořská města, provádějící hospodářskou expanzi.  Francouzský historik Jacques Le Goff klasifikoval tři základní typy expanze ve vrcholném středověku. Prvním byla expanze uvnitř křesťanského světa, která do jisté míry navazovala na výboje raně feudálních států a někde má ještě její rysy (expanze dánských králů Valdemara I. a Valdemara II. na slovanskou Rujanu a do Pobaltí, švédská expanze do Finska). Mnohdy již nebyla vedena panovníkem, ale šlechtou, která upevnila své postavení jako feudální vrchnost. V jiném případě mohl být panovník motivován dynastickými zájmy. Náboženská motivace odpadla. Sem patří například normanská expanze do Itálie a na Sicílii, severofrancouzská expanze do jižní Francie a království obojí Sicílie, štaufská expanze do Itálie a Středomoří, německá expanze na Východ, postup Aragonu v západním Středomoří nebo pozdější expanze Litvy a Polska na západoruská území. Připomeňme i rozšiřování území, ovládaného českými králi, za Přemysla Otakara II., Václav II. nebo prvních Lucemburků. Druhý druh expanze vedl k posunutí hranic křesťanského světa v Evropě. Od 8. století nastala nová, velmi prudká vlna christianizace, přesto zůstaly na počátku vrcholného středověku v Evropě oblasti, kde se křesťanství dosud neuchytilo. Šlo především o Pobaltí, obývané pohanskými Prusy, Litevci a dalšími baltskými či ugrofinskými etniky na území dnešního Lotyšska a Estonska, Polabské Slovany a na druhé straně oblasti ovládané muslimy na Pyrenejském poloostrově a Sicílii.  Třetím typem se staly křížové výpravy mimo Evropu do Svaté země. V 11. století se dotvořila idea křížových výprav – svaté války proti nevěřícím. Zpočátku šlo o boj proti muslimům, ovládajícím Svatou zemi – Palestinu, ale již během druhé křížové výpravy byla tato myšlenka aplikována také na boj proti nevěřícím v Evropě, muslimům na Pyrenejském poloostrově a dosud pohanskému obyvatelstvu v Polabí a ve východním Pobaltí. Od konce 12. století byly pořádány křížové výpravy proti heretikům (albigenští, husité ad.) a později také proti neposlušným králům, prohlášeným za heretiky (Fridrich II. Štaufský, Jiří z Poděbrad).", "section_level": 1}, {"title": "Středověká společnost.", "content": "Nejčastější byla ve vrcholném středověku představa o společnosti trojího lidu. Podle tehdejších učenců ji tvořili ti, kdo se modlí - kněží, ti, kdo pracují na sebe i na druhé - venkovský lid, a ti, kdo bojují, aby chránili toho, kdo se modlí a obdělává půdu - válečníci. Všechny tři skupiny (vrstvy) obyvatelstva měly ve společnosti svoji nezastupitelnou úlohu. Rolníci ji živili prací svých rukou. Šlechta organizovala a řídila chod společnosti a zajišťovala jí ochranu proti nepřátelům. Duchovenstvo pečovalo o náboženský život věřících, šířilo kulturu a vzdělanost.  Mezi lidmi panovaly hluboké společenské rozdíly, jejichž příčinou nebyly pouze rozdílné majetkové poměry. Každý člověk patřil do určité společenské vrstvy, což určovalo jeho veškerý život. Podle svého postavení se lidé chovali, bydleli, stravovali i oblékali. Snaha odlišit se od dané společenské vrstvy byla považována za velmi hříšnou. Pro příslušníky jednotlivých vrstev platily také rozdílné právní předpisy. Středověk odlišoval právo církevní (kanonické), jemuž podléhaly duchovní osoby, městské právo, poddanské právo a zemské právo, jímž se řídila šlechta.  Podíl na politické moci získala jen malá část obyvatelstva, privilegované uzavřené skupiny - stavy. Především to byla vysoká šlechta, jež vlastnila rozsáhlý majetek. Její příslušníci se snažili spolurozhodovat s panovníkem o dění ve státě a omezit jeho moc. Zastávali důležité úřady a byli členy poradních orgánů panovníka (například královské rady). Ve 12.- 13.století se v evropských zemích objevila první stavovská zastupitelstva, nejprve to byly kortesy v Leónu (1188), později anglický parlament (1265, 1295) nebo francouzské generální stavy (1302). Počátky českého zemského sněmu sahají do druhé poloviny 13.století. V nich zasedali představitelé vysoké šlechty a také zástupci dalších stavů, drobného rytířstva, církve a královských měst, konkrétní struktura se v různých zemích lišila.  Ve středověké společnosti existovali i lidé, kteří nepatřili do žádné společenské vrstvy, většinou neměli stálý domov a v podstatě žili na jejím okraji: tuláci, žebráci, prostitutky, ale také potulní herci nebo kejklíři.", "section_level": 1}, {"title": "Církev a křesťanství.", "content": "Ve vrcholném středověku dosáhlo postavení katolické církve svého vrcholu. Mocná církev, vlastnící rozsáhlý majetek a posílená ideologicky clunyjskou reformou, se vymanila ze světského vlivu a získala značný vliv na široké masy věřících. Reformované papežství se pustilo do dlouhého zápasu s císaři o teokracii, nadvládu nad světskými panovníky. Jejím prvním dějstvím byl boj o investituru, spor o nadřazenost nejvyšší duchovní moci (\"sacerdotium\") nad nejvyšší mocí světskou (\"imperium\") však zdaleka nebyl ukončen wormským konkordátem, uzavřeným roku 1122. Pokračoval až do počátku 14. století a největšího úspěchu v něm dosáhl papež Inocenc III. Prosadil svrchovanou moc papeže v celé katolické církvi a zároveň významně zasahoval do světských záležitostí, především v říši. Mnoho evropských panovníků ho uznalo za svého lenního pána (například anglický král Jan Bezzemek) nebo se na něj obracelo jako na rozhodčího svých sporů. O století později definitivně zvítězila světská moc, reprezentovaná francouzským králem Filipem IV. Sličným, nad papežem Bonifácem VIII., a v následujícím období uvedla papežství do závislosti na francouzské koruně (avignonské zajetí).  Ve 12. století dále pokračovalo reformní hnutí uvnitř církve, jehož výsledkem bylo založení nových církevních řádů. Nejvýznamnější byl mnišský řád cisterciáků a řád premonstrátů, který sdružoval řeholní kanovníky. Oba nové řády se rychle rozšířily po Evropě a vytvořily pevné a vlivné organizace, jež byly každá řízena z jediného centra, původních klášterů v Citeaux a Prémontré, což umožnilo jejich představitelům významně zasahovat i do politického dění. Cisterciácký řád se postupem času stal hospodářskou velmocí s velkým pozemkovým vlastnictvím a pozvolna opustil původní ideály prostoty a chudoby, které byly motivem k jeho založení.  V souvislosti s křížovými výpravami do Svaté země a založením zdejších křižáckých států vznikly rytířské duchovní řády, johanité, templáři a němečtí rytíři. Jejich původním úkolem byla péče o poutníky, jejich ochrana a ošetřování nemocných, a později především vojenská podpora křižáckých států. Na Pyrenejském poloostrově byly založeny vojenské řády na posilu reconquisty (Santiago, Alcántara, Calatrava), řád mečových rytířů v Pobaltí byl zaměřen na christianizaci zdejšího území.  Přestože se většina tehdejší společnosti podřídila duchovnímu vedení katolické církve, objevili se především v městském prostředí věřící, kterým daný stav nevyhovoval. Od 11. století přibývalo v západní Evropě kritiků a odpůrců církve. Potulní chudí kazatelé kritizovali učení církve i její bohatství a světskou moc. Vděčnými posluchači se stali především obyvatelé francouzských a italských měst, kteří postrádali kázání, jež duchovní již dlouho zanedbávali. Měšťané byli vzdělanější a díky rozvíjejícímu se obchodu měli více zpráv o poměrech ve společnosti než vesničané, proto se chtěli více podílet na duchovním životě. Autoritou duchovenstva otřásl také nezdar druhé křížové výpravy. V té době se objevily v křesťanské společnosti tendence k sektářství. Někteří věřící odmítli římskou církev a založili si vlastní sekty. Nejrozšířenější byli kataři v jižní Francii, nazývaní též albigenští. Odlišné hnutí představovali valdenští, kteří se zřekli majetku a svůj život zasvětili zbožnosti, dobročinným skutkům, četbě Bible a potulnému kazatelství. Obě hnutí byla katolickou církví odsouzena jako kacířská a pronásledována.  Šíření kacířství se církev snažila zabránit zprvu mírnými prostředky, například nařízením pokání nebo nuceným pobytem v klášteře. Počátkem 13. století vznikly nezávisle na sobě dva nové duchovní, tzv. žebravé řády, spjaté s městským prostředím, které chtěly proti kacířství bojovat kázáními, přesvědčováním a obnovením důvěry v církev. Šlo o řád menších bratří (později zvaný františkáni) a řád bratrů kazatelů (dominikáni). Na rozdíl od mnišských řádů nežili v ústraní na venkově, ale horlivě kázali mezi lidem. Počátečním ideálem těchto řádů byla chudoba. Ani organizace, ani její příslušníci neměli vlastnit žádný majetek a měli žít pouze z milodarů.  Církev nezůstala jen u těchto mírných duchovních prostředků, zvláště když mnozí křesťané volali po přísném potrestání provinilých. Kacířství začalo být postupně považováno za zločin hodný trestu smrti upálením. K pronásledování heretiků se spojila duchovní moc s mocí světskou. Roku 1181 proběhla první, zatím ještě neúspěšná, výprava, vyhlášená papežem. Rozsáhlé křížové tažení, zahájené roku 1209, však hnutí katarů téměř zcela zlikvidovalo.  Roku 1231 zřídil papež Řehoř IX. inkvizici, papežský soudní tribunál a o dva roky později jej svěřil dominikánům. Jejich úkolem bylo vyhledávat kacíře, kteří se pomýlili ve víře a navrácet je na pravou cestu. Podle dobových zvyklostí při tom postupovali velmi tvrdě. Obvinění byli vězněni a při výsleších mučeni. Zatvrzelí kacíři, kteří se svého, z pohledu církve nesprávného, učení nezřekli, skončili na hranici. Inkvizice je odsoudila k smrti a pak předala k potrestání světským vládcům. Přes všechna tvrdá opatření se kacířská hnutí zcela vymýtit nepodařilo.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a vzdělanost.", "content": "Dosud existovaly školy pouze u klášterů a biskupských katedrál a vzdělání se dostávalo téměř výlučně osobám duchovního stavu, to znamená pouze mužům. Výjimkou byla výchova urozených žen v klášterech.  S rozvojem řemesel a obchodu začali pociťovat také měšťané, kupci, řemeslníci a členové městských samospráv potřebu naučit se číst, psát a především počítat. V důsledku toho byly zakládány nižší školy u farních kostelů a později také městské školy. Vzdělávání v nich nabylo světské podoby – zaměřovalo se na praktické znalosti a jejich využití.  Ve 12. století se objevil nový typ školy, univerzita, které vznikly jako určitá konkurence církevních škol, které již nebyly schopné dostát novým požadavkům na vzdělání. Nejstarší univerzity byly založeny v hospodářsky vyspělé Itálii a soustředily se na výuku medicíny (Salerno) a práv (Bologna). Na univerzitách se začalo studovat světské římské právo, jehož nevyčerpatelným zdrojem byl právní kodex byzantského císaře Justiniána I. \"Corpus iuris civilis\".. Dalším impulsem pro rozvoj bádání se staly nově objevené Aristotelovy spisy. Později vznikla významná vysoká učení v anglickém Oxfordu a Cambridgi. Pařížská univerzita se skládala ze čtyř fakult, ale proslula hlavně svou teologickou fakultou Sorbonnou. Podle jejího vzoru byla roku 1348 založena nejstarší univerzita ve střední Evropě v Praze. Základem vyučování na církevních školách a artistických fakultách (základní fakulta středověké univerzity) bylo sedm svobodných umění, známých již v antickém starověku.  Ve 12.století se vzdělaná část středověké společnosti znovu významně otevřela myšlenkovému a kulturnímu vlivu antiky i vlivům, přicházejícím z řecko-ortodoxního a islámského kulturního světa. Významnou roli pro tehdejší myšlenkové proudy měla také probuzená spiritualita nových církevních řádů, nejprve cisterciáků a později františkánů a dominikánů. Ve 12.století patřili mezi nejvýznamnější myslitele francouzští duchovní Pierre Abélard a významný představitel cisterciáckého řádu Bernard z Clairvaux, ale také arabský filozof Averroes nebo Žid Maimonides.  Ve 13.století dosáhla středověká křesťanská filozofie – scholastika svého vrcholu. Pozitivním impulsem pro její rozvoj byl rychlý vzestup univerzit a množství latinských překladů antických řeckých autorů. Nejvýraznějšími představiteli vrcholné scholastiky byli františkáni a dominikáni. Mezi nejznámější františkánské filozofy patří Roger Bacon a představený řádu sv. Bonaventura. Za největší filozofické velikány středověku jsou však považováni dominikáni \"„doctor universalis“\" filozof a přírodovědec Albert Veliký a jeho slavný žák Tomáš Akvinský. Obraz křesťanského středověku, který ve svém díle vytvořili, nalezl básnické alegorické vyjádření v Dantově \"Božské komedii\".  Ve 12. století přestalo být vzdělání výsadou duchovních a začalo se šířit mezi měšťany a šlechtice. Současně se objevila měšťanská a šlechtická (rytířská) literatura. V souvislosti s velkými vojenskými výpravami vrcholného středověku, především křížovými výpravami do Svaté země, se zrodila rytířská a dvorská kultura, jejíž nedílnou součástí byla kurtoazie. Její kolébkou byla jižní Francie, odkud se šířila do dalších zemí. Nedílnou součástí dvorské zábavy bývaly hostiny, tanec, představení potulných kejklířů nebo akrobatů. Velmi oblíbení byli básníci a pěvci, kterým se ve Francii říkalo trubadúři nebo truvéři, v Německu i v Čechách minesengři, známí jsou například Walther von der Vogelweide či Guillaume de Machaut. Vděčné posluchače nacházeli také recitátoři, kteří putovali od hradu k hradu a přednášeli hrdinské eposy. Šlechta ani panovníci většinou nerozuměli latině, proto se epické básně i milostné popěvky skládaly v národních jazycích (francouzštině, němčině apod.). Tak bylo narušeno výsadní postavení latiny ve středověké literatuře, jejímiž autory už nebyli pouze duchovní, kteří tento jazyk ovládali. Hrdinský epos nahradil později rytířský román, který byl psán nejenom ve verších, ale také v próze.  Ve vrcholném středověku se v západní, jižní a střední Evropě prosadil nový stavební a umělecký sloh, označovaný později jako gotika, jediný středověký a raně novověký styl, který se neinspiroval antikou. Gotická architektura se zrodila ve Francii ze snahy o technické vylepšení románských stavebních postupů. „\"Technický vynález\"“ se však časem \"„stal svým účinkem něčím mnohem podstatnějším,“\" konstatuje historik umění E. H. Gombrich. Gotická kultura, především stavitelství, výstižně vyjadřovala rostoucí sebevědomí a moc středověké církve, bohatství a hrdost emancipujícího se měšťanstva a náboženské cítění středověkého člověka. To vše se výrazně uplatnilo při stavbě typického gotického objektu, katedrály, jež byla hmotným vyjádřením vrcholně středověké spirituality a zároveň umocňovala v člověku náboženské cítění a víru v nadpozemské dobro.  Ve výtvarném umění se intenzivnější duchovní a náboženský život prolnul s realističtějším viděním a vedl ke snahám o realističtější vyjádření a individualizaci. Gotické umění sice přebralo ustálené románské a byzantské typy, ale přizpůsobilo si je a kromě nich se inspirovalo v živých modelech, antických sochách a v přírodě.  Kromě kostelů a klášterů se stavěly pevnosti, mosty, měšťanské kamenné domy, opevnění, šlechtické paláce a hrady. Typy hradů se vyvíjely a měnily podle požadavků na pohodlí a především podle vývoje dobývací a obléhací techniky. Podobně jako hrady byla opevněna hradbami celá středověká města.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako vrcholný středověk se v evropské historii označuje doba největšího rozkvětu středověké společnosti od počátku 11. až do 13. nebo 14. století. Tento pojem se vztahuje především na dějiny západní, jižní a střední Evropy, pro periodizaci dějin východní (Rusko) a jihovýchodní Evropy (byzantská říše, Balkán) ho historická věda téměř nepoužívá. Dějinná epocha, která vrcholnému středověku předchází, se nazývá raný středověk (5.–11. století), období následující pozdní středověk (14.–15. století).", "tgt_summary": "中世纪中期(又称中世纪盛期,英语:High Middle Ages)是指欧洲历史的一段时期,是中世纪发展最高峰期,一般认为包括11世纪、12世纪和13世纪,承接中世纪前期和后期。", "id": 1211269}
{"src_title": "Ekonomika Rumunska", "tgt_title": "羅馬尼亞經濟", "src_document": [{"title": "Zaměstnanost, příjmy a výdaje.", "content": "Přestože v posledních letech dochází k hospodářskému růstu, v zemědělství stále pracuje 30 % obyvatel. V průmyslu pracuje 23 % obyvatel a ve službách celkem 47 % obyvatel. V roce 2008 činily příjmy Rumunska přibližně 64,5 mld. $ a výdaje celkem 71,2 mld. $. Státní dluh tvoří pouze okolo 20 % HDP (např. sousední Maďarsko má dluh okolo 70 % HDP), především díky tomu, že rumunský diktátor Nicolae Ceausescu se snažil splatit obrovské dluhy Rumunska. Rumunsko bývá někdy nazýváno Karpatský tygr, tedy podobně jako asijské ekonomiky.  Některá města se úrovní blíží ke Střední a Západní Evropě, např. Temešvár nebo Bukurešť. Velkými problémy jsou zdravotnictví (staré vybavení), školství (špatná úroveň vzdělání, mimo velkých měst) a doprava (málo dálnic, špatný stav silnic...).", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství.", "content": "V zemědělství pracuje 26 % obyvatel Rumunska, nicméně tvoří jen asi 4, 3 % HDP země.  Mezi významné zemědělské lokality patří Bărăganská step, kde se pěstuje zejména kukuřice a tabák. Ve Velkouherské nížině se pěstuje pšenice. Severozápadní část země produkuje mimo jiné cukrovou řepu, slunečnice a brambory. Ke komerční těžbě dřeva dochází v lesích především poblíž Rumunsko-ukrajinských a Rumunsko-moldavských hranic.  Nejdůležitějšími hospodářskými zvířaty jsou pro Rumunsko prasata a skot. V zemi je několik mlékárenských podniků jako třeba Lactalis nebo Meggle. Na pobřeží Černého moře je rozvinutý rybolov a to hlavně lov makrel, sleďů, sardelí.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "V posledních letech se Rumunsku daří rozvíjet vlastní průmysl. Sektor zaměstnává 26.4 % pracovní síly a vyprodukuje 32 % hrubého domácího produktu (HDP). Mezi nejvýznamnější odvětví se řadí IT průmysl (firma Bitdefender), automobilový průmysl (Dacia), chemický (Rompetrol).", "section_level": 1}, {"title": "Automobilový průmysl.", "content": "Rumunsko produkuje automobily a náhradní díly do aut a je v této produkci patrný nárůst během posledních let. V roce 2013 byla produkce 410 tisíc aut, za to v roce 2000 pouze 78 tisíc aut bylo vyrobeno v Německu. Nejvýznamnější automobilkou v Rumunsku je Dacia vlastněná Renaultem.", "section_level": 1}, {"title": "Služby.", "content": "V roce 2003 sektor služeb představoval 55% HDP a zaměstnával 51,3% pracovní síly. Subkomponenty služeb jsou finanční, pronájmové a business aktivity (20,5%), obchod, hotely, restaurace a transport (18%), a ostatní aktivity (21,7%). Sektor služeb v Rumunsku se v posledních letech rozšířil a zaměstnává přibližně 47% Rumunů a představuje mírně více než polovinu HDP.  Největším zaměstnavatelem je prodejní sektor, zaměstnávající téměř 12% obyvatel. Prodejní sektor je primárně koncentrovaný v poměrně malých obchodních řetězcích seskupených v obchodních domech. V posledních letech vedl vzestup velkých obchodů, jako například hypermarkety Cora a Carrefour, k poklesu počtu zaměstnanců v tomto sektoru a k přesunu maloobchodních míst na předměstí.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Před 1. sv. válkou Ekonomika Rumunska vstoupila do moderní éry Drinopolským mírem (angl. Treatry of Adrianople) v roce 1829, který ukončil nadvládu Turků nad Rumunským územím. Ekonomický růst byl ovlivněn několika historickými milníky, jako byly například: Objevení a průmyslová těžba ropy (1857), politická unie mezi Valašskem a Moldavskem (1859), pozemkové reformy, přijetí nové vlastní měny- Leu (1867), nezávislost státu (1877), jakož i vybudování rozsáhlé dopravní sítě železnicí a cest Carolem I.  Po 1. sv. válce  Po rozpadu Rakouska-Uherska a Ruského Impéria (Vznik Ruské SFSR znamenal ztrátu mnoha území, tzn. i mnoha provincií dnešního Rumunska), se k Rumunskému království připojilo poměrně velké území, kde převládalo rumunsky mluvící obyvatelstvo (Transylvánie, Besarábie, Banat, Bukovina). Toto připojení území vytvořilo hranice Rumunska jak je známe dnes a mimo jiné také zapříčinilo změnu ústavy na více demokratickou (z důvodu mnoha reforem), což napomohlo velkému hospodářskému růstu (mezi lety 1923-1938 se zdvojnásobila a to i navzdory velké hospodářské krizi).  Po 2. sv. válce  Po Druhé světové válce se Rumunsko drží na druhém místě v produkci jídla a ropy. Naleziště se nacházejí jak na zemi, tak i v Černém moři.  Komunistická éra  Hlavní článek: \"Economy of the Socialist Republic of Romania\" a Rumunská socialistická republika  Po roce 1945 se území osvobozené Rudou armádou stalo součástí Východního bloku a přešlo po vzoru Sovětského svazu na plánovanou ekonomiku. V tomto období Rumunsko zažívá rozsáhlou industrializaci a přestavbu na socialistickou společnost. Hospodářský růst byl v 70. letech 20. století dále podporován zahraničními úvěry, což nakonec vedlo k rostoucímu zahraničnímu dluhu, který dosáhl 11 - 12 miliard USD.  Dluh byl do značné míry splacen v 80. letech díky rozsáhlým úsporným opatřením, která připravila rumunské obyvatelstvo o základní spotřební zboží (Podobný nedostatek byl po celém Východním bloku). Před Rumunskou revolucí (1989), mělo Rumunsko HDP asi 800 mil Lei, tj. 53.6 bil. dolarů, z čehož 58% HDP pochází z průmyslu a dalších 15% ze zemědělství. Minimální mzda byla přibližně 2000 Lei, tj. 135 dolarů (3100 Kč).", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Rumunsko je populární turistickou destinací s více než 15 miliony domácích i zahraničních turistů ročně. Rumunsko má města velkého kulturního zájmu (Bukurešť, Constanta, Brasov, Temešvár), pláže a přímořské resorty, lyžařská střediska, a dobře zachovalé venkovské regiony ceněné pro svou krásu a klid. Rumunsko je také destinací s mnoha náboženskými poutními místy, které každý rok navštíví několik tisíc návštěvníků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rumunsko je rychle se rozvíjející smíšená ekonomika vyššího středního příjmu, s vysokým HDI (Human Development Index) a s kvalifikovanou pracovní silou. HDP v paritě kupní síly (PPP) má hodnotu 516,5 mld. USD, což Rumunsko řadí na 10. místo v Evropské unii a na 41. místo v celosvětovém žebříčku.", "tgt_summary": "罗马尼亚经济在欧盟的中东欧成员国中位列中上等。目前,罗马尼亚经济成长速度非常快,被称为「虎」(Tiger)。罗马尼亚的经济成长率位列欧盟国家中最高。近几年罗马尼亚的经济成长率均超过6%(2008年达到8%)。罗马尼亚是欧盟成员国(欧盟人口第7大国)。首都布加勒斯特是该地区最大的金融中心。外商对罗马尼亚的投资也不断成长,自1989年以来,外商对罗马尼亚的累积投资已经超过500亿美元。一些人预计罗马尼亚GDP总量将在2011年翻两番。 但是近来受到金融海啸影响,罗马尼亚经济受到非常严重的打击,陷入严重的经济衰退,国际货币基金组织同意上调罗财政预算赤字在国内生产总值(GDP)中的比重。", "id": 35604}
{"src_title": "Geologie Měsíce", "tgt_title": "月球地質", "src_document": [{"title": "Složení.", "content": "Mezi chemické prvky, o nichž je známo, že se nachází na měsíčním povrchu v regolitu patří kyslík (40 %), křemík (20 %), železo (12 %), vápník (8,5 %), hořčík (4,8 %), hliník (7,3 %) a titan (4,5 %). Zdá se, že uhlík (C) a dusík (N) jsou přítomny jen v množstvích uložených díky slunečnímu větru. Data z neutronového spektroskopu sondy Lunar Prospector naznačují ještě přítomnost vodíku (H) soustředěného na pólech.", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní stavba.", "content": "Současné modely vnitřní stavby Měsíce byly odvozeny z údajů seismometrů zanechaných během programu Apolla a z měření změn gravitačního pole při oběhu kosmických sond a lodí kolem Měsíce.  Hmotnost Měsíce dostačuje k tomu, aby se vyloučila existence nějakých větších dutin uvnitř Měsíce. Jeho nízká hustota (~3344 kg.m) ukazuje na malý obsah kovových prvků.", "section_level": 1}, {"title": "Měsíční jádro.", "content": "Z momentu setrvačnosti lze odvodit, že Měsíc má pravděpodobně železné jádro, které má poloměr menší než 350 km. Neexistence vlastního magnetického pole kolem Měsíce ukazuje, že jádro by mělo být celé pevné. Studie librací Měsíce (malých odchylek od jeho rotace) naopak ukazují, že jádro je ještě tekuté. Velikost poloměru měsíčního jádra dosahuje asi čtvrtinového poloměru Měsíce, na rozdíl od většiny terestických planet a měsíců, které mají železná jádra dosahující asi polovičního poloměru než je poloměr celého tělesa. Malé měsíční jádro vysvětluje teorie velkého impaktu, která popisuje, jak Měsíc vznikl.", "section_level": 2}, {"title": "Měsíční plášť.", "content": "Rozbor hornin dopravených během programu Apollo vede k hypotéze, že velká část Měsíce byla jednou roztavena. Současné modely ukazují, že k roztavení muselo dojít krátce po vytvoření Měsíce a vzniklý magmatický oceán dosahoval hloubky asi 500 km. Toto číslo ale není s jistotou známo, několik studií uvádí právě 500 km či více.  Jak se magmatický oceán ochlazoval docházelo k postupné krystalizaci. První minerály, které se vytvořily v tomto oceánu byly železnaté a hořčíkové křemičitany olivín a pyroxen. Protože tyto minerály měly větší hustotu než roztavený materiál kolem nich, klesly ke dnu a vytvořily měsíční plášť. Poté co byla krystalizace asi ze 75 % hotova, začaly vznikat méně husté anortozitické živcové plagioklasy. Ty na hladině plovaly a vytvořily anortozitickou kůru o tloušťce asi 50 km. Ta byla v této době silně bombardována asteroidy. Postupná krystalizace magmatického oceánu vedla k rozlišení měsíčního pláště a měsíční kůry.  Většina magmatického oceánu zkrystalizovala rychle (během asi 100 milionů let nebo méně), ačkoli nakonec zbývající magma bohatá na KREEP, které bylo vysoce obohacené o nestabilní a teplo produkující prvky, mohlo zůstat částečně roztavené několik set milionů (nebo možná 1 miliardu) let. Zdá se, že nakonec magma zůstalo soustředěno v oblasti Oceanus Procellarum a pánve Imbrium (oblasti, kterou v současné zabírá z velké části Mare Imbrium), tyto oblasti se dnes souhrnně nazývají Procellarum KREEP Terrane.", "section_level": 2}, {"title": "Měsíční kůra.", "content": "Kůra Měsíce je průměrně asi 50 km silná (s odchylkou ±15 km). Na odvrácené straně Měsíce by měla být kůra silnější. Seismologicky byla změřena tloušťka kůry pouze v oblastech přistání Apolla 12 a 14. Zatímco v době misí Apollo byla určena tloušťka kůry v těchto místech asi na 60 km, nedávné přehodnocení naměřených údajů ukazuje na menší hodnotu mezi asi 30 a 45 km. Hustota kůry není všude stejná, bazalty tvořící měsíční moře mají větší hustotu než horniny tvořící měsíční pohoří. To vede k existenci anomálií gravitačního pole. Nad místy se zvýšenou hustotou nazývanými „mascony“ je silnější gravitační pole než je nad pohořími. Nejvíce zastoupenými prvky v měsíční kůře jsou uran, thorium, draslík, křemík, hořčík, železo, titan, vápník a hliník.  Ve srovnání se Zemí má Měsíc jen velmi slabé magnetické pole. Další hlavní rozdíly jsou mezi těmito dvěma tělesy, že Měsíc v současné době nemá dipolární magnetické pole (jaké by bylo vygenerované jeho jádrem), a přítomné magnetické pole pochází z hornin v měsíční kůře.  Jedna z hypotéz předpokládá, že ke zmagnetování kůry došlo v měsíční historii brzy, kdy měl Měsíc ještě vlastní magnetické pole. Problémem této hypotézy však je malá velikost měsíčního jádra na to, aby vytvářelo v minulosti magnetické pole. Není ani vyloučeno, že na objektech bez atmosféry, takových jako je Měsíc, může být přechodné magnetické pole vygenerováno procesy během dopadu asteroidů a komet. Tuto hypotézu podporuje fakt, že nejvíce se zdají být zmagnetovány oblasti blízko okrajů největších impaktních pánví.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik Měsíce.", "content": "Dlouho byl hlavní otázkou původ Měsíce. Rané hypotézy uvažovaly odtržení Měsíce od Země, zachycení Zemí nebo jejich společný vznik. Dnes se všeobecně přijímá Teorie velkého impaktu.", "section_level": 1}, {"title": "Hypotéza odtržení.", "content": "Tuto hypotézu předložil George Darwin (syn známého biologa Charlese Darwina). Podle ní došlo u rané Země vlivem rychlé rotace a velké odstředivé síly působící na povrch k odtržení části hmoty, z níž později vznikl Měsíc. Obvykle se předpokládalo, že k odtržení došlo v oblasti dnešního Tichého oceánu, který měl takto vzniknout. Dnes je známo, že oceánská kůra tvořící dno Tichého oceánu je nejvýše 200 milionů let stará, zatímco Měsíc je mnohem starší. Tato hypotéza také nevysvětluje velikost momentu setrvačnosti systému Země-Měsíc.", "section_level": 2}, {"title": "Hypotéza zachycení.", "content": "Podle této hypotézy vznikl Měsíc v jiné části Sluneční soustavy a Zemí byl zachycen. To je však nemožné, protože by muselo dojít buď ke kolizi obou těles, nebo by byl Měsíc po přiblížení „vystřelen“ na jinou trajektorii a od Země by se vzdálil tak, že by se k ní již nikdy nemohl přiblížit. Tato hypotéza k tomu, aby fungovala, potřebuje rozsáhlou atmosféru kolem primitivní Země, která by byla schopna zpomalit pohyb Měsíce předtím, než by unikl. Tato hypotéza může vysvětlit neregulérní satelitní oběžné dráhy některých měsíců Jupiteru a Saturnu, ale ne dvojici Země-Měsíc. Navíc, tato hypotéza těžko vysvětlí podobný kyslíkový poměr izotopů u obou světů.", "section_level": 2}, {"title": "Hypotéza současného vzniku Země a Měsíce.", "content": "Tato hypotéza předpokládá, že Země a Měsíc vznikly společně jako dvojitý systém při prvotním přirůstání z akrečního disku. Problém s touto hypotézou je, že to nevysvětlí úhlový moment systému Země-Měsíc, ani proč Měsíc má malé železné jádro relativně ve srovnání se Zemí.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie velkého impaktu.", "content": "V současné době je přijímán vznik Měsíce zahrnující střet dvou protoplanet během raného období vývoje sluneční soustavy. Tuto teorii formuloval již v roce 1940 Reginald Aldworth Daly, kanadský profesor působící na Harvardově univerzitě, ale stala se více známou až v osmdesátých letech 20. století. Tato teorie uspokojivě vysvětluje velikost momentu setrvačnosti soustavy Země-Měsíc a relativně malé kovové jádro Měsíce. Srážky mezi planetesimálami vysvětlují růst planet v rané fázi vzniku sluneční soustavy a nevyhnutelně k nim docházelo i v době, kdy byly planety již téměř vytvořené.  Teorie vyžaduje srážku mezi tělesem o velikosti asi 90 % současné velikosti Země a tělesem o průměru Marsu (polovina poloměru Země a desetiny jeho hmotnosti). Srážející se těleso je někdy označované jako Theia (což byla v řecké mytologii matka Seleny, bohyně Měsíce). Tento velikostní poměr je potřebný, aby vznikl systém s dostatečným momentem setrvačnosti stejným, jako je současné uspořádání. Takový náraz by měl vymrštit dost materiálu na oběžnou dráhu kolem Země, aby nakonec jeho postupné nahromadění vytvořilo Měsíc.  Počítačové simulace této události ukazují, že ke srážce muselo dojít tečně, jakoby došlo k letmému dotyku. To vedlo k tomu, že malá část srážejících se těles se zformovala v dlouhé rameno materiálu, které se pak odtrhlo. Asymetrický tvar Země po srážce pak způsobil, že tento materiál se usadil na oběžné dráze kolem hlavní masy. Energie spojená s touto srážkou by byla obrovská - triliony tun materiálu měly být vypařeny a roztaveny. V některých částech Země teplota vystoupila na hodnotu 10 000 °C.  Tato teorie vysvětluje, proč má Měsíc jen malé železné jádro. Většina železného jádra z Thei se měla spojit s původním jádrem Země. Energie srážky vysvětluje i nedostatek prchavých prvků v měsíčních vzorcích.  Podle původní teorie měla být energie uvolněná během další akrece materiálu na oběžné dráze kolem Země dostatečná k tomu, aby roztavila velkou část Měsíce, což by vedlo ke vzniku magmatických oceánů. Podle novějších výpočtů však nevzniklo z prstence obíhající hmoty jedno těleso, ale tělesa dvě. Tyto „protoměsíce“ se po čase srazily – menší protoměsíc podle této teorie dopadl na tu část druhého tělesa, kterou dnes vidíme jako přivrácenou stranu Měsíce. Vytvořil zde rozsáhlé pánve („měsíční moře“). Tato teorie umožňuje vysvětlit rozdílný vzhled přivrácené a odvrácené strany Měsíce (na odvrácené straně Měsíce se rozsáhlé pánve nevyskytují), což původní teorie vysvětlit nemohla.  Nově vytvořený Měsíc obíhal ve vzdálenosti rovné asi jedné desetině vzdálenosti v níž obíhá nyní a postupně svázal svoji rotaci s oběhem kolem Země tak, že ze Země je vidět pouze jeho přivrácenou stranu. Geologie Měsíce byla od té doby nezávislá na geologii Země. Tato teorie vysvětluje mnoho vlastností systému Země-Měsíc, ale ještě neřeší několik problémů, např. ten, že na Měsíci lze nalézt větší množství těkavých prvků, než by tam podle této teorie mělo být.", "section_level": 2}, {"title": "Geologická historie.", "content": "Geologická historie Měsíce byla rozdělena do pěti (případně šesti, při považování \"raně imbrického období\" a \"pozdně imbrického\" za dvě různé éry) významnějších období, které tak tvoří geologickou časovou osu.", "section_level": 1}, {"title": "Období přednektarické.", "content": "Začíná před 4,5 miliardami let. Nově utvořený Měsíc se nacházel v roztaveném stavu a obíhal ve vzdálenosti mnohem bližší k Zemi než dnes. Vznikající slapové síly deformovaly roztavené těleso do tvaru elipsoidu s hlavní osou směřující směrem k Zemi.  První důležitou událostí v geologickém vývoji Měsíce byla krystalizace magmatického oceánu a diferenciace měsíčního pláště a měsíční kůry.", "section_level": 2}, {"title": "Období nektarické.", "content": "Rychle po vytvoření měsíční kůry, nebo dokonce během jejího formování, se začaly formovat hořečnaté anortozitické troktolity a hořečnaté nority, ačkoli hloubky v nichž tyto horniny vznikaly nejsou přesně známy. Nejnovější teorie předpokládají, že hořčíkové minerály vznikaly v oblasti Procellarum KREEP Terrane, a že místní magma svým složením souvisí nějak s materiálem KREEP. O jejich původu se však ještě vysoce diskutuje. Nejstarší kameny tvořené hořčíkovými minerály mají stáří krystalizace asi 3,85 mld. let. Toto období ukončil poslední velký impakt v oblasti pánve Imbrium asi před 3,85 mld. let. Protože se zdá, že tvorba hořčíkových minerálů v hloubce pokračovala po mnohem delší čas, nachází se pravděpodobně mladší hlubinné horniny hluboko pod povrchem.  Analýza měsíčních vzorků ukazuje, že významný počet měsíčních impaktních pánví vznikl v krátkém časovém období před 4 až 3,85 mld. lety. Toto období se nazývá obdobím Pozdního těžkého bombardování.", "section_level": 2}, {"title": "Období imbrické.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Období raně imbrické.", "content": "Na počátku tohoto období došlo vlivem dopadu planetky ke vzniku pánve Imbrium. Analýza měsíčních vzorků ukazuje, že materiál vyvržený při dopadu byl nalezen ve všech místech přistání Apolla. Proto je třeba dávat pozor na ovlivnění datování různých měsíčních útvarů tímto materiálem při vyhodnocování a určování stáří jednotek, kde Apollo přistálo.", "section_level": 3}, {"title": "Období pozdně imbrické.", "content": "V této době byly vzniklé pánve a okolní sníženiny postupně vyplněny vyvřelou lávou při výlevných čedičových erupcích. V porovnání s pozemskými lávami, tato láva obsahovala vyšší množství železa a měla nízkou viskozitu. Některé její vzorky obsahují zvýšená množství nerostu ilmenitu bohatého na titan. Většina čedičových erupcí nastala před 3 až 3,5 mld. let, ačkoli vzorky některých měsíčních moří vykazují stáří 4,2 mld. let, a nejmladší moře (datované na základě metody počítání kráterů) pravděpodobně vznikla před pouhou 1 miliardou let. Spolu se sopečnou činností docházelo k pyroklastickým erupcím, díky nimž se vulkanický materiál dostal stovky kilometrů daleko od sopky.", "section_level": 3}, {"title": "Období eratosthénské.", "content": "Od skončení doby imbrické se staly jedinou geologickou silou působící na Měsíci dopady meteoritů a komet, i když částečně na Měsíc působí slapové síly Země a mění tak vnitřní tlaky.  V této době vzniklo několik kráterů důležitých pro stratigrafii. Patří sem např. kráter Eratosthenes, který vznikl asi před 900 miliony let a jehož okraje jsou již mírně erodované a paprsky sekundárních kráterů již zahlazené.", "section_level": 2}, {"title": "Období kopernické.", "content": "V tomto období vznikaly mladé krátery se světlými paprsky. Příkladem těchto kráterů je kráter Koperník nebo kráter Tycho. Ze vzorků Apolla 17, které přistálo v oblasti, kde se nacházel materiál pocházející z kráteru Tycho, se usuzuje na jeho stáří 100 milionů let. Světlé linie, nazývané paprsky a vycházející z těchto kráterů, vznikly dopadem materiálu vyvrženého při dopadu tělesa, které vytvořilo kráter. Jsou tvořeny menšími (sekundárními) krátery a mají světlejší barvu, protože materiál, který je tvoří, se nacházel původně pod povrchem Měsíce. Paprsky postupně tmavnou vlivem dopadů mikrometeoritů a působením částic s vysokou energií ze slunečního větru.", "section_level": 2}, {"title": "Útvary na měsíčním povrchu.", "content": "Měsíční povrch je pokryt impaktními krátery, sopečnými vyvřelinami, několika sopkami, vyvýšeninami, lávovými proudy a depresemi naplněnými magmatem.", "section_level": 1}, {"title": "Měsíční vysočiny.", "content": "Vlastnost měsíčního povrchu, která jej odlišuje nejvíce od povrchů ostatních těles sluneční soustavy, např. od podobného povrchu Merkuru, je kontrast mezi jeho světlými a tmavými zónami. Světlejší oblasti jsou měsíční vysočiny, nazývané \"terrae\" (jednotné číslo \"terra\", z latinského slova znamenajícího zemi) a tmavé oblasti jsou měsíční moře, nazývané \"maria\" (jednotné číslo \"mare\", z latinského slova pro moře). Toto značení zavedl na přelomu 16. a 17. století Johannes Kepler. Vysočiny jsou tvořeny anortozity a jsou starší, než tmavý materiál měsíčních moří. Z tohoto důvodu jsou více pokryty krátery.", "section_level": 2}, {"title": "Měsíční moře.", "content": "Měsíční moře jsou sníženiny na Měsíci, které jsou vyplněny bazaltovou lávou. Často se shodují s „nížinami“, i když např. pánev South Pole-Aitken není zcela pokryta měsíčním mořem. Tato láva, která má nízké albedo, a proto se jeví jako tmavá, pokrývá celou třetinu přivrácené strany Měsíce. Naopak pouze několik málo procent odvrácené strany bylo pokryto touto lávou.  Stáří lávových čedičů moří bylo určeno přímým radioaktivním datováním a metodou počítání kráterů. Radioaktivní datování určilo, že nejstarší čedičová výplň má asi 4,2 mld. let, zatímco nejmladší asi 1 mld. let (toto stáří bylo určeno metodou počítání množství kráterů). Většina moří vznikla asi před 3 až 3,5 mld. let. Nejmladší láva pochází z vnitřní části oblasti Oceanus Procellarum, zatímco nejstarší pochází pravděpodobně z odvrácené strany Měsíce.  I když lávová pole vyplnila měsíční pánve, je nepravděpodobné, že existuje příčinná souvislost mezi vznikem dopadových pánví a sopečnou činností. Dopadové pánve jsou mnohem starší (asi o 500 milionů let) než výplň moří. Kromě toho Oceanus Procellarum, který zahrnuje největší rozlohu pokrytou moři na Měsíci, neodpovídá žádné známé dopadové pánvi. Obvykle se vysvětluje, že měsíční moře vznikla převážně pouze na přivrácené straně, protože zde je měsíční kůra tenčí než na odvrácené straně. Na odvrácené straně se však nachází pánev South Pole-Aitken, která je vyplněna magmatem pouze z části a má měsíční kůru slabší než je tloušťka měsíční kůry v oblasti Oceanus Procellarum. Čedič má větší hustotu než anortozity tvořící kůru na odvrácené straně Měsíce, a její větší tloušťku lze vysvětlit naopak snahou o vyrovnání vlivu rozsáhlých čedičových oblastí na přivrácené straně. Nakonec je nutné poznamenat, že ani gravitace Země nemohla ovlivnit rozložení moří na Měsíci, protože gravitační zrychlení Země je vyrovnáno stejně velký odstředivým zrychlením vznikajícím při oběhu Měsíce.  Jeden typ usazenin spojený s měsíčními moři, ačkoli také pokrývá oblasti vysočiny, je tzv. „tmavý plášť“. Tyto uloženiny nemohou být viděny prostým okem, ale mohou být viděny v teleskopech a z kosmických sond na oběžné dráze kolem Měsíce. Před misemi Apollo se vědci domnívali, že se jedná o usazeniny produkované pyroklastickými erupcemi. Některé usazeniny se zdají mít spojitost s tmavými protáhlými popelavými kužely. Existence pyroklastických erupcí na Měsíci byla později potvrzena objevem skleněných kuliček podobných těm, vznikajícím při pyroklastických erupcích zde na Zemi. Vzorky pyroklastických skel mají různou barvu, zelenou, žlutou až po červené odstíny. Rozdíl mezi barvou ukazuje množství koncentraci titanu. Se zelenou barvou měla nejnižší koncentraci (asi 1 %) a červené skla ukazují mít nejvyšší koncentrace (až do 14 %).  Mnoho měsíčních čedičů obsahuje malé otvory nazvané puchýřky, které byly vytvořeny bublinami plynů uvolněných z magmatu v podmínkách vakua, se kterým se setkaly na povrchu. Není známo s jistotou, které plyny by to mohly být, ale mezi kandidáty patří oxid uhličitý.", "section_level": 2}, {"title": "Lávové tunely.", "content": "V roce 2009 byl v oblasti Marius Hills, které leží na území Oceanus Procellarum objeven lávový tunel. Lávové tunely vznikají z lávových kanálů, u kterých se z utuhlé lávy vytvořil strop. Lávové tunely je možné potenciálně využít pro umístění budoucí měsíční základny. Neporušený lávový tunel by tak tvořil přirozené stínění před nehostinným prostředím měsíčního povrchu, extrémními změnami teplot, dopady meteoritů, pronikavým zářením a energetickým částicím.", "section_level": 2}, {"title": "Rilles.", "content": "Rilles na Měsíci lze rozdělit do tří skupin podle tvaru - sinuous rilles, arcuate rilles a lineara rilles. Některé pravděpodobně vznikly z lávových tunelů.  Jeden z nejpozoruhodnějších rilles je Vallis Schröteri, nacházející se na plošině Aristarchus podél východního okraje Oceanus Procellarum.", "section_level": 2}, {"title": "Dómy.", "content": "Tyto bývalé sopečné štíty se nachází v některých lokalitách na měsíčním povrchu, jako např. na Mons Rümker. Předpokládá se, že jsou vytvořeny z relativně viskózní, možná na krystaly křemene bohaté, lávy. Výsledné měsíční kopule jsou rozsáhlé vyvýšeniny s výškou několik set metrů uprostřed, s kruhovou základnou, se stoupáním v mírném svahu. Jejich typický průměr je 8 – 12 km, ale lze nalézt i větší o průměru 20 km. Některé z kopulí obsahují na svém vrcholu malou prohlubeň.", "section_level": 2}, {"title": "Hřebeny.", "content": "Hřebeny představují deformaci povrchu a tvoří dlouhé hřebeny napříč částmi moří. Některé z těchto hřebenů mohou prozrazovat krátery zalité lávou nebo jiné skryté útvary. Příkladem takového útvaru je kráter Letronne v oblasti Oceanus Procellarum.", "section_level": 2}, {"title": "Propadliny.", "content": "Propadliny jsou útvary nejčastěji vzniklé propadem materiálu mezi dvěma souběžnými normálními tektonickými zlomy. Největší propadliny se nachází uvnitř měsíčních moří blízko okrajů velkých dopadových pánví.", "section_level": 2}, {"title": "Impaktní krátery.", "content": "Teorie, že krátery na Měsíci vznikají při dopadu kosmických těles, byla všeobecně přijata kupodivu až ve čtyřicátých letech. Avšak tato teorie umožnila postupně geologicky datovat útvary na Měsíci, i když nejdříve pouze relativně. Kráter nebo sopečné vyvřeliny překryté jiným kráterem, musí být totiž nutně starší než tento kráter. Velikost eroze kráteru pak byl dalším klíčem k určení jeho věku, ačkoli tato metoda může být ovlivněna subjektivním hodnocením vyhodnocující osoby. Tento přístup rozvinul koncem padesátých let americký astronom E.M. Shoemaker.  Tvorba impaktních kráterů je v současné době jeden z nejdůležitějších geologických procesů na Měsíci. Krátery vznikají při srážce asteroidu nebo komety s povrchem Měsíce (rychlost nárazu je u Měsíce asi 17 km za sekundu). Kinetická energie uvolněná při dopadu těleso i místo dopadu zahřeje a částečně vypaří a vytvoří rázovou vlnu, která se šíří pryč od místa dotyku. Ta je následována vlnou zředění, která je odpovědná za to, že je materiál měsíčního povrchu i dopadajícího tělesa je vyvržen ven z kráteru. Nakonec dojde k elastickému vypružení dna vzniklého kráteru nahoru a může se vytvořit centrální vrchol.  Lze říci, že čím je Měsíc starší, tím se tvoří menší krátery. V raném období Měsíce vznikly největší impaktní pánve, jako pánev Imbrium nebo South Pole-Aitken (s průměrem téměř 2500 km a hloubkou 13 km). Tyto pánve byly postupně překryty menšími krátery. Distribuce průměrů kráterů a jejich počtu na daném povrchu (to jest, počet kráterů jako funkce průměru) přibližně sleduje mocninnou funkci, kdy s rostoucím počtem kráterů se zmenšuje jejich průměr. Vertikální poloha této křivky může být užita k odhadu stáří povrchu.  Nejmladší krátery jsou rozlišitelné svými rysy – mají např. ostré okraje. Malé krátery mají miskovitý tvar, zatímco větší dopady mohou mít rovné dno s jedním nebo více centrálními vrcholy. Největší impaktní pánve mohou mít dokonce mít sekundární koncentrické vyvýšeniny v okolí.  Větší krátery postupně erodují tak, že dochází k sesuvům vnitřních stěn a tvoří se tak terasy a římsy. Proces dopadu vyvrhne materiál s vyšším albedem, než je albedo materiálu na povrchu, a proto je kráter a jeho okolí zpočátku jasně rozlišitelný. Při tvorbě většího kráteru je z něj vyvržen materiál, který vytvoří druhotné (sekundární) krátery. Ty mohou být uspořádány do řetězců a vytváří tak paprsky směřující od místa dopadu. Proces „vesmírného“ zvětrávání postupně snižuje albedo vyvrženého materiálu a paprsky časem vyblednou. Postupně je kráter a jeho vyvrženiny podroben erozi mikrometeoritů a dopadů menších těles. Tato eroze zahlazuje ostré rysy kráteru. Kráter také může být celý zakryt vyvrženinami z ostatní dopadů.  Někdy naopak může vzniknou kolem kráteru tmavé halo, vyvrhne-li se zpod povrchu do okolí materiál s menším albedem než má materiál na povrchu. Tento případ nastane když je oblast temnějšího čedičového materiálu, jako je např. v měsíčních mořích, je zakryt pozdějšími lehčími sopečnými vyvřelinami pocházejícími ze vzdálenějších impaktů na vysočině. Tak je zakryt tmavší materiál a pozdější vytvoření kráteru jej opět vynese na povrch.  Měsíční krátery jsou ve většině kruhového tvaru. Pouze dopad tělesa pod malým úhlem (menší než 45°, i když záleží na rychlosti dopadu) vytvoří eliptický kráter a posunutým centrálním vrcholem mimo střed a s asymetrickým systémem paprsků. Z rozložení paprsků pak lze určit, odkud dopadové těleso přiletělo.  Největší dopady vyprodukovaly takovou energii, že roztavily horniny které pokryly části povrchu vrstvou silnou až jeden kilometr. Příkladem takového dopadu je vznik Mare Orientale, kde roztavená a opět utuhlá hornina je v severovýchodní části pánve.", "section_level": 2}, {"title": "Měsíční povrch.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Regolit.", "content": "Povrch Měsíce je miliardy let vystavován působení dopadů malých asteroidů a komet. V průběhu času tyto dopady rozdrtily a „překopaly“ měsíční povrch a vytvořily jemnou vrstvu označovanou jako „\"regolit\"“. Tloušťka regolitu kolísá od 2 metrů u mladší moří, až do 20 metrů u nejstarších povrchů měsíčních vysočin. Regolit je převážně složen z okolních materiálů, ale také obsahuje stopy materiálů vyvržených při vzniku větších vzdálenějších kráterů. Používá se také termín „\"megaregolit\"“, který popisuje silně roztříštěné skalní podloží pokryté normálním regolitem.  Regolit obsahuje úlomky skal, tříšť minerálů z původního podloží a sklovité složky vytvořené během dopadu. Ve většině regolitu je polovina složek vytvořena z minerální tříště pospojované sklovitými složkami, tyto složky se nazývají agglutinates. Chemické složení regolitu se mění podle toho, z jaké oblasti pochází - regolit na vysočinách je bohatý na hliník a křemík, stejně jako skály v těchto oblastech, regolit pokrývající měsíční moře je bohatý na železo a hořčík a chudý na křemík, stejně jako čedič, z kterého je vytvořen.  Regolit je velmi důležitý, protože z něj lze zjistit informace o sluneční aktivitě. Atomy, z nichž je složen slunečný vítr – většinou helium, neon, uhlík a dusík – dopadají na měsíční povrch a ukládají se do minerálních zrn. Při analýze regolitu, zvláště jeho izotopického složení, je možné určit jestli se časem měnila aktivita Slunce. Prvky obsažené ve slunečním větru mohl být užitečné pro budoucí měsíční základny - kyslík, vodík, uhlík a dusík jsou nejen základní prvky potřebné pro život, ale mohou být také potenciálně užitečné pro produkci paliva.", "section_level": 2}, {"title": "Měsíční horniny a nerosty.", "content": "Měsíční horniny jsou ve velké části ze stejných minerálů jako běžné horniny nalezené na Zemi, jako je např. olivín, pyroxen a bazický plagioklas (anortozit). V některých oblastech měsíčních moří je hojný minerál ilmenit. Celkově však bylo na Měsíci nalezeno mnohem méně minerálů (asi kolem stovky), než je na Zemi. Příčinou je nepřítomnost vody na Měsíci, která by umožnila vznik dalších minerálů.  Byly však nalezeny i takové minerály, které se na Zemi nevyskytují. Patří sem minerál pojmenovaný armalcolite (název vznikl z počátečních písmen příjmení astronautů Apolla 11 - N. Armstrong, B. Aldrin, a M. Collins)  Dalšími novými minerály jsou tranquillityit (nazvaný podle místa přistání Apolla 11, Mare Tranquillitatis) a hapkeit. Pyroxferroit byl později objeven v dole Isanago v Japonsku.  Měsíční moře jsou tvořena převážně čediči s různým množstvím titanu, zatímco oblasti vysočin hlavně z anortozitů (Fe-anortozity, alkalické anortozity bohaté na hliník), na hořčík bohatých hornin (hořečnaté anortozitické troktolity a hořečnaté nority) a hornin bohatých na hliník (kromě alkalických anortozitů, také alkalické nority, alkalické gabronority a křemenné mezogabra).  Na Měsíci se také nacházejí zvláštní horniny KREEP, které obsahují vysoké koncentrace radioaktivních prvků uranu a thoria a prvky vzácných zemin.", "section_level": 2}, {"title": "Historie geologického zkoumání Měsíce.", "content": "Před rokem 1940 se geologií Měsíce zabývalo jen několik vědců - v druhé polovině 19. století navrhl George Darwin svou teorii vzniku Měsíce, v té době Grove Karl Gilbert začal systematicky z geologického hlediska zkoumat povrch Měsíce. Zlom nastal až za druhé světové války, kdy Reginald Aldworth Daly formuloval teorii, že Měsíc vznikl při srážce Země s nějakým kosmickým tělesem. Tato teorie byla v sedmdesátých letech 20. století rozpracována a dnes je známá pod názvem teorie velkého impaktu.  Koncem padesátých let rozvinul E.M. Shoemaker metodu datování měsíčních kráterů na základě jejich překrývání. Během šedesátých let byl zrekonstruován vývoj přivrácené strany Měsíce. Během programu Apollo a Luna byl na Zem dopraven materiál, který umožnil absolutní datování některých oblastí. Bylo také objeveno několik minerálů, které se na Zemi nevyskytují - armalcolite (1970), tranquillityit (1971), a zatím jako poslední hapkeit (2000).", "section_level": 1}], "src_summary": "Geologie Měsíce (někdy nazývaná selenologie, i když tento pojem se spíše vztahuje na obecnější „vědu o Měsíci“) je věda zabývající se vznikem, stavbou a utvářením Měsíce. Geologie Měsíce se od geologie Země se velmi liší. Měsíc nemá téměř žádnou atmosféru a žádné významné objemy vody, čímž mizí vliv eroze působením počasí, a nemá žádnou formu tektonických desek a projevů deskové tektoniky, protože je již vychladlý. Komplikovaná morfologie měsíčního povrchu byla utvořena kombinací procesů, mezi které patří hlavně tvorba impaktních kráterů a sopečná činnost. Měsíc je vnitřně diferencovaný, lze rozlišit kůru, plášť a jádro.", "tgt_summary": "月球地质(有时称为月质学,或涵盖范围更广的月球科学)与地球地质学差别明显。 月球表面缺少会产生侵蚀的大气层与水体,现在也没有板块构造活动。由于月球的总质量远远小于地球,其重力加速度较低,冷却得也更快。月球表面复杂的月貌形成于各种因素的组合,特别是撞击坑和火山活动。月球的壳层、月幔层、月核与地壳、地幔和地核明显不同。", "id": 1236419}
{"src_title": "Wan-li", "tgt_title": "明神宗", "src_document": [{"title": "Dětství a nástup na trůn.", "content": "Wan-li se narodil 4. září 1563 Lung-čchingovi, tehdejšímu následníku trůnu čínské říše Ming, a jedné z jeho vedlejších manželek příjmením Li. Wan-liho vlastní jméno bylo Ču I-ťün, Wan-li („Deset tisíc/Nesčíslně let [vlády]“) je jméno jeho éry vlády. Byl Lung-čchingovým třetím synem, oba jeho starší bratři však zemřeli v raném dětství ještě před rokem 1563. Měl o pět let mladšího bratra Ču I-lioua (1568–1614), roku 1571 jmenovaného knížetem z Lu.  Lung-čching se roku 1567 stal císařem říše Ming, ale už po pěti letech, 5. července 1572, zemřel. Wan-li nastoupil na trůn o dva týdny později, 19. července 1572. Před smrtí dal Lung-čching pokyn Čang Ťü-čengovi, prvnímu velkému sekretáři fakticky stojícímu v čele vlády, chopit se státních záležitostí a stát se oddaným rádcem mladého Wan-liho.  Wan-li vyrůstal jako neklidný a energický mladík. Podle všech zdrojů se rychle učil, byl inteligentní a vnímavý, vždy dobře informovaný o dění v říši. Čang Ťü-čeng k Wan-limu přidělil osm učitelů, aby ho vzdělávali v konfuciánství, historii a kaligrafii. Při výuce historie učitelé kladli důraz na dobré a špatné příklady vládnutí, Čang Ťü-čeng osobně sestavil sbírku historických příběhů, ze kterých si Wan-li měl vzít poučení. Chlapcovo zaujetí kaligrafií však Čanga znepokojilo, a kvůli obavě, že ho „prázdná zábava“ odvrátí od státnických povinností, postupně její výuku zrušil.", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vláda Čang Ťü-čenga (1572–1582).", "content": "Koncem Lung-čchingovy vlády stál v čele velkého sekretariátu a vlády sekretář a ministr obřadů Kao Kung. Vzápětí po nástupu Wan-liho se však eunuchovi Feng Paovi, vedoucímu ředitelství obřadů (nejvýznamnějšího eunušského úřadu císařského paláce), ve spolupráci s velkým sekretářem Čang Ťü-čengem, podařilo Kao Kunga sesadit. Kaovo místo v čele sekretariátu zaujal Čang Ťü-čeng, který u moci zůstal deset let, do své smrti roku 1582. Čang si pod vlivem mongolských nájezdů z 50. let 16. století stanovil za cíl „obohacovat zemi a posilovat vojsko“, přičemž používal spíše legalistické než konfuciánské metody. Pokoušel se zvýšit sílu centrální vlády a roli císaře na úkor lokálních zájmů prostřednictvím zefektivnění administrativy a posílení armády. Proto mimo jiné uzavřel místní akademie a vyšetřující cenzory podřídil sekretariátu. Měl podporu eunuchů,", "section_level": 2}, {"title": "Vláda antičangovské opozice (1582–1596).", "content": "I po Čangově smrti fungovala aliance mezi císařovou matkou, sekretáři, ministerstvem státní správy a kontrolními úřady, která zajišťovala efektivní správu říše. Opozice se proti alianci stavěla, považujíc ji za protizákonnou. Ve velkém sekretariátu se však již neobjevil silný státník, který by si sám dokázal podřídit administrativu. Císař i opozičně naladění úředníci se takového silného muže obávali a snažili se opětovné koncentraci moci v sekretariátu zabránit. Po roce 1582 sekretariát nakrátko vedl Čang S’-wej a pak osm let do roku 1591 Šen Š’-sing. Šen Š’-sing se snažil o kompromisy mezi panovníkem a byrokracií, přičemž toleroval kritiku a respektoval rozhodnutí ministerstev a kontrolních úředníků. Jeho snaha", "section_level": 2}, {"title": "Spor o následníka (1586–1614).", "content": "Roku 1586 se otevřela otázka nástupnictví, když císař povýšil svou oblíbenou konkubínu paní Čeng na „císařskou urozenou dámu“ (\"chuang-kuej-fej\"), což ji stavělo jen o stupeň níže než jeho císařovnu a výše než kteroukoliv jinou z jeho konkubín, včetně paní Wang, matky císařova nejstaršího syna Ču Čchang-luoa (1582–1620). Pro okolí bylo z toho zřejmé, že by si přál za následníka spíše syna paní Čeng Ču Čchang-süna (1586–1641) – svého třetího (druhý syn zemřel v kojeneckém věku) – než Ču Čchang-luoa. Byrokracie se potom rozdělila; část úředníků začala hájit práva prvního syna s odkazem na zákonnou primogenituru, část", "section_level": 2}, {"title": "Pokus o eunušskou správu (1596–1606).", "content": "Vzhledem k nevalným výsledkům výběru daní a vyprázdnění státní pokladny kvůli mimořádným výdajům na obnovu paláců Zakázaného města zničených požárem v dubnu 1596, se v srpnu 1596 Wan-li rozhodl akceptovat návrhy na podporu těžby stříbra, které již několik let přicházely z nižších úrovní administrativy. Do okolí Pekingu vyslal tým složený z eunuchů, důstojníků císařské gardy a zástupců ministerstva daní, který měl otevřít nové stříbrné doly. Vzápětí vyslal důstojníka císařské gardy se stejným úkolem do provincie Che-nan a během několika týdnů další důstojníky a eunuchy i do provincií Šan-tung, Šen-si, Če-ťiang a Šan-si. Vysílání eunuchů do regionů mělo tradice a podnikání, obchod a doly poskytovaly možnost příjmů. Proti císařově iniciativě se však během několika dnů zvedla vlna protestů úřadů v okolí Pekingu. Namítaly,", "section_level": 2}, {"title": "Reformy výběru a hodnocení úředníků.", "content": "V mingském správním systému měl nejvyšší moc panovník. Vykonávat ji byl schopen pouze vládce energický a kompetentní; jinak – vzhledem k rozptýlení moci mezi vícero úřadů v systému brzd a protivah – vznikalo kolektivní vedení. V polovině 15. století se tak ustavil systém kolektivních debat (\"chuej-kuan tchuej-ťü\", doslova „shromáždit úředníky a společně doporučit“) k řešení problémů přesahujících rámec jednoho resortu. Shromáždění projednávajících politické i personální otázky se účastnily desítky osob, jejich rozvoj vedl k růstu významu veřejného mínění (\"kung-lun\", ) a omezování autokratické moci panovníka.  Mezi otázky řešené kolektivně patřilo jmenování vysokých státních hodnostářů Počátkem Wan-liho vlády Čang Ťü-čeng dosáhl zrušení kolektivních debat a vysoké úředníky císař jmenoval podle jeho návrhů. Po Čangově smrti byly debaty obnoveny a panovnická moc tak opět ohraničena. Wan-li se pokoušel omezení překonat, například roku 1591 oznámil, že o své vůli jmenoval velkým sekretářem dosavadního ministra obřadů Čao Č’-kaoa. Rozhodnutí však napadl ministr státní správy Lu Kuang-cu s tím, že je nepřijatelným narušením řádné a zavedené procedury a podrývá otevřenost a férovost rozhodovacích procesů a tedy i důvěryhodnost vlády. Lu a další zastávali stanovisko, že kolektivní zvažování kandidátů v otevřené veřejné diskuzi eliminuje zaujatost a", "section_level": 2}, {"title": "Hnutí Tung-lin a frakční spory (1606–1620).", "content": "Roku 1604 Ku Sien-čcheng na návrh svého přítele Kao Pchan-lunga u Wu-si (v Ťiang-nanu) založil akademii Tung-lin jako středisko diskuzí a setkávání. Měl přitom podporu místních úřadů a džentry. Zakladatelé akademie byli již desetiletí mimo politiku, vláda ji proto nevnímala jako nebezpečnou. Diskuzí se účastnily stovky vzdělanců a akademie se brzy stala intelektuálním centrem celočínského významu. Záhy byla následována analogickými středisky v okolních prefekturách a stanula v čele volné sítě těchto sdružení a kroužků. Podle akademie je nazýváno hnutí úředníků, kteří zásadově stáli na striktním dodržování konfuciánské morálky. Stoupenci hnutí Tung-lin vycházeli z toho, že příkladný život kultivuje morální charakter člověka, nerozlišovali mezi soukromou a veřejnou morálkou. Člověk měl podle nich začít s kultivací své mysli/srdce a pokračovat ve svém domě, pak okolí a pak veřejném životě, což nejlépe ztělesňoval Kao Pchan-lung.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí a přírodní neštěstí.", "content": "V letech 1570–1620 bylo poměrně teplo, zvláště v zimě. Průměrná teplota byla o stupeň vyšší než v předešlém půlstoletí. Celkově bylo počasí sušší s občasnými záplavami. Sucho bylo zvlášť výrazné v letech 1585–1589 a 1614–1619. Studené zimy postihly zemi v letech 1595–1598 a 1616–1620, kdy se téma zasněžené krajiny objevovalo na obrazech čínských malířů ve zvýšené míře. Rozsáhlé záplavy postihly zemi roku 1586. Nálety sarančat ničily úrodu ve velkém měřítku v letech 1587, 1609 a 1615–1619, zpravidla po deštích ukončujících několikaleté sucho. V důsledku odlesnění severozápadu propukaly písečné bouře, které v letech 1618 a 1619 zahalily Peking do oblaků prachu. Největší zemětřesení éry Wan-li postihlo Čínu v prosinci 1604. Jeho epicentrum leželo v moři 30 km od pobřeží Fu-ťienu, zničena byla přístavní města Čchüan-čou a Čang-čou (v jeho Měsíčním přístavu spadla většina budov). Postiženo bylo pobřeží až k Šanghaji a vnitrozemí až do Chu-kuangu a Kuang-si. Nejhoršími jednotlivými neštěstími byly záplavy na severu roku 1585 následované další rok velkou epidemií; velké sucho po celé zemi roku 1589; ve druhém desetiletí 17. století sucha ve Fu-ťienu a severu a", "section_level": 2}, {"title": "Nové plodiny z Ameriky.", "content": "Evropané, kteří přišli do Číny v první třetině 16. století, přinesli Číňanům mimo jiné i nové zemědělské plodiny. Ve druhé třetině 16. století je již v Číně doloženo pěstování kukuřice, sladkých brambor, podzemnice olejné. V éře Wan-li se rozšířily další původně americké druhy, tabák a sladké brambory.  Tabák se počátkem 17. století běžně komerčně pěstoval ve Fu-ťienu a vyvážel na Filipíny a počínalo jeho pěstování v Kuang-tungu. Zákazníky pěstitelé tabáku nacházeli především v", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "V éře Wan-li došlo k velkému rozmachu průmyslu, výrazně rostlo hedvábnictví, bavlnářství a výroba porcelánu. Textilní průmysl Šen-si zaměstnával tisíce a tisíce lidí, v Kuang-tungu se objevily velké železárny s tisíci pracovníků. Rozvíjela se specializace v zemědělské výrobě, významně stoupl meziregionální obchod. Dopad rozvoje byl nejsilnější v Ťiang-nanu, jehož města (především Su-čou, Sung-ťiang, Ťia-sing a Nanking) mimořádně rozkvetla. Populace Su-čou, coby centra hedvábnictví a finančnictví, koncem 16. století narostla na více než půl milionu. Sung-ťiang byl zase střediskem bavlnářství.  Významná část produkce šla na vývoz, výměnou za stříbro. V letech 1560–1640 Španělé ze svých kolonií v", "section_level": 2}, {"title": "Obchod.", "content": "Mimo Ťiang-nan ve většině okresů mingské Číny jen málo produktů překračovalo jejich hranice, největší důležitost mělo téměř vždy obilí. Do Ťiang-nanu se obilí dováželo z Ťiang-si, Chu-kuangu a západního Nan Č’-li, Pej Č’-li dováželo rýži ze Šantungu, Peking dovážel daňovou rýži. Rýže na trhu byla vesměs rýže z renty vybrané statkáři od nájemců. Trh s obilím umožnil rozvoj výroby nepotravinářského zboží, zejména textilního. V Ťiang-nanu tak celé oblasti nepěstovaly rýži, ale textilní plodiny – bavlnu a moruše. Moruše pro hedvábníky se pěstovaly v severním Če-ťiangu s centrem v Chu-čou. V Sung-ťiangu a okolí se pěstovala bavlna na více než polovině půdy. Šlo již o pěstování a výrobu zboží, nikoliv jen o prodej přebytků. V pozdní Ming se ekonomika v Ťiang-nanu posunula od", "section_level": 2}, {"title": "Stříbro.", "content": "Růst dovozů stříbra od první třetiny 16. století vedl k jeho zvýšenému používání a ve druhé polovině 16. století se již mingští státníci obávali, že stříbro zcela vytlačí bronzové mince. V poslední třetině 16. století se problém vztahu stříbra a mincí stal jádrem diskuzí o monetární politice. Část politiků žádala zastavení výroby mincí kvůli její ztrátovosti, jejich oponenti to považovali za krátkozrakou politiku, která nedbá na dlouhodobé příznivé efekty plynoucí z růstu množství oběživa a umožňuje stříbru zaujmout pozici hlavního platidla. V 70. a 80. letech v debatách o měně dominovaly obavy", "section_level": 2}, {"title": "Mince.", "content": "Stříbru mnozí politici nedůvěřovali, protože se obávali závislosti na jeho přítoku ze zahraničí a nedůvěřovali ani jeho schopnosti zajistit všechny funkce peněz. Pokoušeli se proto obrodit používání mincí. Po krátkodobém otevření mincoven v letech 1571–1572 se k nim vrátil Čang Ťü-čeng roku 1576. Tehdy obnovil mincovny v Pekingu a Nankingu a záhy i v Jün-nanu. Poté otevřel mincovny jak v severních provinciích, kde byly mince v užívání – Šan-si, Šan-tungu a Che-anu, ale i v provinciích, kde běžně nepoužívaly – Šen-si, Ťiang-si, Fu-ťienu a Chu-kuangu. Zatímco metropolitní mincovny", "section_level": 2}, {"title": "Kultura a společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Filozofie.", "content": "Už Wang Jang-ming odmítl chápání konfuciánství jako nezměnitelné víry, jeho slovy „Cesta není soukromým majetkem Konfucia“, zdůrazňoval sebeuvědomění a sebepoznání proti doktríně. Obecněji se v jeho podání konfuciánství posunulo od následování moudrosti mudrců minulosti k následování vlastního srdce. V 70. letech byl nejvážnějším oponentem Wangových následovníků Čang Ťü-čeng, který předkládal alternativu jejich učení. Důraz kladl na pragmatické sledování státního zájmu, v kontrastu k jejich soustředění se na vnitřní sebezdokonalování. Za správné měl akce směřující k dobru státu a lidu, jeho krédem bylo „jestliže je opatření v zájmu státu, provedu ho bez ohledu na cokoliv“. Jeho nárok, že prosazuje zájem říše, nikoliv osobní výhody, ospravedlňoval akce proti těm vzdělancům, kteří se utápěli v debatách o morálce a sebezpytování. Takové měl nikoliv za morální vzory, ale za nezodpovědné lenochy.  Po smrti Čang Ťü-čenga se roku 1584 dostalo výjimečného oficiálního uznání třem mingským filozofům, mimo jiné podporovatelům soukromých konfuciánských akademií, Chu Ťü-ženovi, Čchen Sien-čangovi a Wang Jang-mingovi, když byly jejich tabulky umístěny v Konfuciově chrámu. Ze stoupenců Wang Jang-minga byli v odmítání čusistické ortodoxie nejradikálnější Wang Ken a jeho žáci, takzvaná tchajčouská škola. V posledních desetiletích 16. století její přední reprezentant Li Č’ vinil konformisty v", "section_level": 2}, {"title": "Kaligrafie a malířství.", "content": "Ve svých teoretických dílech nejlépe vyjádřil estetická pravidla císařské malířské akademie Tung Čchi-čchang (1555–1636) ze Sung-ťiangu, od mládí uznávaný učenec, který vynikl v literární kompozici, malbě i kaligrafii. Byl významným teoretikem malířství, ale psal i o dějinách kaligrafie. Tung potvrdil vnímání malby jako kaligrafického projevu, a podporoval tvorbu prostřednictvím studia mistrů minulosti. V zájmu legitimizace vlastních uměleckých výkonů prohlašoval, že v minulých staletích malíři patřili vždy do jedné ze dvou stylových škol: tušové malby jižní školy snažící se o vyjádření vnitřní podstaty zobrazovaného, a popisné, dekorativní tradice profesionálních „řemeslných“ malířů severní školy. Sám se postavil na konec vývoje jižní školy jako pravý dědic literátského malířství, snažícího se o vyjádření myšlenek tvůrce a neohlížejícího se na", "section_level": 2}, {"title": "Poezie.", "content": "V 70. a 80. letech let 16. století pozici literárního arbitra a nejrespektovanějšího kritika mingské Číny zaujímal Wang Š’-čen, všestranný umělec a vůdčí osobnost sedmi pozdějších mingských mistrů. V následující generaci, začátkem 17. století, básníci kladli důraz na vyjádření vlastní přirozenosti, individuální tvořivost, emoce, v myšlení stáli blízko individualistické filozofii Li Č’a. K nejpřednějším osobnostem počátku století patřili básník, esejista, kaligraf, dramatik a literární teoretik Tchang Sien-cu, básník, esejista, kaligraf, malíř a dramatik Sü Wej a básník, kritik, dramatik, sběratel a znalec umění Tchu Lung. Z autorů píšících o poezii v éře Wan-li byl pravděpodobně nejvýznamnější Chu Jing-lin, který pocházel z bohaté rodiny, ale neprosadil se v úřednických zkouškách a místo úřední kariéry se věnoval literatuře. Jeho básně nejsou významné, ale sestavil encyklopedii poetiky \"Š’-sou\" (\"Oáza poezie\"), v níž podal strukturovaný přehled poetických forem, historie a zdrojů psaný z perspektivy archaizujícího hnutí, považujícího vrcholně tchangskou poezii za nejlepší, nicméně uznávající za hodnotnou i její renesanci od jüanského období až po sedm dřívějších a sedm pozdějších mistrů v 16. století.  Poněkud odlišné pozice zaujímali básníci tzv. školy Kung-an, především bratři Jüan Chung-tao, Jüan Cung-tao a Jüan Čung-tao. Li Č’ přímo ovlivnil bratry Jüan a jejich školu Kung-an v jejich", "section_level": 2}, {"title": "Próza a drama.", "content": "Roku 1566 penzionovaný úředník a bibliofil Tchan Kchaj vydal \"Rozsáhlé záznamy z éry Tchaj-pching\" (\"Tchaj-pching kuang-ťi\") raně sungskou sbírku sedmi tisíc vesměs nadpřirozených příběhů, která znovuoživila mnoho tchangských a starších příběhů a historek. Spisovatelé poté upravovali a vydávali příběhy staré i novější, a povídkové sbírky, jako Wang Tchung-kuejovy \"Mimoděk zaslechnuté příběhy\" (\"Er-tchan\", 1597), Sü Čchang-cuovy \"Úplné záznamy z Jen-šanu\" (\"Jen-šan cchung-lu\", 1602), Čchien Si-jenova \"Kchuaj-jüan\" (1613), si získaly velkou oblibu a popularitu. Povídky v klasickém jazyce psali Sung Mao-čcheng a Pchan Č’-cheng, v hovorovém jazyce Ling Meng-čchu a Feng Meng-lung. Kolem roku 1590 začal kvést žánr románů v hovorovém jazyce, do té doby vzácných. Z románů vzniklých v éře Wan-li mimořádnou proslulost získaly \"Putování na západ\", jeden ze čtyř klasických čínských románů, a sociálně-kritický \"Ťin Pching Mej\". Luo Mao-tengův román \"Plavby eunucha San-pao do Západního oceánu\" (\"San-pao tchaj-ťien sia-si-jang\") z roku 1597 se stal", "section_level": 2}, {"title": "Knihy a knižní trh, noviny.", "content": "Počátkem 16. století tištěná literatura převládla nad rukopisnou, což vedlo k explozivnímu rozšíření psaných textů. Ve srovnání s Evropou byl v Číně papír levný a tisk z dřevěných desek nevyžadoval velké počáteční investice, tištěná literatura nejrůznějších druhů a žánrů se proto rychle rozšířila. V éře Wan-li proto Evropané, jako například Matteo Ricci, žasli nad množstvím a lácí knih v Číně. Knihy byly obecně levné, ale vzácné tisky mohly stát i stovku \"liangů\" stříbra. S lácí a počtem knih se četlo nejen pro práci, ale i pro potěšení. Gramotnost byla všeobecně rozšířená, podle svědectví evropských návštěvníků bylo i nejchudších rodinách vzácností nalézt chlapce, který by se neučil číst a psát. Knihy tak četlo více lidí než kdykoliv předtím v Číně i ve světě.  Expanzivně rostl knižní trh. Zatímco ještě v první třetině 16. století byl poměrně omezený, tiskly se především konfuciánští klasikové, soubory oficiálních historií a neokonfuciánští filozofové a knihy se tiskly v knížecích palácích, při úřadech a komerčně zejména ve Fu-ťienu (především prefektuře Ťien-ning na severu provincie), v éře Wan-li komerční vydavatelé tiskli cokoliv, co mělo šanci na prodej, od zmíněné oficiální literatury, přes nejrůznější", "section_level": 2}, {"title": "Úřednické zkoušky.", "content": "Jen podpora někoho z úřednického stavu mohla rodu obchodníků zaručit uchování bohatství. Obchodníci se proto snažili své syny směřovat ke studiu a získání úřední hodnosti. Avšak v prvních dvou staletích existence mingského státu byli k úřednickým zkouškám oficiálně připouštěni pouze kandidáti z rodin úředníků, rolníků (resp. statkářů), řemeslníků a vojáků, nikoliv obchodníků. Až v éře Wan-li bylo obchodníkům povoleno účastnit se zkoušek; ale jejich nejvyšší stupeň, palácové zkoušky, složil a hodnost \"ťin-š’\" získal pouze pouze jediný kandidát registrovaný jako obchodník – a sice jistý Čeng Mao-chua roku 1607. Nicméně obchodníci přesto u zkoušek uspívali, registrovali se totiž na jména jiných osob, případně se zapisovali ke zkouškám mimo své rodiště jako rolníci nebo vojáci. V pozdně mingském období tak kandidáti z obchodnických rodin tvořili naprostou většinu úspěšných studentů.  V prostředí studentů byl důležitým žánrem osmidílný esej, jehož dokonalé zvládnutí bylo podmínkou úspěchu u zkoušek. Osmidílný esej byl v éře Wan-li relativně novou literární formou, ve větším", "section_level": 2}, {"title": "Móda.", "content": "V raném mingském období byl styl, materiály a barva oděvů stanoveny státem, ještě roku 1541 ministerstvo obřadů zakazovalo nevhodné styly oblékání, od 60. let 16. století však už na tyto zákazy nikdo nedbal a lidé se oblékali podle neustále se měnící módy. Módním centrem udávajícím trendy bylo Su-čou. Rozlišování vhodného a nevhodného se neomezovalo jen na oděv, týkalo se i předmětů denní potřeby a vybavení domácnosti, kdy arbitři vkusu a elegance odsuzovali pouhou prezentaci bohatství (například používání zlatého náčiní a nádobí) jako vulgární chování nevzdělaných zbohatlíků. Takových nebylo málo, příliv stříbra ze", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční vztahy a vojenství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obnova mingské vojenské moci ve třetí třetině 16. století.", "content": "Největšími vojenským akcemi éry Wan-li byla takzvaná „tři velká tažení éry Wan-li“. První z nich bylo potlačení povstání v Ning-sia, druhé Imdžinská válka s Japonskem v Koreji, třetí potlačení povstání Jang Jing-lunga v Po-čou. Tři velká tažení probíhala současně a zahrnovala mobilizaci desítek a stovek tisíc vojáků, jejich přesuny a zásobování na velké vzdálenosti. Mingský úspěch v nich byl výsledkem širšího vzestupu vojenské síly Číny od 70. let 16. století do první dekády století sedmnáctého. V tomto období byla mingská říše vojensky agresivní až expanzionistická", "section_level": 2}, {"title": "Povstání v Ning-sia.", "content": "V březnu 1592 v Ning-sia, důležitém pevnostním městě na severozápadní hranici, povstali vojáci tamní posádky vedení čínským důstojníkem Li Tung-jangem. Ke vzpouře se přidal Pübei, Mongol a zástupce regionálního velitele, který disponoval třemi tisíci jezdců osobní gardy, kvůli jeho původu mu byla rebelie připsána. Povstalci ovládli Ning-sia a téměř padesát okolních pevností. Požadovali uznání od vlády pod hrozbou spojení s ordoskými Mongoly. Ning-sia měla 300 tisíc obyvatel a posádku 30 (nebo 20) tisíc vojáků. Hradby města byly šest metrů silné a devět vysoké, povstalci", "section_level": 2}, {"title": "Korea a Japonsko: Imdžinská válka.", "content": "Do začátku 90. let 16. století japonský vojevůdce Hidejoši Tojotomi sjednotil Japonsko pod svou vládou. Vláda nad vlastí ale nestačila jeho ambicím. Ve výzvách rozeslaných panovníkům okolních zemí ohlásil záměr ovládnout východní Asii a vládnout jí z východočínského přístavu Ning-po. Nejdříve se rozhodl dobýt Koreu a pak i mingskou Čínu. Číňané japonský pokus o odebrání jim hegemonie nad východní Asií nepodcenili a rázně mu zabránili.  Japonská vojska se vylodila v Koreji v květnu 1592. Špatně připravená korejská armáda nekladla větší odpor", "section_level": 2}, {"title": "Povstání Jang Jing-lunga.", "content": "Rod Jang, potomci tchangského generála z 9. století, ovládal horskou oblast na pomezí Chu-kuangu, Kuej-čou a S’-čchuanu o rozloze přes 300 km ve východozápadním směru a o něco méně v severojižním. Centrum regionu leželo v Po-čou. Rod ovládal zmíněné území po mnoho staletí a přestože byl původem čínský, časem se asimiloval a ztotožnil s místními miaoskými kmeny.  Jang Jing-lung zdědil postavení po otci v éře Lung-čching. Vyznamenal se na mingské straně v bojích s jinými domorodci a Tibeťany. Také obdržel uznání mingského dvora", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní povstání a pohraniční války.", "content": "Za vlády Wan-liho proběhlo více domácích povstání a vzpour; nejvýznamnější byla povstání organizované sektou Bílého lotosu v Šan-tungu roku 1587 a roku 1616.  Po uzavření mírové dohody s mongolským Altan-chánem roku 1571 a obnovení čínsko-mongolského obchodu byly všeobecně vztahy mingského státu s jeho severními sousedy klidné a Mongolové nebyli vážnou hrozbou, i když ozbrojené srážky občas probíhaly. Někdy i za účasti desetitisíců mužů. Mingská vojska prováděla i nájezdy do Mongolska a Mandžuska, při nichž vypalovala osady, zabíjela vzdorující vůdce a zajímala dobytek. Například roku 1591 generál Li Čcheng-liang při nájezdu zničil mongolský tábor, zabil 280 Mongolů a přes tisíc jich rozprášil.", "section_level": 2}, {"title": "Vietnam.", "content": "Ve Vietnamu od 20. let 16. století trvala občanská válka mezi dynastií Mac, od roku 1527 ovládající sever země, a stoupenci předešlé dynastie Lê na jihu. Roku 1592 armáda Lê Thế Tônga podnikla invazi na sever a dobyla Hanoj a většinu země. Stoupenci Mạců se stáhli k vietnamsko-mingské hranici do provincie Cao Bằng a okolí. Vláda Lê Thế Tônga, v jejíž čele stál Trịnh Tùng, který měl větší moc než panovník, navázala styky s mingskými regionálními úřady a snažila se je přimět k uznání dynastie Lê namísto Mạců. Mạc Đăng Dung byl totiž roku 1540 uznán mingským císařem (Ťia-ťingem) za vládce Vietnamu,", "section_level": 2}, {"title": "Španělé, Portugalci, Japonci.", "content": "Začátkem 70. let se Španělé usadili na Filipínách s centrem v Manile. Obchod se Španěly byl pro Číňany vysoce ziskový, například hedvábí v Manile Španělé kupovali za dvojnásobek jeho ceny v Číně. Za čínské zboží Španělé platili americkým stříbrem, kterého do Číny přes Pacifik dováželi značné množství, podle různých odhadů 50 až 350 tun ročně. Obchod mezi španělskými Filipínami a Čínou bouřlivě narostl a Manile rychle vznikla rozsáhlá čínská čtvrť, počet Číňanů v ní usazených vzrostl ze čtyřiceti začátkem 70. let na 10 tisíc roku 1588 a 30 tisíc roku 1603. Španělské úřady na ně pohlížely s obavami. Vzájemná nedůvěra vyústila v ozbrojené srážky a roku 1603 v pogrom, ve kterém zahynulo 20 (podle čínských) nebo 15 (podle španělských zpráv) tisíc Číňanů.  Další americké stříbro se do Číny dostalo prostřednictvím rozsáhlého portugalského obchodu, přičemž už ve 40. letech 16. století lisabonské elity „byly oblečeny v čínském hedvábí, pily čínský čaj a v Číně si objednávaly porcelán s evropskými motivy“. Portugalci se - se souhlasem místních úřadů - již v 50. letech 16. století usadili v Macau; roku 1578 získali povolení dojíždět pro zboží do Kantonu a od té doby obchodovali tam. Koncem 16. století", "section_level": 2}, {"title": "Rusko.", "content": "Na podzim 1618 se v Pekingu objevili první ruští vyslanci. Byla to skupina sibiřských kozáků v jejímž čele stál Ivan Petlin, které do Číny vypravil tobolský vojevoda Ivan Kurakin na příkaz cara Michaila Fjodoroviče. Skupina vyrazila z Tomska v květnu 1618, překročila hory na rusko-mongolském pomezí, projela přes Mongolsko a Gobi a počátkem září dorazila do", "section_level": 2}, {"title": "Vzestup Džürčenů.", "content": "Od roku 1583 začal Nurhači, náčelník jednoho z mnoha džürčenských kmenů jižního Mandžuska, budovat vlastní stát. Sjednocoval Džürčeny, zpočátku s blahovolnou podporou mingské strany (zejména generála Li Čcheng-lianga); od roku 1587 někteří mingští představitelé soudili, že nepřiměřeně zesílil a žádali jeho zničení, záležitost však uvázla v diskuzích uvnitř mingské administrativy. Nurhači sám uznával podřízený vztah k říši Ming a roku 1590 a znova roku 1597 osobně přijel s tributem do Pekingu. Začátkem 90. let již nabyl velké síly, tehdejšími pozorovateli odhadované na 30–40 tisíc jezdců a o 10 tisíc více pěšáků. Jeho nabídka vést své vojsko do Koreje proti Japoncům byla mingskými úřady s díky odmítnuta. V rámci budování státu roku 1599 zavedl nové, mandžuské písmo, a roku 1601 novou organizaci podle korouhví. Roku 1603 dohodl s mingskými generály v Liao-tungu vymezení hranic.  Do roku 1618 Nurhači ovládl všechny džürčenské kmeny kromě Jehe", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí; nástupci a jejich vláda.", "content": "V posledních měsících života se Wan-liho zdravotní obtíže zhoršovaly, roku 1620 trpěl závratěmi a byl upoután na lůžko, až nakonec 18. srpna 1620 zemřel. Edikt vydaný den po jeho smrti nařizoval poslat milion liangů stříbra z císařovy pokladny pohraničním vojskům (a o dva dny později byl k upevnění obrany Liao-tungu poslán z císařova pokladu druhý milion), zrušení důlních a obchodních poplatků a odvolání je vybírajících eunuchů. Dne 28. srpna na trůn nastoupil Wan-liho nejstarší syn Tchaj-čchang.  Tchaj-čchang se opřel o představitele a sympatizanty hnutí Tung-lin, záhy jmenované do vysokých funkcí; brzy však onemocněl a už 26. září 1620 zemřel. Novým císařem se stal jeho nejstarší syn, patnáctiletý Tchien-čchi. Tchien-čchiho bavila práce se dřevem, výroba nábytku a dřevěných modelů paláce, nikoliv však úřední povinnosti. Ve vládě se zatím svářily", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Mezi množstvím dobových zápisků o Wan-lim a jeho vládě je unikátní kniha eunucha Liou Žuo-jüa (, 1584 – asi 1642) \"Eunuchův deník\" (\"Čuo-čung č’\", ) detailně popisující život v paláci. Wan-li je v tradiční čínské historiografii pokládán za jednoho z viníků úpadku a pádu dynastie Ming. Čínští klasičtí historikové zdůrazňovali jeho lakotu, zneužívání moci eunuchy, frakcionářství ve vládě, jeho uzavřenost v Zakázaném městě, holdování vínu a sexu, budování nákladné hrobky, politické chyby... V \"Ming-š’\" (oficiálních \"Mingských dějinách\" dokončených roku 1739) a následujících dílech je popisován jako líný, chamtivý a nedůtklivý panovník zajímající se jen o svůj harém a ignorující státní záležitosti. Nepřátelství konfuciánů vyrostlo z odlišných vizí státu a císařovy ochrany vojenských důstojníků proti žalobám civilních úředníků ovládajících tehdejší administrativu. I moderní čínské práce o Wan-lim se drží tradičního pojetí. Také západní historiografie pohled čínských konfuciánů vesměs přejímá a opakuje, jako Charles Hucker v \"Dictionary of Ming Biography\" (1976), ozývá se i u Raye Huanga v \"1587, a Year of No Significance: The Ming Dynasty in Decline\" (1981) a kapitole o Wan-lim stejného autora v \"Cambridge History of China, Volume 7\" (1988). Právě Ray Huang je především zodpovědný za obraz Wan-liho jako císaře izolovaného a frustrovaného, „uvězněného“ vlastní byrokracií,", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Wan-li měl 18 dětí od osmi žen, v tom osm synů, pět ze kterých se dožilo dospělosti, z dcer přežily dvě. Nejvýznamnějšími ženami jeho života byly jeho matka císařovna vdova Li a oblíbená konkubína paní Čeng; za nimi císařovna Wang a matka nejstaršího syna paní Wang.  Po úmrtí Lung-čchinga a nástupu mladého Wan-liho na trůn roku 1572 dostala Wan-liho matka titul císařovny vdovy a v souladu s tradicí během nezletilosti svého syna stanula v čele vlády, i když rozhodování držel ve svých rukou velký sekretář Čang Ťü-čeng, se nímž a vedoucím eunuchem Feng Paoem vytvořila vládnoucí alianci. Vliv si uchovala i po Čang Ťü-čengově smrti, ve spojenectví s velkými sekretáři Šen Š’-singem, Sü Kuoem a Wang Si-ťüeem. Byla zbožnou buddhistkou a dávala velké dary buddhistickým mnichům a klášterům. Podporovala nástupnictví Wan-liho nejstaršího syna, pozdějšího císaře Tchaj-čchanga, proti mladšímu Ču Čchang-sünovi, synovi Wan-liho oblíbenkyně paní Čeng. Když císař namítal, že jeho nejstarší syn je synem pouhé palácové služebnice, odpověděla, že i on, Wan-li, je synem pouhé služebné.  Roku 1577 císařovna vdova Čchen (vdova po Lung-čchingovi) a císařovna vdova Li (matka Wan-liho) zorganizovaly výběr manželky pro mladého panovníka. Vybraly dvanáctiletou Wang Si-ťie, kterou začátkem roku 1578 provdaly za Wan-liho, současně se stala císařovnou. Neměla syna, pouze jedinou dceru. Wan-li svou císařovnu neměl rád a zanedbával ji, věnoval se", "section_level": 1}, {"title": "Hrobka.", "content": "Wan-li byl pohřben v areálu mingských císařských hrobek na úpatí hory Ta-jü u Pekingu, v němž je pohřbeno třináct ze šestnácti panovníků vládnoucích v letech 1368–1644. Wan-liho pohřební komplex vybudovaný v letech 1584–1590 nese název Ting-ling a sestává ze tří ohrazených dvorů následujících po sobě, v nichž vedle několika menších budov stojí na třístupňové terase mezi druhým a třetím brána a rozlehlá (30×67 m) obětní síň. Za třetím dvorem se tyčí mohyla ohrazená tři metry vysokým valem. Mohylu v letech 1956–1957 otevřeli čínští archeologové a nalezli v ní podzemní stavbu sestávající ze vstupní předsíně, vnější síně, za ní prostřední síně, do které vedou vchody z levé a pravé postranní komory a zadní vlastní pohřební komory. Pohřební komora je větší než ostatní místnosti, má rozměr 9,1×30 m a 9,5 m na výšku. Vstup je v polovině delší strany. V pohřební komoře se nacházely dřevěné rakve s ostatky císaře, císařovny a matky Tchaj-čchanga. Nalezeno bylo na tři tisíce předmětů, šperky a předměty ze zlata a stříbra, nefritu a porcelánu, oděvy, koruny císaře a císařovny a mnoho dalšího.  Archeologický průzkum provedený v 50. letech je v Číně od 90. let považován za neprofesionálně provedený, když kvůli nedostatku potřebných znalostí nebylo možno zakonzervovat a zachovat dřevěné a textilní artefakty, zpráva z výzkumu byla sestavena až roku 1986 na základě zachovaných zápisků účastníků vykopávek a navíc mnohé nalezené předměty, včetně ostatků císaře a jeho manželek, byly zničeny v průběhu kulturní revoluce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Císař Wan-li ( ; 4. září 1563 – 18. srpna 1620) vlastním jménem Ču I-ťün ( ) z dynastie Ming vládl v letech 1572–1620 mingské Číně. Nastoupil po svém otci, císaři Lung-čchingovi. Po převzetí vlády s novým rokem vyhlásil éru „Nesčíslných let“, \"Wan-li\". Název éry je používán i jako jméno císaře.", "tgt_summary": "明神宗朱翊钧(1563年-9月4日-1620年-8月18日),或称万历帝,为明朝第14代皇帝,年号万历,是明穆宗朱载坖的第三子。隆庆六年(1572年),穆宗驾崩,九岁的朱翊钧登基,是为明神宗。在位48年,是明代在位时间最长的皇帝,谥号为「范天合道哲肃敦简光文章武安仁止孝显皇帝」。", "id": 1683890}
{"src_title": "Boris Savinkov", "tgt_title": "鲍里斯·维克托罗维奇·萨温科夫", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v Charkově soudci polského původu. V roce 1897 studoval práva na Petrohradské univerzitě, kde byl jeho spolužákem jeho budoucí kolega Ivan Kaljajev. Roku 1899 však byl z univerzity vyhnán pro výtržnost. Odešel proto do Německa a studoval v Berlíně a Heidelbergu.  Roku 1898 se stal členem různých socialistických organizací. V roce 1901 byl zatčen a poslán do Vologdy. Po propuštění se setkal s ruskými intelektuály Nikolajem Berďajevem a Anatolijem Lunačarským. Postupem času ho však ideály marxismu opouštěly a začal se zabývat myšlenkou terorismu. V roce 1903 Savinkov vstoupil do strany socialistů-revolucionářů, kde se sblížil s Jevno Azefem.", "section_level": 2}, {"title": "Socialistický revolucionář.", "content": "Jakožto terorista byl odpovědný za vraždy ministra vnitra Vjačeslava von Pleveho, popa Georgije Gapona a carova strýce velkovévody Sergeje Alexandroviče. Roku 1906 byl za tyto vraždy odsouzen k trestu smrti. Před popravou se mu však podařilo utéct z vězení v Oděse a nalézt útočiště v exilu. V první světové válce bojoval jako dobrovolník ve francouzské armádě. Do Ruska se vrátil v dubnu roku 1917, několik měsíců po vypuknutí únorové revoluce. Tentýž rok v červenci se Savinkov stal náměstkem ministra války. Tehdy se setkal s předsedou Národní rady československé profesorem T. G. Masarykem, který dlel na Rusi od 15. května 1917 do 7. března 1918 (kdy se vydal na strastiplnou cestu lazaretním vlakem přes Sibiř do Vladivostoku), v otázce ustavování československých legií. Dále s Masarykem jednal o možném atentátu na V. I. Lenina, k čemuž měl získat finance z fondu Československé národní rady. Není jasné, zda Masaryk peníze skutečně zprostředkoval, ale poukazuje to na jeho ochotu jít tvrdě za svými cíli, které pokládal za správné a morální. V srpnu však Savinkov odstoupil ze svého postu a byl vyhnán ze strany socialistů-revolucionářů. Důvodem bylo, že byl zapleten do spiknutí generála Kornilova. Po říjnové revoluci bojoval jako kontrarevolucionář.", "section_level": 2}, {"title": "Vyhnanec.", "content": "Roku 1920 odešel do Polska, kde se spřátelil s maršálem Józefem Piłsudským a pomáhal mu při Sovětsko-polské válce.  V té době se poznal s Winstonem Churchillem. Ve své knize \"Velcí současníci\" o Savinkovovi psal: \"„Ten muž má vědomosti státníka, vlastnosti velitele, odvahu hrdiny a trpělivost mučedníka. Celý svůj život strávil spiklenectvím.“\" S britským agentem Sidneym Reillym se Savinkov dohodl na svrhnutí sovětské vlády. Chtěl využít chaosu vzniklém po Leninově smrti.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Roku 1924 se vrátil do Sovětského svazu. Zabydlel se v Minsku, kde však byl poznán, chycen a zatčen. Nejvyšší soud SSSR ho odsoudil k trestu smrti, nakonec byl však jeho trest zmírněn na 10 let vězení. Ve vězení psal satirické příběhy o bělogvardějcích a měl povoleno je publikovat.  Dne 7. května 1925 byl ve vězení zavražděn pracovníky OGPU (byl vyhozen ze 4. patra). Dodnes panuje chybný názor, jenž šířila sovětská propaganda, že spáchal sebevraždu (Souostroví Gulag, Alexandr Složenicin).", "section_level": 2}, {"title": "Literární dílo.", "content": "Pod pseudonymem V. Ropšin napsal v roce 1909 povídku \"Kůň bílý\", (rusky Конь бледный), v níž popisuje své zážitky z proticarských teroristických akcí. (Česky vyšlo 1910, přeložil Stanislav Minařík.) Další povídka, nazvaná v českém překladu \"Kůň vraný\" (v ruském originále Конь вороной), popisuje protibolševické akce po roce 1917. Rusky vyšlo 1923, v češtině vydal knihu roku 1924 František Borový, pod vlastním jménem i pseudonymem autora (V. Ropšin/B. Savinkov). Do češtiny přeložil Dr. František Šifter.  Na motivy knihy \"Kůň bílý\" byl roku 2004 natočen film \"Jezdec jménem smrt\", kde jej má zpodobňovat Žorž.", "section_level": 1}], "src_summary": "Boris Viktorovič Savinkov (rusky \"Борис Викторович Савинков\",, Charkov, Ruské impérium – 7. května 1925, Moskva, SSSR) byl ruský spisovatel, revolucionář, člen strany socialistů-revolucionářů a terorista. Jako člen bojové frakce Eserů byl zodpovědný za smrt vládních i vojenských představitelů na počátku 20. století.", "tgt_summary": "鲍里斯·维克托罗维奇·萨温科夫(,1879年-1月19日-1925年-5月7日),俄罗斯作家、革命家。作为社会革命党战斗组织的领导人之一,他于1904年和1905年负责暗杀了几位帝国高级官员。", "id": 1400628}
{"src_title": "USS New York (LPD-21)", "tgt_title": "紐約號兩棲運輸船塢艦", "src_document": [{"title": "Výrobce.", "content": "Zakázku realizovala společnost Northrop Grumman Ship Systems v loděnicích Avondale Shipyard. Při stavbě lodi bylo použito 7,5 tun oceli z trosek TWC \"(Světové obchodní centrum zničené teroristickým útokem 11. 9. 2001)\".", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Loď byla spuštěna na vodu 19. prosince 2007 a 1. března 2008 pokřtěna v New Yorku, patronem lodi se stala Dotty Englandová \"(manželka Gordonuo R. Englanda)\", 21. srpna 2008 byla následně předána do služby americkému námořnictvu US Navy. Do plné služby byla nasazena koncem roku 2009. Domovským přístavem je Naval Station Norfolk.  Loď dostala do vínku motto Never forget, tj. \"Nikdy nezapomeneme\". Dalšími podobnými loděmi by měly být USS \"Somerset\" (věnovaná na památku obětem letu 89) a USS \"Arlington\" (věnované obětem útoku na Pentagon).", "section_level": 1}, {"title": "Určení a výzbroj.", "content": "Plavidlo je určeno pro rychlé výsadkové operace jako podpůrné plavidlo, čemuž odpovídá i výzbroj.  Základní výzbroj tvoří dva 30mm kanóny na přední a zadní palubě, dva raketomety RIM-116 s velkou účinností na krátkou vzdálenost. Řízené střely země-vzduch z těchto raketometů mají infračervené navádění a jsou určeny proti vzdušným cílům. Každý raketomet (hmotnost pouhých 5770 kg) je schopen vypálit během několika sekund 21 střel do vzdálenosti 7,5 km.  Ve výzbroji jsou dále 2 letouny Boeing V-22 Osprey s kolmým startem a 2 helikoptéry Sikorsky CH-53E Super Stallion nebo čtyři helikoptéry CH-46 Sea Knight, čtyři helikoptéry Bell AH-1 Cobra nebo čtyři helikoptéry Bell UH-1 Iroquois.  Detekci lodi ztěžuje použití pasivních i aktivních prvků technologie stealth. O dalším technickém vybavení lodě nejsou dostupné relevantní informace, lze však předpokládat, že loď je vybavena celou řadou špičkových technologií v oblasti konstrukce, materiálu i elektroniky.", "section_level": 1}, {"title": "Technická data.", "content": "Válečná loď USS New York, třídy San Antonio je dlouhá 208 m, posádku tvoří 361 námořníků, výtlak plavidla je 24 900 tun, nejvyšší rychlost 22 uzlů (41 km/h).  Loď je poháněna čtyřmi turbokompresorovými naftovými motory Kolt Pielstick.", "section_level": 1}], "src_summary": "USS New York (LPD-21) je válečná loď amerického námořnictva třídy \"San Antonio\" řazená do kategorie amphibious transport dock. Loď na své palubě nese 700 vojáků americké námořní pěchoty, které může dopravit na břeh a podporovat pomocí tří základních systémů používaných americkou námořní pěchotou – výsadkovými vznášedly Landing Craft Air Cushion, vozidly Expeditionary Fighting Vehicle a letouny V-22 Osprey.", "tgt_summary": "纽约号两栖运输船坞舰(USS New York LPD-21)是一艘隶属于美国海军的两栖运输船坞舰(amphibious transport dock),是圣安东尼奥级(San Antonio-class)的五号舰,也是美国海军旗下第七艘以纽约为名、与第五艘以纽约州为名并实际服役的军舰,以维吉尼亚州诺福克为母港,2009年12月7日正式就役。此舰最著名之处,是它的船身有大约7.5吨的钢料,是回收自911事件中倒塌的世界贸易中心大楼,主要用于制造船首部分。", "id": 1574265}
{"src_title": "Liška a pes", "tgt_title": "狐狸与猎狗", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Film začíná honem na lišku, při kterém z liščí nory uteče jen jedno malé liščí mládě - lišák Tod. Toho najdou dva ptáčci, kteří celé dny chytají malého červíčka. Ti ho zavedou k moudré sově a ta ho nechá u stařenky, která žije poblíž. Stařenčin soused, lovec a pytlák, si v té době pořídí ke svému loveckému psovi Starouši malé štěně — Coppera. Ten se s Todem spřátelí a celé dny si spolu hrají. Zatím ještě netuší, že je osud již brzy postaví proti sobě jako největší nepřátele.  Po nějaké době nastane okamžik, kdy se Copper vydává na svou první loveckou výpravu. Než se z ní vrátí, on i Tod vyrostou, přesto se stále ještě přátelí. Potom chce ale Starouš zaútočit na Toda, přitom ho ale vážně zraní vlak, protože jsou na kolejích. Copper je rozhořčený a začne Toda nenávidět a Copperův a Staroušův majitel-lovec ho začne hnát z místa na místo. Stařenka tedy Toda dá do lesa, aby byl v bezpečí a aby ho lovec nedostal. Tam se smutný Tod seznámí s krásnou lištičkou Vixey a zdá se, že bude spokojený. Lovec s Cooperem ho však najdou a jejich nenávist pokračuje. Děj vyvrcholí soubojem s grizzlym, při kterém Tod zachrání Coppera i jeho pána a Cooper pochopí, že udělal chybu a vysíleného Toda zachrání před tím, aby ho lovec zastřelil. Film končí tím, že se stařenka stará o zraněného lovce a Copper, ležící vedle spícího Starouše, se podívá na kopec. Sedí tam Tod s Vixey a hledí dolů na něj a na vše, co se kolem děje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Liška a pes (v anglickém originále The Fox and the Hound) je americký animovaný film z roku 1981 z dílny Walta Disneye. Filmu se režisérsky ujal Ted Berman a Richard Rich. Námět pochází z novely spisovatele Daniel P. Mannixho. Jedná se v pořadí o 24. snímek z takzvané animované klasiky Walta Disneye. Premiéru měl 10. července 1981. Vypráví příběh Toda — červené lišky a Coppera — loveckého psa. Ti byli nejlepšími přáteli až do doby, kdy objevili, že jejich přirozeným instinktem je lovit se navzájem. Film se stal oblíbeným především pro svou poetickou zápletku, přátelství a odvahu Toda i jeho psího přítele.", "tgt_summary": "《狐狸与猎狗》(英语:\"The Fox and the Hound\"),是一部由华特迪士尼于1981年制作并发行的动画电影。它的上映日期是1981年7月10日(香港则于1982年1月14日上映),为第24部华特迪士尼经典动画长片。", "id": 1897733}
{"src_title": "Josefstadt", "tgt_title": "约瑟夫城 (维也纳)", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Městský okres Josefstadt se nachází ve středu města Vídně a je svou plochou 1,08 čtverečních kilometrů nejmenším z vídeňských městských okresů. Zaujímá tak pouze 0,28 % plochy Vídně. Okres leží mezi vídeňským \"Gürtelem\" a je vtěsnán mezi zastavěné okresy Vídně. Pouze dvě procenta plochy okresu jsou tvořena zelení.  Josefstadt leží na rovině mezi dvěma potoky zvanými Bachkanal a Wienerwaldbach. Další potok Alserbach byl sveden pod ulici Lazarettgasse. Ottakringer Bach je dnes mezi ulicemi Lerchenfelder Straße a Neustiftgasse. Před zástavbou vedl v hlubokém údolí s větším sklonem toku a překonával tak výškové rozdíly na území okresu. Západní hranice okresu u \"Lerchenfelder Gürtel\" je ve výši 204,5 metru, východní hranice okresu na náměstí Friedrich-Schmidt-Platz má nadmořskou výšku 180 metrů. Také mezi severní a jižní hranicí okresu je výškový rozdíl. Křižovatka Kochgasse a Alser Straße je na severu ve výšce 185 metrů, náhorní planina Florianigasse a Skodagasse je na výšce 198 metrů a křižovatka Lerchenfelder Straße a Kaiserstraße na jihu má výšku 196 metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Části okresu.", "content": "Dnešní městský okres Josefstadt vznikl z dřívějších předměstí Altlerchenfeld, Breitenfeld, Josefstadt a Strozzigrund. K nim se přičlenila ještě jižní část předměstí Alservorstadt a malá část obce Sankt Ulrich. Na severovýchodě území mezi ulicemi Landesgerichtsstraße, Florianigasse a Feldgasse leží dřívější předměstí Alservorstadt, které svou severní částí patří k okresu Alsergrund. Zde se nachází okresní magistrátní úřad, zemský soud, Muzeum etnografie a také největší park okresu Schönbornpark. Na severozápadě okresu leží, mezi dopravním okruhem zvaným Gürtel a ulicemi Florianigasse a Feldgasse, území Breitenfeld.  Nejvýraznějšími budovami okresu jsou Divadlo Josefstadt a piaristický kostel \"Marie Věrné\". Ve Strozzigasse je \"Berní úřad\". Na západě bývalého předměstí Strozzigrund a na východně od předměstí Altlerchenfeld je v ulici Pfeilgasse několik studentských domovů.  Členění okresu pro potřebu statistických údajů je poněkud odlišné. Do Josefstadtu jsou také započítány Laudongasse, Josefstädter Straße a Bennoplatz.", "section_level": 2}, {"title": "Sousední okresy.", "content": "Josefstadt patří do tak zvaných vnitřních okresů mezi dopravními tepnami Gürtel a Ringstraße. Na západě od Josefstadtu leží okresy Hernals a Ottakring. Na východě jej odděluje tzv. druhá linie, podél ulic Landesgerichtsstraße a Auerspergstraße Josefstadt, od Vnitřního města. Severní hranice k okresu Alsergrund probíhá podél Alser Straße, na jihu tvoří ulice Lerchenfelder Straße hranici k okresu Neubau.", "section_level": 2}, {"title": "Využití ploch.", "content": "Plochy Josefstadtu jsou téměř výhradně využívány pro zástavbu nebo pro dopravní účely. 70,34 % ploch okresu připadá na zástavbu, přičemž cena těchto pozemků předčí sousední vídeňská území. Velká část stavebních ploch (85 %) připadá na obytné plochy, zbytek je využit téměř výhradně pro kulturní, veřejná a náboženská zařízení (14,4 %). Využití ploch pro podnikové zájmy je v Josefstadtu mizivé. Josefstadt má takové plochy v absolutních číslech nepatrné a je v tomto ohledu na posledním místě mezi vídeňskými okresy. Dopravní plochy, které zaujímají 27,6 % celkové plochy, jsou naopak rozsáhlé. Josefstadt je také okresem, který má velmi málo zeleně. Jen 2 % ploch připadají na tento účel, přičemž 95 % existujících zelených ploch jsou parky.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Dnešní Josefstadt byl osídlen relativně pozdě. Jen poblíž Vnitřního města bylo osídlení již ve středověku, avšak neznámého názvu. Jedinou významnou stavbou byla budova statku zvaného \"Gutshof\", který byl jmenován v souvislosti s jiným statkem (\"Roter Hof\"). Intenzivní osídlení začalo teprve na konci 16. století. Původní město vzniklo kolem roku 1700, kdy od císaře Josefa I. (1678-1711) získalo území a název \"Josefstadt\". K rozšíření města došlo po zrušení Skotského kláštera v roce 1801, tím se získal prostor pro vznik předměstí Breitenfeld. Ulice dostaly řád až v době biedermeieru. Altlerchenfeld byl poprvé uveden v dokumentu z roku 1295, větší stavební činnost zde však nastala teprve kolem roku 1700. Roku 1850 byla tato předměstí spolu s malou částí St. Ulrichu (viz Neubau) a Alservorstadtu (viz Alsergrund) spojena v tehdy sedmý vídeňský okres \"Josefstadt\" a připojena k Vídni. Až doposud byla provedena pouze jedna změna hranice okresu, a to v roce 1995 v oblasti Auerspergstraße, která se týkala pouze dopravních ploch.Josefstadt se vyvinul jako sídlo měšťanstva a žije v něm také mnoho úředníků. Většina starostů Vídně bydlela právě zde. Současný rakouský spolkový prezident Heinz Fischer (* 1938) bydlí v Josefstadtu, a to v Josefstädter Straße. Josefstadt je ve srovnání s okresy Neubau a Mariahilf považován za okres intelektuálů. Bydlí zde mnoho umělců, herců a spisovatelů.  Josefstadt je druhým okresem ve Vídni, kde při volbách do zastupitelstva okresu (23. října 2005) dosáhli \"Zelení\" relativní většinu. Takže od 30. listopadu toho roku spolupůsobí ve vedení okresu.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "V roce 1869 po založení okresu Josefstadt zde žilo 53 012 lidí. Od roku 1910, kvůli již tenkrát stísněné zástavbě, počet obyvatel okresu nestoupal. Potom začal téměř spojitý pokles počtu obyvatel a silně poklesl zvláště v letech 1960 a 1970. Hlavním důvodem byl nedostatek obytných prostor. Nynější počet obyvatel do 24 000 se jeví jako stabilizovaný.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura obyvatel.", "content": "Věková struktura obyvatelstva v Josefstadtu se v roce 2001 lišila od vídeňského průměru. V Josefstadtu v roce 2001 žilo 11,4 % obyvatel pod 15 let (v celé Vídni byl průměr 14,7 %). Podíl obyvatel ve věku od 20 do 29 let činil 16,1 % (Vídeň 12,8 %). Podíl obyvatel od 60 a více let činil 20,1 % (Vídeň 21,7 %). Podle pohlaví žilo v okrese 47,4 % mužů a 52,6 % žen, to odpovídá průměru Vídně. Na rozdíl od Vídně (41,2 % ženatých) žilo v Josefstadtu pouze 35,2 % ženatých.", "section_level": 2}, {"title": "Původ a jazyk.", "content": "Podíl cizinců mezi obyvateli okresu v roce 2005 byl 20,9 % a měl vzestupnou tendenci (2001 byl 16,1 %). Nejvíce cizinců 3.5 % pocházelo ze Srbska a Černé Hory. Další 2,7 % byli Němci, 1,1 % Poláci, 1,0 % Turci a 0,7 % Chorvaté nebo Bosna a Hercegovina. V roce 2001 z 24,4 % obyvatel narozených v Rakousku mělo 4,8 % mateřskou řeč srbskou, 2,0 % tureckou a 1,9 % chorvatskou.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Náboženské vyznání obyvatelstva Josefstadtu je do značné míry v průměru Vídně, kde podíl katolického a evangelického obyvatelstva je lehce nad a islámské obyvatelstvo je pod průměrem. Při sčítání lidu 2001 udalo 52,0 % obyvatel římskokatolické vyznání. V okresním obvodu jsou tři římskokatolické farnosti, v celém městě je 8 děkanství 8 a arcibiskupství. 6,0 % obyvatel bylo evangelíky, 4,6 % islámské víry, 5,2 % bylo v pravoslavné církvi. 23,8 % obyvatel okresu bylo bez vyznání. 7,8 % nemělo žádnou či jinou náboženskou orientaci.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Okres Josefstadt je tradiční městský okres. Po druhé světové válce byla \"Rakouská lidová strana (ÖVP) v období 1945 až 2005 průběžně silnou stranou a měla odpovídající zastoupení v okresním zastupitelstvu. Opakovaně dosahovala absolutní většinu. Díky volebnímu úspěchu strany \"Zelených\" v pozdních osmdesátých letech a nastoupení \"Liberálního fóra\" v roce 1996 však (ÖVP) a také \"Sociálně-demokratická strana Rakouska (SPÖ)\" očividně získala hlasy. \"Svobodná strana Rakouska (FPÖ) sehrála v Josefstadtu významnou roli. \"Občanské fórum (PRO)\" se také usadilo v Josefstadtu, když mezi lety 1991 a 2001 dosahuje mezi 7.0 % a 8,3 %.", "section_level": 1}, {"title": "Znak.", "content": "Znak okresu byl vytvořen v roce 1850 a reprezentuje pět dřívějších samostatných obcí, ze kterých je okres vytvořen.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Významné kavárny v Josefstadtu jsou Café Hummel, Cafe Florianihof a Café Eiles.", "section_level": 2}, {"title": "Parky.", "content": "V okrese je 2,09 hektaru parkových ploch od miniaturních až po velké okresní.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství a infrastruktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Na hranici u Ottakringu stanice \"Josefstädter Straße\" podzemní dráhy \"U-6\" a na hranici k Inneren Stadt je stanice \"Rathaus\" podzemní dráhy linky „U-2“. V okrese je také několik tramvajových a autobusových linek.", "section_level": 2}, {"title": "Studentské koleje.", "content": "V Josefstadtu je značný počet domovů pro studenty, např \"Haus VINDOBONA\" pod kuratelou Adolfa Schärfa (1890-1965) na nároží \"Skoda\" a \"Laudongasse\", pod \"Akademickou pomocí\" provozované Pfeilheim (\"Pfeilgasse\" 3a, \"Pfeilgasse\" 4-6), studentský domov \"Hotel Korotan\" (\"Albertgasse\" 48), studentský domov \"Neudeggergasse\" (\"Neudeggergasse\" 21) a \"Friedrich-Fundera\" studentský domov v \"Strozzigasse\". V posledních letech byly některé domovy uzavřeny. O letních prázdninách jsou domovy provozovány jako hotely.", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "V Josefstadtu jsou čtyři veřejné obecné školy, družstevní střední škola, tři gymnázia (\"Feldgasse\", \"Albertgasse\" a na \"Jodok-Fink-Platz\") a spolkový vzdělávací ústav (pro vzdělávání pedagogů pro mateřské školy) v „Albertgasse“. Na náměstí \"Hamerlingplatz\" je \"Vídeňská obchodní škola\" Obchodní akademie a obchodní škola zřízená „Vídeňskou obchodní společností“. Další obchodní škola je na \"Schönborngasse\".  Na \"Laudongasse\", v dřívější hlavní knihovně, je ústřední hudební škola. Od zahájení nové \"Hlavní knihovny Vídně\" na náměstí \"Urban-Loritz-Platz\" (poblíž osmého okresu) je osmý okres bez filiální knihovny. Ve \"Schmidgasse\" má sídlo \"Lidová univerzita\" (\"Volksuniversität\") Josefstadt. Důležitým pracovištěm pro výchovu pedagogů pro volný čas je největší Spielotheka Rakouska, která se nachází v \"Albertgasse\" 35. Ve stejném domě má také sídlo ústav pro výchovu pedagogů pro volný čas.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Josefstadt () je osmý vídeňský městský okres. Svou výměrou je Josefstadt nejmenším okresem rakouského hlavního města Vídně. Nalézá se uvnitř bývalého opevnění (tzv. \"Linienwall\"), na kterém vznikl dopravní okruh zvaný Gürtel (\"Wiener Gürtel Straße\").", "tgt_summary": "约瑟夫城(Josefstadt)是奥地利维也纳的第八区,成立于1850年,但是后来边界有所调整。该区紧邻中心区,面积1.08 km2,是维也纳面积最小的一个区。该区人口密度很大,有许多住宅,人口22,057人(2001年)。", "id": 2412585}
{"src_title": "Lothar Matthäus", "tgt_title": "洛塔尔·马特乌斯", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Matthäus začínal na pozici středopolař, na pozici obránce hrával přibližně od svých 30 let. S profesionální kariérou začal v bundesligovém klubu Borussia Mönchengladbach v roce 1979. V letech 1984 až 1988 hrával za FC Bayern Mnichov, za který získal dvakrát titul v lize a jednou získal německý fotbalový pohár. V roce 1987 se dostal do finále PMEZ, kde Bayern podlehl Portu 1-2.  V roce 1988 spolu s reprezentačním kolegou Andreasem Brehmem podepsal smlouvu s Interem Milán. Hned během první sezóny za Inter získal \"scudetto\" (titul v italské lize) a italský superpohár.  Od roku 1992 až do roku 2000 hrál opět za FC Bayern Mnichov. Tehdy za Bayern odehrál 189 zápasů ve kterých střelil 28 gólů.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Matthäus odehrál v reprezentaci celkem 150 zápasů. Byl na 5 MS (1982, 1986, 1990, 1994 a 1998) a 4 ME (1980, 1984, 1988 a 2000). Na MS odehrál rekordních 25 zápasů a získal nejdříve 2 stříbrné medaile (1982 a 1986) a v roce 1990 zlatou, když byl nejlepším hráčem svého týmu, i díky tomu získal Zlatý míč za rok 1990. Na ME získal zlatou medaili už v roce 1980, na domácí půdě v roce 1988 pak vypadli v semifinále.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Jeho prvním působištěm byl rakouský klub Rapid Vídeň. Zde dosahoval smíšené výsledky. V prosinci 2002 ho angažoval Partizan Bělehrad, aby nahradil odstupujícího trenéra Ljubišu Tumbakoviće. S tímto klubem úspěchu dosáhl v sezóně 2002–03, když získal ligový titul a hlavně v Lize mistrů, kde v kvalifikaci eliminoval Newcastle United.  V prosinci 2003 náhle oznámil v Partizane konec a nástup na lavičce maďarské reprezentace. Od ledna do března 2006 krátce působil v brazilském klubu Atlético Paranaense. V sezóně 2006–07 trénoval rakouský klub Red Bull Salzburg. Po tom trénoval v Izraeli, v klubu Maccabi Netanya. Po ukončení angažmá v tomto klubu byl blízko k podpisu smlouvy s maďarským klubem FC Fehervár, ale nakonec se tak nestalo. Klub ani Matthäus příčiny nezveřejnili.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lothar Herbert Matthäus (* 21. března 1961 Erlangen, Západní Německo) je bývalý německý fotbalista a v současnosti fotbalový trenér. V roce 1990, po tom, co jako kapitán dovedl německý fotbalový tým k vítězství na mistrovství světa, dostal ocenění Zlatý míč. O rok později získal jako první v historii cenu Hráč roku FIFA. V letech 1990 a 1999 získal v Německu ocenění Fotbalista roku. Pelé ho roku 2004 zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů.", "tgt_summary": "洛塔尔·马特乌斯(,1961年-3月21日)出生于巴伐利亚的埃尔朗根,前德国足球运动员,曾在1990年以队长身份带领德国国家队赢得世界杯,被评选为当年度世界杯银球,欧洲足球先生和德国足球先生。一年后,他被评选为首位世界足球先生(也是该奖项至今唯一一位德国籍得主)。世界足坛史上最佳德国巨星之一。2004年,他位列球王比利评选的125位最出色的在世球星(FIFA 100)中。", "id": 3056992}
{"src_title": "Sergej Zaljotin", "tgt_title": "谢尔盖·扎廖京", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Sergej Zaljotin pochází ze Ščjokina ležícího v Tulské oblasti ve středním Rusku, je ruské národnosti. Roku 1979 absolvoval střední školu ve Ščjokinu, byl přijat Borisoglebskou vojenskou vysokou leteckou školu, ukončil ji roku 1983. Poté létal v 9. stíhací letecké divizi Moskevského vojenského okruhu.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmonaut.", "content": "Koncem roku 1989 se zúčastnil 11. náboru do oddílu kosmonautů ve Středisku přípravy kosmonautů (CPK). Prošel lékařskými prohlídkami a 11. května 1990 rozhodnutím Státní meziresortní komise byl doporučen ke kosmonautickému výcviku. Dne 8. srpna 1990 byl zařazen v CPK na pozici kandidáta na kosmonauta. Absolvoval dvouletou všeobecnou kosmickou přípravu a 11. března 1992 získal kvalifikaci „zkušební kosmonaut“.  Od dubna 1992 byl zařazen mezi kosmonauty připravující se na lety na Mir. Po čtyřech letech byl v únoru 1996 jmenován velitelem záložní posádky 26. expedice na Mir (vzlétla v srpnu 1998), přípravu k letu zahájil s Alexandrem Kaleri, od května 1998 i Olegem Kotovem.  Současně v únoru 1998 byl společně s Kalerim určen velitelem 28. expedice na Mir. Start se předpokládal původně na srpen 1999, z finančních důvodů byl odložen na duben 2000. Od ledna 2000 se Zaljotinem a Kalerim trénoval herec Vladimir Stěklov, který měl ve vesmíru natáčet film, filmová společnost však nesplnila finanční podmínky dohody a Stěklov byl 16. března 2000 vyřazen.  Do vesmíru odstartoval 4. dubna 2000 na palubě lodi Sojuz TM-30. Kosmonauti oživili stanici, věnovali se vědeckým experimentům, a po dvou měsících pobytu na Miru se 16. června vrátili na Zem. Let trval 72 dnů, 19 hodinách a 42 minut.  Přešel do programu letů na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS), v květnu – říjnu 2001 cvičil ve funkci velitele záložní posádky 2. návštěvní expedice na ISS. Od prosince 2001 stál v čele 4. návštěvní expedice připravující se na výpravu na ISS.  Ke svému druhému letu vzlétl 30. října 2002 v Sojuzu TMA-1 s kosmonautem ESA z Belgie Frankem De Winne a kolegou Jurijem Lončakovem. Po týdenním pobytu na stanici vyplněném vědeckými experimenty trojice 10. listopadu 2002 přistála v lodi Sojuz TM-34 na Zemi po letu trvajícím 10 dní, 20 hodin a 53 minut.  Roku 2010 požádal o návrat do oddílu kosmonautů, prošel lékařskými prohlídkami a 11. ledna 2011 se stal kosmonautem v CPK. V červenci 2013 byl zařazen do Expedice 46/47 na ISS. K misi měl odstartovat v listopadu 2015 v Sojuzu TMA-19M ve funkci velitele lodi, spolu s ním byli členy posádky Timothy Kopra a Timothy Peake. Ze zdravotních důvodů byl však uvolněn z oddílu kosmonautů a k 1. květnu 2014 přeložen na místo vedoucího specialisty organizačně-plánovacího oddělení oddílu kosmonautů CPK.", "section_level": 2}, {"title": "Politik.", "content": "V prosinci 2003 neúspěšně kandidoval do Státní dumy. V říjnu 2004 byl zvolen do dumy Tulské oblasti, proto 20. října 2004 odešel z armády i oddílu kosmonautů. V tulské dumě byl zvolen předsedou poslaneckého klubu strany Spravedlivé Rusko a místopředsedou ekonomického výboru.  V prosinci 2007 opět neúspěšně kandidoval do Státní dumy, o rok později přešel do strany Jednotné Rusko. V říjnu 2009 obhájil mandát v tulské oblastní dumě a stal se místopředsedou výboru pro sociální otázky a ekologii. Koncem ledna 2011 přešel v tulské oblastní dumě do výboru pro rozpočet a daně. V červenci 2012 se vrátil na místo místopředsedy sociálního výboru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sergej Viktorovič Zaljotin (, * 21. dubna 1962 v Ščjokinu, Tulské oblasti, RSFSR, SSSR) byl od srpna 1990 sovětský, resp. ruský kosmonaut, člen oddílu kosmonautů CPK. Roku 2000 vzlétl na palubě lodi Sojuz TM-30 k poslední, dvacáté osmé, expedici na stanici Mir. V říjnu–listopadu 2002 absolvoval týdenní kosmický let na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) jako velitel 4. návštěvní posádky. Celkem strávil ve vesmíru 83 dní, 16 hodin a 35 minut.", "tgt_summary": "谢尔盖·维克托罗维奇·扎廖京(,1962年-4月21日)是俄罗斯已退役宇航员。", "id": 2314661}
{"src_title": "Legenda o opilém Mistrovi (film)", "tgt_title": "醉拳II", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Hlavním hrdinou je Wong Fei-Hung, který cestuje vlakem zpět domů se svým otcem, mezi lidmi váženým doktorem. Během cesty však narazí na zloděje, který se mu pokusí ukrást kořen ženšenu v domnění, že se jedná o nefritovou pečeť. Zloděj mu uteče a Fei-Hung při příjezdu domů zjišťuje záměnu. Nefritová pečeť, ale patří britskému velvyslanci, který pašuje čínské památky do Anglie. Fei-Hung musí klamat svého otce, požadujícího ženšen, který slíbil svému příteli. Pro své triky k oklamání otce Fei-Hung využívá své matky a nešikovného bratra. Mezitím se na scéně objevují komplicové britského velvyslance, kteří žádají nefritovou pečeť zpět. Fei-Hung je mistr bojového stylu \"Opilý bojovník\" a tak nemá problémy své protivníky porazit. O pár dnů později se u jeho dveří objevuje zloděj, kterého potkal ve vlaku. Ten mu vrací ženšen a žádá o vrácení pečetě. To už komplicové chystají pomstu a při boji zemře. Fei-Hung spolu se svým přítelem, taktéž mistrem bojových umění, se vydávají do domu velvyslance, aby získali pečeť zpět. Jsou však zajati a velvyslanec žádá výkupné - otcovu školu bojových umění. Otec dohodu přijímá a chlapci jsou propuštěni. Následující den se Fei-Hung a jeho přátelé vydávají zpět, aby se pomstili.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Seznam písniček chronologicky:", "section_level": 1}, {"title": "Tržby.", "content": "Film \"Legenda o opilém Mistrovi\" byl velmi úspěšný v Hongkongu, kde celkově během promítání vydělal 40 971 484 hongkongských dolarů. Úspěch byl poněkud překvapující, vzhledem ke zprávám o napětí mezi Chanem a Lau Kar Leung, který tvrdil, že v 90. letech již móda kun-fu pominula.  O šest let měl film premiéru v Jižní Americe v celkem 1 345 kinech. Film byl přejmenován na \"Legenda o opilém Mistrovi\" (původně The Drunken Master II) a během premiérového víkendu vydělal 3 845 278$ (2 865$ za kino) a celkově 11 555 43$.", "section_level": 1}], "src_summary": "Legenda o opilém Mistrovi (v originálu Drunken Master II.) je hongkongská akční komedie, kterou režíroval Chia-Liang Liu spolu s představitelem hlavní role Jackiem Chanem. Účinkují v něm Jackie Chan, Ti Lung, Anita Mui, Lau Kar-Leung, Andy Lau a Felix Wong. Film měl premiéru v Hongkongu 3. února 1994, ve Spojených státech proběhla premiéra až 20. října 2000. V Jižní Americe byl film pojmenován jako Legenda o opilém Mistrovi a tento název dostal i v České republice. Film navazuje na předchozí díl \"Mistrův syn (orig. Drunken Master)\" a dočkal se i pokračování s názvem \"Drunken Master III\", které ale mělo jiné herecké obsazení a po premiéře se stalo propadákem.", "tgt_summary": "也作《醉拳2》,是1994年首映的一部香港功夫片,是电影《醉拳》的续集。由刘家良执导,成龙主演,黄日华、狄龙、梅艳芳、刘家良、刘德华等人共同出演。梅艳芳的角色为电影增添了许多喜剧元素,演出备受赞赏,是电影的一大亮点。片尾的决斗场面超过十分钟,成龙与成家班成员之一的卢惠光有一段对手戏。该片于2015年被美国《时代》周刊评为「百大不朽电影」之一。", "id": 1721004}
{"src_title": "Číslo 9 (film)", "tgt_title": "机器人9号", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj se odehrává v jakémsi nejasném postapokalyptickém světě, kde nežijí lidé. Hlavním hrdinou je hadrová postavička s velkým zipem na hrudi a s číslem 9 na zádech. Potkává další hadrovou postavu mu podobnou, které se říká dvojka, podle jeho čísla na zádech. Seznámí se s ní, avšak do jejich rozhovoru zasáhne mechanická kočka a dvojku unese. Devítka uteče a je zachráněn dalšími \"čísly\". V katedrále nachází své dočasné útočiště a od ostatních se dozvídá skutečnost o světě. Rozhodne se, že se pokusí zachránit svého uneseného přítele a vydává se na cestu spolu se svým přítelem pětkou. Po cestě však ztratí mapu a jsou donuceni ukrýt se do dolu. Zde se však nachází mechanická kočka spolu s dvojkou. Při prozkoumávání dolu musí čelit útoku kočky, kterou zneškodní dávná přítelkyně sedmička, která již dávno opustila útočiště v katedrále. Poté, co osvobodí dvojku, devítka neúmyslně aktivuje robota \"M.O.Z.E.K\", který má pouze jediný cíl - zničit vše živé, a to včetně našich postaviček. Během příběhu musí \"čísla\" bojovat proti různým robotům, které na ně vysílá \"mozek\", se který se musí nakonec také vypořádat. Devítka se však náhlé dozvídá pravou skutečnost jejich vzniku a vzniku \"mozka\" a původní plány o zničení musí pozměnit.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Zatímco hrdinové slaví, v pozadí hraje píseň \"Somewhere over the rainbow\" od Judy Garland.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání na DVD a Blu-ray.", "content": "\"Číslo 9\" vyšlo v Americe na DVD a Blu-ray 29. prosince 2009 a v Evropě 22. února 2010.", "section_level": 1}, {"title": "Tržby.", "content": "Při prvním dni premiéry film vydělal 3 115 775 a dostal se na první příčky. V prvním premiérovým víkendu byl posunut na druhou příčku se svou tržbou 10 856 000$ a od pět dní později 15 264 000$. Do 29. listopadu 2009 si film vydělal po celém světě celkově 41 859 395 dolarů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Číslo 9 (2009) (v originále \"9\") je počítačově animovaný fantasy film Shane Ackera. Film rozvíjí krátkometrážní film (získal mnoho ocenění a byl nominován na Oskara), který v roce 2005 uvedl stejný autor pod stejným názvem (tedy \"9\"). Hlavními dabéry jsou Elijah Wood, John C. Reilly, Jennifer Connelly, Crispin Glover, Martin Landau a Christopher Plummer.", "tgt_summary": "《机器人9号》(英语:9)是一部2009年上映的动画科幻片。监制为提姆·波顿,由焦点电影公司(Focus Features)出品,改编自导演的同名短篇电影。电影讲述的是一群小机器人在人类毁灭后的世界中所发生的故事。", "id": 894272}
{"src_title": "Akademie Tung-lin", "tgt_title": "東林書院", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vznikla pod názvem akademie Kuej-šan () jihovýchodně od města Wu-si (provincie Ťiang-su) roku 1111 za vlády dynastie Severní Sung. Akademii založil neokonfuciánský učenec Jang Š’ a osmnáct let v ní vyučoval. Později zanikla a za dynastie Jüan ji nahradil buddhistický chrám.  Roku 1604 v éře Wan-li velký sekretář Ku Sien-čcheng (1550–1612) společně s učencem Kao Pchan-lungem (1562–1626) s finanční podporou místní džentry a úředníků na stejném místě akademii obnovili, pod názvem akademie Tung-lin. Skupina podporovatelů akademie se zformovala ve vládních sporech o nástupnictví císaře Wan-liho, kdy v opozici proti císaři podporovala práva jeho nejstaršího syna Ču Čchang-lua. Motivací pro obnovení akademie byly obavy o stav státní správy a neschopnost prosadit zlepšení situace mocensky. Hnutí Tung-lin odmítalo ovlivnění konfuciánství buddhistickými a taoistickými vlivy, které spatřovalo ve filozofii radikálních stoupenců filozofie Wang Jang-minga. Namísto toho se drželo učení Ču Siho. Propagovalo tradiční konfuciánskou morálku jako prostředek ke zlepšení stavu společnosti.  K předním členům akademie patřili kromě Ku Sien-čchenga a Kao Pchan-lunga také Sun Čen-sing, Chuang Cun-su a Čchien I-pien. Akademie se stala centrem opozičních konzervativců na sklonku vlády dynastie Ming a v raném čchingském období, takzvaného hnutí Tung-lin. Získala mnoho příznivců v administrativě, zejména v letech 1620–1623, kteří aktivně prosazovali moralistickou kritiku konkurentů a přispěli tak k rozdělení dvora na soupeřící frakce.  V době vlády císaře Tchien-čchiho, prosadil roku 1625 mocný eunuch Wej Čung-sien uzavření akademie, šest jejích vedoucích představitelů v čele Jang Lienem bylo popraveno.  Po nástupu nového císaře Čchung-čena a změně vlády byla roku 1633 akademie obnovena a hnutí opět získalo vliv ve státní správě, nedosáhlo však bývalé síly. Roku 1902 byla reorganizována v základní školu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Akademie Tung-lin (, doslova „Akademie ve východním háji“), byla neokonfuciánská škola, pojmenovaná po klášteru Tung-lin ležícím na úpatí hory Lu-šan. V první čtvrtině 17. století byla střediskem hnutí Tung-lin, politického hnutí neokonfuciánských konzervativců stavějících se proti moci eunuchů u císařského dvora.", "tgt_summary": "东林书院,又名龟山书院,创立于宋朝,复建于晚明,今位于江苏省无锡市解放东路867号。明代东林书院师徒们喜爱议论时政,称东林党,对政治影响重大。", "id": 2572427}
{"src_title": "Notoro", "tgt_title": "能登呂號水上飛機母艦", "src_document": [{"title": "Označování letounů operujících z \"Notoro\".", "content": "Letouny operující z \"Notoro\" byly označovány na kýlovce kódem, dle následujícího schématu: [kód \"Notoro\"]-[taktické číslo]. Identifikační kód \"Notoro\" se v průběhu služby měnil. Po přestavbě na nosič hydroplánů tvořila kód trojice katakanou psaných znaků ノトロ (\"no to ro\"). V říjnu 1937 byl kód změněn na \"13\". V říjnu 1941 byl kód \"Z1\" a v listopadu téhož roku – těsně před přestavbou zpátky na tanker – byl kód změněn na \"N2\".", "section_level": 1}, {"title": "Služba \"Notoro\" jako nosiče hydroplánů (1924 až 1941).", "content": "\"Notoro\" byl druhou jednotkou třídy \"Širetoko\". Byl dokončen jako tanker o nosnosti 8000 tun, ale relativně krátce po dokončení bylo rozhodnuto o jeho přestavbě na nosič hydroplánů. Přestavba byla ukončena 1. června 1924. \"Notoro\" mohl jako nosič hydroplánů nést až osm trojmístných průzkumných hydroplánů typu 14 (později označené jako Jokosuka E1Y1; šest operačních a dva rozložené záložní stroje). \"Notoro\" neměl katapult – hydroplány startovaly z hladiny, kam je vyložily lodní jeřáby. Po přestavbě mohl \"Notoro\" i nadále působit jako tanker. Obdobně byla na nosič hydroplánů přestavěna i jeho sesterská loď \"Curumi\".  Dne 1. prosince 1925 byl \"Notoro\" přiřazen ke Spojenému loďstvu.  V září 1931 došlo na \"Notoro\" k explozi, která zničila nádrže leteckého paliva a poškodila několik hydroplánů E1Y1. Od počátku roku 1932 se \"Notoro\" zúčastnil operací proti Číně (ovšem mimo Spojené loďstvo). Dne 28. ledna připlul \"Notoro\" do Šanghaje z Port Arthuru. Napjatá situace v Šanghaji toho dne přerostla první šanghajský incident. V noci z 28. a na 29. ledna svrhly hydroplány z \"Notoro\" světlice, kterými měly zaplašit čínskou opozici. Následujícího dne vyslal \"Notoro\" – kotvící na řece Jang-c' – několik svých hydroplánů E1Y3 proti cílům v Šanghaji. I přes mlhavé počasí napadly hydroplány cíle v Čapej (ZZ: 闸北 TZ:閘北 \"Zháběi\"), pozice dělostřelectva za městem a obrněný vlak na Severním nádraží (上海北站). Nálety si ale vyžádaly i oběti na civilistech, což ještě víc popudilo Číňany.  Dne 11. května 1932 byl \"Notoro\" opět přiřazen ke Spojenému loďstvu a 25. května došlo k obměně letového parku, který doplnily třímístné hydroplány E5K/E5Y.  Dne 2. října 1937 přijal \"Notoro\" druhou polovinu hydroplánů E8N2 z 23. průzkumné jednotky, kterou k jihočínským břehům dopravila zásobovací loď ponorek \"Taigei\".  Dne 24. února 1938 se \"Notoro\" nacházel u jihočínských břehů. Ráno onoho dne vyslal \"Notoro\" pět svých E8N2, ke kterým se přidalo osm E8N2 z \"Kinugasa Maru\" k útoku na Nan-siung (na severu provincie Kuang-tung). Některé E8N2 nesly pumy a některé letěly vyzbrojené pouze svými kulomety jako doprovod. Nad cílem se E8N utkaly s dvanácti Gladiatory Mk. I od 28. a 29. \"čungtuej\" ( ~ squadrona) 5. \"tatuej\" ( ~ letecká skupina/pluk) čínského letectva. E8N se ukázaly být nesnadnou kořistí. Během souboje bylo několik E8N poškozeno, přičemž dva (z toho jeden z \"Notoro\", jehož posádka zahynula) havarovaly na zpáteční cestě. Další poškozený E8N2 „13-1“ z \"Notoro\", který byl zasažen celkem 138–krát, se vrátil s mrtvým pozorovatelem na palubě a byl odepsán po nouzovém přistání. Rovněž ještě jeden E8N se vrátil s mrtvým členem posádky. \"Notoro\" tak celkem přišel o pět mrtvých členů posádek a dva E8N. Číňané přišli během souboje o dva Gladiatory (č. 2902 a 2808) i s piloty.  Dne 24. července 1938 poskytoval \"Notoro\" spolu s nosičem \"Kamikawa Maru\" leteckou podporu kurské 5. \"kaigun tokubecu rikusentai\" (海軍特別陸戦隊 ~ Speciální námořní vyloďovací jednotka), která se vyloďovala na břehu řeky Jang-c'. Mezi 12. a 25. říjnem pak \"Notoro\" spolu s nosičem hydroplánů \"Kamoi\" a letadlovými loděmi \"Kaga\", \"Sórjú\" a \"Rjúdžó\" podporoval japonskou ofenzívu v provincii Kuang-tung, během které 21. října padl Kanton.", "section_level": 1}, {"title": "Služba \"Notoro\" jako tankeru (1941 až 1945).", "content": "Vzhledem k plánované invazi do jihozápadního Pacifiku vyvstala pro císařské námořnictvo potřeba zajistit dopravu ropy z budoucích obsazených území Holandské východní Indie do Japonska. \"Notoro\" byl proto během listopadu a prosince 1941 přestavěn zpět na tanker.  \"Notoro\" se za války pohyboval mezi Japonskem a japonskými základnami v jihozápadním Pacifiku a Indickém oceánu. Dne 9. ledna 1943 se \"Notoro\" stal terčem útoku ponorky USS \"Gar\": v Makassarském průlivu ho zasáhla nejméně dvě ze tří odpálených torpéd. Tanker ale dokázal doplout do Balikpapanu na Borneu, kde byly provedeny nejnutnější opravy. Poté pokračoval k dalším opravám do Singapuru, kam dorazil 31. ledna.  Dne 26. května 1943 vyplul v rámci konvoje 4526 z Truku. Konvoj mířil do Jokosuky, ale cestou byl 3. června napaden ponorkou USS \"Salmon\". Všech sedm vystřelených torpéd minulo a konvoj 5. června doplul do Jokosuky.  Dne 20. září 1943 vyplul \"Notoro\" z Truku v rámci dalšího konvoje (tentokrát 4920) do Japonska. Po vyplutí byl ale \"Notoro\" ve 23:00 západně od Truku zasažen jedním torpédem z ponorky USS \"Haddock\" a vrátil se zpět na Truk. Opravy trvaly do 24. ledna 1944.  Večer 25. června 1944 vyplul \"Notoro\" v rámci konvoje MISHI-03 z Miri na Borneu do Singapuru. Večer 28. června konvoj zpozorovala ponorka USS \"Flasher\", která zaútočila po půlnoci na 29. června. Ze tří torpéd vystřelených na \"Notoro\" zasáhla tanker dvě nebo všechna tři a \"Notoro\" se zastavil. Odpoledne 30. června byl \"Notoro\" dovlečen do Singapuru, ale opravy probíhaly pomalu. Loď byla navíc 5. listopadu těžce poškozena v doku během náletu 53 B-29 a následně vyřazena ze služby. Do konce války byla používána jako plovoucí zásobník paliva. V roce 1947 byl \"Notoro\" buďto sešrotován, nebo potopen jako vlnolam.  Dne 3. května 1947 byl \"Notoro\" vyškrtnut ze seznamu lodí japonského námořnictva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Notoro (: ) byl tanker japonského císařského námořnictva z roku 1920, který byl 1924 přestavěn na nosič hydroplánů a 1941 zpět na tanker. Zúčastnil se prvního šanghajského incidentu v roce 1932 a druhé čínsko–japonské války od roku 1937. Na podzim 1941 byl přestavěn zpět na tanker. 9. ledna a 20. září 1943 byl poškozen americkými ponorkami, ale po opravách se vrátil do služby. Dne 29. června 1944 byl zasažen dvěma torpédy z ponorky USS \"Flasher\". Při opravách v Singapuru byl \"Notoro\" 5. listopadu 1944 znovu poškozen, tentokrát bombardéry B-29. Do konce války již nebyl opraven a po válce byl pravděpodobně sešrotován.", "tgt_summary": "能登吕号水上飞机母舰,是大日本帝国海军的水上飞机母舰。曾参与一二八事变。", "id": 1572644}
{"src_title": "Chrysler Building", "tgt_title": "克萊斯勒大廈", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Budovu navrhl architekt William Van Alen pro Waltera P. Chryslera, velkoakcionáře společnosti Chrysler Corporation. Tehdy se v New Yorku soutěžilo o to, kdo postaví nejvyšší mrakodrap světa, a tak chtěl William Van Alen v této honbě za oblaky vyhrát a navrhl projekt pro výstavbu nejvyšší budovy. Plány mu překazili architekti \"Hreve, Lamb and Harmon\" se svým plánem Empire State Building. Chrysler Building se sice stala nejvyšší budovou světa, ale jen na 11 měsíců, poté ji značně přerostla budova Empire State Building, která se posléze stala nejvyšší budovou.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavba.", "content": "Stavba Chrysler Building byla zahájena dne 19. září 1928. Pozemek, na kterém budova stojí, darovala Cooperova unie pro rozvoj vědy a umění. Budova relativně rychle rostla. Každý týden byla dokončena čtyři podlaží, navíc při její stavbě nedošlo k žádné smrtelné nehodě. Aby si Chrysler Building vydobyla pozici nejvyšší stavby světa a překročila výšku Eiffelovy věže (300,5 m), byla těsně před jejím dokončením přímo uvnitř budovy sestavena 58,4 m vysoká ocelová špička. Ta byla následně vysunuta 23. října 1929. Chrysler Building se tak stala nejen nejvyšší budovou světa, ale i nejvyšší stavbou jakéhokoliv druhu. Slavnostní otevření pro veřejnost se konalo 27. května 1930. Prvenství si však mrakodrap neužil dlouho, o necelý rok později jej zastínil značně vyšší Empire State Building. Budova Chrysler Building si ale jedno výškové prvenství udržela, a to že je nejvyšší budovou světa postavenou z cihel s ocelovou konstrukcí.  V roce 1978–1979 proběhla rekonstrukce budovy, při které byly zrekonstruovány fasáda a vstupní hala. Věž prošla až rekonstrukcí, která byla dokončena v roce 1995.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastníci.", "content": "Chrysler Corporation se nikdy nestala majitelem budovy. Walter P. Chrysler ji pouze nechal postavit jako investici pro svou rodinu. Chryslerova rodina prodala dům v roce 1947. Chrysler Corporation se jako nájemník z budovy vystěhovala v roce 1950 a v roce 1957 byl mrakodrap koupen společnostmi \"Sol Goldman\" a \"Alex DiLorenzo Massachusetts Mutual Life Insurance Company\". Od roku 1979 byla budova ve vlastnictví firmy \"Jack Kent Cooke\". V roce 1998 koupily budovu za 220 milionů amerických dolarů firmy \"Tishman Speyer Properties\" a \"Travelers Insurance\". V roce 2001 bylo 75 % vlastnictví budovy prodáno za 300 milionů dolarů firmě TMW. Tuto firmu a dalších 15 % podílu na budově koupila pak v roce 2008 státní investiční společnost z emirátu Abú Zabí \"Abu Dhabi Investment Council\" a stala se tak z 90 % novým vlastníkem budovy Chrysler Building.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "Chrysler Building je považována za mistrovské dílo v architektonickém stylu Art Deco. Charakteristická špice mrakodrapu a její celková podoba byla inspirativní pro mnoho budov ve světě (např. One Liberty Place). V současné době budova obsahuje celkově 3 862 oken a 32 výtahů, ty byly navrženy firmou \"Otis Elevator Corporation\". Konstrukce budovy se skládá z ocelové kostry a cihlové vyzdívky. Na stavbu bylo použito přibližně 3 826 000 cihel a 20 960 tun oceli. Je nejvyšší budovou světa postavenou z cihel s ocelovou konstrukcí. V roce 1976 byla prohlášena za národní kulturní památku.  Rohy na 61. patře zdobí osm ocelových orlů, zvětšené kopie ozdob z předních masek vozů Chrysler vyrobených v roce 1929. Na 31. patře jsou rohy zdobeny křídly orlice Chrysler.  Špice vážící 30 tun se skládá ze sedmi postupně se zmenšujících oblouků vyrobených z nerezavějící oceli a s trojúhelníkovými okny. Byla zde použita nerezavějící ocel vyvinutá v Německu, prodávaná pod obchodním názvem „Nirosta“. V 71. patře se nachází vyhlídková místnost, která však v současné době není přístupná veřejnosti.  Reflektory jsou umístěné na dvou místech budovy. Část reflektorů je umístěna přímo v ocelové špici, díky tomu svítí všechna okna trojúhelníkového tvaru. Druhá část je umístěna na střeše 61. patra. O osvětlení mrakodrapu se v noci stará přibližně 10 000 žárovek.  Interiér je zdoben egyptskými motivy a na stropě ve 25. patře se nachází freska od malíře Edwarda Trumbulla nazvaná „Doprava a lidské úsilí“. Vstupní lobby je obloženo různými druhy mramoru, onyxu a jantaru.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha a přístup k budově.", "content": "Chrysler Building se nachází v newyorské čtvrti Midtown na Manhattanu, a to na křižovatce Lexington Avenue a 42. ulice (42nd Street).  K budově se lze bez problémů dostat autem (taxíkem) nebo i pěšky. Poblíž budovy jezdí i mnoho autobusových linek a nedaleko od budovy se nachází dvě stanice newyorského metra (\"Subway\") s názvy \"Grand Central - 42nd St Station\" a \"Grand Central Station\", kterými projíždí linky 4, 5, 6 a 7. Jeden blok směrem na severo-západ se nachází známá železniční stanice Grand Central Terminal.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt budovy ve filmech.", "content": "Jako jedna z hlavních dominant New Yorku se Chrysler Building objevila v mnoha známých filmech. Bylo to např. v roce 1998 ve filmu \"Godzilla\", kdy se budova fiktivně stala obětí rakety určené ke zničení netvora. Ve stejném roce ve snímku \"Armageddon\" ji zasáhl meteorit. V roce 2001 jsme mohli vidět Chrysler Building zcela pod vodou, a to ve filmu \"A.I. Umělá inteligence\". Můžeme ji dále vidět ve filmu \"Spider-Man\" z roku 2002, kde si na ni sedl pavoučí muž. Budova se objevila také ve filmu Muži v černém 3, Will Smith z budovy seskočil k zemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chrysler Building je mrakodrap v New Yorku, jednom z nejvýznamnějších měst Spojených států amerických. Nachází se na Manhattanu (\"Midtown Manhattan\") a patří mezi nejznámější symboly města, hlavně díky charakteristické špičce. Jako první mrakodrap na světě překročil výšku Eiffelovy věže (300 m) a pokořil magickou hranici 1000 stop (305 m), vyrostl až do výšky 318 m, dokončen byl roku 1930. V dnešní době je pátým nejvyšším mrakodrapem v New Yorku, ale o toto místo se dělí s budovou New York Times Tower. Budova je postavena ve stylu art deco, který byl pro 30. léta typický.", "tgt_summary": "克莱斯勒大厦(英语:Chrysler Building)是美国纽约市的一座装饰风艺术式的摩天大楼,位于曼哈顿东部42街与莱辛顿大道的交叉口。克莱斯勒大厦的高度为,在1931年帝国大厦完工前曾保持了11个月全世界最高建筑的纪录。虽然大厦内部由金属结构支撑,但克莱斯勒大厦目前仍被认为是全世界最高的砖造建筑物。在世界贸易中心倾倒后,克莱斯勒大厦一度再次成为纽约市的第二高楼,直到2008年美国银行大厦高的尖顶落成后,使得克莱斯勒大厦的排名下降,成为纽约市的第三高楼。此外,2007年落成的纽约时报大厦与克莱斯勒大厦的高度相同,在被世贸中心一号大楼超越后,两座建筑物的高度排名同样下落,目前共居第九名(2020年)。", "id": 962377}
{"src_title": "Nefertiti", "tgt_title": "娜芙蒂蒂", "src_document": [{"title": "Původ a rodinný život královny Nefertiti.", "content": "Prameny udávající Nefertitin původ se liší. Jednou z hypotéz je, že byla mitanskou princeznou Taduchepou, která byla vyměněna za zlato jejímu otci Tušrattovi a měla být provdána ještě za Amenhotepa III., na sklonku jeho života. K tomuto ale již nedošlo, a proto se stala velkou manželkou syna a následníka Amenhotepa pod novým jménem Nefertiti (Kráska, která přišla). Další hypotéza ale je, že Nefertiti byla dcerou králova písaře a pozdějšího vezíra Ajeho. Nefertiti měla s Achnatonem jen samé dcery. V Thébách se jí pravděpodobně narodily tři dcery: Meritaton, Meketaton a Anchesenpaaton, která později byla manželkou faraóna Tutanchamona. Asi v pátém roce vlády krále Achnatona se hlavní město egyptské říše přesunulo z Théb do nově postaveného Achetatonu (\"Obzor Atonův\") a královský dvůr se samozřejmě přesunul také. V Achetatonu se jim narodila ještě Neferneferuaton Tašerit. Od devátého roku Achnatonovy vlády, jako královna Neferneferuaton Anchetcheprure pojmenovala poslední dvě své nejmladší dcery Neferneferure a Setepenre, které mají jména již spojena se slunečním bohem Re a nikoliv s Atonem, kdy není vyloučeno, že zemřely ale ve velmi raném věku. Po úmrtích královny Teje, dcery Maketaton a nejméně dvou nejmladších dcer však mizí z reliéfů, kdy je zobrazována její dcera Meritaton a jakékoli zprávy o Nefertiti v této době náhle mizí.  Existuje hypotéza, že po dvanáctém roce vlády zemřely královna Teje i samotná Neferneferuaton Nefertiti, která se již neobjevuje na dobových reliéfech. Po jejich smrti si Achnaton bere za královskou manželku třetí dceru Anchesenepaaton. Po třech letech vlády Achnaton zemřel a s titulem Ankhcheperure Neferneferuaton nebo Smenchkare pokračuje Meritaton ve své samostatné vládě jako muž. V této době neúspěšně mohla dlouho vyjednávat s chetitským králem o zaslání syna a královského manžela, kdy v dopise nazývala pozdějšího faraona Ajeho II. pouhým sluhou, kterého by si nikdy za svého manžela nevzala. Po dlouhém vyjednávání byl poslán princ Zannanza, který však v Egyptě záhadně zemřel. Toto mohlo být také příčinou jejího sesazení a nahrazením posledním dědicem trůnu mladým Tutanchatonem, který byl Ajem II. vychováván a sňatkem s druhou manželkou Achnatona, princeznou Anchesenepaaton mu byl stvrzen nástup na trůn. Jeho spoluregentská rada s vezírem Ajem II. a generálem Haremhebem vládla tak celému Egyptu. Mladý královský pár s novými jmény Nebcheperure Tutanchamon a královna Anchesenamon se prohlásili potomky faraona Amenhotepa III. a odstěhovali se s celým dvorem z Achetatonu do Memfidy. Vyhlásili obnovu země s vyznáváním bohů Mína a Amona.  Kdy a kde byla královna Nefertiti pohřbena není dosud nijak zjištěno. V okolí achetatonské královské hrobky se našly zbytky rozbitého kamenného sarkofágu, na rozích s podobou Nefertiti, ale soudí se, že byl původně určen právě Achnatonovi. Za vlády Tutanchamona byla rakev s mumií jejího manžela Achnatona opětovně pohřbena v Údolí králů vedle hrobky Tutanchamona. Mumie Amenhotepa III. a jeho královské manželky Teje s mladší neidentifikovanou mumií jejich dospělé dcery a chlapce byly nalezeny v přístavku hrobky Amenhotepa II.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Za svůj život porodila královna Nefertiti celkem šest dcer:", "section_level": 2}, {"title": "Nefertiti jako královská manželka.", "content": "Nefertitin podíl na vládě není úplně jasný. V diplomatické korespondenci chybí o Nefertiti jakékoliv zmínky, naopak se v ní hovoří o Achnatonově matce, královně Teji, která jako prohlášená bohyně ještě s manželem Amenhotepem III. měla na Achnatona velký vliv. Po přestěhování do Achetatonu se na reliéfech častěji objevovala nejstarší dcera Meritaton. Ve dvanáctém roce vlády Achnatona je naposledy královská rodina zobrazena pohromadě. Nedlouho potom zemřela druhorozená princezna Meketaton a zmizely z reliéfní výzdoby i královna Teje a tři nejmladší dcery. Od devátého roku vlády, po dobudování města Achetatonu, povolili Achnaton s Neferneferuaton veřejné uctívání jediné dvojice slunečních bohů Re-Aton, kdy poslední dvě dcery pojmenovali s koncovkou boha Re. Zřejmě také na důkaz, oba následovníci dostali podobná jména Ankhcheperure a Tutanchaton (Projevem živý Re a Obraz živého Atona). Nejstarší dcera Ankhcheperure Meritaton, Neferneferuaton waenre s manželem a spoluvladařem Ankhcheperure Smenchkare Džesercheperu se stali \"miláčky Nefercheperure waenre\", se sídlem zřejmě ve Vesetu, a tím nástupci na trůnu po smrti královen Teje a Nefertiti. Mladší nástupnická dvojice, Tutanchaton s Anchesenpaaton, se sídlem v Memfisu, byli také označováni milovanými dětmi krále. Vznikla tak rodinná vazba jako u otce faraona Amenhotepa III. a královny Teje s předčasně zemřelým jejich dědicem trůnu Thutmosem V., který byl knězem Ptahova chrámu v Memfidě, a pozdějším nástupcem Amenhotepem IV., knězem slunečního Reova chrámu a pánem města Heliopole.  Achnaton věřil, že svou náboženskou reformou povýší svoji královskou rodinu ke slunečnímu kultu bohů Aton-Re a společně se svou matkou a bohyní Teje sjednotí v míru \"jejich světovou říši\".  Od patnáctého roku vlády, po smrti královen Teje a Neferneferuaton Nefertiti, je Meritaton zpodobněna v doprovodu snad manžela Smenchkarea, který se stal spoluvladařem Achnatona se sídlem ve Vesetu, kde uplatňoval správu říše, protože mezinárodní situace se na severu začala zhoršovat rozpínavostí říší Chettitů a Asýrie. Po několika měsících však umírá. Achnaton se zcela uzavřel v Achetatonu, který odmítal opustit, a věnoval se svému kultu Atona. Po smrti faraona Achnatona ve vládě pokračuje zřejmě dcera Ankhcheperure (Meritaton) Nefernefruaton waenre, která po třech letech vlády rovněž mizí. Za svého nového manžela a nástupce na trůnu si měla vyžádat chetitského prince Zannanzu, který po dlouhém vyjednávání cestou do Egypta zemřel. Dahamunzu (manželka krále) v dopise zdůrazňuje, že se za sluhu nikdy neprovdá. Chetitský král obvinil Egypťany z odpovědnosti za smrt svého syna a vyhlásil válku proti Egyptu, kdy se na severu říše rozmáhala velká nákaza moru. Na trůn je dosazen mladičký Tutanchaton sňatkem s dědičkou trůnu a svou polosestrou Anchsenepaaton. Přijali nová jména Tutanchamon a Anchesenamon a vyhlásili náboženskou svobodu s obnovou říše se sídlem v Memfisu. Za mladý královský pár vládne jeho vezír Aje (pozdější faraon Aje II.) a generál Haremheb. Po deseti letech však vláda končí náhlým úmrtím krále Tutanchamona a trůnu se chopil Aje II., kdy královský původ si stvrdil sňatkem s dědičnou vdovou Anchesenamon.", "section_level": 1}], "src_summary": "Neferneferuaton Nefertiti, byla staroegyptská královna 18. dynastie v době Nové říše, velká královská manželka faraona Achnatona. Její jméno se stalo synonymem krásy (také proto, že hieroglyf „nfr“ znamená „krásný“). Dnes je proslulá hlavně kvůli krásnému obličeji a nezvykle jemným rysům, které kontrastovaly s rysy jejího manžela. Její obličej je dochován především na velmi známé bustě, vystavené dnes v Berlíně. Byla velkou královskou manželkou se jménem Neferneferuaton Nefertiti (stejně jako Smenchkare). Po její smrti se velkou královskou manželkou stala její nejstarší dcera Meritaton, která krátce také vládla po smrti svého otce Achnatona, kdy při nástupu na trůn uvádí, že po smrti Nefertiti byla rovněž otcovou spoluvládkyní. Meritaton mizí po nástupu mužského dědice Tutanchatona/Tutanchamona, který byl ještě nezletilý. Po desetileté vládě poslední dědic král Tutanchamon rovněž umírá, a proto tzv. amarnské období již postupně upadá až do vlády faraona Haremheba a jeho nástupců, kteří nechali město Achetaton rozebrat a památky se symboly amarnského období zničit.", "tgt_summary": "娜芙蒂蒂(英语:Nefertiti;公元前1370年 -公元前 1330年)是埃及法老阿肯纳顿(又译「阿蒙霍特普四世」)的王后。娜芙蒂蒂与她的丈夫在统治期间进行宗教革命,推翻所有古埃及传统神明的多神信仰,规定只能崇拜阿顿神的一神信仰。", "id": 1685357}
{"src_title": "Friedrich Georg Wilhelm von Struve", "tgt_title": "瓦西里·雅可夫列维奇·斯特鲁维", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Friedrich Georg Wilhelm Struve (šlechtický titul získal až roku 1831) se narodil v německé rodině v dánské Altoně (dnes území Německa, součást Hamburku). Jeho otec, matematik Jacob Struve (1755-1841), zde působil jako ředitel gymnázia.  Roku 1808 utekl Friedrich Struve z Německa kvůli hrozbě násilného naverbování do Napoleonovy armády do ruského Děrptu (dnes estonské Tartu). Zde získal filologické vzdělání a za svou dizertační práci \"De studiis criticis et grammaticis apud Alexandrinos\" získal dokonce zlatou medaili. Poté během tří let vystudoval astronomii, kterou zakončil roku 1813 dizertační prací \"De geographicae Speculae Dorpatensis positione\". Po skončení studií začal na Děrptské univerzitě vyučovat a pracovat v její observatoři.  Roku 1815 si ve své rodné Altoně vzal Emilie Wall (1796-1834), s níž zplodil 12 dětí (dospělosti se dožilo 8).  Od roku 1819 byl řádným profesorem Děrptské univerzity a také ředitelem Děrptské observatoře. Během dvacetiletého působení v čele této instituce ji vybavil na svou dobu prvotřídními zařízeními: Fraunhoferovým refraktorem a heliometrem firmy Repsold. Mezi lety 1824-1837 provedl mikrometrická měření 2714 dvojhvězd.  V roce 1830 byla caru Mikuláši I. Pavloviči prezentována Struveho studie o cílech nové velké astronomické observatoře pod Petrohradem. Car s jeho návrhy souhlasil, a tak měl Struve hlavní slovo při výstavbě Pulkovské observatoře, zbudované mezi lety 1833-1839. Hned nato se stal jejím prvním ředitelem.  Po smrti své první ženy (1834) se oženil s Johannou Bartels (1807-1867), dcerou ruského matematika německého původu Martina Bartelse. Z tohoto manželství vzešlo dalších 6 dětí (otce přežily 4).  Díky jeho úsilí byla Pulkovská observatoř vybavena špičkovým zařízením (mj. např. tehdy největším refraktorem na světě s 38centimetrovým objektivem). Pod Struveho vedením bylo provedeno stupňové měření poledníkového oblouku, jež přineslo důležité poznatky k určení formy a rozměru Země (viz Struveho geodetický oblouk).  Stál také za vznikem systému astronomických konstant, který získal celosvětové uznání a používal se asi 50 let. Pomocí přístroje, který sám navrhl, prokázal trvalou aberaci světla.  V oblasti hvězdné astronomie objevil, že hvězdy jsou směrem k centru galaxie mnohem blíže k sobě. Zároveň teoreticky popsal existenci a míru mezihvězdného pohlcování světla. Velkou pozornost věnoval Struve studiu dvojhvězd. Jejich katalogy, které sestavil, byly publikovány v letech 1827 a 1852. Struve také roku 1837 podnikl jedno z historicky prvních úspěšných měření roční paralaxy hvězdy (Vegy a souhvězdí Lyry). V polovině 19. století se podílel na založení Lisabonské astronomické observatoře.  Po Struvem byl roku 1964 pojmenován kráter na viditelné straně Měsíce. Jméno dynastie Struve nese planetka č. 768 Struveana.", "section_level": 1}], "src_summary": "Friedrich Georg Wilhelm von Struve (v Rusku Vasilij Jakovlevič Struve; 15. dubna 1793 Altona u Hamburku – 23. listopadu 1864 Pulkovo u Petrohradu) byl ruský astronom a geodet německého původu. V roce 1839 založil poblíž Petrohradu Pulkovskou observatoř. Zabýval se především výzkumem dvojhvězd, sestavil jejich katalog. Jako první také změřil vzdálenost hvězdy Vega. Na jeho popud byl vytvořen tzv. Struveho geodetický oblouk, který sloužil k určení přesných rozměrů Země pomocí poledníku.", "tgt_summary": "瓦西里·雅可夫列维奇·斯特鲁维(,1793年-4月15日-1864年-11月23日),德语名弗里德里希·格奥尔格·威廉·冯·斯特鲁维(),俄国天文学家,波罗的海德国人,生于阿通纳(今汉堡市的一个区)。普尔科沃天文台的创建者和首任台长。他的贡献主要在天体测量学和恒星天文学方面。他的一个儿子,两个孙子、两个曾孙和一个玄孙也都是天文学家。", "id": 2071853}
{"src_title": "Hruškovec přelahodný", "tgt_title": "鳄梨", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Za pravlast této dřeviny je považován jih Mexika, odkud byla ještě před příchodem Evropanů rozšířena po celém území Střední Ameriky, na severozápadě Jižní Ameriky v Ekvádoru a Peru i na karibských ostrovech Kubě a Jamajce. Nyní se mimo původní region pěstuje hlavně na jihu Spojených států amerických, v evropských i afrických státech okolo Středozemního moře, v tropické Africe, jižní a jihovýchodní Asii, Austrálii, na Novém Zélandu i v Oceánii.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Hruškovec přelahodný je poměrně choulostivou rostlinou, požaduje teplé a vlhké podnebí, kde teploty neklesají k bodu mrazu a vyžaduje stanoviště, kde nebývá silný vítr znesnadňující opylování a způsobující opad plodů. K dobrému růstu a velké násadě plodů potřebuje provzdušněnou, kyprou, dobře odvodněnou půdu s pH v rozsahu 5 až 6, dostatek živin a v případném období sucha pravidelnou závlahu vodou neobsahující sůl, nesnáší zaplavení kořenů vodou na dobu delší než 24 hodin. Dožívá se věku 50 až 100 let. Je vyšlechtěno velké množství kultivarů, které jsou vhodné pro různá stanoviště, od nížinného a vyloženě tropického až po horské s více chladnějším prostředím. Roste v nadmořské výšce od hladiny moře po 2500 m, s letní teplotou +40 °C a zimní -4 °C a s průměrnými srážkami 300 až 2500 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Téměř stálezelený strom vysoký 15 až 20 m s kmenem o průměru 30 až 60 cm a hustou korunou, jejíž větve bývají v mládí drobně chlupaté a později lysé. Listy jsou jednoduché, tuhé, vyrůstají střídavě, řapíky mají dlouhé asi 2 cm, celokrajné čepele jsou vejčité až eliptické, 10 až 30 cm dlouhé a 6 až 14 cm široké. Jsou na bázi zaoblené, na vrcholu tupé nebo jen krátce zašpičatělé, na svrchní straně leskle zelené a na spodní našedlé s velmi zvýrazněným středním žebrem a s pěti až sedmi páry postranních žilek. U některých odrůd listy voní po anýzu nebo v období sucha částečně opadají.  Květy jsou drobné, velké do 5 mm, voňavé, bledě zelené, oboupohlavné a jsou sestavené do kompaktních latovitých květenství dlouhých 8 až 14 cm a rostoucích na koncích mladých větví. Květenství s chlupatým vřetenem nese až 100 květů na stopkách s nitkovitými listeny i listenci. V květu je šest volných, asi 4 mm velkých, žlutozelených, eliptických nebo oválných okvětních lístků ve dvou přeslenech, vnější jsou o málo menší a všechny po odkvětu opadávají. Květ dále obsahuje devět plodných tyčinek ve třech kruzích (ve dvou vnějších jsou prašníky intorzní a ve vnitřním extrorzní) a ve středu tři oranžové patyčinky přeměněné na nektaria, gyneceum tvořeno jediným plodolistem, vejčitý a hustě chlupatý semeník s jedním vajíčkem a chlupatou čnělku s mírně rozšířenou bliznou.  Na témže jedinci jsou některé květy protandrické (pyl uzrává dřív než dospěje blizna) a jiné protogynické (blizna dospívá dřív než uzraje pyl). Tím se ztíží samoopylení, osamělé stromy pouze zřídka produkují hodně plodů. Při pěstování v sadech se pro zajištění opylení sází takové kultivary, které současně kvetou a jejichž květy se otevírají ve stejnou denní dobu, mohou se opylit pomoci větru nebo hmyzu.  Plodem je elipsoidní, vejcovitá až hruškovitá, 7 až 20 cm dlouhá a 100 až 2000 g těžká, jedlá bobule. Je obalená zeleným, žlutě zeleným, tmavě zelený, červeně fialovým, tmavě fialovým až černým a někdy i žlutě skvrnitým kožovitým oplodím, které je hladké nebo vrásčité. Uvnitř je máslovitý mezokarp s velkým, kónickým nebo vejčitým semenem 5 až 6,5 cm dlouhým. Semeno samotné je však jedovaté, jeho šíření v přírodě od mateřského stromu nebylo zatím uspokojivě vysvětleno. Plod i s peckou je natolik velký, aby jej mohli spolknout dnešní živočichové.  K rozmnožování lze použít semena, která vysetá čerstvá vyklíčí během čtyř až šesti týdnů. Uložená v suchu ztrácejí klíčivost do jednoho měsíce, ukládají se proto do vlhkých pilin nebo rašeliny při teplotě 5 °C. Mladé semenáče jsou nevyrovnané kvality, plody nemusí mít vlastnosti rodičů a ve vyšším věku nesnášejí přesazování. Při pěstování na plantážích se na podnože vypěstované ze semenáčů nebo zakořeněných řízků ze speciálních podnožových odrůd roubují nebo očkují kultivary vhodné pro dané klimatické podmínky. Mladé naroubované stromky poprvé plodí za tři roky, semenáče až za osm let.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Při průmyslovém pěstování se stromy sázejí do sponu 7,5 × 7,5 m až 10 × 10 m. Pro usnadnění sklizně se stromy seřezávají na výšku okolo 6 m, dlouhé, staré větve se navíc pod tíhou plodů lámou a mladé více plodí. Pokud plody visí na stromě dozrávají od určité etapy do plné zralosti velice pomalu, když mezitím propukne bouře spadnou na zem a poškodí se. Proto se trhají předčasně, strojně nebo lidmi, ne všechny jsou ve stejném stupni zralosti. Nechávají se dozrávat při pokojové teplotě asi dva týdny a teprve pak se expedují, zrání se urychli vystavením působení etylenu. Větší strom s výnosnou odrůdou dává ročně okolo 100 kg ovoce.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Hruškovec přelahodný se pěstuje pro chutné plody konzumované samostatně jako ovoce, nebo součást různých salátů, příloh k masům a pro různé speciality, poloviny bývají plněny kraby, ančovičkami nebo sýrem a používají se také jako náplň sendvičů a pod. Neupravují se tepelně, neboť vzhledem k obsahu taninu hořknou. Vyrábí se z nich zmrzlina i slazené a mražené krémy, mají vysoký obsah kalorií (100 g asi 220 kcal). Plody obsahují až 30 % oleje, který je dobře stravitelný, po mnoho let trvanlivý a obsahuje řadu vitamínů A, B, E, G, železo, ale vitamínu C jen minimálně. Olej je pro použití v kuchyni výhodný, ale drahý, hlavní uplatnění nachází v kosmetice. Květy poskytují opylujícím včelám hodně pylu a středně nektaru. Semeno lisováním dává mléčnou tekutinu s mandlovou chutí, která se dříve používala pro výrobu nesmazatelného inkoustu. Bližší využití plodů v článku avokádo.  Slupky plodů, listy i semena obsahují mnohé mastné kyseliny a mezi nimi i toxický persin, který je pro některá zvířata jedovatý, například pro kanáry, andulky (žerou slupky), koně, kozy (spásají listy), ryby (loví se vhozením rozdrcených semen do vody) a pod.  Dřevo kmene má krémový běl a světle červené nebo hnědé či melírované jádro. Je však málo ceněno, je měkké, křehké, lehké (má hustotu asi 600 g/cm3) a slabě odolává houbám a termitům. Má jemné zrno, snadno se opracovává a soustruží, vyrábí se z něj drobné předměty pro domácí použití a suvenýry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hruškovec přelahodný (\"Persea americana\") je statný, stálezelený strom pěstovaný pro své plody avokáda. Rod hruškovec je součásti čeledě vavřínovitých, ve které je jediný využívaným pro plody. Pochází ze subtropických a tropických oblastí Nového světa, odkud se pro oblíbené ovoce dostal do vhodných teplých a vlhkých míst ve všech světadílech.", "tgt_summary": "鳄梨(学名:'),又称牛油果、油梨、樟梨、鳄梨,是一种生长于热带的樟科树的果实,这种树也被称为鳄梨。长期以来它的原产地都被定为墨西哥中南部地区,但后来有考古发现称秘鲁在8,000—15,000年前就已经有鳄梨存在了。现在鳄梨已经被移植到世界各地的热带和地中海气候地区。酪梨虽然是植物的果实,但在营养学来说它被归类为油脂类,因为其丰富的脂肪含量。", "id": 1995115}
{"src_title": "Incident na mostě Marca Pola", "tgt_title": "七七事变", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "Most Lu-kou pochází ze 12. století, na Západě je znám jako most Marca Pola, neboť tento slavný cestovatel jej viděl během svých cest po Číně a popsal jej ve svém hojně rozšířeném cestopise \"Milion\". Asijské národy však toto pojmenování nepoužívají.  Událost je tak známa pod různými jmény:", "section_level": 1}, {"title": "Pozadí události.", "content": "Japonská invaze do Manžduska v roce 1931, následné vytvoření loutkového státu Mandžukuo a dosazení Pchu I, posledního panovníka dynastie Čching, na mandžuský trůn rozdmýchalo napětí mezi Japonským císařstvím a Čínskou republikou. V roce 1931 bylo dohodnuto příměří, přestože vládnoucí čínští nacionalisté (Kuomintang) odmítli uznat Mandžukuo. Koncem roku 1932 ale japonská armáda vtrhla do provincie Džehol a následující rok byla tato oblast připojena k Mandžukuu. Podepsáním smlouvy Che–Umezu dne 9. června 1935 byla Čínská republika přinucena uznat „neutralitu“ východních provincií Che-pej a Čachar, přestože tyto oblasti byly prakticky pod japonskou okupací. Později téhož roku Japonsko oficiálně založilo loutkovou Autonomní vládu východního Che-peje a z okupovaných „neutrálních“ území vytvořilo další loutkový stát a hraniční pásmo. Počátkem roku 1937 byla všechna území na sever, východ a západ od Pekingu kontrolována Japonci.  Státy, které měly v Pekingu svá diplomatická zastoupení (vyslanectví resp. velvyslanectví), měly podle podmínek tzv. Boxerské smlouvy ze 7. září 1901 právo požadovat na Číně zřízení až dvanácti ochranných stanovišť na železniční trati spojující Peking s Tchien-ťinem. Účelem tohoto opatření bylo zajistit spojení Pekingu s tímto přístavním městem. Podle dodatku z 15. července 1902 měly tyto státy právo pořádat vojenské manévry bez nutnosti upozorňovat čínskou stranu. Počátkem července 1937 mělo Japonsko v oblasti 7-15 000 vojáků, kteří byli rozmístěni převážně kolem železnice. Tato síla byla mnohem větší, než jakou silou v oblasti disponovaly evropské mocnosti, a zdaleka překračovala počet vojáků nutných k zajištění privilegií plynoucích z Boxerské smlouvy.  Most Lu-kou přes řeku Jung-ting-che, na jehož východním konci se nacházela pevnost Wanp-ching, byl jedním ze strategických bodů na železnici Peking–Wu-chan. Tato železnice představovala jediné spojení Pekingu s kuomintangským územím na jihu. Před červencem 1937 Japonci několikrát požadovali, aby Kuomintang vyklidil most a přilehlou pevnost. Také chtěli v oblasti vybudovat letiště. Čínská vláda tyto japonské požadavky odmítla, neboť vydáním mostu by byl Peking odříznut nejen od území na jihu, ale od svého celého zázemí.", "section_level": 1}, {"title": "Incident.", "content": "Během manévrů jednotek císařské armády u západního konce mostu došlo v noci ze 7. na 8. července k malé přestřelce: podle jedné verze začali střílet Číňané, podle druhé verze Číňané zahájili palbu jako odpověď na japonskou střelbu slepými náboji při cvičení a podle třetí verze zahájili palbu Japonci jako reakci na odpálení rakety z ohňostroje. Po přestřelce byl pohřešován jeden japonský voják (později se k jednotce opět vrátil) a japonské jednotky se následně dožadovaly přístupu do pevnosti Wan-pching na východním konci mostu, aby mohly pátrat po pohřešovaném vojákovi. Číňané jim přístup odmítli a Japonci zahájili nad ránem 8. července útok. Podařilo se jim sice ovládnout most, ale příchod posil umožnil Číňanům přejít do protiútoku a 9. července Japonce z mostu vytlačit. Bylo dojednáno příměří, které obě strany využily k posilování svých pozic. Po znovuobnovení bojů v druhé polovině července byli nacionalisté vytlačeni.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Střetnutí bylo Japonskem využito jako casus belli pro zahájení jeho rozsáhlého vojenského tažení proti Číně. Tato událost je jednou z mnoha politických kauzalit v počátcích války v Tichomoří. Je také začátkem druhé čínsko-japonské války a v Asii je uznávána jako start druhé světové války. Evropští historici ale za začátek druhé světové války považují den 1. září 1939, kdy nacistické Německo napadlo Polsko.", "section_level": 1}], "src_summary": "Incident na mostě Marca Pola bylo střetnutí mezi nacionalistickou revoluční armádou Čínské republiky a japonskou císařskou armádou od 7. do 9. července 1937 na starobylém kamenném mostě Lu-kou () – známém spíše pod názvem „most Marca Pola“ – přes řeku Jung-ting-che. Most tehdy ležel za hradbami Pekingu, v současnosti je blízko středu města.", "tgt_summary": "七七事变,又称芦沟桥抗战、卢沟桥事变、马可波罗桥事件,是中华民国与日本于1937年7月7日发生在河北省宛平县芦沟桥的一起军事冲突,为第二次中日战争(八年抗战)全面爆发的起点。中国军民抗击日本帝国主义发动全面战争之作战。", "id": 1529380}
{"src_title": "Justicialistická strana", "tgt_title": "正义党 (阿根廷)", "src_document": [{"title": "Perónismus a Justicialistická strana.", "content": "Justicialistická strana se považuje oficiálně za ideologického a politického dědice perónismu, avšak v posledních 20 letech prošla poměrně zásadními proměnami. Ideologie perónismu byla směsí několika různých politických ideologii charakteristických korporativismem čerpajícím z italského fašismu, nacionalismem a populismem. Významnou pro něj byla postava Juana Peróna, jež se stal v podstatě jejím hlavním ideologem. Perónismus se opíral především o odborové hnutí průmyslových dělníků a politiky nacionalizace průmyslu a státních záruk v oblasti sociální péče a zdravotnictví s cílem o zachování sociálního smíru a dosažení společenského blahobytu. Tento program si získal v Argentině 40. let 20. století masovou podporu. Generál Juan Domingo Perón byl prezidentem Argentiny v letech 1946 až 1951 a znovu v letech 1951 až 1955. V roce 1955 byla vláda prezidenta Juana Peróna svržena vojenským pučem. Mezi roky 1955-1972 se strana nemohla oficiálně účastnit voleb a perónismus byl zakázán. Během 60. a 70. let se peronistické hnutí značně politicky fragmentovalo a bylo možné se v něm setkat s levicově orientovanou frakcí, stejně jako s radikálně pravicovou a antikomunistickou frakcí. V roce 1972 se Perón mohl do Argentiny vrátit a byl opět zvolen prezidentem. V úřadu v roce 1974 zemřel a nahradila ho jeho třetí žena Isabel Perón, jejíž vládu v roce 1976 sesadil vojenský puč. Během let 1976-1983 byly postoje strany vůči vojenské diktatuře ambivalentní. Někteří justicialisté sloužili v administrativě pod vojenskou vládou. V roce 1981 se strana přidala k tripartitnímu politickému hnutí za znovuobnovení demokracie v Argentině. V prvním svobodných volbách v roce 1983 zvítězila Radikální občanská strana pod vedením Raula Alfonsína se ziskem více než 46% hlasů. Perónisté získali 37%.", "section_level": 1}, {"title": "Justicialistická strana po roce 1989.", "content": "Strana se vrátila do vlády v následujících volbách v roce 1989, ve kterých získala celkem 47.5% hlasů. Její kandidát Carlos Saúl Menem se stal argentinským prezidentem v letech 1989 až 1999. V 90. letech přijala Justicialistická strana neoliberální rétoriku a politiky tzv. Washingtonského konsenzu, které vedly k široké privatizaci a deregulaci argentinské ekonomiky. V roce 1991 přistoupila Menemova vláda k tzv. plánu konvertibility, v rámci kterého bylo argentinské peso navázáno na americký dolar (1:1). Tento krok společně s masivními zahraničními investicemi zastavil inflaci a umožnil hospodářský růst země. V roce 1998 se ale země začala potýkat těžkostmi, které vyplývaly na jedné straně z růstu amerického dolaru (což mimo jiné zdražovalo argentinský export), na druhé z vysokého deficitu, který se vláda snažila řešit značnými půjčkami od Mezinárodního měnového fondu.Problémy argentinského hospodářství ještě zhoršila finanční krize v Rusku a ve východní Asii (obě v roce 1998), které destabilizovaly světovou ekonomiku. Výsledkem byl kolaps argentinské ekonomiky v roce 1999-2000. Justicialistický kandidát Eduardo Duhalde byl ve volbách v roce 1999 poražen opozičním kandidátem Fernandem de la Rúem.  Ekonomické těžkosti vedly k další fragmentací uvnitř Justicialistické strany. Po abdikaci F. de la Rúa se prozatímním prezidentem stal justicialista Eduardo Duhalde, který byl kritikem Menema. V roce 2003 vznikla volební aliance Fronta za vítězství, která kandidovala středolevého justicialistického guvernéra Santa Cruz Néstora Kirchnera proti znovukandidujícímu C. Menemovi za Frontu za loajalitu (\"Frente por la Lealtad\") spojující konzervativně smýšlející justicialisty a další menší strany, a středopravému justicialistovi Adolfu Rodriguezovi Saá za Frontu spravedlnost, jednota a svoboda (\"Frende Justicia, Unión y Libertad\"). Tito tři justicialističní kandidáti získali v prvním kolem prezidentských voleb celkem 60.8% hlasů.  Vítězství N. Kirchnera neznamenalo ale sjednocení strany. V roce 2004 vytvořil Carlos Menem další frakci Justicialistické strany s názvem Lidový perónismus v rámci které chtěl kandidovat v roce 2007 na úřad prezidenta. V letech 2003-2007 se nicméně upevnila pozice justicialistické frakce prezidenta N. Kirchnera, který se stal předsedou strany. V roce 2007 byla prezidentkou Argentiny zvolena Cristina Fernández de Kirchner, rovněž členka Justicialistické strany a kandidátka její středolevé frakce Fronta za vítězství. Pozice této frakce ale byla oslabena ve volbách v roce 2009, kde středolevá frakce utrpěla viditelnou volební porážku a Kirchner v důsledku toho rezignoval na funkci předsedy strany. V čele strany ho nahradil jeho bývalý viceprezident a guvernér provincie Buenos Aires Daniel Scioli. Oslabování Kirchnerovi frakce se projevilo otevřenou kritikou Kirchnera a Scioliho z řad poslanců v provincii Buenos Aires.Bývalý Kirchnerův spojenec a prozatímní prezident Eduardo Duhalde oznámil 1. března 2010 svojí kandidaturu na funkci prezidenta s komentářem, že Kirchnerovo vedení strany \"kolabuje\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Justicialistická strana (španělsky: Partido Justicialista) je argentinská politická strana, která vychází z politického dědictví a ideologie perónismu. Strana byla založena v roce 1947 Juanem Domingem Perónem a jeho manželkou Evou (Evitou) Perónovou. Původní název strany byl Perónistická strana. Název Justicialistická byl přijat v roce 1989. V současné době (2014) je nejsilnější politickou stranou v Argentině, avšak zůstává rozdělena do několika politických frakcí.", "tgt_summary": "正义党(,缩写为),常被称作庇隆主义党或庇隆主义运动,是阿根廷的一个庇隆主义政党,由胡安·庇隆于1946年创立,之前称为革命唯一党Partido Único de la Revolución,后为庇隆党,这是劳工党、激进公民联盟、革新联盟和独立联盟于1945年合并的结果。自成立以来,它就以社会正义为主要标准,从那时起,它就一直与工人阶级和工会紧密联系。 因此,它与激进公民联盟一起成为该国迄今为止最重要的三个政党之一。", "id": 2272950}
{"src_title": "Zdravotní pojištění", "tgt_title": "醫療保險", "src_document": [{"title": "Přístupy k placení zdravotního pojištění.", "content": "Existují tři přístupy placení zdravotního pojištění  Základní vlastností všeobecného zdravotního pojištění je povinná občanská účast. Při vyloučení části občanů z procesu veřejného zdravotního pojištění by mohlo dojít k poklesu úrovně poskytované zdravotní péče. Vyloučení například vysokopříjmové skupiny občanů kvůli hrazení komerční zdravotní péče z vlastních zdrojů by mělo totiž za následek snížení příjmů do fondu všeobecného zdravotního pojištění. V současném veřejném zdravotním systému vzniká povinnost účasti na veřejném zdravotním pojištění všem občanům bez rozdílu a možnosti vlastní volby.  Další vlastností všeobecného zdravotního pojištění je skutečnost, že jeho poplatník odvádí pojištění ve výši podle svého příjmu, nikoliv podle svého zdravotního stavu a rizikovosti pro pojišťovnu.", "section_level": 1}, {"title": "Poskytovaná zdravotní péče.", "content": "Ze zdravotního pojištění se hradí zdravotní péče poskytnutá pojištěnci s cílem zachovat, obnovit nebo zlepšit jeho zdravotní stav a to bez jeho přímé finanční účasti.  Hrazená zdravotní péče zahrnuje", "section_level": 1}, {"title": "Veřejné zdravotní pojištění.", "content": "Je povinné jak v ČR tak v EU. Toto pojištění musí odvádět každý zákonem stanovený plátce. V rámci EU platí princip jednoho pojištění - tzn. pokud je osoba pojištěncem v jiném státě EU, pak nemůže být (až na výjimky) zároveň pojištěncem i v ČR.  V České republice si zdravotní pojištění platí zaměstnanec i jeho zaměstnavatel. Zaměstnanec má jako vyměřovací základ pro platbu zdravotního pojištění hrubou mzdu 72násobek průměrné hrubé mzdy v národním hospodářství. A sami si platí zdravotní pojištění osoby samostatně výdělečné činné. U OSVČ je vyměřovacím základem 50 procent z částky rozdílu mezi příjmy a výdaji na dosažení, zajištění a udržení příjmů ze samostatné výdělečné činnost, minimální vyměřovací základ je dvanáctinásobek poloviny průměrné mzdy v národním hospodářství. U osob bez zdanitelných příjmů je vyměřovacím základem částka odpovídající výši minimální mzdy. Tento systém si pojištěnci mohou doplnit komerčním zdravotním připojištěním, které je nepovinné.  Stát hradí zdravotní pojištění ze státního rozpočtu těmto lidem:  Podíl pojištěnců, za které zdravotní pojištění hradí stát, je více než polovina.  V České republice jsou povinně zdravotně pojištěny všechny osoby, které mají trvalý pobyt na území státu, i osoby, které trvalý pobyt v ČR nemají. Ti ovšem musí mít zaměstnavatele, který provádí podnikání a má sídlo na území ČR. Tito zaměstnanci s trvalým pobytem mají ale zdravotní pojištění hrazeno pouze po dobu pracovního poměru.  Zdravotní pojištění v České republice není součástí žádného jiného sociálního pojištění, je postavené pouze na základě smluvní dohody mezi občanem ČR a jím zvolenou zdravotní pojišťovnou. Dále pak tyto zdravotní pojišťovny musí mít smlouvy se zdravotnickými zařízeními. V tomto řetězci má přední úlohu zdravotní pojišťovna, která si může sama určit, s jakým zdravotnickým zařízením bude mít smlouvu. Zdravotní pojišťovnu můžete změnit pouze 1x za rok. Podle termínu, kdy o změnu požádáte, se stanete klientem nové pojišťovny buď k 1. červenci (pokud o přeregistraci požádáte mezi 1. lednem až 31. březnem) nebo k 1. lednu (pokud o přeregistraci požádáte mezi 1. červencem až 30. zářím). Celou změnu zdravotní pojišťovny, tedy i odhlášení, provádí nová osobou vybraná zdravotní pojišťovna. Dále má pojištěnec právo na dobrovolný výběr jakéhokoliv zdravotnického zařízení.  Pacienti se u lékaře prokazují průkazem pojištěnce - zdravotní pojišťovny jsou povinny bezplatně vydat svým pojištěncům průkaz pojištěnce (\"plastový\") nebo náhradní doklad (\"papírový\") - jsou si rovnocenné pro doložení veřejného zdravotního pojištění v ČR.  Z veřejného zdravotního pojištění jsou v ČR vyňaty osoby, které na území ČR vykonávají nelegální práci.  Zdravotní pojištění v ČR nemusí hradit ten pojištěnec, který se ze systému odhlásí před odjezdem na dlouhodobý pobyt v zahraničí - pojištěnec musí být v zahraničí nepřetržitě více než šest měsíců, před odjezdem musí svoji zdravotní pojišťovnu o odjezdu informovat a po celou dobu pobytu v zahraničí musí být zdravotně pojištěn - buď komerčním zdravotním pojištěním, nebo (má-li na to nárok) veřejným zdravotním pojištěním v daném státě pobytu. Po svém návratu a opětovném přihlášení do zdravotního systému ČR musí doložit délku pobytu v zahraničí a již zmíněné zdravotní pojištění.  Zdravotní pojišťovny v ČR  a) 111 Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR  b) resortní, oborové, podnikové a další pojišťovny:  Veřejné výdaje v sektoru zdravotnictví v ČR jsou představovány především výdaji zdravotních pojišťoven např. v roce 2008 tj. 201 miliard Kč. zdravotní pojišťovny jsou podřízené Ministerstvu zdravotnictví ČR, kterému každoročně předkládá výroční zprávu, zdravotně pojistný plán a účetní závěrku. Tyto dokumenty schvaluje vláda a v případě VZP i poslanecká sněmovna Parlamentu ČR.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromé zdravotní pojištění.", "content": "Je odvislé od dobrovolného rozhodnutí občana-pacienta. \"Institut komerčního (soukromého) pojištění jako nástroj řešení negativních důsledků rizikových situací a je v lidské společnosti velmi starý a zároveň v určitých ohledech dosud nepřekonaný.\" Je určeno ke krytí zdravotní péče přesahující rámec péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění. Toto pojištění je dobrovolné s předdefinovaným plněním výše pojistného. Soukromé pojištění je schopno lépe reagovat na nečekané zdravotní komplikace či úrazy v životě člověka. Soukromé pojištění řeší především ekonomickou stránku jedince a spoléhá se právě pouze na jeho ekonomické nástroje. Snaží se motivovat jedince k tomu, že potřebuje zaopatřit svou budoucí zdravotní péči při nepředvídatelných zdravotních událostech. Smyslem soukromého zdravotního pojištění je ochrana pojištěného před ztrátou příjmů důsledkem úrazu či nemoci.  Souhrnně lze říci, že soukromé pojištění zakládá různým skupinám populace různý nárok na zdravotní péči, a to včetně diferenciace přístupu k poskytovatelům zdravotní péče. To se dostává do v garantovaných systémech zdravotní péče do konfliktu s ústavním pořádkem.  Soukromé zdravotní pojištění není definováno výškou příjmu pojištěnce, ale nejvyšší částkou jako výsledek smluvního vztahu. Vzhledem k dnešní situaci si ale soukromé zdravotní pojištění sjednávají spíše lidé s vysokými příjmy a podnikatelé. Pojištěnec získává pojistné plnění i za nadstandardní zdravotnické služby a péči. Některé komerční pojišťovny zahrnují i zdravotní pojištění v tuzemsku.  Pojistit lze:  Výhody Nevýhody", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní pojištění cizinců.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Česká republika.", "content": "Obyvatelům EU, kteří se mohou prokázat evropským pasem zdravotního pojištění, je neodkladná akutní péče hrazena z veřejného zdravotního pojištění.<ref name=\"businessinfo.cz/cs/clanky/zdravotni-pojisteni-kdo-z-cizincu-jej-plati-a-kdo-ma-vyhody-jako-cesi-81459.html\"></ref>  Zdravotní péče je z veřejného zdravotního pojištění hrazena i cizincům ze zemí mimo EU, pokud jsou v zaměstnaneckém poměru u firmy se sídlem v ČR, cizinci s povolením k trvalému pobytu a jejich děti a žadatelé o azyl a cizinci požívající dočasné ochrany. Ostatní si pro pobyt musí sjednat soukromé (komerční) zdravotní pojištění. Při pobytu v ČR do devadesáti dnů si mohou sjednat zdravotní pojištění nutné a neodkladné péče. Maximální doba, po kterou lze sjednat pojištění nutné neodkladné péče, je dva roky.<ref name=\"mesec.cz/clanky/zdravotni-pojisteni-cizincu-kdo-komercni-a-kdo-ziska-verejne\"></ref> Z tohoto pojištění nejsou hrazeny preventivní prohlídky. Pro cizince, kteří na území ČR pobývají déle než devadesát dnů a žádají o dlouhodobý nebo trvalý pobyt, je určeno komplexní zdravotní pojištění. Cílem péče hrazeným z tohoto pojištění je zachovat zdravotní stav pojištěného z doby před uzavřením pojistné smlouvy, tedy jak ambulantní péče, tak i preventivní zdravotní péče či zdravotní péče související s těhotenstvím a porodem.  Cizinci, kteří v ČR pracovali, odváděli daně, pojistné na sociální pojištění a veřejné zdravotní pojištění, přestávají být účastníky veřejného zdravotního pojištění, když práci ztratí.<ref name=\"lidovky.cz/nepojistitelne-zeny-tehotne-cizinky-plati-i-tricet-tisic-za-porod-10y-/zpravy-domov.aspx?c=A140204_174547_ln_domov_vsv\"></ref>  Komerční pojištění ale obsahují mnoho výluk. Příkladem takové výluky je například, že pojišťovna neuhradí pojistnou událost, jejíž příčina nastala před uzavřením pojistné smlouvy. Podle právníka specializujícího se na mingrační právo Pavla Čižinského tak například komerční pojišťovna nepojistí již těhotnou ženu ohledně péče v souvislosti s porodem. Kromě toho pojišťovny nemají povinnost cizince pojistit. Protože dítě získává stejné občanství, jako jeho rodiče, v okamžiku, kdy se ženě, která nemá veřejné zdravotní pojištění, narodí nemocné dítě, často rodiče musí platit za jeho léčení vysoké částky.  Těhotné cizinky často musí obcházet pojišťovny a vyjednávat podmínky pojištění. Podle právníka Pavla Čižinského se tento stav těžko změní, protože z pojištění cizinců plynou pojišťovnám velké zisky a legislativní opatření komplikuje lobbing pojišťoven v parlamentu.  Na rozdíl od veřejného zdravotního pojištění je nutné u komerčního pojištění uhradit celou částku již při podpisu pojistné smlouvy a v případě předčasného ukončení pojistné smlouvy nebývá nespotřebované pojistné pojištěným vráceno.", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotní pojištění hospodářských zvířat a domácích mazlíčků.", "content": "Pojištění zvířat jsou dva typy. Prvním je pojištění, které nabízejí některé české pojišťovny majitelům domácích mazlíčků a které kompenzuje náklady spojené s výdaji za léčení, tzv. pojištění veterinární péče. Druhým typem je pojištění hospodářských zvířat, které kompenzuje hospodářským podnikům i drobným chovatelům náklady spojené s léčbou nebo úhynem hospodářských zvířat. To však není typické zdravotní pojištění.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní pojištění domácích mazlíčků.", "content": "Toto pojištění, které se nazývá pojištění veterinární péče, nabízí jen několik pojišťoven v Čechách (Česká pojišťovna, Česká podnikatelská pojišťovna, Slavia, Halali, PetExpert ve spolupráci s ČSOB Pojišťovnou) a pouze pro psy a kočky.  Aby mohl klient své zvíře vůbec pojistit, musí splnit několik podmínek:  Podle pojišťovny se poté liší potřebný věk zvířete, ve kterém je zvíře ještě vhodné k pojištění (některé pojišťovny nepojišťují zvířata starší 8 let), nutná doba trvání pojištění, finanční omezení veterinární péče a karenční doba. Někde je tedy klientův mazlíček pojištěný ihned od prvního dne platnosti smlouvy, obvykleji však až po 30 dnech.  Cena pojištění domácího mazlíčka závisí na jeho věku, na tom, zda je to pes nebo kočka, na velikosti zvířete a na finančním omezení roční péče. Cena se však pojišťovna od pojišťovny liší.  Aby byly náklady spojené s léčbou opravdu vyplacené, musí být léčba účelná a provedená u veterináře. Alternativní léčba nebo samoléčba nebude pojišťovnou hrazena. Ani pokud klient splní tyto podmínky, nemusí být vyhráno. Obvykle si totiž bude muset zaplatit preventivní prohlídky, léčbu vrozených a chronických onemocnění a komplikace týkající se březosti a porodu. Kromě toho tu také existuje řada výluk z pojištění. Obvykle jsou vyloučeny z pojištění náklady na zranění spojené se závody či s výstavami. Hrazeny nejsou ani výlohy spojené s porodem, otravou, operací po dopravní nehodě, rvačkou psů či s první léčbou alergie nebo epilepsie.", "section_level": 2}, {"title": "Pojištění hospodářských zvířat.", "content": "Toto pojištění slouží zejména k uhrazení škod, které vzniknou jako následek živelních událostí, akutních otrav, hromadných nákaz a klimatických výkyvů a týká se zpravidla všech hospodářský zvířat chovaný v České republice. Pojištění však může chránit také ryby, včelstva nebo exotická i méně obvyklá zvířata.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zdravotní pojištění v České republice je daň, která je součástí jednoho ze tří pilířů sociálního zabezpečení vedle státní sociální podpory a sociální pomoci. Zdravotní pojištění slouží pro případ nemoci, kdy se pojištěnci hradí potřebná zdravotní péče v rozsahu stanoveném zákonem. Je postaveno na principu povinné přerozdělovací platby odvedené z výše příjmu, principu svobodné volby zdravotní pojišťovny a principu povinnosti být pojištěn.", "tgt_summary": "医疗保险(Health insurance)是一种保险,涵盖个人承担医疗费用的全部或部分的风险,这种保险的形式是将风险分散到更多投保人的身上。透过估算整个风险池中医疗卫生和医疗系统支出的总体风险,保险公司可以制定出常规的财务架构,例如每月保险费,或者薪资税,用于支付保险合约中约定的医疗卫生福利的费用。 合约中的福利由一个中心机构(例如是政府组织,私人企业,或是非营利组织)来管理。 根据美国医疗保险协会的定义,医疗保险的定义是 “提供因疾病或伤害而支付的一种保险福利。它的保险涵盖包括因意外事故,医疗费用,失能或意外死亡,以及肢体伤残而造成的损失” (第225页)。", "id": 2209438}
{"src_title": "Elektrokolo", "tgt_title": "电动自行车", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvním konstruktérem elektrokola byl Hosea W. Libbey z amerického Bostonu, který si nechal patentovat kolo poháněné elektrickým motorem. Ten byl umístěn ve středu osy klikové hřídele. Do konstrukce elektrického kola se pustili i čeští vynálezci. Jedním z prvních českých konstruktérů byl Ing. H. Fügner.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní elektrokola.", "content": "Elektrokola existují ve všech typech jako silniční elektrokola, skládací elektrokola, která jsou rozložena do jízdního stavu během několika sekund, městská elektrokola, která nabízí nízký nástup a převoz značného množství nákladu, až po terénní elektrokola, která jsou konstruována pro jízdu v terénu a nabízí dojezd s asistencí i více než 100 kilometrů. Variantně pro úzkou skupinu spotřebitelů jsou konstuována i elektrokola s retro designem. V některých státech jsou významnou součástí městské logistiky také nákladní elektrokola. Část bikesharingových služeb také využívá elektrokola.", "section_level": 1}, {"title": "Akumulátory.", "content": "Elektrokola se převážně liší typem použité baterie (akumulátoru). Nejlevnější e-kola (v cenové relaci okolo 13 tis. Kč) s olověnou baterií jsou příliš těžká (cca 40 kg) a baterie má značně omezenou životnost (typicky 300 nabíjecích cyklů). Moderní elektrokola jsou vybavena lithiovou baterií (typ Li-Ion, Li-Polymer nebo Li-fosfát) a při váze mezi 19 a 29 kilogramy nabízí snadnou trasnportovatelnost, dlouhý dojezd na jedno nabití (40 až 100 km) a také dlouhou životnost baterie (až 1 000 nabíjecích cyklů, což v normálních podmínkách reprezentuje nájezd 30 až 70 tis. kilometrů). Na trhu najdeme výrobky s kapacitou baterie od 400 do 700 Wh.", "section_level": 2}, {"title": "Legislativa.", "content": "Legislativa týkající se provozu jízdních kol se na různých místech světa značně liší. Obecně jsou zásadní otázkou omezování rychlosti jízdy, možnost pohonu dopravního prostředku bez šlapání, nutnost registrace kola, pojištění a řidičské oprávnění.", "section_level": 1}, {"title": "Evropské právo.", "content": "V EU a ve Švýcarsku existuje základní rozdělení elektrokol do tří kategorií - e-bike, Pedelec (zkratka pedal electric cycle) a S-Pedelec (speed Pedelec). Slovo \"elektrokolo\", případně \"e-bike\" v běžném použití typicky označuje kola klasifikovaná v EU jako Pedelec, případně S-Pedelec.  \"E-bike\" nevyužívá asistenci při šlapání a elektromotor je ovládán páčkou, případně vůbec není vybaven šlapkami.", "section_level": 2}, {"title": "Pedelec.", "content": "Je definován následujícími parametry:  Obdobná práva a povinnosti jako neelektrické jízdní kolo, včetně lokálních specifik jednotlivých zemí EU, v EU bez omezení věku, ve Švýcarsku jezdec minimálně 14 let.  Tato kola mohou jako běžná kola využívat cyklostezky. Pro jízdu na elektrickém kole není potřeba řidičský průkaz. Maximální rychlost poháněného kola může být v ČR a jinde v EU (bez nutnosti homologace) 25 km/h. Náklady na energii na 1 km jsou přibližně 0,04 Kč, celkové náklady po započtění opotřebení plášťů, brzd, řetězu atd. se pohybují okolo 1 Kč na kilometr. Vzhledem k tomu, že jde v podstatě o klasické kolo, pouze vybavené přídavným elektromotorem a akumulátorem (nesprávně většinou označovaným jako „baterie“), lze jej přepravovat ve vlaku, cyklobusu, nebo v městské hromadné dopravě.", "section_level": 3}, {"title": "S-Pedelec.", "content": "Je definován následujícími parametry:  V EU je klasifikován jako moped (kategorie L1e-B) a musí tedy být vybaven poznávací značkou a mít pojištění. V EU existuje značné množství různorodých regulací, obecně ale nesmí využívat cyklostezky a cyklopruhy. Ve Švýcarsku se na něj v tomto pohlíží jako na jízdní kolo a infrastrukturu pro cyklisty naopak musí využívat.", "section_level": 3}, {"title": "Výrobci.", "content": "Část výroby elektrokol zajšiťují firmy věnující se výrobě jízdních kol dlouhodobě - jízdní kola bez elektrického pohonu a elektrokola se v jejich portfoliu doplňují (například Author). U některých výrobců se stala elektrokola dominantním produktem, ale firma dále vyrábí i neelektrifikovaná jízdní kola (například Apache), někteří výrobci pak výrobu neelektrifikovaných jízdních kol zcela opustili a soustřeďují se pouze na výrobu elektrokol (například VanMoof). S výrobou elektrokol experimentují také někteří výrobci automobilů (například koncept Škoda Klement), ale k roku 2020 se žádná automobilka na tomto poli zatím nestala významným hráčem. Výroba elektrokol je také součástí portfolia technologických firem zaměřujících se primárně na spotřební elektroniku (Xiaomi). Vznikly také zcela nové společnosti zamřující se výhradně na výrobu elektrokol (např. Stromer)  Významnými výrobci elektromotorů pro jízdní kola a dalších komponentů jsou předevím společnosti Bosch, Bafang a Shimano.", "section_level": 2}], "src_summary": "Elektrické kolo je jízdní kolo, které je poháněno kombinací lidské síly a elektrické energie. Podle ideálního terénu pro elektrokola se tyto dopravní prostředky dále dělí na elektrokola do města, treková elektrokola, terénní, horská či nákladní elektrokola. Zhruba od roku 2010 začala popularita elektrokol rychle narůstat.", "tgt_summary": "电动自行车俗称电动车或电瓶车、又称电动单车、电动脚踏车,是一种以蓄电池为主要能源的轻便交通工具,外观与单车或摩托车相似,属摩托化单车的一种,部分车种还带有脚踏板、链条,可以用人力作为辅助动力(称为电动辅助单车)。", "id": 296579}
{"src_title": "Mexická revoluce", "tgt_title": "墨西哥革命", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Od roku 1876 vládl v Mexiku diktátor Porfirio Díaz. Odpor k jeho vládě rostl a Díaz veřejně přislíbil demokratické volby, ve kterých nebude kandidovat. Slib však nesplnil a favorita voleb vykázal do Evropy. To zapůsobilo jako rozbuška. Opozice vyhlásila 20. listopadu 1910 povstání. Do jeho čela se postavil Francisco Madero, který bývá označován za liberála, avšak k jeho rétorice patřil i boj proti zahraničnímu kapitálu a pozemková reforma. Revoluční jednotky poměrně rychle a snadno zvítězily. V květnu 1911 byl Madero zvolen novým prezidentem. Tím skončila první fáze revoluce. Za součást revoluce však bývají označovány i děje, které následovaly, byť se historikové na datu konce revolučního procesu většinou neshodnou.  Madero se pokusil v čele země realizovat pozemkovou reformu, avšak čelil kritice zprava i zleva. Nakonec ho smetl pravicový vojenský převrat. Začátkem roku 1913 byl zavražděn, a to na příkaz vojáka a konzervativního politika Victoriano Huerty. Ten se také postavil do čela země. Odpor proti Huertovi je považován za druhou fázi revoluce. Opozice měla tentokrát více center. Jednomu dominoval guvernér státu Coahuila Venustiano Carranza (tzv. Konstitucionální armáda), dalšímu voják Álvaro Obregón a levicovým skupinám velel Pancho Villa. Další centrum bylo na jihu země, zde rolnické povstalce vedl Emiliano Zapata (heslo \"Viva Zapata\" je dodnes populárním). Huerta měl podporu Spojených států amerických, které v roce 1914 v jeho prospěch vojensky intervenovaly (okupace Veracruzu). Vměšování Američanů vzbudilo nevoli v celé zemi a spíše sjednotilo protihuertovskou opozici. Huerta tlaku povstalců odolával do roku 1914, poté prchl do USA. To byl konec druhé fáze revoluce.  Další vývoj se už vyznačoval mimořádnou nepřehledností. Mezi huertovskou opozicí totiž začaly ozbrojené střety. Zapata uzavřel spojenectví s Villou a zahájil boj proti Carranzovi s Obregónem. Levice ovládla načas i Ciudad de México. Carranza se však spojil s dělnickým hnutím a odbory (tzv. rudými pluky) a v roce 1916 byli Zapata s Villou poraženi. Časem byli oba i zabiti (Zapata roku 1919). V roce 1917 pak byla ve městě Santiago de Querétaro přijata nová Ústava, která část půdy předala malým rolníkům, dala sociální práva zejména dělníkům (osmihodinová pracovní doba atp.) a zakazovala cizincům nabývat v Mexiku majetek. Přijetí ústavy je dalším mezníkem, kterým někteří ohraničují konec revoluce.  Poté však začaly spory i mezi Carranzou a Obregónem. Carranza byl zvolen prezidentem, zatímco Obregón se cítil upozaděný. V roce 1920 měli proti sobě kandidovat na prezidenta, avšak Obregón ještě před volbami (údajně kvůli obavám z volebních machinací) provedl vojenský převrat, během nějž byl Carranza obregonovci zavražděn. Obregón se ujal prezidentského úřadu. Svým ekonomickým nacionalismem výrazně zhoršil vztahy s USA, avšak ty se mu kolem roku 1923 podařilo urovnat. Trvale zlé byly naopak vztahy s Vatikánem, kterému se nelíbilo, že Ústava z roku 1917 provedla jednostrannou odluku státu a církve, omezila přístup katolické církve do škol a také k majetku. Vatikán svou kritiku, na rozdíl od USA, stále zesiloval, což vedlo ke vzniku hnutí radikálních katolíků, zejména na venkově (tzv. \"cristeros\"). Odpor \"cristeros\" mimořádně zesílil, když roku 1924 vystřídal Obregóna v prezidentském úřadě další voják Plutarco Elías Calles, který nasadil ještě ostřejší kurz proti katolické církvi. Roku 1927 již odpor \"cristeros\" přerostl v regulérní občanskou válku. Obregón v roce 1928 znovu kandidoval na prezidenta, ve volbách vyhrál, ale než mohl do úřadu nastoupit, byl zavražděn katolickým radikálem. Tím zmizela ze scény poslední velká postava Mexické revoluce.  Calles založil roku 1929 Národní revoluční stranu (\"Partido Nacional Revolucionario\"), jejímž prostřednictvím ovládal Mexiko až do poloviny 30. let, byť prezidenty bylo několik jiných politiků, povětšinou Callesových loutek (Emilio Portes Gil, Pascual Ortiz Rubio, Abelardo Rodríguez). V roce 1934 Calles do prezidentského úřadu dosadil Lázaro Cárdenase. Ten však Callesovi rychle přerostl přes hlavu, zbavil ho vlivu a nakonec přinutil k exilu v USA. Roku 1938 Cárdenas přejmenoval svou stranu na Mexickou revoluční stranu (\"Partido Revolucionario Mexicano\"). Cárdenas také prohlásil, že nastoluje tzv. \"revoluční režim\", čímž měla revoluce \"definitivně zvítězit\". Tento výsledek revoluce, tedy režim založený na etatismu, nacionalismu, korporativismu, vládě jedné strany, silném modernizačním étosu, silné roli odborů a určitých vztazích ke komunismu (viz Cárdenasův obdiv k Trockému), trval v Mexiku až do roku 1997. Součástí režimu byla ideologie zvaná \"revoluční nacionalismus\" a její součástí byl zase oficiální výklad revoluce, v němž byla upozaděna postava Franciska Madery a vysoko byly naopak vyzdviženy postavy Pancho Villy a Emiliana Zapaty. Po roce 1997 začalo přibývat alternativních výkladů revoluce, ta však zůstává jádrem moderní mexické národní identity.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mexická revoluce byl vojensko-politický proces, který v roce 1910 začal jako vzpoura proti diktatuře Porfirio Díaze a nakonec, po mnoha peripetiích, skončil spory mezi jednotlivými povstaleckými skupinami ukončenými až ve 30. letech 20. století. Klíčovými postavami revoluce byli Francisco Madero, Venustiano Carranza, Álvaro Obregón, Pancho Villa a Emiliano Zapata. Zapatova rolnická skupina byla nejlevicovější.", "tgt_summary": "墨西哥革命(西班牙语:)指的是1910年至1920年墨西哥各派系之间的长期流血斗争,以结束独裁统治、建立立宪共和国告终。革命后由革命制度党长期执政,直至2000年。", "id": 2266340}
{"src_title": "Koma (astronomie)", "tgt_title": "彗髮", "src_document": [{"title": "Velikost.", "content": "Koma se typicky objevují a narůstají s blízkostí komety ke Slunci a mohou dorůstat i do velikosti průměru planety Jupiter a to i přes velmi nízkou hustotu. Jeden měsíc po vyvrhnutí materiálu měla na krátkou dobu v říjnu 2007 kometa 17P/Holmes obklopující plynný obal větší než je Slunce. Velká kometa z roku 1811 měla také předpokládaný průměr větší než má Slunce. I přes narůstající koma v blízkosti Slunce, se velikost plynného obalu po překročení oběžné dráhy Marsu zmenšuje (přibližně 1,5 AU od Slunce). Na tuto vzdálenost je sluneční vítr dostatečně silný, na to aby rozmetal plyn a prach z koma a tím zvýrazní ohon komety.", "section_level": 1}, {"title": "Rentgenové záření.", "content": "V březnu 1996 byly zaznamenané komety, které emitují rentgenové záření. Zjištění překvapilo výzkumníky, protože rentgenové záření obvykle vydávají zdroje o vysokých teplotách. Je předpokládáno, že rentgenové záření je generováno interakcí mezi kometami a solárním větrem. Zdrojem rentgenové záření, tak má být proces při, kterém vysoce nabité ionty prolétají skrz plynný obal komety a srážejí se s molekulami a atomy komety. V průběhu se „odtrhávají“ jednotlivě, nebo i více elektronů od komety. Tento proces vede k emisi rentgenového záření a také ultrafialového záření ve formě fotonů.", "section_level": 1}, {"title": "Pozorování.", "content": "Při pozorování teleskopem z povrchu Země a za využití správné techniky může být vypočítána velikost koma obklopující kometu. Konkrétní metoda, nazývána driftová, nebo také proudová („drift“ v anglickém jazyce), spočívá v nastavení teleskopu ve stálé pozici a měření času za který viditelné těleso přejde přes rám viditelného pole. Tento změřený čas se vynásobí kosinusem deklinace komety a vynásobí se.25, to by se mělo rovnat průměr komety v obloukových minutách. V případě známé vzdálenosti ke kometě může být determinována zdánlivá velikost. V roce 2015 zaznamenal přístroj na měření ALICE na sondě Rosetta od ESA přítomnost prvků vodíku, kyslíku, uhlíku a dusíku v oblasti koma u komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko. ALICE je spektrograf zaměřený na ultrafialové záření a napomohl zjištění, že elektrony vznikající vlivem UV záření se srážely a roztrhávaly molekuly vody a oxidu uhelnatého.", "section_level": 1}, {"title": "Halo z plynného vodíku.", "content": "Přístroj „\"Stargazer\"“, jinak také OAO-2 objevil ohromné halo vodíku obklopující některé komety. Vesmírná sonda Giotto detekovala vodíkové ionty na vzdálenost 7,8 milionů km daleko od Halleyovy komety při jejím průletu v roce 1986. Halo z plynného vodíku, bylo zaznamenáno o patnáctkrát větším průměru než má Slunce (12,5 milionů mil). Tento poznatek podpořil volbu pro zkoumání za využití sondy Pioneer od Venuše na danou kometu. Z mise bylo determinováno, že kometa vydává do okolí 12 tun vody za sekundu. Plynný vodík nebyl z emisí určen z toho důvodu, že při pozorování za využití teleskopů na povrchu Země je atmosféra Země pro tyto konkrétní vlny neprostupná. Způsob jakým jsou molekuly vody rozloženy na vodík a kyslík byl studován přístroji ALICE. Nejdříve foton UV záření ze Slunce zasáhne molekulu vody v oblasti koma a ionizuje jí, tím že vystrčí ven energetický nabitý elektron. Tento elektron dále zasáhne další molekulu vody v oblasti koma, rozloží jí tím na dva atomy vodíku a jeden atom kyslíku. Při procesu se tyto jednotlivé atomy energeticky nabijí a emitují charakteristické UV vlnové záření detekované přístroji ALICE.  Vodíkové plynové halo třikrát větší než je Slunce, bylo také detekováno přístroji Skylab kolem Kohoutkovy komety v 70. letech 20. století. SOHO zaznamenal obal plynného vodíku větší než je 1 AU v poloměru kolem komety Hale-Bopp. Voda vycházející z komety je rozložena radiací ze Slunce a dále interakce s vodíkem emituje UV záření. Některá plynná hala komet byla naměřena i o deseti miliardách metrů na šířku (tedy 1010 větší jak Slunce). Samotné atomy vodíku jsou velmi lehké a mohou cestovat velmi velké vzdálenosti, než podlehnou ionizaci vlivem Slunce. Když podlehnou atomy vodíku ionizaci jsou obvykle rozmetány slunečním větrem.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "Výzkumná mise Rosetta nalezla přítomnost oxidu uhelnatého, oxidu uhličitého, amoniak, metan a metanol v oblasti koma u komety 67P, stejně tak přítomnost malého množství formaldehydu, sirovodíku a kyanovodíku, oxidu siřičitého, sulfidu uhličitého. Největší naměřené množství u plynného obalu komety 67P bylo vody, kyslíku, oxidu uhličitého a oxidu uhelnatého. Poměr mezi kyslíkem a vodou vycházející z komety zůstával stejný po dobu několika měsíců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Koma je plynný obal obklopující jádro komety, který se formuje při výrazně eliptickém oběhu komety konkrétně v době blízkého míjení Slunce. Když se jádro komety přiblíží k Slunci, tak se zahřeje a jednotlivé části sublimují. Tento proces zapříčiňuje „rozmazaný“ vzhled komet pozorovaných teleskopy a odlišuje je od pozorovaných hvězd. Samotné slovo koma pochází z řečtiny „kome“ (κόμη), znamenající „vlasy“ z kterého bylo později odvozeno slovo cometa (latina) v češtině zastarale vlasatice. Koma je obecně tvořeno ledem a prachovými částicemi z komety. Voda převládá téměř 90% těkavých látek, které vystupují z jádra komety v době, kdy je kometa v přibližné vzdálenosti 3 – 4 AU od Slunce. Molekuly vody (HO) jsou rozkládány především vlivem fotodisociace a v menší míře vlivem fotoionizace. Vzhledem k fotochemii, nehraje solární vítr velkou roli v destrukci vodních molekul. Větší prachové částice poměrně stabilně kopírují oběžnou dráhu komety, zatímco menší prachové částice jsou tlačeny vlivem radiačního záření do zadní části, dále od Slunce a tvoří ohon komety. Výzkumníci a astronomové vydali 11. srpna studie, ve kterých byl poprvé použit radiový teleskop ALMA, který detailně pozoroval rozložení HCN, HNC, formaldehydu a také prachu uvnitř plynných obalů komet C/2012 F6 (Lemmon) a C/2012 S1 (ISON). Druhého června 2015 oznámila NASA, že spektrograf ALICE na sondě Rosetta studující kometu 67P/Čurjumov-Gerasimenko determinoval přítomnost elektronů (ve vzdálenosti 1 km od jádra komety) produkovaných vlivem fotoionizace, radiací ze Slunce na molekuly vody. Původní předpoklad počítal s přítomností fotonů, degradací molekul vody a oxidu uhličitého uvolněných z jádra komety do oblasti obklopujícího koma.", "tgt_summary": "彗发,是环绕在彗核周围的云状物。彗星在绕太阳的轨道上运转,当接近太阳时,太阳的热力会使彗核物质熔解并升华为气体,就形成了彗发;但要注意的是,彗发并不包括彗尾(下段另述)。", "id": 279173}
{"src_title": "Tana severní", "tgt_title": "树鼩", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tana severní je drobný živočich o hmotností 100 až 150 gramů, její délka těla je od 12,5 do 18 cm, osrstěný ocas má dlouhý 14,5 až 17,5 cm. Má dlouhé štíhlé tělo, zřetelné ušní boltce a velké černé oči. Končetiny mají stejně dlouhé, chodidla jsou lysá, prsty mají zakřivé drápky. Mají dlouhý čenich bez viditelných hmatových vousků a stejně jako ostatní tany vyvinutý podjazyk, který požívají k čistění své šedivé až šedočerné srsti.", "section_level": 1}, {"title": "Stravování.", "content": "Jsou to všežravci, živí se různými tropickými plody, semeny i listy určitých stromů, ale hlavně svým protáhlým čenichem prohledávají spadlé listí a trouchnivějící dřevo, aby tam nalezli hlavní složku své potravy bezobratlé i drobné obratlovce, někdy uloví i malé savce. Při hledání potravy se orientují převážně zrakem, málo čichem.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Jsou to výrazně denní živočichové, zdržují se na stromech i na zemi. Stejně hbitě jako po zemi se pohybují ve větvích, dlouhé pohyblivé prsty s ostrými drápy umožňují pevné uchycení větví. Kořist chytají a usmrcují špičatými předními zuby, stoličky používají k drcení potravy. Při žrádle sedí na zadních nohou a kořist si přidržují předními končetinami po způsobu veverek. Samec se samicí sdílí společné hnízdo v dutině stromů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Samice po 45 až 55 dnech březostí rodí 1 až 2 holá mláďata vážící jen 10 až 15 gramů, která ukládá do nového hnízda v dutině stromu. Rodiče shánějí přes den potravu a přebývají v jiném hnízdě, samice přichází mladé nakojit jen jednou denně. Mláďata rychle rostou, asi měsíc stará mláďata jsou odstaven a již žijí společně s rodiči a ve věku dvou měsíců jsou téměř stejně veliká. Pohlavní dospělost dosahují za 2 až 4 měsíce. Dožívají se v přírodě asi pěti let a v umělých chovech 12 let.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Tento druh je chován přibližně ve čtyřech desítkách evropských zoo (stav jaro 2019). V rámci Česka se jedná o čtyři zoo:", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "V Zoo Praha je tento druh k vidění od roku 2001. O rok později se podařilo odchovat první mládě. Původně byly tany vystavovány v pavilonu malých živočichů, který se proměnil v pavilon Afrika zblízka. Od roku 2004 jsou vystaveny v pavilonu Indonéská džungle. Právě mládě tan severních v tomto pavilonu se v prosinci 2004 stalo vůbec prvním odchovem této významné chovatelsko-expoziční stavby. V průběhu roku 2018 byla odchována tři mláďata. Na konci roku 2018 bylo chováno pět jedinců. Na počátku února 2020 přišla na svět dvě mláďata a v závěru následujícího měsíce následovala další dvě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tana severní (\"Tupaia belangeri\") je drobný savec z čeledi tanovitých. Obývají tropické pralesy Jihovýchodní Asie do nadmořské výšky 1000 metrů.", "tgt_summary": "树鼩(学名:)树鼩科树鼩属的动物,分布在东南亚各国。在中国大陆,分布于广西、海南、贵州、云南、四川、西藏等地,主要生活于热带和亚热带森林、灌丛、村落附近。该物种的模式产地在缅甸仰光附近。", "id": 1911095}
{"src_title": "Pařížské hradby", "tgt_title": "巴黎城墙", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší hradby.", "content": "Již Julius Caesar nazývá Paříž oppidem, tedy opevněným sídlištěm: Tedy: \"Je to oppidum Parisiů, které se nachází na ostrově v řece Seině.\" Ovšem není jisté, jedná-li se skutečně o dnešní ostrov Cité. Bezpečná je ovšem informace, že v roce 285 n. l. při nájezdech barbarů během stěhování národů uprchli obyvatelé z Lutetie na levém břehu a opevnili se na ostrově Cité, kde na východní straně vystavěli hradby z kamenů vzatých z Arènes de Lutèce. Toto galořímské opevnění tedy chránilo pouze ostrov. Co se týče nejstaršího opevnění města z 10. století, které již stálo na pravém břehu, existovaly dlouhou dobu pouze hypotézy vycházející z umístění ulic a pomístních názvů. Teprve nedávno však byly nalezeny stopy opevnění na rohu ulic \"Rue de l'Arbre-Sec\" a Rue de Rivoli v 1. obvodu, což umožnilo určit alespoň přibližně jeho trasu.", "section_level": 2}, {"title": "Hradby Filipa II. Augusta.", "content": "Více je toho známo o hradbách krále Filipa II. Augusta, který nechal rozšířit opevnění kolem města v letech 1190-1215 a území zahrnovalo 253 ha na obou stranách řeky. Tyto zdi byly později zakomponovány zčásti do pozdních hradeb, částečně i do obytných domů. Výstavba hradeb probíhala během bojů francouzského krále s Plantagenety. Aby ochránil město v době své nepřítomnosti, nařídil před odjezdem na třetí křížovou výpravu vybudovat kamenné hradby kolem celé Paříže. Na pravém břehu vznikaly hradby v letech 1190-1209 a na levém břehu 1200-1215. Upřednostnění pravého břehu při výstavbě mělo strategické důvody. Případný útok anglického krále by pravděpodobně vedl od severozápadu a levý břeh nebyl z důvodu menšího osídlení tolik významný. Při této příležitosti byl dobře opevněn i královský palác Louvre.", "section_level": 2}, {"title": "Hradby Karla V..", "content": "Ačkoliv hradby z přelomu 12. a 13. století zahrnovaly i ornou půdu a vinice, pro případ dlouhodobého obléhání, počet obyvatel stále stoupal, půda byla zabírána pro výstavbu a pěstování zemědělských plodin se přesouvalo mimo městské hradby. Rovněž se rozvíjela předměstí, především Saint-Honoré na západě. Stoletá válka mezi Francií a Anglií si vyžádala výstavbu nových městských hradeb. V roce 1356 začal na pravém břehu Étienne Marcel stavět hliněný val několik set metrů od hradeb, který byl dokončen v roce 1358. Král Karel V. poté nařídil, aby byl tento val opevněn a doplněn vodním příkopem napájeným ze Seiny. Výstavba nových městských hradeb byla dokončena roku 1383 za jeho nástupce Karla VI. Na pravém břehu nahradily předchozí opevnění Filipa II. Augusta. Nová zeď obklopovala území o rozloze 439 ha, na kterém žilo zhruba 150 000 obyvatel. Hradby byly rozšířeny pouze na pravém břehu Seiny západně od Louvru, který tak přestal být součástí opevnění a zahrnovaly především čtvrť Marais. Karel V. během povstání Étienna Marcela opustil královský palác na ostrově Cité a přesídlil do paláce Saint-Pol na pravém břehu. Ten však byl špatně chráněn, proto byl systém hradeb zpevněn právě zde. Součástí těchto hradeb byla i pevnost Bastila vystavěná v letech 1370-1382.", "section_level": 2}, {"title": "Hradby Ludvíka XIII..", "content": "U příležitosti výstavby nového opevnění byla tato středověká hradba částečně zbořena a nahrazena novou za vlády Ludvíka XIII. V letech 1633-1636 k ní byla připojena ještě další část hradeb na západě podle plánů Jacquese Lemerciera. Také tyto hradby byly rozšířeny pouze na pravém břehu řeky. Toto opevnění se také nazývá jako žluté příkopy (\"Fossés jaunes\").  Tyto hradby byly zbořeny relativně brzy, v roce 1670 za nástupce Ludvíka XIV. Stavby byly strženy, příkopy zasypány a namísto nich byly zřízeny široké bulváry. Z těchto hradeb se dochovalo jen velmi málo hmotných pozůstatků. V místě starých bran byly postaveny triumfální oblouky Porte Saint-Denis a Porte Saint-Martin.", "section_level": 2}, {"title": "Fermiers généraux.", "content": "V letech 1785-1788 byla kolem Paříže postavena zeď zvaná \"Fermiers généraux\". Na rozdíl od předchozích hradeb nebylo jejím hlavním cílem chránit hlavní město, ale sloužila k daňovým účelům. Na zboží, které bylo dovezeno do Paříže, byla uvalena nepřímá daň (spotřební daň) tzv. akzise a veškeré zboží proudící do Paříže mohlo procházet pouze přes brány této zdi. Výběrem této daně byla pověřena finanční společnost \"Ferme générale\" založená v roce 1726, která se starala o výběr nepřímých daní. Zeď \"Fermiers generaux\" zahrnovala již 3370 ha. Byla zbořena po roce 1860, kdy se hranice Paříže posunuly až k novým hradbám. Dnes se z tohoto opevnění dochovaly některé stavby sloužící právě ke kontrole zboží a výběru daní.", "section_level": 2}, {"title": "Thiersovy hradby.", "content": "V letech 1840-1845 byly za vlády Ludvíka Filipa postaveny nové hradby ve větší vzdálenosti (asi 5 km od města), které prosadil politik Adolphe Thiers. V roce 1860 byly hranice Paříže posunuty až k těmto hradbám a bylo zahájeno odstranění zdi \"Fermiers généraux\". Nové hradby byly dlouhé 33 km a měly 94 bašt a 17 městských bran. Za hradbami se ještě táhl pás volného prostranství tzv. zone non aedificandi, kde mohly být v případě potřeby umístěny těžké zbraně. Ovšem už v době svého vzniku byl tento druh obrany města zastaralý, což se ukázalo během první světové války, kdy válečná technika, především děla tzv. Tlustá Berta nebo Pařížanka mohly ostřelovat Paříž z velké vzdálenosti. 19. dubna 1919 vstoupil v platnost zákon, dle něhož město odkoupilo hradby za 100 miliónů franků s podmínkou zákazu výstavby v zone non aedificandi. Téhož roku byla zahájena jejich postupná demolice.", "section_level": 2}, {"title": "Prstenec pevností.", "content": "Souběžně s výstavbou Thiersových hradeb byl budován systém opevnění ve vzdálenosti zhruba 5 km od nich. Jednalo se o 16 pevností kolem Paříže.  Protože se během Prusko-francouzské války ukázalo opevnění Paříže jako neúčinné, byl v letech 1874-1885 vybudován kolem Paříže další pás pevností ve vzdálenosti zhruba 20 km. Jednalo se o 196 staveb (58 malých pevností a 278 baterií)", "section_level": 2}], "src_summary": "Pařížské hradby byly systém městského opevnění Paříže, které obklopovalo město až do počátku 20. století. S tím, jak se zvětšovala Paříž, rozšiřovaly se i prstence hradeb kolem ní, takže se během staletí vytvořilo několik odlišných opevňovacích systémů. Rozlišuje se sedm základních hradeb.", "tgt_summary": "巴黎城墙(Enceintes de Paris)腓力二世城墙遗迹", "id": 445303}
{"src_title": "Ray Kroc", "tgt_title": "雷·克罗克", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině českého emigranta Aloise Kroce (16. června 1879 – 15. ledna 1937, Chicago), který pocházel ze Stupna 16 km od Plzně (jiné zdroje hovoří o sousední vesnici Břasy na Plzeňsku); Alois Kroc byl prvorozeným synem Františka Kroce – hostinského v Horním Stupně č. 53 a Barbory rozené Hákové z Radnice. Český původ měla i matka Rose Mary Hrachová. Většina životopisů uvádí jako místo jeho narození Chicago, což bylo město s největší koncentrací českých imigrantů v Americe.  V mládí vystřídal řadu zaměstnání. Během první světové války zfalšoval údaje o svém věku, aby mohl nastoupit k Červenému kříži jako řidič sanitky (potkal se zde mj. s Waltem Disneyem, který učinil to samé, co on). Na frontu se však nedostal, válka po vstupu Američanů do ní rychle skončila.  Po válce to zkoušel jako jazzový pianista, realitní makléř a prodejce papírových kelímků firmy Lily-Tulip Cup Co. Poté sedmnáct let cestoval po celých USA jako prodejce multimixérů na mléčné koktejly pro firmu Prince Castle, vynálezce Earla Prince, který vynalezl nový typ mixéru. V roce 1953 ho zaujalo, že bratři Richard a Maurice McDonaldové si do své restaurace v San Bernardinu v Kalifornii objednali větší množství jeho mixérů. Chtěl podnik vidět na vlastní oči. A ohromil ho. Kroc byl fascinován systémem práce, který McDonaldové vymysleli, a který připomínal Fordův systém výroby v továrnách. Díky němu byla příprava jídla zkrácena na půl minuty, zatímco běžný standard všech restaurací v USA tehdy byl dvacet minut. Tehdy - ve svých 52 letech - Kroc přišel s nabídkou, že vstoupí do podniku s McDonaldovými a dodá jim obchodní model, který měl již dávno promyšlený: on bude jezdit po Spojených státech a nebude zakládat pobočky, jako to dělají jiné firmy a restaurační řetězce, ale bude nabízet místním drobným podnikavcům tzv. franšízy. Tedy značku a know-how, za něž centrální firma bude dostávat část ze zisku. A právě tímhle modelem z Mc Donald's brzy vytvořil největší restaurační řetězec v USA.  Jedním z Krocových přínosů firmě též bylo, že zavrhl tehdy oblíbené hot dogy a vsadil na hamburgery s mletým masem, v nichž viděl budoucnost.  V roce 1961 Kroc za 2,7 milionu dolarů koupil firmu celou. Roku 1963 pokořila hranici miliardy prodaných hamburgerů za rok. V roce 1966 vstoupila na newyorskou burzu, rok poté, po vybudování více než 700 restaurací ve své vlasti, Kroc založil první dvě mimoamerické jídelny - v Kanadě a Portoriku.  V roce 1974 Kroc odstoupil z vedení firmy a zakoupil baseballový tým San Diego Padres. Ale byl - při své proslulé věčné nespokojenosti a pedantismu - tak nespokojen s výkony hráčů, že ho raději předal svému zeti.  Ve svých 75 letech se pokusil porazit svou celoživotní náklonnost k alkoholu a podstoupil protialkoholní léčení. Šest let poté zemřel.  Jím vybudované impérium k roku 2015 působilo ve 120 zemích světa a stalo se symbolem konzumerismu, rychlého a jednoduchého moderního způsobu života, Spojených států a západní kultury vůbec. Stalo se také ale terčem kritiky, zejména kvůli údajně nezdravé stravě vedoucí k obezitě pravidelných zákazníků.  V roce 2016 byl o Krocovi natočen životopisný snímek \"Zakladatel\" s Michaelem Keatonem v hlavní roli, který nevynechal ani negativní stránky jeho charakteru, jako byla agresivita a nemilosrdnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Raymond „Ray“ Albert Kroc (5. října 1902 Oak Park – 14. ledna 1984 San Diego) byl americký podnikatel, známý hlavně díky tomu, že od bratrů McDonaldových koupil restauraci a značku McDonald’s a svou obchodní expanzí způsobil v 2. polovině 20. století nebývalý rozmach tzv. fast-food stravování. Jeho obchodní model napodobilo mnoho dalších firem. Časopis \"Time\" ho zařadil mezi 100 nejdůležitějších osob století.", "tgt_summary": "雷蒙德·阿尔伯特·“雷”·克洛克(英语:Raymond Albert \"Ray\" Kroc,1902年-10月5日-1984年-1月14日),美国企业家,生于伊利诺伊州。1955年,他接管了当时规模很小的麦当劳公司的特许权,将其发展成全球最成功的快餐集团之一。他被《时代》杂志列为全球最有影响力的企业创始人之一。1974年开始,他成为圣地亚哥教士棒球队老板。", "id": 1598779}
{"src_title": "Mazda RX-7", "tgt_title": "馬自達RX-7", "src_document": [{"title": "První generace SA/FB.", "content": "První generace se vyráběla do roku 1985. Byla označována jako SA/FB. V roce 1980 bylo vyrobeno 3000 vozů speciální edice LS. V letech 1981 a 1984 prošel model faceliftem.  První série (1978–1980) Tato série RX-7 měla vystavené ocelové nárazníky a vysoko postavenou registrační značku V Japonsku byla představena v březnu roku 1978, nahrazující vůz Savanna RX-3. Hlavní návrhář Mazdy byl Matasaburo Maeda, jehož syn Ikuo pracoval na designu Mazdy 2 a Mazdy RX-8. V květnu 1980 Mazda vytvořila 2500 kusů speciálních severoamerických modelů známých jako LS (Leather Sport). Tato edice byl vlastně vylepšený model GS s přidanými LS znaky na každém B-sloupku, speciálními pruhy, a zlatými eloxovanými koly. Všechny LS edice přišly vybaveny hnědým, celokoženým interiérem, kůži potaženým volantem, koženou řadicí pákou, odnímatelným slunečním štítem, vylepšenou audio zástavbou, elektricky stahovatelnými okny, a dalším vybavením montovaném ve standardní edici GS.  Druhá série (1981–1983) měla integrované, umělou hmotou kryté nárazníky, široké, černé gumové boční lišty, jiná zadní světla a zlepšené součásti pro řízení motoru. Edice GSL nabízela volitelné kotoučové brzy na všech kolech a zadní diferenciál s omezeným prokluzem (LSD). V Evropě byla FB úspěšná zejména pro zvýšení výkonu ze 105 PS (77 kW) vozů první série; ročník 1981 měl nyní 115 PS (85 kW). Evropský trh měl také auta vybavená kotoučovými brzdami na všech kolech již jako standardní výbavu.  Třetí série (1984–1985) představila vylepšený přední spodní štít. Severoamerické modely dostaly odlišné uspořádání budíků na přístrojové desce (atmosféricky plněná S3 RX-7 je jediný vůz poháněný rotačním motorem který nemá tachometr uložený uprostřed). GSL edice pokračovala i této třetí sérii, ale Mazda představila \"pod-edici\" GSL-SE. GSL-SE měla motor 1.3 L 13B RE-EGI produkující 135 hp (101 kW) a 135 lb·ft (183 N·m). GSL-SEs nabízely stejné možnosti jako edice GSL, LSD a zadní kotoučové brzdy, ale brzdové kotouče byly větší, proto Mazda použila jinou rozteč šroubů kol 4x114.3 (4x4.5\"). Edice měla také vylepšený podvozek s tužšími tlumiči a pružinami. Mazda se vrátila k použití externího chladiče oleje.  1984 RX-7 GSL má udávanou spotřebu 8.11 litrů na 100 km /při jízdě ve městě 12.37 l/100 km. RX-7 GSL je schopna akcelerovat z 0 to 80 km/h za 6.3 sekund. Ovladatelnost a zrychlení vozu byly na tehdejší dobu vynikající. Tato generace RX-7 měla rozdělení hmotnosti mezi přední a zadní nápravu 50/50 a váhu pod 1,100 kg. Byla to nejlehčí generace RX-7 jaká kdy byla vyráběna. Modely s motorem 12a akcelerovaly z 0 na 100 km/h za 9.2 s. Motor 12A produkoval 100 hp (75 kW) v 6,000 rpm, a dokázal tak vůz dostat přes hranici 190 km/h.  V roce 1985 Mazda představila edici RX7 Finale v Austrálii. Byla to poslední ze série a vyrobila se v omezeném množství. Edice Finale disponovala výkonnostními možnostmi a speciální plaketou zobrazující číslo vyrobeného kusu s nápisem \"Last of a legend\" (\"Poslední z legendy\"). The Finale měla speciální nálepky a začerněnou část mezi oknem a zadními výklopnými dveřmi.  Možnosti a modely se lišily podle zemí. Jiné uspořádání palubní desky a změny v interieru ve třetí sérii byly pouze pro severoamerické modely. Severní Amerika byla jediný trh, který nabízel první generaci RX-7 s motorem 13B se vstřikováním paliva, model GSL-SE. Prodeje první generace RX-7 byly velmi dobré, s celkovou produkcí 474,565 kusů; 377,878 (skoro 80%) byly prodány v USA. V roce 2004, Sports Car International jmenoval toto vozidlo na sedmou příčku jejich žebříčku Top Sports Cars of the 1970s (\"Nejlepší sportovní vozy 1970\").", "section_level": 1}, {"title": "Savanna RX-7 Turbo.", "content": "Po představení prvního rotačního motoru přeplňovaného turbodmychadlem ve vozech Luce a Cosmo, podobný, také s přímým vstřikováním paliva a bez intercooleru, byl motor 12A Turbo, dostupný pro vrcholné modely třetí série v Japonsku. Byl představen v září 1983. Výkon 165 PS (121 kW) v 6,500 otáčkách za minutu. Obě lopatkové turbíny turba of byly remodelovány a zmenšeny, turbína mela o 20% vyšší rychlost než v používaném konvenčním motoru. Savanna Turbo byla vyráběna pouze krátce, protože nová generace RX-7 byla za rohem.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá generace FC.", "content": "Série 4 (1986–1988) byla dostupná jako atmosférický motor, se vstřikováním paliva a označením 13B-VDEI, produkující 146 hp (108 kW). Model s turbodmychadlem, (1987–1988) známý jako Turbo II na Americkém trhu, měl 182 hp / 185 ps (135 kW). Série 5 (1989–1992) disponovala zlepšeným stylingem a lepším řízení motoru, jako lehčí rotory a vysokokompresní poměr 9,7:1 pro atmosférické motory a 9.0:1 pro Turbo. Atmosféricky plněná Série 5 FC měla 160 hp (119 kW), zatímco Série 5 Turbo měla 200 hp / 205 ps (147 kW). Druhá generace RX-7 (\"FC\", VIN začínající JM1FC3 or JMZFC1), v Japonsku pořád známá jako Savanna RX-7, dostala kompletní změnu stylu, připomínající Porsche 944 nebo Porsche 924. Designéři Mazdy se pod vedením Akia Uchiyamy soustředili na Porsche 944 jako na inspiraci pro design FC, neboť byl vůz vytvářen hlavně pro prodeje na americkém trhu, v závislosti na výborných prodejích první generace, kde se jí v USA prodalo skoro 80% celkové produkce. Tato strategie byla zvolena po tom, co Uchiyama a ostatní z designového týmu strávili nějaký čas ve Spojených státech, kde sbírali zkušenosti a názory majitelů předchozí generace RX-7 a dalších sportovních vozů, populárních na americkém trhu. Porsche 944 prodávaná celkově dobře a v té době nabízela vodítka k tomu co by mohli nadšenci do sportovních aut na budoucí Mazdě RX-7 shledávat atraktivní, vzhledově i výbavou. Zatímco SA22/FB byla čistě ryzí sportovní vůz, FC byla vedena k širší použitelnosti, jako vůz, který se dá bez větších problémů využívat každý den a přitom přináší spolehlivost a pohodlí. Ovládání a řízení vozu bylo hodně zlepšeno, s menším sklonem k přetáčivosti jakými trpěla FB. Technologie zadní nápravy byla vylepšena a bylo použita mnohem více moderní nezávislé zavěšení. I řízení bylo více přesné. Kotoučové brzdy zde byly také standardem, některé modely (S4: Sport, GXL, GTU, Turbo II, Convertible; S5: GXL, GTUs, Turbo, Convertible) nabízely čtyřpístkové přední brzdy. Zadní sedadla byly volitelné na některých modelech, většinou na americkém trhu. Mazda také představila Dynamic Tracking Suspension System (DTSS). Turbo 2 používalo dmychadlo se systémem twin scroll. Menší primární komora turbodmychadla je určena k redukci turbodíry v nižších otáčkách motoru. V těch vyšších je otevřena druhá komora, čímž dostaneme z motoru o 33% více výkonu než z atmosférické jednotky.  FC byla o 363 kg těžší než její předchůdce, to jí však nezabránilo v úspěchu na stránkách tisku. FC RX-7 se stala importovaným automobilem roku 1986 podle magazínu \"<nowiki>Motor Trend'</nowiki>\"s, a Turbo II se podruhé objevila v žebříčku Deset Nejlepších magazínu \"Car and Driver v roce\" 1987.  Na japonském trhu byla dostupná pouze Turbo verze, atmosférické motory byl určeny výhradně pro export. Mazda prodala 86,000 kusů jen v USA v roce 1986.  Australian Motors Mazda vypustila limitovanou edici v množství 250 kusů zvanou 'Sports' Serie 4; žádná z nich neměla posilovač řízení, elektricky stahovaná okna a zadní stěrač v závislosti ke snížení hmotnosti vozu. V Japonsku byla speciální série zvaná Infini s produkcí pouhých 600 vozů ročně. Co edice nabízela? Logo Infini na zádi, vylepšený podvozek, upravenou řídící jednotku, navýšení výkonu, menší hmotnost, 15- palcová hliníková BBS kola, Infini logo na volantu, aero spoiler kit, bronzově zbarvená okna a jiné. Automobil byl považován za vrchol v modelu RX-7 (dokud nepřišla FD). Infini IV přišla s dalšími prvky jako černá sportovní sedadla, 16palcové BBS kola, a ostatní věci použité předtím. Byly zde i jiné série: Series I byla představena v roce 1987, Series II v 1988, Series III v 1990, and Series IV v roce 1991.", "section_level": 1}, {"title": "Convertible.", "content": "Mazda představila verzi se stahovací střechou v roce 1988, osazenou atmosférickým motorem. Convertible měl sundavací pevnou sekci nad pasažéry a skládací textilní zadní část s vyhřívaným zadním oknem. Pro složení střechy bylo nutno odjistit dva háčky,  poté automaticky sklopit zadní část, vylézt z vozidla a sundat pevnou část manuálně. Mazda tak představila první integrovaný windblocker, pevný panel byl složen za předními sedadly, aby blokoval nechtěné proudění vzduchu přímo k pasažérům a zpříjemnil tak jízdu v otevřeném režimu.  Několik větších automagazínů té doby označilo RX-7 Convertible jako jeden z nejlepších kabrioletů dostupných na trhu. (Automobile Magazine/Leden 1988, Performance Car Magazine/Leden1989). Mazda vyvezla přibližně 5000 kusů do Spojených států v roce 1988. Produkce se zastavila v roce 1991 poté, co Mazda prodala 500 kusů omezené serie příkladu pro rok 1992 pouze pro domácí trh. V Japonsku, UK a ostatních regionech kromě USA byla dostupná i verze Turbo.", "section_level": 2}, {"title": "GTUs (1989-1990).", "content": "V roce 1989, s představením faceliftu FC RX-7, a pro připomenutí dominance RX-7 v závodech IMSA, Mazda představila model s označením GTUs. Začala s lehkým modelem GTU, který přišel s manuálním stahováním oken, bez zadního stěrače, slunečního okna. GTUs přidala prvky, které najdeme na verzích Turbo, jako přední čtyřpístkové brzdy, zadní chlazené brzdy, posilovač řízení závislý na rychlosti vozidla, jednodílný přední spoiler, sedadla z modelu Turbo, volant potažený kůží, 16palcová kola, pneumatiky 205/55VR, a viskózní typ diferenciálu s omezeným prokluzem. To umožňovalo rychlejší akceleraci pro nepřeplňované motory 13B.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí generace FD.", "content": "Třetí generace se vyráběla od roku 1991 do roku 2002. Nově byl použit sekvenční twin turbo systém. Při normální jízdě je v činnosti pouze první turbo, zatímco po překročení 4000-4500 rpm se plynule přidá i druhé. Toto řešení je bohužel vykoupeno nižší spolehlivostí. Při zvyšování výkonu proto majitelé třetí generace obvykle jdou cestou přestavby na single turbo. V roce 1999 motor RX7 dosáhl výkonového stropu 276 HP, který domácí automobilky nesměly překročit. Třetí generace získala respekt především díky své dobré ovladatelnosti na limitu - velice nízké celkové těžiště, perfektní rozložení váhy 50:50 a \"FMR layout\" (těžiště motoru za přední nápravou, zadní náhon).  1991 Series 6 - 13B-REW 252 HP  1996 Series 7 - 13B-REW 261 HP (zjednodušeny výfukové svody, nová 16-bit řídící jednotka motoru)  1999 Series 8 - 13B-REW 276 HP (vylepšené twin turbo)", "section_level": 1}, {"title": "Spirit R.", "content": "Ukončení výroby RX7 bylo oslaveno limitovanou edicí 1500 kusů \"Spirit R\", které byly dále rozděleny na A, B a C.  Spirit R Type A - nejagresivnější model, pouze dvousedadlový, pětistupňová manuální převodovka  Spirit R Type B - pětistupňová manuální převodovka, sedadla 2+2  Spirit R Type C - čtyřstupňová automatická převodovka, sedadla 2+2", "section_level": 2}, {"title": "Závodní verze.", "content": "První generace s motorem 13B v roce 1979 dostala možnost účasti na 24 hodin Le Mans, nicméně neprošla kvalifikací. O rok později se Mazda kvalifikovala a umístila na 21. pozici, jednalo se o vůz RX7 FB 12A. V roce 1991 se s prototypem 787B (4 rotor R26B, 700HP, 607 N·m) automobilce podařilo zvítězit a dodnes je jedinou japonskou automobilkou, která tento závod vyhrála. Mazdy startovaly také ve vytrvalostních okruhových závodech Daytona a Spa. Vyhrály také britské mistrovství cestovních vozů BTCC. Několik vozů první generace startovalo v rallye ve skupině B", "section_level": 1}, {"title": "Mazda RX-7 Group B.", "content": "Mazda RX-7 byla jediným soutěžním vozem s Wankelovým motorem, který startoval v nejvyšší kategorii mistrovství světa v rallye. Účast zajišťoval Mazda Rally Team Europe a hlavní posádka jezdila ve složení Invar Carlson a Benny Mellander. Vůz byl v nevýhodě, protože neměl pohon všech kol. jeho největšími soupeři tak byly vozy Nissan 240 RS, Porsche 911 a Opel Manta 400. Vůz nebyl nikdy výrazně úspěšný, ale byl velmi spolehlivý. Po zrušení skupiny B se většina vozů přesunula do národních šampionátů. Největším úspěchem bylo třetí místo na Acropolis rallye 1985.  Vůz měl samonosnou karoserii. Wankelův motor byl o objemu 1308 cm, který dosahoval výkonu 300 koní a točivého momentu 270 Nm. Motor byl osazen dvojitým karburátorem Weber.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mazda RX-7 byl sportovní automobil, který v letech 1978 až 2002 vyráběla japonská automobilka Mazda. Předchůdcem byla Mazda RX-3 a nahradil jí vůz Mazda RX-8. Celkem bylo vyrobeno 811 634 vozů. K pohonu vozu sloužil výhradně Wankelův motor.", "tgt_summary": "马自达RX-7()是由日本马自达汽车公司自1978年至2002年间制造贩售、搭载转子引擎的双门跑车。关于车名的由来,「R」代表Rotary转子引擎,「X」为代表未来的象征记号,而「7」是马自达内部的车型代码,比如马自达2、马自达5分别为小型车、轿式多功能休旅车车型。在车迷之间,则常以车型代号的开头二字譬如「FC」、「FD」来做为各代车型的暱称。", "id": 1205326}
{"src_title": "APS-C", "tgt_title": "先進攝影系統C型", "src_document": [{"title": "Porovnání s ostatními formáty.", "content": "Poměr signálu a šumu na jeden pixel je definován počtem fotonů na pixel a tzv. „čtecím šumem snímače“. Proto tedy nemůže být obrazový šum snímače APS-C přímo porovnáván s menšími nebo většími velikostmi senzorů, protože jeho vlastnost shromažďování světla je do značné míry definována spíše celkovým optickým systémem než samotným snímačem.", "section_level": 1}, {"title": "Označování výrobci.", "content": "Většina výrobců fotoaparátů a objektivů pro APS-C snímače nepoužívá označení APS-C, ale svoje vlastní. Zde je většina, se kterou se lze setkat:  Takto označené objektivy tudíž nelze použít na kinofilmové fotoaparáty a tzv. fullframové digitální fotoaparáty, protože by nepokryly celé pole snímače (filmu) a okraje fotografie by byly černé nebo výrazně ztmavené.", "section_level": 1}, {"title": "Objektivy pro APS-C.", "content": "Výrobci Canon, Fuji, Nikon, Pentax a Sony vyvinuli objektivy přímo pro těla fotoaparátů s jejich ořezovým faktorem. Zatímco Canon používá faktor 1,6×, ostatní 4 firmy používají 1.5×.  Těla APS-C mají menší snímač. Například 28mm objektiv je širokoúhlý na tradičním 35mm filmovém políčku. Ale stejný objektiv na APS-C těle s crop faktorem 1.6× bude ekvivalentem 45mm objektivu pro 35mm filmové políčko. Několik výrobců třetích stran, jako je Tamron, Tokina a Sigma vyrábí i širokoúhlé objektivy navržené pro APS-C snímače.", "section_level": 1}, {"title": "Canon.", "content": "Canon uvedl roku 2003 řadu objektivů Canon EF-S spolu se zrcadlovkou Canon 300D. Tyto objektivy mají zadní část objektivu blíže ke snímači. To má několik výhod včetně vyšší světelnosti objektivů a delší ohniskové vzdálenosti (což znamená „větší zoom“). EF-S objektivy jsou kompatibilní s APS-C fotoaparáty Canon vyjma Canonu EOS D30, Canon EOS D60 a Canon EOS 10D.  EF-S objektivy nelze fyzicky nasadit na fullframové fotoaparáty Canon. Později uvedla firma na trh řadu objektivů EF-M, pro řadu fotoaparátů EOS M, což jsou bezzrcadlovky s výměnnými objektivy. EF-M objektivy nelze nasadit na zrcadlovky Canon. EF-M objektivy jsou mnohem blíže ke snímači než fullframové fotoaparáty (EF) Canon i APS-C fotoaparáty (EF-S).", "section_level": 2}, {"title": "Nikon.", "content": "Nikon vyrábí DX objektivy pro své APS-C fotoaparáty. Ty jsou kompatibilní se všemi zrcadlovkami Nikon vyrobenými od roku 1977. Objektivy této řady s krátkou ohniskovou vzdálenosti trpí vinětací, když jsou nasazeny na filmové fotoaparáty, ale objektivy s delší ohniskovou vzdáleností jsou většinou použitelné. Když jsou objektivy nasazeny na fullframové fotoaparáty Nikon FX, tělo fotoaparátu se automaticky přepne a ořízne obraz na velikost DX. Toto lze změnit v nastavení.", "section_level": 2}, {"title": "Sony.", "content": "Sony má dvě řady objektivů pro své APS-C fotoaparáty. DT pro fotoaparáty s bajonetem A-mount, což jsou zrcadlovky a α SLT pro bezzrcadlovky s bajonetem E-mount. DT objektivy jsou kompatibilní s jakoukoli zrcadlovkou s A-mountem, ale jsou vyrobeny převážně pro fotoaparáty DSLR-A100 až A700, Konica Minolta 5D a 7D a APS-C fotoaparát Alpha SLTs. DT objektivy jsou kompatibilní i s fullframovými fotoaparáty jako je DSLR-A850, DSLR-900 nebo SLT-199 v ořezovém módu.  Objektivy s E-mountem jsou kompatibilní se všemi APS-C MILCs, od NEX-3, NEX-5 až po současné a3000, a5100 a6500. Též je lze nasadit na fullframové bezzrcadlovky jako je A7R II, také v ořezovém módu.  Sony vyrábí také objektivy s označením FE, s bajonetem E-mount, které jsou vyrobeny tak, aby pokryly celý fullframový snímač.", "section_level": 2}, {"title": "Crop faktor (faktor ořezu).", "content": "Ohnisková vzdálenost objektivů je většinou uváděna ve vztahu k velikosti kinofilmového políčka (36 × 24 mm). Většina dnes nabízených digitálních fotoaparátů má ovšem menší snímač, a je tudíž nutné fyzickou ohniskovou vzdálenost objektivu vynásobit podle toho, jak je daný snímač velký. To, kolika je nutné násobit, udává právě crop faktor.", "section_level": 1}], "src_summary": "Advanced Photo System type-C (APS-C) je označení formátu obrazových snímačů používaných v digitálních fotoaparátech.", "tgt_summary": "先进摄影系统C型(英文:Advanced Photo System Classic,缩写:APS-C),是一种数码相机所使用的感光元件的规格之一。尺寸略等于先进摄影系统C型的大小,为25.1毫米× 16.7毫米,比例为3:2。", "id": 2693704}
{"src_title": "Alexandra Kollontajová", "tgt_title": "亚历山德拉·米哈伊洛芙娜·柯伦泰", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v březnu 1872 jako dcera vysoce postaveného generála ruské armády a finské selky. V sedmnácti se odmítla stát ženou mladého generáladjutanta cara Alexandra III. a v roce 1893 se provdala za inženýra Vladimíra Kollontaje. Porodila mu syna a po 4 letech se rozvedla.  V roce 1897 odjela do Švýcarska, kde na univerzitě vystudovala ekonomiku a statistiku, později odjela do Londýna, kde poznala socialistu Webba, a následně pak do Berlína, kde se seznámila s Kautským a Luxemburgovou. V té době se její bývalý manžel podruhé oženil a jeho nová žena přijala jejího syna za vlastního.  Alexandra se po vyřešení rodinných problémů začala plně věnovat práci v Sociálně demokratické dělnické straně Ruska a záhy se dostala do jejího vedení. Lavírovala mezi menševiky a bolševiky, ale Lenin ji přesvědčil a v roce 1915 přešla k bolševikům. V červnu 1917 byla po prvním pokusu bolševiků o převzetí moci zatčena a nakrátko uvězněna. Ale po Říjnové revoluci, jíž se sama aktivně zúčastnila, se stala lidovou komisařkou (ministryní) sociálního zabezpečení. Po revoluci si vzala vojenského činitele a předsedu Centrobaltu Pavla Dybenka, s nímž se roku 1922 rozvedla. Na stranických sjezdech prosazovala radikální feministické řešení „ženské otázky“, v roce 1920 založila oddělení žen při ÚV KSR(b). 4. října 1922 se stala první sovětskou a ruskou diplomatkou vůbec, když byla jmenována zplnomocněnou zástupkyní sovětské vlády v Norsku. V září 1926 byla vyslána jako diplomatka do Mexika, ale kvůli zdravotním potížím s tamním klimatem se téhož roku vrátila do Norska.  30. října 1930 se A. M. Kollontajová stala jako první žena v této funkci na světě, vyslankyní (od roku 1943 velvyslankyní) Sovětského svazu ve Švédském království. Zde v diplomatických službách vykonala mnoho pro zachování neutrality Švédska v druhé světové válce. Měla rovněž významný podíl na zprostředkování příměří mezi Moskvou a Finskem v roce 1940 a také na vystoupení Finska z hitlerovské Osy v roce 1944.  Při neúnavné práci se těžce roznemohla na levou ruku i nohu a 18. března 1945 svou misi ve Stockholmu ukončila. Nadále však, jako konzultantka, pracovala pro ministerstvo zahraničí, a to prakticky až do své smrti 9. března 1952", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandra Michailovna „Šura“ Kollontajová (Алекса́ндра Миха́йловна Коллонта́й — rozená Domontovičová, Домонто́вич) (31. března 1872 – 9. března 1952 byla ruská komunistická revolucionářka. Nejdříve byla členkou strany menševiků, v roce 1915 přestoupila k bolševikům. V roce 1923 se stala sovětskou zástupkyní v Norsku, čímž se stala první ženou na světě v diplomatických službách. Byla také propagátorkou volné lásky.", "tgt_summary": "亚历山德拉·米哈伊洛芙娜·柯伦泰(;1872年-3月31日-1952年-3月9日),本姓多蒙托维奇(),是俄国共产主义革命家,原为孟什维克成员,后于1914年加入布尔什维克。自1923年起担任苏联驻挪威大使,成为世界第一位女性驻外大使,1926年她被指派做苏联的驻墨西哥大使。", "id": 1750088}
{"src_title": "Cholera drůbeže", "tgt_title": "禽類霍亂", "src_document": [{"title": "Historie a výskyt.", "content": "Epizootie cholery u drůbeže jsou popisovány již v 18. století. Název \"cholera drůbeže\" poprvé použil Mailet (1836). Benjamin (1851) prokázal její kontagiozitu a formuloval způsoby její prevence. V roce 1879 prokázal Toussaint bakteriální etiologii a Pasteur (1880) izoloval bakterie v čisté kultuře a připravil vůbec první očkovací látku záměrným oslabením patogenity bakterií. V USA jsou první popisy cholery známy již před rokem 1867. V minulosti se cholera v Evropě hojně vyskytovala a způsobovala značné ztráty. Se zlepšováním podmínek hygieny chovů a kvality krmných směsí se frekvence výskytu i průběh onemocnění postupně snižovaly a dnes se cholera objevuje sporadicky, většinou jen v chronické nebo lokalizované formě.", "section_level": 1}, {"title": "Příčina nemoci (etiologie).", "content": "Z bakterií zařazovaných do rodu \"Pasteurella\" (v současné době 11-13 druhů) byly u ptáků prokázány kromě bakterie \"P. multocida\" (původce cholery drůbeže) také méně patogenní \"P. anatis\", \"P. avium\", \"P. gallinarum\", \"P. langaa\", \"P. volantium\" a \"P. species A\". \"P. gallinarum\" vykazuje nižší patogenitu, má stejné hostitelské spektrum jako \"P. multocida\" a hraje spíše roli jako sekundární patogen. Kromě výše uvedených byly u vodní drůbeže, holubů a pěvců izolovány i další pasteurely, které ale nebyly dosud taxonomicky zařazeny a jejich význam není přesně znám; pravděpodobně jsou také podmíněně patogenní.", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "Bakterie \"P. multocida\" je G-, nepohyblivá, nesporulující, opouzdřená nebo neopouzdřená krátká tyčinka (0,2-0,4 x 0,6-2,5 μm), typicky ovoidního nebo kokobacilárního typu. Vyskytuje se jednotlivě nebo v párech, občas jako řetízky nebo vlákna. Za nevhodných podmínek nebo po opakovaných kultivacích mají buňky tendenci k pleomorfismu. V otiscích z tkání, krve, exsudátů a v čerstvě izolovaných kulturách se barví bipolárně po obarvení podle Giemsy nebo Wrighta. U opouzdřených kmenů je pouzdro prokazatelné metodou negativního barvení. Podle virulence a utilizace sorbitolu a dulcitolu se rozlišují 3 fenotypicky odlišné poddruhy - \"P. multocida\" ssp. \"multocida\", \"P. multocida\" ssp. \"septica\" a \"P. multocida\" ssp. \"gallinarum\".", "section_level": 2}, {"title": "Kultivace.", "content": "\"P. multocida\" roste na běžných půdách při optimální teplotě kolem 37 °C a pH 7,2-7,8. Pro izolaci pasteurel existují různá selektivní i chemicky definovaná média, obsahující kyselinu pantotenovou a nikotinamid jako růstový faktor. V tekutých půdách obohacených peptonem, hydrolyzátem kaseinu nebo ptačím sérem naroste za 16-24 hodin s difuzním zákalem a následným viskózním sedimentem. Roste na obyčejném agaru i na agaru s přídavkem krve (nehemolyzuje) nebo séra. Kultivace na Endově agaru je vesměs negativní nebo značně opožděná, s koloniemi o průměru nejvýše 0,3 mm. Na MacConkeyově půdě a na Simmonsově citrátovém agaru \"P. multocida\" neroste.  Pasteurely na pevných kultivačních půdách snadno disociují, takže se můžeme setkat s hladkou, mukózní i drsnou fází růstu P. multocida. Silně virulentní a opouzdřené bakterie izolované z akutních epizootií zpravidla rostou v S-fázi v podobě hladkých, lesklých, konvexních, charakteristicky zapáchajících a světlolomných kolonií velikosti 2–3 mm, s tendencí splývat. Ze sporadických případů chronické cholery lze vykultivovat kolonie plošší, menší (1–2 mm), namodralé barvy, nesvětlolomné a ohraničené. Takové izoláty jsou obvykle méně virulentní a neopouzdřené. Někdy vyrůstají pasteurely v podobě mukózních, vlhkých, velkých, šedých a splývajících kolonií (M-fáze). Jedná se většinou o neopouzdřené avirulentní kmeny. Virulentní izoláty mohou během kultivací disociovat a růst v podobě namodralých, šedých i drsných kolonií. Rozdílné růstové formy mohou být do určité míry ovlivněny složením média; mají význam pro výběr imunogenních kmenů.", "section_level": 2}, {"title": "Biochemické vlastnosti.", "content": "Kromě glukózy, fruktózy, galaktózy (bez tvorby plynu) a sacharózy zkvašuje \"P. multocida\" také mannitol, kdežto laktóza a maltóza zůstávají beze změn. Kmeny tvoří indol a sirovodík, rozkládají ornitin a dávají reakci na katalázu, popř. i na oxidázu. Želatinu nezkapalňují, zkouška na ureázu je negativní. \"P. multocida\" ssp. \"septica \" jako jediná ze 3 poddruhů nezkvašuje sorbitol, \"P. multocida\" ssp. \"gallinarum\" naopak jako jediná zkvašuje dulcitol.", "section_level": 2}, {"title": "Odolnost v prostředí.", "content": "Ve vnějším prostředí jsou pasteurely poměrně málo odolné, jsou destruovány slunečním světlem, sušením a teplem. Při vysušení zanikají za 2-3 dny, v krvi a trusu vydrží až 10 dnů, v půdě 14 dnů, ve vodě až 3 týdny. Teploty nad 60 °C ničí pasteurely během několika minut. Za stejnou dobu je ničí běžné dezinfekční prostředky – formaldehyd, fenol, louh sodný i draselný, betapropiolakton nebo glutaraldehyd.", "section_level": 2}, {"title": "Antigenní vlastnosti.", "content": "Sérotypizace \"P. multocida\" je založena na detekci specifických pouzderných a somatických antigenů. Specifické antigeny pouzdra, prokazatelné pasivním hemaglutinačním testem, umožňují rozlišit 5 sérologických typů označovaných velkými písmeny - A,B,D,E,F, přičemž u ptáků byly zjištěny sérotypy A,B,D a F. Mukózní pouzdro (u typu A představované z převážné části hyaluronovou kyselinou) je faktorem virulence a pravděpodobně i protekčním (imunogenním) antigenem. Inhibuje fagocytózu a baktericidní aktivitu polymorfonukleárních leukocytů. Je termolabilní a ničí se teplotou 56 °C po 30 min a po více než 24hod pobytu v termostatu při 37 °C.  Typizace somatických lipopolysacharidových antigenů pasteurel se provádí zkumavkovou aglutinací anebo častěji precipitací v gelu. Doposud bylo identifikováno 16 somatických sérotypů označovaných arabskou číslicí, z nichž některé jsou v přímém vztahu k hostiteli i k onemocnění. Kmeny všech sérotypů byly izolovány i z ptačích hostitelů. U různých pouzderných typů se mohou zjišťovat stejné termostabilní tělové antigeny. Antigeny jednoho kmene reagují často s větším počtem monotypových sér, takže se např. zjišťují sérotypy A:3,4 nebo A:3,4,12 apod. Cholera drůbeže je v 70-90 % způsobována sérotypy A:1,3 anebo 4; méně často se vyskytují sérotypy A:5, A:9, A:14, F:1, F:3, B:4 a D:12, které jsou také patogenní. K identifikaci a typizaci P. multocida lze také využít její citlivosti k bakteriofágům.", "section_level": 2}, {"title": "Patogenita.", "content": "Vznik a průběh nemoci závisí na virulenci \"P. multocida\", na geneticky determinované vnímavosti hostitele k onemocnění a jeho obranných schopnostech. Pasážováním bakterií v oslabených zvířatech dochází ke zvýšení virulence původce (např. při nedostatku vitamínu A, špatné zoohygieně, po transportu apod.). Pro silně virulentní kmeny není oslabení organismu nutné.  \"P. multocida\" infikuje ptáky přes sliznice dutiny zobáku, nosohltanu, horních cest dýchacích, spojivku oční nebo přes kožní poranění (např. kousnutím kočky). Pasteurely mohou být přítomny v dýchacím traktu i u klinicky zdravých jedinců, kteří jsou nosiči bakterií. Je-li porušena rovnováha ve vztahu hostitel - bakterie, vyvolává pasteurela onemocnění. Příčinou může být nezvykle rychlá pasáž z jednoho hostitele na druhého, při které se zvyšuje virulence původce, anebo snížená odolnost hostitele. Častou příčinou snížené odolnosti hostitele bývá primární virová infekce.", "section_level": 2}, {"title": "Toxiny.", "content": "Všechny kmeny \"P. multocida\", bez ohledu na virulenci, produkují endotoxin lipopolysacharidové povahy, který je toxický pro myš a pyrogenní pro králíka. Ve starších kulturách se uvolňuje spontánní lýzou bakterií. V krvi a tkáních zvířat s hemoragickou septikémií jej lze prokázat volný; indukuje aktivní imunitu. U některých kmenů \"P. multocida\" sérotypu A a D izolovaných z krůt byla zjištěna produkce termolabilního proteinového toxinu, který měl dermonekrotické účinky a byl letální pro krůťata.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik a šíření nemoci (epizootologie).", "content": "Výskyt cholery se vyznačuje určitou sezónností, zpravidla se objevuje v pozdním létě, na podzim a v zimě. Relativně častější je v zemích s mírným a teplým podnebím, v porovnání se severskými státy či zeměmi v tropickém pásmu. Existují predispoziční faktory ovlivňující průběh nemoci.", "section_level": 1}, {"title": "Hostitel.", "content": "Většina terénních výskytů cholery se objevuje u domácí drůbeže, může ale postihovat i pernatou zvěř, chovy exotů, pštrosy, ptáky v zoologických zahradách i divoce žijící ptáky. Široký hostitelský rozsah \"P. multocida\" naznačuje, že pravděpodobně všechny druhy ptáků jsou vnímavé k infekci. Kmeny \"P. multocida\" izolované z ptáků postižených akutní cholerou obvykle zabíjejí králíky a myši; ostatní laboratorní savci jsou k infekci rezistentní. Koně, skot, ovce, prasata, psi a kočky jsou refrakterní k orální inokulaci a podkožní (sc.) infekce způsobuje pouze lokální abscesy. Všechna tato zvířata ale mohou uhynout po nitrožilní (iv.) inokulaci.  Z domácí drůbeže jsou nejvnímavější krůty, kachny a husy. Stresující faktory, jako např. změna klimatu, výživy, zhoršené chovatelské prostředí aj., mohou negativně ovlivňovat výskyt i průběh nemoci. V porovnání s krůtami je kur domácí méně vnímavý, přičemž dospělí kohouti a slepice jsou vnímavější než kuřata a mladá drůbeže; většinou onemocní až po 16. týdnu věku.  Při terénních výskytech cholery u slepic se mortalita pohybuje obvykle mezi 0-20 %, často je pozorován pokles snášky a perzistující lokalizované infekce. Podobně jako u krůt i v chovech kura domácího působí stresory prostředí jako predispoziční faktory. Cholera se může objevit i u dravců, pštrosů, bažantů, volně žijících vodních ptáků a dalších ptáků v zoologických zahradách.  Morishita et al. (1996) vyšetřovali kultivačně na \"P. multocida\" 253 klinicky zdravých a 75 nemocných papoušků různých rodů. Pouze u 5 papoušků (\"Pionites leucogaster xanthomeria\", \"Coracopsis nigra\" 2x, \"Psittacus erithacus\" a \"Nymphicus hollandicus\") vyizolovali pasteurelu sérotypu 3 (papoušci se septikémií) nebo sérotypu 4,7 (papoušci s pododermatitidou). Izolát z korely, která byla ukořistěna kočkou, patřil k sérotypu 3 a nebyl geneticky příbuzný s jinými 2 izoláty stejného sérotypu. Stejní autoři zjistili choleru u 8 případů z 398 vyšetřovaných dravců z řádů \"Falconiformes\" a \"Strigiformes\". Šest izolátů \"P. multocida\" patřilo do sérotypu 1, zbývající dva do sérotypů 3 a 3,4. Choleru také prokázali u káně rousné (\"Buteo lagopus\") a výrečka plaménkového (\"Otus flammeolus\"), projevující se abscesy v orofaryngu a jícnu.  U holubů se cholera na rozdíl od drůbeže vyskytuje velmi zřídka; holubi ani při úzkém a intenzivním kontaktu s postiženou drůbeží neonemocní.", "section_level": 2}, {"title": "Přenos, nosiči a vektory.", "content": "\"P. multocida\" nepatří k normální mikroflóře drůbeže, ale je často přítomna u chronicky infikovaných ptáků (celoživotní bakterionosiči), aniž by vykazovali klinické příznaky onemocnění. Ptáci přežívající choleru jsou tak rezervoárem infekce. Také kadávery ptáků uhynulých na akutní choleru mohou být zdrojem infekce, zejména při kanibalismu.  Potenciálními nosiči nebo vektory \"P. multocida\" mohou být také volně žijící ptáci (vrabci, holubi), myši, krysy, ale i většina domácích zvířat (skot, ovce). Obecně jsou tyto bakterie pro drůbež avirulentní, s výjimkou izolátů od prasat a možná také od koček. Součástí infekčního řetězce může být také hmyz (mouchy, klíšťáci, čmelík kuří).  Přenos \"P. multocida\" v hejnu se děje přímým kontaktem mezi zvířaty nebo aerogenně. Pasteurely jsou rozšiřovány exkrety z dutiny zobáku, nosu a spojivky nemocných ptáků, kterými je kontaminováno prostředí, zejména krmivo a pitná voda. Trus jen velmi zřídka obsahuje živé bakterie. Asymptomní nosiči přechovávají bakterie v nosních dutinách, sinusech a choanách. Infekce se také může šířit nepřímo živými a neživými kontaminovanými vektory (personál, pytle od krmení, nářadí, transportní prostředky aj.). Přenos vejcem je asi možný, ale dosud nebyl exaktně prokázán.", "section_level": 2}, {"title": "Patogeneze.", "content": "Vstupní branou infekce jsou sliznice horních cest dýchacích a hltanu, případně poranění kůže. Vysoce virulentní kmeny \"P. multocida\" způsobují v krátké době akutní septikémii s následnými koagulopatiemi, přičemž uvolňovaný endotoxin může vyvolat náhlý úhyn (šok). Méně virulentní kmeny způsobují bakteriémii a kolonizaci plic, jater, ledvin, sleziny a srdce. Slabě virulentní kmeny obecně způsobují chronické onemocnění s respiračními příznaky. Endotoxiny produkované pasteurelami poškozují krevní cévy, způsobují edém, hemoragie a koagulační nekrózu, zejména v játrech. Onemocnění po infekci méně virulentními kmeny obvykle vznikne po stresech nebo u imunosupresovaného hostitele.", "section_level": 2}, {"title": "Projevy nemoci (symptomatologie).", "content": "Inkubační doba je 4 hodiny až 9 dnů.", "section_level": 1}, {"title": "Klinika.", "content": "Cholera drůbeže může probíhat perakutně, akutně nebo chronicky. Při perakutním průběhu jsou často jediným příznakem náhlé úhyny, které během několika dnů mohou přesáhnout i 50 % v postiženém chovu.  Akutní průběh je charakterizován vysokou morbiditou i mortalitou. Klinické příznaky se objevují často pouze několik hodin před úhynem, případně úhyn může být jediným příznakem onemocnění. Zpravidla ale dochází k úhynům po 2 až 4denním onemocnění. Možnými příznaky jsou deprese, horečka, anorexie, načepýřené peří, mukózní výtoky ze zobáku a nozder (obsahující velký počet bakterií), průjem, zrychlené a ztížené dýchání. Bezprostředně před úhynem se objevuje cyanóza, nejlépe viditelná na neopeřených částech hlavy (hřeben a lalůčky). Průjmové výkaly jsou zpočátku vodnaté a bělavé, později nazelenalé a obsahují hlen. U kachen se mohou vyskytovat plovací pohyby končetin. Ptáci, kteří přežijí počáteční akutní septikémii, často vykazují respirační šelesty, konjunktivitidu nebo zduření podočnicových dutin, případně mohou později uhynout v důsledku zhoršeného zdravotního stavu, vyhublosti a dehydratace, nebo se mohou stát chronicky nemocnými, případně se i uzdravit.  Chronická forma cholery obvykle následuje po akutním stadiu nemoci nebo vzniká jako důsledek infekce \"P. multocida\" o nízké virulenci. Trvá 1-2 týdny i déle a je doprovázena poruchami růstu a vývoje a poklesem snášky. Příznaky i změny většinou závisí na lokalizaci infekce. Pozoruje se zduření lalůčků (\"lalůčková nemoc\"), sinusů, kloubů končetin nebo křídel, prstních polštářků nebo sternální burzy v důsledku nahromadění fibrinózního exsudátu. Může se vyskytovat exsudativní konjunktivitida a faryngitida. V případě infekce plen mozkových, středního ucha nebo lebečních oblastí se objevuje tortikolis. Infekce respiračního traktu se projevuje ztíženým dýcháním, tracheálními šelesty a hlenovitým výtokem ze zobáku a nosu. Chronicky nemocná drůbež může uhynout, stát se asymptomním nosičem po dlouhou dobu nebo se uzdravit. U dravců, sov a holubů byla popsána granulomatózní dermatitida.", "section_level": 2}, {"title": "Patologie.", "content": "Makroskopické změny při choleře nejsou konstantní. Jsou závislé na virulenci původce a vnímavosti hostitele. Při perakutním průběhu může být pitevní nález i negativní. Akutní formu charakterizují zejména četné krváceniny v mnoha orgánech a tkáních a mnohočetné tečkovité nekrózy ve zduřelých játrech, hydroperikard, ascites. U nosnic bývají postižena i ovaria. Zralé folikuly mohou být svraštělé a ochablé, thekální krevní cévy jsou méně viditelné. V peritoneální dutině se může vyskytovat žloutek z prasklých folikulů.  Chronická forma cholery se obvykle projevuje lokalizovanými infekcemi, na rozdíl od septikemické povahy akutní formy. Lokální změny jsou obecně charakterizovány katarálním až fibrinózně purulentním zánětem a různým stupněm nekrózy a fibroplazie v infikovaných orgánech. Postiženy mohou být lalůčky (lalůčková choroba), kosti (osteomyelitida), klouby (artritida), pochvy šlachové, prstní polštářky, sternální burza, kůže (granulomatózní dermatitida), peritoneální dutinu (exsudativní serozitida, žloutková peritonitida), vaječník a vejcovod. U krůt s příznaky CNS byly zjištěny infekce plen mozkových, středního ucha (\"otitis media\") a kostí lebeční klenby. V játrech a slezině se mohou nacházet granulomy. U vodní drůbeže se může vyskytovat difteroidní enteritida.", "section_level": 2}, {"title": "Imunita.", "content": "V obraně hostitele před pasteurelou, typickým extracelulárním parazitem, se uplatňují především polymorfonukleární leukocyty. U imunního zvířete je inhibováno rychlé šíření pasteurel do krevního řečiště a monocyto-makrofágového systému. Imunizace kuřat proti choleře navržená Pasteurem byla jedním z prvých imunizačních postupů, při nichž bylo použito imunogenních avirulentních mutant. Imunogenní složka je vázána na bakteriální pouzdro, proto jsou teplem inaktivované bujónové vakcíny zcela neúčinné.", "section_level": 2}, {"title": "Diagnostika.", "content": "Předběžná diagnóza cholery se stanovuje na základě anamnestických údajů, klinických příznaků a pitevního nálezu, případně nálezem bipolárních bakterií v obarvených preparátech. Pro konečnou diagnózu je však nezbytné laboratorní vyšetření (kultivační průkaz původce a jeho identifikace).  Diferenciální diagnostika. Při perakutním až akutním průběhu cholery je nutné klinicky i pitevně odlišit především vysokopatogenní formu influenzy A, Newcastleskou nemoc a septikemicky probíhající pseudotuberkulózu a červenku, salmonelózy, streptokokózy a stafylokokózy. Stejně tak je nutné odlišit další nemoci s podobnými příznaky nebo nálezy, jako jsou hemofilová rýma, herpesvirová enteritida kachen a infekční synovitida.", "section_level": 1}, {"title": "Terapie a prevence.", "content": "Léčba cholery je používána s rozdílnými výsledky. Septikémií postižená zvířata jen vzácně přežijí, i když je možné pokusit se o jejich záchranu injekční aplikací dlouhodobě působících sulfonamidů. Další možností je aplikace sulfonamidů nebo antibiotik v pitné vodě nebo v krmivu; po ukončení léčby ale často dochází k opětovnému výskytu nemoci. Nezbytná je testace citlivosti, protože kmeny \"P. multocida\" vykazují rozdílnou citlivost na léky a při dlouhodobé terapii může vznikat rezistence. Možná je také kombinace antibiotik s hyperimunním sérem. Terapie ptáků s chronickou formou je velmi obtížná, vzhledem k ireversibilním změnám, které se vyskytují v parenchymatózních orgánech. V konkrétních případech výskytu cholery je také nutné zvážit epizootologickou situaci. Někdy je vhodnější likvidace chovu místo nejisté léčby.  Vzhledem k problematické účinnosti vakcín představují protinákazová a zoohygienická opatření základní a hlavní způsob ochrany chovů. Cílem je přerušení infekčního řetězce. Na rozdíl od některých jiných bakteriálních onemocnění není cholera šířena z líhní, objevuje se až v chovu. Protože primárním zdrojem infekce je obvykle nemocná drůbež nebo rekonvalescentní nosiči, je nutné taková zvířata eliminovat nebo zabránit jejich vstupu do hejna. Toho lze dosáhnout jednorázovým naskladňováním a vyskladňováním, omezením existence smíšených chovů různých věkových skupin i druhů, zlepšenou zoohygienou a sanitací prostředí před naskladněním. Skutečnost, že \"P. multocida\" může být izolována i z jiných domácích zvířat (prasata, psi, kočky), hlodavců i volně žijících ptáků, znamená zamezit jejich vstupu i vletu do hal z chovanou drůbeží. Rovněž je třeba kontrolovat pohyb osob na farmě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cholera drůbeže (odlišovat od humánní cholery, jejíž příčinou je bakterie \"Vibrio cholerae\") je bakteriální onemocnění domácí drůbeže způsobované bakterií \"Pasteurella multocida\". Podle zákona o veterinární péči č. 166/1999 Sb. představuje cholera nebezpečnou nákazu hrabavé i vodní drůbeže, která probíhá ve formě akutní hemoragické septikémie s vysokou morbiditou i mortalitou nebo ve formě chronické, případně jako lokalizovaná (latentní) infekce. Její výskyt i průběh jsou ovlivňovány prostředím. Historický význam sehrála v začátcích bakteriologie.", "tgt_summary": "禽类霍乱(英语:Fowl cholera or avian cholera),亦被称为「禽类巴氏杆菌病」(英语:avian pasteurellosis)或「禽类出血性败血症」(英语:avian hemorrhagic septicemia),系禽类中最常见的一种由巴氏杆菌引起的疾病。该病因为致病源为多杀性巴氏杆菌而被归入人畜共患病之列。", "id": 3000572}
{"src_title": "SMS Schlesien", "tgt_title": "西里西亚号战列舰", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní výzbroj tvořily čtyři 280mm kanóny ve dvoudělových věžích – věže stály klasicky před a za nástavbou. Doplňovalo je čtrnáct 170mm kanónů sekundární ráže, umístěných v kasematech a dvacet dva 88mm kanónů. Torpédovou výzbroj tvořilo šest hlavní ráže 450 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kaiserliche Marine.", "content": "Stavba \"Linienschiff R\" byla objednána 11. června 1904 v loděnici Schichau-Werke v Gdaňsku. Pokřtěna na \"Schlesien\" a spuštěna na vodu byla 28. května 1906 za přítomnosti císaře. V březnu roku 1908 byla dokončena v Kielu a 5. května 1908 byla loď přijata do služby u Kaiserliche Marine. Od počátku první světové války byl \"Schlesien\" ve stavu Širokomořského loďstva, konkrétně 2. eskadry viceadmirála Reinharda Scheera. Nejdůležitějším nasazením lodi během celé války byla její účast v bitvě u Jutska v roce 1916. Od roku 1917 byla jako zastaralá převedena k pomocným úkolům.", "section_level": 2}, {"title": "Reichsmarine.", "content": "Po prohrané válce byl \"Schlesien\" jedním ze šesti predreadnoughtů, které bylo Výmarské republice povoleno vlastnit po podpisu Versailleské smlouvy. Loď patřila, přes svou zastaralost, k největším jednotkám slabého a nepočetné Reichsmarine. \"Schlesien\" sloužila jako školní loď – tedy bez hlavní výzbroje. V roce 1926 byla modernizována a znovu ozbrojena. \"Schlesien\" poté 1. března 1927 nahradila v prvoliniové službě svou sesterskou loď SMS \"Hannover\". K výcviku byla loď opět převedena až v polovině 30. let.", "section_level": 2}, {"title": "Kriegsmarine.", "content": "V druhé polovině 30. let podnikla \"Schlesien\" propagační plavbu do Ameriky. V letech 1938/1939 byly staré uhlí spalující kotle nahrazeny za nové na topný olej.  V roce 1939 se loď účastnila invaze do Polska – spolu se sesterskou lodí \"Schleswig-Holstein\" se účastnila bitvy o Hel. V roce 1940 se zúčastnila obsazení Dánska v rámci operace Weserübung. Jinak byla během druhé světové války loď používána převážně k pomocným úkolům. S postupem Rudé armády do nitra Třetí říše byla používána rovněž pro ostřelování pozemních cílů. V březnu 1945 ostřelovala sovětské jednotky v okolí města Gdaňsk.  Ve 3:01 dne 3. května 1945 najel \"Schlesien\" poblíž Swinemünde na minu. Potopení lodi se podařilo zabránit jen za cenu jejího usazení na mělčinu. Následující den byla loď poškozena leteckým útokem a následně vyhozena do vzduchu, aby nepadla do rukou postupujících Sovětů. V letech 1949–1956 byl vrak částečně sešrotován.", "section_level": 2}], "src_summary": "SMS Schlesien byl predreadnought, který byl jednou z pěti postavených lodí německé třídy \"Deutschland\". Loď pro Kaiserliche Marine postavila v letech 1905–1908 gdaňská loděnice Schichau-Werke. Byla nasazena v první světové válce a například se účastnila bitvy u Jutska. Válku přečkala, po ní byla ve stavu výmarské Reichsmarine a od roku 1935 Kriegsmarine. \"Schlesien\" čekalo omezené nasazení v druhé světové válce, v jejímž samém závěru loď najela na minu a byla proto 4. května 1945 zničena, aby nepadla do rukou nepřítele.", "tgt_summary": "西里西亚号战列舰()是德意志帝国海军于1904年至1906年间建造的五艘德国级前无畏战列舰之一,以普鲁士时期的省份西里西亚命名。它在但泽的希肖船厂开始进行,1906年5月28日,并于1908年5月5日交付海军使用。这一船级的舰只于入役时便已落伍,其在尺寸、装甲、火力和速度上都不如革命性的英国新式战列舰无畏号。", "id": 1842689}
{"src_title": "Avignonské zajetí", "tgt_title": "亞維農教廷", "src_document": [{"title": "Centralismus kurie.", "content": "Upevňování centralismu celé katolické církve je zřejmě nejvýraznější aspekt, kterým církvi období avignonského papežství přispělo. Do 14. století nebyly jednotlivé církevní organizace evropských zemí vázány velkými finančními závazky k papežské kurii. Navíc teprve nedávno došlo k osamostatnění církve od světských podporovatelů a například v českých zemích byl tento proces teprve dokončován. V průběhu 14. století neustále rostly finanční náklady kurie, a to nejen kvůli nákladnému životu papežského dvora v Avignonu. Především různé války v Itálii neumožňovaly výběr příspěvků z území náležících papeži.  V době Avignonského zajetí tak došlo k upevnění kontroly papeže a kurie nad celou církevní organizací, především za účelem výběru poplatků. Využíváno bylo poplatků jak starších, tak zcela nových. Známou metodou se staly například expektance, kdy uchazeč (kněz) o určitou faru nebo jiné církevní území platil kurii za to, že po smrti současného držitele byl upřednostněn jako jeho nástupce. Tento poplatek však často splácel až zpětně, což vedlo k finančnímu vyčerpávání daného území. Bylo také zavedeno množství jiných poplatků. Například často výnosy neobsazeného církevního území plynuly přímo kurii. Nejvíce se o upevnění centralismu a jeho rozvoj zasloužil Jan XXII., jenž byl už předtím zkušeným správcem s mnoha právními znalostmi. Potřeba kurie poté neustále rostla, a další papežové se stali na výběru těchto poplatků přímo závislí.  S nástupem centralismu také vyvstala velká potřeba úředníků a kontrolorů. Díky tomu papežský aparát v Avignonu neustále rostl. Nejvyšším orgánem byla papežská komora v čele s papežským komorníkem a pokladníkem. V té se vyhotovovalo obrovské množství listin, mířících do celé Evropy. Na území samotných biskupství pak byli vysíláni speciální úředníci, tzv. kolektoři, kteří měli často vyšší pravomoci, než samotní biskupové. Zcela do pozadí poté bylo zatlačeno kardinálské kolegium jako politická síla. Z kardinálů se postupně stali vysoce postavení papežští úředníci.", "section_level": 1}, {"title": "Výnosy Avignonské kurie.", "content": "Díky aparátu plynulo každoročně do Avignonu obrovské množství peněz z celé Evropy. Ještě v roce 1316 při nástupu Jana XXII. bylo papežské pokladně jen 70 000 zlatých. Jan XXII. však dosáhl ročního příjmu až 228 000 zlatých a na konci pontifikátu by tak měl okolo 4 000 000 zlatých. Boje s Ludvíkem Bavorem a boje v Itálii ale znamenaly, že většinu této částky utratil už za svého působení v čele církve. Za Benedikta XII. poklesly roční příjmy na 166 000 zlatých. Za pontifikátu Klimenta VI. (1342 – 1352) vzrostl příjem na asi 188 000 za rok a pod vedením Řehoře XI. se příjem zvedl až na neuvěřitelných 480 000 zlatých za rok. I přes tyto příjmy, které kurii řadily na čtvrté místo v Evropě (za Francii, Anglii a Neapolské vévodství), se postupně Avignonští papežové zadlužovali. Benedikt XII. zanechal nástupci v pokladně ještě 1 000 000 zlatých, Kliment VI. už pouze něco okolo 300 000 a Urban V. (1362 – 1370) našel pokladnu již zcela prázdnou. Ohromné výdaje spolkly nejen různé boje za obnovení církevního státu, ale i výplaty úředníkům a vlastně vydržování celého papežského dvora v Avignonu.", "section_level": 1}, {"title": "Konec Avignonského zajetí.", "content": "Urban V. se v roce 1367 pokusil znovu usadit v Římě, ale kvůli nepřátelské až nebezpečné situaci se roku 1370 vrátil do Avignonu. O přenesení papežského stolce usiloval i jeho nástupce Řehoř XI., který se nakonec v Římě objevil v roce 1377.  Urban VI. byl pro podezření z duševní choroby sesazen a namísto něj zvolen Klement VII. Tím začala velká řada vzdoropapežů, když se oba muži vzájemně exkomunikovali a Klement VII. přesídlil opět od Avignonu. I po jejich smrti trvale zůstávali dva papežové, jeden v Římě a druhý v Avignonu. Evropské státy se rozdělily podle toho, kterému papeži stranily. Bylo to skandální období současně vládnoucích papežů, kdy prestiž papežského úřadu klesla na dno. Jednota církve byla obnovena až na kostnickém koncilu roku 1417 volbou Martina V.", "section_level": 1}], "src_summary": "Avignonské zajetí (také „babylonské zajetí církve“) je období let 1309–1378, kdy papeži sídlili místo Říma v Avignonu ve Francii (město bylo odkoupeno jako samostatná enkláva až za papeže Klementa VI.). Poté až do roku 1430 byl Avignon sídlem vzdoropapežů.", "tgt_summary": "亚维农教廷时期(;;1309年-1378年),又称亚维农之囚,是指圣座迁移到法国亚维农(当时亚维农是教宗领地)的一段时期,期间七任教宗和大部分枢机均为法国人。它又被称为巴比伦的被掳期,引用以色列人于前598年及前587年被巴比伦人征服的典故。这个时期从教宗克勉五世开始,历时69年,最后由教宗额我略十一世主动将圣座迁回梵蒂冈,结束了亚维侬教廷时代,但他逝世后一年发生了天主教会的亚维侬分裂事件。", "id": 2514305}
{"src_title": "Teorie závislosti", "tgt_title": "依附理论 (国际政治经济学)", "src_document": [{"title": "Základní prerogativy teorie závislosti.", "content": "Teorie závislosti postavila do centra svého zájmu studium struktury hospodářské závislosti zemí Latinské Ameriky a Karibiku na světových velmocech. Původně v Preibischově a Singerově pojetí šlo o závislost viděnou uvnitř hospodářských vztahů vývozu a dovozu, které byly obecným základem postavení regionu ve světovém měřítku (tedy jako exportéra nerostných surovin a dovozu především evropských technologii a inovací i hotových výrobků). V liberálně modernizačním duchu viděli Preibisch a Singer řešení v nové orientaci regionu na politiku industrializaci se substitucí importu.  V pozdějším, především marxistickém pojetí A. Gundera Franka, je závislost konceptualizována do modelu nerovnoměrných vztahů mezi \"centrem\" (tedy v tomto případě Západní Evropou) a \"satelity\" (tedy v tomto případě Latinskou Amerikou a Karibikem). Tento základní vztah mezi na jedné straně centrem a na druhé satelitem je potom strukturován nejenom na globální úrovni, ale také na regionální a místní úrovni, takže komplexně ovlivňuje ekonomický, společenský a kulturní rozvoj daného regionu (nebo země). Součástí vztahu mezi centrem a satelitem na globální úrovni je také výše zmíněná orientace satelitu na export nerostných surovin do centra, jež činí satelit závislý na poptávce z centra. Právě tato závislost je chápána jako centrální problém a příčina zranitelnosti a zaostalosti Latinské Ameriky. Gunder Frank si dále všiml toho, že hospodářská situace satelitu se zlepšila v případě, že se centrum ocitlo v politické nebo hospodářské krizi, jež vyvolala větší potřebu pro nerostné suroviny a zároveň uvolnila hospodářskou kontrolu nad satelitem (zde měl na mysli především období první a druhé světové války na které země Latinské Ameriky hospodářsky profitovaly).  V pojetí Fernanda Henriqua Cardosa a Enza Faletta má závislost nejenom ekonomickou podobu ale také podobu společenskou. Ta ovlivňuje celkový společenský rozvoj Latinské Ameriky a stojí v centru zájmu jejich vlivné studie \"Závislost a rozvoj v Latinské Americe\"(1979 česky 2007). V této studii Cardoso a Faletto analyzovali sociální podstatu závislosti regionu a koncentrovali svůj zájem na roli středních tříd, latinskoamerických oligarchii, na roli nacionalismu, budování národního státu a na další sociální a politické dimenze ekonomické závislosti regionu.  Americký sociolog Immanuel Wallerstein přijal řadu podnětů z teorie závislosti ve své vlastní teorii (respektive přístupu) světového systému, v rámci kterého formuloval model jádra, semiperiférie a periférie. Na rozdíl od předchozích autorů se však zaměřuje na studium světového systému mimo rámec národního státu jako základní jednotky vědecké analýzy. Wallerstein místo toho studuje vztahy závislosti v případě světových říší kontrolovaných jedním státem (například Britským impériem) a politicky mnohočetnými světovými ekonomikami.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Teorie závislosti byla podrobena řadě kritik. Například H. Freedman a J. Wayne shrnuli kriticismus do několika bodů, ve kterých hovoří o tom, že teorie závislosti příliš spoléhá na dvoustranné vztahy mezi státy jako základní jednotku své analýzy světového systému a své modely světového systému vidí jako kumulaci hierarchicky organizovaných rolí. Dále je podle jejich názoru v rámci tohoto pojetí vztahů mezi jednotkami (státy) příliš zdůrazněna dimenze výměny a nikoliv produkce, a naopak geografická a sociální dimenze vztahů v ní chybí.  Gary Gereffi se zase zaměřil na aplikovatelnost teorie závislosti mimo region Latinské Ameriky a zpochybnil ji v komparativním vztahu k empirickému materiálu, který se věnoval východní Asii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teorie závislosti (španělsky: \"teoría de dependencia\", anglicky: \"theory of dependency\") je teorie respektive soubor teorií vysvětlující ekonomické postavení zemí Latinské Ameriky a Karibiku (potažmo jiných zemí Třetího světa) ve světovém hospodářství pomocí pojmu závislosti. Teorie byla formulována během 50. a 60. let let 20. století a původně byla spojena s prací argentinského ekonoma Raúla Preibische a \"Hospodářské komise Spojených národů pro Latinskou Ameriku\" (CEPAL), jež se snažila připravit půdu pro liberálně laděné modernizační politiky v poválečné Latinské Americe a přitom zohlednit specifický historický vývoj regionu.", "tgt_summary": "依赖理论(英语:Dependency Theory),或称作依赖学派(Dependency School),是1960年代晚期由拉丁美洲学者所提出的国际关系与发展经济学理论。其将世界划分为先进的中心国家与较落后的边陲国家,后者在世界体系的地位使之受到中心国的盘剥,故得不到发展,或产生腐败等弊病。", "id": 741277}
{"src_title": "Synagoga Nazareth", "tgt_title": "拿撒勒猶太會堂", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1819 získala židovská obec pozemek ležící mezi ulicemi \"Rue du Vertbois\" a \"Rue Notre-Dame-de-Nazareth\" a získala povolení francouzského krále Ludvíka XVIII., vystavět na něm synagogu. Parcela ležela ve čtvrti Marais, kde se usadila početná skupina židů již v 18. století. Stavbou byl pověřen architekt Sandrié de Jouy. Stavba byla zahájena v roce 1822. V roce 1848 však byly zjištěny nedostatky v konstrukci budovy a roku 1850 musela být synagoga uzavřena. Budova byla za finančního přispění francouzského bankéře Jamese Rothschilda přestavěna podle plánů Alexandra Thierryho (1810–1890) a v roce znovu 1852 otevřena. Až do otevření Velké synagogy v ulici \"Rue de la Victoire\" byla hlavní synagogou pařížských židů. Se svými 1200 místy však brzy přestala kapacitně vyhovovat. Vzhledem k velkému příchodu židů ze severní Afriky během 20. století je synagoga sefardského ritu.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Architekt Alexandre Thierry použil pro synagogu ocelovou konstrukci, což bylo v té době pro sakrální stavby velmi neobvyklé. Samotná synagoga je od ulice oddělena zdí se třemi portály. Na prostředním největším je nápis „\"Liberté, Égalité, Fraternité\"“ (Rovnost, volnost, bratrství). Průčelí synagogy je opatřeno rozetou se symbolem Davidovy hvězdy. Na štítu jsou hodiny, které mají místo číselníku znamení zvěrokruhu.  Interiér tvoří hlavní loď a malé boční lodě vymezené dvěma řadami šesti arkád. Těchto dvanáct oblouků symbolizuje dvanáct izraelských kmenů. Štíhlé litinové sloupy nesou emporu. Chór je zvýšený o čtyři schody a oddělen pozlaceným zábradlím. Uprostřed chóru se nachází bima, v jeho závěru pak mramorový Aron ha-kodeš (schrána na Tóru). Na vrcholku schránky jsou desky s desaterem. Strop, ve kterém jsou rozety, a stěny jsou barevně vymalované a vyzdobené hebrejskými nápisy. Synagoga má rovněž varhany, které jinak v ortodoxních synagogách nejsou povoleny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Synagoga Nazareth (francouzsky \"Synagogue Nazareth\") je nejstarší dochovaná synagoga v Paříži. Nachází se v historické čtvrti Marais ve 3. obvodu v ulici \"Rue Notre-Dame-de-Nazareth\" č. 15. Názvy synagog se v Paříži odvozují obvykle podle ulice, ve které sídlí. Tato synagoga se však nazývá jen \"Nazareth\", protože název ulice Notre-Dame-de-Nazareth (Panny Marie Nazaretské) zní příliš „křesťansky“. Synagoga byla vysvěcena v roce 1852, od 3. července 1986 je historickou památkou. Vzhledem k židům původem ze severní Afriky žijícím v okolí, je synagoga sefardskému ritu.", "tgt_summary": "拿撒勒犹太会堂(Synagogue de Nazareth)是位于法国首都巴黎第三区的一座犹太会堂。这座犹太会堂是巴黎历史最古老的大犹太会堂。拿撒勒犹太会堂竣工于1822年,以容纳数百名信徒。在第二次世界大战期间,这座犹太会堂曾被破坏。由于北非犹太人的涌入,现在这座犹太会堂改为塞法迪犹太人仪礼。", "id": 1086216}
{"src_title": "Trigoniovité", "tgt_title": "三角果科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci čeledi trigoniovité jsou dřevnaté liány, keře nebo stromy. Listy jsou jednoduché, většinou vstřícné (u rodů \"Trigoniodendron\" a \"Trigoniastrum\" střídavé), celokrajné, poněkud kožovité, se zpeřenou žilnatinou, na rubu často bělavě chlupaté dlouhými jednoduchými chlupy. Palisty jsou interpetiolární (podobně jako u čeledi \"Rubiaceae\") a často srostlé, opadavé nebo vytrvalé. Mají oboupohlavné, dvoustranně souměrné květy uspořádané ve vrcholících, hroznech, thyrsech nebo latách. Kalich je srostlý z 5 lístků. Koruna je bílá, složená z 5 nestejných lístků. Tyčinek je 5 až 12, někdy jsou přítomna i sterilní staminodia. Semeník je svrchní, srostlý ze 3 plodolistů, se 3 nebo výjimečně s jedinou komůrkou a 1 až mnoha vajíčky. Na vrcholu nese 1 čnělku zakončenou hlavatou bliznou. Plodem je trojhranná tobolka nebo trojkřídlá samara.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zahrnuje asi 33 druhů ve 4 rodech. Je rozšířena v tropické Americe, v jihovýchodní Asii a na Madagaskaru. Největším rodem je rod trigonie, rozšířený v počtu asi 29 druhů v tropické Americe od jižního Mexika po Brazílii a Paraguay. Ostatní rody jsou monotypické. Druh \"Trigoniodendron spiritusanctense\" je endemit státu Espírito Santo v jihovýchodní Brazílii a byl popsán až v roce 1987. \"Trigoniastrum hypoleucum\" se vyskytuje v Malajsii, na Sumatře a Borneu. \"Humbertiodendron saboureaui\" je endemit východního Madagaskaru.  Zástupci čeledi se obvykle vyskytují v nížinách tropů. Centrum diversity je v tropické Americe. Zdejší druhy rostou nejčastěji jako keře, liány a malé stromky na otevřených stanovištích na okrajích primárních i sekundárních tropických deštných lesů, v periodicky zaplavovaných poříčních a galeriových lesích a na narušených místech podél cest. Naopak druhy z tropů Starého světa jsou stromy dorůstající výšky až 25 metrů a zpravidla se vyskytují jako složka deštných lesů.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy trigoniovitých jsou opylovány hmyzem, především včelami. Semena stromovitých zástupců (\"Humbertiodendron\", \"Trigoniastrum\") jsou ukryta v křídlatých nepukavých plodech typu samara a šíří se větrem. U většiny druhů rodu trigonie semena vypadávají z tobolek a na povrchu mají hedvábná vlákna, která jim umožňují šíření vzduchem nebo vodou.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Nejblíže příbuznými skupinami jsou podle výsledků molekulárních studií čeledi \"Chrysobalanaceae\", \"Euphroniaceae\", \"Dichapetalaceae\" a \"Balanopaceae\", s nimiž tvoří čeleď \"Trigoniaceae\" v rámci řádu \"Malpighiales\" monofyletickou vývojovou větev. V dřívějších systémech byla čeleď \"Trigoniaceae\" často považována za blízce příbuznou čeledi \"Vochysiaceae\" a byla řazena do řádu vítodotvaré (\"Polygalales\"), případně \"Vochysiales\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Dřevo některých zástupců má lokální využití.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Humbertiodendron\", \"Isidodendron\", \"Trigonia\", \"Trigoniastrum\", \"Trigoniodendron\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Trigoniovité (\"Trigoniaceae\") je čeleď rostlin z řádu malpígiotvaré. Jsou to liány, keře nebo stromy s jednoduchými listy a nevelkými, pětičetnými, dvoustranně souměrnými květy. Plodem je tobolka nebo křídlatá samara. Čeleď zahrnuje asi 33 druhů ve 4 rodech a je rozšířena zejména v tropické Americe, v malé míře i v jihovýchodní Asii a na Madagaskaru. Některé druhy mají lokální využití jako zdroj dřeva.", "tgt_summary": "三角果科又名三棱果科或三数木科,共有5属约30种,分布在东南亚、热带美洲和非洲的马达加斯加岛。", "id": 1205994}
{"src_title": "Olivia Hussey", "tgt_title": "奧莉花·荷西", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se v argentinském hlavním městě Buenos Aires jako Olivia Osuna – dcera argentinského zpěváka tanga Andrése Osuny a anglické právničky Joy Alma Husseyové. Rodiče se ale rozvedli již ve věku jejích dvou let; jako herečka pak používala původní příjmení své matky. Když jí bylo sedm let, vzala jí matka společně s mladším bratrem do Londýna, kde také 5 let navštěvovala dramatickou školu Italia Conti Academy. Začala hrát v jednom z londýnských divadel a v roli Jenny ve hře \"The Prime of Miss Jean Brodie\" po boku Vanessy Redgrave si jí také poprvé všiml režisér Franco Zeffirelli. Role Julie jí pak přinesla slávu po celý další život.  V roce 1971 se poprvé provdala za amerického herce Deana Paula Martina, syna známého zpěváka a herce Deana Martina. Dean Paul se do ní údajně zamiloval právě po zhlédnutí filmu Romeo a Julie. Svatba se konala v Las Vegas, a to přesně v den jejích dvacátých narozenin – 17. dubna. V roce 1973 se manželům narodil syn Alexander Dean Martin; i on se později stal hercem. Toto její první manželství však skončilo v roce 1978 rozvodem. Dean Paul pak v roce 1987 zahynul při leteckém neštěstí, když se jeho soukromý letoun zřítil ve sněhové bouři v horách San Bernardino.  V roce 1980 se provdala podruhé – jejím manželem se stal japonský hudebník Akira Fuse. S ním měla syna Maxe (* 1983). Dva roky po rozvodu s ním (1989) se provdala potřetí – tentokráte za amerického hudebníka Davida Glena Eisleye. V říjnu 1993 se jim pak narodila dcera India Joy, která pokračuje ve šlépějích své matky jako herečka (hraje například v seriálu \"The Secret Life of the American Teenager\".)  V současné době žije se svoji rodinou nedaleko Los Angeles v USA.", "section_level": 1}, {"title": "Filmografie.", "content": "Objevila se doposud ve více než 40 filmech. K jejím významným rolím patŕí například role Jessicy Bradfordové v kanadském hororu \"Black Christmas\" z roku 1974, matky Ježíše Krista v televizním zpracování životopisu \"Jesus of Nazareth\" (1977, její druhá role pod režisérem Zeffirellim) nebo role Rosalie Otterbourneové ve filmu \"Smrt na Nilu\" z roku 1978, kde si zahrála po boku Petera Ustinova. Ve filmu \"Poslední dny Pompejí\" (\"Last Days of Pompeii\") si zahrála rovněž po boku Sira Lawrence Oliviera.  Z pozdějších významných rolí lze uvést její velmi vydařené ztvárnění postavy Rebeky z Yorku v televizní adaptaci historického eposu Ivanhoe z roku 1982, roli matky hlavního \"hrdiny\" Normana Batese v televizním pokračování slavných thrillerů Alfreda Hitchcocka \"Psycho\" z roku 1990 (\"Psycho IV.\") a v neposlední řadě hlavní roli ve filmové adaptaci životopisu matky Terezy z roku 2003, za kterou obdržela v květnu roku 2007 v Hollywoodu cenu CAMIE (\"Character & Morality in Entertainment).\" Zahrát si matku Terezu z Kalkaty bylo jejím životním snem.  K největším zajímavostem její kariéry patří role ve filmové adaptaci knihy \"Klenotníkův obchod\" (1985), kterou napsal Karol Wojtyla, v té době již papež Jan Pavel II. Tam si zahrála jednu z hlavních rolí po boku Burta Lancastera a Bena Crosse. Po natočení filmu byla pozvána samotným papežem u příležitosti jeho uvedení ve Vatikánu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Olivia Hussey, rodným jménem Olivia Osuna (* 17. dubna 1951 v Buenos Aires, Argentina), je herečka anglo-argentinského původu, kterou proslavila role Julie ve filmové verzi Shakespearovy tragédie \"Romeo a Julie\" italského režiséra Franca Zeffirelliho z roku 1968. V době, kdy začalo natáčení filmu, jí bylo pouhých patnáct let a jejímu hereckému protějšku Leonardu Whitingovi o rok více. Právě Zeffirelliho zpracování Romea a Julie je zřejmě dosud nejvydařenější verzí, pro roli Julie si jí režisér vybral z více než 500 adeptek na hlavní roli. Mladičká herečka jeho důvěru rozhodně nezklamala a za svůj výkon v roli Julie získala hned v následujícím roce 1969 Zlatý glóbus pro nejlepší začínající herečku roku (\"Most Promising Female Newcomer\") a cenu Davida di Donatella, což je italská obdoba amerického Oscara.", "tgt_summary": "奥莉花·荷西(英语:Olivia Hussey,1951年-4月17日)是出生于阿根廷的英国女演员。1968年在电影《殉情记》(Romeo and Juliet)中饰演朱丽叶,赢得了金球奖年度新星女演员及意大利电影金像奖最佳女演员,从此一举成名。1977年在电视剧《万世救主》(Jesus of Nazareth)中饰演耶稣的母亲——圣母玛利亚。奥莉花·荷西曾出演数十部电影及电视剧,如《黑色圣诞》(Black Christmas)、《尼罗河上的惨案》(Death on the Nile)、《复活之日》(Virus)、《土耳其枪手》(Turkey Shoot) 、《圣战风云》等。", "id": 2675615}
{"src_title": "Mučenkovité", "tgt_title": "西番莲科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci mučenkovitých jsou byliny, keře i liány se střídavými jednoduchými nebo zřídka dlanitě složenými listy s opadavými palisty nebo bez palistů. Čepel listů je celistvá nebo dlanitě či zpeřeně členěná, se zpeřenou nebo dlanitou žilnatinou, celokrajná nebo zubatá. Květy jsou pravidelné, nejčastěji pětičetné, jednotlivé nebo ve vrcholících, hroznech či latách. Kalich i koruna jsou složeny z 5 (výjimečně ze 3 až 8) volných nebo na bázi srostlých lístků. Tyčinek je 5 nebo mnoho, jsou volné nebo přirostlé ke gynoforu. U zástupců podčeledi \"Passifloroideae\" jsou v počtu 15 až mnoho přítomna staminodia. Semeník je svrchní, srostlý ze 3 (2 až 5) plodolistů, s jedinou komůrkou. V každém plodolistu je 7 až velmi mnoho vajíček. Čnělka je 1 nebo až 5, volných či na bázi srostlých. Plodem je tobolka nebo bobule.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zahrnuje téměř 1000 druhů v 27 rodech. Je rozšířena v tropech celého světa s hojnými přesahy do teplých oblastí mírného pásu. Největší rody jsou mučenka (\"Passiflora\", přes 500 druhů), pastala (\"Turnera\", 122 druhů) a \"Adenia\" (100 druhů).", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V systému APG III byly sloučeny čeledi \"Turneraceae\" (10 rodů, především tropy), \"Malesherbiaceae\" (27 druhů v jediném rodu, jihoamerické Andy) a mučenkovité (\"Passifloraceae\"). Těmto čeledím odpovídá i současné členění na podčeledi: \"Turneroideae\", \"Malesherbioideae\" a \"Passifloroideae\".  Podle kladogramů APG je nejblíže příbuznou větví čeleď violkovité (\"Violaceae\").", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Různé druhy rodu mučenka (\"Passiflora\") poskytují ovoce lokálního nebo i mezinárodního (\"Passiflora edulis\") významu. Pro nápadné květy jsou některé druhy mučenek pěstovány pro okrasu, nejznámější je \"Passiflora caerulea\". Několik druhů je také využíváno místně v lidové medicíně.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Adenia\", \"Adenoa\", \"Afroqueta\", \"Ancistrothyrsus\", \"Androsiphonia\", \"Arboa\", \"Barteria\", \"Basananthe\", \"Crossostemma\", \"Deidamia\", \"Dilkea\", \"Efulensia\", \"Erblichia\", \"Hyalocalyx\", \"Loewia\", \"Malesherbia\", \"Mathurina\", \"Mitostemma\", \"Paropsia\", \"Paropsiopsis\", \"Passiflora\", \"Piriqueta\", \"Schlechterina\", \"Smeathmannia\", \"Stapfiella\", \"Streptopetalum\", \"Tricliceras\", \"Turnera\", \"Viridivia\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Mučenkovité (\"Passifloraceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu malpígiotvaré (\"Malpighiales\"). Zahrnuje asi 1000 druhů a je rozšířena v tropech celého světa, místy přesahuje i do mírného pásu. Jsou to byliny i dřeviny obvykle s jednoduchými listy a pravidelnými květy. Ze známých rostlin sem patří mučenka, pěstovaná jako okrasná liána. Pastala rozprostřená je používána jako afrodisiakum.", "tgt_summary": "西番莲科为双子叶植物中的一科。共有18属约530种植物,主要分布在热带地区,尤其以南美洲最多。中国有2属约18种,主要分布在南方。", "id": 1835346}
{"src_title": "Stanice Deep Space Nine", "tgt_title": "深空九號 (虛構太空站)", "src_document": [{"title": "Design.", "content": "Vzhled stanice navrhli Herman Zimmerman a Rick Sternbach. Na designu se dále podíleli, Ricardo Delgado, Joseph Hodges, Nathan Crowley, Rob Legato, Gary Hutzel, Michael Okuda a producent seriálu Rick Berman. Model používaný při natáčení vyrobil Tony Meininger.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Stanice má více než jeden kilometr v průměru. Skládá se z širokého vnějšího prstence, který slouží jako dok a vnitřního prstence, kde jsou obytné prostory. V modulu ve středu stanice je promenáda, reaktor, velicí středisko (známé jako „Ops“). Z vnějšího prstence vybíhá šest pylonů rovnoměrně rozmístěných po obvodu stanice, tři nahoru a tři dolů. Stanice je umístěna u ústí červí díry, tři hodiny cesty raketoplánem od Bajoru. Hlavním veřejným prostorem je Promenáda, kde se setkávají obyvatelé a návštěvníci stanice. Zde lze nalézt Quarkův Bar, ošetřovnu, replimat (samoobslužná jídelna), Bajorskou kapli, Garakovo krejčovství, kancelář velitele bezpečnosti Oda, Klingonskou restauraci, školu Keiko O'Brienové a další zařízení služeb. Na stanici je asi 300 stálých obyvatel. Kapacita stanice je však až 7000 osob.  Existuje ještě jedna stejná stanice, \"Empok Nor\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Stanici postavili Cardassiané v letech 2346–2351 pod názvem \"Terok Nor\" na orbitě Bajoru. Využili k tomu otrockou práci Bajoranů. Stanici velel \"Gul Dukat\", poslední prefekt na Bajoru. Po ukončení cardassijské okupace Bajoru v roce 2369 se Cardassiané ze stanice stáhli a vzali s sebou vše, co mělo nějakou hodnotu.  V roce 2369 tak převzali kontrolu nad stanici Bajorané. Prozatímní vláda Bajoru si vyžádala pomoc Spojené federace planet, která stanici označila \"Deep Space Nine\" a velitelem jmenovala komandéra Benjamina Siska. I přes přítomnost Federace stanice podléhala bajorským zákonům. Brzy poté byla objevena Bajorská červí díra a stanice byla přemístěna k jejímu ústí, čímž získala velký obchodní, vědecký a strategický význam.  Po setkání s Dominionem byla stanice zcela přezbrojena, zbraňové systémy byly mohutně posíleny v reakci na zjištěný vojenský potenciál Dominionu. Nicméně tyto zbraně byly poprvé využity proti Klingonům při jejich útoku na Cardassii na počátku roku 2372. Koncem roku 2373 stanici na čas dobyl Dominion, ale Federace a Klingoni ji získali zpět počátkem roku 2374.  Až na několik výjimek – nepovedený vojenský převrat na Bajoru, okupace Dominionu, krátká dovolená – byl velitelem stanice Benjamin Sisko, povýšený v roce 2371 do hodnosti kapitána. V roce 2375 převzala velení plukovník Kira Nerys z Bajorské milice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stanice Deep Space Nine (ve zkratce DS9) je fiktivní vesmírná stanice ve sci-fi seriálu (v původním českém překladu \"Hluboký vesmír devět\"). Stanice slouží jako základna pro výzkum kvadrantu Gamma skrze bajorskou červí díru a jako křižovatka a obchodní centrum pro návštěvníky sektoru. Stanici řídí společná posádka Hvězdné flotily a Bajoru. Na stanici jsou přiděleny hvězdná loď USS Defiant a několik runaboutů. Stanice a její posádka hrají klíčovou úlohu v událostech v bajorském sektoru, červí díře a války s Dominionem, popisovaných v seriálu.", "tgt_summary": "深空九号(,简称:英语:DS9),曾用名“泰诺克·诺号”(英语:Terok Nor),是一个虚构的太空站,是1993年至1999年播出的美国科幻电视剧《星际旅行:深空九号》的主要场景。它是通过访问第三象限的基地,也是该地区居民的贸易与旅行中心。 深空九号空间站由贝久军方与星际舰队联合管辖,它是星际舰队一些小型星舰及勇抗号星舰的主要港口。", "id": 611573}
{"src_title": "Pryšcovité", "tgt_title": "大戟科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Byliny, keře, stromy i liány se vstřícnými nebo střídavými, jednoduchými nebo dlanitě složenými listy, většinou s patrnými palisty. Čepel je celistvá nebo dlanitě laločnatá. Na bázi čepele nebo řapících jsou často žlázky. U zástupců rostoucích v suchých oblastech mohou být listy redukované a jejich asimilační funkci přebírá stonek. Mnozí zástupci mají ve stoncích mléčnou nebo čirou, povětšině jedovatou šťávu. Odění je složeno z jednoduchých, větvených nebo hvězdovitých či šupinovitých chlupů. Květenství jsou úžlabní nebo vrcholová, někdy redukovaná až na útvar připomínající jediný květ, tzv. cyathium. U některých zástupců (např. \"Dalechampia\") jsou květenství podepřena nápadně zbarvenými listeny. Květy jsou obvykle pravidelné, jednopohlavné, ve většině případů nenápadné. Kalich je nejčastěji z 5 nebo 6 lístků. Korunních lístků je 5 až 6 nebo často koruna zcela chybí. Počet tyčinek v samčích květech je velmi různý od 1 až po velmi mnoho, nejčastěji 5 až 15. Semeník v samičích květech je svrchní, z 1 až 20 (nejčastěji ze 3) srostlých plodolistů. Čnělky jsou obvykle 3. Plodem je nejčastěji poltivý plod (schizokarp) rozpadající se na samostatné plůdky (merikarpia), řidčeji bobule nebo peckovice. Endosperm je většinou bohatý, olejnatý, nezřídka obsahuje jedovaté proteiny.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zahrnuje téměř 6000 druhů v asi 218 rodech. Rozšíření je celosvětové, největší druhová diversita je v tropech, kde jsou pryšcovité bohatě zastoupeny v sezónně vlhkých lesích i suchých oblastech stejně jako v deštných pralesích.  Na území ČR jsou zastoupeny 2 rody: pryšec (\"Euphorbia\") a bažanka (\"Mercurialis\"). V zahradách je pěstován skočec obecný (\"Ricinus communis\").", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Opylování probíhá převážně hmyzem nebo větrem, méně často ptáky nebo netopýry. Šíření semen je u mnohých druhů zajištěno explozí zralých plodů. Bobule, peckovice a semena s míškem jsou šířena především ptáky. Rostliny jsou chráněny před býložravci obsahem jedovatých alkaloidů nebo terpenoidů.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V dřívějších systémech byla čeleď pryšcovité nejčastěji řazena do řádu pryšcotvaré (\"Euphorbiales\") a byla pojata široce.  S nástupem molekulárních metod a v průběhu aktualizací systému APG byla tato čeleď shledána parafyletickou a bylo z ní vyčleněno několik nových čeledí: \"Phyllanthaceae\" (59 rodů), \"Picrodendraceae\" (24 rodů), \"Putranjivaceae\" (3 rody), \"Peraceae\" (5 rodů), \"Pandaceae\" (3 rody) a \"Centroplacaceae\" (2 rody).  V současném pojetí je členěna na 4 podčeledi: \"Cheilosioideae\", \"Acalyphoideae\", \"Crotonoideae\" a \"Euphorbioideae\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Nejdůležitější plodinou z čeledi pryšcovité je maniok jedlý (\"Manihot esculenta\"), poskytující škrobnaté hlízy. Mnohé druhy jsou pěstovány pro olej ze semen, zvláště rody \"Cariodendron\" a skočec (\"Ricinus\"). V severním Mexiku je sbírán pryšec kandelilla \"Euphorbia antisiphylitica\" a je z něj získáván kandelillový vosk. Velmi důležitou rostlinou byl v minulosti kaučukovník (\"Hevea\", zvláště \"Hevea brasiliensis\"). Dnes se pěstuje především v Asii. Extrakty z bylinných zástupců rodu smuteň (\"Phyllanthus\") jsou zkoumány z hlediska léčení hepatitidy. Jedovatá šťáva v kmeni hury chřestivé zabraňuje hnití dřeva, které je proto v Amazonii hojně využíváno ke stavbě plovoucích domů. Mnoho druhů čeledi pryšcovité je využíváno jako okrasné rostliny, především v teplých krajích. Mezi známé pokojové rostliny patří např. vánoční hvězda (pryšec nádherný, \"Euphorbia pulcherrima\"), trnová koruna (\"Euphorbia milii\"), různé druhy kodieum (\"Codiaeum\") a palnice (\"Acalypha\"). Z plodů čínského tungovníku \"Aleurites fordii\" se získává tzv. tunkový olej, velmi ceněný pro povrchovou úpravu dřeva.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Acalypha\", \"Acidocroton\", \"Acidoton\", \"Actinostemon\", \"Adelia\", \"Adenochlaena\", \"Adenocline\", \"Adenopeltis\", \"Adenophaedra\", \"Adriana\", \"Afrotrewia\", \"Agrostistachys\", \"Alchornea\", \"Alchorneopsis\", \"Aleurites\", \"Algernonia\", \"Alphandia\", \"Amperea\", \"Amyrea\", \"Angostylis\", \"Annesijoa\", \"Anomostachys\", \"Anthostema\", \"Aparisthmium\", \"Argomuellera\", \"Argythamnia\", \"Astraea\", \"Astrococcus\", \"Aubletiana\", \"Avellanita\", \"Balakata\", \"Baliospermum\", \"Baloghia\", \"Benoistia\", \"Bernardia\", \"Bertya\", \"Beyeria\", \"Bia\", \"Blachia\", \"Blumeodendron\", \"Bocquillonia\", \"Bonania\", \"Borneodendron\", \"Bossera\", \"Botryophora\", \"Brasiliocroton\", \"Calycopeplus\", \"Caperonia\", \"Caryodendron\", \"Cavacoa\", \"Cephalocroton\", \"Cephalocrotonopsis\", \"Cephalomappa\", \"Cheilosa\", \"Chiropetalum\", \"Chlamydojatropha\", \"Chondrostylis\", \"Chrozophora\", \"Cladogelonium\", \"Cladogynos\", \"Claoxylon\", \"Claoxylopsis\", \"Cleidiocarpon\", \"Cleidion\", \"Clonostylis\", \"Cnesmone\", \"Cnidoscolus\", \"Cocconerion\", \"Codiaeum\", \"Colliguaja\", \"Colobocarpos\", \"Conceveiba\", \"Conosapium\", \"Croton\", \"Crotonogyne\", \"Crotonogynopsis\", \"Cyrtogonone\", \"Cyttaranthus\", \"Dalechampia\", \"Dalembertia\", \"Dendrocousinsia\", \"Dendrothrix\", \"Deutzianthus\", \"Dichostemma\", \"Dimorphocalyx\", \"Discoclaoxylon\", \"Discocleidion\", \"Discoglypremna\", \"Ditaxis\", \"Ditrysinia\", \"Ditta\", \"Dodecastigma\", \"Doryxylon\", \"Droceloncia\", \"Dysopsis\", \"Elateriospermum\", \"Endospermum\", \"Enriquebeltrania\", \"Epiprinus\", \"Erismanthus\", \"Erythrococca\", \"Euphorbia\", \"Excoecaria\", \"Falconeria\", \"Fontainea\", \"Garcia\", \"Garciadelia\", \"Gitara\", \"Givotia\", \"Glycydendron\", \"Gradyana\", \"Grimmeodendron\", \"Grossera\", \"Gymnanthes\", \"Haematostemon\", \"Hamilcoa\", \"Hancea\", \"Hevea\", \"Hippomane\", \"Homalanthus\", \"Homonoia\", \"Hura\", \"Hylandia\", \"Jatropha\", \"Joannesia\", \"Karima\", \"Klaineanthus\", \"Koilodepas\", \"Lasiococca\", \"Lasiocroton\", \"Leeuwenbergia\", \"Leidesia\", \"Leucocroton\", \"Lobanilia\", \"Mabea\", \"Macaranga\", \"Mallotus\", \"Manihot\", \"Manniophyton\", \"Maprounea\", \"Mareya\", \"Mareyopsis\", \"Megistostigma\", \"Melanolepis\", \"Mercurialis\", \"Micrandra\", \"Micrandropsis\", \"Micrococca\", \"Microstachys\", \"Mildbraedia\", \"Monotaxis\", \"Moultonianthus\", \"Muricococcum\", \"Myricanthe\", \"Nealchornea\", \"Necepsia\", \"Neoboutonia\", \"Neoguillauminia\", \"Neoscortechinia\", \"Neoshirakia\", \"Oligoceras\", \"Omphalea\", \"Ophellantha\", \"Ophthalmoblapton\", \"Orfilea\", \"Ostodes\", \"Pachystroma\", \"Pachystylidium\", \"Pantadenia\", \"Paracroton\", \"Paranecepsia\", \"Pausandra\", \"Philyra\", \"Pimelodendron\", \"Plagiostyles\", \"Platygyna\", \"Pleradenophora\", \"Plukenetia\", \"Podadenia\", \"Pseudagrostistachys\", \"Pseudosenefeldera\", \"Ptychopyxis\", \"Pycnocoma\", \"Radcliffea\", \"Reutealis\", \"Rhodothyrsus\", \"Ricinocarpos\", \"Ricinodendron\", \"Ricinus\", \"Rockinghamia\", \"Romanoa\", \"Sagotia\", \"Sampantaea\", \"Sandwithia\", \"Sapium\", \"Schinziophyton\", \"Sclerocroton\", \"Sebastiania\", \"Seidelia\", \"Senefeldera\", \"Senefelderopsis\", \"Shirakiopsis\", \"Shonia\", \"Spathiostemon\", \"Spegazziniophytum\", \"Speranskia\", \"Sphaerostylis\", \"Sphyranthera\", \"Spirostachys\", \"Stillingia\", \"Strophioblachia\", \"Sumbaviopsis\", \"Suregada\", \"Syndyophyllum\", \"Tannodia\", \"Tapoides\", \"Tetrorchidium\", \"Thyrsanthera\", \"Tragia\", \"Tragiella\", \"Triadica\", \"Trigonostemon\", \"Vaupesia\", \"Vernicia\", \"Wetria\", \"Zuckertia\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Pryšcovité (\"Euphorbiaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu malpígiotvaré (\"Malpighiales\"). Je to velká a velmi různorodá čeleď. Náležejí do ní byliny, dřeviny, liány i sukulenty. Listy jsou jednoduché nebo dlanitě složené. Květy bývají drobné a nenápadné. Čeleď zahrnuje téměř 6000 druhů ve 218 rodech a je celosvětově rozšířena s těžištěm v tropech. V České republice je zastoupena rody pryšec a bažanka. Význam je mnohostranný, nejdůležitější plodinou z této čeledi je maniok. Taxonomické pojetí čeledi prošlo v systému APG změnami a bylo z ní vyčleněno celkem 6 samostatných čeledí: smuteňovité (\"Phyllanthaceae\"), \"Picrodendraceae\", \"Putranjivaceae\", \"Peraceae\", \"Pandaceae\" a \"Centroplacaceae\".", "tgt_summary": "大戟科(学名:)是被子植物的第七大科,属真双子叶植物金虎尾目中的一个大科,有224属大约6,400种。中国有66属370种。台湾有25属80种。", "id": 2194830}
{"src_title": "Isotype", "tgt_title": "Isotype", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Gesellschafts- und Wirtschaftsmuseum bylo financováno převážně sociálně demokratickou obcí Vídně, která byla samostatným státem (známá jako Rudá Vídeň) v rámci nové republiky Rakouska. Základním úkolem muzea bylo informovat vídeňany o jejich městě. Neurath uvedl, že muzeum není žádná sbírka cenných předmětů, ale učící muzeum. Cílem bylo “ukázat sociální fakta pomocí obrázků” a přivést “mrtvou statistiku ” k životu tím, že ji vytvoří vizuálně atraktivní a pamatovatelnou. Hlavním mottem muzea bylo: “Pamatovat si zjednodušené obrázky je lepší, než zapomenout přesná čísla”. Hlavním nástrojem Vídeňské metody byly obrázové grafy, které by mohli být vyráběny v mnoha kopiích a mohli být posílány i na putovní výstavy.  Od svého počátku byla Vídeňská metoda \"Isotype\" týmová práce. Neurath vybudoval druh prototypu pro další rozšiřování grafického designu. V roce 1926 objevil dřevoryty německého umělce Gerdy Arntz a pozval ho ke spolupráci s muzeem. Arntz přijel do Vídně v roce 1929 a začal pracovat na plný úvazek. Jeho zjednodušený grafický styl opakovaných piktogramů pomohl a stal se nedílnou součástí Isotype. Vliv těchto piktogramů na dnešní informační grafiku je zřejmý i když snad ještě nebyl nikdy plně uznán. Hlavním úkolem isotype byla \"transformace\" v komplexní zdroj informací. Hlavním pracovníkem \"transformace\" byla od počátku Marie Reidemeister (v roce 1941 Marie Neurath)  Základem projektu byly v první fázi Isotype (později známy jako Vídeňská metoda) byla monumentální kolekce 100 statistických grafů, které jsou uloženy v \"Gesellschaft und Wirtschaftmuseum\" (1930).", "section_level": 1}, {"title": "Princip.", "content": "Prvním pravidlem Isotype je, že větší počet není zaznamenán větším piktogramem, ale větším počtem stejně velkých piktogramů. Podle Neurathova názoru rozdíl ve velikosti neumožňuje přesné srovnání (co se srovnává výška délka nebo plocha?), ale opakované piktogramy mají stálou hodnotu a dají se spočítat. Isotype piktogramy se téměř nikdy nezobrazovaly v perspektivě. Nejlepším zdrojem o principu Isotype je kniha Otty Neuratha \"International picture language\" (1936).  Vizuální vzdělání byl primární cíl Isotype, který byl zpracováván na výstavách a knihách určených k informování občanů (včetně školní mládeže) o jejich místě ve světě. Ovšem isotypy nikdy nebyli schopny nahradit verbální projev. Neurath si uvědomil, že Isotype nemůže být nikdy plnoprávný jazyk a tak nazval Isotype \"jazyk -jako technika\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Isotype (obrazový jazyk) International System Of TYpographic Picture Education (Česky : \"Mezinárodní vzdělávání pomocí obrazů\") je metoda zobrazování sociálních, biologických a historických informací v obrazové formě. Nejprve známa jako \"Vídeňská metoda obrazové statistiky\" (Wiener Methode der Bildstatistik). Byla vyvinuta v Gesellschafts-und Wirtschaftsmuseum (sociální a ekonické muzeum) ve Vídni v letech 1925 až 1934. Hlavním iniciátorem byl sám zakladatel muzea Otto Neurath. Termín \"isotype\" byl poprvé použit na metodu v roce 1935, když byli hlavní aktéři nuceni opustit Vídeň díky vzrůstání moci fašistů.", "tgt_summary": "基于平面设计与社会学领域的Isotype(International System of TYpographic Picture Education)是由奥地利出生的教育工作者、哲学家奥图·纽拉特和设计师Gerd Arntz,为了信息更流畅地传达,以单纯的、非文字性的方式而设计的一系列象形符号。", "id": 955554}
{"src_title": "Rozchodník ostrý", "tgt_title": "辛味景天", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Areál původního výskytu této rostliny se rozkládá téměř v celé Evropě, od Španělska na západě po Ural na východě a od Skandinávie na severu po břehy Středozemního moře na jihu. Mimo Evropu zasahuje ještě na západní Sibiř, Kavkaz a na sever Afriky. Mimo tato původní místa byl lidmi rozšířen do Severní Ameriky, na Nový Zéland a do Japonska.  V České republice je počítán mezi divoce rostoucí trvalky, vyskytuje se téměř po celém území, místy je hojný a jinde vzácnější. Četnější bývá v místech s dostatkem skalnatých stanovišť, hlavně na zásaditém podloží. Vyskytuje se více v planárním stupni, méně v kolinním a v submontánním již bývá vzácný. Byl pozorován v okolí Milešovky v nadmořské výšce 830 m n. m. a na Sněžce ve výšce 1600 m.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Chamaefyt rostoucí na slunných a suchých kamenitých stráních, písčinách, náspech železničních tratí a silnic, na skládkách škváry či kameniva a na dalších lidmi narušených stanovištích s nezapojenou vegetací. Vyskytuje se také na zídkách, zdech a střechách starých domů. Jde o rostlinu, která se rychle rozrůstá, vyhovuje jí slunné místo se sušší a propustnou půdou s pH 6,5 až 7,5, snáší pokles teploty do -40 °C. Přežívá déle trvající období sucha, neúrodnou půdu i občasné sešlapávání. Kvete v průběhu května a června.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá bylina vysoká 5 až 15 cm s tenkou, plazivou, kořenující, šedě zelenou nebo červenavě naběhlou lysou lodyhou vyrůstající v hustém, k podkladu přitlačeném trsu s nitkovitými kořeny. Květonosné lodyhy jsou přímé, jednoduché a 5 až 10 cm, nejvýše 15 cm vysoké. Sterilní, nekvetoucí lodyhy bývají o málo kratší, na průřezu válcovité a hustě olistěné střechovitě uspořádanými listy. Dužnaté, svěže zelené, jednoduché listy vyrůstající střídavě bývají uspořádané spirálovitě nebo až v šesti řadách. Jsou přisedlé, úzce vejčitého až kuželovitého tvaru a průměrně 4 mm dlouhé a 3 mm široké, na bázi jsou nejširší a na horní straně slabě zploštělé a po stranách celokrajné a oblé. Sukulentní listy jsou přes zimní období neopadavé, nemají palisty ani řapíky a po odumření se barví stříbrně.  Přímé, květonosné lodyhy nesou květenství složené ze dvou až čtyř vidličnatě rozvětvených koncových vijanů s listeny podobnými menším listům. Na konci každé větve květenství je po třech až pěti žlutých, přisedlých, pětičetných, pravidelných, oboupohlavných květech. Kališní lístky dlouhé 3 mm jsou dužnaté, zelené a mají na bázi srostlé cípy trojúhelníkovitého tvaru. Korunní lístky sytě žluté barvy jsou hvězdicovitě rozestálé, dlouhé 7 mm a široké 3 mm, jsou volné, vejčité až kopinaté a na konci zašpičatělé. Žlutých tyčinek, jen o málo kratších než koruna, je ve dvou kruzích deset a nesou podlouhlé, žluté prašníky; u báze tyčinek jsou drobné šupinky produkující nektar pro opylovače. Semeník je vytvořen z pěti klínovitých, zploštělých, světle žlutých plodolistů. Bliznu květu může opylit létající hmyz, nejčastěji čmeláci, včely, motýli nebo mouchy pylem z jiné nebo totožné rostliny.  Plod je ve zralosti blanitý, bělavý, suchý, hvězdicovitě rozložený měchýřek asi 4 mm velký, který společně s jinými vytváří souplodí měchýřků bez okrasné hodnoty. Měchýřek obsahuje drobná, elipsoidní, světle hnědá semena velká 0,5 až 1 mm, která jsou většinou vypouštěná za deště a vodou šířena po okolí.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Přirozeně se rozšiřuje do blízkého okolí vegetativně, zakořeňováním nekvetoucích poléhavých lodyh a do větší vzdálenosti pohlavně, semeny rozptylovanými větrem, vodou nebo zvířaty. Za pomoci lidí je obvykle rozmnožován vegetativně řízkováním lodyh či rozdělováním trsů a také pohlavně semeny. Nová rostlinka vytvoří plochý oddenek s tenkými, pevnými kořínky schopnými vnikat do drobných trhlin v kamenitém podkladu.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Rozchodník ostrý je nejčastěji využíván jako vděčná skalnička, jenž se rychle rozrůstá a bez větší péče v krátké době zajistí pokrytí větší plochy; přes letní období je ozdobná i svými zlatožlutými květy, je doporučeno při plošné výsadbě na 1 m2 použít 24 až 36 rostlin. Ideální je dobře odvodněné stanoviště se suchou vápnitou půdou; v kyselé, výživné a vlhké půdě trpí rostliny hnilobou kořenů. Býložravci jej pro hořkost nespásají, chutná však plžům.  Rostlina obsahuje piperidinové alkaloidy, které jsou silně hořké a po požití větších dávek působí na člověka toxicky, případná otrava se projevuje poruchami zažívacího ústrojí doprovázeného zvracením a bolesti hlavy. K těžkým otravám však nedochází, neboť toxické látky bývají zvráceny mnohem dříve, než jsou organismem vstřebány. Tohoto jevu se v minulosti využívalo při podezření na požití otráveného pokrmu nebo nápoje, který byl rychle vydáven. Nálev z rostliny snižuje krevní tlak a způsobuje prokrvení pokožky. Čerstvá šťáva z lodyhy má antibiotické a fungicidní účinky a užívá se na špatně se hojící rány a kožní plísně. Jako droga slouží nať sbírána v červnu a červenci sušená ve stínu při teplotě do 35 °C. Obsažené toxické alkaloidy jsou však podezřelé z nápomoci ke vzniku rakoviny a proto se již vnitřní užívání rozchodníku ostrého nedoporučuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rozchodník ostrý (\"Sedum acre\") je sukulentní, stálezelená bylina, jeden z asi 420 druhů rodu rozchodník. Tato plazivě polštářovitá trvalka je v české přírodě počítána za původní druh a vyskytuje se v ní jako planě rostoucí rostlina.", "tgt_summary": "辛味景天()是景天科景天属下的一个种,也叫苦味景天、欧洲万年草。种加词的意思是刺激的苦辛味。有中文资料将其误译为锐叶景天,但实际上辛味景天的叶尖钝圆,而非锐尖。", "id": 936727}
{"src_title": "Burgundská dynastie", "tgt_title": "勃艮第王朝", "src_document": [{"title": "Burgundská linie.", "content": "Robert I. Burgundský syn francouzského krále Roberta II založil burgundskou dynastii tím, že se stal v roce 1032 burgundským vévodou. Vévodství obdržel jako mírové urovnání, díky spornému nástupnictví na trůn Francie se svým bratrem králem Jindřichem. Vnuk vévody Roberta I. Jindřich Burgundský se stal v roce 1093 portugalským hrabětem a založil tak portugalskou linii rodu Burgundů.  Tato linie Kapetovců vládla v Burgundsku bezproblémově a legitimně po 12 generací, než tato větev rodu vévodou Filipem I. v roce 1361 vymřela.  Burgundští vévodové z burgundské dynastie:  Po vymření této větve připadlo Burgundsko jako odumřelé léno francouzské koruně. Ale už v roce 1363 ho lehkomyslný král Jan Dobrý udělil svému synovi Filipovi Smělému. Tím se vydělila vedlejší burgundská linie dynastie Valois, za jejíž vlády dosáhlo Burgundsko vrcholu své moci a začalo usilovat o nezávislost na Francii.", "section_level": 1}, {"title": "Portugalská linie (Alfonsinská dynastie).", "content": "Vnuk vévody Roberta I., Jindřich Burgundský založil v roce 1093 Portugalské hrabství, zprvu podléhající Království León. Jindřich Burgundský zemřel roku 1112 a regentkou portugalského hrabství se na příštích čtrnáct let, kdy bylo jeho synu Alfonsovi cca 16-19 let, stala královna matka Tereza Kastilská (levobočná dcera Alfonse VI. Kastilského). Mladičký hrabě Alfons roku 1128 vyhlásil nezávislost Portugalska a po vítězné bitvě u Ourique byl vojskem provolán za krále Portugalska. Alfons I. Portugalský byl oficiálně krále uznán ze strany papeže v roce 1139.  Portugalská větev burgundské dynastie bývá také nazývána jako Alfonsinská dynastie.  Burgundští panovali v Portugalsku více než dvě století, poslední král Ferdinand I., který zemřel v roce 1383, měl však pouze dceru Beatrix, jejíž manžel kastilský král Jan I. nedokázal nárok na trůn obhájit. Trůn tak získal nemanželský syn krále Petra I., který byl zakladatelem dynastie Aviz Jan I.", "section_level": 1}, {"title": "Dynastie Aviz.", "content": "Nemanželský syn portugalského krále Petra I, Jan I. se stal zakladatelem vedlejší linie burgundské dynastie známé jako dynastie Aviz. Tato dynastie se po vymření hlavní linie portugalských Burgundů stala vládnoucí dynastií. Portugalsku vládla v letech 1385 až 1580.", "section_level": 2}], "src_summary": "Burgundská dynastie nebo \"Burgundští\" () byla jednou z vedlejších větví rodu Kapetovců. Zakladatelem byl Robert I. Burgundský, syn francouzského krále Roberta II. a bratr krále Jindřicha I. Burgundská dynastie vládla v Burgundském vévodství v letech 1032–1361 a v letech 1103–1383 v Portugalsku (nejdříve hrabství, od r. 1139 království). Přes vedlejší nemanželskou linii Avizů a její taktéž vedlejší nemanželskou linii Braganzů vládli Burgundové v Portugalsku teoreticky až do roku 1853.", "tgt_summary": "勃艮第王朝(\"Casa de Borgonha\", )是卡佩王朝的一个支系,先祖是勃艮第的罗贝尔一世,而他是法兰西国王罗贝尔二世的小儿子。", "id": 2244186}
{"src_title": "Kopretina bílá", "tgt_title": "法蘭西菊", "src_document": [{"title": "Popis rostliny.", "content": "Jedná se o vytrvalou bylinu, jejíž oddenek je válcovitý, poměrně krátký, silný a šikmo položený. Přímá, rýhovaná, slabě chlupatá až lysá lodyha je jednoduchá nebo větvená a nese vždy jediný úbor. Přízemní listy mohou být obvejčité nebo kopisťovité, vždy však zúžené v řapík. Listy na lodyze jsou řídké, střídavé a přisedlé, na okrajích pilovité. Úbor je velký, na spodní straně s polokruhovitým zeleným zákrovem složeným z listenů, které jsou černo-hnědě lemované. Okrajové jazykovité lístky bílé barvy jsou samčí, zpravidla o 1 až 2 cm delší než zákrov. Kvítky terčové jsou žluté a oboupohlavní. Srůstem dvou plodolistů vznikne semeník obsahující jedno vajíčko. Plody jsou nažky. Někdy mohou mít okrajové nažky i šikmý lem. K opylení dochází pomocí hmyzu, možné je však i samoopylení.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Kopretina patří mezi typický luční druh byliny kvetoucí od června do října. Najdeme ji na lukách, svazích, pastvinách, okrajích cest, ve světlých lesích, od nížin až do 2000 metrů nad mořem. Roste v téměř celé Evropě, nevyskytuje se jen v nejsevernějších částech Skandinávského poloostrova a v Asii na východ od Uralu. Zavlečena byla na Azorské ostrovy, do Severní Ameriky i Jižní Ameriky (od jihu Brazílie až do Patagonie), Austrálie a na Nový Zéland. V některých státech USA je považována za invazivní druh. Dnes je ale z hospodářsky využívaných ploch vytlačována. Bylo vypěstováno i několik velkokvětých druhů určených především do zahrad jako okrasné květiny. Ty mohou mít úbor velký až 16 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Skot a prasata konzumují kopretinu, pouze v případě, že není dostupná jiná pastva. Je to dáno tím, že kopretina obsahuje flavonoidové glykosidy a ty skot odpuzují; mléko po konzumaci kopretin má také pachuť. Naopak koně, kozy a ovce kopretinu vyhledávají.", "section_level": 1}, {"title": "Magie a léčitelství.", "content": "Kopretina bílá byla dříve používána k věštění a při rituálech. Sloužila také k výrobě sirupů, esencí a pastilek.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Kopretina bílá (\"Leucanthemum vulgare\") je vytrvalá, výrazně kvetoucí, 20 až 80 cm vysoká bylina z čeledi hvězdnicovitých (\"Asteraceae\"). Vědecké jméno je z řeckého leukos (bílý) a anthemon (květ). Název kopretina patří mezi novotvary vytvořené v 19. století Janem Svatoplukem Preslem. Je známá též jako svatojánské kvítko, janské kvítí, husička, čáp nebo slunéčko. Je známá také díky dětské hře „má mě rád, nemá mě rád“.", "tgt_summary": "法兰西菊(学名:\"Leucanthemum vulgare\"),又名法国菊、滨菊或牛眼菊,是始于欧洲及亚洲温带的有花植物。", "id": 1089067}
{"src_title": "Smuteňovité", "tgt_title": "叶下珠科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci čeledi smuteňovité jsou jednodomé nebo dvoudomé byliny, keře a stromy, výjimečně i liány nebo sukulenty. Na rozdíl od čeledi pryšcovité (\"Euphorbiaceae\") chybí latex. Pokud jsou přítomny chlupy, jsou ve většině případů jednoduché. Listy jsou většinou střídavé, zřídka vstřícné, ve svazečcích nebo přeslenech, jednoduché nebo u rodu \"Bischofia\" dlanitě složené. Čepel listů je celokrajná nebo výjimečně zubatá. Některé druhy rodu smuteň (\"Phyllanthus\") jsou bezlisté, funkci listů přebírají zploštělé zelené větévky (kladodia). Květy jsou pravidelné, jednopohlavné (jen u rodu \"Aporosa\" oboupohlavné), v úžlabních květenstvích. U rodu \"Uapaca\" jsou květenství redukovaná na pseudanthium, útvar připomínající jediný květ. Kalich je složen ze 3 až 8 většinou volných lístků. Koruna je nejčastěji ze 4 až 6 plátků nebo chybí. V samčích květech je 2 až 35 (nejčastěji 3 až 10) volných nebo do různého stupně srostlých tyčinek. Semeník v samičích květech je svrchní, jednoplodolistový nebo srostlý ze 2 až 5 (nebo až 15) plodolistů. V každém plodolistu jsou 2 vajíčka. Plodem je tobolka, bobule nebo poltivý plod (schizokarp).", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zahrnuje asi 1750 druhů v 59 rodech. Vyskytuje se v tropech celého světa, největší diversita je v jihovýchodní Asii. Na druhy nejbohatším rodem je smuteň (\"Phyllanthus\", asi 700 druhů), následují rody \"Cleistanthus\" (140 druhů) a antidesma (\"Antidesma\", 100 druhů).", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V roce 1993 byla molekulárními studiemi potvrzena již dříve předpokládaná parafyletičnost čeledi pryšcovité (\"Euphorbiaceae\"). Bylo zjištěno, že tato čeleď v tradičním pojetí zahrnovala několik různých, bezprostředně nepříbuzných linií řádu \"Malpighiales\". Postupně bylo z čeledi pryšcovité vyjmuto celkem 96 rodů a rozřazeno do 6 nových čeledí, z nichž nejobsáhlejší je čeleď \"Phyllanthaceae\".  V současnosti je tato čeleď dělena na 2 podčeledi: \"Phyllanthoideae\" (38 rodů) a \"Antidesmoideae\" (21 rodů).", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Plody brazilské smuteně \"Phyllanthus acidus\" jsou oblíbeným ovocem. Některé druhy rodu antidesma (\"Antidesma\") poskytují jedlé bobule, např. nejznámější \"Antidesma bunius\" pocházející z jihovýchodní Asie, dále \"A. platyphyllum\" z Havajských ostrovů a africký druh \"A. venosum\". Ovoce poskytují také některé druhy rodu tupa (\"Baccaurea\") z jihovýchodní Asie (\"B. dulcis\", \"B. racemosa\", \"B. motleyana\").  Mnohé druhy rodu \"Phyllanthus\" jsou využívány jako léčivé rostliny. Kořeny \"Phyllanthus acidus\" se přes svou jedovatost používají při léčbě astmatu, nachlazení a kašle, zevně pak při léčbě kožních onemocnění. Latex je používán jako emetikum a purgativum.  Smuteň \"Phyllanthus niruri\", bylina původem z tropické Ameriky a dnes rozšířená jako plevel v tropech celého světa, obsahuje chinolizidinové alkaloidy a je využívána při léčení chorob zažívacího traktu, žlučových a ledvinových kamenech, zánětech ledvin, chorobách prostaty, poševním výtoku aj. Další medicínsky využívané druhy jsou např. \"Phyllanthus emblica\", \"P. debilis\", \"P. maderaspansis\", \"P. oxyphyllus\", \"P. pulcher\" a \"P. reticulatus\".  V parcích v ČR je vzácně pěstován jako sbírková dřevina tvrdodřev křovitý (\"Securinega suffruticosa\"). Keř \"Breynia disticha\", pocházející z Havaje, je pro nápadné růžovobílé zbarvení mladých listů často pěstován ve sklenících botanických zahrad.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Actephila\", \"Amanoa\", \"Andrachne\", \"Antidesma\", \"Apodiscus\", \"Aporosa\", \"Ashtonia\", \"Astrocasia\", \"Baccaurea\", \"Bischofia\", \"Breynia\", \"Bridelia\", \"Celianella\", \"Chascotheca\", \"Chonocentrum\", \"Chorisandrachne\", \"Cleistanthus\", \"Croizatia\", \"Dicoelia\", \"Didymocistus\", \"Discocarpus\", \"Distichirhops\", \"Flueggea\", \"Glochidion\", \"Gonatogyne\", \"Heterosavia\", \"Heywoodia\", \"Hieronyma\", \"Hymenocardia\", \"Jablonskia\", \"Keayodendron\", \"Lachnostylis\", \"Leptonema\", \"Leptopus\", \"Lingelsheimia\", \"Maesobotrya\", \"Margaritaria\", \"Martretia\", \"Meineckia\", \"Nothobaccaurea\", \"Notoleptopus\", \"Pentabrachion\", \"Phyllanthopsis\", \"Phyllanthus\", \"Plagiocladus\", \"Poranthera\", \"Protomegabaria\", \"Pseudolachnostylis\", \"Pseudophyllanthus\", \"Richeria\", \"Savia\", \"Securinega\", \"Spondianthus\", \"Synostemon\", \"Tacarcuna\", \"Thecacoris\", \"Uapaca\", \"Wielandia\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Smuteňovité (\"Phyllanthaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu malpígiotvaré (\"Malpighiales\"). Jsou to byliny i dřeviny většinou se střídavými jednoduchými listy a málo nápadnými jednopohlavnými květy v úžlabních květenstvích. Čeleď zahrnuje asi 1750 druhů v 59 rodech a je rozšířena v tropech celého světa. V minulosti byla součástí široce pojaté čeledi pryšcovité.", "tgt_summary": "叶下珠科也叫叶萝藦科,包括56属约1725种,分布在全世界的热带地区。", "id": 687074}
{"src_title": "Marie II. Portugalská", "tgt_title": "瑪麗亞二世 (葡萄牙)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v Rio de Janeiro jako \"María da Glória Joana Carlota Leopoldina da Cruz Francisca Xavier de Paula Isidora Micaela Gabriela Rafaela Gonzaga\", když její otec pobýval v Brazílii, kam prchl s celým dvorem poté, co jeho zemi obsadila napoleonská vojska.  V roce 1822 její otec vyhlásil nezávislost Brazílie na Portugalsku. Když v březnu roku 1826 zemřel Mariin děd, portugalský král Jan VI., nastala v zemi nástupnická krize. Otec Marie, zvaný v Brazílii \"Dom Pedro\", který s ním byl v konfliktu, vládl v té době v Brazílii jako císař. Zemřelý král měl ještě jednoho syna, Michala I., stoupence absolutismu, který byl ze země vypovězen za povstání proti vládě otce a liberálů.  Zemřelý král označil za regentku svou oblíbenou dceru Izabelu Marii, která měla vládnout, \"dokud se právoplatný nástupce trůnu nevrátí do království\". Nespecifikoval však, zda tím nástupce má být brazilský císař Pedro nebo princ v exilu Miguel (Michal). Většina poddaných za nástupce považovala Pedra, nechtěla však znouvusloučení trůnů Portugalska a Brazílie.  V důsledku této situace se rozhodl Pedro následovně: zřekl se svých práv na portugalský trůn ve prospěch své sedmileté dcery Marie. Ta pak se měla provdat za svého strýce Miguela (Pedrova bratra) pod podmínkou, že on bude akceptovat liberální ústavu a dokud princezna nedosáhne plnoletosti, bude plnit roli regenta.  Miguel předstíral souhlas s tímto rozhodnutím, avšak po návratu do Portugalska Marii odebral trůn a prohlásil se králem, zrušiv liberální ústavu. Zatímco Miguel vládl ve znamení absolutismu a teroru, Marie putovala po panovnických dvorech Evropy – mj. pobývala i u svého děda ve Vídni.  V roce 1831 Petr odstoupil z brazilského trůnu ve prospěch neplnoletého Mariina bratra, který převzal trůn jako Petr II. Brazilský. Bývalý císař pak zaútočil ze základny na Azorách na Miguela a donutil ho v roce 1834 k abdikaci. Trůn byl navrácen Marii a její manželství bylo anulováno.  Dne 26. ledna 1835, ve věku 15 let, se Marie provdala za Karla Augusta, prince z Leuchtenbergu, syna Evžena de Beauharnais a vnuka první ženy Napoleona Bonaparte – Josefiny de Beauharnais. Její manžel však zemřel již dva měsíce po svatbě, 28. března 1835.  Dne 1. ledna 1836 se Marie provdala potřetí, a to za prince Ferdinanda Saxe-Coburg-Gotha, který s ní spoluvládl jako \"král-manžel\". Tento titul obdržel podle portugalského zvyku teprve po narození jejich prvního potomka, budoucího nástupce trůnu. Manželé tak založili novou dynastii Braganza-Sasko-Koburg-Gotha, která v Portugalsku vládla až do roku 1910.  Za Mariiny vlády vypuklo 16. května 1846 povstání, které bylo potlačeno královskými jednotkami až 22. února 1847. Panování královny je rovněž významné vydáním zákona o veřejném zdraví, jehož cílem bylo zvládnutí šířící se epidemie cholery; o tom, jak důležitá byla tato snaha, svědčí i to, že tři její synové včetně nejstaršího, krále Petra V., podlehli choleře při epidemii v roce 1861, osm let po Mariině smrti. Významné jsou královniny kroky, které podnikla k povznesení veřejného vzdělání v zemi.  Marie byla mnohokrát těhotná. Lékaři ji upozorňovali před nebezpečím spojeným s vyčerpávajícím opakovaným mateřstvím, královna však jejich varování před nástrahami, které ostatně připravily o život i její matku, odbývala slovy: \"\"Jestli zemřu, zemřu na svém místě.\"\" Že obavy lékařů nebyly liché, se ukázalo v roce 1853, kdy Marie v necelých pětatřiceti letech zemřela v průběhu porodu, při kterém přivedla na svět své jedenácté dítě – prince Evžena, který hned po narození zemřel rovněž.  V Portugalsku je vzpomínána jako příkladná matka a příjemná osoba, která všechno své konání podřizovala snaze prospět své zemi, kde získala přídomek \"dobrá matka\" a \"a Educadora\" (portugalsky učitelka).", "section_level": 1}, {"title": "Děti.", "content": "Z manželství Marie a Ferdinanda vzešlo celkem 11 dětí; čtyři z nich zemřely hned po narození. Tři její synové včetně nejstaršího, krále Petra V., podlehli choleře při epidemii v roce 1861:", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie II. Portugalská (4. dubna 1819 Rio de Janeiro – 15. listopadu 1853 Lisabon) byla portugalská královna z dynastie Braganza v letech 1826–1828 a 1834–1853. Nejstarší z dětí portugalského krále Petra IV., vládnoucího současně v Brazílii jako císař Petr I., a jeho první ženy Marie Leopoldiny Habsbursko-Lotrinské, rakouské arcivévodkyně, dcery rakouského císaře Františka I.", "tgt_summary": "玛丽亚二世(1819年-4月4日-1853年-11月15日)生于巴西王国里约热内卢,卒于葡萄牙王国里斯本。巴西皇帝佩德罗一世(亦即葡萄牙国王佩德罗四世)的长女。", "id": 425931}
{"src_title": "Rafléziovité", "tgt_title": "大花草科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci čeledi rafléziovité jsou bezlisté a bezkořenné byliny, parazitující na kořenech a kmenech lián rodu tetrastigma (\"Tetrastigma\") z čeledě révovité. Rostliny jsou dvoudomé (raflézie a \"Sapria\") nebo i jednodomé (rod \"Rhizanthes\" má samčí, samičí i oboupohlavné květy). Kořeny jsou přeměněny ve vlákna pronikající do cévních svazků hostitelské rostliny a připomínající mycelium hub. Listy zcela chybějí nebo jsou přítomny jen jako listeny na bázi květu. Květy jsou velké, dužnaté, vyvíjejí se jednotlivě přímo z kmene nebo kořenů hostitelské liány. Okvětí je složeno z 5 (raflézie), 10 (\"Sapria\") nebo až 16 (\"Rhizanthes\") plátků, na bázi srůstajících v trubku. Cípy okvětí u rodu \"Rhizanthes\" mají dlouhé přívěsky. U rodů \"Sapria\" a raflézie je ve střední části květu vyvinuta manžeta a v jejím středu je otvor nazývaný diafragma. Ve spodní části vnitřku květu jsou u těchto rodů vyvinuty zvláštní, často větvené nebo kyjovité chlupy, které mají funkci nektárií či orodiforů, z nichž se šíří zápach lákající opylovače. Tyčinky u rodu raflézie vyrůstají v počtu 5 až mnoho ve spodní části límce, nacházejícího se ve středu květu. U rodu \"Rhizanthes\" tvoří množství tyčinek kruh okolo spodního okraje sloupku ve střední části květu. Semeník je spodní, srostlý ze 4 až 8 plodolistů s mnoha vajíčky. U rodu \"Rhizanthes\" má jedinou komůrku, u rodu raflézie se tvoří množství druhotných komůrek se síťovitou strukturou. Čnělka je sloupkovitá a na vrcholu rozšířena v terč. Plodem je nepukavá nebo nepravidelně pukající bobule.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zahrnuje 20 druhů ve 3 rodech. Je rozšířena v Asii od jižní Číny po indonéské ostrovy. Největším rodem je raflézie (16 druhů).", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy rafléziovitých jsou opylovány mouchami, které jsou lákány zápachem květů k nakladení vajíček. Plody raflézií jsou pojídány veverkami (rod \"Callosciurus\") a stromovými rejsky (\"Tupaia\"), kteří pravděpodobně také šíří semena. Způsob šíření semen u ostatních dvou rodů není znám.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V minulosti byla čeleď \"Rafflesiaceae\" často dávána do blízkosti čeledi podražcovité (\"Aristolochiaceae\").  Čeleď v dřívějším pojetí zahrnovala celkem 9 rodů parazitických rostlin. V průběhu aktualizací systému APG byla většina těchto rodů přeřazena do 3 jiných čeledí a dokonce i do jiných řádů: rody ozorna (\"Cytinus\") a \"Bdallophytum\" do čeledi ozornovité (\"Cytinaceae\") v řádu slézotvaré (\"Malvales\"), rod \"Mitrastema\" do čeledi \"Mitrastemonaceae\" v řádu vřesovcotvaré (\"Ericales\") a rody \"Apodanthes\", \"Berlinianche\" a \"Pilostyles\" do čeledi \"Apodanthaceae\" zatím nejasného taxonomického zařazení.  Podle kladogramů APG je sesterskou skupinou čeledi \"Rafflesiaceae\" čeleď pryšcovité (\"Euphorbiaceae\").", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Květy raflézií jsou známy jako největší květy v říši rostlin. U raflézie Arnoldovy (\"Rafflesia arnoldii\") mohou mít v průměru až 1 metr v průměru a vážit až 7 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Rafflesia\", \"Rhizanthes\", \"Sapria\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Rafléziovité (\"Rafflesiaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu malpígiotvaré (\"Malpighiales\"). Jsou to plně parazitické nezelené byliny, rozšířené v Asii. Raflézie Arnoldova je známa největším květem v rostlinné říši.", "tgt_summary": "大花草科(学名:)属真双子叶植物金虎尾目,是一类生长在东南亚的寄生植物,其中阿诺尔特大花草的花是世界上所有植物中最大的花。", "id": 2358022}
{"src_title": "Třezalkovité", "tgt_title": "金絲桃科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci třezalkovitých jsou jednoleté či vytrvalé byliny, keře i stromy se vstřícnými nebo přeslenitými listy bez palistů. Odění je z jednoduchých, hvězdovitých nebo stromečkovitých chlupů. V pletivech jsou přítomny schizogenní siličné a pryskyřičné nádržky a kanálky různého tvaru, viditelné např. na listech v podobě průsvitných teček. Silice obsahují flavonoidy, naftodiantrony (hypericin) a acylfloroglucinoly (hyperforin) a další látky. U některých rodů (\"Vismia\", \"Harungana\") je v kmenech přítomen žlutý až červený latex. Čepel listů je celokrajná, se zpeřenou žilnatinou. Listy jsou přisedlé nebo krátce řapíkaté. Květy jsou oboupohlavné, pravidelné, čtyř až pětičetné, jednotlivé nebo ve vrcholičnatých květenstvích. Korunní plátky jsou často asymetrické. Tyčinky jsou ve větším počtu, nejčastěji ve 3 nebo 5 svazečcích. Semeník je svrchní, srostlý ze 3 až 5 plodolistů s mnoha vajíčky. Čnělky jsou volné nebo částečně srostlé. Plodem je tobolka, bobule nebo peckovice. Semena jsou drobná a četná, bez endospermu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď třezalkovité zahrnuje asi 560 druhů v 9 rodech. Je rozšířena po celém světě, chybí v arktických oblastech a ve většině Polynésie. Největším rodem je třezalka (\"Hypericum\", asi 370 druhů). Vyskytuje se především v mírném pásu, a to na všech kontinentech. Ostatní rody jsou s výjimkou \"Triadenum\" tropické. Rod \"Vismia\" má 55 druhů v tropické Americe, rod \"Harungana\" 50 druhů v tropické Africe a na Madagaskaru.  V květeně České republiky je čeleď zastoupena (podobně jako v rámci celé Evropy) pouze rodem třezalka. Vyskytuje se zde celkem 8 druhů. Další cizokrajné druhy jsou pěstovány v zahradách a parcích jako okrasné trvalky či keře.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy třezalkovitých, vyznačující se vesměs dlouhými a nápadnými tyčinkami, jsou opylovány zejména včelami a vosami. Drobná semena třezalek jsou šířena větrem či vodou.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Čeleď, známá též jako \"Guttiferae\", byla v minulosti spojována s čeledí klusiovité (\"Clusiaceae\"). Na základě molekulárních studií této skupiny byly rody rozřazeny celkem do 3 čeledí: třezalkovité (\"Hypericaceae\"), klusiovité (\"Clusiaceae\") a kalabovité (\"Calophyllaceae\"). Aby tato skupina byla jako celek monofyletická, musela by zahrnovat ještě čeledi nohonitcovité (\"Podostemaceae\") a \"Bonnetiaceae\".  Podle kladogramů APG je sesterskou skupinou čeledi třezalkovité tropická čeleď vodních bylin \"Podostemaceae\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Mnohé bylinné i keřovité druhy rodu třezalka (\"Hypericum\") jsou v mírném pásu pěstovány jako okrasné rostliny.  Třezalka tečkovaná (\"Hypericum perforatum\") je léčivá rostlina s antidepresivními účinky. Druh \"Harungana madagascariensis\" je v Libérii používán k léčbě plísňového onemocnění kůže (dermatofytózy).", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Cratoxylum\", \"Eliea\", \"Harungana\", \"Hypericum\" (včetně \"Lianthus\" a \"Thornea\"), \"Psorospermum\", \"Santomasia\", \"Triadenum\", \"Vismia\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Třezalkovité (\"Hypericaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu malpígiotvaré (\"Malpighiales\"). Jsou to byliny i dřeviny se vstřícnými či přeslenitými jednoduchými listy a pravidelnými květy často s nápadnými tyčinkami. Čeleď zahrnuje 9 rodů a asi 560 druhů. Je rozšířena po celém světě. V České republice je zastoupena rodem třezalka.", "tgt_summary": "金丝桃科(学名:)是真双子叶植物金虎尾目的一科,约有11属。", "id": 1206708}
{"src_title": "Vražda Rogera Ackroyda", "tgt_title": "羅傑·艾克洛命案", "src_document": [{"title": "Děj románu.", "content": "Příběh se odehrává ve fiktivním anglickém městečku King's Abbott. Vypravěčem je doktor James Sheppard. Není ženatý, žije v domě společně se svou sestrou Karolínou. Karolína je detektiv-amatér. Má oči všude a nic jí neunikne, většinu času se věnuje vesnickým klepům. Vedle jejich domku se přistěhuje nový soused. Není to nikdo jiný než soukromý detektiv na odpočinku jménem Hercule Poirot. Hodlá odpočívat a věnovat se pěstování dýní.  Poklidnou hladinu v obci rozvíří smrt bohaté vdovy paní Ferrarsové, která před rokem údajně zavraždila svého muže. Následně je ve svém domě zavražděn bohatý Roger Ackroyd, který si ji měl brát. Pan Ackroyd byl večer probodnut tuniskou dýkou. Podezřelými jsou všichni, kdo toho večera byli v domě. Nejpodezřelejší je ale adoptivní syn zavražděného, Ralf Paton, který je zasnouben s Ackroydovou neteří Floru. Ralf v předvečer vraždy bez vysvětlení zmizí. Zdánlivě má nejsilnější důvod k vraždě. S Rogerem Ackroydem se dříve hádali a po svatbě s Florou by zdědil velký majetek.  Flora požádá pana Poirota o pomoc. Detektiv souhlasí a brzy pochopí, že nebude mít lehkou práci. S asistencí doktora Shepparda začne postupně rozplétat komplikované nitky tohoto případu. Brzy začne být přesvědčen o Ralfově nevině, i když je jeho náhlé zmizení velmi podezřelé. Mezi dalšími podezřelými jsou trochu podivínský major Blunt nebo služebná Ursula Bourneová. Autorka překvapí všechny čtenáře rozuzlením, protože vrahem se ukáže být sám vypravěč knihy. Hercule Poirot jej překvapivě označí za vraha, když předtím vyloučil logickými argumenty všechny ostatní podezřelé. Pak slavný detektiv naznačí, že vrahovi zbývá poslední možnost – sebevražda. Poslední kapitola je napsána jako vrahovo přiznání a zároveň dopis na rozloučenou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vražda Rogera Ackroyda je detektivní román od Agathy Christie. Patří mezi nejznámější knihy této populární autorky.", "tgt_summary": "《罗杰·艾克洛命案》(英语:\"The Murder of Roger Ackroyd\")是阿嘉莎·克莉丝蒂所著的推理小说,1926年6月由柯林斯出版公司在英国出版。为克莉丝蒂最为知名的作品之一。", "id": 473569}
{"src_title": "Ústřední sekretariát", "tgt_title": "中书省", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "\"Šeng\" () je část nebo oddělení zabývající se dohledem nad svěřeným oborem nebo oblastí s cílem zlepšení jeho fungování, postupně získalo mimo jiné význam provincie. \"Čung-šu\" () znamenalo „ústřední/centrální dokumentace“, to jest ty nejvýznamnější písemnosti, sestavované v bezprostředním okolí císaře; případně „palácoví písař(i)“.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Poprvé se úřad nazvaný \"čung-šu\" objevil za vlády chanského císaře Wu-tiho (vládl 141–87 př. n. l.). Vládní úředníci totiž neměli přístup do vnitřních prostor císařského paláce (Zakázaného města), neformálně se proto vyřizování císařské korespondence věnovali i někteří eunuši. Císař Wu-ti jejich postavení formalizoval zřízením úřadu eunušských tajemníků. Tito byli označováni \"čung-šu\", nebo \"čung šang-šu\". Patrně prvním z nich byl S’-ma Čchien po jeho kastraci. V jejich čele stál ředitel \"čung šang-šu ling\" (), krátce \"čung-šu ling\" (). Roku 29 př. n. l. císař Čcheng-ti v rámci širší reorganizace sekretářských úřadů eunušské tajemníky \"čung-šu\" zrušil.  V období tří říší v počátcích dynastie Wej vznikla kancelář \"čung-šu\" složená z úřednických tajemníků jako protiváha kanceláře \"šang-šu\", která se pak omezila na rutinní řízení administrativy. Základem \"čung-šu šengu\" byl sekretariát Cchao Chaje, otce prvního wejského císaře. Za dynastie jižní Ťin vznikla ještě kancelář \"men-sia\" (, \"men-sia šeng\"); v čele administrativy pak byly tři kanceláře. Od vzniku do sungské doby byl ústřední sekretariát zodpovědný za navrhování a vyhlašování císařských výnosů a rozhodnutí, obvykle měl rozhodující podíl i na rozhodování o směru vládní politiky. Spolupracoval s kanceláří \"men-sia\", která připomínkovala a hodnotila všechny výnosy. Ke schválení rozhodnutí nemohlo dojít bez souhlasu obou institucí. Realizaci přijatých opatření měla na starosti kancelář \"šang-šu\", které podléhala ministerstva.  V suejské Číně s pozměněným názvem \"nej-š’ šeng\" byl jedním z pětice vrcholných úřadů. Po většinu doby vlády tchangského režimu se vrátil ke starému názvu, i za Sungů byl součástí dominantní trojice úřadů. Změnu přinesla dynastie Jüan, kdy se ústřední sekretariát stal vrcholným orgánem civilní správy a kancléř (\"čung-šu-ling\") stojící v jeho čele zaujal postavení odpovídající dnešnímu předsedovi vlády. Úřad kancléře v jüanské říši zastával obvykle následník trůnu, který se věnoval jiným povinnostem, nebo byl nezletilý. Proto fakticky v čele úřadu stáli jeho dva hlavní rádci (, \"čcheng-siang\").  Nová mingská vláda nastoupivší roku 1368 zprvu převzala jüanskou strukturu administrativy s ústředním sekretariátem v čele státní správy a dvěma hlavními rádci v jeho čele. Roku 1380 byl Chu Wej-jung, který stál v čele ústředního sekretariátu a celé vlády, obviněn ze spiknutí a popraven. Téhož roku v rámci celkové reorganizace vlády císař Chung-wu v obavách z přílišné koncentrace moci na jednom místě celý úřad bez náhrady zrušil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ústřední sekretariát (čínsky: znaky, pinyin \"zhòng shū shěng\", český přepis \"čung-šu šeng\") byl počínaje obdobím po pádu dynastie Chan koncem 3. století jedním ze tří nejvyšších civilních úřadů ve staré Číně v systému organizace vládní administrativy známém jako tři kanceláře a šest ministerstev. V říši Jüan byl nejvyšším orgánem civilní státní správy. Následující mingská správa jej převzala, ale už roku 1380 byl zrušen. Jeho místo postupně zaujal Velký sekretariát (, \"nej-ke\").", "tgt_summary": "中书省,是中国从隋朝和唐朝开始正式设立的三省六部制中的一省,负责草拟和颁发皇帝的诏令。唐高宗时曾一度改称西台;武则天时称凤阁;唐玄宗时一度称紫微省,民间称之中堂。", "id": 1817519}
{"src_title": "Mafra (palác)", "tgt_title": "马夫拉宫", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ke stavbě kláštera se zavázala žena Jana V. Marie Anna, pokud bude obdařena následníkem trůnu. Po narození princezny Marie Barbary (1711) přistoupil Jan na výraz díků a vděčnosti k naplnění slibu a 17. listopadu 1717 byly práce na stavbě zahájeny se záměrem vybudovat konvent pro třináct františkánských bratří. Záhy však mohutný příliv brazilského zlata způsobil změnu záměru Jana V., který se rozhodl pro výstavbu velkého paláce. Architekt Johann Friederich Ludwig oznámil změnu plánů a započal se stavbou velkého paláce, na které pracovalo více než 52.000 dělníků z různých zemí.  Nakonec stavba umožnila ubytovat až 330 františkánských mnichů, aniž by bylo nutno redukovat velikost projektovaného paláce. Palác byl otevřen osmidenní sérií oslav 22. října 1730 na počest 41. narozenin krále.  Portugalská královská rodina nikdy nevyužívala palác v Mafře jako své stálé sídlo; sloužil spíše k příležitostnému pobytu či jako místo odpočinku členů rodiny. Překrásné lesy v okolí byly skvělým prostorem k lovu pro řadu portugalských knížat holdujících této vášni.  Za vlády krále Jana VI. byl palác nově zařízen. Při jeho útěku před Napoleonem v roce 1807 byla většina nejlepšího mobiliáře a uměleckých děl odvezena do Brazílie. V době napoleonských válek zde měl své sídlo francouzský generál Junot, poté velitel anglických vojsk vévoda Welington.  V roce 1834, po občanské válce, která proti sobě postavila liberály stranící Marii II. a konzervativce na straně Michala II., nařídila královna Marie II. rozpuštění řeholních řádů, v důsledku čehož klášter v Mafře opustila část františkánských bratří. Poslední monarchové z domu Braganza užívali palác výlučně jako lovecký zámek a poslední král Manuel II. odešel v roce 1910 z kláštera do anglického exilu.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Palác byl v roce 1907 prohlášen za národní památku. V současnosti je budova v péči \"Ústavu portugalského architektonického dědictví (Instituto del Patrimonio Arquitectónico de Portugal)\", který zde realizuje různé programy restaurace a konzervace; nejdůležitější byl program věnující se hlavní fasádě. Do programů jsou zapojeni členové mezinárodních institucí specializovaných na restauraci historických budov.  Dne 7. 7. 2007 se palác dostal mezi sedm finalistů v národní soutěži o novodobých \"sedm divů světa\".  V říjnu roku 2007 se zde uskutečnil 20. summit Rusko – EU.", "section_level": 1}, {"title": "Odrazy v umění.", "content": "K Mafře se vztahuje řada legend. Nejznámější vypráví o v paláci žijících krysách schopných pozřít člověka. Jiná vysvětluje existenci tunelu spojujícího Mafru s obcí Ericeira, jejž použil král Manuel II. v roce 1910 při útěku do exilu.  V románu laureáta Nobelovy ceny, portugalského spisovatele José Saramaga \"Memorial do convento (Paměti kláštera)\" (1982), česky – \"Baltazar a Blimunda\" (2002), je na příběhu jednoho obyvatele Mafry podána podrobně historie vzniku a stavby paláce; za román získal Saramago v roce 1984 \"Grand Prix\" PEN Clubu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Palác Mafra (portugalsky \"Palácio Nacional de Mafra\") je monumentální komplex paláce a kláštera s kostelem v Mafře v Portugalsku, cca 40 km severně od hlavního města Lisabonu. Postaven byl v letech 1717–1730 v barokním a klasicistním italském stylu na příkaz krále Jana V. Palác je jednou z nejokázalejších portugalských barokních staveb.", "tgt_summary": "马夫拉宫()是一座巨大的巴洛克和意大利化的新古典主义宫殿-修道院,位于葡萄牙的马夫拉,由于其极为庞大的规模,使得小城相形见绌。据称葡萄牙修建这座宫殿是要与马德里郊外的西班牙王宫埃斯科里亚尔修道院竞争,但是更像是迎合梵蒂冈的权势,修道院类似教宗的官邸。2019年作为「马夫拉皇室建筑 – 宫殿、大教堂、修道院、塞尔科花园及塔帕达狩猎公园」的一部分获列入世界遗产。", "id": 2686457}
{"src_title": "Common Intermediate Language", "tgt_title": "通用中间语言", "src_document": [{"title": "Základní informace.", "content": "Při kompilování.NET programovacích jazyků je zdrojový kód přeložen do CIL kódu (nepoužívá se platformně nebo do výpočetně specifický objektový kód). CIL je procesorově a zároveň platformě nezávislý soubor instrukcí, které mohou být realizovány v jakémkoli prostředí podporujícím Common Language Infrastructure (může se jednat buď o.NET runtime pro operační systém Microsoft Windows, nebo samostatně odvozené Mono, které pracuje pod operačními systémy UNIXového typu). CIL kód je za běhu ověřován z hlediska bezpečnosti, a proto poskytuje lepší zabezpečení a spolehlivost, než nativně kompilované binární soubory.  Proces spuštění vypadá takto:", "section_level": 1}, {"title": "Instrukce.", "content": "CIL bytecode má instrukce pro následující skupiny úloh:", "section_level": 1}, {"title": "Výpočetní model.", "content": "Common Intermediate Language je považován za objektově orientovaný jazyk zásobníkového typu (stack-based). To znamená, že data jsou ukládána z registrů do zásobníku místo toho, aby byla odkládána do paměti jako ve většině CPU architektur.  V assembleru x86 architektury IA-32 by to mohlo vypadat následovně: add eax, edx mov ecx, eax Odpovídající kód v CIL by mohl vypadat takto: ldloc.0 ldloc.1 add stloc.0 // a = a + b or a += b; V programu jsou použity dvě lokálně proměnné, které jsou přesunuty do fronty. Když je přidaná instrukce zavolána, operand je ze zásobníku vyzvednut a výsledek je na něj obratem uložen. Hodnota je pak vyzvednuta a uložena jako první lokální proměnná.", "section_level": 1}, {"title": "Objektově-orientované koncepty.", "content": "V objektově-orientovaném konceptu můžete vytvářet objekty, volat metody a používat další typy členů, jako jsou například pole. CIL je navržen jako objektově orientovaný a všechny metody (až na výjimky) musí být obsažené v příslušné třídě.  Příklad statické metody:.class public Foo Použitá metoda nevyžaduje žádnou deklaraci instance třídy Foo, protože je statická. To znamená, že náleží do třídy a může být následně použita jako v tomto případě v C♯. int r = Foo.Add(2, 3); //5  V CIL  ldc.i4.2 ldc.i4.3 call int32 Foo::Add(int32, int32) stloc.0", "section_level": 2}, {"title": "Instance tříd.", "content": "Instance třídy obsahuje nejméně jeden konstruktor a nějaké další členy. Tato třída má sadu metod reprezentujících akce objektu Car..class public Car", "section_level": 3}, {"title": "Vytváření objektů.", "content": "Instance tříd jsou v C♯ vytvářeny následujícím způsobem: Car myCar = new Car(1, 4); Car yourCar = new Car(1, 3); Příkazy jsou přibližně stejné jako tyto instrukce: ldc.i4.1 ldc.i4.4 newobj instance void Car::.ctor(int, int) stloc.0 // myCar = new Car(1, 4); ldc.i4.1 ldc.i4.3 newobj instance void Car::.ctor(int, int) stloc.1 // yourCar = new Car(1, 3);", "section_level": 3}, {"title": "Vyvolání metody instance.", "content": "Například metody jsou volány následovně: myCar.Move(3);  V CIL:  ldloc.0 // Load the object \"myCar\" on the stack ldc.i4.3 call instance void Car::Move(int32)", "section_level": 3}, {"title": "Metadata.", "content": ".NET zaznamenává informace o kompilovaných třídách jako metadata. Proces čtení těchto metadat se nazývá zrcadlení \"(reflection)\". Metadata mohou být data v podobě atributů. Ty mohou být volně rozšířeny o atributy třídy, čímž se stávají velmi silným nástrojem.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad.", "content": "Příklad je napsán v CIL a demonstruje kód „Hello, World“:.method static void Main()  Tento kód může být porovnán s odpovídajícím kódem Java bytecode: static void Main(string[] args) outer: V CIL-syntaxi by zápis vypadal následovně:.method private hidebysig static void Main(string[] args) cil managed  Výše je správná reprezentace toho, jak vypadá CIL blízko VM úrovně. Když jsou zkompilované metody uloženy v tabulkách a instrukce zase v bytech uvnitř assembly, který je přenosně spustitelným souborem (Portable Executable-file).", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "CIL assembly a instrukce jsou generovány buď kompilátorem, nebo nástrojem zvaným \"IL Assembler\" (ILASM). Složené IL může být také znovu rozloženo do kódu – užitím IL Disassembler (ILDASM). Podobně, jako v případě Java bytecode, existují též nástroje, které nabízejí dekompilaci IL do jazyků vyšší úrovně (např. C♯, Visual Basic.NET). Za jejich vlajkovou loď lze považovat aplikaci.NET Reflector. Tyto nástroje však mají protiváhy, jež usilují o znepřehlednění kódu při zachování plné funkcionality tak, aby dekompilace do jazyků vyšší úrovně selhala.", "section_level": 1}, {"title": "Kompilace just-in-time.", "content": "Kompilace Just in Time (JIT) překládá bajtkód do kódu vykonatelného přímo mikroprocesorem, tj. do tzv. „nativního kódu“. Tento překlad je prováděn během provádění programu. JIT kompilace poskytuje optimalizace specifické pro prostředí, typovou bezpečnost kontrolovanou za běhu a verifikaci. K dosažení tohoto kompilátor testuje metadata nashromážděná během překladu na nepovolené přístupy do paměti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Common Intermediate Language (CIL, vyslovováno jako „sil“, případně „kil“, dříve Microsoft Intermediate Language, MSIL) je v informatice nejnižší člověkem čitelný programovací jazyk definovaný specifikací Common Language Infrastructure používaný projekty.NET Framework a Mono. Jazyky, které se zaměřují na CLI kompatibilní prostředí, jsou sestavovány do bajtkódu. CIL patří mezi objektově orientované jazyky výhradně zásobníkového typu (). Prováděn je prostřednictvím virtuálního stroje.", "tgt_summary": "通用中间语言(Common Intermediate Language,简称CIL,发音为\"sill\"或\"kill\")是一种属于通用语言架构和.NET框架的低阶(lowest-level)的人类可读的编程语言。目标为.NET框架的语言被编译成CIL,然后汇编成字节码。CIL类似一个面向对象的组合语言,并且它是完全基于堆栈的。它运行在虚拟机上,其主要的语言有C#、Visual Basic.NET(VB.NET)、C++/CLI以及J#。", "id": 2186150}
{"src_title": "Monreale", "tgt_title": "蒙雷阿莱", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Poté co v roce 831 bylo Palermo obsazeno Araby, byl palermský biskup donucen přesunout své sídlo mimo hlavní město. Role nové katedrály byla přisouzena malému kostelíku \"Aghia Kiriaki\" ve vsi, která byla později nazvána Monreale. Po dobytí Normany v roce 1072 se biskupství vrátilo do Palerma. Patrně právě tato historická úloha dočasného náboženského centra kraje byla důležitá pro rozhodnutí krále Viléma II. vybudovat zde novou katedrálu.  Město bylo po dlouhou dobu pouhou vesnicí. Počátek jeho expanze nastal, když si je normanští králové zvolili jako lovecký revír a postavili zde palác (patrně totožný s dnešní radnicí).  Vilém II. povolal do Monreale Řád svatého Benedikta, založil zde klášter a nadal jej značným majetkem. Stojí za zmínku, že nové budovy měly i obranný charakter. Monreale se stalo sídlem sicilského arcibiskupa a tím získalo i značný vliv na celou Sicílii.", "section_level": 1}, {"title": "Katedrála.", "content": "Katedrála je jednou z největších dochovaných památek normanské architektury na světě. Její stavba začala v roce 1174 a v roce 1182 byla zasvěcena Nanebevzetí Panny Marie. Bulou papeže Lucia III. byla povýšena na metropolitní katedrálu. Katedrála je italskou národní památkou a jedním z nejdůležitějších turistických cílů Sicílie.  Arcibiskupský palác i budovy kláštera na jižní straně byly vysoké a mohutné a byly obklopeny masivními zdmi s dvanácti věžemi. Ty byly většinou přestavěny. Dochovaly se pouze trosky některých věží, větší část klášterní koleje, refektář a nádherná křížová chodba pocházející přibližně z roku 1200.  Křížová chodba je velmi dobře dochovaná a je dnes jednou z nejkrásnějších italských staveb tohoto druhu, jak co do velikosti, tak i dokonalosti detailů. Má plochu cca 2200 m2. Lomené oblouky jsou ozdobeny geometrickými vzory a podepřeny vždy dvojicí sloupů z bílého mramoru, kterých je celkem 216. Jsou střídavě prosté a dekorované zlatými a barevnými pruhy ze skla uspořádanými do spirály nebo vertikálně po celé délce sloupu. Do mramorových hlavic sloupů jsou vytesány reliéfy znázorňující biblické scény, alegorie a rostlinné motivy. Žádné dvě hlavice nejsou stejné. V jednom rohu čtvercového nádvoří (rajského dvora) je umístěna mramorová fontána, zřejmě práce muslimských sochařů.  Architektonické rozvržení chrámu je směsí byzantského a římského stylu. Hlavní loď je typická italská bazilika, zatímco rozlehlý chór, složený ze tří apsid je obdobný tříapsidovým chórům, které se často vyskytují v Sýrii a dalších orientálních zemích. Celek působí jakoby byl složen ze dvou různých kostelů.  Hlavní loď baziliky je široká s úzkými bočními loděmi. Monolitické sloupy jsou ze šedého orientálního granitu, s výjimkou jediného, který je z mramoru. Na každé straně podepírají osm oblouků. Hlavice sloupů jsou převážně korintského typu. Není zde žádné triforium, ale široká dvoudílná okna zdobená jemnou kružbou, která zajišťují dostatek světla.  Druhá polovina, východní v obojím slova smyslu, je širší i vyšší než hlavní loď. Je rovněž rozdělena na centrální část se dvěma chodbami, které končí na východní straně apsidou.  Stropy jsou z nezakrytého dřeva, konstrukčně ploché, ale bohatě barevně dekorované, nyní většinou restaurované. Na západní straně lodi vystupují dvě věže s průchodem mezi nimi. Velké otevřené atrium, které na této straně kdysi bylo, bylo zcela odstraněno a je nahrazeno renesančním portikem vytvořeným Giovanni Domenicem a Fazio Gagninim v letech 1547 až 1569.  Tím, co činí tento chrám tak nádherným, je především 6,500 m2 skleněných mozaik pokrývajících celý jeho interiér. S výjimkou spodní části stěn, které jsou obloženy mramorovými deskami oddělenými mozaikovými pásy, jsou celé stěny, včetně vnitřních i vnějších částí oblouků, pokryty mozaikovými obrazy v jasných barvách na zlatém podkladu. Obrazy jsou uspořádány do řad a odděleny horizontálními a vertikálními pásy. V chóru je až pět těchto řad nad sebou.  V centrální apsidě je obrovská postava Krista se sedící Madonou s dítětem ve spodní části. V dalších apsidách jsou postavy apoštolů sv. Petra a Pavla. Popisky u obrazů jsou většinou latinské, některé jsou však psány řecky. Další obrazy v lodi začínají scénami z knihy Genesis a postavami proroků, kteří předpovídali příchod Ježíše Krista. Ve spodní řadě a v chóru jsou náměty z Nového zákona zobrazující zejména Kristovy zázraky a postavy apoštolů, evangelistů a dalších svatých. Kompozice, provedení i výběr témat se zdá být byzantského původu. Náměty jsou zřejmě vybrány z Menologia, bohoslužebné knihy ortodoxní církve sestavené za vlády císaře Basila II. v 10. století  V centrální apsidě, za vysokým oltářem, je mramorový trůn určený pro arcibiskupa. Toto umístění trůnu je pozůstatkem uspořádání v raně křesťanských bazilikách, kdy apsida i oltář byly situovány na západní stranu chrámu. V tomto případě stojí kněz za oltářem a dívá se východním směrem k lidu. Na severní straně vedle oltáře je podobný trůn určený pro krále. Dlažba v chóru je vytvořena kombinací mramoru a žuly, která v hlavních rysech vykazuje známky arabského vlivu. Mozaiková dlažba lodi pochází ze 16. století. Bronzové dveře v mozaikami zdobeném portálu na levé straně chrámu byly vytvořeny Barisanim v roce 1179.  Hrob Viléma I., zakladatelova otce, nádherný žulový sarkofág, stejně jako hrobka zakladatele Viléma II., byly zničeny při požáru v roce 1811. Kromě toho byly poškozeny některé mozaiky a zničeno obložení chóru z ořechového dřeva, varhany a většina střechy nad chórem. Hrobky byl rekonstruovány a celá poškozená část interiéru restaurována několik málo let po požáru. V severní části chóru jsou hrobky Markéty Navarrské, manželky Viléma I. a jejích dvou synů, společně s ostatky sv. Ludvíka, který zemřel v roce 1270.  V 17. a 18. století byly k chrámu připojeny dvě barokní kaple, které uzavírají zbytek chrámu.", "section_level": 1}, {"title": "Části obce.", "content": "Aquino, Borgo Schirò, Cicio di Monreale, Giacalone, Grisì, Monte Caputo, Pietra, Pioppo, Poggio San Francesco, San Martino delle Scale, Sirignano, Sparacia, Tagliavia, Villaciambra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Monreale (sicilsky: Murriali) je město v Metropolitním městě Palermo na Sicílii ležící na svahu hory Monte Caputo, která se vypíná nad úrodným údolím zvaném \"La Conca d'oro\" (\"Zlatá mušle\"). Má cca 30 000 obyvatel a od Palerma je vzdáleno 15 km.", "tgt_summary": "蒙雷阿莱(;西西里语:Murriali,意为“王室山”)是意大利西西里岛巴勒莫省的一个市镇,位于巴勒莫市以南10公里Caputo山的山坡上,俯瞰着名为“金色贝壳”(La Conca d'oro)的肥沃山谷,出产柑橘、橄榄和杏树。总面积529平方公里,人口37757人,人口密度71.4人/平方公里(2009年)。ISTAT代码为082049。", "id": 418527}
{"src_title": "François Ravaillac", "tgt_title": "弗朗索瓦·拉瓦莱克", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "François Ravaillac se narodil v Angoulême. Jeho dědeček byl městský žalobce. Jeho otec Jean Ravaillac byl násilník, který většinu času strávil ve vězení, zatímco jeho matka Françoise Dubreuil byla jeptiška v tamním klášteře.  Ravaillac se roku 1600 stal školním učitelem. Jako horlivý katolík hledal přijetí do mnišského řádu Feuillantů, františkánů, z různých důvodů však nebyl přijat.", "section_level": 2}, {"title": "Vražda Jindřicha IV..", "content": "V roce 1609 se Ravaillacovi dostal do rukou spis od španělského jezuity Juana Mariana, v němž velebil vraha bývalého krále Jindřicha III. Jacquese Clémenta, a přiřkl lidu právo zabít nekřesťanského panovníka. Ravaillac byl spisem fascinován a odjel do Paříže, kde hledal vhodný okamžik na zabití Jindřicha IV.  Dne 14. května 1610 odjel Jindřich IV v kočáře navštívit nemocného ministra Maximiliena de Béthune, vévodu de Sully. Nedoprovázela ho téměř žádná stráž. V ulici \"de la Ferronnerie\" zatarasil královskému kočáru cestu povoz. Ravaillac, který králův kočár sledoval již od jeho vyjetí z Louvru, poté vyskočil na pravé zadní kolo kočáru a bodl Jindřicha IV. nožem dvakrát do hrudi. Než kočár dorazil zpět do Louvru, byl Jindřich IV. mrtev.  Ravaillac se nechal bez odporu zajmout. Musel být odklizen na bezpečné místo, protože zuřící dav ho chtěl na místě zlynčovat.", "section_level": 2}, {"title": "Soud.", "content": "Během soudu byl Ravaillac často mučen, aby prozradil jména svých kompliců. Ravaillac však nikoho neprozradil a prohlašoval, že celou vraždu zosnoval sám.  Soudci ho však neposlouchali, nechtěli věřit, že zatarasení cesty povozem byla náhoda. Nakonec byl Ravaillac odsouzen k trestu smrti.", "section_level": 2}, {"title": "Poprava.", "content": "Ráno 27. května 1610 odjel povoz se strážnými a Ravaillacem ke katedrále Notre-Dame, kde Ravaillac zopakoval své potupné doznání. Povoz pak odjel na Place de Grève, kde již bylo připravené popraviště.  Ravaillacova poprava patří k nejkrutějším v dějinách a dozajista se podobá popravám Petera Stumppa, Balthasara Gérarda nebo Roberta Damiense. Kat Ravaillaca uvázal na stůl ve tvaru kříže a sirným plamenem spálil Ravaillacovi pravou ruku, která zabila Jindřicha IV. Poté mu kleštěmi začal trhat prsní bradavky, paže, stehna, lýtka, dokonce se pokoušel i utrhnout hlavu. Do ran pak začal kat Ravaillacovi vlévat roztavené olovo, pryskyřici, vařící olej a síru. Jelikož mu kat nedokázal kleštěmi utrhnout nohy, musel k nim přivázat koně, které táhl každého na jinou stranu. Když i toto utrpení Ravaillac v nepopsatelných bolestech přežil, byl zbytek jeho těla upálen.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jean François Ravaillac (1578, Angoulême, Francie – 27. května 1610, Paříž, Francie) byl katolický atentátník, který 14. května 1610 zabil francouzského krále Jindřicha IV.", "tgt_summary": "弗朗索瓦·拉瓦莱克(François Ravaillac;1577年-1610年5月27日)是刺杀法国国王亨利四世(Henri IV.)的凶手。于1610年5月27日,在“格列夫广场”(Place de Grève,即现在的市政厅广场 Place de l'Hôtel-de-Ville,位于巴黎第四区)被处以五马分尸。因为人民普遍同情把法国从废墟中重建的亨利四世,因此对于弗朗索瓦·拉瓦莱克相当愤慨。", "id": 2780082}
{"src_title": "Iain Banks", "tgt_title": "伊恩·班克斯", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Banksova matka byla profesionální krasobruslařka, jeho otec úředník u námořnictva. Rodina se původně jmenovala \"Banks Menzies\", jeho dědeček z otcovy strany změnil pořadí na \"Menzies Banks\". Ačkoli byl při narození zaregistrován jako \"Iain Banks\", již od dětských let užíval \"Menzies\" jako své prostřední jméno.  Ve čtrnácti letech se Banks rozhodl stát spisovatelem. O dva roky později dokončil svou první povídku. Do roku 1974 studoval ve Stirlingu filozofii, angličtinu a psychologii. Po vysoké škole pracoval jako vrátný v nemocnici, zaměstnanec, zahradník a technik. Všechna zaměstnání mu ponechávala dostatek času, aby se věnoval svým literárním ambicím. Poté stopem procestoval Evropu a pracoval jako technik pro firmu British Steel. V roce 1978 projel Spojené státy z Washingtonu do Los Angeles, krátce pracoval v Greenocku u IBM a v následujícím roce se vrátil do Londýna. Tam v roce 1980 napsal román Vosí továrna, který ho naráz proslavil po celém světě. Od té doby psal romány a příležitostně krátké příběhy, které se v Británii téměř všechny staly bestsellery. Od vydání své prvotiny žil se svou budoucí ženou Annie v Kentu, po dočasném rozchodu se v roce 1998 vrátil do Skotska. V roce 2007 oznámili manželé rozchod.  V červnu 2010 se zúčastnil 20. ročníku Festivalu spisovatelů Praha.  V dubnu 2013 zveřejnil Banks na svém blogu oznámení, že před nějakou dobou byla u něj diagnostikována rakovina žlučníku, která se již rozšířila, a že mu zbývají jen měsíce života. Proto se stáhl z veřejných vystoupení a vzdal se závazků. Několik týdnů před smrtí se oženil se svou životní družkou Adélou Hartleyovou, poté co ji požádal, „aby mu prokázala čest a stala se jeho vdovou“. Zemřel 9. června ve věku 59 let. Pouhých jedenáct dnů po jeho smrti vyšel jeho poslední román \"The Quarry\", který popisuje duševní a tělesná zranění, která přináší onemocnění rakovinou. Banks však 90 % textu napsal dříve, než sám onemocněl.  V červnu 2013 byl po něm pojmenován asteroid \"(5099) Iainbanks\".  V lednu 2015 pokřtil Elon Musk, výkonný ředitel firmy SpaceX, na počest Iaina Bankse dvě plovoucí přistávací plošiny pro rakety jmény \"Just Read the Instructions\" („Prostě si přečti návod“) a \"Of Course I Still Love You\" („Samozřejmě, že tě stále miluju“), což jsou jména vesmírných lodí, která Banks užil v románu \"Hráč\" (\"The Player of Games\").", "section_level": 1}, {"title": "Literární tvorba.", "content": "Svůj první, nikdy nezveřejněný román napsal Iain Banks v roce 1970 ve věku šestnácti let. Nesl název \"The Hungarian Lift-Jet\" a byl to špionážní román ovlivněný Alisterem McLeanem. Také \"The Tashkent Rambler\" z roku 1972 nebyl nikdy zveřejněn. V následujících letech psal Banks vědeckofantastické romány, pro které hledal vydavatele teprve po uveřejnění Vosí továrny. Krátce před smrtí zdůraznil Banks, že mu jeho sci-fi romány, zejména z cyklu Kultura velmi leží na srdci. Podle jeho slov to byly „mainstreemové“ romány, které svou dobrou prodejností podpořily jeho sci-fi tvorbu, nikoli naopak. Po Vosí továrně následovaly dva romány mimo žánr sci-fi, než v roce 1987 vyšel první díl cyklu Kultura.  Banks zveřejňoval po sobě téměř střídavě sci-fi a nesci-fi romány. Čistě vědeckofantastické romány označoval užitím zkratky svého prostředního jména (vydavatelé jinojazyčných verzí to někdy nerespektovali), ale i v dílech zveřejněných pod jménem \"Iain Banks\" lze tu a tam najít fantastické prvky.  K Banksovu pohledu na svět poznamenal Alan MacGillivray (bývalý docent skotské literatury na univerzitě v Glasgow) v jednom přehledu Banksova díla, že se v jeho dílech dají stále znovu najít delší zoufalá a nihilistická vyjádření, když jeho postavy hledí do „srdce temnoty“. Vše, co proti svému zoufalství mohou dělat, je pít víc whisky, nastavit hlasitěji hudbu a šňupnout si víc kokainu – Banks podle něj zůstal do určité míry nepolepšený hippí ze sedmdesátých let. V Banksových dílech však v žádném případě nevládne naprostá temnota. MacGillivray chválí jeho „jiskřivou paletu“ humoru a hravé nápaditosti. Christopher Palmer v \"Science Fiction Studies\" poukazuje na to, že v románech \"Consider Phlebas\", \"The Player of Games\" a \"Use of Weapons\" se pokaždé vypráví konvenční, násilím a dobrodružstvími poznamenaný příběh vesmírné opery, přičemž se však tento příběh pro jednající postavy nakonec ve všech případech ukáže jako nedůležitý a nesmyslný. The Daily Telegraph v jednom z nekrologů označil za příznačné pro Banksovy romány obecně hrůzostrašný černý humor a jeho smysl pro bizarnost a hrůzu.  Sám Iain Banks za své nejlepší dílo považoval román \"The Bridge\" (\"Most\") a označil ho za „intelektuála v rodině“.  Ve vědeckofantastických románech cyklu \"Kultura\" (\"Culture\") popisuje Banks anarchistickou společnost, která netrpí materiálním nedostatkem. Život má pro obyvatele Kultury rysy ráje – její zdroje jsou prakticky neomezené a jsou každému bezvýhradně k dispozici. Díky pokročilému bioinženýrství jsou občané Kultury prakticky nesmrtelní, případně si mohou volně stanovit délku života. Tato utopie však není nenarušená – ve vícero svých románech představuje Banks problematický vztah Kultury s jinými civilizacemi a hodnotami. V galaxii proto opravdu zuří válka mezi Kulturou a Idirskou říší, ve které se mrtví se počítají na miliardy a jsou ničeny měsíce, planety i hvězdné soustavy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Iain Banks, píšící také jako Iain M. Banks (16. února 1954 Dunfermline, UK – 9. června 2013 Kirkcaldy, UK) byl skotský spisovatel.", "tgt_summary": "伊恩·班克斯(英语:Iain M. Banks,1954年-2月16日-2013年-6月9日)是一名苏格兰科幻小说作家。", "id": 601196}
{"src_title": "Jindřich Burgundský", "tgt_title": "勃艮第的亨利 (葡萄牙伯爵)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jindřich Burgundský byl vnukem burgundského vévody Roberta I. a pocházel tak z vedlejší větve Kapetovců. Odešel na Pyrenejský poloostrov, kde Alfons VI., král Kastílie a Leónu vlastnil rozsáhlá území a ta byla rozdělena na kraje spravované jednotlivými hrabaty. Ustavičné válečné napětí s muslimy vyžadovalo stálou vládu a nové osídlence. Král tedy potřeboval \"Gaskoňce, Bretonce, Angličany, Němce, Burgunďany, Normany, Tolosánce, Provensálce, Lombarďany\" a své dvě dcery provdal za burgundské šlechtice. Jindřich Burgundský se tak roku 1093 oženil s Alfonsovou levobočnou dcerou Terezou a o dva roky později mu byla tchánem svěřena vláda v oblasti mezi Dourem a Minhem zvaná \"Portucale\". Roku 1103 se Jindřich vydal na křížovou výpravu do Svaté země. Po návratu roku 1105 sídlil v Guimarães, Braze a Coimbře.  Společně se švagrem Raimundem, jemuž byl povinen vazalstvím, usiloval o získání větší samostatnosti. Oba muži uzavřeli tajnou dohodu, v níž se pravilo, že po tchánově smrti se zmocní území koruny bez ohledu na nástupnická práva prince Sancha. Jindřich by tak získal okolí Toleda a třetinu královského pokladu. Dohoda zanikla roku 1107 Raimundovou smrtí a brzy poté v bitvě u Uclésu zemřel i Sancho. Tchán, s nímž Jindřich stále udržoval dobré vztahy, zemřel roku 1109 a vládu v Leónu a Kastílii převzala Raimundova vdova Uracca, Terezina nevlastní sestra. Urraca se provdala za Alfonse Aragonského a Jindřich se snažil využít vzájemnou nevraživost mezi manžely využít k posílení svého vlastního postavení a rozšíření svých statků. Pokoušel se získat vojáky ve své původní vlasti, spřádal politické intriky a uprostřed této snahy jej v listopadu 1112 zastihla smrt. Byl pohřben v katedrále Panny Marie v Braze.  Regentkou portugalského hrabství se na příštích čtrnáct let stala vdova Tereza Kastilská. Syn Alfons roku 1128 vyhlásil nezávislost Portugalska a po vítězné bitvě u Ourique byl vojáky provolán za krále Portugalska.  Portugalská linie Kapetovců poté vládla v Portugalsku až do roku 1383, kdy nastoupila její vedlejší linie dynastie Avíz.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřich Burgundský (1066 – 1112) byl v letech 1093-1112 portugalským hrabětem z Burgundské dynastie, zakladatel portugalské linie tohoto rodu. Byl otcem prvního portugalského krále Alfonse I.", "tgt_summary": "勃艮第的亨利(1069年出生于第戎,今属法国,1112年11月1日逝世于加利西亚亚斯图尔加,今属西班牙)是葡萄牙伯爵,他是葡萄牙第一位国王阿方索一世的父亲和葡萄牙勃艮第王朝的创始人。", "id": 1140485}
{"src_title": "Podběl lékařský", "tgt_title": "款冬", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Podběl je vytrvalá bylina s podzemním plazivým šupinatým oddenkem. Podzemní výběžky oddenku dosahují nezřídka délky přes 1 metr. Květonosná lodyha je 5 až 15 cm dlouhá, za plodu se protahuje až na 30 cm. Lodyha je přímá, tenká, porostlá šupinovitými listy a je zakončena jediným úborem. Listy jsou jednoduché, řapíkaté, uspořádané v přízemní růžici a vyvíjejí se zpravidla až po odkvětu. Čepel je okrouhlá, široce vejčitá až srdčitá, mělce dlanitě laločnatá a na okraji oddáleně zubatá. Listy jsou v mládí oboustranně bíle plstnaté, na líci později olysávající. Úbory jsou zlatožluté, v průměru 2-3 cm široké, složené ze středových trubkovitých květů a hojných okrajových jazykovitých květů s plochou ligulou. Plodem je válcovitá 3-5 mm dlouhá nažka s chmýrem. Podběl kvete od března do dubna, v horských oblastech až do srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Podběl lékařský je rozšířen v celé Evropě, v horách severní Afriky, v Asii jeho areál sahá přes Sibiř po Dálný východ a přes Kavkaz a Írán po Indii. Jako zavlečený druh se vyskytuje i v Severní Americe.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Podběl lékařský je jediným druhem rodu podběl.", "section_level": 1}, {"title": "Lidové názvy.", "content": "Lopušnice, koňské kopyto, májík, ubytmík, mateří líčko, líčko Panny Marie, babuška a babuše.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Květy obsahují flavonoidy, žlutá barviva xanthofyly, dále sliz, glykosidové hořčiny, třísloviny a malé množství silice. V listech je obsažen především sliz, hořčiny, třísloviny, organické kyseliny, cholin, cukry a polysacharid inulin. Z minerálních látek je významný především zinek a draslík. V listu i květu byl zjištěn obsah nežádoucích látek ze skupiny pyrolizidinových alkaloidů. Tyto látky mají velmi vysokou mutagenní aktivitu a jsou genotoxické.", "section_level": 1}, {"title": "Sběr a zpracování.", "content": "Úbory („květ“) se sbírají časně zjara za suchého počasí a rychle se ve stínu suší. Umělá teplota nemá překročit 40 °C. Není vhodné sušit úbory příliš rozkvetlé, protože se brzy rozpadají. Je bez pachu, chuti poněkud hořké. Listy se sbírají v březnu a dubnu. Jeden den se předsuší na slunci, pak se rychle dosuší ve stínu. Řapíky špatně schnou. Za vlhkého počasí listy hnědnou nebo černají. Pach i chuť jsou stejné jako u květu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Podběl lékařský má dezinfekční a protizánětlivé účinky. Používá se při zánětech horních cest dýchacích k lepšímu odkašlávání a k potlačení zánětů. Užívá se v nálevu, samotný nebo v čajových směsích. Čerstvé lístky z odvaru se přikládají na spáleniny, oteklé a bolavé klouby a na špatně hojící se vředy. Má mírný močopudný a antiastmatický účinek. Lidové léčitelství doporučuje obklady z jeho výluhu na záněty žil a obtížně se hojící rány.  Podběl se nedoporučuje vzhledem k obsahu pyrolizidinových alkaloidů k dlouhodobému užívání, ačkoliv je jejich obsah velmi malý a rapidně se snižuje sušením. Samostatně podávaný také není vhodný pro děti a těhotné a kojící ženy.", "section_level": 1}, {"title": "Příprava čaje.", "content": "Jedna čajová lžička květů a řezaných lístků se dá do čtvrt litru vody. A necháme projít varem, 16 minut louhujeme. Pak scedíme. Pijeme pomalu, 1-2 hrníčky denně. Čaj nelze užívat trvale.", "section_level": 2}, {"title": "Příprava obkladů.", "content": "Čerstvé lístky očistíme a rozmačkáme na kaši. Kaši pokládáme na poškozené místo (na popáleniny, špatně hojitelné rány, oteklé klouby) a obvážeme obinadlem.", "section_level": 2}, {"title": "Inhalace.", "content": "Do vařící vody dáme jednu vrchovatou polévkovou lžíci úborů a lístků. Vdechujeme pod plachtou, opakujeme několikrát denně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Podběl lékařský (\"Tussilago farfara\"), někdy také podběl obecný, je rostlina z čeledi hvězdnicovité a jediný druh rodu podběl. Je to vytrvalá léčivá rostlina s dlouhým plazivým oddenkem. Listy začínají růst až po odkvětu. Vyskytuje se v celé Evropě a v Asii. V Česku roste převážně na vlhkých místech, na polích, u vody, na loukách, na březích potoků a v příkopech.", "tgt_summary": "款冬(学名:'),别名冬花、款冬蒲公英", "id": 2238673}
{"src_title": "Malcolm II.", "tgt_title": "馬爾科姆二世", "src_document": [{"title": "Bernicie.", "content": "První důvěryhodnou zmínkou o jeho vládě je popis vpádu roku 1006 do Bernicie (malého království na pomezí Skotska a Anglie) včetně obléhání Durhamu. Výsledkem byla jeho porážka od northumbrijského vojska vedeného pozdějším hrabětem z Bernicie Uhtredem, která je popisována v Ulsterské kronice.  Druhá válka v Bernicii, která se zřejmě odehrála roku 1018, byla úspěšnější. V Bitvě u Carhamu Malcolm, s podporou vojska ze Strathclyde pod vedením jejich krále Owena, zvítězil. V té době byl hrabě Uhtred již mrtvý a Erik Hakonarson, jmenovaný svým švagrem Knutem I. hrabětem z Northumbrie, proti Skotům nepodnikl žádnou akci.", "section_level": 1}, {"title": "Knut.", "content": "Podle Anglosaské kroniky vyrazil anglický král Knut do Skotska po návratu z pouti do Říma. Kronika datuje tuto událost do roku 1031, ale zdá se pravděpodobnější, že k tomu došlo již roku 1027. K mírové dohodě mezi Malcolmem a Knutem přispěl Richard, vévoda z Normandie, bratr Knutovy manželky, který zemřel asi roku 1027.  Zdrojem sporů mezi Knutem a Malcolmem zřejmě byla Knutova pouť do Říma a korunovace císaře Svaté říše římské Konráda. Zdá se pravděpodobné, že zde byl i Malcolm, který zpochybňoval Knutovu svrchovanost. Knut obdržel na korunovaci jen příslib míru a přátelství, což bylo méně než jeho předchůdce Edgar. Knut byl krátce po střetu s Malcolmem nucen vyrazit do Norska bojovat s Olafem Haraldssonem a zdá, se že již dále o Skotsko nezajímal.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Malcolm zemřel roku 1034 a podle kroniky \"Marianus Scotus\" to bylo 25. listopadu. Seznam králů uvádí jako místo smrti Glamis. \"Prophecy of Berchán\" uvádí, že jeho smrt byla násilná a že zemřel v boji proti banditům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Malcolm II. (? – 25. listopadu 1034) byl král Skotska (Alby) od roku 1005 až do své smrti. Byl synem krále Kennetha II.", "tgt_summary": "肯尼思之子马尔科姆(中世纪盖尔语:Máel Coluim mac Cináeda;现代盖尔语:\"Maol Chaluim mac Choinnich\",在现代英语化国王列表中被称为马尔科姆二世;954年10月5日—1034年11月25日)是自1005年起至1034年去世时止在位的苏格兰国王。他是肯尼思二世的儿子;《贝尔尚预言》中说他的母亲是莱恩斯特人,还以绰号称他为破坏者马尔科姆(Máel Coluim Forranach)。", "id": 1624361}
{"src_title": "Mormonismus", "tgt_title": "摩爾門教", "src_document": [{"title": "Vznik a historie.", "content": "Duchovní směr byl založen Josephem Smithem (1805–1844 – byl zavražděn [zastřelen] během věznění, kde dobrovolně očekával soudní proces) ve dvacátých letech 19. století (asi 1827) v New Yorku. Vyrůstal ve věřící komunitě, kde bylo zvykem bavit se o snech, víře a transcendenci. Joseph měl v mládí několik vidění, při kterých se mu zjevil Ježíš Kristus. Bylo mu řečeno, že až nadejde čas, bude mu umožněno poznat pravdu.  V roce 1827 přeložil Knihu Mormonovu (odtud jméno mormonismus), kterou sepsal na základě nalezených zlatých desek ve státě New York nedaleko jeho bydliště, kam ho navedl anděl Moroni (nyní vzkříšený muž, který desky ukryl a na Zemi se vrátil jako anděl). Zlaté desky byly napsány v roce 428 po Kristu, a to dávným jazykem. Joseph je přeložil pomocí speciálních vidoucích kamenů, nacházejících se ve schránce společně s deskami.  Mormoni uznávají a chovají se podle Bible, Knihy Mormonovy, spisu Nauka a Smlouvy a Drahocenné perly. Velká část z nich se považuje za křesťany i přes to, že mormonismus je některými označován za sektu.  Z učení vyplývá, že základní pilíř mormonismu je, že kněžská pravomoc byla vrácena na zem skrze anděly (dávné proroky, kteří tuto pravomoc měli během svého života na zemi). Mormoni také věří, že po smrti se lidé mohou stát podobnými Bohu a budou moci tvořit světy.", "section_level": 1}, {"title": "Mormonismus v USA.", "content": "Více než polovina Mormonů (členů Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů), nejpočetnější sekce mormonismu, žije dnes mimo USA. Procentuálně jsou nejčetněji zastoupeni ve státě Utah. Zde je zhruba 70 % populace členem této církve.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Největší problémy měli a mají Moromoni s polygamií, zejména v USA. V novodobé historii se většinová sekce mormonismu Církev Ježíše Krista SPD s polygamií již nespojuje. V tamější okrajové nezávislé sekci nazývané FLDS proběhlo několik zatčení a odsouzení za mnohoženství či sňatky s nezletilými děvčaty. Mormon Jeff Warren se dokonce ocitl na seznamu FBI nejhledanějších osob v USA za znásilnění, polygamii a podvody s penězi, dnes si odpykává doživotí.  V roce 2008 proběhla policejní razie na základě telefonátu na linku podpory kvůli znásilňování a týrání dětí na mormonském statku v Texasu. Soud následně odňal mormonským matkám 468 dětí a svěřil je do péče státu, většina matek poté společenství opustila pod policejní ochranou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mormonismus je duchovní směr několika různých společenství na pomezí křesťanství, spojených s postavou proroka Josepha Smithe a jeho dílem Knihou Mormonovou. Členové těchto skupin se nazývají mormoni. V současné době jsou dominantní především 3 mormonská společenství.", "tgt_summary": "摩门教,有时候也称耶稣基督后期圣徒教会,是一系列文化上相近的几个后期圣徒运动宗派的合称,其最大的宗派自称耶稣基督后期圣徒教会。耶稣基督后期圣徒教会也常被用来描述这个相信《摩尔门经》的信仰系统。该派别不承认三位一体,与一般教会基本信仰相违背,因此,", "id": 472322}
{"src_title": "Common Lisp", "tgt_title": "Common Lisp", "src_document": [{"title": "Proměnné.", "content": "K nastavení proměnných slouží příkaz codice_1. nastaví vazbu symbolu a na hodnotu 1.  Lokální proměnné se nastavují příkazem codice_2. vytvoří lokální prostředí a v něm nastaví vazbu symbolu b na 8. Poté vrátí hodnotu symbolu b. (Což je v daném prostředí 8.)", "section_level": 1}, {"title": "Typy.", "content": "Common Lisp obsahuje mnoho datových typů, které jsou vzájemně uspořádány do stromové struktury.  Ke každému netriviálnímu datovému typu existuje většinou stejnojmenná funkce pro vytvoření prvku daného typu, nebo lze daný prvek (např. číslo) rovnou zapsat v podobě čitelné readerem.  Existují další numerické typy jako bit či unsigned-byte a lehce lze vytvářet v případě potřeby (např. pro omezení obsahu slotů tříd) další pomocí konstrukcí", "section_level": 1}, {"title": "Jiné typy.", "content": "\"Cesty\" představují soubory a adresáře v souborovém systému.  \"Vstupní a výstupní toky\" představují zdroj binárních a textových dat.  \"PRNG\" je pseudo-generátor náhodných čísel, který je vestavěn v Common Lisp. Náhodný objekt představuje jedno použití zdroje generátoru náhodných čísel.  \"Podmínky\" představují chyby, výjimky a jiné události na které program reaguje.", "section_level": 1}, {"title": "Datové struktury.", "content": "\"Seznamy\" jsou u téměř všech ostatních dialektů Lispu ve složení conses. Tato datová struktura obsahuje dva sloty \"car\", \"cdr\" (podle \"contents of address register\" a \"contents of decrement register\"). (cons 3 1) ; vytvoří cons a nastaví car na 3 a cdr na 1 \"Pole\" je číselný typ. Vytváří se pomocí funkce codice_3. Pomocí funkce codice_4 se do něho přistupuje. Je zde i podpora vícerozměrných polí, které lze využít pro matice při matematických operacích. Velikost pole lze dynamicky měnit v případě potřeby. Jednorozměrné pole je vektor. Jednotlivé prvky pole mohou být jakékoliv typu (i smíšené typy v jednom poli). Dva typy polí dle obsahu: Příklady vytvoření pole:  \"Hash tabulky\" ukládají data spolu s jejich asociacemi. Každý objekt v hash tabulce má svůj klíč (key) a k němu příslušnou hodnotu (value).  \"Balíčky\" jsou symboly, které se užívají k oddělení jednotlivých částí programu. Samotný balíček může exportovat některé symboly jako součást rozhraní. Balíček může sám užívat i jiné balíčky.  \"Struktury\" představují libovolné komplexní datové struktury s libovolným počtem a typem polí (nazývají se sloty). Struktury umožňují jednoduchou dědičnost.  \"Třídy\" jsou podobné jako struktury. Nabízejí více dynamických vlastností a vícenásobnou dědičnost. Třídy byly do Common Lisp přidány až později. Objekty vytvořené třídy se nazývají instance.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Definice funkcí.", "content": "Common Lisp podporuje funkce první třídy. Definice funkcí pomocí makra codice_5. V definici je uveden název funkce, všechny argumenty funkce a tělo funkce. Místní funkce mohou být definovány pomocí příkazů codice_6 a codice_7.", "section_level": 2}, {"title": "Definice generické funkce a metody.", "content": "Metody se definují pomocí makra codice_8. Generické funkce jsou kolekcí metod. Tyto funkce se definují pomocí makra codice_9.", "section_level": 2}], "src_summary": "Common Lisp je v informatice rozšířením funkcionálního programovacího jazyku Lisp, který je zveřejněn v ANSI (American National Standards Institute). Common Lisp byl vyvinut kvůli sjednocení odlišných variant Lispu. Jedná se o jazyk, který využívá procedurální, funkcionální a objektově-orientované programovací paradigmata. Obsahuje sadu nástrojů pro objektově orientované programování. Další rozšiřující dialekty jsou s Common Lisp kompatibilní (cmlisp, elisp, autolisp atd.).", "tgt_summary": "Common Lisp,缩写为CL(不是组合逻辑的缩写)是Lisp编程语言的一种方言,由ANSI INCITS 226-1994(R2004)(前身为ANSI X3.226-1994(R1999)),所定义的语言规范标准。Common Lisp HyperSpec是源自于ANSI Common Lisp标准的网页超链接版本。", "id": 1896161}
{"src_title": "Jan VI. Portugalský", "tgt_title": "若昂六世", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Budoucí král Jan VI. se narodil z manželství portugalské královny Marie a portugalského krále manžela Petra III. Petr III. byl zároveň strýcem své manželky, Janovy matky Marie. Tento sňatek se uskutečnil z dynastických důvodů: následníkem Jana V. se totiž stal jeho starší syn Josef I., který měl čtyři dcery, ale žádného mužského potomka; stál tak před volbou, zda má trůn zdědit jeho nejstarší dcera Marie, nebo jeho mladší bratr Petr. Jejich sňatek, pro který z důvodu blízké příbuznosti bylo nutno získat papežský dispens, vyloučil všechny pochybnosti o následnictví.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "V roce 1785 se Jan oženil s desetiletou španělskou princeznou Carlotou, dcerou krále Karla IV. Tento sňatek byl dílem jejího děda Karla III. a jeho sestry, portugalské královny a Janovy babičky Mariany Viktorie. Cílem pochopitelně bylo obě země sblížit. Ke konzumaci manželství došlo v roce 1790. Z jejich manželství vzešlo devět dětí, šest dcer a tři synové; nejstarší ze synů však v šesti letech zemřel:  Manželé si povahově příliš nevyhovovali a Janovo náboženské založení Carlotu nudilo. Proslýchalo se, že přinejmenším mladší z jejích dětí mají jiného otce. Po roce 1806 žili manželé odděleně.", "section_level": 1}, {"title": "Regentství a panování.", "content": "Když v roce 1788 zemřel Janův starší bratr Josef, stal se princ následníkem své matky a jako takový přijal titul knížete brazilského. Z pozice následníka trůnu převzal v roce 1799 vládu jako regent své matky Marie I., která byla na pokraji duševní nemoci. Jeho otec král Petr III. zemřel v roce 1786.  Ještě za vlády Marie I. utekla královská rodina v roce 1807 do Brazílie před Napoleonovým vojskem, které obsadilo Portugalsko. Královská rodina pobývala v Riu de Janeiru. Krátce před smrtí své matky Marie I. nařídil Jan zákonem vytvoření Spojeného království Portugalska, Brazílie a Algarve a tím povýšení Brazílie na království. Toto nově vytvořené Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarve byl jednotný stát třech rovných celků, jehož panovník měl nový titul: král Spojeného království Portugalska, Brazílie a Algarve. Nařízení o vzniku vešlo v platnost 16. prosince 1815.  Po smrti své matky v roce 1816 se Jan stal králem tohoto soustátí. Po Napoleonově pádu v roce 1815 zasedla v Portugalsku prozatímní vláda, která v roce 1820 vyzvala krále Jana VI. k návratu. Ten byl po svém příjezdu nucen uznat novou ústavu, která nastolila konstituční monarchii. Králův syn Dom Pedro zůstal v Brazílii a převzal v ní regentství a funkci místokrále.  V Portugalsku po návratu v roce 1821 přísahala vláda věrnost králi, ale mezitím se pokoušel převzít vládu králův druhorozený syn Michal, znovu pak v roce 1823. Král jeho povstání v roce 1824 za pomoci anglických vojsk potlačil a byl nakonec nucen prince Michaela vyhnat ze země.  Mezitím jeho prvorozený syn a dědic Petr vyhlásil dne 7. září 1822 samostatnost Brazílie a její nezávislost na Portugalsku a následně nedlouho poté byl prohlášen dědičným císařem jako Petr I. Král Jan IV. odmítal brazilskou nezávislost uznat až do 29. srpna 1825, kdy obnovil starý řád nástupnictví v přesvědčení, že se Brazílie a Portugalsko po jeho smrti spojí minimálně v personální nebo dokonce reálnou unii.", "section_level": 1}, {"title": "Následnictví.", "content": "Jan IV. zemřel v Lisabonu 26. března 1826. Jako regentku Portugalska jmenoval před svou smrtí svou dceru Isabelu Marii, neurčil však svého následníka a nástupcce trůnu, čímž způsobil dlouholetou kriti a boje mezi svými dvěma syny – starším Petrem a mladším Michalem. Portugalským králem se nakonec stal jeho starší syn jako Petr IV. Portugalský, ten však vládl v Portugalsku pouze do roku 1828, neboť liberální brazilská ústava vylučovala personální unii s Portugalskem. Petr se tedy vzdal trůnu ve prospěch své nejstarší dcery Marie II. Ta ovšem musela svést o trůn boj v občanské válce se svým strýcem, vypovězeným Michalem I.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan VI. Portugalský (portugalsky \"João Maria José Francisco Xavier de Paula Luís António Domingos Rafael de Bragança\"), zvaný \"Dobrotivý\", (13. května 1767, Lisabon, Portugalsko – 10. března 1826, Lisabon) byl v letech 1816–1822 králem Spojeného království Portugalska, Brazílie a Algarve a poté od roku 1822 do své smrti králem Portugalska a Algarve.", "tgt_summary": "若昂六世,又译约翰六世,(1767年-5月13日-1826年-3月10日),葡萄牙和阿尔加维国王(1816年-1826年)、巴西国王(1816年-1822年 / \"1825年\")和自称的\"巴西皇帝\"(\"1825年-1826年\")。", "id": 295680}
{"src_title": "Kevin Anderson (tenista)", "tgt_title": "凱文·安德森 (網球運動員)", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "Po finálové účasti na Tennis Channel Open 2008 v Las Vegas, kde podlehl Samu Querreymu, se 10. března 2008 stal poprvé nejvýše postaveným Jihoafričanem v žebříčku ATP. Premiérovou trofej na okruhu ATP World Tour vybojoval z únorového SA Tennis Open 2011 v rodném Johannesburgu, když v boji o titul přehrál Inda Somdeva Devvarmana. Druhý titul získal na únorovém Delray Beach International Tennis Championships 2012 po závěrečné výhře nad Australanem Marinkem Matosevicem. V rozmezí dalších tří sezón následovala šňůra šesti finálových porážek, když postupně odešel poražen v Sydney, Casablance, Atlantě, Delray Beach, Acapulcu, Memphisu a také v londýnském Queen's Clubu nenašel recept na Brita Andyho Murrayho.  Až na březnovém Winston-Salem Open 2015 přerušil sérii finálových porážek a po vítězství nad Francouzem Pierrem-Huguesem Herbertem dobyl třetí trofej. Přestože vypadl s Gillesem Müllerem v úvodním kole tokijského Rakuten Japan Open Tennis Championships 2015, v následném vydání žebříčku ATP z 12. října 2015 byl poprvé klasifikován jako člen elitní světové desítky, kterou uzavíral 10. místem. Stal se tak prvním Jihoafričanem v nejlepší desítce tenistů po osmnácti letech.  Čtvrtý titul z túry ATP přišel na premiérovém ročníku New York Open 2018, prvním turnaji v historii ATP hraném na černém povrchu. V boji o titul zdolal americkou turnajovou dvojku Sama Querreyho po třísetovém průběhu. Bodový zisk jej posunul na nové kariérní maximum, když mu 19. února 2018 patřila 9. příčka.  Do prvního grandslamového finále postoupil na newyorském US Open 2017 po výhře nad dvanáctým nasazeným Španělem Pablem Carreñem Bustou. Z pozice turnajové osmadvacítky v něm nestačil na světovou jedničku Rafaela Nadala po hladkém třísetovém průběhu.  Podruhé odešel jako poražený grandslamový finalista z Wimbledonu 2018, kde svedl pětisetové bitvy ve čtvrtfinále i semifinále. Mezi poslední osmičkou hráčů vyřadil světovou dvojku, osminásobného šampiona turnaje a obhájce titulu Rogera Federera, přestože v žádném ze čtyř předchozích vzájemných utkání neuhrál ani jednu sadu a v průběhu utkání prohrával již 0–2 na sety. Ve třetím setu pak odvrátil Švýcarovi mečbol a průběh otočil, s výsledným poměrem gamů 13–11 v pátém rozhodujícím dějství. Vítězné semifinále proti Američanovi Johnu Isnerovi trvalo 6.36 hodin a pátá sada skončila vysokým poměrem 26–24. Po duelu Isner–Mahut z Wimbledonu 2010 tak představovalo druhý nejdelší wimbledonský zápas a třetí nejdelší v celé tenisové historii. Přemožitele nalezl až ve finále, v němž podlehl dvacátému prvnímu hráči žebříčku Novaku Djokovićovi ve třech setech. Do wimbledonského finále se probojoval jako první reprezentant Jihoafrické republiky, respektive Jihoafrické unie, od roku 1921, kdy do boje o titul postoupil Brian Norton (jihoafrický finalista z roku 1985 Kevin Curren reprezentoval Spojené státy). Vytvořil také wimbledonský rekord v počtu odehraných gamů ve dvouhře během jednoho ročníku, když jich odehrál 349 a překonal Roddickův výkon 331 her z roku 2009. Bodový zisk jej poprvé posunul do elitní světové pětky, jíž uzavíral na 5. místě.  V úvodním kole vídeňského Erste Bank Open 2018 odvrátil mečbol Gruzínci Nikolozi Basilašvilimu a utkání vyhrál. Následně si připsal páté turnajové vítězství a první z kategorie ATP 500, když ve finále zdolal japonskou turnajovou pětku Keie Nišikoriho po dvousetovém průběhu. Bodový zisk mu zajistil debutový start na Turnaji mistrů jako prvnímu Jihoafričanovi po 23 letech, od účasti Wayna Ferreiry. Šestou trofej si odvezl z lednového Maharashtra Open 2019, když ve finále porazil chorvatskou světovou stovku Iva Karloviće. Všechny sady rozhodly až zkrácené hry. Oba shodně zahráli 111 vítězných míčů. Ve statistice es dominoval chorvatský tenista v poměru 36–21. Karlović odvrátil všech osm brejkbolů a Jihoafričan nečelil žádnému. Anderson měřící 203 cm a Karlović s výškou 211 cm odehráli „nejvyšší“ finále v historii ATP, když v žádném předchozím boji o titul se neobjevila vyšší dvojice hráčů.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Roku 2011 se oženil se svou spolužačkou, golfistkou Kelsey O'Nealovou a přestěhovali se do Delray Beach na Floridě; od té doby trvale žije ve Spojených státech. Pro výuku tenisu provozuje od června 2016 webové stránky Realife Tennis a vede tenisové kursy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kevin Anderson (* 18. května 1986 Johannesburg) je jihoafrický profesionální tenista a finalista z US Open 2017 i Wimbledonu 2018. Ve své dosavadní kariéře vyhrál na okruhu ATP World Tour šest turnajů ve dvouhře a jeden turnaj ve čtyřhře. V rámci ATP Challenger Tour získal tři tituly ve dvouhře a pět ve čtyřhře.", "tgt_summary": "凯文·安德森(英语:Kevin Anderson,1986年-5月18日),南非男子职业网球运动员,2007年转职业。2018年5月14日,他到达目前为止最高单打排名第5位,他的绰号为「摩天楼」。", "id": 2827069}
{"src_title": "Pedro Duque", "tgt_title": "佩德罗·杜克", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Pedro Duque pochází ze španělské metropole Madridu, roku 1986 absolvoval Vysokou technickou školu leteckých inženýrů () při Madridské polytechnické univerzitě ().  Po škole získal zaměstnání v Evropském středisku vesmírných operací v Darmstadtu, kde pracoval ve skupině určující oběžné dráhy družic.", "section_level": 2}, {"title": "Astronaut.", "content": "Roku 1991 se přihlásil do 2. náboru Evropské kosmické agentury (ESA), dostal se mezi pět španělských finalistů a 25. května byl zařazen do oddílu astronautů ESA. Vlastní přípravu v Evropském astronautickém středisku () v Kolíně nad Rýnem zahájil v červnu 1992, konec roku 1992 strávil na stáži ve Středisku přípravy kosmonautů (CPK) v Hvězdném městečku. Od srpna 1993 se spolu s dalším třemi kolegy z oddílu ESA v CPK připravoval k letům na ruskou kosmickou stanici Mir. V květnu 1994 byl jmenován náhradníkem Ulfa Merbolda pro let Euromir 94 (říjen–listopad 1994), během letu pracoval ve Středisku řízení letů (CUP) jako koordinátor spojení s posádkou. V květnu 1995 byl jmenován náhradníkem specialisty pro užitečné zatížení pro let STS-78 raketoplánu Columbia, v květnu 1995 – červnu 1996 se připravoval v Johnsonovu vesmírném středisku v Houstonu. Při vlastním letu sloužil opět jako spojař.  Od srpna 1996 společně s astronauty 16. náboru NASA prodělal výcvik letového specialisty raketoplánu. V listopadu 1997 byla oznámena jeho účast v letu STS-95. Do vesmíru odstartoval v raketoplánu Discovery 29. října 1998, let trval 8 dní, 21 hodin a 44 minuty.  V prosinci 2002 byl jmenován palubním inženýrem 5. návštěvní expedice na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) s plánovaným startem v dubnu 2003. Po havárii Columbie a zrušení letů raketoplánů byl program letů radikálně změněn. Nově byl zařazen jako jediný člen 5. návštěvní expedice se startem v říjnu 2003. ESA let pojmenovala Cervantes.  Do vesmíru vzlétl na lodi Sojuz TMA-3 18. října 2003 společně se členy nové základní posádky – Alexandrem Kalerim a Michaelem Foalem, od 20. října pracoval na ISS, přistál s vystřídanou posádkou 28. října 2003. Ve vesmíru strávil 9 dní, 21 hodin a 2 minuty.  V létě 2007 odešel z ESA a stal se ředitelem společnosti Deimos Imaging SL, zabývající se designem a provozováním družice pro dálkový průzkum Země Deimos 1, vypuštěné v červenci 2009. Pedro Duque je ženatý, má tři děti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pedro Duque (* 14. března 1963 v Madridu, Španělsko) je španělský inženýr, v letech 1992–2007 člen oddílu astronautů Evropské kosmické agentury (ESA). Roku 1998 absolvoval krátkodobý kosmický let v americkém raketoplánu Discovery (mise STS-95) a o pět let později v ruském Sojuzu navštívil Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) jako člen 5. návštěvní expedice. Celkem v kosmu strávil 17 dní, 42 hodin a 42 minut. Po odchodu z ESA roku 2007 je ředitelem společnosti Deimos Imaging SL.", "tgt_summary": "佩德罗·弗朗西斯科·杜克·杜克(,1963年-3月14日)是西班牙的第一位宇航员,航空工程师,现任西班牙首相佩德罗·桑切斯内阁的科学与创新大臣。", "id": 1123410}
{"src_title": "Havárie Tu-154 u Smolenska", "tgt_title": "2010年波兰空军图-154坠机事件", "src_document": [{"title": "Faktické informace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Letoun.", "content": "Letoun sovětské výroby Tupolev Tu-154M Lux, sériového čísla 90A837, provozovaný 36. speciálním plukem letecké dopravy, byl vyroben 14. dubna 1990 a polské armádě dodán v témže roce. Za dobu provozu nalétal 5143 hodin, od poslední generální opravy, ze které se vrátil 23 prosince 2009, nalétal 139 hodin. Během opravy v Samarském závodě Aviakor došlo k zásadní modernizaci avioniky a letoun byl mimo jiné vybaven americkým systémem plánování a optimalizace letu FMS (UNS1-D), varování před nárazem do terénu TAWS a navigačním GPS. Podle webových stránek výrobce, \"Universal Avionics Systems\", však systém neobsahoval model terénu v blízkosti letiště. Přitom byl zřejmě demontován navigační systém RSBN, používaný na vojenských letištích zemí Varšavské smlouvy. Protože to byl první letoun ze dvou Tu-154M, který podstoupil tuto modernizaci, je možné, že posádka neměla rutinně zažitou obsluhu nového navigačního vybavení. K letounu polská strana nedoložila vyšetřovatelům platný průkaz letové způsobilosti.  V provozní letové příručce má letoun Tu-154M Lux stanovena minima dohlednosti a výšky rozhodnutí (pod níž nesmí pilot klesat, dokud nemá vizuální kontakt s přistávací dráhou) pro různé postupy přiblížení: Před letem natankoval letoun 19,5 t paliva, což při spotřebě okolo 5 t/h dostačovalo s rezervou i na zpáteční let.", "section_level": 2}, {"title": "Posádka.", "content": "Podobně jako letoun, neměla ani posádka nalétáno mnoho hodin: Posádka neabsolvovala pravidelný výcvik na trenažérech pro případ mimořádných situací a u jednotky nebyly zpracovány postupy pro spolupráci 4členné posádky.", "section_level": 2}, {"title": "Letiště.", "content": "Smolenská letecká základna je bývalé vojenské letiště, na kterém bylo původně dislokováno stíhací letectvo, později Krasnoselský gardový dopravní letecký pluk, který zde provozoval tři desítky nákladních letounů Il-76. Letiště nikdy nesloužilo civilní dopravě a není pro to vybaveno. Na letišti je jedna betonová vzletová a přistávací dráha s orientací 08/26 (RWY 26), délky 2500 m. Kromě systému RSBN (obdoba DME/VOR), dvou nesměrových majáku NDB/MKR a přibližovacích světel byl na letišti k dispozici přesný (tzn. schopný měřit i výšku) přibližovací radar. Původně se spekulovalo, zda byl na letišti ještě přístrojový naváděcí systém KGS (vojenská obdoba ILS), prezidentský letoun však stejně neměl na palubě potřebnou výbavu. Už při přípravách akce varovala ruská strana Poláky, že letiště není příliš kvalitně vybaveno a pro letoun Tu-154 není schopno zajistit stoprocentně bezpečné přistání. Nabídku na přistání na letišti v 250 km vzdáleném Brjansku však náměstek ministra zahraničních věcí Andrzej Kremer a generální tajemník Rady na ochranu památky bojů a utrpení Andrzej Przewoźnik odmítli a obvinili Rusy z pokusu o kladení překážek vzpomínkové akci. V březnu byla tedy provedena technická prověrka zařízení letiště včetně kontrolního technického letu a letiště shledáno vhodným pro přistání Tu-154 na RWY 26, což bylo 5. dubna potvrzeno pro minima dohlednosti 1000 m a výšku rozhodnutí 100 m (minimální výška nad letištěm, na kterou smí pilot sklesat, a pokud v tuto chvíli nemá vizuální kontakt s přistávací dráhou, musí ihned zahájit proceduru nezdařeného přiblížení, mj. zahájit stoupání).  Krátce před nehodou se počasí prudce zhoršilo, v 7:00 (UTC) uváděla místní meteorologická stanice dohlednost sníženou na 500 m, hustou mlhu, jihovýchodní vítr 10,8 km/h, teplotu 1 °C, rosný bod 1 °C a vlhkost 98 %.  Z toho důvodu byl odkloněn na záložní letiště Moskva-Vnukovo ruský vládní letoun Il-76, který měl krátce před příletem Poláků na letišti přistát.", "section_level": 2}, {"title": "Let.", "content": "Let z Varšavy do Smolenska zajišťoval vládní Tu-154M Lux již podruhé v průběhu tří dnů. 7. dubna 2010 sem dopravoval polského premiéra Donalda Tuska, který letěl, společně s ruským premiérem Vladimírem Putinem, uctít památku katyňských obětí. Stojí za zmínku, že následujícího dne strávil tento letoun několik hodin na ruzyňském letišti, zatímco polský premiér večeřel společně s dalšími představiteli států bývalého východního bloku, s prezidentem Barackem Obamou, na americké ambasádě. Při návratu, krátce po vzletu, došlo ke střetu letounu s ptákem. Místo předepsaného přistání a kontroly posádka pokračovala v dalším letu. Tento incident neměl přímý vliv na následující události.  Polský prezident svoji návštěvu Katyně naplánoval na 10. dubna 2010. Jedna osoba, prezidentova poradkyně Zofia Kruszyńska-Gustová, se nedostavila k odbavení. Původně měl letět i bratr zemřelého prezidenta Jarosław Kaczyński, nakonec však cestu kvůli matčině špatnému zdravotnímu stavu zrušil. Letoun s prezidentem a mnoha dalšími významnými osobnostmi na palubě vzlétl s 27minutovým zpožděním z letiště Frédérica Chopina ve Varšavě v 7:27 hod. (5:27 UTC). Letoun letěl ve výšce 8 tisíc m rychlostí 800 km/h. Krátce před tím již přistál ve Smolensku jiný vládní speciál, Jakovlev Jak-40, na jehož palubě byli převážně polští novináři, kteří měli podávat zpravodajství z průběhu celé akce. Obě letiště jsou od sebe vzdálena přibližně 800 km, což včetně vzletu a přistání obnáší o něco více než hodinu letu převážně vzdušným prostorem Běloruska. Očekávaný přílet na cílové letiště byl cca 8:42. Okolo 8:20 vstoupilo letadlo do ruského vzdušného prostoru. O několik minut později začala posádka manévr klesání a v cca 500metrové výšce stroj letiště obletěl severně, aby mohl přistát z východní strany. Komunikace s ATC Minsk a Moskva probíhala v angličtině, s dispečery ze Smolenska pak v ruštině.  První informaci o nedostatečné dohlednosti ve Smolensku (400 m) obdrželi piloti od ATC Minsk v 6:14 UTC. Po navázání spojení s letištěm (v 6:25 UTC) obdrželi od tamního dispečera řízení letového provozu informaci o podmínkách bránících přistání a doporučení přistát na některém záložním letišti, buď v asi 320 km vzdáleném Minsku nebo v asi 350 km vzdálené Moskvě. Pilot letadla však toto doporučení nerespektoval. Podle ruských leteckých předpisů mají \"kapitáni zahraničních letadel provozovaných v Rusku rozhodovat samostatně o možnosti vzletu... a přistání na cílových letištích a za toto rozhodnutí převzít plnou odpovědnost\". Prostřednictvím radiové komunikace byli piloti opakovaně varováni i posádkou druhého vládního letounu Jak-40, že mlha houstne každou minutu, že ruskému Il-76 se už nepodařilo přistát ani na druhý pokus a i od nich obdrželi doporučení divergovat na některé záložní letiště. Naposledy je jejich kolegové varovali a odhadovali dohlednost na 200 m v 6:37 UTC; 4 minuty před nehodou. I tato varování se však minula účinkem.", "section_level": 1}, {"title": "Nehoda.", "content": "Posádka požádala o pokusné přiblížení, což bylo dispečerem povoleno a při třetí (předposlední) zatáčce zopakována instrukce, že při dosažení výšky 100 m musí být okamžitě připraveni provést manévr nezdařeného přiblížení. Dispečer zahájil radarové navádění, posádka však nereagovala, a tak pouze na obrazovce radaru sledoval konečné přiblížení letounu a informoval posádku o vzdálenosti. Povolení k přistání zatím nevydal, posádku pouze informoval, že dráha je volná a přistání eventuálně povolí později. Piloti se strojem s vysunutými vztlakovými klapkami, podvozkem a motory na volnoběh prudce klesali mlhou, řízeni autopilotem. Ve vzdálenosti přibližně 2,4 km od prahu dráhy dosáhli výšky 100 m, ale pokračovali v rychlém klesání vstříc postupně se zvedajícímu svahu, přestože systém TAWS opakovaně varoval, že terén je blízko, a to několikrát i signálem PULL UP (přitáhni). Těsně před střetem s větvemi stromů posádka zahájila proceduru nezdařeného přiblížení a snažila se nabrat výšku. Reakce proudových motorů na otevření přípustí však nebyla dost rychlá; navíc, vzhledem k vysoké rychlosti klesání, se u Tu-154M Lux objevuje v této situaci citelné prosednutí. Letoun proletěl vlevo podél nesměrového radiomajáku (na mapě ), přičemž postupně lámal tenčí větve na stromech v dráze letu (na obrázku vlevo pod číslem 1). Když se však levé křídlo setkalo s kmenem břízy o průměru 30–40 cm (2, na mapě ), došlo k jeho destrukci a oddělení (3), letoun získal silný levý náklon, vybočil ze směru osy dráhy doleva pod úhlem asi 15°, ještě stačil přeletět silnici (4) a dopadl tvrdě na záda (5, místo nárazu ) v areálu letiště asi 150 m vlevo od osy přistávací dráhy. Při dopadu (v 6:41:06 UTC) došlo k odlomení ocasní části, úplné destrukci trupu a na několika místech k vznícení paliva podchlazeného letem ve výšce. Trosky byly rozptýleny na ploše o délce několika set metrů, část se jich zaryla do měkké hlíny.  Posledních 5–6 s letu poté, kdy se oddělila část levého křídla se sloty i s křidélkem a došlo k porušení všech tří hydraulických okruhů, se stalo letadlo prakticky neovladatelným. Rozdíl vztlaků mezi zachovalým pravým a levým pahýlem křídla způsobil samovolnou rotaci okolo podélné osy stroje, které piloti již nemohli zabránit.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšetřování.", "content": "Přesné příčiny nehody se staly předmětem šetření, které vedly ve spolupráci MAK (Mezistátní letecký výbor) a polské vyšetřovací orgány. Všechny černé skříňky byly nalezeny – hlasový, dva datové i třetí, polský nechráněný zapisovač. Přepis záznamu černé skřínky z pilotní kabiny byl později 1. června polskou vládou zveřejněn na internetu.  Do čela vyšetřování byl jmenován premiér Vladimir Putin, na vyšetřování se přímo podílejí ministr pro mimořádné situace Sergej Šojgu a šéf vyšetřovatelů prokuratury Alexandr Bastrykin. Prezident Dmitrij Medveděv nařídil vyšetřujícím orgánům vést vyšetřování v těsné spolupráci s polskými úřady, ruská diplomacie vyjádřila, v souladu s doporučeními ICAO, ochotu okamžitě přijmout polské odborníky.  V lednu 2011 uzavřel MAK vyšetřování s tím, že vinu za havárii nese posádka letounu, která podle vyšetřovací zprávy nedbala výstrah o špatném počasí a přistávacích podmínkách ve Smolensku, kdy nebyly v mlze vidět pozemní orientační body. Za neštěstí podle zprávy mohla série chyb polských pilotů, kteří vlastně vůbec nedostali povolení k přistání, nereagovali na výzvy operátorů k nepřistávání a ani na výzvy systému včasné výstrahy, že je stroj příliš nízko a klesá příliš rychle. Piloti měli být podle komise navíc stresovaní negativní reakcí prezidenta Lecha Kaczyńského na návrh přistání na náhradním letišti v Moskvě nebo Minsku, což ovlivnilo jejich úsudek pokračovat v riskantním přistání. Navíc kapitán Protasiuk měl neblahou zkušenost, když v roce 2008 letěl jako druhý pilot do Ázerbájdžánu (v té době probíhala občanská válka). Kapitán letu odmítl přistání jak v Baku, tak i v Tbilisi. Téměř okamžitě přišel o místo v polském letectvu. Tlak prezidenta má dokládat to, že v kabině byl nalezen velitel polského vojenského letectva Andrzej Błasik s 0,6 promile alkoholu v krvi. Dalšími příčinami měla být skutečnost, že posádka nebyla dobře vycvičena – navigátor 5 měsíců neseděl v letadle a pilot nebyl vycvičen na přistání v mimořádných povětrnostních podmínkách.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny.", "content": "Bezprostřední příčinou nehody se jeví nedodržení předepsaných postupů pro konečné přiblížení, zejména sklesání pod tzv. výšku rozhodnutí DH, jestliže pilot neměl vizuální kontakt s přistávací dráhou. Velitel výcviku polských vzdušných sil, gen. Anatol Czaban, uvedl, že bez ohledu na výsledek se pilot vědomým pokusem o přistání při daných meteorologických podmínkách vystavoval nebezpečí trestního stíhání. Rovněž potvrdil výše uvedená minima pro Tu-154.  Proč se kapitán rozhodl pro tak nestandardní postup, je otázkou šetření i předmětem spekulací. Jako faktory, které k tomu mohly přispět, jsou zmiňovány například malá zkušenost členů posádky, nedostatečné seznámení se s výškovým profilem terénu, komunikace v ruštině a především snaha vyplnit za každou cenu přání prezidenta. Z analýzy černých skříněk vyplynula přítomnost cizích osob v kokpitu, jedna z nich byla identifikována jako velitel polských leteckých sil Andrzej Błasik a další, která pobyla v kokpitu jen krátce, jako Mariusz Kazana, ředitel diplomatického protokolu polského Ministerstva zahraničí. Podle šéfa polské státní komise pro vyšetřování leteckých nehod, Edmunda Klicha, byl kurs letounu řízen autopilotem, zatímco klesání ručně ovládal kapitán a posádka vědomě pokračovala v klesání pod povolenou výšku. Systém varování před nárazem do terénu TAWS byl v průběhu konečného přiblížení zapnutý a několikrát piloty varoval. Vrchní polský vyšetřovatel Andrzej Seremet uvedl, že v současném stavu vyšetřování neexistují žádné informace, že by pilota k přistání někdo nutil. Podle slov exprezidenta Wałęsy však bylo obvyklé, že v podobných situacích odešel pilot dozadu (mimo dosah mikrofonů černé skříňky) informovat prezidenta a prodiskutovat další postup. Mezi okolnostmi, které vyvíjely tlak na přistání ve Smolensku, mohla hrát významnou roli i skutečnost, že pro záložní letiště (podle letového plánu Minsk a Vitebsk), nebyla polským Úřadem pro ochranu vlády (BOR) zajištěna logistika – nebyl tam nikdo, kdo by zajistil bezpečnost a odvezl téměř stočlennou delegaci ke katyňskému památníku. Nedostatečnou úroveň organizace a předletové přípravy dokládá i fakt, že letiště Vitebsk bylo vybráno jako záložní, ačkoliv bylo v té době sezónně mimo provoz.  Mezi možnými faktory, které k nehodě mohly přispět, jsou v médiích zmiňovány parametry a vybavení letiště, možné selhání výškoměru letadla, desítky zapnutých mobilních telefonů na palubě, narůstající stres pilota, a v neposlední řadě i jeho nedostatečná znalost chování letounu, u kterého při přechodu z klesání rychlejšího než 6 m/s na vodorovný let dochází k výraznému prosednutí (ztrátě výšky).  Dne 14. července 2010 byly polskými úřady zveřejněny výsledky analýzy černých skříněk. Podle nich měl krátce před havárií pilot prohlásit: „Když nepřistanu, zabijí mě“. To by potvrzovalo, že pilot byl pod tlakem, aby neodletěl na jiné, záložní letiště.  Již v březnu Moskva upozorňovala Varšavu, že letiště ve Smolensku není v dobrém stavu, a žádala, aby si přílet rozmysleli.", "section_level": 2}, {"title": "Závěrečná zpráva.", "content": "19. dubna zveřejnila MAK předběžné výsledky vyšetřování a 20. října 2010 oznámila ukončení vyšetřování a koncept závěrečné zprávy předala polské straně k vyjádření. Varšava odmítla akceptovat tento první návrh závěrečné zprávy, premiér Donald Tusk vytkl dokumentu povrchnost, chyby a neopodstatněnost některých závěrů. Zpráva měla 210 stránek, výhrady Poláků 148.  MAK zveřejnila na svých stránkách Závěrečnou zprávu v ruské a anglické verzi 12. ledna 2011, poté, co se ke zprávě vyjádřila polská strana. Současně s ní uveřejnila i polský komentář a další dokumenty. Vyšetřovatelům se podařilo objektivně zrekonstruovat dráhu letounu před havárií, a to nejen na základě dat uložených v zapisovači FDR, ale rovněž s pomocí dat získaných s pomocí polských techniků z polského nechráněného kazetopáskového zapisovače a také s pomocí amerických specialistů z dat, získaných z pamětí elektronických navigačních přístrojů. Pro závěrečné fáze letu měli vyšetřovatelé ještě k dispozici analýzu, vycházející z olámání větví na stromech v dráze letu. Mezi takto získanými daty nebyly zjištěny významné rozdíly. Pro vyhodnocení řečové komunikace byl k dispozici vícestopý palubní zapisovač CVR, stejně jako vícestopý zapisovač na pracoviští řídícího. Byla provedena kontrola dokumentů o letounu a jeho údržbě, přípravě posádky, prozkoumání trosek, ohledání ostaků a mnoho dalších úkonů. Na základě získaných dat došla komise mj. k následujícím závěrům:", "section_level": 2}, {"title": "Nepřímé souvislosti.", "content": "Polskému Jak-40 s novináři, který přistával krátce před Tu-154, dal dispečer instrukci na přerušení přiblížení. Posádka instrukci neuposlechla a dosedla bez povolení k přistání. Později kapitán uvedl, že instrukci neslyšel. Nebyl to ojedinělý případ, stížnosti na nekázeň pilotů přicházely už dříve z různých částí světa.  Během války o Jižní Osetii, 12. srpna 2008, letěl Kaczyński do Gruzie podpořit tamějšího prezidenta Saakašviliho. Při tomto letu odmítl kapitán letadla Grzegorz Pietruczuk, v souhlasu s druhým pilotem, kterým byl kapitán osudového letu do Smolenska, Arkadiusz Protasiuk, riskovat navzdory nátlaku prezidenta přistání v Tbilisi a přistál na plánovaném letišti v Ganže v Ázerbájdžánu. V letadle s Kaczyńským cestovali ještě prezidenti tří pobaltských států a Ukrajiny. Kaczyński proti tomu rozezleně protestoval, poukazoval na svou teoretickou pravomoc nejvyššího velitele ozbrojených sil a před novináři na palubě kritizoval pilota. Navzdory Kaczyńského kritice byl Grzegorz Pietruczuk později za svůj odpovědný přístup jako kapitán letadla opozičním ministrem vnitra vyznamenán.  Dne 23. ledna 2008 při přistání polského armádního dopravního letounu CASA C-295M na letiště Mirosławiec došlo k nehodě, která měla mnoho společných znaků. Letiště bylo podobně přístrojově vybaveno, byla rovněž hustá mlha a na palubě byli vysocí důstojníci polské armády. Letoun během nezvládnutého konečného přiblížení narazil do země 300 m vlevo a 1 300 m před prahem dráhy RWY30. Došlo k destrukci letounu spojené s požárem, všichni na palubě zahynuli.  Dne 4. července 1943, ve 23:07, zemřel při letecké nehodě polský exilový předseda vlády, Władysław Sikorski. Letoun Liberator II, označení AL 523, který pilotoval československý důstojník Eduard Prchal, padl do moře 16 sekund po vzletu z Gibraltarského letiště. Při nehodě zahynulo 16 osob, mimo jiné Sikorského dcera a šéf úřadu vlády, zachránil se pouze pilot. Příčiny nehody nebyly nikdy objasněny, vznikla řada nepotvrzených konspiračních teorií, například že byl Brity odstraněn, aby nebránil vzniku britsko-sovětského spojenectví. Sikorski se rovněž angažoval ve věci vyšetření katyňského masakru.", "section_level": 2}, {"title": "Polské zpochybňování vyšetřování.", "content": "Reakce polské strany na Závěrečnou zprávu MAK byla zpracována v polštině s překladem do ruštiny, přičemž v případě rozporu je závazný polský originál. Ruská strana požádala o závazný text v některém z oficiálních jazyků ICAO. Polský dokument nenabídl žádné alternativní vysvětlení nehody či jiný scénář událostí, jeho těžištěm je zpochybňování údajů uvedených v Závěrečné zprávě, často i formálních, nebo okrajových (např. o přesném počtu odlétaných hodin členy posádky, zda čtvrtá stewardka patřila či nepatřila k posádce atd.). Je zde mimo jiné na mnoha stranách podroben kritice stav letiště (osvětlení dráhy atd.) nebo rozsáhle rozebírány nepřesnosti v hlášení dispečera, které jsou uvedeny v Závěrečné zprávě. Celkově dokument nikterak nezpochybňuje fatální chyby posádky, většina rozborů se pouze snaží prokázat větší či menší nedostatky v práci jiných (MAK, dispečer, provozovatel letiště), aniž objasňuje jejich příčinný vztah s nehodou. Podle ČT24 chtěli Poláci \"Závěrečnou zprávu\" pravděpodobně kritizovat i nadále, jelikož se v ní vůbec nehovořilo o ruském podílu. Polská strana mluvila o špatném stavu smolenského letiště nebo nejasnostech o roli ruských dispečerů. Poláci dodnes nedostali záznam hovoru mezi dispečery, podle ruské strany byly buď smazány nebo záhadně zmizely (přepisy byly zveřejněny na stránkách MAK 18.1.2011; je tam také prohlášení, že nahrávky byly předány polské straně). Právník rodin obětí katastrofy zprávu považuje za skandální, Jarosław Kaczyński pak řekl, že si zpráva dělá z Polska legraci. Premiér Donald Tusk se rozhodl ihned přerušit svou dovolenou a ve čtvrtek 13. ledna 2011 se sešel s prezidentem Bronisławem Komorowskim a společně připravili stanovisko ke zprávě. Edmund Klich, polský zástupce u ruského Mezistátního leteckého výboru (MAK), tvrdil, že zpráva není kompletní a zamlčuje pravdu o tom, co dělali kontroloři na věži na smolenském letišti. Ti podle něj vydávali chybné pokyny, navíc kontroloři podle něj měli být pod nátlakem. Tvrdil také, že z materiálů, které má k dispozici polská strana, vyplývá, že byli v kontaktu s jakýmsi generálem. Z polské strany se ovšem ozývaly i další projevy nedůvěry k vyšetřování: V červnu ruská strana uznala pravdivost obvinění, že několik vojáků z ostrahy letiště ukradlo z kapes Andrzeje Przewoźnika kreditní karty a podařilo se jim vybrat v přepočtu desetitisíce korun. Začátkem srpna 2010 obvinili polští vyšetřovatelé ruské vyšetřovatele, že jim nechtějí poskytnout záznamy související s možnou poruchou na letišti a že Rusové špatně zkompletovali tělo Lecha Kaczynského. V polovině září našla na místě katastrofy polská výprava motorkářů lidské kosti a na začátku října zde Rusové zadrželi polské novináře kvůli údajnému ilegálnímu vniknutí do uzavřeného prostoru.", "section_level": 2}, {"title": "Polské vyšetřování.", "content": "Polská strana se rozhodla vést vlastní vyšetřování a 29. července 2011 zveřejnila Komise pro vyšetřování nehod státních letadel více než 300 stránkovou Závěrečnou zprávu se závěry šetření. Ve zprávě komise vyjmenovává 163 různých pochybení, ke kterým došlo v souvislosti s přípravou a osudovým letem. Jako příčinu vlastní nehody zpráva uvádí:  Jako další okolnosti, které k nehodě přispěly, je ve zprávě vyjmenováno:  Na zprávu reagovala MAK prohlášením, že obě strany shodně považují za příčinu nehody sklesání pod výšku rozhodnutí, že obě strany shodně uvádějí i nedostatky na straně smolenského letiště a řízení provozu, nicméně MAK je toho názoru, že nejsou v příčinné souvislosti s nehodou. MAK neporozuměla, jak polská strana došla k závěru, že piloti neměli vůbec v úmyslu přistávat a že na vznik nehody neměla vliv přítomnost vysokého důstojníka v kokpitu.  Začátkem roku 2012 zveřejnila polská vojenská prokuratura vlastní výsledky zkoumání zvukového záznamu rozhovorů v kokpitu. Záznam obsahuje některé ne příliš významné rozdíly v časování jednotlivých dialogů a rovněž řadu dialogů interpretuje poněkud jinak, než předchozí verze MAK a verze zveřejněná polskou vládou. Pokud by byl přepis věrný, dokazoval by vědomé porušování předpisů polskou posádkou. Druhý pilot údajně varoval před nebezpečím (příliš rychlé klesání, klesající terén), kapitán vědomě podklesal výšku rozhodnutí – když klesali pod 100 m, měl říci \"Ještě chvilku a odletíme\". Výsledky šetření byly však zastíněny obviněním prokuratury z neetického chování k novinářům a následným pokusem vojenského prokurátora o sebevraždu.  V říjnu 2012 šéf vojenské prokuratury Jerzy Artymiak uvedl, že na sedačkách a křídlech letadla byly nalezeny stopy látek podobných výbušninám. Deník Rzeczpospolita pak napsal, že na částech vraku havarovaného letadla byly nalezeny stopy nitroglycerinu a trinitrotoluenu. Už po týdnu se ukázalo, že nešlo o pravdivou informaci a byl odvolán šéfredaktor Tomasz Wroblewski, autor článku a další dva zaměstnanci. Kontroverzní článek tehdy totiž podnítil u části polské veřejnosti napětí, když jí vnukl domněnku, že havárii způsobili Rusové. Jarosław Kaczyński tehdy hovořil o vraždě svého bratra. Polská centrální kriminalistická laboratoř přesto provedla analýzu a 17. ledna 2014 informovala polská vojenská prokuratora o tom, že nebyly nalezeny žádné stopy výbušnin.", "section_level": 2}, {"title": "Nové polské vyšetřování.", "content": "Na podzim 2016 vyslovili někteří členové polské vládní strany Právo a spravedlnost podezření, že za havárií mohl stát výbuch na palubě letadla. V listopadu 2016 chtěli exhumovat některá těla a hledat stopy výbušnin. 17 z 96 rodin příbuzných s exhumací nesouhlasilo a poslaly vládě otevřený dopis s protestem. Jako první mělo být 14. listopadu exhumováno tělo prezidenta Lecha Kaczyńského, který je pohřbený v Krakově. Strana Právo a spravedlnost má za to, že za havárií nestojí počasí, ale nedbalost vlády Donalda Tuska nebo ruský terorismus.  Vyšetřovací podkomise, kterou vedl bývalý ministr obrany Anton Miacierewicz, uvedla v roce 2018 ve své zprávě, že letadlo zničily nejméně dvě exploze před jeho zřícením. Jeden výbuch zničil levé křídlo a druhý poničil levou část trupu. Příčiny explozí nejsou dosud známé.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky neštěstí a reakce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ovlivnění domácí politiky.", "content": "V souladu s polskou ústavou se po smrti prezidenta dočasným úřadujícím prezidentem stal maršálek Sejmu Bronisław Komorowski. Jeho povinností bylo do čtrnácti dnů oznámit datum prezidentských voleb, které 21. dubna 2010 stanovil na 20. června 2010. Prezidentské volby se tím posunuly jen o pár měsíců – podle původních plánů se měly konat v řádném termínu na přelomu září a října. V letadle u Smolenska zahynuli hned dva uvažovaní kandidáti plánovaných podzimních voleb, kromě Lecha Kaczyńského, který měl v plánu funkci jako kandidát strany Právo a spravedlnost obhajovat, zemřel i kandidát Svazu demokratické levice Jerzy Szmajdziński. Řada vdov obětí se posléze rozhodla vstoupit do politiky, aby pokračovaly v politice svých manželů.  V letadle nebyli žádní ministři, takže funkce polské vlády ovlivněna nebyla. Polská armáda ztratila značnou část vedení, pravomoce zemřelých velitelů automaticky převzali jejich zástupci.", "section_level": 2}, {"title": "Polské truchlení.", "content": "Polská veřejnost reagovala na zprávu o neštěstí spontánním smutkem, ještě týž den se před varšavským prezidentským palácem zastavily desítky tisíc lidí, aby položily věnec, květinu nebo zapálily svíčku. Byl vyhlášen oficiální týdenní státní smutek.  Později, 18. dubna, byl v rámci státního obřadu Kaczyński spolu s manželkou pohřben v katedrále na Wawelu, kde jsou pochováni i polští králové. Tato pocta ovšem už nebyla polskou veřejností přijímána zcela jednomyslně a vyvolávala kontroverze.", "section_level": 2}, {"title": "Dopady polského vyšetřování.", "content": "Polská reakce na oficiální šetření MAK byla velmi odmítavá, když však k podobným závěrům došlo i polské vyšetřování, následovala okamžitá rezignace ministra obrany Bogdana Klicha (1. srpna 2011) a krátce nato odvolání tří generálů a deseti důstojníků. Funkci opustil i náměstek ministra obrany Czeslaw Piatas.  Kromě toho vláda rozhodla o rozpuštění celé vládní letky a prodeji jejich strojů. Přepravu politiků mají nadále zajišťovat polské aerolinie LOT.", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní reakce.", "content": "Množství států vyhlásilo v reakci na událost den státního smutku, představitelé dalších států a organizací a mnohé další osobnosti oficiálně vyjádřili soustrast. Sedmidenní státní smutek byl 10. dubna vyhlášen v Polsku, později byl prodloužen na 9 dní. V Litvě byl 11. dubna vyhlášen třídenní státní smutek a čtvrtý den smutku byl vyhlášen na den pohřbu. Třídenní státní smutek vyhlásila Brazílie. Česká republika nejprve ohlásila den smutku na den pohřbu, později prezident změnil rozhodnutí na dvoudenní smutek v sobotu a neděli 17. a 18. dubna. Jednodenní smutek vyhlásily Bulharsko, Černá Hora, Estonsko, Gruzie, Chorvatsko, Kanada, Kapverdy, Lotyšsko, Maďarsko, Moldávie, Rumunsko, Rusko, Srbsko, Slovensko, Španělsko, Turecko a Ukrajina. Rada Evropy vyhlásila 12. dubna dnem smutku.  Řada světových státníků také vyjádřila úmysl zúčastnit se Kaczyńského pohřbu, ovšem později svůj úmysl změnili z důvodu omezení leteckého provozu kvůli erupcím sopky Eyjafjallajökull. Z Prahy dorazil vlakem prezident Václav Klaus i se svou manželkou, premiér Jan Fischer a arcibiskup Dominik Duka.", "section_level": 2}, {"title": "Prokurátorův pokus o sebevraždu.", "content": "O skoro dva roky později, 9. ledna 2012, se pokusil o sebevraždu zastřelením vojenský prokurátor Mikołaj Przybył, když během tiskové konference v emotivním projevu odmítl obvinění, podle něhož vojenská prokuratura bez potřebného rozhodnutí soudu žádala od telefonních operátorů, aby odtajnili obsah textových zpráv novinářů a prokurátorů. Pak požádal o přestávku, během níž opustili novináři místnost. V místnosti zůstal pouze Przybył, který vytáhl pistoli a střelil se do hlavy, avšak toto těžké zranění přes veškeré komplikace přežil. Důvodem jeho jednání prý byl nesouhlas s plánem podřídit vojenskou prokuraturu civilní prokuratuře. Podle něj to otvírá prostor pro organizovaný zločin.", "section_level": 2}, {"title": "Významní cestující.", "content": "Na palubě letadla byli tito významní cestující:  Maršálek Sejmu Bronisław Komorowski, na něhož přešly pravomoci prezidenta Polské republiky, udělil 16. dubna 2010 tragicky zesnulým Řád Polonia Restituta – v prvním stupni osmi osobám, ve druhém stupni šestnácti, ve třetím pětadvaceti, ve čtvrtém stupni dvanácti a v pátém stupni třiceti osobám. Prezident Lech Kaczyński, poslední exilový prezident Ryszard Kaczorowski, aktivistka Anna Walentynowiczová a generál Stanisław Komornicki řád neobdrželi, neboť již byli nositeli jiných polských státních vyznamenání.", "section_level": 1}, {"title": "Památník.", "content": "Na místě tragédie byl nejprve vybudován skromný kamenný pomník s deskou s nápisem. Jeho podoba se ale změnila, když ruské úřady nechaly z nápisu na pomníku vypustit zmínku o tom, že pasažéři havarovaného letadla mířili na pietní akt k připomenutí katyňského masakru. Vedlo to k diplomatické roztržce.  V dubnu 2011 se prezidenti Polska a Ruska Bronisław Komorowski a Dmitrij Medveděv dohodli na tom, že obětem neštěstí vybudují reprezentativnější památník. O jeho podobě měla jednat mezinárodní komise. Představy obou stran o podobě nového památníku se ale rozcházely. Poláci navrhovali rozsáhlý areál obsahující 115 metrů dlouhý pomník, věž a muzeum, to vše na pozemku o rozloze 100 tisíc metrů čtverečních, tedy větší než Rudé náměstí v Moskvě. Tak rozsáhlý pozemek ale ruská strana odmítla poskytnout.  Jiné pomníky a pamětní desky připomínají událost na řadě míst v Polsku, například na katedrální bazilice ve Włocławku, u kostela sv. Srdce v Piszi, v Mariánské bazilice v Gdaňsku, na kostele sv. Rocha v Białystoku nebo na vojenském hřbitově ve Varšavě. Kříž v kostele sv. Anny ve Varšavě byl po katastrofě původně vztyčen před prezidentským palácem.", "section_level": 1}], "src_summary": "K havárii polského letounu Tu-154M Lux blízko Smolenské letecké základny ve Smolenské oblasti nedaleko Smolenska u vsi Pečersk došlo 10. dubna 2010 v 10:41 moskevského času. Letoun přepravoval vysoké vojenské a politické představitele, kteří letěli z Varšavy do Ruska uctít památku obětí Katyňského masakru při příležitosti jeho 70. výročí. Havárii nikdo z osob na palubě nepřežil, zemřelo 96 osob (89 cestujících a 7 členů posádky), mimo jiné prezident Lech Kaczyński s manželkou Marií a prakticky celé nejvyšší velení polské armády – náčelník generálního štábu a velitelé pozemních, leteckých, speciálních i námořních sil.", "tgt_summary": "2010年4月10日,一架载有波兰总统莱赫·卡钦斯基、政府和立法机构众多高官的图-154型专机在俄罗斯斯摩棱斯克坠毁,机上包括多名波兰政府高官、国会议员及军事将领,连同机组人员在内共96人全部遇难,驾驶失误导致了这起事故的发生。", "id": 1515645}
{"src_title": "Homoparentalita", "tgt_title": "LGBT抚养", "src_document": [{"title": "Vznik a použití termínu.", "content": "Termín homoparentalita (\"homoparentalité\") byl poprvé použit v druhé polovině 90. let 20. století francouzskými aktivisty s poukazem na to, že lépe vystihuje specifickou kvalitu tohoto rodinného modelu a neomezuje se na pouhé konstatování homosexuality rodičů. Od té doby se postupně rozšířil i v odborném povědomí.  S ohledem na značnou variabilitu tohoto rodinného systému dochází k obtížím s jeho označováním. V odborné literatuře se objevují např. termíny jako \"lesbigay rodiny\", častěji \"lesbické rodiny\", \"gay rodiny\", příp. \"homosexuální rodiny\".", "section_level": 1}, {"title": "Rodina a homosexuální identita.", "content": "S proměnou rodiny v posledních desetiletích a s jejím vzdalováním se ustálenému tradičnímu – konzervativnímu či ještě patriarchálnímu – modelu se proměňoval i koncept mateřství, které už dlouho nepředstavuje pro ženu jediný základ jejího sociálního statusu a identity. Rodiny s jedním rodičem už nejsou nutně jen výsledkem nevydařeného manželství, ale i racionální volby. Běžné jsou rodiny nesezdaných rodičovských párů nebo různé formy nevlastních rodin. Přesto je za ideální rodinu vhodnou pro výchovu dětí nadále považován genderově diferencovaný rodičovský pár (maskulinní biologický muž a femininní biologická žena). Gay a lesbické rodiny tento koncept svojí existencí narušují, a představují tak příklad rozostřování rysů tradičního rodinného uspořádání. Zároveň narušují i koncept samotné gay a lesbické identity, která bývá považována za neslučitelnou s rodičovskou rolí.  Rodičovství bývá vnímáno v rámci tří rovin rodičovské role: biologické, psychosociální a právní, přičemž v tradičním pojetí rodiny tvoří tyto roviny jednotný celek, což ovšem v současné době už mnohdy neplatí. Podle některých názorů hraje při budování psychologických a sociálních", "section_level": 1}, {"title": "Právní rozměr homoparentality.", "content": "Česká republika patří mezi země, jejichž právní řád pojímá homosexualitu jako rovnoprávnou variantu sexuální orientace. Od roku 2006 zde platí zákon o registrovaném partnerství, který umožňuje formalizaci partnerských svazků gayů a lesbických žen. Otázka rodičovských práv partnerů a dětí vyrůstajících v homoparentálních rodinách však není legislativně řešena. Zákony výchovu dětí stejnopohlavními páry nezakazují, ani nijak nepodporují a specificky neupravují.", "section_level": 1}, {"title": "Osvojení.", "content": "Občanský zákoník stanovuje, že uchazečem o individuální adopci (\"individual adoption\") se může stát jednotlivec bez ohledu na jeho sexuální orientaci, vylučuje pouze příbuzného v přímé linii nebo sourozence osvojence (), avšak zákon o registrovaném partnerství z osvojení dítěte původně vylučoval osoby v partnerství.  Tento stav byl obhájci rodičovských práv gayů a leseb považován za diskriminační a Rada vlády pro lidská práva v roce 2009 navrhla vládě odstranění zákazu (vláda se však podnětem do konce svého funkčního období nezabývala). V roce 2010 svolal tehdejší ministr Michael Kocáb kolokvium k individuálním adopcím dětí registrovanými partnery, které ve svém závěru doporučila ministrovi podnět vládě předložit tak, jak ho v usnesení vyzvala Rady pro lidská práva, nicméně sám Kocáb byl dle svých slov překvapen, že dětští", "section_level": 2}, {"title": "Jiné právní formy vzniku homoparentálních rodin.", "content": "Zvláštním případem je rozhodování soudu o svěření dítěte do péče v rozvodovém řízení manželů, z nichž jeden je homosexuální. Právě tyto soudní pře stály u zrodu psychologického odborného zájmu o homoparentalitu. V ČR však neexistují žádná oficiální data o rozhodování soudů v této záležitosti.  Pro pěstounskou péči nepředstavuje status registrovaného partnera zákonnou překážku, je však povolena jen individuálně. Z praxe tuto možnost dokládá rozhodnutí ministerstva práce a sociálních věcí z května 2011 o přidělení dítěte do péče jednoho z registrovaných partnerů. Do společné", "section_level": 2}, {"title": "Prevalence gay a lesbického rodičovství.", "content": "Zjištění přesných údajů o zastoupení homosexuálně orientovaných lidí v populaci je problematické; odhady se pohybují nejčastěji mezi 1 a 5 %. Nedostatečná znalost těchto údajů se pak multiplikuje i při snaze o určení zastoupení homoparentálních rodin. Americké studie udávají, že rodičem je každá pátá lesba a každý desátý gay. Současně upozorňují, že jejich data nepokrývají všechny typy gay a lesbických rodičů, záleží na definici takových rodičů. Při sčítání lidu USA v roce 2000 uvedlo 34 % lesbických párů a 22 % gay párů, že sdílí domácnost s dítětem mladším 18 let (což", "section_level": 1}, {"title": "Společenské postoje.", "content": "Významnou roli při formování postojů společnosti mají na prvním místě společenské hodnoty. Postoje k homoparentalitě jsou v současné době zakotveny ve společensky sdíleném pojetí rodiny a manželství, nicméně vždy souvisí především s hodnotovými postoji k homosexualitě a sexualitě obecně. Přitom rodina a manželství mají současně několik dimenzí, a to především právní, kulturní a biologickou, jež se do postojů k homoparentalitě promítají. Podle interpretace V. Sokolové je společenská otázka stejnopohlavního rodičovství „lakmusovým papírkem tolerance společnosti, její schopnosti dobrat se podstaty vlastních předsudků a stereotypů a reagovat na ně.“ Stěžejní význam výchovy dětí pro formování negativního postoje k homosexualitě obecně byl reflektován také ve výzkumu M. Vaculíka a P. Červenkové (2005).  V obecné rovině lze říci, že společenské postoje k homosexualitě se pohybují v trojúhelníku tří obecnějších procesů: regulace, odmítnutí a uznání. Významnou roli při pochopení proměňujících se postojů a vnímání manželství a rodiny stejnopohlavních párů mají také obecné sociální a ekonomické změny, kterými procházejí současné společnosti nejen na Západě, a které značně proměňují společenské, ekonomické, ale i psychologické funkce a významy rodiny a manželství. Zmíněné společenské změny vyvolávají pochopitelně celou škálu odlišných reakcí v rámci společenské reflexe i v rámci konkrétního vnímání a zakoušení těchto změn. V každém případě představuje otázka stejnopohlavní rodiny téma společensky kontroverzní, jež může být interpretováno v kontextu americké metafory „kulturní války“, ve které se střetávají v rámci veřejných diskuzí i vlastního politického procesu dva či více hodnotově založených pohledů na svět. Další, univerzálnější interpretační hodnotu však může mít pojem hegemonie (A. Gramsci).  Společenské (ať negativní či pozitivní) postoje k homosexualitě, homoparentalitě a manželství osob stejného pohlaví mohou být dávány do souvislosti například s náboženstvím/zbožností, genderem, tendencemi k autoritářství/volnomyšlenkářství, politickou orientací, sexuální identitou, socializací, životními styly nebo homofobií atp. Hodnotové zdroje těchto postojů jsou velmi komplexní. Například podle studie politologa H. F. Weisberga jsou důležitým zdrojem politických postojů americké veřejnosti morální predispozice, které předurčují postoje veřejnosti ke konkrétním sociálním a kulturním problémům. Weisberg hovoří o dvou typech morálních predispozic: o morálním tradicionalismu a morálních soudech. V případě morálního tradicionalismu Weisberg akcentuje, že jde o společenský důraz na rodinné hodnoty a sociální organizace. Morální soud se týká hodnotících pohledů na odlišné životní styly jiných lidí a týká se právě homosexuality a nebo neformálního soužití. V rámci této interpretace se tedy otázka homoparentality dotýká obou zmíněných zdrojů morálních predispozic v americké politice, i když jejich praktické fungování ve společnosti je jen stěží oddělitelné. S jistou mírou zobecnění lze pojmy morálního tradicionalismu a morálních soudů aplikovat také v jiných, neamerických kontextech.", "section_level": 1}, {"title": "Děti homoparentálních rodin v odborném diskurzu.", "content": "Jak bylo zmíněno, u zrodu psychologického zájmu o problematiku gay a lesbických rodin stály rozvodové soudní pře, které zkoumaly zájmy dětí při rozhodování o svěření do péče lesbických matek. Právě tento aspekt homoparentality byl tedy během posledního čtvrtstoletí nejdůkladněji prozkoumán. Velký podíl studií je založen na srovnávání vybraných aspektů mezi lesbickou a heterosexuální populací.  Metaanalýza 21 psychologických studií z let 1981–1998 zjistila, že většina ve svých závěrech zdůrazňuje zjištěné podobnosti dětí z gay a lesbických rodin s dětmi z tzv. tradičních rodin, zatímco přehlíží malé, nicméně zajímavé rozdíly. Podle autorů analýzy je to způsobeno nadměrnou opatrností výzkumníků, pramenící z obavy, že odlišnost bude odpůrci homosexuality vysvětlována jako projev maladaptace (závadného vývoje). Politizace tématu tak negativně poznamenala další výzkum a autoři proto vyzvali k upuštění od srovnávání s ideálem heterosexuální rodiny a k nastolení přístupu, který odlišnost nevnímá \"a priori\" jako indikátor ne-/žádoucího vývoje. Zatímco výzkum jiných aspektů homosexuality považuje srovnávací paradigma za překonané, v oblasti homoparentality přetrvává. Britská sociální psycholožka Clarkeová identifikuje čtyři různá pojetí zkoumané jinakosti lesbických rodin, která v sobě nesou i určité ideologie:", "section_level": 1}, {"title": "Výzkumná zjištění.", "content": "Například Americká asociace psychologů (APA) v roce 2005 vydala zprávu \"Lesbian and Gay Parenting\", v níž shrnula dosavadní vědecké poznatky a přihlásila se k tezi o neexistujících rozdílech mezi heteroparentálními a homoparentálními rodinami. Zpráva APA se vyrovnávala s existující kritikou tím, že zdůraznila významný posun ve výzkumech homoparentální rodiny ve Spojených státech amerických i mimo ně. Jak shrnula jedna z autorek zprávy Ch. Patterson, kritici se zaměřili na nereprezentativnost příkladů použitých ve výzkumech, tedy zdůrazňovali, že výzkumy stavěly na malých vzorcích populace. Podle Patterson nejnovější výzkum začal brát v potaz širší populační databáze, takže výzkum pracuje s mnohem širší datovou základnou ve srovnání s minulostí. Dalším bodem kritiky bylo špatné nebo neexistující využití kontrolní skupiny v rámci výzkumu. Rané studie preferovaly skupinu rozvedených lesbických matek před jinými. Podle Patterson došlo v nejnovějším výzkumu k posunu směrem k většímu množství kontrolních skupin a typů homoparentálních rodin. I další bod kritiky, že výzkumy nebraly v potaz diverzitu lesbických a gay rodičovských komunit (především je zajímaly vzdělané rodiny ze střední třídy), byla reflektována novými studiemi z Velké Británie, Nizozemí nebo Belgie, které zahrnovaly větší množství různých typů rodin podle například etnického a socioekonomického klíče. Konečně i další kritika, která se týkala malých vzorků a problematického hodnocení procedur", "section_level": 2}, {"title": "Psychologie rodičovské zkušenosti.", "content": "Rodičovství představuje samo o sobě zátěž a ta je v případě lesbických a gay rodin ještě navýšena o další faktory. Jsou vystaveny specifickým stresorům vázaným na jejich „jinakost“. Jde zejména o absenci informací a vzorců chování, společenskou neakceptaci těchto rodinných modelů, právní vakuum, otázky kolem postavení sociálního (nebiologického) rodiče či nedostupnost legální asistované reprodukce. Může k tomu přistupovat i absence podpůrných sítí gay a lesbických rodičů a pocit reprezentační zodpovědnosti (že by případné osobní selhání vrhlo stín na homoparentální rodiny jako takové).  Zatímco v případě lesbických matek bývá v pohledu okolí jejich domnělá rodičovská nekompetence z titulu sexuální orientace vyvažována ženskou genderovou kompetencí, u gayů-otců se tyto dva faktory (sexuální orientace a mužský gender) sčítají, a ti tak svojí existencí narušují více stereotypů najednou. Ve spojitosti s tím čelí gay rodiny větším osobním dilematům i diskriminačním předsudkům než rodiny lesbické.  U plánovaných lesbických rodin psycholožka Polášková rozpoznává osm klíčových rozhodnutí v procesu přechodu k rodičovství:", "section_level": 1}], "src_summary": "Homoparentalita je termín, kterým se označuje rodičovství dvou leseb nebo dvou gayů vychovávající děti nebo i o soužití jedinců s homosexuální orientací, jež děti vychovávají, včetně různých forem náhradní rodinné péče ve vyjmenovaných případech orientace a pohlaví. Může tak jít o dva muže s homosexuální orientací vychovávající dítě nebo o dve ženy vychovávající dítě. Podle této definice může jít i soužití muže s homosexuální orientací a ženy taktéž s homosexuální orientací vychovávající dítě. Jde o rozšířenou definici. Vetšinou se požadauje stejný rod vychovávajích jedinců, tj. totožnost rodů i orientací. Pokud jde o ženu lesbu a muže heterosexuála nebo o ženu heterosexuálku a muže homosexuála, byť vychovávající dítě, pak o homoparentalitu v úzke definice nejde.", "tgt_summary": "LGBT抚养是指的是LGBT族群(男同性恋、女同性恋、双性恋和跨性别)从伴侣关系走向包括一个或多个抚养对象的家庭关系的过程。根据社会的发展和科学的进步,目前抚养关系产生的方式包括收养,代孕,及女性伴侣通过人工受精等。同样也包括对伴侣原有抚养对象的抚养。根据2000年美国的普查,33%的女同性恋家庭和22%的男同性恋家庭拥有至少一个小于18岁的孩子。 某些孩子不知道自己的抚养人是同志,抚养人甚至可以一直不告知抚养对象这一情况,在这一情况中不同个案有一定的区别。一般来说,LGBT家庭,特别是同志收养,是西方国家长期政治争论的焦点,一般是保守派及社会自由派两方面文化战的一部分。2008年1月,欧洲人权法庭裁决同志伴侣有权收养一个孩子。", "id": 2664868}
{"src_title": "Přetečení na zásobníku", "tgt_title": "栈缓冲区溢出", "src_document": [{"title": "Příklad útoku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zdrojový kód.", "content": "Kód, který je náchylný k útoku, typicky obsahuje část, kde se manipuluje s datovou strukturou, jejíž velikost je pevně stanovena. Problém nastane ve chvíli, kdy se při vkládání dat do proměnné nekontroluje a neošetřuje, zda se data do této proměnné vejdou. void kopiruj (char *str) { int main () {", "section_level": 2}, {"title": "Vizualizace útoku v paměti.", "content": "Pokud zapíšeme na zásobník řetězec delší než 8 bajtů, dojde k přetečení vyhrazeného bufferu (zde ve formě lokální proměnné, která je umístěna na zásobníku). Zapisovaný řetězec \"excessive\" je dle zvyklostí zakončen znakem codice_1 (tj. binárně nula). Po jeho zápisu do proměnné \"buffer\" bude situace v paměti vypadat tak, jak je znázorněno v následující tabulce:  Při zápisu došlo k přepsání vrcholu zásobníku hodnotou \"e\\0\". Při pokusu o návrat do hlavního programu (instrukcí RET) dojde k odskoku na libovolné místo v paměti. Pokud vhodně zvolíme přetečenou hodnotu a přepíšeme i následující paměťový prostor (typicky vlastním strojovým kódem), dojde k jeho spuštění. Útok je nebezpečný zejména v případě, kdy data přepisující zásobník přicházejí z (nekontrolovatelného) vnějšku počítače (tzv. remote exploit).", "section_level": 2}, {"title": "Obrana proti útoku.", "content": "Obrana proti přetečení zásobníku je možná několika způsoby:", "section_level": 1}, {"title": "Z pohledu programátora.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Využití automatických nástrojů.", "content": "Většina automatických nástrojů, které se snaží tomuto způsobu zneužití zabránit, používají tzv. kanárky (pojmenováno podle kanárků, kteří se používali v dolech na odhalení nebezpečných plynů). Jedná se o specifická data, která se umístí do paměti za nadefinované proměnné. Ve chvíli, kdy dojde k přetečení zásobníku, je přepsána i hodnota kanárka a přetečení může být odhaleno. Kanárků se používá několik druhů - statický, náhodný nebo také XOR.  Další možností je přeskupení pozice proměnných v paměti tak, aby struktury náchylné na přetečení byly na začátku paměťového prostoru. Změna způsobí, že přepsáním dalších proměnných dojde pravděpodobně k chybě v programu, takže přetečení bude odhaleno. Kromě toho se zvětší šance, že vstupní data nebudou dostatečně dlouhá a k přetečení dojde mimo účinný prostor.", "section_level": 3}, {"title": "Použití bezpečnějších ekvivalentů funkcí.", "content": "Pro většinu C/C++ funkcí existuje ekvivalentní \"\"n\" funkce\". V případě funkce codice_2 též \"\"l\" funkce\". \"\"n\" funkce\" nezapíší více, než stanovenou délku, \"\"l\" funkce\" navíc doplňují \"\\0\".", "section_level": 3}, {"title": "Z pohledu uživatele.", "content": "Uživatel se může pouze omezit následky takového útoku tím, že nebude spouštět nedůvěryhodné programy s právy privilegovaného uživatele, případně se mu vyhnout použitím aktualizovaných verzí programů. Stoprocentní obrana však neexistuje. I v současnosti přes široké povědomí o tomto typu útoku se objevují programy, které jsou na tento typ útoku náchylné. Chyby tohoto typu se objevují i v jádře operačního systému a dalších kritických programech. Zde je nespornou výhodou použití opensource programů, neboť u nich díky podpoře komunity dochází k velmi rychlému vydání opravných balíčků.", "section_level": 2}, {"title": "Hardwarová ochrana.", "content": "Dalším ze způsobů ochrany je NX bit (hardwarová ochrana paměti implementovaná v procesoru) který umožňuje zabránit spuštění kódu v datové části paměti, což je jeden ze způsobů, který buffer overflow využívá.", "section_level": 2}], "src_summary": "Přetečení na zásobníku () je v informatice technika napadení programu nebo operačního systému, která využívá přetečení na zásobníku volání ke spuštění libovolného strojového kódu, například přepsáním návratové adresy pro návrat z podprogramu.", "tgt_summary": "栈缓冲区溢出(stack buffer overflow或stack buffer overrun)是计算机程序把数据写入调用栈上的内存时超出了数据结构的边界。栈缓冲区溢出是缓冲区溢出的一种。 这会损坏相邻数据的值,引发程序崩溃或者修改了函数返回地址从而导致执行恶意的程序。这种攻击方式称为stack smashing。可被用于注入可执行代码、接管进程的执行。是最为古老的黑客攻击行为之一。", "id": 541387}
{"src_title": "KLM", "tgt_title": "荷蘭皇家航空", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení.", "content": "V roce 1919 sponzoroval mladý letecký poručík Albert Plesman leteckou výstavu ELTA v Amsterdamu. KLM byly založeny 7. října 1919 pod královskou patronací, neboť v prosinci téhož roku nad nimi převzala záštitu nizozemská královna Vilemína, čímž získaly právo nosit ve svém názvu titul „Královské\", nizozemsky „Koninklijke\". Jde o nejstarší dosud existující leteckou společnost a také o nejstarší společnost, která nese stále stejný název. První let proběhl 17. května 1920 a zahájil linku mezi Londýnem a Amsterdamem. Na palubě letounu Havilland DH.16 byli dva britští novináři a náklad novin. Tato linka je stále provozovaná, jedná se o nejstarší provozovanou pravidelnou leteckou linku na světě.  V roce 1920 přepravila KLM 440 cestujících a 22 tun nákladu. V roce 1924 tato společnost obdržela nizozemský letoun Fokker F.VII, v roce 1929 s ním byla zahájena pravidelná linka do Indonésie. Až do vypuknutí druhé světové války v roce 1939 se jednalo o nejdelší plánovanou službu na světě. KLM se staly první evropskou společností která obdržela americký dvoumotorový vrtulový letoun Douglas DC-2. Později byly dodány také Fokkery F.XVIII a Douglasy DC-3.", "section_level": 2}, {"title": "Světové války.", "content": "Během druhé světové války byly letouny KLM označeny na trupu nápisem „Holland\", což je mělo identifikovat jako letouny neutrální země. To umožnilo i při válce obhospodařovat množství tras a zřídit pravidelnou linku do Spojených států amerických, i když část linek společnost stejně musela omezit či zastavit. Když Německo 10. května 1940 napadlo Nizozemsko, řada letadel KLM - převážně DC-3 a několik DC-2 - byla na cestě do Dálného východu nebo z Dálného východu nebo provozovala služby v Evropě. Pět DC-3 a jedno DC-2 bylo odvezeno do Anglie.  Douglas DC-3 PH-ALI \"Ibis\", pak registrovaný jako G-AGBB, byl napaden Luftwaffe dne 15. listopadu 1942.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná expanze.", "content": "Ihned po skončení války společnost rychle obnovila její veškeré linky. Obdržela také letouny Douglas C-54 Skymaster, se kterými létala do Indonésie. Další z nových typů byl Douglas DC-4, se kterým podnikala lety do New Yorku. Byly zavedeny nové linky do Jižní Ameriky a Mexika. V roce 1955 byl dodán typ Lockheed L-1049 Super Constellation, v roce 1957 Vickers Viscount, v roce 1957 DC-7 a v roce 1959 Lockheed L-10 Electra.  Během bezprostředního poválečného období vyjádřila nizozemská vláda zájem o získání většinového podílu ve společnosti KLM. Plesman chtěl, aby KLM zůstala soukromou společností pod soukromou kontrolou; dovolil nizozemské vládě získat menšinový podíl v letecké společnosti. V roce 1950 přepravila KLM 356 069 cestujících. Rozšíření sítě pokračovalo v padesátých létech s přidáním několika destinací v západní Severní Americe.  Dne 31. prosince 1953 zemřel ve věku 64 let zakladatel a prezident KLM Albert Plesman. Přechod na proudové letouny dal KLM další finanční zátěž. Nizozemská vláda zvýšila své vlastnictví společnosti na dvě třetiny, čímž ji znárodnila. Představenstvo zůstalo pod kontrolou soukromých akcionářů.", "section_level": 3}, {"title": "Proudová éra.", "content": "První proudový letoun obdržely KLM v březnu 1960 a byl to letoun Douglas DC-8. V roce 1961 společnost KLM oznámila svůj první rok ztrát. Podíl holandské vlády v KLM byl redukován k menšinovému podílu 49.5%.  V roce 1965 založily KLM společnost KLM Helicopters, která vrtulníky obstarávala na ropné plošiny v Severním moři. V roce 1966 představila KLM Douglas DC-9 na evropských a středovýchodních trasách.", "section_level": 2}, {"title": "80. a 90. léta 20. století.", "content": "V březnu 1971 otevřela KLM své současné sídlo v Amstelveenu. Dvoupatrový letoun Boeing 747-200 si tato společnost objednala v šesti kusech a první byl dodán v roce 1971, v roce 1972 byl dodán také první třímotorový Douglas DC-10. V těchto letadlech v roce 1974 KLM zavedla tzv. „KLM FFF\" (KLM Full Fare Facilities), ve které měli pasažéři za příplatek k letence doplňkové exkluzivní služby na palubě. Jednalo se tak o předchůdce současné obchodní třídy. V té době se musela KLM i další letecké společnosti zabývat nadměrnou kapacitou. Letecká společnost dříve provozovala i osobní a nákladní kombinovaná letadla DC-8 a v současné době provozuje kombinovaná letadla Boeing 747-400. O 7 let později po dodání prvního Boeingu 747-200 se stala také největší letecká katastrofa v dějinách, Boeing 747 KLM se střetl s pojíždějícím 747 společnost Pan Am při vzletu z letiště Tenerife Sever. Při leteckém neštěstí na Tenerife 1977 zemřelo 583 lidí.  Vedení společnosti zůstalo pod kontrolou soukromých zúčastněných stran. Během osmdesátých let KLM obdržely letouny evropské výroby Airbusy A310 a americké výroby Boeing 737, které postupně nahradily DC-9. V roce 1980 přepravila KLM 9 715 069 cestujících. S liberalizací evropského trhu začala KLM rozvíjet své centrum na letišti Amsterdam Schiphol. V devadesátých letech uzavřely KLM alianci s dnes již zaniklými Northwest Airlines a získaly v nich podíl 20 %. V roce 1985 KLM získaly od Air Transport World ocenění „Letecká společnost roku\". V roce 1986 se podíl nizozemské vlády v KLM snížil na 54,8 procenta. V roce 1989 byl společnosti dodán první Boeing 747-400, v roce 1994 první MD-11 a o rok později získala společnost také první Boeing 767. V roce 1990 přepravila KLM 16 000 000 cestujících.  Dne 1. dubna 1991 vznikla sloučením společností NLM CityHopper a Netherlines regionální sesterská společnost KLM, KLM Cityhopper. V prosinci 1991 byla KLM první evropskou leteckou společností, která zavedla věrnostní program pro časté letce, který se jmenoval Flying Dutchman. V roce 1998 vznikla společnost KLM uk. Stalo se tak při zakoupení podílu KLM v Air UK. Tato společnost provozovala vnitrostátní lety ve Spojeném království a lety ze Spojeného království do Nizozemska, měla základnu na letišti Londýn–Stansted. V roce 2003 byla tato společnost sloučena s KLM Cityhopper, ještě před tím měla flotilu 36 letadel.", "section_level": 2}, {"title": "21. století.", "content": "Podíl v Northwest Airlines prodaly KLM v roce 1998 a začaly se zajímat o jiné leteckých společnostech. Byla navázána spolupráce s italskou aerolinií Alitalia, ta byla v roce 2000 zrušena. V tomto roce probíhaly také diskuze o spojení KLM a British Airways v novou silnou leteckou společnost, tyto myšlenky byly ale opuštěny.  Teroristické útoky 11. září 2001 zapříčinily menší zájem o létání a následovně museli kvůli ztrátám snížit kapacity o 15 % a propustily přibližně 1500 zaměstnanců. Vedení KLM rozhodlo o redukci typů provozovaných na dlouhých linkách na A330, Boeing 747 a 777, především kvůli snížení celkových nákladů.  Dne 30. září 2003 oznámila Air France s KLM vytvoření společné letecké společnosti s názvem Air France–KLM. V roce 2004 se KLM stala členem aliance leteckých společností SkyTeam.  Poslední let s nizozemským letounem značky Fokker léto společnosti se konal 27. října 2017, jednalo se o typ Fokker 70, Fokker 100 společnost vyřadila z flotily již předtím. Tyto byly nahrazeny ekonomičtějšími a novějšími letadly Embraer E-Jet.", "section_level": 2}, {"title": "Sesterské společnosti.", "content": "Společnosti, ve kterých má KLM podíl, zahrnují:", "section_level": 1}, {"title": "Destinace.", "content": "Leteckým uzlem pro všechny lety je amsterdamské letiště Schiphol. Dohody codeshare přinášejí celkový počet destinací dostupných prostřednictvím KLM až 826.", "section_level": 1}, {"title": "Praha.", "content": "Do Prahy tato společnost létá již od roku 1919, kdy byla založena. Své první lety sem zahájila na letiště v Kbelích, odsud odešla při otevření Ruzyně v roce 1937. Nejdříve do Prahy s létala vrtulovými letouny, jako například Douglas DC-3, DC-6, Vickers Viscount či Convair 340. Kolem 70. let sem létala s proudovým Douglasem DC-9, někdy také s větším DC-8, ten měl v Praze mezipřistání a dále letěl do Budapešti. Na přelomu tisíciletí se na pražském letišti začaly objevovat také Boeingy 737 této společnosti. Ty později byly na letech do Prahy nahrazeny menšími Fokkery 100/70 či Embraery 190 dceřiné společnosti KLM Cityhopper, zároveň díky tomu byly zvýšeny frekvence. V roce 2014 oslavilo KLM 95 let existence i přítomnosti v Praze, jednu z pěti linek denně začal opět létat větší Boeing 737-700. K říjnu 2019 KLM létá na pražské letiště 28krát týdně s kapacitou až míst.  V roce 2005 kvůli zdravotním problémům pasažéra přistál v Praze z linky Amsterdam – Dubaj letoun McDonnell Douglas MD-11, což bylo poprvé, kdy se tento letoun na pražském letišti objevil.", "section_level": 2}, {"title": "Flotila.", "content": "K dubnu 2020 se flotila KLM (kromě jejích dceřiných společností KLM Cityhopper, Transavia a Martinair) skládá z následujících letadel:", "section_level": 1}], "src_summary": "KLM Royal Dutch Airlines (česky: \"Nizozemské královské aerolinie KLM\"; nizozemsky: \"Koninklijke Luchtvaart Maatschappij\", zkráceně pouze KLM) je národní letecká společnost Nizozemska, která má leteckou základnu na letišti Schiphol v Amsterdamu. Sídelní budova se nachází v Amstelveenu. KLM je sesterskou společností Air France–KLM a je členem letecké aliance SkyTeam. Kratší regionální lety této společnosti po Evropě pro KLM zajišťuje pobočka KLM Cityhopper. V roce 2017 společnost přepravila 32,7 milionů cestujících, což je dosavadní rekord společnosti. KLM provozuje pravidelné osobní a nákladní služby do 145 destinací.", "tgt_summary": "荷兰皇家航空(,,直译「皇家航空公司」,目前的全球形象以英语:KLM Royal Dutch Airlines为自称,常见的非正式中文名称为荷兰航空,中文简称荷航)是荷兰的国家航空公司,荷航是法荷航集团(Air France–KLM Group)的子公司及天合联盟成员。KLM于1919年创立,是其中一间历史最悠久且从未更名的航空公司,更是第一家营运达到一百年的航空公司。", "id": 465286}
{"src_title": "Hasan al-Banná", "tgt_title": "哈桑·班納", "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "Jeho otec Ahmad ʿAbd al-Rahmán al-Banná byl hodinářem, muezinem, učitelem a hanbalovským imámem. Hasan byl jeho nejstarším synem. Rodina byla vzdělaná a vedla velmi přísný islámský způsob života. Hasan al-Banná znal již ve svém útlém věku zpaměti Korán a v šestnácti letech byl přijat na islámskou akademii Dár al-ʿulúm díky obrovským znalostem a inteligenci. Vystudoval pedagogiku a v roce 1927 se stal učitelem na státní škole.  Jako dítě se orientoval na extremistické aspekty islámu, které byly nepřátelské k Západu a k systému práva. V útlém věku se často setkával s diskusemi o situaci na Blízkém východě a bědováním nad úpadkem islámu. Setkával se s pocitem úzkosti nad zhroucením Osmanské říše, koncem muslimského chalífátu, britskou okupací Egypta a vztahem arabské společnosti k západním hodnotám. Hasan al-Banná, stejně jako mnoho dalších muslimů, z rozpadu chalífátu obviňoval nemuslimský Západ. Rozklad posledního chalífátu vnímal jako svatokrádež proti islámu. Své myšlenky pak vtělil do hnutí, které nazval Muslimské bratrstvo.", "section_level": 1}, {"title": "Muslimské bratrstvo.", "content": "Muslimské bratrstvo vzniklo v egyptském městě Ismá'ílíja roku 1928. Zpočátku se jednalo pouze o náboženské, politické a sociální hnutí pro mládež s krédem: „Alláh je náš cíl, Korán je naší ústavou, Prorok je náš vůdce, džihád naše cesta a smrt pro Alláha je naší nejvyšší aspirací.“ Hasan al-Banná nabádal k návratu k „původnímu“ islámu, ke starým tradičním islámským hodnotám. Podle Hasana současný islám ztratil sociální dominanci, protože většina muslimské populace byla ovlivněna západními vlivy, ke kterým sdílel antipatie. V pozdějších letech výrazně narůstal počet členů a Muslimské bratrstvo se snažilo vybudovat další základny Bratrstva v Libanonu, Sýrii a dalších zemích. Sídlo Muslimských bratří bylo přemístěno z Ismá'ílíje do Káhiry.  Bratři se věnovali rozsáhlé charitativní činnosti (budování sirotčinců, přístřeší pro chudé a nemocnic). Tato charitativní činnost měla i svou silnou stránku na politické dimenzi a byla často provázena propagačními kampaněmi. Její politický rozměr se postupem času rozvíjel do větších rozměrů. Muslimské bratrstvo mělo v Egyptě více než padesát poboček, na konci druhé světové války mělo již přes půl milionu aktivních členů a zhruba dvakrát tolik příznivců.  V této Hasanově organizaci má velice důležité místo sociální učení, které, jak odkazuje islám, učí správnému zacházení s majetkem. Tvrdí, že lidé jsou pouze uživateli majetku a že vše patří Bohu, včetně nich samých. Dále tvrdí, že islámský stát má právo v případě potřeby přimět bohaté, aby se postarali o chudé. Hasan al-Banná vypracoval ideál socialistického islámského státu, kde jsou vztahy mezi lidmi založeny na učení Koránu, nikoli jmění. Dále se zabýval problémovými otázkami kolonialismu, veřejného zdraví, vzdělávací politiky, řízení přírodních zdrojů, sociální nerovnosti, arabského kolonialismu, slabosti islámského světa a narůstajícímu konfliktu v Palestině. Řešení těchto problémů nalézal především ve fašismu.  Bratrstvo rozšířilo své aktivity i mimo své původní náboženské obrození. Hasan al-Banná začal snít muslimský sen o obnovení chalífátu. Tohoto snu chtěl dosáhnout pomocí džihádu mečem, aby později získal srdce a myšlenky jeho následovníků. Obnovu chalífátu zdůvodňoval tím, že je potřeba dosáhnout těch nejčistějších náboženských kořenů a pokračovat svatou válkou proti Západu.", "section_level": 1}, {"title": "Zavraždění.", "content": "Roku 1948 se Hasan al-Banná setkal s britským velvyslancem a diskutovali o budoucnosti Egypta. Hasan vyřkl, že čas Britů v Egyptě se chýlí ke konci. Al-Banná byl vyhoštěn do Horního Egypta a následně byla organizace zakázána a rozpuštěna vládou. Krátce nato byl zabit předseda vlády a vina byla okamžitě připsána Bratrstvu. Majetek organizace byl zajištěn a mnoho členů posláno do vězení. Dne 12. února 1949 byl na trhu v Káhiře zabit sám Hasan al-Banná nájemným vrahem nebo vládním agentem. Z vraždy nebyl nikdo obviněn. V den, kdy zemřel Hasan al-Banná se mu narodila dcera, kterou matka pojmenovala Estešhád (arabsky mučednice).  Muslimské bratrstvo přežilo všechny pokusy potlačení, ba naopak nabralo ještě většího vlivu nejen v Egyptě, ale ve všech arabských zemích. Islámská obnova dnes v arabském světě vděčí za svůj původ Muslimskému bratrstvu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hasan Ahmad ʿAbdurrahmán al-Banná (arabsky ; 14. října 1906 Mahmúdíja u Káhiry – 12. února 1949 Káhira, Egypt) byl jedním z nejvlivnějších muslimských teologů 20. století a zakladatelem Muslimského bratrstva. Z jeho idejí vycházejí četní zastánci současného islamismu.", "tgt_summary": "哈桑·艾哈默德·阿卜杜勒·拉曼·穆罕默德·班纳(,英语:Hasan Ahmed Abdel Rahman Muhammed al-Banna,1906年-10月14日-1949年-2月12日),经常被称为哈桑·班纳(,英语:Hassan al-Banna),生于埃及马赫穆迪亚(Mahmoudiya)。他是一名学校教师、社会运动家、逊尼派伊玛目,致力于推动埃及的社会改革以及伊斯兰世界的政治革新运动。", "id": 1509917}
{"src_title": "Mengistu Haile Mariam", "tgt_title": "门格斯图·海尔·马里亚姆", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Mengistu Haile Mariam se narodil v roce 1937 na jihu Etiopie, v kraji Walajita (provincie Sidamo). Pocházel ze skromných poměrů. Mengistuova matka byla dcerou služky tehdejší etiopské císařovny Zawditu I. a jejího majordoma, \"dedžazmače\" (důstojníka, dvorského hodnostáře) Kebede Tesemy. Z otcovy strany je synem bývalého otroka, který se později stal vojákem v etiopské armádě.  Jako dítě se často stěhoval. V Addis Abebě jeho otec získal hodnost desátníka v armádě císaře Haile Selassieho. Později se přestěhovali do města Džima v provincii Kaffa, kde vychodil 6 tříd, než jeho otce přeložili zpět do hlavního města. V 8 letech mu zemřela matka. V dospívání se Mengistu přestěhoval ke svému dědečkovi K. Tesemmovi do provincie Godžam.  Mengistu šel ve stopách svého otce. Začal studovat vojenskou školu, kde prodělal výcvik v radiokomunikaci a připojil se k armádě. Přilákal k sobě pozornost generála Amana Mikaela Andoma, který mu dal doporučení na prestižní Vojenskou akademii Holetta, kde v roce 1957 získal hodnost poručíka. Poté byl povýšen na velitele Třetí divize a na 6 měsíců byl poslán na výcvik ve zbraňových systémech do Spojených států.  Už v mládí Mengistu často slýchával posměšné poznámky o svém vzhledu, jelikož po svém otci podědil negroidní rysy. Právě tato zkušenost s rasismem vedla k silnému protiamerickému postoji, sympatizujícímu s tamním černošským nacionalistickým hnutím. Jeho odpor k světlým Etiopanům se projevil i po převzetí moci na setkání členů Dergu v Addis Abebě, kde emotivně prohlásil: „V této zemi některé šlechtické rodiny automaticky zařazují osoby s tmavou pletí, silnými rty a kudrnatými vlasy jako \"barias\" („otrok“), nechť je všem jasné, že brzy přinutím tyto hlupáky ohnout záda a mlít kukuřici.“ Ve Spojených státech se také zformovala jeho stalinistická ideologie.  Po návratu ze Spojených států byl převelen do vojenského skladu Třetí divize ve strategicky důležitém městě Harar. V roce 1974 získal hodnost majora. Projevily se u něj skvělé vůdcovské schopnosti, díky kterým se stal velmi populární mezi nižšími důstojníky a v mužstvu Třetí divize. Tyto okolnosti přispěly k jeho vzestupu v etiopské vládě během nadcházející revoluce.", "section_level": 1}, {"title": "Revoluce a růst politické moci.", "content": "Ekonomické, sociální, politické i národnostní rozpory spolu se suchem, neúrodou, hladomorem a energetickou krizí vyústily počátkem roku 1974 v revoluci namířenou proti feudalismu. Do čela protimonarchistické opozice se postavily ozbrojené síly. K sesazení císaře došlo 12. září 1974 a veškerou moc převzala Prozatímní vojenská správní rada (Derg).  Zpočátku byl Mengistu jedním z méně významných členů, ale během krátké doby vzrostlo jeho postavení, když se pod jeho velením začala vytvářet krajně levicová frakce. Nechal zřídit Zvláštní vojenský soud, který odsoudil k trestu smrti 59 bývalých hodnostářů státu obviněných ze zneužívání moci a korupce. Tímto se Mengistu 17. listopadu 1974 dostal do čela Dergu. Během několika dnů ho však vystřídal Tafari Benete, ale Mengistu si i přesto udržel výkonnou moc v pozici místopředsedy.  25. srpna 1975 náhle zemřel sesazený císař Haile Selassie I. Spekulovalo se, že ho Mengistu nechal uškrtit pomocí povlaku na polštář, ale Mengistu toto tvrzení rázně odmítl. Každopádně spekulace o císařově nejasném úmrtí byly posíleny tajným pohřbem. (Po pádu režimu se nakonec ukázalo, že císařovo tělo bylo pohřbeno do jámy pod podlahu Mengistuovy pracovny.)  Mezitím došlo ke zrušení všech monarchistických a feudálních titulů, byly provedeny reformy, které směřovaly k socializaci Etiopie. 27. dubna 1976 byla vydána Deklarace o přechodu etiopského socialismu na marxistické pozice, což vedlo k vytváření protirežimních hnutí. Někteří členové Dergu byli obviněni z kontrarevoluce kvůli svému nerozhodnému postoji. K jejich masové popravě společně s předsedou Dergu a dalšími vysoce postavenými důstojníky došlo 3. února 1977. Mengistu Haile Mariam, který se na popravách údajně aktivně podílel, se takto dostal podruhé a již definitivně do čela Dergu.", "section_level": 2}, {"title": "„Rudý teror“.", "content": "V letech 1977–78 rostl odpor proti dergu, o který se zasloužila především Etiopská lidová revoluční strana (EPRP), která zpočátku podporovala etiopskou revoluci, ale později se dostala do ideologického konfliktu s Mengistuovým režimem. Toto období likvidování opozice je známé jako \"Kej šibbir\" („Rudý teror“). Rolníky, dělníky i studenty loajální k jeho režimu vyzbrojil zbraněmi, aby mu pomohli zničit nepřátele revoluce. Ve svých projevech vykřikoval hesla: „Smrt kontrarevolucionářům! Smrt EPRP!“, která doplnil rozbitím lahví s tekutinou připomínající krev, aby ukázal, co je revoluce schopna udělat s nepřáteli.  Během dvou let se na ulicích objevily tisíce mrtvých těl. Svědkové prohlásili, že rodinní příslušníci, kteří šli sbírat těla svých milovaných, museli zaplatit za kulky, které je zabily. Do důkazních materiálů se dostaly i videa s jejich mučením. Mengistu Haile Mariam byl v tomto období zodpovědný za desítky tisíc mrtvých Etiopanů.", "section_level": 2}, {"title": "Etiopsko-somálský konflikt (1977–78).", "content": "Pohraniční konflikt Etiopie a Somálska o oblast Ogadenu (na jihovýchodě Etiopie), osídlenou Somálci, sahá až do 19. století. Somálsko doufalo, že v době politických zvratů Mengistuova režimu nebude Etiopie schopna odolat vojenskému tažení, které zahájilo 23. července 1977.  Střetly se zde dva levicové režimy podporované Sovětským svazem, avšak pro Sovětský svaz byla Etiopie výhodnějším spojencem, především díky jednoznačné orientaci režimu na marxisticko-leninskou ideologii. Proto Etiopie dostala masivní vojenskou pomoc ze strany Sovětského svazu a Kuby. Somálské jednotky tak byly vytlačeny z etiopského území. Do konce 70. let Mengistu velel jedné z největších armád subsaharské Afriky.", "section_level": 2}, {"title": "Orientace na SSSR.", "content": "Přítomností vojsk Kuby a SSSR se Etiopie dostala do sovětské sféry vlivu. 12. září 1984 došlo k vytvoření politické stany s názvem Dělnická strana Etiopie. O dva roky později byla údajně 81 % voličů schválena nová ústava, která přesně kopírovala ústavu sovětskou.  I přes opakovanou neúrodu, sucho, kolaps ekonomiky a růst vlivu odbojových a separatistických organizací, zejména v Eritreji, byla v září 1987 vyhlášena Etiopská lidově demokratická republika. Nová ústava přeměnila dosavadní vojenský stát na stát civilní. Derg se transformoval na parlament (\"šengo\") a jeho funkcionáři znovu získali své funkce pod jiným názvem. Mengistu Haile Mariam byl zvolen prezidentem země a současně se stal i generálním tajemníkem komunistické strany.  Mengistu v letech 1977–1984 několikrát navštívil Sovětský svaz stejně jako své další politické spojence – Kubu, Libyi, Jižní Jemen a Mosambik. V období od 6. června 1983 do 12. listopadu 1984 stál v čele Organizace africké jednoty (OAJ).  Pozvolný rozpad SSSR způsobil ochlazení sovětsko-etiopských vztahů. Snížení vojenské pomoci ohrozilo Mengistův diktátorský režim. Díky těmto okolnostem došlo k posílení odboje. Etiopská vláda za této kritické situace musela souhlasit s rozhovory s odbojovými hnutími o nalezení řešení. Než se tak stalo, k hlavnímu městu se přiblížily jejich armády a současně moc v Eritreji přešla do rukou povstalců. Diktátor byl nucen 21. května 1991 uprchnout ze země, aniž by informoval své podřízené a předal velení.", "section_level": 2}, {"title": "Exil v Zimbabwe.", "content": "Mengistu Haile Mariam našel útočiště v Zimbabwe. Od té doby zde žije v luxusu jako host zimbabwského prezidenta Roberta Mugabeho. Jeho jediná cesta za hranice byla v roce 1999 do Jižní Afriky kvůli lékařské péči. Okamžitě se objevily požadavky na jeho vydání, avšak Mengistu se rychle vrátil zpět na zimbabwskou půdu.  V roce 2007 byl bývalý diktátor Mengistu Haile Mariam shledán vinným z tisíce vražd během 17leté vlády, která zahrnovala hladomor, válku a Rudý teror. Etiopský Nejvyšší soud však shledal jeho doživotní trest za genocidu nedostatečným a 10. července 2008 ho odsoudil k trestu smrti. Je však nepravděpodobné, že by čelil trestu, jelikož by nejdříve musel zimbabwský prezident ztratit své postavení a moc v zemi, což se stalo v roce 2017.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mengistu Haile Mariam (* 21. května 1937) je bývalý předseda Prozatímní vojenské správy (dergu), která vládla Etiopii v letech 1974-1987, a prezident Etiopské lidově demokratické republiky v letech 1987-1991. Dohlížel na Rudý teror v letech 1977-1978, který měl za úkol likvidaci opozice. Mengistu utekl do Zimbabwe v roce 1991. Etiopský Nejvyšší soud ho shledal vinným z genocidy.", "tgt_summary": "门格斯图·海尔·马里亚姆(;1937年-5月27日),埃塞俄比亚军人、政治家,曾任埃塞俄比亚工人党总书记、埃塞俄比亚国家元首(1977年-1991年)。1974年,他参与推翻持续两千余年的埃塞俄比亚君主专制,此后逐渐独揽大权,直到1991年被霍查派领导的反对派武装推翻。", "id": 595480}
{"src_title": "Vendômský sloup", "tgt_title": "旺多姆圆柱", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Náměstí Vendôme bylo vystavěno z popudu Ludvíka XIV. a uprostřed stála jeho jezdecká socha. V roce 1792 byla socha během Francouzské revoluce zničena jakožto symbol královské moci.  V roce 1800 byl vydán dekret, aby byl v každém sídle departementu vztyčen sloup věnovaný statečným mužům. V Paříži Napoleon 20. března rozhodl o výstavbě dvou sloupů. Jeden měl stát na Place de la Concorde věnovaný celému národu a druhý na Place Vendôme. Zatímco Národní sloup nebyl nikdy realizován, základní kámen sloupu Vendôme byl položen 14. července 1800 za přítomnosti Luciena Bonaparta, Napoleonova bratra a ministra vnitra. Avšak poté realizace ustala. Až v roce 1803 Napoleon potvrdil výstavbu sloupu podle vzoru Trajánova sloupu v Římě. Sloup měl být ozdoben 108 figurami spirálovitě vystupujícími až k vrcholu, na němž měla stát socha Karla Velikého.  Ale výstavba postupovala pomalu. V roce 1805 bylo na sloup použito 180 tun kovu získaného z ukořistěných ruských a rakouských děl v bitvě u Slavkova. Udává se, že se jednalo o 1200 děl, ovšem historické zprávy zmiňují jen asi 130 děl. Sloup byl dokončen v roce 1810 a na jeho vrcholek byla umístěna socha Napoleona. V roce 1814 byla socha svržena spojeneckými vojsky okupující Paříž a během Restaurace nahrazena bílou vlajkou. Nová socha se objevila na vrcholku až v roce 1833 a jednalo se opět o Napoleona. V roce 1863 nechal Napoleon III. nahradit tuto sochu kopií první sochy. Během povstání Pařížské komuny malíř Gustave Courbet zaslal vládě národní obrany 14. září 1870 výzvu k odstranění sloupu a převezní výzdoby do Muzea dělostřelectva a do pařížské mincovny. Komuna však rozhodla o úplném zničení sloupu, který měl představovat „\"památník barbarství, symbol hrubé síly a falešné slávy, potvrzení militarismu, popření mezinárodního práva, trvalou urážku vítězů vůči poraženým a věčný útok na jeden ze tří hlavních principů Francouzské republiky - bratrství\"“ (un monument de barbarie, un symbole de force brute et de fausse gloire, une affirmation du militarisme, une négation du droit international, une insulte permanente des vainqueurs aux vaincus, un attentat perpétuel à l'un des trois grands principes de la République française, la fraternité). 16. května 1871 byl proto sloup stržen a bronzové části roztaveny. Po pádu Komuny rozhodl nový prezident MacMahon v květnu 1873 obnovit sloup nákladem více než 323.000 franků a o dva roky později byl sloup dokončen.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Sloup byl inspirován Trajánovým sloupem v Římě, který je vyroben z mramoru, zatímco sloup Vendôme je kamenný s pláštěm odlitým z bronzu. Základnu sloupu tvoří porfyr z korsického města Algajola. Sloup je vysoký 44,3 metry o průměru 3,60 m zakončený sochou Napoleona. Sloup se skládá z 98 kamenných skruží, které jsou pokryty bronzovými pláty zdobenými starověkým způsobem reliéfy představující trofeje a bitevní scény. Jednotlivé výjevy jsou za sebou řazeny ve spirále směřující vzhůru dlouhé 280 m, která se skládá ze 425 bronzových plaket. Výzdobu navrhl Pierre Bergeret a vytvořil ji tým sochařů. Sloupem vede vnitřní schodiště umožňující přístup na ochoz pod sochou. Autorem sochy je sochař Auguste Dumont a představuje Napoleona jako římského císaře, zahaleného v krátké tunice a nesoucího odznaky své moci, tj. meč, glóbus s Bohyní vítězství v rukou a vavřínový věnec na hlavě.", "section_level": 1}, {"title": "Napoleonova socha.", "content": "Během existence sloupu se na jeho vrcholku vystřídaly celkem tři sochy. První sochu Napoleona, která jej zobrazovala jako římského císaře, vytvořil Antoine-Denis Chaudet (1763-1810). Socha byla odlita v roce 1808 a na vrcholu sloupu byla usazena 5. srpna 1810. V roce 1814 však byla odstraněna a 1818 roztavena.  Během Červencové monarchie byla na sloup 28. července 1833 za přítomnosti Ludvíka Filipa usazena nová socha, jímž autorem byl Charles Émile Seurre (1798-1858) a která se dnes nachází na nádvoří Invalidovny. Její výška je 3,5 metrů. Napoleon III. nechal tuto sochu v roce 1863 nahradit kopií první sochy. Jejím autorem byl sochař Auguste Dumont (1801-1884). Socha byla během Pařížské komuny sice stržena, ale v roce 1875 opět obnovena a na sloupu se nachází dodnes. Jediný rozdíl mezi oběma variantami je ten, že první socha představuje císaře s globem s bohyní v levé ruce a mečem v pravé, zatímco socha od Dumonta drží meč v levici a glóbus v pravici. Tento glóbus je původní, jako jediný se dochoval z první sochy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vendômský sloup (francouzsky \"Colonne Vendôme\") je pamětní sloup na stejnojmenném náměstí v Paříži. Byl vztyčen Napoleonem, aby upomínal na jeho vítězství v bitvě u Slavkova. Jeho původní název proto zněl \"Slavkovský sloup\" (Colonne d'Austerlitz), později \"Sloup vítězství\" (Colonne de la Victoire) či \"Sloup Velké armády\" (Colonne de la Grande Armée). Sloup je chráněn jako historická památka.", "tgt_summary": "旺多姆圆柱()是法国巴黎市中心旺多姆广场上拿破仑为了纪念奥斯德立兹胜利而建的铜柱。", "id": 1971076}
{"src_title": "Sajjid Qutb", "tgt_title": "赛义德·库特布", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Sajjid Qutb se narodil roku 1906 v obci Múšá v provincii Asijút, která se nachází v horním Egyptě. Jeho rodiče byli hluboce věřící lidé, dostalo se mu přísné výchovy. Jeho otec byl Ibráhím Qutb, zámožný statkář. Matka, Fátima Husajn \"ʿ\"Uthmán, chovala zvláštní náklonnost ke Koránu, kterou předávala i svým potomkům. Sajjid byl nejstarší syn, měl dva bratry a tři sestry. Jeho bratr Muhammad a jeho sestry Ámina a Hamída také psali knihy s islámskou tematikou, všichni byli spolu s bratrem uvězněni roku 1965.  Rané vzdělání Sajjidovi poskytla místní vesnická škola. Už v deseti letech si zapamatoval Korán, hlavně díky své matce. Ve třinácti letech odešel za studiem do Káhiry, kde se mu dostalo sekulárního vzdělání. V této etapě života byl ovlivněn tendencemi Západu, které převládaly ve škole i mezi některými egyptskými intelektuály. V roce 1928 se dostal na islámskou akademii Dár al-ʿulúm, kam docházel i Hasan al-Banná, a v roce 1933 tam získal titul bakaláře. Po studiu se stal profesorem na vysoké škole, poté pracoval na Ministerstvu školství Egypta.", "section_level": 1}, {"title": "Studium ve Spojených státech amerických.", "content": "Ministerstvo ho poslalo do USA, aby tam zkoumal západní metody výuky. Ve Spojených státech amerických pobýval v letech 1948–1950. Působil na Wilson Teachers College ve Wahingtonu, D.C. a Colorado State College v Greeley, kde získal magisterský titul, a též na Stanfordově univerzitě. Cestoval také po významných městech USA a strávil i nějaký čas v Evropě, když se vracel do Egypta.  Qutb vnímal západní společnost negativně, po svém návratu do Egypta publikoval článek s názvem „Amerika, kterou jsem viděl“, kde popisoval své zkušenosti. Na jedné straně obdivoval ekonomické a vědecké úspěchy americké společnosti, ale na druhé straně kritizoval její morální zkaženost. Zejména byl zdrcen velkou podporou státu Izrael ze strany amerických Arabů.", "section_level": 1}, {"title": "Návrat do Egypta.", "content": "Ještě před cestou do Spojených států amerických Sajjid projevoval zájem o učení Muslimských bratří (\"Al-ichwán al-muslimún\"), což byla přední egyptská islámská organizace. Společnost měla řadu příznivců a měla politický vliv. V roce 1949 však byla zakázána a mnoho z jejích členů zatčeno po atentátu na egyptského premiéra Mahmúda Fahmí al-Nuqrašího. V roce 1952 se Muslimské bratrstvo spolu s Násirovým Hnutím svobodných důstojníků podíleli na vypuknutí revoluce, která vedla ke svržení egyptské monarchie. Qutb a Muslimské bratrstvo přivítali pád království, protože jej viděli jako neislámské zřízení podřízené britskému imperialismu. Prezidentem nově vyhlášené republiky se prohlásil generál Muhammad Nadžíb. Členové Muslimského bratrstva byli propuštěni z vězení, byl zvolen nový vůdce, protože al-Banná, byl zavražděn při násilnostech v roce 1949. Z Qutba, který byl do té doby řadový člen, se stala jedna z předních postav bratrstva. Stal se jeho intelektuálním vůdcem, vyjadřoval své názory v knihách a mnoha článcích.  Brzy se ukázalo, že původně úspěšná spolupráce mezi Násirem a Muslimským bratrstvem bude mít krátkého trvání a sekulární nacionalistická ideologie Násira není slučitelná s islamismem Bratrstva. Muslimské bratrstvo kritizovalo vládní politiku. V roce 1954 po nepovedeném atentátu na Násira, ze kterého bylo bratrstvo podezřelé, bylo 6 jeho členů popraveno a společnost zakázána. Objevila se i domněnka, že tato událost byla vykonstruovaná Násirovými stoupenci a použita jako záminka na odstranění Násirova protivníka Nadžíba, který byl bratrstvem podporován.  Qutb byl mezi zatčenými, byl odsouzen na 15 let odnětí svobody. Ve vězení panovaly špatné podmínky, přesto sepisoval své myšlenky a mimo jiné zde vytvořil dvě ze svých stěžejních děl: Ve stínu Koránu (\"Qurʾán fí zilál al-qurʾán\") a Milníky (\"Ma‘álim fí t-taríq\"). Tyto práce představují shrnutí myšlení Qutba, zahrnují jeho radikální antisekulární a anitizápadní tvrzení, interpretace Koránu, islámské historie a sociální a politické problémy Egypta. Škola, inspirující se jeho myšlenkami, je známá jako qutbismus.  Qutb byl propuštěn z vězení na konci roku 1964, ale po necelém roce byl opět uvězněn. Byl obviněn ze spiknutí proti státu a z plánování atentátu proti Násirovi. Dne 29. srpna 1966 byl popraven oběšením. Mnoha muslimy je považován za mučedníka, protože byl odsouzen k trestu smrti stejnou vládou, jejíž legitimitu popřel.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlenky.", "content": "Qutb vnímá neislámský systém jako džáhilíju (termín používaný pro Arábii před příchodem islámu). Džáhilíja je neznalost božského vedení, lidé uctívají některé lidi, protože jsou dominantní. Taková situace panovala před vznikem islámu. Kritizoval Západ, Sovětský svaz i Násirovu vládu, protože se podle něj neřídili božím vedením. Podle něj jsou tyto režimy v podstatě stejné, protože ignorují Boha. Muslim nemůže veřejně žít podle své víry, musí žít ve lži. V západní společnosti by podle něj muselo dojít k nevyhnutelnému konfliktu mezi požadavky od vlády a závazkům vůči Bohu. Zatímco v islámské společnosti se žije skutečným životem, podle božích zásad. Podle něj se muslimský svět vrátil k předislámské ignoranci, kde neplatilo právo šarí ́a. V důsledku toho jsou všechny státy muslimského světa neislámské a tedy nelegitimní, včetně jeho rodného Egypta.  Podle Qutba nemá džáhilíje negativní vliv jen na jednotlivce, ale též ničí společnost jako celek. Vláda ovlivňuje zvyky, hodnoty, myšlenky a celkový společenský řád. Byl proti sekularismu. Qutb tvrdil, že společnosti na celém světě oddělily víru od praktického života. Tento stav se postupně rozšířil ze Západu. Prezentuje islám jako komplexní systém. Qutb viděl velkou hrozbu v Židech, navzdory jejich malému počtu. Obviňoval je z konspirací vůči islámu.", "section_level": 1}, {"title": "Politická filozofie.", "content": "Všechny jeho myšlenky se soustředí na islám. Islám dává ucelený soubor pravidel, morálky, práv a správy věcí veřejných. Nepodporuje ani demokratický ani diktátorský systém, ideální systém je podle něj bez vládců, kdy člověk není podřízen jinému člověku. Ve své době především bojoval vůči arabskému nacionalismu Nássira, který přinesl vlnu mučení a zatýkání.  V džihádu viděl prostředek k dosažení nastolení islámského práva. Vlády na celém světě by měly být svrženy a společnost postavena na muslimských základech. Popisuje džihád nejen jako defenzivní prvek, ve smyslu obrany islámu. Mluvil i o útočném džihádu. Například ve své knize \"Milníky na cestě\" obhajuje džihád mečem a kritizuje pojetí džihádu jen jako obranného boje.  Muslimové podle něj mají od Boha právo převzít politikou moc a nastolit Boží řád na zemi a to i silou, vedením aktivního džihádu – tímto způsobem by muslimové dle Qutbova názoru měli postupovat i vůči společenstvím, která proti nim žádnou činnost nevyvíjejí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sajjid Qutb (9. října 1906 – 29. srpna 1966) byl egyptský spisovatel, pedagog, básník a vůdce intelektuálů Muslimského bratrstva v padesátých a šedesátých letech 20. století. Původně byl horlivým sekularistou, ale v průběhu času přijal mnohé islamistické názory. Po období studia ve Spojených státech amerických (1948–1950) se stal kritikem západní společnosti, byl přesvědčený o její zkaženosti a zkorumpovanosti. Velký vliv měly jeho spisy, které volaly po revoluci a vytvoření islámského státu a společnosti.", "tgt_summary": "赛义德·库特布(,,,Sayyid Quṭb,1906年-10月9日-1966年-8月29日)是一位埃及作家,教育家,逊尼派伊斯兰理论家,诗人。他的思想被形容为库特布主义。1950年代至1960年代间,为埃及穆斯林兄弟会的领导者。", "id": 807446}
{"src_title": "Masajové", "tgt_title": "马赛人", "src_document": [{"title": "Bydlení.", "content": "Masajská vesnice, neboli Boma, má kruhovitý tvar. Je obehnána bohatým hutným „plotem“ postaveným z větví. Tento plot tvoří vnější kruh vesnice. Uvnitř vesnice je další široká kruhovitá ohrada, kde se na noc schovávají zvířata před divokou zvěří. Tahle ohrada tvoří jádro vesnice. Chatrče staví výhradně ženy a to původní technologií. Materiál obstará příroda. Kostru chatrče tvoří dřevěné tyče upevněné v zemi protkané tyčemi drobnějšími. Na nich se připlácá směs bahna, trávy, moči, hnoje a popela, to vše vysuší slunce. Chatrč je poměrně malá, průměrně 3x5 m a výškou nepřesáhne 1,5 metru – dospělý muž se v ní nepostaví. Uvnitř můžeme naleznout domácí kuchyni, je zde sklad potravin a rodinného majetku. Masajové tady spí i jedí, jsou tu i malá zvířata. Uprostřed se nachází ohniště, ačkoli v chatrči není ani komín či okna. Vchod vede do chatrče nepřímo – což je jakési bezpečnostní opatření proti nezvaným nočním návštěvám a přes noc se ještě zakrývá různými látkami a klacky. Chatrč zajišťuje nejen chlad, ale uvnitř nenajdeme dokonce ani mouchy.", "section_level": 1}, {"title": "Tradice.", "content": "Bůh Enkai seslal na Zemi krávy, když se obloha a země rozdělily. Krávy jsou dědictví Enkaie. Celý život Masaje se točí kolem krav, které jsou navíc jeho hlavní obživou. Kráva se živí trávou, tráva je spojena se Zemí, proto Masajové zemi nijak nekultivují - tohle by bylo pod jejich důstojnost a cítili by se vinni. Masajové zemi neobdělávají, nekopou studny- raději pijí z potůčků i když studny jsou, dokonce ani nepohřbívají mrtvé – nechají je napospas divokým zvířatům, někdy ji pomazávají krví a tukem, protože kdyby zvíře nechalo mrtvolu bez povšimnutí znamenalo by to že je něco v nepořádku a vedlo k sociální hanbě. Zemi nemůže vlastnit jedinec ani rodina, bohatství Masajů tkví v něčem jiném. U Masajů platí, že muž smí mít více manželek. Čím více má Masai dobytka a dětí tím je bohatší. Žena musí být věrná jen jednomu muži. Postavení ženy znázorňuje postavení její chatrče vůči chatrči muže.  Oblečení Masaje se liší podle věku, pohlaví a místa. Nosí jednoduché sandály dnes vyráběné z plastu nebo pneumatik. Kolem ramene Masai zavěšuje kus bavlněné látky, většinou červené nebo modré barvy, převažují kostkované nebo pruhované vzory. Dříve nosili ovčí nebo telecí kůží. Ženy i muži zdobí svá těla různými malbami. Nosí různé šperky – korálky, dřevěné náramky a mají typicky vytahané uši od zavěšených ozdob. Dlouhé vlasy nosí jen muži válečníci, ženy mají hlavu vyholenou a naleštěnou tukem nebo máslem. Masajský muž má oštěp. Rytmické tance a hudba jsou velice typickými a tradičními pro Masaje, období ceremonie válečníků může znamenat jejich až desetidenní trvání. Masajové jsou známi jako děti krve a mléka. Tohle plyne z jejich zvyků pití čerstvé krve. Nařezávají zvířatům krční tepny a „pouštějí jim žilou“. Na každé zvíře přijde řada jednou za 4 dny. Také piji teplé mléko anebo směs krve a mléka známou jako \"Saroi\". Živí se masem z vlastních stád.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnost Masaje.", "content": "Masajové jsou lidé hnědé pleti se značnou příměsí hamitské a snad i semitské krve. Vysocí se štíhlou a hbitou postavou. Ostře řezaný obličej s ostrými rysy, úzkými rty a štíhlým nosem. Přes den je velice obtížné potkat ve vesnici muže. Ti výhradně pasou krávy či hlídají vesnici. Ženy se naopak starají o vesnici, o děti a vodu – je-li nějaká. Vody je v této suché oblasti nedostatek, proto se velice málo myjí, vodu zpravidla ani nepijí (pijí směs mléka a krve).", "section_level": 1}, {"title": "Obřady a rituály.", "content": "Jsou výrazem kultury Masajů a sebeurčením. Každý obřad znamená začínající nový život. Všichni Masajové touží projít těmito životně důležitými fázemi svého života. V masajské společnosti existuje mnoho obřadů, za ty nejdůležitější jsou považovány tyto: Enkipaata (obřad před obřízkou), Emuratta (Obřízka), Enkiama (Manželství), Eunoto (přechod válečníka na vyššího bojovníka), Eokoto e-kule (obřad, kdy Masaj smí pít mléko aniž by ho žena viděla), Enkang oo-nkiri (obřad, kdy žena připraví vybrané maso a bojovníci ho jedí), Orngesherr (Junior starší obřad), atd. Existují také obřady pro mladší chlapce a dívky a to včetně Eudoto / Enkigerunoto oo-inkiyiaa (propíchnutí ušních lalůčků), a Ilkipirat. Muži hrají v kmeni důležitou roli (Patriarchát). Zařazení muže do kmene je věku kolem 14 let. Vstupní podmínkou je obřízka. Po tomto slavnostním obřadu, který se koná každých několik let (kněz vždy určí datum), odcházejí mladí chlapci do Manaytta(vesnice bez ohrady). Zde postaví svou chatrč a žijí až několik let. Učí se tradicím a zvykům svých otců – tance, písně a bojové prvky. Učí se bránit zemi a dobytek. Po ukončení jejich přípravy kněz oznámí, že je na obřízku připravena další skupina chlapců. Mladí chlapci, kteří opustí Manaytta se stávají mladšími válečníky. Mladší válečníci se stávají staršími válečníky, ti zase mladší stařešinou, a pokud se Masaj dožije takového věku, stane se z něj senior stařešiny. Mladí muži, kteří opustí Manaytta se mohou plným právem zúčastnit shromáždění a přispívat svými názory do života kmene. Dále se přislibuje dodržovat normy, které se týkají například způsobu jídla a pití- žena nikdy nesmí vidět muže jíst maso. Je zakázáno pít alkohol, žvýkat tabák a spát s dívkami. Po dovršení 30 let se Masajský muž žení, přestává být bojovníkem (stává se mladším stařešinou). Jeho bohatstvím je dobytek, který střádal v období válečníka. Tímto bohatstvím si platí nevěstu.  Masajové si i přes vnější vliv moderního světa uchovali tradiční životní styl. Dnes se ale musí také vyrovnávat s přílivem turistů, kteří je obohacují i obírají. Masajské ženy prodávají turistům různé suvenýry. Dnes se tradice Masajů střetávají se snahami vlád o ochranu přírody. Pro každého Masaje válečníka je velikou trofejí ulovit lva, ale dnes si rozmyslí, zda mu zabití lva stojí za případné potíže s policií. A právě dobytek způsobuje Masajům další potíže se snahou vlád o ochranu přírody. Masajská stáda jsou velice rozsáhlá, to způsobuje ohromné spásání savany a následné ničení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Masajové jsou africká černošská etnická skupina nilotského původu. Po dlouhém stěhování v minulosti (podle jejich tradice z Egypta) se usadili mezi Kilimandžárem a horou Mount Kenya (jejíž domorodý název se dá přeložit jako Blízko nebe), tedy v dnešní severní Tanzanii a jihozápadní Keni. Počet Masajů je odhadován na 250 tisíc a jejich pověst nespoutaných bojovníků i zachování si původního způsobu života jsou v dnešním moderním světě obdivuhodné. Mluví jazykem Maa, což je Nilo-Saharská jazyková skupina. U Masajů vládne patriarchální charakter společnosti.", "tgt_summary": "马赛人(Maasai),是东部非洲现在依然活跃的,也是最著名的一个游牧民族,人口将近90万,主要活动范围在肯尼亚的南部及坦桑尼亚的北部。如今的马赛人一方面仍然坚持着传统的生活方式,另一方面也更多地加入到了当地的旅游业中。", "id": 940555}
{"src_title": "Aš-Šabáb", "tgt_title": "青年党 (索马里)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Skupina se zformovala v roce 2004 původně jako militantní křídlo Svazu islámských soudů (ICU). Aš-Šabáb vedl povstání proti prozatímní vládě Somálska a jejím etiopským přívržencům od prosince 2006, kdy ICU ztratil moc. Boje mezi aš-Šabábem a somálskou vládou vzplanuly od května 2009.  V současné době má tato skupina pod kontrolou většinu jižní a centrální části Somálska včetně části hlavního města Mogadiša.  Od roku 2008 se skupina nachází na seznamu USA nejvýznamnějších teroristických organizací, díky svým vazbám na al-Káidu. Dle odhadů z roku 2006 se k této militantní skupině hlásí zhruba 3000 až 7000 přívrženců a jejich počet stále roste.", "section_level": 1}, {"title": "Vedení a rozdělení divizí.", "content": "Současným vůdcem organizace je Mohamed Mukhtar Abdirahman, známý spíše jako Abu Zubeyr. Tato skupina je rozdělena do tří geografických divizí: regiony Bay a Bokool, v jejichž čele stojí Mukhtar Robow (Abú Mansúr). Druhou divizí je jižní a centrální Somálsko a oblast hlavního města Mogadišo, třetí divizí jsou pak Puntland a Somaliland.  V současné době existuje ještě „čtvrtá divize“, která má pod kontrolou Jubské údolí. V jejím čele stojí Hassan Abdillahi Hersi (al-Turkí), který není považován za člena aš-Šabábu, ale je s touto skupinou úzce spojen. Tyto jednotky fungují nezávisle na sobě, přesto mezi nimi existuje určitý způsob komunikace a spolupráce.", "section_level": 1}, {"title": "Program.", "content": "Aš-Šabáb je pokusem mladé generace Somálců o vytvoření určitého náboženského konceptu, díky kterému budou ostatní lidé věřit v lepší budoucnost v Somálsku, jelikož starší generace somálských klanů a politických vůdců v posledních dvaceti letech selhala.  Jedním z plánů je vedení, které je oddáno džihádistické ideologii, je vytvoření Somálského chalífátu. Dalším cílem je zavedení drakonické verze šaríe. Současně se aš-Šabáb podílí i na činnostech, které považují Somálci za velmi užitečné. Jedná se především o odstraňování silničních zátaras, opravy silnic, budování infrastruktury, pořádání trhů atd.  Aš-Šabáb se hlásí k pansomálskému nacionalismu. Snaží se zde získat podporu somálských obyvatel a také se zde snaží přilákat nové členy. Jedná se zde hlavně o probuzení somálského iredentismu v sousedních zemích (Keňa, Etiopie a Džibutsko), kde žije hodně Somálců.", "section_level": 1}, {"title": "Působnost.", "content": "Rekruti aš-Šabábu prochází procesem resocializace. Tento proces je zaměřen na děti v islámských vzdělávacích institucích, které jsou sirotky nebo se jich rodiny vzdaly. Poté podstoupí proces intenzivní indoktrinace. Tato metodologie dovoluje aš-Šabábu nabírat nové rekruty z více klanů. Již neplatí, že v aš-Šabábu dominuje pouze jeden klan, nýbrž je zde v současné době zastoupeno mnohem více klanů.  Aš-Šabáb má v současnosti velké komunikační možnosti, zejména pak hojně využívá internet. Pomocí něj pak komunikuje s obrovskou masou Somálců roztroušených všude po světě. V dnešní době může využít až několik tisíc bojovníků pro akce přímo v Somálsku. Jedná se především jednorázové akce a bezohledné útoky v městských oblastech, jako je Mogadišo. Odhady o počtu zahraničních bojovníků se pohybují kolem 1000.  Sebevražedné útoky se v Somálsku začaly stávat běžnými od roku 2006. Aš-Šabáb přijal odpovědnost za 10 z nich. Většina z těchto útoků byla zaměřena na etiopské vojáky či vojáky Africké unie s cílem dosažení strategických politických a vojenských výhod. Zatím nejhorší útok se udál na univerzitě v Mogadišu, kde byli mimochodem zabiti i tři ministři prozatímní federální vlády, ovšem aš-Šabáb popřel, že by se na tomto útoku nějak podílel.", "section_level": 1}, {"title": "Útok na Garissa University College v Keni, duben 2015.", "content": "2. dubna 2015 podnikli ozbrojenci z aš-Šabáb útok na půdě univerzity ve městě Garissa v Keni, kde zabili celkem 148 lidí. Maskovaní útočníci během útoku vraždili pouze křesťanské studenty. Keňská vláda se od roku 2011 snaží o stabilizaci situace na keňsko-somálské hranici, kde mělo docházet k únosům obyvatelstva. V rámci vládní snahy o eliminaci hnutí aš-Šabáb keňské, somálské a etiopské jednotky společně operovaly na somálském území. To však přineslo opačný efekt, aktivita skupiny se zvýšila. Její první masivní útok na keňském území se odehrál v září 2013, kdy v nákupním centru Westgate v Nairobi zemřelo 67 lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Při pohledu do budoucna existuje hned několik důvodů proč bude působení a síla Aš-Šabáb nadále stabilní. Za prvé, skupina je schopná rozšířit svůj vliv po celém území Somálska, ale i v zahraničí. Za druhé, může počítat s podporou somálských obchodníků, a za třetí somálská diaspora bude i nadále podporovat aš-Šabáb.  Odborníci také zdůrazňují, že Spojené státy zatím nic vážného, co by ohrozilo stabilitu aš-Šabábu, nepodnikly. Jejich nálety spíše zvýšily popularitu této militantní skupiny. Navíc se může aš-Šabáb spolehnout na podporu al-Káidy, s níž je dle mnohých již nějakou dobu propojena.", "section_level": 1}, {"title": "Taktika.", "content": "Taktika aš-Šabábu se vyvíjela v průběhu. Při povstání na konci roku 2006 využívala klasickou partyzánskou taktiku – sebevražedné bombové útoky, střelbu a cílené atentáty – s cílem postavit se somálské vládě, etiopské armádě a mírovým silám Africké unie. Nejvíce násilí bylo použito v hlavním městě Mogadišo. Boje mezi aš-Šabábem a etiopskou armádou měly za následek úprk zhruba 400 000 lidí z města.  V průběhu roku 2008 začala skupina stále více oslovovat somálskou veřejnost díky svým veřejným výstupům. Jednalo se o duchovní vystoupení na lidovém shromáždění, debaty s klanovými radami starších, rozdávání peněz a jídla pro chudé. Před obsazením určitého města začali používat politickou strategii. Ještě předtím, než se jim město samo vzdalo, snažili se přesvědčit vůdce klanů, kteří určitě město ovládali, že jejich úmysly jsou dobré a jsou ku prospěchu celého města a lidu. Do února 2009 aš-Šabáb ovládal většinu jižního Somálska, nicméně pokračoval dál v sebevražedných útocích. Za brutální útok je považováno zabití 11 burundských vojáků při útocích na jednotky Africké Unie v Mogadišu.  Mnoho odborníků se domnívá, že metody a ideologie této skupiny nutně nesouvisejí jedna s druhou. Dle nich se skupina vyvíjela ze skupiny s původním militantním přístupem na skupinu, která se činí nároky v tu samou dobu také vést džihád. Na jednu stranu se skupina hlásí k dodržování přísné formy islámu saláfismu/wahhábismu a na druhou stranu aš-Šabáb prosazuje na jihu Somálska svou politickou moc pragmaticky nikoli radikálně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hnutí mladých bojovníků (v originále, často přepisováno ) více známé zkráceně jako aš-Šabáb, je teroristická skupina islámských vzbouřenců, kteří povstali během války v Somálsku. Tato militantní skupina usiluje o vytvoření islámského státu v Somálsku.", "tgt_summary": "圣战者青年运动(索马里语:Xarakada Mujaahidiinta Alshabaab;,),通称青年党(,al-Shabaab),是活动在东非国家索马里的一个伊斯兰原教旨主义恐怖组织,它支持恐怖主义头目本·拉登和基地组织,并不断在索马里和索马里边境国家,如肯尼亚、利比亚、乌干达等地制造恐怖主义事件,屠杀平民,意图推翻非洲联盟和索马里政府,该组织目前主要控制了索马里的中南部土地。索马里青年党、伊斯兰马格里布基地组织和尼日尔利亚“博科圣地”是已经形成了势力庞大的恐怖主义组织。", "id": 1572143}
{"src_title": "Midazolam", "tgt_title": "咪達唑侖", "src_document": [{"title": "Použití a účinky.", "content": "Má silné anxiolytické, amnestické, hypnotické, antikonvulzivní, myorelaxační a sedativní účinky. Midazolam má krátký čas zotavení a je nejčastěji používaným benzodiazepinem pro účely sedativní premedikace. Méně často se používá k vyvolání a udržování anestezie. Flumazenil je benzodiazepinový antagonista používaný při předávkování a také pro odstranění sedace. Může však iniciovat vznik křečí při předávkování směsí a u osob závislých na benzodiazepinech, proto se příliš často nepoužívá.  Podávání midazolamu nosem nebo bukální cestou (absorpce dásněmi a sliznicí tváří) jako alternativa rektálně podávanému diazepamu se stává čím dál populárnější pro první pomoc při křečích u dětí. Používá se pro sedaci při endoskopii a při intenzivní péči. Anterográdní amnezie u midazolamu je užitečná při premedikaci před chirurgickými výkony, protože potlačuje nepříjemné vzpomínky. Midazolam, podobně jako jiné benzodiazepiny, má rychlý nástup účinku, vysokou účinnost a nízkou toxicitu. Mezi nevýhody patří interakce s jinými léčivy, vypěstování tolerance, abstinenční syndrom a nežádoucí účinky včetně sedace a poruch vnímání. U dětí, starších osob a zvláště při nitrožilním podání se mohou občas objevit paradoxní reakce.", "section_level": 1}, {"title": "Popravy.", "content": "V Oklahomě ve Spojených státech amerických je midazolam používán ve směsi s dalšími látkami k popravám smrtící injekcí. Od dubna 2014 je ale tato metoda poprav pod ostrou palbou kritiky. Tehdy odsouzený Clayton Lockett při vykonání rozsudku trpěl křečemi, zatínal zuby a pokoušel se zvedat hlavu z lehátka. Nakonec zemřel asi po 40 minutách na infarkt. Metodu potom napadli u soudu tři jiní odsouzení čekající na popravu s tím, že midazolam nevyvolává potřebnou úroveň bezvědomí u operací, natož při popravách. 29. června 2015 rozhodl nejvyšší soud USA, že tato poprava neodporuje osmému dodatku americké ústavy, kde jsou zakázány kruté a neobvyklé tresty. Vězni podle konzervativního soudce Samuela Alita mimo jiné neprokázali existenci alternativního a méně bolestivého způsobu popravy, podle liberálního soudce Stephena Breyera by se měl zase soud zamyslet nad tím, jestli není protiústavní samotný trest smrti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Midazolam (INN) je krátkodobě působící léčivo ze třídy benzodiazepinů, používané pro léčbu křečí a pro vyvolání sedace a amnezie při lékařských zákrocích. V anglicky mluvících zemích se prodává pod obchodními značkami Dormicum, Hypnovel, a Versed. V Česku je registrována řada léčivých přípravků s obsahem midazolamu.", "tgt_summary": "咪达唑仑(英语:Midazolam、Dormicum、Hypnovel、Versed),又称「速眠安」常见以Versed为商品名贩售,主要用为治疗急性发作、中度至重度的失眠,及进行医疗程序前之导引镇静及失忆的安眠作用、作用时间约二至五小时。为一种镇静安眠药、属苯二氮平类镇静剂,是一种短效镇静剂。会使人产生睡意,降低焦虑,不易形成新的记忆。也被使用在癫痫治疗上。", "id": 2247720}
{"src_title": "Renée Flemingová", "tgt_title": "芮妮·弗萊明", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Renée Flemingová se narodila v pensylvánském městě Indiana a vyrůstala v Rochesteru ve státě New York. Oba její rodiče byli učitelé hudby. Má dva vlastní sourozence, bratra Edwarda a sestru Rachelle, a jednoho nevlastního bratra z druhého manželství matky.  V roce 1989 se Flemingová provdala za herce Ricka Rosse, se kterým má dvě dcery, Amelii a Sage. Pár se však rozvedl v roce 2000. 3. září 2011 se Renée Flemingová podruhé provdala; jejím druhým manželem je právník Tim Jessell.  Vyjádřila podporu uzavírání sňatků stejnopohlavních párů na webu, který se zasazuje za práva LGBT.", "section_level": 1}, {"title": "Studium zpěvu.", "content": "Flemingová studovala zpěv na \"Crane School of Music\" (Craneova škola hudby) v městě Potsdam ve státě New York. Její učitelkou zpěvu na této škole byla Patricia Misslin, která měla na jejím hlasovém vývoji velmi významný podíl.  Získala Fulbrightovo stipendium, které jí umožnilo spolupracovat v Německu s americkou koloraturní sopranistkou a učitelkou zpěvu Arleen Augér. Ve Frankfurtu nad Mohanem byla její profesorkou po dobu dvou let také bývalá slavná německá pěvkyně Elisabeth Schwarzkopf. Poté Flemingová pokračovala ve studiích na newyorské Juilliardově škole, kde vystupovala v tamním operním centru například v rolích Musetty v Pucciniho \"Bohémě (La bohème)\" a ve světové premiéře Menottiho opery \"Tamu-Tamu\". Během studia zpívala Flemingová také v New Yorku s jazzovým triem.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecká kariéra.", "content": "Repertoár Renée Flemingové obsahuje především koloraturní, lyrická a spinto sopránová operní díla, ale také písně, např. od Richarda Strausse. Renée Flemingová byla po dlouhá léta hvězdou Metropolitní opery v New Yorku. Účinkovala ve velkých operních domech mj. ve Spojeném království, v Itálii, Německu, Rakousku a ve Francii a také na mnoha koncertech, mimo jiné i v Česku a Rusku. V jazycích těchto zemí také zpívá; plynně hovoří německy a francouzsky, částečně italsky.  Mezi její významné role patřily hraběnka Almaviva z Mozartovy opery \"Figarova svatba\", Desdemona ve Verdiho \"Othellu\", Violetta z Verdiho opery \"La traviata\", titulní role v Dvořákově \"Rusalce\" a také hlavní postavy v operách Julese Masseneta \"Manon\" a \"Thaïs\".  V posledních letech vytvořila na několika světových scénách hlavní role v operách Richarda Strausse \"Arabella\" a \"Růžový kavalír\" (\"Marschallin\"). Ve Straussově opeře \"Capriccio\" zpívá v roli hraběnky Madeleine, a to od roku 2004, kdy debutovala v Paříži (Palais Garnier). V červnu 2013 vystoupila v této roli na scéně Vídeňské státní opery.  Renée Flemingová spolupracovala s významnými dirigenty, jako jsou Claudio Abbado, James Levine, Charles Mackerras, Kurt Masur, Zubin Mehta, André Previn, Christian Thielemann a další.  Dne 18. ledna 2009 účinkovala Flemingová na koncertě u Lincolnova památníku ve Washingtonu, který se konal při příležitosti uvedení prezidenta USA Baracka Obamy do úřadu (pod názvem \"We Are One: The Obama Inaugural Celebration\"). Zpívala zde píseň Rodgerse a Hammersteina \"You'll Never Walk Alone\", doprovázely ji sbory amerického vojenského námořnictva (\"United States Naval Academy\").  Sopranistka několikrát navštívila i Českou republiku. 18. července 2009 předvedla své umění na operním galakoncertu v Českém Krumlově, pořádaném pod širým nebem v tamější Pivovarské zahradě v rámci 18. ročníku českokrumlovského Mezinárodního hudebního festivalu. Doprovázel ji Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou Johna Keenana z Metropolitní opery v New Yorku. Přednesla zde řadu slavných árií ze svého bohatého repertoáru, mj. árii Rusalky „Měsíčku na nebi hlubokém“ z opery \"Rusalka\" od Antonína Dvořáka, a to v češtině. Na koncertě byl přítomen i bývalý český prezident Václav Havel.  Začátkem dubna 2017 oznámila Renée Flemingová ukončení své dlouholeté operní kariéry v Metropolitní opeře v New Yorku. Jejím posledním vystoupením na této scéně byla role Maršálky (\"Marschallin\") v německy zpívané opeře Richarda Strausse \"Růžový kavalír\" dne 13. května 2017. Představení bylo vysíláno přímým přenosem do celého světa v rámci projektu \"MET Live in HD\". V tomto představení se loučila s rolí Oktaviána mezzosopranistka Elīna Garanča, která společně s Flemingovou často zpívala tuto roli. Flemingová však ve své pěvecké kariéře dále pokračuje. Mimo jiné vystoupila poté na koncertu pod širým nebem v parku zámku Schönbrunn ve Vídni. Zde přednesla árie a písně z výhradně „slovanského“ repertoáru, především skladby Petra Iljiče Čajkovského a Antonína Dvořáka (mj. píseň \"Když má stará matka\"). Dirigentem Vídeňských filharmoniků byl Valerij Gergijev.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Je držitelkou hudebního ocenění Richarda Tuckera. V roce 2008 získala švédskou hudební cenu Polar. Za album \"The Beautiful Voice\" obdržela cenu Grammy. Věhlasný dirigent Sir Georg Solti o ní prohlásil: \"„Ve svém dlouhém životě jsem se setkal snad jen se dvěma sopranistkami takové kvality zpěvu, tou druhou byla Renata Tebaldi.“\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Renée Flemingová, rodným jménem nepřechýleně Renée Lynn Fleming (* 14. února 1959 Indiana, Pensylvánie), je americká operní pěvkyně s plným lyrickým sopránovým hlasem.", "tgt_summary": "芮妮·弗莱明 (英语:Renée Fleming,1959年-2月14日),著名美籍女高音歌唱家,除了主唱歌剧外,偶也演唱爵士乐作品。她被认为是现时最顶尖的抒情女高音,而她的美声和美貌令她成为各大歌剧院和音乐厅争相邀请的歌剧唱家。", "id": 2419454}
{"src_title": "Ara vojenský", "tgt_title": "軍艦金剛鸚鵡", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jeho barva je převážně zelená s červenou přední částí hlavy. Křídla jsou modrá a ocas bývá zbarven červeně. Zobák je šedý až černý. Od podobného ary zeleného (\"Ara ambiguus\") se liší menší velikostí, tmavším odstínem zelené a hnědavěji červenými ocasními pery.", "section_level": 1}, {"title": "Hnízdění.", "content": "Ara během 3 až 4 let dosahuje pohlavní dospělosti. Hnízdí v dutinách stromů a nebo v dírách na zemi. Do hnízda klade 3 až 4 [[vejce{]. Přibližně po 10 týdnech [[mládě|mláďata]] hnízdo opouští. Ara se dožívá až 60 let.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Ara se živí jako většina jiných papoušků [[semeno|semeny]], [[oříšek|ořechy]], [[ovoce]]m i různou zelení.", "section_level": 1}, {"title": "Status.", "content": "Žije v hejnech a tak někdy napáchá škody zemědělcům. Přesto se jedná o ohrožený druh. Stavy Ary vojenského se v jejich domovině stále snižují ztrátou životních prostředí, lovem a odchytem. I když má poměrně velikou oblast rozšíření, na mnoha místech území ho vůbec nespatříme a nikde nebyl zjištěn hojným druhem, přestože v [[Panama|Panamě]] a v [[Kostarika|Kostarice]] byly prováděny rozsáhlé [[ornitolog]]ické výzkumy. Dá se říci, že tento druh je ohrožen vyhynutím na celém území, kde žije, vyjma některých oblastí [[deštný prales|deštných pralesů]] západního [[Ekvádor]]u, západní [[Kolumbie]] a severní [[Panama|Panamy]]. V jižním [[Honduras]]u zmizel téměř úplně vzhledem k vykáceným lesům a v důsledku [[Chemický průmysl|chemických postřiků]] na bavlněných plantážích. Další příčina byla ta, že se v Hondurasu budovaly dvě dálnice a byl tam největší přírůstek obyvatelstva v celé Latinské Americe.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "[[Kategorie:Ara]] [[Kategorie:Fauna Jižní Ameriky]] [[Kategorie:Fauna Střední Ameriky]]", "section_level": 2}], "src_summary": "Ara vojenský (\"Ara militaris\") je velký papoušek žijící ve Střední a Jižní Americe, dorůstající velikosti až 80 cm. Je velmi učenlivý a rychle se učí různé zvuky včetně napodobování lidského hlasu.", "tgt_summary": "军舰金刚鹦鹉(学名\"Ara militaris\"),或称军用金刚鹦鹉、军金刚鹦鹉,这些中文名称只是其英文名称「Military Macaw」的翻译。英文名称的起源是因为第一批进口欧洲的这个鹦鹉品称,多半是由军事人员运送,所以此鹦鹉被命名为军舰金刚鹦鹉。", "id": 2965035}
{"src_title": "Antisionismus", "tgt_title": "反錫安主義", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Pokud je sionismus definován jako „Židovské národní hnutí, které mělo za cíl vytvoření a podporu židovského státu v Palestině, starověké vlasti Židů“, případně jako „hnutí podporující rozvoj a obranu Státu Izrael a podporovat židovské přistěhovalectví do Izraele“, pak je antisionismus v jeho nejzákladnější podobě možné obecně definovat jako odpor vůči těmto cílům. Podle Alvina Rosenfelda se stal antisionismus od roku 1948 prostředkem pro zastánce zničení Izraele. Brian Klug se naopak domnívá, že vznikem Izraele přestalo být předmětem diskuse zda má stát Izrael vzniknout a existovat, ale otázkou zůstává jakým způsobem má existovat. Na základě toho je pak podle něj antisionismus legitimním prostředkem odporu vůči izraelské okupaci území obsazených během Šestidenní války a nikoli antisemitismem.", "section_level": 1}, {"title": "Různé směry antisionismu.", "content": "Opozice vůči sionismu existovala od vzniku samotného hnutí v 19. století. Ačkoli se jednalo zpočátku o opozici náboženskou vycházející především z židovství, rozšířila se, hlavně po vzniku Izraele, v muslimském světě jako projev muslimsko-arabského odporu vůči myšlence židovského státu a později vůči Izraeli, a celosvětově také mezi krajně levicová (např. komunismus) i pravicová (neonacismus) hnutí a ideologie.", "section_level": 1}, {"title": "Židovský antisionismus.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Náboženský židovský antisionismus.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Opozice vůči sionismu mezi ortodoxními židy.", "content": "Ačkoli je touha po znovuvybudování Jeruzaléma a návratu Židů do Země izraelské zakotvena od starověku v židovských náboženských textech a modlitbách, je toto obnovení židovské nábožensko-národní suverenity spojováno zároveň s nastolením mesiášského věku. Snaha vybudovat židovský stát bez příchodu Mesiáše a na světských základech, jak ji definoval sionismus, byla tudíž především mezi ultraortodoxními a ortodoxními židovskými skupinami považována za herezi a jako taková odmítána.  Mezi hlavní argumenty patří učení z Talmudu, podle kterého je židům zapovězeno vracet se do Země „jako zeď“, tedy hromadně.  Hlavními oponenty sionismu mezi ultraortodoxními židy jsou především příslušníci chasidské dynastie Satmar, jejíž někdejší duchovní vůdce Joel Teitelbaum je autorem spisu \"Va-jo’el Moše\", věnovaném přímo otázce vztahu k sionismu. Dále je to zastřešující organizace ultraortodoxních židovských antisionistických organizací ha-Eda ha-charedit, sídlící v Jeruzalémě a některé menší chasidské dynastie (Dušinsky aj.).  Nejradikálnější židovskou antisionistickou skupinou je Neturej Karta, odštěpenecká skupina z hnutí Agudat Jisra'el, čítající několik tisíc členů. Její členové pořádají pravidelně demonstrace za zrušení Izraele a požadují vznik palestinského arabského státu na území Izraele i palestinské samosprávy, kde by židé žili jako náboženská menšina.  Většina ortodoxních sdružení, stran a organizací, které před rokem 1948 vystupovaly radikálně proti myšlence zřízení státu Izrael, své postoje posléze přehodnotily a ačkoli otevřeně nedeklarují Izraeli podporu, berou jeho existenci jako fakt (např. Bobover, která se považuje za spíše nesionistickou než antisionistickou, Belz, Gur aj.), případně se podílí na politice Izraele (Agudat Jisra'el a Degel ha-Tora tvořící dnešní stranu Sjednocený judaismus Tóry) nebo se politiku některých stran snaží ovlivňovat (Chabad).  Sefardští charedim naopak vždy vystupovali jednoznačně prosionisticky a strana Šas je jednou z hlavních platforem náboženského sionismu v Izraeli.", "section_level": 4}, {"title": "Opozice vůči sionismu mezi reformními židy.", "content": "Reformní judaismus odmítl řadu tradičních náboženských postojů včetně požadavku na „návrat na Sion“. V \"Pittsburské deklaraci\" z roku 1885 odmítli američtí reformní židé ideu židovského národního hnutí: „Nepovažujeme se již více za národ, ale za náboženskou komunitu.“ V roce 1869 \"Philadelphská deklarace\" ještě více zdůraznila odmítnutí národního pojetí judaismu v reformním hnutí a jeho soustředění se na Palestinu. Podobné tendence se objevovaly i mezi židovskými reformními komunitami v Evropě (např. Frankfurt nad Mohanem 1845).  Z Pittsburské deklarace vycházel i Americký výbor pro judaismus (\"American Council for Judaism\"), založený v roce 1942 skupinou reformních rabínů, kde se kromě nábožensky založených židů angažovali i sekulární židovští socialisté a intelektuálové (např. Erich Fromm, Hannah Arendtová). Výbor měl největší podporu ve 40. a 50. letech (více než 20 000 sympatizantů), po roce 1967 jeho popularita strmě klesala a dnes má cca 2 000 sympatizantů.  Změna v postoji vůči sionismu v reformní komunitě započala ve 30. letech kvůli vzrůstajícímu ohrožení evropských Židů, i kvůli úspěchům sionistického hnutí v mandátní Palestině. Konference v Columbusu v roce 1937 již vyjádřila podporu snahám o znovuosídlení Palestiny, stejně jako oživení hebrejštiny, která byla v reformních komunitách v 19. století téměř eliminována. Tento obrat byl symbolicky završen \"Novou pittsburskou deklarací\" v roce 1999, která deklarovala podporu státu Izrael a přistěhovalectví do Izraele.  Podpora sionismu ovšem není mezi nábožensky založenými židy univerzální. Je třeba poznamenat, že ne-sionisté (židé, kteří se nepovažují za sionisty) nejsou vždy nutně antisionisté (tj. proti sionismu). Obecně vzato má sionismus dnes podporu většiny židovských náboženských směrů. Konzervativní hnutí se na rozdíl od reformního nebo ortodoxního vždy jako celek profilovalo výrazně prosionisticky.", "section_level": 4}, {"title": "Sekulární židovský antisionismus.", "content": "Před 2. světovou válkou považovala řada asimilovaných, sekulárních a liberálních židů sionismus za blouznivé a nerealistické hnutí. Přívrženci asimilace považovali sionismus za hnutí, které podkopávalo jejich snahy o asimilaci a integraci Židů do většinové společnosti.  V letech 1946–47 působila v Egyptě \"Židovská antisionistická liga\" (\"Ligue Juive contre le Sionisme \"Egypte\"\"; الرابطة الإسرائيلية لمكافحة الصهيونية; \"ar-Rábita al-isrá’ílíja li-mukáfahat as-sahjúnija\"), ovlivněná myšlenkami komunismu, v samotném Izraeli dnes působí několik židovských antisionistických politických stran, nacházejících se na krajní levici politického spektra (např. Chadaš, koncentrovaná kolem Komunistické strany Izraele). Mezi židovské představitele sekulárního antisionismu je někdy řazena uskupení jako J Street či Mír nyní, nebo jednotlivci: Noam Chomsky, Norman Finkelstein, Jisra’el Šachak (Shahak) nebo Alfred Lilienthal. Alvin H. Rosenfeld tvrdí, že židovští antisionisté pomáhají činit antisemitské postoje vůči židovskému státu (Izraeli) společensky přijatelnými, Werner Cohn poukazuje na kontakty některých židovských antisionistů s neonacisty a na využívání židovského původu autorů v antisemitské propagandě.", "section_level": 3}, {"title": "Antisionismus mimo židovskou komunitu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Sekulární arabský antisionismus.", "content": "V sekulárních arabských režimech byl sionismus a vznik státu Izrael často propojován s kolonialismem a odpor proti sionismu byl srovnáván s antikolonialistickým, antiimperialistickým a národně-osvobozeneckým hnutím. Nejvýraznějším představitele sekulárně orientovaného antisionismu byla v dobách existence Sjednocené arabské republiky strana Baas a dále její odnože na palestinských hnutích Arabská osvobozenecká fronta a Sa'ika. Mezi sekulárně založené arabské antisionistické organizace patří Lidová fronta pro osvobození Palestiny, Demokratická fronta pro osvobození Palestiny, a dále různé nevládní propalestinské organizace (al-Awda aj.).  Organizace pro osvobození Palestiny, založená v r. 1964, která původně požadovala zničení celého Izraele a ustanovení palestinského státu na území celého Izraele, se v roce 1993 zřekla tohoto cíle a oficiálně uznává právo Izraele na existenci.", "section_level": 3}, {"title": "Islámský antisionismus.", "content": "Islám obecně odmítá stát Izrael jako anomálii a narušení „domu islámu“ (\"dár al-islám\"), území, které má být jednou provždy spravováno pouze muslimy. Antisionismus tohoto typu je rozšířený ve většině muslimských zemí a v některých (např. Írán) je součástí státní politiky (íránská vláda od islámské revoluce v r. 1979 referuje o státu Izrael jako o „sionistické entitě“).", "section_level": 3}, {"title": "Křesťanský antisionismus.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Antisionismus v katolické církvi.", "content": "Papežové Benedikt XV., Pius X. a Pius XII. byli otevřeně kritičtí vůči sionismu. Benedikt XV. sám prohlásil, že Židé nemají nárok na suverenitu nad svatou zemí. Odmítání nároků Židů na vládu v Izraeli bylo zdůrazňováno jak z důvodů náboženských, tak i proto, že levicový sionismus byl nahlížen některými představiteli katolické církve jako prodloužená ruka bolševismu. Vztahy mezi Vatikánem a Izraelem byly proto navázány až v r. 1993.", "section_level": 4}, {"title": "Opozice vůči křesťanskému sionismu.", "content": "Latinský jeruzalémský patriarchát, Syrský ortodoxní jeruzalémský patriarchát, Jeruzalémská episkopání církev a Luteránská evangelická církev v Jordánsku a Svaté zemi vydaly prohlášení velmi kritické vůči křesťanskému sionismu, protože podle nich předkládá názor, že evangelium je totožné s imperialismem, kolonialismem a militarismem. Příslušníci arabských křesťanských církví většinou chápali boj proti sionismu a Izraeli jako národní záležitost bez náboženských konotací (George Habáš, Edward Said). Antisionismus založený ryze na křesťanských základech se mezi arabskými křesťany v podstatě nevyskytuje, naopak arabští křesťané se sami stávají terčem útoků kvůli protizápadním a protiizraelským náladám ze strany muslimů.", "section_level": 4}, {"title": "Sovětský svaz a státy východního bloku.", "content": "Sovětský svaz zaujímal vůči židům a sionismu od počátku ambivalentní postoj. Židé a řada židovských organizací (Bund) hrála roli ve svržení carské vlády, většina z židovských menševiků i bolševiků ale byla Stalinem posléze odstraněna. Zatímco široce rozšířený antisemitismus byl považován za buržoazní přežitek, sionismus byl v letech 1928–1934 postaven mimo zákon a sionistické organizace rozpuštěny. Ke konci 30. let 20. století se oficiální sovětský postoj k sionismu změnil, jednak z důvodu, že větší část sionistického hnutí byla tvořena socialisty a také proto, že docházelo ke konfliktům mezi sionistickým hnutím a Velkou Británií. Stalin proto podporoval plán OSN na rozdělení Palestiny v r. 1947 a SSSR patřil k prvním státům, které uznaly Izrael v roce 1948. ČSR na pokyn Moskvy pomáhala Izraeli dodávkami zbraní a zprostředkováním vojenského výcviku. Stalin pravděpodobně doufal že se nově vzniklý Izrael stane komunistickým státem a satelitem SSSR na Blízkém východě.  Po vzniku Izraele a orientaci Izraele na západní Evropu (především Francii) byl někdejší vstřícný postoj SSSR a států sovětského bloku nahrazen silným antisemitismem, oficiálně označovaný jako antisionismus, který ovšem často čerpal z tradičního antisemitismu. V Sovětském svazu se odehrál proces s tzv. „židovskými lékaři“ obviněnými z chystané vraždy Stalina. Masovějším deportacím židů zabránila až Stalinova smrt. Jeden z nejlépe připravených procesů, které v sobě spojovaly novou platformu antisionismu s původním antisemitismem, se odehrál v ČSR proti tzv. „spikleneckému centru v čele s Rudolfem Slánským“.", "section_level": 3}, {"title": "Proces s Rudolfem Slánským.", "content": "Rudolf Slánský a 13 dalších vysokých představitelů KSČ bylo shledáno vinnými z trestu vlastizrady a odsouzeno k trestu smrti nebo k doživotnímu vězení. Obžalovaní byli označováni jako „trockisté“, „titoisté“ a „sionisté“. Dále se v protokolech objevovaly narážky na jejich spojení s buržoazií a svobodnými zednáři. Přestože kategorie židovské národnosti v ČSR již během sčítání lidu v roce 1950 nebyla oficiálně zanesena a Slánský ani další z obžalovaných se k židovské tradici nehlásili, případně se podíleli na jejím potlačování, byl u jedenácti obžalovaných během procesu uváděn „židovský původ“. Prokuratura tvrdila, že komunistický režim nemá nic proti židům, pouze proti sionistům. V protokolech byla dále zmiňována „Ben Gurionova klika“, Izrael byl konstantně uváděn jako „t. zv. stát Izrael“ a rovněž označován za „americký pašalík“. Sionismus byl od šedesátých let označován v zemích východního bloku (včetně ČSSR) jako židovské buržoazní, nacionalistické, šovinistické, rasistické a antikomunistické hnutí.", "section_level": 4}, {"title": "Ostatní země.", "content": "Mezi odpůrce myšlenky na vytvoření židovského státu, zvláště pak násilnou cestou „pod stínem britských zbraní“, patřil před vyhlášením Izraele Mahátma Gándhí, který 20. 11. 1938 v reakci na nepokoje v Palestině prohlásil: „Mé sympatie jsou cele na straně Židů... Ale mé sympatie mě nečiní slepým vůči spravedlnosti.... Proč by [Židé] nemohli stejně jako ostatní národy na zemi učinit svým domovem tu zemi, kde se narodili a kde si vydělávají na živobytí? Palestina patří Arabům stejně jako Anglie patří Angličanům nebo Francie Francouzům. Gándhí se ve svých vyjádřeních k židovsko-arabskému konfliktu snažil aplikovat svou teorii nenásilí a vyzýva k míru mezi oběma stranami. V roce 1947 ve „Vzkazu Arabům“ prohlásil: „Židé jsou utlačovaný národ, hodný sympatií světa a Indie s nimi sympatizuje. Jsou energičtí, inteligentní a pokrokoví. Arabové jsou velkým národem s velkou historií a proto pokud poskytnou Židům útočiště bez toho, aby nějaký jiný národ musel dělat prostředníka, bude to v duchu jejich tradiční velkorysosti.“  Se vzrůstajícím počtem srážek mezi Haganou a britskými jednotkami ke konci britského mandátu se objevovaly antisionistické tendence i ve Velké Británii. Tyto projevy většinou utichly krátce po skončení účasti Velké Británie a vztahy mezi Izraelem a Velkou Británií byly normalizovány o několik let později.", "section_level": 3}, {"title": "Antisionismus v OSN.", "content": "10. listopadu 1975 byla Valným shromážděním OSN přijata rezoluce č. 3379 označující sionismus za formu rasismu. Pro přijetí rezoluce hlasovalo 72 států, proti 35, 32 se zdrželo. Reozoluce byla navržena 25 státy (s výjimkou Kuby, Afghánistánu a Dahomeje – dnešní Benin – se jednalo o státy arabské: Afghánistán, Alžírsko, Bahrajn, Kuba, Dahomej, Egypt, Guinea, Irák, Jordánsko, Kuvajt, Libanon, Libye, Mauritánie, Maroko, Jemen, Omán, Katar, Saúdská Arábie, Somálsko, Jižní Jemen, Súdán, Sýrie, Tunisko a SAE) a schválena za podpory dalších 45 států, včetně zemí východního bloku a satelitů SSSR.  Rezoluce č. 3379 byla zrušena 16. prosince 1991 rezolucí č. 46/86, přijatou 111 hlasy pro, 25 proti, 13 států se zdrželo a 17 delegací nebylo přítomných. Proti rezoluci hlasovalo 13 z 19 arabských zemí, šest se zdrželo. Z nemuslimských zemí hlasovaly proti rezoluci pouze Kuba, KLDR a Vietnam.", "section_level": 2}, {"title": "Antisionismus a antisemitismus.", "content": "V současnosti existuje rozpor mezi lidmi, kteří tvrdí, že antisionismus není formou antisemitismu, a jejich odpůrci, kteří označují antisionismus za novou formu antisemitismu. Častým průvodním jevem antisionismu je také přirovnávání sionistů k nacistům, označování sionismu za „rasistickou ideologii“ a stát Izrael za rasistický nebo aparteidní stát.", "section_level": 1}, {"title": "„Nový antisemitismus“.", "content": "Jako tzv. nový antisemitismus jsou některými autory označovány projevy zaměřené proti Státu Izrael, které přesahují hranici legitimní kritiky politiky Státu Izrael. Novodobý fenomén tak souvisí s tradičním antisionismem. K rozlišení kritiky od nového antisemitismu lze použít tzv. 3D test: Tam, kde kritika vytváří dvojí standard, démonizuje Izrael či delegitimizuje právo Izraele na svou existenci, má jít o nový antisemitismus. Ten se prý projevuje současně ve stalinismu, islamismu a krajní pravici.  Pojem přešel do užívání jako označení vlny antisemitismu narůstající zvlášť v západní Evropě po selhání dohody z Osla z roku 1993, která je částí Izraelsko - Palestinského mírového procesu, druhé intifádě v roce 2000, a teroristických útocích z 11. září 2001.", "section_level": 2}], "src_summary": "Antisionismus je termín, který je používán pro označení různých náboženských a politických názorů. Tyto názory mají společnou opozici vůči sionismu, avšak jejich motivace a používané prostředky vyjádření jsou natolik rozdílné, že není možné označit antisionismus za jednolitý fenomén.", "tgt_summary": "反锡安主义是反对锡安主义的政治思想,即反对犹太人在古代以色列地上(又称迦南、巴勒斯坦)建立民族国家以色列这一犹太复国主义运动,和反对现代以色列国的思想。", "id": 1711619}
{"src_title": "Biologický poločas", "tgt_title": "生物半衰期", "src_document": [{"title": "Příklady biologických poločasů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Voda.", "content": "Biologický poločas vody v lidském těle je asi 7 až 14 dní. Mění se v závislosti na chování člověka. Pití velkého množství alkoholu zkracuje biologický poločas vody. To lze využít k dekontaminaci osob, které byly vnitřně kontaminovány tritiovanou vodou. Pití stejného množství vody by mělo podobný účinek, pro leckoho je však složité pít velké objemy vody. Základem této dekontaminační metody (používané AERE) je zvýšení rychlosti, kterou se voda v těle nahrazuje novou vodou.", "section_level": 2}, {"title": "Alkohol.", "content": "Odstraňování alkoholu (ethanolu) z lidského těla oxidací pomocí alkoholdehydrogenázy v játrech je omezeno. Proto toto odstraňování při velkých koncentracích alkoholu v krvi může mít kinetiku nultého řádu. Omezení rychlosti eliminace pro jednu látku může být také společné s jinými látkami. Například koncentraci ethanolu v krvi lze využít k ovlivnění biochemie methanolu nebo ethylenglykolu. Takto lze oxidaci methanolu na toxický formaldehyd a kyselinu mravenčí předcházet tak, že se osobě, která požila methanol, podává vhodné množství ethanolu. Podobně lze léčit i osoby, které požily ethylenglykol.", "section_level": 2}, {"title": "Kovy.", "content": "Biologický poločas cesia je u člověka mezi jedním až čtyřmi měsíci. Lze ho zkrátit podáváním pruské modři. Pruská modř působí v trávicím systému jako tuhý iontoměnič, který pohlcuje ionty cesia a uvolňuje ionty draslíku.  U některých látek je důležité přemýšlet o lidském nebo zvířecím těle jako o složeném z řady částí, kde každá má vlastní afinitu pro danou látku a každý má různý biologický poločas (fyziologicky založené farmakokinetické modelování). Pokusy odstranit látku z celého organismu mohou mít za následek zvýšení zátěže v jedné části organismu. Pokud se například osobě kontaminované olovem podá EDTA v rámci chelační terapie, rychlost odstraňování olova z těla stoupne, olovo však bude mít tendenci přesouvat se do mozku, kde může způsobit největší škodu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Biologický poločas (též eliminační poločas) látky je čas, který je třeba k tomu, aby látka (léčivo, radionuklid atd.) ztratila polovinu své farmakologické, fyziologické nebo radiologické aktivity, dle definice MeSH. V lékařském kontextu se jako poločas může označovat také čas, za který koncentrace látky v krevní plazmě klesne na polovinu ustáleného stavu („plazmový poločas“). Vztah mezi biologickým a plazmovým poločasem látky může být složitý, protože hrají roli faktory jako akumulace ve tkáních, aktivní metabolity a receptorové interakce.", "tgt_summary": "生物半衰期(英语:Biological Half-Life)是一个物质(如代谢物、药、讯息分子、放射性核种)失去一半的药理、生理、或放射性效应所需的时间。通常这个词用来描述肝、肾或排泄过程将物质自身体中清除的效率。在临床上,半衰期可以用来描述血浆中某个物质的浓度减半的时间(血浆半衰期)。取决于那是什么物质,生物半衰期和血浆半衰期的关系可能非常复杂,有的物质可能在组织中累积、和血浆蛋白结合、和代谢物或受器互动。", "id": 793416}
{"src_title": "Helmholtzova–Kelvinova kontrakce", "tgt_title": "克赫歷程", "src_document": [{"title": "Velikost energie, která by byla uvolňována Kelvin-Helmholzovým mechanismem u Slunce.", "content": "Pro výpočet celkové energie si Slunce představíme jako dokonalou kouli složenou z koncentrických kulových sfér. Gravitační potenciální energie je pak integrálem přes všechny sféry od centra po vnější poloměr.  Gravitační potenciální energie je v Newtonově mechanice definována jako:  Po dosazení:  Využitím vztahu pro celkovou hmotnost koule formula_8 získáme konečný vztah:  I když hustota Slunce není všude stejná, můžeme tento vztah využít pro hrubý odhad délky života Slunce, pokud by získávalo energii Kelvin-Helmholtzovým mechanismem. Budeme předpokládat konstantní zářivý výkon, hmotnost a poloměr Slunce. Podíl potenciální energie materiálu Slunce a jeho zářivého výkonu dává aktivní dobu života Slunce:  Protože geologické stáří Země je mnohem větší než je tento výsledek, Kelvin-Helmholtzův mechanismus nemůže být zdrojem energie na Slunci.", "section_level": 1}, {"title": "Helmholtzova-Kelvinova kontrakce u Jupiteru.", "content": "Jupiter v současné době vyzařuje dvakrát tolik tepla než na něj dopadá ze Slunce. Aby byla tato energie uvolňována podobně jako na Slunci termojadernou reakcí, musel by být Jupiter přibližně 75× hmotnější. Aby v jeho nitru mohly probíhat alespoň deuteriové reakce, jako v nitru hnědých trpaslíků, musel by být asi 13× hmotnější. Nejchladnější známý hnědý trpaslík je asi 15-30 hmotnější než Jupiter.  Proto se předpokládá, že toto přídavné teplo vzniká Kelvin-Helmholtzovým mechanismem vlivem adiabatické kontrakce. Tento proces vede k planetárnímu smršťování rychlostí přibližně 3 cm za rok.", "section_level": 1}, {"title": "Helmholtzova-Kelvinova kontrakce u Saturnu.", "content": "Podobně jako Jupiter i Saturn vyzařuje více energie (např. v podobě tepla 1,78 krát více tepla než dostává od Slunce), což bylo dříve vysvětlováno Kelvin-Helmholtzovým mechanismem. Dnes se předpokládá, že je způsobeno nejspíše klesáním hélia do spodnějších vrstev v jeho atmosféře a dalšími procesy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Helmholtzova-Kelvinova kontrakce nebo také Kelvin-Helmholtzův mechanismus je astrofyzikální proces vzniku tepelné energie u planet a hvězd jejich stálým gravitačním smršťováním. Tento proces pravděpodobně probíhá u plynné planety sluneční soustavy Jupitera. Dříve se předpokládalo, že také u Saturnu, ale dnes se vysvětluje vyzařování vyšší tepelné energie této planety jinými procesy. Vznikat by měl také u hnědých trpaslíků, hvězd jejichž hmotnost není dostatečná pro zapálení termonukleárních reakcí. Tento mechanismus byl navržen v roce 1854 Helmholtzem a měl vysvětlovat zdroj energie Slunce. Nezávisle na něm tuto teorii vypracoval v roce 1861 i lord Kelvin. Podle jeho výpočtů Slunce zářilo od svého vzniku asi 20 milionů let a mělo zářit ještě asi 6 milionů let. Tyto hodnoty však byly velmi krátké ve srovnání s hodnotami stáří Země, které určili v té době geologové a přírodovědci. Skutečný zdroj sluneční energie tak zůstal neznámý až do roku 1930, kdy Hans Bethe a Charles L. Critchfield vysvětlili vznik energie hvězd nukleární fúzí.", "tgt_summary": "克赫历程(英语:Kelvin–Helmholtz mechanism)是天文学事件,发生在恒星或行星表面冷却时。冷却的结果,造成恒星与行星的降压,并且以收缩来补偿。这种压缩,相对的加热了恒星/行星的核心。这种历程在木星和土星,还有核心温度不够高,不足以引发核融合的棕矮星上非常明显。可能木星就是通过这个机制才使他能释放出比从太阳吸收到更多的能量,但是土星可能没有。", "id": 386707}
{"src_title": "Audi 100", "tgt_title": "奥迪100", "src_document": [{"title": "Audi 100 C1.", "content": "Audi 100 C1 vyráběno v letech 1968 až 1976. S motory 1.8 a 1.9 L. K dispozici také jako Coupe.", "section_level": 1}, {"title": "Audi 100 Coupé S.", "content": "Verze Coupé byla dvoudveřovým kupé odvozeným od Audi 100 se zkosenou střechou v zadní části. Tento typ karoserie se nazývá Fastback. Výroba začala na podzim roku 1970. Svou délkou 4400 mm bylo o 200 mm kratší než klasický sedan. O 120 mm na konečných 2560 mm byl zkrácen rozvor náprav. Mezi lety 1970 až 1971 automobil disponoval motorem o objemu1871 cm3, výkonem 115 koní, který byl plněný dvěma karburátory Solex. Této motorizace však bylo vyrobeno pouze pár stovek kusů. Tato verze je v dnešní době nesmírně vzácná ceněná. V roce 1972 ji nahradila jednokarburátorová verze o výkonu 112 koní při 5800 otáčkách za minutu. Maximální rychlost byla 183 km/h a dosahoval průměrné spotřeby 14 litrů na 100 km. Převodovka byla čtyřstupňová. Později třístupňová automatická pocházející od automobilky Volkswagen.  Vzhledově byl podobný vozům Fiat Dino, Mitsubishi Celeste nebo Ford Mustang. Podobnost byla v mnoha detailech, zejména okolo zadního okna a světlometů.  Vůz byl ve své době velmi drahý. Jeho cena se pohybovala na úrovni Porsche 911. V letech 1971 až 1976 bylo celkem vyrobeno 30 687 vozů.", "section_level": 2}, {"title": "Audi 100 C2.", "content": "Audi 100 C2 se vyráběla od roku 1976 do roku 1982. K dispozici s motory od 1,6 do 2,1 litru o výkonu 63 kW až 100 kW.  Jednotlivé verze v závorce je kód motoru:  1976–1978  Audi 100 \"S\" standardní výbava (WA) ***  Audi 100 LS, luxusní vybavení (WA)  Audi 100 GLS, nejlepší vybavení (WA)  1977–1978  Audi 100, standardní výbava (YV) **  Audi 100 L (5e), luxusní vybavení (YV, WC) **  Audi 100 GL (5e), nejlepší vybavení (YV, WC)  1978–1981  Audi 100 (5e, 5S), základní výbava (YV, WC, WB) * **  Audi 100 L (5e, 5S, 5D), luxusní vybavení (YV, WC, WB, CN) **  Audi 100 GL (5e, 5S, 5D), nejlepší vybavení (YV, WC, WB, CN)  Audi 100 CD (5e, 5S, 5D), luxusní vybavení (WC, WB, CN)  1980–1981  Audi 100 formel E, vybavení odpovídá Audi 100 l, spotřeba optimalizované (YV)  1981–1982  Audi 100 C (5e, 5S, 5D, 5), ukládání verzi, (YV, WC, WB, CN, WH) **  Audi 100 CL (5e, 5S, 5D, 5, turbo diesel), základní vybavení, (YV, WC, WB, CN, WH, DE) **  Audi 100 GL (5e, 5S, 5D, 5, turbo diesel), luxusní vybavení, (YV, WC, WB, CN, WH, DE)  Audi 100 CD (5e, 5S, 5D, 5), luxusní vybavení (WC, WB, CN, WH)  Audi 100 CS (5e, 5S, 5D), sportovní vybavení (YV, WC, WB, CN)  Audi 100 formel E, vybavení odpovídá Audi 100 CL, (YV)  (*) Není k dispozici jako Avant  (**) Je k dispozici také se dvěma dveřmi  (***) Byl také nazýván \"Audi 100\", logický název by byl \"Audi 100 S\"", "section_level": 1}, {"title": "Audi 100 C3.", "content": "Revoluční třetí generace byla vyráběná od roku 1982 do 1991 a byla autem roku 1983. Měla vynikající aerodynamiku Cx 0,30 se základním čtyřválcem. Motory byly opět čtyř a pětiválcové s výkonem od 55 kW po 121 kW. Karoserie 4dveřový sedan a 5dveřové kombi tradičně zvané Avant. Na přání možná varianta 4×4 s označením quattro.", "section_level": 1}], "src_summary": "Audi 100 je automobilem vyšší střední třídy, který v letech 1968 až 1994 vyráběla německá automobilka Audi. Vyrábělo se jako sedan nebo kombi. Jeho nástupcem bylo Audi A6.", "tgt_summary": "奥迪100,是1968年奥迪在被大众集团收购后,第一款中大型豪华轿车,是奥迪经典车型之一。而奥迪100的命名,则来自于其高功率输出的100马力发动机。1966年的C1平台让奥迪100的马力十分强大,而在当年,许多人对奥迪100在刚被大众收购时推出,感到不信任,其设计师克服种种阻力,而使奥迪推出了此款车,并获得巨大成功。", "id": 1546478}
{"src_title": "Gunnar Nordahl", "tgt_title": "冈纳·诺达尔", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Vyrůstal ve skromných podmínkách a spolu se svými bratry Bertilem a Knutem nastupoval za místní klub. Netrvalo dlouho a bylo jasné, že by z něj mohl vyrůst špičkový fotbalista. Dnes je považován za fotbalovou legendu.", "section_level": 1}, {"title": "Degerfors a Norrköping.", "content": "Za slávou se odstěhoval do průmyslového města Degerfors, kde odehrál 77 zápasů a vstřelil 58 branek. Pak ho koupil klub IFK Norrköping, kde zazářil ještě víc. Dovedl jej ke 4 ligovým vítězstvím v řadě, a během oněch 4 let zaznamenal 92 branek v 93 zápasech. Jeho kariéra v reprezentaci byla stejně zářná, jako ta klubová, nejvíce se v ní vyjímá zisk zlaté olympijské medaile v roce 1948. Po finále odehrál za národní tým ještě tři utkání, ale poté se rozhodl že podepíše profesionální smlouvu s AC Milan. Švédská fotbalová asociace se jej rozhodla vyloučit ze svých řad kvůli neloajálnímu chování, protože ve Švédsku platily tvrdé zákony, v jejichž rámci hráči museli hrát na čistě amatérské úrovni. Gunnar Nordahl byl naoko zaměstnán jako hasič a navíc bral peníze od klubu. Jednalo se o velmi tvrdé a pochybné rozhodnutí, které znamenalo velkou ztrátu švédské reprezentaci. Stačí si uvědomit, že Gunnar Nordahl do té doby nastřílel 43 branek ve 33 zápasech.", "section_level": 1}, {"title": "AC Milan.", "content": "Ve své první sezoně si v 15 zápasech připsal 16 branek a to byl teprve začátek. V sezoně 1949/50 dal 35 branek z 37 zápasů a vyhrál tabulku střelců. Ve velkém stylu pokračoval i nadále. Pětkrát vyhrál tabulku střelců. Jen dvakrát prohrál, a to 1951/52 a 1955/56. Neexistovalo mnoho obránců, kteří by tohoto obdivuhodného útočníka ze severu dokázali zastavit.", "section_level": 1}, {"title": "Po AC Milan.", "content": "Na poslední 2 sezony si šel zahrát do AS Řím, kde po konci kariéry nějaký čas dělal trenéra. Když v roce 1995 na cestě do Itálie zemřel, odešel tak jeden z nejlepších fotbalistů světové historie. V italských fotbalových kruzích zavládl smutek. Na Gunnara Nordahla nikdy nezapomenou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gunnar Nordahl (19. října 1921, Hörnefors – 15. září 1995, Alghero) byl švédský fotbalista. V letech 1949–1956 byl hráčem AC Milan.", "tgt_summary": "尼尔斯·冈纳·诺达尔(,;1921年-10月19日-1996年-9月15日)是一位瑞典足球运动员。他主踢前锋,其职业生涯中最为人所知的是他1949年至1956年在AC米兰的一段时间,期间他赢得了两次Scudetto,此外也获称号“pluricapocannoniere”以及史无前例的五次“Capocannonieri”奖,超过了意大利所有球员的锦标赛战绩。诺达尔氏AC米兰目前为止进球最多的球员;在2012年1月被弗朗切斯科·托蒂打破记录之前,他在意大利联盟中也长时间保持着单个俱乐部进球数量冠军。诺达尔被认为是有史以来最伟大的瑞典球员之一,以及足球史上最强的前锋之一。2017年他入选足球杂志《FourFourTwo》的史上百位最伟大的球员,排名第54。", "id": 2438631}
{"src_title": "Hasdrubal Barkas", "tgt_title": "哈斯德鲁巴·巴卡", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Hasdrubal se narodil kolem roku 244 př. n. l. jako syn Hamilkara Barky, zakladatele rodu Barkovců. Jeho otec se proslavil jako velitel kartaginského vojska na Sicílii v závěru první punské války a během žoldnéřské války v severní Africe. O Hasdrubalově dětství a mládí toho není mnoho známo. Zhruba ve věku deseti let přicestoval za otcem do Ibérie, kde Hamilkar vedl výboje s cílem vytvořit novou kartaginskou zámořskou říši. Hasdrubal a jeho starší bratr Hannibal doprovázeli svého otce koncem roku 229 př. n. l. při tažení proti místním iberským kmenům. Během obléhání města Helice (dnešní Elche) upadl Hamilkar do léčky, přičemž obětoval svůj život, aby zachránil své syny.", "section_level": 2}, {"title": "Vrchní velitel v Ibérii.", "content": "Prameny se o Hasdrubalovi znovu zmiňují v souvislosti s vypuknutím druhé punské války v roce 218 př. n. l. Na jaře toho roku Hannibal, připravující se na tažení do Itálie, pověřil Hasdrubala vrchním velením v Ibérii. Přidělil mu 15 000 mužů a 21 válečných slonů. V Hispánii zanechal rovněž loďstvo sestávající z 50 quinquerem (z nich jen 32 bylo plně osazených) a několika menších lodí. V případě potřeby mohl Hasdrubal své vojsko doplnit o bojovníky z řad spojeneckých hispánských kmenů. Po Hannibalově odchodu měl zajišťovat přísun čerstvých posil svému bratrovi a v příhodný okamžik se k němu měl v Itálii připojit.  Ve druhé polovině roku 218 př. n. l. se ve městě Emporion (Empúries) na severovýchodě Ibérie vylodily římské legie vedené Gnaeem Corneliem Scipionem. Nedlouho nato zvítězil Scipio nad zdejším kartaginským velitelem Hannonem v bitvě u Kissy a podrobil si pobřežní pás území mezi pohořím Pyreneje a řekou Hiberus (Ebro). Hasdrubal překročil Hiberus, avšak nestihl přijít Hannonovi včas na pomoc. Jakmile se dozvěděl o jeho porážce, vybral ze svého vojska asi 8000 pěšáků a 1000 jezdců a zamířil s nimi k moři. Nedaleko města Tarraco (Tarragona) narazil na rozptýlené římské námořníky, mnohé z nich pobil a ostatní zahnal na lodě. Potom se stáhl za Hiberus a vydal se přezimovat do Nového Kartága (Cartagena), hlavního města punské Ibérie.  Přítomnost Římanů na severovýchodě Iberského poloostrova představovala značnou překážku pro zásobování Hannibala, válčícího proti nim v Itálii. Hasdrubal připravil proto v zimě 30 lodí, které obdržel od bratra, a vystrojil 10 dalších. Na počátku léta 217 př. n. l. vyplulo punské loďstvo z Nového Kartága na sever. Doprovázelo ho pozemní vojsko v čele s Hasdrubalem, postupujícím podél pobřeží. Velikost jeho armády odradila Scipiona od svedení bitvy na pevnině. Místo toho vyslal proti kartaginským lodím 35 quinquerem, z nichž některé patřily římskému spojenci Massilii (Marseille). Římské loďstvo následně překvapivým útokem rozdrtilo Puny kotvící u ústí Hiberu a ukořistilo 25 nepřátelských lodí. Hasdrubal a jeho vojáci, seřazení na břehu, mohli jenom bezmocně přihlížet porážce své flotily. Nezdar na moři přiměl punského vojevůdce upustit od výpravy a stáhnout se na jih. Zanedlouho musel čelit povstání Keltiberů, sídlících v centrální části Ibérie, kteří využili slábnoucí autority Kartáginců a napadli jejich území. V závěru téhož roku připluly do Tarracony římské posily, přivedené Publiem Corneliem Scipionem, mladším bratrem Gnaea Scipiona.  V dalším roce obdržel Hasdrubal 4000 pěšáků a 500 jezdců z Afriky. Když se chystal vypravit proti Římanům, vzbouřil se proti němu v jihozápadní Ibérii jeden z místních kmenů. Zbytek roku 216 př. n. l. strávil potlačováním tohoto povstání, propuknuvším v samém srdci punské domény.  Poté, co Hannibal uštědřil Římanům sérii drtivých porážek završených bitvou u Kann, kartaginský senát nařídil Hasdrubalovi, aby se vydal za bratrem do Itálie. Hasdrubal se zdráhal odejít a upozorňoval na nebezpečí odpadnutí hispánských kmenů k Římanům. V reakci na to vyslala kartaginská vláda do Ibérie nové vojsko a loďstvo pod velením Himilcona. Hasdrubal naplnil svoji válečnou pokladnici platbami od Hispánů, naverboval keltské žoldnéře a v roce 215 př. n. l. zahájil postup směrem na sever. Ve snaze zmařit jeho úmysl spojili bratři Scipionové své síly a oblehli propunské město Hiberu (Tortosa), nacházející se poblíž stejnojmenné řeky. Kartaginský vojevůdce se nepokusil Hiberu vysvobodit, nýbrž přitáhl k jinému městu, jež nedávno přešlo na stranu Římanů. Tím přiměl římské velitele zanechat obléhání a obrátit se přímo proti němu.  V nastalé bitvě u Hiberu chtěl Hasdrubal vylákat římské pěšáky ve středu nepřátelského bitevního šiku a obklíčit je svým jezdectvem a pěchotou na křídlech podobně, jako to provedl Hannibal u Kann. Jeho záměr se mu ale nepodařilo uskutečnit a utrpěl zdrcující prohru. Podle Livia unikl z boje jen s hrstkou bojovníků a od tažení do Itálie musel upustit. V důsledku toho dorazil ještě v témže roce do Ibérie jeho mladší bratr Mago s početnými vojenskými sbory včetně slonů a válečných lodí.", "section_level": 2}, {"title": "Sdílené velení.", "content": "V následujících dvou letech se v Hispánii nepřihodila žádná významnější událost. Scipionové se potýkali s vážnými zásobovacími obtížemi a neměli dost sil k tomu, aby využili svého předchozího vítězství. Hasdrubal Římany nijak neznepokojoval, zřejmě z důvodu dalšího povstání Hispánů. Podle Appiána měl být společně s částí armády odvolán z Ibérie kvůli vzpouře numidského krále Syfaka v severní Africe, k níž došlo v roce 213 př. n. l. Někteří současní historikové se domnívají, že do bojů proti Syfakovi zasáhl jiný punský velitel téhož jména, jímž měl být Hasdrubal, syn Gisgona. Po Syfakově porážce dorazil Hasdrubal Gisgo v roce 212 př. n. l. do Ibérie.  V témže roce překročili Scipionové Hiberus a vytáhli do jihovýchodní Ibérie, ovládané Kartáginci. Dosáhli několika vítězství a přidala se k nim některá zdejší města. Poté, co přezimovali na nepřátelském území, pokračovali v roce 211 př. n. l. v ofenzívě na horním toku řeky Baetis (Guadalquivir) a rozdělili své sbory na dvě části. Publius Scipio se s většinou římských vojáků vydal proti spojeným armádám Hasdrubala Gisgona a Magona Barky. Gnaeus Scipio se s menší částí vlastních sil doplněných o 20 000 keltiberských žoldnéřů utábořil u města Amtorgis, nedaleko od Hasdrubala. Ten brzy poznal, že proti němu stojí jen malý počet Římanů. Úplatkem proto přesvědčil keltiberského náčelníka, aby se svými lidmi odtáhl domů, načež Římanům, opuštěným spojenci, nezbylo než se vydat na překotný ústup. Hasdrubal vzápětí překročil řeku, oddělující obě vojska, a pronásledoval prchající protivníky. Mezitím Hasdrubal Gisgo a Mago porazili a zabili Publia Scipiona a ihned po vítězství přispěchali za Hasdrubalem. Společnými silami přemohli rovněž Gnaea Scipiona, jenž přišel v boji o život.  Po smrti Scipionů se Hasdrubalovi a ostatním punským vojevůdcům naskytla šance skoncovat s Římany v Ibérii. Tuto jedinečnou příležitost ale patrně z důvodu vzájemných rozporů promarnili a dovolili zbytkům nepřátel uprchnout na severovýchod. Nejspíše již nepovažovali Římany za hrozbu a přestali jim věnovat pozornost. Hasdrubal se navíc mohl vydat na dlouho očekávanou výpravu do Itálie, avšak místo toho setrval v Ibérii.  Koncem roku 210 př. n. l. připlul do Ibérie Publius Cornelius Scipio, stejnojmenný syn jednoho z nedávno padlých Hasdrubalových protivníků. Punové rozptýlili svá vojska do různých částí poloostrova, čímž novému římskému veliteli umožnili, aby se na jaře následujícího roku náhlým výpadem zmocnil Nového Kartága. Hasdrubal dobýval tehdy jakési město na území kmene Karpeťanů ve střední části země, takže se nacházel přinejmenším deset denních pochodů od kartaginského hlavního města a nemohl Scipionovi zabránit v jeho dobytí.  Ztráta Nového Kartága způsobila, že mnohé hispánské kmeny, stojící dosud při Kartágincích, přešly k Římanům. Scipio podnikl v roce 208 př. n. l. výpravu do oblasti Castulonu, kde u města Baecula (Bailén) narazil na Hasdrubala. Jelikož Hasdrubalovo vojsko citelně oslabily dezerce Hispánů, nevyrovnalo se svojí velikostí Scipionovu. Punský velitel chtěl zřejmě oddálit střetnutí s Římany do příchodu ostatních punských armád a stáhl své muže na okolní pahorky. Po krátkém váhání se Scipio odhodlal k útoku na Hasdrubalovo výhodně položené obranné postavení a podařilo se mu zastihnout svého soka nepřipraveného. Hasdrubal nestihl seřadit svůj bitevní šik a dal přednost ústupu před bojem. Vzal svoji pokladnici a válečné slony a se značnou částí svého vojska se stáhl směrem na sever k řece Tagus (Tajo).", "section_level": 2}, {"title": "Druhá kartaginská invaze do Itálie.", "content": "Sotva několik dnů po bitvě u Baeculy došlo k setkání všech tří kartaginských velitelů. Na společné poradě, konané poblíž horního toku řeky Tagus, se dohodli, že Hasdrubal neprodleně vyrazí do Itálie, aby pomohl Hannibalovi zvrátit nepříznivou strategickou situaci. Podle Polybia uvažoval již před svedením bitvy o tom, že potáhne za svým starším bratrem. Ve druhé polovině roku 208 př. n. l. přešel s vojskem a deseti slony Pyreneje a přezimoval v jižní Galii. Tamější obyvatelé mu zajistili bezpečný průchod zemí. Zlatem, které s sebou přivezl, přesvědčil velký počet Galů, aby se přidali k jeho tažení. Na jaře roku 207 př. n. l. překročil Alpy, aniž by narazil na vážnější odpor. V Předalpské Galii sebral dále 8000 Ligurů, čímž zvýšil početní stav své armády na zhruba 30 000 jezdců a pěšáků.  Zprávy o Hasdrubalově snadném a rychlém postupu vyvolaly v Římě naprosté zděšení. Nově zvolený konzul Marcus Livius Salinator urychleně dokončil odvody a se dvěma legiemi se odebral do Předalpské Galie, kde se k němu připojily dvě legie místního propraetora. Jeho kolega Gaius Claudius Nero zamířil do jižní Itálie s úkolem napadat Hannibala a zpomalovat jeho pohyb. Ve snaze překazit spojení obou Kartáginců učinili Římané další opatření a po celém Apeninském poloostrově rozmístili dohromady 15 legií. Za těchto okolností nezbývalo Hasdrubalovi než obejít nepřátele a rychle vyrazit na jih. Místo toho oblehl Placentii (Piacenza) a ztratil mnoho cenného času jejím marným dobýváním. Nakonec od obléhání upustil a pochodoval k pobřeží Jaderského moře. Současně vyslal k Hannibalovi několik kurýrů se zprávou, v níž mu sděloval, že se s ním hodlá setkat v Umbrii. Římané je poblíž Tarentu dopadli, načež se tato informace donesla ke konzulu Neronovi. V reakci na to vybral Nero ze svého vojska 7000 nejzdatnějších vojáků a usilovnými pochody je přivedl do tábora svého kolegy Livia, zdržujícího se u města Sena Gallica (Senigallia).  Římané chtěli příchod posil utajit před Hasdrubalem, jehož vojsko se nalézalo v těsné blízkosti. Punský velitel přesto vzápětí poznal, že proti němu stojí oba konzulové, a usoudil, že Hannibal musel utrpět vážnou porážku. Po západu slunce se pokusil odpoutat od Římanů, avšak noční ústup se proměnil ve zmatek. Druhý den ráno konzulové seřadili své muže do bitevní linie a přinutili Hasdrubala utkat se s nimi u řeky Metaurus. Střetnutí rozhodl Nero vyčleněním několika kohort, s nimiž vpadl do boku a týlu nepřátel. Když Hasdrubal seznal, že je boj ztracen, vrhl se do nejhustšího šiku nepřátel a zahynul hrdinskou smrtí. Hannibala zpravili Římané o výsledku bitvy drastickým způsobem, neboť do jeho tábora vhodili bratrovu uťatou hlavu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hasdrubal Barkas (kolem 244 př. n. l. – 207 př. n. l.) byl kartaginský vojevůdce, pocházející z rodu Barkovců. Jeho starší bratr Hannibal ho v roce 218 př. n. l. pověřil velením nad punským vojskem v Ibérii. Po vypuknutí druhé punské války bránil kartaginskou doménu v této zemi před Římany, vedenými bratry Gnaeem a Publiem Scipionovými. V roce 211 př. n. l. se podílel na jejich porážce v bitvě na horní Baetis. O tři roky později podlehl stejnojmennému synovi Publia Cornelia Scipiona, načež vytáhl do Itálie za Hannibalem. Římané mu ale zabránili spojit se s ním, když ho porazili v bitvě u Metauru, v níž nalezl smrt.", "tgt_summary": "哈斯德鲁巴·巴卡(;布匿语: ';前245年-前207年)又称哈斯德鲁巴二世(Hasdrubal II),迦太基将领。他是哈米尔卡·巴卡的次子、汉尼拔的弟弟。", "id": 291578}
{"src_title": "Třída Wasp", "tgt_title": "黃蜂級兩棲突擊艦", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Všechny lodi postavila loděnice Ingalls Shipbuilding v Pascagoule ve státě Mississippi. Původně byla plánována stavba pouze sedmi lodí, které byly dokončeny mezi lety 1989 a 2001. Stavba poslední lodi \"Makin Island\" byla objednána v roce 2002. Od ostatních se liší tím, že jí místo parních strojů pohání plynové turbíny. \"Makin Island\" do služby vstoupila v roce 2009.  Jednotky třídy \"Wasp\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Konstrukce této třídy je dalším vylepšením koncepce předchozích lodí třídy \"Tarawa\", z ních byl převzat trup a pohonný systém. Letová paluba má obdélníkový tvar se dvěma výtahy na jejích okrajích. Oba výtahy jsou za velitelským ostrovem, jeden na pravoboku, druhý na levoboku. Na zádi plavidla je ústí palubního doku.  Lodě nesou transportní a útočné vrtulníky, které doplňuje šest až osm útočných letounů AV-8B Harrier II. Typické složení letecké skupiny tvoří 12 transportních vrtulníků CH-46 Sea Knight, čtyři těžké transportní vrtulníky CH-53E Sea Stallion, tři lehčí UH-1 Huey a čtyři bitevní vrtulníky AH-1W Super Cobra. Plánováno je též nasazení letounů V-22 Osprey. Jinou variantou může být například 20 útočných letounů Harrier II a šest protiponorkových vrtulníků SH-60 Seahawk. Do hangáru se vejde ekvivalent 28 vrtulníků CH-46, zatímco ostatní stroje jsou na letové palubě.  K provedení výsadku slouží rovněž tři vznášedla Landing Craft Air Cushion (LCAC), či dva výsadkové čluny Utility Landing Craft (LCU), 12 výsadkových člunů LCM 6, šest výsadkových člunů LCM 8, nebo 61 vozidel Amphibious Assault Vehicle (LVTP-7), které vyplouvají z doku vraty na zádi lodi. Lodě typicky nesou pět tanků M1 Abrams, 25 lehkých obrněných vozidel, osm houfnic M198, 68 vozidel HMMWV a přibližně 30 dalších vozidel.  Obrannou výzbroj obvykle tvoří dvě osminásobná odpalovací zařízení střel Sea Sparrow, dva systémy RIM-116 RAM a dva systémy Phalanx CIWS. Ty loď chrání proti hrozbám ze vzduchu, včetně protilodních střel. Výzbroj doplňují tři 25mm kanóny a čtyři 12,7mm kulomety.  Lodě rovněž disponují palubní nemocnicí se šesti operačními sály a 600 lůžky. Pohonný systém tvoří dvě turbíny a dva kotle. Lodní šrouby jsou dva. Pouze poslední jednotku pohání plynové turbíny General Electric LM2500+. Nejvyšší rychlost dosahuje 23 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Výsadkové lodi \"Bonhomme Richard\", \"Boxer\" a \"Iwo Jima\" byly nasazeny při podpoře operace Irácká svoboda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Wasp je třída amerických víceúčelových vrtulníkových výsadkových lodí (nesou označení LHD – \"Landing Helicopter Deck\"). Celkem bylo postaveno osm jednotek pojmenovaných \"Wasp\", \"Essex\", \"Kearsarge\", \"Boxer\", \"Bataan\", \"Bonhomme Richard\", \"Iwo Jima\" a \"Makin Island\". Ve službě nahradily lodi třídy \"Iwo Jima\". Jsou určeny k naložení, přepravě, provedení výsadku, velení a následné podpoře jednotky americké námořní pěchoty o 2000 mužů (Marine Expeditionary Unit – MEU). Ta je z nich přepravována vzduchem pomocí vrtulníků, či po moři vyloďovacími čluny a obojživelnými vozidly. Jsou to první výsadkové lodě kategorie LHD, z nichž operují vznášedla Landing Craft Air Cushion (LCAC) a kolmostartující letouny AV-8B Harrier II.", "tgt_summary": "黄蜂级两栖攻击舰(英语:Wasp-class amphibious assault ship)是美国海军的两栖攻击舰,舰种分类为直升机船坞登陆舰(Landing Helicopter Dock, LHD)。黄蜂级基于塔拉瓦级两栖攻击舰的设计,但能使用更先进的飞机和登陆艇。黄蜂级几乎能运输一整支美国海军陆战队远征部队(MEU),并通过登陆艇或直升机在敌方领土登陆。黄蜂级均由密西西比州帕斯卡古拉的英戈尔斯造船厂建造。首舰黄蜂号于1989年7月29日服役,全部8艘至今(2020年)都在现役。黄蜂级曾经是世界上吨位最大的现役两栖攻击舰,但美利坚级两栖突击舰服役后,该地位被取代。", "id": 1996576}
{"src_title": "Monument historique", "tgt_title": "法国历史遗迹", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1830 ministr vnitra jmenoval spisovatele Ludovica Viteta (1802-1873) hlavním inspektorem historických památek. V roce 1834 jej nahradil spisovatel Prosper Mérimée. Posláním inspektora bylo určit významné pamětihodnosti a vyčlenit finanční prostředky na jejich údržbu a obnovu. 29. září 1837 byla založena Komise pro historické památky, složená ze sedmi dobrovolníků.  V 1840 zveřejnila komise první seznam čítající 1034 historických památek, mezi nimiž byly menhiry v Carnacu, klášter Vézelay, bazilika Saint-Denis, katedrála Notre-Dame v Remeši, katedrála sv. Petra v Beauvais aj. Tento první seznam obsahoval pouze památky prehistorické, starověké a středověké z 5. až 16. století. Všechny byly majetkem státu, departementů nebo obcí. V roce 1851 vyhlásila francouzská vládní organizace Commission des Monuments historiques (Úřad historických památek) misi Mission héliographique. Úkolem mise byla fotografická dokumentace architektonických památek ve Francii, především významné historické a kulturní pamětihodnosti podléhající ochraně a zahrnuté do Monument historique. Skupinu tvořili fotografové Gustave Le Gray, Auguste Mestral, Édouard Baldus, Hippolyte Bayard a Henri Le Secq.  Mezi dalšími fotografy, kteří se zajímali o Monument historique byl například Séraphin-Médéric Mieusement nebo Jean-Eugène Durand.  Zákon ze 30. března 1887 stanovil poprvé kritéria a postup při klasifikaci a zákon z 21. dubna 1906 zavedl možnost zařazovat i přírodní památky. Zákon ze 31. prosince 1913 upravil klasifikační kritéria. Téhož roku byly mezi historické památky zařazeny i Palais du Luxembourg, Palais du Louvre a Versailles.  Během 20. a 30. let 20. století se mezi historické památky dostávají i soukromé objekty, např. královské solné doly v Arc-et-Senans (1926). Rovněž se posouvá hranice doba vzniku památek ze 16. na 18. století (Pařížský pantheon v roce 1920). Po první světové válce armáda opouštěla mnoho objektů, které byly zařazovány mezi historické památky. Zákon z 2. května 1930, který nahradil starší normu z roku 1906, zavedl ochrannou zónu kolem památky. Zákon ze dne 25. února 1943, kterým se měnil zákon ze 31. prosince 1913, upřesnil tento předpis zavedením tzv. zorného pole (champ de visibilité) o rozsahu 500 m. To znamená, že na krajinu i každý objekt v tomto okruhu kolem památky se také vztahují zvláštní předpisy, zejména pokud jde o přestavby a nebo demolice. Zákon stanoví, že do \"Champ de visibilité\" patří každá nemovitost, která je viditelná spolu s památkou z dálky a leží od ní do 500 metrů.  Po druhé světové válce se mezi historické památky začaly zařazovat i objekty lidové architektury a stavby 19. a 20. století, takže byly registrovány např. Eiffelova věž (1964), pavilón Pařížské tržnice nebo Le Corbusierův obytný dům v Marseille. Na přelomu 80. a 90. let přibyly i průmyslové stavby a také majáky nebo lodě.", "section_level": 1}, {"title": "Statistika.", "content": "K 31. prosinci 2007 bylo evidováno 42 967 památek: 14 344 jich bylo zařazeno mezi historické památky a 28 623 zapsáno na dodatečný seznam.  Poměr podle doby vzniku činí 3,7 % prehistorických, 1,7 % antických, 32,8 % středověkých, 45,4 % moderních a 16,4 % současných. Třetinu historických památek tvoří architektura, 29,6 % jsou církevní stavby a téměř polovina (49,4 %) je v soukromém vlastnictví.", "section_level": 1}, {"title": "Typy ochrany.", "content": "Existují dva stupně ochrany:  Rozdíl mezi těmito dvěma úrovněmi ochrany spočívá především v přísnosti ochrany a možnostech výhod, které mají majitelé zařazených historických památek (dotace, daňové pobídky apod.), zatímco majitelé zapsaných památek mají větší svobodu v rozhodování, např. při výběru architekta.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh klasifikace.", "content": "Zařazení mezi historické památky nebo zapsání na seznam se řídí článkem II zákoníku \"Code du patrimoine\", který byl upraven 25. února 1943.  Návrh na zařazení do ochrany může podat kdokoliv - orgány veřejné moci, jakož i soukromé osoby a samozřejmě také vlastníci. Při zařazení mezi památky a kontrole dodržování pravidel u zapsaných objektů je významným orgánem organizace \"Architectes des Bâtiments de France\" (ABF) (Stavební architekti ve Francii). Podklady k zařazení obvykle připravuje \"Direction départementale des affaires culturelles\" (DRAC) (Obvodní ředitelství pro kulturní záležitosti).  Složka s dokumentací obsahuje podrobné informace o stavbě (historie, polohu ve městě, právní skutečnosti) a rovněž fotografie a plány. Vytvořená dokumentace je předložena k vyjádření \"Commission régionale du patrimoine historique, archéologique et ethnologique\" (COREPHAE) (Regionální komise historického, archeologického a etnologického dědictví), kterou tvoří 30 osob a předsedu místní prefekt. Prefekt vypracuje nařízení k zapsání objektu do seznamu a předá dokumentaci ministerstvu kultury.  Zdejší \"Commission supérieure des monuments historiques\" (Vyšší komise historických památek) má dvě možnosti: navrhnout zařazení objektu mezi historické památky, nebo zapsání do dodatečného seznamu památek. Konečné rozhodnutí o zařazení objektu mezi historické památky vydává ministr kultury pouze se souhlasem vlastníka nemovitosti, kdežto pro zapsání do dodatečného seznamu takový souhlas v není nutný.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky klasifikace.", "content": "Práce k udržení budovy, její opravy a renovace mohou být finančně podpořeny státem, což nevylučuje podporu i z jiných zdrojů. Schválené práce na zapsané památce budově probíhají za účasti architektů a dodavatelů podle výběru majitele. Podpora státu je omezena na 40 procent celkových nákladů.  Schválené práce na historických památkách dozorují správní orgány. Při finanční podpoře státu je povinný dozor architekta, který je obeznámen s historickými budovami v daném regionu. Nová výstavba, rekonstrukce a demolice budov v \"Champ de visibilité\" vyžadují předchozí schválení ABF.", "section_level": 1}], "src_summary": "Monument historique (česky doslovně \"Historická památka\") je ve Francii označení pro významné historické a kulturní pamětihodnosti, které podléhají ochraně. Označení je tak ekvivalentem kulturní památky či národní kulturní památky v České republice. Uznání veřejného zájmu se vztahuje zejména na památky spojené s historií nebo uměním. Této ochraně mohou podléhat i movité předměty, které v určitém prostředí mají také historický význam např. nábytek, zvony, kalichy apod. Dnes je ve Francii přes 40 000 takto chráněných památek. Za jejich evidenci je odpovědné francouzské ministerstvo kultury. Údaje o chráněných stavbách jsou zpřístupněny v Base Mérimée.", "tgt_summary": "法国历史遗迹()是法国一类因历史、艺术或建筑价值,经过行政决定确认受到保护的动产或不动产。", "id": 1865544}
{"src_title": "Zrádné srdce", "tgt_title": "告密的心", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Hlavním hrdinou je neznámý mladík, sluha svého pána, se kterým žije v polorozpadlém domě v tmavé londýnské ulici. Jeho pán je stařec, jenž se vyhýbá lidské společnosti, snad ze strachu, snad z lakomství. Mladík jej ukrutně nenávidí. Ne však kvůli jeho zlovůli, ne kvůli jeho zášti, ne kvůli jeho skutkům, nýbrž kvůli jeho oku podobnému oku supa. Toto oko mladíka neustále popouzí a vede jej k záchvatům zuřivosti. Touží starce zabít. Vždy v noci vchází do starcovy ložnice, stařec má však oko zavřené. Jedné noci mladík našlapuje neopatrně a zavadí zakrytou lucernou, jež nevyluzovala ani paprsek čirého světla, o zárubně starcovy ložnice. Stařec se probudí a ze strachu zakřičí: „\"Kdo je to?\"“ Mladík však vyčkává a po celou dobu, kdy je stařec vzhůru, nepohne jediným svalem, nevydechne velké sousto vzduchu, aby se neprozradil. Poté stařec znovu ulehne a mladík vklouzne do ložnice. Posvítí starci do tváře. Jeho oko je otevřené. Mladík starce zabije a převalí na něj pohovku, stařec přesto stačí vykřiknout. Dílo je dokonáno. Mladík slyší hřmot z vedlejšího bytu – je to zřejmě soused, který zaslechl výkřik ze starcova hrdla.  Mladík zatluče tělo hluboko do podlahy a přikryje parkety kobercem. Náhle se ozve ťukot na dveře domu. Mladík otvírá a uvidí policejní strážníky. Strážníci vejdou s oznámením, že soused slyšel z mladíkova bytu výkřik. Mladík souhlasí, vždyť to byl výkřik z jeho plic, z jeho srdce, zdál se mu totiž sen, který ihned začíná vyprávět. Policisté ani v nejmenším netuší, co se stalo, a nemají podezření, mladík jim však nevěří. Je upocený a chová se zvláštně, jeho mysl a svědomí pukají. Nemůže vydržet svou vinu, začne jim tedy povídat obsah snu, totožný s vraždou, kterou před chvílí vykonal. Jakmile se však dostane k pasáži, kdy zabíjí starce, uslyší ve své mysli tlukot srdce. Je to však výplod jeho váhání, tím pádem strážníci nic podobného neslyší. On v domnění, že jej chtějí obelstít, se stává nerudným a neklidným. Když tlukot srdce sílí, nemůže již zkrotit své nervy, vrhne se ke koberci, vytrhá ze země parkety a zakřičí: „\"Zde, zde tluče to jeho ohavné srdce!\"“", "section_level": 1}, {"title": "Kompozice.", "content": "Dílo je stavěno do ich formy a je velmi důkladně a detailně zpracováno. Autor se snaží navodit pocit zoufalství a úzkosti. Proti nadpřirozenu staví raději složitou lidskou myšlenku pocitu viny.", "section_level": 1}, {"title": "Česká vydání.", "content": "Česky vyšla povídka v následujících sbírkách nebo antologiích:  Pod názvem Zrádné srdce:  Pod názvem Žalobné srdce:", "section_level": 1}], "src_summary": "Zrádné srdce nebo též Žalobné srdce (anglicky \"The Tell-Tale Heart\") je hororová povídka amerického spisovatele Edgara Allana Poea. Poprvé byla publikována roku 1843 v Baltimore. Povídka obsahuje detailně propracované psychologické charaktery hlavních postav.", "tgt_summary": "《告密的心》(英语:The Tell-Tale Heart),又译《泄密的心》,是一部由爱伦·坡于1843年所著的短篇小说。故事讲述了一名坚持自己精神正常的无名的叙述者因为一位老人的“鹰眼”而谋杀了他。谋杀者有过仔细的计划,并且谋杀者通过把尸体肢解来把它藏在了地板下。最终,叙述者自己在幻觉中揭露了罪行,他的幻觉是那位老人的心脏仍然在地板下跳动。", "id": 1565160}
{"src_title": "Žížaly", "tgt_title": "蚯蚓", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Je známo přes 5500 druhů žížal. Jsou rozšířené na celém světě s výjimkou polárních a pouštních oblastí. Nejmenší druhy jsou velké jeden až dva centimetry, největší dosahuje délky i přes tři metry. Zajímavostí je, že žížala svítivá jako jediná vylučuje sliz, který na vzduchu světélkuje.  V mírných zeměpisných šířkách jsou nejhojnější druhy z čeledi žížalovití (Lumbricinae); v Česku je hojná žížala obecná a žížala hnojní.  Při prudkém nebo dlouho trvajícím dešti žížaly vylézají na povrch půdy, aby se neudusily ve vodě zatékající do chodeb v půdě (dýchají celým povrchem těla).", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Žížaly mají značný význam pro ekosystém. Svojí činností vytvářejí v půdě malé kanálky, které provzdušňují půdu. Žížaly vstřebají za 24 hodin tolik potravy, kolik samy váží. Ve střevu žížal žije obrovské množství mikroorganismů, takže jejich výměšky mají daleko větší mikrobiální aktivitu než polykaná zemina. Tak vzniká humus vázaný na jíl – tedy právě to, co tvoří strukturní úrodnou půdu.  Už v roce 1871 přednesl Victor Hensen během shromáždění Společnosti německých přírodovědců a lékařů v Rostocku přednášku věnovanou užitečnosti žížal s názvem \"„Über die Beziehungen des Regenwurms zur Urbarmachung des Bodens“\" (O vztahu žížal k zúrodňování půd), kde se mimo jiné zmiňuje o tom, že žížaly provrtávají půdu do hloubky více než jeden metr a jejich chodbičky slouží kořenům rostlin.  Výzkumu významu žížal při tvorbě humusu se dlouhodobě věnoval Charles Darwin. Dospěl k překvapivě vysokému číslu 2,5 kg metamorfovaného humusu na m2 ročně.  Často se také využívají v rybářství jako nástraha či návnada při rybolovu.", "section_level": 1}, {"title": "Dlouhé žížaly.", "content": "Českým nejdelším druhem je hlubinná žížala \"Allolobophora hrabei\" dorůstající až půl metru. Tento středoevropský druh žije ve sprašových půdách teplých oblastí, např. na Pálavě.  Z jiných kontinentů jsou známy delší druhy. Australská žížala \"Megascolides australis\" dorůstá běžně metrové délky, dokáže se však při lezení roztáhnout na délku přes 3 m. Pravděpodobně nejdelší doloženou je africká žížala \"Microchaetus rappi\". Běžně dorůstá délky necelých 1,5 m; v 30. letech 20. století byl však v Transvaalu nalezen jedinec dlouhý 6,7 m s hmotností přes 1,5 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V roce 1988 byl Barrie G. M. Jamiesonem popsán taxon Crassiclitellata jako součást revize systému máloštětinatců (Oligochaeta) a jeho řádu žížaly (Opisthopora). Pro Crassiclitellata je charakteristické silnostěnné clitellum složené z několika buněčných vrstev. Názor, že se jedná o autapomorfní znak taxonu Crassiclitellata byl potvrzen pozdějšími molekulárně genetickými studiemi, včetně Jamiesona et al. 2002 a Erséus et Källersjö 2004.  Avšak dva taxony Aquamegadrili a Terrimegadrili, které byly původně zavedeny Jamiesonem, nebyly potvrzeny. Molekulárně genetická srovnávací práce Franka E. Andersona et al. 2017 vyústila v rozdělení na podskupinu zahrnující severoamerické čeledi Komarekionidae a Sparganophilidae a madagaskarskou čeleď Kynotidae, a druhou podskupinu, ve které jsou čeledi rozděleny do dvou podtaxonů podle zeměpisného rozšíření mezi obyvatele severní polokoule (Laurasie: Lumbricidae, Hormogastridae, Criodrilidae a Lutodrilidae) a ty z jižní polokoule (Gondwana: Microchaetidae, Rhinodrilidae, Almidae, Glossoscolecidae, Eudrilidae, Megascolecidae, Ocnerodrilidae a Acanthodrilidae).  Taková korelace mezi geografickým rozmístěním a genetickým původem, která trvá dodnes, je dána způsobem života Crassiclitellat a s tím spojenou omezenou schopností se šířit. Původní opaskovci byli kdysi obyvateli vody a pouze Crassiclitellata se vyvinula do formy přizpůsobené životu na souši.  Zatímco čeledi Lutodrilidae a Criodrilidae, nejbližší příbuzní suchozemských čeledí Lumbricidae a Hormogastridae, mají život ve vodě jako svou původní charakteristiku, zástupci čeledi Almidae se do vody vrátili sekundárně. K rozdělení na dvě hlavní větve došlo téměř před 200 Ma, což zhruba odpovídá oddělení Laurasie a Gondwany na pomezí triasu a jury.", "section_level": 1}, {"title": "Čeledě.", "content": "Crassiclitellata zahrnuje následující čeledě:  Členění Crassiclitellat podle fylogenetické analýzy:", "section_level": 2}], "src_summary": "Žížaly jsou největší máloštětinatci a jsou, společně s pijavicemi, nejznámějšími kroužkovci. Klasické systémy je umístily do řádu Opisthopora, podle kladistického přístupu jsou řazeny do podřádu Lumbricina (řád Haplotaxida).", "tgt_summary": "蚯蚓是对环节动物门环带纲寡毛类动物的通称。在科学分类中,它们属于单向蚓目。身体细长,两侧对称,由很多环节组成,每节外形都很相似。没有骨骼,在体表覆盖一层具有色素的薄角质层。蛋白质含量达70%,其余有微量元素,如磷、钙、铁、钾、锌、铜以及多种维生素。除了身体前两节之外,其余各节均具有刚毛。属雌雄同体,异体受精,生殖时借由环带产生卵茧,繁殖下一代。目前已知的蚯蚓有3000多种,其中生活在澳大利亚的吉普斯兰大蚯蚓体长达3米。", "id": 2353007}
{"src_title": "USS Enterprise (CVN-65)", "tgt_title": "企業號航空母艦 (CVN-65)", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Posádku tvořilo 3350 námořníků a 2480 členů leteckého personálu. Velitelský ostrov měl zprvu značně futuristický tvar, při modernizaci lodi v letech 1979–1982 byl přestavěn po vzoru třídy \"Kitty Hawk\".  Celková délka lodi podle oficiálního registru námořních plavidel amerického námořnictva je 331,6 m, jiné zdroje uvádí i délku 342,3 m.  Úhlovou letovou palubu spojovaly s hangárem čtyři výtahy. Letouny startují pomocí čtyř parních katapultů typu C-13. Pro operace letounů vezla 8500 tun paliva, což je ekvivalent 12 dní plného provozu. \"Enterprise\" mohla nést až 90 letounů a vrtulníků, obvykle jich však bylo okolo 60.  \"Enterprise\" původně nenesla žádnou obrannou výzbroj. Teprve v roce 1967 byla na ní instalována tři osminásobná odpalovací zařízení střel RIM-7 Sea Sparrow. Počátkem sedmdesátých let loď nesla dva systémy Sea Sparrow, tři systémy blízké obrany Phalanx CIWS a čtyři vypouštěče klamných cílů SRBOC. V poslední konfiguraci byl jeden Phalanx odstraněn a naopak byly přidány dvě 21násobná odpalovací zařízení systému RIM-116 RAM.  Pohon tvořilo osm tlakovodních jaderných reaktorů typu Westinghouse A2W a čtyři turbíny Westinghouse. Lodní šrouby byly rovněž čtyři. Díky jadernému pohonu měla \"Enterprise\" neomezený akční rádius. K výměně jaderného paliva došlo čtyřikrát: v letech 1964–1965, 1970, 1979–1980 a 1994.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "Práce na projektu \"Enterprise\" začaly v první polovině 50. let. Stavba lodi byla objednána 15. listopadu 1957 u loděnice Newport News Shipbuilding Co. v Newport News ve státě Virginie. Původně byla plánována stavba šesti lodí, příliš vysoké náklady ale vedly k tomu, že zůstala jedinou jednotkou své třídy. Sériově byla stavěna teprve následující třída \"Nimitz\".  Kýl lodi byl založen 4. února 1958, trup byl spuštěn na vodu dne 24. září 1960 a 25. listopadu 1961 \"Enterprise\" vstoupila do služby. Prvním velitelem lodi se stal kapitán Vincent P. DePoix.  Postavena byla jako útočná letadlová loď s označením CVAN-65, později byla překlasifikována na víceúčelovou letadlovou loď CVN-65.", "section_level": 2}, {"title": "Operační služba.", "content": "K první operační plavbě \"Enterprise\" vyplula pod velením Vincenta P. DePoixe dne 12. ledna 1962. Následně se ve Středomoří připojila k americké 6. flotile. V době kubánské krize v říjnu roku 1962 se loď podílela na blokádě Kuby. V roce 1964 vytvořily \"Enterprise\" a dva křižníky s jaderným pohonem, USS \"Long Beach\" a USS \"Bainbridge\", první námořní eskadru tvořenou čistě plavidly s jaderným pohonem. Svaz pojmenovaný \"Task Force One\" následně provedl operaci Sea Orbit – obeplutí planety bez doplnění paliva či zásob.  \"Enterprise\" byla poté nasazena ve vietnamské válce. Její letouny například bombardovaly Severní Vietnam a později loď též pomáhala s evakuací lidí ze Saigonu po porážce Vietnamské republiky. Evakuace byla součástí operace Frequent Wind.  Ráno 14. ledna 1969 došlo na palubě lodi k vážné nehodě. Výbuch rakety MK-32 Zuni podvěšené na zaparkovaném letounu F-4 Phantom způsobil požár, který se sice podařilo poměrně rychle lokalizovat, vyžádal si však ztrátu 27 mrtvých a 314 raněných. Oheň též zničil 15 palubních letounů.  Rovněž v následujících dekádách se \"Enterprise\" účastnila řady misí, například při konfliktu v Bosně, ochraně bezletových zón nad jižním Irákem (operaci Southern Watch) či během války v Iráku.", "section_level": 2}, {"title": "Deaktivace a vyřazení.", "content": "Při stavbě \"Enterprise\" byla její životnost plánována na 20 let, měla tedy být vyřazena v roce 1981. Díky průběžným modernizacím však zůstala v aktivní službě 51 let, slavnostně odstavena byla 1. prosince 2012. V této době byla nejdéle sloužící americkou letadlovou lodí. Deaktivace lodi probíhala od roku 2013 v loděnici Newport News Shipbuilding. Po odstranění veškerého jaderného paliva byla dne 3. února 2017 oficiálně vyřazena z výzbroje. Nahradila ji loď USS \"Gerald R. Ford\", která se stala první jednotkou zcela nové stejnojmenné třídy letadlových lodí. V dubnu 2018 byla ohlášeno ukončení deaktivačního procesu \"Enterprise\". Loď zůstane odstavena a bude čekat na rozhodnutí o likvidaci. Kus oceli z \"Enterprise\" (CVN-65) byl na jaře 2018 roztaven a využit pro stavbu kýlu další letadlové lodě tohoto jména, \"Enterprise\" (CVN-80).", "section_level": 2}], "src_summary": "USS \"Enterprise\" (CVN-65) je letadlová loď Námořnictva Spojených států, která působila ve službě mezi lety 1961 a 2017. Jednalo se o první postavenou letadlovou loď s jaderným pohonem a celkově druhou válečnou loď s tímto pohonem vůbec (o několik měsíců dříve byl dokončen křižník USS \"Long Beach\"). Byla osmou americkou válečnou lodí nesoucí jméno \"Enterprise\" a nejdelší a nejtěžší válečnou lodí světa; později ji překonaly letadlové lodě třídy \"Nimitz\". Posledním domovským přístavem \"Enterprise\" byla základna Naval Station Norfolk ve Virginii.", "tgt_summary": "企业号航空母舰(英语:USS Enterprise,舷号CVN-65,中文也常被意译为进取号或勇往号),绰号大E(Big E),是美国海军第一代及世界第一艘核动力航空母舰,是唯一一艘建成的企业级航空母舰。企业号是美军第八艘以企业为名的军舰,舰名源自美国独立战争期间美军俘获并更名的一艘英国单桅纵帆船。", "id": 1777047}
{"src_title": "OpenCL", "tgt_title": "OpenCL", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pro mnohé moderní hardwarové architektury se paralelismus stává jedinou cestou k vyšším výkonům. Tváři v tvář fyzikálním limitům, nejčastěji v podobě teplotních omezení, se různé platformy vydaly jednotnou cestou navyšování počtů exekučních jednotek umožňujících paralelní zpracování čím dál většího množství dat. Zároveň s tím dochází k rychlému nárůstu výkonu a schopnosti i těch nejmenších mobilních zařízení. Množství nosných architektur pro náročné aplikace tak roste poměrně rychlým tempem. Potřeba snadného, efektivního a jednotného zacházení s takovým množstvím hardwarových platforem znamenala vysokou poptávku po nových softwarových pomocnících. Nabídka nástrojů, které jsou schopné jednoduše zprostředkovávat programátorům tento nový způsob myšlení a práce, byla dlouho neuspokojivá. Dosavadní prostředí, která se tuto situaci pokoušejí řešit, trpí závažnými nedostatky. Mnohá proprietární řešení jsou totiž vázaná na konkrétní hardware (CUDA) či software (DirectCompute). Další nástroje sice umožňují jistý stupeň přenositelnosti, avšak za cenu znatelně pomalejšího běhu aplikací na nich postavených.  Tento neutěšený stav má za cíl řešit průmyslový standard OpenCL, jehož prvotní návrh lze vystopovat až k firmě Apple, která dosud drží práva k názvu OpenCL jakožto obchodní značce. V polovině roku 2008 přešel vývoj tohoto návrhu do rukou průmyslového konsorcia Khronos, které za tímto účelem vytvořilo pracovní skupinu Khronos Compute Working Group. Tato skupina zahrnovala členské zastoupení nejvýznamnějších firem v oboru jakými jsou AMD, IBM, Intel a nVidia. V rekordně krátkém čase 5 měsíců byl návrh prodiskutován a propracován do konečné podoby verze 1.0. Po schválení standardu všemi členy konsorcia došlo dne 8. prosince, 2008 k jeho uveřejnění.", "section_level": 1}, {"title": "Hardwarová a softwarová podpora.", "content": "OpenCL definuje abstraktní hardwarové zařízení a k němu ovládací softwarové rozhraní, pomocí kterého aplikace přistupují ke konkrétním výpočetním možnostem různých hardwarových platforem. Jednoduchost modelu abstraktního zařízení usnadňuje jeho implementaci na široké škále existujících i plánovaných hardwarových platforem. Tyto platformy zahrnují klasické procesory (všechny procesory x86 s podporou instrukcí SSE3), grafické procesory (nVidia GeForce řady 8xxx a vyšší, ATI Radeon HD řady 4xxx a vyšší), signálové procesory (DSP), některé novější mobilní čipy, procesory typu Cell a další.  Ani softwarové rozhraní standardu není závislé na softwarové platformě, což znamená, že nepotřebuje ke svému chodu žádný konkrétní operační systém. Hlavní výrobci grafických čipů již zahrnuli implementaci OpenCL do grafických ovladačů nabízených pro nejrozšířenější operační systémy jakými jsou různé verze Windows (XP, Vista, 7) či hlavní distribuce Linuxu (Ubuntu, OpenSUSE, Fedora). Podpora samozřejmě nechybí ani v produktech Apple (MacOS X 10.6, prostředí iPhone) a je dokonce dostupná i v některých virtuálních strojích (např. od VMware).", "section_level": 1}, {"title": "Standard OpenCL.", "content": "Standard OpenCL obsahuje několik hlavních části:", "section_level": 1}, {"title": "Modely OpenCL.", "content": "Modely OpenCL jsou abstraktním vyjádřením vlastností a chování platforem a zařízení, jenž odpovídají standardu OpenCL. Jsou to:", "section_level": 2}, {"title": "Model platformy.", "content": "Model definuje heterogenní paralelní stroj jako počítačový systém schopný nabízet služby OpenCL. Tento heterogenní stroj obsahuje hostitelský systém (dále jen hostitel) a jedno či více zařízení OpenCL (dále jen zařízení), kterými hostitel disponuje. Model platformy navíc předpokládá, že se zařízení skládá z výpočetních jednotek, které jsou dále dělené do procesních elementů.", "section_level": 3}, {"title": "Exekuční model.", "content": "Běh softwarového systému využívající OpenCL probíhá na dvou úrovních heterogenního paralelního stroje. Klasická aplikační část (dále jen aplikace) je vykonávaná v rámci hostitele. Tato aplikace odpovídá kromě jiného za komunikaci mezi hostitelem a zařízeními stejně jako za spuštění a koordinaci výpočtů na těchto zařízeních. Samotné zařízení zpracovává tu část aplikace, jež byla vyjádřena jazykem OpenCL C (dále jen program). Program má formu jednoho či více výpočtových vláken, které jsou zpracovávané v rámci procesních elementů daného zařízení. Tato vlákna jsou instancemi funkčního objektu, který se nazývá kernel. Při spuštění výpočtu specifikuje aplikace jedno až třírozměrný indexový prostor, celkový počet instancí kernelu a (nepovinně) velikost skupin do kterých se budou tyto instance sdružovat. Z těchto informací OpenCL následně určí počet skupin a každé instanci kernelu přiřadí globální index, lokální index a skupinový index. Lokální respektive globální index identifikuje instanci kernelu v rámci skupiny respektive v rámci všech instancí. Skupinový index je identifikátor skupiny do nichž instance kernelu patři.", "section_level": 3}, {"title": "Kontexty a příkazové fronty.", "content": "V rámci exekučního modelu si aplikace vytváří kontexty. V kontextu jsou zahrnuté informace o zařízeních, množinách kernelů a programech OpenCL v němž jsou kernely uložené, paměťových objektech které kernely budou zpracovávat a další údaje. Pro ovládaní zařízení, jejich synchronizaci, přesun dat a spouštění kernelů slouží příkazové fronty. Tyto příkazové fronty jsou schopné zpracovávat příkazy „in order“ (jak jdou za sebou) nebo „out of order“ (nezávislé na pořadí). Každý příkaz při zařazeni do fronty generuje událost. Vzhledem k tomu, že většinu příkazu je možné vykonávat asynchronně lze tyto události využívat pro sledování stavu příkazů a jejích vzájemnou synchronizaci.", "section_level": 4}, {"title": "Paměťový model.", "content": "Tento model slouží k definici paměťové hierarchie, která zahrnuje různé paměťové oblasti zařízeni. Specifikuje typy paměti, druhy přístupu a její alokaci, kdo je za tyto operace odpovědný a jak. Způsoby alokace paměti v jednotlivých paměťových oblastech:  Druhy přístupu k paměťovým oblastem:  Přesuny dat mezi hostitelem a touto hierarchií paměti se provádí zasláním příslušných příkazů (čtení, zápis nebo kopírování) na příkazovou frontu.", "section_level": 3}, {"title": "Programovací model.", "content": "Z exekučního modelu vyplývá, že OpenCL podporuje úlohově paralelní a datově paralelní programovací modely (čí kombinaci obou). Standard OpenCL se soustřeďuje hlavně na datově paralelní programovací model.", "section_level": 3}, {"title": "Datově paralelní programovací model.", "content": "Tento model definuje výpočet jako souběh instancí kernelu zpracovávajících datové složky vstupní datové struktury. V rámci indexového prostoru exekučního modelu jsou tyto instance a způsob jejích mapování na tyto datové složky definovaný jednoznačně. V nejjednodušším případě připadá jedna instance kernelu na jednu datovou složku, neplatí to však vždy.", "section_level": 4}, {"title": "Úlohově paralelní programovací model (multitasking).", "content": "Tento model umožňuje souběžně spouštět několik instancí různých kernelů. V tomto modelu není však možné vyžadovat těsný souběh několika instancí stejného kernelu. To je hlavní rozdíl oproti datově paralelnímu programovacímu modelu, kdy se v jednu chvíli spouští mnoho instancí jednoho kernelu, které mohou spolu úzce komunikovat.", "section_level": 4}, {"title": "OpenCL Framework.", "content": "OpenCL Framework poskytuje aplikacím možnost využívat hostitelský systém a jeho zařízení v souladu s modely OpenCL jako heterogenní paralelní stroj. Framework obsahuje následující komponenty:", "section_level": 3}, {"title": "Jazyk OpenCL C.", "content": "Programovací jazyk OpenCL C je založen na normě „ISO/IEC 9899:1999 - Specifikace jazyka C“ (dále C99). Oproti C99 se OpenCL C liší množstvím rozšíření, která zahrnují: Na druhou stranu OpenCL C zavádí několik omezení:", "section_level": 2}, {"title": "Profil „embedded“.", "content": "Kromě výchozího profilu standardu je k dispozici též profil pro mobilní či vestavěná zařízení, která jsou schopná podporovat modely architektury OpenCL, ale nedisponují dostatečným výkonem pro zajištění plného rozsahu funkčnosti. V tomto „lehkém“ profilu jsou některé části standardu nepovinné (podpora 3D obrazu) či odstraněné úplně (striktní konformita s IEEE-754, 64bitové číselné typy).", "section_level": 2}, {"title": "Standard OpenCL 2.0.", "content": "Standard OpenCL 2.0 rozšiřuje možnosti OpenCL tak že: Dne 24.9.2014 AMD uvolnila OpenCL 2.0 ovladač pro 64-bitový Linux a 64-bitový Windows 8.1. Aktuální seznam podporovaných procesorů a grafik. V současné době jsou podporovány grafické čipy firmy AMD s architekturou GCN, konkrétně AMD Radeon HD 7000 a výše (s výjimkou OEM verzí).", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření OpenCL.", "content": "Dosavadní rozšíření například specifikují spolupráci OpenCL API s grafickými API (OpenGL, DirectX) a také odstraňují některá omezení jazyka OpenCL C.", "section_level": 1}], "src_summary": "OpenCL (Open Computing Language) je průmyslový standard pro paralelní programování heterogenních počítačových systémů, jako jsou například osobní počítače vybavené CPU, APU, GPU (grafickým procesorem), případně DSP (audio procesorem).", "tgt_summary": "OpenCL(Open Computing Language,开放计算语言)是一个为异构平台编写程序的框架,此异构平台可由CPU、GPU、DSP、FPGA或其他类型的处理器与硬件加速器所组成。OpenCL由一门用于编写kernels(在OpenCL设备上运行的函数)的语言(基于C99)和一组用于定义并控制平台的API组成。OpenCL提供了基于任务分割和数据分割的并行计算机制。", "id": 2128054}
{"src_title": "Přesličníkovité", "tgt_title": "木麻黃科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Přesličníkovité jsou jednodomé nebo dvoudomé keře a stromy s tenkými zelenými článkovanými větévkami. Svým vzhledem připomínají spíše jehličnany. Na kořenech jsou hlízky se symbiotickými bakteriemi fixujícími vzdušný dusík. Chlupy jsou jednoduché nebo větvené. Listy jsou drobné, silně redukované, šupinovité, v přeslenech po 4 až 20, tvořící na každé uzlin větévky pochvu. Palisty nejsou přítomny. Květy jsou jednopohlavné, nenápadné, pravidelné, v jehnědách, klasech nebo hlávkách na konci postranních větévek. Okvětí chybí. V samčích květech je jediná tyčinka. Semeník v samičích květech je spodní, srostlý ze dvou plodolistů, s jednou nebo dvěma komůrkami. Čnělky jsou volné. V každém plodolistu jsou 2 vajíčka, z nichž jedno v průběhu vývoje zakrní (abortuje). Placentace je axilární. Květy jsou bez nektárií. Plodenství je klasovité, víceméně dřevnaté. Plodem je samara srostlá se 2 dřevnatými listenci. Semena jsou bez endospermu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zahrnuje 95 druhů ve 4 rodech. Vyskytuje se v jihovýchodní Asii, v australské oblasti a na tichomořských ostrovech. Největší druhová diversita je v Austrálii. Často osidlují suché biotopy. Přesličníky (\"Casuarina\") rostou zplanělé i v jiných oblastech tropů, především v Africe a Americe. Invazními dřevinami jsou například na Floridě.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Přesličníkovité jsou opylovány větrem. Křídlatá semena jsou také šířena větrem.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V dřívějších taxonomických systémech byla čeleď přesličníkovité řazena do samostatného řádu, nejčastěji do blízkosti řádu bukotvaré (\"Fagales\"). Sesterskou větví je podle kladogramů APG dvojice čeledí břízovité (\"Betulaceae\") a \"Ticodendraceae\". Původně čeleď zahrnovala jediný rod - přesličník (\"Casuarina\"). Později byl tento rod na základě morfologie a počtu chromozomů rozdělen na stávající 4 rody.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Přesličníky jsou pěstovány v klimaticky příznivých oblastech jako okrasné dřeviny. Velmi tvrdé a pevné dřevo se používá k výrobě pražců, nářadí, nábytku a jako palivo. Kůra, která obsahuje hnědé barvivo, byla používána k barvení vlny a hedvábí. V suchých oblastech mají přesličníky velký význam při zpevňování písčitých, neúrodných a degradovaných půd. V některých zemích patří k základním melioračním dřevinám, které umožňují přeměnu pouští na zemědělskou půdu. K takovému účelu jsou využívány například v Egyptě a v Iráku. Protože dobře snášejí zasolené půdy, vysazují se někdy jako větrolamy na mořském pobřeží.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Allocasuarina\", \"Casuarina\", \"Ceuthostoma\", \"Gymnostoma\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Přesličníkovité (\"Casuarinaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu bukotvaré (\"Fagales\"). Zahrnuje 4 rody, rozšířené v jihovýchodní Asii, Austrálii a Tichomoří. Svým vzhledem připomínají spíše jehličnany než dvouděložné dřeviny.", "tgt_summary": "木麻黄科包括3-4属大约70种,主要分布在中南半岛、澳大利亚和太平洋岛屿一带,中国有引种,主要作为南方沿海防风固沙林带、盐碱地改良和干旱地区造林。", "id": 1743163}
{"src_title": "Házená na Letních olympijských hrách 1972", "tgt_title": "1972年夏季奧林匹克運動會手球比賽", "src_document": [{"title": "Turnaj mužů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní skupiny.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina A.", "content": "SSSR - Dánsko 12:12 (6:7)  30. srpna 1972 - Ulm  30. srpna 1972 - Ulm  1. září 1972 - Göppingen  1. září 1972 - Göppingen  3. září 1972 - Böblingen  3. září 1972 - Böblingen", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B.", "content": "NDR - Island 16:11 (7:6)  30. srpna 1972 - Augsburg  30. srpna 1972 - Augsburg  1. září 1972 - Ulm  1. září 1972 - Ulm  3. září 1972 - Göppingen  3. září 1972 - Göppingen", "section_level": 3}, {"title": "Skupina C.", "content": "Rumunsko - Norsko 18:14 (11:10)  30. srpna 1972 - Böblingen  30. srpna 1972 - Böblingen  1. září 1972 - Augsburg  1. září 1972 - Augsburg  3. září 1972 - Mnichov  3. září 1972 - Mnichov", "section_level": 3}, {"title": "Skupina D.", "content": "Jugoslávie - Japonsko 20:14 (11:7)  30. srpna - Göppingen  30. srpna - Göppingen  1. září 1972 - Böblingen  1. září 1972 - Böblingen  3. září 1972 - Augsburg  3. září 1972 - Augsburg", "section_level": 3}, {"title": "Semifinálové skupiny.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina A.", "content": "ČSSR - Švédsko 15:12 (7:6)  5. září 1972 - Mnichov  6. září 1972 - Mnichov  8. září 1972 - Mnichov  8. září 1972 - Mnichov", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B.", "content": "Rumunsko - Maďarsko 20:14 (11:6)  6. září 1972 - Mnichov  6. září 1972 - Mnichov  8. září 1972 - Mnichov  8. září 1972 - Mnichov", "section_level": 3}, {"title": "Zápasy o umístění.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Jugoslávie – ČSSR 21:16 (12:5)  10. září 1972 - Mnichov", "section_level": 3}, {"title": "O 3. místo.", "content": "Rumunsko – NDR 19:16 (11:8)  10. září 1972 - Mnichov", "section_level": 3}, {"title": "O 5. místo.", "content": "SSSR – SRN 17:16 (10:9)  10. září 1972 - Mnichov", "section_level": 3}, {"title": "O 7. místo.", "content": "Švédsko – Maďarsko 19:18 (11:8)  10. září 1972 - Mnichov", "section_level": 3}, {"title": "O 9. – 12. místo.", "content": "Polsko – Island 20:17 (10:7)  7. září 1972 - Mnichov  7. září 1972 - Mnichov", "section_level": 3}, {"title": "O 9. místo.", "content": "Norsko – 23:20 (19:19, 10:10)  9. září 1972 - Mnichov", "section_level": 3}, {"title": "O 11. místo.", "content": "Japonsko – Island 19:18 (11:12)  9. září 1972 - Mnichov", "section_level": 3}, {"title": "O 13. – 16. místo.", "content": "Dánsko – Tunisko 29:21 (11:9)  7. září 1972 - Mnichov  7. září 1972 - Mnichov", "section_level": 3}, {"title": "O 13. místo.", "content": "Dánsko – USA 19:18 (12:6)  9. září 1972 - Mnichov", "section_level": 3}, {"title": "O 15. místo.", "content": "Španělsko – Tunisko 23:20 (11:10)  9. září 1972 - Mnichov", "section_level": 3}, {"title": "Soupisky.", "content": "1. Jugoslávie 2. Československo 3. Rumunsko 4. NDR 5. SSSR 6. SRN 7. Švédsko 8. Maďarsko 9. Norsko 10. Polsko 11. Japonsko 12. Island 13. Dánsko 14. USA 15. Španělsko 16. Tunisko", "section_level": 2}], "src_summary": "Turnaj se odehrál v rámci XX. olympijských her ve dnech 30. srpna - 10. září 1972 v Německu.", "tgt_summary": "1972年夏季奥林匹克运动会的手球比赛由1972年8月30日至9月10日举行,为期12天,只设有男子手球一个项目。", "id": 632036}
{"src_title": "SQL CLR", "tgt_title": "SQL CLR", "src_document": [{"title": "Ukázka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nastavení prostředí.", "content": "Pro vývoj SQL CLR objektů je potřeba mít nainstalovaný databázový server Microsoft SQL Server 2005 ve verzi Express a vyšší. Jako vývojové prostředí je nejlepší použít Microsoft Visual C# 2008 Express Edition. Pro správu databáze a testování SQL skriptů je dobré mít také nainstalovaný program Microsoft SQL Server Management Studio ve verzi 2005 a vyšší. Všechny zmíněné programy jsou dostupné ke stažení zdarma. Ve výchozím nastavení Microsoft SQL Server je podpora SQL CLR zakázána. Je tedy potřeba ji nejprpve povolit, k tomu slouží následující skript:  -- Enable CLR support sp_configure'show advanced options', 1; GO RECONFIGURE; GO sp_configure 'clr enabled', 1; GO RECONFIGURE; GO", "section_level": 2}, {"title": "Vytvoření CLR kódu.", "content": "Ukázková aplikace je tvořena pouze jednou třídou. Používá základní knihovny.NET frameworku. SQL CLR integrace zajišťuje dostupnost jen některých knihoven. Jakmile by byla použita například knihovna System.Drawing, musela by se dodatečně nahrát i se všemi referencovanými knihovnami do SQL Serveru. using System; using System.Data; using System.Data.SqlClient; using System.Data.SqlTypes; using System.Net.Mail; using System.Net;  public class SendMail  };  Aby kód mohl být spouštěn z SQL Serveru je potřeba, aby byl nejprve zkompilován. Nejjednodušší způsob je vytvořit v aplikaci Visual C# nový projekt typu \"Class Library\". Kód obsahuje jednu veřejnou metodu, která se jmenuje \"Send\". Právě tato metoda bude volána z T-SQL skriptů. Metoda \"Send\" akceptuje čtyři parametry – adresu odesílatele, adresy příjemců oddělené středníkem, předmět e-mailu a text, který bude obsažený v jeho těle. V ukázce je možné odesílat e-maily pouze v prostém textu. Nastavení SMTP serveru je uloženo v metadatech databáze, ze které je skript spuštěn. konkrétně se jedná o sekci \"Extended properties\".", "section_level": 2}, {"title": "Publikování CLR kódu.", "content": "Samotné zkompilování knihovny nezpřístupní kód v SQL Serveru. Je potřeba knihovnu do SQL Serveru nahrát pomocí speciálních příkazů. Jelikož kód přistupuje i k prostředkům mimo SQL Server, je potřeba publikovat knihovnu s příznakem codice_1 Nakonec je vytvořena T-SQL procedura, která pouze volá metodu \"Send\" z předchozí publikované knihovny. T-SQL procedura musí mít stejný počet parametrů jako má metoda \"Send\". Proměnná \"AssemblyFolderPath\" obsahuje cestu ke složce, kde se nachází zkompilovaná knihovna s kódem pro odesílání e-mailů. -- Variables DECLARE @AssemblyFolderPath NVARCHAR(1000) SET @AssemblyFolderPath = N'ASSEMBLY_FOLDER'  -- Create SqlSendMail assembly CREATE ASSEMBLY [SqlSendMail] FROM @AssemblyFolderPath + 'SqlSendMail.dll' WITH PERMISSION_SET = UNSAFE GO  -- Create sp_SendMail procedure CREATE PROCEDURE [sp_SendMail] WITH EXECUTE AS CALLER AS EXTERNAL NAME [SqlSendMail].[SendMail].[Send] GO  Jméno knihovny se může lišit v závislosti na nastavení projektu v aplikaci Visual C#. Jméno publikovaného sestavení (assembly) v SQL Serveru nemusí být stejné jako jméno zkompilovaného souboru – v tomto případě \"SqlSendMail.dll\".", "section_level": 2}, {"title": "Testování CLR kódu.", "content": "Nejprve je potřeba nastavit níže uvedené hodnoty v metadatech databáze. V SQL Server Management Studio se toto nastavení provádí pomocí záložky Extended properties ve vlastnostech databáze.  Nyní už jen stačí zavolat nově vytvořenou T-SQL proceduru. EXEC sp_SendMail", "section_level": 2}, {"title": "Využití SQL CLR.", "content": "Nejčastějším využitím SQL CLR jsou algoritmy pro práci s řetězci, pro tuto oblast v T-SQL neexistuje dostatečné množství zabudovaných funkcí. Dalším častým využitím jsou procedury a funkce, které obsahují pokročilé matematické operace. Použití uživatelsky definovaných typů se v praxi moc neuchytilo, protože složité datové typy jsou velmi náročné na zpracování. Používají se spíše jednoduché úpavy stávajících typů. Dále mohou být uživatelsky definované typy použity pro jednoduché šifrování a dešifrování dat. Obecná rada při zvažování, zda využít klasické funkcionality T-SQL nebo sáhnout po SQL CLR je použít T-SQL, pokud je to možné. Špatné napsání SQL CLR kódů může vést k velmi rychle klesajícímu výkonu databází. Dalším problémem se může stát implementace programů na straně klienta, kde podpora CLR může být z bezpečnostních důvodů zakázána.", "section_level": 1}], "src_summary": "SQL CLR je technologie od Microsoftu, která hostuje virtuální stroj.NET frameworku. Virtuální stroj poskytuje běh veškerého.NET framework kódu stejně jako například jazyk Java poskytuje běh aplikací zpracováváním tzv. bytecode. Hostování virtuálního stroje.NET v databázových serverech Microsoft SQL Server nabízí psaní vlastních SQL objektů v jazycích jako například C#, VB.NET a dalších z rodiny.NET jazyků. Mezi SQL objekty, které je možné vytvořit patří:", "tgt_summary": "SQL CLR (SQL Common Language Runtime) 是自 SQL Server 2005 才出现的新功能,它将.NET Framework中的CLR服务注入到 SQL Server 中,让 SQL Server 的部分数据库物件可以使用.NET Framework 的程序语言开发(目前只支援VB.NET和C#),包括预存程序、使用者自订函数、触发程序、使用者自订型别以及使用者自订汇总函数等功能。", "id": 1975688}
{"src_title": "Jurij Šargin", "tgt_title": "尤里·沙尔金", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Jurij Šargin je ruské národnosti, narodil se v dělnické rodině žijící v Engelsu v centrální části Ruska. Po ukončení střední školy studoval na Vojensko-inženýrském institutu A. F. Možajského (dnes Vojensko-kosmická akademie A. F. Možajského, ), absolvovoval jej roku 1982 ve specializaci kosmické stroje. Po studiu sloužil v útvarech Hlavní správy kosmických prostředků (GUKOS) ministerstva obrany (od 1992 Vojenských kosmických sil, VKS). Do roku 1987 na kosmodromu Bajkonur, poté ve skupině vojenských představitelů v NPO Eněrgija, přičemž od roku 1994 byl vedoucím skupiny.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmonaut.", "content": "V polovině 90. let se přihlásil k výběru, prošel nezbytnými lékařskými prohlídkami a 2. února 1996 byl státní meziresortní komisí doporučen ke kosmonautickému výcviku. V květnu téhož roku byl jmenován kandidátem na kosmonauta () Vojenských kosmických sil. Absolvoval dvouletou všeobecnou kosmickou přípravu a 20. března 1998 mu byla přiznána kvalifikace „zkušební kosmonaut“.  V únoru 1998 byl zařazen do záložní posádky 26. expedice na Mir, ale už v květnu byl z posádky vyřazen pro nemoc. Dne 2. září 1998 byl převeden z Kosmických sil (tehdy začleněných do Raketových vojsk strategického určení) k letectvu a začleněn do oddílu CPK. Dne 28. prosince 2001 jej ministr obrany vrátil zpět ke Kosmickým silám, zůstal v oddílu CPK ve Hvězdném městečku.  V srpnu 2004 byl zařazen do posádky lodi Sojuz TMA-5 ve funkci palubního inženýra 2 jako jediný člen 7. návštěvní expedice na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS).  Sojuz TMA-5 s posádkou Saližan Šaripov, Leroy Chiao (členové Expedice 10 na ISS) a Šargin odstartoval z Bajkonuru 14. října 2004. Členové nové základní posádky převzali stanici od stávajícího osazenstva – Expedice 9, které s Šarginem 24. října odletělo v Sojuzu TMA-4 zpět na Zem.  V srpnu 2008 byl jmenován zástupcem velitele Střediska zkoušek a řízení kosmických prostředků pro vědeckovýzkumnou práci a proto se v říjnu 2008 vzdal statusu kosmonauta.  Šargin je rozvedený, má syna a dceru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jurij Georgijevič Šargin (, *20. března 1960 Engels, RSFSR, SSSR) byl původně vojenský inženýr sloužící ve skupině představitelů kosmických sil armády Ruské federace ve společnosti RKK Eněrgija. Od května 1996 se stal ruským kosmonautem, prvním z kosmických sil. Roku 2004 absolvoval desetidenní kosmický let na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). Roku 2008 byl jmenován zástupcem velitele Střediska zkoušek a řízení kosmických prostředků, proto ztratil status kosmonauta.", "tgt_summary": "尤里·格奥尔基耶维奇·沙尔金(,1960年-3月20日)是俄罗斯已退役宇航员,也是俄航空兵中第一位进入国际空间站的军人。", "id": 316539}
{"src_title": "Lakros", "tgt_title": "袋棍球", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Lakros vznikl pravděpodobně v Severní Americe v oblastí Velkých jezer již před několika stoletími. Tento sport byl založen indiánským kmenem Irokézů, kteří ho nazývali „tewaarathon“ (mohawkština). Algonkinští indiáni mu říkali „bagattaway“ (odžibwejština), což v překladu znamená „malý bratr války“. Lakros sloužil indiánům jako alternativa k válce při řešení sporů, ale i k udržení kondice. Označení lacrosse vymysleli až francouzští misionáři. Tento název má původ ve francouzském „“ („biskupská berla“), neboť původní indiánská lakrosová hůl svým zahnutím připomínala misionářům berlu biskupa.", "section_level": 1}, {"title": "Dnešní doba.", "content": "Postupem časů se vyvinuly další verze hry. Američané odvodili verzi fieldlakros, Kanaďané vymysleli boxlakros. V Česku se také hraje verze český lakros, který má svá specifika. Na první pohled se odlišuje tím, že se hraje jednoruč. Pak je tu poslední verze, která je nejmladší – interkros.  Jednotlivé verze her se od sebe liší velikostí hřiště, počtu hráčů a způsobem, jakým je možné zneškodnit soupeře. Například interkros je naprosto bezkontaktní sport, soupeře se nesmíte ani dotknout. Naopak boxlakros je tvrdý, kontaktní sport - soupeře lze atakovat holí do jeho hole nebo krosčekovat.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy lakrosu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fieldlakros.", "content": "Fieldlakros hrají týmy s devíti hráči v poli a brankářem. Hraje se na čtvrtiny, nejčastěji na 20 minut hrubého času. Hřiště svou velikostí odpovídá fotbalovému hřišti, povrch může být jak tráva přírodní, tak i umělá. Hřiště je rozděleno na útočnou a obranou polovinu, přičemž na útočné musí být vždy minimálně tři hráči a na obranné 4 hráči(brankář + 3 nebo 4 bez brankáře). Dále jsou tu dvě rest-lines (čáry vymezující vzdálenost od středové čáry), kam se hráči staví při vhazování (face-off) (viz níže). To také odpovídá rozdělení hráčů na obránce, útočníky a středopolaře, kteří se pohybují na obou polovinách (ale i obránce může přejít na útočnou polovinu a útočník na obranou, většinou však takto přecházejí středopolaři). Hráči jsou vybaveni chrániči - povinná výbava je helma a rukavice, zbytek dle vlastního uvážení (obvykle se používají chrániče loktů, ledvin a suspensoru). Na nohy chrániče nejsou.  Hra začíná vhazováním (face-off) - 2 hráči na středu bojují o míč a pomoci jim mohou jen 4 další středopolaři. Až někdo míč získá (posession), do hry se zapojují i ostatní hráči. Face-off se provádí i po vstřelení gólu. Fieldlakros je především taktická hra, není tak kontaktní jako Boxlakros. Útočící hráči se většinou snaží přehrát obranu soupeře pomocí předem nacvičených signálů, rychlých a přesných nahrávek, čímž obvykle donutí obránce soupeře chybovat a těží pak z této chyby. Brání se především zónově, uprostřed zóny je pak osobní obrana s dlouhou holí (viz dole). Obránci získávají míč vyseknutím z hole soupeře, sražením protihráče s míčem k zemi nebo vybojováním po chybě (např. špatná přihrávka) útočících hráčů. Hůl na Fieldlakros je stejná jako na Boxlakros - skládá se z kovové tyče (z různých slitin) o délce přibližně 1 metr, obránci mohou mít hůl dlouhou až 1,8 metru (přičemž takto vybavení obránci mohou být na hřišti pouze čtyři najednou), na jejímž konci je „hlava“, která má umělohmotný pevný obrys a je vypletena síťkou, do níž se chytá míč. Ten je přibližně stejně velký jako tenisák, jeho váha je zhruba stejná jako váha hokejového puku a dobře skáče.", "section_level": 2}, {"title": "Soutěže v ČR.", "content": "Nejvyšší soutěží ve fieldlakrosu v ČR je Národní fieldlakrosová liga pořádaná od roku 1992 Českou lakrosovou unií. Nejúspešnějšímy týmy soutěže jsou LC Custodes Radotín a SK Lacrosse Jižní Město, kteří získali titul osmkrát. Od roku 2008 funguje NFLL také jako nadnárodní soutěž, neboť se jí účastní také týmy ze Slovenska a Rakouska.", "section_level": 3}, {"title": "Ženský lakros.", "content": "Ženský lakros je velmi zjednodušeně Fieldlakrosem pro ženy, hraje se rovněž na fotbalovém hřišti, ale velmi se liší pravidly. Dospělé hráčky v poli musí mít chrániče zubů, dobrovolně chrániče očí (lakrosové brýle), které jsou pro hráčky do 18 let povinné.  Mistrovství světa v ženském lakrosu se uskutečnilo ve dnech 17.–27. června 2009 v Praze, ve sportovním areálu Slavia.", "section_level": 2}, {"title": "Boxlakros.", "content": "Boxlakros hrají týmy po pěti hráčích v poli a jednom brankáři. Hra se hraje na periody, nejčastěji 4 krát 15 minut. Hraje se na hřišti velikosti hokejového hřiště, nejčastěji na umělém trávníku. Hráči mají chrániče na horní část těla, tj. hruď, ledviny, lokty, ruce, hlavu. Hra začíná takzvaným „Face“. Při něm se za tzv. restraining lines (třetiny) postaví 4 hráči z každého týmu (nejčastěji 2 na obranou a 2 na útočnou třetinu) a jeden hráč jde doprostřed na face. Po face se jedna strana zmocní míče a má 30 sekund na střelu na bránu, z čehož je deset sekund na překročení poloviny hřiště. Protihráči se snaží získat míč. Lakrosová hůl se skládá z kovové tyče (z různých slitin) o délce přibližně 1 metr, na jejímž konci je „hlava“, která má umělohmotný pevný obrys a je vypletena síťkou, do níž se chytá míč. Ten je přibližně stejně velký jako tenisák, je poměrně těžký a dobře skáče.", "section_level": 2}, {"title": "Soutěže v ČR.", "content": "Nejvyšší soutěží v boxlakrosu v ČR je Národní boxlakrosová liga pořádaná od roku 1987 Českou lakrosovou unií. Nejúspěšnějšími týmy jsou LC Custodes Radotín, který vyhrál 16x, a LC Jížní Město. Existuje i liga pro juniory, JBL ( Juniorská Box-Lacrossová Liga ), je rozdělena na věkové kategorie U10, kterou tvoří tyto týmy: LCC Red, LCC Blue, U12 týmy: LC Jížní Město+LC Old Dogs Plzeň, LCC Ants a Zbraslav, U14 týmy: LCC Foxes(Dominuje tuto kategorii), Zbraslav a LC Jížní Město+Old Dogs Plzeň. Další významnou soutěží na našem území je Memoriál Aleše Hřebeského pořádaný lakrosovým klubem LC Custodes Radotín, na památku svého hráče, který se na podzim roku 1993 stal zbytečnou obětí dopravní nehody. Dnes je Memoriál Aleše Hřebeského nejprestižnější boxlakrosovou událostí v Evropě.", "section_level": 3}, {"title": "Interkros.", "content": "Interkros se hraje ve čtyřech hráčích v poli a jedním brankářem. Hraje se na tři třetiny po 15 minutách na hřišti pokud možno 20 x 40m. Většinou v tělocvičně ale i na venkovní umělé trávě. Hráči nepotřebují žádné chrániče (někteří mají chrániče na oči, plastové brýle), protože hráči se sebe nesmí ani dotknout. Hráči mají kovové tyče (výjimečně ještě dřevěné) s kompletní umělohmotnou „hlavou“. Míče jsou větší než u ostatních druhů lacrossu a jsou lehčí. V intercrosu není žádný face ani vhazování. Hráči si jednoduše na začátku hřiště střihnou a kdo vyhraje, má míč. V této verzi padá velmi mnoho gólů, ale samozřejmě záleží na brankáři a na schopnostech hráčů. Konečný výsledek může činit například 35:25, ale také 12:15. Doba na útok je omezena na 30s, míč v držení hráče na 3 sekundy, což činí interkros velmi rychlou a napínavou hrou. Interkros hrají muži i ženy společně, nicméně na úrovni mistrovství světa jsou soutěže oddělené.", "section_level": 2}, {"title": "Český lakros.", "content": "V České republice vznikl další typ lakrosu, kterému se příznačně přezdívá \"český lakros\". Hraje se v pěti hráčích v poli a jedním brankářem na dvě poloviny po 25 minutách. Branky jsou od sebe vzdáleny 50 m a mají rozměr 183 x 183 cm. Uprostřed vzdálenosti mezi brankami je středová čára dlouhá 30 m opatřená praporky, mezi kterými se vždy musí probíhat. Hřiště nemá autové čáry. Od ostatních lakrosů se liší tím, že lakrosová hůl (\"lakroska\") se drží jen v jedné ruce a je kratší. Lakroska měří 60-100 cm, \"hlava\" může činit max. 1/3 hole a šíře hlavy je 13-20 cm.  Poprvé se v ČSR hrál již v roce 1936 mezi tehdejšími československými woodcraftery. Lakrosky se tehdy tradičně vyráběly z lískového či vrbového proutí a vyplétaly se provázkem (dnes již jsou ovšem duralové). Až teprve v roce 1978 založily skautské a trampské týmy pravidelnou ligovou soutěž lakrosu a o rok později bylo založeno SALH - Sdružení amatérských lakrosových hráčů. Jako samostatná sportovní organizace bylo SALH zaregistrováno až v roce 1990. V současné době existují 2 pražské mužské ligy, 1 pražská ženská & žákovská liga a 2 moravské ligy (druhá je často smíšená). V červnu se navíc hraje Mistrovství ČR, kam postupuje 8 nejlepších mužských týmů (6 pražských, 2 moravské) a 4 nejlepší ženské týmy.  Tento typ lakrosu se v ČR stále hraje i mimo ligovou soutěž, v turistických, skautských a indiánských oddílech. Náklady na základní výbavu jsou poměrně nízké.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lakros (také psáno lacrosse) je kolektivní sport pocházející od severoamerických indiánů. Dva týmy hrají na hřišti s lakrosovými holemi se síťkou (\"lakrosky\"), ve kterých hráči nosí míček, přihrávají si a snaží se jím trefit do branky druhého týmu.", "tgt_summary": "袋棍球(Lacrosse),又译长曲棍球、曲棍网球、棍网球、兜网球、袋球或网棒球,是一种使用顶端具有网状袋子的长棍作为持球工具的团队球类运动。起源于北美原住民部落,原本不限人数,最多可达双方各一千余人。移民至此的法国人发现后,加以改良并制订规则,因而形成今日的状态。", "id": 2509734}
{"src_title": "Alenka v říši divů (film, 2010)", "tgt_title": "魔境夢遊", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Na počátku děje poznáváme londýnskou Angličanku Alenku (Alici Kingsleyovou) jako malé šestileté děvčátko, které má neklidné spaní, časté snové vidiny a která žije se svým otcem. Zakrátko pak děj pokračuje o třináct let později v době, kdy se z Alenky stala mladá dospívající dívka, jejíž otec zemřel a která právě jede kočárem společně se svou matkou na své zásnuby sice s velmi bohatým, ale také dosti hloupým lordem Hamishem Ascotem, synem otcova dlouholetého obchodního partnera lorda Ascota. Během zásnubní slavnosti její pozornost upoutá zvláštní velký bílý králík ve vestě, jenž se zde pohybuje mezi trsy růžových keřů a mává na ni. Alenka přeruší veškerou společenskou konverzaci se svým nápadníkem Hamishem, který ji právě požádal o ruku, a běží pryč za tím podivným bílým králíkem ve vestě, který ji v zámeckém parku pod starým a pahýlovitým stromem zmizí do velké nory. Jak se naklání nad onou norou, její stěny povolí a Alenka spadne dovnitř, dlouhým pádem padá a padá a padá dolů do Podzemní říše, kde se nakonec ocitne v kruhové místnosti plné zamčených dveří. Prožívá pak částečně znova to, co již zde jednou prožila jako malé děvčátko (což je vlastně také původní děj knihy a filmu). Za aktivní pomocí nejrůznějších více či méně bizarních tvorů a jejich kouzel (různých fantastických i reálných mluvících zvířat, modrého houseňáka, dvou malých tlouštíků a pološíleného kloboučníka) pak pomáhá fantaskní podzemní svět osvobodit od bizarní krutovlády Srdcové královny Iracebeth a předat moc do rukou její sestry, mírumilovné Bílé královny Mirany. Prostřednictvím sebepoznání i nabyté zkušenosti pak dotváří svoji osobnost a definitivně dospívá v ženu. Poté, co vorpálovým mečem skolí bájného tvora (dosti podobného drakovi) tlachapouda, kterému usekne hlavu, se za pomoci Bílé královny vrátí nahoru na zemský povrch zpět na zásnubní slavnost. Hamische si ale odmítne vzít a nakonec odjede lodí do ciziny, neboť se stane obchodní zástupkyní Ascotovy firmy v Číně.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní postavy Podzemí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zvířecí postavy.", "content": "Všechny tyto zvířecí postavy mluví a jsou příznivci Bílé královny.", "section_level": 2}, {"title": "Nereálné zvířecí postavy Podzemí.", "content": "Všechny tyto postavy jsou na počátku ve službách Srdcové královny, Pentlochňap Alenku nejprve pronásleduje i lehce poraní, později jí ale věrně slouží na straně Bílé královny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alenka v říši divů (anglicky \"Alice in Wonderland\") je americký 3D film společnosti Disney, natočený volně na námět pocházející z knih Lewise Carrolla \"Alenka v říši divů\" (též známé jako \"Alenčina dobrodružství v podzemní říši\"; \"Alice's Adventures in Wonderland\", 1865). Film režíroval Tim Burton a v hlavních rolích vystupuje např. Johnny Depp, Mia Wasikowska, Helena Bonham Carterová, Anne Hathawayová. Podmanivou filmovou hudbu složil Danny Elfman. K filmu byl vydán také soundtrack pod názvem \"Almost Alice\", kde jsou nazpívány písně interpretů, které tento příběh inspiroval. Hlavní písničkou byl singl Avril Lavigne \"Alice\".", "tgt_summary": "《魔境梦游》(英语:Alice in Wonderland),2010年的美国奇幻动画,采用真人演出3D数码模式拍制,由提姆·波顿执导,蜜雅·娃丝柯思卡等主演,于2010年3月5日在美国首映。", "id": 548492}
{"src_title": "Vědy o atmosféře", "tgt_title": "大气科学", "src_document": [{"title": "Chemie atmosféry.", "content": "Atmosférická chemie je věda o atmosféře zabývající se studiem chemického složení atmosféry Země a atmosfér jiných kosmických objektů. Složení atmosféry Země se v minulosti měnilo a mění se i dnes působením člověka a jiných vlivů. Atmosférická chemie zkoumá tyto změny a jejich vliv na život na Zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzika atmosféry.", "content": "Atmosférická fyzika je věda využívající fyzikálních poznatků ke studiu atmosféry.", "section_level": 1}, {"title": "Dynamika atmosféry.", "content": "Dynamika atmosféry zahrnuje studium proudění a pohybů v atmosféře. Zabývá se studiem bouří, tornád, tropických cyklón, globálním prouděním. Cílem dynamiky atmosféry je vysvětlit pozorované jevy na základě fyzikálních modelů. Pomáhá tak zpřesnit předpověď počasí a vyvíjet metody pro předpověď sezónních změn.", "section_level": 2}, {"title": "Meteorologie.", "content": "Meteorologie studuje změny počasí v krátkodobém měřítku několika týdnů za účelem vytvoření předpovědi jeho budoucího chování. K tomu využívá naměřených údajů v meteorologických stanicích, které zpracovává pomocí modelů vytvořených fyzikou atmosféry.", "section_level": 1}, {"title": "Klimatologie.", "content": "Klimatologie je věda zabývající se změnami klimatu - změnami počasí na určitém místě, ale i na celé planetě (Zemi), z dlouhodobého hlediska. Studuje periodicitu klimatických změn v časovém měřítku řádu let až milionů let. Zjištěné informace se snaží využít k předpovědi chování klimatu v budoucnosti.  Zkoumá také interakce atmosféry a oceánů nebo povrchu kontinentů (jejich topografie a také vegetace) a jejich případný vliv na zemské klima. Její výzkum souvisí s výzkumem dalších vědeckých disciplín jako jsou atmosférická fyzika, atmosférická chemie, geologie, vulkanologie, hydrologie, glaciologie, ale i astrofyzika.", "section_level": 1}, {"title": "Atmosféry kolem vesmírných objektů.", "content": "Všechny planety sluneční soustavy, mají atmosféru, protože jejich gravitační působení je dostatečné k tomu, aby si udržely kolem sebe plynný obal. Výjimku tvoří planeta Merkur, u níž atmosféra krátce po zformování planety prakticky zcela zmizela vlivem nízké gravitace planety, vysoké teploty a interakcí molekul se slunečním větrem. Také Saturnův měsíc Titan má vlastní atmosféru.  U těchto planet (a měsíce) dochází, podobně jako na Zemi, ke vzniku meteorologických jevů. V atmosféře Venuše byly pozorovány elektrické výboje v podobě blesků, na Marsu vznikají prachové bouře a byla zde pozorována oblačnost, v atmosféře Jupitera je obrovská anticyklóna nazývaná Velká rudá skvrna, v atmosféře Saturnu je Dračí bouře, v atmosféře Neptunu se v 90. letech nacházela Velká tmavá skvrna.  Také kolem některých extrasolárních planet byla objevena atmosféra. Horké Jupitery, které byly objevovány zpočátku, pravděpodobně ztratily svou atmosféru vlivem záření mateřské hvězdy. U planety HD 189733 b byla v roce 2008 objevena atmosféra tvořená oxidem uhličitým, methanem a vodními parami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vědy o atmosféře je souhrnný název pro vědy zabývající se složením atmosféry astronomických objektů, procesy probíhajícími v atmosféře a procesy, které ovlivňují atmosféru. Zahrnují v sobě chemii atmosféry, fyziku atmosféry (do níž patří dynamika atmosféry), meteorologii a klimatologii.", "tgt_summary": "大气科学研究大气的结构、组成、物理现象、化学反应、运动规律,是地球科学的一个分支。研究对象主要是地球以及太阳系其他行星的大气圈。大气研究的时空范围很广,空间尺度从一个城市、区城向全球扩展,研究的时间尺度则从几天到几年,以至几十年不等。研究的对象主要是对流层和平流层。研究的手段有现场观测、遥测、和数值模拟等。", "id": 1834522}
{"src_title": "Vinařství", "tgt_title": "葡萄栽培", "src_document": [{"title": "Historie vinařství.", "content": "Nejstarší svědectví o výrobě vína se datuje do období mezi 6000 př. n. l. až 5000 př. n. l. v Řecku. Někdy však bývá uvedeno že vinařství se zrodilo na území dnešní Gruzie před 8000 lety př. n. l. Technologii výroby značně zdokonalili staří Řekové, ale kultivační techniky, které známe dnes, se v Evropě používají až od konce existence Římské říše. Ve středověké Evropě se zásadním podporovatelem vína, nezbytného pro oslavu katolické mše, stala katolická církev. V dobách politické nestability se vinařské postupy udržovaly a rozvíjely v křesťanských klášterech, které měly dostatek zdrojů, bezpečné zázemí a zájem na zvyšování kvality svého vína.", "section_level": 1}, {"title": "Historie vinařství na jižní Moravě.", "content": "V některých publikacích se lze dočíst, že počátky pěstování vinné révy na jižní Moravě začínají ve 3. století a jsou spojeny s velkým rozmachem pěstování vinné révy v Pannonii za císaře Proba. Tato teorie je však dosti sporná. Přímé důkazy o výsadbě vinic v této oblasti pocházejí až z přelomu 8. a 9.století.", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "V období Velkomoravské říše došlo k velkému rozšíření pěstování vinné révy, což dokazují archeologické nálezy i slova kronikáře Václava Hájka z Libočan. Kníže Svatopluk začal ve zdejším kraji zakládat vinice ze sazenic dovezených z Uher a Rakouska a i pozdější panovníci vždy dbali o zdejší vinohrady.  Také středověké křesťanství mělo velký vliv na rozvoj moravských vinic. Od 12. století zde byly zakládány kláštery a ty zase zakládaly vinice. Vinná révy se zpočátku vysazovala na neúrodných, kamenitých půdách, kterou šlechta ochotně pronajímala jak měšťanům, tak svým poddaným, čímž efektivně vyřešila problém venkovské chudiny.  V první čtvrtině 13. století, kdy se Mikulovsko a Valticko stalo součástí panství rodu Lichtenštejnů, patřil obchod s vínem k největším příjmům měšťanů a šlechty. Jelikož dobrá vinice mívala větší cenu než pěkný dům, ukládali měšťané z Brna, Znojma či Olomouce své finance právě do vinohradů a získali na Hustopečsku tolik vinic, že se prací na nich zabývalo téměř veškeré místní obyvatelstvo.  Vinohradnictví zvyšovalo majetek malých vesnic i velkých měst a jeho význam stále rostl. Z toho důvodu byl vydán roku 1309 v dolnorakouském Falkensteinu také první vinařský zákon, zvaný horenské právo. Podle tohoto zákonu měly být veškeré spory o vinice rozhodovány výkonným orgánem v Hustopečích, které byly největší vinařskou obcí. Aby se sporům o vinice předcházelo, vydal markrabě Jan Jindřich roku 1355 viniční řád, který obsahoval i regulaci dovozu vína na Moravu.  Moravští vinaři byli podporování i za vlády Karla IV., velkého příznivce vína. Ten jejich mladé vinice na dvanáct let osvobodil od daní a teprve z třináctého vinohradu odváděli „horníci“, což bylo staročeské označení vinařů odvozené od viničních hor, jak se tenkrát vinice nazývaly, desátek nájemci a 30 litrů králi. Již tehdy byl ale prodej vína značně omezený a podléhal přísné kontrole.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "Po období středověku přišel za renesance, v 16. století, zlatý věk moravského vinařství a vrcholil kolem roku 1820, kdy bylo na Moravě 29 801 hektarů vinic, což je třikrát více než v současnosti. Moravská vína se stala známými nejen doma, ale i v zahraničí. Spotřeba vína byla vysoká ve městech i na venkově, odhaduje se více než 56 litrů za osobu a rok. Vyskytuje se také problém s konkurencí. Rakouští vinaři žádají roku 1539 Ferdinanda I. o zákaz dovozu moravských vín do Rakouska a tuto žádost později opakují, proto jim roku 1575 musel moravský zemský sněm pohrozit zákazem dovozu rakouských vín a jejich transportem přes Moravu. Také největší vinařské město Hustopeče se bránilo konkurenci tím, že roku 1603 vydalo zákaz dovozu vína a ve městě se smělo prodávat jen víno hustopečské.  Období válek a vpádů cizích vojsk v následujícím století znamenal pro kraj vylidnění osad, zpustnutí vinic a celkový úpadek kraje. Teprve koncem 17. století začíná obnova venkovských vinic, na kterém se podílelo především venkovské obyvatelstvo a důležitým hospodářským, sociálním i architektonickým prvkem moravské vesnice se staly sklepy, které hrají tolik důležitou roli v cestovním ruchu dnešní doby.  Moravské vinařství si ještě muselo projít několika vinařskými pohromami. Krutá zima roku 1866 způsobila úbytek vinic na polovinu a také se začínají objevovat první zabijáci vinné révy – mšička révokaz, která postupně zničila všechny evropské vinice, plíseň révová a padlí révové, všechny původem z Ameriky. Vinaři se postupně naučili čelit mšičce roubováním domácích odrůd na odolné americké podnože a také byla nalezena obrana proti houbovým chorobám, trvalo to však celá desetiletí. Pěstování a ošetřování vinic se stále prodražuje a proto vinice dále mizejí. Ve 30.letech minulého století zůstalo na Moravě jen kolem 3800 hektarů vinic. Za dalších třicet let se ale jejich plocha rozšířila na 7 000 hektarů. Vinice si také prošly svou rekonstrukcí, přizpůsobovaly se zemědělské velkovýrobě a používání strojů. Začalo se používat Moserovo vedení (podle rakouského profesora Lenze Mosera) a vzrostla produkce.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Koncem 20. století prochází vinohradnictví další velkou, hlavně organizační přeměnou, která však zvýšila kvalitu prodávaných vín. Byl vydán nový zákon o vinohradnictví a vinařství, který dal vinařům právní jistoty a stanovil vinařské tratě, které jsou státem částečně dotovány. Nejkvalitnější vína se dnes pěstují pouze na zaregistrovaných vinařských tratích, v polohách, kde jsou dlouhodobě vhodně podmínky pro získání vysoce kvalitních hroznů, a u kterých je stanoveno, jaké odrůdy je zde možné pěstovat a maximální možné množství sklizených hroznů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vinařství je zemědělské odvětví zabývající se pěstováním a zkoumáním révy vinné. Mezi povinnosti vinaře patří zúrodňování vinice, zavlažování, monitorování a odstraňování škůdců, sledování růstu rostlin, rozhodnutí kdy sklízet úrodu a řez vinné révy během zimních měsíců. Věda, která se vínem a vinařstvím zabývá, se jmenuje enologie.", "tgt_summary": "葡萄栽培是一门专门研究葡萄和生产葡萄的学科,内容包含所有在葡萄园中所进行的园艺工作,为园艺学的一个分支。", "id": 4190}
{"src_title": "James May", "tgt_title": "詹姆斯·梅", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "James se narodil v Bristolu 16. ledna 1963 jako jeden ze 4 dětí (má 2 sestry a 1 bratra) Chodil na základní školu v Newportu a pokračoval ve studiu Rotherhamu, následně absolvoval hudební vědy na Lancaster University. Na střední škole byl součástí chlapeckého pěveckého sboru ve Whistonu a je vášnivým hráčem na flétnu a piano. Po absolvování univerzity pracoval v kanceláři nemocnice v Chelsea.  Momentálně žije James v Londýně (Hammersmith) se svou přítelkyní, taneční kritičkou Sarah Frater, se kterou je od roku 2000. Společnost jim dělá kocour Fusker, který byl dar od manželky Richarda Hammonda, Mindy.  May vlastnil a vlastní velký počet aut: Bentley T2, Triumph 2000, Alfa Romeo 164, Jaguar XJS, Porsche Boxster S (o kterém prohlašuje, že je jediné, které si pořídil nové), Mini Cooper, Ferrari F430 a další, včetně motocyklů. Má náklonnost k prestižním autům jako jsou Rolls-Royce a Bentley, jednoduchým vozům typu Fiat Panda a dalším. Často však používá skládací kolo od firmy Brompton Bicycle. Autoškolu úspěšně absolvoval až na druhý pokus a tvrdí: „Ti nejlepší to zvládnou až napodruhé.“ Také se považuje za experta přes Rolls-Royce.  James vlastní pilotní licenci na lehká letadla, avšak nezískal oprávnění létat v noci  Objevil (dle jeho vlastního tvrzení) pramen Nilu. A to společně se svými kolegy z Top Gearu v 19.serii tohoto pořadu. Našel ho v Tanzanii na druhé straně Viktoriina jezera, než myslí ostatní. Na to, že leží v těchto místech, jelikož je to dál od Gibraltaru než se uvádí, přišel „orangutan“ Jeremy Clarkson.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "May pracoval od 80. let pro The Enginner a později také pro Autocar magazín, ze kterého byl vyhozen. Napsal mnoho sloupků pro Car Magazine a Top Gear magazín. Napsal knihu May On Motors, která je souhrnem jeho sloupků. Dále napsal Notes From The Hard Shoulder, James May ́s 20th Century a další.  James May se poprvé ukázal v Top Gearu v roce 1999 na nějakou dobu, poté se opakovaně přidal v 2. sérii v roce 2003, kde získal svou přezdívku \"Captain Slow\". I přes tuto přezdívku překvapil diváky svou rychlou jízdou s Bugatti Veyron (407 km/h – téměř 1/3 rychlosti zvuku) a následně s Bugatti Veyron 16.4 Super Sport dosáhl rychlosti 417 km/h. V Top Gearu působil 12 let až do ukončení spolupráce s hlavní moderátorskou trojicí.  Stal se společně s Jeremym Clarksonem jedním z prvních lidí, kteří cestovali na Severní magnetický pól s použitím upraveného modelu Toyoty Hilux. Později v Top Gearu prohlásil, že tam vlastně nechtěl, a stal se tak prvním člověkem, který se dostal na Severní magnetický pól a nechtěl tam.  Také projel bolivijskou džungli se Suzuki SJ413 a pokračoval s tímto vozem přes \"Cestu smrti\" – Yungas Road – přes Andy až k Pacifiku. A dále celou Indii, Jižní Afriku, Vietnam, Patagonii a různé státy USA, to vše se svými kolegy z Top Gearu.  Nyní spolu se svými bývalými kolegy z Top Gearu moderuje show The Grand Tour, což je obdoba starého Top Gearu od společnosti Amazon. Vznikla poté, co Top Gear ukončil spolupráci s Jeremy Clarksonem a jeho kolegové Richard Hammond a May (a také producent Andy Wilman) se následně rozhodli odejít dobrovolně. Poté založili vlastní show, tedy The Grand Tour.", "section_level": 1}, {"title": "Pořady.", "content": "Kromě Top Gearu James moderoval dokument pro Sky o žralocích – Inside Killer Sharks a také James May's 20th Century, který pohlížel na objevy a vynálezy 20. století. V roce 2008 také moderoval James May's Big Ideas, kde cestoval po celém světě a hledal různé vynálezy a myšlenky, které byly použity ve sci-fi.  V roce 2006 spolupracoval James s Ozem Clarkem v Oz and James's Big Wine Adventure, pořadu, ve kterém oba cestovali po Francii – May je zapřisáhlý \"pivař\". V druhé sérii, v roce 2007, cestovali po vinařské Kalifornii a následně ve 3. sérii se oba vydali za vínem po Británii, a to v roce 2009.  Dále také provází pořadem James May's man lab na kanálu Discovery Channel.  Další Pořady: Hračky Jamese Maye (James May's ToyStories). Tento pořad odvysílala v roce 2012 i televize Prima Cool.", "section_level": 1}], "src_summary": "James Daniel May (16. ledna 1963, Bristol, Velká Británie) je britský televizní moderátor, novinář a spisovatel. Patřil do trojice moderátorů Top Gearu a také týdně píše do rubriky pro The Daily Telegraph o automobilech. V Top Gearu, který moderoval spolu s Jeremym Clarksonem a Richardem Hammondem má přezdívku „Kapitán šnek“ (\"Captain Slow\") kvůli svému velmi bezpečnému stylu jízdy a ještě bezpečnějšímu smyslu pro bloudění. Po odchodu z Top Gearu v roce 2015 se trio rozhodlo uvádět nový pořad \"The Grand Tour\".", "tgt_summary": "詹姆斯·梅(英语:James May,1963年-1月16日)是英国一名电视节目主持人、广播员、记者和作家,因为曾经和杰瑞米·克拉克森和理乍得·哈蒙德主持英国广播公司的《英国疯狂汽车秀》(Top Gear)而声名大噪。2016年,梅成为制作公司W. Chump & Sons的股东,同时与杰里米·克拉克森和理乍得·哈蒙德在亚马逊影片的《The Grand Tour》担任主持人,并由《Top Gear》前制作人安迪·威尔曼担任新节目的制作人。", "id": 474651}
{"src_title": "Chan Lin-er", "tgt_title": "韩林儿", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Po porážce říše Sung roku 1279 se celá Čína ocitla pod vládou mongolské dynastie Jüan. Číňané nepřijali cizí nadvládu a organizovali odpor proti Mongolům. Nejvýznamnější z protimongolských společností a sekt byl Bílý lotos, tajná buddhistická organizace výrazně ovlivněná manicheismem. Vůdcem Bílého lotosu byl Chan Šan-tchung, otec Chan Lin-era.  Dlouho připravované povstání vypuklo v květnu 1351 ve střední Číně mezi rolníky sehnanými k rekonstrukci hrází na Žluté řece. Chan Šan-tchung se stal vůdcem vzbouřenců, prohlásil se za potomka sungského císaře Chuej-cunga a ztělesnění buddhy Maitréji. Byl ale brzy zajat vládními vojsky a v lednu 1355 popraven. Poté jeho pozici v čele hnutí převzal mladý Chan Lin-er. S podporou Liou Fu-tchunga, nejvlivnějšího z vůdců Rudých turbanů, byl 16. března 1355 v Po-čou (dnes Po-sien v provincii An-chuej) prohlášen císařem obnovené říše Sung. V letech 1357–58 sungská vojska obsadila značná území v Severočínské nížině a Chan Lin-er s vládou přesídlil do dobytého Kchaj-fengu.  Roku 1359 však mongolská armáda uštědřila Sungům řadu porážek a vyhnala je z Kchaj-fengu. Do roku 1362 zůstala ze sungského státu pouze provincie Ťiang-nan ovládaná Ču Jüan-čangem, Chanovi pouze formálně podřízeném, a malé vylidněné území okolo An-fengu, centra jedné z prefektur západu dnešní provincie An-chuej.  V lednu 1363 armáda jiného povstaleckého státu Wu překvapivě zaútočila na An-feng a zabila faktického vůdce sungského režimu Liou Fu-tchunga. Chan Lin-era zachránil výpad vojsk Ču Jüan-čanga. Ču poté bezmocného Chana usadil i s dvorem na svém území nedaleko Nankingu.  V lednu 1367 se Chan Lin-er utopil při plavbě na Jang-c’-ťiang.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chan Lin-er (, † leden 1367) byl jedním z vůdců Povstání rudých turbanů, od roku 1355 císař povstalecké říše Sung. Říši vládl pouze formálně, faktickou moc měl jeho ministr Liou Fu-tchung, od roku 1363 byl pouze loutkou Ču Jüan-čanga.", "tgt_summary": "韩林儿(1340年-1366年),河北栾城人,元末民变领袖之一,白莲教教主,教众奉立为帝,国号「宋」,后因船难而殁,死因有意外说、谋杀说。", "id": 1199325}
{"src_title": "Jinanotvaré", "tgt_title": "银杏目", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Podle stratigrafického zkoumání jsou nejstarší prehistorické stopy po rostlinách, které by mohly být prapředky řádu jinanotvaré (např. \"Polyspermophyllum\" a \"Trichopitys\"), z geologického období rozhraní karbonu a permu v prvohorách, tj. z období asi před 300 až 270 miliony let.  Z druhohorních období triasu, jury a křídy (před 270 až 70 miliony let) pocházejí fosilní nálezy rodů \"Baiera\", \"Erethmophyllum\" a \"Sphenobaiera\", které jsou z největší pravděpodobností vymřelí příslušníci řádu jinanotvarých a tehdejší současníci rodu jinan.  Jinanotvaré rostliny se vyvinuly v éře před kvetoucími rostlinami, kdy zcela dominovaly ze známých rostlin keřovité kapradiny a cykasy. Svým vysokým vzrůstem, širokou korunou a nenáročností na půdní podmínky byly rovnocenným partnerem ostatním tehdejším rostlinám, takže nebyly nuceny se dále přirozeným výběrem vyvíjet. Až s nástupem modernějších krytosemenných rostlin byly najednou se svými typickými vlastnostmi – dlouhověkostí, pomalým růstem, pozdní reprodukční zralostí, dozráváním i neplodných semen a extrémní ekologickým konzervatizmem v defenzívě a postupně byly adaptabilnějšími rostlinami zatlačovány do kouta. Z jižní polokoule vymizely zcela, odtud je i minimum fosilních nálezů, na severní se uchytily jen v severovýchodní Číně.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "S nástupem nového systému třídění rostlinných taxonů APG III sestaveného podle monofyletického hlediska došlo i ke změně v zařazení řádu. Ten nyní společně s řády borovicotvaré, cykasotvaré a liánovcotvaré tvoří třídu jehličnany.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jsou to druhotně tloustnoucí dřeviny s hustým (pyknoxylickým) dřevem, u nichž se projevuje druhotné zmenšování opadavých listů, které jsou ploché, dlanitě dělené až celistvé s nezávisle dělenou žilnatinou, v pletivech mají sekreční buňky. Jsou jednodomé, samčí rozmnožovací orgány jsou jednoduché šištice podobné jehnědám s jednoduchými tyčinkami s dvěma prašníky s nejstarším monosulkátním typem pylových zrn. Samičí orgány (vajíčka, semena) jsou zavěšena jednotlivě nebo ve skupinách na krátkých větvičkách. Vajíčka jsou s jedním obalem, opylení probíhá pomoci polinační kapky, oplození zajišťují spermatozoidy. Kulovité semeno má na povrchu dužnatou sarkotestu obklopující sklerotestu. Embryo se dvěma dělohami je uloženo ve škrobnatém endospermu, vyvíjí se až po opadu semene.  Vajíčka jinanů připomínají např. ringle nebo špendlíky, ve skutečnosti však zdužnatělý obal vzniká u jinanů z osemení, zatímco u plodů krytosemenných rostlin (jako je slivoň) je osemení ukryto až uvnitř (např. v podobě pecky) a vnější zdužnatělý útvar je v jejich případě tvořen z pletiva pestíku.", "section_level": 1}, {"title": "Využití recentního druhu.", "content": "Kromě oblíbeného používání v sadovnictví a částečného využití v asijské kuchyni nachází uplatnění v lékařství. Extraktů z listů se užívá pro udržení a zlepšení zdravotního stavu už po staletí, ale do evropské medicíny se dostal až koncem 20. století. Dnes je jedním z nejpopulárnějších rostlinných produktů na světě. Tekutý či suchý extrakt nebo mletá sušená droga je součástí mnoha jednoduchých i vícekomponentních léků.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuznost.", "content": "Nejbližšími recentními příbuznými řádu jinanotvarých je řád cykasotvaré. Jednak podobnost dosvědčují fosilní nálezy a hlavně jedině u těchto dvou řádů (mimo mechorostů a kapradin) probíhá oplození za pomoci mnohobičíkových spermatozoidů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jinanotvaré (\"Ginkgoales\") je řád nahosemenných rostlin ze třídy jehličnanů. Je to řád jen s jednou čeledi jinanovité vytvořenou pro jediný současný žijící rod jinan (\"Ginkgo\"), který obsahuje pouze jeden recentní druh jinan dvoulaločný nazývaný „živoucí fosílií“. Mimo to existuje množství vyhynulých jinanů.", "tgt_summary": "银杏是一类种子植物,最早出现在晚古生代早二叠世,在侏罗纪和早白垩世最为繁盛,此后逐渐衰落。现在,银杏(\"Ginkgo biloba\")是银杏类植物的唯一成员。", "id": 900750}
{"src_title": "Robert Keohane", "tgt_title": "羅伯特·基歐漢", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodil se v chicagské univerzitní nemocnici. V deseti letech se rodina přestěhovala do Mount Carroll v Illinois. Bakalářský titul získal v roce 1961 na malé soukromé univerzitě Shimer College v Chicagu, kde přednášeli jeho rodiče. Postgraduální studium ukončil roku 1966 na Harvardu (Ph.D.), rok po odchodu z privátní univerzity Swarthmore College. Jeho školitelem byl harvardský profesor Stanley Hoffmann.", "section_level": 1}, {"title": "Profesní kariéra.", "content": "Postupně vyučoval na Swarthmore College, Stanfordu, Brandeis University, Harvardu a Duke University. Na Harvardu je profesorem v oboru mezinárodního míru, na Dukeově univerzitě pak profesorem politologie.  V letech 1974 až 1980 byl editorem odborného časopisu \"International Organization\", v období 1988-89 zastával funkci prezidenta International Studies Association, mezi lety 1999-2000 pak prezidentem Americké politologické společnosti (American Political Science Association).  Je členem Americké akademie umění a věd. Roku 2005 obdržel\" Cenu Johana Skyttea\" pro obor politologie a stejného roku byl zvolen do Národní akademie věd Spojených států amerických. V roce 2005 byl také vybrán za nejvlivnějšího vědce v oblasti mezinárodních vztahů prestižním periodikem \"Foreign Policy\".  Je ženatý s Nannerl O. Keohaneovou, bývalou rektorkou Dukeovy univerzity a hostující profesorkou veřejných záležitostí na Princeton University.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká činnost.", "content": "V roce 1977 společně s Josephem S. Nyem vydali vlivnou knihu \"Power and Interdependence: World Politics in Transition\" (nejcitovanější dílo neoliberálního institucionalismu), která přispěla k rozvinutí tzv. třetí debaty mezinárodních vztahů mezi neorealismem/neoliberalismem a neomarxismem.  Je představitelem neoliberálního institucionalismu, který v rámci studia mezinárodní politiky začal zkoumat nové, dosud opomíjené aktéry, a to nadnárodní korporace, vládní i nevládní mezinárodní organizace a nové typy vazeb – vzájemnou závislost (interdependenci) a integraci těchto hráčů na poli mezinárodního systému.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Owen Keohane (* 3. října 1941 Chicago, Illinois) je americký politolog, teoretik mezinárodních vztahů, jeden z hlavních představitelů neoliberálního institucionalismu. Působí jako profesor politologie na Woodrow Wilson School Princetonské univerzity.", "tgt_summary": "罗伯特·基欧汉(Robert Keohane 1941年)美国学者,以其著作「霸权之后」(1984年著)闻名于国际关系学界,变成国际关系学界中新自由制度主义的主要学者之一,目前在普林斯顿大学的威尔逊学院担任政治科学教授。", "id": 958250}
{"src_title": "Ludvík Antonín, vévoda z Angoulême", "tgt_title": "路易十九", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Narodil se 6. srpna 1775 jako nejstarší syn Karla, hraběte z Artois (budoucí král Karel X.) a jeho ženě princezně Marii Tereze Savojské. Poté co se jeho otec stal v roce 1824 králem jako Karel X., stal se Ludvík Antonín následníkem trůnu a získal titul Dauphin (1824–1836). Jako následník trůnu podporoval otcovu politiku a řízení státu.  Ludvík Antonín zůstal po celý život bezdětný.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Po sesazení a abdikaci krále Karla X. se krátce na 20 minut v roce 1830 stal (alespoň podle následnického práva) králem právě jeho syn Ludvík Antonín jako Ludvík XIX. Poté musel i on ustoupit nátlaku a přibližně po 20 minutách pouze \"titulární vlády\" abdikovat jako jeho otec ve prospěch svého 10letého synovce Jindřicha, hraběte de Chambord. Liberální, buržoazií kontrolovaná Poslanecká sněmovna odmítla potvrdit dokonce i nástupnictví mladého hraběte, který se (stal) měl stát králem Jindřichem V. a místo toho ve volbě bojkotované zástupci konzervativců prohlásila francouzský trůn za prázdný. K moci se tak dostává vůbec poslední francouzský král Ludvík Filip, hrabě Orleánský, z vedlejší linie rodu Bourbonů, Bourbon-Orléans. Poté společně se svým otcem Karlem, manželkou Marií Terezií Bourbonskou a synovcem Jindřichem odcestoval do Rakouského císařství. V letech 1832–1836 pobýval i na Pražském hradě. Později zemřel na zámku Graffenberg v Gorizii.  Díky své přibližně dvacetiminutové \"vládě\" je prozatím panovník, který vládl nejkratší dobu, kterou údajně strávil tím, že poslouchal svou ženu a její prosby, že nemá podepsat abdikaci.  Po nástupu Ludvíka Filipa na francouzský trůn se stal legitimistickým uchazečem bývalý král Karel X., po jeho smrti se jím stal v roce 1836 jeho syn Ludvík Antonín (Ludvík XIX.). Když v roce 1844 zemřel bezdětný, stal se legitimistickým pretendentem francouzského trůnu jeho synovec Jindřich, hrabě z Chambord.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ludvík Antonín, vévoda z Angoulême (6. srpen 1775 – 3. červen 1844, celým jménem \"Louis-Antoine d'Artois, fils de France, duc d'Angoulême\") byl francouzský princ z dynastie Bourbonů a poslední francouzský dauphin. 2. srpna 1830 se stal na 20 minut podle následnického práva legitimním francouzským a navarrským králem jako Ludvík XIX. Poté byl v letech 1836 až 1844 pretendentem francouzského (a navarrského) trůnu.", "tgt_summary": "路易十九(;1775年-8月6日-1844年-6月3日),法国王族,阿图瓦公爵查理·菲利普(查理十世)之子,路易十五之曾孙,路易十六与路易十八之侄。", "id": 1049503}
{"src_title": "Imunoglobulin A", "tgt_title": "IgA", "src_document": [{"title": "IgA B-lymfocyt.", "content": "které je tvořeno neuvěřitelně variabilními sekvencemi vzniklými také díky procesu genových přestaveb. IgA se vyskytuje ve dvou formách - slizniční a sérové.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Hlavní funkce IgA spolu s IgM je neutralizace antigenů na slizničním povrchu (proces imunitní exkluze), ve spolupráci s obranými mechanismy sliznic (hlen, řasinky, peristaltika) jsou komplexy IgA (i IgG,IgM) s bakteriálními jedy, mikroorganismy a dalšími potenciálními škodlivými antigeny transportovány ven z organismu. Důležité je, že IgA nespouští komplement, který by mohl poškozovat sliznici. Komplexy s IgA však mohou fungovat jako opsonin = vázat na fcα receptor na různých efektorových buňkách (fagocytech, např. makrofázích, neutrofilech) a být posléze odstraňovány fagocytózou. Sekreční IgA je odolný proti působení některých enzymů, takže zabraňuje množení mikroorganismů v tělních sekretech a pomáhá tak chránit organismus proti pronikání cizorodých molekul.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Hlavní imunoglobulin slz, slin, v mateřském mléce, nachází se v nosním, bronchiálním, střevním, prostatickém, vaginálním sekretu.  IgA může být dvojího izotopu IgA1, IgA2. V zažívacím traktu převládá IgA2 a v dýchacím traktu IgA1.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura.", "content": "Monomer imunoglobulinu se skládá ze 2 identických lehkých řetězců proteinů a ze 2 identických těžkých řetězců, které jsou k sobě drženy nekovalentními vazbami a disulfidovými můstky. Tato základní struktura je u slizničního IgA propojena proteinem J s další podjednotkou IgA do dimeru, navíc obsahuje jednotku sekreční komponenty. Sérový IgA je buď monomer, dimer nebo trimer, spojení mezi jednotlivými monomery také uskutečňuje protein J.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik slizničního IgA.", "content": "Na vnitřní straně epiteliální buňky se IgA váže na transportní Fc receptor (tzv. poly-Ig receptor). Komplex tohoto receptoru s IgA je pak endocytován a transportním váčkem přenesen na druhou stranu buňky (luminální stranu). Tam fúzuje s membránou a část receptorové molekuly spolu s navázaným IgA se proteolyticky odštěpí. Část sekreční molekuly, která zůstává spojena s IgA, se nazývá sekreční komponenta a zajišťuje IgA rezistenci vůči střevním proteázám. Tímto způsobem se také IgA dostává do mateřského mléka a z něj do zažívacího traktu novorozence. Tam má důležitou ochranou funkci v době, kdy jeho imunitní systém ještě IgA neprodukuje.", "section_level": 2}, {"title": "Patologie.", "content": "Při deficitu IgA mohou jeho funkci vykonávat do určité míry IgM, v dolních cestách dýchacích IgG. Postižení jedinci nemusí mít klinické příznaky, častěji jsou ale náchylnější k respiračním infekcím, alergiím, autoimunitním a nádorovým chorobám.", "section_level": 2}], "src_summary": "Imunoglobulin A(Ig A) je jedna z 5 hlavních tříd lidských protilátek (imunoglobulinů) vyskytujících se u člověka. S IgA se můžeme setkat, jako s bílkovinou plazmy (glykoprotein), produkovanou plazmatickými buňkami a B lymfocyty v lymfoidních tkáních. Je ve velké míře uvolňován na povrch sliznic a významně se podílí na ochraně proti mikroorganismům. Jako ostatní imunoglobuliny může specificky interagovat s antigenními determinanty - malými molekulami bílkovin či polysacharidů volně, či na povrchu makromolekul nebo buněk (nádorové buňky, bakterie, např. povrch bakterie, může obsahovat mnoho různých antigenů), které se navážou na jeho vazebné místo (receptor),", "tgt_summary": "免疫球蛋白A(英语:Immunoglobulin A,缩写:IgA),是血清中的含量仅次于IgG,占血清免疫球蛋白的10～20%,存在于粘膜组织,例如消化道、呼吸道以及泌尿生殖系统。黏膜组织具有黏膜层淋巴组织,会制造出IgA以避免遭到病原的入侵,也存在于唾液、泪液以及乳汁当中,尤其是初乳,其IgA的含量相当高。", "id": 2877557}
{"src_title": "Zlateň věncová", "tgt_title": "茼蒿", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Ze svého původního areálu v západním Středomoří se rostlina rozšířila i do zbytku Středomoří, do Makaronésie, Jihozápadní Asie a Severní Ameriky. Na území České republiky je nepůvodní, jde o invazní druh. Objevují se zde zplanělé exempláře, které unikly ze zahrad, kde bývají pěstovány. Její výskyt na území České republiky je náhodný a je závislá na přísunu diaspor člověkem, sama se pravidelně nereprodukuje. Ve střední Evropě se pěstuje od 16. století, zavlečena k nám byla až po objevení Ameriky, jde tedy o neofyt. První dokumentovaný záznam o výskytu zlateně na českém území pochází z roku 1879. Zlateň roste člověkem na ovlivněných stanovištích, např. na okrajích cest a polí, na rumištích a skládkách. Díky svému dekorativnímu vzhledu se často pěstuje v zahrádkách, vyskytuje se tedy také v jejich okolí. Její stanoviště jsou jak tradiční zemědělská krajina, tak moderní urbanizovaná krajina.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Třicet centimetrů až jeden metr vysoká jednoletá nebo dvouletá rostlina s přímou lodyhou, větvená a hustě olistěná. Listy střídavé, přisedlé, kopinaté, 1-2krát peřenosečné s úzce trojúhelníkovitými úkrojky. Květy se shlukují do květenství zvaného úbor. Tyto úbory mají 3-7 cm v průměru a jsou tvořeny žlutými trubkovitými květy a bílými nebo žlutobílými jazykovitými květy. Kvete od března do října, plodem je nažka.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Tato dekorativní rostlina může zdobit zahrady či parky, vyšlechtěna byla řada kultivarů, včetně plnokvětých. Mladé listy a stonky se používají do salátů nebo se tepelně upravují; obvykle se prodávají pod názvem jedlá chryzantéma. Zlateň má vysoký obsah vitamínu C a provitamínu A. Dále obsahuje draslík, folacin, fosfor, hořčík, vápník, beta-karoten a vitamíny B1, B2 a B3. V zahradě dokáže ochránit ostatní rostliny prý před housenkami. V bylinkářství se celá rostlina využívá jako expektorans (prostředek usnadňující vykašlávání), kvetoucí rostlina jako laxativum (projímadlo), šťáva z rostliny jako lék na sexuálně přenosné choroby, květ jako stomachicum, lék na žaludeční slabost.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Zlateň věncová (\"Xanthophthalmum coronarium\") je bylina z čeledi hvězdnicovitých (\"Asteraceae\"). Synonymická jména jsou kopretina věncová, \"Chrysanthemum coronarium\", \"Glebionis coronarium\", \"Glebionis coronaria\" a \"Pinardia coronaria\".", "tgt_summary": "茼蒿(学名:'),别名春菊、打某菜、茼蒿菜、艾菜、皇帝菜,是一种菊属植物,原产于地中海南岸。茼蒿在欧洲原本是庭园中美丽的观叶植物,但在宋朝引进中国后,却成为餐桌上美味的佳肴。", "id": 259247}
{"src_title": "Rudolf Virchow", "tgt_title": "鲁道夫·菲尔绍", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Rudolf Virchow vystudoval medicínu v Berlíně. V roce 1846 se stal prosektorem v nemocnici Charité. V dalším roce se habilitoval pro patologickou anatomii. Roku 1856 byl povolán zpět do Berlína do funkce profesora a ředitele nově zřízeného ústavu pro patologickou anatomii z působiště ve Würzburgu, kde se letech 1849 až 1856 intenzivně věnoval studiu buněk. Německý přírodovědec Theodor Schwann tvrdil, že nové buňky vznikají z blastému jak v průběhu embryonálního vývoje, tak i za určitých patologických procesů, jako jsou například záněty či tuberkulóza. Podobný názor zastával i rakouský patolog českého původu Karel Rokytanský; k této teorii ho přivedla skutečnost, že při pitvě nebyly nalezeny žádné makroskopické zkušenosti, které by vysvětlovaly úmrtí.  Virchow však tyto hypotézy odmítal, přesvědčený, že dceřiné buňky vznikají dělením z buněk mateřských. Vyjádřil to výrokem: „Omnis cellula e cellula“. Pomocí své buněčné teorie vysvětloval i patologické změny. Domníval se, že nemoci vznikají v důsledku chorobných změn uvnitř buněk, které se pak dále dělí, rozmnožují. Na základě studia buněk bylo proto možné porozumět tvorbě novotvarů a metastáz při nádorových onemocněních.  Kromě toho se zasloužil o prohloubení poznatků o chorobách kardiovaskulárního systému. Některé práce věnoval problematice trombotických a embolických příhod. Na základě vlastních experimentálních prací objasnil patogenezi zánětlivých procesů. Při většině zánětlivých onemocnění spojených s tvorbou krevních sraženin vzniká nejprve trombosa, zatímco se lokální zánětlivé změny dostavují až sekundárně. Jeho zájem o chemii ho přivedl ke studiu živočišných barviv (bilirubin, hematin), bílkovin a aminokyselin.  Virchow nesouhlasil s Darwinem ve všem, ale byl fascinován jeho antropologickým přístupem. Zorganizoval výzkum zdravotního stavu a antropologických ukazatelů šesti miliónů německých dětí. Na jeho základě dospěl k závěru, že tělesná stavba a zdatnost je výsledkem životních podmínek a nikoli příslušností k nějaké rase. Ostře kritizoval v té době se rodící rasové teorie. Naprosto odmítl existenci čisté árijské rasy.  V roce 1861 založil \"Deutsche Fortschrittpartei\" (Německou pokrokovou stranu) a stal se pruským poslancem. Jeho ostré diskuze s konzervativním Bismarckem málem vyústily v souboj. V Reichstagu setrval do roku 1893, kdy se stal rektorem berlínské univerzity. Doprovázel Heinricha Schliemanna na jeho cestě za vykopávkami do Tróje 1871. Byl též vášnivým zastáncem veřejného zdravotnictví a hygieny i hlubokých sociálních reforem. V roce 1848 vyšetřoval na příkaz Pruské vlády epidemii tyfu v Horním Slezsku. V závěrečné zprávě připsal hlavní vinu za epidemii státu a církvi.  Spolu s Rudolfem Leubuscherem založil na přelomu let 1848/1849 sociálně politický týdeník nazvaný \"Medicinische Reform\". V těchto novinách, které přestaly vycházet již po roce, zdůrazňoval důležitost veřejné zdravotnické péči. Během revoluce v roce 1848 bojoval na straně Demokratů. Stal se zakladatelem Pokrokové strany a po řadu let stál v jejím čele. Jeho radikální demokratické názory ho stály pozici v „Royal Charité“. Vzápětí byl požádán, aby se ujal profesorství na Universitě ve Würzburgu.  Medicínu promítal i do politiky: „\"Medicína je společenská věda, politika není nic jiného než medicína ve větším měřítku\",“ prohlásil v pohřebním projevu lékaře a politika J. Rizala.  Rudolf Virchow nebyl jen obdivuhodným vědcem, ale i otcem a manželem. V roce 1850 se oženil s Rose Mayer (dcera Karla Mayera, zakladatele moderní gynekologie) a stal se otcem šesti dětí, tří dcer a tří synů. Koncem února 1902 jel na přednášku do Geografické společnosti, při vystupování uklouzl a zlomil si krček stehenní kosti. Za sedm měsíců 5. září zemřel.  Navzdory tomu, že býval rebelem, dostalo se mu státního pohřbu v Berlíně. Náhle o něj svět ztratil zájem, ani jeho velký obdivovatel Vilém II. nepřijel na jeho pohřeb. Nicméně jeho „buněčná teorie“ posunula vědění o celé století.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V roce 1858 vyšlo jeho stěžejní dílo „Die Zellular-Pathologie in ihrer Bergründung auf physiologische und patologische Gerebelehre“, v němž shrnul veškeré poznání buňky jako stavebního kamene živé hmoty. Další významná díla:", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudolf Ludwig Karl Virchow (13. října 1821 Schivelbein v Pomořansku (dnes Świdwin) – 5. září 1902 Berlín) byl německý lékař a politik.", "tgt_summary": "鲁道夫·路德维希·卡尔·菲尔绍( (发音 [ˈvɪrço] 或 [ˈfɪrço]),1821年-10月13日-1902年-9月5日),又译魏尔肖、维尔肖、魏修,德国医生、人类学家、病理学家、史前学家、生物学家、作家、编辑和政治家。", "id": 31940}
{"src_title": "Advanced Composition Explorer", "tgt_title": "先进成分探测器", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Základní konstrukce vychází ze výzkumné družice Charge Composition Explorer vypuštěné v rámci programu Active Magnetospheric Particle Tracer Explorer (AMPTE). Skládá se z dvou osmibokých hranolů o rozměrech 1,6 metru napříč a 1 metr na výšku. O dodávku elektrické energie se starají čtyři křemíkové solární panely o výkonu 464 wattů (440 W po pěti letech provozu). Díky povaze mise, kdy je družice natočena ke slunci pod stále stejným úhlem, mohou být solární panely fixní a celá konstrukce se tím zjednodušila. Stabilizace je zajištěna rotací kolem podélné osy rychlostí 5 otáček za minutu. Pro dosažení přesné dráhy a její následné udržení byla družice vybavena pohonným systémem s celkem šesti tryskami. Čtyři trysky jsou umístěny v ose a řídí rychlost v ose rotace. Dalších šest trysek je umístěno v radiální rovině a jejich úkolem je korigování rychlosti v této rovině a zároveň udržování rotace tělesa družice. Jako palivo slouží hydrazin a motory slouží na principu přetlakové dodávky pohonných látek (Raketový motor na kapalné pohonné látky#Přetlakový cyklus), kdy jako zdroj tlaku tlaku v systému slouží stlačený dusík. Při startu bylo na palubě vezeno 195 kg hydrazinu, což podle odhadů vystačí na udržení pozice až do roku 2024. Přenos dat a řídících povelů je realizován prostřednictvím sítě DSN. Družice je vybavena dvěma nezávislými komunikačními systémy, pracujícími v pásmu S a palubní pamětí o kapacitě dvou gigabite.", "section_level": 1}, {"title": "Přístrojové vybavení.", "content": "CRIS, \"Cosmic Ray Isotope Spectrometer\" je spektrometr, určený ke sledování izotopového složení kosmického záření. Je schopný detekovat izotopy až do atomového čísla 30, tedy izotopy všech prvků od vodíků po zinek.  ULEIS, \"Ultra-Low Energy Isotope Spectrometer\" měří tok iontů v rozmezí od Helia až po Nikl. Detekuje ionty od 20 keV až 10 MeV.  SEPICA, \"Solar Energetic Particle Ionic Charge Analyzer\" studoval energetické částice vycházející ze slunce. Přístroj je od roku 2008 nefunkční.  SWIMS a SWICS, \"Solar Wind Ion Mass Spectrometer\" a \"Solar Wind Ion Composition Spectrometer\" jsou hmotnostní spektrometry, každý zaměřený na studium jiného spektra částic pocházejících ze slunce i mezihvězdného prostoru.  SIS, \"Solar Isotope Spectrometer\" je spektrometr, určený ke měření izotopového složení částic pocházejících ze slunce. Dokáže zaznamenávat jádra Helia až Niklu při energiích od ~10 do ~100 MeV.  EPAM, \"Electron, Proton, and Alpha Monitor\" je komplex pěti přístrojů pro měření iontů a elektronů v širokém pásmu energií, elektrony do 40 keV a ionty do 50 keV.  SWEPAM, \"The Solar Wind Electron, Proton, and Alpha Monitor\" je přístroj pro zkoumání směru a energií elektronů, plazmatu a iontů slunečního větru.  MAG je magnetometr pro studium lokálních meziplanetárních magnetických polí.  Data z přístrojů EPAM, MAG, SIS a SWEPAM jsou využívána také organizací NOAA pro předpovídání vesmírného počasí a monitorování anomálií ve sluneční aktivitě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Advanced Composition Explorer, zkráceně ACE, je americká vědecká družice, určená ke studiu chemického a izotopového složení hmoty pocházející ze sluneční koróny, meziplanetárního, lokálního mezihvězdného a mezigalaktického prostředí. Obíhá librační centrum L1 soustavy Země-Slunce. Pro udržení této pozice má dostatek paliva až do roku 2024.", "tgt_summary": "先进成分探测器(,ACE)是NASA研究太阳风中高能粒子、行星际物质和其他源的成分的探测计划以及太阳和空间探索任务。从ACE获得的实时数据被太空天气预测中心用于提高太阳风暴预测和预警能力 ACE发射于1997年8月25号,现在运行于接近拉格朗日点L1的利萨如轨道(位于日地之间距离地球150万公里)。观测器仍然良好运行中,拥有足够的燃料来保持轨道运行到2024年。NASA戈达德太空飞行中心管理ACE的开发和集成。", "id": 2247879}
{"src_title": "Rita (izraelská zpěvačka)", "tgt_title": "丽塔 (以色列歌手)", "src_document": [{"title": "Hudební a herecká kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "80. léta.", "content": "Rita začala svou kariéru v roce 1980 hudební skupině v Izraelské armádě. V roce 1982, navštěvovala školu herectví „Bejt Cvi“. Její první kontakt s veřejností v Izraeli byl v roce 1986 v předkole pro Eurovision Song Contest (známé v Izraeli jako \"Kdam-Eurovision\"), kde se rozhodovalo kdo bude reprezentovat Izrael v nadcházejícím Eurovision Song Contest. Rita nevyhrála, ale její píseň „Švil ha-Bricha“, spolu s její provokativním vystoupením získala mnoho pozornosti. Tentýž rok Rita vystupovala v adaptaci \"My Fair Lady\" a vydala její debutové album, \"Rita\", (3× platinová deska, prodalo se přes 120,000 kopií).  V roce 1988 Rita vydala její druhé album, \"Jmej ha-tom\" (Dny nevinnosti). V letech 1988 a 1989 byla zvolena zpěvačkou roku v izraelském národním rádiu.", "section_level": 2}, {"title": "90. léta.", "content": "V 1990, Rita konečně měla možnost reprezentovat Izrael v Eurovision Song Contest s její písní \"Šara ba-rchovot\" (Zpívá v ulicích), ale získala jen 18 místo. Po krátké odmlce Rita vydala v roce 1994 její třetí album, \"Ahava gdola\" (Velká láska), které bylo také úspěšné a vedlo k tříletému turné po celé zemi. Album \"Tachanot ba-zman\" (Stanice v času) bylo vydáno v roce 1996, sestávající hlavně z dosud nevydaného materiálu.  V roce 1998 Rita byla pozvána zpívat izraelskou národní hymnu \"Hatikva\" (Naděje) jako část izraelských jubilejních oslav \"Pa'amonej ha-jovel\" (Jubilejní zvony).  V roce 1999 Rita vydala album \"Tiftach chalon\" (Otevři okno) které bylo také velmi úspěšné, následované albem \"Chamcan\" (kyslík) v roce 2003 které bylo méně úspěšné. V roce 2004, Rita účinkovala v roli Roxie Hart v adaptaci muzikálu \"Chicago\" pro Divadlo Bejt Lesin.", "section_level": 2}, {"title": "2000.", "content": "V roce 2006 Rita vystupovala v nové show nazvané \"One\" (anglicky) v režii Hanocha Rozena. Bylo prodáno přes 100 tisíc vstupenek.  Po pěti letech kdy nevydala žádné nové album, Rita vydala své sedmé album, \"Remazim\" (Náznaky).", "section_level": 2}, {"title": "2010.", "content": "V roce 2010 vystupovala ve zvláštním koncertu v sídlu Prezidenta Izraele v Jeruzalémě, v přítomnosti italského premiéra Silvio Berlusconi, a Izraelského prezidenta Šimona Perese. Zpívala svou hudební verzi básně \"Hachanisini tachat knafajich\" (Vem mě pod svá křídla) a árii v Italštině.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Rita byla vdaná za zpěváka a skladatele Rami Kleinsteina, se kterým má dvě dcery - Meši a Noam. Jako pár spolu vystupovali v roce 2001. 3. září 2007 ale bylo oznámeno, že Rita a Rami se rozcházejí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rita Jahan-Farouz (: ריטה יהאן-פרוז, uměleckým jménem Rita; * 24. březen 1962) je izraelská zpěvačka a herečka, jejímž žánrem je popmusic. Narodila se v íránském hlavním městě Teherán a do Izraele podnikla aliju v roce 1970. Kariéru zpěvačky započala jako osmnáctiletá v izraelské armádě, do povědomí izraelské veřejnosti se však dostala až o dva roky později v národním kole soutěže Eurovision Song Contest. Ve stejný rok vydala své debutové album \"Rita\", které se stalo třikrát platinové. V letech 1988 a 1989 byla v soutěži izraelského rádia zvolena zpěvačkou roku. V roce 1990 zastupovala Izrael v soutěži Eurovision Song Contest, ale nepostoupila do užšího výběru. Během své pěvecké kariéry vydala k roku 2010 celkem jedenáct alb, z nichž pět se stalo platinovými.", "tgt_summary": "丽塔(,本名Rita Yahan-Farouz,1962年-3月24日),是一位以色列流行歌手兼演员。", "id": 1141528}
{"src_title": "Alexandr III. Skotský", "tgt_title": "亚历山大三世 (苏格兰)", "src_document": [{"title": "Skotský král.", "content": "Doba jeho dospívání byla poznamenána soupeřením dvou skupin o vliv v zemi. V prvním období byl nejvlivnějším šlechticem Walter Comyn, hrabě z Mentetithu, později se moci ujal Alan Durward. Na svatbě Alexandra s Markétou Anglickou roku 1251 využil anglický král Jindřich III. příležitosti setkání se svým protějškem, aby požadoval po svém zeti slib poslušnosti, což Alexandr odmítl.  Po dosažení dospělosti roku 1256 Alexandr vyhlásil záměr dokončit ovládnutí Vnějších Hebrid, které bylo přerušeno smrtí jeho otce před třinácti lety. Vznesl formální požadavek na tyto ostrovy u norského krále Haakona IV. Ten ale jeho nárok odmítl a odpověděl invazí. Obeplul západní pobřeží Skotska, obsadil ostrov Arran a zahájil mírová jednání. Alexandr prodlužoval jednání a čekal na podzimní bouře. Haakon nespokojený s prodlužováním jednání začal být netrpělivý, zaútočil, ale jeho lodě byly poškozeny bouřemi a bitva u Largs v říjnu 1263 skončila nerozhodně.  Haakon se vydal na cestu domů, ale v prosinci na cestě do vlasti zemřel na Orknejích. Jeho nástupce Magnus VI. souhlasil s mírovou dohodou, na základě které Skotsku připadl Ostrov Man a Vnější Hebridy za finanční odstupné. Norsko si tak zachovalo vliv pouze nad Orknejemi a Shetlandami. Roku 1284 ustanovil Alexandr III. hlavu rodu (klanu) Macdonaldů Anguse Macdonalda (zvaného též Aonghas Mór) pánem Ostrova Man a Vnějších Hebrid. Vůdcové klanu Macdonaldů po další dvě staletí vystupovali jako téměř nezávislí vládci a velmi často se stavěli proti skotskému králi.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci a smrt.", "content": "Se svou první ženou Markétou měl tři potomky - dceru Markétu (zemřela roku 1283) a syny Alexandra (zemřel roku 1284) a Davida (zemřel roku 1281). Smrt jeho tří dětí ho přiměla k tomu, aby roku 1284 svolal jednání stavů a určil svou nástupkyní vnučku Markétu, dceru jeho dcery Markéty, která byla provdaná za norského krále Erika. Potřeba mužského potomka ho přiměla v listopadu 1285 k svatbě s Jolandou z Dreux.  Alexandr zemřel po pádu z koně, když se večer vracel z jednání královských rádců ke své manželce v Kinghornu. Byl pohřben v Dunfermlinském opatství.  Po jeho smrti se mělo nástupcem stát nenarozené dítě jeho druhé manželky. To ale přišlo na svět v listopadu 1286 mrtvé. Jeho vnučka Markéta zemřela roku 1290 na cestě do Skotska. Korunovace Johna Balliola 30. listopadu 1292 ukončila šestileté bezvládí, v jehož době Skotsko spravovala rada poručníků (\"Guardians of Scotland\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandr III. Skotský (4. září 1241 – 19. března 1286), král Skotska (Alby), byl jediným synem Alexandra II. a jeho druhé manželky Marie z Coucy. Jeho otec zemřel 6. července 1249 a Alexandr se tak stal králem ve věku osmi let.", "tgt_summary": "亚历山大三世 Alexander III(1241年9月4日—1286年3月19日)苏格兰国王(1249年—1286年在位)。他是亚历山大二世国王之子,母为科西的玛丽(亚历山大二世的第二个妻子)。", "id": 933260}
{"src_title": "Vrtulníková výsadková loď", "tgt_title": "兩棲突擊艦", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Letadlové lodě nasadili k provedení vrtulníkového výsadku poprvé Britové za Suezské krize v roce 1956. Tehdy v této roli nasadili lehké letadlové lodě třídy \"Colossus\" — \"Ocean\" a \"Theseus\". Poté byly na první vrtulníkové výsadkové lodě přestavěny letadlové lodě třídy \"Centaur\" — \"Albion\" a \"Bulwark\". Byly to nosiče speciálních jednotek Commandos. Ve Velké Británii na ně navázala až \"Ocean\" v roce 1998.  Největší flotilu lodí tohoto typu vlastní USA. Ty v této roli nejprve používali upravené druhoválečné letadlové lodě. Nejprve byla upravena eskortní letadlová loď \"Thetis Bay\" třídy \"Casablanca\". Poté byly upraveny daleko větší letadlové lodě \"Boxer\", \"Princeton\" a \"Valley Forge\" třídy Essex, které byly nasazeny též ve vietnamské válce.  Americké námořnictvo přitom jako první na světě získalo vrtulníkové výsadkové lodě stavěné od počátku pro tento účel. Jednalo se o osm lodí třídy \"Iwo Jima\". Na ně navázalo pět lodí vylepšené třídy \"Tarawa\" a osm lodí \"třídy Wasp\" – obě tyto třídy byly vybaveny palubním dokem. V současné době Američané staví první jednotku nejnovější třídy \"America\", která velikostí překoná všechna dosavadní plavidla tohoto typu. Třída \"America\" nebude mít, na rozdíl od svých amerických předchůdkyň, palubní dok, ale naopak navýšenu kapacitu leteckého parku. V něm budou zastoupeny i konvertoplány V-22 Osprey a víceúčelové bojové letouny F-35B Lightning II.  Italské námořnictvo vlastní trojici vrtulníkových výsadkových lodí třídy \"San Giorgio\". V této roli však může použít rovněž víceúčelovou letadlovou loď \"Cavour\". Francouzské námořnictvo provozuje dvojici vrtulníkových výsadkových lodí třídy \"Mistral\", o jejichž získání má zájem též Rusko. Japonské námořní síly sebeobrany vlastní tři jednotky třídy \"Ósumi\", Jižní Korea již dokončila první ze čtyř plánovaných lodí třídy \"Dokdo\" a Španělsko provozuje vlastní vrtulníkovou výsadkovou loď \"Juan Carlos I\". Podle španělského projektu staví Austrálie dvě lodě třídy \"Canberra\" (plánované dokončení v letech 2014–2015).", "section_level": 1}], "src_summary": "Vrtulníková výsadková loď je druh velké výsadkové lodi konstruované speciálně k zajištění provozu většího počtu vrtulníků. Lodě této kategorie mají průběžnou letovou palubu jako klasické letadlové lodě a obvykle též mají podpalubní hangár. Nesou různé kombinace transportních vrtulníků, někdy též bitevních vrtulníků a letounů s překlopnými rotory. Časté je též nesení bojových letounů kategorie STOVL. Pro usnadnění jejich startu s velkým bojovým zatížením je část vrtulníkových výsadkových lodí vybavena „skokanským můstkem“ na přídi.", "tgt_summary": "两栖突击舰(英语:Amphibious assault ship),亦称两栖攻击舰、强袭登陆舰(源自其日语名称「」),是一种用来在敌方沿海地区进行两栖作战时,在战线后方提供空中与水面支援的军舰。", "id": 1456194}
{"src_title": "Přelidnění", "tgt_title": "人口過多", "src_document": [{"title": "Historický vývoj.", "content": "Lidská populace pravděpodobně nepřesáhla počet 10 milionů v době před neolitickou revolucí (tj. před zemědělstvím). Již ve starověku lze pozorovat přeplnění měst a s tím spojené problémy jako jsou nemoci a násilí. Ve 4. století n.l. bylo v Římské říši 56 miliónů obyvatel. Světová populace pak také soustavně roste zhruba od roku 1400; nejvýznamnější růst byl zaznamenán po roce 1960, a to hlavně díky pokrokům v medicíně a zemědělství. To také znamenalo, že se otázka přelidnění dostala na pořad dne a začali ji řešit jak demografové, tak i vědci. Jako riziko pro budoucnost byl problém přelidnění popularizován během 70. letech i v oblasti science fiction, nicméně se stabilizací růstu obyvatelstva ve vyspělých zemích nastal úpadek zájmu. Přelidnění se tak mělo stát problémem především v rozvíjejících se zemích, které neprošly, nebo teprve procházely tzv. demografickou revolucí. Mnohé země také hlavně v minulosti přijímaly různá opatření, aby zabrzdily prudký nárůst vlastního obyvatelstva. Nejznámějším takovým opatřením je čínská politika jednoho dítěte. Přesto existuje pronatalitní populační politika, která je často nábožensky motivovaná. Proti tomu stojí antinatalismus.  Celosvětový trend však směřuje k rychlému poklesu porodnosti – zatímco v roce 1990 byla úhrnná světová plodnost 3,24 dítěte na ženu, v roce 2009 to bylo již jen 2,47 dítěte na ženu, přičemž k prosté reprodukci je třeba 2,1 dítěte na ženu. Proto někteří odborníci předpokládají, že se do roku 2060 světová populace stabilizuje a začne klesat.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny.", "content": "Příčinou přelidnění může být nárůst plodnosti, pokles úmrtnosti, zvýšená imigrace nebo vyčerpání zdrojů.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Únosná kapacita Země souvisí s měrou následků. Větší populace dopadá více na spotřebovávání zdrojů. Metaanalýza navíc ukázala, že nejsou propagovány nejúčinnější způsoby v boji proti klimatickým změnám (například snižování počtu dětí), ale spíše neefektivní způsoby investování (výměna žárovek za úsporné).", "section_level": 1}], "src_summary": "Přelidnění (u lidské populace) a odpovídající přemnožení (u jakékoli populace) je stav, kdy prostředí neposkytuje dostatek zdrojů pro obživu populace.", "tgt_summary": "人口爆炸(又称人口过剩)是指在一定地理区域内人类数量的生态足迹超过了当地环境承载力。从长远角度来看,人口过剩也可被视为不可再生能源大幅耗尽或环境承载能力降低,无法支持人口数量。", "id": 2054349}
{"src_title": "Janomamové", "tgt_title": "亚诺马米人", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "\"Yanomamo\" je jejich vlastní jméno a v překladu znamená \"člověk\", sousední indiáni Aravakové je nazývají \"Waika\", což znamená \"zabijáci\" nebo přesněji \"rozbíječi lebek\". Tento název se pro Janomamy používal i ve starší evropské literatuře. Pro svůj pejorativní charakter by se ale používat neměl.", "section_level": 1}, {"title": "Obydlí.", "content": "Janomamové žijí ve vesnicích zvaných \"šapun\" či \"šabono\", které čítají 50-400 osob, zpravidla ze dvou vzájemně sešvagřených rodů. Celý \"šapun\" žije pod společnou střechou, která je rozdělena tenkými stěnami na obydlí jednotlivých rodin s ohništi. \"Šapuny\" mají oválný tvar, jejich střecha bývá zhotovena z palmového listí. Uprostřed \"šapunu\" je volné nezastřešené prostranství, kde se odbývají slavnosti, souboje a obřady.", "section_level": 1}, {"title": "Společenský systém.", "content": "Společnost Janomamů se dělí na exogamní patrilineární rody. Jeden \"šapun\" spolu obvykle sdílejí dva až tři vzájemně sešvagřené rody. V každém \"šapunu\" má rozhodující slovo náčelník a rada starších. Náčelník má značnou autoritu, představuje soudní a výkonnou moc. V některých případech může rozhodovat o životě a smrti vesničanů. Zvláště podvádění v tradičních soubojích mohl náčelník potrestat smrtí. Jednotlivé \"šapuny\" vůči sobě mohou být ve spojeneckém vztahu, který se týká společného konání obřadů, směnného obchodu a někdy i vzájemných sňatků. Často jsou však \"šapuny\" nebo jejich konfederace vůči sobě vzájemně nepřátelské a Janomamové mezi sebou dodnes příležitostně bojují. Používají přitom tradiční zbraně - luky, šípy, kamenné sekery, kyje a v současnosti také mačety. Janomamové preferují polygamii, ostatně jako většina amazonských indiánů. Ženy získávají především z válečných zajatkyň. Není nic zvláštního, když si muž za ženu vybere pětiletou dívku a stará se o ni, dokud nedospěje.", "section_level": 1}, {"title": "Strava a zemědělství.", "content": "Janomamové jsou závislí na pralese, kde sbírají ovoce (především plody palem), bezobratlé živočichy a drobné obratlovce. Muži také loví větší zvěř, hlavně opice a pekari, často s pomocí psů. Menší význam má rybolov. Ryby loví především v záplavových tůních, často pomocí rostlinných jedů. Janomamové se věnují i zemědělství. Na políčkách vyklučených v pralese pěstují banány, maniok, ale také tabák, bavlník, papriky a ovocné stromy.", "section_level": 1}, {"title": "Řemesla.", "content": "Janomamové jsou především vynikající košikáři. Z bambusu, lián a rostlinných pletiv zhotovují koše, nůše, hamaky, rohože a další vybavení domácnosti. Menší význam má zpracování dřeva a výroba keramiky. Jejich řemeslné výrobky, hlavně keramika, šípy a ozdoby slouží také jako artikl pro směnný obchod mezi jednotlivými \"šapuny\".", "section_level": 1}, {"title": "Oděv a vzhled.", "content": "Muži v současnosti většinou nosí bederní roušky z červeného plátna. Není to však jejich původní oděv. Plátno totiž získávají pouze obchodem s bělochy nebo sousedními indiánskými kmeny (Aravaové, Makušiové, Karibové), ovlivněnými evropskou kulturou. Dříve chodili nazí, pouze s bavlněnou šňůrou kolem boků. Pomocí tohoto pásu si k břichu přivazovali penis. Ženy nosí dodnes většinou pouze ozdoby. Mohou to být bavlněné, pásky, dvě šňůry křížem přes prsa, náhrdelníky či náramky, dnes už často ze skleněných, korálků. Při slavnostech se malují tenkými linkami červeným či černým barvivem, při válečném tažení si muži malují tělo převážně černě. Ženy a děti některých rodů si zase malují na obličej černým barvivem \"genipapo\" vzor v podobě jaguářích skvrn. Muži i ženy nosí ve tvářích a dolním rtu ozdoby z bambusových třísek nebo peří, a také náušnice z obdobného materiálu. Charakteristický je u účes Janomamů. Obě pohlaví si přiřezávají vlasy nakrátko tzv. \"podle kastrolu\". Muži si často holí na temeni hlavy tonzuru, jíž si někdy barví na červeno barvivem \"urucú\".", "section_level": 1}, {"title": "Zbraně a válka.", "content": "Janomamové používají dodnes tradiční zbraně, především dlouhý luk, a to jak pro lovecké, tak i válečné účely. Luk i šípy jsou velmi dlouhé (až 2 m), tedy větší než samotní Janomamové. Znají i šípy otrávené jedem kurare (vyrábí se z liány) nebo jedem z žab pralesniček. Hroty šípů zhotovují dodnes z kosti, zubu, tvrdého dřeva a nejčastěji ze štípaného bambusu. Z tohoto materiálu zhotovují i břitvy na holení a nože, k jejichž výrobě však někdy používají i krunýř pásovce. Zejména v ritualizovaných soubojích používají rádi i kyje. Souboje mezi muži slouží jako prostředek k řešení vzájemných sporů v rámci \"šapunu\" nebo i se sousedními osadami. Souboje mohou být buďto pěstní (je povoleno bít se pouze do hrudi nebo do kyčlí) nebo s kyji (smí se bít pouze do temene). Prohrává ten, kdo první upadne nebo není schopen opětovat ránu. Při soubojích platí velmi přísná pravidla, na jejichž dodržování dohlíží náčelník. Porušení pravidel (např. nedovolený úder) může náčelník potrestat i smrtí provinilce. Klid v lovištích Janomamů často dodnes narušují i skutečné války mezi jednotlivými osadami. Nejčastěji jsou vyprovokované únosem žen nebo narušením teritoria osady sousední skupinou. V minulosti přepadali i osady sousedních kmenů nebo dokonce bělochů, aby unesli jejich dívky a ženy. Dodnes Janomamové napadají i bílé osadníky a zvláště zlatokopy, kteří od 70. let 20. století pronikají na jejich území.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Náboženstvím Janomamů je šamanismus. Věří v mnoho duchů \"Hekurá\", osídlujících okolní prales, většinou jsou to \"hekurá\" zvířat. Nebezpečnější jsou podzemní démoni \"Amahiri\", kteří vypadají jako lysí lidé. Jedním z nejmocnějších božstev je duch Měsíce. Za svého předka někdy pokládají ptáka vlhovce chocholatého (\"Psarocolius decumanus\"). Do kontaktu s duchy se šamani dostávají šňupáním halucinogenního prášku \"epená\", který se získává ze stromové kůry nebo ze semen některých rostlin. Šňupání se provádí ve dvojici pomocí trubiček, jimiž si oba aktéři vzájemně foukají prášek do nosu. Mimoto hojně kouří i žvýkají tabák.  Svérázné jsou jejich pohřební rituály. Mrtvého spálí na dřevěné hranici uprostřed šapunu nebo, jsou-li v časové tísni, tělo nejprve zavěsí na strom v koši či jakési smotané rohoži, počkají až shnije a spálí zbylé kosti. Spálené kosti sesbírají, roztlučou na prášek a vypijí v banánové kaši při slavnosti \"reaho\". Při této slovnosti se sejdou příbuzní a přátelé z několika \"šapunů\" a tři dny, někdy i déle, společně hodují, zpívají a tančí. \"Reaho\" tak pomáhá udržet dobré vztahy se sousedy. Tento rituální endokanibalismus praktikují proto, aby duše nebožtíka našla klid. Věří, že dokud nesní všechny jeho kosti, duše zemřelého se bezcílně potuluje pralesem.", "section_level": 1}, {"title": "Helena Valerová.", "content": "V roce 1937 unesl kmen Janomanů cca 11letou bělošku Helenu Valerovou, která pak mezi Janomamy žila přibližně 20 let, než se vrátila do civilizace. V knize, kterou na základě jejího vyprávění, sepsal etnograf Ettore Biocca, je podrobně popsaný tradiční způsob života Janomamů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Janomamové, též Yanomamiové, jsou početný domorodý indiánský kmen, žijící v Jižní Americe, v deštných pralesích severní Amazonie. Jsou rozšířeni především na hranicích Venezuely a Brazílie. Odlehlost jejich území způsobila, že až do počátku 20. století nebyli vystaveni kontaktům s bělochy. Právě proto je tradiční kultura Janomamů jedna z nejzachovalejších v celé Amazonii.", "tgt_summary": "亚诺马米人或雅诺马米人(英语: Yanomami,也写作英语:Yąnomamö、英语:Yanomama),是巴西、委内瑞拉边境亚马逊雨林的一组原住民。其人口大约35,000人,使用亚诺马米语,信奉萨满教。", "id": 1916936}
{"src_title": "Izraelský zásah proti konvoji do Pásma Gazy", "tgt_title": "加沙船队冲突", "src_document": [{"title": "Kontext události.", "content": "V roce 2006 se v Pásmu Gazy chopilo moci hnutí Hamás, které vytlačilo hnutí Fatáh. Izrael Hamás považuje za teroristickou organizaci a v červnu 2007 vyhlásil nad Pásmem Gazy blokádu. Co se týče humanitární pomoci, Izrael si vyhrazuje právo, aby tato přešla jeho kontrolou. V prosinci 2008 vypukla válka v Gaze, která v Pásmu Gazy zanechala přibližně 1300 mrtvých a 5300 zraněných. Vlivem blokády, která trvala i po dobu války a po ní, neměli tamní obyvatelé možnost poválečné obnovy a výstavby, ale především ani poskytnutí dostatečné zdravotní péče raněným. Podle mnohých humanitárních organizacích byly poválečné podmínky v Gaze hrozivé, více než polovina obyvatel neměla přístřeší a přístup k pitné vodě. 8. ledna 2009 vydala Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 1860, která mimo jiné po Izraeli vyžaduje „...neodkladné zajištění potravin v Gaze, stejně jako pohonných hmot a zdravotního ošetření...“. Izrael, který je rozhodnutím RB OSN coby její člen (podle článku 25 Charty OSN) vázán, však tuto rezoluci ignoroval.  Humanitární pomoc do Pásma Gazy z května a června 2010 je již sedmým resp. osmým projektem v řadě \"Hnutí za svobodnou Gazu\" (které začaly v srpnu 2008), pátým resp. šestým, který se setkal se zásahem izraelského námořnictva a současně první, jehož pomoc a osádka měla skutečně mezinárodní účast, a zároveň i první, při které došlo k obětem na životech.", "section_level": 1}, {"title": "Zásah proti Flotile svobody.", "content": "Během zásahu izraelské námořnictvo zadrželo celkem šest lodí tzv. Flotily svobody, jež měly za cíl prolomit izraelskou blokádu uvalenou na Pásmo Gazy a dodat humanitární pomoc. Izrael již před vyplutím konvoje z přístavů v Turecku 29. května 2010, varoval, že připravované flotile neumožní proplutí k pobřeží pásma Gazy, a společně s Egyptem nabídl, aby byla zamýšlená humanitární pomoc dopravena do izraelského či egyptského přístavu a následně přepravena přímo do Pásma Gazy. Tyto nabídky však byly aktivisty odmítnuty. K vlastnímu incidentu došlo 31. května v ranních hodinách, kdy se šest plavidel flotily přiblížilo k hlídkujícím izraelským lodím. Ty celý konvoj opakovaně vyzvaly k zastavení a k vyložení přepravovaného zboží a materiálu v přístavu Ašdod. Poté co aktivisté opět nereagovali, začala izraelská elitní námořní jednotka Šajetet 13 v 04:00 IST obsazovat všechny lodě. Po násilném vstupu na palubu lodí začali izraelští vojáci střílet paintballovými kuličkami na cestující, kteří utvořili lidský řetěz na obranu kapitánů, a paralyzovali je slzným plynem a elektrickými výboji. Ještě před naloděním na hlavní loď flotily, s názvem \"Mavi Marmara\", byli izraelští vojáci aktivisty napadáni vodními děly, omračujícími granáty a řetězy. Po nalodění na \"Mavi Marmaru\" vojáky napadli připravení aktivisté s železnými trubkami, noži a střelnými zbraněmi a na vojáky zaútočili. Při následující konfrontaci bylo izraelskými vojáky zabito 9 (dřívější zdroje uváděly až 19 obětí, ale tento údaj se nepotvrdil), dalších 60 aktivistů a 10 vojáků Izraelských obranných sil bylo zraněno. Podle izraelské armády se aktivistům během násilností podařilo odzbrojit jednoho vojáka a jeho zbraní následně střílet. Po návratu do Turecka šéf IHH Bulent Yildirim uvedl, že přibližně 10 aktivistů se v sebeobraně zmocnilo izraelských zbraní, které poté naházeli do moře.  Pozdější pitva ukázala, že všechny oběti byly zastřeleny, z toho pět střelou do hlavy a jedna z mimořádné blízkosti 2 – 14 cm. Devatenáctiletý Američan tureckého původu Furkan Doğan byl střelen do hlavy a několikrát do těla. Pitevní zpráva byla předána prokuratuře a příbuzní obětí vyslovili přání, aby byla izraelská vláda žalována za vraždy.  Humanitární pomoc byla shromážděna z podnětu tureckého Výboru pro lidská práva a byla určena pro lidi z Pásma Gazy. Flotila vezla 10 000 tun humanitární pomoci a zásob. Většina převáženého zboží byla již v odpoledních hodinách 1. června v ašdodském přístavu překontrolována v souladu s embargem, které je na Pásmo Gazy uvaleno, a následně přes hraniční přechod Kerem Šalom převezena do Pásma Gazy. Podle Izraelských obranných sil je většina nákladu bezcenná, obsahuje expirované a smíchané léky a přepravované vybavení je ve špatném technickém stavu. Další část nákladu (po kontrole a selekci) vpustil Izrael koncem června 2010 do pásma Gazy skrz hraniční přechod Karni. Šlo o 128 nákladních vozů.  Flotila zahrnovala šest lodí s názvy \"Challenger 1\", \"Eleftheri Mesogeios\", \"Sfendoni\", \"MV Mavi Marmara\", \"Gazze\" a \"Defne Y\". Na palubě lodí byli mimo jiné i členové Evropského parlamentu, dvě poslankyně Německého spolkového sněmu Annette Grothová a Inge Högerová a švédský spisovatel Henning Mankell. Na palubě lodí pluli čtyři čeští novináři, včetně štábu České televize, byly jim zabaveny osobní věci a natočený materiál, v izraelském detenčním táboře měli na výběr mezi podepsáním dokumentu o nelegálním vstupu do Izraele, což znamená deportaci a zákaz vstupu do Izraele na 10 let nebo několikatýdenní pobyt ve vězení a soud. Redakce zpravodajství České televize požádala ministra zahraničí Jana Kohouta, aby vznesl protest proti postupu izraelských jednotek vůči dvěma členům týmu televize. Šéfredaktor Michal Petrov v dopise ministrovi uvedl: „S ohledem na podmínky zadržovací vazby lze mluvit i o týrání a vydírání.“ Zadržený kameraman ČT také uvedl, že v izraelském vězení byli biti, nesměli spát a nesměli kontaktovat velvyslance.", "section_level": 1}, {"title": "Zásah proti \"Rachel Corrie\".", "content": "1. června od břehů Malty vyplula k břehům Gazy pod vlajkou Irska další loď Rachel Corrie s humanitárním nákladem. Na palubě lodi spadající pod Flotilu svobody je 15 lidí, mezi nimi např. nositelka Nobelovy ceny za mír Mairead Corriganová-Maguireová nebo bývalý vysoký irský diplomat při OSN Denis Halliday. Irský premiér Brian Cowen prohlásil, že „irská vláda formálně požádala Izrael, aby umožnil irské lodi dokončit svou misi bez potíží a vyložit humanitární náklad v Gaze.“ Irský ministr zahraničí Michael Martin k tomu uvedl, že „Irsko bude situaci - stejně jako celý svět - pozorně sledovat a je imperativem pro Izrael, aby se vyhnul jakékoli akci vedoucí k dalšímu krveprolití.“ Představitel izraelské armády k tomu řekl, že Izrael bude připraven i na tuto loď.  4. června 2010 už byla loď cca 150 mil od pobřeží Gazy. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu nařídil loď obsadit, ale zároveň pod tíhou kritiky nikomu neublížit. Jeho nabídky na převzetí nákladu a dopravení na místo určení Izraelem Audrey Bomseová, mluvčí organizace Hnutí za svobodnou Gazu, která flotilu zaštítila, odmítla s tím, že kromě dopravení pomoci mají aktivisté za cíl také zrušení blokády Gazy. Dokud blokáda neskončí, aktivisté hodlají vysílat další lodě.  V sobotu 5. června v brzkém odpoledni byla loď obsazena příslušníky izraelské armády 16 námořních mil (ca 30 km) od izraelského pobřeží, obsazení se obešlo bez konfliktu mezi vojáky a aktivisty.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh obsazení.", "content": "Před obsazením lodí vyzývaly izraelské složky, aby se lodě nepokoušely blokádu prorazit a že mohou náklad vyložit v izraelském či egyptském přístavu, odkud bude do pásma Gazy dopraven. Tato nabídka byla odmítnuta. Později tiskový odbor izraelských obranných sil zveřejnil záznam radiové komunikace mezi loděmi izraelského vojenského námořnictva a loděmi \"flotily svobody\" (primárně adresovaný na \"Mavi Marmara\"), ve které se po upozornění izraelské armády flotile, že se blíží do oblasti blokády, ozývá „zavři hubu, vrať se do Osvětimi“ a o cca 3 minuty později „nezapomeňte na 9/11“ Týž tiskový odbor 5. června uvedl, že záznam komunikace byl upraven, ale pouze tak, že byly vystřiženy pasáže ticha a nesrozumitelné komentáře. Současně ale připouští, že u oněch rasisticky laděných odpovědí nebylo možno určit, z jaké lodě pocházejí, protože onen hlas se neidentifikoval. \"Hnutí za svobodnou Gazu\" na toto prohlášení reagovalo výpovědí Denise Healeyho, kapitána jedné z lodi flotily, který prohlásil, že není způsob, jak by [tento typ komunikace] mohl zůstat neslyšen ostatním lodím flotily, a k odpovědi o Osvětimi a 11. září dodal „Žádná komunikace jako tato od nikoho z žádné lodi nezazněla během celé doby, co jsem řídil svou loď.“", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní reakce.", "content": "Izraelská akce na zastavení flotily lodí se setkala s širokou mezinárodní kritikou jak ze strany Evropské unie, tak ze strany Spojených států a představitelů Organizace spojených národů, kteří volají po vyšetřování.", "section_level": 1}, {"title": "Demonstrace.", "content": "Incident vyvolal řadu protiizraelských demonstrací především v arabských zemích. Kromě toho se protestovalo také v Turecku, a to téměř ve všech větších městech; při jednom z protestů se turečtí demonstranti pokusili vniknout na izraelský konzulát v Istanbulu. Situace v tomto ohledu znepokojila Izrael, který se rozhodl vydat doporučení, aby jeho občané v Turecku vůbec nevycházeli na ulici. Kolem ambasády v Ankaře a konzulátu v Istanbulu byla také zpřísněna bezpečnostní opatření. Incident a mezinárodní reakce však byly zároveň impulsem pro demonstrace na podporu izraelské armády, které během 1. června proběhly po celém Izraeli. Ve stejné době a též na různých místech Izraele proběhly i demonstrace proti postupu izraelské armády. Stovky až tisíce Izraelců demonstrovaly v Haifě, Beerševě, Tel Avivu i Jeruzalémě.", "section_level": 2}, {"title": "Vyšetřovací komise.", "content": "Izraelská vláda 14. června schválila komisi, která má zásah vyšetřovat. Do jejího čela byl jmenován 75letý bývalý soudce izraelského nejvyššího soudu Jacob Turkel, který je specialistou v oblasti občanského právo a bez zkušenosti s podobným vyšetřováním. Dalšími členy jsou 93letetý profesor mezinárodního práva Šabtaj Rosen, bývalý zástupce izraelského vyslance při OSN a velvyslanec v ženevském sídle OSN, a 86lety Amos Horev, generálmajor ve výslužbě a bývalý ředitel izraelského technického ústavu. Činnost komise bude umožněno sledovat dvěma zahraničním pozorovatelům, kteří nemají právo zasahovat do závěrů komise. William David Trimble je 66letý britský nositel Nobelovy cenu míru za příspěvek k mírovému řešení konfliktu v Severním Irsku. Ken Watkin je 59letý kanadský generál ve výslužbě a bývalý vojenský generální prokurátor.  Vlastní vyšetřovací komisi ustavila v červnu také Rada pro lidská práva OSN složenou ze soudců a právníků Karla T. Hudsona-Phillipse (Trinidad a Tobago), Sira Desmonda de Silvy (Velká Británie) a Mary Shanthi Dairiamové (Pákistán). Komise ve své zprávě 29. září konstatovala, že se Izrael dopustil řady porušení mezinárodního práva včetně lidských práv jak v době zásahu proti flotile, tak při zadržování pasažérů v Izraeli před jejich vyhoštěním. Zpráva konstatuje, že zabití 6 aktivistů na lodi Mavi Marmara může být charakterizováno jako nezákonná, svévolná a hromadná poprava. Izrael odmítl už založení komise s odkazem na zahájení vlastního vyšetřování, závěry zprávy odsoudil např. premiér Benjamin Netanjahu jako \"„zaujaté a překroucené“\". Turecký ministr zahraničí Ahmet Davutoğlu naopak prohlásil, že \"„zpráva byla spravedlivá, nestranná a založená na silných důkazech“\". Po zveřejnění závěru zprávy izraelský ministr zahraničí Avigdor Lieberman spustil koordinovanou diplomatickou a mediální kampaň židovských organizací k odsouzení zprávy jako zaujaté.  2. září 2011 byla zveřejnil list The New York Times zprávu vyšetřovací komise OSN (tzv. Palmerovy komise). Podle ní je izraelská námořní blokáda Pásma Gazy legální a přiměřená. K námořní blokádě zpráva uvádí: „Izrael čelí ze strany ozbrojených skupin v Gaze skutečnému ohrožení své bezpečnosti. Námořní blokáda byla uvalena jako legitimní bezpečnostní opatření s cílem zabránit pašování zbraní do Gazy po moři a její realizace je v souladu s požadavky mezinárodního práva.“ Dále též kritizuje organizátory, kteří „jednali při pokusu o prolomení námořní blokády lehkomyslně,“ a existují prý též „závažné otázky, týkající se chování, skutečné povahy a cílů organizátorů flotily, zejména IHH.“ Cílem kritiky zprávy se stala také turecká vláda, která se podle vyšetřovatelů měla snažit víc odvrátit organizátory od záměru vyplout do Gazy. Zpráva zároveň označila izraelský zákrok za nepřiměřený a nerozumný. Izraeli vyčítá, že se nepokusil využít nenásilné prostředky a že před operací nevyslal flotile poslední varování. Zpráva připouští, že vojáci ze zásahové jednotky se po vylodění museli bránit násilí od pasažérů na lodi, ale odsuzuje způsob, jakým bylo devět pasažérů zabito: „Forenzní důkazy ukazují, že většina obětí byla střelena opakovaně, a to i do zad nebo z blízkosti. Tento fakt materiály poskytnuté Izraelem dostatečně nevysvětlily.“ Izrael také nepostupoval správně při jednání se zadrženými pasažéry poté, co byli dopraveni na jeho pevninu, což zahrnovalo špatné fyzické zacházení, ponižování, nedůvodné konfiskování majetku a odmítání včasné konzulární pomoci. Zpráva Palmerovy komise byla kompletní již před několika měsíci, ale její zveřejnění bylo odloženo kvůli zhoršujícím se vztahům mezi Tureckem a Izraelem.", "section_level": 1}, {"title": "Urovnání roztržky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Omluva Izraele.", "content": "Izraelská vláda dlouho odmítala jakákoli pochybení. 22. března 2013 se však premiér Benjamin Netanjahu v telefonickém rozhovoru se svým tureckým protějškem Erdoğanem za zásah a jeho následky omluvil. Uvedl, že tragická bilance zásahu nebyla záměrem, ale byla způsobena operačními chybami, a přislíbil vyplatit odškodné pro rodiny obětí. Telefonát s omluvou proběhl krátce po ukončení návštěvy amerického prezidenta Baracka Obamy, kterého agentura Associated Press označila za možného zprostředkovatele.", "section_level": 2}, {"title": "Normalizace vztahů.", "content": "Turecko a Izrael normalizovaly vztahy až podpisem dohody v červnu 2016. Podle ní může Turecko dodávat svou humanitární pomoc pásmu Gazy v nelimitované výši, ale pouze přes Ašdod na izraelském území. Zavázalo se, že zabrání přípravě teroristických aktivit proti Izraeli ze svého území. Naproti tomu Izrael odškodní rodiny deseti tureckých obětí zásahu proti flotile vyplacením částky 20 mil. dolarů. Turecko bude smět v pásmu Gazy budovat infrastrukturu, elektrárnu nebo továrnu na odsolování vody. Do Ankary a Tel Avivu se vrátí velvyslanci obou zemí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Izraelský zásah proti konvoji do Pásma Gazy byla izraelská vojenská operace, ke které došlo v mezinárodních vodách ve Středozemním moři dne 31. května 2010. Izrael při ní zadržel šest lodí \"Hnutí za svobodnou Gazu\" a turecké nadace İHH, které vypluly z Turecka s cílem prolomit izraelskou námořní blokádu Pásma Gazy a dopravit do něj humanitární pomoc. Při zásahu izraelských jednotek, které se při vylodění na lodě staly terčem násilí ze strany některých pasažérů, bylo devět pasažérů zabito. Operace vyvolala nesouhlas mezinárodního společenství a způsobila ostrou diplomatickou roztržku mezi Izraelem a Tureckem. Izraelsko-turecké vztahy byly normalizovány po šesti letech, v létě 2016.", "tgt_summary": "加沙船队冲突发生在2010年5月31日的地中海上,以色列海军部队在公海袭击了6艘载有国际活动者的船只,此船队名为“自由加沙船队”,这些国际活动者计划突破以色列的加沙封锁以运送人道救援物资到当地。据以色列消息来源,加沙舰队拒绝改变航向至阿什杜德港后,以色列的海军部队开始登船,之后以色列强迫船队航向阿什杜德港并扣留了船上所有的乘员与援助物资,以色列承诺会将检查过的非违禁援助物资送往加沙。", "id": 572960}
{"src_title": "Třída Júgumo", "tgt_title": "夕雲型驅逐艦", "src_document": [{"title": "Program 1939, 1941 a modifikovaný 1942.", "content": "Program výstavby loďstva z roku 1939 počítal s postavením posledních čtyř jednotek předchozí třídy \"Kageró\" a jedenácti jednotek nové třídy \"Júgumo\", které obdržely trupová čísla 116 až 124, 126 a 127. Někdy je do této první série třídy \"Júgumo\" počítán i torpédoborec \"Akigumo\" (trupové číslo 115). Ten ale patřil ještě do předchozí třídy \"Kageró\", o čemž svědčí například i použití starších dělových věží typu C, místo novějších typu D. Program z roku 1939 byl jediný, který se u třídy \"Júgumo\" podařilo realizovat celý v původním rozsahu.  Podle programu z roku 1941 mělo být postaveno dalších šestnáct jednotek, někdy též označovaných jako podtřída \"Hamanami\". Realizováno ale bylo pouze prvních osm jednotek trupových čísel 340 až 347. Zbývajících osm jednotek (trupová čísla 348 až 355) bylo zrušeno ještě před položením kýlu. Rovněž byla zrušena plánovaná stavba osmi jednotek třetí série (trupová čísla 5041 až 5048) podle modifikovaného programu z roku 1942.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Třída \"Júgumo\" vycházela z předchozí třídy \"Kageró\". Lišila se od ní standardním výtlakem navýšeným o 44 tun a prodloužením trupu na vodorysce o 0,8 metru. Dále se nepatrně lišily ve tvaru přední nástavby a předního stěžně.", "section_level": 1}, {"title": "Pohon.", "content": "Pohonná soustava byla převzata z předchozí třídy \"Kageró\" a sestávala ze dvou sestav parních turbín \"Kanpon\" o výkonu po 26 000 k (15 445,5 kW) při 380 otáčkách lodního šroubu za minutu.  Přehřátou páru pro turbíny generovaly tři vodotrubné kotle \"Ro-gó Kanpon šiki\".  Přední komín byl mohutnější a odváděl spaliny z předních dvou kotlů. Zadní komín odváděl spaliny pouze ze zadního kotle.", "section_level": 2}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Hlavňová i torpédová výzbroj zůstaly zachovány, jako u třídy \"Kageró\", ale změnila se lafetace 127mm děl. Nově se tyto kanóny montovaly do dělových věží typu D, které umožňovaly elevaci až 75 ° oproti 55 ° u dělových věží typu C použitými u předchozích tříd. Díky této změně měly jednotky třídy \"Júgumo\" lepší protiletadlovou obranu. Jedna dvouhlavňová věž byla – již tradičně – umístěna na přední palubě před můstkem, druhá na zadní nástavbě a třetí na palubě za zadní nástavbou.  Torpéda byla odpalována ze dvou otočných zakrytovaných čtyřhlavňových 610mm torpédometů typu 92 model 4, které byly otáčeny motorem na stlačený vzduch. Přední torpédomet se nacházel na nástavbě mezi komíny, přičemž po stranách předního komínu se nacházely zásobníky po dvou rezervních torpédech. Zadní torpédomet se nacházel na palubě za zadním komínem a jeho zásobník se čtyřmi náhradními torpédy se nacházel nalevo od podélné osy plavidla a zadní nástavby. Oba torpédomety byly zakrytované.  V původní konfiguraci nesly první jednotky třídy \"Júgumo\" pouze dva dvouhlavňové 25mm kanóny typu 96, které byly umístěny na platformě u zadního komínu.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější modifikace.", "content": "Během války byla u přežívajících, či nově stavěných jednotek posilována protiletadlová výzbroj a došlo k instalaci radarů. 25mm kanóny byly montovány v jedno–, dvou– a trojhlavňovém uspořádání a jejich počet stoupl až na 28 hlavní. Některé jednotky přišly o jeden ze zásobníků torpéd, aby se uvolnilo místo pro další protiletadlovou výzbroj, ale na rozdíl od torpédoborců předchozích tříd žádná z jednotek třídy \"Júgumo\" nepřišla o svoji zadní 127mm věž č. 2 ve prospěch dalších 25mm kompletů.  Jednotky mohly nést přehledový radar \"13-gó\" pro sledování vzdušných cílů a přehledový radar \"22-gó\" proti vzdušným i hladinovým cílům. Fotografie torpédoborců \"Asašimo\" (), \"Hamanami\" (), \"Hajanami\" (), \"Hajašimo\" () a \"Kijóšimo\" () – všechno se jedná o fotografie stavu těsně po dokončení – ukazují pouze instalaci radaru \"22-gó\" na předním stěžni.", "section_level": 1}, {"title": "Jednotky třídy \"Júgumo\".", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Druhá série podle programu z roku 1941.", "content": "Dokončené jednotky: Vedle těchto osmi dokončených jednotek měla druhá série zahrnovat ještě dalších osm jednotek, jejichž stavba ale byla zrušena 11. srpna 1943 ještě před položením kýlů. Mělo se jednat o tyto jednotky:", "section_level": 2}, {"title": "Třetí modifikovaná série podle programu z roku 1942.", "content": "Osm jednotek třetí série bylo zrušeno 11. srpna 1943 ještě před zahájením stavby. Mělo se jednat o tyto jednotky:", "section_level": 2}], "src_summary": "Třída \"Júgumo\" (: \"Júgumo-gata\") sestávala z 19 „torpédoborců první třídy“ ( \"Ittó kučikukan\") japonského císařského námořnictva, postavených v letech 1940 až 1944 a bojujících ve druhé světové válce. Císařské námořnictvo jednotky této třídy (a třídy \"Kageró\") označovalo jako torpédoborce typu A ( \"Kó-gata kučikukan\"). Navazovaly na předchozí třídu \"Kageró\", od které se odlišovaly lafetací 127mm kanónů typu 3. roku do dělových věží typu D s elevací až 75 °.", "tgt_summary": "夕云级驱逐舰(,平假名:)是大日本帝国海军的驱逐舰。为阳炎型驱逐舰的改良版。官方文件上与阳炎型分类相同,为“甲型”。", "id": 1597358}
{"src_title": "Šáhdžahán", "tgt_title": "沙贾汉", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se roku 1592 v Láhauru, jako nejmladší syn korunního prince Salíma, pozdějšího císaře Džahángíra, a rádžputské princezny Džódha Báí. V dětství byl oblíbencem svého dědečka, císaře Akbara, který na něj měl značný vliv. Jeho původní jméno bylo Churrám. Džahángír původně nepočítal s Churrámem jako se svým následníkem a jmenoval ho guvernérem oblasti Dakšinu ve střední Indii. Císařem se měl stát prvorozený syn Chusrau, který však roku 1607 proti otci povstal a následně byl na Džahángírův rozkaz oslepen. Téhož roku se princ Churrám oženil s Ardžumand Banú Bégam, známou jako Mumtáz Mahál (Perla paláce). Princezna Ardžumand byla dcerou Ásafa Chána, bratra Džahángírovy oblíbené manželky (a Churrámovy nevlastní matky) císařovny Núrdžáhán. Císař Džahángír však začal favorizovat svého nejmladšího syna Šáhrijára. Churrámovy vztahy s otcem a nevlastní matkou, ambiciózní císařovnou Núrdžahán, nebyly příliš dobré. Ve 20. letech 17. století vedl proti otci několik nezdařených povstání. Roku 1621 císař Džahángír vážně onemocněl a princ Churrám krátce nato, roku 1622 nechal otrávit slepého bratra Chusraua. Od roku 1623 se Churrám výrazně podílel na vládě a po smrti dalšího ze svých bratrů Parvíze, který byl záislý na drogách a alkoholu, se jeho vliv ještě více posílil. Churráma podporoval především jeho tchán Ásaf Chán, který mu po otcově smrti pomohl vybojovat trůn. Když nemocný Džahángír v zimě roku 1627 zemřel, císařovna Núrdžáhán prosadila jako nového panovníka prince Šáhrijára, Churrám jej však po dvou měsících s pomocí Ásafa Chána otrávil, a zároveň nařídil i vraždu svých bratranců, synů prince Danijála. Císařovna Núrdžáhán byla zbavena vlivu a po zbytek svého zivota se věnovala především charitativní činnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "V únoru roku 1628 se Churrám stal císařem a přijal jméno Šáhdžahán. Na rozdíl od svých předků si za sídelní město vybral Dillí, kde nechal postavit palácový komplex, známý jako Červená pevnost. Na rozdíl od děda a otce se více přikláněl k islámské ortodoxii, přesto byl nábožensky tolerantním vládcem. Proslul jako velký mecenáš umění, zejména malířství miniatur a architektury. Z období jeho vlády se zachovala řada významných architektonických památek. Patří k nim např. Šalimarovy zahrady, Červená pevnost s Perlovou mešitou a mnoho dalších památek v Dillí. Nejznámější je však mauzoleum Tádž Mahal poblíž Ágry, jež nechal vybudovat jako hrobku po smrti své milované ženy Mumtáz Máhal. Územní expanze Mughalské říše za Šáhdžahánovy vlády ustala, podařilo se dobýt jen některá území v Dakšinu, císař nebyl velký válečník. Podařilo se mu však konsolidovat správu říše, přestože značným zvýšením daní zhoršil sociální a ekonomické postavení venkovanů. Za jeho vlády začalo pronikání Angličanů do Bengálska.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jeho rodinný život začal velmi šťastně, skončil však tragicky. Svou ženu Mumtáz Máhal císař věrně miloval a zplodil s ní 14 dětí, z toho čtyři syny, z nichž upřednostňoval prvorozeného prince Dáru, jenž byl vychováván jako následník. Ostatní syny pověřil správou okrajových oblastí říše. Roku 1657 vážně onemocněl, zřejmě zánětem ledvin či močového měchýře. V předtuše císařovy smrti povstali proti otci jeho tři mladší synové, kteří se pokusili na sebe strhnout moc. Vzdělaný a mírumilovný syn Dára se postavil na stranu otce, byl však bratry poražen a společně s otcem uvězněn. Přestože císař svoji chorobu překonal, přišel o trůn a posledních osm let života strávil ve vězení. Po Dárově porážce císařovi zbylí synové Šáh Šudža, Murád Bachš a Aurangzéb začali mezi sebou bojovat o nástupnictví. Jako nový panovník se prosadil krutý a intrikánský Aurangzéb, který nechal zavraždit vězněného Dáru i Muráda Bachše, zatímco Šáh Šudža dokázal před najatými vrahy uprchnout do sousedního království Arakánu na území dnešní Barmy. S uvězněným otcem Aurangzéb po zbytek života jednal velmi ponižujícím způsobem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šáhdžahán (5. ledna 1592, Láhaur – 22. ledna 1666, Ágra) byl císař Mughalské říše v letech 1628-1658. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších mughalských vládců.", "tgt_summary": "沙贾汉(;;英语:Shah Jahan;;1592年-1月5日-1666年-1月22日),或译沙贾汗、沙迦罕,是统治印度次大陆的莫卧儿帝国的皇帝,他于1628年到1658年在位。“沙贾汉”在波斯语中的意思是“世界的统治者”。沙贾汉在位期间,为他最喜爱的妻子慕塔芝·玛哈(来自波斯贵族家庭,死于难产,为奥朗则布皇帝的母亲)修筑了举世闻名的泰姬陵;后于晚年遭到软禁。", "id": 2748085}
{"src_title": "Stimulans", "tgt_title": "兴奋剂", "src_document": [{"title": "Účinky.", "content": "Stimulancia mají širokou škálu různých účinků způsobených zvýšenou aktivitou centrálního i periferního nervového systému. Typickými účinky, které se mohou lišit v závislosti na konkrétní látce, jsou zvýšená ostražitost, vědomí, bdělost, výdrž, produktivita a motivace, zvýšené nabuzení, pohyblivost, tepová frekvence a krevní tlak, snížená potřeba jídla a spánku. Mnoho stimulancií dokáže také zlepšit náladu a odstranit úzkost, nebo dokonce vyvolat pocity euforie. Je však třeba poznamenat, že mnoho těchto látek dokáže úzkost naopak vyvolat, i tehdy, pokud ji paradoxně současně omezují.  Účinky stimulancií projevují prostřednictvím různých farmakologických mechanismů, mezi nejdůležitější patří podpora aktivity norepinefrinu (noradrenalinu) a/nebo dopaminu (např. pomocí inhibice nebo obrácení přenosu monoaminů), antagonismu adenosinového receptoru nebo agonismu nikotinového acetylcholinového receptoru.", "section_level": 1}, {"title": "Indikace.", "content": "Stimulancia se používají pro léčbu v mnoha indikacích, například:", "section_level": 1}, {"title": "Druhy stimulancií.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kofein.", "content": "Kofein je sloučenina přirozeně obsažená v kávě, čaji, kakau, cesmíně paraguayské, guaraně a dalších rostlinách. Je součástí mnoha nápojů, zejména tzv. energetických. Kofein je celosvětově nejšířeji užívanou psychoaktivní látkou a výrazně nejčastějším stimulanciem. Převážná většina lidí v USA (přes 80 %) požívá kofein denně. Některé jurisdikce omezují prodej a užívání kofeinu. Kofein je obsažen i v některých léčivech, zvláště za účelem posílení účinku hlavní látky a omezení vedlejších účinků (hlavně ospalosti). Vyrábějí se také léčivé přípravky obsahující samotný kofein.", "section_level": 2}, {"title": "Nikotin.", "content": "Nikotin je aktivní složkou v tabáku, který je dostupný v řadě různých forem, zejména jako cigarety, doutníky, dýmkový, žvýkací tabák či šňupací tabák. Široce se používá po celém světě.", "section_level": 2}, {"title": "Amfetaminy.", "content": "Amfetaminy jsou skupina fenylethylaminových stimulancií. Patří mezi ně například amfetamin a metamfetamin. Podobně jako NDRI, i amfetaminy zvyšují hladiny norepinefrinu a dopaminu v mozku inhibicí jejich odčerpávání. Důležitějším mechanismem, kterým amfetaminy působí stimulaci, je však přímé uvolňování těchto katecholaminů ze zásob v buňkách. Amfetaminy jsou známy tím, že zlepšují náladu a vyvolávají euforii, následně pak depresi a úzkost.  Amfetaminy se někdy předepisují k léčbě, jejich dostupnost z nich činí kandidáty na zneužívání. Dextroizomerní metamfetamin se někdy používá k léčbě AD(H)D, která dostatečně nereaguje na běžné amfetaminy. Silné deprese se též někdy léčí amfetaminy, občas jako doplňkem k léčbě antidepresivy.  Často je mezi amfetaminy řazen i Ritalin a Fenmetrazin.", "section_level": 2}, {"title": "MDMA („Extáze“).", "content": "Methyledioxymethamfetamin (MDMA), známý pod běžným lidovým názvem „Extáze“, je zakázaná látka distribuovaná typicky ve formě tablet, kapslí nebo v práškové či krystalické formě. O MDMA se říká, že jde o křížence mezi amfetaminovým stimulanciem a psychedelickým halucinogenem. Navíc je MDMA unikátní a velmi populární pro své entaktogenní vlastnosti. Mezi stimulační účinky MDMA patří kromě jiného hypertenze, anorexie, nespavost (nebo zvýšená bdělost), zvýšená vzrušenost a silnější pocení.", "section_level": 2}, {"title": "Kokain.", "content": "Kokain se získává z listů keře koky, který roste v horských oblastech Jižní Ameriky, například v Bolívii, Kolumbii a Peru. V Evropě, Severní Americe a některých částech Asie je nejčastější formou kokainu bílý krystalický prášek. Kokain je stimulans, nicméně není normálně terapeuticky předepisován pro stimulační vlastnosti, nýbrž se klinicky využívá jako lokální anestetikum, zejména v oftalmologii. Většina kokainu se spotřebovává rekreačně a jeho zneužívání je velmi rozšířené, proto jsou jeho prodej a držení ve většině právních řádů přísně regulovány. Jiné látky ze třídy tropanových derivátů jsou známy jako troparil a lometopan, ale nejsou tak rozšířené.", "section_level": 2}, {"title": "NRI a NDRI.", "content": "Tyto látky inhibují zpětné odčerpávání norepinefrinu (NRI), resp. norepinefrinu a dopaminu (NDRI). To vede ke zvýšeným mimobuněčným hladinám těchto látek a tedy ke zvýšené neurotransmisi, což způsobuje stimulační účinky. Mnoho těchto sloučenin se používá jako léčiva pro ADHD a jako antidepresiva. Dvěma nejznámějšími NDRI jsou methylfenidát (Ritalin, Concerta) a bupropion (Wellbutrin, Zyban), dvěma nejznámějšími NRI jsou atomoxetin (Strattera) a reboxetin (Edronax). Mnoho z těchto látek má významně nižší potenciál pro zneužití, v porovnání s jinými stimulancii, jako jsou amfetaminy nebo kokain.", "section_level": 2}, {"title": "Modafinil.", "content": "Modafinil (Provigil/Alertec/Modavigil) je analeptikum schválené FDA pro léčbu narkolepsie, poruchy spánkového cyklu a nadměrné spavosti spojené s obstruktivní spánkovou apnoí. Modafinil, jako jiná stimulancia, zvyšuje uvolňování monoaminů, ale také zvyšuje úrovně histaminu v hypothalamu. Proto ho někteří vědci považují za „látku navozující bdělost“, nikoli za klasické stimulans, jako jsou třeba amfetaminy.  Modafinil se ukazuje jako efektivnější pro léčbu hyperaktivity s poruchou pozornosti (ADHD), deprese, závislosti na kokainu, Parkinsonovy nemoci, schizofrenie, poruchy spánkového cyklu a chorobné únavy.", "section_level": 2}, {"title": "Ampakiny.", "content": "Nedávno došlo k zásadnímu zlepšení situace ve farmakologii stimulancií, když byla objevena třída látek známých jako ampakiny nebo také eugeroika. Tato stimulancia mají tendenci zvyšovat ostražitost bez účinků v periferních částech těla nebo potenciálu k závislosti/toleranci/zneužívání jako u tradičních stimulancií. Mají minimální účinek na strukturu spánku a nezpůsobují následnou ospalost a otupělost. Ampakiny, které byly vyvinuty, jako například ampalex nebo CX717, jsou teprve ve fázi klinických testů a nejsou zatím k dispozici na trhu. Jinou látkou s podobnými účinky je karfedon, který se prodává jako obecné stimulans v Rusku pod značkou Phenotropil.", "section_level": 2}, {"title": "Johimbin.", "content": "Johimbin (yohimbin) je psychoaktivní látkou ze třídy tryptaminů. Má stimulační a afrodiziakální účinky.", "section_level": 2}, {"title": "Zneužívání.", "content": "Zneužívání stimulancií je velmi rozšířené. Může vést ke zdravotnímu, psychiatrickému a psychosociálnímu úpadku člověka. Může se objevovat tolerance, závislost, senzibilizace a abstinenční syndrom.", "section_level": 1}, {"title": "Testování.", "content": "Přítomnost stimulancií v těle lze testovat různými procedurami. Nejčastějšími zdroji materiálu je sérum a moč, používají se ale také sliny. K rozboru se často využívá chromatografie, imunologické testy a hmotnostní spektrometrie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stimulancia (jednotné číslo stimulans; látky se označují též jako stimulanty, podle klasifikace ATC psychostimulancia) jsou psychoaktivní látky, které vyvolávají dočasné zlepšení duševních nebo tělesných funkcí, případně obojího. Mezi účinky těchto látek patří kromě jiných zvýšená ostražitost, bdělost a pohyblivost. Depresiva, tedy látky tlumící duševní a tělesné funkce, působí zcela opačně a jsou tedy považovány za protipól stimulancií. Stimulancia se široce používají po celém světě jako léčiva, ale jsou také zneužívány jako nelegální drogy.", "tgt_summary": "兴奋剂又称为中枢神经兴奋剂、中枢神经刺激剂(英文名称:stimulant、psycho-stimulant)是一系列精神药物的统称,其中包括可以增加活动力的药物、会令人感到愉快和振奋的药物,以及有交感兴奋作用的药物。兴奋剂可以提升警觉心、注意力和活力,同时也增加血压、心跳和呼吸,常用作处方药(例如ADHD的儿童或成人、嗜睡症),但也有用于药物治疗以外的使用(可能是脱法药物或是非法使用),可能做为表现增强物质或是娱乐性药物。", "id": 2454867}
{"src_title": "Osamělá hora", "tgt_title": "孤山 (托爾金小說)", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Erebor se nachází na severozápadě Divočiny mezi Temným hvozdem na západě a Železnými horami na východě. Na sever od Osamělé hory leží vrcholky Ered Mithrin a Zvadlá vřesoviště. V hoře pramení řeka Celduina, která se při své cestě směrem na jih vlévá do Dlouhého jezera na kterém stojí Jezerní město.", "section_level": 1}, {"title": "Role v příběhu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení Království pod Horou.", "content": "Poté, co v roce 1980 T. v. probudili trpaslíci při dolování v hlubinách pod Mlžnými horami balroga, padlo v boji s ním mnoho naugrim, včetně králů Durina VI. a jeho syna Náina I. Přeživší trpaslíci uprchli ze sídla svých otců a z Khazad-dûm se stalo nebezpečné místo známé jako Moria. Většina trpaslíků zamířila z Morie směrem na sever a usadila se především v Ered Mithrin. Dědic trůnu Thráin I., syn Náina však přichází do Ereboru, kde zakládá Království pod Horou v roce 1999 Třetího věku. Thráin v hoře objevuje drahokam Arcikam zvaný Srdce Hory. Král Thorin I. v roce Osamělou horu opouští a zamíří za většinou svého lidu do Šedých hor, které trpaslíky lákaly bohatými nalezišti zlata. Poté, co je zabit drakem král Dáin I., opouštějí trpaslíci Šedé hory míří zpět do Ereboru, nebo do Železných hor. Obyvatelé Osamělé hory poté žili dlouhé roky v míru a velice bohatli díky obchodu s lidmi z Dolu a Jezerního města a elfy z Temného hvozdu. V roce 2770 však přiletěl z pustin na severu drak Šmak, který Horu a Dol vyplení. Trpaslíci, kteří drakovo řádění přežili, se rozprchli všemi směry. Král Thrór se svou rodinou a malou družinou věrných zamířil do vyhnanství na Vrchovinu a jeho syn Thráin později odvedl svůj nepočetný lid na západ do Ered Luin. Osamělou horu tedy na dvě století ovládl Šmak, který spal na hromadě trpasličího zlata.", "section_level": 2}, {"title": "Thorinova výprava.", "content": "Když v roce 2841 přichází do Ered Luin zpráva o tragické smrti krále Thráina, stává se králem Durinova lidu jeho syn Thorin Pavéza. Thorin má v úmyslu pomstít svůj rod, zabít draka a znovu obnovit království pod Horou. V roce 2941 potkává Thorin v Hůrce čaroděje Gandalfa, s nímž připravují plán na společnou výpravu proti drakovi. Po strastiplném putování dosahuje výprava svého cíle. Šmak je nakonec zabit Bardem Lučištníkem z Jezerního města. Po drakově smrti dojde k bitvě pěti armád, v níž umírá Thorin Pavéza. Trpaslíci spolu s lidmi a elfy však nakonec vítězí a novým králem pod Horou se stává Thorinův bratranec Dáin Železná noha.", "section_level": 2}, {"title": "Válka o Prsten.", "content": "Král Dáin moudře vládl a trpasličí říše v Osamělé hoře prosperovala. Ve válce o Prsten museli trpaslíci z Osamělé hory spolu s lidmi z Dolu čelit náporu Sauronových přisluhovačů. Slavným se stal Glóinův syn Gimli, který se stal členem Společenstva prstenu. V roce 3019 v bitvě u Ereboru společně umírají králové Dáin i Brand, avšak se zničením Prstenu a pádem Saurona se jeho služebníci obracejí na útěk a obránci vítězí. Následuje Čtvrtý věk a dlouhé období míru, v němž vládne Dáinův dědic Thorin III. Kamenná přilba. Trpaslíci z Osamělé hory vedeni Gimlim zakládají trpasličí kolonii v jeskyních Aglarond a z mithrilu a oceli vyrábějí novou hlavní bránu pro Minas Tirith.", "section_level": 2}], "src_summary": "Osamělá hora (v sindarštině Erebor) je hora nacházející se na severozápadě Rhovanionu v Tolkienově fiktivním světě Středozemi. Osamělá hora, ve které se nacházelo trpasličí Království pod Horou, je Tolkienem nejvíce popsána v jeho knize \"Hobit aneb cesta tam a zase zpátky\".", "tgt_summary": "孤山 (英语:Lonely Mountain,辛达林语:Erebor(依鲁伯))在托尔金(J. R. R. Tolkien)小说的中土大陆里是罗马尼安(Rhovanion)东北部的一座山,是赛尔督因河(Celduin)的发源地,亦是都灵矮人部族的古老故乡,他号称为不死都灵是因为许多子孙都以都灵为名。另外,许多矮人的外表和性格都酷似都灵,被认为是都灵再生。孤山下的矮人王国是中土大陆最大的矮人藏宝地。", "id": 2319213}
{"src_title": "Wyclef Jean", "tgt_title": "怀克里夫·让", "src_document": [{"title": "Soukromý život.", "content": "Narodil se na Haiti v rodině evangelického pastora, poté se s rodinou přestěhovali do USA, kde vystřídali několik měst, než se natrvalo usadili v New Jersey. V roce 1994 se Wyclef oženil s Marií Claudinete. V roce 2005 spolu adoptovali jejich dceru Angelina Claudinelle Jean.  Jeho bratranec Prakazrel Samuel Michel (známý jako Pras) byl s Wyclefem a s Lauryn Hill členy formace Fugees. Jeho strýc Raymond Alcide Joseph je známým politickým aktivistou, diplomatem a novinářem, a haitským ambasadorem ve Spojených státech. V roce 2010 se spolu s Wyclefem se angažovali při pomoci zemětřesením postiženému Haiti. 5. srpna 2010 Wyclef Jean oficiálně oznámil svoji kandidaturu na haitského presidenta za stranu Viv ansanm ve volbách hlavy státu 28. listopadu 2010. Jeho kandidatura však byla zamítnuta s tím, že prezidentem se může stát jen člověk, který žil na Haiti nepřetržitě pět let před datem voleb. Hlava státu nakonec stejně zvolena nebyla, protože výsledky, podle nichž vyhrála Marlene Madigatová, žádná ze stran neuznala.", "section_level": 1}, {"title": "Fugees.", "content": "Poté, co ho Pras seznámil s Lauryn Hill, vznikla formace Fugees, která se ve 2. polovině 90. let stala jednou z nejslavnějších a kritiky hodnocenou jako jednou z nejlepších hip hopových skupin. Se dvěma vydanými alby z nichž druhé \"The Score\" se stalo celosvětovým bestsellerem a skupina se nesmazatelně zapsala do hudební historie.  Jejich první album \"Blunted on Reality\" producenta Ronalda Khalise Bella vyšlo v roce 1994. Na 49. příčce americké hitparády HOT 100 se umístil singl \"Nappy Heads (Mona Lisa)\". Dalšími singly byly \"Vocab\" a \"Boof Baf\". Zlom přišel však v roce 1996 kdy se jejich druhé album \"The Score\" dostalo na 1. pozici v prodejnosti ve Spojených státech a zabodovalo na celém světě na předních příčkách hitparád. Za toto album si odnesly následující rok dvě ceny Grammy za nejlepší rapové album roku a za nejlepší rhytm and blues přednes s písní \"Killing Me Softly With This Song\". Na albu se také objevily cover verze hitu Boba Marleyho \"No Woman No Cry\", předělávkou \"Ready or Not\" od skupiny The Delfinics s použitím úvodního samplu písně \"Boadicea\" od zpěvačky Enyi, nebo už zmiňovaná \"Killing Me Softly With This Song\" od Roberty Flack. Singly byly vydány tři a to \"Fu-gee-la\" z roku 1995, \"Killing Me Softly\" a \"Ready or Not\" z roku 1996. Po celém světě se prodalo na 18 000 000 kusů alb. Poté se skupina rozpadá a začíná své sólové projekty.", "section_level": 1}, {"title": "Sólové projekty.", "content": "Ve své sólové kariéře vydal Wyclef celkem 9 alb, kde první dvě zaznamenaly poměrně velký úspěch. V roce 1997 vydal své první sólové album s názvem \"The Carnival\", kde hostují exčlenové Fugees Lauryn Hill a Pras, Celia Cruz a The Neville Brothers. Singly z toho alba jsou \"Gone Till November\", \"We Trying to Stay Alive\", \"Guantanamera\" a \"To All the Girls\".  Další albu vydal v roce 2000 pod názvem\"The Ecleftic: 2 Sides II\" a \"Book\". Na albu opět hostuje mnoho umělců jako zpěvák Youssou N'Dour, Mary J. Blige se kterou nahrál nejúspěšnější singl z alba s názvem \"911\", duo Melky Sedeck, zpěvačka Whitney Houston, se kterou na album přepracoval její skladbu \"My love is Your Love\", kterou pro ni sám napsal, nebo kde přepracoval do své podoby známou píseň \"Wish You Were Here\" od skupiny Pink Floyd.  Před albem největších hitů z roku 2003 vydal ještě album \"Masquerade\" ze kterého pochází úspěšný singl \"The Wrongs\" a tentýž den jako album největších hitů vydal album \"The Preacher's Son\". Kompilace největších hitů je tedy postavena ze 4 dosavadních alb. Album také obsahuje píseň od Boba Marleyho kterou předělal se skupinou Fugees, \"No Woman No Cry\".  V roce 2004 vydal album \"Welcome to Haiti\", \"Creole 101\", které je oproti jeho předchozím dílům více ovlivněno karibskou hudbou. Další vychází v roce 2007 pod názvem \"Carnival Vol. II: Memoirs of an Immigrant\" jako pokračování jeho debutového alba \"The Carnival\" z roku 1997. V roce 2009 vyšlo album \"From the Hut\", \"To the Projects\", \"To the Mansion\" založené na vyprávění fiktivní postavy z období haitské revoluce v 18. století.  V roce 2010 vydal album \"If I Were President: My Haitian Experience\", které je pojmenované podle jeho pokusu stát se prezidentem Haiti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wyclef Jean (* 17. října 1969, Croix-des-Bouquets, Haiti) je haitsko-americký hudebník a producent, bývalý člen hip hopové formace Fugees, který se po rozpadu skupiny vydal na sólovou dráhu. Hudba Wyclefa Jeana je převážně kombinace hip hopu, rapu, soulu, reggae a haitské hudby.", "tgt_summary": "内鲁塞特·怀克里夫·金(Neluset Wyclef Jean,1972年10月17日-),生于海地,9岁随全家移居美国纽约市布鲁克林区,是一名音乐家、创作歌手、饶舌歌手、唱片制作人和社会活动家,唱片曾多次获铂金认证。2010年8月6日搭乘私人飞机前往海地,并正式登记参选海地总统,但最后被选举委员会以未符合在海地居住5年的资格被拒绝。", "id": 604585}
{"src_title": "ISATAP", "tgt_title": "ISATAP", "src_document": [{"title": "Jak ISATAP funguje.", "content": "ISATAP vytváří IPV6 adresu za pomoci IPv4 adresy.", "section_level": 1}, {"title": "Generovaní adresy.", "content": "Každý host vytvoří virtuální IPv6 síťové rozhraní. Adresa je vytvořená pomocí spojení codice_1 s 32 bity z původní IPv4 adresy vyjádřené v šestnáctkové soustavě.  Příklad: host s IPv4 codice_2 použije IPv6 adresu codice_3, protože codice_2 je v šestnáctkové soustavě codice_5. Zkrácená forma adresy by byla codice_6.", "section_level": 1}, {"title": "Objevování sousedů.", "content": "Protože ISATAP nepoužívá IPv4 jako multicast vrstvu, ICMPv6 nemůže být použito pro objevení sousedů. Díky tomuto je ISATAP trochu komplexnější než 6over4.  Avšak nepřítomnost podpory multicastu zabraňuje automatickému nalezení routeru. Proto ISATAP hosté musí být konfigurováni se seznamem potenciálních routerů (\"potential routers list\" (PRL)). Každý z těchto routerů je čas od času otestován posláním ICMPv6 Router Discovery Message pro zjištění, který z nich je funkční, a pro provedení unicast-only autokonfigurace (typicky pro zjištění IPv6 prefixů, které mohou být použity).  Prakticky se PRL vytváří dotazováním DNS, rozuměj překládáním codice_7 pro případ, že lokální doménou je codice_8. Lokální doména je většinou získána díky DHCP (přes IPv4) nebo staticky nastavená.", "section_level": 1}, {"title": "Slabé stránky ISATAPu.", "content": "ISATAP typicky vytváří svůj PRL ve spolupráci s DNS, je to tudíž závislost protokolu nižší třídy na protokolu vyšší třídy. Tohle je porušení zásad návrhů sítí a některým síťovým specialistům se zdá málo robustní.  ISATAP nese stejná bezpečnostní rizika jako 6over4, virtuální IPv4 spojení musí být pečlivě omezeno na hranicích sítě tak, aby externí hosté nemohli předstírat, že patří do ISATAP spojení. Tomu je normálně zabráněno tak, že \"proto-41\" nemůže projít firewallem.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace ISATAPu.", "content": "ISATAP je implementován ve Windows XP, Windows Vista, Windows 7, Windows Mobile, Linux, a v některých verzích Cisco IOS.", "section_level": 1}], "src_summary": "ISATAP (Intra-Site Automatic Tunnel Addressing Protocol) je IPv6 přestupní mechanismus vytvořený pro přenos IPv6 paketů mezi uzly s duální implementací nad IPv4 sítí.", "tgt_summary": "ISATAP(Intra-Site Automatic Tunnel Addressing Protocol)是一种IPv6转换传送机制,允许IPv6数据包通过IPv4网络上双栈节点传输。", "id": 136511}
{"src_title": "Poslední bitva", "tgt_title": "最後的戰役", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Za posledních časů Narnie poradí záludný opičák Vytáčka naivnímu oslovi Zmatlíkovi, aby si oblékl lví kůži a vydával se za Aslana, pravého krále Narnie. Mluvícím zvířatům z Narnie ukazuje Zmatlíka jen v noci a tlumočí jim jeho rozkazy: otročit pro národ Kalormenců. Zvířata váhavě uposlechnou. Když se to dozví narnijský král Tirian, hned se svým přítelem, jednorožcem Klenotem, zbrkle napadne Kalormence v Narnii a je jimi zajat. Volá o pomoc Aslana a dávné krále z našeho světa.  V Anglii jeho prosbu spatří ve vidění všichni lidé, kteří se v předchozích dílech dostali do Narnie, kromě Zuzany, která se již o Narnii nezajímá. Je dohodnuto, že vykopou prsteny, které zakopal Digory Kirke v knize Čarodějův synovec, a že Eustác a Jill půjdou do Narnie na pomoc Tirianovi. Ovšem dříve než stihnou prsteny použít, jejich vlak se prudce otřese a oni se ocitnou v Narnii. Tiriana vysvobodí, vplíží se s ním do tábora Kalormenců a odvedou Zmatlíka s sebou. Toho poté ukáží skupině trpaslíků na důkaz, že Vytáčkova řeč o Aslanovi byl podvod, ovšem všichni trpaslíci až na jednoho odmítnou věřit v pravého Aslana.  Mezitím Vytáčka s kocourem Zázvorkou a kalormenským velitelem Rišdou lžou shromážděným zvířatům, že Aslan a kalormenský krvelačný bůh Taš jsou jedno. Nevědí ovšem, že tím přivolali do svého tábora skutečného Taše.  Tirian se svými přáteli jde do Rišdova tábora odhalit Vytáčkovu lež; cestou se dozvídá, že Narnii napadla kalormenská vojska, dobyla Cair Paravel a pobila narnijskou armádu. Tirian chce ukázat ostatním Zmatlíka ve lví kůži, ovšem Rišda mu to chytrou lží znemožní - prohlásí, že nějaký osel se vydával za Aslana a proto skutečný (Rišdův) Aslan se již nebude zvířatům ukazovat.  Tirianovi nezbývá, než se pustit do beznadějného boje proti přesile. Při tomto boji jsou Tirian a jeho věrní buď zabiti, nebo zahnáni do stáje. Tím se ocitnou v posmrtném ráji, v Nové Narnii, kde se setkávají se všemi, které dříve v Narnii poznali, včetně Petra a jeho přátel.  Aslan ničí původní Narnii a ukazuje všem nádheru Nové Narnie. Pevensieovi zjišťují, že je propojen s Novou Anglií, ve které se shledávají se svými rodiči. Aslan jim vysvětlil, že v Anglii při havárii vlaku zahynulo všech sedm přátel Narnie i rodiče Pevensieových. V tu chvíli jim Aslan \"čím dál méně připadal jako lev - a věci, které se udály pak, byly tak veliké a krásné, že je ani nemohu vypsat.\" Vstup do Nové Narnie byl pro děti teprve začátkem velkého příběhu, \"který trvá věčně a v němž každá kapitola je lepší, než ta předchozí.\"", "section_level": 1}, {"title": "Překlady do češtiny.", "content": "V překladu Renaty Ferstové (1993, Orbis Pictus) jsou jména hlavních postav přeložena takto: Osel Zmatlík, opičák Podšívka, král Tirian, jednorožec Křišťál, Eustác Pobuda, Julie Poláková, Tarkán Rišda, trpaslík Kulík.  Audio nahrávka: Osel Janek, opičák Finta, král Tirian, jednorožec Klenot, Evžen Záloha, Jitka Poláková, Tarkán Rišda, trpaslík Pogín.", "section_level": 1}], "src_summary": "Poslední bitva je poslední díl \"Letopisů Narnie\" a navazuje na předešlé díly. I tento díl napsal Clive Staples Lewis - autor předchozích šesti dílů. Kniha byla napsána v roce 1953 (před knihou Čarodějův synovec), ale byla vydána až po ní v roce 1956.", "tgt_summary": "《最后的战役》(英语:The Last Battle)是《纳尼亚传奇》系列小说的最后一本,按故事情节写也是最后一本,由英国作家C·S·路易斯于1950年代所著。", "id": 1402908}
{"src_title": "Locarno", "tgt_title": "洛迦诺", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Město leží při severním břehu jezera Lago Maggiore a při východním okraji delty řeky Maggia, na úpatí Alp. Nad městem se rozkládá jeho čtvrť \"Monti della Trinita,\" a k jeho území patří ještě velká plocha v Magadinoebene, zvaná \"Gerre di Sotto\". Stavební vývoj města byl společný se samostatnými obcemi Muralto, Minusio a Orselina. Aglomerace města Locarno čítá asi 40.000 obyvatel, z toho jich na 16.000 žije přímo ve městě. Locarno se zbytkem jižního území kantonu Ticino patří do provincie Como.", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Locarno, Lugano a Grono platí za nejteplejší místa ve Švýcarsku a nejsevernější místa se středomořským klimatem. Měřicí stanice Locarno-Monti v letech 1981–2010 zaznamenala průměrnou roční teplotu 12,4 °C. Proto zde rostou palmy a citronovníky.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie názvu města.", "content": "První zmínky o městě pocházejí z let 751-760 \"ad Lucarne\"m a z roku 807 \"locus leocarni\". Výklad názvu je nejednoznačný, odvozuje se buď z keltského \"leucos, leuca\", to je bílá, jasná, světlá, nebo pravděpodobněji z \"leukkarni\", tj. sousedé řeky \"leukkarā\", tj. jiskřivá či zářící.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Lokalia byla obývána již v mladší době bronzové, asi od 14. století před naším letopočtem. Pozdější nálezy svědčí o nekropoli z doby laténské a římské říše. Od 9. století náleželo toto christianizované sídlo pod arcibiskupství v Miláně. V 11. století správu převzali biskupové z Como a vládnoucí rodina Orelli. Císař Fridrich I. Štaufský Locarnu roku 1164 udělil tržní právo a roku 1186 městská privilegia. V roce 1342 Viscontiové dobyli a ovládli město. Roku 1503 dobyla město švýcarská jednotka Konfederace. Hrad však opět roku v 1513 ovládl fojt francouzského krále Ludvíka XII. Roku 1532 byly zbořeny městské hradby. Město pak až do roku 1798 řídily tři korporace: šlechta: \"(Capitanei dei Nobili),\" buržoazie: \"(Borghesi)\" a venkované \"(Terrieri)\".", "section_level": 1}, {"title": "Reformace a protireformace.", "content": "Reformace ovládla město roku 1530. Karmelitán Balthasare Fontana studoval s dalšími bratry biblické a reformační spisy. Od roku 1539 byl učitelem latinské školy v klášteře San Francesco reformátor Giovanni Beccaria. Hlavou rostoucího reformačního hnutí byl v letech 1542-1544 bývalý protestant Glarus, zatímco guvernér Joachim Bäldi podporoval refomaci. Roku 1547 proběhlo usmíření katolíků s protestanty. Společenství se scházela jen v soukromých domech. Předsednictví katolického guvernéra Nikolause Wirze nevedlo k dohodě, jen k vyhnání Beccariho. V roce 1555 se reformovaní museli vzdát protestantské víry nebo opustit Locarno. 170 protestantů (asi polovina) zemi opustila a přestěhovala se do Curychu, kde pracovali v textilním obchodě. Vyhnáním evangelíků zůstalo Locarno izolované, menší a chudší. V roce 1584 stihl město mor a decimoval jeho obyvatelstvo, takže přežilo jen 700 ze 4 800.", "section_level": 2}], "src_summary": "Locarno, v alpskolombardském dialektu \"Locarn, Luchèrn\", dříve také německy \"Luggárus\", je hlavní město okresu Locarno, situované na jihu Švýcarska v italském kantonu Ticino", "tgt_summary": "洛迦诺()是瑞士联邦提契诺州的一个直辖市,位于马焦雷湖北边湖畔,而洛迦诺东北方连接阿尔卑斯山脉的南方山脚。该市面积为19.4平方千米,海拔高度200米,2017年12月31日人口为16,012人。", "id": 997166}
{"src_title": "Senát republiky (Itálie)", "tgt_title": "共和国参议院 (意大利)", "src_document": [{"title": "Volební systém.", "content": "Zákon č. 270 z roku 2005 změnil stávající většinový volební systém, který byl praktikován od vzniku „druhé republiky“ z počátku 90. let 20. století, na smíšený podmíněný systém. Ve volbách do Senátu dochází ke kombinaci tří modelů. Z celkového počtu 315 mandátů je 301 senátorů voleno v přímých volbách 18 regionů (volebních obvodů). Jeden mandát je přidělen na základě zákona v regionu Valle d ́Aosta a sedm mandátů je určeno pro křesla v regionu Trentino Alto Adige. Italové žijící v zahraničí volí šest senátorů. Uzavírací klauzule pro samostatné politické strany činí 8 % platných hlasů v daném regionu, pro koalice 20 % platných hlasů v regionu. Politický subjekt, který kandidoval v koalici, jež získala přes 20 %, pak musí dosáhnout v daném regionu alespoň 3 % hlasů. Pokud vítězná strana v konkrétním regionu neobdrží 55 % mandátů, pak je uplatněna tzv. většinová prémie, která vítězi voleb zaručuje tuto většinu (tedy existuje 17 většinových prémií). Prezident republiky navíc může \"ex lege\" jmenovat pro jedno volební období až pět doživotních senátorů, kteří zvyšují absolutní počet křesel nad 315. Ze zákona se pak všichni bývalí prezidenti republiky stávají také doživotními senátory.  Volit senátory mohou občané starší 25 let věku (aktivní volební právo) a voleni mohou být občané po dovršení 40 let věku (pasivní volební právo).  K roku 2010 měl Senát celkově 322 členů, 315 senátorů a 7 doživotních senátorů. Na začátku 2013 měli titul doživotních senátorů Emilio Colombo (bývalý předseda vlády) a bývalý eurokomisař Mario Monti. Jako bývalý prezident republiky zde s tímto titulem zasedal Carlo Azeglio Ciampi. Senátor Colombo zemřel v červnu 2013. V srpnu téhož roku jmenoval tehdejší prezident Giorgio Napolitano čtyři doživotní senátory: architekta Renza Piana, dirigenta Claudia Abbada (již zemřel), bioložku Elenu Cattaneo a fyzika Carla Rubbiu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Senát republiky (italsky: \"Senato della Repubblica\") je horní komora Parlamentu Itálie (\"Parlamento della Repubblica Italiana\"). Sestává z 315 křesel pro zvolené senátory, nepočítaje doživotně jmenované politiky. 309 křesel se rozděluje podle výsledků regionálních voleb. Funkční období je pětileté. V ústavním systému Itálie je postavení Senátu rovnocenné dolní komoře, kterou je Poslanecká sněmovna, což je výjimečné v politických systémech demokratických států. Vláda musí o vyslovení důvěry požádat obě komory, jedná se o příklad tzv. \"dokonalého bikameralismu\". Volby se do obou zastupitelských sborů uskutečňují současně. Naposledy tomu bylo 4. března 2018.", "tgt_summary": "共和国参议院(Senato della Repubblica),为意大利议会的上议院。现行的意大利参议院成立于1948年5月8日。但其前身可追溯到意大利王国时期的意大利王国参议院(Senato del Regno)。意大利参议院位于罗马市的夫人宫。年满40岁的公民才有资格参选参议员。", "id": 2648393}
{"src_title": "Circle Line (linka metra v Londýně)", "tgt_title": "環線 (倫敦地鐵)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Circle Line byla schválena, když parlamentních jednání v letech 1853 a 1854 povolily na Metropolitan and the Metropolitan District Railways vnitřní okruh. Skutečností se stal 6. října 1884. Elektrifikace linky, na níž do té doby jezdily parní lokomotivy začala na pokusném úseku v roce 1900. První vlaky na elektrický pohon byly postupně představovány za 11 dní do 24. září 1905.  Vnitřní okruh byl následován vnějším, potom středním a za krátký čas dokonce i jiným větším okruhem jako byl vnější. Avšak žádný z nich nebyl kompletní kruh; např. vnější okruh byl následován North London a West London Railways ze stanice Broad Street do Willesden Junction a Addison Road (dnes Kensington (Olympia )), pak ke stanici na District Line - Mansion House. Dnes vlaky na Silverlink provozovaná na obdobném půlkruhu z Richmondu do východního Londýna a plánuje dokončit venkovní železniční okruh pod jménem Orbirail.", "section_level": 1}, {"title": "Teroristické útoky 7. července 2005.", "content": "7. července 2005 se dva vlaky na Circle Line staly terčem teroristů. Výbuchy nastaly téměř současně o 08:50 BST (British Summer Time - Britský letní čas), první mezi stanicemi Liverpool Street a Aldgate a druhý v stanici Edgware Road, kde výbuch poškodil tunel, který následně poškodil vlak jedoucí v protějším směru.  Následně po výbuších uzavřeli celou Circle Line. Zatímco většinu ostatních linek znovu otevřeli 8. července 2005, Circle Line zůstala zavřena na několik týdnů a otevřeli ji za necelý měsíc po výbuších - 4. srpna 2005. Při výbuších ve vlacích na Circle Line zahynulo nejméně 14 osob. Třetí bomba vybuchla mezi stanicemi King's Cross St. Pancras a Russell Square na Piccadilly Line.", "section_level": 2}, {"title": "Vozový Park.", "content": "Na Circle Line jezdí soupravy typu S7 s charakteristickými barvami londýnského metra - červenou, bílou a modrou.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Circle Line pravděpodobně zanikne v její původní podobě v roce 2011 a bude sloučena s Hammersmith & City Line. Nová linka by jezdila ze stanice Hammersmith přes Paddington a pak by udělala úplný okruh dnešní Circle Line končících ve stanici Edgware Road.  Okružní trasy mají podstatný problém ohledně jízdních řádů. Soupravy jsou neustále v pohybu, takže je zde malý čas \"na vynulování zpoždění\". I malé zpoždění způsobí podstatně horší výsledek než na neokružných linkách. Zpoždění se dá vynulovat delšími pobyty ve stanicích (určenými jízdním řádem), ale toto zvyšuje dobu cestování a naopak snižuje počet vlaků. Navrhované sloučení by mohlo tento problém odstranit, protože by zde byl dostatečný čas na vynulování zpoždění na obou konečných stanicích linky.  Bylo potvrzeno, že linka přestane existovat již v prosinci 2009.  Výše uvedenému navzdory je linka v provozu i v roce 2016", "section_level": 1}, {"title": "Trasa.", "content": "Ve směru hodinových ručiček ze stanice Paddington:", "section_level": 1}], "src_summary": "Circle Line je jedna z linek londýnského metra, která jako taková vznikla až v roce 1949, kdy se oddělila od jejích základních linek - Metropolitan Line a District Line, i když se na mapách objevila již v roce 1947. Je často označována jako \"virtual line\", protože na lince není jediná stanice, kde by zastavovala sama. Je to z toho důvodu, že Circle Line byla vytvořena již ze dvou existujících linek. Jediné úseky tratě, na kterých linka jede o samotě jsou mezi stanicemi High Street Kensington a Gloucester Road a mezi Tower Hill a Aldgate. Z linky se dá přestoupit na většině hlavních londýnských terminálů. Je to osmá nejvytíženější linka v síti.", "tgt_summary": "环线(英语:Circle Line)是伦敦地铁的一条路线,在地铁图上以黄色标示。", "id": 3024310}
{"src_title": "Nová levice", "tgt_title": "新左翼", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Kořeny nové levice tkví v intelektuálním kvasu a společenské atmosféře 60. let. Nová levice zdůrazňovala nespravedlnost a špatnost kulturních, morálních a společenských norem konzervativní buržoazní společnosti, jež považovala za zpátečnické a přežilé. V zásadě tak usilovala o vymanění se ze zažitých společenských norem, schémat a klišé. V souvislosti s novou levicí se proto někdy hovoří o tzv. „kulturní revoluci“, na rozdíl od revoluce sociální, související s idejemi tzv. staré levice. Filozoficky se nová levice prolíná do značné míry s postmodernismem, je ovlivněna např. poststrukturalismem a kritickou teorií (Jean Paul Sartre, André Gorz), frankfurtskou školou, H. Marcusem či J. Habermasem a dalšími.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "V podstatě jde spíše o konglomerát vzájemně blízkých myšlenek, postojů a zásad, než o jednolitý, pevně daný a vymezený politicko-filozofický směr, jako např. socialismus, liberalismus či konzervatismus. Program nové levice tradičně prosazuje sociálně liberální a progresivní myšlenky humanismu, pacifismu, multikulturalismu, feminismu, rasové/etnické rovnosti, silný důraz klade na ochranu životního prostředí, LGBTQ práv a boj s diskriminací; k myšlenkám nové levice může být řazen rovněž boj proti globalizaci a další. Obdobně jako u tzv. staré levice, tj. levice socialistického či sociálnědemokratického střihu, tvoří i u nové levice ústřední myšlenku idea rovnosti a spravedlnosti. Oproti prosazování ekonomické rovnosti, jakožto domény staré levicí, se ovšem s ohledem na její programová témata zaměřuje spíše na rovnost a spravedlnost sociální.  Novou levice lze rozdělit také na dva směry podle jejího vztahu k problému globalizace. První z těchto směrů přistupuje ke globalizaci pozitivně (v Česku patří k reprezentantům tohoto směřování Petr Uhl, ve světě například Henri-Bernard Lévy). Druhý postoj je naopak ke globalizaci kritický (Noam Chomsky).  Novou myšlenkovou orientaci, jež postavila svobodně uvažující intelektuály nové levice proti tradiční levici je možné charakterizovat těmito body:", "section_level": 1}, {"title": "Nová levice v České republice.", "content": "V socialistickém Československu mělo mnohé z myšlenek nové levice tendence k prosazení se během procesu politického uvolnění koncem 60. let, tzv. pražského jara, kdy působilo Hnutí revoluční mládeže. Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 a následný nástup normalizace však učinily těmto snahám přítrž. Během normalizačních let zůstal intelektuální diskurz blízký tezím nové levice doménou povětšinou uzavřených disidentských kruhů. Fakticky se tak nová levice v Československu etablovala až po politickém převratu v roce 1989, zejména v okruhu Občanského hnutí. K čelným českým představitelům myšlenek či postojů vycházejících z ideových kořenů nové levice patří např. politici Petr Uhl a Jan Tamáš, filozofové Václav Bělohradský a Martin Škabraha, sociologové Jan Keller, Jiřina Šiklová a řada dalších. Podle mínění skupiny okolo Václava Klause měl k některým myšlenkám nové levice blízko i bývalý československý a český prezident Václav Havel.  Na české politické scéně prosazují v současnosti nejvíce z postojů nové levice zejména některé osobnosti a proudy v ČSSD (Jiří Dienstbier ml.) a zelené strany (Strana zelených a její levicová platforma, Klíčové hnutí Taťany Fischerové nebo hnutí Změna).", "section_level": 1}, {"title": "Kritika nové levice.", "content": "Myšlenky nové levice bývají nejčastěji kritizovány z pravicově konzervativní části politického spektra. V kontrapozici vůči nové levici stojí zejména neokonzervatismus, pravicová politická doktrína, vzniklá v 80. letech 20. století v USA, prosazující společenský konzervatismus v kombinaci s ekonomickým liberalismem (neoliberalismem) a mocenskou hegemonií USA a jejich spojenců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nová levice (: \"New Left\") je myšlenkový směr a společensko-politické hnutí levicového zaměření, prosazující se od 60. a 70. let 20. století zejména v USA a západoevropských zemích. Od pádu komunistických režimů a rozpadu bipolární světové soustavy se prosazuje i v tzv. postkomunistických středo- a východoevropských zemích včetně České republiky.", "tgt_summary": "新左翼(英语:New Left),又称新左派,是一个政治术语,笼统地描述自20世纪60年代后在各国兴起的左翼意识形态,与先前存在的传统左翼有着或多或少的差别。“新左派”一词通常在不同国家的政治环境中都有着不同的具体定义。", "id": 1484359}
{"src_title": "Robert II. Skotský", "tgt_title": "罗伯特二世 (苏格兰)", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Robert se narodil roku 1316 jako jediné dítě Waltera Stewarta a Marjorie Bruceové, která ho předčasně porodila po pádu z koně a několik hodin poté zemřela. Roku 1315 parlament vydal svěřenecký výnos, kterým zbavil Marjorii nástupnického práva ve prospěch jejího strýce Eduarda. Ten zemřel roku 1318 a narychlo svolané jednání parlamentu vydalo nový výnos, kterým určilo Roberta následníkem, pokud král zemře bez potomků. Narození Robertova syna Davida roku 1324 oslabilo pozici Roberta jako možného nástupce krále, ale jednání parlamentu v červenci 1326 obnovilo jeho pozici v linii možných následníků. Robert také, jako možný nástupce panovníka, obdržel panství v Argyllu, Roxburgshire a Lothianu.", "section_level": 1}, {"title": "Nejvyšší správce Skotska.", "content": "Robertův otec Walter zemřel roku 1327 a on sám byl svěřen do péče svého strýce Jakuba Stewarta. David II. se stal ve věku pěti let králem po smrti svého otce roku 1329. Anglický král Eduard III. podporoval nárok Eduarda Balliola na skotský trůn. Ten vedl vojsko, které roku 1332 a rok následující vpadlo do Skotska a Skoty porazilo. Robert i David našli útočiště na jedné z mála pevností, které zůstaly ve skotských rukách, na Dumbartonském hradu. V dubnu 1334 byl David odeslán z bezpečnostních důvodů do Francie. Robert byl, spolu s Johnem Randolphem, jmenován správcem Skotska.  Skotové začali získávat iniciativu na konci roku 1334, kdy se Andrewu Murrayovi podařilo dobýt Dungardský hrad. Murray byl jmenován správcem Dunfermline, v zimě 1335 – 3 obléhal Cuparský hrad a roku 1338 zemřel na svém panství, zatímco Robert Stewart si udržel funkci správce Skotska. Murrayovo tažení zničilo plány Eduarda III. na ovládnutí jižního Skotska, což bylo potvrzeno neúspěchem obléhání Dunbarského hradu. Na počátku června 1341 se situace v zemi jevila dostatečně bezpečná pro Davidův návrat do země. V říjnu 1346 Robert doprovázel Davida do bitvy u Neville's Cross, kde padlo mnoho skotských šlechticů, včetně Randolpha, David sám byl zraněn a zajat, ale Robertovi se podařilo z bitvy uniknout.  V situaci, kdy byl Randolph mrtev a David zajat v Anglii, stal se Robert znovu správcem země. Roku 1347 podnikl krok k legalizaci svých potomků s Alžbětou Mureovou, když požádal papeže Klementa VI. o svolení ke sňatku s ní, které v listopadu téhož roku obdržel. David, podmínečně propuštěný ze zajetí předložil na jednání stavů požadavek anglického krále na to, že ho propustí, pokud bude anglický princ Jan z Gentu jmenován jeho následníkem. Sněm tento požadavek odmítl a David se musel vrátit do Anglie.  Po Eduardově vítězství nad Francií, kterou chtělo Skotsko využít jako spojence, byli Skotové nuceni pokračovat v jednání o podmínkách Davidova propuštění. Výkupné bylo stanoveno ve výši 100 000 marek, které měl být zaplaceny v deseti ročních splátkách. Zaplaceny byly pouze první dvě splátky a neschopnost splácet další částky využíval Eduard III. k tlaku na Davida, aby jmenoval svým nástupcem příslušníka rodu Plantagenetů. Skotové ale tento požadavek odmítali. David II. zemřel náhle 21. února 1371.", "section_level": 1}, {"title": "Král Skotska.", "content": "Robert byl korunován krátce po Davidově smrti v březnu 1371. Panství vlastněná rodem Stewartů na západě země a v Athollu se rozrůstala a Robertovi synové ovládali některá ze skotských hrabství. Na rozdíl od Davida, který soustředil veškerou moc do svých rukou, Robert rozdělil vliv na své syny. Prostřednictvím svých synů nebo sňatky svých dcer ovládal osm z patnácti hrabství. Roku 1373 pojistil pozici rodu Stewartů tím, že nechal parlamentem schválit výnos, který uznával nástupnické právo na skotském trůnu pro všechny jeho syny.  V 70. letech se mu podařilo stabilizovat finanční situaci země díky podpoře obchodu s vlnou. Ve Skotsku se ale dochovaly enklávy, které ovládala Anglie, a někteří skotští šlechtici byli zavázáni slibem věrnosti anglickému králi. Například hrady v Berwicku, Jedburgu a Roxburgu byly obsazeny anglickým vojskem. Roku 1373 byly zahájeny útoky na území ovládané Anglií, které kulminovaly v letech 1375 - 7. Angličané odpověděli tažením vedeným Janem z Gentu, který dorazil až k Edinburghu.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní období.", "content": "Jan, hrabě z Carricku, se stal nejvlivnějším šlechticem na jihu země podobně jako hrabě z Buchanu na severu země. Alexandrovy metody vykonávání královské moci se setkaly s velkou kritikou šlechty a církevních hodnostářů a vedly ke svolání všeobecného sněmu. Robertova nechuť nebo neschopnost zakročit proti hraběti z Buchanu vedly k politickým nepokojům, které v listopadu 1384 vyústily v rozhodnití sněmu odebrat Robertovi královské pravomocí.  Vítězství Skotů v bitvě u Otterburnu v srpnu 1388 způsobilo oslabení králových odpůrců. Robert se na konci ledna 1390 vydal na výpravu severovýchod země, aby tam upevnil svou moc. V březnu se vrátil na Dunodalský hrad kde 19. března zemřel. Byl pohřben ve Sconském opatství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert II. (2. března 1316 – 19. dubna 1390) byl prvním králem Skotska pocházejícím z rodu Stuartovců. Jeho otec Walter Stewart byl nejvyšším správcem Skotska a jeho matka Marjorie Bruce dcerou skotského krále Roberta I.", "tgt_summary": "罗伯特二世,是14世纪后期苏格兰王国的君主,也是统治苏格兰(和之后英格兰)长达三百多年的斯图亚特王朝的第一代君王。", "id": 298432}
{"src_title": "Spustitelný soubor", "tgt_title": "執行檔", "src_document": [{"title": "Terminologie.", "content": "Spustitelný soubor se liší od binárního souboru, který obsahuje data, protože data je nutné nejprve nějakým programem interpretovat (dát jim význam). Z hlediska pohledu na software je však obtížné rozlišit data od programu (např. strojových instrukcí), protože spustitelný soubor obsahuje také data a je jen na procesoru, jak k nim bude přistupovat (považovat je za strojové instrukce nebo za data – například čísla nebo text).", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Při práci se souborem je nutné chápat jeho formát, tj. význam dat, které jsou v něm uložena. Většina spustitelných souborů používá specifický formát, který odpovídá použité počítačové platformě nebo předepsanému standardu. Na začátku je typicky hlavička, která obsahuje metadata popisující další části souboru.  Ve všech systémech jsou používány spustitelné soubory, které neobsahují strojový kód, ale zápis zdrojového kódu v interpretovaném v programovacím jazyce. Označujeme je jako skripty (v unixových systémech jako shellové skripty, v DOSu a Microsoft Windows pak jako dávkový soubor s příponou codice_1).  Velmi jednoduchým formátem spustitelného souboru jsou soubory s příponou codice_2, které jsou používány v systému DOS a Microsoft Windows. Soubor vlastně ani žádný formát nemá, protože jediným obsahem takového souboru je strojový kód, který je načten do paměti počítače a následně je přímo bez úprav od svého začátku vykonán procesorem.  V Microsoft Windows jsou spustitelné soubory rozlišeny příponou souboru. Nejčastěji se používají soubory s příponou EXE, které mohou mít různé interní formáty (např. MZ, PE). Spustíme-li EXE soubor, zavaděč nejprve analyzuje spustitelný soubor, pak zavede do paměti jeho předepsanou výkonnou část a v případě, že jsou použity dynamické knihovny, jsou zavedeny do paměti dynamickým zavaděčem podle obsaženého seznamu požadovaných DLL souborů.  V unixových systémech jsou spustitelné soubory označeny oprávněním „x“, přičemž přípona souboru zde nemá žádný význam. Dříve se pro binární spustitelné soubory používal formát a.out, avšak v současné době je využíván přenositelný formát ELF (používá ho též PlayStation 3, Wii a další systémy). Stejně jako u Microsoft Windows je využíván zavaděč a dynamické knihovny (viz výše).  Programovací jazyk Java používá pro spustitelné soubory univerzální bytecode (\"bajtkód\"), který je na příslušném počítači interpretován nebo přeložen do strojového kódu použitého procesoru pomocí JIT kompilátoru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spustitelný soubor je v informatice označení pro soubor, který obsahuje instrukce, pomocí kterých počítač provede určitou činnost. Může se jednat o strojový kód nějakého procesoru nebo o zdrojový kód pro interpretovaný programovací jazyk.", "tgt_summary": "执行档在电脑科学中指一种内容可被电脑解释为程序的电脑档案。通常执行档内,含有以二进制编码的微处理器指令,也因此执行档有时称为二进制档。这些二进制微处理器指令的编码,于各种微处理器有所不同,故此执行档多数要分开不同的微处理版本。一个电脑档案是否为执行档,主要由操作系统的传统决定。例如根据特定的命名方法(如副档名为exe)或档案的元数据信息(例如UNIX系统设定「可执行」权限)。", "id": 2000449}
{"src_title": "Robert III. Skotský", "tgt_title": "罗伯特三世 (苏格兰)", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Jan (jak se Robert III. původně jmenoval) se roku 1363 připojil ke svému otci v neúspěšné vzpouře proti Davidovi II. Jednou z příčin bylo utrácení prostředků vybraných na výkupné za Davida z anglického zajetí. Roku 1367 mu otec věnoval hrabství Atholl a Jan se oženil s Anabellou Drummondovou. David posílil jeho pozici tím, že ho jmenoval hrabětem z Carricku.  David zemřel náhle v únoru 1371. Janův otec se stal skotským králem a ještě předtím mu věnoval pozemky v okolí Firth of Clyde. Robert II. posílil pozici svých synů tím, že nechal parlament schválit výnos, který každému z jeho synů přiznal nárok na následnictví na trůnu.", "section_level": 1}, {"title": "Správce Skotska.", "content": "Robert II. upevňoval pozici svého rodu ve Skotsku rozšiřováním vlivu svých synů. Jan se tak stal správcem jižní části Skotska, zatímco Alexandr ovládal sever země. Alexandrovo využívání banditů vyvolalo velkou kritiku mezi šlechtici ze severu země a ukazovalo na Robertovu neschopnost nebo neochotu kontrolovat své syny. To nakonec vedlo ke ztrátě podpory mezi aristokracií. Sněm v listopadu 1384 odňal Robertovi královské pravomoci a předal je Janovi.  V červenci 1385 vpadlo skotské vojsko, s podporou francouzských sil, vedené Janem na sever Anglie. Toto tažení nebylo příliš úspěšné a vyprovokovalo odvetu Richarda II. Všeobecný sněm konaný roku 1385 požadoval, aby Jan vyrazil na sever země a zpacifikoval Alexandra. Nicméně Janovi se tato akce nezdařila a Alexandr naopak svou pozici posílil.  Skotská armáda porazila v srpnu 1388 Angličany v bitvě u Otterburnu, ale její velitel Jakub, hrabě z Douglasu byl zabit. Jan tím ztratil jednoho ze svých nejvlivnějších spojenců a funkce správce Skotska mu byla na sněmu v prosinci 1388 odňata. Robert II. vyrazil na sever země, aby tam posílil svou pozici, ale po návratu v dubnu 1390 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Král Skotska.", "content": "V květnu 1390 povolil parlament Janovi změnu jména na Robert, zřejmě proto, aby tak posílil spojení se svým otcem a odlišil se od krále Jana. Robert roku 1392 posílil pozici svého syna Davida, nyní hraběte z Carricku, když mu pomohl zařídit si vlastní dvůr. Král také vyřešil vztahy s Anglií uzavřením mírové dohody s Richardem II. a posílením pozice hraběte z Angusu na jihovýchodě země.  Ale na sněmu v dubnu 1398 musel čelit silné kritice za to, že nedokázal pacifikovat severní oblasti země. V listopadu 1398 se konalo setkání vlivných šlechticů a jeho syna Davida, kteří pak na sněmu v lednu 1399 předali královské pravomoci na tři roky do Davidových rukou.  Mezi Davidem a Georgem Dunbarem, hrabětem z Marchu, došlo ke sporu poté, co si David místo dojednaného sňatku s Alžbětou Dunbarovou vzal jinou ženu. David se začal chovat nezávisle, začal si přivlastňovat prostředky z daní a výnosy z biskupství v St. Andrews. Poté co roku 1402 vypršela doba, po kterou byl pověřen královskými pravomocemi, byl uvězněn na Falklandském hradu, kde v březnu zemřel.  Po Davidově smrti přešla správa Skotska do rukou vévody z Albany. Po porážce skotského vojska v bitvě u Humbletonu se Robert stáhl na své panství. Na konci roku 1404 se pokusil obnovit svůj vliv ve sporu mezi Alexandrem Stewartem a vévodou z Albany o hrabství Mar. V zimě 1405–6 se jeho zdravotní stav zhoršil a jeho syn Jakub byl poslán do Francie, aby se dostal mimo dosah vévody z Albany. V březnu 1406 byla loď přepadena anglickými piráty a Jakub byl předán do rukou Jindřicha IV. Robert odejel na Rothesayský hrad, kde poté, co se dozvěděl o synově zajetí, 4. dubna 1406 zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert III. (cca 1337 – 4. dubna 1406), vlastním jménem Jan, byl králem Skotska, nejstarším synem Roberta II. a jeho manželky Alžběty Mureové a jako syn byl legitimizován po jejich sňatku roku 1347.", "tgt_summary": "罗伯特三世,原名约翰·斯图亚特(John Stewart),是14世纪末15世纪初的苏格兰国王,斯图亚特王朝的第二代君主。", "id": 1973365}
{"src_title": "Vranka pruhoploutvá", "tgt_title": "花足杜父魚", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "V podstatě platí, že vranka pruhoploutvá osídluje nejhořejší, pramenné části toků, směrem po proudu jí ubývá a je nahrazována vrankou obecnou. Úsek společného výskytu obou druhů je však obvykle krátký. Je to proudomilný druh, žijící v horských a podhorských potocích s chladnou, čistou vodou, kde obsah kyslíku neklesá pod 8 mg/l, a s kamenitým či štěrkovitým dnem. Optimální teplota vody pro její život je 5–20 °C. Žije pod kameny, v proudech a peřejích. Vranka pruhoploutvá je velmi citlivá na znečištění vody a náročná na obsah kyslíku. Proto patří k nejcitlivějším živým ukazatelům (bioindikátorům) čistoty vody z našich ryb. Tam, kde se s nimi setkáme, můžeme říci, že voda neobsahuje žádné jedovaté průmyslové, zemědělské nebo městské odpady a že je nasycena kyslíkem.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba těla.", "content": "Dorůstá délky 100–150 mm, někdy i více. Vranka pruhoploutvá je ryba s velkou, širokou a shora zploštělou hlavou. Ústa vranky jsou široká, prostorná, čelisti mají spousty drobných zoubků. Přední i zadní skřelová kost vybíhá v trn. Oko je velké, vysoko posazené na vystouplém čele. Nozdry vyčnívají do tvaru trubičky. Dojde-li k podrážení, výhrůžně rozevře skřele a naježí ploutve. Jako u všech vranek, i této chybí plynový měchýř, a proto její plavání připomíná spíše skoky. Na hřbetě sedí v těsné blízkosti za sebou dvojice hřebenitých ploutví. Přední ploutev je kratší a ostnitá. Zadní ploutev je delší s měkkými paprsky. Ocasní ploutev je vějířovitá, řitní dlouhá. Břišní ploutve jsou dlouhé, které dosahují až za řitní otvor. Tyto ploutve jsou zdobené pruhy, které jsou pravidelné, tmavé, příčné a skládají se z velkého počtu drobných tmavých skvrnek.  U vranky pruhoploutvé je délka břišního paprsku kratší než u vranky obecné, měří nejvýše 2/5 délky nejdelšího paprsku. Postranní čára je neúplná, často přerušovaná a téměř vždy končí před kořenem ocasní ploutve. Zbarvení těla vranky odpovídá jejímu životu u dnaː je šedá nebo nazelenalá, na břišní straně našedlá nebo bílá, se světlejšími párovými ploutvemi.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se hlavně larvami dvoukřídlého hmyzu, pošvatek, chrostíků a jepic. Občas pozře i špatně vyvinutý pstruží plůdek. Dokáže i ulovit nemocného nebo v pohybu omezeného několikacentimetrového pstruha. Pstruh a vranka žijí často spolu. Je mezi nimi vytvořená rovnováha. Často je však vranka prohlášena za škůdce pstruha. Podobně jako rak, je vranka pruhoploutvá jakousi zdravotní hlídkou, protože někdy pozře neoplozenou či zaplísněnou pstruží jikru. Tím životu ve vodě jistě prospívá.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Vranka pruhoploutvá se tře v březnu, v dubnu a v květnu. Vyhledává si vhodné místo mezi kameny, které pak samice pečlivě očistí. Jikrnačka má asi sto dvoumilimetrových, žlutých jiker. Jikry vranky jsou poměrně velké, měří průměrně přes 2 mm. Při tření je přilepuje na spodek plochého kamene, někdy je uloží na dno do jamky v písku. Sameček mlíčák jikry bedlivě hlídá tak dlouho, dokud vykulený plůdek není odplaven vodou a nezačne samostatný život. Brání je nejen proti jiným rybám, ale dokonce i proti člověku. Mlíčák vranky přihání k jikrám ploutvemi čerstvou vodu bohatou na kyslík a zároveň odstraňuje nánosy kalu, které jsou zřetelné zejména v jarních přívalech. Plůdek se z jiker stane asi po 3 týdnech.", "section_level": 1}, {"title": "Vývin.", "content": "Dorůstá délky až 150 mm a maximálně se dožije věku 10 let. Průměrně se však dožije 6 let. V 1. roce dorůstá do délky 25 – 45 mm, ve 4. roce 60 – 90 mm, v 5. roce 80 – 100 mm, v 6. roce 90 – 120 mm. Pohlavně dospívá ve 2. roce svého života.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Vyšší hospodářský význam nemá. Jako citlivý indikátor čistoty vody je důležitou složkou rybího osídlení pramenných částí toků v horské a podhorské krajině.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vranka pruhoploutvá (\"Cottus poecilopus\") je ryba žijící v Evropě ve vhodných vodách patřících do povodí Severního ledového oceánu a Baltského moře, vyskytuje se však také v povodí Dunaje a Dněstru. Proto tento druh žije pouze v tocích na území Moravy, v Čechách se nevyskytuje. Na Moravě je hojná zejména v povodí Odry a levostranných přítocích řeky Moravy.", "tgt_summary": "花足杜父鱼又称染色杜父鱼、花杜父鱼,为辐鳍鱼纲鲉形目杜父鱼亚目杜父鱼科的其中一种。", "id": 1205756}
{"src_title": "Kazuki Kató", "tgt_title": "加藤和樹", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Zúčastnil se 15. ročníku (rok 2002) soutěže Džunon Super Boy Contest (ジュノン ・ス-パ-ボ-イ ・コンテスト, \"Junon Sūpābōi Kontesuto\"). Přestože nakonec nezvítězil, probojoval se až do finále.  V roce 2005 se objevil v muzikálovém zpracování anime série Tennis no Ódži-sama jako kapitán týmu Hyoutei Keigo Atobe - nejprve v srpnu, v představení s názvem Imperial Match Hyoutei Gakuen, a následně v prosinci (Imperial Match Hyoutei in Winter). S Tennis no Ódži-sama muzikálem (Tenimyu) pokračoval k Dream Live 3rd, rozlučkovému večeru s druhou generací obsazení Seigaku (Tenimyu je mnohadílná série, která několikrát vyměnila obsazení, mluví se proto o \"generacích\"). Dream Live 3rd se hrál 28. a 29. března 2006. Jako Atobe se Kató stal populárním především u dámské části publika.  V roce 2006 byl k vidění ve dvou televizních seriálech - Džigoku Šódžo (jako Ičimoku Ren) a Kamen Rider Kabuto (jako Daisuke Kazama) a natočil i film Kamen Rider Kabuto (hrál opět Daisukeho Kazamu). Tentýž rok také debutoval jako zpěvák - 26. dubna vyšlo pod názvem Rough Diamond jeho první sólové minialbum, 5. května měl první sólový koncert s názvem Kazuki Kato Live \"GIG\" 2006. V srpnu si zopakoval roli Atobeho v muzikálu Advancement Match Rokkaku feat. Hyotei Gakuen. Jeho první single (Vampire/Yume hikouki, vyšel 18. října) se umístil na 16. příčce Oriconu, tabulky prodejnosti. 28. října Kato zahájil svou první národní tour, měla název GLAMOROUS ATTACK TOUR a trvala do 27. listopadu.  7. února 2007 vyšel druhý single, Soba ni itte, 4. dubna pak následovalo první album - Face. Od 6. do 25. dubna proběhla druhá národní tour, pod názvem FACE TOUR, 26. pak koncert u příležitosti prvního výročí zpěváckého debutu - Šibuja C.C.Lemon Hall Special LIVE. V červenci 2007 přešel Kató ke společnosti Avex a následně vydal další single - Instinctive love (9. pozice v Oriconu). 30. a 31. března vystoupil v další inscenaci z řady Tenimyu - Dream Live 4th. Seriál Hotaru no Hikari mu vynesl označení \"ikemen nováček\" (イケメン ・ニュ-カマ-、\"ikemen nyu-kama-\", ikemen newcomer). 3. října se objevil další single, Impure love, obsadil 8. příčku Oriconu. Koncert BATTLE HIBIYA-YAON přilákal 13. října do otevřené haly Hibija přes 3000 lidí. 27. října dorazil do kin další Kamen Rider film, Kamen Rider THE NEXT, v němž Kato hrál Šira Kazamiho (Kamen Rider V3).  23. ledna 2008 vyšlo album In LOVE, krátce nato (od 17. února) se uskutečnila tour s názvem Kazuki Kato Live \"GIG\" 2008 TOUR - in LOVE -. Na koncert k druhému výročí debutu (28. dubna, Nippon Budókan), pod názvem Kazuki Kato Live \"GIG\" 2008 - SCRAP&BUILD, přišlo pět a půl tisíce lidí. V srpnu a září proběhla Fighting Road TOUR se zastávkami v 11 japonských městech. V říjnu se Kató naposledy vrátil k roli Keiga Atobeho - v muzikálu Imperial presence Hyoutei Gakuen feat. Higa Chuu. Rok 2008 zakončil 17. prosince koncertem Kazuki Kato Live\"GIG\"2008〜One Night Only〜.  4. března 2009, po přesunu ke společnosti PONY CANYON, vydal single Venom a 25. dubna měl v otevřené hale Hibija koncert ke třetímu výročí debutu - Kazuki Kato 3rd ANNIVERSARY SPECIAL LIVE \"GIG\"2009〜Shining Road〜. 10. června vyšel single EASY GO, který sloužil jako 6. opening anime \"Kateikjó Hitman Reborn!\" a umístil se na desáté příčce Oriconu. 15. července pak vyšlo album GLAMOROUS BEAT a následovala Kazuki Kato Live \"GIG\"2009～Drastic Glamour Tour～ (7. - 31. července), se zastávkami v 9 městech.  17. března 2010 vyšel single Yokujou/Libido a obsadil 7. pozici v žebříčcích Oriconu. Kató v zimě účinkoval v muzikálu King of Blue a hrál v seriálech Arienai a Indigo no Yoru, v květnu se podílel na novém provedení hry Past na osamělého muže. 28. července se objevil nový single - Shakunetsu Finger de FEVER! - a umístil se 13. v žebříčku Oriconu. V létě byl Kató k vidění ve své první filmové hlavní roli - v komedii Kami-sama help! (premiéra 7. srpna 2010). Původně měla jeho první hlavní role být ve filmu Dakara Oretači wa, Asa o Matteita (měl mít premiéru v únoru 2010), ale ten nakonec do kin nebyl uveden - vzhledem k drogové aféře jednoho z herců (Manabu Ošio).", "section_level": 1}], "src_summary": "Kazuki Kató () je japonský zpěvák a herec, známý především díky roli Keiga Atobeho v muzikálu Tennis no Ódži-sama. Nadaboval postavu v anime seriálu \"Kateikjó Hitman Reborn!\".", "tgt_summary": "加藤和树是日本男歌手与演员、声优。出生于日本爱知县名古屋市,身高181公分,体重65公斤,血型A型。在2006年出演《假面骑士KABUTO》及2007年的《鱼干女又怎样/ホタルノヒカリ》后,广为人熟知。", "id": 872255}
{"src_title": "Elektromagnetické vlny", "tgt_title": "电磁波", "src_document": [{"title": "Využití.", "content": "Prvním využitím uměle vytvořených elektromagnetických vln byl přenos informace (bezdrátový telegraf). Pomocí elektromagnetických vln se například přenáší televizní a rozhlasové vysílání, komunikuje mobilními telefony, ovládají například hračky pomocí dálkového ovládání, elektronika (pomocí ovladače), ohřívá strava (mikrovlnná trouba), zjišťuje přítomnost a pohyb předmětů (radary).  Mezi elektromagnetické vlny patří i světlo.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroje.", "content": "Zdrojem elektromagnetických vln je náboj, který se pohybuje zrychleně. Může to být například elektrická jiskra – tedy i blesk.", "section_level": 1}, {"title": "Veličiny popisující vlnu.", "content": "K popisu elektromagnetické vlny se používají veličiny: a pokud se vlna šíří částečně vodivým prostředím, pak také:", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti prostředí.", "content": "Vlastnosti prostředí, které ovlivňují šíření elektromagnetické vlny, jsou permitivita, permeabilita a konduktivita. V tomto hesle se dále popisuje pouze (zjednodušeným, ale častým) případ šíření vlny homogenním lineárním izotropním stacionárním prostředím.", "section_level": 1}, {"title": "Permitivita.", "content": "Permitivita je fyzikální veličina popisující vztah mezi vektory intenzity elektrického pole a elektrické indukce v materiálu nebo vakuu. Značí se písmenem formula_8, v lineárním homogenním izotropním prostředí platí formula_9", "section_level": 2}, {"title": "Permeabilita.", "content": "Permeabilita je fyzikální veličina popisující vztah mezi vektory intenzity magnetického pole a magnetické indukce. Značí se písmenem formula_10, v lineárním homogenním izotropním prostředí platí formula_11", "section_level": 2}, {"title": "Konduktivita.", "content": "fyz.vel., popisující vztah mezi vektory intenzity elektrického pole a proudové hustoty. Značí se písmenem formula_12, v lineárním homogenním izotropním prostředí platí formula_13", "section_level": 2}, {"title": "Vlnová rovnice.", "content": "Z Maxwellových rovnic lze odvodit obecný tvar vlnové rovnice (rovnice popisující časový průběh stavu elektromagnetické vlny) dále pro lineární, homogenní, stacionární a izotropní prostředí lze také odvodit telegrafní rovnici, která má mimo oblast zdrojů pole tvar kde formula_16 je Laplaceův operátor. Tento zápis je odvozen pro oblast, v níž neleží zdroje elektromagnetické vlny – popisuje tedy její šíření, nikoli však vznik.  Rovnice má naprosto stejný tvar pro kteroukoli z veličin formula_17.", "section_level": 1}, {"title": "Matematický popis pro harmonický časový průběh veličin.", "content": "Pokud mají veličiny pole harmonický časový průběh, lze časové derivace vyjádřit pomocí úhlové frekvence formula_18, takže vlnová rovnice pak přejde na tvar kde formula_20 je (komplexní) konstanta šíření, formula_21 permeabilita, permitivita a konduktivita prostředí a formula_22 je imaginární jednotka.", "section_level": 1}, {"title": "Rovinná vlna.", "content": "Vlnová rovnice je parciální diferenciální rovnice druhého řádu. Řeší se většinou numericky. Analytické řešení je známo jen pro jednoduchá uspořádání pole, nicméně je důležité pro základní orientaci v problematice.  Za předpoklu šíření harmonické vlny a otočení souřadné soustavy tak, aby se vlna šířila ve směru osy z se zjednoduší původně parciální diferenciální rovnice na rovnici obyčejnou:  formula_23.  Tato rovnice má pro fázor intenzity elektrického pole řešení  formula_24.  Řešení popisuje dvě vlny, z nichž jedna se šíří ve směru osy formula_25, druhá v protisměru.formula_26 a formula_27 jsou fázory postupné a zpětné vlny v počátku (formula_28).  Pro vlnu postupující ve směru osy formula_25 tedy platí  formula_30.", "section_level": 2}, {"title": "Konstanta šíření.", "content": "Označí-li se reálná a imaginární část konstanty šíření k = (α+jβ), lze dále psát  formula_31.  Tento vztah ukazuje fyzikální význam konstant formula_32 a formula_33. První z nich udává, jak rychle se vlna tlumí, druhá udává rychlost změny fáze vlny ve směru šíření. Rozměr obou konstant je 1/m. Pro okamžitou hodnotu lze pak psát  formula_34, nebo také  formula_35,  kde formula_36 je amplituda vlny v počátku souřadnic formula_37 a formula_38 fáze vlny v čase formula_39 tamtéž. Vyjádření pomocí funkce sinus se častěji používá v české literatuře, zahraniční díla obvykle preferují kosinus.", "section_level": 1}, {"title": "Určení z vlastností prostředí.", "content": "Reálnou i imaginární část konstanty šíření je možné určit výpočtem:", "section_level": 2}, {"title": "Zjednodušení pro dielektrika.", "content": "Výše uvedené vztahy jsou poněkud komplikované a lze je v některých případech zjednodušit.", "section_level": 2}, {"title": "Zjednodušení pro vodiče.", "content": "Z uvedeného plyne, že tatáž látka se může vůči elektromagnetické vlně chovat jako vodič i dielektrikum. S rostoucí frekvencí roste jmenovatel zlomku formula_47. Látky tedy nelze na vodiče a dielektrika rozdělit fixně, ale je k tomu třeba ještě znát frekvenci.", "section_level": 2}, {"title": "Délka vlny.", "content": "Délka vlny formula_48 je vzdáleností mezi dvěma vlnoplochami, jejíchž fáze se liší právě o formula_49 radiánů (neboli 360°). Tak lze pro délku vlny nalézt  formula_50  Speciálně pro dielektrika platí  formula_51", "section_level": 1}, {"title": "Hloubka vniku.", "content": "Vysokofrekvenční elektromagnetické pole se ve vodivých materiálech rychle tlumí. Hloubkou vniku rozumíme vzdálenost, na které se v daném materiálu amplituda veličin pole (formula_52) utlumí formula_53-krát, kde formula_53 je Eulerovo číslo (základ přirozených logaritmů). Tato hloubka se označuje formula_55 a je dána jako  formula_56  Speciálně pro vodiče platí  formula_57", "section_level": 1}, {"title": "Vlnová impedance.", "content": "Intenzita elektrického pole formula_58 je kolmá k intenzitě pole magnetického formula_59. Jejich vzájemný poměr určuje veličina, zvaná vlnová impedance prostředí. Je-li intenzita elektrického pole orientována ve směru x, pak platí  formula_60  Pro většinu materiálů přitom platí  formula_61  Speciálně pro vakuum formula_62.", "section_level": 1}, {"title": "Přenos energie.", "content": "Elektromagnetická vlna může přenášet energii. Tato její vlastnost je nejsnadněji popsána Poyntingovým vektorem. Jeho určení pro obecný časový průběh je uvedeno v hesle Poyntingův vektor. Pro harmonický průběh lze pak pro jeho časovou střední hodnotu psát  formula_63,  kde formula_64 značí vektorový součin a formula_65 komplexně sdruženou hodnotu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elektromagnetické vlnění (viz též elektromagnetické záření) je děj, při němž se prostorem šíří příčné vlnění elektrického a magnetického pole. Existenci těchto vln předpověděl v roce 1832 anglický fyzik Michael Faraday a skotský fyzik James Clerk Maxwell je v roce 1865 teoreticky dokázal popsat pomocí svých matematicko-fyzikálních rovnic – nyní známých jako Maxwellovy rovnice. Prakticky je dokázal až v roce 1887 německý fyzik Heinrich Hertz.", "tgt_summary": "电磁波是指同相振荡且互相垂直的电场与磁场,在空间中以波的形式传递能量和动量,其传播方向垂直于电场与磁场的振荡方向。", "id": 590437}
{"src_title": "Richard Sulík", "tgt_title": "理查德·蘇里克", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Má dvě mladší sestry. Ve dvanácti letech emigroval spolu s rodiči do Západního Německa, kde studoval fyziku a později ekonomii na Ludwig Maximilian Universität v Mnichově, avšak ani jedno zdejší studium úspěšně nedokončil. V roce 1991 se vrátil na Slovensko, kde založil firmu \"FaxCOPY\" a řídil ji 10 let. Ve firmě již nepůsobí a nemá v ní po prodeji žádný majetkový podíl.  V roce 2003 promoval na Ekonomické univerzitě v Bratislavě, na její Národohospodářské fakultě. Jeho diplomová práce byla základem slovenské daňové reformy z roku 2003. Tato daňová reforma zavedla rovnou daň 19 % ze všech druhů příjmů a sjednotila daň z přidané hodnoty na základní sazbu 19 % (v roce 2008 došlo opět k její novele).  Působil jako poradce ministrů financí Ivana Mikloše (2002–2003 ve vládě Mikuláše Dzurindy) a Jána Počiatka (2006–2007 v první vládě Roberta Fica). Od roku 2004 dva roky vedl společnost \"Odvoz a likvidácia odpadu\", působící v Bratislavě.", "section_level": 1}, {"title": "Předseda NR SR.", "content": "Po úspěchu strany SaS v parlamentních volbách 12. června 2010 (12,14%) byl zvolen předsedou Národní rady Slovenské republiky.  Sulíkova strana SaS v říjnu 2011 odmítla podpořit vládní návrh slovenské účasti na tzv. eurovalu. Otázka hlasování o eurovalu byla následně spojena s důvěrou vládě Ivety Radičové. Poslanci SaS svůj názor nezměnili, euroval nebyl schválen a vláda ztratila důvěru parlamentu. 13. října 2011 byl Richard Sulík odvolán z postu předsedy NR SR. Předsedou byl následně zvolen Pavol Hrušovský.  Richardovi Sulíkovi stoupla podle průzkumu Institutu pro veřejné otázky důvěryhodnost ze 3% v únoru 2011 na 7% o rok později. Sulík byl spolu s Danielem Lipšicem šestým nejdůvěryhodnějším politikem Slovenska.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější politická kariéra.", "content": "Dne 24. května 2014 získal poslanecký mandát ve volbách do Evropského parlamentu. Ve volbách v roce 2019 však na tento post znovu nekandidoval.", "section_level": 2}], "src_summary": "Richard Sulík (* 12. ledna 1968 Bratislava) je slovenský ekonom, podnikatel, politik a zakladatel pravicově-liberální politické strany Sloboda a Solidarita (SaS). Od 9. července 2010 působil jako předseda NR SR až do krize způsobené neshodami při rozhodování o navýšení eurovalu. Dva dny po vzniklé krizi 13. října 2011 byl odvolán a nahrazen Pavolem Hrušovským. V březnu 2020 se stal místopředsedou vlády Igora Matoviče a současně ministrem hospodářství SR.", "tgt_summary": "理乍得·苏里克(;1968年-1月12日)是斯洛伐克的一位经济学家、商人和政治人物。他是斯洛伐克政党自由和团结的党魁。苏里克和他的父母在1980年移民西德。1987年,他开始在慕尼黑学习物理,后改学经济学。冷战结束之后,苏里克回到捷克斯洛伐克并经营了自己的公司。他在2003年成为斯洛伐克的财政部长,并进行了大规模税制改革。2009年,他成立的政党自由和团结。2010年,他当选斯洛伐克国会议长。", "id": 1122285}
{"src_title": "Pedro da Covilhã", "tgt_title": "佩罗·达·科维良", "src_document": [{"title": "Cesta do Asie.", "content": "Pedro da Covilhã se vydal na cestu přes Středomoří do Indie. Současně tam měl Bartolomeu Dias doplout kolem Afriky. Převlečeni za kupce, opatřeni doporučujícími dopisy pro Kněze Jana a mapou \"Fra Maurovou\", zobrazující tehdejší zeměpisné znalosti, dostali se s Alfonsem de Paiva přes Káhiru, Rudé moře a Suakin do Adenu, kde se rozdělili. Paiva měl na místě případně v Etiopii, shromažďovat další zprávy a pak počkat na Covilhu v Káhiře. Ten na arabské lodi doplul do Indie, kde navštívil přístavy Góu, Kalikat a Kannanúr, kde získal cenné informace o rozsahu arabského obchodu. Z Kalikatu se dostal na východoafrické pobřeží. Dospěl až do Sofaly dnes ve středním Mosambiku, nejjižnějšího bodu arabských plaveb a vrátil se do Káhiry, kde však mezitím Paiva zemřel. Odtud v roce 1490 poslal zprávu o dosavadních výsledcích do Lisabonu, načež obdržel od krále příkaz odebrat se do Etiopie.", "section_level": 1}, {"title": "Cesta do Afriky.", "content": "V roce 1491 navštívil Covilhã ještě Aden a Hormuz v Perském zálivu. V roce 1492 přistál v Zajle (Somálsko), odkud dorazil 1493 do Gondaru, sídla etiopského císaře. Byl zahrnut přízní, ale nesměl se ze země vzdálit, neboť Etiopané tehdy cizince do země pouštěli, avšak zakazovali jim odejít. Covilhã zůstal až do smrti v Etiopii a setkal se zde v roce 1520 s portugalským poselstvem, jehož členem byl i Francisco Alvarez, kterému Covilhã podal výborné a přesné zprávy o zemi a obyvatelích, jež Alvarez vtělil do své knihy.  Covilhã náleží k velkým cestovatelům pozdního středověku, neboť jako první Portugalec nalezl cestu do Indie, byl jedním z mála Evropanů, kteří poznali východní Afriku daleko na jihu a stanovil, že lze Afriku obeplout a podal obšírné informace o Etiopii. Jeho zprávy jsou zachovány též ve spisech João de Barrose.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pêro či Pedro da Covilhã (1447? Covilhã, Portugalsko – 1526? Etiopie) byl portugalský rozvědčík a cestovatel v Asii a Africe. Dne 7. května 1487 byl vyslán portugalským králem Janem II., aby spolu s Alfonsem de Paivou prozkoumal cestu do Indie přes východní Středomoří a navázal styk se zemi Kněze Jana.", "tgt_summary": "佩罗·达·科维良(英语:Pedro or Pêro da Covilhã),(1460年-?),文艺复兴时期欧洲航海家。他受葡萄牙国王委派去发现肉桂产地,以及通往埃塞俄比亚的陆上通路。他航海到了印度,并向葡萄牙送回了报告,其中有瓦斯科·达·伽马采纳的最佳航海路线的建议。后来于1490年到达了埃塞俄比亚。虽然他得到当地国王的礼遇,但是,他在软禁中度过了余生。", "id": 128498}
{"src_title": "USS Lake Champlain (CV-39)", "tgt_title": "尚普蘭湖號航空母艦", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "Byla pojmenována podle bitvy na jezeře Champlain za britsko-americké války. Stavěla ji loděnice Norfolk Naval Shipyard ve Virginii. Kýl lodi byl založen 15. března 1943, spuštění na vodu proběhlo 2. listopadu 1944. Do služby byla zařazena 3. června 1945, do druhoválečných bojových operací se proto již nestihla zapojit. Byla však nasazena při operaci Magic Carpet – dopravě amerických vojáků z Evropy zpět do USA.", "section_level": 2}, {"title": "Operační služba.", "content": "Od února 1947 až do vypuknutí korejské války se \"Lake Champlain\" nacházela v rezervě. Před reaktivací byla modernizována v rámci programu SCB-27A a služby znovu zařazena v září 1952. Poté odplula do Asie, kde se v rámci operačního svazu TF 77 zapojila do závěrečných bojů korejské války. V roce 1952 byla překlasifikována na útočnou letadlovou loď s označením CVA-39.  Od roku 1957 byla \"Lake Champlain\" využívána jako protiponorková letadlová loď (CVS-39) a jako taková se roku 1962 zapojila do blokády Kuby za kubánské krize. Jelikož \"Lake Champlain\" nebyla zařazena do modernizačního programu SCB-27C, stala se v 60. letech poslední americkou aktivní letadlovou lodí s průběžnou letovou palubou, zatímco ostatní plavidla měla mnohem výhodnější palubu úhlovou.  \"Lake Champlain\" se též podílela na americkém vesmírném programu. V roce 1961 z moře vyzvedla kabinu Freedom 7 mise Mercury-Redstone 3, což byla první pilotovaná kosmická loď a zároveň třetí start v rámci programu Mercury. V kabině byl americký astronaut Alan Shepard. V roce 1965 vyzvedla přistávací kabinu mise Gemini 5 s dvojicí astronautů.", "section_level": 2}, {"title": "Vyřazení a další osud.", "content": "Ze služby byla vyřazena 2. května 1966 a v roce 1972 byla prodána k sešrotování.", "section_level": 2}], "src_summary": "USS \"Lake Champlain\" (CV-39) byla letadlová loď Námořnictva Spojených států, která působila ve službě v letech 1945–1966. Jednalo se 21. postavenou jednotku třídy \"Essex\" (jedenáctou ve verzi s dlouhým trupem). Postavena byla v průběhu druhé světové války, poprvé bojově nasazena byla za korejské války. Účastnila se též kubánské krize a asistovala při některých letech americké NASA.", "tgt_summary": "尚普兰湖号航空母舰(USS Lake Champlain CV-39)是一艘隶属于美国海军的航空母舰,为艾塞克斯级航空母舰的廿一号舰,在非官方上亦是长舰体艾塞克斯级的十一号舰。她是第二艘以尚普兰湖为名的美军舰只,纪念1812年战争的尚普兰湖战役。", "id": 2452166}
{"src_title": "Havárie plošiny Deepwater Horizon", "tgt_title": "2010年墨西哥灣漏油事故", "src_document": [{"title": "Havárie a ropná skvrna.", "content": "V dubnu 2010 plošina pracovala na vrtu v hloubce asi 1650 metrů (5000 stop), 80 km jihovýchodně od pobřeží Louisiany. Byla v závěrečné fázi práce na vrtu, když probíhalo jeho zpevňování betonem. 20. dubna došlo z důvodu podcenění rizik při cementování vrtu a špatného vyhodnocení tlakové zkoušky u ústí vrtu k explozi. Pracovníci byli evakuování, 11 jich zůstalo nezvěstných (zřejmě zahynuli při explozi). Po explozi následoval požár, který se nepodařilo uhasit. 22. dubna se celá plošina potopila.  Uzávěr, který měl v takovém případě vrt ihned uzavřít, však selhal a ropa z vrtu začala vytékat přímo do moře. Následně se vytvořila ropná skvrna, která 25. dubna 2010 pokrývala již 1500 km2. 30. dubna 2010 pokrývala již téměř 10 000 km2 a její okraj se blížil k pobřeží. 19. května ropa ze skvrny v Mexickém zálivu zasáhla pobřežní mokřady státu Louisiana, což je považováno za první vážný zásah amerických břehů od potopení ropné plošiny. Louisianské mokřady jsou ekologicky citlivou oblastí, která patří mezi líhně mnoha mořských živočichů, například krevet, ústřic či krabů a kde žije řada ohrožených ptáků, např. pelikán hnědý.  Americká vláda 27. května 2010 zveřejnila zprávu americké geologické služby, podle které z poškozeného vrtu uniká několikanásobně více ropy, než tvrdila ropná firma BP. Dva vědecké týmy s různou metodologií došly k závěru, že z vrtu vytéká 1,9 až 3 miliony litrů ropy denně. Firma přitom původně tvrdila, že uniká asi 800 tisíc litrů denně, ale později firma přiznala, že uniká 15 až 16 milionů litrů denně. Celkem tak podle expertů do Mexického zálivu uniklo 71 až 147 milionů litrů ropy, což je několikanásobně více, než při předchozím největším podobném neštěstí. Při havárii tankeru Exxon Valdez mělo dojít k úniku 41 milionů litrů ropy.  28. května 2010 oznámil velitel americké pobřežní stráže Thad Allen, že se u poškozeného vrtu podařilo zastavit unikání ropy díky ucpání vrtu speciálním bahnem.  30. května 2010 však společnost BP přiznala, že bahno nepomáhá a ropa dál uniká. Dalším pokusem prý bude nasazení speciálního ventilu na vrt. V noci z 1. na 2. června ropná skvrna zasáhla ostrovy při pobřeží amerických států Alabama a Mississippi a přiblížila se na 15 kilometrů k pobřeží Floridy. Ropa zasáhla ostrov Dauphin Island, kde musely být vyklízeny ústřicové sádky a bylo zakázáno koupání.  4. června společnost BP oznámila první částečný úspěch, a sice že se daří pomocí speciálního trychtýře usazeného ponorkami odčerpávat cca 1 tis. barelů ropy denně z celkového unikajícího množství odhadovaného na 12–19 tis. barelů denně. Účinnost tohoto řešení se měla ukázat do 48 hodin.  Americký prezident Barack Obama 14. června před svou návštěvou státu Mississippi na pobřeží Mexického zálivu zasaženého katastrofálním únikem ropy prohlásil, že dopad havárie na myšlení Američanů bude podobný jako šok z teroristických útoků z 11. září 2001.  Únik ropy se podařilo zastavit 15. července 2010 nasazením 40tunového zařízení na ústí vrtu a uzavřením jeho ventilů. Definitivní řešení v podobě zabetonování havarovaného vrtu bude následovat.", "section_level": 1}, {"title": "Omezení přístupu novinářů.", "content": "Američtí novináři si koncem května stěžovali, že jim úřady společně s firmou BP brání v přístupu do míst nejhůře postižených únikem ropy. Úřady obvinění popřely s tím, že pokud přístup omezily, tak z bezpečnostních důvodů. Časopis \"Newsweek\" ale uvedl, že je omezen přístup na pláže pokryté ropou a místa přípravy likvidace následků havárie. Povolení nebylo vydáno ani k přeletům nad zasaženými oblastmi. Televiznímu štábu CBS News úřady vyhrožovaly zatčením při snaze natočit záběry zasažených pláží.", "section_level": 1}, {"title": "Vyčištění.", "content": "Dne 15. dubna 2014 společnost BP prohlásila, že úklid podél pobřeží byl v podstatě dokončen, ale pobřežní hlídka Spojených států reagovala tvrzením, že stále zbývá mnoho práce. Cílem pracovníků provádějících čištění bylo pomocí fyzických překážek jako jsou plovoucí ramena zabránit dalšímu šíření oleje. K odstranění většiny oleje použili skimmerové lodě a pomocí sorbentů ve funkci houby absorbovali další zbytky oleje. Jelikož tato metoda neodstranila olej úplně, použily se chemikálie zvané dispergátory k urychlení degradace oleje, aby se zabránilo dalšímu poškození ropných stanovišť pod hladinou vody. Pro ropnou skvrnu Deep Horizon použily úklidové čety 1 400 000 galonů (5 300 000 l) různých chemických dispergačních činidel pro další odbourávání oleje.  Společností BP financovala pravidelné testování ryb, měkkýšů, vody a písku v Louisianě. Počáteční testování opakovaně prokázalo detekovatelné hladiny dioktylsulfosukcinátu sodného, chemické látky používané při čištění. Testování za rok 2019 již podle hlášení GulfSource.org pro testované znečišťující látky nepřineslo žádné výsledky.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomické dopady havárie.", "content": "Od počátku havárie do konce května vznikly firmě BP náklady v souvislosti s likvidací škod ve výši asi 990 milionů dolarů. Ve stejné době klesla cena akcií firmy BP zhruba o třetinu a celková hodnota firmy o 67 miliard dolarů. Firma BP uvedla 11. června, že náklady na vyčištění následků havárie patrně dosáhnou na 3 až 6 miliard dolarů.  Před půlkou června se akcie firmy BP propadly na nejnižší cenu za 14 let a ztratily více než polovinu své tržní hodnoty. Ačkoli mluvčí firmy uvedl, že BP platí každou sedmou libru, které dostávají penzijní fondy od 100 firem zařazených do indexu londýnské burzy FTSE, prohlášení britské asociace penzijních fondů tvrdí, že by situace neměla mít bezprostřední dopad ani na ty, kteří si u nich na důchod šetří, ani na ty, kteří důchod pobírají.  Mezinárodní ratingová agentura Fitch Ratings 15. června ropné firmě BP dramaticky snížila rating o celých šest stupňů z AA na BBB.  Carl-Henric Svanberg, předseda správní rady firmy BP, po setkání americkým prezidentem Barackem Obamou 16. června oznámil, že koncern zrušil po zbytek roku 2010 výplatu dividend, aby nejprve zaplatil škody způsobené havárií. BP také vyhověla výzvě prezidenta Obamy a přislíbila převedení 20 miliard dolarů na vázaný účet, ze kterého budou hrazeny náklady na čištění pobřeží i škody způsobené místním rybářům a dalším firmám. Suma má být převedena ve čtyřech splátkách, ale pokud by byly náklady vyšší, BP by musela zaplatit více.  14. května 2011 Obama změnil své původní rozhodnutí zákazu těžby v této oblasti a jak v Mexickém zálivu tak na pobřeží Aljašky povolil větší těžebné projekty.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "Na základě skutečných událostí havárie vrtné plošiny Deepwater Horizon byl natočen i film režiséra Petera Berga.", "section_level": 1}], "src_summary": "Havárie ropné plošiny Deepwater Horizon byla havárie plovoucí vrtné plošiny postavené v roce 2001 firmy BP. Dne 22. dubna 2010 se plošina potopila při vrtání v Mexickém zálivu v důsledku exploze, ke které došlo o dva dny dříve. Samotný vrt však zůstal otevřen a začalo z něj unikat velké množství ropy. Havárie způsobila největší zamoření pobřežních vod ropnou skvrnou v historii Spojených států.", "tgt_summary": "墨西哥湾漏油事件,又称英国石油漏油事故或深水地平线漏油事件,是2010年4月20日发生的一起墨西哥湾外海油污外漏事件。起因是英国石油公司所租用的一个名为深水地平线(Deepwater Horizon)的深海钻油平台发生井喷并爆炸,导致漏油事故。意外导致了11名工作人员死亡及17人受伤。", "id": 1761025}
{"src_title": "Chimérismus", "tgt_title": "嵌合體", "src_document": [{"title": "Chimérismus u rostlin.", "content": "U rostlin mohou chiméry vznikat podobně jako u živočichů při splývání a dělení rodičovských buněk, tak, jako je tomu u polyploidie, během nejranějších fází vývoje zárodku. Tyto chiméry jsou nazývány chiméry chromozomální. Chromozomální chiméry se odlišují od původního jedince různými vrstvami chromozomů, absencí některých a smísením nebo přidáním jiných.  Chimérismus u rostlin se někdy morfologicky projevuje jako fasciace tkání, variegace nebo listová mozaika, která se objevuje i třeba jen na části celé rostliny.", "section_level": 1}, {"title": "Chiméry meristémů.", "content": "V tkáních chiméry často vznikají v růstových vrcholech rostlin. Některé buňky prochází genetickou změnou vyvolanou prorůstáním geneticky různých tkání, napadením virem, mutagenním zářením nebo jinými vlivy, například chemickými teratogeny. Část tkáně vznikající v chimérách po částečné mutaci rostliny pak například není schopna tvoření chlorofylu. Rostlinné tkáně mají však do určité míry schopnost kompenzovat změny, například ve velikosti buněk v sousedních vrstvách a celek tkáně tak není často funkčně poškozen, rostlina se vyvíjí dále i s geneticky poškozenou částí tkáně.  Další vývoj chiméry ovlivňuje především způsob a intenzita dělení zmutované tkáně. Ta může spoluvytvářet části orgánů a celé orgány, nebo se nešířit vůbec. Pokud je však zmutovaná buňka umístěna v blízkosti růstového vrcholu dělí se a spoluvytváří části rostliny.  Výzkum který se zabýval chimérismem rozděluje chiméry meristémů u rostlin z tohoto pohledu na tři druhy:  Periklinální meristémové chiméry jsou považovány za nejstabilnější tkáňové chiméry, které má smysl šířit vegetativním množením. Dělivý meristém obsahuje jednu celou vrstvu, která je geneticky odlišná od zbytku meristému (zelenec \"Chlorophytum comosum\" 'Variegatum'). Chiméra se může vyskytovat jen u části rostliny, takže množením částí, která není chimérou je získána původní odrůda (u beztrnné ostružiny 'Thornfree' kořenové řízky tvoří otrněné jedince).  U meriklinální meristémové chiméry tvoří změněné buňky jen část jedné vrstvy u dělivé tkáně. Část rostliny je tedy chimérou a část je nezměněna. Takže je například změněna jen část listu.  Sektorové chiméry jsou nestabilní a mohou vést k tvorbě celých organel, které jsou chimérami a jiných, jenž vůbec nejsou změněny, v závislosti na tkáni na růstovém vrcholu. U sektorové chiméry změna zasahuje více vrstev tkání než jen jednu.  Pečlivým pozorováním vzoru zbarvení u dvouděložných rostlin lze odhadnout způsob tvorby chiméry v růstových pletivech u daného jedince, ale úplnou jistotu může dát pouze laboratorní vyšetření.", "section_level": 2}, {"title": "Projevy chimér u rostlin.", "content": "Kromě pestrolistosti je známým projevem chimér se změnami epidermální tkáně beztrnnost ostružin nebo lysost u broskvoní (nektarinky), různobarevné vzory na některých kultivarech květin. Chiméry na úrovni polyploidie, například tetraploidy, vedou k zvětšení velikosti plodů.", "section_level": 2}, {"title": "Chiméry vzniklé transplantací tkáně.", "content": "U rostlin je člověkem často chimérismus uměle vytvářen při roubování nebo štěpování, srůstáním částí tkání v rámci jedince. Buňky podnože mohou pronikat do štěpu či roubu a obráceně, ale obvykle tkáně pouze vzájemně srůstají a podílí se funkcemi na stavbě rostliny. V různých částech rostliny takto vzniklého celku se mohou vyvíjet části původem z odlišných jedinců, takže mohou být na jedné rostlině organely dvou a více různých druhů.  Bezchlorofylové formy kaktusu \"Gymnocalycium mihanovichii\" cv. \"Hibotan\" jsou zářivě červené. Jsou roubovány na zelenou podnož, která dodává roubu asimiláty. Podobně jsou prodávány ovocné dřeviny s naroubovanými více odrůdami.", "section_level": 2}, {"title": "Množení chimér.", "content": "Množení chimér je možné vegetativně, ale u meriklimálních a sektorových chimér může dojít k odběru části tkáně bez změněných buněk, tedy původní rostliny. U mnoha dalších odrůd je třeba množit chiméry k zachování vlastností výhradně vrcholovými výhony.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomický význam.", "content": "Náhodně vzniklé chiméry zelené a bezchlorofylové formy rostlin jsou někdy ceněny a pěstovány pro svůj bizarní vzhled, jako např. \"Myrtillocalycium\" cv. POLYP  Pro ekonomiku v zahradnictví má velký význam šíření roubovanců a očkovanců, nejen zvláštní nebo dekorativní vzhled meristémových chimér. V minulosti se jako jeden z prvních pěstováním a vytvářením chimér (polygenetických kříženců) s cílem získat rostliny s lepšími ekonomickými vlastnostmi nebo odolností zabýval v SSSR ovocnář Ivan Vladimirovič Mičurin.", "section_level": 2}, {"title": "Chimérismus u živočichů.", "content": "Chimérismus se může vyskytovat nejen u rostlin, ale i u živočichů a dokonce i běžně u člověka. K takovému stavu může dojít několika možnými způsoby - např. při těhotenství v podobě fetálně-maternálního mikrochimérismus nebo při transfúzi či transplantaci v podobě potransplantačního chimérismu; také je možné, že se jedinec už jako chiméra narodí a v takovém případ mluvíme o tzv. tetragametickém chimérismu.", "section_level": 1}, {"title": "Tetragametický chimérismus.", "content": "Tetragametický chimérismus je stav, kdy se v jednom organismu nachází genetická informace pocházející ze čtyř gamet, tedy dvou zygot, a standardně vzniká při oplození dvou vajíček dvěma spermiemi a následným splynutím těchto buněk. Tento chimérismu je vrozený. Podle toho, jak moc jsou genetické linie promíchané a exprimované v různých orgánech a tkáních se mohou důsledky pro jedince lišit. Projevy zahrnují většinou pohlavní soustavu - jedinec může být v extrémních případech hermafroditem. Také se projevují v krevních buňkách a na kůži.", "section_level": 2}, {"title": "Fetálně-maternální mikrochimérismus.", "content": "Fetálně-maternální mikrochimérismus popisuje stav, kdy se v těle matky a plodu nachází navzájem jejich buňky, které tam v malém množství vycestovaly skrze placentální bariéru. Může se stát, že do těla plodu jsou od matky přeneseny nejen jeho buňky, ale také buňky jeho předchozích sourozenců nebo dokonce plodů, které matka před ním potratila.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chimérismus je stav, kdy se v jednom těle vyskytují dvě buněčné populace, každá od jiného jedince. Tyto populace se liší geneticky či dokonce pohlavím. Takový jedinec se nazývá chiméra. V těchto případech je porušeno jinak železné pravidlo, že celé tělo živočichů se vyvíjí z jedné buňky (zygoty).", "tgt_summary": "嵌合体(英语:chimera、genetic chimerism、chimaera),又名奇美拉现象,是动物学的一种特殊现象,指动物的两颗受精卵融合在一起身为一个个体并成长。", "id": 2026106}
{"src_title": "Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť", "tgt_title": "約瑟的神奇彩衣", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Hlavním hrdinou tohoto muzikálu je Josef, syn Jákobuv. Ten má jedenáct bratrů. Jákob však dává Josefovi přednost před ostatními syny. Dává mu různé dary, mezi kterými je i krásný pestrobarevný plášť. To ale bratři nemohou vystát. Nachystají na Josefa lest. Při práci na poli ho hodlají zabít. Hodí ho do hluboké studny a seberou mu jeho plášť. Naštěstí tudy cestují egyptští obchodníci. Ti koupí Josefa jako otroka. Jeho bratři namluví Jákobovi, že jeho nejmilovanější syn zemřel v boji s divokým kůzletem. Josef se v Egyptě dostane do služeb Putifara, bohatého měšťana. Poté, co jej svede jeho žena, je uvržen do vězení. Zde vyloží sny dvěma spoluvězňům: číšníkovi a kuchařovi. Když se sám velký faraón dozví o jeho nadání vykládat sny, chce také jeden vyložit. Zjistí, že Egypt čeká sedm let úrody a sedm let hladomoru. Poté pověří Josefa svým vrchním rádcem. Mezitím jeho bratři strádají hladem a hledají útočiště právě v Egyptě. Josef jim nabídne dostatek jídla. Vymyslí na ně past. Nejmladšímu bratrovi dá do pytle s obilím zlatý pohár a obviní ho, že ho ukradl. Jeho bratři se ho však zastanou a Josef pozná, že se změnili.", "section_level": 1}, {"title": "Česká inscenace.", "content": "Muzikál mělo ve svém repertoáru Městské divadlo Brno. Režisérem byl Stanislav Moša a překlad obstaral Michal Prostějovský. Tento muzikál měl premiéru 14. října 2006, derniéra byla 3. února 2016. Celkem se odehrálo 207 představení.  V sezóně 2016/2017 muzikál uvádí Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě.  v sezóně 2018/2019 muzikál uvádí též DJKT v Plzni", "section_level": 1}, {"title": "Účinkující.", "content": "Většina rolí je alternována.  a mnoho dalších. Na Nové scéně Divadla J. K. Tyla v Plzni měl premiéru 1. 12. 2018  Je to oddechový muzikál pro celou rodinu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť (anglicky \"Joseph and the Amazing Technicolor Dreamcoat\") je muzikál autorů Andrewa Lloyda Webbera a Tima Rice.", "tgt_summary": "《约瑟的神奇彩衣》(Joseph and the Amazing Technicolor Dreamcoat)是安德鲁·洛伊·韦伯和提姆·莱斯(Tim Rice)于1967年推出的第一部音乐剧。该剧是洛伊韦伯的处女作,1968年起在伦敦上演,当时他仅仅20岁。正是这部戏开始了洛伊韦伯的音乐剧传奇。约瑟的故事完全取材于《旧约圣经》的《创世纪》所描述,有关犹太民族的祖先约瑟的故事。故事讲述约瑟特别受父亲宠爱,因此招至他的11个兄长嫉妒,在他出外牧羊的一天,被卖给人口贩子,并辗转去到埃及。与此同时,他的兄长对父亲谎称约瑟意外死了。后来约瑟因为被人陷害而下了监牢,却意外使他有机会为法老解梦,使埃及渡过长达七年的饥荒。最后在父亲兄弟家乡粮食不继前来埃及买粮之时重聚。", "id": 2048457}
{"src_title": "Gay Pride", "tgt_title": "骄傲游行", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "28. června 1969 se objevily první protesty amerických leseb, gayů, bisexuálů a transgender osob, v reakci na policejní razii v Stonewall Inn v Greenwich Village. Stonewall Inn byl gay bar, který byl oblíben marginalizovanými osobami v gay komunitě: transvestity, transgender lidmi, zženštilými mladíky, prostituty a mladými bezdomovci. Stonewallské nepokoje jsou obecně považovány za počátek moderního hnutí za práva gayů, neboť to bylo poprvé v moderní historii, kdy se tak velké množství LGBT lidí bránilo proti zatčení.  O rok později se uskutečnily první výroční průvody gay pride, které připomínaly tuto událost: 28. června 1970 v New Yorku, o den dříve v Chicagu a tentýž víkend i v Los Angeles a San Franciscu. Tyto průvody byly vážné i veselé. Udržely si každoroční pravidelnost a postupně přibývaly obdobné akce i v dalších městech a zemích. Původně byly v některých amerických městech nazývány též \"Gay Liberation March\" nebo \"Gay Freedom March\", avšak v průběhu 80. let tato pojmenování postupně vymizela.", "section_level": 1}, {"title": "Průvody gay hrdosti v Česku.", "content": "Pravděpodobně první pochod gay pride v Česku se uskutečnil v roce 1998 v rámci Duhového festivalu Karlovy Vary, který byl přehlídkou gay kultury a býval završen duhovým pochodem městem za registrované partnerství (do roku 2001, kdy se festival konal naposled).", "section_level": 1}, {"title": "Brno a Tábor.", "content": "Po několikaleté odmlce vznikla nová iniciativa k uspořádání podobných akcí v roce 2008 nezávisle na sobě v Brně a Táboře. V Táboře pořadatelské sdružení Cesta začalo připravovat akci na rok 2009, zatímco v Brně vznikla nová neformální pořadatelská platforma Queer Parade, která připravila první ročník již na červen 2008.  První \"Queer Parade\" v Česku s podtitulem Duhová vlna se uskutečnila v Brně 28. června 2008. Pořadatelé artikulovali obecné cíle jako oslavu queer hrdosti, podporu tolerance a různorodosti a zmírnění homofóbních postojů, k nimž přidali specifické cíle v podobě podpory rodičovských práv stejnopohlavních párů, stejných práv pro individuální adopce a možnost osvojení dítěte partnera pro osoby žijící v registrovaném partnerství, zviditelnění problémů LGBT seniorů a problémů transgender lidí. Na náměstí Svobody se shromáždilo několik set účastníků; kvůli násilným aktivitám skupin krajní pravice byla však trasa následného duhového průvodu zkrácena. Na náměstí vystoupil mimo jiné zpěvák Pavel Vítek, ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková a někteří místní politici. Byla přečtena zdravice tenistky Martiny Navrátilové, která nad událostí převzala patronát. Průvodu předcházel týden doprovodných akcí.  O rok později (od 5. května do 6. června) v Brně proběhl jen festival různorodých akcí Queer parade Brno – Teplé jaro 2009 bez hlavního průvodu, který se uskutečnil v Táboře 20. června pod názvem \"Queer Pride Parade\". Ve městě ohlásila na týž den shromáždění i později soudem zrušená radikálně pravicová Dělnická strana a policie připravila důkladná bezpečnostní opatření, k žádnému narušení akce nedošlo. Průvodu přes centrální Žižkovo náměstí se opět zúčastnilo několik set lidí.  V roce 2010 se průvod uskutečnil opět v Brně, a to v sobotu 26. června, jako vyvrcholení několik týdnů trvajícího festivalu Teplé jaro 2010. Akce měla podle pořadatelů mimo jiné poukázat na nemožnost stejnopohlavních párů adoptovat děti či na šikanu ve školách. Kvůli obavám z očekávaného násilného narušení průvodu, k němuž vyzývalo extremistické hnutí Národní odpor, byly nasazeny stovky policistů včetně speciálních jednotek, náměstí Svobody bylo pro mítink téměř uzavřeno a trasa následného průvodu byla upravena. Celá akce nakonec proběhla bez větších konfliktů za účasti asi 600 lidí. Na akci vystoupili např. aktivista Jiří Hromada, ex-ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková či britská aktivistka Claire Dimyon oceněná řádem Britského impéria. Asi stovka účastníků přišla také na opoziční Pochod pro rodinu, který uspořádali Mladí křesťanští demokraté.", "section_level": 2}, {"title": "Prague Pride.", "content": "Občanské sdružení Prague Pride zorganizovalo v polovině srpna 2011 v Praze týdenní festival s karnevalovým průvodem hrdosti Prague Pride 2011. Akci podpořil záštitou mimo jiné primátor Prahy Bohuslav Svoboda, což se stalo předmětem kritiky z řad některých konzervativních pravicových politiků, aktivistů nebo církevních zástupců, vedle kritiky samotné akce. Jiní politici, osobnosti a zahraniční ambasadoři vyjádřili akci svoji podporu. V den hlavního průvodu se uskutečnil i opoziční Pochod pro rodinu, organizovaný Mladými křesťanskými demokraty.  Další ročník Prague Pride ohlásil týž organizátor na 13. až 19. srpna 2012, se sloganem „Dáme barvy dohromady“. Záštitu nad festivalem převzal opět primátor hlavního města Bohuslav Svoboda. 18. srpna se uskutečnilo shromáždění na Václavském náměstí a Pochod hrdosti, který byl zakončen na Střeleckém ostrově hudebním festivalem a prezentací LGBT organizací. Plánovaným doprovodným programem byla např. výstava, performance a diskuse s názvem Transgender Me v Centru současného umění DOX nebo mezinárodní Business Forum v hotelu Hilton. 7. srpna se uskutečnila také debata v Knihovně Václava Havla s prezidentskými kandidáty Janem Fischerem, Milošem Zemanem a Jiřím Dienstbierem na téma lidských práv. Přidružené akce byly ohlášeny také v Ostravě, Brně, Českých Budějovicích a Hradci Králové. Samotný festival a primátorova záštita se opět staly předmětem kritiky z konzervativně pravicových řad, např. prezidentského kancléře Petra Hájka, premiérova poradce Romana Jocha či poslance ODS Jaroslava Plachého. Mladí křesťanští demokraté a Akce D.O.S.T. ohlásili svá protestní shromáždění.", "section_level": 2}, {"title": "Další akce.", "content": "V roce 2015 se uskutečnil pochod v Olomouci, a to 1. srpna pod názvem Rainbow Pride. Celá akce proběhla poklidně bez nějakých kontroverzí, průvodu se zúčastnila asi stovka účastníků, kteří se vydali od Mariánského sloupu z Dolního náměstí na zhruba dvoukilometrovou okružní trasu centrem města. Součástí akce bylo také testování zájemců na HIV či navazující party v olomouckém gayklubu Diva.  V roce 2017 vznikla na Facebooku stránka s vyhlášením průvodu Pilsen Pride v Plzni na datum 2. září téhož roku. Akce se zúčastnilo asi 400 lidí a proti ní protestovalo několik desítek odpůrců.", "section_level": 2}, {"title": "Europride.", "content": "Na evropské úrovni probíhají též každoroční putovní průvody gay pride pod označením \"Europride\", které koordinuje Evropská asociace organizátorů průvodů hrdosti (\"European Pride Organisers Association\" - EPOA). Události jsou v takovém případě obvykle větší, s bohatším doprovodným programem. První průvod Europride se uskutečnil roku 1992 v Londýně. Tato města Europride hostila nebo mají hostit:", "section_level": 1}, {"title": "WorldPride.", "content": "Organizace InterPride, mezinárodní asociace pořadatelů akcí gay pride, pořádá v nepravidelných intervalech \"WorldPride\", což je obdobná událost na mezinárodní úrovni. Dosud byla pořádána v nepravidelných intervalech, avšak od roku 2014 je ohlášena v pravidelných pětiletých cyklech.", "section_level": 1}, {"title": "Opozice.", "content": "Opozice a kritika průvodů gay pride vychází jak z LGBT komunity, tak většinové společnosti. V prvním případě jde zejména o kritiku zkreslující či zjednodušující prezentace gay a lesbické identity jako extravagantní, přesexualizované v důsledku zvýšeného mediálního zájmu, který je věnován prvkům zdůrazňujícím odlišnost či výstřednost některých jednotlivých participantů (drag queens, BDSM). Tito kritici obvykle hodnotí prezentaci LGBT komunity formou průvodů gay pride za kontraproduktivní, zdůrazňují integraci a připojení leseb a gayů ke konzervativním společenským a morálním hodnotám. V USA zástupce tohoto názorového proudu představuje např. skupina homoconů.  Společenská opozice vychází zejména z řad politicko-náboženských skupin a také krajně pravicových a extrémistických skupin.  Politicko-náboženské skupiny zpravidla odmítají homosexualitu jako takovou a veřejné projevy LGBT identity označují za amorální nebo dávají do spojitosti stejnopohlavní vztahy s ohrožením tradiční rodiny, a proto protestují proti politickým požadavkům organizátorů těchto akcí. Mezi jejich zástupce v ČR patří např. Hnutí Pro život ČR, Mladí křesťanští demokraté či další křesťanští a náboženští aktivisté.  K českým krajně pravicovým a extrémistickým skupinám, které proti průvodům gay pride vystupují, patří např. ilegální extremistický Národní odpor, někdejší soudem zakázaná Dělnická strana, Národní strana.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gay Pride (známé též jako LGBT Pride, Queer Pride, Pride Parade, Christopher Street Day, česky přehlídky či průvody gay hrdosti) jsou průvody oslavující gay, lesbickou, bisexuální a transgender kulturu. Tyto akce též slouží jako demonstrace za práva neheterosexuálních menšin, jako např. registrované partnerství, stejnopohlavní manželství či ochranu před homofobním násilím. Řada takových událostí se ve světě koná každoročně a mnoho z nich probíhá v měsíci červnu jako připomínka Stonewallských nepokojů, prvotního impulsu k novodobému hnutí za práva LGBT lidí. V České republice se od roku 2008 konají tyto akce taktéž, a to pod názvem Queer Parade, Queer Pride Parade nebo Prague Pride.", "tgt_summary": "骄傲游行,或称同志游行(英语:Gay Pride),是城市的LGBT族群(包括男同性恋,女同性恋,双性恋、跨性别、双性人、酷儿、无性恋等)为了支持LGBT权利所举行的游行庆典。骄傲游行的地点及日期各有不同,一般西方国家在同性恋自豪日及相近日子举行,大约在6至7月。近年不少的参与者均为异性恋者,并具有日益浓厚的商业色彩。<br> 骄傲游行比较出名的城市包括伦敦、巴黎、纽约、洛杉矶、旧金山、台北、温哥华、多伦多、蒙特利尔和悉尼。", "id": 1195723}
{"src_title": "Apache Maven", "tgt_title": "Apache Maven", "src_document": [{"title": "Cíle aplikace.", "content": "Maven je navržen pro usnadnění práce při buildování aplikací a agendou s tím spojenou. Jeho tvůrci určili pět oblastí, které by měl Maven pokrývat.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura aplikace.", "content": "Základním principem fungování Mavenu je popsání projektu pomocí \"Project Object Model\". Tento model popisuje softwarový projekt nejen z pohledu jeho zdrojového kódu, ale včetně závislostí na externích knihovnách, popisu procesu buildování a různých funkcí s tím spojených (jako je spouštění testů, sbírání informací o zdrojových kódech a podobně).  Maven sám je postaven na modulární architektuře a funguje na principu volání jednotlivých pluginů. Maven sám pouze obstarává dodání a spuštění nadefinovaných pluginů. Maven nemá žádné vlastní grafické uživatelské rozhraní a běží pouze na příkazové řádce a pluginy tak mohou využívat všechny nástroje, které dokáží komunikovat pomocí standardních vstupů.  Výchozí nastavení Mavenu vyžaduje následující adresářovou strukturu:  Ačkoliv je tato struktura obecně doporučována, je možné ji změnit pomocí konfigurace v pom.xml", "section_level": 1}, {"title": "Project Object Model.", "content": "Project Object Model je koncept popisu projektu jako objektu. Za tímto účelem je definovaná jednoduchá XML struktura, která definuje jednotlivé části projektu a jeho závislosti na externích knihovnách a nástrojích. Současně je možné definovat konstanty, které pak mohou využít jednotlivé pluginy. Tento XML dokument se nachází v kořenovém adresáři projektu a je pojmenován codice_1. Pokud je projekt složen z více dílčích projektů nebo modulů, každý z nich má pak svůj vlastní pom.xml soubor, který dědí vlastnosti od nadřazeného souboru a může přidávat další položky. Díky této struktuře je pak možné sestavit celý projekt jediným příkazem.  Minimální kostra pom.xml může být například následující:  <project>  </project> Takovýto projekt může pak být kompilován a mohou být na něm spouštěny JUnit testy. Maven sám se postará o dodání potřebných knihoven.", "section_level": 2}, {"title": "Pluginy.", "content": "Všechny pluginy jsou volány jednoduchým příkazem codice_2. \"Goal\" je prakticky označení funkce pluginu, která je volána.  Příkladem takového příkazu může být kompilace projektu: codice_3  Jelikož při sestavování aplikace je obvykle voláno více takovýchto pluginů, bylo by nepraktické volat každý samostatně. Z tohoto důvodu Maven definuje Build Lifecycle (životní cyklus buildu). Každý plugin pak může být asociován s některou z těchto fází.", "section_level": 2}, {"title": "Build LifeCycle.", "content": "Maven umožňuje rozdělit proces buildu do více fází. Tento přístup umožňuje nejen automaticky spouštět pluginy, ale také specifikovat fázi, ve které má Maven skončit. Například nám během vývoje stačí zkompilovat zdrojové kódy a otestovat je bez deploye aplikace na server.  Výchozí cyklus maven je nastaven takto:", "section_level": 2}, {"title": "Dependencies.", "content": "V pom.xml je možné u každého projektu nadefinovat jeho závislosti na externích knihovnách. Jednotlivé prvky \"Artifacts\" jsou jednoznačně definovány podle atributů <groupId> a <artifactId>. Maven pak automaticky vyhledá a nainstaluje potřebné knihovny. Samotné vyhledávání probíhá v definovaných úložištích (repository). Kromě globální maven repository, která je veřejně přístupná, je možné založit i další soukromá nebo firemní úložiště.", "section_level": 2}], "src_summary": "Apache Maven je nástroj pro správu, řízení a automatizaci buildů aplikací. Ačkoliv je možné použít tento nástroj pro projekty psané v různých programovacích jazycích, podporován je především jazyk Java.", "tgt_summary": "Apache Maven,是一个软件(特别是Java软件)项目管理及自动构建工具,由Apache软件基金会所提供。基于项目对象模型(缩写:POM)概念,Maven利用一个中央信息片断能管理一个项目的构建、报告和文档等步骤。", "id": 2737319}
{"src_title": "Kostel svatého Jana Křtitele a svatého Jana Evangelisty (Brno-město)", "tgt_title": "圣若望教堂 (布尔诺)", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Minoritský řád přišel do Brna někdy mezi lety 1227 a 1239. Společně se vznikem klášterního provizoria byl postaven i provizorní kostelík svatého Jana Křtitele, jehož pozůstatky byly údajně nalezeny při stavebních pracích v roce 1722. V polovině 13. století vznikl definitivní chrám, který byl roku 1257 vysvěcen olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku. O pět let později byl celý areál kláštera postižen požárem. Donátorem obnovy stavby se stal Mikuláš Opavský, jenž také společně s chotí Anežkou našel v kostele místo posledního odpočinku. Původně se měl stát rodovým pohřebištěm opavských Přemyslovců.  Po klášterní novostavbě a opravách kostela existoval na začátku 14. století minoritský chrám, jenž je v obvodových zdech zachován dodnes. V severním rohu mezi lodí a kněžištěm stála štíhlá věž. V této gotické trojlodní podobě zůstal chrám až do 17. století, kdy byla roku 1678 věž zbořena.", "section_level": 1}, {"title": "Barokní přestavba.", "content": "K výrazným úpravám došlo v první polovině 18. století: v sousedství kostela byla postavena loretánská kaple, konvent byl rozšířen a klášterní kostel byl zbarokizován ve dvou etapách Mořicem Grimmem. Nejprve byl v roce 1722 upraven presbytář, který dostal novou klenbu a nová okna, následně v letech 1729–1733 byla přestavěna hlavní loď. Grimm nechal strhnout sloupy trojlodí (chrám je nyní jednolodní) a původní klenbu, kterou nechal nahradit novou barokní, zesílil obvodové zdi, prodloužil loď o jedno pole a vystavěl nové průčelí v duchu dynamického baroka. V této podobě existuje kostel svatého Jana Křtitele a Jana Evangelisty dodnes.", "section_level": 2}, {"title": "Farním kostelem.", "content": "Dne 1. září 1784 se minoritský chrám při reorganizaci farní správy nově stal farním kostelem pro jednu třetinu tehdejšího Brna (tedy třetinu dnešního historického centra). Farnost byla později rozšířena do oblasti Cejlu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kostel svatého Jana Křtitele a Jana Evangelisty, běžně zvaný jako kostel svatých Janů, je římskokatolický chrám postavený ve 13. století při minoritském klášteře v historickém centru Brna. Areál kláštera s kostelem a loretánskou kaplí je od roku 1964 chráněn jako kulturní památka.", "tgt_summary": "圣若翰洗者圣若望宗徒教堂(),俗称圣若望教堂()是一座罗马天主教教堂,建于13世纪,位于布尔诺的历史中心。", "id": 1582687}
{"src_title": "Bezoár", "tgt_title": "馬寶", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Bezoár vzniká u přežvýkavců a vzácněji i u jiných živočichů, včetně opic a lidí, postupným hromaděním a stlačováním nestrávených zbytků potravin nebo materiálů spolykaných společně s potravou.  Je to v podstatě konkrement, patologicky vytvořený pevný útvar v dutých orgánech. Největší se nacházejí ve vnitřnostech kozy bezoárové, gazely nebo velblouda. (Koza bezoárová je pojmenována podle bezoáru.) Po objevení Ameriky se získával i z lamy alpaky.  Původně jsou to neuspořádané vláknité smotky, které se časem pohybem žaludečních stěn zakulatí nebo získají mírně podlouhlý tvar. Na nich se usazují další organické i anorganické látky, např. vápník, jež na povrchu bezoáru vytvářejí hladkou vrstvu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Pojmenování bezoár pochází z perštiny a znamená „ochrana před jedem“. Bezoár, nebo také bezoárový kámen, se již v prvém tisíciletí používal v Orientu, kde se mu přisuzovala magická moc. Věřilo se, že roztlučený na prášek nebo ponořený do kapaliny účinkuje jako lék při otravách všeho druhu, proti nevolnosti, bolestem, poruchám trávení, epilepsii, a dokonce proti zlým duchům.  Bezoárový kámen se ve středověku stával předmětem zájmu nejbohatších osob, byl zasazován do zlatých, umně zdobených šperků nebo i předmětů denní spotřeby, které jsou vystaveny v některých muzeích. Říšský císař a český král Rudolf II. si nechal zhotovit z bezoárového kamene pohár a věřil, že pití z něj ho ochrání před otravou jedem i před morovou nákazou, každý jed se měl stykem s kamenem neutralizovat. Do zlata zasazený bezoár je také na soupisu korunovačních klenotů Alžběty II. z roku 1962.  V tradiční čínské medicíně se dodnes používají pod názvem „Calculus macacae mulattae“ bezoáry ze žaludku opice makaka rhesus. Užívají se také dosud k léčbě rozličných neduhů v Africe.  Ve střední Evropě byly nejdostupnější bezoáry ze žaludku nebo střev kamzíka a proto se jim začalo říkat kamzičí koule, mívají velikost čočky až holubího vejce.", "section_level": 1}, {"title": "Bezoáry u lidí.", "content": "Ve většině případů vznikají bezoárové kameny u lidí s predisponujícími faktory: porucha motility žaludku, tj. snížená pohyblivost realizována hladkým svalstvem zapříčiněná např. diabetickou neuropatii při diabetes mellitus, snížené množství žaludeční šťávy, nedokonalé rozmělňování potravy nebo chirurgické odstranění části žaludku. Bezoár obvykle bývá nalezen v žaludku, ale obecně to může být kdekoliv mezi jícnem a konečníkem.  Bezoár se většinou zjistí endoskopii, ultrazvukovým vyšetřením nebo tomografii po klinických příznacích jako pocit plnosti, nevolnost, zvracení, bolest břicha nebo zvracení krve. Je riziko, že se může posunout do tenkého střeva a zcela ho zneprůchodnit.  Výskyt bezoáru je v dnešní době v civilizovaném světě pouze občasnou medicínskou kuriozitou. Jeho indikace je raritou, vyvolá vždy pozornost. Je totiž často spojen s psychiatrickým nebo psychologickým problémem postižené osoby.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "Podle materiálu ze kterých vznikly je současná lékařská věda rozděluje do několika typů:", "section_level": 2}, {"title": "Odstranění.", "content": "Nejjednodušší léčebnou metodou, mnohdy úspěšnou u fytobezoárů a diospyrobezoárů, jsou žaludeční výplachy a podpora pohybu žaludečních stěn prokinetickými léky, nebo rozrušení endoskopickým rozbitím při současném podávání léku usnadňující vyprázdnění střev. Nejsou-li tyto způsoby dostačující, nastupuje chirurgické odstranění.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bezoár je těleso vytvořené v zažívacím traktu ze spolykaného nestravitelného materiálu. Slovo bezoár pochází z perského \"pád zahr\" což znamená \"protijed\". V Indii a Tibetu, kde je dosud využíván v tradiční medicíně, se označují jako \"góröčana\", což znamená \"býčí kámen\".", "tgt_summary": "马宝,俗称马粪石,是指马科动物马的胃肠结石,在道教又被叫做赭丹,形状小者如豆,大者如鸡蛋,一般直径6~20毫米,重250~2500克,是人在宰杀罹患胃肠病的马时在其体内发现,另外也可能在病马排粪时在粪便中发现。", "id": 2552390}
{"src_title": "Mezilidský vztah", "tgt_title": "人際關係", "src_document": [{"title": "Vztahy mezi lidmi.", "content": "Člověk je tvor společenský. Vytržení ze společnosti, odstranění možnosti stýkat se s lidmi, se proto také vždy považovalo za největší trest, který může člověka postihnout (být mu udělen).  Vztahy mezi lidmi neboli mezilidské vztahy mohou také nabývat nejrůznějších podob, od vztahů velmi špatných (vztahy negativní) přes vztahy nedefinovatelné (neutrální) až po vztahy velmi dobré až vynikající (vztahy pozitivní). Patří mezi ně např. platonická láska, přátelství nebo opravdová partnerská láska, která může být na rozdíl od platonické lásky doprovázena i sexuálním vztahem (pozitivní vztahy), nebo závist, nenávist či nepřátelství (negativní vztahy). Všechny typy vztahů mohou být jednostranné (jedna osoba k druhé cítí pozitivní nebo negativní cit, druhá ovšem k první ne) i oboustranné (obě osoby k sobě navzájem cítí pozitivní nebo negativní cit), který může být oboustranně pozitivní (máme se navzájem rádi), oboustranně negativní (nemáme se navzájem rádi), případně vzájemně nevyvážený (jedna osoba má druhou ráda a druhá první ráda nemá či naopak). Mezilidské vztahy se s ubíhajícím časem přirozeně \"mění\" (vyvíjejí) a mohou být i \"ambivalentní\". Jedna z nedobrých lidských vlastností je \"vztahovačnost\", kdy takto postižený jedinec hledá kauzální spojení mezi událostmi nebo chováním ostatních, které s ním nemá nic společného.  Mezilidské vztahy se projevují ve dvou nejdůležitějších formách, v mezilidské komunikaci (ve vzájemném styku a dorozumívání se) a v kooperaci (ve vzájemné spolupráci). \"Tyto dva atributy jsou předpokladem pro rozvoj člověka jako jedince (myšlení, zrání) i společnosti (na základě mezilidských vztahů záleží hodnota společnosti).\"", "section_level": 1}, {"title": "Faktory ovlivňující vztahy.", "content": "Základním faktorem je jedinečná osobnost každého člověka, jeho vrozené povahové vlastnosti (temperament). Lidi lze rozdělit na čtyři základní typy temperamentu: \"sangvinik, melancholik, cholerik, flegmatik\".  Každého člověka ovlivňuje (formuje) i prostředí, ve kterém žije. To lze rozdělit na tři pásma:", "section_level": 1}, {"title": "Nejbližší okolí.", "content": "Zde zejména rodina, dále potom prostředí školní třídy, vrstevníci, party, zájmové kroužky.", "section_level": 2}, {"title": "Předpoklady pro dobré mezilidské vztahy.", "content": "Jedná se zejména o \"soubor vlastností\" (postojů) člověka k ostatním lidem. Předpokladem správného přístupu k ostatním je přístup k sobě sama. Vlastnosti a postoje považované za dobré pro mezilidské vztahy:  \"Úcta k člověku, uznání potřeb zájmů i odlišnosti lidí, slušnost, zdvořilost, taktnost, srdečnost, štědrost, upřímnost, otevřenost, ohleduplnost, všímavost, sebekritičnost, respekt k jinému pohlaví i barvě pleti, nadhled\".  Ovšem lidé nejsou dokonalí proto mezi nimi vznikají \"konflikty\". I ty patří k životu, je třeba s nimi počítat, učit se je řešit a poučit se z nich, což je nejhlavnější, co se mezilidských vztahů týče.", "section_level": 1}, {"title": "Specifické vztahy.", "content": "Každý vztah je svým způsobem specifický. Níže zmíněné tři (kvalitní) jsou všeobecně považovány za nutné pro spokojený život.", "section_level": 1}, {"title": "Rodinné vztahy.", "content": "Do rodiny člověk vstupuje \"bez vlastního přičinění\". Každému člověku na světě jsou dáni nejbližší lidé. Pro tuto skupinu se používá slovo rodina. Dobré vztahy v nejužší rodině (děti, rodiče, sourozenci) jsou základem zdravého psychického vývoje každého člověka.", "section_level": 2}, {"title": "Přátelství.", "content": "Přátelství je jedním z nejmocnějších pojítek mezi lidmi. Vytváří pevné, často celoživotní svazky, přinášející člověku radost a uspokojení. Je to především vyhraněné zaměření jednoho člověka na druhého. To se projevuje zejména porozuměním druhého, pochopení jeho myšlení a jednání a oceňováním jeho dobrých vlastností a chování.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, partnerství.", "content": "Je přirozeným výsledkem trvalého citového vztahu dvou lidí ( v jiných kulturách může být členy manželství více lidí apod.). Manželstvím vzniká rodina. Jedním ze smyslů rodiny může být i výchova dětí.", "section_level": 2}, {"title": "Formální vs. neformální vztahy.", "content": "Formální vztahy jsou vymezené určitými neosobními pravidly. Neformální vztahy mohou být vřelé, emocionálně podložené vztahy, neřízené vnějšími pravidly, ale naopak vedené osobním zájmem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mezilidský vztah, cizím slovem interpersonální vztah (chápáno jako vztah lidí) je obecná vlastnost konkrétního člověka, která se váže k jinému člověku nebo skupině lidí. Je založen na schopnosti najít, budovat, udržet, případně ukončit vztah. V praxi může tato vazba nabývat nejrůznějších podob a vždy záleží na dalších okolnostech a podmínkách její existence. Optimální je, pokud vztah přináší oběma stranám užitek (v nejširším slova smyslu) a je oběma stranami pozitivně chápán.", "tgt_summary": "人际关系是指社会人群中因交往而构成的相互依存和相互联系的社会关系,又称为人缘,属于社会学的范畴,也被称为「人际交往」,包括朋友关系、同学关系、师生关系、雇佣关系、战友关系、同事及领导与被领导关系等。人是社会动物,每个个体均有其独特之思想、背景、态度、个性、行为模式及价值观,然而人际关系对每个人的情绪、生活重心、工作都有很大的影响,甚至对组织气氛、组织沟通、组织运作、组织效率及个人与组织之关系均有极大的影响。", "id": 2627006}
{"src_title": "Blassreiter", "tgt_title": "蒼色騎士", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Děj se odehrává v Německu nedaleké budoucnosti. Světem se prohání nestvůry nazývané demoniaci (nebo též amalgamové). Vznikají z lidských mrtvol a dokáže se spojit s jakýmkoliv předmětem. Znají je jediné-zabíjet. Ochranu lidí před demoniaky má na starost jednotka XAT (Xenogenesis Assault Team).  Při útoku jednoho amalgama je zraněn slavný motocyklový šampion Gerd Frentzen. Následkem zranění se ocitá na vozíku, ale brzy poté získává díky tajemné pilulce schopnosti amalgamů. Začíná mu však hrozit, že se stane amalgamem úplně a stává se nebezpečným.  Joseph Jobson, jediný muž schopný kontrolovat jeho prokletou démoní formu, musí lovit stejné jako on a zachránit svět před apokalypsou. Jak se bude vyvíjet jeho boj, proti zlu?", "section_level": 1}, {"title": "Postavy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Joseph Jobson.", "content": "Jde o hlavního hrdinu seriálu a jednoho z mála demoniaců, kteří si zachovali své lidské já. V demoniaka jej přeměnil jeho přítel a nakonec nepřítel Xargin. Joseph se snaží ochraňovat lidi před demoniaky. Příslušníci XAT mu říkají Blue. V první epizodě zabil amalgama, který napadl Gerda Frentzena, ale je přesto XAT považován za nebezpečného. Proti Xarginovi bojuje sám. Později se přidává k tajné organizaci Zwölf, i když k ní nemá důvěru. V závěrečném souboji s Xarginem je smrtelně zraněn, ale díky němu je Xargin zničen nanostroji Isis.", "section_level": 2}, {"title": "Amanda Werner.", "content": "Důstojnice XAT a hlavní ženská postava. Má silné pochyby o tom, že Blue (Joseph) je skutečně nebezpečný. Stará se o svého adoptivního bratra Maleka, který se později stává demoniakem. Amanda jako jediná z původní XAT přežije a později se stává její obnovitelkou.", "section_level": 2}, {"title": "Gerd Frentzen.", "content": "Slavný motocyklový závodník. Po své změně v demoniaka se snaží ochraňovat lidi před jinými amalgamy, ale brzy se stává sám nebezpečným, i když se snaží zachovat své lidské já. Nakonec sám požádá Josepha, aby ho zabil. Ten to udělá.", "section_level": 2}, {"title": "Hermann Saltza.", "content": "Amandin parťák a nejlepší Gerdův přítel. Gerdovu změnu dává za vinu Josephovi a nenávidí ho. Později se sám stává demoniakem, ale dokáže si, díky Amandě, zachovat své lidské já. Nakonec umírá v souboji s Beatrice, Xarginovou pobočnicí.", "section_level": 2}, {"title": "Magwald Xargin.", "content": "Jde o hlavní zápornou postavu. Kdysi byl Josephovým přítelem, ale po své změně v demoniaka chce zničit lidstvo a nahradit jej demoniaky. Sám sebe považuje za spasitele. Na konci je díky Josephovi zabit, když jej zasypou nanostroje Isis, které přeměňují amalgamy na popel.", "section_level": 2}, {"title": "Malek Yildrim Werner.", "content": "Adoptivní Amandin bratr. Je šikanován bohatými spolužáky pro svůj původ (není Němec). Setkává se s Josephem, s nímž si vzájemně pomůžou a spřátelí se spolu. Později se i Malek mění v demoniaka a zabijí ty, kteří ho šikanovali. Brzy však pociťuje výčitky svědomí a je zraněn v souboji s Xarginem, když chrání raněného Josepha. Po tomto souboji upadá do bezvědomí a je držen Zwölfem jako testovací subjekt. Nakonec je odtud zachráněn Amandou a Hermannem. Na konci seriálu, několik let po Xarginově porážce, je spatřen ve stejném obleku, jako měl Joseph a Amanda si jej s ním přitom splete.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Blassreiter OST vyšel 10. září 2008 s 32 písněmi na disku 1 a 27 na disku 2.  Úvodní znělky:  Závěrečné znělky:", "section_level": 1}], "src_summary": "Blassreiter (, v doslovném překladu z němčiny \"Bledý jezdec\") je japonský anime seriál z roku 2008. V současné době je vydávána prequelová manga \"Blassreiter -genetic-\". Vznikl také light novel \"Blassreiter Judgement\".", "tgt_summary": "《苍色骑士》是2008年GONZO和Nitro+合作推出的原创动画,2008年4月5日起播出。「苍色骑士」是此次GONZO和Nitro+合作推出的跨媒体制作(MEDIA MIX)计划,包括电视动画与漫画在内。2007年11月下旬,企划官网曾经推出过先行PV。", "id": 2655586}
{"src_title": "Alexandrina Meklenbursko-Zvěřínská", "tgt_title": "亞歷山德琳 (梅克倫堡-什未林)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Alexandrina byla dcerou meklenburského vévody Fridricha Františka III. a jeho manželky, původem ruské velkokněžny Anastázie Michailovny Romanovové, vnučky ruského cara Mikuláše I. Byla nejstarším dítětem ze tří; dalším sourozencem byl korunní princ Fridrich František IV. a nejmladším Cecilie, později manželka pruského korunního prince Viléma.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "Kvůli špatnému zdravotnímu stavu svého otce vyrůstala Alexandrina společně se svými sourozenci ve Francii, Itálii, Rusku a Německu; často pobývala i v Cannes, kde také poznala dánského následníka trůnu, prince Kristiána, za kterého se 26. dubna roku 1898 ve věku 18 let ve vile Wenden v Cannes provdala. Z jejich harmonického manželství vzešli dva synové:", "section_level": 2}, {"title": "Královna.", "content": "V roce 1906 se její manžel po smrti svého dědečka Kristiána IX. stal korunním princem a 14. května roku 1912 po smrti své tchána Frederika VIII. Alexandrina spolu s ním nastoupila na dánský trůn.  Královna Alexandrina neprojevovala zájem o politiku a preferovala spíše rodinné zátiší před veřejnými aktivitami; jejím zájmem byla i hudba (byla protektorkou hudebních společností \"Musikforeningen i Kbh\" a \"Den danske Richard Wagnerforening\"), proslula svými výšivkami, ráda hrála golf a fotografovala. Nezříkala se zcela účasti na veřejném životě, neusilovala však nikterak o popularitu. Po smrti své tchyně Luisy Švédské pokračovala jako oficiální protektor v podpoře řady charitativních organizací, jež Luisa založila, za 1. světové války založila sama \"Dronningens Centralkomité af 1914 (Královnin ústřední komitét 1914)\" k podpoře chudých rodin.  Královský pár získal velkou popularitu za 2 světové války jako národní symbol v době okupace. Veřejné mínění vyjádřil dánský dramatik Kaj Munk slovy: \"\"Chraňme naši královnu, jediného Němce, jehož mějme rádi!\"\"  Alexandrina ovdověla 20. dubna 1947. Sama zemřela po delší nemoci 28. prosince 1952. Byla pochována po boku svého manžela v katedrále v Roskilde, tradičním místě posledního odpočinku dánské královské rodiny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alexandrina Meklenbursko-Zvěřínská (: \"Alexandrine af Mecklenburg-Schwerin\", : \"Alexandrine Auguste Herzogin zu Mecklenburg\"; 24. prosince 1879, Schwerin – 28. prosince 1952, Hellerup u Kodaně) byla rodem meklenburská vévodkyně a jako manželka dánského krále Kristiána X. v letech 1912–1947 dánská královna.", "tgt_summary": "亚历山德琳·奥古丝塔(,1879年-12月24日-1952年-12月28日)是丹麦王后和梅克伦堡-什未林大公国公主。她的丈夫是丹麦国王克里斯蒂安十世。", "id": 428632}
{"src_title": "Rossi X-ray Timing Explorer", "tgt_title": "罗西X射线计时探测器", "src_document": [{"title": "Přístrojové vybavení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "All-Sky Monitor (ASM).", "content": "ASM je určen ke sledování celé oblohy v rentgenové části spektra. Slouží jako detektor náhlých rentgenových záblesků i pro dlouhodobé sledování.", "section_level": 2}, {"title": "Proportional Counter Array (PCA).", "content": "PCA je pole proporcionálních počítačů s celkovou sběrnou plochou 6500 cm2.", "section_level": 2}, {"title": "The High Energy X-ray Timing Experiment (HEXTE).", "content": "HEXTE je pole scintilačních detektorů pro zaznamenávání tvrdých rentgenových paprsků.", "section_level": 2}, {"title": "Komunikační systém a ostatní vybavení.", "content": "RXTE byl oproti předchozím družicím programu Explorer vybaven pokročilou 1 Gigabitovou polovodičovou pamětí, což umožňuje uchovat výsledky měření po dobu až čtyř oběhů. Je také vybaven dvěma vysoko-ziskovými anténami pro přenos telemetrie přes systém TDRS. Pro přenos dat je využit systém CCSDS paketů (standard využívaný NASA pro komunikaci v hlubokém vesmíru). Přesné zaměření v prostoru obstarávají dva detektory hvězd, postavené na základě moderní technologie CCD. Dodávky elektrické energie zajišťují nastavitelné solární panely, které mají výkon 800 Wattů.", "section_level": 2}, {"title": "Objevy a pozorování.", "content": "červen 1996 - RXTE pozoroval pulsar GRO J1744-28, který byl objeven v roce 1995 Comptonovou gama observatoří. Pulsar postupně slábl a v polovině května 1996 se zcela vytratil. RXTE pokračoval se sledování a na počátku června opět zaznamenal rentgenové záblesky, přičemž některé z nich trvaly přes 100 sekund. Byly to do té doby nejsilnější pozorované rentgenové záblesky.  červenec 1996 - Byl zaznamenán rentgenový záblesk v binárním systému XY Arietis.  srpen 1996 - Objevena neutronová hvězda s dosud nejvyšší frekvencí rentgenových pulsu. Hvězda 4U1728-34 vysílá pulsy s frekvencí přibližně 1000 hertzů. Frekvence záblesků není konstantní, ale lehce proměnlivá, astronomové pro tento jev používají termín kvazi-periodické oscilace.  říjen 1996 - Zaznamenán rtg záblesk trpasličí novy SS Cygni v Souhvězdí Labutě.  1997 - RXTE společně s IUE pozorovaly galaxii NGC 7469. Bylo to první koordinované sledování v ultrafialové a rentgenové části elektromagnetického spektra.  listopad 1997 - Během pozorování rotující černé díry GRO J1655-40 bylo zjištěno, že nejspodnější část jejího akrečního disku obíhá mnohem blíže než je minimální stabilní dráha pro nerotační černé díry. Podle teorie relativity byla vypočtena rotace černé díry a určena frekvence měkkého rentgenového záření vnitřní části jejího akrečního disku. Tato vypočtená hodnota se shodovala se skutečnými údaji, získanými RXTE. Stejné měření bylo následně provedeno u rotující černé díry GRS 1915+105 a výsledkem byla opět shoda teoretických a naměřených údajů. RXTE tak podal důkaz existence Lens-Thirringova jevu a platnosti obecné teorie relativity Černá díra prozradila svou rotaci.  únor 1998 - V pozůstatcích supernovy N157B byl objeven doposud nejrychleji rotující mladý pulsar.  duben 1998 - Objeven pulsar vyzařující rentgenové pulsy o délce 2,5 ms.  červen 1998 - Neutronová hvězda SGR 1806-2 byla identifikována jako rentgenový pulsar s extrémně silným magnetickým polem o intenzitě 10 G.  leden 2004 - Byla pozorována první přeměna pulzaru na magnetar. Nově vzniklý magnetar dostal označení \"XTE J1810-197\"  únor 2006 - Pomocí mapy rentgenového pozadí naší galaxie, pořízené RXTE, byly objeveny miliony dosud neznámých objektů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rossi X-ray Timing Explorer neboli RXTE je rentgenový teleskop určený k mapování časové struktury kosmických zdrojů rentgenového záření, jako jsou černé díry, neutronové hvězdy, rentgenové pulsary a rentgenové dvojhvězdy.", "tgt_summary": "罗西X射线计时探测器(英语:Rossi X-ray Timing Explorer,缩写为英语:RXTE)是美国宇航局于1995年12月30日发射的一颗X射线天文卫星,目的在于探测X射线源的快速光变。它的特点是不能成像,但是具有良好的时间分辨本领、较宽的波段和较大的接收面积。", "id": 2344010}
{"src_title": "Manuel Neuer", "tgt_title": "曼努埃尔·诺伊尔", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "FC Schalke 04.", "content": "Prošel všemi mládežnickými kategoriemi v Schalke 04, v roce 2005 podepsal profesionální smlouvu. V německé Bundeslize debutoval ve dvaceti letech v sezóně 2006/07.", "section_level": 2}, {"title": "Bayern Mnichov.", "content": "V létě 2011 přestoupil do Bayernu Mnichov za 22 miliónů eur a podepsal zde pětiletou smlouvu do roku 2016. V ročníku 2011/12 se probojoval s Bayernem do finále DFB-Pokalu proti Borussii Dortmund (ve kterém nastoupil), v něm bavorský klub podlehl soupeři 2:5.  V sezóně 2012/13 slavil s klubem zisk ligového titulu již 6 kol před koncem soutěže, ve 28. kole německé Bundesligy. V prvním zápase semifinále Ligy mistrů 2012/13 23. dubna 2013 vychytal výhru 4:0 nad Barcelonou, která byla dosud velmi suverénní. Nutno dodat, že jeho spoluhráči soupeře do zakončení prakticky nepouštěli. Bayern si zajistil výbornou pozici do odvety. Ani v odvetě 1. května si příliš nezachytal (tzn. odehrál celé střetnutí, ale nemusel čelit vážným situacím), Bayern zvítězil na Camp Nou 3:0 a suverénním způsobem postoupil do finále proti Borussii Dortmund. V něm 25. května ve Wembley jej překonal z nařízeného pokutového kopu pouze İlkay Gündoğan, Bayern zvítězil 2:1 a získal nejprestižnější pohár v evropském fotbalu.  S Dortmundem se Bayern střetl ještě před finále Ligy mistrů v domácí lize 4. května 2013, utkání skončilo remízou 1:1 a Neuer chytil za tohoto stavu v 60. minutě pokutový kop, který neproměnil Robert Lewandowski. Ve finále DFB-Pokalu 1. června 2013 porazil Bayern s Neuerem v sestavě VfB Stuttgart 3:2 a získal tak treble (tzn. vyhrál dvě hlavní domácí soutěže plus titul v Lize mistrů resp. PMEZ) jako sedmý evropský klub v historii.  15. září 2013 v ligovém zápase proti Hannoveru udržel čisté konto (výhra 2:0), bylo to jeho 100. čisté konto v německé Bundeslize, čímž se dostal do úzké elitní skupiny brankářů, kterým se podařilo této mety docílit nebo ji překonat (Oliver Kahn, Oliver Reck, Jens Lehmann, Eike Immel, Sepp Maier).  S Bayernem vyhrál i Mistrovství světa klubů 2013 v Maroku, kde Bayern porazil ve finále domácí tým Raja Casablanca 2:0. V Lize mistrů 2013/14 skončila pouť Bayernu v semifinále proti Realu Madrid, Neuer ale mohl na konci sezony slavit obhajobu ligového titulu a vítězství v německém poháru.  V ročníku 2015/16 Bayern začal výhrou proti Hamburger SV. Úspěšnost měl i v Lize mistrů, dokud nenarazil na Arsenal FC. V poločase vytáhl Neuer fantastický zákrok a držel svůj tým. Arsenal zase držel Čech a tak se dlouho hrálo bez branek. V závěru utkání Neuerovi propadl míč a Arsenal vedl gólem Girouda. Následně londýnský celek v nastaveném čase vstřelil druhý gól a Mnichov prohrál 0:2.  V průběhu května 2020 prodloužil s klubem smlouvu do roku 2023.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Prošel postupně několika mládežnickými výběry Německa. V roce 2009 vyhrál s německým týmem Mistrovství Evropy hráčů do 21 let, ve finále proti Anglii udržel čisté konto (výhra 4:0).  2. června 2009 odehrál svůj první zápas za A-tým Německa proti domácí reprezentaci Spojených arabských emirátů (výhra 7:2).", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství světa 2010.", "content": "Po šokující smrti Roberta Enkeho v listopadu 2009 a zranění René Adlera se stal nečekaně brankářskou jedničkou německého týmu pro Mistrovství světa 2010 konané v Jihoafrické republice. V základní skupině pustil pouze jeden gól v prohraném zápase proti Srbsku. V osmifinále proti Anglii byl u sporného momentu, kdy rozhodčí neuznali soupeři regulérní gól, kdy míč překročil brankovou čáru. Neuer se po zápase přiznal, že věděl, že míč už byl za čarou a gól měl platit. Během utkání gesto fair play neučinil. Německo na turnaji získalo bronzové medaile po výhře 3:2 nad Uruguayí v souboji o třetí místo.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2012.", "content": "Zúčastnil se i EURA 2012 konaného v Polsku a na Ukrajině, kde Německo vypadlo v semifinále s Itálií po prohře 1:2. Získal tak bronzovou medaili (utkání o třetí místo se nehraje, oba poražení semifinalisté na evropském šampionátu získávají bronzové medaile).", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství světa 2014.", "content": "Trenér Joachim Löw jej vzal na Mistrovství světa 2014 v Brazílii. Němci postoupili ze základní skupiny G se 7 body z prvního místa po výhře 4:0 s Portugalskem, remíze 2:2 s Ghanou a výhrou 1:0 nad USA. V osmifinále Němci vyřadili Alžírsko po výsledku 2:1 po prodloužení. Neuer často vybíhal mimo vápno a hasil chyby spoluhráčů v poli včasným odkopem. Plnil tak v tomto utkání roli jakéhosi falešného stopera. Ve čtvrtfinále proti Francii (výhra 1:0) vychytal čisté konto. V semifinále proti Brazílii ho mohl mít taky, ale překonal ho v závěru Oscar. Němci nasázeli Jihoameričanům do 29. minuty pět gólů a nakonec se zasloužili o historický debakl soupeře po výhře 7:1. Ve finále proti Argentině vychytal čisté konto a Německo zvítězilo nad Argentinou 1:0 po prodloužení. Získal titul a „Zlatou rukavici“ - cenu pro nejlepšího brankáře šampionátu.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2016.", "content": "Trenér Joachim Löw jej zařadil do závěrečné 23členné nominace na EURO 2016 ve Francii. Němci získali na turnaji bronzové medaile, v semifinále je vyřadila domácí Francie po výsledku 0:2. Na turnaji byl brankářskou jedničkou a odchytal všechna utkání.", "section_level": 2}], "src_summary": "Manuel Neuer (* 27. března 1986, Gelsenkirchen) je německý fotbalový brankář a reprezentant hrající v klubu FC Bayern Mnichov. V mládí byl jeho velkým vzorem německý brankář Jens Lehmann. V roce 2011 získal v Německu ocenění Fotbalista roku. V roce 2014 byl na toto ocenění opět nominován.", "tgt_summary": "曼努约尔·彼得·诺伊尔(,1986年-3月27日)是一名德国足球运动员,在场上司职守门员。他现效力于德甲球队拜仁慕尼黑,同时亦为德国国家足球队队长。", "id": 2324957}
{"src_title": "Projekt 22350", "tgt_title": "戈爾什科夫海軍元帥級巡防艦", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Stavba první jednotky této třídy byla objednána v roce 2005. Byla to první nová velká hladinová loď, kterou si ruské námořnictvo objednalo po 15 letech. Ruské námořnictvo plánovalo stavbu až 20 jednotek této třídy, přičemž do roku 2020 mělo být dodáno prvních šest. Kýl první jednotky \"Admiral Sergej Gorškov\" byl založen v únoru 2006 v loděnici Severnaja Verf v Petrohradu. Dokončení lodi bylo plánováno na rok 2015. Stavba druhé jednotky, pojmenované \"Admiral Kasatonov\", byla zahájena v září 2009 a její dokončení bylo plánováno na rok 2015.  Stavební program postihla značná zdržení, takže dokončení zkoušek prototypové fregaty \"Admiral Gorškov\" je plánováno na konec roku 2018. V létě roku 2018 probíhaly zkoušky ještě na druhé fregatě \"Admiral Kasatonov\", přičemž další dvě plavidla byla rozestavěna. Prototypová fregata byla do služby přijata v červenci 2018, tedy po 12 letech od zahájení stavby.  Jednotky třídy \"Projektu 22350\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Konstrukce třídy \"Admiral Gorškov\" navazuje na fregaty třídy \"Talwar\", vyvinuté Ruskem pro indické námořnictvo.  Pro celou třídu je plánována následující výzbroj. Hlavňovou výzbroj představuje dvouúčelový 130mm kanón A-192 ve věži na přídi. Blízkou obranu zajišťují dva hybridní systémy 3K87 Kortik (v kódu NATO CADS-N-1 Kashtan), kombinující 30mm kanóny a protiletadlové řízené střely 9M311 (SA-N-11 Grison). Protilodní výzbroj má představovat osm protilodních střel P-800 Oniks (SS-N-26). K protiponorkovému boji slouží systém Medvedka-2. K obraně proti vzdušným cílům slouží protiletadlový raketový komplet středního dosahu Uragan (SA-N-7 Gadfly). Na zádi je přistávací plošina a hangár pro uskladnění jednoho protiponorkového vrtulníku Kamov Ka-27.  Pohonný systém je koncepce COGAG. Pro plavbu cestovní rychlostí slouží dvě plynové turbíny, přičemž v bojové situaci se připojí ještě dvě hlavní turbíny. Lodní šrouby jsou dva. Nejvyšší rychlost je 30 uzlů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Projekt 22350 (jinak též třída Admiral Gorškov) je třída víceúčelových fregat ruského námořnictva. Hlavním posláním těchto fregat je ničení ponorek a obrana flotily či konvojů. Jsou to první nové velké hladinové lodě, které ruské námořnictvo staví od konce studené války. Dle vyjádření ruského ministra obrany Šojgu má být šestice fregat této třídy dodána do roku 2025. Stavební program však provázejí výrazná zdržení.", "tgt_summary": "戈尔什科夫海军元帅级护卫舰 (),是俄罗斯海军护卫舰。由位于圣彼得堡的北方设计局设计,并交由北方造船厂建造。", "id": 1221715}
{"src_title": "Durin", "tgt_title": "都靈 (中土大陸)", "src_document": [{"title": "Durin Nesmrtelný.", "content": "Durin I., který byl pro svůj dlouhý věk znám jako \"Nesmrtelný\", byl vůbec prvním trpaslíkem, který procitnul v prvním hvězdném věku. Praotec Durinova lidu, první a nejmocnější ze všech sedmi Otců trpaslíků, se probudil v severním cípu Mlžných hor pod horou Gundabad. Putoval na jih podél hor a u vod jezera Kheled-zâram začal budovat své sídlo Khazad-dûm - Trpasluj, které později proslulo mezi všemi trpasličími městy. Durin se dožil velice vysokého věku a svým lidem byl s přibývajícími lety pokládán za nesmrtelného. Po své smrti byl trpaslíky dál ctěn a věřilo se v jeho reinkarnaci. Po prvním králi byla pojmenována věž, která se tyčila na hoře Celebdilu.", "section_level": 1}, {"title": "Durin II..", "content": "Kvůli svému vzhledu byl považován za převtělení Durina I. Nesmrtelného. Vládl v Khazad-dûm. Tolkien se více o jeho životě nezmiňuje.", "section_level": 1}, {"title": "Durin III..", "content": "Třetí nositel jména Durin, který usedl na trůn v Khazad-dûm, vládl někdy kolem roku 1600 Druhého věku. Durinův lid tehdy navázal vřelé styky s noldorským královstvím Eregion a trpasličí město díky tomu velice prosperovalo. Král Durin obdržel jeden z prstenů moci, které elfové ukuli za pomoci Sauronových rad. Temnému pánu se Durina a ostatní trpasličí krále nepodařilo za pomoci prstenů ovládnout stejně lehce jako lidi. Trpaslíci uzavřeli brány svého města před Sauronovým útokem, ale ve válce elfů a Dúnadanů se Sauronem podpořili spojence.", "section_level": 1}, {"title": "Durin IV..", "content": "Durin IV. pravděpodobně vládl na konci Druhého věku, kdy vzniklo Poslední spojenectví elfů a lidí. Dlouhovousáči bojovali na straně Gil-galada, Elendila a jeho synů proti zlu z Mordoru.", "section_level": 1}, {"title": "Durin V..", "content": "Tolkien se o něm nezmiňuje.", "section_level": 1}, {"title": "Durin VI..", "content": "Král Durin VI. žil v letech 1731-1980 Třetího věku. Trpaslíci z Khazad-dûm za jeho vlády nevycházeli ze svého města a kutali v hlubinách v honbě za mitrilem.Trpaslíci dolovali příliš hluboka a příliš chamtivě. a tak v roce 1980 probudili pod kořeny hor strašlivého balroga, který se zde ukryl po porážce prvního Temného pána Morgotha. Balrog zabil krále Durina a jeho syna Náina a Durinův lid se posléze rozprchl z Trpasluje. Město ovládnuté balrogem, který byl později znám jako Durinova zhouba, bylo zamořeno skřety a stalo se z něj nebezpečné místo známé jako Moria.", "section_level": 1}, {"title": "Durin VII..", "content": "Durin VII. známý také jako Durin Poslední byl potomkem krále Thorina III. vládnoucího v Ereboru a Železných horách na přelomu Třetího a Čtvrtého věku. Po porážce Saurona odvedl Durin svůj lid do opuštěné Morie, kde obnovil království Khazad-dûm.", "section_level": 1}], "src_summary": "Durin je jméno sedmi trpasličích králů ve světě J.R.R. Tolkiena. Trpaslíci z čeledi Dlouhovousáčů těchto šest králů ctili jako reinkarnace svého prapředka Durina Nesmrtelného. Dlouhovousáči, kteří obývali nejslavnější trpasličí město Khazad-dûm, se podle Durina nazývali Durinův lid.", "tgt_summary": "在托尔金(J. R. R. Tolkien)的小说的中土大陆里,托尔金取都灵(Durin)这名字,是源于北欧神话里矮人的姓名。", "id": 1927200}
{"src_title": "Michail Zoščenko", "tgt_title": "米哈伊尔·米哈伊洛维奇·左琴科", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Zoščenko se narodil jako syn malíře a herečky a vyrůstal se sedmi sourozenci. Po absolvování střední školy byl v letech 1913 až 1915 zapsán na Právnické fakultě v Petrohradě. V té době napsal své první povídky. Jeho studie přerušila vojenská služba v první světové válce, kam Zoščenko nastoupil dobrovolně v roce 1915. Během války utrpěl jako následek otravy bojovým plynem trvalé poškození srdce, v důsledku čehož byl v roce 1917 z armády propuštěn.  Po návratu do St. Petersburgu napsal několik nepublikovaných příběhů, ovlivněných Maupassantem. Přes svou nemoc Zoščenko v letech 1918–1919 bojoval v občanské válce na straně Rudé armády. Po občanské válce si vydělával na živobytí v různých zaměstnáních. Byl mimo jiné vedoucím pošty, detektivem, chovatelem zvířat, milicionářem, obuvníkem, tesařem a administrativním pracovníkem.  Od roku 1920, zpět v Petrohradě, začal znovu psát a jeho příběhy byly publikovány v mnoha satirických časopisech éry NEPu. První sbírka povídek vyšla v roce 1922 a pod názvem \"Povídky pana Modrobřicháčka\" (\"Рассказы Назара Ильича, господина Синебрюхова\"). Tragikomické příběhy vyprávěné v ich-formě měly úspěch u kritiky i u veřejnosti. Zoščenko zde vytvořil typ civilního, neheroického, většinou nějak omezeného „sovětského člověka“ probíjejícího se všedním životem – typ, který se pak objevuje i v jeho dalších prózách. Jako stylistický prostředek používá Zoščenko takzvaný \"skaz\", vyprávění ve stylizované hovorové řeči. V následujících letech byl Zoščenko v SSSR jedním z nejčtenějších autorů a jeho texty vycházely ve velkých nákladech v časopisech, novinách i knižně.  V roce 1921 se básník připojil k nově vzniklé literární skupině Serapionovi bratři.  Postupně se Zoščenko odvrátil od povídek a začal tvořit větší díla, jako jsou \"Navrácené mládí\" nebo \"Bleděmodrá kniha\" (1935). Ve svých pozdějších pracích se satirickému humoru vzdaloval a experimentoval s různými metodami výstavby a kompozice textu. Po vydání \"Bleděmodré knihy\" Zoščenko publikoval už jen fejetony a příběhy pro děti.  Během druhé světové války byl Zoščenko evakuován z obleženého Leningradu do Alma-Aty a pracoval v místních filmových ateliérech. Ještě během války, poté, co skončila blokáda, se vrátil do Leningradu a navázal na svou literární činnost, včetně práce pro satirické časopisy, jako byl \"Krokodýl\".  Po zveřejnění první kapitoly své práce \"Před východem slunce\" v roce 1943 se spisovatel spolu s básnířkou Annou Achmatovovou stali terčem Ždanovova ideologického tažení proti „nepolitickému umění“. Zoščenko ztratil možnost publikovat a v roce 1946 byl vyloučen ze Svazu spisovatelů. Mohl pouze anonymně překládat.  Po Stalinově smrti v roce 1953 byl Zoščenko rehabilitován a znovu přijat do Svazu spisovatelů. V roce 1956, dva roky před jeho smrtí, byl vydán výbor z jeho díla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michail Michajlovič Zoščenko (; 10. srpna 1894, Poltava – 22. července 1958, Leningrad) byl ruský spisovatel, satirik a dramatik. Nejznámější z jeho díla jsou krátké satirické povídky, v nichž kritizuje morálku a mezilidské vztahy v porevoluční sovětské společnosti.", "tgt_summary": "米哈伊尔·米哈伊洛维奇·左琴科(,1894年-8月10日-1958年-7月22日),苏联讽刺作家,他对社会现象针砭时弊的讽刺让他在1920年代到1930年代都广受欢迎,但自1946年日丹诺夫批判后,作品不能出版,只能从事翻译工作。", "id": 807969}
{"src_title": "Dětská hodinka", "tgt_title": "雙姝怨", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Dvě mladé učitelky, Karen Wrightová (Audrey Hepburnová) a Martha Dobie (Shirley MacLaine) jsou nejen velké kamarádky ještě z dob svých studií, ale i celkem úspěšné spolumajitelky a provozovatelky internátní divčí školy. Školu pravidelně navštěvuje i místní lékař Joe Cardin (James Garner), který oběma ženám s výchovou občas i pomáhá, Karen je s ním zasnoubena a ráda by se za něj provdala a měla s ním i dítě. Ve školním kolektivu se však vyskytuje jedna značně problematická bytost, která se začne mstít za svůj přísný a oprávněný trest a začne o obou učitelkách roznášet velmi zlovolný výmysl a nezjevnou lež o jejich vzájemném homosexuálním lesbickém vztahu. Tato lež pak vede nejen k úřednímu vyšetřování případu a nakonec až k celkovému zániku školy. V závěru filmu však dojde k odhalení faktu, že ačkoliv se původně jednalo opravdu o výmysl a lež, jak se nakonec oficiálně i prokáže, její faktická podstata byla reálná. Lež však nevede pouze k zániku školy, rozbije i vztah Karen a Joea, kteří se vzájemně rozejdou. Martha vyjeví Karen svoji skutečnou lásku, Karen na toto zareaguje tak, že školu definitivně opouští a odchází pryč. Martha je psychicky zcela na dně a spáchá sebevraždu, přímo ve škole se oběsí. Karen si však svoji velkou chybu záhy uvědomí a urychleně se vrací do školy zpět, ale Marthu najde již mrtvou. Film končí scénou Marthina pohřbu s otevřeným koncem, Karen z hřbitova odchází aniž by s kýmkoliv promluvila jediné slovo, z povzdálí ji pozoruje lékař Joe, kdy není jasné jaké bude pokračování jejich vzájemného vztahu.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Film byl nominován v pěti kategoriích na ocenění Americké filmové filmových umění a věd Oscar a třikrát i na Zlatý glóbus.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Kameramanem filmu byl Franz Planer, americký kameraman českého původu František Plánička z Karlových Varů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dětská hodinka, v originále The Children's Hour, je americké filmové psychologické drama z roku 1961 režiséra Williama Wylera s Audrey Hepburnovou a Shirley MacLaineovou v hlavní roli. Jedná se o filmovou adaptaci stejnojmenné divadelní hry Lillian Hellmanové z roku 1934, která byla inspirována skutečnými událostmi. Jde o remake filmu \"Vražedná lež\" (\"These Three\") z roku 1936 téhož režiséra.", "tgt_summary": "《双姝怨》(英语:The Children's Hour)是1961年威廉·惠勒执导的一部美国电影。由John Michael Hayes根据1934年丽莲·海尔曼创作的同名剧本改编而来。影片主演为莎莉·麦克琳,奥黛丽·赫本和詹姆斯·加纳。", "id": 92912}
{"src_title": "Carlos Fuentes", "tgt_title": "卡洛斯·富恩特斯", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Fuentes se narodil v Panama City v Panamě mexickým rodičům. Jeho matka se jmenovala Berta Macías Rivas a jeho otec Rafael Fuentes Boettiger. Otec byl diplomat, a tak strávil Carlos svoje dětství v několika hlavních městech Severní i Jižní Ameriky: Montevideu, Rio de Janeiro, Washingtonu, Santiagu, Quitu a Buenos Aires. Díky tomu mluvil již od mala (po pobytu v USA) plynně anglicky i španělsky. Vzdělání měl Fuentes vskutku kvalitní, neboť studoval v soukromých školách a po návratu do Mexika, kde žil až do roku 1965, nastoupil ve věku 16 let na prestižní školu Colegio de México. Roku 1948 vystudoval práva na Právnické fakultě Mexické národní univerzity. Studoval také ekonomii na Institut des Hautes Études Internationales v Ženevě.  Oženil se s mexickou filmovou hvězdou Ritou Macedo, s kterou byl ženatý mezi lety 1959–1973 a měl s ní jednu dceru. Jeho časté zálety však jeho manželku dováděly k zoufalství, a tak jejich vztah skončil rozvodem. Tyto aféry se, podle něho, týkaly hereček jako Jeanne Moreau a Jean Seberg. Fuentes si následně vzal dnes již známou novinářku Silvii Lemus, jejíž specializací jsou rozhovory s osobnostmi.  Následuje stopy svých rodičů, stal se roku 1965 diplomatem a sloužil v Londýně, Paříži (jako velvyslanec) a dalších hlavních městech. Roku 1978 rezignoval na funkci velvyslance ve Francii na protest dosazení Gustava Diaze Ordaze, bývalého prezidenta Mexika, na místo velvyslance ve Španělsku. Mimo to také přednášel na Harvardově univerzitě a dále na univerzitách v Providence, Princetonu, Filadelfii, New Yorku, Cambridge a na George Mason University. Byl také přítelem amerického sociologa Charlese Wrighta Millse, kterému věnoval knihu \"La muerte de Artemio Cruz\" (1962, česky \"Smrt Artemia Cruze\"). V předmluvě jej označil za „Pravý hlas Severní Ameriky a velkého přítele pomáhajícího latinskoamerickému lidu“.  Vychoval tři děti. Pouze jedno však ještě žije: Cecilia Fuentes Macedo, narozena 1962, pracující nyní v televizní produkci. Syn Carlos Fuentes Lemus zemřel kvůli komplikacím spojeným s hemofilií v roce 1999 ve věku 25 let. Dcera Natasha Fuentes Lemus (narozena 31. srpna 1974) zemřela na následky předávkování drogami v Mexico City 22. srpna 2005 ve věku 30 let.  V České republice byl naposledy v červnu 2007, kdy na Institutu Cervantes v Praze otevíral novou knihovnu, pojmenovanou po něm. Fotografie z akce jsou dostupné na facebookovém profilu institutu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Když mu bylo 30 let, publikoval Fuentes svůj první román \"La región más transparente\" (1958, česky \"Nejprůzračnější kraj\"), který se stal klasikou současné literatury. Byl inovativní nejen svojí prózou, ale také tím, že hlavní roli hraje metropole Mexico City. Poskytuje vhled do mexické kultury, která se skládá ze směsice španělské, domorodé a mestické kultury. Ačkoliv žijí geograficky vedle sebe, jsou velmi odlišné.  Autor sám sebe popisuje jako premoderního spisovatele. Používá totiž pouze propisky, inkoust a papír. Ptá se „Potřebují slova cokoliv jiného?“ Fuentes zmiňuje, že se mu oškliví ti autoři, kteří od začátku tvrdí, že znají recept na úspěch. V proslovu, týkajícím se jeho postupu psaní, uvádí, že začíná otázkou „Pro koho píšu?“  Roku 1959 publikoval \"Las Buenas Conciencias\" (česky \"Čistá svědomí\"). Je to jeho pravděpodobně nejpřístupnější román, zobrazující privilegovanou střední třídu středně velkého města, nejspíše Guanajuato.  Jeho romány 60. let \"Aura\" (1962) a \"La muerte de Artemio Cruz\" (1962, česky \"Smrt Artemia Cruze\") jsou známy použitím experimentálních moderních vypravěčských stylů (včetně formy druhé osoby) v diskuzi o historii, společnosti a identitě. Především druhé ze zmíněných děl mu zajistilo mezinárodní publicitu.  Roku 1967, během setkání s Alejem Carpentierem, Juliem Cortázarem a Miguelem Oterou Silvou, Carlos Fuentes započal práci na projektu biografií ztvárňujících životy latinsko-amerických \"caudillos\", která měla být později nazvána \"Los Padres de la Patria\". Ačkoliv tento projekt nebyl nikdy dokončen, poskytl základ knize Aleja Carpentiera \"El recurso del método\" (1974, česky \"Náprava dle metody\") a několika dalším románům o jihoamerických diktátorech.  Jeho román z roku 1985 \"Gringo viejo\" se stal prvním bestsellerem v USA napsaným mexickým autorem. Byl také nafilmován jako \"Starý gringo\" (1989) a hrají v něm Gregory Peck a Jane Fonda.  Roku 1994 vydal knihu \"Diana o la cazadora solitaria\" (\"Diana aneb osamělá lovkyně\"), která popisuje jeho údajné pletky s Jeanou Seberg. Avšak autenticita této nevěry byla několikráte zpochybňována.  Fuentes pravidelně přispíval esejemi na téma politiky a kultury do španělského listu \"El País\" a mexické \"Reforma\". Byl tvrdým kritikem Spojených států.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Španělsky.", "content": "", "section_level": 3}], "src_summary": "Carlos Fuentes Macías (* 11. listopadu 1928 Panama City – 15. května 2012 Ciudad de México) byl mexický spisovatel a jeden z nejznámějších prozaiků a esejistů ve španělsky mluvících zemích. Značně ovlivnil současnou latinsko-americkou literaturu a jeho díla jsou překládána do češtiny i mnoha dalších jazyků. Okusil i kariéru diplomata, jako jeho otec a procestoval téměř celý svět, navštívil i Prahu. Byl dvakrát ženatý a vychoval tři děti. Dalšími spisovateli jeho generace jsou Elena Poniatowska, José Emilio Pacheco a Carlos Monsiváis.", "tgt_summary": "卡洛斯·富恩特斯·马西亚斯(;,1928年-11月11日-2012年-5月15日),墨西哥作家,他是西班牙语世界最著名的散文家及小说家之一,是拉美“文学爆炸”时期的代表作家,成就与加夫列尔·加西亚·马尔克斯、马里奥·巴尔加斯·略萨和胡利奥·科塔萨尔比肩。他的作品深刻刻画了墨西哥的历史和现实。富恩特斯深刻影响了当代拉丁美洲文学,他的作品被翻译成许多种文字。", "id": 2542678}
{"src_title": "Ledvinovníkovité", "tgt_title": "漆树科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci čeledi ledvinovníkovité jsou stálezelené nebo opadavé stromy a keře, řidčeji liány nebo polokeře. Rostliny mohou být jednodomé, dvoudomé nebo polygamní. Při rozemnutí často voní po terpentýnu. V borce i jiných rostlinných částech (kořeny, větší listové žilky, květy, plody, často i v parenchymu) se nacházejí dobře vyvinuté pryskyřičné kanálky, obsahující čirou pryskyřičnatou šťávu, která u mnoha zástupců později na vzduchu ztvrdne a zčerná. Občas jsou přítomny i schizogenní nebo lyzigenní pryskyřičné nádržky (např. v oplodí ledvinovníku). Některé druhy ze suchých oblastí jsou sukulentní, zástupci přizpůsobení chladnému nebo suchému klimatu mohou mít trny. Listy jsou zpravidla zpeřené (většinou lichozpeřené), trojčetné, či jednolisté (výjimečně jednoduché), obvykle střídavé, bez palistů, často nahloučené na koncích větví. Listy mohou být celokrajné nebo na okraji zubaté, pilovité či vroubkované. Jednotlivé lístky zpeřených listů bývají většinou vstřícné. Žilnatina je zpeřená, pouze u rodu \"Campylopetalum\" dlanitá.  Květy jsou drobné, pravidelné, jednopohlavné nebo oboupohlavné, často se článkovanými stopkami, uspořádané ve vrcholových nebo úžlabních květenstvích, nejčastěji latách nebo thyrsoidech. Okvětí je většinou čtyř nebo pětičetné. Kališní lístky bývají na bázi srostlé, kalich je opadavý nebo vytrvalý. Koruna je volná, opadavá nebo vytrvalá. Tyčinek bývá stejný nebo dvojnásobný počet oproti kališním lístkům a jsou uspořádány v 1 nebo 2 kruzích. Výjimečně je tyčinek větší počet, ve více kruzích. U některých zástupců je část tyčinek sterilních (staminodia). Gyneceum je svrchní nebo vzácně spodní či polospodní, synkarpní a srostlé nejčastěji ze 3 plodolistů (řidčeji z 5, výjimečně ze 2 nebo až 12 plodolistů nebo monomerické, tvořené jediným plodolistem). Výjimečně jsou plodolisty srostlé jen částečně a připomínají apokarpní gyneceum. Počet komůrek semeníku odpovídá počtu plodolistů a v každé je jediné vajíčko. Plody mohou být suché nebo dužnaté, nejčastěji peckovice nebo samara (křídlatá nažka), řidčeji měchýřek nebo bobule. U některých zástupců jsou plody podepřeny dužnatým hypokarpem (např. u ledvinovníku) nebo zvětšeným, papírovitým až zdužnatělým kalichem či korunou. Plody obsahují většinou 1 až 5 semen.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zahrnuje asi 800 druhů v 79 až 81 rodech. Největší rody jsou searsie (\"Searsia\", 111 druhů v Africe, Arábii, tropické Asii a na Sicílii), divoplod (\"Semecarpus\", 88 druhů v Asii, Austrálii a Tichomoří), mangovník (\"Mangifera\", 63 druhů v Asii), škumpa (\"Rhus\", 53 druhů v Eurasii, Africe, Severní a Střední Americe), \"Ozoroa\" (46 druhů v subsaharské Africe a Jemenu), lanea (\"Lannea\", 36 druhů v tropech Starého světa), černotok (\"Gluta\", 34 druhů v Asii a Madagaskaru) a pepřovec (\"Schinus\", 31 druhů v Jižní Americe). Je rozšířena v tropech a subtropech celého světa, nevelký počet druhů z několika rodů přesahuje i do oblastí mírného pásu. Vyskytují se v suchých i vlhkých oblastech, a to zejména v nížinách. Chybějí v severních oblastech Eurasie i Severní Ameriky, v jihozápadní Austrálii, Novém Zélandu, Galapágách, ve velmi suchých oblastech a vysokých nadmořských výškách. V tropech Starého světa je větší druhové zastoupení než v Neotropis. Primární centrum druhové diverzity je v Malajsii, dále v Indočíně, Madagaskaru, jižní a rovníkové Africe, Mexiku a Jižní Americe. V rámci jihovýchodní Asie roste největší počet druhů v západní části, největší endemismus na druhové úrovni je na Borneu, Nové Guineji a Malajském poloostrově. Ledvinovníkovité se vyskytují především v primárních tropických pralesích nižších až středních nadmořských výšek, kde rostou rozptýleně především jako součást nižšího korunního patra, některé druhy však dosahují i vrchního patra a dorůstají výšky až 55 metrů. Jsou zvláště hojně zastoupeny v bažinatých a rašelinných lesích. Řada opadavých druhů toleruje sezónně suché (monzunové) klima.  V původní evropské květeně je čeleď zastoupena 8 druhy, které jsou svým rozšířením omezeny na teplejší části kontinentu: 4 druhy řečíku, 2 druhy rodu searsie (pouze na Sicílii), škumpa koželužská a ruj vlasatá. Škumpa orobincová pochází ze Severní Ameriky, v Evropě (zejména ve Středomoří) však široce zdomácněla. Do České republiky žádný z těchto druhů přirozeně nezasahuje, občas zplaňuje pěstovaná ruj vlasatá a škumpa orobincová. V USA je čeleď zastoupena 4 rody: škumpa (12 druhů), jedovatec (5 druhů), ruj americká a na Floridě \"Metopium toxiferum\". Rody škumpa a jedovatec zasahují i do Kanady. Z Číny je udáváno 55 druhů v 17 rodech.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy ledvinovníkovitých jsou primárně opylovány hmyzem. U některých zástupců, včetně ledvinovníků a mangovníků, se druhotně vyvinulo také opylování netopýry. Některé rody se přizpůsobily opylování větrem, ze známějších rostlin jsou to např. řečíky. Většina druhů ledvinovníkovitých má plody dužnaté peckovice, které jsou vyhledávány ptáky a savci konzumujícími dužninu, kteří se také postarají o šíření semen. Ze savců je vyhledávají zejména plodožraví netopýři, opice či veverky, ale také např. sloni. Semena některých zástupců včetně mangovníků a mombínů jsou šířena také vodou. Suchá semena či plody některých zástupců mají létací zařízení různého původu, která umožňují jejich šíření větrem. Ledvinovníkovité jsou celosvětově živnými rostlinami housenek velkého množství různých druhů denních a zejména nočních motýlů, např. martináčů. V Americe se na nich živí mj. krásný babočkovitý motýl \"Marpesia petreus\", v Africe \"Charaxes varanes\".  U zástupců rostoucích zejména v jihoamerickém biotopu cerrado a také v oblasti Zambezi v tropické Africe se vyvinula zajímavá růstová forma připomínající podzemní strom, kdy se pod povrchem půdy nachází mohutný dřevnatý kmen, zatímco na zemském povrchu se objevují pouze polodřevnaté a krátkověké nebo i jen sezónní výhony. V Jižní Americe mají tuto formu zejména různé druhy ledvinovníku, v Africe někteří zástupci rodů searsie, lanea a \"Ozoroa\". Duté větévky rodu divoplod (\"Semecarpus\") obývají zejména na Nové Guineji symbiotičtí mravenci. U řady zástupců (mezi jinými i u některých škump) se nacházejí na spodní straně listů v paždí žilek domatia, obývaná symbiotickými roztoči. Domatia mohou mít podobu kapsiček nebo jen shluků chloupků.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky a jedovatost.", "content": "V rostlinách čeledi ledvinovníkovité jsou obsaženy zejména fenolické látky, triterpenické pryskyřice, slizy a třísloviny. Okrajově byla zjištěna i přítomnost alkaloidů. Četní zástupci čeledi jsou známí produkcí látek s toxickými a alergenními účinky, obsažených zejména v ostré šťávě nacházející se v pryskyřičných kanálcích. Jedná se o látky fenolické povahy ze skupiny alkylkatecholů, alkylresorcinolů a biflavonoidů. Tyto fenolické sloučeniny slouží rostlinám jako obrana proti býložravému hmyzu, obratlovcům i patogenním houbám a byly dosud zjištěny u celkem 27 rodů této čeledi. Jedněmi z nejvíce alergenních látek jsou urushioly, obsažené v řadě zástupců včetně proslulého jedovatce kořenujícího. Jedná se o fenolické látky odvozené od pyrokatecholu. Do dané skupiny látek patří také kardol, obsažený v plodech ledvinovníku západního, a heptadecylresorcinol v mangu.  K alergickým reakcím dochází zejména při opakovaném či dlouhodobějším kontaktu se šťávou z rostlin, kdy dochází zvláště u citlivějších jedinců k senzibilizaci. Nemusí se jednat nutně o kontakt se stále stejným druhem rostliny. Při prvním kontaktu zpravidla k dermatitidě nedochází, šťáva některých druhů (např. z oplodí ledvinovníku) však působí i jako primární iritant. Silnější reakce po senzibilizaci se nejprve projevuje otokem a zarudnutím pokožky, později dochází ke vzniku puchýřů. Postižené místo často pálí, svědí nebo štípe a silně mokvá. Reakce může mít různý rozsah od mírné až po velmi silnou a vyžadující hospitalizaci. Mechanismus účinku spočívá v navázání účinných látek na bílkoviny v kůži. Vzniklý komplex se stává antigenem, na který reagují T-lymfocyty a spouštějí imunitní reakci. Doba od kontaktu s rostlinou k nástupu projevů dermatitidy může být v rozpětí od 12 hodin do 5 dní. Ke kontaktu se šťávou může dojít nejen přímo, ale i skrz kontaminované oblečení, jiné osoby, zvířata, předměty či např. piliny ze dřeva nebo lak. Nejčastější příčinou vážných případů dermatitidy v Severní Americe jsou různé druhy jedovatce. Z ekonomicky významnějších druhů způsobuje dermatitidy ledvinovník západní, mangovníky, pepřovec brazilský, jedovatce \"Toxicodendron vernicifluum\" a \"T. succedaneum\", divoplod ledviníkový (\"Semecarpus anacardium\") a kebračovník \"Schinopsis lorentzii\". Konzumace listů nebo plodů (zvláště nezralých) některých druhů může vyústit ve vážnou gastroenteritidu, hemoroidy, potíže s dechem a eventuálně může dojít i k úmrtí. Dokonce i kouř vznikající při spalování některých rostlin může přivodit zánět cest dýchacích, vážnou dermatitidu nebo i dočasnou slepotu. Pod stromy některých asijských rodů (černotok, divoplod, \"Melanochyla\", \"Swintonia\") není vhodné se ukrývat za deště, který účinné látky splachuje z listů. Prchavé látky, uvolňované z květenství pepřovce brazilského a mangovníku mohou u citlivých osob spustit reakci připomínající astmatický záchvat. Jihoamerický kebračovník \"Schinopsis lorentzii\" způsobuje fotosenzibilitu.", "section_level": 1}, {"title": "Prehistorie.", "content": "Nálezy fosilních pozůstatků zástupců čeledi ledvinovníkovité jsou poměrně četné. Nejstarší doklady pylu a dřeva pocházejí z období paleocénu před 65 až 55 milióny let a jsou nacházeny v různých částech světa. Listy rodů \"Rhus\" a \"Cotinus\", pocházející z eocénu, byly nalezeny v Coloradu.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Čeleď \"Anacardiaceae\" je řazena do řádu \"Sapindales\" a je členěna na dvě podčeledi: \"Anacardioideae\" a \"Spondioideae\". Nejblíže příbuznou čeledí jsou dle výsledků fylogenetických studií \"Burseraceae\", následují \"Kirkiaceae\". Všechny tyto tři čeledi tvoří monofyletickou skupinu. Taxonomické změny na rodové úrovni, související s nástupem molekulárních analýz, se týkaly především rodu \"Rhus\" (škumpa), který byl v minulosti pojímán mnohem šířeji a byly do něj mj. vřazeny i druhy rodu \"Toxicodendron\" (jedovatec), výsledky molekulárních studií však takové řešení nepodporují a v současné taxonomii je tento rod uznáván jako samostatný. V roce 2007 byl od rodu \"Rhus\" také oddělen rod \"Searsia\" (111 druhů v Africe, Asii a na Sicílii).", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Největší hospodářský význam v rámci zemědělské produkce má ledvinovník západní (oříšky kešu), mangovník indický (mango), mombín sladký (mombín), pepřovec peruánský (růžový pepř) a řečík pistáciový (pistácie). Jako ovoce místního významu jsou využívány i jiné druhy z řady dalších rodů. V Africe je to např. \"Sclerocarya birrea\", známá jako marola, v Brazílii \"Antrocaryon amazonicum\". Některé druhy poskytují kvalitní a trvanlivé dřevo, které má však význam spíše jen na lokálních trzích. Mezi nejvýznamnější náleží kebračovník (\"Schinopsis\"), jehož dřevo známé jako \"quebracho colorado\" bylo v Argentině široce používáno na železniční pražce. Z dalších jsou v Americe využívány zejména rody hvězducha (\"Astronium\") a \"Myracrodruon\", v Asii drakontomelon (\"Dracontomelon\"), černotok (\"Gluta\"), \"Campnosperma\", \"Koordersiodendron\" a \"Swintonia\".  Řada druhů ledvinovníkovitých má význam jako okrasné dřeviny, pěstované pro ozdobné olistění, květenství nebo i plodenství. V České republice i dalších oblastech mírného pásu jsou to zejména škumpy a ruje, v omezené míře i jedovatce. V zemích s teplejším podnebím se pěstují řečíky, pepřovce a zástupci rodů harpefylum, lanea, searsie, \"Rhodosphaera\" a \"Smodingium\". Některé druhy jsou průmyslovým zdrojem tříslovin. Jedním z nejvýznamnějších světových zdrojů těchto látek jsou jihoamerické druhy rodu kebračovník, zejména \"Schinopsis lorentzii\". Bohatý zdroj tříslovin představují také hálky na listech škumpy čínské a různé jiné druhy škump. Pryskyřice z jedovatců \"Toxicodendron vernicifluum\" a \"T. succedaneum\" a některých druhů z rodu černotok (zejm. \"Gluta usitata\") je v Číně, Indočíně a Japonsku tradičně využívána k výrobě trvanlivých a ozdobných laků. Z řečíku lentišku je získávána pryskyřice, známá jako masticha nebo mastix. Celá řada druhů z různých rodů má význam v domorodé medicíně k léčení široké palety neduhů. V moderní medicíně má význam kardol, získávaný ze slupek ořechů kešu a používaný k léčení filariázy, v tropech rozšířeného onemocnění způsobeného parazitickými hlísticemi. Některé látky ze skupiny anakardových kyselin, izolované z ledvinovníku západního, jsou zkoumány v souvislosti s léčením rakoviny a prevence zubního kazu. Některé druhy pěstované či vysazované mimo oblast původu se staly invazními rostlinami: Asijský jedovatec \"Toxicodendron succedaneum\" v Brazílii, pepřovec brazilský v různých oblastech tropů a subtropů, řečík čínský v Texasu.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Abrahamia\", \"Actinocheita\", \"Allospondias\", \"Amphipterygium\", \"Anacardium\", \"Androtium\", \"Antrocaryon\", \"Astronium\", \"Attilaea\", \"Baronia\", \"Blepharocarya\", \"Bonetiella\", \"Bouea\", \"Buchanania\", \"Campnosperma\", \"Campylopetalum\", \"Cardenasiodendron\", \"Choerospondias\", \"Comocladia\", \"Cotinus\", \"Cyrtocarpa\", \"Dobinea\", \"Dracontomelon\", \"Drimycarpus\", \"Euroschinus\", \"Faguetia\", \"Fegimanra\", \"Gluta\", \"Haematostaphis\", \"Haplorhus\", \"Harpephyllum\", \"Heeria\", \"Holigarna\", \"Koordersiodendron\", \"Lannea\", \"Laurophyllus\", \"Lithraea\", \"Loxopterygium\", \"Loxostylis\", \"Malosma\", \"Mangifera\", \"Mauria\", \"Melanochyla\", \"Melanococca\", \"Metopium\", \"Micronychia\", \"Mosquitoxylum\", \"Myracrodruon\", \"Nothopegia\", \"Ochoterenaea\", \"Operculicarya\", \"Orthopterygium\", \"Ozoroa\", \"Pachycormus\", \"Parishia\", \"Pegia\", \"Pentaspadon\", \"Pistacia\", \"Pleiogynium\", \"Poupartia\", \"Protorhus\", \"Pseudosmodingium\", \"Pseudospondias\", \"Rhodosphaera\", \"Rhus\", \"Schinopsis\", \"Schinus\", \"Sclerocarya\", \"Searsia\", \"Semecarpus\", \"Smodingium\", \"Solenocarpus\", \"Sorindeia\", \"Spondias\", \"Swintonia\", \"Tapirira\", \"Thyrsodium\", \"Toxicodendron\", \"Trichoscypha\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Ledvinovníkovité (\"Anacardiaceae\"), někdy také ledviníkovité, je čeleď rostlin z řádu mýdelníkotvaré. Čeleď zahrnuje asi 800 druhů v 80 rodech a je rozšířena v tropech a subtropech celého světa s přesahy do oblastí mírného pásu. V původní květeně Evropy je zastoupena rody ruj, řečík a searsie. Do České republiky žádný druh přirozeně nezasahuje, avšak pěstované druhy škumpa orobincová a ruj vlasatá zde občas zplaňují.", "tgt_summary": "漆树科为植物界之一植物科。该植物于被子植物种系发生学组所发表的APG III、APG IV中归于真双子叶植物无患子目。漆树科包括83属,约600余种。", "id": 553167}
{"src_title": "Jennifer Hudson", "tgt_title": "珍妮佛·哈德遜", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Jennifer Hudson se narodila 12. září 1981 v Chicagu v americkém státě Illinois. Již od dětství bylo jejím snem zpívat. Před větším publikem vystupovala už v sedmi letech, když zpívala s kostelním sborem. Za největší hudební vzory považovala Whitney Houston, Arethu Franklin, Patti LaBelle a Céline Dion.  Do života Jennifer silně zasáhla rodinná tragédie 24. října 2008, kdy William Balfour, bývalý manžel její sestry Julie, zavraždil tři členy její rodiny (matku, bratra a synovce) v jejich rodném domě v Chicagu.  V září roku 2008 se zasnoubila s profesionálním zápasníkem Davidem Otungou a v srpnu následujícího roku Jennifer porodila syna jménem David Daniel Otunga jr.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Do povědomí širší veřejnosti se dostala v roce 2004 jako účastnice finále třetí řady americké pěvecké soutěže \"American Idol\". Navzdory tomu, že byla považována za horkou favoritku na vítězství, skončila sedmá.  V listopadu 2006 podepsala smlouvu s nahrávací společností Arista Records. 23. února 2007 oznámila, že právě dokončila první skladbu z připravovaného debutového alba.  První singl s názvem \"Spotlight\" vydala 10. června 2008. Vynesl ji místo v Top 40 Billboard Hot 100 jako singl #24 a dostal se do Top 20 britské a turecké hitparády. Druhý singl \"If This Isn't Love\" ji vynesl #63 v Billboard Hot 100 a #37 v britské hitparádě UK Singles Chart. Původně měl být druhým singlem song \"My Heart\", ale po brutální vraždě jejích rodinných příslušníků se tak nestalo. Jako třetí singl vydala \"Pocketbook\", ale ten byl také zrušen. Neuspěl u fanoušků ani u odborné kritiky. Třetím singlem se nakonec stal song \"Giving Myself\" (někdy také \"Giving Myself To You\").  30. září 2008 bylo vydáno její debutové album s názvem \"Jennifer Hudson\". Ve světě vyvolalo pozitivní ohlasy. Jen do srpna 2009 se v USA prodalo 739 000 kopií. Toto album ji také vyneslo tři nominace na prestižní cenu Grammy: Ocenění převzala za nejlepší R&B album. Album zahrnuje také song \"All Dressed in Love\" - soundtrack k filmu Sex ve městě.  Jennifer vyšlo téměř po třech letech (21. 03. 2011) nové album s názvem \"I Remember Me\". Album je pojmenované na základě toho, že si Jennifer uvědomuje, co vše ji v životě postihlo. Písně mají korespondovat s životním osudem této zpěvačky s velkým hlasem. Na tomto albu spolupracovala s Ryanem Tedderem, autor stejnojmenné skladby I Remember Me. Dále se na desce podíleli R. Kelly (skladba Where You At), Alicia Keys (skladby Angel, Everbody Needs Love, Don't Look Down), Swizz Beatz (skladby Angel, Everbody Needs Love), Rich Harrison (skladby No One Gonna Love You, I Got This) či producentské duo z Norska - Stargate.  7. června 2009 zpívala na zádušní mši Michaela Jacksona.  10. srpna 2009 se jí narodil syn David Daniel Otunga Jr., jehož otcem je její manžel David Otunga.", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "V listopadu 2005 byla Jennifer obsazena do filmového zprácování muzikálu \"Dreamgirls\". Ztvárnila zde postavu Effie White. Objevila se po boku hvězd jako jsou Beyoncé Knowles, Eddie Murphy nebo Jamie Foxx. Za tuto roli obdržela v roce 2007 Oscara za nejlepší vedlejší roli.  V prosinci 2007 si zahrála ve filmu Sex ve Městě. Ve filmu působila jako asistentka Carrie Bradshawové (Sarah Jessica Parker). Objevila se i v dalších snímcích, např. \"Tajný život včel\" nebo \"Okřídlené bytosti\". V roce 2012 si zahrála ve třech epizodách seriálu \"Smash\". V roce 2015 se objevila v hudebním seriálu \"Empire\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Jennifer Kate Hudson (* 12. září 1981 Chicago, Illinois, USA) je americká zpěvačka, herečka, držitelka prestižní ceny Grammy, Zlatého glóbu britské ceny BAFTA a Oscara za vedlejší filmovou roli. V září 2008 se provdala za wrestlera Davida Otungu a v srpnu 2009 se narodil jejich první syn, David Daniel Otunga Jr.", "tgt_summary": "珍妮佛·凯特·哈德森(英语:英语:Jennifer Kate Hudson,1981年-9月12日),是一名美国歌手及演员。出生于美国伊利诺伊州的芝加哥,曾发布过多张专辑和单曲,并曾因2006年的电影《梦幻女郎》获第79届奥斯卡最佳女配角奖。", "id": 899393}
{"src_title": "Transamerika", "tgt_title": "窈窕老爸", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Týden před svou operací změny pohlaví z mužského na ženské zatelefonuje Sabrině \"Bree\" Osbourneové Toby Wilkins, který hledá svého otce Stanleyho Schupaka, což je Breeino původní mužské jméno, a tvrdí, že je jeho syn. Bree dříve netušila, že má syna a nyní je odhodlána se ho zříci, ale její psychoterapeutka jí odmítá dát povolení k operaci, dokud si nevyřeší svou minulost, a tak Bree letí z Los Angeles do New Yorku.  Bree navštíví svého syna ve vězení, kde za něj zaplatí kauci. Předstírá, že je křesťanská misionářka. Zjistí, že Toby občas bere drogy a živí se jako gigolo a že jeho matka spáchala sebevraždu, po níž byl vychováván nevlastním otcem, kterého nechce znovu vidět. Bree ho přesvědčí, aby s ní jel zpět do Los Angeles. Ve skutečnosti ale plánuje nechat ho u jeho nevlastního otce v Kentucky. Když tam dorazí, Bree zjistí, že byl Toby svým otcem pohlavně zneužíván, a tak společně pokračují v cestě do L. A. Cestou, když musí Bree močit, Toby náhodou zjistí, že je Bree transsexuál. To mu nakonec nevadí, ale vadí mu, že mu lhala.  Když jim ukradnou auto, Toby vydělá nějaké peníze jako gigolo od řidiče náklaďáku, ale před Bree předstírá, že je získal za prodej nějakých drog. Bree a Toby získají pomoc od indiánského rančera Calvina Mnohokoza, který je odveze do Phoenixu k Breeiným rodičům - konzervativní a sebestředné matce Elizabeth, židovskému otci Murrayho a rebelující a sarkastické sestře Sydney. Elizabeth je rozčílena Breeinou transsexualitou, ale je nadšená z objevu svého vnuka, ke kterému je příjemná a nabídne mu, aby s nimi bydlel. Tobymu se líbí luxus jejich domu, ale odmítne. Toby pak zjistí, že k Bree něco cítí, a tak jí nabídne sex a že si ji vezme, pokud bude chtít. To vede Bree k tomu, že řekne Tobymu pravdu - že ona je Stanley Schupak, jeho otec. Toby se rozčílí, že mu to neřekla dřív, opustí ji a sám odjíždí. Bree se pak usmíří se svou rodinou a odcestuje do Los Angeles.  V Los Angeles se Bree konečně dočká své operace změny pohlaví, ale po ní opět začne brečet kvůli ztrátě Tobyho. Ten také odjel do L. A., odbarvil si vlasy a začal pracovat jako gay pornoherec, což se mu ale nedaří, protože má problémy s erekcí na povel, i když použil viagru. Na konci filmu Toby navštíví Bree a usmíří se s ní.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Film získal převážně pozitivní hodnocení kritiky. Rotten Tomatoes uvádí, že \"Transamerika\" získala 76% pozitivních hodnocení ze 132 hodnocení. Metacritic zase na základě 37 hodnocení uvádí, že film získal 66 bodů ze 100.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Film \"Transamerika\" posbíral mnoho filmových cen a nominací, např. na Berlínském mezinárodním filmovém festivalu. Zaujala především Felicity Huffman, která za svůj herecký výkon získala cenu Zlatý glóbus, cenu National Board of Review, Independent Spirit Award, ocenění na filmovém festivalu Tribeca nebo nominaci na Oscara.", "section_level": 1}], "src_summary": "Transamerika (v anglickém originále Transamerica) je americký nezávislý komediálně-dramatický film z roku 2005. Film vypráví příběh transsexuální ženy, která se vydá na road trip se svým synem Tobym, o němž dlouhou dobu nevěděla. Hlavní roli ztvárnila Felicity Huffman, která si za svůj výkon vysloužila Zlatý glóbus a nominaci na Oscara.", "tgt_summary": "《穿越美国》(Transamerica)是一部2005年制作的美国电影,讲述美国洛杉矶一位即将变性成女人的美国人,前往纽约市去保释他素未谋面的儿子,横跨回加州洛杉矶的一段旅程。", "id": 2205783}
{"src_title": "User space", "tgt_title": "使用者空間", "src_document": [{"title": "User space.", "content": "Běžně jsou adresy v uživatelském prostoru přidělovány na úrovni procesu a všechna vlákna jednoho procesu spolu tyto adresy sdílí, tudíž při vícevláknovém programování je potřeba předcházet konfliktům mezi vlákny. V uživatelském prostoru se obvykle obecně nachází spustitelný soubor daného procesu, knihovny, které proces používá a některé popisné struktury vytvořené operačním systémem při nahrátí programu.", "section_level": 1}, {"title": "Kernel space.", "content": "Prostor jádra je určen běžným úkolům operačního systému jako např. obsluze hardwaru, správě paměti, rozvrhování vláken apod. Obecně platí, že pro používání kernelových adres je potřeba aby procesor byl v privilegovaném režimu (ring0 u x86_x64) a pokud není vyústí pokus o přístup vyhozením výjimky procesoru. Přístup je z uživatelského režimu umožněn pouze přes systémová volání, která krátkodobě volající vlákno do privilegovaného režimu přepnou a vlákno pak může na adresy přistupovat. Důvodem je nutnost udržet systém v konzistentním stavu ve kterém může každému vláknu nabídnout stejné možnosti.  Přidělování těchto kernelových adres je už více platformně specifické, operační systém Windows přiděluje kernelové adresy na úrovni tzv. sessions, což je struktura vytvořená při přihlášení uživatele do systému. Tento mechanizmus na Windows umožňuje práci více uživatelů na jedné stanici zároveň.  Hranici mezi oběma prostory si určuje konkrétní operační systém. (Např. uživatelský prostor 32bitových distribucí Windows končí adresou 0x7fffffff, uživatelský prostor 64bitových distribucí končí 0x17ffffffffff u programů s výchozím nahrávacím nastavením, existuje několik výjimek). Realizace této hranice u sestav s procesorem řady x86_x64 funguje pomocí mechanizmu stránkování – každý proces má vlastní struktury popisující mapování virtuálních adres na fyzickou paměť na které odkazuje adresa v registru CR3. Část těchto struktur je vytvořená a přístupná pro daný proces a část je stejná pro všechny procesy dané sessiony a popisuje prostor jádra.", "section_level": 1}], "src_summary": "User space a kernel space (uživatelský prostor a prostor jádra) je v informatice označení pro dvě oddělené části virtuální paměti.", "tgt_summary": "在操作系统中,虚拟内存通常会被分成使用者空间(英语:User space,又译为使用者空间),与核心空间(英语:Kernel space,又译为内核空间)这两个区段。", "id": 81857}
{"src_title": "Konrád II. Švábský", "tgt_title": "康拉德二世 (士瓦本)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako pátý syn císaře Fridricha Barbarossy a jeho druhé choti Beatrix, dcery Renauda Burgundského zřejmě v období let 1170-1177. Jednání o Konrádově sňatku započala na jaře 1187, kdy Fridrich Barbarossa v touze po navázání příbuzenského vztahu s kastilským královským dvorem vyslal na Pyrenejský poloostrov poselstvo, které se zúčastnilo v Gormazu dvorského sněmu. K upevnění pouta měl posloužit Konrádův sňatek s princeznou Berenguelou, nejstarší královskou dcerou. Na jaře roku 1188 byl Konrád otcem povýšen na vévodu z Rothenburgu a v dubnu téhož roku byla v Seligenstadtu uzavřena svatební dohoda s Alfonsem VIII. Poté se mladík vydal na španělský dvůr, z důvodu nevěstina mládí však nebyl sňatek konzumován a Konrád se stal obětí politických intrik. Již na začátku roku 1189 se vrátil domů a o tři roky později bylo manželství papežem rozvedeno.  Po návratu na štaufský dvůr Konrád doprovázel svého bratra Jindřicha, římského krále na cestě do Itálie, kde Jindřich doufal v císařskou korunovaci. V dubnu 1191 byl Jindřich s manželkou papežem Celestýnem III. v Římě korunován a poté se vydal směrem k sicilskému království, kde chtěl získat dědictví své ženy Konstancie uchvácené Tankredem Sicilským. Zpočátku severně položená města vcelku ochotně otevírala své brány štaufskému vojsku a s prvním odporem se Jindřich setkal až u Neapole. Letní horka se stala osudnými pro velkou část armády, která podlehla malárii a v Německu mezitím vypukla vzpoura pod vedením Jindřicha Lva. Konrád se společně s bratrem vrátil do Říše.  Roku 1192 byl Konrád na sněmu ve Wormsu pasován na rytíře a bylo mu slavnostně potvrzeno držení švábského vévodství, které převzal po smrti bratra Fridricha. O dva roky později Jindřicha opět doprovázel na teď již úspěšném tažení proti sicilským Normanům a kronikáři o něm hovoří jako o velkém bojovníkovi a smilníkovi. Nebyl mu dopřán dlouhý život, po návratu do Německa vystoupil v souladu s bratrovou politikou proti hraběti Bertoldovi ze Zähringenu a v srpnu 1196 byl zavražděn údajně pro pokus o znásilnění. Byl pohřben v rodovém pohřebišti v benediktinském klášteře Lorch.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konrád II. Švábský (1168/1176 - 15. srpna 1196, Durlach) byl vévoda švábský a z Rothenburgu, syn císaře Fridricha Barbarossy. Podporoval svého staršího bratra Jindřicha na výpravě do Itálie a po návratu byl zavražděn zřejmě z pomsty za násilí na ženě. Svými současníky považován za odvážného a smělého bojovníka, ale také za výbušného muže se sklonem k násilí a chamtivosti.", "tgt_summary": "康拉德二世(德语:Konrad II von Hohenstaufen,1173年-1196年-8月15日)初时在1188年被封为罗滕堡公爵,从1191年到他去世为止为士瓦本公爵。他是神圣罗马皇帝红胡子腓特烈一世与他的妻子勃艮第的比阿特丽克丝的第五子。士瓦本公爵腓特烈五世、腓特烈六世与及神圣罗马皇帝亨利六世的弟弟,罗马人民的国王菲利普的兄长。他本与卡斯蒂利亚的贝伦加利亚定婚,但是在结婚前死亡。", "id": 2187459}
{"src_title": "Důstojnost", "tgt_title": "尊严", "src_document": [{"title": "Různá pojetí lidské důstojnosti.", "content": "Ottův slovník naučný vykládá důstojnost jako zaslouženost, hodnost, jako postavení člověka, jako titul:\"Důstojnost jest tolik, jako zasloužilost, hodnost, cena osobní, vážnost (v chování), ve smyslu konkrétním i úřad čestný. Vaše [Důstojnost]-i vyskytuje se jako titul praelátův, opatův, představených kathedrálních a kollegiatních kapitol. [Důstojný] tolik jako stálý, věrný (kdo dostojí svému slovu), dále vážný, zasloužilý, hodný něčeho vůbec a cti zvláště. Odtud vyskytuje se [Důstojnost] (reverendus) jako titul nižšího duchovenstva. Veledůstojný (admodum reverendu), titul kanovníkův kathedrálních atd., vysoce důstojný (amplissimus), titul praelátův, opatův, nejvýše důstojný, nejdůstojnější (reverendissimus) titul biskupů atd.\"Encyklopedie Diderot obsahuje následující definici: \"Důstojnost je etická kategorie zdůrazňující vědomí člověka o významu člověka a o významu jeho práv ve společnosti.“\"  Model důstojnosti je zpracován v rámci projektu „Důstojnost a starší evropané“ Model rozlišuje čtyři typy důstojnosti:  Důstojnost člověka může mít tři složky, z nichž první dvě mají subjektivní charakter a třetí charakter objektivní:", "section_level": 1}, {"title": "Právo.", "content": "Pro právní uchopení a ochranu lidské důstojnosti jsou důležité následující dokumenty:  V Listině základních práv a svobod se udává, že všichni lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a v právech. Lidská důstojnost spočívá v bytí samotném, proto se v Listině základních práv a svobod dále píše, že každý člověk má právo na život. Není možné člověka usmrtit, ani když spáchá závažný trestný čin a je povinností život chránit i před narozením. Není dovoleno ani někoho mučit, trýznit ani s člověkem zacházet tak, že by ho naše jednání ponižovalo. Naopak každý člověk má právo na ochranu zdraví. Dále každý má právo na důstojné zacházení, na to aby byla zachována jeho čest, dobrá pověst, a aby bylo chráněno jeho jméno. Důstojnost člověka vyžaduje, aby měl každý člověk svobodu myšlení a názoru. Aby si mohl zvolit náboženství a veřejně se k němu hlásit. Aby si mohl vybrat národnost, ke které chce patřit. Má být také respektováno soukromí každého člověka.  Člověk má primát nad společností a státem. Koncept lidské důstojnosti je založen univerzalisticky a egalitárně, jelikož na lidské důstojnosti má účast každý člověk. Je nezbytné vážit si všech lidí rovným dílem.  Lidskou důstojnost je možné interpretovat jako nejvyšší ústavní princip, který nemůže být podřízen žádným jiným hodnotám a právům. Lidské důstojnosti patří nekompromisní ochrana.", "section_level": 1}, {"title": "Římskokatolická církev.", "content": "Římskokatolická církev říká, že hloubku člověka nemůžeme pochopit bez Boha, jelikož člověk je stvořen Bohem a je učiněn k jeho obrazu. Toto se vztahuje na všechny lidi a dává jim důstojnost z podstaty svého bytí. Definicí člověka pro Římskokatolickou církev je Boží obraz. Vše, co člověk dělá, by se mělo podobat Božímu jednání. Proto by každá lidská činnost měla směřovat ke spravedlnosti, podporování společenství a vytváření bratrských a sesterských vztahů, tedy k rovnosti mezi všemi lidmi. K Božímu obrazu není stvořen pouze jednotlivec, ale celé společenství. Celé společenství má kráčet k dokonalosti vzájemnou solidaritou, která ukazuje na důstojnost člověka. \"I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi. Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“\" (Gen 1,26–27)Člověk je tedy dle křesťanského pojetí nedotknutelný. Převedeno do medicíny: Lidskému embryu náleží lidská důstojnost a potrat je závažným činem proti lidské důstojnosti. Embryu náleží důstojnost, protože je plnohodnotným člověkem v možnosti.  Jen Bůh je základem morálky, Božích přikázání. Boží morálka nedovoluje jednání, které je v rozporu s lidskou důstojností. Pouze ve světle Božích přikázání lze vytvářet a pracovat na pokroku společnosti, jen tak lze vyřešit těžké morální otázky. I ty otázky, které se ptají, jak překonat různé typy totality, aby mohl člověk žít v opravdové svobodě. Totalita popírá transcendentní pravdu o člověku, který je stvořen k Božímu obrazu, a proto dokáže člověka využívat k vlastním účelům, neohlíží se na práva ostatních. Ve světle Božích přikázání lze řešit i hospodářské záležitosti. Solidarita s druhými nás vede k mírnosti, k nelpění na pozemských věcech a ke spravedlnosti. Z toho vyplývá právo na sociální zabezpečení, a přiměřenou životní úroveň, právo na důstojné podmínky k životu, právo na práci.", "section_level": 1}, {"title": "Filozofie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pohanská antická filozofie.", "content": "V době antiky pro Řeky a Římany bylo zcela normální mít otroky. Důstojnost byla vnímaná pouze podle toho jakou má člověk mezi lidmi hodnost, úctu, postavení. Čím větší bohatství, tím větší hodnost.  V pohanské antické filosofii převládá kontingentní pojetí lidské důstojnosti.  Důstojnost podle Aristotela je hodnocena podle kvality myšlení, moudrosti, vyrovnanosti. Člověk vyniká mírností, takže v ničem nepřehání, je pánem sám nad sebou. V \"Etice Níkomachově\" píše\":...jevil by se velkomyslný člověk zcela směšným, kdyby nebyl dobrý. Nebyl by ani cti hoden, kdyby byl špatný; (...) Nejvíce tedy, opakuji, má velkomyslný člověk vztah ke cti, ale také umírněně se bude chovati k bohatství, moci a všelikému zdaru a nezdaru, ať se přihodí jakkoli, i nebude se ani příliš radovati ve zdaru, ani v nezdaru příliš truchliti.\"  Důstojnost podle Cicera je v postavení ve společnosti. Ale nejen to, člověk s vysokým postavením chodí také dobře upravený, má dobré a ctnostné chování. Umí těžkosti života statečně nést, ovládat emoce a vášně. V díle \"De officiis, III\" uvádí: \"Jestliže naše přirozenost žádá, aby člověk pomáhal člověku, ať je to kdokoliv, jen právě proto, že je to člověk, musí být podle téže přirozenosti i prospěch všech lidí věcí společnou. A jestliže tomu tak je, jsme všichni spojeni jedním a týmž přirozeným zákonem, a jestliže toto platí, jistě nám přirozený zákon zakazuje, abychom jeden druhému ubližovali. (...) Ti lidé pak, kteří tvrdí, že sice musíme mít ohled na spoluobčany, ale nikoli na cizince, ti popírají cit pospolitosti celého lidského rodu. (...) Kdybys způsobil v něčem újmu člověku zcela neužitečnému jen pro svůj vlastní prospěch, jednal bys člověka nedůstojně a proti zákonům přírody.\"  Důstojnost podle stoiků (stoikové zastávali přesvědčení pantheistů): důstojní jsou lidé, kteří mají podíl na světovém řádu, který zahrnuje jistý božský rozum; nezáleží na sociálním postavení.", "section_level": 2}, {"title": "Renesance a humanismus.", "content": "Pico della Mirandola - Člověk je povolán Bohem, aby učinil sám sebe stvořitelem. Mirandola věří v Boha, člověku nepřiznává nějak zvlášť významné postavení uprostřed stvoření, v rámci kosmu. Přisuzuje mu, inspirován jedním z mýtů platónského dialogu \"Protagoras,\" svobodu. Do Božích úst vkládá slova, která adresuje Adamovi: \"Nedal jsem ti žádné pevné místo k bydlení,... žádné vlastní vzezření, ani nějaké zvláštní dary, to vše záleží jen na tobě, jak budeš bydlet, vypadat a jaké budeš vlastnit dary, závisí to na tvém přání a rozhodnutí. Přirozenost ostatního stvoření je pevně určena a je ohraničena vnitřními zákonitostmi. Pro sebe sama si je urči ty sám bez jakéhokoli omezení a ohledů podle svého uvážení... Nestvořil jsem tě ani nebeského ani pozemského, ani smrtelného ani nesmrtelného, ty sám ve své velikosti svobodně jako tvůrčí sochař utváříš sebe sama k podobě, kterou upřednostňuješ.\"  Montaigne ukazuje na nicotnost člověka, chce ho ponížit: \"Domýšlivost je naše přirozená dědičná nemoc. Člověk je nejnešťastnější a nejubožejší ze všeho stvoření, a vesměs nejnadutější. Vidí a cítí se zde na zemi bydlet v blátě a bahně země, v nejhorším, nejodumřelejším a nejzpráchlivějším koutě kosmu vyhníván a přikován...; a jde a sedá si ve své domýšlivosti tam nad měsíční dráhu a činí si nebe za podnož svým nohám. Z pýchy této domýšlivosti pak dochází k tomu, že se srovnává s Bohem, připisuje si božské vlastnosti, a domnívá se že je vyvolený a od ostatního stvoření separován.\"", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "Pascal, jako věřící křesťan, píše: \"Veškerá důstojnost člověka spočívá v myšlení. Nemám hledat svoji důstojnost v prostoru, nýbrž v řádu svého myšlení.... Skrze prostor si uvědomuji, že jsem součástí kosmu a ztrácím se v něm jako jeden bod, skrze myšlení jsem sto to pochopit.\" Pascal se dívá na člověka vyváženě, je si vědom bídy, ale i vznešenosti lidské osoby. \"Dobré myšlení je princip mravnosti.\"  Osvícenství: Dle Immanuela Kanta je člověk pánem svého osudu a sám tvoří svou budoucnost. Formuluje tzv. kategorický imperativ: \"Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.\" Kant považuje důstojnost za nevyčíslitelnou vnitřní hodnotu člověka. Znamená to, že člověk je neprodejný. Kant přitom rozlišuje „cenu“ a „důstojnost.“ V lidském světě \"má všechno buď cenu, nebo důstojnost. Co má cenu, na jeho místo může být jako ekvivalent dosazeno něco jiného; co naproti tomu je nad jakoukoli cenu, tedy žádným ekvivalentem nahrazeno, má důstojnost.\" Podle Kanta je člověk povinen mít úctu i k těm lidem, kteří svou důstojnost sami popřeli. Nikomu nesmí být úcta odepřena. Podle toho platí, že \"nesmím odepírat veškerou úctu prostopášníkovi jako člověku, která mu nemůže být odňata minimálně v kvalitě člověka; ačkoliv on sám svým jednáním se činí nedůstojným téhož samého.\"  Kant tvrdil, že nemáme jen práva a povinnosti vůči jiným, ale také vůči sobě samým. Vyzýval každého, aby nikdy neurážel vlastní důstojnost, která ho povyšuje nad vše stvoření a vlévá mu úctu k sobě samému: \"Být člověkem znamená samo o sobě důstojnost, neboť člověk nemůže být nikým použit jako pouhý prostředek, nýbrž musí být vždy použit zároveň jako cíl. V tom tkví důstojnost osobnosti, která ho pozdvihuje nad ostatní bytosti.\"  T. Hobbes a J. Locke vypracovali individualistický obraz člověka: člověk jako svobodný a nezávislý jedinec.", "section_level": 2}, {"title": "Biologie a medicína.", "content": "Ministerstvo zahraničních věcí v roce 1997 v Oviedu přijalo Úmluvu na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (Úmluva o lidských právech a biomedicíně). Pro ČR vstoupila v platnost dne 1. října 2001. Signatáři této Úmluvy si jsou vědomi rychlého vývoje biologie a medicíny, a proto jsou přesvědčeni o potřebě respektovat lidskou osobnost jako jednotlivce a jako člena lidského rodu a vidí jako důležité uznání a zajištění lidské důstojnosti. Jsou si vědomi, že zneužití biologie a medicíny může vést k ohrožení lidské důstojnosti. Proto pokrok v biologii a medicíně by měl být prospěšný pro celé současné i budoucí generace, proto je potřebná mezinárodní spolupráce. Z tohoto důvodu vidí jako důležité držet se opatření, která jsou nepostradatelná v zajištění lidské důstojnosti a základních práv a svobod každého jednotlivce s aplikací biologie a medicíny.  12. ledna 1998 byl v Paříži přijat Dodatkový protokol k výše zmíněné úmluvě o zákazu klonování lidských bytostí. V ČR vstoupil v platnost dne 1. října 2001.  K výzkumu na ebryích in vitro úmluva o lidských právech a biomedicíně uvádí: \"Každý zákrok, jehož účelem je vytvořit lidskou bytost, která je geneticky shodná s jinou lidskou bytostí, živou či mrtvou je nepřístupný.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Důstojnost je soubor pravidel, vztahujících se k nějaké přirozenou inteligenci používající bytosti, nejčastěji k člověku, jejichž (z technického hlediska možné) překročení je z morálního hlediska vnímáno jako nepřípustné, resp. výhoda případně získaná za cenu takového překročení je vzhledem k tomuto považována za nicotnou. Smyslem důstojnosti je ochrana před ponížením.", "tgt_summary": "尊严概念常用于道德、伦理、法学和政治学学说的讨论中,用以表明人本固有的价值属性和拥有受到他人的尊重的权利。它是启蒙时代-聚焦于探讨人本所固有的不可剥夺权利概念的延伸和扩展,经常以一种警示和劝戒的方式出现:例如,在政治上常用来表示对于刑罚所体现的不平等施虐的反抗和弱势群体寻求平等对待的诉求。但同时它也在扩展自己的应用领域,在文化、亚文化及宗教信仰等观念中得以阐释,甚至是那些供人类食用乃至研究的动植物试验品也拥有尊严可言。此外,尊严更多的意义体现在人类价值的维度,尽管并未就此给予明确一致的定义。总之,尊严概念有着丰富的意蕴,在不同的语境和背景中呈现出不同的功能和内涵。", "id": 855887}
{"src_title": "Elementární algebra", "tgt_title": "初等代數", "src_document": [{"title": "Vlastnosti algebry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Proměnné.", "content": "Smysl používání proměnných (tj. symbolů, které označují čísla) je především ve větší obecnosti, což umožňuje:", "section_level": 2}, {"title": "pořadí algebraických operací.", "content": "V matematice je důležité pořadí operací v daném výrazu, tj. jaká operace je upřednostněna před jinou, tak aby se daný výraz mohl počítat vždy stejně. To jest se správným pořadím operací. Pořadí je následující:", "section_level": 2}, {"title": "Rovnice.", "content": "Rovnicí se rozumí tvrzení, že dva matematické výrazy si jsou rovny. Nějaké rovnice jsou pravdivé pro všechny proměnné, jež obsahují (např. \"a\" + \"b\" = \"b\" + \"a\"); Takovéto rovnice se nazývají identitou identity. Rovnice s určitým předpokladem (podmíněné) platí pouze pro určité hodnoty proměnných: \"x\"2 − 1 = 4. Hodnoty proměnných, které vyhovují dané rovnici, jsou řešením rovnice", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti rovnosti.", "content": "Relace rovnosti (=) je:  Relace rovnosti má dále vlastnosti:  Svým způsobem je rovnost též slabě antisymetrická, ovšem antisymetrie je definována pomocí rovnosti, takže je toto tvrzení je tautologií.", "section_level": 3}, {"title": "Vlastnosti nerovnosti.", "content": "Relace nerovnosti (≤) má vlastnost...", "section_level": 3}, {"title": "Příklady z elementární algebry.", "content": "Následující sekce obsahuje některé příklady algebraických rovnic.", "section_level": 2}, {"title": "Lineární rovnice o jedné proměnné.", "content": "Tyto rovnice jsou velice snadno řešitelné, např:  Základní postup při řešení těchto rovnic je násobení, dělení, přičítání či odčítaní stejných čísel k oběma stranám rovnice tak, aby na jedné straně nakonec zůstala pouze proměnná.  lze upravit na: Dělení obou stran 2: zjednodušuje rovnici na:  obecně, se dá upravit jako:", "section_level": 2}, {"title": "Kvadratické rovnice.", "content": "Kvadratické rovnice může být obecně vyjádřená jako \"ax\"2 + \"bx\" + \"c\" = 0, kde \"a\" je nenulové (jinak rovnice přechází v lineární). Tedy \"a\" ≠ 0, a můžeme dělit \"a\" a tím upravit rovnici do standardního tvaru: kde \"p\" = \"b\"/\"a\" a \"q\" = −\"c\"/\"a\". Řešení takovéto rovnice vede ke vzorci (k řešení):  Tato rovnice také může být řešena takzvanou rozkladem Například: :formula_14 Což je stejná rovnice jako Všechny kvadratické rovnice mají dva kořeny v množině komplexních čísel, ale nemusí mít žádný kořen v reálných číslech. Například nemá žádné řešení v reálných číslech. Někdy je řešením takzvaný multiplikátor (matematika), například: Tato rovnice má kořen -1 s násobností 2.", "section_level": 2}, {"title": "Exponenciální a logaritmické rovnice.", "content": "Exponenciální rovnice je rovnice \"a\" = \"b\" pro \"a\" ≥ 0, jež má řešení kde \"b\" ≥ 0. Elementární úpravou je vhodné rovnici upravit tvaru výše. a odečtením 1 z obou stran rovnice a poté dělením obou stran 3: takže nebo logaritimická rovnice je rovnice ve tvaru log\"X\" = \"b\" for \"a\" ≥ 0, jež má za řešení: například: přičtením 2 k oběma stranám a vydělením 4 takže nakonec", "section_level": 2}, {"title": "Soustava lineárních rovnic.", "content": "v případě soustava lineárních rovnic, např. dvou rovnic o dvou proměnných, je možné najít řešení, jež vyhovují oběma rovnicím, pomocí následujících metod.", "section_level": 2}, {"title": "Eliminační metoda.", "content": "Příklad eliminační metody:  vynásobením druhé rovnice 2 dostáváme:  sečtením těchto dvou rovnic dohromady dostáváme rovnici:  tedy  Jestliže víme, že \"x\" = 2, je potom možné odvodit i \"y\" = 3 pomocí jedné z rovnic (nahrazením \"2\" místo \"x\"). Celé řešení této rovnice je potom rovno: (Samozřejmě je možné nejdříve vypočítat \"y\" a potom z něho odvodit \"x\").", "section_level": 3}, {"title": "Substituční metoda.", "content": "Druhý způsob je tzv. substituční metoda.  Ekvivalent pro \"y\" můžeme odvodit z jedné z rovnic. Například použitím druhé rovnice dostáváme:  Odečtení \"2x\" z obou stran rovnice dává : a vynásobením -1:  Nyní dosadíme \"y\" (vyjádřený výše pomocí x) v první rovnici přidáním \"2\" k oběma stranám: nakonec  Opět dosazením 2 za x do jedné z rovnic se vypočítá i druhá proměnná y", "section_level": 3}, {"title": "Jiné typy soustav lineárních rovnic.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Neřešitelné soustavy.", "content": "Ve výše uvedených příkladech bylo možné najít řešení, existují ovšem i soustavy jež nemají řešení. Například  Druhá rovnice nemá žádné možné řešení. Tj. soustava nemá řešení. Všechny soustavy, pro něž neexistuje řešení ovšem nemusí být na první pohled tak snadno rozpoznatelné, například  Jestliže se pokusíme tyto soustavu dvou rovnic vyřešit (například pomocí metody substituce), druhá rovnice, po přičtení 2\"x\" k oběma stranám a vynásobením −1 dává: a po dosazení této hodnoty za \"y\" do první rovnice:  Zřejmě rovnice nemá řešení.", "section_level": 3}], "src_summary": "Elementární algebra je nejzákladnější forma algebraické teorie a navazuje na aritmetiku. Hlavní rozdíl mezi aritmetikou a algebrou je v používání proměnných. Zatímco v aritmetice jsou použita pouze čísla a jejich základní aritmetické operace, v algebře je možné použít např. symboly jako x či y k označení proměnných.", "tgt_summary": "初等代数是一个初等且相对简单形式的代数,教导对象为还没有数学算术方面正规知识的学生们。当在算术中只有数字和其运算(如:加、减、乘、除)出现时,在代数中也会使用符号(如:formula_1、formula_2或formula_3、formula_4)来表示数字,这些符号称做变量。这是很有用的,因为: 这三个是基本代数的主要组成部分,以区隔其与目的为教导大学生更高深主题的抽象代数的不同。", "id": 2860207}
{"src_title": "Korejský výzkumný institut pro letectví a vesmír", "tgt_title": "韩国航空宇宙研究院", "src_document": [{"title": "Aktivity.", "content": "KARI už od roku 1990 začala vyvíjet vlastní rakety, začátkem 90. let zkonstruovala jednostupňovou raketu KSR-I a dvoustupňovou KSR-II. V prosinci 1997 započala vývoj raketového stupně na kapalný kyslík a kerosin s konečným cílem dosáhnout schopnosti vynášet družice na oběžnou dráhu Země. Rozpočet dosáhl roku 2003 výše 156,4 miliard wonů (150 miliónů USD), roku 2007 už 348 miliard wonů (366 miliónů USD).  V srpnu 2004 vlády Ruska a Jižní Koreje podepsaly dohodu o krátkodobém letu jihokorejského občana na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). V březnu 2007 dva kandidáti – Ko San a I So-jon přijeli do Hvězdného městečka. Na ISS se nakonec podívala I So-jon, původně náhradnice Ko Sana, v rámci 14. návštěvní expedice v dubnu 2008.  KARI také vyvíjí bezpilotní letadla, vzducholodě a mnohoúčelové vrtulníky. Pracovníci agentury také vyvinuli, vyrobili a provozují několik umělých družic Země. A sice satelity řady KOMPSAT, COMS (\"Communication, Ocean and Meteorological Satellite\") a STSAT-2 (\"Science and Technology Satellite\").", "section_level": 1}, {"title": "KSLV.", "content": "Roku 2004 zahájila KARI spolupráci s ruským Chruničevovým vědeckovýrobním centrem ve snaze o urychlení vývoje nosné rakety. Konstruktéři obou organizací společně postavili raketu KSLV (\"Korea Space Launch Vehicle\", také Naro-1). První stupeň je převzatý z rakety Angara, druhý je korejský. Rusové pomohli i s výstavbou jihokorejského kosmodromu Naro, ze kterého raketa KSLV startuje.  První start proběhl 25. srpna 2009, byl jen částečně úspěšný – družice se nedostala na oběžnou dráhu kvůli neoddělení aerodynamického krytu. Při druhém pokusu 10. června 2010 byla raketa ztracena 137 sekund po startu. Po několika dalších neúspěšných pokusech a odkladech startu se 30. ledna 2013 podařilo dostat do vesmíru první jihokorejskou družici.  Jižní Korea však plánuje pracovat dále na svém vesmírném programu již sama, neboť spolupráce s Ruskem byla domluvena jen na omezený počet startů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Korejský výzkumný institut pro letectví a vesmír (; ) je vládní agentura Jižní Koreje pro letectví a kosmický výzkum se sídlem v Tedžonu, založená roku 1989. V prvních letech se soustřeďovala především na leteckou technologii, v současné době vyvíjí vlastní nosnou raketu KSLV.", "tgt_summary": "韩国航空宇宙研究院(;,缩写:),是韩国航空航天研究的政府机构,总部位于大田市。", "id": 416698}
{"src_title": "Ko San", "tgt_title": "高山 (宇航員)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výzkumník.", "content": "Ko San se narodil v Pusanu 19. října 1976, když byl tříletý, přestěhovala se rodina do Soulu. Roku 1995 dokončil střední školu, studoval čínštinu na \"Hanyoung Foreign Language High School\" v Soulu. Roku 2003 získal bakalářský titul na Soulské národní unierzitě, kde studoval matematiku, roku 2005 se stal magistrem kognitivních věd. Aktivně sportuje, věnuje se alpinismu a boxu. Zlezl horu Muztagh Ata (7546 metrů) v Sin-ťiangu a roku 2004 vyboxoval třetí místo na jihokorejském mistrovství amatérů.  V letech 2003–2005 pracoval v laboratoři počítačového vizuálního vnímání katedry kognitivních věd Soulské národní univerzity, poté přešel do společnosti Samsung, kde se v Institutu pokročilé technologie (\"Samsung Advanced Institute of Technology\") zabýval podobnými problémy.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmonaut.", "content": "Roku 2004 se jihokorejská a ruská vláda dohodly na týdenním letu občana Jižní Koreje na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). Let měl stát Jižní Koreu 20 miliónů USD. Korejský výzkumný institut pro letectví a vesmír (KARI) vypsal konkurz, Ko San se přihlásil a stal se s I So-jon jedním ze dvou finalistů. Dne 7. března 2007 oba zahájili výcvik ve Středisku přípravy kosmonautů v Hvězdném městečku.  Dne 5. září 2007 jihokorejské ministerstvo vědy a techniky zveřejnilo, že do vesmíru poletí v dubnu 2008 v rámci 14. návštěvní expedice Ko San a I So-jon bude náhradnicí. Ale 10. března ministerstvo oznámilo, že poletí I So-jon a Ko San zůstane na Zemi v záložní posádce. Koovu letu zabránilo ruské Středisko přípravy kosmonautů, které tak potrestalo jeho opakované porušování pravidel přípravy. Vynášel totiž a posílal do Koreje důvěrné služební dokumenty. Podle ruského tisku dokonce získal instrukce pro řízení kosmických lodí Sojuz, ke kterým neměl vůbec mít přístup.  Kosmický let I So-jon proběhl úspěšně, byť s neočekávaně tvrdým přistáním, ve dnech 8. – 19. dubna 2008.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ko San (; * 19. října 1976, Pusan, Jižní Korea) je jihokorejský výzkumník v oboru umělé inteligence a robotiky, v letech 2007–2008 se připravoval na let do vesmíru za Korejský výzkumný institut pro letectví a vesmír ve 14. návštěvní expedici na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). Měsíc před startem byl však z posádky vyřazen pro hrubé porušení disciplíny a zůstal na Zemi v roli náhradníka.", "tgt_summary": "高山(,1976年-10月19日),韩国的研究人员。三星综合技术院所属。", "id": 2160506}
{"src_title": "Jaderný pór", "tgt_title": "核孔", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Jednotlivé eukaryotické organismy se samozřejmě značně liší ve stavbě jaderných pórů. Co se týče obratlovců, jaderný pór má velikost přibližně 145 nanometrů v průměru a 80 nanometrů na délku (napříč membránou). Ve srovnání s ostatními strukturami je jaderný pór opravdu obrovský, lidský jaderný pór má 125 megadaltonů (MDa), zatímco třeba ribozom (další bílkovinný komplex) pouhé čtyři MDa. Některé zdroje sice udávají pro jaderný pór poněkud menší rozměry, nicméně i tak jsou neuvěřitelně velké. Každá lidská buňka má přitom ve svém jádře několik tisíc takových pórů (udává se průměrně asi 3000–4000, ale záleží na buněčném typu).  Na druhou stranu se skládají jaderné póry z „pouhých“ 30 (podle jiných zdrojů 50) různých druhů proteinů, tzv. nukleoporinů. Každý se nicméně několikrát opakuje, obvykle 16× nebo 32×. V jejich struktuře se často střídá fenylalanin s glycinem, tyto FG oblasti jsou vystaveny na vnitřním povrchu póru a zřejmě hrají důležitou roli v transportu látek. Celý finální válcovitý útvar je z průřezu symetrický a má osmiúhelníkový tvar. Na vnější straně membrány vybíhají filamenta, na vnitřní straně (v jádře) je košovitý útvar.", "section_level": 1}, {"title": "Transport.", "content": "V jaderném póru se odehrává prakticky veškerý membránový transport mezi cytosolem a jádrem. Tento transport je obousměrný a poměrně efektivní. Udává se, že za sekundu může přes nukleární pór projít až 1000 makromolekul. Kupříkladu když buňka replikuje svoji DNA (v S-fázi), musí skrz každý z 3000 pórů projít každou minutu 100 histonů.", "section_level": 1}, {"title": "Pasivní transport.", "content": "Malé molekuly do velikosti 5000 daltonů prochází zřejmě jaderným pórem zcela volně, na základě pasivního transportu. Se zvyšující se velikostí se tato možnost zhoršuje, pokud má protein 17 000 daltonů, tak na základě prosté difuze vyrovná koncentraci mezi cytosolem a jádrem až za dvě minuty, protein o velikosti 60 000 daltonů už neprochází téměř vůbec. Na základě těchto pozorování se zdá, že jaderný pór volně propouští přibližně takové proteiny, které by prošly kanálem o průsvitu 9 nanometrů.", "section_level": 2}, {"title": "Transport pomocí receptorů.", "content": "Nicméně buňka musí být schopna přes jadernou membránu dostat i proteiny, které jsou rozhodně větší než 60 kilodaltonů a pórem o velikosti 9 nm by samy o sobě neprošly. K těm patří třeba ribozomální podjednotky, případně také DNA polymerázy a RNA polymerázy. Všechny takové proteiny mají ve své primární sekvenci tzv. jaderný lokalizační signál (NLS), mnohdy bohatý na lysin a arginin. Tento signál (nejčastěji sekvence aminokyselin PKKKRKV nebo třeba KRPAATKKAGQAKKKK) umožňuje rozpoznání specifickými vektory, s nimiž následně kýžený protein projde jaderným pórem. Samozřejmě existuje také jaderný exportní signál (anglicky nuclear export sequence, NES) sloužící zase k vynášení proteinů z jádra ven.  Co se týče importu látek dovnitř jádra, Nejprve jsou NLS signály na proteinech rozeznány tzv. jadernými importními receptory (NIR, též zvány importiny). Každý NIR receptor se specializuje na určitou skupinu bílkovin, jež rozeznává. Následně se zřejmě jaderné importní receptory navážou na FG sekvence (z aminokyselin fenylalanin, glycin) na jaderném póru a podél nich postupují tak, že se střídavě vážou a disociují na své cestě přes pór. Po průniku do jádra se substrát uvolní z NIR receptoru a může vykonávat svou funkci v jádře. Export probíhá podobně, akorát v něm figurují již zmíněné jaderné exportní signály, jež se vážou na jaderné exportní receptory.  V řízení exportu i importu pomocí receptorů má zásadní roli Ran GTPáza, protein, který může vázat GTP nebo GDP. V cytosolu obvykle Ran váže GDP, v jádře spíše GTP. Tím vzniká gradient napříč membránou a je také možné vytvořit transport látek jedním žádaným směrem. Například při importu látek do jádra se naváže náklad na jaderný importní receptor a projde membránou, kde se na něj naváže Ran-GTP a způsobí disociaci nákladu. Naopak při exportu z jádra do cytosolu se musí náklad navázat na jaderný exportní receptor pouze v přítomnosti Ran-GDP.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jaderný pór (NPC) je rozměrný molekulární komplex mnoha proteinů vyskytující se v jaderné membráně eukaryotických buněk. U obratlovců dosahuje velikosti kolem 125 megadaltonů (u kvasinek je přibližně poloviční) a má oktagonální tvar. Jaderný pór umožňuje selektivní transport látek přes membránu jádra.", "tgt_summary": "核孔是镶嵌在真核细胞细胞核核膜中的一种复合物,是细胞核与细胞质间物质交流的通道。细胞核内合成的RNA、大多蛋白质与核糖体等进入细胞质的需通过核孔进入细胞质,而细胞质中的大分子物质也需经过核孔进入细胞核。脊椎动物细胞的核膜上平均拥有约2000个核孔,但核孔的数量也会根据细胞转录活动的旺盛程度的改变而发生变化。", "id": 1504680}
{"src_title": "Juan Carlos I (L61)", "tgt_title": "胡安·卡洛斯一世號戰略投射艦", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Stavbou lodi byla pověřena španělská loděnice Navantia ve Ferrolu. Kýl byl založen v květnu 2005. Na vodu byl trup spuštěn 22. září 2009 a dne 24. června 2010 byl \"Juan Carlos I\" přijat do služby.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "\"Juan Carlos I\" může převážet 900 plně vybavených námořních pěšáků, desítky lehkých vozidel a až 46 tanků Leopard 2. Výsadek je proveden pomocí vyloďovacích člunů a vrtulníků. Disponuje též dvěma patry víceúčelových prostorů pro uskladnění vozidel a nákladu (celkem až 6000 tun materiálu). Horní patro je rozděleno na hangár pro 12 letounů a garáž pro lehká vozidla o ploše 2046 m2. V případě, kdy loď slouží jako letadlová, je hangár rozšířen na celou palubu a pojme 30 letounů. Ve spodním patře je prostor o velikosti 1400 m2 sloužící pro uskladnění 26 tanků (pokud tanky stojí i v samotném doku, může jich být 46). Do něj se vjíždí pomocí dvou ramp a zároveň je z něj přímý přístup do doku s výsadkovými čluny. Palubní dok má rozměry 69,3x16,8 metru. Vejdou se do něj čtyři vyloďovací čluny LCM-1E, LCM-8 či jedno výsadkové vznášedlo Landing Craft Air Cushion. Společně s nimi může být v doku ještě 4-6 malých rychlých člunů Supercat.  Dvojice výtahů spojuje hangár s letovou palubou o rozměrech 201,9×32 metru. Z ní může najednou operovat šest středních či čtyři těžké vrtulníky. Na přídi lodi je také skokanský můstek s úhlem 12°, usnadňující operace letounů STOVL (krátký start a kolmé přistání – \"short take-off and vertical landing\"). Na letové palubě přitom může parkovat dalších šest strojů. Z paluby \"Juana Carlose I\" mohou operovat kolmostartující letouny AV-8B+ (v budoucnu též F-35 Lightning II), konvertoplán V-22 Osprey a vrtulníky typů NH-90, SH-3D, AB 212 a CH-47 Chinook.  Obrannou výzbroj tvoří čtyři 20mm kanóny a čtyři 12,7mm kulomety. Je též plánována instalace systému pro obranu vůči protilodním střelám. Stejně tak loď nese pouze základní komunikační a elektrické systémy.  Pohonný systém lodi je diesel-plyno-elektrický. Elektromotory pohání plynová turbína General Electric LM-2500 a dva diesely IZAR MAN 32/40 16V. Elektřina pohání dva pody - plně otočné závěsy obsahující elektromotory a dvojici lodních vrtulí. Loď tak nepotřebuje kormidlo. Dosah je 9000 námořních mil při 15 uzlech. Tato koncepce přináší značnou úsporu nákladů, vnitřního prostoru, zmenšení posádky a snížení hluku. Naopak zlepšuje manévrovací schopnosti lodi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Juan Carlos I (L61) je víceúčelová válečná loď španělského námořnictva. V současnosti je jeho největší válečnou lodí. Je konstruována tak, že může sloužit jako vrtulníková výsadková loď, letadlová loď či plavidlo pro záchranné a humanitární operace. Projekt lodi je reakcí na potřebu větší aktivity španělského námořnictva v mezinárodních operacích, ale zároveň na nutnost finančních úspor. Oficiálně je označena jako loď pro strategickou projekci (přítomnost či působení) — \"Buque de Proyección Estratégica\".", "tgt_summary": "胡安·卡洛斯一世号()是西班牙海军旗下一艘融合了轻型航空母舰与两栖突击舰功能的多用途军舰,由西班牙国营造船集团(Navantia)承造的该舰,是以「战略投射舰」(,英语:Strategic Projection Ship, SPS )作为其定位。胡安·卡洛斯一世号具有直通飞行甲板和舰艏的滑跃甲板,适合让战机进行垂直或滑跃起飞,并以垂直降落方式回收战机,因此可作为海鹞II式以及未来的F-35B战机之起降载台,此外舰尾设有井围甲板,可装四到六艘机械化登陆艇进行水面登陆作战。该舰将优先地作为航空母舰使用,特别是在西班牙因遭逢金融和经济困境而将阿斯图里亚斯亲王号航空母舰退役的状况下,由胡安·卡洛斯一世号接替空缺的航空母舰职责。该舰得名于西班牙逊位国王胡安·卡洛斯一世。", "id": 1685906}
{"src_title": "Ralf Dahrendorf", "tgt_title": "拉尔夫·达伦多夫", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Dahrendorfovým otcem byl sociální demokrat Gustav Dahrendorf, po jehož vzoru byl Ralf odpůrce nacismu, v posledním roce války byl za tuto činnost vězněn v táboře.  Studoval na univerzitě v Hamburku, první doktorát zde získal v roce 1952 a pokračoval na London School of Economics v letech 1952–1954. Druhý doktorát získal Dahrendorf v roce 1956. V listopadu 1956 byl spolu s dalšími 40 lidmi vybrán do Německé sociologické asociace, kam patřili i například Hanz Albert, Karl Martin Bolte a mnoho dalších. Z nichž ale vždy vyčníval. Jako první získal místo předsedy v Německé sociologické asociaci. Do politiky se začal angažovat roku 1969.Během studia na London School of Economics se setkal s Karlem Popperem, jehož vědecká teorie ho dovedla až za hranice hermeneutiky a dialektiky, ovšem k jeho hlavnímu zaměření ho dovedla až kniha Citizenship and Social Class od T. H. Marshalla.Založil katedru sociologie v Kostnici, kde i začínal jako teoretik sociální stratifikace.  Byl nositelem Řádu britského impéria. V letech 1969–1970 byl poslancem německého Spolkového sněmu za FDP. Později byl též evropským komisařem pro vnější vztahy a obchod, evropským komisařem pro výzkum, vědu a vzdělávání. Roku 1971 se stal členem Komise Evropského společenství a pod pseudonymem zveřejnil články ostře napadající bruselskou byrokracii a „Evropany z povolání“.Kritizoval Evropskou unii a evropské mocnosti zato, že neumožnili státům střední a východní Evropy dřívější členství v EU. Obával se společné měny, o které si myslel, že povede ke štěpení EU.  Spolu s Davidem Lockwoodem vytvořili ́ ́konfliktní sociologii ́ ́. Zabývali se problematikou formování tříd, sociální nerovnosti a sociálních konfliktů.Dahrendorf zaujal svou snahou o institucionalizaci třídních konfliktů, jelikož věřil, že se dají vyřešit bez násilí. Hlásil se k otevřené společnosti, k demokraticky voleným institucím a k liberální demokracii.  Dahrendorf byl v letech 1974–1984 ředitelem prestižní London School of Economics (1974–1984) a v letech 1987–1997 rektorem ústavu St. Antony's College, který je součástí Oxfordské univerzity. Byl předním teoretikem sociálních tříd a konfliktů a významným kritikem marxismu. Zabýval se též tématem svobody a autoritářského režimu.  Roku 1988 se usadil ve Velké Británii, kde dostal britské občanství. V roce 1993 byl doživotně jmenován členem britské Sněmovny lordů. Ve Velké Británii byl znám též jako lord Dahrendorf. Poslední chvíle poznamenané rakovinou strávil se svou rodinou a přáteli z Oxfordské univerzity.K jeho smrti se vyjádřila i německá kancléřka Angela Merkelová, která řekla: „Evropa ztratila jednoho z nejdůležitějších myslitelů a intelektuálů.“.  Jeho díla vyšla i v češtině, a to například Úvahy o revoluci v Evropě, Pokoušení nesvobody: intelektuálové v časech zkoušek, Od pádu Zdi k válce v Iráku.  Za svůj život získal řadu ocenění a titulů, např.:", "section_level": 1}, {"title": "Dahrendorfova teorie konfliktu.", "content": "Dahrendorfova teorie konfliktu je zaměřena na sociální konflikty a jeho koncepce je nejúplněji obsažena v práci Soziale Klassen und Klassenkonflikt in der industriellen Gesellschaft (česky Sociální třídy a třídní konflikt v industriální společnosti, 1957). V něm představil “třetí cestu” mezi Parsonsovou funkcionalistickou teorií opírající se o představu harmonické společnosti a Marxovou myšlenkou proti sobě stojících sociálních tříd, přičemž odmítá Marxovo vyústění konfliktu v beztřídní společnost. Věřil, že ani marxismus, ani strukturální funkcionalismus nevypovídají o celé společnosti, neboť strukturální funkcionalismus se dostatečně nezaměřuje na aspekt sociálního konfliktu a marxismus nebere v úvahu sociální integraci a přeměnu společnosti na kapitalistickou.  Dahrendorfa moderní teorie konfliktu považuje každou společnost za konfliktní, neboť je rozdělena na třídy (ty považuje ve smyslu otevřených politických konfliktů založených na sociálním postavení za moderní jev) a strany, což způsobuje nerovný přístup k moci a odměnám a nerovnou distribuci statusů. Zatímco Marx považoval za hlavní příčinu konfliktu nerovnost mezi třídami, Dahrendorf tvrdí, že konflikty způsobují zejména různé zájmy jednotlivců a skupin a oslabení těch, co jsou u moci.  Dahrendorf definuje pojem sociální konflikt jako strukturálně vytvořené protikladné vztahy mezi prvky společnosti vyrůstající systematicky ze sociálních struktur společnosti. Tyto konflikty se přitom mohou odehrávat na různých úrovních společnosti, přičemž se může jednat o konflikty mezi rolemi nebo konflikt mezi třídami. Předmětem moderního sociálního konfliktu již není odstraňování rozdílů, nýbrž odstranění nerovností, které omezují občanskou účast pomocí společenských, ekonomických či politických nástrojů.  Přestože sociální konflikty ohrožují existenci a stabilitu společnosti, Dahrendorf je považuje za nezbytné pro vznik otevřené společnosti a plnohodnotného, demokratického a racionálního života, neboť se domnívá, že představují motor sociálních změn.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Dahrendorfova teorie konfliktu je kritizována pro svůj čistě makrosociologický přístup; nezabývá se vůbec aspekty společenského života.  Peter Weingart nazval Dahrendorfův pokus syntetizovat třídní marxistický koncept a koncept moderní teorie akce neúspěšným. Dahrendorf se podle něj špatně uchýlil k voluntaristickému vysvětlení konfliktu a změny a jeho koncept je identický s konceptem sociální mobility.  Ralpha Dahrendorfa kritizoval také například Jan Schnellenbach, který nesouhlasil s tvrzením, že diverzita ekonomických přístupů je nejen pravděpodobná, ale je i rozumné si ji udržet. Schnellenbach vidí jako problematické sloučení této hypotézy s ortodoxními ekonomickými přístupy k vytváření hospodářské politiky.", "section_level": 1}, {"title": "Výběr z díla.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Auf der Suche nach einer neuen Ordnung.", "content": "Auf der Suche nach einer neuen Ordnung (česky Hledání nového řádu – přednášky o politice 21. století). Kniha je souborem šesti přednášek Ralfa Dahrendorfa konaných na přelomu let 2001 a 2002, ve kterých se zamýšlí nad hrozbami, kterým jsou moderní liberální demokracie vystavené v důsledku procesu globalizace a modernizace společnosti. Jedná se tedy o sociální a politickou analýzu přítomnosti, která má za cíl odpovědět na otázky tehdejší doby a porozumět tak situaci ve světě na počátku 21. století, tedy ve světě, jenž Dahrendorf označuje za rozkolísaný a stojící na nebezpečné hranici ztráty všech pravidel a zábran nebo vzniku autoritářství a nových omezení. První přednáška se totiž konala pouze osm týdnů od 11. září 2001, tedy osm týdnů od teroristického útoku na USA. Tento útok na největší světovou velmoc otřásl celým světem a po období optimismu se vlády ujal strach z budoucnosti.  Dělí se na následující kapitoly:", "section_level": 2}, {"title": "1. Ještě nikdy se nám nedařilo tak dobře. O životních šancích..", "content": "První část je věnována tématu životních šancí. Ralf Dahrendorf zde tvrdí, že lidstvo v těchto letech zažívá svou nejšťastnější éru existence vzhledem k historickým faktům. Klíčovým pojmem této části je štěstí. Autor se zamýšlí nad podobou štěstí v 20 a 21. století. Tato společenská hodnota je v dnešní době, kdy země východního bloku dosáhly demokracie, méně prožívána. Pocit štěstí je tak podle autora více vnímán při čerstvém dosažení určitého společenského požadavku, nikoli při jeho zevšednění a integraci do běžného života společnosti.", "section_level": 3}, {"title": "2. Svět bez opor. Globalizace a anomie..", "content": "Druhá část knihy pojednává o globalizaci, jejím výskytu před a po pádu železné opony a analyzuje problémy spjaté s globalizací, především se pak pozastavuje nad problémem etnické identifikace, který je spojen s pojmem „Glokalizace“. Jako glokalizaci autor vnímá stav, kdy se národy snaží vyřešit lokální problémy na základě globálního kontextu. Jednání etnik je tak podle autora vždy ovlivněno globálními souvislostmi.", "section_level": 3}, {"title": "3. Kapitál bez práce. Sociální rekonstrukce života.", "content": "Třetí část knihy nese název Kapitál bez práce. Ralf Dahrendorf zde rozlišuje dnešní pracovní podmínky s těmi minulými, přičemž nahlíží do historie dvou předešlých století a definuje pracovní svobodu, která je v dnešní době podle něj důležitým faktorem pracovní morálky. Jako hlavními prvky sociální rekonstrukce je pak podle autora krácení pracovní doby, s čímž se pojí krácení produktivního období života v důsledku větší dostupnosti vzdělání, nárůst státních svátků či zmírnění pracovních požadavků na den.", "section_level": 3}, {"title": "4. Třídy bez boje, boj bez tříd. Moderní sociální konflikt.", "content": "Tato část díla se zabývá třídním bojem, jakožto následkem zvyšování lidského blahobytu. Ralf Dahrendorf se v této části zaměřuje především na země OECD a v rámci těchto zemí se pak zabývá rovností lidí a definuje sociální třídy. Přitom autor naráží na rozdělení světa na první, druhý a třetí svět. Toto rozdělení od sebe odděluje konzumní a nedočkavou společnost prvního světa od bláhové společnosti světa třetího, která stále čeká na zázrak v podobě náhlého přílivu bohatství.", "section_level": 3}, {"title": "5. Liberální řád pod tlakem: demokratická dilemata.", "content": "V páté části knihy Ralf Dahrendorf pojednává o demokracii. Tento pojem empiricky rozvádí a nahlíží do různých evropských demokratických systémů. Autor zde popisuje jednoduchost politického systému v demokratických zemích na principu alternace dvou politických uskupení, přičemž poukazuje na komplikace, které nastávají s výskytem dalších politických stran, které nemusí zastupovat výhradně jen levý nebo pravý politický sektor, v tom případě se pak jedná o strany středu, nebo o různá regionální politická uskupení.", "section_level": 3}, {"title": "6. Myšlenky ke všeobecným dějinám ze světoobčanského hlediska.", "content": "Závěrečná přednáška je filozofickou rozpravou o cílech a dějinách světové společnosti. Ralf Dahrendorf se zde zamýšlí nad cílem civilizování světa, svobodou nebo světoobčanskou společností. Jako zásadní spis pro své bádání autor uvádí titul Immanuela Kanta „Myšlenky ke světovým dějinám za světoobčanského hlediska“. Dahrendorf a Kant se zde shodují v cíli, který nazývají „občanskou společností všeobecně spravující právo“. Tento cíl je systémem fungování společnosti na základě svobody, která je omezována určitými pravidly, které zabraňují vzniku absolutní svobody.", "section_level": 3}, {"title": "\"Wiederbeginn der Geschichte\" (česky Od pádu Zdi k válce v Iráku – nový začátek dějin, Vyšehrad 2008.", "content": "Tato Dahrendorfova kniha je sborníkem statí z let 1990 až 2003, díky tomuto rozptylu lze vypozorovat proměnu poměrů i Dahrendorfových názorů. Základním stavebním kamenem textu je společnost a svoboda, jimiž se autor zabývá v kontextu moderních dějin a veškerých v knize zpracovaných teoriích. Ve své kritice se často opírá o jména jako je Karl Popper, Imanuel Kant, Timothy Garton Ash a další.", "section_level": 2}, {"title": "1. 1990: Musejí revoluce ztroskotat?; Otevřená společnost a její obavy; Svéprávní občané hledající opory.", "content": "Na počátku díla se autor věnuje demokratické revoluci z roku 1989 a pádu komunistické nomenklatury. Na tuto skutečnost nahlíží z různých úhlů a hledí do budoucna. Analyzuje úspěšnost revolucí, srovnává je s reformami (kombinací obou vzniká termín revoluce a uvádí čtenáře do problematiky skutečnosti, co se děje po revoluci (rozpad občanské společnosti, nestabilní elity, tzv. slzavé údolí ekonomiky atd). Poznamenává, že mnohé země svou cestu ke svobodě musejí projít skrz velice trnitou cestu.", "section_level": 3}, {"title": "2. 1992, 1994: Morálka, instituce a občanská společnost; Dobrá společnost.", "content": "Dále v textech se Ralf Dahrendorf věnuje úvahám nad společností v nových demokratických režimech. Předchozí kapitoly byly především politologické, v těchto se zcela zaobírá společenstvem. Zamýšlí se nad morálkou, strukturou společnosti, která utrpěla po pádu komunismu značný šok. Pro udání příkladu srovnává Singapur a Londýn, sociologicky diametrálně odlišná města.", "section_level": 3}, {"title": "3. 1994, 1995: O propojení ekonomie a politiky, Kvadratura kruhu: ekonomický blahobyt;.", "content": "V první kapitole je předneseno propojení ekonomie a politiky, což byla strategie zvolená velkým množstvím států ke stabilizaci poměrů. V esejích z roku 1995 přichází s velice specifickou myšlenkou kvadratury kruhu, kde definuje pilíře úspěšné demokracie. Těmi dle autora jsou: ekonomický blahobyt, sociální soudružnost a politická svoboda.", "section_level": 3}, {"title": "4. 1996: O Německu: osobní perspektiva; Od Evropy k EUropě.", "content": "Na počátku Dahrendorf víceméně prezentuje svoji zkušenost s profesním působením v Německu a jeho stavu před a po revoluci. Autor analyzuje postoj k Evropské unii. Striktně se vymezuje proti označení euroskeptik, ačkoliv sám působil v EU, míru integrace hodnotí negativně, a to především proto, že například u zavedení stejné měny, se upřednostnily záležitosti ekonomické před politickými, čímž trpí demokracie.", "section_level": 3}, {"title": "5. 1998: Revoluce a reforma, aneb něco je víc než vše; Tři problémy otevřené společnost; Rozum, svoboda a strana: liberální dilema; New Labour a stará svoboda: ke kritice třetí cesty; Přelomová a normální období: potřebuje politika intelektuály?", "content": "Přednášky roku 1998 jsou nejobsáhlejší částí knihy, Ralf Dahrendorf se zde zabývá analýzou velkých historických revolucí (1989, 1968, 1884). Dále kritizuje otevřenou společnost, předkládá její problémy, z nichž jeho největší je ten, že lidé potřebují žít v zakotvené kultuře, musí cítit, že někam patří, jinak je to pro ně nepřirozené. Následně se posouvá ke kritice liberalismu, navzdory jeho politickému smýšlení.", "section_level": 3}, {"title": "6. Přelom století (2000, 2001, 2002, 2003).", "content": "V posledních kapitolách knihy Dahrendorf bilancuje nad uplynulými roky a přemítá nad těmi budoucími. Hodnotí především demokracii, poukazuje na oslabení parlamentu a hlasu lidu. Krom toho upozorňuje na sílící monopol informací a zamýšlí se nad otázkou přistěhovalectví a populismu.", "section_level": 3}, {"title": "Úvahy o revoluci v Evropě.", "content": "Kniha z roku 1989 je koncipována jako dopis adresovaný Dahrendorfovu příteli z Polska a autor se v něm zamýšlí nad budoucností střední a východní Evropy, přičemž vychází z konkrétních událostí spojených s pádem komunistických režimů ve východní Evropě na konci 80. let.  Dílo je rozděleno do tří částí:  První část je věnována tématu revoluce a jejímu významu pro vznik otevřené společnosti. Dahrendorf chápe revoluce, které proběhly na konci 80.let ve státech Střední a Východní Evropy, jako vítězství otevřené společnosti. „Země východní a střední Evropy neodvrhly svůj komunistický systém jen proto, aby převzaly systém kapitalistický... Odvrhly uzavřený systém, aby vytvořily otevřenou společnost, protože přestože systémů může být mnoho, otevřená společnost je jen jedna,\" uvádí. K úspěšné transformaci postkomunistických uzavřených společností na společnosti otevřené je podle Dahrendorfa nezbytná rovnováha hospodářského růstu, sociální spravedlnosti a ústavních institucí, neboť jejich nerovnováha by mohla vyústit v návrat minulých fašistických režimů.  V druhé části knihy jsou představeny politické a ekonomické předpoklady svobody, přičemž Dahrendorf tvrdí, že neexistuje přímá cesta od plánovitého hospodářství k hospodářství tržnímu. Životní podmínky většiny obyvatel transformujících se států se podle něj nejprve zhorší a teprve po určité době dojde k jejich zlepšení. Poslední část je zaměřena na problémy Německa a budoucnost sjednocené Evropy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ralf Gustav Dahrendorf (1. května 1929 Hamburk, Německo – 17. června 2009 Kolín nad Rýnem) byl německo-britský sociolog, politolog, filosof a liberální politik. Byl považován za jednu z předních osobností společenských věd. Osobní svoboda byla pro něj nejvyšším dobrem a její ochrana a zachování jeho životním zájmem.", "tgt_summary": "拉尔夫·达伦多夫,达伦多夫男爵,(英语:Ralf Gustav Dahrendorf, Baron Dahrendorf,1929年-5月1日-2009年-6月17日),德国裔英国社会学家、哲学家、政治学家、自由派政治家,冲突理论的代表之一。他反对结构功能主义对共识、秩序和均衡的片面强调,关注社会中变迁、冲突的方面,找回问题意识,建立冲突的社会分析模式。1959年出版的《工业社会中的阶级和阶级冲突》(\"\")是其代表作,认为任何社会组织都是强制性协调的联合体,社会组织内部并不平衡,由此产生出统治和被统治的两种人,工业社会将冲突制度化,从而使阶级冲突转化为个人竞争。", "id": 1589696}
{"src_title": "Čaroděj ze země Oz", "tgt_title": "绿野仙踪 (童话)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Hlavní hrdinkou je malá Dorotka Galeová, která žije u svého strýčka Henryho a tety Emy v Kansasu. Strýček s tetičkou na Dorotku nemají čas, a tak jejím největším kamarádem je pes Toto. Začne bouřka a tornádo, před kterým se Dorotka nestihne schovat, to ji tím pádem i s jejím pejskem a domem přenese do daleké Východní země, kde žijí modří Mlaskalové, kteří jsou jí vděčni za to, že nevědomky zabila svým domem Zlou čarodějku z Východu. Mlaskalové jí vyprávějí o zemi Oz, které vládly čtyři čarodějky. Na severu a na jihu jsou hodné čarodějky, na východě a západě pak zlé. Nejmocnější je veliký čaroděj Oz, jenž žije uprostřed země Oz ve Smaragdovém městě. Dorotku v zemi přivítá také Hodná čarodějka ze Severu, která dá dívce kouzelný polibek na čelo, který ji ochrání před zlem.  Dorotka si bere stříbrné střevíčky mrtvé Čarodějky z Východu a vydává se po cestě dlážděné žlutými cihlami do Smaragdového města, protože chce, aby jí Čaroděj pomohl vrátit se zpět domů do Kansasu. Cestou potká Dorotka Strašáka, který byl napíchnutý na kůlu v poli, aby plašil ptáky. Jeho přáním je získat mozek, a proto se s Dorotkou vydává do Smaragdového města. V lese potkají Plecháče (Robota), který se nemůže pohnout, protože má zrezivělé klouby. Připojuje se k nim, protože touží po srdci – věří, že mu ho čaroděj ze země Oz přičaruje. Přidá se k nim ještě Zbabělý lev, který touží po odvaze.  Ve Smaragdovém městě jim Strážce bran nasadí povinné zelené brýle, takže všechno vidí zeleně. Vydávají se k paláci velkého čaroděje Oze a jednotlivě se s ním setkávají. Má mnoho podob a všem prý na jejich přání vyhoví, až zabíjí Zlou čarodějku ze Západu v zemi žlutých Mrkalů.  Na západě na ně čarodějka posílá své sluhy včetně létajících opic, nakonec ale Dorotku i ostatní zajme. Dorotka však čarodějku přelstí, polije ji vodou a čarodějnice se rozpustí. Sebere jí kouzelnou zlatou čepičku, díky níž může přivolat na pomoc okřídlené opice. Opice je odnesou zpátky k Ozovi.  Dorotka s přáteli zjistí, že čaroděj Oz je ve skutečnosti člověk bez jakýchkoliv magických schopností, shodou okolností také z USA, konkrétně z Omahy z Nebrasky. On však přesto dává Strašákovi mozek, Plecháčovi srdce a Lvovi odvahu, protože je už dávno mají, jen o tom nevěděli. Strašák vymyslel bojový plán, měl tedy mozek, Plecháč se bál o Dorotku, měl tedy srdce a Lev odvahu získal tím, že odvážně pomáhal Dorotce v nebezpečí. Té se pokusí splnit její přání pomocí horkovzdušného balónu, Dorotka ale nestihne nastoupit a Oz odletí do Kansasu sám.  Dorotka s přáteli se vydají ke Glindě, Hodné čarodějce z Jihu, která by jí mohla pomoci. Prochází Porcelánovou zemí, Lev přemůže nestvůru. Přes kopec hlídaný Kladivovými hlavami jim opět pomůžou okřídlené opice.  Na Jihu plném červených Čtvermoňanů Glinda, nejmocnější čarodějka ze země Oz, pomůže Dorotce a Totovi vrátit se zpět ke strýčkovi a k tetě do Kansasu. Strašák se stane vládcem Smaragdového města, Plecháč bude vládnout zemi Mrkalů a Lev se vrátí do starého lesa, kde si ho zvířata zvolila za krále.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy na dílo.", "content": "\"Čaroděj ze země Oz\" je velmi populární, zejména ve Spojených státech amerických, mnoho uměleckých děl na knihu odkazuje, případně ji paroduje, převážně v oblasti literatury a filmu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čaroděj ze země Oz (: ) je pohádkový román amerického spisovatele Lymana Franka Bauma poprvé vydaný v roce 1900. Do češtiny přeložila Monika Vosková.", "tgt_summary": "《绿野仙踪》(英语:\"The Wonderful Wizard of Oz\",常用\"The Wizard of Oz\"),或译为《奥兹国历险记》,是美国的一系列童话故事,由李曼·法兰克·鲍姆等作家写著,威廉·华莱士·丹斯洛绘制插图。", "id": 2760805}
{"src_title": "Troja (film)", "tgt_title": "特洛伊:木馬屠城", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Trojští princové Paris a Hektor jsou na mírovém jednání u spartského krále Menelaa, kde se ale Paris zamiluje do Menelaovy ženy - krásné Heleny a ona se zamiluje do něj a Paris ji unese. Když se to na zpáteční cestě do Tróje dozvídá Hektor, chce ji vrátit, ale poté, co mu Parid řekne, že bude o Helenu bojovat klidně proti celé Spartě, rozmyslí si to. Zatímco Trója v čele se starým a moudrým králem Priamem oslavuje příjezd krásné Heleny a její svatbu s Paridem, Menelaos se vydá za svým bratrem, slavným vojevůdcem Agamemnonem a žádá ho o pomoc. Mykénský král Agamemnon, který touží po ovládnutí velké Tróje, rád vezme bratrovu manželku jako záminku k válce a shromáždí veliké vojsko a i když nerad, povolá i neporazitelného válečníka Achillea, který ale krále nectí a dělá si co chce. Ani Achilles není nadšený, ale jeho přítel, lstivý ithacký král Odysseus ho přemluví a tak jede Achilles se svými lidmi a svým bratrancem Patroklem taky.  Hned po příjezdu k trojským břehům dobyje Achiles sám celé pobřeží a pobije se svými lidmi všechny muže, kromě Hektora, kterého nechá zatím Achilles odejít, protože si ho jako nejudatnějšího Trojana váží. V chrámu pak najdou jeho lidé kněžku Apollona a Hectorovu a Paridovu příbuznou - Bríseovnu a zamiluje se do ní a nijak ji neublíží. Když mu ji ale vezme Agamemnon, jen její slova ho přemluví, aby krále nezabil, ale odmítne i se svými lidmi bojovat a když potom dá král dívku svým mužům, odvede ji k sobě.  V Troji se zatím Paris rozhodne zápasit s Menelaem o Helenu a ukončit tak spor. Souboj se uskuteční a Paris i přes snahu prohraje. Když ho ale chce Menelaos zabít, odplazí se zraněný k Hektorovým nohám a jeho bratr ho nemůže nechat jen tak zabít a řekne to Menelaovi, ten chce ale přesto prince usmrtit a Hektor ho probodne. Agamemnon to využije jako další záminku k vedení války a propukne bitva. Hektor pošle Parida do města a sám jde bojovat. Řekové jsou z hradeb ostřelováni a i přes svou převahu prohrávají a Odysseus donutí Agamemnona stáhnout se.  Trojané se potom, povzbuzeni vítězstvím, rozhodnou tábor Agamemnona přepadnout. Hektorovi se to nelíbí, protože se obává, že tak rozhádané Řeky sjednotí, přesto se ale útok uskuteční a Hektor Trojany vede. Stane se to, co předvídal- Řekové se všichni až na Achilla sjednotí. Achillův mladý bratranec Patrokles se rozhodne, že tam zavede alespoň jeho muže a aby vojáky povzbudil, vezme si zbroj neporazitelného válečníka. Vše se mu zdaří, Hektor, který si myslí, že je to Achilles, ho ale zabije a když mu sundá přilbu, zhrozí se. Pak dojedná s Odysseem, že dnes bitvu ukončí.  Když se Achilles dozví o smrti bratrance, je rozrušený a i přes prosby milované Bríseovny vyzve Hektora na souboj a Hektor ho přijme i když tuší, že nemůže zvítězit a prosí proto Achilla, aby vítěz dovolil poraženému pohřeb a nezneuctil ho, Achilles však odmítne. Po dlouhém boji, i když válčí čestně a statečně, je Hektor poražen a Achiles si pak jeho mrtvé tělo přiváže za povoz a vláčí jeho mrtvé tělo okolo trojských hradeb před zraky Hektorových nejbližších a pak se i s mrtvým princem vrací do tábora Řeků. V noci se k němu do stanu dostane stařec a Achilles se dozví, že je to Hektorův otec - král Priamos. Král Achilla moudrými slovy přesvědčí, aby mu Hektora vydal a Achilles, nešťastný z toho, co udělal, mu slíbí, že po dobu pohřebních obřadů nenapadne nikdo Tróju a pak Priamovi řekne, že je mnohem lepší král než Agamemnon. Zasáhne ho ale, že se Bríseovna rozhodne odjet s králem.  Zatímco se v Tróji koná velkolepý pohřeb udatného prince, Agamemnon je rozhněván, že Achilles uzavírá dohody, které má on dodržovat, slovo ale porušit nechce. V době čekání se ale podaří chytrému Odysseovi vymyslet lest a uskutečnit ji.  Když po pohřebních obřadech přijdou Trojané na pobřeží, naleznou mrtvá těla Řeků s různými skvrnami na kůži a poznají, že jde o mor. U moře stojí velkolepý dřevěný kůň, očividně dar bohu moří Poseidonovi. Trojanům je jasné, že válka skončila a i přes varování Parida vtáhnou koně se slávou do města a slaví. Uprostřed tiché noci ale začnou z koně vylézat řečtí bojovníci, kteří se tam skryli a otevřou svým spolubojovníkům bránu. Trója, i když se zdálo, že její brány jsou nedobytné, padla. Uprostřed zmatku a plamenů ohně hledá Achilles milovanou Bríseovnu, Agamemnon na ní ale narazí první poté, co zabije stařičkého krále Priama a chce z ní udělat otrokyni. Nešťastná dívka ho probodne nožem a když ji chtějí vojáci zabít, Achilles ji ochrání.  Zatím odvede Hektorova manželka mnoho lidí včetně Heleny z Tróje tajným vchodem, který ji její muž před svou smrtí ukázal. Parid se ale rozhodne, že odvede ještě Bríseovnu a dá meč, který je symbolem Tróji a který dostal od otce, mladíkovi jménem Aaneas. Potom, když najde svou příbuznou u nepřátelského vojáka, vezme luk a střelí neporazitelného Achilla do paty a zasáhne ho i dalšími ranami. Achiles umírá u nešťastné Bríseovny, Paris mu ale před jeho smrtí řekne, že se jeho láska dostane z hořící Tróji tajným vchodem a bude žít.  Druhý den se koná pohřeb neporazitelného Achilla, u kterého je přítomen i chytrý Odysseus. Přeje si, aby až se o něm bude vyprávět, aby se vzpomínalo i na udatného Achilla a odvážného Hektora.", "section_level": 1}, {"title": "Odlišnosti od předlohy.", "content": "Ve filmu se vyskytuje mnoho odlišností od původní Homérovy Illiady. Největší jsou ale tyto:", "section_level": 1}], "src_summary": "Troja (v originále Troy) je americký historický film na motivy Illiady, který režíroval Wolfgang Petersen. Děj se odehrává v okolí Tróji. V příběhu spolu bojují dvě země: Sparta a Trója. Spor nezi nimi vznikne, když syn Trójského krále unese Helenu, nejkrásnější ženu na světě. Hlavními herci filmu jsou Brad Pitt, Eric Bana, Orlando Bloom, Diane Kruger, Brendan Gleeson, Brian Cox, Sean Bean, Julie Christie, Peter O'Toole a Rose Byrne. Film měl premiéru v USA 13. května 2004.", "tgt_summary": "《木马屠城》(英语:Troy)是一部于2004年上映的美国史诗战争电影,剧情改编自《伊里亚德》中的特洛伊战争,由沃尔夫冈·彼得森执导、大卫·班尼奥夫编剧。电影演出阵容网罗影坛一时之选。", "id": 31096}
{"src_title": "Abšalom", "tgt_title": "押沙龙", "src_document": [{"title": "Abšalomova pomsta.", "content": "Amnon, prvorozený Davidův syn, toužil po své krásné sestře Támar, znásilnil ji a potom vyhnal.(). Abšalom ji pomstil tím, že Amnona zabil, a pak uprchl ke králi Talmajovi, svému dědovi z matčiny strany. David ho nejprve pronásledoval, až se s Amnonovou smrtí smířil. Když to viděl jeho pobočník a vojevůdce Joáb, přemluvil svého pána, aby povolil Abšalomovi návrat do Jeruzaléma, ale David ho nadále nenáviděl ().", "section_level": 1}, {"title": "Abšalomovo povstání.", "content": "Když se ale Abšalom po dva roky k Davidovi nedostal, rozhodl se, že ho svrhne. Pořídil si královský vůz a doprovod a popudil proti Davidovi celý Jeruzalém, takže David musel město opustit. Abšalom je obsadil a veřejně spal s konkubínami svého otce, aby dal najevo, že je králem Izraele. Na radu dříve Davidova rádce Achitofela dal Davida ještě té noci pronásledovat, ale akce byla vyzrazena a David uprchl za Jordán. Achitofel pro své selhání spáchal sebevraždu oběšením, Abšalom s izraelským vojskem pak pokračoval v tažení proti svému otci. David poslal judská vojska proti němu, ale nařídil, aby Abšalomovi neublížili. Jenže poražený Abšalom prchal na mezku a dlouhými vlasy se zachytil na větev stromu. Když se to dozvěděl Davidův vojevůdce Joáb, probodl ho třemi oštěpy a jeho vojáci Abšaloma dobili (). David velice truchlil a zlobil se na Joába, který ho však přesvědčil, že musí jednat jako král (). Joáb pak opět získal přízeň Davida, když porazil povstání Izraelce Šeby, které následovalo ().  Abšalom byl podle tradice pohřben v Jad Avšalom.", "section_level": 1}, {"title": "Postava Abšaloma v umění.", "content": "Dramatický příběh krásného mládence, který nakonec uvázne za vlasy na stromě, byl často zobrazován, zejména v raném novověku. Anglický básník John Dryden (1631-1700) zpracoval biblický příběh o Abšalomovi v satirické básni „Absalom and Achitophel“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abšalom (:, \"Avšalom\", doslova „Otec pokoje“), v českých překladech Bible jméno přepisováno též jako Abšalóm, Absalom či Absolon, byl třetím synem izraelského krále Davida, jeho matkou byla Maaka (). Příběh tohoto krásného, ale také krutého a svévolného muže je podrobně a s mnoha detaily zaznamenán ve Druhé knize Samuelově.", "tgt_summary": "押沙龙(天主教译:阿贝沙隆;希伯来语:אַבְשָׁלוֹם \"Father/Leader of/is peace\", Avšalom,英语:Absalom或Avshalom)在圣经中是大卫王的第三个儿子,以色列国王,外孙女玛迦是犹大王罗波安的妻子,以色列太皇太后。他被认为是全国最英俊的人。", "id": 318849}
{"src_title": "Vespa", "tgt_title": "伟士牌", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po skončení druhé světové války se zničená Itálie potýkala s propadem ekonomiky a hlavně poničenými silnicemi. Stejně tak kupní síla obyvatel byla po válce značně oslabená. A tak se Enrico Piaggio, v jehož továrnách se dosud vyráběla letadla rozhodl využít této příležitosti a hledal jak pokrýt poptávku po levném dopravním prostředku pro masy lidí. Padlo tedy rozhodnutí vyrábět a prodávat malé skútry s názvem Vespa.", "section_level": 1}, {"title": "Design.", "content": "První návrh designu Vespy vznikl už v roce 1944 a vytvořili jej inženýři Renzo Spolti a Vittorio Cassini. Tento prototyp je znám po označením MP5 (Moto Piaggio no. 5), nebo také \"Paperino\" což v překladu znamená \"kačátko\". Nicméně s tímto návrhem nebyl Enrico Piaggio spokojen a tak požádal o nový návrh designu leteckého inženýra jménem Corradino D'Ascanio. Sám D'Ascanio považoval ale skútry za velké, špinavé a nespolehlivé stroje. Na modelu MP5 se mu nelíbila ani středová krytá část. Tak celý design vytvořil znovu a vznikl model MP6. Ve chvíli, kdy Enrico Piaggio viděl tento model poprvé, zvolal \"Sembra una vespa!\" ( podobá se vose! ). A tak dal jméno známému skútru - VESPA.", "section_level": 1}, {"title": "Patent.", "content": "23. dubna 1946 ve 12:00 si společnost Piaggio na Ministerstvu průmyslu a obchodu nechala patentovat skútr. Ten měl mít kompaktní rám, osmipalcová kola a motor s obsahem 98 cm3, který bude pohánět tuhou zadní nápravu.", "section_level": 1}, {"title": "Modely.", "content": "2012 2013 Historické modely", "section_level": 1}, {"title": "Vespa v subkulturách.", "content": "Vespa je také považována za oblíbený stroj subkultury skinheads čímž odkazují na své předchůdce mods, u nichž byla Vespa také velmi populární.", "section_level": 1}, {"title": "Vespa Club Česká republika.", "content": "Vespa club v České republice založil Vítězslav Křížek v roce 2004. Původně se jmenoval Vespa Club Praha, ale později se přejmenoval dle mezinárodních zvyklostí na Vespa Club Czech Republic", "section_level": 1}], "src_summary": "Vespa ( „vosa“) je italská značka skútru, která byla zaregistrována 23. dubna 1946. Název vymyslel a továrnu založil podnikatel Enrico Piaggio. Vespa je velice oblíbeným dopravním prostředkem především v jižní a západní Evropě (Itálie, Spojené království atd.), předně kvůli své ceně a pohodlnosti cestování.", "tgt_summary": "伟士牌(,意为黄蜂,也称韦士柏)是意大利摩托车制造商比雅久旗下的一个子品牌,主要生产踏板式两轮轻便摩托车。自其1946年诞生以来,伟士牌公司生产的摩托车一直保留着最初型号的外观特征,并保持着小巧、紧凑的特点。", "id": 1441065}
{"src_title": "Lodoicea seychelská", "tgt_title": "海椰子", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "\"Lodoicea seychelská\" se vyskytuje pouze na dvou místech na světě. Těmi místy jsou ostrov Praslin a ostrov Curieuse ležící na Seychelách. Palma nicméně není ani na těchto ostrovech převažující rostlinou a často se skrývá v porostech jiných rostlin. Palmu získalo i několik botanických zahrad po celém světě, nicméně rozmnožování této rostliny je natolik zdlouhavé a náročné, že se jí daří množit mimo původní oblast výskytu jen velmi výjimečně. Proto seychelská vláda rozhodla o jejím vysazení i na dalších ostrovech souostroví, aby se snížilo riziko požárů apod. Všechny stromy této palmy jsou evidovány a chráněny zákonem.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "\"Lodoicea seychelská\" dorůstá výšky okolo 30m, což není u palem až tak výjimečný jev. Zajímavé jsou však její plody. Ořechy této palmy mají v průměru 40 až 50 cm a váží až 30 kg. Tyto palmy jsou dvoudomé rostliny, tedy s oddělenými samčími a samičími květy, a rostou zpravidla vedle sebe, aby jejich květy mohly být snadno opylovány větrem. Samčí květ nápadně připomíná velkou, více než 50 cm dlouhou jehnědu a samičí květ je podobný dlouhému kalichu. To patrně vedlo ke vzniku legendy, že se tyto palmy v noci milují a tak vznikají jejich plody, které ukrývají největší semeno v rostlinné říši. Jeho délka je okolo 30cm, šířka 20cm a váží až 17 kg. Klasická semena palem mají průměr okolo 3cm. Tvar semena není kulatý, jak je běžné, nýbrž může připomínat lidský zadek či plíce.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Rodové jméno Lodoicea, ae, f. je samozřejmě latinského původu a bylo zvoleno na počest francouzského krále Ludvíka XV., latinsky Lodoicus Quintus Decimus. Maldivica znamená Maledivská. To odkazuje na historii objevování tohoto druhu, kdy jeho obrovská semena byla po staletí nalézána na pobřeží jižní Indie a Malediv, kam je zanesly mořské proudy, aniž by kdokoliv viděl mateřský strom. To také zapříčinilo spoustu pověr o jejich vzniku a také o jejich zázračných, léčivých vlastnostech. Ty vzaly za své až v polovině 18. století po kolonizaci Seychelských ostrovů Evropany (Francií) a následném objevení těchto palem na ostrovech.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Semena této endemické palmy je takřka nemožné získat. Na Seychelách je toto semeno turistickou atrakcí, a tak Seychelská vláda nepustí do světa ročně více než deset kusů. Ty pak končí povětšinou v botanických zahradách či muzeích. Průměrný Čech má však štěstí a semeno této palmy vidět může. Jedno je totiž majetkem Botanické zahrady Praha, která ho vystavuje vždy v létě u příležitosti výstav palem a cykasů \"(viz připojený obrázek)\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Lodoicea seychelská (\"Lodoicea maldivica\") je endemický druh palmy, rostoucí pouze na Seychelských ostrovech. Je to jediný druh rodu Lodoicea a je význačný tím, že má největší semeno ze všech rostlin na světě.", "tgt_summary": "海椰子(学名:),又名海底椰、白玉丹、白律丹,是塞舌尔普拉兰岛及库瑞岛的一种特有棕榈。以拥有植物界最大种子著称。过去在不明此一奇特种子原出处时,由于是出现在印度洋以及马尔代夫、印度与斯里兰卡海滩上,所以有「马尔代夫椰子」或「海椰子」之称。「海底椰」一名则更具传奇性,当时人们想像此漂流于海上的核果应是来自于海底植物,成熟脱落后漂浮至海面。", "id": 442309}
{"src_title": "Mořčák evropský", "tgt_title": "歐洲鱸", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dožívá se až 15 let.  Dorůstá délky až 100 cm, při hmotnosti až 10 kg.  Na hlavě má cykloidní šupiny, ústa jsou široká. Tělo je pokryto velkými, pravidelnými šupinami. Jeho barva se značně liší v závislosti na původu ryb, od tmavě šedé, modré nebo zelené na hřbetu. Břicho mají bílé či světle žluté. Boky jsou stříbrno-modré, někdy bledě zlaté nebo bronzové.  V prvním roce bývá světlejší než starší ryby a obvykle má tmavé skvrny na horní části těla. Normálně tyto skvrny po roce života zmizí, ale u některých ryb zůstává do dospělosti.  Má dvě oddělené hřbetní ploutve; první s 8 až 10 trny, druhá s 1 trnem a 12 nebo 13 měkkými paprsky. Řitní ploutev se 3 trny a 10 až 12 měkkými paprsky.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Mořčák evropský žije ve vodách východního Atlantiku. Je rozšířen od severního Norska až po Maroko a dále na Kapverdské ostrovy a do Senegalu. Znám je i ze Středozemního a Černého moře. Chybí v Baltském, Barentsově, Bílém a Kaspickém moři.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Obývá pobřežní vody do 100 m hloubky, ale běžněji se vyskytuje v mělkých vodách, v pobřežní zóně, v ústí řek či v lagunách. V létě žije v pobřežních vodách a ústí řek, ale v chladnějším počasí se pohybuje v pobřežních vodách a v zimě se stěhuje do hlubokých vod na severu.  Snáší velké teplotní rozdíly, pohybuje se ve vodě o teplotě 5-28 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Je to dravý druh, který se živí převážně malými pelagickými rybami, jako jsou sardinky a smáčci. Také se živí korýši a chobotnicemi. Mladí jedinci konzumují spíš bezobratlé. Je to oportunistický predátor, živí se jakýmkoli druhem kořisti, který je v určitém místě sezónně hojný. Během svého života rozvíjejí různé strategie, aby byl lov kořisti co nejefektivnější.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Tření probíhá ve skupinách. Jikry jsou pelagické. Ve Středomoří se mořčák prvně zapojuje do reprodukce mezi 2. až 4. rokem života, zatímco v Atlantiku se to děje o něco později (samci ve věku 4-7 let a samice 5-8 let). Vytírá se jednou ročně v zimě, ale v jižních oblastech se může vytřít i na jaře.  Vývoj embrya trvá přibližně 3 dny při teplotě 13-14 °C a vývoj larvy přibližně 40 dní při teplotě 19 ° C. Velikost jiker je 1,1-1,5 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Mořčák evropský je vysoce ceněná sportovní ryba.  Pro své maso se stal prvním mořským druhem (vyjma lososovitých), který se začal komerčně chovat v Evropě a v současnosti je nejvýznamnějším komerčním rybím druhem, který je ve středomořských oblastech ve velkém množství chován. Největšími producenty jsou Řecko, Turecko, Itálie, Španělsko, Chorvatsko a Egypt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mořčák evropský (\"Dicentrarchus labrax;\" Linnaeus, 1758) je dravá mořská ostnoploutvá ryba. V gastronomii je ryba známá i pod názvem mořčák chutný či mořský vlk. Je jedním z nejvýznamnějších mořských druhů ryb chovaných v akvakultuře.", "tgt_summary": "欧洲鲈(学名:Dicentrarchus labrax),或称挪威舌齿鲈,是舌齿鲈属下的一种鱼类,在淡水和咸水中都可以存活,是欧洲重要的经济鱼类之一。广泛分布与大西洋东部、地中海和黑海以及欧洲的湖泊河流中。", "id": 2040552}
{"src_title": "Korida", "tgt_title": "西班牙斗牛", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarším dokladem býčích zápasů nebo spíše her, cílem nebylo býka zranit či zabít, jsou vyobrazení z paláce v Knóssu. V období mínojské kultury zde mladí muži, snad kněží, předváděli rituál známý jako \"taurokathapsina\", při němž přeskakovali přes hřbet běžících býků. Podobné rituály jsou doloženy i z říše Chetitů, starověké Baktrie, Kanaánu a zřejmě i Harappské civilizace v Indii. Na území Španělska se býčí zápasy poprvé objevily v 1. století za vlády římského císaře Claudia, údajně šlo původně o zvyk z řecké Thesálie. V 6. století však bylo předvádění zvířecích zápasů zakázáno křesťanskou církví. Ze středověku nejsou o býčích zápasech žádné zprávy. Za renesance (zřejmě v důsledku obnovy zájmu o antiku a římskou kulturu) se býčí zápasy pořádaly na některých místech Španělska i v Itálii. S býky rád zápasil např. Cesare Borgia. První moderní korida se konala v Madridu roku 1726.", "section_level": 1}, {"title": "Býčí zápasy ve světě.", "content": "Nejznámějším typem zápasu je klasická korida, rozšířená ve Španělsku a některých zemích Latinské Ameriky, včetně Mexika, Guatemaly, Venezuely, Paraguaye, Bolívie a Peru. Při zápase s jedním býkem je přítomno šest torerů: dva \"pikadoři\" na koních ozbrojení píkami, tři \"bandarilleros\" s opentlenými vrhacími oštěpy a jeden \"matador\" vybavený muletou a kordem. Býk je před zápasem důkladně vydrážděn ve zvláštní kleci v zázemí arény, odkud jej na daný signál vypustí. Nejprve proti býkovi nastoupí pikadoři. Jejich koně jsou od 30. let 20. století chráněni vycpaným oděním, ale i tak nejsou výjimkou jejich vážná zranění. Původně koně chráněni nebyli (jako to popisuje např. Hemingway ve své \"Fiestě\") a býk jich v každém zápase zpravidla několik usmrtil. Alfred Brehm viděl v polovině 19. století zápas, při němž bylo šesti býky postupně usmrceno dvacet koní! Úkolem pikadora je pobodat býka dlouho, velmi ostrou píkou, zejména do oblasti šíje a plecí. Poté následuje druhé kolo, kdy nastoupí bandarilleros a zabodají býkovi do těla své bandarilly, asi 80 cm dlouhé opentlené oštěpy, jejichž hroty mají zpětné háčky. Jde o velmi rafinované týrání, mající zvýšit býkovu zuřivost, ale přitom jej poněkud oslabit před vystoupením matadora. Bandarilly býkovi působí bolest a není možno je setřást. Zuřící býk se jich snaží zbavit a bandarilly při tom do sebe s třeskem naráží, což býka ještě vice stresuje. Nakonec vystupuje matador, mající mezi torery výsadní postavení, je vedle býka hlavním aktérem koridy. Matador je vybavený muletou, jíž odvádí býkovy útoky od svého těla a jeho zbraní je kord. Zpravidla nechá býka několikrát naprázdno zaútočit do mulety a nakonec, když býka dostal do vhodného postavení, jej probodne kordem. Někdy není bodnutí smrtelné a následují další rány kordem. Výjimečně se stává, že si publikum pro býka ještě před probodnutím vyprosí milost, což se děje máváním bílými šátky nebo kapesníky. V případě, že býk matadora vyřadí z boje, je proti němu nasazen další matador, býk tedy zápas nemůže \"vyhrát\". Probodnutý býk obvykle není ihned mrtvý, matadorův kord zpravilda projde jeho plícemi a jen zřídkakdy zasáhne srdce. Jeden z pomocníků proto dává býkovi řeznickým nožem ránu z milosti, v minulosti usmrcoval i vážně zraněné pikadorské koně. Býka potom pomocný personál přiváže za rohy na dvě lana a spřežení mul či mezků jej vytáhne z arény- Usmrcený býk se v zázemí arény nebo na blízkých jatkách rozbourá. O maso je značný zájem. V jednom zápase obvykle bojuje šest býků se třemi matadory. Ve Španělsku existují i jiné formy býčích zápasů. Jedním z nich je v okolí Valencie \"toro embolado\", při němž se býkovi upevní na rohy koule ze slámy, hadrů namočených v oleji či jiný hořlavý materiál a při vypuštění býka se zapálí. Vyděšený býk s hořícími rohy se vypustí do ulic, lidé ho dráždí, utíkají před ním, cílem není býka usmrtit. Ve městě Tordesillas se zase koná 8. září fiesta zvaná \"toro de la vega\", při níž je na vytyčené dráze městskými ulicemi býk pronásledován jezdci na koních, vyzbrojenými píkami. Jezdci se snaží býka probodnout, oceňuje jak první rána, tak smrtelné bodnutí. Pokud býk proběhne trasu rychleji než jezdci, dostává milost.  Různé formy býčích zápasů jsou rozšířeny i jinde ve světě, na rozdíl od španělské koridy při nich ale býci vesměs nejsou zabíjeni. Při portugalské koridě není býk usmrcován, jízdní toreador zvaný \"cavaleiros\" do něj musí zabodnout čtyři \"bandarilly\" (opentlené vrhací oštěpy). Poté nastoupí neozborjení pěší zápasníci \"forcados\", kteří se snaží býka drážděním unavit. Vyčerpaný býk je po zápase odveden do zázemí arény a podle vážnosti zranění buď ošetřen nebo utracen. Na Azorských ostrovech je znám zápas \"tourada à corda\", kdy se skupina mladých mužů snaží přemoci býka uvázaného na laně, unavit ho a povalit na zem. Zápas se provozuje v ulicích. V severním Španělsku, hlavně v Navaře a v kraji La Rioja se provozuje \"recortes\", forma býčích zápasů, při nichž býci nejsou zabíjeni, cílem je dráždění býka, obratné uskakování nebo přeskoky přes jeho hřbet. Podobný zvyk je znám i z baskické části Francie. Obdobným sportem je i kapea. Býčí zápasy byly v minulosti známy i v Anglii, jednalo se o souboje býků se psy, pŕedky dnešního anglického buldoka. Tato představení organizovali řezníci, zápas končil ve chvíli, kdy se psu podařilo zakousnout býkovi do čenichu a pevně jej držet. Byly však zakázány zákonem na ochranu zvířat proti týrání již roku 1835.Ve městě Stamford se konal běh s býky v ulicích, zanikl však již v 18. století.  V jižní Francii, zvláště ve městech Nimes a Arles, se pořádají býčí zápasy či spíše vystoupení zvané \"Course libre\". Zápasníci zvaní \"razatuerové\" se při zápase snaží strhnout červenou kokardu, kterou má býk přivázanou k rohům. Jedinou zbraní zápasníka je rukavice s háčky, jimiž je kokarda zachycována. Pokud se zápasníkovi nepodaří býkovi kokardu strhnout během 20 minut, vítězí býk. Při těchto zápasech jsou používáni volně žijící býci z oblasti Camargue a po zápase jsou býci vraceni na pastviny. Býčí zápasy zvané \"džallikattu\" se pořádají v jižní Indii, především ve vnitrozemí státu Tamilnádu, a připomínají spíše americké rodeo. Býkkům je před zápasem na krk nebo na rohy uvázán šátek či květinový věnec, cílem je šátek či věnec býkovi sejmout, v některých případech je cílem býka povalit doslova \"na lopatky\". Zápasníci nejsou ozbrojeni a se zápasy bývají spojeny sázky. Podobné zápasy, jejichž cílem není usmrcení býka, se konají i na některých místech v Africe, především na ostrově Pemba), a v jižní Arábii, užívá se při nich i jakási muleta, obvykle vyrobená z rohoží.  Dalším typem zápasů jsou souboje dvou býků proti sobě, známé z Vietnamu, Thajska, Ománu nebo japonského ostrova Okinawa a dokonce i z Bosny, zápas zpravidla nekončí zabitím ani vážným zraněním úćinkujících býků. Někdy proti sobě místo býků zápasí krávy, což je známo z některých částí Švýcarska, především kantonu Valais, kde se na jaŘe konají zápasy krav místního plemene eringer..", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Obhájci býčích zápasů často zdůrazňují, že si býci, určení ke koridě před svým \"vystoupením\" užijí 3-4 roky luxusního života, nesrovnatelného s životními podmínkami býků chovaných v zemědělství. Tvrdí se také, že při samotném zápase je býk tak vydrážděn, že kvůli vysoké hladině adrenalinu téměř necítí bolest. Samotné usmrcení býka matadorem je srovnatelně rychlé jako obvyklá porážka. Navíc existuje teoretická možnost, že býk svou statečností vzbudí obdiv diváků a ti si pro něj vyžádají milost. Takové případy však obvykle končí utracením býka v zázemí arény, neboť zranění jsou obvykle příliš vážná, než aby mohl být vyléčen.  Odpůrci zdůrazňují krutost a rafinovanost týrání býka pomocí bodců, kopí a \"bandarillas\" (opentlených vrhacích oštěpů), které mají za úkol postupně zvyšovat bolest a tím i zuřivost zvířete. Je možné, že při závěrečném souboji s matadorem býk bolest necítí, ale předtím jistě ano. Kritizováno je i \"nesportovní\" chování matadora, který často před útočícím býkem poklekne, čímž vyjadřuje podřízenost, ale vzápětí opět zaútočí. Terčem kritiky je i chování diváků, které krvavá podívaná často uvede do stavu nadšení a extáze.", "section_level": 1}, {"title": "Nehody při koridě.", "content": "V roce 2011 došlo při koridě ke tragické události, býk jménem Marqués vypíchl toreadoru Juanu Josému Padillovi rohem oko. V roce 2016 došlo při koridě, poprvé v 21. století, k úmrtí toreadora Víctora Barrii.", "section_level": 1}, {"title": "Inspirace pro literaturu a umění.", "content": "Býčí zápasy jsou kontroverzní téma. Mezi slavnými osobnostmi se najde mnoho jejich odpůrců i obdivovatelů. Mezi odpůrci převažují ochránci zvířat a zoologové, jako byl už v 19. stol. Alfred Brehm a později např. Konrad Lorenz. Z našich autorů býčí zápasy odmítal např. Karel Čapek.  Korida se ale také stala inspirací mnoha umělců, zejména, ale nejen, španělského původu. Patří k nim malíři Francisco Goya, Edouard Manet, Vasilij Surikov, Pablo Picasso či Joan Miró. V literatuře inspirovala např. Ernesta Hemingwaye nebo Federica Garcíu Lorcu, ve vážné hudbě ji ztvárnil zejména Georges Bizet ve své opeře Carmen. Koridou je inspirován také známý společenský tanec passo doble.", "section_level": 1}], "src_summary": "Korida, nebo též býčí zápasy (španělsky \"Corrida de toros\", nebo \"toreo\"), je tradiční představení provozované zvláště ve Španělsku, v Portugalsku a v některých zemích Střední a Latinské Ameriky. Aktéři této podívané, nazývaní jako toreadoři, pro potěšení publika zabodávají do býka kopí a poté ho usmrtí mečem. Jenom ve Španělsku je při zhruba 1700 zápasech ročně usmrceno asi deset tisíc býků. Stále více lidí ale tuto tradiční podívanou považuje za formu týrání zvířat, proto je postupně zakazována, např. ve španělském Katalánsku nebo v některých zemích Latinské Ameriky, jako je Uruguay, Ekvádor a Kostarika.", "tgt_summary": "西班牙斗牛(西班牙语:,意为「奔牛」)是一项人与牛斗的运动。参与斗牛的人称为斗牛士,主要流行于西班牙、葡萄牙以及拉丁美洲,更是西班牙的国技。斗牛的历史可追溯至史前时代的牛崇拜以及壁画中。", "id": 1866534}
{"src_title": "Chorvatská válka za nezávislost", "tgt_title": "克羅埃西亞獨立戰爭", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Srbové na dnes už chorvatském území měli husté osídlení již od počátku 14. století. Prudký nárůst počtu Srbů v těchto oblastech nastal kvůli vyhoštění srbských uprchlíků z území obsazených Osmanskou říší a tvorbou rakousko-habsburské vojenské hranice. Od roku 1918 bylo Chorvatsko součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 Království Jugoslávie).  Během druhé světové války nezávislý stát Chorvatska spolupracoval s nacistickým Německem a prováděl genocidu Srbů. To v roce 1941 vyústilo v odvetu jednotek srbských nacionalistických četníků, kteří se v některých případech po boku Třetí říše se zapojovali do etnických čistek bosenských Muslimů a Chorvatů.  Z podnětu Tita v listopadu 1943 na druhém zasedání AVNVYU bylo rozhodnuto, aby byla jugoslávská vláda organizována na federálním základě, na principech rovnosti a sebeurčení národů. V roce 1945 byl vyhlášena Lidově svazová republika Jugoslávie (FPRY), která se skládala z šesti republik. Principy pro stanovení hranice mezi nimi nebyly jasné a jednoznačné - v některých případech použili historický přístup, v jiných etnický. Nejspornější byly rozdíly mezi chorvatským a srbským územím zejména kvůli nerovnoměrnému rozložení obyvatel. Z toho důvodu byla stanovena komise v čele s Milovanov Zhylasam, která měla rozhodnout o podobě hranice.", "section_level": 2}, {"title": "Úloha mezinárodního společenství.", "content": "Válka v Chorvatsku začala v době, kdy byla světová pozornost zaměřena na válku v Perském zálivu, jakož i na prudký nárůst cen ropy a zpomalení globálního ekonomického růstu. Růst nacionalistické a separatistické nálady ve světě vedlo k politice nevměšování Západu a Ruska. To se netýká jen Balkánu, ale také občanské války ve Rwandě v roce 1994. V roce 1989 mezinárodní společenství již z velké části podpořilo vládu Jugoslávie. Mezi 19. a 23. prosincem 1991 Německo, Švédsko a Itálie oznámili uznání nezávislosti Chorvatska a Slovinska, 15. ledna 1992 to udělala i Evropská unie.  Velká Británie - vláda Johna Majora zaujala pozici neutrality, což podporuje územní celistvost Jugoslávie.  US - George H. W. Bush prosazoval politiku nevměšování se do konfliktu. Avšak po zvolení Billa Clintona prezidentem, USA aktivně zasahovaly v jugoslávském konfliktu. V roce 1994 Spojené státy a Chorvatsko podepsaly dohodu o spolupráci ve vojenské oblasti. Americká armáda podporuje Chorvatsko ve věcech chování útočných operací proti srbské Krajině.  Německo - Německo zpočátku nepodporovalo rozpad Jugoslávie. Nicméně po diplomatickém uznání Slovinska a Chorvatska vládou Helmuta Kohla, vzhledem k historickým vazbám, aktivně podporovala Chorvatsko během konfliktu.  Rusko - Rusko se postavilo proti uznání Chorvatska, ale do konfliktu nezasahovalo. Během předsednictví Borise Jelcina prošla ruská zahraniční politika na Balkáně složitou cestu - z klidu ve snaze zaměřit se na své národní zájmy až k pomoci v omezení ztrát srbského obyvatelstva (civilního), aktivně se zapojit do dění na Balkáně (velice krátce a hlavně v obranné válce).", "section_level": 1}], "src_summary": "Chorvatská válka za nezávislost (v Chorvatsku známa jako \"Domovinski Rat\" − Vlastenecká válka, nebo Válka za nezávislost) je název válečného konfliktu na území dnešního Chorvatska v letech 1991 až 1995. Šlo převážně o konflikt mezi Chorvaty a chorvatskými (krajinskými) Srby. Fakticky byla součástí první části jugoslávských válek. Překvapila svou krutostí, nebývalou od druhé světové války.", "tgt_summary": "克罗地亚战争指的是1991年到1995年之间,克罗地亚从南斯拉夫联邦独立出来时,克罗地亚人和塞尔维亚人之间因民族对立而引发的战争。克罗地亚军的种族灭绝罪行也受到非议,但国际上通常比较关注塞尔维亚的种族灭绝罪行而偏袒克罗地亚。", "id": 1694131}
{"src_title": "Sixtinská madona", "tgt_title": "西斯廷聖母", "src_document": [{"title": "Kompozice.", "content": "Obraz je obměnou tradiční \"sacra conversazione\", což je renesanční ikonografický typ madony s Ježíškem a anděly u nohou, jež trůní mezi stojícími světci, jakoby při duchovním rozhovoru. Zobrazuje Pannu Marii, jež drží na rukou malého Ježíše a stojí přitom na oblaku před roztaženou oponou. Na oblacích před ní klečí sv. Sixtus po levé ruce a sv. Barbora po pravé. Madona jako ztělesnění vznešenosti a humánnosti sestupuje jakoby k divákovi a ukazuje mu budoucího Spasitele. Papež Sixtus II. jí v hluboké úctě naznačuje cestu z oblaků na zem, do kostela sv. Sixta (San Sisto), zatímco sv. Barbora upírá pohled na dvojici andílků, kteří se se znuděnými výrazy opírají o spodní rám obrazu.", "section_level": 1}, {"title": "Symbolika.", "content": "Obraz obsahuje symbolické prvky. Lze je nalézt v Ježíšově poloze v Mariiných rukou, v rozhrnuté oponě a v tiáře stojící u papežových nohou. Podle katolického chápání se chléb a víno proměňují v tělo a krev Páně. Sv. Sixtus a sv. Barbora rozhrnuli oponu, aby tak umožnili návrat Krista na Mariiných rukou k svaté oběti. Panna Marie nabízí Krista jako eucharistii: neobjímá jej tak, jako si matka přivine dítě, ale drží ho před sebou. Obraz byl původně umístěn naproti kříži, papež odkazuje na budoucí ukřižování Krista. Tiára u papežových nohou je přímým odkazem na rodinu papeže Julia II., jejímž patronem sv. Sixtus byl. Symbolizuje ji žalud, který tiáru korunuje. Občanské jméno Julia II. znělo Giuliano della Rovere ( znamená slovo \"rovere\" dub).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Obraz si u Raffaela objednali benediktýni z kláštera San Sisto v Piacenze. Součástí zadání bylo, že na obraze má být jak sv. Sixtus, tak sv. Barbara, neboť klášter byl zasvěcen oběma světcům. Raffael dílo pro klášter vytvořil jako oltářní obraz. Namaloval tuto olejomalbu nedlouho před svou smrtí, asi kolem roku 1513 / 1514. Byla to poslední madona a současně poslední obraz, který dokončil vlastní rukou.", "section_level": 1}, {"title": "Stěhování do Německa.", "content": "V roce 1754 zakoupil obraz za 110 000 až 120 000 franků polský král, velkokníže litevský a saský kurfiřt August III. či Fridrich August II. a nechal jej převézt do Drážďan, kde se mu opět dostalo výsostného uznání. Německý historik umění Hans Belting popisuje společně s Helen Atkinsovou v \"Neviditelném veledíle\" z roku 2001, jaký obrovský vliv měl obraz v Německu: Raffaelova \"Sixtinská madona\" v Drážďanech podnítila jako žádné jiné umělecké dílo německou představivost, rozdělujíc či spojujíc je v debatě o umění a náboženství... Tento obraz byl znovu a znovu vynášen jako vrcholné dílo světového malířství a označován přídomkem „božský“... Uznání, jemuž se začal obraz v Německu okamžitě těšit, dobře ilustruje legenda, v níž se praví, že August III. posunul svůj trůn stranou, aby se dílo mohlo lépe vyjímat. \"Sixtinskou madonu\" ve svých populárních a oblíbených \"Dějinách starověkého umění\" (Geschichte der Kunst des Alterthums) z roku 1764 vynesl estetik, historik a archeolog Johann Joachim Winckelmann, jenž k ní přitáhl pozornost veřejnosti a učinil ji předmětem diskuse o významu klasických a křesťanských prvků na obraze, označuje přitom Raffaela střídavě za „oddaného křesťana“ a „božského pohana“ (vzhledem k jeho pojetí Panny Marie, jež by mohla stejně dobře být Junonou. Němci si obraz svázali s vlastní legendou o „Raffaelově vizi“, jejíž vznik se datuje do posledních desetiletí 17. století. Podle této legendy – jež byla zpracována v řadě příběhů, a byla podle ní napsána i hra – se Raffaelovi dostalo božského vnuknutí, které mu umožnilo stvořit toto nesmrtelné dílo. Sama legenda způsobovala, že řada lidí upadala při spatření obrazu do stavu náboženského vytržení a učinila z něj svým způsobem ikonu německého romantismu. Obraz ovlivnil Goetha, Wagnera a Nietzscheho. V roce 1855 bylo ve Zwingeru otevřeno Nové královské muzeum (Neues Königliches Museum), jehož architektem byl Gottfried Semper, a \"Sixtinská madona\" v něm obdržela samostatnou místnost.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka a sovětská epizoda.", "content": "\"Sixtinská madona\" byla sice uchráněna před bombardováním Drážďan, neboť byla spolu s ostatními uměleckými předměty z drážďanských sbírek ukryta v podzemní štole nedaleko Pirny, avšak poté co úkryt objevila speciální brigáda Rudé armády, jejímž úkolem bylo shromažďovat umělecké předměty nalezené v sovětské zóně a odesílat je do Moskvy, putovala do SSSR i ona. Obraz byl spolu s jinými díly krátce umístěn v zámku Pillnitz u Drážďan, odkud byl v bedně převezen po železnici do Moskvy, kde byl umístěn do Puškinova muzea. Zde byl také v roce 1946 dočasně vystaven spolu s dalšími uměleckými poklady, jichž se Sověti zmocnili. Po Stalinově smrti se však v roce 1955 sovětská vláda rozhodla vrátit obraz zpět do Německa „pro podporu a utužení rodícího se přátelství mezi sovětským a německým lidem“. Ve světovém tisku se následně rozběhla polemika, v níž se tvrdilo, že drážďanská umělecká sbírka byla v době svého pobytu v SSSR poškozena. Sověti kontrovali námitkou, že ve skutečnosti zmíněná umělecká díla zachránili, neboť podzemní štola, v níž byla ukryta, sice byla opatřena klimatizací, avšak vzhledem k přerušení dodávky proudu ohrožovala umělecká díla nebezpečná vlhkost.  Začaly se šířit příběhy o hrozných podmínkách, z nichž byla \"Sixtinská madona\" zachráněna, ale jak v roce 1991 uvedl časopis \"ARTnews\", ruský historik umění Andrej Čegodajev, který byl v roce 1945 vyslán Sověty do Německa, to popřel:  Byla to ta nejnestoudnější lež... Na snímku jsou dva (ve skutečnosti čtyři) vojáci, kteří v šeru nějaké jeskyně vynášejí po kolena ve vodě na popruzích Sixtinskou madonu. Nesou ji ve svislé poloze a s velkou lehkostí, jako by jen dvěma prsty. Ale ten obraz se tímhle způsobem nedal zdvihnout... ani kdyby tam byl tucet chlapů... protože byl zarámovaný. Vše, co je spojeno s touto imaginární záchranou, je prostě a jednoduše lež.  \"ARTnews\" také uvedl, že i velitel brigády, která obraz vyzvedla z úkrytu, označil ve svém dopise časopisu \"Literaturnaja gazeta\", jenž byl publikován v padesátých letech, tyto příběhy za lživé. Uvedl v něm, že \"Sixtinská madona\" byla, podobně jako řada jiných obrazů, uložena... v suché štole, v níž byla řada přístrojů, jež sledovaly vlhkost, teplotu atd. Ať už je to pravda, či nikoli, příběhy o zachránění \"Sixtinské madony\" se zakořenily v představivosti lidí a dostaly se coby fakta i do řady knih.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Po svém návratu do Německa byl obraz restaurován a umístěn do obrazárny v drážďanském Zwingeru, jejíž ozdobou a chloubou se opět stal. V mnohých turistických průvodcích je uváděn jako zdejší nejslavnější umělecké dílo.", "section_level": 1}, {"title": "Andělé.", "content": "Výrazným prvkem obrazu je již zmíněná dvojice andílků opírajících se o spodní rám obrazu a sledujících výjev nad sebou. Ti se proslavili sami o sobě. Již v roce 1913 prohlásil americký hudební kritik Gustav Kobbé, že „žádný anděl či skupina andělů nejsou tak slavní, jako ti dva, kteří se opírají o vršek oltáře naznačeného v samé spodní části obrazu“. Tato dvojice se objevila na poštovních známkách a na pohlednicích, jako potisk na tričkách a na balicím papíru, a dokonce i na krabičkách kondomů. O jejich vzniku koluje řada legend. Podle článku, který vyšel v roce 1912 v americkém časopisu \"Fra\", byly jejich předlohou děti jedné z žen, jež stály Raffaelovi modelem, které se přišly podívat, jak mistr pracuje. Raffaela zaujal jejich postoj, a tak je, přesně jak byly, zachytil na obraze. Jiný příběh, vylíčený v americkém dětském časopisu \"St. Nicholas Magazine\" v roce 1912, vypráví, že Raffaela spíše inspirovaly dvě děti, jež potkal na ulici, „kterak se toužebně dívají do výkladu pekařství“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sixtinská madona (někdy též zvaná Madona di San Sisto) je světoznámý obraz italského renesančního malíře Raffaela Santiho (1483–1520), který je dnes umístěn v obrazárně v drážďanském Zwingeru (Gemäldegalerie Alte Meister). Jedná se o vrcholné oltářní dílo, v němž v minulosti mnozí spatřovali „ideální zobrazení zbožného rozjímání, tiché vznešenosti i vnitřní křesťanské síly“.", "tgt_summary": "《西斯廷圣母》(Sistine Madonna),亦称《希斯汀圣母》,为意大利画家拉斐尔圣母像中的代表作,装饰于为纪念教宗西斯笃一世而重建的皮亚琴察圣西斯托教堂,最初它被放在教堂的神龛上,至1574年为止,一直保存在圣西斯托教堂,故得此名。现为德国德累斯顿的历代大师画廊(萨克森州立艺术博物馆的一部分)收藏。", "id": 1707876}
{"src_title": "Mýdelníkotvaré", "tgt_title": "无患子目", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Se zavedením kladistické klasifikace, jejím současným vrcholem je taxonomický systém APG III, došlo v řádu mýdelníkotvarých k určitým změnám proti předchozímu hojně používanému Cronquistově taxonomickému systému založeném na morfologii a fyziologii.  Byla odsunuta čeleď \"Akaniaceae\" do řádu brukvotvarých, medokvětovité do kakostotvarých, klokočovité do \"Crossosomatales\" a čeleď kacibovité do nového řádu kacibotvarých. Byla ztotožněna čeleď \"Bretschneideraceae\" s čeledi \"Akaniaceae\" a \"Julianiaceae\" s ledvinovníkovitými. Rody z bývalých čeledí javorovitých a jírovcovitých byly přesunuty do čeledi mýdelníkovitých a rody z čeledě \"Cneoraceae\" do čeledě routovitých.  Nově byly vytvořeny čeledě: \"Biebersteiniaceae\" z rodu vyjmutého z čeledi kakostovitých, \"Kirkiaceae\" z čeledi simarubovitých a čeleď šamanichovité sloučením čeledí \"Nitrariaceae\", \"Peganaceae\" a \"Tetradiclidaceae\" z řádu kacibotvarých.  Řád mýdelníkotvaré je nejvíce příbuzensky blízký s řády slézotvaré, brukvotvaré a \"Huerteales\". V samotném řádu není příbuznost jednotlivých čeledí stejná, vzájemné fylogenetické vztahy jsou znázorněny zde:", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Řád mýdelníkotvarých obsahuje okolo 460 rodů a ty jsou tvořeny asi 5600 druhy, z nichž většina patří do čeledí mýdelníkovitých a routovitých. Řád obsahuje vývojově mladší rostliny. Jsou to převážně stromy, vysoké až 60 m, keře i popínavé rostliny. Velká část druhů má žláznaté dutiny v listech nebo pryskyřičné kanálky ve dřevu i v kůře, mnohé obsahují saponiny a alkaloidy.  Listy většinou vyrůstají střídavě okolo stonku nebo v přeslenech, mnoho druhů má čepele dlanitě složené, lalokovité nebo zpeřené, i dvojnásobně. Některé listy jsou přeměněny v trny. Listy jsou s dlouhými řapíky nebo přisedlé, s palisty i bez.  Květy vyrůstají jednotlivě v úžlabí listů nebo vytvářejí květenství hroznovitá, vrcholíkovitá neb latnatá. Většina květů je pětičetných se svrchním semeníkem, mívají rozlišený kalich i korunu. Jsou opylovány hmyzem, mají barevné okvětní lístky a většinou voní, vylučují nektar. U mnoha druhů se úspěšně projevuje tendence po opylení květu cizím pylem, což je řešeno u oboupohlavných květů nesoučasným dozráváním pylu a vajíček v jednom květu nebo dosažením jednopohlavnosti květů tím, že část květů má funkční jen samčí a část květů jen samičí orgány. Tyto jednopohlavné květy mohou být současně na jedné rostlině nebo každý druh květů na jiné.  Plody jsou různé tobolky, peckovice a bobule, v přírodě je konzumují savci a ptáci, kteří pomáhají roznášet nestrávená semena po okolí. Některá semena jsou okřídlena a jsou rozšiřována větrem.  Mezi rody tohoto řádu patří například citrus, jírovec, kadidlovník, korkovník, křídlatec, liči, longan, mangovník, mýdelník, myrhovník, pajasan, pepřovec, skimie, svitel a v české přírodě původní rody: javor, ruj, škumpa a třemdava.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mýdelníkotvaré (\"Sapindales\") je řád rostlin, vyskytujících se od mírného do pantropického podnebného pásma, příslušející do třídy vyšších dvouděložných v kladu \"Eurosids II\".", "tgt_summary": "无患子目(学名:Sapindales)属于双子叶植物,本目一般是木本植物,罕有草本植物。本目植物与蔷薇目很接近,但大多数具有复叶或分裂的出叶,雄蕊是单轮或外轮对萼,和蔷薇目又有区别。可能是从蔷薇目演化来的。", "id": 2582274}
{"src_title": "Třída Lupo", "tgt_title": "狼级巡防舰", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Jednotky třídy \"Lupo\" / \"Artigliere\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavňovou výzbroj tvoří jeden 127mm kanón (délka hlavně 54 ráží) v dělové věži na přídi a dva dvojhlavňové 40mm kanóny Bofors (délka hlavně 70 ráží) systému DARDO ve věžích po stranách hangáru. Osm protilodních střel Otomat Mk 2 je umístěno po stranách nástavby a hangáru. Na střeše hangáru je navíc osminásobné vypouštěcí zařízení protiletadlových střel RIM-7 Sea Sparrow. Protiponorkovou výzbroj představují dva tříhlavňové 324mm protiponorkové torpédomety. Na palubě je přistávací plocha a hangár pro jeden vrtulník, obvykle typu AB-204 či AB-212. Pokud je hangár složený, může být na palubě ještě druhý vrtulník.  Pohonný systém je koncepce CODOG. Při běžné plavbě lodě pohání dva diesely GMT 230-20M, díky kterým mohou plout rychlostí až 20 uzlů. V bojové situaci lodě pohání pouze dvě plynové turbíny General Electric LM2500. Nejvyšší rychlost je v takovém případě 35 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Itálie.", "content": "Italské námořnictvo nejprve v letech 1977–1980 zařadilo do služby čtyři fregaty – \"Lupo\", \"Sagittario\", \"Perseo\" a \"Orsa\". Tyto fregaty byly na počátku 90. let modernizovány a po roce 2000 vyřazeny a prodány do Peru. Druhá čtveřice fregat – \"Artigliere\", \"Aviere\", \"Bersagliere\" a \"Granatiere\", byla původně stavěna pro Irácké námořnictvo. Jelikož však vypukla Íránsko-irácká válka a na dovoz zbraní do těchto zemí bylo uvaleno embargo, fregaty téměř 10 let marně čekaly na jiného kupce a nakonec je do roku 1996 převzali Italové jako třídu \"Artigliere\". Všechny byly upraveny pro potřeby nového vlastníka, například byla odstraněna jejich protiponorková výzbroj a střely RIM-7 Sea Sparrow nahradil typ Aspide.", "section_level": 2}, {"title": "Peru.", "content": "Peruánské námořnictvo zakoupilo fregaty \"Carvajal\", \"Villavisencio\", \"Montero\" a \"Mariátegui\". První dvě byly postaveny v Itálii a dokončeny v roce 1979, zatímco druhý pár stavělo Peru v licenci v přístavu Callao a dokončilo je mezi lety 1984–1987. Lišily se například použitými radary a střelami Aspide namísto typu Sea Sparrow. V letech 2004–2006 k nim Peru přikoupilo vyřazené italské fregaty \"Aguirre\", \"Palacios\", \"Bolognesi\" a \"Quiñones\", téže třídy.", "section_level": 2}, {"title": "Venezuela.", "content": "Venezuela v letech 1980–1982 zařadila do svého námořnictva šest fregat této třídy, pojmenovaných \"Mariscal Sucre\" (F 21), \"Almirante Brión\" (F 22), \"General Urdaneta\" (F 23), \"General Soublette\" (F 24), \"General Salóm\" (F 25) a \"Almirante García\" (F 26).  V letech 1998–2002 byly první dvě fregaty modernizovány americkou loděnicí Ingalls Shipbuilding. Modernizace dalších plavidel byla zastavena po převzetí vlády Hugem Chávezem. Menší opravy fregaty \"General Soublette\" byly provedeny ve Venezuele, avšak další provoz třídy výrazně zkomplikovalo embargo na dovoz náhradních dílů z roku 2006. Fregaty \"General Urdaneta\", \"General Salóm\" a \"Almirante García\" proto byly od roku 2004 odstaveny v loděnici DIANCA. V roce 2015 bylo oznámeno, že opravu a modernizaci fregaty \"General Soublette\" zajistí kubánská loděnice Astillero Empesa Militar Industrial Gramna. Ta však s opravou západních plavidel nemá zkušenosti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Třída Lupo je třída víceúčelových fregat, stavěných pro italské námořnictvo loděnicí Cantieri Navali Riuniti (CNR). Celkem bylo postaveno 18 lodí této třídy. Mimo Itálii měly dva zahraniční uživatele – námořnictva Peru a Venezuely. Čtyři fregaty postavené pro Irák mu nebyly předány kvůli zbrojnímu embargu. Fregaty této třídy jsou stále v aktivní službě.", "tgt_summary": "狼级巡防舰()为意大利海军与芬坎特里造船公司合作研发的军舰,本级舰特色是优秀的反水面火力及优势性的航速,狼级在1970年代至1980年代的军品外销中获得极佳斩获;目前狼级巡防舰已从意大利海军退役,但其它国家采购之本级舰仍服役中。", "id": 1883578}
{"src_title": "Král Škorpion", "tgt_title": "魔蝎大帝", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Mathayus, poslední akkádský žoldák, je spolu se svým nevlastním bratrem a přítelem najat králem Pheronem, aby zabili čaroděje krále Memmona, jenž Memnonovi předpovídá výsledek každé bitvy. Král Pheron se svojí družinou, jakož i Mathayus se svým bratrem, však v tu chvíli ještě netuší, že se ve skutečnosti nejedná o čaroděje, nýbrž \"čarodějku\" Cassandru. Když se mu podaří ke Cassandře proniknout, je prozrazen Pheronovým zrádným synem Takmetem, což zapříčiní smrt Mathayova bratra a přítele. Než stačí Memmon zabít Mathaya, Cassandra řekne, že to není dobrý krok, protože by mu to přineslo smůlu, a tak ho Memmon nechá zahrabat až po krk s tím, že ho mají sežrat mravenci. S pomocí zloděje koní Arpida se mu podaří uniknout. Rozhodne se pomstít bratra a zabít Memmona.  Cassandra předpoví Memmonovi další vítězství. Memmon plánuje budoucnost a oznámí Cassandře, že se stane jeho královnou až definitivně zvítězí nad svými nepřáteli. Cassandra namítá, že pak ale ztratí své schopnosti. Memmon na to říká, že už je pak nebude potřebovat.  Mathayus s pomocí Arpida a chlapce-lupiče pronikne do Gomory a do Memmonova sídla. Je připraven střelit Memmona šípem, ale raději zachrání chlapce, který mu pomohl, když má přijít o ruku za krádeže. To ho prozradí. Když utíká před vojáky, narazí Mathayus na Cassandru a unese ji. Společně uprchnou z města a setkají se s Arpidem a Mathayovým velbloudem a všichni se vydají do Údolí mrtvých. V noci se pokusí Cassandra neúspěšně utéct. Řekne Mathayovi, že nemá v úmyslu vrátit se k Memmonovi. Mathayus ji pak osvobodí, ale Cassandra s ním nakonec zůstane.  Druhý den je Mathayus dostižen Memmonovými vojáky, které vede Memmonova pravá ruka Thorak. Mathayus všechny zneškodní až na Thoraka. Toho se mu podaří přemoci po souboji. Před smrtí ale ještě Thorak Mathaya zasáhne šípem se škorpióním jedem. Arpid a Cassandra naleznou Mathaya téměř mrtvého. Cassandra se ho v noci rozhodne vyléčit svými schopnostmi, ačkoli tím riskuje vlastní život. Svou pomoc Cassandra vysvětluje tím, že věří, že Mathayus dokáže lidi vymanit z Memmonovi tyranie.  Dále v poušti se trojice potká s Philosem (vědcem z Memmonova dvora, kterého Mathayus potkal již dříve v Gomoře), který se rozhodl opustit město. V poušti zdokonalil svůj střelný prach. Philos, šťastný, že vidí Cassandru živou, se přidá k Mathayovi.  Později se všichni přidají k Balthazarovi, vůdci Memmonových nepřátel. Nejdříve spolu Mathayus a Balthazar bojují, ale když zjistí, že mají stejný cíl, spojí své síly. Během oslavy v Balthazarově táboře, má Cassandra vidění, jak Memmon zabíjí Mathayuse a další lidi. Mathayuse to nezastraší a říká, že Memmona zabije. Po intimní noci s Mathayem se Cassandra vrací za Memmonem, aby ho varovala před útokem.  Mathayus a Balthazar Cassandru následují. Proběhne bitva mezi jejich a Memmonovými silami. Balthazar zabije Takmeta, Mathayus zase Memmona. Bitva skončí vítězstvím Balthazarových a Mathayových lidí. Mathayus se stane králem a Cassandra jeho královnou. Ta neztrácí svou moc a říká, že si to čarodějnice vymyslely již dávno, aby se ubránili před vládci jako byl Memmon.", "section_level": 1}], "src_summary": "Král Škorpion (v anglickém originále The Scorpion King) je americko-německo-belgický film z roku 2002 s Dwaynem Johnsonem v hlavní roli. Jedná se o prequel série \"Mumie\", který sleduje osud Mathayuse, krále Škorpiona, postavy, která se poprvé objevila ve filmu \"Mumie se vrací\". Události ve filmu se odehrávají 5 000 let před \"Mumií se vrací\" a sledují Mathayusův původ a to, jak se stal králem.", "tgt_summary": "《魔蝎大帝》(英语:The Scorpion King),是2002年4月17日上映于美国的魔幻动作电影。由查克·拉塞尔执导,是1999年美国冒险电影《神鬼传奇》的外传,讲述续集《神鬼传奇2》中的蝎子王马萨尤斯的传奇故事。故事的时间点发生于《神鬼传奇》与《神鬼传奇2》的5000年前,讲述阿卡德人马萨尤斯的起源,与如何成为「蝎子王」的故事。", "id": 2397714}
{"src_title": "Šimakaze (1942)", "tgt_title": "島風號驅逐艦", "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku.", "content": "S prvními jednotkami třídy \"Fubuki\" získalo císařské námořnictvo moderní, silné a výkonné torpédoborce, které dosahovaly rychlosti 38 uzlů (70,4 km/h). Vlivem londýnské námořní konference a po ní vlivem zvyšování výtlaku již této rychlosti u následujících tříd nebylo dosaženo a například u torpédoborců třídy \"Kageró\" klesla rychlost na 35,5 uzlů (65,7 km/h). Pro srovnání: Když v roce 1939 přijímalo císařské námořnictvo první jednotky třídy \"Kageró\", vstupovaly do služby u amerického námořnictva první torpédoborce třídy \"Sims\", které byly sice slaběji vyzbrojené, ale dosahovaly rychlosti 38,7 uzlů (71,67 km/h).  V roce 1939 zadal \"Gunreibu\" ( ~ námořní generální štáb) požadavek na nový typ torpédoborce, který by byl schopen dosáhnout rychlosti 40 uzlů (74,1 km/h). Program čtvrtého kruhu ( \"Maru jon keikaku\", oficiálně „4. program výstavby loďstva“ ~ \"Dai-jon-dži kaigun gunbi džúdžicu keikaku\") z téhož roku pak počítal s postavením jednoho prototypu trupového čísla 125 podle základního návrhu ( \"kihon keikaku bangó\") F52. Později mělo následovat šestnáct dalších jednotek trupových čísel 733 až 748, ale k jejich realizaci již nedošlo.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Trup.", "content": "Kvůli umístění výkonnějšího pohonného systému a silnější výzbroje došlo u nového torpédoborce k nárůstu standardního výtlaku o 534 T oproti třídě \"Kageró\".  \"Šimakaze\" byl jediným torpédoborcem císařského námořnictva, který měl takzvanou atlantickou příď.", "section_level": 2}, {"title": "Pohon.", "content": "\"Šimakaze\" byl vybaven dvěma sestavami nových parních turbín \"Kanpon\", při jejichž konstrukci Japonci využili zkušeností svého německého spojence s konstrukcí turbín. Každá sestava se skládala z celkem šesti turbín: čtyř hlavních a dvou pro plavbu cestovní rychlostí. Hlavní turbíny v sestavě byly jedna vysokotlaká, dvě středotlaké a jedna nízkotlaká, všechny přes převodovku pohánějící jednu hřídel s lodní vrtulí. Pro plavbu cestovní rychlostí byla v každé sestavě navíc jedna vysokotlaká a jedna nízkotlaká cestovní turbína, které byly přes převodovku napojené na druhou hlavní středotlakou turbínu.  Turbíny roztáčela přehřátá pára o teplotě 400 °C a tlaku 38,9 kg/cm (3815,4 kPa) kterou generovaly tři vodotrubné kotle \"Ro-gó Kanpon šiki\". Při zkouškách dokázaly turbíny vytáhnout výkon až na 79 240 k (58 280,9 kW) a \"Šimakaze\" dosáhl rychlosti 40,9 uzlů (75,75 km/h).", "section_level": 2}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Hlavní dělostřelecká výzbroj byla stejná jako u souběžně produkované třídy \"Júgumo\". Šest 127mm kanónů typu 3. roku bylo umístěno po dvojicích do třech dělových věží typu D, které umožňovaly elevaci až 75 ° a tudíž použitelnost hlavní baterie i proti letadlům. Jedna dvouhlavňová věž byla – již tradičně – umístěna na přední palubě před můstkem, druhá na zadní nástavbě a třetí na palubě za zadní nástavbou.  Lehkou protiletadlovou vyzbroj tvořily při dokončení dvě dvojice 25mm kanónů typu 96 umístěných na platformě vedle zadního komínu. Ty doplňoval jeden dvouhlavňový 13,2mm kulomet na plošině před můstkem.  Unikátní v celém císařském námořnictvu byla torpédová baterie. Původní požadavek \"Gunreibu\" zněl na použití dvou sedmihlavňových torpédometů. Kvůli vysoké hmotnosti a kvůli požadavku na manuální nouzové ovládání torpédometů bylo ale od sedmihlavňové verze upuštěno a byla instalována trojice motorem na stlačený vzduch otáčených pětihlavňových zakrytovaných torpédometů typu 0 model 5 pro torpéda typu 93. \"Šimakaze\" se tak stal jedinou lodí císařského námořnictva s pětihlavňovými torpédomety. Silnější torpédovou výzbroj pak nesly už jenom torpédové křižníky \"Kitakami\" a \"Ói\" (přestavěné z lehkých křižníků v roce 1941).", "section_level": 2}, {"title": "Radar.", "content": "\"Šimakaze\" byl již při svém dokončení vybaven centimetrovým přehledovým radarem \"22-gó\" pro sledování vzdušných i hladinových cílů, jehož anténa ve tvaru dvou trychtýřů se nacházela na předním stěžni.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější modifikace.", "content": "Podle Whitleyho a Wiśniewského měla být v roce 1944 odstraněna zadní 127mm věž, aby uvolnila místo dvojici trojhlavňových 25mm kanónů. Toto tvrzení je ale nutno považovat za nesprávné, neboť z 11. listopadu 1944 ukazuje torpédoborec se všemi třemi 127mm věžemi. Nová 25mm trojčata byla umístěna na nové platformě vybudované po obou stranách nástavby světlometu mezi druhým a třetím torpédometem na zádi.  Také 25mm dvojčata vedle komínu byla nahrazena za trojhlavňové verze. Dvouhlavňový kulomet před můstkem byl vyměněn za 25mm dvoukanón. Protiletadlová výzbroj \"Šimakaze\" tak stoupla na čtrnáct 25mm kanónů (4xIII a 1xII).  V polovině roku 1944 bylo instalováno dalších čtrnáct 25mm kanónů v jednohlavňovém provedení. Podle Wiśniewského měly přibýt i čtyři jednohlavňové 13,2mm kulomety. Během roku 1944 byla na zadní stěžeň instalována anténa metrového přehledového radaru \"13-gó\" pro sledování vzdušných cílů.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Evakuace Kisky.", "content": "\"Šimakaze\" byl dokončen 10. května 1943 v námořním arzenálu Maizuru a byl zařazen do výcvikové 11. \"suirai sentai\" ( ~ eskadra torpédoborců) 1. \"kantai\" ( ~ loďstvo) \"Rengó kantai\".  Prvním nasazením nového torpédoborce měla být účast na evakuaci ostrova Kiska. Dne 7. července 1943 vyplul \"Šimakaze\" spolu s ostatními plavidly z Paramuširu, ale počasí nedovolilo provést evakuaci. Dne 17. července se lodě vrátily na Paramušir. Mezitím byl \"Šimakaze\" 10. července přiřazen k 2. \"suirai sentai\" 2. \"kantai\". Večer 22. července vyplul z Paramuširu k druhému pokusu o evakuaci Kisky. \"Šimakaze\" byl součástí krycího svazu, kterému velel \"taisa\" (大佐 ~ námořní kapitán) Šigetaka Amano. Kromě \"Šimakaze\" tvořily Amanovu krycí skupinu torpédoborce \"Wakaba\" (vlajkový), \"Hacušimo\", \"Naganami\" a \"Samidare\". Odpoledne 26. července se torpédoborec \"Hacušimo\" srazil s \"Wakaba\" a \"taisa\" Amano přestoupil na \"Šimakaze\". O půlnoci na 28. července se svaz nacházel na pozici přibližně, odkud se vydal kurzem 20 ° ke Kisce a dopoledne 29. července dorazil k západnímu pobřeží ostrova. Japonské lodě obepluly ostrov severně, aby se dostaly do přístavu na východním pobřeží. \"Šimakaze\" spolu s \"Naganami\" a \"Samidare\" hlídkoval u vjezdu do přístavu, \"Hibiki\" u ostrova Little Kiska a ostatní lodě vpluly ve 14:30 do přístavu a začaly naloďovat obránce ostrova. Ve 14:35 bylo naloďování dokončeno a lodě se kolem severního pobřeží ostrova vydaly zpět na Paramušir, kam dorazily 1. srpna.  Dne 3. srpna vyplul \"Šimakaze\" z Paramušir, aby spolu s torpédoborci \"Akigumo\", \"Asagumo\" a \"Júgumo\" doprovodil těžký křižník \"Maja\" do Jokosuky, kam celé uskupení doplulo 6. srpna. V jokosuckých docích pak \"Šimakaze\" prodělal nezbytnou údržbu.", "section_level": 2}, {"title": "Eskortování tankerů a těžkých jednotek loďstva.", "content": "V září a počátkem října 1943 vykonal \"Šimakaze\" tři cesty mezi Jokosukou a tehdejší hlavní základnou císařského námořnictva v jihozápadním Pacifiku Trukem. Nejprve ve dnech 15. až 20. září doprovázel těžké křižníky \"Čókaj\" a \"Maja\" na Truk, poté 21. až 26. září doprovázel na zpáteční cestě do Jokosuky letadlové lodě \"Čújó\" a \"Taihó\" a nakonec 4. až 10. října doprovázel \"Čújó\" zpět na Truk.  Koncem září 1943 podnikly americké letadlové lodě TF 15 a TF 11 nájezd na atoly Makin a Tarawa. Počátkem října pak TF 14 zaútočila na Wake. V očekávání dalších nájezdů amerických letadlových lodí vyplulo japonské loďstvo 17. října z Truku k atolu Eniwetok. \"Šimakaze\" se rovněž zúčastnil tohoto výjezdu, ale k žádnému kontaktu s americkými silami nedošlo a 26. října se japonský svaz vrátil na Truk.  Dne 30. října 1943 vyplul \"Šimakaze\" z Truku, aby poskytl doprovod tankerům \"Nippon\" a \"Toa Maru\". Doprovázel je ale pouze část jejich cesty na Tarakan a poté obrátil zpět. K 1. listopadu je \"Šimakaze\" zmiňován jako eskorta konvoje tankerů \"Niššó\" a \"Ničiei Maru\", které toho dne připluly na Truk. Již následujícího dne ale \"Šimakaze\" opět vyplul, aby těmto dvěma tankerům poskytl doprovod na jejich další cestě do Rabaulu. Během ní byly oba tankery 4. listopadu poškozeny leteckým útokem, zatímco \"Šimakaze\" dorazil následujícího dne do Rabaulu – těsně po náletu amerických palubních letounů na tuto strategickou japonskou základnu. Na cestu zpět na Truk se \"Šimakaze\" podle Nevitta vydal ještě téhož dne jako doprovod těžkého křižníku \"Suzuja\" a poškozeného hybridního křižníku \"Mogami\". Podle Hackett & Kingsepp ale oba křižníky měly vyplout z Rabaulu až 6. listopadu. Do Rabaulu \"Šimakaze\" připlul 8. listopadu.  Po cestě do Rabaulu následovala cesta do Japonska a zase zpátky, když nejprve ve dnech 11. až 15. listopadu 1943 doprovodil z Truku do Jokosuky těžké křižníky \"Atago\" a \"Takao\" a poté ve dnech 26. listopadu až 1. prosince doprovázel na Truk letadlové lodě Šókaku a \"Čitose\".  Ráno 7. prosince 1943 vyplul z Truku jako součást eskorty konvoje č. 7072, který se skládal z tankerů \"Šinkoku\" a \"Fudžisan Maru\" a který plul na Palau. \"Šimakaze\" konvoj doprovázel až po 135 stupeň východní délky, kde se 11. prosince od konvoje odpojil a přidal se ke konvoji plujícímu ze Singapuru na Palau a tvořeného tankery \"Ničiei\", \"Terukawa\" a \"Kjokutó Maru\". Z Palau konvoj pokračoval 12. prosince jako konvoj č. 1040 na Truk, kam doplul 15. prosince. Odpoledne 18. prosince vyplul \"Šimakaze\" z Truku jako doprovod konvoje č. 7181, který tvořil pouze tanker \"Kenjó Maru\" plující na Palau. Šimakaze doprovázel tanker až do 21. prosince, kdy doprovod tankeru převzal torpédoborec \"Hajanami\".  K 6. lednu 1944 Hackett & Cundall zmiňují \"Šimakaze\" jako součást eskorty konvoje NE–602, který toho dne vyplul ze Saipanu a směřoval na Palau. Již o dva dny později – odpoledne 8. ledna – měl ale podle týchž historiků vyplout z Balikpapanu jako součást eskorty konvoje KU. Takový výkon by ale pro \"Šimakaze\" znamenal urazit nejméně 2000 námořních mil (3704 km) mezi Saipanem a Balikpapanem za méně než 65 hodin – tedy průměrnou rychlost minimálně 30,8 uzlu (57,0 km/h) a s minimálně jedním doplňování paliva po cestě.  Konvoj KU se skládal z tankerů \"Nippon\", \"Kokujó\", \"Kenjó Maru\" a dalších nákladních plavidel. Doprovod měly zajišťovat torpédoborce \"Šimakaze\" a \"Hajanami\" spolu s hlídkovým člunem č. 102 (ex USS \"Stewart\" (DD-224)). Konvoj doplul na Palau, odkud 14. ledna pokračoval na Truk, přičemž jeho eskorta byla posílena o torpédoborce \"Sazanami\" a \"Akebono\". Odpoledne téhož dne byl konvoj napaden ponorkami USS \"Guardfish\", USS \"Albacore\" a USS \"Scamp\". Ty potopily tankery \"Nippon\" a \"Kenjó Maru\" a torpédoborec \"Sazanami\". Zbytek konvoje doplul – včetně \"Šimakaze\" – na Truk 17. ledna.  Dne 22. ledna 1944 se na 130. stupni východní délky \"Šimakaze\", ještě spolu s torpédoborcem \"Tamanami\", připojil jako eskorta ke konvoji KU–702. Ten tvořily tankery \"Kjokutó\" a \"Ničiei Maru\" směřující z Balikpapau na Truk, kam dorazily 26. ledna.  Odpoledne 5. února vyplul z Truku konvoj tankerů \"Kokujó\", \"Ničiei\" a \"Kjokutó Maru\". Jako eskorta konvoje byly přiřazeny torpédoborce \"Šimakaze\", \"Oite\" a \"Ikazuči\". Ve 13:00 dne 11. února dorazil konvoj do Davao na Mindanau, kde \"Šikamaze\" dotankoval 149 tun paliva z nádrží \"Ničiei Maru\". Druhého dne vyplul ve 12:40 konvoj opět na cestu, ale tentokrát ho eskortoval již pouze \"Šimakaze\". Ráno 15. února dorazil konvoj do Balikpapanu. Tam se zformoval nový konvoj složený z tankerů \"Kokujó\", \"Niššó\" a \"Kjokutó Maru\" a eskortovaný torpédoborci \"Šimakaze\" a \"Ikazuči\". Tento konvoj vyplul z Balikpapanu odpoledne 21. února. V 1:00 dne 25. února na pozici konvoj napadla vynořená ponorka USS \"Hoe\" a zasáhla \"Kjokutó Maru\". Ve 2:20 zaútočila \"Hoe\" podruhé a potopila tanker \"Niššó Maru\". Zbytek konvoje, včetně \"Kjokutó Maru\", doplul později téhož dne do Davao. Z Davao pokračoval konvoj 29. února na Palau, kam dorazil 2. března a kde byl následně konvoj rozpuštěn.  Z Palau pokračoval \"Šimakaze\" 4. března 1944 jako eskorta nosiče hydroplánů \"Akicušima\" přes Saipan do Jokosuky, kam dorazil 14. března. Z Jokosuky pokračoval do Kure, kde se ve dnech 17. března až 12. dubna podrobil údržbě v docích.", "section_level": 2}, {"title": "Posily pro Biak a bitva ve Filipínském moři.", "content": "Dne 20. dubna vyplul z Kure jako součást eskorty bitevní lodě \"Jamato\" a křižníku \"Maja\". Cestou přes Manilu (28. dubna) je doprovodil na Lingga, kam dorazil 1. května. Podle Nevitta pak ve dnech 12. až 15. května doprovodil těžké jednotky z Lingga na Tawi-Tawi. Podle Hackett & Kingsepp se ale tento přesun uskutečnil ve dnech 11. až 14. května. Odpoledne 10. června vyplul z Tawi-Tawi svaz \"čúdžó\" ( ~ viceadmirál) Matome Ugakiho tvořený mimo jiné bitevními loděmi \"Jamato\" a \"Musaši\", aby v rámci operace \"Kon\" poskytl krytí třetímu konvoji se zásobami pro Biak. \"Šimakaze\" byl součástí doprovodu Ugakiho svazu. Dne 12. června ale byla operace „odložena“ a svaz zakotvil na Batjanu. Již následujícího dne ale Ugakiho svaz vyplul na moře. Na pozici se přibližně v 10:00 dne 16. června setkal se skupinou tankerů, ze kterých Ugakiho lodě dotankovaly a následně zamířily na sever k setkání s Ozawovým svazem letadlových lodí. K setkání došlo v 16:50 téhož dne. Po dotankování letadlových lodí zamířily japonské lodě do bitvy ve Filipínském moři, během které byl \"Šimakaze\" součástí doprovodu Kuritova předsunutého svazu. Ačkoliv i Kuritův svaz se navečer 20. června stal cílem protiútoku amerických palubních letadel, Nevitt nezmiňuje žádné škody na \"Šimakaze\".", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u Leyte.", "content": "Dne 8. července 1944 vyplul \"Šimakaze\" z Kure jako doprovod transportu vojáků na Okinawu. Poté pokračoval do Lingga, kam doplul 16. července. Z Lingga poté 18. října doprovodil bitevní lodě \"Jamato\", \"Musaši\" a \"Nagato\" do Bruneje, kde dotankovaly před plánovanou operací \"Šó-ičigó\" (捷1号作戦).  Dne 22. října loďstvo vyplulo z Bruneje. \"Šimakaze\" byl přímo podřízen 2. \"suirai sentai\" Kuritovy 1. \"butai\" (第一部隊 ~ 1. sekce) 1. \"júgeki butai\" (第一遊撃部隊 ~ 1. útočný svaz, někdy též Střední svaz). Cestou byl ráno 23. října Kuritův svaz u ostrova Palawan napaden ponorkami USS \"Darter\" a USS \"Dace\", které potopily těžké křižníky \"Atago\" a \"Maja\" a těžce poškodily těžký křižník \"Takao\". Všechny tyto lodě se nacházeli na čele japonské formace. \"Šimakaze\" tou dobou plul přímo uprostřed formace, přičemž na pravoboku měl \"Musaši\", na pravoboku před přídí \"Jamato\" a na levoboku před přídí \"Nagato\".  Během bitvy v Sibuyanském moři 24. října plul \"Šimakaze\" na čele Kuritovy 1. \"butai\". V 16:21 byl \"Šimakaze\", spolu s těžkým křižníkem \"Tone\" a torpédoborcem \"Kijóšimo\", pověřen doprovodem těžce poškozené \"Musaši\". Ta se ale již potápěla a tak \"Šimakaze\" převzal 607 nebo 635 ze 769 trosečníků z těžkého křižníku \"Maja\", kteří se nacházeli a palubě \"Musaši\". Do následující bitvy u ostrova Samar 25. října ale \"Šimakaze\" nijak významně nezasáhl – jediná příležitost jeho kariéry, jak využít silnou torpédovou výzbroj tak byla promrhána. Během obou bitev byl \"Šimakaze\" lehce poškozen blízkými dopady pum a palbou útočících letadel. Další poškození bylo způsobeno kolizí s torpédoborcem \"Akišimo\" 25. října.  Dne 26. října \"Simakaze\", spolu s dalšími jednotkami, dotankoval z tankeru \"Ničiei Maru\" a následujícího dne v Coronské zátoce opět dotankoval palivo z tankeru \"Juho Maru\" nebo \"Ničiei Maru\". Po dotankování odplul do Bruneje.", "section_level": 2}, {"title": "Operace TA a potopení.", "content": "Z Bruneje zamířil zase zpět na Filipíny a 31. října zakotvil v Manile. V Manile se tou dobou soustřeďovaly lodě určené k provedení a krytí operací TA – zásobování bojujících japonských jednotek na Leyte. Dne 4. listopadu se \"Šimakaze\" stal vlajkovou lodí \"šóšó\" (中将 ~ kontradmirál) Mikio Hajakawy.  Ráno 9. listopadu vyplul z Manily konvoj TA č. 3, jehož pět transportních lodí přepravovalo 2000 mužů a 6000 tun munice 26. divize císařské armády. Doprovod zajišťoval \"Šimakaze\" spolu s torpédoborci \"Hamanami\", \"Hacuharu\" a \"Take\", minolovkou \"č. 30\" a stíhačem ponorek \"č. 46\". Cestou se konvoj 10. listopadu setkal s konvojem TA č. 4, který vyplul dříve a nyní mířil zpět do Manily. \"Hacuharu\" a \"Take\" se vrátily zpět spolu s TA č. 4, který naopak k ochraně TA č. 3 zanechal torpédoborce \"Asašimo\", \"Naganami\" a \"Wakacuki\".  Za úsvitu 11. listopadu byl konvoj severozápadně od Leyte napaden americkými torpédovými čluny \"PT-321\" a \"PT-324\", které ale byly zahnány dvěma torpédoborci (jeden z nich byl \"Hamanami\"). Ráno 11. listopadu vyslaly letadlové lodě z TG 38.1 (USS \"Hornet\", USS \"Monterey\" a USS \"Cowpens\"), 38.3 (USS \"Essex\", USS \"Ticonderoga\" a USS \"Langley\") a 38.4 (USS \"Enterprise\" a USS \"San Jacinto\") přibližně 350 letadel proti konvoji TA č. 3. Americká letadla zastihla Japonce u cíle jejich cesty v Ormocké zátoce a přibližně v 10:45 zahájila útok. Japonské torpédoborce se pokusily uniknout z pasti Ormocké zátoky úžinou severně od ostrova Ponson, přičemž \"Šimakaze\" plul uprostřed pětičlenné liniové formace. \"Šimakaze\" byl zasažen na přídi a na jeho palubě zahynul i \"šóšó\" Hajakawa. Hořící \"Šimakaze\", jehož stroje se zastavily, byl pak bezmocně unášen po hladině. Nakonec se v 16:30 potopil jako poslední z lodí TA č. 3, které byly toho dne potopeny. Přežily pouze torpédoborec \"Asašimo\" a stíhač ponorek \"č. 46\". Zničení konvoje TA č. 3 stálo TF 38 pouhých devět sestřelených letadel.  Počet přeživších z \"Šimakaze\" není přesně znám, ale z \"Šimakaze\" a \"Wakacuki\" se na Leyte zachránilo celkem 131 mužů, včetně kapitána \"Šimakaze\" \"čúsa\" (中佐 ~ fregatní kapitán) Hiroši Uwaie. K vysokým ztrátám přispělo i to, že \"Šimakaze\" odmítl pomoc z \"Asašimo\". V noci z 2. na 3. prosince byla část přeživších z \"Šimakaze\" a \"Wakacuki\" naloděna na lodě konvoje TA č. 7. Během naloďování trosečníků byl TA č. 7 napaden torpédoborci USS \"Allen M. Sumner\", USS \"Moale\" a USS \"Cooper\", které potopily torpédoborec \"Kuwa\" a poškodily \"Take\". \"Take\" ale dokázal torpédem potopit \"Cooper\" a zbývající americké lodě se stáhly. Poté byli trosečníci přeloženi na \"Take\" a \"jusókan č. 9\". První skupina trosečníků dorazila s konvojem TA č. 7 do Manily 4. prosince. Druhá skupina byla vyzvednuta 11. prosince torpédoborcem \"Uzuki\" z konvoje TA č. 9. Ráno 12. prosince byl ale \"Uzuki\" torpédován čluny \"PT-490\" a \"PT-492\" a téměř okamžitě se potopil. Není známo, že by někdo přežil.  Dne 10. ledna 1945 byl \"Šimakaze\" vyškrtnut ze seznamu lodí japonského císařského námořnictva.", "section_level": 2}], "src_summary": "Šimakaze () byl „torpédoborec první třídy“ ( \"Ittó kučikukan\") japonského císařského námořnictva, postavený v letech 1941 až 1943. Byl prototypem nové třídy torpédoborců, které císařské námořnictvo označovalo jako torpédoborce typu C ( \"Hei-gata kučikukan\"). S novým pohonným systémem o výkonu 75 000 k na hřídeli (55 162,4 kW), využívajícím vysokoteplotní vysokotlaké kotle, dosahoval rychlosti 40 uzlů (74,1 km/h), což z něj činilo nejrychlejší japonský torpédoborec druhé světové války a jeden z nejrychlejších na světě vůbec. Vedle extrémně výkonné pohonné soustavy se vyznačoval i silnou výzbrojí: se svými patnácti 610mm torpédomety pro torpéda typu 93 rovněž neměl konkurenci. Vzhledem ke složitosti konstrukce a vývoji válečných událostí se ale svých 16 plánovaných sesterských lodí nedočkal a zůstal jedinou jednotkou své třídy.", "tgt_summary": "岛风()是一艘日本海军于二战期间的1941年时动工的一艘新型驱逐舰,此级驱逐舰预算于1941年丸四计划中通过,注重高速以及强大的鱼雷攻击能力。不过在太平洋战争开战以后由于对舰战术变更的缘故使用鱼雷攻击的可能性降低了,加以生产的复杂程度,因此计划原订的16艘最后只建造了岛风号一艘。分类为丙型驱逐舰。", "id": 2945235}
{"src_title": "Prázdniny (film)", "tgt_title": "緣份精華遊", "src_document": [{"title": "Popis filmu.", "content": "Film vypráví o příběhu pěti lidí. Iris (Kate Winslet) je novinářka pracující v redakci listu \"The Daily Telegraph\" a žijící na malém městě v Surrey nedaleho od Londýna. Při vánoční firemní party se dozvídá, že se její bývalý přítel Jasper (Rufus Sewell), do kterého je však stále zamilovaná, bude ženit. Zlomená odjíždí do svého domu v Surrey, kde propadá smutku a neštěstí, dokud ji přes internet nekontaktuje Američanka Amanda (Cameron Diaz) z Los Angeles. Amanda, která je úspěšnou a majetnou režisérkou filmových trailerů, se právě rozešla se svým přítelem (Edward Burns). Bere si dovolenou a začíná hledat místo, kde by mohla v poklidu strávit Vánoce. Našla si na internetu náhodně Irisin dům v Anglii. Iris jí e-mailem navrhla čtrnáctidenní výměnu domů i automobilů. Amanda na navrženou výměnu přistoupí a tak letí letadlem do skromného domku ve střední Anglii, zatímco Iris se v opačném směru nastěhuje do Amandiny luxusní vily v Los Angeles.  Iris si velké vily užívá, zatímco Amanda se v domku na samotě nudí a ještě večer v den příjezdu chystá odjezd zpět do USA, dokud u jejích dveří nezabouchá přiopilý Irisin bratr Graham (Jude Law), který ale vůbec nemá tušení, že je jeho sestra pryč a že v jejím domě bydlí někdo jiný. Amanda se Grahamovi zalíbí, on jí také a oba spolu pro ně nečekaně stráví noc. Druhý den Amanda opravdu chystá odjezd domů, přesto si jej rozmyslí a zůstane celých 14 dní v Anglii, v naprosté většině časem stráveným s Grahamem. Za tu dobu zjistí, že Graham má dvě malé dcery Sophii a Olivii (Miffy Englefield a Emma Pritchard) a že je vdovec. Po čtrnácti dnech strávených v Anglii se Amanda rozhoduje, že s Grahamem zůstane.  V Los Angeles se mezitím Iris seznamuje s bývalým uznávaným scenáristou Arthurem Abbottem (Eli Wallach). S devadesátiletým mužem slaví chanuku, tráví s ním hodně času a společně ho se svým novým kamarádem, skladatelem filmové hudby Milesem (Jack Black), připravuje na slavnost, kterou mu chystá Spolek filmových scenáristů. Miles se mezitím nečekaně dozvídá, že ho jeho přítelkyně, herečka Maggie (Shannyn Sossamon), podvádí, a tak se s ní také rozchází. Iris nakonec společně s Milesem stráví celé Vánoce a množství času a z přátelství se postupně stává náklonnost, jež přerůstá v lásku. Vše na okamžik zkomplikuje nečekaný Jasperův příjezd do Los Angeles, tomu však Iris nakonec sdělí, že je na dobro se vším konec.  Film končí v domě v Anglii, kde všichni společně (Miles, Iris, Amanda, Graham, Sophia a Olivia) tráví Silvestra.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Film obdržel cenu Teen Choice Award a na stejnou cenu byla nominována i Cameron Diaz. Na Irish Film and Television Award byla nominována Kate Winslet a Cameron Diaz byla také nominována na cenu ALMA Award. Spolu s Judem Lawem byla Cameron Diaz také nominována na nejlepší polibek ve filmu při udělování cen MTV Movie Award a NRJ Ciné Award.", "section_level": 1}, {"title": "Další zajímavosti.", "content": "Pokud si pořádně prohlédneme videotéku, kterou probírá Iris u Amandy doma, najdeme v ní i film \"Enigma\", ve kterém hrála Kate Winslet. Ve filmu se v cameo rolích objevují i Dustin Hoffman, Lindsay Lohan a James Franco. Ve filmu se spolu znovu objevují Rufus Sewell a Shannyn Sossamon, kteří společně hráli ve filmu \"Příběh rytíře\" s Heathem Ledgerem, který se natáčel na území České republiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prázdniny (v anglickém originále:The Holiday) je americký film Nancy Meyers z roku 2006. Jedná se o romantickou komedii, zasazenou do období Vánoc.", "tgt_summary": "《缘分精华游》(英语:\"The Holiday\")是一套2006年的美国浪漫喜剧片,由兰茜·美雅丝执导,金美伦·戴雅丝、祖迪·罗、积·伯克及琦·温斯莉等主演。电影内容描述圣诞节期间,一名英国女子透过换屋网站与一名美国女子暂时交换住所后的经历。", "id": 2797748}
{"src_title": "Metodika vývoje softwaru", "tgt_title": "程序设计方法学", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První formalizovaný metodický framework pro vývoj informačních systémů byl sestaven v roce 1960 pod jménem SDLC (Systems development life cycle). Hlavní myšlenkou SDLC bylo \"nastavit vývoj informačních systémů velmi účelným, strukturovaným a metodickým způsobem, což vyžadovalo, aby všechny fáze vývoje od nápadu až po dodání finálního systému byly provedeny postupně a vždy v nezměněné formě\". Hlavním cílem tohoto metodického frameworku bylo \"vyvinout rozsáhlé funkční obchodní systémy pro velké obchodní konglomeráty. Typickou aktivitou informačních systémů bylo hromadné zpracování dat a složité aritmetické výpočty, tzv. \".", "section_level": 1}, {"title": "Frameworky metodik softwarového vývoje.", "content": "Metodické frameworky softwarového vývoje se používají k návrhu, plánování a řízení procesu vývoje informačního systému, což zahrnuje např. i předběžnou definici výstupů a artefaktů, které budou vytvářeny a dodány projektovým týmem v rámci vývoje či údržby aplikace.  V průběhu let byla vyvinuta široká škála takových frameworků, přičemž každý z nich měl své silné i slabé stránky. Každý z dostupných metodických frameworků je vhodný pro jiné typy projektů s ohledem na jejich technické, organizační, projektové a další potřeby.  Metodické frameworky jsou často vázané na nějakou organizaci, které je dále rozvíjí, podporují a propagují jejich využití. Metodické frameworky jsou často definovány pomocí formální dokumentace. Mezi některé z nich patří např.:", "section_level": 2}, {"title": "Přehled specifických postupů softwarového vývoje.", "content": "Při praktickém nasazení frameworků softwarového vývoje došlo k rozvoji dalších specifických postupů mezi které patří:", "section_level": 2}, {"title": "Specifické přístupy metodik softwarového vývoje.", "content": "Každý metodický framework softwarového vývoje předepisuje specifické přístupy jak vyvíjet a udržovat software. Od počátků informačních technologií vzniklo mnoho vývojových postupů. Mezi nejvýznamnější z nich patří:", "section_level": 1}, {"title": "Vodopádový přístup.", "content": "Vodopádový model je sekvenční vývojový proces, ve kterém je vývoj nahlížen jako neustále se svažující tok (jako když teče vodopád) fázemi analýzy požadavků, návrhu, implementace, testování (validace), integrace a údržby. Jako první formální popis vodopádového modelu je často citován článek který publikoval v roce 1970 Winston W. Royce (1929–1995), ačkoli Royce pojem „vodopádový“ ve svém článku nepoužil. Royce paradoxně představil tento model jako příklad chybného, nefungujícího modelu. Hlavními principy vodopádového přístupu:", "section_level": 2}, {"title": "Prototypový přístup.", "content": "Vývoj pomocí vytváření prototypů je takový přístup k vývoji software, kde dochází k vývoji neúplných verzí software, tzv. prototypů. Základní principy prototypového přístupu:", "section_level": 2}, {"title": "Inkrementální (přírůstkový) přístup.", "content": "Inkrementální přístup je vhodný pro kombinaci sekvenčních a iteračních metodik softwarového vývoje. Cílem je omezit projektová rizika rozdělením projektu na menší segmenty a zjednodušuje možnost zavedení změn během procesu vývoje. Základní principy inkrementálního přístupu:", "section_level": 2}, {"title": "Spirálový přístup.", "content": "Spirálový přístup je proces vývoje software, který kombinuje prvky designového přístupu a prototypového přístupu tak, aby zkombinoval výhody obou konceptů shora-dolů (prototypování) a zdola-nahoru (designování). Základní principy spirálového přístupu:", "section_level": 2}, {"title": "Rapid Application Development (RAD) přístup.", "content": "Rapid Application Development (RAD) je takový přístup k vývoji software, který zahrnuje iterativní vývoj prototypů. RAD byl původně použit k označení procesu vývoje software, který zavedl James Martin v roce 1991.  Základní zásady RAD :", "section_level": 2}, {"title": "Další postupy užívané při vývoji softwaru.", "content": "Mezi ostatní metodické přístupy a techniky patří:", "section_level": 2}, {"title": "Témata metodik softwarového vývoje.", "content": "Softwarové metodiky se dotýkají různých témat, kterými jsou také:", "section_level": 1}, {"title": "Pohledový model.", "content": "Pohledový model je framework který poskytuje různé úhly pohledu na systém a jeho prostředí, které mají být použity během procesu vývoje software. Pohledy jsou grafickou reprezentací jednotlivých úhlů pohledu.  Pohledy slouží k pochopení velmi složitých systémů a organizaci jednotlivých prvků problému a řešení do patřičných domén podle odbornosti. Při konstrukci systémů odpovídají úhly pohledu často schopnostem a odpovědnostem jednotlivých částí organizace.  Specifikace složitých systémů jsou tak rozsáhlé, že není v silách jednotlivce porozumět všem aspektům specifikací. Navíc má každý účastník procesu různé cíle v rámci systému a tedy i různé důvody pro přezkoumání specifikací systému. Např. manažer bude klást odlišné otázky ohledně sestavení systému, než jaké položí implementátor. Koncept frameworku pohledů tak slouží k poskytnutí odpovídajícího úhlu pohledu na specifikace daného složitého systému. Tyto úhly pohledu uspokojí vždy cílovou skupinu se zájmem o určitý soubor charakteristik systému. S každým úhlem pohledu je spojen specifický druh jazyka s přizpůsobenou slovní zásobou a specifický způsob prezentace pro cílovou audienci daného pohledu.", "section_level": 2}, {"title": "Modelování podnikových procesů a dat.", "content": "Grafické znázornění aktuálního stavu poskytuje velmi účinný nástroj pro prezentaci informací jak uživatelům, tak i vývojářům systému.  Model bývá vytvořen většinou až po provedení pohovoru označovanému business analýza. Pohovor probíhá tak, že zprostředkující klade řadu otázek formulovaných tak, aby byly získány potřebné informace popisující celkový proces. Tazatel zprostředkovává získání informací, ale jsou to především účastníci pohovoru, kdo poskytuje informace. Tazatel by měl mít určité povědomí o popisovaných procesech, ale to není tak důležité jako mít strukturovanou metodiku která podporuje kladení otázek expertům. Metodika je velmi důležitá, jelikož obvykle dochází ke zpracování informací od celého týmu tazatelů a výsledky od všech tazatelů do sebe při kompletaci musí zapadat.", "section_level": 2}], "src_summary": "Metodologie vývoje softwaru je souhrn různých postupů, pravidel a nástrojů používaných pro návrh, plánování a řízení vývoje softwaru a zároveň obor, který se zabývá vytvářením, porovnáváním a ovlivňováním jednotlivých metodik vývoje softwaru.", "tgt_summary": "程序设计方法学是讨论程序的性质以及程序设计的理论和方法的一门学科,是研究和构造程序的过程的学问,是研究关于问题的分析,环境的模拟,概念的获取,需求定义的描述,以及把这种描述变换细化和编码成机器可以接受的表示的一般的方法。", "id": 22883}
{"src_title": "Orthorexie", "tgt_title": "健康食品痴迷症", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Poprvé ji popsal v roce 1997 doktor Steven Bratman z Colorada v knize \"Health Food Junkies\" (\"Fanatici zdravé výživy\") jako fixaci na zdravou výživu. Původně pojem koncipoval pozitivně a upozorňoval na to, že bychom neměli pít alkohol, jíst chemicky upravované potraviny nebo že bychom měli chodit brzo spát, ale časem se jeho příznivci začali radikalizovat, takže i on sám se od nich distancoval, protože jeho doporučení hnali to do extrému.  Jiná definice ji má za zaujatost zdravou (racionální nebo „prostou“, tj. průmyslově a velkovýrobně nezpracovanou) stravou a vytvoření si striktních zdravých stravovacích návyků do míry, ve které začnou ovlivňovat život daného jedince. S tím souvisí i upuštění od průmyslově upravovaných potravin (zejména těch bohatých na tzv. „éčka“ neboli přídatné látky), nebo takto zpracovaných potravinových výrobků obsahujících kontroverzní látky nebo ingredience s problematickým nebo nevyjasněným přínosem pro lidský organismus. V anglických pramenech se pro tuto poruchu používá termín healthy eating disorder (česky přibližně: \"porucha zdravé výživy\").", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Orthorexie je klasifikována jako porucha příjmu potravy, jiné zdroje o ní hovoří o obsesi, fóbii nebo dokonce jako o nemoci či „vážné psychologické poruše“.  V případě, že daný jedinec věnuje zdravému stravování většinu svého času, cítí silné výčitky v případě porušení svých zásad nebo je zdravá výživa nástrojem k překonání jeho osobních problémů, pak jej můžeme označit za orthorektika. K diagnostice této poruchy se používá 10otázkový Bratmanův dotazník nebo Bratmanův rozšířený dotazník ORTO-15.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny.", "content": "Definice zdravé potravy je u jedinců postižených touto poruchou čistě subjektivní. Ačkoliv prvotní motivací je touha být zdravý, k rozvoji orthorexie mohou vést také další příčiny, jako je např. vrozená dispozice k perfekcionismu, nutkání mít vše pod kontrolou, únik před vlastním strachem, snaha o štíhlou postavu, využívání jídla k utváření vlastní identity apod. Sklony k orthorexii mohou mít také ortodoxní vyznavači alternativních výživových směrů, jako je veganství, makrobiotika apod., dále striktní zastánci biopotravin a lidé, v jejichž profesi je vyžadován mladistvý vzhled a dokonalý fyzický stav (např. modelky, herci, sportovci ad.).", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Orthorexia nervosa až do nedávné minulosti spadala do kategorie „ostatní poruchy příjmu potravy“, ale v současnosti, kdy se objevuje větší množství pacientů, se začíná léčit samostatně. Orthorexia nervosa doposud nepatří do poslední revize sjednoceného psychiatrického manuálu (\"Diagnostic and Statistical Manual\", DSM), resp. její páté revize, plánované na rok 2013. V případě, že by přibyla mezi tyto mentální poruchy, budou pacienti trpící orthorexií (stejně jako pacienti trpící ostatními psychologickými poruchami) léčeni chemickou cestou a budou jim předepisovány psychotropní látky takové intenzity, jež podle uvážení psychiatra bude nejlépe vyhovovat úsilí překonat tuto poruchu, respektive ji alespoň udržovat v přijatelných mezích.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Orthorexie je předmětem jisté kontroverze, která vychází z potenciálně chybného výkladu této poruchy. Ta se ocitá mezi dvěma extrémy – odhodlání takto postiženého jedince narušit své stravování až k poškození svého zdraví na jedné straně a snahu zahrnout trend racionální výživy mezi psychologické nemoci na straně druhé.  Podle dietologů může být tato porucha nebezpečná, setká-li se pojem „zdravá výživa“ se špatnou interpretací nebo bude-li se lpění pouze na některých zdrojích výživy přehánět do krajních poloh, kdy bude například vynecháváním jedné látky zanedbávána důležitá skupina živin. U některých případů se projevy orthorexie shodují s projevy anorexie.  Pokud by se orthorexie přehodnotila jako psychická porucha, její léčba by pravděpodobně byla cestou psychotropních farmaceutik. Vznikl by pak paradox v tom, že takto diagnostikovaným pacientům, snažících se pomocí zdravé výživy dostat ze svého organismu přídatné látky a chemikálie v průmyslově zpracovávaných potravinách, by se v rámci jejich léčby vpravovaly do jejich těla látky právě tohoto charakteru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Orthorexie (latinsky \"orthorexia nervosa\") je psychická porucha, při které se člověk (ve větší míře, než která je považována za „normální“) upíná na zdravou stravu. Orthorektikem je ten, komu myšlenky na zdravé stravování zabírají většinu času a při porušení svých stravovacích zásad se cítí provinile.", "tgt_summary": "健康食品痴迷症(英语:orthorexia nervosa,又称orthorexia)是美国医生 Steven Bratman 于1997年时提出的概念,指人们因过度追求健康饮食而表现出极端的饮食失调,症状包括身心焦虑、无法以一种不经计划的方式进食、除了饮食之外对其它有利于健康的活动失去兴趣等,极端情况下会使人处于严重营养不良状态,甚至导致死亡。", "id": 574934}
{"src_title": "Marcel Desailly", "tgt_title": "馬塞爾·德塞利", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Ve 14 letech začal hrát juniorský fotbal za Nantes a v 17 letech se prvně objevil na soupisce rezervního týmu. Na konci srpna 1986 si odbyl debut za A-mužstvo při porážce 0:1 proti Bordeaux, Nantes se v tomto období mohlo opírat o hráče, jakým byl například Jorge Burruchaga, mistr světa s Argentinou. Hrál také po boku dalšího mladého talentovaného Francouze Didiera Deschampse. Proti AC Turín 17. září 1986 zaznamenal první start na evropské scéně v Poháru UEFA. Jeho výkony si vysloužily pozornost Marseille a Monaka, v roce 1992 zamířil do Marseille, kde se znovu setkal s Deschampsem. Desailly si postupem času vybojoval místo v základní sestavě, v obranné čtveřici zaujal místo vedle zkušeného Basile Boliho z Pobřeží slonoviny.  V ročníku 1992/93 získalo Marseille pátý titul v řadě a dosáhlo finále Ligy mistrů. Desailly ve finále proti AC Milán uhlídal soupeřova hvězdného útočníka Marca van Bastena a Marseille díky brance Boliho vyhrálo nad italským mužstvem 1:0.  Zatímco se přístavní klub začal potýkat s následky úplatkářské aféry klubového majitele Bernarda Tapieho, Desailly byl na cestě do AC Milán, který v něm viděl vhodnou náhradu jednak za zraněného Zvonimira Bobana, jednak za stárnoucího Franka Rijkaarda, který se vrátil do Ajaxu. Za \"Rossoneri\" v lize debutoval 21. listopadu 1993 při výhře 2:1 nad Neapolí. První gól za milánský klub vsítil v lednu 1994 v zápase proti Reggianě. Trenér Fabio Capello jej uplatnil jako defenzivního záložníka před takřka neprostupnou obrannou čveřicí Mauro Tassotti, Franco Baresi, Alessandro Costacurta a Paolo Maldini. Italská skvadra získala \"Scudetto\" (mistrovský titul) a přidala i triumf v Lize mistrů. Desailly si po roce zahrál další evropské finále, tentokrát proti Barceloně Johana Cruijffa. AC Milán zvítězil 4:0 a Desailly pojistil vedení čtvrtou brankou, stal se tak vůbec prvním hráčem v novodobé Lize mistrů, který tuto evropskou soutěž vyhrál dvakrát. V ročníku 1994/95 si zahrál opět ve finále Ligy mistrů, ale AC Milán nedokázal obhájit, Ajaxu totiž podlehl 0:1. Desaillyho kontroverzní „karate“ zákrok na Jariho Litmanena zůstal rozhodčím nepotrestán, k velké nevoli kouče Ajaxu Louise van Gaala.  Začátkem června 1998 se 29letý Desailly přemístil do Londýna, kde se upsal Chelsea. Ta za něj milánskému AC zaplatila částku 4,6 milionů liber. Trenér Gianluca Vialli měl mistrovské ambice, avšak Chelsea skončila v ročníku 1998/99 třetí.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "První zápas za francouzskou reprezentaci odehrál 22. srpna 1993 proti Švédsku v rámci kvalifikace na MS 1994. V listopadu 1993 byl u domácí prohry s Bulharskem, Francie se na mistrovství světa neprobojovala.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marcel Desailly (*7. září 1968, Accra, Ghana) je bývalý francouzský fotbalový obránce či defenzivní záložník a reprezentant ghanského původu. Pelé ho roku 2004 zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů.", "tgt_summary": "马塞尔·德塞利(,发音:[maʁsɛl dəsɑji],1968年-9月7日),已退役的法国足球员,世界足坛最佳法国巨星之一。司职后卫,乃法国1998年世界杯冠军队成员。", "id": 166710}
{"src_title": "Pavel Postyšev", "tgt_title": "帕维尔·彼得罗维奇·波斯特舍夫", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v rodině tkalce. Roku 1904 vstoupil do Ruské sociálně demokratické dělnické strany a ztotožnil se s jejím bolševickým křídlem. Později byl zatčen a vyslán na Sibiř. Stal se jedním z propagátorů bolševismu na Sibiři.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "V roce 1923 byl vyslán z Dálněvýchodní republiky, aby dohlížel na organizování výboru komunistické strany v Kyjevě. V roce 1925 se stal členem ústředního výboru komunistické strany na Ukrajině.  Za své vlády dohlížel na tvorbu kolchozů a industrializaci na Ukrajině. V roce 1933 se stal prvním ministrem Charkova a Charkovské oblasti. Roku 1934 se stal tajemníkem strany regionálního výboru v Kujbyševě. Zde získal nechvalnou proslulost např. tím, že zastavil výdej školních sešitů jen proto, že byl na jejich deskách vyobrazen Lev Trockij, nebo že na čas zastavil dodávky jídla do města jen z toho důvodu, že v obchodě s potravinami byla objevena klobása, na níž byla vyříznuta svastika.", "section_level": 2}, {"title": "Pád.", "content": "Roku 1938 byl odstraněn ze všech vládních funkcí a byl zatčen. Byl držen ve vězení Butyrka, kde byl 26. února 1939 zastřelen ve spánku ve své cele. Tělo bylo zpopelněno v Donském klášteře.  V roce 1956 byl v rámci destalinizace rehabilitován. Zřejmě mu pomohly sympatie ze strany Nikity Chruščova. Ten se o něm vyjadřoval jako o \"poctivém zásadovém bolševikovi\".", "section_level": 2}, {"title": "Hladomor.", "content": "V USA bylo publikováno, že byl jedním z organizátorů uměle vyvolaného hladomoru na Ukrajině. Jelikož byl jedním z nejmocnějších mužů Ukrajiny, tato myšlenka se v osmdesátých letech přenesla i do SSSR.  Podle názoru Ukrajinské státní bezpečnosti byl jedním z organizátorů hladomoru. Dne 13. ledna 2010 uznal Kyjevský soud Postyševa, Stalina, Kaganoviče a Molotova vinnými z organizování genocidy na Ukrajině.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pavel Petrovič Postyšev (;, Ivanovo, Ruské impérium – 26. února 1939, Moskva, SSSR) byl sovětský státní i stranický činitel, organizátor stranické propagandy a publicista.", "tgt_summary": "帕维尔·彼得罗维奇·波斯特舍夫(,1887年-9月6日-1939年-2月26日)是苏共中央政治局候补委员。他在“大清洗”中被定为“外国间谍”遭到枪决,1956年被平反。", "id": 2439109}
{"src_title": "Joachim Löw", "tgt_title": "约阿希姆·勒夫", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "V roce 1978 začal hrát fotbal v klubu SC Freiburg. Později hrál též za Stuttgart, Eintracht Frankfurt nebo Karlsruher, do Freiburgu se pak ještě dvakrát vrátil.  Za německou reprezentaci hráčů do 21 let odehrál čtyři zápasy.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "V srpnu 2004 se Joachim Löw stal asistentem Jürgena Klinsmanna, který po krachu na mistrovství Evropy 2004 převzal trénování národního mužstva. Práci obou dvou měl doplňoval manažer a další bývalý fotbalista Oliver Bierhoff.  Klinsmann dovedl Německo na domácím světovém šampionátu v roce 2006 ke třetímu místu.", "section_level": 1}, {"title": "EURO 2008.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Kvalifikace.", "content": "První zápas v roli hlavního kouče zvládl, když 16. srpna 2006 v přátelském klání proti Švédsku dovedl mužstvo k výhře 3:0. Záhy započala kvalifikace na EURO 2008. Německo se ve skupině mělo střetnout s Českem, Slovenskem, Irskem, Walesem, Kyprem a San Marinem.  Úvodní utkání proti 2. září 2006 Irsku na domácí půdě skončilo vítězně, o což se jediným gólem zasadil Lukas Podolski. O pět dní později v San Marinu vyhrálo Německo vysoko 13:0. První kvalifikační porážku utrpěl tým až v říjnu 2007 doma proti Česku (0:3), ale to už Německo mělo postup zajištěn, navíc dříve než ostatní evropské týmy. Nakonec se umístilo druhé za Českem.", "section_level": 3}, {"title": "Závěrečný turnaj.", "content": "EURO 2008 pro Německo začalo zápasem proti Polsku. Vítězství 2:0 zařídil dvěma góly 23letý útočník polského původu Lukas Podolski. Pro reprezentaci Německa šlo o vůbec první výhru na evropském šampionátu od finále EURO 1996 proti Česku, neboť na turnajích v letech 2000 a 2004 tři body nezískalo. Druhý zápas skupiny „B“ proti Chorvatsku byli Löwovi svěřenci poraženi 2:1, navíc oslabili o vykartovaného Bastiana Schweinsteigera. Byla to teprve druhá soutěžní porážka Löwa v národním mužstvu. Přímý kop Michaela Ballacka proměněný v gól rozhodl proti Rakousku o postupu do čtvrtfinále na úkor soupeře a spolupořadatele turnaje. Proti Portugalsku zařídili vítězství 3:2 navrátivší se Schweinsteiger, Klose a Ballack. Dramatické semifinále proti Turecku dopadlo výsledkem 3:2 pro Německo znovu hrající v rozestavení 4–5–1. Soupeř Löwa, trenér Fatih Terim, neměl možnost užít služeb několika hvězd včetně útočníka Nihata Kahveciho. Navzdory tomu otevřeli skóre Turci a vyrovnávat musel Schweinsteiger. Klose ve druhé půli upravil stav na 2:1, ale na jeho trefu gólově zareagoval Semih Şentürk. Semifinále rozhodl v 89. minutě vítězným gólem Philipp Lahm. Ve finále se Španělskem tahalo Německo za kratší konec a po gólu Torrese prohrálo 0:1.", "section_level": 3}, {"title": "MS 2010.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Kvalifikace.", "content": "Reprezentace prošla kvalifikací bez prohry z první příčky před Ruskem. V únoru 2009 dal Löw v přátelském utkání příležitost mladému 20letému Mesutu Özilovi, jedné z bodoucích opor reprezentace. Před turnajem se zranil Michael Ballack, jehož v roli kapitána nahradil krajní obránce Philipp Lahm.", "section_level": 3}, {"title": "Závěrečný turnaj.", "content": "V prvním utkání mistrovství světa v Jihoafrické republice se Německo postavilo Austrálii, kterou „smetlo“ výsledkem 4:0. Ve druhém utkání skupiny „D“ ale Löw narazil na Srbsko. V prvním poločase byl vyloučen Klose a branka Jovanoviće přisoudila výhru Srbům. Reprezentace tak poprvé od roku 1986 prohrála ve skupině světového turnaje. Proti Ghaně zajistil postup jediným gólem utkání Özil.  Osmifinálový střet s Anglií poznamenala kontroverze, když případný vyrovnávací gól Anglie na 2:2 rozhodčí neuznali. Přesto byl tým Joachima Löwa tím lepším a na úvodní dvě branky Kloseho a Podolskiho ve druhém poločase navázal dvěma brankami Müller. Německo vyhrálo 4:1. Ve čtvrtfinále proti Argentině se \"Die Mannschaft\" potřetí na turnaji blýskl čtyřmi góly a vyprovodil jihoamerické mužstvo trénované Diegem Maradonou výsledkem 4:0. To mělo navzdory přítomnosti Lionela Messiho potíže vypracovat si šance, naopak bylo ohrožováno rychlými německými protiútoky. Při svém stém zápase vstřelil dvě branky Klose, tým ale pro semifinále zaznamenal ztrátu v podobě vykartovaného Müllera. Po semifinále se však radovali svěřenci Vicente del Bosqueho, kteří v zápase dominovali a vyhráli 1:0 díky hlavičce Carlese Puyola ve druhé půli. Náplastí byla bronzová medaile po výhře 3:2 nad Uruguayí, byť přímý kop Diega Forlána v nastaveném čase orazítkoval břevno Neuerovy branky.  V tomto období Löw praktikoval zejména rozestavení 4–2–3–1, kdy Kloseho na hrotu útoku podporovali ze stran Podolski (zleva) a Müller (zprava). Uprostřed působil Özil, za kterým se pohybovali dva středopolaři.", "section_level": 3}, {"title": "EURO 2012.", "content": "EURO 2012 pořádali společně Polsko s Ukrajinou. Na úvod skupiny „B“ čelil tým Portugalsku a navzdory herní převaze se trápil se vstřelením gólu. V základní sestavě nastoupilo sedm fotbalistů Bayernu Mnichov. Až 20 minut před koncem to napravil útočník Mario Gómez a Německo tak získalo výhrou 1:0 cenné tři body. Další výhra 2:1 nad Nizozemskem proměnila případný postup v jistotu a opět se o to zasloužil tentokráte dvougólový Mario Gómez. Závěr skupiny proti Dánsku skončil vítězně a německý tým poprvé opanoval skupinovou fázi bez porážky.  Joachim Löw překvapil volbou v útoku a posadil útočnou trojici Podolski–Gómez–Müller. Proti Řecku startovali Marco Reus a André Schürrle se zkušeným Miroslavem Klosem na hrotu útoku. Německo porazilo Řecko 4:2 a vstoupilo do semifinále. Itálie trénovaná Cesarem Prandellim se prezentovala kvalitním výkonem opírajícím se o záložní trojici Andrea Pirlo–Riccardo Montolivo–Daniele De Rossi. Löwův záměr bránit Pirla záložníkem Tonim Kroosem neuspěl. Startující Gómez a Podolski se nebyli schopni prosadit a na jejich místa nastoupili Klose a Reus. O vítězství 2:1 nad Němci se postaral dvougólový Mario Balotelli. Po závěrečném hvizdu se tak Německo muselo smířit se třetím místem na turnaji.", "section_level": 2}, {"title": "MS 2014.", "content": "Německo vedl i na Mistrovství světa 2014 v Brazílii, kde s týmem mohl slavit zisk zlatých medailí po finálové výhře 1:0 proti Argentině. Německo získalo čtvrtý titul (první od roku 1990) a zároveň se stalo prvním evropským týmem, který ho vyhrál na jihoamerickém kontinentu. Po mistrovství světa 2010 v Jihoafrické republice zůstal v pozici německého trenéra na další dva roky.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2016.", "content": "Mistrovství Evropy 2016 pořádané Francií začal německý tým vítězstvím 2:0 nad Ukrajinou, které se však nerodilo snadno. Střed pole kontroloval Toni Kroos a Bastian Schweinsteiger, jehož herní praxe byla limitována zraněními. Nepovedeným výkonem se předvedl Mario Gómez, který byl na hrotu odříznutý od ostatních. Do druhého skupinového utkání s Polskem nasadil Joachim Löw Maria Götzeho namísto Gómeze, ale utkání skončilo nerozhodně 0:0, což oba týmy posunulo blíže vyřazovacím bojům. Do středu obrany se vrátil Mats Hummels, po jehož boku se dobrým výkonem předvedl Jérôme Boateng. Ve třetím utkání Německo jediným gólem Gómeze překonalo Severní Irsko. Němci v utkání dominovali a statisticky drželi balón 79% herního času.  Do osmifinálového utkání se Slovenskem vstoupili Němci v rozestavení 4-2-3-1 s Draxlerem nalevo, Özilem uprostřed a Müllerem napravo. Na hrotu se opět ukázal Gómez. Počtvrté na šampionátu udržel tým čisté konto a vyhrál 3:0. Ve čtvrtfinále na Německo čekala Itálie, tedy soupeř, kterého Německo na velkém turnaji do té doby nikdy neporazilo. Utkání nerozhodlo ani prodloužení, což do hry vneslo penaltový rozstřel, ve kterém po výsledku 6:5 uspěli Němci. Semifinále proti domácí Francii však skončilo vítězstvím 2:0 pro Francouze.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěchy a ocenění.", "content": "Ocenění a řády:", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Celkem má tři sourozence, tři bratry. V 17 letech dokončil školu a poznal se s budoucí manželkou Danielou. Roku 1986 vstoupili do manželství, které ukončili rozvodem v roce 2016, po 30 letech.  V roce 2003 zdolal horu Kilimandžáro v Tanzanii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joachim Löw (* 3. února 1960, Schönau, Západní Německo) je trenér německé fotbalové reprezentace a bývalý fotbalový záložník.", "tgt_summary": "约阿希姆·勒夫(德语:Joachim Löw,1960年-2月3日),生于西德巴登-符腾堡邦,现任德国国家足球队主教练,2014年协助德国夺得世界杯足球赛冠军。", "id": 1556293}
{"src_title": "BMW řady 5", "tgt_title": "BMW 5系列", "src_document": [{"title": "První generace - E12 (1972–1981).", "content": "5. řada debutovala v roce 1972 na frankfurtském autosalónu, kde byly představeny modely BMW 520 a BMW 520i, osazené 4-válcovým motorem, poskytujícím 115 resp. 130 koňských sil. Současně byl tímto představen nový systém značení vozů BMW, kdy první číslo určuje modelovou řadu a následující dvě informují o objemu motoru. Neopakovatelný design všech automobilů BMW sedmdesátých let stanovil francouzský designer Paul Bracq. Protáhlé a hladké linie, velká okna a nízká karoserie, originální prvky – například zdvojené přední světlomety či prohnutí zadních sloupků karoserie – byly provedeny v novém stylu a s použitím nových technologií. V druhém roce výroby byl na trh uveden první model s šestiválcovým motorem – BMW 525, s výkonem 145 koňských sil. Úsilí o postupné zvyšování výkonů motorů bylo jedním z hlavních důvodů rozšiřování modelové řady v následujících letech.  V rámci této řady byly vyráběny následující modely:  <nowiki>*</nowiki> Vozy vyrobené BMW Motorsport GmbH (dnes BMW M GmbH)  V Jihoafrické Republice byly na závodě BMW v Pretorii montovány verze 520i, 528i and 530i.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá generace - E28 (1982–1988).", "content": "Druhá generace páté řady přímo navazovala na úspěšnou sérii modelů E12 a vyráběla se v letech 1981 – 1988. V roce 1983 se do výroby dostaly také poprvé v 5. řadě modely s dieselovým motorem. E28 byla také první sérií, která měla navržený středový tunel orientovaný směrem na řidiče a s možností systému ABS. Série E28 byla nahrazena v roce 1988 sérií E34.  Během produkce série E28 došlo také v k prvnímu představení BMW M5.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí generace - E34 (1988–1996).", "content": "Sériová výroba modelu E34 byla zahájena v únoru 1988 a byl vyráběn až do června 1996, kdy jej nahradil model E39.  V rámci této řady byly vyráběny následující modely:", "section_level": 1}, {"title": "Čtvrtá generace - E39 (1995–2004).", "content": "Prodej modelu E39 byl zahájen v roce 1995 na trzích v Německu a Velké Británii. Na ostatní trhy dorazil o rok později.  V září 2000 byla série E39 vizuálně a technicky revidována. Nově vůz dostal populární přední světla \"Angel eyes\", pozměněná zadní světla, nové nárazníky a mlhovky. Modernizována byla i paleta motorů. V interiéru vůz např. dostal nový navigační systém s moderním displejem 16:9.", "section_level": 1}, {"title": "Motory.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Přehled motorů (1995–2000).", "content": "!Model!Motor!Počet<br>válců!Počet<br>ventilů!Ventilový<br>rozvod!Vrtání × zdvih<br>[mm]!Zdvihový<br>objem<br>[cm]!Kompresní<br>poměr!Příprava<br>směsi!Přeplňování!KAT!Max. výkon<br>[kW (k) při ot./min]!Max. točivý moment<br>[Nm při ot./min]!Období výroby! colspan=\"14\" |Zážehové motory ! colspan=\"14\" |Vznětové motory  </table>", "section_level": 3}, {"title": "Přehled motorů (2000–2004).", "content": "!Model!Motor!Počet<br>válců!Počet<br>ventilů!Ventilový<br>rozvod!Vrtání × zdvih<br>[mm]!Zdvihový<br>objem<br>[cm]!Kompresní<br>poměr!Příprava<br>směsi!Přeplňování!KAT!Max. výkon<br>[kW (k) při ot./min]!Max. točivý moment<br>[Nm při ot./min]!Období výroby! colspan=\"14\" |Zážehové motory ! colspan=\"14\" |Vznětové motory  </table>", "section_level": 3}, {"title": "Produkce.", "content": "Limousine: 1995–2003 Touring: 1997–2004", "section_level": 2}, {"title": "Pátá generace - E60/E61 (2003–2010).", "content": "BMW E60 bylo uvedeno do výroby v roce 2003, kombi o rok později.  Model E60 dostal zcela nový vzhled, který byl inspirován sedmičkovou řadou. Sklidil ovšem vlnu kritiky za nevyváženost přední a zadní partie (u sedanu) a mnoha motoristům se více líbí předchozí generace. Tento automobil byl vyráběn i s pohonem 4×4.  Na jaře roku 2007 prošla řada E60 decentním faceliftem.", "section_level": 1}, {"title": "Šestá generace - F10/F11 (2010-2017).", "content": "Před představením nové řady 5, BMW ještě roku 2009 uvedlo verzi GranTurismo, označovanou jako BMW řady 5 GT.", "section_level": 1}], "src_summary": "BMW řady 5 (BMW 5 nebo anglicky BMW 5 Series) je úspěšný automobil vyšší střední třídy německé automobilky BMW sídlící v Mnichově. Vyrábí se od roku 1972, nyní v 6. generaci. Legendárním vozem je sportovní model M5, který je považován za nejrychlejší čtyřdveřový vůz současnosti. Modely s karosérií kombi označuje BMW jako \"Touring\". Je to druhý nejprodávanější model BMW po vozech 3. řady, nicméně se z 50% se podílí na celkovém zisku společnosti. Dne 29. ledna 2008 byl vyroben pěti miliontý vůz této řady, přičemž se jednalo o limuzínu verze 530d v černé metalíze.", "tgt_summary": "BMW 5系列是德国汽车制造商BMW自1972年开始生产的中型轿车系列,介于3系列与7系列之间的车款,现在已经推出到第7代。", "id": 1589389}
{"src_title": "Pedagogická psychologie", "tgt_title": "教育心理学", "src_document": [{"title": "Vztah k ostatním vědám a vědecké disciplíny.", "content": "Pedagogika se opírá o celou řadu vědních oborů i naopak. Má velice úzký vztah k filozofii, fyziologii, nebo sociologii, čerpá také z historie, pediatrie", "section_level": 1}, {"title": "Předmět a metody pedagogické psychologie.", "content": "Psychologie výchovy je začleněna mezi jednu ze tří hlavních oblastí, kterými se zabývá pedagogická psychologie (Kusák A, s. 9). Při svém zkoumání jsou přitom v rámci psychologie výchovy sledovány a zkoumány rozličné faktory, činitelé a psychické stavy se zaměřením na psychologické aspekty a zákonitosti a jejich vliv a projevy u vychovávaného. Jako předmět pedagogické psychologie je považováno „studium rozvoje osobnosti v podmínkách záměrného, cílevědomého učení a hledání optimálních podmínek tohoto rozvoje ve výchovně vzdělávacím procesu“ (Osladilová, s. 107). V potaz jsou v oblasti psychologie výchovy brány faktory jako je vývoj osobnosti vychovávaného, rysy jeho osobnosti a vlastnosti charakteru a osobnosti, které mají vliv při výchově a vedou ke zdárnému splnění výchovných cílů. Předmětem zkoumání je ale i učitel (vychovatel) a problematika jeho osobnosti, a jeho psychických dalších vlastností, které působí na proces výchovy a vzdělávání.  V rámci psychologie výchovy je mnoho okruhů, které lze uvést jako předměty tohoto zkoumání. Patří mezi ně například osobnost vychovávaného, motivace vychovávaného, emoce, psychické stavy a procesy, tvořivost vychovávaného, temperament vychovávaného, sociální prostředí žáka, studenta či vzdělávaného obecně, sociokognitivní vývoj, sklony k agresivitě u vychovávaného, proces", "section_level": 1}, {"title": "Zásady, podmínky a cíle výchovy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zásady výchovy.", "content": "Zásady výchovy jsou obecně platná, praxí", "section_level": 2}, {"title": "Podmínky výchovy.", "content": "Roli hrají vnitřní podmínky a tudíž výchovný proces probíhá za velmi obtížných podmínek, které účinnost výchovného působení výrazně ovlivňují.  V biologických podmínkách hrají roli:  Sociální podmínky, ve kterých se vychovávaný pohybuje, zde je důležitá rodina – sourozenci, zda harmonická či neúplná rodina, nebo", "section_level": 2}, {"title": "Cíle a metody výchovy.", "content": "Cíl je ideální meta, ke které směřujeme. Je důležité dosáhnout maximálního rozvoje každého jedince v souladu s jeho možnostmi. Metody", "section_level": 2}, {"title": "Pojem učení, znaky učení, podmínky učení a proces učení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pojem učení.", "content": "Učení je jedna z nejzákladnějších činností člověka. Je to dlouhodobý proces, který u různých jedinců přináší různé výsledky, ty jsou závislé na vnitřních (genetika, nadání", "section_level": 2}, {"title": "Znaky učení.", "content": "Znaky zdokonalují orientaci člověka v jeho životním prostředí, učením vždy čerpá z předcházejících zkušeností, tzn. když se mi", "section_level": 2}, {"title": "Podmínky učení.", "content": "Podmínky učení ovlivňují průběh a výsledky. Vnitřní podmínky učení se hlavně zaměřují na zaměřenost dítěte a jeho zájmy, potřeby, motivy, atd. Je důležité rozvíjet a upoutat jeho motivy a zájmy. Dále jsou důležité citové stavy a rozpoložení, kdy je důležité, aby se člověk učil v době, když je v radostné náladě a rozpoložení, potom vše probíhá dobře a máme pocit úspěchu a radosti. Podmínky také dělíme na \"schopnosti obecné\" neboli inteligence a \"schopnosti specifické\", kdy má dítě úzké speciální nadání k něčemu. Důležitost klademe na dosavadní zkušenosti, dovednosti, vědomosti, návyky, hlavní je, že když máme na čem stavět, je to jednodušší. Používáme \"zpětnou vazbu\", kdy jsou nám poskytnuty informace o dílčích a konečných výsledcích a kde", "section_level": 2}, {"title": "Proces učení.", "content": "Proces učení probíhá v určitém čase a má svůj prostředek a konec. Proces může být \"motivační\", který popisuje aktivizující a orientující fáze, kdy cílem je vzbudit zájem a zaměřit dítě na určité téma, připravit ho na to, co se bude dít. Dále je důležitý proces \"poznávací\", kdy seznámíme dítě s tím, co", "section_level": 2}, {"title": "Druhy učení a její teorie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Intelektuální učení.", "content": "V tomto typu učení získáváme poznatky o určitých předmětech, jevech, jejich využití, významu, atd., kdy výsledkem jsou vědomosti \"prvosignální\" získané prostřednictvím smyslů, nebo \"druhosignální\" získané pomocí myšlení a řeči. Osvojování poznatků může být logické, kdy je snaha o pochopení a mechanické kdy je to bez chápání logických souvislostí.  V podmínkách trvalého osvojování vědomostí si osvojujeme aktivní postoj k učení', kdy se musíme chtít naučit na co nejdelší dobu a co nejlépe (neříkat si, ať to mám už rychle z krku a za sebou). Důležitý je úmysl, samostatné přemýšlení při řešení úkolů, kdy učenou látku aplikujeme, např. v matematice si zkusíme vyřešit pár příkladů, v cizím", "section_level": 2}, {"title": "Senzomotorické učení.", "content": "Zde si osvojujeme dovednosti, návyky, napodobování, smyslově pohybové dovednosti a návyky, které jsou založeny na zrakově pohybové koordinaci. Učíme se hygienickým návykům, sebeobsluze, pracovním", "section_level": 2}, {"title": "Sociální učení.", "content": "Sociálním učením si osvojujeme typicky lidské formy chování, kdy se člověk stává člověkem, až když je v kontaktu s člověkem a učí se od něho. Podle aktivity učícího se lze toto učení dělit na \"spontánní učení\", které probíhá od narození, je nezáměrné a není předem daný cíl, je nepřesné, nesystematické, často zkreslené a nepravdivé, ale velmi dlouho se uchovává v paměti a na \"řízené učení mnou\" (tzv. záměrné samoučení), kdy si dítě často a samo klade cíl a snaží se ho dosáhnout, je závislé na rozvoji vůle (mezi 2. a 3. rokem), kdy je velmi důležitý velký vliv na vůli a iniciativnost, a \"řízené nějakým lektorem\", kdy role žáka je pasivnější. Žák získává poznatky prostřednictvím pedagoga. Je pravdivější, systematičtější a má ucelené soustavy poznatků.  Člověk se učí přímým vedením (instrukcí), kdy hlavně u batolete používáme přímou instrukci, ale i v jiném věku (ale", "section_level": 2}, {"title": "Zvláštní formy učení.", "content": "První forma je tzv. \"kanalizace\", neboli navykání si, kdy si od malička osvojujeme něco typického (doma vaří maminka jinak než jinde - tam mu to nechutná, stejně jako v cizině to nebude", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika poruch chování dítěte.", "content": "Jedinec porušuje společenské normy vědomě a tím se zabývá speciální pedagogická disciplína etopedie (specialista se nazývá etoped) a specializovaná středisková pracoviště výchovné péče se nazývají etopcentra. Etopy jsou např. v Ústí nad Labem, v Praze atd. Převýchova probíhá v dětských domovech do 10 let a v dětských domovech se školou různého typu do 18 let (polepšovna, pasťák). Ve výchovných ústavech (např. v Boleticích u Děčína) se léčí děti s nejvážnějšími poruchami chování – z krádeže, vraždy, tyto děti jsou citově tupé, své prohřešky vyprávějí jako pohádku bez citů.  Charakteristické rysy jedinců s poruchou chování: Jsou citově tupí, tyto děti nejsou schopni empatie, neobjevují se pocity viny, nemají žádné výčitky svědomí a nikdy nepřiznají svou vinu, vždy za to může někdo jiný. Tyto děti jsou egoisté, kdy jsou koncentrováni jen na své prohřešky, důležité je pro ně jen to, co oni potřebují. Hodně dětí jsou agresivní a je to velmi časté, souvisí s citovou tupovostí, děti nejsou schopni empatie. Mají potíže s autoregulací (ovládáním sama sebe), kdy mají děti nižší frustrační toleranci - schopnost odolávat složitým situacím, kde neuspokojí své potřeby. Mívají více konfliktů s ostatními, kdy jejich vztahy jsou povrchní, kvalitativně nediferencované (nerozlišené), snadno zaměnitelné, pro druhé udělají jen to, když z toho oni mají prospěch. Lidem nedůvěřují. Měli bychom vyvodit úvahy při hodnocení poruch chování.  Důležité je také brát v úvahu četnost projevu, kdy je důležité, zda napadl někoho úplně bezdůvodně, nebo měl dobrý důvod. Důležitá je intenzita a závažnost problému, nebo variabilita (proměnlivost, různorodost). Dobré vědět, dobu, kdy se problémy poprvé objevily, kdy je lepší hodnocení a léčba u starších jedinců. Brát v úvahu promyšlenost, jak to připravil, jeho impulzivnost, zda se dítě dopustilo krádeže ve skupině nebo samostatně.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny poruch chování.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vnější (sociální).", "content": "Hlavním rozvíječem je nejčastěji rodina, když je neúplná, rozvrácená s konflikty, nebo rozvedená. Další příčinou jsou nesprávné styly výchovy, kdy se dítě hodně trestá, nebo moc rozmazluje (nízká frustrační tolerance). Dále, že je výchova příliš tvrdá, liberální, rodiče nemají na dítě čas, nedostatek materiálních prostředků v rodině, nebo naopak příliš opečovávající matka, nedůsledná, nejednotná výchova(matka řekne ano, ale otec řekne ne), nedostatek lásky. Další", "section_level": 3}, {"title": "Vnitřní.", "content": "První příčinou je nervová a psychická onemocnění, kdy u tohoto onemocnění je porucha chování průvodním jevem. Druhou příčinou je snížená inteligence, kdy dítě nedokáže domyslet důsledky, jsou sugestivní (snadno zneužitelné). Třetí příčinou jsou vrozené dispozice, kdy je dítě stejné jako někdo jiný z rodiny. Čtvrtou příčinou jsou epileptici, kteří jsou agresivní, když mají nepoznané a neléčené vady - nedoslýchavost, špatný zrak, poruchy hybnosti, poruchy v citové oblasti (vrozená anomálie). Pátou příčinou je citová deprivace, kdy se děti dopouštějí agresivního chování.", "section_level": 3}, {"title": "Třídění poruch chování.", "content": "Hlavní třídění dle závažnosti a společenské nebezpečnosti. Nejčastější jsou \"poruchy disociální (dificilní)\", například drobné přestupky proti školnímu řádu, proti normám (pozdní příchod, lhaní), afektivní výbuchy. Tyto poruchy se zlepší drobnými výchovnými prostředky.  Další poruchy jsou \"asociální\", kdy chování neodpovídá společenským normám, ale ještě nevystupuje proti ostatním, nechce nikomu ublížit. Jsou sice nebezpečnější, ale nejsou namířeny proti ostatním. Hlavním př. jsou: dětské úniky, sebepoškozování, toxikománie, sebevražedné pokusy, negativismus - aktivně odmítá plnit požadavky.  Další poruchy jsou \"antisociální\", kdy je chování namířeno proti ostatním a chtějí jim ublížit. V této poruše je častá delikvence, kdy se může jednat o přestupek, příčinu, nebo soudní čin. Delikventi jsou stejně trestaní, jako dospělý - za závažné krádeže, fyzické ubližování, závažné falšování podpisů.  Další třídění je podle přítomnosti \"agresivity\". Buďto jsou děti agresivní, kdy násilné porušují a omezují práva ostatních - přepadení, týrání, vandalismus. Nebo jsou neagresivní, kdy je porušování norem bez agresivity - útěky, záškoláctví.", "section_level": 2}, {"title": "Formy agresivního chování.", "content": "Tyto formy mohou být \"extrapunitivní\", kdy je agresivita zaměřená navenek proti ostatním lidem, nebo věcem. Nebo je \"intrapunitivní\", kdy", "section_level": 3}, {"title": "Varianty agresivního chování.", "content": "Agresivním dětem toto chování přináší radost a uspokojení, kdy někoho zmlátí a řekne si, jak", "section_level": 3}, {"title": "Příčiny agresivního chování.", "content": "Hlavní příčinou agrese jsou vlivy prostředí, kdy dítě může tento vliv brát jako obranný postoj, takovou reakci na tlak prostředí. Může to vnímat jako sociální model, kdy dítě napodobuje svůj model, který je agresivní. Nebo to brát jako psychickou deprivaci tam, kde došlo k narušení emočního vývoje. Zde se potom objevuje agresivita.  Další příčinou jsou dědičné dispozice, kdy je možné, že nejbližší rodina je bezproblémová, ale dítě je agresivní třeba po strýci. Další příčina jako je poškození mozku, například po úrazech hlavy, kdy mají problémy s uhlídáním agresivity-má souvislost s", "section_level": 3}, {"title": "Hlavní body charakteristiky poruch chování.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Záškoláctví a odpor ke škole.", "content": "Záškoláctví je to časté jako únikové chování obranného mechanismu, kdy jsou příčiny v rodině, škole, osobnosti dítěte. Dítě s touto poruchou odolává zátěžových situacím hůře. Na začátku bývá jeho chování impulzivní, vede k dalším prohřeškům - lži, podvody. Zde je nutné odhalit a postihovat, protože čím dříve se projeví a", "section_level": 2}, {"title": "Útěky a toulání.", "content": "Tato porucha chování je závažná varianta únikového chování. Hlavními druhy útěků a toulání jsou reaktivní a impulsivní útěky, což je zkratkovitá reakce na nějaké nepříjemnosti doma či ve škole s cílem pomstít se rodičům. Větší výskyt je v pubertě v souvislosti s pomstou a strachem. Tyto útěky jsou nepromyšlené, dítě nemá cíl kam jít a strach mají rodiče. Další druh útěku a toulání jsou plánované a připravované útěky, kdy je výskyt v rodině s opakovanými problémy, většinou však v adolescenci. Dítě má", "section_level": 2}, {"title": "Lež.", "content": "Pravá lež se většinou objevuje ve školním věku, kdy se dítě bojí táty a mámy, a proto lže. Je to jakési podstatné vědomí nepravdivosti a sledování nějakého účelu. Je důležitá významná frekvence, hlavně jak často lže a důležitá situace, za jaké lže. Důležitý je také účel, za jakým lže. Dítě nechce, aby byl druhý z pravdy naštvaný, nebo zatěžovaný, tak zalže.  Hlavním", "section_level": 2}, {"title": "Krádeže.", "content": "Dítě je schopné pochopit slovo „vlastnictví“ a akceptovat normy s tím spojené. Při posuzování krádeže bereme v úvahu místo, způsob, cíle a frekvenci. Krádeže mohou být pocitem beztrestnosti, nebo takový znak určité potřeby - něco chce, ale doma to nemá, tak to ukradne. Ke krádežím se schylují většinou děti ze sociálního prostředí, kdy kradou mimo domov. Tyto děti nemají právní vědomí. Trest často vidí jako nespravedlnost. A když je výskyt u velkého počtu dětí, nejsou tak závažné, protože se neopakují. Důležitý je také způsob krádeže, zda je neplánovaná, příležitostná (teď nás něco napadne – většinou u malých dětí), nebo něco moc chce, tak to ukradne. Hodně časté jsou drobné domácí krádeže, kdy ukradne rodičům drobné peníze z nehlídané kapsy u bundy a něco si za to koupí a po cestě to rychle sní.  Další druh krádeže je plánovaná a předem promyšlená, která je závažnější u staršího věku v partě či samostatně. Prognóza je o to horší, když se objeví hodně brzo. Často je spojena s dalšími poruchami chování, jako je toulání, fetování, prostituce. Krádež může být i organizovaná, která je nejhorší a často přeroste v", "section_level": 2}, {"title": "Šikanování.", "content": "Je to násilné ponižující chování jedince či skupiny vůči slabšímu, který nemůže ze situace uniknout a není schopen se účinně bránit. Bezmocnost a slabost oběti stimuluje a posiluje šikanátora ještě k intenzivnějšímu šikanování. Šikanování má negativní dopad na člověka, kdy má špatnou sebedůvěru, špatný vztah s ostatními lidmi kolem sebe. Šikanování zanechává špatné stopy, protože poté často šikanují šikanovaní. Šikanovaný se špatně sebeprosazuje, je v sociální izolaci a nedůvěřuje lidem.  První typ je šikanování tzv. \"skryté\", tzv. sociální izolace. Dalším typem je šikanování", "section_level": 2}, {"title": "Důležitost vztahu mezi učitelem a žákem.", "content": "Hodně záleží na tom, jak učitel umí se žáky jednat a navazovat s nimi nový a důležitý kontakt. Učitel musí umět žáka respektovat, poradit mu, i když mu určitý žák je nepříjemný(zlobí) a hlavně jak s nimi umí komunikovat. Učitel a žák tvoří základ ve výchovně vzdělávacích procesech - kvalita, kvantita, výsledky. Vztahy jsou tzv. nositeli vyučování, které bez nich není vůbec možné. Vztah učitel a žák je velmi podobný jako vztah rodiče a děti. Původně předávali vědomosti dětem jejich rodiče.  Důležitá je kvalita vztahu, která je významná při formování postoje žáka k učení. Důležité je, jaký vztah je mezi žákem a učitelem. Pokud je vztah negativní, je také negativní naladění žáka k učivu. Důležité jsou také faktory mezi učitelem a žákem. Důležitá je osobní situace, pohlaví a věk dítěte a jací jsou rodiče dítěte. Důležité je, jak učitel bere svou práci v roli učitele, jako jeho povolání a jak bere důležitost tohoto poslání. Důležité je také, jaké vlastnosti má žák a jaké učitel, jak bere", "section_level": 1}, {"title": "Odměny a tresty ve výchově.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Odměna.", "content": "Odměna vyjadřuje kladné společenské hodnocení chování nebo jednání a přináší vychovávanému uspokojení v některých jeho potřebách, radostech. Nejčastěji odměňují učitelé, vychovatelé, rodiče kladně podle toho, jak se dítě chovalo. Odměna může mít podobu pochvaly, hodnocení, dárku či peněz, empatie, vyhovění", "section_level": 2}, {"title": "Trest.", "content": "Opět trestají učitelé, vychovatelé, rodiče negativně podle toho, jak se dítě chovalo.", "section_level": 2}, {"title": "Kategorie trestů.", "content": "Mohou být tresty \"fyzické\", které mohou mít podobu výprasku, pohlavku či facce, kopnutí do různých části těla, klečení na hrachu, výprask pravítkem přes ruce, bouchnutím hlavou o nějaký předmět, taháním za vlasy, škrcením, týraní v podobě boucháním předmětem do hlavy, týlu, krku, přivazováním", "section_level": 2}, {"title": "Funkce trestů.", "content": "Tyto funkce by měli zabránit opakovaným trestům, nesmíme ale na dítě příliš mnoho tlačit. Tresty mají motivovat k tomu, aby se trestané dítě zbavilo pocitu viny, ale musíme uložit trest co nejdříve. Mají napravovat škody-ospravedlňovat, kdy má dítě vinu pochopit a vyvarovat se další. Dospělí musí být při zadávání trestů pořádně rozmyšlení, v klidu a trestat opravdu za provinění.  Projevy tělesného trestání mohou být modřiny", "section_level": 2}, {"title": "Účinek odměn a trestů.", "content": "Výchova založená na odměnách má lepší výsledky než výchova s tresty. Děti mohou na negativní výsledky různě reagovat, ale záleží", "section_level": 2}, {"title": "Duševní hygiena ve vyučování.", "content": "Duševní hygienou rozumíme určitý systém pravidel a rad, které slouží k udržení, prohloubení nebo znovu získání duševního zdraví (duševní rovnováhy).  Důležitý je význam například pro prevenci somatických(tělesných) a psychických nemocí, protože, člověk, který je duševně vyrovnaný, nebývá nemocný, tudíž je odolnější. Když zlepšíme psychický stav, zlepšíme i fyzický. Dále důležitý význam pro sociální vztahy, kdy vyrovnaný člověk má blahodárný vliv na své okolí. Pokud je duševní rovnováha narušena, má negativní vliv na sociální vztahy a tudíž vnášejí do vztahů konflikty. Tento člověk je vztahovačný a přecitlivělý. Dále význam pro pracovní výkon, kdy vyrovnaný člověk podává lepší pracovní výkony. Je to důležité pro profese, kde se pracuje s lidmi – lékař, kantor, právník.  Důležité také pro subjektivní spokojenost. Člověk vyrovnaný je spokojený, je v souladu sám se sebou. Člověk nevyrovnaný je v napětí a závisti.", "section_level": 1}, {"title": "Základní pojmy.", "content": "Duševní zdraví je žádoucí stav, který je výsledkem dodržování zásad duševní hygieny (i nevědomky). Nevyskytuje se nepřítomnost příznaků duševních nemocí nebo poruch, tak jinak se nevyskytují žádné odchylky. Stav, kdy všechny duševní poruchy probíhají harmonicky, umožňují správně odrážet vnější realitu a objektivně na ni reagovat, přiměřeně a pohotově reagovat na všechny podněty,", "section_level": 2}, {"title": "Duševní hygiena ve škole.", "content": "Ve škole nesmíme žáky přetěžovat spoustou zkoušek a učením. Musíme mít normální rozvrh, ne toho mít moc a dobře rozmyslet skladbu rozvrhu. Je nutné respektovat výkonnostní křivku – v 9:00 hodin (2.–3. vyučovací hodina) by měly být zařazeny nejtěžší předměty, kdy jsme nejvíce výkonní. Dávat menší zátěž před a po obědě. Je nutné respektovat týdenní duševní křivku – ne těžké předměty v pondělí a v pátek, ale v úterý a ve čtvrtek.  Přestávky nezkracovat, když máme podat výkon. Nepřetěžovat děti učením, protože jsou potom neschopné se dlouho soustředit.  Zkouška je pro děti zátěžový test. Při zkoušení podat otázku hned, nenechat žáka dlouho čekat, protože se zvyšuje tréma. To samé i při písemné zkoušce, je to daleko těžší zátěž. Při ústní zkoušce dávat zpětnou vazbu, tedy říct, zda je to správně, nebo špatně. Nezvyšovat význam zkoušky, jako neříkat „jde ti o všechno, buď končíš, nebo pokračuješ“. Zkoušející by neměli ironizovat a urážet, ale povzbudit. Také dávat informace o možné opravě.  Hospodaření s časem je pro žáka pro podání co nejlepšího výkonu velmi důležité. Časový stres ovlivňuje duševní rovnováhu a často negativně působí na výkonnost. Je nutné zvýšit pořádek a koncentraci. Nikde se nehonit, dělat", "section_level": 2}, {"title": "Duševní hygiena práce.", "content": "Nevyrovnaný člověk, pracující s lidmi na ostatní přenáší své problémy a nevyrovnanost. Duševní práce klade specifické nároky na duševní vyrovnanost. Duševně nevyrovnaný pracovník podává menší výkony nebo se neúměrně vyčerpává, stresuje lidi kolem sebe a přispívá k jejich nevyrovnanosti. Pedagog musí nutně znát podmínky pro duševní práci.", "section_level": 2}, {"title": "Činitelé ovlivňující výsledky duševní práce.", "content": "Hlavním činitelem jsou \"fyzikální činitelé\", kdy musíme mít dostatek kyslíku, teplota prostředí by měla být 18-20 °C. Musí být přiměřené osvětlení, dostatek prostoru a nehlučnost. Důležitá je dobrá barva, místnost jako celek, klid. A hlavně skvělá životospráva. Dalším činitelem jsou \"sociální činitelé\", kdy je důležitý dobrý vztah učitel a žák, jaká je učitelova osobnost, jaký je celkový kolektiv třídy, jaký vztah má rodina a škola, kam dítě chodí. Další činitelé jsou \"osobní činitelé\", kdy rozumíme tomu, že jaké jsou vlastnosti osobnosti, jaké psychické procesy. Důležitý je vztah k práci, jaká vůle, zda máme nějaké nesprávné návyky(nenaplánovanost, neučím se). Zda jsou dobré či špatné podmínky", "section_level": 3}], "src_summary": "Pedagogická psychologie (nebo také psychologie výchovy) je hraniční vědecká disciplína, která čerpá poznatky z psychologie a pedagogiky, proto si jsou tyto obory velice podobné. V pedagogické psychologii se zkoumají zákonitosti výchovných vzdělávacích procesů. Pojem pedagogická psychologie se však v každé zemi vykládá jinak. Jde o rozsáhlou oblast zkoumání, která se zaměřuje na psychologické aspekty výchovy i vyučování jako takového. Celý výchovně vzdělávací proces je brán jako velmi komplexní, a psychologie výchovy se zaměřuje na jeho psychologickou stránku. Samotná výchova jako jeden ze základních pedagogických pojmů zahrnuje veškeré záměrné působení na člověka. Psychologie výchovy se poté pomocí psychologie jako vědy, a jejích výsledků v oblasti zkoumání člověka a jeho psychických vlastností a principů chování, snaží o podporu procesu výchovy a vzdělávání. Poznatků získaných v rámci psychologie výchovy je tak využito pro zlepšení (zefektivnění) procesu výchovy nebo i vzdělávání.", "tgt_summary": "教育心理学是研究在教育情境下人类的学习、教育干预的效果、教学心理,以及学校组织的社会心理学。教育心理学的重点是把心理学的理论或研究所得应用在教育上。教育心理学可应用于设计课程、改良教学方法、推动学习动机以及帮助学生面对成长过程中所遇上的各项困难和挑战。“教育心理学”和“学校心理学”这两个名词经常交替使用,但通常从事理论工作及研究的人员较倾向称作教育心理学家,而在学校或学校相关埸所从事实务工作的就被归类为学校心理学家。教育心理学关注学生如何学习与发展,实务工作上特别关注有特殊教育需要的学生(不论是资优儿童或有情绪、行为问题等学童)。", "id": 1099705}
{"src_title": "Krysa obecná", "tgt_title": "黑鼠", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Krysa obecná je typický myšovitý hlodavec. Je dlouhá 160–235 mm, její ocas měří 185–255 mm a je na něm 220–290 okrouhlých rohovitých prstenců (kroužků). Velikost zadních tlapek činí 29–40 mm, uši mají 22–26,5 mm. Váží 130–250 g.  Krysy žijící v Česku jsou různě zbarvené. Většinou jsou celé tmavé: černé nebo břidlicově šedé na hřbetě i na břiše. Mohou však být i šedohnědé se světlejším nebo přímo bílým břichem a vyskytují se i jedinci rezavě hnědí se světlejším břichem.", "section_level": 1}, {"title": "Odlišení od potkana.", "content": "Krysa je obvykle o trochu méně mohutná, než potkan. Její zbarvení bývá více do černa, zatímco potkan je spíše šedohnědý až hnědý. Pro odlišení obou druhů lze použít následující konkrétní znaky:  Rozdíl je také v chování obou druhů: krysa vyhledává jen sušší polohy, zatímco potkan spíše vlhčí. Celkově krysa svým chováním – v hnízdě a jeho okolí – působí čistotnějším dojmem. Krysy mají skvěle vyvinutý čich.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Pochází pravděpodobně z jihu Asie, z oblastí jižně od Himálaje. V polovině 20. století se předpokládalo, že její původní vlastí je jihovýchodní Asie a přilehlé oblasti v Číně; nyní se však její výchozí areál omezuje jen na Indický poloostrov a Cejlon.  Odtud se krysa rozšířila do všech teplejších oblastí světa. Počáteční fázi expanze se dosud nepodařilo uspokojivě popsat. Do Severní Ameriky se dostala zřejmě na lodích dobyvatelů – je zde doložena od roku 1540.", "section_level": 1}, {"title": "Evropa.", "content": "V Evropě je doložena už koncem 2. tisíciletí př. n. l. ze Středomoří (Sardinie a Korsika). Odtud se s rozšiřováním Říše římské dostávala dále do západní a střední Evropy. Na dnešním německém a rakouském území je doložena už z 2. století n. l. a na Britské ostrovy se dostala o 1 až 2 století později.  Ve 20. století začala z chladnějších evropských oblastí ustupovat - v Německu zmizela např. z Vestfálska a její současný výskyt ve Velké Británii je sporadický, i když atlas evropských savců uvádí, že zde přežívá ve velkých přístavech. Zatímco v chladnějších evropských oblastech krysa spíše mizí, do některých jiných naopak proniká: v Čechách se rozšiřuje podél Labe, v Polsku podél Odry a v Maďarsku podél Dunaje.  Přes částečné zmenšování jejího teritoria žije krysa nyní prakticky ve všech evropských zemích. Těžiště jejího výskytu je ve Středomoří, v přímořských oblastech a ve větších přístavech. Nejseverněji byla zjištěna na Špicberkách. Chybí ve Finsku, Norsku, Švédsku, na Islandu a pravděpodobně i na Slovensku. Situace ve východní Evropě není jasná.", "section_level": 2}, {"title": "České území.", "content": "V českých zemích byla nalezena v raně středověkých vykopávkách na Pražském hradě (10. – 13. století). V období vrcholného středověku byla rozšířena již na mnoha místech zejména v Čechách (Tábor, Krašov na Plzeňsku, Tetín na Berounsku) – tedy i na těch, kde nyní nežije. Byla nalezena v pětině archeologických nalezišť.  Později začala krysa z českého území ustupovat. Dříve se uvažovalo, že se tak stalo rozšiřováním přizpůsobivějších potkanů, ale bylo to způsobeno spíše přechodem od sušších dřevěných staveb (pro krysy optimálních) ke kamenným a cihlovým stavbám s vlhčími sklepy a později i kanalizací. Navíc potkani začali do českých zemí pronikat až v 18. století – tedy v dobách, kdy byla krysa již na ústupu.  Krysa se do Českých zemí začala rozšiřovat opět koncem 19. století především říční lodní dopravou. V roce 1879 byla zjištěna v Děčíně, o 35 let později v Mělníce a v roce 1929 byla objevena i v Praze. Podle posledních poznatků (první desetiletí 21. století) žije krysa obecná především v severních a středních Čechách v území od Loun a Rakovníka na západě po Českou Lípu a Mladou Boleslav na východě až po Prahu na jihu. Oblast jejího výskytu se pomalu rozšiřuje – v roce 2000 byla nalezna na jih od Prahy v Říčanech.  Krysy zde rozšiřovala nejen lodní doprava, ale i rozvoz potravin a krmiv. Kromě toho krysy osidlovaly nová území i samy aktivně. Vliv na jejich šíření mohl ve 20. století mít i rozvoj ovocnářství, kdy sklady poskytovaly krysám množství jejich oblíbené potravy.  Na Moravě a ve Slezsku se populace krysy také v novověku snižovaly, ale krysa zde zřejmě ostrůvkovitě přežívala až do začátku 20. století (poslední nález je z Fryštáku v roce 1922). Její výskyt zde však nebyl systematicky sledován. Z posledního období existuje jediný nález z roku 1983 z Beskyd (Čeladná).  V roce 2016 byl zaznamenán případ, kdy na následky kousnutí krysy zemřel v Česku člověk.", "section_level": 2}, {"title": "Způsob života.", "content": "Krysa je stejně jako příbuzný potkan synantropní hlodavec – žije tedy v lidských obydlích nebo blízko nich. Původně jde však o stromový druh, který se soužití s člověkem přizpůsobil až později. V Česku se však ve volné přírodě nevyskytuje – byla pozorována v ovocných sadech během dozrávání ovoce, ale jen poblíž budov. Obdobné to je i v ostatních evropských zemích, pouze ve Středomoří se vyskytuje i ve volné přírodě.  Krysa obecná je oproti potkanovi suchomilný druh. Z tohoto i předchozího důvodu se proto krysa vyskytuje spíše na vyšších místech domů: na půdách, v sýpkách, ve vyšších patrech apod. Hnízda, ke kterým přináší i své zásoby, si staví v různých úkrytech budov. Hnízda jsou vystlaná směsí papíru, vlny a rostlinných vláken. Třetina z nich byla zaznamenána v sýpkách, mlýnech, skladech ovoce a dalších zemědělských plodin (např. olejnin). Další se vyskytovala v kravínech a drůbežárnách (zde někdy i masově), ale i v obytných budovách, kůlnách a podobných stavbách. V okolí hnízd se pohybují po stále stejných cestičkách, které si označují pachovými značkami. Tím si vymezuje svoje území proti příslušníkům jiných skupin.  Je aktivní po celý rok – stejně jako ostatní myšovití hlodavci se neukládá k zimnímu spánku. Velmi dobře šplhá – často se pohybuje po kabelech elektrického vedení nebo potrubích. Nejaktivnější je po západu a před východem Slunce. Žije ve skupinách, které mají 20–60 jedinců; uvádí se však i 60–90 zvířat. Tyto skupiny nejsou nijak hierarchicky uspořádané a i jednotlivé páry nejsou příliš soudržné.  Nevyjasněn je vznik tzv. \"krysích králů\", kdy se několik zvířat vzájemně zaplete ocasy. Obvykle se nemohou odtrhnout a uhynou. Je popsán případ, kdy se takto svázalo 32 krys.  Vzhledem k své teplomilnosti se v Česku vyskytuje pouze v nižších polohách obvykle do 400 m n. m. Nejvýše byla objevena v Krásném Lese v Krušných horách (610 m).", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Potrava krysy obecné – obdobně jako ostatních myšovitých hlodavců – je z větší části rostlinná. Její přesnější složení závisí na tom, kde krysa žije. Konzumuje především dužnaté plody, zrní, brambory, zeleninu nebo zelené části rostlin. Živočišná potrava zaujímá menší podíl než u potkanů. Škodí více nebo méně podle toho, jaký druh potravy ve svém okolí najde: z hospodářských produktů konzumuje obilí, brambory, zeleninu nebo krmné směsi (šrot).  V některých zemích jejího původního výskytu – v jihovýchodní Asii – domorodci krysy chytají a jedí.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Krysy se rozmnožují po celý rok, ovšem v Česku velká část mláďat ze zimních vrhů hyne vlivem nízkých teplot. Ve vrhu je obvykle 6–8 mláďat, byly však popsány i vrhy s 16 mláďaty. Samice je březí 21–23 dnů, mláďata se rodí s hmotností kolem 5 g, začínají vidět v 14–16 dnech. Pohlavně dospívají ve 3 měsících při váze asi 100 g.  Krysy se v přirozených podmínkách dožívají stáří jen 2 – 2,5 roku. Oproti jiným známým myšovitým hlodavcům nedosahuje krysa tak vysoké plodnosti – samice mívají za celý život jen 4–5 vrhů.", "section_level": 2}, {"title": "Nemoci.", "content": "Stejně jako potkan přenáší i krysa obecná infekční choroby. V jihovýchodní Asii přenáší např. jeden z hantavirů – Seoul virus.  Vliv krys z tohoto hlediska nebyl zatím v Česku vzhledem k jejich dosud malému rozšíření podrobněji zkoumán. Obecně je považována za bacilonosiče, zvláště v případě morových epidemií v minulých stoletích. Od 20. století je za nebezpečnějšího přenašeče infekčních nemocí považován potkan.", "section_level": 2}, {"title": "Nepřátelé.", "content": "Krysy jsou v Česku potravou sov a lasicovitých šelem. Podrobněji nebyly tyto vztahy sledovány, pouze bylo zjištěno, že v potravě sov pálených tvoří krysy méně než 1 %.", "section_level": 2}], "src_summary": "Krysa obecná (\"Rattus rattus\") je středně velký hlodavec z čeledi myšovitých, který je často zaměňovaný s potkanem. Oproti němu má delší ocas a uši, ale celkově je subtilnější.", "tgt_summary": "黑鼠(学名:)又称玄鼠、家鼠、黑家鼠、屋顶鼠或大鼠。是鼠科大家鼠属(\"Rattus\")中的一种,原产于热带亚洲,大多分布于印度、东南亚、非洲、欧洲部分地区以及中国的江西、西藏、贵州、云南、海南、四川、江苏、广东、广西、福建、浙江、湖北等地,不过在古罗马时期就已经散布到西亚,到了6世纪时,已经进入欧洲。主要生活于较温暖的地带。", "id": 1243328}
{"src_title": "Croatia Airlines", "tgt_title": "克罗地亚航空", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Aerolinky byly založeny 20. července 1989 pod názvem \"Zagal - Zagreb Airlines\" a začaly provozovat lety dopravní pomocí jediného stroje Cessna 402 pro společnost United Parcel Service. Po prvních demokratických volbách v Chorvatsku \"Zagal\" 23. července 1990 změnily svůj název na \"Croatia Airlines\".  V roce 1991 podepsaly Croatia Airlines dohodu se slovinskou národní leteckou společností Adria Airways o pronajmutí letounu McDonnell Douglas Md-82, se kterým zahájily vnitrostátní linky mezi Záhřebem a Splitem.  Z důvodu probíhajícího válečného konfliktu a uzavření vzdušného prostoru nad Chorvatskem byla společnost nucena tuto linku zrušit. Ihned po opětovném zahájení provozu získaly Croatia Airlines od společnosti Lufthansa tři Boeingy 737 a staly se členem Mezinárodní asociace leteckých dopravců (IATA). Toho roku také otevřely svou první mezinárodní linku do Frankfurtu nad Mohanem.  V roce 1993 přibyly do flotily dva letouny ATR 42, dva další Boeingy 737 a bylo také otevřena řada kanceláří společnosti v několika evropských městech. Toho roku společnost koupila cestovní kancelář \"Obzor\" pro organizování zájezdů pro skupiny i jednotlivce. O rok později společnost přepravilo svého miliontého cestujícího. Papež Jan Pavel II. si Croatia Airlines v roce 1994 vybral jako přepravce pro svou návštěvu Chorvatska.  V roce 1995 flotilu doplnil další letoun ATR 42 a společnost přepravila svého dvou miliontého cestujícího. O rok později se Croatia Airlines staly prvními aerolinkami létajícími do Sarajeva po Válce v Bosně a Hercegovině. V roce 1997 přibyl do flotily společnosti první Airbus A320, nesoucí jméno \"Rijeka\" a v roce 1998 první Airbus A319, nesoucí jméno \"Zadar\". V tomto roce se Croatia Airlines staly členem Asociace evropských aerolinií (AEA). V roce 1999 se flotila rozšířila o další dva nové Airbusy a společnost začala prodávat Boeingovou část letového parku. V té době přepravily již 5 milionů cestujících.  V roce 2000 dorazily další dva Airbusy a byl otevřen automatizovaný systém prodeje letenek. V roce 2001 společnost získala osvědčení o technické kontrole a údržbě od německého leteckého úřadu Luftfahrt-Bundesamt. 18. listopadu 2004 se Croatia Airlines staly členem Star Alliance.  V roce 2008 byly tři letadla ATR 42 pro krátký dolet nahrazena šesti letadly Bombardier Q400, z nichž první byl doručen v květnu.  V červenci 2009 Croatia Airlines přepravily již 20 000 000.", "section_level": 1}], "src_summary": "Croatia Airlines (česky: \"chorvatské aerolinie\", IATA: OU, ICAO: CTN) je národní leteckou společností a vlajkovým dopravcem Chorvatska. Sídlí v Záhřebu a svou hlavní základnu má na mezinárodním letišti Pleso. Společnost je od roku 2004 členem asociace Star Alliance.", "tgt_summary": "克罗地亚航空(英语:Croatia Airlines)是克罗地亚的国家航空公司,总部设在该国首都萨格勒布。该公司以萨格勒布机场为枢纽,经营国内及欧洲航线,重点城市为杜布罗夫尼克和斯普利特,是星空联盟的区域成员。2008年克罗地亚航空录得3800万库纳的纯利,载客量为187万人次。", "id": 2446826}
{"src_title": "Svaz německých dívek", "tgt_title": "德國少女聯盟", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "BDM před rokem 1933.", "content": "Různé dívčí skupiny nebo oddíly nazývané často jako Sesterstva HJ (německy \"Schwesternschaften der Hitlerjugend\") vznikaly v rámci NSDAP již od roku 1923. K ideologii národního socialismu nebo k organizaci Hitlerjugend se dostávalo mnoho dívek převážně prostřednictvím svých bratrů. Tyto dívčí skupiny měly zpočátku jen několik členek a jejich centrální řízení neexistovalo. HJ se stala mládežnickou organizací národně socialistické strany oficiálně teprve v roce 1926, a to na oslavě „Dne NSDAP” (německy \"Parteitag der NSDAP\"). Dívky v ní však nehrály vůbec žádnou roli a jejich aktivity se zaměřovaly především na ošetřování SA mužů a zásobování Hitlerových chlapců při pouličních bojích. Ze začátku se to týkalo asi 67 děvčat. Do roku 1931 se jejich počet navýšil sice na 1 711, ale ve srovnání s chlapeckými skupinami šlo o zanedbatelné číslo.  Svaz německých dívek byl založen teprve až v roce 1930 a v roce 1931 se stal pod vedením Elisabeth Greiff-Walden součástí HJ. V březnu 1932 byla Elisabeth Greiff-Walden jmenována referentkou pro dívčí otázky (\"Referentin für Mädelfragen\") a stala se tak součástí říšského vedení (\"Reichsleitung\"). V červnu došlo k přejmenování funkce na vůdkyni BDM (\"Bundesführerin des BDM\"). Svaz měl především „\"vychovat mladé dívky k rasovému povědomí“\" a \"„posilovat jejich národnostní německé cítění prostřednictvím společné práce, turistiky, hraní a zpívání za účelem ochrany německého druhu a německého charakteru a přispět tak k vytvoření svobodné německé vlasti“.\" Počet členek nicméně stále zůstával ve srovnání s chlapeckou členskou základnou Hitlerjugend nesrovnatelně nízký. Pro mnoho dívek nebylo upřednostňování mužnosti a kultovního hrdinství jednoduše atraktivní.  Ještě na konci roku 1932 – bezprostředně před uchopením moci národními socialisty – měl BDM jen 25 000 členek. Dokonce i po roce 1933 zůstával jejich počet dalece za chlapeckým HJ. Vůdce říšské mládeže Baldur von Schirach po svém zvolení ostatní konkurující mládežnické organizace rozpustil nebo zakázal. Vynucený vstup nových dívek z rozpuštěných organizací tak zajistil rapidní nárůst v počtu členství (\"gleichgeschaltete Jugendgruppen\"). Organizace, kterých se tzv. \"Gleichschaltung\" nedotklo (katolické mládežnické organizace), byly často ze strany HJ vystaveny silné šikaně.", "section_level": 2}, {"title": "BDM mezi roky 1933 a 1939.", "content": "Po převzetí moci nacisty zažíval svaz nebývalý rozmach a během jednoho roku se počet členek zvýšil až dvacetinásobně. Do svazu nevstupovala nově jen děvčata ze zakázaných nebo sjednocených organizací. Velké množství dívek svazová volnočasová nabídka jednoduše lákala a cítily potřebu „být při tom“. Politická NS-výchova u nich ustupovala do pozadí. Dlouhodobě se ale zvýšená angažovanost nedostavila. Děvčata, která opouštěla základní školní docházku a nastupovala do učebních oborů, neměla nejen mnoho času k odpoledním aktivitám, ale byla také ve věku, kdy upřednostňovala jiné zájmy. Proto byla členská základna starších dívek podstatně menší než v mladší odnoži, v tzv. \"Jungmädelbund\".  Nová říšská referentka Trude Mohr prosadila od roku 1934 vzdělávání oddílových vůdkyň a začala sjednocovat pracovní náplně. Nejprve zavedla do sportu výkonnostní ocenění BDM, pod vedením Baldura von Schirach státní oslavu „Dne mládeže” (\"Staatsjugendtag\"), zaměřila se také na kulturní práci a rozvoj výletní a táborové činnosti. Sportovní program sestával z atletiky, sportovních her a gymnastiky. Za atletické úspěchy a dosažené poznatky v týdenních domácích večerech existovala řada ocenění – od různých obyčejných odznaků (\"Jungmädelprobe\") až po ty ve zlatě (\"BDM-Leistungsabzeichen\").  Od 1. prosince 1936 vstoupil v platnost zákona o Hitlerjugend a dosud dobrovolné členství se stalo povinným. BDM se tak stal vedle školy a rodiny dalším nacionálně socialistickým výchovně-vzdělávacím faktorem. Do svazu se dostalo i mnoho děvčat, která o členství nestála, a jejich dezorientace postupně gradovala. Tato děvčata se stavěla proti národněsocialistické výchově a pro mnohé další svaz ztrácel povinným členstvím na atraktivitě. V roce 1937 spadala organizace na župní úrovni sice pod HJ, ale v místních a okresních oddílech mohla pracovat samostatně. Dívky od 10 do 15 let tvořily oddíly Kuřátek (německy \"Kükengruppen\") a od 15 let výše tzv. dívčí společenstva \"Mädelschaften\".  Vedení HJ se snažilo atraktivitu svazu zvyšovat vzděláváním v domácím hospodaření, do roku 1938 založilo 14 BDM-rodinných škol (\"BDM-Haushaltsschulen\") a od 19. ledna 1938 nabízelo starším členkám možnost zapojit se do konceptu „Víra a krása” (\"BDM-Werk Glaube und Schönheit\"). Sport a veřejné pochodování s plnou polní postupně ustupovaly orientaci na rodinnou výchovu. V dívčí tělesné výchově se kladl důraz na grácii a ženskost. Dokonce i tábory s přenocováním se staly pro dívky nepřípustné a místo mašírování se učily pochodové písně. Ženská stránka BDM-výchovy se projevila také v novém zaměření na zdravotní výchovu. Z minulosti zůstala zachována pouze civilní ochrana, jelikož korespondovala u „vyšších míst” s představou možné války.", "section_level": 2}, {"title": "BDM ve válce.", "content": "Vzhledem k tomu, že vedoucí orgány již od přelomu roku 1938/39 započaly s přestavbou mládežnických organizací, byl Svaz německých dívek na válku velmi dobře připraven. Podceněna ale byla otázka vedoucích chlapeckých oddílů po odchodu mladých mužů do války. Děvčata musela převzít nejen jejich úkoly, ale ještě k tomu udržet chod svazu. Hermann Göring proto na dívky apeloval, aby se postavily čelem k „vážnosti situace“ a „spěchaly tam, kde již za starých časů ženy vždy nejlépe plnily své úkoly, v péči o příbuzné a nemocné. Měly však také hlavně podpořit matky a těžce pracující ženy v továrnách a na poli“.  Tomu odpovídala nová náplň činnosti BDM. Dívky se angažovaly na letních relaxačních táborech pro válečně postižené nebo na táborech dětí z oblastí postižených bombardováním (německy \"Kinderlandverschickung\"), sbíraly léčivé byliny, pořádaly sbírky obnošených oděvů, knih, sbírky finanční, pracovaly na venkově – zejména při sklizních, vyráběly hračky, ale zapojovaly se také do pomoci v domácnostech a v sociální oblasti (hlídání dětí, nákupy, potravinové lístky). Balily polní poštu pro wehrmacht, šily a opravovaly vojenské uniformy, zajišťovaly kulturu v kasárnách a vojenských lazaretech, pomáhaly při vojenských transportech. Pracovaly v nemocnicích, v Červeném kříži, roznášely propagandistické tiskoviny a přebíraly pomocné práce u pošty, v městské dopravě, na nádražích a v civilní ochraně. Přibližně 3 000 dívek přešlo rovnou k SS a část z nich se stala dozorkyněmi v koncentračních táborech.  Zvláštní kategorii činnosti BDM představovalo nasazení na východě, kde děvčata v připojených a okupovaných oblastech východní Evropy opatrovala přesídlené etnické Němce (\"Volksdeutsche\"). Dále zde budovaly nové oddíly BDM, vykonávaly službu v zemědělství (\"Landdienst\"), zřizovaly provizorní školy a mateřské školy, pracovaly jako pomocné učitelky, vyučovaly němčinu, pomáhaly selkám, hrály si a zpívaly s dětmi nebo organizovaly pro etnické Němce oslavy svátků zaměřené na upevnění pospolitosti v nových životních podmínkách. Děvčata musela na anektovaném území (\"Reichsgau Wartheland\") v rámci svého povinného ročního pracovního nasazení nebo v rámci dobrovolné služby (po vyhnání asi jednoho milionu Poláků) pomáhat s resocializací přesídlených zemědělských „etnických Němců“ (přibližně 350 000) z jiných regionů Polska. Postupně zde bylo soustředěno v přibližně 160 speciálních táborech na 19 000 členek BDM. V průběhu čtyř až šesti týdnů pracovaly v patnáctičlenných skupinách. Společně s jednotkami SS byla každá ze skupin zodpovědná za čtyři nebo pět vesnic. Poté, co se setkaly u polských Němců s velkou negramotností, špatnou hygienou a alkoholismem, docházelo u nich nejen ke zklamáním, ale i k vystřízlivění.", "section_level": 2}, {"title": "Organizace a struktura.", "content": "Největší organizační jednotku tvořily \"Obergaue (BDM)\" s přibližně 150 000 členkami, nejmenší pak \"Mädelschaften\" a \"Jungmädelschaften\" s 15 členkami. Každé jednotce velela \"Führerin\", která se podřizovala vyšším instancím a velela jednotkám nižším. Vůdce říšské mládeže nevelel jen mládežnické organizaci NSDAP, ale od 17. června 1933 mu byla podřízena veškerá mládež Třetí říše. Jednalo se o funkci stranickou a státní. V roce 1933 spadala pod ministerstvo vnitra, v roce 1934 pod ministerstvo školství a od roku 1936 byla tato funkce nejvyšším říšským orgánem a tím také přímo podřízena vůdci a říšskému kancléři.", "section_level": 1}, {"title": "Vůdce říšské mládeže.", "content": "Vůdci říšské mládeže byly podřízeny: \"Hitlerjugend\" (členila se na \"Gebieten\" a \"Banne\"n), taktéž BDM (\"Bund Deutscher Mädel\"), \"Jungmädel\" a \"Glaube und Schönheit\" – všechny tři organizace se dělily na župy \"Obergauen\" a \"Untergauen\") Vůdci říšské mládeže byl dále podřízen štáb s náčelníkem štábu (\"Stabsführer\"). Ten plnil také funkci jeho zástupce (\"Stellvertreter\"). Pod něj spadaly různé referáty a úřady mládežnického vedení, mimo jiné také říšská referentka BDM, osobní oddělení, úřad pro kulturu, úřad pro tělesnou výchovu a úřad pro tisk a propagandu. Mnoho úřadů bylo během trvání BDM zrušeno nebo přejmenováno, nakonec během války zůstala tři nadřízená místa – úřad pro nasazení, úřad pro vzdělávání a politický úřad. Organizační struktura se pak dělila na čtyři stupně: \"Hitlerjugend\", \"Jungvolk\", \"Bund Deutscher Mädel\" a \"Jungmädel.\" Struktura dívčích organizací se dále členila takto:", "section_level": 2}, {"title": "Jungmädel.", "content": "Jednotkám velely vůdkyně (\"Führerin\"), jejichž vůdcovství se odvozovalo od názvu jednotky. Vůdkyně nebyly volené, ale jmenovány nadřízenou vůdkyní a jmenování bylo potvrzováno jí nadřízenou \"Führerin\". V nejnižších oddílech pracovaly vůdkyně dobrovolně a zdarma, v oblastních a říšských funkcích státní služby za úřednický plat. Analogicky to platilo rovněž pro HJ. Mimo vedení oddílu mohly zastávat vůdkyně i jiné funkce nebo mohly spolupracovat s říšským mládežnickým vedením. Zvláště ve vyšších instancích byly funkce finančně ohodnocovány.  BDM  JM  Od roku 1942 došlo nejen ke spojení služebních míst HJ a BDM, ale také ke zrušení označení \"Obergau a Untergau\". Zůstala jen označení \"HJ-Gebiet a HJ-Bann\".", "section_level": 2}, {"title": "Ideologie.", "content": "Veškerá mládežnická práce podléhala cílům národně socialistické ideologie, proto byla její náplní především ideologická školení s etnickou a rasovou tematikou. Základem této ideologie byla soudružská pospolitost (\"Volksgemeinschaft\") podle vzoru frontového kamarádství z první světové války, která se stala modelem pro novou společnost bez dělení na společenské třídy či náboženské skupiny. V praxi nebyla tato ideologie ukotvena, nerovnost se objevovala už v samé hierarchii HJ. Pro dívky platil model \"ženy a matky\", která měla na základě rasové hygieny zajistit pro stát dědičně zdravé potomky. Pro sportovní aktivity byli najímáni učitelé německé tělovýchovné univerzity (německy \"Deutsche Hochschule für Leibesübungen\"). Vzdělávání mladých dívek a žen odpovídalo nacistickému ideálu ženství.", "section_level": 1}, {"title": "Uniforma.", "content": "Uniformu museli platit dívkám rodiče. Sociální rodiny si mohly uniformu od státu za mírný poplatek zapůjčit. Sestávala z bílé blůzy, tmavě modré sukně, černého šátku s koženým uzlem a pro zimní období z hnědé bundy se župním štítkem. Mimo běžnou uniformu, jejíž nošení bylo povinné, nosila děvčata i slavnostní taneční uniformu – \"Mädeltanzkleid\", která se skládala z bílých šatů a červené vestičky, případně z červeného lemu na spodním okraji šatů, a z jednotné BDM uniformy pro sváteční dny – \"BDM-Festkleid.\" Nošení stejnokroje bylo povinné také ve sportu a při práci. Vůdkyně měly svoji speciální uniformu. Nošení uniformy se považovalo za čest, proto se kontrolovalo její správné nošení. Přestupky se trestaly odnětím služebního označení či úplným zákazem nošení uniformy.", "section_level": 1}, {"title": "Konec války a rozpuštění HJ.", "content": "Ke konci války se stávala práce v BDM pro dívky čím dál náročnější, zvláště když musely čelit důsledkům bombardování, kvůli evakuacím a po následném rozpadu infrastruktury nejen ve východní Evropě, ale také doma v západních oblastech říše. Jen stěží neztrácelo jejich nasazení na své kontinuitě. Zrovna tak slábla i kontrola. Zvláště v úplném závěru druhé světové války shledávala děvčata službu jako nudnou a zatěžující a čím dál více se u nich objevovala rezistence či odmítavý postoj. Vzhledem k tomu, že byly dlouhodobě odděleny od svých rodin a jejich spolupráce s muži nebo vojáky wehrmachtu vytvářela mnohé příležitosti k sexuálním kontaktům, odrazila se uvolněná morálka také na špatné pověsti dívek. Lidově se označovala zkratka BDM také jako Bund německých matrací (\"Bund Deutscher Matratzen\" nebo \"Bubi Drück Mich\"). Po skončení druhé světové války převzaly svrchovanou moc v Německu čtyři vítězné mocnosti. Spojenecká kontrolní komise zrušila zákonem z 10. října 1945 (Kontrollratsgesetz Nr. 2) celou NSDAP i se svazem BDM a její majetek zabavila. I když bylo členství v BDM povinné, potýkaly se dívky při vyšetřování s těžkostmi a často s nedozírnými důsledky. Například pamětnice z východního Pruska uvádí, že s Rudou armádou dorazila také rozvědka (NKVD), která započala s vyšetřováním. Naivně přiznala, že byla členkou BDM (v 17 letech). NKVD ji poslalo do pracovního tábora na Sibiř, po třech letech byla převezena do pracovního tábora u Kyjeva, kde byla internována ještě dalších pět let. Do NDR se vrátila po osmi letech jako lidská troska a to mohla být ještě ráda, že vůbec přežila.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svaz německých dívek (německy Bund Deutscher Mädel, BDM nebo BdM) byl založen v červnu 1930 jako dívčí odnož o čtyři roky dříve vzniklé chlapecké organizace Hitlerjugend (HJ) v době národního socialismu v Německu. V počáteční fázi docházelo v obsahovém a organizačním zaměření mezi BDM a ženskou nacionalistickou organizací NS-Frauenschaft (NSF) k interním stranickým sporům. Nakonec byl Svaz německých dívek společně s chlapeckou organizací HJ 7. června 1932 vyhlášen za součást Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP). V roce 1944 patřil se svými 4,5 mil. členkami mezi největší světové dívčí mládežnické organizace. Na základě rozhodnutí Spojenecké kontrolní rady ze dne 10. října 1945 (Kontrollratsgesetz Nr. 2) o zákazu nacistické organizace NSDAP včetně jejích přidružených organizací byla organizace BDM prohlášena za nezákonnou a její majetek podléhal konfiskaci.", "tgt_summary": "德国少女联盟(,缩写:BDM)是纳粹德国希特勒青年团的青年女性分支组织,成员年龄在14至18岁之间。", "id": 898928}
{"src_title": "Enci", "tgt_title": "埃涅茨人", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Dříve byl národ známý pod jménem \"jenisejští Samojedi\", odvozeným od řeky Jeniseje, kolem jejíhož toku žili. Tundroví Enci se také označovali \"сомату\" (\"somatu\"), \"маду\" (\"madu\"), \"туруханские\" (\"turuchanskije\") nebo \"хантайские\" (\"chantajskije\"), lesní Enci \"бай\" (\"baj\"), \"пэ-бай\" (\"pe-baj\") nebo \"баихинские\" (\"baichinskije\"), obě skupiny souhrnně pak \"мангазейские\" (\"mangazejskije\") nebo \"карасинские\" (\"karasinskije\").  Podle jedné z teorií je označení \"Samojedi\", \"Samodijci\" odvozeno právě z eneckého \"somatu\".", "section_level": 1}, {"title": "Početnost a rozšíření.", "content": "Enci jsou v současnosti nejmenším samojedským národem vůbec. O vývoji jejich početnosti od prvního sčítání v roce 1926 se dochovalo jen malé množství údajů, shrnutých v tabulce.  Sčítání v roce 1959 zaznamenalo jen 18 lidí enecké národnosti; část Enců tehdy byla sečtena jako Nganasani, další jako Něnci. Etnolog V. Vasiljev proto provedl vlastní průzkum, uzavřený výsledkem „více než 300“.  Při sčítání lidu v roce 2002 s k enecké národnosti přihlásilo 237 lidí, většina v Tajmyrském dolgansko-něneckém autonomním okruhu (197 lidí, z toho 66 uvedlo enčtinu jako mateřský jazyk).  Enci žijí a kočují v západní části Tajmyrského poloostrova v oblasti věčně zmrzlé půdy, tundry a hor: lesní Enci na východním břehu Jeniseje od Dudinky po Igarku (především v osadě Potapovo jižně od Dudinky nebo přímo v Dudince, někteří spolu s Nganasany v osadách Usť-Avam a Voločanka), tundroví Enci severně od Dudinky (většina v osadě Voroncovo v ústí Jeniseje).", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Enečtina, tradiční jazyk národa, patří do samojedské skupiny uralských jazyků. Je aglutinujícím jazykem, připojujícím ke kmeni sufixy, zatímco prefixy úplně chybí. Podstatná jména mají tři čísla, sedm pádů a systém posesivního skloňování. Slovesa mají tři typy časování v závislosti na přítomnosti a určitosti předmětu. Základní slovosled je SOV (podmět-předmět-přísudek).", "section_level": 1}], "src_summary": "Enci (rusky: Энцы; zastarale jenisejští Samojedi, vlastní označení \"onae eněčeo’\", \"onaj enču’\" – „skuteční lidé“) jsou malý samojedský, původně kočovný národ živící se hlavně lovem divokých sobů (podobně jako Nganasani) a chovem domestikovaných sobů (jako Něnci) obývající západní část Tajmyrského poloostrova kolem ústí Jeniseje.", "tgt_summary": "埃涅茨人(Enets people、энец)是居住在俄罗斯克拉斯诺亚尔斯克边疆区叶尼塞河河口东岸的一个民族,是萨莫耶德人的一种,又称叶尼塞萨莫耶德人。埃涅茨人在人种上属于蒙古人种,使用埃涅茨语。据2002年俄罗斯人口普查,俄罗斯有埃涅茨人237人。此外据2001年乌克兰人口普查,乌克兰也有26人埃涅茨人居住。", "id": 616991}
{"src_title": "Skafandr a motýl", "tgt_title": "潛水鐘與蝴蝶", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Příběh se odehrává během posledního Baubyho měsíce (červenec až srpen 1996). Bauby je zcela upoután na lůžko neschopen pohybu, je schopný pouze mrkat očními víčky, čímž také komunikuje se svým okolím, víčka mu umožňují odpovídat na otázky „ano“ – „ne“ (jedno mrknutí znamená „ano“, dvě mrknutí „ne“), posléze mu jeho ošetřovatelka Claude Mendibil připraví speciální abecedu, na níž jsou písmena uspořádaný podle četnosti užívání a ne náhodně, jako v běžné abecedě, písmenka Baubymu předčítá a když mrkne, tak písmeno zapíše, mrknutí dvakrát znamená konec slova. Tímto způsobem je Bauby schopen komunikovat a stejným způsobem je napsána i jeho kniha. Bauby často rozjímá o svém životě, vzpomíná na své děti, Théophila, Céleste a Ortense, vzpomíná na své milenky, třeba Joséphine, a na matku svých dětí, na dědečka s přísným obličejem Victora Huga. Vzpomíná také na svou práci v časopisu \"Elle\". Baubyho sžírají i sebevražedné myšlenky, melancholické a filozofické úvahy o smyslu života, myšlenek na smrt se zbaví, až když začne pracovat na své knize, jelikož si našel něco, pro co by mohl žít. Je nešťasten ze života v sanatoriu poblíž Paříže, stravují ho pomocí sondy zavedené do žaludku, na niž jsou napojeny skleničky s nahnědlou tekutinou, umývají ho jako malé dítě, před sporadickými návštěvníky se stydí za svůj stav, nemůže jim povědět, co by chtěl. Vzpomíná i na své oblíbené spisovatele (mimo jiné Alexandre Dumas a jeho \"Hrabě Monte Cristo\"), oblíbenou hudbu (hlavně Mozartův \"Don Giovanni\" a Beatles). Vzpomíná i na své cestování se svými milenkami (třeba do New Yorku, Sankt Petěrburgu, Hongkongu, Nevadské pouště), vzpomíná také na dobu svého studia v Pařížském lyceu a na své spolužáky. Stále zůstává ateistou, nevěří a ani nevěřil v Boha. V poslední kapitole rekapituluje svůj den před tím, než upadl do syndromu uzamčení. Byl to pátek 8. prosince roku 1995, se synem Théophilem měl jít do divadla na hru od Alfreda Ariase, ale jeho řidič nezvládl řízení v dopravní špičce a naboural. Baubyho poslední myšlenkou bylo, že musí zrušit rezervaci v divadle.", "section_level": 1}, {"title": "Filmová adaptace.", "content": "Kniha se dočkala filmové adaptace v roce 2007 \"Skafandr a motýl\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Skafandr a motýl (: ) je autobiografický román, který napsal bývalý šéfredaktor časopisu Elle Jean-Dominique Bauby Ve Francii román vyšel 7. března 1997. Jean-Dominique Bauby zemřel na srdeční zástavu o dva dny později ve věku 44 let, v Česku román vyšel v roce 2008 v překladu od Jitky Řihánkové. Bauby se stal obětí syndromu uzamčení, všechno vnímal, ale oněměl a nebyl schopen pohybu, mohl jen mrkat očními víčky. Mrkáním „nadiktoval“, pomocí speciální abecedy, svůj román terapeutce Claude Mendibil. Román popisuje jeho prožitky v syndromu uzamčení.", "tgt_summary": "《潜水钟与蝴蝶》()是由法国《ELLE杂志》总编辑让-多米尼加联邦·鲍比罹患闭锁症候群后所作的传记,书中描述他在严重中风并罹患闭锁症候群后的生活以及中风前的生活。于1997年3月7日出版,它获得极佳评价,在出版第一天售出25,000本,一周内达到150,000本,并持续在欧洲成为畅销书,目前销售量已超过一百万本。繁体中文版于1997年10月28日由邱瑞銮翻译、台湾大块文化公司出版,简体中文版则在2007年由南海出版公司引进。后来此书被导演朱利安·许纳贝改编成同名电影,由马修·亚玛希主演,并获得第65届金球奖最佳外语片奖等多个奖项。", "id": 3016046}
{"src_title": "Place de la République", "tgt_title": "共和广场 (巴黎)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Náměstí se rozkládá v místě bývalé pevnosti, která byla součástí městských hradeb Karla V. vystavěných ve 14. století. V roce 1811 byla na náměstí umístěna fontána Château-d'Eau, která dala náměstí jméno. Náměstí získalo svou dnešní podobu během Druhého císařství, kdy byly vystavěny \"Boulevard de Magenta\", \"Avenue de la République\" (původně \"Boulevard des Amandiers\") a \"Boulevard du Prince-Eugène\", dnes \"Boulevard Voltaire\". V roce 1866 architekt Gabriel-Jean-Antoine Davioud postavil po celé severní straně náměstí obchody. V následujícím roce rovněž postavil druhou kašnu na náměstí zdobenou bronzovými lvy. Kašna Château-d'Eau byla přesunuta v roce 1880 na náměstí \"Place Félix-Éboué\", aby uvolnila místo mohutnému pomníku.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvoj.", "content": "Na obnovu náměstí byla vypsána soutěž. Vítězem se stal 21. ledna 2010 tým Trevelo & Viger-Kohler.", "section_level": 1}, {"title": "Pomník.", "content": "V roce 1879 proběhla soutěž na realizaci velkého pomníku Republiky (Monument à la République), kterou vyhráli bratři Léopold Morice (sochy) a Charles Morice (podstavec). Odhalení pomníku proběhlo na dvakrát. Poprvé 14. července 1880, kdy byl představen sádrový model a podruhé 14. července 1883 konečná verze v bronzu. Památník se skládá z kolosální bronzové sochy Marianny vysoké 9,50 m stojící na kamenném sloupu o výšce 15 m. Na něm jsou umístěny alegorie Svobody, Rovnosti a Bratrství.  Soutěže v roce 1879 se také zúčastnil sochař Jules Dalou (1838-1902), jehož návrh \"Triomphe de la République\" sice nezvítězil, ale nakonec byl realizován na náměstí Place de la Nation. Marianne stojí na sloupu. Má frygickou čapku a rostlinnou korunu. V pravé ruce drží olivovou ratolest, symbol míru. V levé ruce drží desky s nápisem „Lidská práva“. Přes rameno má přehozený meč.  Sedí po levici Marianne. Na rozdíl od Socha Svobody, která drží pochodeň v pravé ruce a pošlapává přetržený řetěz u nohou, tato nese pochodeň v levé ruce, zatímco pravá ruka spočívá na kolenu a drží přetržený řetěz. V pozadí je dub vytesaný v reliéfu ve sloupu.  Drží v pravé ruce státní vlajku, na které je v pravém poli zkratka „RF“ a v levém tesařská krokvice, symbol rovnosti.  Jedná se o skupinu, kterou tvoří žena hledící na dvě děti (putti), které čtou knihu. Doprovází je snop pšenice a kytice symbolizující hojnost.  Sloup tvoří piedestal Marianny a okolo něj jsou umístěny sochy Svobody, Rovnosti a Bratrství. U nohou Marianny je ozdobný bronzový věnec, ve kterém je znak města Paříže a nápis „À LA GLOIRE DE LA RÉPUBLIQUE FRANÇAISE - LA VILLE DE PARIS - 1883“. (Pro slávu Francouzské republiky - město Paříž - 1883.) Mezi Svobodou a Bratrstvím a mezi Bratrstvím a Rovností jsou umístěny medailony představující Práci a Mír.  U nohou Marianny leží bronzový lev, který chrání všeobecné volební právo, které představují bronzové urny.", "section_level": 1}, {"title": "Ulice vedoucí k náměstí.", "content": "Ve směru hodinových ručiček:", "section_level": 1}], "src_summary": "Place de la République (česky \"náměstí Republiky\") je náměstí v Paříži na hranicích 3., 10. a 11. obvodu. Pod náměstím se nachází jedna z nejrozsáhlejších stanic zdejšího metra - République. Uprostřed náměstí se nachází pomník Republiky (Monument à la République). Náměstí Republiky je z důvodu svého názvu a symboliky s ním související jedním z obvyklých míst demonstrací v Paříži, nejčastěji z podnětu levicových stran nebo odborů. Náměstí je osvětleno bohatě zdobenými pouličními lampami se symboly Francouzské republiky.", "tgt_summary": "共和广场()是法国巴黎的一个广场,位于第三区、第十区和十一区的边界。它得名于法兰西第一、第二和第三共和国。在其地下是共和地铁站。", "id": 1799394}
{"src_title": "Audiokniha", "tgt_title": "有聲書", "src_document": [{"title": "Formáty.", "content": "Audioknihy mohou být distribuovány v rozličných formátech. Gramofonové desky, magnetofonové kazety, CD, digitální formáty jako MP3 (.mp3), Windows Media Audio (.wma), Advanced Audio Coding či playaway. Trendem je samozřejmě přesun prodeje do online prostředí, kde je možné jednotlivé tituly jednoduše stáhnout a uložit si je ve vlastním PC či osobních přenosných zařízeních.  Můžeme rozlišit dva druhy audioknih – zkrácené a nezkrácené. Nezkrácené jsou doslovně načtené knihy bez jakýchkoli zásahů, zatímco ty zkrácené mají text upravený. Obvykle je důvodem snížení výrobních nákladů a zároveň i menší časová a finanční náročnost na straně kupujícího. Audiokniha může mít i podobu kompletní dramatizace – s kompletním obsazením rolí, hudbou a dalšími doprovodnými efekty. Nicméně každému koncovému uživateli vyhovuje něco jiného. Nesmíme opomenout ani roli rozhlasových stanic (např. Český rozhlas), které hlavně zmíněné dramatizace často zařazují do svého vysílání. Na světovém trhu občas audiokniha doprovází nově vydanou knihu jako její součást.  Existují dva přístupy k nahrávání audioknih. Angažování známých tváří/hlasů herců, moderátorů apod. nebo načtení knihy amatéry-dobrovolníky či autory děl osobně. Každý se způsobů má opět svou vlastní cílovou skupinu posluchačů.  Asociace vydavatelů auditivních děl byla založena v roce 1986 šesti konkurenčními firmami, které se spojily s cílem zvýšit povědomí veřejnosti o produkci mluveného slova. Od roku 1996 se v USA udílejí ceny Audio Awards, které jsou ekvivalentem k filmovým cenám OSCAR. Kandidáti jsou známí každý rok v lednu a vítěz je vyhlášen na slavnostním banketu na jaře.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Původ audioknih můžeme vystopovat v hluboké minulosti. Navazují totiž na dávnou tradici předčítání. Nicméně v roce 1931 byl v USA spuštěn program, jehož cílem bylo pomáhat nevidomým osobám. O rok později následovalo vydání první namluvené knihy, které se v letech následujících rozšířilo. Popularita audioknih distribuovaných na gramofonových deskách vzrostla s nástupem magnetofonových kazet. Důvod byl prostý – kazetový přehrávač se stal součástí každého nově vyrobeného automobilu. Nedůvěra autorů ale byla velká, proto se mnoho dobrých audioknih této doby nezakládá na tištěné podobě. V šedesátých letech již můžeme audioknihy najít v knihovnách (především na vinylových deskách), nahrávají se i instruktážní a vzdělávací pořady. V polovině let osmdesátých již na americkém trhu čísla prodejů vzrostla na několik miliard dolarů ročně.  Zatímco hudební fanoušci vzali nový formát [CD] velmi rychle za svůj, posluchači audioknih byli pomalejší. Zlom nastal opět až s montováním nových audio přehrávačů do osobních vozů. Formát se tedy nakonec ujal. S příchodem internetu, širokopásmových technologií, nových komprimovaných audio formátů a přenosných MP3 přehrávačů se popularita audioknih výrazně zvýšila. Tento růst se odrazil i s nástupem předplatných služeb na audio download.", "section_level": 1}, {"title": "Využití, distribuce a popularita.", "content": "Nové technologie podporují volné šíření audioknih, tedy těch, která již nespadají pod autorský zákon. Zvukové knihy mohou být vytvořeny i automaticky pomocí speciálního softwaru, nicméně kvalita takového záznamu nikdy nedosáhne úrovně školeného lidského hlasu. Audioknihy v komerčním sektoru distribuují velké společnosti, které si chrání svá díla pomocí Digital Rights Management (DRM). Audioknihy vydané na kazetách nebo CD jsou dražší než ty v elektronických formátech z důvodů zvýšených nákladů na jejich vydání i následnou distribuci. Oproti tomu audioknihy ke stažení mají nižší náklady, jsou tedy levnější. Pravděpodobný budoucí vývoj trhu s audioknihami můžeme charakterizovat jako pomalý a stálý růst prodeje, což se zdá pravděpodobnější než výbuch masového trhu. Ten půjde ruku v ruce s elastickou poptávkou po cenově dostupnějších variantách audioknih.  Nicméně v dlouhodobějším horizontu ekonomika stojí na straně stahovatelných audioknih. Nenesou žádné masové výrobní náklady, nevyžadují skladování velkých zásob, fyzické balení či náklady na přepravu. Tržní síly logicky naznačují, že spolu se snížením ceny naroste poptávka po produktu. Tím se zvýší absolutní zisky audioknižního průmyslu a zároveň se rozšíří povědomí široké veřejnosti o oblasti audioknih. Jedním z faktorů, který tento vývoj brzdí, je obava, že nízké ceny těchto audioknih vytlačí klasické publikování zcela na okraj zájmu koncových uživatelů. Pozorovatelným trendem u vydavatelů knih je naopak doplnění jejich sortimentu právě o audioknihy, které považují za vhodný doplněk své produkce.  Audioknihy jsou skvělou pomůckou pro děti, které se učí číst – pomáhají rozvíjet porozumění psanému textu, zarputilé nečtenáře a zkrátka všechny, kteří nemají času nazbyt. Šetří nejen naše oči, ale právě i čas, který můžeme strávit jakoukoli jinou činností zpříjemněnou právě poslechem mluveného slova.  Většina knihoven poskytuje v rámci svých služeb bezplatné zapůjčování zvukových knih pro své zrakově postižené čtenáře, v ČR tuto službu zajišťuje Knihovna a tiskárna pro nevidomé K. E. Macana.  40 % z veškeré audioknižní spotřeby dochází prostřednictvím veřejných knihoven, zbytek pomocí maloobchodních knihkupectví. Program Knihovna ke stažení v současné době zažívá rychlý růst – více než 5000 veřejných knihoven nabízí zdarma ke stažení audioknihy (situace v USA).", "section_level": 1}], "src_summary": "Audiokniha je nahrávka mluveného slova. Obvykle vychází z tištěných materiálů, ale nemusí jít za každou cenu o přesnou audioverzi knihy.", "tgt_summary": "有声书是一种个人或多人依据文稿,并借着不同的声音表情,和录音格式所录制的作品,常见的有声书格式有录音带、CD、数码档(例如MP3)以及DAISY格式(又称数码无障碍资讯系统)。有声书一词约在1980年代出现,意谓著这是一本用声音来表达内容的书。", "id": 1305662}
{"src_title": "Mezinárodní letiště Uvda", "tgt_title": "奧華特機場", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Letiště Uvda bylo postaveno Spojenými státy pro izraelské vojenské letectvo, jako náhrada za leteckou základnu Ecion (dnešní mezinárodní letiště Taba), a otevřeno bylo roku 1981. Izraelská správa letišť začala provozovat zdejší leteckou základnu o rok později, po podepsání mírové smlouvy s Egyptem. Do té doby mířily všechny charterové lety z Evropy na Ecion, který se však stal jedním ze tří letišť na Sinajském poloostrově, které byly v rámci dohod z Camp Davidu předány Egyptu. Na letišti Uvda byl dobudován civilní terminál a letiště začalo přijímat přímé charterové lety z Evropy.", "section_level": 2}, {"title": "Současná historie.", "content": "V roce 1988 bylo rozhodnuto, že mezinárodní lety, přepravující turisty do Ejlatu, budou namísto Ejlatu přistávat na zdejším letišti. To umožnilo přístup velkým letounům typu Boeing 747, pro které Ejlatské letiště svými parametry nedostačovalo. Od té doby směřuje většina mezinárodních letů do Ovdy, místo Ejlatu. Zdejší vzletové dráhy umožňují odbavení do jakékoli evropské destinace bez potřeby doplňování paliva.  V současnosti (2010) je letiště využíváno jak pro pravidelné domácí lety společností Israir, Arkia Israel Airlines a El Al, tak pro pravidelné charterové lety z celé Evropy. V roce 2005 letiště obsloužilo 82 479 mezinárodních cestujících.  Dne 1. ledna 2009 bylo letiště z rozhodnutí ministra dopravy, uzavřeno pro noční přistání, v důsledku zhoršeného stavu přistávacích drah. Jediným letištěm, které je schopno v noci přijímat velká letadla, je tak v současnosti (2009) Ben Gurionovo mezinárodní letiště.  Po otevření nového mezinárodního Ramónova letiště 31. března již letiště Uvda nadále nepřijímá žádné civilní lety.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mezinárodní letiště Uvda (:, \"Nemal ha-te'ufa Uvda\", : ; IATA: VDA, ICAO: LLOV) je druhé izraelské mezinárodní letiště, nacházející se na jihu Izraele, přibližně 60 kilometrů severně od města Ejlat. Uvda byla původně postavena jako vojenské letiště poté, co se Izrael v roce 1980 v rámci egyptsko-izraelské mírové smlouvy stáhl ze Sinajského poloostrova a izraelské letectvo potřebovalo alternativní letiště k někdejší základně na Sinaji. Letiště je stále ve vlastnictví izraelského vojenského letectva, dočasně bylo však využíváno jako cíl řady komerčních letů do Ejlatu. Od 1. dubna 2019 byly všechny civilní lety přesunuty na nově otevřené Ramónovo mezinárodní letiště, které je umístěno blíže u města Ejlat.", "tgt_summary": "奥华特机场(,,)是一座位于以色列南部城市埃拉特的机场。机场位于埃拉特是中心南方60公里处,是该国第二座国际机场。", "id": 2872274}
{"src_title": "Baltimore Ravens", "tgt_title": "巴尔的摩乌鸦", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1995 - 1999.", "content": "Baltimore Ravens vznikli v roce 1995, když Art Modell, vlastník Cleveland Browns, oznámil svůj úmysl přemístit tým z Clevelandu do Baltimoru. Následný spor skončil 8. února 1996 dohodou mezi Clevelandem a NFL, která stanovila, že jméno, barvy, design uniforem a historie licence zůstanou v Clevelandu, včetně klubových rekordů a hráčů v Síni slávy. Noví Cleveland Browns budou „reaktivováni“ v roce 1999. Modellův baltimorský tým dostane všechny hráče i s jejich smlouvami a novou licenci. Nicméně, ne všichni hráči a zaměstnanci vyjádřili ochotu se stěhovat do Baltimoru. Po přesídlení najal Modell jako hlavního trenéra pro svůj tým Teda Marchibrodu, který byl znám jako trenér Baltimore Colts v sedmdesátých a Indianapolis Colts v devadesátých letech. Dlouholetý tight end Browns Ozzie Newsome byl přijat jako ředitel sportovních operací, později povýšil na hlavního manažera klubu. První dva roky byl domovským stadionem Ravens Memorial Stadium, bývalé sídlo Baltimore Colts, v roce 1998 se stěhují na vlastní nový stadion Camden Yards. Ten později mění název na PSI Net Stadium a M&T Bank Stadium. V Draftu NFL 1996 měli Ravens dvě volby v prvním kole: jako číslo 4 si vybrali offensive tackla Jonathana Ogdena a jako 26 Raye Lewise. Oba hráči strávili u Ravens celou kariéru a mají nakročeno k Síni slávy.  V zahajovacím utkání ročníku 1996 vyhráli baltimorští nad Oakland Raiders 19:14, ale zbytek sezóny úspěšný nebyl a Ravens skončili v divizi AFC Central na posledním místě s bilancí 4-12. Jedním z vrcholů sezóny byl zápas na hřišti Indianapolis Colts, kteří vyhráli 21:26.  Sezónu 1997 odstartovali Ravens s bilancí 3-1 dobře, ale nakonec s 6-9-1 do playoff neproklouzli. Peter Boulware, obránce z Florida State University s 11,5 sacky za sezónu, byl zvolen defenzivním nováčkem roku. 26. října tým poprvé odehrál utkání na hřišti nových regionálních rivalů, Washington Redskins, a vyhrál 20:17.  Quarterback Vinny Testaverde odchází před startem ročníku 1998 k New York Jets a je nahrazen bývalým hráčem Indianapolis Colts Jimem Harbaughem, a později Ericem Zeierem. Od Pittsburgh Steelers přichází cornerback Rod Woodson, Priest Holmes poprvé v kariéře naběhá v sezóně přes 1000 yardů. Ravens končí ročník s bilancí 6-10. 29. listopadu vítají Ravens Colts v Baltimore poprvé po patnácti letech a v bouři negativních reakcí směrem ke Colts vítězí 38:31.  Po třech neúspěšných sezónách v řadě pod Marchibrodou je čas na změnu, z Minnesota Vikigs přichází trenér Brian Billick. Ze St. Louis Rams je získán quarterback Tony Banks, který spolu s wide receiverem Quadry Ismailem dotahují Ravens na bilanci 8-8.  Vzhledem k neustálým finančním těžkostem nařídila NFL Modellovi prodej jeho licence. Dne 27. března 2000 vedení NFL schválilo prodej 49% Ravens Stevu Bisciottiovi. Součástí smlouvy je i možnost odkoupení zbývajících 51% za 325 milionů dolarů v roce 2004. 9. dubna 2004 NFL schvaluje koupi majoritního podílu v klubu Stevem Bisciottim.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2000 – šampióni Super Bowlu XXXV.", "content": "Rok 2000 zastihl obranu, vedenou defenzivním koordinátorem Marvinem Leiwsem ve fantastické formě. Ravens vytvořili nový rekord v počtu obdržených bodů za sezónu (16 utkání) s hodnotou 165 a překonali tak Chicago Bears z roku 1986 se 187 body. Ray Lewis byl jmenován defenzivním hráčem roku a se spoluhráči Samem Adamsem a Rodem Woodsonem byl vybrán do Pro Bowlu.  Quarterback Tony Banks začal sezónu s 5-1, ale po třech porážkách v řadě byl nahrazen Trentem Dilferem a tak to zůstalo až do konce sezóny. Naběhaných 1,364 za sezónu yardů nováčka running backa Jamala Lewise spolu se skálopevnou obranou drželi Ravens nad vodou, když se jinak ofenzívě nedařilo. V jedné části sezóny se Ravens nepodařilo v pěti zápasech za sebou skórovat touchdown, a přesto dvě utkání vyhráli. Po sérii sedmi vítězství v řadě se klub poprvé v historii s bilancí 12-4 dostal do playoff. Protože divizní rivalové Tennessee Titans nasbírali o jednou vítězství víc, musel Baltimore do utkání o divokou kartu, kde před 69,638 diváky porazil Denver Broncos 21:3. V divizním semifinále je čekala cesta právě do Tennessee. Za vyrovnaného stavu 10:10 zablokovala obrana Ravens pokus o field gól a z následného protiútoku skóroval touchdown Anthony Mitchell. Konečnou podobu výsledku 24:10 dal po interceptionu Ray Lewis. V AFC Championship je očekávali Oakland Raiders. Shannon Sharpe 96 yardovým touchdownem ve druhé čtvrtině spolu se zraněním quarterbacka Raiders Riche Gannona dopomohli k vítězství Ravens 16-3.  Baltimore se v Super Bowlu XXXV utkal s New York Giants a porazil je 34:7. Ravens zaznamenali 4 sacky a 5 turnoverů, jeden z nich proměnil Duane Starks v touchdown. Giants se podařilo skórovat pouze z kickoff returnu Ronem Dixonem ve třetí čtvrtině, ale Ravens bleskově kontrovali touchdownem na 24:7 a vítězství si pečlivou obranou vzít nenechali. Stali se tak teprve třetím týmem s divokou kartou (a čtvrtým nedivizním šampionem), který vyhrál Super Bowl.", "section_level": 2}, {"title": "2001 - 2002.", "content": "Ravens se pokusili obhájit titul s novým quarterbackem Elvisem Grbacem, ale zranění Jamala Lewise a špatná ofenzíva plány zhatily. Po průměrném startu 3-3 se forma zlepšila, takže výhra v posledním utkání základní části nad Vikings znamenala 10-6 a alespoň divokou kartu. V prvním kole playoff Ravens naráží na Miami Dolphins a v reminiscenci na loňskou sezónu zaznamenávají 3 turnovery, 345 ku 151 získaných yardů a vítězství 20:3. Ve druhém kole se utkávají s divizními rivaly Pittsburgh Steelers, ale tři interceptiony Grbace ukončují sezónu Ravens po porážce 10:27.  Před ročníkem 2002 naráží Baltimore na platový strop, takže je nucen prodat několik hráčů. I tak zůstávají Ravens konkurenceschopnými až do prosince, kdy řada porážek likviduje šanci na playoff.", "section_level": 2}, {"title": "Draft 2003.", "content": "Ravens potřebují quarterbacka, ale poté, co jsou všichni kvalitní rozebráni, si jako číslo 10 vybírají defensive enda Terrella Suggse z Arizona State Sun Devils. Výměnou s New England Patriots za volbu v prvním kole draftu 2004 získávají jako číslo 19 quarterbacka Kyla Bollera. Patriots tak o rok později získávají defensive tackla Vince Wilforka, který je podle mnohých klíčem k zisku Super Bowlu 2003 a 2004.", "section_level": 3}, {"title": "2003 - 2005.", "content": "Po sezóně 2003 Art Modell oficiálně prodává zbývajících 51% procent akcií Bisciottimu a ukončuje tak 40 let dlouhé vlastnictví NFL licence. Modell má stále kanceláře v sídle Ravens v Owings Mills v Marylandu, a působí jako konzultant.  Na startu ročníku je Boller jmenován startujícím quarterbackem, ale po zranění uprostřed sezóny je nahrazen Anthony Wrightem. Jamal Lewis zaznamenává 2,066 yardů, včetně 295 yardů v jediném utkání proti Cleveland Browns ze 14. září. Do zápasu se Seattle Seahawks zaznamenávají Ravens bilanci 5-5, ve kterém ale v posledních sedmi minutách obrací ztrátu 24:41 na vítězství 44:41 v prodloužení a následně vítězí v pěti ze šesti utkání. S 10-6 poprvé získávají titul v AFC North a utkávají se s Tennessee Titans. Skóre se přelévá ze strany na stranu, přestože Ravens naběhají pouhých 54 yardů. Titans vítězí field golem ze závěru zápasu 17:20 a sezóna baltimorských končí. Ray Lewis je podruhé v kariéře jmenován defenzivním hráčem roku.  V roce 2004 Ravens s 9-7 nedosahují na playoff, Kyle Boller zakončuje sezónu jako hlavní quarterback.  Před ročníkem 2005 se snaží rozšířit řady receiverů (druzí nejhorší v NFL 2004) podepsáním Derricka Masona od Titans a draftováním hvězdy Oklahomy Marka Claytona v Draftu 2005. Nicméně, Ravens končí sezónu s 6-10.", "section_level": 2}, {"title": "2006.", "content": "Baltimore Ravens začali sezónu tím, že se pokusí vylepšit loňskou bilanci 6-10. Poprvé v historii vítězí v prvních čtyřech utkáních pod vedením bývalého quarterbacka Titans Steva McNaira. Po problémech v ofenzívě prohrávají dvě následná utkání, takže trenér Brian Billick v pauze propouští koordinátora ofenzívy Jima Fassela a přebírá jeho kompetence. Následně Ravens vítězí v 9 z 10 zápasů a získávají divizní titul.  Jako druzí v AFC mají v prvním kole volno a ve druhém se střetávají s Indianapolis Colts. Mnozí fanoušci toto historické střetnutí nazývají jako „soudný den“, protože se utkali starý a nový baltimorský tým. V jednom z nejpodivnějších utkání historie playoff oba týmy skórují pouze field góly, McNair hází 2 interceptiony včetně jednoho na 1-yardové linii. Budoucí šampióni Super Bowlu Colts vítězí 6:15, pro Ravens sezóna končí.", "section_level": 2}, {"title": "2007.", "content": "Po hvězdném ročníku 2006 Baltimore věří, že ho dokáže zopakovat, ale zranění a chabá hra ničí tým, který končí poslední v AFC North s bilancí 5-11. Ponižující porážka ze 16. prosince 16:22 v prodloužení od ubohých Miami Dolphins vede k Billickově rezignaci den po skončení sezóny.", "section_level": 2}, {"title": "2008.", "content": "S nováčky Johnem Harbaughem (trenér) a Joem Flaccem (quarterback) vstoupil Baltimore do nové sezóny s nejistotou. Zápas druhého týdne s Houston Texans byl odložen o dva měsíce kvůli hurikánu Ike, takže Ravens museli hrát osmnáct týdnů v řadě. Po třech porážkách v řadě od Steelers, Titans a Colts bylo vítězství v utkání s Dolphins bráno jako vykoupení za předchozí rok a Ravens nabrali skvělou formu. Osm výher z 10 zápasů znamenalo šestou pozici pro nasazení do playoff. Největším úspěchem bylo vítězství 33:24 na hřišti Dallas Cowboys.  V důsledku čtyř interceptionů, z nichž jeden vyústil v touchdown Eda Reeda, poráží Ravens 4. ledna v utkání o divokou kartu Miami Dolphins 27-9. O šest dní později v Divisional Round oplácí Tennessee Titans porážku z pátého týdne a na LP Field díky field gólu Matta Stovera 53 sekund před koncem vítězí 13:10. Krůček od Super Bowlu XLIII prohrávají 18. ledna Ravens s divizními rivaly Pittsburgh Steelers 14:23.", "section_level": 2}, {"title": "2009.", "content": "Posledním pamětníkem první sezóny Ravens v NFL zůstává Ray Lewis. V draftu je vybrán Michael Oher, na základě jeho raných let kariéry je později natočen úspěšný film Blind Side. V prvním utkání sezóny pokračuje ofenzíva ve zlepšení a 500 získanými yardy spolu s 38 body poráží Kansas City Chiefs 38-24. Poněkud překvapivě se nedaří jinak tradičně silné obraně, takže Ravens střídavě prohrávají a vyhrávají, až končí základní část s bilancí 9-7. Tohoto poměru dosahují i Steelers a Texans, ovšem Baltimore má proti Pittsburghu lepší mezidivizní bilanci (3-3 oproti 2-4) a proti Texans mezikonferenční bilanci (7-5 proti 6-6). V prvním kole playoff se Ravens moc šancí proti silným New England Patriots nedává, ale Ray Rice z první akce zaznamenává 83-yardový touchdown. První čtvrtina končí drtivým vedením 24-0 a je v podstatě rozhodnuto, konečné skóre zní 33:14. V AFC Divisional Round se utkávají s Indianapolis Colts vedenými Paytonem Manningem, který ve druhé čtvrtině přihrává na dva touchdowny a vítězství 3:20.", "section_level": 2}, {"title": "2010.", "content": "Kromě tradičně výborné obrany se Ravens v nové sezóně mohou opřít také o výkony quarterbacka Joea Flacca, takže základní část končí s bilancí 12-4-0 a připisují si některá cenná vítězství, například nad New York Jets 10:9, Pittsburgh Steelers 17:14 nebo držiteli Super Bowlu New Orleans Saints 30:24. I tak končí v divizi až na druhém místě za Steelers, kteří při stejném poměru vítězství a porážek mají lepší bilanci v rámci divize (5-1 Steelers proti 4-2 Ravens), takže do playoff nastupují až z páté pozice. Přesto jsou v duelu s Kansas City Chiefs favority a tuto roli splňují, když ve druhém poločase drtí soupeře 20:0 a celkově 30:7. Ve druhém kole se střetávají se Steelers. Začátek utkání mají Ravens fantastický a v poločase vedou 21:7, ale krátce po přestávce snižuje 9-yardovým touchdownem tight end Heath Miller a Hines Ward 8-yardovým touchdownem vyrovnává. Na následující field gól ještě Ravens odpovídají stejnou mincí, jenže na Mendenhalův touchdown už ne a Steelers vítězí 24:31.", "section_level": 2}, {"title": "2011.", "content": "Ravens znovu míří vysoko, což dokazují vítězstvím 35:7 v prvním kole na nenáviděnými rivaly z Pittsburghu. Ve všech osmi domácích utkáních Baltimore vítězí, z venku si přiváží čtyři porážky, ale na druhou stranu vítězí na hřištích Bengals, Browns a hlavně znovu nad Steelers. Právě tento fakt pomáhá Ravens k zisku divizního titulu. Ti se mohou znovu opřít o tradičně skvělou defenzívu (2. nejlepší v lize), ve které ohromuje Terrell Suggs, který je za své výkony vyhlášen Defenzivním hráčem roku. V ofenzívě dominuje běhací útok vedený Rayem Ricem, ale slušné výkony podává také quarterback Joe Flacco. V prvním kole playoff má druhý nasazený Baltimore pauzu a v semifinále konference poráží na domácím stadionu Houston Texans 20:13. Hosté hrají až se třetím quarterbackem a po první čtvrtině prohrávají 3:17, ale po snížení ve druhé čtvrtině nezaznamenají ve druhém poločase ani bod a prohrávají. Finále konference na hřišti New England Patriots je od začátku až do konce vyrovnané, domácí se před koncem dostávají do vedení 23-20. Lee Evans poté při druhý a 1 nezachytí touchdownovou přihrávku a následně Billy Cundiff nepromění jednoduchý field gól z 32 yardů, který by znamenal alespoň prodloužení. Sezóna končí a znovu vyvstávají otazníky nad dalším pokračováním veteránů Eda Reeda a Raye Lewise.", "section_level": 2}, {"title": "2012 – šampióni Super Bowlu XLVII a konec jedné éry.", "content": "Přes mnohá zranění v defenzívě na začátku sezóny odstartovali Ravens soutěž výborně, a i s Edem Reedem a Rayem Lewisem v sestavě zvítězili v devíti z prvních jedenácti utkání. Šest zápasů ovšem skončilo rozdílem sedmi bodů nebo menším a protože ofenzíva pod vedením Joea Flacca začala nově praktikovat no-huddle offense, velký díl zodpovědnosti za výsledky stále ležel na obraně. Po domácí porážce 20:23 s úhlavním nepřítelem z Pittsburghu Ravens prohráli také dva další zápasy a odvolaného ofenzivního koordinátora Cama Camerona nahradil Jim Caldwell. Vítězství nad New York Giants 33:14 definitivně zajistilo Ravens divizní titul, nicméně kvůli porážce 17:23 v posledním kole s Bengals byli nasazeni do play-off až na čtvrtém místě.  Ray Lewis oznámil, že zápas prvního kola play-off proti pátým nasazeným Colts bude posledním v jeho kariéře nad domácím stadionu. Jím vedená obrana poté dovolila skórovat Colts pouze tři field góly a protože Joe Flacco přihrál na tři touchdowny, domácí zvítězili 24:9. V semifinále konference se v útočně laděném utkání střeli Ravens s Denver Broncos. Domácí Broncos si celé utkání udržovali mírný náskok, ale 41 sekund před koncem zápasu za stavu 28-35 hodil Flacco dalekonosnou přihrávku na Jacobyho Jonese, který ji proměnil v touchdown a šlo se do prodloužení. V něm si na své 45-yardové linii Peyton Manning připsal interception a Ravens proměnili následný field-gól, čímž postoupili do finále konference. Zde se střetli s New England Patriots a po prohrané první půli zápas úplně otočili. Nedovolili Patriots zaznamenat ani bod, sami jich dali 21 a po vítězství 28:13 se podruhé v historii klubu probojovali do Super Bowlu.  Zde se střetli s šampiony konference AFC, San Franciscem 49ers, které vedl bratra trenéra Ravens Johna Harbaugha Jim. Ravens vstoupili do zápasu skvěle a v poločase vedli 21:6, když Joe Flacco přihrál na tři touchdowny Boldinovi, Pittovi a Jonesovi, přičemž San Francisco se \"zmohlo\" pouze na dva field góly. A když z první akce druhé půle vrátil kickoff Jacoby Jones do touchdownu, zdálo se rozhodnuto. Pak ovšem nastal nechvalně známý výpadek světel, který trval 34 minut a po něm nastartovali 49ers velký návrat. Ještě ve třetí čtvrtině dosáhli touchdownu Frank Gore a Michael Crabtree, a po field gólu Akerse už byl rozdíl mezi oběma týmy pouze 5 bodů. Deset minut před koncem po dalším touchdownu zkusilo San Francisco vyrovnat, ale pokus za dva body nebyl úspěšný. Rozhodující moment nastal v čase 1:46 před koncem, kdy se Colin Kaepernick snažil najít přihrávkou v end zóně Michaela Crabtreeho. Ten zde svedl tvrdý souboj s Defensive backem Ravens Jimmy Smithem, výsledkem byla bohužel pro 49ers pouze nezachycená přihrávka. Ke kontaktu mezi oběma hráči došlo ještě před příletem míče, nicméně žádný faul nebyl hlášen. Ravens tak druhou účast v Super Bowlu proměnili v druhé vítězství a Joe Flacco byl vyhlášen nejužitečnějším hráčem utkání.", "section_level": 2}, {"title": "2013.", "content": "Po odchodu mnoha opor skládají Ravens nový tým a výsledky tudíž nejsou takové, jaké se od obhájce Super Bowlu očekávají. Pod tlak veřejnosti se dostává především quarterback Joe Flacco, jenž podepisuje šestiletou smlouvu na 120 milionů dolarů, čímž se v tu chvíli stává nejlépe placeným hráčem v historii NFL, ovšem jeho výkony na hřišti tomu neodpovídají a po sezóně je přinucen přistoupit na snížení platu. Z prvních deseti utkání vítězí Baltimore \"pouze\" ve čtyřech, kdy hned pět porážek je rozdílem šesti bodů nebo menším. Následují čtyři vítězství v řadě a play-off je znovu na dosah, jenže drtivé porážky od Patriots (7:41) a Bengals (17:34) ničí sen o obhajobě Super Bowlu.", "section_level": 2}, {"title": "Spor o logo.", "content": "První logo na helmách používané mezi roky 1996 – 1998 znázorňuje roztažená havraní křídla ve fialové a černé barvě se štítem uprostřed, na kterém je uprostřed nakresleno písmeno \"B\", nahoře slovo \"Ravens\", a dole malý bílý kříž. Obvodní soud potvrdil verdikt poroty, že logo porušuje autorská práva Fredericka E. Bouchata, amatérského umělce z Marylandu. Bouchat doložil, že svůj návrh loga odeslal na Maryland Stadium Authority faxem poté, co bylo potvrzeno získání týmu NFL Baltimorem. Když bylo logo zveřejněno, nebyl uveden jako autor. Bouchat žaloval klub a prohlašoval, že je návrhářem znaku; zástupci týmu tvrdili, že logo bylo navrženo nezávisle. Soud rozhodl ve prospěch Bouchata s tím, že majitel týmu Modell měl přístup k jeho práci. Bouchatův fax dorazil k Johnu Moagovi, předsedovi Maryland Stadium Authority, jehož kancelář byla umístěna ve stejné budově, jako Modellova. Bouchatovi nakonec nebyla přiřčena finanční náhrada za škody.  Deník Baltimore Sun vyhlásil novou soutěž o logo a představil tři návrhy. Fanoušci si vybrali havraní hlavu z profilu. Art Modell souhlasil, ale požadoval zakomponovat písmeno \"B\" někam do loga. Současné logo tak splňuje oba tyto požadavky.", "section_level": 1}, {"title": "Uniformy.", "content": "Design uniforem Ravens zůstal v podstatě beze změny od inaugurační sezóny 1996. Helmy jsou černé se dvěma zužujícími se fialovými pruhy od masky na vrchol přilby. Hráči standardně nosí fialové dresy doma a bílé venku. V roce 1996 tým nosil černé kalhoty s jedním velkým bílým pruhem na všechny zápasy. Dík kombinaci fialový dres - černé kalhoty se Ravens stali prvním týmem NFL, který v domácích zápasech nosí tmavou kombinaci. V listopadu 2004 představil tým třetí alternativní sadu, černé dresy s černými kalhotami a ponožkami. Od té doby nosí tuto kombinaci pouze při utkáních v hlavním vysílacím čase a při jiných významných zápasech. Po několika změnách se 5. prosince 2010 proti Steelers vracejí Ravens k fialovému dresu a černým kalhotám.", "section_level": 1}, {"title": "Hráči.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hráči draftovaní v prvním kole.", "content": "za posledních deset sezón", "section_level": 2}], "src_summary": "Baltimore Ravens je profesionální klub amerického fotbalu se sídlem v Baltimoru (stát Maryland). V současné době jsou členy North Division (Severní divize) American Football Conference (AFC, Americké fotbalové konference) National Football League (NFL, Národní fotbalové ligy). Název týmu je odvozen od básně “Havran“ Edgara Allana Poea, který v Baltimoru žil, pracoval a je zde i pohřben.", "tgt_summary": "巴尔的摩乌鸦(英语:Baltimore Ravens)是一支职业美式足球球队位于马里兰州的巴尔的摩。他们现时为美国美式足球联合会的北区进行比赛,其主场为M&T银行体育场。乌鸦队曾在2000年和2012年取得超级碗冠军。", "id": 2092303}
{"src_title": "Třída Walrus", "tgt_title": "海象級潛艇", "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku.", "content": "Program vývoje třídy \"Walrus\", zamýšlené jako náhrada starší třídy \"Dolfijn\", byl zahájen roku 1978. Třída se skládá z jednotek \"Walrus\" (S 802), \"Zeeleeuw\" (S 803), \"Dolfijn\" (S 808) a \"Bruinvis\" (S 810), postavených loděnicí Rotterdamse Droogdok Maatschappij v Rotterdamu a zařazených do služby v letech 1990–1994. Stavba prototypové jednotky \"Walrus\" se o jeden rok protáhla kvůli poškození, způsobeném roku 1986 požárem.  Jednotky třídy \"Walrus\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Konstrukční pojetí třídy \"Walrus\" navazuje na předcházející třídu \"Zwaardvis\". Ponorky mají dvojitý trup kapkovitého tvaru. Kvůli zvětšení hloubkového dostupu ponorek (o 50%) byl jejich trup vyroben z francouzské vysokotažné oceli MAREI. Inovativním prvkem v konstrukci této třídy je uspořádání kormidel do tvaru X, což zlepšuje jejich manévrovací schopnosti.  Ponorky nesou integrovaný senzorový, zbraňový a řídící systém SEWACO. Výzbroj ponorek tvoří čtyři 533mm torpédomety. Z nich mohou být vypouštěna torpéda či miny. Ponorka unese 20 torpéd či 40 min. U torpéd se jedná o moderní typ Mk 48 Mod 7, v případě potřeby ponorky mohou nést rovněž protilodní střely Sub-Harpoon.  Pohonný systém tvoří tři dieselgenerátory SEMT-Pielstick 12 PA4V 200VG a jeden elektromotor Holec. Ty pohánějí jeden sedmilopatkový lodní šroub. Ponorky dosahují nejvyšší rychlosti 12 uzlů na hladině a 21 uzlů pod hladinou.", "section_level": 1}, {"title": "Modernizace.", "content": "V prosinci 2011 byl schválen program rozsáhlé modernizace všech čtyř ponorek, který zajistí jejich provozuschopnost do roku 2025. Modernizace se bude týkat především bojového řídícího systému, sonarů, komunikačních systémů a satelitního komunikačního systému.<ref name=\"atm2012/1\">[Dále Zajac (2012)]</ref> Například společnost L-3 ELAC Nautik provede vylepšení sonaru a německá loděnice Howaldtswerke-Deutsche Werft na palubu ponoorek instaluje záchranný systém HABET.", "section_level": 2}, {"title": "Náhrada.", "content": "Nizozemské námořnictvo za tento typ hledá náhradu, kterou plánuje objednat rovněž v počtu čtyř kusů. V roce 2019 byl výběr ministerstvem obrany zúžen na tři nabídky: Naval Group s lokálním partnerem Royal IHC s konvenční verzí třídy \"Barracuda\", Saab Kockums a Damen Group s derivátem švédské třídy \"Blekinge\" a Thyssenkrupp Marine Systems a loděnice Den Helder. Podepsání kontraktu se očekává v roce 2022 a dodání všech ponorek do roku 2031.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Walrus je třída ponorek nizozemského královského námořnictva. Tvoří ji celkem čtyři jednotky, které jsou všechny v aktivní službě. Jsou to jediné v současnosti provozované ponorky nizozemského námořnictva. Po modernizaci se s jejich provozem počítá nejméně do roku 2025.", "tgt_summary": "海象级潜舰是荷兰海军目前唯一现役潜舰群,从90年代开始服役,都以海洋哺乳动物命名,特殊之处在于接近十字形状的舰尾;其升降舵和方向舵是X型排列。这种船尾是60年代由美军USS Albacore (AGSS-569)号率先使用,此后有海象级、瑞典Sjöormen级、澳洲柯林斯级、德国212A级都采用X型舰尾。", "id": 81133}
{"src_title": "Jędrzej Moraczewski", "tgt_title": "延杰伊·莫拉切夫斯基", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "V roce 1894 absolvoval polytechnickou akademii ve Lvově. Pracoval pak na zemském úřadu ve Lvově, ve východní Haliči a také v Dalmácii. Roku 1894 se stal členem Haličské Sociálně demokratické strany. Roku 1907 se stal členem říšského sněmu. V letech 1885–1893 byl aktivní v různých tajných studentských spolcích, s převážně nacionalistickou orientací. Později se zapojil do činnosti Polské sociálně demokratické strany v Haliči.  Na počátku 20. století se zapojil i do celostátní politiky. Ve volbách do Říšské rady roku 1907 získal mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor) za obvod Halič 28. Byl členem poslanecké frakce Klub polských sociálních demokratů. Mandát obhájil za týž obvod i ve volbách do Říšské rady roku 1911. Nyní byl členem parlamentní frakce Polský klub. Ve vídeňském parlamentu setrval až do zániku monarchie. K roku 1911 se profesně uvádí jako vrchní stavební komisař státních drah. Na Říšské radě se profiloval jako obhájce zájmů státních zaměstnanců. Podporoval družstevnictví ve východní Haliči a od roku 1912 byl předsedou Jednoty konzumních družstev v Haliči.  Za první světové války sloužil v období let 1914–1917 v 1. brigádě polských legií jako nadporučík. Na pozvání Józefa Piłsudského se stal roku 1914 členem Nejvyššího národního výboru (\"Naczelny Komitet Narodowy\") a v ruském záboru Polska agitoval pro nezávislý polský stát. Kvůli své protiněmecké agitaci byl roku 1917 zatčen, ale po intervenci Říšské rady brzy propuštěn. 22. května 1917 prezentoval na Říšské radě rezoluci Polského klubu, v níž se požadoval samostatný polský stát. Navázal kontakty s českou opozicí. Poté, co byl Piłsudski v červenci 1917 zatčen, převzal Moraczewski vedení tajné polské organizace, která si za cíl vzala sjednocení levicových politických sil podporujících samostatnost.  Od 6. listopadu 1918 do 17. listopadu 1918 byl ministrem dopravy provizorní vlády Polské republiky v Lublinu v kabinetu Ignacyho Daszyńského. Následně až do 29. prosince 1918 si toto portfolio udržel i v první řádné vládě Polské republiky. V ní zastával od 18. listopadu 1918 do 16. ledna 1919 post předsedy vlády. V roce 1920 se jako dobrovolník zúčastnil polsko-sovětské války, v níž bojoval v hodnosti majora. V letech 1919–1927 byl poslancem Sejmu a předsedal poslaneckému klubu Polské socialistické strany. V období let 1919–1925 byl také členem nejvyššího vedení strany. Zastával i funkci vicemaršálka (místopředsedy) Sejmu. V polovině 20. let se vrátil do vládních funkcí. Od 20. listopadu 1925 do 7. února 1926 (ve vládě Aleksandra Skrzyńského) a opět od 2. října 1926 do 29. prosince 1929 (v takzvaných sanačních vládách) působil jako ministr veřejných prací.  Podporoval Józefa Piłsudského během květnového převratu v roce 1926. Následujícího roku byl proto vyloučen z Polské socialistické strany. V roce 1928 se stal redaktorem provládního listu \"Przedświt\", který kriticky vystupoval proti polským socialistům. Od roku 1931 působil v čele centrály odborových svazů, která byla rovněž orientována provládně.  Zemřel 5. srpna 1944, když jeho dům zasáhla kulka vystřelená sovětským vojákem. Na místě byl mrtev.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jędrzej Moraczewski (13. ledna 1870 Trzemeszno – 5. srpna 1944 Sulejówek) byl rakouský a polský socialistický politik z Haliče, na počátku 20. století poslanec Říšské rady, v meziválečném Polsku první předseda vlády (od listopadu 1918 do ledna 1919) a ministr polských vlád; poslanec Sejmu.", "tgt_summary": "延杰伊·莫拉切夫斯基( (;1870年1月13日-1944年8月5日)是波兰社会主义政治家,曾任第一任波兰总理,任期1918年11月至1919年1月。", "id": 2860061}
{"src_title": "Chris Cooper", "tgt_title": "克里斯·庫柏", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v největším missourském městě Kansas City do rodiny hospodyně Mary Annové a Charlese Coopera, lékaře sloužícího u Letectva Spojených států amerických a vlastníka ranče. Má staršího bratra Chucka. Rodina žila v texaském Houstonu a Kansas City, kde od mala hrál ochotnické divadlo v herecké společnosti \"Barn Players\", založené v roce 1955. Po ukončení střední školy Stephens College pokračoval na Missourské univerzitě dvěma obory zemědělstvím a dramatickým uměním. Po absolutoriu odjel do New Yorku, kde zahájil hereckou kariéru.  Jeho prvním filmem se v roce 1987 stal \"Matewan\", režírovaný Johnem Saylesem; roku 1989 následovala role v seriálu \"Osamělá holubice\" a další léto snímek \"Thousand Pieces of Gold\".  Ve všeobecné povědomí vstoupil až roku 1999 vedlejší rolí v pětioscarovém dramatu \"Americká krása\". Další rok se objevil ve snímcích Patriot po boku Mela Gibsona a \"Já, mé druhé já a Irena\" vedle Jima Carreyho. Zahrál si v úspěšné trilogii o agentu Bourneovi a road movie \"Interstate 60\". Nejvýraznější rolí je dosud postava \"Johna Laroche\" v komedii z roku 2002 \"Adaptace\" s Nicolasem Cagem a Meryl Streepovou v hlavních rolích, za níž získal řadu nominací a ocenění, včetně Oscara a Zlatého glóbu. V roce 2007 se objevil v roli agenta FBI \"Roberta Hanssena\", pravděpodobně největšího amerického špióna pracujícího pro Sovětský svaz a Rusko. Thriller zachycující poslední fázi před jeho dopadením nese název \"Osudové selhání\".", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "S manželkou Mariannou Leoneovou Cooperovou se oženil v roce 1983. Žijí společně v massachusettském Kingstonu. Roku 1987 se jim narodil syn Jesse Lanier Cooper. V dětství jej postihlo krvácení do mozku a následně byla diagnostikována dětská mozková obrna. 3. ledna 2005 na komplikace onemocnění zemřel. Na jeho počest vznikla Nadace Jesseho Coopera.", "section_level": 2}], "src_summary": "Christopher William \"Chris\" Cooper (* 9. července 1951, Kansas City, Missouri) je americký herec, který se stal známý na konci 90. let 20. století ztvárněním několika vedlejších postav v celovečerních hollywoodských filmech jakými byly \"Americká krása\", \"Capote\", \"Království\", \"Syriana\", \"Seabiscuit\" a \"Adaptace\", za nějž obdržel Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli, stejně tak i Zlatý glóbus. Hlavní roli špióna \"Hannsena\" si zahrál v \"Osudovém selhání\", thrilleru natočeném na motivy skutečné události.", "tgt_summary": "克里斯多福·W·库柏(英语:Christopher W. Cooper,1951年-7月9日)是一名奥斯卡获奖美国男演员,主要自90年代末期走红,主要饰演许多片中的男配角色,好莱坞作品包括《美国心玫瑰情》、《柯波帝:冷血告白》以及《奔腾年代》。", "id": 981871}
{"src_title": "Alternativní splicing", "tgt_title": "選擇性剪接", "src_document": [{"title": "Mechanismy.", "content": "Bylo vypozorováno vícero mechanismů, jak může dojít k alternativnímu sestřihu. Relativně vzácně se to dělá tak, že se v jednom produktu ponechá intron, zatímco z druhého se normálně vystřihne. Častěji se intron sice vystřihává, ale existují dvě nukleotidové pozice, kde se střih (restrikce) provede: a to buď na 3' nebo 5' straně intronu. Případně je možné v jednom produktu ponechat exon, který je z druhého produktu vystřihnut. Někdy se ani nemusí přímo účastnit spliceozom a stačí, když transkripce začne na trochu jiném místě (na jiném promotoru). Trochu jinou metodou na opačném konci RNA je alternativní polyadenylace.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Alternativní splicing je minimálně u vyšších mnohobuněčných eukaryot velmi hojným až běžným jevem. Studie se však nemohou shodnout, jaký podíl genů podstupuje alternativní splicing. Hovoří se o 40, 60 ale i o 80 procentech všech lidských genů. Jedna studie uvádí 2,5–5,4 variant RNA na každý lidský gen. Rekordmanem však je v tomto ohledu jeden gen (Dscam) octomilek, který má 38 016 sestřihových variant. Běžně se jako příklad alternativního splicingu u člověka uvádí geny pro imunoglobuliny a pro T-buněčné receptory, v nichž je vytvářena rozmanitost protilátek (mimo jiné) právě tímto způsobem, tedy různým skládáním exonů.  Jedna studie z roku 2003 začíná konstatováním, že „antropocentrismus motivuje lidstvo, aby hledal vysvětlení pro svou relativní komplexitu“. Naráží tím na to, že člověk má přibližně stejně genů jako ostatní živočichové. Řešení by mohlo spočívat ve skutečnosti, že u genů se zvyšuje rozmanitost právě alternativním splicingem. Alternativní splicing může dokonce i urychlovat speciaci: když vznikne náhodnou mutací nový exon, byl by pro gen přítěží a byla by proti němu silná selekce. Alternativní splicing však může zachovat obě varianty, jednu bez exonu a jednu s ním, a v průběhu evoluce ještě tento nový exon poupravit, aby mohl sloužit třeba novému účelu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alternativní splicing (též alternativní sestřih) je jev, při němž díky různým variantám splicingu z jednoho genu vzniká více bílkovinných produktů. Po přepisu DNA v jádře prochází tzv. primární transkript RNA úpravami, v jejichž rámci se dlouhé nekódující úseky (introny) vystřihují a ostatní sekvence (tzv. exony) je možné spojit různými způsoby. Z výsledných několika RNA vytvořených od jednoho genu tak mohou být syntetizovány různé izoformy daného proteinu. To je právě způsob existence alternativního splicingu.", "tgt_summary": "选择性剪接(英语:Alternative splicing;又称“可变剪接”)是基因表达的方式,在复杂的动物例如人类细胞是非常普遍的。真核细胞的基因序列中,包含了内含子(intron)与外显子(exon),两者交互穿插。其中内含子在基因转录成mRNA前体后会被RNA剪接体移除,剩下的外显子才是能够存在于成熟mRNA(之后再进一步转译成蛋白质)的片段。", "id": 982723}
{"src_title": "Place de la Bastille", "tgt_title": "巴士底广场", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Bastila (neboli bašta) byla pevnost vybudovaná v letech 1370-1383 za vlády Karla V., která byla součástí pařížských hradeb. Za kardinála Richelieu byla přeměněna na vězení. Útok na Bastilu a její dobytí dne 14. července 1789 je považováno za symbolický začátek Francouzské revoluce. Dne 14. července 1790 byl na rozvalinách vybudován stan s nápisem „Ici on danse“ (Zde se tančí) a uspořádán ples. Jednalo se o první oslavu revoluce. 16. června 1792 bylo rozhodnuto vybudovat na místě pevnosti náměstí pojmenované \"Place de la Liberté\" (náměstí Svobody). V roce 1793 byla na náměstí umístěna fontána. Od 9. do 14. června 1794 byla na náměstí instalována gilotina, pod kterou bylo popraveno 75 osob. Občané si však vymohli, že gilotina byla přesunuta na okraj města na \"Place du Trône-Renversé\" (dnešní Place de la Nation).  Napoleon Bonaparte ve svých plánech na přestavbu Paříže naplánoval v roce 1808 zřídit na náměstí pomník ve tvaru slona jako protiváhu Vítězného oblouku postaveného na západě města. Tento \"Éléphant de la Bastille\" (Slon z Bastilly) měl být vysoký 24 m a měl být odlit z děl ukořistěných Španělům. Na vrchol slona se mělo vystoupat schodištěm umístěným v jedné jeho tlapě. Architekt Jean-Antoine Alavoine zahájil práce na pomníku v roce 1833, ale podařilo se vybudovat pouze sádrový model podle návrhu sochaře Pierra Charlese Bridana. Pomník byl odstraněn v roce 1846 a zůstala z něj pouze kruhová základna fontány.", "section_level": 1}, {"title": "Náměstí dnes.", "content": "Náměstí Bastilly je častým místem různých jarmarků, koncertů a trhů. Je velmi populární v pátek a sobotu večer, neboť se zde nachází mnoho kaváren, restaurací, kin a nočních klubů. Náměstí je rovněž výchozím bodem, tranzitem nebo cílem mnoha manifestací a demonstrací politických stran či odborových organizací. Od roku 1998 každou neděli odpoledne ve 14:30 za pěkného počasí zde začíná veřejný běh na kolečkových a inline bruslích, který pokračuje ulicemi Paříže a měří asi 20 km.", "section_level": 1}, {"title": "Ulice vedoucí na náměstí.", "content": "Ve směru hodinových ručiček z pohledu anděla na Červencovém sloupu:", "section_level": 1}], "src_summary": "Place de la Bastille (\"Náměstí Bastilly\") je významné náměstí v Paříži, symbolické místo Francouzské revoluce, kde stála pevnost Bastila zničená v letech 1789-1790. Její půdorys je na náměstí vyznačen řadou dlaždic. Uprostřed náměstí stojí Červencový sloup.", "tgt_summary": "巴士底广场()是法国首都巴黎的一个广场,是法国大革命的重要纪念地方。", "id": 3030134}
{"src_title": "Irena Hesensko-Darmstadtská", "tgt_title": "伊莲妮公主 (黑森和莱茵)", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, dětství a mládí.", "content": "Princezna Irena se narodila jako třetí ze sedmi dětí předposledního hesenského velkovévody Ludvíka IV. a jeho manželky Alice Sasko Koburské, původem britské princezny. Jejími prarodiči ze strany matky byli britská královna Viktorie a její manžel, princ Albert, prarodiči ze strany otce pak hesenský vévoda \"Karel\" a princezna \"Alžběta Pruská\". Dostala jméno \"Irena\" (řecky \"mír\"), neboť se narodila na konci prusko-rakouské války. Alice ji považovala za velmi nevzhledné dítě a napsala své sestře Viktorii, že Irena není pěkná.  Vévodkyně Alice vychovávala své děti velmi prostě. Děti měly anglické chůvy, jedly a oblékaly se velmi jednoduše, učily se např. péci a vařit, stlaly si lůžka, uklízely. Matka učila děti vnímat utrpení a bídu ostatních, často s nimi navštěvovala špitály a charitativní zařízení.  První tragédie zasáhla rodinu v roce 1873, když mladší bratr Ireny, hemofilik Fridrich vypadl z otevřeného okna, uhodil se hlavou o žebřík a o hodinu později zemřel na krvácení do mozku. Alice často brala ostatní děti na hrob syna, aby se tam modlily a v melancholii na něj vzpomínaly.  Další neštěstí přišlo na podzim roku 1878, kdy celá rodina, vyjma matky a Ireniny starší sestry Alžběty onemocněla záškrtem. Nemoci podlehla nejdříve (16. listopadu) nejmladší sestřička, čtyřletá Marie, po čtyřech týdnech (14. prosince) pak i matka Alice, vyčerpaná péčí o nemocné a oslabená žalem ze ztráty dcerky.  Po smrti Alice převzala péči o děti královna Viktorie; strávily rok v Anglii.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "24. května roku 1888 roku se Irena provdala za prince \"Alberta Viléma Jindřicha Hohenzollerna\", svého bratrance (matky Ireny a Jindřicha byly sestry), třetí dítě a druhého syna německého císaře Fridricha III. Pruského a Viktorie Sasko-Koburské. Manželství denervovalo královnu Viktorii, neboť s ní nebylo zkonzultováno. Bylo však šťastné a pár byl označován jako \"velmi sympatický\". Z manželství vzešli tři synové: Irena, vychovaná ve viktoriánské morálce, byla zasažená některými událostmi. Těžce nesla konverzi svých dvou sester, Alžběty a Alix na pravoslaví. Kromě toho v roce 1907 pomohla k uzavření sňatku velkokněžny Marie Pavlovny s princem Vilémem Švédským, svazek se ukázal jako katastrofální. V roce 1912 naopak byla zdrojem velké podpory pro svou sestru Alix, když její syn cesarevič Alexej málem zemřel na následky banálního zranění, komplikovaného ovšem hemofilií, které utrpěl na lovu v Polsku.  V době první světové války byly vztahy Ireny se sestrami podvázány, neboť se nacházely na opačných stranách konfliktu. Nakonec byly dvě z nich, Alžběta a Alix (spolu s celou Alixinou rodinou) zavražděny bolševiky.  Po abdikaci německého císaře přestala být země pod vládou Hohenzollernů, Irena s manželem však zachovali svoje majetky v severním Německu.  Irenin manžel, princ Jindřich, zemřel v roce 1929. Irena adoptovala dceru svého syna Zikmunda Barbaru (1920), když její otec opustil Německo. V roce 1945 ji velmi zasáhla smrt jejího nejstaršího syna Valdemara. Ona sama zemřela v roce 1953, zanechavši svůj majetek vnučce. Byla nejdéle žijícím potomkem Ludvíka IV. a velkovévodkyně Alice.", "section_level": 2}, {"title": "Dědičná zátěž.", "content": "Irena byla nositelkou dědičné nemoci – hemofilie. Nemoc předala dvěma ze svých synů – nejstaršímu a nejmladšímu. Zdraví Valdemara ji trápilo od jeho nejútlejšího věku, později, v roce 1904 byla zasažena smrtí čtyřletého Jindřicha, který upadl a zranil se na hlavě. Několik měsíců po jeho smrti porodila Irenina sestra Alix, ruská carevna Alexandra Fjodorovna syna Alexeje, u něhož se hemofilie rovněž záhy objevila. I jejich sestřenice, španělská královna Viktorie Evženie Battenberg, porodila dva syny nemocné hemofilií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Irena Hesensko-Darmstadtská (německy \"Irene Luise Maria Anna Prinzessin von Hessen und bei Rhein\") (11. června 1866, Darmstadt – 11. listopadu 1953) byla rodem hesenská a sňatkem pruská princezna.", "tgt_summary": "黑森和莱茵大公国伊莲妮公主(:1866年-7月11日-1953年-11月11日),全名伊莲妮·路易丝·玛利亚·安娜(),是黑森和莱茵大公路德维希四世及其夫人爱丽丝公主的第三女,也是第三个孩子。伊莲妮公主的丈夫是表兄阿尔贝特·威廉·海因里希,他是德国皇帝腓特烈三世的第三个孩子。", "id": 2136100}
{"src_title": "Cincinnati Bengals", "tgt_title": "辛辛那提孟加拉虎", "src_document": [{"title": "Týmová historie.", "content": "Klub dostal opět jméno Bengals, protože v Cincinnati již tým stejného názvu hrál v letech 1937–1941. Název Bengals získal podle vzácného bílého bengálského tygra chovaného v městské zoologické zahradě.  Po přesunu z American Football Feague do National Football League se objevila komplikace. Starý dosluhující stadion Crosley Field, kde hráli společně se Cincinnati Reds, už nevyhovoval. Tento stadion byl postaven v roce 1912. Za asistence guvernéra státu Ohio Jamese A. Rhodese, zástupců okresu Hamilton County a městské rady bylo odsouhlaseno postavení nového multifunkčního stadionu.  Po dokončení fúze mezi AFL a NFL v roce 1970, byl tým Cleveland Browns přiřazen do centrální divize American Football Conference, tedy do stejné divize jako Bengals. Tím vznikla veliká rivalita.  První dvě sezóny (ještě v AFL) hrál tým na Nippert Stadium, který je současným domovem univerzitního týmu Cincinnati Bearcats. Tým dokončil svou první sezónu s výsledkem 3-11. Jedním ze světlých bodů byly výkony Running backa Paula Robinsona, který naběhal 1 023 yardů a byl vyhlášen nováčkem roku.  V roce 1970 se Bengals přestěhovali na Riverfront Stadium, který sdíleli se Cincinnati Reds až do přestěhování na Paul Brown Stadium v roce 2000. Tým dosáhl na playoff třikrát během deseti let, ale zde nevyhrál ani jednou. Do Super Bowlu se dostali dvakrát během 80. let, ale prohráli obě finále s týmem San Francisco 49ers. Po účasti v playoff v roce 1990 Paul Brown zemřel. Do vedení týmu se dostal jeho syn Mike a pro Bengals začala éra přestavby týmu. Ta trvala až do roku 2003, kdy byl k týmu povolán nový hlavní trenér Marvin Lewis. V tomto roce byl také draftován Quarterback Carson Palmer, ale celou sezónu nehrál. Pod Palmerem se tým objevil v roce 2005 v playoff, poprvé od roku 1990.  Bengals se vrátili do playoff v roce 2009 a trenér Marvin Lewis byl oceněn jako trenér roku. V roce 2010 skončil tým s bilancí 4-12 a do playoff se nepodívali. O rok později zakončil tým základní část s výsledkem 9-7 a hráli playoff. Zde se utkali s týmem Houston Texans a byli poraženi. V roce 2012 opět skončila sezóna postupem do playoff, kde opět narazili na Houston Texans a opět odešli poraženi.", "section_level": 1}, {"title": "Hráči.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění hráči a trenéři.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Hráči.", "content": "Nejužitečnější hráč roku Nováček roku", "section_level": 3}, {"title": "Trenéři.", "content": "Trenér roku", "section_level": 3}, {"title": "Draft.", "content": "Hráči draftovaní v prvním kole za posledních deset sezón:", "section_level": 2}], "src_summary": "Cincinnati Bengals je profesionální klub amerického fotbalu, který sídlí v Cincinnati ve státě Ohio. V současné době je členem North Division (Severní divize) American Football Conference (AFC, Americké fotbalové konference) National Football League (NFL, Národní fotbalové ligy). Svá domácí utkání hrají na Paul Brown Stadium, který je umístěn v centru Cincinnati. Primárními barvami týmu jsou oranžová a černá. Jejich hlavními rivaly jsou Baltimore Ravens, Cleveland Browns, Pittsburgh Steelers.", "tgt_summary": "辛辛那提孟加拉虎(英语:英语:Cincinnati Bengals)是一支职业美式足球球队位于俄亥俄州辛辛那提。他们现时为美联北区的其中一支球队,他们在1968年加入美国橄榄球联合会,并在1970年合并时正式成员国家美式足球联盟。球队在1967年由Paul Brown带领下正式成立,他在1946年到1962年为克里夫兰布朗取得75.9%胜利率,为球队赢得四次全美国美式橄榄球联盟的主教练。球队曾在1981年和1988年进入超级杯,但是无法取得冠军。", "id": 982745}
{"src_title": "Seznam olympijských zkratek", "tgt_title": "國際奧委會國家編碼列表", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zimní olympijské hry 1956 a letní olympijské hry 1960 byly první hry, na kterých se objevily \"iniciály zemí\", pod nimiž byl v uveřejňovaných oficiálních zprávách veden každý NOV. Nicméně kódy použité na několika příštích hrách byly často založeny na jazyku hostitelské země (např. GIA pro Japonsko na zimních olympijských hrách 1956 a letních olympijských hrách 1960 konaných v Itálii, z italského \"Giappone\") nebo na základě francouzského názvu země (např. COR pro Koreu, z \"Corée\"). Od zimních olympijských her 1972 byla většina kódů standardizována pro současné použití, ale některé se v posledních letech změnily. Kromě toho se rozpustil Sovětský svaz, rozpadla se Jugoslávie, rozdělilo se Československo, znovu se sjednotilo Německo a v několika případech zeměpisných přejmenování měla všechna za následek změny kódu.  Kromě tohoto seznamu více než 200 NOV vyžaduje standardizované kódy MOV účast výborů na paralympijských hrách. Tyto nedávné příklady zahrnují Macao a Faerské ostrovy, které mají kódy MAC, resp. FRO.", "section_level": 1}, {"title": "Současné NOV.", "content": "Zde je 206 současných NOV (národních olympijských výborů) v rámci olympijského hnutí. Následující tabulka uvádí současný používaný kód každého NOV a jakékoli jiné kódy používané na minulých hrách podle oficiálních zpráv z těchto her. Některé v minulosti používané kódy jsou vysvětleny dále v následujících odstavcích. Kódy používané speciálně pouze pro letní olympijské hry a pouze pro zimní olympijské hry konané ve stejném roce jsou označeny „LOH“, resp. „ZOH“.", "section_level": 1}, {"title": "Historické NOV a družstva.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dosud používané kódy.", "content": "Dvanáct historických NOV a družstev má kódy, které jsou dosud používány v databázi výsledků MOV, pod nimiž jsou vedeni minulí medailisté z těchto družstev.", "section_level": 2}, {"title": "Zastaralé kódy.", "content": "Došlo k dvěma dalším významným změnám kódů, v obou případech kvůli změnám označení země používaných MOV:", "section_level": 2}], "src_summary": "Mezinárodní olympijský výbor (MOV) používá třípísmenné olympijské zkratky kódů zemí, pod nimiž jsou vedeni sportovci, kteří se účastní olympijských her. Každý kód obvykle označuje národní olympijský výbor, ale existuje několik kódů, které byly na minulých hrách použity pro jiné případy, jako například družstva složená ze sportovců více zemí či skupiny sportovců formálně nereprezentujících žádnou zemi.", "tgt_summary": "国际奥委会国家或地区编码是国际奥林匹克委员会(IOC)为其所属成员国或地区而编配的3个英文字母的国家或地区代码。通常地,一个代码表示一个国家奥林匹克委员会(NOC),但是在过去的比赛中,也有一些代码被用于其他的情况,例如来自多个国家的运动员组队,或者没有正式代表任何国家的运动员组。", "id": 2634748}
{"src_title": "Kislovodsk", "tgt_title": "基兹洛沃茨克", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha a topografie.", "content": "Kislovodsk se nachází na jihu Stavropolského kraje, prakticky na hranici s Karačajevsko-čerkeskem a Kabardsko-Balkarskem, 65 km od hory Elbrus. Kislovodsk leží v malebném údolí vzniklém soutokem dvou řek - Olchovky a Berezovky v povodí řeky Podkumok. Délka údolí od jihovýchodu na severozápad činí asi 4 km.  Reliéf povrchu je hornatý, takže městské obvody leží v různých výškách nad mořem; nejníže položený bod o nadmořské výšce 817 m se nachází u Narzaní galerie, nejvýše položený bod se nalézá v místním parku u sanatoria Rudé slunce 1 062 m nad mořem.  Krajina města a jeho okolí je velmi malebná. Město je obklopeno pískovcovými a křídovými horami, které tvoří četné terasy s hlubokými jeskyněmi a grottami. Samostatné bloky červeného pískovce získaly bizarní tvary v důsledku zvětrávání. Z východu je město obklopeno řetězci kopců, které tvoří střední část Džinalského hřbetu (o nadmořské výšce 1 500 m). Na severní straně údolí je Kislovodsk ohraničen horami Borgustanského hřbetu, dosahujícího výšky 1 200 m nad mořem. Džinalský a Borgustanský hřbet jsou výběžky Pastbiščného hřebene, jednoho ze severních hřbetů Velkého Kavkazu. Z jihu a jihovýchodu je Kislovodské údolí ohraničeno kuestou Skalistého hřbetu - hřebene Kabardian s výškou do 1 600 m a Bermamytským platem, rozeklanými kaňony řek Alikonovky, Berezovky a Olchovky.  Území městského okresu Kislovodsk zahrnuje vlastní město a jeho okolí, včetně území obcí Alikonovka, Belorečenskij, Industrija, Lunačarskogo, Narzannyj, Novokislovodskij a Zelenogorsk.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Okolní hory chrání Kislovodsk před studenými větry a díky nim je zde jedinečné mikroklima. Navzdory skutečnosti, že město leží v hlubokém údolí mezi horami, není zde vzduch nikdy nehybný, protože údolí je průběžně provětráno čerstvým horským vzduchem proudícím soutěskami řek. Kislovodsk leží mnohem výše než jiné lázně Kavkazských minerálních vod a přitom má příznivější klimatické podmínky, což mu dává charakter horského klimatického střediska.  Podnebí je mírně kontinentální s velkým počtem slunečných dnů. Co do počtu slunečních dnů Kislovodsk patří k nejlepším lázním na světě. Průměrný počet jasných dnů je v Kislovodsku asi 300, zatímco v Pjatigorsku 98, v Železnovodsku 117, a Jessentukách 112. Průměrná roční teplota je kolem +8 °C, průměrný roční úhrn srážek 600 mm, z nichž většina spadne na jaře a počátkem léta. Tlak vzduchu je v Kislovodsku poměrně nízký (923 hPa) a je stálý, což má příznivé účinky na léčbu pacientů, kteří oceňují povzbuzující čerstvý vzduch, zejména v teplém ročním období. Relativní vlhkost je 56 - 65 %.  Zima je v Kislovodsku mírná, středně mírná, suchá, s nestabilní sněhovou pokrývkou, chladna obvykle nastupují v druhé polovině listopadu. Nejchladnější dny jsou v lednu (-4 °C), ale díky invazi studeného vzduchu teploty mohou klesat až k -20 °C, a při tání zase dosahují 18 až 19 °C. V zimě je mnoho slunečných dnů, v průběhu dne svítí slunce alespoň 4 hodiny, větry jsou velmi vzácné.  Jaro přichází později než v jiných městech kavkazských minerálních vod, počasí je proměnlivé, a to zejména v dubnu, kdy se důsledkem častých větrů měnívá sněžení na teplé počasí. Přesto je i v dubnu počet dnů bez slunečního svitu malý. Léto je dlouhé (asi 5 měsíců), nikdy horké; večer a brzy ráno je vždy chladno, průměrná teplota v červenci a srpnu je 19 °C, občas se vyskytnou deště.  Stabilní podzim začíná v září. Slunečné, suché počasí obvykle trvá až do listopadu. Srážky jsou malé, je bezvětří a slunečno.", "section_level": 2}, {"title": "Vegetace.", "content": "Město je velmi zelené, je tu mnoho veřejných zahrad, květinových záhonů. Chloubou města je lázeňský park. Na svazích hor kolem Kislovodska se nacházejí subalpinské louky a v okolí horské stepi. V Kislovodsku a jeho okolí jsou četné ovocné sady.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Chronologie osídlení v oblasti Kislovodsku.", "content": "Během posledních dvou set let zkoumání dávného osídlení bylo na území Kislovodska a jeho okolí objeveno a prostudováno více než 800 archeologických nalezišť. To částečně umožnilo vytvořit chronologii kultury, která existovala na území současného Kislovodska od 5 tisíciletí před naším letopočtem. Z některých historických období nebyly dosud archeologické památky objeveny.", "section_level": 2}, {"title": "Prehistorie.", "content": "Ve vykopávkách v archeologickém areálu \"Kabardinka-2\" ležícím 10 km na jih od Kislovodska byly nalezeny pozůstatky starověké kobanské kultury bronzové doby (13. -12. století před naším letopočtem). Velikost osady byla na tehdejší dobu významná - několik desítek domů o ploše 16 × 12 metrů. Další známou archeologickou památkou je velký komplex Klin-jar, který leží na západním okraji Kislovodska. Tento komplex obsahuje pozůstatky staveb a pohřebišť, které patří do kobanského (9. - 7. století př. n. l.), sarmatského a alanského období.", "section_level": 2}, {"title": "18. století n. l..", "content": "Ve středověku a až do konce 18. století nebylo kislovodské údolí osídleno. Existují důkazy o tom, že místo, kde je pramen minerální vody, nikomu nepatřilo a bylo v pohraničí mezi zemí Velké Kabrdy na východě a územím malých abazinských kmenů na západě. Je známa pouze existence malé abazinské osady a strážního stanoviště na Křížové hoře (hoře Ducha svatého). V roce 1793 navštívil kislovodské údolí německý vědec Peter Simon Pallas. Jako první prostudoval podrobně pramem minerální vody, změřil jeho hloubku, sestavil jeho popis a předpověděl mu velkou budoucnost. Za průkopníka lázeňských pobytů je považován velitel kavkazských vojsk Iraklij I. Morkov, který se v roce 1798 utábořil nad pramenem a bral si koupele, aby se zbavil astmatu.", "section_level": 2}, {"title": "Kislovodsk v 19. století.", "content": "Dne 7. 3. 1803 vydal Alexandr I. reskript o vybudování opevnění na místě, \"kde se na Kavkazu nachází kyselé vody\". Pevnost Kyselé vody, patřící k Azovsko-Mozdokské obranné linii byla postavena na vyvýšenině mezi řekami Olchovka a Berezovka od června do října 1803. Obklopena příkopem měla pevnost tvar hvězdy. Z pevnosti byl prokopán tunel k řece pro případ dlouhého obléhání. V roce 1812 byla pevnost přestavěna, budovy byly kamenné, byly postaveny vysoké kamenné hradby s cimbuřím a nárožními věžičkami. Zakladatelé a první obyvatelé Kislovodsku byli ruští vojáci, kteří zde po dokončení své služby zůstávali.  Během léta kislovodský pramen navštěvovalo stále více návštěvníků. V roce 1812 byly postaveny lázně se 3 vanami (do té doby se koupalo v jámách vykopaných v zemi). V roce 1820 tu během své první cesty na Kavkaz žil A. S. Puškin, který přijel s rodinou generála Nikolaje Rajevského. Zvláštní roli v rozvoji Kislovodska hrál generál Alexej Petrovič Jermolov, díky němuž byl přední okraj kavkazské válečné linie přesunut dál na jih a který tak zastavil útoky horalů. Byla postavena luxusní dvoupatrová restaurace s kolonádou a schodiště vedoucí do parku a k pramenu. Pod schodištěm byla postavena grotta (nyní Lermontovskij). V restauraci byl rozsáhlý taneční sál, jakož i zařízení pro návštěvníky. Kromě toho se v roce 1823 na rozkaz generála Jermolova začalo s výstavbou kislovodského parku.  V polovině 19. století byla kislovodská pevnost přestavěna architektem S. Uptonem. Do roku 1873 byl Kislovodsk již dobře ozeleněn.  V Kislovodsku se usadila řada obchodníků, šlechticů a inteligence z hlavního města. Počet obyvatel rychle rostl a od roku 1881 do 1891 se zvýšil z 1 551 na 6 000.  Velký význam mělo vybudování silnice ze stanice Miněralnyje Vody do Kislovodsku v roce 1875, a zejména výstavba železnice z Miněralných Vod v roce 1893, díky čemuž město získalo spojení s ostatními městy země. To okamžitě zvýšilo počet návštěvníků a v důsledku toho zvýšilo nároky na počet ubytovacích míst a dodávek vody. V roce 1895 bylo město připojeno na hydroelektrárnu. V roce 1896 byla otevřena malá stáčírna minerální vody. Ruský spisovatel Dmitrij Mamin-Sibirjak v těch letech napsal o Kislovodsku \"Město je krásné, ulice leží na strmých březích řeky. Celkový pohled je velmi krásný a velkolepé nádraží by mohlo být ozdobou jakéhokoli hlavního města\".", "section_level": 2}, {"title": "Kislovodsk ve století 20..", "content": "V roce 1903 kislovodská osada obdržela statut města. V blízkosti Kurzalu v Horním parku byla postavena hudební hala, která byla pojmenována křišťálovou pro své výborné akustické vlastnosti. Ve 30. letech 20. století bylo postaveno 20 nových sanatorií a dalších 22 sanatorií vzniklo rekonstrukcí budov penzionů, sídel a hotelů.  V roce 1928 architekt P. Eskov postavil v centrální části města, vedle hlavních minerálních lázní, budovu „Říjnových koupelí“ se 60 kabinkami, která se vyznačuje velkorysými vnějšími tvary, pohodlím, kompaktním uspořádáním interiéru, dostatkem vzduchu a světla a která měla zdrž o objemu 400 metrů krychlových. V letech 1935 - 1938 bylo v Kislovodsku uvedeno do provozu krásné sanatorium dle projektu architektů Ginzburga, Popova, Vachtangova a Špalka, které do dneška zůstalo jednou z nejpohodlnějších budov lázní. Ve stejném období architekt Meran Meržanov postavil „Sanatorium-hotel NKVD“ (nyní „Kislovodsk“) a sanatorium \"Rudé kameny\" s luxusem a maximálním komfortem. Všech 20 zdravotnických lázní postavených v Kislovodsku do druhé světové války bylo provedeno, aby splňovalo vysoké hygienické požadavky a poskytovalo pacientům maximální pohodlí. Vnější tvar budov byl moderní, plochy byly ozeleněny a přizpůsobeny klidnému odpočinku a léčbě. Dodnes slouží lidem. Budovy lázní jsou architektonickými památkami ruské architektury 30. let. Po začátku Velké vlastenecké války byl další rozvoj lázní přerušen, Kislovodsk byl přeměněn na nemocniční základnu. Již v srpnu 1941 zde bylo připraveno 36 nemocnic ze sanatorií a hotelů. Město Kislovodsk získalo Řád Vlastenecké války I. stupně za velkou nezištnou práci v léčení a rehabilitaci vojáků, která významně přispěla ke zlepšení zdraví, a za své úspěchy v ekonomickém a kulturním rozvoji.  Do roku 1950 byla plně obnovena všechna sanatoria a léčebná zařízení, proveden velký hydrogeologický výzkum, který zvýšil zásoby minerálních vod pro balneologické účely. Spolu s opravami začala nová výstavba a vylepšování města. Dle projektů architekta Andreje Ole byla v roce 1951 postavena prvotřídní sanaoria „Horní vrchy“ a „Piket“. V roce 1952 byla zahájena stavba sanatorií \"Horní vzduch\" a \"Moskva\". V roce 1955 postavil kolchoz \"Rusko\" z Novoalexandrovského okresu ve Stavropolském kraji pro zemědělce nádherné sanatorium \"Kolos\". Všechna nová lázeňská střediska byla vybavena soudobým zařízením, nabízejícím nejvýhodnější příslušenství pro nemocné. Na rozvoj lázeňství, jeho obnovu a rekonstrukci bylo investováno více než 600 milionů rublů.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Narzaní galerie. Postavena v letech 1848-1953 (architekti Upton a François) ve středověké anglickém stylu. Místo procházky a pití minerální vody. Nachází se v ní \"vroucí jámy\" (pramen minerální vody), picí místnosti, lázeňská knihovna s čítárnou. Architektonicky zajímavou stavbou je budova Hlavních lázní. Budova je postavena ve východním stylu.  Pozoruhodným místem je Kolonáda, symbolizující vstup do lázeňského parku, vizitka Kislovodska. Polokruhový struktuře připomíná tvarem a umístěním blízkou Narzaní galerii - hlavně ve sloupech, uspořádaných ve dvou úrovních.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město má železniční stanici Kislovodsk, konečnou na slepé trati z Miněralných Vod. Silnice spojující město Miněralnymi Vodami a Čerkeskem. Staví se dálnice jižním směrem do nového lyžařského střediska v regionu Elbrus. Nejbližší letiště se nachází přibližně 60 km od Kislovodsku v blízkosti města Miněralnyje Vody.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Podstatnou část hospodářství Kislovodska tvoří lázeňský sektor. V Kislovodsku se nachází více než 60 lázní a hotelů. Polovina obyvatel pracuje ve službách pro rekreanty, kteří sem přijíždějí za odpočinkem a na léčení.", "section_level": 1}, {"title": "Etnické složení.", "content": "K roku 2008  A také: Řekové, Lakcové, Balkárci, Osetinci, Ázerbájdžánci, Darginci, Avarci, Čečenci, Inguši, Tabasarani, Čerkesové a Kabardinci.", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Kislovodsk má 7 partnerských měst:", "section_level": 1}], "src_summary": "Kislovodsk je co do počtu sanatorií největší lázeňské město v Rusku, které se nachází v Stavropolském kraji, v lázeňském regionu Kavkazskije miněralnyje vody. Město leží 234 km od města Stavropol, v severním podhůří Velkého Kavkazu v nadmořské výšce od 800 do 1 069 metrů nad mořem. Kislovodsk vznikl z ruské vojenské pevnosti založené v roce 1803. Za svůj vznik a jméno vděčí pramenům kyselé minerální vody (kyselky).", "tgt_summary": "基兹洛沃茨克()是俄罗斯斯塔夫罗波尔边疆区的一个城市,位于库马河畔。2002年人口129,788人。本市是一个矿泉城市(城名的意思是「酸水」)。", "id": 141176}
{"src_title": "Australské královské námořnictvo", "tgt_title": "澳洲皇家海軍", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Od počátku evropské kolonizace Austrálie v roce 1788 až do poloviny 19. století se na obraně země podílely britské válečné lodě operující ze Sydney. V roce 1859 pak byla zřízena samostatná British Naval Station a až do roku 1913 v Austrálii operovala britská eskadra válečných lodí. V roce 1909 bylo rozhodnuto o zřízení čistě australských námořních sil, jejichž prvními plavidly se v následujícím roce staly torpédoborce \"Yarra\" a \"Parramatta\". Dne 10. července 1911 král Jiří V. přejmenoval dosavadní \"Commonwealth Naval Forces\" na Australské královské námořnictvo. Námořnictvo rychle sílilo a na počátku první světové války provozovalo bitevní křižník \"Australia\", šest lehkých křižníků, šest torpédoborců a dvě ponorky.", "section_level": 2}, {"title": "Světové války.", "content": "Na počátku první světové války australské válečné lodě pomáhaly s obsazením německých kolonií v oblasti a bránily domácí námořní plavbu a přístavy proti německé východoasijské eskadře viceadmirála Maximiliana von Spee. Během eskorty konvoje například australský křižník \"Sydney\" odhalil německý lehký křižník \"Emden\", který v následné bitvě potopil. V pozdějších fázích války australské lodě operovaly na evropském válčišti, například se podílely na neúspěšné Dardanelské kampani (ovšem vždy jako integrální součást Royal Navy).  Po první světové válce nastalo výrazné snížení stavů námořnictva na pouhých pět torpédoborců a šest ponorek. Hlavní posilou se pak staly těžké křižníky \"Australia\" a \"Canberra\", po nárůstu mezinárodního napětí ve 30. letech námořnictvo posílily ještě lehké křižníky \"Sydney\", \"Perth\" a \"Hobart\" a několik torpédoborců. Na počátku druhé světové války (v roce 1939) tak australské námořnictvo provozovalo dva těžké křižníky, čtyři lehké křižníky, pět torpédoborců a tři šalupy.  Za druhé světové války bylo australské námořnictvo velice aktivní, zapojilo se jak do operací v Evropě, tak zejména v Pacifiku, kam se válka rozšířila na sklonku roku 1941. Hlavním úkolem námořnictva byla obrana země, námořních tras a podpora ofenzivních operací proti Japonskému císařství. Během války se námořnictvo výrazně rozšířilo – z 5010 mužů v roce 1939 na 37 000 osob v roce 1945. Ztráty námořnictva čítaly okolo 2170 mužů. Potopeny byly těžký křižník \"Canberra\", lehké křižníky \"Sydney\" a \"Petrh\", torpédoborce \"Nestor\", \"Vampire\", \"Voyager\" a \"Waterhen\", šalupy \"Parramatta\" a \"Yarra\" a okolo 30 dalších lodí menších kategorií.", "section_level": 2}, {"title": "Studená válka.", "content": "Po druhé světové válce opět nastala redukce velikosti námořnictva, to ale například získalo své první letadlové lodě – \"Sydney\" a \"Melbourne\". Námořnictvo se přitom zapojilo do řady konfliktů studené války – například korejské a vietnamské války. Dále se účastnilo války v Perském zálivu, války v Iráku a operací na Východním Timoru.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Současné námořnictvo plánuje stavbu tří nových torpédoborců třídy \"Hobart\" a dvojice výsadkových dokových lodí třídy \"Canberra\". V obou případěch byly vybrány konstrukce španělské loděnice Navantia.", "section_level": 2}], "src_summary": "Australské královské námořnictvo (\"Royal Australian Navy\") je námořní složkou australských obranných sil. Vzniklo roku 1911 a od počátku bylo úzce spojeno s Britským královským námořnictvem. Účastnilo se řady konfliktů, například první i druhé světové války, korejské či vietnamské války.", "tgt_summary": "澳洲皇家海军(英语:Royal Australian Navy)是澳洲国防军的海军部队。目前澳大利亚皇家海军已拥有48艘军舰、4艘非战斗船只、16,000名现役军人,是南太平洋地区最强大的的海军力量。", "id": 2747928}
{"src_title": "John Krasinski", "tgt_title": "約翰·卡拉辛斯基", "src_document": [{"title": "Soukromý život.", "content": "Narodil se v Newtonu v Massachusetts internistovi polského původu Ronaldu Krasinskimu a Mary Clare, rozené Doyle, irského původu. Má dva starší bratry Kevina a Paula a byl vychováván jako římský katolík. Již od dětství se přátelí se svým kolegou ze seriálu \"Kancl\" B.J. Novak, chodili společně na stejnou základní i střední školu.  Před nástupem na vysokou školu rok vyučoval angličtinu v Kostarice. Poté pokračoval na Brownově univerzitě, kde studoval divadelní umění. Školu absolvoval v roce 2001.  V listopadu 2008 začal chodit s anglickou herečkou Emily Bluntovou, s níž se v srpnu následujícího roku zasnoubil a v červenci 2010 oženil. Předtím chodil se svou kolegyní ze seriálu \"Kancl\" Rashidou Jones.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Po absolvování Brownu se přestěhoval do New Yorku, aby se věnoval herectví. Objevil se v reklamách a televizních pořadech, pracoval rovněž jako číšník. Objevil se ve hře \"What the Eunuch Saw\", kterou napsal a režíroval jeho bývalý spolužák. V roce 2000 působil jako pomocný dramaturg v \"Late Night with Conan O'Brien\".  Před kamerou se poprvé objevil v roce 2000 v malé roli ve snímku \"Velké trable malého města\". Následovaly další malé role v seriálech a ve filmech, ale upozornil na sebe až rolí Jima Halperta v seriálu \"Kancl\", v němž začal účinkovat v roce 2005. V roce 2010 jednu epizodu tohoto seriálu i režíroval. Pro seriál rovněž natočil úvodní záběry města Scrantonu v Pensylvánii.  V roce 2006 byl uveden film \"Noví gauneři\", kde ztvárnil postavu Gideona. V témže roce napsal a režíroval snímek \"Něco na těch mužích je\", jenž byl uveden v roce 2009 na Sundance Film Festivalu. Jedná se o filmovou adaptaci krátkých povídek Davida Fostera Wallace.  Objevil se také v hlavních nebo vedlejších rolích v několika romantických komediích. V roce 2007 hrál ve filmu \"Kněz je poděs\" s Mandy Mooreovou a Robinem Williamsem, o rok později ve snímku \"Tvrdé palice\" s Georgem Clooneym a Renee Zellwegerovou, v dalším roce ve filmu \"Všude dobře, proč být doma\" s Mayou Rudolphovou. V roce 2009 se objevil vedle Meryl Streepové, Aleca Baldwina a Stevea Martina ve filmu \"Nějak se to komplikuje\" režisérky Nancy Meyersové.  V roce 2011 si zahrál ve filmu \"Nějak se to komplikuje\" po boku Ginnifer Goodwin a Kate Hudson. Film však získal negativní ohlas. O rok později si zahrál ve filmu \"Nobody Walks,\" který měl premiéru na Filmovém festivalu Sundance. V roce 2015 se stal výkonným producentem pořadu \"Souboj playbacků\". O rok později pořad získal nominaci na Cenu Emmy. V roce 2015 si také zahrál po boku Emmy Stone ve filmu \"Aloha.\" Film získal negativní ohlas kritiků. V roce 2016 si zahrál ve válečném filmu \"\" a v dramatickém filmu \"Hollarovi.\"  V roce 2018 zrežíroval a scénář napsal k hororovému filmu \"Tiché místo,\" ve kterém si také zahrál se svojí manželkou Emily Blunt. Film se stal trhákem a vydělal přes 325 milionů dolarů. Ve stejném roce také získal hlavní roli seriálu \"Jack Ryan.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "John Burke Krasinski (* 20. října 1979, Newton, Massachusetts, USA) je americký herec, režisér a scenárista. Objevil se např. ve filmech \"Kněz je poděs\", \"Nějak se to komplikuje\", \"Všude dobře, proč být doma\", propůjčil svůj hlas postavě Lancelota ve snímku \"Shrek Třetí\", ale největší popularitu mu vynesla role Jima Halperta v seriálu \"Kancl\".", "tgt_summary": "约翰·伯克·卡拉辛斯基(英语:John Burke Krasinski,,1979年-10月20日)是一位美国男演员、导演、制片人和编剧。卡拉辛斯基较知名的是于2005年至2013年间在NBC情景喜剧《我们的办公室》中饰演吉姆·哈柏特一角;他在该剧的演出获得了好评,并赢得了无数的奖项。此外,他亦曾在该剧中担任监制和导演。", "id": 272970}
{"src_title": "Japonská literatura", "tgt_title": "日本文学", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší literatura.", "content": "Nejstarší japonské literární památky spadají do období Asuka a Nara. V těch dobách japonci ještě neměli vlastní písmo. Z pevniny sem pronikly psané texty na artefaktech, dřevěných destičkách, mincích atd. S oficiálním uvedením buddhismu v 6. století vzrostl na ostrově počet psaných listin a zájem o znalost čínského jazyka, mluveného, i psaného. Aplikovat přímo čínské písmo na japonštinu bylo však vyloučeno především kvůli podstatnému rozdílu obou jazyků. Postupně vzniklo několik způsobů, jak číst čínské znaky japonsky. Takzvané sinojaponské čtení, kdy se čínské znaky čtou s japonskou výslovností, zůstalo v užívání až do dnes. Původní podoba zápisu byla vertikálně. Dodnes si převážná část beletrie, časopisy a slovníky zachovaly způsob vertikálního řádkování a čtení zprava doleva. Od devátého století byl z Číny přejat tisk z dřevěných desek. Používal se téměř výhradně na tisk náboženských textů. K šíření světské a jiné literatury se začal používat tisk až od 16. století.  Jako první tři významné literární památky se uvádí kroniky \"Kodžiki\" (712), Nihonšoki (720) a básnická sbírka \"Manjóšú\" (asi 760).  Na počátku osmého století byl vydán příkaz na sestavení záznamů z provincií, tzn. \"Fudoki\". Měly zde být zahrnuty hospodářské a geografické poměry, místní zvyky, mýty a legendy. Popisné části jsou psány čínsky, legendy japanizovanou čínštinou a písně a poezie japonsky s fonetickým použitím čínských znaků.  Po staletí kolovaly legendy a mýty pouze v ústním podání zásluhou tzv. \"Kataribe\", skupin či rodin profesionálních pěvců a vypravěčů. V předmluvě kroniky Kodžiki je dokonce uvedeno jméno \"Hieda no Are\". Na základě jeho/jejího vyprávění byla částečně kronika napsána. Všechny mýty, legendy a další údaje byly přednášeny v japonštině a proto je kronika napsaná japonsky.  Kronika Nihonšoki (Nihongi) má spíše historickou hodnotu než literární. Jako první v řadě zahájila tradici oficiálních kronik Japonska, jež se souhrnně nazývají Rikkokuši (Šest národních historií). Vznikly v období Nara a Heian. Po Nihongi následovaly kroniky Šoku Nihongi, Nihon kóki, Šoku Nihon kóki, Montoku džicuroku a Sandai džicuroku.  Ve sbírce \"Engišiki\" z konce 10. století, jsou zahrnuty \"Noritó\" – šintoistické modlitby, kultovní projevy, prosby za ochranu a bohatou úrodu. Původně se tradovaly ústně v rodech Imibe a Nakatomi a do dnešní doby se jich zachovalo 217.  Z let 697 až 789 se zachovalo 62 císařských výnosů \"Semmjó\". Byly vydávány k slavnostním a významným příležitostem, k zažehnání nebezpečí apod.  Díky velkému vlivu čínské kultury se čínština stala i úředním jazykem. Až do 19. století na japonském území vznikala paralelně spolu s japonskou i literatura psaná čínsky, \"Kanbun\" (漢文). Její součástí jsou i básně \"Kanši\" (漢詩).", "section_level": 2}, {"title": "Klasická literatura období Heian.", "content": "Literatura klasického období, nebo také literatura heianská, spadá do období 8. až 12. století, její dozvuky lze vypozorovat i později až do století třináctého. Tato historická etapa je považována za kulturní rozkvět a zlatý věk japonské literatury. Na císařském dvoře vzniká velké množství textů, ve světě nevídaným jevem je próza a poezie psaná ženami. Rozvíjí se také nové žánry, především prozaické.", "section_level": 2}, {"title": "Poezie.", "content": "Vznikly básnické sbírky psané čínsky, kdy z posledních velkých básníků je Sugawara no Mičizane.", "section_level": 3}, {"title": "Próza.", "content": "Desáté století je počátkem prózy jejímž průkopníkem je Ki no Curajuki. Novými žánry se staly výpravné prózy Monogatari, deníková literatura Nikki a črty \"Zuihicu\". Z nejznámějších děl období Heian a také celé japonské literatury je Gendži monogatari od Murasaki Šikibu.", "section_level": 3}, {"title": "Deníková literatura.", "content": "Deníková literatura (日記文学) byla psána jak muži tak ženami. Zatímco muži psali převážně čínsky a text byl omezen na strohé informace, ženské deníky se psaly japonsky, byly prokládány básněmi a zápisky byly živější. Podkategorií jsou deníky cestovní.", "section_level": 4}, {"title": "Zuihicu.", "content": "Zápisky neboli črty jsou formou deníkové literatury avšak časově ani dějově na sebe nenavazují.", "section_level": 4}, {"title": "Literatura období Kamakura a Muromači.", "content": "Stanovit přesně rok, kdy končí literatura období Heian a začíná literatura období Kamakura je složité. Na konci 12. století Japonsko ovládl chaos a války mezi rody. Vítězně z nich vyšel rod Minamoto a přestěhoval hlavní město do Kamakury. Literatura v tomto období nehrála nijak významnou roli, přesto vzestup zaznamenalo japonské divadlo \" Nó\", které se vyvinulo ze starších forem kabuki, gigaku, bugaku a dalších. Neoddělitelnou součástí a později i samostatnou formou jsou frašky Kjógen. Vysoké umělecké úrovně dosáhla dramata Nó zásluhou Kanamiho a jeho syna Zeamiho. Mezi 13. a 15. století z ústně tradovaných válečných příběhů vzniklo osm válečných příběhů \"Gunki monogatari\". Nejznámější je \"Heike monogatari\" (Příběh rodu Taira).  Vliv zenového buddhismu se projevil v tzv. literatuře Pěti hor (五山文学), přesněji literatura pěti klášterů. V poezii se objevila řazená báseň Renga, později humorně laděná \"Haikai no renga\". Koncem 16. století se do Japonska dostaly první evropské písemnosti prostřednictvím portugalských misionářů.", "section_level": 3}, {"title": "Literatura období Edo.", "content": "Po rozhodující bitvě v roce 1600 se v Japonsku ujal vlády rod Tokugawa a následovalo více jak 200 let, kdy se země uzavřela před světem a rozvíjela se po kulturní stránce. Spolu s růstem měst vznikala i třída městského obyvatelstva a samozřejmě měšťanská literatura. K šíření literatury přispěl i pokrok v oblasti knihtisku. Knihy byly často zábavného charakteru a bohatě ilustrovány. Objevili se i první učenci zabývající se historií Japonska a japonského písemnictví, tato věda nazývá \"Kokugaku\" (国学). V oblasti poezie došlo taktéž ke změnám. Vznikla například forma \"Kjóka\" – bláznivá báseň. Souhrnně se humorná literatura nazývala \"Gesaku\" (戯作). Během 17. století také vznikla nejpopulárnější forma japonské poezie – Haiku. V oblasti dramatu jsou pro období Edo charakteristické dvě formy – loutkové divadlo\" džóruri\" a divadlo herců\" kabuki\". Nejvýznamnějším autorem her je \"Čikamacu Monzaemon\".", "section_level": 2}, {"title": "Národní věda.", "content": "Od 17. století se utvořila tzv. Kokugaku, která se zabývala studiem staré literatury a historických i filosofických spisů. Předními představiteli byli \"Kamo no Mabuči\", jeho následovník Motoori Norinaga a Ueda Akinari.", "section_level": 3}, {"title": "Autoři.", "content": "Tzv.\" Tři géniové\" – Macuo Bašó, Ihara Saikaku (Fudžimoto Kizan), Čikamacu Monzaemon", "section_level": 3}, {"title": "Literatura období Meidži a předválečného Japonska.", "content": "Sóseki Nacume", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj japonského písma.", "content": "Japonské písmo jak je známe dnes, prošlo během své historie několika stadii. Vyvinulo se z čínštiny, která je ale jazyk s uzavřenými slabikami, zatímco japonština má slabiky otevřené. Znaky v čínštině byly ideogramy, vyjadřovaly se jimi gramatické i syntaktické vztahy. Oproti tomu japonština má slova několikaslabičná, má soustavu partikulí a jiný slovosled. Po fonetické stránce jsou jazyky výrazně odlišné.", "section_level": 1}, {"title": "Literární útvary.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Waka.", "content": "(和歌) – japonská báseň, píseň. Tradiční japonská poezie pro kterou platí, že je nerýmovaná a střídají se v ní sedmislabičné a pětislabičné verše.", "section_level": 2}, {"title": "Monogatari.", "content": "(物語) Vyprávění o lidech a věcech. Prozaická výpravná forma s počátky v období Heian. Původně se příběhy tradovaly ústně. Nejslavnější příběh je o princi Gendžim. Forma monogatari zahrnuje několik částí:", "section_level": 2}, {"title": "Deníková literatura.", "content": "(日記,日記文学) Literární žánr, který je nejstarším typem prózy v Japonsku s počátky v 10. století, který přetrval až do 14. století. Byla psána jak muži tak ženami. Zatímco muži psali převážně čínsky a text byl omezen na strohé informace, ženské deníky se psaly japonsky, byly prokládány básněmi a text byly živější. Podkategorií jsou deníky cestovní.", "section_level": 2}, {"title": "Haiku.", "content": "(俳句, 俳諧, 発句) Haiku, nebo také haikai, nebo hokku je sedmnáctislabičná básnická forma tvořená třemi verši podle schématu 5-7-5. Vyvinula se z Haikai no renga. Forma je živá dodnes.", "section_level": 2}, {"title": "Haibun.", "content": "(俳文) – prozaická díla inspirovaná haiku ve formě cestovního deníku.  (芥川賞) Založena v roce 1935 na paměť spisovatele společností pro podporu japonské literatury. Cena se uděluje dvakrát do roka. Stát se i kandidátem na tuto cenu znamená pro autora významnou poctu. Cena se stala nejdůležitější literární cenou Japonska a pro naprostou většinu spisovatelů, kteří ji obdrželi, se stala počátkem úspěchu na literární scéně.", "section_level": 2}, {"title": "Literární ceny.", "content": "V posledních letech získali cenu např. Akiko Itojama, Hitomi Kanehara, Šuiči Jošida, Tošijuki Horie a Kó Mačida.  (直木賞) (文化勲章) (野間文芸賞) (菊池寛賞) (岸田國士戯曲賞) (女流文学賞) (日本芸術院賞)", "section_level": 1}], "src_summary": "Počátky Japonské literatury se datují do období 8. století. Z této doby se dochovaly kroniky psané převážně čínsky. Nejstarší literární díla na Japonské ostrovy pronikaly Číny a Indie, jejichž prostřednictví byl šířen buddhismus. Později se zformovaly japonské slabičné abecedy, kany – hiragana a katakana – používané zprvu k psaní poezie od 9. století. Během následujících staletí se rozvíjely různé literární žánry jako monogatari (vyprávění), deníková literatura, epika a další. V 18. století vznikla jedna z nejznámějších japonských básnických forem – haiku. Během 19. století, kdy se Japonsko otevřelo světu, se objevily překlady zahraničních děl. Ve 20. století se literatura používala především k propagandistickým účelům a běžné žánry se de facto přestaly vyskytovat. Již od středověku byly v Japonsku populární ilustrované příběhy, které se vyvinuly do dnešních manga komiksů.", "tgt_summary": "日本文学指的是以日本语写作的文学作品,横跨的时间大约有两千年。早期的文学作品受到中国文学非常大的影响,但在后来日本也渐渐形成自有的文学风格和特色。19世纪日本重启港口与西方国家贸易及展开外交关系之后,西方文学也开始影响日本的作家,直到今天仍然得见其影响力。", "id": 728064}
{"src_title": "Disjunktní sjednocení", "tgt_title": "不交并", "src_document": [{"title": "Názvosloví.", "content": "Tento článek pojednává o konstrukci, kterou lze provést nad libovolnými množinami, i když nejsou disjunktní. Formulace \"„C je disjunktním sjednocením množin A a B“\" se však často používá ve smyslu \"„C je sjednocením množin A a B, které jsou disjunktní“.\" Jelikož u disjunktním množin má jejich obyčejné a disjunktní sjednocení velmi podobné vlastnosti (byť formálně nejde o týž objekt), rozdíl mezi těmito dvěma významy je často bezvýznamný.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Pokud nějaký prvek \"x\" je v \"A\" i \"B\", je nutné jeho jednotlivé kopie v disjunktním sjednocení odlišit pomocí uspořádaných dvojic; prvek pocházející z \"A\" je zvykem reprezentovat jako formula_6 a prvek pocházející z \"B\" jako (x,1). Ovšem bylo by nepraktické toto použít pouze u těch prvků, které se skutečně vyskytují v obou množinách; proto se toto použije u všech prvků. Za každý prvek se tedy formou uspořádané dvojice \"přidá\" informace o tom, ze které množiny byl převzat. Disjunktní sjednocení dvou množin se tedy definuje jako", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce pro větší kolekce množin.", "content": "Sjednocení i disjunktní sjednocení lze však definovat pro libovolně velké kolekce množin. Abychom s nimi mohli přehledně pracovat, používáme konvenci, že máme nějakou indexovou množinu \"I\" a jednotlivé množiny značíme \"M\" pro formula_8. \"M\" je tedy formálně chápáno jako zobrazení, jehož definičním oborem je \"I\" a \"M\" je jen přehlednější zápis pro \"M(i)\".  Tato konvence není nikterak omezující, neboť přejeme-li si pracovat s libovolným systémem množin \"S\", můžeme (pokud se nenabízí přehlednější způsob indexování) položit \"I = S\" a \"M(i) = i\". Tedy index množiny \"M\" bude matematický objekt totožný s množinou \"M\". Často je však přehlednější indexovat např. přirozenými čísly. Pokud chceme disjunktní sjednocení z kolekce, v níž jsou některé množiny vícekrát (například disjunktní sjednocení z tří kopií množiny celých čísel plus dvou kopií množiny záporných celých čísel), pak zobrazení M nebude prosté, ale různým indexům \"i\" přiřadí tutéž množinu \"M\".  V uvedeném případě můžeme zvolit indexování různě a nezáleží na tom. Můžeme např. indexovat přirozenými čísly tak, že  Za číslo 19 pak budou v disjunktním sjednocení prvky (19,1), (19,2), (19,3). Číslo 19 se tedy tímto způsobem vyskytuje ve výsledné množině třikrát, zatímco číslo -7 pětkrát.  Obecná definice tedy zní: Direktní součin kolekce množin formula_11 je definován jako  přičemž první výraz je používané označení, druhý význam je definice pomocí kartézského součinu a třetí výraz je rozepsání této definice.  Tato definice dá přesně stejnou množinu, jako předchozí jednodušší definice disjunktního sjednocení dvou množin A,B. Je třeba položit \"I = {0,1}, M = A, M = B\".", "section_level": 2}, {"title": "Příklad použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "V teorii grafů.", "content": "Je-li \"V\" množina vrcholů grafu, pak je obvyklé definovat, že hranou může být libovolný objekt formula_13 nebo formula_14 pro formula_15 (v prvním případě mluvíme o orientované hraně, v druhém o neorientované; u neorientované nesmí být \"a=b\").  Tato definice je však problematická, protože v závislosti na definici uspořádané dvojice může pro některé vrcholy nastat formula_16. Tento problém lze vyřešit tak, že hranou může být jakýkoli prvek \"disjunktního\" sjednocení množiny možných orientovaných hran a množiny možných neorientovaných hran.", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukce zúplnění.", "content": "Ke každému metrickému prostoru lze zkonstruovat jeho \"zúplnění\", tedy nejmenší metrický nadprostor, který je úplný. Tato konstrukce se provádí tak, že každý nový bod je reprezentován množinou všech Cauchyovských posloupností, které k němu (neformálně řečeno) konvergují. K tomu, aby některý z těchto nových objektů nebyl identický s některým z původních objektů, lze použít právě disjunktní sjednocení. (Přirozenější je ovšem problém vyřešit tak, že i původní prvky jsou reprezentovány množinami Cauchyovských posloupností).", "section_level": 2}], "src_summary": "Disjunktní sjednocení je matematický pojem. Tak jako lze sjednocení množin \"A\" a \"B\" chápat jako nejmenší množinu, v níž jsou všechny prvky z \"A\" i \"B\", lze disjunktní sjednocení chápat jako nejmenší množinu, v níž jsou všechny prvky z \"A\" i \"B\", ovšem každý objekt nese informaci, z které množiny byl převzat a objekty, které jsou v \"A\" i \"B\", se vyskytují ve výsledku zvlášť za \"A\" a zvlášť za \"B\".", "tgt_summary": "在集合论,一组集合的不交并指的是一种修改过的并集运算,除了普通的并集,还标记了元素的来源。不交并还有另一个意义,指的是两两不交的集合的并集。", "id": 861988}
{"src_title": "Třída Vikrant", "tgt_title": "維克蘭特級航空母艦", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Práce na projektu nových letadlových lodí byly zahájeny v roce 2003. Kýl první jednotky INS \"Vikrant\" byl založen v loděnici Cochin Shipyard (CSL) v únoru 2009. Trup lodi byl spuštěn na vodu v srpnu 2013. Na rok 2015 původně plánované zařazení do služby bylo posunuto do roku 2021 a později na rok 2022. Stavební program nabral velké zpoždění například kvůli problémům s převodovými skříněmi pohonu, dieselgenerátory, integrací pohonu, nebo nedostatkem vysokopevnostní oceli.  Technické problémy si vynutily rovněž řadu změn na projektu druhé jednotky INS \"Vishal\", která má atypicky výrazně větší výtlak. Její přijetí do služby je očekáváno v roce 2032. Plavidlo však nebylo oficiálně objednáno.  Jednotky třídy \"Vikrant\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Vikrant\".", "content": "Letadlová loď \"Vikrant\" bude mít délku 260 metrů a výtlak okolo 40 000 t. Její konstrukce je modulární, skládající se z 874 bloků. S realizací projektu Indii vypomáhá italská loděnice Fincantieri a dále firmy z Ruska.  Plavidlo bude mít úhlovou letovou palubu, kterou bude s hangárem spojovat dvojice výtahů. První jednotka bude koncepce STOBAR – letouny budou startovat pomocí skokanského můstku na přídi (druhá jednotka by již měla být vybavena katapulty). Každá z lodí ponese až 30 letadel. Budou to například stíhací letouny Mikojan MiG-29K, útočné letouny HAL Tejas a vrtulníky HAL Dhruv či Kamov Ka-31. Plánovaná výzbroj zahrnuje čtyři 76mm kanóny OTO Melara Super Rapid, vertikální vypouštěcí sila pro protiletadlové řízené střely a dále systémy blízké obrany proti letounůn a protilodním střelám.  Pohonný systém bude koncepce COGAG. Budou ho tvořit čtyři plynové turbíny General Electric LM2500+. Nejvyšší rychlost bude přes 28 uzlů a dosah okolo 8000 námořních mil.", "section_level": 2}], "src_summary": "Třída Vikrant (jinak též Projekt 71) je třída letadlových lodí indického námořnictva. Od roku 2009 je stavěna prototypová jednotka \"Vikrant\", přičemž plánována je stavba druhého, mnohem většího plavidla. \"Vikrant\" je první letadlová loď, která byla navržena a postavena v domácích loděnicích. Ve službě nahradí letitou letadlovou loď INS \"Viraat\". Obě letadlové lodě řazené do této třídy se liší svou velikostí i koncepcí, což přináší průtahy v realizaci celého projektu. Prototypová jednotka \"Vikrant\" má být do služby přijata roku 2022.", "tgt_summary": "维克兰特级航空母舰(印地语:विक्रान्त)或国产航空母舰(英语:Indigenous Aircraft Carrier,IAC)是印度海军第一艘自行建造的航空母舰。目前印度正计划建造两艘维克兰特级的航空母舰,并在科钦造船厂(CSL)建造。", "id": 2378521}
{"src_title": "Pchúmipchon Adunjadét", "tgt_title": "普密蓬·阿杜德", "src_document": [{"title": "Titul.", "content": "Jeho plný titul zněl: \"Velký král Siamu, velký ochránce, znamenitá síla země, moc nemající sobě rovnou, nejvěhlasnější z rodiny Mahidol, útočiště lidu\".", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Narodil se roce 1927 ve Spojených státech, ve městě Cambridge ve státě Massachusetts, kde jeho otec, thajský následník trůnu, studoval medicínu. Za rok se však rodina krátce vrátila do Thajska, ale již roku 1933 se spolu s matkou odstěhovali do Švýcarska, kde navštěvoval francouzské školy v Lausanne. V roce 1945 začal studovat na Universitě v Lausanne, kterou dokončil již jako král v roce 1951. Tím se stal po zavraždění svého bratra Ramy VIII. v roce 1946.  Po ukončení studií se počátkem roku 1950 vrátil domů do Thajska. 28. dubna 1950 se oženil s Mom Chao Rajawongse Sirikit Kitiyakara, v tomto manželském svazku se narodily čtyři děti: princezna Ubolratanu Radžakanjaovou, thajský král Maha Vajiralongkorn, princezna Maha Chakri Sirindhorn a princezna Chulabhorn Valayalaksana.", "section_level": 1}, {"title": "Panování.", "content": "Byl zárukou stability na thajské nestabilní politické scéně, udržel si odstup od politiků a generálů a vyvaroval se toho, aby se znelíbil veřejnosti. Proto byl velmi oblíbený thajskou veřejností, což dokázaly například velkolepé oslavy 60. výročí nástupu Rámy IX. na trůn roku 2006. Kromě úcty Thajců střeží autoritu krále také zákon trestající znevažování monarchie. V Thajsku je přípustná kritika vlády, ne však panovníka a jeho rodiny.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Ráma IX. byl také známým hudebním skladatelem a vášnivým fotografem, na mnoha portrétech je zobrazen s fotoaparátem v ruce.", "section_level": 1}, {"title": "Úmrtí.", "content": "Král zemřel 13. října 2016. Po jeho smrti vládl Thajsku regent Prem Tinsulanonda. Korunní princ Maha Vajiralongkorn odložil termín nástupu na trůn na 1. prosince 2016. Od 1. prosince vládne jako král Ráma X.", "section_level": 1}], "src_summary": "Král Pchúmipchon Adunjadét (thajská transkripce : Phumiphon Adunyadet, thajsky: ภูมิพลอดุลยเดช; 5. prosince 1927 – 13. října 2016, Bangkok) byl thajský král z dynastie Chakri vládnoucí pod jménem Ráma IX.. Vládl od 9. června 1946 a s dobou vlády 70 let a 126 dní byl nejdéle vládnoucím panovníkem v dějinách Thajska a svého času také nejdéle sloužící hlavou státu na světě. V roce 1957 vojenský převrat svrhl nepopulární vládu polního maršála Plaeka Phibunsongkhrama zdůvodněném urážkou královského majestátu, která je v Thajsku trestným činem. Tato událost odstartovala dlouhodobý vztah mezi králem a ozbrojenými silami. Ačkoliv král přivítal veřejnou kritiku ve svém projevu v roce 2005, zákony týkající urážky majestátu nebyly thajským parlamentem zrušeny.", "tgt_summary": "普密蓬·阿杜德(;;;1927年-12月5日-2016年-10月13日),亦称普密蓬大帝,泰国却克里王朝第九代国王,亦称拉玛九世(Rama IX)。1946年6月9日即位,2016年10月13日驾崩,过世时为世界史上在任时间第二长的国家元首,亦为泰国历史上统治时间最长的国君,总共在位。其治下共经历了三十位总理,始于比里·帕侬荣,终于巴育·占奥差。", "id": 2778626}
{"src_title": "Wu Čcheng-en", "tgt_title": "吴承恩", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se asi roku 1500 (podle některých pramenů 1505) zřejmě v Lien-šuej v dnešní provincii Ťiang-su v rodině chudého řemeslníka či kupce. Rodina brzy přesídlila do města Chuaj-an v téže provincii (některé prameny je dokonce uvádějí jako jeho rodiště), kde strávil téměř celý život. Již od mládí se projevoval jeho velký talent a široký záběr zájmů, jimž se věnoval: kromě literární tvorby se zabýval malováním a kaligrafií, sbíral výtvarná díla, skládal hudbu, hrál na dobré úrovni šachy. Brzy si získal obdiv a úctu svých krajanů. Několikrát se pokoušel složit úřednické zkoušky, ale přes své nadání neuspěl. Na univerzitu v Nankingu byl přijat až ve středním věku.  V 63 letech se konečně stal úředníkem v okresu Čchang-sing provincie Če-ťiang, po dvou letech byl však uvězněn na základě vymyšleného obvinění z korupce. Nakonec se obhájil, byl osvobozen a nabídli mu úřednické místo v Pekingu. Na funkci však pravděpodobně rezignoval, vrátil se do Chuaj-anu a zbytek života prožil v chudobě a téměř poustevnicky; věnoval se pouze svým zálibám, především psaní. Zemřel roku 1582 (podle některých pramenů 1580).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Wu Čcheng-en po sobě zanechal poměrně rozsáhlé literární dílo, obsahující básně i prózu, dnes je však jeho velká část ztracená. Některá díla se zachovala až dodnes jen díky autorovu příbuznému, který po jeho smrti shromáždil všechny nalezené rukopisy a vydal je v čtyřdílné kompilaci pod názvem \"Zbylé rukopisy pana ze Še-jangu\". Všechna jeho díla se vyznačují neústupnou kritikou zkorumpované společnosti, sám sebe v jedné ze zachovaných básní označil jako „vzpurného ducha“. Jeho poetika se zaměřovala na vyjádření emocí, proto bývá srovnáván se slavným čínským básníkem Li Poem.  Paradoxně jeho nejznámější a nejvýznamnější dílo, román \"Putování na západ\" (\"Si-jou-ťi\") byl ve své době vydán anonymně, protože neodpovídal dobovému literárnímu trendu napodobovat klasická díla psaná „vysokým“ literárním jazykem. Tato kniha byla napsána lidovým, obecně srozumitelným hovorovým jazykem. Teprve na základě pozdějších bádání a textových analýz byl za autora s velkou pravděpodobností označen Wu Čcheng-en. Dnes je jeho kniha považována za jeden ze čtyř základních románů klasické čínské literatury. Wu byl hrdý na kritický tón svých děl a na jejich „pozemské“ zaměření. O své jiné knize napsal v její předmluvě: „Má kniha nepojednává jen o nadpřirozených věcech, pojednává také o lidských slabůstkách.“ Prvním evropským jazykem, do nějž byl román \"Putování na západ\" přeložen, se stala angličtina. Výbor a překlad byly dílem Arthura Davida Waleyho a kniha vyšla pod názvem \"Monkey: A Folk-Tale of China\" (\"Opičák: Čínské lidové vyprávění\") roku 1942 v Londýně. V plném znění vyšel v Evropě román poprvé roku 1957, a to francouzsky v překladu Louise Avenola a pod názvem \"Si Yeou Ki ou Le Voyage en Occident\".  Do češtiny přeložila výbor z románu \"Putování na západ\" (\"Si-jou-ťi\") Zdenka Novotná (Heřmanová). Poprvé byl vydán roku 1961 Státním nakladatelstvím dětské knihy v Praze pod názvem \"Opičí král (Vyprávění o putování na západ)\". Pro český překlad byl původně použit výbor čínského editora Žuo-ku (Ruo Gu), pozdější vydání (1997) bylo rozšířeno ještě o jeden příběh. Čeština se po angličtině, francouzštině a ruštině stala čtvrtým evropským jazykem, do nějž byl román přeložen.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlasy v literatuře.", "content": "Život Wu Čcheng-ena inspiroval litevského spisovatele Alvydase Bausyse k napsání divadelní hry \"Arčiau nei toli\" (\"Blíž než dál\"). Premiéra se uskutečnila 25. června 1992 ve Vilniusu. Český překlad Lorety Martyniuk v úpravě Ivana Frieda a s předmluvou Zdenky Heřmanové vyšel ve Světové literatuře roku 1993.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wu Čcheng-en (; 1500–1582, podle jiných pramenů 1505 –1580), zdvořilostním jménem Žu-čung (), umělecký pseudonym Še-jang šan-žen (, „Horal ze Še-jangu“) byl známý čínský spisovatel a básník mingského období. Jeho nejznámějším dílem se stala kniha \"Putování na západ\" (\"Si-jou-ťi\"), jeden ze čtyř klasických románů čínské literatury.", "tgt_summary": "吴承恩(1506年-1582年),字汝忠,号射阳山人或射阳居士,淮安府山阳县(今江苏省淮安市淮安区)人,吴承恩父亲吴国迁由安庆府桐城县高甸至淮安府山阳县。其代表作为《西游记》。", "id": 1779601}
{"src_title": "DR řada E 42", "tgt_title": "德国国营铁路E42型电力机车", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mechanická část.", "content": "Podvozky jsou svařované konstrukce ze skříňových nosníků. Na příčníku jsou zavěšeny tlapové motory. Přenos tažných sil je uskutečněn přes otočný čep. Podvozky jsou vzájemně propojeny mezipodvozkovou vazbou pro snížení opotřebení při průjezdu obloukem.  Rám lokomotivy je taktéž svařované konstrukce. Podlahové plechy stanoviště i strojovny jsou součástí rámu. Lokomotivní skříň je samonosná lehká konstrukce a je k rámu přivařena.  Lokomotiva je vybavena samočinnou tlakovou brzdou, přímočinnou brzdou a vřetenovou ruční brzdou.", "section_level": 2}, {"title": "Elektrická část.", "content": "Na střeše lokomotivy jsou umístěny dva pantografové sběrače se dvěma kontaktními lištami. Hlavní vypínač je tlakový, je schopen rozepnout výkon 200 MVA. Transformátor je plášťový, vzduchem chlazený. Má 15 vývodů pro trakci, dva pro topení vlaku a jeden pro pomocné pohony. Přepínač odboček má 14 jízdních stupňů. Cize chlazené dvanáctipólové jednofázové sériové motory mají kompenzační i komutační vinutí.", "section_level": 2}, {"title": "Výkon.", "content": "Dle zadání měly lokomotivy ř. E 42 utáhnout na rovině vlak o hmotnosti 1.800 t rychlostí 80 km/h a na stoupání 5 ‰ nákladní vlak o hmotnosti 1.000 t rychlostí 60 km/h nebo osobní vlak o hmotnosti 500 t rychlostí 90 km/h. Ve skutečnosti byly dosažené hodnoty ještě lepší – na rovině utáhly požadovanou rychlostí vlak o hmotnosti 1.900 t a na stoupání 5 ‰ tisícitunový vlak osmdesátikilometrovou rychlostí a rychlostí 90 km/h vlak o hmotnosti 825 t..", "section_level": 2}, {"title": "Vznik a vývoj.", "content": "První dva prototypy (E 42 001 a 002) dodala firma LEW Hennigsdorf v roce 1962. V následujícím roce započala sériová výroba – do roku 1976 bylo dodáno celkem 292 strojů. Vedle nasazení v nákladní dopravě a na osobních vlacích byly nasazeny i v sítích lipského a drážďanského S-Bahnu.  V průběhu dodávek provedl výrobce na lokomotivách některé konstrukční změny, ty se ovšem neosvědčily a lokomotivy byly uváděny do podoby staršího provedení.", "section_level": 1}, {"title": "Přestavby.", "content": "Některé lokomotivy ř. E 42 byly podle potřeb provozu přestavěny na řadu 211 (E 11 po přeznačení). Po dodávkách řady 243 se naopak přebytečnými staly některé lokomotivy řady 211, takže DR měla k 1. 1. 1992 ve stavu 305 strojů ř. 242, resp. 142. V následujících letech již byly tyto lokomotivy většinou sešrotovány", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení ve Švýcarsku.", "content": "18 lokomotiv bylo na přelomu let 1993/1994 prodáno do Švýcarska společnosti Lokoop - sdružení Mittelthurgaubahn (MThB), Südostbahn (SOB) a Reisebüro Mittelthurgau (RMT). Lokomotivy prošly opravou, při které byl sejmut jeden sběrač a na jeho místo dosazen odporník elektrodynamické brzdy, bylo jim dosazeno násobné řízení firmy Stadler Rail AG a byly nasazeny do nákladní dopravy na východě Švýcarska jako řada Ae 477 (později Ae 476). Po fúzi SOB s BT ovšem nová SOB ze sdružení vystoupila, MThB upadla do finančních problémů a byla zlikvidována a lokomotivy se staly přebytečnými. Všech 18 lokomotiv zakoupila v roce 2003 německá společnost Westfälische Almetalbahn GmbH (WAB) a provozuje je po celém území Německa. Počátkem roku 2008 opustila Švýcarsko poslední lokomotiva bývalé řady 242 - Ae 476 012 (ex Ae 476 468 ex DB 142 042). Tato lokomotiva byla do Švýcarska zakoupena jako první - samostatně společností SOB mimo Lokoop.", "section_level": 1}, {"title": "Muzejní lokomotiva.", "content": "V současné době existuje jediný muzejní stroj. Spolek \"Thüringer Eisenbahnverein e.V.\" (TEV – Duryńský železniční spolek) získal v roce 1998 od DB AG stroj 242 151. Po opravě byla pronajata švýcarské Centralbahn AG", "section_level": 1}], "src_summary": "Řada E 42, resp. od roku 1970 242 Deutsche Reichsbahn bývalé NDR je elektrická lokomotiva určená především pro nákladní dopravu a osobní vlaky. Je pomalejší variantou lokomotivy řady E 11. Několik lokomotiv bylo ještě do roku 1992 nasazeno v provozu DB AG. Několik lokomotiv této řady bylo provozováno i ve Švýcarsku.", "tgt_summary": "德国国营铁路E42型电力机车()是德国国营铁路的一款电力机车型号,它是根据德国国营铁路E11型电力机车进行修改、以用作及低速客运的版本。在两德统一后,这些机车也曾被德国铁路在短期内使用,并重定型为142型。一部分被出售至瑞士的机车则被定型为Ae417型、Ae476型或Ae477型。", "id": 2098239}
{"src_title": "Royal Leamington Spa", "tgt_title": "皇家利明頓溫泉", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Až do konce 18. století stála na jižním břehu řeky Leam malá vesnice známá jako Leamington Priors. V roce 1784 místní rodák Benjamin Satchwell znovuobjevil minerální prameny, o kterých se vědělo už od 15. století. Tentokrát se město rozhodlo využít ozdravných účinků místní vody a vybudovat lázně. Satchwell se věnoval psaní poezie a článkům o vesnici a jejím pramenům, což pomohlo získat první lázeňskou klientelu. Leamington se tak začal rozšiřovat směrem na sever od řeky Leam. První ulicí, která byla postavena je The Parade. Nejstarší budovy postavené na této ulici jsou naproti hotelu Travelog.  V roce 1814 byla blízko řeky Leam otevřena lázeňská budova Royal Pumps Rooms and Baths. Později vznikl naproti lázeňský park Jephson Gardens pojmenovaný po doktoru Henry Jephsonovi. Místní doktor byl proslulý svou úspěšnou lázeňskou léčbou, založenou na přísné dietě, pravidelných procházkách spolu se společenskou konverzací a popíjení minerální vody.  V průběhu 19. století zažíval Leamington největší rozmach. Stal se oblíbeným lázeňským městem pro zámožnou klientelu. A na Parade byl v roce 1819 postaven jeden z největších hotelů v Evropě, The Regent Hotel (dnešní Travelodge). Lázeňští hosté se věnovali ozdravným procedurám a společenské zábavě zahrnující časté koncerty, divadelní představení, ohňostroje nebo hraní kriketu.  Regent Hotel v roce 1830 hostil jedenáctiletou princeznu Viktorii, budoucí dlouholetou panovnici monarchie. Díky této návštěvě dostal Leamington o osm let později privilegium používat titul královský - Royal. Panovnice navštívila Leamington i jako královna v roce 1858.  Služeb stejného hotelu využil i Charles Dickens, který do Leamingtonu přijel předčítat ze svých literárních děl. Později spisovatel umístil některé scény svého románu Dombey a syn na leamingtonskou ulici Holly Walk.  Dalšími osobnostmi, které byly ubytovány v Regent Hotelu, byli také Napoleon III. později Winston Churchill nebo současná královna Velké Británie Alžběta II.  Zlatá éra Leamingtonu jako lázeňského města ale končí na konci 19. století, kdy lázně přestávají být v Anglii populární, a ekonomika města klesá. Leamington se ale díky krásné architektuře stává oblíbeným místem důchodců z okolí Coventry a Birminghamu.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Město Leamington Spa je významně spjato s dějinami českého státu. Během druhé světové války bylo sídlem československých parašutistů, kteří byli součástí speciálního výcviku. Sedm z nich provedlo seskok v rámci operace Anthropoid, aby 27.5.1942 provedli atentát na říšského protektora Heydricha. Reinhard Heydrich podlehl následkům zranění. Atentátníci byli ale do tří týdnu dopadení a zabiti. Kvůli atentátu zesílil nacistický teror nad českým národem a byly vypáleny obce Lidice a Ležáky. Tuto událost připomíná kašna ve tvaru padáku se sedmi vyrytými jmény umístěná ve zmíněném parku Jephson Gardens.  Naproti hlavního vchodu do Jephson Garden stojí Royal Pumps Rooms and Baths se zahradami. Bývalý lázeňský prostor, kde se v minulosti odehrával kulturně bohatý život. Dnes uvnitř budovy sídlí městské muzeum, informační centrum, knihovna a kavárna. Před budovou je stále možné najít kašnu s leamingtonskou minerální vodou. Lázeňské zahrady napravo od budovy jsou volně přístupné odpočinku.  Impozantní katedrála nacházející se v blízkosti Jephsons Gardens i Royal Pumps Rooms je novogotický Kostel Všech Svatých –The Parish Church of All Saint, stojící na místě původního středověkého kostela.  Hlavní třídou Leamingtonu je dlouhá ulice The Parade vedoucí z jihu města přes řeku Leam na sever. Právě podél Parade a v postranních uličkách jsou koncentrovány obchody a restaurace. Stojí zde také budova radnice z roku 1830 se sochou královny Viktorie poblíž vchodu. Během druhé světové války, když německé letectvo bombardovalo Británii, bylo terčem útoku v noci 14.11.1940 blízké industriální město Coventry. Několik německých bomb ale omylem dopadlo na Leamington. Jedna z nich posunula sochu královny Viktorie před leamingtonskou radnicí o 1 inch dále. Socha nebyla poškozena a dodnes je k vidění na místě, kam ji bomba přemístila.  Kromě malých obchůdků je v Leamingtonu možné nakupovat také ve dvou obchodních domech. První z nich The House of Fraser ležící severně na Parade. Dalším je Royal Priors. Když do tohoto obchodního domu vstoupíte nablýskaným vchodem z ulice Warwick street ocitnete se přesně na místě, kde se kdysi nacházela chudinská čtvrť Leamingtonu a domy s červenými lucernami.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti spjaté s Leamingtonem.", "content": "V době, kdy Leamington vzkvétal jako lázeňské město, začal zde svoji praxi na poli architektury provozovat dvaatřicetiletý William Thomas (1799-1860). Thomas se v mládí vyučil za tesaře a truhláře, ale brzy po vyučení odešel od své rodiny do Birminghamu. V Birminghamu se oženil a začal pracovat pod vlivem manželčina příbuzného, architekta a stavitele Richarda Tutina. Jejich spolupráce později zanikla a Thomas s rodinou přesídlil do Leamingtonu, kde bylo dostatek zakázek pro jeho architektonickou práci z řad místní střední třídy. Navrhl tak řadu leamingtonských honosných budov a sídel. K nejcennějším patří řadové domy ve tvaru půloblouku v klasicistním stylu Lansdowne Crescent nebo georgiánské vily seřazené do tvaru podkovy a částečně oddělené od zbytku města na blízké Lansdowne Circus. Thomasovu práci v Leamingtonu přerušil krach místních bank v roce 1837 a krize ve stavebním průmyslu ve čtyřicátých letech. V roce 1843 architekt emigroval se svojí ženou a deseti dětmi do Toronta. Za oceánem mohla jeho kariéra růst a Thomas se tak stal významným kanadským architektem. Dva z jeho synů později pokračovali v jeho řemesle.  O padesát let mladší než Thomas byl Samuel Lockhart (1851–1933). Narodil se v Leamingtonu jako druhorozený syn do známé cirkusové rodiny. Nejprve pokračoval v rodinné tradici a účinkoval společně se svým starším bratrem jako akrobat a klaun v cirkuse. V roce 1875 ale utrpěl zranění při pádu z koně a cirkus opustil. Vydal pracovat na čajovou plantáž na Srí Lanku a během svého pobytu na tropickém ostrově se naučil pracovat se slony. Později trojici slonů přivezl do Leamingtonu a začal je pod uměleckým jménem „The Three Graces“ trénovat pro cirkusová představení. Lockhart byl jako trenér slonů velmi úspěšný a několik cirkusových představení tak viděla i královna Viktorie. A pokud nebyl cirkus zrovna mimo Leamington, měli místní možnost vidět sloní koupel v řece Leam nedaleko Jephsons Gardens. Dodnes pěší stezce kolem řeky Leam říká „Elephant Walk“.  Leamington je spjat se vznikem bílého sportu, tenisu. V roce 1872 zde vznikl první tenisový klub na světě a o dva roky později stanovil tento tenisový klub moderní pravidla hry. Jedenáct let před vznikem Leamingtonského tenisového klubu se zde na Brandon Parade narodila dvojčata Ernest a William Renshawovi. A oba bratři si během středoškolských studií začali trénovat, aby v 80. letech kralovali Wimbledonu. Společně pětkrát zvítězili v mužské čtyřhře. Vystupovali ale i jako soupeři. A o patnáct minut starší o něco vyšší Ernest vyhrál Wimbledon v mužské dvouhře v roce 1888. Jeho mladší bratr dosáhl na tenisovém trávníku ještě větších úspěchů a je považován za jednoho z nejlepších tenistů vůbec. William Ernesta jako soupeře se ve finále Wimbledonu třikrát porazil a celkem mu patří sedm samostatných výher. První Wimbledonské výhry přitom dosáhl už ve svých dvaceti letech. Jako třicetiletý po úspěšné kariéře odešel do důchodu. Ernest jako první zavítal do tenisového nebe, když zemřel ve věku osmatřiceti let. O pět let později tento osud zastihl i Williama. Další významný leamingtonský sportovec byl o osmdesát let mladší než Renshawovi. V roce 1928 se zde narodil boxer Randolph Turpin (1928-1966), aby započal svůj životní příběh s tragickým koncem. V domě na Willes Road 4 se narodil otci z Guyany a britské matce. Společně se svým bratrem Dickem se začal brzy věnovat zápasu v ringu. V osmnácti letech se vydal do Londýna za profesionální boxerskou kariérou v doprovodu svého bratra, který mu dělal trenéra. Turpin zápasil úspěšně a v čtyřicátých a padesátých letech patřil mezi nejlepší evropskou špičku ve střední váze. Stal se britským národním hrdinou, když porazil předchozího i následného vítěze světového šampionátu Sugar Ray Robinsna v roce 1951. Ale Turpinovy úspěchy v ringu netrvaly věčně a brzy po světové výhře začal prohrávat. Těžko se vyrovnával se ztrátou popularity a života světového šampiona, prohlubovaly se jeho emoční i finanční problémy. Ačkoli pokročoval v profesionálním boxování, nikdy už předchozích úspěchů nedosáhl. A v roce 1966, ve věku sedmatřiceti let, spáchal sebevraždu. Ještě předtím se pokusil zabít svou sedmnáctiměsíční dceru, na kterou dvakrát vystřelil. Holčička útok svého otce přežila a po pár dnech byla puštěna z nemocnice. Na padesátileté výroční od Turpinovy proslulé výhry byla na náměstí Market Square ve Warwicku postavena jeho socha.  O něco méně významně než s oblastí sportu je Leamington spjat se světem literatury. Na Lansdowne Circus navržené Thomasem, v domě číslo 10, nějakou dobu pobýval americký spisovatel Nathaniel Hawthorne (1804-1864). Spisovatelovo původní jméno bylo Hathorne, ale písmeno W od svého jména přidal, aby se distancoval od svých příbuzných, především Johna Hatorna, soudce během jednoho z mála čarodějnických procesů v Usa, Salemského čarodějnického případu. Na Leamington spisovatel později vzpomínal jako na klidné a příjemné místo a zmíněný dům nazýval jedním z nejútulnějších koutků v celé Anglii.  V roce 1883 se V Leamingtonu narodila básnířka a spisovatelka Ethel Andersonová (1883-1958). Brzy po narození ale spolu s australskými rodiči odjela zpět do Sydney, kde vyrostla. Když se vdala za generála Andersona, přestěhovala se zpátky do Anglie, kde pobývala deset let a žila uměleckým životem s otevřenými dveřmi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Royal Leamington Spa, Leamington Spa nebo jen Leamington je čtyřicetitisícové město v britském hrabství Warwickshire v centrální Anglii. Bývalé lázeňské město leží v regionu West Midlands, v oblasti, která se nachází nejdále od moře. Na severní a jižní část dělí město řeka Leam. Leamington je vzdálený 10 mil od Coventry a 25 mil od Birminghamu. Nedaleko, na druhém břehu Avony stojí historicky významné město Warwick se středověkým hradem. Na jihozápadě je Stratford nad Avonou, rodiště Williama Shakespeara.", "tgt_summary": "皇家利明顿温泉(Royal Leamington Spa,常称:Leamington Spa、Leamington ;口语上也被称作:\"Leam\" ;以前也被称为Leamington Priors)是英国华威郡中部的一个温泉镇,18世纪末因为当地温泉水质有治疗疾病的效果而开始出名。 在整个19世纪都可以算是英格兰扩张最迅速的镇之一。其名称来自流经镇畔的勒姆河。2011年人口为49,491。", "id": 12183}
{"src_title": "Judith Butlerová", "tgt_title": "朱迪斯·巴特勒", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v Clevelandu do rodiny ruských a maďarských Židů. Mnoho jejích příbuzných z matčiny strany zahynulo během Holokaustu.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika starého feminismu.", "content": "Její dvě nejznámější knihy \"Gender Trouble\" (1990) a \"Bodies That Matter\" (1993) jsou označovány za přelomové ve feministickém hnutí a za znak přechodu k postfeminismu. Podkopala v nich základy tradičního feminismu, když zpochybnila samotnou kategorii ženy, s níž feminismus pracuje. Tím navázala na koncepce Michela Foucaulta.  Podle ní klasický feminismus konstruuje umělý pojem žena, aby jeho prostřednictvím mohl prosazovat určité požadavky. Tato konstrukce však přitom určitý typ žen vylučuje a znehodnocuje (lesby, bezdětné, černošky, nezápadní ženy), a tím podkopává samotný feminismus jako hnutí pro všechny ženy. Představuje si, že nový feminismus by měl umět zpochybňovat vlastní předpoklady a být \"nikdy nekončícím revizionismem\". V tomto smyslu je Butlerová reprezentantkou postmoderního obratu na poli feminismu.  Kritizovala také feministické tendence, jež reprezentuje Catherine MacKinnonová se svou kritikou pornografie a označováním pornografie za násilí vůči ženě. Takové názory jsou podle ní pouze puritánstvím převlečeným do feministického dresu.", "section_level": 1}, {"title": "Polemika s Freudem.", "content": "Tvrdí, že společenskému řádu vládne \"heterosexuální model\", tedy ideologický systém, který určitým tělům a touhám přisuzuje \"přirozenost\". V průběhu devadesátých let 20. století, v době, kdy homosexuální téma vstoupilo do řady obsahů pop-kultury, Butlerová dodala ke své základní tezi, že heterosexuální model si osvojil rafinovanější prostředky.  Teze o \"heterosexuálním modelu\" vyvěrají z polemiky s učením Sigmunda Freuda, která je v centru filozofie Butlerové. Ta tvrdí, že primárním tabu kultury není incest, jak tvrdil Freud (či Lévi-Strauss), ale tabu homosexuality. Freud tvrdil, že dítě je primárně \"bisexuální\" (v různých fázích jeho tvorby to mělo různý význam a nakonec to zcela popíral), tedy že dokáže získávat slast z mužské i ženské (pasivní i aktivní) pozice. Podle Butlerové se v tomto Freud mýlil, dítě je pro ni primárně homosexuální. Této homosexuality se však vzdává přijetím oidipovského řádu, což mu umožní nebýt psychotickým. Zůstane v něm (a v celé heterosexuální kultuře) ovšem stín melancholie, tesknoty po ztraceném stejnopohlavním objektu. Heterosexualita je tak vždy v zásadě potlačenou primární homosexualitou, a to, co je v kultuře běžně homosexualitou nazýváno, je jen jakýsi nutný dovětek útlaku, cosi, co vždy znovu vstoupí do hry jako \"vzpomínka\" při vynucování heterosexuality. V tomto smyslu by podle Butlerové homosexualita bez kulturního útlaku neexistovala. Homosexuální touha je kulturou vyvolávána, aby mohla být vzápětí potlačena. Heterosexuální útlak je však nutný, jinak by kultura nemohla přežít.", "section_level": 1}, {"title": "Performativita a gender.", "content": "Objekt ztracené touhy si podle ní nachází v kultuře své místo – především v módě a v subkulturách. Tato kulturální aplikace jejích tezí je podstatná, neboť z ní vyvěrá obecná definice kulturní moci: ta vždy dle Butlerové postupuje tak, že na svou periferii umístí určité prostředky, které jí jsou protiváhou a zdánlivě ji podkopávají (například subkultury). Ve skutečnosti musejí tyto prostředky (subkultury) přijmout cosi ze řádu, který je zplodil. Už tím, že se naformují, přijímají určitý rámec, proti němuž tak mohou rezistovat jen částečně – částečně ho zároveň svou rezistencí posilují. Tato koncepce je blízká teorii hegemonie Antonia Gramsciho, Butlerová však zdůrazňuje, že tento nenápadný útlak není primárně politický, jak si myslel Gramsci, ale uskutečňuje se tlakem na formování těla a jeho obalu (styl, móda), tlakem v nejintimnější zóně, zóně sexuality a identity (v tom navazuje na Foucaulta).  Techniku útlaku v intimní zóně nazývá performativita. Krom Foucaultova konceptu z \"Dějin sexuality\" do pojmu Butlerová zakomponovala i Derridův koncept \"Zákona\", Austinův koncept ilokučních (též mluvních) aktů a Althusserův koncept interpelace. Obecně Butlerová definuje performativitu jako aktivitu, která vytváří to, co zdánlivě jen popisuje. V oblasti genderu to znamená, že zdánlivý neutrální popis (žena je to a to) teprve popisované vytváří (gender žena). Gender je tak podle ní zcela diskurzivní a kulturní kategorií, není nijak podmíněn anatomií těla a biologickým pohlavím. Je to \"regulativní ideál\".  Toto její konstatování v \"Gender trouble\" vedlo ve feminismu mimo jiné ke snahám \"vytvořit si vlastní gender podle svého\", což Butlerová v pozdějších pracích kritizovala jako nepochopení své myšlenky. Podle Butlerové totiž gender vždy musí vytvořit kultura, neboť žádné esenciální já, které by se mohlo odhodlat k tvorbě vlastního genderu bez kultury, neexistuje.", "section_level": 1}, {"title": "Polemika s Lacanem.", "content": "Její psychoanalytický přístup je krom polemiky s Freudem vymezen také její polemikou s Jacquesem Lacanem, na nějž navázala především. Lacan tvrdil, že vstup dítěte do jazyka je podmíněn přijetím genderu (\"jednoho z pohlaví\"), jinak u dítětě dojde k psychóze a k nemožnosti stát se sociální bytostí. Klíčovým je přitom falus, neboť přijetí genderu znamená přijmout buď ideu že falus mám (mužský gender), nebo že falem jsem (ženský gender). Jedinou možností, jak žena dle Lacana může falus mít, je, že se identifikuje s hrozivou figurou falické matky (což se na rovině perverze může vyjevit například rolí \"dominy\"). Ovšem ona sama, ač přijímá prakticky celý Lacanův model, s ním polemizuje právě v názoru, že identifikace s falickou matkou je jediným způsobem, jak se žena může k vlastnictví falu dopracovat (falem není míněn fyzický penis, ale idea zákona, s níž je penis spojen). Ona sama věří, že může vzniknout i jiný typ falické ženy: \"Falická dívka\", která není mocnou matkou, jež učiní falus ze svého dítěte. Falická dívka je tak podle ní jediná alternativa k moci kultury v oblasti genderu.  Kritizovala též lacanismus (potažmo freudismus), že symbolické, tedy oidipovský řád významů spjatý s falem a otcem, nejen popisují, ale i vytvářejí, a fungují tak jako stráž kultury bojující proti alternativě a utopii. Z druhé strany byl ovšem lacanismus obviňován z přesně opačného hříchu, z pokusu oidipovský řád podkopat ve jménu utopie (viz Janine Chasseguet-Smirgelová).", "section_level": 1}], "src_summary": "Judith Butlerová (* 24. února 1956 Cleveland, Ohio, USA) je americká feministka, filozofka a teoretička psychoanalýzy. Její knihy také odstartovaly ve feministickém diskurzu posun od politiky k otázkám kultury, jazyka, obrazu a identity.", "tgt_summary": "朱迪斯·巴特勒(英语:Judith Butler,1956年-2月24日),美国后结构主义学者,其研究领域有女性主义、酷儿理论、政治哲学以及伦理学。目前任教于加州大学伯克利分校修辞学与比较文学系。巴特勒在1984年从耶鲁大学获得她的哲学博士学位,后开始从事后结构主义和西方女权主义理论的研究。她被认为是“在现代政治理论中最有影响力的声音之一”和今天“最有影响力的女性主义理论家之一”。", "id": 636655}
{"src_title": "Klanopraška čínská", "tgt_title": "五味子", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Klanopraška čínská je opadavá, keřovitá, pravotočivá liána bez úponků, dorůstající podle podmínek až do délky 10 a více metrů. Listy jsou světle zelené, poměrně tenké, eliptické až obvejčité. Žilnatina je zpeřená, se 3 až 7 páry postranních žilek. Čepel listů je 4,5 až 8 cm dlouhá, 2,5 až 6,5 cm široká, na okraji zoubkatá až pilovitá, na bázi klínovitá, na vrcholu krátce zašpičatělá. Zdřevnatělé stonky příjemně voní. Květy jsou jednotlivé, vonné, jednopohlavné a vyrůstají na bázi mladých výhonů. Okvětí je bílé, krémové nebo narůžovělé, nerozlišené, složené z 5 až 9 volných lístků. Tyčinek v samčích květech je nejčastěji 5, řidčeji méně nebo více (4 až 7). V samičích květech je 14 až 40 volných pestíčků. Plodem je podlouhlé souplodí růžovočervených až červených bobulí. Bobule jsou asi 5 až 7,5 mm velké.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Klanopraška čínská je přirozeně rozšířena v Asii v severovýchodní Číně v provinciích Che-pej, Chej-lung-ťiang, Ťi-lin, Liao-ning, Vnitřní Mongolsko a Šan-si, v severním Japonsku, Koreji a na ruském Dálném východě.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Červené plody obsahují značný podíl slizů: 7,8 % pryskyřičnatých látek, 8,4 % kyseliny jablečné, 11,36 % kyseliny citronové a 0,8 % kyseliny vinné a 350 až 580 mg kyseliny askorbové ve 100 g a další látky. Účinné adaptogenní složky se nazývají schizandriny a jsou obsaženy hlavně v semenech.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování klanoprašky čínské.", "content": "Klanopraška čínská pochází z Dálného východu a je přizpůsobená vnitrozemskému podnebí. Snáší i silné mrazy do -35 °C, ale po zahájení vegetačního období bývá v našich podmínkách poškozována jarními mrazíky. Je-li to možné, snažíme nástup vegetace pokud možno oddálit. Pro mladé rostliny je vhodná na zimu ochrana přikrytím. Velmi vhodné je pro ni mulčování po celý rok, protože v létě pomáhá udržet vláhu v půdě a v předjaří brání přílišnému prohřívání povrchových vrstev půdy a tím i předčasnému rašení.  Rozmnožování je nejsnadnější vegetativní z kořenových výhonků, které silnější mateční rostlina vytváří v poměrně velkém počtu. Generativní rozmnožování je již obtížnější, protože stratifikace semen je u klanoprašky nutností. Dokončení vývoje semen totiž proběhne právě při stratifikaci. Praktické provedení spočívá v uložení semen po sběru na 3 - 4 měsíce při pokojové teplotě a potom asi na 2 měsíce před vlastním výsevem do vlhkého hrubozrnného písku při snížené teplotě (kolem 5 °C, nejlépe v chladničce). Mladé semenáče mají jemný kořenový systém a rostou z počátku velmi pomalu (roční přírůstek je několik cm).  V prvních letech po výsadbě roste dosti pomalu, v našich podmínkách začíná růst zrychlovat většinou tak třetím rokem. Dorůstá podle podmínek až do délky 10 a více metrů. Má velmi mělký kořenový systém, proto roste lépe tam, kde je v letních měsících dostatek vláhy. Nevhodné jsou těžké málo propustné hlinité půdy, nejvhodnější jsou půdy vlhké a dobře odvodňované. Protože se jedná o liánu, vyžaduje pro svůj růst oporu, po které se může pnout. Pro výsadbu na trvalé stanoviště je nejlepší časné jaro, ještě než začne růst.  Tři až čtyři roky po výsadbě na trvalé stanoviště začne nasazovat klanopraška krémově bílé až narůžovělé vonné květy (v prvních letech zpravidla pouze samčí), a v dalších letech se objeví i plody. Bobule o průměru do 1 cm jsou šarlatově červené a narůstají podobně jako rybíz v hroznech.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Klanopraška čínská se pěstuje jako okrasná a léčivá rostlina, ozdobná jasně červenými bobulovitými souplodími. Bobule jsou jedlé, ale mají hořkokyselou, nepříjemně pryskyřičnou chuť. Rostlina snáší velmi silné mrazy, ale našich podmínkách je občas po narašení poškozována jarními mrazíky. Obsahové látky posilují nervovou soustavu, zvyšují duševní i fyzickou aktivitu, působí protidepresivně, zahánějí spánek a snižují únavu. Klanopraška patří mezi takzvané adaptogeny, tedy látky zvyšující odolnost organismu při zátěži a v extrémních podmínkách. Sbírají se plody, případně i větvičky. Připravují se z ní lihové tinktury, dá se použít i jako čaj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klanopraška čínská (\"Schisandra chinensis\") je rostlina z čeledi klanopraškovité (\"Schisandraceae\"). Je to dřevitá liána s jednoduchými střídavými listy a pravidelnými bělavými květy, pocházející z východní Asie. Červené bobule jsou jedlé, rostlina má využití v medicíně a je pěstována i v ČR jako okrasná rostlina, nápadná zejména na podzim podlouhlými souplodími červených bobulí.", "tgt_summary": "五味子(学名:),又称作五味、北五味子、山五味、山花椒、荎藸(),为五味子科五味子属下的一种植物。唐朝《新修本草》载“五味皮肉甘酸,核中辛苦,都有咸味”,所以得名。", "id": 1292627}
{"src_title": "Gametogeneze", "tgt_title": "配子生成", "src_document": [{"title": "Spermatogeneze.", "content": "Spermatogeneze (jinak též spermiogeneze) probíhá po celé období pohlavní aktivity. Mužské pohlavní buňky spermie se vyvíjejí v semenotvorných kanálcích varlete. Jejich zrání začíná vlivem pohlavních hormonů v pubertě. Zárodečné buňky spermatogonie opakovaně rostou, obohacují se živinami a mitoticky se dělí na spermatocyty I. řádu. Toto stadium označujeme jako stadium růstu.  Vstoupí-li buňka do stadia zrání, nastává první meiotické dělení. Vznikají \"prespermatidy\" (sprematocyty II. řádu). Následuje krátká interkineze (období mezi dvěma cykly dělení), ve které nedochází k replikaci DNA. Druhým meiotickým dělením se vytváří spermatidy, malé buňky s haploidními sadami chromozómů. Presprematidy a spermatidy zůstávají spojeny mezibuněčnými cytoplazmatickými můstky, zajišťujícími synchronizaci vývoje a výměnu produktů genů mezi buňkami. Spermatidy setrvávají v záhybech Sertolliho buněk, které je zásobují pro jejich vývoj důležitými látkami a energií.  Konečným dozráváním mužských pohlavních buněk označovaným jako spermiohistogeneze získávají spermatidy tvar i funkci, které jsou nezbytné pro proniknutí k vajíčku a jeho oplodnění:  Po dokončení spermiohistogeneze se spermie uvolňují do lumen kanálků a jsou pasivně unášeny do nadvarlete. Z každé zárodečné buňky vzniknou čtyři plnohodnotné spermie.", "section_level": 1}, {"title": "Oogeneze.", "content": "Ženské pohlavní buňky vajíčka se vyvíjejí ve vaječnících. Lidské vajíčko má průměr 0,1 mm, velikost je druhově specifická. Vajíčko vzniká z buněk zárodečné linie v kůře vaječníků. Ve vaječníku je založeno okolo 2 milionů zárodečných buněk oogonií.  Množení oogonií mitotickým dělením začíná koncem 2. měsíce a končí v 5. měsíci intrauterinního vývoje. K oogoniím se přikládají v jedné vrstvě buňky coelomového epitelu, vznikají tzv. primordiální folikuly. Asi u 50 % oogonií se tato vrstva nevytvoří, buňky hynou apoptózou. Z oogonií vzniknou mitózou oocyty I. řádu (u žen jejich vznik (stadium růstu) končí již do 3. měsíce po narození). Oocyty I. řádu vstupují do meiosy. Profáze 1. zracího dělení probíhá do diplotenního stadia, ve kterém oocyty setrvávají až do hormonální iniciace dalšího zrání, tzv. diktyotenní stadium.  Zrání jednotlivých folikulů pak pokračuje až po pubertě vlivem hormonů. Stimulem k pokračování prvého zracího dělení je u některých druhů progesteron, u jiných změna hladiny estrogenů a progesteronu v průběhu menstruačního cyklu. Stadium zrání probíhá po celé období pohlavní aktivity (u ženy v cyklech Ø 28 dní – dozrává vždy po jednom vajíčku). Během života ženy dozrává asi jen 400–500 vajíček. První meiotickým dělením (v metafázi) z vyvíjejícího se ooccytu vzniknou dvě haploidní buňky: jeden oocyt II. řádu a jedna buňka rudimentární, tzv. pólocyt (pólové tělísko). Buňka zůstává nerozdělena.  Druhé meiotické dělení je iniciováno po ovulaci a dokončeno až po proniknutí spermie do vajíčka, kdy z oocytu II. řádu vznikne jedno vajíčko a druhé pólové tělísko. Zároveň 1. pólocyt prochází ještě mitózou, dělí se ve dvě a všechna 3 pólová tělíska záhy zaniknou a jsou resorbována. V průběhu zrání vajíčka před ovulací jsou některé geny vajíčka intenzivně exprimovány. Probíhá syntéza RNA, proteinů a různých zásobních látek, některé mRNA jsou transportovány do cytoplazmy, kde jsou skladovány v inaktivní formě a aktivovány teprve po oplodnění vajíčka. Další zásobní látky, proteiny i RNA všech typů jsou do vajíčka transportovány z buněk folikulu. Některé zásobní látky jsou syntetizovány v játrech matky a transportovány krví do vajíčka. Struktura vajíčka i množství látek jsou tak významně ovlivněny geny mateřských somatických buněk. Při poruchách hormonální regulace dochází k prodloužení proliferační fáze cyklu označovanému jako „přezrávání“ vajíčka. Následkem je dezintegrace struktury buněk i poruchy dělícího vřeténka a vznik nondisjunkcí chromozómů a aneuploidie plodu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gametogeneze je tvorba pohlavních buněk – gamet (z řeckého γαμετης = ženatý). Pohlavní buňky vznikají redukčním dělením – meiózou. Ta je evolučně mladší než mitóza. Gamety mají v důsledku redukčního dělení haploidní sadu chromozomů. Vyvíjejí se z buněk zárodečného epitelu pohlavních žláz samčích – varlata (\"testes\") – a samičích – vaječníky (\"ovaria\").", "tgt_summary": "配子生成是一个生物体内的机制,可以形成双倍体或单倍体的前期细胞使之进行细胞分裂以及分化,形成成熟的单倍体配子。根据不同生物的生活史,配子发生会借由双倍体细胞进行减数分裂形成多个配子,或者从单倍体细胞进行有丝分裂。举例来说,植物透过配子体进行有丝分裂而形成配子。配子体来自于胞子减数分裂形成的单倍体胞子。在多细胞生物的减数分裂以及配子生成之间,单倍体的存在也被称为世代的交替。", "id": 2925000}
{"src_title": "Edward Said", "tgt_title": "爱德华·萨义德", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Edward Said se narodil 1. 11. 1935 v Jeruzalémě do prosperující rodiny. Rodiče ho pojmenovali po anglickém korunním princi Edwardovi, zároveň však měl arabské příjmení Said, což později zapříčinilo jeho pocity vykořeněnosti a nepatřičnosti, které ho provázely celé dětství a dospívání. V roce 1937 se s rodiči přestěhoval do egyptské Káhiry, do luxusní čtvrti Zamálek obývané především bohatšími imigranty a do roku 1947 také nepravidelně pobývali v Palestině, kde se setkávali s příbuznými.  Saidův otec Wadí Said pocházel z Jeruzaléma, ke kterému měl negativní postoj. V dospělosti emigroval do Spojených států, kde sloužil za 1. světové války v armádě a stal se americkým občanem. Po devíti letech se na naléhání své matky vrátil do Palestiny. Matka Edwarda Saida, Hilda Saidová, se narodila v Nazaretu, ačkoli její matka pocházela z Libanonu a ona sama v této zemi studovala. Edward si byl s otcem celý život cizí, k matce měl velmi blízko. Jak sám autor píše ve své autobiografii Nikam jsem nepatřil, ani tento vztah nebyl bezproblémový, protože Hilda Saidová byla velmi rozporuplná žena a její láska k dětem se střídala s krutou kritikou. Matka na Edwarda mluvila arabsky i anglicky, vyrůstal tak jako bilingvní dítě a nikdy nedokázal určit, který jazyk ovládal jako první. Celá rodina praktikovala protestantské křesťanství, Saidův dědeček byl baptistickým kazatelem v Nazaretu.  Said byl i politickým aktivistou, angažoval se ve věci práva Palestinců na sebeurčení. Prosazoval jejich rovnoprávnost v rámci Izraele.  Často též kritizoval americkou zahraniční politiku, zejména v souvislosti s válkou v Iráku. Edward Said byl také jedním z vůdčích literárních kritiků poslední čtvrtiny 20. století.  Byl považován za vyčnívajícího představitele poststrukturalistů.  Said se v roce 1962 oženil s Maire Jaanus, ale o pět let později se nechal rozvést. Jeho druhou ženou byla Mariam Cortas, kterou si vzal v roce 1970 a se kterou měl dvě děti.  Během svého života získal 20 čestných doktorátů a několik prestižních ocenění. V roce 1998 se stal prvním americkým nositelem Al Owais Award, ceny za úspěchy na poli arabské kultury a umění, mimo to mu bylo udělena například cena Lannan Literary Award za celoživotní dílo nebo Bowdoin Award udílená Harvardovou univerzitou.  Edward Said zemřel 25. září 2003 v New Yorku na následky leukémie.  Jeho nejznámější prací je kniha Orientalismus, ve které se inspiroval Foucaultovou teorií diskurzu. Prohlásil, že \"Východ\" je diskurzivní konstrukt Západu, jehož cílem je udržet západní hegemonii. Ve skutečnosti podle Saida žádný soudržný celek Východu nikdy neexistoval, ani kulturně, ani politicky, a každá oblast reagovala na kolonialismus a imperialismus zcela osobitě. Podle Saida kolonialismus nebyl jednosměrný, kolonizovaná území také silně ovlivnila kulturu kolonizátorů.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání a kariéra.", "content": "Školní docházku zahájil Edward Said v Káhiře v britské prestižní přípravné škole a v roce 1946 nastoupil do Káhirské školy pro americké děti. Během pobytu rodiny v Palestině navštěvoval školu sv. Jiří v Jeruzalémě, kde studoval mimo jiné také jeho otec a většina rodiny. Jako žák byl Edward velmi zvídavý a bystrý, ale měl však problém s pravidly, a proto pro něj otec vytvořil přísný režim mimoškolního vzdělání. Díky otcově důkladnosti ovládal i řadu sportů, mimo jiné tenis, box, kriket, fotbal a plachtění. Také se naučil hrát na klavír a po celý život ho provázela vášeň pro hudbu a operu. V roce 1949 nastoupil v Egyptě na chlapeckou Victoria College, odkud byl však vyloučen a studium dokončil na americké internátní škole Mount Hermon v Nové Anglii. Bakalářské studium absolvoval na Princetonu v roce 1957, magisterský i doktorský titul získal Said na Harvardu v letech 1960 a 1964.  Až do konce svého života posléze pracoval na Kolumbijské univerzitě, nejprve jako učitel angličtiny a poté jako profesor anglické a komparativní literatury.", "section_level": 1}, {"title": "Said a Palestina.", "content": "Transformace politického smýšlení Edwarda Saida nastala v roce 1967 důsledkem vítězství Izraele v arabsko-izraelské válce. Jedna z příčin Saidova palestinského sebeuvědomění byla také samotná domácí a zahraniční politika Spojených států a neustálý rasismus vůči Arabům, muslimům a Palestincům. Said kritizuje západní žurnalistiku, která se nevyjádřila k problematice sionistického teroru vůči Palestincům. V roce 1977, kdy jen málo Palestinců bylo schopno připustit, že Židé měli na Palestinu historické nároky, řekl: \"„Nezpochybňuji jejich tvrzení, ale jejich tvrzení vždy znamená palestinské vyvlastnění.“\" Jako jeden z mála palestinských spisovatelů zdůvodnil svoji kritiku Izraele, vysvětlil jeho složitý problematický charakter při pronásledování evropských Židů a ohromný dopad sionistické myšlenky na evropské svědomí. V samém roce byl zvolen do Palestinské národní rady, kde odmítal politiku ozbrojeného boje, a kvůli odkazu na holocaust začal uznávat existenci dvou států, tedy Izraele a Palestiny. Tato politika byla přijata na zasedání PNC v Alžíru v roce 1988.  V roce 1989 řekl v interview s magazínem New York, že \"„situace Palestinců je situace obětí“\". Said odmítá terorismus jakékoliv podoby, a to jak ten palestinský, tak i izraelský.  Edward Said byl zároveň kritikem samotného politického stavu Blízkého Východu, konkrétně jeho nedostatku demokracie a zkorumpovanosti tamních vlád. Zároveň usiloval o interakci s Izraelci, což se později projevilo v hluboké přátelství s izraelsko-argentinským pianistou Danielem Barenboinem.", "section_level": 1}, {"title": "Orientalismus.", "content": "V roce 1978 vydal knihu Orientalismus. \"„Smyslem orientalismu není \"pravdivé\" či \"objektivní\" poznání života v Orientu, ale konstrukce mýtů a stereotypů o tomto životě, které měly ukázat jeho odlišnost od života na Západě. Orientalismus je tak konstrukcí Orientu stejně jako představ Západu o sobě samém.\"\" V knize uvádí, že počátky studií orientalismu jsou odhadovány na začátku 18. století. Zároveň Said zmiňuje, že se samotné dílo snaží poukázat na to, že \"„evropská kultura získala sílu a identitu tím, že se vydala proti Orientu...“.\" Vychází z Foucaultových děl Archeologie vědění a Dohlížet a trestat. Prezentuje myšlenku, že orientalismus je postup, kterým Západ Východu vládne, spravuje ho a přetváří. Evropa sílila právě díky svému vymezení vůči Orientu. Přiznává, že při psaní knihy si však uvědomoval, že on sám je „orientálcem” a během dětství stráveného v britských koloniích se i tak cítil.  Jedním z faktorů, který ovlivnil Orientalismus, byl politický pohled a předsudky vůči arabskému obyvatelstvu a islámu.  Orientalismus je také považován za akademickou disciplínu, kdy se pomocí \"„-ism ve slově orientalism liší od každé akademické disciplíny...\"\". Said zároveň považoval různé výzkumy orientalismu částečně jako proces získávání určitého množství znalostí, které západní civilizaci postupně umožnilo rozvoj svého vlivu na Blízkém Východu.  Orientalismem rozumí hlavně britské a francouzské kulturní aktivity, které v sobě nesly vždy nádech západní převahy. S tímto je spojena i Napoleonova výprava do Egypta, kam byli převezeni odborníci, kteří tento kontinent zkoumali. Podle britského státníka a diplomata Evelyna Baringa, známý také jako Lord Cromer, byli lidé z Orientu či Arabové vnímáni jako \"„naivní zvířata“\" a \"„vynalézaví lháři“\", kteří se nemohou rovnat evropské civilizaci. Ve 20. století se objevuje i tendence americké nadvlády. Said zmiňuje, jak orientalistické názory jsou v dnešním světě běžné. V díle autor naznačil i budoucí vnímání islámu.", "section_level": 1}, {"title": "Post-koloniální teorie.", "content": "Post-koloniální teorie studují dopad evropského dobývání na kolonizované země, zabývají se jejich reakcemi vůči koloniálnímu utlačování jejich původní kultury. Teorie se dále zaměřují na to, jaký měla kolonizace vliv např. na jazyk, místní politiku, literaturu apod. Edward Said zdůraznil důležitost zeměpisné role v rámci koloniálních debat, kdy říká, že geografie a místo jsou důležitými znaky nejen pro samotnou kulturu, ale také pro formování identity jedince. Said zmiňuje, že skrze umění a poezii se obyvatelé kolonizovaných zemí snaží ukázat svoji touhu po svobodě. V rámci post-koloniálních teorií přispěl analýzou koloniálního diskurzu, konceptem tzv. světoznalosti, sekulární kritikou, ametérismem a kontrapuntální analýzou.  Kontrapuntální analýzu Said využívá v rámci interpretace koloniálních textů z pohledu kolonizátora a kolonizované země. Pomocí kontrapuntální interpretace zobrazuje texty z různých úhlů pohledů, zároveň korespondují s historickými a biografickými texty. Směřuje k perspektivě imperialismu a vzdoru vůči němu.  Pomocí konceptu světoznalosti se snaží Said podat náhled na roli intelektuálního jedince v současné společnosti. Said dále říká, že je „lidská historie tvořena lidskými bytostmi“. Hlavní myšlenkou Saidovy světoznalosti je schopnost intelektuálních jedinců říct cokoliv, co je pro jejich svět důležité, protože jejich intelekt nemůže být osvobozen od skutečného světa, ve kterém žijí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edward Wadie Said (1. listopadu 1935, Jeruzalém – 25. září 2003, New York) byl palestinsko-americký představitel kulturálních studií, v nichž rozvíjel to, čemu se říká \"postkoloniální teorie\".", "tgt_summary": "爱德华·瓦迪厄·萨义德(,英语:Edward Wadie Said,1935年-11月1日-2003年-9月25日),国际著名文学理论家与批评家,后殖民理论的创始人,也是巴勒斯坦建国运动的活跃分子,由此也成为了美国最具争议的学院派学者之一。同时他也是一位乐评家、歌剧学者和钢琴家 。", "id": 955377}
{"src_title": "Pečárka polní", "tgt_title": "四孢蘑菇", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jako většinu ostatních hub i pečárku polní odlišujeme od ostatních podle plodnic. Ta se skládá ze třeně a klobouku, který má zespodu lupeny. Pečárky mají ještě navíc blanitý prstenec, který v mládí kryje vyvíjející se lupeny. Plodnice je tedy v mládí bílá s kulovým kloboukem zakrytým zespoda taktéž bílým závojem. S růstem houby se závoj trhá a zůstává již pak v podobě pomačkaného prstence bílé či jemně nažloutlé barvy, který snadno odpadá. Klobouk se postupně zvětšuje k obvodu, roste tedy jeho průměr a klesá výška. V průměru mívá 4–12 cm. Z počátku hedvábně vláknitý, později šupinkatě rozpraskaný s promáčklinami nažloutlými a nahnědlými. Lupeny jsou z počátku narůžovělé, postupně se stářím mění barvu do masové červené, koncem života pak do tmavo- až černohněda. Třeň bývá 5–10 cm dlouhý, tlustě válcovitý a 2–4 cm široký. Buď je čistě bílý, nebo narůžovělý, později ve stáří u báze rezavý či nahnědlý a u klobouku mírně zúžený.  Dužnina je po zranění bílá, nebo mění svoji barvu dorůžova. Má příjemnou vůni a chuť.  Výtrusy jsou kapkového tvaru 7–8 × 4–5 μm veliké, hnědé.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Vyskytuje se na hnojených travnatých ekosystémech mírného pásu, to jest na loukách a v příkopech; roste i na polích (jako jsou strniště) či na kompostech. Příležitostně též v zahradách. Pilát \"In\" Staněk ale uvádí, že \"Psalliota campestris\" (někdy synonymum pro \"A. campestris\") je houba žijící v soužití trávami, tudíž pečárky rostoucí například na kompostech musí být jiným druhem.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Roste jak jednotlivě, tak v útvarech označovaných jako čarodějné kruhy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Sbírá se od května do listopadu po velkých deštích, kdy se objevují jeho plodnice.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Základním rozlišovacím znakem pečárek od ostatních hub je, že se spory, respektive výtrusy tvoří na povrchu bazidíí, které se nalézají na lupenech či v rourkách ze spodní strany klobouku. Tyto houby se proto zařazují v systému do třídy stopkovýtrusých (protože se bazidiospora tvoří na stopce), vědecky Basidiomycetes. Na rozdíl od toho vřeckovýtrusé houby (Ascomycetes) vytvářejí výtrusy (askopsory) uvnitř vřecek, od kterých se po splynutí jader oddělují.  Od tříd dolů jsou s fylogenetickým zařazením hub problémy a často se houby přeřazují z jednoho rodu do druhého a z jedné fylogenetické větve do jiné. Dříve se houby do taxonů řadily hlavně podle popisu plodnic, později i spor a mycélia. V poslední době se používají laboratorní metody porovnávající DNA. I přesto nejsou všechny houby z toho úhlu pohledu ještě popsány a porovnány s ostatními. Navíc je říše hub dosti proměnlivá a stále jsou objevovány druhy další. V případě pečárkotvarých (Agaricales) byly stejným znakem po století lupeny. S postupem rozvoje mykologie však vznikly i jiné řády s lupenitými houbami.  Co se týká čeledi pečárkovité (Agaricaceae), tak zde z několika studií vyplývá, že jsou to houby úzce příbuzné čeledím lanýžovité (Hydnangiaceae), Cystodermateae, hnízdovkovité (Nidulariaceae), křehutkovité (Psathyrellaceae), slzečníkovité (Bolbitiaceae) a pavučincovité (Cortinariaceae). Do stejné fylogenetické větve agarikoidních hub patří i čeledi Inocybaceae, Crepidotaceae, Tubarie, Panaeoleae, límcovkovité (Strophariaceae), hlízovité (Hymenogasteraceae) a Gymnopileae, které se však rozdělují do několika pokročilejších vývojových větví.  Do rodu pečárka (\"Agaricus\") se pak obecně řadily druhy podobné kloboukem s nevýrazným zbarvením. V poslední době ale přibývá studií, které současné taxonomické zařazení mění. Přesto však je rod \"Pečárky \"velmi málo probádaným rodem.  Přesné rozlišovací znaky této houby nejsou známy. Snad jen to, že roste v travnatých ekosystémech a je úzce příbuzná k pěstované pečárce zahradní. Neuvádí se však jak. Dále je známo několik velmi podobných druhů, které mohou být identické. Problém tedy při sběru pečárek polních není, ale konkrétní určení druhu může být problematické až nepřesné. Synonyma pro pečárku polní (\"A. campestris\") tak jsou \"Agaricus campester\", \"Pratella campestris\", \"P. campester\", \"P. flocculosa\" či žampion polní. Již dříve zmíněný druh \"Psalliota campestris\", někdy česky nazývaný pečárka polní, byl často zaměňován právě za pěstovaný druh pečárka dvouvýtrusá (\"A. campestris\"). Později to bylo ale popřeno s tím, že tento druh žije pouze v symbióze s trávami a jedná se o pečárku polní.  Dalším problémem při popisu pečárek je taxonomie, kdy na rozdíl od vědeckého názvosloví české vyžaduje i pro druhy dvouslovný název – jeden označující rod a druhý druh, ale není standardizován. Proto se mezi odbornou veřejností používá vědecké klasifikace a označení.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářské využití.", "content": "Pečárka polní (\"A. campestris\") je sbírána pouze k vlastní spotřebě. Například v České republice není její výkup a následný prodej povolen. V průmyslové výrobě je nahrazen hlavně bílou formou pečárky dvouvýtrusé (\"A. bisporus\"), někdy označované jako pečárka zahradní (\"A. hortensis\").", "section_level": 1}, {"title": "Gastronomie.", "content": "Stejně jako tržní pečárka dvouvýtrusá (\"A. bisporus\") je i pečárka polní jedlá chutná houba využívaná široce v gastronomii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pečárka polní (\"Agaricus campestris\") je stopkovýtrusná houba z čeledi pečárkovité (Agaricaceae). Má řadu synonym jako \"Agaricus campester\", \"Pratella campestris\", \"P. campester\", \"P. flocculosa\" či žampion polní (\"Agaricus campestris\"). Poslední jmenovaný druh je ale prý mylně s tímto druhem spojován, neboť se dnes jedná o synonymum k pěstované pečárce pečárka dvouvýtrusá (\"A. bisporus\"). Tak mohlo docházet i k přesvědčení, že pečárka polní je pěstovanou houbou. Bližší studie však nebyly provedeny, a tak je i toto tvrzení nejisté.", "tgt_summary": "四孢蘑菇(学名:)又称为野蘑菇,是一种可食菌类,分布于全世界,与俗称洋菇的双孢蘑菇()为近缘种。", "id": 1850372}
{"src_title": "Opce (finance)", "tgt_title": "期權", "src_document": [{"title": "Základní opční pozice.", "content": "Opce může být buď kupní (\"call\"), nebo prodejní (\"put\"), což znamená buď právo koupit, či prodat. Kombinací s long a short dostáváme 4 různé pozice v opci.  Opce se ještě dělí na evropské a americké (toto označení je pouze historické, nyní se na obou kontinentech používají oba typy). Kupující evropské opce má právo opci uplatnit v jeden moment – při její splatnosti. Vedle toho kupující americké opce má právo opci uplatnit kdykoli od data sjednání do data splatnosti opce. Dalším druhem jsou binární opce.  Obchodovat s opcemi je možno burzovně i na OTC trhu, tedy mimoburzovně:", "section_level": 1}, {"title": "Kombinace základních opčních pozic.", "content": "Čtyři základní pozice se v praxi vzájemně kombinují a je tedy možné vytvářet mnoho různých strategií podle očekávání budoucího vývoje trhu, přístupu investora atd. Nejznámější kombinace základních pozic jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Cena opce – opční prémie.", "content": "Opční prémie je cena, za kterou si držitel opce kupuje u vypisovatele právo odstoupit od smlouvy. Opční prémie sehrává rozhodující roli při odvození zisků a ztrát vyplývajících z dané opce. Nejdůležitější faktor, který determinuje výši opční prémie je tržní úroková míra. Pro objasnění lze využít princip nákladů obětované příležitosti. Majitel kupní opce zaplatí za bazický instrument realizační cenu až v době uplatnění této call opce. Do té doby finanční prostředky na nákup bazického instrumentu nepotřebuje, a proto je může zapůjčit, z čehož mu plyne odměna ve formě úroku. Vzestup tržních úrokových měr je pro majitele call opcí výhodný, a proto dochází k vzestupu ceny call opcí, tedy jejich opční prémie. V případě put opcí není vliv stejnosměrný. Majitel put opce musí teoreticky koupit bazický instrument a držet ho až do doby uplatnění opce. Nemůže zapůjčit svoje finanční prostředky, protože jsou vázány, a tím přichází o odměnu ve formě úroku. Vzestup tržní úrokové míry tedy vede k poklesu ceny put opcí. Opční prémie má dvě složky:  Zpeněžitelnost opce opisují 3 různé stavy, které může opce mít:", "section_level": 1}], "src_summary": "Opce je smlouva mezi prodávajícím a kupujícím, která dává kupujícímu právo (neukládá mu však povinnost) prodat nebo koupit od prodávajícího konkrétní aktivum (tzv. podkladové aktivum) za konkrétní cenu kdykoliv až do data vypršení kontraktu.", "tgt_summary": "期权(英语:option,或称选择权)是一种选择交易与否的权利。当契约买方付出权利金(英语:Premium)后,如果享有在特定时间内(或在某特定时间)向契约卖方依特定条件或履约价格(英语:Exercise Price, Strike Price,或称行使价、执行价格),买入或卖出一定数量标的物的权力,这种权利就称为选择权或是期权。如果此权力为买进标的物,称为买入选择权(英语:Call Option,或称为看涨期权、认购期权),简称买权。如果此权力为卖出标的物,称为卖出选择权(英语:Put Option,或称看空期权、认沽期权),简称卖权。", "id": 2778946}
{"src_title": "Anergie", "tgt_title": "株落失能", "src_document": [{"title": "Mechanismus.", "content": "Tento fenomén by poprvé popsán Gustavem Nossalem u B lymfocytů a pojmenován \"klonální anregie\". Klony anergizovaných B buněk v tomto případě mohou být nalezeny v krevním oběhu živé, ač neschopné vyvolat účinnou imunitní odpověď - podobný proces v T lymfocytech byl později popsán Ronaldem Schwartzem a Marcem Jenkinsem. Zdá se, že mnoho virů (například HIV) využívá mechanismy nastolení tolerance k tomu, aby se vyhly imunitní odpovědi proti nim. Ačkoliv strategie nastolení tolerance specifických antigenů je využívána méně patogeny (například bakterií lepry).  Na buněčné úrovni je anergie neschopnost určitých imunitních buněk podílet se na imunitní odpovědi proti konkrétnímu cíli. V imunitním systému je primární obrana proti patogenním virům, bakteriím nebo mnohobuněčným parazitům zajištěna buňkami zvanými lymfocyty. Existují dva základní druhy lymfocytů – T buňky a B buňky. Mezi miliony lymfocytů v lidském těle jich může být jen několik specifických k určitému infekčnímu agens. Při infekci se tyto specifické lymfocyty pomnoží – dojde k procesu \"klonální expanze\", což umožňuje tělu rychle mobilizovat armádu specifických lymfocytů, když jsou potřebné. Tento systém imunitní odpovědi je \"anticipační\" a jeho specificita je zajištěná preexistujícími buňkami, které při reakci na určitý antigen klonálně expandují (dochází tak ke klonální selekci). Tato specifická armáda klonů pak bojuje s příslušným patogenem dokud se v těle vyskytuje. Po vyčistění těla od patogenů většina již nepotřebných klonů přirozeně zemře.  Několik málo těchto preexistujících lymfocytů jsou však schopné reagovat proti proteinům, které se ve zdravém lidském těle vyskytují přirozeně. Klonální expanze těchto lymfocytů může vést k autoimunitnímu onemocnění, při kterém tělo zaútočí na své vlastní struktury. Aby se tomuto procesu zabránilo, mají lymfocyty mechanismus kontroly kvality, který těmto patologickým lymfocytům zabrání v expanzi, jedná-li se o expanzi v reakci na přirozené proteiny těla. Anergie T lymfocytů nastává, když T buňka neobdrží příslušnou kostimulaci při reakci na určitý antigen. Anergie B lymfocytů může být vyvolaná vystavením B-buněk rozpustným antigenům v oběhu a je často spojená se snížením exprese povrchových IgM a částečným zablokováním buněčné signalizace anergizovaného lymfocytu.", "section_level": 1}, {"title": "Molekulární mechanismus vyvolání anergie v T lymfocytech.", "content": "Stimulace T buněčného receptoru (TCR) zároveň s kostimulačními receptory naivního T lymfocytu vyvolá vyrovnanou spoluaktivaci všech signálních drah T-buňky (úplná stimulace T buňky). V tomto případě, mezi jinými dráhami, se aktivuje také na vápníku závislé rameno lymfocytární signalizace indukované právě signálem z T buněčného receptoru. Toto vede k růstu buněčné koncentrace Ca. Na vápníku závislá fosfatáza kalcineurin pak odstraní fosfátové skupiny z transkripčního faktoru NFAT, který se pak přesune do jádra.  Kromě této dráhy se v případě plné stimulace T-buněk aktivuje PI3K prostřednictvím kostimulačního receptoru CD28, což v konečném důsledku vede k zvýšení koncentrace transkripčních faktorů rel, NF-κB a AP-1 do jádra, a to ve větší míře než při stimulaci pouze TCR. AP-1, heterodimer složený z c-Fos a c-jun v jádře dále heterodimerizuje s NFAT, čímž dojde k vytvoření transkripčního komplexu, který pak zapíná expresi genů spjatých s produktivní odpovědí T-buňky. Takové geny kódují například IL-2 nebo jeho receptor.  Naopak stimulace pouze TCR bez kostimulačních receptorů dostatečně aktivuje pouze \"vápníkové\" rameno T-buněčné signalizace. Ačkoliv bez indukce AP-1 ostatními drahami není NFAT schopen tvořit s AP-1 transkripční komplex, jak se děje při úplné stimulaci spjaté s produktivní odpovědí. V tomto případě NFAT homodimerizuje sám se sebou, čímž vytváří rovněž transkripční faktor, který však v tomto případě způsobuje anergii.  Homodimery NFAT jsou přímo zodpovědné za expresi genů spojenými se stavem anergie, například ubikvitin ligázy GRAIL nebo proteázy kaspázy 3. V anergizovaných T-buňkách také dochází ke snížení exprese Interleukinu-2, TNF a IFNγ, které jsou typické pro produktivní odpověď. Anergizované buňky produkují protizánětlivé cytokiny jako IL-10.  V T lymfocytech se nacházejí 3 NFAT proteiny: NFAT 1, 2 a 4. Tyto jsou očividně do jisté míry redundantní.  K produktivní odpovědi tedy dojde, když je antigen prezentován T-buňce prostřednictvím antigen prezentující buňky (APC), která prezentuje antigen na svém MHC II komplexu a která zároveň aktivuje kostimulační receptory T-buňky. Když však T-buňka interaguje s antigenem, který není prezentován na APC, což je ve většině případů antigen, vůči kterému je vyvolání imunitní odpovědi nežádoucí, dojde k anergizaci takové T-buňky. Bylo rovněž ukázáno, že i některé antigeny prezentované na APC vyvolávají aktivaci T-buňky pouze slabě. Takovýto slabý stimul je stále schopný aktivovat NFAT, avšak AP-1 již ne. Takto dochází k nastolení anergického stavu i když došlo ke kostimulaci. Silná stimulace T-buněk Interleukinem-2 nebo svým T-buněčným receptorem je schopná anergický stav prolomit.", "section_level": 1}, {"title": "Klinický význam.", "content": "Anergie je možno využít terapeuticky. Imunitní odpověď proti transplantovaným orgánům a tkáním může být minimalizována bez oslabení celého imunitního systému, což je vedlejším efektem imunosupresiv - například cyklosporinu. Navození anergie může rovněž sloužit k omezení poškození při autoimunitních onemocněních jako diabetes mellitus, vícečetná skleróza a revmatoidní arttritidy. Naopak zábrana anergie může pomoci v případě nádorového onemocnění. Mechanismus anergie je také možné využít proti alergiím.", "section_level": 1}, {"title": "Dominantní tolerance.", "content": "Dominantní a recesivní tolerance jsou formy periferní tolerance (kromě periferní tolerance existuje ještě tolerance centrální). Takzvaná recesivní tolerance je forma tolerance spjatá s anergizací lymfocytů, která byla popsána výše. Dominantní tolerance spočívá v aktivitě specializovaných regulačních lymfocytů, T reg buněk, které působí tlumivě na imunitní odpověď. Regulační T-lymfocyty se vyvíjejí z naivních T-lymfocytů. Podobně jako u recesivní tolerance, signalizace vedoucí pouze k aktivaci NFAT, je důležitá k vývoji T regů. V tomto případě homodimer NFAT indukuje expresi jiného transkripčního faktoru, FOXP3, který je marker T-regů a podílí se na aktivaci jejich genetického programu.", "section_level": 1}, {"title": "Testování.", "content": "Systém \"Multitest Mérieux\" nebo \"CMI Multitest\" (Multitest IMC, Istituto Merieux Italia, Řím, Itálie) je používán k ověření úrovně buněčné imunity. Je to intradermální test reaktivity kůže (podobný tuberkulinovému testu), ve kterém se kontrolní glycerol používá se sedmi antigeny bakteriálního nebo houbového původu toxoid tetanu, tuberkulin, záškrt, streptokok, kvasinka, \"Trichophyton\" a bakterie \"Proteus\". V tomto testu jsou reakce posuzovány podle počtu antigenů, které vyvolávají reakci, a podle celkového rozsahu reakce proti všem sedmi antigenům. V tomto případě je anergie definovaná jako reaktivita kůže v rozmezí 0-1 mm, \"hypoergie\" v rozmezí 2-9 mm v reakci na méně než na tři antigeny, \"normoergie\" v rozmezí od 10-39 mm nebo reakce na tři a více antigenů a \"hypoergie\" v rozmezí 40 a více mm v reakci na méně než 4 antigeny.", "section_level": 1}, {"title": "Experimentální přístupy ke studiu anergie.", "content": "Ke studiu anergie mohou být použity různé chemikálie aktivující/blokující popsané signální dráhy T-buňky. Anergie může být u T lymfocytů vyvolaná ošetřením ionomycinem, ionoforem schopným zvýšení koncentrace Ca v buňce uměle.  Naopak chelatační látky jako EGTA mohou absorbovat vápenné ionty, čímž dojde k zamezení anergie. Zablokovat dráhy vedoucí k anergii lze také cyklosporinem, který je schopen inhibice kalcineurinu, fosfatázy, která odstraňuje fosfátové skupiny z NFAT, čímž dochází k jeho aktivaci.  PMA spolu s ionomycinem lze použít k vyvolání úplné aktivace T-lymfocytu napodobením signalizace přirozeně spouštěné aktivací TCR a kostimulačních receptorů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anergie je imunologický pojem, který popisuje neschopnost reakce lidského imunitního systému proti cizí látce zapříčiněnou přímou indukcí tolerance v periferních lymfocytech. Imunitní systém je v případě anergie neschopný reakce proti určitému antigenu, většinou autoantigenu. Lymfocyty jsou považovány za anergické v případě, když nejsou schopny reagovat na antigen, vůči kterému jsou specifické. Anergie je jeden ze tří procesů, které způsobují toleranci, čímž zabraňují sebepoškození organismu imunitním systémem. Ostatními jsou klonální delece a imunoregulace.", "tgt_summary": "株落失能(英语:Clonal anergy)是一个免疫学名词。描述的是周边淋巴球对于外来物质失去产生免疫反应的能力,而导致耐受性。失能的淋巴球株落将无法对于特定的抗原产生免疫反应,通常此抗原为自身抗原。株落失能为诱导产生抗原耐受性的方法之一(另外为clonal deletion和免疫系统),以避免免疫系统攻击自身抗原,而导致自体免疫疾病。", "id": 1187765}
{"src_title": "Lil Kim", "tgt_title": "莉儿·金", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodila se v newyorské čtvrti Brooklyn v roce 1975. Roku 1983 se její rodiče rozvedli, ona poté vyrůstala u svého otce, který ji ovšem později vyhodil z domova. Poté žila se svou sestřenicí Sherondou ve čtvrti Queens. V ulicích poznala prozatím neznámého rappera The Notorious B.I.G., který velmi ovlivnil její život.  The Notorious B.I.G. byl v roce 1993 upsán pod společnost Bad Boy Records a o rok později vydal veleúspěšné album \"Ready to Die\". Díky úspěchu získal v branži silnou pozici, a tak se rozhodl uvést své kamarády, mezi nimi byla i Lil Kim. Ti vytvořili skupinu \"Junior M.A.F.I.A.\" a získali smlouvu u Atlantic Records. Tam v roce 1995 vydali debut \"Conspiracy\", album zaznamenalo vcelku slušný úspěch a získalo zlatou certifikaci společnosti RIAA, a to díky úspěšným singlům \"Player's Anthem\" a \"Get Money\", na obou hostoval The Notorious B.I.G..  Po úspěchu alba se rozhodla vydat na sólovou dráhu. Svůj debut vydala v listopadu 1996. Album neslo název \"Hard Core\" a stalo se 2x platinovým. Podstatnou roli v úspěchu jejího sólo alba sehrály singly \"No Time (ft. Puff Daddy)\" a především \"Not Tonight (ft. Left Eye, Da Brat, Missy Elliott a Angie Martinez)\". V roce 1997 byl zastřelen The Notorious B.I.G., což zasáhlo, jak jeho blízké, tak celou hip-hopovou veřejnost. V důsledku toho se ještě téhož roku rozpadla skupina \"Junior M.A.F.I.A.\".  V letech 1998 - 1999 pracovala na své reputaci. Hostovala na mnohých albech, vystupovala na tour Puff Daddyho a vytvářela remixy jiných písní. Roku 1999 založila vlastní label \"Queen Bee Ent.\" a začala pracovat na svém druhém albu. V červenci 2000 vyšlo album \"The Notorious K.I.M.\", jež se umístilo na čtvrtém místě žebříčku Billboard 200, což je její nejlepší výsledek, také získalo platinovou certifikaci společnosti RIAA (USA) a zlatou od společnosti CRIA (Kanada), a to i přesto, že album neobsahovalo žádný úspěšnější singl. Za zmínku stojí jen píseň \"No Matter What They Say\".  Roku 2001 využila příležitost spolupracovat s Christinou Aguilerou, Mýou a Pink na remaku písně \"Lady Marmalade\". Ta byla určena pro soundtrack k filmu Moulin Rouge! a přinesla jejím tvůrcům cenu Grammy, pro Lil Kim jedinou ve své kariéře. V roce 2002 začala pracovat na svém dalším albu. \"La Bella Mafia\", jak bylo album pojmenováno, vyšlo v březnu 2003 a v podstatě zopakovalo úspěch alba předchozího. Do rádií se vrátila díky singlům \"The Jump Off (ft. Mr. Cheeks)\" a hlavně \"Magic Stick\", na kterém hostovala právě vycházející hvězda - rapper 50 Cent.  Po doznění vlny úspěchu, připravovala další album \"The Naked Truth\". To vyšlo v září 2005, přestože album získalo od kritiků časopisu \"The Source\" hodnocení \"5 mic\", tedy nejvyšší možné, čímž se stala jedinou \"rapperkou\", která toho dosáhla, alba se prodalo jen okolo 400 000 kusů. Přesto album obsahuje vcelku úspěšný singl \"Lighters Up\". Sama Lil Kim neúspěch vysvětluje tím, že kvůli svému pobytu ve vězení neměla čas propagovat album. Do vězení se dostala v červenci 2005. Byla odsouzena na rok za křivou výpověď v jejím svědectví ohledně střelby před studiem \"Hot 97\" v roce 2001. Po deseti měsících byla propuštěna na tří letou podmínku.  Poté začala vystupovat v televizních show. Např. v roce 2006 se vysílala reality show \"Lil Kim: Countdown to Lockdown\", která mapovala poslední dva týdny její svobody před nástupem do vězení. V následujících letech vystupovala v show \"Pussycat Dolls Present: The Search for the Next Doll\" a \"Pussycat Dolls Present: Girlicious \". Roku 2009 se účastnila osmé série taneční soutěže \"Dancing with the Stars\".  V roce 2009 oznámila, že začíná pracovat na dalším albu, které nese pracovní název \"Long Live: The Queen\". Ve stejném roce byl vydán i nepříliš úspěšný promo singl \"Download (ft. T-Pain a Charlie Wilson)\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Kimberly Denise Jones (* 11. července 1976, Brooklyn, New York, USA), spíše známá jako Lil Kim, je americká raperka, textařka, herečka a zakladatelka hudební společnosti \"Queen Bee Entertaiment\". V devadesátých letech 20. století byla členem skupiny \"Junior M.A.F.I.A.\", do které ji uvedl její rapový mentor The Notorious B.I.G..", "tgt_summary": "金伯利·丹尼斯·琼斯(Kimberly Denise Jones,1974年或1975年7月11日),艺名莉儿·金(Lil' Kim),是美国说唱歌手、词曲作家、模特和演员。她出生在纽约布鲁克林,并在那里长大,青少年时期的大部分时间是在被驱逐出家门后流落街头。在她十几岁的时候,琼斯会即兴说唱,深受像MC Lyte和Lady of Rage这样的女嘻哈歌手的影响。1994年,她被同为说唱歌手的声名狼藉先生发现,邀请她加入他的说唱组合Junior M.A.F.I.A.。他们作为一个团体的首张专辑《共谋》在美国产生了两首前20名单曲,并被美国唱片业协会(RIAA)认证为金唱片。", "id": 588195}
{"src_title": "Wilfred Bion", "tgt_title": "威尔弗雷德·鲁普莱希特·比昂", "src_document": [{"title": "Útok na spojení.", "content": "Pracoval především se schizofreniky. Povšiml si jejich sebedestruktivity, měl dojem, že obracejí svou agresi na sebe, že ničí vlastní psychické kapacity, což je sociálně paralyzuje a přivádí ke stavům připomínajícím mentální retardaci. Popsal tyto útoky schizofreniků na sebe sama kleiniánskými termíny (nenávist vůči zlému prsu, závist dobrého prsu) a dodal, že psychotik útočí svou agresí na objekt, ale schizofrenikův stav je horší právě proto, že neúnosný vztah s objektem řeší útokem na ty kapacity vlastní mysli, které jsou vztahovosti schopné. (Pojmem objekt se v pofreudovské psychoanalýze myslí především rodič v raných fázích vývoje a lidé, kteří v dospělosti pacientů tyto první objekty znovuzpřítomňují). Bion hovoří o \"útoku na spojení\" - pokud schizofrenik ničí kapacity mysli, které zajišťují vazbu se světem, zničí svou schopnost vnímat a produkovat jakoukoli vazebnost (mezi myšlenkami, slovy atd.), odtud jeho bizarní, nespojité projevy.", "section_level": 1}, {"title": "Kontejnování.", "content": "Bion rovněž rozvinul Kleinové koncept projektivní identifikace. Matka je podle Biona pro kojence jakýsi \"kontejner\", do něhož odkládá své neúnosné emoce (\"kontejnování\"). Matka je pak zorganizuje, \"očistí\", a dítě je introjikuje zpět takto očištěné. Pokud matka toto očišťování nezvládá, dítě zůstane v projektivní identifikaci uvězněno, psychotik takto podle Biona kontejnuje své emoce do druhých lidí.  Matka už u Biona není jen abstraktní konstrukt, jen bezbranná surovina pro kojencovy fantazie a přesuny obrazů z mysli a do mysli. U Biona matka ožívá a stává se spolutvůrcem těchto fantazií. Projektivní identifikaci již nejen umožňuje, ale i konstruuje (...) Pro Biona musí být matka především přítomná, aby se mohla stát kontejnerem, popelnicí, do níž dítě může odhodit to temné ze sebe. To je ještě kleiniánské. Ale pozor, u Biona je funkční matka současně také čističkou těchto odpadních vod - a to už je bionovské. Fantazie se podle Biona od matky musí nejen odrazit, ony se \"v ní\" musí také poupravit, přeměnit, očistit, vrátit se k dítěti ve zkvalitněné podobě. Tohoto matka dosahuje svou dobrotou a zajišťuje takto rovnováhu dítěte. Dítě na ní promítá chaos, ale ona svým chováním zajistí, že když si dítě tento chaos z úzkosti bere zpět, je tento do značné míry dechaotizován, temná dezorganizace se proměňuje ve snesitelnější organizaci temnoty, neboli bionovsky řečeno: odeslán je chaos, ale navrací se význam. Odmrštěna je osobní pohlcující emoce, ale vstřebána zpět je již jako méně osobní reprezentace.  V pozdních pracích se přiblížil vnímání kontejnování jako specifický druh telepatie, za což byl kritizován uvnitř psychoanalýzy. Jeho myšlenky však rozvinula řada autorů, například Heinrich Racker, Thomas Ogden, Betty Josephová a další.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wilfred Bion (8. září 1897 − 8. listopadu 1979) byl britský psychoanalytik kleiniánské orientace. Kleinánský směr natolik obohatil, že se někdy hovoří o klein-bionovském modelu.", "tgt_summary": "威尔弗雷德·鲁普莱希特·比昂(英语:Wilfred Ruprecht Bion,1897年-9月8日-1979年-11月8日),英国精神分析学家,群体动力学研究的先驱。曾经跟从梅兰妮·克莱因进行分析,曾经加入塔维斯托克小组。比昂1897年生于印度,八岁始至英国接受学校教育。第一次世界大战期间,他于法国服役,担任战车指挥官,并获颁卓越服务勋章以及荣誉勋位。", "id": 2545211}
{"src_title": "Donald Trump", "tgt_title": "唐納·川普", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a příbuzní.", "content": "Narodil se v newyorském Queensu jako čtvrté z pěti dětí. Jeho rodiči byli Frederic C. Trump (11. října 1905, New York – 25. června 1999) a Mary A. MacLeod (10. května 1912, Skotsko – 7. srpna 2000). Otec se stal v New Yorku velkým", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Mladý Trump studoval na Kew-Forest School ve Forest Hills, v newyorské městské části Queens. Kvůli problémům při studiu jej rodiče ve třinácti letech poslali na vojenskou akademii (New York Military Academy). Tam získal akademické vzdělání a", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "V roce 1977 se Donald Trump oženil s českou modelkou Ivanou Zelníčkovou. Do manželství se narodily tři děti: Donald Jr., Ivanka a Eric Trumpovi. Nejstarší z těchto dětí, Donald Jr., hovoří plynně česky, protože měl v dětství úzký vztah k prarodičům z matčiny strany. Od roku 1980 také pravidelně trávil část letních prázdnin ve Zlíně.  Československá Státní bezpečnost vedla od dubna 1978 sledovací svazek na tehdejší Trumpovu manželku Ivanu.", "section_level": 2}, {"title": "Podnikatelská kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky podnikatelské kariéry.", "content": "Trump začal svou podnikatelskou kariéru ve společnosti svého otce (Trump Organization). Pro začátek jeho vlastního podnikání mu otec poskytl úvěr ve výši jednoho milionu dolarů. Jedním z jeho prvních projektů byla revitalizace bytového komplexu Swifton Village v Cincinnati ve státě Ohio. Když předal Swifton Village firmě svého otce, dosáhli zisku 6 milionů amerických dolarů.  V roce 1980 v New Yorku začaly práce na obnovení Wollman Stadium (stadionu) v Central Parku. Projekt měl předpokládaný stavební plán na 21⁄2 roku. Jenže v roce 1986 nebyli ani blízko dokončení a už proinvestovali 12 milionů dolarů. Trump", "section_level": 2}, {"title": "Podnikatelské úspěchy.", "content": "Trump je předsedou a generálním ředitelem (\"Chief Executive Officer\", CEO) společnosti Trump Organization, která se zabývá obchodováním s nemovitostmi. Trump je též zakladatelem společnosti Trump Entertainment Resorts, která provozuje mnoho kasin a hotelů po celém světě. V říjnu 2016 byl Donald Trump podle seznamu časopisu Forbes 499. nejbohatším člověkem světa.", "section_level": 2}, {"title": "Podnikatelské neúspěchy.", "content": "V letech 1991, 1992, 2004 a 2009 vyhlásil bankrot. První dva bankroty byly v souvislosti s jeho nemovitostmi: Trump Taj Mahal a Trump Plaza Hotel. S odstupem času sám tvrdil, že tehdy, kdy nechal postavit ona luxusní kasina, příliš zpyšněl. V roce 1994 se jeho osobní dluh vyšplhal na 900 milionů a obchodní dluh 3,5 mld. USD. Tehdy musel prodat část svých firem a nemovitostí a vzdát se svého podílu v dalších společnostech. K finančnímu zotavení mu pomohly mj. výhodné", "section_level": 2}, {"title": "Nemovitosti.", "content": "Donald Trump vlastní v USA několik nemovitostí:  Kromě těchto a dalších nemovitostí v USA vlastní Trump - pravděpodobně společně se svou první manželkou Ivanou Trumpovou -", "section_level": 2}, {"title": "Mediální působení.", "content": "Donald Trump byl dvakrát nominován na Cenu Emmy a účinkoval v cameo rolích v několika filmech (\"\") a seriálech (\"Chůva k pohledání\", \"Tak jde čas\"). Mnohokrát byl hostem různých talk show. Objevil se i v jiných zábavných pořadech, např. ve World Wrestling Entertainment, kde se v ringu pral s vlastníkem organizace, Vincem McMahonem.  V roce 2003 se stal výkonným producentem a moderátorem soutěžní reality show \"The Apprentice\" na kanále NBC. Při každém vysílání této soutěže bojovala skupina lidí o práci v Trumpově společnosti. V první sérii \"The Apprentice\" dostával Trump plat 50 000 dolarů za jednu epizodu, ale po úspěchu programu byl odměňován 3 miliony dolarů za epizodu. Po 10 sériích přidal spin-off \"The Celebrity Apprentice\", kde", "section_level": 1}, {"title": "Politické působení do ledna 2017.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Politické pozice.", "content": "Vnitropoliticky se především profiloval svými požadavky na snížení daní firmám, zjednodušení daňového systému, snížení federálního dluhu a také svými odmítavými postoji vůči nelegálnímu přistěhovalectví. V zahraniční politice je proti smlouvám o svobodném obchodu a prosazuje názor, že Spojené státy nemají příliš intervenovat ve světě.  Ke konci prvního funkčního období Baracka Obamy se zviditelnil jako sympatizant tzv. \"Birthers\", skupiny lidí vyžadující důkaz o tom, že se Obama narodil v USA a je tedy způsobilý být prezidentem USA (viz Spory o volitelnost Baracka Obamy). Minimálně v jednom televizním vystoupení Trump veřejně slíbil, že pokud Obama poskytne vyžadované dokumenty, věnuje on 5 milionů dolarů na charitu dle prezidentova uvážení. Obama na tuto výzvu nereagoval.  V roce 2015 Trump kritizoval bývalého amerického prezidenta Bushe za invazi do Iráku a také prohlásil, s ohledem na dění v Libyi, Sýrii a Egyptě, že zahraniční politika Baracka Obamy a bývalé ministryně zahraničí Hillary Clintonové v Africe a na Blízkém východě zapříčinila smrt „stovek tisíc lidí“. Nadto stála tato politika velmi mnoho peněz, které mohly být podle Trumpa vydány pro užitečnější", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentská kampaň.", "content": "Trump se začal politicky výrazněji angažovat od konce sedmdesátých let 20. století, kdy organizačně i finančně podporoval některé volební kampaně. Na konci osmdesátých let mu bylo republikány poprvé neformálně nabídnuto, aby kandidoval. Jako potenciálního politického partnera ho zřejmě vnímal i Michail Gorbačov, který měl velký zájem se s ním v roce 1988 v New Yorku setkat. Trump nakonec nabídku republikánů odmítl. Zároveň ale začal uvažovat o vlastní kandidatuře pro rok 1996, kterou chtěl už tehdy koncipovat jako nezávislou na republikánech i demokratech.  V show Oprah Winfreyové v roce 1988 byl pravděpodobně poprvé dotázán, zda přemýšlí o kandidatuře na prezidenta Spojených států amerických. Trump sice odpověděl", "section_level": 2}, {"title": "Zvolený prezident USA.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Přípravy na převzetí úřadu.", "content": "Donald Trump zvítězil ve volbách dne 8. listopadu 2016 a byl tak designovaným 45. prezidentem Spojených států amerických. Úřadu se oficiálně ujal 20. ledna 2017.  Dne 11. listopadu jmenoval Trump budoucího viceprezidenta USA Mikea Pence vedoucím týmu, který poté připravoval nástup nové administrativy. V tomto týmu dále pracovali Chris Christie, guvernér státu New Jersey, generál Michael T. Flynn, bývalý mluvčí Sněmovny reprezentantů Newt Gingrich, lékař a politik Ben Carson, bývalý starosta New Yorku Rudy Giuliani a senátor za Alabamu Jeff Sessions. Členy týmu byli také předseda Republikánské strany Reince Priebus, šéf Trumpovy volební kampaně Stephen Bannon a podnikatel německého původu Peter Thiel, který investuje kapitál v Silicon Valley. Spolupracovali s ním rovněž Donald Trump Jr., Ivanka Trumpová, Eric Trump a zeť Jared Kushner.  Dne 13. listopadu 2016 jmenoval Trump dosavadního předsedu Republikánského národního výboru Reince Priebuse do významné funkce jako příští šéf jeho štábu v Bílém domě. Priebusovi se přičítaly k dobru jeho značná podpora Trumpa ve volebním boji, organizační schopnosti a také jeho dobré vztahy například s mluvčím Sněmovny reprezentantů Paulem Ryanem. Zároveň bylo oznámeno, že Stephen Bannon,", "section_level": 3}, {"title": "Nová administrativa.", "content": "Brzy po vítězství ve volbách začal Trump řešit personální otázky spojené se sestavením nové vlády a obsazením dalších klíčových pozic ve státním aparátu. Deset dní po volbách již rozhodl o třech důležitých postech. Jako nového ministra spravedlnosti určil dosavadního senátora za Alabamu Jeffa Sessionse. Jako poradce pro národní bezpečnost byl tehdy nominován bývalý generálporučík a šéf vojenské kontrarozvědky DIA Michael T. Flynn, který však začátkem února 2017 musel z této funkce kvůli svým dřívějším kontaktům s ruskými činiteli odstoupit. Vystřídal jej aktivní generálporučík H. R. McMaster (ten vykonával funkci do 23. března 2018, kdy byl vystřídán Johnem Boltonem). Ředitelem zpravodajské služby CIA se po nástupu Trumpa do prezidentského úřadu stal dosavadní republikánský kongresman Mike Pompeo.  Novou ministryní pro vzdělání se stala miliardářka Betsy DeVosová ze státu Michigan, která prošla Senátem pouze prostřednictvím hlasu viceprezidenta Mika Pence, tedy poměrem 51 : 50. Jako velvyslankyni při OSN určil Trump dosavadní republikánskou guvernérku Jižní Karolíny Nikki Haleyovou, jejíž rodiče se do USA přistěhovali z Indie. Dalším personálním rozhodnutím bylo určení bývalého manažera bankovní společnosti Goldman Sachs Stevena Mnuchina jako příštího ministra financí USA.  Dalším členem Trumpovy vlády se stal penzionovaný 66letý generál James Mattis jako ministr obrany. Mattis byl v Senátu schválen poměrem hlasů 98 : 2. V průběhu své 44leté působnosti v ozbrojených silách USA sloužil Mattis převážně u složek námořní pěchoty, mj. v obou válkách v Iráku a v Afghánistán.<ref name=\"aktualne 2/12\"></ref>  Jako nový ministr pro bytovou výstavbu a rozvoj měst byl potvrzen afroamerický politik a bývalý Trumpův konkurent v kandidatuře na prezidenta Ben Carson, původním povoláním chirurg.  Postupně byla oznamována jména dalších potenciálních členů příští Trumpovy vlády. Byli to mj.: Wilbur Ross, 78letý finančník jako ministr obchodu, Andrew Puzder jako ministr", "section_level": 3}, {"title": "Prezident USA.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2017.", "content": "Od 20. ledna do konce roku 2017 strávil prezident Trump zhruba třetinu tohoto období (celkem 111 dní) v budovách a rezortech nesoucích jeho jméno nebo mu patřících, zvláště ve své rezidenci Mar-a-Lago ve West Palm Beach na Floridě. Čtvrtinu dní od své inaugurace v roce 2017 hrál Trump golf, často ovšem s politiky jako jsou republikánští senátoři Lindsey Graham a Rand Paul nebo japonský předseda vlády Šinzo Abe. Americké daňové poplatníky tento Trumpův „oddechový čas“ údajně stál 43 milionů dolarů na výdajích jako jsou náklady letů apod.", "section_level": 2}, {"title": "Leden.", "content": "20. ledna 2017 proběhla slavnostní inaugurace Donalda Trumpa jako 45. prezidenta USA před Kapitolem ve Washingtonu. Následovaly Trumpův nástupní projev, jízda automobilem od Kapitolu k Bílému domu, slavnostní defilé vojenských a jiných formací a další oslavy.  21. ledna vydal Trump výkonné nařízení o minimalizaci finanční zátěže spojené se zdravotní reformou exprezidenta Baracka Obamy, než bude program „Obamacare“ zcela zrušen. Dále navštívil centrálu CIA v Langley ve státě Virginie, a podpořil její činnost. Zároveň vydal vládní příkaz k 23. lednu obnovující tzv. Mexico City Policy, která zakazuje přidělování finanční podpory z federálních zdrojů organizacím podporujícím potraty. V květnu téhož roku pak jí daná omezení rozšířil i na zahraniční pomoc rozdělovanou přímo vládními úřady USA.  Dne 23. ledna vypověděl Trump", "section_level": 3}, {"title": "Únor.", "content": "2. února 2017 skončil Trumpův telefonický rozhovor s australským premiérem Malcolmem Turnbullem podle nelegálně vynesených informací vzájemnou roztržkou poté, co se oba státníci neshodli na pokračování dohody o přesídlení asi 1250 žadatelů o azyl z australských záchytných táborů na ostrovech Nauru a Papua Nová Guinea, kterou Austrálie a USA uzavřely ještě v době vlády prezidenta Baracka Obamy.  V reakci na test íránské balistické rakety ze dne 29. ledna 2017 se Donald Trump rozhodl 3. února téhož roku na tuto zemi uvalit určité sankce. Íránská vláda odsoudila nové sankce jako nelegální a", "section_level": 3}, {"title": "Březen a duben.", "content": "Dne 4. března 2017 dosáhla již zjevná roztržka mezi prezidentem Donaldem Trumpem a jeho předchůdcem Barackem Obamou nových rozměrů. Trump obvinil v jedné ze svých zpráv na Twitteru Obamu, že během volebního boje nebo po něm nechal odposlouchávat jeho telefony. Zprvu však nepředložil pro toto tvrzení žádné důkazy. Trump dále označil Obamu jako „zlého nebo nemocného chlapíka“. Informaci o Trumpově útoku na Obamu přinesly také Lidovky.cz. Kromě toho bylo sděleno, že Trump vyčetl manželům Obamovým časté návštěvy ruského velvyslance v USA Sergeje Kisljaka v Bílém domě. Trump uvedl 22 Kisljakových návštěv za dobu Obamovy vlády, z toho čtyři v roce 2016. Odposlech Trumpa nebo členů jeho týmu byl poté zpochybněn, ale dne 22. března 2017 potvrzen Devinem Nunesem, republikánským předsedou vyšetřovacího výboru Sněmovny reprezentantů USA. Podle jeho vyjádření", "section_level": 3}, {"title": "Červenec a srpen.", "content": "Dne 5. července 2017 přiletěl Trump na krátkou státní návštěvu do Polska. Jeho cesta do Evropy je spojena s účastí na zasedání uskupení nejdůležitějších zemí světa G20 v německém Hamburku od 7. do 8. července. Doprovází jej mj. manželka Melanie Trumpová a dcera Ivanka Trumpová. Ve Varšavě se setkal s představiteli 12 zemí střední a východní Evropy, které se spojily do Iniciativy Trojmoří (Baltické, Jaderské a Černé moře). První zasedání tohoto uskupení se uskutečnilo v roce 2016 v Chorvatsku. Následujícího dne bylo dopoledne na pořadu setkání s polským prezidentem Andrzejem Dudou. Odpoledne promluvil Trump před shromážděním polských představitelů a obyvatel hlavního města u pomníku bojovníků varšavského povstání v roce 1944, které bylo krvavě potlačeno německým Wehrmachtem. Trump obšírně ocenil tehdejší hrdinství", "section_level": 3}, {"title": "Listopad a prosinec.", "content": "Dne 6. prosince 2017 vydal prezident Trump prohlášení, kterým definitivně uznal Jeruzalém za hlavní město státu Izrael. USA jsou první zemí, která tak učinila. De facto se Trumpovo rozhodnutí zakládá na zákonu, který byl Kongresem USA schválen již před 22 lety, jehož účinnost však byla americkými prezidenty doposud v půlročních intervalech odkládána. Trump zároveň rozhodl o tom, že americké velvyslanectví v Izraeli bude po potřebných přípravách přemístěno z Tel Avivu do Jeruzaléma. Trumpovo prohlášení bylo odsouzeno právně nezávaznou rezolucí Valného shromáždění OSN, kterou 21. prosince 2017 podpořilo 128 členských zemí, mezi nimi i Slovensko. Devět států hlasovalo proti této rezoluci, mezi nimi USA a Izrael. 35 států se zdrželo hlasování, mezi nimi šest členských států EU", "section_level": 3}, {"title": "2018.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Leden až březen.", "content": "V lednu 2018 se Trump stal prvním prezidentem USA, který promluvil k účastníkům washingtonského Pochodu pro život. V téže době jeho vláda oznámila, že pracuje na zvýšení ochrany práva na výhradu svědomí u pracovníků ve zdravotnictví.  Dne 13. března 2018 oznámil Trump na Twitteru, že propustil z úřadu ministra zahraničí Rexe Tillersona a za jeho nástupce nominoval dosavadního ředitele zpravodajské služby CIA Mikea Pompea. Pompeo musí v této funkci ještě být potvrzen Senátem USA, jeho schválení je však považováno za jisté. Nástupkyní Pompea ve vedení CIA bude Gina Haspel, jako", "section_level": 3}, {"title": "Duben až červen.", "content": "V neděli 20. května uveřejnil prezident Trump na Twitteru svůj požadavek, aby se ministerstvo spravedlnosti USA zabývalo otázkou, zda tajná služba FBI v roce 2016, tedy v době jeho prezidentské kampaně, z politických důvodů infiltrovala jeho volební tým. Téhož dne večer oznámilo ministerstvo spravedlnosti, že pověřilo svého generálního inspektora, aby toto podezření objasnil. Trump podezírá vládu prezidenta Baracka Obamy, že dosadila „špiona“ do jeho volebního týmu, aby poškodila jeho kandidaturu na prezidenta, a označuje tuto akci za „největší politický skandál všech dob.“ Americká média informovala, že", "section_level": 3}, {"title": "Červenec až září.", "content": "Dne 27. června oznámil 81letý soudce Nejvyššího soudu Spojených států Anthony Kennedy, že ku dni 31. července 2018 odejde na odpočinek. Trump tím dostal příležitost nominovat nového soudce podle vlastního uvážení a tím za dané situace ovlivnit budoucí rozhodnutí tohoto soudu. Již 9. července oznámil svého kandidáta. Stal se jím 53letý konzervativní právník a absolvent elitní Yale University Brett Kavanaugh, který ještě musel být potvrzen Senátem USA. Kavanaugh byl pak 6. října 2018 přes velké protesty Demokratické strany a části americké veřejnosti potvrzen Senátem USA poměrem hlasů 50 : 48 a doplnil soudcovské kolegium Nejvyššího soudu na plný počet devíti členů.  Dne 3. července vydala Trumpova administrativa nařízení, kterým zrušila praxi pozitivní diskriminace (tzv. \"affirmative action\") na amerických středních a vysokých školách, které se mohly při přijímání studentů rozhodovat podle rasového klíče a směly zvýhodňovat afroamerické a hispánské uchazeče o přijetí na školu. Harvardova univerzita a některé další americké univerzity se rozhodly nařízení vlády ignorovat a chtějí dál uplatňovat rasové hledisko při výběru budoucích studentů.  Ve", "section_level": 3}, {"title": "Říjen až prosinec.", "content": "Trump se intenzívně zapojil do boje republikánů proti demokratům před volbami do obou komor Kongresu USA, které se pak konaly 6. listopadu 2018. Spadaly do poloviny jeho vlastního funkčního období (tzv. \"midterm elections\"). Například vystoupil 23. října na shromáždění 16 000 přívrženců své strany v Houstonu, aby podpořil dosavadního senátora USA za stát Texas Teda Cruze, svého rivala z boje o prezidentskou kandidaturu v roce 2016. Cruz měl silného protivníka v osobě podstatně mladšího demokrata Beta O’Rourkeho. Ačkoliv Demokratická strana vkládala velké naděje do kandidatury Beta O’Rourkeho, Trumpova pomoc Cruzovi výrazně posílila šance tohoto republikána na obhájení senátorského postu. Všech šest průzkumů voličských preferencí z měsíce října vyznělo v jeho prospěch, s průměrem 50,8 % : 43,8 %.  Trump při svých vystoupeních, jak v Houstonu tak v dalších tzv. příhraničních státech (tzv. \"border states\"), poukazoval na solidní ekonomické ukazatele od začátku své vlády v lednu 2017. Hlavně se však zaměřoval na problematiku imigrace ze států Střední Ameriky (Honduras, El Salvador a Guatemala) přes Mexiko do USA, která v současnosti zesílila. Situace se v říjnu 2018 podle Trumpa vyostřila natolik, že poslal vojenské jednotky, aby posílily zabezpečení hranice USA s Mexikem. Tam již slouží 2 000 příslušníků Národní gardy Spojených států. Do příhraničních států dorazilo již 800 vojáků. Celkově měli Trump a Pentagon v úmyslu poslat na hranici s Mexikem více než 5 200, eventuálně až 15 tisíc vojáků, aby odstrašili nelegální imigranty od přechodu hranic, jak řekl v pondělí 29. října 2018 generál Terrence O’Shaughnessy.  Také jiné republikánské kandidáty do obou komor Kongresu, jejichž zvolení bylo nejisté, Trump podporoval. Zvláštní pozornost věnoval kandidátům do Senátu USA, jejichž znovuzvolení nebo naopak zisk křesla navíc mohly pomoci, aby byla na další dva roky zajištěna pro něj důležitá dosavadní republikánská většina v horní komoře, která má dalekosáhlé pravomoci. Tam měli republikáni doposud těsnou většinu v poměru 51 : 49. Tvrdý boj se vedl mj. o senátní místo za stát", "section_level": 3}, {"title": "2019.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Leden až březen.", "content": "Dne 15. února 2019 vyhlásil prezident Trump stav národní nouze, a to kvůli situaci na hranicích s Mexikem. Podle Trumpa je neudržitelné, že přes tyto hranice proudí do USA desetitisíce nelegálních imigrantů a velká množství drog. Proto je údajně nutné posílit stávající hraniční plot a na zhruba 400 km délky vybudovat vysokou a zajištěnou zeď. Protože Kongres USA nepovolil pro tyto účely dostatečné prostředky, má Trump touto cestou možnost uvolnit celkově až zhruba 8 miliard dolarů, zčásti z rozpočtu ministerstva obrany.  26. února 2019 přiletěl Trump s početným doprovodem do hlavního města Vietnamu Hanoje, kde se po dva následující dny setkal s vůdcem Severní Koreje Kim Čong-unem. Bylo to druhé jejich setkání po Singapurském summitu v červnu 2018. Přes zčásti přehnaná očekávání ve světě však tato schůzka nepřinesla žádné hmatatelné výsledky. Kim nebyl ochoten přistoupit na úplné odzbrojení severokorejského atomového arzenálu, nýbrž nabízel pouze částečné odzbrojení výměnou za zrušení přísných hospodářských sankcí vůči svému režimu. To však Trump a americká vláda odmítli. Summit skončil o dvě hodiny dříve, než bylo plánováno. Trumpovo rozhodnutí", "section_level": 3}, {"title": "Duben až srpen.", "content": "Dne 24. července zvláštní vyšetřovatel Robert Mueller na základě předvolání svědčil před Kongresem.  V průběhu roku 2019 prezident Trump opakovaně vyslovil myšlenku, že Spojené státy by měly zájem o koupi Grónska od Dánska.", "section_level": 3}, {"title": "2020.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Leden.", "content": "Na rozkaz prezidenta Trumpa a na základě informací amerických tajných služeb provedlo letectvo Spojených států amerických dne 3. ledna 2020 raketový útok bezpilotním letadlem na dva automobily v blízkosti bagdádského mezinárodního letiště, při kterém byli zabiti íránský generálmajor Kásim Sulejmání a další čtyři muži, mezi nimi i zástupce velitele šíitských milic PMF Abú Mahdí Muhandis. Sulejmání byl od roku 2002 velitelem jednotek Quds, elitních složek Íránských revolučních gard (IRG), za jejichž zahraniční vojenské operace v Libanonu, Sýrii, Iráku a Jemenu byl odpovědný.  Ve své analýze této události popsal washingtonský dopisovatel německého deníku \"Frankfurter Allgemeine Zeitung\" Majid Sattar její pozadí. Považoval ji za následek", "section_level": 3}, {"title": "Březen.", "content": "12. března Donald Trump oznámil zákaz letů do", "section_level": 3}, {"title": "Květen.", "content": "Donald Trump kritizoval reakci Organizace spojených národů na rozšíření covidu-19 v Ekvádoru. Organizace spojených národů nabídla Ekvádoru pomoc pod podmínkou protiústavní legalizace umělých potratů v Ekvádoru.  Donald Trump přerušil financování Světové zdravotnické organizace v reakci za její jednání během pandemie covidu-19. Donald Trump napsal šéfovi WHO: \"Je jasné, že opakovaná pochybení vás a vaší organizace při reakci na pandemii přišla svět extrémně draho\" a dále uvedl: \"Jediný způsob, jakým může Světová zdravotnická organizace vykročit vpřed, je pokud zvládne skutečně prokázat svou nezávislost vůči Číně.\"", "section_level": 3}, {"title": "Impeachment.", "content": "V září 2019 ohlásila předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová z Demokratické strany, že sněmovna zahájí přípravu ústavní žaloby na prezidenta Trumpa na základě stížnosti anonymního státního zaměstnance (jehož identita však byla mezitím neoficiálně odhalena) na prezidentův telefonát s nově zvoleným ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským z července 2019, ve kterém Trump požádal Zelenského, aby prošetřil působení bývalého viceprezidenta USA Joe Bidena a jeho syna Huntera Bidena na Ukrajině. Joe Biden se uchází o kandidaturu za Demokratickou stranu v prezidentských volbách 2020. Prezidentův telefonát se Zelenským a krátkodobé zastavení vojenské pomoci Ukrajině byly odpůrci Trumpa vnímány jako pokus o ovlivnění prezidentských voleb, ve kterých prezident usiluje o znovuzvolení. Ukrajinský prezident Zelenskyj popřel, že by na něj Trump vyvíjel nátlak.  Hunter Biden krátce po Euromajdanu v roce 2014 vstoupil do představenstva ukrajinské energetické firmy Burisma Holdings a bylo mu firmou vypláceno až 50 000 dolarů měsíčně (podle jiných zpráv až 80 000 dolarů měsíčně). Společnost Burisma byla na Ukrajině vyšetřována pro podezření z korupce a ukrajinský generální prokurátor, který Burismu vyšetřoval, byl po nátlaku tehdejšího viceprezidenta Bidena na vládu prezidenta Porošenka odvolán ze své funkce. Vyšetřování bylo poté zastaveno, ale Biden tvrdil, že jeho nátlak na odvolání prokurátora s vyšetřováním Burismy nijak nesouviselo.  Po projednávání v příslušných dvou výborech odhlasovalo 18. prosince 2019 plénum Sněmovny reprezentantů většinou hlasů poslanců Demokratické strany podání ústavní žaloby na prezidenta Trumpa ve dvou bodech. První bod je údajné zneužití úřadu tím, že „vykonával nátlak na Ukrajinu“, aby získal informace o svém možném soupeři v nastávajících prezidentských volbách Joe Bidenovi. Druhý bod je údajná obstrukce vůči", "section_level": 2}, {"title": "Komunikace skrze Twitter.", "content": "Donald Trump využívá soukromý twitterový účet \"@realDonaldTrump\" jako častý prostředek komunikace k vyjádření svých pocitů a politických názorů, tak i k oficiálním oznámením (například ke jmenování šéfa Fedu), přestože existuje oficiální prezidentský účet \"@POTUS\". Trump si jej zřídil v březnu 2009. Tweety se staly zdrojem zpráv, z nichž vycházejí oficiální, veřejnoprávní i komerční média. Na druhé straně přerostlo blokování", "section_level": 1}, {"title": "Kampaň pro znovuzvolení v roce 2020.", "content": "Svůj úmysl kandidovat znovu v prezidentských volbách roku 2020 dal Trump najevo již několik hodin poté, co se ujal úřadu dne 20. ledna 2017, a to tím, že se zapsal jako kandidát u Federální komise pro volby (\"Federal Election Commission\"). Následně byl jeho", "section_level": 1}, {"title": "Fyzické a duševní zdraví.", "content": "Trumpovo fyzické a duševní zdraví bylo předmětem veřejné diskuze již od jeho prezidentské kampaně. Úřad přebíral ve věku 70 let coby doposud nejstarší prezident Spojených států.  Donald Trump nepije alkohol, a to v reakci na vědecky doložené důsledky alkoholismu a předčasnou smrt jeho vlastního staršího bratra Freda Jr. Trumpa. Tvrdí také, že nikdy v životě nekouřil. Je o něm známo, že má rád tzv. \"junk food\" – nepříliš zdravé a nutričně nevyvážené jídlo a kolové nápoje. Co se týče spánku a spánkové deprivace, dle jeho slov mu stačí 3-4 hodiny spánku denně. Například u mnoha jeho příspěvků na Twitteru lze najít čas odeslání kolem 3. či 4. hodiny ranní.  V prosinci 2015 Harold Bornstein, Trumpův praktický lékař od začátku 80. let, vydal dopis mj. říkající, že Trump je „nejzdravější jedinec kdy zvolený do prezidentské funkce“ a „jeho fyzická síla a stamina jsou neobyčejné“. Někteří novináři a političtí komentátoři si všimli, že tento způsob vyjadřování nebyl typický pro lékařský posudek, ale je typický pro samotného Donalda Trumpa. V květnu 2018 měl Bornstein televizím CNN a NBC (obě jsou známé neustálou kritikou Trumpa) sdělit, že Donald", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze a kritika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k ženám.", "content": "V roce 2016, v době boje o prezidentský post, zveřejnil deník \"The Washington Post\" video z roku 2005 začínající záběrem přijíždějícího autobusu a spojeným se zvukovou stopou rozhovoru Donalda Trumpa s tehdejším televizním moderátorem Billym Bushem uvnitř autobusu a pokračuje rozhovorem Trumpa, Bushe a herečky Arianne Zucker ve studiu společnosti NBC Universal. V rozhovoru s Bushem se Trump nevhodně vyjadřoval o ženách a hovořil také o sexuálních útocích, ke kterým se přiznal. Donald Trump netušil, že mikrofon, který byl s jeho vědomím na něm umístěn, je již aktivní. Konkrétně promluvil o osahávání žen, kterých se dopouštěl, a že mu to vždy prošlo, protože je slavný. Za tyto výroky se po", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k imigrantům.", "content": "Trump způsobil kontroverzi, když při neveřejném setkání se senátory vyjádřil vulgárně na adresu přistěhovalců z karibských a afrických zemí, jejichž imigrace do Spojených států by se měla podle Trumpa omezit.  Trump je odpůrcem „sanctuary cities“, tedy ochranitelských či azylových měst, mezi než patří New York, Los Angeles, Chicago a", "section_level": 2}, {"title": "Svědectví bývalých spolupracovníků.", "content": "Z výslechu bývalých Trumpových spolupracovníků, kteří byli zvláštním vyšetřovatelem Robertem Muellerem obviněni z federálních zločinů, vyplývají některé informace o Trumpově povaze a údajných podvodech, kterých se dopustil. Jeho bývalý právník Michael Cohen", "section_level": 2}, {"title": "Negativní a falešné zprávy v médiích.", "content": "Studie \"Media Research Center\" zjistila, že v roce 2016 v době předvolební kampaně věnovaly americké televizní stanice ABC, CBS a NBC mnohem více prostoru Trumpovi než jeho soupeřce Hillary Clintové, ale celých 91 % mediálních výstupů o Trumpovi bylo negativních. Podle studie \"Pew Research Center\", v roce 2017 bylo pouze 5 % zpráv o prezidentu Trumpovi pozitivních, v porovnání se 42 % pozitivních zpráv o prezidentu Obamovi v roce 2009, a média se zaměřovala více na Trumpovu povahu než na jeho politiku. Studie Harvardovy univerzity zjistila, že během prvních 100 dní Trumpa v úřadu amerického prezidenta bylo o Trumpovi negativních 93 % zpráv CNN a NBC, 91 % zpravodajství CBS, 87 % zpráv \"New York Times\" a 83 % zpráv \"Washington Post\", 70 % zpravodajství \"The Wall Street Journal\" a 52 % zpráv Fox News. Podle studie z roku 2018 bylo stále přes 90 % mediálních zpráv o Trumpovi negativních. V lednu a únoru 2018 se 63 % zpráv o Trumpovi věnovalo skandálům, např. vyšetřování FBI pod vedením Roberta Muellera, který se", "section_level": 2}], "src_summary": "Donald John Trump (* 14. června 1946 New York) je americký podnikatel, republikánský politik a 45. prezident Spojených států amerických, kterým se stal 20. ledna 2017. Do Bílého domu nastoupil ve věku 70 let jako nejstarší a zároveň nejbohatší zvolený prezident, a stal se také prvním mužem v úřadu bez předchozí zkušenosti s politickou či armádní funkcí. Je jeden z pěti amerických prezidentů, které nezvolila většina voličů, a jediný, jehož popularita nikdy nepřekročila 50 %.", "tgt_summary": "唐纳德·约翰·特朗普(英语:Donald John Trump,1946年-6月14日),美国政治人物、企业家,纽约市皇后区人(现移居佛罗里达州),第45任暨现任美国总统。", "id": 2576328}
{"src_title": "Tomb Raider: Legend", "tgt_title": "古墓奇兵:不死傳奇", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Děj začíná flashbackem, který zachycuje let devítileté Lary a její matky. Jejich letadlo ale ztroskotá v Himálajích a přežijí jen ony dvě. Ukryjí se do starověkého chrámu a zatímco Lara hledá něco na založení ohně, narazí na kamenný stupínek držící meč. Nevědomky aktivuje starověké zařízení a s hrůzou sleduje, jak její matka mizí v portálu.  O nějaký čas později nyní už dospělá Lara cestuje se svou kamarádkou Anayou Imanu do Bolívie. Po zdolání těžké cesty narazí na skupinu žoldáků, kteří mají rozkaz ji zabít. Po jejich odstranění pokračuje k chrámu. Na konci chrámu narazí na další kamenný stupínek a Jamese Rutlanda. Rutland zmíní Amandu Evertovou, starou přítelkyni Lary, která údajně před lety zemřela, a pak nařídí svým žoldákům zabít Laru. Lara je všechny překoná a \"potvrzuje\", že stupínek je totožný s tím v Himálaji.  V další kapitole se Lara setkává s Anayou Imanu v Peru. Po dalším střetu s Rutlandovými žoldáky se společně dostanou k hrobce v Paraisu, kde Lara byla před lety svědkem tragédie. Následuje flashback, který ukazuje Laru na archeologické exkurzi se svými univerzitními kolegy, během které jsou ona a Amanda Evertová svědkyněmi vyvraždění jejich kolegů neznámým tvorem. Lara a Amanda utíkají před touto stvůrou, až dojdou do velké uzavřené místnosti. Monstrum se dostane dovnitř a chystá se zabít Laru. Na to Amanda vytáhne ze zdi zářící klenot a tvor náhle zmizí. Místnost se začne zaplavovat vodou. Amanda zůstane uvězněna pod hromadou kamenů, a tak nezbývá Laře než proplavat zatopenou jeskyní zpátky na povrch sama. Zpátky v přítomnosti Lara zjistí, že artefakt, po kterém pátrá, může mít něco společného s Excaliburem, legendární zbraní z legendy o králi Artušovi, a že Amanda mohla zával v jeskyni přežít. Bájný meč byl údajně rozdělen na čtyři části, které byly ukryty v různých částech světa. Lara si uvědomí, po čem skutečně pátrá, a vzpomene si, že jednu část má ve svém držení boss Jakuzy Shogo Takamoto, který ji ukradl z Wasedské univerzity. Lařin přítel z Japonska Toru Nishimura se snaží domluvit setkání s Takamotem, kvůli fragmentu. Takamoto odmítá vyjednávat, tvrdí, že neví, o čem je řeč, a posílá na Laru své gorily. Lara je vyřídí a pronásleduje Takamota po tokijských střechách. V závěrečném souboji Takamoto využívá moci fragmentu, ale Laře se podaří ho zabít a jeho část meče získat.  Pátrání Laru dále vede do Ghany, do chrámu, kde pracovali její rodiče, než se narodila. Znovu se střetává s Rutlandem, který je posedlý další částí Excaliburu. Rutland je ale poražen a Lara získává další fragment. Lara vzápětí obdrží zprávu od Zipa a Alistera, že se Amanda před chvílí vloupala do jejího domu. A tak se Lara vydává za Amandou do Kazachstánu, kde má být třetí úlomek meče. Jakmile dorazí do Kazachstánu, zjistí, že Rutlandovi muži obsadili sovětskou laboratoř, kde před padesáti lety členové KGB experimentovali s jednou částí meče. Zatímco se Lara snaží dohnat Amandu, zjistí, že ta se pokouší s úlomkem také experimentovat. Amanda využívá zářícího kamene (který vytrhla ze zdi v Peru), aby vyvolala a ovládala monstrum, které ji tehdy pronásledovalo. Laře se povede získat fragment, ale monstrum zabít nedokáže, a tak ji nezbývá než odtud zmizet.  Mapa, kterou Lara našla na zadní straně štítu (nejspíše Lancelotova) v sovětské laboratoři, ji přivádí zpět do rodné Anglie. Pod nyní jíž opuštěnou turistickou atrakcí v Cornwallu objeví skutečnou hrobku krále Artuše, společně s poslední částí meče. Uvnitř hrobky zjistí, že čtyři z Artušových rytířů - Lancelot, Percival, Galahad a Bors rozmístili úlomky po celém světě a jeden ponechali Artušovi. Poté, co Lara porazí obří hadí příšeru a skupinu žoldáků, kteří ji pronásledovali, se vrací na svůj zámek, aby přišla na to, jak znovu spojit čtyři fragmenty Excaliburu. Tam si uvědomí, že ke spojení meče je potřeba Ghalali key, který dostala její matka (na přívěšku) od Richarda Crofta a že ho měla při letu nad Himálajem. Vrací se tedy zpět na místo ztroskotání. Jakmile přetraverzuje vysoké římsy, dorazí k letadlu. V něm sebere Ghalali key a vydá se do chrámu, ve kterém se s matkou před lety ukryly. Tam znovu spojí Excalibur a doufá, že kamenný stupínek je stále funkční, ale po vložení meče se kamení jen rozpadne. Vrací se tedy do Bolívie. Zde je předstižena Amandou, Rutlandem a jejich žoldáky. Použije Excalibur k zabití žoldáků a neúmyslně při tom zabije i Rutlanda. Amanda k němu běží, a on ji umře v náručí. Rozzuřená Amanda se tedy pomocí zářícího kamene promění v monstrum, ale s pomocí Excaliburu už Lara není tak bezmocná a monstrum zničí. Poté se pomocí meče pokouší otevřít portál a zjistit, co se stalo s její matkou. Amanda vstane a křičí na Laru, že pokud meč nevytáhne, tak stupínek vybuchne. Lařina matka to prostřednictvím portálu slyší a meč vytáhne. Na to se portál uzavře a exploduje. Lara se zlobí na Amandu za to, co provedla a vystřílí několik kulek kolem ní a poté ji dává zbraň k hlavě a vyhrožuje, že ji zabije, pokud to nevysvětlí. Amanda tvrdí, že její matka není mrtvá, ale že je v Avalonu, kam chce ona jít také. Lara ji ušetří, ale stejně ji praští do bezvědomí. Hra končí, když se Lara rozhodne najít odpovědí a říká Zipovi a Alisterovi, že před sebou mají ještě hodně práce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lara Croft Tomb Raider: Legend je v pořadí sedmá hra v sérii Tomb Raider. Byla vyvinuta ve studiu Crystal Dynamics a vydána společností Eidos Interactive. Pro PS 2, PC a X-box byla v Evropě hra vydána 7. dubna 2006 a v Severní Americe 11. dubna 2006.", "tgt_summary": "《古墓奇兵:不死传奇》(Lara Croft Tomb Raider: Legend)是《古墓丽影》系列的第七套作品,也是首套改由美国Crystal Dynamics小组开发的作品,以及由Eidos Interactive发行。PS2、PC、Xbox及Xbox 360版本的游戏分别于2006年4月7日及4月11日起在欧洲及北美地区发售,至6月20日于北美推出PSP版本,任天堂的GBA、GameCube及NDS版本也于同年11月推出。", "id": 209195}
{"src_title": "Vladimir Žirinovskij", "tgt_title": "弗拉基米尔·沃尔福维奇·日里诺夫斯基", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Žirinovskij se narodil do právnické rodiny. Jeho otec, Volf Isaakovič Ejdelštein, byl polský Žid. Do 10. června 1964 používal otcovo příjmení Ejdelštejn (), svého otce však poznal jen z matčina vyprávění. Když v polovině prvního desetiletí 21. století našel v Izraeli jeho hrob, dozvěděl se, že byl agronomem a obchodníkem s nábytkem.  Roku 1970 absolvoval Institut asijských a afrických zemí na Moskevské státní univerzitě v oboru turecký jazyk a literatura. Roku 1969 absolvoval v rámci studií roční stáž v Turecku. Tam byl podle některých zdrojů zatčen za šíření komunistických názorů.  Ve studiích na téže moskevské vysoké škole dále pokračoval, když navštěvoval večerní právnickou školu. Vystudoval také Fakultu mezinárodních vztahů na Univerzitě marxismu-leninismu. Roku 1983 požádal o vystěhování do Izraele, avšak svůj plán nakonec neuskutečnil.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Do politiky vstoupil roku 1988. O rok později založil Liberální demokratickou stranu Ruska a v březnu 1990 se stal předsedou této strany, tuto funkci vykonává dosud. Od roku 1993 je též poslancem ruské Státní dumy.  Několikrát se neúspěšně pokoušel kandidovat na ruského prezidenta, a to v letech 1991, 1996 a 2000, vždy ale získal pouze mezi třemi až sedmi procenty hlasů.  Liberálními médii a názorovými odpůrci je označován za neofašistu a pravicového extremistu.", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Žirinovskij je znám svými populistickými a xenofobními výroky a také agresivním chováním vůči svým názorovým oponentům či žurnalistům.  Několikrát se nevhodně vyjadřoval o Židech, o přistěhovalcích či o menšinách. Sympatizoval také s bývalým iráckým prezidentem Saddámem Husajnem. Ačkoliv tvrdě kritizuje Spojené státy americké, rád se nechává přirovnávat k americkým činitelům. Řekl například: Srovnáván bývá s francouzským politikem Jeanem-Marie Le Penem. Podporoval také například Edwina Neuwirtha, což byl rakouský průmyslník a bývalý úředník Waffen-SS, který popíral používání plynových komor při nacistickém vyvražďování Židů během druhé světové války. Některými německými médii byl proto nazván „\"Ruský Hitler\"“.", "section_level": 1}, {"title": "Jaderné vyhrožování.", "content": "V roce 2014 způsobil rusko-polskou diplomatickou roztržku, když během probíhající Ukrajinské krize v rozhovoru pro televizní kanál Rossija 24 pohrozil Polsku a pobaltským státům preventivním jaderným úderem. Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski označil Žirinovského výroky za skandální a nechal předvolat ruského velvyslance k vysvětlení.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Je ženatý s Galinou Lebeděvovou, která je kandidátkou biologických věd. Žirinovskij má také syna Igora Lebeděva, který je šéfem poslaneckého klubu Žirinovského strany.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "Český překlad knihy \"Poslední výpad na jih\" : https://web.archive.org/web/20170905003926/http://jirisoler.wz.cz/zirinov.html", "section_level": 2}], "src_summary": "Vladimir Volfovič Žirinovskij (rusky \"Владимир Вольфович Жириновский\"; 25. dubna 1946 Alma-Ata, Sovětský svaz; dnes Almaty, Kazachstán jako Vladimir Volfovič Ejdelštejn) je ruský politik a člen ruské opoziční Liberálně-demokratické strany, který je některými považován za symbol ruského nacionalismu. Je znám svými projevy na veřejnosti, v nichž populisticky slibuje snadné a bezbolestné změny ve společnosti.", "tgt_summary": "弗拉基米尔·沃尔福维奇·日里诺夫斯基(;1946年-4月25日),生于哈萨克斯坦阿拉木图,俄罗斯政治家,俄罗斯自由民主党创始人、主席,俄罗斯国家杜马副主席。", "id": 2504257}
{"src_title": "Methemoglobinémie", "tgt_title": "正鐵血紅蛋白血症", "src_document": [{"title": "Obecné informace.", "content": "Normální hladina methemoglobinu je pod 1 %, měřeno ko-oximetrickým testem; u zdravých dětí je tato hladina až 3,61—6.44 % (měřeno spektrofotometricky), protože mají méně aktivní enzym methemoglobinreduktázu Zvýšené hladiny methemoglobinu se objevují tehdy, když jsou mechanismy chránící proti oxidativnímu stresu v červených krvinkách přetíženy a železnatý iont (Fe) v hemové skupině molekuly hemoglobinu se zoxiduje na železitý (Fe). Tím se hemoglobin převede na methemoglobin, který váže kyslík mnohem silněji než hemoglobin. To vede ke tkáňové hypoxii, protože vysoké hladiny methemoglobinu v krvi váží kyslík a nedokáží ho uvolňovat tak, jak je potřeba. Spontánní tvorba methemoglobinu je normálně blokována ochrannými enzymovými systémy, např. NADH-methemoglobinreduktázou čili cytochrom b5 reduktázou (hlavní dráha), NADPH-methemoglobinreduktázou (vedlejší dráha) a v menší míře kyselinou askorbovou a systémy glutathionových enzymů. Problémy s těmito systémy vedou k methemoglobinémii.", "section_level": 1}, {"title": "Typy methemoglobinémie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vrozená methemoglobinémie.", "content": "Při deficitu enzymu diaforázy I (NADH-methemoglobinreduktázy) hladiny methemoglobinu stoupají a krev těchto pacientů má omezenou kapacitu pro přenos kyslíku. Taková tepenná krev není červená, nýbrž hnědá. Kůže bělošských pacientů s touto poruchou má proto namodralý odstín. Dědičná methemoglobinémie je způsobována recesivním genem. Má-li tento gen jen jeden z rodičů, bude mít potomek normálně zbarvenou kůži, mají-li však gen oba rodiče, bude mít kůži namodralou (což signalizuje methemoglobinémii).  Jiná příčina vrozené methemoglobinémie se pozoruje u pacientů s abnormálními variantami hemoglobinu, například hemoglobinu M (HbM) nebo hemoglobinu H (HbH), které nejsou podrobitelné redukci, byť enzymový systém není narušen.  Methemoglobinémie se může objevit také u pacientů s deficitem pyruvátkinázy, vzhledem k narušené produkci NADH - esenciálního kofaktoru pro diaforázu I. Podobně u pacientů s deficitem glukózo-6-fosfátdehydrogenázy může být narušena produkce jiného kofaktoru, NADPH.", "section_level": 2}, {"title": "Získaná methemoglobinémie.", "content": "Methemoglobinémie může být také získaná. Ochranné enzymové systémy normálně přítomné v červených krvinkách udržují u zdravých lidí hladinu methemoglobinu na méně než 1 procentu celkového hemoglobinu. Expozice exogenním oxidantům a jejich metabolitům (například benzokainu nebo dusičnanům) může zrychlit tvorbu methemoglobinu až tisíckrát, překročit možnosti ochranných enzymových systémů a akutně zvýšit hladinu methemoglobinu.  Mezi klasické chemické příčiny methemoglobinémie patří antibiotika (trimethoprim, sulfonamidy a dapson), lokální anestetika (zvláště artikain a prilokain) a další látky, například anilinová barviva, metoklopramid, chlorečnany, mefedron nebo bromičnany. Methemoglobinémii může způsobit také požití dusitanů nebo dusičnanů (například patinovacího činidla dusičnanu vizmutitého). Součástí rekreačních drog, nazývaných poppers je amylnitrit, který vyvolává methemoglobinemii vdechováním.  Děti do 6 měsíců věku jsou zvláště citlivé na methemoglobinémii způsobenou dusičnany v pitné vodě (tzv. „modrání kojenců“), dehydrataci způsobenou gastroenteritidou s průjmem, na sepsi a na povrchová anestetika obsahující benzokain nebo prilokain. Dusičnany obsažené v zemědělských hnojivech mohou prosakovat skrz půdu a kontaminovat vodu. Současný standard EPA pro dusík v dusičnanech v pitné vodě je s ohledem na ochranu dětí stanoven na 10 ppm. Český limit pro dusičnany v pitné vodě je 50 mg/l.", "section_level": 2}], "src_summary": "Methemoglobinémie je fyziologická porucha charakterizovaná přítomností abnormálně vysokého množství methemoglobinu (metHb) v krvi. Methemoglobin je oxidovaná forma hemoglobinu, která nemá skoro žádnou afinitu ke kyslíku, proto nemůže téměř žádný kyslík přenést do tkání. Pokud je jeho koncentrace v červených krvinkách zvýšená, může se projevit tkáňová hypoxie.", "tgt_summary": "正铁血红蛋白血症(methemoglobinemia),或高铁血红蛋白症、变性血色蛋白血症、变性血红素血症、变性红血球血症、急性变性血红素症,是指因血液中异常的出现过多不能带氧的正铁血红蛋白(带Fe离子而不是Fe的血红蛋白)导致身体出现缺氧变蓝症状。若血液含正铁血蛋白分量超过一成半,便会出现病征。", "id": 2325082}
{"src_title": "Blitz", "tgt_title": "伦敦大轰炸", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Blitz začal 24. srpna 1940, když se skupina německých nočních bombardérů mířících na letiště RAF odchýlila od kurzu a náhodou zničila několik londýnských domů, přičemž došlo i k obětem na lidských životech. Jako odvetnou akci nařídil britský ministerský předseda Winston Churchill bombardovat následující noci Berlín.  Situace se rychle vyostřila. Počínaje 7. zářím bombardovala Luftwaffe Londýn po dobu 75 po sobě jdoucích nocí.  Do konce května 1941 bylo zničeno nebo poškozeno přes milion domů a zabito přes 40 000 civilistů. Téměř polovina z tohoto počtu se vztahuje na Londýn.  Luftwaffe útočila také na přístavy a průmyslová centra mimo Londýn. Těžké nálety, jež postihly hlavní přístav na Atlantiku Liverpool, si během války vyžádaly v oblasti Merseyside na 4000 životů. Severomořský přístav Kingston upon Hull, který se stal snadným náhradním cílem v případě, že piloti bombardovacích letadel nedokázali najít svůj prvotní cíl, prodělal během války celkem 86 náletů, přičemž bylo zabito asi 1200 civilistů a zničeno či poškozeno 95 % obytných domů. Ostatní přístavy včetně Bristolu, Cardiffu, Portsmouthu, Plymouthu, Southamptonu a Swansea se staly cílem náletů stejně jako průmyslová centra Birmingham, Belfast, Coventry, Glasgow, Manchester a Sheffield. Obzvlášť těžké nálety směřovaly na Birmingham a Coventry, protože v Birminghamu byla továrna na tanky a Spitfiry a v Coventry několik muničních továren. Centrum Coventry bylo téměř kompletně srovnáno se zemí.  Bombardování však nesplnilo svůj cíl demoralizovat Brity natolik, aby se vzdali, anebo vážně poškodit britské hospodářství. Během osmiměsíčního bombardování se Němcům nepodařilo vážně narušit výrobu ve Spojeném království, jehož válečný průmysl výrobu naopak zvyšoval. Blitz neusnadnil uskutečnění plánované Operace Seelöwe, což byl plán nacistického Německa na invazi do Velké Británie. Do konce května 1941 nebezpečí německé invaze pominulo a Hitler zaměřil svoji pozornost na východ, na Operaci Barbarossa. Při srovnání se spojeneckými nálety na Německo byl počet obětí následkem Blitzu poměrně malý. Jen samotné bombardování Hamburku v červenci 1943 si vyžádalo 42 000 civilních obětí, což je zhruba tolik, kolik jich zemřelo během celého Blitzu.  Neúspěch německé vzdušné ofenzivy měl zřejmě několik důvodů. Velení Luftwaffe (OKL) se nepodařilo vypracovat účinnou dlouhodobou strategii pro ničení britského zbrojního průmyslu. Letecké útoky se zaměřovaly střídavě na různá odvětví průmyslu, aniž se na jakékoli z nich patřičně soustředily a vyvinuly na ně potřebný tlak. Luftwaffe také nebyla vybavena na dlouhodobé strategické letecké tažení. Mimo jiné jí chyběly těžké čtyřmotorové bombardéry. Také německé znalosti o britském průmyslu a jeho schopnostech byly nedostatečné. Díky všem těmto faktorům nedokázala Luftwaffe vmanévrovat Británii tam, kde si ji německé velení přálo mít.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blitz ( \"Blesk\", zkráceno z německého \"Blitzkrieg\", blesková válka) bylo označení pro trvalé bombardování britských měst německou Luftwaffe v době druhé světové války.", "tgt_summary": "伦敦轰炸(The Blitz)是指在第二次世界大战中纳粹德国对英国首都伦敦实施的战略轰炸。德国对英国的轰炸发生在1940年9月7日至1941年5月10日间,轰炸范围遍及英国的各大城市和工业中心,但以伦敦受创最为严重。一直到不列颠战役结束,伦敦已被轰炸超过76个昼夜,超过4.3万名市民死亡,并有约10万幢房屋被摧毁。伦敦因此成为第二次世界大战期间遭受轰炸最为严重的城市之一。", "id": 2257038}
{"src_title": "Accelerated Processing Unit", "tgt_title": "加速處理單元", "src_document": [{"title": "Design a vlastnosti APU.", "content": "Návrh APU odstraňuje řadu problémů díky zlepšení komunikace mezi jádry CPU a jádry GPU. Vlivem této integrace se u počítačů s APU výrazně zlepšuje poměr výkon/cena. Dnes již klasické použití APU je pro vysoce mobilní přístroje, jako jsou mobilní telefony, netbooky, tablety. Největší přínos APU pro desktopy a servery je za pomoci nových standardizovaných rozhraní a knihoven, jako jsou pro obecné výpočty DirectCompute, OpenCL, WebCL, a nejnovějších verzí OpenGL ES.  První APU byly použity v systémech s nízkým výkonem, kde se díky integraci CPU a GPU šetřila energie. V současné době se navíc APU používají i v systémech, kde přinášejí vysoký výkon v jednoduché přesnosti FLOPS (hrací konzole a modelování).  Typickými APU orientovaným na vysoký výkon jsou APU od firmy AMD, které jsou použity v konzolích PlayStation 4, které mají celkový výkon vyšší než 1 TFlops (jednoduchá přesnost). Podobné vlastnosti má i APU použité v konzoli Xbox One. V obou případech jde o APU s osmi jádry CPU, vysoce výkonným GPU a pamětí sdílenou jak CPU, tak i GPU. Cílem tohoto řešení je dokonalá spolupráce systémů APU a tím pádem co nejvyšší reálný výkon konzolí.  Důležitým předpokladem efektivního využití APU je podpora ze strany software pro efektivního implementaci softwarového rozhraní. Přelomem pro využití APU byla podpora grafického rozhraní DirectX 11, od firmy Microsoft, se kterou přišlo výpočetní rozhraní DirectCompute 1. Také v oblasti otevřeného software došlo k podpoře APU, a to zejména díky podpoře stále významnějšího grafického rozhraní OpenGL, grafického rozhraní pro drobné a vestavěné spotřebiče OpenGL ES a výpočetního rozhraní OpenCL.  Poslední přijatá verze OpenCL 2.0 rázně omezuje nutnost intervencí CPU do práce GPU v nejnovějších APU, takže dále silně snižuje nutnost přenášení dat mezi CPU a GPU v rámci APU. Vlastně se tak rozšiřuje množina problémů a algoritmů, které je možno řešit téměř bez zásahu CPU. Řešení za pomoci GPU je totiž obvykle méně energeticky náročné, a u stále většího množství úloh i výrazně výkonnější. V podstatě se dá říci, že cílem APU je maximální využití GPU z důvodu jeho mnohem vyšší efektivity než u současných CPU.", "section_level": 1}, {"title": "Čipy APU.", "content": "Toto pojmenování zavedla v roce 2010 společnost AMD spolu s uvedením svého projektu AMD Fusion s modely Bobcat, Jaguar,... První APU (CPU a GPU v jednom pouzdře) však přišlo již v roce 2006 spolu s procesorem Intel Atom. Oba čipy oproti běžným desktopovým procesorům disponují miniaturními velikostmi (Intel Atom 9,1×9,6 mm a AMD Bobcat 8,1×9,1 mm) a mnohem menším TDP (např. AMD Bobcat má mít 9 W, běžné procesory přitom dosahují 65–95 W). Třetí hráč na trhu procesorů architektury x86, společnost VIA, pro rok 2011 chystá APU čipy NANO. Pro ARM žádné APU návrhy zatím nejsou známy; pokud by se měly objevit, dá se (soudě podle zlomkové spotřeby ARM procesorů oproti procesorům x86) předpokládat ještě mnohem menší TDP než má současný návrh AMD Bobcat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako APU (z anglického Accelerated Processing Unit) je nazýván čip, do kterého je v jednom pouzdře integrováno jádro (nebo jádra) CPU a zároveň GPU, tedy jak centrální procesorové, tak grafické jednotky.", "tgt_summary": "加速处理单元(英语:英语:Accelerated Processing Unit,APU),或称加速处理器,是指电脑系统中,中央处理器内整合可以辅助传统中央处理器处理特殊类型的计算任务的处理单元,一般是「通用处理器核心」+「流处理单元」的组合设计。这种设计可以提升中央处理器处理这些特殊类型的计算任务的效能,这些特殊的计算任务可以是图形处理、矢量计算等等,辅助的处理单元一般是显示核心(现在多为通用图形处理器,GPGPU)、现场可编程逻辑门阵列(field-programmable gate array,FPGA),或类似的可处理某种特殊计算任务的专用处理单元。", "id": 2422145}
{"src_title": "Zdenka Heřmanová", "tgt_title": "傅思端", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Zdenka Heřmanová-Novotná se narodila v Rakovníku. Během gymnaziálních studií strávila rok (1946–1947) v Anglii studiem angličtiny. V roce 1950 odmaturovala na rakovnickém Wintrově reálném gymnáziu. V letech 1950–1953 studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze čínštinu a dějiny Dálného východu u prof. Jaroslava Průška. V letech 1953–1958 pokračovala ve studiu čínštiny a čínské literatury na Pekingské univerzitě. Po skončení studia pracovala v letech 1958–1988 a 1990–1992 jako vědecká pracovnice v Orientálním ústavu Československé akademie věd. Roku 1966 získala hodnost kandidáta filologických věd a roku 1967 titul doktorky filosofie (PhDr.) na Univerzitě Karlově.  V letech 1967–1984 byla členkou Názvoslovné komise Českého úřadu geodetického a kartografického, v letech 1990–1999 členkou redakční rady \"Archivu orientálního\" a v letech 1992–2001 členkou výboru Česko-čínské společnosti a redakční rady jejího časopisu \"Fénix\". Roku 1969 získala Čestné uznání ČSAV za lexikologické studie, v roce 1991 Cenu ČSAV za \"Česko-čínský slovník\".", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Vědecky se zabývá problémy struktury a vývoje čínského znakového písma a jeho reformou, morfologií a lexikologií moderní a středověké čínštiny. V rámci této činnosti spolupracovala i na mezinárodních lexikografických projektech (s vědci z NDR a z Číny). Časopisecky publikovala celou řadu odborných studií a vydala několik knih. Jejím hlavním úkolem v Orientálním ústavu byla práce na sestavení a redakci devítidílného \"Česko-čínského slovníku\" (Academia Praha, 1974–1984). Kromě vědecké práce se zabývá překládáním čínské literatury do češtiny. Jejím nejznámějším překladatelským dílem je kniha \"Opičí král (Vyprávění o putování na západ)\", výbor z klasického románu \"Putování na západ\" (\"Si-jou-ťi\") spisovatele Wu Čcheng-ena, s nímž jako vůbec první seznámila českou kulturní obec. Čeština se tak po angličtině, francouzštině a ruštině stala teprve čtvrtým evropským jazykem, do nějž byl román přeložen. Pro první vydání (1961) byl použit výbor čínského editora Žuo-ku (Ruo Gu), pozdější vydání (1997) bylo rozšířeno ještě o jeden příběh. Úspěšná kniha byla později vydána i v anglickém (1964 a 1992), německém (1964 a 1992) a francouzském (1992) znění, vytvořených na základě českého překladu. Pro Československou televizi Brno přeložila scénář k čínskému seriálu \"Opičí král\" (\"Si-jou-ťi\", 1986), který byl v Československu poprvé vysílán roku 1991 a reprízován roku 1993. Napsala také dvě populární knížky o čínské kuchyni (1987, 1991).", "section_level": 1}], "src_summary": "Zdenka Heřmanová-Novotná (* 8. prosince 1930 Rakovník) je česká sinoložka, překladatelka a propagátorka čínské literatury. Laureátka Ceny ČSAV (1991) za práci na \"Česko-čínském slovníku\".", "tgt_summary": "兹登卡·赫日玛诺娃-诺沃特娜(,1930年-12月8日),中文名傅思端,是捷克汉学家,布拉格学派代表人物。主要贡献是将《西游记》部分内容选译为捷克文。", "id": 338486}
{"src_title": "Omaha Beach", "tgt_title": "奥马哈海滩", "src_document": [{"title": "Příčiny počátečního neúspěchu.", "content": "Hlavní příčiny masakru na pláži Omaha byly tři.  Spojenecké bombardovací svazy přelétly linii německé obrany a bomby odhodily až jeden kilometr za ní. Německá obranná linie zůstala nepoškozená.  Před vlastním vyloděním pěchoty se na každém úseku měl vylodit výsadek asi 25 až 29 speciálně upravených tanků Sherman DD, aby zajistil potřebné krytí pěchoty. Tanky Sherman byly doplněny o dva lodní šrouby a vysoký nástavec z impregnované plachtoviny na kovové konstrukci vedoucí od boků. Výsledkem bylo plavidlo, jehož dno tvořil ponořený tank Sherman a na hladině vypadalo jako člun. Po dosažení pláží měla být konstrukce složena a vzniknout funkční tank.  Prvotní plán předpokládal, že tanky budou vyloděny ve vzdálenosti 5 km od pobřeží a pak nenápadně, jako zdálky vypadající běžné gumové čluny, dosáhnou pobřeží. V den D však bylo moře značně bouřlivé. Proto byl těsně před vyloděním tanků vydán rozkaz zkrátit vyloďovací vzdálenost na 1 km. V úseku Omaha se měl vylodit 741. tankový oddíl v počtu 29 tanků Sherman DD. Rozkaz ke zkrácení vyloďovací vzdálenosti se však nedostal k veliteli flotily tohoto úseku a tanky byly v tomto úseku vyloděny podle původního plánu ve vzdálenosti 5 km od pobřeží. Jako orientační bod k cíli vylodění měla sloužit věž místního kostela na hřebenu horizontu. Silný proud a vítr však začal tanky snášet od cíle vylodění. Veliteli posádek byli tankisté, ne však zkušení námořníci. Místo toho, aby se v nepříznivých podmínkách snažili dosáhnout bezpečně pobřeží kolmo k vlnám i za cenu snosu, snažili se dosáhnout původního cíle vylodění za každou cenu. Tím stočili své plovoucí tanky bokem k vlnám a tanky začaly nabírat vodu. Z 29 tanků oddílu 741 se 27 potopilo a pevniny dosáhly pouze 2 tanky, které tak nemohly poskytnout potřebnou podporu výsadku. V poslední době proběhl průzkum potopených vraků tanků a některé dosáhly vzdálenosti 3 km od místa vylodění směrem k pobřeží, než se potopily.  V ostatních úsecích bylo vylodění tanků Sherman DD úspěšné.  Také protivníci byli překvapivě silní, několik dní předtím se totiž na pláž Omaha přesunula jedna německá divize v plném bojovém stavu a od počátku svého příchodu měla nejvyšší stupeň bojové pohotovosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Omaha Beach, česky pláž Omaha, je kódové označení pro jeden z pěti sektorů, ve kterých proběhlo 6. června 1944 v rámci Operace Overlord během druhé světové války vylodění spojeneckých vojsk do Němci okupované Francie.", "tgt_summary": "奥马哈海滩(英语:Omaha Beach)是1944年6月6日,第二次世界大战诺曼底战役中盟军四个主要登陆地点之一的代号名称,盟军于此日在诺曼底地区着陆,试图深入欧洲内陆以解放被纳粹德国与法西斯意大利所统治的民众。", "id": 1190407}
{"src_title": "Juan Manuel Mata", "tgt_title": "桑·馬達", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Mata hrál za rezervní tým Realu Madrid. V roce 2007 odešel do klubu Valencia CF.", "section_level": 1}, {"title": "Chelsea FC.", "content": "Z valencie jej v roce 2011 koupil londýnský klub Chelsea FC za 23,5 milionu liber.  31. srpna 2012 nastoupil v Monaku v základní sestavě Chelsea k utkání o evropský Superpohár proti španělskému Atléticu Madrid, v němž se střetávají vítěz Ligy mistrů (tehdy Chelsea FC) a Evropské ligy (tehdy Atlético Madrid). Mata hrál do 81. minuty, ale porážce 1:4 společně se svými spoluhráči zabránit nedokázal. 25. září 2012 v utkání anglického ligového poháru proti Wolverhamptonu Wanderers vstřelil gól, Chelsea zvítězila 6:0.  Do jarního šestnáctifinále Evropské ligy 2012/13 byl Chelsea přilosován český klub AC Sparta Praha, Mata nastoupil 14. února 2013 v Praze v základní sestavě, anglický celek zvítězil 1:0 gólem mladého brazilského fotbalisty Oscara. O týden později se Mata představil v odvetě na Stamford Bridge, Sparta dlouho vedla 1:0, ale gól Edena Hazarda ve druhé minutě nastaveného času znamenal postup Chelsea do osmifinále Evropské ligy. Nakonec s Chelsea postoupil až do finále soutěže proti Benfice Lisabon. 15. května 2013 slavil se spoluhráči titul v Evropské lize po vítězství 2:1 ve finále nad Benfikou Lisabon.  V závěru sezóny 2012/13 byl zařazen do Jedenáctky roku Premier League (Premier League Team of the Year). 19. května 2013 v posledním ligovém kole Premier League 2012/13 vstřelil gól v zápase s Evertonem, Chelsea zvítězila 2:1, se ziskem 75 bodů skončila na 3. místě a definitivně si tak zajistila účast v Lize mistrů 2013/14.  V sezoně 2013/14 po příchodu kouče Josého Mourinha nedostával tolik příležitostí, trenér preferoval jiné hráče. Velký zájem o něj projevil v lednu 2014 konkurenční Manchester United FC, který sháněl posilu do středové řady a byl ochoten nabídnout 37 milionů liber.", "section_level": 2}, {"title": "Manchester United.", "content": "Transfer do Manchesteru United se nakonec uskutečnil, částka 37 milionů liber byla nejvyšší v historii přestupů manchesterského klubu, překonala 30,75 milionu liber z roku 2008 za příchod bulharského útočníka Dimitara Berbatova. Debutoval 28. ledna v ligovém utkání proti velšskému týmu Cardiff City FC, v němž si připsal asistenci na gól. Manchester United vyhrál 2:0.  Ve finále Evropské ligy UEFA 2016/17 nastoupil v základní sestavě na pravém křídle, dostajíce přednost před Lingardem. United proti Ajaxu vyhrál 2:0 a Mata tak podruhé triumfoval v Evropské lize.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládežnické reprezentace.", "content": "Mata působil v mládežnických reprezentacích Španělska. Se španělským týmem do 19 let vyhrál Mistrovství Evropy hráčů do 19 let 2006 v Polsku, kde mladí Španělé porazili ve finále Skotsko 2:1. S týmem do 21 let vyhrál roku 2011 Mistrovství Evropy U21 v Dánsku, když Španělé zvítězili ve finále nad Švýcarskem 2:0.  V létě 2012 byl napsán na soupisku pro Letní olympijské hry 2012 v Londýně. Španělsko (které mělo na soupisce i hráče z A-mužstva) zde bylo po vítězství na Euru 2012 největším favoritem, ale po dvou prohrách 0:1 (s Japonskem a Hondurasem) a jedné remíze s Marokem (0:0) vypadlo překvapivě již v základní skupině D. Mata odehrál všechna tři utkání svého týmu.", "section_level": 2}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "V A-mužstvu Španělska debutoval 28. března 2009 v domácím kvalifikačním utkání proti Turecku, které Španělé vyhráli 1:0. Mata se dostal na hřiště v 63. minutě.  Se španělskou reprezentací vyhrál MS 2010 v Jihoafrické republice a EURO 2012 v Polsku a na Ukrajině. Trenér Vicente del Bosque jej vzal na Mistrovství světa 2014 v Brazílii, kde Španělé jakožto obhájci titulu vypadli po dvou porážkách a jedné výhře již v základní skupině B.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěchy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klubové.", "content": "Valencia CF  Chelsea FC  Manchester United FC", "section_level": 2}, {"title": "Statistiky.", "content": "\"Aktuální k 15. dubnu 2020\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Juan Manuel Mata García (* 28. dubna 1988, Burgos, Španělsko), je španělský fotbalový záložník a reprezentant hrající za klub Manchester United FC.", "tgt_summary": "胡安·曼努埃尔·马塔·加西亚(,1988年-4月28日),通常称为马达(),是西班牙职业足球员,司职中场,现时效力英超球队曼联及西班牙国家足球队。", "id": 1473982}
{"src_title": "Pohledový beton", "tgt_title": "清水混凝土", "src_document": [{"title": "Geometrický tvar konstrukce.", "content": "Beton je stavební materiál, který umožňuje vytvářet rovinné i zakřivené plochy. Betonové konstrukci dává její tvar bednění, které musí umožnit splnění architektových představ. Pro zakřivené plochy je zpravidla nutné vyrobit individuální bednění. Výjimku tvoří plochy kolmých válců. Pro sloupy kruhového průřezu jsou vyráběna systémová bednění standardizovaných rozměrů a pro větší plochy mají systémová bednění k dispozici zařízení, která zajistí požadované zakřivení překližek bednicího pláště. Požadovaný geometrický tvar konstrukce je určen \"výkresem tvaru\", v němž jsou definovány rozměry, sklony, zakřivení, výstupky, otvory atd.", "section_level": 1}, {"title": "Členění ploch konstrukce.", "content": "Pro konstrukce z pohledového betonu je zpravidla zapotřebí stanovit také rozčlenění ploch. Přirozené rozčlenění plochy, které je dáno otiskem spojů jednotlivých bednicích dílců, může být ještě zdůrazněno úpravou bednění. Požadované rozčlenění jednotlivých ploch určuje architekt tzv. \"spárořezem\". Při návrhu spárořezu je nutné vycházet ze standardizovaných rozměrů systémových bednění a zvažovat rovněž umístění nutných pracovních spar vznikajících při betonáži.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura povrchu.", "content": "Struktura povrchu plochy pohledového betonu je primárně dána vlastnostmi materiálu, ze kterého je zhotoven bednicí plášť, což je část bednění, která je v dotyku s ukládaným čerstvým betonem při betonáži. Bednicí plášť se zhotovuje z prken nehoblovaných i hoblovaných, překližky, může být také z plechu. Na plášť mohou být upevněny pryžové nebo plastové matrice. Plochy zatvrdlého betonu mohou být strukturovány dodatečnými úpravami, při kterých je narušován povrch betonu. Užívá se zejména:", "section_level": 1}, {"title": "Barva.", "content": "Základní barvou betonu je šedá. Různé odstíny šedé v ploše pohledového betonu jsou způsobeny jiným vodním součinitelem čerstvého betonu. Beton s nízkým vodním součinitelem je tmavší a tento barevný rozdíl zůstává i při stárnutí konstrukce stále patrný Při míchání čerstvého betonu se do záměsi přidávají různé pigmenty, které probarví beton v celé hmotě.", "section_level": 1}, {"title": "Třídy pohledového betonu.", "content": "Podle stoupajících nároků na vzhled jsou betonové plochy rozděleny do pěti tříd.", "section_level": 1}, {"title": "Posuzování vzhledu.", "content": "Vzhled betonových ploch je nutné posuzovat vždy z odstupu, který odpovídá vzdálenosti z níž budou vnímat plochy betonu uživatelé stavby a kolemjdoucí. Posuzují se tyto vlastnosti provedených betonových prvků: U pohledových betonů třídy PB2 a PB3 se doporučuje provést před zahájením prací zkušební (referenční) plochy, u pohledových betonů zvláštní třídy jsou zkušební plochy předepsány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pohledový beton je označení pro viditelný povrch betonové konstrukce, u kterého je požadován předem definovaný vzhled. Projektant, (zpravidla architekt), určuje následující vlastnosti:", "tgt_summary": "清水混凝土,又名清水模(英语:link=yes,,法语发音:[betɔ̃ bʁy])是一个法语术语,用英语翻译成“原始混凝土”。 该术语用于描述铸造后未完成的混凝土,显示模板印在其上的图案和接缝。是建筑现代主义的一种表现手法,因其极具装饰效果也称装饰混凝土。基本的想法于混凝土浇置后,不再有任何涂装、贴磁砖、贴石材等材料,表现混凝土的一种素颜的手法。但由于担心会被雨水浸透或劣化,可能会喷上一层防水保护膜。", "id": 2321336}
{"src_title": "František II. Rákóczi", "tgt_title": "拉科齊·費倫茨二世", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se roku 1676 do významného uherského šlechtického rodu Rákócziů. Jeho otec František I. Rákóczi a někteří jeho další příbuzní se účastnili protihabsburských povstání, a proto byl během svého dospívání pod rakouským dohledem. Po smrti otce vychováván otčímem I. Tökölym. Po porážce Tökölyho povstání v roce 1688 byl zajat a dán do výchovy jezuitům. Po sňatku s tehdy patnáctiletou Šarlotou Amálií z Hessen-Wanfriedu žil od roku 1694 na svém panství na východním Slovensku.  V roce 1701, nespokojený s habsburskou politikou v Uhersku, se pokusil na dálku navázat spojenectví s rakouským nepřítelem, francouzským králem Ludvíkem XIV. Plán uhersko-francouzského spojenectví byl však prozrazen a Rákóczi uvězněn. Po útěku z vězení žil v polském exilu, kde připravoval boj proti Habsburkům. V roce 1703 se po návratu do vlasti stal vůdcem právě vypuklého protihabsburského povstání. To začalo v době, kdy byla velká část rakouských vojsk zaměstnána válkou o španělské dědictví s Francií, a proto se rychle rozšířilo. Do prosince 1703 povstalci, zvaní kuruci, ovládli většinu tehdejšího Uherska a Sedmihradska. V roce 1704 se stal Rákóczi sedmihradským knížetem a roku 1705 byl zvolen v Sečanech hlavou uherské stavovské konfederace. Kuruci si udržovali své pozice i díky francouzské finanční pomoci a jejím vojenským odborníkům. Velkou podporu mělo povstání u poddaných, kterým Rákóczi slíbil osvobození od jejich povinností. Na sněmu uherské šlechty v Ónodu 1707 byli Habsburkové sesazeni z uherského trůnu. Rákóczi uzavřel tajnou smlouvu s carem Petrem I. Velikým k podpoře svých ambicí na polsko-litevský trůn. V důsledku vojenských neúspěchů Francie za války o dědictví španělské se Rákócziho povstání dostávalo do izolace; v roce 1708 byl poražen u Trenčína., což byla předzvěst blížícího se konce.  Situace se ale změnila v roce 1708, kdy posílená rakouská armáda porazila kuruce u Trenčína. Část povstalců přešla na stranu císaře Josefa I., jehož vojska převzala iniciativu a v letech 1708–1711 postupně dobývala zpět Uhersko. Roku 1710, kdy byl již uherský odboj téměř poražen, se sedmihradský kníže rozhodl odejít do Polska, aby zde vyjednal vojenskou podporu od ruského státu. Zbylí uherští povstalci ale ukončili boje a v dubnu 1711 podepsali s císařem tzv. Satmárský mír. Ta jim zajistila amnestii, náboženskou svobodu a stavovské výsady. V roce 1711, když Rákóczi byl v Polsku, generál Sándor Károlyi se vzdal. Rákóczi se již domů vrátit nemohl.  Rákóczi amnestii odmítl a odjel v roce 1713 do francouzského exilu. Zde pobýval nejdříve ve Versailles, poté v karmelitánském klášteře, kde psal své paměti. Při vyjednávání rastattského míru v roce 1714 se Ludvík XIV. marně přimlouval za jeho odškodnění. Za dva roky dostal pozvání od tureckého sultána, který organizoval tažení proti Rakousku a navrhl Rákóczimu spolupráci. V Turecku ale Rákóczi byl zklamán, protože sultán s Habsburky uzavřel mír. Od té doby až do konce svého života žil v tureckém městě Tekirdağ, kde 8. dubna 1735 také zemřel. Pochován byl nejdříve v Cařihradu, roku 1906 byly jeho ostatky převezeny na Slovensko, kde jsou uloženy v košické katedrále svaté Alžběty.", "section_level": 1}], "src_summary": "František II. Rákóczi (; 27. března 1676, Borša, Uhersko – 8. dubna 1735, Tekirdağ, Osmanská říše) byl sedmihradský kníže, vůdce neúspěšného protihabsburského uherského povstání v letech 1703–1711.", "tgt_summary": "拉科齐·费伦茨二世(,1676年-3月27日-1735年-4月8日)是一名特兰西瓦尼亚马扎尔贵族、18世纪马扎尔民族独立运动的领导者、金羊毛骑士团骑士、匈牙利民族英雄。1704年至1711年,哈布斯堡王朝治下爆发了由他领导的拉科齐独立战争。期间,他自1704年起获选任独立的特兰西瓦尼亚大公,并以此名义展开外交活动。1711年起事失败,拉科齐流亡他国,随后受奥斯曼帝国苏丹艾哈迈德三世的政治庇护而定居色雷斯。1735年去世于罗多斯托。拉科齐的起事可以被看做是匈牙利自立的最后一次尝试。接下来的时代中,德意志人逐渐同化了马扎尔贵族阶层。 1998年之后的500福林纸币上出现。", "id": 617065}
{"src_title": "Třída Upholder", "tgt_title": "支持者級潛艇", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Ponorky třídy \"Upholder\" byly navrženy v 70. letech ve Velké Británii jako doplněk britských jaderných ponorek. Loděnice Vickers Shipbuilding and Engineering v Barrow-in-Furness postavila na přelomu 80. a 90. let prototyp \"Upholder\", přičemž jeho sesterské lodě \"Unseen\", \"Ursula\" a \"Unicorn\" postavila loděnice Cammell Laird v Birkenheadu. Britové je ze služby vyřadili už roku 1994, protože byly po skončení studené války nadbytečné. V roce 1998 je koupila Kanada jako náhradu za starší ponorky třídy \"Oberon\". Ponorky byly nějaký čas upravovány firmou BAE Systems a do kanadské služby byly zařazeny v letech 2000–2004. Nějaký čas však byly jejich operace zastaveny, protože na ponorce \"Chicoutimi\" došlo k požáru, jehož příčinu bylo nejdříve nutné objevit.  Jednotky třídy \"Upholder\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Výzbroj ponorek tvoří šest 533mm torpédometů. Z nich mohou být odpalována těžká torpéda Mark 24 Tigerfish s dosahem 38 kilometrů při rychlosti 55 uzlů. Alternativou jsou americká torpéda Mk 48 používaná už na ponorkách třídy \"Oberon\". Torpéd je na palubě celkem 18 kusů. Zařízení pro odpalování střel Sub-Harpoon či min bylo před předáním lodí Kanadě demontováno. Pro vlastní obranu ponorky nesou dvě zařízení Submerged Signal Ejector (SSE). Dvojice sonarů firmy Thales Underwater Systems je zastoupena typy 2007 a 2046. Pohonný systém je dieselelektrický. Ponorky mají dva diesely Paxman Valenta 16SZ, alternátory a elektromotory Alsthom. Lodní šroub je jeden. Pro operace pod ledem mohou být ponorky vybaveny palivovými články, což by jim umožnilo dlouhodobou nezávislost na přístupu vzduchu. Ponorky dosahují rychlosti 12 uzlů na hladině a 20 uzlů pod hladinou. Ponořit se mohou do hloubky 200 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Ponorka HMCS \"Corner Brook\" dne 4. června 2011 při plavbě v hloubce 45 metrů úžiny Nootka poblíž ostrova Vancouver narazila na mořské dno. Nárazem vznikla dvoumetrová trhlina v přídi. Ponorku se podařilo zachránit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Upholder je třída ponorek postavených pro britské královské námořnictvo, v současnosti provozovaných kanadským námořnictvem jako třída Victoria. Třída se skládá z jednotek \"Victoria\", \"Windsor\", \"Corner Brook\" a \"Chicoutimi\". Všechny čtyři jednotky jsou stále v aktivní službě (\"Chicoutimi\" však stále čeká na opravu po požáru).", "tgt_summary": "支持者级潜艇(或称『拥护者级』;加拿大命名:『维多利亚级潜艇』)为英国的维克斯造船与工程有限公司(VSEL)在1979年设计,建于1987年 - 1993年;然而,初步计划是要建造12艘该系列潜艇,最终因经费问题被减为4艘。它们在英国皇家海军服役时间并没有持续太久,在1993年-1994年后它们便退出英国皇家海军行列。", "id": 1213715}
{"src_title": "Hancock", "tgt_title": "全民超人", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "John Hancock (Will Smith) není normálním superhrdinou, na které jsme zvyklí např. z filmů od společnosti Marvel, nýbrž na počátku příběhu představuje postavu opilce a člověka bez chuti do života. I přes tyto vlastnosti se snaží pomáhat lidem, avšak nedaří se mu to úplně podle představ, jelikož vždy napáchá více škody než užitku. Vše se ale změní, když jednoho dne zachrání Raye Embreyho (Jason Bateman), který pracuje jako PR executive (osoba zodpovědná za styk s veřejností) a propaguje svou myšlenku zastoupenou logem ve tvaru srdce, které by mělo znamenat vzájemnou pomoc mezi lidmi. Mezitím co všichni Hancocka vidí jen jako ničitele všeho co mu přijde do cesty, tak Ray v něm spatřuje hrdinu, kterým doopravdy je. Proto Hancocka přesvědčuje, aby k němu, jeho manželce Mary (Charlize Theron) a synu Aaronovi (Jae Head) přišel na večeři. Mary se k němu již od začátku chová odtažitě a má pro to důvod, jelikož se později ukazuje, že i ona má nadpřirozené schopnosti totožné s těmi Hancocka a dále se dozvíme, že Hancock i Mary jsou na Zemi již od samého počátku a nebyli vždy sami. Ostatní jedinci jejich druhu totiž utvořili páry a stali se lidmi, což Mary nechce, protože miluje Raye a navíc ví, že Hancock je předurčen k tomu být hrdinou. Proto naposledy, když byli s Hancockem pár a něho poranili zloději při přepadení tak, že si nic nepamatoval, nehlásila se k němu a myslela si, že bude lepší, když si nebude nic pamatovat a bude tak moci naplnit své poslání. Bohužel, jak tomu osud chtěl, on se po 80 letech znovu objevil a navíc přímo v jejím domě. Postupem příběhu se Hancock napraví a lidé si ho velmi oblíbí jako ochránce jejich města Los Angeles. Ovšem příběh se opět zamotává, když Hancock zjistí, co mu Mary tají a následně se to dozví i Ray. Kvůli tomuto zjištění Hancock málem padá do starých kolejí, jenže obchod, kam si jde koupit whisky, je právě vykrádán. John tedy neváhá a zakročuje, ovšem kulky se od něj již neodráží jako dříve, kvůli blízkému kontaktu s Mary, a tudíž je postřelen. Poté co je odvezen do nemocnice ho Mary s Rayem navštíví a vše mu ještě jednou vysvětlí. Ale oni nejsou jediní, kdo za ním přišel do nemocnice. Situace přišli využít i kriminálníci, které dostal Hancock za mříže. Vážně postřelí Mary, která už také není nezranitelná a další na řadě má být John. Ten z posledních sil brání Raye s Aaronem, ale před posledním ze zločinců padne na zem, a když už to vypadá, že je to jeho konec, Ray na poslední chvíli zasáhne a Hancocka zachrání. Nakonec Mary přežije a má svůj vysněný rodinný život s Rayem a Aaronem. No a Hancock? Ten je tím, kým měl vždy být... hrdinou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hancock je film režiséra Petera Berga z roku 2008. Film vypráví o Afroameričanovi jménem John Hancock (Will Smith), který je obdařen superschopnostmi. Jenže místo toho, aby Hancock pomáhal lidem, je jim spíše na obtíž.", "tgt_summary": "是一部于2008年上映的美国超级英雄喜剧片,由彼得·柏格执导,威尔·史密斯、杰森·贝特曼和莎莉·赛隆等人主演。电影的故事最早于1996年出自于编剧吴文森之手,在好莱坞曾陷入苦思阶段,本片进行拍摄企划期间也经过不同导演的替换,包括东尼·史考特(Tony Scott)、麦可·曼(Michael Mann)、强纳森·莫斯托和盖布瑞·穆契诺。", "id": 786970}
{"src_title": "Statická analýza kódu", "tgt_title": "靜態程序分析", "src_document": [{"title": "Důvody.", "content": "Náročnost statické analýzy vykonávané danými nástroji se liší od těch, které berou v úvahu pouze chování jednotlivých deklarací a definicí, a těch, které obsahují kompletní zdrojový kód programu. Informace získané z analýzy daného programu mohou být různé od zdůraznění možných chyb v kódu až po metody, které matematicky vyjadřují vlastnosti týkající se daného programu.  Softwarová metrika a reverzní inženýrství mohou být popsány jako jedny z možných forem softwarové analýzy. Softwarová metrika a statická analýza jsou společně použity zejména při tvorbě vestavěných (embedded) systémů, definující tzv. kvalitu softwarových cílů. Nárůst komerčního použití statické analýzy nastal z důvodů potřeby ověření vlastností programů používaných v počítačových systémech, které jsou z hlediska počítačové bezpečnosti zranitelné. Například následující průmyslová odvětví používají statickou analýzu kódu jako prostředek ke zlepšení kvality stále náročnějších a složitějších programů. Studie provedená VDC Research z roku 2012 říká, že v současné době 28,7% embedded software inženýrů využívá nástrojů pro statickou analýzu a 39,7% očekávají jejich použití během dvou let.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy nástrojů.", "content": "OMG (Object Management Group) nedávno zveřejnila studii týkající se typů softwarových analýz potřebných pro měření a hodnocení kvality softwaru. Tento dokument \"How to Deliver Resilient, Secure, Efficient, and Easily Changed IT Systems in Line with CISQ REcommendations\" popisuje čtyři úrovně softwarové analýzy.", "section_level": 1}, {"title": "Formální metody.", "content": "Formální metody označují termín používaný v analýze softwaru (a počítačového hardwaru), jejichž výsledky jsou získány pomocí složitých matematických operací. Tyto matematické techniky zahrnují metody jako například denotační sémantika, axiomatická sémantika, abstraktní interpretace a jiné. Ale ani těmito technikami nelze vždy najít všechny možné běhové (run-time) chyby: neexistuje žádný mechanismus, který vždy pravdivě zodpoví, zda libovolný program může nebo nemusí vykazovat běhové chyby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Statická analýza kódu je sada metod pro analýzu počítačových programů, které jsou aplikovány bez jejich spuštění (softwarová analýza, která je aplikována na spuštěné programy se nazývá dynamická softwarová analýza). V nejběžnějších případech je analýza prováděna na nějaké verzi zdrojových kódů, nebo formě objektových kódů. Termín analýza programů je většinou spojen s nástroji pro automatickou analýzu, nebo s lidskou analýzou, která se nazývá program comprehension (pochopení programu) nebo posouzení kódu (code review).", "tgt_summary": "静态程序分析(英语:Static program analysis)是指在不执行计算机程序的条件下,进行程序分析的方法。有些程序分析需要在程序执行时才能进行,这种程序分析称为动态程序分析。大部分的静态程序分析的对象是针对特定版本的源代码,也有些静态程序分析的对象是目标代码。静态程序分析一词多半是指配合静态程序分析工具进行的分析,人工进行的分析一般称为程序理解或代码审查。", "id": 1870238}
{"src_title": "Herrenchiemsee", "tgt_title": "海伦基姆湖宫", "src_document": [{"title": "Historie ostrova.", "content": "Ostrov Herrenchiemsee, známý také pod názvy Herreninsel a dříve Herrenwörth, se nacházel od středověku ve vlastnictví kláštera Herrenchiemsee, spadajícího pod biskupství Chiemsee. Budova klášterního konventu ležela v severní části ostrova. Po sekularizaci v roce 1803 a následném prodeji připadl klášter mannheimskému obchodníkovi Carlovi von Lüneschloß. Dřívější budova kláštera byla v následujícím roce dílem rozebrána, dílem přebudována na takzvaný \"Starý zámek Herrenchiemsee\". Zámek i ostrov vlastnil v letech 1840 až 1870 hrabě von Hunoltstein, který roku 1870 nabídl pozemky ke koupi. Kupcem se stala dřevozpracující společnost sídlící ve Württembersku, která usilovala o vykácení celého ostrova. Tato plánovaná akce se setkala s odporem místního obyvatelstva a narazila i na odpor v místním tisku, čehož si byl vědom i bavorský král Ludvík II.  Mladý král podnikl v létě roku 1867 cestu po Francii a návštěvu zámku ve Versailles měla být jedním z jejích vrcholů. Avšak nenadálá smrt jeho strýce Oty přinutila krále k návratu a tak palác, jehož historie ho již roky intenzivně zaměstnávala, nespatřil. V prosinci 1868 si nechal poprvé král od George von Dollmanna předložit návrhy na výstavbu svého útočiště, zpracované podle vzoru tohoto francouzského zámku. Jako místo pro stavbu bylo vybráno údolí v blízkosti plánovaného zámku Linderhof. Tento projekt byl označován jako \"Meicost Ettal\" nebo také \"Tmeicos Ettal\", obojí je anagramem údajného výroku francouzského krále Ludvíka XIV., který zněl: „L'état c'est moi“ (Stát jsem já).  Plány na tuto výstavbu nechal Ludvík II. několikrát přepracovat a nakonec stavbu kvůli nedostatku místa na tomto místě odložil. V létě 1874 navštívil konečně zámek ve Versailles a návštěva v něm zanechala hluboký dojem. Za 350 000 guldenů zakoupil ostrov Herreninsel na Chiemském jezeře a zámek, který by kopíroval Versailles se rozhodl postavit zde.", "section_level": 1}, {"title": "Interiéry.", "content": "Za krále Ludvíka II. se nacházely dokončené interiéry téměř výhradně v prostředním patře zámku. Půdní prostory a přízemí zůstávaly tenkrát ve stádiu hrubé stavby bez vybavení. Výjimkou byl pouze vestibul, mramorová koupelna s přilehlou šatnou a prostor v přízemí, který sloužil k mechanické obsluze jídelny nad ním. Zařizování pokojů a salónů probíhalo ve dvou obdobích: nové reprezentační pokoje podle vzoru Versailles vybavil Georg von Dollmann do roku 1881, obývací místnosti pro krále vytvořili Julius Hofmann a Franz Paul Stulberger do roku 1885. Obrazy pro zámek namalovali mimo jiné Wilhelm Hauschild, Ferdinand von Piloty a Franz Widnmann. Ludvík II. nechal umělce, kteří na výzdobě zámku pracovali odcestovat do Versailles, aby mohli svůj vzor studovat přímo na místě.  Zrcadlová síň je zde delší než ve Versailles, dohromady měří 75 metrů. V koupelně se nachází vana s objemem 7 tisíc litrů vody, která je ohřívána topením pod mramorovou podlahou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Herrenchiemsee je zámek, nacházející se na stejnojmenném ostrově Herrenchiemsee, ležícím na Chiemském jezeře v jižním Bavorsku. Jeho budovu nechal postavit bavorský král Ludvík II. podle vzoru francouzského zámku Versailles v letech 1878–1886. Návrh stavby, která byla vybudována v historizujícím slohu, vypracoval architekt Georg von Dollmann, provedení poté převzal jeho kolega Julius Hofmann. Zámek byl posledním z několika stavebních projektů Ludvíka II., on sám zde bydlel pouze několik dní. Po jeho smrti v roce 1886 se v další plánované stavbě nepokračovalo, a Herrenchiemsee je dodnes nedokončený, nachází se zde celkem 50 nedodělaných místností.", "tgt_summary": "海伦基姆湖宫(德语:Schloss Herrenchiemsee)位于德国巴伐利亚州基姆湖中的绅士岛(Herreninsel)上,建造于1878至1886年,是路德维希二世最大的宫殿。", "id": 61812}
{"src_title": "LeBron James", "tgt_title": "勒布朗·詹姆斯", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se šestnáctileté matce Glorii 30. prosince 1984 v Akronu v Ohiu. Jeho otec, Anthony McClelland, byl odsouzen a tudíž nechal Glorii, aby ho vychovávala sama.  Nyní má tři děti se svojí středoškolskou láskou Savannah Brinsonovou. Syn LeBron James Jr., se narodil 6. října 2004, Bryce Maximus James 14. června 2007 a jeho dcera Zhuri James 22. října 2014.  Na střední škole St.Vincent-St. Mary také hrával americký fotbal. Ve druhém ročníku byl jmenován do prvního týmu all-state jako \"wide receiver\" a ve třetím ročníku dovedl svůj tým do státního semifinále. Sportovní analytici spekulovali o tom, zdali by mohl hrát v NFL.", "section_level": 1}, {"title": "Kontrakty.", "content": "Má potvrzeny kontrakty s Nike, Sprite, Glacéau, Bubblicious, Upper Deck, McDonald a State Farm. Společně s Nike vydal šest označených druhů bot a čtvery doplňkové boty (20–5–5, Soldier, Soldier 2, Ambassador). V roce 2007 hrál v sérii reklam zvaných \"The LeBrons\". V prosinci roku 2007 se umístil na prvním místě v žebříčku 20 lidí s největšími výdělky do 25 let časopisu \"Forbes\" (Forbes Top 20 Earners Under 25) s ročním výdělkem v hodnotě 27 milionů dolarů.  V červnu roku 2008 věnoval 20 tisíc dolarů do volebního výboru Baracka Obamy. 29. října roku 2008 se podařilo Jamesovi shromáždit skoro 20 000 lidí v Quicken Loans Arena na sledování půlhodinového televizního spotu Baracka Obamy \"American Stories, American Solutions\". Byl promítán na velkou obrazovku nad pódiem, kde poté zdarma vystoupil americký rapper Jay-Z. S Ice Cube se dali dohromady, aby vytvořili hodinový speciál pro televizní stanici ABC, založený na jeho životních osudech. Objevil se na titulní stránce únorové edice magazínu \"GQ\" v roce 2009. Byl o něm natočen film \"More Than a Game\" společnosti Lions Gate.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejný image.", "content": "Během NBA playoff v roce 2007 byl kritizován za své odmítnutí podpisu petice, se kterou začal jeho spoluhráč Ira Newble. Týkala se údajného zapojení čínské vlády do probíhajícího konfliktu v súdánském regionu Dárfúr. On sám to okomentoval tím, že o tom problému dost nevěděl. O rok později veřejně promluvil o problému: \"V posledních dnech mluvíme o lidských právech a lidé by měli pochopit, že lidská práva a lidské životy jsou v ohrožení. Nemluvíme tady o kontraktech ani o penězích. Mluvíme o ztrátě lidských životů a to pro mě znamená mnohem více, než nějaké peníze nebo smlouvy.\"  Byl kritizován fanoušky Clevelandu za to, že se účastnil zápasu Clevelandu Indians proti New York Yankees s kšiltovkou Yankees na hlavě. On sám na to řekl: \"Chci, aby každý Indián uspěl. Miluju všechny fanoušky, kteří chodí na zápasy a povzbuzují nás. Ale co se týče týmu, tak chci, aby vyhráli Yankees.\" Přesto, že v dětství bydlel v Ohiu, dodal, že vyrostl jako fanoušek Yankees, Dallas Cowboys a Chicago Bulls. V lednu roku 2008 vydal Nike boty Air Zoom V LeBron s motivem Yankees a byly dostupné jen v New York City.  V březnu roku 2008 se stal prvním afroameričanem, který se objevil na titulní stránce Vogue, kde pózoval společně s Gisele Bündchenovou. Zároveň se také stal třetím mužem, který se objevil na titulní stránce Vogue po Richardu Gereovi a Georgu Clooneym. Někteří sportovní bloggeři a publicisté považovali tento snímek za útočný, popisující jeho chování a jeho držení Bündchen jako odkaz na klasické zobrazení filmového monstra King Konga o 75 let dříve.  V srpnu roku 2008 uvedl jemu velmi blízký zdroj, že zvažoval své angažmá v evropském týmu Olympiakos CFP. Pokud by zde dostal roční plat 50 milionů dolarů. Poté řekl, že možná podepíše prodloužení smlouvy s Clevelandem Cavaliers na konci sezóny 2008-09.  23. července se přiznal v rozhovoru pro svou připravovanou knihu \"Shooting Stars\" k užívání marihuany během jeho kariéry na střední škole, když se chtěl vyrovnat se stresem, který v té době prožíval díky neustálé pozornosti medií.  Společně s Jimmem Kimmelem uváděl ESPY Awards v roce 2007. On sám byl nominován hned na tři ESPY ocenění: Nejlepší sportovec, nejlepší hráč NBA (vítěz) a nejlepší rekordní výkon. Výkon, za který byl nominován, byl za 5. zápas finále Východní konference NBA proti Detroit Pistons v roce 2007, kde nastřílel 48 bodů, včetně 29 bodů z posledních 30 a také všech 25 bodů jeho týmu v prodloužení. James byl hostem 33. ročníku premiéry \"Saturday Night Live\". Tvůrce této show, Lorne Michales, jej pochválil za jeho všestrannost.", "section_level": 2}, {"title": "Tetování.", "content": "Má několik tetování po celém jeho těle. Na zádech má vyzdobený nápis \"Chosen 1\", což je jeho přezdívka, kterou dostal od Sports Illustrated, když byl na střední škole. Na pravé noze má svisle \"Witness\". Na pravé ruce má lva s korunou a \"Gloria\" pro jeho mámu. Na horní části levé ruky má vytetované slovo \"Beast\" a \"Hold my own\" a na dolní části má tvář jeho prvního syna se slovy \"Prince James\" a \"Maximus Bryce\" pro druhého syna. Na dolní části pravé ruky má \"Akron\" a \"330\", což je kód telefonní oblasti Akronu, Jamesova rodného místa. Na pravém předloktí má slogan \"No one can see through what I am expect for the one that made me.\" Na jeho hrudi má slova \"Gifted Child\" a velké zvíře přes jeho prsa podobající se lvu-draku.", "section_level": 2}, {"title": "Středoškolský basketbal.", "content": "Střední školu absolvoval v St. Vincent–St. Mary High School v Akronu, kde hrál v základní sestavě v jeho prvním ročníku za Fighting Irish. Průměrně si připsal 21 bodů a 6,2 doskoků na zápas a dovedl jeho tým s rekordním vítězstvím 23-1 na zápasy ke státnímu titulu ve třetí divizi. Hlavním trenérem byl Keith Dambrot, který je nyní hlavním trenérem na University of Akron. Ve druhém ročníků měl James průměr 25,2 nastřílených bodů, 7,2 doskoků, 5,8 asistencí a 3,8 získaných míčů. Jeho tým podruhé dovedl ke státnímu titulu ve třetí divizi s rekordem na zápasy 26-1. Stal se prvním studentem druhého ročníku, který byl jmenovaný \"Mr. Basketball\" Ohia a zároveň prvním studentem druhého ročníku, který kdy byl vybrán do All-USA First Team novinářů \"USA Today\".  Ve třetím ročníku se jeho výsledky opět zlepšily. Průměrně si na zápas připsal 29 bodů, 8,3 doskoků, 5,7 asistencí a 3,3 získaných míčů a byl opět jmenovaný \"Mr. Basketball\" Ohia. Získal místo v All-USA First Team a byl jmenován nejlepším národním hráčem chlapeckého basketbalu roku 2001-2002. Bylo to v době, kdy se jeho přezdívka \"King James\" stala běžnou v Ohiu.  Objevil se v \"SLAM Magazine\", který zahájil jeho národní publicitu. Basketbalový tým St. Vincent–St. Mary High School neobhájil svůj státní titul, když byl nucen postoupit do náročnější druhé divize, kde prohrál s Roger Bacon High School. On sám zvažoval, že po ukončení sezóny v roce 2002 vstoupí do NBA draftu. Sepsal petici na úpravu pravidel ohledně kvalifikace do draftu, kde bylo v té době požádováno od potenciálních hráčů, aby měli alespoň ukončenou střední školu. Jeho Petice byla sice neúspěšná, ale zajistila mu velkou pozornost národních medií, když byl v posledním ročníku. Do té doby se už objevoval na titulní straně \"Sports Illustrated\" a \"ESPN The Magazine\". Jeho popularita donutila jeho tým k přesunutí tréninků ze školní tělocvičny do blízké arény Jamese A. Rhodese na University of Akron. Některé hvězdy NBA, jako například Shaquille O'Neal, se účastnily jeho zápasů a některé z Jamesových zápasů byly dokonce vysílány v národním televizním kanále ESPN2 a regionálně přes pay-per-view.  V roce 2003 dostala Jamesova matka, Gloria James, schválení k půjčce na koupi Hummeru H2 k 18. narozeninám jejího syna. Banka vzala v potaz budoucí možné výdělky jejího syna a pobídla středoškolskou atletickou asociaci v Ohiu (OHSAA) k vyšetřování. Podle pravidel OHSAA nesmí žádný amatér přijmout jakýkoliv dar přesahující hodnotu 100 dolarů jako odměnu za jeho atletický výkon. Když později přijal od NEXT (městský obchod s oblečením na Shaker Square) dva dresy Wese Unselda a Galea Sayerse v hodnotě 845 dolarů výměnou za vyvěšení jeho obrázků na stěnách tohoto obchodu, OHSAA mu odebrala povolení hrát. Celou záležitost řešil soudní cestou a soudce poté snížil tento trest na zákaz na dva zápasy a povolil mu dohrát zbytek sezóny. Jeho tým byl donucen zkontumovat jednu z jejich výher jako trest. Tato kontumace byla jediná prohra jeho týmu za celou sezónu.  I přes tyto problémy dokázali Irish vyhrát svůj třetí státní titul, přičemž James měl průměrně na zápas 31,6 bodů, 9,6 doskoků, 4,6 asistencí a 3,4 odebrání míče za celou sezónu. Potřetí byl jmenován do All-USA First Team a také byl po třetí v řadě jmenován \"Mr. Basketball\" v Ohiu. Získal ocenění MVP za zápas McDonald's All-American, EA Sports Roundball Classic a Jordan Capital Classic. I když bylo předem jasné, že se James účastní více než dvou středoškolských All-star událostí, tak přesto ztratil způsobilost hrát za NCAA. Svoji středoškolskou kariéru ukončil s 2657 body, 892 doskoky a 523 asistencemi.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra v NBA.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cleveland Cavaliers.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "První rok.", "content": "Byl vybrán Clevelandem Cavaliers jako první v celkovém výběru NBA draftu v roce 2003. Svůj první zápas hrál proti Sacramento Kings a připsal si 25 bodů, 9 asistencí, 6 doskoků a 4 získané míče s přesností střelby 60 % z pole. James se stal nejmladším hráčem v historii, který nastřílel 40 a více bodů, když v zápase proti New Jersey Nets nasázel 41 bodů. Počítalo se s jeho účastí ve smečovací soutěži (Slam Dunk Contest) v roce 2004 během All-star víkendu, ale kvůli zranění kotníku, které si udělal v lednu toho roku se nemohl účastnit. Sezónu ukončil s průměrem 20,9 body, 5,9 asistencemi a 5,5 doskoky na zápas a byl jmenován nejlepším nováčkem roku (NBA Rookie of the Year) v roce 2003-2004. Stal se prvním hráčem historie Cavaliers a zároveň nejmladším hráčem v celé historii NBA, který kdy dostal takové ocenění. Přidal se k Oscaru Robertsonovi a Michaelu Jordanovi, jakožto k jediným hráčům, kteří si kdy v jejich prvním roce v NBA připsali průměrně nejméně 20 bodů, 5 asistencí a 5 doskoků na zápas (Tyreke Evans se k nim také později přidal). Cavaliers se oproti předchozí sezóně zlepšili o 18 výher a ukončili sezónu s rekordem 35-47, ale nedostali se do playoff.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2004–2005.", "content": "V sezóně 2004-05 byl poprvé vybrán do zápasu NBA All-Star, kde nastřílel 13 bodů, doskočil 8 míčů a připsal si 6 asistencí, a i díky tomu se Východu podařilo obhájit svoje vítězství s výsledným skórem 125-115. Během této sezóny se stal nejmladším hráčem v historii, který si připsal triple-double (výkon, v němž hráč zaznamená dvouciferný počet ve třech z pěti statistických kategorií, kterými jsou body, doskoky, asistence, sebrání míče a bloky) a byl vybrán do týmu All-NBA. Průměrně za sezónu měl James na kontě 27,2 bodů, 7,2 asistencí, 7,4 doskoků a 2,2 sebráných balonů. Cavaliers se opět nedostali do playoff a ukončili sezónu s rekordem 42-40.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2005–2006.", "content": "V sezóně 2005-2006 byl vybrán do jeho druhého zápasu All-Star, kde s 29 body, 6 doskoky a 2 asistencemi dovedl Východ k celkovému vítězství 122-120. Stal se nejmladším hráčem, který kdy obdržel cenu nejužitečnějšího hráče zápasu All-Star. Bylo mu pouhých 21 let a 51 dní. Byl jmenován hráčem týdne NBA (NBA Player of the Week) a uzavřel sezónu s 5 oceněními. Nastřílel více jak 35 bodů v 9 po sobě jdoucích zápasech a díky tomu se přidal k Michaelovi Jordanovi a Kobemu Bryantovi, jakožto ke hráčům, kteří od roku 1970 dosáhli takového výsledku. Na konci sezóny měl na kontě průměrně 31,4 nastřílených bodů, 7 doskoků a 6,6 asistencí. Stal se nejmladším hráčem v historii, který průměrně nastřílel více než 30 bodů za sezónu. Zároveň se stal čtvrtým hráčem v historii NBA, který měl za sezónu průměrně více než 30 bodů, 7 doskoků a 6 asistecí. Cavaliers se dostali do playoff poprvé od roku 1998 a zlepšili rekord ze 17-65 z roku 2002-03 na 50-32 v roce 2004-05.  Během regulérní sezóny byl jmenován kandidátem na ocenění pro nejužitečnějšího hráče NBA (Most Valuable Player Award). I když skončil druhý hned za Stevem Nashem z Phoenixu Suns, tak byl oceněn jako spolu-MVP s Nashem v magazínu \"The Sporting News\". Jde o ocenění, které je udělováno na základě hlasování 30 generálních manažerů NBA.  jeho první zápas v playoff proběhl proti Washington Wizards v roce 2006, ve kterém zaznamenal triple-double s 32 body, 11 asistencemi a 11 doskoky. Cavaliers porazili Wizards 97-86. Přidal se k Johnymu McCarthymu a Magicu Johnsonovi, jakožto k jediným hráčům historie NBA, kteří zaznamenali triple-double ve svém prvním zápase v playoff. Za celou sérii proti Wizards zaznamená průměrně na zápas 35,7 bodů a Cavaliers eliminovali Wizards v 6 zápasech. Vytvořil nový rekord v počtu ztracených balonů v sérii o šesti zápasech na 34. V druhém kole playoff Cavaliers podlehli v sedmi zápasech obhájci šampionu Východní konference Detroitu Pistons. Průměrně se připsal 30,8 bodů, 8,1 doskoků, 5,8 asistencí v celém playoff.  Na konci sezóny vyjednal prodloužení své smlouvy o tři roky s možností čtvrtého roku. Tato smlouva měla hodnotu 60 milionů dolarů a začala platit v roce 2007-2008. I když to bylo na méně let a za méně peněz, než za maximum za kolik to mohl podepsat, tak mu to zaručilo možnost vstoupit do procesu volných hráčů v roce 2010 a najít tak smlouvu s vyšší hodnotou. Tuto možnost prodiskutoval se svými kamarády z NBA draftu v roce 2003, Dwyanem Wadem a Chrisem Boshem, kteří udělali totéž ve svých týmech.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2006–2007.", "content": "Byl vybrán do jeho třetího, po sobě jdoucího zápasu All-Star během sezóny 2006-2007. V tomto zápase hrál celkem 32 minut a skončil s 28 body, 6 doskoky a 6 asistencemi. Během regulerní sezóny Cavaliers srovnali rekord z předchozí sezóny s 50 výhrami a skončili na druhém místě ve Východní konference. Za celou sezónu dosáhl průměr 27,3 bodů, 6,7 doskoků, 6 asistencí a 1,6 sebrání míče. Přidal se k Oscaru Robertsonovi, jakožto k jedinému hráči v historii NBA, který měl průměr 27 bodů, 6 doskoků a 6 asistencí ve třech po sobě jdoucích letech.  V prvním kole playoff NBA v roce 2007 dovedl Cavaliers do jejich prvního jednoznačného vítězství ve 4 zápasech proti Washington Wizards za celou jejich historii. V této sérii dosáhl v průměru 27,8 bodů, 7,5 asistencí a 8,5 doskoků na zápas. Ve druhém kole playoff dovedl tento tým k výhře 4-2 na zápasy proti New Jersey Nets. Průměrně zaznamenal 25 bodů, 7,2 doskoků a 8,6 asistencí v této sérii a Cavaliers se tím dostali do finále Východní konference poprvé za posledních 15 let.  Ve finále Východní konference dovedl Cavaliers ze záporného skóre na zápasy 0-2 do konečného vítězství na 4-2 proti Detroit Pistons. Jeho výkon v 5. zápase byl nezapomenutelný. Zaznamenal rekord 48 bodů s přesností střelby 54,5% z pole, 9 doskoků a 7 asistencí. Skóroval 29 z posledních 30 bodů jeho celého týmu, včetně posledních 25 bodů týmu v dvojitém prodloužení, které vyhráli. Tento zápas ukončil s vítěznou střelou 2 sekundy před koncem zápasu. Analytik NBA Marv Albert označil jeho výkon za \"jeden z nejlepších momentů v historii playoff\", zatímco to komentátor Steve Kerr označil jako \"Jordan-esque\".  Ve finále NBA v roce 2007 zaznamenal průměrně 22 nastřílených bodů, 7 doskoků a 6,8 asistencí, ale přesto hráči San Antonia Spurs dokázali jednoznačně zdolat Cavaliers 4-0 na zápasy. Za celé playoff zaznamenal průměrně 25,1 bodů, 8 asistencí a 8,1 doskoků na zápas. Stanovil rekord v počtu double-doubles (výkon, v němž hráč zaznamená dvouciferný počet ve dvou z pěti statistických kategorií, kterými jsou body, doskoky, asistence, sebrání míče a bloky) v playoff s 8 a stal se prvním hráčem Clevelandu Cavaliers a prvním NON-GUARD hráčem, který měl v historii NBA alespoň 7 asistencí v 8 po sobě jdoucích zápasech v playoff.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2007–2008.", "content": "V sezóně 2007–2008 nepřestal dominovat a účastnil se jeho čtvrtého po sobě jdoucího zápasu All-Star. Byl oceněn jako nejužitečnější hráč zápasu All-Star (All-Star Game MVP) s 27 body, 8 doskoky, 9 asistencemi, 2 bloky a 2 sebrání míče. Hvězdy Východní konference porazili jejich protihráče ze západu 134-128.  19. února roku 2008 zaznamenal svůj pátý triple-double v této sezóně 26 body, 13 doskoky a 11 asistencemi proti Houston Rockets. Byl to jeho 15. triple-double za celou kariéru. stal se třetím nejmladším hráčem, který zaznamenal 15 triple-doubles hned za Oscarem Robertsonem a Magickem Johnsonem. Jeho 16. triple-double zaznamenal hned v dalším zápase proti Indiana Pacers. Bylo to podruhé za sezónu, kdy se mu podařilo zaznamenat triple-doubly v hned po sobě jdoucích zápasech. Poslední, kterému se to povedlo, byl právě Magic Johnson v roce 1988. Sezónu skončil se 7 triple-doubly, čímž překonal jeho osobní a zároveň týmový rekord zaznamenaných triple-doublů za sezónu.  27. února 2008 se stal nejmladším hráčem v historii, který nastřílel celkem 10 000 bodů, když mu bylo 23 let a 59 dní. Dosáhl toho v zápase proti Boston Celtics pěknou smečí přes jedenáctinásobného účastníka zápasu All-Star Kevina Garnetta. Byl to jeho 368. zápas, což je zároveň 9. nejrychlejší dosažení takového počtu bodů v historii. James se stal třetím hráčem v historii, který zaznamenal padesátibodový zápas s 10 asistencemi od doby, kdy se sloučila ABA s NBA, když 5. května roku 2008 nastřílel 50 bodů, doskočil 8 balonů a zajistil 10 asistencí. O 16 dní později, 21. května roku 2008, se stal hráčem Cavaliers s nejvíce nastřílenými body, když překonal Brada Daughertyho s celkovým počten 10 389 bodů. Stalo se to v zápase proti Toronto Raptors, kde nastřílel 29 bodů. Daugherty dosáhl tolika počtů bodů za 548 zápasů, kdežto jemu to trvalo pouhých 380 zápasů, při kterých dosáhl 10 414 bodů.  Cavaliers dovedl k výsledku 45-37 na zápasy, což jim zajistilo 2. místo v žebříčku centrální divize a 4. nasazení v playoff Východní konference. Před prvním kolem série proti Washingtonu Wizards o něm řekl hráč Wizards Deshawn Stevenson, že je \"přeceňovaný\", a navedl tak jej k tomu, že řekl, že on urážku neoplatí, neboť by to totéž jako kdyby Jay-Z reagoval na negativní komentář Soulja Boye. Jako reakci na to se Soulja Boy zúčastnil třetího zápasu této série (zápas se hrál ve Washingtonu), kde podporoval Wizards a jeho hudba byla pouštěna v aréně. Později řekl, že jeho komentář neměl v úmyslu zneuctít Soulja Boye a že jeho syn je velký fanoušek tohoto rappera. Jay-Z na to reagoval produkcí freestylové verze písničky \"Blow the Whistle\" od amerického rappera Too Short, kterou pojmenoval \"Playoff\" a \"uráží\" v ní Stevensona a Soulja Boy v jeho prospěch. Cavaliers vyhráli sérii proti Wizards v 6 hrách. V dalším kole vyřadili Boston Celtics Cavaliers s výsledkem 4-3 na zápasy. Během rozhodujícího sedmého zápasu, který se hrál v Bostonu, nastřílel jak, tak i jeho protihráč Paul Pierce více než 40 bodů.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2008–2009.", "content": "V sezóně 2008-2009 pokračoval ve svých brilantních výkonech a v lámání rekordů. Zaznamenal 23 chase-down bloků (93 bloků celkem) a zlepšil střelbu jeho trestných hodů (78 % s největším počtem 594 trefených). Byl čtyřikrát prohášen nejlepším hráčem měsíce (NBA Player of the Month), čímž se stal druhým hráčem v historii NBA, kterému se to povedlo. Prvním byl Kevin Garnett, který toho dosáhl v sezóně 2003-2004, za kterou byl později zvolen nejužitečnějším hráčem. Zároveň se stal čtvrtým hráčem v historii NBA, který vedl svůj tým ve všech pěti hlavních statistických kategorií (body, doskoky, asistence, sebrání míče a bloky) v jedné sezóně. Porážkou New Jersey Nets 25. května si Cleveland Cavaliers vylepšili svůj rekord na 58-13, převyšující o jednu výhru jejich původní historický rekord 57-25, kterého dosáhli v sezónách 1988-1989 a 1991-1992. Sezónu nakonec ukončili na 66-16, když v prodloužení prohráli svůj poslední domácí zápas proti Philadelphia 76ers. Cavaliers měli šanci srovnat rekord NBA Bostonu Celtics z roku 1985-1986 v počtu vyhraných domácích zápasů, ale skončili s 39-2 po prohraném zápase s Los Angeles Lakers a 76ers.  Cavaliers eliminovali Detroit Pistons v prvním kole NBA playoff v roce 2009. On sám si průměrně připsal 32 bodů, 11,3 doskoků, 7,5 asistencí a stal se třetím hráčem v historii NBA, který měl průměrně alespoň 30 bodů, 10 doskoků a 7 asistencí v sérii playoff. Na konci posledního zápasu, ve kterém zaznamenal 30 bodů, 13 doskoků a 8 asistencí s 16 trefenými trestnými hody ze 17, probíhalo v celé aréně The Palace of Auburn Hills skandování tří písmen a to MVP (nejužitečnější hráč) právě na Jamesovu adresu. 4. května byl James jmenován nejužitečnějším hráčem NBA (NBA Most Valuable Player). Stal se prvním hráčem v historii Cavaliers, kterému se to povedlo.  Během své kariéry byl také poprvé jmenován do pětice nejlepších obránců v NBA (NBA All-Defensive Team).  V dalším kole playoff opět dovedl svůj tým k vítězství celé série proti Atlanta Hawks.  Během druhého zápasu finále Východní konference 22. května hráč Orlanda Magic Hedo Türkoglu úspěšně proměnil střelu ve vzdálenosti 12 stop od koše, čímž jeho tým získal dvoubodové vedení v poslední sekundě. Následoval timeout Cavaliers, po kterém mu Mo Williams míč vhodil na hřiště, ale velmi dobrá obrana Türkoglua zabránila v pokus docílit jednoduchý koš. Poté zkusil a úspěšně proměnil tříbodový koš přes Türkoglua a tím Cavaliers vyhráli 96-95 a srovnali sérii na 1-1. Ve třetím a čtvrtém zápasu podlehli Cavaliers Magic a v pátém zápase snížili stav série na 3-2. Šestý zápas se hrál v Orlandu a James nastřílel 25 bodů, což je jeho nejnižší počet bodů v zápase playoff a Cavaliers prohráli celou sérii. Jeho chování po zápase vyvolalo spekulace poté, co opustil hřiště bez potřesení ruky s protihráči. Bývalý hráč NBA a momentální komentátor ESPN Jalen Rose označil jeho chování za \"nevyspělé a nelaskavé\". On sám později sdělil reportérům \"Je pro mě těžké někomu pogratulovat, když proti němu prohrajete. Já jsem vítěz. Když vás někdo porazí, tak mu nebudete gratulovat.... Já jsem soutěživý. To je to, co dělám. Nemá pro mě smysl jít a potřást někomu ruku.\"", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2009–10.", "content": "Před sezónou 2009-2010 obdrželi Cavaliers čtyřnásobného šampiona NBA Shaquillea O'Neala. Hlavní cíl O'Neala byl \"vyhrát prsten pro krále\" (\"Win a Ring for the King\"). On sám byl vybrán do svého šestého po sobě jdoucího zápasu All-Star. Stal se prvním hráčem, který třikrát obdržel minimálně 2,5 milionů hlasů. Zaznamenal 25 bodů, 6 asistencí, 5 doskoků a 4 odebrání míče a hvězdy Východní konference porazili jejich soupeře ze západu 141-139. V zápase proti Denver Nuggets se stal prvním hráčem v historii NBA, který dokázal zaznamenat 43 bodů, 13 doskoků, 15 asistencí, 2 sebrání míče a 4 bloky, ale přesto Cavaliers podlehli Nuggets 116-118. Stal se také prvním hráčem, který zaznamenal minimálně 40 bodů, 15 asistencí, 13 doskoků za zápas od 13. února 1962, kdy se to povedlo Oscaru Robertsonovi. 17. února 2010 získali Cavs hráče All-Star Antawna Jamisona. Po zápase proti Chicago Bulls 13. května 2010, který vyhráli Cavaliers 92-85, se James stal nejmladším hráčem v historii NBA, který nastřílel 15 000 bodů.  Na konci regulární sezóny skončili Cavaliers s nejlepším rekordem podruhé v po sobě jdoucích letech. On sám byl zvolen nejužitečnějším hráčem NBA (Most Valuable Player) podruhé ve své kariéře a stal se 10. hráčem v historii NBA, kterému se to povedlo.  V prvním kole playoff porazili Cavaliers Chicago Bulls, ale podlehli Bostonu Celtics v semifinále Východní konference. Byl kritizován za to, že nehrál tak dobře, hlavně v pátém zápase, ve kterém úspěšně proměnil pouze 3 střely ze 14 a celkem zaznamenal 15 bodů. Během tohoto zápasu odešel ze hřiště (jeho posledního domácího zápasu) za protestů mnoha pískajících lidí a prázdných sedadel. Cleveland prohrál 88-120. Byl to nejhorší domácí zápas playoff v jejich historii. Cleveland byl poražen v šestém zápase. Za Cavaliers tehdy hrál naposled, zaznamenal 27 bodů, 19 doskoků, 10 asistencí, ale také 9 ztracených míčů.", "section_level": 3}, {"title": "Proces volných hráčů roku 2010.", "content": "Volným hráčem se stal 1. ledna 2010 ve 12:01 zámořského času. Podepsal dokumenty týkající se změny dresu z čísla 23 na 6 pro další sezónu. Měly o něj zájem týmy jako například New York Knicks, New Jersey Nets, Miami Heat, Chicago Bulls, Los Angeles Clippers a také jeho domácí tým Cleveland Cavaliers.", "section_level": 3}, {"title": "Miami Heat.", "content": "8. července roku 2010 oznámil James živě v ESPN speciálu nazvaném \"The Decision\" (Rozhodnutí), že bude hrát za Miami Heat v sezóně 2010-11 a bude se sehrávat s ostatními All-Star hvězdami jako Dwyanem Wadem a Chrisem Boshem. Cavaliers byli o Jamesově rozhodnutí informování pár minut před začátkem show. Tento televizní program získal velké hodnocení, ale také i kritiku za zdlouhavé čekání do Jamesova rozhodnutí a za podívanou té show samotné.  Fanoušci Clevelandu považovali jeho odchod za druhou největší zradu po rozhodnutí Arta Modella o přesunutí fotbalového týmu Cleveland Browns do Baltimore. Většinový vlastník Clevelandu Cavaliers Dan Gilbert brzy poté zveřejnil otevřený dopis fanouškům, odsuzující jeho rozhodnutí za \"sobecké\", \"bezcitné\" a \"zbabělý podraz\" a garantující, že Cavaliers vyhrajou titul NBA ještě dříve, než \"sebezvaný bývalý King\". Gilbertova sportovní rekvizitní společnost Fathead snížila cenu grafické stěny s jeho obrazem rok narození Benedicta Arnolda. Redaktor \"The New York Times\" William Rhoden jej bránil s tím, že Gilbertův jedovatý osobní útok, kterým si chtěl zachránit tvář, spolu s pozdějším hněvem fanoušků spojený s pálením dresů jen potvrdil jeho rozhodnutí opustit Cleveland. J. A. Adande z ESPN nicméně řekl, že místo toho, aby si vybral běžné zdvořilé oznámení a upozornění Clevelandu a ostatních týmů o svém rozhodnutí, tak si vybral hodinový televizní speciál s dramatickým oznámením. 12. července udělil komisař NBA David Stern Gilbertovi pokutu za obsah jeho dopisu v hodnotě 100 000 dolarů, přičemž ale také kritizoval způsob, jakým uzavřel svoji kauzu jako volný hráč.  Bývalé hvězdy NBA kritizovaly jeho rozhodnutí nezůstat v Clevelandu a nepokračovat ve snaze vyhrát šampionát jako \"správný chlap\". Michael Jordan řekl, že by nekontaktoval jeho rivaly z jiných týmů, jako například Magica Johnsona a Larryho Birda, aby šli hrát do jednoho týmu, protože \"Já jsem je chtěl porážet\". Jordan přidal \"... věci jsou [teď] jiné. Nemůžu říct, že je to špatná věc. Je to možnost, jakou dneska ty děti mají.\"  9. července oficiálně dokončil sing-and-trade (typ smlouvy, ve kterém tým podepíše hráče a vymění ho do jiného týmu) s Miami Heat.", "section_level": 2}, {"title": "Národní tým USA.", "content": "Po své první sezóně si zahrál v národním basketbalovém týmu USA na olympijských hrách v Aténách v roce 2004, kde USA získalo bronz v mužském basketbale. Bylo to podruhé, co olympijský národní tým USA nedokázal vyhrát zlatou medaili vedle olympiády roku 1972 v Mnichově. Omezen na průměrně pouhých 14,6 minut na zápas si připsal 5,8 bodů a 2,6 doskoků za zápas. Zúčastnil se světového šampionátu FIBA v Japonsku, kde si průměrně připsal 13,9 bodů, 4,8 doskoků 5,8 asistencí. USA skončily s rekordem 8-1 na zápasy a opět získaly bronzovou medaili. Byl jmenován jedním ze tří kapitánů pro národní tým USA světového šampionátu v roce 2006 spolu s Carmelem Anthonym a Dwyanem Wadem. Po nepovedeném pokusu o vyhrání zlaté medaile na světovém šampionátu roku 2006 se tým účastnil kvalifikačního turnaje americké olympiády, aby se kvalifikoval na letní olympijské hry v Pekingu v roce 2008. Během zápasu o zlatou medaili proti Argentině zaznamenal 31 bodů, což je nejvíce nastřílených bodů od amerického hráče na olympijské kvalifikaci. USA vyhráli zlato a on sám průměrně zaznamenal 18,1 bodů (s nejvyšší přesností střelby celého turnaje (76%) a tříbodovou střelbou (62,2%)), 4,7 asistencí, 3,6 doskoků a 1,5 sebrání míče za průměrných 22,2 minut na zápas.  Společně se zbytkem národního týmu USA získal další zlato na letních olympijských hrách v Pekingu v roce 2008, kde ve finále porazili Španělsko 118:107. Ve finálovém zápase si připsal 14 bodů, 6 doskoků a 3 asistence. Tým USA nebyl poražen a zlatou medaili vyhrál poprvé od olympijských her v roce 2000. Později bylo uvedeno, že jeho \"nevyspělost a přímo podceňovanost\" byla riskem jeho účasti na olympijských hrách v Pekignu, když hlavní trenér týmu USA Mike Krzyzewski a generální ředitel Jerry Colangelo věřili, že s Bryantovou účastí v národním týmu by šla zlátá medaile vyhrát s ním i bez něj.", "section_level": 1}, {"title": "Profil hráče.", "content": "Za sezónu si průměrně připsal 27,8 bodů, 7 asistencí a 7 doskoků na zápas. V sezóně 2009-2010 zaznamenal 34 triple-doubles (28 v regulérní sezóně a 6 v playoff). V sezóně 2005-2006 vedl ligu s nejvíce dokončenými tříbodovýmyi akcemi (když hráč střelí koš a při tom je faulován, tak hází ještě trestný hod a to celé se bere jako 3 bodová akce). Pravidelně se řadí mezi nejlepší doskakovače balonů v celé lize. Jeho schopnosti vedly k mnoha srovnáním s legendami NBA Robertsonem, Johnsonem a Jordanem. Nebyl jmenován do pětice nejlepších obránců NBA (All-Defensive Team) roku 2008-2009, kdy skončil druhý v hlasování o nejlepšího obránce roku (Defensive Player of the Year).  Začal s peticí o tom, že by nikdo neměl být oprávněn nosit dres s číslem #23, který sám nosil, jako pocta pro Jordana. 1. května roku 2010 vyplnil formulář pro NBA ohledně změny dresu na číslo #6, platící od sezóny 2010-2011. Po návratu do Clevelandu se opět vrátil k číslu #23.", "section_level": 1}, {"title": "\"I Promise\" school.", "content": "27. července 2018 LeBron James otevřel v Ohiu veřejnou školu pro 240 dětí 3. a 4. tříd. James do školy investoval celkem 41 milionů dolarů.", "section_level": 1}], "src_summary": "LeBron Raymone James (* 30. prosince 1984, Akron, Ohio, USA) je profesionální americký basketbalista přezdívaný King James, který působí v týmu Los Angeles Lakers v Národní Basketbalové Asociaci (NBA). Je to trojnásobný vítěz Finále NBA z let 2012, 2013 a 2016, ve kterých získal také ocenění MVP (Nejužitečnější hráč) Finále. Hraje na pozici křídla a je znám pro své vynikající atletické schopnosti, dobrou střelbu ze všech pozic, těžko zastavitelné nájezdy do koše a solidní doskakování. Dokáže rovněž rozehrávat útoky a nacházet své spoluhráče na dobrých pozicích. Jeho mírnou slabinou je střelba trestných hodů.", "tgt_summary": "勒布朗·瑞蒙·詹姆士一世(英语:LeBron Raymone James Sr.,1984年-12月30日),现役美国职业篮球运动员,目前效力于洛杉矶湖人。詹姆士被公认为NBA历史上最强的小前锋之一,他亦会担任小前锋之外的控球后卫或大前锋,偶尔会担任得分后卫或中锋。", "id": 2768433}
{"src_title": "Alan Moore", "tgt_title": "阿兰·摩尔", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Děstsví a mládí.", "content": "Narodil se 18. listopadu 1953 v Northamptonu v Anglii do dělnické rodiny. Jeho otec, Ernest Moore, byl pracovník v pivovaru a jeho matka, Sylvia Doreenová, pracovala v tiskárně. S rodinou žili v chudinské čtvrti The Boroughs. Od pěti let byl vášnivým čtenářem a častým návštěvníkem městské knihovny. V téže době se také poprvé dostal ke komiksovým stripům \"Topper\" a The Beezer. Brzy poté začal číst americké komiksy \"Flash\", \"Detective Comics\", \"Fantastic Four\" a \"Blackhawk\". V jedenácti letech složil úspěšně zkoušky na školu Northampton School for Boys (ekvivalent osmiletého gymnázia), kde se poprvé setkal s dětmi ze střední a vyšší třídy společnosti.  Na konci šedesátých let začal publikovat svou poezii a eseje v různých fanzinech, přičemž začal vydávat i svůj vlastní fanzin \"Embryo\". Díky svému fanzinu se stal členem umělecké skupiny Northampton Arts Lab. Když mu bylo kolem sedmnácti let, začal na škole prodávat LSD, za což byl v roce 1970 ze školy vyloučen. Několik dalších let žil u rodičů a pracoval v řadě nájemních zaměstnáních, například jako uklízeč nebo koželuh. V roce 1973 se seznámil se svou budoucí první ženou Phyllis Dixonovou, se kterou se sestěhovali do malého bytu ve čtvrti Barrack Road. Krátce poté se sezdali. Po svatbě se přestěhovali na předměstí Northamptonu do městem vlastněného domu. Moore tehdy pracoval jako administrativní podpora v kanceláři.", "section_level": 2}, {"title": "Komiksové počátky (1978–1984).", "content": "Na konci 70. let se rozhodl odejít z kancelářského zaměstnání, aby se mohl věnovat více umělecké tvorbě. Začal několika stripy do fanzinů, například \"Anon E. Mouse\" do časopisu \"Anon\" nebo \"St. Pancras Panda\" pro \"Back Street Bugle\". První placenou zakázkou v tomto oboru bylo pro Moorea několik ilustrací pro hudební magazín \"NME\". To mu přineslo práci pro hudební časopis \"Sounds\", kde vydával svůj první delší komiks \"Roscoe Moscow\". Komiks vydával pod pseudonymem Curt Vile, který si zvolil podle německého skladatele Kurta Weilla. V roce 1978 se mu také narodila dcera Leah. Jelikož byl skromný plat za komiks jediným příjmem rodiny, museli také pobírat sociální dávky. V roce 1979 začal psát také nový komiksový strip novin \"Northants Post\" s názvem \"Maxwell the Magic Cat\". Ten vydával pod pseudonymem Jill de Ray (podle bretaňského vojáka a okultisty Gillese de Raise). Stripu se věnoval až do roku 1986. Zatímco nejdříve stripy psal i kreslil, postupně se začal čím dál tím více věnovat pouze psaní scénářů.  Následně se snažil dostat do britského komiksového časopisu \"2000 AD\", který je vydáván nepřetržitě od roku 1977. Vydavatelství proto nabídl svůj scénář pro tamní sérii \"Soudce Dredd\". Scénář byl odmítnut, jelikož sérii tehdy psal John Wagner a vydavatelství nového autora nehledalo. Nicméně redaktor časopisu Alan Grant poznal v Mooreovi talent a nabídl mu prostor v časopisu v rubrice \"Future Shocks\", která publikuje stripy. Na přelomu 70. a 80. let napsal také pár čísel časopisu \"Doctor Who Magazine\". Mezi roky 1980 a 1984 působil jako autor stripů na volné noze. V téže době si ho začaly najímat vydavatelství a časopisy Marvel UK, \"2000 AD\" a \"Warrior\". V \"2000 AD\" Moore během tří let publikoval kolem padesáti stripů. Vydavatelé \"2000 AD\" mu v roce 1983 nabídli první vlastní strip na pokračování \"Skizz\", který ilustroval Jim Baikie. Brzy poté následoval strip na pokračování \"D.R. & Quinch\", který kreslil Alan Davis. V roce 1984 přibyl strip \"The Ballad of Halo Jones\" s ilustracemi od Iana Gibsona.  Vedle práce v \"2000 AD\" byl Moore najímán také vydavatelstvím Marvel UK, kde psal několik jednorázových příběhů časopisů \"Doctor Who Weekly \"a \"Star Wars Weekly\". Následně dostal na starosti postavu Captaina Britaina. Kresbu zajistil Alan Davis. Dalším vydavatelem, který dal Mooreovi šanci byla společnost Quality Communication, který vydávala komiksový časopis \"Warrior\". V něm dostal na starosti stripy na pokračování \"Marvelman\" a \"V jako Vendeta\". Druhý jmenovaný, s krtesbou od Davida Lloyda vycházel v letech 1982 až 1985, než byl pro nezájem fanoušků předčasně zrušen. Moore v něm představil anarchistu V, který bojuje proti dystopickému fašistickému režimu. Děj se odehrával v roce 1997 a byl pesimistickou reakcí Moorea na konzervativní vládu Margaret Thatcherové. Přes neúspěch v době prvního vydání se z díla stal kultovní komiks, který se dočkal i filmové adaptace.  Od roku 1985 otevřeně kritizoval fakt, že autoři nemají žádná autorská práva na svá komiksová díla. Rozešel se proto se všemi britskými vydavateli, včetně časopisu \"2000 AD\", pro který přestal psát v roce 1986. V téže době si pod pseudonymem Translucia Baboon založil hudební skupinu The Sinister Ducks. Skupinu s ním tvořili David J a Alex Green. V roce 1983 vydali singl \"March of the Sinister Ducks\" a v roce 1984 následoval \"This Vicious Cabaret\". Tím ovšem činnost skupiny prakticky utichla.", "section_level": 2}, {"title": "Práce pro americké vydavatelství DC Comics (1984–1989).", "content": "Již v roce 1983 si Moorea, díky jeho práci pro \"2000 AD\", všiml americký autor komiksů Len Wein, který působil v DC Comics. Ten mu následně nabídl práci na komiksu Swamp Thing (Bažináč). Výsledkem je příběh \"The Saga of the Swamp Thing\" (Swamp Thing #20–64). Na komiksu se kresbou podíleli Stephen R. Bissette, Rick Veitch a John Totleben. Moore si tehdy málo úspěšnou postavu upravil po svém. Provedl její dekonstrukci, experimentoval s formou vyprávění a přidal sociální a environmentální tematiku, přičemž zachoval hororový a fantasy nádech. Pro sérii oživil spoustu dřívějších vedlejších magických postav DC Comics, jako Spectre, Demon, Phantom Stranger nebo Deadman. Současně vytvořil novou postavu Johna Constantina, britského mága z dělnické třídy. Postava byla vizuálně inspirována britským zpěvákem Stingem. Constantine se později stal hlavní postavou komiksu \"Hellblazer\", který byl nejdéle vydávanou sérií imprintu Vertigo Comics. Moore psal Swamp Thing mezi lety 1984 až 1987. Série zaznamenala velký úspěch u kritiků i čtenářů. DC Comics se proto rozhodlo najmout další briské autory, jakými byli například Grant Morrison, Jamie Delano, Peter Milligan nebo Neil Gaiman.  V roce 1985 dostal prostor psát příběhy nejprodávanějších postav DC Comics. Nejdříve napsal story arc Supermana \"For the Man Who Has Everything\", který vyšel v sešitu \"Superman Annual #11\". Kresbu zajistil Dave Gibbons. V roce 1986 následoval story arc \"Co se stalo s Mužem zítřka?\", který byl vydán v sešitech \"Superman #423\" a \"Action Comics #583\". Kresbu měl na starosti Curt Swan. Mezi lety 1986 a 1987 mu DC vydalo uzavřenou sérii \"Watchmen – Strážci\", kterou kreslil Dave Gibbons. Série potvrdila Mooreovo nadání a vysloužila si velké ocenění od kritiků. Jedná se o jediný komiks, který získal cenu Hugo. Komiks pracuje s myšlenkou našeho světa, ve kterém superhrdinové skutečně existují. Děj se odehrává v době studené války a ohrožení jadernou válkou, přičemž přináší dilema, zda se mají superhrdinové podvolit vládě USA nebo být zakázáni. Pro Moorea byl tento komiks dalším prostorem pro experimentování s formou. \"Strážci\" jsou považováni za jeho nejlepší dílo a za jeden z nejlepších komiksů vůbec. Spolu s díly \"Návrat Temného rytíře\" od Franka Millera nebo \"Maus\" od Arta Spiegelmana je jedním z komiksů, které převedly toto médium od dětstkých čtenářů k dospělým. V roce 1988 vydal příběh \"Batman: Kameňák\", který ilustroval Brian Bolland. Děj se tčí kolem postavy Jokera a zabývá se otýzkou zrodu této postavy a jeho propadnutí šílenství. Tento komiks spolu s díly Franka Millera pomohl k redefinici charakteru postavy Batmana. V téže době u DC dovydal také svůj dříve zrušený komiks \"V jako Vendeta\". V roce 1989 se s DC Comics kvůli sporu o autorská práva a podíly z prodeje rozešel.", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislá tvorba (1988–1993).", "content": "Po odchodu z DC Comics založil se svou ženou a jejich vzájmenou milenkou Deborah Delanovou vlastní vydavatelství, které nazvali Mad Love. Prvním titulem byla antologie \"AARGH\" vydaná v roce 1988. Dalšími tituly byly \"Shadowplay: The Secret Team\" a antologie \"Brought to Light\". Všechna tato díla byla více politická a zaměřovala se na realistická a kritická díla o společnosti. V roce 1990 následovala další Mooreův titul \"Big Numbers\", který kreslil Bill Sienkiewicz. Komiks se zabýval teorií chaosu a kritikou korporací. V letech 1989 až 1998 publikoval pro nezávislou antologii \"Taboo\" svůj komiks \"Z pekla\", který se točí kolem vraždění Jacka Rozparovače. Ilustraci zajistil Eddie Campbell. Dalším komiksem vydávaným pro \"Taboo\" byly \"Ztacené dívky\". V roce 1996 mu vyšla první novela \"Voice of the Fire\".  V roce 1993 se veřejně označil za rituálního mága.", "section_level": 2}, {"title": "Práce pro Image Comics a America's Best Comics (1993–2004).", "content": "V roce 1993 se znovu pustil do práce pro mainstreamový komiksový proud. Příležitost nalezl u nově založeného autorského vydavatelství Image Comics. Nejdříve dostal prostor na několika číslech série \"Spawn\" a následně pro svou vlastní sérii \"1963\". Dále pracoval na sériích \"WildC.A.T.S.\", \"Supreme\" a \"Youngblood\".  Kreslíř Jim Lee, který byl jedním ze zakládajících společníků Image Comics nabídl Mooreovi založení vlastního imprintu, který Moore pojmenoval \"America's Best Comics\". Imprint byl zařazen pod Leeho imprint \"WildStorm Productions\", který však Lee brzy poté prodal DC Comics, čímž se Moore ocitl znovu v područí vydavatele, od kterého po sporech odešel. \"America's Best Comics\" (ABC) bylo oficiálně založeno v roce 1999 poté, co byl Moore ubezpečen, že nikdy nebude muset osobně jednat s DC Comics. Moore jako první vydal u \"ABC\" svůj komiks \"Liga výjimečných\". Dalšími jeho komiksy byly \"Tom Strong\", \"Top 10\", \"Promethea\" a \"Tomorrow Stories\".  V roce 2003 o něm byl natočen dokumentární film \"The Mindscape of Alan Moore\".", "section_level": 2}, {"title": "Návrat k nezávislé tvorbě (2005–...).", "content": "V roce 2005 se znovu vrátil k nezávislé tvorbě. Kvůli narůstajícím sporům s DC Comics opustil vůj imprint \"America's Best Comics\".  V roce 2003 vydal u nakladatelství Avatar Press komiks \"The Courtyard\" a v roce 2010 \"Neonomicon\". V letech 2015 až 2017 zde vydával sérii \"Providence\".  Mezi lety 2010 a 2011 také vydával undergroundový magazín \"Dodgem Logic\".", "section_level": 2}, {"title": "Česky vydané komiksy.", "content": "Na českém trhu byly vydány následující komiksy se scénářem Alana Moorea:", "section_level": 1}], "src_summary": "Alan Moore (* 18. listopadu 1953, Northampton, Anglie) je anglický spisovatel, který proslul zejména jako komiksový scenárista. Je autorem komiksů \"V jako Vendeta\", \"Z pekla\" nebo \"Watchmen – Strážci\". Některými je označován za nejlepšího komiksového scenáristu všech dob nebo jako „jeden z nejdůležitějších britských spisovatelů posledních padesáti let.“ Je také znám jako novopohan, okultista, anarchista a kouzelník.", "tgt_summary": "阿兰·摩尔(1953年-11月18日,Alan Moore),英国漫画作家、小说家、短篇小说作家、电影剧本作家、音乐家、漫画家 。出生于英格兰中部的北安普顿郡,他在漫画界的作品令其闻名遐迩,包括广受好评的图画小说《守护者》、《V怪客》和《来自地狱》(From Hell)。凭借《守护者》这部图形小说获得雨果奖。", "id": 2343428}
{"src_title": "Mirjam", "tgt_title": "米利暗", "src_document": [{"title": "Podíl na záchraně Mojžíše.", "content": "Mirjam je poprvé zmiňována ve Starém zákoně jako dcera Amráma a Jókebed z kmene Lévi, starší sestra Mojžíše. Když se Mojžíšova matka rozhodla uložit Mojžíše do košíku a položit do rákosí na břehu řeky Nil, Mirjam se v rákosí ukryla, aby zjistila, co se s košíkem stane. Když Mirjam viděla, že byl košík s bratrem vyzvednut z řeky faraónovou dcerou, vystoupila z rákosí a navrhla faraónově dceři, aby přijala jako kojnou její matku Jókebed. Židovská tradice ztotožňuje Mirjam a Jókebed se dvěma porodními bábami, kterým dříve faraón přikázal, aby ihned po porodu usmrcovaly všechny novorozené chlapce, jež se narodí Hebrejkám. Mirjam je podle této tradice ztotožňována se jménem Púa a Jókebed se jménem Šifra.", "section_level": 1}, {"title": "Mirjamina píseň.", "content": "Mirjam se účastnila průchodu otevřeným mořem. Poté, co Hospodin definitivně osvobodil Izrael od egyptské nadvlády tím, že nad faraonovou armádou uzavřel vody Rákosového moře, zpívá nejprve Mojžíš a poté Mirjam v čele izraelských žen Hospodinu oslavnou píseň. Při této příležitosti je Mirjam Biblí nazvána prorokyní.", "section_level": 1}, {"title": "Řeči proti Mojžíšovi.", "content": "Poté, co Izrael v poušti prožil událost s křepelkami, spojila se Mirjam s Áronem proti Mojžíšovi. Pomlouvala Mojžíše kvůli kúšské ženě, kterou si vzal. Kromě toho zpochybňovali Mojžíšovu jedinečnost. Připomínali skutečnost, že Hospodin kdysi promluvil i skrze Mirjam a Árona.  Na základě tohoto postoje ji Hospodin zasáhl malomocenstvím. Mojžíš za Mirjam prosil a byl vyslyšen. Po sedmi dnech izolace byla Mirjam znovu očištěna a připojena ke svému lidu. Lid Izraele na její uzdravení čekal a teprve potom vyrazil na další cestu.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz pro současnost.", "content": "Mirjam je Biblí prezentována jako příklad ženy, která byla obdarována Hospodinem. Mirjam však vedlo toto obdarování k povyšování se. Za to byla Hospodinem potrestána a poučena. Hospodin sám jí vysvětlil jak Hospodin vidí rozdíl mezi prorokem a Mojžíšem.", "section_level": 2}, {"title": "Mirjamin osobní život.", "content": "Podle židovské tradice se Mirjam stala ženou jednoho význačného člena z kmene Juda, jímž byl podle různých midrašů buď Chúr nebo Urí. Vyplývá z toho, že k jejím potomkům patřil Besaleel, zručný řemeslník, jenž měl na starosti stavbu stanu setkávání včetně všeho jeho příslušenství.", "section_level": 1}, {"title": "Mirjamina smrt a hrob.", "content": "Mirjam zemřela na místě, které Bible nazývá Kádeš. Tam byla i pohřbena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mirjam (), přepisováno též jako Miriam, je biblická postava Starého zákona a starší sestra Mojžíše. Její jméno se vykládá různě, a to od \"„Vzdorovitá“\" či \"„Svéhlavá“\" až po \"„Kapka moře“\" nebo \"„Hořkost moře“\". Řeckou obdobou jména je jméno Maria (řecky Μαρία), jež je v počeštěné formě přepisováno jako Marie.", "tgt_summary": "米利暗(希伯来语:',阿拉伯语:',英语:英语:Miriam),天主教思高圣经译米黎盎,是前十三世纪的耶和华的女先知,是暗兰和约基别的大女儿,亚伦和摩西的姐姐。她在旧约圣经中首次出现于出埃及记。米利暗这名子在新约希腊语文中的形式是马利亚(丁道尔旧约圣经注释出埃及记P143)", "id": 2364279}
{"src_title": "Délka klíče", "tgt_title": "密钥长度", "src_document": [{"title": "Význam.", "content": "Klíče se používají jako bezpečnostní prvek tak, že pouze správný klíč může dešifrovat šifrovaný text do prostého textu. Mnoho šifer je založeno na veřejně známých algoritmech, nebo na otevřených zdrojích a tak je jen obtížné získat klíč, který je správný, za předpokladu, že neexistuje žádný analytický útok (tj. „strukturální slabost“ v algoritmech či používaných protokolech), a také, že klíč není jinak dostupný (například pomocí krádeže, vydírání, či ohrožení počítačových systémů). Široce přijímaná představa, že by bezpečnost systému měla záviset na klíči samotném, byla výslovně formulována Augustem Kerckhoffsem (v roce 1980) a Claude Shannonem (v roce 1940), tyto zákony jsou známé jako Kerckhoffs a Shannon Maxim principy. Klíč by proto měl být dostatečně dlouhý, aby útok hrubou silou nemohl být proveden – tj., že by trvala příliš dlouho jeho realizace. Shannonovy práce na informační teorii ukázaly, že k dosažení tzv. dokonalého utajení, je nezbytné, aby délka klíče byla alespoň tak dlouhá jako je zpráva a klíč se použil pouze jednou (tento algoritmus se nazývá One-time pad). S ohledem na to, a na praktickou potíž takových dlouhých klíčů, moderní kryptografická praxe vyřazuje pojem dokonalé utajení jako požadavek na šifrování, a místo toho se zaměřuje na výpočetní bezpečnost, v jejímž rámci výpočetní požadavky prolomit šifrovaný text musí být pro útočníka nemožné. Preferovaná čísla běžně používaná jako velikosti klíče (v bitech) jsou mocniny dvou, případně násobena malým lichým číslem.", "section_level": 1}, {"title": "Délky klíče a šifrovací systémy.", "content": "Šifrovací systémy jsou často rozděleny do rodin. Do většiny rodin patří symetrické šifry(např. AES) a asymetrické šifry(např. RSA), nebo mohou být seskupeny podle centrálních použitých algoritmů (např. kryptografie eliptických křivek).Jako každý z nich je na jiné úrovni kryptografické složitosti, je obvyklé mít různé velikosti klíče pro stejnou úroveň zabezpečení, v závislosti na použitém algoritmu. Například, dostupná bezpečnost s 1024bitovým klíčem pomocí asymetrických RSA je bezpečnostně přibližně stejná jako 80bitový klíč v symetrickém algoritmu (Zdroj:RSA Security). Výše bezpečnosti dosažené v průběhu doby se mění, hlavní příčinou je více výpočetního výkonu a využití silnějších matematicko-analytických metod. Z tohoto důvodu mají kryptologové sklon sledovat ukazatele, ve kterých algoritmus nebo klíč o určité délce vykazuje známky potenciální zranitelnosti, zvyšovat délku klíče nebo použít složitější algoritmy. Například v květnu 2007 [aktualizace], 1039bitové číslo bylo zpracováno speciálním sítem polí čísel použitím 400 počítačů po dobu 11 měsíců. Zapracované číslo bylo na zvláštním formuláři, speciální síto polí nelze použít na klíče RSA. Výpočet je zhruba ekvivalentní k prolomení 700bitového RSA klíče. Nicméně, toto může být varování před tím, že 1024bitové RSA používané v zabezpečeném online obchodu může být zastaralé, protože se může stát, že v blízké budoucnosti bude prolomeno.", "section_level": 1}, {"title": "Útok hrubou silou.", "content": "I v případě, kdy je symetrická šifra v současné době neprolomitelná využitím strukturální slabiny ve svém algoritmu, je možné projít všechny klíče což je známo jako útok hrubou silou. Vzhledem k tomu, že delší symetrické klíče vyžadují exponenciálně více času pro útok hrubou silou, dostatečně dlouhý symetrický klíč dokáže zabránit tomuto útoku. S klíčem o délce n bitů existuje 2 možných klíčů. Toto číslo roste velice rychle se zvyšujícím se n. Z Mooreova zákona vyplývá, že výpočetní výkon se zdvojnásobí zhruba za každých 18 až 24 měsíců, ale i tímto zdvojnásobením jsou v současnosti delší symetrické klíče považovány za bezpečné a mimo dosah. Velký počet operací 2 vyžaduje projít všechny možné 128bit klíče. V dohledné budoucnosti je to v konvenční digitální výpočetní technice považováno za nemožné. Nicméně se předpokládají alternativní formy výpočetní techniky, které mohou mít vyšší výpočetní výkon než klasické počítače. Je-li vhodné množství kvantových počítačů co jsou schopny běžet na Groverovém algoritmu spolehlivě, je možné snížit 128bitový klíč až na 64bitový, což je zhruba ekvivalent DES. To je jeden z důvodů, proč AES podporuje 256bitovou délku klíče. Pro více informací se podívejte na diskuzi o vztahu mezi délkou klíče a množstvím výpočetních útoků, která se nachází ve spodní části této stránky.", "section_level": 1}, {"title": "Délka klíče symetrického algoritmu.", "content": "Exportní politika v USA je dlouhodobě omezena „sílou“ kryptografie, která může být rozesílána ze země. Po mnoho let byl limit 40 bitů. Dnes 40bitová délka klíče nabízí velmi malou ochranu i proti náhodným útočníkům s jedním PC. Omezení nebyly odstraněny (v roce 2007, je stále nelegální export kryptografického software s využitím délky klíče větší než 64 bitů bez povolení od amerického úřadu pro průmysl a bezpečnost), nicméně v letech 1999/2000 se stalo snadnějším získat toto povolení k vývozu do některých zemí. Když byl Data Encryption Standard uvolněn v roce 1977, klíč o délce 56 bitů byl považován za dostačující (i když se v té době objevovaly spekulace, že NSA má úmyslně omezenou velikost klíče z původní hodnoty 112 bitů, v IBM Luciferově šifře [64 bitů], v jedné jejích verzí, byla přijata jako DES) tak, aby limit „síla“ šifrování nebyla k dispozici pro US uživatele. NSA má hlavní výpočetní zdroje a velký rozpočet, někteří si mysleli, že 56 bitů bylo na konci 70. let NSA prolomitelné. Nicméně, na konci 90. let, bylo jasné, že DES by mohl být prolomen na svépomocně postaveném hardware, který by mohl být koupen ve velké společnosti, a to v průběhu krátkého časového horizontu. Kniha Cracking DES (O'Reilly and Associates), popisuje úspěšný pokus prolomení 56bitového DES útokem hrubou silou za účasti kybernetické civilněprávní skupiny s omezenými zdroji. Délka 56 bitů je v současné době považována za nedostatečnou pro symetrické šifrování. Více technicky a finančně schopné organizace jistě mohli odstoupit od tohoto šifrování dlouho předtím, než to bylo popsáno v knize. Distributed.net a jeho dobrovolníci prolomili 64bitový RC5 klíč během několika let, přičemž využili zhruba sedmdesát tisíc (většinou domácích) počítačů. Algoritmus od NSA (Skipjack) je algoritmus používaný v programu Fortezza, který pracuje s 80bitovým klíčem. DES byl nahrazen v mnoha aplikacích Triple DES, který má 112 bezpečnostních bitů ze 168bitového klíče. Advanced Encryption Standard byl zveřejněn v roce 2001 a používá minimální délku klíče 128 bitů. Lze také použít až 256bitové klíče. 128 bitů symetrického algoritmu AES je v současné době pro mnoho uživatelů považováno za dostatečné a to i pro dohlednou budoucnost. Americká vláda vyžaduje pro vysoce citlivá data 192 nebo 256bitový AES klíč. V roce 2003 americký národní institut standardů a technologie, NIST, navrhl, aby 80bitové klíče by měly být postupně omezovány do roku 2015. V roce 2005, 80bitové klíče byly povoleny používat pouze do roku 2010.", "section_level": 1}, {"title": "Délka klíče asymetrického algoritmu.", "content": "Účinnost veřejného klíče kryptosystému závisí na imunitě (výpočetní a teoretické) vůči některým matematickým problémům, jako je faktorizace čísla. Tyto problémy jsou časově náročné na řešení, ale většinou rychlejší, než zkoušení všech možných kombinací klíče hrubou silou. Proto musí být klíč asymetrického algoritmu delší pro ekvivalentní odolnost vůči útoku jako klíč symetrického algoritmu. V roce 2002 byla délka klíče 1024 bitů obecně považována za minimum pro algoritmus RSA. V roce 2003 [aktualizace] RSA Security uvádí, že 1024bitový RSA klíč je bezpečnostně ekvivalentní k 80bitovému symetrickému klíči, 2048bitový RSA klíč k 112bitovému symetrickému klíči a 3072bitový RSA klíč k 128bitovému symetrickému klíči. RSA tvrdí, že 1024bitové klíče se pravděpodobně stanou prolomitelné zhruba mezi lety 2006 a 2010 a 2048bitové klíče budou dostatečné až do roku 2030. RSA klíč o délce 3072 bitů by měl být použit pro zajištění bezpečnosti až po roce 2030. Národní úřad pro standardizaci (NIST) dále naznačuje, že 15360bitové RSA klíče jsou bezpečnostně ekvivalentní k 256bitovým symetrickým klíčům. Diffie-Hellman algoritmus má zhruba stejnou bezpečnost klíče jako RSA algoritmus stejné délky. Diffie-Hellman algoritmus je založen na problému výpočtu diskrétního logaritmu, který souvisí s faktorizací celého čísla. Na tomto problému je také založena bezpečnost RSA. Tudíž 3072bitový Diffie-Hellman klíč má přibližně stejnou bezpečnost jako 3072bitový klíč RSA. Jeden z typů asymetrických algoritmů, kryptografie eliptických křivek, nebo ECC (Elliptic Curve Cryptography), se zdá být bezpečnější s kratšími klíči než třeba jiné asymetrické klíčové algoritmy. Národní úřad pro standardizaci uvádí, že ECC klíče by měly být dvakrát delší aby dosáhly stejné bezpečnosti jako symetrické klíčové algoritmy. Například 224-bit ECC klíč je zhruba stejně bezpečný jako 112bitový symetrický klíč. Tyto odhady nepřinášejí žádný významný průlom v řešení základních matematických problémů, na kterých je ECC založen. Šifrované zprávy pomocí ECC, který používá 109bitovou délku klíče byly již prolomeny hrubou silou.", "section_level": 1}, {"title": "Odolnost klíče vůči kvantovým výpočetním útokům.", "content": "Dva nejznámější útoky kvantové výpočetní techniky jsou založeny na Shorově a Groverově algoritmu. Z těchto dvou Shorův představuje větší riziko pro aktuální bezpečnostní systémy. Algoritmy postavené na Shorově algoritmu jsou považovány při opětovném použití za účinné na hlavní proud algoritmů s veřejnými klíči jako jsou například RSA, Diffie-Hellman a kryptografie eliptických křivek. Citace profesora Gilles Brassarda, který je expertem kvantové techniky: „Čas potřebný k faktorizaci RSA čísla je stejný jako čas potřebný k použití stejného čísla jako modul pro jedno RSA šifrování. Jinými slovy, netrvá déle prolomit RSA na kvantovém počítači (až na násobnou konstantu), než ho použít na obyčejném počítači.“ Plyne z toho, že tyto algoritmy veřejných klíčů nejsou bezpečné, a to v jakékoli délce klíče, pokud je dostupné dostatečné množství počítačů využívajících Shorův algoritmus. Důsledek tohoto útoku je, že všechny data šifrována pomocí současných norem bezpečnostních systémů, jako jsou SSL používané k ochraně elektronických obchodů a internetového bankovnictví a SSH používané k zabezpečení přístupu k citlivým počítačovým systémům, jsou v ohrožení. Šifrovaná data chráněná pomocí algoritmů s veřejnými klíči mohou být archivována a prolomena později. Při užití hlavního proudu symetrických šifer (jako např. AES nebo Twofish) a odolnosti vůči kolizím hashovacích funkcí (např. SHA) se dá předpokládat vyšší bezpečnost proti známým kvantovým výpočetním útokům. Jsou nejvíce ohroženy Groverovým algoritmem. Bennett, Bernstein, Brassard, a Vazirani v roce 1996 prokázali, že útok hrubou silou na kvantový počítač nemůže být rychlejší než zhruba 2 na n/2 cyklů základního šifrovacího algoritmu, ve srovnání se zhruba 2N v klasickém případě. Čili za přítomnosti velkého množství kvantových počítačů n-bitový klíč může zajistit nejvýše n/2 bity bezpečnosti. Před kvantovým útokem hrubou silou je snadnější se ubránit tím, že zdvojnásobíme délku klíče, který má malou extra výpočetní hodnotu v běžném používání. Z toho vyplývá, že je vyžadován alespoň 160-bit symetrický klíč pro dosažení 80bitové bezpečnosti před kvantovými počítači.", "section_level": 1}], "src_summary": "Délka klíče označuje v kryptografii délku šifrovacího klíče příslušného šifrovacího algoritmu, která je uváděna v bitech. Délka klíče algoritmu je odlišná od jeho šifrovací bezpečnosti, která je logaritmickou mírou nejrychlejšího známého výpočetního útoku algoritmu, měří se v bitech. Bezpečnost algoritmu nemůže překročit jeho délku klíče (protože každý algoritmus může být prolomen hrubou silou), ale může být menší. Například Triple DES má velikost klíče 168 bitů, ale poskytuje nanejvýš 112 bitů, kvůli vlastnostem vícenásobného šifrování stejným algoritmem. Tato vlastnost Triple DES nemá slabost ve 112 bitech zabezpečení, pro aplikace je to dostačující. Nejvíce symetrických šifer pro běžné použití je navrženo tak, aby bezpečnost odpovídala délce klíče. Žádná asymetrická šifra s touto vlastností známa není, kryptografie eliptických křivek je nejblíže s efektivní bezpečností zhruba poloviny délky klíče.", "tgt_summary": "在密码学中,密钥大小或密钥长度是加密算法(如密码)使用的密钥中的比特数。", "id": 1102995}
{"src_title": "Vzdušné síly Slovenské republiky", "tgt_title": "斯洛伐克空军", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "V důsledku změněné geopoliticko-vojenské situace po roce 1989 se velení tehdejší federální československé armády snažilo posílit vzdušnou obranu Slovenska. 7. května 1991 byla na letišti Sliač dislokována 81. samostatná stíhací letka, která spolu se zabezpečovacím praporem plnila úkoly pohotovostního systému a položila základ současného slovenského letactva. Později byla reorganizovaná na 1. leteckou základnu a 1. stíhací letecký pluk. 30. listopadu 1991 bylo ve Zvolenu vytvořeno velitelství 1. divize protivzdušné obrany. Postupně mu byly podřízeny protiletadlové raketové útvary v Nitře, Rožňavě a Pezinku, jakož i různé zabezpečovací útvary.  V říjnu 1992 byla federálním ministerstvem obrany ČSFR vyčleněna skupina, které velel generálmajor Ing. Ján Váňa. Cílem této skupiny bylo vytvořit organizační struktury budoucího letectva a protivzdušné obrany SR a zabezpečit bojeschopnost letectva a protivzdušné obrany SR po rozdělení Československa. Postupně se tato skupina rozrůstala a 1. listopadu 1992 vznikla Správa letectva a protivzdušné obrany pro Slovensko se sídlem v Trenčíně, jejíž činnost skončila 31. prosince 1992. Ke dni 1. ledna 1993, spolu se vznikem Slovenské republiky, vzniká Letectvo a protivzdušná obrana Armády SR, jejímž velitelem byl jmenován generálmajor Ing. Štefan Gombík.", "section_level": 2}, {"title": "Před vstupem do NATO (1993–2004).", "content": "Rozdělením Československa a následným dělením majetku převzalo Slovensko a přesunulo na svoje území 167 letounů a 62 vrtulníků, spolu s příslušným materiálem a několika protiletadlovými komplety. Zároveň se organizovalo přeškolováním několik desítek techniků a pilotů.  Letectvo a protivzdušná obrana Armády SR bylo dislokované na pěti leteckých základnách a mělo ve výzbroji 229 letadel a vrtulníků různých typů; stíhačky (9× MiG-29A, 1× MiG-29UB, 13× MiG-21MA, 36× MiG-21MF, 8× MiG-21R, 11× MiG-21UM a 2× MiG-21US), stíhací bombardéry (18× Su-22M4 a 3× Su-22UM-3K), bojové (12× Su-25K a 1× Su-25UBK), cvičné proudové (16× L-29, 8× L-39C, 2× L-39MS, 2× L-39V a 9× L-39ZA), vrtulníky (17× Mi-2, 1× Mi-8PPA, 2× Mi-8PS, 6× Mi-8T, 15× Mi-17, 2× Mi-17Z-2, 8× Mi-24D, 1× Mi-24DU, 10× Mi-24V), dopravní (2× L-410MA, 2× L-410FG, 1× L-410UVP, 1× L-410UVP-E, 3× L-410UVP-T, 1× An-12BP, 2× An-24V, 2× An-26 a 1× Tu-154B-2) a bezpilotní prostředky VR-3 Rejs. V rámci první deblokáce ruského dluhu, od prosince 1993 do ledna 1994, bylo na Slovensko dodáno pět stíhacích MiGů-29A (reg. č. 0619, 0820, 0921, 2022, 2123) a 1 cvičný MiG-29UB (reg. č. 1303). V roku 1994 byl v souladu s Koncepcí výstavby Armády SR do roku 2000 vytvořen Generální štáb Armády SR a v jeho rámci Štáb letectva a protivzdušné obrany. Ve stejnem roce byla zrušena 1. divize protivzdušné obrany Armády SR a na jejím základeu 1. listopadu 1994 Vznikl 3. sbor letectva a protivzdušné obrany (3. sbor LaPVO).", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 2004.", "content": "Po vstupu Slovenska do NATO bylo nutné modernizovat letadla vzdušných sil, respektive dosáhnout kompatibility s technikou NATO. V letech 2005 a 2006 byla v leteckých opravovnách Trenčín provedena modernizace stíhaček MiG-29 ve spolupráci s výrobcem letounů a několika západními společnostmi. Stroje byly vybaveny moderními komunikačními prostředky a systémy kompatibilními s technikou NATO, například avionika byla upravena na anglosaský nemetrický systém. Dvanáct modernizovaných strojů (10 jednomístných verze AS a 2 dvojmístné UBS), které navíc prošly změnou kamufláže, byly formálně odevzdány armádě 29. února 2008 na letišti Sliač.  19. ledna 2006 ztratilo slovenské letectvo Antonov An-24 při letecké katastrofě, kdy při nárazu letadla zahynulo 41 vojáků a jeden civilní zaměstnanec ministerstva obrany, jeden voják přežil. Letadlo přiváželo zpět slovenské příslušníky sil KFOR z půlroční služby v Kosovu. V září 2011 byly vyřazeny všechny zbývající vrtulníky Mil Mi-24. 20. prosince 2012 došlo k incidentu, kdy se slovenský MiG-29AS (reg. č. 0921) nebezpečně přiblížil k civilnímu soukromému letadlu Beechcraft B200 Super King Air, na kterém se spustil protisrážkový systém.  28. července 2015 došlo během cvičení přistáváním v terénu následkem povětrnostních podmínek ke zřícení vrtulníku Mi-17M (reg. Č. 0812) u osady Hradisko (na území obce Terňa). Krátce po havárii podlehl svým zraněním druhý pilot pilot kpt. Ing. Richard Sépi. Kapitán vrtulníku kpt. Ing. Peter Pavlinský a palubní technik pprap. Tibor Šoltés utrpěli těžká zranění.  Vzhledem k záměru komplexního zabezpečení nedotknutelnosti vzdušného prostoru Slovenska a vzdušného prostoru Česka prostřednictvím vzájemné spolupráce vyslovila slovenská vláda souhlas s vysláním příslušníků Ozbrojených sil Slovenské republiky na území Česka a s přítomností příslušníků Armády České republiky na území Slovenska za účelem spolupráce při vzájemné ochraně vzdušného prostoru na základě smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou o spolupráci při vzájemné ochraně vzdušného prostoru, která byla podepsána v Bruselu dne 15. února 2017.  27. března 2017 došlo na letecké základně Sliač k závažné letecké nehodě, při které havarovalo soukromé letadlo L-29 Delfín (OM-JLP, rok výroby 1965, výrobní číslo 591683, vlastník Ing. Ľudovít Francl, PhD.), přičemž klouzalo 755 metrů po vzletové a přistávací dráze (VPD). Následně byla VPD zablokována, což znemožnilo případný start pohotovostních letadel MiG-29, a tak byla celkově 1 hodinu a 42 minut narušena nepřetržitá ochrana nedotknutelnosti slovenského vzdušného prostoru v rámci integrovaného systému NATINAMDS. Soukromé lety letadel L-29 (OM-SLK, rok výroby 1972, provozovatel Slovenské křídla s.r.o.) z letecké základny Sliač stále pokračují, což potenciálně ohrožuje bezpečnost a provozuschopnost letiště Sliač. Je zvláštní, že uvedená skutečnost je tolerována ze strany kompetentních lidí z Ministerstva obrany.", "section_level": 2}, {"title": "Modernizace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stíhací letouny.", "content": "Cílem slovenské vlády bylo vybrat nová stíhací letadla, které jsou v plné míře schopné nahradit stíhačky MiG-29 a zároveň rozšířit operační způsobilosti taktického letectva v souladu se současnými i budoucími operačními požadavky a možnými typy úloh vyplývajícími z bezpečnostního prostředí a členství Slovenska v NATO.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Velení.", "content": "Velitelství Vzdušných sil OS SR v čele s generálmajorem Ľubomírem Svobodou sídlí ve Zvolenu. Předchozím velitelem byl od 25. května 2012 generálmajor Miroslav Korba, který převzal funkci po genmjr. Martinu Babiakovi (od 1. června 2010 do května 2012).", "section_level": 2}, {"title": "Jednotky a výzbroj.", "content": "Hlavní útvary Vzdušných sil OS SR a jejich výzbroj:", "section_level": 2}], "src_summary": "Vzdušné síly Ozbrojených sil Slovenské republiky () je oficiální název slovenského vojenského letectva, jehož úkolem je zajištění vzdušného prostoru Slovenska, obrana svrchovanosti země, důležitých politických a hospodářských center, regionů a vojsk před údery vzdušného protivníka, jakož i přímá podpora boje pozemních sil. Současným velitelem vzdušných sil je od 1. srpna 2017 generálmajor Ľubomír Svoboda.", "tgt_summary": "斯洛伐克空军( 英语:Slovak Air Force)自2002年以来是斯洛伐克共和国的空中武装力量,是斯洛伐克军队的航空和防空分支。,斯洛伐克在1993年继承了捷克斯洛伐克空军,连同捷克空军斯洛伐克空军是北约综合防空系统的一部分 - 北约综合空中防御系统。", "id": 998408}
{"src_title": "Skåne", "tgt_title": "斯科讷省", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Skåne náleželo do roku 1658 Dánsku, dlouhá staletí však bylo provincií, na niž si činilo nárok vedle Dánska, odděleného od ní úzkou úžinou, i sousední Švédsko, jehož organickou součástí z geografického hlediska území je; jako takové byla provincie předmětem a důvodem řady ozbrojených konfliktů. Definitivně pak připadla Švédsku v roce 1658 na základě ujednání smlouvy zvané roskildský mír a zabraná provincie byla v průběhu 17. a 18. století podrobena asimilační politice.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie a administrativní členění.", "content": "Nejvyšším místem regionu je \"Magleröd\" – 212 m n. m. Největším jezerem je Ivösjön. Na území Skåne se nacházejí tři národní parky – Söderåsen, Dalby Söderskog a Stenshuvud.  Území Skåne se nachází na jihu Švédska na břehu Baltského moře a úžiny Öresund. Sousedí s regiony Halland, Kronoberg a Blekinge. Region je spojen s dánským ostrovem Sjælland mostem vedoucím přes úžinu Öresund. Sídly centrálních úřadů jsou města Malmö a Kristianstad.  Současný region vznikl 1. ledna 1997 po sloučení regionů Malmöhus a Kristianstad. Je rozdělen na 33 okresů. Jeho teritorium se překrývá (i když ne zcela) s územím historické provincie \"Skåne (Scania)\".  Region má rozlohu kolem 11 000 km2. V roce 2004 zde žilo 1 159,4 tis. obyvatel. Největším městem Skåne je Malmö, třetí největší město Švédska (290 078 obyvatel – 24. červenec 2009). Další důležitá města jsou Helsingborg (87,9 tis.), Lund (73,8 tis.), Kristianstad (31,5 tis.), Landskrona (27,4 tis.), Trelleborg (24,9 tis.), Höganäs (24 tis. – r. 2008), Ängelholm (21,7 tis.), Hässleholm (17,3 tis.), Ystad (16,9 tis.) a Eslöv (15,5 tis.).", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Skåne je země zámků; návštěvníkům je přístupná většina z více než 200 staveb tohoto charakteru, jež kromě zhlédnutí vlastní památky nabízejí i řadu zajímavých atrakcí.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Latinský název Skåne – \"Scania\" – dal jméno výrobnímu závodu původním názvem \"Maskinfabriks Aktiebolaget Scania\", založenému v Malmö v roce 1900.", "section_level": 1}], "src_summary": "Skánie (švédsky \"Skåne\" nebo \"Skåne län\", \"Scania\") je jeden z 21 švédských krajů (švédsky \"län\") a také historická švédská provincie.", "tgt_summary": "斯科讷省()是瑞典最南部的一个省。斯科讷被认为是北欧民族的发源地,在1658年之前,该地区归属丹麦。1997年,马尔默胡斯省和克里斯蒂安斯塔德省合并成现在的斯科讷省。", "id": 1402716}
{"src_title": "Písečnice douškolistá", "tgt_title": "无心菜", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Roste téměř v celé Evropě, vyjma polární oblasti, v severní Africe, v Asii v celém mírném pásmu od Turecka po Japonsko, včetně Blízkého a Středního východu, Kavkazu, západní Sibiře a Číny. Dále byla písečnice douškolistá zavlečena do Severní Ameriky i Austrálie.  V České republice roste poměrně běžně po celém území. Lze ji nalézt na polích, zahradách, vinicích, okrajích cest, železničních náspech, suchých trávnicích, písčinách. Roste nejvíce jako jarní efeméra na slunných, lehčích a suchých půdách, kde jí nekonkurují bujné plevele. Vybírá si také období, kdy není zastiňována užitkovými rostlinami.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Je to jednoletá nebo řidčeji dvouletá rostlina s poléhavými nebo vystoupavými, méně častěji přímými lodyhami, dosahující do výše až 20 cm. Lodyhy se žláznatými chlupy jsou rozkladitě rozvětvené, vytvářejí trsy až polštáře. Vstřícné, mírně obrvené listy jsou šedozelené, prosvítavě tečkované. Spodní listy jsou krátce řapíkaté, ostatní přisedlé a na bázi málo srostlé. Listové čepele jsou celokrajné, široce oválné, vejčité až okrouhlé, na koncích tupě špičaté. Bývají dlouhé 6 a široké 3 mm. Internodia lodyh jsou 1 až 3krát delší než listy. Hlavní kořen je štíhlý, má mnoho tenkých odbočných kořínků.  Květy na stopkách jsou pětičetné, pravidelné, oboupohlavné, jsou sestaveny do řídkých vidlanovitých květenství, někdy jednostranných. V květenství bývá 30 až 50 květů. Kopinaté kališní lístky, dlouhé 4 a široké 1,5 mm, mají bezbarvý lem a tři zřetelné žilky. Bílé korunní lístky jsou kratší než kališní, měří od 1,5 do 3 mm. Vztyčených tyčinek s bílými nitkami je v květu 10, prašníky mají bělavé až světle žluté. Tři čnělky jsou dlouhé asi 1 mm. Semeník je jednopouzdrý, placentace centrální. Kvete v květnu až září, mnohdy ještě i po prvých mrazech. Ve většině případů dochází k samoopylení, výjimečně je pyl přenesen drobným hmyzem.  Plod je vejčitě kuželová tobolka sedící ve vytrvalém kalichu, v době zralosti na vzpřímených stopkách. Puká nejdříve 3 zuby na vrcholu a následně se otvírá 3 chlopněmi. Tmavohnědá semena jsou drobná, 0,3 až 0,9 mm, ledvinovitého tvaru, jemně bradavčitá. Rostlina jich může mít až 3000 a jsou snadno rozšiřována větrem i vodou.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Písečnice douškolistá se rozmnožuje výhradně semeny. Nejčastěji je to rostlina ozimá, ale při výsevu z jara část rostlin vykvete ještě v témže roce a část až v příštím. Některá semena jsou krátce dormantní a klíčí nepravidelně v průběhu celého roku z povrchových vrstev půdy, vyhovuje jim teplota 10 až 15 °C. Semena uložená v půdě si podržují klíčivost asi 2 roky.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Rostliny vyklíčené na jaře bývají méně rozvětvené a kvetou později, pokud rostou v obilovinách, tak většinou vykvétají až po žních na strništích. Vyklíčené na podzim kvetou z jara, v květnu, a do podzimu se široce rozvětví. Při posekání obilovin jim bývají sesekány jen vrcholky, ale podmítkou strnišť se dalšímu podzimnímu rozvoji zabrání. Tato rostlina je zařazena mezi ozimé plevele, vyskytuje se v ozimých obilninách, prořídlých jetelovinách, ale také v jařinách a okopaninách. Mnoho škod však nenadělá, jedná se o málo významný plevel, je vzrůstově nízká a kulturním plodinám příliš neškodí. Hustý zápoj rostlin písečnice douškolisté může naopak ochránit půdu před vodní a větrnou erozí. Pro svůj způsob života se řadí mezi efeméry.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Písečnice douškolistá je někdy považována za souborný taxon \"Arenaria serpyllifolia\" agg., který mj. obsahuje dva drobné, dosud lépe nespecifikované taxony z jejího okruhu, které také rostou v České republice: písečnice rozkladitá (\"Arenaria martrinii\") a písečnice tenkovětvá (\"Arenaria leptoclados\"). Mnohdy jsou tyto dva taxony považovány za samostatné druhy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Písečnice douškolistá (\"Arenaria serpyllifolia\") je málo významná plevelná bylina nízkého vzrůstu z čeledě hvozdíkovitých, kde je zařazena do podčeledi \"Alsinoideae\".", "tgt_summary": "无心菜(学名:)是石竹科无心菜属的植物。分布于温带欧洲、北美洲、北非、亚洲以及中国大陆的全国各地等地,生长于海拔550米至3,980米的地区,见于沙质、园圃、田野、石质荒地以及山坡草地。", "id": 1019309}
{"src_title": "Fulko IV. z Anjou", "tgt_title": "富尔克四世", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Fulko s přízviskem \"Morous\" byl mladším synem hraběte Geoffroye z Gâtinais a Ermengardy, dcery Fulka Nerry z Anjou.  Společně se svým starším bratrem Geoffroyem vstoupil do služeb bezdětného bojovného strýce Geoffroye, který jej jako sedmnáctiletého pasoval rytířem. Roku 1160 připadlo rozhodnutím umírajícího hrabství Anjou Fulkovu staršímu bratrovi, strýcovu jmenovci a Fulko obdržel pouze jeden hrad. Mezi oběma bratry vypukl spor. Fulko roku 1067 Geoffroye, exkomunikovaného za porušení církevních práv v Anjou a zbaveného dědictví, ve střetu u Brissacu zajal a uvěznil. Své vítězství považoval za projev boží milosti.  Převzal tak dědictví po strýci a roku 1068 Geoffroye zajal a uvěznil znovu. Gâtinais, dědictví po otci, použil k úplatě francouzského krále, kterou chtěl získat souhlas s celou akcí a udělení hrabství Anjou v léno.  O rok později se Fulko poprvé oženil s Hildegardou z Beaugency. Po Hildegardině smrti se oženil ještě čtyřikrát a své ženy postupně zapudil. Poslední pátá manželka Bertrada z Montfortu mu odešla sama, podle kronikáře protože nechtěla být \"zapuzena jako běhna\" a vdala se za krále Filipa, který kvůli \"hříšné náklonnosti\" k hraběnce z Anjou opustil královnu Bertu Holandskou.  Fulko po Bertradině odchodu nepodnikl žádnou odvetnou akci. Až roku 1094 papežský legát zbavil samotného hraběte exkomunikace za uvěznění bratra a potvrdil jej jako vlastníka hrabství. Poté se začal Fulko zajímat o svou poslední ženu a zasadil se o potvrzení jeho příbuzenského vztahu s králem a tím o potvrzení Filipova incestu. Provinilý panovník byl společně s Bertradou několikrát exkomunikován, sliboval v rouchu kajícníka a bosý, ale ani církevní klatba pár nepřiměla k odluce.  Roku 1106 se Fulko, potírající vzpouru staršího syna, dokonce stal v Angers hostitelem krále a své bývalé ženy.  Bertrada se po Filipově smrti roku 1108 k Fulkovi vrátila a zřejmě dohodla sňatek jejich společného syna Fulka s Ermengardou, dědičkou Maine a opuštěnou snoubenkou Fulkova staršího syna.  Hrabě zemřel v dubnu 1109 a byl pohřben v klášterním kostele sv. Trojice v Angers. Do dějin se zapsal jako muž, který dlouhá léta věznil svého bratra,\" byl opuštěný Bertradou, zavedl módu střevíců se zdviženou špičkou a trápily jej mozoly na nohou. Jeho hlavním počinem však zřejmě bylo sepsání dějin hrabat z Anjou a objednávka díla \"Gesta Consulum Andegavorum\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Fulko IV. z Anjou ( \"Foulque le Réchin\" nebo \" Foulque le Querelleur\", 1043 – 14. dubna 1109, Angers) byl hrabě z Anjou a Tours.", "tgt_summary": "富尔克四世(法语:Foulque IV,1043年~1109年)安茹伯爵(1067年起)。他的外号是“le Querelleur”(“爱争吵的”)或“le Réchin”,后一个外号至今不知道是什么意思。", "id": 2516879}
{"src_title": "Karolina z Ansbachu", "tgt_title": "卡羅琳 (安斯巴赫)", "src_document": [{"title": "Manželství a potomci.", "content": "Když však měla příležitost stát se španělskou královnou, odmítla, neboť se nechtěla vzdát své protestantské víry. O něco později poznala hannoverského prince Jiřího Augusta, pozdějšího britského krále Jiřího II., za něhož se 22. srpna roku 1705 na zámku Herrenhausen v Hannoveru provdala. Z manželství vzešlo 9 potomků, jeden chlapec se však narodil mrtvý a další zemřel ve třech měsících věku.  Když se v roce 1714 stal Karolinin tchán britským králem jako Jiří I., stal se její manžel Jiří August nejdříve \"vévodou cornwalským\" a posléze princem Waleským, Karolina se tedy stala princeznou waleskou. Manželé přesídlili do Anglie; zde se chovali dost provokativně, bez zábran hovořili o záležitostech sexu, čímž popouzeli britské politiky. Na rozdíl od svého otce se Jiří August sice naučil anglicky, mluvil však s mizerným německým přízvukem, pro což byl Brity vysmíván.  Protože byl Jiří I. již řadu let se svou manželkou Žofií Doroteou z Celle rozveden, neměl anglický dvůr královnu a Karolina se stala nejdůležitější ženou u dvora. Záhy vzniklo silné přátelství mezi ní a premiérem Robertem Walpolem a díky jejímu vlivu mohli oba manželé udržet svůj způsob života i poté, co se Jiří August se svým otcem ve zlém rozešel.  Výjimečná inteligence Karolinina brzy začala dráždit jejího manžela. Například v mládí vedla korespondenci s vědcem a filosofem Gottfriedem Leibnizem, intelektuálním velikánem na hannoverském dvoře. Přesto však jejich manželství bylo svým způsobem zdařilé a šťastné, přes řadu Jiřího milenek.", "section_level": 1}, {"title": "Královna.", "content": "Karolina se stala královnou po smrti svého tchána v roce 1727. Následující roky byly ve znamení bojů s jejich nejstarším synem Frederikem Ludvíkem, princem waleským, jehož zanechali v Německu, když přesídlili do Velké Británie a na nějž se přijeli podívat až v roce 1720, když byl již dospělý a získal mnoho špatných vlastností. Třenice mezi Frederikem a jeho rodiči, především matkou, byly setrvalé a projevovaly se různými způsoby. Princ waleský se stavěl do opozice k politice svého otce. Když se oženil, požádal parlament o zvýšení své renty, což mu otec zamítl. Třebaže mu manželku (Augusta Sasko-Gothajská) vybrala matka osobně, manželství se zdálo šťastným. Když měla Augusta v roce 1736 porodit, odvezl ji Frederik potají ze St James's Palace do Hampton Courtu, aby si byl jist, že jeho nenáviděná matka nebude porodu přítomna.  Podobné šarvátky Frederika s rodiči pokračovaly i po narození první Frederikovy dcery a v době po Karolinině smrti došlo k jeho úplnému odcizení s otcem.  Královna Karolina držela řadu důležitých pozic: byla jmenována \"\"Strážcem království Velké Británie a místodržící Jeho veličenstva během nepřítomnosti krále\"\", což jí umožnilo být regentkou, když její manžel dlel na svých cestách do Hannoveru.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Zemřela v St James's Palace 20. listopadu roku 1737, ve svých 54 letech. Pochována byla ve Westminsterském opatství.  Její manžel nechal vyrobit pár rakví, které měly jednu ze stran odstranitelnou, aby mohli ležet vedle sebe, až ji bude následovat na onen svět; k tomu došlo 23 roky po smrti Karolinině.  U příležitosti královniny smrti zkomponoval Georg Friedrich Händel slavnostní hymnus – pohřební žalm \"The ways of Zion do mourn\", který byl proveden 17. prosince roku 1737 v kapli Jindřicha VII. ve Westminsterském opatství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karolina z Ansbachu (německy \"Wilhelmina Charlotte Caroline von Brandenburg-Ansbach\", 1. března 1683, Ansbach, Bavorsko – 20. listopadu 1737, Londýn, Velká Británie) byla rodem bavorská princezna a jako manželka britského krále Jiřího II. královna Velké Británie.", "tgt_summary": "勃兰登堡-安斯巴赫的卡罗琳(Caroline of Ansbach,1683年-3月1日-1737年-11月20日),是英国乔治二世的妻子,1727年起成为英国的王后。", "id": 694132}
{"src_title": "Elihu Root", "tgt_title": "羅脫", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Vystudoval Hamilton College, kde přednášel matematiku jeho otec Oren Root, a v roce 1897 graduoval na právnické fakultě New York University. Založil si soukromou advokátní kancelář a živil se jako právník, zabýval se především obchodním právem, zastupoval mnoho významných lidí jako např. 21. prezidenta USA Chestera A. Arthura.  V roce 1878 se oženil s Frances Clarou Walesovou. Měli spolu tři děti, dceru Edith a dva syny, Elihu, Jr a Edwarda Walese.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V letech 1899-1905 působil jako ministr války USA za prezidentů Williama McKinleyho a Theodorea Roosevelta, za jeho vedení prošlo ministerstvo reorganizací. Nechal rozšířit United States Military Academy, založil United States Army War College a generální štáb. V roce 1904 se vrátil do své právnické praxe.  Ale již v roce 1905 jej prezident Roosevelt jmenoval ministrem zahraničních věcí. Ve funkci prosazoval politiku otevřených dveří na Dálném východě. Během své cesty po Latinské Americe přesvědčil zdejší státy, aby se účastnili Haagské mírové konference. Zasloužil se o podepsání Root-Takahirovy smlouvy mezi USA a Japonskem o Číně. Zabýval se pohraničními spory s Velkou Británií a Kanadou a problémy s rybařením v Atlantiku. Podporoval řešení mezinárodních konfliktů pomocí rozhodčích řízení.  V lednu 1909 byl zvolen senátorem za New York, tuto pozici vykonával až do roku 1915. Stál v čele mezinárodní mírové instituce Carnegie Endowment for International Peace.  Za výsledky své práce, především snahu o řešení mezinárodních sporů arbitrážemi, v roce 1912 získal Nobelovu cenu míru. Kromě Nobelovy ceny obdržel několik státních vyznamenání (Belgie, Řecko).  Po vypuknutí první světové války kritizoval Wilsonovu neutrální politiku, začal jej podporovat až po vstupu USA do války.  V červnu 1916 dostal nominaci od republikánů na prezidenta, ale kvůli svému věku odmítl.  Roku 1917 jej prezident Wilson poslal do Ruska, aby dojednal americko-ruskou spolupráci ve válce.  Po válce podporoval Společnost národů, kde pracoval v komisi, která dala vzniknout Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti. Pomáhal při zakládání Haagské akademie mezinárodního práva", "section_level": 1}], "src_summary": "Elihu Root (15. února 1845, Clinton – 7. února 1937, New York) byl americký právník a politik, nositel Nobelovy ceny míru z roku 1912.", "tgt_summary": "伊莱休·鲁特(英语:Elihu Root,1845年-2月15日-1937年-2月7日),美国律师、政府官员、外交家。", "id": 791409}
{"src_title": "Willem Schouten", "tgt_title": "威廉·斯考滕", "src_document": [{"title": "Cesta kolem světa.", "content": "Dne 14. června 1615 se vydal spolu s krajanem Jacobem Le Mairem na lodích \"Eendracht\" a \"Hoorn\" do Tichomoří. Loď \"Hoorn\" shořela již na počátku cesty v Atlantiku. Při plavbě objevil ostrov poblíž Ohňové země a nazval je ostrovy Států (správněji by bylo ostrovy Stavů, to je Generálních stavů jak se tehdy nazývala Nizozemská vláda) a domnívali se o něm a mnozí mořeplavci i po nich, že se jedná o severní část Jižní země. V této části objevili i průliv, který nese název \"Le Maira\". Dále 29. ledna 1616 znovuobjevili mys Horn, který pojmenovali podle Schoutenova rodiště. Po proplutí průlivu do Tichého oceánu se vydali k souostroví Tuamotu. Dne 21. dubna 1616 byl prvním, kdo navštívil souostroví Tonga od západu. Do 24. dubna se věnoval průzkumu ostrovů \"Tafahi, Niuatoputapu a Niuafo'ou\". Dne 28. dubna objevili \"Hoornův ostrov\" v souostroví Wallis a Futuna, kde byli velmi vřele přijat domorodci a zdrželi se zde až do 12. května. Poté pluli podél severního pobřeží Nového Irska a Nové Guiney k ostrovům, které jsou dnes nazývány \"Schoutenovy ostrovy\", kam dopluli 24. června 1616. Odtud pluli k souostroví Moluky, kde byli 12. září 1616 na ostrově Ternate slavnostně přivítáni tehdejším guvernérem \"Laurensem Reaelem\", admirálem \"Stevenem Verhagenem\" a guvernérem ostrova Ambon, \"Jasperem Janszem\". Po nákupu koření odpluli do Batávie, kam dorazili 28. října s 84 z původních 87 členů posádky, což byl velký úspěch. Ačkoliv absolvovali společně Jacobem Le Mairem úspěšnou cestu, oba byli zatčeni za porušení monopolního obchodu s kořením na Molukách a loď jim byla zabavena. Po propuštění se vrátil přes Indický oceán a kolem mysu Dobré naděje zpět do Holandska. V roce 1625 byl opět ve službách Nizozemské Východoindické společnosti vyslán do Indie. Po obeplutí jižního cípu Afriky zemřel v zálivu Antongil Bay na Madagaskaru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Willem Schouten (1567 - 1580 Hoorn, Holandsko - 1625 záliv Antongil Bay, Madagaskar) byl holandský cestovatel a mořeplavec ve službách Nizozemské Východoindické společnosti. V roce 1615 se společně s Jacobem Le Mairem snažil zlomit monopol této společnosti tím, že se pokusili připlout do Indonésie přes Tichý oceán.", "tgt_summary": "威廉·科内利斯·斯考滕(,1567年-1625年),又译为威廉·史考滕,生于荷兰霍伦,航海探险家。他在荷属东印度公司的支持下,由荷兰出发,经南美洲到达印尼群岛,是第一个通过合恩角到达太平洋的欧洲人。斯考滕群岛也是以他的名字命名。", "id": 28596}
{"src_title": "Náprstník", "tgt_title": "毛地黄属", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Náprstníky jsou dvouleté až vytrvalé byliny s přímou nevětvenou nebo jen chudě větvenou lodyhou, výjimečně na bázi lodyhy dřevnatějící. Listy jsou střídavé, celistvé, kopinaté až vejčitě kopinaté, celokrajné nebo na okraji zubaté, přisedlé, krátce řapíkaté nebo sbíhavé. Často jsou nahloučené v přízemní růžici. Květy jsou velké, oboupohlavné, dvoustranně souměrné, pětičetné, krátce stopkaté, uspořádané ve vrcholovém jednostranném hroznovitém květenství. Kalich je až k bázi členěný v kališní cípy, horní cíp je často menší než ostatní 4 cípy. Koruna je zvonkovitá až trubkovitá, s pěticípým lemem, nevýrazně dvoupyská. Uvnitř je většinou dlouze brvitá. Tyčinky jsou 4 a jsou nitkami přirostlé ke koruně. Semeník obsahuje mnoho vajíček a nese dlouhou čnělku zakončenou dvouramennou bliznou. Čnělka obvykle nevyčnívá z květu. Plodem je tobolka obsahující mnoho drobných semen. Glykosidy obsažené v náprstníku červeném (zejména purpureaglykosid A a B, digitoxin, gitoxin a gitalotoxin) jsou využívány k přípravě léků, které mají kladný vliv na srdeční činnost. Uplatnění tedy rostlina nachází v farmakologickém průmyslu, přičemž v tomto ohledu patří mezi nejpoužívanější.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod náprstník zahrnuje asi 25 druhů. Je rozšířen v Evropě, severní Africe a v západní a střední Asii. Centrum druhové diverzity je v oblasti jihovýchodní Evropy a Malé Asie a v západním evropském Středomoří. Rozšíření náprstníku velkokvětého dosahuje na východ až po Ural a Altaj. Náprstník červený zdomácněl i v některých dalších částech světa, zejména za západním i východním pobřeží Severní Ameriky, místně v Jižní Americe, na jihu Austrálie a na Novém Zélandu.  V České republice je původní jediný druh, náprstník velkokvětý (\"Digitalis grandiflora\"), rostoucí roztroušeně na většině území. Náprstník červený (\"Digitalis purpurea\") pochází ze západní a jihozápadní Evropy. Do České republiky byl zavlečen na přelomu 18. a 19. století a zdomácněl zejména v pohraničních pohořích severních Čech. Zřídka zplaňují některé pěstované druhy, zejména náprstník vlnatý (\"Digitalis lanata\"), pěstovaný jako léčivka, a efemérně i náprstník žlutý (\"Digitalis lutea\").  V květeně Evropy je zastoupeno celkem 12 druhů náprstníků. Největší areál rozšíření zde má náprstník velkokvětý, náprstník červený a v jižních částech Evropy náprstník žlutý a náprstník vlnatý. Ostatní druhy jsou svým výskytem vázané výhradně na Středomoří. Ve východních oblastech je rozšířen \"D. ferruginea\", \"D. viridiflora\" a \"D. laevigata\", na Pyrenejském poloostrově \"D. thapsi\", \"D. obscura\" a \"D. parviflora\", v Řecku \"D. leucophaea\" a kříženec \"D.\" x \"macedonica\". Některé z těchto druhů jsou evropské endemity. Druh \"D. dubia\" je endemit Baleárských ostrovů. V Alpách vystupuje náprstník velkokvětý a náprstník žlutý až do subalpínského stupně.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod náprstník byl v minulosti řazen do čeledi krtičníkovité, která byla s nástupem molekulárních analýz a systému APG z větší části rozčleněna do jiných čeledí a náprstník se ocitl v čeledi jitrocelovité.  Keřovité dřevnaté druhy, rostoucí jako endemity na Kanárských ostrovech (\"Digitalis canariensis\", \"D. sceptrum\"), byly přeřazeny do samostatného rodu \"Isoplexis\".", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Náprstníky nepatří v České republice mezi chráněné rostliny. Rovněž v mezinárodním Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN není žádný druh náprstníku uveden jako ohrožený.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky, účinek a jedovatost.", "content": "Všechny druhy náprstníku náležejí mezi prudce jedovaté rostliny. Mají odporně hořkou chuť. Obsahují směs kardioaktivních glykosidů, které jsou obsaženy zejména v buněčné šťávě asimilačních zelených pletiv, a to v množství asi 1 %. Nejvyšší obsah je na sklonku dne, v průběhu noci jsou tyto látky postupně odbourávány a před východem slunce je jejich obsah nejnižší. V kořenech jsou obsaženy málo. Primární glykosidy, obsažené v čerstvých rostlinách, se sušením a stárnutím drogy hydrolyticky štěpí na glukózu či jiné cukerné jednotky a štěpné produkty, které jsou rovněž terapeuticky aktivní. Čerstvý náprstník červený obsahuje zejména purpurea-glykosidy A a B, glukogitaloxin, glukoverodoxin, digitalinum verum, digikorin aj. Štěpnými produkty jsou digitoxin, gitoxin, gitaloxin, strospesid, verodoxin aj. Výsledkem pokročilejší hydrolýzy je např. gitaloxigenin. Mimo glykosidů obsahuje náprstník i saponiny, zejména digitonin, gitonin, tigonin a natigin. Nejvyšší obsah saponinů je v semenech. Podobné obsahové látky jsou i v náprstníku velkokvětém. Náprstník vlnatý má poněkud jinou skladbu glykosidů, které obsahují navíc acetylovou skupinu na digitoxose a převládají mezi nimi lanatosidy A, B a C. Hydrolýzou vzniká acetyldigitoxin, acetylgitoxin a acetyldigoxin. Ze saponinů je obsažen tigonin. Droga z náprstníku vlnatého má obdobný terapeutický účinek jako z náprstníku červeného, je však asi 5x silnější. Naproti tomu účinek náprstníku žlutého je poměrně slabý.  K otravám dochází zejména při předávkování v rámci medicínského využití. K terapeutickému účinku dochází v rámci 2 až 3 dnů až poté, co se navážou glykosidy na srdeční svalovinu. Účinek pomalu odeznívá, při podávání i malých dávek může dojít k jeho kumulaci a předávkování. Dávkování vyžaduje velké zkušenosti a je vyhrazeno výhradně lékaři. Otrava po požití náprstníku se projevuje nejprve podrážděním trávicího ústrojí, projevujícím se ošklivostí, zvracením a průjmem. Později dochází k nápadnému zpomalení pulsu, nepravidelné srdeční činnosti a obtížnému dýchání. Tyto příznaky vyústí ve velmi rychlý a slabý puls, po němž může následovat ochrnutí a zástava srdce. Smrtelná dávka náprstníku červeného je 2 až 3 gramy čerstvých listů či 0,1 g sušené drogy, u čistého digitoxinu je to několik miligramů. U náprstníku vlnatého je letální dávka již 0,02 g sušené drogy. Prognóza otravy je nepříznivá. Léčení spočívá v podání dávidel, absorpčního uhlí a tříslovin (dubová kůra, silný černý čaj aj.). Je třeba co nejrychleji vyhledat lékařskou pomoc. Otravy byly pozorovány i u zvířat (koně, psi, dobytek, drůbež) s podobnými symptomy.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Náprstník náleží mezi základní srdeční léky. Je podáván zejména při chronické srdeční nedostatečnosti, kdy zvyšuje stažlivost srdce a zároveň zpomaluje srdeční frekvenci. Činnost srdce se tak zpomaluje a prohlubuje. Rovněž upravuje nepravidelnou činnost srdce. Jako droga se používají pouze listy, z nichž se připravují nálevy, tinktury nebo slouží k izolaci čistých glykosidů. V minulosti byl terapeuticky využíván zejména náprstník červený a v malé míře i náprstník velkokvětý, v novější době je téměř zcela nahradil účinnější náprstník vlnatý. Náprstníky jsou pěstovány jako okrasné zahradní rostliny. Nejčastěji je v různobarevných kultivarech pěstován náprstník červený, dále náprstník velkokvětý a náprstník žlutý. Řidčeji jsou pěstovány i jiné druhy. Ze sbírek českých botanických zahrad je jich uváděna celá řada.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování a množení.", "content": "Pěstované druhy náprstníku jsou krátkověké byliny, které se nejlépe rozmnožují výsevem semen. Semena lze vysévat časně zjara pod sklo, do pařeniště nebo později přímo na záhon. Semena jsou drobná a pouze se přitlačí k povrchu substrátu, nezasypávají se. Vyklíčí během 2 týdnů. Při časném výsevu rostliny kvetou ještě v témže roce. Lze množit i vegetativně pomocí postranních listových růžic, které se objevují po odstranění květenství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Náprstník (\"Digitalis\") je rod dvouděložných rostlin, řazený v současné taxonomii do čeledi jitrocelovitých. Je známo asi 25 druhů. Vyznačují se přímou lodyhou s hroznovitým vrcholovým květenstvím poměrně velkých květů a střídavými listy. Náprstníky jsou rozšířené v Evropě, severní Africe a západní a střední Asii. V České republice jsou rozšířeny 2 druhy, náprstník velkokvětý a nepůvodní náprstník červený. Rostliny obsahují glykosidy působící na srdeční činnost a jsou využívány v lékařství. Všechny druhy jsou jedovaté a mohou způsobit smrtelnou otravu. Některé druhy jsou pěstovány jako okrasné rostliny.", "tgt_summary": "毛地黄属(学名:)植物包括大约20种,有两年生或多年生草本,以前的分类法将其列入玄参科,现代根据基因分析的分类将其更正为车前科。", "id": 2498361}
{"src_title": "Modernizace", "tgt_title": "现代化", "src_document": [{"title": "Vlastnosti moderní společnosti.", "content": "Vlastnosti moderní společnosti spoluvytvářejí čtyři procesy – generalizace, individualizace, diferenciace, racionalizace - jejichž souběh je znamením, že moderní společnost je stále více abstraktnější, nesourodější, specializovanější a účelovější.  Generalizace vztahů a hodnot vede k začleňování dílčích kulturních významů pod obecnější. Jednání lidí se tak z velké části orientuje na stále více obecnější a univerzálně platné vztahy, normy a hodnoty. Individualizace znamená výrazný nárůst významu jednotlivce, který snaží vymanit z omezujících pout tradičních sociálních útvarů. Funkční diferenciace je rozdělení moderní společnosti do specializovaných oblastí, jako je ekonomický, politický a sociální sektor, oblast vědy a techniky, sféra kultury apod. Racionalizace je proces uspořádání skutečnosti, díky němuž lze předpovídat a ovládat její vývoj.", "section_level": 1}, {"title": "Demokratizace.", "content": "Vztah mezi demokracií a modernizací je často diskutovaným tématem. Někteří odborníci tvrdí, že demokracie vychází z modernizace, jiní toto tvrzení zpochybňují.  Americký sociolog a politolog Seymour Martin Lipset zastává názor, že všechny různé aspekty ekonomického vývoje – industrializace, urbanizace, majetek a vzdělání – jsou vzájemně tak úzce propojeny, že tvoří jeden hlavní faktor, který politicky koreluje s demokracií. Tuto Lipsetovu tezi potvrzují demokratické převraty v Jižní Koreji, Tchaj-wanu a Jihoafrické republice. Podle jiných nevede proces industrializace zcela automaticky k demokratizaci země. Modernizace v technické a ekonomické rovině vůbec nemusí vyvolat ty sociální a politické důsledky, jež si od ní lidé slibovali. Ekonomický růst neústí nutně do očekávaných politických změn a proces sekularizace společnosti nerozšiřuje nutně prostor pro demokracii.  Příkladem může být Čína ve 21. století, která neodpovídá modelu, že modernizace znamená současně více lidských práv. Samuel N. Eisenstadt konstatuje, že řada zemí, které vykročily na cestu modernizace, byla po prvních, zdánlivě úspěšných fázích, zachvácena regresem. Tyto země se nestaly moderními, ale nevrátily se však ani jednoduše do tradice. Nastoupily v nich k moci diktátorské režimy, došlo tak návratu na nižší stupeň diferenciace při zachování některých vnějších prvků a symbolů modernity. To postihlo nejen mnoho rozvojových zemí po druhé světové válce, ale například i Německo již po první světové válce.  Například některé průmyslově a ekonomicky vyspělejší státy Jižní Ameriky, jež byly ve shodě s modelem, podle kterého ekonomický vývoj umožňuje a podporuje demokracii, šokovaly nastolením vojenských režimů nebývalé brutality. Ronald Inglehart a Christian Welzel tvrdí, že realizace demokracie nespočívá pouze ve vyjadřování touhy po této formě vlády, ale že se demokracie rodí v důsledku příměsí některých sociálních a kulturních faktorů. Říkají, že ideální společenské a kulturní podmínky pro založení demokracie se zrodily z modernizace a hospodářského rozvoje, které vedou k masové účasti na politickém životě.", "section_level": 1}, {"title": "Transformace a rozvoj.", "content": "Transformace a rozvoj jsou s modernizací úzce spojeny. Transformace je většinou chápána jako proces, který modernizaci provází, soustřeďuje se na přeměnu daného aspektu, který má konečný cíl. Modernizace naproti tomu je neukončitelná, neustále probíhající, bez určení cílového stavu.  Země vyspělé jsou často nahlíženy jako moderní a naopak.Vyspělost země a potažmo modernizace země se pojí s větším úspěchem, mocí či důležitostí na mezinárodním poli, v institucích, či v ekonomickém sektoru, kde mohou být vyspělejší země preferovány jako potenciální tržní partneři ostatních zemí.  Transformace a rozvoj v tradičních společnostech za účelem modernizace jsou však často problematické. Mohou ji provázet násilné a radikální změny, přesto je však většinou považována za smysluplnou kvůli následnému zlepšení životní úrovně, infrastruktury, vzdělání a ekonomické schopnosti dané země.", "section_level": 1}, {"title": "Globalizace.", "content": "Globalizace může být definována jako proces ekonomické, politické, sociální a kulturní integrace. Má tedy vliv na šíření modernizace po celém světě.  Intenzivní globalizaci pohání kupředu především rozvoj technologie. Přístup k ní umožňuje snadnější vývoj společnosti a tedy její modernizaci. Technologie informační a komunikační posílily tempo i rozsah interakcí mezi lidmi po celém světě.  Rozšíření internetu a mobilních telefonů patří k procesům globalizace, díky nimž může být v kontaktu čím dál větší počet lidí, a to i na místech, která byla dříve izolovaná a tradiční komunikační technologie tu příliš nefungovaly.  Pomocí technologie mobilního telefonu jsou propojeny široce rozptýlené populace, což usnadňuje B2B komunikaci a poskytuje přístup k internetu i v dalekých oblastech, což vede ke zvýšení gramotnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Modernizační teorie.", "content": "Modernizační teorie je jednou z verzí tržně orientované rozvojové teorie, podle níž se nízkopříjmové státy mohou ekonomicky rozvíjet pouze v případě, že se vzdají svých tradičních zvyků a přijmou moderní ekonomické instituce, technologie a kulturní hodnoty zdůrazňující spořivost a produktivní investování.  Vyvstala z vizí německého sociologa Maxe Webera. Podle nich vývoj všech společností prochází stejnými stádii. Teorie tvrdí, že dnes zaostalé oblasti jsou ve stejné situaci, v níž se v minulosti nacházely oblasti dnes vyvinuté. Tím si však vysluhuje kritiku například z řad zastánců teorie závislosti. Ta tvrdí, že zaostalé země nemohou být pouze primitivní verzí zemí vyvinutých, protože mají vlastní specifické rysy a struktury.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Od roku 1960 je modernizační teorie kritizována řadou vědců. Patří k nim Andre Gunder Frank (1929-2005) a Immanuel Wallerstein (1930). V tomto modelu vyžaduje modernizace zánik původní kultury a její záměnu novou, západnější. Podle jedné z definic slovo moderní odkazuje na současnost. Tím pádem je každá existující společnost moderní. Zastánci modernizace tvrdí, že pouze západní společnost je skutečně moderní a vnímají ostatní jako primitivní nebo nerozvinuté. Tento pohled vidí nemoderní společnosti jako podřadné, přestože by dosahovaly stejného životního standardu. Zastánci opačného názoru tvrdí, že modernizace je nezávislá na kultuře a každá společnost jí může dosáhnout. Japonsko je uváděno jako příklad oběma stranami. Někteří ho vidí jako důkaz, že zcela moderní společnost může existovat i v nezápadní kultuře. Jiní tvrdí, že Japonsko se naopak stalo na základě procesu modernizace západnější kulturou. Kromě toho je tento pohled obviňován z Eurocentrismu. Tím, že modernizace začala v Evropě s příchodem Průmyslové revoluce, Velké francouzské revoluce a Rokem revolucí 1848 byla dlouho považována za dosažení nejpokrokovějšího stádia v Evropě. Antropologové posouvají svou kritiku o krok dál a říkají, že tento pohled je etnocentrický a typický pro západní kulturu.  D. C. Tipps tvrdí, že při spojení s dalšími procesy, které teoretikové používají zaměnitelně (demokratizace, liberalizace, zdokonalování), se tento termín stává nepřesným, a proto těžko vyvratitelným.  Teorie je empiricky kritizována z důvodu, že modernizační teoretici ignorují externí zdroje změn ve společnostech. Rozlišení mezi tradiční a moderní společností je nepraktické, jelikož jsou často vzájemně provázány a proces modernizace nenastává samostatně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Modernizace znamená obecně uvádění něčeho na současný stav, např. modernizace továrny znamená nákup poslední technologie a zavedení soudobých výrobních procesů.", "tgt_summary": "现代化(英语:Modernization),又译近代化,该词常被用来描述现代发生的社会和文化变迁的现象。根据马格纳雷拉(Paul J. Magnarella)的定义,现代化是发展中的社会为了获得发达的工业社会所具有的一些特点,而经历的文化与社会变迁的全球性过程。", "id": 31966}
{"src_title": "Stíhač ponorek", "tgt_title": "獵潛艦", "src_document": [{"title": "Čínská lidová republika.", "content": "Námořnictvo Čínské lidové republiky používalo (a dosud používá) několik desítek stíhačů ponorek. Jedná se buďto o původně sovětské stíhače ponorek projektu 122bis nebo domácí stíhače ponorek typu 037 a jejich modifikace.", "section_level": 1}, {"title": "Japonsko.", "content": "Japonské císařské námořnictvo ponorkové nebezpečí před druhou světovou válkou zanedbalo a soustředilo se zejména na ofenzivní operace. Prvními stíhači ponorek (駆潜艇 \"kusentei\") v císařském námořnictvu tak byly až dvě jednotky třídy \"č. 1\", které byly zařazeny do služby v roce 1934. Do konce druhé světové války zařadilo císařské námořnictvo do služby 64 stíhačů ponorek, které byly od počátku navrženy k tomuto účelu. Vedle nich používalo císařské námořnictvo pomocné stíhače ponorek (駆潜特務艇 \"kusen-tokumutei\"), z nichž některé byly získány za druhé světové války přestavbou ukořistěných holandských hlídkových člunů a minolovek. Vedle toho vznikly další stíhače ponorek přestavbou civilních plavidel v Japonsku – většinou se jednalo původně o velrybářské lodě a trawlery.  Japonské stíhače ponorek – až na přestavěná civilní plavidla – nenesly jména, ale pouze čísla – například \"Dai-iči-gó kusentei\" (第一号駆潜艇 ~ Stíhač ponorek č. 1). Zejména v anglické literatuře bývá k označení japonských stíhačů ponorek přidáván prefix \"Ch\" (například \"Ch-1\") a u pomocných stíhačů prefix \"Cha\". Tyto prefixy ale nebyly součástí značení plavidel.  Stíhače ponorek císařského námořnictva stavěné od počátku pro tento účel:  Pomocné stíhače ponorek:", "section_level": 1}, {"title": "Polsko.", "content": "Polské námořnictvo používalo sovětské stíhače ponorek projektu 122bis a domácí stíhače ponorek projektu 912M. Poslední 912M byly vyřazeny v roce 2004.", "section_level": 1}, {"title": "SSSR a Rusko.", "content": "Během druhé světové války používalo sovětské námořnictvo stíhače ponorek několika tříd, z nichž nejpočetnější byla s více než 250 postavenými jednotkami třída \"MO-4\". Rovněž používalo americké SC, které získalo na základě smlouvy o půjčce a pronájmu.  Po druhé světové válce vyvinulo stíhače ponorek projektu 122bis, které byly rovněž exportovány do Albánie, Bulharska, ČLR, Kuby, Indonésie, Polska a Rumunska. Od šedesátých let 20. století začaly být stíhače ponorek v SSSR nahrazovány korvetami.", "section_level": 1}, {"title": "USA.", "content": "US Navy používalo pro svoje stíhače ponorek s dřevěným trupem označení SC (\"Sub Chaser\"). Někdy jsou za stíhače ponorek považovány i větší plavidla klasifikovaná jako PC (\"Patrol, Coastal\") s kovovým trupem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stíhač ponorek je malá válečná loď, jejíž plný výtlak nepřesahuje 500 T a která je určena k vyhledávání a ničení ponorek v pobřežních vodách, ale i na otevřeném moři. První stíhače ponorek se objevily během první světové války, když se německé a rakousko-uherské ponorky ukázaly být hrozbou pro námořní plavbu Dohody. Jednalo se o speciálně navržené konstrukce nebo o přestavby plavidel jiného určení. Hranice mezi stíhačem ponorek a jinými kategoriemi (hlídkový člun, dělový člun, korveta,...) nebyla přesně stanovena a vždy spíše záleželo na klasifikaci v rámci každého námořnictva.", "tgt_summary": "猎潜舰(英语:Submarine chaser),又称驱潜舰、反潜护卫艇,是海军小型反潜作战船只。主要装备是主动声纳、深水炸弹、反潜火箭等。也会携带机枪与舰炮。特别是二战时期的猎潜舰往往要顾及与潜艇的甲板炮展开炮战。", "id": 1754263}
{"src_title": "Port of Seattle", "tgt_title": "西雅圖港", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Přístav byl vytvořen roku 1911 po referendu zdejších občanů, kteří podpořili jeho založení. V prvním půlroce komise pracovala pouze na plánování a přípravě projektů, které byly poté schváleny v roce 1912 dalším referendem.  V roce 2011 přístav slavil sté výročí svého založení. K této příležitosti vytvořila správa přístavu speciální webovou stránku, která obsahuje fotografie a informace o historii přístavu a regionu. Odkaz na stránku naleznete v sekci Externí odkazy.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V poslední době se v přístavu odehrály důležité změny. V roce 2007 se novým CEO přístavu stal Tay Yoshitani a krátce poté se odehrály dva velké skandály. Přístavní policie totiž odhalila velký problém s rasistickými a pornografickými emaily. Krátce poté se novou šéfkou přístavní policie stala Colleen Wilson a přístav opět začal získávat svou pevnost. Netrvalo dlouho a organizace opět získala pozornost, když její bývalý CEO, Mic Dinsmore promluvil o finančních podvodech v komisi.  V prosinci téhož roku konečně státní účetní vydal kritickou zprávu o kontraktových praktikách přístavu, především těch okolo stavení třetí ranveje na letišti Sea-Tac. Zpráva vyvolala vyšetřování ministerstvem spravedlnosti, ale to bylo ukončeno bez akce.  Nově zvolení komisaři v čele s CEO Yoshitanim zavedli sérii reforem, včetně zvýšení komisního dozoru nad stavebními projekty přístavu a sloučení zásobovacích aktivit organizace do jedné divize pro lepší kontrolu.  Yoshitani rovněž zvýšil odpovědnost vůči životnímu prostředí. Přístav odstartoval mnoho nových masivních environmentálních programů, mezi které patří využití pobřežní energie výletními loděmi a plán vyčištění koryta řeky Duwamish, který provede ve spolupráci se společností Boeing, okresem King a městem Seattle. Zvýšený provoz kontejnerových a výletních lodí, ani výstavba třetí ranveje na letišti Sea-Tac však zvýšila obavy veřejnosti.  V roce 2012 začali komisaři pracovat na vytvoření nového 25letého strategického plánu pro přístav.", "section_level": 1}, {"title": "Správa přístavu.", "content": "Momentálními komisaři přístavu jsou John Creighton, Gael Tarleton, Rob Holland, Tom Albro a Bill Bryant. Jedním z prvních komisařů byl mezi lety 1912 a 1915 Hiram M. Chittenden.  Už od roku 1967 je sesterským přístavem přístavu přístav v japonském Kóbe.", "section_level": 1}], "src_summary": "Port of Seattle je státní firma provozující přístav a letiště v Seattlu. O jejím vytvoření rozhodli občané okresu King County v referendu v září 1911 a v jejím čele stojí pět komisařů. Volební období komisařů trvá čtyři roky. V roce 2011 zaznamenalo letiště Seattle-Tacoma International Airport rekordních 32,8 milionu cestujících a seattleský přístav se s více než 2 miliony kontejnerů umístil na 7. místě mezi severoamerickými přístavy. Ve stejném roce využilo služeb přístavu také 885 tisíc cestujících. Aktivity přístavu vytváří 194 tisíc pracovních míst ve státě Washington.", "tgt_summary": "西雅图港(英语:Port of Seattle)是位于美国华盛顿州西雅图的港区,包括了港口和机场。西雅图港成立于1911年。2011年,有3280万乘客利用西雅图-塔科马国际机场。西雅图海港则处理超过200万TEU的货柜,是北美第14大、世界第57大港口。2011年,有超过885,000人邮轮乘客到访西雅图港。西雅图港也为华盛顿州带来194,000个工作岗位。", "id": 1457252}
{"src_title": "Bitva u Ninive", "tgt_title": "尼尼微之战", "src_document": [{"title": "Předchozí události.", "content": "V rámci byzantsko-perských válek uzavřel roku 591 byzantský císař Maurikios s perským velkokrálem Husravem II., kterého pomohl dosadit na perský trůn, mírovou smlouvu. Po svržení císaře Maurikia novým byzantským vládcem Fokou roku 602 využil Husrev situace a rozpoutal proti Byzantské řiši nový vojenský konflikt, dovolávaje se povinnosti ochraňovat nástupnická práva Maurikiových potomků, kteří byli po převratu také zavražděni.  Perská armáda vtrhla do Mezopotámie, Arménie a Kappadokie, situaci zhoršovalo i povstání jednoho z tamějších byzantských velitelů a opakované vzpoury monofyzitů a nestoriánů, příslušníků heretických křesťanských nauk, vyprovokované nesmiřitelným nepřátelským postojem ortodoxní vlády.  Za této situace došlo k novému převratu. Roku 610 připlul ze severní Afriky s početným vojskem syn kartaginského exarchy Herakleios, jemuž se podařilo Foku svrhnout. Následujících více než deset let bylo vyplněno častými střetnutími s perskou armádou na východě a Avary a Slovany na západě. Přes veškeré úsilí se zatím válečné štěstí ale klonilo spíše k Peršanům, kterým se podařilo roku 619 dobýt Egypt, obilnici východořímské říše. O tři roky později však zorganizoval Herakleios protiofenzívu, během níž pronikl až na Kavkaz, kde strávil několik dalších let bojem s perskými silami. Mezitím spojené avarské, slovanské a perské síly oblehly roku 626 hlavní město byzantské říše Konstantinopol, dobýt tuto metropoli se jim však nepodařilo.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh a následky bitvy.", "content": "Záhy nato zaútočil Herakleios ve spojenectví s Chazary do perského vnitrozemí a střetl se s perskými silami 17. prosince 627 poblíž města Ninive. Byzantské jednotky a jejich spojenci zde oslavili rozhodné vítězství. Porážka perských sil byla natolik významná, že způsobila postupný kolaps perské říše. Král Husrav II. vinou svého selhání ztratil oblibu a byl svržen palácovým převratem, na trůn nastoupil jeho syn Kavád II., který ovšem zakrátko zemřel. Perská říše bez panovníka se měla na několik dalších let utápět v politické anarchii. Na základě smlouvy s novým perským králem Kavádem II. získal Herakleios nazpět všechna před válkou držená území a taktéž nové oblasti v Arménii.  Byzantská a perská říše, oslabené dlouhou válkou, pak nedokázaly příliš úspěšně vzdorovat nastupující muslimské expanzi z Arabského poloostrova, jež ve svém důsledky připravila Byzanc o více než třetinu jejího území a sásánovskou Persii pak zcela vyvrátila.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Ninive byla rozhodující střetnutí poslední římsko-perské války, probíhající v letech 602 až 628. V této bitvě odehrávající se 12. prosince 627 zvítězilo východořímské vojsko vedené císařem Herakleiem nad Peršany, což následně vedlo k sesazení perského velkokrále Husrava II. a k ukončení konfliktu mezi oběma říšemi.", "tgt_summary": "尼尼微之战是602年-628年的拜占庭-萨珊战争中的决定性战役。拜占庭的胜利导致之后萨珊波斯的内战,并且恢复自己在中东地区原有的领土。然而,帝国权力和威望的恢复并没有持续很久,接下来的数十年间,崛起于阿拉伯半岛的哈里发国家再次将帝国推向毁灭的边缘。", "id": 1103606}
{"src_title": "Transformátorová ocel", "tgt_title": "电工钢", "src_document": [{"title": "Funkce.", "content": "V železných jádrech z masivního materiálu vznikají působením proměnlivého magnetického pole indukované vířivé proudy. Ty jsou mimo využití v zařízeních pro indukční ohřev nežádoucí. Při přenosu elektrického výkonu se jádro vířivými proudy úměrně frekvenci zahřívá. Abychom se nežádoucímu zahřívání vyhnuli,zhotovují se železná jádra pro elektrické stroje skládaná z izolovaných plechů, nebo vinutá z pásku (například toroidy). Magneticky měkké materiály se působením elektromagnetického pole chovají jako magnety a po zániku pole se vracejí do nemagnetického stavu. Obyčejné trafoplechy mohou být využívány s indukcí nejvýše 1,3 T (Tesla). Speciálně vyvinuté železo-křemíkové slitiny mohou pracovat s indukcí až 1,75 T.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukční provedení.", "content": "Běžná železná jádra se skládají z výstřižků ze železných plechů, předem alespoň jednostranně izolovaných. V minulosti se plechy izolovaly olepením papírem. Moderní plechy se izolují pokrytím fosfátovou vrstvou. Obvyklá tloušťka plechů pro nízkofrekvenční aplikace je 0,5 mm. Pro měniče, využívající vyšší frekvence nebo pro nízkoztrátové aplikace se využívají plechy tloušťky 0,35 mm. Vinutá jádra (toroid, C-jádro) se vinou z izolovaných pásků právě tloušťky 0,35 mm. Klasickým tvarem, široce používaným pro transformátory je tvar EI. Při lisováním vzniknou v každém cyklu dva díly E a dva díly I. Při tom nevzniká žádný odpad, proto se tyto plechy také někdy označují jako bezodpadové. Velikosti plechů se označují zkratkou EI, přesné rozměry jsou definovány v ČSN EN 60740-1. Za písmeny EI následuje číselný údaj, který označuje \"šířku středního sloupku v milimetrech\", na schematickém obrázku označené pod písmenem \"d\". Ostatní geometrické rozměry je možné z tohoto základního rozměru odvodit. Příkladně šířka plechu (největší rozměr) \"a\" je vždy právě trojnásobkem rozměru \"d\". Pro síťové transformátory je obvyklé vkládat plechy do cívky (kostry cívky) střídavě. To znamená, že na jedné straně se střídá vždy tvar E s tvarem I. Tím se minimalizuje vzduchová mezera. Pokud vkládáme všechny plechy jedním směrem, můžeme vytvořit definovanou vzduchovou mezeru, což je významné u síťových tlumivek. Kruhové plechové výstřižky pro motory a generátory mají obvykle výřezy, které po složení plechů do paketu vytvoří drážky pro vinutí.", "section_level": 1}, {"title": "Spékatelné plechy.", "content": "Plechy mohou být pokryty speciálním lakem, takže se následným zahřátím slepí dohromady. Účelem je zlepšení mechanických vlastností a snížení hluku způsobeného vibracemi. Tato metoda může nahradit impregnaci nebo svařování.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba a složení.", "content": "Plechy pro elektrotechniku jsou obvykle válcovány ze slitiny železa s křemíkem (obsah křemíku 3,5 - 4,5 %).", "section_level": 1}], "src_summary": "Transformátorová ocel je speciální typ magneticky měkké oceli s příměsí křemíku (tj. železo-křemík), která je používána pro výrobu transformátorových plechů (slangově \"trafoplech\", \"dynamoplech\", také elektrotechnický plech, statorový plech, rotorový plech). Využívá se pro stavbu elektrických strojů (elektromotor, generátor, transformátor).", "tgt_summary": "电工钢,又名硅钢、矽钢,是一种特种钢,可以表现出一些特殊的磁性,比如制造出一个磁滞区域、增加磁导率、减小磁芯损耗。", "id": 2807475}
{"src_title": "Paulikiáni", "tgt_title": "保羅派", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Paulikiáni byli křesťanským heretickým hnutím šířícím se od 7. století v Arménii a od 8. století i ve východních thematech Byzantské říše. Učení tohoto hnutí mělo silně dualistické a gnostické rysy, pro které byli současníky často označováni za manichejce, a kombinovalo v sobě prvky zoroastrismu a křesťanství, z něhož přebíralo evangelium a listy sv. Pavla. Vycházeli spíše než z učení manichejců z učení sekty markionovců a jejich dualismus spočíval v tom, že hlásali základní protiklad mezi Bohem a vládcem tohoto světa, kteří spolu vedou věčný zápas. Odmítali četné církevní instituce, až už to byla církevní hierarchie s biskupem v čele či některé základní prvky církevní praxe, svátosti apod.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Na byzantském území se hnutí paulikiánů výrazněji rozšířilo během 8. století, tedy v době ikonoklasmu. Byla to situace pro paulikiány celkem příznivá, protože jejich odpor k některým vnějším projevům církve jako k svatým obrazům, tak zejména vůči mnichům, se v mnoha ohledech blížil oficiálnímu postoji státní moci, a tak se sekta těšila poměrně značnému klidu. To se však změnilo na začátku devátého století.", "section_level": 1}, {"title": "Pronásledování.", "content": "Michael I. Rangabe znovu uvedl v platnost zákony namířené proti manichejcům, za něž byli paulikiáni pokládáni, a od vlády císaře Theofila byli v pozdějších letech vystavováni pronásledování, které nabylo zvláštní intenzity a krutosti za regentské vlády císařovny Theodory II. Aby unikli persekuci, uchylovali se často na arabské území, kde si se svolením melitenského emíra založili vlastní poloautonomní panství se sídlem v Tefrike. V 9. století vedli paulikiáni ve spojení s Araby ozbrojený boj proti byzantským císařům. Při byzantské ofenzívě začátkem šedesátých let utrpěli těžké ztráty a roku 863 zahynul sám jejich vůdce Karbeas. Na jeho místo však nastoupil Chrysocheiros, který usiloval založit vlastní državu. Chrysocheirovi se podařilo po zavraždění byzantského císaře Michaela III., které mělo za následek vojenské oslabení Byzance, dosáhnout během vojenského tažení západního pobřeží Malé Asie. Nový císař Basileios I. se pokoušel s Chrysocheirem vyjednávat, ale ten vyžadoval odstoupení celé Malé Asie, což císař odmítl. Nato se Basileios roku 871 vypravil proti paulikiánům, ale byl pod hradbami Tefrike poražen. Teprve o rok později se byzantskému vojevůdce Christoforovi podařilo zasadit paulikiánům zničující úder. Množství jich padlo, ještě větší počet byl zajat. V boji zahynul i Chrysocheiros. Poslední úder paulikiánskému hnutí představovalo zemětřesení, které zničilo podstatnou část Tefrike. Zbylí paulikiáni byli násilím hromadně obraceni na ortodoxní víru, velké množství jich bylo přesídleno na byzantské území. Obrácení paulikiánští bojovníci byli zařazeni do byzantských oddílů a posláni na západ, kde jen o málo později pomáhali dobývat pro Byzantince jižní Itálii od svých bývalých arabských spojenců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paulikiáni byli nekonformním křesťanským hnutím působícím v 8. a 9. století v Byzantské říši. Po většinu svých dějin byli považováni za heretiky.", "tgt_summary": "保罗派(Paulicians),为650年在东罗马帝国亚美尼亚地区的一个基督徒团体,创导人是康斯坦丁-西尔瓦努斯(Constantine-Silvanus)。其理念属善恶二元论,与摩尼教观念类似,被中世纪基督教认为是异端。", "id": 2055670}
{"src_title": "Námořnictvo Korejské republiky", "tgt_title": "韓國海軍", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Moderní jihokorejské námořnictvo vzniklo po porážce Japonského císařství, dlouhodobě okupujícího Korejský poloostrov, ve druhé světové válce. V jižní části poloostrova, osvobozené americkou armádou, vznikl proamerický režim, který začal budovat své vlastní ozbrojené síly. Námořnictvo bylo založeno v roce 1948 a námořní pěchota o rok později. V roce 1949 námořnictvo čítalo celkem 7500 mužů a provozovalo 34 menších plavidel, pocházejících převážně z přebytků amerického námořnictva. Brzy nato se námořnictvo aktivně zapojilo do korejské války. Rivalita dvou států, ležících na korejském poloostrově, přitom ovlivňovala jihokorejskou obrannou doktrínu i v následujících dekádách. Také vojenská spolupráce USA a Korejské republiky přetrvává dodnes.  V 50. letech námořnictvo dále posilovalo, například získalo pět fregat americké třídy \"Tacoma\", dvě fregaty třídy \"Cannon\", devět hlídkových člunů PCE, devět stíhačů ponorek PC, čtyři torpédové čluny PT, 22 tankových výsadkových lodí LST a 12 výsadkových lodí LSM.  V průběhu 60. let získalo jihokorejské námořnictvo své první torpédoborce, pocházející z amerických přebytků. Jednalo se o tři jednotky třídy \"Fletcher\", dodané v letech 1963-1968 a dva torpédoborce třídy \"Gearing\" po modernizaci FRAM II (v následujících letech výrazně modernizované). Doplnily je ale i další plavidla, například druhoválečné eskortní torpédoborce a fregata \"Chung Nam\" americké třídy \"Rudderow\". Domácí loděnice už však zahájily například stavbu domácích hlídkových člunů třídy \"Paek Tu\". Námořnictvo se v té době opět dočkalo operačního nasazení, tentokrát ve vietnamské válce.  Léta sedmdesátá byla poslední, ve kterých tvořily hlavní přírůstky námořnictva postarší americká plavidla, především pět torpédoborců třídy \"Gearing\" modernizovaných v programu FRAM I, které dostaly moderní výzbroj i výstroj, včetně protilodních střel Boeing Harpoon a obranných systémů Phalanx CIWS.  Korejská republika však v té době měla již dost sil k produkci vlastních větších válečných lodí. V 80. letech tak zahájila modernizační programy, které měly především zlepšit možnosti ničení ponorek, kterých měly hlavní rivalové, KLDR a ČLR, značné množství. Vzniklo tak několik nových domácích tříd, například fregat třídy \"Ulsan\", korvet tříd \"Pchohang\" a \"Tonghe\".  V 90. letech byly zahájeny programy stavby moderních válečných lodí, které definitivně nahradily starší plavidla a dnes tvoří jádro námořnictva. Na počátku 90. let byl zahájen program stavby moderních raketových torpédoborců (KD - \"Korean Destroyer\"), v němž bylo doposud dokončeno 11 lodí ve třech třídách (\"KD-I\", \"KD-II\" a \"KDX-III\"), z nichž třída \"KDX-III\" představuje plavidla s výtlakem přes 10 000 tun, vybavená pokročilým americkým zbraňovým systémem Aegis.  Dále jihokorejské námořnictvo zahájilo stavbu licenčních německých ponorek. Nejprve šlo o devět člunů typu \"209\", které v současnosti doplňují nové čluny typu \"214\". Výsadkové síly naopak získaly čtyři tankové výsadkové lodě třídy \"Gojunbong' a vrtulníkovou výsadkovou loď třídy \"Dokdo\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Námořnictvo Korejské republiky je námořní složkou ozbrojených sil Korejské republiky. Původně malé síly jihokorejského námořnictva měly především bránit pobřeží země před invazí z KLDR. Námořnictvo k roku 2009 tvorilo 67 000 osob, okolo 200 válečných lodí různé velikosti a okolo 60 letadel a vrtulníků.", "tgt_summary": "韩国海军(;英语:Republic of Korea Navy),是韩国国军的海上武装部队,由国防部指挥,主要任务是执行海上作战及两栖作战,同时也是韩国三军中最早诞生的军种,于1948年改编自驻朝鲜美军政厅时期的,已于2015年建军满70周年。在体制上,尚包含了作为半独立军种的韩国海军陆战队。", "id": 228433}
{"src_title": "Třída Gotland", "tgt_title": "哥特蘭級潛艇", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Roku 1990 byly objednány nové ponorky konstrukčně vycházející z předcházející třídy \"Västergötland\". Roku 1991 byly specifikace změněny tak, aby ponorky byly vybaveny pohonem nezávislým na přístupu vzduchu (Stiglingovy motory). Ponorky postavila švédská loděnice Kockums v Malmö. Ponorka \"Gotland\" byla dokončena v roce 1996, zatímco \"Uppland\" a \"Halland\" byly dokončeny v roce 1997.  Jednotky třídy \"Gotland\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Ponorky mají modulární konstrukci, což usnadňuje jejich stavbu a případné modernizace. Vysoký stupeň automatizace přitom umožnil snížit počet posádky na 27 mužů, což má příznivý vliv na komfort ubytování i provozní náklady. Pasivní sonarový komplex je typu Atlas Elektronik CSU 90-2. Dále jsou vyaveny radarem Terma Scanter a systémem elektronického boje Manta ECM.  Výzbroj tvoří čtyři torpédomety ráže 533 mm a dva torpédomety ráže 400 mm. Těžká torpéda ráže 533 mm Bofors Underwater Systems Tp 613 slouží k ničení hladinových lodí. Mají rychlost 40 uzlů, dosah 20 km a hlavici o hmotnosti 240 kg. Druhým používaným typem je Tp 62 o rychlosti 40 uzlů a dosahu 40 km. Těchto torpéd může být neseno až 12 kusů. Naopak ze 400mm torpédometů jsou odpalována lehká protiponorková torpéda Saab Bofors Underwater Systems Tp 43, nebo torpéda Tp 45. Další variantou výzbroje je až 48 námořních min.  Třída \"Gotland\" je první třídou ponorek vybavenou pohonem nezávislým na přístupu vzduchu (AIP – \"Air Independent Propulsion\"). Jejich pohonný systém tvoří dva diesely MTU o celkovém výkonu 2600 hp, jeden elektromotor ASEA o výkonu 2040 hp a dva stirlingovy motory Kockums V4-275R o celkovém výkonu 200 hp, využívající naftu a kapalný kyslík. Lodní šroub je jeden. Nejvyšší rychlost dosahuje 11 uzlů na hladině a 20 uzlů pod hladinou. Ponorka může bez vynoření plout dva týdny rychlostí 5 uzlů. Operační hloubka ponoru dosahuje 300 m.", "section_level": 1}, {"title": "Modernizace.", "content": "V roce 2015 započal program střednědobé modernizace ponorek třídy \"Gotland\" loděnicí Kockums. Díky němu se mají ve službě udržet až za rok 2025. Modernizace jednoho plavidla zabere dva roky, přičemž do služby se obě jednotky vrátily v letech 2018–2019. Do trupu ponorek byla mimo jiné vložena nová dvoumetrová sekce umožňující instalaci nové generace Stirlingových motorů a přechodové komory pro potápěče. Modernizovány byly také další systémy plavidla.", "section_level": 2}], "src_summary": "Třída Gotland je třída dieselelektrických ponorek švédského námořnictva. Skládá se ze tří jednotek, přijatých do služby v letech 1996–1997. Ponorky jsou specializované pro službu v mělkých vodách Baltského moře a schopné ničit hladinové lodě a ponorky protivníka, provádět průzkum a speciální operace či klást miny. Všechny tři ponorky jsou stále v aktivní službě.", "tgt_summary": "哥特兰级(瑞典语:Gotlandsklass)或(A-19型潜艇)为瑞典考库姆公司设计制造的常规动力潜艇。它是世界上第一艘装配斯特林发动机绝气推进系统(AIP动力系统)的潜舰。该系统能延长潜艇在水中潜航耐力达数天甚至数周之久,并有效降低传统动力系统运作产生的噪音。", "id": 1548469}
{"src_title": "Assassin's Creed (videohra)", "tgt_title": "刺客教條 (遊戲)", "src_document": [{"title": "O hře.", "content": "Hra se odehrává se v období třetí křížové výpravy ve Svaté zemi. Hlavní postavou je Altaïr Ibn-la' Ahád. Altaïr může použít ne moc široké, avšak účinné spektrum zbraní. Patří do něj dýka, vrhací nože, meč a skrytá čepel, která je ikonická v každém dílu série Assassin's Creed. Dále může samozřejmě bojovat i holýma rukama. V traileru bylo možno vidět i kuši, avšak do hry nebyla přidána. Skrytá čepel je Altaïrovou hlavní zbraní, která mu umožňuje provádět nenápadné vraždy. Na levé ruce nosí Altaïr chránič předloktí, na jehož spodní straně je skrytá čepel. Altaïrovi byl obřadně useknut prsteníček levé ruky, právě proto, aby se mohla čepel pohodlně vysunout a neporanila ho. Altaïrovým mistrem je Al Mualim, který mu dává za úkol zavraždit křižácké, templářské i saracénské vůdce ve třech městech: Jeruzalémě, Acre a Damašku. Cílů je celkem devět, po jejich splnění následuje odhalení pravdy o Al Mualimovi a závěrečná vzpomínka. Hru provází citát: „Nic není pravda, vše je dovoleno“ (anglicky \"Nothing is true, everything is permitted\", heslo asasínů). Významným prvkem hry je pohyb, poněvadž Altaïr není omezen jenom ulicemi, ale je schopný šplhu po střechách a takzvaného „freeruningu“ (akrobatický běh). Hra dává hráči na výběr, zda bude splývat na ulici s davem, anebo bude raději skákat po střechách. Pro dokončení hry je však potřeba zvládat obojí. Tento díl je jediným dílem hry s českým dabingem.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Píše se rok 2012. Desmond Miles pracuje jako barman a je náhle unesen a vězněn společností Abstergo. Ve svém DNA má genetické vzpomínky svého prapředka Altaïra Ibn-la' Aháda (v překladu „Ten, kdo létá, syn nikoho“), který patřil k sektě zabijáků asasínů v roce 1191, v průběhu třetí křížové výpravy. Jeho genetické vzpomínky mu pomáhá přehrát stroj zvaný Animus s pomocí dvou vědců (Warren Vidic a Lucy Stillman). Postupně se propracovává vzpomínkami svého předka, dokud se nedostane ke vzpomínce, po které vědci touží. Účelem únosu je takzvaný „Kousek ráje“ (\"Piece of Eden\"), poklad, jenž templáři (hlavní antagonisté hry) nalezli, ale nezískali v roce 1191 pod Šalamounovým chrámem. Asasínům se jej podaří získat a Al Mualim přikáže Altaïrovi zavraždit devět templářských vůdců snažících se získat poklad zpět jako trest za selhání a porušení všech tří pravidel asasínů při získávání kousku ráje. V průběhu hry je postupně poodhalována podstata pokladu. Tato, na první pohled bezcenná, zlatá koule se postupně ukáže jako předmět, jenž „vyhnal Adama a Evu z ráje“. Postupně se pak ukáže, že tento artefakt je schopný klamat lidskou mysl a ovládat tak lidi, čehož chce zneužít Al Mualim a změnit svět k obrazu svému. Na poslední chvíli si to Altaïr uvědomí a Al Mualimovi v tom zabrání. Desmondovi věznitelé se nakonec ukážou býti dnešními potomky templářů, kteří se stejně jako před stovkami let snaží nastolit nový pořádek pomocí tohoto artefaktu.", "section_level": 1}, {"title": "Director's cut editon.", "content": "Director's cut edition je speciální edice, díky níž si lze užít pět dalších typů vyšetřování: Útěk po střechách, Tichou eliminaci lučišníka, Doprovod, Zničení stánku a Vraždu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Assassin's Creed (někdy nesprávně označovaná jako Assassin's Creed I) je historická hra vydaná v roce 2007 firmou Ubisoft. Odehrává se v období okolo třetí křížové výpravy ve Svaté zemi. Hlavní postavou prvního dílu je Altaïr Ibn-la' Ahád.", "tgt_summary": "是由育碧公司的蒙特利尔工作室开发的一款第三人称隐蔽类游戏,于2007年11月在PlayStation 3和Xbox 360上发行。Windows平台版本则于2008年4月在北美发行。", "id": 2643448}
{"src_title": "Vestfálské království", "tgt_title": "威斯特法倫王國", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vestfálské království bylo vytvořeno v roce 1807 spojením území okupovaných Pruským královstvím (Hannoverské kurfiřtství, Magdeburské vévodství) a některých pruských spojenců (Brunšvicko-Wolfenbüttelsko, Hesensko-Kasselsko) po Tylžském míru. Hlavním městem byla zvolena dosavadní hesenská metropole Kassel a králův dvůr sídlil ve zdejším zámku Wilhelmshöhe, který byl přejmenován na Napoleonshöhe. Království se stalo součástí Rýnského spolku  Z Vestfálska se měl stát Napoleonův \"modelový stát\". Král Jérôme již 7. prosince 1807, následující den po svém prvním příjezdu do Kasselu, podepsal ústavu, která udělala z království první monarchii v Německu s moderní ústavou. Ústava zaručovala rovnost práv pro všechny obyvatele, rušila robotu, propouštěla nevolníky a zrovnoprávňovala Židy. Byl také zaveden Napoleonův občanský zákoník, metrický systém, zrušeny cechy a uvedena možnost svobodného podnikání. Jediné, co zůstalo při starém, byla omezená možnost svobodného projevu a cenzura.  V roce 1810 muselo Vestfálsko podstoupit své kraje Sever (centrum Stade) a Dolní Labe (centrum Lüneburg) Francii. Navíc muselo poskytovat císařství finanční podporu a vojenské jednotky pro probíhající války. Významné množství mužů ztratilo Vestfálsko během ruského tažení, velké ztráty zaznamenala například vestfálská garda v bitvě u Borodina.  Po porážce a ústupu Napoleona z Ruska nastal vestfálský soumrak. V září 1813 ruští kozáci obklíčili Kassel, porazili zdejší francouzskou posádku a obsadili město. Do 1. října bylo celé království obsazeno ruskými vojsky, avšak již o tři dny později se Jérôme Bonaparte vrátil s francouzskými vojáky a znovu obsadil hlavní město. Kozáci opět oblehli město. Zánik Vestfálska přišel po Napoleonově prohře v bitvě u Lipska z 19. října 1813, kdy Rusové rozpustili království a obnovili status quo z roku 1806.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vestfálské království byl historický stát, který existoval v letech 1807 až 1813 na území dnešního Německa. Formálně nezávislý suverénní stát byl ve skutečnosti vazalem Francouzského císařství, ovládaný bratrem francouzského císaře Napoleona I. Jérômem. Království bylo pojmenováno po regionu Vestfálsko, ačkoliv jen malá část aktuálně ležela v této oblasti.", "tgt_summary": "威斯特法伦王国是一个1807年-1813年间在现时德国境内存在的国家。虽然官方上威斯特法伦是一个独立王国,但实际上却是法国的附庸国,由拿破仑的弟弟热罗姆·波拿巴统治。虽然王国有「威斯特法伦」一词,但王国只拥有这地区的一小部分。", "id": 284040}
{"src_title": "John Wallis", "tgt_title": "約翰·沃利斯", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Ashfordu v Kentu jako třetí z pěti dětí reverenda Johna Wallise a Joanny Chapmanové. Zpočátku studoval na místní ashfordské škole, pak v roce 1625 přestoupil na školu do Tenterdenu.  Protože z něho měl být doktor, v roce 1632 byl poslán na Emmanuel College při univerzitě v Cambridgi. Jeho zájem se ovšem točil okolo matematiky. Získal titul bakalář umění v roce 1637 a MA (Master of Arts) v roce 1640 a poté se stal knězem. Mezi lety 1643 a 1649 pracoval jako písař Westminsterského shromáždění. V roce 1645 se oženil se Susannou Glyde.  Během té doby začal pracovat jako kryptograf. Kryptografie nebyla v té době na moc dobré úrovni; navzdory individuálním úspěchům matematiků, mezi které patřil François Viète, nebyly principy návrhu a analýzy šifer moc dobře pochopeny. Většina cifer závisela na tajném algoritmu namísto proměnlivého klíče. Wallis si uvědomil, že druhá možnost je mnohem bezpečnější.  Když se vrátil do Londýna, připojil se ke skupině vědců, z které se později vyvinula Královská společnost. Konečně se mohl pořádně věnovat matematice a brzy začal psát pojednání na různá témata. V roce 1649 se stal profesorem geometrie na Oxfordské univerzitě, kde žil až do své smrti 28. října 1703.  Mimo matematiku psal i práce o teologii, logice, anglické gramatice a filosofii.", "section_level": 1}, {"title": "Příspěvky matematice.", "content": "Wallis výrazně přispěl do polí trigonometrie, počtu, geometrie a analýzy nekonečných řad. Ve svém díle \"Opera Mathematica\" I (1695) představil pojem \"řetězový zlomek\".  Jako absurdní odmítal dnes již běžnou myšlenku, že záporné číslo je menší než nic, a místo toho na něj pohlížel jako na něco většího než nekonečno. (Mezi argumenty pro tuto myšlenku patří to, co se děje s podílem formula_1, když se blíží k bodu x = 0 z kladné strany.)", "section_level": 1}, {"title": "Analytická geometrie.", "content": "V roce 1655 vydal pojednání o kuželosečkách, ve kterém jsou definovány analyticky. Byla to první kniha, kdy jsou tyto křivky považovány za křivky druhého stupně.", "section_level": 2}, {"title": "Srážky těles.", "content": "Teorii srážek těles předložila v roce 1668 k přezkoumání matematiky Královská společnost. Správná a podobná řešení, která všechna záležela na tom, čemu se dnes říká zákon zachování hybnosti, poslali Wallis, Christopher Wren a Christiaan Huygens; ale zatímco se Wren a Huygens zabývali pouze pružnou srážkou, Wallis zkoumal i nepružnou srážku.", "section_level": 2}], "src_summary": "John Wallis (23. listopadu 1616 – 28. října 1703) byl anglický matematik, který se podílel na vývoji infinitezimálního počtu. Mezi roky 1643 a 1689 pracoval jako kryptograf pro parlament Spojeného království a později pro královský dvůr. Také zavedl symbol ∞ pro nekonečno. Byl po něm pojmenován asteroid 31982 Johnwallis.", "tgt_summary": "约翰·沃利斯(John Wallis,1616年-11月23日-1703年-10月28日,英语发音),英国数学家,对现代微积分的发展有贡献。 约翰·沃利斯的父亲是阿什福德的名人,很受尊敬。可惜他在沃利斯六岁时便逝世。1625年他进入James Movat's grammar school。学校没有教授数学。1631年的圣诞假期,沃利斯的兄长教他算术,沃利斯首次和数学接触,数学从此成为了其爱好。1632年他进入剑桥大学埃马努尔学院。当时没有人能指引他的数学学习,他便读了很多不同的课程,包括伦理学、形而上学、地理、天文、医学和解剖学。他曾辩倒其老师Francis Glisson的血液循环革命理论。", "id": 415639}
{"src_title": "Finanční účetnictví", "tgt_title": "财务会计", "src_document": [{"title": "Právní úprava v ČR.", "content": "Současný český účetní legislativní rámec pro podnikatele tvoří:  1. základní normy:  2. další předpisy:", "section_level": 1}, {"title": "Pojmy.", "content": "Účetní jednotkou se rozumí subjekt, který je povinen vést účetnictví zachycující veškerou jeho hospodářskou činnost. Těmto subjektům ZU stanoví, v souladu s právem Evropských společenství, rozsah a způsob vedení účetnictví a požadavky na jeho průkaznost. Účetní jednotky jsou přesně vyjmenované v § 1 odst. 2 ZU a jsou jimi:  § 2 ZU účetním jednotkám ukládá povinnost účtovat o předmětu účetnictví, tj. účtovat o stavu a pohybu majetku a jiných aktiv, závazků a jiných pasiv, dále o nákladech a výnosech a o výsledku hospodaření. Vymezení těchto pojmů však zákon nevysvětluje, odkazuje na prováděcí vyhlášky. O předmětu účetnictví účetní jednotky účtují podvojnými zápisy, a to do období, s nímž tyto skutečnosti časově a věcně souvisí (tzv. akruální báze). V § 3 ZU je také přesně vymezen okamžik vzniku a zániku této povinnosti.  Účetním obdobím je dle § 3 ZU nepřetržitě po sobě jdoucích dvanáct měsíců. Buď se shoduje s kalendářním rokem, nebo je hospodářským rokem (může začínat pouze prvním dnem jiného měsíce než je leden). Hospodářský rok lze uplatnit pouze po oznámení záměru změnit účetní období místně příslušnému správci daně z příjmů nejméně 3 měsíce před plánovanou změnou, jinak účetní období zůstává nezměněno. Uplatnění hospodářského roku se tak proti dřívějšímu znění tohoto ustanovení změnil na pouhou oznamovací povinnost.", "section_level": 1}, {"title": "Požadavky.", "content": "Účetní jednotky musí při vedení účetnictví dodržovat směrnou účtovou osnovu (§ 14 ZU). Na základě směrné účtové osnovy musí účetní jednotka vypracovat svůj účtový rozvrh, v němž jsou uvedeny veškeré účty, které účetní jednotka ve sledovaném období používá. Účtový rozvrh má pak povahu účetní směrnice, kterou je třeba neustále aktualizovat.  V ZU je definována povinnost vést účetnictví jednak v tuzemské měně, tj. v českých korunách (§ 4 odst. 12 ZU) a dále povinnost používat český jazyk (§ 4 odst. 13 ZU). Za předpokladu, že účetní jednotka obchoduje se zahraničím, je zřejmé, že její pohledávky a závazky (ale event. i peněžní prostředky) mohou být denominovány v jiné měně. V tu chvíli musí účetní jednotka tyto evidovat jak v měně tuzemské, tak v této cizí měně.  V souladu s § 7 ZU jsou účetní jednotky povinny vést účetnictví tak, aby účetní závěrka sestavená na jeho základě podávala věrný a poctivý obraz o předmětu účetnictví a finanční situaci účetní jednotky. Zákon pokládá zobrazení za věrné, jestliže obsah položek účetní závěrky odpovídá skutečnému stavu, který je přitom zobrazen v souladu s účetními metodami, jejichž použití je účetní jednotka uloženo na základě tohoto zákona. Za poctivé je považováno zobrazení, při němž jsou použity účetní metody způsobem, který vede k dosažení věrnosti. Zákon umožňuje odchýlení se od těchto účetních metod, pokud by to bylo neslučitelné s podáním věrného a poctivého obrazu.  Další účetní zásady uvedené přímo v § 7 odst. 3, 4 a 6 jsou předpoklad nepřetržitého trvání podniku, zásada přednosti obsahu před formou, zásada konzistence, zákaz kompenzace a informační povinnost ve vztahu k příloze účetní závěrky.  Dále jsou v § 8 ZU stanoveny kvalitativní požadavky na vedení účetnictví, což znamená vést účetnictví správné, úplné, průkazné, srozumitelné, přehledné a způsobem zaručujícím trvalost účetních záznamů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozsah.", "content": "Zákon stanovuje dvojí rozsah vedení účetnictví - plný a zjednodušený. Účetnictví ve \"zjednodušeném rozsahu\" mohou vést pouze následující účetní jednotky (viz § 9 odst. 3 ZU): družstva, která jsou založena výhradně za účelem zajišťování hospodářských, sociálních či jiných potřeb svých členů, Ostatní účetní jednotky musí vést účetnictví v plném rozsahu.  Při vedení účetnictví ve zjednodušeném rozsahu (§ 13a ZU) může účetní jednotka používat účtový rozvrh sestavený pouze na úrovni účtových skupin a v jedné knize spojit účtování v deníku s účtováním v hlavní knize. Dále v tomto případě účetní jednotka nemusí používat podrozvahové účty. Z toho vyplývá i zjednodušený rozsah účetní závěrky. Taktéž se nepoužívají některé účetní metody, které by vyjmenované účetní jednotky mohly nepřiměřeně zatěžovat (zejm. účtování o vybraných rezervách, opravných položkách, či oceňování reálnou hodnotou).", "section_level": 1}], "src_summary": "Finanční účetnictví je výkaz o vnějších finančních vazbách podniku (firmy) jako celku. Má poskytovat přesný a spolehlivý přehled o pasivech a aktivech podniku, o jeho (účetních) nákladech a výnosech a o hospodářském výsledku za období 12 po sobě následujících měsíců. Na rozdíl od manažerského účetnictví, určeného pro vlastní vedení firmy, slouží především vnějším uživatelům a partnerům, jako jsou banky, akcionáři, finanční úřad, pojišťovna a podobně a má jim podávat obraz o finanční situaci podniku. Vzhledem ke svému významu pro celek hospodářství je finanční účetnictví řízeno zákony a nařízením ministerstva financí.", "tgt_summary": "财务会计(英语:Financial Accounting)是以货币为主要衡量标准,对企业已发生的交易或事项,运用专门的方法进行确认、衡量,并以财务会计报告为主要形式,定期向各经济利益相关者提供会计信息的企业外部会计。", "id": 1246220}
{"src_title": "Friedrich Miescher", "tgt_title": "弗雷德里希·米歇爾", "src_document": [{"title": "Soukromí.", "content": "Miescher pocházel z vědecké rodiny: jeho otec a jeho strýc byli profesoři anatomie na univerzitě v Basileji ve Švýcarsku. Jako chlapec byl plachý, ale inteligentní. Trpěl poruchou sluchu v důsledku tyfu. To nezastavilo jeho zájem o hudbu. Miescher sám studoval medicínu v Basileji. V létě roku 1865 Friedrich pracoval pro organického chemika Adolfa Steckera v Göttingenu. Jeho studia byla přerušena na rok, když se léčil z tyfu, ale v roce 1868 získal titul doktor medicíny.", "section_level": 1}, {"title": "Izolace DNA.", "content": "Miescher cítil, že jeho částečná hluchota bude nevýhodou při jeho profesi lékaře, proto svůj zájem obrátil na fyziologickou chemii. Původně chtěl studovat lymfocyty, ale byl povzbuzen Felixem Hoppe-Seylerem (německý fyziolog a chemik, jeden ze zakladatelů oboru biochemie) ke studiu leukocytů obecně. Miescher měl zájem o studium chemie jádra. Lymfocyty byly obtížné získatelné v dostatečném množství ke studiu, zatímco o dalších leukocytech se vědělo, že jsou jedním z hlavních prvků v hnisu a mohly být tedy získány z nemocničních bandáží. Nicméně problémové bylo vymytí buněk z obvazů bez jejich poškození.  Friedrich přemýšlel nad různými roztoky solí, nakonec vyprodukoval jeden vzorek smícháním leukocytů se síranem sodným. Buňky následně přefiltroval. Vzhledem k tomu, že odstředivky se ještě nepoužívaly, buňky se mohly maximálně nechat usadit na dně kádinky. Pak se Miescher pokusil izolovat čistá jádra bez cytoplazmy. Podrobil vyčištěná jádra alkalické extrakci následované acidifikací. Výsledkem byl vznik sraženiny, kterou Miescher nazval „nuclein“ (nyní známý jako chromatin či vlastně DNA). Zjistil, že tento nuklein obsahuje fosfor a dusík, ale ne síru. To, že sraženina byla nebílkovinné povahy, dokázal aplikací proteolytického enzymu pepsinu – sraženina se nerozložila. Objev byl tak odlišný od pokusů v té době známých, že Hoppe-Seyler zopakoval celý Miescherův výzkum sám před jeho vlastním zveřejněním ve vědeckém časopise. Miescher pak pokračoval ve studiu fyziologie v laboratoři Carla Ludwiga v Lipsku po celý jeden rok. Pak se vrátil do Basileje, kde byl na místní univerzitě jmenován profesorem fyziologie. Miescher a jeho studenti se v následujících letech věnovali výzkumu chemie nukleových kyselin, ale jejich funkce zůstala ještě dlouho neznámá (viz Averyho-MacLeodův-McCartyho experiment). Miescher věřil, že nositelem dědičnosti jsou proteiny.  Jeho objev hrál důležitou roli při dalším určování nukleových kyselin jako nosiče dědičnosti. Nejdřív význam Miescherova objevu až tak zjevný nebyl, dokud Albrecht Kossel (německý fyziolog specializující se na fyziologickou chemii buňky, jádra a proteinů) neprovedl detailnější výzkum chemické struktury nukleinu.  Friedrich Miescher je také znám důkazem, že koncentraci oxidu uhličitého v krvi reguluje dýchání.  Miescher zemřel na tuberkulózu v roce 1895 ve věku 51 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johannes Friedrich Miescher (13. srpna 1844, Basilej – 26. srpna 1895, Davos) byl švýcarský lékař a přírodovědec. Z jader bílých krvinek izoloval směs různých látek bohatých na fosfát, kterou pojmenoval nuklein a skrývaly se za ní nukleové kyseliny DNA a RNA. Je tedy považován za objevitele DNA. Svůj objev učinil v roce 1869 na půdě Tübingenské univerzity v Německu v laboratoři Felix Hoppe-Seylera. Miescherovi nebyl znám význam DNA ani její konkrétní struktura, ačkoliv se jednu chvíli domníval, že by mohla hrát roli v dědičnosti.", "tgt_summary": "弗雷德里希·米歇尔(Friedrich Miescher,1844年-8月13日-1895年-8月26日),瑞士生物学家,出生于巴塞尔。他在1869年,首先从白血球的细胞核中,分离出一种他称为「核素」(\"nuclein\",现称核酸)的化学物质。", "id": 2905955}
{"src_title": "Zemětřesení v Kašmíru 2005", "tgt_title": "2005年克什米尔大地震", "src_document": [{"title": "Zemětřesení.", "content": "Tento pákistánský region leží v oblasti střetu Euroasijské a Indické tektonické desky. Geologická aktivita z tohoto střetu, která měla za následek také vznik Himalájského pohoří, je příčinou seismické nestability v tomto regionu. Pákistánská meteorologické oddělení odhadlo velikost zemětřesení na 5,2 stupně Richterovy stupnice. Americká agentura pro geologický průzkum (USGS) odhadla sílu zemětřesení na 7,6. Epicentrum bylo u 34 ° 29'35 \"N 73 ° 37'44\" E, asi 19 kilometrů severovýchodně od Muzaffarabádu a 100 kilometrů na sever-severovýchod od hlavního města Islámábádu. Několik dní po katastrofě byly v oblasti velmi časté sekundární otřesy, především severozápadně od původního epicentra. Hned první den po zemětřesení bylo zaznamenáno 147 sekundárních otřesů, kdy jeden z nich měl velikost 6,2 stupně Richterovy škály. 28 sekundárních otřesů mělo větší velikost než původní zemětřesení. Dne 19. října proběhla oblastí série silných otřesů. Epicentrum bylo asi 65 kilometrů severo-severozápadně od Muzaffarabádu, kdy jeden z otřesů měl velikost 5,8 stupně Richterovy škály. Od 27. října 2005 v oblasti bylo více než 978 sekundárních otřesů o síle 4,0 a více stupně Richterovy škály, ke kterým dochází až dodnes. Podle měření satelitů, horské části přímo v okolí epicentra vzrostly o několik metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Ztráty.", "content": "<div>  <div> Většina obětí byli právě Pákistánci. Celkem si pákistánské zemětřesení vyžádalo 74 698 životů. Některé odhady tvrdí, že obětí bylo dokonce 86 tisíc, to však vyvrátila Pákistánská vláda. Sobota je v zemi normální školní den a tak většina dětí byla právě ve škole, když je zastihlo zemětřesení, a školní budovy je pod sebou pohřbily. A také to bylo v době měsíce Ramadánu a mnoho obětí právě spalo před svátečním jídlem. Některé zprávy říkají, že v severní části Pákistánu byly zničeny celá města a vesnice.", "section_level": 1}, {"title": "Oběti na Afghánském území.", "content": "V Afghánistánu zemřeli na následky zemětřesení 4 lidé, včetně mladé dívky, které zemřela poté, co na ní ve městě Džalálábád spadla zeď. Otřesy byly cítit i v Kábulu, ale účinky zde byly minimální.", "section_level": 2}, {"title": "Následky.", "content": "Zemětřesení zdevastovalo velkou část severního Pákistánu a Pákistánci spravovanou část Kašmíru. Nejvíce bylo poškozeno město Muzaffarabád. Nemocnice, školy, záchranné služby, policie a ozbrojené síly byly ochromeny. Velká část infrastruktury a komunikace byla poničena. Obrovská vnitrostátní a mezinárodní humanitární solidarita zaručila v prvotních fázích záchranných operací rychlý nástup potřebných jednotek. Roku 2006, vláda Pákistánu organizovala konferenci dárců s cílem vybírat peníze pro obnovu a rozvoj postižených oblastí. Bylo vybráno celkem 6,2 miliardy dolarů. Menší část vybraných peněz šla do vládního armádního orgánu ERRA. Tento orgán je velmi kritizován za luxusní nevývojové výdaje a falešné statistiky. Do praktické rekonstrukce oblastí se zapojilo především Turecko, Japonsko, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty. OSN, USA a Spojené království byly kritizovány, že se zaměřili na teoretickou pomoc a hlavně na školení pracovníků, místo, aby pomohli například s rozvojem infrastruktury. Základní infrastruktura, včetně terciárních služeb stále nedosáhla takové úrovně jako byla před zemětřesením.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zemětřesení zasáhlo pákistánskou oblast známou jako Azad Kashmir v blízkosti města Muzaffarabád dne 8. října roku 2005 v 03:52 UTC. Otřesy napáchaly největší škody v pákistánských provinciích Gilgit-Baltistan a Khyber-Pakhtunkhwa. Síla zemětřesení byla 7,6 stupně Richterovy stupnice, což je srovnatelné se zemětřesením v San Franciscu v roce 1906 či zemětřesením na Sumatře z roku 2009. Podle čísel zveřejněných pákistánskou vládou zahynulo v Pákistánů 73,338 Pákistánců. Zemětřesení zasáhlo také okolní regiony. Otřesy byli cítit v Tádžikistánu, v západní Číně. Katastrofa si vyžádala 1,360 životů v Indických obyvatel Kašmíru a čtyři oběti v Afghánistánu.", "tgt_summary": "2005年喀什米尔大地震于UTC时间2005年10月8日03:50:38分发生,震中位于巴基斯坦控制的喀什米尔地区。美国地质调查局(USGS)测量的震级为7.6,震中位于,伊斯兰堡东北方95公里(60英里)穆扎法拉巴德附近,震中深度10公里(6.2英里)。日本气象厅测量的震级为7.8。印度气象局宣布震级为里氏6.8级。这是这一地区100年来经历的最强地震。阿富汗首都喀布尔和印度首都德里都有震感。这次地震被USGS分类为“大地震”。巴基斯坦官方公布的死亡人数是87350,在印度控制的喀什米尔地区造成1400人死亡。10月9日哈萨克斯坦南部遭到南亚地震余波冲击,部分地区发生了里氏3级余震。", "id": 2549329}
{"src_title": "Popouštění", "tgt_title": "回火", "src_document": [{"title": "Technologie.", "content": "Teplota popouštění se může lišit v závislosti na požadavcích a složení oceli od 160 °C do 500 °C či více. Popouštění se normálně provádí v popouštěcích pecích, které lze volitelně vybavit ochrannou atmosférou. Ochranná atmosféra zabraňuje oxidaci povrchu během procesu a používá se zejména při vyšších teplotách popouštění. U některých typů ocelí je doba popuštění velmi důležitá, delší doba popuštění odpovídá vyšší teplotě popouštění. V závislosti na chemickém složení oceli se při určitých teplotních intervalech může objevit fenomén označovaný jako popouštěcí křehkost. Popuštění v rámci této teploty by se normálně nemělo provádět. Tyto oblasti jsou obvykle uváděny v materiálovém listu příslušné oceli výrobcem oceli nebo ve specifikaci spolu s nejvhodnější teplotou popouštění pro konkrétní požadavky tvrdosti.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody.", "content": "Maximální tvrdost oceli, které lze dosáhnout kalením, uděluje materiálu nízkou houževnatost. Popouštění snižuje tvrdost materiálu a zvyšuje jeho houževnatost. Pomocí popouštění lze přizpůsobit vlastnosti materiálů (poměr tvrdost/houževnatost) dle konkrétního použití.", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace a metody.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zušlechťování.", "content": "Zušlechťování oceli je v podstatě kalení a popouštění na nižší tvrdost (pevnost). Používá se u konstrukčních uhlíkových a nízkolegovaných ocelí tzv. „ocelí k zušlechťování“. Předpis u každé takové oceli obvykle stanoví podmínky pro: Tyto tři způsoby se liší výší popouštěcí teploty. Výchozí kalení je stejné.", "section_level": 2}, {"title": "Napouštění vnitřním teplem.", "content": "Při menších kovářských pracích, jako je kování nástrojů a jejich následné zakalení, se používá tzv. napouštění, což je popouštění „na barvu“ vnitřním zbytkovým teplem. Při něm se nenechá zchladnout při zamočení celý průřez tělesa, ale zbylé teplo se nechá postupovat zevnitř zpátky do ostří nástroje, přičemž se sledují nabíhající popouštěcí barvy postupující směrem k ostří. Jakmile požadovaná barva dosáhne ostří, celý nástroj se zamočí do vody nebo se zamočí částečně a poté se nechá vychladnout ve vlhkém písku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Popouštění je tepelné zpracování oceli, během něhož se vhodným ohřevem ovlivňují její vlastnosti, zejména se odstraňuje vnitřní pnutí po předchozím kalení. Ocel se vždy po kalení popouští. Provádí se pomalým ohřátím materiálu na tzv. popouštěcí teplotu, která je nižší než teplota kritického bodu A1, tj. bez fázových a strukturních přeměn. Obvykle se provádí v tzv. popouštěcích pecích.", "tgt_summary": "回火(Tempering)是在冶金学当中,一种改善金属材料性质的热处理技术。", "id": 1471445}
{"src_title": "Jan I. Dánský", "tgt_title": "漢斯 (丹麥)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se jako třetí syn dánského krále Kristiána I. a jeho manželky Dorotey Braniborské z hohenzolernské dynastie, jeho nejstarší bratr však zemřel ještě před jeho narozením a druhý princ těsně po něm. V roce 1456 byl tedy Jan jmenován princem následníkem Dánska, v roce 1458 pak Norska a Švédska – za jeho vlády všechny tři severské země byly spojeny v tzv. Kalmarské unii.  Po smrti svého otce v roce 1481 se stal Jan novým králem Dánska a počátkem roku 1483, po shromáždění v Halmstadu, byl jmenován také králem norským. V roce 1483 byl korunovám nejdříve v Kodani a posléze v Trondheimu. 7. září téhož roku sešla švédská Rada v Kalmaru, kde byl zvolen švédským králem.  V Holsteinu privilegia udělená Kristiánem I. dovolovala, aby si obyvatelé svého nového vévodu vybrali ze synů zemřelého krále. Dorotea Braniborská, Janova matka, zdědila po svém manželovi správu vévodství; vzhledem k romu, že silně preferovala svého nejmladšího syna Frederika, rozhodla o tom, že vévodství budou rozdělena na dvě části mezi oba syny, poskytnuvši Frederikovi právo prvního výběru. Frederik si zvolil část se zámkem Gottorp, zatímco jeho starší bratr Jan, král Kalmarské unie, měl sídlo v městě Bad Segeberg. aby zde převzal vládu. Podle dohody Kristiána I. se šlesvicko-holštýnskými stavy vévodství byla nedělitelná, takže oficiálně fungovali Frederik a Jan jako spoluvládci – k oficiální volbě došlo 12. prosince 1482.  Ve Švédsku regent Sten Sture zdržoval 14 let Janův nástup na trůn země. Dánský král uzavřel roku 1493 alianci s Moskevským knížectvím (první smlouva dánského krále s Ruskem), které zaútočilo na Finsko (tehdy integrální součást Švédska). Invaze do Finska vzbudila u Švédů nespokojenost, neboť se domnívali, že Sten Sture vedl válku špatně. Jan získal podporu u většiny švédské šlechty, jež ho žádala o zásah v království; Jan roku 1497 využil tuto příležitost vstoupit do Švédska s početným žoldnéřským vojskem a 28. září porazil Stena Stura u Rotebra v okolí Stockholmu. Do švédského hlavního města vstoupil 11. října 1497 a 26. listopadu byl korunován švédským králem pod jménem \"Jan II.\", v době, kdy jeho syn Kristián byl jmenován jeho následníkem. Jeho švédská politika spočívala v udržení přátelských vztahů mezi Dánskem a Švédskem a mohl získal slib věrnosti od Stena Stureho.  Společně se svým bratrem Frederikem se Jan v roce 1500 pustil do dobývání regionu Dithmarschen, \"de iure\" pod svrchovaností Hoštýnska, \"de facto\" však fungujícího jako nezávislá republika. Podařilo se jim sebrat velké vojsko sestávající z jednotek nejen z obou vévodství, ale z celé Kalmarské unie a z německých žoldnéřů. Expedice však ztroskotala v bitvě u Hammingstedtu, kde dithmarschenští rozbili pobřežní hráze a vojsko obou bratří utrpělo zničující porážku; ztracena byla třetina jejich jednotek  Po tomto neúspěchu Janova vojenská prestiž silně utrpěla a následně vypukla proti králi povstání ve Švédsku a Norsku. V Dánsku byl Jan v roce 1501 svržen s trůnu a vláda byla opět nabídnuta Svenu Sturovi. Králova manželka Kristina bránila proti obležení švédských rebelů stockholmský hrad; ten padl jako poslední pevnost dánského krále ve Švédsku 9. května roku 1502. Po svém odchodu ze Švédska Jan zahájil se Švédy jednání, která nevedla k žádnému výsledku, takže v roce 1507 zahájil opět válku, srovnav se zemí švédské pobřeží. V Norsku potlačil povstání Janův syn Kristián (pozdější král Kristián II.), který vládl v zemi jako vicekrál. Hanza a především město Lübeck zvýšily objem svého obchodu se Švédskem, pročež se v roce 1510 dostaly do války s Dánskem. Zpočátku bylo Dánsko pustošeno hanzovními vojsky, později však Jan dobyl vítězství, která v dubnu roku 1512 vyústila ve smlouvu o míru.  Jan zemřel na zámku v Aalborgu 20. února roku 1513 a byl pochován v katedrále sv. Knuta v Odense.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina a potomci.", "content": "V roce 1478 se Jan oženil s princeznou Kristinou Saskou. Z manželství vzešlo šest potomků – pět synů a dcera, z nichž však pouze třetí syn – následník trůnu a dcera se dožili dospělosti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan I. Dánský, dánsky: Hans, (2. února 1455, Aalborg – 20. února 1513 tamtéž) byl král Dánska v letech 1481–1513, Norska v letech 1483–1513 a Švédska (jako Jan II.) v letech 1497–1501.", "tgt_summary": "汉斯(,1455年-2月2日-1513年-2月20日),本名约翰内斯(),在瑞典又名约翰二世(),是卡尔马联合的丹麦国王(1481年-1513年)、挪威国王(1483年-1513年)和瑞典国王(1497年10月-1501年),以及石勒苏益格和荷尔斯泰因公爵。汉斯是卡尔马联合国王克里斯蒂安一世之子。", "id": 2244443}
{"src_title": "Podraz", "tgt_title": "老千計狀元才", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "\"Poznámka:\" Film je rozdělen na sedm kapitol, které jsou oddělené krátkým zobrazením názvu kapitoly za doprovodu hudby. Malému podvodníku Johnnymu Hookerovi (Robert Redford) z Joliet (Illinois) s komplici Lutherem Colemanem (Robert Earl Jones) a Joem Eriem (Jack Kehoe) se podaří ukrást 11 000 dolarů nicnetušící oběti. Luther poté ohlásí, že dál už krást nebude, a doporučí Hookerovi v Chicagu vyhledat jeho starého přítele Henryho Gondorffa, který ho může naučit umění velkého podvodu.  Ovšem muž, kterého okradli, se chystal peníze předat svému šéfovi, mafiánskému bossovi Doylu Lonneganovi (Robert Shaw). Na cestě domů Hookera napadne zkorumpovaný policejní poručík William Snyder (Charles Durning) a chce po něm podíl z loupeže. Hooker mu dá falešné peníze. Lonneganovi muži zabijí Luthera a Hooker se vydá do Chicaga.  Gondorff (Paul Newman), který se schovává před FBI, zpočátku nechce riskovat nebezpečí, ale později souhlasí a začne plánovat, jak podvést Lonnegana. Sežene si k tomu spoustu pomocníků-podvodníků.  Gondorff zařídí, aby ve vlaku Lonneganovi ukradli peněženku a jako chicagský bookmaker \"Shaw\" si jeho penězi zaplatí vstup do Lonneganovy soukromé hry pokeru. V ní podvádí a vyhraje nad Lonneganem 15 000 dolarů. Hooker vystupuje jako Shawův zaměstnanec \"Kelly\" a je poslán pro peníze (které Lonnegan neměl, protože přišel o peněženku).  \"Kelly\" předstírá, že chce převzít místo po svém šéfovi Shawovi a přesvědčí Lonnegana, že má parťáka Lese Harmona ve Western Union, který mu může pomoci získat velké peníze v Shawově sázkové kanceláři díky sázení na již skončené dostihy. Harmon je ve skutečnosti jeden z hlavních podvodníků jménem Kid Twist. On a J. J. Singleton, další podvodník, si na chvíli \"vypůjčí\" opravdovou kancelář Western Union, aby napálili Lonnegana.  Během této doby se Johnny musí stále vyhýbat Snyderovi, který ho sleduje do Chicaga. Snydera si zavolá agent FBI Polk a nařídí mu, aby jim pomohl zatknout Gondorffa tím, že přivede Hookera, kterého pak oni donutí Gondorffa zradit.  V této kapitole se podvodníkům podaří znemožnit Lonneganovi vsadit si částku na koně tak vysokou, že by mu výhru pak nedokázali vyplatit, tím, že ho zdrží ve frontě u sázek tak dlouho, dokud dostih nezačne. Kůň, na kterého si chtěl vsadit, vyhraje, a tak se Lonnegan přesvědčí o úspěšnosti metody.  Mezi tím Hooker začne mít poměr s místní servírkou Lorettou. Lonnegan není spokojen s prací muže, kterého najal na hledání Hookera, a tak si najme profesionálního vraha jménem Salino. (Předtím Hookera nepotkal, takže neví, že Hooker a \"Kelly\" jsou stejná osoba.) Poté, co Hooker stráví s Lorettou noc, se vzbudí sám a jde do práce. Uvidí Lorettu, jak jde naproti němu. V tom se za ním objeví muž s černými rukavicemi, který zamíří pistolí v jeho směru. Kulka proletí okolo Hookera, zasáhne Lorettu do čela a usmrtí ji. Nakonec se ukáže, že jméno najatého vraha bylo \"\"Loretta\" Salino\". Muže s rukavicemi najal Gondorff, aby Hookera chránil.  Lonnegan přinese půl milionu dolarů, aby si vsadil na umístění koně Luckyho Dana na prvním místě, protože takové instrukce dostal od Harmona. Když dostih začne a Lonnegan si ověřuje svou sázku osobně u Harmona, ten se zděsí a řekne mu, že si měl vsadit pouze na umístění koně, protože doběhne jako druhý. Lonnegan zpanikaří, ale sázku už nemůže stornovat. Najednou do podniku vnikne FBI a Snyder a nařídí všem, aby zůstali stát na místě. Polk si stoupne před Gondorffa a pak řekne Hookerovi, že může jít. Gondorff si uvědomí zradu a střelí Hookera do zad; Polk pak zastřelí Gondorffa a nařídí Snyderovi, aby odvedl Lonnegana pryč, protože se chce vyhnout větším komplikacím. Když jsou Lonnegan a Snyder pryč, Hooker a Gondorff vstanou a všichni se začnou radovat a smát. Gondorff řekne \"Polkovi\": „Prima podraz, Hickey.“ Hooker a Gondorff pak odejdou, zatímco ostatní členové Podrazu vyklízí místnost, než se Snyder a/nebo Lonnegan a jeho muži vrátí pro peníze.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výhry.", "content": "Film získal sedm Oscarů a tři další nominace. Producentka Julia Phillips se stala první ženou, která získala Oscara za nejlepší film.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Většina písní ze soundtracku jsou ragtimy skladatele Scotta Joplina, mezi nimi i píseň \"The Entertainer\", kterou tento film učinil velmi známou. Pro film hudbu upravil Marvin Hamlisch, který za to získal i Oscara.", "section_level": 1}, {"title": "Pokračování.", "content": "V roce 1983 vyšlo méně úspěšné pokračování s jiným hereckým obsazením, \"Podraz 2\". Ve stejném roce byl plánován i prequel, ale po neúspěchu druhého dílu se z projektu sešlo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Podraz () je americký komediálně-kriminální film, který se odehrává v září 1936 a líčí příběh dvou profesionálních podvodníků (Paul Newman a Robert Redford), kteří chtějí okrást mafiánského bosse (Robert Shaw). Režíroval ho George Roy Hill, který už předtím Newmana a Redforda obsadil ve filmu \"Butch Cassidy a Sundance Kid\".", "tgt_summary": "是一部1973年上映的美国犯罪片,由乔治·罗伊·希尔执导,保罗·纽曼及罗拔·烈福等主演。此片故事取材自真人真事,以兄弟Fred及Charley Gondorff的骗局及被记录在大卫·W·毛雷尔的著作《\"The Big Con: The Story of the Confidence Man\"》为蓝本,描述两名骗子合作行骗的经过。电影原名是指骗子成功骗倒受害人而取得金钱的那一刻。", "id": 800007}
{"src_title": "Pugetův záliv", "tgt_title": "普吉特海湾", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Existují různá vysvětlení, kde se rozkládá a kam až sahá Pugetův záliv.  V roce 1792 dal George Vancouver jméno „Puget Sound“ vodám, nacházejícím se jižně od Tacomské úžiny. Pojmenoval ho po Peteru Pugetovi, členovi Britského královského námořnictva, který ho provázel na jeho pětileté cestě po Severozápadě USA. Později se jméno přeneslo i na vody severně od úžiny.  USGS definuje záliv jako všechny vody jižně od tří míst. Jedním je Úžina Admiralty mezi Olympijským poloostrovem a Whidbeyho ostrovem. Dalším je Klamný průliv mezi Whidbeyho ostrovem a Fidalgovým ostrovem. Posledním je jižní konec Swinomišského kanálu, který spojuje Skagitský záliv a Padillův záliv. Podle této definice sem patří tedy také Hoodův kanál, Záliv Possession a Saratožský průliv. Nepatří sem tedy Bellinghamův záliv, Padillův záliv, ani vody kolem ostrovů svatého Jana.  Záliv je jinak definován Národním úřadem pro oceán a atmosféru, který jej rozděluje do pěti částí. První čtyři se nachází v oblasti, kterou jako Pugetův záliv definuje USGS, ta pátá, zvaná „Severní Pugetův záliv“ ale ne. Ta je ohraničena na severu hranicí s Kanadou a na západě vzdušnou čarou mezi hranicí s Kanadou a ústím řeky Sekiu do moře. Podle této definice do zálivu patří tedy i velké části Georgijské úžiny a úžiny Juana de Fucy. Podle Arthura Kruckeberga z University of Washington se termín „Pugetův záliv“ pro vody severně od definice USGS občas používá, raději ale používá termín „Pugetův záliv a přilehlé vody“.  Alternativní termín pro Pugetův záliv mají původní obyvatelé, kteří ho nazývají Whulge, což znamená „slaná voda“. Od roku 2009 také oficiálně platí termín Sališské moře, který je používán pro Pugetův záliv a obě úžiny (Juana de Fucy a Georgijskou) dohromady. Termín „Pugetův záliv a přilehlé vody“ se také často používá pro oblast Bellinghamova zálivu a okolí souostroví svatého Jana.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "George Vancouver objevil záliv v roce 1792. 4. června téhož roku ho prohlásil britským územím a pojmenoval ho po Peteru Pugetovi z Britského královského námořnictva. Původně ho spravovala britská Společnost Hudsonova zálivu z pevnosti Fort Vancouver. V roce 1846 se po podepsání Oregonské dohody stal záliv částí amerických teritorií.  Prvním osídlením Evropany v oblasti Pugetova zálivu byla pevnost Fort Nisqually, která byla postavena v roce 1833. Jednalo se o zemědělskou usedlost a obchodní středisko společnosti Puget Sound Agricultural Company, která patřila pod Společnost Hudsonova zálivu.  Díky Oregonské stezce se mnoho osadníků rozhodlo osídlit oblast dnešního Washingtonu. V roce 1846 zde vzniklo první americké osídlení, když vzniklo město New Market, nyní známé jako Tumwater. V roce 1888 propojila oblast Pugetova zálivu s východem USA železnice Northern Pacific Railway.", "section_level": 1}, {"title": "Hydrologie.", "content": "USGS definuje záliv jako záliv s mnohými kanály a zátokami. Ve skutečnosti se tedy jedná o fjordový systém zaplavených glaciálních údolí. Tento systém sestává ze čtyř hlubokých kotlin, které jsou propojeny mnohem mělčími vodami. Patří mezi ně Hoodův kanál západně od Kitsapova poloostrova, Whidbeyova kotlina, východně od Whidbeyova ostrova, Jižní záliv, jižně od Tacomské úžiny a Hlavní kotlina, která se dále dělí na Úžinu Admiralty a Centrální kotlinu. Mělké části jsou termální morény a propojují nejen všechny čtyři kotliny, ale také oddělují Pugetův záliv od Úžiny Juana de Fucy.  Pugetův záliv je také obecně brán jako začátek Vnitřní pasáže.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Kontinentální ledovce se opakovaně rozšiřovaly a zase ustupovaly z území Pugetova zálivu. Poslední glaciace, zvaná Fraserova, měla tři pasáže. Při té třetí, která se nazývala Vashonova, se část Kordillerského ledovce rozšířila až na území Pugetova zálivu. Před patnácti tisíci lety pokrývala území okolo Seattlu 910 metrů tlustá vrstva ledovce, zatímco na nynějších hranicích s Kanadou dosahoval ledovec šířky (\"spíš tloušťky\") až 1 800 metrů. Protože každé nové posunutí ledů zahlazuje důkazy těch dřívějších, Vashonova glaciace zanechala na území největší známky. Nejdále se ledovec dostal až na jih od města Olympie, k městu Tenino a pokrýval nížiny mezi Olympijským a Kaskádovým pohořím. Před čtrnácti tisíci lety začal led ustupovat a o tři tisíce let později opustil území státu.  Vashonova glaciace změnila povrch okolí a vytvořila četné drumliny a drumlinová pole. Ledovcovým způsobem vzniklo například Washingtonovo a Sammamishské jezero, Hoodův kanál i hlavní kotlina Pugetova zálivu. Když ledovec ustupoval, v oblasti zálivu bylo uloženo velké množství ledovcového tillu. Půdy, které se vyskytují v regionu jsou méně než deset tisíc let staré, jsou považovány za nezralé.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Unikátní státní systém trajektové dopravy Washington State Ferries umožňuje autům a lidem pohybovat se po celém regionu, spojuje větší ostrovy v zálivu s pevninou.", "section_level": 1}, {"title": "Flora a fauna.", "content": "Odhaduje se, že kolem milionu exemplářů měkkýše \"Panopea generosa\" se skrývá v usazených horninách zálivu. Tyto měkkýši jsou nejpopulárnější v Asii, kde jsou oblíbenou pochutinou. Vypadají jako dlouhé tlusté žížaly. Velkou turistickou atrakcí v zálivu jsou kosatky dravé. Mnoho zdejších mořských živočichů využívá jako zdroj potravy také lososy. Mezi zdejší ploutvonožce patří tuleň obecný, lachtan ušatý a lachtan kalifornský, občasně se zde vyskytují také rypouši severní. Kromě kosatek zdejší vody obývají také plejtvák malý, keporkak a plejtvákovec šedý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pugetův záliv (výsl. „pjůdžit“) je záliv v americkém státě Washington. Jedná se o komplex estuárů, který obsahuje propojené průlivy a zátoky s jednou hlavní a jednou vedlejší cestou k úžině Juana de Fucy. Tou hlavní je úžina Admiralty a tou vedlejší je Klamný průliv. V Klamném průlivu proudí pouze asi 2 procenta vody, která proudí mezi zálivem a úžinou. Záliv je 160 km dlouhý mezi Klamným průlivem a Olympií. Průměrná hloubka je 62 metrů a největší hloubka je 280 metrů u Point Jeffersonu mezi městy Indianola a Kingston.", "tgt_summary": "普吉特海湾(英语:Puget Sound;)是一个位于美国西雅图西岸峡湾,北临加拿大温哥华岛,属萨利希海的一部分。海湾本身是一个河口系统,结构复杂,交织着通往海洋的水道和盆地。当中有一大一小的通道透过胡安·德富卡海峡与太平洋相连,较大的为阿德默勒尔蒂湾(英语:Admiralty Inlet),较小的是迷幻水道(英语:Deception Pass)。通过阿德默勒尔蒂湾的海水,占海湾与胡安·德富卡海峡之间的潮汐水体交换的2%。海湾的范围,从北起迷幻水道起计算,到南方的奥林匹亚,距离约160公里,平均海深约60米,最深处是基沙普县的Indianola与Kingston之间的Point Jefferson对出海底,深度有280米。而海湾的主要盆地位于惠德比岛南端与塔科马之间,水深180米。", "id": 1631019}
{"src_title": "Ostencovití", "tgt_title": "鱗魨科", "src_document": [{"title": "Anatomie a stavba těla.", "content": "Ostencovití mají velice oválné a komprimované (slisované) tělo. Hlava je velká, zakončena malým ústním otvorem s velmi silnými zuby, které jsou přizpůsobené k drcení ulit a korálů. Spodní čelist se skládá ze čtyř zubů na každé straně, zatímco horní čelist obsahuje sadu dalších šesti destičkových zubů. Kromě zubů se chrání také malými ocasními trny, které mohou poškrábat a zranit jiné ryby nebo dokonce člověka. Oči jsou malé, v horní části hlavy, daleko od úst a fungují nezávisle na sobě, každé oko se může pohybovat jiným směrem. Přední hřbetní ploutev je tvořena ze tří ostnů, z nichž první je nejdelší a nejsilnější. Dostali podle nich i své pojmenování. Ostny fungují jako ochrana před predátory. První osten je uzamčen do druhého a pomocí třetího jej může opakovaně vystřelovat do vzpřímené polohy. Působí tak větší a pro predátora by tudíž bylo obtížné jej spolknout. Řitní a zadní hřbetní ploutve jsou schopné vlnit se ze strany na stranu, což pomáhá rybě plout pomaleji. Srpkovitou ocasní ploutev používají ostencovití pouze v případě úniku před nebezpečím.  Většina ostencovitých dorůstá délky 20-50 centimetrů, některé druhy mají však až jeden metr (\"Pseudobalistes naufragium\"). Jsou velice pestře zbarveni. Mezi základní barvy patří modrá, žlutá, oranžová, bílá, černá, šedá a hnědá. Na těle mají propracované ornamenty, které obsahují skvrny a čáry. Barevné schémata jim umožňují dobře splynout s místem, ve kterém se vyskytují.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Ostencovití se vyskytují především v mělkých vodách a podél korálových útesů. Jsou to agresivní ryby, které chrání své teritorium, především pokud jde o samice, které hlídají své jikry. Mohou napadnout také potápěče, pokud se pohybuje na jejich teritoriu. Kousnutí může být bolestivé, nikoliv však smrtelné. Většinou žijí samostatně, ale vzhledem k tomu, že hledají potravu na stejných místech, bývají často považováni za skupinu. Během dne jsou neustále v pohybu, zpomalují až v noci, kdy hledají úkryt v písku, do kterého se schovávají před predátory.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Samci ostencovitých migrují na svá tradiční místa, kde probíhá tření, která si důkladně chrání před ostatními samci, protože bez vlastního území by neměli ke tření šanci. Území samce slouží k rozmnožování a péči o mláďata. Většina samčích teritorií se nachází nad písčitým mořským dnem nebo skalním útesem. Na každém teritoriu je více než jedna samice a samec se tře s každou z nich. Na ostrově Izu v Japonsku má jeden druh ostencovitých (\"Xanthichthys mento\") na svém teritoriu ve stejnou dobu až tři samice, se kterými se postupně tře.", "section_level": 2}, {"title": "Péče o mláďata.", "content": "Samice v období tření klade velké množství vajíček, z kterého ale přežije jen malý počet. O jikry se stará samec i samice. Samice je v bezprostřední blízkosti jiker, chrání je a fouká na ně vodu, aby je dobře zásobovala kyslíkem. Samec je ve větší vzdálenosti a chrání samičku i jikry před případným nebezpečím. Po vylíhnutí jsou mláďata stále v ohrožení, protože představují chutnou potravu pro větší ryby. Dospělosti se dožije jen málo z nich.", "section_level": 3}, {"title": "Potrava.", "content": "Ostencovití jsou masožravci. Velkou část jejich potravy tvoří krabi, krevety, mořští ježci, červi a jiní bezobratlí. Dále jí mušle, které dokáží rozdrtit pomocí svých silných zubů. Můžeme je také vidět jíst jiné menší ryby, které neloví, ale pokud najdou mrtvé tělo ryby, sní ji. Potravu vyhledávají na dně oceánů a moří, kdy pomocí vody, kterou vystřelují z úst, odstraňují písek, ve kterém se většinou jejich potrava nachází.", "section_level": 2}, {"title": "Chov ostencovitých.", "content": "Ostencovití jsou také chováni v akváriích. Jsou ovšem velmi nároční, nedoporučují se proto začátečníkům. Bývají agresivní vůči ostatním rybám, z toho důvodu je lepší chovat je samostatně, v páru s dalším ostencem nebo stejně velkými rybami, záleží na druhu ostencovitého. Potřebují velké nádrže s prostorem pro plavání a úkryt. Často se stává, že ostencovití útočí na vybavení akvária, především na ohřívače akvária, topítka, korály. Je důležité krmit je 3 až 5× denně pestrou stravou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ostencovití (\"Balistidae\") je čeleď mořských paprskoploutvých ryb z řádu čtverzubci (\"Tetraodontiformes\"). Ostencovití se vyskytují v tropických mořích celého světa, v menší míře zasahují i do moří subtropů a mírného pásu. Je známo asi 40 druhů ve 12 rodech.", "tgt_summary": "鳞鲀科又称皮剥鲀科,是辐鳍鱼纲鲀形目的其中一科。多属于海水观赏鱼,商品名为砲弹,英文则是称做板机鱼,因为鱼上方有个像枪支板机的角,在珊瑚礁中可以将自己固定在洞穴里,此外这种鱼非常凶悍,应小心遭其咬伤。", "id": 1056420}
{"src_title": "Karel II. Neapolský", "tgt_title": "卡洛二世 (那不勒斯)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Karel byl druhorozeným synem hraběte Karla z Anjou a jeho první choti Beatrix, dcery provensálského hraběte Ramona Berenguera V. Jeho otec získal díky papežské nabídce, vlastní ctižádostivosti a nezbytné dávce vojenského štěstí sicilské království. Korunován byl v lednu 1266.  Jako princ měl Karel, svými současníky byl pro tělesný handicap zván \"Chromý\", od roku 1268 titul vévody ze Salerna. V květnu či červnu 1270 se jako šestnáctiletý se oženil s uherskou princeznou Marií, dcerou krále Štěpána V. a Alžběty, dcery kumánského chána Kuthana.  Isabela Neapolská byla naopak provdána za mladého uherského krále Ladislava IV. Kumána.", "section_level": 1}, {"title": "Aragonské vězení.", "content": "Roku 1282 se Sicílie vzbouřila proti anjouovské nadvládě. Karel tehdy žil v provensálském hrabství a otec jej poslal na pařížský dvůr, kde měl mladík získat příslib vojenské pomoci. Královský bratranec Filip III. ochotně strýci poslal posily. Roku 1284 Karel v bitvě u Neapole upadl do zajetí aragonského admirála Rogera z Laurie a svého otce tím velmi popudil. Roger z Laurie přislíbil Karlovo propuštění na oplátku za propuštění Beatrix, dcery krále Manfréda, ale klamal a Karla s sebou odvezl do Katalánska.  V internaci strávil Karel celé roky O propuštění se zasloužila anglická královna Eleonora, která nelitovala peněz ani času a její snaha byla korunována úspěchem. Karel byl po opakovaných diplomatických vyjednáváních propuštěn v říjnu 1288 a donucen slíbit, že nebude používat titul sicilského krále a dát tři ze svých synů jako rukojmí aragonskému králi. Po nuceném příjezdu na francouzský dvůr nechal král Filip IV. jeho průvodce zatknout a Karla s vojenským doprovodem a mnoha rytíři poslal do Itálie, kde byl nadšeně přivítán guelfy a papežem Mikulášem IV.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda.", "content": "S otcem se po návratu domů již nesetkal a 29. května 1289 byl v katedrále v Rieti korunován králem Sicílie. V červnu 1295 podepsal se svým aragonským protějškem smlouvu z Anagni, která zaručovala propuštění rukojmí. Úplné složení zbraní přinesla až roku 1302 smlouva z Caltabellotta, v níž získal Sicílii Fridrich Aragonský, mladší bratr aragonského krále Jakuba II. a vnuk krále Manfréda.  Karel se rozhodl se ujmout po otci zděděného jeruzalémského trůnu, což je donutilo k otevřenému sporu s kyperskými Lusignany. Posléze na jeruzalémskou korunu rezignoval a upřel své úsilí k udržení panství v Řecku a Albánii, kde se střetl se Štěpánem Urošem a byzantským císařem Andronikem II.  Zemřel roku 1309 ve věku 55 let a byl pohřben v dominikánském kostele v Neapoli. Na sicilský trůn nastoupil jeho třetí syn Robert.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karel II. Neapolský (\"francouzsky Charles le Boîteux\", \"italsky Carlo II d'Angiò\"; 1254 – 6. května 1309 Neapol) byl neapolský král.", "tgt_summary": "卡洛二世(1254年-1309年-5月5日)亦称为跛子卡洛(; ),是那不勒斯国王(1285年-1309年在位)、亚该亚亲王(1285年-1289年在位)、普罗旺斯及福卡勒基耶伯爵(1285年-1290年在位)和安茹及曼恩伯爵(1285年-1289年在位)。卡洛二世亦从1285年起自称为阿尔巴尼亚国王及耶路撒冷国王。祖父为法国国王路易八世,父亲为那不勒斯的Capetian House of Anjou的始创人卡洛一世。", "id": 1438605}
{"src_title": "Říše Chan (1360–1364)", "tgt_title": "陳漢", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Roku 1357 prošla říše Tchien-wan, jeden ze států vzniklých v průběhu povstání rudých turbanů, vážnou krizí. První ministr Ni Wen-ťün se pokusil zabít císaře Sü Šou-chueje, byl ale sám zabit svým podřízeným Čchen Jou-liangem. Čchen si poté vybudoval vlastní doménu v severním Ťiang-si.  Počátkem roku 1360 se prohlásil králem Chan s hlavním městem v Ťiou-ťiangu. Vzápětí zaútočil na ťienwanskou metropoli Chan-jang a zabil Süa i s většinou ťienwanského dvora. Následně se v červnu 1360 prohlásil císařem říše Velká Chan a obsadil většinu ťienwanských území. Pouze v S’-čchuanu si tamní místodržitel Ming Jü-čen udržel samostatnost, od roku 1360 jako král státu Lung-šu, od 1362 císař říše Velká Sia. Čchen zformoval spolehlivou centrální vládu, ale na regionální a místní úrovni byla jeho autorita nepevná a často zpochybňovaná. K jeho nejbližším spolupracovníkům patřili hlavní rádce Čang Pi-sien a velký maršál Čang Ting-pien. Vyzdvihl i své bratry, když jim udělil knížecí tituly, nejbližší z nich mu byl Čchen Jou-žen.", "section_level": 1}, {"title": "Válka s Ču Jüan-čangem.", "content": "Ještě roku 1360 se Čchen Jou-liang rozhodl zaútočit na východněji položenou sungskou provincii Ťiang-nan, spravovanou Ču Jüan-čangem. Navázal kontakt s Čang Š’-čchengem, jehož území se rozkládalo na východ od Čuova, a navrhl mu společný útok na Ťiang-nan, Čang ale nepodnikl žádnou akci.  Chanové válku zahájili tažením na Nanking, obránci však byli připraveni a útok byl rozdrcen. Chanská armáda ztratila asi dvacet tisíc vojáků, navíc nepřítel ukořistil přes 100 velkých lodí a několik set menších, což mu dalo převahu na řekách v letech 1361–1362.  Následující rok (1361) byla chanská vojska nucena přejít k obraně. Ču Jüan-čang dobyl Ťiou-ťiang, zbytky Čchen Jou-liangových vojsk zablokoval ve Wu-čchangu a sám se usadil v Nan-čchangu. V zimě 1361/62 pak upevňoval svou moc na dobytém území. Ale opustil Nan-čchang ještě dřív než kompletně zabezpečil dobytá území v provincii Ťiang-si, a následující povstání potlačil pouze za pomoci vojsk stažených z wučchangské oblasti. Další rebelie na východě v Če-ťiangu a zrada mezi vysokými veliteli oslabily Ču Jüan-čangův režim, který byl nucen vrhnout hlavní síly proti nyní aktivnímu Čang Š’-čchengovi na východě. Situace využila chanská vláda k protiofenzívě, její armáda znovu obsadila Ťiou-ťiang a v srpnu 1361 i An-čching. V září 1361 Ču vyslal loďstvo proti Chanům, to oblehlo An-čching, obešlo jej a pokračovalo dál k Chu-kchou – vstupu do jezera Pcho-jang. Pak porazilo chanské loďstvo před Ťiou-ťiangem a zaútočilo na Ťiou-ťiang a neúspěšně na Chan-jang. Ču Jüan-čang se poté usadil s hlavními silami v Ťiou-ťiangu a zabezpečoval si kontrolu nad Ťiang-si. Začátkem roku 1362 se mu vzdal velitel chanské posádky Nan-čchangu Chu Mej, načež byl zařazen do Čuovy armády i se svými vojáky. Poté Ču definitivně získal převahu v Ťiang-si.  Vražda Čagana Temüra 6. července 1362 přinesla zmatek do severní Číny a tak uvolnila ruce Číňanům na Jang-c’-ťiang. Od ledna do září 1363 byly hlavní síly Ču Jüan-čanga vázány na severu v An-chueji, kde bojovaly s oddíly Čang Š’-čchenga a Mongoly. Angažování hlavních sil protivníka na jiné frontě přineslo Čchen Jou-liangovi možnost pokusit se o znovudobytí Ťiang-si. Zmobilizoval muže z Chu-peje a Chu-nanu a vybudoval novou flotilu. Jeho nyní třistatisícová armáda početně převyšovala hlavní síly Čua. Čchen Jou-liang plánoval dobytí Nan-čchangu a předpokládal, že pak místní velitelé v Ťiang-si opět přejdou na jeho stranu. S využitím jejich sil chtěl zaútočit na Nanking.  Ačkoli v dobře opevněném Nan-čchangu Čuova posádka pod velením Ču Wen-čenga a Teng Jüa odolávala obležení už od začátku června 1363, Ču se o vážnosti situace dozvěděl až začátkem srpna 1363 (tehdy zjevně selhalo zpravodajství, v ostrém kontrastu se včasným varováním roku 1360), byl totiž zaujat problémy na severu a východě. Dne 15. srpna 1363 vyrazila Čuova armáda z Nankingu proti Chanům s asi stotisíci muži (zhruba stejně jako roku 1360, přírůstky od té doby byly rozptýleny v Če-ťiangu a rozmístěny do posádek Nan-čchangu a Nankingu).  Dne 29. srpna se obě flotily setkaly na jezeře Pcho-jang ve čtyřdenní bitvě, chanská flotila utrpěla těžké ztráty, ale nebyla zcela zničena. První dva dny Čuova flotila ustupovala, třetí den Ču použil sebevražedné útoky „ohňových lodí“ naplněných střelným prachem; jejich výbuchy měly na těsné chanské linie zničující efekt: byly potopeny stovky lodí se dvěma bratry Čchen Jou-lianga. I útočníci měli těžké ztráty, a tak další den byl ve znamení odpočinku a oprav. Boj byl obnoven 2. září, chanská flotila získávala převahu, až nakonec opanovala bojiště. Celkově se ale situace obrátila ve prospěch Ču Jüan-čanga. Mezitím totiž pozemní vojska Chu Te-ťiho uvolnila obležení Nan-čchangu, což bylo cílem tažení. A navíc 3. září padl v jezerní bitvě chanský císař Čchen Jou-liang. Smrt vládce demoralizovala řadu důstojníků, kteří se vzdali. Nicméně Čang Ting-pien a mladý syn zemřelého císaře Čchen Li uprchli do Wu-čchangu.", "section_level": 1}, {"title": "Zánik.", "content": "Čchen Li nastoupil na chanský trůn a pokračoval ve válce. Odolal dvouměsíčnímu obležení Wu-čchangu koncem roku 1363, nicméně nebyl schopen klást účinný odpor postupujícímu obsazování chanské říše. Když v březnu 1364 opět přitáhla Ču Jüan-čangova armáda k Wu-čchangu, bezmocný císař se vzdal. Poté se Ču Jüan-čang soustředil na obsazení a absorpci chanských teritorií. Mnoho prefekturních a okresních velitelů se vzdalo bez boje, přesto se obsazování Chu-peje, Chu-nanu a Ťiang-si protáhlo do dubna 1365.  Poražená rodina Čchen sice ztratila samostatnou vládu, ale udržela se mezi nobilitou. Čchen Li, jeho děd Čchen Pchu-cchaj a strýcové Čchen Jou-fu a Čchen Jou-čen obdrželi vysoké tituly a příjmy. Až roku 1372 byl, po konfliktu se členy Ču Jüan-čangova okolí, Čchen Li poslán do Koreje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Říše Chan, plným názvem říše Velká Chan () byla jedním z krátkodobě existujících povstaleckých států existujících v Číně během povstání rudých turbanů, v závěrečné fázi trvání říše Jüan. Založil ji v Ťiang-si roku 1360 generál Čchen Jou-liang, vládnoucí tam od roku 1357 jménem povstalecké říše Tchien-wan, téhož roku Čchen říši Tchien-wan dobyl. Zanikla roku 1364, když se Čchen Li, druhý a poslední vládce říše Chan, vzdal armádě říše Ming.", "tgt_summary": "陈汉是元朝末年由陈友谅在湖北、江西建立的一个王朝,后被明朝所灭。", "id": 484896}
{"src_title": "Chelsea Manningová", "tgt_title": "切爾西·曼寧", "src_document": [{"title": "Zadržení, uvěznění a obvinění.", "content": "Tehdy ještě Manning byl jako analytik americké rozvědky přidělen k 10. horské divizi Spojených států amerických v Iráku. Byl zadržen agenty United States Army Criminal Investigation Command na základě udání amerického hackera a informátora Adriana Lamo, kterému se údajně Manning svěřil.  Zadržen měl být 25. května 2010 v Iráku, o tři dny později převezen do Kuvajtu, na tamní americkou základnu Arifdžán, a později (pravděpodobně na začátku července) převezen do USA, na vojenskou základnu (patřící námořní pěchotě Spojených států) u města Quantico ve Virginii.  Obvinění proti Manningovi (celkem v osmi bodech) prezentovala americká armáda až po dvou měsících jeho zadržování, dne 6. července 2010. Naproti tomu články o Manningově zadržení a věznění nicméně poukazovaly na to, že doposud Manning nebyl formálně obviněn ze spáchání trestného činu. Na jaře 2011 bylo k jeho případu přidáno 22 dodatečných obvinění, včetně „napomáhání nepříteli“, za což v USA hrozí výjimečný trest, žalobce se však vyjádřil, že jej nebude požadovat. V dubnu 2011 byl shledán způsobilý ke stanutí před vojenským soudem.", "section_level": 1}, {"title": "Vězeňské podmínky.", "content": "Manning byl držen v zařízení s maximální ostrahou a současně v režimu POI (\"Prevention of Injury\" – prevence zranění), pomocí kterého lze vězňům nebo chovancům omezit jejich pohyb, kontakt s ostatními lidmi a usměrnit dobu, po kterou budou moci spát a kdy budou vzhůru. Byl na samotce v malé cele (6×12 stop) po 23 hodin denně, nebyly mu dovoleny návštěvy (ani rodinných příslušníků – výjimkou během posledních měsíců bylo několik málo návštěv jeho právníka a jeho kamaráda a důvěrníka, Davida House). V rámci vězeňského režimu měl Manning budíček v 5 hodin ráno a až do 8 hodin večer měl zakázáno spát, a bylo mu zakázáno v cele cvičit. Podle Manningova právního zástupce a psychologa není takový režim nezbytný. Podmínky, ve kterých byl Manning zadržován, budily pozornost médií, která je označovala za „extrémní“, „nehumánní“, „hanebné“ a též, že se jednalo o formu mučení. V souvislosti s Bradley Manningem se objevovalo i spojení „politický vězeň“, spolu se zprávou, že podmínky věznění měl na základě formální stížnosti zkoumat komisař OSN. Ten v březnu 2012 shledal, že se Spojené státy na Manningovi dopustily mučení, krutého a ponižujícího zacházení a porušení presumpce neviny.  V polovině prosince 2010 tiskový mluvčí Pentagonu David LaPonde prohlásil, že s Bradley Manningem je zacházeno jako s jakýmkoli vězněm v zařízení s maximální ostrahou; že Manning může cvičit, číst tisk, přijímat návštěvy a po jednu hodinu denně sledovat televizi. Manningův přítel a důvěrník, David House, který měl o týden později v rozhovoru pro MSNBC příležitost mluvit o podmínkách jeho zadržování, toto prohlášení ve všech bodech popřel a dodal, že nedostatek cvičení a duševní stimulace se začínal na Manningovi projevovat na jeho zdraví i psychice. V rozhovoru též poznamenal, že jediný zdroj Manningova zadržení a dlouhého věznění je velmi nedůvěryhodný (poukázal na nucený pobyt Adriana Lamo na psychiatrické léčebně, kde byl od 28. dubna do 7. května 2010, krátce před Manningovým zadržením) a že nic nenaznačuje tomu, že by spojení mezi Manningem a zakladatelem WikiLeaks, Julianem Assangem vůbec existovalo. 25. ledna 2011 vyšetřovatelé americké armády konstatovali, že se jim nepodařilo najít důkazy spojující Manninga s Assangem (z čehož krom jiného vyplývá, že nemají možnost stíhat Assangeho za prozrazení amerických diplomatických depeší). Současně s tím byl Manningovi zrušen režim \"Prevention of Injury\". 10. dubna podepsalo 250 prominentních amerických právníků protest proti zacházení s Bradley Manningem. Mezi nimi i Laurence Tribe, profesor Harvardovy univerzity, považovaný za největší liberální autoritu v USA na ústavní právo (učil mj. i Baracka Obamu), jehož názorem je, že toto zacházení je „nejenže ostudné, ale též protiústavní“. Dne 8. dubna 2011 si velitel věznice vyžádal hlášení o vězeňských podmínkých Manninga a zjistil četná pochybení, která se následně snažil skrýt.", "section_level": 2}, {"title": "Osvobození.", "content": "Dne 17. ledna 2017 zrušil prezident Obama zbytek trestu pro Manningovou. K propuštění došlo 17. května 2017.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chelsea Elizabeth Manningová (rozená Bradley Edward Manning,* 17. prosinec 1987) je bývalý americký vojín; je známá kvůli věznění a odsouzení za neoprávněné nakládání s utajovanými informacemi a jejich zveřejňování, především amerických diplomatických kabelogramů na WikiLeaks. Je trans ženou; v srpnu 2013 oznámila, že se odmalička cítí být ženou a začala svou tranzici. Manningová byla od 24. února 2012 oficiálně obviněna z „napomáhání nepříteli“ a 21. srpna 2013 odsouzena k 35 letům vězení. Evropskými pirátskými stranami byla v únoru 2014 spolu s Edwardem Snowdenem nominována na Nobelovu cenu míru. V květnu 2017 byla z vězení propuštěna na základě milosti udělené prezidentem Obamou.", "tgt_summary": "切尔西·伊丽沙白·曼宁(英语:Chelsea Elizabeth Manning,1987年-12月17日),本名布拉德利·爱德华·曼宁(英语:Bradley Edward Manning),生于美国奥克拉荷马州,曾为美国陆军上等兵,于2010年时因涉嫌将美国政府的机密文件外泄给维基解密网站而遭美国政府逮捕,判刑35年。", "id": 706498}
{"src_title": "Maxine Hong Kingstonová", "tgt_title": "汤婷婷 (作家)", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Kingstonová se narodila v Kalifornii ve městě Stockton. Její rodiče, Tom a Jing Lan Hongovi, pocházeli z první generace čínských přistěhovalců. Toma rodiče vedli ke studiu a ve své vesnici Sun Woi blízko Kantonu byl učitelem. V USA pracoval v prádelně a byl majitelem herny. Jing vystudovala v Kantonu na škole To Keung na porodní asistentku. Tom odjel do Ameriky v roce 1924 a teprve v roce 1939 si mohl dovolit přivézt i svou ženu. Kingstonová byla třetí z jejich devíti dětí a nejstarší ze šesti dětí narozených ve Spojených státech.  Kingstonovou to k psaní táhlo od dětství, kdy vyhrála pět dolarů od časopisu \"Girl Scout Magazine\" za esej nazvanou „Jsem Američanka“. Na Berkeley začala studovat inženýrství, ale posléze přestoupila na angličtinu. V roce 1962 si vzala herce Earla Kingstona a začala učit na střední škole. Následující rok se dvojici narodil syn Josehp Lawrence Chung Mei. Poté, co se v roce 1967 odstěhovali na Havaj, se začala Maxine naplno věnovat psaní a dokončila a vydala svůj první román \"\". Její knihy často odrážejí její kulturní dědictví a mísí se v nich fikce s literaturou faktu.  Mezi její díla patří kromě \"\" (1976), která získala cenu National Book Critics Circle Award for Nonfiction, také kniha \"China Men\" (1980), která v roce 1981 získala cenu National Book Award. Dále napsala román \"\", příběh postavy založené na mýtickém čínském hrdinovy Sun Wu-kchungovi. Mezi její nejnovější knihy patří \"To Be The Poet\" a \"The Fifth Book of Peace\".  V roce 1990 natočila režisérka Gayle K. Yamadová dokumentární film \"Maxine Hong Kingston: Talking Story\". Film, ve kterém hrají významní američtí herci asijského původu jako Amy Tanová a David Henry Hwang, se zabývá životem Kingstonové a zvláště jejími názory na kulturní dědictví a utlačování na základě rasy i pohlaví. Ve stejném roce film získal ocenění CINE Golden Eagle. Kingstonová se podílela také na produkci historického dokumentu Billa Moyerse pro neziskový televizní kanál PBS \"Becoming American: The Chinese Experience\".  V roce 1997 jí prezident USA Bill Clinton udělil medaili National Humanities Medal. V květnu 2007 získala cenu Northern California Book Award Special Award in Publishing za antologii \"Veterans of War, Veterans of Peace\" (2006), kterou editovala.  V březnu roku 2003 byla při účasti na protiválečných protestech ve Washingtonu, D.C. zatčena, protože odmítla odejít poté, co ji k tomu vyzvala místní policie. Sdílela potom vězeňskou celu se spisovatelkou Alice Walkerovou; protestů se účastnila i další známá spisovatelka Terry Tempest Williamsová. Protiválečný postoj Kingstonové se výrazně promítl do jejích děl; podle jejích vlastních slov byla kniha \"The Fifth Book of Peace\" inspirovaná jejím dětstvím v období druhé světové války.", "section_level": 1}, {"title": "Vlivy.", "content": "V rozhovoru otištěném v časopisu American Literary History odkryla Kingstonová svůj obdiv k Waltu Whitmanovi, Virginii Woolfové a Williamu Carlosu Williamsovi, kteří měli inspirující vliv na její dílo i názory na gender. O díle Walta Whitmana řekla Kingstonová: „Líbí se mi rytmus jeho jazyka a jeho svoboda a nespoutanost. Je to tak americké. A také jeho vize nového lidského druhu, který měl být v této zemi vytvořen—i když nikdy nezmínil přímo Číňany nebo etnické Číňany—ráda si představuju, že myslel všechny možné druhy lidí. Taky se mi líbí, že ve \"Stéblech trávy\" vždycky říká ‚muži a ženy‘, ‚mužský a ženský‘. Je tak odlišný od ostatních autorů té doby, a vlastně i současné doby. Už před sto lety zahrnoval do všeho i ženy a vždycky používal [ta slova] ‚muži a ženy‘, ‚mužský a ženský‘.“ Kingstonová pojmenovala hlavní postavu knihy \"Tripmaster Monkey\" po Whitmanovi \"Wittman Ah Sing\". O Woolfové řekla: „Zjišťuju, že kdykoli se mi práci nebo v životě nevede, tak když si přečtu \"Orlanda\" Virginie Woolfové, pokaždé jakoby do mě vlil novou životní sílu. Obdivuju to, jak dokáže stvořit postavu, která žije čtyři sta let, a to, že Orlando může být muž a taky může být žena. Virginii se podařilo porazit časová, genderová i kulturní omezení.“ Podobně i u Williama Carlose Williamse vyjadřuje Kingstonová obdiv pro jeho zdánlivě ‚bezgendrové‘ dílo: „Mám ráda \"In the American Grain\", protože tam dělá tu samou věc. Abraham Lincoln je matkou naší země. Mluví o úžasné ženě, která prochází bojištěm s svými vousy a svým šátkem. Je to tak osvobozující, že nemusíme být spoutaní jedinou etnickou skupinou a jedním pohlavím – oba [Woolfová a Williams] mi vždycky vnuknou pocit, že můžu psát jako muž, jako černoch, jako běloška; nemusím být spoutaná časem a svou fyzickou podstatou.“", "section_level": 1}, {"title": "Kritika a diskuze.", "content": "Ačkoli je práce Kingstonové vysoce ceněná, byla i kritizována a to zejména některými příslušníky čínsko-americké komunity. Americký dramatik a spisovatel Frank Chin tvrdě kritizoval její \"\", která podle něho pošpinila čínskou tradici novou interpretací čínských příběhů a mýtů. Chin obvinil Kingstonovou, že „svévolně adaptovala [tradiční příběhy] tak, aby se shodovaly s předsudky bílých rasistů a vytvořila falešnou čínsko-americkou kulturu, která je pro mainstreamové publikum stravitelnější.“ Kingstonová na tuto kritiku reagovala v rozhovoru v roce 1990, kde řekla, že muži si myslí, že spisovatelky „dosáhly úspěchu spoluprací s bílým rasismem,“ a to tím, že „se podbízejí bílému vkusu pro feministická díla... Je to jednostranná hádka, protože ženy neodpovídají. Necháme je říkat tyhle věci, protože se nechceme na tomto rozvratu podílet.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Maxine Hong Kingstonová (; * 27. října 1940 Stockton, Kalifornie) je Američanka čínského původu, spisovatelka a emeritní profesorka na University of California v Berkeley, kde v roce 1962 dokončila bakalářské studium angličtiny. Napsala tři romány a několik publikací o zkušenostech čínských imigrantů žijících ve Spojených státech. Její slavný memoár \"\" se zabývá problematikou genderu a etnické příslušnosti a tím, jak tyto koncepty ovlivňují životy žen. Za svůj přínos čínsko-americké literatuře obdržela mnoho ocenění, mimo jiné v roce 1981 za knihu \"China Man\" ocenění National Book Award.", "tgt_summary": "汤婷婷(Maxine Hong Kingston,1940年),华裔美国女作家。生于加利福尼亚州斯托克顿,籍贯广东新会。", "id": 812221}
{"src_title": "Fang Kuo-čen", "tgt_title": "方国珍", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Fang Kuo-čen pocházel z okresu Chuang-jen na pobřeží centrálního Če-ťiangu, narodil se v rodině loďařů, druhý ze čtyř bratrů, zůstal negramotný. Byl vysoký, imponujícího chování, přirozený vůdce.  Jeho rodina byla zapojena do ilegálního obchodu. Roku 1348 byl nařčen ze spojenectví s piráty. Fang muže, který ho obvinil, zabil a pak mu nezbylo než se pirátem skutečně stát. Sebral bratry a stoupence z rodné vesnice a odpluli na moře. Vybudoval silné loďstvo, které žilo z drancování pobřežních měst a vesnic. Koncem 50. let jeho námořnictvo zesílilo na více než tisíc lodí všech velikostí a získalo jasnou převahu na moři.  Roku 1356 získal kontrolu na třemi pobřežními prefekturami Če-ťiangu (Čching-jüan – dnes Čchu-čou, Tchaj-čou a Wen-čou), tedy téměř celým pobřežím Če-ťiangu od Ning-po po severní Fu-ťien. Ning-po a Šao-sing navíc kontrolovaly břehy Changčouského zálivu.  Zdrojem jeho moci byla kontrola námořních cest. Jüanská vláda měla velký zájem o zajištění zásobování Pekingu, svého sídla, po moři. Peking totiž silně závisel na dodávkách rýže z jihu. Pod jüanským tlakem se Fang opakovaně podrobil (v letech 1349, 1353 a 1356), přičemž po čase obnovoval nepřátelství. Při usmířeních s pekingskou vládou pokaždé získal vyšší titul, naposled vévody z Čchu a provinčního kancléře po levici. Jüanský dvůr nakonec fakticky uznal jeho nezávislost výměnou za dodávky rýže z domény Čang Š’-čchenga, který se roku 1357 pod společným tlakem Fanga a jüanských vojsk podrobil říši Jüan a začal zasílat rýži na sever.  Fang neměl jiné než regionální ambice. Jeho moc závisela na rovnováze sil v Číně a uzavření Velkého kanálu více než na jeho vlastní síle. Svou sílu však dovedl využít, byl šikovný diplomat, udržoval vztahy s jüanskou vládou v Pekingu, regionálními jüanskými loajalisty v Chang-čou i Ču Jüan-čangovým režimem v Nankingu, na který nikdy neútočil.  Korektní vztahy s nankingskou vládou se vyplatily roku 1367. Když tehdy koncem roku na jeho území zaútočily Ču Jüan-čangovy jednotky, podrobil se, a pohodlně dožil v Nankingu. Dostal zde úřad, jeho synové funkce v armádě a později dokonce svolení postavit pomník otci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fang Kuo-čen (; 1319–1374) byl jedním z vůdců povstání rudých turbanů na sklonku vlády dynastie Jüan v Číně. Po roce 1348 shromáždil z pirátů a obchodníků loďstvo kontrolující východočínské pobřežní vody, postupně obsadil i pobřeží Če-ťiangu včetně významného přístavu Ning-po. Bojoval proti vojskům jüanské vlády, občas se jí podrobil výměnou za tituly a podporu. Koncem roku 1367 jeho území dobyla vojska království Wu, v lednu 1368 přejmenovaného na říši Ming. Poté se Fang i jeho rodina začlenili do mingské nobility.", "tgt_summary": "方国珍(1319年-1374年),名珍,字国珍,以字行,后改谷贞,又作谷真,中国浙江台州黄岩人,元末义军领袖之一,最先起兵抗元。", "id": 2069031}
{"src_title": "René Auberjonois (herec)", "tgt_title": "雷內·奧柏戎諾瓦", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z význačné rodiny, jeho otec Fernand Auberjonois, narozený ve Švýcarsku, byl novinářem nominovaným na Pulitzerovu cenu, jeho děda René Auberjonois byl švýcarským postimpresionistickým malířem. Renéovou matkou byla princezna Laure Louise Napoléone Eugénie Caroline Murat, prapravnučka krále obojí Sicílie Joachima Murata a jeho manželky Caroline, sestry francouzského císaře Napoleona Bonaparte.  René Auberjonois se narodil v roce 1940 v New Yorku, po ukončení druhé světové války se jeho rodina přestěhovala do Paříže, kde se rozhodl stát se hercem. Po několika letech se Auberjonoisovi vrátili do USA, nějaký čas ale také strávili v Londýně, kde René dokončil střední školu zatímco se věnoval herectví. Promoval v USA na Carnegie Institute of Technology (nyní Carnegie Mellon University), poté začal profesionálně hrát v divadlech a v roce 1968 se poprvé objevil na broadwayských jevištích, kde působil do začátku 21. století. Několik divadelních produkcí také režíroval.  V roce 1962 se objevil v první malé filmové roli ve snímku \"Lilith\", známým se stal jako otec Mulcahy ve filmu \"MASH\" (1970). V průběh 70. a 80. let hrál v mnoha filmech (např. v \"McCabe a paní Millerová\", \"Hindenburg\", \"King Kong\", \"Velký autobus\", \"Oči Laury Marsové\", \"Bizoni na tahu\", \"\" a v mnoha dalších) a televizních seriálech (převážně epizodní role). Jako jedna z hlavních postav se objevil v sitcomu \"Benson\" (1980–1986), v roce 1991 měl cameo roli plukovníka Westa ve snímku \"\", na kterou navázala postava měňavce Oda v seriálu \"\" (1993–1999), jehož několik epizod také režíroval. Dále hostoval v epizodě „Tajemství oázy“ prequelového seriálu \"\" jako Ezral. V prvním desetiletí 21. století hrál např. v seriálech \"Soudkyně Amy\", \"Kauzy z Bostonu\", \"Skladiště 13\" či \"Paní ministryně\". Věnoval se též dabingu animovaných filmů a seriálů (např. \"\") a videoher.  Zemřel ve svém domě v Los Angeles dne 8. prosince 2019 ve věku 79 let na rakovinu plic.", "section_level": 1}], "src_summary": "René Murat Auberjonois (1. června 1940 New York, New York, USA – 8. prosince 2019 Los Angeles, Kalifornie, USA) byl americký herec a režisér.", "tgt_summary": "雷内·穆哈·奥柏戎诺瓦(René Murat Auberjonois,1940年-6月1日-2019年-12月8日)是一位老牌美国演员,最广为人知的角色有《风流军医俏护士》中的神父、《银河前哨》中的欧多总管(Odo)及《波士顿法律》中的Paul Lewiston。曾于1980年代期间凭演出\"Benson\"中的Clayton Runnymede Endicott III一角而入围艾美奖,亦凭舞台上的演出赢得东尼奖。", "id": 623289}
{"src_title": "Past na myši", "tgt_title": "捕鼠器", "src_document": [{"title": "Typy pastí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klasická natahovací past.", "content": "První patent na tento typ pasti pochází z roku 1848 od Williama C. Hookera z Abingdonu ve státě Illinois. Postupem času docházelo k různým inovacím a modifikacím tohoto typu pasti. V dnešní době je velmi známá dřevěná past, ale k výrobě se používá i plastu nebo kovu.  Jedná se o jednoduchý přístroj s pružinou a mechanismem, který slouží k uvolnění natažené příklopky. Jako návnady může být použito chleba, ale často jsou používané i další potraviny jako oves, čokoláda, sýr, maso, máslo a arašídové máslo. Pokud se myš dotkne návnady, která je umístěna na spouštěcím mechanismu, dojde k velmi rychlému a silnému sklapnutí pasti. Tím dojde k přerušení míchy myši na krku nebo rozdrcení jejích žeber či lebky.", "section_level": 2}, {"title": "Čelisťová past.", "content": "Tato lehká pastička na myši se skládá ze dvou plastových čelistí svírajících se pomocí vinuté pružiny a spouštěcího mechanismu uvnitř čelistí, kde se vkládá návnada. Sklapnutí čelistí myš zachytí, případně rovnou usmrtí.", "section_level": 2}, {"title": "Elektrická past.", "content": "Tento novější typ pastičky na myši zabíjí pomocí smrtelné dávky elektřiny, když hlodavec uzavře obvod mezi dvěma elektrodami umístěnými buď u vchodu, nebo mezi vstupem a návnadou. Elektrody jsou umístěny v izolovaném nebo plastovém boxu, aby se zabránilo náhodnému zranění člověka nebo domácích zvířat.", "section_level": 2}, {"title": "Klecová past.", "content": "Dalším typem jsou pasti, které myš nechají naživu a dovolují ji vypustit zpět do přírody. Obvykle se jedná o klícku, která dovoluje myši vlézt dovnitř, ale ven už ne. Pokud chceme myš opravdu živou, je důležité ji vypustit co nejdříve, jinak může pojít na stres či dehydrataci. Není vhodné myši vypouštět blízko místa chycení, protože mají velmi dobrý orientační smysl a rády se vracejí.", "section_level": 2}, {"title": "Past s lepidlem.", "content": "Lepidlová past je vyhotovena pomocí přírodního či syntetického lepidla naneseného na kus kartonu, plastovou misku nebo podobný materiál. Návnada se umisťuje doprostřed, aby byla myš donucena vstoupit na lepidlo. Lepidlo bývá často obohaceno o některou lákavou vůni přímo výrobcem. Tyto pasti mohou být použity pouze v interiéru budov, protože venku dochází k rychlému znehodnocení lepidla vlhkostí či prachem.  Aplikováním rostlinného oleje a šetrnými pohyby můžeme chycené zvíře z pasti osvobodit. Toto je však považováno spíše za soucitnou záchranu, než za výhodu pasti. Většina zvířat má totiž mnoho poranění či dokonce ukousnuté končetiny, což si způsobují sami při pokusu o útěk.  Smrt zvířete přichází mnohem pomaleji než s tradičním typem pasti. Chycená myš nakonec umírá na podchlazení, dehydrataci, vyhladovění, udušení, nebo je zabita samotným člověkem, když past kontroluje.  V České republice je zakázáno lepící pasti používat jak k odchytu, tak k usmrcení jakýchkoliv zvířat, a je též zakázáno lepící pasti vyrábět, dovážet a prodávat (246/1992 Sb., Zákon České národní rady na ochranu zvířat proti týrání, § 5 odst. 5 písm. e, § 5 odst. 6 a § 14 odst. 1 písm. m).", "section_level": 2}, {"title": "Pasti na jedno použití.", "content": "Existuje několik typů pastí na jedno použití, obvykle z levných materiálů, které jsou navrženy tak, aby mohly být zlikvidovány poté, co je myš chycena. Tyto pastičky na myši mají podobné mechanismy jako ostatní pasti. Nicméně mrtvá myš je obvykle skryta uvnitř, takže může být celá past vyhozena, aniž by člověk musel mrtvou myš vidět.", "section_level": 2}, {"title": "Alternativy.", "content": "Dříve byly používány strychninem napuštěné obilné peletky. V dnešní době jsou používány jen zřídka, protože chemické toxiny představují nebezpečí pro děti či domácí zvířata. Také existuje pravděpodobnost, že otrávené zvíře pojde ve zdi nebo jinde, kde bude těžké mrtvolu odstranit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Past na myši (\"pastička\") je speciální typ zvířecí pasti primárně určené k chytání myší. Nicméně, občas se stává, že dojde k chycení jiného malého zvířete. Tyto pasti jsou obvykle pokládány uvnitř objektů, kde hrozí výskyt hlodavců. Existuje několik druhů pastí na myši, z nichž má každá své výhody a nevýhody. Větší pasti jsou konstruovány k chytání i jiných zvířat; například krys, ale i dalších hlodavců a větších zvířat.", "tgt_summary": "捕鼠器是主要用于捕捉鼠的狩猎陷阱,也可能有意或无意地捕获其它小动物。捕鼠器通常会设置在疑有啮齿目动物出没的室内环境。", "id": 784261}
{"src_title": "Citrix Systems", "tgt_title": "思杰系统", "src_document": [{"title": "Technologie.", "content": "Klíčová skupina produktů \"Citrix Delivery Center\", \"Citrix Cloud Center\" (\"C3\") a \"Citrix Online Services\" zjednodušuje práci uživatelů při používání výpočetní techniky tím, že poskytuje aplikace jako službu na vyžádání (on-demand service) jakémukoli uživateli na libovolném místě a na libovolném zařízení. Řešení Citrix Delivery Center, které zahrnuje XenDesktop, XenApp, XenServer a NetScaler, virtualizuje servery, desktopy a aplikace, centralizuje je v datových centrech a šíří je jako službu na vyžádání.  Od dubna 2009 nabízí Citrix svoji virtualizační platformu XenServer zdarma pro všechny uživatele a pro neomezené provozní nasazení. \"Citrix Receiver\" je prvním univerzálním klientem pro doručování IT služeb. Pomocí Citrix Receiveru, nainstalovaného na zařízení (PC, Mac, iPhone), je možné dodávat aplikace a desktopy jako službu na vyžádání, aniž by bylo nutné spravovat, vlastnit nebo pečovat o fyzické zařízení nebo se zabývat jeho umístěním.  Citrix Receiver je postaven na Independent Computing Architecture (\"ICA\"), což je Citrixem vytvořený proprietární protokol pro aplikační serverový systém. Tento protokol určuje specifikace pro přenos dat mezi serverem a klienty, ale není vázán na žádnou platformu.  Citrix NetScaler pak nabízí síťovou konsolidaci pro privátní i veřejné cloudy. Nejnovější verze \"SDX\" představená v říjnu 2011 integruje virtualizaci přímo do struktury sítě – ve výsledku tak zajišťují až 40 kompletně nezávislých instancí NetScaleru pro rozsáhlé konsolidační projekty. Každá instance Netscaleru je podporována přiřazením zdrojů pro SSL a kompresi, CPU a paměti, aby bylo možné dodržet SLA u aplikací a splnit požadavky kladené na bezpečnost. Dále vzrostl i výkon v 2048-bit SSL: NetScaler zvládá 90 000 nových SSL transakcí za sekundu s 2048bitovými klíči.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Citrix založil v roce 1989 bývalý vývojář IBM Ed Iacobucci ve městě Richardson v Texasu se základním jměním ve výši 3 milióny dolarů.[5] Iacobucci rychle přesunul společnost do Coral Springs na Floridě, protože zde žil, když pracoval v IBM. Citrix se původně jmenoval \"Citrus\", ale změnil svůj název poté, co si již existující firma s tímto názvem nárokovala práva na ochrannou známku. Název Citrix vznikl kombinací slov Citrus a Unix.  Mnoho z původních zakládajících členů se podílelo na projektu IBM OS/2. Iacobucciho vizí bylo vytvořit OS/2 s podporou pro práci více uživatelů. Firma IBM neměla o tento nápad zájem a proto Iacobucci odešel. Microsoft nabídl Iacobuccimu místo vedoucího technického pracovníka ve skupině počítačových sítí, ale ten to odmítl, aby mohl rozjet vlastní firmu.  První produktem společnosti byl \"Citrix MULTIUSER\", založený na OS/2. Citrix získal licenci na zdrojový kód OS/2 od Microsoftu, čímž obešel IBM. Citrix doufal, že získá část Unixového trhu tím, že usnadní nasazování OS/2 aplikací s textovým rozhraním. Tento produkt se ale na trhu neprosadil. Bylo to zčásti způsobeno prohlášením Microsoftu z roku 1991, že již nebude nadále podporovat OS/2. V roce 1990 byl jako CEO Citrixu jmenován Roger Roberts, Texasan, který přišel z Texas Instruments.  V letech 1989 až 1995 nevykazovala společnost zisk. V roce 1989 a 1990 neměla žádné příjmy. V letech 1991 až 1993 získal Citrix finanční prostředky od Intelu a Microsoftu a také od investorů rizikového kapitálu. Bez pomoci z těchto zdrojů by Citrix nepřežil. V roce 1993 koupil Citrix od Novellu produkt „\"Netware Access Server\"“. Byla to aplikace pro vzdálený přístup, postavená na platformě DOS a Quarterdeck Expanded Memory Manager. Poskytovala desktop a aplikace ze serveru skupině uživatelů podobným způsobem, jakým pracují terminálové servery. Citrix tento produkt vylepšil a uvedl na trh jako \"WinView\". Ten se stal prvním úspěšným produktem Citrixu.  Akcie společnosti se staly veřejně obchodovatelnými v prosinci 1995.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah s Microsoftem.", "content": "Vztah mezi Citrixem a Microsoftem je založen na dvacetiletém spojenectví, které začalo v roce 1989, kdy si Citrix licencoval zdrojový kód OS/2.  Citrix získal licenci na zdrojový kód Microsoft Windows NT 3.51. V roce 1995 začal Citrix dodávat víceuživatelskou verzi Windows NT se vzdáleným přístupem, známou jako WinFrame. Tento produkt byl ve své době ojedinělým řešením, zaměřeným na potřeby velkých firem. Během vývoje WinFrame pro Windows NT 4 se Microsoft rozhodl, že neposkytne Citrixu licenci na zdrojový kód Windows NT 4.  Microsoft navíc hrozil, že vytvoří svoji vlastní verzi \"WinFrame\". Citrix a Microsoft zahájily jednání, jak nejlépe vyřešit tento spor. Po jednáních Microsoft odsouhlasil Citrixu licenci na Windows NT Server 4.0, což vedlo ke vzniku \"Terminal Services Edition\". Citrix souhlasil, že nebude dodávat konkurenční produkt, ale podržel si právo prodávat doplněk k produktům Microsoftu, nejprve pod názvem \"MetaFrame\". Tento vztah pokračoval i v období nástupu produktů Windows Server 2000 a Windows Server 2003, ke kterým Citrix nabízel \"Metaframe XP\" a \"Presentation Server\". Od 11. února 2008 Citrix změnil název svojí produktové řady \"Presentation Server\" na XenApp.  Klíčovou technologií, kterou Microsoft nekoupil, byl protokol \"ICA\". Microsoft vycházel při práci na svém protokolu \"Remote Desktop Protocol RDP\" (T.share) z protokolu \"NetMeeting\", který byl původně vyvinut na základě dohody s firmou \"PictureTel\" (nyní známa jako Polycom).  V lednu 2008 Citrix oznámil rozšíření svojí spolupráce s Microsoftem na dodávkách sady virtualizačních řešení, určených pro trhy virtualizace desktopů a serverů, aby byla zajištěna široká interoperabilita mezi jejich technologiemi. V únoru 2009 Citrix rozšířil svoji spolupráci s Microsoftem na trhu virtualizace serverů pomocí „\"Project Encore\"“. Ten byl ohlášen novým produktem s názvem \"Citrix Essentials\", který nabízí pokročilou správu pro Windows Server 2008 Hyper-V. Spolu s Microsoftem byly prováděny marketingové, školicí a distribuční aktivity.  V červenci 2009 Citrix a Microsoft zveřejnily společné plány na zjednodušení používání výpočetní techniky díky rozšíření jejich spolupráce v oblasti virtualizace desktopů.  Tyto plány zahrnovaly integraci technologií, aby mohly firemní IT organizace spravovat distribuované i centrálně hostované aplikace pomocí produktů XenApp a System Center Configuration Manager, a také rozšíření podpory XenApp pro Microsoft Application Virtualization (App-V), aby bylo umožněno samoobslužné poskytování aplikací na libovolném zařízení prostřednictvím řešení \"Citrix Receiver\" a \"Citrix Dazzle\".", "section_level": 1}, {"title": "Dobročinné akce.", "content": "Citrix investuje do probíhajícího firemního dárcovského programu, který je zaměřen na vzdělávání, rozvoj ekonomiky a technologický pokrok.  Ve spolupráci s americkým městem Fort Lauderdale na Floridě a organizací Sister Cities International spustil Citrix pokusný program Sister Cities International (CSC) s partnerským městem Agogo v Ghaně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Citrix Systems, Inc. (NASDAQ: CTXS) je nadnárodní korporace dodávající technologie pro virtualizaci serverů, virtualizaci desktopů, počítačové sítě, SaaS (\"software jako služba\") a cloud computing více jak 260 000 organizacím na celém světě. Přední technologie z oblasti virtualizace, cloud computingu, spolupráce a networkingu umožňují zjednodušovat komplexní firemní IT a podporují rozvoj mobilního pracovního stylu a jednotlivých cloudových služeb. Denně Citrix zasahuje až 75 procent internetových uživatelů a spolupracuje s více než 10 000 společnostmi ve 100 zemích.", "tgt_summary": "思杰系统公司(Citrix Systems, Inc.)是一家软件和云端运算的科技公司。它的跨国业绩包括提供服务器、软件及桌面虚拟化、网络连结、以及软件即服务(SaaS)等产品。", "id": 2518258}
{"src_title": "Liou Fu-tchung", "tgt_title": "刘福通", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Liou Fu-tchung patřil k důležitým postavám severní větve Bílého lotosu, která připravovala povstání rudých turbanů v jižním Che-nanu a severním An-chueji. Svůj původ odvozoval od slavného sungského generála Liou Kuang-š’a (1089–1142).  Po zatčení Chan Šan-tchunga v květnu 1351 převzal vedení hnutí a vedl vypuknuvší povstání. Vzpoura zasáhla značné území, nezávisle povstaly i jižní rudé turbany v Che-peji a Ťiang-si. V letech 1352–1355 vojska jüanské vlády vedená prvním ministrem Togtem rebely opakovaně rozprášila a téměř zničila. Po Togtově odvolání v lednu 1355 ale vzbouřenci nabrali novou sílu, v březnu 1355 vyhlásili na osvobozeném území říši Sung v čele s císařem Chan Lin-erem a prvním ministrem Tu Cun-taem. Liou Fu-tchung téhož roku Tua zavraždil a zaujal jeho místo.  Byl schopným ideologem, což společně s postavou císaře, údajného potomka sungské dynastie přispělo k relativní soudržnosti hnutí a vážnosti sungské vlády. Ale byl slabým stratégem i administrátorem. Sungské centrální úřady vedené Liou Fu-tchungem byly sice početné, ale jejich výkonnost zůstávala nízká.  Pro jeho válečnou strategii byly typické nájezdy do hloubi nepřátelského území, které však nevedly k trvalým územním ziskům a navíc způsobovaly rozptýlení sil, kterých se následně nedostávalo v kritických momentech války. První sérii nájezdů inicioval roku 1356, druhou po dobytí Pien-liangu (dnes Kchaj-feng) roku 1358. Sungské oddíly se probojovaly na západ do Šen-si, na severu vypálily jüanské letní hlavní město Šang-tu, na východě dospěly až k korejskému Pchjongjangu. V důsledku rozptýlení sil se sungská vláda v Pien-liangu v září 1359 nebyla schopna ubránit útoku Čagan Temüra, její armáda byla rozbita a ona sama byla nucena ustoupit do An-fengu v severozápadním An-chueji. Poté už Liou Fu-tchung nebyl schopen aktivně zasahovat do dění v Číně.  S císařem a malou skupinou stoupenců přežíval v An-fengu do roku 1363, kdy na ně zaútočila armáda Čang Š’-čchenga. Císaře Chan Lin-era zachránil zásah vojsk Ču Jüan-čanga, formálně se hlásícího k podřízenosti sungskému vládci. Chan Lin-er byl poté fakticky Ču Jüan-čangovým zajatcem. Liou Fu-tchung zahynul buď v bojích roku 1363, nebo se utopil současně s Chan Lin-erem ve vodách Jang-c’-ťiang začátkem roku 1367.", "section_level": 1}], "src_summary": "Liou Fu-tchung (; 1321–1363 nebo 1367) byl čínský náboženský vůdce, představitel sekty Bílého lotosu, jeden z vůdců severní větve povstání rudých turbanů, od roku 1355 do konce života první ministr povstalecké říše Sung.", "tgt_summary": "刘福通(1321年-1363年),颍州(今安徽阜阳界首市)人。元末民变领袖。", "id": 291661}
{"src_title": "Papoušek kouřový", "tgt_title": "统治鹦鹉", "src_document": [{"title": "Rozlišovací znaky.", "content": "Jedná se o středně velkého papouška žijícího na území Austrálie.  Samec se samicí mají několik společných znaků, růžový až červený zobák, křídla mají černý a červený pruh, ocas mají tmavý. Samec je převážně žlutý, červené skvrny na křídlech jsou výraznější než u samice, samice je oproti samci méně výrazná, její zbarvení je zelené, ocas je více do modra. Do jednoho roka života se samec podobá barevně samici a až po roce a půl se přebarví do žluta.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v přírodě.", "content": "Tento papoušek žije volně na území Austrálie, kde žije v párech, ale i hejnech, je považován za jednoho z nejlepších letců tohoto kontinentu. Zdržuje se v lesích nebo křovinatém terénu a s rozvojem zemědělství se vyskytují i na polích, kde páchají škody místním zemědělcům, při hledání potravy je velice tichý. Hnízdí v dutinách stromů, které jsou hluboké 4 až 5 metrů, hnízdění probíhá od srpna do ledna.", "section_level": 1}, {"title": "Chov.", "content": "Tento papoušek není vhodný do malých klecí nebo pokojových voliér, velice rád se proletuje, voliéra by měla být vždy delší než vyšší. Tento papoušek je velice klidný a aktivní je jen brzo ráno a večer, přes den se jeví malátně. Díky své otužilosti může být celý rok venku, avšak je nutné zajistit aby mu nepromrzly nožičky a aby měl možnost se někam schovat před nepřízní počasí. Tito ptáci se dožívají 15 až 20 let.", "section_level": 1}, {"title": "Hnízdění.", "content": "V našich podmínkách probíhá hnízdění v dubnu a květnu, někdy se stane že zahnízdí i dvakrát. V našich chovech se papoušci spokojí s budkou o průměru 35–40 cm a výšce 70 cm, vletový otvor by měl být o rozměru 7 až 8 cm, větší budka není na škodu, ale menší je již nevyhovující. Protože si papoušci hnízdo nepletou dává se jim na dno budky směs rašeliny a hoblin (tato směs by měla být v období hnízdění lehce vlhká). Snůška čítá 3 až 6 vajec, doba inkubace se pohybuje v rozmezí 21 až 23 dní, mláďata vylétají z budky ve stáří 5 týdnů. Ptáky můžeme nechat hnízdit až ve stáří dvou let. Mláďata jsou po vylétnutí podobná matce, po půl roce se plně vybarví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Papoušek kouřový (\"Polytelis anthopeplus\"), též papoušek horský, je druh papouška endemický k jihovýchodní části Austrálie a Jihozápadní části Austrálie. Je jedním ze tří zástupců rodu \"Polytelis\".", "tgt_summary": "统治鹦鹉(\"Polytelis anthopeplus\")也称至尊鹦鹉,摄政王鹦鹉,黑尾鹦鹉,是鹦鹉科的一种,全身羽毛大部分为黄色,尾羽为绿色,分布于澳大利亚东南部。以植物的种子为食。统治鹦鹉最早为英国作家爱德华·李尔于1831年描述。", "id": 1344409}
{"src_title": "Gonzalo Higuaín", "tgt_title": "冈萨洛·伊瓜因", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Gonzalo Higuaín se narodil v Brestu ve Francii argentinskému fotbalistovi Jorge Higuaínovi. Ačkoliv měl francouzské státní občanství, když mu bylo 10 měsíců, přestěhoval se s rodiči do Argentiny. Stejně jako jeho otec i on se stal fotbalistou. Už od mládežnických let Argentinu reprezentuje. Do Francie se znovu přestěhoval v roce 1998, když bylo fotbalové mistrovství světa.", "section_level": 1}, {"title": "Klubová kariéra.", "content": "V roce 2004 začal hrát jako útočník za slavný argentinský fotbalový velkoklub CA River Plate, již v roce 2006 byl vyhlášen za „objev roku“, díky čemuž získal dres s číslem 9, což bývá u fotbalových útočníků velmi oblíbené číslo. Na konci roku podepsal smlouvu o přestupu z River Plate do španělského Realu Madrid. V roce 2007 získal argentinské státní občanství (měl tedy dvojité).", "section_level": 1}, {"title": "Real Madrid.", "content": "V lednu 2007 také za 13 milionů eur (v přepočtu více než 300 milionů korun českých) do Realu Madrid přestoupil a ačkoliv v Realu Madrid působil jen jako náhradník, brzy se zde stal jedním z nejvýznamnějších útočníků a podle některých odborníků zde zastoupil Hernána Crespa. Přestupem získal dres s číslem 20. První gól za Real Madrid dal brankáři Leo Francovi z domácího týmu Atlético Madrid v zápase La Ligy. Jeho zřejmě nejvýznamnějším zápasem sezóny bylo utkání Realu Madrid a RCD Espanyolu na fotbalovém stadionu Santiaga Bernabéa, kdy Real po počátečních neúspěších vyrovnal z 1:3 pro Espanyol na 3:3 a Higuaín dal čtvrtý, vítězný gól Realu, a Real tak s konečným výsledkem 4:3 zvítězil. Poslední zápas sezóny odehrál Real proti Mallorce a díky Higuaínovi ho vyhrál 3:1 a získal třicetiligový titul. Higuaín se také stal klíčovým útočníkem v reprezentaci La Albiceleste (tzn. Argentinská fotbalová reprezentace). Ve španělské fotbalové lize v roce 2009 získal místo v základní sestavě Realu Madrid. V lize měl velký úspěch, dal dokonce o jeden gól víc než jeho proslulejší kolega Cristiano Ronaldo a stal se druhým nejlepším střelcem sezony (hned po slavnějším Lionelu Messim z klubu Barcelona). Díky jeho úspěchům o něj začaly mít zájem i jiné velkokluby, např. londýnská Chelsea FC ho chtěla odkoupit až za sumu (v přepočtu na koruny české) přibližně 850 milionů Kč. Higuaín ale raději prodloužil smlouvu s Realem Madrid až do roku 2016.", "section_level": 2}, {"title": "SSC Neapol.", "content": "V červenci 2013 přestoupil do italského klubu SSC Neapol za odhadovanou částku 40 mil. eur. 6. listopadu 2013 vstřelil 2 góly francouzskému týmu Olympique de Marseille v základní skupině Ligy mistrů, Neapol vyhrála 3:2. S Neapolí ale nepostoupil ze základní skupiny F do vyřazovacích bojů Ligy mistrů 2013/14, italský tým v ní obsadil třetí místo, přestože měl stejný počet bodů (12) jako první Borussia Dortmund a druhý Arsenal FC. V posledním utkání skupiny 11. prosince 2013 vstřelil gól proti Arsenalu a přispěl tak k vítězství 2:0, které na postup nestačilo (SSC potřebovalo vstřelit ještě 1 gól). V sezóně 2013/14 vyhrál s SSC Neapol italský pohár Coppa Italia, ve finále SSC porazil Fiorentinu 3:1.  Neapoli se nepodařilo proniknout do základní skupiny Ligy mistrů UEFA 2014/15, Higuaín se tak představil v základní skupině I Evropské ligy, kde se kampánský tým střetl s AC Sparta Praha (ČR), ŠK Slovan Bratislava (Slovensko) a BSC Young Boys (Švýcarsko). V utkání 2. října 2014 proti Slovanu při výhře 2:0 vstřelil druhý gól utkání prakticky ihned po příchodu na hřiště. 22. prosince 2014 získal s Neapolí italský Superpohár po výhře v penaltovém rozstřelu nad Juventusem, hrálo se v katarském Dauhá. Higuaín vstřelil v zápase oba góly svého týmu a proměnil svoji penaltu.  V sezóně 2015/2016 se mu podařilo nastřílet v italské lize 36 branek, čímž překonal ligový rekord v počtu nastřílených gólů za jednu sezónu.", "section_level": 2}, {"title": "Juventus FC.", "content": "Po rekordní sezóně se o Higuaina začaly zajímat nejlepší světové kluby. Nakonec jej získal italský mistr Juventus, který musel Neapoli zaplatit jeho výkupní klauzuli v hodnotě 90 miliónů eur, což z něj činí druhého nejdražšího hráče v historii italské ligy. Higuain podepsal se svým novým zaměstnavatelem pětiletý kontrakt.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Když bylo Mistrovství světa ve fotbale 2010, dlouho se nemohl rozhodnout, za kterou zemi bude hrát. Otec ho přemlouval, ať hraje za Francii. Když však zbývaly podlední dva kvalifikační zápasy, dostal nabídku od trenéra Diega Maradony, aby hrál za Argentinu. Gonzalo Higuaín se tedy rozhodl pro Argentinu. 17. června 2010 dal v předposledním zápase po vlastním gólu jihokorejského útočníka Pak Čchu Jonga hattrick Korejské republice (Higuaín dal první gól hlavou, druhý a i při třetím dorazil střelu Lionela Messiho), čímž otočil výsledek z 1:1 na vítězných 4:1 pro svůj tým. Zajistil tak Argentině postup ze skupiny a stal se nejlepším hráčem MS ve fotbale za rok 2010.  Kvůli jeho dobré mušce o něm brazilský fotbalista Kaká řekl, že Higuaín je \"„jediný pravý Galáctico“\".  22. března 2013 nastoupil v kvalifikačním zápase v Buenos Aires proti Venezuele, střetnutí skončilo vítězstvím domácí Argentiny 3:0. Higuaín vstřelil 2 góly.  Trenér Alejandro Sabella jej vzal na Mistrovství světa 2014 v Brazílii. Ve čtvrtfinále s Belgií (1:0) vstřelil v 8. minutě vítězný gól. Ve finále s Německem Argentina prohrála 0:1 v prodloužení a získala stříbrné medaile.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gonzalo Gerardo Higuaín [gonsalo igvajin] (* 10. prosince 1987 Brest, Francie), přezdívaný El Pipita (česky též Pipita), je argentinský fotbalový útočník. Jako fotbalista upřednostňuje pravou nohu. Od července 2016 působí v italském klubu Juventus FC. Od ledna 2019 je na hostování v týmu Chelsea.", "tgt_summary": "冈萨洛·赫拉尔多·伊瓜因(Gonzalo Gerardo Higuaín,1987年-12月10日),为一名阿根廷职业足球员,司职前锋,目前效力于意甲俱乐部尤文图斯。", "id": 8894}
{"src_title": "Severní mořská cesta", "tgt_title": "北方海路", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ve středověku se v Evropě rozrůstaly obchodní styky s dálným východem, hlavně s Čínou. Námořní cesty byly nejvýhodnější, protože lodě dokázaly dopravit mnohonásobně více zboží než obchodní karavany cestující po souši. Nejvýhodnější cesta kolem Afriky byla obsazena Portugalci, a tak se ostatní mocnosti snažily najít jiné cesty do Číny. Někteří mořeplavci pluli kolem světa, kolem Ameriky a přes Tichý oceán, jiní se pokoušeli najít cestu severními moři. Prvním, kdo se pokusil proplout severovýchodní cestou, byl anglický mořeplavec Hugh Willoughby v roce 1533. Doplul k pobřeží Kolského poloostrova, ale tam jeho lodi ztroskotaly a on sám zahynul. O proplutí na východ se pokoušeli od 16. století další mořeplavci. Mezi nejvýznamnějšími byl Sebastiano Caboto, Willem Barents, Henry Hudson, Pjotr Alexandrovič Čirikov a Julius von Payer. Nakonec se to podařilo až v 19. století švédskému polárnímu badateli Adolfu Nordenskjöldovi, který 18. července 1879 proplul Beringovým průlivem a doplul do Tichého oceánu.  V dobách studené války a komunismu v Sovětském svazu byl v letní sezóně na této námořní cestě hustý provoz, hlavní myšlenkou bylo propojit ústí velkých sibiřských řek navzájem a se zbytkem země, vozily se především suroviny ze sibiřských nalezišť. Dnes je zhruba polovinu roku severní část trasy kvůli arktickému ledu neprůjezdná, v létě vyžaduje údržbu průjezdnosti pomocí ledoborců, což se po pádu komunismu ukázalo být neekonomické.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Přesto ale provoz na Severní mořské cestě v posledních letech opět roste - v roce 2010 byla přeprava jenom 110 000 tun a 4 lodě, v roce 2011 to bylo 820 000 tun a 34 lodí, pro rok 2012 je (optimistický) odhad 2 500 000 tun. Oproti 80. létům je to však málo - tehdy dosahovala přeprava 6 - 8 milionů tun. Severní mořská cesta má několik výhod: typická délka plavby Londýn - Jokohama je výrazně kratší, což přináší úspory na čase plavby a tím na palivu, na platech posádek atd., odpadají časové prostoje běžné před Suezem (čekání na vjezd), a taky odpadají v dnešní době aktuální problémy s piráty. Odpadají také poplatky za průjezd Suezským kanálem, ale platí se za doprovod ledoborců, což se může finančně srovnat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Severní mořská cesta (), dříve také Severovýchodní průjezd (), je označení námořní cesty podél celého severního a východního pobřeží Ruska. Obvykle se začíná podél severního pobřeží Norska přes město Murmansk a dále podél celého severního pobřeží Ruska k Beringovu průlivu a poté do Vladivostoku. Její nejsevernější částí je Vilkického průliv u Čeljuskinova mysu.", "tgt_summary": "北方海路()20世纪初以前又被称为东北航线,是指沿俄罗斯海岸线往返太平洋与北冰洋之间的海上交通线。大部分路段位于北冰洋水域,当中一部分只有一至两个月的通航期。但近年因全球暖化的关系,航线的潜力大增。", "id": 2810837}
{"src_title": "Pařížská burza", "tgt_title": "巴黎泛欧交易所", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1716 založil původem skotský finančník John Law Všeobecnou banku, jejíž spekulace vedly až k rozsáhlému bankrotu. 24. září 1724 vydala královská státní rada výnos o založení burzy, která měla zabránit spekulativnímu podnikání. Burza nejprve sídlila v Hôtel de Nevers, později se několikrát stěhovala. V roce 1808 Napoleon Bonaparte položil základní kámen paláce, který navrhl architekt Alexandre Théodore Brongniart (1739-1813), a který byl určen jako sídlo burzy. Stavba byla otevřena až 4. listopadu 1826 a burza se sem přestěhovala z Palais Royal, kde sídlila od 2. října 1809. Burza získala na významu v 19. století během průmyslové revoluce, která znamenala rozšiřování železnic, průmyslových podniků a podnikání v koloniích.  Až do konce 80. let byla Pařížská burza řízena korporací makléřů, která měla monopol na kótování. Od počátku 80. let se burza, která se do té doby zaměřovala hlavně na obchod s akciemi, modernizovala kvůli zvýšení konkurenceschopnosti mezi ostatními mezinárodními burzami. Nový systém CAC (cotation assistée en continu, průběžné společné kótování) zavedený v letech 1986-1989 zlepšil postavení na trhu, kde dominovala London Stock Exchange. Poté následovaly i další reformy, jako například změna statutu makléřů a vzniku nových makléřských firem. Modernizace Pařížské burzy byla doprovázena dalšími iniciativami, jako bylo v roce 1989 vytvoření organizovaného trhu finančních derivátů MATIF a MONEP, nyní uskupené pod názvem Euronext. Na konci 90. let a po vzniku NSC (Nouveau système de cotation, nový systém kótování) burza zahájila iniciativu ke sloučení různých evropských burz, které vyvrcholilo vytvořením společnosti Euronext v roce 2000 (spojením pařížské, amsterdamské a bruselské burzy). V roce 2007 byla skupina Euronext spojena s NYSE a vznikla holdingová společnost NYSE Euronext se sídlem v New Yorku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pařížská burza (francouzsky \"Bourse de Paris\") je oficiální trh s akciemi ve Francii. Burzu vlastní společnost Euronext Paris, která je dceřinou společností skupiny NYSE Euronext. Sídlem burzy je Palais Brongniart v Paříži ve 2. obvodu na náměstí \"Place de la Bourse\".", "tgt_summary": "巴黎泛欧交易所(Euronext Paris),即原巴黎证券交易所,是法国最大的证券交易所,位于巴黎第二区,成立于1724年,2000年并入Euronext旗下。目前在世界各大交易所中,次于纽约证券交易所、东京证券交易所、伦敦证券交易所,名列第四。", "id": 2045804}
{"src_title": "Tinashe", "tgt_title": "蒂娜雪", "src_document": [{"title": "Kariéra a tvorba.", "content": "Již před rokem 2007 se objevila v různých televizních rolích, v roce 2007 dabovala v seriálu, hrála jednu z hlavních rolí v televizním seriálu \"Out of Jimmy's Head\", následně se také objevila ve čtyřech dílech Dva a půl chlapa. V témže roce se přidala do nově vznikající dívčí pop skupiny The Stunners. O dva roky později vydaly první singly \"Bubblegum\" a \"We Got It\". Skupina The Stunners byla předskokanem Justina Biebera při jeho světovém turné v roce 2010. V roce 2011 se dívčí skupina rozešla.  Následně se Tinashe ve svém domově učila nahrávat a editovat písně. Na svém YouTube kanále začala zveřejňovat covery písní. Po nahrání videoklipu ke coveru \"How To Love\" od Lil Wayne dostala nabídku ke kolaboraci s OFM na vydání singlu \"Artificial People\". První solo singl \"Can't Say No\", ve kterém použila hudbu Britney Spears z její písně Blur, vydala na podzim roku 2011.", "section_level": 1}, {"title": "Mixtapy a \"Aquarius\".", "content": "V únoru 2012 byl vydán její první mixtape, typ bezplatných nahrávek používaný v hip hopu, které si interpret produkuje sám, většinou pro získání publicity a vyhnutí se autorským právům, s názvem \"In Case We Die.\" Mixtape se skládal ze 4 písní. \"Chainless\" byl první singl z tohoto mixtapu, který se dostal na iTunes. \"My High\" byl použit při hraní na jejích oficiálních stránkách. Zbývající písně \"This Feeling\" a \"Boss\" byly vydány v průběhu roku 2015, respektive v květnu a srpnu.  V červnu 2012 byla oznámena spolupráce Tinashe s RCA Records. V září vydala druhý mixtape, \"Reverie\", tentokrát se 3 písněmi tj. \"Ecstasy\", \"Stargazing\" a \"Who Am I Working For?\" Dále pokračovala ve vydávání písní a na podzim v roce 2013 vydala další mixtape \"Black Water\". Mixtape zahrnoval 13 skladeb, největší ohlas z nich měl však singl \"Vulnerable\", na kterém spolupracovala s rapperem Travisem Scottem. V roce 2014 začala pracovat na svém prvním albu. V rámci propagace vydala píseň 2 On s rapperem Schoolboy Q. Skladba se dostala na americkou hitparádu Billboard Hot 100, kde se vyšplhala na 24. místo. Jako druhý singl si americká zpěvačka vybrala skladbu \"Pretend\" tentokrát s rapperem ASAP Rocky. Deska \"Aquarius\" byla vydána 7. října 2014 a debutovala na Billboard 200 na 17. místě.  Mimo vydání singlu \"All Hands On Deck\" z alba \"Aquarius\" Tinashe vydala v březnu 2015 další mixtape, \"Amethyst\", se sedmi písněmi, které nahrála o vánocích ve svém domě, kde má studio. Mezitím, bez pomoci hudebního vydavatele, si natočila a editovala videa k písním \"Aquarius,\" ze stejnojmenného alba, ve kterém jsou všechny písně zahrnuty, \"Bet\", \"Cold Sweat\" a \"Bated Breath\".", "section_level": 2}, {"title": "\"Nightride\" a \"Joyride\".", "content": "Dne 2. září 2015 nahrála na svůj YouTube kanál teaser na její nové album Joyride. O týden později byl vydán singl \"Party Favors\" s rapperem Young Thugem. Tento singl zveřejnila bez vědomí nakladatelství RCA, které v tu dobu podepsalo smlouvu se Zaynem Malikem. Pravděpodobně se RCA zajímalo více o Zayna a tak nechtěla otálet ve vydávání singlů. Tinashe později dodala, že s nakladatelstvím problémy nemá a lidi v něm ji pomáhají, někdy je dle ní lepší převzít sama iniciativu.  Dne 2. října vydala další skladbu \"Player\" s Chrisem Brownem. Pár měsíců poté mezi nimi vznikla přestřelka na sociálních sítích. V rozhovoru prozradila, že spolupráce s Chrisem nebyla její volba a šlo spíše o nucenou spolupráci od vydavatelství. O necelé tři týdny později se objevila po boku Chance the Rappera na singlu od Snakehips \"All My Friends\". Byla také součástí amerických koncertů Pinkprit Tour zpěvačky Nicki Minaj a Prismatic World Tour Katy Perry.  S přicházejícím albem \"Joyride\" v lednu 2016 oznámila turné za účelem větší propagace alba. Za měsíc ovšem celé turné zrušila. Jako důvod uvedla, že se chce více soustředit na tvorbu nových písní pro album. Mělo se koncertovat od února do května 2016 napříč státy Severní Ameriky, Evropy, Asie a Oceánie. 2. února vydala singl ze svého chystaného alba s názvem \"Ride of Your Life\".  V létě 2016 představila svůj nový singl \"Superlove\". V září pak další oficiální singl z připravovaného alba \"Joyride\" \"Company\". Aktivní byla i nadále a potvrdila spekulace, že pracuje na novém singlu Britney Spears, která jí je vzorem. Singl \"Slumber Party\" byl vydán 16. listopadu.  Dne 4. listopadu 2016 ohlásila na svém Twitteru, že během práce na albu \"Joyride\" pracovala také na mixtape \"Nightride\". Obě její práce mají představovat její osobnost v jiné podobě a přesto patřící k sobě.  V březnu 2017 se připojila k turné Maroon 5. Ve stejném měsíci na naléhání nakladatelstvím vydala nový singl \"Flame\".  V červnu 2017 prohlásila, že pracuje znova na svém druhém albu \"Joyride\". Začátkem roku 2018 vydala stěžejní singl \"No Drama\" s americkým rapperem Futurem, ve kterém zpívá o snaze ze strany vydavatelů zakonzervovat ji a onálepkovat, aby se lépe prodávala. Poté následovaly singly \"Faded Love\" s rapperem Offsetem a \"Me So Bad\" s rappery Ty Dolla Signem a French Montanou. Album \"Joyride,\" které vzniklo plně pod jejím vedením bylo vydáno 14. dubna 2018. O píseň \"Joyride\", po které je album pojmenované, měla zájem i Rihanna pro svoje album ANTI. Tinashe bylo řečeno, že si píseň tým Rihanny koupil. Tinashe a její tým o píseň tolik usilovali, že ji vykoupili zpět. Písně \"No Contest\" a \"Salt\" si Tinashe nahrála sama v domácím studiu. Deska byla jak žebříčkový, tak i finanční propadák. Desky se prodalo okolo 10 000 kusů a v Billboard 200 debutovala na 58. místě.", "section_level": 2}, {"title": "Nashe a konec v RCA Records.", "content": "12. června 2018 vydala song \"Like I Used To\", který je součástí připravovaného alba \"Nashe,\" což má být její alter ego, které žije na vysoké noze, cítí se sebevědomě a nutí pochybovat ostatní ženy. Na albu spolupracovala s producentem Hitmaka. O dva týdny později představila z připravovaného alba druhý singl \"Throw a Fit\". Přestože neexistuje žádné oficiální stanovisko ohledně ukončení projektu Nashe, producent Hitmaka potvrdil, že projekt byl zrušen.  Od konce září se zúčastnila soutěžní show 'Dancing With The Stars' aneb 'Když hvězdy tančí'. Vzhledem k tanečním zkušenostem Tinashe byli spolu se svým tanečním partnerem Brandonem Armstrongem označováni za profesionální taneční pár. Ve třetím týdnu show si se svým partnerem zatančila rumbu na akustickou verzi jejího hitu 2On. O týden později, navzdory vysokému hodnocení od porotců, vypadli.  Na začátku roku 2019 Tinashe na svém instagramovém profilu zveřejnila fotku s \"Error 404\", která byla převzata ze stránek RCA, kde Tinashe přestala figurovat na seznamu umělců připsaných právě k tomuto labelu. To byl náznak, že Tinashe už nespolupracuje s RCA. O ukončení spolupráce zatím žádná ze stran neučinila oficiální stanovisko. Není tudíž známo, kdo tuto spolupráci ukončil, ani ze strany Tinashe nebyl oznámen název labelu, pod který by se zaštítila. Její manažer Mike Nazzaro potvrdil tyto informace a dodal, že odchod z nakladatelství RCA měl pro Tinashe pozitivní vliv. Ve svém instagramovém videu sdílí za doprovodu její nové hudby svoji frustraci ohledně tlaku ze strany labelu, fanoušků či společnosti obecně, kteří omezovali její uměleckou svobodu. Nynější stav označuje jako zásadní změnu k lepšímu v jejím uměleckém životě. Ve svém živém vysílání také pustila několik nově dokončených písní.", "section_level": 2}, {"title": "\"Songs For You\".", "content": "Tinashe téměř po roce sdílení snippetů její nové hudby a fungování jako nezávislá zpěvačka ohlásila skrze trailer, že vydá její nový mixtape \"Songs For You\". V rámci propagace pozvala 50 nejvěrnějších fanoušků do Londýna a do Los Angeles na tzv. listening party, kde fanoušci dostali možnost si poslechnout mixtape dříve než zbytek veřejnosti a rovněž i dát Tinashe i zpětnou vazbu. První singl z Songs For You se jmenuje \"Die A Little Bit\", na němž spolupracovala s rapperkou Ms.Banks a jenž má vyjít 24. října 2020. O dva týdny později vydala rovněž i druhý singl \"Touch & Go\", na nějž si pozvala amerického rappera 6LACK. Album \"Songs For You\" vydala rovněž o dva týdny později, tj. 21. listopadu 2019. Album, které si vydala pod vlastní značkou Tinashe Music Inc., obsahuje i písně, na nichž spolupracovala s producentem Hitmaka a které se měli objevit na projektu \"Nashe.\" Tinashe potvrdila, že se již dříve tohoto roku upsala k labelu Roc Nation, jenž založil rapper Jay-Z, ale toto album vydala sama na své vlastní náklady.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Její otec, povoláním učitel herectví, pochází ze Zimbabwe, matka má předky z Irska, Dánska, Norska a Spojeného království. Rodiče se seznámili během rande na slepo. Její jméno znamená v překladu z afrického jazyka šona \"Jsme s Bohem\". Mimo zpěvu se zajímá o tanec, hru na klavír nebo taekwondo, v němž je držitelkou černého pásu. V období dospívání byla členkou taneční skupiny a kromě toho také fanynkou Harryho Pottera. Objevila se v hudebním videu Justina Biebera \"Baby\". Jako bývalá oběť šikany je aktivním členem v anti-šikanové skupině.  V minulosti otevřeně kritizovala roli nahrávacích společností v hudebním průmyslu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tinashe Jorgenson Kachingwe (* 6. února 1993, Lexington) je americká zpěvačka, herečka a tanečnice. Její hudební styl zahrnuje alternativní R&B, pop a hip hop.", "tgt_summary": "\"蒂娜雪\"·乔根森·卡钦韦(英语:\"Tinashe\" Jorgenson Kachingwe, 1993年2月6日-)。美国歌手、歌曲作者、唱片制作人、舞者,女演员和前模特。三岁开始娱乐生涯,进行模特活动。2012年蒂娜雪发行两张备受赞誉的混音带,《In Case We Die》和《Reverie》,这两张混音带是在她家中的录音室创作的。发行混音带之后,蒂娜雪与RCA 唱片签署唱片合约。在这之后又发行自己的第三张混音带,《Black Water》。正式出道单曲《2 On》在节奏电台榜夺冠,Billborad Hot 100上夺得第24名。出道录音室专辑《Aquarius》在2014年发行,音乐评论家认为是一个新人女性歌手多年来最“坚实”的出道作之一。在2014年被Soul Train Award提名,2015年被Bet Award提名为最佳新人。 2016年11月4日,蒂娜雪发行一张数字专辑和短片《Nightride》,说明是在过去两年的作品以及即将到来的第二张录音室专辑《Joyride》。", "id": 2945201}
{"src_title": "Směrovací tabulka", "tgt_title": "路由表", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Směrovací tabulka je vytvářena při konfiguraci síťového subsystému (obvykle při startu počítače, avšak někdy i za jeho běhu). Záznamy ve směrovací tabulce mohou být statické (tj. nastavené pokaždé stejně) nebo dynamické (měnící se podle situace v počítačové síti). Statické záznamy vytváří správce počítače a jsou typicky uloženy na pevném disku. Dynamické záznamy zařazuje (i odebírá) z/do směrovací tabulky doména nějakého směrovacího protokolu (RIP, OSPF). Při zpracování datagramu je cílová adresa porovnána se záznamy ve směrovací tabulce. Při nalezení shody je podle daného záznamu datagram zpracován.", "section_level": 1}, {"title": "Centralizované směrování.", "content": "Centralizované směrování funguje tak, že všechny routery posílají informace o stavu síťového okolí do jeho centra. Toto centrum na základě těchto informací vytvoří mapu sítě, vypočítá směrovací tabulky a ty rozešle nazpět routerům. Výhodou toho způsobu je jeho jednoduchost a díky kompletní mapě sítě schopnost určit globálně optimální tabulky. Centralizovaný způsob směrování ovšem příliš velké uplatnění nenašel. Jeho nevýhodou je velké zatížení centra a síť je pak omezena svou velikostí. Dalším problémem je špatná synchronizace tabulek. Uzly, které jsou k centru blíže, dostanou tabulku dříve, než ty vzdálenější.", "section_level": 2}, {"title": "Izolované směrování.", "content": "Izolované směrování je postaveno na individualismu. Žádné síťové zařízení neposílá nikam žádné informace a router se rozhoduje zcela samostatně. Příkladem tohoto způsobu je záplavový algoritmus. Ten funguje tak, že příchozí router příchozí paket rozešle do všech směrů (kromě toho, ze kterého přišel). Tak vyzkouší všechny možnosti cesty a najde vždy tu nejkratší. Nevýhodou tohoto algoritmu je jeho nehospodárnost. Své využití najde hlavně v nadimenzovaných sítích nebo v případech, kdy je třeba rozšířit paket co nejrychleji po celé síti.", "section_level": 2}, {"title": "Směrovací protokoly.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "RIP.", "content": "RIP (Routing Information Protocol) patří mezi nejstarší doposud používané IGP protokoly typu Distance Vector. Dodnes nachází uplatnění v malých sítích pro svou jednoduchost. Poprvé byl nasazen v roce 1968. Omezením protokolu je fakt, že je schopen fungovat v síti s maximálně 15 hopy (skoky, resp. směrovači v řadě za sebou). Zabrání tak routovacím smyčkám, ale zároveň je omezena velikost sítě. V tomto případě je 16 hopů bráno jako nekonečná vzdálenost a používá se pro označení nepřístupných tras. Routery využívající RIP protokol vysílají do sítě aktualizované tabulky každých 30 sekund. Moderní implementace protokolu navíc umožňují nastavení časových intervalů pro každý router zvlášť, aby směrovací tabulky nerozesílaly ve stejný okamžik a nedošlo pak k zahlcení sítě.  Existují tři verze protokolu. První verze (RIPv1) používá routing podle původních tříd IPv4 adres (A, B nebo C). Aktualizace tabulek neobsahují informace o masce sítě, což znemožňuje existenci různě velkých podsítí (nemá podporu v VLSM − Variable-Length Subnet Mask). Také zde neexistuje podpora pro vzdálenou autentizaci routerů a protokol je tedy snáze napadnutelný.  Problém první verze řeší RIPv2 vyvinutý v roce 1993. Zahrnuje možnost přenášet informace o masce sítě a má podporu pro vzájemnou autentizaci routerů. Tato autentizace ovšem stále není velmi bezpečná, hesla jsou přenášena v jednoduché textové (nehashované) podobně. Protokol je při správné konfiguraci kompatibilní s verzí RIPv1.  Třetí verze nazývá RIPng (\"RIP next generation\"). Jedná se o rozšíření RIPv2 s podporou IPv6 síťování.", "section_level": 2}, {"title": "Směrovací tabulka.", "content": "IP datagramy jsou zpracovány podle záznamů ve směrovací tabulce, která je součástí implementace rodiny protokolů TCP/IP (tzv. TCP/IP stack je obvykle součástí jádra operačního systému).", "section_level": 1}, {"title": "Pořadí záznamů v tabulce.", "content": "Záznamy ve směrovací tabulce jsou seřazeny podle délky masky sítě, tj. podle počtu jedniček zleva v binárním zápisu masky sítě. Na začátku tabulky jsou tak umístěny nejkonkrétnější záznamy – pro jednotlivé IP adresy s maskou 255.255.255.255 a malé podsítě). Na konci tabulky je naopak uveden nejobecnější záznam (nejkratší maska, tj. 0.0.0.0) pro bránu do Internetu (tzv. implicitní brána neboli \"default gateway\"). Takové uspořádání tabulky dovoluje vytvářet výjimky pro obecně zapsaná směrování (tj. výjimka z velké sítě pro její menší podsíť), takže je možné zmenšit počet záznamů ve směrovacích tabulkách (což je důležité zejména pro centrální routery v Internetu).", "section_level": 2}, {"title": "Porovnávání adresy cíle se záznamy v tabulce.", "content": "Cílová IP adresa přijatého IP datagramu je postupně porovnávána s jednotlivými záznamy ve směrovací tabulce, dokud není nalezena shoda. Jak bylo výše zmíněno, záznamy jsou seřazeny od nejdelší masky (255.255.255.255) k nejkratší (0.0.0.0). Porovnání probíhá tak, že se vezme řádek ze směrovací tabulky a cílová IP adresa je pomocí logické funkce AND sloučena s maskou sítě uvedenou v tomto řádku směrovací tabulky. Pokud je výsledek roven číslu sítě v tomto řádku směrovací tabulky, je nalezena shoda a řádek je použit pro odeslání porovnávaného IP datagramu. Pokud shoda není, následuje porovnání s dalším řádkem tabulky. Poslední řádek tabulky typicky obsahuje tak zvanou implicitní bránu (), která slouží ke směrování všech datagramů, pro které v tabulce není uveden záznam. Proto je tento záznam označen jako síť 0.0.0.0 s maskou 0.0.0.0, takže pro jakoukoliv cílovou IP adresu dojde po výpočtu vždy ke shodě. Tento záznam zpravidla odkazuje na router (resp. směrovač), který odděluje počítač od zbytku Internetu.", "section_level": 2}, {"title": "Obsah tabulky.", "content": "Každá směrovací tabulka musí obsahovat několik základních informací, které jsou při zpracování IP datagramů potřeba:", "section_level": 2}, {"title": "Příklady směrovacích tabulek.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Microsoft Windows.", "content": "V operačních systémech Windows NT je možné směrovací tabulku vypsat zadáním následujícího příkazu do terminálu:  Po správném zadání by se vám mělo objevit podobně strukturovaný výpis:", "section_level": 2}, {"title": "Unixové systémy.", "content": "V unixových systémech (např. Linux) je možné směrovací tabulku vypsat příkazem codice_1 (přepínač codice_2 slouží k potlačení převodu IP adres na doménová jména). Řádky výstupu jsou ve výstupu tohoto unixového příkazu vždy seřazeny podle délky síťové masky (nejprve nejdelší maska), protože ve stejném pořadí jsou řádky zpracovávány i síťovým subsystémem jádra (tzv. TCP/IP stack). Výstupem příkazu bude pro koncovou stanici bude v nejjednodušším případě zhruba následující výstup:  Ve výše uvedené tabulce je na prvním řádku vlevo uvedeno číslo sítě, ve které se nachází počítač (10.0.0.0 s maskou sítě 255.255.255.0), přičemž vpravo je zapsáno, že se nachází za síťovým rozhraním eth0 (ethernetová síťová karta). Druhý řádek pak obsahuje implicitní cestu (, v příznacích je proto uvedeno písmeno \"G\", v řádku je zapsána cílová síť 0.0.0.0 s maskou 0.0.0.0), která odkazuje na router (směrovač) s IP adresou 10.0.0.1.", "section_level": 2}], "src_summary": "Směrovací tabulka (též routovací tabulka, ) je v informatice označení pro datovou strukturu uloženou v operační paměti počítače nebo routeru sloužící pro směrování dat procházejících počítačovou sítí. Obsahuje zjednodušený obraz topologie sítě, podle které systém rozhoduje, jak naložit s přijatým nebo odesílaným datagramem. Směrovací tabulka obsahuje záznamy odpovídající použitému síťovému protokolu (například TCP/IP, IPX/SPX a podobně). Pro protokoly TCP/IP je směrovací tabulka typicky implementována jako součást jádra operačního systému (tzv. TCP/IP stack).", "tgt_summary": "在计算机网络中,路由表(routing table)或称路由择域信息库(RIB, Routing Information Base),是一个存储在路由器或者联网计算机中的电子表格(文件)或类数据库。路由表存储着指向特定网络地址的路径(在有些情况下,还记录有路径的路由度量值)。路由表中含有网络周边的拓扑信息。路由表建立的主要目标是为了实现路由协议和静态路由选择。", "id": 2099365}
{"src_title": "Musa Manarov", "tgt_title": "穆萨·马纳罗夫", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Baku v Ázerbájdžánské SSR v rodině důstojníka. Střední školu dokončil v roce 1968 ve městě Alatyr v Čuvašské ASSR. Na fakultě radioelektroniky leteckých systémů Moskevského leteckého institutu vystudoval v roce 1974 specializaci radioinženýr.  8. prosince 1978 byl vybrán do oddílu kosmonautů Eněrgija, prodělal základní kosmonautický výcvik a pak byl začleněn do skupiny, kde se připravovali palubní inženýři pro lety raketoplánu Buran. Od roku 1982 byl zařazen do skupiny připravující se na lety na kosmickou stanici Saljut 7, byl členem několika záložních posádek. Pak byl zařazen do programu letů na orbitální stanici Mir, v letech 1984 – 1985 se připravoval se na funkci palubní inženýr.  Musa Manarov je ženatý a má dceru a syna.", "section_level": 1}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "První start do vesmíru absolvoval 21. prosince 1987 v kosmické lodi Sojuz TM-4. Z kosmodromu Bajkonur s ním v kabině vzlétli velitel letu Vladimir Titov a kosmonaut-výzkumník Anatolij Levčenko. Po dvoudenním samostatném letu se kosmická loď úspěšně spojila s orbitálním komplexem Mir. Kosmonauti Titov a Manarov tvořili 3. základní posádku stanice (EO-3), Levčenko se po týdnu vrátil na Zemi s předchozí posádkou. Na palubě Miru pracovali celý rok, věnovali se fyzikálním i biologickým experimentům, astronomickým pozorováním a údržbě stanice. Musa Manarov se během letu třikrát zúčastnil výstupu do vesmíru, mimo prostory stanice pracoval 13 hodin a 47 minut. Na Zemi se kosmonauti vrátili kosmickou lodí Sojuz TM-7 spolu s Francouzem Jean-Loupem Chrétienem. Přistáli 21. prosince 1988 v kazašské stepi.  Podruhé se do vesmíru dostal o dva roky později. Kosmická loď Sojuz TM-11 odstartovala 2. prosince 1990 směrem k orbitální stanici Mir, Musa Manarov spolu s Viktorem Afanasjevem pracovali na Miru jako 8. základní posádka stanice až do května 1991. Během tohoto letu strávil Musa Manarov 20 hodin a 45 minut při čtyřech výstupech do vesmíru. Spolu se svým velitelem Afanasjevem a s Helen Sharmanovou z Velké Británie přistáli v Kazachstánu 26. května 1991.", "section_level": 1}], "src_summary": "Musa Chiramanovič Manarov,, (* 22. března 1951, Baku, Ázerbájdžánská SSR, SSSR), je bývalý sovětský letecký inženýr a kosmonaut. V letech 1987 a 1990 se zúčastnil na lodích Sojuz letů do vesmíru jako palubní inženýr, pracoval ve dvou základních posádkách orbitální stanice Mir. Na oběžné dráze strávil 541 dní.", "tgt_summary": "穆萨·赫拉马诺维奇·马纳罗夫(;1951年-3月22日)是前苏联时代的宇航员。出生于阿塞拜疆巴库,曾两次前往和平号空间站执行长期考察任务,7次进行太空行走任务。他是世界上第三位到达太空的穆斯林宇航员。", "id": 2193639}
{"src_title": "Convento do Carmo", "tgt_title": "卡尔莫修道院", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Convento do Carmo byl založen roku 1389 sv. Nunem Álvaresem Pereirou a jeho prvními obyvateli byli karmelitánští mniši z města Moura, kteří sem přišli roku 1392. Pereira věnoval klášteru všechno své bohatství a poté, co se stal novým členem karmelitánského řádu, do něj sám vstoupil. V klášteře zemřel a byl pohřben.  1. listopadu 1755 postihlo Lisabon zemětřesení a celý klášter, včetně kostela, ve kterém právě probíhala mše, se zřítil a pohřbil mnoho věřících. Za vlády Marie I. sice začala rekonstrukce jednoho z klášterních křídel v novogotickém stylu, ale roku 1834 byly práce na klášteru zastaveny poté, co došlo k vyhnání církevních řádů z Portugalska. Rekonstrukce se tak dočkaly pouze pilíře a oblouky chrámových lodí. V 19. století přišel romantismus a s ním zájem o ruiny, a tak bylo rozhodnuto, že stavba zůstane nedokončena.  Obytné části klášteru byly roku 1836 přeměněny na vojenské kasárny. Během Karafiátové revoluce roku 1974 se zde před Hnutím ozbrojených sil skrýval portugalský prezident Marcelo Caetano. Budova starého kláštera dnes slouží jako základna armádní policie (\"Guarda Nacional Republicana\").", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Klášter byl postaven v letech 1389 až 1423 v gotickém stylu a je na něm patrná inspirace klášterem ve městě Batalha, který pochází ze stejné doby.  Kostel má půdorys latinského kříže. Hlavní průčelí zdobí portál s několika archivoltami a hlavicemi s rostlinnými a antropomorfními motivy. Rozeta nad portálem je částečně zničena. Jižní strana je zpevněna pěti opěrnými pilíři, které byly přidány roku 1399 poté, co se během rekonstrukce zřítila jižní zeď. Starý klášter, nacházející se napravo od průčelí, byl na začátku 20. století přestavěn v novogotickém stylu. Interiér kostela tvoří 3 lodi s jednou hlavní kaplí a čtyřmi apsidami. Ze stropu lodi po zemětřesení zůstaly jen příčné lomené oblouky, které ho podpíraly.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologické muzeum.", "content": "V muzeu jsou k vidění artefakty z různých období portugalské historie. Za zmínku stojí exponáty pocházející z paleolitu a neolitu vykopané u pravěké pevnosti poblíž města \"Azambuja\" (35000 až 1500 př. n. l.). V muzeu najdeme také mnoho gotických sarkofágů, mezi nimi sarkofág \"Fernãa Sanchese\", nemanželského syna krále Dinise I., a krále Fernanda I. Mezi další zajímavé exponáty patří socha krále ze 12. století (nejspíše jde o Alfonse Henriquese), předměty z římského a vizigótského období a peruánské mumie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Convento do Carmo je karmelitánský klášter, jehož ruiny se nacházejí v portugalském hlavním městě Lisabonu na náměstí Largo do Carmo. Klášter stojí na svahu nad náměstím \"Rossio\" a naproti kopci s hradem sv. Jiří (Castelo de São Jorge). Ve své době byl gotický kostel patřící k tomuto klášteru (Igreja do Carmo) jedním z hlavních lisabonských kostelů, ale po zemětřesení roku 1755 skončil celý klášter v troskách a už nikdy nebyl zrekonstruován.", "tgt_summary": "卡尔莫修道院()是葡萄牙里斯本的一座历史建筑。其中世纪建筑在1755年里斯本大地震中成为废墟,其哥特式教堂的废墟为该市仍可看到的大地震的主要痕迹。", "id": 62622}
{"src_title": "Velkorážní puška", "tgt_title": "反器材步槍", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Vojenské velkorážní pušky jsou nástupci protitankových pušek, které vznikly na sklonku první světové války jako odpověď na zavedení opancéřovaných tanků. První takovou protipancéřovou puškou byla německá jednoranná Tankgewehr M1918 ráže 13,25 mm. V době druhé světové války se již používaly opakovací a poloautomatické protitankové pušky, například sovětská PTRD a PTRS v ráži 14,5 mm.  Již v průběhu druhé světové války se však pušky ukázaly jako nedostatečné proti stále lepšímu pancéřování vozidel. Současné tanky a většina dalších obrněných vozidel jsou příliš dobře chráněny, než aby je bylo možné zničit nebo vážněji ohrozit puškami velké ráže. Velkorážní pušky mohou být s úspěchem použity proti méně opancéřovaným letounům, zásobovacím vozidlům nebo na zranitelné části pancéřovaných cílů, například na optické, radarové nebo komunikační zařízení.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce a užití.", "content": "Velkorážní odstřelovací pušky mají ráži 12,7 mm a větší (14,5 mm, 20 mm, dokonce i 25 mm). Vzhledově jsou podobné moderním odstřelovacím puškám a mohou sloužit i v této roli, ačkoli obvykle používají munici mnohem účinnější, než je nutné pro zabití člověka. Nejčastěji náboje 12,7 x 99 mm NATO nebo ruské 12,7 × 108 mm či 14,5 x 114 mm, průbojné, explozivní i zápalné, obvykle používané do těžkých a protileteckých kulometů. Používá se však i munice speciální konstrukce. Výhodou je, že tato munice je zpravidla mnohem levnější než většina současných protitankových střel. Další výhodou jsou lepší balistické vlastnosti střely a její kinetická energie a tedy větší přesnost i při střelbě na vzdálenost přesahující 1000 m. Velkorážní puška tedy umožňuje levné a přesné ničení nepřátelského vybavení na dlouhou vzdálenost. Je možné ji použít také k ničení nevybuchlých kusů munice z bezpečné vzdálenosti.  Vzhledem ke své velikosti a hmotnosti jsou velkorážní pušky obsluhovány v týmech o síle dvou až tří mužů. Rovněž kvůli hmotnosti zbraně a zpětnému rázu při výstřelu je nutné střílet z pozice vleže; střelba ve stoje či v kleče je velmi obtížná, velmi nebezpečná a nepřesná. Některé zbraně tohoto typu snižují zpětný ráz pomocí trysek, podobně jako bezzákluzové kanóny, velikost výšlehu ale usnadňuje odhalení střelcovy pozice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velkorážní puška též velkorážní odstřelovací puška či protimateriálová puška (z anglického označení \"anti-materiel rifle\" – AMR) je puška určená především na ničení lehce pancéřovaných i nepancéřovaných cílů (vozidel, polních úkrytů, atd.), ale může být použita též proti lidským cílům.", "tgt_summary": "反器材步枪\"(英语:Anti-materiel rifle)\",是一种专为破坏军用器材及物资的步枪,破坏效果高于狙击步枪。反器材步枪普遍采用大口径高破坏力的弹药,子弹和狙击步枪子弹外型相似,但口径较大,通常使用重机枪子弹为主,如12.7×99 NATO(.50 BMG)。现代部分反器材步枪的口径已经超过20毫米甚至40毫米。所用弹药也有了装有高爆炸药和引信的高爆榴弹、爆燃弹等多种破坏效果的专用弹药。", "id": 2501670}
{"src_title": "Charles Lyell", "tgt_title": "查爾斯·萊爾", "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "Pocházel ze šlechtické rodiny a byl nejstarší z deseti dětí. Jeho otec, který se jmenoval také Charles, byl botanikem a podporoval svého syna v zájmu o přírodní vědy.  Vystudoval na Exeter College v Oxfordu nejprve právo, ale na podnět Wiliama Bucklanda se věnoval také geologii. Po skončení studií se roku 1819 usadil v Londýně a začal pracovat jako právník. Roku 1822 publikoval svoji první práci \"On a Recent Formation of Freshwater Limestone in Forfarshire\" a o rok později se stal sekretářem Geologické společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Roku 1827 zanechal práva natrvalo a začal se věnovat na plno své práci geologa. Pomáhal především prosazovat myšlenky Jamese Huttona a spolu s ním se stal zakladatelem moderní geologie.  Jeho nejdůležitější práce byly v oblasti stratigrafie. Od roku 1828 cestoval po jihu Francie a navštívil také Ameriku, kde studoval tamější geologické poměry. Na základě výzkumu a pozorování položil základy stratigrafie třetihor, které rozdělil na pliocén, miocén a eocén. Postupně se tak prosadil názor na geologické stáří, který odporoval tvrzením Bible.  V mnohém také ovlivnil svého přítele Charlese Darwina.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1852 objevil John William Dawson na proslulých útesech Joggins v Kanadě vyhynulý druh plazů, který pojmenoval \"Hylonomus lyelli\". Druhový přívlastek \"lyelli\" zvolil na počest svého přítele.  V roce 1935 byl Lyellovým jménem pojmenován kráter na Měsíci Lyell, v roce 1973 pak stejnojmenný kráter na Marsu. Jeho jméno nese i ledovec na ostrově Jižní Georgie a hora Mount Lyell v Tasmánii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles Lyell (14. listopad 1797 Skotsko – 22. únor 1875 Londýn) byl skotský právník a geolog. Je považován za \"otce moderní geologie\".", "tgt_summary": "查尔斯·莱尔爵士,第一代从男爵(英语:Sir Charles Lyell, 1st Baronet,FRS,1797年-11月14日-1875年-2月22日),英国地质学家、律师,是均变说的重要论述者。", "id": 2001680}
{"src_title": "Kökö Temür", "tgt_title": "王保保", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Kökö Temür byl synem čínského otce příjmením Wang a mongolské matky, sestry Čagana Temüra, jüanského regionálního vojevůdce bojujícího proti povstání rudých turbanů i konkurujícím velitelům. Žil v provincii Che-nan, než počátkem 60. let získal od jüanského dvora jméno Kökö Temür, nosil čínské jméno Wang Pao-pao.  Jeho strýc Čagan Temür, ovládající valnou část Che-nanu a Šan-si, neměl dědice, proto Köka adoptoval a vychoval jako syna. Naučil ho jak čínské vzdělanosti, tak mongolskému vojenskému umění. Kökö sám byl hrdinského založení a přejal mongolský ideál stepního válečníka. Když roku 1361 doprovázel transport rýže do Ta-tu, přijal jej císař Togon Temür a udělil mu jméno Kökö Temür, čímž Kökö definitivně přijal mongolskou identitu. Vždy věrně sloužil jüanské věci, i když si tím vysloužil opovržení Číňanů.  Po smrti Čagana Temüra, zavražděného v červenci 1362 při obléhání I-tu v Šan-tungu, se osiřelé vojsko podřídilo Kökövi, jüanský dvůr jeho nástupnictví uznal udělením přiměřených titulů. Kökö dočistil Šan-tung dobytím města, přičemž sťal zajaté Tchien Fenga a Wang Š'-čchenga, generály zodpovědné za vraždu Čagana. Pak byla oblast od Šan-tungu až po Šen-si na severozápadě víceméně v jeho rukou.  S postavením Čagan Temüra zdědil Kökö i jeho nepřátele, především Boloda Temüra, jenž se opíral o základnu v Ta-tchungu v severním Šan-si. S vyhrocením sporu s ním se Kökö přesunul do Tchaj-jüanu. V nastalé válce o kontrolu nad Šan-si získal Kökö převahu, která roku 1364 vyústila v Bolodův ústup do Ta-tu (sídlo jüanského císaře, dnešní Peking) a převzetí kontroly nad dvorem. Korunní princ Ajuširidara, s Bolodem znepřátelený, se ve strachu ze zavraždění uchýlil pod Kökövu ochranu. Bolodova tvrdá vláda vyvolala u dvora silný odpor, který v srpnu 1365 vyústil v jeho zabití na příkaz císaře. Poté Kökö Ajuširiridaru doprovodil zpět do Ta-tu a za odměnu získal titul knížete Che-nanu.  Po čase se znechucen dvorskou politikou vrátil do Che-nanu s rozkazem zlikvidovat povstání rudých turbanů na Jang-c’-ťiang. Ale někteří jüanští velitelé se severozápadu se mu protivili, mezi jinými především dřívější Čaganův spojenec Li S'-čchi a bývalí Bolodovi důstojníci ze Šen-si – Čang Liang-pi, Törebeg a Kchung Sing. Vtáhnut do bojů s nimi, nemohl se odkrýt tažením na jih proti Rudým turbanům. A tak za bezmocného přihlížení vlády jüanští generálové neválčili s rebely, ale mezi sebou.  Kökö byl od začátku 60. let do smrti roku 1375 nejsilnějším, nejúspěšnějším a nejloajálnějším jüanským generálem, ale většinu svých sil a energie musel věnovat boji proti konkurentům uvnitř jüanského státu. Postupně se navíc odcizil s dvorem a Ajuširidarou. Loajalistická část jeho důstojníků jej poté opustila a nakonec v únoru 1368 císař přikázal ostatním severním vůdcům zničit ho. Kökö však nepřátele porazil a udržel si dominanci na severu. Ne však na dlouho.  Mingská ofenzíva v létě a na podzim 1368 smetla mongolské síly v severočínské nížině, po opakovaných porážkách Kökö ztratil Che-nan i Šan-si a ustoupil na severozápad do Kan-su. Čínský postup pokračoval i roku 1369 a následující rok, když zemřel Togon Temür a Ajuširidara se stal velikým chánem Mongolů a císařem říše Jüan, Kökö Temür pod mingským tlakem uprchl z Číny do mongolské metropole Karakorumu k novému císaři a smířil se s ním. Poté mu věrně sloužil, opakované mingské nabídky na spolupráci odmítl. Vedl mongolská vojska při velké mingské porážce roku 1372. Zemřel roku 1375, o tři roky později zahynul i Ajuširidara. Jejich úmrtí výrazně oslabily Mongoly, kteří ztratili jakoukoli naději na znovudobytí Číny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kökö Temür (čínsky: znaky zjednodušené 扩廓帖木尔, tradiční 擴廓帖木爾; 1330–1375) vlastním jménem Wang Pao-pao (čínsky: znaky 王保保, pchin-jin Wáng Bǎobǎo) byl vojevůdce říše Jüan smíšeného čínsko-mongolského původu. Roku 1362 po smrti svého strýce Čagana Temüra zdědil jeho postavení i armádu a stal se nejsilnějším vojevůdcem v severní Číně. Ubránil se tlaku konkurenčních mongolských generálů za cenu rezignace na boj s povstáním rudých turbanů a později i rozchodu s jüanskou vládou. Ofenzíva čínské říše Ming v letech 1368–1372 přinesla vyhnání Mongolů včetně Köka z Číny a jeho smíření se s mongolským vládcem. Společně roku 1372 odrazili čínskou invazi do Mongolska, ale už o tři roky později Kökö zemřel.", "tgt_summary": "王保保(约1315年-1375年-9月17日),沈丘(今安徽省临泉县古城子)人,小字保保,元惠宗赐名扩廓帖木儿(,又译库库特穆尔),元朝大将察罕帖木儿养子。元末重要将领,亦是北元政府的支柱。封齐王,拜太尉知枢密院事、中书省平章政事、银青荣禄大夫。", "id": 818887}
{"src_title": "Temporal Key Integrity Protocol", "tgt_title": "临时密钥完整性协议", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na konci 90. let 20. století nastal prudký rozvoj a nasazování bezdrátových sítí. Ze své podstaty bezdrátové sítě poskytují menší nebo žádné soukromí, protože komunikaci lze odposlouchávat kdekoliv v dosahu rádiového signálu, který proniká i skrze pevné překážky. Proto bylo jako součást původního standardu IEEE 802.11 již v roce 1997 schváleno zabezpečení WEP (\"Wired Equivalent Privacy\"), které mělo poskytnout obdobné zabezpečení, jako má drátová počítačová síť (např. kroucená dvojlinka). Kvůli neúplnosti standardu a dalším vadám v jeho implementaci byl však WEP v srpnu 2001 prolomen, takže pouhým pasivním naslouchání bezdrátového provozu bylo možné vypočítat šifrovací klíč použité šifry RC4.  Dne 23. července 2004 byl jako reakce na prolomení WEP přijat standard IEEE 802.11i. Wi-Fi Alliance však již 31. října 2002 adoptovala část nadcházejícího standardu pod obchodním názvem WPA (Wi-Fi Protected Access). TKIP je též součástí WPA2, ve kterém Wi-Fi Alliance akceptovala zbývající hlavní prvky IEEE 802.11i (tj. CCMP jako náhradu TKIP a šifru AES jako náhradu WEP). WPA používá stejnou šifru RC4, jako prolomený WEP, avšak protokol TKIP měl odstranit jeho slabá místa (zejména slabý inicializační vektor). Protokol TKIP umožňuje bezpečnou výměnu šifrovacích klíčů mezi komunikujícími body nejen na počátku komunikace, ale i v jejím průběhu. Hlavní výhodou TKIP je možnost zachování stávajícího hardwaru (tj. bezdrátových síťových zařízení) vyráběných po roce 1999, která interně zajišťovala šifrování WEP (tj. šifry RC4). Zlepšení zabezpečení tak bylo možné realizovat pouhou aktualizací obslužného software. Na straně klienta (počítače připojujícího se k bezdrátové síti) je nasazen tzv. suplikant (prosebník), což je univerzální démon běžící v pozadí a zajišťující autentizaci klienta a správu šifrovacích klíčů pomocí TKIP. Na přístupových bodech (AP) bezdrátové sítě bylo vylepšení zabezpečení pomocí pouhé softwarové aktualizace možné až pro zařízení vyráběná po roce 2003 z důvodu větší náročnosti na jejich výpočetní výkon nutný pro implementaci TKIP.", "section_level": 1}, {"title": "Technická specifikace.", "content": "Slabinou protokolu WEP (předchůdce protokolu TKIP) je využívání předsdíleného symetrického klíče po dobu celé komunikace všemi účastníky bezdrátové komunikace. Proto v protokolu TKIP došlo k výrazné změně, kdy je pro každý paket používán jiný klíč. Klíč je vytvořen ze základního klíče (zvaného Pairwise Transient Key), MAC adresy přijímající stanice a pořadového čísla rámce. Operace, která provádí sloučení těchto údajů, je navržena tak, aby kladla minimální výkonnostní nároky na stanici či přístupový bod.  Základní klíč je generován při každé asociaci klienta k přístupovému bodu pomocí hashovací algoritmu. Hashování je prováděno nad číslem relace a inicializačním vektorem, který se skládá z náhodných čísel v kryptografii označovaných jako nonce (). Inicializační vektor je vytvářen klientem a přístupovým bodem obdobně jako tomu bývá u MAC adresy. V případě použití autentizace protokolem 802.1X je číslo relace unikátní a je bezpečně přenášeno autentizačním serverem, kde je pro zabezpečení používán předsdílený klíč.  Každý přijatý rámec používá unikátní 48bitové číslo, které je inkrementováno při každém přijetí rámce a je použito jak pro inicializační vektor, tak i pro část základního klíče. Přidáním pořadového čísla ke klíči byla dosažena odlišnost šifrovacího klíče každého paketu, která přispěla k odstranění problému zvaného collision attack, se kterým se potýkal WEP. Pořadové číslo použité i v inicializačním vektoru odstranilo problém možnosti použít opakovaně stejný rámec (tzv. replay attacks), který byl v komunikaci již dříve použit, protože umožňuje rámec s nesprávným pořadovým číslem odmítnout. Integrita rámců je navíc v TKIP chráněna 64bitovým algoritmem MICHAEL.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "TKIP používá stejné základní bezpečnostní mechanismy jako WEP a v důsledku toho nebylo dosaženo očekávané bezpečnosti. Kombinace klíčů TKIP protokolu eliminuje WEP key recovery útoky. Nové rozšíření protokolu WPA zapříčinily i nové typy útoků, ale ne v takovém rozsahu jako tomu bylo u WEP.", "section_level": 1}, {"title": "Beck-Tews útok.", "content": "TKIP je zranitelný k útokům typu keystream recovery attack, pokud se povede úspěšně vykonat kód tohoto útoku, tak je dovoleno útočníkovi přenést 7-15 paketů dat. Také byla publikována možnost TKIP-specific útoku, ke kterému dne 8. listopadu 2008 programátoři Martin Beck a Erik Tews uvolnili detaily.  Útok je rozšířením WEP chop-chop attack. Protože WEP využívá kryptograficky nezabezpečený mechanismus kontrolního součtu CRC32, útočník může hádat individuální bajty paketu a přístupový bod (AP) bude podle toho zamítat nesprávné odhady. Ve výsledku útočník docílí toho, že pokud byl odhad úspěšný, tak je to schopen detekovat a následně pokračovat v odhadu zbývajících paketů. U původního chop-chop útoku útočník musel čekat po úspěšném odhadu nejméně 60 sekund před pokračováním útoku. Protože protokol TKIP pokračoval v užíváni kontrolního součtového mechanismu CRC32. Toto omezení je implementováno v rozšíření MIC kód zvaném MICHAEL. Pokud jsou přijaty dva nesprávné MICHAEL MIC kódy v intervalu 60 sekund, tak přístupový bod (AP) změní TKIP session key. Proto tedy bude nutné při útoku Beck-Tews čekat vhodně dlouhou dobu, aby se těmto opatřením předešlo. Odhadovaná doba odhalení 12 bajtů Beck-Tews útoku je okolo 12 min na běžné síti.  Pokud útočník má již přístup k celému šifrovanému paketu, tak pro přijímání čistého textu stejného paketu útočník musí získat přístup k keystremu daného paketu (MIC kód relace). Použitím této informace útočník může zkonstruovat nový paket a přijmout ho na dané síti. K obcházení WPA implementované replay ochrany Beck-Tews útoku využívá Quality of Service (QoS) kanál pro přijetí ARP poisoning útoku, Denial of Service a jiné podobné útoky.  V říjnu roku 2009 Halvorsen udělal další pokrok, povolil útočníkovi vložit velký malicious paket (596 bajtů) během přibližně 18 minut a 25 sekund.", "section_level": 2}, {"title": "Ohigashi-Morii útok.", "content": "Založeno na Beck-Tews útoku. Japonští vědci Toshihiro Ohigashi a Masakatu Morii nahlásili jednodušší a rychlejší implementaci podobného útoku. Základem jsou podobné metody útoků, ale používá se zde man-in-the-middle útok, který nevyžaduje od přístupového bodu povolenou službu QoS.  Stejně jako Beck-Tews útok je útok efektivní proti TKIP a ne proti WPA využívající AES.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední novinky.", "content": "ZDNet vyhlásil 18. června 2010, že WEP & TKIP budou brzy zakázány wi-fi zařízeních sdružením Wi-Fi Alliance. Šifrování lze prolomit během hodiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "TKIP (, jako „tee-kip“) nebo Temporal Key Integrity Protocol je v informatice označení pro zastaralý bezpečnostní protokol v rámci zabezpečení WPA pro bezdrátové sítě Wi-Fi. TKIP je definován standardem IEEE 802.11i a jeho účelem bylo rychlé překlenutí nedostatků šifrování WEP bez nutnosti zásahů do hardware bezdrátových síťových zařízení. Protokol TKIP byl kritizován v další plné verzi standardu 802.11 a není již považován za bezpečný. Místo TKIP a WPA by mělo být používáno zabezpečení WPA2 (s protokolem CCMP a šifrou AES).", "tgt_summary": "临时密钥完整性协议(英文:Temporal Key Integrity Protocol,缩写:TKIP)是一种用于IEEE 802.11无线网络标准中的替代性安全协议,由电气电子工程师学会(IEEE)802.11i任务组和Wi-Fi联盟设计,用以在不需要升级硬件的基础上替代有线等效加密(WEP)协议。由于WEP协议的薄弱造成了数据链路层安全被完全跳过,且由于已经应用的大量按照WEP要求制造的网络硬件急需更新更可靠的安全协议,在此背景下临时密钥完整性协议应运而生。需要注意的是,临时密钥完整性协议自2012年的802.11标准中,已不再视为安全,且即将废弃。", "id": 1590469}
{"src_title": "Amalaswintha", "tgt_title": "阿玛拉逊莎", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Roku 515 se Amalaswintha provdala za Eutharicha (asi 480 - 522), ostrogótského šlechtice ze starého amalského rodu, který pocházel z vizigótské Hispánie (dnešní Španělsko) a byl synem Widericha (* asi 450), vnukem Berismunda (* asi 410) a pravnukem krále Thorismunda († po 400).  Eutharich zemřel pravděpodobně již několik let po svatbě a zanechal tak Amalaswinthu samotnou s dvěma dětmi – Athalarichem a Matasunthou (asi 517 – po 550). Po smrti otce, krále Theodoricha Velikého, roku 526, se jeho nástupcem stal Athalarich, ve skutečnosti však vládla právě Amalaswintha jako regentka. Hluboce obdivovala antickou římskou kulturu a svému synovi dala klasické vzdělání, což byl ve společnosti středověkých Gótů čin vskutku neobvyklý a vyvolal také silnou nevoli. Vědoma si své nepopularity, nechala Amalaswintha popravit tři urozené Góty a zároveň začala vyjednávat s Justiniánem I., s vidinou možného přesunu svého sídla i klenotů z Ravenny do Konstantinopole. Smrt jejího syna, krále Athalaricha, roku 534, celou situaci ještě zkomplikovala.  Amalaswintha se nyní stala královnou, což byla pro bojechtivé a mužné Góty role mírně řečeno \"nezvyklá\", a tak, aby upevnila svou pozici, jmenovala Amalaswintha svého synovce Theodahada (také někdy: Theodad) svým spoluvládcem (nestal se však jejím manželem, jak se někdy mylně uvádí). To ale nebyla dobrá volba, protože Theodahad nechal Amalaswinthu uvěznit (přinejmenším tomu nikterak nebránil) na ostrově Martana na Bolsenském jezeře v Toskánsku. Zde také byla Amalaswintha dne 30. dubna roku 534 nebo 535 zavražděna při koupeli.  Informace o Amalaswintě máme především z dopisů Cassiodora a z kronik historiků Prokopia (asi 500–565 n. l.) a Jordana.  Osudem Amalaswinthy se nechal inspirovat italský dramatik Carlo Goldoni ve své prvotině – stejnojmenné tragédii uvedené roku 1733 v Miláně. Hra však prý zcela propadla a autor ji později spálil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amalaswintha, též \"Amalasuntha\", \"Amalasuentha\", \"Amalasuintha\", \"Amalswinthe\" nebo \"Amalasontha\" (asi 495 – 30. dubna 534/535) byla královna Ostrogótů v letech 526–534. Byla dcerou ostrogótského krále Theodoricha Velikého.", "tgt_summary": "阿玛拉逊莎(Amalasuntha),又称为:阿玛娜·希莎(Amalasuentha)(公元495年 - 535/534年4月30日)是526年至534年东哥特人女王,狄奥多里克大帝的第三个女儿。", "id": 1422848}
{"src_title": "Proudová šifra", "tgt_title": "流密码", "src_document": [{"title": "Inspirace Vernamovou šifrou.", "content": "Na proudovou šifru může být nahlíženo jako na implementaci neprolomitelné Vernamovy šifry. Tato jednorázová tabulková šifra používá šifrovací klíč zcela náhodných čísel. Šifrovací klíč je kombinován pomocí jednoduché funkce se vstupním textem a tak je vytvořen šifrovaný tvar. Principiální nerozluštitelnost Vernamova konceptu dokázal Claude E. Shannon v roce 1949. Avšak šifrovací klíč musel být (alespoň) o stejné délce jako šifrovaný text a musel být generován úplně náhodně. Systém tak byl velmi těžkopádný, než aby byl zaveden do běžné praxe. Byl používán jen na kritické aplikace.  Proudová šifra využívá mnohem menší klíč, se kterým se lépe pracuje (např. 128bitový). Principem využití tohoto klíče je generování pseudonáhodného proudu bitů (), který nahrazuje původní jednorázový klíč, který musel být dlouhý jako šifrovaný text. Odstranil se tak problém nutnosti existence dlouhého jednorázového klíče, avšak vznikl jiný problém, protože šifrovací klíč je nyní pseudonáhodný, není opravdu náhodný. Tyto systémy na rozdíl od původního Vernamova lze v principu \"rozlomit\".", "section_level": 1}, {"title": "Typy proudových šifer.", "content": "Proudová šifra generuje pseudonáhodný proud bitů (), který je vytvořen z šifrovacího klíče a šifrovacího algoritmu, takže výstup je závislý na změnách vnitřního stavu šifry. Aby pokaždé nebyla generována stejná posloupnost, což by snižovalo kvalitu šifry, je vnitřní stav navíc modifikován dalším zdrojem, což se může dít dvěma způsoby. Pokud se tak děje nezávisle na vstupním textu nebo zašifrované zprávě, je šifra hodnocena jako \"synchronní\" proudová šifra. Naproti tomu \"samosynchronní\" proudová šifra svůj stav mění na základě dat z předešlé části zašifrované zprávy.", "section_level": 1}, {"title": "Synchronní proudové šifry.", "content": "V synchronní proudové šifře je proud pseudonáhodných čísel generován nezávisle na vstupním textu nebo zašifrované zprávě. Potom dojde ke kombinaci vygenerovaných čísel se vstupujícím textem (k zakódování) nebo se šifrovaným textem (k dekódování). Nejběžnější formou kombinace keystreamu a vstupního textu je použití logické funkce XOR, což je označováno jako \"binární doplňková proudová šifra\".  V synchronní proudové šifře odesilatel a příjemce musí být přesný v krocích rozkódování, aby to bylo úspěšné. Pokud jsou čísla přidána nebo odebrána ze zprávy v průběhu přenosu, synchronizování je ztraceno. K obnově synchronizace různých offsetů se můžeme pokusit systematicky získat správné dešifrování. Další možností je označit si šifrovaný text značkami v pravidelných intervalech při výstupu.  Pokud je číslo porušeno přenosem (přidáním nebo ztrátou) pouze u jedné z číslic v holém textu, je ovlivněno, ale chyba se nešíří do dalších částí zprávy. Tato vlastnost je užitečná. Když je vysoká míra přenosových chyb, způsobuje to menší pravděpodobnost, že by byla chyba zjištěna bez dalších mechanismů. Navíc kvůli této vlastnosti jsou synchronní proudové šifry velmi náchylné k útokům — pokud útočník může vyměnit jedno číslo v šifrovaném textu, mohl by být schopen provést předvídatelné změny na odpovídajícím bitu prostého textu; např. přehodit bit v šifrovaném textu způsobující překlápění v prostém textu.", "section_level": 2}, {"title": "Samosynchronní proudové šifry.", "content": "Jiný přístup používá několik předchozích \"N\" čísel šifrovaného textu k vypočítání šifrovacího klíče. Podobná schémata jsou známá jako \"samosynchronní proudové šifry\", \"asynchronní proudové šifry\" nebo \"šifrovaný text automatickým klíčem (CTAK)\". Tato myšlenka samosynchronních šifer byla patentována v roce 1946, a má tu výhodu, že příjemce bude automaticky synchronizován s generátorem šifrovacích klíčů po obdržení \"N\" čísel zašifrovaného textu. Ovlivňuje to jednodušší obnovu, pokud jsou čísla ztracena nebo přidána do zprávy proudu. U jednočíselných chyb je jejich vliv omezen pouze do výše \"N\" čísel prostého textu.  Příkladem sebesynchronní proudové šifry je bloková šifra v režimu šifrovací zpětné vazby ().", "section_level": 2}, {"title": "Blokové šifrování otevřené posloupnosti.", "content": "Z hlediska požadovaného výsledku, tj. pseudonáhodné posloupnosti bitů nebo bloků, lze v širokém smyslu lze za proudovou šifru považovat blokové šifrování nějaké posloupnosti. V nejjednodušším případě to může být posloupnost za sebou jdoucích čísel (s periodou danou velikostí bloku), kde klíč je první člen posloupnosti. Vhodnější je vygenerovaná posloupnost pseudonáhodných čísel, která má velkou periodu.", "section_level": 2}, {"title": "Lineární posuvné registry se zpětnou vazbou proudových šifer.", "content": "Lineární zpětná vazba posuvných registrů (). Binární proudové šifry jsou často stavěny pomocí lineární zpětné vazby posuvných registrů (LFSR), protože mohou být jednoduše implementovány do hardwaru a lze je snadno matematicky analyzovat. Použití LFSR samo o sobě je však nepostačují k zajištění dobrého zabezpečení. Různé systémy byly navrženy pro zvýšení bezpečnosti LFSR.", "section_level": 1}, {"title": "Nelineární kombinační metody.", "content": "Protože LFSR jsou ze své podstaty lineární, jedna technika pro odstranění linearity je naplnit výstupy několika paralelními LFSR → do nelineární logické funkce \"formou kombinačního generátoru\". Různé vlastnosti takové \"kombinační funkce\" jsou rozhodující k zajištění bezpečnosti výsledného systému, například aby se zabránilo srovnávacím útokům.", "section_level": 2}, {"title": "Generátory ovládané hodinovým vstupem.", "content": "Normálně LFSRy fungují pravidelně. První přístup zavádí nelinearitu LFSR, tj. nepravidelnost taktování → kontrolující druhý výstup LFSR. Mezi takové generátory patří stop-and-go generátor, střídavý krokový generátor a komprimační generátor. Střídavý krokový generátor se skládá ze tří lineárních posuvných registrů se zpětnou vazbou, které budeme pro přehlednost nazývat LFSR0, LFSR1 a LFSR2. Výstup jednoho z registrů rozhoduje o tom, který ze zbylých dvou bude používán; například pokud LFSR2 výstup je 0, LFSR0 je synchronní, a pokud výstup je 1, LFSR1 pracuje místo něho (LFSR2). Výstupem exkluzivního ORu jsou poslední bity tvořené LFSR0 a LFSR1. Počáteční stav tří LFSR je klíčem.  Stop-and-go generátor (Beth a Piper, 1984) tvoří dva LFSR. Jeden LFSR je synchronní, pokud výstup druhého je „1“, jinak opakuje svůj předchozí výstup. Tento výstup je pak (v některých verzích) v kombinaci s výstupem třetího LFSR dosahujícího pravidelné úrovně.  Dvě LFSR používají synchronizaci. Pokud je výstup prvního „1“, výstup druhého LFSR se stává výstupem generátoru. Pokud je výstup prvního LFSR „0“, avšak výstup druhého je vyřazen, tak výstupem generátoru není žádný bit. Tento mechanizmus trpí načasováním od druhého generátoru, jelikož rychlost výstupu je variabilní a to způsobem, který závisí na stavu druhého generátoru. Toto může být zmírněno tím, že ukládáme do vyrovnávací paměti na výstupu.", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Pro bezpečnost proudové šifry je důležité, aby šifrovací klíč měl velikost periody a musí být nemožné jeho obnovení nebo zjištění vnitřního stavu šifrovacího klíče. Kryptografici také požadují, aby šifrovací klíč byl nepředpojatý a rozdílný tak, aby útočníci rozlišili proud od náhodného šumu. Také aby byl snadno zjistitelný vztah mezi šifrovacími klíči, které odpovídají \"souvisejícím klíčům\" nebo souvisí s kryptografickými příležitostmi. To by mohlo platit pro všechny klíče, které nejsou slabými klíči, a platí v případě, jestliže útočník může znát nebo vybrat nějaký \"jednoduchý text\" či \"šifrovaný text\".  Stejně jako u ostatních útoků v kryptografii, může být proudová šifra napadena \"osvědčeně\", což znamená, že nejsou nutné běžné způsoby, jak rozluštit šifru, ale naznačují, že šifry mohou mít jiné nedostatky.  Bezpečné použití zabezpečené synchronní proudové šifry vyžaduje, aby člověk nikdy používal stejné šifrovací klíče dvakrát. Aplikační návrháři si musí také uvědomit, že většina proudových šifer neposkytuje \"věrohodnost\". Soukromé zašifrované zprávy mohou být změněny v průběhu přenosu.  Krátké období proudových šifer bylo praktickým zklamáním. Například 64bit blokové šifry, jako je DES, lze použít ke generování šifrovacího klíče v OFB režimu. Nicméně, když nepoužíváte plnou zpětnou vazbu, výsledný proud má podobu asi 2 bloků v průměru. Pro mnoho aplikací je toto období příliš krátké. Například pokud je šifrování vykonáváno ve výši 8 MB za sekundu, tak při proudovém období 2 se budou bloky opakovat asi po dobu půl hodiny.  Některé aplikace využívající proudovou šifru RC4 jsou napadnutelné kvůli nedostatkům v klíčových nastaveních. RC4 je rutinní, nové aplikace by měly být schopné buď se vyhnout RC4 nebo se ujistěte, že všechny klíče jsou jedinečné a ideálně nesouvisející (např. generované kryptografické hashovací funkce) a že první bajty šifrovacího klíče jsou zahozeny.", "section_level": 1}, {"title": "Použití v protokolech.", "content": "Proudové šifry lze použít jako část řešení v nějakém složitějším protokolu, který zmenšuje nebo odstraňuje jejich nevýhody. Například se proudová šifra používá na krátké úseky, které mají samostatný klíč šifrovaný bezpečnější hierarchicky nadřazenou šifrou. Toto řešení může mít velkou celkovou délku periody a při rozlomení klíče proudové šifry je dešifrován pouze jeden úsek a není přímo narušena bezpečnost sousedních úseků šifry.", "section_level": 2}], "src_summary": "Proudová šifra je v kryptografii typ symetrické šifry, kde vstupní datový tok je kombinován (typicky pomocí funkce XOR) s pseudonáhodným proudem bitů () vytvořeným z šifrovacího klíče a šifrovacího algoritmu. Výsledkem je zašifrovaný datový tok (\"proud\"), který je šifrován neustále se měnící transformací (na rozdíl od blokové šifry, kde je transformace konstantní). Proudové šifry jsou typicky rychlejší než blokové šifry a pro implementaci potřebují jednodušší hardware. Naopak jsou na rozdíl od blokových šifer náchylnější ke kryptoanalytickým útokům, pokud jsou nevhodně implementovány (počáteční stav nesmí být použit dvakrát).", "tgt_summary": "在密码学中,流密码(英语:Stream cipher),又译为串流加密、资料流加密,是一种对称加密算法,加密和解密双方使用相同伪随机加密数据流(pseudo-random stream)作为密钥,明文数据每次与密钥数据流顺次对应加密,得到密文数据流。实践中数据通常是一个位(bit)并用异或(xor)操作加密。", "id": 2660597}
{"src_title": "Mexická kuchyně", "tgt_title": "墨西哥菜", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Mexická kuchyně má dlouhou tradici, která sahá daleko před dobu objevení Ameriky Evropany. Asi před 10 000 lety byla podle odhadů domestikována kukuřice, jež se stala základní potravinou mezoamerických kultur. V době předhispánské byla strava místních domorodých obyvatel postavena především na zelenině. Kukuřice a chilli se staly základními ingrediencemi jídelníčku mezoamerických kultur. K dalším významným potravinám brzy patřily také jedlé rajče, kakao, avokádo, tykve, opuncie či vanilka, ingredience často spojované také s náboženským kultem boha Chicomecóatla. Mexičtí obyvatelé předkolumbovského období také konzumovali celou řadu masa z například krůty nebo psů xoloitzcuintle, ale také larvy, ještěrky nebo různé druhy ptáků a ryb.  Současná mexická kuchyně se zformovala pod vlivem evropské kolonizace počínaje 16. stoletím. V případě kuchyně se jednalo o míšení vlivů, které znamenalo nejenom uvedení nových gastronomických postupů, ale především nových surovin v souvislostí s takzvanou kolumbovskou výměnou. Mezi významné změny patřilo například uvedení vepřového masa, které má dnes obecně široké využití v mexické kuchyni. S kolonizací bylo do Mexika dále uvedeno také hovězí nebo skopové maso či další druhy obilnin jako například rýže a pšenice, které doplnily místní kukuřici.", "section_level": 1}, {"title": "Základní suroviny.", "content": "Kukuřice je významná surovina pro mexickou kuchyni. Jedná se o tradiční obilninu amerického kontinentu. Ve většině regionů dnešního Mexika se kukuřice hojně využívá, výjimku tvoří severní oblasti Mexika, kde ji zastiňuje pšenice. Základní způsob využití kukuřice v Mexiku je příprava tortill. Nicméně kukuřice je stejně důležitá také pro přípravu tamales, atoles (druh horkého nápoje) nebo \"antojitos\" (druh snacku). Vedle kukuřice mají svůj význam i další obilniny. K nim patří především pšenice, užívaná také k přípravě tortill. Kromě toho se pšenice hodně užívá k přípravě různých druhů chleba (pan) a sladkého pečiva. Také rýže se hodně používá jako základní ingredience mexické kuchyně. Rýže je často připravována na různý způsob jako je na červeno (se zelenými rajčaty a cibulí), na zeleno s chilli papričkami (chile poblano), na žluto se šafránem nebo ne černo s černými fazolemi atp. Ze zeleniny se často připravují rajče jedlé, různé druhy fazolí, paprik a chilli papriček, avokádo, tykve atp. K základním kořením patří například mleté chilli papričky, oregano, koriandr (včetně natě), merlík, skořice, kakao ale také římský kmín, česnek a cibule.", "section_level": 1}, {"title": "Regionální diverzita.", "content": "Mexická kuchyně je charakteristická regionální růzností. V podstatě každý region Mexika má svá typická jídla. Například region Oaxaca je typický přípravou omáček \"mole\". Polévka \"pozole\" charakterizuje oblasti Jalisca nebo Sinaloi. \"Carnitas\", druh dušeného nebo pečeného vepřového masa, jsou typické pro střední Mexiko. V oblasti Coahuila je populární připravovat různá jídla z kozího masa (cabritas) a \"nachos\". V Sonoře a Chihuahua jde o typickou polévku zvanou \"menudo\". Mimo tradiční regionální různosti se v Mexiku vaří také tzv. nová mexická kuchyně, která kombinuje prvky tradiční mexické kuchyně s moderní gastronomii.  \"Tacos\" je jídlo které se skládá z různě připravených tortillových placek naplněných různými druhy připraveného (pečeného, dušeného) masa a s různými druhy mexických omáček jako je například salsa verde (\"zelená omáčka\") nebo salsa roja (\"červená omáčka\"). V Dolní Kalifornii jsou populární tacos s rybou nebo pečeným masem. \"Nachos\" jsou trojúhelníčky z kukuřičné tortilly pokryté například sýrem čedar, fazolemi, kečupem, masem, majonézou nebo pečeným masem atp. Region Coahuila je také známý přípravou různých druhů grilovaného masa (například kozího). \"Burritos\" jsou tortillové placky z pšeničné mouky, které se plní například fazolemi a sýrem ale i masem, zeleninou atd. Chihuahua je proslulá místním sýrem (queso Chihuahua) vyrobeným z kravského mléka a oblíbený s \"chilli con carne\", nebo s quesadillas. \"Quesadilla\" je tortillová placka vyrobená z pšeničné mouky, která je naplněná gratinovaným sýrem a dalšími ingrediencemi. V hlavním městě se jedná například o salám chorizo, chile jalapeňpos, picadillo (směs mletého masa a koření) nebo brambory.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady typických jídel podle regionů Mexika.", "content": "Michoacán de Ocampo: \"Carnitas\" je druh grilovaného masa - v Michoacánu většinou vepřového podávaného s cibulí, koriandrem, guacamole a s tortillovými plackami. \"Tamales\" jsou považovány za jedno z jídel předkolumbovského původu. Jedná se o jídlo připravované mimo Mexika také ve Střední Americe nebo Jižní Americe. Jeho základem je kukuřičné těsto (\"masa de maís\") s vepřovým či kuřecím masem vše zabalené do kukuřičné slupky, upravené v páře tamalery a podávané s červenou nebo zelenou omáčkou či mole. Mole je omáčka z různých koření a ingrediencí jako jsou například rajčata, česnek, kmín, anýz, sezamová sazímka, chili a čokoláda. Nejznámější mexické mole je mole poblano. \"Chimichanga\" je druh burrita připravený z tortillové placky z pšeničné mouky s různými druhy ingrediencí jako jsou například fazole, rýže, sýr, kuřecí maso nebo různě marinovaná masa. Tortilla se sroluje do taštičky a ofrituje se. Hotová chimichanga se podává například s guacamole, zakysamou smetanou nebo se sýrem. Menudo je tradiční polévka z hovězích drštěk a dále s chile, limetkou, koriandrovou natí a oregánem. Podává se obvykle s tortilloviu plackou. \"Burro percherón\" je další tradiční jídlo jehož základem je tortillová placka ke které se podávají například fazole, grilované maso, zelenina (např. rajčata) a sýr manchego.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mexická kuchyně je známa různorodými chutěmi, barevností jídel a množstvím koření a přísad, z nichž mnohé jsou domácího původu. V Mexiku se vyvíjela spojením tisíciletých domorodých kulinářských tradic a evropských prvků od 16. století. Typickými surovinami mexické kuchyně jsou fazole, kukuřice a chilli papričky. V listopadu 2010 byla tradiční mexická kuchyně zařazena na seznam nehmotných památek lidstva UNESCO.", "tgt_summary": "墨西哥菜,是中部美洲印地安菜肴和欧洲菜肴,特别是西班牙菜菜肴的混合,那是16世纪西班牙人征服阿兹特克帝国后添加的新元素。当地的基本食材为玉米、豆类和辣椒等;欧洲人加入了许多食物种类,其中最重要的是驯化动物肉(牛肉、猪肉、鸡肉、绵羊肉、山羊肉)、奶制品(特别是奶酪)和一些蔬菜和香料。", "id": 1906497}
{"src_title": "Agrofert", "tgt_title": "爱格富集团", "src_document": [{"title": "Ovládané společnosti.", "content": "Součástí koncernu AGROFERT jsou společnosti sídlící v České republice, na Slovensku, v Německu, v Číně, Polsku, Maďarsku a v Nizozemsku. Společnosti soustředěné v koncernu využívají synergických efektů v rámci celého koncernu, což v praxi znamená řetězec \"z pole až na vidličku\". Jde o využití synergií od produkce hnojiv a osiva, distribuce zemědělských strojů, přes zpracování produktů zemědělské rostlinné a živočišné výroby v mlýnech, pekárnách, v masokombinátech či mlékárenských závodech, kde jsou vyráběny potraviny pro široký okruh spotřebitelů. Část zemědělské produkce je využita také k výrobě biopaliv. Ta mimo jiné slouží k vlastní spotřebě zemědělských společností koncernu AGROFERT.", "section_level": 1}, {"title": "Chemický průmysl.", "content": "Součástí koncernu je řada chemických firem, mezi něž patří také největší český výrobce dusíkatých hnojiv Lovochemie. Do portfolia společností patří ale i další chemické podniky, mnohdy s velmi dlouhou historií. Obor chemie tvoří 40 % tržeb koncernu. Mezi nejvýznamnější chemické společnosti patří DEZA, Duslo, Lovochemie, Precheza, Synthesia a Fatra. V Německu vlastní AGROFERT chemický podnik SKW Piesteritz.  Na výrobu biopaliv se zaměřují akciové společnosti Preol a Ethanol Energy.", "section_level": 2}, {"title": "Potravinářský průmysl a zemědělství.", "content": "Skupina Agrofert vlastní také řadu zemědělských podniků vzniklých sloučením bývalých zemědělských družstev a část bývalých podniků ZZN. Koncern je také vlastníkem slovenské i české Osevy, významných producentů osiva.  Chov hospodářských zvířat je soustředěn do podniků prvovýrob. Na chov drůbeže se zaměřují Vodňanské kuře, navázané na další podniky skupiny jako Vodňanská drůbež nebo slovenská Hyza. Červené maso je zpracováváno ve firmách Kostelecké uzeniny, Krahulík - Masozávod Krahulčí nebo Kmotr – Masna Kroměříž.  Mléko ze zemědělské výroby míří především do podniků Olma a Mlékárna Hlinsko, pod kterou spadá značka Tatra.  Součástí Agrofertu jsou i mlýny a pekárny soustředěné ve společnosti Penam. Do koncernu také patří druhý největší výrobce zamraženého pečiva v Česku Profrost. Od února 2013 jsou součástí holdingu také německé pekárny Lieken. V Maďarsku patří do skupiny významný výrobce a distributor pečiva Ceres Sütő.", "section_level": 2}, {"title": "Těžba dřeva.", "content": "Na těžbu dřeva a školkařskou činnost se v rámci koncernu zaměřují také firmy Uniles a Wotan Forest. Součástí divize je i společnost Jilos výrobce palet. Správa firem podnikajících v lesním hospodářství je řízena dceřinou firmou Agrofertu AGF Wood, a.s.", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělská technika.", "content": "Součástí holdingu jsou také firmy zaměřené na prodej pozemní techniky, zejména zemědělských strojů (Agrotec, Agrotechnic Moravia, BMC, Kvarto a Navos Farm Technic). Provoz stanic technické kontroly zajišťuje firma Intertec.", "section_level": 2}, {"title": "Média.", "content": "Dceřiná společnost holdingu AGF Media, a.s. začala v březnu 2012 vydávat regionální tištěný týdeník \"5plus2\". Náklad je okolo 1,1 milionu výtisků. Roční výdaje se pohybují kolem 200 milionů korun.  V roce 2012 holding projevil zájem o koupi prodělečné společnosti Centrum Holdings s.r.o., která mj. provozovala informační portály Centrum.cz a Aktuálně.cz, společnost však získalo v dubnu 2013 vydavatelství Economia. V dubnu 2013 holding Agrofert koupil slovenské vydavatelství Ecopress, které vydává mj. tamější Hospodárske noviny.  Do června 2013 se také spekulovalo, že holding koupí vydavatelství Ringier Axel Springer CZ. Místo toho však Agrofert koupil významné vydavatelství MAFRA, ve kterém vycházejí celostátní deníky \"Lidové noviny\" a \"Mladá fronta DNES\". To v roce 2014 převzalo i vydávání týdeníku \"5plus2\", jehož původní vydavatel AGF Media po fúzi se společností MAFRA zanikl.  Koncernu Agrofert také patří první česká hudební televize Óčko.  V listopadu 2013 koupil Agrofert společnost Londa, která vlastní Rádio Impuls, rádio Rock Zone 105,9 a Český Impuls. Spekulace z ledna 2014 hovořily také o tom, že holding zvažuje koupi televize Prima nebo Nova.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomické výsledky.", "content": "V květnu 2020 koncern uvedl, že za rok 2019 dosáhl konsolidovaných tržeb 162 miliard Kč, což bylo o 4,54 miliardy více než v předchozím roce 2018. Konsolidovaný zisk tak za rok 2019 vzrostl zhruba na trojnásobek předchozího (ten činil 1,67 miliardy) a dosáhl 4,48 miliardy Kč. Zlepšení výsledku nastalo díky segmentu chemie, a to po předchozím propadu od roku 2017, takže se v roce 2019 koncern vrátil zhruba na úroveň roku 2017. Zisk před započtením úroků, daní a odpisů (EBITDA) za rok 2019 činil 18,6 miliardy korun oproti 11,7 miliardy z roku 2018.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Praktiky Agrofertu mnohdy bývají považovány minimálně za kontroverzní. Konkurenční podniky jsou přebírány násilím, spory jsou řešeny extrémním způsobem. Agro Jevišovice, které pod Agrofert spadá, v květnu 2015 zničilo úrodu (115 ha pšenice a 172 ha kukuřice) svému konkurentovi Bohumírovi Radovi totálním herbicidem Roundup – šlo o pozemkové spory, kdy Rada měl půdu od Jevišovic pronajatou, ale smlouva o pronájmu již podle Jevišovic skončila. Samotné Agro Jevišovice do roku 2011 patřilo Radovi; tvrdí, že prodat Jevišovice Agrofertu ho donutily okolnosti, kdy dodával kuřata Kosteleckým uzeninám (které již v té době také patřily Agrofertu). Kostelec stále, smlouvě navzdory, snižoval výkupní ceny a Radův podnik se dostal do potíží - byl tedy v podstatě systematicky zlikvidován. Kontroverze panují i kolem převzetí Kosteleckých uzenin. Existuje také podezření, že v době, kdy byl Andrej Babiš ministrem financí, Agrofert zneužíval k potlačování konkurence nástroje finanční správy.", "section_level": 1}, {"title": "Agrotec, kauza manipulovaných státních zakázek na České poště.", "content": "Hustopečská společnost Agrotec a.s., součást holdingu Agrofert, byla v červnu roku 2016 spolu s Pavlem Richterem, ředitelem divize Nákladních automobilů Agrotecu, obžalována v souvislosti s kauzou zmanipulovaných zakázek na státní České poště, a to z přečinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky dle §256 odstavec 1 trestního zákoníku. Mělo se jednat o dodávku pneumatik pro poštu přesto, že Agrotec nevyhrál ve vypsané soutěži. Soud započal v srpnu 2016 a byl odročen na konec října 2017. Počátkem prosince 2018 Městský soud v Praze společnost Agrotec i Pavla Richtera nepravomocně zprostil viny. Vrchní soud v Praze však koncem září 2019 rozsudek zrušil a vrátil případ k novému projednání. Koncem února 2020 bylo zahájeno další jednání pražského soudu.", "section_level": 2}], "src_summary": "AGROFERT, a.s., je český holdingový konglomerát operující především v odvětvích zemědělství, potravinářství, chemického průmyslu a médií, pod který patří více než 250 dceřiných společností. Většina z nich je v přímém vlastnictví centrály AGROFERT, a.s., menší část portfolia tvoří společnosti, v nichž má mateřská společnost podstatný vliv. Společnosti koncernu AGROFERT působí zejména v regionu střední Evropy: v Česku, na Slovensku, v Německu a v Maďarsku. Dále společnost působí v dalších 18 zemích světa na 4 kontinentech. Konsolidované tržby společností dosáhly v roce 2012 téměř 132,5 miliard Kč. Koncern AGROFERT patří mezi největší firmy v České republice. Zemědělské společnosti koncernu se v České republice starají o více než 100 tisíc hektarů zemědělské půdy (naprostá většina půdy je v nájmu; jde o 1,26 % území České republiky nebo 2,84 % zemědělské půdy v ČR). Společnost do ledna 2014 řídil a do roku 2017 vlastnil Andrej Babiš, který ji kvůli novele zákona o střetu zájmů převedl na dva svěřenské fondy AB private trust I a AB private trust II. K roku 2017 koncern zaměstnával 33 tisíc zaměstnanců, z nich 22 tisíc v ČR.", "tgt_summary": "爱格富集团(Agrofert)是一家捷克综合企业,总部位于布拉格。主营业务包含化工、农业和食品三大领域。业务范围主要涵盖欧盟和中华人民共和国。", "id": 313088}
{"src_title": "Albert Kazimír Sasko-Těšínský", "tgt_title": "阿尔贝特·卡西米尔", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Albert byl mladším synem krále Augusta III. Polského a královny Marie Josefy Habsburské, a kmotrem Alberta Sasko-Kobursko-Gothajského. Přiženil se do Habsburského rodu. Za manžela si jej se svolením své matky, císařovny Marie Terezie, vybrala Marie Kristina Habsbursko-Lotrinská, jeho blízká příbuzná (oba byli pravnoučaty Leopolda I.). Svatba se dne 8. dubna 1766 uskutečnila na zámku Hof východně od Vídně, a to brzy po smrti Mariina otce Františka I. Štěpána Lotrinského. Po něm Albert zdědil těšínské území a titul \"Těšínský vévoda\". Manželství zůstalo bezdětné a Marie Kristina brzy zemřela na onemocnění žaludku. Po její smrti se Albert již neoženil a věnoval se dobročinnosti (byl svobodným zednářem) a sbírce umění.  Během let 1765 až 1780 byl místodržícím Uherska se sídlem v Prešpurku. Tam se také začal systematicky zajímat o výtvarné umění a budovat svou rozsáhlou uměleckou sbírku. Poté byl do roku 1793 guvernérem Rakouského Nizozemí, kde byl za jeho působení vybudován palác Laken, dnešní sídlo belgické královské rodiny. V první koaliční válce proti Napoleonovi ho rakouský císař jmenoval vrchním říšským polním maršálem. V této hodnosti velel rakouskému vojsku v bitvě u Jemappes 6. listopadu 1792, po níž bylo francouzským vojskem Rakouské Nizozemí dočasně obsazeno.", "section_level": 1}, {"title": "Mecenáš školství, kultury a umění.", "content": "V uherském Mosonmagyaróváru roku 1818 založil vyšší hospodářskou školu, nadlouho nejvýznamnější učiliště svého druhu v říši. Z Hüttelsdorfu do Vídně dal vybudovat vodovod. Ve Vídni přestavěl městský habsburský palác v 1. vídeňském obvodu a pokračoval jako významný mecenáš a sběratel děl výtvarného umění. Shromáždil svá díla v Albertině. Díky kontinuitě akvizic až do současnosti jde pravděpodobně o největší sbírku grafiky a kreseb na světě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Albert Kazimír August Sasko-Těšínský (11. července 1738 v Moritzburgu u Drážďan – 10. února 1822 ve Vídni) byl těšínský vévoda a německý princ z albertinské větve Wettinů", "tgt_summary": "萨克森的阿尔贝特·卡西米尔·奥古斯特·伊格纳茨·皮乌斯·弗朗茨·克萨韦尔(德语:Albert Kasimir August Ignaz Pius Franz Xaver von Sachsen,1738年7月11日-1822年2月10日),泰申公爵(Herzog von Teschen),是一位来自韦廷家族的德国王子,嫁给了哈布斯堡皇室。他以艺术收藏家的身份闻名于世,并在维也纳创立了阿尔贝蒂娜博物馆,世界上最大、最好的早期大师版画和素描收藏之一。", "id": 1569040}
{"src_title": "Gregory Colbert", "tgt_title": "葛雷哥里·柯北", "src_document": [{"title": "Dílo.", "content": "Colbert začal svou kariéru v Paříži v roce 1983 výrobu dokumentárních filmů o sociálních otázkách. Jeho dokumentární film \"Na pokraji - kronika AIDS\" (\"On the Brink-An AIDS chronicle\") byl natáčen v devíti zemích a byl nominován na cenu ACE v roce 1985 v kategorii nejlepší dokumentární film. Mezi další filmové projekty patří \"Poslední slova\" a \"Hledání cesty domů\" (\"Last Words\" a \"Finding a Way Home\"). Filmová tvorba jej dovedla až k výtvarnému umění fotografie.  První výstava Gregory Colberta \"Timewaves\" otevřená v roce 1992 v Elysejském paláci ve Švýcarsku vyvolala široký ohlas u kritiků. Dalších deset let Colbert veřejně své umění ani filmy neprezentoval. Místo toho cestoval do takových míst jako Indie, Barma, Srí Lanka, Egypt, Dominikánská republika, Etiopie, Keňa, Tonga, Namibie a Antarktida aby natáčel a fotografoval vzájemné vztahy mezi lidmi a zvířaty.", "section_level": 1}, {"title": "Popel a sníh.", "content": "Od roku 1992 absolvoval více než šedesát takových expedic, spolupracoval s více než 130. druhy zvířat. Hrdinou na fotografii či ve filmu se tak stal například slon, velryba, kapustňák, ibis posvátný, jeřáb, orel královský, sokol, zoborožec, gepard, leopard, pes hyenovitý, karakal, pavián, taurotragus, surikata, gibon, orangutan nebo krokodýl. Z lidí to byli barmští mnichové, tanečnice trance dance, lidé ze San a další domorodé kmeny z celého světa.  V roce 2002 Colbert v italských Benátkách představil své dílo \"Popel a sníh\".  Dne 9. dubna 2002 otevřel stejnojmennou výstavu obrazů a fotografií v The Globe and Mail. Díky své ploše 12600m patří výstava k jedné z největších „one-man show“ v dějinách Evropy.  Na jaře roku 2005 byla expozice představena v New Yorku v takzvaném Kočovném muzeu (angl. Nomadic Museum), což byla dočasná stavba postavená pro umístění výstavy. \"Popel a sníh\" s kočovným muzeem pak cestoval do Santa Moniky v roce 2006, Tokia v roce 2007 a Mexico City v roce 2008. Celkem výstava \"Popel a sníh\" přilákala více než 10 milionů návštěvníků a je nejnavštěvovanější výstavou žijícího umělce v historii. Výstava měla kritický a veřejný ohlas. Časopis \"Photo\" to komentoval slovy, že \"„se narodil nový mistr“\". Dílo \"Popel a sníh\" bylo popisováno jako \"„nadobyčejné“\" magazínem \"the Economist\" a jako \"\"exklusivní... monumentální pro všechny smysly\"\" časopisem \"Wall Street Journal\". \"Stern\" označil vystavené fotografie za \"\"fascinující\"\" a \"Vanity Fair\" označil dílo Gregoryho Colberta jednoduše za \"\"Best of the Best\"\". Článek novin \"New York Times\" od Alana Ridinga z roku 2002 uvedl, že „\"síla obrazů pochází spíše než z jejich formální krásy od způsobu, jakým obklopuje diváka jejich náladou... Jsou to zkrátka pohledy do světa, v němž všemu mlčky a trpělivě vládne čas\"“.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Gregory Colbert je držitelem řady ocenění a vyznamenání. V roce 2006 mu byl udělen titul \"Nejlepší kurátor roku\" od společnosti Lucie Awards. V roce 2007 byl jeho film \"Popel a sníh\" nominován na speciální cenu na Filmovém festivalu v Benátkách. Naposledy byl jmenován čestným velvyslancem kultury a cestovního ruchu do Mexika.  Kočovné muzeum, mobilní domov výstavy \"Popel a sníh\", má naplánovanou cestu po celém světě bez konečného místa určení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gregory Colbert (* 19. dubna 1960 Toronto, Kanada) je kanadský režisér a fotograf nejznámější svým dílem \"Popel a sníh\" (\"Ashes and Snow\") - výstavou fotografických děl a filmů v Kočovném muzeu.", "tgt_summary": "葛雷哥里.柯北(英文:Gregory Colbert,1960年4月19日～)生于加拿大的多伦多。电影导演兼摄影家,以创作结合摄影艺术和电影的展览〈灰与雪〉(Ashes & Snow)而知名。〈灰与雪〉现在安置于游牧美术馆中。", "id": 2715452}
{"src_title": "Kuo Šou-ťing", "tgt_title": "郭守敬", "src_document": [{"title": "Jména.", "content": "Kuo Šou-ťing používal zdvořilostní jméno Žuo-s’ ().", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Kuo Šou-ťing se narodil roku 1231 ve městě Sing-tchaj ležícím v provincii Che-pej. Jména jeho rodičů jsou neznámá, otec zemřel, když byl Kuo ještě dítě a matka ho opustila. Vychovával ho především dědeček Kuo Jung, známý po Číně díky odborným znalostem v celé řadě oborů, od konfucianismu po astronomii, matematiku a hydrauliku.  Kuo se učil vše, co mu děda předkládal a brzy se projevilo jeho výjimečné technické nadání. Už v dětském věku si hrál s předměty, zjišťoval, jak fungují a jak by je mohl změnit, nebo udělat lépe. Ve 14 nebo 15 letech se dostal k plánům vodních hodin, na kterých pracoval jeho děd, pochopil jak fungují a zdokonalil je. Poté začal studovat matematiku, díky níž dosáhl hlubšího porozumění hydraulice i astronomii. Z těchto základů čerpal po celý život.", "section_level": 2}, {"title": "Dospělost.", "content": "Od roku 1251 získal post v místní správě, pracoval na zdokonalení obecního vodovodu, podílel se na opravě mostu. Jeho schopnosti nezůstaly bez povšimnutí. Koncem 50. let prostřednictvím přítele Čang Wen-čchiena, zaměstnaného v mongolské administrativě, získal přístup k chánovi Chubilajovi. Chubilaj si uvědomoval význam vodohospodářských staveb, zavlažování a vodní dopravy pro rozvoj hospodářství a stabilitu říše. Proto Kua pověřil dohledem nad hospodařením s vodou v oblasti mezi Ta-tu (dnešní Peking, tehdejší hlavní město) a Žlutou řekou. Zásobování Pekingu vodou se Kuo rozhodl zajistit z pramenů v horách Šen-šan, 30 km vzdálených. Navrhl a vybudoval soustavu kanálů spojujících řeky v okolí města, která zajistila dostatek vody. V letech 1292–1293 opravil a rozšířil Velký kanál, spojující metropoli s povodím Žluté řeky a řek Chuaj a Jang-c’-ťiang. Po úspěchu tohoto projektu si Chubilaj velmi cenil jeho práce a pověřoval ho dalšími projekty v jiných částech říše. Kuo se stal hlavním vládním expertem na hydrauliku, matematiku a astronomii.  Současně se věnoval konstrukci astronomických přístrojů. Zdokonalil gnómon, zjednodušil sférický astroláb, a používal vodou poháněný astroláb (armillární sféru) zvaný Ling-lung-i. Gnómon vylepšil, aby mohl přesněji stanovit čas. Zkvalitnil postupy měření azimutu a úhlů obecně.  Chubilaj jemu, Čangovi a Wang Sünovi přikázal vypracování přesnějšího kalendáře. Trojice začala výstavbou nové observatoře u Teng-fongu. Po jejím dokončení postavili dalších 26 observatoří po celé Číně, s cílem získat dostatečné množství dat pro výpočty. Roku 1280 Kuo kalendář dokončil, přičemž délku roku vypočetl na 365,2425 dnů, hodnotu lišící se o pouhých 26 sekund od délky používané v současné době. Jeho kalendář užívali Číňané po staletí, kdy měli nejpřesnější kalendář na světě, těsně následovaný gregoriánským kalendářem. Roku 1283 byl Kuo povýšen na ředitele observatoře v Pekingu a roku 1292 se stal hlavou úřadu vodních staveb. Celý život se věnoval rozsáhlým studiím sférické trigonometrie. Po smrti Chubilaje Kuo nadále pracoval ve státní správě. Zemřel roku 1316.  Je po něm pojmenován asteroid 2012 Guo Shou-Jing.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kuo Šou-ťing (; 1231 Sing-tchaj, Che-pej – 1316) byl čínský astronom a matematik žijící v období vlády dynastie Jüan. Jezuitský misionář Johann Adam Schall von Bell ho prohlašoval za „čínského Tycho Braha“.", "tgt_summary": "郭守敬(1231年-1316年),字若思,邢台人,中国元朝的天文学家、数学家和水利学家。", "id": 2644328}
{"src_title": "Národní akademické divadlo opery a baletu (Lvov)", "tgt_title": "利沃夫歌剧芭蕾舞剧院", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Stavba divadla začala v červnu 1897 podle projektu architekta Zigmunta Gorgolewskoho, autora mnoha monumentálních budov v Polsku a Německu.  Pro veřejnost se divadlo otevřelo 4. října 1900 premiérou lyricko-dramatické opery „Janek“ V. Želenského o životě Karpatských horalů. Hlavní část zpíval ukrajinský tenorista Oleksander Myšuha. Slavnostního otevření se zúčastnili umělec H. Semyradskyj, spisovatel H. Sienkiewicz, skladatel J. Paderewski a delegace z různých evropských divadel.", "section_level": 1}, {"title": "Předválečné období.", "content": "Divadlo se jmenovalo Velké městské divadlo a fungovalo do roku 1934, v repertoáru divadla byly například opery „Tannhäuser aneb zápas pěvců na Wartburgu“, „Lohengrin“ a „Prsten Nibelungův“ R. Wagnera, „La traviata“ a „Trubadúr“ G. Verdiho, „Carmen“ G. Bizeta, „Lucie z Lammermooru“ G. Donizettiho, „Faust“ Ch. Gounoda, „Evžen Oněgin“ P. I. Čajkovského, „Boris Godunov“ M. Musorgského a jiné. V roce 1921 se odehrálo první baletní představení – „Labutí jezero“ P. I. Čajkovského.  V roce 1934 se divadlo muselo z finančních důvodů zavřít. V prosinci 1939, se vstupem Západní Ukrajiny do SSSR, bylo z nařízení ministerstva kultury Ukrajiny Velké městské divadlo přejmenováno na Lvovské státní divadlo opery a baletu. Reorganizoval se orchestr, sbor, balet, mezi sólisty se objevila nová jména – jména absolventů Kyjevské, Charkovské a Oděsské konzervatoři. Repertoár divadla se rozšířil o divadla ukrajinských skladatelů – „Poltavanka Natálka“ M. Lysenka nebo „Záporožec za Dunajem“ S. Hulaka-Artemovského.  Během války divadlo stále fungovalo, sezóna 1941–42 byla zahájena operou „Záporožec za Dunajem“, později se hrály opery především italských a německých skladatelů.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období.", "content": "Po válce se repertoár divadla rozšířil o opery a balet ukrajinských skladatelů – M. Lysenka, M. Verykivského, B. Ljatošynského, A. Kos-Anatolského, M. Skoryka, a také o tvorbu ruských skladatelů – P. I. Čajkovského, M. Rimského-Korsakova a dalších.  V roce 1956, tedy sto let od narození Ivana Franka, bylo divadlu přiděleno jeho jméno. V roce 1961 pak divadlo získalo akademický status.  Na konci sedmdesátých let bylo divadlo kvůli rekonstrukci opět uzavřeno. Zrekonstruovaly se základy a prostory v suterénu, opravil se speciální mechanizmus čtyř „pístů,“ který umožňoval srovnání kulis do jedné roviny. Do výklenků ve foyer byly umístěny busty T. Ševčenka, I. Franka, A. Mickiewicze a A. Puškina, a do výklenků v zrcadlovém sálu busty M. Lysenka, S. Hulaka-Artemovského, M. Mlinky, P. I. Čajkovského od sochařů E. Myska, J. Čajky, J. Sadovského a O. Pyljeva. Obnovené divadlo bylo otevřeno roku 1984.", "section_level": 2}, {"title": "Období nezávislé Ukrajiny.", "content": "V květnu 1999 se divadlo stalo významným objektem 6. setkání prezidentů států střední Evropy ve Lvově. Setkání se zúčastnili: Petar Stojanov (Bulharsko), Emil Constantinescu (Rumunsko), Árpád Göncz (Maďarsko), Thomas Klestil (Rakousko), Milan Kučan (Slovinsko), Václav Havel (Česká republika), Roman Herzog (Německo), Leonid Kučma (Ukrajina) a Aleksander Kwaśniewski (Polsko). Toto historické setkání prezidentů přispělo k druhému obnovení divadla. V témže roce, ve kterém proběhl summit prezidentů střední Evropy, byl za použití moderních materiálů a technologií zrekonstruován interiér i exteriér budovy.  V roce 2000 divadlo oslavilo jubileum 100 let od otevření divadla. Rozhodlo se, že nařízení o přidělení jména Ivana Franka divadlu už „vypršelo“ a divadlo si přisvojilo jméno Solomiji Krušelnycké. 5. října 2005 v zrcadlovém sále před pracovníky divadla tehdejší prezident Ukrajiny, Viktor Juščenko, s přihlédnutím k velkým zásluhám celého divadelního kolektivu, oznámil nejvýznamnějším sólistům a sboru, že byl divadlu přidělen status „národní“.  Světovou premiérou bylo baletní představení \"Návrat motýla\" a opery \"Mojžíš\" M. Skoryka, která se konala během návštěvy papeže Jana Pavla II. v roce 2001.  V dubnu 2006 soubor lvovského operního divadla pod vedením hlavního dirigenta Mychajla Dutčaka zahrál operu \"La traviata\" G. Verdiho v Kataru.  V roce 2009 se lvovské Národní akademické divadlo opery a baletu stalo členem asociace „Opera Europa“.  V prvním desetiletí tohoto tisíciletí byly do zrcadlového sálu divadla umístěny sochařské portréty slavných ukrajinských zpěváků první poloviny 20. století – S. Krušelnycké, A. Myšuhy, M. Mencynského, výborného ukrajinského scénografa a národního umělce Jevhena Lysyka a dirigenta Jaroslava Voščaka.", "section_level": 2}, {"title": "Budova divadla.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Varhany.", "content": "Pro budovu divadla byl vytvořen projekt pro umístění prvních mosazných varhan. Kvůli nim byl nad scénou vybudován soubor několika konzolí, na které v roce 1899 lvovská firma Jana Slivinského varhany namontovala. Nástroj měl jeden manuál a jeden pedál s tak zvanou závěsnou klaviaturou, 9 rejstříků, vzdušnice a mechanickou trakturu. V té době bývaly v Polsku takovéto varhany tradiční součástí operních divadel. V malém positivu byly rejstříky se spoustou velkých píšťal: 16 stop velký Principál, 5 osmistopých rejstříků a čtyřřadová mixtura. Varhany měly silný, intenzivní zvuk a používaly se při představeních, avšak jedna nepříjemnost hru komplikovala: místo pro varhaníka bylo kvůli nevelké konzoli umístěno mezi stroje varhan tak, že varhaník neviděl na dirigenta a aby viděl na scénu, musel by se otočit dozadu. To hudebníkovu práci značně komplikovalo a vytvářelo problémy se zbytkem vystoupení.  V polovině šedesátých let se rozhodlo, že se do divadla převezou varhany z nefunkčního kostela ve městě Boryslav, vyrobené v továrně Rudolfa Haase ve Lvově. Varhany byly umístěny na třetí balkónek zleva od jeviště.  Během jednoho představení byly varhany davem diváků na balkoně vážně poškozeny a přestaly fungovat. Když začala generální oprava operního divadla, restaurování varhan mohlo oddálit znovuotevření divadla ještě o několik let a vyžadovalo nemalé investice, na které ale nebyly peníze, kromě toho varhany bránily zavedení elektroniky pro mechanizaci scény a na balkoně zabíral místo pro diváky. Za nedlouho divadlo dostalo příkaz nástroj demontovat. Ministerstvo kultury SSSR před to bylo postaveno jako před hotovou věc a s rozhodnutím stranických orgánů nic nezmohlo. A tak byly varhany rozebrány a píšťaly odvezeny do sběrny barevných kovů.", "section_level": 2}, {"title": "Personál divadla.", "content": "Na scéně lvovské opery zpívali světově proslulí zpěváci – Alexandr Bandrivskyj, Helena Ruškovska-Zbojinska, Jan Kepura, Janina Korolewicz-Vajdova, Gemma Bellincioni, Mattia Battistini, Ada Sari, a také slavní ukrajinští zpěváci, například A. Myšuha, M. Mencynskyj a Solomija Krušelnycka, jejíž jméno divadlo nese.  Ze slavných sólistů můžeme jmenovat N. Sloboďana.  Roli dirigenta si v divadle vyzkoušeli známí lvovští skladatelé M. Kolessa a A. Soltys.  Dnes se operní sbor skládá z 44 sólistů, 4 stážistů, manažera operního sboru, 5 dirigentů, 3 režisérů, 3 asistentů režie a nápovědy.  Soprán: Ljubov Kačala, Svitlana Mamčur, Natalija Romaňuk, Ljudmyla Savčuk, Marija Chochpohorska, Halina Vilcha, Veronika Kolomiščeva, Vira Koltun, Natalija Kurylciv, Svitlana Razina, Julija Lysenko.  Mezzosoprán: Natalija Ďaďko, Natalija Sloboda, Marija Maščak, Marija Pšenyčka, Teťana Vachnovska, Natalija Velyčko, Jana Vojťuk.  Tenor: Roman Vitošynskyj, Volodymyr Ihnatenko, Aleksij Danylčuk, Oleh Lychač, Vitalij Vojtko, Jurij Hecko, Roman Kovalčuk, Andrij Savka, Roman Trochymuk.  Baryton: Stefan P ́jatnyčko, Igor Kušpler, Anatolij Lypnyk, Stepan Stepan, Andrij Beňuk, Orest Sydir, Vitalij Zahorbenskyj, Petro Radejko, Stepan Tarasovyč, Ruslan Feranc, Jurij Ševčuk.  Bas: Dmytro Kokotko, Aleksandr Hromyš, Vasyl Dudar, Rolan Marčuk, Igor Nazarov, Nazar Pavlenko, Jurij Tryceckyj, Volodymyr Čibisov.  Složení baletního souboru zahrnuje 67 umělců (15 předních sólistů, 15 sólistů, 37 artistů, 8 pomocných artistů, manažer baletního souboru, choreograf, 3 učitelé/trenéři, 2 vedoucí.)  Přední sólisté: Igor Chramov, Vitalij Ryžyj, Jevhenij Světlycja, Oleh Petryk, Serhij Najenko, Mykola Sanžarevskyj, Albina Jekymenko, Chrystyna Trač, Chrystyna Mordzik, Anastasija Isupova, Hanna Surmina.  Sólisté: Aleksij Poťomkin, Julija Jermolenko, Teťana Prokof ́jeva, Jevhenija Koršunova, Tajisija Tarnovska, Viktorija Tkač, Natalija Didyk, Oksana Hryško-Holovanova, Hanna Sapunkova, Zorjana Nazaruk, Aleksandra Belik, Julija Roma, Andrij Bilous, Andrij Mychalicha, Myroslav Melnyk, Serhij Merzljakov, Julija Ušakova.", "section_level": 1}, {"title": "Divadlo dnes.", "content": "Dnes v operním divadle pracuje více než 40 sólistů, baletní soubor (60 umělců), sbor (60 umělců) a symfonický orchestr (90 hudebníků). V repertoáru divadla je 22 oper, 3 operety a asi 20 baletů. Všechny opery se hrají v původní řeči (italsky, francouzsky, rusky nebo polsky). Pro pohodlí diváků je nad jevištěm umístěna elektronická tabule, na které se zobrazují překlady do ukrajinštiny.  V divadle se pořádá Mezinárodní operní festival Solomiji Kryšelnyckoji.  Poslední premiéra: „Jolanta“ P. I. Čajkovského.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lvovské Národní akademické divadlo opery a baletu Solomiji Krušelnycké () se nachází v centru Lvova na třídě Svobody, č.p. 28.", "tgt_summary": "利沃夫歌剧芭蕾舞剧院 (, \"L'vivs'kyi Derzhavnyi akademichnyi teatr Opery ta baletu imeni Solomyiyi Krushel'nyts'koii\")位于乌克兰西部城市利沃夫,兴建于1897年到1900年。利沃夫歌剧院最初称为大剧院(;, \"Velykyi Mis'kyi Teatr\"),1939年苏联政府改为现名。", "id": 2110048}
{"src_title": "Provincie Granada", "tgt_title": "格拉納達省", "src_document": [{"title": "Obyvatelstvo a sídla.", "content": "Žije zde přes 900 000 obyvatel, z toho 55 % v metropolitní oblasti Granady a 11 % na středozemním pobřeží v okolí Motrilu; v těchto dvou oblastech je silný turismus a imigrace, avšak vedle toho je oblasti velmi mnoho malých a odlehlých obcí, na počet nejvíce v Andalusii.", "section_level": 1}, {"title": "Znak provincie.", "content": "Starší verze: \"Campo de plata, una granada de su color rajada de gules y tallada de sinople. Bordura componada de León y de Castilla\"./Ve stříbře granátové jablko svých barev s červeným středem a zeleným listím. Lem kouskovaný León a Kastilie.  Schváleno na plenárním zasedání 31. května 1969 provinční deputací.  Znak provincie od roku 2008: \"en un campo de plata, una granada de gules (rojo), rajada del mismo esmalte (color), tallada y hojada de dos hojas de sinople o verde. Bordura de cuatro compones: cuatro de gules, con un castillo de oro almenado de tres almenas, mazonado de sable (negro) y aclarado de gules, alternados con cuatro de argén, con un león rampante, de gules, linguado del mismo esmalte, uñado de argén y coronado de oro. Dos de los leones aparecen contornados (miran a la izquierda del escudo y no a la derecha como es habitual)\"./Ve stříbrném poli s červenou nití přirozené granátové jablko s červenými semínky a zeleným stonkem a listy. Lem z osmi kusů, čtyři stříbrné s červeným skákajícím lvem s červeným jazykem a zlatými spáry a korunou, čtyři červené se zlatými hrad s věžičkami, modrými okny a branou a černými spárami. Vnější zúžený lem černý, na něm stříbrný provazec ze dvou pramenů. Klenot – uzavřená královská koruna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Provincie Granada je jednou z osmi provincií Andalusie, autonomního společenství na jihu Španělska; zahrnuje hornatá území na jihozápadě Andalusie (nachází se zde část pohoří a národního parku Sierra Nevada s horou Mulhacén, který je s 3482 m nejvyšší horou Iberského poloostrova) a patří k ní krátký úsek pobřeží Středozemního moře.", "tgt_summary": "格拉纳达省()为西班牙南部的一个省份,位于安达鲁西亚自治区的东部。它的周围有马拉加省、科尔多瓦省、哈恩省、阿尔瓦塞特省、穆尔西亚省、阿尔梅里亚省以及地中海。", "id": 1096877}
{"src_title": "Uhlíková stopa", "tgt_title": "碳足跡", "src_document": [{"title": "Přímá a nepřímá stopa.", "content": "Uhlíkovou stopu lze rozdělit na přímou a nepřímou.  Přímá (primární) stopa – množství skleníkových plynů vypuštěných bezprostředně při dané aktivitě (při výrobě elektřiny, vytápění, spalování pohonných hmot, atd.).  Nepřímá (sekundární) stopa – množství skleníkových plynů vypuštěných během celého životního cyklu výrobku – od výroby až po případnou likvidaci.", "section_level": 1}, {"title": "Uhlíková stopa podle odvětví.", "content": "Roku 2010 výroba energie a tepla vytvářela čtvrtinu globálních emisí, 24 % zemědělství, lesnictví a další užívání půdy, 21 % průmysl a 14 % doprava.", "section_level": 1}, {"title": "Energetika.", "content": "Neobnovitelný zdroj energie zatěžuje životní prostředí emisemi. Ovšem i obnovitelná energie není bezemisní.  Harmonizovaný rozsah emisí ekvivalentu oxidu uhličitého pro výrobu 1 kWh elektřiny:  Energetický mix zdrojů pro výrobu elektřiny v dané zemi pak rozhoduje, jaká je odpovídající uhlíková stopa.", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství a lesnictví.", "content": "V zemědělství převažují emise z obdělávání půdy (rýžová pole po světě emitují jako 200 uhelných elektráren) a z chování dobytka. Nicméně lesnictví může díky rostlinám vázat více oxidu uhličitého než emitovat. Bhútán tak může celkově více uhlíku vázat než emitovat díky malým emisím a současné rekordní výsadbě lesů. Emise způsobené odlesňováním však mohou převážit. Možnost vázání uhlíku pomocí lesů však závisí na podnebním pásmu. Vlhký tropický podnebný pás umožňuje z dané plochy vázat stromy průměrně čtyřikrát více oxidu uhličitého než umožňuje subpolární podnebí. Z dlouhodobého hlediska je však spalování biomasy či les samotný uhlíkově neutrální. Vysazování lesa ovšem snižuje místní dostupnost vody. Vysadit bilión stromů je nejen prakticky nereálné, ale je ekologicky komplexnějším problémem.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Roku 2016 vytvářel v EU sektor dopravy 27 % emisí CO a to celkem něco přes 1 miliardu tun (2 tuny na obyvatele). Přesné údaje se mění v závislosti na širokém spektru faktorů.", "section_level": 2}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Některé reprezentativní údaje o emisích CO jsou uvedeny v průzkumu LIPASTO z roku 2008 o průměrných přímých emisích (bez radiačního působení ve vysokých nadmořských výškách) dopravních prostředků ve Finsku vyjádřených jako CO na osobu:  Krátké lety (méně než 463 km): 257 g/km  Dlouhé lety: 113 g/km  Velké letadlo Airbus A380 mělo mít emise pouze 75 g/km na pasažéra, ovšem roku 2019 bylo oznámeno ukončení výroby.  Evropská agentura pro bezpečnost letectví, Evropská agentura pro životní prostředí a EUROCONTROL v roce 2019 uvedly, že průměrné emise roku 2017 v Evropě byly 99 g/km (163 miliónů tun celkem, 1643 miliard pasažér-kilometrů).  Sdružení pro přepravu chemických látek v Evropě (ECTA) uvádí, že největší emise pro dopravu jedné tuny způsobuje letecká doprava (602 g/km) a dále pak silniční doprava (62 g/km).", "section_level": 3}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Evropská agentura pro životní prostředí stanovila, že v roce 2011 byla pro veškerou silniční dopravu v Evropě průměrná hodnota emisí CO2 na přepravovanou osobu 109 g/km. V roce 2017 však měla nově prodaná osobní auta průměrně emise 119 g/km. Pokud jsou navíc elektromobily napájené z výrobního energetického mixu Německa, tak mají vyšší emise, než neúspornější auta se spalovacím motorem mimo jiné i kvůli tomu, že emise na výrobu elektromobilu jsou větší než na výrobu auta se spalovacím motorem. Výroba baterie totiž vytváří nepřímé emise. Výroba baterie například s kapacitou 100 kWh produkuje 15 až 20 tun CO. Podle Sdružení Německých dopravních podniků (VDV) jsou emise z přepravy pasažéra autobusovou dopravou přibližně 10 g/km v dopravní špičce a 50 g/km průměrně.  Různé vědecké studie odhadují emise spojené s jedním kilometrem silnic na 1 až 1000 tun CO za rok (přepočteno podle odhadované životnosti). Světová banka uvádí, že podle typu silnice jsou emise spojené s výstavbou jednoho kilometru 90 až 3234 tun CO.", "section_level": 3}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Železniční doprava podle Mezinárodní železniční unie vytváří emise 50 až 300 tun CO na kilometr infrastruktury za rok. Dále uvádí, že přeprava člověka nebo tuny materiálu způsobuje emise 10 až 25 g/km.", "section_level": 3}, {"title": "Námořní doprava.", "content": "Průměrná emise CO na dopravu jedné osoby trajektem se odhaduje na zhruba 120 g/km. Odhaduje se, že lodní doprava 1 tuny emituje 12 g/km při dopravě mělkým mořem, 8 g/km kontejnerová doprava přes hluboké moře a 5 g/km doprava tankery.", "section_level": 3}, {"title": "Uhlíkové stopy výrobků.", "content": "Roku 2017 v EU byly emise CO průměrně rovny 7,3 tuny na osobu za rok, z čehož 1,7 tuny byly emise domácností a 1,3 tuny emise způsobené exportem.  Užití jistého materiálu je zatíženo emisemi. Podle vládních tabulek z roku 2018 pro Velkou Británii jsou některé údaje (faktory) udané v kg CO na kilogram materiálu pro daná použití následující. Ve výrobě má (nový) asfalt 0,04, beton 0,13, dřevo 0,4, papír 0,9, izolace 1,8, plasty 3,1 či kovy 4,3. Z hlediska uložení odpadu je pak faktor uhlíkové stopy skládkováním (bez recyklace) následující: asfalt 0,001, plasty 0,009, oblečení 0,4, organický odpad 0,6, dřevo 0,8 a papír 1. Například mikrotenový sáček o hmotnosti 1 g má tedy emise přibližně 0,003 kg CO, což jsou zanedbatelné emise vůči emisím, které byly vyprodukovány u výrobků do něj ukládaných.  Několik organizací nabízí kalkulačky stop pro veřejné a firemní užití a několik organizací počítá uhlíkové stopy výrobků. Agentura pro ochranu životního prostředí Spojených států amerických se zabývá papírem, plasty (cukrovinkami), sklem, plechovkami, počítači, koberci a pneumatikami.  V březnu 2007 zavedla britská společnost Carbon Trust ve spolupráci s výrobci standard \"Carbon Trust Carbon\". K září 2019 změřil a certifikoval 28 000 produktů.  Vyhodnocení obalů některých produktů je důležité pro určení jejich uhlíkové stopy. Klíčovou cestou k určení uhlíkové stopy je podívat se na materiály použité k výrobě položky. Například, nápojový karton z džusu je vyroben z aseptické krabice, plechovka je vyrobena z hliníku a některé lahve jsou vyrobeny ze skla nebo plastu. Čím větší je velikost, tím větší je stopa.", "section_level": 2}, {"title": "Jídlo.", "content": "Nízkouhlíková strava je životní styl. Ve studii z roku 2014 byly zjišťovány skutečné diety britských lidí a odhadnuty jejich uhlíkové stopy. Průměrné emise ekvivalentu CO za den byly:  Ve vyspělých zemích se emise spojené s jídlem (včetně ztrát) pohybují přibližně v rozmezí 5 až 9 kg na osobu za den. Potravinový odpad v Severní Americe tvořil roku 2011 celkem 860 kg emisí na osobu, což je přibližně čtyřikrát více než byl průměr pro Subsaharskou Afriku.", "section_level": 3}, {"title": "Textil.", "content": "Emise oděvního průmyslu tvoří přibližně 5 % z celkových emisí, což je více než letecká a námořní doprava dohromady. Přesná uhlíková stopa různých textilií se značně liší podle širokého spektra faktorů. Studie textilní výroby v Evropě naznačují následující stopy emisí ekvivalentu oxidu uhličitého na kilogram textilu v místě nákupu spotřebitelem:  S ohledem na trvanlivost a energii potřebnou k praní a sušení textilních výrobků mají syntetické tkaniny obecně podstatně nižší uhlíkovou stopu než přírodní vlákno.", "section_level": 3}, {"title": "Uhlíková stopa stavebních materiálů.", "content": "Těžba surovin, výroba, doprava, konstrukce, použití a také fáze likvidace stavebních materiálů spotřebovávají značné množství energie, z nichž každá vytváří související uhlíkovou stopu.", "section_level": 2}, {"title": "Šedá energie.", "content": "Pod pojmem „šedá energie“ stojí úhrn toků energie, které se uskutečnily, aby mohl být dodán nějaký materiál.  Je třeba vzít v úvahu zabudovanou energii ve stavebních materiálech spolu s provozní energií, aby se snížila celková spotřeba energie v životním cyklu staveb.  Nahrazení materiálů, které vyžadují značné množství energie k výrobě (jako je beton nebo ocel), za materiály vyžadující malé množství energie k výrobě (jako jsou výrobky ze dřeva), sníží množství energie obsažené v budovách. Na stavbu průměrného domu je třeba asi 20 stromů.  Ocelový rám domu přidá 4,5 tun CO2 do atmosféry, zatím co dřevěný rám domu již absorboval 9,5 tun CO2 z atmosféry.  \"Tabulka ze stránky Nazeleno.cz\"", "section_level": 3}, {"title": "Úrovně uhlíkové stopy.", "content": "Uhlíkovou stopu lze měřit na různých úrovních – úroveň města, podniku, jednotlivce, produktu, atd.", "section_level": 2}, {"title": "Městská úroveň.", "content": "Všechny uvolněné emise spojené s daným městem (domácnosti, podniky, továrny, atd.). Nezáleží na místě, kde emise vznikly (elektřina může být vyrobena daleko za hranicemi, ale uhlíková stopa je počítána městu).", "section_level": 2}, {"title": "Podniková úroveň.", "content": "Patří sem všechny uvolněné emise spadající do fungování podniku. V současnosti se pro výpočet podnikové uhlíkové stopy používá Protokol o skleníkových plynech (GHG Protocol), který dělí uhlíkovou stopu na tři kategorie: emise kategorie 1 (Scope 1), emise kategorie 2 (Scope 2) a emise kategorie 3 (Scope 3).  Emise kategorie 1 (používá se anglický pojem Scope 1) (přímé emise) – emise, které podnik přímo kontroluje. Např.: emise z kotlů, z aut vlastněných podnikem.  Emise kategorie 2 (Scope 2) (nepřímé z energie) – emise spojené se spotřebou nakupované energie, které nevznikají přímo v podniku, ale jsou důsledkem jeho aktivity.  Emise kategorie 3 (Scope 3) (další nepřímé) – emise, které vznikají jako následek aktivit podniku, které vnikají ze zdrojů nekontrolovaných daným podnikem a nespadají do Scope 2. Např.: služební cesty prostředkem, který podnik nevlastní, ukládání odpadu na skládku.", "section_level": 2}, {"title": "Produktová úroveň.", "content": "Všechny uvolněné emise vzniklé během celého životního cyklu výrobku.", "section_level": 2}, {"title": "Úroveň jednotlivce.", "content": "Zahrnuje emise spojené s životem každého člověka. Hrubý odhad uhlíkové stopy jednotlivce nabízejí různé internetové kalkulačky. Průměrná uhlíková stopa člověka stále roste. V 19. století zanechávali uhlíkovou stopu hlavně lidé z Velké Británie (až 11 tun na obyvatele, přičemž za svět byly emise pod 1,2 tuny na obyvatele), zatímco ve 20. století hlavně v USA (až 22 tun na obyvatele, kdežto světově průměrné byly pod 4,9 tuny).", "section_level": 2}, {"title": "Uhlíková neutralita a uhlíková kompenzace.", "content": "Uhlíková neutralita znamená, že uhlíková stopa produktu/města/jednotlivce/produktu je rovna nule. Při extrémně malých emisích (díky nízké spotřebě opřené o nefosilní zdroje) k ní jde v omezeném měřítku dojít kompenzačními prostředky. Těmi mohou být výsadba stromů nebo koupě tzv. uhlíkové kompenzace (offsetů), což jsou finanční nástroje, které zaručují odčerpání vyprodukovaných emisí (výsadba stromů, odčerpání CO do podzemí). Výsadba stromů je totiž nejefektivnějším způsobem. Uhlíkové reparace, tedy zpětné náhrady škod historicky vypuštěnými emisemi, jsou pro vyspělé zeme jako USA nepřijatelné. Do roku 2050 plánuje být neutrální Evropská unie, ale například i Praha. Pro globální uhlíkovou neutralitu ale nemusejí stačit světové zásoby některých materiálů.", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet uhlíkové stopy.", "content": "Uhlíková stopa se udává v gramech, kilogramech nebo tunách CO.  Pro orientační odhad pro jednotlivce je nejjednodušší použít jednu z mnoha internetových kalkulaček.  Výpočty dalších úrovní uhlíkové stopy jsou složitější.", "section_level": 1}, {"title": "Uhlíková stopa města.", "content": "je rozdělena do sektorů a stanovuje se pro každý sektor zvlášť.  Sektory:  Do každého sektoru spadají složky jako energie, doprava, odpady a odpadní vody, využití území, zemědělství.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Snižování emisí a tak uhlíkové stopy se setkává i s kritikou. Cíle snižování jsou také často v rozporu s dalšími cíli ochrany krajiny a životního prostředí. Bude třeba také zajistit udržitelné dodávky minerálů a kovů. Například biopaliva spíše způsobují společnosti problémy. Metaanalýza ukázala, že nejsou propagovány nejúčinnější způsoby (například snižování počtu dětí k redukci přelidnění), ale spíše neefektivní způsoby investování (výměna žárovek za úsporné). Navíc dospělí s dětmi mají větší uhlíkovou stopu než dospělí bez dětí. Malá rychlá opatření pak demotivují občany k podpoře podstatných dlouhodobých opatření.", "section_level": 1}], "src_summary": "Uhlíková stopa je suma vypuštěných skleníkových plynů vyjádřená v CO ekvivalentech. Uhlíková stopa se může týkat jedince, výrobku nebo akce. Nejčastěji je ale používána ve spojitosti s výrobky a definuje sumu všech skleníkových plynů, které byly vypuštěny při výrobě daného výrobku. Podobná charakteristika výrobků slouží k výběru toho, jehož výroba má nejmenší dopad na životní prostředí.", "tgt_summary": "碳足迹亦译碳足印,盖指每个人、家庭或每家公司日常释放的温室气体数量(以二氧化碳即的影响为单位),用以衡量人类活动对生态环境的影响。", "id": 1909722}
{"src_title": "Gorila horská", "tgt_title": "山地大猩猩", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Gorila horská má hustší srst než ostatní gorily s nápadně dlouhými černými chlupy na temeni hlavy a horních končetinách. Naopak na hřbetě jsou chlupy krátké. Samec může měřit více než 170 cm (při rozpětí předních končetin 200–270 cm), ale údajně se člověk setkal i s takovými jedinci, kteří měli kolem dvou metrů. Samice jsou vždy menší, nepřesahují 150 cm. Váha dospělých samců se pohybuje od 150 do 200 kg, samice váží od 70 do 110 kg. V zajetí, kde nemají dostatek pohybu, mohou samci vážit až 300 kg. Zadní končetiny jsou kratší než přední. Samci jsou na hřbetě zbarveni stříbrošedě. Barva očí je hnědá jako u ostatních druhů goril. Při chůzi používají, stejně jako šimpanzi, klouby prstů namísto dlaní. Chodí po čtyřech, i když jsou schopny kráčet vzpřímeně (většinou však neujdou více než několik metrů). Dožít se může pravděpodobně více než 35 nebo 40 let (obdobně jako gorila východní). Miloš Anděra ve své knize \"Zvířata v Horách\" (2000) uvádí nejvyšší dosažený věk 50–54 let.  Gorily mají s lidmi mnoho společného, možná více, než se předpokládalo. Například sekvenci DNA mají z 98 % identickou s člověkem. Jsou schopni učit se i komunikovat ve znakovém jazyce. Přestože se v mnoha ohledech podobají člověku, krom jiného třeba tvarem lebky, nejsou předchůdci člověka (stejně jako jiní současní hominidé), ale vyvíjejí se zároveň s ním ze společných předků.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Gorily horské žijí na nepatrném území vysokých sopečnatých pohoří národních parků Virunga (až polovina populace), Mgahinga, Volcanoes a Bwindi, uprostřed Afriky. Nejčastěji obývají deštné pralesy v nadmořské výšce 2220–3500, nebo až 4000 metrů. Navzdory tomu, že tato území leží téměř na rovníku, klesá zde teplota až k bodu mrazu a často se též vyskytují vytrvalé deště a bouře s krupobitím. Před nízkou teplotou je sice chrání hustá srst, nicméně neustálé rozpínání lidí do jejich teritoria je donutilo ustoupit do ještě vyšších oblastí, ve kterých je jejich přežití značně problematické, jelikož jsou gorily náchylné na zápal plic.", "section_level": 1}, {"title": "Chování, potrava.", "content": "Gorily horské žijí v rodinných, obvykle dlouhodobě stálých skupinách, které mívají až 37 členů (průměrně 10–17). Každá taková tlupa se skládá z alespoň jednoho velkého samce, několika samic a skupiny mláďat. Největší samec funguje jako vůdce i ochránce tlupy. Ta se neustále přesouvá na území o rozloze 2–50 km. Jednotlivé tlupy se mohou okrajově překrývat. Během přesunů si obstarávají potravu a staví nová hnízda z trávy a větví, většinou na zemi, kde tráví i většinu času. Zvládnou však šplhat po stromech do výšky až 40 metrů. Hnízdo druhý den opouštějí a pokračují v přesunu. Gorily horské jsou aktivní ve dne. Vstávají za úsvitu a k odpočinku se ukládají večer.  Navzdory své velikosti a síle gorily horské nepatří mezi agresivní tvory. Jsou více zdrženlivé a k potyčkám s lidmi či jinými gorilami dochází jen velmi vzácně, cítí-li, že je jeho tlupa ohrožena. Pro člověka může takové setkání skončit tragicky, jestliže se uchýlí k útěku, neboť tím gorilu vydráždí ještě více. Obecně se doporučuje, aby se člověk pokud možno nezalekl, zůstal nehnutě stát a bude-li reagovat na zastrašující manévry s náznaky útoku pouze odvrácením zraku (nedívat se upřeným pohledem do očí), gorila většinou po chvíli odběhne. Výjimečně může dojít k souboji mezi dvěma dominantními samci z různých tlup. I v takovém případě se střet většinou omezí jen na hlasité projevy, stavění se na zadní končetiny, bušení pěstmi do hrudi či do země, vyhazování větví a trávy do vzduchu nebo výpady, které však nejsou dokončeny.  Gorily horské jsou býložravci a tak jejich dietu tvoří především nízké zelené rostliny, listy, výhonky a v menší míře se živí i ovocem (asi 1,7 % potravy). Jejich strava je bohatá na vodu, takže nepotřebují pít.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování, péče o potomka.", "content": "Horské gorily mají mimořádně malou rozmnožovací schopnost, samice rodí mláďata jednou za čtyři roky, nebo ještě později. Gorilí samice dosahují reprodukčního věku ve svých deseti letech, u samců to může být až v patnácti. Zajímavostí je, že se rozmnožovat mohou i nedominantní samci, podíl jimi zplozených potomků je však relativně nízký. Samice je schopna zabřeznout pouze 3 dny v měsíci.  Po téměř devítiměsíční březosti rodí jedno mládě, které není schopné samostatného života. Kojí ho asi jeden rok a zdržuje se s ním v těsné blízkosti dominantního samce. Ačkoliv jsou gorily větší než lidé, jejich mláďata neváží víc než 2 kg, přesto se vyvíjejí rychleji než lidští potomci. Prvních pět měsíců je gorilí mládě v neustálém kontaktu s matkou, na níž je plně závislé. Přibližně jedenkrát za hodinu saje matčino mléko. Po 12 měsících se již mládě odváží vzdálit, ale jen na poměrně krátkou vzdálenost (asi pěti metrů). Souběžně s tím se snižuje četnost kojení, už jen jedenkrát za dvě hodiny. Ve věku 30 měsíců tráví s matkou jen 50 % času. Mezi třetím a šestým rokem života slézá mládě ze hřbetu matky a začíná se pohybovat samostatně. Samec chrání mláďata před agresí ostatních souputníků, obzvláště je brání při potyčce se staršími, dominantnějšími členy. Úmrtnost mláďat je poměrně vysoká, do tří let věku umírá téměř 40 % z nich. Klíčová je adekvátní rodičovská péče.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "Gorila horská byla pro západní svět objevena v roce 1902, kdy německý armádní důstojník Robert von Beringe zastřelil dva kusy na území Virunga v Zairu (dnešní Kongo). Jeden exemplář odeslal zoologovi Paulu Matschiemu, který ho prohlásil za nový poddruh a pojmenoval ho po svém objeviteli \"Gorilla beringei beringei.\" První národní park založil na území Virungy belgický král Albert I. v roce 1925. Podle něho také dostal název Albertův národní park. V roce 1959 zde Američan George Schaller strávil celý rok studiem horských goril. Svá pozorování uveřejnil v přelomové knize \"Horská gorila\" z roku 1963. V roce 1967 dorazila na Schallerovu konžskou základnu Dian Fosseyová. Po pouhých několika měsících se však musela přesunout kvůli válečnému konfliktu do rwandského národního parku Volcanoes, kde založila výzkumnou stanici. Zdejší oblast, ve které prováděla své výzkumy, pojmenovala Karisoke. Jednalo se o lokaci jednoho z nejdéle probíhajícího výzkumu primátů v historii.  Fosseyová zavedla některé metody používané k identifikaci, stopování a navazování kontaktu s gorilami. V první polovině 70. let byl stanoven odhad, který ve srovnání s Schallerovými daty poprvé ukázal na rychlý úbytek populace v důsledku lidských aktivit. Byla zavedena opatření na ochranu goril, která se však kvůli nedostatečné výbavě strážců parku míjela účinkem. Přelomem se stal útok na Fosseyové tlupu označovanou jako Skupina 4 v Karisoke v roce 1978, při kterém byli zabiti dva dominantní samci, což vyústilo v její rozpad. Samice byly sice přijaty jinými skupinami, samci z těchto skupin však zabili jejich mláďata. Byla tak prokázána stěžejní role dominantních samců pro přežití celého druhu. Smrt dominantního samce totiž způsobuje řetězovou reakci, která má za následek dezintegraci celé skupiny a smrt mláďat. Tato událost byla zaznamenána západními médii a vedla k založení projektu Mountain Gorilla Project, který se stal modelem pro ochranu primátů. Dian Fosseyová byla v zimě roku 1985 zavražděna. Výzkum goril v Karisoke tím neskončil a někteří jedinci z původních skupin byli zkoumáni ještě několik desítek let po její smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení a početnost.", "content": "Odborníci k roku 2018 odhadují, že žije zhruba 1000 jedinců, z nichž přibližně 60 % je pohlavně zralých (asi 600 goril), a díky ochraně populace vzrůstá. Gorila horská byla dlouho dobu považována za kriticky ohrožený druh, ale od roku 2018 ji Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) řadí mezi ohrožený taxon.  Kromě člověka nemají prakticky žádného nepřítele. Pokoušet jejich sílu nechce ani ta největší šelma, a raději ustoupí.  Za jejich úbytek mohlo, či stále může několik faktorů:", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Ochranou horských goril se zabývá celá řada organizací, např. Světový fond na ochranu přírody. Důležitou úlohu hrají také správy národních parků, které jsou zřizovány jednotlivými zeměmi. Nicméně provoz těchto organizací je finančně velmi náročný a do jisté míry odkázaný na solidaritu dárců či příjmy z turismu. Zde je však nutné dodržovat přísná opatření (např. nebýt při pozorování goril nemocný, využívat pouze služeb oficiálních průvodců, nepřibližovat se na více než 7 metrů, atp.). Výpravy za horskými gorilami nabízejí v rámci poznávacích zájezdů do Afriky také některé cestovní kanceláře v České republice a na Slovensku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gorila horská (\"Gorilla beringei beringei\") je poddruhem gorily východní. Jedná se o druhého největšího primáta na světě. Vyskytuje se pouze na malém území v horské oblasti na pomezí Konžské demokratické republiky, Ugandy a Rwandy.", "tgt_summary": "山地大猩猩(\"Gorilla beringei beringei\")是东部大猩猩两个亚种之一。牠们分类两群:一群在中非维龙加山脉的四个国家公园,包括乌干达西南的姆加新加大猩猩国家公园、卢旺达西北的火山国家公园、刚果民主共和国东部的维龙加国家公园及卡胡兹-别加国家公园。另一群则在乌干达的布恩迪难以穿越的国家公园,有指牠们是属于第三个东部大猩猩亚种,但却没有正式描述。", "id": 2741290}
{"src_title": "Haskell Brooks Curry", "tgt_title": "哈斯凯尔·柯里", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v městečku Millis ve státě Massachusetts v rodině profesora řečnictví Samuela Silase Curryho a jeho ženy Anny Baright Curryové. Od roku 1916 studoval medicínu na Harvardově univerzitě, ale později přešel na studium matematiky. Po dokončení tohoto studia v roce 1920 studoval dva roky elektrotechniku na Massachusettském technologickém institutu a poté se vrátil studovat fyziku na Harvard, kde roku 1924 získal magisterský titul. V té době se započal jeho zájem o matematickou logiku, poté co se seznámil s dílem \"Principia Mathematica\" autorů Alfreda Northe Whiteheada a Bertranda Russella, v němž se autoři snaží odvodit veškeré matematické pravdy z dobře definovaného souboru axiomů a odvozovacích pravidel zapsaných aparátem symbolické logiky. Curry zůstal na Harvardu a začal pracovat na svém doktorátu v oboru matematika. Zatímco jeho školitel George David Birkhoff jej směřoval k práci na diferenciálních rovnicích, on se dál zajímal stále víc o logiku. V roce 1927, zatímco pracoval jako instruktor na Princetonské univerzitě, objevil práci Mosese Schönfinkela o kombinatorické logice. Schönfinkel v ní předjímal mnohé z jeho vlastního výzkumu. Curry následně přešel na Göttingenskou univerzitu, kde mohl spolupracovat s Heinrichem Behmannem a Paulem Bernaysem, kteří byli obeznámeni s Schönfinkelovou prací. Curryho konzultantem se stal David Hilbert. V roce 1930 obdržel Haskell Brooks Curry titul Ph.D. s disertační prací o kombinatorické logice. V roce 1928 se Curry oženil s Marii Virginií Wheatleyovou. Po dokončení disertační práce se manželé v roce 1929 přestěhovali do univerzitního města State College v Pensylvánii, kde Curry přijal místo na Pennsylvánské státní univerzitě. Setrval zde po následujících 37 let. V období 1931/1932 strávil rok na Chicagské univerzitě v rámci národního výzkumného stipendia a v období 1938/1939 rok v Institutu pro pokročilá studia v Princetonu. Bezprostředně po válce pracoval v letech 1945 až 1946 na projektu ENIAC. V rámci Fulbrightova stipendia spolupracoval s Robertem Feysem v belgické Lovani na zdejší Katolické univerzitě. Po odchodu z Pennsylvánské univerzity v roce 1966 přijal Curry místo na Amsterdamské univerzitě. V roce 1970, po dokončení druhého dílu pojednání o kombinatorické logice, odešel z Amsterdamu a vrátil se do State College v Pensylvánii, kde 1. září 1982 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká práce.", "content": "Těžištěm jeho práce bylo dokázat vztahy a souvislosti kombinatorické logiky s matematikou. Ke konci roku 1933 se z korespondence s americkým logikem Johnem Rosserem dozvěděl o Kleene-Rosserově paradoxu. Paradox, rozpracovaný Rosserem a Stephenem Kleenem, prokázal nesoudržnost řady souvisejících formálních systémů včetně lambda kalkulu.  Curry se v podstatě stal zakladatelem kombinatorické logiky, z níž vzešel jeden styl funkcionálního programovacího jazyka. Síla a rozsah kombinatorické logiky jsou dost podobné lambda kalkulu Alonza Churche.  V roce 1947 popsal jeden z prvních programovacích jazyků vyšší úrovně a připravil první popis postupu při převádění obecných aritmetických výrazů do kódu pro jednoadresový počítač.  Přednášel na Harvardu, na Princetonu a v letech 1929–1966 na Pennsylvánské státní univerzitě.  V roce 1942 publikoval Curryho paradox.  V roce 1966 se stal profesorem logiky a její historie a filozofie exaktních věd na Amsterodamské univerzitě. Stal se tak následníkem holandského filozofa a logika Everta Willema Betha.  Curry také psal a učil o matematické logice obecně, jeho učení v této oblasti vyvrcholilo v roce 1963 publikováním \"Základů matematické logiky\". Jeho oblíbenou filozofií matematiky byl formalismus (viz \"Obrysy formalistické filozofie matematiky\", v čemž následoval svého mentora Hilberta, avšak jeho dílo svědčí o značné filozofické zvídavosti a o nepředpojatosti vůči intuicionistické logice.", "section_level": 1}, {"title": "Přínos pro programovací jazyky.", "content": "Po tomto logikovi byl pojmenován významný funkcionální programovací jazyk Haskell.  Haskell Curry popsal a poprvé použil princip, který byl po něm nazván curryfikace (anglicky \"currying\"). Jedná se o rozložení libovolné funkce o dvou argumentech na funkci jednoho argumentu vracející funkci druhého argumentu. Výhodnost této funkce je patrná v případě, že první argument je v řadě výpočtů pevný, zatímco druhý argument může nabývat různých hodnot. Zápis této funkce v jazyku Scheme:  Vyhodnocení této funkce: jedná se o funkci, která bude vracet další funkci jako výsledek své aplikace. Funkce codice_1 má pouze jediný argument. Při aplikaci funkce codice_1 bude vyhodnoceno její tělo, jímž je tento lambda výraz. Jeho vyhodnocením vznikne funkce jednoho argumentu, která bude vrácena jako výsledná hodnota aplikace codice_1.  V případě aplikace codice_4 bude na symbol codice_5 navázána hodnota vzniklá vyhodnocením codice_6. Při vyhodnocování tohoto výrazu dojde k aplikaci uživatelsky definované funkce codice_1 s argumentem codice_8. Při její aplikaci vznikne prostředí \"P\", jehož předkem bude globální prostředí (protože v něm vznikla codice_1) a ve kterém bude na symbol codice_10 navázána hodnota codice_8. V prostředí \"P\" bude vyhodnoceno tělo funkce codice_1, to jest výraz codice_13. Jeho vyhodnocením vznikne funkce codice_14, která je vrácena jako výsledek aplikace codice_1. Tím pádem bude po vyhodnocení prvního výrazu na symbol codice_5 navázána funkce codice_14.", "section_level": 2}], "src_summary": "Haskell Brooks Curry (12. září 1900 Millis, Massachusetts – 1. září 1982 State College, Pensylvánie) byl americký matematik a logik. Je znám především díky své práci v oboru kombinatorické logiky. Je také autorem Curryho paradoxu a Curryho–Howardova isomorfismu. Jsou po něm pojmenovány tři programovací jazyky: Haskell, Brook a Curry, jakož i technika přeměny funkce v matematice a matematické informatice zvaná \"currying\".", "tgt_summary": "哈斯凯尔·布鲁克·加里(英语:Haskell Brooks Curry,1900年-9月12日-1982年-9月1日),生于美国马萨诸塞州米里镇,数理逻辑学家,专长于组合子逻辑理论。尽管组合子逻辑的概念始于Moses Schönfinkel的一纸论文,其大部分发展工作是由柯里完成的。柯里也因为他的柯里悖论和柯里-霍华德同构而闻名。", "id": 1351371}
{"src_title": "Integrace jako služba", "tgt_title": "基礎設施即服務", "src_document": [{"title": "Vrstvy integrace.", "content": "Služba SaaS je obvykle webovou aplikací, ke které mohou zákazníci přistupovat přes Internet. Stejně jako ostatní aplikace se SaaS skládá ze tří hlavních vrstev, a to: uživatelské rozhraní, business logika a data. Stejný zdroj ukazuje potřebu integrace SaaS aplikací na příkladu počítání provizí obchodníků. Ta probíhá v aplikaci HRM, ale měla by být podpořena daty o prodejích ze systému CRM. Integrace v takové případě probíhá na všech třech vrstvách.", "section_level": 1}, {"title": "Datová integrace.", "content": "Datová integrace znamená synchronizaci datové základny aplikací. V případě, že aplikace ke svému běhu využívá databázi, představuje datová integrace činnost, ve které se vyberou příslušné záznamy z databáze jedné aplikace a jsou zkopírovány do databáze druhé aplikace.", "section_level": 2}, {"title": "Procesní integrace.", "content": "Procesní integrace má za cíl propojit aplikace z hlediska podnikových procesů. Jakmile skončí jedna činnost, je vykonána činnost druhá. Skončení jednoho procesu spouští proces další. Jedna aplikace může řešit činnosti procesu týkající se vztahy se zákazníky, zatímco druhá pouze činnosti týkající evidence prodejů. Procesní integrace zajišťuje návaznost mezi činnostmi napříč aplikacemi. Pokud by součástí procesu vyřizování objednávek bylo zjištění, zda je zákazník již registrovaný, bylo by úkolem procesní integrace zajistit spojení mezi ERP systémem evidujícím objednávky a CRM aplikací evidující zákazníky, tak aby se zjištění existence zákazníka v CRM provádělo automaticky při každém pokusu o uložení objednávky v ERP.  Skutečná procesní integrace je možná pouze v případě, že se integrované aplikace mají možnost mezi sebou volat, anebo pokud se k integrovaným aplikacím přistupuje přes společné uživatelské rozhraní, či pokud je business logika ošetřena pomocí prostředníka, přes kterého se k aplikaci přistupuje. V opačném případě je procesní integrace pouze integrací datovou. Pokud bychom například chtěli předávat objednávky z CRM do ERP, bylo by třeba v obou databázích vytvořit stejnou tabulku „Objednávka“ a zařídit, aby se jejich obsah synchronizoval.", "section_level": 2}, {"title": "Integrace uživatelského rozhraní.", "content": "Integrace uživatelského rozhraní (UI) je sebe vysvětlující pojem. Je třeba zmínit, že se nemusí vždy jednat o vytvoření jednotného vzhledu zastřešující svoji podobou několik dílčích aplikací. Za integraci uživatelského rozhraní se považuje například i jednotné přihlašování Single Sign On uživatele do integrovaných aplikací.", "section_level": 2}, {"title": "Způsoby realizace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "IaaS založená na sjednocení API.", "content": "API (Application Programming Interface) je rozhraní pro interakci s určitou aplikací. Toto rozhraní definuje, jaké funkce aplikace nabízí k volání zvenčí. Konkrétní podoba API může být různá, u SaaS má většinou podobu webových služeb. Každé rozhraní se dělí na dvě části. [Pec] Signaturu a kontrakt. Signatura obsahuje informace jako je název funkce, typ parametrů či typ návratové hodnoty. Kontrakt říká, jakého rozsahu mají parametry nabývat a další implementační detaily, které je nutné znát pro správné použití funkce. Zatímco signatura je uživateli vždy viditelná, kontrakt mu být dostupný již být nemusí anebo ne v dostatečně podrobné podobě. To mimo jiné postihuje Boomi ve svém dokumentu „Top 10 Common API Pitfalls“. API se navíc v jednotlivých verzích aplikace mění. A samozřejmě platí, že každá aplikace má API jiné.  To je problém, který se IaaS primárně snaží řešit. Svým klientům nabízí provozovatel IaaS jednotné API pro podporované produkty, které zakrývá rozdíly nejen mezi jednotlivými verzemi v rámci jedné aplikace, ale také mezi jednotlivými aplikacemi. Klient potom může přistupovat ke všem podporovaným aplikacím stejným způsobem. Pomocí API je možné řešit integraci datovou a procesní.", "section_level": 2}, {"title": "IaaS založení na mashups.", "content": "Mashups jsou aplikace, které propojí funkcionalitu a data dílčích aplikací [BTW] skrze jejich API a vzájemně je integrují v jednotném uživatelském rozhraní, přičemž nabízí přidanou hodnotu v možnosti definice business pravidel a procesů, čímž umožňují docílit dosáhnout procesní integrace. Poskytovatel takovéto služby nabízí klientovi platformu pro tvorbu, provoz a správu mashup aplikací. Pomocí mashups je možné dosáhnout integrace uživatelského rozhraní a integrace procesní.", "section_level": 2}, {"title": "IaaS založené na principu extrakce dat z uživatelského rozhraní.", "content": "Některé aplikace (typicky webové stránky) žádné veřejné API nenabízejí. Přesto existuje několik možností řešení datové integrace. Jednou možností je manuální kopírování záznamů z uživatelského rozhraní jedné aplikace (okna prohlížeče) například do ERP systému. Nevýhodou tohoto řešení jsou špatné reakce na změny a vysoká chybovost. Další řešení spočívá ve vytvoření API nad aplikací, které bude data získávat extrakcí z jejího uživatelského rozhraní. Klient v takovém případě od poskytovatele dostává přístup k jeho serveru, kde běží aplikace s veřejným API, která na požádání prohledává stránky integrované aplikace a vrací hledaná data.", "section_level": 2}, {"title": "Poskytovatelé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Boomi.", "content": "Společnost Boomi vznikla v roce 2000 ve Spojených státech. Začátkem listopadu tohoto roku ji koupila firma Dell. Řešení této společnosti nese název „Boomi Atomsphere Integration Cloud“ a klientům poskytuje jednotné API a nástroje pro pohodlnou konfiguraci datové integrace. Jednotné API je reprezentováno Konektory do rozličných aplikací. Jakmile je integrace nakonfigurována a uložena do souboru s názvem „Atom“. Tento soubor je spouštěn podle zvoleného druhu nasazení buď z počítače klienta nebo v rámci Boomi cloudu a provádí vlastní datovou integraci – výběr, kopírování a přesun záznamů mezi databázemi aplikací. [Boo]", "section_level": 2}, {"title": "CastIron.", "content": "Společnost CastIron byla založena v roce 2001 a v květnu tohoto roku byla koupena firmou IBM. Není to čistě cloudová firma, ale vzhledem ke vztahu s IBM nabízí i integrační řešení založená na IBM WebSphere, které mohou běžet mimo cloud. Podobně jako Boomi nabízí API a nástroje, které společně tvoří platformu jménem „CastIron OmniConnect“. Spuštění vlastní integrace je však, na rozdíl od Boomi, na platformě závislé a to se odráží i v možnostech nasazení. Integrační služby společnosti CastIron je možné používat buď jako službu v módu SaaS, v rámci virtuálního stroje v módu IaaS (infrastruktura jako služba), či na fyzickém hardwaru u uživatele. Platforma Omniconnect nabízí také možnost integrace uživatelského rozhraní pomocí mashups. [Cast]", "section_level": 2}, {"title": "Convertigo.", "content": "Convertigo je francouzská firma, která se zabývá výhradně integrací skrze mashups. Pro účel běhu mashups nabízí Convertigo Enterprise Mashup Server (C-EMS) a to buď v rámci cloudu nebo pro instalaci vlastním hardware u uživatele. Kromě provozu mashups a nástrojů na jejich tvorbu a správu nabízí Convertigo také možnost vytvořit API z uživatelského rozhraní aplikace. [Convert]", "section_level": 2}, {"title": "HubSpan.", "content": "Firma HubSpan vznikla v roce 2000 ve Spojených státech. Jejich řešení pro integraci se nazývá „WebSpan SaaS Integration Platform“. Dělí se na dvě základní části. Webspan Connect, která poskytuje datovou integraci a která je poskytována v modelu SaaS. Druhou částí Webspan Process, která řeší komplexní věci jako je propojení článků dodavatelského řetězce. Webspan Connect nabízí jednotné API pro přístup k různým aplikacím, ale jde v tomto ohledu ještě dál. Jednotlivé kontektory jsou specializované na přístup k rozličným druhům záznamů. Existuje speciální konektor na faktury, který je automaticky převádí mezi konvencemi různých systémů. Podobné kontektory existují také na objednávky a zásoby.", "section_level": 2}, {"title": "Informatica.", "content": "Informatica vznikla ve Spojených státech v roce 1993. Z hlediska cloud computingu nabízí kromě datové integrace například také služby archivace dat. Dohromady tak tvoří řešení s názvem „The Informatica Platform“. Toto řešení je dostupné ve všech způsobech odběru cloud computingu, tedy jak SaaS, tak PaaS a IaaS. Je možné jej provozovat i na vlastním hardware klienta.", "section_level": 2}, {"title": "JamCracker.", "content": "Firma JamCracker byla založena v roce 1990. Stejnojmenná aplikace z její dílny, přestože poskytuje společné rozhraní pro různé aplikace, není určena primárně pro datovou integraci obsahu databází. Jejím účelem je integrovat administrativní záležitosti mezi aplikacemi. Jamcracker je určený k tomu, aby se stal jednotným bodem přes který se uživatelé přihlašují do jednotlivých SaaS aplikací, který bude například jednotně řešit správu uživatelských účtů pro všechny aplikace.", "section_level": 2}, {"title": "Kapow.", "content": "Společnost Kapow vznikla v roce 1998 v Dánsku. Nabízí řešení Kapow Katalyst, které umožňuje vytvořit API pro aplikaci, která pro interakci nabízí pouze uživatelské rozhraní (ve formě webové stránky). Tento přístup sama označuje jako \"browser-based data integration\". Aplikace funguje tak, že uživatel pomocí zvláštního prohlížeče označí, která data z jakých stránek ho zajímají. Postup, jak uživatel data získal, se uloží do entity označované jako Kapow Robot. Od této chvíle může uživatel přistupovat k označeným datům formou funkce veřejného API. Pokaždé, když je funkce API zavolána, spustí se robot, který projde příslušnou webovou stránku a vrátí z ní hledaná data.", "section_level": 2}, {"title": "SnapLogic.", "content": "SnapLogic byla založena v roce 2006 ve společných státech. Nabízí datovou integraci pomocí poskytování sjednoceného API k jednotlivým aplikacím a nástrojům pro provedení integrace pomocí protokolu REST. Připojení do různých aplikací nejsou v terminologii SnapLogic konektory, nýbrž Snapy. Snapy jsou závislé na platformě – bez SnapLogic serveru neběží. SnapLogic server je možné pořídit jako řešení v cloudu anebo jej koupit pro instalaci na vlastním hardware uživatele.", "section_level": 2}, {"title": "WSO2.", "content": "WSO2 je společnost, která nabízí open source řešení WSO2 Mashups as a Service. Jedná se o prostředí pro provoz a vývoj mashup aplikací. Samotný software je na rozdíl od všech předchozích možno stáhnout a používat zdarma. Platí se pouze za podporu a školení. Software je možné nainstalovat na skutečný počítač uživatele anebo do cloudového virtuálního počítače.", "section_level": 2}], "src_summary": "Infrastruktura jako služba (\"Infrastructure as a service\", IaaS) je spolu s PaaS (Platform as a service, platforma jako služba) a populárním SaaS (Software as a service, software jako služba) jedním z distribučních modelů cloud computingu, který nabízí funkcionalitu systémové integrace, čímž umožňuje přenášet data on-demand napříč systémy. Někdy je označován jako jeden z nejméně vyvinutých distribučních modelů. Oproti vlastnictví nebo outsourcingu si zde zákazník pronajímá škálovatelnou infrastrukturu, kde platí za využití informačních technologií, podobně jako za telefon. Platí se zde většinou za množství uložených dat, nebo čas-procesoru. Příjemce většinou nezajímá a ani nemůže zjistit, kde se pronajímaný hardware fyzicky nachází. Poskytovatel IaaS nabízí hardwarové prostředky z vlastního datového centra, obvykle servery a úložné systémy, případně i další doplňkové služby jako bezpečnostní nástroje (firewall), licence či vytvoření kopie infrastruktury. Zároveň je možno nabízet specializovaný hardware pro běh specifických aplikací, kdy dojde k úspoře z rozsahu.", "tgt_summary": "基础设施即服务(英语:Infrastructure as a Service,简称IaaS)是提供消费者处理、储存、网络以及各种基础运算资源,以部署与执行操作系统或应用程序等各种软件。", "id": 955146}
{"src_title": "Oxid chromový", "tgt_title": "三氧化铬", "src_document": [{"title": "Fyzikálně - chemické vlastnosti.", "content": "Jedná se o temně červenou, v suchém stavu až hnědou pevnou krystalickou látku. Rozpouští se v methanolu, ethanolu, glycerolu, diethyletheru, kyselině sírové a kyselině dusičné. Oxid chromový je velmi silná hygroskopická látka a je proto nutné ho držet v nádobách, které nepropouští vzdušnou vlhkost. Ve vodě se rozpouští za vzniku kyseliny chromové a roztok má tedy kyselou reakci (jedná se o kyselinotvorný oxid). Reaguje proto se zásadami za vzniku příslušných chromanů, například:  Jelikož je oxidační číslo chromu +VI jeho nejvyšší možné, může se pouze redukovat. Stejně jako chromany a dichromany je i oxid chromový velmi silné oxidační činidlo. Už jen při kontaktu s ním se některé organické látky vzněcují, například ethanol. Nad teplotou tání (196 °C) dochází k pozvolnému rozkladu oxidu chromového na oxid chromitý a kyslík podle rovnice:  Pro organismy je oxid chromový vysoce toxický a karcinogenní. Má navíc korozivní účinky. Vysoce nebezpečný je díky těmto vlastnostem hlavně pro životní prostředí a stejně jako chromany a dichromany se odpady s chromem v mocenství +VI nesmí dostat do přírody.", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "Oxid chromový se získává z koncentrovaných roztoků rozpustných chromanů nebo dichromanů, ke kterým se přidá koncentrovaná kyselina sírová. Ta jako silnější kyselina vytěsní slabší kyselinu chromovou a sama přejde na sůl s kationtem, se kterým byl v roztoku rozpuštěn chroman. Díky nadbytku kyseliny sírové dojde navíc ještě k dehydrataci kyseliny chromové a vznikne tak oxid chromový. Rovnice přípravy:", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Využívá se zejména v organické syntéze jako oxidační činidlo. Nejčastěji se používá jeho roztok v kyselině octové nebo acetonu pro Jonesovu oxidaci. V těchto oxidacích přemění oxid chromový 1,5 ekvivalentu alkoholu podle níže napsané rovnice na příslušný aldehyd nebo keton (konverze tedy běží z 50%).  Největší množství oxidu chromového se však spotřebují k pochromovávání předmětů. Při pochromovávání pomocí oxidu chromového se musí využívat aditiva, která umožní zdárné proběhnutí procesu, ale zároveň nereagují s oxidem. Oxid reaguje s kadmiem, zinkem a dalšími látkami za vzniku ochranného povrchového filmu chromanů, který poté brání jeho využití v pochromovávání. Oxid chromový používaný pro pochromovávání proto musí mít čistý povrch zbavený ochranných vrstev jiných látek. Princip chromování spočívá ve vytvoření tenké vrstvy chromu na povrchu předmětů a ten je inertní proti působení koroze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oxid chromový (chemický vzorec CrO) je jedním z oxidů chromu, který v něm má oxidační číslo VI. Funkčně jej lze označit jako anhydrid kyseliny chromové a je ho tak možné také pojmenovat. Jedná se o červenou až hnědou pevnou látku s velice silnými oxidačními schopnostmi díky kterým je schopna zapalovat při kontaktu některé organické látky. Je vysoce hygroskopická a reakcí s vodou poskytuje kyselinu chromovou, ze které se získává. Je to silně karcinogenní a nebezpečná látka pro životní prostředí. Využívá se v organické syntéze k oxidaci alkoholů na aldehydy a ketony a k pochromovávání předmětů.", "tgt_summary": "三氧化铬(化学式:CrO),通常呈暗红色斜方结晶,可溶于水、醇、硫酸和乙醚,但不溶于丙酮(丙酮遇到三氧化铬会发生剧烈爆炸),容易潮解。溶于水生成铬酸。具强氧化性。三氧化铬、硫酸和丙酮用于将醇氧化为羧酸或酮(Jones氧化反应)。", "id": 1409649}
{"src_title": "Anna Habsburská (1573–1598)", "tgt_title": "奥地利的安娜 (1573年-1598年)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a mládí.", "content": "Anna se narodila jako druhé dítě (první dcera) z patnácti potomků habsburského arcivévody Kartla II. Štýrského a jeho manželky Marie Anny Bavorské, jejími prarodiči z otcovy strany byli Ferdinand I. Habsburský a Anna Jagellonská, z matčiny pak Albrecht V. Bavorský a Anna Habsburská (1528-1590).  Anna vyrůstala obklopena velkou rodinou v láskyplné péči svých rodičů, jež z ní vychovali jednu z nejvzdělanějších dívek své doby; její portréty ukazují, že byla obdařena i nevšedním půvabem. Již v roce 1586 Anna Jagellonská začala hledat nevěstu pro svého synovce Zikmunda III. Vasu. Plán na zasnoubení s Annou nevyšel, neboť byla již zasnoubena s \"Jindřichem Lotrinským\"; Zikmund se tedy začal ucházet o Kristinu Holstein-Gottorp. Ani toto jeho snažení nevedlo k cíli a když se v roce 1590 dověděl, že Annino zasnoubení bylo zrušeno, začal se o ni ucházet znovu. Cestou do Říma se v Grazu zastavil kardinál Jiří Radziwiłł, který jménem Zikmundovým vedl námluvy.", "section_level": 2}, {"title": "Královna.", "content": "Po původně chladném přijetí a dlouhých jednáních byl nakonec 4. května roku 1592 ve Vídni uzavřen sňatek \"per procura\" (Zikmunda zastupoval litevský maršálek \"Albrecht Radziwiłł\"). Vlastní svatba, spojená s Anninou korunovací polskou královnou, se uskutečnila 31. května téhož roku v Krakově. V letech 1593–1594 pobývala Anna s manželem ve Švédsku, kde byla roku 1594 v katedrále v Uppsale korunována švédskou královnou. Švédskou šlechtou byl manželský pár přijat s nedůvěrou, neboť oba byli katolického vyznání, zatímco švédská aristokracie byla luteránská.  Anna si rychle získala oblibu Poláků a především manžela, který si ji ihned zamiloval. Na politické scéně nehrála významnou roli, dávala přednost klidnému životu v rodinném zátiší. Zemřela 10. února roku 1598 ve Varšavě v důsledku krvácení po předčasném porodu. Pochována byla ve wawelské katedrále v Krakově.", "section_level": 2}, {"title": "Potomci.", "content": "Z manželství Anny a Zikmunda vzešlo pět dětí, jediný Vladislav však překonal tehdejší úskalí dětského věku a dožil se dospělosti.  Při porodu posledního syna Anna ve věku 25 let zemřela. Její manžel se sedm let poté, v roce 1605, oženil s její o patnáct let mladší sestrou Konstancí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anna Habsburská (16. srpna 1573, Graz – 10. února 1598, Varšava), byla dcera arcivévody Karla II. Štýrského, bratra císaře Maxmiliána II. Habsburského, polská a švédská královna, první žena Zikmunda III. Vasy, matka Vladislava IV. Vasy.", "tgt_summary": "奥地利的安娜(波兰语:',1573年-8月16日-1598年-2月10日)也称哈布斯堡的安娜(波兰语:'),奥地利大公妃,波兰和瑞典王后。", "id": 1401183}
{"src_title": "Ronnie Peterson", "tgt_title": "羅尼·彼得森", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "K jeho prvním úspěchům patřilo vítězství v závodě formule 3 v roce 1969. V březnu roku 1970 poprvé startoval ve formuli 1. V tomto roce bez výrazných úspěchů, ale v následujícím roce 1971 se stal vicemistrem světa. Nestačil pouze na Jackieho Stewarta. I v roce 1973 bojoval o titul mistra světa, tentokrát skončil na třetí pozici, když se před ním umístili Jackie Stewart a Emerson Fittipaldi. V následujících letech jeho kariéra šla strmě dolů. Pokoušel se uspět v týmu Lotus a March. Poté zkoušel šestikolový Tyrrell, také bez výrazných úspěchů.", "section_level": 1}, {"title": "Tragický ročník.", "content": "Počátkem roku 1978 v jeho kariéře sehrál roli manžel pilotky formule 1 \"Lelly Lombardiové\" hrabě \"Zanon\", majitel společnosti \"Lavazza\", jednoho z důležitých sponzorů Lotusu, který tak dlouho naléhal na Colina Chapmana vedoucího stáje Lotus až Ronnieho znovu zaměstnal. Ve smlouvě se však dohodli, že v týmu bude mít pozici číslo 2. Jedničkou byl americký jezdec Mario Andretti. V této sezóně se týmu podařilo postavit bezkonkurenční vůz a tak se Mario Andretti usadil na první pozici a Ronnie plnil podmínky smlouvy a držel se hned za ním, i když bylo často patrné, že by Andrettiho snadno překonal. Do konce sezóny zbývaly tři závody. V neděli 10. září 1978 se startovalo v italské Monze. Závod byl chybně odstartován, protože vozy v zadní části pole ještě nezastavily po dojezdu zahřívacího kola, a tím vlastně měly letmý start a byly rychlejší než vozy před nimi. Tím po startu nastal zmatek a několik vozů havarovalo. Petersonův Lotus narazil v plné rychlosti do svodidel a Vittorio Brambilla nezvládl situaci a narazil do boku Lotusu, kde byla nádrž. Ta se nárazem vznítila. Angličanovi Jamesu Huntovi se podařilo těžce raněného Petersona dostat z vozu a poté se ho ujali lékaři. Jeho zranění bylo však natolik vážné, že druhý den 11. září brzy ráno v nemocnici v Miláně zemřel na plicní embolii.  Během své kariéry desetkrát vyhrál velkou cenu, nasbíral 206 bodů, čtrnáctkrát vyhrál pole position a devětkrát měl nejrychlejší čas.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ronnie Peterson (\"ˈrɔni ˈpɛtɛʂon\") (14. února 1944 Örebro, Švédsko – 11. září 1978 Milán, Itálie) byl švédský automobilový závodník, pilot formule 1.", "tgt_summary": "本特·罗尼·彼得森(,,1944年-2月14日-1978年-9月11日),是一位瑞典赛车手。以绰号「SuperSwede」知名,他是两届的国际汽车联盟一级方程序世界车手锦标赛车手亚军。", "id": 1991738}
{"src_title": "Třída Benham", "tgt_title": "班漢級驅逐艦", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Stavba této třídy byla schválena ve finančním roce 1936. Celkem bylo postaveno 10 jednotek této třídy. Na jejich stavbě se podílelo celkem šest loděnic Federal Shipbuilding, Boston Navy Yard, Philadelphia Naval Shipyard, Norfolk Naval Shipyard, Charleston Navy Yard a Puget Sound Naval Shipyard.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Torpédoborce navrhla společnost Gibbs & Cox. Základní výzbroj tvořily čtyři 127mm kanóny, z nichž přední dvojice byla umístěna v krytých dělových věžích a zadní pár stál v nekrytých postaveních. Torpédovou výzbroj představovalo celkem 16 hlavní ráže 533 mm – loď nesla čtyři čtyřhlavňové torpédomety. Naopak protiletadlovou výzbroj zpočátku tvořily pouze čtyři 12,7mm kulomety.  Během války se výzbroj jednotlivých plavidel měnila, zejména s ohledem na jejich eskortní úkoly. Torpédomety byly postupně demontovány a nahrazovány rychlopalnými protiletadlovými kanóny – na konci války tak nesly až osm 20mm a osm 40mm kanónů. Zvyšoval se přitom rovněž počet vrhačů hlubinných pum.  Pohonný systém tvořily tři kotle Babcock and Wilcox a dvě turbíny Westinghouse. Lodní šrouby byly dva. Nejvyšší rychlost dosahovala 38,5 uzlu.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Všechny torpédoborce se zapojily do druhé světové války (jak na evropském válčišti, tak v oblasti Pacifiku), přičemž už před samotným zapojením USA se podílely na doprovodu konvojů (tzv. \"Neutrality Patrol\"). V dubnu 1942 \"Benham\", \"Ellet\", \"Dunlap\" a \"Fanning\" doprovázely letadlovou loď USS \"Hornet\" plující podniknout Doolittlův nálet na Japonsko.  Zatímco \"Benham\" byl potopen v roce 1942 v námořní bitvě u Guadalcanalu, \"Rowan\" byl potopen v roce 1943 ve Středomoří německými motorovými torpédovými čluny.  Nedlouho po skončení války byly zbylé torpédoborce vyřazeny ze služby. \"Sterett\", \"Ellet\" a \"Lang\" byly v letech 1946–1948 prodány k sešrotování. \"Mayrant\", \"Trippe\", \"Rhind\", \"Stack\" a \"Wilson\" byly v roce 1946 použity jako cvičné cíle při jaderných testech Able a Baker, realizovaných na atolu Bikini. Oba výbuchy přečkaly, poté na nich byly zkoumány účinky radiace, až je roku 1948 poblíž Kwajaleinu potopily konvenční municí jako cvičné cíle.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Benham byla třída torpédoborců námořnictva Spojených států amerických. Celkem bylo postaveno 10 jednotek této třídy. Všechny jednotky bojovaly ve druhé světové válce, přičemž dvě byly v boji ztraceny. Přeživší lodě byly po válce dílem sešrotovány a dílem použity jako cíle při jaderných zkouškách na atolu Bikini.", "tgt_summary": "班汉级驱逐舰(Benham class destroyer)是二次大战以前美国海军建造的驱逐舰舰级,共10艘。本级设计上依照格里德利级以及巴格莱级,几乎相同。班汉级使用巴格莱级的锅炉,但是有提升蒸汽压,因此减少一座锅炉。", "id": 202628}
{"src_title": "Stavový firewall", "tgt_title": "狀態防火牆", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pravděpodobně největší zásluha za vytvoření stavového firewallu je přisuzována Nir Zukovi a jeho týmu Check Point v polovině 90. let 20. století.  Předchůdce stavového firewallu – nestavový firewall pracuje vždy s každým paketem (datagramem) samostatně. U takového firewallu neexistuje žádný způsob, jak zjistit, zda je daný paket součástí již existujícího spojení, pokouší se navázat nové připojení nebo se jedná o podvodný paket. Moderní firewally jsou tzv. state-aware a nabízejí správcům sítí přesnější kontrolu síťového provozu.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Klasický příklad, kdy může provoz sítě selhat s nestavovým firewallem, je FTP (File Transfer Protocol). Tento protokol dle návrhu může pracovat ve dvou režimech. V aktivním režimu klient odešle (na port 21) serveru číslo portu (větší než 1024) a server se na něj ze svého portu (20) připojí. V pasivním režimu to funguje přesně opačně – server pošle klientovi port (větší než 1024) a on se na něj připojí (z portu většího než 1024). Preferovanější režim je zpravidla pasivní, díky vyšší bezpečnosti. Problém spočívá v tom, že pracovní port se mění s každým připojením, takže není možné napsat bezpečné a jednoznačné statické filtrovací pravidlo, které by dokázalo FTP spojení rozpoznat. Stavové firewally tento problém řeší tím, že si udržují tabulku navázaných spojení a inteligentně asociují nové požadavky na připojení s existujícími v tabulce. Například v Linuxu modul codice_1 dokáže z navazovaného spojení „odposlechnout“ kombinaci portů. Dále pak zajistí, že stavový firewall tyto pakety označí RELATED – tedy povolené.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Stavový firewall poskytuje vyšší efektivitu kontroly jednotlivých paketů, protože pro existující spojení kontroluje jen stavovou tabulku, místo toho, aby kontroloval u každého paketu sadu nadefinovaných složitých pravidel. Stavový firewall nijak nesouvisí s. Je schopný udržovat důležité parametry všech spojení v paměti od začátku až do konce. Tyto parametry mohou být:  Nejnáročnější kontrola se provádí v době nastavení spojení. Poté jsou všechny pakety (pro danou relaci) zpracovávány rychleji, protože je snadné určit, zda patří do stávající relace nebo ne. Po ukončení spojení se z tabulky daná relace vymaže. Datagram (paket, segment) může být zařazen do některých z následujících kategorií:", "section_level": 1}, {"title": "TCP komunikace.", "content": "Je-li použit jako komunikační protokol TCP, využívá se trojcestný hand-shake. Klient zahájí nové připojení odesláním příznaku SYN=1 v hlavičce paketu. Každý paket, který má nastavený SYN=1 je považován firewallem jako zahajovací paket nového spojení. Pokud je služba požadována klientem na serveru k dispozici, server odpoví odesláním paketu s nastaveným příznakem SYN=1 a ACK=1. Klient pak odpoví paketem, ve kterém je nastaven jen bit ACK=1 a spojení je tímto označeno za ESTABLISHED. Takovým firewallem projdou všechny odchozí pakety, ale příchozí pakety projdou jen takové, které jsou součástí ESTABLISHED spojení. Toto zabezpečení zabrání hackerům zahájit nežádoucí spojení. Aby se zabránilo neustálého zaplňování tabulky, je integrován systém, který po určité době, kdy spojení „mlčí“, toto spojení z tabulky smaže. Proto mnoho aplikací posílá po dobu „mlčení“ zprávy tzv. „keepalive“, aby se firewall nerozhodl spojení ukončit. Za zmínku stojí uvést, že nejčastějším útokem na internetu typu Denial of service je SYN-flood. Tedy útok, kdy útočník odesílá mnoho paketů s příznakem SYN cílovému počítači, ale dále již neodpovídá. To má za následek přeplnění stavové tabulky a mj. zpomalení serveru, ale třeba i zhroucení systému a počítač pak musí být lokálně restartován.", "section_level": 2}, {"title": "UDP komunikace.", "content": "Mnoho stavových firewallů je schopno sledovat stav i v nespojových protokolech, jako je UDP. Těmto relacím udělí firewall stav ESTABLISHED hned jak projde první paket. Stav relace ze stavové tabulky vymaže zpravidla po vypršení time-out.", "section_level": 2}, {"title": "Filtry aplikační úrovně.", "content": "Nicméně, filtrování samotných paketů není považováno za dostatečnou ochranu. Aby bylo možné účinně blokovat peer-to-peer sítě, je potřeba mít firewall, který umí filtrovat na aplikační úrovni. Tento systém je považován za nadstavbu stávajícího SPI (Stateful packet inspection). Prozkoumávání na aplikační úrovni je samozřejmě nesmírně náročné na inteligenci firewallu i na jeho výpočetní výkon. U mnoha firewallů se s rozhodováním na aplikační úrovni lze setkat jen v omezené míře a v provedení aplikačních bran (aplikační proxy). Aplikační firewally se od stavových liší v několika směrech. Například filtr na aplikační úrovni může rozeznat HTTP protokol používaný pro přístup na webovou stránku a HTTP protokol používaný pro sdílení souborů, zatímco firewall, skenující jen sled paketů by nakládal s oběma HTTP stejně.", "section_level": 1}, {"title": "Nevýhody.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nekompatibilita.", "content": "Nejnovější operační systémy od Microsoftu Windows 7 a Windows Vista, používají TCP window scaling – neboli škálování TCP segmentu, což některým firewallům, které používají SPI (Stateful packet inspection), vadí. Pre-released (beta) verze Windows Vista údajně měla více problémů, včetně neúspěšného připojení na web přes firewall používající SPI.", "section_level": 2}, {"title": "Zranitelnost.", "content": "Existuje riziko, že zranitelnosti jednotlivých protokolů by mohly umožnit útočníkovi získat kontrolu nad firewallem. Nejen proto by se měl software firewallu pravidelně aktualizovat.", "section_level": 2}], "src_summary": "Stavový firewall (též stavový paketový filtr, ) je v informatice označení pro takový firewall, který podporuje \"SPI\" (), což znamená, že je schopen sledovat a udržovat všechny navázané TCP/UDP relace (pracuje na transportní vrstvě referenčního modelu ISO/OSI). Stavový firewall je schopen rozlišovat různé stavy paketů v rámci jednotlivých relací (spojení) a jeho úkolem je propustit pouze takové, které patří do již povolené relace (jiné jsou zamítnuty).", "tgt_summary": "状态防火墙(英语:Stateful firewall),一种能够提供状态封包检查(英语:stateful packet inspection,缩写为SPI)或状态检视(英语:stateful inspection)功能的防火墙,能够持续追踪穿过这个防火墙的各种网络连线(例如TCP与UDP连线)的状态。这种防火墙被设计来区分不同连线种类下的合法封包。只有符合主动连线的封包才能够被允许穿过防火墙,其他的封包都会被拒绝。", "id": 2017912}
{"src_title": "Třída Gridley", "tgt_title": "格里德利级驱逐舰", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Celkem byly postaveny 4 jednotky. První pár byl objednán ve finančním roce 1934 a druhý pár o rok později. Do služby vstoupily v letech 1937–1938.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Trup lodí odpovídal třídě \"Mahan\", ovšem jejich pohonný systém byl zásadně vylepšený, což z nich udělalo vůbec nejrychlejší americké torpédoborce. Rekordní rychlosti 42,8 uzlu dosáhl \"Maury\" během zkoušek. Zásadní nevýáhodou naopak byly problémy se strukturální pevností a nestabilitou, které později bránily výraznějšímu zesilování protiletadlové výzbroje.  Základní výzbroj tvořily čtyři 127mm kanóny – dva byly umístěny ve dvojici příďových dělových věžích, zatímco zadní pár stál v nekrytých postaveních. Dále nesly čtyři čtyřhlavňové 533mm torpédomety (dva na každém boku trupu) a protiletadlovou výzbroj skládající se ze čtyř 12,7mm kulometů. Během služby byla posilována protiletadlová výzbroj. Ke konci války ji tvořilo osm 20mm kanónů, instalaci 40mm kanónů ale zabránily problémy se stabilitou lodí. Pohonný systém tvořily dvě turbíny General Electric a čtyři kotle Babcock and Wilcox. Nejvyšší rychlost dosahovala 38,5 uzlu.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Celá třída byla nasazena v bojích druhé světové války. V době napadení USA v prosinci 1941 byly všechny dislokovány v Pearl Harboru a zrovna na moři doprovázely letadlovou loď USS \"Enterprise\". Poté se podílely na počátečních amerických protiútocích na počátku roku 1942 a bojích u Guadalcanalu v jeho druhé polovině. V Pacifiku následně zůstaly i v letech 1943–1944. Protože ale byly zranitelné útoky kamikaze, byly v roce 1945 převedeny k eskortě atlantických konvojů. Nedlouho po válce byly všechny čtyři vyřazeny a roku 1948 sešrotovány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Gridley byla třída torpédoborců námořnictva Spojených států amerických. Celkem byly postaveny 4 jednotky této třídy. Všechny byly nasazeny ve druhé světové válce, žádný nebyl ztracen. Po válce byly vyřazeny a sešrotovány.", "tgt_summary": "格里德利级驱逐舰是二次大战时期美国海军的1500吨级驱逐舰,共制造4艘。她们的轮机系统大幅改进,外观上改成单管烟囱,并装设更多鱼雷发射管。4艘均存活到战后并迅速除役解体。", "id": 2947183}
{"src_title": "Elektromagnetické dělo", "tgt_title": "磁軌砲", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "1. dubna 1919 si francouzský vynálezce Louis Octave Fauchon-Villeplee nechal zaregistrovat americký patent na elektrické dělo podobné lineárnímu motoru. Patent byl vydán v červenci 1922 jako patent no. 1,421,435 „Electric Apparatus for Propelling Projectiles“ (elektrický přístroj pro vystřelování projektilů).  Během 2. světové války byl nápad oživen Joachimem Hänslerem ze zbrojního úřadu v Německu, který navrhl protiletadlovou zbraň. Koncem roku 1944 byla vypracována teorie umožňující Luftwaffe vydat specifikaci zbraně. Rychlost projektilu obsahujícího 0,5 kg výbušnin měla být 2000 m/s. Děla měla být namontována v bateriích po šesti, schopných vystřelit 12x za minutu. Tato děla však nebyla nikdy postavena. Po válce v roce 1947 byly provedeny podrobnější studie, které došly k závěru, že by tyto zbraně teoreticky fungovaly, ale potřebovaly by k napájení energii potřebnou k osvětlení půlky Chicaga.  Australský fyzik Mark Oliphant a ředitel Výzkumné školy fyziky a strojírenství na Australské národní univerzitě zahájili během roku 1950 konstrukci světově největšího (500 MJ) homopolárního generátoru. Tento přístroj byl použit na napájení největšího elektromagnetického děla, které bylo používáno jako vědecký nástroj.", "section_level": 1}, {"title": "Princip.", "content": "Railgun se skládá ze dvou paralelních vodicích kolejnic (odtud název), které jsou připojeny ke zdroji elektrického napájení. Pokud je projektil vložen mezi kolejnice, uzavře se elektrický obvod. Elektrony putují od záporného pólu zdroje skrze kolejnici na projektil (nebo jeho vodivý obal) a zpátky přes druhou kolejnici na kladný pól zdroje. Projektil je urychlovaný pomocí Lorentzovy síly, která je vyvolána pohybem elektronů elektrického proudu skrze projektil v přítomnosti magnetického pole, které vytváří elektrický proud procházející kolejnicemi (viz obrázek). Lorentzova síla působí rovnoběžně se směrem kolejnic, projektil je pak urychlován stejným směrem.", "section_level": 1}, {"title": "Technické problémy.", "content": "Přestože je princip poměrně jednoduchý, existuje několik technických problémů, které ztěžují zavedení elektromagnetického děla do běžného provozu:", "section_level": 1}], "src_summary": "Elektromagnetické dělo (nebo kolejnicové dělo či anglicky railgun) je elektricky napájená střelná zbraň, v níž vodivý projektil urychluje Lorentzova síla vzbuzená silným elektrickým impulzem.", "tgt_summary": "磁道炮(英语:railgun),也称轨道炮,是一种与单极马达原理相似的电磁炮发射装置。磁道炮以电流产生的劳仑兹力加速载物,令其沿平行的导轨移动,并进入下一个轨道继续加速。", "id": 1205331}
{"src_title": "Třída Farragut (1934)", "tgt_title": "法拉格特級驅逐艦 (1934年)", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Celkem bylo postaveno osm jednotek této třídy. Na jejich stavbě se podílelo šest loděnic. Stavba jednotlivých lodí byla zahájena mezi lety 1932–1934. Do aktivní služby torpédoborce vstupovaly v letech 1934–1935.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Základní výzbroj tvořilo pět 127mm kanónů v jednohlavňových postaveních – dvě na přídi, jedno na plošině za druhým komínem a zbylá dvě na zádi (přední dvě děla byla kryta štítem). Protiletadlovou výzbroj představovaly čtyři 12,7mm kulomety. Na palubě byly též dva čtyřhlavňové 533mm torpédomety, umístěné v ose lodi. Během války byla protiletadlová výzbroj posilována a na jejím konci ji tak tvořily až čtyři 40mm a čtyři 20mm kanóny.  Pohonný systém tvořily dvě turbíny a čtyři kotle. Lodní šrouby byly dva. Nejvyšší rychlost dosahovala 37 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Celá třída byla nasazena v bojích druhé světové války. Napadení Pearl Harboru japonským palubním letectvem dne 7. prosince 1941 bylo přítomno všech osm torpédoborců, tvořících zde 1. eskadru torpédoborců. \"Monaghan\" přitom objevil a potopil japonskou miniponorku.  Dále operovaly na pacifickém válčišti, například se zapojily do bitvy v Korálovém moři, bitvy u Midway, kampaně na Šalomounových ostrovech a do aleutské kampaně. \"Worden\" přitom na aleutském ostrově Amčitka v lednu 1943 ztroskotal a musel být opuštěn. Naopak \"Monaghan\" a \"Dale\" březnu 1943 bojovaly v bitvě u Komandorských ostrovů.  \"Hull\" a \"Monaghan\" byly ztraceny ve Filipínském moři, když zde americký svaz Task Force 38 dne 18. prosince 1944 zastihla tropická cyklóna Cobra (třetí ztracenou lodí byl torpédoborec \"Spence\").  \"Farragut\", \"Hewey\", \"MacDonough\", \"Dale\" a \"Aylwin\" válku přečkaly a byly vyřazeny bezprostředně po jejím skončení. Poté skončily v hutích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Farragut byla třída torpédoborců námořnictva Spojených států amerických. Celkem bylo postaveno 8 jednotek této třídy. Všechny byly nasazeny ve druhé světové válce. Tři byly za války ztraceny a zbylé po válce sešrotovány.", "tgt_summary": "法拉格特级驱逐舰(Farragut class destroyer)是1930年代美国建造的驱逐舰,总共8艘。他们和前级相差十多年,因此很明显的比前级近代化。他们在太平洋战争时都是第一线驱逐舰,战争结束前共丧失3艘。 此级以及后继各级因为比过去的平甲板型优秀太多了,有些老旧驱逐舰官兵觉得已经超过驱逐舰该达到的性能,设备过于奢侈豪华,因此给了「镀金的」(Goldplater)称呼。", "id": 2560094}
{"src_title": "Obálková metoda", "tgt_title": "第一价格密封拍卖", "src_document": [{"title": "Chování účastníků aukce.", "content": "Aby zájemce vyhrál aukci, musí nabídnout vyšší cenu než jeho protivníci. Aby však byla aukce pro zájemce výhodná, v případě obálkové metody je obvyklé, že stanoví cenu, která je pod skutečnou hodnotou, kterou přisoudí dražené věci. Pokud by stanovil cenu výše nebo na hranici hodnoty, kterou pro ně dražená věc má, pak by v případě výhry aukce musel zaplatit tuto cenu a celkový užitek z transakce by pro něj byl nulový nebo záporný.  Tato skutečnost má za následek, že dražitel sice může získat větší částku vyplývající z toho, že vítěz neodhadne částku, která by byla dostatečná pro vítězství a nabídne zbytečně více, avšak není možné poznat skutečnou cenu, kterou by byl vítěz ochoten dát, protože každý z účastníků je motivován k tomu, aby nabídnul cenu, která je pod skutečnou cenou jeho užitku. V aukci typu obálková metoda tedy není možné odhalit skutečnou tržní hodnotu dražené věci.  V aukci typu obálková metoda není možná žádná interakce mezi zájemci ve smyslu konzultace nabídnuté ceny. Předložení nabídky je také možné pouze jednou. Zájemce se může rozhodnout mezi postupem nabízet vyšší cenu a vyhrávat aukci častěji nebo nabízet nižší cenu a získat tak více v případě výhry aukce.  Z hlediska strategie stanovení ceny je obálková metoda ekvivalentní holandské aukci. Na rozdíl od \"Sealed second-price auction\" a anglické aukce není dominantní strategií u obálkové metody předložit nabídku s cenou rovnající se vlastnímu užitku. Nicméně teoretická optimální strategie stanovení ceny je pro všechny zájemce u obálkové metody i holandské aukce stejná.", "section_level": 1}, {"title": "Výnosy z aukce obálkovou metodou ve srovnání s dalšími aukcemi.", "content": "Aukce jako je obálková metoda, kde vítězí nejvyšší předložená nabídka, mohou být pro dražitele stejně výnosné jako aukce, kde vítěz platí druhou nejvyšší nabídku, tedy tu, kterou on nepředložil. S tímto tvrzením a také množstvím důkazů přišel William Vickrey, kanadský profesor ekonomie, který získal spolu s Jamesem Mirrleesem Nobelovu cenu za ekonomii za výzkum v oblasti pobídek při asymetrické informaci.  Konkrétní příklad je, že nabídnete v aukci 90 dolarů za antickou panenku. Pokud druhá nejvyšší nabídka bude 80 dolarů, panenku získáte za 90 dolarů. Pokud byste nabídli 100 dolarů, panenku byste získali tak ovšem za vyšší cenu. V aukci, kde vítěz platí nejvyšší cenu, je tedy nejlepší strategií nabídnout méně, než nakolik si panenku ceníte. Takovou situaci teoretici označují jako \"bid shading\". Bid shading zájemci v aukcích provádějí také z důvodu, aby zamezili situaci anglicky označované jako \"winner's curse\". Winner's curse, která by se dala přirovnat k Pyrrhovu vítězství, říká, že zájemci v aukcích se sdílenou hodnotou (\"common value auction\") a nedokonalými informacemi mají tendenci zaplatit vyšší cenu, než je skutečná hodnota dražené věci z jejich pohledu.  Vickrey dokázal, že v celé řadě situací může dražitel očekávat stejnou částku bez ohledu na to, kterou z hlavních typů aukcí použije. V roce 1981 rozšířil Vickreyovu teorii Roger Mayerson z Chicagské univerzity a dokázal, že všechny aukce přinášejí stejnou očekávanou hodnotu za podmínek, že draženou věc získá zájemce, který ji nejvíce ocení a ten, kdo nabízí nejméně, neplatí ani nedostává žádné peníze nebo odměnu, což například pro aukci obálkovou metodou je dáno tím, že zájemcům se nevyplatí nabízet nejvyšší cenu, kterou jsou skutečně ochotni zaplatit.  Přes výsledky výzkumu, který provedli Vickrey a Mayerson, není možné studium aukcí uzavřít konstatováním, že všechny aukce přinášejí stejný zisk a nejjednodušší strategii má \"Sealed second-price auction\". Důvodem je, že Vickrey neposkytl odpovědi na všechny otázky. Konkrétně nevyřešil aukce, kde vítěz aukce nemusí bezpodmínečně získat draženou věc jako v případě, kdy aukce upřednostňuje znevýhodněné zájemce (malé společnosti přihazují proti korporacím) nebo v případě stanovení limitní ceny, kterou nesplní žádný ze zájemců.", "section_level": 1}, {"title": "Vnější faktory aukce a její podmínky.", "content": "Pro aukce typu obálková metoda existuje několik možných variant prostředí, informací a pravidel, které hrají roli při provedení aukce a případné volbě nejvhodnější strategie stanovení ceny:", "section_level": 1}, {"title": "Využití obálkové metody.", "content": "Tento typ aukce a podání nabídek se užívá při refinancování aktiv a mezinárodním obchodu. Ministerstvo financí Spojených států amerických používá tuto metodu k prodeji většiny cenných papírů na financování národního dluhu USA.  Obálková metoda je používána v Japonsku k prodeji sušených ryb, a sice následujícím způsobem: zájemci uloží nabídky do krabice, která je následně předána dražiteli. Po určitém dohodnutém čase dražitel oznámí vítěze aukce.  Aukce obálkovou metodou je používána také pro ocenění stavebních projektů. Nicméně je zde rozdíl v tom, že zájemce nabízí naopak co nejnižší cenu, za kterou je ochoten stavbu realizovat. Vyhrává tedy nejnižší nabídka.", "section_level": 1}, {"title": "Další varianty First-price aukce.", "content": "Švýcarská aukce je označení pro variantu aukce typu obálková metoda, kdy sice není možné měnit nabídnutou cenu během dražby, výherce dražby ale může po jejím skončení draženou věc přijmout nebo odmítnou za vydraženou cenu. Označení švýcarská aukce pochází z využití tohoto typu aukce v prostředí švýcarského stavebnictví. Během projektu často dochází k dodatečným úpravám nebo prodlevám a pokud tyto přesáhnou určitou mez, kdy již není výhodné dále pokračovat v projektu s prvním výhercem aukce, projekt je přidělen nejčastěji druhému nejlepšímu zájemci. Pokud je však rozdíl mezi první nebo druhou nabídkou vyšší než stanovená mez (obvykle 10 procent), první výherce musí splnit nabídnutou cenu nebo nést tyto náklady.  Holandská aukce také známá jako \"otevřená aukce s klesající cenou\". V tradiční holandské aukci začne vyvolávač s vysokou nabídnutou cenou, která je snižována, dokud není někdo z účastníků ochoten akceptovat vyvolávačovu cenu. Účastník, který v aukci vyhrál, zaplatí oznámenou cenu. Holandská aukce je pojmenována podle svého nejznámějšího příkladu – holandské tulipánové aukce. („Holandská aukce“ je také občas užívána pro popis online aukcí, kde je současně prodáváno mnoho identických položek stejnému počtu dražitelů.) Kromě prodeje řezaných květin v Nizozemsku se holandská aukce používá pro komodity podléhající zkáze jako jsou ryby a tabák. V praxi se ovšem holandská aukce příliš nepoužívá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obálková metoda je typ aukce, ve které vítězí nejvyšší nabídka, která je účastníkem (dražitelem) také zaplacena. Nabídky jsou uloženy v obálkách tak, aby nebyla vidět jejich hodnota, a odevzdány ke konkrétnímu termínu. Otevření obálek se děje zpravidla najednou za přítomnosti vybraných osob, které mohou sledovat vyhodnocení nabídek.", "tgt_summary": "第一价格密封拍卖(英语:FPSBA)是拍卖的一个常见类型,属于盲拍(英语:blind auction)的一种。其中,所有竞拍者同时提交密封的出价,所以没有人知道其他人的出价。出价最高者将以他们出的价格获得拍卖品。", "id": 2265092}
{"src_title": "Dolarová aukce", "tgt_title": "拍卖美元", "src_document": [{"title": "Průběh dolarové aukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příprava a pravidla dolarové aukce.", "content": "Tato aukce je postavena na průběhu anglické aukce, ale jedná se spíše o aukci typu všichni platí (first price all-pay auction) pro dva hráče. Účastníci nabízejí postupně vyšší a vyšší příhozy za předmět, který se draží, v našem případě je to dolarová bankovka. Vítěz dostane bankovku za cenu, kterou bankovku vydražil, ale i druhý hráč s nejvyšším příhozem musí zaplatit svůj příhoz a bankovku nedostane. Být druhý znamená zaplatit za nic.  Aby měla dolarová aukce smysl, je nutné, aby zde byli aspoň dva hráči, kteří jsou ochotni se aukce za daných pravidel zúčastnit. Pro teoretické popsání jsou dva hráči postačují, ale běžně se dá hra hrát ve větším veřejném počtu lidí. I když se zdá, že účastnit se této akce je výhodné, v jistém momentu hry hráči eskalují závazek, a proto je běžné, že se takto jednodolarová bankovka skoro vždy vydraží za více než jeden dolar.  V pravidlech se dále uvádí, že příhoz může být minimálně jeden cent, nicméně většinou se neudává nějaký horní limit příhozu a hráči tedy mohou přihazovat libovolně, ale vždy aspoň po jednom centu.  Zároveň je zakázána komunikace mezi účastníky, takže v čisté dolarové aukci je vyloučeno, aby se hráči domluvili a rozdělili si výhru.  Pokud není omezen horní limit příhozu, může agresivní zvýšení příhozu vést k „snadnějšímu“ přebytí příhozu, protože např. po prvním příhozu jednoho centu může další hráč přihodit např. devadesát devět centů. Pokud by hráč s druhým příhozem nepřihodil na jeden dolar a hra by skončila, hráč s druhým příhozem by prakticky jen odevzdal svůj příhoz jednoho centu vítězi aukce, jako jeho zisk. Je nutné poznamenat, že při příhozu z jednoho centu na devadesát devět centů bude hráč s druhým největším příhozem tíhnout k příhozu na jeden dolar, protože by na tom byl hráč ekonomicky lépe. Toto rozhodnutí však vede k tomu, že hráč s příhozem devadesát devět centů je na tom výrazně hůře, a proto druhý hráč většinou příhoz na dolar a jeden cent uskuteční, čímž se rozbíhá eskalace závazku postavená na racionálním rozhodnutí.  Pravidla jsou tedy nejčastěji taková:", "section_level": 2}, {"title": "Průběh dolarové aukce.", "content": "Na obr. 1 ilustrujeme průběh dolarové aukce, kde hráči soupeří o objekt s hodnotou v (v > 0). První hráč vstupuje do hry na příhozu jednoho centu (n=1), za kterým vidí zisk devadesáti devíti centů (výplata dána v - n). Druhý hráč však přihodí na dva centy, jelikož stále přihazuje podle racionální teorie, kdy věří, že za svůj příhoz dostane dolarovou bankovku. Takto to pokračuje dále, patrně až k hranici jednoho dolaru, kolem které si přihazující začínají uvědomovat, že nastoupili do eskalačního kolečka.  Hráč, který učinil příhoz na jeden dolar ví, že i když vyhraje, nezíská nic navíc, ale nebude muset zaplatit za své druhé místo. Hráč na druhém místě (typicky s příhozem devadesáti devíti centů) však svůj příhoz musí zaplatit a nedostal by nic, proto je pro něj také vhodné, aby sice přeplatil cenu draženého dolaru s tím, že nebude muset platit dolar za druhé místo, ale jen jeden cent (za předpokladu, že hráč s druhým nejvyšším příhozem to zkrátka vzdá). Právě v dolarové aukci nejsme schopni určit užitek každého agenta, jelikož se jedná o nekonečnou hru.  Jak lze z grafu dobře vidět, pro dražitele bankovky se aukce stává zisková již po překročení padesáti a jednoho centu, za předpokladu, že druhý nejvyšší příhoz je na padesáti centech. V tomto momentu má nabízející zisk jednoho centu, což je stejná cena, jakou musí kolektivně zaplatit dva přihazující (cena jejich společných nákladů).  Předpokládejme stále pro zjednodušení jenom dva hráče jako přihazující. Na začátku aukce navíc se musí oba dva hráči rozhodnout, zda někdo z nich do hry vstoupí. Pokud se student 1 rozhodne vstoupit do hry, student dva bude také zvažovat, zda má do hry vstoupit, nebo pokračovat. Typicky se ve hře vytvoří nekonečná smyčka, kdy oba hráči přihazují více a více, čímž násobí zisk dražitele. Délka smyčky obvykle závisí na tom, jak hráč předpokládá chuť druhého hráče neustále přihazovat.", "section_level": 2}, {"title": "Strategie v dolarové aukci.", "content": "K tomu, aby bylo možné stanovit racionální strategii v dolarové aukci, je potřeba explicitního předpokladu omezeného množství prostředků hráče pro příhoz.  Ti, co se aukcí zúčastnili většinou tvrdí, že je lepší se aukce vůbec neúčastnit, ale to nemůže být rovnováha. Pokud by jeden věděl, že ten druhý nebude přihazovat, nejlepší řešení je přece jenom se hry zúčastnit příhozem jednoho centu. Evidentně se nedá se spolehlivostí tvrdit, že racionální hráč by se aukce nikdy nezúčastnil.  Další možnou strategií je pro hráče se předem domluvit, aby oba dva hráči dělali nízké příhozy, a pak si výhru rozdělili. V teorii dolarové aukce se však tato strategie nepředpokládá, komunikace a tvorba jakýchsi úmluv je zakázána.  V zásadě existují tři profily strategie v této potenciálně nekonečné hře:  Podle Lescanne a Perrinel je druhá a třetí strategie dokonalou rovnováhou v podhře. Uvažujme, že jsem Alice a jsem někde uprostřed hry, tudíž zvažuji, zda mám skončit (protože Bob bude stále pokračovat), anebo budu pokračovat, protože předpokládám, že Bob skončí. Pokud Bob bude jednat podobně, máme zde eskalaci. Takže v každém kroku má agent možnost se vzdát, a být racionální, anebo pokračovat, a být racionální také.", "section_level": 2}, {"title": "Dolarová aukce v praxi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zábavná, naučná a zisková hra.", "content": "Dolarová aukce někdy ilustruje bolavé vítězství. I když zvítězíte, prohráli jste. Pokud se zdá, že hra takovou dynamiku nabere, je lepší prostě hru nehrát, nebo nepokračovat. Shubik pokládá tuto hru za jednoduchou, zábavnou a skupinovou hru, kterou lze hrát ve větší skupině lidí a je většinou velmi zisková pro pořadatele aukce.  Podle majority hlášených případů se dolarová bankovka vydraží vždy nejméně za jeden dolar. V citovaném experimentu se čtyři dolarové bankovky vydražily za 8,5$ a 11,1$.  V dalším experimentu, kdy byla dražena dvacetidolarová bankovka, Muringhan popisuje, že byla bankovka prodána za 250$ a dokonce i za 2 000$. Tyto příklady jsou ale extrémní podobou dolarové aukce.", "section_level": 2}, {"title": "Dolarová aukce jako příklad z reálného světa.", "content": "Dolarová aukce se dá častokrát připodobnit k mezinárodním konfliktům, ale vůbec i konfliktům a finančnímu chování v reálném světě, kde jakmile už hráči začnou hrát, nedokáží přestat hrát. Příhozy jdou stále nahoru (sázky se zvětšují), a tím jak každá strana má stále více a více investováno ve hře, je těžké říct \"končím\". Toto je však nejlepší rozhodnutí.  Tento koncept eskalace závazku je ilustrován např. na válce ve Vietnamu, ve finančnictví jako stále pokračující investice do utopeného aktiva ve víře, že to bude lepší, nebo např. v tzv. penny aukcích, které v poslední době začínají nabírat na popularitě.  Maynard-Smith přirovnává dolarovou aukci i ke konfliktu dvou zvířat u pramene vody, které se nemohou napít, dokud jedno z nich neodejde. Delší čekání znamená nenavrátitelný náklad energie pro obě zvířata, a také představuje ztracenou příležitost, a tím koresponduje s neustálým přihazováním o cent v dolarové aukci.", "section_level": 2}, {"title": "\"Penny aukce\".", "content": "Koncept dolarové aukce je čitelný v tzv. penny aukcích, které například představuje aukční portál http://www.swoopo.com.  Typicky, například notebook se prodává v maloobchodě za 1 500 dolarů. Přihazování začíná na jednom centu a příhozy rostou nahoru také po jednom centu, nicméně vznesení příhozu stojí šedesát centů. Každá aukce má naplánované datum skončení, ale jakmile se blíží konec aukce a někdo provede příhoz, je čas ukončení aukce prodloužen o dvacet sekund. Dramatický prodej mnoha výrobků tak láká hlavně tím, že skutečně většinou vítěz získá daný předmět levněji než v maloobchodě, přičemž zisk pro dražitele je 2x - 3x tak větší, než udávaná tržní cena.", "section_level": 3}, {"title": "Dolarová aukce pro zlepšení finanční rozhodování.", "content": "Individua vždy nejednají racionálně, na což Shefrin upozorňuje v teorii behaviorálních financí, kde psychologická zkreslení mají dopad na malé, ale i velké operace.  Podle Balyeta, který použil dolarovou aukci jako výukový nástroj pro demonstrování některých zkresleních v behaviorálních financích, studenti, kteří hráli dolarovou aukci, vykázali typické charakteristiky následujícího chování:  Balyet dále rozebírá toto chování a ilustruje je na průběhu dolarové aukce, kterou si studenti mohou vyzkoušet. Ideální je skupina patnácti studentů, nicméně i při polovině se dá docílit podobných výsledků. Cílem cvičení je porozumět tomu, jak psychologické a kognitivní zkreslení ovlivňuje naši racionalitu, a jak se také dá najít sub-optimální chování, když už se ve hře ocitnete. Jak Balyet poznamenal v rozporu s O'Neill a Leininger, pro některé investiční a korporátní aplikace financí tato možnost není možná.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dolarová aukce je sekvenční hra s nenulovým součtem, kterou navrhl ekonom Martin Shubik k ilustrování paradoxu v teorii racionální volby. Shubik poznamenal, že i když se hráčům zvyšují v průběhu této aukce náklady (protiklad k výplatě), stále pokračují v přihazování. Shubik toto vidí jako paradox, O’Neill a Leininger považují přihazující za iracionální, Gintis hovoří o nelogickém konfliktu eskalace a Colman dolarovou akci připodobňuje k Mackbetově efektu podle Shakespearovy hry. Lescanne a Perrinel naproti tomu vyvracejí, že v dolarové aukci je eskalace iracionální, čímž vyzývají tradiční skoro čtyřicetileté chápání dolarové aukce jako Shubik.", "tgt_summary": "拍卖美元(英语:Dollar auction)是经济学家提出的一种非零和对抗博弈,目的是展现传统理性选择理论中的悖论,其中玩家在博弈(游戏)中作出看似理性的选择时,反而会被迫作出最终非理性的决定。", "id": 1614248}
{"src_title": "Oude Kerk (Amsterdam)", "tgt_title": "老教堂 (阿姆斯特丹)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na místě kostela se v 13. století nacházela malá dřevěná kaple se hřbitovem. Mateřským kostelem byl \"Ouderkerk aan de Amstel\", v roce 1334 však byl již samostatným farním kostelem zasvěceným sv. Mikuláši. Počátkem 15. století byl od něho odštěpen na západě města se nacházející Nieuwe Kerk (Nový kostel).  Původní dřevěná stavba byla v 2. polovině 13. století nahrazena kamennou stavbou halového kostela, pravděpodobně nejstarším halovým kostelem v Nizozemí. Kolem roku 1330 dostal kostel nový chór, v letech 1330-1350 byl rozšířen o dvě postranní lodě. V pozdějších letech se na východě rozrostl o pětiboký ochoz chóru. V letech 1380–1412 byla k severní straně připojena kaple sv. Jiří, v letech 1450–1460 na jihu kaple sv. Sebastiána. V 16. století byl strop lodě kostela zvýšen a byla zvětšena věž. V současnosti zaujímá kostel plochu 3 300 m2.  V roce 1566 padla středověká výzdoba a mobiliář za oběť obrazoborectví, po roce 1578 dostal kostel vybavení pro protestantské bohoslužby, v tomto roce začal plnit i roli matriky, byl využívat i k přechovávání městského archivu. V letech 1584 - 1611 sloužil kostel také jako burza.  V roce 1951 musel být kostel kvůli nebezpečí zřícení uzavřen a byl po dobu 24 let restaurován. Další renovace proběhla v letech 1994 - 1998.", "section_level": 1}, {"title": "Pohřebiště Oude Kerk.", "content": "Do roku 1865 se v Oude Kerk pohřbívalo. Nachází se na 2 500 hrobů s více než 10 000 pohřbených amsterodamských občanů. Mezi nimi jsou např.:", "section_level": 2}, {"title": "Varhany.", "content": "Varhany postavil v letech 1724–1726 Christian Vater, žák Arpa Schnitgera, podle severoněmecké tradice, s 45 registry, 8 měchy a 54 píšťalami. \"Johann Caspar Müller\" je posléze rozšířil o dalších 9 registrů. V letech 1869 a 1879 doznaly varhany úprav a změn od \"C.F.G. Wittea\". V současnosti se připravuje jejich restaurace.", "section_level": 1}, {"title": "Zvonkohra.", "content": "Ve věži Oude Kerk je zavěšena zvonkohra, kterou odlil původně v roce 1858 \"François Hemony\". Z jeho 35 zvonů o váze 0-3400 kg a tónovém rozsahu \"c1\"-\"d1\" až \"b4\" se do současnosti dochovalo jen 14 největších, ostatní jsou od zvonařské firmy \"Eijsbouts\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Oude Kerk (nizozemsky \"Starý kostel\") je nejstarší dochovaná stavba Nizozemského hlavního města Amsterdamu. Nachází se ve čtvrti \"De Wallen\", známé jako \"\"čtvrť červených luceren\"\".", "tgt_summary": "老教堂(Oude Kerk)是阿姆斯特丹最古老的本堂区教堂,1306年由乌德勒支主教祝圣。它耸立在德瓦伦(De Wallen),现在阿姆斯特丹的主要红灯区。教堂占地面积约三千三百平方米,其基础是一个人工土堆,被认为是这个沼泽地带最坚固的地基。", "id": 1888593}
{"src_title": "Vrozená metabolická porucha", "tgt_title": "遗传性代谢缺陷", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátky objevování dědičných metabolických poruch jsou spojeny se jménem Archibalda Garroda, který jako první poukázal na souvislost lidských nemocí a Mendelových zákonů dědičnosti a formuloval koncept dědičných metabolických poruch (inborn errors of metabolism). Garrod se zabýval studiem alkaptonurie a v roce 1902 publikoval knihu \"The Incidence of Alkaptonuria: a Study in Chemical Individuality\", která je prvním záznamem případu recesivní dědičnosti u lidí. V roce 1923 vyšla další jeho kniha s názvem \"Inborn Errors of Metabolism\", v níž publikoval své studie o alkaptonurii, cystinurii, pentosurii a albinismu. Právě překladem termínu inborn errors of metabolism vznikl u nás dlouho používaný nepřesný název vrozené metabolické poruchy (vrozené metabolické vady).", "section_level": 1}, {"title": "Etiopatogeneze.", "content": "Příčinou DMP je geneticky podmíněná porucha funkce enzymu či transportního proteinu. Molekulovou podstatou této dysfunkce je obvykle homozygocie či smíšená heterozygocie u nemocí s autozomálně recesivním způsobem přenosu, hemizygocie u nemocí s gonozomálně recesivním přenosem a přítomnost mutací v nadkritickém množství organel u nemocí s mitochondriální dědičností. U části DMP jsou mutace v příslušných genech jediným postačujícím faktorem pro rozvoj klinicky patrné nemoci (především u nemocí organel). Naproti tomu u ostatních DMP je pro klinickou manifestaci (kromě genové mutace) nezbytné vystavení pacienta látce, kterou nedovede zpracovávat.  Důsledkem enzymové nebo transportní poruchy je hromadění substrátů příslušné reakce a chybění jejích produktů. Z nadbytečných substrátů navíc mohou vznikat toxické vedlejší produkty. Tyto komplexní změny v koncentraci metabolitů mohou mít nečekané a velmi vzdálené dopady na činnost buněk (např. na signální kaskády) a rovněž na zcela jiné orgány, než na ty, které jsou enzymovým deficitem postižené (např. u poruch cyklu močoviny jsou obvykle sídlem primárního defektu játra, nemoci se však projevují poruchami vědomí při systémové hyperamonemii).  Unikátní kombinace těchto dvou základních patogenetických mechanismů postihujících metabolismus látek s různou chemickou strukturou v rozmanitých orgánech pak vede ke vzniku celé škály klinických projevů lišících se u jednotlivých DMP. Změněné koncentrace metabolitů jsou obvykle prokazatelné ve tkáních a tělesných tekutinách, a proto je stanovení těchto metabolitů obvyklým diagnostickým postupem u DMP.", "section_level": 1}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "V současné době již nelze vycházet z představy, že výskyt dědičných metabolických onemocnění v populaci je vzácný a že se s nimi praktický lékař během své praxe nesetká. Diagnóza metabolických onemocnění vyžaduje úzkou spolupráci mezi praktickými lékaři a specializovanými laboratořemi.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Pro seskupování jednotlivých DMP do vyšších hierarchických celků neexistují jednotná kriteria, různá klasifikační schémata vycházejí z různých aspektů DMP:  V následujícím textu bude použita klasifikace definovaná metabolickou dráhou nebo typem metabolitu.", "section_level": 1}, {"title": "Klinické příznaky.", "content": "Klinické příznaky metabolických onemocnění jsou různorodé a mohou se objevit u dětí i v pozdějším věku. Jejich závažnost závisí na typu molekulárního postižení, stupni enzymového deficitu a funkci postiženého enzymu nebo jiného proteinu v metabolických dějích. V novorozeneckém a časném kojeneckém věku se manifestují závažné deficity klíčových enzymů a průběh těchto onemocnění je často smrtelný.  Některá onemocnění se mohou projevit příznaky specifickými (typickými pro dané onemocnění), jindy se metabolická porucha projeví nespecificky (příznaky, které nacházíme i u jiných onemocnění).  Podezření na přítomnost metabolické poruchy by měly vzbudit zejména následující příznaky:  Podle rychlosti nástupu klinických příznaků rozlišujeme metabolická onemocnění s akutním, intermitentním a chronickým průběhem.", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostika.", "content": "V případě dědičné metabolické poruchy způsobené deficitem enzymu nebo transportního proteinu dochází v místě metabolického bloku k hromadění specifických metabolitů. Podezření na určitou DMP lze pak vyslovit buď na základě stanovení zvýšené koncentrace metabolitů hromadících se nad metabolickýcm blokem nebo stanovením snížené koncentrace (event. nepřítomnosti) metabolitů pod tímto blokem. Podezření na DMP pak musí být ověřeno, což je možné provést na úrovni enzymu nebo genu.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Moderní léčba pacientů s DMP je založená na znalosti patogeneze nemocí a závisí na typu choroby a její klinické závažnosti. V současné době je známa léčba přibližně u jedné třetiny pacientů s DMP. V akutní fázi onemocnění se používá hemodialýza nebo hemodiafiltrace k odstranění toxických metabolitů z organismu. Pro udržení dlouhodobé metabolické kompenzace u poruch metabolismu aminokyselin se používá nízkobílkovinná dieta doplněná o esenciální (nepostradatelné) aminokyseliny prostřednictvím speciálního dietního přípravku. U poruch beta-oxidace mastných kyselin se doporučuje častá strava s omezeným obsahem tuků. V léčbě některých DMP se uplatňuje podávání vysokých dávek vybraných vitamínů. U části pacientů s lysozomálním onemocněním je účinné injekční podávání rekombinantního enzymu, u jiných pacientů s tímto typem onemocnění se uplatňuje transplantace hematopoetickými kmenovými buňkami nebo orgánová transplantace (jater, ledvin, srdce).", "section_level": 1}, {"title": "Prevence.", "content": "Primární prevence' DMP není s ohledem na jejich genetický původ možná. Velký význam však má prevence sekundární, která spočívá ve včasné diagnostice konkrétní DMP. Klasickým příkladem úspěšné sekundární prevence onemocnění se včasně zahájenou příslušnou léčbou (pokud je léčitelné) jsou novorozenecké screeningové programy. S výjimkou nemocí s mitochondriální dědičností je naprostá většina DMP diagnostikovatelná v rizikových rodinách prenatálním vyšetřením.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vrozené metabolické poruchy (správněji dědičné metabolické poruchy (DMP)) představují heterogenní skupinu přibližně 800–900 genetických onemocnění, jejichž společným rysem je přítomnost biochemických nebo enzymatických odchylek, které je možné zjistit pouze speciálním vyšetřením. DMP jsou typickými představiteli skupiny vzácných nemocí („rare diseases“). Jsou děděné většinou autozomálně recesivním či gonosomálně recesivním i dominantním způsobem, u některých je dědičnost mitochondriální.", "tgt_summary": "遗传性代谢缺陷(英语:Inborn error of metabolism)在新陈代谢过程中,除了制造出营养外,如果身体未能将食物其他部分成功代谢成为可以从排泄器官(如消化系统,泌尿系统及排汗系统、呼吸系统等)排出之废弃物,这些废弃物将遗留在身体器官裹。而这些物质最终会对身体产生不良后果,形成毒害。", "id": 36604}
{"src_title": "Plejtvákovec šedý", "tgt_title": "灰鯨", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dosahuje délky 12-15 metrů, přičemž zaznamenané maximum je 15,5 metru. Hmotnost se pohybuje v průměru mezi 25 a 28 tunami, maximum je 40 tun. Samice bývají obvykle mírně větší než samci. Dožívá se 50-70 let. Zbarvení je šedočerné až šedohnědé s velkým množstvým světlých skvrn, což jsou stopy po kožních parazitech (korýši rodů \"Cryptolepas\" a \"Cyamus\").", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Žije v Tichém oceánu ve dvou oddělených populacích, jedna u břehů Severní Ameriky, druhá u břehu severovýchodní Asie. Populace u severovýchodní Asie je ovšem kriticky ohrožena a je pravděpodobné, že vyhyne. V posledních letech je pro ni novým ohrožením narušení životního prostoru těžbou ropy a zemního plynu projektem Sachalin-1. Celková velikost populace není známa, ale podle různých odhadů jde o několik desítek tisíc jedinců (zřejmě okolo 26 000, nicméně maximální neověřené odhady na základě zkoumání DNA hovoří až o 118 000).", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Potravu plejtvákovců tvoří plankton, kril, různí mořští červi, malí krabi a hejna tvořící malé ryby. V menší míře se živí i vodními rostlinami. Potravu sbírá většinou při mělkém oceánském dně, málokdy se živí při hladině.  Jde o jediný druh kosticovců, který se páří a rodí mláďata v mělkých pobřežních vodách. Březost trvá 12-13,5 měsíce, nově narozené mládě je 3,5-5 metrů dlouhé. V Atlantském oceánu byl plejtvákovec šedý loven už před naším letopočtem, od začátku 18. století se zde vyskytoval pouze ojediněle a začátkem 20. století zde byl již zcela vyhuben. Plejtvákovec šedý pluje každý rok 18 000 km: v Arktidě se živí, ale rozmnožují se na východě v Tichém oceánu u pobřeží Kalifornie a na západě u korejských břehů. Cesta, kterou podnikají skupiny o dvou až třech zvířatech, trvá kytovcům kolem tří měsíců.", "section_level": 1}, {"title": "Predace.", "content": "Hlavním predátorem plejtvákovce šedého (kromě člověka) je kosatka dravá. Bylo zaznamenáno mnoho případů útoků kosatek na plejtvákovce, především na mláďata. Kosatky většinou postupují tak, že se snaží oddělit mládě od samice (či stáda) a utopit ho tím, že se střídají při tlačení na jeho hřbet a zabraňují mu se nadechnout. Čelisti obvykle používají až když je oběť mrtvá.", "section_level": 2}], "src_summary": "Plejtvákovec šedý (\"Eschrichtius robustus\", další české názvy jsou velryba šedá a plejtvák šedý) je středně velká velryba z podřádu kosticovců a jediný zástupce čeledi plejtvákovcovitých.", "tgt_summary": "灰鲸(学名:),现又称东太平洋灰鲸,其他称呼有加州灰鲸、魔鬼鱼、掘贝者和弱鲸,是一种每年来往摄食区和繁殖区的鲸。为灰鲸科灰鲸属的动物。在中国大陆,分布于黄海、东海等海域,多栖息于热带及暖温带海域。该物种的模式产地在瑞典。牠们约有16 米长,36公顿重,一般可活到50–60岁。灰鲸曾一度被称为「魔鬼鱼」,因为当牠们被追猎时会奋力搏斗。灰鲸是灰鲸属中唯一的现存物种,亦是灰鲸科中唯一的现存物种。灰鲸科在地球上已有约1500万年的历史。在很久之前灰鲸科一度是巨牙鲨的捕食对象(巨牙鲨现已灭绝)。", "id": 1291391}
{"src_title": "Wej-suo", "tgt_title": "衛所制", "src_document": [{"title": "Výchozí podmínky.", "content": "Zpočátku zakladatel mingské říše Ču Jüan-čang rozhojňoval svá vojska o jednotky poražených soupeřů. Poražené oddíly byly zařazovány do armády pod svými původními veliteli. Ti se spoléhali především na své příbuzné a oddané stoupence. Důsledkem sestavování jednotek z částí loajálních k jejich bezprostředním nadřízeným byly potíže vysokých velitelů při zjišťování, kolik vlastně mají mužů a jaké jsou vazby uvnitř podřízených jednotek.  Absorpce armády státu Chan (po jeho porážce v letech 1363–1364), početnější než Čuova vlastní vojska, vyvolala nutnost zdokonalení vojenské organizace. Reorganizace roku 1364 zavedla systém wej-suo, který přinesl stabilizaci a regulérnost do výstavby ozbrojených sil. První návrh pocházel z roku 1363 od Čang Čchanga, bývalého jüanského ministra daní. Ču a jeho poradci se při jeho koncipování inspirovali jüanskou praxí, ale také systémem \"fu-ping\" existujícím v 6. – 8. století ve státech Západní Wej, Suej a Tchang.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Byly zavedeny pluky (\"wej\") o 5600 mužích v 5 praporech po 1120 vojácích. Prapor (\"čchien-chu suo\") měl 10 rot po 110 mužích. \"Suo\" (\"čchien-chu suo\") byl samostatný oddíl 1128 vojáků dislokovaný ve strategických bodech provincie. Pozice velitelů se oficiálně staly dědičnými což, stejně jako desítkové dělení, byla juanská praktika.  Velitelství posádek, pluků a praporů byla obsazena dědičnými důstojníky, kteří se střídali na rotačním principu. Hlavní vojenské komise v provinciích a centru byly obsazovány jmenováním císařem, stejně tak velení polních armád (jeho důstojníci si současně zachovávali dědičné posádkové posty). Registry a seznamy vojáků kontrolovalo pět hlavních vojenských velitelství (\"wu ťün tu-tu fu\"), právo mobilizovat vojska měli civilní úředníci na ministerstvu války. Mobilizované jednotky poté byly postaveny pod velení jmenovaného štábu.  Po reorganizaci roku 1364 70 % vojáků jednotky dostali přiděleno hospodářství, zbytek plnil vojenské povinnosti. Vznikly ekonomicky soběstačné vojenské kolonie (\"tchun-tchien\"). Každý voják měl zřejmě garantováno 15 \"mu\" (0,9 ha) půdy k vlastní výživě; posléze dostávali 50 mu půdy s nářadím a hospodářskými zvířaty. Vojáci s rodinami (, \"ťün-chu\", v protikladu k rodinám civilistů –, \"min-chu\") byli zapsáni ve zvláštních registrech. Stali se z nich dědiční vojenští rolníci, přičemž každá rodina měla povinnost dodat v každé generaci jednoho člena k aktivní službě. Do roku 1365 bylo území na středním toku Jang-c’-ťiang, zničené válkou, osídleno vojenskými koloniemi. Během 25 let vojenští rolníci produkovali 300 000 tun zrna ročně, dost k uživení miliónové armády.  Kombinace dědičných vojáků i důstojníků a rolníků pod vojenskou správou byla neobvyklou novotou v čínské společnosti. Za Chanů a Tchangů existovaly v pohraničí vojenské kolonie vojáků obdělávajících půdu, za dynastií Liao, Ťin a Jüan výnosy farem využívaly nečínští vojáci a jednotky, ale mingský systém byl odlišný, i když převzal prvky toho i onoho. Fungoval relativně efektivně do 30. let 15. století.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější vývoj.", "content": "Po roce 1368 byla armáda pravděpodobně větší než bylo třeba, ale vláda se obávala následků rozsáhlé demobilizace. V 70. létech se systém \"wej-suo\" stabilizoval, armáda byla díky systému vojenských rolníků soběstačná; politicky její vliv klesal. Zpočátku byla silná, po roce 1390 šest desetiletí úspěšně bránila mongolským nájezdům. V 15. století postupem doby kvalita výcviku upadala, když velitelé používali vojáky jako levnou pracovní sílu, nebo jim za poplatek výcvik odpustili, nebo jim přikázali obdělávat svá (důstojnická) pole.  Koncem 14. století existovalo v provinciích 329 \"wej\" a 65 \"suo\", v 15. století jejich počet vzrostl na 547 a 2593. Reálná bojová síla armády ale klesla. Například začátkem 16. století 78 pluků v pekingské oblasti mělo mít 380 000 vojáků, fakticky měly 50–60 000 mužů, z toho pouze 10 000 bojeschopných. Obecně počátkem 16. století měly jednotky v provinciích asi 20 % teoretického stavu, pohraniční zhruba 50 %. Při případné mobilizaci důstojníci najímali horníky či solné dělníky nebo žoldnéře, ze stejných sociálních vrstev se rekrutovali bandité. Vláda na pokles bojeschopnosti svých vojsk reagovala mimo jiné spoléháním na obranná opevnění, především Velkou zeď. Její systematické opravy začaly roku 1472, když se ekonomika zvedla z dlouhé ekonomické deprese poloviny 15. století.  Navzdory faktickému celkovému poklesu počtů vojáků počet důstojníků rostl. Koncem 14. století bylo v metropolitní oblasti 2700 důstojníků, v polovině 15. století už 30 000, kteří, kromě výplat v rýži, měli nárok ještě na 480 000 \"liangů\" stříbra. V kontrastu se stavem ve 14. století, vojenské výdaje značně zatěžovaly státní finance. Výdaje na pohraniční vojska prudce rostly, poté co byl začátkem 16. století postupně opuštěn systém, kdy obchodníci dodávali obilí výměnou za solné certifikáty; obilí poté vláda nakupovala na trhu. Náklady na pohraniční jednotky vzrostly z 50 000 \"liangů\" k roku 1500 na 2 800 000 \"liangů\" k roku 1573 a 3 600 000 \"liangů\" roku 1586. Vojenské výdaje rostly také s najímáním žoldnéřů náhradou za dědičné vojáky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wej-suo () byl systém organizace vojenské moci v mingské Číně. Základní organizační složkou mingské armády byly pluky (\"wej\") o 5600 mužích složené z 5 praporů (\"čchien-chu suo\"), každý z 10 stočlenných rot (\"po-chu suo\"). Jádrem uspořádání byly příděly půdy vojákům, ze kterých se tím stali dědiční vojenští rolníci, kteří živili své kolegy ve službě a v každé generaci byli povinni dodat jednoho muže z rodiny k vojenské službě.", "tgt_summary": "卫所制为明朝的最主要军事制度,为明太祖所创立,其构想来自于隋唐时代的府兵制。", "id": 2188024}
{"src_title": "Luisa Meklenbursko-Střelická", "tgt_title": "路易絲 (普魯士王后)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a manželství.", "content": "Po smrti své první ženy se Luisin otec v roce 1784 podruhé oženil s \"Šarlotou Hesensko-Darmstadtskou\", mladší sestrou své první zemřelé ženy. Toto manželství záhy skončilo Šarlotinou smrtí v prosinci roku 1785 po narození jejich jediného dítěte (\"Karel Meklenburský\", 1785–1837). Protože se v této situaci jako vdovec necítil schopen svým dcerám poskytnout potřebnou péči a výchovu, rozhodl se její otec o pomoc požádat jejich babičku, svou tchyni, princeznu Marii Luisu Albertinu z Leiningen-Dagsburg-Falkenburg, žijící v Darmstadtu. Svěřil jí své dcery Charlottu Georginu, Terezu Matyldu, Luisu a Frederiku. Život v péči babičky a vychovatelky \"Salomé de Gélieu\" byl pro dívky šťastný. Dne 14. března 1793 se princezny „náhodou“ setkaly v divadle ve Frankfurtu nad Mohanem s pruským králem Fridrichem Vilémem II. (1744–1797). Ten byl nadšen sličností a půvabem princezen Luisy a Frederiky. O několik týdnů později dojednal vévoda Karel s králem Fridrichem Vilémem svatební smlouvu o sňatku s jeho syny. Zasnoubení obou párů se oslavilo 24. dubna téhož roku v Darmstadtu. V prosinci roku 1793 se dívky vypravily na cestu do Berlína, kde se 24. prosince uskutečnila svatba starší princezny Luisy s pruským korunním princem Fridrichem Vilémem (1770–1840) (od roku 1797 pruského krále) a dva dny nato svatba Frederiky s jeho mladším bratrem, princem \"Fridrichem Ludvíkem Karlem\", zvaným Luis (1773–1796). Z manželství Luisy a Fridricha Viléma vzešlo deset potomků, mezi nimi dva pruští králové.  Luisa byla krásná žena, vzdělaná, výjimečně inteligentní; měla na svého muže velký vliv, silně zapůsobila i na ruského cara Alexandra I. Byla iniciátorkou tajné prusko-ruské dohody proti Napoleonovi, uzavřené v roce 1805 v Postupimi nad sarkofágem Fridricha II. Velikého.", "section_level": 2}, {"title": "Období napoleonských válek.", "content": "Po demisi Karla Augusta von Hardenberga stanula v čele protifrancouzské strany, která se v roce 1806 postavila Napoleonovi. Po prohraném střetu uprchla s manželem z Berlína přes Schwedt, Štětín, Grudziądz, Osterode do Ortelsburgu, odkud se královský pár vydal 10. prosince 1806 do Královce. V lednu 1807 se Luisa v Klaipėdě setkala s ruským carem Alexandrem I. V době mírového jednání v Tylži (6.–7. srpna 1807) se pokořila před císařem Napoleonem, prosíc ho o zmírnění podmínek diktovaných poraženým Prusům v Tylžské mírové smlouvě. Nepodařilo se jí však zachránit pro Prusy strategicky důležitou pevnost v Magdeburgu.  Od ledna roku 1806 do ledna roku 1809 pobývala v Rusku. Královský pár trávil většinu času v Petrohradu, dále v Královci a Klaipėdě. V lednu roku 1809 se vrátili do Berlína, kde Luisa podporovala tajné přípravy Ferdinanda von Schilla a Gerharda von Scharnhorsta na novou válku s Francií.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt a odkaz.", "content": "Luisa zemřela v 34 letech v náručí svého manžela na zápal plic a na nádor v oblasti plic a srdce dne 19. července roku 1810 na zámku Hohenzieritz v Braniborsku, v sídle svého otce, kterého sem přijela navštívit. Pochována byla v mauzoleu v Charlottenburgu. V roce 1840 byl po jejím boku pochován i její manžel.  Vlastenectví a odvaha, které projevila v průběhu napoleonských válek, jí přinesly obrovskou popularitu, slávu a respekt.  V Prusku byla královna Luisa vzorem dobročinnosti. Byla symbolem mateřství, označována jako \"Pruská madona (Preussische Madonna)\" a nazývána \"matkou králů\". August Wilhelm Schlegel ji nazýval \"Královnou srdcí\" (\"Königin des Herzens\").  V roce 1814 založil Fridrich Vilém III. Řád Luisin (\"Luiseorden\"), udělovaný ženám za péči o choré a nemohoucí. V tomtéž roce na její počest byla založena \"Luisina nadace (Luisenstift)\" k výchově a vzdělávání dívek. V roce 1880 byla odhalena Luisina socha v Zoologické zahradě v Berlíně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Luisa Meklenbursko-Střelická (: \"Luise Auguste Wilhelmine Amalie Herzogin zu Mecklenburg-Strelitz,\" také \"Königin Luise\" \"von Preußen\"; 10. března 1776 Hannover – 19. července 1810 zámek Hohenzieritz, Braniborsko) byla rodem meklenburská princezna a jako manželka pruského krále Fridricha Viléma III. pruská královna. Luisa Augusta von Mecklenburg-Strelitz se narodila 10. března roku 1776 v Hannoveru jako šesté dítě (čtvrtá z přeživších dcer) meklenburského vévody Karla II. Meklenbursko-Střelického (1741–1816) a jeho první manželky Frederiky Karoliny Luisy Hesensko-Darmstadtské (1752–1782), dcery lankraběte Jiřího Viléma Hesensko-Darmstadtského a jeho manželky Marie Luisy Albertiny z Leiningen-Dagsburg-Falkenburg. Mimo jiné byla starší sestrou hannoverské královny Frederiky Meklenbursko-Střelické a neteří britské královny Šarloty Meklenbursko-Střelické, manželky krále Jiřího III.", "tgt_summary": "路易丝王后(,1776年-3月10日-1810年-7月19日)是普鲁士王国的王后。她的丈夫是普鲁士国王腓特烈·威廉三世。", "id": 2113126}
{"src_title": "Třída Agosta", "tgt_title": "奧古斯塔級潛艇", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Ve vývoji ponorek této třídy byly kladen důraz na tichý chod, velkou hloubku ponoření (v tomto případě 300 metrů) a na vysokou rychlost pod hladinou. Ponorky byly dvoutrupé. Mezi vnějším trupem a tlakovým trupem byly umístěny palivové a balastní nádrže. V přídi byl sonar a torpédomety. Dále bylo umístěno velící centrum a za ním ubytovací prostory, v podlaží pod nimi byly akumulátory. V zadní části byl pohonný systém.  Výzbroj tvořily čtyři 550mm torpédomety. Z nich byla odpalována aktivně akusticky naváděná protiponorková torpéda L5 či po kabelu naváděná torpéda F17. Palbu řídil systém DLT D3. Během služby byly všechny francouzské ponorky upraveny pro nesení protilodních střel SM39 Exocet, odpalovaných pod hladinou z torpédometů. Na palubě mohly nést až 20 dlouhých zbraní či trojnásobný počet min.  Pohonný systém tvořily dva diesely SEMT-Pielstick 16 PA4 V 185 VO a jeden elektromotor, čerpající energii ze dvou sad akumulátorů. Ponorky měly jeden pětilistý lodní šroub. Nejvyšší rychlost pod hladinou dosahovala 20,5 uzlu, ovšem pouze po dobu pěti minut.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Francie.", "content": "Francie provozovala čtyři jednotky třídy \"Agosta\", objednané v rámci pětiletého programu výstavy námořních sil pro roky 1971–1975. Po jejich vyřazení již nezakoupila žádné další konvenční ponorky a používá pouze ty s jaderným pohonem.", "section_level": 2}, {"title": "Španělsko.", "content": "Španělsko již dříve zakoupilo a ve svých loděnicích postavilo čtyři francouzské ponorky třídy \"Daphné\". Rozhodlo se proto i pro třídu \"Agosta\", postavenou licenčně opět v loděnici E. N. Bazán (nyní Navantia) v Cartageně. Čtyři licenční ponorky španělského námořnictva nesou označení třída \"Galerna\". První pár byl dokončen v roce 1983 a druhý v roce 1985.", "section_level": 2}, {"title": "JAR.", "content": "Jihoafrická republika objednala dvě ponorky této třídy (předtím získala i tři jednotky třídy \"Daphné\"). Jejich dodání jihoafrickému námořnictvu však zabránilo embargo uvalené na zemi ze strany OSN. Obě ponorky proto odebral Pákistán.", "section_level": 2}, {"title": "Pákistán.", "content": "Ponorky této třídy, původně objednané JAR, byly Pákistánu dodány v letech 1979–1980 (Pákistán už dříve získal čtyři jednotky třídy \"Daphné\"). Pákistánské ponorky byly upraveny pro nesení amerických protilodních střel Sub-Harpoon. Později k nim Pákistánské námořnictvo zakoupilo ještě tři značně modernizované jednotky, označené jako S-80B (Agosta 90B).  V červnu 2016 získala turecká loděnice STM kontrakt na střednědobou modernizaci první tamní ponorky Agosta 90B \"Khalid\" s opcí na zbylé dvě. V tak prohrál stavitel ponorek, francouzská loděnice DCNS. V březnu 2018 byla objednána modernizace druhé jednotky \"Saad\". První ponorka má být hotova roku 2020 a druhá roku 2021.", "section_level": 2}, {"title": "Malajsie.", "content": "Malajsijské námořnictvo provozovalo v letech 2005–2009 vyřazenou francouzskou ponorku \"Ouessant\". Získalo ji jako cvičné plavidlo pro výcvik posádek v rámci kontraktu na stavbu dvou ponorek třídy \"Scorpène\".", "section_level": 2}, {"title": "Jednotky.", "content": "Jednotky třídy \"Agosta\":", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Agosta byla třída diesel-elektrických útočných ponorek francouzského námořnictva, která dosáhla rovněž nemalých exportních úspěchů. Ponorky vyvinula francouzské loděnice DCN (nyní DCNS). Postaveno bylo celkem 12 ponorek této třídy. Používala je námořnictva Francie, Španělska a Pákistánu, který zakoupil lodě objednané Jihoafrickou republikou, jejichž dodání zabránilo embargo uvalené rezolucí RB OSN č. 418.", "tgt_summary": "奥古斯塔级潜舰(『阿戈斯塔级潜舰』Agosta class submarine;西班牙:S-70型潜舰)为法国DCNS公司研发制造的常规柴电动力潜舰,在1977年第一次进入海军服役。第一个国外客户是南非,原订购2艘,却因当时南非发生种族歧视问题,被联合国实行禁止输入武器国家,因此,没有交付南非海军,而是在1979年至1980年改出售给巴基斯坦海军。第二位国外客户是西班牙,于1983年至1985年间,在西班牙的IZAR公司建造4艘。", "id": 494540}
{"src_title": "Élisabeth Vigée-Lebrun", "tgt_title": "伊莉莎白·維傑·勒布倫", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Élisabeth se narodila v Paříži roku 1755. Rodiče ji zprvu dali do péče kojné na venkově, kde žila až do svých pěti let. Její otec Louis Vigée byl úspěšný portrétista a poté, co ji odvezl zpět do Paříže, ji v jejích malířských začátcích podporoval. V letech 1760-1765 pobývala Élisabeth v klášterním internátu sv. Trojice, kde prokazovala velké nadání pro výtvarné umění, zejména pro kresbu. Když v roce 1767 otec zemřel, matka Jeanne roz. Massin se provdala za bohatého klenotníka jménem le Sèvre a rodina se přestěhovala blízko ke královskému paláci.  Élisabeth byla poté vzata do ochrany princeznou Louisou Marií Bourbonskou a učila se u slavných malířů, například Josepha Verneta a H. Roberta. Roku 1770 již zahájila práci jako profesionální portrétistka. V roce 1775 se provdala za Jeana-Baptista Pierre Lebruna, malíře a sběratele umění. V následujících letech namalovala mnoho obrazů členů královské rodiny, jen samotnou Marii Antoinettu portrétovala třicetkrát. Roku 1781 cestovala s manželem po Holandsku a roku 1783 byla přijata do Královské Akademie. V roce 1789 kvůli revolučním událostem opustila s devítiletou dcerkou Julií Paříž. Zprvu žila a malovala v Itálii, především v Římě. Navštívila i Neapol, kde vytvořila několik obrazů proslulé Lady Hamilton, manželky britského velvyslance, známé především jako milenka admirála Nelsona. Poté pobývala v rakouské Vídni.  Z Rakouska odjela do Ruska, kde strávila celkem šest let. V roce 1800 byla přijata za čestnou členku petrohradské Akademie krásných umění. Portrétovala mnoho slavných osob, včetně carské rodiny, a získala značné jmění. Až v roce 1802 se mohla vrátit do Paříže. Brzo poté však odjela do Anglie, kde portrétovala mimo jiné i lorda Byrona, v roce 1807 navštívila Švýcarsko a v roce 1835 a 1837 vydala zajímavé paměti. Elisabeth Vigée-Lebrunová zemřela roku 1842 v Paříži, pravděpodobně na arteriosklerozu, a byla pohřbena na hřbitově v Louveciennes u Paříže, kde jistý čas žila.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Élisabet Vigée-Lebrun byla neobyčejně plodná malířka, která po sobě zanechala na 660 portrétů a asi 200 krajinových maleb. Největší sbírka jejích obrazů je ve Versailles, je však zastoupena téměř ve všech velkých galeriích. Zpočátku byla typickou představitelkou slohu Ludvíka XVI. či rokoka, později se na jejích obrazech objevují stále silnější vlivy klasicismu či empiru a dokonce i romantismu.  Mezi nejznámější díla patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Louise Élisabeth Vigée-Lebrun [\"luíz élizabet vižé lebren\"] (16. dubna 1755 Paříž – 30. března 1842 tamtéž) byla francouzská malířka, jedna z nejoblíbenějších a nejúspěšnějších portrétistů 18. století za vlády Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty i v počátku 19. století.", "tgt_summary": "伊丽莎白·维杰·勒布伦(Élisabeth Vigée Le Brun,1755年-4月16日-1842年-3月30日),又译薇姬·勒布伦,勒布伦夫人;18世纪后期法国杰出女画家。因给皇后玛丽·安托瓦内特绘画肖像而出名,法国大革命后离开法国在欧洲各国作画,在意大利、奥地利和俄罗斯生活和工作了几年,在那里她继续画贵族的画像。她的画作在罗马广受好评,并被选为圣路加学院院士。一生作有约660幅肖像画及200幅风景画。", "id": 1332853}
{"src_title": "Dějiny internetu", "tgt_title": "互联网历史", "src_document": [{"title": "Počátky internetu.", "content": "Jako první byla dálková komunikace mezi počítači vyvinuta pro poloautomatické vojenské radarové systémy (AN/FSQ-7) a jejich obdobu v automatických rezervačních systémech aerolinií na konci 50. let 20. století.  Pojem datové komunikace — přenos dat mezi dvěma různými místy, propojenými přes nějaký druh elektromagnetického média, jako je rádio nebo elektrický drát — ve skutečnosti předchází zavedení prvních počítačů. Takové komunikační systémy byly většinou omezené „point to point“ komunikací mezi dvěma koncovými zařízeními. Telegrafické systémy a dálnopisné stroje mohou být považovány za časné předchůdce tohoto druhu komunikace. Dříve počítače používaly technologii, která byla v té době dostupná ke komunikaci mezi centrální procesovou jednotkou (CPU) a vzdáleným terminálem. Jak se vyvíjela technologie, nové systémy byly navrženy k umožnění komunikace na velké vzdálenosti (pro terminály) nebo s vyšší rychlostí (pro propojení lokálních zařízení), které byly nezbytné pro model mainframe počítačů. Pomocí těchto technologií bylo možné vyměňovat data (například soubory) mezi vzdálenými počítači. Nicméně, „point to point“ model komunikace byl omezen, neboť neumožňoval přímou komunikaci mezi dvěma libovolnými systémy; fyzické spojení bylo nezbytné. Tato technologie byla také považována za nebezpečnou pro strategické a vojenské použití, protože zde nebyly alternativní způsoby pro komunikaci v případě nepřátelského útoku.  Jako reakce na několik výzkumných programů se začaly zkoumat a formulovat principy komunikace mezi fyzicky oddělenými systémy, což vedlo k vývoji modelu přepojování paketů v digitální síti. Tyto výzkumy prováděly laboratoře Vinton G. Cerf na Stanfordově University, Donald Davies (NPL), Paul Baran (RAND Corporation) a Leonard Kleinrock na MIT a na UCLA. Tento výzkum vedl k vývoji několika „packet-switched“ síťového řešení v pozdních 60. a 70. letech 20. století, včetně ARPANET, Telnet a protokol X.25. Kromě toho, přístup veřejnosti a fanouškovských síťových systémů vzrůstaly na popularitě, včetně „unix-to-unix copy (UUCP)“ a FidoNet. Nicméně stále byli nesouvisle odděleny sítěmi, mezi kterými sloužilo pouze omezené množství bran. To vedlo k aplikačnímu přepínání paketů a k vývoji protokolu pro síťování, kde by mohlo být více různých sítí spojeno v rámci super sítě. Definicí jednoduchého běžného síťového systému, sady komunikačních protokolů, by mohla být koncepce sítě oddělena od jeho fyzické realizace. Toto rozšíření síťování začalo tvořit myšlenku globální sítě, která by byla nazvána Internet; na základě standardizovaných protokolů byla oficiálně realizována v roce 1982. K rychlému přijetí a propojení došlo přes moderní sítě západního světa, poté začal Internet pronikat i do okolního světa; de facto se stal vnitrostátním standardem globální sítě. Nicméně, nepoměr růstu mezi vyspělými zeměmi a zeměmi třetího světa vedl k digitální propasti, která zůstává dodnes.  V závislosti na trhu a zavedení soukromých poskytovatelů internetového připojení (providerů) v 80. letech, a rozmachu internetové zábavy v 90. letech 20. století, měl internet drastický dopad na kulturu a obchod. To zahrnovalo vzestup elektronické pošty (email), na textu založená diskusní fóra a WWW (World Wide Web). Spekulace investorů v nových trzích vzniklých těmito inovacemi mohou také vést k inflaci a dodatečnému kolapsu „Dot-com bubble“. Ale i přesto internet stále roste, vedený komercí, větším množstvím on-line informací a vědění a sociálních sítí známých jako Web 2.0.", "section_level": 1}, {"title": "Tři terminály a ARPA.", "content": "V 50. letech a začátkem let 60., předtím než se rozšířilo síťování, které vedlo k internetu, většina komunikačních sítí byla limitována v tom, že komunikace byla povolena jen mezi stanicí a sítí. Některé sítě měly mezi sebou brány nebo mosty, ale tyto mosty byly často limitovány nebo stavěny na konkrétní situaci.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní události.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie WWW.", "content": "Nejzajímavější složkou historie Internetu jsou samotné webové stránky. Existuje několik služeb, které poskytují pohled na stránky, jak v daném období přibližně vypadaly. Takovýmto službám se říká webarchiv. Ukázka Google z roku 1999  Vývoj WWW si prošel několika etapami, které lze označit jako web 1.0, web 2.0 a web 3.0.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dějiny internetu jsou spojeny se vznikem počítačů (po roce 1945) a následně počítačových sítí, které jim umožnily vzájemně komunikovat. Přímým impulzem byla studená válka (od roku 1947 mezi USA a SSSR), kde protivníkům hrozilo masivní ničení komunikační infrastruktury jadernými zbraněmi. Odpovědí na toto riziko bylo v USA zadání agentury DARPA na vývoj komunikační sítě pro počítače, která by neměla žádné řídící uzly podobné telefonním ústřednám a místo toho by bylo řízení sítě rozprostřeno (decentralizováno), takže by mohla dále fungovat i při výpadku některých jejích částí. Její dnešní název je Internet.", "tgt_summary": "互联网历史起源于美国努力将计算机网络相互连接的过程,这个过程涉及国际合作,特别是与英国、法国研究人员的合作。", "id": 2014701}
{"src_title": "Baddeleyho model pracovní paměti", "tgt_title": "巴德利工作記憶模型", "src_document": [{"title": "Součásti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fonologická smyčka.", "content": "Fonologická smyčka pracuje s fonologickými a zvukovými informacemi. Je zodpovědná za ukládání zvukových a slovních informací do pracovní paměti a za neustálé opakování těchto informací, aby zůstaly v pracovní paměti, dokud pro nás přestanou být potřebné nebo dokud je nevystřídají nové informace. U člověka se projevuje jako vnitřní hlas, který mu zní v hlavě, když ukládá informace do krátkodobé paměti – když čte, když počítá v duchu, když si v mysli opakuje telefonní číslo, které se hodlá vytočit.  Existuje pět hlavních důkazů fonologické smyčky:", "section_level": 2}, {"title": "Optickoprostorový náčrtník.", "content": "Jelikož se ukázalo, že slova a zvuky nenarušují naší schopnost podržet v mysli obraz či prostorové rozložení, existuje otrok, který nazýváme optickoprostorový náčrtník (v překladech i \"vizuálně-prostorový blok\" nebo \"vizuálně-prostorový náčrtník\"). Slouží k udržení optických a prostorových informací – barev, tvarů, velikostí, vzdáleností a jiných – a manipulaci s nimi.", "section_level": 2}, {"title": "Centrální exekutiva.", "content": "Centrální exekutiva (v překladech i \"ústředí\" nebo \"centrální operační jednotka\") je zmíněným dvěma otrokům pracovní paměti nadřazená. Její úlohou je ovládat, koordinovat a zpracovávat informace z těchto dvou podřadných částí pracovní paměti a zaměřovat naši pozornost. Sama však nemá žádnou skladovací kapacitu.  Podle výkonnosti centrální exekutivy se pozná dobrý čtenář -- je schopen úsporně a rychle zpracovávat obsahy vět.", "section_level": 2}, {"title": "Epizodický buffer.", "content": "Epizodický buffer, třetí otrocký systém, navrhl Baddeley v roce 2000. Je tedy ještě mnohem méně důkladně prozkoumán, než jiné součásti modelu, a většina knih ho zatím nezmiňuje. Úkolem bufferu je spojovat různé typy informací (slovní, vizuální i prostorové) v plynulé představy seřazeny podle času.  Epizodický buffer byl zaveden kvůli:", "section_level": 2}], "src_summary": "Psychologové Alan Baddeley a Graham Hitch roku 1974 představili svůj model pracovní paměti. Jejich model vycházel z toho, že v pracovní paměti se skladuje mnoho různých typů informací, které je zapotřebí ke komplexnějším úlohám, a rozdílné oblasti mozku se těmto typům informací věnují. Proto také vykonání dvou úloh najednou je efektivnější a rychlejší u úloh, které užívají jiných oblastí mozku a tedy jiných druhů pracovní paměti, než u úloh, které využívají stejných oblastí mozku. Pracovní paměť původně rozdělili na tři hlavní části: optickoprostorový náčrtník, fonologickou smyčku a centrální exekutivu, která tyto dvě podřadné části, označované jako otroci, řídí. Tento původní model se také nazývá tříjednotkový model pracovní paměti. Roku 2000 k modelu Baddeley přiřadil další otrocký systém, epizodický buffer.", "tgt_summary": "巴德利工作记忆模型(英文:\"Baddley's model of working memory\")是巴德利(Alan Baddeley)和希奇(Graham Hitch)在1974年提出的工作记忆模型,试图呈现更准确的初级记忆模型(通常称为短期记忆 )。工作记忆将初级记忆分成多个元件,而不是单个统一构造。", "id": 441502}
{"src_title": "Teroristický útok na letišti Domodědovo", "tgt_title": "2011年多莫傑多沃國際機場炸彈襲擊事件", "src_document": [{"title": "Podrobnosti.", "content": "Nálož explodovala v 16 hodin 37 minut místního času v zavazadlové oblasti mezinárodní příletové haly terminálu letiště. Přímo na letišti bylo výbuchem zabito nejméně 35 lidí a zraněno nejméně 180, z toho 86 muselo být hospitalizováno. 31 obětí zemřelo na letišti, tři v nemocnicích a jeden v ambulanci. Některé zprávy uvádějí, že výbuch byl dílem sebevražedného atentátníka, vyšetřovatel řekl, že exploze byla způsobena pomocí „improvizovaného zařízení zabaleného se šrapnely s kousky nasekaných drátků“ a odpovídající mezi 2 a 5 kg TNT. Zároveň bylo oznámeno hledání tří podezřelých mužů. Dále vyšetřovatel uvedl, že výbuch byl dílem teroristů. Vyšetřovatelé našli hlavu muže a jsou přesvědčeni, že by mohlo jít o sebevražedného atentátníka.  Podle ruských novin byl útok proveden dvěma sebevražednými atentátníky – muž a žena. Další tři komplicové, jsou asi na útěku. Bezpečnostní experti spekulují, že útočníci mohli být z islamistické milice ze severu Kavkazu, ačkoli to nebylo potvrzeno. Útok by tak mohl být akt pomsty za posledních antimilitantní operací, včetně zabití Pakhrudina Gadzhijeva v Dagestánu minulý pátek. Gadzhijev byl podezřelý z organizování sebevražedných útoků v loňském roce. Prvním podezřelým se stal etnický Rus Vitalij Razdobudko díky nalezené hlavě údajného atentátníka. Podle testů DNA byl z činu usvědčen ingušský student Magomed Jevlojev, což potvrdil ingušský prezident Junus-Bek Jevkurov.", "section_level": 1}, {"title": "Soudní proces.", "content": "Proces s atentátníky se konal 11. listopadu 2013. Za teroristický čin, za vraždu a za pokus o vraždu byli Islam a Ilez Jandijevové a Bašir Chamchojev odsouzeni na doživotí, mladistvý Ahmed Jevlojev na 10 let vězení. Útok podle vyšetřovatelů provedl Ahmedův bratr Mahomed na příkaz vůdce \"Kavkazského emirátu\" Doku Umarova.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teroristický útok na letišti Domodědovo byl sebevražedný útok, který se stal 24. ledna 2011 na moskevském letišti Domodědovo. Při útoku zahynulo 35 lidí a 180 jich bylo zraněno. Mezi zraněnými byli rovněž slovenští herci Zuzana Fialová a Ľuboš Kostelný.", "tgt_summary": "2011年多莫杰多沃国际机场炸弹袭击事件是于2011年1月24日在莫斯科多莫杰多沃国际机场发生的一起爆炸事件。初步被怀疑是一起自杀式炸弹袭击。此次袭击造成至少36人遇难,180人受伤,其中86人需要留院治疗。", "id": 782961}
{"src_title": "Maureen Tuckerová", "tgt_title": "莫林·塔克", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Maureen Tuckerová se narodila 26. srpna 1944 v Levittownu ve státě New York ve Spojených státech amerických. Její matka Margaret pracovala jako úřednice v kanceláři a otec James byl malíř pokojů. K hudbě se výrazněji dostala poté, co slyšela nahrávku nigerijského perkusionisty Babatunde Olatunji, a na bicí začala hrát ve svých devatenácti letech, v roce 1963. Pracovala u společnosti IBM jako děrovačka štítků a svou první skupinu nazvanou The Intruders založila se dvěma kolegyněmi z práce.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "The Velvet Underground.", "content": "Když náhle odešel ze skupiny The Velvet Underground její bubeník Angus MacLise, ostatní členové začali shánět náhradu. Kytarista Sterling Morrison si vzpomněl, že sestra jeho kamaráda Jima Tuckera hraje na bicí, a kontaktoval ho. Následně se frontman skupiny Lou Reed přišel podívat, jak Maureen Tuckerová hraje. Reedovi se její styl líbil a přijal ji tedy do skupiny − původně jen na první koncert. Stalo se tak 11. prosince roku 1965. Koncem měsíce skupina odehrála sérii koncertů v kavárně Café Bizzare, kam jí pořadatelé zakázali vzít si svou bicí soupravu a musela tedy hrát pouze na tamburínu. Právě zde skupinu objevili Andy Warhol a Paul Morrissey a brzy poté se stali jejími manažery.  V červnu 1966 byl Reed hospitalizován s hepatitidou a nemohl tedy odehrát naplánované koncerty. Aby se nemusely rušit, zbylí členové si museli vyměnit nástroje: Tuckerová se ujala baskytary a v některých skladbách kytary a za bicími ji nahradil MacLise.  V roce 1967 skupina vydala své první album nazvané \"The Velvet Underground & Nico\". O rok později následovalo album \"White Light/White Heat\". Na prvním albu je spoluautorkou pouze jedné skladby „European Son“, na druhém pak již dvou skladeb − „The Gift“ a „Sister Ray“. Po vydání druhého alba ze skupiny odešel John Cale, který hrál na violu, klávesy a baskytaru, a jako náhrada přišel mladý Doug Yule. V roce 1969 skupina vydala třetí album nazvané \"The Velvet Underground\". Tuckerová se autorsky nepodílela na žádné písni, které jsou výhradně dílem Lou Reeda. Na eponymním albu se poprvé představila v roli hlavní zpěvačky. Stalo se tak ve skladbě „After Hours“ a zpívala i část skladby „The Murder Mystery“.  Stejně jako u předchozího alba je autorem veškerých písní na albu \"Loaded\" z roku 1970 výhradně Lou Reed. Ačkoliv je Tuckerová na albu uvedena jako hráčka na bicí, ve skutečnosti tomu tak není. Nahrávání se nemohla účastnit proto, že právě čekala své první dítě. Nebylo to jen nahrávání čtvrtého alba, čeho se Tuckerová nemohla účastnit. Skupina měla ještě nasmlouvané angažmá v klubu Max's Kansas City. Jako koncertní náhradu prozatímně skupina přijala mladšího bratra Douga Yuleho jménem Billy. Při nahrávání \"Loaded\" se ve studiu o hraní na bicí staralo více lidí: Někde hrál Doug Yule, někde zvukový technik Adrian Barber, někde Tommy Castanero a někde i mladý Billy. Tuckerová se na albu tedy nepodílela. Jsou však dvě výjimky. Jde o skladby „I'm Sticking with You“ a „I Found a Reason“, avšak ani jedna z nich na původním vydání alba nevyšla. „I'm Sticking with You“ je rovněž druhou skladbou skupiny, ve které zpívá hlavní vokály. V „I Found a Reason“ hraje na bicí. Obě skladby vyšly v roce 1997 na reedici alba pod názvem \"Fully Loaded Edition\".  Když v srpnu 1970 ze skupiny odešel Lou Reed, zůstali zde jen dva členové její klasické sestavy, Morrison a Tuckerová. Vůdčí osobností se ve skupině stal Doug Yule. V srpnu 1971 ze skupiny odešel i Morrison a skupina bez něj odjela na své první koncerty do Evropy. Po ukončení turné v roce 1971 ze skupiny odešla i Tuckerová a skupinu nadále s různými hudebníky vedl Yule. Ten nahrál ještě jedno album nazvané \"Squeeze\" a nedlouho poté se skupina definitivně rozpadla.  Spolu s ostatními členy skupiny vystoupila ve filmu \"\". Film \"The Velvet Underground\" (nebo také \"Moe Gets Tied Up\" a \"Moe in Bondage\") byl promítán na dvě plátna. Na prvním je Tuckerová připoutána k židli a zbylí tři členové skupiny jedí a pijí, na druhém ji Morrison s Reedem mlátí bičem. Byly s ní natočeny celkem dva screen testy, což je nejméně ze všech členů skupiny. Všechny filmy byly natočeny v roce 1966 a všechny natočil Andy Warhol.", "section_level": 2}, {"title": "Sólová kariéra (1980−1989).", "content": "Maureen Tuckerová se po odchodu ze skupiny přestala hudbě na několik let úplně věnovat. Vrátila se k ní až v roce 1980, když se vydavatelství Valvuren Records dostala do rukou nahrávka skladby „I'm Sticking with You“ jako duet Tuckerové a Jonathana Richmana. Tuto verzi skladby nahrála v roce 1974. Vydavatelství jí nabídlo, že by skladbu vydalo jako singl, ale potřebovalo ještě druhou skladbu na jeho B-stranu. Tuckerová tedy sama ve svém domě nahrála coververzi skladby „Will You Love Me Tomorrow“ od dívčí skupiny The Shirelles. Nakonec se však skladbu rozhodla vydat na svém vlastním singlu. Ten se skladbou „I'm Sticking with You“ vyšel, ale na jeho B-straně byla skladba „Of Yesterday“ v podání Count Viglione a Lady Carolyn. V té době se hudbou neživila, pracovala ve společnosti Wal-Mart. Svůj sólový singl vydala v roce 1981. Obsahoval coververzi skladby „Around and Around“ od Chucka Berryho a na B-straně byla „Will You Love Me Tomorrow“. Ačkoliv singl neměl prakticky žádný úspěch, rozhodla se vydat své první řadové album. Obsahovalo devět coververzí, mezi jinými například od Bo Diddleyho, Boba Dylana nebo i „Heroin“ od Velvet Underground. Album dostalo název \"Playin' Possum\".  Po celá osmdesátá léta se mimo občasného koncertování stále primárně věnovala svému zaměstnání. V letech 1985 a 1986 vyšla archivní alba Velvet Underground pod názvy \"Another View\" a \"VU\". V roce 1986 hrála na bicí na albu Charlieho Picketta nazvaném \"Route 33\". S novým albem přišla až roku 1987, kdy vydala EP nazvané \"Moejadkatebarry\", což vzniklo spojením jmen hudebníků, kteří na něm hráli. Moe (Maureen Tuckerová), Jad (Jad Fair), Kate (Kate Messnerová) a Barry (Barry Stock). Opět obsahuje skladby od Velvet Underground, tentokrát jde o „Guess I'm Falling in Love“, „Why Don't You Smile Now“ a „Hey Mr. Rain“. Vedle nich ještě „Baby What You Want Me to Do“ od Jimmyho Reeda a pouze jednu autorskou skladbu nazvanou „Jad Is a Fink“. Počátkem roku 1989 vydal Lou Reed své nové album nazvané \"New York\", na kterém se v roli hosta ve dvou písních představila i Tuckerová. Hrála na bicí ve skladbách „Last Great American Shale“ a „Dime Story Mystery“. Spolu s ním rovněž vystoupila na několika koncertech. Ve stejném roce vydala své teprve druhé řadové album nazvané \"Life in Exile After Abdication\" a jednu píseň z něj, nazvanou „Andy“, věnovala Andymu Warholovi, který dva roky předtím zemřel. Skladba „Hey Mersh!“ vyšla jako singl spolu s písní „Talk So Mean“ na straně B. Vedle mnoha hudebníků, mezi něž patří Lee Ranaldo, Steve Shelley, Thurston Moore a Kim Gordon, všichni ze skupiny Sonic Youth, na albu hrál i Reed. Stalo se tak ve skladbách „Hey Mersh!“ a „Pale Blue Eyes“, které jsou opět původně od Velvet Underground. Převážná část alba je však její autorská. Tuckerová se rovněž rozhodla, že na podporu alba odehraje své první velké turné v Evropě.", "section_level": 2}, {"title": "Obnovení Velvet Underground (1990−1996).", "content": "V červnu 1990 byla skupina The Velvet Underground v klasické sestavě obnovena, avšak pouze pro jeden benefiční koncert pro nadaci Cartier Fondation ve Francii. Původně zde měli hrát jen Reed s Calem, kteří zde odehráli několik skladeb ze svého společného alba \"Songs for Drella\". Ke konci koncertu se k nim improvizovaně připojili Morrison i Tuckerová, kteří sem byli rovněž pozváni. Protože zde neměla vlastní bicí, hrála na vypůjčenou soupravu od bubeníka skupiny Půlnoc, která zde také hrála, Petra Kumandžase. Ve stejném roce produkovala album \"Fire in the Sky\" skupiny Half Japanese. Se stejnou skupinou rovněž nahrála coververzi skladby „I Heard Her Call My Name“ od Velvet Underground, která vyšla na albu \"Heaven & Hell – A Tribute to The Velvet Underground\".  V roce 1991 Tuckerová vydala své třetí studiové album nazvané \"I Spent a Week There the Other Night\". Mimo coververze „Then He Kissed Me“ od dívčí skupiny The Crystals a opět jedné od Velvet Underground (tentokrát „I'm Waiting for the Man“) obsahovalo devět autorských skladeb. Zajímavostí je, že ve skladbě „I'm Not“ hráli všichni členové klasické sestavy Velvet Underground − Reed, Cale, Morrison i Tuckerová –, ale každý své party nahrával jindy. Jako singl vyšla skladba „Too Shy“ s „Fired Up“ na straně B. V únoru 1992 nahrála v Rennes ve Francii koncertní album \"Oh No, They're Recording This Show\". Při turné v říjnu 1992 se jeden koncert konal i v Praze. Tuckerovou opět doprovázel i Morrison. Na koncertě byl mimo jiné i československý prezident Václav Havel, se kterým byla Tuckerová i na večeři. Mimo koncertování produkovala album skupiny Shotgun Rationale nazvané \"Who Do They Think They Are?\".  V roce 1993 proběhl reunion Velvet Underground a skupina pohromadě odehrála celé evropské turné. Několik koncertů bylo nahráno a později i vydáno na koncertním albu \"Live MCMXCIII\". Původně se plánovalo i americké turné, plány však brzy zkrachovaly a skupina se rozpadla. Ve stejném roce ještě hrála v jedné skladbě z alba \"Workdogs in Hell\" skupiny Workdogs. V roce 1993 nazpívala doprovodné vokály ve skladbě „Fun in the Sun“ na albu \"Roller Coaster\" skupiny Shotgun Rationale. O rok později pak vydala své čtvrté a poslední řadové album nazvané \"Dogs Under Stress\". V roce 1995 Tuckerová hrála na sólovém albu Johna Calea nazvaném \"Antártida\". Hrála ve skladbě „People Who Died“, ve které mimo ní hrál i Morrison.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední období (od roku 1996).", "content": "V lednu 1996 byla skupina uvedena do Rock and Roll Hall of Fame, čehož se však již nedožil Sterling Morrison, který zemřel v srpnu 1995. Ve stejném roce vydal John Cale album \"Walking on Locusts\", na kterém opět hraje Tuckerová. Tentokrát jde o skladby „Dancing Undercover“ a „Set Me Free“. V následujícím roce hrála hned na čtyřech albech jiných interpretů. Šlo o album \"Don't Be a Penguin\" skupiny Magnet, na kterém hrála na bicí a produkovala album \"Love Is a Gas\" skupiny Paul K. & The Weathermen. Třetí bylo opět album Johna Calea nazvané \"\" a čtvrté pak eponymní album skupiny 1 Family Mover. Mimo to vydala své vlastní EP nazvané \"GRL-GRUP\", které obsahuje tři písně od amerických dívčích skupin The Crystals, The Ronettes a jednu od The Teddy Bears. Na všech původních nahrávkách figuroval Phil Spector. O rok později pak vyšla její první kompilace nazvaná \"Waiting for My Men\" obsahující patnáct písní z různých období její kariéry.  V roce 1999 se opět spojila se skupinou Magnet a hrála na jejich albu \"Shark Bait\" a ve stejném roce hrála i na albu \"The Lives of Charles Douglas\" Charlese Douglase. V následujícím roce odehrála koncert v Seattlu, při kterém hostoval Doug Yule. Záznam z něj vyšel o dva roky později na albu \"Moe Rocks Terrastock\". Ve stejném roce vyšel singl „I'm Sticking with You“ / „After Hours“.  V roce 2001 se přestala hudbě věnovat. V roce 2005 hrála jako host na albu \"Pretty in Black\" skupiny The Raveonettes. V prosinci 2009 se spolu setkali Reed, Tuckerová a Yule a udělali rozhovor o skupině Velvet Underground s Davidem Frickem v New York Public Library.  V roce 2012 vyšla kompilace jejích písní z let 1974–1988 nazvaná \"\". Roku 2017 zahrála spolu s Johnem Calem dvě písně u příležitosti předávaní ceny Grammy Lifetime Achievement Award.  Časopis \"Q\" ji zařadil na sedmé místo v žebříčku deseti nejlepších bubeníků všech dob. Magazín \"Rolling Stone\" ji v žebříčku sta nejlepších bubeníků zařadil na 77. příčku.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "První potomek, dcera Kerry, se narodila v červnu 1970. Otcem byl její kolega z práce jménem Steve Mikulka. Po odchodu z Velvet Underground se odstěhovala do Georgie, kde se vdala a narodily se jí další tři děti: Keith (* 1975), Austen (* 1976) a Kate (* 1978). V roce 1978 se s rodinou odstěhovala do Arizony, kde se jí v roce 1981 narodil poslední syn Richard. Počátkem osmdesátých let se rozvedla se svým manželem, který pracoval jako systémový analytik. V roce 1984 se přestěhovala do Douglasu v Georgii. Sama Tuckerová pracovala jako fakturační úřednice ve společnosti Walmart.  V listopadu 2001 se její nejstarší dceři narodil syn Holden.  V dubnu 2009 se objevila na veřejnosti v Tiftonu v Georgii během akce na podporu hnutí Tea Party, během nějž poskytla několik slov pro místní televizi WALB.  Ve filmu \"Warholka\" z roku 2006 ji ztvárnila Samantha Maloney. Skupina The Jesus and Mary Chain vydala na svém albu \"Munki\" z roku 1998 píseň „Moe Tucker“ pojmenovanou podle ní. Roku 2010 ji časopis \"NME\" zařadil na první místo žebříčku NME's Cool List.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maureen Tuckerová (rodným jménem Maureen Ann Tucker; 26. srpna 1944 Levittown, New York, USA) je americká hudebnice. V letech 1965–1972 byla bubenicí skupiny The Velvet Underground. Se skupinou nahrála její první čtyři studiová alba. Po odchodu ze skupiny se přestala věnovat hudbě, ale počátkem osmdesátých let se k ní opět vrátila a zahájila sólovou kariéru. Nahrála celkem čtyři studiová alba.", "tgt_summary": "莫琳·安·“莫”·塔克(英语:Maureen Ann \"Moe\" Tucker,1944年-8月26日)是一位美国鼓手及歌手,在1965年至1972年期间曾是摇滚乐队地下丝绒的成员,录制了他们的第一张录音室专辑。她退出乐队后不再追求音乐事业,但在80年代早期回归,开启了个人职业生涯,录制了四张专辑。她也与前队友卢·里德和约翰·凯尔合作,参与了他们的个人专辑。1993年,塔克参加了地下丝绒乐队的欧洲巡演,该巡演产出了一张现场专辑《英语:Live MCMXCIII}}》。", "id": 494995}
{"src_title": "Ať vejde ten pravý", "tgt_title": "生人勿進 (2008年電影)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Oskar (Kåre Hedebrant) je dvanáctiletý chlapec, který žije se svou matkou na předměstí Stockholmu – v Blackebergu. Celý děj se odehrává kolem roku 1982. Je neustále šikanován svými spolužáky a on tráví večery sněním o pomstě. Jednou v noci potká stejně starou a velmi bledou Eli (Lina Leandersson). Eli se nedávno přistěhovala do vedlejšího bytu, kde žije se starším mužem jménem Håkan (Per Ragnar). Eli zpočátku řekne Oskarovi, že nemůžou být přáteli. Ten jí však jednou půjčí svou Rubikovu kostku a vymění si spolu pár vzkazů přes společnou zeď pomocí Morseovy abecedy. Tím si po čase začnou být více blízcí. Jakmile se Håkan dozví o jejich vztahu, zakáže Eli Oskara vídat.  Po vyptávání na jizvu na Oskarově tváři, Eli zjistí, že je šikanován svými spolužáky a zastává se ho. To ho inspiruje a začne rozvíjet svoji fyzičku chozením na posilovací hodiny.  Mezitím Håkan zavraždí jednoho z místních obyvatelů, aby zajistil krev pro Eli. Při tom je vyrušen dvěma kolemjdoucími ženami, uteče a ke krvi se již nevrátí. Eli je kvůli tomu velmi naštvaná a přepadne zdejšího usedlíka Jockeho (Mikael Rohm) na jeho cestě domů z baru. Håkan se pak pokusí ukrýt jeho tělo v jezeře.  Při jeho posledním pokusu o zajištění krve od mladých kluků v tělocvičně, selže a má být chycen. Håkan si na obličej záměrně vylije předem připravenou kyselinu, aby ho vyšetřovací orgány nemohly identifikovat a tím jim zabránit sledovat Eli. Eli vypátrá, ve které nemocnici je Håkan držen a vyšplhá za ním po zdi. Håkan ji pustí dovnitř oknem a nabídne jí svoji krev, aby se nasytila. Pak skočí z okna a zabije se. Osamocená Eli jde do Oskarova bytu a stráví s ním noc.  Během školního výletu na jezero, někteří z Oskarových spolužáků objeví Jockeho tělo, které tam ukryl Håkan. V tu samou chvíli se Oskar konečně postaví svým trýznitelům, kteří ho chtějí hodit do vody. Praští jejich vůdce Connyho (Patrik Rydmark) kovovou tyčí do hlavy a on skončí s poraněním ucha.  O něco později Oskar ukáže Eli svoji tajnou skrýš. Netuší ovšem, že je upír a chce s ní vytvořit krevní pouto. Řízne se tedy do ruky a ponouká Eli, aby udělala totéž. Ta začne dychtit po krvi, ale zároveň nechce zranit Oskara a tak raději uteče pryč. Brzy poté napadne Virginii (Ika Nord), místní obyvatelku, která se vrací z posezení s Jockeovými starými přáteli. V tu chvíli se ale objeví Lacke (Peter Carlberg), její i Jockeův přítel, a přeruší útok.  Virginie přežije, ale brzy zjistí, že je velmi citlivá na sluneční světlo. Leží v nemocnici a když se dozví čím se stala, požádá o rozvinutí žaluzií. Jakmile sluneční světlo vnikne dovnitř, vznítí se a shoří.  Lacke, který kvůli Eli přišel o všechno, je rozhořčen a pátrá po bytě, kde bydlí Eli s Håkanem. Vloupe se do něj a následně najde Eli, jak spí ve vaně. Chystá se na ni zaútočit nožem, ale Oskar, který všechno zpovzdálí sleduje, odvrátí jeho pozornost. Eli se mezitím vzbudí a Lackeho nemilosrdně zabije. Eli následně zjišťuje, že je nebezpečné, aby zůstala a řekne to Oskarovi.  Druhý den ráno Oskar přijme telefonát od Connyho kamaráda Martina (Mikael Erhardsson), který ho láká, aby s nimi šel na školní fitness program v místním bazénu. Skupina tyranů, vedená Connym a jeho starším bratrem Jimmym (Rasmus Luthander), zapálí popelnici aby odvedli pozornost učitele Ávily (Cayetano Ruiz) a ostatních. Oskar zůstane uvězněn v bazénu, kde ho Jimmy pod výhrůžkou donutí k tomu, aby tři minuty zůstal pod vodou a přitom zadržoval dech. Oskar je pod vodou, ale nad hladinou se něco děje. Brzy, Jimmyho hlava oddělená od těla klesá ke dnu a pak i jeho ruka, která držela Oskara pod vodou. Eli vytáhne Oskara z vody. Kolem bazénu leží tři roztrhaná těla a na lavičce vzlyká čtvrtý tyran Andreas (Johan Sömnes).  Později Oskar odcestuje vlakem pryč i s Eli, která je ukrytá v jeho kufru, v bezpečí před slunečním zářením.", "section_level": 1}, {"title": "O natáčení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky filmu.", "content": "Filmový projekt byl zahájen koncem roku 2004, kdy John Nordling, producent společnosti EFTI, kontaktoval vydavatelstvi Ordfront, aby získal práva na adaptaci Lindqvistova románu – ovšem s neúspěchem. Proto oslovil přímo Lindqvista a ukázalo se, že měli úplně stejný nápad, jaký film by chtěli udělat. Později byl do projektu uveden i režisér Tomas Alfredson. Ten i když normálně knihy nerad dostává, protože \"je to soukromá věc, co si vybrat ke čtení\", si novelu po několika málo týdnech přečetl. Byl hluboce ovlivněn zobrazením šikany. \"Šikana je velmi těžká, velmi přízemní a nesentimentální (...) Když jsem vyrůstal měl jsem ve škole těžké období (...) Takže to se mnou opravdu otřáslo\", sdělil Alfredson novinám Los Angeles Times. Ajvide Lindqvist byl s Alfredsonovou předchozí prací již obeznámen a zjistil, že si oba \"velmi dobře rozumí\".", "section_level": 2}, {"title": "Scénář.", "content": "Lindqvist trval na tom, že scénář napíše on sám. Alfredson, který s upíry ani s hororovým žánrem neměl žádné zkušenosti, byl nad Lindqvistovým počínáním trochu skeptický, ale nakonec byl s konečným výsledkem velmi spokojen. Mnoho událostí a vedlejších postav bylo odstraněno za účelem se více zaměřit na vztah dvou hlavních postav. Zejména u postavy Håkana bylo mnoho věcí vynecháno, i včetně toho, že je pedofil. Jeho vztah s Eli byl ponechán pro volnou interpretaci. Alfredson cítil, že film nemůže řešit tak závažné téma jako je pedofilie, protože by to odvádělo pozornost od hlavní příběhové linie.  Klíčová pasáž filmu přibližuje co se stane, pokud upír vstoupí do místnosti bez pozvání, což tradiční pojetí upírů obvykle zakazuje. Alfredson původně chtěl tuto scénu vynechat, ovšem Ajvide Lindqvist byl neústupný a tuto pasáž si prosadil. Ta se nakonec stala velmi úspěšnou a obdržela mnoho pozitivních kritik.  Román představuje Eli jako chlapce-hermafrodita, který byl před staletími vykastrován sadistickým upířím šlechticem. Film ukazuje otázku Elina pohlaví jako velmi nejasnou: krátká scéna, kde se Eli převléká, sice nabízí letmý pohled na její jizvy, ale žádné vysvětlení.  V samém závěru byl Ajvide Lindqvist s adaptací velmi spokojen. Když mu Alfredson ukázal prvních osm minut stopáže, byl štěstím bez sebe jelikož se mu to zdálo \"zatraceně krásné\". Později film popsal jako \"mistrovské dílo\".", "section_level": 2}, {"title": "Obsazení rolí.", "content": "Najít vhodné herce pro hlavní role trvalo téměř rok. Lina Leanderssonová odpověděla na reklamu, která hledala 12letého chlapce nebo dívku, a po třech konkurzech roli Eli dostala. Ovšem její hlas musel být předabován Elif Ceylanovou, jelikož byl posazen moc vysoko. Postavu Oskara si nakonec zahrál Kåre Hedebrant.  Alfredson popsal výběr herců jako nejtěžší část celého projektu. Měl zvláštní obavy o to, jak spolu dva hlavní aktéři budou vycházet, a aby ti co knihu četli neměli předsudky o tom, jak by měly postavy vypadat. Chtěl, aby herci vypadali co nejvíc nevinně a zároveň aby uměli mluvit a spolupracovat s kamerou. \"Měli by být přesný opak toho druhého. Ona je vše, co on není. Tajemná, silná a statečná (...) Podobně jako dvě strany jedné mince.\"  Ve finále byl Alfredson s oběma herci velmi spokojen a často je chválil za to, že jsou \"velmi inteligentní\", \"neuvěřitelně rozumní\" a \"nebývale fantastičtí\".", "section_level": 2}, {"title": "Filmování.", "content": "Ačkoli se film odehrává v Blackebergu, předměstí Stockholmu, většina natáčení se konala v Luleå (v severním Švédsku), aby bylo zajištěno chladné počasí a dostatek sněhu.  Nicméně Alfredson natočil některé scény i v oblasti Blackebergu. Například scéna, kdy Eli skáče ze stromu na Virginii, byla natočena na Blackeberském náměstí. Nebo další pasáž, jak Eli útočí na Jockeho, byla nafilmována v nedalekém předměstí Råcksta. Pro exteriér nemocnice byla použita radnice ve městě Boden. Vzhledem k extrémní zimě se ale mnohé z venkovních detailních scén natáčela ve studiu.  Prolézačky, na kterých se odehrává mnoho interakcí mezi Oskarem a Eli, byly pro film speciálně navrženy. Jejich návrh byl vymyšlen tak, aby vyhovovaly formátu plátna, jelikož běžné prolézačky tuto podmínku nesplňují.", "section_level": 2}, {"title": "Postprodukce.", "content": "Film obsahuje asi 50 snímků, které byly dodělány počítačově. Alfredson chtěl, aby byly co nejvíce jemné a téměř neznatelné. Například scéna, kdy se tlupa koček vrhá na Virginii, byla jedna z nejkomplikovanějších a vyžádala si týdny přípravy a plánování. Štáb pro tuto scénu použil kombinaci živé kočky, vycpané kočky a počítačové technologie.  Film se zaměřuje spíše na efekty analogového zvuku. Hlavní zvukař Per Sundström vysvětluje: \"Klíčem k dobrým zvukovým efektům je práce s přírodními a reálnými zvuky. (...) Tyto analogové zvuky mohou být podle potřeby dále digitálně přepracovány, ale původ by měl být přirozený.\". Sundström se chtěl co nejvíce přiblížit k hercům, aby bylo možné slyšet jejich srdeční tep, dýchání i polykání. Později se v produkci rozhodlo, že se předabuje Linin hlas za nějaký méně ženský, aby se zdůraznil samotný příběh. \"Eli má ve skutečnosti 200 let a ne dvanáct. Potřebovali jsme nesoulad. Kromě toho ji to dělá hrozivější.\" řekl Sundström. Pro dabing vyzkoušel muže i ženy do čtyřiceti let. Nakonec, po odhlasování, filmový štáb vybral Elif Ceylan. Stopáž jak Elif jí meloun nebo klobásu byla zkombinována s různými zvířecími zvuky, aby byl napodoben zvuk toho, jak Eli kouše do oběti a vysává z ní krev. Tým zvukařů také vyhrál cenu Gulbagge Švédského filmového institutu za nejlepší výkon.", "section_level": 2}, {"title": "Vypuštění do světa.", "content": "Film Ať vejde ten pravý se prvního představení dočkal 26. ledna 2008 při příležitosti Mezinárodního filmového festivalu ve švédském Göteborgu. Zde také režisér Alfredson obdržel festivalové ocenění Nordic Film Prize. Následně se hrál i na několika dalších festivalech, včetně Tribeca Film Festivalu v New Yorku (24. dubna 2008), filmovém festivalu v Edinburghu (25. června 2008), nebo Neuchâtel Mezinárodním festivalu fantasy filmů ve Švýcarsku (3. července 2008), kde film získal ocenění Méliès d'Argent.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Švédští kritici hodnotili film vesměs pozitivně. Ve 26 recenzích na švédském portálu Kritiker.se dosáhl průměrného hodnocení 4/5.  V USA je film také velmi dobře hodnocen. Na stránce RottenTomatoes.com byl běžnými uživateli zhodnocen na 98% a odbornými kritiky na 97%.  Další z internetových recenzních portálů Bloody Disgusting zařadil film jako první na seznamu \"Top 20 hororových filmů desetiletí\" a v článku píše: \"Pro hororový film je dost neobvyklé, aby byl dobrý. Ještě neobvyklejší je, aby fungoval jako pravé umělecké dílo. A film Ať vejde ten pravý mezi ně rozhodně patří – jednoduše krásný výtvor, který časem postupně odhaluje své taje a krásy přesně tak, jako opravdová umělecká díla. Jednoduchost příběhu umožňuje režiséru Alfredsonovi, aby se s pronikavým pochopením zaměřil na obě hlavní postavy, což z filmu dělá nejen skvělý film s upíří tematikou, ale také mu přidává na nadčasovosti. V podstatě jde o jednoduchý lidský příběh, ale zamýšlí se nad možnostmi propojení a vztahů mezi lidmi.\".", "section_level": 2}, {"title": "\"Top 10\" seznamy.", "content": "Film se objevil na mnoha seznamech nejlepších filmů roku 2008.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění a nominace.", "content": "Film Ať vejde ten pravý byl nominován v pěti kategoriích na cenu Guldbagge Švédského filmového institutu pro rok 2008. Nakonec však vyhrál ocenění za režii, scénář a kameru. Speciální cenu obdržela produkční designérka Eva Norén a sice Best Achievement Award (cena za největší úspěšnost).  Film také vyhrál cenu Méliès d'Argent na švýcarském Neuchâtel Mezinárodním festivalu fantasy filmů (NIFFF) a poté i Méliès d'Or za \"Nejlepší evropský fantasy celovečerní film\", které uděluje Evropská federace fantasy-filmových festivalů, pod kterou patří i NIFFF.  I přesto, že je Ať vejde ten pravý mezinárodně velmi úspěšný film, nebyl Švédskem předložen na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Podrobnosti o jeho způsobilosti pro tuto cenu však vyústily v jakýsi zmatek a proto tuto cenu nemohl vyhrát.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ať vejde ten pravý (, ) je švédský romantický horor, který režíroval Tomas Alfredson. Vznikl na základě novely \"Låt den rätte komma in\" Johna Ajvide Lindqvista, který také tvořil scénář.", "tgt_summary": "《血色入侵》()是2008年的瑞典浪漫恐怖片,由托马斯·阿尔弗雷德森执导,、主演。影片改编自的同名小说《血色童话》,他也在本片中担任编剧。故事讲述了斯德哥尔摩的一对十二岁少年的友情,一个是在学校饱受欺侮,想要报仇的奥斯卡,另一个则是住在他隔壁,仍保持着小孩样子的吸血鬼艾丽。奥斯卡在与艾丽的交往过程中逐渐发现了她吸血鬼身份的秘密。", "id": 1816895}
{"src_title": "Dlouhověkost", "tgt_title": "寿命", "src_document": [{"title": "Lidé.", "content": "Zatímco v roce 2010 bylo v Česku podle úmrtnostních tabulek procento dožití se 100 let od narození 0,08 % u mužů a 0,29 % u žen, tak v roce 1920 pouze 0,05 % pro obě pohlaví. Ovšem pravděpodobnost dožití se dalších narozenin ve věku 100 let byla v roce 1920 rovna přibližně 44 % a v roce 2010 byla jen nepatrně změněna u mužů na 52 % a u žen 57 %. Podle středních odhadů OSN zde nedosáhne střední délka života v roce 2050 ani 90 let (podle OSN dle extrapolací úmrtnostních tabulek Lee-Carterovou metodou muži ve vyspělých zemích dosáhnou 100 let u střední délky života až v roce 2300). Nárůst dožitého věku je dlouhodobě jen postupný. Převažuje totiž jen pokles dětské úmrtnosti, kdežto ve stáří nedochází téměř ke zlepšení. Nelze tedy očekávat prudké zvýšení dlouhověkosti, ale pouze vyšší procento pravděpodobnosti dožití se důchodového věku. Odhaduje, že u člověka je pro průměrný dožívaný věk limit přibližně 115 let. Úmrtnost totiž dále narůstá exponenciálně s věkem.  S rostoucím věkem roste také vliv ročních období na úmrtnost. I v oblastech bez extrémních výkyvů teplot je tento vliv pro věk nad 100 let více než třetinový. Ve starověku byla vyšší úmrtnost v létě (malárie), nyní je vyšší v zimě (a to ve větším poměru u žen a méně vzdělaných lidí). Úmrtnost ve vysokém věku také plavně kolísá s periodou přibližně 11 respektive 22 let slunečního cyklu (vyšší při vyšší sluneční aktivitě), o čemž se lze přesvědčit i z dat ČSÚ, kde také pravděpodobnost úmrtí formula_1 takto kolísá (například po roce 1945 pro 100leté muže mezi 39 % až 67 % bez výraznějšího trendu poklesu střední celkové pravděpodobnosti).  Podle průzkumů k dlouhověkosti nenapomáhá pozitivní myšlení, ale naopak rozvážné chování. Dlouhověkosti se lidé více dožívají v bohatších zemích a městech. Důležitá je i možnost dostatečného stravování pro potlačení infekčních onemocnění. Dědičnost má malý vliv.", "section_level": 1}, {"title": "Sto a víceletí.", "content": "Česká správa sociálního zabezpečení v červenci 2006 vyplácela důchod 464 sto a víceletým občanům, narozeným v letech 1898 až 1906, z nichž bylo 389 žen a 75 mužů. V lednu 2010 jich evidovala 918, v lednu 2011 913 a v lednu 2012 1035. V lednu 2013 evidovala 1103 seniorů, narozených v letech 1904 až 1913, z nichž bylo 920 žen a 183 mužů. Český statistický úřad předpovídá, že kolem roku 2050 by v Česku mohlo být 15 000 stoletých lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Rostliny, houby, zvířata.", "content": "Pojem dlouhověkosti lze použít i pro jiné organismy. Je však relativní např. v rámci druhu. Záleží na prostředí a uzpůsobení metabolismu. Výběr organismů (v závorce roky):", "section_level": 1}], "src_summary": "Dlouhověkost znamená dožití se většího, především biologického věku. Tzv. maximální délka života (MLS) však zůstává pro organismy celkem konstantní a je spíše vnitřně určována jejich metabolismem.", "tgt_summary": "寿命的意思是一个生物个体从诞生到死亡所经过的时间,一般将其单位定为“岁”,其值与年相同。寿命的原意不同于年龄,但由于语言上的错误导致有时候年龄可以代替寿命一词。英文的Longevity在人口学中往往等同于预期寿命。长寿不仅是科学家们讨论的话题,同时也是科幻作品、乌托邦小说的主题。由于存在出生统计的不确和不完整,有时很难确定史上的最年长者。小说、传奇和民间故事都有描写超过现代标准下的人瑞寿命的例子。此外,寿命一词也常用来表示一部机械、装置、设备或零件从开始使用到故障无法使用的时间长短。", "id": 915828}
{"src_title": "Implicitní paměť", "tgt_title": "内隐记忆", "src_document": [{"title": "Čtyři druhy implicitního učení podle Larryho Squirea.", "content": "Larry Squire rozděluje implicitní učení na čtyři skupiny: dovednosti, senzibilitace, klasické podmiňování a neasociativní učení. Toto rozdělení vychází především z výzkumů s pacienty postiženými amnézií, kterým dlouhodobá explicitní paměť chybí, přesto však u nich lze cvičit paměť implicitní.", "section_level": 1}, {"title": "Dovednosti.", "content": "Ukázalo se, že pacienti s amnézií si dokáží učit motorickým schopnostem stejně dobře, jako jejich vrstevníci bez amnézie. Jeden z prvních takovýchto důkazů pochází ze studie s amnesiakem Henrym Molaisonem. Princip studie spočíval v tom, že dr. Brenda Milnerová, vedoucí tohoto výzkumu, pro Henryho připravila papír se dvěma nevybarvenými hvězdami do sebe zasazenými a před papír umístila zrcadlo. Henry dostal tužku a jeho úkolem bylo nakreslit další hvězdu do místa mezi dvěma danými hvězdami. Svou ruku směl však sledovat jen v zrcadle. Ze začátku mu úkol nešel, avšak po několika pokusech, které byly dostatečně časově odděleny, se jeho výkon značně zlepšil, aniž by si H. M. uvědomoval, že by se nějak učil.  Od této doby proběhlo mnoho dalších pokusů, které potvrdily jev, že lidem bez dlouhodobé paměti motorická paměť zůstává. Amnesiaci například byli schopni se naučit číst převrácený rukopis či řešit logické hádanky.", "section_level": 2}, {"title": "Senzibilitace.", "content": "Senzibilitace je jev, při němž nedávné zaznamenání informace vede ke snazšímu budoucímu zaznamenání či rozpoznání této informace, bez toho, aby si člověk vědomě na tuto informaci rozvzpomenul. Nezáleží na druhu informace - může být vizuální i zvuková, přičemž vizuální mohou být i psaná slova i obrázek.", "section_level": 2}, {"title": "Klasické podmiňování.", "content": "Pojem klasické podmiňování se vztahuje k podmíněným reflexům plynoucím z asociací. Standardní příklad tohoto jevu je pokus se psy ruského psychologa Ivana P. Pavlova. V pokusu Pavlov vždy, když přinášel psům jídlo, zazvonil zvonkem. Když se toto opakovalo, u psů se vytvořil reflex na zvonění zvonku. Vždy, když se zazvonilo na zvonek, tak psi začali slintat, aniž by se muselo přinést jídlo.  Jednou zvláštní ukázkou klasického podmiňování je experiment neuropsychiatra Édouarda Claparèdea. Ten pracoval s pacientkou trpící formou amnézií, při které si nemohla do paměti ukládat nové informace. Jednoho dne jí Claparede podal ruku k potřesení, v níž měl schovaný špendlík, a pacientku lehce poranil. Přestože si druhý den pacientka na nepříjemnou příhodu nepamatovala, váhala, když ji Claparède podal ruku k potřesení.  Dále lze podmiňování pozorovat, když například po určitém zvuku je na obličej účastníků výzkumu nasměrován závan vzduchu, který je přinutí mrknout. Zvuk člověk brzy asociuje s mrknutím - když slyší zvuk, tak mrká, aniž by ho k tomu přinutil závan vzduchu.", "section_level": 2}, {"title": "Neasociativní učení.", "content": "Příkladem neasociativního učení je to, že se amnezistům a kontrolní skupině pustí hudební ukázky odlišné kultury. Po době dostatečné na zapomenutí hudby jsou účastníkům puštěny další hudební ukázky, z nichž některé už předtím slyšely, a je jim zadán úkol, aby každou ukázku zhodnotily. Ukázalo se, že amnezistům i kontrolní skupině se více líbí muzika, kterou slyšeli alespoň dvakrát (aniž by si to amnezisté uvědomovali), než muzika, kterou si poslechli jen jednou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Implicitní paměť, také známá pod názvy nedeklarativní paměť či procedurální paměť, obsahuje všechno, co si nevybavujeme vědomě. Patří sem například emoční a jazyková paměť. Pod implicitní paměť také spadá senzomotorické učení. Reflexy a návyky jsou následkem paměti implicitní.", "tgt_summary": "内隐记忆(implicit memory),又称为程序记忆(procedural memory),一种长期记忆的形式,指关于技术、过程、或「如何做」的记忆。记忆有时候会被贮存在程序记忆(procedural memory)中,当一个人做了某一特定身体动作时,便触发了这个记忆。", "id": 490337}
{"src_title": "Michael Dell", "tgt_title": "迈克尔·戴尔", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Jeho otec byl stomatolog a matka makléřka na burze. Docházel na základní školu v Houstonu, již jako malý projevoval zájem o technologie a obchod. Jeho rodiče chtěli, aby se stal lékařem.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Pro jeho nadání získal rychle přehled o obchodu. Své první peníze investoval, když ve 12 letech obchodoval se známkami. Nechtěl platit za to, aby někdo prodával jeho známky, a tak s kamarádem vytvořili katalog a prodávali známky sami. Ve svých sedmi letech si koupil svou první kalkulačku, první telegraf viděl na střední škole a v 15 letech dostal svůj první počítač Apple II, který rozebral, aby zjistil jak funguje. Po střední škole nastoupil na Texaskou univerzitu v Austinu. Zde se rozhodl, že bude obchodovat s počítači, které v té době byly novinkou a nikdo je neprodával přímo, jako on to dříve dělal se známkami, proto když sehnal prvních 1000 dolarů, začal stavět a prodávat počítače svým známým z univerzity. Jeho hlavní předností byla zákaznická podpora a nižší ceny než u obchodníků. Jeho obchodování mu přinášelo zisk, proto školu předčasně ukončil a začal se plně věnovat svému podniku. Ve svém oboru rychle rostl a již roku 1984 měl obrat 6 milionů USD a roku 2000 se stal miliardářem. Jeho společnost měla pobočky ve 34 zemích a zaměstnával 35 000 lidí. Hned následující rok se stala společnost Dell Computer největším výrobcem počítačů. V roce 2004 odstoupil z funkce výkonného ředitele. Na tuto pozici se vrátil v roce 2007, potom co Dell Inc. produkoval závadné počítače a musel uhradit odškodné ve výši 300 milionů dolarů. Podobné problémy měla firma i v roce 2010, tehdy souhlasil s další 100 milionovou náhradou.  Oženil se v roce 1989 se Susan Dallas, se kterou má 4 děti. Založil se svou ženou Susan v roce 1999 \"Michael and Susan Dell Foundation\", která přispívá organizacím provádějící sociální a zdravotnickou pomoc. Jedna z dotací, ve výši 50 milionů USD, směřovala Texaské Univerzitě v Austinu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michael Saul Dell (* 23. února 1965, Houston, Texas) je zakladatel a hlavní představitel americké počítačové společnosti Dell. Patří mezi 20 nejbohatších lidí světa a vlastní majetek v hodnotě asi 14 miliard USD.", "tgt_summary": "迈克尔·戴尔(英语:Michael Dell,1965年-2月23日 ),美国犹太人企业家,世界最大电脑制造商之一戴尔公司的创始人及董事会主席。", "id": 1908651}
{"src_title": "Austen Chamberlain", "tgt_title": "奥斯丁·张伯伦", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Birminghamu, kde se v té době jeho otec prosazoval jako úspěšný průmyslník. Vystudoval Trinity College v Cambridge, poté pokračoval ve studiích v Paříži a Berlíně, do Anglie se vrátil v roce 1888. Od roku 1892 až do smrti byl poslancem Dolní sněmovny, po boku otce patřil k liberálním unionistům, později přešel ke konzervativcům. V Salisburyho vládě zastával nižší funkce civilního lorda admirality (\"Civil Lord of the Admiralty\", 1895–1900) a státního podtajemníka na ministerstvu financí (\"Financial Secretary to the Treasury\", 1901–1902). V roce 1902 se stal členem Tajné rady a v letech 1902–1903 byl generálním poštmistrem. Po odchodu několika členů vlády (včetně Austenova otce Josepha) v říjnu 1903 se stal namísto Ch. Ritchie ministrem financí (\"lord kancléř pokladu\", 1903–1905). Jako konzervativec byl v letech 1905–1915 v opozici, v roce 1911 byl kandidátem na předsednictví Konzervativní strany, ale přednost dostal umírněnější Andrew Bonar Law. V koaliční vládě za první světové války byl státním sekretářem pro Indii (1915–1917) a státním sekretářem bez portfeje (1918–1919), pak byl znovu ministrem financí (1919–1921). Ve funkci lorda strážce tajné pečeti byl zároveň mluvčím vlády v Dolní sněmovně (1921–1923).  Ve funkci ministra zahraničí (1924–1929) zorganizoval mezinárodní konferenci v Locarnu (1925), poté získal Nobelovu cenu za mír (1925), stal se rytířem Podvazkového řádu (1925) a byl povýšen do šlechtického stavu. Jako ministr zahraničí připojil Británii k Briand-Kelloggovu paktu (1928). Členem vlády byl naposledy v rámci MacDonaldova koaličního kabinetu jako ministr námořnictva (1931). Z vlády sice brzy odešel, ale jako vlivný poslanec ji podporoval v Dolní sněmovně. Kritizoval však zahraniční politiku, což částečně pramenilo z jeho sympatií k fašistické Itálii. V roce 1935 byl znovu kandidátem na post ministra zahraničí, v závěru své poslanecké kariéry kritizoval politiku svého mladšího bratra Nevilla.  V letech 1925–1928 byl lord–rektorem univerzity v Glasgow, v letech 1935–1937 kancléřem univerzity v Readingu, čestné doktoráty získal v Oxfordu, Torontu, Sheffieldu, Glasgow, Birminghamu, Readingu a Lyonu.  V roce 1906 se oženil s Ivy Dundas (1878–1941), z jejich manželství se narodili dva synové a jedna dcera.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir Joseph Austen Chamberlain, KG (16. října 1863 Birmingham, Anglie – 17. března 1937 Londýn, Anglie) byl britský státník a nositel Nobelovy ceny za mír, syn úspěšného průmyslníka a politika Josepha Chamberlaina. Jako konzervativní politik byl ministrem několika konzervativních a koaličních vlád, ve funkci britského ministra zahraničí (1924–1929) se stal laureátem Nobelovy ceny míru. Jeho mladší bratr Neville Chamberlain byl později britským premiérem a signatářem Mnichovské dohody.", "tgt_summary": "奥斯丁·张伯伦爵士,KG(Sir Austen Chamberlain,1863年-10月16日-1937年-3月17日),英国政治家,他曾获得嘉德勋章,并因推动罗加诺公约而于1926年获得1925年度的诺贝尔和平奖。曾担任邮政总局局长、财政大臣、印度大臣、掌玺大臣、外交大臣和第一海军大臣等职。 他的父亲约瑟夫·张伯伦曾担任伯明翰市市长和内阁殖民地大臣等职,至于他的异母弟内维尔·张伯伦则在1937年到1940年任英国首相。", "id": 468628}
{"src_title": "460mm kanón typu 94", "tgt_title": "九四式艦炮", "src_document": [{"title": "Vývoj a produkce.", "content": "Od první světové války vyvíjelo císařské námořnictvo dva těžké lodní kanóny typu 5. roku (éry Taišó: \"5-nenšiki\" – t.j. roku 1916) v rážích 480 a 460 mm. První z nich jako experimentální a druhý jako předpokládanou hlavní výzbroj plánovaných bitevních křižníků třídy \"č. 13\". S přijetím výsledků washingtonské odzbrojovací konference v roce 1922 byly ale práce na obou typech zastaveny.  V roce 1934 začalo císařské námořnictvo připravovat plány na konstrukci budoucích bitevních lodí třídy \"Jamato\". V rámci doktríny \"Kantai kessen\" ( ~ loďstvo rozhodující bitvy) měly nést těžší děla s větším dostřelem, než jejich předpokládané protějšky – bitevní lodě US Navy. To mělo bitevním lodím třídy \"Jamato\" umožnit rozstřílet nepřítele dřív, než se dostane na dostřel vlastních děl.  Pro nové bitevní lodě byla nakonec vybrána ráže 460 mm, která měla být dostatečná k překonání výkonů šestnáctipalcových (406,4 mm) děl amerických bitevních lodí. Čijokiči Hada, který stál za návrhy většiny těžkých děl císařského námořnictva ve 20. století, začal na návrhu závěru nového děla pracovat v roce 1934 – proto bylo dělo označováno jako typ 94 (rok 1934 byl 2594. rokem císařského kalendáře). Podle reportu 0-45(N) měl být projekt dokončen někdy v letech 1939 nebo 1940, kdy měla být i zahájena výroba v námořním arzenálu v Kure. Podle Lacroixe ale mělo být první dělo dokončeno již v březnu 1939 a následně testováno na námořním testovacím polygonu Kamegakubi (; ). Podle M3I mělo být první dělo dokončeno a poprvé otestováno dokonce již v roce 1938. V kurském námořním arzenálu na produkci děl dohlíželi pozdější inženýr M. Ojamada a tehdejší \"zóhei daisa\" ( ~ námořní kapitán zodpovědný za výzbroj) Tadahide Itó.  Původní plán počítal s postavením pěti jednotek třídy \"Jamato\", každá s devíti 460mm děly typu 94 ve třech trojhlavňových věžích. To by vyžadovalo minimálně 45 děl. Nakonec ale byly jako bitevní lodě dokončeny pouze první dvě jednotky – \"Jamato\" a \"Musaši\". Třetí jednotka, \"Šinano\" byla ještě během stavby přestavěna na letadlovou loď a zbývající dvě jednotky byly zrušeny. Pro transport děl a dělových věží pro \"Musaši\" z Kure do Nagasaki byla postavena speciální nákladní loď \"Kašino\".  Celkem bylo vyrobeno asi 27 děl. K nim bylo vyrobeno celkem šest kompletních tříhlavňových dělových věží (první byla dokončena roku 1939), které byly osazeny na \"Jamato\" a \"Musaši\". Dále jedna zkušební věž, která ale obsahovala pouze mechanismus potřebný k usazení věže. Jedna věž pro \"Šinano\" byla rozpracována.", "section_level": 1}, {"title": "Osud vyrobených děl.", "content": "Osmnáct z asi 27 vyrobených děl bylo usazeno v dělových věžích \"Jamata\" a \"Musaši\". Tato děla byla ztracena při potopení obou obrněnců 24. října 1944 v případě \"Musaši\", a 7. dubna 1945 u \"Jamata\". Dvě testovací děla byla zničena Američany na testovacím polygonu Kamegakubi v listopadu 1945 v rámci všeobecné likvidace japonských zbraní okupačními silami. Po rozhodnutí dokončit \"Šinano\" jako letadlovou loď bylo dalších sedm děl v různém stádiu sestavení spolu s nástroji k jejich výrobě a dalšími díly převezeno z Kure na pláž zátoky severně od Kamegakubi, kde byly uloženy. Během uložení se jim dostalo pouze minimální údržby a ochrany před korozí. Těchto sedm děl bylo po válce na pláži nalezeno a dvě z nich byla převezena do Států, zatímco zbývající byla určena k demolici. Ve Státech byla dvě děla testována v Dahlgren Proving Grounds ve Virginii. Během 50. let 20. století měla být sešrotována. Devět děl \"Musaši\" se do akce dostalo pouze jednou a to když z nich v bitvě v Sibuyanském moři \"Musaši\" střílela \"san-šiki dan\" proti letadlům. Během útoku druhé vlny amerických palubních letadel vystřelila \"Musaši\" celkem 54 \"san-šiki dan\" – převážně z děl druhé a třetí dělové věže. První věž byla na počátku útoku vyřazena explozí nabíjeného \"san-šiki dan\" u prostředního děla, který explodoval po zásahu střepinou z pumy, která dopadla před dělovou věž. Během třetí vlny amerických útoků vystřelilo šest zbývajících děl druhé a třetí dělové věže celkem 35 \"san-šiki dan\".  Devět děl \"Jamato\" se do akce dostalo celkem čtyřikrát. Poprvé v bitvě v Sibuyanském moři, kde z nich rovněž střílela \"san-šiki dan\" proti letadlům. Podruhé v bitvě u ostrova Samar, kdy byly zpočátku pouze dva kanóny předních dělových věží, které zahájily palby na americké letadlové lodě \"Taffy 3\", nabity protipancéřovými granáty. Zbývající děla byla nabita \"san-šiki dan\". Po první letadlové lodi vystřelilo šest předních děl tři salvy, než byla palba přenesena na další cíl... Potřetí se 460mm děla \"Jamato\" zapojila do akce při ústupu z bitvy u Samaru, když byla \"Jamato\" 26. října napadena americkými B-24 Liberator, proti kterým byly opět použity \"san-šiki dan\". Počtvrté a naposledy 460mm děla \"Jamata\" vystřelila 7. dubna 1945 během operace \"Ten-gó\". Při vyplutí vezla \"Jamato\" celkem 1170 granátů do 460mm děl, což bylo o 30 granátů na hlaveň víc, než činil obvyklý palebný průměr. Na své poslední cestě k Okinawě \"Jamato\" nejprve použila \"san-šiki dan\" dopoledne proti americkým průzkumným letounům a poté odpoledne proti americkým útočným vlnám, které nakonec způsobily zkázu \"Jamata\".", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlaveň.", "content": "Složená zpevněná hlaveň byla vyrobena kombinací fretáže a autofretáže. Plášť tvořil vnitřní prstenec #2A, který zabíral celou délku hlavně. Na prstenec #2A byl plášťován prstenec #3A, který zabíral 3/5 délky od zadku hlavě a který stlačoval #2A (předpětí, fretáž). Obě vrstvy byly dále zpevněny navinutým drátem. Drátěná omotávka #4A zabírala 2/3 délky hlavně (od zadku), což znamená, že začínala již na #2A a pokračovala přes celou #3A. Nakonec přišla omotávka #5A, která kryla závěr a zadní část nábojové komory. Do takto konstruovaného pláště byla vsunuta košile (tenkostěná duše) #1A a autofretována pomocí hydraulického tlaku 110 000 až 120 000 psi (758 423,3 až 827 370,9 kPa).  Po umístění košile bylo provedeno drážkování hlavně o délce 20,48 metrů. Drážkování bylo konstantní a sestávalo ze 72 drážek o hloubce 4,6 milimetrů a šířce 12,14 milimetrů. Pole mezi drážkami mělo šířku 7,93 milimetrů. Jeden závit měl hloubku 28 ráží (12 880 mm), což odpovídá stoupání drážkování 6 ° a 24,1 '. To u granátů typu 91 a 1 udělovalo počáteční rotaci 60,6 otáček za sekundu při úsťové rychlosti 760 m/s, respektive 62,5 otáček za sekundu u granátů typu 0 a 3 při úsťové rychlostí 805 m/s.  Nábojová komora měla objem 480 dm a při výstřelu v ní byl vyvinut tlak 3000–3200 kg/cm (300-320 MPa). Závěr byl šroubovací.  Životnost hlavně byla odhadována na 200 až 250 výstřelů. Teoreticky bylo možné provést „pouze“ výměnu opotřebované košile #1A, ale celá operace byla považována za natolik náročnou, že se předpokládalo za praktičtější nahradit rovnou celé dělo. Vzhledem k malému nasazení děl však nikdy k této operaci nedošlo.", "section_level": 2}, {"title": "Munice.", "content": "460mm kanóny typu 94 používaly dělenou munici. Byly vyvinuty čtyři druhy granátů, které tato děla mohla používat a to dva protipancéřové typů 91 a 1, trhavý typu 0 a typ 3 se zápalnou submunicí a pak jejich cvičné varianty. Rovněž granáty pro „40cm kanón typu 94“ byly z důvodu utajení skutečné ráže označovány jako „40cm“.", "section_level": 2}, {"title": "Protipancéřové granáty typu 91 a 1.", "content": "Protipancéřový granát typu 91 ( \"91 šiki tekkódan\") byl v ráži 460mm původním protipancéřovým granátem pro děla typu 94. Jelikož jeho náhrada v podobě protipancéřového granátu typu 1 byla zavedena do výzbroje již v roce 1941, je pravděpodobné, že \"Jamato\" a \"Musaši\" granáty typu 91 nikdy nenesly (nebo pouze v počátcích kariéry). Oba typy protipancéřových granátů měly dnový zapalovač typu 13. roku model 5 ( \"13-nenšiki 5-gó\") a byly plněny 33,85 kg trinitroanisolu (TNA), císařským námořnictvem označovaným jako výbušnina typu 91 ( \"91-šiki bakujaku\").  Zapalovač byl nastaven na zpoždění 0,4 sekundy, což mělo granátu poskytnout dost času pro podvodní ( \"suičú\") zásahy, kdy granát (v případě že nezasáhne loď nepřítele přímo) dopadne těsně před cíl a po průniku do vody zasáhne cíl pod čarou ponoru a ideálně i pod hlavním bočním pancéřovým pásem. Za tímto účelem byly oba typy protipancéřových granátů vybaveny tupou špicí, která po průniku do vody způsobovala změnu trajektorie granátu. Granát pak pod vodou pokračoval v dopředném pohybu (klesání do hloubky bylo relativně malé) a dokázal tak pod vodou urazit vzdálenost 100 až 200 ráží, tedy 46 až 92 metrů, než vlivem ztráty rychlosti klesl do hlubin (respektive explodoval). Podle Lacroix & Wells bylo ale toto chování u ponořených 460mm granátů omezené (relativně vzhledem k chování granátů menších ráží po ponoření). Kvůli lepší aerodynamice během letu byly granáty vybaveny balistickou čepicí, která se šroubovala na granát a zakrývala tupou špici. Po dopadu do vody se balistická čepice odlomila. Granáty typu 1 byly vybaveny o 106,5 mm delší balistickou čepicí, než typ 91. Rovněž u dna se granáty zužovaly. Vedle balistické čepice se typ 1 od typu 91 odlišoval jedním dvojitým vodícím kroužkem místo dvou užších a také možností nést barvivo, které po dopadu obarvilo sloup vody. Každá bitevní loď v \"senkan sentai\" ( ~ divize bitevních lodí) měla určenou vlastní barvu, takže díky různě barevným vodním sloupům bylo možno rozlišit dopady salv jednotlivých bitevních lodí a řídit jejich palbu.  Všechny protipancéřové granáty byly celé bílé (kromě vodících kroužků, které byly ponechány v barvě kovu) s oranžovým (podle reportu 0-19), respektive červeným (podle Lacroix & Wells) pruhem kolem těžiště.", "section_level": 3}, {"title": "Trhavé granáty typu 0.", "content": "Trhavé granáty typu 0 ( \"rei-šiki cúdžódan\", doslova „běžný granát typu 0“) byly určeny k ničení nepancéřovaných cílů a pro protiletadlovou palbu. Podle reportu 0-19 byly plněny 136 librami (61,7 kg) TNA a pro zničení vzdušného cíle se předpokládalo, že stačí exploze do 74,4 yardů (68,0 m) od cíle.  Byly iniciovány hlavovým mechanickým časovým zapalovačem. Bylo možno použít buďto zapalovač typu 91 z roku 1932, který byl v roce 1944 zjednodušen a přeznačen na typ 4 model 1, nebo zapalovač typu 0 z roku 1943, který byl v roce 1944 rovněž zjednodušen a přeznačen na typ 4 model 0. Časované roznětky byly nastavovány v muniční manipulační místnosti pod věží (stejně tak u \"san-šiki dan\").  Ostré trhavé granáty měly kaštanově hnědé tělo, většinou se žlutým proužkem uprostřed, a bílou špičku.", "section_level": 3}, {"title": "\"San-šiki dan\".", "content": "V červenci 1938 zahájilo císařské námořnictvo vývoj granátů se zápalnou submunicí pro použití proti vzdušným cílům. Výsledkem byl granát typu 3 ( \"san-šiki dan\"), který byl oficiálně označován jako „běžný granát typu 3“ ( \"san-šiki cúdžódan\") – tedy obdobně jako trhavé granáty typu 0. Někdy se též používalo označení „tříštivý granát“ ( \"sankaidan\").  Granáty typu 3 byly plněny 996 trubičkami o průměru 25 mm a délce 90 mm. Náplň každé trubičky tvořila hořlavá směs složená z 45 % Elektronu, 40 % dusičnanu barnatého (Ba(NO)), 14,3 % kaučuku (respektive 9,3 % vulkanizované gumy a 5 % surového kaučuku), 0,5 % síry a 0,2 % kyseliny stearové. Elektron byla obchodní značka pro směs složenou z 90 % hořčíku, 3 % hliníku, 3 % mědi, 2 % zinku a 2 % křemíku. Každá takováto zápalná tyčinka hořela po dobu pěti sekund teplotou přibližně 3000 °C a plamen měl délku pěti metrů. V předem nastavené vzdálenosti mechanický hlavový časový zapalovač typu 0 (nebo typu 4 model 0) inicioval explozi granátu typu 3, který do okolí rozmetal v sobě obsažené zápalné tyčinky, které půl sekundy poté začaly hořet a vytvořily ohnivý kužel (spolu se střepinami granátu) o délce 242 metrů.  Japonci považovali \"san-šiki dan\" za účinný protiletadlový prostředek. Američtí piloti jejich úsudek nesdíleli a považovali \"san-šiki dan\" spíše jenom za pěknou podívanou.  Ostré granáty měly červené tělo a bílou špičku.", "section_level": 3}, {"title": "Prachové náplně.", "content": "Pro jeden výstřel bylo potřeba do nábojové komory za granátem vsunout 330kg prachovou náplň ( \"sójaku\") složenou ze šesti prachových náloží, které nabiják nabíjel do komory najednou. Každá prachová nálož byla původně umístěna ve vlněném vaku. V roce 1942 byla vlna vyměněna za hedvábí.", "section_level": 3}, {"title": "Lafetace.", "content": "Typ 94 se používal pouze v dělových věžích bitevních lodí třídy \"Jamato\". Dvě věže byly umístěny na přídi a jedna na zádi, všechny v podélné ose plavidla. Každá věž ukrývala tři 460mm kanóny a jejich nabíjecí zařízení. Podélné osy krajních kanónů byly od osy prostředního vzdáleny 350cm a při společném výstřelu salvy byl výstřel prostředního kanónu o 0,08 sekund opožděn. Zákluz děla při výstřelu byl 1,43 metru.  Každé dělo bylo uloženo v samostatném lůžku, takže mohlo měnit elevaci nezávisle na ostatních. Změnu elevace zajišťoval hydraulický píst. Maximální rychlost změny elevace byla projektována na 6 °/s, ale ve skutečnosti byla až 8 °/s. Každé dělo mohlo být nabíjeno při elevaci 3 ° a maximální rozsah elevace byl od -5 do +45 °. Bylo jej ale možno omezit na rozmezí od +3 do +41 stupňů, což urychlilo nabíjecí proces (neboť dolní poloha hlavně byla rovněž nabíjecí polohou) za cenu snížení dostřelu přibližně o jeden kilometr.  Otáčení každé dělové věže zajišťoval motor o výkonu 500 koňských sil (367,75 kW). Každá věž měla tyto motory dva, ale vždy pracoval jenom jeden z nich. Maximální rychlost změny odměru byla 2 °/s.  Rozdělení hmotnosti mezi jednotlivé komponenty věže bylo podle reportu 0-45(N) následující:  Lacroix ale uvádí celkovou hmotnost věže jako 2565 tun a Digiulian dokonce 2730,2 T (2774,011 t). Podle Skulského je hmotnost 2774 tun hmotností dělově věže včetně granátů v obou manipulačních místnostech pod věží.  790 tun pancéřování věže představoval čelní pancíř o tloušťce 650 mm, boční pancíř 250 mm, zadní pancíř 190 mm a stropní pancíř o tloušťce 270 mm.  Pod dělovou věží se nacházela komora s výtahy pro dopravu munice a prachových náplní do věže. Horní dvě patra komory (která se otáčela spolu s věží) zabíraly muniční manipulační místnosti s vertikálně umístěnými granáty. Celkem takto bylo uloženo 180 granátů (60 granátů na hlaveň), zatímco v muničním skladu mělo být dalších 120 granátů (40 na hlavěň, rovněž skladovaných ve svislé poloze). Tato čísla jsou ale založena na uspořádání testovací věže v Kamegakubi a u prakticky použitých věží mohla být jiná – jak dokazuje uložení celkem 1170 granátů při poslední plavbě \"Jamata\". Granáty ve spodní manipulační místnosti mohly být doplněny z muničního skladu, který byl právě na úrovni spodní manipulační místnosti. Doplnění granátů v horní místnosti byla zdlouhavá práce při doplňování munice, neboť bylo třeba napřed granát naložit na zdviž v dolní manipulační místnosti, vyvézt nahoru a zajistit. Během boje měla být děla zásobována granáty z dolní manipulační místnosti. Horní místnost sloužila pouze jako zásobník pro zajištění plynulé dodávky munice pro okamžik, když byla zásoba v dolní manipulační místnosti vyčerpána a bylo jí potřeba doplnit z muničního skladiště. S tím souvisí i to, že všechny tři muniční zdviže vedly až do dolní muniční manipulační místnosti. Granáty byly mezi muničním skladem a muniční manipulační místností převáženy na speciálním vozíku, ze kterého se daly rovnou vložit do muniční zdviže.  Pod muničním skladištěm se nacházel dvoupatrový sklad prachových náplní. Dolní sklad zásoboval jedním výtahem prostřední dělo v dělové věži, zatímco horní sklad dvěma výtahy zásoboval obě krajní děla. Prachové náplně byly ve skladu uloženy horizontálně a na přepravník byly nakládány ručně. Poté obsluha dotlačila nálože po přepravníku k otočnému překladači – ten se otáčel kolem horizontální osy a zajišťoval oddělení skladiště od manipulační místnosti, aby v případě zásahu neprošly plameny z věže do skladiště. Do překladače se vešlo šest náloží, což bylo množství potřebné pro jeden výstřel. Původně se překladač otáčel manuálně, ale později byl – pro namáhavost – otáčen hydraulicky při zachování možnosti nouzové manuální obsluhy. Na druhé straně překladače bylo všech šest náloží přeloženo na vozík, který se pohyboval po kolejnicích kolem otočné komory dělové věže. Vozík dopravil nálože k hydraulickému nabijáku, který – po otevření další protipožární záklopky – nálože natlačil do koše výtahu. V dolní prachové manipulační místnosti byl jeden vozík, zatímco v horní byly vozíky dva, neboť tam bylo potřeba obsluhovat dva výtahy. U testovací věže v Kamegakubi byly vozíky obsluhovány lidskou silou, ale na \"Jamato\" a \"Musaši\" byly použity jiné, mechanizované, neboť se ukázalo, že při 10° náklonu lodě by bylo obtížné s vozíky manipulovat.  V případě potřeby bylo možno skladiště prachových náplní zaplavit. K tomu sloužily hydraulicky ovládané ventily, jejichž otevření trvalo 20 sekund a úplné zaplavení skladiště trvalo podle 0-45(N) 15 minut. Podle Skulského ale kompletní zaplavení trvalo 20 minut. Proti požáru v muničním skladišti, manipulačních místnostech, či v prostoru zdviží byly nainstalovány rozprašovače.", "section_level": 2}, {"title": "Systém řízení palby.", "content": "K zaměřování 460mm děl na obou jednotkách třídy \"Jamato\" sloužila kombinace dálkoměrů se zaměřovačem typu 98 ( \"98-šiki hóiban\"), \"sokutekiban\" typu 98 a analogových dělostřeleckých počítačů typu 98 ( \"98-šiki šagekiban\").  Každá loď nesla celkem čtyři patnáctimetrové dálkoměry: po jednom v zadní části každé dělové věže a jeden ve věži zaměřovače typu 98 na vrcholu hlavní nástavby. Navíc bylo každé dělo doplněno 10cm dalekohledem.", "section_level": 2}, {"title": "Plánovaný nástupce.", "content": "460mm dělem typu 94 a jím vyzbrojenými bitevními loděmi třídy \"Jamato\" megalomanské snahy císařského námořnictva neskončily. Další v řadě měl být 510mm kanón typu 98, ale jeho vývoj byl zastaven před začátkem války v Pacifiku.", "section_level": 1}], "src_summary": "460mm kanón typu 94 japonského císařského námořnictva byl největší lodní kanón, který byl kdy instalován na válečné lodi. Oficiální japonské označení bylo \"45-kókei 94-šiki 40-senči hó\" ( 45kaliberní 40cm kanón typu 94), neboť Japonci se snažili utajit skutečnou mohutnost této zbraně. Kanón byl vyvinut ve třicátých letech 20. století jako výzbroj hlavní baterie bitevních lodí třídy \"Jamato\" a na prvních dvou dokončených jednotkách této třídy se rovněž zúčastnil druhé světové války v Pacifiku, konkrétně dvou bitev v rámci série bitev u Leyte v říjnu 1944 a operace \"Ten-gó\" v dubnu 1945.", "tgt_summary": "九四式舰砲,对外名称45倍口径九四式40公分炮(日语:),是日本帝国海军二战时期最重型的舰砲,也是世界海军史上口径最大而且威力最大的舰砲。", "id": 812069}
{"src_title": "Leguán modravý", "tgt_title": "藍岩鬣蜥", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Leguán modravý je největším původním obyvatelem ostrova Grand Cayman; v dospělosti dorůstá 51–76 cm (s ocasem až 1,5 metru) a váží až 14 kg. Jeho kloubové prsty se skvěle hodí ke kopání a lezení na stromy. Ačkoli není známo, že by byl přímo stromovým druhem, byl pozorován i ve výši kolem pěti metrů.  Leguáni modraví jsou sexuálně dimorfní - samec je zpravidla o jednu třetinu větší než samice. Samci mají nápadné stehenní póry, které používají k uvolňování feromonů. Samice mají póry menší a nemají tak výrazný hřbetní hřeben.", "section_level": 1}, {"title": "Barva.", "content": "Barva kůže dospělých samců se pohybuje od tmavě šedé po tyrkysově modrou, zatímco samice jsou zbarveny olivově zeleně až světle modře. Mláďata jsou bez rozdílu pohlaví tmavě hnědá nebo zelená se slabými tmavšími pruhy. Když novorozená mláďata poprvé vylezou z hnízda, mají na zádech osm tmavých pruhů tvaru V. Tyto pruhy začínají po roce mizet a měnit se na smetanově šedé skvrny, které mohou v dospělosti přejít až do modré.  Pro dospělé leguány modravé je obvyklá tmavě šedá odpovídající okolní krajině; zvíře mění barvu na modrou, jen když je v přítomnosti dalších leguánů a při ochraně svého území. Modrá barva je výraznější u samců, jejich výrazně černé nohy kontrastují se světlejší barvou těla.", "section_level": 2}, {"title": "Zrak.", "content": "Leguáni modraví mají zlaté duhovky a červené oční bělmo. Mají vynikající zrak, dokáží vidět na dlouhé vzdálenosti; kvůli malému počtu tyčinek však vidí ve slabém světle špatně. Zato ale mají tzv. double cones buňky (\"dvojité kužely\"), které zajišťují ostré barevné vidění a umožňují jim vidět i v ultrafialovém spektru. Tuto schopnost leguáni používají, aby se při slunění se mohli přesvědčit, že absorbují dostatek slunečního světla ve formě UVA a UVB pro vytváření vitaminu D.  U leguánů modravých se také vyvinulo tzv. parietální oko, které je umístěno uprostřed čela. Toto \"oko\" nefunguje stejným způsobem jako normální oko, má pouze základní sítnici a čočku, a tak nemůže tvořit obrazy. Je však citlivé na změny intenzity osvětlení a dokáže detekovat pohyb.", "section_level": 2}, {"title": "Dlouhověkost.", "content": "Nejdéle žijícím leguánem modravým v zajetí byl leguán jménem \"Godzilla\", kterého roku 1950 odchytil přírodovědec Ira Thompson na ostrově Grand Cayman. V roce 1985 Godzillu dovezl do Spojených států Ramon Noegel, roku 1990 byl prodán dovozci plazů Tomu Crutchfieldovi, který ho roku 1997 daroval zoologické zahradě Gladys Porter ZOO v Brownsville v Texasu. Tam ještěr zůstal až do své smrti v roce 2004. Thompson odhadoval, že Godzillovi bylo v době odchytu asi 15 let. Při odhadovaných 69 letech věku (z toho 54 v zajetí) by tak Godzilla byl nejdéle žijícím leguánem, o němž máme spolehlivý záznam. Přitom u jeho blízkého příbuzného, poddruhu leguána kubánského (\"Cyclura nubila caymanensis\"), máme záznamy jen o 33 letech života v zajetí.  Dlouhověkost ve volné přírodě není dokázána, ale předpokládá se, že leguáni se dožívají několika desetiletí.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Leguán modravý je v zoo chován naprosto výjimečně. Od roku 2009 jej vlastní malý Zoopark Zájezd nedaleko Prahy, kde se v roce 2015 podařil evropský prvoodchov. V roce 2011 získala tato zvířata jako první tradiční velká zoo v Evropě Zoo Praha. Pár tohoto druhu je k vidění v pavilonu šelem a plazů. Od roku 2016 se počet evropských zoo s tímto druhem zvýšil o jedno francouzské zařízení, kam byla poskytnuta zvířata ze Zooparku Zájezd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leguán modravý (\"Cyclura lewisi\") je kriticky ohrožený druh ještěra z čeledi leguánovitých, který se endemicky vyskytuje na ostrově Grand Cayman, který je součástí Kajmanských ostrovů. Až do roku 2004 byl veden jako poddruh leguána kubánského, avšak v důsledku genetické odlišnosti, která byla zjištěna o čtyři roky dříve, došlo k jeho ustanovení samostatným živočišným druhem. Leguán modravý patří mezi ještěry dožívající se nejdelšího věku (rekord je 69 let).", "tgt_summary": "蓝岩鬣蜥(学名:\"\")是大开曼特有的一种濒危蜥蜴。牠们以往被列为古巴鬣蜥的亚种,后来于2004年因其遗传基因的差异而被重新分类为独立物种。蓝岩鬣蜥是最长寿的蜥蜴之一,可以生存达69岁。", "id": 2097458}
{"src_title": "Principia Mathematica", "tgt_title": "数学原理", "src_document": [{"title": "Rozsah zpracované matematiky.", "content": "Principia obsahují teorii množin, kardinální čísla, ordinální čísla a reálná čísla. Pokročilé partie reálné analýzy již zpracovány nebyly. V principu bylo možné dále postupovat v odvozování matematických vět dále. Bylo to ovšem velmi zdlouhavé.  Autoři plánovali vydat ještě čtvrtý svazek o základech geometrie, ale nakonec se této myšlenky vzdali s tím, že je dosavadní práce duševně vyčerpala.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Axiómy.", "content": "Jak uvádí Rudolf Carnap v článku „Die logizistische Grundlegung der Mathematik“ („Logicistické základy matematiky“, 1931), chtěl Russell vytvořit teorii, která by umožnila odvodit celou matematiku z ryze logických axiómů. Principia však vyžadují vedle základních axiomů teorie typů další tři axiomy, které nelze považovat za čistě logické: axiom nekonečna, axiom výběru a axiom reducibility. Vzhledem k tomu, že první dva axiomy jsou existenční, mohl Russell formulovat matematická sdělení na nich závislá jako podmíněná tvrzení. Axiom reducibility je však nezbytný k tomu, aby mohly být formálně správně vyjádřena tvrzení z reálné analýzy, a není tedy možno přeformulovat tato tvrzení jako podmíněná. Frank P. Ramsey se snažil dokazovat, že Russellova rozvětvená teorie typů není potřebná (prostá teorie typů axiom reducibility nevyžaduje), ale jeho argumenty nebyly obecně přijaty.", "section_level": 2}, {"title": "Bezespornost a úplnost.", "content": "Vedle otázky postavení axiómů jako logických pravd, tu zůstávají následující zásadní otázky:  V roce 1931 vrhly Gödelovy věty o neúplnosti na tyto dvě související otázky zásadní a nečekané světlo.  Gödelův první teorém dokazuje, že Principia nemohou být současně konzistentní a úplné. Podle této věty pro každý dostatečně silný logický systém (včetně Principií), existuje tvrzení, G, která v podstatě říká: „Prohlášení G nelze dokázat.“ Pak platí: jestliže G je dokazatelné, pak je nepravdivé, a systém je tedy v rozporu, a jestliže G není dokazatelné, pak je pravdivé, a systém je proto neúplný.  Gödelův druhý teorém dokazuje, že žádný formální systém, který obsahuje základní aritmetiku, nemůže být použit k dokázání své vlastní konzistence. To znamená, že výrok „systém Principia Mathematica je bezrozporný“ nemůže být v systému Principia Mathematica dokázán – pokud ovšem není systém vnitřně sporný (v takovém případě by byl dokazatelný jak výrok, tak jeho negace).", "section_level": 2}, {"title": "Pragmatické aspekty.", "content": "Ludwig Wittgenstein (např. ve svých přednáškách o základech matematiky na Cambridge v roce 1939) kritizoval Principia z různých pozic, například:  Přesto Wittgenstein připouštěl, že Principia mohou vyjasnit některé aspekty každodenní aritmetiky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Principia Mathematica (\"PM\") jsou třísvazkové dílo pojednávající o základech matematiky, napsané Alfredem Northem Whiteheadem a Bertrandem Russellem a vydané v letech 1910, 1912 a 1913. V roce 1927 vyšlo druhé vydání s důležitým Úvodem, Dodatkem A, jenž nahradil větu *9, a zcela novým Dodatkem C.", "tgt_summary": "《数学原理》(英语:\"Principia Mathematica\")是由伯特兰·罗素与他的老师阿尔弗雷德·诺思·怀特黑德合著的一本数学书籍,书籍共分三卷,分别出版于1910年,1912年,1913年。", "id": 3017136}
{"src_title": "Erik Jendrišek", "tgt_title": "埃里克·延德里舍克", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Působil v letech 2003 až 2006 v MFK Ružomberok, zaznamenal 30 gólů v 56 zápasech Corgoň ligy. Jendrišek se stal nejlepším střelcem slovenské ligy v sezóně 2005/06 společně s Róbertem Rákem z FC Nitra, oba vstřelili po 21 gólech. V této sezóně zároveň získal s Ružomberkem double, tzn. vyhrál ligový titul i slovenský fotbalový pohár.  V létě 2006 odešel na roční hostování do německého klubu Hannover 96, ale nehrál zde pravidelně. V květnu 2007 se upsal na tři roky druholigovému německému Kaiserslauternu, kde zažil vydařené sezóny, zejména 2008/09 a 2009/10, kdy se stal nejlepším klubovým kanonýrem. V ročníku 2009/10 slavil navíc návrat Kaiserslauternu do 1. Bundesligy.  Nicméně už v závěru sezony 2009/10 bylo oznámeno, že se hráč přesune do FC Schalke 04, kde podepíše tříletý kontrakt. Trenér Felix Magath mu však dával minimum příležitostí, neboť sázel na dvojici útočníků Klaas-Jan Huntelaar a Raúl González. V lednu 2011 tak odešel do SC Freiburg za částku cca 900 000 eur.  Od ledna 2011 do léta 2013 působil v německém klubu SC Freiburg. V sezóně 2012/13 mnoho zápasů vinou zranění neodehrál. Po sezóně (v níž Freiburg obsadil 5. místo a kvalifikoval se do play-off Evropské ligy) z klubu odešel (skončila mu smlouva). Zamířil do německého druholigového klubu FC Energie Cottbus. Zde debutoval 22. července 2013 v úvodním kole druhé německé Bundesligy proti domácí Fortuně Düsseldorf (prohra 0:1). Jendrišek hrál do 66. minuty, pak jej vystřídal André Fomitschow. V 1. kole německého poháru (DFB-Pokal) zařídil svým gólem vítězství Energie (a postup do druhého kola) 1:0 nad 1. FC Magdeburg. 18. srpna 2013 se v ligovém zápase podílel jednou brankou na vítězství 5:1 nad VfR Aalen. Energie Cottbus nedokázala obhájit druholigovou příslušnost a spadla po sezoně 2013/14 do III. německé ligy. Jendrišek využil klauzuli ve smlouvě, která mu umožňovala odejít v případě sestupu klubu. Zájem o něj projevil ŠK Slovan Bratislava.  Nakonec odešel jako volný hráč do FC Spartak Trnava, kde podepsal půlroční smlouvu. Odehrál zde celkem 13 zápasů a vstřelil 5 gólů. V lednu 2015 odešel do polského prvoligového klubu Cracovia z Krakówa, kde podepsal kontrakt do června 2017. Po vypršení smlouvy z Cracovie odešel, vedení klubu mu prodloužení nenabídlo.  Vzápětí posílil řecký prvoligový klub AO Xanthi (dříve známý pod názvem Škoda Xanthi).", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládežnické reprezentace.", "content": "Jendrišek byl členem slovenské fotbalové reprezentace do 21 let.", "section_level": 2}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "Ve slovenském A-týmu debutoval 11. října 2008 v kvalifikačním utkání o Mistrovství světa 2010 proti domácímu San Marinu. Odehrál kompletní zápas, který skončil vítězstvím Slovenska 3:1. Svůj první gól vstřelil v únoru 2009 na turnaji na Kypru proti domácí reprezentaci, ale pouze mírnil prohru 2:3.  Nastoupil v odvetném kvalifikačním zápase s Bosnou a Hercegovinou 10. září 2013 v Žilině, kde Slovensko podlehlo svému balkánskému soupeři 1:2 a ztratilo naději alespoň na baráž o Mistrovství světa 2014 v Brazílii. 19. listopadu 2013 dostal příležitost v přátelském utkání proti Gibraltaru, které mělo dějiště v portugalském Algarve ve městě Faro a bylo vůbec prvním oficiálním zápasem Gibraltaru po jeho přijetí za 54. člena UEFA v květnu 2013. V zápase se zrodila překvapivá remíza 0:0, za slovenský výběr nastoupili hráči z širšího reprezentačního výběru a také několik debutantů.", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství světa 2010.", "content": "Na světovém šampionátu 2010 v Jihoafrické republice se Slovensko dostalo do osmifinále, kde podlehlo pozdějšímu vicemistrovi Nizozemsku 1:2. V základní skupině F v prvním zápase proti Novému Zélandu (15. června 2010, remíza 1:1) nastoupil v útoku s Róbertem Vittekem. Další utkání proti Paraguayi (20. června 2010), které Slovensko prohrálo 0:2, nehrál. Třetí zápas proti Itálii (24. června 2010) nastoupil v základní sestavě a byl u cenného vítězství 3:2, které slovenskému mužstvu zaručilo účast v osmifinále na úkor Itálie a Nového Zélandu. Jendriška střídal na hřišti v nastaveném čase Martin Petráš. V osmifinále hrál do 72. minuty (pak jej vystřídal Kamil Kopúnek), Slovensko prohrálo 1:2 a s turnajem se rozloučilo.", "section_level": 3}, {"title": "Reprezentační góly.", "content": "Góly Erika Jendriška za A-mužstvo Slovenska", "section_level": 2}], "src_summary": "Erik Jendrišek (* 26. října 1986, Trstená, Československo) je slovenský fotbalový útočník a bývalý reprezentant, od léta 2017 hráč klubu AO Xanthi. Účastník Mistrovství světa 2010 v Jihoafrické republice. V sezóně 2005/06 se stal společně s Róbertem Rákem nejlepším střelcem slovenské ligy (21 gólů).", "tgt_summary": "艾力·赞迪锡(,1984年-9月28日),出生在特尔斯泰纳,是一名斯洛伐克足球运动员,司职前锋,现效力希超球会萨丁。", "id": 2268892}
{"src_title": "Galata", "tgt_title": "加拉塔", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "První zmínka o čtvrti je z pozdního starověku, kdy se místo nazývalo \"Sycae\". Okolo roku 425 zde bylo údajně veřejné fórum postavené císařem Honoriem, divadlo, portiková kolonáda a 435 obydlí. Pravděpodobně již v pátém století byla také čtvrť již obehnána hradbami. Od císaře Justiniána I. obdržela čtvrť plná městská práva a byla přejmenována na Iustinianopolis, nicméně posléze upadala a v 7. století byla zřejmě opuštěná. Zůstala zde pouze stará Galatská věž, kde byl upevněn jeden z konců řetězu určeného k obraně Zlatého rohu.  V jedenáctém století zde byla velká židovská komunita, která čítala okolo 2500 lidí. V roce 1171 bylo podniknut útok na nedaleké janovské osídlení, který císař Manuel I. Komnenos použil jako záminku k uvěznění benátských občanů v celé Byzantské říši a ke konfiskaci jejich majetků, přestože Janované tvrdili, že za útokem Benátčané nestáli. Později v roce 1203 byla při čtvrté křížové výpravě zničena židovská čtvrť i stará Galatská věž.  V roce 1261 opět ovládali oblast Byzantinci, ale císař Michael VIII. Palaiologos ji dal Janovské republice v souladu s Nymfaionskou smlouvou. Dohoda byla upřesněna v roce 1303 a její součástí byl zákaz, aby Janované svou kolonii opevnili. Ti na tuto část smlouvy nedbali a naopak ještě v rámci opevňování rozšiřovali své území, která ovládali až do roku 1453. Jejich zdi, včetně Galatské věže z poloviny 14. století, přežily až do 19. století, kdy byly rozebrány v rámci rozšiřování města. Dnes jich zbývá jen malý kousek zahrnující Galatskou věž. Další historickou památkou z této doby je kostel svatého Pavla, který byl postaven dominikány v roce 1233 během Latinského císařství. Dnes se nazývá \"arabská mešita\", neboť byl v roce 1492 dán k užívání Arabům, kteří uprchli ze Španělska před španělskou inkvizicí a přišli do Cařihradu.  Podle této čtvrti se nazývá významný turecký fotbalový klub Galatasaray SK, který zde byl v roce 1905 založen blízko střední školy Galatasaray Litesi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Galata () nebo Galatae je městská čtvrť, která se nachází v městském obvodu Beyoğlu v evropské části Istanbulu, největšího města Turecka. Na severu je oddělen Zlatým rohem, zálivem oddělujícím historické jádro staré Konstantinopole od jiných částí. Přes Zlatý roh se dostanete přejitím Galatského mostu.", "tgt_summary": "加拉塔(),或译加拉达,是土耳其最大城市伊斯坦布尔位于欧洲部分的一个地区,现在是贝伊奥卢的一个街区。它坐落于金角湾北岸,一道水湾将它同君士坦丁堡老城隔开。金角湾上架有数座桥梁,其中最为著名的是加拉塔大桥。加拉塔(曾名佩拉)曾经是热那亚共和国在1273念至1453年的一个殖民地。热那亚人于1348年在堡垒的最北端最高点建成了著名的加拉塔石塔。", "id": 1800076}
{"src_title": "Lunar Crater Observation and Sensing Satellite", "tgt_title": "月球坑观测和传感卫星", "src_document": [{"title": "Konstrukce sondy.", "content": "Tříose stabilizovaná sonda měla tvar šestibokého hranolu o průměru 2,6 m a výšce 2,0 m. Byla vybavena jedním pevným panelem fotovoltaických baterií, dodávajícím minimálně 600 W elektrické energie a dobíjejícím lithium-iontovou akumulátorovou baterii s kapacitou 80 Ah. Vědecká data byla vysílána na Zemi v reálném čase prostřednictvím dvou antén se středním ziskem (zisk přibližně 12 dB, rychlost přenosu 1,5 Mbit/s) a dvou všesměrových antén (rychlost přenosu 40 kbit/s). Orientace v prostoru byla zjišťována souborem sledovačů hvězd STA (), miniaturní inerciální měřicí jednotkou MIMU () a souborem deseti přehledových čidel Slunce CSSA (). Jako výkonný prvek pro orientaci, stabilizaci a korekce dráhy sloužil systém motorků RCS () na hydrazin (zásoba 306 kg), který tvořily dva motory o tahu 2×22 N a 8 motorů o tahu 8×4,4 N.", "section_level": 1}, {"title": "Přístrojové vybavení.", "content": "Na palubě byly následující vědecké přístroje:", "section_level": 2}, {"title": "Průběh mise.", "content": "LCROSS byla krátkodobá nízkorozpočtová mise, která se do vesmíru vydala spolu s další měsíční sondou LRO. Kvůli přidání LCROSS k LRO byl místo původně plánované nosné rakety Delta II zvolen silnější nosič Atlas V. NASA vybrala LCROSS v soutěži mezi 19 kandidáty, z nichž každý musel splňovat podmínku nepřesáhnout hmotnost sondy 1000 kg a cenu 80 milionů dolarů.  Start LCROSS a LRO proběhl pomocí rakety Atlas V z mysu Canaveral na Floridě 18. června 2009 v 21:32 UTC. 23. června, čtyři a půl dne po startu, dosáhla sonda LCROSS a k ní připojený raketový stupeň Centaur polární dráhy kolem Země s oběžnou dobou 37 dní, ze které bylo možné navést sondu k jižnímu pólu Měsíce.  22. srpna 2009 zaregistrovali technici v řídícím středisku anomální chování sondy. Došlo k poruše palubní inerciální jednotky určené k orientaci a stabilizaci sondy, řídící systém přešel na řízení orientace pomocí hvězdného čidla. Tento problém způsobil, že sonda při manévrech spotřebovala přes 140 kg paliva, což bylo více než polovina zbývajících zásob pohonných hmot. Dan Andrews, vedoucí projektu LCROSS uvedl, že podle odhadů lze misi úspěšně dokončit, že palivo na dokončení mise by mělo stačit.  Původně plánovaný cíl dopadu, kráter Cabeus A, byl změněn na větší hlavní kráter Cabeus.  K finálnímu přiblížení k Měsíci došlo 9. října, kdy se v 1:50 UTC sonda a Centaur rozdělily. Urychlovací stupeň Centaur jako těžký impaktor po dopadu v 11:31 UTC vytvořil oblak vyvrženého materiálu nad lunárním povrchem. Čtyři minuty po dopadu impaktoru proletěla vyvrženým materiálem sonda LCROSS, která jej analyzovala a výsledky odesílala na Zemi před tím, než sama dopadla na povrch Měsíce. Plánovaná rychlost dopadu byla 9000 km/h. Skutečná rychlost však přesáhla 10 000 km/h.  Impaktor Centaur vyvrhl z povrchu Měsíce více než 350 tun materiálu a vytvořil kráter o průměru kolem 20 m a hloubce 4 m. Doprovázející sonda vyvrhla zhruba 150 tun materiálu, vytvořila kráter 14 m v průměru 2 m hluboký. Materiál vyvržený impaktorem se rozptýlil po povrchu Měsíce v oblasti o průměru 10 km.  Vědci doufali, že spektrální analýzy materiálu z oblaku vyvrženého materiálu potvrdí předchozí nálezy sond Clementine a Lunar Prospector, které ukazovaly na to, že v trvale zastíněných místech na měsíčním povrchu existuje vodní led. Mezi astronomy byla zahájena sledovací kampaň. Předpokládalo se, že vyvržený oblak materiálu bude viditelný ze Země amatérskými teleskopy o průměru čočky 25 až 30 cm. Amatérské teleskopy však žádný oblak nezaregistrovaly. Ani velkým teleskopům, jako je například Haleův teleskop vybavený adaptivní optikou, se nepodařilo oblak pozorovat. Mohlo to být způsobeno tím, že výbuch způsobený impaktem byl příliš malého rozsahu mimo detekční schopnosti teleskopů. Dopad impaktoru sledovaly i vesmírné teleskopy, např. Hubbleův vesmírný dalekohled.  Dne 13. listopadu 2009 NASA potvrdila, že v oblaku vzniklém po dopadu raketového stupně Centaur byla detekována voda.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky mise.", "content": "Přístroje sondy zaznamenaly část vyvrženého oblaku ve větší výšce, ve kterém se nacházely lehčí materiály – jemný prach a vodní pára, těžší materiály byly nalezeny ve druhé části oblaku, který vystoupal do nižší výšky. Podrobné analýzy ze spektrometrů pracujících v infračervené oblasti spektra potvrdily přítomnost vody ve vyvrženém materiálu. Vědci odhadují, že po dopadu urychlovacího stupně Centaur bylo vyvrženo minimálně 95 litrů vody.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lunar Crater Observation and Sensing Satellite (LCROSS) byla robotická kosmická sonda, kterou vyvinula a provozovala americká agentura NASA. Hlavním cílem sondy LCROSS bylo zjistit, zda v trvale zastíněných kráterech poblíž jižního pólu Měsíce existuje vodní led. Mise byla úspěšná a přítomnost ledu byla potvrzena v lunárním kráteru Cabeus.", "tgt_summary": "月球观测和传感卫星(Lunar Crater Observation and Sensing Satellite,简称LCROSS)是2009年6月18日美国国家航空暨太空总署(NASA)发射的一颗月球探测卫星。", "id": 881627}
{"src_title": "Lupina", "tgt_title": "羽扇豆屬", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Lupiny jsou jednoleté nebo vytrvalé byliny s přímou, jednoduchou nebo větvenou lodyhou, výjimečně keře. Listy jsou dlanitě složené z 5 až 15 celokrajných lístků (velmi výjimečně trojlisté nebo jen jednolisté), s dlouhým řapíkem. Palisty jsou z části přirostlé k řapíku. Květy jsou různých barev, nejčastěji modré, fialové, bílé nebo vícebarevné, řidčeji žluté. Jsou uspořádány v koncových vzpřímených hroznech či klasech. Kalich je hluboce dvoupyský, horní pysk je zakončen 2 zuby a spodní 3 zuby. Pavéza je přímá, okrouhlá nebo široce vejčitá, křídla jsou podlouhle srpovitá nebo obvejčitá, člunek je obklopený křídly, zahnutý, zobanitý. Tyčinek je 10 a jsou jednobratré. Semeník je přisedlý, se 2 až mnoha vajíčky a zahnutou čnělkou zakončenou vrcholovou bliznou. Plodem je podlouhlý, více či méně zploštělý, pukavý lusk s tlustě kožovitými chlopněmi. Lusky jsou obvykle hedvábně chlupaté, s přehrádkami mezi semeny.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod lupina zahrnuje asi 200 druhů a je zastoupen v Severní a Jižní Americe, ve Středomoří, východní Africe a na Blízkém východě. V České republice není žádný druh původní, široce je zde však rozšířena lupina mnoholistá (\"Lupinus polyphyllus\"), pocházející původně ze západních oblastí Severní Ameriky.  V evropské květeně je rod lupina zastoupen 6 původními druhy, z nichž převážná většina roste ve Středomoří. V celém Středomoří roste lupina úzkolistá (\"Lupinus angustifolius\"), lupina \"Lupinus micranthus\" a \"Lupinus varius\", ve východní části lupina bílá (\"Lupinus albus\"), v západním a středním Středomoří lupina žlutá (\"Lupinus luteus\"), na Pyrenejském poloostrově lupina \"Lupinus hispanicus\"  Lupiny nejčastěji rostou na sušších stanovištích, skalnatých svazích a vápnitých a hlinitopísčitých půdách. Většina druhů preferuje dobře propustné půdy a teplé klima.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy lupin jsou opylovány hmyzem.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Semena i vegetativní orgány většiny druhů lupiny obsahují jedovaté hořce chutnající chinolizidinové alkaloidy (lupinin, lupanin, spartein aj.) a neproteinové aminokyseliny (lathyrin). Existují však i tzv. sladké lupiny, které tyto látky neobsahují. Z dalších obsahových látek je uváděn např. glykoalkaloid vernin a glykosid lupinid. Semena lupin obsahují v průměru 38% bílkovin, 8% tuku, 32% sacharidů, 12% vlákniny a 2,5% minerálních látek.", "section_level": 1}, {"title": "Jedovatost.", "content": "Obsah alkaloidů v rostlině může v některých případech dosáhnout až 2,5%. Otravy dobytka po krmení lupinou žlutou byly pozorovány již dávno, byly však přičítány jedovaté látce produkované mikroorganismy žijícími na lupině. Otrava byla označována jako lupinóza. Až později bylo zjištěno že je způsobena alkaloidy obsaženými přímo v lupině. Jedovatá dávka pro ovci je 500g natě nebo 100g semen. Otrava způsobuje poškození jater a nervového systému, srdce a ledvin. Projevuje se těžkým dechem, poruchami srdce a trávení, žloutenkou, krví v moči a celkovou netečností. Prognóza je vždy velmi nepříznivá. U člověka nebyla otrava zaznamenána.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Lupina je státní rostlinou Texasu, přičemž jednotlivé druhy nejsou rozlišovány. Texas se tak honosí 5 státními rostlinami, neboť na jeho území roste celkem 5 druhů lupin: \"Lupinus subcarnosus\", \"L. texensis\", \"L. havardii\", \"L. concinnus\" a \"L. plattensis\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Lupiny mají podobně jako jiné bobovité rostliny schopnost pomocí symbiotických bakterií vázat vzdušný dusík a obohacovat jím půdu. Navíc mohou růst i na kyselých půdách, které mnohé jiné bobovité rostliny špatně snášejí. Byly používány k obohacování půdy, jako zelené hnojení a jako krmivo pro dobytek. V současnosti se k tomuto účelu používají zejména vyšlechtěné odrůdy se sníženým obsahem toxických látek, tzv. sladké lupiny. V České republice se jako krmivo a zelené hnojení pěstovaly zejména jednoleté středomořské druhy lupina žlutá (\"Lupinus luteus\"), lupina úzkolistá (\"Lupinus angustifolius\") a lupina bílá (\"Lupinus albus\"). Semena andského druhu lupina proměnlivá (\"Lupinus mutabilis\") byla v minulosti využívána Inky jako významná potravina a i v současné době jsou po úpravě konzumována. Ze semen některých druhů lupin byla již za časů Starověkého Egypta, Řecka a Říma připravována mouka k pečení chleba. Používaly ji hlavně nejnižší vrstvy obyvatelstva. Výtažek z lupiny se ve Starověkém Egyptě používal při výrobě piva, \"aby se omezilo kysání\". Dobře upražená semena některých druhů, např. lupiny žluté a lupiny bílé, jsou použitelná jako kávovina.  Lupina mnoholistá (\"Lupinus polyphyllus\") je již od konce 19. století pěstována jako okrasná rostlina. Křížením s některými jinými druhy bylo vypěstováno velké množství barevných okrasných kultivarů, vyznačujícím se statným vzrůstem a velkými nápadně zbarvenými květy v hustých květenstvích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lupina (\"Lupinus\") je rod rostlin z čeledi bobovité (\"Fabaceae\"). Alternativním českým názvem je vlčí bob. Lupiny jsou byliny s dlanitě složenými listy a květy v koncovém vzpřímeném hroznu. V České republice se vyskytuje zdomácnělá lupina mnoholistá, pocházející ze Severní Ameriky. Některé lupiny jsou využívány jako pícniny či zelené hnojení, také jako luštěniny a náhražka kávy. Většina druhů je jedovatá. V České republice je lupina invazním druhem.", "tgt_summary": "羽扇豆属(学名:)又称鲁冰花,是豆科中的一个属,主要分布于北美洲西部、南美洲、地中海地区以及非洲。这类植物大多为多年生草本植物,高约0.3到1.5米;另外也有少数为一年生植物,且有些为灌木,可长到3米以上高度。与其他许多豆科植物一样,羽扇豆也参与固氮作用。", "id": 1978246}
{"src_title": "Antarktická konvergence", "tgt_title": "南極幅合帶", "src_document": [{"title": "Vymezení.", "content": "Vymezení antarktické konvergence není přesné, například u Nového Zélandu se přibližuje k 60° a v jižním Atlantiku k 48° jižní zeměpisné šířky. Navíc se tato hranice mění sezónně v návaznosti na větry a mořské proudy. Vytyčuje pomyslnou severní hranici Jižního oceánu a bývá považována za hranici mírného klimatu na severu a subantarktického klimatu dále na jihu.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Na styku vod Jižního oceánu s vodami severních oceánů dochází ke konvergenci, k vzájemnému míšení studených a relativně teplých vodstev. Od Antarktidy přitékající vody jsou studenější, slanější a hlavně velmi bohaté na prvotní organismy, plankton a kril. Veliká úživnost těchto vod je dosažena postupným promícháváním sladkých vod stékajících z tajících ledovců s vodami na dně Jižního oceánu a vynášením z hlubin chemických prvků nutných pro výživu planktonu a následně krilu. Promícháváním bouřlivých vod Jižního oceánu se voda také do velké hloubky obohacuje o důležitý vzdušný kyslík.  Antarktická konvergence tvoří předěl i pro mnoho živočichů, například asi 25 % druhů ryb žijících jižněji antarktické konvergence se v jiných mořích nevyskytuje a naopak tam zase nežijí korýši z řádu desetinožců, jako krabi, humři, krevety a langusty. Žijí tam živočichové se sofistikovanými mechanizmy pro přežití v mrazivém podnebí, s nízkou rychlostí metabolismu založenou na krátkém potravinovém řetězci.  Studené a slanější antarktické vody Jižního oceánu hnané Západním příhonem mají větší měrnou hmotnost a proto se v místě konvergence podsouvají pod teplejší a lehčí vody severnějších oceánů a vytvářejí tzv. studené mořské proudy. Ty proudí směrem k rovníku a přinášejí do jižnějších oblastí Atlantského, Indického a Tichého oceánu jednak živiny ve formě základních nerostných prvků i vzdušného kyslíku a dále přímo i plankton a kril. Vznikají tak pro ryby i ostatní živočichy vázané na vodu životodárné mořské proudy Benguelský, Peruánský (Humboldtův), Falklandský a Západoaustralský. Tyto proudy navíc ovlivňují i počasí pevninských oblastí, okolo nichž plynou. Např. Benguelský, pohybující se severním směrem okolo pobřeží západní Afriky, snižuje svým chladem vlhkost vzduchu a tím omezuje vznik dešťových srážek přicházejících z moře na přilehlou pevninu, napomáhá tak přetrvávání Namibské pouště. Obdobně působí i Peruánský na území Chile (poušť Atacama) na pobřeží Jižní Ameriky.  Při plavbě lodí i běžný cestující zaregistruje přiblížení se k hranicím konvergence, prudce se mění teplota vzduchu, vznikají oblasti neproniknutelných mlh a moře se stává bouřlivé vlivem trvalých větrů a míšením vodstev i rychlým proudem Západního náhonu.", "section_level": 1}, {"title": "Poznámka.", "content": "V oblasti severního pólu probíhá obdobný přírodní proces, který se nazývá arktická konvergence.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antarktická konvergence nebo antarktická oceánská konvergence () je cirkumpolární mořský pás obklopující Antarktidu. Vytváří se na severním okraji Západního příhonu, kde se jeho vody stýkají a mísí s relativně teplými vodami Atlantského, Indického i Tichého oceánu.", "tgt_summary": "南极幅合带(英语:Antarctic Convergence)是环绕南极一周的曲线,是寒冷的南极海和北侧较为温暖的亚南极海海水汇集的水团(oceanic front),在气象学上则和南极锋(Antarctic Polar Front, APF)一致。海水温度越过南极锋温度突然下降2~3度,海水中的盐分浓度也有差异。", "id": 2031276}
{"src_title": "Peruánský proud", "tgt_title": "秘魯涼流", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tento poměrně pomalý a mělký proud je široký 400 až 900 km a jeho vodnost činí 10 až 20 miliónu m3/s. Teče rychlostí 16 až 24 km/den téměř až ke 4° jižní zeměpisné šířky, tam se stáčí na západ, Galapágy obtéká z jihozápadu, a mísí se s Jižním rovníkovým proudem. Teplota jeho vody je o 6 °C nižší než v okolním moři, v průměru dosahuje 18 °C.  Vody Peruánského proudu jsou již v místě jeho vzniku velmi úživné, přinášejí si z Jižního oceánu dostatek minerálních látek (železo, fosfor) a dusíku, planktonu i krilu a jsou dobře prokysličené. Po celou dobu toku okolo pobřeží Chile i Peru, kde je tektonický kontinentální šelf poměrně úzký a prudce spadající do hloubky, dochází k dobrému míchání spodních vodních vrstev proudu s horními. Toto míšení vody je způsobeno vířením při proudění okolo pevninského svahu, trvale vanoucími větry od jihu a Coriolisovou sílou. Protože i horní vrstvy proudu jsou poměrně studené (termoklina je jen mělce pod hladinou) nic nebrání spodním se zvedat vzhůru, vznikají zde silné výstupné proudy – upwelling. Tyto vynášejí do povrchových vrstev živiny a do spodních zanášejí okysličenou vodu, Peruánský proud je téměř v celé své délce pro mořské živočichy životodárný.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Z výše popisovaného je patrno, že Peruánský proud je ideálním místem pro bouřlivé rozmnožování fytoplanktonu, zooplanktonu, krilu, drobných rybiček a větších a větších \"predátorů\". Patří k nim nejen vodní živočichové, jako ryby a hlavonožci, ale i mořští savci, např. sviňucha černá (\"Phocoena spinipinnis\") a plískavice chilská (\"Cephalorhynchus eutropia\"), z ploutvonožců lachtan hřivnatý (\"Otaria flavescens\") i lachtan jihoamerický (\"Arctocephalus australis\"), ze suchozemských šelem vydra pobřežní (\"Lontra felina\") a z ptáků tučňák Humboldtův (\"Spheniscus humboldti\") i tučňák magellanský (\"Spheniscus magellanicus\"), rybák chilský (\"Sterna lorata\") i rybák inka (\"Larosterna inca\"), buřňáček drobný (\"Oceanites gracilis\") a buřňák novozélandský (\"Procellaria westlandica\").  Největší bohatství Peruánského proudu je však v jeho drobnějších pelagických rybách, jako je ančovička sardel peruánská (\"Engraulis ringens\"), sardinka tečkovaná (\"Sardinops sagax\") a makrela kranas kalifornský (\"Trachurus symmetricus\") žijících v hejnech v nepředstavitelných počtech. Odhaduje se, že z jeho vod se vyloví ročně asi 20 miliónů tun, což představuje asi 18 až 20 % světové rybí produkce, přestože jeho plocha je menší než 1 % světových oceánů. Peruánský proud je mimo arktických a antarktických vod \"nejúrodnější\" oblasti všech světových vod.  V létech, kdy se výrazně zesílí činnost El Niño, dojde k zeslabení pravidelných větrů a přehřáté vody západního Pacifiku se přesouvají k pobřeží Jižní Ameriky v protisměru nad Peruánský proud. Teplota moře se zvedne o 7 °C, termoklina se dostává do hloubky, ustávají výstupné proudy, horní vodní vrstvy jsou bez živin a spodní nejsou nedostatečně okysličené. Vodní živočichové, počínaje těmi nejmenšímí, nemají dostatek potravy, hynou. Obdobně na tom jsou i ostatní k ním přidružení, jako vodní savci a ptáci. Tato situace přináší i velikou ekonomickou katastrofu která trvá i několik let, než se pokleslá množství ryb vrátí na původní hodnoty a rybolov, který je pro tamní oblasti alfou i omegou, je opět rentabilní.  Peruánský proud ovlivňuje i pevninské počasí. Ochlazuje přilehlé pobřeží Chile o 5 až 6 °C a Peru o 7 až 9 °C proti vodám oceánu na stejné zeměpisné šířce. Dále zapříčiňuje nízký úhrn dešťových srážek na pobřeží (pod 100 mm/rok), vítr vanoucí do vnitrozemí je studený a váže na sebe málo vodní páry. Je zde jedna z nejsušších pouští Atacama, kde neprší i desítky let. Pobřežní vegetace většinou žije jen ze silných mlh přicházejících od moře.", "section_level": 1}, {"title": "Poznámka.", "content": "Pojmenování Humboldtův proud je více méně starší, evropské, je po německém přírodovědci 19. století Alexandru von Humboldtovi, který se mj. působením mořských proudů zabýval.", "section_level": 1}], "src_summary": "Peruánský proud, nebo také Humboldtův proud, je studený mořský proud odbočující ze Západního příhonu severním směrem okolo západních břehů Jižní Ameriky.", "tgt_summary": "洪堡凉流,也称秘鲁寒流,南太平洋东部凉流,是一个低盐度的洋流,沿南美洲西岸从智利南端伸延至秘鲁北部,于南纬10°以北偏向西行,构成南太平洋南赤道海流的补偿流。", "id": 1278039}
{"src_title": "Hôtel Matignon", "tgt_title": "马提尼翁府", "src_document": [{"title": "Historie paláce.", "content": "Dům nechal postavit Christian-Louis de Montmorency-Luxembourg, princ de Tingry na pozemku, který koupil v roce 1719. Stavba byla zahájena v roce 1722. Architektem byl jmenován Jean Courtonne (1671–1739). Práce se ukázaly dražší, než se předpokládalo a princ de Tingry musel prodat palác krátce před dokončením. 23. července 1723 jej koupil Jacques III. de Goyon, hrabě de Matignon. Palác byl dokončen v roce 1724 pod vedením architekta Antoina Mazina (1679–1740). Jacques III. de Goyon-Matignon zemřel 14. ledna 1725. Po něm palác zdědil jeho syn Jacques IV. de Goyon-Matignon (1689–1751), který si vzal za manželku Louisu Hippolytu Grimaldi a stal se tak monackým princem jako Jacques I. Grimaldi a tím přešel palác do majetku vládců Monaka. Palác posléze vlastnila tanečnice Anne Éleonore Franchi a její milenec, bankéř Quentin Crawford. V roce 1808 jej prodali Charlesovi Talleyrandovi a od něj palác koupil 1811 Napoleon Bonaparte. V roce 1816 ho Ludvík XVIII. vyměnil za Elysejský palác s Bathildou d'Orléans, vévodkyní de Bourbon. Po Ludvíkově smrti v roce 1822 zde pobývala jeho neteř Adélaïde d'Orléans (1777–1847), sestra budoucího krále Ludvíka Filipa. V roce 1848 si palác pronajal bohatý americký plukovník Herman Thorn (1783–1859). Během Druhého císařství palác koupil Raffaele de Ferrari, vévoda de Galliera. Po jeho smrti v roce 1876 zde žila jeho vdova Maria Brignole-Sale (1811–1888) až do roku 1886. Během těchto let vévodkyně značně podporovala školy, nemocnice, muzea, domovy důchodců a další charitativní akce jak ve Francii, tak v Paříži. Dne 6. března 1886 se v paláci konalo zasnoubení princezny Amelie d'Orléans s korunním princem Karlem Portugalským. Ačkoliv je jednalo o soukromou slavnost, byli představitelé Třetí republiky pobouřeni a krátce nato 23. června byl přijat exilový zákon, který nařizoval všem uchazečům o trůn a všem francouzským princům opustit území Francie. Po přijetí zákona odkázala vévodkyně Maria Brignole-Sale palác císaři Františku Josefu I. jako velvyslanectví Rakouska-Uherska a opustila Francii. Svou sbírku umění odkázala nakonec městu Janovu namísto Paříži.  Během první světové války byl palác zabaven jako majetek nepřítele. V roce 1922 palác oficiálně koupila Francie a usídlil se zde rozhodčí tribunál stanovený Versailleskou smlouvou. V roce 1923 byl palác zapsán mezi historické památky. V roce 1935 zde začal úřadovat Gaston Doumergue, prezident státní rady (bývalý titul předsedy vlády). Tím se hôtel Matignon stal oficiální rezidencí francouzského premiéra. Po druhé světové válce se do paláce 9. září 1944 přestěhoval Charles de Gaulle jako předseda prozatímní vlády Francouzské republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Park.", "content": "Palác je obklopen tříhektarovým parkem, který v roce 1902 navrhl Achille Duchêne (1866–1947). Jedná se o největší soukromou zahradu v Paříži. Spojuje v sobě prvky francouzského parku a anglické zahrady. Rostou zde stovky různých druhů rostlin. Počínaje Raymondem Barrem, který zde zasadil javor cukrový, každý premiér v výjimkou Jacquese Chiraca zde po nástupu do funkce zasadil strom:", "section_level": 1}], "src_summary": "Hôtel Matignon (\"Matignonský palác\") je městský palác v Paříži v ulici \"Rue de Varenne\" v 7. obvodu. Od roku 1935 je Hôtel de Matignon oficiálním sídlem a pracovnou francouzského předsedy vlády.", "tgt_summary": "马提尼翁府(Hôtel Matignon )是法国总理的官邸,位于巴黎第七区瓦雷讷街(rue de Varenne)57号。", "id": 2110381}
{"src_title": "David Berkowitz", "tgt_title": "大卫·伯科维茨", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "David Berkowitz se narodil v Brooklynu. Jeho matka Betty Broder byla vdaná za Anthonyho Falca, se kterým se později rozvedla. V dětství byl přijat do dětského domova, odkud si ho vzali majitelé železářství Pearl a Nathan Berkowitzovi, kteří mu pak dali své příjmení.  Berkowitzovo dětství bylo problematické. Ačkoli byl David nadprůměrně inteligentní, ztratil zájem o učení a začal krást a zakládat požáry. Berkowitzová zemřela v roce 1965 na karcinom prsu, což jej vysoce zasáhlo.  V roce 1969 se Berkowitz účastnil hudebního festivalu Woodstock. V roce 1971 vstoupil do americké armády a sloužil v ní do roku 1974. Sloužil mimo jiné i v Koreji. Měl se účastnit války ve Vietnamu, nebyl však odvelen.  V roce 1975 se Berkowitz začal zajímat o okultismus. Připojil se k sektě, která prováděla spiritistické seance a věštění. Později však Berkowitz prohlašoval, že se ve skupině užívaly drogy, natáčela sadistická pornografie a prováděla násilné trestné činnosti.  Berkowitzovy první útoky začaly na Štědrý den 1975, kdy napadl dvě ženy nožem. Jelikož obě přežily (nebyly však schopné útočníka popsat), pořídil si střelnou zbraň.", "section_level": 1}, {"title": "Vraždy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První vražda.", "content": "V noci 29. července 1976 se vracely Donna Lauriová a Jody Valentiová z diskotéky. Auto zastavilo u Donnina domu, kousek od něho stál muž, vedle něho žluté auto. Muž poté vytáhl zbraň a začal na dívky střílet. Donna zemřela, Jody se podařilo přežít.  Střelce identifikovala jako asi 30letého, hladce oholeného bělocha. Policii tento popis nestačil.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá vražda.", "content": "Dne 30. ledna 1977 seděli snoubenci Christine Freundová a John Diel v Pontiacu Firebird. K autu přišel tehdy neznámý muž a rozstřílel přední sklo. Diel přežil, Freundová zemřela.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí vražda.", "content": "Večer 8. března 1977 šla studentka Columbia University Virginia Voskerichianová domů. Žila asi blok od místa, kde byla zastřelena Christine Freundová. Dívka se útočníkovi zřejmě bránila, protože kromě hlavy byly prostřelené i učebnice. Tato vražda se vymyká Berkowitzovu stylu: vraždil v noci či ráno, a to jen páry, dívka byla tentokrát sama. Berkowitz se zřejmě pokusil zmást vyšetřovatele.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtá a pátá vražda.", "content": "V časných ranních hodinách byli v Bronxu zastřeleni 17. dubna 1977 Alexander Ezau a Valentina Surianiová, jen pár bloků od místa úmrtí Donny Lauriové. Surianiová zemřela na místě, Ezau zemřel v nemocnici o několik hodin později, aniž by byl schopen popsat útočníka.  Na místě činu byl policisty nalezen ručně psaný dopis s obsahem:", "section_level": 2}, {"title": "Šestá vražda.", "content": "Dne 31. července 1977 byla spáchána poslední vražda. Tehdy seděl pár Stacy Moskowitzová a Robert Violante v autě a líbali se. K autu později přišel muž a začal střílet. Moskowitzová zemřela, Violante přežil, i když oslepl na jedno oko.", "section_level": 2}, {"title": "Zatčení, soud a současnost.", "content": "Dne 10. srpna 1977 byl policisty prověřován vůz Ford Galaxy. Zjistilo se, že patří Davidu Berkowitzovi a že se v něm nachází zbraň a dopis adresovaný policistům, kam tehdy chodily dopisy od „Samova syna“. Policisté počkali, až hledaný muž do auta nastoupí, a když tak Berkowitz opravdu učinil, byl zatčen.  Dne 12. června 1978 byl David Berkowitz odsouzen k šesti doživotním trestům vězení, nebo na 365 let.  V roce 1987 se Berkowitz nechal pokřtít. Později se dokonce stal kaplanem. To, po čem vrazi touží nejvíc (propuštění), však Berkowitz překvapivě odmítl. V březnu 2002 totiž poslal Berkowitz guvernérovi New Yorku George Patakimu žádost, aby zrušil jeho slyšení o propuštění na čestné slovo (\"parole\").  Berkowitz je v současnosti vězněn v nápravném zařízení Sullivan Correctional Facility ve Fallsburgu ve státě New York. Zde byl do roku 2008 držen i jiný sériový vrah Arthur Shawcross.", "section_level": 2}], "src_summary": "David Richard Berkowitz (* jako Richard David Falco, 1. června 1953), také známý jako Samův syn, je americký sériový vrah a žhář, který v letech 1976–1977 vraždil v New Yorku.", "tgt_summary": "大卫·理乍得·伯科维茨(英语:David Richard Berkowitz,1953年-6月1日),原名理乍得·大卫·法尔科(英语:Richard David Falco),人称「山姆之子」(英语:Son of Sam)。他被亲生父母抛弃数日后,由伯科维茨一家收养。", "id": 1142121}
{"src_title": "CA Peñarol", "tgt_title": "佩那罗尔足球俱乐部", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "CURCC.", "content": "Club Atlético Peñarol je nástupcem Central Uruguay Railway Cricket Clubu, který byl založen 28. září 1891 dělníky britské drážní společnosti Montevideo's Central Uruguay Railway. Kvůli lepší výslovnosti pro španělsky mluvící, byl klub znám jako CURCC nebo Peñarol na počest místního spolku. V následujícím roce klub upustil od doposud převažujících sportů ragby a kriketu a začal se věnovat především fotbalu. V roce 1900 byl CURCC jedním ze čtyř klubů zakládajících Uruguayskou ligu, do které vstoupil vítězstvím v poměru 2:1 nad celkem Albion. V témže roce sehrál CURCC první vzájemný zápas s tradičním konkurentem, klubem Nacional. Na konci sezony se klub radoval z prvního titulu, jenž se mu podařilo obhájit i v následujícím ročníku. Po sezoně 1911 byla navržena reforma fotbalové sekce CURCC obsahující změnu názvu na Peñarol. Tento návrh byl o dva roky později přijat především kvůli předsudkům členů, kteří nebyli zaměstnanci drážní společnosti. Klub nosí jméno Club Atlético Peñarol oficiálně od 12. března 1914.", "section_level": 2}, {"title": "Profesionální éra.", "content": "V dubnu roku 1932 Uruguayská fotbalová asociace zavedla profesionalismus. První ligový ročník v nové éře vyhrál Peñarol, který zvítězil v sedmnácti ze sedmadvaceti zápasů. Na přelomu 50. a 60. let dokázal Peñarol, dodnes jako jediný, vyhrát pět ligových titulů v řadě, což se mu povedlo i v devadesátých letech.", "section_level": 2}, {"title": "Jihoamerický a světový šampion.", "content": "Díky ligovému vítězství v roce 1959 se Peñarol kvalifikoval jako uruguayský mistr do prvního ročníku Poháru mistrů Jižní Ameriky, ve kterém postupně vyřadil bolivijský Club Jorge Wilstermann, argentinské San Lorenzo a ve finále 1:0 a 1:1 Paraguayský Club Olimpia. V následném Interkontinentálním poháru nestačil Peñarol na španělský Real Madrid, když na Estadio Centenario branka nepadla a v odvetě v Madridu vyhráli domácí 5:1.  Ještě úspěšněji si na mezinárodní úrovni počínal Peñarol v následující sezoně, když ve finále Copa libertadores přehrál 1:0 a 1:1 brazilský SE Palmeiras. Navíc získal i premiérový triumf v Interkontinentálním poháru po vítězství nad lisabonskou Benficou.  V roce 1966 si tyto úspěchy zopakoval. Ve finále Poháru osvoboditelů natřikrát udolal argentinské CA River Plate a poté Realu Madrid oplatil šest let starou porážku, když zvítězil 2:0 doma i v odvetě na Estadio Santiago Bernabéu.  Další úspěšný rok zažil klub v roce 1982, kdy ho v poháru osvoboditelů nedokázal zastavit ani finálový soupeř Cobreloa z Chile. 12. prosince pak v Tokiu porazil i anglickou Aston Villu a získal tak svůj třetí Interkontinentální pohár.  V roce 1987 triumfoval Peñarol zatím naposledy v Copa libertadores. Tentokrát přehrál kolumbijský klub América de Cali.", "section_level": 2}, {"title": "Stadion.", "content": "Přestože má Peñarol vlastní stadion Estadio Contador Damiani pro 12 000 diváků, hraje své domácí zápasy na stadionu Estadio Centenario, který byl hostitelem MS 1930 (tehdy pro 100 000 diváků) a ve svých útrobách pojme více než 65 000 fanoušků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Club Atlético Peñarol je sportovní klub působící v uruguayském hlavním městě Montevideo. Je známý především díky fotbalovému týmu, který hraje nejvyšší uruguayskou soutěž.", "tgt_summary": "佩纳罗尔竞技俱乐部(Club Atlético Peñarol)是位于乌拉圭蒙得维的亚以足球队闻名的竞赛俱乐部。于1913年12月13日由前身「中央乌拉圭铁路板球俱乐部」(\"Central Uruguay Railway Cricket Club\",简称CURCC)正式更名为佩那罗尔,CURCC成立于更早的1891年9月28日。彭拿路曾经三夺洲际杯冠军。", "id": 1519770}
{"src_title": "Wilhelm Miklas", "tgt_title": "威廉·米克拉斯", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Wilhelm Miklas se narodil jako syn poštovního úředníka v dolnorakouské Kremži. Jeho děd z otcovy strany pocházel z jihočeských Černětic. Po studiu na gymnáziu v Seitenstettenu studoval historii a geografii na univerzitě ve Vídni. Poté se stal středoškolským učitelem a vyučoval v Terstu, Prostějově a Hornu, V letech 1905 až 1922 byl ředitelem gymnázia v Hornu.", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Politicky aktivní byl již za Rakouska-Uherska, v roce 1905 se stal členem Křesťansko-sociální strany. Ve volbách do Říšské rady roku 1907 se stal poslancem Říšské rady (celostátní parlament), kam byl zvolen za okrsek Dolní Rakousy 59. Usedl do poslanecké frakce Křesťansko-sociální sjednocení. Opětovně byl zvolen za týž obvod i ve volbách do Říšské rady roku 1911 a ve vídeňském parlamentu setrval do zániku monarchie.  Jeho politická kariéra ovšem vyvrcholila až za první rakouské republiky. Po pádu monarchie byl v letech 1918 až 1919 členem Provizorního národního shromáždění a v letech 1919 až 1920 Ústavodárného národního shromáždění. V roce 1920 byl poprvé zvolen do Národní rady Rakouska, od roku 1923 do roku 1928 byl jejím předsedou.  Dne 10. prosince 1928 byl zvolen rakouským prezidentem a tuto pozici zastával po deset let. Za tuto dobu se pod ním vystřídali předsedové vlád Ignaz Seipel, Ernst Streeruwitz, Johann Schober, Karl Vaugoin, Otto Ender, Karl Buresch, Engelbert Dollfuss, Kurt Schuschnigg a Arthur Seyß-Inquart. Ve funkci tak zažil éru demokratické parlamentní vlády, následné období austrofašismu a v závěru i převzetí moci nacisty.  Miklas byl mezi rakouskými nacisty velmi nepopulární, protože odmítl udělit milost vrahům kancléře Engelberta Dollfusse po neúspěšném puči v roce 1934. Dne 11. března 1938 odmítl Miklas návrh Hermanna Göringa, aby byl Arthur Seyß-Inquart jmenován kancléřem. Oproti tomu nacisté nelenili, a protože byli dobře organizováni, podařilo se jim během hodiny obsadit velké části Vídně, včetně ministerstva vnitřních záležitostí, které kontrolovalo policii. Nakonec Miklas kapituloval a jmenoval Seyß-Inquarta kancléřem.  Po anšlusu byl zbaven funkce, uvržen do domácího vězení a opustil politickou sféru. Během druhé světové války ani po ní již nebyl politicky aktivní. V lednu 1948 byl vyslýchán v rámci následných norimberských procesů, konkrétně pak během tzv. ministerského procesu. Zemřel 20. března 1956 ve Vídni.", "section_level": 2}], "src_summary": "Wilhelm Theresia Miklas (15. října 1872 Kremže – 20. března 1956 Vídeň) byl rakouský křesťansko-sociální politik, v letech 1928–1938 třetí prezident Rakouska.", "tgt_summary": "威廉·米克拉斯(Wilhelm Miklas,1872年-10月15日-1956年-3月20日),奥地利第一共和国总统(1928年-1938年)。基督教社会党党员。曾任帝国议会议员。", "id": 3063567}
{"src_title": "Psychometrika", "tgt_title": "心理统计学", "src_document": [{"title": "Metody a cíle psychometriky.", "content": "Psychometrika se zabývá dvěma výzkumnými úkoly: prakticky se snaží o konstrukci nových metod a prostředků měření, a na teoretické úrovni se pak snaží vylepšovat a vytvářet lepší teoretické modely a přístupy, které jsou ke konstrukci metod používány. Vzhledem ke svému charakteru používá zejména \"kvantitativní\" měřící techniky jako testy, dotazníky apod., ale je s úspěchem bývá používána i pro ověřování validity tzv. \"kvalitativního\" přístupu, například k určení shody pozorovatelů ve výzkumu, podpoře psychosémantiky apod.  Psychometrika je klíčová pro obory psychologické diagnostiky, tedy oblasti klinické psychologie, poradenství či oblasti lidských zdrojů, kde slouží k odlišení nemocných osob od zdravých nebo k posouzení vhodnosti k některému zaměstnání. Na statistických podkladech však vyrostly celé oblasti psychologie, jako například diferenciální psychologie (součást psychologie osobnosti). Některé dosud rozšířené psychologické teorie tak byly zkonstruovány přímo s využitím psychometrických poznatků. Ve starší psychometrické literatuře proto býval odlišen \"psychometrický\" a \"klinický\" přístup - klinický byl zaměřen na konkrétní osobu s využitím libovolných dostupných dat a zaměřením se na co nejširší spektrum jevů, kdežto psychometrický přístup dbal na formalizované zkoumání konstruktů předem stanovených na základě teorie.  Základním předpokladem psychometriky je, že je možné různé psychické jevy jednoznačně kvantifikovat a klasifikovat, a následně měřit míru jejich množství či kvality. Je samozřejmé, že celý postup je do určité míry pouze relativní, a proto se psychometrika snaží také o určení míry této relativity či přesnosti postupu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie a okolnosti vzniku.", "content": "Historie psychometriky se datuje zhruba od konce 19. století, kdy se zájem psychologie začal obracet od společných rysů lidského vědomí a myšlení k jejich vzájemných rozdílům. \"Otcem psychometriky\" bývá občas nazýván britský vědec sir Francis Galton, který jako první zkoumal rozdíly v lidském myšlení v rámci svých antropologických výzkumů. Vymyslel rozsáhlejší používání dotazníků a anketních průzkumů, zabýval se studiem inteligence a je autorem pojmů jako korelace nebo směrodatná odchylka (60. léta 19. století) v rámci objevu regrese k průměru, z nějž se později vyvinula regresní analýza. Tyto poznatky objevil během výzkumů dědičnosti, na jejichž základě se stal průkopníkem eugeniky, a také při srovnávání jednotlivých fyzických a psychických vlastností.  Další dva hlavní průkopníci psychometriky prošli známou psychologickou laboratoří v Lipsku pod vedením Wilhelma Wundta (je zajímavé, že samotný Wundt se zaměřoval spíše na hledání obecných zákonitostí). V roce 1886 publikoval James McKeen Cattell zprávu o individuálních rozdílech v reakcích elementárních funkcí psychiky a osobnosti (například rychlost pohybů). Druhým z nich byl Charles Spearman, známý zejména jako autor Spearmanova koeficientu nebo jako jeden ze zakladatelů faktorové analýzy. Celá první fáze vývoje oboru psychometriky však byla vázána zejména na výzkum inteligence, který ovlivnila doposud - příkladem může být Alfred Binet a dodnes používaný Standford-Binetův inteligenční test. Naopak za příklad aplikace psychometrickým poznatků na studium osobnosti může sloužit britský psycholog Raymond Cattell.  Je nutné zmínit, že psychometrika nemá nic společného s paranormální psychometrií, která popisuje údajnou, reálně neexistující dovednost či schopnost \"číst minulost\" z neživých předmětů (například dopisů) a odhalovat tak historii osob k nim se vážícím..", "section_level": 1}, {"title": "Oblasti využití.", "content": "Jak již bylo řečeno, psychometrika byla zpočátku využívána zejména při výzkumech inteligence. Právě francouzský psycholog Alfréd Binet (spolu s různými spolupracovníky, zejména s Théodorem Simonem) sestavil počátkem 20. století první inteligenční testy, dnes nejznámější ve verzi Standford-Binetův inteligenční test. Ve svých výzkumech předpokládal existenci tzv. G-faktoru, jakési univerzální rozumové schopnosti (dnes se častěji uvažuje o inteligenci složené z více dílčích faktorů). Současně Binet operoval také s mentálním věkem, který nemusel být totožný s reálným, fyzickým věkem dítěte. Rozšíření tohoto konceptu přinesl roku 1912 William Stern, který mentální věk dítěte vydělil jeho chronologickým věkem, a získal tak inteligenční kvocient (dnes se k jeho stanovení zpravidla používá jiného postupu). I přes mnohé nedostatky, které jsou v současnosti testům inteligence vytýkány (nepřesnost měření, špatná predikce životního či školního úspěchu, nejistota ohledně toho, co testy vlastně měří a mnohých dalších) i dnes mohou sloužit svému účelu při psychodiagnostice a jejich hodnota je také zejména v psychometrickém přínosu, který postupně vznikal při jejich vývoji.  Psychometrika bývá používána kromě inteligence i k měření dovedností jako čtení, psaní, konkrétních kognitivních schopností (jako například dovednost obrazové abstrakce) a dalších. Oproti zkoumání klasické inteligence se v tomto případě psychometrická technika zaměřuje na zjištění konkrétní dovednosti či schopnosti, která může být lépe teoreticky popsaná, a její měření tak může být přesnější, efektivnější a validnější. V poslední době se v této oblasti pomalu upouští také od přístupu v rámci klasické testové teorie (tzv. CTT - Classical Test Theory) a využívá se spíše modernějších postupů, jako Teorie odpovědi na položku (tzv. IRT - Item Response Theory).  Kromě výše uvedených \"výkonnostních testů\" (kde u každé samostatné odpovědi lze posoudit, zda je dobrá či špatná) se psychometrika hojně používá v rámci psychologie osobnosti v diferenciální psychologii k tzv. osobnostním testům. Existuje mnoho konceptů měřících osobnost na základě například faktorové analýzy či jiných postupů. Právě faktorová analýza použitá pro roztřídění a kategorizaci zájmen popisujících osobnost člověka dala vzniknout koncepci Big Five, definující osobnost v pěti dimenzích: neuroticismus, extraverze, otevřenost, příjemnost, svědomitost. Dalšími koncepty, fungujícími na podobném principu, jsou například dotazníky MMPI k určení diagnózy mentálního zdraví a nemoci nebo MBTI, který vychází z teorií C. G. Junga a používá se hojně v kariérním poradenství a při výběru zaměstnanců.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní teoretické přístupy.", "content": "V současnosti existují dva hlavní teoretické koncepty. Jako první byla ustanovena klasická testová teorie (CTT), v základních modelech poměrně nenáročná na výpočet. V 50. a 60. letech pak začaly vznikat první modely teorie odpovědi na položku (IRT), které však větší rozvoj zažily až v letech 70. a 80. v souvislosti s rozšiřováním počítačových technologií, zrychlujícími velmi složité pravděpodobnostní výpočty. Matematicky obdobné teorii IRT, ale rozdílné z hlediska teoretického přístupu, jsou potom Raschovy modely jako nejjednodušší příklad IRT.", "section_level": 1}, {"title": "Klasická testová teorie.", "content": "Klasická testová teorie vychází z běžného měření v přírodních vědách. Základní axiom vychází z toho, že naměřený skór je součet reálné hodnoty měřeného objektu a odchylky měření. Ta může být dána chybou či nepřesností měřícího nástroje, intervenujícími proměnnými, špatným pozorováním nebo i prostou náhodou. Základními pojmy klasické testové teorie jsou proto rozptyl a korelace, které jsou používány při většině výpočtů.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie odpovědi na položku.", "content": "Teorie odpovědi na položku vychází z jiného paradigmatu. Neporovnává respondenty se sebou navzájem, ale vůči kritériu. Jinými slovy udává pravděpodobnost, s jakou respondent na určité úrovni znalostí odpoví správně. Čím větší jsou jeho znalosti, tím větší je pravděpodobnost, že odpověď bude skutečně správná - a naopak. Operuje proto s pojmem \"latentní rys\" - konkrétní odpovědi (například a, b, c, d na konkrétní otázku, nebo skór 10/15 správných otázek z celého testu) jsou pak \"manifestací\" právě tohoto latentního rysu. Hlavními průkopníky tohoto přístupy byli psycholog Frederic M. Lord, matematik Georg Rasch a sociolog Paul Felix Lazarsfeld, který každý zvlášť prováděli své vlastní výzkumy na podobná témata.  Obě metody se vzájemně doplňují, obecně však bývá IRT považována za rozšíření a vylepšení konceptu CTT.", "section_level": 2}, {"title": "Další přístupy.", "content": "Mezi další přístupy k teorii měření v psychologii a příbuzných oborech lze řadit teorii zobecnitelnosti jako rozšíření CTT, které rozkládá chybu měření podle jejího zdroje, rozšíření IRT v opodobě teorie vědomostních prostorů a dalších logistických probabilistických modelů či tzv. spojité měření (zobecněný Raschův model, byť historie jeho vývoje je do jisté míry odlišná), které v současné době však nedokáže uspokojivým způsobem zpracovat chybu měření.", "section_level": 2}, {"title": "Měření a jeho přesnost.", "content": "Hlavní starostí psychometriky je zajistit přesnost měření. Ani v přírodních vědách, natož v sociálních, nelze jednoznačně říci, že něco někam patří, že něco spolu souvisí apod. Vždy je přítomna určitá míra nahodilosti a náhodnosti, vždy také existuje problém v naprosto přesném definování daného jevu. Ve fyzice je evidentní, co vyjadřuje pojem rychlost, a je snadné jej změřit. Jak ale změřit například kvalitu vzdělání? Proto je v sociálních vědách nutné uvažovat vždy v mezích pravděpodobnosti a vyvíjet složité nástroje popisu jevů, stavů a jejich relací a k jejich popisu bývá používáno modernějších matematických nástrojů, jako například fuzzy množin. Aby totiž bylo měření smysluplné, musí být jednoznačné a musí být možné odhadnout jeho spolehlivost - a ona jednoznačnost je dána právě použitým statistickým konceptem. Proces, který takové smysluplné měření zajišťuje, se nazývá standardizace, a v jejím rámci se snaží výzkumník odhalit a kontrolovat všechny možné chyby v měření. Část z nich je prováděna kvalitativní cestou, část z nich využívá přímé statistické postupy.  Dva hlavní ukazatele objektivity měření (kontrolují chyby měřícího nástroje) jsou reliabilita a validita.  Validita se tedy dívá od výsledku měření směrem ven, k reálnému životu, kdežto reliabilita naopak dovnitř, do konstrukce testové metody. Reliabilita je podmínkou validního výzkumu, což ale neplatí naopak. Většinu příkladů reliability a validity je možné statisticky testovat rozličnými nástroji. Kromě nich je však ještě důležitým pojmem objektivita, označující chyby vztažené k pozorovateli - například jeho neschopnost správně vyhodnotit data, vzniklou předsudky či efektem očekávání. Mezi zdroje jejího narušení patří mimo jiné i zneužití měřícího nástroje, a to záměrné i nezáměrné. V běžné praxi se udržení objektivity řeší zpravidla obecnými požadavky na standardizaci měření, například přesnému zadání tázacích formulí při administraci testu apod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Psychometrika (občas též \"psychometrie\") je pomocným vědním oborem psychologie, zabývajícím se měřením psychických jevů, jako jsou například osobnostní charakteristiky, postoje, schopnosti, znalosti, posuzování normality a trvání či proměnlivost těchto jevů, stejně jako jejich vzájemnými vztahy. Zaměřuje se jak na teoretické otázky měření v psychologii, tak na přímý vývoj, adaptaci, úpravy a hodnocení psychologických testů. Využívá poznatky více vědních oborů, zejména psychologie osobnosti, psychodiagnostiky, psychologické metodologie a matematické statistiky.", "tgt_summary": "心理统计学是统计学方法在心理学以及教育学测量领域的应用。它的目的是测量人的能力、知识、态度、性格特征等,并且发展相应的工具。", "id": 1591040}
{"src_title": "Chajim Drukman", "tgt_title": "哈伊姆·德吕克曼", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v roce 1932 ve městě Kuty. V roce 1944 přesídlil do tehdejší mandátní Palestiny. Sloužil v izraelské armádě, kde působil u jednotek Nachal. Absolvoval náboženská studia na ješivě Merkaz ha-rav a získal osvědčení pro výkon funkce rabína. Pracoval pak jako rabín a ředitel ješivy. V roce 1954 byl jedním z iniciátorů programu hesder, jehož cílem bylo integrovat studenty ješiv do izraelské armády. Tento program pak po řadu let vedl. Stál i u zrodu náboženské vojenské akademie ješiva Or Ecijon. Hovoří anglicky a jidiš.", "section_level": 1}, {"title": "Politická dráha.", "content": "Působil jako předseda centra sdružujícího ješivy napojené na hnutí Bnej Akiva. Byl ředitelem ješivy v Merkaz Šapira. V letech 1955–1956 byl vyslancem mládežnického hnutí Bnej Akiva v USA. V roce 1983 zakládal tábor náboženských sionistů a hnutí Moraša.  V izraelském parlamentu zasedl poprvé po volbách v roce 1977, v nichž kandidoval za Národní náboženskou stranu. Byl pak členem výboru pro zahraniční záležitosti a obranu, výboru pro vzdělávání a kulturu a výboru pro jmenování rabínských soudců. Mandát obhájil ve volbách v roce 1981, opět za Národní náboženskou stranu. V průběhu funkčního období ovšem opustil její klub a působil coby samostatný, nezařazený poslanec. Nastoupil jako člen do výboru pro vzdělávání a kulturu, výboru pro zahraniční záležitosti a obranu a výboru pro jmenování rabínských soudců. V letech 1981–1982 také zastával vládní funkci, konkrétně byl náměstkem ministra náboženských služeb. Opětovně byl zvolen ve volbách v roce 1984, tentokrát za stranu Moraša, kterou zakládal. Během volebního období se ale vrátil do Národní náboženské strany. Působil coby člen výboru pro zahraniční záležitosti a obranu a podvýboru pro prověření výjimek z branné povinnosti pro studenty ješiv.  Znovu se do Knesetu dostal až po volbách v roce 1999. Nyní zase jako kandidát Národní náboženské strany. Zastával post člena výboru pro záležitosti vnitra a životního prostředí, výboru pro zahraniční záležitosti a obranu, výboru pro drogové závislosti a výboru pro jmenování rabínských soudců.  V roce 2012 obdržel Izraelskou cenu za celoživotní přínos společnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chajim Drukman též přepisováno Chajim Druckman (, plným jménem Chajim Me'ir Drukman, חיים ; 15. listopadu 1932 Kuty, Polsko dnes Ukrajina) je izraelský rabín, politik a bývalý poslanec Knesetu za Národní náboženskou stranu a za stranu Moraša.", "tgt_summary": "哈伊姆·德吕克曼(1932年-11月15日)(חיים דרוקמן)是一名以色列正统派拉比、政治人物。1977年作为国家宗教党的提名人之一首次进入国会。1981年成为宗教事务部成员。1983年脱离国家宗教党,试图组建锡安主义宗教阵营,但被否决。为参加1984年的选举与亚伯拉罕·韦尔迪格组建莫拉沙党。1986年回归国家宗教党。1990年至2008年任转变状况管理局执行人。", "id": 1043251}
{"src_title": "Roboti (animovaný film)", "tgt_title": "機器人歷險記", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Robotický umývač nádobí Herb Copperbottom a jeho manželka Lydia si po 12 hodinách práce zkonstruují syna jménem Rodney. Z Rodneyho se stane mladý vynálezce, který sní o tom, že udělá svět lepším. Jeho idolem se stane Bigweld, známý vynálezce a majitel Bigweld Industries. V pubertě Rodney vynalezne stroj \"Wonderbot\", který má pomáhat jeho otci v práci při mytí nádobí. Wonderbot ale začne nádobí rozbíjet, když ho znervózní Herbův šéf. Rodney je proto propuštěn, a tak se rozhodne vzít svůj vynález do Robot City k Bigweldovi, kde by měl získat práci a finančně tak pomoci rodině. Před cestou je povzbuzen otcem, který mu prozradí, že vždycky litoval toho, že se nestal muzikantem.  Po příjezdu do Robot City Rodney potká Fendera, který se snaží z turistů vymámit peníze za fotky a mapy s obydlími hvězd. Rodney nakonec dorazí k sídlu Robot Industries. Tam se dozví, že vedení společnosti převzal Phineas T. Ratchet a ten má v úmyslu přerušit výrobu náhradních dílů pro roboty. Ratchet věří, že společnost dokáže vydělat více, když bude místo náhradních dílů pro staré roboty prodávat drahé upgradey. Když nějaký robot protestuje, je poslán na vrakoviště, kde je pod vedením Ratchetovy matky madam Gasket zlikvidován. Rodney najde s pomocí Fendera místo, kde může přespat. Tím je penzion tety Fanny, kde Rodney potká další roboty. Rodney potom začne spravovat staré roboty sám. Gasket přikáže Ratchetovi, aby Rodneyho zastavil a Bigwelda zabil.  Rodney zjistí, že Herb je nemocný a nemá přístup k náhradním dílům. Rodney se rozhodne, že zkusí kontaktovat Bigwelda osobně a přemluví ho, aby začal znovu vyrábět náhradní díly. Wonderbot mu připomene, že se ten večer koná pravidelný Bigweldův ples. Rodney a Fender se tam v přestrojení vydají, ale pouze se tam od Ratcheta dozví, že Bigweld nemohl přijít. Rodney se snaží promluvit s Ratchetem, ale je vyprovozen ochrankou. Zachrání ho Cappy, krásná členka vedení Bigweld Industries, která nesouhlasí s Ratchetovými plány. Ta spolu s Rodneym, Fenderem a jeho novou přítelkyní Lorettou Geargrinderovou z plesu uteče.  Fender jde s Lorettou domů, ale cestou je unesen a odvezen na vrakoviště. Při útěku ztratí svou dolní polovinu. Utéct se mu podaří jen díky tomu, že získá nové ženské nohy. Rodney a Cappy mezitím letí k Bigweldovi domů. Když tam Rodney neúmyslně zboří domino, Bigweld se objeví. Rodney se snaží Bigwelda přesvědčit, aby se vrátil do vedení své společnosti, kde by zařídil, aby se znovu vyráběly náhradní díly, ale Bigweld to odmítá. Rodney pak zavolá svým rodičům a oznámí jím, že se hodlá vzdát svého snu, že se stane vynálezcem a hodlá se vrátit domů do Rivet Town, ale jeho otec ho znovu povzbudí, aby své sny nevzdával. Rodney přesvědčí další roboty, aby bojovali proti Ratchetovi. Fender řekne, že Ratchet postavil speciální roboty, kteří mají shromáždit a zničit staré roboty. Když si Bigweld uvědomí, co znamená pro Rodneyho, rozhodne se skupině pomoci.  Skupina robotů dorazí do Bigweld Industries, kde Bigweld propustí Ratcheta. Ratchet ale Bigwelda porazí. Ten je po příjezdu na vrakoviště opraven, ale vzápětí je zajat. Následuje bitva mezi Ratchetovými zaměstnanci a roboty opravenými Rodneym. Během nastalého chaosu Rodney Bigwelda zachrání, Ratchetovi roboti jsou pak poraženi a Wonderbot zničí Gasket, když ji shodí do taviče. Ratchet ztratí své upgradey. Bigweld se potom vydá do Rivet Town, aby Rodneyho rodičům oznámil, že se Rodney stal jeho pravou rukou a možným nástupcem. Rodney umožní otci, aby se mu splnil jeho sen, když mu dá trumpetu. Herb na ni začne hrát a všichni začnou tančit na \"Get Up Offa That Thing\" od Jamese Browna.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas.", "content": "Film sklidil převážně příznivé reakce u kritiky. Server Rotten Tomatoes uvádí na základě 177 recenzí, že 64% z nich je pozitivních. Server Metacritic dává \"Robotům\" na základě 33 recenzí skóre 64 ze 100. Uživatelé ČSFD hodnotí film průměrně 65%.  Během prvního víkendu po uvedení utržil film ve Spojených státech a Kanadě 36 milionů dolarů, s nimiž se během tohoto víkendu stal nejúspěšnějším filmem. Celosvětové tržby filmu činily více než 260 milionů dolarů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Roboti (orig. \"Robots\") je americký počítačově animovaný film z roku 2005. Příběh filmu vytvořili autoři knih pro děti Chris Wedge a William Joyce.", "tgt_summary": "《机器人历险记》(英语:Robots)是2005年美国动画电影,由蓝天工作室制作,二十世纪大众发行。", "id": 196991}
{"src_title": "Vlajka Marshallových ostrovů", "tgt_title": "马绍尔群岛国旗", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na území dnešních Marshallových ostrovů, ostrovního státu tvořící 34 atolů, přišli původní obyvatelé z jihovýchodní Asie asi před 3000 lety. Pro Evropu ostrovy objevil 21. srpna 1526 španělský mořeplavec Alonso de Salazar. 1. října 1529 je další španělský kapitán který tam přistál, Antonio Saavedra, pojmenoval \"Islas de Los Reyes\" (). Později vešly ve známost pod názvem \"Los Pintados\" (). Na ostrovy si Španělé nečinily nároky. 30. června 1788 přistál na ostrovech britský kapitán John Marshall, po kterém bylo souostroví později pojmenováno. Roku 1874 vzneslo Španělsko na ostrovy oficiální nárok a prvními oficiálními vlajkami tohoto souostroví tak byly vlajky španělské.  Od poloviny 19. století na ostrovech zakládali plantáže němečtí obchodníci. V roce 1878 hledal u ostrovů německý lehký křižník SMS Ariadne přistav pro uhelnou stanici. Kapitán Karl Bartholomäus von Werner ho našel na atolu Jaluit. 19. listopadu 1878 uzavřel kapitán s hlavními domorodými náčelníky smlouvu o zřízení stanice a předal jim vlajku, vytvořenou pro tento účel. Obyvatelstvo tuto vlajku přijalo za svůj symbol, později byla označována za vlajku Ralik (vlajku domorodců). Vlajka byla tvořena pěti vodorovnými pruhy: černým, bílým, červeným, bílým a černým.  15. října 1885 prodalo Španělsko ostrovy Německu a na atolu Jaluit nechal korvetní kapitán Rötger vztyčit vlajku Německého císařství, od této chvíle jedinou oficiální vlajku ostrovů. 13. září 1886 byl formálně vyhlášen nad ostrovy německý protektorát. 7. března 1894 bylo užívání domorodé vlajky Ralik zakázáno.  21. ledna 1888 převzala pro Německo správu ostrovů Jaluit-Gesellschaft (Jaluitská společnost). Vlajka obchodní společnosti, vyvěšovaná i na ostrovech, byla tvořena bílým listem o poměru stran 3:5 s kruhovým polem (symbolizujícím zeměkouli), jehož horní, černou část odděloval bílý, konvexně vydutý pruh od dolní, červené části. 1. dubna 1906 byly ostrovy administrativně připojeny k Německé Nové Guineji, poté se užívaly opět pouze vlajky Německého císařství.  V průběhu První světové války byly ostrovy od 30. září do 3. října 1914 obsazeny Japonskem a vyvěšovala se japonská vlajka (bílý list s červeným kruhovým polem) o poměru stran 7:10.  28. června 1919 se Německo formálně vzdalo nároku na Marshallovy ostrovy. 17. prosince 1920 bylo území ostrovů (spolu s Palauskými ostrovy), přejmenovány na Ostrovy jižních moří a prohlášeny za mandátní území Společnosti národů pod správou Japonska. Roku 1935 bylo území anektováno Japonskem a prohlášeno za nedílnou součást Japonského císařství.  Za Druhé světové války byly ostrovy (od 2. února – 29. března 1944) obsazeny Spojenými státy a začala se vyvěšovat americká vlajka, v té době s osmačtyřiceti hvězdami. Americké vlajky s různým počtem hvězd byly na ostrovech užívány až do roku 1986.  18. července 1947 byl formálně ukončen japonský mandát a ostrovy byly 20. října 1947 začleněny do Poručenského území Tichomořské ostrovy OSN pod správou USA. Od 20. října byly spolu vyvěšované vlajky USA a vlajky OSN. V rámci poručenského území tvořily Marshallovy ostrovy jeden ze 6 ostrovních distriktů.  Vlajka poručenského území zavedena (na rozdíl od znaku, resp. pečetě) nebyla, vysoký komisař užíval vlajku tvořenou bílým listem o poměru stran 10:19 a s vyobrazením pečetě v modré barvě. (není obrázek)  3. října 1962 byla neoficiálně zavedena vlajka Poručenského území Tichomořské ostrovy, která byla poprvé vztyčena 24. října. Oficiálně byla tato vlajka přijata Kongresem Mikronésie v červenci 1965, s účinností od 19. srpna 1965. Vlajka se mohla vyvěšovat pouze společně s vlajkami USA a OSN.  V referendu (1. března 1979) byla schválena ústava nové autonomní republiky (v rámci Poručenského území Tichomořské ostrovy), která byla vyhlášena 1. května pod názvem \"Republika Marshallovy ostrovy\". Již 23. dubna schválilo nově vzniklé Zákonodárné shromáždění vlajku, jejíž autorkou byla Emlain Kabuaová, manželka prvního prezidenta Amaty Kabuji. Vlajka (shodná se současnou) byla vybrána v soutěži více než padesáti návrhů.  31. května 1982 podepsaly USA s novou republikou dohodu o volném přidružení, text však obyvateli (referendum z 19. srpna) nebyl přijat. Přepracovaná dohoda byla schválena v dalším referendu 7. září 1983. 21. října 1986 získaly ostrovy statut volně přidruženého státu USA, toto postavení bylo vyhlášeno 3. listopadu, právní moci nabylo 22. prosince 1990 (Radou bezpečnosti OSN), čímž získaly Marshallovy ostrovy plnou nezávislost.  Žádná z událostí neměla vliv na státní vlajku, užívanou od roku 1979. Vlajka se však (podle oficiálních zdrojů) užívá v poměru stran: 1:2.", "section_level": 1}, {"title": "Vlajky municipalit Marshallových ostrovů.", "content": "Marshallovy ostrovy se člení na 34 municipalit (municipalities, jukjuk), z nichž je 24 obydlených. Vlastní vlajku užívá 8 obydlených municipalit (nejsou obrázky) a neobydlený atol Bikini.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Marshallových ostrovů je tvořena tmavě modrým listem o poměru stran 1:2 (původně 10:19, podle vlajky USA) se dvěma kosými, vějířovitě se rozšiřujícími pruhy, směřujícími z dolního rohu do horního cípu (viz vexilologické názvosloví). Horní trojúhelník je oranžový, dolní je bílý. V žerďovém poli je bílá hvězda se čtyřiadvaceti cípy. Čtyři z cípů, jsou delší a směřují k okrajům listu.", "tgt_summary": "马绍尔群岛国旗为长方形,长宽比例为19:10,设计者为当时的总统夫人艾米利安·卡布尔(Emlain Kabua),于1979年5月1日获得自治地位时启用。", "id": 745871}
{"src_title": "Palynologie", "tgt_title": "孢粉学", "src_document": [{"title": "Vlastnosti pylů.", "content": "Pylová zrna, samčí pohlavní buňky rostlin, se prvně u rostlin objevila před 300 miliony let. Po uvolnění pylového zrna z prašníku a jeho setkání s bliznou dochází k hydrataci zrna, z toho následně vyroste pylová láčka a ta pronikne do semeníku, kde oplodní samičí buňku. Rostliny však produkují mnohem více pylu než se spotřebuje k opylení a nevyužitý pyl je roznášen do blízkého i vzdáleného okolí. Pylové zrno je kryto obalem, který má za úkol ochránit samčí buňku před vyschnutím, zářením nebo jiným poškozením při cestě z prašníku na bliznu. Obal je tvořen nedusíkatým biopolymerem sporopoleninem, který je velmi odolný, nezvětrává, nerozrušují ho bakterie ani houby. V prostředí bez kyslíků a při spíše kyselém pH vydrží bez porušení i řádově stovky tisíc let.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Povrchová struktura pylových zrn je natolik specifická, že mikroskopickým rozborem lze podle tvarů určit druh nebo alespoň většinou rod (u trav mnohdy jen čeleď) běžných rostlin. Tohoto jevu právě využívá palynologie pro určování taxonů rostlin v archeologii nebo alergologii a také pro získání znalosti o vývoji vegetace v minulosti. Dokáže se takto z různých sedimentů zjistit, jak docházelo v průběhu století i tisíciletí ke změnám prostředí.  Rozborem pylových zrn si také pomáhá archeologie při studiu způsobu života prapředků. Tehdy se dělají průzkumy starých odpadních jam, ve kterých je pylové spektrum závislé ne na nalétaném pylu, ale na složení stravy lidí, co používali z rostlinného materiálu v domácnosti a čím krmili hospodářská zvířata. Čím dále do minulosti, tím obtížněji se v pylových rozborech dokazuje přítomnost člověka a jeho aktivita.  Pomocí této metody lze kvalifikovat jednotlivé druhy a následně provést částečnou rekonstrukci minulé krajiny. Slouží také k určování stáří usazenin, například rašelin či spraše z předchozích geologických období. Analyzuje pylová zrna v sedimentech, kde uvízla po zavátí.  Podle pylů lze rekonstruovat dávný porost či klimatické podmínky v blízkosti archeologického naleziště. Nejjednodušší získávání vzorků je z rašelinišť nebo dna jezer.  Pyly se ze sedimentů dostávají pomocí macerace, což je chemický proces, při kterém se počítá s rozličnou odolností minerálních látek vůči chemickým činidlům. Macerací se pylová zrna očistí od přebytečného balastu. Nejčastějším činidlem je acetylační směs anhydridu kyseliny octové a koncentrované kyseliny sírové. Tato směs nejen vzorek vyčistí, ale i mírně naleptá sporopoleinový povrch, což dovolí pro lepší pozorování pod mikroskopem ho obarvit. Vyčištěný pyl se uchovává v glycerinu, aby je nezničily bakterie a vzduch. Existují klíče, podle kterých se pylová zrna určují, správné určení je otázkou znalostí a praxe.  Pro znázornění změn vegetace v závislostí na čase slouží tzv. pylový diagram. Pokud známe jak rychle se prověřovaný sediment ukládal, můžeme na jednu osu diagramu vynášet hloubku, z které byl vzorek získán, tj. čas, ze kterého pochází. Na druhou vynášíme jednotlivé druhy rostlin a procentuální podíl. Při interpretaci diagramu je nutno dále mít další znalosti o lokalitě, například časté povodně nebo vzdušné proudy přinášející pyl z velké dálky.  V zahraničí se palynologie neužívá pouze jako archeologická metoda, ale například má velký význam v kriminalistice.", "section_level": 1}, {"title": "Vhodná místa.", "content": "Nejvhodnějšími lokalitami pro odběr vzorků pro pylovou analýzu změn v rostlinné vegetaci jsou rašeliniště nebo jezerní usazeniny. U rašelinišť známe rychlost přirůstání rašeliníku a ukládání odumřelých rostlinných zbytků. U jezerních sedimentů, pokud nejsou narušovány vodními živočichy, lze při opatrném postupu taktéž získat velice kvalitní, hodně vypovídající vzorky.  Největší množství vzorků z českého území je sesbíráno z období středověku, zvláště pak z větších středověkých objektů jako jsou města. V rámci středověkých objektů slouží za skvělá naleziště dna studen, kde zrna zůstávají ve vlhku bez většího přístupu vzduchu. Pylová zrna však nemusejí zůstávat jen v krajině, ale mohou být i součástí stavebního materiálu (např. cihel) nebo v tělech zemřelých coby pozůstatek stravování.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr.", "content": "Palynologie pomáhá odhalovat historický vývoj životního prostředí, různost zemědělských kultur i lidských sídlišť. Je jedním z nástrojů, který pomáhá zjistit historii běžného života, pomáhá usuzovat na dosažitelnost přírodních zdrojů a způsob jejich využití. Za zásadní můžeme označit přínos palynologie pro znalosti o krajinné archeologii. Oproti klasickým archeologickým metodám zjišťuje vliv osídlení na okolní prostředí podrobněji a komplexněji.", "section_level": 1}], "src_summary": "Palynologie je paleobotanická metoda moderní archeologie. Zaměřuje se na zkoumání tvaru a stavby pylů, a to jak z rostlin fosilních, tak rostlin patřících do geologické současnosti.", "tgt_summary": "孢粉学是一门研究植物孢子和花粉的科学,研究范围包括现代植物和成为微体化石的古代植物的孢子和花粉。由于孢子和花粉个体微小,肉眼难以观察,所以孢粉学的研究始于显微镜发明之后。17世纪40年代,英国植物学家纳希米阿·格鲁通过显微镜对植物的花粉和雄蕊进行观察,得出了花粉是植物繁殖所必须的正确结论。20世纪初,瑞典学者伦纳特·冯·波斯特首次将花粉的研究应用于地质学上,并对花粉进行定量分析。现代花粉学广泛应用于石油勘探、农业、医学保健以及司法破案、植物分类等领域。", "id": 1517878}
{"src_title": "Ferdinand I. Portugalský", "tgt_title": "斐迪南一世 (葡萄牙)", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Ferdinand I. převzal zemi v zanedbaném stavu po svém otci Petrovi I. Portugalském (Krutém), který se do smrti nevzpamatoval z úkladné vraždy své milenky, manželky a matky svých dětí Inés de Castro zorganizované jeho otcem Alfonsem IV. Portugalským.", "section_level": 1}, {"title": "Zákoníky.", "content": "Vydal zákon o neobdělaných pozemcích (Leis das Sesmarias), které určovaly povinnosti vázající se k vlastněné, pronajímané a ladem ležící půdě, které se však nepodařilo naplnit.  Výraznější úspěch zaznamenal „Ferdinandův zákoník“ (Código Fernandino) na podporu námořního obchodu a portugalských rejdařů i loďařů. Lisabon byl v té době svobodný přístav s mnoha zahraničními obchodníky, kteří zajišťovali roční obrat 250 000 – 300 000 tun zboží, a vypravovali lodě jak do Anglie, tak do Itálie.", "section_level": 2}, {"title": "Politická situace.", "content": "Ve spletitých politických vztazích na Iberském poloostrově pokračoval i Ferdinand I. Začal uplatňovat nároky na kastilský trůn po smrti svého bratrance Petra I. Kastilského (Ukrutného), proto uzavřel příměří s aragonským králem Petrem IV. Aragonským, podpořené slibem sňatku s Eleonorou Aragonskou. Zároveň ho podporovali i někteří kastilští šlechtici, kteří neuznávali legitimitu jeho nevlastního bratrance Jindřicha II. Kastilského. Aliance ale zkrachovala a na základě uzavřeného míru z Alcoutimu v roce 1371 došlo nejen k výměně vzájemně dobytých území, ale také mírová smlouva stanovila, že se Ferdinand ožení s Eleonorou Kastilskou, Jindřichovou dcerou. Než se ale stihl oženit, tak se zamiloval do třetí Eleonory – Teles de Menezes, vdané dvorní dámy své sestry, kterou si Ferdinand I. vzal po papežském dispenzu k rozvodu. Což podstatně zhoršilo vztahy nejen s Kastilií, ale způsobilo problémy i na domácí scéně a proti skandálnímu sňatku protestovala například města Tomar či Santarém. Hrozilo také propuknutí celonárodního povstání.  Ferdinand I. však uzavřel spojenectví s anglickým vévodou Janem z Lancasteru, dalším uchazečem o kastilský trůn a společně vyhlásili druhou válku kastilskému králi, která však skončila obléháním Lisabonu, kdy mír musel zajišťovat papežský legát Guido. Ferdinand I. ještě několikrát změnil spojence, jeho války vedly k hospodářskému vyčerpání Portugalska i k přenesení stoleté války na jeho území. Zároveň došlo k navázání užších kontaktů s Anglií, podpořené podepsáním spojenecké smlouvy v roce 1373.  Po smrti Jindřicha II. Kastilského v roce 1379 vyhlásil Ferdinand I. s Janem z Lancasteru poslední válku Kastilii, která byla zakončena mírem z Badajozu (1383). Jedním z výsledků bylo uzavření předsvatební smlouvy pro jeho dvanáctiletou dceru Beatrix s Janem I. Kastilským, kde byla ustanovena dědičkou Portugalského království, pokud by Ferdinand I. zemřel bez mužských potomků. To se stalo půl roku poté a začala dynastická krize, do níž zasahovala i královna - regentka Eleonora se svým milencem.", "section_level": 2}, {"title": "Nástupci.", "content": "Dva možní kandidáti portugalského trůnu byli snoubenec Beatrix Jan I. Kastilský a Ferdinandův nevlastní bratr Jan, velmistr Aviského řádu, nemanželský syn Petra I. Krutého.  Oba Janové spolu začali válčit o trůn, portugalská šlechta stála za regentkou, Jana z Avisu podporovali zejména měšťané, církev a prostý lid,až později se na jeho stranu přidala i šlechta. V dubnu 1385, po vítězství v bitvě u Aljubarroty, se stal portugalským králem Janem I. a založil novou královskou dynastii Avizů. Na počest vítězné bitvy nad svým kastilským protějškem Janem I. nechal vybudovat Klášter Panny Marie Vítězné v Batalze.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ferdinand I. Portugalský (31. října 1345 Coimbra – 22. října 1383 Lisabon) přezdívaný \"Pěkný\" a \"Nevypočitatelný\" byl devátý král Portugalska z burgundské dynastie. Zároveň byl také posledním králem z dynastie Burgundů, jelikož po jeho smrti vymřela dynastie po meči a vlády se ujala její nemanželská větev známá jako dynastie Aviz.", "tgt_summary": "斐迪南一世(1345年-10月31日-1383年-10月22日),第九位葡萄牙和阿尔加维国王(1367年-1383年)。他是葡萄牙国王佩德罗一世次子,母亲是卡斯提尔的康斯坦丝。", "id": 1281337}
{"src_title": "Prožitek blízké smrti", "tgt_title": "瀕死經驗", "src_document": [{"title": "Předpoklady vzniku prožitků blízké smrti.", "content": "Naše mozková aktivita se na elektroencefalografu neprojevuje, náš oběhový a dýchací systém nepracuje. Tento stav nazýváme klinická smrt. Přesto se věří tomu, že prožitek blízkosti smrti může prožít každý člověk různého věku, pohlaví, národnosti, etnika. I když ve většině případů jsou prožitky blízké smrti spojovány s příjemnými pocity, objevují se i popisy pocitů negativních. Olaf Blanke prokázal, že pocit opuštění fyzického těla a vznášení se v prostoru lze vyvolat stimulací mozku elektrodou. Jiné příznaky prožitků blízké smrti mohou mít původ také v podvědomém vnímání podprahových zážitků (\"subliminal message\"), obzvláště z prostředí tradičních a náboženských praktik. V některých nemocnicích USA, Kanady a Spojeného království pokračuje dlouhodobý experiment s pomocí utajených obrázků, jenž může s jistotou potvrdit nebo vyvrátit mystickou podstatu zážitků z klinické smrti. Dosud nebyl zaznamenán pozitivní případ.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "Prvním badatelem zabývajícím se touto tematikou je Raymond Moody, který vystudoval filozofii na University of Virginia, kde získal doktorát (1969), také získal doktorát z psychologie na University of West Georgia, kde se později stal profesorem. V roce 1976 mu byl udělen titul M.D. z Medical College of Georgia. V knize \"Život po životě\" (Life after life), poprvé vydané v roce 1975, uveřejnil zprávu o kvalitativní studii, ve které vyzpovídal 150 lidí, kteří měli tento zážitek. Publikoval dalších jedenáct knih, z nichž poslední se jmenuje \"Doteky věčnosti\" (Glimpses of eternity) a zabývá se v ní „zážitky sdílené smrti“, zážitky, které mají například lidé u lůžka umírajícího. Českým klubem skeptiků SISYFOS mu byla udělena za rok 2010 negativní cena Bludný balvan za pseudovědeckou interpretaci zážitků blízkosti smrti.  Výzkumem prožitků blízké smrti (NDE) se zabývá Division of Perceptual Studies na University of Virginia, založená Ianem Stevensonem, který se proslavil svým výzkumem možností reinkarnace, který je taky jedním z primárních zaměření této divize, stejně jako výzkum prožitků blízké smrti.  Dalším významným badatelem je Jeffrey Long, onkolog, který v knize \"Dôkazy\" o \"živote\" po \"smrti\" publikoval výsledky dosud nejrozsáhlejšího výzkumu od 613 lidí, kteří prožili tento zážitek. Také založil Nadaci na výzkum prožitků blízké smrti (Near Death Experience Research Foundation - NDERF) a její webovou stránku, kde je také dotazník pro lidi s tímto zážitkem a mnoho popsaných prožitků.  Dr. Eben Alexander je dalším vědcem, neurochirurgem, který sám tento zážitek prožil a popsal ho v knize \"Jaký je život po životě.\"\" \"Na tuto knihu napsal svou reakci skeptik Sam Harris.  Dalšími badateli jsou například Paul Perry, Bruce Greyson, Kenneth Ring, Pim van Lommel či Sam Parnia.  Sam Parnia je autorem studie Awareness during resuscitation (AWARE), která se mimo jiné snažila oveřit, zda při zástavě srdce může dojít k ověřitelnému mimotělnímu zážitku. Za tímto účelem byly do místností, ve kterých byla pravděpodobná zástava srdce, umístěny neobvyklé \"terče\" viditelné pouze z vyvýšené pozice. Podobné pokusy proběhly už dříve, ale většinou s nepříliš velkým vzorkem pacientů, který vedl k tomu, že buďto nikdy nedošlo k prožitku blízké smrti s mimotělním zážitkem, nebo se většinou odehrály v místnosti, která nebyla adekvátně vybavena neobvyklými předměty. Stejný problém potkal i studii AWARE, z přibližně 2 tisíc pacientů, kteří utrpěli zástavu srdce, se našel jediný, který měl mimotělní zážitek a byl schopen jej popsat (přes 80% pacientů nepřežilo nebo nemohlo být vyslechnuto, a pouze 9 mělo \"klasický\" prožitek blízké smrti, někteří další popisovali různé, většinou nesourodé prožitky). Tento pacient však byl schopen přesně popsat celý průběh resuscitace i poznat doktory, kteří ho oživovali. Parnia ze studie vyvodil, že vědomí (duše, psyché, já apod.) není zničeno bezprostředně po smrti,alespoň několik minut pokračuje (netvdil, že má důkaz posmrtného života, neboť podle něj může vědomí zmizet \"dodatečně\") a že případ mimotělního zážitku (byť jediný) minimálně dokazuje, že tyto fenomény zasluhují důkladné prozkoumání. V současné době probíhá studie AWARE 2, která má být dokončena v září 2020.  Problematikou prožitku blízké smrti se též zabývá psychiatr českého původu, průkopník transpersonální psychologie profesor Stanislav Grof.", "section_level": 1}, {"title": "Zážitky následující po prožitku blízké smrti.", "content": "Někteří lidé popisují rozsáhlejší prožitek blízké smrti, tvrdí že během něj, nebo bezprostředně po něm se také dostali do nebe, kde se setkali s Ježíšem či Bohem, nebe popisovali jako místo, kde je nedotčená příroda, bez jakýchkoliv známek poškození, například stromy a rostliny dle jejich svědectví nevykazují žádná fyziologická poškození jako usychání, nebo pošlapaná tráva a stejně tak lidé v nebi, bez ohledu na věk a stav ve kterém opustili zemi, mají zdravé a mladé tělo.  Tito lidé také popisují, že v nebi zažili stav, kdy je vše řízeno myšlenkami, například telepatická komunikace (tzv. komunikaci přenosem myšlenek mezi dvěma lidmi, bez nutnosti mluvení) a schopnost zhmotňovat svoje myšlenky, když si například přáli něco (například přemístit se, zohnout se a dokonce vytvářet plnohodnotné hmotné věci tím, že si je pouze představí v mysli nebo na ně pomyslí).  Popisována jsou také nebeská města, s nádhernými budovami pestrých barev a tvarů s oddělenými obytnými zónami, s vlastním domem pro každou duši, které si každá duše upraví podle svých představ. Nebe je dle svědectví těch co prožili blízkost smrti rozděleno do několika úrovní, podle duchovní vyspělosti duší, které tam přicházejí, a podle jejich zájmů. Přičemž měřítkem vyspělosti je především jejich schopnost lásky k druhým. Ti co se vrátili tvrdí, že nejlepší co by se mělo na zemi dělat, je vytvářet nové hodnoty a především, snažit se k druhým chovat co nejlépe.  Nebe je údajně místo, kde se shledávají lidé po smrti a kde mají možnost žít podle svých představ, a pobývají zde mezi svými reinkarnacemi na blíže nespecifikovanou dobu, a po tělesné smrti se sem vrací s novými poznatky a zážitky. Země slouží údajně jako jedna velká škola, kde se duše učí a detaily dalšího života (kým a kde kdo bude) je údajně dokonce možno si podrobně naplánovat a připravit, načež k reinkarnaci dochází po tom co duše svojí další reinkarnací a detaily svého dalšího dalšího života odsouhlasí.  Také procházejí přezkumem života, kdy však nejsou nikým, kromě sebe souzeni, při posuzování jsou komentovány jejich jednotlivé akty a sami mají možnost prožít bolest či štěstí, které udělali druhým, navíc se jim vracejí vzpomínky na minulé životy a mají možnost si je kompletně zpětně prohlédnout, protože každá sekunda jejich života a každá jejich myšlenka i během pozemského života je zaznamenaná. krom toho také mají všichni přístup ke všemu vědění a všichni znají své myšlenky, což však znamená, že v nebi jsou duše těmi, kým doopravdy jsou.", "section_level": 1}, {"title": "Skeptický pohled.", "content": "Podle skeptiků však nejde o nic nepřirozeného ani patologického, ale jen o projev aktivace některých oblastí mozkové kůry, ke které dochází z nejasných důvodů ve chvílích sníženého nebo oslabeného vědomí. Mimotělové zážitky lze totiž vyvolat i uměle stimulací mozkových center elektrickými impulsy, a to v oblasti závitu gyrus angularis, ležícího na hranici pravého spánkového a temenního laloku mozku. Nejde tedy, jak se domnívají esoterici, o potvrzení dualistické koncepce lidského těla fyzického a duchovního, těla a duše, která by mohla existovat nezávisle na těle fyzickém.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prožitek blízké smrti také Zážitek blízké smrti (z anglického \"Near Death Experience - NDE\") je psychologický fenomén osobních zážitků spojených s blížící se smrtí. Obsah a rozsah popisovaných zážitků je široký a individuálně různý, vykazuje však společné schéma, například opuštění vlastního těla, přehrání filmu vlastního života jako návrat do minulosti s detailními vzpomínkami a emocemi, zážitek cesty tunelem k bariéře, bráně, nebo k řece, také setkání s již zemřelými příbuznými. Často bývá popisováno setkání se světelnou bytostí a neverbální komunikace s ní, při kterém bývá prožíván pocit neobyčejně silné lásky. Jsou zaznamenány příběhy ateistů, kteří se po takovém zážitku začnou více zajímat o duchovní aspekty života, náboženství a filozofii. Prožitky blízké smrti jsou pokládány některými věřícími za důkaz existence duše a života po smrti.", "tgt_summary": "濒死经验或临死经验是一种在接近死亡时一些人所经历的现象。这些现象包括灵魂出体、看见天堂或地狱、看见亲人、看见宗教人物或上帝、回顾一生的生活、极度的恐惧、完全的平静、安全感、温暖、彻底的破碎感、一道亮光的出现、甚至看见超我和超时空的东西、以及其他超验的现象。", "id": 1327060}
{"src_title": "Toška", "tgt_title": "新河谷计划", "src_document": [{"title": "Vize.", "content": "Toška je podle egyptské vlády projektem tisíciletí, do dnes pustých oblastí se díky zavlažovacím projektům a obrovským investicím mají v následujících letech přestěhovat miliony lidí. Cílem projektu je přivést prostřednictvím systému kanálů vodu do prolákliny uprostřed pouště a vytvořit nová jezera a města kolem něj. Zdrojem vody je Násirovo jezero a nově vytvořená oblast byla již dříve pojmenována Nové údolí.  Po vybudování systému kanálu pro přivedení vody by mělo vzniknout nové místo pro 3 miliony obyvatel a dva tisíce kilometrů čtverečních úrodné půdy a polí. Nové města s kompletní infrastrukturou a sídlišti s jmény jako Paříž, Revoluce nebo Nový Asuán.", "section_level": 1}, {"title": "Obecně.", "content": "Odhadované náklady na projekt jsou nejméně 70 miliard dolarů a doba realizace 10 let. Hlavním přívodem vody by měl být Sadatův kanál, do kterého je z Násirova jezera čerpána voda přes čerpací stanici.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "S plány na tento projekt již před 50 lety přišel tehdejší prezident Násir, který nechal vybudovat Asuánskou přehradu. V roce 1997 začal Husní Mubárak realizovat další plány a kroky k tomuto projektu.", "section_level": 1}, {"title": "Negativa.", "content": "Jako velmi kontroverzní je zmiňováno odvedení velkého množství vody z Násirova jezera a tudíž i z řeky Nil, na které je závislé 160 milionů Afričanů. Obavy vyvolává růst populace v Súdánu a Egyptě kde by měly během několika desetiletí přibýt desítky milionů obyvatel a voda z Nilu bude o to vzácnější. Navíc je také ve výstavbě několik přehrad na horním toku např. v Súdánu.  Velkým problémem při realizaci tohoto projektu je, že se celý projekt nachází uprostřed Saharské pouště kde jsou extrémní teploty a dochází zde k obrovskému odpařování vody.", "section_level": 1}], "src_summary": "Toška () je projekt egyptské vlády, který si klade za cíl vytvořit obyvatelnou zemi v saharské poušti, má tak být dosaženo přivedením vody z Nilu a vytvoření nových jezer, která by měla vzniknout jižně od oázy Charga. Na tuto oázu se plánuje silniční napojení.", "tgt_summary": "新河谷计划(英语:New Valley Project),又名托西卡计划(;英语:Toshka Project),是埃及政府于1997年实施的一项引水工程。这是一个雄心勃勃的项目,旨在帮助埃及应对其迅速增长的人口。主要是挖掘一条运河,这条运河将把水从纳塞尔水库引到埃及西部的撒哈拉沙漠,直到新河谷省的省会哈里杰。这个计划将在2020年完成,预计增加埃及10%的耕地,但这个似乎很难完成。根本问题在于西部沙漠的高盐度和在该地区的地下蓄水层是灌溉项目的障碍,引入的水容易被沙子吸收。目前仅在2012年完成了先期工程——谢赫·塞义德运河。近年来由于埃及局势动荡,使得该计划终止了。", "id": 1584145}
{"src_title": "Sa'dí", "tgt_title": "萨迪·设拉兹", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Sa'dí pocházel ze vzdělanecké rodiny. Otce ztratil sice již v raném věku, ale díky dvorské nadaci mohl pokračovat ve studiu, nejprve v Šírázu a pak na proslulé islámské koleji al-Nizámija v Bagdádu, kde získal vysoké vzdělání. Poté hodně cestoval (pravděpodobně jako prostý poutník) po Předním východě a Malé Asie, navštívil Mekku, Medínu i Jeruzalém a byl až v Egyptě. Kolem roku 1260 se vrátil do rodného Šírázu, kde žil jako súfí (mystik). Zemřel jako vážený a všemi ctěný muž. Jeho hrob, dnes mauzoleum, je významným poutním místem.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Sa'dího tvorba je žánrově velmi pestrá. Již od mládí psal lyriku, a to panegyrické (oslavné) kasídy, eroticko-mystické ghazaly, veršované aforismy a čtyřverší (ruba'í) s filozofickou, mystickou i erotickou tematikou. Připisují se mu rovněž traktáty v rýmované próze. Světovou proslulost však získal svými dvěma didaktickými díly, které napsal jako zralý muž, rýmovaným veršem napsaný \"Bústán\" (1257, Ovocný sad) a v rýmované próze vytvořený \"Gulistán\" (1258, Růžový sad).  \"Bústán\" obsahuje příběhy ze života slavných postav perské i islámské historie, ale také vyprávění o lidech, které Sa'dí pravděpodobně potkal na svých cestách. Dílo, napsané s básnickým vtipem, laskavým humorem a rafinovaně prostým stylem, oslavuje moudrost, snášenlivost, zbožnost a učenost a přineslo autorovi mimořádnou popularitu, která ještě vzrostla po napsání \"Gulistánu\".  \"Gulistán\" je složen z kratších, často anekdotických vyprávění seřazených do tematických kapitol. Příběhy jsou prodchnuty tolerancí a láskou k chybujícím lidem a každý z nich končí veršovanou pointou, obsahující poučení či filozofickou úvahu. To vše učinilo z \"Gulistánu\" jedno z nejčtenějších děl perské literatury a jde také o první perské dílo přeložené do evropského jazyka (v 17. století do francouzštiny a do latiny).", "section_level": 1}], "src_summary": "Šejch Abú Abdilláh Mušarifuddín ben Muslih Širází, známý jako Sa'dí, persky سعدی, (kolem 1210, Šíráz – kolem 1291, tamtéž) byl perský středověký básník, mistr didaktické poezie.", "tgt_summary": "萨迪·设拉兹,Abū-Muhammad Muslih al-Dīn bin Abdallāh Shīrāzī(),笔名为萨迪(),是中世纪波斯主要的诗人之一。他不仅在波斯语诸国享有盛誉,在西方国家也闻名遐迩。他因扎实的写作功底和深邃的社会和道德思想闻名。", "id": 685410}
{"src_title": "Alfons V. Portugalský", "tgt_title": "阿方索五世 (葡萄牙)", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Narodil se jako syn portugalského krále Duarta I. a jeho manželky Eleonory Aragonské, dcery Ferdinanda I. Aragonského a Eleonory z Alburquerque. Malémi infantovi se dostalo vynikající výchovy a vzdělání, z čehož zřejmě pramenila jeho pozdější náklonnost k vědám. Na portugalský trůn nastoupil ve věku pouhých šesti let po smrti svého otce, jenž zemřel 13. září roku 1438 na mor. Pro nízký věk nemohl vládnout sám a regentem měla být jeho matka, královna-vdova Eleonora Aragonská, po vzpouře měšťanů však se jím stal Alfonsův strýc, infant Petr z Coimbry, mladší bratr Eduarda I. Ten měl podporu měšťanů, především lisabonských cechů, jež ho chtěly prohlásit králem. Regent záhy ovládl mladého panovníka a stal se nejmocnějším mužem v království. Stavěl se proti další námořní expanzi Portugalců. Po dosažení plnoletosti Alfons Petra odstavil od vlády a rozhodl se využít pomoc dalších dvou bratří svého otce, Jindřicha Mořeplavce, knížete z Viseu, a Alfonse, knížete z Braganzy. Obě knížata reprezentovala názory odlišné od Petrových. Jindřich byl stoupencem výprav do Maroka a námořních výprav do Afriky, Alfons zase chtěl, aby se koruna opět opřela o šlechtu a nestavěla proti ní měšťanstvo. Z toho důvodu se rozhodli odstavit Petra, který byl posléze zabit v bitvě u Alfarrobeira v květnu roku 1449. Od té doby započala samostatná Alfonsova vláda. Realizoval ideje svých strýců a nejenže se angažoval ve válce v Africe, ale také smířil dvůr s řadou šlechtických rodů, které ztratily přízeň za vlády jeho děda Jana I. Dobrého.", "section_level": 2}, {"title": "Války v Africe.", "content": "Když v roce 1453 Turci dobyli Konstantinopol, vyzval papež Mikuláš V. evropské monarchy ke křížové výpravě proti nevěřícím. Časy křížových výprav však již skončily a ochotných bylo málo. Jedním z nemnoha byl i portugalský král, který se zavázal vypravit 12 000 žoldnéřů a bojovat se Saracény. Když se v důsledku papežovy smrti ukázalo, že kruciáta na východ nevyrazí, Alfons se rozhodl shromážděné vojsko a prostředky využít v Africe. Králova výprava byla úspěšná, jeho vojska dobyla roku 1458 Al-Kasr-as-Saghir. Další výprava měla méně štěstí, neboť v roce 1463 nezdolala hradby Tangeru. V roce 1471 byla uspořádána nová výprava, jejímž cílem bylo dobytí Arzily a Tangeru; ten tentokrát skutečně padl. Díky těmto výpravám získal Alfons svůj přídomek \"Africký\" a on toho roku 1471 rozšířil svou titulaturu, jež od té doby zněla \"král Portugalska a Algarve po té i oné straně Afriky\". Alfonsovy zásluhy byly již dříve oceněny papežem Mikulášem V., který v roce 1455 vydal bulu \"Romanus pontifex\", v níž přiznával portugalskému králi a infantovi Jindřichovi a jejich potomkům právo dobývání nových území v Africe, války s nevěřícími a monopol na obchod, a těm, kdož by Portugalsku hatili jeho konání, hrozil exkomunikací. Po smrti strýce Jindřicha se Alfons V. nějaký čas osobně zajímal o výpravy portugalských mořeplavců do Afriky. Za jeho vlády dopluli na Kapverdy (1456) a do Guinejského zálivu a zabrali ostrov Bioko (Fernando Pó).", "section_level": 2}, {"title": "Konflikt s Kastilií.", "content": "V závěrečném období vlády Alfonse V. vznikl konflikt s Kastilií, kvůli kterému zanedbával jiné záležitosti včetně geografických objevů. Po smrti Alfonsova zetě, kastilského krále Jindřicha IV. v roce 1474 se Alfons aktivně vložil do boje o trůn sousedícího království. Již dříve se ucházel se o ruku mladší sestry zemřelého krále, princezny Isabely, když však tyto plány padly, oženil se s Jindřichovou dcerou Janou la Beltraneja a opět se ucházel o kastilský trůn. Napadl Kastilii, využiv podpory řady mocných kastilských šlechtických rodů. Prohrál však v roce 1476 bitvu u řeky Toro s hlavní konkurentkou Isabelou Kastilskou, která měla podporu drobné šlechty a nižších vrstev společnosti. Po této bitvě Alfonsovi přívrženci přešli na stranu Isabely a jejího manžela Ferdinanda Aragonského. K normalizaci poměrů v Kastilii došlo v roce 1479, kdy byla podepsána mírová dohoda v Alcáçovas, v níž výměnou za rezignaci na kastilskou korunu získal portugalský král důležité koncese a obchodní privilegia v Africe.", "section_level": 2}, {"title": "Konec vlády.", "content": "Třebaže již roku 1477 Alfons V. předal vládu svému synovi, fakticky vládli oba. Formálně se jeho syn Jan zabýval portugalskou zámořskou expanzí. Poslední léta života Alfons V. zasvětil vědě a kultuře, zabývajíc se literaturou; jako první panovník založil v Portugalsku knihovnu se sídlem v Coimbře. Zemřel podobně jako jeho otec na mor za epidemie v roce 1481 ve svém rodišti - v Sintře.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Byl dvakráte ženat. 6. května roku 1447, ve věku patnácti let se oženil se svou sestřenicí Isabelou z Coimbry (1432-2. prosince 1455), dcerou svého regenta Petra z Coimbry, mladšího bratra svého otce. Z manželství se narodily tři děti, dva synové a dcera, první syn však zemřel krátce po narození:  30. května 1475 se oženil s kastilskou infantkou Janou la Beltraneją (1462–1530), svou neteří (dcerou své mladší sestry Jany Portugalské a jejího manžela, kastilského krále Jindřicha IV.). Manželství, z nějž nevzešli žádní potomci, bylo papežem Sixtem IV. z důvodu blízkého příbuzenství anulováno.  Ze vztahu s Marií Álvares de Carvalho měl ještě nemanželského syna Álvaro Soarese de Carvalho (ok. 1467–1557).", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfons V. Portugalský zvaný \"Africký (el Africano)\" (15. ledna 1432, Sintra, Portugalsko - 29. srpen 1481, tamtéž) byl dvanáctý portugalský král, panující od roku 1438 do své smrti. Pocházel z dynastie Avizů.", "tgt_summary": "(非洲的)阿方索五世(Afonso V o Africano,1432年-1月15日-1481年-8月28日),阿维什王朝的葡萄牙国王(1438年~1481年在位)。", "id": 2127307}
{"src_title": "Michael Massimino", "tgt_title": "邁克爾·馬西莫諾", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání a výcvik.", "content": "Po absolvování střední školy (H. Frank Carey High School, Franklin Square, New York) získal v roce 1984 bakalářský titul na Kolumbijské univerzitě (Columbia University). Ve studiu pokračoval na Massachusettském technologickém institutu, kde v roce 1990 obdržel titul inženýra v oboru strojírenství a v roce 1992 zde obhájil svou doktorskou práci.  V letech 1984 – 1986 pracoval pro firmu IBM jako systémový inženýr. Začal se zabývat řízením robotických systémů, od roku 1987 začal spolupracovat na projektech NASA. Po dokončení studií v roce 1992 začal pracovat v McDonnell Douglas v Houstonu v Texasu jako výzkumný inženýr, pracoval na vývoji ovládání manipulačního ramene raketoplánu RMS. Od roku 1995 vyučoval systémové inženýrství na Georgia Institute of Technology. V současné době vyučuje na Rice University a na univerzitě v Georgii.  V květnu 1996 byl vybrán jako kandidát na astronauta, absolvoval dvouletý základní výcvik a získal kvalifikaci letový specialista.", "section_level": 2}, {"title": "Astronaut.", "content": "Poprvé se na oběžnou dráhu Země dostal v roce 2002, kdy se zúčastnil servisní mise STS-109 k Hubbleovu vesmírnému dalekohledu (HST). Start raketoplánu Columbia proběhl 1. března 2002. Po zachycení teleskopu proběhly čtyři výstupy do vesmíru, při kterých proběhly opravy a výměny dílů dalekohledu. Michael Massimino se zúčastnil dvou výstupů v celkové délce 14 hodin a 46 minut. Raketoplán přistál na Kennedyho vesmírném středisku (KSC) 12. března 2002.  Své zkušenosti z předchozí mise využil i při další servisní výpravě k HST, která se uskutečnila v roce 2009. Raketoplán Atlantis odstartoval k misi STS-125 z mysu Canaveral 11. května 2009. Teleskop se pohybuje na oběžné dráze ve výšce 560 km, když se raketoplán k němu přiblížil, byl HST vtažen do nákladového prostoru Atlantis. Během pěti výstupů do vesmíru, z nichž se Massimino zúčastnil dvou (celkem 15 hodin a 58 minut), byly u Hubbleova teleskopu vyměněny všechny gyroskopy, opravena tepelná izolace a rozšířena funkčnost pro pozorování vesmíru. Let trval 12 dní a 21 hodin a raketoplán přistál v KSC 24. května 2009.  Michael Massimino působí v řídícím středisku letů jako komunikační důstojník (CAPCOM), komunikuje s kosmonauty na oběžné dráze.", "section_level": 2}, {"title": "Massimino v kultuře.", "content": "Massimino hrál v několika epizodách seriálu Teorie velkého třesku (15. epizoda 5. série Následky hypotetické katastrofy a 24. epizoda Reflexe odpočtu) sám sebe. Společně s postavou Howarda Wolowitze a Dmitrije, ruského kosmonauta, tvoří posádku ISS.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michael James Massimino (* 19. srpna 1962, New York, USA) je americký astronaut italského původu. V letech 2002 a 2009 se zúčastnil servisních misí k Hubbleovu vesmírnému dalekohledu jako letový specialista. Ve vesmíru strávil více než 23 dní.", "tgt_summary": "迈克尔·马西莫诺(英语:Michael J. Massimino,1962年-8月19日)是一名美国工程师和美国太空总署宇航员,执行过两次维护哈伯太空望远镜的航天任务。其中包括著名的STS-125,即哈勃望远镜最后一次的维修任务。", "id": 2754427}
{"src_title": "Jírovec", "tgt_title": "七叶树属", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jírovce jsou opadavé stromy nebo řidčeji keře. Zimní pupeny jsou velké, u některých druhů pryskyřičnatě lepkavé, kryté několika řadami střechovitě se překrývajících šupin. Listy jsou dlanitě složené, skládající se z 5 až 11 na okraji pilovitých nebo vroubkovaných lístků. Květy jsou nezřídka velké a nápadné, uspořádané ve válcovitých nebo kuželovitých thyrsech. Kališní lístky jsou srostlé do válcovité nebo zvonkovité trubky. Korunní lístky jsou často nestejné, na bázi nehetnaté. Semeník je přisedlý, bez gynoforu, nesoucí dlouhou, štíhlou čnělku, zakončenou zploštěle kulovitou bliznou. Plodem je zploštěle kulovitá až hruškovitá tobolka. Plody jsou často jednosemenné, na povrchu nejčastěji hladké, řidčeji bradavčité nebo ostnité. Semena dosahují velikosti 2 až 7 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod jírovec zahrnuje 12 druhů. Je rozšířen v Evropě, Asii a Severní Americe. Největší počet (celkem 7) druhů roste v Severní Americe. Jsou svým výskytem omezeny na východní polovinu kontinentu s výjimkou druhu \"Aesculus parryii\", který se vyskytuje v severozápadním Mexiku. V USA se vyskytuje také několik přirozených kříženců. Největší areál v Severní Americe má jírovec lysý, který také zasahuje nejseverněji (jako jediný druh i do Kanady). V Asii rostou celkem 4 druhy. Největší areál má druh \"Aesculus assamica\", rozšířený od Číny a severovýchodní Indie po severní Vietnam. Vyskytuje se především v tropických a subtropických monzunových lesích. Jírovec čínský je endemit Číny, jírovec indický je endemit severozápadního Himálaje, jírovec japonský je endemitem Japonska. V Evropě roste jediný druh, který je endemitem Balkánu a představuje zde třetihorní relikt.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy jírovce maďalu poskytují hojný pyl a nektar četnému hmyzu, zejména včelám. Na bázi každého korunního lístku je žlutá skvrna, která po opylení květu mění barvu na červenou. Pyl tohoto stromu se však šíří nejen prostřednictvím hmyzu, ale i větrem.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Jírovec (\"Aesculus\"), lidově též kaštan, je rod rostlin z čeledi mýdelníkovité. Zahrnuje 12 druhů a je rozšířen v Evropě, Asii a Severní Americe. V Evropě, konkrétně na Balkáně, je původní jediný druh – jírovec maďal (\"Aesculus hippocastanum\"), v ČR hojně pěstovaný v řadě kultivarů.", "tgt_summary": "七叶树属包括20-25种生长在北半球温带地区的落叶树或灌木。其中有7-10种是原生于北美洲的,有13-15种是原生于欧亚大陆的。七叶树属原来是单独的一个科,后来根据基因判断,和槭树科一起合并到无患子科内,但有的学者认为它们都是独立起源的,应该分成单独的科。", "id": 2580009}
{"src_title": "Plivu na tvůj hrob", "tgt_title": "我唾棄你的墳墓", "src_document": [{"title": "Produkce.", "content": "Chata, kterou si pronajala představitelka \"Jennifer Hillsové\" a exteriéry okolí s řekou a benzínovou pumpou byly natáčeny na lokacích Kentu v americkém státě Connecticut. Chata, ve které vznikla většina interiérů, byla majetkem režisérova přítele a kameramana Nouriho Haviva.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Oficiální název \"Day of the Woman\" (Den ženy) byl pro obnovené rozšířené uvedení do kin v roce 1980 změněn na \"I Spit on Your Grave\" (Plivu na tvůj hrob), přestože se režiséru Meiru Zarchimu nelíbil.", "section_level": 1}, {"title": "Distribuce.", "content": "Camille Keatonová, praneteř Bustera Keatona, obdržela za roli \"Jennifer Hilllsové\" ocenění pro nejlepší herecký výkon na Mezinárodním katalánském filmovém festivalu v roce 1978.  Zarchi několikrát snímek nabídl do distribuce \"Motion Picture Association of America\". Pokaždé došlo k jeho odmítnutí pro přílišné násilí, aniž byly specifikovány stopáže, které měly být závadné. V roce 1980 thriller nově sestříhal, ale opět s výsledným odmítnutím.  Zarchi tak distribuoval snímek sám, několikrát jej promítl ve venkovských autokinech. Roku 1980 získal pro uvedení distribuční síť Jerry Gross Organization, a to s podmínkou přejmenování dle jejího výběru.", "section_level": 1}, {"title": "Cenzura a zákaz.", "content": "Mnoho států včetně Irska, Norska, Islandu a Spolkové republiky Německo thriller zakázala, s odůvodněním nevhodné „oslavy násilí na ženě“. Kanada nejdříve uplatnila také zákaz, v 90. letech však přenesla rozhodnutí případného uvedení na provincie. Od roku 1998 tak Manitoba, Nové Skotsko a Québec distribuci povolily.  Cenzurovaná americká verze byla uvedena v roce 1982 na australském trhu, jako nepřístupná do 18 let. Roku 1987 pak neuspěla žádost na jeho zákaz. V prodeji snímek zůstal až do roku 1997, kdy došlo se zavedením nových opatření k jeho stažení. V roce 2004 byl prodej nesetříhané verze obnoven. Soudní rozhodnutí uvedlo, že kastrace není druhem sexuálního násilí.  Ve Spojeném království byl snímek zařazen do kategorie tzv. „nechutné kinematografie“ (video nasty), jejíž obsah směl být na počátku 80. let distribuován pouze na videokazetách. Až do roku 2001 pak setrval na seznamu zakazující veřejné uvedení. Od tohoto data je značně sestříhaná verze uváděna s klasifikací přístupné od 18 let. Britská verze byla v roce 2001 také vydána prostřednictvím DVD na Novém Zélandu, opět od 18 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plivu na tvůj hrob, anglicky: Day of the Woman, známý pod distribučním titulem I Spit on Your Grave, je kontroverzní nezávislý film z kategorie rape and revenge. Jedná se o kanadský psychologický thriller režiséra, producenta a scenáristy Meira Zarchiho.", "tgt_summary": "《我唾弃你的坟墓》(英语:\"I Spit on Your Grave\",前称作英语:\"Day of the Woman\")是一部1978年美国强暴和复仇电影题材的剥削恐怖片,由迈尔·扎奇执导、监制、编剧和剪辑,卡蜜儿·基顿主演。故事描述曼哈顿作家珍妮佛·希尔斯在一个河边小屋度过自己的暑假,但她却遭到四名男性轮奸而使自己决定踏上复仇之路。该片起初于1978年11月22日以有限上映的方式在美国发行,后于1980年起才广泛上映。", "id": 789339}
{"src_title": "Mezistátní most", "tgt_title": "州际公路桥", "src_document": [{"title": "První most.", "content": "Most byl postaven, aby nahradil přeplněný systém trajektů, který provozovala společnost \"Pacific Railway, Light and Power Company\". Stavba začala v březnu 1915, následoval prodej cenných papírů. První most byl otevřen 14. února 1917 za 1,75 milionu amerických dolarů, což uhradily okresy Clark ve Washingtonu, který zaplatil půl milionu, a Multnomah v Oregonu, který uvolnil jeden a čtvrt milionu. První most má celkem třináct oblouků, z nichž tři měří 84 metrů a zbylých deset měří 81 metrů. Jeden z delších oblouků je zvedací, což umožňuje lodím proplout pod mostem. Původní silnice byla téměř dvanáct metrů široká a měla jeden a půl metrů široký chodník. Byl to první silniční most mezi Washingtonem a Oregonem, který překračoval nějakou řeku. Původně se jednalo o mýtný most, jehož mýtné činilo pět centů za osobu. V roce 1929 ho ale státy Washington a Oregon koupily od okresů Clark a Multnomah a mýtné zrušily.  Až do roku 1940 na mostě jezdily tramvaje, které jezdily po kolejové splítce, jelikož tramvaje z Vancouveru používaly normální rozchod, zatímco portlandské tramvaje byly úzkorozchodné. Před postavením mostu už existovala v Portlandu tramvajová linka do Vancouveru, která ale končila na Haydenově ostrově, kde museli cestující přestoupit na trajekt, který vlastnil portlandský dopravní podnik. Tramvaje na mostě přestaly jezdit v září 1940.", "section_level": 1}, {"title": "Vylepšení.", "content": "V roce 1958 proběhlo 14,5 milionu dolarů drahé vylepšení, které vytvořilo na jih směřující most a zdvojnásobilo kapacitu mostu. Byl postaven s hrbem, který poskytuje 22 metrů dlouhou mezeru a minimalizuje otevírání mostu. Poté co byl otevřen, byl ten starý uzavřen, aby zde byl postaven odpovídající hrb. Když byly oba mosty v roce 1960 opět otevřeny, mýtné bylo opět zavedeno na dvacet dolarů za osobní automobily, čtyřicet dolarů za lehké nákladní automobily a šedesát dolarů za těžké nákladní automobily a autobusy. V roce 1966 bylo mýtné opět zrušeno, jelikož byly výdaje na vylepšení splaceny.  V roce 1990 bylo dokončeno další vylepšení, které stálo tři miliony dolarů a zahrnovalo rekonstrukce výtahových kabelů, vyrovnávacích spár a také předláždění povrchu. Dieselgenerátor, který pohání výtah, byl nahrazen v roce 1995 za cenu 150 tisíc dolarů. V roce 1999 byl most za 17 milionů dolarů nově nabarven. Téměř jedenáct milionů dolarů drahé elektrické vylepšení bylo dokončeno v květnu 2005.  Most je 1 078 dlouhý a jeho hlavní oblouk má délku 162 metrů. Vertikální výtah poskytuje při plném otevření 53,6 metru širokou mezeru pro proplouvající lodě. Výtah se otevírá deset až dvacetkrát za měsíc a každé otevření trvá deset minut.  Řidiče varují před otevřením výtahu signály už několik kilometrů předem. Kvůli této překážce je most hlavním kandidátem Federální administrace dálnic na nahrazení. Proplutí obchodních lodí jsou naplánovaná tak, aby se vyhnula dopravní špičce.  V roce 2001 přejelo přes most denně 120 tisíc vozidel, včetně deseti tisíc kamionů. Most je úplně zaplněn čtyři hodiny denně.  Most je často ucpán a to jak na dálnici, tak na řece. Ministerstva dopravy obou států nyní společně studují, jak co nejvýhodněji most nahradit. Původně byla plánovaná cena nahrazení 2 miliardy dolarů, později se ale vyšplhala až na 4,2 miliardy dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Nahrazení.", "content": "Nahrazení komplikuje železniční zvedací most, který překonává řeku Columbii blízko po proudu a omezuje umístění lodní trasy, a také příjezdové cesty k Portlandskému mezinárodnímu letišti a Pearsonovu letišti ve Vancouveru, které omezují výšku jakékoli nové konstrukce. Někteří navrhovali nahrazení mostu na jiném místě. Původně bylo vymyšleno 12 plánů, jak zlepšit a zvětšit přejezd mezistátní dálnice Interstate 5 přes Columbii. V roce 2006 byly zvoleny čtyři původní plány a pátá alternativa, která by ponechala situaci v nynější podobě. Problémem se blíže zabývá projekt Columbia River Crossing, na kterém pracuje šest agentur, které si daly za cíl vyměnit nynější most dálnice I-5 a také prodloužit dráhu rychlodrážních tramvají k vysoké škole Clark College.  Také je na stole debata, zda by měl most zahrnovat rychlodrážní tramvaje Metropolitan Area Express (MAX), expresní autobusy, nebo rychlou městskou autobusovou dopravu. Starosta Vancouveru Royce Pollard uvedl, že pokud nebudou koleje rychlodrážních tramvají MAX zavedeny do centra Vancouveru, nemá důvod projekt podpořit. V prosinci 2007 se zapojil také guvernér Oregonu, Ted Kulongoski, který podpořil plán na výstavbu nového mostu.  V roce 2008 stoupla cena paliva a také náklady na nový most, a tak začalo mnoho obyvatel oblasti pochybovat, jestli má nový most takovou cenu. K tomu se přidali obyvatelé oregonského břehu řeky Columbie, kteří mají strach, že by dvanáctipruhový most do Vancouveru podpořil roztažení předměstí po severním břehu řeky. Další obavy jsou, že iniciativa Columbia River Crossing nedokázala dobře prozkoumat dopady na životní prostředí, především poškození dodávky pitné vody do okresu Clark (Washington), ohrožení vzácného rybího prostředí v řece a znečištění vzduchu v severních předměstích Portlandu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezistátní most (\"angl. Interstate Bridge\") je pár téměř identických ocelových zvedacích příhradových mostů, které přenáší mezistátní dálnici Interstate 5 přes řeku Columbii mezi Portlandem v Oregonu a Vancouverem ve státě Washington. První most byl otevřen pro provoz v roce 1917, jeho na jih směřující dvojník ho doplnil v roce 1958. Statistiky z roku 2008 uvádějí, že ho použilo v průměru 121 400 vozidel denně. Zelená konstrukce, která je 1 067 metrů dlouhá, přenáší přes řeku tři pruhy každým směrem. V roce 1982 byl most přidán do národního rejstříku historických míst pod názvem \"Dálniční most mezi Portlandem a Vancouverem\".", "tgt_summary": "州际公路桥(英语:Interstate Bridge,又称为哥伦比亚河州际公路桥,英语: Columbia River Interstate Bridge,I-5桥, I-5 Bridge,波特兰-温哥华州际公路桥,Portland-Vancouver Interstate Bridge,温哥华-波特兰大桥,Portland-Vancouver Bridge)是美国的一对几乎垂直升降桁架桥,是5号州际公路跨过哥伦比亚河的通道,连接了华盛顿州温哥华和俄勒冈州波特兰。旧桥修建于1917年,新桥修建于1958年,目前都为单向通行。", "id": 1738237}
{"src_title": "Musée Grévin", "tgt_title": "巴黎格雷万蜡像馆", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Až do 17. století bylo obvyklé snímat členům královské rodiny posmrtné voskové masky. Tyto masky byly vystaveny v 18. století v Palais Royal. Výstavu připravil švýcarský lékař Philippe Mathé-Curtz (1737–1794), kterému pomáhala jeho neteř Marie Tussaud. Ta během Francouzské revoluce snímala otisky Marata, Robespierra či královského páru. Po smrti svého strýce se přestěhovala do Londýna, kde založila známé muzeum.  Nápad na tvorbu masek významných osobností, o kterých se píše v novinách, vzešel v roce 1881 od Arthura Meyera, ředitele deníku \"Le Gaulois\". Obrátil se proto na sochaře, karikaturistu a tvůrce divadelních kostýmů Alfreda Grévina (1827–1892).  Muzeum bylo otevřeno 5. června 1882 a mělo značný úspěch. V roce 1883 investoval do rozvoje muzea finančník Thomas Gabriel, který financoval rovněž stavbu Eiffelovy věže a Théâtre des Champs-Élysées.  Muzeum v Paříži je díky svému interiéru též zapsáno na seznamu historických památek.Vystavuje kolem 450 voskových figurín významných osobností a rovněž představuje scény z dějin Francie (zajetí Ludvíka XVI. v Templu, Johanku z Arku na hranici, Bartolomějskou noc), z dějin a života Paříže a významné okamžiky 20. století jako první kroky člověka na Měsíci nebo pád Berlínské zdi.  Muzea Grévin nejsou pouze výstavní prostory, ale jsou to i kulturní stánky, kde se konají divadelní představení, koncerty,benefice, autogramiády, konference či večírky.", "section_level": 1}, {"title": "Prohlídka.", "content": "Návštěvní okruh prochází vždy několika tematicky zaměřenými sály, které netvoří pouhé fotostěny, ale naopak je kladen důraz na autentičnost prostředí, rekvizit a díky moderním technologiím i na světelné a zvukové dokreslení atmosféry doby, v níž daná osobnost žila nebo žije. Díky tomuto originálnímu způsobu představování figurín jsou dnes muzea Grévin hodnocena jako klenotnice lidské kultury, živé svědomí nebo živé umění. Přínos muzeí Grévin spočívá také v jejich edukačně-zábavném pojetí. Jsou proto také hojně navštěvována školními skupinami ale rovněž širokou veřejností, která oceňuje zejména atraktivnost a interaktivitu expozic.  V Paříži se jedná například o:", "section_level": 1}, {"title": "Pobočky muzea.", "content": "V roce 1966 vzniklo plovoucí Musée Grévin na člunu, který plul vodními kanály na severu Francie, v Belgii a Nizozemsku. Existovalo do počátku 70. let. V 70. až 90. letech muzeum otevřelo pobočky v Lurdech (1974), Dijonu a Tours (1984), La Rochelle (1989), Mont-Saint-Michel (1991), Saint-Jean-de-Luz a Salon-de-Provence (1992). V roce 1999, kdy muzeum změnilo vlastníka, nový majitel některé pobočky odprodal a ponechal pouze muzea v Lurdech, Mont-Saint-Michel a Salon-de-Provence.  V roce 1981 muzeum otevřelo pobočku přímo v Paříži v obchodním centru Forum des Halles s 20 animovanými a zvukovými panely na téma Paříž v Belle Époque. Muzeum však bylo kvůli prodělečnosti uzavřeno v roce 1996.  Nakonec se tyto další expozice ve Francii přesunuly do původní budovy v Paříži a začalo se pracovat na zahraniční expanzi značky Grévin.  V roce 2013 došlo k otevření \"Musée Grévin Montréal\", což byl první krok k mezinárodnímu rozšíření slavné značky. Pro vytvoření celé koncepce muzea a expozice byli přizváni ti absolutně nejlepší odborníci z Francie a Québecu. Celkové původní navržení designu bylo obohaceno o interaktivní a smyslové prožitky, představeno bylo 120 figurín lokálních a mezinárodních osobností a celebrit, od hvězd časů minulých po dnešní celebrity pohybující se na divadelních prknech nebo filmovém platně. Byl stvořen snový svět „nemožných“ setkání, která má možnost prožít každý návštěvník Grévin.  1. května 2014 otevřelo své brány \"Musée Grévin Praha\", které ve třech patrech o celkové rozloze 3000 m2 podlahové plochy nabízí návštěvníkům necelou stovku domácích, ale i světových osobností a celebrit. České osobnosti zastupují například prezident Václav Havel, nezkrotný atlet a běžec Emil Zátopek, zpěváci Karel Gott, Lucie Bílá, Helena Vondráčková nebo spisovatel Karel Čapek. Dne 6. března 2018 však bylo kvůli opakovaným hospodářským ztrátám uzavřeno. Od poloviny května 2018 opět otevřelo muzeum voskových figurín Grévin Praha své brány. V původním stavu ho však bude možné vidět pouze na čtyři měsíce. Po chystané krátké rekonstrukci vznikne v Praze nová kulturní atrakce, tentokrát čokoládová. Ale nezmizí ani oblíbené voskové celebrity. Nově přetvořený prostor Baťovy funkcionalistické budovy v Celetné ulici mezi Staroměstským náměstím a Prašnou branou nabídne hned tři nové expozice, které budou mít společného jmenovatele - čokoládu.  V roce 2015 bylo otevřeno čtvrté muzeum Grévin a to v Soulu.", "section_level": 1}, {"title": "Académie Grévin.", "content": "Od roku 2001 existuje tzv. Grévinova akademie, která má 11 členů, většinou novinářů, kteří rozhodují o tom, které osobnosti bude v muzeu vytvořena její vosková socha.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Výběr ze stovek osobností vystavených v muzeích Grévin:", "section_level": 1}], "src_summary": "Musée Grévin je muzeum voskových figurín, které sídlí v Paříži v 9. obvodu na Boulevardu Montmartre č. 10. Další pobočky muzea Grévin jsou v Montréalu a Soulu. Pobočka muzea Grévin se nachází i v Praze muzeum však bylo původními vlastníky uzavřeno kvůli finančním problémům. 18.5.2018 však bylo opět otevřeno novým vlastníkem. Za přibližně 4 měsíce by se mělo předělávat a měly by zde být nové expozice a nový vlastník zde plánuje otevřít muzeum čokolády. Voskové figuríny mají zůstat také.", "tgt_summary": "巴黎格雷万蜡像馆的创立来源于18世纪末,当时法国著名的《高卢日报》的创办人阿赫蒂赫·梅耶(Arthur Meyer)的一个新鲜古怪的念头:他想让他的报纸头版上的人物从只有文字的二维平面中走出来,走到现实的三维立体空间中,使他的读者们能够看到真实立体的人物。由于当时摄影技术还没有被报纸刊物等媒体采用,他就计划创建一个蜡像馆,使人们能够在那里看到当时那些著名的时事人物。", "id": 342641}
{"src_title": "John Pierpont Morgan", "tgt_title": "约翰·皮尔庞特·摩根", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v rodině obchodníka a bankéře Junia Spencera Morgana a jeho manželky Juliet Pierpontové. Roku 1854 se s celou rodinou přestěhovali do Anglie, kde jeho otec dostal obchodní nabídku stát se společníkem banky George Peabodyho. John Pierpont vystudoval střední školu v Bostonu a později univerzitu v německém Göttingenu. Po studiích se vrátil roku 1857 zpět do Spojených států, kde v New Yorku započal svoji kariéru bankéře.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Již tři roky po rozjetí své kariéry otevřel vlastní banku J.Pierpont Morgan & Company, které spolupracovala s britskou bankou vedenou jeho otcem. Během americké občanské války nastala expanze jeho společnosti, při které získal mnoho průmyslových podniků a zbohatl na válečných transakcích. Velmi se zajímal o železniční dopravu a investoval do ní mnoho peněz, které se mu se ziskem vrátily. V roce 1890 umírá jeho otec a J.P.Morgan přebírá jeho společnost v Anglii. O pět let později obě banky slučuje do jediné, která nese název J.P.Morgan & Co. Sídlo této banky bylo na Wall Street v New York City. Ve stejném roce, v době krize vlády z velkého obchodního deficitu a odlivu fyzického zlata ze země, vládě Spojených států poskytnul půjčku a tím ji de facto finančně vykoupil z bankrotu.  Roku 1907 mělo americké bankovnictví veliké problémy, avšak díky Morganovi a jeho finančním injekcím, které zachránily mnoho bankovních společností a finančních organizací, k pádu nedošlo.  V polovině února roku 1913 se Morgan vydal na cestu do Egypta. Kvůli nevolnosti však musel zastavit v Římě, kde 31. března 1913 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Dědictví potomkům.", "content": "Manželce a čtyřem dětem zanechal 68,3 milionu dolarů a cenné papíry mnoha společností. Po Morganově smrti společnost převzal jeho syn John, který stál v jejím čele až do roku 1943. Během první světové války banka vydala velké množství úvěrů americké vládě a spojeneckým zemím. Svůj kapitál tak navýšila na půl miliardy dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Současná JPMorgan.", "content": "Roku 2008 JPMorgan převzala dvě americké krachující banky Bear Stearns a Washington Mutual. Celková hodnota aktiv této banky dosahuje 2,1 bilionu dolarů (2010). Banka je v dnešní době stále aktivní (2019).", "section_level": 1}], "src_summary": "John Pierpont Morgan (17. dubna 1837, Hartford, Connecticut, USA – 31. března 1913, Řím, Itálie) byl americký podnikatel a jeden z nejvýznamnějších bankéřů své doby. V roce 1860 založil v New Yorku banku \"J. P. Morgan & Co\". Tato banka se dnes jmenuje \"JPMorgan Chase & Co.\"", "tgt_summary": "约翰·皮尔庞特·摩根(John Pierpont Morgan Sr.,1837年-4月17日-1913年-3月31日),美国一位金融家及银行家。生前垄断了世界的公司金融及工业并购。", "id": 1691920}
{"src_title": "Na vlásku", "tgt_title": "魔髮奇緣", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Z nebe spadla zlatá kapička světla ze Slunce a vyrostla z něj krásná zlatá květina, která měla kouzelnou moc. Čarodějnice Gothel se květinou pravidelně omlazovala, aby zůstala po stovky let stále krásná a nesmrtelná.  Královna čekala dítě, ale velmi vážně onemocněla. Kouzelný zlatý květ, který pomáhal udržovat čarodějnici Gothel stále mladou, našli královi lidé a vyrobili z něj odvar, který vyléčil těžce nemocnou těhotnou královnu a způsobil to, že její nenarozené dítě bude mít po celý život nejen velmi dlouhé kouzelné zlaté vlasy i další kouzelné vlastnosti.  Královně se posléze narodila dcerka korunní princezna Locika (v originále Rapunzel), král s královnou jí věnovali královskou korunu a na počest jejího narození vypustili horkovzdušný lampion. Ale čarodějnice Gothel jí z královského hradu unesla a zavřela (internovala) do vysoké lesní věže, jen tak mohla zůstat mladá, krásná a nesmrtelná. Zde Locika žila celých 18 let a čarodějnice, která jí tvrdila, že je její matka, jí nepustila ani na okamžik ven, naopak jí říkala, že svět je velmi nebezpečné místo a lidé by jí chtěli ukrást její 70 stop dlouhé zlaté vlasy s kouzelnou mocí, získanou z onoho čarovného květu. Nicméně Locika z věže o každých svých narozeninách pozorovala v dáli na obzoru tajemná světélka, ale nevěděla, že šlo o lampiony, které byly vypouštěny v naději proto, aby se ztracená princezna do království vrátila zpět.  Do věže se náhodou dostal mladý zloděj Flynn Rychlík alias Evžen Houžvička (v originále Flynn Rider alias Eugene Fitzherbert) v době kdy prchal se svým lupem před policejním koněm Maximem. Flynn Rychlík společně se svými dvěma kumpány, bratry Strabbingtonovými, ukradl z královského hradu princezninu královskou korunu a byl neustále pronásledován královskými vojáky a inteligentním koněm Maximem. Locika ale velmi toužila vidět na vlastní oči vypouštění lampionů, které vídávala každý rok v den svých narozenin z okna své věže. Tyto lampiony vypouštěli jak král s královnou, tak i všichni lidé v království, kteří stále doufali, že se jejich ztracená královská princezna jednou najde. Locika Flynna Rychlíka (Evžena Houžvičku) ve strachu praštila pánvičkou do hlavy a poté zavřela do almary, kde ho ukryla před macechou Gothel. V brašnice nalezla svoji vlastní královskou korunku, kterou ukryla ve věži. Poté se snažila matku přesvědčit, aby ji pustila z věže, ta to však za žádnou cenu nechtěla povolit. Po matčině odchodu Flynna donutila, aby jí pomohl vylézt z věže a dostat se do města, aby vypouštění lampiónů mohla spatřit na vlastní oči. Flynn/Evžen byl ale jako zločinec nestále hledán a pronásledován královskými vojáky a vysoce inteligentním strážním a policejním koněm Maximem.  Čarodějnice ale brzy zjistila její útěk z věže (setkala se v lese náhodou s čmuchajícím koněm Maximem, který ale neměl jezdce, což ji vyděsilo). Vrátila se zpět, ve věži náhodou našla v brašně ukrytou korunku včetně jednoho exempláře tištěného zatykače na Flynna. Lociku pak následně společně s Flynnem vystopovala v hospodě U Zmuchlaného kačátka. Společně s bývalými Flynnovými kumpány bratry Strabbingtonovými ji po zbytek její cesty do města sledovala. S Locikou se pak i pozdě večer setkala a předala jí zpět ukradenou korunu, při té příležitosti se jí snažila namluvit, že ji Flynn/Evžen kvůli koruně nakonec opustí. Naopak na stranu Flynna a Lociky (a jejího chytrého chameleona Pascala) se přidala banda hrdlořezů z hostince U Zmuchlaného kačátka a nakonec i vojenský kůň Maximus (který se ve filmu chová jako lovecký pes a je nadán lidskou inteligencí), kterého si Locika posléze také ochočila.  Ve městě Locika zažila to, o čem snila celý život: viděla vzlétat k nebi tajemná světélka - lampiony. Flynnovi/Evženovi při té příležitosti vrátila ukradenou korunu (stále netušíc, že se jedná o její vlastní korunu). Také ve městě spatřila i svůj vlastní obraz na nástěnné mozaice, kde byla vyobrazena jako miminko společně se svými královskými rodiči. Nicméně Evžen se rozhodl ukradenou korunu oběma bratrům vrátit, oba bývalí kumpáni se z podnětu Gothel násilím zmocnili Evžena (Flynna) a i s korunou jej lodí odeslali do vězení. Teprve tehdy si Evžen uvědomil, jak jsou její kouzelné vlasy vlastně cenné a žádané, přesvědčila se o tom i sama Locika. Čarodějnice se opět zmocnila Lociky a odvedla ji zpět do věže. Evžen byl dopaden královskými vojáky a jako zloděj ráno veden na popraviště, ale hrdlořezové z hostince U Zmuchlaného káčátka (společně s koněm Maximem), kterým Locika dva dny před tím pomohla oživit jejich vlastní sny, jej zachránili. Ve věži zatím Locika přišla na to, že to ona je tou ztracenou princeznou, jejíž obraz viděla na mozaice ve městě. Její zjištění potvrdilo i porovnání královských znamení na vlaječce, kterou dostala od Evžena během návštěvy města, se znameními jimiž dříve nevědomky vymalovala zdi své věže. Čarodějnice se Lociku snažila násilím udržet ve věži (když už to nebylo možné po dobrém). Poté, když se do věže urychleně vrátil s Maximovou pomocí i Evžen, probodla jej dýkou. Čarodějnice se snaží Lociku odvést, ta jí však řekne, že pokud ji nechá Evžena uzdravit, navždy s ní dobrovolně odejde. Evžen, ještě než zemřel, stihl Locice střepem z rozbitého zrcadla uříznout její dlouhé, zlaté kouzelné vlasy, které zhnědly a ztratily tak svoji kouzelnou moc, aby Locika mohla být volná. Čarodějnice díky tomu zestárla, vypadla ven z věže a rozpadla se na prach ještě před dopadem na zem. Evžen zakrátko na to zemřel, ale princeznina kouzelná moc z jejího těla zcela nevyprchala a její slza, jež ukápla na Evženovu tvář, jej probudila zpět k životu. Oba se pak společně vydali do města za Locičinými královskými rodiči. Celý příběh skončil happyendem, všichni hrdlořezové se dali na počestný život, kůň Maxim se stal velitelem královských stráží a oba hlavní hrdinové vládli společně království.  Film končí pouhou slovní zmínkou o jejich svatbě.", "section_level": 1}, {"title": "Nevysvětlené události.", "content": "Děj filmu ponechává plně na divákově fantazii a představivosti některé události a děje:", "section_level": 1}], "src_summary": "Na Vlásku, v anglickém originále Tangled, je americký animovaný hudební a komediálně romantický snímek studia Walt Disney Animation Studios a distribuovaný firmou Walt Disney Pictures z roku 2010. Do českých kin byl s českým dabingem uveden 27. ledna 2011. Jedná se o jubilejní 50. film z takzvané animované klasiky Walta Disneye.", "tgt_summary": "《魔发奇缘》(英语:Tangled)是一部由美国华特迪士尼制作的电脑动画电影。它是第50部华特迪士尼经典动画长片,于2010年11月24日感恩节在美国上映,并于次年的大年初一(2011年2月3日)在台湾、香港上映。参与这部电影的配音员包括了曼迪·穆尔以及柴克·莱威等人。这部电影的剧情大致上取材自德国格林兄弟所搜集到的童话故事《长发姑娘》,使用了歌舞片元素贯穿剧情。", "id": 2999674}
{"src_title": "Mandatory access control", "tgt_title": "强制访问控制", "src_document": [{"title": "Popis vlastností.", "content": "MAC je politika bezpečnosti kontrolována centrálně administrátorem, který to má za úkol. Uživatel nemá schopnost si upravit svá bezpečnostní práva. Například přidělit si právo přístupu k souboru, ke kterému by se jinak neměl mít možnost dostat. Opačný přístup má DAC (Discretionary Access Control), které má také schopnosti povolovat přístup subjektu k objektu, ale umožňuje uživatelům dělat rozhodnutí o přidělení bezpečnostních atributů někomu dalšímu. Názorným příkladem DAC je unixový systém uživatelů, skupin a atributů souborů (read-write-execute). MAC-enabled systém umožňuje administrátorovi, který se stará o bezpečnost, dělat bezpečnostní zásahy, které zasáhnou širokou škálu uživatelů. Na rozdíl od DAC s tímto zásahem uživatelé nemohou nic udělat, ať už záměrně či omylem. To umožňuje administrátorovi definovat základní bezpečnostní pravidla pro všechny uživatele a v principu má garantováno, že budou dodržována.  Nedávno s příchodem implementace jako je SELinux (jádro Linuxu verze 2.6) a Mandatory Integrity Control (Windows Vista a novější), se MAC stal hlavním proudem a vymanil se z područí MLS. Tyto novější implementace ukázaly, že úzká definice pomocí TCSEC, jako tomu bylo u MLS, je příliš specifická pro všeobecné využití. Také prokázaly větší hloubku a flexibilitu, než dřívější MLS zaměřené implementace, umožňují například administrátorovi zaměřit se na jednotlivý problém, jako je třeba síťový útok a malware bez nějakého většího omezení od MLS systému.", "section_level": 1}, {"title": "Zvláštní důsledky vyplývající z termínu mandatorní.", "content": "V souvislosti s MLS termín mandatorní (\"povinné\") zaručoval velmi vysoký stupeň odolnosti, to nám zajišťuje, že kontrolní mechanismy jsou schopny odolat prolomení a tak jim umožňují uplatnit politiku kontroly přístupu, která vyhovuje některým regulačním nařízením. Například Executive Order 12958 pro utajované informace v USA.  Termín \"povinné\" v MAC získal speciální význam, který vzchází z jeho použití ve vojenských systémech. MAC znamená řízení přístupu, které je určené nařízením vlády a tak by jeho prosazení mělo být naléhavější než pro komerční účely. Toto znemožňuje použití best-effort mechanismů. Pro MAC jsou přijatelné pouze mechanismy, které mohou poskytnout absolutní nebo skoro absolutní provedení nařízení. Toto je velmi těžký úkol a někdy je brán jako nereálný pro ty kteří nejsou obeznámeni s vysokou strategií bezpečnosti. Zároveň je velmi těžký i pro ty, kteří jsou s touto strategii seznámeni.", "section_level": 1}, {"title": "Stupně síly MAC systému.", "content": "V některých systémech má uživatel právo darovat svá přístupová práva jinému uživateli. K tomu, aby toto bylo možné je potřeba, aby všichni uživatelé měli oprávnění pro všechna data. Toto nemusí být pravda v MAC systému. Pokud jednotlivec nebo proces existují a může jim být odepřen přístup k jakýmkoli datům v daném systému, tak tento systém musí být důvěryhodný. Jelikož může být více úrovní klasifikace dat a uživatelského oprávnění, tak musí být i odstupňovaná škála odolnosti. Například větší odolnost je u systémů obsahujících \"Přísně tajné\" informace a uživateli bez jakéhokoli oprávnění, než pro \"Tajné\" informace a uživateli, který má alespoň nějaká oprávnění. Na podporu soudržnosti a odstranění subjektivity ve stupních síly byla provedena rozsáhlá vědecká analýza a hodnocení rizik na téma normalizace zabezpečení a robustnosti systémů a jejich mapování na stupně důvěry pro různá bezpečnostní prostředí. Výsledkem je dokument CSC-STD-004-85. Byly definovány dvě relativně samostatné složky robustnosti: Assurance Level (úroveň zajištění) a Functionality (funkcionalita). Obě byly specifikovány s přesností, aby vyhovovaly certifikaci, založené na daných kriteriích.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Historicky a tradičně je MAC úzce spojováno s multi-level secure (MLS) systémem. Trusted Computer System Evaluation Criteria (TCSEC) je standard, který definuje MAC jako „prostředek omezení přístupu k objektu založeném na citlivosti informace obsažené v daném objektu a formální autorizaci (prověření) subjektu, zda má přístup k takto citlivému objektu“. Dřívější implementace MAC jako třeba Honeywell SCOMP, USAF SACDIN, NSA Blacker, Boeing MLS LAN jsou spíše zaměřeny na ochranu vojensky orientovaných bezpečnostních a klasifikačních úrovní s robustním provedením. Původně pojem MAC udával, že řízení přístupu nebylo pouze garantováno v principu, ale i v praxi.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace.", "content": "Pár MAC implementací, jako je Blacker projekt od Unisys, bylo certifikováno v minulém tisíciletí jako dostatečně robustní, k oddělení přísně tajného od neklasifikovaného. Jejich podkladové technologie se staly zastaralé a nebyly obnoveny. Dnes nejsou žádné aktuální implementace certifikované TCSECem na této úrovni robustní implementace. Nicméně některé, méně robustní, produkty existují.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mandatory access control (MAC, mandatorní řízení přístupu) je v počítačové bezpečnosti typ řízení přístupu, podle kterého má operační systém možnost dát \"subjektu\" nebo \"iniciátorovi\" přístup nebo obecně ho nechat vykonat nějaký druh operace nad \"objektem\" nebo \"cílem\". V praxi je subjekt obvykle proces nebo vlákno; objektem jsou soubory, složky, porty, sdílené paměťové segmenty, a další. Subjekty a objekty mají každý sadu bezpečnostních atributů. Kdykoli se subjekt pokusí přistoupit k objektu je zahájeno autorizační pravidlo podnícené jádrem operačního systému, které prověří bezpečnostní atributy a rozhodne zda přidělí právo přístupu či nikoli. Jakákoli operace provedena jakýmkoli subjektem nad jakýmkoli objektem bude testována proti sadě autorizačních pravidel, což vede k rozhodnutí, zda operace bude povolena.", "tgt_summary": "强制访问控制(英语:mandatory access control,缩写MAC)在计算机安全领域指一种由操作系统约束的存取控制,目标是限制主体或发起者访问或对对象或目标执行某种操作的能力。在实践中,主体通常是一个进程或线程,对象可能是文件、目录、TCP/UDP端口、共享内存段、I/O设备等。主体和对象各自具有一组安全属性。每当主体尝试访问对象时,都会由操作系统内核强制施行授权规则——检查安全属性并决定是否可进行访问。任何主体对任何物件的任何操作都将根据一组授权规则(也称策略)进行测试,决定操作是否允许。在数据库管理系统中也存在访问控制机制,因而也可以应用强制访问控制;在此环境下,对象为表、视图、过程等。", "id": 854454}
{"src_title": "McLaren F1", "tgt_title": "迈凯伦F1", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Koncept hlavního inženýra Gordona Murraye nijak nevynikal mezi koncepty ostatních konstruktérů vysokovýkonných aut: nízká váha a vysoký výkon. Bylo toho dosaženo použitím špičkových a drahých materiálů jako uhlíkových vláken, titanu, hořčíku, kevlaru a zlata. F1 bylo prvním sériovým vozem které mělo monokok z uhlíkových vláken.  Gordon Murray nad třímístným supersportem přemýšlel již od mládí, ale až když čekal na let domů z Grand Prix Itálie v roce 1988, nakreslil náčrtek třísedadlového sportovního vozu a předvedl ho Ronu Dennisovi jako koncept, který by byl silně ovlivněn zkušenostmi a technologiemi McLarenu z formule 1 a odrážely se v něm dovednosti a znalosti napříč týmem McLaren.  Později byly dva kit car vozy Ultima MK3 (čísla podvozku 12 a 13, poslední vyrobené vozy MK3), přezdívané \"Albert\" a \"Edward\", využity jako \"muly\" k testování různých komponent a konstrukcí před postavením prvního vozu. Číslo 12 bylo použito k testování převodovky (s motorem Chevrolet V8 o objemu 7,4 litru k napodobení točivého momentu uvažovaného motoru) a dalších komponent jako sedadel a brzd. Číslo 13 testovalo motor BMW V12 a výfukový a chladicí systém. Když měl McLaren testy hotové, obě muly zničil, aby udržel stranou odborný tisk a protože nechtěl, aby byl McLaren F1 spojován s kit cary.  Automobil byl poprvé představen 28. května 1992 na Velké ceně Monaka. Sériový vůz zůstal stejný jako původní prototyp, XP1, kromě vnějších zrcátek, která byla na XP1 namontována na horní část A sloupku. Tento prototyp nemohl legálně na silnice, protože vpředu chyběla směrová světla. McLaren proto musel udělat pár změn, ale několik McLarenů F1 odeslali majitelé (mimo jiné i Ralph Lauren) zpět do továrny, aby jim předělali zpětná zrcátka na podobná těm z prototypu XP1. Původní prototypová zrcátka v sobě měla směrová světla, s čímž ostatní automobilky přišly o pár let později.  Bezpečnost vozu byla poprvé prověřena, když během testů v Namibii v dubnu 1993 testovací jezdec, oblečený jen do šortek a trička, narazil do kamene a první prototyp několikrát převrátil. Jezdec však vyvázl bez zranění. Později toho roku byl postaven prototyp XP2 speciálně pro crash test a úspěšně jím prošel.", "section_level": 1}, {"title": "Motor.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Gordon Murray trval na tom, že motor musí být nepřeplňovaný kvůli zvýšení spolehlivosti a lepší odezvě motoru. Murray nejprve oslovil Hondu s požadavkem na motor o výkonu 410 kW, vážící 250 kg a s blokem o délce 600 mm, který měl být odvozen z motoru formule jedna v tehdy vítězných vozech McLaren/Honda.  Když Honda odmítla, Isuzu, tehdy plánující vstup do šampionátu formule 1, testovalo motor V12 o objemu 3,5 litru na podvozku Lotusu. Isuzu velmi stálo o využití jejich motoru pro McLaren F1, ale inženýři McLarenu chtěli motor ověřené konstrukce se závodnickým rodokmenem.", "section_level": 3}, {"title": "Technické údaje.", "content": "Nakonec projevilo zájem BMW a motorsportová divize BMW M vedená expertem Paulem Rosche navrhla a postavila 6,1 L dvanáctiválec s válci do V v úhlu 60° nazvaný BMW S70/2. S 468 kW a 266 kg byl motor od BMW o 14 % výkonnější a o 16 kg těžší než s jakým počítal původní návrh, ale měl stejnou délku. Má blok motoru a hlavu válců z hliníkové slitiny se zdvihovým poměrem 86 mm × 87 mm, čtyřmi vačkovými hřídeli rozvodu DOHC s variabilním časováním ventilů (tehdy relativně nová a nevyzkoušená technologie) pro maximální flexibilitu kontroly nad čtyřmi ventily každého válce a s řetězovým pohonem rozvodů pro maximální spolehlivost. Motor má suchou vanu klikového hřídele.  Silniční verze má kompresní poměr 11:1 a produkuje nejvyšší výkon 468 kW při 7400 otáčkách a nejvyšší moment 651 N·m při 5600 otáčkách. Maximální otáčky motoru jsou omezeny na 7500 min.  Lépe o vlastnostech vozidla však vypovídá poměr váhy ku výkonu. Standardní McLaren F1 má 403 kW na tunu (550 koní na tunu). Ferrari Enzo má 314 kW/t, Bugatti Veyron 395 kW/t a SSC Ultimate Aero TT 747,9 kW/t.  Některé komponenty motoru jsou vyrobeny z hořčíku. Sání je ovládáno dvanácti nezávislými škrticími klapkami a výfukový systém má čtyři katalyzátory, každý je řízen nezávislými lambda sondami. Vačky jsou neustále variabilní pro zvýšení výkonu za použití systému, který je velmi blízký systému BMW VANOS, variabilnímu časování ventilů vozu BMW M3.  Aby se palivo plně rozprášilo, motor používá dva vstřikovače Lucas pro každý válec, kdy je první umístěn blízko sacímu ventilu a vstřikuje palivo v nízkých otáčkách, zatímco druhý je dále v sacím potrubí a pracuje ve vyšších otáčkách. Dynamický přechod mezi dvěma vstřikovači je řízen řídící jednotkou motoru.  Každý válec má svou vlastní malou zapalovací cívku. Vstřikování paliva s uzavřeným regulačním obvodem je sekvenční. Motor nemá senzor klepání motoru protože při navržených spalovacích podmínkách se tyto problémy nepředpokládaly. Písty byly kovány z hliníku.  Každý válec má vnitřní povlak z nikasilu který válcům dodal velkou odolnost proti opotřebení.  Na vývoj motoru mělo BMW krátký čas, což způsobilo, že konstruktéři použili jen osvědčené konstrukce, s nimiž měli zkušenosti. Motor proto nedostal ventily ani ojnice z titanu. Variabilní geometrie sacího potrubí byla také zvažována, ale byla zamítnuta jako zbytečná komplikace.  Průměrná spotřeba je 15 l/100 km, nejhorší 25 l/100 km a nejlepší 10 l/100 km.  Mezi lety 1998 a 2000 používaly podobné motory i vítězné vozy 24 hodin Le mans – BMW V12 LMR.", "section_level": 3}, {"title": "Podvozek a karoserie.", "content": "McLaren F1 byl prvním sériovým silničním automobilem, který měl monokok z laminátu vyztuženého uhlíkovými vlákny (CFRP). Hliníkové a hořčíkové díly, tvořící úchytné body zavěšení, byly zality přímo do CFRP.  Řidič sedí ve vozidle uprostřed před palivovou nádrží a před motorem. Sedadla pro spolucestující jsou po stranách mírně vzad. Dveře se vyklápí ven a nahoru, připomínají motýlí křídla.  Motor se při plném výkonu ohřívá na vysoké teploty a to způsobuje velké teplotní rozdíly v motorovém prostoru mezi běžným a plným zatížením motoru. CFRP špatně snáší tepelné namáhání a vysoké teploty a proto bylo rozhodnuto, že motorový prostor nebude vyroben z CFRP.", "section_level": 2}, {"title": "Aerodynamika.", "content": "Koeficient celkového odporu vzduchu standardního McLarenu F1 je 0,32. Pro porovnání: nejrychlejší Bugatti Veyron dosahuje koeficientu 0,36 a SSC Ultimate Aero TT, což bylo nejrychlejší sériové auto v letech 2007 až 2010, má tento koeficient 0,357. Čelní plocha vozidla je 1,79 m a celkové Cx je 0,57. Protože F1 má \"aktivní\" aerodynamiku, tyto hodnoty jsou pro nejaerodynamičtější nastavení.  Běžný McLaren F1 neměl žádné přítlačné křídlo (na rozdíl od verzí LM a GTR), nicméně design spodku karoserie McLarenu kromě difuzoru používá dynamického přízemního efektu (podobně jako ekranoplány) k zlepšení přítlaku, který je ještě zlepšován dvěma elektrickými ventilátory z kevlaru které nasávají vzduch do motorového prostoru na přídavné chlazení a snižují tak tlak pod automobilem. Mód s vysokým přítlakem může řidič zapínat i vypínat. Na střeše vozidla je vstup vzduchu do sání s nízkotlakým výstupem části vzduchu na zádi střechy vozu. Pod každými dveřmi je malý vstup vzduchu k zajištění chlazení oleje a části elektroniky. Vpředu jsou potrubí s pomocnými ventilátory z kevlaru pro chlazení předních brzd.  Na zádi je malý dynamický spoiler, který se automaticky nastavuje tak, aby vyvažoval těžiště vozu při brždění – při brždění se vzpřímí. Po vzpřímení před ním vznikne zóna vysokého tlaku vzduchu a tento tlak je využit k chlazení zadních brzd – spoiler odkryje dva kanály ženoucí vzduch k zadním brzdám. Spoiler zároveň funguje jako aerodynamická brzda, protože zvýší koeficient odporu vzduchu z 0,32 na 0,39. Je aktivován při rychlostech nad 64 km/h tlakem brzdové kapaliny.", "section_level": 2}, {"title": "Zavěšení kol.", "content": "Steve Randle, který byl v projektu odborníkem na dynamiku, měl odpovědnost za návrh zavěšení kol McLarenu F1. Bylo rozhodnuto, že vůz by měl být komfortní i přes to, že je orientovaný na výkon. Neměl mít tvrdý a nízký podvozek jako pravověrné okruhové vozy, protože to by omezilo praktické využití a pohodlí a zároveň zvýšilo hlučnost a vibrace, což by bylo proti původní filozofii, vytvořit nekompromisní silniční vůz.  Od počátku byl vývoj vozu F1 silně zaměřen na vyvážení vozu. Hmotnost byla soustředěna doprostřed například rozsáhlou manipulací s umístěním motoru, řidiče a palivové nádrže. Díky tomu má vozidlo malý polární moment setrvačnosti při zatáčení. F1 má 42 % své hmotnosti vpředu a 58 % vzadu, přičemž změny rozložení vlivem množství paliva v nádrži jsou menší než 1 %. Bylo zvažováno i počítačem řízené dynamické zavěšení kol, ale nebylo použito, protože by zvýšilo hmotnost, složitost a ztratila by se předvídatelnost chování vozidla.  Zavěšení se dvěma příčnými rameny má neobvyklou konstrukci. Podélné vedení kola je zajištěno bez ztráty kontroly, což umožňuje kolu posuv dozadu, pokud narazí na překážku a tím zvyšuje jízdní komfort.  Při vývoji zavěšení byly jako porovnávací vozy použity Jaguar XL16 Porsche 928S a Honda NSX.  Díly podvozku jsou z hliníkové slitiny, trojúhelníková ramena jsou vyrobena z jednoho kusu pomocí CNC obrábění.", "section_level": 2}, {"title": "Pneumatiky.", "content": "McLaren F1 používá přední pneumatiky o rozměru 235/45 Z R17 a zadní mají rozměr 315/45 Z R17. Jedná se o pneumatiky vyvinuté speciálně pro McLaren F1 společnostmi Goodyear a Michelin. Jsou obouvány na pětipaprskové ráfky rozměru 9x17 palců a 11,5x17 palců z hořčíkové slitiny opatřené ochranným lakem.  Obrysová kružnice otáčení má průměr 13 m.", "section_level": 2}, {"title": "Brzdy.", "content": "F1 má kotoučové kapalinové brzdy bez asistenčních systémů. Větrané, vrtané brzdové kotouče pocházejí od společnosti Brembo. Přední mají průměr 332 mm a zadní 305 mm. Pevné třmeny jsou čtyřpístkové a jsou vyrobeny z hliníku. Zadní třmeny nejsou uzpůsobeny pro ruční brzdu, ale je zde mechanicky ovládaný, počítačem řízený třmen, který slouží jako ruční brzda.  Pro zvýšení tuhosti třmenů jsou vyrobeny z jednoho kusu (na rozdíl od běžnější konstrukce ze dvou dílů). Zdvih brzdového pedálu je lehce přes 25 milimetrů. Vztyčený spoiler (zároveň aerodynamická brzda) nažene vzduchu do chladicích kanálů vedoucích k brzdám. Vstupy do těchto kanálů jsou v klidovém stavu skryty pod spoilerem.  Brzdy s posilovačem a ABS byly zvažovány, ale následně zamítnuty, protože znamenaly zvýšení hmotnosti a složitosti a omezení odezvy brzdového pedálu. Cenou za to jsou vyšší požadavky na zkušenost řidiče.  Gordon Murray chtěl pro vůz použít karbonové brzdy, ale zjistil, že tehdejší technologie ještě nebyly dost vyspělé. Jedním z hlavních důvodů byla přímá úměra mezi teplotou karbonových brzdových kotoučů a koeficientem tření. Brzdy měly poměrně slabý výkon pokud nebyly před použitím zahřáté. Karbonové brzdy mají snazší aplikaci pro čistě závodním prostředí, díky tomu měla závodní edice vozu, \"F1 GTR\", karbon-keramické brzdy.", "section_level": 2}, {"title": "Převodovka a pohonné ústrojí.", "content": "Standardní McLaren F1 má napříč uloženou šestistupňovou manuální převodovku a třílamelovou karbonovou spojku od AP Racing v hliníkové skříni. Druhá generace edice GTR má skříň z hořčíku. Standardní McLaren a 'McLaren F1 LM' mají následující převodové poměry: 3,23:1, 2,19:1, 1,71:1, 1,39:1, 1,16:1, 0,93:1, se stálým převodem 2,37:1. Převodovka je vlastní a byla vyvinuta společností Weismann. Vozidlo má samosvorný diferenciál Torsen.  Vůz má hliníkový setrvačník, který má pouze rozměry a hmotnost absolutně nezbytnou k přenosu točivého momentu. Důvodem je zmenšení momentu setrvačnosti a zvýšení citlivosti systému, což umožňuje rychlejší řazení a lepší odezvu plynu. To je možné díky tomu, že motor F1 postrádá sekundační vibrace a má torzní tlumič kmitů od BMW.", "section_level": 2}, {"title": "Interiér a výbava.", "content": "Standardní výbava McLarenu F1 obsahuje klimatizaci, raritu u tehdejších sportovních vozů. Zásluhy na návrhu systému přiznává Murray Hondě NSX, vozu, který Murray vlastnil a řídil 7 let, a, podle oficiálních stránek F1, nikdy nepotřeboval upravit automatické nastavení klimatizace. Další komfortní výbava obsahovala elektricky vyhřívaná a odmrazovaná čelní a boční okna SeKurit, elektrické stahování oken, centrální zamykání s dálkovým ovládáním, KENWOOD stereo systém s měničem na 10 CD, odkládací přihrádky, výkonné čtyřlampové světlomety, zadní mlhová světla, čtecí lampičky, světýlko na čtení mapy, pozlacené titanové nářadí Facom a lékárničku (obojí uložené ve voze). Ve standardní výbavě byly kromě toho také na míru vyrobená zavazadla pasující do úložných prostor vozu včetně golfového bagu, každý zákazník navíc dostal hodinky TAG Heuer 6000 Chronometer ze speciální edice, se sériovým číslem vozu napsaným pod středem hodinek. Airbagy nebyly do vozu montovány.  Ozdobné kovové plátky v interiéru jsou silné 0,5 mm kvůli úspoře hmotnosti. Sedadlo řidiče je vyrobeno podle přání zákazníka pro optimální posez a pohodlí. Sedadla jsou ručně vyrobena z uhlíkových vláken a pokrytá světlou kůží od firmy Connolly Leather. Sloupek řízení vozu není nastavitelný, ale protože si každý majitel vozu před výrobou specifikoval nastavení volantu, je pozice volantu nastavena přesně pro tyto majitele. To samé platí pro pedály, které také nejsou nastavitelné, ale každý vůz opustil továrnu nastaven pro konkrétního zákazníka.  Během předprodukční fáze kontaktoval McLaren společnost Kenwood Electronics, aby pro vůz vyrobila lehký audiosystém. KENWOOD mezi lety 1992 a 1998 používal F1 k propagaci svých výrobků v tištěných reklamách, katalozích a kalendářích. Každý audiosystém byl individuálně navržen podle hudebního vkusu zákazníka, nicméně neobsahoval rádio, protože Murray nikdy neposlouchal rádio.  Každý standardní vůz má také modem, který umožňuje zákaznické péči dálkově načítat informace z řídící jednotky motoru vozu, aby mohla pomoci v případě poruchy vozidla.", "section_level": 2}, {"title": "Nákup a údržba.", "content": "Bylo vyrobeno pouze 106 vozů, 64 z nich bylo standardních silničních (F1), 5 bylo upravených LM, 3 vozy verze GT, 5 prototypů (XP), 28 závodních vozů (GTR) a 1 prototyp LM (XP LM). Výroba začala v roce 1992 a skončila roku 1998. Výroba každého vozu trvala přibližně 3,5 měsíce.  Do roku 1998, kdy McLaren vyráběl a prodával standardní F1, činila cena vozu přibližně 970 000 dolarů. Dnes se vozy mohou díky výkonu a exkluzivitě prodávat za téměř dvojnásobek původní ceny, očekává se přitom stálý nárůst cen.  I když výroba skončila v roce 1998, McLaren stále udržuje rozsáhlou podporu a servisní síť pro vůz F1. Po celém světě je osm autorizovaných servisních center a McLaren občas posílá k zákazníkům nebo do těchto servisních center svého technika. Všichni technici prošli rozsáhlým školením přímo u McLarenu. V případech rozsáhlých poškození vozu se automobil vrací na opravu do automobilky.  29. října 2008 byl vůz F1 (číslo podvozku 065) prodán na aukci RM Automobiles of London za 2 530 000 liber (přibližně 4 100 000 dolarů). Byl to vůz z autosalonu McLarenu na Park Lane v Londýně. S najetými pouhými 484 kilometry stanovil tento exemplář světový rekord pro nejvyšší cenu jakou kdy kdo zaplatil za standardní vůz F1.", "section_level": 2}, {"title": "Výkony.", "content": "F1 zůstává jedním z nejrychlejších sériových vozů, jaké kdy byly vyrobeny. Vozy, které F1 překonaly, používají přeplňované motory, což z F1 dělá nejrychlejší sériový automobil s atmosféricky plněným motorem na světě.", "section_level": 2}, {"title": "Světový rekord.", "content": "Titul \"Nejrychlejší sériové silniční auto na světě\" je sporný, hlavně proto, že není přesně definován termín \"sériové auto\".  McLaren F1 má nejvyšší rychlost 372 km/h, určenou omezovačem otáček nastaveným na 7500 ot./min. Skutečná maximální rychlost byla dosažena v dubnu roku 1998 pět let starým prototypem XP5. Závodník Andy Wallace s ním jel po 9 km rovince na testovací trati Volkswagenu v Ehra-Lessien v Německu a stanovil nový světový rekord 391 km/h při 8300 ot./min. Jak poznamenal Mario Andretti v porovnávacím testu, F1 je plně schopný mít i 7. rychlostní stupeň s vyšším převodovým poměrem a díky němu dosáhnout ještě vyšší maximální rychlosti, protože maximální rychlost je dosažena při 7800 ot./min a přitom je nejvyššího výkonu dosaženo při 7400 ot./min.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "Silniční McLaren F1, kterých bylo původně prodáno 64, prošel v průběhu výroby několika modifikacemi, které byly značeny jako odlišné modely. Jeden ze standardních modelů zůstal v McLarenově autosalonu v Londýně jedno desetiletí, než byl nabídnut k prodeji jako nový v roce 2004. Tento vůz se stal 65 prodaným vozem. Autosalon, který byl na luxusní Londýnské ulici Park Lane, byl od té doby uzavřen.", "section_level": 1}, {"title": "Prototypy.", "content": "Před prodejem prvního kusu McLarenu F1 bylo postaveno 5 prototypů, nesoucích označení XP1 až XP5. Tyto vozy se od sebe v detailech lišily a lišily se i od produkčních vozů. XP1 byl prvním veřejně odhaleným vozem a později byl zničen při nehodě v Namibii. XP2 byl postaven pro crash test a při crash testu byl zničen. XP3 dělal životnostní zkoušky, XP4 byl postaven pro zátěžové testy převodovky a XP5 bylo prezentační vozidlo. Všechny prototypy vlastnil McLaren. Bývaly také používány pro novinářské testy a focení pro veřejnost. Každý vůz byl lakován do jiné barvy a každý měl na boku nalakováno své označení. XP4 mohli vidět diváci motoristického pořadu \"Top Gear\" kde byl testován Tiffem Needellem v polovině 90. let a XP5 byl použit pro rychlostní rekord.", "section_level": 2}, {"title": "Ameritech.", "content": "Americký model McLarenu F1, \"Ameritech McLaren F1\" je upravený standardní McLaren F1 tak, aby splňoval americké předpisy. V souladu s těmito předpisy musela auta splňovat přísnější emisní požadavky, což zvýšilo hmotnost a snížilo výkon. Vzhledem k chybějícím airbagům pro pasažéry má Ameritech pouze sedadlo pro řidiče.", "section_level": 2}, {"title": "F1 LM.", "content": "Pouze pět vozů McLaren F1 LM (LM je zkratka pro Le Mans) bylo postaveno, aby oslavilo pět vozů McLaren F1 GTR které v roce 1995 úspěšně dokončily závod 24 hodin Le Mans (obsadily první, třetí, čtvrté, páté a třinácté místo).  Vozy mají jinou převodovku, speciálně navržené 18\" ráfky z hořčíku, vylepšenou převodovku a prodělaly úpravy aerodynamiky. F1 LM mají stejný motor jako F1 GTR z roku 1995, ale bez, pro závod povinných, restriktorů, o výkonu 507 kW (680 koní). Mají maximální rychlost 362 km/h, což je méně než dosahuje standardní verze. Rychlost snižuje vyšší aerodynamický odpor. LM je o 76 kg lehčí než standardní F1, váží 1062 kg. Vozy totiž nemají odhlučnění interiéru, audio systém, mají velmi skromný interiér, nemají ventilátory generující přízemní efekt a nemají dynamický zadní spoiler. Místo něho je větší pevné křídlo z uhlíkových vláken.  LM má následující parametry: maximální kroutící moment 705 Nm při 4500 ot./min a maximální výkon 507 kW při 7800 ot./min. Maximální otáčky motoru jsou omezeny na 8500 ot./min.  Oficiálně zaznamenaná zrychlení jsou z 0-97 km/h za 2,9 sekund a 0-161 km/h za 5,9 sekund. LM také drželo rekord za zrychlení z 0 na 161 a zpět na 0 km/h, což se podařilo za 11,5 sekundy.  Vozy F1 LM se dají poznat podle odstínu oranžového laku s názvem Papaya Orange. Tato barva byla zvolena k uctění památky Bruce McLarena, jehož závodní barvou byla Papaya Orange.  Ačkoliv bylo prodáno pouze pět vozů, existuje šestý vůz v podobě prototypu XP1 LM. Tento vůz je také nalakován v odstínu Papaya Orange a je vlastněn McLarenem. Tento vůz v ceně 4 milionů dolarů byl ředitelem McLarenu, Ronem Dennisem, slíben jezdci Lewisi Hamiltonovi, pokud vyhraje další dvě mistrovství světa Formule 1.", "section_level": 2}, {"title": "F1 GT.", "content": "Poslední inkarnací silničního vozu byl F1 GT, což byl homologační speciál. Kvůli zvýšené konkurenci homologovaných sportovních vozů od Porsche a automobilky Mercedes-Benz v tehdejší BPR Global GT Series a novém FIA GT Championship, potřeboval McLaren provést rozsáhlé úpravy vozu F1 GTR aby zůstal konkurenceschopný. Tyto úpravy byly tak velké, že McLaren musel postavit sériové silniční auto, na jehož základě měly vzniknout nové závodní vozy.  F1 GT má stejnou karoserii s prodlouženou zádí pro zvýšení přítlaku a snížení odporu vzduchu, jako GTR ale postrádal přítlačné křídlo, které měl F1 LM. Přítlak vytvářený prodlouženou zádí se ukázal být dostatečný i bez křídla. Přední část je také podobná závodním vozům s přídavnými lamelami a rozšířenými blatníky, ve kterých jsou větší kola. Interiér byl upraven a byl v něm závodní volant namísto běžného.  F1 GT byly stavěny ze standardních vozů F1 a zachovaly jejich výrobní čísla. Prototyp GT, známý jako XPGT měl číslo podvozku #056 a zůstal ve vlastnictví McLarenu. Společnost potřebovala postavit pouze jeden vůz a ani ho nemusela prodat, ale pro poptávku ze strany zákazníků byly vyrobeny dva sériové vozy, které byly prodány. Tyto vozy mají sériová čísla #054 a #058.", "section_level": 2}, {"title": "Motorsport.", "content": "Po představení silniční verze několik závodních týmů přesvědčilo McLaren, aby začal stavět závodní verze F1 pro mezinárodní okruhové závody. Mezi lety 1995 až 1997 byly vyvinuty tři odlišné verze závodního vozu F1 GTR.  Mnoho vozů F1 GTR bylo poté, co se staly nezpůsobilými pro mezinárodní závody, přestavěno pro silniční provoz. Po namontování tlumičů výfuku, sedadel spolujezdců, přenastavení zavěšení a odstranění restriktorů bylo možné automobily přihlásit pro silniční provoz.", "section_level": 1}, {"title": "F1 GTR '95.", "content": "McLaren F1 GTR byl zakázkově stavěný závodní automobil pro závody BPR Global GT Series. Vůz měl upravený systém řízení motoru, který zvýšil jeho výkon. Nicméně díky použití povinných restriktorů v sání byl redukován zpět na 447 kW při 7500 ot./min. Vnější úpravy vozu zasáhly panely karoserie, zavěšení kol, aerodynamiku a interiér. Vozy F1 GTR dosáhly největšího úspěchu, když získaly první, třetí, čtvrté, páté a třinácté místo v závodě 24 hodin Le Man v roce 1995, když porazily na zakázku stavěné závodní prototypy.  Celkem bylo postaveno devět vozů F1 GTR ve specifikaci pro rok 1995.", "section_level": 2}, {"title": "F1 GTR '96.", "content": "Pro navázání na úspěch F1 GTR i v roce 1996 rozvíjel McLaren model '95, což vedlo k zvětšení vozu ale i snížení hmotnosti. Bylo postaveno devět vozů ve specifikaci 1996 a za privátní týmy závodily i některé vozy specifikace 1995. Oproti vozům specifikace '95 byla váha snížena asi o 100 kg a motor zůstal přiškrcen na 600 koní, aby vyhověl pravidlům. Zajímavý je vůz výrobního čísla #14R, který se stal prvním nejaponským vozem, který vyhrál závod v All-Japan Grand Touring Car Championship (JGTC). Vůz pilotovali David Brabham a John Nielsen.", "section_level": 2}, {"title": "F1 GTR '97.", "content": "S homologovaným F1 GT mohl McLaren vyvíjet vůz F1 GTR pro sezónu 1997. Váha byla dále snížena na 910 kg a přibyla sekvenční převodovka. Motoru byl lehce snížen objem z 6,1 l na 6,0 l. Díky velmi modifikované karoserii je F1 GTR '97 často nazýván \"Longtail\" pro svou výrazně prodlouženou zadní část za účelem zvýšení přítlaku. Celkem bylo postaveno deset vozů F1 GTR '97.", "section_level": 2}, {"title": "Slavní majitelé.", "content": "McLaren F1 vlastnil herec Rowan Atkinson, podnikatel Elon Musk anebo slavný jezdec Formule 1 Michael Schumacher.", "section_level": 1}], "src_summary": "McLaren F1 je supersportovní automobil, navržený a vyráběný firmou McLaren Automotive mezi lety 1992 a 1998. Původní koncept navrhl Gordon Murray a také přesvědčil Rona Dennise aby projekt podpořil a přibral k němu Petera Stevense pro návrh vnějšího vzhledu vozu. Nakonec bylo vyrobeno 6 prototypů a 100 sériových vozů všech verzí. 31. března 1998 stanovil rekord pro nejrychlejší silniční automobil na světě, když dosáhl 391 km/h. V září 2019 je McLaren F1 stále nejrychlejším nepřeplňovaným vozem na světě.", "tgt_summary": "迈凯伦F1(英语:McLaren F1)是由迈凯伦汽车在英国设计和生产的一款超级跑车。该车装备一款6.1升BMW 627匹马力 V12发动机,设计时被认为是当时的终极跑车。该车款拥有非常少见的车室内座位配置方式:其驾驶座位于车辆中央,并在左右两边的后方设有乘客座,所以共有三个座位、呈三角形配置(外销美国加州的版本因当地法规之故取消了驾驶座左后方的座椅,成为左前-右后双座配置)。该车型从1993年开始总共生产了106辆,其中65辆是街道版,5辆用以庆祝1995年勒芒24小时耐力赛获胜,并取得第1、3、4、5与第13名好成绩的LM版,2辆GT版,其余则为GTR赛车版。全车系的生产在1998年结束。", "id": 1663875}
{"src_title": "Isaiah Berlin", "tgt_title": "以赛亚·伯林", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vyrůstal v Rize, která tehdy patřla k Ruské říši, jako jediný syn velmi bohatého židovského obchodníka dřevem a přímého potomka slavného chasidského rabína Šneura Zalmana. Později žil v malé lesácké vesnici u Pskova a v Petrohradu, kde také zažil obě revoluce roku 1917. Roku 1920 se rodina odstěhovala zpátky do Rigy, ale i tam bylo znát sílící antisemitismus, takže roku 1921 se jedenáctiletý Isaiah ocitl v Londýně. Studoval na \"St. Paul's School\" v Londýně a pak klasické jazyky a filosofii v Oxfordu. Mezi absolventy byl první a získal Lockovu cenu. O rok později končil další studium politické filosofie a ekonomie opět jako nejlepší. Stal se tutorem a brzy profesorem na \"All Souls College\" v Oxfordu. Spřátelil se zejména se svým spolužákem A. J. Ayerem a s J. L. Austinem a roku 1940 se setkal v Cambridgi s L. Wittgensteinem. V letech 1940–1942 pracoval pro britskou informační službu v New Yorku a protože to byl neobyčejně společenský člověk, měl nejlepší informace i o zákulisí americké politiky. Vzbudil pozornost samého Wistona Churchilla a pracoval pak jako diplomat ve Washingotnu a v Moskvě. Dramatická setkání s Annou Achmatovou a Borisem Pasternakem na něho měla velký vliv a potvrdila jeho odmítavý postoj k totalitním režimům. Berlin také zprostředkoval vyvezení rukopisu Pasternakova románu \"Doktor Živago\" na západ. Roku 1946 se vrátil do Oxfordu, kde pak působil až do smrti. Roku 1956 se oženil s Alinou Halbanovou z rusko-židovské rodiny žijící v Paříži, roku 1957 byl povýšen do šlechtického stavu a 1971 vyznamenán britským \"Order of Merrit\". V letech 1963–1964 byl předsedou Aristotelské společnosti a v letech 1974–1978 Britské akademie. Roku 1966 založil v Oxfordu novou Wolfson College a stal se jejím prvním presidentem. Zpráva o jeho smrti se ocitla na titulních stránkách velkých britských i amerických novin.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení a dílo.", "content": "Jeho první a monografie, věnovaná životu a myšlení Karla Marxe (1939) nevzbudila velkou pozornost. Poprvé na sebe upozornil esejem „Dvojí pojem svobody“ z roku 1958, kde se pokusil přesně rozlišit představu „negativní svobody“ jako absence překážek a „pozitivní svobody“ jako schopnosti sebeurčování. Navázal tak na podobnou myšlenku B. Constanta a F. Nietzscheho, rozpracoval ji však metodou analytické filosofie.  Zabýval se také vztahy mezi osvícenstvím a romantismem a i když sám stál na straně liberalismu, uznával, že lidský život a lidská zkušenost se nedá popsat geometrickými pojmy, což právě romantikové ukazují. Stal se tak jedním z nejvýznamnějších zastánců myšlenky pluralismu, kterou pokládal za nezbytný doplněk svobody. Důležité hodnoty jako svoboda, rovnost, spravedlnost, soucit, férovost nebo hledání krásy a pravdy jsou všem lidem více méně společné a přitom navzájem nesouměřitelné: nedají se hierarchicky uspořádat a nutně vedou ke konfliktům, které nelze řešit nějakým pravidlem.  Po celý život také sledoval ruskou literaturu a kulturu, věnoval jí několik prací a přeložil do angličtiny například I. S. Turgeněva.  Berlin za svého života publikoval jen několik knih a desítky odborných článků, takže veřejnost ho znala z častých přednášek v rozhlase a z článků v novinách, kdežto vědecká obec mu nevěnovala velkou pozornost. To se změnilo až po roce 1974, kdy se jeden z jeho studentů začal věnovat pořádání a publikaci nesčetných rukopisů a textů, které pak postupně vycházely v několika svazcích. Berlin se tak stal klasikem liberálního myšlení a jedním z nejvlivnějších filosofů 20. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir Isaiah Berlin (6. června 1909 Riga, Ruské impérium – 5. listopadu 1997 Oxford, Spojené království) byl rusko-britský filosof židovského původu, esejista a historik idejí, jeden z nejvýznamnějších teoretiků politického liberalismu.", "tgt_summary": "以赛亚·伯林爵士,OM(英语:Sir Isaiah Berlin,1909年-6月6日-1997年-11月5日)是哲学家及观念史学家,被认为是20世纪的顶尖自由主义思想家。", "id": 201872}
{"src_title": "Chlorid barnatý", "tgt_title": "氯化鋇", "src_document": [{"title": "Struktura a vlastnosti.", "content": "BaCl tvoří krystaly jak fluoritového charakteru, tak charakteru chloridu olovnatého. V obou případech jde o projev preference velkého iontu Ba pro koordinační čísla větší než šest. Ve vodném roztoku se chlorid barnatý chová jako obyčejná sůl – jedná se o elektrolyt 1:2, roztok má neutrální pH.  BaCl reaguje se síranovým iontem za vzniku bílé sraženiny síranu barnatého.  Podobně reaguje i šťavelan (oxalát):", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "Chlorid barnatý lze připravovat z hydroxidu nebo uhličitanu barnatého; uhličitan se vyskytuje v přírodě jako minerál witherit. Tyto zásadité soli reagují s kyselinou chlorovodíkovou za vzniku hydratovaného chloridu barnatého. Průmyslově se vyrábí dvoustupňovým procesem z barytu (síranu barnatého):  První krok musí probíhat za vysoké teploty.  Ve druhém kroku je třeba roztavit reaktanty. BaCl se z výsledné směsi vyplaví vodou.  Z vodných roztoků krystalizuje chlorid barnatý do podoby bílých krystalů dihydrátu: BaCl·2HO.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Jakožto levná, rozpustná sůl barya má chlorid barnatý široké spektrum aplikací v laboratoři. Běžně se používá pro testování na přítomnost síranového iontu (princip – viz výše). V průmyslu se využívá hlavně k čištění solanky a při výrobě solí pro tepelné zpracování, cementování ocelí, při výrobě pigmentů a pro výrobu dalších solí barya. BaCl lze použít i v zábavní pyrotechnice pro tvorbu jasně zelené barvy. Použitelnost je však limitována toxicitou BaCl.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Chlorid barnatý, stejně jako další ve vodě rozpustné soli barya, je velmi toxický. Potenciálními antidoty jsou síran sodný a hořečnatý, protože mohou převést chlorid na nerozpustný (a tedy netoxický) síran barnatý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chlorid barnatý je iontová anorganická sloučenina chloru a barya se vzorcem BaCl. Je to jedna z nejdůležitějších rozpustných solí barya. Podobně jako jiné takové soli je toxický a zbarvuje plamen do žlutozelena. Vykazuje hygroskopické vlastnosti.", "tgt_summary": "氯化钡(化学式:BaCl)是钡的氯化物,有毒,灼烧时产生黄绿色的光。", "id": 1887902}
{"src_title": "USS Barry (DDG-52)", "tgt_title": "巴里号驱逐舰 (DDG-52)", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Torpédoborec postavila loděnice Ingalls Shipbuilding v Pascagoule ve státě Mississippi. Kýl lodi byl založen 26. února 1990, dne 10. května 1991 byl trup torpédoborce spuštěn na vodu a konečně 12. prosince 1992 byl \"Barry\" uveden do služby.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "\"Barry\" patří do první série lodí své třídy označené Flight I. Na palubě nese 90 vertikálních vypouštěcích sil, soustředěných ve dvou skupinách(29+61). V nich mohou být umístěny střely s plochou dráhou letu Tomahawk TLAM, protiletadlové řízené střely Standard SM-2, střely RIM-162 ESSM chránící loď proti protilodním střelám a raketová torpéda VL-ASROC. Protilodní výzbroj tvoří osm řízených střel Harpoon. Pro blízkou obranu slouží též dva systémy Phalanx CIWS s 20mm kanóny. \"Barry\" nese rovněž jeden 127mm kanón v příďové dělové věži, čtyři 12,7mm kulomety, dva 25mm kanóny Bushmaster a dva tříhlavňové vrhače 324mm protiponorkových torpéd. Je vybaven přistávací plochou pro protiponorkový vrtulník, na palubě ale nemá hangár.  Pohání ho čtyři plynové turbíny General Electric LM2500, z nichž každá má výkon 27 000 HP. Vždy jeden pár turbín je umístěn ve společné strojovně a pohání jeden lodní šroub. Nejvyšší rychlost dosahuje 30 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "V listopadu 1993 se \"Barry\" podílel na intervenci USA na Haiti. V následujícím roce se podílel na dodržování bezletových zón nad Bosnou a Hercegovinou. V říjnu 1994 došlo k soustředění iráckých vojsk poblíž hranic Kuvajtu v oblasti Perského zálivu. \"Barry\" proto doprovázel letadlovou loď USS \"George Washington\" a svaz výsadkových lodí do oblasti města Kuvajt (Operace Vigilant Warrior).  V říjnu 2004 byl \"Barry\" opět nasazen v Perském zálivu. Byl začleněn do úderné skupiny letadlové lodě USS \"Harry S. Truman\", která se účastnila operací Irácká svoboda a Trvalá svoboda.  V březnu 2011 se torpédoborec zapojil do vojenské intervence v Libyi.", "section_level": 1}], "src_summary": "USS Barry (DDG-52) je americký torpédoborec třídy \"Arleigh Burke\". Je druhou postavenou lodí své třídy a čtvrtou lodí tohoto jména. Postaven byl v letech 1990–1992. Během své služby byl mimo jiné nasazen na Haiti, v Bosně a Hercegovině, v Perském zálivu a nejnověji při vojenské intervenci v Libyi.", "tgt_summary": "巴里号驱逐舰(USS Barry DDG-52)是美国海军阿利·伯克级驱逐舰的第二艘,以“美国海军之父”、独立战争时代大陆海军准将约翰·贝瑞 (海军将领)命名,是美国海军第四艘以其为名的驱逐舰。", "id": 1254429}
{"src_title": "Tor (software)", "tgt_title": "Tor", "src_document": [{"title": "Princip činnosti.", "content": "Ačkoli název Tor vznikl jako zkratka z projektu The Onion Routing (cibulové směrování), nyní již název není považován za zkratku, a proto se již nezapisuje velkými písmeny. Je založen na přeposílání komunikace přes síť serverových částí systému provozovaných dobrovolníky na různých místech. Protože internetové adresy odesílatele a příjemce nejsou obě najednou čitelné v žádném kroku cesty (a ve středních článcích řetězce není ani jedna z adres čitelná), kdokoli provádí analýzu síťového provozu a dohledu v libovolném bodě na trati, není schopen přímo určit, který konec systému komunikuje s kterým. Kromě toho příjemce zná pouze adresy posledního zprostředkujícího stroje, ne odesílatele. Tím, že se drží některé ze vstupních bodů skryté, je schopen obejít mnoho systémů cenzury Internetu, dokonce i ty, které jsou zaměřené speciálně na něj.  Klade si za cíl skrýt identitu svých uživatelů a jejich síťové aktivity před sledováním a analýzou provozu. Využívá vícevrstvý způsob šifrovaní (obdobně jako původní cibulové směrování) a zajišťuje bezpečné doručení tajemství mezi routery.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Alfa verze softwaru cibulového směrování () byla uvedena 20. září 2002. Prezentaci sítě Tor provedli 13. srpna 2004 na 13. USENIX sympóziu věnovanému bezpečnosti Roger Dingledine, Nick Mathewson a Paul Syverson, kteří ho představili jako „The Second-Generation Onion Router“. Původně byl Tor sponzorován United States Naval Research Laboratory. V roce 2004–2005 byl finančně podpořen Electronic Frontier Foundation. Tor projekt je od prosince 2006 výzkumně-vzdělávací nezisková organizace se sídlem v USA, která získává rozmanitou finanční podporu.", "section_level": 1}, {"title": "Mobilní verze.", "content": "The Guardian vyvinul i verzi pro mobil jménem Orbot. Funguje na stejném principu a připojuje se také k Tor síti.", "section_level": 1}, {"title": "Možnosti odhalení identity.", "content": "Identitu uživatele mohou odhalit některé JavaScripty.  V případě, kdy je webový server špatně nakonfigurován a naslouchá i na jiném rozhraní než 127.0.0.1 a současně služba používá https, při dotazu na veřejnou adresu server vydá certifikát vystavený pro doménu.onion.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy v populární kultuře.", "content": "Tor byl zmíněn například:", "section_level": 1}], "src_summary": "Tor je v informatice názvem softwarového systému zajišťujícímu anonymizaci uživatele při pohybu na Internetu, k čemuž využívá model klient-server. Uživatel využívá klientskou část a jeho datový tok prochází nejprve sítí Tor složené ze serverových částí a teprve pak k cílovému počítači. Tím je možné skrýt informace o IP adrese uživatele a dalších faktorů, které by ho mohly identifikovat. Díky používání Toru je obtížnější vysledovat stopy činnosti uživatele na Internetu včetně návštěv webových stránek, on-line příspěvků, programů pro komunikaci v reálném čase (instant messaging) a dalších forem komunikace. Je určen k ochraně osobních údajů uživatelů, jejich svobody, soukromí, a možnosti provádět důvěrné obchodování, tím že je chrání před sledováním jejich aktivit na Internetu. Informace zde jdou přes několik různých vrstev. Jedná se o open source software a síť Tor lze použít zdarma.", "tgt_summary": "Tor是实现匿名通信的自由软件。其名源于「The Onion Router」(洋葱路由器)的英语缩写。用户可透过Tor接达由全球志愿者免费提供,包含6000+个中继的覆盖网络,从而达至隐藏用户真实地址、避免网络监控及流量分析的目的。Tor用户的因特网活动(包括浏览在线网站、帖子以及即时消息等通讯形式)相对较难追踪。Tor的设计原意在于保障用户的个人隐私,以及不受监控地进行秘密通信的自由和能力。", "id": 122608}
{"src_title": "Hobit: Neočekávaná cesta", "tgt_title": "霍比特人:意外旅程", "src_document": [{"title": "Natáčení.", "content": "Samotné natáčení začalo 21. března 2011 Točilo se 266 dní v průměru 12 hodin denně. Z natočeného materiálu byly sestříhány tří díly o Bilbu Pytlíkovi, první nazvaný \"Neočekávaná cesta\", druhý s názvem \"\" a třetí. Původně bylo oznámeno, že rozpočet celého projektu bude půl miliardy dolarů (což by z něj dělalo nejštědřeji financovaný filmový projekt v historii); tato informace byla později dementována a suma opravena na 300 milionů. Natáčení bylo zorganizováno do dvou jednotek (většinou jedno ve studiu, druhé v exteriérech po Novém Zélandu). O přípravách a točení filmu vznikal produkční vlog, který ukazoval zákulisí natáčení a měl nalákat fanoušky série, aby si na film zašli do kina.  Světová premiéra se odehrála 14. prosince 2012, v Česku pak již o den dříve, čili 13. prosince 2012.  Kameramani používali digitální kamery Red Epic od Red Digital Cinema Camera Company (jedna za 58 000 US$), kterých měli 48 kusů v různých konstrukcích (do jeřábu, na vozík, na rameno, ve vodotěsné úpravě, atp.). Film je natáčen stereoskopicky (3D) v rozlišení 5K (5120 × 2700 pixelů) při snímkové frekvenci 48 snímků za vteřinu. Hovoří se i o tom, že natáčení při 48 fps by se díky povědomí a předpokládanému úspěchu filmu mohlo stát budoucím standardem. Mezi inovativní prvky přípravných prací patřilo velké množství skic (údajně přes 2500), ad hoc ručně kreslených pro 3D vidění a to, že \"Hobit\" byl od začátku vymýšlen s vědomím toho, že bude 3D a vjem třetího rozměru by měl být vhodně využit. Pokud by se točilo na 35mm film, měl by střihač 6 954,78 km materiálu (jinými slovy: pomyslný kotouč se všemi záběry by byl schopen odmotat se z centra Země 576,78 km nad její povrch). Na filmu v natáčecí fázi spolupracuje kolem 500 lidí, takže přesuny štábu a techniky byly logisticky dosti náročné. Produkce pro tento film znovu postavila 360° Hobitín (oproti předchozí sérii včetně interiéru uvnitř jednotlivých domečků), ze kterého se má po dotočení stát jedna z turistických atrakcí Nového Zélandu; postavena byla též i natáčecí studia. Po rozhodnutí studia MGM udělat z původní dvoudílné série trilogii bylo třeba k projektu ještě natočit dodatečné záběry.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Příběh začíná ve stejný den jako film \"\". Hobit Bilbo Pytlík začíná psát knihu o výpravě za znovunárokováním trpasličího království Erebor, kterého se před 60 lety zúčastnil. V Ereboru vládl král Thrór a ekonomika zde velice prosperovala, ale do království vtrhl drak Šmak a vyhnal odtamtud trpaslíky. Teprve po mnoha letech se Thrórův vnuk Thorin Pavéza rozhodl Erebor získat zpět.  Čaroděj Gandalf Šedý nabídne Bilbovi účast v Thorinově výpravě k Ereboru. Bilbo se nakonec po dlouhém přemlouvání rozhodne připojit. Stane se tedy součástí skupiny 13 trpaslíků a jednoho čaroděje. Výprava se vydává z Hobitína směrem na východ. Brzy se ukáže, že trpaslíky sleduje skupina proradného bledého skřeta Azoga, který se chce Thorinovi pomstít za useknutou ruku v bitvě v Morijských dolech. Jednou v noci jsou trpaslíci i Bilbo zajati zlobry, kteří je chtějí sníst, ale díky Bilbově lstivosti se podaří zlobry zdržovat až do ranního světla, jehož působením zlobři zkamení a trpaslíci jsou zachráněni. Výprava najde ve zlobří jeskyni vzácné meče Glamdring a Orkrist, které byli v 1. věku vykovány elfy z Gondolinu.  Náhle se z lesa na svých sáňkách taženými králiky přižene čaroděj Radagast Hnědý, neboť si potřebuje promluvit s Gandalfem o nebezpečí v podobě pevnosti Dol Guldur na jihu lesa Temný hvozd. Radagast do Dol Gulduru vstoupil a nejen, že tam spatřil jeden Prstenový přízrak a získal jeho meč, ale také se tam setkal se samotným obávaným Nekromantem, o němž se mnoho moudrých domnívá, že by mohl být samotným temným pánem Sauronem.  Trpaslíky začali pronásledovat skřeti na vrrcích, ale s pomocí elfů a Radagasta se jim podaří uniknout do pevnosti Roklinka. V Roklince se také setká Bílá rada, jejímiž členy jsou čaroděj Gandalf Šedý, elf Elrond, elfka Galadriel a čaroděj Saruman Bílý. Rada hovoří o nebezpečí v podobě Dol Gulduru, ale Saruman jej popírá. Návrat Saurona a objevení jeho Prstenu moci není podle něj možné.  Výprava pokračuje dále na východ do Mlžných hor. Zde trpaslíci padnou do zajetí skřetů a ti je odvedou ke svému králi, Velkému skřetovi, ale Bilbo zůstane na svobodě, protože se od nich na čas vzdálil. Bilbo spadl dolů a zde se setkal s tvorem Glumem dali si navzájem hádanky a pokud Glum neuhádne jeho hádanku vyvede ho pryč a pokud jí neuhádne Bilbo slupne ho Glum jako malinu. Bilbo vyhrál pomoci lsti a a sebral mu kouzelný prsten, který změnil život nejen jemu, ale i celé jeho rodině. Trpaslíkům se mezitím podaří za pomocí Gandalfa uniknout ze spárů skřetů a nakonec se společně s Bilbem setkají na východní straně Mlžných hor.  Výpravu však pronásleduje skupina Azogových skřetů, a tak trpaslíkům nezbude nic jiného, než se schovat na stromy. Nakonec jsou za velmi dramatických okolností zachránění Gandalfem přivolanými orly, kteří je odnesou do bezpečí na Skalbal který vytvořil Medděd.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlasy a tržby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tržby.", "content": "Film byl v USA uveden distribuční společností Warner Bros. do 4 045 kin. Za první promítací víkend film v USA vydělal 84 milionů dolarů. Celkem Hobit vydělal 303 003 568 dolarů v USA a 714 000 000 v dalších zemích, dohromady tedy 1 017 003 568 dolarů.  V České republice byl film uveden společností Warner Bros. do 135 kin. O první víkend vidělo Hobita 187 256 diváků, a tím film vydělal 28 milionů korun. Film se v žebříčku dvaceti nejvíce navštěvovaných filmů udržel čtrnáct týdnů. Celkem ho v kině zhlédlo 642 669 diváků, a tím vydělal 98,6 milionů korun.", "section_level": 2}, {"title": "Reference.", "content": "9. Časopis \"Časostroj Speciál Hobit 7/12 2012\". Brno: Extra Publishing", "section_level": 1}], "src_summary": "Hobit: Neočekávaná cesta () je první část amerického trojdílného filmu Hobit, který natočil režisér a producent Peter Jackson na různých lokalitách Nového Zélandu a ve wellingtonských Stone Street Studios podle románu \"Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky\" britského spisovatele J. R. R. Tolkiena.", "tgt_summary": "《霍比特人:意外之旅》(英语:\"The Hobbit: An Unexpected Journey\")是奇幻冒险史诗电影《霍比特人电影系列》的首部,为魔戒电影三部曲的前传,依然由彼得·杰克逊执导。改编自J·R·R·托尔金于1937年发表的同名小说。2012年12月12日于新西兰等地上映。", "id": 3047616}
{"src_title": "Lassana Diarra", "tgt_title": "拉萨纳·迪亚拉", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Začátek kariéry neměl Diarra snadný. V mnoha klubech ho odmítli kvůli jeho postavě. FC Nantes jej odmítli z důvodu nízké postavy a nízké váhy. V Le Mans FC jej také nepřijali a Lassana uvažoval o konci kariéry, ale nakonec se dostal do klubu Le Havre.", "section_level": 2}, {"title": "Le Havre.", "content": "V Le Havre AC začala jeho klubová kariéra. V tomto klubu se neuvěřitelně zlepšil a všiml si ho i trenér francouzské fotbalové reprezentace do 21 let, do níž se také dostal. Díky jeho formě se o něj začaly zajímat i velké kluby v čele s anglickou Chelsea, která v Diarrovi viděla nového Makélélého a nakonec jej za 1 mil. liber koupila.", "section_level": 2}, {"title": "Chelsea.", "content": "V Chelsea se stal členem prvního mužstva, ale na hřiště se moc nedostával. První zápas si za Chelsea zahrál v Lize mistrů UEFA proti španělskému klubu Betis Sevilla. Začal si zvykat na pozici levého beka, ale poté byl přeřazen do rezervního týmu, kde se opět hodně zlepšil. Zazářil ve třetím kole FA Cupu proti Huddersfield Town a díky tomu se zlepšila jeho pověst mezi hráči, trenéry i mezi médii. Na konci sezony si zahrál v Premier League dva kompletní zápasy, proti Blackburnu a proti Newcastlu. Stal sem nejlepším mladým hráčem Chelsea sezony 2005/06. Z důvodu zranění na postech obránců hrál často, v sezoně 2006/07 na pozici pravého obránce. Ve finále Carling Cupu se podílel na výhře Chelsea nad Arsenalem, který se o Diarru začal zajímat a nakonec ho koupil.", "section_level": 2}, {"title": "Arsenal.", "content": "31. Srpna 2007 (konec přestupového období), podepsal Diarra smlouvu s Arsenal FC. Dostal číslo 8, uvolněné po odchodu Freddieho Ljungberga. Diarra po odchodu do Arsenalu řekl, že se na do tohoto klubu ze severního Londýna přestěhoval hlavně kvůli Arsène Wengerovi a kvůli stylu hry, kterým Arsenal hraje.  Debut si odbyl v zápase Ligy mistrů UEFA proti Sevilla FC. Svůj první celý zápas si zahrál v Carling Cupu proti Newcastlu a v Premier League poprvé nastoupil proti Aston Ville.  Diarrovi se v Arsenalu přestalo líbit, protože si skoro nezahrál. Proto po pěti měsících v Arsenalu přestoupil 17. ledna 2008 do Portsmouthu za 5,5 mil. liber.", "section_level": 2}, {"title": "Portsmouth.", "content": "V Portsmouth dostal číslo dresu 6. Přiznal že odešel do Portsmouthu, aby se dostal do výběru francouzské reprezentace na EURO 2008. Svůj první zápas si zahrál proti Derby County a pomohl k výhře 3:1. Za Portsmouth poprvé skóroval v zápase FA Cupu proti Plymouth Argyle FC. O dva týdny pozdějš skóroval v Premier League proti Boltonu. Diarra v žádném zápase FA Cupu nechyběl ani minutu a výrazně tak pomohl Portsmouthu k zisku nejstarší fotbalové trofeje na světě, tedy poháru FA Cup. Na konci sezony byl nominován na EURO 2008. Na začátku nové sezony neproměnil v penaltovém rozstřelu v zápase Community Shield proti Manchesteru United penaltu a Manchester United nakonec triumfoval. 18. září 2008 vstřelil svou první branku v zápase Poháru UEFA proti Vitória Guimaraes. Svou první červenou kartu v Premier League dostal v zápase proti Tottenhamu (po dvou žlutých kartách v utkání). V polovině prosince 2008 přijalo vedení Portsmouthu nabídku Realu Madrid a Diarra se stěhoval do Realu za 20mil. eur.", "section_level": 2}, {"title": "Real Madrid.", "content": "V Realu nastupoval v domácích soutěžích s číslem 6 a v Lize mistrů UEFA nastupoval s číslem 39. Na svém dresu měl napsáno \"Lass\", aby se nepletl s jeho spoluhráčem Mahamadou Diarrou.  Z počátku nebyl Lass mezi náročnými fanoušky Realu příliš oblíbený, ale během pár měsíců si na něj zvykli a získal si jejich přízeň.  V sezoně 2009/10 dostal Lass číslo 10 po Wesley Sneijderovi, který odešel do Interu Milán. Číslo 6 dostal uzdravený Mahamadou Diarra. Poprvé za Real skóroval v zahajovacím zápase sezony španělské La Ligy 2009/10 proti Deportivo de La Coruña, které Real porazil 3:2.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládežnické reprezentace.", "content": "V reprezentaci do 21 let nastoupil osmnáctkrát. Nejvíce se mu povedl kvalifikační zápas o účast na Mistrovství Evropy ve fotbale hráčů do 21 let proti Anglii v listopadu 2005. Za stavu 2:2 v nastaveném čase vybojoval penaltu, kterou jeho spoluhráč Jimmy Briand proměnil a Francie se kvalifikovala.  S reprezentací do 21 let se zúčastnil také Mistrovství Evropy U21 2006 v Portugalsku. V základní skupině A porazila Francie postupně Portugalsko 1:0, Německo 3:0 a Srbsko a Černou Horu 2:0. S 9 body postoupila z prvního místa do semifinále. V semifinále byla Francie vyřazena Nizozemskem 2:3 po prodloužení. Diarra nastoupil v základní sestavě proti Německu a Srbsku a Černé Hoře.", "section_level": 2}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "Diarra debutoval v A-týmu Francie 24. 3. 2007 v Kaunasu pod trenérem Raymondem Domenechem v kvalifikačním zápase o EURO 2008 proti týmu Litvy (výhra 1:0). Následně byl nominován na přátelské utkání proti Rakousku a později se díky svým vyrovnaným výkonům se dostal na soupisku na EURO 2008. Francie se však nedostala ze základní skupiny, což bylo v zemi považováno za neúspěch, Diarra na turnaji nezasáhl do žádného zápasu.  Diarra byl nominován na Mistrovství světa 2010, ale kvůli zranění se turnaje nezúčastnil.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lassana \"Lass\" Diarra (*10. března 1985, Paříž, Francie) je francouzský fotbalista, který je v současné době bez angažmá (k únoru 2019). Nejčastěji nastupuje jako defenzivní záložník, ale také občas nastupuje na pozici pravého obránce. Na této pozici nastupoval především za Chelsea a Portsmouth.", "tgt_summary": "拉萨纳·迪亚拉(,1986年-3月10日),马里裔法国足球运动员,司职防守中场,也能客串右闸,是前法国国家足球队成员,曾效力法甲球会巴黎圣日耳门。", "id": 16028}
{"src_title": "Linda Lovelace", "tgt_title": "琳達·拉芙蕾絲", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodila se v newyorské čtvrti Bronx a pocházela z neutěšených rodinných poměrů, coby dcera Johna a Dorothy Boremanových. Matka, žena v domácnosti, byla velmi přísná, despotická a svou dceru bila, zatímco otec, důstojník newoyrského policejního sboru, se doma objevil jen zřídkakdy. Měla též starší nevlastní sestru Barbaru. Když byly Lindě Boremanové tři roky, rodina se přestěhovala do města Yonkers ve státě New York, kde vyrůstala v přísně katolickém prostředí. Studovala na katolických školách, na základní škole Svatého Jana Křtitele v Yonkers a posléze na střední škole Svaté Matky Boží v Hartsdale, kde si vysloužila přezdívku „slečna svatosvatá“, neboť se chtěla stát jeptiškou a od chlapců si udržovala odstup. Jako studentka si přivydělávala prací v butiku a obchodu se spotřební elektronikou. V roce 1965 se v šestnácti letech přestěhovala s rodinou do Fort Lauderdale na Floridě poté, co otec odešel do penze od newyorské policie.  V devatenácti letech začala rodičům vzdorovat a v té době také přišla o panenství se spolužákem. Nedlouho poté otěhotněla a rozhodla se, že po porodu dá dítě přechodně do pěstounské péče do doby, než se o něj bude moci postarat sama. Nakonec však syna přenechala nevědomky k adopci, když jí matka bezprostředně po porodu nechala podepsat příslušné adopční formuláře a namluvila jí, že podepisuje souhlas s obřízkou.  Poté se vrátila zpět do New Yorku, kde se zapsala do počítačového kurzu, po němž si chtěla otevřít vlastní butik. V roce 1970 ji ale potkala vážná autonehoda, jejíž následky si nesla po zbytek života. Jednoho deštivého dne jela po dálnici Taconic State Parkway, když do jejího vozu Opel Kadett narazil z boku v důsledku smyku řidič Chrysleru. Při nehodě utrpěla těžká zranění a skončila se zlomenou čelistí a žebry, a natrženými játry a slezinou. Musela podstoupit krevní transfuzi, při níž se ale nakazila hepatitidou C – tato skutečnost vyšla najevo až o šestnáct let později. Po propuštění z nemocnice se vrátila zpět k rodičům na Floridu, aby se zde zotavila.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V létě roku 1970 se ve Fort Lauderdale seznámila s Chuckem Traynorem (1937–2002), když se s kamarádkou Betsy měla opalovat v bikinách u bazénu na místním koupališti. Podle její autobiografie je však seznámila Betsy před domem Boremanových. Traynor, 27letý bývalý příslušník námořní pěchoty, barman a občasný pasák, dívky pozval na projížďku ve svém sportovním voze značky Jaguar XK-E. Po několika týdnech se s 21letou Lindou Boremanovou začal scházet a zhruba měsíc po jejich prvním setkání se k němu, kvůli problémům s matkou, nastěhovala. O deset let později vydala autobiografii \"Ordeal\" („Utrpení“), v níž uvedla, že ji ke všemu, co po boku Traynora zažila, nutil bitím a výhrůžkami zbraní. Její výpověď se však setkala i se skepsí (více v části Nový život a aktivismus).  Do té doby sexuálně příliš nezkušené dívce Traynor slíbil, že ji v sexu zaučí a pomocí hypnózy zvýší její sexuální apetit. V Miami provozoval bar Vegas Inn, ve kterému mu pomáhala. Nakonec ale začal mít finanční problémy, a tak byl donucen jej zavřít, a rozhodl se vrátit zpět ke kuplířství. Ve své autobiografii \"Ordeal\" později uvedla, že jí Traynor nabídl, aby se na jeho podnikání podílela a domlouvala prostitutkám schůzky s klienty. Když odmítla, měl ji začít fyzicky napadat a pod pohrůžkou palnou zbraní nutit k opakované prostituci. Naučil ji užívat drogy (hlavně marihuanu a metamfetamin) a oba se stali jejich notorickými konzumenty. V roce 1971 se s ní oženil, což dle jejího pozdějšího vyjádření učinil proto, aby proti němu nemohla vypovídat v soudním procesu, v němž byl obviněn z pašování drog. Podle Traynora však došlo k sňatku kvůli Lindině matce. Téhož roku ji přiměl k podstoupení zvětšení prsů, tehdy prostřednictvím injekcí silikonu.  Pár se nakonec přestěhoval do New Yorku, kde chtěl Traynor zprostředkovat služby své manželky známé kuplířce Xavieře Hollanderové. Ta však Traynorovou odmítla kvůli jejímu vzhledu, který neodpovídal tehdejším požadavkům. Traynor proto přišel s myšlenkou natáčet krátké pěti- až desetiminutové pornografické scénky, v nichž by jeho žena účinkovala. Tyto ilegální snímky byly potají natáčeny 8mm kamerou v různých newyorských bytech a sponzorovala je rodina Colombů, jedna z pěti rodin italské mafie ve městě. Režisérem většiny z nich byl Ted Snyder a střídala se v nich řada herců v nejrůznějších bizarních scénkách, zahrnujících například pissing, lesbický fisting chodidlem apod. Traynorová jich natočila desítky, nad ostatní však vystupují zejména dvě z roku 1971, které si získaly „značnou a trvající subkulturní slávu“. Jde o scénky \"Dog Fucker\" a \"Dogarama 2\" v nichž měla Linda Traynorová pohlavní styk se psem, konkrétně s křížencem německého ovčáka. Ke svému angažmá v natáčení těchto dvou později několikrát změnila názor; nejprve jej v roce 1973 popírala, následně připustila, a nakonec ve své autobiografii \"Ordeal\" uvedla, že byla k účinkování donucena pod pohrůžkou zabití, což však dementovali její kolegové, kteří se natáčení zúčastnili (více v části Nový život a aktivismus).", "section_level": 1}, {"title": "Hluboké hrdlo (\"Deep Throat\").", "content": "Průlom nastal v roce 1972, když její 8mm filmy zaujaly pozornost režiséra Gerarda Damiana. S manželským párem se následně seznámil na swingers party, kde jej uchvátila schopnost s jakou prováděla praktiku hluboké hrdlo (), při níž se do úst a krku zasouvá celý erektovaný penis až po varlata. Tu ji naučil Traynor údajně pomocí hypnózy, kterou měl potlačit její dávivý reflex. Damiano v té době obsazoval hardcorové scény do svého nového snímku \"Changes\", ale po tomto setkání se rozhodl vytvořit nový film, postavený zcela na Traynorové, pro kterou vymyslel umělecké jméno Linda Lovelace. Aby však bylo možné zahájit filmování zamýšleného snímku \"Hluboké hrdlo\", bylo třeba zajistit jeho financování, které měla poskytnout opět rodina Colombů. Její pobočník Louis Peraino zprvu s výběrem herečky nesouhlasil a požadoval vnadnou blondýnu, názor však změnil, když na něm předvedla „svoji“ praktiku.  Zhruba hodinový film se natáčel v Miami a byl hotový za méně než týden. Vypráví příběh dívky Lindy Lovelace, která je nešťastná, protože při sexu nemůže dosáhnout orgasmu, ať zkouší cokoli. Její spolubydlící jí doporučí lékařské vyšetření, při němž se zjistí, že nemá klitoris na obvyklém místě, nýbrž v krku. Doktor (Harry Reems) jí pak doporučí, aby prováděla zvláštní typ felace, známý jako hluboké hrdlo, což pak s nadšením činí, jakožto jeho terapeutka, u různých pacientů po zbytek filmu. Snímek měl premiéru 11. června 1972 v newyorském kině New Mature World Theatre na Manhattanu a vedl si nad očekávání dobře. Získal si nebývalou popularitu mezi mainstreamovým publikem a dostalo se mu recenze například v deníku \"The New York Times\", zatímco Linda Lovelace se objevila na titulních stranách časopisů \"Esquire\", \"Time\" či \"Newsweek\". Vidět jej se stalo modní záležitostí a celkem film zhlédlo více než deset milionů Američanů. Jeho promítání se zúčastnila řada celebrit, mimo jiné Jack Nicholson, Jacqueline Kennedyová Onassisová, Warren Beatty, Truman Capote, Norman Mailer, Mike Nichols či Marlene Dietrichová, přičemž Frank Sinatra ve svém domě zorganizoval soukromou projekci, které se zúčastnili Sammy Davis mladší či americký viceprezident Spiro Agnew. Na druhou stranu byl film kritizován především ve feministických kruzích jako sexistický, v němž je žena využívána pouze jako sexuální objekt. Pro svůj obsah byl napadán u soudů a jeho promítání bylo zakázáno ve 27 státech USA. Počátkem března 1973 shledal soudce newyorského trestního soudu film obscénním a udělil kinu New Mature World Theatre pokutu ve výši tří milionů dolarů (rozhodnutí bylo později zvráceno soudem vyšší instance). Na obranu filmu se postavili přední odborníci z oboru klinické psychiatrie a sexuologie, a to například Edward Hornick a John Money, kteří argumentovali tím, že ve filmu není žena sexuálně využívána mužem, nýbrž naopak sama hledá sexuální ukojení pro vlastní potřebu. Podle Moneyho film poukazoval na právo ženy mít vlastní sexuální život a nebýt nástrojem sexuálního života muže. Soudní spory a zákazy však vyvolaly ještě větší zájem diváků.  Svým provedením byl snímek revoluční, nastavil nový standard filmů pro dospělé a způsobil změnu v pornoprůmyslu. Odlišoval se především svou kvalitou a provedením. K jeho natáčení byl použit dražší 35mm filmový pás, měl kvalitní zvuk, sofistikovaný děj, obsahoval humor a taky hardcorové záběry, zachycující penetraci a ejakulaci. K ilustraci hůře zprostředkovatelného ženského orgasmu Damiano použil rychlé prokládání snímků milostné scény se záběry startující nosné rakety Saturn či ohňostroje na večerní obloze. Film byl zároveň mimořádně komerčně úspěšný. S pořizujícími náklady kolem 30 tisíc dolarů (v té době šlo na pornofilm o částku astronomickou) a zisky údajně dosahujícími 600 milionů dolarů se v tomto ohledu stal jedním z nejúspěšnějších filmových počinů své doby. Honorář Lindy Lovelace přitom činil pouhých 1250 dolarů, které podle ní zinkasoval její manžel a ona nedostala nic.  Po uvedení Hlubokého hrdla se z třiadvacetileté Lindy Traynorové, nyní známé pod uměleckým jménem Linda Lovelace, stala celebrita a kulturní ikona, označovaná jako první světová pornosuperstar. V Los Angeles, kam se s manželem přestěhovala, se běžně stýkala s největšími hvězdami tamějšího showbyznysu a pobývala například na panství Hugha Hefnera, zakladatele a vydavatele pánského časopisu \"Playboy\". Sláva nicméně znamenala též zvýšený zájem o její dřívější filmovou tvorbu, a tak se zanedlouho začaly objevovat první zvěsti o 8mm filmech, v nichž měla pohlavní styk se psem. Tyto informace zprvu popírala s tím, že si není ničeho takového vědoma. V roce 1973 však novinář Al Goldstein v časopise \"Screw\" otiskl záběr Lindy a psa z jednoho ze snímků, čímž fámu potvrdil. Linda Lovelace jej nejprve osočila, že se snaží přiživit na její slávě, nakonec však svou roli přiznala. V roce 1973 a 1974 se objevila například v populární talk show \"The Tonight Show\" Johnyho Carsona nebo na 46. ročníku udílení Oscarů. Její sláva v tomto životním období vyvrcholila, když pózovala pro pánské časopisy \"Playboy\" a \"Esquire\". Vydala rovněž svou první autobiografii jménem („Uvnitř Lindy Lovelace“), v níž mimo jiné dávala rady v oblasti různých orálních a análních sexuálních technik.", "section_level": 2}, {"title": "Další snímky a umělecká tvorba.", "content": "Dne 31. ledna 1974 byla zatčena za držení kokainu a amfetaminu v hotelu Dunes v Las Vegas, ale nakonec vyvázla jen s pokutou. Následující měsíc měl premiéru sequel \"Hlubokého hrdla\", tentokráte s názvem \"Hluboké hrdlo II\", natočený počátkem roku 1973 pod vedením režiséra Josepha W. Sarna. Film, ve kterém si Linda Lovelace zahrála mimo jiné po boku Rona Jeremyho, však obdržel velmi negativní kritiku a časopis \"Variety\" jej popsal jako „nejodfláknutější vybrakování filmových tradic a skličující pokus o oškubání naivního publika“. Propadl především proto, že zdaleka nedosahoval kvalit a odvážnosti originálu, a navíc obsahoval, z obavy před soudními postihy, pouze omezené množství nahoty a milostných scén. Úspěch nezaznamenaly ani její další filmy z tohoto roku, například \"The Confessions of Linda Lovelace\", neboť šlo především o kompilace dříve nepoužitých filmových záběrů a scén.  Nedařilo se jí ani v pokusech o kariéru herečky mimo pornografickou branži. Objevila se kupříkladu ve hře \"My Daughter's Rated X\" v kasinu Aladdin v Las Vegas, ale již po týdnu byla hra stažena, neboť diváci byli nespokojeni, že se v jejím průběhu nesvlékla. Neúspěšně skončilo i její angažmá ve hře \"Pajama Tops\" ve Filadelfii. Během jednoho ze svých večerních kabaretních vystoupení v Las Vegas opustila Chucka Traynora (předtím se měla pokusit o útěk od něj celkem třikrát), načež se za pomoci přátel několik týdnů schovávala v různých hotelech a poté zažádala o rozvod, který proběhl v březnu 1974.  Bezprostředně poté se nastěhovala ke svému novému příteli, producentovi a choreografovi Davidu Wintersovi. V době jejich vztahu publikovala ještě v roce 1974 další autobiografii, („Důvěrný deník Lindy Lovelace“), v níž, podobně jako v předchozí knize, oslavovala „nevázaný sex bez zábran a nejliberálnější formu lidského sexuálního sebevyjádření“. O rok později jí Winters produkoval film \"Linda Lovelace for President\" („Linda Lovelace kandiduje na prezidentku“), komedii a politickou parodii, v níž ztvárnila nezávislou kandidátku ve volbě prezidenta Spojených států. Její herecká kariéra však nikam nepokračovala a kvůli zaškatulkování mezi pornoherečky se jí nedařilo získat roli v neerotickém filmu. V roce 1975 také například uváděla koncert skupiny Led Zeppelin v Los Angeles.  Roku 1976 byla vybrána pro ústřední roli v erotickém snímku \"Laure\" (též \"Forever Emmanuelle\"). V té době ve velkém užívala drogy (hlavně kokain a amfetamin), a přestože podepsala smlouvu na natáčení, nakonec oznámila, že „Bůh změnil její život“, odmítla účinkovat v jakékoli scéně obsahující nahotu a dokonce protestovala proti soše Venuše Mélské v jedné ze scén, neboť měla odhalené poprsí. Její roli posléze získala francouzská herečka Annie Belle.", "section_level": 2}, {"title": "Nový život a aktivismus.", "content": "V té době se rozešla s Wintersem a začala udržovat partnerský vztah se stavitelem Larry Marchianem, kterého znala z mládí, za něhož se v roce 1976 provdala, usadila a měla dvě děti – syna Dominica (* 1977) a dceru Lindsay (* 1981). S novou rodinou Linda Lovelace, nyní Linda Marchianová, žila následujících patnáct let na Long Islandu a čas od času pobírala státní sociální podporu – kvůli své minulosti totiž údajně několikrát přišla o zaměstnání.  V roce 1978 započala spolupráci s novinářem Mikem McGradym, s nímž o dva roky později vydala svou autobiografii („Utrpení“), ve které popsala, jak ji bývalý manžel Chuck Traynor po celou dobu manželství duševně a fyzicky zneužíval, mlátil, nechal znásilňovat a že ji do pornografie a prostituce nutil pod pohrůžkou násilí či použití palné zbraně. Kniha a informace v ní obsažené šokovaly veřejnost. Některá média (např. \"Detroit Free Press\") a část veřejnosti však byla k jejím výrokům skeptická a vzhledem ke shodě mezi jejími někdejšími kolegy z branže, že se natáčení účastnila dobrovolně, zůstává sporné, nakolik byla do pornografie nucena. Traynor tvrzení své bývalé ženy sice odmítl, nikdy se však netajil tím, že ji občas v rámci vzájemných sexuálních her bil, a rovněž přiznal, že nosil zbraň, ale že jí manželce nikdy nehrozil. Linda Marchianová nicméně ještě před vlastním vydáním knihy úspěšně prošla sérií testů na polygrafu (detektoru lži), které si McGrady před zahájením spolupráce vymínil. Ty trvaly v průběhu několika dní celkem jedenáct hodin a prováděl je expert úřadu newyorského státního návladního.  V knize se mimo jiné vrátila i ke dvěma scénkám z roku 1971, v nichž měla pohlavní styk se psem. Uvedla, že podobně jako v ostatních případech, i v tomto byla k natáčení donucena Traynorem pod pohrůžkou násilí, a rovněž napsala:  I toto vyjádření však dementovali její kolegové, kteří se natáčení účastnili, podle nichž k ničemu nucena nebyla a naopak si natáčení užívala.  Po vydání knihy se stala vítaným spojencem feministického hnutí bojujícího proti pornografii a dostalo se jí podpory jeho předních aktivistek Glorie Steinemové a Andrey Dworkinové. V hnutí se začala angažovat, vystupovala v řadě televizních talk show a jezdila po amerických univerzitách, kde vyprávěla svůj příběh. Několikrát vypovídala při vládních slyšeních o nebezpečí pornografie, mimo jiné před Meesovou komisí v lednu 1986, kde prohlásila: „Když se díváte na film \"Hluboké hrdlo\", koukáte se, jak mne znásilňují. Je zločin, že je film stále promítán. Po celou dobu jeho natáčení mi na hlavu mířila zbraň.“ V roce 1986 s McGradym publikovala svou další autobiografickou knihu, („Zbavena otroctví“), jejíhož úvodu se zhostila Steinemová. Navázala s ní v zásadě na svou předchozí knihu, přičemž v obou vykreslila pornografii jako ztělesnění zla, nebezpečí budoucím generacím a vážný útok na ženy. Nově také psala o bolestivé degradaci, kterou zažila, o životě na státní sociální podpoře a stálých útocích na její hodnověrnost.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní a finanční problémy.", "content": "Koncem roku 1986 měla podstoupit oboustrannou radikální mastektomii kvůli bulkám v prsou, které byly důsledkem zvětšení prsů injekcemi silikonu z roku 1971, neboť si lékaři nebyli jisti, zdali jde o cysty, silikon či karcinomy. Operaci však nakonec nemohla podstoupit, protože při vyšetření bylo odhaleno, že má poškozená játra od virové hepatitidy, jíž se nakazila z krevní transfuze, kterou dostala po autonehodě v roce 1970. Kvůli tomu posléze v roce 1987 podstoupila v Pittsburghu transplantaci jater, po níž musela užívat nákladná imunosupresiva.  Nakonec se obrátila proti feministickému hnutí, které zkritizovala za to, že ji využívalo a pouze na ní vydělávalo peníze, aniž by jí pomohlo v těžkých chvílích. Mimo jiné na jeho adresu prohlásila: V roce 1990 zkrachovala firma jejího manžela, a tak se s rodinou přestěhovali do Denveru v Coloradu. Zprvu zůstala doma s dětmi, pak pracovala jako prodavačka v supermarketu Albertsons, ale nakonec po pár měsících kvůli problémům s křečovými žilami v práci skončila. Roku 1994 začala opět přednášet o svých zkušenostech s pornoprůmyslem a krátce pracovala v počítačové firmě, než dostala výpověď. O dva roky později dostala od režiséra Rona Howarda tři tisíce dolarů za autorská práva k natočení filmu podle knihy \"Ordeal\" a v létě téhož roku se rozvedla s Larry Marchianem, kterého označila za alkoholika, který psychicky a emočně týral ji i její děti. Rozvod však proběhl pokojně a s bývalým manželem si zůstali blízcí. Koncem 90. let pracovala na částečný úvazek jako uklízečka. V roce 1998 se stala babičkou, když se její dceři Lindsay narodilo v sedmnácti letech první dítě.  V lednu 2001 se, navzdory své kritice pornografického průmyslu, svlékla ve svých padesáti dvou letech do spodního prádla pro pánský časopis \"Leg Show\". Své rozhodnutí okomentovala slovy: „Není nic špatného na tom vypadat sexy, když je to provedeno s vkusem.“, avšak její přátelé tvrdili, že pravým motivem tohoto rozhodnutí byl finanční honorář za fotografie. Dva měsíce poté ji kvůli tomu pánský časopis \"Hustler\" vyhlásil „Debilem měsíce“ (\"Asshole of the Month\").  Následující rok prodělala těžkou autonehodu, když 3. dubna 2002 ztratila kontrolu nad vozidlem a narazila do betonového sloupu při cestě do nemocnice, kde měla podstoupit dialýzu. Automobil se dvakrát obrátil přes střechu a ona proletěla oknem. Při nehodě utrpěla masivní trauma, vnitřní zranění a upadla do kómatu. Při životě byla udržována pouze za pomocí přístrojů a nakonec ji lékaři o necelé tři týdny později, 22. dubna 2002, z rozhodnutí rodiny odpojili od životní podpory a ona ve věku 53 let zemřela. Pohřbena byla na hřbitově v obci Parker v Coloradu.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz a památka.", "content": "V reakci na zřeknutí se pornografie a boj, který proti ní následně vedla, se v pornoprůmyslu ujal výraz „Lindin syndrom“, kterým spisovatel a režisér Hart Williams popsal stav bývalých pornoherců či pornohereček, kteří se distancují od své někdejší kariéry. V informatice pak nese její jméno koordinační jazyk Linda, který byl takto nazván v narážce na programovací jazyk Ada. Ten byl totiž pojmenován po Adě Lovelace, jejíž příjmení je totožné s Lindiným uměleckým jménem.  V hudebním světě se její jméno objevilo v písních různých žánrů, a to například ve „Wrap Her Up“ od Eltona Johna či v „I Made Linda Lovelace Gag“ od Davida Allana Coeho.  Její životní příběh dal vzniknout britskému televiznímu dokumentu režisérů Andrewa Abbotta a Russella Levena z roku 2001, v němž kromě ní vystoupil třeba její bývalý manžel Traynor a novinář McGrady. O čtyři roky později měl na filmovém festivalu Sundance premiéru dokumentární film \"V Hlubokém hrdle\" (), který se však zabýval především snímkem samotným a Linda Lovelace v něm byla zmíněna jen okrajově. V roce 2008 v Los Angeles debutoval muzikál \"Lovelace: A Rock Musical\".  Osud Lindy Lovelace inspiroval také dva celovečerní životopisné filmy. První snímek s názvem \"Lovelace\", režisérů Roba Epsteina a Jeffreyho Friedmana, měl premiéru 22. ledna 2013 na festivalu Sundance a hlavní roli v něm ztvárnila americká herečka Amanda Seyfried, která si zahrála po boku Sharon Stone či Sarah Jessicy Parker. Film získal již v době natáčení podporu dětí Marchianové. Druhým snímkem, který je zatím v předprodukci, je \"\" režiséra Matthewa Wildera, v němž hlavní postavu ztvárnila švédská herečka Malin Åkermanová. Původně přitom měla tuto roli ztvárnit Lindsay Lohan, byla však nahrazena pro své problémy s drogami.", "section_level": 1}, {"title": "Filmografie.", "content": "Následující tabulka je pouze částečným výčtem filmové tvorby Lindy Traynorové, později Lindy Lovelace. V počátcích své kariéry natočila desítky krátkých 8mm filmů, z nichž je níže uvedena jen část dle filmových databází.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Publikace Lindy Lovelace  V češtině k roku 2012 vyšel překlad knihy \"Ordeal\": Publikace o Lindě Lovelace  Filmové databáze Ostatní", "section_level": 2}], "src_summary": "Linda Lovelace (rodným jménem Linda Susan Boreman; 10. ledna 1949, New York – 22. dubna 2002, Denver) byla americká herečka a pornoherečka, která proslula snímkem \"Hluboké hrdlo\" (), díky němuž se stala kulturní ikonou a první světovou pornosuperstar. Později se však své kariéry zřekla, prohlásila, že k ní byla donucena násilím a výhrůžkami, a stala se aktivistkou hnutí bojujícího proti pornografii.", "tgt_summary": "琳达·苏珊·波曼(英语:Linda Susan Boreman,1949年-1月10日-2002年-4月22日),艺名琳达·拉芙蕾丝(英语:Linda Lovelace),生于美国纽约市布朗克斯,著名色情演员、作家,以演出电影《深喉咙》闻名。她因为她的前夫而成为色情演员,在离开色情电影业之后,她也加入了教会,并成为反色情运动(Anti-pornography movement)的发言人。", "id": 896705}
{"src_title": "Requiem (Mozart)", "tgt_title": "安魂曲 (莫扎特)", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "Jak byla sestavena Süssmayrem:", "section_level": 1}, {"title": "Introitus.", "content": "Pasáž prokazatelně složená Mozartem.", "section_level": 2}, {"title": "Requiem.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Text.", "content": "\"Requiem aeternam dona eis, Domine,<br> et lux perpetua luceat eis.<br> Te decet hymnus, Deus, in Sion, et<br> tibi reddetur votum in Jerusalem:<br> exaudi orationem meam, ad te omnis<br> caro veniet.<br> Requiem aeternam dona eis, Domine,<br> et lux perpetua luceat eis.\"", "section_level": 4}, {"title": "Kyrie eleison.", "content": "Pasáž prokazatelně napsaná Mozartem, dochovaly se vlastnoručně psané partitury.", "section_level": 3}, {"title": "Kyrie.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Text.", "content": "\"Kyrie eleison\"  \"Christe eleison<br>\" Kyrie eleison", "section_level": 4}, {"title": "Sequentia.", "content": "Pasáž s nejednoznačným autorstvím některých částí.", "section_level": 3}, {"title": "Dies irae.", "content": "Pasáž prokazatelně složená Mozartem – dochovaly se vlastnoručně psané části.", "section_level": 3}, {"title": "Text.", "content": "\"Dies iræ, dies illa,\"  \"Solvet sæclum in favilla;\"  \"Teste David cum Sibylla.\"  \"Quantus tremor est futurus,\"  \"Quando judex est venturus,\"  \"Cuncta stricte discussurus!\"", "section_level": 4}, {"title": "Tuba mirum.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Text.", "content": "\"Tuba mirum spargens sonum\"  \"Per sepulchra regionum,\"  \"Coget omnes ante thronum.\"  \"Mors stupebit, et natura,<br> Cum resurget creatura,\"  \"Judicanti responsura.\"  \"Liber scriptus proferetur,<br> In quo totum continetur,<br> Unde mundus judicetur.\"  \"Judex ergo cum sedebit,<br> Quidquid latet, apparebit:<br> Nil inultum remanebit.\"  \"Quid sum miser tunc dicturus?<br> Quem patronum rogaturus,<br> Cum vix justus sit securus?\"", "section_level": 4}, {"title": "Rex tremendae.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Text.", "content": "\"Rex tremendae majestatis<br> Qui salvandos salvas gratis,<br> Salva me, fons pietatis!\"", "section_level": 4}, {"title": "Recordare.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Text.", "content": "\"Recordare, Jesu pie,<br> Quod sum causa tuæ viæ:<br> Ne me perdas illa die.\"  \"Quærens me, sedisti lassus:<br> Redemisti Crucem passus:<br> Tantus labor non sit cassus.\"  \"Juste judex ultionis,<br> Donum fac remissionis<br> Ante diem rationis.\"  \"Ingemisco, tamquam reus:<br> Culpa rubet vultus meus:<br> Supplicanti parce, Deus.\"  \"Qui Mariam absolvisti,<br> Et latronem exaudisti,<br> Mihi quoque spem dedisti.\"  \"Preces meæ non sunt dignæ:<br> Sed tu bonus fac benigne,<br> Ne perenni cremer igne.\"  \"Inter oves locum præsta,<br> Et ab hædis me sequestra,<br> Statuens in parte dextra.\"", "section_level": 4}, {"title": "Confutatis.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Text.", "content": "\"Confutatis maledictis,\"  \"Flammis acribus addictis:\"  \"Voca me cum benedictis.\"  \"Oro supplex et acclinis,\"  \"Cor contritum quasi cinis:\"  \"Gere curam mei finis.\"", "section_level": 4}, {"title": "Lacrimosa.", "content": "Část byla složena Mozartem, některé pasáže byly doplněny Josephem Eyblerem a celek byl dokončen Süssmayrem", "section_level": 3}, {"title": "Text.", "content": "\"Lacrimosa dies illa,\"  \"Qua resurget ex favilla.\"  \"Judicandus homo reus:\"  \"Huic ergo parce, Deus.\"  \"Pie Jesu Domine,\"  \"Dona eis requiem. Amen.\"", "section_level": 4}, {"title": "Offertorium.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Domine Jesu Christe.", "content": "\"Domine Jesu Christe, Rex gloriae gloriae, libera\"  \"animas omnium fidelium defunctorum de poenis inferni\"  \"et de profundo lacu: libera eas de ore\"  \"leonis, ne absorbeat eas tartarus, ne cadant in obscurum.\"  \"Sed signifer sanctus Michael repraesentet eas in lucem sanctam:\"  \"Quam olim Abrahae promisisti et semini eius.\"", "section_level": 3}, {"title": "Hostias.", "content": "\"Hostias et preces tibi, Domine, laudis offerimus:\"  \"tu suscipe pro animabus illis, quarum hodie\"  \"memoriam facimus: fac eas, Domine, de morte\"  \"transire ad vitam, quam olim Abrahae promisisti et semini eius.\"", "section_level": 3}, {"title": "Sanctus.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Sanctus Dominus.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Text.", "content": "<poem> \"Sanctus, Sanctus, Sanctus \"Dominus Deus Sabaoth. \"Pleni sunt cæli et terra gloria tua.\" \"Hosanna in excelsis.\" </poem>  <poem> Svatý, svatý, svatý, Pán, Bůh zástupů. Nebe i země jsou plny tvé slávy. Hosana na výsostech. </poem>", "section_level": 4}, {"title": "Benedictus.", "content": "<poem> \"Benedictus qui venit\" \"in nomine Domini.\" \"Hosanna in excelsis.\" </poem>  <poem> Požehnaný, kdo přichází ve jménu Páně. Hosana na výsostech. </poem>", "section_level": 3}, {"title": "Agnus Dei.", "content": "\"Agnus Dei,\"  \"qui tollis peccata mundi,\"  \"dona eis requiem.\"  \"Agnus Dei,\"  \"qui tollis peccata mundi,\"  \"dona eis requiem\"  \"Agnus Dei,\"  \"qui tollis peccata mundi,\"  \"dona eis requiem sempiternam.\"", "section_level": 2}, {"title": "Communio.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Lux aeterna.", "content": "\"Lux aeterna luceat eis, Domine:\"  \"Cum Sanctis tuis in aeternum: quia pius es.\"  \"Requiem aeternam dona eis. Domine: et lux\"  \"perpetua luceat eis. Cum Sanctis tuis in\"  \"aeternum: quia pius es.\"", "section_level": 3}], "src_summary": "Requiem v d-moll (Köchelův seznam 626) od Wolfganga Amadea Mozarta je soubor 14 skladeb napsaných ve Vídni v roce 1791 a nedokončených před autorovou smrtí v témže roce. Mozart začal skládat \"Requiem\" na základě velkorysé zakázky od anonymního člověka, který byl ve skutečnosti služebníkem hraběte Franze von Walsegg Stuppach, bohatého šlechtice, který chtěl Requiem vydávat za vlastní dílo, složené k uctění památky své manželky. Mozart byl však uprostřed práce přemožen infekční nemocí. Zemřel 5. prosince 1791 a Requiem nedokončil. Po skladatelově smrti se Mozartova vdova Constanze zavázala hudebnímu nakladatelství Breitkopf und Hartel, že Requiem bude dokončeno a připraveno k vydání. Constanze nejprve požádala o pomoc Josepha Eyblera – skladatele, kterého si Mozart velmi vážil. Eybler krátký čas na Requiem pracoval, utřídil několik částí, ale nakonec zjistil, že dokončení všech rozpracovaných částí by bylo příliš časově náročné a vrátil partitury Mozartově vdově. V průběhu následujícího období bylo osloveno několik dalších hudebníků, kteří však přispěli minimálně, až se Requiem dostalo do rukou skladatele Franze Xavera Süssmayra, jenž byl po většinu roku 1791 Mozartovým žákem, a ten dílo dokončil. Süssmayr použil všechny Mozartovy originální partitury, které se dochovaly. Použil i některé hudební náměty Josepha Eyblera a sám zkomponoval nový materiál pro další části (jako např. zbytek „Lacrimosa“). Zopakoval, resp. znovu použil Mozartovy motivy z „Introitus“ a „Kyrie“ a Requiem dovedl do finálního, dnes známého pojetí.", "tgt_summary": "《d小调安魂弥撒曲》,KV626,或简称《d小调安魂曲》,是莫扎特创作的一套安魂曲,亦是他最后的作品之一,写于1791年。", "id": 1414949}
{"src_title": "Caproni Ca.3", "tgt_title": "卡普羅尼 Ca.3", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vývoj letounů Ca.2 z letounu Ca.1 byl dán zlepšujícím se výkonem motorů umístěných do osvědčeného draku letounu. Letoun Ca.3 byl pokračování vývoje letounu Ca.2, které spočívalo v nahrazení dvou tažných motorů FIAT A.10 o výkonu po 74 kW v přídi ocasních nosníků motory Isotta-Fraschini V.4B po 110 kW, který byl již u Ca.2 použit jako středový tlačný motor na konci trupové gondoly. Tak byl letoun osazen třemi vodou chlazenými řadovými šestiválci Isotta-Fraschini.  Prototyp letounu vzlétnul na konci roku 1916 a brzy byla zahájena sériová výroba. Letoun byl v té době znám pod firemním označením Caproni 450 hp. Italská armáda jej označila Ca.3. Po válce byl letoun znám pod označením Ca.33. Od února 1917 do roku 1919 bylo vyrobeno 298 strojů, které byly dodány převážně italské armádě a námořnictvu, které s ním podniklo i několik torpédových útoků. Menší počet byl dodán i do Francie. Koncem války vyrobila dalších 83 strojů v licenci francouzská společnost Robert Esnault-Pelterie. Tyto letouny létaly pod označením C.E.P. 2 (Caproni-Esnault-Pelterie).  V roce 1919 byla v Itálii výroba Ca.3 obnovena, přičemž v osmi sériích bylo do roku 1925 dodáno nejméně 198 mírně upravených strojů zpětně přeznačených na Ca.33.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Letoun Ca.3 byl třímotorový dvojplošník s dřevěnou konstrukcí potaženou plátnem, kostra ocasních ploch a křidélek byla svařena z ocelových trubek. Čtyřčlenná posádky byla rozmístěna v otevřené středové gondole (přední střelec, dva piloti a zadní střelec/mechanik). Palivové nádrže byly umístěny v gondole za místy pilotů. Zadní střelec/mechanik ovládal kulomety v horním střelišti. Tento střelec stál přímo nad středním motorem oddělen od rotující prostřední tlačné vrtule ochrannou klecí.  Letoun byl poháněn třemi řadovými motory Isotta Fraschini V4B o výkonu 150 koňských sil. Gondoly motorů pak plynule přecházely v nosníky ocasních ploch. Svislé ocasní plochy byly trojité. Podvozek letadla byl tříbodový s příďovou kolovou částí a zadní ostruhou.  Výzbroj byla složena ze dvou až čtyř kulometů Revelli ráže 6,5 mm nebo 7,7 mm. Jeden byl umístěn v předním střelišti a jeden, dva nebo dokonce tři v zadním horním střelišti. Bomby byly připevněny pod trupem.", "section_level": 1}, {"title": "Operační historie.", "content": "Letoun Ca.1 vstoupil do operační služby v italské armádě v roce 1915. První akci podnikl 20. srpna 1915 při útoku na rakouské letiště Aisovizza. Celkem 15 bombardovacích letek bylo časem vybaveno bombardéry Ca.1, Ca.2 a Ca.3. Prvních 35 Ca.3 bylo dodáno v dubnu 1917, po 15 pak v květnu a červnu. Stroje přicházely k 1., 2., 3., 4., 5., 6., 7., 8., 9., 10., 11. a 12. strategické bombardovací squadriglii, z nichž každá měla čtyři Ca.3. Dalších 40 kusů z první objednávky bylo dodáno v srpnu 1917. Většinou bombardovaly cíle v Rakousku-Uhersku. 11. letka byla v letech 1916-1918 dislokována v Albánii, 12. letka působila v Libyi proti německým ponorkám. V září a říjnu 1917 společnost Caproni dodala 35 a 30 exemplářů, v měsíci listopadu dalších 30 a v prosinci 5. V roce 1918 tři letky (3., 14. a 15.) působily ve Francii.  Kromě italské armády používaly letouny Caproni Ca.3 i letky britského letectva před zavedením bombardérů Handley Page Type O. Původní i licenčně vyráběné letouny byly používány i ve Francii u Escadrille CEP 115 a CEP 130. Tyto letouny rovněž využívaly Americké expediční síly.  Některé z letounů Ca.36M, které byly dodány po válce sloužily poměrně dlouho a byly používány ještě Benitem Mussolinim při prvních italských vojenských akcích v severní Africe.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt M. R. Štefánika.", "content": "Při havárii na tomto typu letounu 4. května 1919 tragicky zahynul francouzský generál a první ministr války Československé republiky Dr. Milan Rastislav Štefánik. K nehodě došlo v závěru letu z Campo Formido poblíž Udine v Itálii do Bratislavy. Během přiblížení k letišti v Bratislavě pilot zřejmě usoudil, že povrch letiště je příliš mokrý k přistání, a proto se rozhodl opakovat okruh a přistát na druhé připravené ploše. Při dalším pokusu o přistání se pilot pokusil znovu nabrat výšku, zvýšil výkon motorů a začal stoupat, během tohoto manévru došlo u obtížně ovladatelného stroje ke ztrátě vztlaku, letoun se naklonil na stranu a zřítil se přídí dolů. Milan Rastislav Štefánik a tři italští členové posádky na místě zahynuli. Následné vyšetřování prováděla italská strana, která dospěla k závěru, že příčinou nehody byla s největší pravděpodobností technická závada, s největší pravděpodobností závada na motoru způsobená náhlým požadavkem na prudké zvýšení výkonu. Pozdější vyšetřování s použitím nalezených poznámek posádky poukazovala na utrženou anténu radiostanice omotanou kolem táhla kormidla.  Přesto vzniklo několik obvinění, že letoun byl sestřelen. Tato obvinění vznášeli a vznášejí převážně slovenští nacionalisté. Jedna z konspiračních teorií tvrdí, že letoun byl sestřelen poté, co si armáda spletla italské výsostné znaky na letounu s maďarskými. V té době totiž probíhaly pohraniční boje mezi československým a maďarským vojskem. Jiná konspirační teorie tvrdí, že Štefánik byl úmyslně odstraněn vrcholnými českými politiky, aby se nemohl podílet na nové československé vládě. Tato tvrzení však nebyla nikdy prokázána a mnoho soudobých faktů svědčí proti těmto teoriím.  Vzhledem k nedostatku informací není možno dnes přesně stanovit příčinu nehody. Kromě technické závady to mohly být chyba pilotáže, meteorologické příčiny, nedostatek paliva apod.  Podle jedné z teorií se na nehodě podílelo více příčin. Konstrukce letounů byla v té době ještě neprobádaná, velký vícemotorový stroj byl úplnou novinkou, a tak Ca.33 neměl z dnešního pohledu příliš dobré letové charakteristiky. Vyskytovaly se u něj problémy s vyvážeností, stabilita letounu nebyla dobrá a příliš malý rozdíl mezi provozní a pádovou rychlostí znesnadňoval řízení. Z důvodu dálkového letu byly na letounu provedeny úpravy v palivové soustavě, podrobnosti o nichž se nedochovaly, což mohlo mít nepříznivý vliv například na vyvážení. Letiště Ivanka se nachází na závětrné straně Malých Karpat, kde se běžně vyskytují aktivní turbulentní vrstvy což mohlo během zatáčky vést ke ztrátě vzdušné rychlosti, následované pádem nepříliš stabilního letounu.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "\"Všechna následující označení byla používána až po válce. Za války byl letoun známý pod firemním označením 450 hp (později Ca.33) a armádním označením Ca.3.\"  Ca.34 a Ca.35 Ca.36 Ca.36M nebo Ca.36 mod (“moificato” – upravený) Ca.36S Ca.37 Ca.39 Ca.56a", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní technické údaje.", "content": "\"Technické údaje pocházejí z publikace “Nejslavnější bombardéry”\".", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Itálie Spojené státy americké", "section_level": 1}], "src_summary": "Caproni Ca.3 byl italský těžký bombardér používaný v 1. světové válce a v meziválečném období. Byla to konečná verze série letounů, která začala letounem Caproni Ca.1 v roce 1915. V tomto letounu zahynul v roce 1919 první ministr války Československé republiky Milan Rastislav Štefánik.", "tgt_summary": "卡普罗尼Ca.3()是由意大利飞机制造商卡普罗尼生产、用于第一次世界大战的轰炸机。", "id": 1060583}
{"src_title": "Zámek (informatika)", "tgt_title": "锁 (计算机科学)", "src_document": [{"title": "Druhy.", "content": "Obecně, zámky jsou dobrovolné zámky, kde každé vlákno spolupracuje tím, že získá zámek před přístupem do příslušných dat. Některé systémy také zavádějí povinné zámky, kde se k zamčenému zdroji pokouší neoprávněný přístup a kde se bude entita snažit získat výjimku (zvláštní podmínky, které mění normální běh programu) pro přístup.  Binární semafor je nejjednodušším typem zámku. Pokud jde o přístup k datům, nerozlišuje se mezi sdílenými (pouze pro čtení) nebo exkluzivními (čtení i zápis) režimy. Ostatní typy poskytují sdílený režim, kde několik vláken může získat sdílený zámek pro přístup k datům, která jsou určena pouze pro čtení. Jiné druhy, které jsou exkluzivní, intend-to-exclude (v úmyslu vyloučit), a intend-to-upgrade (v úmyslu aktualizovat) jsou také široce uplatňovány.  Nezávisle na druhu výše zvoleného zámku, zámky mohou být klasifikovány podle toho, co se stane, když strategie zámku brání vláknu v postupu. Většina zámkem blokovaných vláken se dožaduje zámku, dokud není povolen přístup k zamčenému zdroji. Spinlock je zámek, kde vlákno jednoduše čeká (\"točí se\"), dokud nebude zámek k dispozici. Toto je velmi efektivní, pokud jsou vlákna blokována jen na krátkou dobu, protože tak se vyhne režii operačního systému, procesu přeplánování. Je plýtvání, když se zámek používá dlouhou dobu.  Zámky typicky vyžadují hardwarovou podporu pro účinnou realizaci. Tohle obvykle má podobu jednoho nebo více atomických (nedělitelných) instrukcí jako je \"test-and-set\", \"fetch-and-add\" nebo \"compare-and-swap\". Tyto instrukce umožňují jedinému procesu otestovat, zda je zámek volný a pokud volný je, proces získá zámek v jedné atomické (nedělitelné) operaci.  Jednoprocesorové architektury mají možnost využít nepřetržitou sekvenci instrukcí, pomocí speciálních instrukcí nebo instrukční předpony mohou dočasně zakázat přerušení, tato technika ale nefunguje pro víceprocesorový systém se sdílenou pamětí. Patřičná podpora pro zámky ve víceprocesorových prostředích může vyžadovat poměrně komplexní hardwarovou a nebo softwarovou podporu, která může mít značné problémy se synchronizací.  Důvodem nedělitelné operace je z důvodu nutné souběžnosti, kde více než jednu úlohu vykoná stejnou logikou. Například tento následující kód v C: if (lock == 0) lock = myPID; /* pokud je zámek prázdný – nastaví se */ U výše uvedeného příkladu není záruka, že úkol měl zámek k dispozici, protože více než jeden úkol může testovat zámek ve stejnou dobu. Vzhledem k tomu, že úlohy zjistí, že je zámek prázdný, budou se oba úkoly snažit nastavit zámek, aniž by věděly, že druhý se ho pokouší nastavit také. Dekkrův nebo Petersonův algoritmus je možná náhrada, pokud operace nedělitelného zámku není k dispozici.  Neopatrné používání zámků může mít za následek deadlock (mrtvý bod) nebo livelock. Deadlock nastane, když proces drží zámek a pak se pokusí získat zámek druhý. Pokud je druhý zámek už používán jiným procesem, bude první proces zablokován. Pokud se druhý proces pokusí získat zámek v držení prvního procesu, vznikne systémový „deadlock“: oba procesy čekají a další výpočet se neprovádí. Několik strategií lze použít k zabránění nebo k navrácení se z deadlocku, a to jak při návrhu systému, tak při běhu. (Nejběžnější je standardizovat zámek pořízením sekvence tak, že kombinace vzájemně závislých zámků jsou vždy získávány a uvolňovány v přesně vymezeném \"kaskádovém\" pořadí.)", "section_level": 1}, {"title": "Granularita.", "content": "Ještě před představením granularity zámku je třeba pochopit tři pojmy o zámku.  Takže je tam kompromis mezi klesající režií zámku a klesající kolizí zámku při výběru počtu zámků v synchronizaci.  Důležitou vlastností zámku je jeho granularita. Granularita je míra množství dat, které zámek chrání. Obecně platí, že výběr hrubé granularity (malé množství zámků z nichž každý chrání velký segment dat) vede k menší režii zámku když jeden proces přistupuje k chráněným datům, ale horší výkon když běží více procesů zároveň. To je z důvodu zvýšené kolize zámku. Čím hrubší zámek, tím vyšší je pravděpodobnost, že zámek bude zastaven nezávislým procesem od postupu. Naopak použitím jemné granularity (větší množství zámků z nichž každý chrání poměrně malé množství dat) se zvyšuje režie samotného zámku, ale snižuje se kolize zámku. Více zámků také zvýší riziko deadlocku.  V databázovém systému zámek může například chránit: pořadí rostoucí granularity, část z pole, pole, záznam, datovou stránku nebo celou tabulku. Hrubá granularita, jako při použití tabulkových zámků má tendenci dát nejlepší výkon jednomu uživateli, zatímco jemná granularita jako je záznam zámků má tendenci dát nejlepší výkon více uživatelům.", "section_level": 1}, {"title": "Databáze zámků.", "content": "Databáze zámků může být použita jako prostředek k zajištění transakce synchronicity. To je při souběžném zpracování transakcí (prokládání transakcí), použitím 2 fází zámků se zajišťuje, že souběžné provádění transakcí odpovídá některým sériově řazeným transakcím. Alternativa k zamykání pro databázi synchronicity a zároveň zamezení deadlock vyžaduje využití úplně uspořádané časové značky.  Jsou tam mechanismy zaměstnané řízením činnosti více současných uživatelů v databázi – účelem je zabránit ztracení aktualizací a špatnému čtení. Tyto 2 typy zamykání jsou Pesimistické a Optimistické zamykání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek je v informatice označení synchronizačního primitiva pro zajištění výhradního přístupu k systémovým prostředkům (místo v operační paměti, vstupně-výstupní porty nebo jiný hardware připojený k počítači) ve víceúlohovém prostředí, kde tak brání souběhu. Zámky jsou používány jak v případě, že dochází k cyklickému přepínání mezi běžícími úlohami, tak při skutečně paralelním běhu úloh ve víceprocesorových systémech. Typické je použití v multithreadových programech, například v Javě.", "tgt_summary": "在计算机科学中,锁是在执行多线程时用于强行限制资源访问的同步机制,即用于在并发控制中保证对互斥要求的满足。", "id": 272227}
{"src_title": "Britské korunovační klenoty", "tgt_title": "英国王权之物", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Mnoho z korunovačních klenotů z anglosaského období v Anglii se pravděpodobně ztratilo za dob Jana Bezzemka poblíž zátoky Wash, roku 1216. Podle Matěje Parise byl mladý král Jindřich III. korunován v Gloucesteru v roce 1216 zlatou čelenkou. \"Velká koruna Anglie\" (\"Great Crown of England\") Alfréda Velikého, která se neztratila, byla uchovávána v Londýně, nebyla však dostupná Jindřichovi III. pro jeho korunovaci, protože hlavní město bylo v té době pod vládou Ludvíka VIII., pozdějšího krále francouzského.  Byly vyrobeny nové předměty, jako náhrada za ty ztracené a v roce 1284 byly ještě doplněny o diadém waleského prince Llywelyna. Roku 1303 byla tato nová náhradní sada uloupena z Westminsterského opatství, nicméně většina z klenotů, možná dokonce všechny, byly nalezeny ve zlatnickém krámku v City of London a o několik dní později se vrátily zpět majiteli, se strašnými následky pro překupníka. Od roku 1303 byly korunovační klenoty uloženy v Londýnském Toweru.  Během občanské války, 3. června 1643, Henry Marten nařídil otevření truhly obsahující starobylé korunovační klenoty a vyňal korunu, žezla, roucha, a další propriety Eduarda III. Vyznavače a snažil se je veřejně zesměšnit. To je zaznamenáno J. Planchéem v jeho knize \"Kronika korunovací královen vládnoucích Anglii\" (\"A Chronicle of the Coronations of the Queens Regnant of England\") z roku 1838.  Podruhé byly klenoty odcizeny několika vojáky z Westbourneské společnosti v červenci stejného roku, a nakonec prodány, nebo zničeny v roce 1649.  Oliver Cromwell nechal svého času roztavit většinu z korunovačních klenotů po nastolení anglické republiky v roce 1649. Po restauraci monarchie pod žezlem Karla II., krále anglického a skotského v roce 1660 byla většina regálií nahrazena. Přes snahy vystopovat původní předobčanskoválečné korunovační klenoty, nalezly se kromě zlata z roztavených klenotů a několika drahých kamenů, neporušené pouze tři meče a jedna lžíce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Souhrnný název Korunovační klenoty Anglie, anglicky Crown Jewels představuje regálie a oděvy užívané panovníkem Spojeného království během korunovačního ceremoniálu a jiných státních příležitostech. Soubor korunovačních klenotů obsahuje následující předměty: Korunu sv. Eduarda, Imperiální korunu a další méně významné koruny např. pro manželky panovníků, žezla (žezlo s křížem a žezlo s holubicí), královské jablko, meče (Sword of Offering, Sword of State, Sword of Mercy - nazývaný Curtana), prsten, ostruhy, \"colobium sindonis\", dalmatiku, armil a královský háv nebo plášť, stejně jako některé další předměty spojené s vlastní ceremonií.", "tgt_summary": "“Crown Jewels”是一个集合名词,指的是英国君主在加冕礼上或者在参与其他国家事务时穿戴的饰物的总称。它包括皇冠、权杖(上有十字架或者鸽子装饰)、主权之球、佩剑、戒指、马刺、colobium sindonis(纯白色长袍)、dalmatic(加冕服)、手镯、王者袍以及其他与典礼有关的物品。", "id": 1282114}
{"src_title": "Sunny Leone", "tgt_title": "珊妮·里昂", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Narodila se 13. května 1981 ve městě Sarnia (provincie Ontario) v rodině věřících sikhů. Navštěvovala katolickou základní školu, vynikala ve sportu, zpěvu a tanci, chtěla být požárnicí nebo kosmonautkou. V roce 1996 se rodina přestěhovala za příbuznými do Kalifornie (vzpomíná na kulturní šok z amerického způsobu života a stesk po rodné Kanadě). Tady po ukončení střední školy Karen pracovala v pekařství a u benzinové pumpy, navštěvovala kursy pro dětské zdravotní sestry, kde ji spolužačka přemluvila, aby zkusila štěstí v modelingu. Od roku 2001 pózovala pod jménem Sunny Leone pro časopisy \"Penthouse\", \"Hustler\" a \"High Society\", v roce 2003 byla vyhlášena dívkou roku časopisu Penthouse (jako vůbec první Indka). V roce 2005 podepsala smlouvu se společností Vivid Entertainment produkující filmy pro dospělé, zprvu natáčela jen lesbické scény, od roku 2007 se v jejích filmech objevuje také pohlavní styk s muži (například \"The Other Side of Sunny\"). Obdržela řadu ocenění, například Cenu AVN (tzv. pornooskar) pro rok 2010 za nejlepší internetovou prezentaci nebo fanouškovskou cenu F.A.M.E. 2010 za nejkrásnější ňadra. Od roku 2009 také produkuje a režíruje vlastní filmy (například \"Gia\"), podniká i v dalších oblastech: spolupracuje s časopisy zaměřenými na fitness, uvedla na trh iPhone aplikaci se svými fotografiemi, má vlastní značku erotických pomůcek. Také navrhla sérii diamantových šperků, prodávají se i skateboardy s její podobiznou.", "section_level": 1}, {"title": "Veřejná činnost.", "content": "Netají se tím, že by se ráda prosadila také v \"normálním\" showbussinesu. V roce 2005 moderovala udělování indických cen MTV (v Indii je velmi populární, bývá nazývána \"indická Marilyn Monroe\"). Hrála v Bollywoodském dobrodružném filmu režiséra Marka Rateringa \"Pirátská krev\". Menší role měla také v amerických nezávislých filmech \"Middle Men\" a \"Poslední panic\". Vystupovala také v reality show \"My Bare Lady\", zúčastnila se Světové pokerové série, účinkovala ve videoklipu rapera Ja Rule.  V roce 2004 se připojila ke kampani \"No More Bush Girls\", když si na protest proti politice amerického prezidenta George W. Bushe vyholila pubické ochlupení (slovní hříčka se jménem Bush=křoví).", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Bydlí v Sacramentu, má kanadské i americké občanství. Byla zasnoubená s manažerem společnosti Playboy Mattem Eriksonem, s nímž také natočila většinu svých hardcore scén. Po rozchodu s ním měla krátké vztahy s hudebníkem Danielem Weberem, komikem Russelem Petersem a pornohercem Arielem Kingem. Jejími zálibami jsou sport (jezdí na koni, hraje fotbal a lední hokej), literatura a abstraktní malířství, chov koček, pletení a cestování, má ráda italskou kuchyni, počítačové hry a sledování seriálu \"Simpsonovi\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Sunny Leone, vlastním jménem Karen Malhotrová (* 13. května 1981, Sarnia, Kanada) je kanadská herečka, modelka a pornohvězda indického původu. V červnu 2010 ji časopis \"Maxim\" zařadil mezi dvanáct nejvýraznějších osobností současného pornoprůmyslu.", "tgt_summary": "珊妮·里昂(英语:Sunny Leone,1981年-5月13日),为印度裔加拿大人,是一位著名的美国、加拿大和印度三重国籍的前色情演员 、宝莱坞演员及成人模特儿。她也有使用艺名 Karen Malhotra。2003年她曾登上《阁楼杂志》的封面,并在当年被评为该杂志的『年度阁楼宠物』,也是生动娱乐的签约表演者,更被美信命为2010年12大成人影星。", "id": 2687541}
{"src_title": "Andrea Barzagli", "tgt_title": "安德雷·巴尔扎利", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "V roce 2004 se upsal Palermu, tu dobu nováčkovi nejvyšší italské soutěže. V první sezóně pomohl k šesté ligové příčce, přičemž odehrál 37 ligových utkání (zameškal jediné 30. kolo proti Messině). Oporou zadních řad Palerma byl též v následujících sezónách 2005/06 a 2006/07, kdy se tým umístil na pátém místě. Když v létě 2007 odešel dosavadní kapitán Eugenio Corini, stal se novým kapitánem Barzagli. Sezóna 2007/08 se stala Barzagliho čtvrtou a zároveň poslední v sicilském celku. Palermu se dařilo méně – hned v úvodním kole Poháru UEFA padl s Mladou Boleslaví a v lize skončil až jedenáctý. Barzagli se stal terčem zájmu věhlasnějších klubů včetně italských velikánů jako jsou Juventus, AC Milán nebo Fiorentina.  Přes zájem italských klubů zamířil do německého Wolfsburgu, kde strávil následující necelé 3 roky. V ročníku 2008/09 byl stavebním kamenem obrany VfL a v lize odehrál všechny zápasy a plný počet minut. Ve stoperské dvojici vedle něho nastupoval buď Alexander Madlung nebo Jan Šimůnek. Wolfsburg získal překvapivý titul, první a jediný v klubové historii. V další sezóně se tým propadl na osmou příčku, zatímco při premiérové účasti v Lize mistrů uhrál třetí příčku. Barzagli si zahrál v prvním a posledním zápase skupiny, na jaře pak 3 zápasy Evropské ligy. Kvůli zranění nezasáhl do osmifinále s ruským týmem Rubin Kazaň. Ve čtvrtfinálovém souboji s Fulhamem odehrál oba celé zápasy, Wolfsburg ale po prohrách 1:2 a 0:1 vypadl. Třetí sezónu ve Wolfsburgu již nedokončil a v lednu zamířil nazpět do Itálie, do Juventusu.", "section_level": 1}, {"title": "Juventus.", "content": "Počátkem února se dokázal probojovat do základní jedenáctky, přičemž ve stoperské dvojici stál buď po boku Leonarda Bonucciho či Giorgia Chielliniho. Juventus zakončil ročník 2010/11 na 7. místě. Juventus angažoval trenéra Antonia Conteho, který Barzagliho učinil pilířem obrany. Ten odehrál během ročníku 2011/12 35 ligových utkání a výraznou měrou dopomohl k titulu v Serii A, Juventus v lize dokonce ani jednou neprohrál. V posledním 38. kole doma proti Atalantě Bergamo přišel na hřiště až v 86. minutě. V nastaveném čase proměnil pokutový kop, pojistil vedení na 3:1 a vstřelil svoji první branku v dresu Turína.  V další sezóně získal Juventus další titul, Barzagli zasáhl do 34 ze 38 ligových klání. Ve 33. kole doma proti AC Milán zasáhl do svého stého zápasu ve dresu Juventusu. Spolu s dalšími Italy Bonuccim a Chiellinim utvořili zadní trojice Conteho formace 3–5–2. Přesto Barzagli nedokázal zabránit vypadnutí v semifinálovém dvojzápase s Laziem v rámci italského poháru. Juventus se po letech představil též ve skupině Ligy mistrů, Barzagli odehrál kompletní pětici zápasů vyjma jednoho klání s FC Nordsjaelland, Juventus nakonec postoupil aniž by byl poražen. Trenér Antonio Conte se spoléhal na Barzagliho také ve vyřazovacích bojích, a to v osmifinále proti Celticu (dvě výhry) a proti Bayernu Mnichov (dvě porážky). Barzagliho výkony dopomohly k titulu také v další sezóně 2013/14.  Problémy s kotníkem a poté achillovkou jej vyřadily ze hry pro valnou část sezóny 2014/15, návrat k fotbalu se konal až v březnu 2015 v lize proti Sassuolu, Juventus však přesto obhájil titul. Zahrál si ve finále italského poháru proti Laziu, které Juventus zdolal po prodloužení 2:1. Po zranění se podílel – většinou jako střídající hráč – na postupu do finále LM, kde ale Juventus ani s Barzaglim v základě nestačil na Barcelonu.  Barzagli byl oporou zadních řad též během sezóny 2015/16 a i tentokrát slavil titul Juventus. Během 31 zápasů v lize si přišel na jeden gól a znovu tomu bylo proti Atalantě Bergamo. Po centru do vápna otevřel ve 24. minutě skóre, které později navýšil spoluhráč Mario Lemina. Koncem sezóny prodloužil končící smlouvu do léta 2018.  Bianconeri se mohlo spoléhat na Barzagliho i v ročníku 2016/17, ačkoli jej znovu sužovala menší zranění. Jeho výkony podepíraly jízdu za triumfem v Lize mistrů, kde Italové ve finále podlehli „Bílému baletu“ 1:4.  V ročníku 2017/18 odehrál v lize 25 zápasů, ne vždy v základu. Podobně jako v předchozím ročníku už nenastupoval pravidelně. Koncem sezóny podepsal končící smlouvu na dalších 12 měsíců. Jeho poslední sezóna aktivní kariéry byla sezóna 2018/19, v lize se objevil v 7 zápasech a ve 3 zápasech Ligy mistrů. Dne 19. května 2019 se v domácím zápase proti Atalantě Bergamo (1:1) rozloučil s kariérou a příznivci Juventusu a sklidil aplaus.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V A-mužstvu Itálie debutoval 17. 11. 2004 v přátelském utkání v Messině proti reprezentaci Finska (výhra 1:0).", "section_level": 1}, {"title": "EURO 2012.", "content": "Barzagli se zúčastnil Mistrovství Evropy ve fotbale 2012 v Polsku a na Ukrajině, kde se Itálie probila až do finále. V základní skupině C první dva zápasy nehrál (remízy 1:1 se Španělskem a Chorvatskem). Nastoupil v základní sestavě až proti Irsku (výhra Itálie 2:0). Ve čtvrtfinále odehrál celý zápas s Anglií, který se musel rozhodnout až v penaltovém rozstřelu. Italové postoupili po výsledku 4:2 v rozstřelu do semifinále. V semifinále Itálie porazila mírně favorizované Německo 2:1, Barzagli podal solidní výkon. Ve finále proti Španělsku to bylo složitější, obrana s Barzaglim celkem čtyřikrát inkasovala a po prohře 0:4 zbylo na italské hráče stříbro.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěchy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační.", "content": "Itálie", "section_level": 2}], "src_summary": "Andrea Barzagli (* 8. května 1981, Fiesole, Itálie) je bývalý italský reprezentační fotbalový obránce. Velkou část klubové kariéry strávil v italském Palermu, německém Wolfsburgu a italském Juventusu. S italskou reprezentací vyhrál Mistrovství světa 2006 v Německu. V roce 2019 ukončil aktivní kariéru, následně se stal funkcionářem právě v turínském Juventusu.", "tgt_summary": "安德雷·巴尔扎利(Andrea Barzagli,1981年-5月8日),退役意大利职业足球员,2008年夏季由意甲球会巴勒莫转投德甲沃尔夫斯堡,2011年冬季转会中回到意大利,加盟尤文图斯,司职后卫。", "id": 2094758}
{"src_title": "Guatemalská občanská válka", "tgt_title": "危地马拉内战", "src_document": [{"title": "Příčiny a předehra k válce.", "content": "Guatemala jako samostatný stát vznikla v roce 1839 vystoupením z Federativní středoamerické republiky. Od doby nezávislosti jsou dějiny Guatemaly typické politickou nestabilitou a převraty. Nezávislý guatemalský stát pokračoval po celé 19. století v politice vyloučení domorodého obyvatelstva indiánského původu z politického života podobně jako tomu bylo v době španělské koloniální nadvlády. Hluboké společenské nerovnosti a sociální vyloučení jsou považovány za jedny z dlouhodobých příčin vedoucích ke guatemalské občanské válce. Ke konci 19. století začala v Guatemale podnikat společnost United Fruit Company, orientující se především na produkci banánů a popř. dalšího tropického ovoce a z Guatemaly se postupně stávala tzv. banánová republika. Většinu zemědělské půdy v Guatemale vlastnila úzká skupina bohatých rodin, katolické církve a soukromých společností. Sama United Fruit Company vlastnila ve čtyřicátých letech celkem 566 0000 akrů půdy a zaměstnávala kolem 15 000 lidí, což z ní činilo nejen největšího soukromého vlastníka půdy v zemi ale i největšího zaměstnavatele. Společnost dále pomocí subsidií vlastnila International Railways of Central America, čímž bylo v jejím držení celkem 690 mil z celkem 719 mil dlouhé železniční sítě v Guatemale a dávala práci dalším 5 tisíc lidí. Konečně měla také pod kontrolou dva ze tří guatemalských přístavů. Podle P.J. Dosala byla United Fruit Company schopna vybudovat si toto privilegované postavení také díky své schopnosti vytvářet výhodné politické aliance s guatemalskými diktátory jako byli Manuel Estrada Cabrera (1898-1920) a především Jorge Ubico (1931-1944). Autoritářský režim J. Ubica skončil v roce 1944 pod tlakem veřejných manifestací a Guatemala směřovala k reformistické politice. Samotný konec režimu a rezignace Ubica ale nepředstavovaly pro United Fruit Company žádnou větší výzvu a ani neznamenaly významnou proměnu státního aparátu. Ve stejné době (července až říjen 1944) se ale začali mobilizoval guatemalští plantážní a železniční dělníci a proměňovat nejprve reformní politické hnutí v revoluční frontu, jejímž cílem byla konečná likvidace monopolu United Fruit Company v Guatemale.. V roce 1951 nastoupil do prezidentského úřadu demokraticky zvolený, levicově orientovaný Jacobo Árbenz Guzmán. Jeho vláda se pokusila o uskutečnění dlouho očekávané pozemkové reformy, která by vedla ke znárodnění půdy největších latifundistů a podniků včetně United Fruit Company a k nové redistribuci půdy ve prospěch širších vrstev obyvatelstva. Reformě oponovaly vedle United Fruit Company také velcí vlastníci půdy a katolická církev. Vedle pozemkové reformy Árbenz Guzmán a jeho vláda podpořili stavbu nové dálnice vedoucí k atlantskému pobřeží a dále výstavbu nového karibského přístavu. V roce 1953 potom guatemalská vláda vyvlastnila celkem 400 000 akrů neobdělávané půdy vlastněné United Fruit Company, přičemž stát nabídl společnosti finanční vyrovnání.  Na pozadí Studené války, mocenského soupeření mezi USA a SSSR a také pod dojmem událostí na Kubě byla taková politika chápána jako pokus o zavedení komunismu v oblasti západní hemisféry. V roce 1954 guatemalské opoziční síly s pomocí CIA a United Fruit Company provedly puč a prezidenta Árbenz Guzmána sesadily. Puč byl realizován v rámci operace CIA s názvem PBSUCCESS a jedním u podnětů k jejímu realizování byla dodávka československých zbraní do Guatemaly. Novým prezidentem se stal představitel vojenské junty Carlos Castillo Armas, který byl po 3 letech vlády v červnu 1957 zavražděn členem své ochranky. Většina následujících vládních kabinetů (až do roku 1986) vznikala v rámci vojenské junty a hlásila se k antikomunismu, za což je podporovaly Spojené státy americké, které si nepřály další komunistický režim (po Kubě, později i Nikaragui) blízko svých hranic.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh války.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1960 – 1980.", "content": "V roce 1960 proběhlo v Guatemale povstání mladých důstojníků vojenské akademie proti vojenské juntě. Povstání bylo tvrdě potlačeno, přeživší důstojníci následně tvořili jádro povstaleckých skupin působících v horách a založili \"Moviemiento Revolucionario 13 Noviembre\" (MR-13). Někteří z nich odešli na Kubu, odkud se snažili podporovat vznikající guatemalské guerillové jednotky. V 60. a 70. letech největší povstalecká organizace (\"Fuerzas Armadas Rebeldes\" - zkratka FAR), která vznikla sloučením MR-13 a povstaleckých skupin kolem Guatemalské strany práce (Partido Guatemalteco del Trabajo-PGT), uskutečňovala útoky proti vojenské juntě a jejím podporovatelům FAR operovala především ve východních oblastech Guatemaly obývaných \"ladino\" obyvatelstvem..V roce 1968 povstalci zavraždili v Ciudad de Guatemala velvyslance USA Johna Gordona Meina. V průběhu 70. let vzniklo několik dalších povstaleckých skupin, nejvýznamnější z nich byly \"Ejército Guerillero de los Pobres\" (EGP), \"Organización del Pueblo en Armas\" (ORPA) a \"Partido Guatemalteco del Trabajo\" (PGT). Všechny tyto skupiny mezi sebou spolupracovaly.  Guatemalská armáda jako hlavní opora vojenské junty, která v zemi vládla podnikala s podporou USA od začátku proti povstalcům tvrdé kroky a od 70. let zintenzivnila represi také vůči civilnímu obyvatelstvu. Od druhé poloviny 60. let vznikaly tzv. eskadry smrti (polovojenská komanda napojená přímo na politické představitele), které uskutečňovaly početné vraždy, únosy a \"zmizení\" politických odpůrců režimu. I přes tyto události měl konflikt v 60. a 70. letech poměrně nízkou intenzitu oproti dění v 80. letech. Nicméně již od roku 1973 lze sledovat nárůst represí junty vůči civilnímu mayskému obyvatelstvu na venkově. To znamenalo, že mayská populace se stávala stále častěji obětí represe ale aktivním aktérem guerillové války proti juntě. Občanská válka v Guatemale tak začala mít od 70. let také otevřeně etnickou dimenzi.", "section_level": 2}, {"title": "1980 – 1996.", "content": "31. ledna 1980 skupina indiánů z departementu El Quiché chtěla upozornit na mizení a vraždy příslušníků svých kmenů. Uspořádali demonstraci na velvyslanectví Španělska v Ciudad de Guatemala. Armáda i přes nesouhlas španělské vlády uskutečnila proti demonstrantům brutální zákrok, který skončil požárem ambasády a smrtí 39 protestujících. Tento incident vyprovokoval nárůst aktivity jak armády, tak i guerilly.  První polovina 80. let byla vrcholným obdobím bojů. Největší kulminace bojů nastala v letech 1981, 1982 a 1983, kdy armáda vedla cílenou kampaň nejen proti partyzánům, ale i proti indiánským společenstvím, která byla považována za sympatizující se vzbouřenci. V letech 1981 a 1982 uprchlo do sousedního Mexika na 200 000 Guatemalců. Dále bylo mezi lety 1980 až 1985 zabito asi 100 000 civilistů, 450 vesnic bylo zničeno, 60 000 domorodých obyvatel Guatemaly bylo nuceně přesídleno a několik tisíc lidí zmizelo. Během občanské války zmizelo z mapy Guatemaly na 400 vesnic, které byly vypáleny a obyvatelé zabiti. V důsledku těchto událostí se guerillové hnutí snažilo spojit své síly a 7. února 1982 vznikla Guatemalská revoluční národní jednota (Unidad Revolucionaria Nacional Guatemalteca - UNRG), která byla spojením 4 nejvýznamnějších guerillových skupin (FAR, EGP, ORPA, PGT).  Intenzívní protiguerillová kampaň vojenské junty, která stále zvyšovala nároky na rekruty a důstojníky (generál Benedicto Lucas García požadoval ztrojnásobení počtu vojáků) nakonec vyvolala opoziční reakce v rámci samotné armády. Nuceným odchodem generála Lucase Garcíi a jeho bratra prezidenta Romea Lucase Garcíi (1982) došlo na straně junty ke změně taktiky, která nyní zahrnovala vyjednávání a nabídku amnestie. Několik měsíců relativního klidu potom na počátku roku 1983 vystřídala nová vojenská ofenzíva proti guerillovému hnutí. Junta přitom využívala také nevojenské metody boje jako byla nabídka různých rozvojových programů, dodávky jídla nebo ochrana spojeneckých vesničanů, které by zlepšili pozici armády v regionech ovládaných guerillovou válkou. Režim také posílil počet vojáků v armádě a nechal zřídit polovojenské tzv. \"Patrullas de Autodefensa Civil\" (PAC), do kterých bylo rekrutována na 900 tisíc Guatemalanů. Potravinová a další pomoc státu pak byla často vázána na členství v těchto jednotkách. Tato nová strategie je často označována jako \"Fusilles y Frijoles\" (zbraně a fazole). V důsledku této strategie se ale guerillová strana dostávala stále více do defenzívy a guerillový konflikt se v Guatemale postupně zklidňoval.  Ve volbách konaných v roce 1985 zvítězil civilní kandidát Vinicio Cerezo, jehož politickým cílem bylo zahájit jednání s UNRG o uzavření míru. Cerezova vláda byla oficiálně civilní, nicméně skutečnou rozhodující politickou sílu představovala stále armáda. V roce 1987 proběhly první, leč neúspěšné mírové rozhovory. Pod dozorem a za podpory OSN byla v roce 1994 podepsána smlouva o lidských právech mezi vládou a povstalci. V roce 1996 se prezidentem stal Álvaro Arzú Irigoyen, který odvolal mnoho zkorumpovaných důstojníků a začal jednat s povstalci. V březnu 1996 guerilly vyhlásily dočasný klid zbraní, 29. prosince téhož roku byla v norském Oslu podepsána mírová smlouva mezi vládou a UNRG. V první polovině roku 1997 proběhla v zemi mírová operace OSN nazvaná MINUGUA.", "section_level": 2}, {"title": "Odpovědnost za konflikt.", "content": "Podle analýzy Guatemalské komise pro pravdu a smíření zveřejněné v roce 1999 má 93 % obětí na svědomí armáda, bezpečnostní složky a eskadry smrti, zatímco povstalci usmrtili 3 % z celkem 200 000 obětí konfliktu; 83 % všech obětí bylo mayského původu. Nejpostiženějšími regiony státu byly El Quiché, Huehuetenango a Alta Verapaz.  I přes závažnost guatemalské občanské války jí dlouho byla věnována jen velmi malá mezinárodní pozornost a publicita. Je prokázáno, že na tom měla výraznou zásluhu vláda USA, obzvláště za administrativy prezidenta Ronalda Reagana. Představitelé USA porušování lidských práv v Guatemale marginalizovali, zamlčovali či dokonce přímo popírali, i když z odtajněných zpráv z tohoto období je zřejmé, že o něm byli obšírně informováni. USA totiž vojenskou diktaturu výrazně podporovaly a mnozí vojáci a členové eskader smrti byli v USA přímo vycvičeni. Prezident Bill Clinton po zveřejnění zprávy komise OSN připustil, že „podporování Guatemaly v tom čase bylo nesprávné“.  Výraznou zásluhu na rozšiřování mezinárodního povědomí o konfliktu v Guatemale má indiánská aktivistka Rigoberta Menchú, která byla v roce 1992 za svoji aktivitu oceněna Nobelovou cenou míru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Guatemalská občanská válka byla ozbrojeným vnitrostátním konfliktem, který s různým stupněm intenzity probíhal v Guatemale mezi roky 1960 a 1996. Konflikt probíhal mezi několika levicově orientovanými guerillovými skupinami na jedné straně a guatemalskými vojenskými diktaturami na straně druhé, přičemž nejvyšší eskalace násilí dosáhl v první polovině 80. let 20. století. Nejvíce zasaženou skupinou bylo domorodé civilní obyvatelstvo (především mayského původu), válka si vyžádala na 200 000 zabitých či nezvěstných osob.", "tgt_summary": "危地马拉内战是1960年到1996年之间发生的一场战争。冲突双方分别是当时的危地马拉当局以及大量左翼反叛组织,这些反叛组织主要受到玛雅人以及拉丁裔农民的支持,而这些人绝大部分是穷人。在战争当中,危地马拉当局被控犯下针对玛雅民族的屠杀罪,以及各种针对平民的反人权行动。", "id": 2238755}
{"src_title": "S7 Airlines", "tgt_title": "西伯利亚航空", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky společnosti.", "content": "Původ společnosti je možné vysledovat až k začátkům provozu civilních letů z vojenského letiště v Novosibirské oblasti v roce 1957. Formálně byla společnost Sibir založena v roce 1992 a v roce 1994 obdržela kód ICAO. Společnost navázala na regionální provoz Aeroflotu.", "section_level": 2}, {"title": "Rozvoj společnosti.", "content": "V roce 2001 společnost koupila \"Vnukovské aerolinie\" a stala se společností s největším objemem přepravy na domácích linkách. Většinu svých linek začala provozovat z letiště Moskva-Domodědovo. V roce 2005 jako první ruská společnost zahájila prodej letenek přes internet.", "section_level": 2}, {"title": "Rebranding.", "content": "V roce 2006 se stala společnost členem skupiny S7 group a s tím proběhla i změna značky (rebranding) ze Sibir na S7. S tím souvisela i kompletní změna nátěru letounů z nenápadné modro-bílé na výrazně zelenou s červeným logem. V roce 2007 byla z S7 vyčleněna společnost Globus, která byla v roce 2010 prodána. V roce 2010 se S7 stala členem aliance Oneworld", "section_level": 2}, {"title": "Destinace.", "content": "Společnost provozuje značně rozsáhlou síť linek, převážně do destinací v Rusku a Společenství nezávislých států. Jejich počet se začátkem roku 2011 blížil devadesáti a počet obsluhovaných zemí třiceti.  Do České republiky létá pravidelný spoj z Novosibirsku do Prahy. V letní sezóně 2020 tuto linku bude létat třikrát týdně. Na jaře 2011 obdržela společnost přepravní práva na linku Petrohrad-Pulkovo - Brno-Tuřany, uskutečněna ale nebyla.", "section_level": 1}, {"title": "Letecké nehody.", "content": "4. října 2001 byl letoun Tu-154M na lince 1812 z Tel Avivu do Novosibirska omylem sestřelen nad Černým mořem raketou S-200 ukrajinské armády. Zahynulo všech 78 osob na palubě.  24. srpna 2004 se letoun Tu-154B, na lince 1047 z Moskvy do Soči, stal terčem teroristického bombového útoku. K explozi došlo v prostoru Rostova na Donu. Zahynulo všech 46 osob na palubě.  9. června 2006, už pod značkou S7 Airlines, let 778, došlo k nehodě Airbusu 310 během přistání v Irkutsku. Po chybě posádky, s poruchou na obraceči tahu motorů, letoun nedobrzdil na mokré dráze a po nárazu do betonové zídky došlo k požáru. Zahynulo 124 osob, 79 se zachránilo.", "section_level": 1}], "src_summary": "S7 Airlines (dříve Sibir Airlines) (: ПАО «Авиакомпания „Сибирь“»), patří spolu se společnostmi Aeroflot a UTair k největším leteckým společnostem v Rusku. Je členem skupiny S7 Group, dříve mj. spolu se společností Globus, která byla vyčleněna z S7 a létá pravidelné i charterové linky.", "tgt_summary": "西伯利亚航空(;英语:Siberia Airlines),通称S7航空(英语:S7 Airlines),是一间俄罗斯航空公司,总部位于俄罗斯新西伯利亚州鄂毕。西伯利亚航空现时是俄罗斯发展最快的航空公司,2008年起成为当地主要的的国内线航空公司。", "id": 2500220}
{"src_title": "Polární expres", "tgt_title": "極地特快車", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Blíží se Vánoce a děti se těší na dárky od Santa Clause. Jenom Chris není nadšený, protože pomalu přestává věřit, i když by věřil opravdu rád. Jeho sestřička sice pevně věří, ale on si již začíná všímat zvláštních poznámek rodičů. V noci 24. prosince ho vzbudí jakýsi hluk. Když vyjde před dům, uvidí vlak, což ho udiví, protože vlaky tu nikdy nejezdily. Chris se seznámí se průvodčím tohoto \"Polárního expresu\" a po dlouhém váhání do něj nastoupí. Tento vlak jede až na severní pól a on začíná být zvědavý. Cesta na niž ní zažije mnoho dobrodružství při zachraňování lístku jedné milé dívky, když se při záchraně dostane na střechu vagonu, narazí zde na tajemného tuláka, o kterém se později dozví, že je to duch. S dívkou prožijí dobrodružství v lokomotivě a na zamrzlém jezeře, kde nejsou vidět koleje, sledují vše s průvodčím zepředu vlaku. Oba se stávají přátelé, seznámí se s malým smutným chlapcem Billym, který také jede ve vlaku, přitom ale nechce na severním pólu vystoupit. Když dorazí na severní pól, podaří se sice Chrisovi a jeho kamarádce Billyho přesvědčit, aby vystoupil. Chrisovi nešťastnou náhodou podáří odpojit vagon, ve kterém jsou a tak se všichni tři rozjedou do neznámého města. Když vagon po zběsilé jízdě z kopce zastaví, musí přátelé najít cestu k hlavnímu náměstí, kam mají všichni z Polárního expresu namířeno a to se jim nakonec povede. Na náměstí je zatím velmi rušno. Je zde mnoho Santových pomocníků a uprostřed stojí veliký vánoční stromek. Poté přichází půlnoc, kdy Santa Claus vyrazí na svou pouť a děti jsou naprosto nadšené z rolniček na jeho saních, Chris je však neslyší, protože nevěří v Santa Clause. Nakonec dovede sám sebe přesvědčit a onen nádherný zvuk uslyší také. Když si má přát jako první dárek k vánocům, požádá Santa Clause o jednu rolničku. Santa Claus poté odletí a všichni se vrací plní nadšení k vlaku, kde jim průvodčí do jejich jízdenky kleštěmi vytvoří slovo, kterým se mají řídit. Billy má slovo důvěřovat ostatním, jejich kamarádka velet a Chris věřit. Ve vlaku Chris zjistí, že svou rolničku ztratil, útěchou mu ale může být fakt, že jinak vše dobře dopadlo. Jeho kamarádka zažila dobrodružství, Billy v nich našel přátele, všichni jsou šťastní a on již věří na vánoční zázraky. Druhý den, když rozbaluje dárky se svou sestrou a když už si zoufá, že celá včerejší událost byla jen sen, najde pod stromečkem onu krásnou rolničku s nádherným zvukem, kterou dospělí neslyší, ale on ji bude slyšet již navěky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Polární expres ( \"The Polar Express\") je americký animovaný film z roku 2004, který byl vytvořen technikou, kdy skuteční herci zahráli postavy a ty byly poté s pomocí počítače převedeny do animované podoby. Hlavní roli vytvořil herec Tom Hanks. Režie se ujal Robert Zemeckis. Ve filmu byla použita píseň \"When Christmas comes to town\".", "tgt_summary": "《极地特快》(英语:The Polar Express)是2004年上映的动画电影,改编自1985年克里斯·凡·艾斯伯格(Chris Van Allsburg)的同名畅销儿童书。本作是一部电脑3D动画作品。透过动作捕捉技术制作,再由电脑辅助完成。", "id": 1991983}
{"src_title": "Chris Smalling", "tgt_title": "克里斯·斯莫林", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Maidstone United.", "content": "Narodil se v Londýně, fotbal začal hrát ve věku devíti let za Waldersdale boys. Poté, co se mu nepodařilo uchytit v některé z fotbalových akademií, začal hrát za dorost v klubu Maidstone United a pokračoval ve svém vzdělávání na jazykové škole. V Maidstone United hrál v letech 2007–2008.", "section_level": 2}, {"title": "Fulham.", "content": "V květnu 2008 podepsal smlouvu s Middlesbrough na dva roky. Ale brzy byl kontrakt zrušen, protože se obával, že se mu bude stýskat po domově. Právě proto v červnu roku 2008 uzavřel smlouvu s lonýdnským klubem Fulhamem, který hraje v Premier League. Do prvního zápasu za Fulham zasáhl v květnu roku 2009, když nahradil v 77. minutě Aarona Hughese. Svůj první start za Fulham zaznamemenal v poháru UEFA 17. září 2009 ve venkovním zápase proti CSKA Sofia, který skončil 1–1. V Premier League poprvé nastoupil v základní sestavě 28. prosince na Stamford Bridge proti Chelsea. Fulham tehdy prohrál 2–1 a Chris Smalling si dal rozhodující vlastní gól v 75. minutě zápasu.", "section_level": 2}, {"title": "Manchester United.", "content": "27. ledna 2010 oznámil klub Manchester United, že s Chrisem podepsali smlouvu. Chris Smalling zůstal ve Fulhamu do sezóny 2009/10, než se v sezóně 2010/11 připojil ke klubu United. Jeho přestup byl oficiálně potvrzen 1. července. Svůj debut v dresu rudých ďáblů měl ve vítězném přátelském utkání proti Celticu Glasgow v Rogers Centru, v Torontu. Poprvé za Manchester United skóroval 30. července v přátelském zápase proti Chivas Guadalajara, který hráči Manchesteru prohráli. První debut v Premier League měl ve vítězném zápase proti West Hamu United, kde nastoupil v 74. minutě za Jonnyho Evanse. První start v Lize mistrů zaznamenal 15. září v utkání proti Glasgow Rangers, které skončilo remízou 0-0. Poprvé hrál v Premier League celých devadesát minut ve vítězném utkání proti Stoke City.", "section_level": 2}, {"title": "AS Řím..", "content": "V létě 2019 odešel Smalling po neuspokojivých výkonech do italského AS Řím. Ten se znovu nastartoval. Už nehrál jako dřív,ale bylo to lepší než poslední léta v Manchesteru United.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Smalling nastupoval za anglické mládežnické reprezentace U20, U21.  V A-mužstvu Anglie debutoval 2. 9. 2011 v přátelském utkání v Sofii proti domácímu týmu Bulharska (výhra 3:0).  Trenér Roy Hodgson jej vzal na Mistrovství světa 2014 v Brazílii, kde Angličané vypadli již v základní skupině D, obsadili s jedním bodem poslední čtvrtou příčku. Pod vedením trenéra Roye Hodgsona se zúčastnil i EURA 2016 ve Francii, kam se Anglie suverénně probojovala bez ztráty bodu z kvalifikační skupiny E.", "section_level": 1}], "src_summary": "Christopher Lloyd „Chris“ Smalling (* 22. listopadu 1989, Londýn, Greenwich, Anglie, Spojené království) je anglický fotbalista, který v současnosti hraje jako obránce za As Řím.", "tgt_summary": "克里斯·斯莫林(英语:Chris Smalling,1989年-11月22日)是英格兰职业足球运动员,身高192厘米,主要司职中后卫,目前被英超俱乐部曼联外借至意甲俱乐部罗马。", "id": 2831418}
{"src_title": "Pilatus (hora)", "tgt_title": "皮拉图斯峰", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Ve středověku byl masiv Pilatus nazýván („rozštěpená hora“), případně nebo. Nejstarší doklad o použití jména pochází z roku 1100. Brzy však převládlo použití názvu („hora prostoupena skalními pilíři“ – z latiny: \"mons\" – hora a \"pila\" – pilíře); další varianty pravopisu byly \"Pylatus\" (1480), \"Mons Pilati\" (1555) či \"Pilatusberg\" (1475).  Teprve v pozdější době bylo již existující jméno hory spojeno se jménem Piláta Pontského, římského prefekta, který odsoudil Ježíše Krista na kříž. Vznikla tedy legenda, že se v masivu nachází Pilátův hrob – podle legendy totiž nikde jinde nemělo jeho tělo odpočinutí a proto byl k pohřbení vybrán právě tento odlehlý horský masiv zmítaný bouřemi. Legenda dále praví, že každý Velký pátek vychází Pilát z hrobu, aby v plné moci zasedl k soudu. Až do 16. století byl městskou radou v Lucernu zakázán výstup do hor v obavách, že takový výstup by způsobil strašlivé bouřky. I pod vlivem této legendy (která mimochodem kolovala i o jiných evropských horách) se postupně změnil název hory z „Fräkmünt“ na „Pilatus“, první použití nového jména je doloženo v roce 1475.  Úplně jiné vysvětlení se zakládá na latinském slovu \"pileus\" – čapka (srv. název mraku pileus). Název by tak mohl být odvozen od vrcholku hory, který je často zahalen mraky.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Na vrchol je možno se nechat pohodlně vyvézt železnicí Pilatus z Alpnachstadu, tato dráha je nejstrmější ozubnicovou železnicí na světě. Trať je provozována od května do listopadu v závislosti na sněhových podmínkách. Druhou možností je využití visuté lanovky z Kriens.  Během léta funguje turistická trasa „Golden Round Trip“, která zahrnuje plavbu výletní lodí z Lucernu přes Lucernské jezero do Alpnachstadu, vystoupání na vrchol ozubnicovou železnicí Pilatusbahn, cesta dolů visutou lanovkou v panoramatické gondole a návrat trolejbusem zpět do centra Lucernu.  Mezi známé nebo významné osoby, které navštívily vrchol Pilatu patří Conrad Gessner, Arthur Schopenhauer (1804), královna Viktorie, Keith Ferrante, Andrew Herrmann, Andrew Jeeves, Steven Callister a Vladimir Lenin.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Na Pilatu se nachází nejdelší letní sáňkařskou dráhu ve Švýcarsku v délce 1,35 km a nejdelší závěsné lano lanovky ve středním Švýcarsku.", "section_level": 1}, {"title": "Legendy.", "content": "Podle dávných legend ze středověku se traduje, že na hoře žil drak. Symbol draka je možno nalézt ve znacích okolních sídel.", "section_level": 1}, {"title": "Opevnění.", "content": "Vrchol hory je součástí švýcarského opevnění a obraného systému. Těžké opevnění je situované ve skalním masivu a nachází se přímo pod turistickým komplexem na vrcholu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pilatus je hora ve Švýcarsku. Nachází se jihozápadně od města Lucern a svou polohou zasahuje do kantonů Obwalden, Nidwalden a kantonu Lucern. Po celý rok je z Pilatu možno pohlížet na přírodní panorama těchto kantonů. Hora se tyčí do výšky 1585 metrů od hladiny Lucernského jezera, přičemž vrchol hory dosahuje výšky 2128 m n. m.", "tgt_summary": "皮拉图斯峰(Pilatus)是瑞士卢塞恩附近的一座山峰,跨上瓦尔登州、下瓦尔登州和卢塞恩州,最高峰(海拔2128米)位于上下瓦尔登州边境。", "id": 1983114}
{"src_title": "Tyson (Percy Jackson)", "tgt_title": "泰森 (小說角色)", "src_document": [{"title": "Vztah Percy a Tyson.", "content": "Percy se ze začátku za Tysona styděl, ale potom, když si myslel, že ho v Moři nestvůr ztratil, si uvědomí, jak moc mu chybí. Na konci druhého dílu se konají kočárové závody, kde Percy s Annabeth spolu hrají proti ostatním srubům (v každém srubu žijí děti různých bohů, každý bůh z olympské dvanáctky má svůj srub) v Táboře Polokrevných, kde vyhrají a před celým obecenstvem Percy děkuje Tysonovi za to, že udělal tak úžasný kočár – a tím Tysona dojme. V dalších dílech spolu udržují kontakt přes spojení Iris, duhu.", "section_level": 1}, {"title": "Tyson zachránil Percymu život.", "content": "Poprvé se tak stalo, když tělocvičnu přepadli lidožrouti a házeli po Percym hořící bronzové koule, ale Tyson je pochytal a jelikož on je vůči ohni odolný, nic se mu nestalo. Podruhé se tak stalo, když si Percy a jeho kamarádi, Annabeth a Grover mysleli, že už je po nich, jim Tyson přišel na pomoc před obřím kyklopem Polyfémem, který ho nazve za zrádce svého druhu, protože pomáhá hrdinům. Potřetí Percyho zachránil tím, že mu daroval kouzelný hodinkový štít, který ho zachránil jako v kočárovém souboji, tak ve třetím díle, Prokletí titánů, kde se nedopatřením rozbije. Na konci třetího dílu Tyson slibuje, že příští léto přijede a štít mu opraví.", "section_level": 1}, {"title": "Tyson a Grover.", "content": "Tyson se s Groverem poprvé setká v druhém díle na kyklopově ostrově. V knize však není psáno že by spolu mluvili. Ve čtvrtém díle se spolu s Percym a Annabeth vypravují do Labyrintu. Když se vydají za Héfaistem objeví Grover chodbu možná vedoucí k Panovi. Percy však Grovera pustit samotného nemůže ale pak se nabídne, i přes přirozenou nesnášenlivost mezi Satyry a kyklopy, Tyson. Spolu se do chodby vydají a Percy s Annabeth pokračují dál. Cestou Tyson Groverovi zachrání život a zase naopak.", "section_level": 1}, {"title": "Tyson ve válce.", "content": "Bojoval spolu s kyklopy proti Okeanovi. Spolu s Poseidonem, Tritonem a Amfitritou zaútočili na Tyfona. Tyson který vedl kyklopy Tyfona porazil. Stáhli ho pomocí řetězů na dno moře. Zeus Tysona poté jmenuje hlavním generálem", "section_level": 1}], "src_summary": "Tyson je postava z knihy Ricka Riordana \"Percy Jackson a Olympané\". Tyson je kyklop a jeho otcem je Poseidón, stejně jako Percyho, což znamená, že Tyson je Percyho poloviční bratr. Tyson ho vždycky bral jako nejlepšího přítele a než zjistil, že existují řečtí bohové, byl bezdomovec. Na konci dílu Moře nestvůr odchází pracovat do podzemních kováren pro svého otce.", "tgt_summary": "泰森(Tyson)是奇幻小说《波西杰克森》系列的人物,由美国作家雷克·莱尔顿(Rick Riordan)所创。泰森是名独眼巨人,父亲是海神波塞顿,兄长是系列主角波西·杰克森。", "id": 2107649}
{"src_title": "Logan Lerman", "tgt_title": "羅根·勒曼", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v Beverly Hills, Kalifornie. Jeho matka, Lisa (rozená Goldmanová), pracuje jako jeho manažerka a jeho otec, Larry Lerman, je byznysmen. Má dva sourozence, Lindsey a Lucase a odmaturoval na Beverly Hills High School. Je Žid a vyrostl v \"stabilním rodinném zázemí\". Většina z jeho příbuzných pracuje v lékařské profesi. Jeho rodina vlastní a provozuje firmu Lerman & Son (v překladu Lerman & syn), o kterou se starají jeho prarodiče, Mina (Schwartz) a Max Lerman, a byla založena jeho pradědečkem, Jacobem Lermanem, v roce 1915. Babička z matčiny strany byla prezidentkou B'nai B'rith, židovské organizace v Los Feliz, Kalifornie.  Sám sebe popisuje jako filmového závisláka. Vyjádřil zájem o \"všechno, co nějak prošlo skrz film\", včetně psaní, tvoření a režie. V roce 2010 se přihlásil na New York University, obor tvůrčí psaní, avšak navštěvování odložil. Jeho oblíbení režiséři jsou Wes Anderson, Stanley Kubrick, David Fincher a Peter Bogdanovich a mezi své oblíbené filmy zařadil tyto: \"Americká krása\", \"Chraň si svůj život\" a \"Věčný svit neposkvrněné mysli\".", "section_level": 1}, {"title": "Herecká dráha.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky kariéry.", "content": "Získal vášeň k filmům už v mladém věku. Vystupoval v reklamách v devadesátých letech 20. století a svůj filmový debut natočil v roce 2000, kde ve filmu \"Patriot\" hrál jedno z dětí Mela Gibsona, tedy samozřejmě jeho postavy. ve stejném roce hrál s Melem Gibsonem znovu ve filmu \"Po čem ženy touží\", kde hrál Gibsonovu postavu jako dítě. Jeho další filmové role byli v roce 2001, ve filmu \"Kluci v mém životě\", kde hrál například s Drew Barrymore, nebo v thrilleru \"Osudový dotek\", kde ztvárňoval mladší verzi postavy, kterou hrál Adam Garcia (v minulé verzi) a Ashton Kutcher.  Jeho role v roce 2003, který byl tvořen pro televizi, \"Rodinné tajemství\", mu zajistil vítězství na Young Artist Award za Nejlepší účinkování mladého herce v televizním filmu. V roce 2004 byl obsazen do televizní série, \"Jack & Bobby\", kde hrál hlavní roli, Roberta \"Bobbyho\" McCallistera, který byl předurčen stát se prezidentem Spojených států amerických. Show běžela na The WB Television Network během let 2004 až 2005, ale později byla zrušena. Přesto však získal Logan další cenu v Young Artist Award za účinkování.  Pokračováním v jeho filmové práci, kdy získal hlavní roli v dětském dobrodružném filmu, v \"Sovím houkání\". Film byl zveřejněn 5. května 2006 a přinesl mu třetí cenu v Young Artist Award, tentokrát za Nejlepší účinkování v dobrodružném filmu za hlavní roli pro mladého herce. V roce 2007 vystupoval v \"Čísle 23\", kde hrál Robina Sparrow, syna postavy, kterou ztvárnil Jim Carrey, Waltera Sparrowa. Ve stejném roce vystupoval i v kritizovaném westernu, \"\", kde hrál Williama Evanse, syna postavy Christiana Balea. Lerman dostal pozitivní recenze za jeho roli a byl znovu nominován na Young Artist Award. Byl to druhý rok po sobě, kdy získal nominaci na stejnou kategorii, tentokrát ji však nevyhrál.  V roce 2006 vystupoval Logan ve filmu \"Meet Bill\" jako Dítě (jeho postava nikdy nedostala jméno) a v roce 2009 vystupoval ve sci-fi filmu \"Gamer\" jako Simon, hráč, který řídí jednu z postav ve video hře hranou s pravými lidskými postavami. Také rante rok dostal malou roli v komedii Renée Zellweger s názvem \"Můj milý, můj drahý\", kde hrál mladou verzi George Hamiltona – spisovatele, který poté, co se jeho rodiče rozešli, doprovází jeho matka na výlet a nakonec přijde až do Hollywoodu.", "section_level": 2}, {"title": "\"Percy Jackson\" - současnost.", "content": "Logan Lerman hrál také Percyho Jacksona ve filmu \"\", založeném na knize od Ricka Riordana. Vůbec neznal knižní sérii, když se mu scénář dostal do rukou. Co se týče podobnosti Percyho a Harryho Pottera, řekl Logan toto: \"Upřímně řečeno, moje postava nemá mnoho společného s Harry Potterem kromě toho, že je hrdina, který je vržen do špatné situace\". To ale znal scénářovou podobu a ne tu knižní, která je Harrymu Potterovi mnohem více podobná než film. Logan podepsal smlouvu ještě na další 2 filmy ale říká, že by si klidně zahrál všechny (je jich 5). V roce 2010 se Lerman objevil v \"Change the Odds\", což je video natočené pro Stand Up to Cancer charity. Hrálo v něm spoustu dalších slavných lidí: Dakota Fanning, Zac Efron, Andrew Garfield a spoustu dalších herců.  Lerman je reprezentantem Creative Artists Agency.V roce 2011 získal roli d'Artagnana v 3D verzi \"Tří Mušketýrů\" režiséra Paula W. S. Andersona, který se točil od srpna 2010 do listopadu 2010. Logan dostal roli i bez konkurzu a na natáčení si nechal prodloužit vlasy, protože to jeho postava požadovala. Zahrál si ve filmové adaptaci románu Stephena Chboskyho \"The Perks of Being a Wallflower \"nazvané \"Charlieho malá tajemství. \"Po boku Lily Collins si zahrála v dramatickém filmu \"Stuck in Love\", který měl premiéru v roce 2013. Roli Percyho Jacksona si zahrál v pokračování filmu nazvaném \". \"V roce 2014 se objevil ve filmu \"Noe\", ve kterém hrál Cháma, syna Noeho. Po boku Brada Pitta a Shia LaBeoufa si zahrál ve filmu \"Železná srdce.\"", "section_level": 2}, {"title": "Další práce.", "content": "Kamarádí s hercem Deanem Collinsem, jenž hrál jeho nejlepšího přítele v seriálu \"Jack & Bobby\", kterými zůstali i po zrušení seriálu a pracovali spolu znovu v \"Sovím houkání\", kde měl Collins vedlejší roli. Ve volném čase spolupracovali na tvoření krátkých komediálních filmů. Stejně dobře jako hráli, tak psali, režírovali, stříhali videa a přátelé s rodinou jim pomáhali a podporovali je. na všechny filmy se můžete podívat na youtube pod jménem \"monkeynuts1069\".  V roce 2006 vytvořil společně s Collinsem hudební skupinu, Indigo, spolu s hudebníkem Danielem Pashmanem. Collins zpíval vokály, Lerman hrál na klávesy a na kytaru a Pashman hrál na bubny. Hraje také na klavír.", "section_level": 1}], "src_summary": "Logan Wade Lerman (* 19. ledna 1992, Beverly Hills, Kalifornie, Spojené státy americké) je americký talentovaný herec, nejvíce známý z fantasticko-dobrodružných filmů \" a \" Začal vystupovat v reklamách od devadesátých let, ve filmech od roku 2000. Zahrál si například v dramatu \"Jack & Bobby\" (2004-2005), \"Osudový dotek\" (2004) a \"Soví houkání\" (2006). Poté získal další role: ve westernu \"\", ve thrilleru \"Číslo 23\", v komedii \"Meet Bill\" a ve filmech \"Gamer\" a \"Můj milý, můj drahý\". Zahrál si d'Artagnana ve filmové verzi \"Tří Mušketýrů\" a byl též obsazen do filmu \"Charlieho malá tajemství\", kde hraje po boku Emmy Watsonové. V roce 2014 si zahrál ve filmech \"Železná srdce\" a \"Noe\".", "tgt_summary": "罗根·韦德·勒曼(英语:Logan Wade Lerman,1992年-1月19日),出生于美国加利福尼亚州,是一名阿什肯纳兹犹太人演员。以出演《波西杰克森》系列影片中的「波西·杰克森」这一角色而闻名。演出过的电影包括《连锁蝶变》《战逆豪情》、《》和《》。", "id": 2927118}
{"src_title": "Fernão Pires de Andrade", "tgt_title": "費爾南·佩雷茲·德·安德拉德", "src_document": [{"title": "Plavby.", "content": "Sloužil nejprve v Indii. Roku 1511 velel jedné z lodí ve výpravě Afonsa de Albuquerque z Kóčinu do Malakky a účastnil se dobytí malackého sultanátu. Cestou podle portugalského historika João de Barrosa (1496–1570) se na cestě mezi Cejlonem a Sumatrou v bouři potopila loď Simão Martinha, přičemž Fernão Pires zachránil její posádku. V roce 1512 byl vyslán na Maledivy, kterých dosáhl jako první z Portugalců.  V dubnu 1515 vyplul (společně s novým guvernérem Lopo Soaresem de Albergaria) z Lisabonu do Asie, když mu portugalský král Manuel I. uložil navázání diplomatických a obchodních styků s mingskou Čínou a nalezení souostroví Rjúkjú, o jehož bohatství pocházejícím z obchodu se Portugalci dozvěděli v Malakce. Do Číny se před Fernãem Piresem dostali už Jorge Alvares (roku 1514) a Rafael Perestrello (v letech 1515–16). V Indii přibral Tomé Pirese, vybraného místními portugalskými hodnostáři a kapitány za prvního vyslance v Číně, a pokračoval dále. Do Kantonu připlul s osmi loděmi v srpnu 1517. Přes zpočátku chladný postoj mingských úřadů (ovlivněný portugalským dobytím Malakky, loajálního mingského vazala, o několik let dříve) navázal korektní vztahy a vyslal jednu loď pod velením Jorge Mascarenhy na ostrovy Rjúkjú. Zájem Portugalců o ostrovy ještě zesílil po setkání s rjúkjúskou lodí, která připlula do Kantonu s nákladem japonského zlata, Portugalci se totiž mylně domnívali, že zlato pochází z Rjúkjú. Mascarenhas doplul do fuťienských přístavů Čang-čou, a Čchüan-čou, v němž se rozhodl přezimovat, načež ho Andrade povolal zpět. V září 1518 Andrade odplouval zpět do Malakky pln příznivých vyhlídek. Do Lisabonu dorazil v lednu 1520.  Vyslanec Tomé Pires se s dopisem krále Manuela I. pro čínského císaře zdržoval v Kantonu do začátku roku 1520, kdy se konečně mohl vydat na cestu ke dvoru. Nepodařilo se mu však dosáhnout audience u císaře Čeng-teho ani v létě 1420 v Nankingu, kde tehdy císař pobýval, ani později v Pekingu. Po smrti Čeng-teho v dubnu 1421 nová vláda odmítla Portugalce přijmout a poslala je zpět do Kantonu. Mezitím Fernãův bratr Simão de Andrade svým násilnickým chováním a nakupováním dětí, včetně unesených potomků majetných rodin, vzbudil v Číňanech nevoli. Navíc se rozšířily fámy, že Portugalci jsou kanibalové a ony děti pojídají (prodali je do otroctví, některé byly později objeveny v indickém Diu). Portugalské nerespektování mingských úřadů vyústilo v ozbrojené srážky a vypuzení Portugalců z Číny.  Ve 30. a 40. letech se Portugalci účastnili ilegálního obchodu mezi Čínou a Japonskem v jihovýchodní Asií. Vztahy se normalizovaly až v letech 1550–1557, kdy Portugalsko získalo nadvládu nad Macaem.  Fernão Peres se ve 30. a 40. letech plavil mezi Portugalskem a Indií. Roku 1552 zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fernão Peres de Andrade, též Fernão Pires de Andrade (15. století – 1552) byl portugalský mořeplavec, obchodník a diplomat, objevitel souostroví Maledivy ve službě Afonsa de Albuquerque, guvernéra Portugalské Indie.", "tgt_summary": "费尔南·佩雷兹·德·安德拉德船长(或Fernão Perez de Andrade,?-1552年),同时是葡萄牙商人及官员。他于满剌加总督及探险家阿方索·德·阿尔布克尔克旗下效力。", "id": 393750}
{"src_title": "The Settlers II", "tgt_title": "工人物语II", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Hlavní a jedinou postavou příběhu je Říman Octavius, kapitán lodě Torius, která má dopravit náklad do Latonických provincií. Čtyři dny od cíle cesty ji silná bouře vychýlí z kurzu a loď ztroskotá na neznámém ostrově. Protože není žádná šance na záchranu, posádka se rozhodne vybudovat kolonii. Prvním úkolem na mapě číslo 1 (a zároveň jakýmsi tutoriálem) je získání základních stavitelských surovin, poté pokračuje rozšířením kolonie na sever, těžbou minerálů atd. Hráč se seznamuje s ovládáním a ekonomikou hry, snaží pochopit systém dopravy surovin nebo maximálně zefektivnit jednotlivé budovy. V severní části ostrova poté objeví bránu, na které je latinský nápis „Consiste ut procederas“. Brána funguje jako teleport do další mapy a její obsazení v každé další mapě je klíčem k vítězství. Octavius vstoupí do brány, protože „všechny cesty vedou do Říma“.  Druhá mapa je částečně pokračováním tutoriálu, objevují se nové budovy, ale také první nepřítel. Jsou to Nubijci, kteří bránu považují za svatý artefakt a budou ji vojensky bránit. Jsou slabí, ale mají katapult, který je potřeba zničit a obsadit bránu. Ve třetí mapě se objevují hned dva Nubijští soupeři, klíčem k vítězství jsou bohatá ložiska zlata. Čtvrtá mapa otevírá cestování po moři a na scéně se objevuje nová rasa, Vikingové. Všechny rasy v této hře mají stejné budovy se stejnými funkcemi, které pouze jinak vypadají. Pátá mapa se odehrává v poušti, která je neúrodná jen na první pohled, všechny budovy na ní fungují normálně. Soupeři jsou tentokrát Synové Nipponu. Mapy od šesté do deváté se odehrávají v pátém až devátém roku od ztroskotání na ostrově. V desáté mapě se Octavius střetne s bratry Romulem a Remem v bitvě o poslední bránu a nadvládu nad Římem, do kterého, v případě vítězství, vstoupí přesně 10 let po troskotání na ostrově.", "section_level": 1}, {"title": "Principy hry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Stejně jako ve všech budovatelských strategiích je klíčem k úspěchu založení fungující ekonomiky, ačkoliv vítězství ve hře lze dosáhnout pouze vojenskou cestou. Výjimkou je první mapa kampaně, kdy stačí „zabrat“ bránu. Na začátku hry má hráč pouze jedinou budovu, velitelství (Headquarters), která zároveň slouží jako sklad surovin a jednotek. Ztráta této budovy znamená konec hry. Jako první musí hráč zajistit stavební materiál, dřevo a kámen. K získání dřeva slouží dřevorubec (Woodcutter), který kácí stromy v lese a zbavuje je větví. Kmen poté putuje do pily (Sawmill), tam je zařezán na prkna a ta se použijí na stavby dalších budov. O to, aby dřevorubec měl stále co kácet, se o sázení nových stromků stará lesník (Forester). Všechny tyto budovy jsou s velitelstvím spojeny sítí cest, na jejichž správném naplánování závisí bezproblémový chod kolonie. Kámen těží kameník (Stonecutter) nebo horník (Miner) v dole na kámen. Těžba kamene je rychlejší, ovšem na mapě ho na rozdíl od dřeva není neomezený počet.  Protože startovní pozice nabízí málo místa, je nutné kolonii dále rozšiřovat. Průzkum mapy má na starosti průzkumník, který je hráčem „vyslán“ k určité vlajce, a objeví okolí v daném poloměru. Druhým způsobem je postavení pozorovací věže (Lookout Tower), která se ale nemůže hýbat. Rozšiřování území zajišťují vojenské budovy: kasárna (Barracks) jsou nejmenší a nejrychleji postavené, na druhou stranu se špatně brání a povyšování vojáků je ekonomicky nevýhodné. Z toho důvodu je stavba kasáren vhodná hlavně v začátcích hry. O trochu větší než kasárna je Strážnice (Guardhouse), do které se vejdou tři vojáci, do Strážní věže (Watch Tower) šest vojáků a do největší Pevnosti (Fortress) hned devět vojáků. Na obranu a útok lze použít statický katapult, který spotřebovává kamenné kvádry a střílí je na nepřátelské budovy. Jeho přesnost ovšem není dobrá, takže často netrefí. Po přesném zásahu zemře jeden voják, pokud v budově žádný navíc není, budova shoří.  Po získání místa je nutné zajistit nerostné suroviny, které jsou čtyři: uhlí, železná ruda, zlato a kámen. Ty lze těžit pouze v horách, které jsou na mapě označeny hnědo-bíle flekatou plochou. Ke zjištění, kolik a jaké suroviny se v místě nachází, slouží geolog (Geologist). Ten se podobně jako průzkumník „posílá“ k vlajce, a v případě nálezu označí místo cedulkou. Na ní je barevně vyznačena surovina: černá znamená uhlí, žlutá zlato, hnědá železo a bílá kámen. „Velikost“ barevné skvrny určuje, kolik se v daném místě nachází materiálu.  Doly potřeba něčím živit, a to něco jsou potraviny. Nejjednodušší na získání jsou ryby, které rybář (Fisher) loví v jezerech a mořích. Maso lze zpočátku získat snadno zapojením lovce (Hunter), který loví zvířátka pobíhající po mapě. Tento zdroj se ovšem rychle vyčerpá a je třeba za něj najít náhradu. Tou je potravinový řetězec; na začátku stojí farmář (Farmer), který pěstuje obilí. Pro správnou funkci potřebuje mít okolo hodně prostoru, tedy žádné budovy, cesty nebo stromy. Obilí poté putuje do prasečí farmy (Pig Farm), ve které s pomocí vody chovají prasata. Ta jdou poté na jatka (Slaughterhouse). Voda se získává ze studny (Well), která pracuje neomezeně a nepřetržitě do konce hry. O správné umístění studny se stará geolog, který na vhodném místě položí modrou značku, která znamená vodu. Třetí potravinou je chleba. Od farmy putuje obilí do mlýna (Mill), kde ho mlynář semele na mouku. Pekař (Baker) z něj pak s pomocí vody upeče chleba.  Na řadě je průmysl. Klíčovou surovinou je uhlí, které je třeba hned ve třech budovách. Tavič rudy (Iron Smelter) zpracuje jeden kus uhlí a rudy na železný ingot. Ten spolu s dalším uhlím zpracuje zbrojíř (Armourer) na meč nebo štít. Uhlí se spolu se zlatem zpracovává v mincovně (Mint), výsledkem jsou zlaté mince. Čtvrtou průmyslovou budovou je nástrojárna (Toolsmith), která vyrábí všechny potřebné nástroje pro Settlery z ingotu a dřeva.  Zbývající budovy lze zařadit mezi podpůrné. Pro vycvičení vojáka je kromě meče a štítu třeba také soudek piva, který z obilí a vody vyrábí sládek v pivovaru (Brewery). Pro rychlejší dopravu materiálu na klíčových cestách lze využít oslíky, které zajišťuje chovatel oslů (Donkey Breeder). Oslíky lze použít pouze na povýšených cestách, které jsou proti „obyčejným“ tmavší a mají zdobené vlajky. Protože území může být značně protáhlé a velitelství daleko, měl by hráč stavět sklady (Storehouse). Ty fungují stejně jako velitelství, ale nemůžou být zničeny přímo. Ke stavbě lodí a vysílání zámořských expedic slouží loděnice (Shipyard), které rovněž slouží jako sklad.", "section_level": 2}, {"title": "Boj.", "content": "Vojáci mají pět hodností, které neodráží jejich sílu v boji, ale počet životů. Základní hodnost má tři, nejvyšší sedm. Povyšování probíhá tak, že se do dané budovy přináší mince. Jedna mince znamená, že se jeden voják zlepší o jeden stupeň. Druhá mince ho zlepší o další úroveň, ale spolu s ním vylepší i druhého vojáka rovněž o jeden stupeň. Třetí mince zlepší tři vojáky, čtvrtá čtyři a tak dále. Z tohoto důvodu je nejvýhodnější stavět pevnosti, které ale zaberou hodně místa, a jejich stavba trvá dlouho a stojí mnoho surovin.  Válčení probíhá jako série osobních soubojů: hráč nebo soupeři klikne na nepřátelskou budovu a zadá počet útočících vojáků, kteří jsou v dosahu. Není tak možné útočit jednotkami z druhého konce mapy. Voják nebo vojáci překročí hranice a v případě, že jich má soupeř v oblasti dostatek, mu vyjdou naproti, ale alespoň jeden musí zůstat v napadené budově. Vojáci si stoupnou proti sobě a jeden zaútočí, druhý se brání, pak se situace otočí a tak dále. Ten, který jako první ztratí všechny životy, se změní v ducha a s výkřikem zmizí. Jeho oponent, pokud odejde z bojiště, získává všechny ztracené body zpět. V případě, že zůstane na místě a čeká na dalšího soupeře, nikoliv. To je důležité zejména u budov. Pokud nezůstane nikdo, kdo by bránil napadenou budovu, útočící voják do ní vstoupí a zabere ji pro sebe. Vojáci, kteří přežili a nevejdou se do budovy, se vrátí zpátky.", "section_level": 2}, {"title": "Grafika a zvuky.", "content": "Hra je pojata s humorem a nadsázkou, čemuž odpovídá i roztomilá grafika a animace postav. Settleři, pokud nemají nic na práci, čtou noviny, skáčou přes švihadlo, foukají bubliny a podobně. Také souboje nejsou brány smrtelně vážně. Důraz je kladen především na budovatelskou fázi, takže se některé mapy mohou protáhnout na hodiny, výjimkou není ani 20 hodin na jednu mapu. Hra je ozvučena tak, aby hráče nijak výrazně nerušila, přičemž každá činnost Settlerů má svůj vlastní zvuk. Hudba je klidná a koresponduje s vyzněním hry, jednotlivých skladeb je ale trochu málo, což spolu s délkou hry může působit rušivě.", "section_level": 2}, {"title": "Multiplayer.", "content": "Jedinou možností je splitscreen, tedy hra dvou lidí na jediném počítači, ve kterém se obrazovka rozdělí na dvě poloviny.", "section_level": 2}, {"title": "Datadisk.", "content": "V roce 1997 vychází datadisk The Settlers II: Gold Edition, který nabízí druhou kampaň s názvem \"World Campaign\" s devíti novými mapami a pro volnou hru 12 nových map.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Systém cest, který byl převzat z prvního dílu, byl kritizován pro svou složitost a časté zácpy na klíčových bodech. Na druhou stranu byl pro mnoho hráčů symbolem celé hry a jeho zrušení v The Settlers III možná zapříčinilo menší oblibu pokračování. Dalšími nevyřešenými problémy byly absence obytných domů pro Settlery, boj a ovládání jednotek, opakující se hudba a jednotvárnost misí. Všechny tyto problémy byly vyřešeny až v The Settlers III.", "section_level": 1}], "src_summary": "The Settlers II: Veni, Vidi, Vici (v německém originálu \"Die Siedler II: Veni, Vidi, Vici\") je realtimová budovatelská strategie vydaná v roce 1996 německou softwarovou společností Blue Byte Software. Svým konceptem se velmi podobá svému předchůdci, hře \"The Settlers\" od stejné firmy z roku 1994. Ze všech dílů \"série The Settlers\" je druhý díl nejoblíbenější, což vedlo postupně k vydání datadisku The \"Settlers II: Gold Edition\" v roce 1997, ve stejném roce konverzi titulu pro počítače Macintosh a v roce 2007 pro Nintendo DS. K desátému výročí hry vydal v roce 2006 Blue Byte The Settlers II 10th Anniversary ve snaze přiblížit původní Settlery nové generaci hráčů, nový titul se od starého liší pouze moderní grafikou.", "tgt_summary": "工人物语II 是一款即时战略电脑游戏, 由Blue Byte Software开发于1996年发行. 其gamplay与前作工人物语及为相似,虽是以罗马为主题且增强了画质.", "id": 2486994}
{"src_title": "Číslicové řízení", "tgt_title": "数控机床", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dřívější formy automatizace.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vačky.", "content": "Automatizace řízení obráběcího stroje začalo v roce 1800 s vačkami, které „hnaly“ obráběcí stroje podobným způsobem jako již dlouho v hudebních skříních nebo provozně komplikovaných kukačkových hodinách. Thomas Blanchard postavil jeho pažbu-kopírovací soustruhy (1820-1830) a práce člověka jako je Christopher Miner Spencer, který vyvinul revolverový soustruh na závity (1870). Automatizace založená na vačkách již dosáhla velmi pokročilé úrovně už za první světové války (1910).  Nicméně, automatizace pomocí vačky se zásadně liší od číslicového řízení, protože nemůže být abstraktně programována. Vačka sice může kódovat informace, ale dostat informace z abstraktní úrovně technického kreslení do vačky je již ruční proces, který vyžaduje vyřezávání a nebo obrábění a plnění.  Různé formy abstraktně programovatelného řízení již existovaly v průběhu roku 1800, těmi jsou: Jacquardův tkalcovský stav, piano a mechanické počítače propagované Charlesem Babbagem a dalšími. Tento vývoj měl potenciál pro přiblížení s automatizovaném řízení začínajícím v tomto století, ale stalo se tak až o mnoho desítek let později.", "section_level": 3}, {"title": "Ovládání pohybu.", "content": "Použití hydrauliky ve vačkově založené automatizaci vyústilo v trasovací stroje, které používají předlohu k vytrasování šablony, jako např. enormní Pratt & Whitney „Keller Machine“, který mohl kopírovat šablony o rozměrech několika metrů. Dalším přístupem je „zaznamenej a zopakuj“, který byl propagován firmou General Motors (GM) v roce 1950. Používal úložný systém pro záznam pohybu lidského strojníka a pak jejich ho na povel přehrával. Analogické systémy jsou běžné i dnes, zejména „učící se soustruh“, který dává novým strojníkům praktický pocit pro proces. Žádné z nich však nebyly číslicově programovatelné a vyžadují zkušeného strojníka v určitém okamžiku procesu, protože programování je fyzické, nikoliv numerické.", "section_level": 3}, {"title": "Serva a selsyny.", "content": "Jediná bariéra pro kompletní automatizaci byly požadované tolerance během procesu obrábění, které jsou běžně v řádech tisícin palce. Přestože propojení nějakého druhu řízení a úložného zařízení, jako byly děrné štítky, bylo snadné, zajistit, aby řízení pohybovalo motory na správnou pozici s požadovanou přesností, to byl jiný problém. Pohyb nástroje vyústil v různé síly na řízení, což znamenalo, že lineární vstup by nevyústil v lineární pohyb nástroje. Klíčovým vývojem v této oblasti bylo zavedení servomechanismů, které vytvářely vysoce přesné informace o měření. Nasazením dvou servomechanismů spolu vznikl selsyn, kde pohybu vzdáleného serva přesně odpovídal jiný. Pomocí různých mechanických či elektrických systémů mohly být výstupy selsynů čteny a pomoci tak zajistit řádný pohyb (jinými slovy, tvoří uzavřenou smyčku řídícího systému).  První vážný návrh, že selsyny by mohly být použity pro obráběcí řízení, byl proveden Ernstem F.W. Alexandersonem, švédským přistěhovalcem do USA, pracující v General Electric (GE). Alexanderson pracoval na problému točivého momentu zesílení, kde malý výstup dovolil mechanickému počítači řídit velké motory, které GE použila jako součást většího zbraňového systému pro lodě amerického námořnictva. Stejně jako obrábění, uložení zbraní vyžaduje velmi vysokou přesnost, mnohem menší než jeden stupeň a síly během pohybu dělových věží byly nelineární. V prosinci 1931 Alexanderson navrhl katedře průmyslového inženýrství, že stejný systém by mohl být použit k řízení vstupů obráběcích strojů, které umožní sledovat obrys šablony bez silného fyzického kontaktu, které potřebovaly tehdy stávající stroje jako Kellerův stroj. Prohlásil, že to byla „záležitost přímého inženýrského rozvoje“. Nicméně, návrh předběhl svou dobu z pohledu rozvoje podnikání a GE nebralo věc vážně až o mnoho let později, kdy se jiní stali průkopníky v oboru.", "section_level": 2}, {"title": "Parsons a vynález NC.", "content": "Vznik NC je obecně přičítáno Johnu T. Parsonsovi, strojníkovi a prodavačovi v obráběcí společnosti jeho otce, Parsons Corp.  V roce 1942 mu bylo řečeno, že helikoptéry se stanou „další velkou věcí“ a to bývalým šéfem Ford Trimotor production, Billem Stoutem. Zavolal tedy do Sikorsky Aircraft kvůli možné práci a brzy dostal smlouvu na vyrobení dřevěných podélníků k rotorům. Některé z problémů, které se během výroby vyskytly, zřejmě pramenily z bodového svařování kovových límců na podélnících na kovovém bidlu, Parsons navrhl nový způsob upevnění svlaků k ráhnu pomocí lepidla, nikdy předtím vyzkoušeném na letadlovém designu.  Tento vývoj vedl Parsonse ke zvážení možnosti použití lisovaných kovových svlaků místo dřevěných, což by bylo mnohem silnější a snáze vyrobitelné. Podélníky pro rotory byly postaveny na základě návrhu, který poskytl Sikorsky, a které byly zaslány Parsonsovi jako série 17 bodů definujících obrys. Parsons pak musel doplnit body francouzskými křivkami, aby mohl vytvořit osnovu, kterou mohl použít jako šablonu pro vyrobení přípravků pro dřevěné svlaky. Vytvoření kovořezného nástroje schopného řezat tento konkrétní tvar se avšak ukázalo být obtížné. Parsons šel k Wright Field za Frankem Stulenem, vedoucím Propeller Lab Rotary Ring Branch. Během jejich rozhovoru Stulen došel k závěru, že Parsons opravdu neví, o čem mluví. Parsons si to uvědomil a Stulena na místě najal. Stulen se dal do práce 1. dubna 1946 a najal tři nové inženýry, aby se k němu přidali.  Stulenův bratr Curtis pracoval pro Wright Propeller a zmínil se, že používají děrno-štítkové kalkulačky pro inženýrské výpočty. Stulen se rozhodl přijmout nápad a nechat proběhnout pevnostní výpočty na rotory, první přesnější automatizované výpočty na rotory helikoptér. Když Parsons viděl, co Stulen dělá s děrno-štítkovými stroji, zeptal se Stulena, jestli by nemohly být použity ke generování osnovy s 200 body místo se 17, které dostali od Sikorski Aircraft a vyrovnat tak každý bod o poloměr frézového řezného nástroje. Řezem v každém z těchto bodů by bylo možné vyrobit relativně přesný výřez z náročnější tvrdé oceli a mohlo by to být snadno vybroušeno až k hladkým tvarům. Výsledný nástroj by byl užitečný, jako šablona pro lisování kovových svlaků. Stulen neměl problém s vytvořením takového programu a používal jej k vytvoření velkých tabulek čísel, které by se vzaly na strojírenské patro. Tady by jeden z operátorů četl čísla dalším dvěma, každý na ose X a Y, a oni by pohybovali řezací hlavou do tohoto bodu a udělali řez. Takto se jmenovala metoda „podle čísel“.  Od tohoto okamžiku Parsons představil plně automatizované nástroje. S dostatkem bodů na obryse by nebyla potřeby žádné manuální práce, avšak s ručním ovládáním čas ušetřený tím, že části více odpovídaly obrysu byl vyrovnán časem potřebným k vykonáváním kontrol. Jestliže strojní vstupy byly připojeny přímo k čtečkám děrovaných karet, toto zpoždění, a všechny související manuální chyby, by byly odstraněny a počet bodů by mohl být dramaticky navýšen. Takový stroj by mohl opakovaně vytvářet perfektně přesné šablony na příkaz. Ale v té době neměl Parsons dostatek finančních prostředků pro rozvoj jeho nápadů.  Když jeden z Parsonsových prodejců byl na návštěvě ve firmě Wright Field, bylo mu řečeno o problémech, které mělo letectvo Spojených států s designy nových letadel. Zeptali se, jestli Parsons nemá něco, čím by jim pomohl. Parsons ukázal společnosti Lockheed jeho představu automatického obrábění, ale jim to bylo lhostejné. Rozhodli se použít pětiosou šablonu kopírující stroje k výrobě stingerů, řezání z kovové šablony a už měli objednaný drahý obráběcí stroj. Ale jak Parsons poznamenal:  „Nyní si jen prostě představte tu situaci na minutku. Lockheed dostal kontrakt na návrh a výrobu těchto křídel. Ten stroj byl schopen obrábět v pěti osách, z nichž každá byla stopovací ovládaná použitím šablony. Nikdo nepoužíval moji metodu vytváření šablon, takže si stačí představit, jaké měli šance vytvořit přesný tvar profilu s nepřesnou šablonu.“  Parsonsovy obavy se brzy staly skutečností a protesty firmy Lockheed, které říkali, že mohou problém vyřešit, nakonec zněly celkem dutě. V roce 1949 letectvo zařídilo Parsonsovi financování, aby mohl postavit obráběcí stroje podle sebe. Raná práce s Snyder Machine & Tool Corp prokázala, že systém přímého řízení ovládacích prvků motorů nedokázal dodat potřebnou přesnost k nastavení stroje pro dokonale hladké obrábění. Vzhledem k tomu, že mechanické řízení neodpovídalo lineárně, nemohlo být jednoduše řízeno s daným množstvím energie, protože různé síly znamenaly stejné množství energie, což by ne vždy produkovalo stejné množství pohybu ovládacích prvků. Nezáleželo na tom, kolik bodů se zadalo, osnovy byly stále hrubé.", "section_level": 2}, {"title": "Vstup MIT.", "content": "Toto však nebyl neřešitelný problém, ale vyžadovalo by to nějaký druh zpětnovazebného systému, podobně jako selsyny: Bylo třeba přímo měřit, jak daleko řízení skutečně zašlo. Konfrontován náročným úkolem vytvoření takovéhoto systému, na jaře roku 1949 se Parsons obrátil na Gordona S. Brownovo servomechanismovou laboratoř na MIT, která byla světovým lídrem v oblasti mechanických výpočtů a zpětnovazebních systémů. Během války stavěla laboratoř množství složitých motorem poháněných zařízení jako jsou motorizované systémy věžových zbraní pro Boeing B-29 Superfortress a automatického sledovacího radaru SCR-584. MIT se pro přenos technologií do Parsonsova prototypu automatického zařízení „podle čísel“ přirozeně hodil.  Tým MIT vedl William Pease s pomocí Jamese McDonougha. Rychle došli k závěru, že Parsonsův návrh by mohl být v mnohém vylepšen; pokud stroj neměl jednoduše řezat z bodu A do bodu B, ale místo toho se hladce stěhoval mezi body, pak nejen že by to udělalo dokonale hladký řez, ale mohlo by se tak učinit s mnoha méně body – fréza by mohla vyřezat linie přímo, než definování velkého množství řezacích bodů k „simulaci“. Třístranná dohoda byla domluvena mezi Parsonsem, MIT a americkým letectvem a projekt oficiálně začal od července 1949 až do června 1950. Smlouva volala po stavbě dvou „kartu-čtecích frézek“ prototypů s výrobním systémem. Obě měly být předány Parsonsovi pro upevnění na jednu ze svých fréz s cílem vytvořit dodávatelný systém pro řezání svlaků.  Místo toho, v roce 1950 MIT koupilo přebytek Cincinnati Milling Machine Company „Hydro-Tel“ fréz a uspořádali novou smlouvu s letectvem, které zmrazilo Parsonse s dalším vývojem. Parsons později poznamenal, že „nikdy nesnil o tom, že někdo tak uznávaný jako MIT by mohl úmyslně jít dopředu a převzít můj projekt“. I přes to, že vývoj byl předán do rukou MIT, Parsons požádal o patent na „Motorem kontrolovaný aparát pro pozicování obráběcích a tvářecích strojů“. na 5. 5. 1952, což vyvolalo podání patentu MIT pro „Číslicové řízení servo-systémem“, dne 14. srpna 1958 a společnost prodala exkluzivní licenci na Bendix. IBM, Fujitsu a General Electrics všichni vzali sub-licence hned poté a začali s vývojem vlastních zařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Stroj MIT.", "content": "MIT se hodilo mít zařízení napojené na ruční posuny a řídit je válečkovými řetězy připojených k motorům, jeden pro každou osu tří-osého stroje (X, Y, Z). Související regulátor sestával z pěti skříní velikosti chladničky, které dohromady byly téměř stejně velké jako fréza, ke které byly připojeny. Tři ze skříní obsahovaly regulátory motorů, jeden regulátor pro každý motor, další dva digitální čtecí systém.  Na rozdíl od původního Parsonsova děrno-štítkového návrhu, MIT návrh používá standardní 7-stopové děrné pásky pro vstup. Tři z těchto stop byly použity pro k ovládání různých os stroje, zatímco ostatní čtyři různé kontrolní zakódované informace. Pásky byly čteny ve skříni, kde bylo také umístěno šest relátkových hardwarových registrů, dva pro každou osu. S každou přečtenou operací byla dříve přečtená informace zkopírovaná do „výchozího bodu“ registru a nově přečtené do „koncového bodu“. Páska byla čtena nepřetržitě a číslo v rejstříku zvyšováno, dokud nebyla nalezena „stop“ instrukce, čtyři otvory v řadě.  Poslední skříň skrývala hodiny, které posílají pulsy přes registry, srovnává je a generuje výstupní pulsy, které interpolují mezi body. Pro příklad, pokud byly body daleko od sebe, výstup by měl pulsy s každým hodinovým cyklem, zatímco body blízko sebe by generovaly pulse až po několika hodinových cyklech. Pulsy jsou zasílány dál do sčítacího registru v regulátorech motorů, počítající se podle počtu pulsů pokaždé, když došly. Součtové registry byly připojeny k digitálně – analogovému převodníku, který zvyšoval výkon do motorů, jak se součet v registrech zvyšoval.  Registry byly zmenšeny enkodéry připojených na motory a frézu samotnou, což by snížilo počet o jeden pro každý jeden stupeň rotace. Jakmile se dosáhlo druhého bodu, impulsy z hodin se zastavily, a motory by nakonec dořídily frézu do zakódované pozice. Každý 1 stupeň otáčení ovládacích prvků vytvořilo 0.0005 palce pohybu řezací hlavy. Programátor mohl řídit rychlost řezu výběrem bodů, které byly blíže u sebe pro pomalé pohyby, nebo dále od sebe pro rychlé.  Systém byl veřejně demonstrován v září 1952, objevující se v tomto měsíci ve Scientific American. Systém MIT byl vynikající úspěch v jakémkoliv technickém měřítku, rychle dělající jakkoliv složitý řez s extrémně vysokou přesností, kterou nelze snadno duplikovat ručně. Nicméně, systém byl strašně složitý, obsahoval 250 elektronek, 175 relé a mnoho pohyblivých částí, což snižovalo spolehlivost v produkčním prostředí. To bylo také velmi drahé, celkový účet představený americkému letectvu byl 360 000$, tedy 2 641 727.63$ v dolarové hodnotě z roku 2005. Mezi rokem 1952 a 1956 byl tento systém použit na frézách početných jednorázových vzorů pro různé letecké společnosti, aby se studoval jejich potenciální hospodářský dopad.", "section_level": 2}, {"title": "Šíření NC.", "content": "Financování projektu letectvem skončilo v roce 1953, ale vývoj byl převzat firmou Giddings and Lewis Machine Tool Co. V roce 1955 mnoho lidí z týmu MIT odešlo založit Concord Controls, komerční NC společnost, podporovanou Giddingsovou firmou, produkovali řadič Numericord. Numericord byl podobný návrhu MIT, ale nahradil děrné pásky čtečkou magnetických pásků na kterých pracovala firma General Electric. Páska obsahovala řadu signálů různých fází, které přímo zakódovali úhel jednotlivých ovládacích prvků. Páska byla přehrávána při konstantní rychlosti v řadiči, který nastavoval polovinu selsynů do zakódovaných úhlů, zatímco vzdálená strana byla připojena k ovládání stroje. Designy byly stále zakódovány na děrné pásce, ale pásky byly převedeny na čtení / zápis, který je změnil na magnetickou podobu. Magnetické pásky pak mohly být použity na kterémkoliv zařízení na patře, což značně snížilo složitost řadičů. Vyvinut k produkci velmi přesných součástí pro letecký tisk kůží, Numericord NC5 začal pracovat v závodě G&L na Fond du Lac, WI v roce 1955.  Firma Monarch Machine Tool také vyvinula číslicově řízený soustruh, počínaje v roce 1952. Demonstrovali své stroje v roce 1955 na Chicago Machine Tool Show spolu s řadou dalších dodavatelů se stroji na děrné štítky či pásky, které byly buď zcela vyvinuty, nebo ve formě prototypu. Zahrnovala je také Kearney & Trecker’s Milwaukee-Matic II, který mohl změnit jeho řezný nástroj pod číslicovým řízením, což je společný rys i na moderních strojích.  Zpráva Boeingu uvádí, že „číslicové řízení dokázalo, že může snížit náklady, snížit dodací lhůty, zlepšit kvalitu, omezit obrábění a zvýšit produktivitu“. I přes tento vývoj a vřelé recenze od několika uživatelů, zavádění NC bylo poměrně pomalé. Jak Parsons později poznamenal: „Koncepce NC byla tak podivná výrobcům a tak pomalá na chápání, že sama americká armáda musela nakonec postavit 120 NC strojů a pronajmout je různým výrobcům, aby se začalo popularizovat jeho používání.“  V roce 1958 MIT zveřejnilo svou zprávu o ekonomice NC. Došli k závěru, že nástroje byly konkurenceschopné s lidskými operátory, ale jednoduše posunuli čas od obrábění k vytvářením pásek. Ve Force of Pruduction, Noble tvrdí, že to byla celá pointa toho, čeho se letectvo obávalo; přesunutí procesu vysoce spojeného podlaží továrny do nespojených bílých límečků kanceláří. Kulturní kontext raných 50. let, druhé Rudé Zděšení s obecným strachem z bombardovacích mezer a domácí podvracení vrhá světlo na tento výklad. Silně se obávalo, že západ ztratí obranný produktivní závod s komunisty, a že síla syndikátů byla cesta do ztracena a to „být příliš měkký“ (menší výkon, větší jednotka nákladu), nebo dokonce komunistické sympatie a podvracení uvnitř svazu (vycházející z jejich společného tématu posilovat dělnickou třídu).", "section_level": 2}, {"title": "Příchod CNC.", "content": "Mnoho příkazů pro experimentální části byly programovány „od ruky“ k produkci děrných pásek, které byly použity jako vstup. Během vývoje Whirlwindu, real-timového počítače MIT, John Runyon zakódoval několik podprogramů na výrobu těchto pásek pod počítačovou kontrolou. Uživatelé mohli zadat seznam míst a rychlostí a program vygeneroval děrnou pásku. V jednom kroku tento proces snižuje čas potřebný k výrobě seznamu instrukcí a frézování části od 8 hodin do 15 minut. To vedlo k návrhu letectva na vytvoření obecného programovacího jazyka pro numerické řízení, které bylo přijato v červnu 1956.  Počínaje zářím, Ross a Pople nastínil jazyk pro řízení stroje, který byl založen na bodech a přímkách, rozvíjející se přes několik let až do programovacího jazyka APT. V roce 1957 Aircraft Industries Association (AIA) a Air Material Command at Wright-Patterson Air Force Base se spojili s MIT, aby standardizovali tuto práci a vytvořili plně počítačem řízený NC systém. Dne 25. února 1959 kombinovaný tým uspořádal tiskovou konferenci ukazující výsledky, včetně 3D obráběného hliníkového zásobníku popele, který byl předán v potištěné sadě.  Mezitím Patrick Hanratty vytvářel podobný stroj v GE v rámci svého partnerství s G&L na Numericordu. Jeho jazyk, PRONTO, porazil APT v komerčním použití když byl vydán v roce 1958. Hanratty pak pokračoval ve vývoji MICR, znaky magnetického inkoustu, které byly použity při zpracování šeků, než odešel k General Motors k práci na průlomovém DAC-1 CAD systému.  APT byl brzy rozšířen o „skutečné“ křivky ve 2D-APT-II. S jeho vydáním MIT snížila své zaměření na CNC, jak se zároveň přesouvalo k experimentům CAD. APT vývoj byl převzat AIA do San Diega a v roce 1962 Illinois Institute of Technology Research. Práce na vytvoření APT mezinárodním standardem začala v roce 1963 pod USASI X3.4.7, avšak mnoho výrobců CNC strojů mělo své vlastní jednorázové doplňky (jako např. PRONTO), tudíž normalizace byla dokončena až roku 1968, kdy bylo 25 volitelných optimálních doplňků do základního systému.  Stejně jako APT bylo vydáno v raných 60. letech, druhá generace nízko cenových tranzistorových počítačů, která zasáhla trh, byla schopná zpracovat mnohem větší objemy informací ve výrobním nastavení. Toto snížení nákladů společně se zavedením systémů NC v polovině 60. letech, běh APT tvořila třetina veškerého počítačového času u velkých leteckých společností.", "section_level": 2}, {"title": "CAD potkává CNC.", "content": "Zatímco v laboratoři servomechanismů byla v procesu vývoje jejich první fréza, v roce 1953 MIT, strojní katedra, zadala požadavek, aby vysokoškoláci měli kurzy v kreslení. Instruktoři, dříve vyučující tyto programy, byli sloučeni do designové divize, kde začala neformální diskuze počítačového kreslení. Mezitím laboratoře elektronických systémů, nově pojmenované laboratoře servomechanismů, diskutovali o tom, zdali návrh vůbec někdy začne papírovým diagramem v budoucnosti.  V lednu 1959 se konalo neformální setkání se zapojením jednotlivců z obou skupin. Formální setkání následovalo v dubnu a květnu, které vyústilo v „Computer-Aided Design Projekt“. V prosinci 1959, letectvo vydalo na jeden rok smlouvu s ESL za 223 000 dolarů k financování projektu, včetně 20 800 dolarů určených na 104 hodin strojového času, kde se počítalo 200 dolarů za hodinu. To se však ukázalo být příliš málo pro tak ambiciózní program, které měli na mysli, ačkoliv jejich systém technických výpočtů, AED, byl vydán v březnu 1965.  V roce 1959, General Motors začalo experimentální projekt digitalizace, ukládání a tisk mnoha nákresů generovaných v různých odděleních GM. Když se ukázalo, že základní koncept by mohl fungovat, začali vyvíjet projekt DAC-1 s IBM do produkční verze. Jedna část projektu DAC byl přímý převod papírových diagramů do 3D modelů, které pak byly přeměněny na příkazy APT a obrobeny na obráběcím stroji. V listopadu 1963 byl poprvé návrh víka kufru, přenesen z 2D papírového nákresu do 3D jílového prototypu. S výjimkou prvních skic smyčka návrh-výroba byla uzavřena.  Mezitím, MIT mimo pracovní Lincolnovy laboratoře stavěli počítače na testování nových tranzistorových návrhů. Konečný cíl byl v podstatě tranzistorový Whirlwind, známý také jako TX-2, avšak za účelem testování různých obvodů byla první postavena verze známá jako TX-0. Když konstrukce TX-2 začala, čas na TX-0 se uvolnil, což vedlo k řadě pokusů na interaktivní vstup a použití CRT displeje stroje pro grafiku. Další vývoj těchto konceptů vedl k průkopnickému programu Ivana Sutherlanda Sketchpad na TX-2.  Sutherland se stěhoval po jeho práci na Sketchpadu na univerzitu v Utahu, ale to inspirovalo další absolventy MIT, aby vytvořili první opravdový CAD systém. Byl to Electronic Drafting Machine (EDM), prodaný Control Data a známý jako „Digigraphics“, který Lockheed použil pro vytvoření produkce dílů pro C-5 Galaxy, první příklad uzavřeného koncového systému nákres - výroba CAD / CNC.  Do roku 1970 zde byla celá řada firem zaměřujících se na CAD, včetně firem jako Intergraph, Applicon, Computervision, Auto-trol technology, UGS Corp. a další, stejně jako velcí prodejci jako CDC a IBM.", "section_level": 2}, {"title": "Šíření CNC.", "content": "Cena počítačových cyklů padala drasticky během 60. let s rozšířeným zavedením užitečných minipočítačů. Nakonec se stalo méně nákladné zvládnutí řízení motoru a zpětné vazby počítačovým programem, než tomu bylo s vyhrazenými servo systémy. Malé počítače byly vyhrazeny jednomu stroji, čímž se celý proces vložil do jedné malé skříně. PDP-8 a Data General Nova počítače byly v těchto rolích běžné. Uvedení mikroprocesoru v 70. letech dále zredukovalo cenu implementace a dnes téměř všechny CNC stroje používají nějakou formu mikroprocesoru ke zvládnutí všech operací.  Uvedení cenově dostupných CNC strojů radikálně změnilo výrobní průmysl. Křivky se obrábějí stejně snadno jako přímky, komplexní 3D struktury jsou relativně jednoduché k vyrobení a počet kroků, které vyžadují lidskou činnost, byly výrazně sníženy. Se zvyšující se automatizací výrobních procesů s CNC obráběním bylo zaznamenáno značné zlepšení konzistence a kvality, což bylo dosaženo bez nátlaku na provozovatele. CNC automatizace snížila četnost chyb a poskytla operátorům čas na provádění dalších činností. CNC automatizace také umožňuje větší pružnost ve způsobu, jakým jsou části drženy ve výrobním procesu a času nutném ke změně stroje na obrobení různých složek.  Během časných 70. let byly západní ekonomiky utápěny v pomalém ekonomickém růstu a rostoucí mzdové náklady, čímž se NC stroje staly více atraktivní. Hlavní výrobci ve Spojených státech byli pomalí v reakci na požadavky nových strojů vhodných pro cenově dostupné NC systémy a do této prázdnoty vstoupilo Německo. V roce 1979 tržby z prodeje německých strojů poprvé předčily designy Spojených států. Cyklus se rychle opakoval a do roku 1980 Japonsko převzalo vůdčí pozici, zatímco v USA prodej klesal celou dobu. Poté, co se na první místo z hlediska tržeb na top-ten grafu skládal výhradně amerických společností v roce 1971, už v roce 1987 v Cincinnati Milacron bylo již na 8. místě v grafu silně dominujících Japonských firem.  Mnoho výzkumníků poznamenalo, že Spojené státy se zaměřovaly na high-endové aplikace, které je zanechali v nekonkurenceschopné situaci, kde hospodářský útlum v brzkých 70. letech vedl k výrazně zvýšené poptávce po cenově dostupných systémech NC. Na rozdíl od amerických společností, které se zaměřily na vysoce ziskov7 letecký trhu, němečtí a japonští výrobci zacílili nižší ziskové segmenty od počátku a byli schopni vstoupit na trh nízkých cen mnohem snadněji.  Jak se vyvíjeli počítače a sítě, stejně tak se vyvíjelo i přímé numerické řízení (Direct Numerical Control – DNC). Jeho dlouhodobé soužití s méně síťovanými variantami NC a CNC je vysvětlena skutečností, že jednotlivé podniky mají tendenci držet se čehokoliv co je ziskové a jejich čas a peníze na zkoušení alternativ jsou omezené. To vysvětluje, proč modely obráběcích strojů a pásková ukládací média přetrvávají v pradědečkovské módě i jako důkaz vývoje.", "section_level": 2}, {"title": "Udělej si sám, koníčky a osobní CNC.", "content": "Nedávný vývoj v menším měřítku oblasti CNC byl zaveden z převážně části díky tomu, že projekt Enhanced Machine Controller z Národního institutu pro standardy a technologie (NIST), vládní agentury USA pod Ministerstvem obchodu. EMC je tzv. public domain program pod operačním systémem GNU/Linux a pracujícím na hardwaru PC. Jakmile projekt NIST skončil, vývoj nezávisle pokračoval, což vedlo k vytvoření EMC2, který je svobodný software licencován pod GNU General Public License a Lesser GNU General Public License (GPL LGPL). Derivace původního softwaru EMC také vedly k vytvoření několika proprietárních programů, zejména na bázi PC TurboCNC a Mach3, stejně jako další vestavěné systémy založené na vlastním hardwaru. Dostupnost těchto kontrolních programů pro PC platformu vedl k vývoji DIY (DIY = Do it yourself; udělej si sám) CNC, umožňující fandům vytvořit si vlastní programy pomocí open source hardwarových vzorů. Stejná základní architektura umožnila výrobcům jako např. Sherline nebo Taig, vyrábět na zakázku lehké stolní obráběcí stroje pro kutily.  Snadná dostupnost PC softwaru a informací o podpoře Mach3, které napsal Art Fenerty, umožňují komukoliv s delší časovou nebo technickou praxí aby si složité dílce pro domácí použití či použití do prototypů vyrobili sami. Fenerty je považován za hlavního zakladatele PC CNC obrábění pro platformu Microsoft Windows.  Nakonec, architektura Homebrew byla plně komercializována a použita k vytvoření větších strojů pro komerční a průmyslové využití. Tato třída strojů byla označena jako osobní CNC (Personal CNC). Paralelně k vývoji osobních počítačů, osobní CNC má své kořeny v EMC a PC řídících bází, ale vyvinul se do bodu, kdy jím lze v mnoha případech nahradit větší konvenční zařízení. Stejně jako u osobních počítačů se osobním CNC vyznačují zařízení, jejichž velikosti, schopnosti a původní prodejní ceny je činí užitečnými a dostupnými pro jednotlivce a které jsou určeny pro nasazení přímo koncovým uživatelům, jež jsou často bez odborné přípravy v oblasti technologií CNC.", "section_level": 2}, {"title": "Dnes.", "content": "Ačkoliv moderní techniky ukládání dat se přesunuly z děrovaných pásek v téměř jakýkoliv jiný typ, pásky jsou stále poměrně běžné na CNC strojích. Důvodů je několik. Jedním z nich je snadná zpětné kompatibilita stávajících programů. Firmy byly ušetřeny problémům s přepisováním jednotlivých pásek do nového formátu. Dalším důvodem je zásada, jež byla zmíněna dříve, že jednotlivé podniky mají tendenci držet se toho, co je ziskové, a jejich zdroje na zkoušení alternativ jsou omezené. Malý podnik, který našel ziskovou zakázku, může mít starší zařízení v provozu i několik let, protože \"když to není rozbité [ziskovost-moudrý], neopravuj to\". Soutěž vkládá přirozené limity v tomto přístupu, kdy určité množství inovací a neustálého zlepšování nakonec bude nezbytné, jinak by konkurence byla ta, kdo by našel lepší cestu k \"myší pasti\".  Jedna změna, která byla implementována poměrně široce, byl přechod z papíru na mylarové pásky, které jsou mechanicky mnohem odolnější. Diskety, USB flashky a lokální sítě nahradily pásky jen do určité míry, zejména ve větších prostředích, kde je vysoká integrace.  Šíření CNC vedlo k potřebě nových norem pro nové CNC standardy, které by nebyly zatíženy licencováním konkrétních designových konceptů, jako APT. Řada různých norem se po čase množila, často založených kolem značkovacích jazyků pro vektorovou grafiku podporovanou plottery. Jeden takovýto standard se stal velmi běžným, \"G-kód\" který byl původně používán na Gerber Scientific plotterech, který byl pak přizpůsoben pro použití na CNC. Formát souborů se stal tak široce používán, že byl i zahrnut do standardu EIA. Na druhou stranu, zatímco G-kód je převládající jazyk používaný na dnešních CNC strojích, je zde tlak nahradit ho STEP-NC systémem, který byl záměrně navržen pro CNC, nežli odnož existujícího standardu pro plottery.  Zatímco G-kód je nejběžnější způsob programování, někteří výrobci strojových nástrojů / řízení také vynalezli své vlastní proprietární \"konverzační\" metody programování, čímž se snaží usnadnit programování jednoduchých dílů a vytváření nastavení a modifikací na stroji tak zjednodušit (např. Mazak's Mazatrol a Hurco). To se setkalo s různým úspěchem.  Nedávný pokrok v CNC interpretů v podpoře logických příkazů, známého jako parametrické programování (nebo taktéž známé jako makro programování). Parametrické programy zahrnují jak příkazy zařízení, tak i kontrolní jazyk podobný BASICu. Programátor může vytvořit if / then / else (když, pak, jinak) podmínky, cykly, vyvolávat podprogramy, provádět různé aritmetické úlohy, manipulovat s proměnnými a vůbec, má k dispozici velkou volnost při vytváření jednoho programu. Celou produktovou řadu různých velikostí je možné naprogramovat s pomocí logiky a jednoduché matematiky a vytvářet tak celou škálu rozsahů dílů, nebo vytvořit zásobnou část, která může být upravena dle požadavků zákazníka.  Zhruba od roku 2006 byl nápad navržen a sledoval podporu sbližování CNC a DNC a několik jiných trendů ve světě informačních technologií, který ještě nebyl moc ovlivněn CNC a DNC. Jedním z těchto trendů je kombinace většího sběru dat (víc senzorů), větší a automatizované výměny dat (přes vybudování nového, otevřeného průmyslového standardu XML schématu) a dolování dat dát novou úroveň business inteligence a automatizaci pracovních postupů ve zpracovatelském průmyslu. Dalším z těchto trendů je vznik široce publikovaných API rozhraní spolu s výše uvedenými otevřenými datovými standardy podporujících ekosystém uživatelem vytvořených aplikací a mashupů, které mohou být jak otevřené, tak i komerční - jinými slovy, přivedení nové IT kultury aplikačních tržišť, které začaly vývojem webu a smartphone aplikací a šířit ji do CNC, DNC a dalších systémů pro automatizaci výroby, které jsou propojené s CNC / DNC. MTConnect vede snahu, aby tyto myšlenky vešly v úspěšnou implementaci.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Moderní CNC frézky se příliš neliší v pojetí od původního modelu postaveného na MIT v roce 1952. Frézky typicky sestávají ze stolu, který se pohybuje v osách X a Y a z nástroje - vřetena - které se pohybuje v ose Z (hloubka). Poloha nástroje je poháněna motory prostřednictvím řady krokovacích zařízení s cílem poskytovat vysoce přesné pohyby, nebo v moderním designu, přímo řízenými krokovými motory. Uzavřená smyčka řízení dnes není povinná, protože otevřená smyčka funguje dobře, dokud jsou síly stále dostatečné malé.  Jak se řídící hardware vyvíjelo, obráběcí stroje se také samy vyvíjely. Jedna změna byla uzavření celého mechanismu do velkého boxu jakožto bezpečnostní opatření, často s dalšími bezpečnostními mechanismy pro bezpečný provoz k zajištění, že obsluha je dost daleko od místa obrábění. Většina nových CNC systémů postavených dnes jsou zcela elektronicky řízené.  CNC jako systémy jsou nyní používány pro jakýkoliv proces, který lze popsat jako sérii pohybů a operací. Patří mezi ně řezání laserem, svařování, svařování třením, ultrazvukové svařování, řezání plamenem a plazmatem, ohýbání, připínání, lepení, stříhání látky, šití, umisťování pásků a vláken, sběr a umísťování a řezání.", "section_level": 2}], "src_summary": "Číslicové řízení (NC) slouží k automatizaci obráběcích a jiných strojů, které jsou, na rozdíl od klasických strojů, ovládaných ručně přes ruční kola nebo páky, či mechanicky automatizované vačky, obsluhovány abstraktně programovanými příkazy nahranými na paměťovém médiu. První číslicově řízené stroje byly vytvořeny ve 40. a 50. letech 20. století a to na základě stávajících nástrojů, které byly vybaveny motory řízenými instrukcemi na děrované pásce. Tyto rané servomechanismy byly rapidně vylepšeny analogovými či digitálními počítači, vytvářejícími tak moderní počítačově číslicově řízené (CNC) obráběcí stroje, které přinesly revoluci ve výrobních procesech.", "tgt_summary": "数控机床是指可以透过事先编辑的精确指令进行自动加工的机床。目前大多数的数控机床为电脑数控机床,由电脑扮演整合控制的角色。", "id": 294235}
{"src_title": "Dropbox", "tgt_title": "Dropbox", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Drew Houston byl inspirován k vytvoření Dropboxu během svých studií na MIT. Zejména kvůli své časté frustraci při zapomenutí USB disku nebo nedostatcích v existujících službách, o kterých tvrdil: „trpí velkou latencí, nedostatečným prostorem, bugy nebo mě prostě nutily moc přemýšlet.“ Nejdříve tak začal vytvářet službu jen pro sebe, ale pak si uvědomil, že by z toho mohlo mít prospěch mnoho lidí se stejným problémem. Houston založil Dropbox, Inc. v roce 2007 a díky finančnímu zajištění Y Combinator fondu pro podporu startupů. Oficiální provoz Dropboxu je datován na výroční konferenci o technologií TechCrunch50 v roce 2008.  V roce 2009 najal Dropbox Adama Grosse, bývalého Salesforce veterána, jako Senior vicepresidenta pro marketing a prodej. Společnost Dropbox sídlí v San Francisku a je financována Sequoia Capitall, Accel Partners a Amidzad. V lednu roku 2010 Dropbox měl více než 4 miliony uživatelů. Od poloviny roku 2009 začali uvolňovat nové funkce, které pomáhají měřit zájem zákazníků.", "section_level": 1}, {"title": "Funkčnost.", "content": "Dropbox klient umožňuje vložit jakýkoliv soubor do určené synchronizované složky Dropbox ve správci souborů, dojde tak k nahrání tohoto souboru do webového úložiště a rozšíření na všechna synchronizovaná zařízení. Uživatelé také mohou odeslat data ručně přímo přes webové rozhraní a webový prohlížeč. Díky tomu lze Dropbox považovat za alternativu k tradičním přenosným mediím a dalším podobným formám přenosu dat jako FTP nebo emailové přílohy. Klient nemá omezenou velikost souboru pro synchronizaci, ovšem přes webové rozhraní lze nahrát soubor o maximální velikosti 10 GB.  Zatímco Dropbox funguje i jako úložiště souborů, je zejména zaměřena na jejich synchronizaci a sdílení. Podporuje historii revizí, takže smazané soubory ze složky Dropbox mohou být kdykoliv obnoveny, a to jak přes webového klienta, tak i na kterémkoliv instalovaném klientu. Historie verzí je omezena na dobu 30 dní, ale uživatelé mají možnost získat neomezenou historii zakoupením placené verze. Dojde-li ke změně souboru v synchronizované Dropbox složce, automaticky dojde k synchronizaci na ostatní synchronizovaná zařízení. Výhodou Dropboxu je, že synchronizuje pouze tu část souboru, která se změnila, tak omezuje využívání internetu na minimum. Dropbox úložiště je šifrováno pomocí AES-256. Pokročilí uživatelé vymysleli celou řadu inovativních využití tzv. mashup technologie, která rozšiřuje funkčnost Dropboxu. Patří mezi ně posílání souborů do Dropboxu přes GMail, používat Dropbox jako zálohu chatu z IM klientů, manažer hesel apod.", "section_level": 1}, {"title": "Doplňky.", "content": "Existuje velké množství neoficiálních přídavků do služby DropBox, které jsou k dispozici. Většinou jsou vytvořeny komunitou okolo Dropboxu. Tyto addony jsou jak ve formě webových služeb, například SentToDropbox (který umožňuje uživatelům posílat z emailu soubory přímo do Dropboxu) a desktopové aplikace jako MacDropAny (která umožňuje uživatelům synchronizovat do Dropboxu jakoukoliv složku na jejich počítači a nikoliv pouze jednu). Je zde také několik klientů pro operační systémy, které Dropbox oficiálně nepodporuje jako Maemo, Symbian.", "section_level": 2}, {"title": "Autorské právo.", "content": "Dropbox souhlasil s dodržování autorských práv na základě pokynů DMCA, a tak odradil své uživatele od nahrávání chráněného obsahu na servery Dropbox. Jak bývá zvykem u podobných služeb, Dropbox si vyhrazuje právo smazat nebo odstranit libovolný soubor z účtu uživatele v případě, že porušuje DMCA. Dropbox také odrazuje od nahrávání pornografického, rasistického a jinak závadného obsahu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dropbox je webové úložiště, které využívá cloud computingu a umožňuje tak uživateli ukládat a sdílet soubory a složky s ostatními uživateli internetu pomocí synchronizace souborů. Služba je provozována společností Dropbox, Inc, která byla založena v roce 2007 Drew Houstonem a Arash Ferdowsiem díky podpoře Y Combinator startup.", "tgt_summary": "Dropbox(有中文翻译为“多宝箱”)于2007年5月由麻省理工学院学生Drew Houston 和 Arash Ferdowsi创立,时名Evenflow, Inc.,于2009年10月更名为Dropbox,总部位于美国加利福尼亚州旧金山。", "id": 2017331}
{"src_title": "Olivia de Havilland", "tgt_title": "奥丽维亚·德哈维兰", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Narodila se v Tokiu, v Japonsku britským rodičům, Walteru de Havillandovi a herečce Lilian Augusta Ruse, známější pod uměleckým jménem Lilian Fontaine. V Japonsku se taky narodila její mladší sestra Joan Fontaine, která se později stala herečkou a nositelkou Oscara. Když byly Olivii dva roky, rodina se přestěhovala ho Států. V roce 1919 se rodiče rozvedli. Olivia studovala na katolické dívčí škole v Belmontu, v Kalifornii. Už na střední škole se věnovala hraní a první hlavní roli dostala v příběhu o Alence v říši divů.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Svoji profesionální kariéru zahájila filmem \"Alibi Ike\" z roku 1935. V témže roce si zahrála Hermiu ve filmové verzi \"Snu noci svatojánské\". Na natáčení se seznámila s Mickeym Rooneym, kterého pak viděla až po téměř sedmdesáti letech na udělování Oscarů. S touhle postavou měla zkušenosti už předtím a to v divadle, kde svým výkonem upoutala slavného režiséra Maxe Reinhardta. Shakespearova klasika započala její spolupráci s Warner Bros., což byl pro začátek kariéry slibný krok. Postupem času se však tahle svázanost s jedním studiem stala pro ní frustrací.  Mladá a naivní zazářila s hollywoodským idolem Errolem Flynnem ve filmech \"Captain Blood\" (1935), \"Útok lehké kavalerie\" (1936) a v klasice \"Dobrodružství Robina Hooda\" (1938). De Havilland a Flynn vytvořili jednu z nejslavnějších a nejatraktivnějších filmových dvojic v dějinách kinematografie. Hráli spolu v deseti filmech.  Jedna z její nejznámějších rolí přišla na konci třicátých let v epickém dramatu \"Jih proti Severu\", kde ztvárnila postavu Melanie. Za ni byla poprvé nominovaná na Oscara a to v kategorii herečka ve vedlejší roli. Cenu nakonec vyhrála kolegyně ze stejného filmu, Hattie McDaniel. Olivia byla ale pořád v rukou studia Warner Bros., kterému se upsala. Když ji režisér George Cukor (který jako režisér film nedokončil kvůli neshodám s Clarkem Gablem a proto byl nahrazen Victorem Flemingem) oslovil kvůli roli Melanie, byla nadšená. Dokonce prosila manželku Jacka Warnera (zakladatele Warner Bros.), aby ji uvolnil na natáčení. Warner nakonec souhlasil a tak se Olivia de Havilland zapsala do dějin svým nezapomenutelným výkonem.  Rok 1941 se do její kariéry zapsal žalobou na společnost Warner Bros. Ta si nárokovala delší spolupráci s herečkou a to dokonce o víc jak půl roku. Tím měla porušit práva de Havilland domluvené ve smlouvě. Společnost to vysvětlovala její absencí po dobu natáčení filmů pro jiná studia. Soudní pře trvala skoro dva roky a po tuto dobu nesměla Olivie hrát. Stihla však ještě zazářit ve snímku Michaela Curtize \"Santa Fe Trail\" (1940), ve westernu \"Sedmá kavalérie\" (1941), ale především v romanci \"Brána ke štěstí\" (1941). Poslední jmenovaný film ji vynesl další nominaci na Cenu Akademie, tentokrát za hlavní ženský herecký výkon. Oscara nakonec nevyhrála Olivia, ale její sestra Joan Fontaine za Hitchcockův film \"Podezření\". Tehdy se začala psát rivalita mezi slavnými sestrami. Údajně po vyhlášení vítěze Olivia natáhla ruce jako gesto gratulace, byla však sestrou ignorována.  Největší popularita a úspěchy na Olivii teprve čekali. Když po vítězství v soudní rozepři s Warnerem nastolila nová pravidla najímání herců v Hollywoodu, vrhla se do dramatu \"Každému dle zásluh\", který ji přinesl prvního Oscara. Vylíčila v něm mladou Jody Norris, které zahyne snoubenec právě v den, kdy se ona dozvídá o svém těhotenství. Jody se rozhodne dítě nevychovávat, protože to v danou dobu a na malém městě není zrovna přijatelné. Svěří dítě do péče přátelům věříc, že jeho vývoj bude moci sledovat z povzdáli. Když ji na celých dvacet let osud přinutí odejít do New Yorku, změní se celý její život. Druhý Oscar přišel 23. března 1950 s postavou Catherine Sloper ve filmu \"Dědička\". Partnerem ji v romantickém dramatu odehrávajícím se v polovině 19. století byl Montgomery Clift. Za stejnou roli vyhrála svůj první Zlatý glóbus.  V padesátých letech hrála ve snímcích \"Moje sestřenice Rachel\" (1952), \"Ne jako cizinec\" (1955) nebo \"Pyšný rebel\" (1958). Příležitostně se objevila na Broadwayi a v šedesátých a sedmdesátých letech dokonce v televizi. Za ztvárnění carevny Marie v televizním příběhu \"Anastázie\" získala druhý Zlatý glóbus a byl to její předposlední hraný počin. Tím úplně posledním byl příběh britského prince Edwarda, Prince z Walesu, který se později vzdal trůnu kvůli lásce k rozvedené Wallis Simpson. Olivia de Havilland ve snímku vylíčila její tetu Bessie Merryman.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Partneři.", "content": "Ještě jako mladičká osmnáctiletá herečka poznala lamače dámských srdcí Errola Flynna. Představovali pro Hollywood a diváky úžasný a nezapomenutelný filmový pár podobný dvojici Tracy - Hepburn. Olivia vlastně dle vlastních slov nikdy nepostřehla, že je do něj zamilovaná. V té době byl ostatně ženatý s herečkou Lilou Damitou.  Olivia de Havilland byla dvakrát vdaná. Poprvé za spisovatele Marcuse Goodriche, se kterým byla sezdána sedm let. Vzali se v roce 1946. Měli spolu syna Benjamina (* 1949), který se stal matematikem, a kterého matka přežila. Zemřel po letitém boji s Hodgkinovou nemocí v roce 1991.  Druhým manželem byl novinář a editor Pierre Galante. Spolu byli od roku 1955 až do roku 1979. Měli spolu dceru Gisele (* 1956), která se stala žurnalistkou ve Francii, kde Olivia už od padesátých let žije.", "section_level": 2}, {"title": "Sourozenecká rivalita.", "content": "Olivia a Joan vyrůstaly po rozvodu u matky v Saratoze v Kalifornii. Obě měly sen stát se herečkami, což se jim povedlo. Olivia si nechala jméno po svém otci, Joan zvolila nejdřív pseudonym Burfield, později po svém otčimovi Fontaine. Jako první sestry vůbec byly nominovány a posléze oceněné Oscarem. Byl to právě rok 1942, ve kterém obě získaly nominace na Cenu Akademie, kterou tenkrát vyhrála Joan. Životopisec Charles Higham uvádí, že sestry měly složitý vztah už od dětství.  Od roku 1975 však sestry spolu nemluví. Olivia žije ve Francii, Joan v USA. Za vším stojí incident ohledně úmrtí jejich matky, kdy Olivia nepozvala Joan na zádušní mši. Vztah naprosto ochladl po zveřejnění Joaniny monografie v roce 1978.", "section_level": 2}, {"title": "Olivia dnes.", "content": "I ve svém úctyhodném věku je občasným hostem filmových událostí a televizních rozhovorů. Když v roce 1998 umíral její druhý muž, nemohla se zúčastnit udělování 70. Oscarů. To napravila v roce 2003, kdy Oscar slavil 75. narozeniny, a kde uvedla 58 svých kolegů oceněných cenou za herecké výkony. Vysloužila si poctu od celého Hollywoodu. V červnu 2006 se zúčastnila oslav svých devadesátých narozenin v Los Angeles.  Při příležitosti 65. výročí od uvedení filmu \"Sever proti Jihu\" uspořádala televize TCM retrospektivní dokument \"Melanie Remembers\" (ve volném překladu \"Melanie vzpomíná\"). Olivia ve čtyřicetiminutovém rozhovoru vzpomíná na natáčení a na své herecké kolegy Clarka Gableho a Vivien Leigh.  V listopadu 2008 obdržela z rukou tehdejšího prezidenta George W. Bushe národní medaili za umění. A v září 2010 zase z rukou francouzského prezidenta Řád čestné legie.  V únoru 2011 byla čestným hostem 36. ročníku udělování francouzských filmových cen César.  Dodnes je členkou americké Akademie filmových věd a umění, a nejen proto shledává nové filmy. Její oblíbenou herečkou je Meryl Streepová, o které říká: \"Je pozoruhodná. Dívám se na vše, v čem hrála. Nikdy jsem jí však nepotkala. Není to ani nutné.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Olivia de Havilland, rodným jménem Olivia Mary de Havilland (* 1. července 1916 Tokio, Japonsko) je americká filmová herečka, která byla pětkrát nominována na Cenu Akademie. Ocenění získala dvakrát, a to za filmy \"Každému dle zásluh\" a \"Dědička\".", "tgt_summary": "奥丽维亚·玛丽·德哈维兰女爵士(英语:Dame Olivia Mary de Havilland,1916年-7月1日),生于日本东京,英国电影演员。她以39年的《乱世佳人》窜红,40年代为演艺高峰,代表作包括《风流种子》、《毒龙潭》、和《千金小姐》。她的奖项包括两座奥斯卡最佳女主角奖、两座金球奖、和一座威尼斯影展最佳女演员奖。", "id": 1500932}
{"src_title": "Contract for difference", "tgt_title": "差價合約", "src_document": [{"title": "Obchodování.", "content": "CFD se obchodují mezi jednotlivými obchodníky a poskytovateli CFD. Pro CFD neexistují standardní smluvní podmínky, každý poskytovatel může používat své vlastní, nicméně podstatná část je společná.  CFD začíná otevřením obchodu s určitým instrumentem mezi obchodníkem a poskytovatelem. Tím se vytvoří (otevře) „pozice“ na tomto instrumentu. Pozice obecně nemá expiraci, proto se zavírá zpětným obchodem. V okamžiku zavření dojde k vyrovnání (platbě) mezi smluvními stranami, čímž se realizuje zisk nebo ztráta. Poskytovatel může za obchodování nebo za otevřené pozice inkasovat různé poplatky. Mezi ně patří rozpětí nákup-prodej, provize, noční poplatky nebo poplatky za správu účtu.  Přestože CFD neexpirují, jakékoli pozice ponechané přes noc mohou být zúčtovány. To znamená, že jsou realizovány zisky a ztráty (ve prospěch, resp. na vrub účtu klienta) a inkasují se poplatky. Pozice se poté přenese do následujícího dne. Normou je, že tento proces probíhá ve 22 hodin britského času.  CFD se obchodují na marži, obchodník musí po celou dobu otevřené pozice udržovat určenou minimální úroveň marže. Typickou vlastností obchodování s CFD je, že zisk/ztráta a požadovaná marže se vypočítávají průběžně v reálném čase a obchodník je vidí na obrazovce. Poklesne-li množství dostupných prostředků uložených u poskytovatele CFD pod minimální úroveň marže, může poskytovatel požadovat jejich doplnění, jinak otevřené pozice zlikviduje.", "section_level": 1}, {"title": "Marže.", "content": "Investoři musí u CFD udržovat určivou marži definovanou poskytovatelem nebo tvůrcem trhu (obvykle 0,5 až 30 %). Výhodou pro investory je, že nemusí vydávat celou hodnotu CFD pozice. Zisk či ztráta se tak násobí. Na druhou stranu, pákový efekt (viz dále) u volatilních CFD může vystavovat kupce riziku rychlé ztráty významného množství prostředků.  CFD umožňují krátké i dlouhé pozice pomocí marže. Existují dva typy marže:  Počáteční marže je stanovena pevně podle podkladového instrumentu a celkového rizika na trhu v daném čase. Například během 11. září 2001 a krátce poté vyskočily počáteční marže velmi vysoko, vzhledem k velké volatilitě světových trhů.  Mnohdy se počáteční marže vztahuje ke vkladu. Například pro likvidní akcie s velkou tržní kapitalizací (kupř. Vodafone) je počáteční marže okolo 3 %, v závislosti na makléři a bonitě klienta může být i nižší. Ovšem u málo kapitalizované a méně likvidní akcie je marže 10 % a více.  Variační marže se použije u pozic, které se pohybují proti klientovi. Pokud například koupí 1000 akcií za 100 pencí a cena klesne na 90 pencí, makléř odečte z klientova účtu 100 liber variační marže (1000 akcií x -10 pencí). Toto vše se děje v reálném čase, variační marže je určována trhem. Obráceně, pokud cena akcie stoupne o 10 pencí, makléř klientovi 100 liber přičte.  Variační marže tedy může mít záporný nebo kladný účinek na finanční bilanci klienta. Počáteční marže se však vždy odečítá z jeho účtu a vrací se po uzavření pozice.", "section_level": 2}, {"title": "Finanční pákový efekt.", "content": "Jednou z výhod (ale i rizik) obchodování s CFD je využití pákového efektu. Ten znamená, že pomocí malého množství peněz se „pákou“ ovládá násobně větší ekvivalent aktiv. Nízká marže u CFD znamená, že pro velké pozice je třeba jen malé množství peněz.", "section_level": 2}, {"title": "Rizika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tržní riziko.", "content": "Hlavním rizikem CFD je riziko tržní. U CFD se platí rozdíl mezi cenou podkladového instrumentu při otevírání a uzavírání pozice. Pákovým efektem se riziko výrazně zvyšuje. Při pohybu trhu proti klientovi tento může zaznamenat velmi vysoké ztráty.", "section_level": 2}, {"title": "Likvidační riziko.", "content": "Při pohybu ceny otevřené pozice proti klientovi je nutno udržovat variační marži na určené úrovni. Poskytovatel může požadovat doplnění vkladu, při rychlém pohybu tržní ceny může být časový prostor jen velmi malý. Pokud nejsou prostředky včas doplněny, poskytovatel může zavřít/zlikvidovat otevřené pozice, což způsobí okamžité ztráty na úkor klienta.", "section_level": 2}, {"title": "Riziko poskytovatele.", "content": "Další riziko se váže k poskytovateli a je podobné u většiny OTC derivátů. Souvisí s finanční stabilitou a solventností poskytovatelů CFD. Pokud poskytovatel nedisponuje dostatečnými finančními prostředky, může být reálná hodnota CFD výrazně snížena (případně nulová), bez ohledu na cenu podkladového instrumentu. To znamená, že může investor utrpět těžké ztráty i v případě, že se cena podkladových instrumentů pohybuje požadovaným směrem. Poskytovatelé ovšem musí vést majetek klientů odděleně, pro případ vlastní insolvence.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jako contract for difference (CFD) se ve finančnictví označuje smlouva mezi dvěma stranami, „kupujícím“ a „prodávajícím“, která přikazuje prodávajícímu zaplatit kupujícímu rozdíl mezi aktuální hodnotou aktiva a jeho hodnotou k okamžiku uzavření smlouvy. Je-li tento rozdíl záporný, platí místo toho kupující prodávajícímu. CFD jsou finanční deriváty, které umožňují investorům těžit z nárůstu (dlouhá pozice) nebo poklesu (krátká pozice) cen podkladových finančních instrumentů a často se používají ke spekulaci na tyto ceny.", "tgt_summary": "在金融学中,差价合约(英语:contract for difference,缩写为 英语:CFD)是买方和卖方之间的一项合约,根据合约由卖方付给买方资产现行价值和平仓价值之间的差价(反之,如果差价为负,由买方付给卖方)。事实上,差价合约是一种金融衍生工具,它允许交易者利用标的资产的价格上涨或价格下跌获利。它们通常用于推测市场。 差价合约是一种利用自身潜在利润和损失的杠杆工具。", "id": 65264}
{"src_title": "Den nezávislosti (film)", "tgt_title": "天煞-地球反擊戰", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Dne 2. července 1996, obrovská mimozemská mateřská loď, která má jednu čtvrtinu hmotnosti Měsíce, vstoupí na oběžnou dráhu Země. Vypustí menší kosmické lodě talířového tvaru o průměru 24 kilometrů, které se začnou vznášet nad velkými městy a základnami. David Levinston (Jeff Goldblum), což je satelitový technik MIT, dekóduje mimozemský signál, který vysílají prostřednictvím zemských satelitů, a zjistí, že je to odpočet do koordinovaného útoku. Díky své bývalé manželce Constance Spanové (Margaret Collin), jenž pracuje v Bílém domě, se Levinston se svým otcem Juliem (Judd Hirsch) dostane do Oválné pracovny a varuje prezidenta Thomase J. Whitmora (Bill Pullman), že mimozemšťané jsou nepřátelští. Whitmore vydá příkaz k hromadné evakuaci z velkých měst, mezi něž patří New York, Los Angeles a Washington, ale je příliš pozdě; odpočet dosáhne nuly a lodě aktivují své zbraně na bázi energetických paprsků, kvůli čemuž zabíjí miliony lidí. Whitmore, Levinston a ostatní uprchnou o vlásek na palubě Air Force One, jelikož mimozemšťané zničí Bílý dům.  Následujícího dne, mezinárodní vůdcové dávají rozkaz k útoku na mimozemské lodě. Ať používají letadla či rakety, proti lodím nic nezmůžou, jelikož jsou chráněny silovými poli. Mezitím kapitán Steven Hiller (Will Smith), pilot námořní pěchoty letky VMFA-314 vyláká mimozemský stíhač do uzavřených prostor Great Canyonu, kde sice obětuje své letadlo, ale zasáhne mimozemský stíhač, díky čemuž spadne na zem. Živého mimozemšťana z tohoto stíhače uhodí do bezvědomí, zabalí ho do padáku a vezme jej s sebou. Přidá se ke koloně přeživších s bývalým pilotem Russelem Cassem (Randy Quaid). Společně dopraví mimozemšťana do nedaleké Oblasti 51, kde je i Whitmore, Levinston a ostatní. Od ministra obrany Alberta Nimzickiho (James Rebhorn) zjistí, že už zde mimozemšťané byli – jeden z jejich stíhačů havaroval roku 1947 u Roswellu. A právě v Oblasti 51 uchovali onen stíhač a tři mrtvoly mimozemšťanů.  Když vědec Oblasti 51, dr. Brackish Okun (Brent Spiner) zkoumá mimozemšťana, dojde k nehodě. Vetřelec se probudí a zaútočí. Telepaticky mluví prostřednictvím Okuna. Ten jim řekne, že nejlepší bude, když celé lidstvo vymře. Zároveň však mimozemšťan psychicky zaútočí na Whitmora. Ten spatří vize, v němž mimozemšťané cestují z planety na planetu, z nichž vybírají zdroje, a tím ničí veškerý život na povrchu. Okun propadne do kómatu a zdejší ochranka mimozemšťana zabije. Neochotně povolují jaderný útok na mimozemskou loď nad Houstonem, ale kvůli silovému poli loď nijak nepoškodí.  Následujícího dne, tedy 4. července, Levinston zjistí, že klíčem k poražení vetřelců je deaktivace jejich silového pole. Zjistí, že se dá deaktivovat pomocí počítačového viru. Rozhodne se použít jeden s mimozemských stíhačů, na jejichž palubě je jaderná bomba. Plán je jednoduchý. Nahraje virus do mateřské lodi a uvnitř odpálí atomovou bombu. Dobrovolně se i přihlásí Hiller. Zároveň Whitmore začne připravovat piloty i dobrovolníky, včetně Casse, na bitvu, jelikož se k Oblasti 51 přibližuje jedna z lodí, která se chystá Oblast 51 zničit.  Všichni se připraví. Propukne bitva, při níž deaktivují silová pole mimozemšťanů. Mají v plánu použít ničivé hlavice. Neúspěšně použijí téměř všechny kromě poslední. Tu má na palubě stíhačky Casse. Když loď začne připravovat svoje dělo pro zničení Oblasti 51, Casse vletí do přímo do děla, tudíž se obětuje. Mimozemskou loď tím úspěšně zničí. Mezitím Levinston a Hiller nepozorovaně vletí do mateřské lodě. Zde nechají atomovou bombu, kterou odpálí a těsně odletí z vybuchující mateřské lodi. Všichni lidé po celém světě ničí pomocí počítačového viru mimozemské lodě. Levinston a Hiller opět přistanou v Oblasti 51, kde všichni, včetně Hillerovi rodiny, pozorují trosky mateřské lodi, které hoří v atmosféře. Hiller řekne synovi, že mu splnil jeho přání o ohňostroj. Lidstvo úspěšně porazilo mimozemšťany.", "section_level": 1}, {"title": "Dabing.", "content": "Michal Dlouhý – Will Smith (kapitán Steven Hiller) Pavel Soukup – Bill Pullman (prezident Thomas J. Whitmore) Pavel Trávníček – Jeff Goldblum (David Levinson) Vlasta Žehrová – Mary McDonnell (Marilyn Whitmore) Stanislav Fišer – Judd Hirsch (Julius Levinson) Bohumil Švarc – Robert Loggia (generál William Grey) Miroslav Saic – Randy Quaid (Russell Casse) Zlata Adamovská – Margaret Colin (Constance Spano) Ladislav Županič – James Rebhorn (Albert Nimzicki) Pavel Šrom – Harvey Fierstein (Marty Gilbert) Jiří Schwarz – Adam Baldwin (major Mitchell) Vlastimil Zavřel – Brent Spiner (Dr. Brackish Okun) Michal Jagelka – James Duval (Miguel Casse) Lucie Kožinová – Vivica A. Fox (Jasmine Dubrow) Nikola Votočková – Lisa Jakub (Alicia Casse) Jakub Hemala – Ross Bagley (Dylan Dubrow) Adéla Draxlerová – Mae Whitman (Patricia Whitmore)", "section_level": 1}], "src_summary": "Den nezávislosti (v originále \"Independence day\") je americký sci-fi film německého režiséra Rolanda Emmericha, který se také podílel na scénáři spolu s hlavním scenáristou Deanem Devlinem. Film získal Oscar za vizuální efekty a nominaci za zvukové efekty. Nově se film dočkal úspěšného pokračování z roku 2016, přičemž má v roce 2017 přijít třetí díl. Film je rozdělen do několika dějových linií, které spolu zpočátku zdánlivě nijak nesouvisí, ale na konci se propojí. Zahrálo si zde mnoho známých herců, například Will Smith (v českém znění Michal Dlouhý) jako kapitán Steven Hiller, Bill Pullman (v českém znění Pavel Soukup) jako americký prezident Thomas J. Whitmore a Jeff Goldblum (v českém znění Pavel Trávníček) jako technik David Levinson.", "tgt_summary": "《ID4星际终结者(以下大陆简体名称以“独立日”为准)》(英语:\"Independence Day\")是一部于1996年上映的美国科幻动作电影,罗兰·艾默瑞奇身兼导演及联合编剧,演员包含威尔·史密斯、比尔·普曼、杰夫·高布伦、玛丽·麦克唐纳、裘德·赫希、玛格丽特·柯林、兰迪·奎德、罗伯特·劳吉亚、詹姆斯·瑞布霍恩和哈维·菲尔斯坦等人。", "id": 96320}
{"src_title": "Programovatelné hradlové pole", "tgt_title": "现场可编程逻辑门阵列", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "FPGA obvody dnes nacházejí uplatnění v široké škále aplikací díky své programovatelnosti, snadnému návrhu, flexibilitě, neustále klesajícím cenám a zvolna se snižující spotřebě energie vlastním čipem. Typické použití je v oblasti menších sérií navrhovaných zařízení, kdy se nevyplatí návrh zákaznického integrovaného obvodu a současně konvenční řešení systému s procesorem už není vhodné. Další aplikace můžeme nalézt například v oblasti prototypování složitějších zákaznických integrovaných obvodů. Velká programovatelná hradlová pole dnes umožňují i implementaci komplikovaných procesorů.  Kromě FPGA obvodů se lze běžně setkat i s tzv. CPLD obvody (Complex Programmable Logic Devices). CPLD použijeme spíše na návrh jednoduché propojovací logiky při integraci složitějších prvků (glue logic).  Existují také programovatelná analogová pole (FPAA).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První předchůdci FPGA byly programovatelné paměti PROM, které však nebyly příliš úsporné. Jejich postupným vylepšováním vyrobila první FPGA v roce 1984 firma Xilinx.", "section_level": 1}, {"title": "Technologie FPGA obvodů.", "content": "Rozeznáváme dva základní typy FPGA podle uložení konfigurace: FPGA s volatilní a FPGA s nevolatilní konfigurací.  FPGA s volatilní konfigurací ukládají konfigurační informace do paměťových buněk typu SRAM.  Výhody: Nevýhody:  FPGA s nevolatilní konfigurací ukládá konfigurační bity typicky ve flash paměti, EEPROM, nebo tzv. antifuses (antipojistky).  Vlastnosti jednotlivých technologií:", "section_level": 1}, {"title": "Jazyky pro syntézu hradlových polí.", "content": "V počátcích programovatelných obvodů se pro návrh používaly proprietární jazyky (např. ABEL) či kreslení schemat.  Hlavními jazyky pro programování obsahu hradlových polí jsou dnes VHDL a Verilog. Někteří výrobci nabízejí i proprietární jazyky a nástroje, jako např. AHDL od firmy Altera. Jednodušší návrhy bývá rovněž možné nakreslit pomocí grafických editorů.  Návrh obvodu popisujeme na RTL úrovni, jako sadu registrů propojených kombinační logikou realizující logické operace. Výhodou použití RTL úrovně je práce na vysokém stupni abstrakce – jeden řádek zdrojového kódu je v hardware reprezentován typicky desítkami/stovkami hradel, což zvyšuje produktivitu práce a zpřehledňuje vlastní návrh. RTL popis systému je posléze konvertován do konfiguračního souboru FPGA obvodu v několika krocích (syntéza, mapování, rozmístění a propojení, generování konfiguračního souboru).", "section_level": 1}], "src_summary": "Programovatelná hradlová pole (FPGA, ) je v elektronice typ logického integrovaného obvodu, který je vyroben tak, aby mohl být naprogramován až u zákazníka. Obsahuje pole programovatelných logických obvodů (PLD), logických bloků, umožňuje je navzájem propojit a tím vytvořit takřka libovolné číslicové zařízení (například mikroprocesor, řídící obvod síťové karty a podobně). Tím se odlišuje od zákaznických integrovaných obvodů (ASIC), jejichž funkce je dána již při výrobě.", "tgt_summary": "场域可编程逻辑闸阵列(英语:Field Programmable Gate Array,缩写为FPGA),它是在PAL、GAL、CPLD等可程序逻辑装置的基础上进一步发展的产物。它是作为特殊应用积体电路领域中的一种半定制电路而出现的,既解决了全定制电路的不足,又克服了原有可编程逻辑器件门电路数有限的缺点。", "id": 1033133}
{"src_title": "Volební právo žen", "tgt_title": "女性參政權", "src_document": [{"title": "Počátky.", "content": "První shromáždění na podporu práv žen se konalo v roce 1848 v USA. Účastnice sjezdu v Seneca Falls ve státě New York vyhlásily zásadu, že \"všichni muži a ženy jsou stvoření sobě rovna.\"  V roce 1869 byla založena významná organizace \"National American Woman Suffrage Association\" (Národní americká asociace za volební právo žen), která požadovala schválení ústavního dodatku o volebním právu žen. První ústavou, jež dává ženám volební právo, se stala ústava z roku 1889, kterou odhlasovali obyvatelé vznikajícího státu Wyoming.", "section_level": 1}, {"title": "Boj proti diskriminaci.", "content": "V roce 1893 se stal Nový Zéland (tehdy ještě kolonie Velké Británie) první zemí, která přiznala volební právo ženám. Hned na začátku nového století jej následovala Austrálie. Prvními státy Evropy, jež poskytly ženám volební právo, se v letech 1906–1915 staly Finsko (tehdy autonomní součást Ruské říše), Norsko a Dánsko.  Významným podnětem pro boj za volební právo žen v Evropě byla první světová válka, během které některé ženy získaly kvalifikaci a naučily se samostatně rozhodovat. Po válce, v období 1918–1920 získaly v některých zemích volební právo.  Ve Velké Británii bylo v 19. století uzákoněno několik reforem, jimiž byla v mnoha oblastech zrušena diskriminace. Volební právo ale bylo ženám i nadále upíráno. V roce 1903 vznikla nejradikálnější z raných ženských organizací, \"Women's Social and Political Union\" (Sociální a politický svaz žen). Jeho členky (sufražetky) reagovaly na brutální policejní akce pomocí bojového umění bartitsu, ve kterém je školila Edith Garrudová. Vznikla třicetičlenná ochranka \"Bodyguards\", která chránila nejvyšší představitelky hnutí. Později podnikaly i militantní akce, například pumové atentáty a připoutávaly se na veřejných místech řetězem k zábradlí. V roce 1918 získaly ženy částečné volební právo omezené na osoby starší 30 let. Stejného postavení jako muži dosáhly voličky teprve v roce 1928, kdy byla tato věková hranice snížena na 21 let.  V mnoha dalších zemích bylo ženám přiznáno volební právo teprve po druhé světové válce. V roce 1945 získaly volební právo ženy v Itálii, Francii a v Japonsku. Koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let následovala většina jihoamerických států. V Argentině se o poskytnutí volebního práva ženám zasloužila Eva Perónová.  Poslední zemí, která ženám přiznala volební právo, byla absolutistická Saúdská Arábie. Král Abdalláh jim ho přislíbil v roce 2011, poprvé měly možnost volit a být voleny do místních rad v prosinci 2015. Právo volit do parlamentu zde nemají ani muži, neboť jeho členové jsou jmenováni králem.", "section_level": 1}, {"title": "Volební právo žen v českých zemích.", "content": "V Čechách bojovaly ženy na svá politická a občanská práva od druhé poloviny 19. století. Mezi nejvýznamnější osobnosti, které se o zisk volebního práva zasazovaly na přelomu 19. a 20. století, patřily Františka Plamínková a Alice Masaryková. První ženou zvolenou do českého sněmu byla v roce 1912 Božena Viková-Kunětická.  Dnem 31. ledna 1919 vstoupil v Čechách a na Moravě v platnost \"Řád volební v obcích Republiky československé\" (zákon 75/1919 Sb.), kterým bylo přiznáno právo volit do obecního zastupitelstva „...všem státním občanům Československé republiky, kteří mají náležitosti §u 2 zák. z 19. prosince 1919, č. 663 Sb...“, tj. včetně žen. Stejně tak mohly být ženy i voleny do obecních zastupitelstev. (Na Slovensku vstoupil zákon v platnost dnem 31. prosince 1920. Pro volební právo příslušníků branné moci a četnictva platil v Československu samostatný zákon.)  První ženou–starostkou zvolenou v Československu byla Anna Matoušková ve Vědomicích; zvolena byla v roce 1919 a funkci vykonávala 5 let.  Další zlom nastal v únoru 1920, kdy bylo v československé ústavě zakotveno, že ženy jsou politicky, sociálně a kulturně postaveny na úroveň mužům a náleží jim volební právo. První parlamentní volby, ve kterých měly ženy právo volit, byly volby do poslanecké sněmovny a senátu, které se konaly v dubnu 1920.", "section_level": 1}, {"title": "Volební právo části žen od roku 1873.", "content": "Už roku 1873 bylo volební právo přiznáno některým ženám v habsburské monarchii tehdy novým volebním řádem (č. 41/1873). Vztahovalo se ovšem pouze na ženy, které vlastnily velkostatek, a samotná volba musela proběhnout pomocí zástupce.", "section_level": 2}, {"title": "Uzákoněné volební právo žen.", "content": "\"(seznam není úplný)\"", "section_level": 1}, {"title": "Ženy v politice.", "content": "Mnoho žen zasedá v evropských parlamentech i zámoří. Ženy se prosadily i jako předsedkyně vlád, např. Golda Meirová, Margaret Thatcherová, Gloria Macapagal-Arroyová, Angela Merkelová, Iveta Radičová nebo Theresa May či jako prezidentky, např. Cristina Fernández de Kirchner (Argentina), Dilma Rousseffová (Brazílie), Kolinda Grabar-Kitarović (Chorvatsko), Dalia Grybauskaitė (Litva), Simonetta Sommaruga (Švýcarsko), Zuzana Čaputová (Slovensko) a další.", "section_level": 1}], "src_summary": "Organizovaná kampaň za volební právo žen začala v polovině 19. století. Ve dvacátých letech 20. století toto právo získaly ženy v mnoha zemích.", "tgt_summary": "女性参政权(英语:Women's suffrage,英语:Woman suffrage),又称妇女参政权,意指在民主社会中,允许女性拥有平等参与选举投票以及担任候选人的政治权利。在人类历史的多数时期中,女性大多都不被允许参与政治。在法国大革命之后,伴随民主理念与女权主义理念的兴起,欧洲开始有人推动让女性拥有同等的投票权,被认为是妇女权利的一部分。19世纪开始,随着两性教育平等的推广,更多女性懂得投入推动女性参政权的运动,在第一次世界大战之后推广到全世界。", "id": 1162768}
{"src_title": "Pablo Andújar", "tgt_title": "巴勃羅·安杜哈爾", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "Tenis začal hrát v šesti letech. Trénuje ve valencijském tenisovém klubu El Collao. S krajanem Marcelem Granollersem vyhrál juniorskou čtyřhru na French Open 2004.  Na Australian Open 2010 hladce prohrál v úvodním kole s Francouzem Gillesem Simonem. Na druhém grandslamu sezóny French Open 2010 přešel přes Roberta Kendricka, aby jej poté vyřadil francouzský hráč Paul-Henri Mathieu.  Do premiérového finále na okruhu ATP Tour postoupil během zářijového BCR Open Romania 2010, konaného v Bukurešti. Podlehl v něm Argentinci Juanu Ignaciu Chelovi po dvousetovém průběhu. První titul vybojoval ve dvouhře marockého Grand Prix Hassan II 2011, když ve finále zdolal Itala Potita Staraceho. Následující ročník 2012 obhájil trofej po výhře nad Španělem Albertem Ramosem-Viñolasem.  Druhou trofej přidal na červencovém Crédit Agricole Suisse Open Gstaad 2014, hraném na gstaadské antuce. Do finále prošel po výhrách nad krajany, druhým nasazeným Marcelem Granollersem a turnajovou čtyřkou Fernandem Verdascem. V závěrečném duelu přehrál Argentince Juana Mónaca ve dvou sadách. Debutový finálový zápas v kategorii ATP 500 odehrál na antukovém Barcelona Open Banco Sabadell 2015, kde dokázal vyřadit Fabia Fogniniho i třetího nasazeného Davida Ferrera. V boji o titul nestačil na obhájce trofeje a japonskou turnajovou jedničku Kei Nišikoriho.  V letech 2016 a 2017 jeho kariéru přerušilo zranění pravého lokte, kvůli němuž prodělal tři operace a skrečoval již utkání během US Open 2015. Při návratu v sezóně 2018 získal během dubna šestou challengerovou trofej z dvouhry v Alicante. Následující týden odjel na jedinou africkou událost kalendáře ATP Tour, marrákešský Grand Prix Hassan II 2018, do něhož mohl zasáhnout pod žebříčkovou ochranou. Po semifinálovém vítězství nad Portugalcem Joãem Sousou zvládl i finále. Čtvrtý antukový titul si připsal po výhře nad 23letou britskou turnajovou dvojkou Kylem Edmundem ve dvou setech. Jako 355. hráč žebříčku ATP se stal nejníže postaveným šampionem turnaje ATP Tour od sezóny 1998 a Hewittova triumfu v Adelaide. Australanu tehdy patřilo 550. místo. Bodový zisk Španěla po vítězství katapultoval o více než dvě stě příček výše na 154. pozici.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pablo Andújar Alba (* 23. ledna 1986 Cuenca) je španělský profesionální tenista specializující se na antukových povrch. Ve své dosavadní kariéře na okruhu ATP World Tour vyhrál čtyři singlové turnaje. Na challengerech ATP a okruhu Futures získal osm titulů ve dvouhře a šest ve čtyřhře.", "tgt_summary": "巴勃罗·安杜哈尔(Pablo Andújar,1986年-1月23日)是一位西班牙职业网球运动员。", "id": 691655}
{"src_title": "Tabulka symbolů", "tgt_title": "符号表", "src_document": [{"title": "Implementace.", "content": "Jednou z možností konstrukce tabulky je využití metod podobných prohledávání databází (tvorba indexů pro záznamy). Tvorbu ovlivňuje potřeba dvou základních operací a to vkládání a vyhledávání. Shodným znakem při implementaci tabulky symbolů je většinou použití hashovací tabulky. Překladač může využít jednu velkou tabulku pro všechny symboly nebo několik menších hierarchicky uspořádaných tabulek pro různé části zdrojového kódu. Konkrétní implementace se liší podle toho, zda se tabulka vytváří pro jazyk bez blokové struktury (např. BASIC) nebo jazyk s blokovou strukturou programu (Pascal atd.).", "section_level": 1}, {"title": "Jazyky bez blokové struktury.", "content": "U těchto jazyků se využívají tři způsoby implementace: neseřazené tabulky, seřazené tabulky a uložení obsahu tabulky do stromové struktury. Neseřazené i seřazené tabulky mají poměrně neefektivní vyhledávání i zápis (lineární složitost). V třetím případně je složitost vkládání i vyhledávání zredukována, ale za cenu větší paměťové náročnosti a složitostí implementace.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyky s blokovou strukturou.", "content": "U těchto jazyků je situace složitější o nutnost zachovat blokovou strukturu zápisu programu, tzn. umožnit používání lokálních proměnných, procedur a funkcí. Toho lze docílit vytvořením několika tabulek (pro každý blok jedna), které jsou uspořádány do stromové struktury, přičemž při hledání záznamu se postupuje ve stromu pouze vzhůru (ke kořeni). Může být využito též zásobníku.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Tabulka symbolů se využívá při sémantické analýze, po které by měla obsahovat všechny nalezené identifikátory jako například proměnné, konstanty, procedury, funkce a informace o nich. Ukládané informace se odvíjí od objektu, který je do tabulky ukládán. Ukládání provádí ve většině případů lexikální analyzátor. Informací se využívá nejen ke kontrole, ale následně i v dalších částech překladače (například při alokaci paměti).", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Zde je uveden jednoduchý příklad několika položek v tabulce symbolů, který obsahuje pouze proměnné. První sloupec obsahuje adresu do paměti, kde je proměnná uložena. Ukládání provádí interpret a může mít absolutní, nebo relativní podobu. Druhý sloupec popisuje typ symbolu, zde se jedná o typ použité proměnné. Pokud by se jednalo o funkci, bylo by zde uvedeno více údajů (např. typ jednotlivých parametrů, typ návratové hodnoty atd.). Ve třetím sloupci je uveden název symbolu. Čtvrtý sloupec obsahuje délku, nebo také velikost, ta může být závislá na použité platformě a je také dána definicí v konkrétním jazyce.  Jak je možné vidět v uvedené tabulce, proměnná indexDoPole nebyla deklarována, ale byla použita. Pokud bychom používali jazyk, který umí používat pouze deklarované proměnné, jednalo by se o sémantickou chybu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tabulka symbolů je v informatice označení pro datovou strukturu, kterou používá překladač nebo interpret pro uložení všech identifikátorů nalezených ve zdrojovém kódu programu, které jsou doplněny o další informace. Tabulku symbolů může používat většina částí překladače. Vzhledem k tomu, že je zde uvedena i informace o velikosti objektu, často se toho využívá při statické nebo dynamické alokaci paměti.", "tgt_summary": "在计算机科学中,符号表是一种用于语言翻译器(例如编译器和解释器)中的数据结构。在符号表中,程序源代码中的每个标识符都和它的声明或使用信息绑定在一起,比如其数据类型、作用域以及内存地址。", "id": 2359602}
{"src_title": "Svařování pod tavidlem", "tgt_title": "埋弧焊", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Metoda sdílí stejné historické kořeny s ostatními způsoby obloukového svařování. Od objevu fenoménu elektrického oblouku na začátku 18. století nezávisle na sobě Humphry Davym a Vasilijem Petrovem, přes patenty svařování kovovou elektrodou Nikolaje Slavjanova v roce 1888 a Charlese L. Coffina o rok později, či principy ochrany svarové lázně postulované opět Coffinem a rozvinuté Oscarem Kjellbergem a následně Arthurem Percy Strohmengerem z Velké Británie. Automatizací procesů podávání přídavného materiálu se zabýval např. Paul O. Noble, který získal patent pro svůj návrh v roce 1924, nebo Frank A. Haughton s patentem z roku 1928 na obdobné zařízení. Svařování však stále probíhalo bez jakékoliv ochrany proti okolní atmosféře. Boris S. Robinoff v roce 1929 obdržel patent pro automatizované svařování za použití tavidla, které při tavení uvolňuje plyny ochranné atmosféry a metalurgicky reaguje se svarovou lázní za vzniku strusky. Práva na tento patent v roce 1935 zakoupila společnost \"Linde Air Product\", která přejmenovala metodu na \"Union-melt\". O rok později byla metoda využita při výrobě tankeru o délce 153 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Metoda svařování pod tavidlem využívá teplo dodávané elektrickým obloukem pro roztavení svarových ploch základního materiálu a přídavného materiálu za využití plynných produktů tavícího se tavidla jako ochrany svarové lázně.  Přídavným materiálem je automaticky podávaný svařovací drát nebo svařovací páska, podobně jako u metod svařování tavící se elektrodou. Pro ochranu svarové lázně je využíváno tavidlo ve formě granulí, které se sype do svarového úkosu před hořící elektrický oblouk. Složení a funkce tavidla je obdobná jako u ručního obloukového svařování obalenou elektrodou. Tavidlo se teplem roztaví a uvolní se z něj plyny, které ochrání svarovou lázeň před účinky okolní atmosféry. Kromě ochranné funkce obsahuje tavidlo prvky, kterými se doleguje svar na požadované vlastnosti, případně se doplní o vypálené prvky. Rafinační schopností tavidla dojde k odstranění nežádoucích prvků ze svaru, zejména síry. Z roztaveného tavidla vzniká struska, která těsně přiléhá k chladnoucímu svaru. Přebytečné tavidlo, které nevstoupilo do tavícího procesu, se vysaje a zrecykluje k dalšímu použití.  Svařovací zařízení, které se skládá ze svařovacího zdroje, podavače a zásobníku přídavného materiálu, zásobníku tavidla a svařovací hlavy, je umístěno na vozíku – často nazýván traktorem. Pojezd vozíku, dodávání přídavného materiálu i tavidla je prováděno automaticky řídící jednotkou za dozoru svářecího operátora. Zařízení může být i stacionární s tím, že je zajištěn pohyb svařence, např. pro obvodové svary nebo při výrobě skružovaných trub. Poloautomatický (semiautomatický) režim označuje pouze mechanizaci podávání drátu a vedení hořáku zajišťuje ručně svářeč, tento režim se dnes používá již zřídka.", "section_level": 1}, {"title": "Technologie.", "content": "Protože zařízení pracuje samostatně, bez nutnosti přítomnosti svářeče resp. operátora ve svařované zóně, lze svařovat vyššími proudy až 2000 A (až 3600 A) i až vyšší rychlostí až 120 m/hod a s vyšším dodaným teplem, které by jinak ohrožovalo zdraví svářeče. Z toho také plyne vyšší výkon svařování. Nevýhody tohoto způsobu svařování je nulová vizuální kontrola svarové lázně, neboť ta je zcela zakryta tavidlem a provádění pouze takových svarů, ke kterým lze přistoupit shora případně šikmo shora s maximální úklonem cca 7° (tj. svařovací poloha PA). Tato metoda se často neobjede bez použití polohovadel či jiných speciálních přípravků, které zajistí požadovanou pozici pro svařování. Je také vyžadována náročná úprava svarových ploch a podložení kořenové vrstvy.  Pro kořenovou vrstvu se může použít jiná metoda např. TIG, nebo se použijí podložky pod svar, které zajistí tvar a dostatečné provaření kořenové vrstvy. Podložky se používají ocelové, měděné nebo keramické.  Pro zvýšení výkonu lze použít tzv. tandemových hořáků (tj. dva hořáky za sebou) nebo tandemové hořáky s dvěma svařovacími dráty, apod. Ekonomická výhoda metody roste s délkou svarů v jednom záběru, protože čím delší je svar tím vyšší je i využití svařovacího zařízení a nižší nutnost zásahu operátora. Zvyšuje se tím efektivita svařování, tj. poměr doby práce zařízení ku celkové době (např. délce směny).", "section_level": 1}, {"title": "Spotřební materiál.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přídavný materiál.", "content": "Jako přídavný materiál pro svařování se vyrábějí dráty tažením za studena v průměrech od 2,0 do 8,0 mm. Pro navařování se používají spíše pásky nebo plněné dráty. Přídavný materiál by měl mít omezen obsah fosforu do hodnoty 0,15 hm. %. Kombinaci druhu drátu a příslušného tavidla zpravidla určuje výrobce spotřebního materiálu.", "section_level": 2}, {"title": "Tavidla.", "content": "Stejně jako u metody ručního obloukového svařování je nezbytné dodržet technologické předpisy pro skladování a manipulaci s tavidlem, aby se zabránilo jeho navlhnutí. Zvýšená vlhkost vede na absorpci vodíku a jeho přenosu do svarového kovu, kde může způsobit tzv. vodíkovou křehkost.  Tavidla se vyrábějí různými technologiemi:  Podle stupně bazicity se rozdělují tavidla na kyselá (SiO, PO), neutrální (AlO, BO, CrO), bazická (CaO, MgO, FeO, MnO, CrO, NiO, NaO, KO). Chemické složení tavidel je definováno v \"ČSN EN 760\" podle obsahu jednotlivých komponent.  Bazicitu tavidla lze odhadnout na základě výpočtu podle indexu Boniszewského:  formula_1  Jednotlivé složky se zadávají do rovnice jako hmotnostní procento. Hodnocení bazicity:", "section_level": 2}, {"title": "Vybavení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Svařovací zdroje.", "content": "Pro svařování pod tavidlem lze použít jak stejnosměrný tak střídavý proud. Svařovacími zdroji mohou být rotační dynama, která lze spojovat do páru, nebo usměřňovače s vyšší účinností – až 76 %, nebo transformátory pro svařování střídavým proudem.  Transformátory se s výhodou používají při požadavku na hluboký závar tupého svaru s maximálním úklonem 2°. Nevýhodou je zvýšené riziko neroztavených zbytků drátů ve svarové lázni způsobené sinusovou změnou velikosti svařovacího proudu při průchodu nulovou hladinou. I proto se s výhodou využívají zdroje s obdélníkovou modulací průběhu svařovacího proudu. U střídavého proudu se též minimalizuje tzv. foukání oblouku.  Svařovací zdroje pro svařování pod tavidlem by měly disponovat 100% hodnotou zatěžovatele. Statická charakteristika může být jak strmá tak i plochá. U strmé charakteristiky jsou změny napětí vyvolané proměnnou délkou elektrického oblouku registrovány elektronickým zařízením, které samočinně zvýší nebo sníží rychlost podávání drátu. Při ploché charakteristice dochází k tzv. samoregulaci, kdy kolísání délky oblouku vede na kolísání napětí, které vyvolá změnu velikosti svařovacího proudu resp. rychlost podávání drátu.", "section_level": 2}, {"title": "Traktor.", "content": "Traktory neboli vozíky jsou zařízení, která umožňují pohyb celého zařízení ve zvolené dráze. Traktor bývá samostatně poháněn a je na něm umístěno veškeré potřebné vybavení, tj. svařovací zdroj, zásobník přídavného materiálu, zásobník tavidla, vysavač tavidla a řídící jednotka.", "section_level": 2}, {"title": "Polohovadlo.", "content": "Polohovadla jsou strojně-mechanická zařízení, která manipulují se svařenci pro zabezpečení vhodné pozice svařovací hlavy při svařování. Při stacionárním umístění hlavy se svařencem pohybuje právě polohovadlo, např. při svařování trubek.", "section_level": 2}, {"title": "Svařovací hlava.", "content": "Svařovací hlava je jednoúčelové zařízení, které se skládá se svařovacího hořáku, výsypky a vysavače tavidla. Svařovacím hořákem prochází svařovací drát či páska, která je přes kontaktní plochy připojena k elektrickému obvodu. Svařovacím hořákem mohou procházet i dva dráty, tzv. tandem. Výsypkou se ze zásobníku sype granulované tavidlo do úkosu před svařovací hořák (rozuměj ve směru postupu svařování). Přebytečné tavidlo se vysaje průmyslovým vysavačem umístěným za svařovacím hořákem.", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "V porovnání s dalšími metodami obloukového svařování vykazuje metoda svařování pod tavidlem nižší rizika ohrožení zdraví. Protože granulované tavidlo zcela zakrývá elektrický oblouk, není vyzařováno elektromagnetického záření v ultrafialovém spektru, a tedy není nutná přímá ochrana zraku jak svářeče resp. operátora, tak osob nacházejících se v okolí. Rovněž odstřikování roztaveného kovu je eliminováno. Protože se však jedná o svařování elektrickým obloukem, vyskytuje se riziko úrazu elektrickým proudem. A jako u každé tavné metody existuje zvýšené riziko popálení dotykem nevychladlých částí svařenců nebo struskou. Při svařování pod tavidlem vzniká velké množství roztaveného kovu, které může protéct svarovou mezerou a způsobit popálení. Při vysokém výkonu svařování dochází i k uvolňování plynů a par kovů, které jsou nebezpečné až toxické ve větším měřítku než např. u metody ručního obloukového svařování, proto je nutné zajistit odsávání takových plynů a par a při návrhu pracoviště postupovat podle \"ČSN 05 0600\", \"ČSN 05 0601\" a \"ČSN 05 0630\" a dalších předpisů.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalita.", "content": "Metoda se využívá především pro vysoký výkon svařování, ale je nutné postupovat tak, aby došlo k co nejmenšímu ovlivnění základního materiálu vneseným teplem. U feritických ocelí může dojít k zakalení tepelně ovlivněné oblasti, čím se zvýší tvrdost a pevnost, ale významně se sníží houževnatost a tažnost.  Svařování obloukovými metodami lze velmi dobře nejen kontrolovat, ale postup lze bez problémů opakovat díky stejnému nastavení tzv. základních parametrů svařování. To platí i o metodě svařování pod tavidlem, u které je navíc minimalizován lidský faktor. Mezi tyto parametry patří zejména velikost svařovacího proudu a napětí, rychlost postupu, druh tavidla, druh použitého přídavného materiálu, předehřev nebo dohřev. Rizikovou skupinou jsou tavidla, která mohou navlhnout. Z navlhlých tavidel se do svarové lázně dostane vodík, který způsobuje tzv. praskání za studena neboli vodíkovou křehkost. Toto riziko lze minimalizovat dodržováním technologické kázně a prosušováním tavidel. Při průmyslovém svařování jsou vesměs vyžadovány přístupy managementu jakosti, které nastavují technologické procesy za účelem dosažení požadované jakostní úrovně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svařování pod tavidlem (někdy také svařování automatem pod tavidlem ve zkratce APT) je metoda automatického vysokovýkonného obloukového svařování používaná zejména pro svařování ocelových svařenců dlouhými a nepřerušovanými svary nebo ocelových vinutých trub.", "tgt_summary": "埋弧焊是指电弧在銲剂层下燃烧进行銲接的方法,为电弧銲的一种。埋弧焊的特点是在电弧效应的作用下,銲料、焊剂和焊件被熔化形成的一层由熔渣和气体组成的保护膜,对焊接区起到隔离空气、绝热和屏蔽光辐射的作用。这种焊接方法,生产率高,焊缝质量好,无弧光辐射和火花飞溅,在室内和室外都可焊接各种钢结构。适用于焊接低碳钢、低合金钢及不锈钢等金属。", "id": 2113253}
{"src_title": "Ťiang Ce-min", "tgt_title": "江泽民", "src_document": [{"title": "Ťiang Ce-minova Frakce.", "content": "Ťiang Ce-min vytvořil v Komunistické straně Číny vlastní mocenskou strukturu, vládní frakci jejíž moc opřel o kontrolu nad Výborem pro politické a legislativní záležitosti, do jehož čela dosadil člena svojí frakce bývalého naftaře Čou Jung-kchanga.  Dalším členem jeho skupiny byl člen Komunistické strany Číny Po Si-laj, který letech 2003 – 2004 zastával post guvernéra provincie Liao-ning. Od roku 2004 do listopadu 2007 byl ministrem obchodu Čínské lidové republiky. Následně se stal tajemníkem výboru v Čchung-čchingu a členem politbyra Komunistické strany Číny. Jako Svého pobočníka si zvolil Po Si-laj straníka Wang Li-tüna.  Dalšími známými členy Ťiangovy frakce jsou členové stálého výboru politbyra Ťia Čching-lin a Li Čchang-čchun.", "section_level": 1}, {"title": "Kampaň proti Fa-lun-kungu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1999 – počátek pronásledování Fa-lun-kungu.", "content": "Komunistická strana publikovala v dubnu roku 1999 článek v časopise \"Věda a technologie pro mládež\", v němž označila Fa-lun-kung za pověru a hrozbu pro zdraví, protože praktikující mohou u vážných nemocí odmítat běžné lékařské ošetření. Velké množství stoupenců Fa-lun-kungu následně proti obsahu článku demonstrovalo před redakcí časopisu v Tianjinu. Výsledkem bylo zatýkaní a bití účastníků demonstrace ze strany čínské policie. O incidentu později hovořil novinář a spisovatel Ethan Gutmann na tiskové konferenci v Evropském parlamentu, jako o připravené provokaci čínské vlády, která měla záměrně vyvolat protesty na straně Fa-lun-kungu. Kvůli těmto zatčením přišlo 25. dubna 1999 k vládnímu Úřadu pro odvolání 10 až 15 tisíc praktikujících Falun Gongu, tito lidé se odpoledne shromáždili u sídla Čínské komunistické strany v Zhongnanhai vedle Zakázaného města v Pekingu a zůstali tam do pozdního večera. Shromáždění bylo poklidné, účastníci nedrželi žádné transparenty ani plakáty. Prezident Ťiang Ce-min byl přítomností těchto apelujících znepokojen. Ideologická nadvláda komunistické strany byla podle jeho názoru ohrožena.  Generální tajemník komunistické strany Číny Ťiang Ce-min zakládá takzvaný Úřad 610, který má za úkol pronásledovat a zdiskreditovat Fa-lun-kung a jeho příznivce. Podle Amnesty International přijala čínská vláda tři strategie na rozdrcení Fa-lun-kungu: násilí proti praktikujícím, kteří se odmítnou vzdát své víry, „vymývání mozků”, kdy jsou lidé nuceni, aby se Falun Gongu vzdali a odmítli ho, a efektivnější mediální kampaň na obrácení veřejného mínění proti Falun Gongu.", "section_level": 2}, {"title": "Soudní procesy proti Ťiang Ce-minovi.", "content": "11. listopadu 2009 přijal po dvou letech vyšetřování španělský soudce Ismael Moreno žalobu za genocidu a mučení. Mezi obviněnými figuruje pět vysokých představitelů Komunistické strany Číny, kteří se mají zodpovídat za svou roli při pronásledování duchovní praxe Fa-lun-kung. Poprvé soud uznal kampaň proti Fa-lun-kungu za odpovídající definici genocidy z hlediska právního. Mezi obviněnými je i bývalý vůdce Číny, Ťiang Ce-min, Luo Kan – bývalý ředitel Úřadu 610, Po Si-laj – bývalý ministr obchodu, Ťia Čching-lin – čtvrtý nejvýše postavený člen Strany a Wu Kuan-čeng – předseda interního disciplinárního výboru Strany.  21. prosince 2009 vynesl Argentinský soudce Octavio Araoz de Lamadrid z Federálního soudu č. 9 rozsudek v historickém procesu se dvěma bývalými čelními čínskými funkcionáři. Bývalý předseda komunistické strany Číny Ťiang Ce-min a šéf Úřadu 610 Luo Kan byli souzeni za jejich zodpovědnost ve stále probíhajícím pronásledování milionů praktikujících duchovní disciplíny Fa-lun-kung ze strany čínského komunistického režimu. Součástí rozsudku je i nařízení k zadržení obou funkcionářů, kteří se v současnosti nacházejí v Číně. Pokud obvinění vycestují do země, která má s Argentinou smlouvu o vydávání zločinců, musí být zadrženi a převezeni do Argentiny, aby byli postaveni před soud a poskytli prohlášení na svou obhajobu. Rozhodnutí soudu představuje historický precedent.", "section_level": 2}, {"title": "Wang Li-ťünův incident.", "content": "Před 18. sjezdem Komunistické strany Číny, který se má konat na podzim roku 2012, vypukly uvnitř strany mocné boje o kontrolu nad vedením země.  Zprávy světových médií naznačují, že boj probíhá mezi dvěma frakcemi komunistické strany. První frakce je údajně vedena současným prezidentem a generálním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Číny v jedné osobě Chu Ťin-tchaem a premiérem Wen Ťia-paem. Druhou řídí člen devítičlenného Stálého výboru politbyra komunistické strany a šéf policie a bezpečnostních složek Čou Jung-kchang spolu se stranickým tajemníkem komunistické strany ve městě Čchung-čchingu Po Si-lajem, podle čínského novináře Wu Pao-čanga, který pracuje pro Radio France International v Paříži oba patří do mocenské skupiny bývalého prezidenta Ťiang Ce-mina.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Ťiang Ce-min (zjednodušená čínština: 江泽民; hanyu pinyin: Jiāng Zémín; * 17. srpna 1926) je bývalý generální tajemník Komunistické strany Číny a bývalý prezident Čínské lidové republiky. Během své vlády se soustředil především na ekonomické reformy a hospodářský rozvoj. Za jeho působení v čele státu byla Čína v roce 2001 přijata do Světové obchodní organizace (WTO).", "tgt_summary": "江泽民(1926年-8月17日),男,汉族,江苏扬州人,中国政治家、工程师,中国共产党前中央委员会总书记、中华人民共和国前主要党政官员,上海交通大学教授,是中华人民共和国历史上的第三代最高领导人。", "id": 1559328}
{"src_title": "Nikolaj Judenič", "tgt_title": "尼古拉·尼古拉耶維奇·尤登尼奇", "src_document": [{"title": "Mládí a vojenská kariéra.", "content": "Judenič se narodil v Moskvě, kde pracoval jeho otec jako úředník. Vystudoval v roce 1881 Alexandrovskou vysokou vojenskou školu a posléze Akademii generálního štábu v roce 1887. Působil jako člen imperiální gardy v Litvě do prosince 1890. V lednu 1892 byl převelen do Turkestánu a byl povýšen na poručíka. V roce 1902 byl Judenič jmenován velitelem 18. pěšího pluku, s níž bojoval ve válce s Japonskem. Ve válce byl dvakrát raněn a na jejím konci byl povýšen na generála. Od roku 1907 sloužil Judenič jako proviantní důstojník na generálním štábu kavkazského vojenského okruhu.", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "Během války byl velitelem ruských vojsk na Kavkaze, kde vybojoval několik obdivuhodných vítězství nad vojsky tureckého velitele Envera Paši. Zvítězil postupně v bitvě u Sarikamiše, bitvě o Erzurum, dobyl město Trabzon a porazil Turky v bitvě o Erzicanan. Velké úspěchy ruské armády také díky podpoře místních Arménů vedly od roku 1915 k arménské genocidě.  Po únorové revoluci byl Judenič na přímý rozkaz vůdce prozatímní vlády Alexandra Kerenského odvolán a předčasně penzionován. Byl dopraven z Tbilisi do Petrohradu, kde podporoval Kornilovův puč.", "section_level": 1}, {"title": "Ruská občanská válka.", "content": "Po říjnové revoluci utekl do Finska a zapojil do budování bělogvardějských armád. Na jaře 1919 se setkal ve Stockholmu s americkými a britskými diplomaty a dojednal s nimi omezenou podporu Američanů a Britů v boji proti bolševikům.  V červnu 1919 navázal kontakt s admirálem Kolčakem, který založil v Omsku všeruskou vládu a vedl ozbrojený odpor proti bolševikům na Sibiři. Generál Judenič dostal volnou ruku v boji při Baltském moři a severozápadním Rusku a potřebné finanční prostředky. Následně se přesunul do Talinu a setkal se s generálem Rodzjankem, který vedl bělogvardějskou Severní armádu. Oba se shodli, že jejich hlavním cílem bude dobýt Petrohrad a že jejich vojsko bude formálně pod hlavičkou estonské armády. V srpnu 1919 pod tlakem britské vlády a svého klíčového spojence Estonska musel vytvořit protirevoluční \"Severozápadní vládu\", která se skládala z monarchistů, socialistů a menševiků. Následující dva měsíce strávil výcvikem své armády. V září 1919 mu byla k dispozici dobře vycvičená armáda o počtu 17 000 mužů s 53 děly a 6 tanky.", "section_level": 1}, {"title": "Útok na Petrohrad.", "content": "V říjnu 1919 se vrhla jeho armáda na Petrohrad. Město bylo v té době jen lehce bráněno, protože Rudou armádu zaměstnával boj na jiných frontách (především na Sibiři a Ukrajině). Judeničův přítel z carské armády finský generál Mannerheim naléhal na finskou vládu, aby se k útoku připojila. Finská vláda, ale podmínila účast svých vojsk v útoku na Petrohrad potvrzením nezávislosti Finska bělogvardějci. Admirál Kolčak, který byl hlavou bělogvardějců, ale tak nehodlal učinit, a tak byla Mannerheimova prosba odmítnuta.  Severozápadní armáda zatím dobyla Kingisepp a Gatčinu, ale nepodařilo se jí přerušit vlakové spojení mezi Moskvou a Petrohradem. Bolševici tak mohli poslat do města početné posily. Ty zastavily postup Severozápadní armády na konci října 1919 a v listopadu 1919 byli už značně demoralizovaní bělogvardějci zatlačeni zpátky na území Estonska. Vrchní velení estonské armády, díky zápornému vztahu bělogvardějců k nezávislosti nově vzniklých států, zbytky ustupující Judeničovy armády odzbrojili a internovali. V lednu 1920 uzavřelo Estonsko příměří se sovětským Ruskem a bolševici se zavázali uznat estonskou nezávislost. 28. ledna 1920 se Judenič pokusil neúspěšně uprchnout z Estonska s veškerými financemi Severozápadní armády. Byl zadržen generálem Bułak-Bałachowiczem společně s estonskou policií. Při zadržení měl u sebe 227 000 britských liber, 250 000 estonských marek a 110 000 000 finských marek. Peníze byly zabaveny a vyplaceny zbývajícím vojákům Severozápadní armády jako poslední plat. Byl následně uvězněn, ale na nátlak britské vlády byl záhy propuštěn a emigroval do Francie.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečný život.", "content": "Po válce nehrál žádnou důležitou roli mezi ruskou emigrací. Usídlil se na Francouzské riviéře, kde taky v roce 1933 nedaleko Cannes ve věku 71 let zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nikolaj Nikolajevič Judenič (; – 5. října 1933) byl ruský generál a jeden z nejúspěšnějších generálů carské armády během první světové války. V letech 1918-1920 bojoval proti bolševikům.", "tgt_summary": "尼古拉·尼古拉耶维奇·尤登尼奇(,1862年-7月30日-1933年-10月5日)是第一次世界大战时期俄罗斯帝国军队指挥官。他在俄国内战时期担任了反布尔什维克白俄运动在俄罗斯西部的领导人。", "id": 2183585}
{"src_title": "Výsadková loď", "tgt_title": "两栖战舰", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vyloďovací operace probíhaly už od starověku, byly ale pro ně původně používány obvyklé existující typy lodí. První velkou moderní vyloďovací operací byla bitva o Gallipoli za první světové války, přičemž za druhé světové války se rozsáhlé vyloďovací operace a pro ně vyvinuté výsadkové lodě, staly důležitým faktorem vítězství Spojenců nad zeměmi Osy (platí to především pro Pacifik, kde americká námořní pěchota postupovala od ostrova k ostrovu). Během takových operací výsadkové lodě přes moře přepravily armádní jednotky, které nedaleko pobřeží přestoupily do vyloďovacích člunů, jež je dopravily na břeh (pluly přitom ale dosti pomalu). Tehdy se ještě používalo nemálo upravených lodí jiných kategorií, objevovaly se ale již nové typy, jako je například tanková výsadková loď, která je schopná dopravit těžkou techniku přímo na pobřeží či výsadková doková loď, vypouštějící čluny s technikou přímo z palubního doku. Kategorií blízkou výsadkovým dokovým lodím jsou tzv. Amphibious Transport Dock (americké označení je LPD – \"Landing Platform Dock\"). Tato plavidla jsou rovněž vybavena prostorným dokem a palubou pro provoz vrtulníků, je u nich ale upřednostněna letecká složka a jsou vybaveny hangárem.  Důležitým faktorem rozvoje výsadkových lodí se stal vývoj vrtulníků. Ty umožnily rychlou a flexibilní přepravu vojáků vzduchem, měly však vždy jen omezenou nosnost, která nestačila pro tanky a další těžkou techniku. Z letadlových lodí se tak vyvinula plavidla mající kapacitu pro výsadky techniky a nákladu pomocí vyloďovacích člunů (operujících často z palubního doku), ovšem zároveň provozující palubní vrtulníky. Klasické letadlové lodě, upravené pro výsadky speciálních jednotek pomocí vrtulníků, nasadili poprvé Britové během Suezské krize v roce 1956. V daleko větší míře pak byly vrtulníkové výsadkové lodě využívány americkým námořnictvem ve Vietnamu (USA mají dodnes největší námořní výsadkové síly).  Moderní americké pojetí v současnosti kombinuje rychlá výsadková vznášedla Landing Craft Air Cushion a transportní vrtulníky, což jeho silám umožňuje provádět výsadky na 70% světového pobřeží. Výsadek přitom probíhá mnohem rychleji než při použití vyloďovacích člunů a samotné výsadkové lodě se díky použití vznášedel a vrtulníků mohou během nasazení pohybovat v relativním bezpečí za horizontem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Výsadková loď je druh válečných lodí, schopných provádět a podporovat obojživelné operace. Vylodění je komplexní operací zahrnující námořní, vzdušný i pozemní komponent, umožňující přepravu, vylodění, podporu a zajištění celé operace. Výsadkové lodě jsou často schopné fungovat jako velitelské lodě a jsou vhodné rovněž pro humanitární operace v místech přírodních katastrof (vysoká přepravní kapacita, palubní nemocnice atd.).", "tgt_summary": "两栖战舰(Amphibious warfare ship),也称登陆舰,是两栖作战中使用的一种舰船,能将己方的人员和装备运送到敌方所占的陆地。两栖战舰一般搭载有登陆艇、直升机等,借此可不依靠码头等港口设施,直接将陆军和海军陆战队的人员与装备运送上岸。", "id": 2002670}
{"src_title": "Feng Šeng", "tgt_title": "馮勝", "src_document": [{"title": "Jména.", "content": "Feng Šeng se původně jmenoval Feng Kuo-šeng (), používal také jméno Feng Cung-i ().", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Feng Šeng, původním jménem Feng Kuo-šeng, pocházel z okresu Ting-jüan na východě čínské provincie An-chuej. Pocházel z nižší střední třídy, jeho bratr Feng Kuo-jung (1324 – 13. května 1359) byl vzdělaný literát. Po vypuknutí povstání rudých turbanů proti vládě mongolské dynastie Jüan, se roku 1351 se bratři postavili do čela skupiny místních lidí skrývajících se v horách. Feng Kuo-jung skupinu vedl, Feng Kuo-šeng vynikal v lukostřelbě.  Roku 1354 se bratři přidali k Ču Jüan-čangovi, jednomu z povstaleckých náčelníků. Oba bratři se výrazně účastnili bojů; Feng Kuo-jung velel oddílu Čuovy tělesné stráže, ale roku 1359 padl ve východním Če-ťiangu. Velení po jeho smrti převzal Feng Kuo-šeng, nyní jen Feng Šeng. Roku 1360 vynikl v bitvách s vojsky Čchen Jou-lianga, který jako císař povstaleckého státu Chan ovládal oblast kolem středního toku Jang-c’-ťiang. V dalších letech zaujal postavení druhého (po Sü Taovi) nejvýznamnějšího generála Čuovy armády. Roku 1367 se ve funkci předsedy ústřední vojenské komise a velitele tělesné stráže účastnil zadržení a procesu s Čang Čchangem, bývalým jüanským úředníkem obviněným ze zrady. Patřil ke generálům vyznamenaným za účast dobytí království Wu (v dnešním Če-ťiangu) v letech 1366–1367.  V tažení do severní Číny dosud ovládané jüanskými silami roku 1368 sloužil pod velením Sü Taa a Čchang Jü-čchuna. V létě 1368 byl jmenován velitelem Kchaj-fengu, střediska provincie Che-nan, dopravního centra a vojenské posádky klíčové pro operace na severu a severozápadě, sídlil zde dvě desetiletí. Účastnil se dobývání Šan-si roku 1368, bojů v Šen-si roku 1369 a tažení do Mongolska v letech 1370 a 1372.  Začátkem roku 1370 byl spolu s dalšími 29 generály vyznamenán a při udělování titulů v listopadu 1370 se stal jedním ze šesti vévodů, když obdržel titul vévody ze Sung (\"Sung-kuo kung\", ). Roku 1369 se jeho dcera vdala za císařova pátého syna Ču Sua, knížete z Čou, jehož rezidence v Kchaj-fengu byla pod Feng Šengovou kontrolou.  Roku 1386 byl, jako nejvýše postavený generál v Číně, jmenován velitelem tažení proti Nagačuovi, velícímu v Mandžusku nejvýznamnější mongolské vojenské síle. Generálové Fu Jou-te a Lan Jü zaujali místa jeho zástupců. S dvěma sty tisíci vojáky vyrazil v březnu 1387 na sever od Velké čínské zdi, v jižním Džeholu postavil čtyři pevnosti, pak se armáda vydala na východ. Mongolové 7. července porazili samostatný oddíl Čchen Junga, markýze z Lin-ťiangu, a zabili jeho velitele. Ale o sedm dní později, po přechodu řeky Liao, Feng Šeng dostihl Nagačua, porazil ho a zajatého přivezl do Číny. Na zpátečním pochodu Mongolové těžce poškodili zadní voj, jehož velitel Pchu Jing padl. Čchang Mao, Fengův adoptivní syn a dědic Čchang Jü-čchuna, obvinil Fenga, že si přivlastnil nejlepší ukořistěné koně, a že byl zodpovědný za neúspěchy při ústupu. Proto císař 8. září Fenga odvolal, zbavil majetku v Che-nanu a v nemilosti poslal do Feng-jangu. Fengovu armádu převzal Lan Jü. Před koncem roku se už ve vyhnanství nacházel i Čchang Mao.  V letech 1388–1392 byl Feng pověřován pouze drobnými úkoly. Rok 1393 strávil s Fu Jou-tem u dvora, patrně jako svědkové poprav 20 tisíc lidí zapletených do Lan Jüovy kauzy. Poté oba sloužili v Pekingu u Ču Tiho, knížete z Jen.  Feng Šeng zemřel v únoru 1395 krátce po návratu do Nankingu. Jeho devět synů už bylo také po smrti, takže titul vévody ze Sung zanikl. Fu Jou-te zemřel v prosinci 1394, jen o několik týdnů dříve. Feng i Fu zemřeli za nejasných okolností, verze sahají od sebevraždy až k popravě. Vzhledem k tomu, že oficiální záznamy byly poté, co se Ču Ti zmocnil vlády, rozsáhle přepisovány, a jelikož oba sloužili před svou smrtí pod Ču Tim, je možné, že jejich smrt měla něco společného s jeho politikou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Feng Šeng (; 1330 – 22. února 1395), byl čínský vojevůdce sloužící Chung-wuovi, zakladateli a prvnímu císaři říše Ming. Patřil mezi nejpřednější mingské generály, roku 1370 získal titul vévody ze Sung. Roku 1387 vedl celkem úspěšné tažení do Mandžuska, poté byl však odvolán z velitelských funkcí a dožil v nemilosti. Zemřel za nejasných okolností začátkem roku 1395.", "tgt_summary": "冯胜(约1330年-1395年),初名国胜,又名宗异,冯文质次子,冯国用之弟,定远(安徽定远)人,汉族。明朝开国功臣,封宋国公。", "id": 2050712}
{"src_title": "Agnès Varda", "tgt_title": "阿涅斯·瓦尔达", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Agnès Varda se narodila v Ixelles v Belgii jako Arlette Varda. Její otec Eugene Jean Varda byl řeckého původu a její matka Christiane Varda (rozená Pasquet) byla Francouzka. V roce 1940 se rodina přestěhovala do Sète nedaleko Montpellier v jižní Francii, kde Agnès Varda prožila celé dětství a dospívání. Vystudovala historii umění na École du Louvre a fotografii na École nationale supérieure des beaux-arts. Po studiích pracovala jako fotografka pro Théâtre National Populaire, kde se také seznámila s Philippem Noiretem a Sylvií Montfort, kteří posléze hráli v jejím prvním filmu.  V roce 1958 porodila dceru Rosalii, jejímž otcem je herec Antoine Bourseiller. Agnès Varda natočila o průběhu svého těhotenství krátký dokument \"L'opéra-mouffe\" (1958), což je jakýsi filmový deník těhotné ženy v Paříži. V roce 1962 se provdala za režiséra Jacquese Demyho. V letech 1968 a 1970 pobývala v USA, kde byla jednou z prvních, kdo postřehl talent Harrisona Forda. Byla přítelkyní Jima Morrisona. O jejich blízkém vztahu svědčí i to, že byla jednou z mála osob, které se v roce 1971 účastnily jeho pohřbu na hřbitově Père Lachaise. V roce 1971 podepsala Le manifeste des 343 na podporu uzákonění potratů ve Francii.  V roce 1972 se jí narodil syn Mathieu Demy. V roce 1990 zemřel její manžel Jacques Demy. Režisérka se k jeho životu vracela i ve své tvorbě, například filmy \"Jacquot de Nantes\" (Jacquot z Nantes, 1991) a \"L'univers de Jacques Demy\" (1995). V roce 2002 byla vyznamenána cenou Francouzské akademie za celoživotní přínos kinematografii. 12. dubna 2009 se stala držitelkou Řádu čestné legie.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Agnès Varda pracovala s experimentálním filmem, hraným filmem i dokumentem a často stírala rozdíl mezi hranou a dokumentární tvorbou. Její dokumenty neaspirovaly na dosažení co největší objektivity; naopak je pro ně typické subjektivní vidění světa.  Kritikou byla označena za prarodičku Nové vlny, k čemuž ona sama s úsměvem dodala, že přirovnání pokulhává, protože si ho vysloužila již jako třicetiletá. Někdy bývala zařazována spíše mezi členy hnutí Rive Gauche (Levý břeh), kam patří i Chris Marker, Alain Resnais, Marguerite Duras, Alain Robbe-Grillet, Jean Cayrol a Henri Colpi. Skupina Rive Gauche se stavěla do opozice proti hlavnímu proudu Nové vlny kolem časopisu Cahiers du cinéma. Přesto obě skupiny používaly podobné techniky a využívaly ve své tvorbě experimentu. Sama Agnès Varda se proti zařazování do kategorií vymezuje. Velmi si zakládá na tvůrčí svobodě a u velké části jejích filmů byla jak režisérkou, tak scenáristkou, případně producentkou. Ve svých filmech se zaměřuje na eroticismus, věk, smrt, čas, kolektivní nevědomost a prezentování sociálních tabu.  Bývala označována za feministku kvůli svému způsobu práce s ženskými představitelkami, a také kvůli ženskému hlasu, který propůjčovala filmovému umění.  Inspirací pro natočení prvního filmu \"La Pointe Courte\" (1955) se údajně stala návštěva stejnojmenné rybářské vesnice. Vesnici Agnès Varda natáčela pro smrtelně nemocného přítele, který toužil vesnici poznat, ale nemoc mu znemožnila ji navštívit. La Pointe Courte je natočen na motivy románu Williama Faulknera \"Divoké Palmy\". Film \"La Pointe Courte\" je pokládán za předzvěst Francouzské nové vlny.", "section_level": 1}, {"title": "Významné filmy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cléo od pěti do sedmi.", "content": "V roce 1962 natočila Agnès Varda film Cléo od pěti do sedmi (\"Cléo de 5 à 7\"), který získal cenu francouzských kritiků a byl nominován na Zlatou palmu na festivalu v Cannes. V tomto filmu Agnès Varda pracuje s genderovými stereotypy a někdy je režie tohoto filmu označována jako feministická. Cléo je navenek typickou femininní postavou, ale v průběhu filmu se postupně objevují i maskulinní rysy její osobnosti, například ve chvíli, kdy se stává tulačkou.", "section_level": 2}, {"title": "Štěstí.", "content": "Dalším klíčovým filmovým počinem se stal film \"Le Bonheur\" (1965). Režisérka v něm s ironií zpracovává příběh manželské nevěry, ve kterém manžel přivede svoji ženu až k sebevraždě, aby nakonec na její místo nastoupila původní milenka a vše pokračovalo v zaběhnutých kolejích. Snímek je ovlivněn texty Simone de Beauvoirové \"Druhé pohlaví\" a Betty Friedanová \"Femininní mystika\". Autorka ve filmu zobrazuje patriarchální strukturu vztahů ironizujícím způsobem, k čemuž využívá zobrazovacích technik, které evokují reklamní fotografie z magazínů o životním stylu. Přestože je film považován za příspěvek do feministické debaty, některé feministky mu vyčítají přílišnou krutost, s jakou je zacházeno s ženskými postavami, a nedostatečně kritické zobrazení patriarchální struktury vztahů. Film byl oceněn Stříbrným medvědem na Berlinale v roce 1965 a získal cenu Louise Delluca.", "section_level": 2}, {"title": "Jedna zpívá, druhá ne.", "content": "V roce 1977 měl premiéru další důležitý film \"L'une chante, l'autre pas\" (Jedna zpívá, druhá ne), který bývá označován za feministický muzikál. Formou muzikálu zobrazuje osobní i politické boje dvou hlavních ženských postav. Do neobvyklého muzikálového rámce vkládá témata jako jsou sex, těhotenství, řízená reprodukce, rodičovství bez partnerů. Film si vysloužil i značnou dávku kritiky, která mu vyčítala mimo jiné to, že muzikálové provedení nepatřičně zlehčuje zpracovávané téma.", "section_level": 2}, {"title": "Bez střechy a bez zákona.", "content": "Film \"Sans toit, ni loi\" (Bez střechy a bez zákona) z roku 1985 je dalším z filmů, ve kterém Agnès Varda narušuje stereotypy, postavy tuláků jsou obvykle mužské, ale zde je hlavní hrdinkou dívka-tulačka, kterou jednoho dne naleznou zmrzlou. Film zpětně rekonstruuje události v životě hlavní hrdinky, které vedly až k jejímu tragickému konci.", "section_level": 2}], "src_summary": "Agnès Varda (30. května 1928 Ixelles, Belgie – 29. března 2019, Paříž) byla francouzská filmová režisérka, scenáristka, dokumentaristka a profesorka dokumentární a filmové tvorby na European Graduate School. Bývá označována za jednu z předchůdkyň a zároveň představitelek francouzské Nové vlny. Ve své tvorbě se často zabývala sociální tematikou, feminismem. Byla držitelkou řádu Čestné legie a celé řady filmových ocenění.", "tgt_summary": "阿涅斯·瓦尔达(,,1928年-5月30日-2019年-3月29日),法国摄影师及导演。出生于比利时伊克塞尔市,为法国新浪潮左岸派代表人物之一。她的电影专注于实现纪录片现实主义,阐述女性主义议题,以及制作其他具有实验风格的社会评论,有“新浪潮祖母”之称。2019年3月29日因乳癌于家中过世。", "id": 510825}
{"src_title": "3K87 Kortik", "tgt_title": "CADS-N-1", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vývoj systému byl zahájen v roce 1975 v sovětské konstrukční kanceláři KBP Tula (Konstruktorskoje bjuro priborostrojenija). Cílem bylo vyvinout systém, který by netrpěl hlavním nedostatkem jeho předchůdce AK-630; malým účinným dostřelem v případě střelby na útočící protilodní střelu. Komplet AK-630 byl vybaven 30mm kanónem AO-18, který mohl střelu účinně napadnout na vzdálenost cca 1500 metrů. To stačilo na střelu letící podzvukovou rychlostí, u rychlejších střel ale účinnost systému klesala. Nově vyvíjený obranný komplet tak měl posunout obrannou linii dále od samotné lodi. K tomu bylo zvoleno hybridní řešení kombinující kanóny AO-18 a řízené střely 9M311 – koncepce kterou Tulská konstrukční kancelář zvolila už dříve v pozemním hybridním systému 9K22 Tunguska.  Od roku 1983 probíhaly testy prototypů a roku 1989 byl systém zaveden do služby. Systémem jsou mimo jiné vybaveny letadlová loď \"Admiral Kuzněcov\" (8 ks), křižníky projektu \"1144.2\" (6 ks), torpédoborce projektu \"1155 Fregat\" (2 ks), či fregaty projektu \"1154\" (2 ks) a třídy \"Talwar\" (2 ks).", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Systém je modulární koncepce a může být umístěn na válečné lodě s výtlakem nad 400 tun. Tvoří ho střelecký modul 3S87, řídící modul 3R87 a u větších lodí rovněž přehledový radiolokátor MR-352 Pozitiv pro vstupní detekci cílů.  Věž systému Kortik nese zaměřovací senzory (přehledový radar, střelecký radar, elektro-optická čidla), dva čtyřnásobné kontejnery protiletadlových řízených střel 9M311 (v kódu NATO SA-N-11 Grison, používá je rovněž armádní obranný systém 9K22 Tunguska) a dva 30mm šestihlavňové rotační kanóny AO-18K (varianta leteckého kanónu GŠ-6-30). U větších plavidel má systém automatické nabíjecí zařízení pro 24 rezervních řízených střel. Střely může systém použít v rozsahu 1,5–10 km, zatímco kanóny v rozsahu 0,5–4 km. Výškový dosah systému činí 5–6000 metrů u střel a 5–3000 u kanónů.  Modernizovaná verze systému Kaštan-M je vybavena novým přehledovým radiolokátorem Pozitiv-ME1.2, nese modernizované rakety verze 9M311M s dosahem více než 10 km a modernější kanony AO-18KD. Jako první tuto verzi využije indické námořnictvo u letadlové lodě INS \"Vikramaditya\", která má být do služby zařazena v roce 2012.", "section_level": 1}], "src_summary": "3K87 Kortik (v kódu NATO CADS-N-1 Kashtan) je ruský hybridní plně automatický systém blízké obrany, kombinující rychlopalné kanony a řízené střely. Systém je navržen k obraně hladinových lodí ruského námořnictva proti vzdušným hrozbám, například protilodním střelám, letadlům a vrtulníkům. Exportní verze systému nesou označení Kashtan. Konkurencí Kortiku je hybridní systém 3K89 Palaš společnosti KB Točmaš (exportní verze se jmenuje Palma) a v KBP Tula vyvíjený systém Palica/Pancir-ME.", "tgt_summary": "短剑(Dirk),出口版叫栗子(Kashtan,音译卡什坦)是由苏联研发的近迫武器系统,俄国代号不详,北约代号CADS-N-1御前侍卫。每座CADS-N-1左右各有一座自动旋转的6管30毫米AK-630炮,射速3000发/分钟,射程2.5公里;左右共8枚9M311K/3M87/SA-N-11巢鼬舰射防空导弹,长2米,弹径15厘米,重30公斤,战斗部8公斤,射程8公里,指令导引和半主动雷达或红外导引,可同时追踪多个目标。此系统结合导弹及速射炮的优点,增加防御效果。", "id": 3025661}
{"src_title": "Green Bay Packers", "tgt_title": "绿湾包装工", "src_document": [{"title": "Založení.", "content": "Green Bay Packers byli založeni 11. srpna 1919 bývalými univerzitními fotbalovými rivaly Earlem „Curly“ Lambeauem a Georgem Whitneyem Calhounem. Lambeau získal peníze na dresy pro svůj tým od Indian Packing Company. Za 500 dolarů a nákup vybavení sponzor požadoval, aby se tým jmenoval podle něj. Od té", "section_level": 1}, {"title": "Významné sezóny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rekordních 13 titulů.", "content": "Packers získali 13 mistrovských titulů, nejvíc ze všech týmů NFL (další nejbližší je Chicago Bears s devíti). První tři získali po skončení", "section_level": 2}, {"title": "1929–1931: Lambeaův tým přichází.", "content": "Po těsném neúspěchu v roce 1927 získává Lambeaův tým první titul o dva roky později. Packers za celou sezónu neprohráli, ve třinácti zápasech pouze jednou remizovali a hned osmkrát nedovolili soupeři skórovat ani bod. Titul obhájili v letech", "section_level": 2}, {"title": "1935–1945: Éra Dona Hutsona.", "content": "Příchod Split enda Dona Hutsona z Alabamy v roce 1935 dal Lambeauovi a Packers do rukou nejobávanější ofenzivní zbraň v celé soutěži. Hutson se podílel na vzniku přihrávkových vzorů a také díky tomu se stal osmkrát nejlepším ligovým wide receiverem a Packers pomohl k", "section_level": 2}, {"title": "1946–1958: Plané roky.", "content": "Po Hutsonově odchodu nebyl Lambeau schopen zastavit strmý sestup Packers a po sezóně 1949 rezignoval. Gene Ronzani ani Lisle Blackbourn neobnovili bývalé", "section_level": 2}, {"title": "1959–1967: Lombardiho éra a slavné roky.", "content": "2. února 1959 najali Packers asistenta New York Giants Vince Lombardiho na pozici hlavního trenéra a generálního manažera, a tím nastartovali okamžitý obrat. Lombardi stvořil tým desetiletí, jenž během sedmi sezón získal 5× mistrovský titul včetně dvou Super Bowlů. Během této éry zazářili v ofenzívě hráči jako Bart Starr, Jim Taylor, Carroll Dale, Paul Hornung, Forrest Gregg a Jerry Kramer, a v defenzívě třeba Willie Davis, Henry Jordan, Willie Wood, Ray Nitschke, Dave Robinson nebo Herb Adderley.", "section_level": 2}, {"title": "1959.", "content": "V prvním utkání pod Lombardim 27. září 1959 Packers porazili Chicago Bears 9:6. Po dvou dalších vítězstvích následovalo pět porážek,", "section_level": 3}, {"title": "1960.", "content": "Příští sezónu Packers pod vedením Paula Hornunga získali titul v divizi NFL West a ve finále se střetli s Philadelphií Eagles. V závěru dramatického utkání Packers", "section_level": 3}, {"title": "1961.", "content": "Packers se znovu dostali až do NFL Championship game, kde se střetli s New York Giants, ale poprvé v historii na svém domácím", "section_level": 3}, {"title": "1962.", "content": "Výborné forma se přenesla i do ročníku 1962 a po deseti vítězstvích v řadě Packers ukončili základní část s bilancí 13-1. Díky konzistentním výkonům se Lombardiho Packers stali prominentním týmem", "section_level": 3}, {"title": "1965.", "content": "Po dvouleté přestávce se Packers znovu dostali až do finále NFL, když v boji o titul ve Western Conference zdolali Baltimore Colts. Toto utkání je známé kontroverzním momentem, kdy za", "section_level": 3}, {"title": "1966.", "content": "Pod vedením Nejužitečnějšího hráče sezóny, quarterbacka Barta Starra, Packers prošli základní částí s bilancí 12-2 a opět se dostali do Finále NFL, kterým ale tento ročník poprvé v historii nekončil. V závěru zápasu proti Dallas Cowboys za", "section_level": 3}, {"title": "1967.", "content": "Sezóna 1967 byla poslední pro Vince Lombardiho jako hlavního trenéra Packers. Ve finále konference se Green Bay znovu střetlo s Dallas Cowboys v zápase přezdívaném jako \"Ice Bowl\" kvůli brutálně chladnému počasí, které panovaly toho dne na stadionu Lambeau Field. Kromě extrémních klimatických podmínek vešel do historie také jako jeden z nejlepších zápasů americké fotbalu. 16 sekund před koncem quarterback sneak Barta Starra přinesl vítězství Packers 21:17 a zisk třetí konferenčního titulu v řadě – mety, kterou se nikdy jinému týmu nepodařila zdolat.", "section_level": 3}, {"title": "1968–1991.", "content": "V následujícím čtvrtstoletí po Lombardiho odchodu zažili Packers jen málo úspěchů. Během 24 sezon měli pětkrát aktivní bilanci, z toho jednou ve zkrácené sezóně 1982. V play-off se objevili dvakrát, zvítězili pouze v jediném utkání. Během této doby s u kormidla vystřídalo pět hlavních trenérů – Phil Bengtson, Dan Devine, Bart Starr, Forrest Gregg a Lindy Infante – z nichž dva (Starr a Gregg) byli bývalí hráči z Lombardiho éry a jeden (Bengtson) bývalý kouč. Každý z těchto mužů dovedl", "section_level": 2}, {"title": "1992–2007: Éra Bretta Favrea.", "content": "Špatná rozhodnutí Packers vyústila v příchod nového generálního manažera Rona Wolfa, který převzal plnou kontrolu nad fotbalovými operacemi v průběhu sezóny 1991. Před startem sezóny 1992 pak jako nového hlavního trenéra Wolf najal Mikea Holmgrena, bývalého ofenzivního koordinátora San Francisca 49ers.  Krátce poté Wolf získal quarterbacka Bretta Favrea z Atlanty Falcons za právo volby v prvním kole draftu. Favre nahradil zraněného Dona Majkowskiho a přivedl Packers k obratu v utkání s Cincinnati Bengals. Od té chvíle se stal startujícím hráčem a tuto pozici si udržel až do konce sezóny", "section_level": 2}, {"title": "1996 – Šampioni Super Bowlu XXXI.", "content": "V sezóně 1996 byla proměna Packers dokonána. Tým si v základní části připsal bilanci 13–3, nejlepší z celé ligy, a tím také výhodu domácího prostředí pro celé play-off. Mohl se také pyšnit nejlepším útokem, nejlepší obranou a nejlepším special teamem v čele s držitelem Heismanovy trofeje Desmondem Howardem.", "section_level": 3}, {"title": "1997.", "content": "Následující sezónu Packers zopakovali svou bilanci 13-3 a získali druhý titul v konferenci NFC v řadě.", "section_level": 3}, {"title": "1998–2006.", "content": "V sezóně 1998 si Packers připsali v základní části 11 vítězství a 5 porážek, a v prvním kole play-off se střetli se San Franciscem. Bylo to již čtvrté setkání těchto dvou týmů v play-off během čtyř let, a šesté celkově od sezóny 1995. Packers zvítězili ve všech předchozích zápasech a média spekulovala, že další porážka 49ers bude stát jejich hlavního trenéra Stevea Mariucciho místo. Na rozdíl od předchozích utkání toto mělo vyrovnaný průběh a vedení se přelévalo z jedné strany na druhou. V čase 4:19 před koncem základní hrací doby zakončil Brett Favre 89 yardů dlouhý drive touchdownovou přihrávkou na wide receivera Antonia Freemana. Za toho stavu by Packers postupovali, jenže quarterback 49ers Steve Young se nenechal", "section_level": 3}, {"title": "2007.", "content": "Po neúčasti v play-off 2006 Brett Favre oznámil, že se vrátí následující rok: sezóna 2007 nakonec byla jednou z nejúspěšnějších v jeho kariéře. Packers získali 10 z prvních 11 zápasů a základní část zakončili s bilancí 13-3, čímž dostali volno pro první kolo play-off. Pasový útok vedený Favrem a podporovaný skupinou velmi dobrých wide recieverů posunul Packers na druhé místo v konferenci NFC za Dallas Cowboys a třetí v rámci celé ligy. Running back Ryan Grant vyměněný z New York Giants za právo volby v 4. a 6. kole draftu naběhal v deseti zápasech 956 yardů a skóroval 8 touchdownů. V Divisional playoff round v husté sněhové vichřici porazili Packers Seahawks 42:20, když Grant získal přes 200 yardů a 3 touchdowny, zatímco Favre přihrál na další 3 touchdowny. 20. ledna 2008 se poprvé po deseti letech Packers utkali o konferenční titul v Green Bayi s New York Giants. Zápas prohráli v prodloužení 20:23 field gólem Lawrence Tynese. Toto byl poslední zápas Bretta Favrea v dresu Packers, přičemž jeho poslední akcí byla interception v prodloužení. Mezitím v prosinci 2007 podepsal Thompson pětileté prodloužení smlouvy a 5. února 2005 trenér McCarthy rovněž pětileté prodloužení.", "section_level": 3}, {"title": "2008 – současnost: Éra Aarona Rodgerse.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2008.", "content": "4. března 2008 Brett Favre dojatě oznámil konec kariéry. Během pěti měsíců si ale svoje rozhodnutí rozmyslel a 29. července žádá NFL o návrat. Favreho žádost schválil komisionář NFL Roger Goodell s účinností od 4. srpna 2008. O dva dny později byla oznámena jeho výměna do New York Jets za dodatečné", "section_level": 3}, {"title": "2009.", "content": "V březnu 2009 klub ujistil fanoušky, že Favreho číslo 4 bude z nabídky vyřazeno, ale ne během sezóny 2009. Favre nakonec přestoupil do týmu Minnesota Vikings, divizního rivala Packers, a jeho číslo nakonec nikdy nebylo vyřazeno. V dubnu 2009 si Packers v Draftu NFL v 1. kole vybrali defensive tackla B.J. Rajiho z Boston College, následně vyměnili tři práva volby (včetně toho za Bretta Favrea) za další volbu v prvním kole a zde si zvolili outside linebackera z University of Southern California Claye Matthewse III.  V průběhu sezóny 2009 došlo ke dvěma střetům mezi Packers a Vikings pod vedením Favrea, a oba zápasy byly ostře sledované. První", "section_level": 3}, {"title": "2010 – Šampioni Super Bowlu XLV.", "content": "Na začátku září oznámili Packers soupisku 53 hráčů, dalších 20 bylo propuštěno. Ztrátou bylo suspendování Johnna Jollyho, který porušil antidopingovou směrnici NFL, další rána přišla v 1. týdnu, kdy si koleno poranil RB Ryan Grant a sezóna pro něj skončila. Na konci ročníku měli Packers na marodce 16 borců včetně sedmi startujících hráčů. Základní část zakončili s bilancí 10-6, když si účast v play-off a divokou kartu vybojovali až v posledním utkání proti Chicagu Bears díky vítězství 10:3. V", "section_level": 3}, {"title": "2011.", "content": "Obhájci titulu vstoupili do nové sezóny fenomenálně a především díky výborné pasové hře si dlouho udržovali neporazitelnost. Jediné zaváhání nakonec přišlo v 15. týdnu proti Kansas City Chiefs, ale to již měli Packers první místo v", "section_level": 3}, {"title": "2012.", "content": "Po neslavném ukončení slibně rozjeté sezóny 2011 vstoupili Packers také do nové ho ročníku nejistě. Po porážce od Indianapolis Colts 27:30 měli dvě vítězství a tři porážky, jenže pak zvítězili v následujících 9 z 10 zápasů a díky bilanci 11-5 se probojovali do play-off ze třetího místa konference NFC. V posledním utkání základní části již jistí vítězové divize Packers prohráli s Vikings 34:37 a", "section_level": 3}, {"title": "2013.", "content": "Stejně jako v sezóně 2012 se Packers potýkali se špatnou hrou obrany a množstvím zranění, která ovšem tentokrát nepostihla klíčové hráče. V prvních sedmi zápasech Green Bay prohrálo pouze dvakrát, útok pod vedením Aarona Rodgerse táhl mužstvo a ani obrana si nevedla špatně. Jenže následovalo 5 utkání bez vítězství, ve kterých se karta úplně obrátila a začal boj o play-off. Po dvou těsných jednobodových vítězstvích nad Falcons a Cowboys mělo rozhodnout derby na hřišti Bears. Vyrovnaný zápas rozhodl 43 sekund před koncem Aarona Rodgers, který přihrál Randallu Cobbovi na 48 yardů dlouhý touchdown. V samém závěru se o Hail-Mary pass pokusil quarterback Bears Jay Cutler, ale přihrávku zachytil cornerback Sam Shields. V prvním kole play-off čekali Packers vysoce favorizovaní 49ers. Ale ani přes vyrovnaný průběh zápasu a solidní výkon obrany to na vítězství nestačilo, 3 sekundy před koncem kopl rozhodující field gól Phil Dawson a stanovil konečné skóre na 20:23 ve prospěch San Francisca.", "section_level": 3}, {"title": "Veřejně obchodovatelná společnost.", "content": "Packers jsou jedinou neziskovou společností vlastněnou komunitou fotbalových fanoušků, která řídí profesionální sportovní tým ve Spojených státech amerických. Obvykle je klub vlastněn jednou osobou, partnery nebo společností, tedy \"majitelem\". Absence dominantního vlastníka byla jedním z důvodů, proč Packers nikdy neodešli z Green Baye, podle sčítání z roku 2010 města s pouze 104 057 obyvatel. I když klub funguje jako nezisková organizace, technicky je ziskovou organizací, protože podle zákonů státu Wisconsin nemůže nezisková organizace vydávat akcie.  Pro srovnání, typické město hostící klub NFL má populaci čítající stovky tisíc nebo dokonce miliony obyvatel. Nicméně Packers mají dlouholetou a rozsáhlou základnu fanoušků pod celém Wisconsinu a části amerického středozápadu. Ve skutečnosti Packers celá desetiletí hráli čtyři zápasy za sezónu v Milwaukee (jeden přípravný, tři v základní části) na stadionech Wisconsin State Fair Park a Milwaukee County Stadium. Teprve od roku 1995 hrají pouze v Green Bayi, protože nástupce County Stadium, Miller Park, byl navržen pouze jako baseballový stadion místo víceúčelové arény.  Na základě původních \"Articles of Incorporation for the Green Bay Football Corporation\" (Stanov společnosti pro Green Bay Football Corporation) zavedených v roce 1923 v případě, že by licence Packers měla být prodána, by po zaplacení všech výdajů měla jakákoliv zbývající částka jít jako příspěvek \"Sullivan Post of the American Legion\" na vybudování vojenského památníku. Tato klauzule byla přijata proto, aby klub zůstal v Green Bayi a nikdy nemohl být finančně vykoupen ackionáři. V listopadu 1997 na výroční schůzi akcionáři odhlasovali změnu příjemce ze \"Sullivan-Wallen Post\" na \"Nadaci Green Bay Packers\", která finančně přispívá do mnoha charitativních organizací a institucí po celé Wisconsinu.  V roce 1950 Packers vydali sadu akcií, aby tak znovu získali peníze na podporu týmu. K dalšímu prodeji akcií došlo na konci roku 1997 a začátku roku 1998. Přibylo 105 989 nových akcionářů, jenž přinesli přes 24 milionů dolarů, které byly použity k vylepšení Lambeau Field. Za cenu 200 dolarů za akcii si fanoušci koupili 120 010 akcií během sedmnácti týdnů do 16. března 1998. Pátý prodej v historii klubu začal 6. prosince 2011 a běžel až do 29. února 2012. Během tohoto prodeje bylo prodáno 269 000 akcií při ceně 250 dolarů za akcii. Bylo prodáno také zhruba 2 000 akcií do Kanady, což byl první mezinárodní prodej v historii Packers. Veškerý výtěžek z prodeje zamířil k Lambeau Field: projekt za 143 milionů dolarů zahrnoval rozšíření přibližně o 6 700 míst, nové HD obrazovky, nový zvukový systém a dva nové vstupy pro diváky. Akcionáři mají hlasovací právo, ale výkupní akcií cena je minimální, dividendy žádné, akcie nemohou být znehodnoceny a vlastnictví akcií nepřináší žádné výhody směrem k permanentním vstupenkám. Nově zakoupené akcie mohou být věnovány jako dar, jenže jakmile je vlastnictví ustaveno, jsou převody technicky povolené pouze mezi nejbližšími rodinnými příslušníky. Žádný akcionář nemůže vlastnit více než 200 akcí, aby se tak nemohlo stát, že jednotlivec převezme kontrolu nad klubem. Pro řízení klubu je zvolena Správní rada společnosti, kterou volí akcionáři.  Klubem zvolený prezident reprezentuje Packers na setkání majitelů klubů NFL, pokud není určen nikdo jiný. Během svého trenérského působení Vince Lombardi reprezentoval klub na setkáních v roli generálního manažera, ale na srazech majitelů se této role ujal prezident Dominic Olejniczak.  Green Bay je jediným týmem v NFL s touto strukturou vedení; takovéto vlastnictví v přímém rozporu se stanovami soutěže, v nichž je stanoven limit 32 majitelů jednoho týmu a jeden z těchto vlastníků musí mít minimálně 30% podíl. Nicméně Packers vznikli ještě před ustanovením tohoto pravidla v 80. letech 19. století a jsou tedy z něj vyňati. Packers jsou tak jediným americkým profesionálním sportovním klubem, který vydává finanční bilanci za každý uplynulý rok.", "section_level": 2}, {"title": "Fanoušci.", "content": "Fanouškovská základna Packers je výjimečně oddaná, bez ohledu na výkony týmu je každé utkání na Lambeau Field od roku 1960 vyprodané, a také je jedna z největších, přestože mají zdaleka nejmenší lokální televizní trh. Každý rok se také řadí mezi nejpopulárnější týmy v NFL. Packers mají jednu z nejdelších čekacích listin na permanentní vstupenky v profesionálním sportu, okolo 86 tisíc lidí, což je více než kapacita stadionu. Průměrná čekací doba na permanentku je více než 30 let; ale protože se každý rok uvolní pouze 90 vstupenek, jméno přidané na listinu dnes by mohlo strávit na čekací", "section_level": 1}, {"title": "Přezdívka, logo, dresy.", "content": "Earl Lambeau, zakladatel klubu, získal peníze na nákup uniforem a vybavení od svého zaměstnavatele, Indian Packing Company. Bylo mu poskytnuto 500 dolarů, ale výměnou za to se klub musel jmenovat podle svého sponzora (stejná událost se stala i o rok později, kdy se Decatur Staleys přejmenovali na Chicago Bears). První novinové články přezdívali týmu \"the Indians\", ale v době okolo prvního zápasu se ujal název \"Packers\". V roce 1920 je Indian Packing Company pohlcena Acme Packing Company, ale ani tato společnost nepřestala financovat Lambeaův tým, který v první sezóně v NFL nosil na dresech nápis \"ACME PACKERS\".  Lambeau, který navštěvoval University of Notre Dame, převzal barvy místního fotbalového týmu Fighting Irish, námořnickou modrou a tmavě zlatou. Stejně postupoval i George Halas v případě Chicaga Bears a University of Illinois. V začátcích tak byli Packers přezdívání \"Bays\", \"Blues\" nebo \"Big Bay Blues\", a i když to nebyly oficiální přezdívky, Lambeau ve 20. letech uvažoval o \"Blues\" namísto \"Packers\".  V 50. letech změnili Packers své barvy na tmavě zelenou a zlatou. Námořnická modrá se stala až třetí barvou, používala se pouze po stranách dresů a krátce nato zmizela z oficiálních materiálů definitivně. Nové barevné schéma dalo Packers", "section_level": 1}, {"title": "Historie stadionu.", "content": "Po prvních sezónách na Bellevue Parku a Hagemeister Parku se Packers pro domácí zápasy na roky 1925 až 1956 přestěhovali na City Stadium v Green Bayi. Zde získali prvních šest titulů šampionů NFL. Jakmile však NFL pohrozila klubu přesunutím licence do Milwaukee pokud se podmínky na stadionu nezlepší, město odpovědělo vybudováním moderního zázemí pro Packers, které se slavnostně otevřelo v roce 1957. Nový stadion se stal prvním v NFL, který byl exkluzivně postaven pouze pro americký fotbal. Lambeau Field se původně jmenoval City Stadium, stejně jako jeho předchůdce, ale byl přejmenován v roce 1965 po smrti Earla Lambeaua.  Když se v roce 1957 Lambeau Field otevíral, měl kapacitu 32 150 diváků. Až do konce 90. let prošel několika přestavbami, které zvýšily kapacitu na 60 890 diváků. V roce 2003 byl kompletně rekonstruován,", "section_level": 1}, {"title": "Hráči.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Členové Síně slávy profesionálního fotbalu.", "content": "Packers mají v Síni slávy", "section_level": 2}, {"title": "Vyřazená čísla.", "content": "Za téměř sto let existence klubu Packers formálně vyřadili 6 čísel. Všichni tito hráči jsou", "section_level": 2}, {"title": "Draft.", "content": "Hráči draftovaní v", "section_level": 2}], "src_summary": "Green Bay Packers je profesionální klub amerického fotbalu, který sídlí ve městě Green Bay ve státě Wisconsin. V současné době je členem North Division (Severní divize) National Football Conference (NFC, Národní fotbalové konference) National Football League (NFL, Národní fotbalové ligy). Packers jsou třetím nejstarším týmem v NFL, byli založeni již v roce 1919. Také jsou jedinou neziskovou společností vlastněnou komunitou fotbalových fanoušků, která řídí profesionální sportovní tým ve Spojených státech amerických.", "tgt_summary": "绿湾包装工(英语:Green Bay Packers)是一支职业美式足球球队,位于威斯康辛州绿湾。他们现时为国家橄榄球联合会的北区进行比赛。", "id": 1377274}
{"src_title": "Glykogenfosforyláza", "tgt_title": "糖原磷酸化酶", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "Glykogenfosforyláza je ve skutečnosti dimer dvou identických podjednotek (tedy homodimer), každá o velikosti 97 kDa (Mr 97 000), 842 aminokyselin. Přesná struktura se liší v rámci jednotlivých tkání a u člověka jsou tedy známy tři izoformy, v játrech, svalech a mozku. Bez ohledu na izoformu však glykogenfosforyláza prochází zásadními strukturními změnami po fosforylaci svého serinu na pozici 14. Enzym s fosfátem na této pozici se označuje jako fosforyláza a a je to za normálních okolností plně aktivní enzym schopný rozkladu glykogenu. Enzym defosforylovaný se označuje jako fosforyláza b.  Na molekulu glykogenfosforylázy se však váže celá řada dalších molekul: pro katalytickou aktivitu je zásadní hlavně pyridoxal-5-fosfát (vitamín B), inhibují ji ATP, glukóza-6-fosfát a glukóza a aktivuje ji AMP.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanismus.", "content": "Glykogenfosfororyláza štěpí glukózové podjednotky od neredukujících konců glykogenové molekuly.", "section_level": 1}, {"title": "Regulace.", "content": "Glykogenfosforyláza je pod přísnou kontrolou celé řady mechanismů, které zpravidla ovlivňují přechod mezi fosforylázou b a fosforylázou a, případně přechod mezi R a T stavy enzymů. Přechod R/T způsobuje vazba různých alosterických regulátorů, uvedených výše - aktivátory navozují R stav, inhibitory T stav.  Přechod mezi fosforylázami „b“ a „a“, který je zpravidla za normálního stavu v buňkách důležitější, způsobuje fosforylace enzymu na pozici Ser14. Fosforylaci katalyzuje fosforyláza-kináza (kináza fosforylázy), zpětnou reakci katalyzuje fosfoproteinfosfatáza I. Existují však i vyšší úrovně regulace glykogenfosforylázy. Např. fosforyláza-kináza je aktivní pouze tehdy, je-li sama fosforylována. Tuto fosforylaci způsobuje cAMP-dependentní proteinkináza (tzv. proteinkináza A). Naopak fosfoproteinfosfatázu I inhibuje tzv. inhibitor fosfoproteinfosfatázy. Tento inhibitor je dále sám pod kontrolou dalších enzymů - aktivuje ho cAMP-dependentní proteinkináza, inhibuje ho fosfoproteinfosfatáza I. Je tedy zřejmé, že regulace aktivity glykogenfosforylázy je velmi komplexní. Navíc je známo, že je úzce provázána s glykogensyntázou, tedy enzymem s opačnou rolí (vytvářet glykogen) – zhruba platí, že je-li glykogenfosforyláza aktivována, glykogensyntáza zůstává „vypnutá“.  Na nejvyšší úrovni je glykogenfosforyláza regulována převážně hladinou cAMP, která následně spouští nebo nespouští proteinkinázu A. cAMP se zvyšuje díky aktivaci adenylátcyklázy, a to například působením hormonů glukagonu či adrenalinu. Při nízkých hladinách glukózy v krvi je možné tímto způsobem rozkládat jaterní glykogen a vzniklý glukóza-6-fosfát přeměňovat pomocí glukóza-6-fosfatázy na glukózu, který odchází do krve.", "section_level": 1}, {"title": "Onemocnění.", "content": "Nějakým způsobem nefunkční svalová glykogenfosforyláza může způsobovat McArdleovu chorobu, zatímco mutovaná jaterní fosforyláza má na svědomí Hersovu chorobu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Glykogenfosforyláza (někdy prostě „fosforyláza“) je enzym ze skupiny transferáz, který katalyzuje první krok rozkladu glykogenu. Název je odvozen od skutečnosti, že přenáší anorganickou fosfátovou skupinu na glukózové podjednotky glykogenu za vzniku glukóza-1-fosfátů. Tento enzym vyžaduje celou řadu pomocných kofaktorů a je dále pečlivě regulován, čímž se stává ústředním bodem metabolismu glykogenu (a vůbec sacharidů) v živočišné buňce.", "tgt_summary": "糖原磷酸化酶(英语:Glycogen phosphorylase;)是糖原分解代谢中的关键酶,催化糖原的磷酸解反应。", "id": 1819442}
{"src_title": "Filadelfský experiment", "tgt_title": "費城實驗", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "\"Poznámka: O průběhu údajného experimentu bylo napsáno mnoho článků, které jsou někdy vzájemně protichůdné. Následující přehled podává jejich klíčové a společné body.\"  Experiment měl být založen na principu jednotné teorie pole, jejímž cílem je jednotně popsat povahu sil, které zahrnují elektromagnetické záření a gravitaci.  Teorie měla být aplikována tak, aby silné elektromagnetické pole způsobilo ohnutí světelných paprsků kolem objektu. Tím by se objekt stal neviditelným.  Zkoušky měly být provedeny na Filadelfské námořní základně s plně vyzbrojeným torpédoborcem USS \"Eldridge\". Při testu 22. července 1943 s posádkou se prý podařilo dosáhnout téměř úplné neviditelnosti, někteří svědci toto zmizení popsali jako zahalení objektu „nazelenalou mlhou“.  Experiment byl údajně opakován 28. října 1943. Tentokrát se prý \"Eldridge\" nejen stal neviditelným, ale fyzicky zmizel z oblasti v záblesku modrého světla a teleportoval se do 320 km vzdáleného Norfolku ve Virginii. Zde byl prý pozorován námořníky z lodě SS \"Andrew Furuseth\", načež opět zmizel z jejich dohledu a pak se objevil zpět ve Filadelfii na původním místě. Podle odhadů loď cestovala zpět v čase asi 10 sekund. Přeživší Alfred Bielek potvrzuje, že se jim podařilo cestovat v čase.  Udává se, že někteří námořníci, kteří byli na lodi, si po pokusu stěžovali na nevolnost, v horších případech došlo k interakci mezi materiálem a osobami, kdy části jejich těl byly „zataveny“ do trupu lodě, a byli mrtví nebo zmizeli úplně.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Původ legendy lze vystopovat do roku 1955, kdy pisatel podepisující se jako „Carlos Allende“ nebo „Carl Allen“ zaslal několik dopisů ufologovi Morrisi Jessupovi (1900–1959). Allende tvrdil, že pozoroval zjevení a opětné zmizení torpédoborce, když sloužil na obchodní lodi SS \"Andrew Furuseth\". Nepředložil ale žádné důkazy pro svá další tvrzení, ve kterých spojoval experiment s jednotnou teorií pole a s údajným Einsteinovým řešením této teorie.", "section_level": 1}, {"title": "V kultuře.", "content": "Případem byly inspirovány americké filmy \"Tajemná záře nad Pacifikem\" (1980, režie Don Taylor), \"Experiment Philadelphia\" (1984, režie Stewart Raffill) a \"Experiment Philadelphia 2\" (1993, režie Stephen Cornwell) a Neviditelná loď (2012, režie Paul Ziller).", "section_level": 1}], "src_summary": "Filadelfský experiment (též Project Rainbow) je označení pro údajný vojenský experiment, který měl proběhnout na Filadelfské námořní základně ve Filadelfii v americké Pensylvánii v roce 1943. Podstatou experimentu mělo být „skrytí“ či „zneviditelnění“ torpédoborce USS \"Eldridge\" tak, aby nebyl zjistitelný nepřátelskými pozorovacími zařízeními.", "tgt_summary": "费城实验(英语:Philadelphia Experiment)是一项流传已久的传闻,宣称美国海军在1943年10月28日曾在宾夕法尼亚州费城一船坞举行秘密实验,使一艘护卫驱逐舰埃尔德里奇号护卫驱逐舰在观察者眼中隐形。该实验也叫费城计划,又称彩虹计划。所有参与计划的船员都否认曾有任何事件发生,除了一位目击者宣称目击了整个实验发生的经过。由于没有任何直接证据,且实验内容缺乏严谨的科学理论基础,费城实验传闻的真实性因而普遍受到质疑,并被认为是单纯的都市传说。", "id": 1027452}
{"src_title": "Koncentrační tábor Jasenovac", "tgt_title": "亚塞诺瓦茨集中营", "src_document": [{"title": "Struktura tábora.", "content": "Tábor byl vystavěn podle vzoru nacistických koncentračních táborů. Tábor tvořilo pět samostatných lágrů, včetně dětského koncentračního tábora Sisak.", "section_level": 1}, {"title": "Tábor I.", "content": "Byl založen v srpnu roku 1941 na podmáčeném území obehnaném vodním kanálem, jižně od řeky Veliki Strug. Byl v provozu pouze několik měsíců do podzimu 1941, než byl zničen záplavami. Počet obětí se odhaduje na 10 000.", "section_level": 2}, {"title": "Tábor II (Bročice).", "content": "Byl založen 2 km severně od Jasenovace u stejnojmenné vesnice jižně od řeky Veliki Strug. Fungoval krátce, jen do konce září 1941.", "section_level": 2}, {"title": "Tábor III (Ciglana).", "content": "Byl největší součástí této soustavy a nacházel se na statku Ozrena Bačiće, jehož rodina emigrovala roku 1941 z NDH, neboť byla pravoslavného vyznání. Nacházel se zde pracovní tábor s cihelnou (odtud jméno) a elektrárnou. V cihelně také zaživa upalovali vězně.  V tomto táboře bylo soustředěno nejvíce Židů a také komunisté. Zde se také nacházel dětský koncentrační tábor, v němž je za dobu jeho existence doloženo kolem 5000 obětí.  V blízkosti tábora bylo zřízeno pohřebiště Limani, kde na ploše 1175 m2 byly zřízeny masové hroby.  V táboře se nacházely tyto pracovní úseky a pracovní skupiny \"(radne grupe)\": I provaznictví, II pila, III cihelna, IV koželužna, V zednické práce, VI elektrocentrála. Pracovní tábor byl zpočátku obehnán ostnatým drátem a ze tří stran také vysokou zdí. Ze čtvrté strany tvořila hranici řeka Sava. V opevnění bylo deset strážních věží a zeď zajištěna ostnatým drátem pod vysokým napětím.  Součástí Tábora III byl i samostatný úsek, kde byli vězněni Romové. Byli využíváni na nejtěžší práce.  Tábor měl také vlastní krematorium.  Tábor III byl v provozu od poloviny září 1941 do 23 dubna 1945.  V listopadu 1944 byl bombardován spojeneckými letouny.", "section_level": 2}, {"title": "Tábor IV (Jasenovac IV nebo také Kožara).", "content": "Byl založen roku 1942 jako menší pracovní tábor. Převážně zde pracovali Židé. Ustašovci se je však postupně snažili likvidovat, neboť se řídili podle nepsaného pravidla „Ani jeden Žid z tábora nesmí zůstat živ, protože Židé by byli jedněmi z nejvíce nelítostných svědků proti ustašovcům“.", "section_level": 2}, {"title": "Tábor V Ciganski.", "content": "Nacházel se ve vesnici Uštice mezi řekami Sávou a Unou, byli zde nejčastěji soustředěni Romové. V rámci rasistického přístupu k těmto vězňům bylo raženo heslo \"Cigani se privodi konstruktivnom radu\" (Cikáni budou přinuceni ke smysluplné práci).  Tento tábor byl v provozu od roku 1942 do května 1945. Na konci války byli někteří vězni zabiti a někteří byli deportováni do Německa. Na kraji vesnice Uštice se nalézá statek Srba Ostoje Krnjajića, který byl znám jako „dům kvílení“ – byli zde týráni a zabíjeni vězni. Jsou zde odkrývány doposud neznámé masové hroby obětí. Doposud je evidováno 21 masových hrobů (stav 2016).", "section_level": 2}, {"title": "Tábor VI.", "content": "Nacházel se ve vesnici Mlaka na řece Sávě 10 km od Jasenovce u Staré Gradišky. Obsahoval i ženský pracovní tábor ve vesnicích Mlaka i Jablanac, které byly čistě srbské. Na srbských statcích byly zřízeny táborové hospodářské provozy. Počet obětí se odhaduje na 45 000. V těchto srbských vesnicích bylo před válkou asi 150 srbských domů. Pravoslavný kostel ve vesnici byl ustašovskými vojsky zbořen. Roku 1967 zde byl odhalen památník obětem, jehož autorem je Petar Vovk.", "section_level": 2}, {"title": "Tábor VII.", "content": "Nacházel se ve Staré Gradišce na břehu Sávy ve staré tvrzi z dob Rakouska-Uherska, přebudované na vězení. Byl rozdělen na mužskou, ženskou a dětskou část. Tímto táborem prošli mnozí vězni umístění později do samotného tábora Jasenovac či určení na pochod smrti. Likvidaci tábora začali sami ustašovci koncem roku 1944, trvala do 23. dubna 1945. Blízko tohoto tábora bylo zřízeno velké táborové pohřebiště s asi 6000 hroby. Některé oběti byly hozeny do řeky Sávy.", "section_level": 2}, {"title": "Tábor VIII.", "content": "Nacházel se ve vesnici Donja Gradina na bosenské straně řeky Sávy u ústí Uny na prostoru asi 125 hektarů. V blízkém lese bylo zřízeno místo pro likvidaci vězňů. Nejčastějšími oběťmi zde byli Srbové. Byly zde také zřízeny masové hroby. Na pohřebišti jich bylo identifikováno celkem 105. Na devíti pohřebištích se zde nalézá 105 masových hrobů na celkové ploše 10 130 m2.  Podle očitých svědků se popravy děly chladnými zbraněmi, aby nebylo slyšet střelbu. O život zde přišlo až 200 lidí denně. V roce 1945 ustašovci přeorali toto území traktory, aby nebylo možno identifikovat místa masových hrobů.", "section_level": 2}, {"title": "Oběti.", "content": "Počet obětí a jejich rozložení dle etnických skupin se u různých autorů liší. Většinu jich tvoří etničtí Srbové, Židé, antifašističtí Chorvaté nebo disidenti a Romové. Podle odhadů Muzea holocaustu ve Washingtonu zavraždili ustašovci v táboře 77 a 99 tisíc osob. Podrobné statistiky uvádí Památník Jasenovac (vycházející z evidence obětí správy koncentračního tábora) a Ivo a Slavko Goldsteinovi.  Podle památníku Jasenovac v táboře zahynulo 83 145 osob, z toho 47 627 Srbů, 16 173 Romů, 16 173 Židů, 4 255 Chorvatů, 1 128 Bosňáků, 266 Slovinců, 114 Čechů, 106 Slováků, 64 Ukrajinců, 44 Černohorců, 27 Maďarů, 19 Italů, 18 Rusů, 10 Rusínů, 10 Němců, 9 Poláků, 1 Albánec, 1 Rakušan, 1 Gruzínec, 1 Rumun a 166 osob neznámé národnosti.  Ivo a Slavko Goldsteinovi uvádí, že v táboře zemřelo 82 073 osob, z toho 46 740 Srbů, 16 131 Romů, 2 999 Židů, 4 208 Chorvatů (většinou komunistů), 1116 Muslimů (Bosňáků, kteří byli podle dokumentace Památníku Jasenovac vězněni zejména z politických důvodů), 263 Slovinců a 616 osob ostatních a neznámých národností.  Mezi oběťmi bylo také mnoho občanů pravoslavného vyznání, ať již z řad Srbů nebo Chorvatů (ti byli většinou nuceni, aby přestoupili na katolickou víru). Byli mezi nimi také homosexuálové a svobodní zednáři.", "section_level": 1}, {"title": "Srbové, Chorvati a Slovinci.", "content": "Mezi srbskými vězni bylo mnoho pravoslavných kněží. Pravoslavné obyvatelstvo bylo nezřídka překřtíváno. Po bitvě na Kozaře v létě 1942 byla většina Srbů zavražděna. Vztah k Srbům v NDH byl dán otázkou národnostní i náboženskou, kdy v NDH hrála roli katolická církev i ve jménu národních chorvatských zájmů, a to také v propagandě a postoji proti převážně pravoslavným Srbům jakožto údajným utlačovatelům chorvatského národa v období Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Mezi vězněnými Chorvaty byli představitelé inteligence a také příslušníci (ilegální) komunistické strany. V ideologii NDH byli Chorvaté pokládán za součást árijské rasy a jako státotvorný národ.  Mezi vězni byli také Slovinci. Byla plánována jejich asimilace s chorvatským obyvatelstvem. Mezi Slovinci bylo také 349 kněží. Ti byli umístěni ve farnostech a klášterech ve Slavonské Požeze, Đakovu a Zagorje.", "section_level": 2}, {"title": "Židé a Muslimové.", "content": "Židé byli mezi prvními, kteří byli internování v táboře Jasenovac. Byli umístěni zejména v pracovních táborech. Na záchraně Židů v NDH se podílel záhřebský arcibiskup, blahoslavený Alojzije Stepinac. Na Heinrichu Himmlerovi vymohl, aby do koncentračních táborů nebyli posíláni Židé ze smíšených manželství.  Muslimové z řad vězňů byli většinou komunisté nebo účastníci bosenského odboje proti NDH. (Muslimové-Bosňáci byli totiž podle rasových zákonů NDH vnímáni dokonce jako nejčistší složka chorvatského národa.)", "section_level": 2}, {"title": "Romové a političtí vězni.", "content": "Od června 1941 do 20. dubna 1942 byla organizována na území NDH systematická deportace Romů. Žádný z romských vězňů nepřežil. Podle některých zdrojů nebyli romští vězni ani evidováni, ale přímo po deportaci rovnou zabíjeni.  Mezi „politické“ vězně patřili členové ilegální komunistické strany, členové Chorvatské agrární strany (Hrvatska seljačka stranka) a také zednáři.", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí z důvodu nemocí.", "content": "V letech 1942–43 zemřel větší počet vězňů na tyfus. Za jeden měsíc je evidováno asi 1800 obětí tyfu.  Vězni umírali i v táborové nemocnici v Sisaku.", "section_level": 2}, {"title": "Konec existence tábora a pokusy o útěk.", "content": "Ke konci existence tábora vybrali dozorci staré a nemocné vězně a zabili je. Mrtvá těla pak naházeli do řeky Sávy. Dne 21. dubna 1945 začala ustašovská vojska tábor likvidovat a vězni museli nastoupit na svého druhu pochod smrti. Pro tento pochod se vžil název \"Křížová cesta (Križni put)\". Sama ustašovská armáda šla stejným směrem (také před postupujícími partyzánskými jednotkami) až k pohraničnímu městu Bleiburg, kde svedla poslední bitvu v rámci 2. světové války v Chorvatsku. Tato bitva, i když poslední a s účastí již jen zbytků ustašovského vojska, z nichž zde někteří padli, stala se nástrojem propagandy chorvatských nacionalistů v 90. letech.  O den později, 22. dubna, asi 600 vězňů podniklo pokus o útěk. Úhrnem 84 z nich útěk přežilo. Ve stejný den došlo k útěku 147 vězňů z tábora IV Kožara.  Dne 2. května těsně před příchodem Jugoslávské lidové armády prchající ustašovská vojska tábor zapálila.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečný vývoj.", "content": "Ihned po válce začalo vyšetřování, to však tehdy nebylo dokončeno. Dinko Šakić uprchl, okolnosti jeho úniku jsou však nejasné. Po zániku NDH a vzniku Federativní republiky Jugoslávie fungoval tábor dále pod správou Jugoslávské lidové armády (JNA). Byli zde například vězni německé národnosti. Dne 2. května byly některé budovy samotného jasenovského tábora úmyslně zapáleny. Od června 1945 na (částečné) likvidaci tábora pracovali němečtí vězni. V letech 1945–1947 zde byli (v období nejsilnějšího stalinistického režimu ve FNRJ) soustředěni nepohodlní občané kvůli své náboženské, politické či jiné názorové orientaci. V tomto období je (podle různých zdrojů) evidováno od 5000 do 8000 vězňů.  Roku 1963 byl založen Památník obětem. 4. července 1966 byla odhalena socha „Květ v Jasenovci“ (\"Cvijet u Jasenovcu\") sochaře Bogdana Bogdanoviće. 4. července 1968 bylo založeno Pamětní muzeum. Po chorvatské válce za nezávislost zde byla otevřena roku 1999 stálá expozice o historii památníku.", "section_level": 1}, {"title": "Místo v propagandě.", "content": "Už v období NDH byla natáčena propagandistická videa ukazující \"prospěšnost pro hospodářský život NDH\".  Historie koncentračního tábora Jasenovac se stala v 90. letech nástrojem propagandy nacionalistických skupin v Chorvatsku, nezřídka se odvolávajících na období NDH. Tato propaganda byla a je namířena zejména proti Srbům.  Už koncem 80. let se stal prostředkem protichorvatské a protikatolické propagandy v Srbsku, při které autoři záměrně zveličovali počty obětí.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Rajko Doleček často uvádí statistiky a historii Jasenovce ze srbských pozic.", "section_level": 1}, {"title": "Politické postoje ke koncentračnímu táboru Jasenovac.", "content": "Při vzpomínkové akci 17. dubna 2011 chorvatský prezident Ivo Josipović prohlásil, že „\"Zločin, jaký se stal v jasenovském táboře, se nikdy nesmí opakovat\"“.  Objevila se dokonce srovnání se srbským napadením města Vukovar během bojů na Balkáně v 90. letech.  Dne 4. 2. 2016 chorvatský parlament jednal o odškodnění obětí zločinů v Jasenovci i na Bleiburgu.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti je na místě tábora zřízeno Pamětní muzeum. Vstup je zdarma. Mezi jednotlivými lokalitami památníku vozí turisty původní vlak.  Na památku obětí je v Jasenovci umístěna skulptura Květ v Jasenovci \"(Cvijet u Jasenovcu)\", jehož autorem je akademický sochař prof. Bogdan Bogdanović.  Dalším památníkem je Reliéf obětem fašismu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Koncentrační tábor Jasenovac (v chorvatském originále \"\") byl jedním z největších koncentračních táborů na území Evropy během druhé světové války. Nacházel se na území Nezávislého chorvatského státu na území obcí Jasenovac a Stara Gradiška (nedaleko současných chorvatsko-bosenských hranic) a k jeho zřízení došlo v srpnu 1941. Tábor nebyl spravován jednotkami nacistického Německa a podléhal přímo správě chorvatského fašistického hnutí Ustašovců. Správcem tábora byl po celou dobu jeho existence Vjekoslav Luburić a jeho pobočníkem Dinko Šakić. Tábor osvobodily v dubnu 1945 partyzánské jednotky Josipa Broze Tita.", "tgt_summary": "亚塞诺瓦茨集中营(、、、),二战时间在克罗地亚独立国建立的灭绝营,位于亚塞诺瓦茨附近。该集中营是唯一一个非纳粹德国运营的灭绝营。1941年,乌斯塔沙建立亚塞诺瓦茨集中营。1945年4月,亚塞诺瓦茨集中营关闭。该集中营的主要屠杀对象是塞尔维亚人、犹太人、吉卜赛人。", "id": 2926258}
{"src_title": "Julian Huxley", "tgt_title": "朱利安·赫胥黎", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Pocházel z vlivné rodiny Huxleyů (byl vnukem Thomase Henryho Huxleyho, starším bratrem Aldouse Huxleyho a nevlastním bratrem Andrewa Huxleyho). Jeho prastrýcem z matčiny strany byl básník Matthew Arnold.  Narodil se 22. června 1887 v Londýně v domě své tety v době, kdy se jeho otec účastnil oslav 50. výročí usazení na trůn královny Viktorie. Mládí strávil v Surreyi, kde se začal zajímat o přírodu.  Ve svých třinácti letech nastoupil na Eton College, kde se dále zajímal o vědu. Začal se zajímat o ornitologii. V roce 1905 získal stipendium v zoologii na Balliol College v Oxfordu.  Na Oxfordské univerzitě se začal zajímat o embryologii a prvoky. V roce 1908 zemřela jeho matka na rakovinu. V roce 1909 promoval a červenec toho roku strávil na mezinárodním shromáždění ke stému výročí Darwinova narození (a zároveň padesátému výročí publikování \"O původu druhů\").", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Získal roční stipendium do Naples Marine Biological Station, kde se začal při studiu pláštěnců a ježovek zajímat o vývojovou biologii. V roce 1910 byl zaměstnán v Oddělení zoologie a srovnávací anatomie na Oxfordské univerzitě a začal zkoumat namlouvací návyky vodních ptáků (např. vodouše rudonohého nebo potápek). Jeho kniha o potápkách roháčích z roku 1914 se stala klíčovou publikací v oboru etologie ptáků.  V roce 1912 byl požádán, aby založil nové biologické oddělení na nově vzniklém Riceově institutu (dnešní Riceova univerzita) v Houstonu. V září roku 1912 se vydal do USA, kde navštívil několik univerzit. V laboratoři Thomase Morgana (Kolumbijská univerzita) požádal Hermanna Mullera, aby se k němu připojil. Ten nabídku přijal, rychle dokončil své Ph.D. a od roku 1915 na Riceově univerzitě učil biologii.  Před tím, než začal působit na Riceově institutu, strávil Huxley rok v Německu, kde se na svou novou práci připravoval. V roce 1913 se psychicky zhroutil poté, co se rozešel se svou přítelkyní Kathleene Fordhamovou, a zotavoval se v sanatoriu. Další rok se mu deprese vrátily a se svým bratrem Trevenenem skončil ve stejném sanatoriu. Jeho bratr se později oběsil. Deprese postihovaly více lidí z rodiny Huxleyů.  V září roku 1916 se vrátil z Texasu do Anglie a přidal se k Intelligence Corps. Po válce začal pracovat v oddělení zoologie na Oxfordské univerzitě.  V roce 1919 si vzal Juliette Baillot. Brzy po svatbě utrpěl další nervové zhroucení. Ze zápisků jeho ženy se zdá, že měl bipolární afektivní poruchu.  V roce 1925 se stal profesorem zoologie na King's College London, ale v roce 1927 na své místo rezignoval a začal s H. G. Wellsem a jeho synem G. P. Wellsem pracovat na knize \"The Science of Life\". Nějakou dobu si ještě držel místo na King's College jako čestný profesor. Mezi lety 1927–31 byl profesorem fyziologie na Royal Institution.  V roce 1929, po dokončení \"The Science of Life\", se vydal do východní Afriky. Zjistil, že příroda v národním parku Serengeti je téměř nepoškozená, protože přítomnost mouchy tse-tse zabraňovala lidem zabydlet se tam. Jeho žena popisuje, že během této cesty se Julian zamiloval do osmnáctileté Američanky a poté se snažil doma zavést principy otevřeného manželství. Pár se rozdělil a Julian odcestoval do USA, kde se snažil najít zaměstnání. V roce 1931 se ale vrátil zpět do Anglie.  Na začátku 30. let hodně cestoval a angažoval se ve vědě i politice. Navštívil Keňu a další východoafrické státy, kde pozoroval zakládání národních parků na několika málo místech, které zůstaly kvůli malárii neobydlené.  V roce 1935 se stal sekretářem Londýnské zoologické společnosti a dalších sedm let strávil převážně spravováním společnosti a jejích zoologických zahrad (např. Londýnské zoologické zahrady). Měl několik na tu dobu neobvyklých návrhů – například se snažil o to, aby byla zahrada přívětivější pro děti.  V roce 1941 byl pozván, aby dělal sérii přednášek po Spojených státech. Poté, co USA vstoupily do války, bylo pro něj těžké dostat se zpět do Spojeného království a tak tam pobyl déle, než plánoval. Rada Zoologické společnosti této příležitosti využila k tomu, aby mu dala výpověď.  V roce 1943 se stal členem britské komise, která měla hledat vhodná místa v Commonwealthu v západní Africe pro založení univerzit. Tam onemocněl hepatitidou. Poté se ještě nervově zhroutil a rok mu trvalo, než se zotavil. V té době mu bylo 55 let.  Podílel se na vzniku UNESCO a v roce 1946 se stal jejím prvním ředitelem. Původně měl na této pozici setrvat šest let, ale nakonec se doba zkrátila na dva roky. Jeho krátká působnost byla obecně pokládána za úspěšnou. Sepsal 60 stránkovou publikaci o účelu a filosofii UNESCO, která byla později vytištěna jako oficiální dokument.  Spolu s Victorem Stolanem, Peterem Scottem, Maxem Nicholsonem a Guyem Mountfortem založil Světový fond na ochranu přírody.  Kromě mezinárodních a humanistických zájmů zkoumal evoluci a všechny její aspekty, jako etologii, embryologii, genetiku, antropologii a také cytologii. Byl silným zastáncem evoluce a hlavně díky jeho podílu na moderní evoluční syntéze v roce 1956 získal Darwinovu medaili Královské společnosti a v roce 1958 Darwinovu–Wallaceovu medaili.  Byl přítelem a učitelem biologů a nositelů Nobelovy ceny Konrada Lorenze a Nikolaase Tinbergena.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní témata.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Evoluce.", "content": "Na počátku 20. století byl jedním z mála biologů, kteří považovali přirozený výběr za hlavní hnací motor evoluce a kteří věřili, že evoluce probíhá po malých krocích a ne po saltacích (skocích). Tyto názory jsou dnes standardní.  Byl jedním z hlavních tvůrců moderní evoluční syntézy, která proběhla někdy při druhé světové válce. Napsal knihu \"Evolution: The Modern Synthesis\".  Zavedl pojmy „nová syntéza“ a „klad“.", "section_level": 2}, {"title": "Sekulární humanismus.", "content": "Byl sekulárním humanistou, protože věřil, že lidstvo je zodpovědné za svou vlastní budoucnost a to v minulosti evolučně vedlo ke vzniku citu pro etiku.", "section_level": 2}, {"title": "Eugenika a rasa.", "content": "Věřil, že eugenika je důležitá pro odstranění nechtěných variant z lidského genofondu, ale alespoň po druhé světové válce považoval lidskou rasu za pro biologii zbytečný pojem.  Stejně jako mnoho intelektuálů v jeho době věřil, že nejnižší sociální třídy jsou geneticky podřadné. Následující text napsal v roce 1941: „Nejnižší vrstvy se rozmnožují moc rychle. Proto se jim nesmí dopřávat lehkého přístupu k pomoci nebo nemocniční léčbě (...) dlouhá nezaměstnanost by měla být důvodem ke sterilizaci.“  C. Duvall o něm napsal: „Jeho pohled zapadal do spektra názorů přijatelného mezi anglickou intelektuální elitou. Spolu s magazínem \"Nature\" sdílel nadšení pro kontrolu porodnosti a,dobrovolnou’ sterilizaci.“  Jako odpověď k nastupování evropského fašismu v 30. letech spolu s etnologem A. C. Haddonem napsal knihu \"We Europeans\".  V roce 1957 zavedl pojem „transhumanismus“ pro označení hnutí, které podporuje použití vědy a technologií ke zlepšení lidských vlastností.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sir Julian Sorell Huxley FRS (22. června 1887 – 14. února 1975) byl anglický evoluční biolog, humanista a internacionalista. Byl obhájcem přirozeného výběru a vedoucí postavou moderní evoluční syntézy. Byl sekretářem Londýnské zoologické společnosti (1935–1942), prvním ředitelem UNESCO a zakladatelem Světového fondu na ochranu přírody.", "tgt_summary": "朱利安·索雷尔·赫胥黎爵士,FRS(Sir Julian Sorell Huxley,1887年-6月22日-1975年-2月14日),英国生物学家、作家、人道主义者。 他曾担任伦敦动物学会书记(1935年至1942年),第一届联合国教育科学文化组织总干事(1946年至1948年),亦是世界自然基金会创始成员之一。作为生物学家,他提倡自然选择,亦是现代综合理论中在20世纪中叶的一位重要人物。", "id": 1898413}
{"src_title": "Sociální kontrola", "tgt_title": "社会控制", "src_document": [{"title": "Vývoj sociální kontroly.", "content": "V tradičních společnostech žil člověk na vesnicích celý život před očima ostatních důvěrně známých lidí. Průmyslová revoluce, která na jednu stranu přináší svobodu a autonomii, však znamená i ztrátu sociální kontroly. Urbanizací vytváří prostor s velmi nízkou sociální kontrolou, a tím pádem i ohniska sociální patologie hrozící vznikem anomie. V moderní společnosti je proto velmi důležité, aby sociální kontrola byla zvnitřněna (internalizována). Člověk se má z vlastní vůle ztotožnit s požadavky, které na něj společnost klade, a přijmout její hodnoty za své. To se děje během procesu socializace. Bez sociální kontroly nemůže existovat žádná lidská skupina. Každá lidská skupina nehledě na to, jak malá je, musí vyvinout kontrolní mechanismy, pokud má fungovat a nemá se rozpadnout. Bez určité míry sociální kontroly by se lidé jen obtížně domlouvali na společných hodnotách a jen stěží by byli schopni se zapojovat do nejrůznějších forem koordinovaného úsilí.", "section_level": 1}, {"title": "Formy sociální kontroly.", "content": "Existují různé formy sociální kontroly. Pohybují se na škále od přímé a zjevné formy, která probíhá jako násilné donucení, až po nepřímou nebo skrytou formu, která je označována jako manipulace a jedinec si jí není vědom. Zatímco pro společnost tradiční bylo násilné donucení typické a také samotný proces socializace byl podložen nekompromisní mocí hlavy rodiny a širokými, hluboko do soukromí zasahujícími pravomocemi církevních či světských autorit, dnes se k násilí sahá teprve, když jiné mechanismy selžou. Typickým příkladem dnešní sociální kontroly je tedy taková, která na nás působí skrze reklamy, masmédia, nebo demagogickou propagandu politiků. Moderní člověk by měl být schopen rozpoznat manipulativní prvky sociální kontroly do té míry, aby oproti nim nebyl podobně bezbranný, jako byli bezbranní vůči utlačivým formám sociální kontroly lidé žijící ve společnosti tradiční.  Princip sociální kontroly funguje i v primárních skupinách, jako je například rodina. Rodiče formují své děti k poslušnosti pomocí posměšků, pomluv a výhružek. Dítě se následně přizpůsobuje chování, které je od nich vyžadováno ne kvůli strachu před trestem, ale aby se mu nikdo nevysmál.  Nejzazším a zároveň i nejstarším prostředkem sociální kontroly je fyzické násilí, jakožto prapůvodní základ veškerých politických řádů. Mezi dětmi stále funguje jako hlavní prostředek, ale vyskytuje se i v moderních demokratických státech, kde funguje jako poslední argument a sahá se k němu s větší opatrností a rozvahou než jinde. Bez policie či jiných ozbrojených sil se ale neobejde žádný stát. Toto krajní řešení nebývá používáno často, předchází mu velká řada výstrah nebo opatření, ale když tyto prostředky selžou, nezbývá nic jiného než se k násilí uchýlit. V tomto případě se jedná o politicko-právní formu kontroly.  Další formou je kontrola ekonomická. Jelikož je fyzické násilí v moderní společnosti využíváno jako nejzazší možnost, když veškeré ostatní možnosti selžou, podmínky pro jeho reálné legální využití v běžném životě se výrazně zužují a může být použito jen ve výjimečných případech. Pro většinu lidí se tak stávají důležitější ostatní kontrolní mechanismy, které na ně mají také přímý dopad, ale mohou a jsou používány mnohem více a velmi často i efektivněji. Právě ty, které zasahují a postihují ekonomickou situaci jednotlivce, nebo i celou skupinu lidí, bývají nejúčinnější. Navíc je tyto prostředky umožněno využívat širšímu spektru lidí. Rozhodně není protizákonné projevit svůj osobní názor, a pokud řeknete do očí svému nadřízenému, co si o něm myslíte, nebudete za to právně postižitelní, nicméně většina lidí si rozmyslí říci mu do očí o svých osobních antipatiích, když ví, že by tím mohla přijít o svou současnou pozici ve firmě nebo dokonce, že by přišla o zaměstnání úplně. Proto můžeme považovat situace na pracovištích za ekonomickou sociální kontrolu, jelikož nadřízení skrze možné postihy vůči podřízeným udržují svou autoritu a tím potlačují projevy nespokojenosti či rozpadu skupiny již od možného počátku.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie.", "content": "První prací, která se věnovala přímo tématu sociální kontroly, byla kniha amerického sociologa E. Rosse Social Control, která vyšla v roce 1890. Velký význam pro studium sociální kontroly měly práce etnografů analyzující, jakými způsoby udržovaly rovnováhu tzv. primitivní společnosti. Na druhé straně hrály velkou roli při výzkumu sociální kontroly negativní zkušenosti s absencí sociální kontroly u přistěhovalců ve velkých amerických městech. Ve 20. a 30. letech 20. století se problémem sociální kontroly zabývaly studie chicagské školy. Známým teoretikem sociální kontroly je R. E. Park, vůdčí osobnost chicagské školy. Ten dělí mechanismy sociální kontroly do tří kategorií:  1) Elementární systémy tabu zakazující konání určitých činností či naopak obřady a rituály, které jsou pro členy skupiny závazné. V obou těchto případech je respektování pravidel posíleno strachem ze ztráty společenské prestiže.  2) Veřejné mínění dohlížející nad dodržováním ustavených zvyků a obyčejů a svým schválením či naopak odsouzením vytváří mocný neformální tlak na členy skupiny. Součástí tohoto mínění jsou pomluvy, které odstrašují ty, kteří by se mu chtěli protivit.  3) Instance náboženství, politiky, či práva, jejichž posláním je předepisovat žádané způsoby jednání a uvalovat sankce za jejich nerespektování. V moderní společnosti přistupuje k těmto prostředkům systematické dohlížení státu, stejně jako konformismus šířený prostředky masové komunikace.  Teorie sociální kontroly se dále pojí se jmény Jackson Toby, Walter Reckless, Travis Hirschi nebo Michael Gottfredson. Podle Travise Hirschiho dochází k delikventnímu chování tehdy, když je jedincovo připoutání ke společnosti oslabené nebo přerušené. Nejdůležitějšími čtyřmi faktory, kterými jsou podle něj jedinci ke společnosti připoutáni, jsou podle něj připoutání k ostatním, vazba na společnost, začlenění do ní a víra. Deviant je podle něj člověk, kterému chybí pocit sepětí s ostatními. F. Ivan Nye zase ve svých pracích klade velký důraz na rodinu. Podle něj není konformita člověku dána, nýbrž mu musí být vštěpována rodiči a zajišťována sociální kontrolou. Ta podle něj může být vnitřní, přímá a nepřímá. Nejlepší zárukou dodržování hodnot je podle něj kontrola vnitřní, která je dána internalizací hodnot. Takový způsob je nejefektivnější a zároveň také nejlevnější. Na přímé kontrole se podílejí zejména rodiče, učitelé a další institucionální složky. Jedná se o vnější dohled ve smyslu prevence i sankcí ve vztahu ke konformnímu jednání. Část takových sankcí může mít neformální povahu, ale existují i instituce pro vynucování konformního jednání prostřednictvím sankcí formálních. Podle Nyeho jsou přímé kontrole ve větší míře vystavovány zejména dívky, a proto se u nich méně často vyskytuje deviantní chování. Nepřímá kontrola je podle něj taková, která se realizuje skrze citové vazby jedince k jeho blízkým, o jejichž lásku usiluje. Ve snaze udržet tyto vazby jedinec preferuje konformní chování. Dalšími pracemi na toto téma jsou například studie Harriet Wilsonové. Ta zkoumala deprivované rodiny v Birminghamu. Nalézá silné spojení mezi „laxním“ způsobem výchovy a přítomností dalších sociálních handicapů. Laxní metody výchovy podle ní mohou být důsledkem stresů z nezaměstnanosti, různých chorob členů rodiny a z podmínek permanentní chudoby. Tuto situaci podle ní nelze změnit ani výchovnými ani sankčními opatřeními.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sociální kontrola patří mezi mechanismy procesu socializace, které určují, co je v jednání mezi lidmi správné a žádoucí a naopak, které jednání je deviantní a je třeba jej postihovat sankcemi. Tím směřuje k odstranění nežádoucích jevů ze společnosti. Sociální kontrola je tedy regulativní mechanismus společnosti, jehož metody se proměňují, avšak vždy slouží k udržení společenského řádu.", "tgt_summary": "社会控制,社会学术语,意指通过社会机制或是政治过程来规范个人及团体行为,这个过程被称为社会控制。社会、国家、或特定的社会群体可以利用社会控制来凝聚共识,以及巩固统治的力量。", "id": 132485}
{"src_title": "Eurovision Song Contest 2011", "tgt_title": "2011年歐洲歌唱大賽", "src_document": [{"title": "Místo konání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výběr místa konání.", "content": "Do tendru na výběr se přihlásilo 23 měst. Osm z nich v tomto úmyslu pokračovalo – Berlín, Hamburk, Hanover, Gelsenkirchen, Düsseldorf, Kolín nad Rýnem, Frankfurt nad Mohanem a Mnichov. 21. srpna bylo oznámeno, že se do soutěže ve skutečnosti přihlásila 4 města – Berlin, Hamburg, Hannover, a Düsseldorf. Města plánovala konání události v následujících prostorách:  To, že se v roce 2011 bude soutěžit v Düsseldorfské Esprit Areně bylo oznámeno německým vysílatelem NDR 12. října 2010. Tento ročník Eurovize byl prvním, který se konal v Německu od jeho znovusjednocení. Západní Německo hostilo soutěž v letech 1957 a 1983. Německo je zároveň prvním členem \"Velké pětky\" (Big Five), který hostí soutěž od jejího založení v roce 2000.", "section_level": 2}, {"title": "Formát.", "content": "Čtyři země, které jsou součástí \"Velké čtverky\" automaticky postupují do finále a zároveň s nimi i stát, který v posledním ročníku vyhrál. V tomto ročníku Eurovize však bylo Německo jak vítězem posledního ročníku Eurovize, tak i členem \"Velké čtverky\". Na meetingu EBU v Bělohradu bylo rozhodnuto, že stávající pravidla zůstanou zachována, a do finále postoupí místo 25 účastníků jen 24. 31. prosince 2010 však bylo oznámeno, že se tohoto ročníku Eurovize zúčastní i Itálie, která se stala oficiálním členem nově vzniklé \"Velké pětky\", a počet účastníků ve finále tak byl rozšířen zpět na 25.", "section_level": 1}, {"title": "Moderátoři.", "content": "NDR oznámila jména moderátorů 16. prosince 2010 – Anke Engelke, Judith Rakers, a Stefan Raab. Bylo to tak potřetí, kdy soutěž moderovali 3 lidé (také se tak stalo v letech 1999 a 2010.", "section_level": 2}, {"title": "Účastníci.", "content": "31. prosince 2010 potvrdila EBU, že bude v tomto ročníku soutěže soutěžit 43 zemí. V roce 2011 se do soutěže vrátilo Rakousko, které naposledy soutěžilo v roce 2007, Itálie (naposledy 1997), San Marino (pouze v roce 2008) a Maďarsko (naposledy 2009). 4. prosince se přihlásila Černá Hora, ta však svou přihlášku 23. prosince stáhla. (2 dny před uzávěrkou přihlášek)  Slovensko se původně soutěže zúčastnit nechtělo kvůli financím, rozhodlo se však uspořádat referendum na svých internetových stránkách. Pro účast zde hlasovalo 87.5%, STV se však rozhodlo zúčastnit se až v příštím kole. Slovensko však zapomnělo svou přihlášku stáhnout. V lednu STV oznámila, že ze soutěže vystupuje kvůli finančním potížím a organizačním změnám v televizi. Protože však bylo zapsané na listu účastníků, STV v soutěži zůstalo kvůli potenciálním vysokým sankcím.  Na meetingu v Bělohradu 28. srpna 2010 rozhodla EBU, že si musí každá země vybrat svou píseň do 14. března 2011.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Finále.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Hlasování ve finále.", "content": "Hlasy ve finále byly odkryty v tomto pořadí:", "section_level": 3}, {"title": "Body.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "12 bodů.", "content": "Níže je uveden přehled udělení maximálního počtu bodů ve finále (12 bodů):", "section_level": 3}, {"title": "Znovuvystupující umělci.", "content": "Stefan Raab, který reprezentoval Německo v roce 2000 se vrátil jako moderátor celé akce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Eurovision Song Contest 2011 byl 56. ročník Eurovision Song Contest, který vyhrála Ázerbájdžánská píseň \"Running Scared\" od dua Eldar & Nigar. Soutěž se konala v Esprit Aréně v německém Düsseldorfu, neboť Německo vyhrálo předchozí ročník soutěže. Dvě semifinálová kola se konala 10. a 12. května, zatímco finále se uskutečnilo 14. května 2011.", "tgt_summary": "2011年欧洲歌唱大赛(英语:Eurovision Song Contest 2011)是欧洲歌唱大赛的第56届比赛。莱娜·迈尔-兰德鲁特代表德国在2010年大赛中以歌曲\"Satellite\"胜出,为该国取得主办权后,再次出赛以争取卫冕。本届赛事是继两德统一后,德国首次以统一国家身份获得举办权;在此之前,西德于1957年和1983年两度举办。", "id": 949672}
{"src_title": "Snohomish County", "tgt_title": "史諾霍米須郡", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Podle amerického cenzusového úřadu má okres celkovou rozlohu 5 689 km2, z čehož 5 411 km2 je pevnina a 278 km2 (4,9%) je voda. Nejvyšším bodem okresu je Glacier Peak, který roste do výše 3 213 metrů nad mořem.  Okres hraničí na západě s Pugetovým zálivem, kromě oblasti Stanwoodu, kde ho od Caamañova ostrova (okres Island) odděluje Davisův průliv. Na východě ho od ostatních okresů oddělují hřebeny Severních Kaskád. Od severu k jihu okres měří téměř 58 kilometrů.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silnice.", "content": "V okrese Snohomish se nachází pět hlavních silnic, které jej spojují s ostatními okresy a dalšími oblastmi. Jsou zde čtyři silnice, které jej protínají svisle a to jsou Interstate 5, Interstate 405, Washington State Route 9 a Washington State Route 99. Jedna silnice, U.S. Route 2 protíná okres vodorovně.", "section_level": 2}, {"title": "Autobusy a vlaky.", "content": "Místa okresu Snohomish jsou propojena mnoha zastávkami tří systémů hromadné autobusové dopravy, kam patří Community Transit, Everett Transit a Sound Transit. Okresem také probíhají tři vlakové linky. Amtrak Cascades staví ve Stanwoodu, Everettu a v Edmonds, Empire Builder zastavuje v Everettu a Edmonds, stejně jako příměstský vlak Sounder, který navíc staví také v Mukilteu.  Community Transit provozuje metrobusovou linku pod názvem Swift, která spojuje Everett Station s Aurora Village v Shorelinu po silnici Washington State Route 99. Společnost Sound Transit navíc plánuje rozšíření své sítě Link Light Rail do Lynnwoodu a později do Everett Station, trasa by měla nést jméno North Link.", "section_level": 2}, {"title": "Letiště a trajekty.", "content": "Okres Snohomish má jedno oficiální a několik městských letišť. Také je spojeno s ostrovy Pugetova zálivu trajekty sítě Washington State Ferries.  Oficiálním letištěm je Paineovo letiště, jinak také známo pod názvem Snohomish County Airport a mezi menší letiště patří Harveyho letiště ve Snohomish a Arlingtonské městské letiště v Arlingtonu. Další letiště jsou ještě v Darringtonu, Lake Stevens, Granite Falls a Martha Lake, které ale bylo v roce 2000 zavřeno.  Síť trajektů Washington State Ferries spojuje okres vodní cestou s jinými okresy. Jednou linkou je loď mezi Edmondsem a Kingstonem, která je částí Washington State Route 104. Druhou linkou je pak trajekt mezi Mukilteem a Clintonem, kterou využívá Washington State Route 525.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2000 žilo v okrese 606 024 obyvatel a hustota osídlení byla 112 obyvatel na km2. 86 % obyvatel byli běloši, 6 % bylo utvořeno Asiaty a 2 % obyvatel černochy nebo Afroameričany. 5 % populace byli Hispánci nebo Latino.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání.", "content": "Okres patří mezi největší okresy ve Spojených státech, které nemají vlastní čtyřletou bakalářskou vysokou školu.", "section_level": 1}, {"title": "Města.", "content": "Seřazena od největšího k nejmenšímu dle populace:", "section_level": 1}], "src_summary": "Okres Snohomish County se nachází v americkém státě Washington a nese své jméno po indiánském kmeni Snohomišů. Od roku 2000 stoupla jeho populace z 606 024 obyvatel na 713 335 rezidentů v roce 2010, což z něj dělá jeden z nejvíce rostoucích okresů ve státě a třetí největší po okresech King a Pierce. Sídlem i největším městem okresu je Everett. Okres byl vytvořen v roce 1861 odtržením od okresu Island.", "tgt_summary": "斯诺霍米什县(英语:Snohomish County)是美国华盛顿州普吉特湾东岸的一个县。面积5,689平方公里。根据美国2000年人口普查,共有人口606,024人。是华盛顿州第三大郡,仅次于第一的金县 (King County), 和第二的皮尔斯县 (Pierce County).县治是埃弗里特 (Everett), 也是郡内第一大城。", "id": 1124771}
{"src_title": "Jamie Hyneman", "tgt_title": "杰米·海纳曼", "src_document": [{"title": "Dětství a začátek kariéry.", "content": "Narodil se ve státě Michigan, ale vyrůstal v Columbusu ve státě Indiana. Popsat jeho dětství či dospívání je velmi těžké, protože on sám o této etapě svého života nemluví. Prohlásil jen: „Byl jsem vždycky problematický kluk, plně si to uvědomuji. Odešel jsem z domova, když mi bylo teprve čtrnáct a stopem jsem pak jezdil po celé zemi.“  Dokázal se postavit na vlastní nohy a získal titul v ruském jazyce z Indiana University. Stal se velmi mnohostranným člověkem. Byl potápěč, expert na přežití v divočině (poušti), kapitán lodi, lingvista, majitel zverimexu, strojník a kuchař.", "section_level": 1}, {"title": "Efektní kariéra s efekty.", "content": "Začal pracovat pro několik firem se speciálními efekty. Během tohoto působení se mu povedlo podílet na více než 800 reklamních spotech pro různé zaměření (automobily, sportovní boty, elektronika...).  Mezi všemi těmito úspěchy přispíval do vývoje a výzkumu ve velké řadě oblastí. Stal se držitelem několika skvělých patentů a získal mnoho ocenění. Jde i dlouhotrvajícího člena Spolku filmových herců.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Oženil se s Eileen Walsh, učitelkou na Encinal High School. Jsou spolu od roku 1989. Seznámili se, když Jamie vlastnil plachetnici a byl potápěčem v Panenských ostrovech. Eileen Jamieho identifikuje jako „...silně skeptického ateistu...“", "section_level": 1}, {"title": "Mythbusters.", "content": "Před osmnácti lety koupil dílnu M5 Industries, kde se začal natáčet populární pořad Mythbusters. Jamie zde vystupuje ve dvojici s Adamem Savagem.  Jamie má v tomto pořadu typický vzhled a to je tmavý baret, bílou košili s dlouhým rukávem, občas sluneční brýle a mroží knír. Diváci si ho s nikým nemohou zaměnit a to ani podle hlasu, protože Jamie má velmi klidný a hluboký hlas. Ovšem ten moc v tomto pořadu nevyužívá. Je spíše klidný, uvažující a velmi bystrý. Ale když už něco pronese stojí to za to. Jeho hlášky jsou vždy vtipné a trefné.", "section_level": 1}], "src_summary": "James Franklin Hyneman (* 25. září 1956, Marshall, Michigan, USA) je americký expert na speciální filmové efekty, nejvíce známý z pořadu \"MythBusters\" (česky:\"Bořiči mýtů\") na kanálu Discovery.", "tgt_summary": "詹姆斯·富兰克林·“杰米”·海纳曼(英语:James Franklin \"Jamie\" Hyneman,1956年-9月25日)是美国的一名特效专家,印第安纳大学语言学学士,专长是俄语。以其主持的电视节目《流言终结者》著称。他也是制作《流言终结者》节目的特效公司M5实业公司的创始人。他也出现在《超暴力激斗》(Robot Wars)节目中,节目里他的机器人布兰多(Blendo)破坏力巨大,一度给其他晋级比赛的机器人造成了很大的威胁,大出风头。", "id": 1384682}
{"src_title": "Stan Lee", "tgt_title": "史丹·李", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Narodil se 28. prosince 1922 jako Stanley Martin Lieber (až ve 40. letech si nechal změnit jméno na Stan Lee) na Manhattanu v New Yorku do emigrantské rodiny rumunských Židů Celie Solomonové a Jacka Liebera. Ačkoliv vyrůstal v židovské rodině, nikdy se nevyjádřil, zda je či není věřícím. Jeho rodina byla zasažena velkou hospodářskou krizí, i proto se museli přestěhovat do Washington Heights. V roce 1931 se mu narodil sourozenec, bratr Larry Lieber. Kvůli špatné finanční situaci se Lieberovi znovu přestěhovali, tentokrát do Bronxu. Stanley Lieber v dětství obdivoval filmy s Errolem Flynnem. V mládí studoval na DeWitt Clinton High School v Bronxu. Už od mládí se zajímal o psaní a snil o napsání románu, ovšem jako mladý pracoval pouze v různých příležitostných zaměstnáních, např. v centru výzkumu tuberkulózy, kde psal nekrology a lékařské zprávy. Vystudoval roku 1939 a přidal se k WPA Federal Theatre Project, který byl vytvořen na podporu divadel.", "section_level": 2}, {"title": "Počátky kariéry (Timely Comics).", "content": "V roce 1939 díky svému strýci Robbie Solomonovi získal pozici asistenta v Timely Comics, divizi vydavatelství Timely, které vlastnil Martin Goodman, manžel Stanleyho Liebera sestřenice. Brzy byl tedy oficiálně najat redaktorem Joe Simonem. V květnu 1941 dostal příležitost poprvé pracovat na komiksu. V čísle \"Captain America Comics No. 3\" vyplňoval textové bubliny. Právě tehdy začal používat pseudonym Stan Lee, který brzy proměnil ve své oficiální jméno. Téhož roku pomáhal vytvořit svou první vlastní postavu jménem Destroyer (Keen Marlow). Poté i postavy Jack Frost a Father Time. V roce 1941 také kvůli neshodám s Goodmanem odešli Simon a Kirby od Timely Comics, devatenáctiletý Lee tím byl dosazen do funkce redaktora.  Roku 1942 vstoupil do armády Spojených států amerických a sloužil u Signal corps, kde vytvářel tréninkové manuály, propagační materiály a slogany. Jeho služba skončila roku 1945. V prosinci 1947 se oženil s Joan Clayton Boocock. Rok po svatbě se přestěhovali na Long Island a v roce 1952 si koupili dům ve městě Hewlett Harbor, kde bydleli až do roku 1980. V roce 1950 se jim narodila dcera Joan Celia, v roce 1953 poté Jan, která však brzy po porodu zemřela. V 50. letech psal různě žánrové komiksy pro společnost Atlas Comics.", "section_level": 2}, {"title": "Revoluce komiksu (Marvel Comics).", "content": "Na konci 50. let redaktor DC Comics Julius Schwartz oživil pojetí superhrdinského komiksu, který v 50. letech zažil hluboký propad zájmu. DC také v té době vytvořila první moderní superhrdinský tým Justice League of America (\"Liga spravedlnosti\" nebo také \"Liga spravedlivých\"). V reakci na tento počin Goodman najal Stana Lee, aby mu vytvořil také takový supertým. V té době chtěl Lee komiksový svět opustit, proto se nechal svou ženou přesvědčit, aby více experimentoval s postavami, jelikož již neměl co ztratit. Lee tedy předělal charakter postav. Do té doby byli superhrdinové tvořeni především pro děti, proto měli bezchybný charakter. Lee jim přidal více lidskosti a nedokonalosti. Superhrdinové tím získali špatné návyky, melancholii a celkově naturalistického ducha. V 60. letech tak vytvořil řadu dnes proslulých superhrdinů. Jako první vytvořil supertým Fantastic Four, který zaznamenal obrovský úspěch a Lee tím získal volnou ruku. Poté vytvořil superhrdiny, jakými jsou Spider-Man, X-Men, Iron Man, Avengers, Hulk, Thor, Daredevil či Doctor Strange. Všechny pak propletl v jedinečném fiktivním vesmíru Marvel. Příběhy byly vydávány pro starší mladistvé i dospělé. Lee také propracoval moderní vztah mezi autorem a fanoušky. V této době tedy psal většinu Marvel titulů, fungoval i jako redaktor a psal svůj sloupek Stan's Soapbox. Často se podepisoval i svým mottem „Excelsior!“.  V 70. letech pomáhal zmodernizovat zkostnatělý Comics Code Authority, který cenzuroval komiksy. Tehdy byl ministerstvem zdravotnictví a školství pověřen, aby do komiksu začlenil výstrahu pro užívání drog (publikovat o drogách bylo původně CCA zakázáno). Lee tak učinil v roce 1971 v \"The Amazing Spider-Man #96–98\". CCA zakázala komiks vydat, a to i přes jasný protidrogový kontext, ale Lee s podporou Goodmana komiks vydal, po skvělém prodeji čísel, byla CCA donucena k modernizaci svých zásad. Lee v 70. letech také využil komiksy k sociální kritice společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější kariéra.", "content": "Později Lee zvolňoval svou práci na komiksech a stal se vysoce postavenou osobou u Marvel Comics, a také jejich mediální tváří. Roku 1981 odcestoval do Kalifornie, kde měl za úkol vytvořit filmovou divizi pro Marvel. Posléze se do Kalifornie přestěhoval a jako filmový producent založil svou tradici v cameo rolích ve filmech, které produkoval. V roce 1998 také pracoval na vytvoření internetového produkčního a marketingového centra Stan Lee Media. Jeho spolupracovník Peter Paul však manipuloval s akciemi a byl obžalován. Roku 2001 byl pro Stan Lee Media vyhlášen bankrot. Roku 2001 také založil POW Entertainment pro tvorbu seriálů a TV filmů. Tam například vytvořil animovaný seriál Stripperella pro stanici Spike TV.  Během prvních let 21. století poprvé spolupracoval s DC Comics, kde vytvořil sérii \"Just Imagine...\". Roku 2007 se dočkal své vlastní akční figurky, a to od výrobce Marvel Legends. Po roce 2008 spoluvytvořil i několik mang. V roce 2010 založil nadaci \"Stan Lee Foundation\", prostřednictvím které pomáhá podporovat literaturu, vzdělávání a umění. Roku 2011 napsal muzikál \"The Yin and Yang Battle of Tao\". Od roku 2012 byl také aktivní na internetu v YouTube kanálu \"Stan Lee's World of Heroes\".  Po roce 2000 také obnovil svou zálibu, že se téměř vždy objeví v cameo roli ve filmech vytvořených podle jeho komiksů se superhrdiny. Neuvěřitelný Hulk (člen bezpečnostní hlídky v biochemickém institutu, kde pracuje Bruce Banner), X-Men (muž u stánku na pláži), (muž, který zalévá ve chvíli, kdy malá Jean Grey předvádí své schopnosti), Fantastická čtyřka: Silver Surfer (sám za sebe jako host na svatbě Susan Storm a Reeda Richardse), Iron Man (film) (jako Hugh Hefner: host na večírku, kam se dostaví Tony Stark poté, co slyšel v televizi, že už je pár týdnů zavřený doma a prý trpí posttraumatickým syndromem), Spider-Man 2 (muž uhýbající troskám od Spidermana a Doc Oca), Thor (muž za volantem auta, snažící se vytáhnout Thorovo kladivo), (generál). Ve filmu Avengers (film) se mihl jako muž v televizní anketě, kdy se ho ptali na superhrdiny v New Yorku. Ve filmu The Amazing Spider-Man si ve škole pouští do sluchátek hudbu, zatímco za ním bojuje Spider-Man s Lizardem. V pokračování The Amazing Spider-Man 2 si jistě (podle fotek z natáčení) střihne opět nějakou miniroličku. Ve filmu Iron Man 3 se objeví v roli porotce na soutěži krásy Miss a dává 10 bodů. V seriálu Hrdinové v první řadě v šestnáctém díle s názvem \"Něco nečekaného\" si zahrál řidiče autobusu, když Hiro opouští Anda. Zahrál si (sám sebe) i v jedné epizodě seriálu Teorie velkého třesku s názvem \"Kauza Excelsior\". Dr. Sheldon Cooper od něho dostal soudní zákaz styku. V cameo roli se objevil i v seriálu Simpsonovi. Ve filmu si zahrál malou roličku pacienta na psychiatrické klinice, kde „přednáší“ dr. Erik Selvig. Také si zahrál ve filmu Strážci Galaxie (Rocket ho zde nazval úchylem, co mluví s mladou ženou, když si Rocket hledá cíle a Groot pije z kašny). Dále si zahrál camea ve filmech Ant-Man, X-Men: Apokalypsa, a Deadpool (film). Nakonec ve filmu Doctor Strange hrál cestujícího v autobuse, do kterého narazil Stephen.  Zemřel 12. listopadu 2018 ve věku 95 let na následky dlouhodobých zdravotních problémů.  Jeho oblíbenými spisovateli byli Stephen King, Karel May, H. G. Wells, Mark Twain, Arthur Conan Doyle, William Shakespeare, Charles Dickens a Harlan Ellison.", "section_level": 2}], "src_summary": "Stan Lee (28. prosince 1922 New York – 12. listopadu 2018 Los Angeles), rodným jménem Stanley Martin Lieber, byl americký komiksový scenárista, redaktor, herec, producent, vydavatel, televizní osobnost, prezident a předseda společnosti Marvel Comics.", "tgt_summary": "斯坦·李(英语:Stan Lee,1922年-12月28日-2018年-11月12日),本名斯坦利·马丁·利伯(英语:Stanley Martin Lieber),犹太裔美国漫画编辑、演员、制作人、出版人、电视名人,前漫威漫画负责人兼董事长。", "id": 1724855}
{"src_title": "Loudoun County", "tgt_title": "勞登縣 (維吉尼亞州)", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Dnešní Loudoun byl součást většího území, rozkládajícím se mezi řekami Potomac a Rappahannock, darovaného anglickým králem Karlem II. sedmi šlechticům v roce 1649. Mezi lety 1653 až 1730 vznikly na jeho místě vznikly okresy Westmoreland, Stafford a Prince William, v roce 1742 pak na zbytku půdy vznikl okres Fairfax, jehož západní část byla vydělena roku 1757 a pojmenována Loudoun po Johnu Campbellovi, 4. Earlu z Loudounu, veliteli všech britských ozbrojených sil v Severní Americe a v letech 1756 až 1759 i guvernérovi Virginie. Osídlování Loudounské oblasti začalo v období let 1725–1730 příchozími z Pensylvánie, New Jersey a Marylandu. Ve stejné době se do kraje stěhovali i kolonisté anglického šlechtického původu z východní Virginie, kteří zde zakládali tabákové plantáže. Ve 20. letech 18. století se skupiny kvakerů, Němců, Irů a Skotských Irů usídlovali v Catoctin Mountains a založili osady Waterford, Goose Creek (nyní Lincoln), Harmony (dnešní Hamilton) a Union (později přejmenovaný na Unison). Po porážce Britů u Fort Duquesne roku 1755 přišli uprchlíci z údolí Shenandoah a zabydleli se v západním Loudounu. Během britsko-americké války sloužil okres Loudoun jako útočiště pro prezidenta Jamese Madisona a cenné archiválie, například Deklaraci nezávislosti a jiné. V občanské válce na území okresu utkali vojska Konfederace a Unie v bitvě u Ball’s Bluff, která skončila konfederačním vítězstvím. Další zvrat nastal vybudováním Dullesova mezinárodního letiště v 60. letech 20. století. Poklidný okres s dlouhodobým počtem 20 000 obyvatel a zemědělský rázem se začal dynamicky rozvíjet. Od té doby se počet obyvatel okresu zečtyřnásobil.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Plocha okresu je 1350 km2, z toho 0,24 % je voda. Okres se nachází v severní Virginii, severní a severovýchodní hranici tvoří řeka Potomac, na jihozápadě do okresu zasahuje Catoctin Mountains. Na severu sousedí s Marylandem, na severozápadě se Západní Virginií a na západě, jihu a východě s dalšími virginskými okresy.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Při oficiálním odhadu v letech 2005-2009 měl okres 277 465 obyvatel bydlících v 100 433 domácnostech a hustotu osídlení 206 ob./km. Obyvatel do 5 let věku bylo 9,5 %, 22,3 % ve věku 5-19, 62,3 % ve věku 20-64 let a 5,9 % mělo 65 let a víc. Průměrný věk byl 34,2 let. Rozdělení podle ras bylo: 73,2 % běloši, 7,8 % černoši, 12,2 % Asiaté, 3,9 % jiná rasa, 2,7 % dvě a více ras, Indiáni a Inuité 0,1 %, Havajané a tichomořští ostrované také 1 % a Hispánci bez ohledu na rasu 10,1 %. Okres Loudoun měl nejvyšší medián příjmu domácnosti v celých USA (107 207 dolarů), druhý je sousední okres Fairfax.", "section_level": 1}], "src_summary": "Loudoun County je správní jednotkou v severní části amerického státu Virginie. V roce 2010 v něm žilo 312 311 lidí; výrazný nárůst od roku 2000. Okresní město je Leesburg.", "tgt_summary": "劳登县(Loudoun County, Virginia)是美国维吉尼亚州北部的一个县,北隔波托马克河与马里兰州相望。面积2,350平方公里。根据美国2000年人口普查,共有人口169,599人,2005年人口为268,817人。县治利斯堡。", "id": 2191560}
{"src_title": "Gréta Arnová", "tgt_title": "雅恩·姬達", "src_document": [{"title": "Soukromý život.", "content": "Narodila se v Budapešti. Má dvojí občanství, maďarské a německé. Spolkovou republiku Německo reprezentovala v letech 1997 až 2008, kdy se rozhodla pro start v maďarském týmu během Fed Cupu 2008 po boku Ágnes Szávayové. Od 1. ledna 2008 tak hraje za Maďarsko.", "section_level": 1}, {"title": "Tenisová kariéra.", "content": "V roce 1994 vyhrála juniorské mistrovství Německa do šestnácti let a o tři roky později se stala mistryní Evropy ve čtyřhře. První událost okruhu WTA vyhrála z pozice kvalifikantky a 176. hráčky žebříčku, když na turnaji kategorie Tier IV Estoril Open 2007 porazila ve finále mladou Bělorusku Viktorii Azarenkovou po setech 2–6, 6–1, 7–6 (3), přestože za stavu 4–5 v rozhodující sadě odvrátila dva měčboly. Ke květnu 2011 na grandslamech nehrála ženskou čtyřhru.", "section_level": 1}, {"title": "2010.", "content": "Prvních dvou grandslamů Australian Open a French Open se nezúčastnila. V květnu se jako kvalifikantka prosadila do semifinále Polsat Warsaw Open, v němž prohrála s Ťie Čengovou.  Na nejslavnějším turnaji světa ve Wimbledonu poprvé postoupila ve třiceti jedna letech na grandslamu do třetího kola, když v úvodním kole přešla přes světovou 34. tenistku světa Katerynu Bondarenkovou a ve druhém kole pak bývalou hráčku první desítky Alicii Molikovou. Její účast zastavila finalistka z roku 2007 Marion Bartoliová. Na US Open pak v prvním kole skončila na raketě světové trojky a obhájkyně titulu Kim Clijstersové, které podlehla 6–0, 7–5.  Následně se z kvalifikace probojovala do hlavní soutěže tokijské události Toray Pan Pacific Open 2010, když v kvalifikaci porazila Jung-žan Čanovou po setech 3–6, 6–3, 7–5 a Elenu Baltachovou 6–0, 6–7(5), 6–3. V hlavní soutěži vyhrála 1. kolo nad spolukvalifikantkou Laurou Robsonovou a ve druhém skončila prohrou se světovou jedničkou Carolinou Wozniackou 6–4, 6–3.", "section_level": 2}, {"title": "2011.", "content": "Prvním turnajem sezóny se stal ASB Classic, na němž v úvodu hladce porazila Zuzanu Ondráškovou 6–1, 6–0. Poté přešla přes Sofii Arvidssonovou 4–6, 7–5, 7–5, když odvrátila pět mečbolů. Následně zaznamenala dosud nejcennější výhru nad nejvýše nasazenou a bývalou první hráčkou světa Marií Šarapovou 6–2, 7–5. Semifinále proti Julii Görgesové zvládla ve dvou sadách 7–6(3), 6–3 a druhý titul v kariéře si připsala finálovým vítězstvím 6–3, 6–3 nad obhájkyní titulu Yaninou Wickmayerovou. Na Australian Open nestačila v prvním kole na dvacátou šestou nasazenou Maríu José Martínezovou Sánchezovou, stejně tak na French Open vypadla v úvodu s devátou nasazenou Petrou Kvitovou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Gréta Arnová (* 13. dubna 1979, Budapešť) je maďarská profesionální tenistka, která na okruh WTA vstoupila v roce 1997. Ke květnu 2011 na něm vyhrála 2 turnaje ve dvouhře, zvítězila také na čtyřech událostech série ITF v singlu a čtyřech v deblu. Nejvýše postavená byla na žebříčku WTA ve dvouhře na 40. místě (16. květen 2011) a ve čtyřhře na 175. místě (4. prosinec 2000). Trenérem byl k roku 2011 Ital Gianluca Palombini.", "tgt_summary": "雅恩·姬达(Arn Gréta,1979年-4月13日)是匈牙利女子网球选手之一,她曾代表过德国参加赛事。", "id": 1546480}
{"src_title": "Jedle sibiřská", "tgt_title": "西伯利亚冷杉", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Stálezelený, jehličnatý, rychle rostoucí (více než 30 cm za rok, více než 4,5 m za 10 let) strom, dorůstající 35 m a dožívající se vzácně kolem 200 let (časté poškození dřeva houbovými chorobami snižuje dosažený maximální věk tohoto stromu). Kmen dosahuje průměru 0,5-1 m. Koruna je kuželovitá. Borka je šedozelená a hladká s pryskyřičnými puchýři. Letorosty jsou šedožlutozelené (u \"Abies × sibirico-nephrolepis\" do hněda), pryskyřičnaté a mírně chlupaté (\"Abies sibirica\" poddruh \"semenovii\" má letorosty drsné a rýhované). Pupeny jsou nazelenalé, malé, kulovité a pryskyřičnaté. Jehlice jsou 3-4 cm dlouhé (v horní části koruny 1-1,5 cm), 1-1,5 mm široké (\"Abies × sibirico-nephrolepis\" má jehlice kratší; \"Abies sibirica\" poddruh \"semenovii\" navíc s pryskyřičnými okrajovými kanálky); seshora světle zelené, vespod se dvěma šedobílými průduchovými (stomatárními) proužky; jehlice směřují vzhůru (na spodních stranách větví vodorovné), jsou měkké, se zaoblenou či vroubkovanou špičkou, intenzivně vonící. Samičí šištice (šišky) jsou 5-9 cm dlouhé a 2-3 cm široké (\"Abies × sibirico-nephrolepis\" má šišky větší), válcovité, zpočátku namodralé později (tmavě) hnědé (u \"Abies sibirica\" poddruh \"semenovii\" žlutohnědé), semenné šupiny jsou na okrajích zubaté, podpůrné šupiny jsou skryté (u \"Abies sibirica\" poddruh \"semenovii\" jsou podpůrné šupiny širší). Semena jsou 7 mm dlouhá, s 7-13 mm dlouhým křídlem. Děložních lístků (\"Cotyledon\") je 3-4. Strom kvete v květnu. Semena dozrávají říjen-listopad.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuznost.", "content": "Strom se vyskytuje ve dvou poddruzích (subspeciích):  a jednom přirozeně vzniklém kříženci:", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Domovinou stromu je: stát Kyrgyzstán.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Horský strom, rostoucí v nadmořských výškách 1300–2800 m v sibiřské Tajze. Mrazuvzdorný pod −45,6 °C, jeden z nejmrazuvzdornějších stromů na světě. Klima pevninské a studené. Velmi citlivá na znečištění ovzduší. pH půdy, ve které se jedli sibiřské daří, se pohybuje kolem 5 (půda mírně kyselá), preferuje půdy vlhké, ale současně dobře odvodňované. Půdy obvykle naplaveninového původu, podzolové, na horách též vápenaté, bez permafrostu. Nenáročný na půdu a světlo. Strom tvoří monokulturní porosty, častěji ovšem roste ve smíšených lesích s: smrkem sibiřským \"Picea obovata\", modřínem dahurským \"Larix gmelinii\", popelivkou sibiřskou \"Ligularia sibirica\", borovicí sibiřskou \"Pinus sibirica\", břízou bělokorou \"Betula pendula\", topolem osikou \"Populus tremula\", jeřábem ptačím \"Sorbus aucuparia\", kalinou obecnou \"Viburnum opulus\", lípou malolistou \"Tilia cordata\", jilmem horským \"Ulmus glabra\" a javorem mléč \"Acer platanoides\".", "section_level": 1}, {"title": "Choroby a nepřátelé.", "content": "Jedle sibiřská je náchylná k houbovým chorobám.", "section_level": 1}, {"title": "Využití člověkem.", "content": "Dřevo je využíváno ve stavebnictví. Ve střední a východní Evropě pěstován jako okrasný strom.", "section_level": 1}, {"title": "Využití v tradiční medicíně.", "content": "V tradiční asijské medicíně se olej z jehlic používal pro své regenerační a dezinfekční účinky jako přírodní antibiotikum, antiseptikum, a antioxidant při léčbě onemocnění, mající různé příčiny (například infekce, poranění a další): záněty, respirační onemocnění, chřipka, bolesti v krku, nachlazení, bolesti svalů a kloubů; k hojení (infikovaných) ran, k léčbě popálenin a k dalším účelům.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Podle organizace IUCN není strom ohrožen, v Číně je nicméně tento druh považován za ohrožený.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Jedle sibiřská (\"Abies sibirica\") je jehličnatý strom, přirozeně rostoucí v tajze na východ od řeky Volhy a na jih od 67°40' severní šířky na Sibiři - v Turkestánu, severovýchodním Sin-ťiangu, v Mongolsku a Chej-lung-ťiangu. Má měkké, ploché a silně vonné jehličí.", "tgt_summary": "西伯利亚冷杉(学名:')又名新疆冷杉,是冷杉属下的一个物种,它是一种常绿树,主要分布在俄罗斯伏尔加河以东地区、中亚、新疆北部、蒙古和中国大陆的黑龙江、新疆等地。生长于海拔1,900米至2,350米的地区,多生长于阴湿山坡,目前已由人工引种栽培。", "id": 162299}
{"src_title": "Systém iterovaných funkcí", "tgt_title": "迭代函数系统", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Definujme systém iterovaných funkcí jako množinu konečně mnoha kontrakcí na úplném metrickém prostoru. Tedy  je systém iterovaných funkcí, pokud \"f\" jsou kontrakce na úplném metrickém prostoru \"X\".", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Lze ukázat, že na prostoru formula_2 existuje pro každý systém iterovaných funkcí právě jedna množina \"S\", která je vůči němu invariantní, tj.  Tedy množina \"S\" je pevným bodem operátoru  Z Banachovy věty o pevném bodě pak vyplývá jednoznačnost (a kompaktnost) množiny S. Tato věta nám také dává metodu konstrukce množiny \"S\"; plyne z ní totiž, že  pro všechny neprázdné (a kompaktní) množiny \"A\" z \"X\". To znamená, že můžeme postupovat takto: začneme s neprázdnou množinou \"A\". Na tu aplikujeme postupně všechny funkce ze systému. Sjednocení takto vzniklých obrazů označíme \"A\", a s ním provedeme znova totéž. Čím déle budeme tento postup opakovat (iterovat), tím lepší bude množina \"A\" aproximací množiny \"S\".", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Za \"f\" se často volí lineární nebo afinní transformace, tj. složení rotace, změny měřítka a v případě afinních transformací i posunutí. Tyto transformace se dají snadno znázornit ve 2D. Obecně ale postačí jakákoliv kontrakce, jako např. projektivní transformace, nebo i Möbiovy transformace komplexní proměnné.  Při konstrukci fraktálu lze použít výše nastíněný postup. Jinou metodou je tzv. \"chaos game\". Při \"chaos game\" se zvolí počáteční bod (či obecně množina bodů nebo geometrický útvar), na který se iterativně aplikují náhodně vybrané funkce ze systému. Tím získáme množinu bodů z \"S\".  Nevýhodou těchto konstrukcí je, že jsou globální - konstruují body z celého fraktálu. Při vykreslování malého výřezu fraktálu jich tedy většina padne mimo vykreslovanou oblast.  Podle definice systému iterovaných funkcí musí být všechny funkce kontrakcemi, ale prakticky stačí, i když je celý systém kontrahující jen v průměru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Systém iterovaných funkcí (anglicky \"iterated function system\" nebo \"IFS\") je jednou z metod konstrukce fraktálů. Takto vzniklé fraktály jsou sjednocením několika kopií sebe sama, z nichž každá je transformovaná jinou funkcí ze systému. Tyto funkce jsou kontrahující, tj. obraz při této funkci je \"menší\" než jeho vzor. Celý fraktál je tedy složen z menších kopií sebe sama, které jsou také složeny z menších kopií sebe sama, atd. Je tedy soběpodobný.", "tgt_summary": "在数学中,迭代函数系统(iterated function system,IFS)是一种构成分形的方法,分形结果常常是自相似的。相比较分形几何学,IFS与集合论关系更为密切。IFS在1981年提出。", "id": 1840643}
{"src_title": "Wolfram von Richthofen", "tgt_title": "沃尔弗拉姆·冯·里希特霍芬", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Roku 1913 vstoupil do německé armády a sloužil v jezdectvu a během první světové války bojoval na východní a západní frontě. Roku 1918 byl přeřazen k německému letectvu, kde během necelých šesti měsíců sestřelil 8 letadel. Roku 1923 vstoupil do Reichswehru a o deset let později - roku 1933 vstoupil i do Luftwaffe. Roku 1936 odletěl s Legií Condor do Španělska. Tam sloužil jako náčelník štábu Huga Sperrleho. Z této funkce byl také přímo odpovědný za bombardování města Guernica, které se odehrálo 26. dubna 1937. V listopadu 1938 byl povýšen - stal se generálmajorem. O rok později byl ze Španělska stažen a od 19. července 1939 začal velet VIII. Fliegerkorpsu se kterým se podílel na bombardování Varšavy. Této jednotce velel až do roku předposledního dne června 1942. Při západním tažení podporoval jednotky Ewalda von Kleist a armádu Waltera von Reichenau. Roku 1940 získal vyznamenání - Rytířský kříž Železného kříže. Se svým sborem se také roku 1940 zúčastnil Bitvy o Británii. Roku 1941 podporoval německou armádu při řeckém tažení za což po dobytí Kréty obdržel pro svůj kříž dubové ratolesti. O dva roky později - 12. června 1943 začal velet italské 2. letecké armádě, které velel až do 27. září 1944, kdy byl poslán podporovat Skupině armád Jih do Ruska. Roku 1943 byl povýšen do nejvyšší možné hodnosti - stal se generálem polním maršálem (nejmladší ve své době). Roku 1944 přestal být v aktivní službě a byl přeřazen do zálohy, protože byl u něj objeven mozkový nádor.  Roku 1945 zemřel v americkém zajateckém táboře v Bad Ischlu v Rakousku na mrtvici.", "section_level": 1}], "src_summary": "Generál polní maršál Wolfram svobodný pán von Richthofen (10. října 1895, Gut Barzdorf, Slezsko – 12. července 1945, Bad Ischl, Rakousko) byl německý letec za první a druhé světové války a polní maršál. Byl také vzdáleným příbuzným Lothara von Richthofen a Manfreda von Richthofen, který byl nejlepším německým leteckým esem první světové války.", "tgt_summary": "沃尔弗拉姆·冯·里希特霍芬男爵(Wolfram Freiherr von Richthofen,1895年-10月10日-1945年-7月12日),为第二次世界大战中的德国将军和空军元帅。", "id": 914311}
{"src_title": "Anna Politkovská", "tgt_title": "安娜·波利特科夫斯卡娅", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Politkovská se narodila jako Anna Mazepa v New Yorku ukrajinským rodičům, kteří pracovali jako sovětští diplomaté pro Organizaci spojených národů (OSN). Vyrostla a vystudovala v Moskvě. Během studií žurnalistiky, která uzavřela v roce 1980, se provdala za Alexandra Politkovského. Měli spolu dvě děti.  Po studiích pracovala postupně v deníku \"Izvestija\", podnikových novinách Aeroflotu, v listu \"Obščaja Gazeta\" a v opozičním deníku \"Novaja gazeta\". Ve svých článcích kritizovala autoritativní tendence ruské vlády, její zkorumpovanost a také poměry v ruských bezpečnostních silách. Za svou novinářskou práci obdržela řadu mezinárodních ocenění.", "section_level": 1}, {"title": "Pokus o zabití, výhrůžky.", "content": "V září 2004 se Politkovská vydala jako prostředník jednat o propuštění rukojmí při teroristickém útoku na školu v Beslanu v Severní Osetii. Na palubě letadla letícího do Beslanu po vypití hrníčku čaje, který jí podali, došlo k otravě a Politkovská byla hospitalizována v nemocnici v Rostově na Donu. Lékařské záznamy z ošetření v nemocnici se záhadně ztratily. Novinářka figurovala na seznamu „nepřátel ruské vlasti a státnosti,“ o němž informoval poslanec Nikolaj Kurijanovič.  Po rozhovoru s Ramzanem Kadyrovem v 2004 řekl Politkovské jeden z jeho tajemníků \"Někdo by vás měl zastřelit, až se vrátíte do Moskvy, tak jak to dělají u vás v Moskvě.\" Kadyrov souhlasně uvedl \"Je nepřítel, měla by být zastřelena.\"", "section_level": 1}, {"title": "Vražda.", "content": "Dne 7. října 2006, v den Putinových narozenin, byla Politkovská zastřelena ve výtahu svého domu v Moskvě. První proces s obžalovanými z její vraždy skončil v roce 2009 fiaskem, protože porota je pro nedostatek důkazů propustila. Nejvyšší soud ale vrátil případ prokuratuře k došetření.  V prosinci 2012 byl z podílu na její vraždě uznán vinným policista Dmitrij Pavljučenkov, odsouzen byl na 11 let vězení.  Z podílu na vraždě byli dále obžalováni čečenští bratři Rustam (který ji podle obžaloby zastřelil), Ibragim a Džabrail Machmudovovi, jejich příbuzný Lom-Ali Gajtukajev a bývalý policista Sergej Chadžikurbanov. Proces s nimi byl zahájen v červenci 2013.  Motivů k odstranění novinářky se nabízí celá řada. V listu Nová Gazeta a jiných novinách napsala asi 500 reportáží. Kvůli faktům, která zveřejňovala – především o válce na severním Kavkaze, o postupu ruských vojsk, akcích tajných služeb, napojení tajných služeb na čečenské islamistické skupiny, ale také o zločinech čečenských povstalců – proti ní bylo vedeno 40 soudních řízení. Bývalý ruský agent FSB Alexandr Litviněnko tvrdil, že za vraždou stál Vladimir Putin.", "section_level": 1}, {"title": "Publikační činnost.", "content": "V českém překladu vyšla prozatím jediná její kniha, a to:", "section_level": 1}, {"title": "Promenáda Anny Politkovské v Praze.", "content": "Dne 27. února 2020 byla za účasti pražského primátora Zdeňka Hřiba a radní pro kulturu Hany Třeštíkové v sousedství Místodržitelského letohrádku ve Stromovce pojmenována tamní promenádní cesta na počest Anny Politkovské. Ceremonie proběhla v souvislosti s přejmenováním Náměstí pod kaštany na Náměstí Borise Němcova.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anna Stěpanovna Politkovská () (30. srpna 1958, New York – 7. října 2006, Moskva) byla ruská novinářka, spisovatelka a politická aktivistka s ukrajinskými kořeny, dcera sovětských komunistických diplomatů, odpůrkyně ruského prezidenta Vladimíra Putina a kritička ruského postupu během druhé čečenské války. Dne 7. října 2006 byla v Moskvě zastřelena. Objednavatel její vraždy nebyl odhalen.", "tgt_summary": "安娜·斯捷潘诺芙娜·波利特科夫斯卡娅(,1958年-8月30日-2006年-10月7日),乌克兰裔俄罗斯记者,于纽约市出生,以反对第二次车臣战争和俄罗斯总统弗拉基米尔·普京而闻名。", "id": 2383305}
{"src_title": "Manuel Pellegrini", "tgt_title": "曼努埃尔·佩莱格里尼", "src_document": [{"title": "Fotbalová kariéra.", "content": "Narodil se v Santiagu de Chile, zde vystudoval pontifikálně katolickou univerzitu a vystudoval stavební inženýrství.  Hrál na postu obránce a celou svou hráčskou kariéru věnoval klubu Club Universidad de Chile, kde odehrál 451 ligových utkání a vstřelil jeden gól. Připsal si i jeden start za chilskou reprezentaci.  Jako trenér navázal na hráčskou kariéru a nejdříve se věnoval klubu Universidad de Chile. Poté chvíli působil u chilské reprezentace jako technický asistent a trenér hráčů do 20 let. Následně pokračoval v dalších chilských klubech nejdříve Palestino, pak O'Higgins a nakonec Universidad Católica. S Universidad Católica získal jihoamerický pohár Copa Interamericana v roce 1994 a Copa Chile v roce 1995. Poté okusil ekvádorskou ligu s LDU Quito, se kterým získal titul. V roce 2001 odešel do Argentiny, kde se věnoval klubům San Lorenzo a River Plate. S oběma triumfoval v Clausuře (s San Lorenzem v roce 2001 a s River Plate 2003).", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Působení ve Španělsku (2004 - 2013).", "content": "Trenérem Villarrealu se stal 1. července 2004. Přicházel do klubu, který skončil osmý v lize a měl hrát Pohár UEFA, zde se s Pellegrinim dostali do čtvrtfinále. Hned v první odehrané sezóně v La Lize se s ním dostal Villarreal na 3. místo a kvalifikoval se tak do Ligy mistrů. Zde spanilá jízda Villarrealu skončila až v semifinále na Arsenalu. Během této cesty dvakrát remizoval ve skupině s Manchesterem United, který záhy vypadl, v osmifinále si poradil se skotskými Rangers a ve čtvrtfinále vyřadil Inter Milán. V La Lize to bylo horší a klub skončil na sedmém místě. Následující sezóny byl Villarreal pátý a druhý, což bylo historicky nejlepší umístění Villarrealu. Kvalifikoval se tak do Ligy mistrů, kde opět skončil na Arsenalu tentokrát ve čtvrtfinále. Na konci roku 2007 prodloužil smlouvu do roku 2011. Po sezóně 2008/09, když skončil s Villarrealem na 5. místě, Pellegriniho zlákal Real Madrid, který za něj vyplatil Villarrealu odstupné 4 milióny eur.  Sezóna v Realu Madrid nebyla příliš nepovedená, ovšem přestože Real posbíral v lize 96 bodů, skončil až na 2. místě za Barcelonou. V Lize mistrů vypadl v osmifinále s Lyonem a v Copě del Rey brzo s třetiligovým Alcorcónem po ostudné porážce 0:4. Po sezóně Pellegrini odešel a nahradil ho José Mourinho. Bylo mu nabídnuto angažmá u mexické reprezentace, ale on odmítl.  V listopadu se ozvala Málaga, které se nedařilo a trenér Jesualdo Ferreira byl odvolán. Pellegrini dostal Málagu ze sestupových pozic a vytáhl jí na 11. místo. V následující sezóně obsadil s Málagou čtvrté místo v Primera División, což klubu zajistilo účast ve čtvrtém předkole Ligy mistrů. V tom vyřadil po domácí výhře 2:0 a bezgólové remíze v odvetě řecký Panathinaikos FC. Základní skupinou prošla Málaga bez porážky a nechal za sebou i slavný AC Milán. V osmifinálovém vyřazení FC Porto, po výsledcích (0:1 a 2:0) nestačili hráči Málagy ve čtvrtfinále na pozdějšího finalistu Borussii Dortmund.", "section_level": 2}, {"title": "Manchester City (2013 - 2016).", "content": "V červnu 2013 převzal tým Manchester City FC, s nímž hned ve své první sezoně vyhrál Premier Leaguei Anglický ligový pohár. Ten dokázal vyhrát podruhé v sezoně 2015/16. V témže ročníku Ligy mistrů Manchester postoupil ve vyřazovací části přes Dynamo Kyjev a Paris Saint-Germain do semifinále, což je historicky nejlepší umístění klubu v této soutěži.  Po sezoně 2015/16 ho v Manchesteru nahradil Pep Guardiola.", "section_level": 2}], "src_summary": "Manuel Luis Pellegrini Ripamonti (* 16. září 1953, Santiago de Chile, Chile) je bývalý chilský fotbalista a bývalý manažer anglického klubu West Ham United FC. Předtím mj. Real Madrid, Villarreal a Málagu a Manchester City.", "tgt_summary": "曼努埃尔·路易斯·佩莱格里尼·里帕蒙蒂(,1953年-9月16日)生于智利圣地亚哥,前足球运动员,退役后担任主教练。他拥有土木工程师证书,所以被暱称为“工程师”、“佩工”或是谐音为“沛公”。", "id": 363917}
{"src_title": "Referendum o samostatnosti Jižního Súdánu", "tgt_title": "南苏丹独立公投", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Předpokladem k referendu bylo provedení sčítání, které by umožnilo určit, jak rozdělit bohatství a politickou moc mezi různé oblasti. Na základě téhož sčítání byla provedena registrace voličů, na jejímž základě také proběhly všeobecné volby v Súdánu v roce 2010, naopak měly vliv na podobu referenda. Samotné sčítání bylo třikrát odloženo, neboť sever s jihem se dohadovaly, čím jsou podle Všeobecné mírové dohody povinovány, byly problémy s financováním a samotné provedení představovalo značný logistický problém. Na jihu komplikovaly přesuny nezmapovaná minová pole, navíc až pět milionů Súdánců žije kočovnicky. Necelé dva miliony osob, které utekly z jihu země, bydlelo v době sčítání v táborech v okolí hlavního města Chartúmu, další uprchlíci byli v sousedním státech, Ugandě a Keni. Na západě země komplikoval organizaci sčítání přetrvávající konflikt v Dárfúru – lidé se báli, že by vláda zneužila výsledky sčítání proti nim, povstalci hnutí pro spravedlnost a rovnost dokonce hrozili, že budou útočit na sčítací komisaře.  U samotného referenda panovaly mezi jihem a severem neshody, kolika procent hlasů musí dosáhnout snaha o nezávislost (Severská Národní kongresová strana požadovala původně alespoň 75 %), zda mohou hlasovat i ti Jihosúdánci, kteří žijí na severu, a jak bude probíhat případné rozdělení (včetně rozdělení státního dluhu). nakonec bylo v listopadu 2009 dohodnuto, že účast v referendu musí být alespoň 60 % z 3,8 miliónů oprávněných voličů a v případě dosažení této účasti bude k odtržení stačit prostá většina. V případě malé účasti by se referendum do šedesáti dnů opakovalo.  Dalším předmětem diskusí byl osud dvou spolkových států na pomezí Jižního a Severního Súdánu, Jižního Kordofánu a Modrého Nilu, u nichž je etnická situace složitější. Tato otázka nakonec nebyla v rámci referenda vyřešena, řešení bylo odsunuto na později.", "section_level": 1}, {"title": "Dohled.", "content": "Své pozorovatele do země vyslaly mnohé nadnárodní organizace, Evropská unie, Africká unie, Liga arabských států a Mezivládní úřad pro rozvoj.  Bývalý prezident Spojených států amerických Jimmy Carter, bývalý generální tajemník Organizace spojených národů Kofi Annan a bývalý premiér Tanzanie Joseph Warioba vedli mezinárodní delegaci Carterova centra. Ze Spojených států amerických navštívil také třikrát Súdán americký senátor John Kerry, předseda Senátní komise pro zahraniční vztahy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Referendum, které se konalo v Jižním Súdánu od 9. ledna do 15. ledna 2011, rozhodovalo o tom, zda oblast zůstane součástí Súdánu, nebo se stane samostatným státem. Konání referenda bylo součástí Všeobecné mírové smlouvy z roku 2005 mezi vládou v Chartúmu a Súdánskou lidově osvobozeneckou armádou.", "tgt_summary": "[[File:Political Regions of Sudan, July 2006.svg|thumb|right|", "id": 2628825}
{"src_title": "Druh 8472", "tgt_title": "8472种族", "src_document": [{"title": "První kontakt.", "content": "V roce 2373 Borgové objevili neznámým způsobem cestu do tekutého prostoru, kde se prvně setkali s druhem jenž označili jako 8472. Protože tato rasa mohla pro společenstvo Borgů znamenat velký přínos v oblasti biologické vyspělosti, pokusili se je asimilovat. Následkem neúspěšného pokusu Borgů byla invaze druhu 8472 do delta kvadrantu známé Galaxie.  Protože Borgové nebyli schopni čelit stovkám bionických plavidel druhu 8472, ten se začal dostávat hlouběji do známého vesmíru. Účinnou obranu vyvinul až Doktor z lodi USS \"Voyager\" pod velením kapitána Janewayové.  Když druh 8472 zaznamenal první ztráty, stáhl se z Galaxie zpět do tekutého prostoru. Následně ale opět tajně pronikli zpět do naší Galaxie, kde napodobili lidskou podobu a připravovali se infiltrovat základnu Hvězdné flotily na Zemi. Poté, co byla kapitánem Janewayovou jedna ze základen objevena, dohodla se s velícím členem přípravného tábora na příměří.", "section_level": 1}, {"title": "Fyziologie.", "content": "Výška dospělého jedince je zpravidla přes 2 metry, má enormně dlouhé a přitom nepoměrně slabé končetiny. Jeho hlava neúměrná tělu, s protaženým temenem a výraznými očními výstupky.  Mají extrémně hustou genetickou strukturu, která jim poskytuje velmi silný imunitní systém. Téměř cokoliv, co přijde do styku s jejich buňkami, je okamžitě neutralizováno, ať jde o chemického, biologického nebo technologického narušitele. To je rovněž příčina, proč Borgové nemohli asimilovat členy rasy 8472 nebo jejich lodě.  Účinnou zbraň dodal až Doktor z lodi USS \"Voyager\", když modifikoval nanosondy Sedmé z devíti. Kombinace nanosond a biologického viru účinkovala v bionickém systému druhu 8472 (kdy jsou tvorové propojeni biologicky s technologií, obdobně jako Borgové technologicky se svými loděmi) jako epidemie s okamžitou smrtí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Druh 8472 je fiktivní mimozemská rasa vyskytující se v seriálu. Jde o tvory enormně biotechnologicky vyvinuté. Jako 8472 je označili Borgové, kteří napadli jejich domovský tekutý prostor, jenž se nachází mimo naši Galaxii. V MMO videohře \"Star Trek Online\" byli pojmenováni jako undinové (anglicky Undine).", "tgt_summary": "8472种族(Species 8472)是《星际旅行》虚拟宇宙中,生活在银河系外的某种液态空间的非类人种族,主要出现于《航海家号》中。8472是博格人的命名编号。 8472种族因为其种族的生理机能特性,使得博格人不能同化并且被击退,还差点被灭族,博格人逼不得以与航海家号合作,才得以避免被消灭命运。", "id": 2400457}
{"src_title": "Opakovaná hra", "tgt_title": "重复博弈", "src_document": [{"title": "Definice opakované hry.", "content": "Uvažujme hru G a množinu hráčů formula_1. Každý hráč i má neprázdný konečný prostor akcí formula_2. Prostor profilů akcí formula_3 je kartézským součinem formula_2. Každý hráč má užitkovou funkci formula_5, definovanou jednotlivými výstupy hry formula_6. Nechť hra formula_6 je hrána opakovaně (konečně nebo nekonečně mnohokrát) a přinese každému hráči výplatu, která je sumou jednotlivých výplat, které hráč obdrží ve všech kolech hry formula_6. Potom posloupnost těchto her je nazvána opakovanou hrou, nebo superhrou formula_9.  Ačkoliv v opakovaných hrách jsou jednotlivé akce hráčů jsou ovlivněny předchozími rozhodnutími, prostředí opakovaných her je na historii a čase nezávislé a tedy stacionární. To vyplývá z předpokladů, že:  V teorii her můžeme opakované hry rozdělit na hry s úplnou informací a hry s neúplnou informací. Opakované hry s úplnou informací můžeme nadále dělit na konečně opakované hry a nekonečně opakované hry. O konečně opakované hry se jedná v případě, že počet opakování formula_10. Pokud formula_11 mluvíme naopak o nekonečně opakovaných hrách.", "section_level": 1}, {"title": "Konečně opakované hry.", "content": "Konečně opakované hry můžeme rozdělit do dvou kategorií. Konečně opakované hry, ve kterých známe počet opakování a konečně opakované hry, ve kterých neznáme počet opakování. Jednotlivá kola opakovaných her značíme formula_12, kdy první kolo hry je značeno jako formula_13. Poslední kolo hry je poté značeno jako formula_14 a celkový počet kol je tedy formula_15. Specifickým rysem konečně opakovaných her, ve kterých známe počet kol je ten, že v posledním kole hry hráči ustupují od společensky optimální strategie a chovají stejně racionálně jako při neopakovaných hrách. Tedy upřednostňují svůj „sobecký“ zájem a maximalizují svůj užitek v daném kole. Je to dáno tím, že nenastanou již žádná další kola hry a tedy odpadá hrozba odplaty ze strany ostatních hráčů.  U konečně opakovaných her s neznámým počtem opakování se hráči chovají stejně, jako při nekonečně opakovaných hrách.", "section_level": 1}, {"title": "Akce a historie opakovaných her.", "content": "Zatímco v klasických neopakovaných hrách je zvykem volbu konkrétní akce hráče (například spolupracovat či podvádět) označovat za strategii v opakovaných hrách musíme pojmy strategie a akce rozlišovat. Akce je tedy konkrétní volba i-tého hráče v kole formula_16 a je značena jako formula_17. Profil akcí formula_18 je potom n-tice akcí jednotlivých hráčů v kole t opakované hry formula_9.  Dále se v opakovaných hrách pracuje s pojmem historie, který značí popis volby akcí všech hráčů v předchozích kolech hry. Historii v čase t potom definujeme jako formula_20 a historii celé hry definujeme formula_21.  Důležitým předpokladem v opakovaných hrách je ten, že hráči před každým kolem hry navzájem znají akce, které provedli ostatní hráči v předchozích kolech hry.", "section_level": 1}, {"title": "Strategie opakovaných her.", "content": "Strategii hráče formula_22 značíme jako formula_23 a můžeme ji popsat jako volbu akcí v jednotlivých kolech hry formula_24.Profil strategií v kole formula_12 je potom formula_26. Strategii hráče formula_22 v kole hry formula_12 zapisujeme jako funkci formula_29, kde formula_30. Tak jsme si objasnili vztah akce, historie a strategie.  K tomu, abychom mohli specifikovat strategii pro opakované hry, je zapotřebí definovat jednotlivé akce hráčů pro každé kolo hry, a pro jejich veškeré možné historické akce. V případě nekonečně opakovaných her to však máme nekonečně mnoho možných kol i jejich historií a proto to není jednoduchý úkol. Níže jsou uvedeny některé příklady strategií tak, jak je uvádí \"Slantchev\" (viz Zdroje).", "section_level": 1}, {"title": "Always defect (vždy podvádět).", "content": "Tato strategie předepisuje hráči podvádět při jakékoliv historii hry a nezávisle na tom, co udělali ostatní hráči.", "section_level": 2}, {"title": "Always cooperate (vždy spolupracovat).", "content": "Tato strategie předepisuje hráči spolupracovat při jakékoliv historii hry a nezávisle na tom, co udělali ostatní hráči.", "section_level": 2}, {"title": "Naive Grim Trigger.", "content": "Tato strategie předepisuje hráči spolupracovat v případě, že ostatní hráči také spolupracují. V případě, že ostatní hráči přestanou spolupracovat (i když se to stane pouze jednou), od té doby předepisuje tato strategie hráči stále podvádět. Strategie Naive Grim Trigger tak je velice „tvrdá“, jelikož po jakémkoliv selhání trestá už napořád.", "section_level": 2}, {"title": "Grim Trigger.", "content": "Tato strategie je ještě tvrdší, než strategie předchozí, jelikož kromě soupeřových selhání trestá zároveň i selhání vlastní. To znamená, vždy když v předchozím kole jakýkoliv hráč podváděl. Strategie Grim Trigger tedy předepisuje spolupracovat v prvním kole a poté spolupracovat do té doby, dokud všichni hráči v minulém kole spolupracovali. V jiných případech předepisuje podvádět.", "section_level": 2}, {"title": "Tit-for-Tat (Půjčka za oplátku).", "content": "Tato strategie předepisuje spolupracovat v prvním kole a poté hrát stejně tak, jako hrál druhý hráč v předchozím kole. To znamená podvádět, pokud druhý hráč v předchozím kole podváděl a spolupracovat, pokud druhý hráč v předchozím kole také spolupracoval. Toto je nejpřívětivější strategie, jelikož obnovuje spolupráci ihned po tom, co druhý hráč začne také spolupracovat.", "section_level": 2}, {"title": "Limited Retaliation / Forgiving Trigger (omezená odplata).", "content": "Tato strategie předepisuje spolupracovat v prvním kole hry a následně formula_31 kol podvádět za každý podvod všech hráčů. Po tomto následuje návrat ke spolupráci bez ohledu na to, co se dělo ve fázi trestu.", "section_level": 2}, {"title": "Win-Stay, Lose-Shift.", "content": "Tato strategie předepisuje spolupráci v prvním kole a poté spolupracovat po všech historiích, kde poslední výsledek byl buď spolupráce-spolupráce, nebo podvod-podvod. V opačném případě hráč bude podvádět. Název Win-Stay, Lose-Shift značí, že v případě, kdy výsledek poslední hry byl pro hráče relativně dobrý (Win) má zůstat u stejné akce. V případě, že výsledek poslední hry byl relativně špatný (Lose), má naopak akci změnit.", "section_level": 2}, {"title": "Deviate Once.", "content": "Tato strategie předepisuje použít strategii Tit for Tat do kola formula_35, a poté podvádět v kole formula_35. Dále spolupracovat v kole formula_37 a poté opět hrát strategii Tit for Tat, tentokráte až do konce.", "section_level": 2}, {"title": "Grim DEVIL.", "content": "Tato strategie předepisuje použít strategii Grim Trigger do kola formula_38 a poté podvádět v kole formula_35 a v každém dalším kole.", "section_level": 2}, {"title": "Výplatní funkce.", "content": "Jak již bylo řečeno dříve, výplatní funkce u konečně opakovaných her může být agregována například jako součet či průměr výplat v jednotlivých kolech hry. Pro nekonečně opakované hry zavádíme pojem diskontní faktor formula_40, který můžeme chápat například jako míru netrpělivosti jednotlivých hráčů. Diskontní faktor se může lišit jak mezi jednotlivými hráči, tak i pro jednoho hráče v rozdílných časech (kolech) hry.  Uvažujme nějaký profil strategií s v čase hry formula_12, formula_42 a užitkovou funkci hráče formula_22, formula_44. Výplatní funkci hráče formula_22 pro opakovanou hru poté definujeme jako formula_46. Můžeme si všimnout, že užitková funkce formula_5 není závislá na čase,což je dáno tím, že prostředí opakovaných her je stacionární.", "section_level": 1}, {"title": "Nashova rovnováha v opakovaných hrách.", "content": "„Profil strategií s opakované hry (v pojetí formula_48) je Nashovou rovnováhou, jestliže formula_23 je nejlepší odezvou hráče formula_22 vůči chování oponentů, za předpokladu, že ostatní hráči se drží svých strategií v s.\" (citace SKÁLOVÁ).", "section_level": 1}], "src_summary": "V teorii her je každá situace, ve které se musíme rozhodnout, označována za hru. Posloupnost takovýchto her je potom nazývána opakovanou hrou. Opakované hry většinou vychází z nějakých dobře známých statických her, jako například „vězňovo dilema“, a většinou se také jedná o hry dvou hráčů.", "tgt_summary": "在博弈论,重复博弈所指的是一类特殊的扩展形式的博弈(extensive form game)。此类博弈中包含一个基础博弈(base game)——称为阶段博弈(stage game);在整个重复博弈中,该阶段博弈会被重复一定次数。阶段博弈一般是一个大家熟悉的博弈(如囚徒困境)。类似的,非重复博弈也可称为单一阶段博弈(single stage game)或单次博弈(single shot game)。", "id": 499662}
{"src_title": "Seminolové", "tgt_title": "塞米諾爾人", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Seminolové sami sebe nazývají Kaniuksalgi \"Lidé z poloostrova\". Pocházejí z části Kríků, která se v průběhu 18. století usadila na tehdy řídce zalidněném poloostrově Florida a asimilovali místní kmeny Timukuů a Kalusů. Byli řazeni mezi tzv. Pět civilizovaných kmenů, vycházeli s bělochy dobře a přejímali mnohé prvky jejich způsobu života. To se změnilo roku 1821, kdy se Florida stala součástí USA. Američané začali zabírat půdu Seminolů a nutit je k vystěhování do indiánského teritoria Oklahoma, což vedlo k sérii tzv. seminolských válek. Těch se zúčastnil také český dobrodruh Čeněk Paclt z Turnova – bojoval jako žoldnéř na straně federální vlády, ale jeho zápisky prozrazují sympatie k Indiánům.  Odboj vedli náčelník Osceola (1804–1838) a medicinman Abiaka. Příslušníci kmene se před pronásledováním uchýlili do močálů Everglades (odtud jejich někdejší pojmenování \"Bažinní Indiáni\") a využívali jejich neprostupného terénu k vedení partyzánské války. Přidali se k nim také uprchlí černí otroci, jejichž potomci tvoří dodnes zvláštní etnickou skupinu Černých Seminolů. Osceola s hrstkou mužů po pět let vzdoroval americké armádě, roku 1837 byl zradou zajat a nedolouho poté zemřel ve vězení v Charlestonu, podle oficiální verze na malárii či angínu, podle Václava Šolce spáchal sebevraždu. Nedlouho před smrtí vznikl jeho nejznámější portrét od George Catlina. Ve čtyřicátých letech 19. století zůstalo na Floridě jen necelých 500 Seminolů, ale náčelník Hóláta Miko (seminolsky Silný aligátor, Američany zván Billy Bowlegs) vedl guerillovou válku proti americké armádě až do roku 1858. Seminolové si dodnes zakládají na tom, že oficiálně nepodepsali kapitulaci. Větší část kmene skončila v Oklahomě, kde se v době občanské války rozdělili na příznivce Unie a Konfederace; ti kteří zůstali na Floridě, živořili v nehostinných oblastech, americké občanství obdrželi až v roce 1934, jejich osud se začal zlepšovat až po 2. světové válce. V roce 1962 se od Seminolů oddělili Mikasukiové a byli uznáni jako samostatný kmen.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Seminolové se zabývali primitivním pěstováním kukuřice, tvořící základ jejich potravy. Zemědělství doplňovali rybolovem a lovem aligátorů; vynikali v zacházení s lukem. Žili v obydlích nazývaných \"čikí\" (chickee), což byly dřevěné plošiny na kůlech kryté palmovým listím. Muži lovili, stavěli obydlí a vyráběli ze dřeva dlabané kanoe, luky, nádoby, ženskou prací bylo košíkářství a šití oděvů, v nouzi vyráběli oděvy sešíváním různobarevných hadříků, a proto bývají označováni za vynálezce patchworku.Jejich náboženství bylo animistické, důležitou roli pri rituálech hrálo pití \"černého nápoje\", což byl psychoaktivní odvar z cesmíny, ve větších dávkách vyvolávající zvracení. Zvracení však bylo indiány vítáno jako vnitřní očista těla i ducha. Jméno náčelníka Osceoly znamená \"Ten, který křičí (po požití) černého nápoje\". Nejvýznamenějším obřadem ročního cyklu byla \"Puskita\", slavnost zelené kukuřice, míru a obnovy, konaná v červnu. Dnes je hlavním zdrojem obživy Seminolů v Oklahomě provozování kasin a řetězce \"Hard Rock Café\", na Floridě pracují jako turističtí průvodci v oblasti Everglades.", "section_level": 1}, {"title": "Populární kultura.", "content": "Statečný boj Seminolů za svobodu inspiroval filmy Budda Boettichera \"Seminolové\" (1953) či Konrada Petzolda \"Statečný Osceola\" (1971, v titulní roli Gojko Mitič) i knihu Dolores Johnsonové \"Seminolské deníky\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Seminolové jsou indiánský kmen žijící v USA. V současnosti má asi 12 000 příslušníků, kteří jsou rozděleni do dvou skupin: jedna žije v Oklahomě, druhá na Floridě.", "tgt_summary": "塞米诺尔人(英语:Seminole Seminole)是来自佛罗里达州的美洲原住民。现今他们主要居住在奥克拉荷马州,其中包括三个联邦认证的部落:奥克拉荷马州的塞米诺尔部落,佛罗里达州的塞米诺尔部落,以及佛罗里达州的米科苏基印第安人部落。", "id": 303645}
{"src_title": "Třída Chungmugong Yi Sun-shin", "tgt_title": "忠武公李舜臣級驅逐艦", "src_document": [{"title": "Jednotky.", "content": "Původně objednaná trojice torpédoborců byla později rozšířena o další tři, a to díky snížení počtu postavených jednotek předcházející menší třídy \"Gwang-gaeto Veliký\". Postavily je loděnice Hyundai Heavy Industries (HHSI – sudé kusy) a Daewoo Shipbuilding & Marine Engineering (DSME – liché kusy). Mezi lety 2003–2008 byly do služby zařazovány tempem jedné lodi za rok.  Jednotky třídy \"Chungmugong Yi Sun-shin\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "V konstrukci lodí jsou uplatněny technologie stealth. Výzbroj prvních tří jednotek je následující. V příďové dělové věži je americký 127mm kanón, který může používat naváděnou munici s prodlouženým doletem a je tak vhodný pro ničení pozemních cílů. Blízkou obranu zajišťuje jeden raketový systém RAM umístěný na střeše můstku a jeden kanónový systém Goalkeeper CIWS na střeše hangáru. Mezi můstkem a dělovou věží je umístěno 32 buněk vertikálního vypouštěcího zařízení amerického typu Mk.41. V nich se nachází stejný počet protiletadlových řízených střel typu Standard SM-2 Block IIIA. Ve středu nástavby se nacházejí dva čtyřnásobné vypouštěcí kontejnery protilodních střel Boeing Harpoon a dva trojhlavňové 324mm protiponorkové torpédomety pro domácí protiponorková torpéda K745 Chung Sang Eo. Na zádi se nachází přistávací plošina a hangár uzmožňující operace dvou protiponorkových vrtulníků Super Lynx.  Počínaje čtvrtou jednotkou \"Wang Geon\" bylo vertikální vypouštěcí silo posunuto více doleva a do vzniklého prostoru bylo instalováno 8 buněk domácího vertikálního vypouštěcího zařízení K-VLS, ve kterých jsou umístěna domácí raketová torpéda Hong Sang Eo (systém může nést rovněž protizemní střely Hyunmoo III). Systémem K-VLS mají být dodatečně vybavena i starší plavidla třídy.  Pohon koncepce CODOG využívá dvou spalovacích turbín General Electric LM2500 a dvou dieselů. Lodní šrouby jsou dva. Lodě dosahují rychlosti 30 uzlů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Chungmugong Yi Sun-shin či třída KD-II je třída vrtulníkových torpédoborců jihokorejského námořnictva. Šest postavených jednotek představuje druhou z trojice tříd domácí konstrukce, postavených v rámci modernizačního programu \"Korean Destroyer Experimental\" (\"KDX-II\"). Ten byl důležitým krokem v přeměně jihokorejského námořnictva ze sil pobřežní obrany, do loďstva schopného provádět oceánské operace. Všechny torpédoborce jsou stále v aktivní službě.", "tgt_summary": "忠武公李舜臣级驱逐舰()(KDX-II)是大韩民国海军第二阶段开发研制的新型驱逐舰,由大宇重工玉浦船厂建造,2002年5月22日首舰下水,2003年12月服役。首舰舷号975。", "id": 2090044}
{"src_title": "Razia ad-Dín", "tgt_title": "拉齊婭", "src_document": [{"title": "Následnice trůnu.", "content": "Razia ad-Dín byla dcerou mamlúckého sultána Šamsuddína Iltutmiše, který v Dillí vládl v letech 1211 – 1236. Poté, co v roce 1229 zemřel sultánův nejstarší syn a následník trůnu, rozhodl se sultán jmenovat na tento post svou dceru Razii, a to i přesto, že to u šlechty vyvolalo silný odpor. Razia byla ovšem vzdělaná žena a otec ji plně důvěřoval - v době své nepřítomnosti jí svěřoval řízení věcí v sultanátu. Cvičila se také v boji a svého otce často doprovázela do bitev.", "section_level": 1}, {"title": "Boj o trůn.", "content": "Po smrti otce, 29. dubna 1236 se nestala panovnicí Razia, ale její bratr Ruknuddín Fírúz, který byl na trůn dosazen svou matkou a skupinou vlivných guvernérů. Proti novému sultánovi ale záhy povstal jeho další sourozenec, bratr Ghiasuddín, guvernér Oudhu. Ruknuddín se s Ghiasuddínem utkal v bitvě, čehož využila Razia, obsadila hlavní město Dillí a zmocnila se trůnu. Svého bratra Ruknuddína i jeho matku nechala zajmout a oba popravit. Vláda sultána Ruknuddína tak po šesti měsících skončila.", "section_level": 1}, {"title": "Panovnice.", "content": "Od chvíle, kdy se Razia ujala vlády, se proti ní začalo připravovat spiknutí nespokojených guvernérů z Budaunu, Multánu, Láhauru a Hansi. Toto spiknutí bylo záhy odhaleno a potlačeno. Po dosažení křehkého míru se sultán(ka) Razia pustila do reorganizace státního systému a do zlepšení infrastruktury výstavbou silnic. Pokusila se také nastolit mír mezi muslimy a hinduisty v zemi a zrušila nespravedlivou daň uloženou nemuslimům. Tímto opatřením proti sobě popudila muslimskou šlechtu. Roku 1239 se tak musela na bojišti utkat s guvernérem Láhauru, kterého v bitvě porazila. Dalším protivníkem se jí stal bratranec Malik Ichtiaruddín Altunia, guvernér Bhatindy, který tvrdě odsoudil to, že Razia jmenovala svého etiopského otroka Džamaluddína Jaquta do vysoké funkce vrchního podkoního v královských stájích a učinila z něj svého poradce (a dle některých pomluv údajně i milence). Guvernér Altunia její vojsko porazil, Jaquta zabil a Razii uvěznil. Aby se Razia vyhnula popravě, rozhodla se provdat se za svého bratrance a věznitele Altuniu a společně pak vytáhli do boje proti dalšímu z jejích bratrů, Muizeovi ud din Bahramovi, který se mezitím zmocnil vlády v sultanátu. 14. října 1240 zahynula Razia i její manžel v bitvě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Razia ad-Dín (1205 – 14. října 1240), panovnickým jménem Jalâlat ud-Din Raziyâ, byla jedinou ženou, která získala v Dillíském sultanátu titul sultána a vládla v Dillí jako pátý mamlúcký sultán v letech 1236 – 1240.", "tgt_summary": "拉齐娅(Razia Sultana,1205年-1240年),德里苏丹国第五任统治者,也是该国唯一的女王。", "id": 1181410}
{"src_title": "Matt Biondi", "tgt_title": "馬特·尼古拉斯·比昂迪", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Na začátku kariéry hrával závodně také vodní pólo, později se ale specializoval na rychlostní plavecké disciplíny. Úspěchy sbíral převážně na krátkých kraulařských tratích a ve štafetách, závodil i na motýlkařských tratích. Poprvé se prosadil jako člen americké štafety na olympijských hrách 1984 v Los Angeles, s níž získal svou první olympijskou medaili. V následujícím roce poprvé překonal světový rekord v závodě na 100 m volný způsob, když se časem 48.95 dostal jako první plavec pod hranici 49 sekund. Světový rekord v této disciplíně zlepšil ještě několikrát, jeho maximem byl čas 48,42 z roku 1988, který vydržel jako nejlepší světový čas šest let, než jej překonal Alexandr Popov. Na mistrovství světa v plavání 1986 získal čtyři individuální a tři štafetové medaile (z toho tři zlaté) a tento úspěch ještě vylepšil na olympijských hrách 1988 v Soulu. Tam vybojoval pět zlatých (z toho dvě individuální a tři ve štafetě), jednu stříbrnou a jednu bronzovou medaili. Stal se tak druhým nejúspěšnějším sportovcem her po východoněmecké plavkyni Kristin Ottové, která získala šest zlatých. Biondimu šestá zlatá z těchto her unikla jen těsně, když v závodě na 100 metrů motýlek podlehl Anthony Nestymu o jedinou setinu sekundy. Po olympiádě v Soulu se chvíli věnoval více vodnímu pólu, k rychlostnímu plavání se vrátil před mistrovstvím světa 1991 v Perthu. Tam se mu podařilo obhájit tituly na 100 m volný způsob i ve dvou štafetových závodech. Poslední velké závody absolvoval na olympijských hrách 1992. Tam byl členem dvou zlatých amerických štafet (v polohové závodil jen v rozplavbě), v individuálních závodech vybojoval stříbro na 50 metrů volný způsob. V jeho nejúspěšnější disciplíně 100 m volný způsob mu medaile unikla, skončil pátý. Ziskem osmi zlatých olympijských medailí je historicky třetím nejúspěšnějším plavcem po Michaelu Phelpsovi a Marku Spitzovi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matthew Nicholas Biondi (* 8. října 1965, Moraga) je bývalý americký plavec. Je držitelem jedenácti olympijských medailí a členem Americké olympijské síně slávy a Mezinárodní plavecké síně slávy.", "tgt_summary": "马休·“马特”·尼古拉斯·比昂迪(英语:Matthew \"Matt\" Nicholas Biondi,1965年-10月8日),美国男子游泳运动员。比昂迪曾在汉城奥运上夺得7块奖牌(其中包括5面金牌),追平了另一位美国游泳运动员马克·史毕兹创下的奥运纪录,这个纪录直到2004年雅典奥运才被迈克尔·弗雷德·菲尔普斯打破,菲尔普斯于该届奥运夺得8枚奖牌。", "id": 1747055}
{"src_title": "Guerrillero Heroico", "tgt_title": "英勇的游擊隊員", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Alberto Korda 5. března 1960 fotografoval pro kubánské noviny \"Revolución\" v kubánském hlavním městě Havana během shromáždění na poctu obětí sabotáže způsobené výbuchem lodi \"La Coubre\", při kterém zahynula stovka Kubánců. Che Guevarovi bylo v době fotografování 31 let a shromáždění se zúčastnil i s Fidelem Castrem. Snímek zachycuje charismatickou tvář Che Guevary v černém baretu s pěticípou hvězdou. Díky této fotografii se kontroverzní osobnost tohoto lídra stala koncem 60. let 20. století kulturní ikonou.  Korda prohlásil, že se během snímání soustředil na Guevarův výraz obličeje, který byl v té chvíli podle jeho názoru vyobrazením jeho absolutní nesmiřitelnosti i zlosti a bolesti. Po letech Korda připustil, že fotografie zobrazuje Che Guevaru jako odhodlaného a stoického člověka.  Obraz je přirozený, nestrojený a srozumitelný pro širokou veřejnost a podle vyjádření institutu na vysoké umělecké škole v Marylandu je jedním ze symbolů 20. století a zároveň nejslavnější a nejznámější fotografií světa. Z této fotografie vznikl nespočet výtvarně zpracovaných verzí: vznikly z ní malby, plakáty, výšivky, aplikace na hedvábí, je běžným motivem pro tetování, podle této fotografie vznikla sochařská díla, tato fotografie byla reprodukována snad na každém povrchu jaký si lze představit. Podle vyjádření muzea \"Victoria and Albert Museum\" v Anglii je tato fotografie nejreprodukovanějším fotografickým dílem na světě. Jonathan Green z Kalifornského muzea fotografie poznamenal, že „Kordův obrázek je vnímaný v národech různých jazyků po celém světě jako alfanumerický symbol, či hieroglyf. Záhadně se objevuje vždy, když někde vznikne konflikt. Z historie umění se jednoznačně nic jiného neidentifikuje podobným způsobem.“  Kultovní obraz Che Guevary se stal celosvětovým symbolem revoluce a povstání. Korda za své fotografie nikdy nedostal žádné licenční poplatky, protože Castro neuznával Bernskou úmluvu o ochraně literárních a uměleckých děl. Fotografie Che Guevary je jednou z nejčastěji reprodukovaných v historii. V roce 2000 Korda zažaloval společnost Smirnoff za použití jeho obrázku v inzerátu. V komentáři řekl: \"„Jako zastánce ideálů, pro které Che Guevara zemřel, nejsem proti jeho šíření těmi, kteří chtějí propagovat památku a příčiny sociální spravedlnosti na celém světě, ale jsem kategoricky proti zneužívání obrazu Che k propagaci produktů, jako jsou alkohol, nebo pro jakýkoliv účel ponižující pověst Che“.\" Jeho mimosoudní vyrovnání 50 000 amerických dolarů bylo věnováno na kubánské zdravotnictví. Korda řekl: \"„Kdyby byl Che ještě naživu, udělal by jistě totéž.“\"", "section_level": 1}, {"title": "Inspirace.", "content": "Historie obrázku a jeho celosvětový vliv se také v tomto století stal inspirací několika dokumentů současnosti jako je například film \"Chevolution\" (\"Chevoluce\", režie Trisha Ziff) z roku 2008, nebo kniha \"Che's Afterlife: The Legacy of an Image\" (autor: Michael Casey, 2009).", "section_level": 1}], "src_summary": "Guerrillero Heroico (česky Hrdinný partyzán) je fotografie, která je nejznámějším portrétem původně argentinského lékaře a marxistického revolucionáře Ernesta (Che) Guevary. Autorem snímku je kubánský fotograf Alberto Korda.", "tgt_summary": "《英勇的游击队员》()是一幅由摄影师阿尔韦托·科尔达在1960年为马克思主义革命家捷·古华拉所拍摄的照片。这张照片是在1960年3月5日于古巴哈瓦那拍摄。当日哈瓦那正举行着拉库布雷号爆炸事件死难者的悼念仪式。当时捷·古华拉31岁。", "id": 109693}
{"src_title": "Párování bází", "tgt_title": "碱基对", "src_document": [{"title": "Watson-crickovské párování.", "content": "Dvěma základními páry v typické dvouvláknové DNA je AT pár (adenin + thymin) a GC pár (guanin + cytosin), v dvouvláknové RNA se vyskytuje GC pár rovněž, ale druhým základním párem je AU pár (adenin+uracil). Pro tyto komplementární páry platí, že jedna z nukleových bází je vždy purin (A či G), druhá je pyrimidin (C, T, U). Jakékoliv jiné kombinace nukleových bází by silně deformovaly dvoušroubovici B-DNA a proto se v živých organismech téměř nevyskytují.  V GC páru jsou mezi guaninem a cytosinem tři vodíkové můstky, zatímco v AT páru jsou pouze dva. V učebnicích se běžně uvádí, že přítomnost tří vodíkových vazeb mezi G a C je důvodem vyšší stability oblastí DNA bohatých na GC páry. Ve skutečnosti jsou pravou příčinou tohoto jevu silné patrové interakce mezi nad sebou umístěným guaninovou a cytosinovou nukleovou bází.  Chargaffova pravidla říkají, že v DNA je stejný počet adeninových a thyminových zbytků (A = T), to samé platí pro guanin s cytosinem (G = C). To však nic neříká o tom, v jakém poměru jsou GC a AT páry v molekule DNA. Ve skutečnosti se tzv. obsah GC (GC content), tedy zastoupení GC párů v DNA, pohybuje u bakterií od 25 do 75 %, u savců v rozmezí 39-46 %.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativní párování bází.", "content": "Existuje celá řada dalších možností, jak pomocí vodíkových můstků spárovat báze, neboť atomů schopných podílet se na vzniku vodíkových vazeb je na molekulách purinů i pyrimidinů celá řada. Samostatnou kapitolou je tzv. hoogsteenovské párování pojmenované podle Karsta Hoogsteena, který je v 60. letech 20. století jako první popsal. Co se týče vazeb mezi adeninem a thyminem, hoogsteenovské páry vznikají buď mezi NH skupinou adeninu a ketoskupinou thyminu, nebo mezi N dusíkem adeninu a vodíkem na C thyminu. Podobně mezi guaninem a cytosinem může vznikat alternativní párování mezi ketoskupinou na šesté pozici guaninu a aminoskupinou na čtvrtém uhlíku cytosinu, případně mezi dusíkem na sedmé pozici guaninu a protonovaným dusíkem na pozici N cytosinu. Hoogsteenovské párování umožňuje vznik tzv. trojvláknové DNA (tripl-helixu). Mezi čtyřmi do čtverce uspořádanými guaniny dokonce může vzniknout tetraplex, tzv. G-kvartet.  Jinou možností je tzv. wobble párování, které umožňuje úsporné rozeznávání kodonů pomocí tRNA molekul. Při wobble párování může například guanin vytvářet vazbu s uracilem; někdy je rekrutován inosin, jenž má velmi obecné vazebné schopnosti a je schopen vázat se na C, A a U.", "section_level": 1}, {"title": "Nepřirozené páry bází.", "content": "Vědcům se podařilo syntetizovat již mnoho kandidátů na nepřirozené nukleové báze, jen naprostá menšina z nich je však skutečně replikovatelná DNA polymerázami a ještě menší počet umožňuje transkripci do RNA. Pouze u jediného umělého páru nukleových bází byla dosud prokázána \"in vivo\" funkční ekvivalence s přirozenými páry (cytosin-guanin, adenin-thymin).  V r. 1989 se švýcarskému biochemikovi Stevenu Bennerovi a jeho týmu podařilo implementovat do struktury DNA modifikované nukleosidy iso-cytidin a iso-guanosin párující se vodíkovými můstky odlišně od C-G. Nové úseky byly \"in vitro\" schopné replikace a transkripce do RNA (přiřazování komplementárních deoxyribonukleosidů i ribonukleosidů). V roce 1990 publikoval objev dalších pozměněných nukleosidů, a sice uměle vytvořeného \"κ\" (chemicky 3-β-D-ribofuranosyl-(2,6-diaminopyrimidin)), párujícího se buďto s přirozeným xanthosinem (X) (má však nestálý deoxyribonukleotid) nebo uměle vytvořeným \"π\" (chemicky 3-β-D-ribofuranosyl-(1-methyl-pyrazolo[4,3-d]pyrimidin-5,7(4H,6H)-dion)).  V r. 2002 vyvinul japonský biochemik se svým týmem další nepřirozený pár nukleových bází založených na purinu a pyridinu, fungující \"in vitro\" při transkripci a translaci, a sice \"s\" (chemicky 2-amino-8-(2-thienyl)purin) a \"y\" (chemicky pyridin-2-on). V roce 2006 pak vytvořili další takový pár, \"Ds\" (chemicky 7-(2-thienyl)imidazo[4,5-b]pyridin) a \"Pa\" (chemicky pyrrol-2-karbaldehyd) a v r. 2009 objevili, že vhodnější chování má pár \"Ds\" s nově vytvořenou bází \"Px\" (chemicky 4-[3-(6-aminohexanamido)-1-propynyl]-2-nitropyrrol).  Skupina amerických vědců vedených Floydem Romesbergem v r. 2008 vytvořila další dvojici párujících se deoxynukleosidů \"d5SICS\" (chemicky 2-((2R,4R,5R)-tetrahydro-4-hydroxy-5-(hydroxymethyl)furan-2-yl)-6-methylisochinolin-1(2H)-thion; v popularizačních článcích označovaný jako \"Y\") a \"dNaM\" (chemicky (1R)-1,4-anhydro-2-deoxy-1-(3-methoxy-2-naftyl)-D-erythro-pentitol; v popularizačních článcích označovaný jako \"X\" – pozor, nejedná se o xanthosin). Ty již nejsou odvozeny z purinu a pyrimidinu, ale obě obsahují dva kondenzované aromatické cykly. V r. 2012 tým vedený Denisem Malyshevem publikoval funkčnost těchto bází při replikaci \"in vitro\", v r. 2014 pak úspěšné uplatnění \"in vivo\". Vědci přidali do buňky bakterie \"Escherichia coli\" plazmid s novými bázemi. Bakterie s plazmidem se rozmnožovaly, jako by byly úplně obyčejné. Uměle syntetizované báze, nutné pro toto množení, byly dodávány z vnějšího prostředí (jejich syntézu buňka neumí) pomocí přenosového aparátu vypůjčeného z řas – gen pro jeho tvorbu byl vložen do genomu bakterie. Nový pár se tak ukázal plně funkčně ekvivalentní přirozeným párům nukleových bází. Díky dalšímu výzkumu se podařilo vyvinout nový transportér syntetických bází přes membránu a po chemické optimalizaci umělého páru bází se podařilo v roce 2016 udržet polosyntetický genom bakterie \"Escherichia coli\" životaschopný a stabilní, tj. schopný přetrvat minimálně 60 buněčných dělení.  V roce 2015 publikovaly dva týmy syntetických biologů výsledky prací na rozšíření genetické abecedy o další pár bází – \"Z\" (chemicky 6-amino-5-nitro-2(1H)-pyridon) a \"P\" (chemicky 2-aminoimidazo[1,2-a]-1,3,5-triazin-4(8H)on) a průkazu \"in vivo\" jejich rovnocennosti a kombinovatelnosti s přirozenými páry bází v řetězci DNA. Pokračující výzkumné práce vyústily ve vytvoření tzv. \"hachimoji\" DNA a RNA (z japonských slov \"hachi\" – osm a \"moji\" – písmeno), obsahujících 8 různých bází vzájemně se párujících tak, že zachovávají geometrické poměry přirozené DNA (2 páry bází jsou přitom přirozené, 2 páry umělé: výše zmíněný pár Z···P a nový pár S···B, kde S je methylcytosin, B izoguanin) a hachimoji DNA je přitom schopna jednoznačného přepisu do hachimoji RNA (v níž S je izocytosin). Objev těchto uměle rozšířených nukleových kyselin byl publikován v r. 2019. Chemická struktura nukleotidů je:", "section_level": 1}], "src_summary": "Párování bází je označení pro způsob, jímž jsou nukleové báze (ať v DNA či v RNA) navzájem pospojovány pomocí vodíkových můstků. V typickém případě se párování bází odehrává na základě základních watson-crickovských pravidel komplementarity, tzn. báze adenin (A) páruje s thyminem (T) [či s uracilem v dsRNA] a báze guanin (G) páruje s cytosinem. Existují však i alternativní možnosti párování, které umožňují vznik některých méně obvyklých situací.", "tgt_summary": "碱基对是形成核酸DNA、RNA单体以及编码遗传信息的化学结构。组成碱基对的碱基包括腺嘌呤(A)、胸腺嘧啶(T)、鸟嘌呤(G)、胞嘧啶(C)、尿嘧啶(U)。在DNA或某些双链RNA分子结构中,由于碱基之间的氢键具有固定的数目和DNA两条链之间的距离保持不变,使碱基配对遵循一定的规律,腺嘌呤一定与胸腺嘧啶或者在RNA中的尿嘧啶配对,鸟嘌呤与胞嘧啶配对。这就是碱基互补配对原则。它常被用来衡量DNA和RNA的长度(尽管RNA是单链)。它还与核苷酸互换使用,尽管后者是由一个五碳糖、磷酸和一个碱基组成。", "id": 2066015}
{"src_title": "Mordechaj Anielewicz", "tgt_title": "莫德哈伊·阿涅萊維奇", "src_document": [{"title": "Život před válkou.", "content": "Narodil se v roce 1919 v malém městě Wyszków v meziválečném Polsku do chudé rodiny Abrahama a Cirely Anielewiczových. Jeho rodiče provozovali malý obchod s potravinami, a když se narodil, rozhodli se přestěhovat do hlavního města Varšavy, vzdálené asi padesát kilometrů jihozápadně, doufajíce ve zlepšení své finanční situace. Rodina žila v chudinské čtvrti Powiśle, kde se rozrostla o další tři děti: syna Pinchase a dcery Evu a Fridu. I ve Varšavě se potýkala s chudobou a zároveň i s rostoucím antisemitismem.  Základní školu absolvoval s vyznamenáním, díky čemuž získal stipendium ke studiu na soukromém židovském chlapeckém lyceu Laor v ulici. Exceloval zejména v humanitních předmětech a působil jako mluvčí třídy. Během středoškolských studií si zvolil přezdívku (česky: andílek), kterou používal i později v odboji, coby slovní hříčku spojující jeho příjmení a vzhled. V roce 1933 se ve čtrnácti letech stal členem revizionisticko-sionistického mládežnického hnutí Bejtar, na němž ho přitahovaly jeho polovojenské tábory, disciplína a bojovný duch. Postupem času mu však Bejtar přišel buržoazní, a tak jej po necelých dvou letech v roce 1935 opustil, a stal se členem levicově orientovaného sionistického mládežnického hnutí ha-Šomer ha-ca'ir. Navzdory svému útlému věku se přihlásil do kurzu pro instruktory a následně vedl jednu ze skupin hnutí. Kladl důraz na studium hebrejštiny a sionistické uvědomění. V té době se seznámil se svou budoucí přítelkyní, o rok mladší Mirou Fuchrerovou. V roce 1938 úspěšně odmaturoval a o rok později se stal členem vedení ha-Šomer ha-ca'ir.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Dne 7. září 1939, tedy týden po vypuknutí druhé světové války a německé invazi do Polska, Anielewicz unikl s většinou členů vedení svého hnutí z Varšavy na východ do města Kovel s nadějí, že polská armáda zpomalí německý postup. Odtud se vydal směrem k rumunské hranici s cílem otevřít trasu, kudy by mladí Židé mohli odejít do britské mandátní Palestiny, zatímco jeho přítelkyně Mira Fuchrerová vyrazila do Vilna (dnešní Vilnius v Litvě), kde pro sebe chtěla získat vízum k opuštění země. Anielewicze však na cestě k rumunské hranici zajali vojáci sovětské Rudé armády, která v souladu s paktem Ribbentrop-Molotov obsadila východní Polsko, a na několik dní jej uvěznili. Po propuštění se vrátil do Varšavy, kterou již okupovala německá armáda. Koncem roku 1939 odjel tajně na několik týdnů do Vilna, obsazeného Rudou armádou. Ve městě již tou dobou bylo množství uprchlíků, členů mládežnických hnutí a politických uskupení, včetně příslušníků ha-Šomer ha-ca'ir. Anielewicz požadoval, aby se s ním část členů jeho hnutí vrátila do okupovaného Polska, kde by pokračovali ve vzdělávacích, kulturních a politických aktivitách v odboji. Spolu se svou přítelkyní patřil mezi první dobrovolníky.", "section_level": 1}, {"title": "Aktivity v odboji a zřízení ghetta.", "content": "Po návratu do Varšavy se v lednu 1940 zapojil do odbojových aktivit. Jakožto vůdce místního ha-Šomer ha-ca'ir organizoval skupiny členů, jejich setkání, semináře, tajně navštěvoval odbojové skupiny v jiných městech a založil podzemní noviny \"Neged ha-zerem\" (hebrejsky:, doslova „Proti proudu“). Počátkem dubna 1940 začala z nařízení německé okupačné správy výstavba varšavského ghetta v částech města převážně osídlených Židy. Zakládání ghett bylo součástí tzv. konečného řešení židovské otázky, a Němci do nich zavírali Židy předtím, než je poslali na smrt do koncentračních táborů. Zdejší se rozkládalo na ploše 3,4 km2 a postupně kolem něj vyrostla až tři metry vysoká zeď s ostnatým drátem. V polovině října téhož roku bylo oficiálně zřízeno a do poloviny listopadu do něj Němci nahnali Židy ze zbývajících částí Varšavy a okolí. Podle odhadů se na malé ploše, zabírající přibližně 2,4 % rozlohy města, tísnilo na 400 tisíc Židů, představujících 30 % všech obyvatel města. Jednalo se tak o největší ghetto v Německem okupované Evropě. Kromě extrémního přelidnění, kdy v jednom bytě muselo žít v průměru až sedm rodin, představovaly hlavní problémy varšavského ghetta nedostatek potravin a epidemie infekčních onemocnění. Zásobování potravinami bylo nedostatečné a i přes riskantní pašování dalších potravin z oblastí mimo ghetto (z tzv. „árijské“ části města) lidé umírali na hladomor. V roce 1941 v ghettu propukla epidemie tyfu, která decimovala místní obyvatelstvo. Celkem před zahájením deportací v létě 1942 zahynulo na následky hladomoru a epidemií na 83 tisíc Židů. V říjnu 1941 navíc německá okupační správa v Polsku vydala nařízení, že každý Žid, dopadený mimo ghetto bez platného povolení, bude popraven. S příchodem prvních zpráv o masovém vyvražďování Židů koncem roku 1941 začal Anielewicz ve varšavském ghettu okamžitě organizovat obranné židovské skupiny. Jeho první pokus o napojení se na polský odboj, podléhající polské exilové vládě v Londýně, však skončil neúspěchem. V březnu a dubnu 1942 patřil Anielewicz mezi zakladatele tzv. antifašistické skupiny. Ani ta však neměla dlouhého trvání a nakonec byla rozpuštěna.", "section_level": 2}, {"title": "Počátek deportací.", "content": "V létě 1942 Anielewicz tajně navštívil Horní Slezsko v jihozápadním Polsku s cílem zorganizovat ozbrojený odboj. Ve stejném období zahájily německé úřady tajnou operaci Großaktion Warschau, jejímž cílem byla likvidace Židů z varšavského ghetta ve vyhlazovacích táborech. Jimi zřízené židovské radě Judenrat, která měla na starosti správu ghetta, oznámily, že každý den musí být vypraven transport s 6 tisíci Židy, bez ohledu na pohlaví a věk, kteří v rámci přesídlovacího programu odjedou do pracovních táborů na východ. První z nich vyrazil 22. července 1942, tedy v předvečer židovského svátku Tiš'a be-av, který je nejsmutnějším dnem židovských dějin, a směřoval do nově zřízeného vyhlazovacího tábora Treblinka, nacházejícího se asi sto kilometrů severovýchodně od Varšavy. Do 12. září 1942, to jest za méně než dva měsíce, německé úřady z varšavského ghetta deportovaly na 300 tisíc Židů. Celkem 265 tisíc z nich směřovalo do Treblinky, kde byli zavražděni v plynových komorách. Více než 10 tisíc Židů Němci zavraždili při deportacích a 11 850 Židů úřady poslaly do táborů na nucené práce. Po skončení první vlny deportací v polovině září 1942 zůstalo v ghettu zhruba 55 až 60 tisíc Židů. Když se Anielewicz dozvěděl o probíhajících deportacích, urychleně se vrátil zpět do Varšavy, kde v ghettu apeloval na představitele Judenratu, aby souhlasili s ozbrojeným odbojem. Ti se něčeho takového obávali ze strachu z možné německé odvety, nakonec však jeho názor, podpořený dalšími mladými členy odboje (zejména Jicchakem Zuckermanem) převládl. Dne 28. července 1942 tak vzniklo odbojové hnutí Židovská bojová organizace (:, zkráceně ), sestávající ze členů Antifašistického bloku, sionistických mládežnických organizací ha-Šomer ha-ca'ir, Dror, Cukunft a Akiva, a politických stran Bund, Poalej Cijon a Polské dělnické strany. Jeho vůdcem se v listopadu téhož roku stal Anielewicz, který si mezi svými druhy vysloužil respekt za zajištění zbraní, finančních prostředků a potrestání zrádců (kolaborantů, informátorů a příslušníků židovské policie). Druhým židovským odbojovým hnutím v ghettu byl Židovský vojenský svaz (polsky:, zkráceně ), založený již v roce 1939, který tvořili někdejší židovští důstojníci Polské armády a členové revizionisticko-sionistického mládežnického hnutí Bejtar. Obě odbojová hnutí se přes počáteční napětí dohodla na vzájemné spolupráci.", "section_level": 2}, {"title": "Povstání ve varšavském ghettu.", "content": "Od konce září 1942 začali Židé ve varšavském ghettu budovat opevněné bunkry a úkryty, jichž do ledna 1943 postavili na šest set. Mezi sebou byly navzájem propojeny kanalizační sítí nebo rozvodem vody či elektřiny. V říjnu 1942 se Židovské bojové organizaci podařilo navázat kontakt s polskou odbojovou Zemskou armádou (polsky: ), díky čemuž dokázala do ghetta propašovat malé množství zbraní a výbušnin. V pašování zbraní do ghetta pomáhala také komunistická Lidová garda (polsky: ). Každý bojovník měl pistoli a několik ručních granátů (řadu z nich podomácku vyrobenou) nebo Molotovových koktejlů. Panoval však nedostatek munice a těžších zbraní – k dispozici bylo pouze několik pušek, pozemních min a jeden samopal.  Dne 18. ledna 1943 Němci obnovili deportace. Anielewicz se spolu s ostatními členy ŻOB a ŻZW rozhodl jednat. Dvanáct z nich se vmísilo do skupiny odváděných Židů, a na smluvený signál zaútočili s pistolemi na německé vojáky. Při následném zmatku se části deportovaných Židů podařilo uprchnout. Většina odbojářů při útoku zemřela. Anielewiczovi, který mu velel, se však podařilo uprchnout. Poté, co Němci zajali 5 000–6 500 obyvatel ghetta k transportu (podle původního plánu mělo jít o 8 000 osob), pozastavili k 21. lednu veškeré deportace z Varšavy. Tento první případ ozbrojeného odporu měl velký význam. Mimo jiné vedl k větší ochotě polského podzemí poskytnout židovskému odboji zbraně. Ne všechny zbraně však pocházely od podzemních skupin; část jich ŻOB kupovala od překupníků se zbraněmi. Lednový počátek vzpoury se stal předehrou pro hlavní část povstání, k níž došlo o tři měsíce později. Během těchto tří měsíců, od ledna do dubna 1943, probíhaly pod Anielewiczovým vedením intenzivní přípravy na další střet s Němci. Rozhodl se pro použití partyzánského způsobu boje a využití rozsáhlé sítě tunelů, bunkrů, střech a momentu překvapení. Věřil, že s dostatečným množství zbraní by mohli Židé v ghettu odolávat celé měsíce. Den poté, co Němci pozastavili deportace, napsal jménem Židovské bojové organizace otevřený dopis lidem z ghetta:  Konečná likvidace ghetta a deportace zbývajících Židů začala 19. dubna v šest hodin ráno, den před narozeninami Adolfa Hitlera a tento rok zároveň den před začátkem židovského svátku Pesach, který připomíná vyjití Židů z egyptského otroctví a získání svobody. Velel jí Ferdinand von Sammern-Frankenegg, který do ghetta poslal 850 vojáků (německých a ukrajinských) s šestnácti důstojníky, jež doprovázel lehký tank a dva obrněné vozy. Členové židovských odbojových skupin zaútočili na zástup německých vojáků pistolemi, granáty a Molotovovými koktejly ze střech, balkónů, oken, dveří a přilehlých dvorů. Přestože měli Němci vojenskou převahu, nebyli připraveni na partyzánský způsob boje, s nímž se setkali. Židé měli naproti tomu dokonalou znalost prostředí v němž se pohybovali, mohli spoléhat na množství úkrytů, a díky propojení jednotlivých domů představovali obtížný terč. Po dvou hodinách bojů se Němci stáhli. Von Sammern-Frankenegg chtěl následně z Krakova povolat k útoku na ghetto bombardéry, ale tato myšlenka mu byla rozmluvena. Himmler, jehož zpráva o neúspěšné operaci rozzuřila, jej zbavil velení, a na jeho místo dosadil SS-Gruppenführera Jürgena Stroopa. Ten mobilizoval přibližně 1 300 mužů a další vojenskou techniku. V jedenáct hodin dopoledne vojáci pod novým velením vstoupili do ghetta, kde se opět setkali s tvrdým odporem přibližně 750 židovských obránců. Stroop nasadil dělostřelectvo a vyslal vojáky, aby hledali ukrývající se Židy. Odpoledne téhož dne došlo k symbolické události, když dva židovští chlapci vyšplhali na střechu jednoho z domů, kde vyvěsili polskou a židovskou vlajku. Obě sice byly trnem v oku nejenom Stroopovi, ale i Himmlerovi, přesto však na tomto místě vydržely čtyři dny. Večer prvního dne Stroop své muže stáhl.  V průběhu následujících dnů se Němcům podařilo urputný odpor částečně zlomit s použitím dělostřelectva a plamenometů. Žár ohně a kouř donutil řadu Židů opustit své úkryty, někteří se rozhodli spáchat sebevraždu skokem z oken hořících domů, či se jim podařilo uniknout kanalizací, která byla i po vybudování ghetta nadále propojena s nežidovskou částí města. Počínaje třetím dnem střetu změnil Stroop taktiku a snažil se vyhnout přímé konfrontaci, aby snížil počet německých ztrát. Ještě intenzivněji nechal nasadit plamenomety s dělostřelectvem, a nově též letectvo. Tisíce ukrývajících se Židů uhořelo zaživa. Židovské velitelství na Muranowském náměstí po čtyřech dnech bojů padlo. Většina obránců byla mrtvá nebo zraněná a několika se podařilo uprchnout mimo ghetto. Anielewicz si tak musel najít jiné místo, odkud by mohl koordinovat boje. Tím se 23. dubna stal bunkr pod domem v ulici Miła č. 18. Z téhož dne pochází Anielewiczův poslední dopis, který adresoval svému příteli Jicchaku Zuckermanovi, členovi vedení ŻOB, jenž působil mimo ghetto jako spojka s polským podzemím:", "section_level": 2}, {"title": "Smrt a potlačení povstání.", "content": "Do 25. dubna se Němcům podařilo zajmout nejméně 25 500 Židů. Ke konci měsíce bylo mnoho bunkrů a skrýší odhaleno a většina domů vypálena nebo srovnána se zemí. Dne 7. května vyrazila z velitelského bunkru pod domem v ulici Miła č. 18 složitou kanalizační soustavou skupina, vedená Cvijou Lubetkinovou, s cílem najít únikovou cestu z ghetta. O den později ovšem bunkr objevili Němci – tou dobou se v něm tísnilo na tři sta lidí, včetně Anielewicze, jeho přítelkyně a dalších. Němečtí vojáci do opevněného velitelství vháněli hadicemi plyn, s cílem vypudit ukrývající se židovské bojovníky na povrch. Ti se před ním snažili uprchnout, ale většina ústupových cest byla blokována. Z bunkru se nakonec do kanalizační sítě podařilo proniknout pouze hrstce z nich (mimo jiné Tosje Altmanové), ostatní – včetně Anielewicze – zemřeli buď na otravu plynem nebo spáchali sebevraždu, aby se vyhnuli zajetí.  Několik dní před definitivním potlačením povstání a krátce po zničení velitelského bunkru se podařilo uskutečnit záchrannou operaci, při níž bylo zhruba osmdesát židovských bojovníků převedeno kanalizačním systémem do tzv. árijské části města, a odvezeno do bezpečí. Celou akci zorganizoval Jicchak Zuckerman a Kazik Rathajzer, a podařilo se jejím prostřednictvím zachránit mimo jiné i přeživší přední představitele povstání – Cviju Lubetkinovou a Marka Edelmana. Přestože Němci plánovali zničit ghetto během tří dnů, boje trvaly celkem čtyři týdny a podařilo se jim je definitivně potlačit až 16. května 1943, kdy ho velitel operací Jürgen Stroop symbolicky ukončil vyhozením Velké synagogy ve Varšavě do povětří. Přesto ještě po mnoha měsících podnikali zbylí přeživší Židé útoky na německé hlídky. Z těch, kterým se podařilo z ghetta utéct, se stali partyzáni, často ale byli na útěku zastřeleni nebo prozrazeni. Po jeho likvidaci se v tzv. árijské části města ukrývalo až 20 tisíc Židů. Velká část z nich později bojovala po boku Poláků při varšavském povstání v roce 1944.  Podle oficiální německé zprávy, sepsané Jürgenem Stroopem, zajala německá armáda 56 065 Židů a zničila 631 bunkrů. Odhadl, že při povstání zemřelo 7 tisíc Židů, přičemž dalších 7 tisíc německé úřady deportovaly do Treblinky. Zbývající Židy, tedy přibližně 42 tisíc osob, deportovaly do koncentračního a vyhlazovacího tábora Majdanek a pracovních táborů Poniatowa, Trawniki, Budzyn a Kraśnik. S výjimkou několika tisíc vězňů v táborech Budzyn a Kráśnik byli zbývající varšavští Židé z ostatních táborů zavražděni v listopadu 1943 během německé operace Aktion Erntefest.  Osud ostatků Anielewicze a jeho druhů padlých ve velitelském bunkru není přesně znám. Jejich těla mohla být spolu s ostatními židovskými oběťmi odnesena do nedalekého krematoria. Podle nápisu na památníku u někdejšího bunkru však těla zde zemřelých obětí nebyla po válce exhumována.  Povstání ve varšavském ghettu bylo největším a ze symbolického hlediska nejdůležitějším židovským povstáním druhé světové války, a inspirovalo další povstání jak v ghettech, tak ve vyhlazovacích táborech. K datu povstání ve varšavském ghettu se vztahuje připomínání obětí a přeživších holocaustu a židovského odboje, které se v Izraeli od roku 1953 koná 27. dne židovského měsíce nisan na Jom ha-šo'a.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Na základě rozkazu L.400/BP ze dne 25. července 1944 udělila polská exilová vláda Anielewiczovi posmrtně vojenské vyznamenání Kříž za chrabrost (polsky: ), určené osobám, které na bitevním poli prokázaly statečnost a odvahu. Následující rok jej Polská lidová armáda 18. dubna 1945 posmrtně ocenila Řádem grunwaldského kříže (polsky: ) třetího stupně, který byl udílen za statečnost a zásluhy v boji s nacistickým Německem.", "section_level": 1}, {"title": "Památka.", "content": "V posledních fázích druhé světové války došlo k vytvoření jednotky v rámci Lidové gardy, tvořené přeživšími členy varšavského ghetta, která nesla Anielewiczovo jméno –. Na jeho počest je pojmenovaná celá řada míst. Již v roce 1943 byl v britské mandátní Palestině založen kibuc Jad Mordechaj (doslova „Památník Mordechaje“), kde od roku 1951 stojí Anielewiczova bronzová socha z dílny sochaře Natana Rapaporta. Stejný sochař vytvořil rovněž skulptury, jež jsou součástí Pomníku hrdinům ghetta ve Varšavě, slavnostně odhaleného v roce 1948. V popředí jedné z nich je postava Anielewicze, jenž – ač zraněný – odhodlaně hledí kupředu a v ruce třímá ruční granát. Prakticky identické skulptury vytvořil Rapaport též pro památník obětí a hrdinů holocaustu Jad vašem v Jeruzalémě v Izraeli. Další památník lze nalézt například v Anielewiczově rodném městě Wyszków. V roce 1955 došlo ve Varšavě k přejmenování ulice Gęsia (v místě někdejšího německého vojenského vězení Gęsiówka) na ulici Mordechaje Anielewicze. Od roku 2013 při ní existuje Muzeum dějin polských Židů. Ulice nesoucí jeho jméno se nacházejí i v dalších městech v Polsku (Grybów, Lubawka), v Nizozemsku (Amsterdam) a jsou hojně rozšířené v Izraeli, kde je lze nalézt mimo jiné ve městech Bat Jam, Beer Ševa, Haifa, Cholon, Jeruzalém, Nes Cijona, Petach Tikva, Rišon le-Cijon a Tel Aviv. V roce 1983 nechala izraelská vláda při příležitosti čtyřicátého výročí úmrtí vydat poštovní dvojznámku k uctění Anielewicze a Josefa Glazmana, coby hrdinů varšavského a vilenského ghetta.  Anielewiczovo jméno nese též několik vzdělávacích institucí. Kromě základní školy v izraelském městě Bat Jam se v tomto státě jedná ještě o Centrum Mordechaje Anielewicze pro studium a výzkum holocaustu (hebrejsky: ), které u kibucu Ma'anit od roku 1961 provozuje neziskový vzdělávací institut Giv'at Chaviva. V Polsku od roku 1990 existuje na Varšavské univerzitě Centrum studia a výuky židovských dějin a kultury v Polsku Mordechaje Anielewicze (polsky: ).", "section_level": 1}, {"title": "V kultuře.", "content": "O Anielewiczovi a jeho roli v povstání ve varšavském ghettu vyšla celá řada knih různých žánrů, od biografií a literatury faktu, až po beletrii či science fiction. V případě biografií jde například o publikace'z roku 2001 od Kerryho Callahana nebo'z roku 2010 od Rachel Hausfater, určenou pro mládež. Z množství literatury faktu, věnující se povstání, lze zmínit knihy'z roku 1998 od Jisra'ele Gutmana,'z roku 2011 od Moše Arense, či'z roku 2010 od Matthewa Brzezinskiho (synovce Zbigniewa Brzezinskiho). Beletrii zastupuje román \"Mila 18\" z roku 1961 od Leona Urise, jehož hlavní hrdina Andrei Androfsky je založen na osobě Anielewicze, či román'z roku 1996 od Johna Rosse. Anielewicz je též ústřední postavou knižní sci-fi série \"Světoválka\" (v originále Worldwar) a následné Kolonizace (Colonization) autora Harryho Turtledova, pojednávající o alternativní historii.  Anielewiczův životní příběh byl rovněž několikrát zfilmován. V roce 1978 jej v americkém televizním miniseriálu \"Holocaust\" ztvárnil herec Murray Salem. Ústřední roli sehrál v americkém televizním filmu \"Vzpoura\" z roku 2001 o povstání ve varšavském ghettu, v němž jej zahrál Hank Azaria. Povstání v ghettu se také věnují nejméně tři divadelní hry, a to \"The Battle of the Warsaw Ghetto\" od Mortona Wishengrada z roku 1943, \"The Wall\" od Millarda Lampella z roku 1960 a \"To Steal a March on God\" od Hanny Krallové.  Ve světě počítačových her byla jeho osoba zasazena do RPG hry \"World of Darkness\" (konkrétně do herního prostředí \"\"), kde je vůdcem regionu Shadowlands, který má představovat varšavské ghetto.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mordechaj Anielewicz (:, \"Mordechaj Anielevič\"; 1919 Wyszków – 8. května 1943 Varšava) byl vůdce židovského protinacistického odboje během druhé světové války a velitel Židovské bojové organizace, který vedl povstání ve varšavském ghettu. To se zapsalo do dějin jako největší židovské povstání během druhé světové války, a inspirovalo další vzpoury jak v ghettech, tak ve vyhlazovacích táborech.", "tgt_summary": "莫德哈伊·阿涅莱维奇(Mordechai Anielewicz,1919年-1943年-5月8日),是华沙犹太区起义事件中,犹太战斗组织之司令。", "id": 1983911}
{"src_title": "Migraš ha-Rusim", "tgt_title": "俄国大院", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce necelých 800 metrů, vně severozápadního okraje Starého Města. Na západě s ní sousedí čtvrť Nachalat Šiv'a, na severu Me'a Še'arim, na východě Musrara. Leží nedaleko dotyku se Zelenou linií, která do roku 1967 rozdělovala Jeruzalém. Přibližně v trase Zelené linie probíhá silnice číslo 60 (\"Sderot Chejim ha-Handasa\"). V roce 2011 byla podél ní na jižním okraji čtvrti dobudována tramvajová trať Populace čtvrti je židovská.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Byla postavena v letech 1860–1864 jako komplex pro ruské pravoslavné poutníky, kteří tehdy byli v Jeruzalému početnější než zástupci jiných křesťanských církví. Před rokem 1914 jich sem v průměru ročně dorazilo 14 000. Veškerý stavební materiál včetně zařízení vnitřních prostor byl dovezen z Ruska lodní přepravní firmou, založenou speciálně pro tento účel. Iniciátorem výstavby byla \"Imperiální pravoslavná palestinská společnost\" se sídlem v Petrohradu. Projekt komplexu vypracoval architekt Martin Ivanovič Eppinger. Slohově je odvozen od ruských a byzantských vzorů. Sestával z katedrály Svaté Trojice, rezidencí pro pravoslavné misionáře, nemocnice, ubytoven pro poutníky s 2000 lůžky. V roce 1889 byl dokončen \"Sergejův imperiální hospic\" s 25 luxusními pokoji pro ubytování šlechty. Kromě toho se v komplexu nacházely stáje, skladiště, drůbeží farma, studny a prádelna.  Během mandátní Palestiny zde sídlily britské správní úřady. V jedné z budov ale až do roku 1967 působila ruská pravoslavná misijní služba. Britové zde koncem 40. let 20. století vytvořili opevněný okrsek nazývaný neformálně Bevingrad (podle tehdejšího britského premiéra Ernesta Bevina). Během války za nezávislost v roce 1948 zde probíhaly těžké boje. Izraelci areál ovládli v rámci Operace Kilšon. Díky pevnosti zdejších staveb, ale komplex přežil i těžké ostřelování. V 60. letech 20. století komplex vykoupila izraelská vláda a sídlily tu některé centrální úřady jako ministerstvo zemědělství nebo soudní instituce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ruský dvůr (: Русское подворье, : מגרש הרוסים – \"Migraš ha-Rusim\", : المسكوبية, \"al-Muskubija\", : Russian Compound) je městská čtvrť v centrální části Jeruzaléma v Izraeli.", "tgt_summary": "俄国大院 (,\"al-Muskubīya\",,\"Migraš ha-Rusim\",Russian Compound) 是耶路撒冷中心最古老的区之一,包括俄罗斯正教会的一个大型教堂和几个昔日的朝圣旅馆,其中有些被用作以色列政府建筑,以及地下囚狱者博物馆。俄国大院建于1860年到1890年之间,1903年又增加了尼古拉朝圣者济贫院。俄国大院占地68000平方米,介于雅法路、Shivtei 以色列街,以及先知街之间。1890年后,周围筑起围墙,因而称为“大院”。", "id": 2915811}
{"src_title": "Mistrovství světa v plavání 2009", "tgt_title": "2009年世界游泳錦標賽", "src_document": [{"title": "Výsledky muži.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Volný způsob.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m volný způsob.", "content": "Finále 1. srpna", "section_level": 3}, {"title": "100 m volný způsob.", "content": "Finále 30. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m volný způsob.", "content": "Finále 28. července", "section_level": 3}, {"title": "400 m volný způsob.", "content": "Finále 26. července", "section_level": 3}, {"title": "800 m volný způsob.", "content": "Finále 29. Července", "section_level": 3}, {"title": "1500 m volný způsob.", "content": "Finále 2. srpna", "section_level": 3}, {"title": "Motýlek.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m motýlek.", "content": "Finále 27. července", "section_level": 3}, {"title": "100 m motýlek.", "content": "Finále 1. srpna", "section_level": 3}, {"title": "200 m motýlek.", "content": "Finále 29. července", "section_level": 3}, {"title": "Znak.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m znak.", "content": "Finále 2. srpna", "section_level": 3}, {"title": "100 m znak.", "content": "Finále 28. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m znak.", "content": "Finále 31. července", "section_level": 3}, {"title": "Prsa.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m prsa.", "content": "Finále 29. července", "section_level": 3}, {"title": "100 m prsa.", "content": "Finále 27. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m prsa.", "content": "Finále 31. července", "section_level": 3}, {"title": "Polohový závod.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "200 m polohový závod.", "content": "Finále 30. července", "section_level": 3}, {"title": "400 m polohový závod.", "content": "Finále 2. srpna", "section_level": 3}, {"title": "Štafeta.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Štafeta 4 × 100 m volný způsob.", "content": "Finále 26. července", "section_level": 3}, {"title": "Štafeta 4 × 200 m volný způsob.", "content": "Finále 31. července", "section_level": 3}, {"title": "Štafeta 4 × 100 m polohový závod.", "content": "Finále 2. srpna", "section_level": 3}, {"title": "Dálkové plavání.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "5 kilometrů.", "content": "Finále 21. července", "section_level": 3}, {"title": "10 kilometrů.", "content": "Finále 22. července", "section_level": 3}, {"title": "25 kilometrů.", "content": "Finále 25. července", "section_level": 3}, {"title": "Výsledky ženy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Volný způsob.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m volný způsob.", "content": "Finále 2. srpna", "section_level": 3}, {"title": "100 m volný způsob.", "content": "Finále 31. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m volný způsob.", "content": "Finále 29. Července", "section_level": 3}, {"title": "400 m volný způsob.", "content": "Finále 26. července", "section_level": 3}, {"title": "800 m volný způsob.", "content": "Finále 1. srpna", "section_level": 3}, {"title": "1500 m volný způsob.", "content": "Finále 28. července", "section_level": 3}, {"title": "Motýlek.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m motýlek.", "content": "Finále 1. srpna", "section_level": 3}, {"title": "100 m motýlek.", "content": "Finále 27. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m motýlek.", "content": "Finále 30. července", "section_level": 3}, {"title": "Znak.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m znak.", "content": "Finále 30. července", "section_level": 3}, {"title": "100 m znak.", "content": "Finále 28. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m znak.", "content": "Finále 1. srpna", "section_level": 3}, {"title": "Prsa.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "50 m prsa.", "content": "Finále 2. srpna", "section_level": 3}, {"title": "100 m prsa.", "content": "Finále 28. července", "section_level": 3}, {"title": "200 m prsa.", "content": "Finále 31. července", "section_level": 3}, {"title": "Polohový závod.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "200 m polohový závod.", "content": "Finále 27. července", "section_level": 3}, {"title": "400 m polohový závod.", "content": "Finále 2. srpna", "section_level": 3}, {"title": "Štafeta.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Štafeta 4 × 100 m volný způsob.", "content": "Finále 26. července", "section_level": 3}, {"title": "Štafeta 4 × 200 m volný způsob.", "content": "Finále 30. července", "section_level": 3}, {"title": "Štafeta 4 × 100 m polohový závod.", "content": "Finále 1. srpna", "section_level": 3}, {"title": "Dálkové plavání.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "5 kilometrů.", "content": "Finále 21. července", "section_level": 3}, {"title": "10 kilometrů.", "content": "Finále 22. července", "section_level": 3}, {"title": "25 kilometrů.", "content": "Finále 25. července", "section_level": 3}, {"title": "Synchronizované plavání.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Kombinovaná sestava.", "content": "Finále 22. července", "section_level": 2}, {"title": "Sólo - technická sestava.", "content": "Finále 20. července", "section_level": 2}, {"title": "Dvojice - technická sestava.", "content": "Finále 21. července", "section_level": 2}, {"title": "Družstva - technická sestava.", "content": "Finále 19. července", "section_level": 2}, {"title": "Sólo - volná sestava.", "content": "Finále 23. července", "section_level": 2}, {"title": "Dvojice - volná sestava.", "content": "Finále 24. července", "section_level": 2}, {"title": "Družstva - volná sestava.", "content": "Finále 25. července", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky skoky do vody muži.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1 metr.", "content": "Finále 17. července", "section_level": 2}, {"title": "3 metry.", "content": "Finále 23. července", "section_level": 2}, {"title": "10 metrů.", "content": "Finále 21. července", "section_level": 2}, {"title": "Synchron. skoky 3 metry.", "content": "Finále 18. července", "section_level": 2}, {"title": "Synchron. skoky 10 metrů.", "content": "Finále 25. července", "section_level": 2}, {"title": "Skoky do vody ženy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1 metr.", "content": "Finále 19. července", "section_level": 2}, {"title": "3 metry.", "content": "Finále 21. července", "section_level": 2}, {"title": "10 metrů.", "content": "Finále 18. července", "section_level": 2}, {"title": "Synchron. skoky 3 metry.", "content": "Finále 24. července", "section_level": 2}, {"title": "Synchron. skoky 10 metrů.", "content": "Finále 19. července", "section_level": 2}], "src_summary": "Mistrovství světa v plavání 2009 bylo v pořadí třináctým světovým šampionátem v plaveckých sportech. Konalo se pod záštitou Mezinárodní plavecké federace (FINA) ve dnech 17. července až 2. srpna 2009 v Římě. O místě konání se rozhodlo v roce 2005 během XI. světového šampionátu v Montrealu. Protikandidáty byly Atény, Moskva a Jokohama. Mistrovství světa se v Římě konalo podruhé, poprvé tuto akci hlavní město Itálie hostilo v roce 1994. Šampionátu se účastnilo 2556 sportovců ze 192 zemí. Česká účast nebyla příliš úspěšná. Nejlepším výsledkem bylo osmé místo Rostislava Vítka v závodě na 25 km. V bazénových plaveckých disciplíchách se Češi do finále nedostali, do semifinále pronikla jen Simona Baumrtová v závodě na 200 m znak.", "tgt_summary": "2009年世界游泳锦标赛于2009年7月18日至8月2日在意大利罗马举行。", "id": 627938}
{"src_title": "Jelena Bonnerová", "tgt_title": "葉連娜·邦納", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v sovětském Turkmenistánu jako Lusik Alichanova, dcera arménského prominentního komunisty a tajemníka Kominterny Georgije Alichanova (původním jménem Gevork Alichanjan) a židovské komunistické aktivistky Ruth Bonnerové. Měla mladšího bratra Igora, který se stal námořním důstojníkem. Oba její rodiče byli v roce 1937 zatčeni v průběhu Stalinovy „Velké čistky“; její otec byl popraven a matka strávila 8 let v táboru nucených prací v Karagandě (Kazachstán) a poté musela žít na přikázaném místě (vnitřní vyhnanství). Obětí Stalinovy čistky se stal i Jelenin strýc Matvěj Bonner, který byl jako 41letý popraven, a jeho žena, která rovněž musela žít na přikázaném místě. Po Stalinově smrti v r. 1953 byli všichni čtyři zproštěni obvinění (rehabilitováni).  Již ve 40. letech se Jelena snažila pomáhat rodinám politických vězňů. Za II. světové války sloužila jako zdravotní sestra a byla dvakrát zraněna a v roce 1946 byla s poctami propuštěna z armády jako válečný invalida. Po válce vystudovala pediatrii na I. Leningradském lékařském institutu a v roce 1965 vstoupila do Komunistické strany Sovětského svazu. V té době již byla provdána za svého spolužáka z lékařského institutu Ivana Semjonova, se kterým měla dvě děti: Taťjánu a Alexeje.  Na sklonku 60. let se stala aktivistkou sovětského hnutí za lidská práva a v roce 1968 byla jednou z těch, kdo podporovaly osoby zatčené za to, že demonstrovaly na Rudém náměstí v Moskvě proti potlačení pražského jara sovětskými tanky. (Za tuto solidaritu s Československem jí byl v roce 2003 udělen Řád T.G. Masaryka II. třídy.) Pronásledování ze strany státních orgánů a státních tajných služeb (KGB) zatěžovalo život její rodiny a mělo za následek rozvod a později i vystěhování dětí do Spojených států (v roce 1977 a 1978).  Boj za lidská práva sblížil Jelenu s Andrejem Sacharovem – otcem sovětské vodíkové bomby a bojovníkem za lidská práva, který v roce 1969 ovdověl. V roce 1972 se Jelena za Sacharova, vdovce se třemi dětmi (dvě dcery a syn), provdala. V roce 1975 dovolil sovětský režim Jeleně vycestovat na Západ, aby podstoupila operaci svého válečného zranění oka. V témže roce byl Sacharov vyznamenán Nobelovou cenou míru, avšak sovětský režim mu zakázal vycestovat, aby mohl tuto cenu převzít. Jelena, která byla v té době lékařsky ošetřována v Itálii, zajela do Osla a převzala cenu pro svého manžela.  V roce 1976 se Bonnerová stala zakládající členkou Moskevské helsinské skupiny. Od ledna 1980, kdy byl Sacharovovi přikázán pobyt v Gorkém - městě uzavřeném pro cizince, stala se vyčerpaná a veřejně odsuzovaná Bonnerová jediným Sacharovovým spojením se světem. Cestovala mezi Moskvou a Gorkým s jeho dopisy. V roce 1981 drželi Sacharov a Bonnerová nebezpečnou ale nakonec úspěšnou hladovku, dík které Jelenina snacha Jelizaveta Alexejeva dostala od úřadů výjezdní vízum, aby se mohla odjet do Spojených států ke svému manželovi Alexeji Semjonovovi. V dubnu 1984 však byla Bonnerová zatčena za „antisovětskou agitaci a propagandu“ a odsouzena k pětiletému exilu v Gorkém. Sacharovovy dlouhé a bolestné hladovky přiměly nakonec nového sovětského vůdce Michaila Gorbačova, aby povolil Bonnerové cestu do Spojených států, kde podstoupila srdeční operaci zavádějící šestinásobný bypass.  V prosinci 1986 dovolil Gorbačov Sacharovovi a Bonnerové návrat do Moskvy. O tři roky později - 14. prosince 1989 - však Sacharov umírá. V reakci na to Bonnerová zakládá Nadaci Andreje Sacharova a také Sacharovův archiv v Moskvě.  Bonnerová zůstála upřímným stoupencem demokracie a lidských práv v Rusku i na celém světě. Připojila se k obráncům ruského parlamentu Dumy v době srpnového puče (1991) a podpořila Borise Jelcina v době ústavní krize v roce 1993. Na protest proti tomu, co nazvala „genocidou čečenského lidu“, odstoupila v roce 1994 z Jelcinova Výboru pro lidská práva a stala se otevřeným odpůrcem ruského vojenského zasahování v Čečně a kritikem Kremlu, do kterého se prý pod vládou Putina vrací „kágébácké autoritářství“. Byla také kritická ke způsobu řešení izraelsko-palestinského konfliktu a vyjádřila obavy ze vzestupu antisemitismu v Evropě. Bonnerová byla prvním signatářem antiputinského manifestu „Putin musí odejít“ zveřejněného 10. března 2010 a pokračujícího v sériích demonstrací.  Poslední roky svého života dělila mezi Moskvu a Spojené státy, kde žily její dvě děti, pět vnuků a jeden pravnuk.  Bonnerová byla pohřbena po boku svého druhého manžela na hřbitově Vostrjakovo v Moskvě. Rodina vyzvala účastníky pohřbu, aby na obřad nenosili květiny, aby raději věnovali příspěvek Nadaci Andreje Sacharova.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jelena Georgijevna Bonnerová (rusky \"Елена Георгиевна Боннэр\"; 15. února 1923 Merv, Chórezmská LSR – 18. června 2011 Boston, Massachusetts, USA) byla sovětská disidentka a aktivistka v oblasti lidských práv, manželka sovětského fyzika Andreje Sacharova.", "tgt_summary": "叶连娜·邦纳(,拉丁转写:,1923年-2月5日-2011年-6月18日)是前苏联的人权活动人士,她是苏联著名核物理学家及人权活动人士安德烈·萨哈罗夫的第二任妻子。", "id": 2720485}
{"src_title": "Kalhotky", "tgt_title": "女式內褲", "src_document": [{"title": "Typy.", "content": "Existuje hned několik stylů kalhotek. Dělit je můžeme například podle míry krytí zadečku, šířky po stranách a výšky. Tyto kategorie nejsou striktně dány. Rozdělení může být u různých značek odlišné.  Klasické dámské kalhotky jsou střižené do pasu nebo pod pupík a pokrývají celý zadeček. Klasická (1) varianta je rozšířená pod boky. Kalhotky s vysokým výkrojem (2) jsou nižší.  Zeštíhlující kalhotky (3) jsou speciálním typem kalhotek, které byly vytvořeny za účelem zeštíhlujícího efektu. Materiály jsou hrubší a pevné, většinou elastické směsi, obsahující zejména nylon, doplněný bavlnou. Kalhotky mohou sahat až nad pas.  Kalhotky Hipster (4) jsou podobné klasickým dámským kalhotkám, ale střižené jsou od beder, vždy se sníženým pasem. Jsou střižené buď rovně, nebo do písmene V, s výkrojem na stehnech nebo s krátkou nohavičkou.  Bikiny (5) jsou střižené od beder, většinou nemají nohavičku nebo je velmi krátká. V pase mají elastické pásky nebo krajky. Bikiny jsou nejrozšířenějším typem kalhotek a nosí je ženy opravdu po celém světě.  Kalhotky Boyshorts (6) jsou jemnější podobou pánských šortek/trenýrek, přiléhají k tělu a jsou střižené od pasu vždy s nohavičkou.  Tanga (7) jsou střižená od beder nebo od pasu a vždy mají výkroj na stehnech. Mezi hýžděmi mají tenký proužek látky nebo šňůrku.  Thonga (8) jsou většinou bederní kalhotky, které mají na zadní části proužek látky mezi hýžděmi.  G-stringa (9) jsou miniaturní kalhotky, v pase mají tenký pruh látky a jsou vysoce vykrojené na stehnech. Mezi hýžděmi mají tenký proužek látky nebo šňůrku.  Kalhotky se vyrábí z různých materiálů a látek, jako například satén, hedvábí, pvc, bavlna, nylon, krajka, kůže, latex, lycra, a/nebo polyester.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Předchůdce dnešních dámských kalhotek datujeme do 16. století. Kalhotky byly tenkrát mnohem delší než v současnosti, dosahovaly až ke kolenům. Kalhotky ale nebyly výbavou běžných žen, ale prostitutek. Mimo nich nosily kalhotky jen staré a nemocné ženy jako ochranu před chladem. Zámožné ženy v těchto dobách nosily delší košile, které se mezi nohama zavazovaly, jen při menstruaci.  V 19. století se tento trend změnil díky oblibě krinolín v šatníku žen. Krinolíny i při běžné chůzi odhalovaly ženské intimní partie, které si ženy začaly chránit pomocí dvou kusů látky spojených v pase, ale ne mezi nohama.  Kalhotky se v současné podobě objevily v první polovině 20. století. Lady Duff Gordon, britská módní návrhářka, výrazně zkrátila délku dámských kalhotek. O jejich rozšíření a popularizaci se postarala americká tenistka Gussie Moran, která si je oblékla v roce 1949 na turnaji ve Wimbledonu pod krátkou tenisovou sukni.  Nový styl dámského spodního prádla přinesl barvy, jas a třpyt. Začaly se používat látky jako bavlna, satén, krajka a hedvábí, po kterých ženy více toužily a v mužích vzbuzovaly větší touhu. Toto byl zřejmě zlomový okamžik, kdy se kalhotky přeměnily z hygienického doplňku na symbol potěšení a sexuality po celém světě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kalhotky jsou druh spodního prádla, obvykle jsou lehké a přiléhavé, vytvořené pro každodenní nošení žen či dívek. Kalhotky se obvykle skládají z elastického pásku, dále pruhu látky, který má za úkol zakrýt oblast genitálu (obvykle je pokryt vložku s absorpčními vlastnostmi například z bavlny), a páru otvorů pro nohy, které jsou stejně jako pásek často vyrobeny z elastického materiálu. Kalhotky buď nohavičky nemají, anebo je mají velice krátké.", "tgt_summary": "女式内裤(英语:Panties)是指专为女性设计的内裤,一般指女短内裤。女式内裤在中国大陆又多称胖次。 女式内裤大多是紧身型的,但也有松散型的。常见组件包括一条弹性腰带,一块覆盖外阴部区域的裆片(通常为棉花等可吸收材料,可吸收分泌物或经血)和一对带弹性裤脚的裤口。内裤的材料有很多种,但通常是透气的。最早的内裤设计是遮住女性整个下半部分的躯干,到了20世纪70年代才放弃裤管,有些还随着时间的推移逐渐变短。", "id": 6507}
{"src_title": "Mapování souborů do paměti", "tgt_title": "内存映射文件", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Mapování souborů do paměti nahrazuje klasické rozhraní pro práci se soubory (tj. API) v podobě funkcí open, read, write, close a dalších, které pracují se souborovým deskriptorem). Při mapování souborů do paměti nastaví jádro operačního systému mapování virtuální paměti tak, že obsah souboru je možné číst z operační paměti běžnými strojovými instrukcemi pro práci s pamětí. Namapování souboru do paměti je provedeno patřičnou úpravou tabulky stránek, za kterou je v jádře zodpovědný modul správy paměti.  Díky použití stránkování paměti a jeho (typicky vysoce optimalizovaného) mechanismu obsluhy výpadku stránky může mapování souborů do paměti poskytnout v mnoha případech vyšší výkon, než při použití klasického rozhraní. Navíc je tím eliminováno kopírování dat v paměti mezi vyrovnávací pamětí v jádře (\"kernel space\"), diskovou cache a paměťovým prostorem procesu (tzv. \"user space\"). Více viz privilegovaný režim.  V unixových systémech, kde je téměř vše soubor, je možné mapovat do paměti všechna vstupně/výstupní zařízení, se kterými je možné pracovat pomocí souborového deskriptoru.", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výhody.", "content": "Hlavní výhodou mapování souborů do paměti je zvýšení I/O výkonu, zejména pokud je použito na velké soubory. Přístup k mapovaným souborům je rychlejší než za pomoci klasických systémových volání čtení a zápisu ze dvou důvodů:", "section_level": 2}, {"title": "Nevýhody.", "content": "Mapování malých souborů může vést k plýtvání místem, protože paměťové mapy jsou vždy uspořádány podle velikosti stránky, která je většinou 4 KiB. U souboru o velikosti 5 KiB by byly přiděleny dvě stránky, takže by bylo zabráno 8 KiB paměti a z nich by byly 3 KiB nevyužity.  Některé počítačové platformy mají s mapováním souborů do paměti problémy z důvodu omezeného paměťového prostoru, což se týká zejména 32bitového režimu procesorů pro počítače IBM PC kompatibilní, které adresují maximálně 4 GiB RAM (v 32bitových systémech řady Windows NT je paměťový prostor procesů standardně omezen na 2 GiB, v 32bitovém jádře Linuxu závisí na konkrétní situaci). Z tohoto důvodu je vždy do paměti namapována jen část souboru, což významným způsobem ztěžuje práci programátorům.", "section_level": 2}, {"title": "Podpora různých platforem.", "content": "Většina moderních OS nebo běhových prostředí podporuje nějakou formu mapování souborů do paměti. Funkce codice_1 mapuje zadaný soubor do paměti a vytváří POSIX deskriptor. Volání je podporováno na POSIX kompatibilních systémech (UNIX, Linux, Mac OS X, nebo OpenVMS).  Operační systém Microsoft Windows poskytuje ve svém API funkci codice_2. Mapování souborů do paměti poskytuje až Microsoft.NET verze 4, pro předchozí verze jsou k dispozici knihovny třetích stran.  Programovací jazyk Java poskytuje třídy a metody pro přístup k souborům mapovaným do paměti jako je \"FileChannel\".  Programovací jazyk D podporuje soubory mapované do paměti ve standardní knihovně (std.mmfile modul).  Python obsahuje od verze 1.6 standardní knihovny modul codice_3. Detaily použití modulu se liší podle toho, zda je používán na platformě Microsoft Windows nebo Unix.  V Perlu je dostupných několik modulů pro mapování souborů do paměti z CPANu, jako například codice_4. a codice_5.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mapování souborů do paměti je v informatice označení pro alternativní práci se soubory, kdy je jejich obsah promítnut jádrem systému do operační paměti. Některé operace se souborem mohou být efektivnější, protože je využívána existující podpora virtuální paměti a mechanismus výpadku stránky a tím je možné vynechat několikanásobné kopírování dat v paměti počítače.", "tgt_summary": "内存映射文件(Memory-mapped file),或称“文件映射”、“映射文件”,是一段虚内存逐字节对应于一个文件或类文件的资源,使得应用程序处理映射部分如同访问主内存。", "id": 2073423}
{"src_title": "Preboot Execution Environment", "tgt_title": "预启动执行环境", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "PXE je standard zavedený firmou Intel v září roku 1999. Nahradila a sjednotila předchozí technologie pro start počítače za pomocí počítačové sítě (např. metodu využívající BOOTP nebo server Novell NetWare a protokol NCP přes IPX/SPX). Stejně jako předchozí technologie rozšiřuje PXE možnosti startu počítače tím, že je k síťové kartě dodána flash paměť s kódem rozšiřujícím schopnosti BIOSu o zavedení operačního systému z počítačové sítě. Dnes je PXE standardní součástí BIOSu na základních deskách, které mají integrovánu síťovou kartu, avšak PXE najdeme i jako rozšíření BIOSu na samostatných síťových kartách, které jsou zasunovány do slotů sběrnice (např. PCI nebo PCI-Express).  PXE je nezávislé na počítačové platformě, takže není závislé ani na použitém hardware ani na použitém software (operačním systému).", "section_level": 1}, {"title": "Princip komunikace.", "content": "Síťové bootování pomocí PXE využívá Internet Protocol (IP) z rodiny protokolů TCP/IP. Základní postup je následující:", "section_level": 1}, {"title": "Zavaděče s podporou PXE.", "content": "Bootstrap program může obsahovat libovolný kód, nicméně pro spouštění konkrétních operačních systémů je třeba zvolit kompatibilní zavaděč s podporou síťového bootování přes PXE, což umožňuje např. BootX (pro Mac OS X), GRUB (který následně volá proprietární zavaděče jednotlivých systémů) či RedBoot. Pro systémy UNIX je asi nejznámější SYSLINUX, resp. jeho derivát PXELINUX. Windows lze nainstalovat pomocí služby Remote Installation Service (RIS), kde se do cílové operační paměti načte RAM disk pro spuštění Windows PE (předinstalační prostředí). Nástupcem RIS je ve Windows systémech verze vyšší, než Vista, resp. Windows Server 2008 technologie Windows Deployment Services (WDS), která přináší zároveň nadstavbu pro využití dalších protokolů a služeb zejména pro hromadné síťové instalace.", "section_level": 1}, {"title": "iPXE.", "content": "iPXE je nadstavbou k běžné integraci PXE technologie. Tato metoda umožňuje počítačům bez zabudované podpory PXE využívat funkce bootování přes síť a počítačům již využívajícím PXE rozšířit službu o protokoly jako HTTP, iSCSI nebo ATA over Ethernet (AoE) a zároveň nabízí podporu i Wi-Fi sítí. iPXE může být implementováno či zavedeno několika způsoby - buď se jedná o rozšiřující čip na síťové kartě (popř. chipsetu), o součást BIOSu (nebo UEFI u nových systémů), speciální obraz standardního PXE programu získaného ze sítě anebo načteno z diskety, USB Mass Storage či běžného pevného disku. iPXE navíc umožňuje implementovat grafické menu pro síťový boot.", "section_level": 1}], "src_summary": "PXE () je v informatice označení technologie pro bootování (tj. start) počítačů z počítačové sítě. Využívá se pro tenké klienty, které nemají pevný disk, pro diagnostiku, pro automatické instalace operačních systémů a podobně (např. informační kiosky, počítače v knihovně, instalaci systému do počítače bez optické mechaniky atd.).", "tgt_summary": "预启动执行环境(Preboot eXecution Environment,PXE,也被称为预执行环境)提供了一种使用网络接口(Network Interface)启动计算机的机制。这种机制让计算机的启动可以不依赖本地数据存储设备(如硬盘)或本地已安装的操作系统。", "id": 1546374}
{"src_title": "Mustang (království)", "tgt_title": "木斯塘王國", "src_document": [{"title": "Přírodní poměry.", "content": "Mustang leží pod horou Annapurna na severu Nepálu, kde tvoří výrazný výběžek obklopený územím Tibetu. Dříve byl Mustang větší - dnes se pod tímto názvem rozumí pouze tzv. Horní Mustang, zatímco Dolní Mustang byl zcela ponepálštěn. Mustang je náhorní plošina ležící ve výšce přes 3000 m n. m.. Nejvyšší horou je Khamdžung Himal se 6700 m. Většina obyvatel žije v údolí řeky Kali Gandaki, která tvoří páteř země. Mustang se vyznačuje velmi drsným a suchým klimatem.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Přes území Mustangu od pradávna putovaly z Tibetu do Indie karavany se solí, která byla těžena v solných jezerech na Tibetské náhorní plošině. Proto zde již v raném středověku existovala řada menších království. Ta se podařilo sjednotit ve 14. století králi Ame Pálovi, který sídlil v Carangu. Za jeho nástupců se královské sídlo přemístilo do Lo Manthangu. Království si zachovalo nezávislost díky své izolovanosti i díky skvělé obchodní taktice. Při tibetsko-nepálské válce v roce 1790 se zdejší král rozhodl přidat na stranu Nepálu - od té doby je Mustang uváděn jako součást této země, i když si uchoval značnou suverenitu i po posledním sjednocení v roce 1958. První cizinci směli království navštívit až v roce 1951. Konkrétnější poznatky o Mustangu přinesl až v 70. letech francouzský cestovatel Michel Peissel, který jako první obdržel povolení k delšímu pobytu a ke vstupu do hlavního města. V šedesátých letech obsadil Mustang bojovný kmen Khamů, který uprchl z Tibetu a proměnil oblast v základnu ozbrojeného odporu proti čínské okupaci. Situace se uklidnila v 70. letech, poté začala nepálská vláda provozovat kontrolovanou turistiku - do Mustangu byl vpuštěn omezený počet cizinců, pokud složili poplatek 700 dolarů na týden a měli s sebou doprovod, který dohlížel, aby návštěvníci nijak nenarušovali místní tradiční způsob života. Po přijetí nepálské republikánské ústavy v říjnu 2008 byla mustangská autonomie zrušena a panovník Jigme Palbar Bista, který je pětadvacátým mustangským králem v přímé linii Ame Pála, si ponechal pouze ceremoniální funkce. Obyvatelé Mustangu jsou etničtí Tibeťané a vyznávají buddhismus.", "section_level": 1}, {"title": "Film a literatura.", "content": "Jedním z prvních návštěvníků Mustangu byl francouzský dobrodruh Michel Peissel, který život v zemi popsal v knize \"Tajemný Mustang\". Slovenský režisér Pavol Barabáš natočil v roce 2001 o Mustangu dokumentární film.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mustang (někdy také \"Mastang\" nebo \"Mantang\", v domorodém jazyce \"Lo\") je oblast v pohoří Himálaj, donedávna polosamostatné království. Má rozlohu necelých 3000 km2 a zhruba 15 000 obyvatel. Hlavním městem je Lo Manthang.", "tgt_summary": "木斯塘王国(),又称珞王国,是一个喜马拉雅山麓的一个已不存在的王国,属于西藏文化圈。其行政中心位于珞城。最初是一个独立的王国,后被尼泊尔征服,成为自治王国。2008年被废除,改为木斯塘县。", "id": 2007368}
{"src_title": "PATH (proměnná)", "tgt_title": "PATH (变量)", "src_document": [{"title": "Unixové systémy.", "content": "V unixových systémech je proměnná codice_1 děděna potomkem po systémovém volání codice_5. Seznam adresářů je oddělen znakem dvojtečka.  Ve výše uvedeném příkladu zadal uživatel na prvním řádku příkaz pro vypsání proměnné codice_1, který je vyznačen tučně. Obsah proměnné codice_1 je vypsán na druhém řádku. Adresáře codice_8, codice_9 a codice_10 jsou vkládány do většiny uživatelských nastavení (vždy ale záleží na konkrétní implementaci). Správce počítače má navíc zařazeny adresáře codice_11 a codice_12, aby mohl jednoduše provádět příkazy pro správu systému.  Když uživatel zadá do příkazového řádku příkaz nebo je-li z nějakého programu vykonáno volání codice_13, systém prohledá zleva doprava všechny adresáře uvedené v proměnné codice_1 a spustí první příkaz, který takto najde.", "section_level": 1}, {"title": "Aktuální adresář v PATH.", "content": "V unixových systémech obvykle není v proměnné codice_1 uveden aktuální adresář (codice_16) a neprohledávají ho ani interpret příkazů (shell) ani systémová volání codice_13. Důsledkem je, že když chce uživatel spustit skript (nebo program) ze složky, ve které se právě nachází (a není to jeden z adresářů uvedený v codice_1), musí uvést relativní cestu (codice_19) nebo absolutní cestu (např. codice_20).  Důvodem je bezpečnostní riziko kvůli možnému zneužití útočníkem nebo škodlivým malwarem, kdy by mohl kdokoliv vložit škodlivý příkaz například do adresáře codice_21 a pak jen čekat, až se uživatel (nebo správce) do tohoto adresáře přepne a tento příkaz zadá. Přednostní provedení vloženého škodlivého příkazu by pak proběhlo bez vědomí oběti útoku. Podobně by mohl být na různých místech systému narafičen příkaz obvyklých překlepů (například zápis s chybějící mezerou codice_22).", "section_level": 2}, {"title": "DOS, Microsoft Windows.", "content": "V systémech DOS, OS/2 a Microsoft Windows je seznam adresářů oddělen znakem středník. V následujícím příkladu je příkaz pro výpis proměnné codice_1 uveden na prvním řádku a je vyznačen tučně:  Typicky je prvním adresářem uvedeným v codice_1 složka codice_25 a dále jsou přítomny názvy mnoha adresářů (ale ne všech), kde je instalován nějaký program určený pro volání z příkazového řádku. Některé programy vkládají během instalace názvy svých adresářů do proměnné codice_1 nikoliv na konec, ale na začátek seznamu. Důvodem je, aby v případě spouštění netrvalo jejich vyhledávání dlouho nebo aby překryly jiné příkazy, které jsou v adresářích uvedených později (např. systémové nástroje z adresáře codice_27). V éře DOSu bylo obvyklé vkládat proměnnou codice_1 do souboru AUTOEXEC.BAT tímto způsobem:  nebo", "section_level": 1}, {"title": "Prohledání aktuálního adresáře.", "content": "Ve všech zmíněných systémech (DOS, OS/2 a Microsoft Windows) je po vložení příkazu nebo při systémovém volání nejdříve prohledán pracovní adresář (codice_16) a teprve až poté jsou zleva doprava prohledány adresáře uvedené v proměnné codice_1. Bezpečnostní riziko, jak je popsáno výše v kapitole pro unixové systémy, v těchto systémech existuje také, ale má relativně menší dopad, protože jsou tyto systémy typicky používány pouze jednou osobou a uživatelé v příkazovém řádku pracují zřídka.", "section_level": 2}], "src_summary": "PATH je v informatice název proměnné, která v některých operačních systémech obsahuje seznam adresářů, ve kterých jsou umístěny spustitelné soubory. Proměnnou PATH nalezneme v unixových systémech, DOSu, OS/2 i v Microsoft Windows. Uživatel může v příkazovém řádku jednoduše zadat název spustitelného souboru bez specifikace cesty k danému příkazu a interpret příkazů (shell) se ho pokusí najít ve všech adresářích, které jsou obsaženy v proměnné PATH. Teprve když v nich není nalezen, zahlásí uživateli chybu (obvykle ve smyslu „Příkaz nenalezen“, a podobně).", "tgt_summary": "PATH是类Unix系统、DOS、OS/2和Microsoft Windows操作系统上的一个环境变量,用于设置一组包含可执行文件的目录。", "id": 260550}
{"src_title": "Unity (uživatelské rozhraní)", "tgt_title": "Unity (使用者介面)", "src_document": [{"title": "Popis prostředí.", "content": "Prostředí lze rozdělit na několik základních prvků:", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Ubuntu tradičně používalo plné desktopové prostředí GNOME; zakladatel Mark Shuttleworth prohlásil, že důvodem, proč se začne v Ubuntu 11.04 používat Unity jako výchozí rozhraní, jsou rozdílné názory oproti vývojářům prostředí GNOME na to, jak má uživatelské rozhraní vypadat.  V listopadu 2010 vedoucí komunity Ubuntu Jono Bacon vysvětlil, že Ubuntu bude nadále obsahovat GNOME s jeho aplikacemi a bude pro ně optimalizováno. Jediným rozdílem bude použití jiného rozhraní pro GNOME.  Canonical poté oznámil, že navrhl Unity nejen pro netbooky, ale i pro ostatní počítače a že se Unity stane výchozím prostředím v Ubuntu 11.04.  GNOME Shell není v Ubuntu 11.04 ani v jeho repozitářích obsažen, tato verze Ubuntu používá stále GNOME 2, GNOME Shell je určen až pro GNOME 3. V Ubuntu je však možné místo Unity použít také starý GNOME Panel, rozhraní z GNOME 2.  V listopadu 2010 oznámil Mark Shuttleworth záměr spouštět Unity na Waylandu místo aktuálního X Window System.  V prosinci 2010 někteří uživatelé požadovali, aby bylo možné Unity Launcher (spouštěč a přepínač spuštěných aplikací) přesunout k dalším okrajům obrazovky (místo výchozího levého). Mark Shuttleworth to však odmítl kvůli určitým širším designovým cílům, kdy má být Launcher vždy blízko k tlačítku Ubuntu v levém horním rohu obrazovky.  Rozhraní Unity je nyní napsáno v toolkitu zvaném Nux místo původního Clutteru a je pluginem do správce oken Compiz, který Canonical považuje za rychlejší než Mutter používaný v GNOME Shell.  14. února 2011 Canonical také uvolnil ukázku „2D“ verze Unity založenou na Qt, napsanou v QML určenou pro počítače, které nejsou schopny pracovat s akcelerovanou 3D grafikou. Tato verze Unity nebyla při vydání Ubuntu 11.04 ještě dokončena a není tak zde použita. Pro slabší počítače se používalo starší prostředí GNOME Panel, označované jako \"Classic Desktop\". Toto prostředí bylo v dalších vydáních Ubuntu nahrazeno prostředím Unity 2D (od Ubuntu 11.10 do 12.04 LTS).  Vzhledem k nárokům na údržbu dvou paralelních verzí jednoho prostření bylo v roce 2012 rozhodnuto, že prostředí Unity 2D bude ze systému zcela odstraněno. Od verze Ubuntu 12.10 tedy není Unity 2D obsaženo a ve všech případech se používá Unity 3D. Tímto způsobem byla ukončena podpora pro starší počítače. U počítačů bez akcelerované grafické karty je poté vyžadován dostatečně výkonný procesor, který je schopen vykreslovat grafiku, což ovšem u moderních procesorů není problém, vzhledem k náročnosti samotného prostředí.  Unity verze 7 přineslo vylepšení v oblasti výkonu.", "section_level": 1}, {"title": "Dostupnost.", "content": "Protože je Unity určeno primárně pro Ubuntu, je Ubuntu první Linuxovou distribucí, která obsahuje nejnovější verzi tohoto uživatelského rozhraní. Několik dalších distribucí se také pokusilo toto prostředí přijmout.", "section_level": 1}, {"title": "Licencování.", "content": "Unity je svobodný software licencovaný dle podmínek třetích verzí licencí GNU General Public License (GPL) a GNU Lesser General Public License (LGPL). Navzdory tomu je Unity předmětem Canonical's contributor agreement, požadujícím po vývojářích přiznání autorského práva Canonicalu a případně mu umožnit vydání pod jinou licencí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Unity bylo grafické uživatelské rozhraní, určené pro desktopové prostředí GNOME, vyvíjené firmou Canonical pro svůj operační systém Ubuntu. Unity se poprvé objevilo v Ubuntu 10.10 pouze ve vydání určeném pro netbooky nazývaném Ubuntu Netbook Edition, s verzí 11.04 však došlo ke sjednocení netbookového a klasického vydání a Unity se tak stalo výchozím rozhraním Ubuntu. Prostředí je navrženo pro úsporu místa na displeji počítače, což je důležité zejména u zmiňovaných netbooků. Na rozdíl od Gnome, KDE a Xfce nenabízí Unity svou sadu aplikací, je ale navrženo pro použití spolu s existujícími GTK+ aplikacemi. Ubuntu používalo Unity do verze 17.10 kdy se výchozím prostředím stalo prostředí GNOME.", "tgt_summary": "Unity是Canonical公司为GNOME桌面环境所开发的图形用户界面,用于Ubuntu操作系统。Unity在Ubuntu 10.10上网本版中首次推出,最初是为了充分利用上网本有限的屏幕尺寸。 。不同于GNOME、KDE SC,Unity并非一个桌面套件。", "id": 1688766}
{"src_title": "Battlefield 3", "tgt_title": "戰地風雲3", "src_document": [{"title": "Hra.", "content": "Hra se zaměřuje převážně na multiplayer. Přesto je možnost hrát i kampaň pro jednoho hráče, která ale nedosahuje takového rozsahu jako čistě singleplayerové hry. Ve hře proti sobě stojí většinou vojáci Ruska a USA.", "section_level": 1}, {"title": "Beta verze.", "content": "30. července 2010 EA oznámili, že limitovaná edice hry Medal of Honor bude obsahovat pozvánku do betaverze Battlefieldu 3. Na E3 2011 poté oznámili, že otevřená betaverze začne v září téhož roku.", "section_level": 2}, {"title": "Hratelné třídy (výstroj).", "content": "V multiplayeru je možné vybrat si ze čtyř hratelných tříd, kde se každá hodí na jiný typ boje a do jiného prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Zbraně (výzbroj).", "content": "Ve hře je obrovské množství zbraní, které se podle vlastností dělí do několika tříd: (útočné pušky, karabiny, pistole, brokovnice, zbraně osobní obrany, lehké kulomety a odstřelovačské pušky). Všechny tyto třídy se (kromě pistolí) nazývají souhrnně hlavní zbraně; pistole je zbraň vedlejší. Dále jsou zde zbraně speciální (většinou použitelné jen danou třídou) jako jsou raketomety, granátomety a podhlavňové brokovnice. Každý hráč má navíc v základní výbavě jeden granát a nůž.  Vybavení každého hráče se tedy skládá z hlavní zbraně, pistole, speciálního vybavení, granátu, nože a volbě specializace. Různorodost vzhledu hráčů zajišťuje velké množství kamuflážových vzorů. Každá hlavní zbraň má množství vylepšení (různé puškohledy, kolimátory, dvounožky, laserové zaměřovače, tlumič...), které se postupně odemykají po dosažení určitého počtu zabití s danou zbraní. Nové zbraně se odemykají po dosažení nových úrovní (zbraně pro všechny třídy), po dosažení nové úrovně určité třídy (zbraně pouze pro tuto danou třídu) nebo po dosažení určitého skóre v kooperativním režimu (zbraně pro všechny třídy).", "section_level": 2}, {"title": "Kamufláž.", "content": "Nové kamuflážové vzory se odemykají po dosažení nových úrovní. Každý kamuflážový vzor má vždy svoji ruskou a USA verzi.", "section_level": 2}, {"title": "Bojová technika.", "content": "Ve hře je také spousta vojenské techniky. Pro vojenskou techniku je možno také odemykat nové vybavení (např. tank lze vybavit detektorem pohybu, kouřovými světlicemi, atp.). Vozidla jsou rozdělena do několika kategorií: hlavní bojové tanky, BVP, bojové a průzkumné vrtulníky, stíhací letouny, stíhače tanků, mobilní dělostřelectvo a stacionární zbraně.", "section_level": 2}, {"title": "Specializace.", "content": "S postupem na další úrovně se odemykají nové specializace, které přímo ovlivňují váš výkon na bojišti. Zpočátku jsou to pouze specializace pro jednotlivce (tedy pro Vás), později se tyto specializace mění a jsou pro celé družstvo. Specializace jsou následující:", "section_level": 2}, {"title": "Herní módy.", "content": "Mód Rush má svůj pod-mód: Squad Rush – 2 týmy z nichž každý obsahuje maximálně jednu četu (4 hráči na každé straně).  Mód Team Deathmatch obsahuje také pod-mód: Squad Deathmatch – ve hře jsou 4 týmy (každý po maximálně 4 hráčích). Podmínka vítězství týmu (čety) je stejná jako při klasickém Team Deathmatch.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Ve hře lze získávat ocenění v podobě stuh, hvězd, medailí nebo psích známek. Doba potřebná k jejich získání se pohybuje od pár hodin po několik měsíců hraní.", "section_level": 1}, {"title": "Hrdinové kampaně.", "content": "V kampani jsou celkem čtyři postavy za které budete hrát.", "section_level": 1}], "src_summary": "Battlefield 3 (často označován pod zkratkou BF3) je akční FPS videohra. Byla vytvořena firmou EA Digital Illusions CE a vydána společností Electronic Arts. Hra podporuje rozhraní DirectX 10 a 11, tudíž ji nelze spustit na operačním systému Windows XP, ale pouze na novějším. Hra je zaměřena spíše na počítačové hráče, kteří mají oproti konzolovým některé malé výhody (větší počet hráčů na jedné mapě). Díky novému enginu Frostbite 2 vypadá grafika lépe. K tomu přispívá i použití ANT technologie animace postav, kterou již používá Electronic Arts ve hrách jako je FIFA.", "tgt_summary": "是由DICE制作、美商艺电发行的一款第一人称射击游戏。游戏采用了新一代的寒霜2引擎,展现了更强大的3D细节效果,把动画、环境破坏、光照、地图和音效提升到一个新的高度。游戏在2011年10月25日于Windows、PlayStation 3以及Xbox 360推出;本作曾计划推出Wii U版本不过已取消。《战地3》是第10款《战地》系列游戏,也是《战地2》的正统续作。其续作为《战地风云4》。", "id": 2816118}
{"src_title": "Dassault Super Mystère", "tgt_title": "超級神秘型戰鬥機", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "V polovině roku 1953 hned po ukončení vývoje stíhačky Mystère IVA začala firma Dassault pracovat na novém typu stíhacího letadla. U tohoto stroje, nazvaného Mystère XX, byl použit trup prototypu Mystère IVB a jeho pohon zajišťoval motor Rolls-Royce Avon RA 7. Letadlo, ktere vznikalo jako soukromá iniciativy firmy Dassault, bylo dostalo pozdějí nazev Mystère IVB1 a nakonec Super Mystère B1. Prototyp s tímto názvem poprvé vzlétl 2. března 1955 a pilotoval ho Paul Boudier. S timto letadlem už následující den Paul Boudier pokořil při horizontálním letu rychlostní hranici Mach 1. Ačkoli Super Mystère B1 výkonnostně svého předchůdce předčil, tak francouzské letectvo tyto stroje neobjednalo. To byl jeden z hlavních důvodů, proč o letadlo neprojevil zájem ani žádný zahraniční zákazník.  Dassault proto vytvořil verzi Super Mystère B2 s motorem SNECMA Atar 101G, který upřednostňovalo i francouzské letectvo. Prototyp v tomto provedení absolvoval svůj první let 15. května 1956. Letadlo pilotované Gérardem Musellim vydrželo ve vzduchu 40 minut a překonalo rychlost zvuku bez použití přídavného spalování. Dodávka letadel začala v květnu 1958, ale kvůli škrtům v obranném resortu bylo francouzskému letectvu nakonec dodáno jen 154 kusů.  V roce 1958 objednal Izrael 36 letadel, která se později zapojila do arabsko-izraelských válek. V letech 1969-1972 byly zbývající izraelské letouny vybaveny americkým motorem Pratt & Whitney J52 a označeny jako IAI Sa'ar. Později bylo 18 z nich prodáno Hondurasu.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Pohon letadla zajišťoval jeden proudový motor SNECMA Atar 101G-3 s axiálním kompresorem. Ten poskytoval stroji tah 36 kN, při použití přídavného spalování to bylo až 43 kN. Šlo o první francouzskou stíhačku s motorem s přídavným spalováním. Super Mystère dosahoval rychlosti 1 195 km/h a měl dolet 870 km. Jeho stoupavost byla 89 m/s a dostup 17 000 m.  Šípovitost křídla se s porovnání s Mystère IVA zvětšila, a to z 38° na 45°. U křídel a ocasních ploch byla použita nová technika, známá jako integrované konstrukce. Byla založena na obrábění velmi silného plechu a použití titanu na šrouby a na určité mechanické části.  Základní výzbroj tvořily dva kanóny DEFA ráže 30 mm. K útokům na pozemní cíle mohlo být letadlo vyzbrojeno neřízenými střelami vzduch-země ráže 68 mm. Alternativní municí byly volně padající pumy o hmotnosti 400/500 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Arabsko-izraelské války.", "content": "První letadla Super Mystère dorazila na základnu Chacor 4. prosince 1958 a do konce roku izraelské letectvo získalo všech 18 strojů, které v první várce objednali. Stíhačky byly brzy zařazeny do služby u 105. peruti „Škorpiónů“ a od března 1959 začaly hlídat izraelský vzdušný prostor.  11. března 1959 byla dvě Super Mystère vyslány proti letadlu, které ve vysoké letové hladině narušilo izraelský vzdušný prostor. Sambady, jak Izraelci nazývali nové stroje, však nedokázali vetřelce zachytit. Stroj letěl ve výši více než 21 000 m, což daleko převyšovalo možnosti Super Mystère. Jak se později ukázalo, šlo o americké průzkumné letadlo U-2, které pravděpodobně fotografovalo izraelské nukleární výzkumné středisko v blízkosti města Dimona.  Podobnými výkony, než měly Super Mystère, disponovaly i egyptské MiGy-17. Proto byly izraelští piloti motivováni změřit své síly s egyptským protivníkem. Na přelomu 50. a 60. let se tyto dva stroje dostaly do několika vzdušných soubojů. Na základě těchto střetů však nebylo možné vyvodit, které z letadel je lepší. Při jedné z prvních potyček ze 4. listopadu 1959 byl jeden MiG-17 poškozen, zatímco izraelský Super Mystère se stal neovladatelný a pilot se musel katapultovat. Při dalších střetech bylo mnoho MiGů-17 poškozeno, ale k velkému zklamání izraelských pilotů se ani jeden nepodařilo sestřelit. Příčinu se podařilo odhalit až v roce 1962, kdy získal Izrael modernější stíhačky Mirage IIICJ. Obě letadla byla vyzbrojena kanóny DEFA, jejichž munice byla nastavena na opožděnou detonaci. Tato munice byla vhodná proti sovětským bombardérům, proti kterým byla primárně vyvinuta, byla však neúčinná proti proudovým stíhačkám.  V 60. letech se mezi Izraelem a jeho sousedy rozpoutal konflikt, který dostal označení \"Válka o vodu\". Jak již název napovídá, příčinou byly vodní zdroje Izraele, které se snažily okolní arabské země odklonit, což by znamenalo zredukování přítoku vody do Izraele asi o 35%. Střety mezi izraelskou a syrskou armádou se neomezily pouze na boje pozemních jednotek, ale brzy se zapojilo i letectvo. V průběhu roku 1963 bylo vysláno několik letadel Super Mystère, aby bombardovaly syrské dělostřelectvo a pozice syrských pozemních jednotek na Golanských výšinách.  V dubnu 1967 získal Izrael dalších 24 letadel Super Mystère, které původně sloužily ve francouzském letectvu. Izraelské vzdušné síly tak ke dni vypuknutí šestidenní války disponovaly 39 stíhačkami Super Mystère. Kromě nich měl Izrael starší stroje Ouragan a Mystère IV, ale také nejmodernější produkt francouzského leteckého průmyslu Mirage III. Super Mystère se spolu s ostatními letadly zapojily do \"operace Moked\", během které se jim podařilo vybombardovat několik egyptských, jordánských a syrských leteckých základen. V tomto krátkém konfliktu zrealizovala letka Super Mystère 507 letů při ztrátě 9 letadel. Podařilo se jim zničit desítky nepřátelských letadel přímo na zemi, ale sestřelili 5 letounů i ve vzduchu. Z toho dva byly syrské MiGy-21, které byly z hlediska letových výkonů strojům Super Mystère nadřazené. Po vyřazení arabských vzdušných sil směřovalo izraelské letectvo svou pozornost na pomoc svým pozemním jednotkám. Letadla Super Mystère se tak začala podílet na ničení nepřátelských tanků, dělostřelectva a obrněných vozidel.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dassault Super Mystère byl francouzský stíhací a stíhací bombardovací letoun vyráběný společností Dassault Aviation, který poprvé vzlétl v roce 1955. Jedná se o první západoevropský nadzvukový letoun, který se dočkal masové výroby, jehož bylo vyrobeno celkem 180 kusů. Až do roku 1977 sloužil ve francouzském letectvu a od roku 1958 též v izraelském vojenském letectvu, kde se dočkal nasazení během šestidenní a jomkipurské války. V 70. letech pak Izrael prodal 16 zkompletovaných draků Hondurasu, který letouny využil v pohraničních střetech.", "tgt_summary": "超级幻密式战斗机(Super Mystère),亦称超神秘战斗机,是法国第一种自制的超音速喷射战斗机,是达梭航太在达梭神秘IV型战斗机基础上发展的神秘IVA取代机。原型机装一台劳斯·莱斯公司的“埃汶”RA.7加力涡轮喷气发动机,编号为“超神秘”B1,1955年3月首次飞行。量产型“超神秘”B2于1957年2月首次飞行,共订购180架,1959年交付完毕。除法国空军使用外,出口至以色列24架。1967年6月中东战争中,以色列曾用该机攻击阿拉伯国家的机场。", "id": 2141525}
{"src_title": "Michelle Trachtenberg", "tgt_title": "蜜雪兒·柴藤伯", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodila se v New Yorku. Její otec, bankovní manažer, pochází z Německa, matka se narodila v Rusku a pracuje jako technik při vývoji optických vláken. Její prarodiče žijí v Izraeli. Celá její rodina je židovského původu, která slaví jak Vánoce, tak chanuku. Vychovaná byla se svou sestrou Irene v Sheepshead Bay v Brooklynu, kde navštěvovala základní školu PS 99 a také The Bay Academy for the Arts and Sciences. Později se přestěhovala do Los Angeles a nastoupila na Notre Dame High School. Kromě rodného jazyka angličtiny hovoří také rusky.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Poprvé před kamerou byla ve třech letech v reklamě na prací prášek, následně se objevila v dalších více než 100 komerčních spotů. Její první hraná role byla v seriálu \"The Adventures of Pete & Pete\". Ve stejném období hrála roli Lily Montgomery v seriálu \"All My Children\". Ve filmu debutovala v roce 1995, o rok později dostala hlavní rolí ve filmu \"Špionka Harriet\". Za výkon v seriálu \"MeeGo\" získala cenu Young Artist Award. V roce 1999 se objevila ve filmu \"Inspektor Gadget\", kde hrála Penny, o rok později byl jejím dalším filmem \"To ani nemůže být nebe\". V letech 2000–2003 hrála v seriálu \"Buffy, přemožitelka upírů\" postavu Dawn Summersové. V roce 2004 se objevila ve filmu \"Eurotrip\", o rok později hrála hlavní roli v rodinném komediálním drama \"Princezna ledu\" (ztvárnila zde Casey Carlyleovou, která milovala vědu a která se vzdá svého akademického života a stát se profesionální krasobruslařkou). V roce 2006 hostovala v seriálech \"Dr. House\" a \"\" a hrála v snímku \"Černé Vánoce\", remaku filmu z roku 1974. V roce 2007 byla obsazena do hlavní ženské role v pilotním díle komedie \"The Hill\", dále hrála např. ve filmu \"Znovu 17\" a v seriálech \"Nemocnice Mercy\", \"Láska bolí\", \"Tráva\" a \"Super drbna\".  V březnu 2011 byla cover girl časopisu \"Maxim\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Michelle Christine Trachtenberg (* 11. října 1985, New York, New York, USA) je americká televizní a filmová herečka. K jejím nejznámějším rolí patří Dawn Summersová v seriálu \"Buffy, přemožitelka upírů\" (2000–2003) a Georgina Sparksová v seriálu \"Super drbna\" (2008–2012). Zahrála si také ve filmech, jako jsou např. \"Špionka Harriet\" (1996), \"Inspektor Gadget\" (1999), \"Eurotrip\" (2004), \"Princezna ledu\" (2005), \"Černé Vánoce\" (2006) a \"Znovu 17\" (2009)\".", "tgt_summary": "蜜雪儿·雀柏格(英语:Michelle Trachtenberg,1985年-10月11日)是一位美国女演员。蜜雪儿小时候是一名童星,后因出演美剧《花边教主》中的及《捉鬼者巴菲》中的而为人熟悉。此外她在奇幻电影《回到17岁》中也有亮相。", "id": 1070002}
{"src_title": "RwandAir", "tgt_title": "盧安達航空", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Společnost RwandAir byla založena dne 1. prosince 2002, ve spolupráci rwandské vlády s podílem 77% a dopravce Silverback Cargo s podílem 23%, pod názvem RwandAir Express. První let byl uskutečněn 27. dubna 2003. Prvním letadlem společnosti byl pronajatý Boeing 737-500 od dánské společnosti Maersk Air, který byl vrácen v květnu roku 2004.  Brzy po založení společnosti se centrem aerolinek stal Telcom House.  V roce 2006 se pronajala společnost stroj Bombardier Dash 8 Q200 od etiopské letecké společnosti Trans Nation Airways (TNA).  V dubnu 2007 si RwandAir pronajali Boeing 737-500 od Air Malawi. Momentálně je odstaven na Mezinárodním letiště Kigali. V listopadu 2008 si společnost vypůjčila od Air Namibia Boeing 737-500, což umožnilo pokračovat v letecké trase z Mezinárodního letiště Kigali do Johannesburgu, která byla přerušena v dubnu 2008.  RwandAir v prosinci 2008 v tiskové zprávě uvedl, že hodlá rozšířit síť svých linek. Mezi nové destinace paří Dar-es-Salaam, Addis Abeba, Mwanza, Lusaka a Kinshasa. Mezi domácí destinace přibylo město Gisenyi.  V červnu 2009 se společnost přejmenovala Z RwandAir Express na RwandAir, protože starý název napovídal o malém počtu mezinárodních letů, zatímco nový název budí dojem velké letecké společnosti.  V říjnu 2010 se novým generálním ředitelem společnosti stal John Mirenge.", "section_level": 1}, {"title": "Destinace.", "content": "RwandAir létají do těchto destinací (k květnu 2011):", "section_level": 1}, {"title": "Centrální Afrika.", "content": "Gabon Kongo", "section_level": 2}, {"title": "Východní Afrika.", "content": "Burundi Keňa Rwanda Tanzanie Uganda", "section_level": 2}, {"title": "Jižní Afrika.", "content": "Jihoafrická republika", "section_level": 2}, {"title": "Asie.", "content": "Dubai", "section_level": 2}, {"title": "Spolupracující společnosti.", "content": "RwandAir spolupracují s těmito aerolinkami (k červnu 2010):  V dubnu 2009 bylo oznámeno, že Rwand Air začaly spolupracovat s Brussels Airlines. V září 2009 podepsali tutéž dohodu s Ethiopian Airlines, a v květnu 2010 s Air Uganda.", "section_level": 1}, {"title": "Flotila.", "content": "RwandAir využívají tyto letadla (k březnu 2011):", "section_level": 1}], "src_summary": "RwandAir je národní rwandský letecký dopravce, který provozuje lety do jižní a východní Afriky a plánem brzy započít lety do střední Afriky.", "tgt_summary": "卢旺达航空,是一家以卢旺达基加利为基地的100%国营航空公司,成立于2002年,于2003年4月27日正式营运,主要经营国内航线及东非、中非、南非与中东等地的国际航线,近期也开始飞航欧洲地区的航线,其枢纽为基加利国际机场。", "id": 915605}
{"src_title": "Kapilární elektroforéza", "tgt_title": "毛細管電泳", "src_document": [{"title": "Teorie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Elektroforetická mobilita.", "content": "K separaci látek v elektroforéze dochází v důsledku různé rychlosti pohybu iontů v elektrickém poli. Tato rychlost je definována:  v = μ E,  kde μ je elektroforetická mobilita dané látky a E je intenzita elektrického pole (je funkcí vloženého napětí a délky kapiláry, jednotka je volt/metr).  Elektroforetická mobilita je pro daný ion a dané medium konstantou charakteristickou pro tento ion. Elektroforetická mobilita iontů uváděná v tabulkách, je stanovována při plné disociaci iontu a extrapolována k nekonečnému zředění. Skutečná naměřená mobilita se od této hodnoty liší a nazývá se efektivní mobilita.", "section_level": 2}, {"title": "Elektroosmotický tok.", "content": "Elektroosmotický tok (angl. \"electroosmotic flow\", EOF) je tok celkového objemu kapaliny v kapiláře při vložení elektrického pole, ke kterému dochází v důsledku existence povrchového náboje na vnitřní stěny kapiláry. Pro měření se nejčastěji používají běžné křemenné kapiláry, jejichž povrch je tvořen silanolovými skupinami. Tyto silanolové (-Si-OH) skupiny jsou při pH vyšším než 4 částečně až zcela deprotonovány a nesou tedy záporný náboj. Kladně nabité ionty roztoku základního elektrolytu (pufru) v kapiláře jsou elektrostatickými silami přitahovány k záporně nabité stěně kapiláry a vytváří tzv. elektrickou dvojvrstvu. Po vložení elektrického napětí na kapiláru se začnou kladně nabité ionty pufru tvořící difuzní část elektrické dvojvrstvy pohybovat směrem ke katodě a třením s sebou strhávají okolní molekuly vody. Díky malému průměru kapiláry se tento pohyb přenese na celý roztok pufru, který se tímto rozpohybuje směrem ke katodě. Velikost EOF závisí na několika faktorech např. na pH, iontové síle roztoku, teplotě, přítomnosti organických rozpouštědel či jiných látek. Jedinečnou vlastností EOF je jeho plochý profil toku na rozdíl od parabolického profilu u laminárního toku (generovaný externí pumpou např. v kapalinové chromatografii. Tento plochý profil toku nezpůsobuje disperzi zón vzorku a vede tedy ke vzniku ostrých píků v elektroforetickém záznamu (tzv. elektroférogramu). Další výhodnou vlastností EOF je jeho schopnost unášet všechny složky vzorku jedním směrem (za normálních podmínek směrem ke katodě), což umožňuje v jedné analýze stanovit vedle sebe kationty i anionty. Anionty migrují sice směrem k anodě, ale elektroforetická mobilita naprosté většiny aniontů (s výjimkou vícemocných anorganických aniontů) je nižší než mobilita EOF, který je tedy unáší ke katodě. Při měření s normální polaritou jsou tedy nejprve detekovány kationty, které migrují ke katodě a zároveň jsou tímto směrem unášeny EOF, dále následují nenabité složky vzorku, které nejsou rozděleny a jsou detekovány s mobilitou elektroosmotického toku a nakonec jsou detekovány anionty, které migrují proti směru EOF, avšak jsou stále EOF unášeny ke katodě. Mobilita EOF se v praxi určuje nástřikem neutrální látky, která je detekovatelná zvoleným detektorem.", "section_level": 2}, {"title": "Uspořádání kapilární elektroforézy.", "content": "Instrumentální systém kapilární elektroforézy je relativně jednoduchý. Skládá se z kapiláry, nádobek se základním elektrolytem (BGE), nádobky se vzorkem, zdroje vysokého napětí s výstupem na platinové elektrody a detektoru, který je nejčastěji upevněn přímo na kapiláře. Tento detektor je napojen na počítač, který zaznamenává signál detektoru v čase. Nejčastěji se k měření používají křemenné kapiláry s ochrannou vrstvou polyimidu. Délka kapiláry je obvykle 20-100 cm, průměr 25-75 μm. Jako BGE slouží zpravidla vodný roztok pufru. Nejpoužívanějším typem detektoru je UV/Vis absorpční detektor. Tento typ detektoru totiž umožňuje detekci jak látek absorbujících UV či viditelné světlo, ale také látek neabsorbujících – v tomto případě se použije UV/Vis absorbující pufr a přítomnost složky se projeví snížením absopce (jde o tzv. nepřímou detekci). Dále se používají detektory fluorescenční, amperometrické, vodivostní či radioaktivní. Je možné také spojení kapilární elektroforézy s hmotnostní spektrometrií; jejich napojení je však poněkud komplikovanější. Kapilára, v níž dochází k separaci látek, je před měřením naplněna BGE, a její konce jsou při měření zanořeny do nádobek obsahujících BGE. Do těchto nádobek jsou zároveň zanořeny elektrody pro připojení zdroje vysokého napětí. Vzorek je zaveden do kapiláry náhradou jedné z nádobek s BGE, nádobkou se vzorkem a vložením napětí, tlaku na vstupu (či vakua na výstupu z kapiláry), či hydrostaticky, rozdílem hladin na vstupu a výstupu z kapiláry. Po injekci vzorku dojde k opětovné výměně nádobek vzorku a BGE, je vloženo napětí a je zahájena separace. Jednotlivé složky vzorku se pohybují rozdílnými rychlostmi podle svých mobilit a zároveň jsou unášeny elektroosmotickým tokem směrem ke katodě. Tímto dojde k jejich separaci na jednotlivé zóny, které postupně procházejí detektorem v pořadí: kationty, neutrální látky, anionty.", "section_level": 1}, {"title": "Techniky CE.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kapilární zónová elektroforéza (CZE).", "content": "Je nejpoužívanější a také nejjednodušší technikou CE. Vzorek je nastříknut do vodného roztoku pufru a jednotlivé složky vzorku se dělí na zóny podle svých mobilit. Umožňuje separaci kationtů a aniontů, nikoliv však neutrálních látek.", "section_level": 2}, {"title": "Kapilární gelová elektroforéza (CGE).", "content": "Používá se k separaci biomakromolekul jako jsou bílkoviny či nukleové kyseliny na základě jejich velikosti. Kapilára je v tomto případě naplněna polymerním médiem (gelem) tvořícím molekulové síto, kterým biomolekuly migrují. Tato technika může být přímo srovnána s tradiční deskovou gelovou elektroforézou.", "section_level": 2}, {"title": "Micelární elektrokinetická chromatografie (MEKC).", "content": "Tato technika umožňuje separaci elektricky nabitých i neutrálních látek. Jde o hybridní techniku ležící mezi elektroforézou a chromatografií. K separaci neutrálních látek dochází v důsledku jejich rozdílné interakce s micelami, které tvoří v kapiláře tzv. pseudostacionární fázi. Micely vznikají přídavkem dostatečného množství tenzidu do pufru.", "section_level": 2}, {"title": "Kapilární isoelektrická fokusace (CIEF).", "content": "Slouží k separaci amfolytů, nejčastěji peptidů a bílkovin, podle jejich izoelektrického bodu(pI). V tomto případě je kapilára naplněna směsí syntetických amfolytů, které v kapiláře vytvářejí pH gradient. Složky vzorku nastříknutého do kapiláry migrují kapilárou, než narazí na pH odpovídající jejich pI a zde se zastaví. K detekci je zpravidla nutná následná mobilizace rozseparovaných zón.", "section_level": 2}, {"title": "Isotachoforéza (ITP).", "content": "Při isotachoforéze se používají dva různé elektrolyty (vodící a koncový), mezi něž se do kapiláry nastříkne vzorek, jehož složky se v průběhu experimentu rozdělí podle svých mobilit na navzájem sousedící zóny. Všechny zóny migrují kapilárou stejnou rychlostí v důsledku vytvoření gradientu elektrického potenciálu. V jednom experimentu lze separovat pouze jeden druh iontů (kationty či anionty).", "section_level": 2}], "src_summary": "Kapilární elektroforéza (anglicky \"capillary electrophoresis\", CE) patří do skupiny elektroforetických metod, což jsou metody, které slouží k separaci látek na základě jejich rozdílné pohyblivosti v elektrickém poli. V případě kapilární elektroforézy tato separace probíhá v kapiláře naplněné roztokem základního elektrolytu (anglicky \"background electrolyte\", BGE), kterým je zpravidla roztok pufru.", "tgt_summary": "毛细管电泳(Capillary electrophoresis)利用毛细管中被分析的带电分子在电场作用下,因移动速率不同而达到分离不同分子的目的。", "id": 1652186}
{"src_title": "Kvalifikace na Mistrovství světa ve fotbale 2006 (CONMEBOL)", "tgt_title": "2006年國際足協世界盃外圍賽 (南美洲區)", "src_document": [{"title": "Zápasy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kolo 1.", "content": "<div id=\"Argentina v Chile\"> <div id=\"Ecuador v Venezuela\"> <div id=\"Peru v Paraguay\"> <div id=\"Uruguay v Bolivia\"> <div id=\"Colombia v Brazil\">", "section_level": 2}, {"title": "Kolo 2.", "content": "<div id=\"Venezuela v Argentina\"> <div id=\"Chile v Peru\"> <div id=\"Bolivia v Colombia\"> <div id=\"Paraguay v Uruguay\"> <div id=\"Brazil v Ecuador\">", "section_level": 2}, {"title": "Kolo 3.", "content": "<div id=\"Uruguay v Chile\"> <div id=\"Colombia v Venezuela\"> <div id=\"Paraguay v Ecuador\"> <div id=\"Argentina v Bolivia\"> <div id=\"Peru v Brazil\">", "section_level": 2}, {"title": "Kolo 4.", "content": "<div id=\"Venezuela v Bolivia\"> <div id=\"Chile v Paraguay\"> <div id=\"Ecuador v Peru\"> <div id=\"Colombia v Argentina\"> <div id=\"Brazil v Uruguay\">", "section_level": 2}, {"title": "Kolo 5.", "content": "<div id=\"Bolivia v Chile\"> <div id=\"Argentina v Ecuador\"> <div id=\"Uruguay v Venezuela\"> <div id=\"Peru v Colombia\"> <div id=\"Paraguay v Brazil\">", "section_level": 2}, {"title": "Kolo 6.", "content": "<div id=\"Bolivia v Paraguay\"> <div id=\"Venezuela v Chile\"> <div id=\"Uruguay v Peru\"> <div id=\"Ecuador v Colombia\"> <div id=\"Brazil v Argentina\">", "section_level": 2}, {"title": "Kolo 7.", "content": "<div id=\"Ecuador v Bolivia\"> <div id=\"Peru v Venezuela\"> <div id=\"Argentina v Paraguay\"> <div id=\"Colombia v Uruguay\"> <div id=\"Chile v Brazil\">", "section_level": 2}, {"title": "Kolo 8.", "content": "<div id=\"Peru v Argentina\"> <div id=\"Uruguay v Ecuador\"> <div id=\"Brazil v Bolivia\"> <div id=\"Paraguay v Venezuela\"> <div id=\"Chile v Colombia\">", "section_level": 2}, {"title": "Kolo 9.", "content": "<div id=\"Argentina v Uruguay\"> <div id=\"Bolivia v Peru\"> <div id=\"Colombia v Paraguay\"> <div id=\"Venezuela v Brazil\"> <div id=\"Ecuador v Chile\">", "section_level": 2}, {"title": "Kolo 10.", "content": "<div id=\"Bolivia v Uruguay\"> <div id=\"Paraguay v Peru\"> <div id=\"Chile v Argentina\"> <div id=\"Brazil v Colombia\"> <div id=\"Venezuela v Ecuador\">", "section_level": 2}, {"title": "Kolo 11.", "content": "<div id=\"Ecuador v Brazil\"> <div id=\"Colombia v Bolivia\"> <div id=\"Peru v Chile\"> <div id=\"Uruguay v Paraguay\"> <div id=\"Argentina v Venezuela\">", "section_level": 2}, {"title": "Kolo 12.", "content": "<div id=\"Bolivia v Argentina\"> <div id=\"Venezuela v Colombia\"> <div id=\"Chile v Uruguay\"> <div id=\"Brazil v Peru\"> <div id=\"Ecuador v Paraguay\">", "section_level": 2}, {"title": "Kolo 13.", "content": "<div id=\"Bolivia v Venezuela\"> <div id=\"Paraguay v Chile\"> <div id=\"Argentina v Colombia\"> <div id=\"Peru v Ecuador\"> <div id=\"Uruguay v Brazil\">", "section_level": 2}, {"title": "Kolo 14.", "content": "<div id=\"Colombia v Peru\"> <div id=\"Ecuador v Argentina\"> <div id=\"Venezuela v Uruguay\"> <div id=\"Chile v Bolivia\"> <div id=\"Brazil v Paraguay\">", "section_level": 2}, {"title": "Kolo 15.", "content": "<div id=\"Peru v Uruguay\"> <div id=\"Colombia v Ecuador\"> <div id=\"Chile v Venezuela\"> <div id=\"Paraguay v Bolivia\"> <div id=\"Argentina v Brazil\">", "section_level": 2}, {"title": "Kolo 16.", "content": "<div id=\"Bolivia v Ecuador\"> <div id=\"Paraguay v Argentina\"> <div id=\"Venezuela v Peru\"> <div id=\"Brazil v Chile\"> <div id=\"Uruguay v Colombia\">", "section_level": 2}, {"title": "Kolo 17.", "content": "<div id=\"Ecuador v Uruguay\"> <div id=\"Colombia v Chile\"> <div id=\"Venezuela v Paraguay\"> <div id=\"Bolivia v Brazil\"> <div id=\"Argentina v Peru\">", "section_level": 2}, {"title": "Kolo 18.", "content": "<div id=\"Peru v Bolivia\"> <div id=\"Paraguay v Colombia\"> <div id=\"Brazil v Venezuela\"> <div id=\"Chile v Ecuador\"> <div id=\"Uruguay v Argentina\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Kvalifikace na Mistrovství světa ve fotbale 2006 zóny CONMEBOL určila 4 účastníky finálového turnaje a jednoho účastníka mezikontinentální baráže s vítězem zóny OFC.", "tgt_summary": "2006年世界杯-南美洲区外围赛由南美足协主办,是透过赛事以决定南美洲的球队参加2006年世界杯决赛周。外围赛以联赛模式进行,共十支球队以双循环作赛,小组首四名可直接晋身2006年世界杯足球赛的决赛周。第五名须与大洋洲冠军(澳洲)进行双循环的附加赛。", "id": 2786141}
{"src_title": "Yiruma", "tgt_title": "李閏珉", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Lee Ru-ma se narodil a vyrůstal v Jižní Koreji a vzdělával se v Anglii. Yiruma začal hrát na klavír ve věku pěti let a následně se přestěhoval do Londýna ve věku 10 let (1988), aby studoval na Purcell School of Music. V prosinci 1996 se podílel na vzniku alba \"The Musicians of Purcell\" (Decca). Absolvoval Purcell School of Music v červenci 1997, Yiruma pokračoval v hudebních aspiracích a dokončil skladbu major na King's College v Londýně v červnu 2000. Při studiu na King's College vydal své první album \"Love Scene\" přes hudební vydavatelství DECCA.  Kromě toho se během své vysoké školy účastnil hudebního turné v Evropě. Yiruma byl prvním korejským umělcem, který dostal pozvání na vystoupení v MIDEM v roce 2002 ve francouzském Cannes. Na začátku jeho kariéry byla jeho alba vydána v Evropě a Asii; nyní jsou dostupné celosvětově prostřednictvím různých on-line zdrojů, jako jsou iTunes, Amazon a Yirumy nahrávací společnosti STOMP Records.  V roce 2001 vydal své nejpopulárnější album, \"First Love\". Nejprodávanější skladbou z tohoto alba je \"River Flows in You\", napsaná v A-dur. Od roku 2001 byla skladba vydaná na dalších dvou albech (\"First Love [Repackaged]\" a \"Wedding Essentials: The Ceremony\"). Yiruma vydal své třetí album \"From The Yellow Room\" v roce 2003. Předběžný prodej dosáhl 30 000 kopií a album se umístilo na mnoha oblíbených populárních hudebních hitparádách, včetně Yes24, Phono a Hot Tracks. Jeho korejské turné po 12 městech bylo vyprodané, stejně jako jeho listopadový koncert v Soulském národním uměleckém centru.  Jeho čtvrtým albem je POEMUSIC. V následujícím roce 2006 složil hlavní téma pro populární drama televize KBS, \"Spring Waltz\". Ve svém pátém albu \"h.i.s monologue\" využil připravený klavír. Yiruma složil soundtracky pro muzikály, filmy a hry. Navzdory úspěchu v hudebním průmyslu musel Yiruma stejně jako všichni jihokorejští muži vstoupit do jihokorejské armády. V roce 2006 se vzdal britského občanství, když vstoupil do korejského námořnictva.  Po dokončení své služby v korejském námořnictvu zahájil v roce 2008 Yiruma Come Back Tour, Ribbonized, ve 20 městech v Koreji. Kromě toho se 1. ledna 2009 stal DJem pro hudbu KBS1FM Yiruma z celého světa.  V září 2010 Yiruma zrušil smlouvu se společností Stomp Music a podepsal smlouvu se společností Sony Music Entertainment Korea. Společnost Stomp Music poté podala soudní příkaz k zákazu prodeje své hudby od Yirumy a žádost byla soudem přijata v dubnu 2011. Yiruma okamžitě podal námitku proti soudnímu příkazu a soud nakonec upřednostnil Yirumu.  V dubnu 2016 se Yiruma pustil do svého turné Spring Rain Live v USA. On hrál v Carnegie Hall v New Yorku, NY av Dolby divadle v Los Angeles, CA.  V současné době pracuje na rozhlasové přehlídce MBC HLKV-FM.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební styl.", "content": "Yirumův hudební styl se primárně zaměřuje na novorozence a je podobný současné klasické hudbě ve filmech nebo televizních dramatech. Protože jeho hudba je populární u mnoha posluchačů, kteří nejsou obeznámeni s klasickou hudbou, sólové nástroje klavíru a tendence k \"pohybům\" často vedou k označení jako \"nová klasika\", \"klasická pop\" nebo \"současná klasika\". Ačkoli on formálně studoval kompozici, struktura jeho kusů neodráží klasické formy. Jeho hudba byla někdy klasifikována nejasně jako „populární“, jak dokazuje zahrnutí jeho hitovky River Flows v You na kompilaci svatebních kusů s názvem \"Wedding Essentials: The Ceremony\". Obchod iTunes ho považuje za umělce World Music[4] nebo umělce New Age. Kategorizace jeho stylu jako new-age je zvláště rozšířená mezi klasickými hudebníky a posluchači. Pokud jde o strukturu jeho hudby, pohyb a dosah potřebný k hraní jeho skladeb je v průměru okolo stupně 7 podle pravidel Royal Conservatory. Vzor a opakování mají prominentní charakter, nicméně dělají strukturu spíše populární díla nebo filmové motivy než tradiční sólové klavírní kompozice.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodina a manželka.", "content": "Yiruma si vzal Son Hye-Im 27. května 2007. Dcera Yirumy a Son Hye-Im, Loanna, se narodila 7. října 2007. Mladší sestra Son Hye-Im je herečka Son Tae-young a její manžel Kwon Sang-woo je také herec.  O víře Yiruma prohlásil: „Jsem křesťan a nejsem umělec stylu New Age. Většina lidí mě špatně porozuměla.“ Pro své album \"H.I.S Monologue\" (2006) složil skladbu s názvem „Lord... Hold my Hand“.", "section_level": 2}, {"title": "Skladby.", "content": "Alba:", "section_level": 1}], "src_summary": "Yiruma (* 15. února 1978 Soul, ) je jihokorejský klavírista a hudební skladatel. Vzdělání získal ve Spojeném království na King's College v Londýně.. Yiruma často působí po celé Asii, Evropě a Severní Americe. Mezi jeho nejoblíbenější skladby patří \"River Flows in You\", \"Love Hurts\", \"Kiss the Rain\" a \"May Be\". Nejoblíbenější album Yirumy, First Love, bylo vydáno v roce 2001.", "tgt_summary": "李闰珉(Lee Ru-ma,,1978年-2月15日),艺名Yiruma,是一位出身大韩民国首尔的新世纪音乐钢琴家与作曲家。", "id": 1070511}
{"src_title": "Letiště Sde Dov", "tgt_title": "士德多夫機場", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží na severním okraji Tel Avivu, na pobřeží Středozemního moře, severně od ústí řeky Jarkon, v nadmořské výšce okolo 10 metrů. Na východě sousedí se obytnými čtvrtěmi jako Lamed, Ramat Aviv ha-Chadaša či ha-Guš ha-Gadol. U řeky Jarkon s letištěm sousedí Elektrárna Reading a za ústím řeky Jarkon leží Telavivský přístav. Dál k jihu pak centrální část Tel Avivu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis letiště.", "content": "Slouží převážně pro vnitrostátní izraelské lety společností Israir, zejména mezi Tel Avivem a Ejlatem. Využívají ho také izraelské obranné síly. Spravuje ho Izraelská správa letišť. Od roku 1997 má status mezinárodního letiště pro soukromé lety. Ředitelem letiště je Moše Talmor. V roce 2010 zde bylo odbaveno 31 985 letadel na domácích a 1005 na mezinárodních letech. V témže roce letištěm prošlo 652 119 cestujících na domácích a 3653 na mezinárodních linkách. Celkem tedy 655 772 osob.  Vzniklo ve 30. letech 20. století jako soukromý přistávací pruh situovaný poblíž elektrárny Reading. Během války v roce 1948 šlo o první letiště využívané nově vzniklým izraelským vojenským letectvem. Nese jméno politika Dov Hoze, který i s rodinou zemřel roku 1940 při automobilové nehodě. Vzhledem k blízkosti obytným okrskům a ubývajícím volným plochám v Tel Avivu se počátkem 21. století uvažovalo o postupném zrušení letiště a parcelaci jeho plochy. Mělo tak vzniknout 12 000 bytových jednotek. Za tím účelem byla založena i odborná komise. V lednu 2011 ale oznámil starosta Tel Avivu Ron Chuldaj, že letiště zůstane zachováno minimálně do roku 2018 a že plán se odkládá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Letiště Sde Dov (:, \"Nemal ha-te'ufa Sde Dov\", nazýváno též oficiálně Letiště Dov Hoz,, \"Nemal ha-te'ufa Dov Hoz\") je letiště ve městě Tel Aviv v Izraeli.", "tgt_summary": "士德多夫机场(,,)是以色列城市特拉维夫的一座机场。这座机场主要起降特拉维夫至以色列南部的埃拉特和奥拉夫地区,以及以色列北部(海法和加利利)、戈兰高地的国内航班。这座机场是特拉维夫市内最大的机场,以及这一地区仅次于本古里安机场的第二大机场。士德多夫机场预计将在2019年关闭,其土地将用来修建公寓。机场的民航航班将转移至本古里安机场。", "id": 468958}
{"src_title": "Dobrá země", "tgt_title": "大地 (1937年电影)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Čínský rolník Wang Lung (Paul Muni) se připravuje na svatbu se služkou (Luise Rainerová) z Velkého domu. Tu rodiče prodali v době sucha a hladomoru, aby uživili její mladší sourozence. Wang jde žádat do Domu o její ruku, aniž by ji kdy předtím viděl. Pokorná a plachá O-Lan je ráda, že opouští Velký dům, ve kterém se k ní nechovali nejlíp. Tvrdou prací pomáhá Wangovi nejen v domě, ale především na poli. Když Wang zjistí, že O-Lan je těhotná, celý se zaraduje. I přes svůj zdravotní stav O-Lan pomáhá obdělávat úrodnou půdu a sklízí pšenici před velkou bouřkou. Wang ji požádá, aby si šla lehnout, avšak O-Lan neposlechne a snaží se zachránit co nejvíce pšenice. Když ji zmohou uprostřed velké bouřky porodní bolesti, Wang ji odnese do jejich domu a utíká na pole zachraňovat úrodu. O-Lan mezitím porodí bez pomoci jejich prvního syna.  Jak plyne čas, neustálou pílí a skromností Wang šetří stříbrné mince, aby mohl zakoupit více polí. Jeho rodina se nadále rozrůstá, O-Lan mu porodí dalšího syna a dceru. V domě s nimi žije Wangův otec (Charley Grapewin) a vedle v sousedství ještě Wangův líný strýc (Walter Connolly) s rodinou. Ten pracuje na Wangových polích.  Jednou odpoledne celá rolníkova rodina pozoruje přesun velkého množství obyvatel. Její obavy ze sucha se naplní a veškerou úrodu zničí nedostatek vláhy. Wang a O-Lan chvíli uvažují o prodeje své holčičky do Velkého domu, aby se aspoň částečně najedli. Nakonec však nápad zavrhnou, protože své děti milují. Strýc jej nejdřív přemlouvá k prodeji polí za hubičku, Wang je však neoblomný a svých polí se vzdát nechce. Strýc na něj poštve vesnici podezírajíc ho z toho, že má co jíst, kdežto oni ne. Když násilím vtrhnou do rolníkova domu, zjistí, že O-Lan sice vaří polívku, ale je to jen vařící hlína ze země. Když už je situace natolik vážná, že ohrožuje jejich životy, rozhodnou se opustit svoji půdu a zkusit štěstí ve městě.  V drsných podmínkách velkoměsta učí O-Lan své děti žebrat. Když časem začnou jejich synové i krást, Wang je vážně nešťastný. Jednoho dne při pouličních potyčkách je O-Lan zavlečena davem do honosného domu, který dav vyrabuje. V něm je omráčena a probouzí se na podlaze s velkými bolestmi. Vedle ní je malý sáček s množstvím drahých perel a kamenů. Schová si to do kapsy a chce se pomalu dostat z domu. Zatknou ji však vojáci a musí si stoupnout do řady. Když O-Lan vidí, jak jedné ženě najdou v kapsách ukradený majetek a pak ji zastřelí, přemůžou ji mdloby. Má jít na řadu, když jsou v tom všichni vojáci povoláni na jiné místo, aby potlačili lidovou revoluci. O-Lan si oddechne a ukáže svůj úlovek Wangovi. Tyto drahé kameny jim umožní nejen vrátit se na sever do svého domova, ale zakoupit i více polí a dát práci více lidem.  Jednoho dne těšící se Rolník oznámí své ženě, že koupil Velký dům. Ten dům, ve kterém kdysi otročila, a ve kterém se stane paní. O-Lan, chronicky nemocná po tom, co ji dav málem ušlapal, není šťastná. Prosí Wanga, aby ji věnoval dvě perly, jako symbol lásky. Rolník neváhá a kameny jí věnuje. Velký dům však přes nesouhlas ženy kupuje. Jejich starší syn (Keye Luke) začne navštěvovat univerzitu, aby mohl otci pomáhat s podnikem. Když Wangův strýc pozve rolníka na skleničku do nočního podniku, Wang spozná krásnou a marnivou tanečnici Lotus (Tilly Losch). Zamiluje se do ní. A nastěhuje si jí do domu jako svou druhou ženu. O-Lan je nešťastná a smutná, avšak s pokorou přijímá svůj úděl. Její zdravotní stav se zhoršuje. Wang požádá O-Lan, aby mu vrátila drahokamy, protože je chce věnovat milence. O-Lan se i nadále stará o dům a dcerku, protože z obou synů už vyrostli mladí muži připraveni kdykoliv přebrat podnik po svém otci.  Rolník Wang překvapí milenku a svého staršího syna. Ponížen zradou svého syna, vyžene ho z domu a sděluje mu, aby se nevracel. Zavrhne i tanečnici Lotus. V tom samém čase se blíží hejno kobylek, které ničí veškerou úrodu. Wang přichází s nápadem, jak uchránit svůj majetek a obživu. Potřebuje k tomu co nejvíce rukou a tak se jeho nejstarší syn prosíc otce o odpuštění připojí k pomoci. Miliony kobylek zažene oheň, voda a vítr, a tak je úroda rolníka Wanga uchráněna. Nakonec si uvědomuje skutečnou lásku ke své první ženě a prodává Velký dům.  V den svatby svého nejstaršího syna přichází rolník k smrtelné posteli O-Lan, která pozoruje slavnost z povzdálí. Wang vrací své ženě dvě perly, které ji kdysi věnoval a kterými deklaroval lásku k ní. O-Lan uchopí do křehké ruky drahé kameny a držíc se svého muže umírá.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Film byl natočen v produkci studia M-G-M a jako producent je uvedený tehdejší šéf studia, Irving Thalberg. Pro něj to byl první film, v titulcích kterého bylo zmíněno jeho jméno, a zároveň poslední film před smrtí. Také proto mu tvůrci v titulcích snímek věnovali.  Film se natáčel částečně v čínském Pekingu (exteriéry) a v USA. Jelikož v čase natáčení byl rozpoután čínsko-japonský konflikt, čínská vláda měla podmínku, aby ve filmu neúčinkoval žádný japonský herec. Autorka předlohy Pearl S. Buck měla zase podmínku, aby všichni herci byli původem z Číny, resp. měli čínsko-americké předky. To se vzhledem k nedostatku herců nedalo splnit.  Scény natáčené v Číně byly vedeny režisérem George W.Hillem. Jelikož byly scény náletu sarančat technicky náročné, nebylo studio schopné jejich vytvoření zaplatit. Když však tvůrci dostali zprávu, že o několik provincií dále je skutečný nálet kobylek, neváhali odjet na místo neštěstí a sarančata natočit.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Herečka Luise Rainer byla první, která získala druhého Oscara a zároveň první, která ho získala dva roky za sebou. Původně chtěla její postavu O-Lan hrát přítelkyně spisovatelky Buckové, herečka Anna May Wong. Producent Thalberg však už do hlavní mužské role obsadil Paula Muniho a vzhledem k tzv. Haysovu kodexu nemohl do role jeho manželky obsadit herečku jiné, než bílé rasy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dobrá země (angl. \"The Good Earth\") je drama režiséra Sidneyho Franklina z roku 1937 s Paulem Munim a Luise Rainerovou v hlavní roli. Snímek byl natočen na motivy stejnojmenného románu spisovatelky Pearl S. Buckové z roku 1931 a také na základě stejnojmenné divadelní hry Owena a Donalda Davisových z roku 1933. Film získal z pěti nominací dva Oscary za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli pro Luise Rainerovou a za nejlepší kameru.", "tgt_summary": "大地(英语:The Good Earth)是一部1937年的美国浪漫剧情片,讲述了中国农民为生存而斗争的故事。本片由塔尔博特·詹宁斯、苔丝·施莱辛格、 克劳丁·韦斯特改编自唐纳·戴维斯与欧文·戴维斯所写的舞台剧剧本,剧本原著为赛珍珠《大地》。本片由薛尼·富兰克林执导,在洛杉矶的Carthay Circle Theatre首演。", "id": 1090679}
{"src_title": "Valaamský klášter", "tgt_title": "瓦拉姆修道院", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Není přesně známo, kdy byl klášter založen. V dokumentech napsaných do 16. století nejsou o klášteru zmínky. V pozdějších dokumentech se data založení pohybují v rozmezí od 10. do 15. století. Podle jedné tradice byl klášter založen v 10. století řeckým mnichem Sergiem a jeho karelským společníkem Hermanem. Heikki Kirkinen se přiklání k domněnce, že klášter byl založen ve 12. století. Současní historici považují i tento údaj za příliš časný. Podle odborného konsenzu byl klášter založen až na konci 14. století. John H. Lind a Michael C. Paul kladou dobu založení kláštera mezi roky 1389 a 1393. Podložili to mnoha různými zdroji včetně „Příběhu Valaamského kláštera“, rukopisu ze 16. století, podle kterého byl klášter založen za dob úřadujícího arcibiskupa Ioanna II. Novgorodského.  Pravdou však zůstává, že Valaamský klášter byl severní základnou pravoslaví proti pohanům a později západní základnou proti katolíkům z Tavastie, Savonie a Švédské Karélie.  V dobách švédského tažení v 16. století byla ruská hranice posunuta východním směrem. Následkem toho byl klášter v roce 1578 napaden luteránskými Švédy a mnoho mnichů a noviců bylo zabito. Po dalším švédském útoku byl klášter mezi lety 1611 a 1715 opuštěný, budovy byly do základů spáleny a karelská hranice mezi Ruskem a Švédskem byla posunuta až k Ladožskému jezeru. V 18. století byl klášter velkoryse opraven a v roce 1812 přešel pod Finské velkoknížectví.  V roce 1917 byla vyhlášena finská nezávislost a finská pravoslavná církev se osamostatnila od konstantinopolského patriarchátu. Valaamský klášter se stal nejdůležitějším klášterem finské pravoslavné církve. Liturgický jazyk byl změněn ze slovanského na finský a liturgický kalendář z juliánského na gregoriánský. Tyto změny vedly k dlouhotrvajícím sporům uvnitř valaamské komunity.  O území okolo kláštera bojoval Sovětský svaz s Finskem během druhé světové války. Během zimní války v roce 1940 byl klášter evakuován a 150 mnichů bylo přesídleno do města Heinävesi. Jelikož evakuován byl i koněvský a pečenžský klášter, zůstal valaamský klášter jediným finským pravoslavným klášterem.  Při pokračovací válce v letech 1941 až 1944 došlo k pokusu o opravu klášterních budov na Valaamu, ale po obsazení Sovětským svazem r. 1944 sloužil klášter jako vojenská základna.", "section_level": 1}, {"title": "Navrácení církvi.", "content": "V roce 1989 byl klášter navrácen pravoslavné církvi, pod patronát patriarchy Alexeje II., který klášter v dětství navštěvoval (klášter je stavropigiální, podléhá přímo patriarchovi). Klášter, jehož budovy byly pečlivě opraveny, získal nad ostrovem značnou zákonnou moc, aby si udržel status duchovní instituce nezávislé na světské moci. Po neúspěšných soudních sporech s klášterem se mnoho obyvatel rozhodlo ostrov opustit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Valaamský klášter, či Valaamský monastýr () je pravoslavný klášter nacházející se v Karélii na ostrově Valaam v Rusku, největším ostrově Ladožského jezera, největšího jezera v Evropě.", "tgt_summary": "瓦拉姆修道院(,)是一座位于俄罗斯卡累利阿地区拉多加湖中的修道院。12世纪由拜占庭僧侣圣塞尔吉乌斯及芬兰僧侣圣赫尔曼建立。由于在历史上坐落于瑞典与俄罗斯的边境上,该修道院曾因战争屡毁屡建。在俄罗斯彻底确定了再卡累利阿的统治后,修道院才安定下来。修道院曾是芬兰大公国的一部分,目前的瓦拉姆修道院是在被废弃五十年后,于1989年重新复兴的。它已成为俄罗斯一重要的宗教圣地和旅游景点。", "id": 2673975}
{"src_title": "Cestovní pojištění", "tgt_title": "旅游保险", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Primární účel cestovního pojištění je úhrada léčebných výloh v případě náhlého onemocnění nebo úrazu v zahraničí. K pojištění ale pojišťovny také nabízejí:  Nedílnou součástí cestovního pojištění je asistenční služba, která klientovi poradí, na jaké lékařské zařízení se v případě úrazu obrátit, a pomůže mu s komunikací v cizím jazyce. Číslo na ni klient najde na kartičce, kterou dostane k cestovnímu pojištění. Tato základní služba je vždy zdarma. Existuje i možnost připlacení za nadstandardní služby, které pomohou při vzniku tíživé situace v zahraničí.", "section_level": 1}, {"title": "Smlouva o cestovním pojištění.", "content": "Ve smlouvě mezi pojistitelem (pojišťovnou) a pojištěným (klientem) si oba určí tzv. limit pojistného plnění. Přesáhnou-li náklady na léčbu tento limit, pojištěný zbytek nákladů spojených s léčbou hradí sám. Čím vyšší je dohodnutý limit plnění, tím dražší je pojistné. Obsahem smlouvy jsou také rozsah služeb a výluky z pojistných událostí.  Smlouvu může zájemce uzavřít na pobočce pojišťovny nebo online přes internet. K online sjednání mohou sloužit také zprostředkovatelé, kterými jsou zpravidla agregátoři nabídek vybraných pojistitelů. K uzavření smlouvy o cestovním pojištění jsou zpravidla potřeba osobní údaje pojištěných osob (zejména rodné číslo), dále pak datum odjezdu a příjezdu, cílová destinace či itinerář cesty.  Většinou je pro uzavření cestovního pojištění nutné, aby se pojištěná osoba nacházela na území ČR. Některé cestovní pojišťovny umožňují pojištění i ze zahraničí, v některých případech však běží několikadenní lhůta, než začne pojištění platit.", "section_level": 1}, {"title": "Nejdůležitější parametry cestovního pojištění.", "content": "Důležitým parametrem při výběru cestovního pojištění by neměla být cena pojištění. Ta je ostatně závislá zejména na sjednaném pojistném plnění, jeho limitech, zvolených připojištěních a délce pobytu. To podstatné jsou právě limity pojistné plnění a rozsah připojištění.  I tak je možné ušetřit, a nepřipravit se důležité vlastnosti pojištění. Zdarma nabízejí cestovní pojištění nejčastěji banky k vybraným finančním produktům, např. k finančním kartám (kreditní, debetní). Ani u tohoto produktu by však klient neměl opominout zkontrolovat pojistné limity a rozsah pojištění, popřípadě i možnosti připojištění.  Cestovní pojištění zdarma také nabízí některé společnosti k povinnému ručení či cestovní kanceláře ke svým zájezdům.  Cenově výhodnější nabídku může klient získat také při sjednání pojištění online přes internet. Běžná sleva na online sjednané cestovní pojištění je 5 – 50 %. Cenovou výhodnost může skýtat i sjednání pojištění přes specializované internetové portály, které nabízí velké srovnávače cestovního pojištění. Tam si klient rychle najde přesně to, co potřebuje, a zároveň za cenu výhodnější než u samotné pojišťovny. Tyto portály mají totiž s pojišťovnami sjednané často mnohem výhodnější podmínky, než na které dosáhne obyčejný klient.  Šetřit se ale rozhodně nevyplácí, když klient plánuje na dovolené náročnější a rizikovější turistiku, popřípadě se chce věnovat rizikovým sportům.  Odborníci se shodují, že při nastavení pojistných limitů je vhodné u léčebných výloh nastavit limit kolem 4 000 000 Kč až 5 000 000 Kč, u odpovědnosti zhruba 2 000 000 Kč. Nutno ale podotknout, že limity pojištění výrazně ovlivňuje účel cesty.", "section_level": 1}, {"title": "Výluky.", "content": "Při sjednání cestovního pojištění je dobré brát zřetel na možné výluky. Ty jsou uvedené ve smlouvě, a pokud nastanou, pojišťovna není povinna hradit vzniklé náklady na léčbu. K těmto výlukám patří zpravidla zranění po požití alkoholu, drog nebo jiných omamných látek.  K výlukám ale velmi často náleží také náklady spojené s chronickými nemocemi, které pacient prodělal rok před uzavřením pojistky. Patří sem také náklady související s rizikovým těhotenstvím, porodem nebo s komplikacemi po určitém týdnu. Cestovní pojištění taktéž obvykle neřeší poškození majetku nebo ublížení na zdraví, což je zejména v zimě na lyžích na pořádku dne. To hradí pojištění odpovědnosti pro případ poškození majetku nebo ublížení na zdraví.  Cestovní pojištění pak také neplatí v rizikových zemích, tj. například v takových, kde hrozí epidemie nebo teroristické útoky. Seznam těchto zemí se vyskytuje na oficiální stránce ministerstva zahraničních věcí.", "section_level": 1}, {"title": "Evropský průkaz zdravotního pojištění.", "content": "V rámci Evropské unie pokrývá část služeb cestovního pojištění Evropský průkaz zdravotního pojištění, známý též jako EHIC (European Health Insurance Card). Konkrétně jde o zdravotní služby, které však podléhají podmínkám dané země, a pojištěnci proto mohou např. doplácet spoluúčast na ošetření nebo si sami hradit doplatek za léky. Jestliže nastane důvod pro ošetření, je nutné prokázat se evropským průkazem zdravotního pojištění, aby bylo možné získat stejné podmínky péče jaká platí pro místní obyvatele. Běžné zdravotní pojištění však neposkytuje stejnou možnost ochrany, jako sjednané cestovní pojištění. V případě cestovního pojištění jsou tyto služby většinou hrazeny pojišťovnou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cestovní pojištění je neživotní pojištění, uzavírané mezi pojištěným (klientem) a jím vybranou pojišťovnou před cestou (ve většině případů) do zahraničí. Účelem tohoto pojištění je úhrada léčebných výloh v případě náhlého onemocnění nebo úrazu.", "tgt_summary": "旅游保险(英语:Travel insurance),又称为旅行保险,系为旅游不便险、旅游平安险、旅游医疗险之统称。是用于支付医疗费用、旅行取消、行李遗失、飞行事故、和其他国际或国内旅行损失的保险。", "id": 2944744}
{"src_title": "Státní znak Litvy", "tgt_title": "立陶宛国徽", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 1240 se sjednotily první státy (vznikající již od 10. století) na území dnešní Litvy do Litevského velkoknížectví. V letech 1386–1569 měla Litva personální unii s Polskem (tzv. Krewská unie). Již v prvních zmínkách o litevských praporech, pocházejících z bitvy u Grunwaldu (1410), kde litevsko-polsko-ruská vojska porazila Řád německých rytířů, je zmiňováno vyobrazení (na červených praporech) legendárního rytíře Vytise s taseným mečem, sedícím na koni.  Po uzavření lublinské unie (1569) se Litevské velkovévodství stalo až do roku 1795 de facto provincií Polska. Užívaly se však symboly s rytířem Vytisem sedícím na bílém koni s hnědým udidlem. Ve vztyčené pravé paži držel meč, v levé modrý, zlatě lemovaný štít se zlatým patriarším křížem. Roku 1795 byla Litva připojena k Rusku jako Litevská gubernie.  Za I. světové války byla země v letech 1915–1918 okupována Německem. Po bolševické revoluci v Rusku roku 1917 byla 18. února 1918 vyhlášena nezávislá Litevská republika. 19. dubna byl kromě vlajky schválen Litevskou Radou i státní znak. Ten vycházel ze znaku Litevského velkoknížectví: byl opět tvořen červeným štítem s rytířem Vytisem na koni. Barva štítu v jeho ruce však byla změněna na červenou. Již v prosinci 1918 obsadila Litvu sovětská vojska a 27. února 1919 byla vyhlášena Litevsko-běloruská sovětská socialistická republika. V dubnu 1919 obsadila polská armáda Vilnius a Střední Litva se stala součástí Polska. V srpnu 1919 byla obnovena nezávislost Litvy a navrátily se symboly z roku 1918.  Po podepsání sovětsko-litevské smlouvy o vzájemné pomoci (v říjnu 1939) byly v zemi rozmístěny posádky Rudé armády. Ta začala 14. května 1940 obsazovat celou Litvu. 21. července byla Lidovým sněmem vyhlášena \"Litevská socialistická republika\" a 3. srpna byla začleněna do Sovětského svazu pod názvem Litevská sovětská socialistická republika. Od 25. srpna 1940 byl užíván nový státní znak, tvořený zkříženými zlatými srpem a kladivem v paprscích zlatého slunce. Výjev byl obklopen věncem ze zelených dubových ratolestí a zlatých obilných klasů, převázaný v dolní části červenou stuhou s bílými hesly Proletáři všech zemí, spojte se! v litevštině (heraldicky vpravo - VISŲ ŠALIŲ PROLETARAI, VIENYKITĖS!) a ruštině (vlevo - ПРОЛЕТАРИИ ВСЕХ СТРАН, СОЕДИНЯЙТЕСЬ!). V dolní části stuhy byla písmena LTSR (zkratka názvu republiky v litevštině - Lietuvos Tarybų Socialistinė Respublika). V horní části znaku byla červená, zlatě lemovaná, pěticípá hvězda plnějšího tvaru. Tento znak se užíval, kromě nacistické okupace v letech 1941–1944, až do rozpadu Sovětského svazu v roce 1990.  V 80. letech 20. století se při uvolňování režimu začaly na různých akcích nejprve znovu objevovat žluto-zeleno-červené vlajky z roku 1918. Tlak veřejnosti přiměl prezidium Nejvyššího sovětu Litevské SSR vydat 7. října 1988 vydat usnesení o státní, národní a oblastní symbolice. Dosud zakázané žluto-zeleno-červené vlajky mohly být užívány během mládežnických, sportovních a společenských akcí a při lidových slavnostech. Při ostatních událostech ale stále platila pravidla o užívání vlajky Litevské SSR. Znak však zůstal zachován. 11. března 1990 byla vyhlášena nezávislost Litvy na SSSR a usnesením Nejvyšší rady Litevské republiky byla obnovena platnost historické státní vlajky. 20. března 1990 bylo rozhodnuto usnesením Nejvyšší rady Litevské republiky o státním znaku. Tím se stal pouze nepatrně barevně upravený znak z roku 1925. Již 4. září 1991 byl stejným orgánem přijat nový znak, vycházející ze znaku Litevského velkovévodství. Znak tak patří mezi nejstarší znaky v Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Znaky litevských krajů.", "content": "Litva je od roku 1994 členěna na 10 krajů ().", "section_level": 1}, {"title": "Další použití znaku.", "content": "Druhá litevská státní (historická) vlajka s červeným listem a rytířem Vytisem je stále vyvěšena na třech místech (Královský palác ve Vilniusu, hrad Trakai a Muzeum války Vytautase Velikého v Kaunasu) a na vybraných místech v určité dny.  Téměř shodné vyobrazení Litevského znaku je tzv. Pahoňa, v současnosti neoficiální znak Běloruska, užívány pouze protilukašenkovskou opozicí, který však byl v letech 1991–1995 oficiálním běloruským znakem.  Do 1. ledna 2015, než bylo přijato Euro, byl na mincích litevské měny litase zobrazován litevský znak.", "section_level": 1}], "src_summary": "Státní znak Litvy je tvořen červeným štítem s rytířem Vytisem na (heraldicky) vpravo cválajícím koni, držícím ve vztyčené pravé ruce meč. Na levém rameni má modrý štít se zlatým, dvojitým křížem. Rytíř, kůň a meč s pochvou jsou stříbrné, sedlo, pokrývka, udidlo a postroj jsou modré, jílec, ostruhy, podkovy a kování postroje a pochvy jsou zlaté.", "tgt_summary": "立陶宛国徽为盾徽,红色盾面上一位身着银装的骑士跨在一匹白色的骏马上,右手挥一把银剑,左手持蓝地镶金黄色牧首十字的盾牌。前苏联时期曾经使用加盟共和国国徽。另有大国徽,盾外有独角兽和狮鹫守护,上有大公冠。下有三叉戟,并书以格言「让统一盛放」。", "id": 1761014}
{"src_title": "Ubuntu One", "tgt_title": "Ubuntu One", "src_document": [{"title": "Platformy.", "content": "Kromě systému Ubuntu byla služba k dispozici pro dalších platformy. Jednou z nich byla Microsoft Windows od verze Windows XP. K dalším podporovaným platformám patřil systém Mac OS X, Android a iPhone.", "section_level": 1}, {"title": "Služby.", "content": "Základní nabízenou službou byla možnost ukládání souborů do internetového úložiště a možnost následné automatické synchronizace těchto souborů mezi více různými zařízeními, podobně jako u úložiště Dropbox. Služba byla dostupná pro počítače se systémem Ubuntu a Windows a také pro telefony se systémem Android. Uživatelé měli zpočátku k dispozici zdarma 2 GB úložného prostoru. 28. července 2011 byla kapacita zdarma dostupného úložiště pro nové i stávající uživatele navýšena na 5 GB. Další prostor mohl být zakoupen ve formě 20gigabytových balíčků nazývaných „20-pack“. Jeden balíček stál před ukončením provozu 2,99 USD měsíčně a každý uživatel si jich mohl zakoupit libovolné množství.  S mobilními telefony iPhone a telefony se systémem Android souvisela placená služba streamování hudby do telefonu připojeného k internetu. Služba byla k dispozici za cenu 3,99 USD za měsíc. Prvních třicet dní používání služby bylo zdarma.  K \"Ubuntu One\" patřil také obchod s hudbou nazývaný \"Ubuntu One Music Store\". Tato služba byla poskytována prostřednictvím obchodu 7digital. V obchodě byla prodávána hudba ve formátu MP3 neobsahující žádnou formu ochrany DRM. Obchod byl v systému realizován jako plugin do hudebního přehrávače. Plugin byl k dispozici pro přehrávač Rhythmbox, původní výchozí přehrávač v Ubuntu, a Banshee používané jako výchozí v novějších verzích Ubuntu. Hudbu bylo možné zaplatit přes internet kartou nebo přes platební systém PayPal. Po zaplacení se vybrané skladby zkopírovaly do datového úložiště \"Ubuntu One\" daného uživatele, odkud se stáhnou do zařízení, z něhož byl nákup proveden.  K dalším službám patří synchronizace poznámek aplikace Tomboy, kontaktů aplikace Evolution a záložek prohlížeče Firefox.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ubuntu One byla cloudová služba, která poskytovala možnost ukládání a synchronizace souborů a také několik dalších služeb. Služba byla provozována firmou Canonical primárně pro operační systém Ubuntu, byla však k dispozici i pro několik dalších platforem. Poskytování služby bylo definitivně ukončeno k 31.7.2014. Dále je Ubuntu One používáno pouze k jednotnému přihlašování k webovým službám společnosti Canonical.", "tgt_summary": "Ubuntu One是由Canonical公司经营的档案储存与同步的服务。这项服务可让使用者同步档案。Ubuntu One 服务已经在2014年6月1号正式退休。", "id": 2609448}
{"src_title": "Grünes Gewölbe", "tgt_title": "绿穹珍宝馆", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Dnešní prostory klenotnice vznikly výstavbou západního křídla zámku v polovině 16. století. Prostor pro vznikající sbírku byl vyhrazen v přízemí pod kamennou klenbou, kde měly být cenné předměty a dokumenty bezpečně uloženy a ochráněny před případným požárem. Cílem tehdy ještě nebylo zpřístupnění sbírek pro veřejnost.  Teprve saský kurfiřt a polský král August Silný se rozhodl potenciál sbírek využít a nechal proto stavebně upravit 9 místností, kde byla zřízena veřejně přístupná klenotnice (dnešní Historická zelená klenba). Barokní přestavbou byl tehdy pověřen architekt Matthäus Daniel Pöppelmann, jenž projektoval i nedaleký Zwinger.  Až do 20. století zůstala klenotnice v nezměněné podobě. Osudnou se stala noc 13. února 1945, kdy se uskutečnil velký nálet na město, při kterém byly 3 z 9 výstavních prostor zničeny. Sbírky zasaženy nebyly, jelikož byly již několik let předtím uschovány v pevnosti Königstein v Saském Švýcarsku. Na konci 2. světové války byly sbírky převezeny do Sovětského svazu, odkud byly roku 1958 odvezeny zpět do východního Německa.  Od roku 1959 do počátku roku 2004 byly exponáty klenotnice přechodně k vidění v drážďanském Albertinu. Dne 7. září 2004 byla v západním křídle zámku otevřena Nová zelená klenba s 10 místnostmi.  Historická zelená klenba byla 1. září 2006 kompletně zrekonstruována a znovu otevřena. Rekonstrukce byla provedena na základě dochovaného inventáře z roku 1733 a snahou bylo co nejvíce zachovat původní podobu z doby Augusta Silného. Více než 3000 objektů se tak mohlo vrátit na své původní místo. Rekonstrukce historických prostor stála spolkovou zemi Sasko 13 milionů eur. Celkově investovalo Sasko do Zelené klenby 45 milionů eur.  V roce 2009 byl v Historické zelené klenbě kancléřkou Angelou Merkelovou přijat americký prezident Barack Obama.", "section_level": 1}, {"title": "Krádež šperků 25. listopadu 2019.", "content": "V pondělí 25. listopadu 2019 brzy ráno došlo ke vloupání do historické části Grünes Gewölbe. Během několika minut pachatelé ukradli jedenáct úplných a asi tucet kusů drahých diamantových šperků a diamanty z vitríny v klenotnici. Pachatelé uprchli v autě, které později zapálili v podzemním parkovišti v Drážďanech-Mickten. Vyšetřování je založeno na čtyřech pachatelích, kteří byli do vloupání zapojeni. Policie a státní zástupce v Drážďanech nabídli odměnu vedoucí k dopadení pachatele celkem 500 000 eur.", "section_level": 1}, {"title": "Podrobnosti akce.", "content": "Krátce před pátou hodinou ráno byla v katakombách pod Augustovým mostem záměrně zapálena elektrická skříň, což způsobilo, že selhalo pouliční osvětlení na náměstí Theaterplatz. Pak zloději úhlovou bruskou oddělili osm vzpěr litinové okenní mříže v \"Historickém Grünes Gewölbe\". Dva pachatelé vnikli žebříkem rohovým oknem do \"Sálu s klenoty\". Odtud kráčeli ve tmě s ručními světlomety přes \"Wappenzimmer\" do \"Klenotnické místnosti\". Tam sekerou rozbili vitríny, jak se později ukázalo na videu sledovacích kamer. Z toho ukradli části tří sad z 18. století. \"Růžovou diamantovou\" \"sadu,\" \"soupravu briliantů\" a \"šperky královen\". Pak prostor postříkali suchým hasicím práškem. Faktickou výši škody je obtížné vyčíslit, ale historické škody jsou kvůli jedinečnosti předmětů obrovské.  Dva bezpečnostní strážci sledovali zločin na obrazovkách, ale z bezpečnostních důvodů jim nebylo povoleno zasahovat osobně, pouze informovali policii. První policejní vůz byl povolán do budovy ve 4:59 hodin ráno a dorazil o pět minut později, ale do té doby podezřelí uprchli. Policie připravila zátarasy na výjezdech z Drážďan ve snaze zabránit podezřelým k útěku. Podle policie však blízkost muzea k dálnici pravděpodobně pomohla uprchlíkům uniknout. Hledání nebylo omezeno jen na městskou část Drážďany, zapojena byla také policie v Görlitz, v Saské Kamenici a v sousedních státech. Ještě stejný den ráno bylo v podzemním parkovišti na Kötzschenbroder Straße v Drážďanech-Mickten objeveno shořelé Audi A6 Avant, které bylo odhlášeno v roce 2017.  V důsledku událostí vytvořilo policejní ředitelství Drážďany zvláštní komisi nazvanou „Epaulette“. Za stopy, které povedou k vyšetření trestného činu nebo zatčení pachatelů nebo k jejich odhalení, policie po dohodě se státním zástupcem Drážďan stanovila odměnu ve výši 500 000 euro. Existuje obava, že zloději ukradená díla modifikují, aby je prodali na černém trhu. Úředníci muzea zloděje požádali, aby zlaté části netavili, ani jinak artefakty nepoškozovali. Generální ředitel drážďanských státních uměleckých sbírek řekl novinářům, že odcizené šperky nelze na trhu s uměním legálně prodat, protože jsou sběratelům příliš dobře známé.", "section_level": 2}, {"title": "Ukradené šperky.", "content": "Ukradeno bylo jedenáct předmětů, části dvou dalších a několik knoflíků zdobených diamanty.  \"Ze šperků královen\":  \"Z růžové diamantové sady:\"  Z \"briliantové sady\":", "section_level": 2}, {"title": "Dnešní sbírka.", "content": "Sbírka saských kurfiřtů a králů zahrnuje přes 4 000 uměleckých předmětů. Z důvodů omezené kapacity nebylo ale možné všechny předměty vystavit. Bylo proto přistoupeno k selekci a v Rezidenčním zámku lze vidět ty nejcennější exponáty.  V Nové zelené klenbě je k vidění na 1 100 různých objektů, v Historické zelené klenbě přibližně 3 000. Nová zelená klenba zaujme především svými exponáty, zatímco Historická zelená klenba okouzlí návštěvníka i barokní výzdobou svých prostor.  Nová zelená klenba je přístupná kdykoliv. Do Historické zelené klenby se lze dostat jen s lístkem z předprodeje. Každé ráno je ještě dodatečně k dispozici omezené množství volných vstupenek. Počet návštěvníků je tak kvůli ochraně exponátů před vlhkostí a nečistotami regulován.", "section_level": 1}, {"title": "Historická zelená klenba.", "content": "Historická zelená klenba (Historisches Grünes Gewölbe) se nalézá v přízemí Rezidenčního zámku a skládá se z devíti výstavních místností a předklenby, takzvané Vorgewölbe. Nalézají se zde vzácná díla šperkařského a zlatnického umění, která nashromáždil August Silný a jeho syn.", "section_level": 1}, {"title": "Nová zelená klenba.", "content": "Nová zelená klenba (Neues Grünes Gewölbe) se nalézá v prvním patře Rezidenčního zámku a ve srovnání s Historickou zelenou klenbou je muzejní klenotnicí. Nalézá se ve 12 jednoduše zařízených sálech bez dekorací. Ve dvou stech vitrínách je zde k vidění na 1100 exponátů. Vedle děl dvorního sochaře Baltazara Permosera jsou zde vystavena i díla dvorního zlatníka Johanna Melchiora Dinglingera.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grünes Gewölbe (česky doslova \"Zelená klenba\", ve smyslu „zelené zaklenuté prostory“; německé slovo znamená jak „klenba“, tak i „klenuté sklepení či místnost“) je historická muzejní sbírka, která byla původně klenotnicí saských kurfiřtů a králů z rodu Wettinů. Jsou zde shromážděny předměty z období renesance až po klasicismus. Jméno Zelená klenba bylo odvozeno od původního malachitového nátěru stěn a stropů v historických prostorách klenotnice. Již od roku 1724 jsou sbírky přístupné veřejnosti.", "tgt_summary": "绿穹珍宝馆()是德国德累斯顿的一座博物馆,是欧洲最大的珍宝馆。它是德累斯顿王宫的一部分,由奥古斯特二世兴建于1723年。其特色在于巴洛克到古典主义时期的丰富展品。2006年9月1日,绿穹珍宝馆在经过重建后重新开放,包含9个展厅,各自有自己的展览主题。", "id": 1206010}
{"src_title": "Třecí svařování promíšením", "tgt_title": "搅拌摩擦焊", "src_document": [{"title": "Struktura FSW svaru.", "content": "První pokus o klasifikaci mikrostruktury FSW svarů provedl P. L. Threadgill v Bulletinu TWI v březnu 1997. Tato práce byla založena výhradně na informacích platných pro hliníkové slitiny. Protože jejich chování se v mnoha aspektech odlišuje od jiných kovových materiálů, nedalo se toto schéma všeobecně použít. Po konzultacích s akademiky a odborníky z průmyslu bylo revidováno. Nové schéma rozděluje zónu svaru do následujících oblastí:  Oblast dostatečně vzdálená od osy svaru v níž nebyl materiál svařovaných dílů ovlivněn mechanicky ani tepelně.  Tento region leží zřetelně blíže ke středu svaru než základní materiál. Základním znakem této oblasti je, že není ovlivněna plastickou deformací, ale pouze zvýšenou teplotou. Tepelný proces v těchto místech modifikuje mikrostrukturu a tím i mechanické vlastnosti svaru.  Oblast svaru v níž je materiál ovlivněn působícím teplem a plastickými deformacemi. Svařovací nástroj v této oblasti materiál plasticky deformuje, avšak vlivem nízké rychlosti deformace nedochází k rekrystalizaci.  Uprostřed svaru se vyskytuje zcela zrekrystalizovaná oblast, označovaná nejčastěji jako nugget. Ten se často skládá z jakýchsi vrstev, které se na výbrusu jeví jako řada soustředných oválů (tzv. onion rings, tj. cibulový kroužků). U některých slitin však tento rys nemusí být zřetelný. Tvar nuggetu závisí na použitém materiálu a svařovacích parametrech. Jeho průměr je obvykle o trochu větší než průměr sondy a naopak výrazně menší než průměr unášecího ramene nástroje. Mikrostruktura DXZ oblasti je velice jemná. Velikost zrna závisí na materiálu a svařovacím procesu, ale typicky je menší než 1 μm.", "section_level": 1}, {"title": "Přednosti a nedostatky metody FSW.", "content": "Většina výhod procesu třecího svařování vyplývá z faktu, že nedochází k žádnému makroskopickému tavení spojovaných částí. Proto je možné svařovat i materiály, které jsou klasickými tavnými metodami obtížně svařitelné (např. hliníkové slitiny tříd 2000 a 7000). Do výčtu výhod FSW technologie lze uvést:  Tak jako každá technologie i třecí svařování s promíšením má svá omezení vyplývající z jejího principu. Mezi ně patří:", "section_level": 1}, {"title": "Svařitelnost materiálů a jejich tloušťky.", "content": "Metoda může být použita pro svařování velkého množství materiálů a jejich kombinací. Základní podmínkou je existence optimalizovaného nástroje vyrobeného z materiálu schopného práce při teplotách kování spojovaných částí. V současné době jsou největší zkušenosti především se svařováním hliníku a jeho slitin.  Dále jsou uvedeny hliníkové slitiny, jejichž svařitelnost je touto metodou zaručena.  Výzkumné práce v zahraničí probíhaly především na tvářených materiálech. Přesto i zkoušky svařování součástí typu odlitek-odlitek, odlitek-tlačený profil ze stejných materiálů i jejich kombinací byly úspěšné, a lze je doporučit. Pokračující úspěšný vývoj v oblasti konstrukce a materiálů FSW nástrojů již nyní umožňuje také úspěšně svařovat:  V současné době je možné z jedné strany na tupo svařovat materiály o tloušťkách 0,8 – 50 mm (laboratorně 0,3 až 75 mm). V případě větších tlouštěk je nutné provést svařování z obou stran spojovaných součástí (lze pak svařit materiál až o tloušťce 150 mm).", "section_level": 1}, {"title": "Typy a uspořádání spojů.", "content": "Metodou je možné vytvářet nejen klasické tupé a přeplátované spoje, ale rovněž T-svary, lemové a koutové svary. Pro každý z těchto typů je používán specifický optimalizovaný nástroj. Podélné tupé a obvodové přeplátované svary hliníkových slitin byly s úspěchem použity například při výrobě palivových nádrží raket Delta II, III a IV. FSW proces umožňuje vytvářet obvodové, kruhové, nelineární a třírozměrné svary. Vzhledem k tomu, že nedochází k makroskopickému tavení, nemá gravitace výraznější vliv na samotný proces, a tudíž lze svařovat ve všech polohách.  Nejlépe zvládnutým uspořádáním FSW svaru je v současné době klasický tupý svar. Během počátečního ponoření nástroje dochází k velkým silám a zvláště u tupého svaru musí být zajištěno dostatečně pevné a tuhé upnutí spojovaných dílců. V opačném případě hrozí jejich oddělení a vznik mezery mezi hranami v inkriminované oblasti budoucího spoje.  Již na počátku vývoje technologie FSW bylo zjištěno, že geometrie pracovní části nástroje může mít zásadní vliv na výsledné mechanické vlastnosti spoje. V případě přeplátovaných spojů má velký význam šířka svaru a jeho tvar. Tyto dvě charakteristiky jsou zvláště pak důležité z pohledu únavové odolnosti svarového spoje. První zkoušky třecího svařování přeplátovaných spojů probíhaly za pomoci neoptimalizovaných nástrojů určených pro tupé svary. Při svařování docházelo k některým nežádoucím jevům jako například zeslabování horní spojované součásti. Další potíže činily oxidické vrstvy na rozhraní součástí. Proto se v současné době používají speciální nástroje pro přeplátované spoje.", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace technologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lodní a námořní průmysl.", "content": "Oblast stavby lodí byla jedním z prvních průmyslových odvětví, kde se metoda třecího svařování promíšením začala komerčně využívat, především v následujících aplikacích:", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Produkce rozměrných panelů z hliníkových profilů vyrobených extruzí je přímo předurčena pro využití FSW technologie. Absence příčných svarů a velká tuhost těchto panelů přispívá k výraznému zvýšení bezpečnosti pasažérů v případě nehody. V Japonsku došlo v 90. letech k nevídanému rozmachu této metody spojování právě v oblasti výroby železničních souprav. Společnost Hitachi velice rychle pochopila strategický význam této technologie. U jejího projektu nové generace vysokorychlostních souprav A-train je již většina podélných spojů svařena třením. Do dnešní doby bylo firmou Hitachi za pomoci FSW vyrobeno již více jak 200 vozů různých typů příměstských a vysokorychlostních souprav.  Evropští výrobci železničních souprav jsou ve srovnání s japonskou konkurencí v této oblasti poměrně pozadu. Konkrétní aplikace FSW se začínají teprve objevovat, ale podle vyjádření expertů se tato situace v blízké budoucnosti změní a lze očekávat obdobný vývoj jako v Japonsku. S prvními aplikacemi již přišly společnosti Alstom LHB’s a Bombardier Transportation. První vyztužené panely byly použity u souprav typu Pendolinos (225 km/h).", "section_level": 2}, {"title": "Letecký a kosmický průmysl.", "content": "FSW proces je velice nadějnou spojovací technologií rovněž pro oblast leteckých a „space“ konstrukcí. Na základě studie pracovníků Airbus Deutschland byla metoda třecího svařování označena jako vhodná pro svařování potahových panelů trupů civilních letadel. Naměřená data prokázala, že mechanické i technologické vlastnosti svarových spojů se blíží vlastnostem základního materiálu. FSW je často porovnáváno s klasickým nýtováním. Ve srovnání s ním dochází k razantnímu snížení výrobního času při zvýšení užitných vlastností konstrukce. Ta je aerodynamicky čistější a svým chováním připomíná spíše integrální konstrukci vyrobenou z jednoho kusu materiálu.  Jednou z prvních aplikací FSW v aerokosmickém průmyslu byla výroba palivových nádrží raket Delta II, III a IV. Na základě dobrých zkušeností bylo později rozhodnuto o zahájení výroby palivových nádrží také pro Space Shuttle (NASA) a nosiče Falcon 1 a Falcon 9 (SpaceX). Pro výrobu těchto nádrží jsou využívány svařovací stroje umístěné v Marshall Space Flight Center v Hunstville.  Společnost Boeing v posledních letech vyvinula značné úsilí ve zdokonalování FSW metody pro její využití při stavbě draků letadel. První aplikací byla výroba podvozkových krytů pro stíhací letouny. V současné době probíhají jejich zkoušky v běžném provozu. V nejbližší době se počítá také ze zavedením třecího svařování při spojování podlahových nosníků nákladové rampy u letounu C-17 Globemaster III.", "section_level": 2}, {"title": "Pozemní doprava.", "content": "V současné době jsou intenzivně ověřovány možnosti technologie FSW pro použití v oblasti automobilového průmyslu. Příkladem toho může být společný projekt Edisonova institutu pro svařování a TWI zaměřený na konstrukční uspořádání lehkých automobilových karosérií s ohledem na použití FSW. Pro použití třecího svařování přicházejí v úvahu následující aplikace:", "section_level": 2}], "src_summary": "Princip třecího svařování s promíšením resp. třecího svařování promíšením resp. třecího svařování s rotujícím nástrojem (' ve zkratce FSW) byl vynalezen a patentován v roce 1991 institutem TWI v Cambridge. Při svařování je využíván rotační nástroj s cylindrickým ramenem a profilovaným kolíkem (sondou), který se otáčí a pomalu zanořuje do místa spoje. Vzhledem k relativně velkým silám je zapotřebí pevné upnutí spojovaných dílů. Teplo vzniklé třením mezi svařovacím nástrojem a svařencem způsobuje, že materiál svařence může změknout, aniž by dosáhl teplota tavení. Změklý materiál je přenesen na vlečný okraj nástroje a mechanicky překován těsným kontaktem s ramenem nástroje a profilem sondy. Výsledkem třecího svařování s promíšením je nerozebíratelný spoj s nesymetrickými vlastnostmi. Tato skutečnost je dána rotací nástroje v jednom smyslu a má za následek rovněž nesymetrickou podobu vnitřní mikrostruktury spoje. Pro popis vlastností spoje a vnitřní mikrostruktury je proto velice důležité rozlišovat tzv. vzestupnou a sestupnou stranu spoje.", "tgt_summary": "相位摩擦焊也称控制摩擦焊。普通摩擦焊在停车顶锻后,两焊件焊接相位是不能控制的。相位摩擦焊可实现有相位要求工件的摩擦焊接,扩大了摩擦焊的应用领域。目前生产中对诸如六方形断面的零件、八方钢、汽车操作杆、花键轴、拨叉、两端带法兰的轴等均要求采用相位摩擦焊。在电控和机械技术高度发展的前提下,为大吨位相位摩擦焊机的研制提供了保障。", "id": 2111273}
{"src_title": "Arcidiecéze salcburská", "tgt_title": "天主教萨尔茨堡总教区", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Okolo roku 690 založil svatý Rupert na troskách římského města \"Iuvavum\" biskupství, roku 696 klášter svatého Petra (Stift Sankt Peter) a roku 714 i ženský klášter benediktinek na Nonnbergu (klášter Nonnberg). V roce 798 bylo biskupství povýšeno na arcibiskupství a stalo se tak církevním centrem Rakouska a části Bavor (tzv. Altbayern).  Arcibiskupu Eberhardovi II., důležitému spojenci Štaufů, se v letech 1200 až 1246 podařilo z dosavadních menších hrabství, fojtství a soudních okrsků vybudovat pevné arcibiskupské panství. S uznáním hranic bavorským velkovévodou roku 1275 začíná poslední fáze postupného osamostatnění Salcburska a vymanění se z bavorského vlivu. Roku 1328 bylo v Salcbursku vydáno vlastní zemské zřízení, čímž se země stala samostatným státem v rámci Svaté říše římské. Jako knížectví-arcibiskupství se Salcbursko vyvíjelo jako nárazníkový stát mezi Bavorskem a habsburskými zeměmi.  V roce 1462 a na přelomu let 1525 a 1526 došlo k selským povstáním. Kníže-arcibiskup Leopold Antonín Firmian donutil v letech 1731–1732 k emigraci asi 20 000 protestantů (tzv. salcburští exulanti – \"Salzbuger Exulanten\").  Pro hospodářství nebyl v 16. století rozhodující jen obchod se solí, ale i dobývání zlata v Gasteinertalu. Výnosy byly svého času největší v Evropě.  Roku 1803 bylo knížecí arcibiskupství sekularizováno. Jako sekularizované kurfiřtství připadlo Salcbursko Ferdinandu III. Toskánskému a v roce 1805 společně s Berchtesgadenem Rakouskému císařství. Roku 1810 Bavorsku a po Vídeňském kongresu (1816) bez Berchtesgadenu a Rupertiwinkelu opět Rakousku. Samotné arcibiskupství bylo roku 1807 omezeno na území vlastního Salcburska a východu Severního Tyrolska. Až dlouho po zániku Rakouska-Uherska, v roce 1951, arcibiskup Rohracher přestal užívat knížecí titul.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arcidiecéze salcburská (latinsky \"Archidioecesis Salisburgensis\") je katolickým metropolitním sídlem v Rakousku, které je současně obsazeno františkánem Franzem Lacknerem.", "tgt_summary": "天主教萨尔茨堡总教区()是罗马天主教在奥地利设立的2个总教区之一,另一个是天主教维也纳总教区。", "id": 2174868}
{"src_title": "Tobolsk", "tgt_title": "托博爾斯克", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tobolsk byl založen roku 1587 17 km od hlavního města sibiřského chanátu Kašlyku. Je tak po Ťumeni druhým nejstarším ruským městem na Sibiři. Již tři roky po založení se stal Tobolsk střediskem ruské kolonizace Sibiře. To se odrazilo při správní reformě Petra Velikého, (1708) kdy se Tobolsk stal hlavním městem Sibiřské gubernie. Na tehdejších mapách bývá někdy město označováno názvem Sibiř. Ve dvacátých letech 18. století zde byli umístěni švédští vojenští zajatci, kteří do města přinesli znalosti o budování kamenných staveb (podíleli se na přestavbě Tobolského kremlu) a významně ovlivnili kulturní život města. V pozdějších dobách byl Tobolsk už jen přechodným místem pobytu vyhnanců na Sibiř. Byla zde věznice, ze které byli trestanci posíláni dále na východ (např. Dostojevskij, Solženicyn).  V r. 1743 byl Tobolsku otevřen pravoslavný seminář, od r. 1789 zde vycházely místní noviny a v r. 1810 bylo založeno gymnázium. S ruskou expanzí na východ vznikala další významná centra, která se pak stávala středisky místní správy. Tak byla v r. 1764 od sibiřské gubernie oddělena Irkutská gubernie a v r. 1782 byly od gubernie odděleny další rozsáhlé oblasti. Gubernie byla přejmenována na Tobolskou a po oddělení dalších oblastí v. r. 1804 měla přibližně rozsah dnešní Tobolské oblasti. Dalším důvodem, proč upadal význam města, byla skutečnost, že se v 19. století začaly od něj odklánět dopravní cesty, což byl faktor prosperity většiny sibiřských měst.  Během občanské války v Rusku, byl Tobolsk místem vyhnanství cara Mikuláše II. a jeho rodiny (srpen 1917 až duben 1918). Od léta 1918 do srpna 1919 spadal Tobolsk do území spravovaného Dočasnou sibiřskou vládou. Město bylo obsazeno bolševiky v r. 1919, ale v roce 1921 se stalo jedním ze středisek selského povstání na Sibiři, které bylo pacifikováno až následujícího roku. Za éry Sovětského svazu byl ve městě rozvinut průmysl, především naftový chemický kombinát, který zůstává (2011) zdejším nejdůležitějším podnikem.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Nejdůležitějším podnikem je Naftový chemický kombinát (Тобольский нефтехимический комбинат), který produkuje širokou frakci lehkých uhlovodíků, monomery pro výrobu syntetického kaučuku a vysokooktanové příměsi do automobilových benzínů; mimo to má strojní výrobu plynárenských zařízení. Dále se zde nachází dřevozpracující závod, výroba konfekce, mlékárna, pekárna a další.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Tobolsk leží na Sverdlovské železniční trati, má říční přístav a letiště. Má autobusové spojení s Ťumení, Čeljabinskem, Chanty-Mansijskem a Petrozavodskem (v Kazachstánu).  Městská veřejná doprava je zabezpečována autobusy.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "V Tobolsku je více než deset středních škol (především gymnázia a průmyslové školy).  Vysoké školy jsou: Pedagogická akademie, Tobolský duchovní seminář, Tobolský průmyslový institut a pobočky vysokých škol z jiných měst (především z Ťumeně).", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě se nachází víceúčelový sportovní stadion, který je uzpůsoben pro lehkou atletiku, fotbal, a běžecké lyžování. Jeho kapacita je 3 402 diváků.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Ve městě žilo 103 081 obyvatel 2010: Národnostní složení:", "section_level": 1}], "src_summary": "Tobolsk ( Тобольск) je sibiřské město v Ruské federaci. Leží na soutoku řeky Tobolu a Irtyše. Je centrem Tobolského rajónu v Ťumeňské oblasti. Ve městě žije 103 081 obyvatel.", "tgt_summary": "托博尔斯克 (、鞑靼语:),是俄罗斯秋明州的一座城市,位于托博尔河注入额尔齐斯河处。2002年人口92,880人。化学元素周期表发明者德米特里·伊万诺维奇·门捷列夫的故乡。", "id": 1396248}
{"src_title": "Bill Cosby", "tgt_title": "比爾·寇司比", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Mezi jeho nejznámější role patří postavy Cliffa Huxtablea v sitcomu \"Show Billa Cosbyho\" a Alexandra Scotta v dobrodružném seriálu \"Já, špion\".  Za jeho herecké a hudební počiny mu byla udělena řada ocenění, včetně ceny Emmy, Zlatého glóbu, Grammy Award a prezidentské medaile svobody. Rovněž tak je nositelem mnoha čestných doktorátů.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Od roku 1964 je ženatý s Camille O. Cosbyovou, se kterou má pět dětí: dcery Eriku Ranee, Erinn Chalene, Ensu Camille, Evin Harrah a syna Ennise Williama (zastřelený roku 1997).", "section_level": 1}, {"title": "Obvinění ze znásilnění.", "content": "V roce 2005 Andrea Constandová, manažerka z Temple University, zažalovala Billa Cosbyho a obvinila ho, že ji zdrogoval a sexuálně zneužil. Během soudního procesu se přidalo dvanáct dalších žen, které si přály zůstat v anonymitě, ale nebyly ochotny samy Cosbyho žalovat. Proces skončil smírem a finanční kompenzací neznámé výše.  Na podzim 2014 se opět americká média začala zabývat výpověďmi žen, které prohlašují, že byly znásilněny nebo pohlavně zneužity Billem Cosbym. Doba, kdy k těmto činům mělo dojít, má velké časové rozpětí (první 1969, poslední 2004), většina z nich se datuje do 80. let, v době hercovy největší popularity. Žen, které s obviněním vyšly na veřejnost, je patnáct a jejich výpovědi se zdají mít podobné schéma. Prvek, který se v nich objevuje často, je droga, jenž jim měla být Cosbym dána do pití a která způsobila ztrátu orientace a sebereflexe. Žádné obvinění proti Billu Cosbymu nedošlo do fáze soudního případu, s výjimkou Andrei Constandové.  Na začátku července 2015 vyšly na povrch záznamy z roku 2005 (z případu s Andreou Constandovou), ve kterých se Bill Cosby pod přísahou přiznal, že si sehnal sedativum s názvem Quaaludes, kterým měl v úmyslu zdrogovat minimálně dvě ženy, aby je poté pohlavně zneužil. 30. prosince 2015 byl Cosby oficiálně obviněn ze znásilnění Andrey Constandové.  Dne 26. dubna 2018 pensylvánský soud v Montgomery County (po nejasném výsledku předchozího procesu z června 2017) rozhodl o jeho vině ve třech případech sexuálního napadení (vůči Andree Constandové).  V září 2018 soudce rozhodl, že Cosby nastoupí do vězení, přičemž přesná délka trestu není jasná. Během několika let Cosbyho ze sexuálního napadení obvinilo více než 60 žen, přičemž ve většině případů jeho potrestání bránilo překročení promlčecí lhůty. Případ Andrey Constandové však promlčený nebyl. Do případu zapojená psycholožka dospěla k závěru, že se jedná o nebezpečného sexuálního predátora s vážnou poruchou osobnosti. Soudce proto Cosbymu nařídil doživotní docházení na terapii a nechal jej zařadit do registru pachatelů sexuálních zločinů.", "section_level": 1}], "src_summary": "William Henry „Bill“ Cosby, Jr. (* 12. července 1937, Filadelfie) je americký herec, komik, spisovatel, televizní producent, hudebník a aktivista. Byl obviněn z několika sexuálních trestných činů a 25. září 2018 byl odsouzen na 3 až 10 let vězení.", "tgt_summary": "威廉·亨利·“比尔”·寇司比(英语:William Henry \"Bill\" Cosby, Jr.,1937年-7月12日)是一位美国谐星,演员,作家,电视制作人,教育家,音乐家和社会活动家。出生于费城的一个工人区,1976年获得马萨诸塞大学阿默斯特分校的教育博士学位。曾在以他名字命名的情景喜剧《考斯比一家》(\"The Cosby Show\")中演出。在儿童电视剧《电力公司 (电视剧)》前两季中担任主要角色,并创作了教育卡通喜剧系列《猪头爱博特和邻居的黑小子们》。寇司比也演过一些电影。他积极参加黑人社团的活动。", "id": 989139}
{"src_title": "Francouzská šlechtická emigrace", "tgt_title": "法国人的政治流亡 (1789-1815)", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Hned v roce 1789 prvním roce Francouzské revoluce odešli do emigrace někteří ultramonarchisté jako byli mladší bratři krále Ludvíka XVI. hrabě d'Artois a hrabě z Provence, princ de Condé (Bourbon-Condé) - bratranec krále a právě zmíněných hrabat, vévodové d’Enghien (vnuk předešlého) a de Polignac - často pairové, zejména členové dřívější „Šeříkové kliky\". Jejich cílem byla Anglie, Nizozemí nebo Německo. S postupující radikalizací revoluce (začala požírat své děti) do emigrace odjížděli i liberální šlechticové, například markýz de La Fayette, vévoda d'Aiguillon a Talleyrand nebo bohatí či oposičně angažovaní měšťané.", "section_level": 1}, {"title": "Shromažďování a pilnická deklarace.", "content": "Emigrací se ale zejména měla (a má v tomto kontextu) na mysli skupina těch emigrantů, kteří ve Francii chtěli obnovit předrevoluční poměry. Ta se shromažďovala ve městě Koblenc, sídle kurfiřta arcibiskupa Trevírského na pozvání Ferdinanda svobodného pána von Duminique - prvního ministra arcibiskupa kurfiřta. Sám arcibiskup kurfiřt Klemens Václav Saský to schvaloval, protože byl strýcem (bratrem Marie Josephy matky) krále Ludvíka XVI. a jeho sourozenců. Princ de Condé zde zformoval armádu mladých aristokratů, kteří se chtěli zapojit do boje za své cíle.  Delegace francouzských emigrantů v čele s hrabětem d'Artois se vnutila 27. srpna 1791 na jednání s císařem Leopoldem a pruským králem Fridrichem Vilémem, kterého hostil saský kurfiřt Fridrich August III. na zámku Pilnic (Pillnitz). Výsledkem těchto jednání byla pilnická deklarace požadující zachování monarchie ve Francii a bezpečnost pro královské manžele (vojenský zásah proti revoluci připouštěla pouze po shodě evropských velmocí).", "section_level": 1}, {"title": "Armáda prince de Condé.", "content": "Armáda prince de Condé se připojila ke spojeným vojskům pruským, rakouským a hesenským, vedeným vévodou brunšvickým, jenž vydal manifest redigovaný a inspirovaný Marií Antoinettou, v neúspěšné invasi do Francie v roce 1792 skončené kanonádou - bitvou u Valmy.  Armáda prince de Condé v síle 5 000 až 25 000 mužů. Po rekrutování ve městech Mohuč (německy Mainz) a Mannheim a ve švýcarských kantonech v roce 1796 mohla mít 10 000 mužů. Placeni byli Británií. V době prozatímního příměří byla umístěna v okolí Bodamského jezera. Po konci války první koalice proti revoluční Francii 1792-1797 odpochodovala do tehdy ruského Polska, byla Ruskem placena a s jeho Suvorovovou armádou se zúčastnila pochodem do Švýcarska války druhé koalice proti revoluční Francii 1798–1802. Armáda prince de Condé byla rozpuštěna v roce 1801.", "section_level": 1}, {"title": "Proti emigraci.", "content": "Revoluční režim aktivitu emigrace využíval pro propagandu proti svým oponentům, kteří v zemi zůstali, a jejich zastrašování. I proti emigraci aktivitám a jejím používal jak propagandu (například obrázky vedle), tak i legislativu:", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení a následky.", "content": "Podobné bylo činění francouzské šlechtické emigrace i v dalším. Chudí a na mizině, za to ale vznešení nenávistní a neústupní.  Někteří emigrovavší šlechticové byli živi jakožto milenky či milenci těch, jež si to mohli dovolit a někteří další se dokonce živili i prací, na což velká část z nich nemohla do smrti zapomenout a nenáviděla domnělé viníky této nutnosti.  Část z ní se do Franci vrátila za Napoleonovy vlády po jeho výzvě k návratu.  Po Napoleonově pádu a za Restaurace se vrátili i ti nejnesmiřitelnější - tvořili skupinu ultraroyalistů, o níž se trefně říkalo: „Nic se nenaučili (že by se v nové době a po změnách měli chovat jinak) a nic nezapomněli (mstili se - i těm, kteří jim později pomohli)\".  Spíše výjimku tvořily rody, které se nikdy nevrátily, k nim patřili například Rohanové, nebo Mensdorff-Pouilly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Francouzská šlechtická emigrace představovala důležitý důsledek Velké francouzské revoluce, kdy mezi lety 1789–1815 emigrovala velká část francouzské šlechty z Francie do sousedních zemí. Většina rodů tuto emigraci chápala jako dočasnou, a když je potom Napoleon žádal o návrat v roce 1800, navrátila se velká část zpět. Většina těch nevrátivších se vrátila po Napoleonově pádu.", "tgt_summary": "流亡分子(,又译流亡者、亡命者),在1789年法国大革命中指代流亡国外的法国人,他们一般是保王党,绝大多数为贵族和高级教士。流亡分子分别聚集在王弟普罗旺斯伯爵和孔代亲王路易五世·约瑟夫·德·波旁的领导下进行反大革命的活动,谋求王朝复辟。1791年立法议会命令流亡分子限于1792年1月1日前回国,否则以叛国罪论处,1792年2月正式通过没收流亡分子财产的法令。据立法议会核实的名单,当时流亡分子约有3.2万人。在大革命中又有一批立宪派、吉伦特派和热月党人成为流亡分子,但他们与贵族和教士们的流亡性质不同。到拿破仑·波拿巴执政时,流亡分子已达15万。拿破仑执政后开始放宽对流亡分子的政策,1800年5月宣布除了自称路易十八的普罗旺斯伯爵之外的一切流亡分子都可回国,于是流亡分子开始大批返回法国。波旁复辟之后,所有流亡分子都返回了法国。", "id": 1215780}
{"src_title": "Ajvar", "tgt_title": "红椒酱", "src_document": [{"title": "Původ a etymologie.", "content": "Jméno „ajvar“ pochází z tureckého slova „havyar“, což znamená „solené jikry, kaviár“ a má stejnou etymologii se slovem kaviár Slovo bylo nejprve použité v Srbsku pro doma připravovaný kaviár na středním a dolním Podunají, v okresech Smederevo, Đerdap a Kladovo. Domácí „ajvar“, znamenající kaviár, býval velmi populární jídlo v Bělehradských domácnostech a restauracích. Avšak domácí produkce ajvaru/kaviáru soustavně klesala od devadesátých let devatenáctého století a nakonec byl speciální paprikový salát, se smyslem pro ironii a citem pro výrobu a servírování a optické podobnosti mezi oběma jídly, nabízen jako náhražka v bělehradských restauracích pod jménem „červený ajvar“ či „srbský ajvar“ (crveni ajvar, srpski ajvar).", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "Připravit ajvar je poněkud obtížné, protože se jedná o velké množství ruční práce, zejména v loupání pečených paprik. Tradičně se připravuje v polovině podzimu, kdy papriky jsou velmi hojné, je uchováván ve skleněných nádobách a spotřebovává se během celého roku (i když ve většině domácností zásoba nevydrží až do jara, kdy se začínají objevovat čerstvé saláty, takže je obvykle oblíbený jako zimní strava). Často se celá rodina nebo sousedé sejdou, aby upekli papriky, oloupali je a vařili. Hlavní kultivar paprik, který se používá, se jmenuje „roga“, tedy „rohy“ – jsou velké, červené, ve tvaru rohu, se silným tělem a poměrně snadno jdou loupat. Tento druh obvykle dozrává koncem září.  Při přípravě ajvaru se papriky a lilek pečou vcelku na plechu na otevřeném ohni, na desce ze dřeva v kamnech, nebo v troubě. Pečené papriky musí být krátce ponechány v uzavřené nádobě, aby vychladly a bylo možné oddělit slupku. Ta se opatrně sloupne a odstraní se semena. Poté se papriky rozemelou v mlýnku nebo se nakrájí na malé kousky (tato varianta je často označována jako pinđur). V závěru se přidá slunečnicový olej a česnek a kaše se dusí několik hodin ve velkých nádobách, aby se snížilo množství vody a zlepšila se následná konzervace. Nakonec se přidává sůl (a někdy také ocet) a horká kaše se nalije přímo do sklenic, které jsou okamžitě uzavřeny.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Nejlepší ajvar se vyrábí doma, protože pouze ruční loupání a odstraňování semen zajišťuje čistou chuť bez mírně nahořklého vlivu slupky papriky. Průmyslová výroba je nízká, hlášená srbská produkce ajvaru je 640 tun za rok.  Ajvar je součástí tzv. „zimnice“ (zimní stravy), kam patří nakládané chilli papriky, nakládaná rajčata a cokoli jiného, co se vejde do nádoby, která se připravuje těsně před zimou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ajvar (cyrilicí: \"ajвар\", výslovnost ajvar) je čalamáda, připravovaná především z červených paprik s lilkem, česnekem a chilli. Ajvar pochází ze srbské kuchyně, a byl proto dlouho známý jako „srbský salát“ nebo „srbský zeleninový kaviár“. Po druhé světové válce se stal v Jugoslávii populární jako salát (příloha) a dnes je oblíbený na Balkáně. Původní domácí ajvar je vyroben z pečených paprik, někteří výrobci ale používají vařené papriky, což vede k nižší kvalitě. Podle množství kapsaicinu v paprikách a množství přidaných chilli paprik může být sladký, pikantní (nejčastější), nebo velmi pálivý.", "tgt_summary": "红椒酱(,拉丁化:;;)是一种以红色菜椒和大蒜为主料的开胃小菜,有时原料也会包括茄子和辣椒。红椒酱起源于塞尔维亚,因此也得名“塞尔维亚沙拉”,另因其外表及口感,也有“塞尔维亚素鱼子酱”的称号。在二战之后,红椒酱自塞尔维亚普及至原南斯拉夫境内各地,乃至整个巴尔干地区。现广泛用于东南欧的饮食中,包括阿尔巴尼亚、波斯尼亚、保加利亚、克罗地亚、马其顿、以及塞尔维亚和斯洛文尼亚等。", "id": 1029745}
{"src_title": "Locika (pohádka)", "tgt_title": "長髮姑娘", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Osamělý pár toužící po dítěti žije vedle zahrady obehnané zdí, která patří čarodějnici. Žena, která pociťuje touhu spojenou s příchodem jejího dlouho očekávaného těhotenství, si všimne květiny rapunzel (tj. zvonek řepka, dle jiných verzí pohádky ředkvičky nebo kozlíčku polního, případně locikového salátu) v oné zahradě a začne po ní bezmezně toužit. Jejímu manželovi se dvakrát po sobě podaří v noci do zahrady proniknout. Třetí noc jej však čarodějnice jménem Gothel chytí a obviní z krádeže. Žádá o slitování a ona souhlasí, že bude shovívavá pod podmínkou, že se po porodu vzdají svého dítěte v její prospěch. Muž v zoufalství souhlasí. Když se holčička narodí, čarodějnice ji začne vychovávat jako svou vlastní a pojmenuje ji Locika (v originále Rapunzel). Když dosáhne věku 12 let, čarodějnice ji zavře do věže bez dveří či schodů uprostřed lesa, kde je pouze jedna místnost a jedno okno. Když ji chce navštívit, stoupne si pod věž a zavolá: \"Lociko, Lociko, spusť dolů své vlasy, abych mohla vyjít po zlatých schodech.“  Ta potom omotá své blonďaté vlasy okolo háku vedle okna a spustí je dolů, aby po nich mohla čarodějnice vyšplhat do jejího pokoje ve věži (v jiných verzích příběhu je čarodějnice obdařena schopností létání či levitace a Locika si není vědoma délky svých vlasů).  Jednoho dne jel okolo lesa princ a slyšel zpěv Lociky rozléhající se z věže. Uchvácen jejím neustávajícím hlasem ji začal hledat, až věž nalezl, ale přirozeně se mu nepodařilo se do ní nijak dostat. Často se tam vrací, aby naslouchal jejímu krásnému zpěvu. Jednou uviděl, jak se Gothel do věže dostala, a když byla čarodějnice pryč, zavolal na Lociku, aby mu spustila své vlasy a vyšphal po nich nahoru. Tak se s ní seznámil a nakonec jí nabídl sňatek, s čímž ona souhlasila.  Společně spřádali plán útěku: On bude přicházet každou noc tak aby se vyhnul čarodějnici, která přichází ve dne a bude jí přinášet hedvábí, ze kterého si ona postupně utká žebřík. Než se však tento jejich plán podařilo naplnit, Locika pošetile řekla o princi čarodějnici. V prvních verzích Pohádek bratří Grimmů jí nechtěně řekla, že její sukně se kvůli těhotenství stává těsná, v pozdějších edicích se čarodějnice ve slabé chvilce zeptá, proč je snadnější dostat nahoru prince, než ji. Gothel jí ve vzteku vlasy ustřihne a uvrhne ji kamsi do divočiny, aby se starala sama o sebe. Princi pak řekne, že už ji nikdy neuvidí, a on vyskočí v zoufalství z věže a je oslepen trny, do kterých spadl. V jiné verzi jeho pád způsobí sama čarodějnice.  Mnoho měsíců se princ takto toulá pustinami. Jednou, když jde Locika pro vodu, uslyší ji si zpívat a opět se setkají. Když se obejmou, její slzy obnoví jeho zrak. V jiné verzi mu nakonec porodí chlapce - dvojčata (eventuálně dívku a chlapce). Princ si ji odvede do svého království, kde se jim dostane vřelého uvítání.  V alternativním zpracování příběh skončí odhalením, že čarodějnice odvázala cop Lociky poté, co princ z věže vyskočil, cop jí vyklouzl z rukou, spadl kamsi dolů a ona tak zůstala ve věži uvězněná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Locika () je německá pohádka Bratří Grimmů, která byla poprvé publikována v roce 1812 v souboru \"Kinder- und Hausmärchen\" (Pohádky bratří Grimmů). Jedná se o literární adaptaci pohádky \"Persinet\", kterou napsala Charlotte-Rose de Caumont de La Force v roce 1698. Její děj byl mnohokrát užit a parodován v médiích a nejznámější věta „Rapunzel, Rapunzel, let down your hair“ (tj. „Lociko, Lociko, spusť dolů své vlasy“) je v populární kultuře idiomem.", "tgt_summary": "《长发姑娘》(),又译《莴苣姑娘》、《长发公主》,是格林兄弟搜集的德国童话,收录于1812年所出版的《儿童与家庭童话集》。是广为人知的童话故事,这个童话的场景也被许多动画及喜剧广泛使用。其中最著名的台词是:「长发姑娘,长发姑娘,放下你的长发。」(Rapunzel, Rapunzel, let down your hair.)长发姑娘也是故事主人公的名字。", "id": 985817}
{"src_title": "Robert Lewandowski", "tgt_title": "罗伯特·莱万多夫斯基", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Kariéru zahájil v Partizánu Lešno v trénincích díky otci, který tam pracoval. V roce 1997 se dostal do Varsovie Varšava, kde hrál 7 let do léta 2005 a vsítil ve 4. lize 55 gólů. Také hrál za Deltu Varšava.  Sezónu 2005/2006 zahájil v béčku vojenské Legie Varšava v třetí lize, kde dosáhl třiceti branek.", "section_level": 2}, {"title": "Znicz Pruszków.", "content": "V létě 2006 roku odešel do Znicze Pruszków (čti [znič pruškuv], česky Pochodeň Pruškov), který za tento přestup zaplatil 120 tisíc zlotých (přes 260 tisíc Kč). Během dvou sezón tam vstřelil 78 gólů. Dostal se tam ve skvělém období klubu, který dostal plnou podporu vedení města pro boj o nejvyšší mety. Mužstvo bylo postaveno na většinou mladých borcích – kromě Lewandowského vynikli v Pochodni např. i Radosław Majewski a Paweł Zawistowski. V sezóně 2006/2007 v 3. lize i v sezoně 2007/2008 v 2. lize byl Lewandowski králem střelců.", "section_level": 2}, {"title": "Lech Poznań.", "content": "18. června 2008 Lewandowski přišel do Lechu Poznaň. V Ekstraklase měl gólovou premiéru v zápase prvního kola s GKS Belchatov. V říjnu byl vyhodnocen týdeníkem \"Piłka Nożna\" (Kopaná) za polský objev roku 2008. 1. ledna 2009 ho redakce serveru \"imscouting.com\" zařadila do desítky nejslibnějších fotbalistů. O dva týdny později britký deník \"The Times\" umístil Lewandowského na 1. místo nejslibnějších hráčů do 23 let V sezóně 2008/09 získal s Lechem polský fotbalový pohár a v létě 2009 dosáhl na polský Superpohár, když v utkání vsítil 5 gólů. 15. května 2010 získal s Lechem mistrovský titul a sám vybojoval korunu Krále střelců s 34 góly na kontě. Po skončení sezóny 2008/09 byl v \"nejlepší jedenáctce Ekstraklasy\", která byla sestavena podle novinářů na základě známek, kterou hráči dostávali po každém z minimálně 16 zápasů.", "section_level": 2}, {"title": "Borussia Dortmund.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "První sezóny 2010/2011 a 2011/2012.", "content": "V létě 2010 přestoupil z polského Lechu Poznań do Borussie Dortmund za částku mírně přesahující 44,5 milionu eur a podepsal kontrakt do léta 2014. V sezóně 2010/11 získal s Borussií bundesligový titul, který následně se spoluhráči obhájil v sezóně 2011/12. V tomto ročníku navíc vyhrál i Pohár DFB (DFB-Pokal, pohár Německého fotbalového svazu), když ve finále vstřelil hattrick mnichovskému Bayernu a Borussia zvítězila 5:2. Se 10 vstřelenými brankami ze šesti zápasů se stal nejlepším střelcem poháru DFB.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2012/13.", "content": "20. října 2012 v domácím utkání s FC Schalke 04 mírnil svým gólem prohru 1:2. 16. března vstřelil v Bundeslize během zápasu s SC Freiburg 4 góly a ještě přihrál na premiérový gól Leonardovi Bittencourtovi. Ve 27. bundesligovém kole 30. března 2013 vstřelil 3 góly při výhře 3:1 nad domácím Stuttgartem. Ve 28. kole německé Bundesligy 2012/13 6. dubna 2013 se jedním gólem podílel na výhře Borussie 4:2 nad Augsburgem, nicméně v tabulce druhý Dortmund v tomto kole ztratil naději na obhajobu titulu, ten získal šest kol před koncem suverénní FC Bayern Mnichov. Ve 30. bundesligovém kole 20. dubna 2013 vsítil jednu branku a pomohl k vítězství 2:0 nad 1. FSV Mainz 05.  V základní skupině D Lize mistrů 2012/13 („skupina smrti“ – nejtěžší skupina tohoto ročníku LM) přispěl gólem k výhře 1:0 18. září 2012 nad Ajaxem. 24. října přispěl jednou brankou k vítězství 2:1 nad Realem Madrid a další dva góly přidal 21. listopadu opět proti Ajaxu. V prvním utkání osmifinále 13. února 2013 proti Šachtaru Doněck se gólem podílel na remíze 2:2. a jeden gól přidal v infarktovém odvetném zápase 9. dubna proti španělské Málaze, kde Dortmund otočil zápas dvěma brankami v nastaveném čase. V prvním zápase Borussie v semifinále 24. dubna 2013 proti Realu Madrid vstřelil 4 góly, první gól v osmé minutě po centru Maria Götzeho z levé strany hřiště. Při druhém si stopl střelu Marca Reuse a pohotově ji napálil šajtlí do sítě. Při třetím oklamal madridského obránce Pepeho, obtočil se kolem něj a nekompromisně zavěsil pod břevno. Čtvrtý gól přidal z pokutového kopu. Tímto navýšil své střelecké konto v tomto ročníku LM na 19 vstřelených gólů. Borussia zvítězila 4:1 a vytvořila si dobrou pozici do odvety. V ní se polský útočník neprosadil i kvůli těsnému bránění Sergia Ramose, Dortmund 30. dubna prohrál 0:2, což ale stačilo na postup do finále proti Bayernu Mnichov. V něm se 25. května 2013 ve Wembley opět gólově neprosadil a Borussia nejprestižnější evropský pohár nezískala, podlehla Bayernu 1:2. Lewandowski zůstal s 19 vstřelenými brankami nejlepším střelcem tohoto ročníku LM.  Ještě před finále Ligy mistrů se oba soupeři (Dortmund s Bayernem) utkali v domácí lize 4. května 2013, utkání skončilo remízou 1:1 a Lewandowski měl příležitost vstřelit gól z pokutového kopu a zajistit tak Borussii vítězství, kop neproměnil. V posledním kole Bundesligy 17. května 2013 vstřelil gól proti Hoffenheimu, ale Dortmund utkání prohrál 1:2. Byl to jeho 27. ligový gól sezóny, kterým se Lewandowski dotáhl na vedoucího Stefana Kießlinga z Bayeru Leverkusen, ale Kießling skóroval v závěru utkání Hamburk–Leverkusen (0:1) a stal se králem střelců německé Bundesligy 2012/13.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2013/14.", "content": "27. července 2013 na začátku sezóny 2013/14 nastoupil v utkání DFL-Supercupu (německý fotbalový Superpohár) proti Bayernu Mnichov na domácím stadionu Signal Iduna Park, Borussia vyhrála 4:2 a získala tak trofej. Lewandowski toužil odejít právě do Bayernu, který o něj také jevil zájem, ještě před koncem smlouvy (končí mu na konci sezóny 2013/14), proto odmítal podepsat s Dortmundem smlouvu novou. V 1. ligovém kole 10. srpna na hřišti Augsburgu vstřelil jeden gól a přispěl tak k vítězství 4:0 pro Borussii Dortmund. 14. září 2013 vstřelil dva góly proti Hamburku, Dortmund rozdrtil soupeře 6:2. 1. listopadu 2013 vstřelil hattrick v bundesligovém zápase proti VfB Stuttgart (konečné skóre 6:1). 8. února 2014 vstřelil dva góly v utkání proti Werderu Brémy, Dortmund zvítězil 5:1. S 20 góly se stal Robert nejlepším střelcem Bundesligy ročníku 2013/14.  S Borussií postoupil ze základní skupiny F do vyřazovacích bojů Ligy mistrů 2013/14, německý tým v ní obsadil se ziskem 12 bodů první místo. V posledním utkání skupiny 11. prosince 2013 vstřelil jednu branku proti týmu Olympique de Marseille, Dortmund vyhrál 2:1 a postup si zajistil až tímto vítězstvím.", "section_level": 3}, {"title": "FC Bayern Mnichov.", "content": "Po sezoně 2013/14 odešel do FC Bayern Mnichov, s nímž podepsal pětiletou smlouvu již v lednu 2014.  V Bundeslize debutoval za Bayern proti Wolfsburgu 22. srpna 2014 v 1. kole, nastoupil v 77. minutě, přihrál na gól a Bayern zvítězil 2:1.Podle trenéra mnichovského celku Josepa Guardioly dokonale zapadl do týmu. Je schopný střílet branky a je spolehlivý v protiútocích. S Bayernem od 5. kola vedl Bundesligu.  21. října 2014 vstřelil v základní skupině E Ligy mistrů UEFA 2014/15 gól italskému klubu AS Roma na 3:0, Bayern vyhrál v Itálii vysoko 7:1. 1. listopadu 2014 v klání proti svému bývalému klubu Borussii Dortmund dal vyrovnávací branku na 1:1 (72. minuta), Bayern poté vyhrál 2:1 zásluhou Arjena Robbena z penalty.  26. listopadu 2014 v zápase základní skupiny E Ligy mistrů UEFA 2014/15 dal gól hlavou na 2:1 proti Manchesteru City. Bayern ale podlehl 2:3, Sergio Aguero rozhodl utkání hattrickem., k 1. 1. 2015 měl na kontě 19 gólů v Lize mistrů UEFA. Často se hovořilo o jeho roli v Bayernu, sám se nechal slyšet se svojí nespokojeností, že nedává tolik gólů, jako v minulých sezónách. Trenér Guardiola mu ale plně důvěřoval. V sezóně 2014/15 byl jeden z nejvytíženějších hráčů, vedle Manuela Neuera a Juana Bernata. Zastával jako obvykle pozici hrotového útočníka. V lednu 2015 o něj projevily zájem zahraniční kluby, např. PSG. Trenér mnichovského celku Guardiola ale všechny nabídky odmítl.  4. dubna 2015 v derby proti Borusii Dortmund dorazil do brány vítězný gól zápasu, zápas skončil 1:0, 11. dubna 2015 ve 28. kole Bundesligy proti Eintrachtu Frankfurt vsítil 2 góly, konečné skóre bylo 3:0 a sklidil velkou chválu. V 29. kole Bundesligy bylo jasno, FC Bayern Mnichov zvítězil i v tomto ročníku a Robert Lewandowski mohl už potřetí slavit prestižní titul vládce Německa.  V 6. kole sezóny 2015/16 německé Bundesligy 22. září 2015 vstřelil jako střídající hráč 5 gólů během pouhých 9 minut (do sítě VfL Wolfsburg), postaral se tak o obrat na konečných 5:1 a také o několik rekordních zápisů. S časem 3 minuty a 22 sekund překonal mj. nejrychlejší hattrick Bundesligy, který držel předtím Michael Tönnies (6 minut).", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2019/20.", "content": "Na hřišti Bayeru Leverkusen 6. června 2020 vstřelil svůj 30. gól v ligové sezóně, Bayern Mnichov vyhrál 4:2 a upevnil první místo v tabulce před pronásledovateli. Stal se jediným skórujícím v utkání na půdě Werderu Brémy 16. června 2020, ve kterém Bayernu zajistil osmý mistrovský titul za sebou.", "section_level": 3}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Lewandovski absolvoval v roce 2008 tři přátelské utkání v polském reprezentačním výběru do 21 let. Bylo to proti Anglii, Bělorusku a Finsku.  10. září 2008 ve věku 20 let debutoval v A-mužstvu Polska v zápase s domácím San Marinem. V 58. minutě nastoupil na hřiště a za osm minut vstřelil gól, Poláci zvítězili v kvalifikačním střetnutí 2:0. V prvním kvalifikačním zápase na EURO 2016 7. září 2014 vstřelil v portugalském Faru čtyři góly Gibraltaru, který prohrál vysoko 0:7.  Ve sledovaném zápasu 11. října 2014 proti Německu v kvalifikaci na EURO 2016 byl u historicky první výhry Polska nad Německem 2:0. S polským týmem slavil postup na EURO 2016 ve Francii a zároveň se stal se 13 góly v 10 zápasech nejlepším střelcem kvalifikace.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2012.", "content": "Zúčastnil se Mistrovství Evropy 2012, kde mělo Polsko jako pořadatelská země (společně s Ukrajinou) jistou účast. V zahajovacím utkání celého šampionátu 8. června se střetlo Polsko s Řeckem a Robert vstřelil v 17. minutě hlavou první gól turnaje. Na tři body to nestačilo, oba soupeři si připsali po bodu za remízu 1:1. 12. června se opět zrodila remíza 1:1 polského národního mužstva s Ruskem a Lewandowski dostal v zápase žlutou kartu. V přímém souboji o čtvrtfinále s Českou republikou 16. června pohřbil polské naděje na historicky první postup ze základní skupiny jediným gólem utkání český záložník Petr Jiráček. Polsko obsadilo se ziskem 2 bodů poslední čtvrté místo základní skupiny A.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2016.", "content": "Trenér Adam Nawałka jej zařadil do závěrečné 23členné nominace na EURO 2016 ve Francii.", "section_level": 2}, {"title": "Kariérní statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klub.", "content": "\"Aktuální k datu: 6. červen 2020\"", "section_level": 2}, {"title": "Individuální úspěchy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Lewandowski (* 21. srpna 1988, Varšava, Polsko) je polský fotbalový útočník, který hraje od června 2014 v německém klubu FC Bayern Mnichov. Předtím působil v Borussii Dortmund a v polských klubech. Je rovněž polským fotbalovým reprezentantem.", "tgt_summary": "罗伯特·莱万多夫斯基(,波兰语发音: [ˈrɔbɛrt lɛvanˈdɔfskji],1988年-8月21日),波兰足球运动员。当今足坛最佳前锋之一,现效力于德国足球甲级联赛俱乐部拜仁慕尼黑。 并先后四次夺得德国甲组足球联赛神射手荣誉,仅次于德国传奇球星「轰炸机」穆勒的七次。同时亦为波兰国家足球队队长。利云度夫斯基拥有出色的位置感,技术,以及终结能力,是当今足坛最佳前锋之一", "id": 2825345}
{"src_title": "Útoky v Norsku v červenci 2011", "tgt_title": "2011年挪威爆炸和枪击事件", "src_document": [{"title": "Útoky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Exploze.", "content": "K explozi došlo okolo 15:30 odpoledne norského času. Výbuch zhruba 950 kg výbušnin v dodávce zabil 8 lidí a několik desítek zranil. Nálož byla umístěna v dodávce a vybuchla poblíž úřadu vlády. Tlaková vlna poškodila i řadu okolních budov včetně úřadu premiéra a ministerstva ropného průmyslu.  Ačkoli se k útoku podle New York Times přihlásila teroristická organizace \"Ansar džihád alámí (Pomocníci světového džihádu)\" a existovaly i spekulace, že je za útokem Al-Káida, policie z něj obvinila 32letého norského občana Anderse Behringa Breivika. Podle policie se hlásil k extrémní pravici, byl hodnocen jako křesťanský fundamentalista a projevoval protimuslimské názory.  Podle norské policie byl základní složkou nálože běžně dostupný dusičnan amonný. Podle některých reportérů byly exploze dvě, jedna u úřadu vlády, druhá u budovy parlamentu. Policie to nepotvrdila ani nevyvrátila, prohlásila ale, že několik explozí bylo i ve vládní budově.", "section_level": 2}, {"title": "Střelba na ostrově Utøya.", "content": "Ke střelbě na letním táboře Svazu dělnické mládeže [(Arbeidernes Ungdomsfylking, AUF), mládežnické organizace norské sociálně demokratické Dělnické strany (Arbeidarpartiet, Ap)] došlo asi dvě hodiny po explozích. Obětí útoku se stalo 69 lidí ve věku od 14 do 51 let; z toho 66 zastřelených na místě, dva zemřeli při pokusu o útěk před útočníkem, poslední zemřel týden po útoku na následky zranění.  Na mítinku bylo cca 600 lidí, převážně ve věku 14-18 let. Masový vrah připlul v uniformě policisty a s legendou kontroly bezpečnostní situace na ostrově společně s organizátorkou tábora Monicou Boseiovou. Zdál se jí podezřelý už na lodi, když s ním mluvila o explozích v Oslu, a šla proto za neozbrojeným strážcem tábora Trondem Berntsenem, nevlastním bratrem norské korunní princezny Mette-Marit, která je manželkou následníka trůnu Haakona Magnuse. Breivik ale Boseiovou i Berntsena zastřelil, poté začal vraždit všechny ostatní. Mezi oběťmi byl např. Tore Eikeland, podle premiéra Stoltenberga \"jeden z nejtalentovanějších mladých politiků\". Krátce po střelbě (která trvala asi hodinu a čtvrt) byl zadržen a obviněn z obou útoků. Střelec byl identifikován jako Anders Behring Breivik a motiv činu je stále předmětem vyšetřování.  Použil lovecké expanzivní střely typu HP (hollow point – speciálně upravené tak, aby se po zásahu roztříštily a způsobily tak větší zranění) a měl i v plánu naplnit je koncentrovaným nikotinem, ale není jisté, zda to skutečně udělal. Nejprve střílel na nohy a když oběti ležely na zemi, mířil na hlavy.  Policie identifikovala 69 obětí střelby, z toho 32 mladších osmnácti let, dvěma nejmladším obětem bylo čtrnáct roků. Průměrný věk obětí byl 18 let.", "section_level": 2}, {"title": "Policejní cvičení.", "content": "26. srpna přinesly norské noviny Aftenposten článek o tom, že norská policie (konkrétně její protiteroristické jednotky) v den útoku prováděla bezpečnostní cvičení s „prakticky identickým scénářem,“ jenž Breivik uskutečnil. Konec tohoto cvičení a začátek Breivikova útoku dělilo pouhých 26 minut. Vysokou podobnost cvičení a útoku policie označila za „náhodu“.", "section_level": 2}, {"title": "Vyšetřování a soud.", "content": "Před soud v Oslu byl Breivik předveden 25. července 2011. Policie měla obavy, že slyšení před soudem může Breivik využít pro dorozumění s možnými spolupachateli. Proto bylo slyšení zcela uzavřeno médiím a veřejnosti. Namísto toho soudce Kim Heger na tiskové konferenci, která bezprostředně následovala, přečetl rozhodnutí soudu. Zcela uzavřené soudní jednání je v norské soudní praxi velmi nezvyklé.  Policejní rekonstrukce událostí na ostrově Utøya proběhla 13. srpna za Breivikovy přítomnosti.  Termín soudního jednání byl předběžně stanoven na 10. březen 2012.  Breivik se podrobil psychiatrickému vyšetření soudem stanovenými psychiatry, které probíhalo na podzim 2011. Lékaři stanovili diagnózu paranoidní schizofrenie. Ačkoli lékařská zpráva nebyla určena ke zveřejnění, soud 29. listopadu rozhodl o zpřístupnění některých nálezů a závěrů. Zpráva pak byla potvrzena přezkumnou expertní komisí. V dubnu 2012 norský soud přijal novou lékařskou zprávu, podle níž byl Breivik v době spáchání činu příčetný a může za něj nést trestní odpovědnost.  Předběžný termín soudního jednání byl znovu posunut, tentokrát na 16. duben 2012. Toho dne soud započal.  Jednání soudu skončilo 22. června 2012; 22. srpna byl vynesen rozsudek. Anders Breivik byl uznán příčetným a odsouzen za vraždu a terorismus k 21 letům vězení s možností prodloužení trestu po uplynutí této lhůty (\"forvaring\").", "section_level": 1}, {"title": "Následné události.", "content": "Ve dnech následujících po útoku zaznamenaly hlavní norské politické strany zvýšený zájem mladých lidí o členství.  Pravicové skupiny v Norsku - \"Stopp islamiseringen av Norge, SIAN\" (Stop islamizaci v Norsku) a \"Norsk forsvarsallianse\" (Norská liga obrany) rovněž krátce po útocích oznámily zvýšený zájem o členství mezi mladými lidmi. Profesor Norské policejní univerzity v Oslu Tore Bjørgo poznamenal, že zvýšená podpora pravicových skupin značí, že ve společnosti existují nálady sympatizující s násilnou rétorikou.  Po útocích řetězec obchodů Coop Norway stáhl z prodeje některé produkty, mezi nimi počítačové hry Homefront, Call of Duty,, a World of Warcraft.  Francouzský spisovatel Richard Millet násilné útoky odsoudil, ale uvedl, že Breivik je bezpochyby tím, co si Norsko zasloužilo. Multikulturalismus, v podobě, v jaké byl importován ze Spojených států, je dle něj tím nejhorším pro Evropu, vytváří mozaiku ghett, v nichž (hostitelský) národ přestává existovat. Breivik je dle něj jak dítětem z rozpadlé rodiny, tak dítětem ideologické a rasové fraktury, kterou způsobila imigrace z mimoevropských států v posledních 20 letech.", "section_level": 1}, {"title": "Památník.", "content": "Na začátku roku 2014 byly vyhlášeny výsledky soutěže na památník událostí pořádané norskou vládní agenturou Umění ve veřejném prostoru. Soutěž vyhrál Jonas Dahlberg s projektem dvou památníků, na poloostrově Sørbråten jménem Památná jizva (\"Memory Wound\") a v místech výbuchu v Oslu. V poloostrově, ze kterého je vidět na ostrov Utøya, kde zemřelo 69 lidí, bude vyříznut 3,5metrový pruh. Vytvořená rýha, jizva rozdělující pevninu, bude symbolizovat jizvu v srdcích Norů po útocích. Do této jizvy bude ústit tunel končící propastí, naproti němu budou do skály vyryta jména všech 77 zabitých lidí. 100 m3 kamene vytěženého při projektu bude převezeno do vládní čtvrti v Oslu, kde z něj bude vytvořen druhý památník označující místo výbuchu, kde zemřelo 8 lidí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Útoky v Norsku 22. července 2011 odpoledne se skládaly z bombové exploze ve vládní čtvrti v Oslu, kde bylo zabito 8 lidí, následované několik hodin poté střelbou na letním táboře Svazu dělnické mládeže (Arbeidernes Ungdomsfylking), mládežnické organizace norské sociálně demokratické Strany práce (Arbeidarpartiet), na ostrůvku Utøya nedaleko Osla, kde muž převlečený za policistu zastřelil 69 lidí. Pachatelem útoků byl norský občan Anders Behring Breivik, který se k jejich spáchání přiznal a 24. srpna 2012 byl odsouzen k 21 letům vězení s možností prodloužení po uplynutí této lhůty.", "tgt_summary": "2011年挪威爆炸和枪击事件、乌托亚岛大屠杀,是指2011年7月22日发生在挪威首都奥斯陆市的爆炸事件与数小时后发生在于特岛的枪击事件。当地时间15时26分,位于奥斯陆市中心的挪威政府办公大楼附近发生爆炸,挪威政府大楼、财政部大楼以及对面的《世界之路》报社在爆炸中受到破坏,造成8人死亡,30人受伤。在炸弹爆炸发生2小时后,在位于奥斯陆以西约40公里处于特岛发生枪击事件,一名装扮成警察的枪手向在岛上参加执政挪威工党举办的挪威工党青年团的人群射击,69人死亡,打伤66人,疑犯当场被捕。", "id": 2540718}
{"src_title": "Naya Rivera", "tgt_title": "娜娅·里维拉", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Vyrůstala ve Valencii v Kalifornii a po většinu svého života žije v okolí Los Angeles, nebo i přímo v něm. Je dcerou Yoalndy, bývalé modelky a George Rivery. Její bratr Mychal Rivera je zadák v NFL a její mladší sestra Nickayla Rivera je modelka. Ve věku osmi nebo devíti měsíců začala být zastupována stejným agentem jako její matka, která se přestěhovala do Los Angeles kvůli modelingu.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1991-08: Začátky.", "content": "Jako dítě se objevila v reklamách pro Kmart, ale její první významná role přišla v jejích čtyřech letech, kdy hrála po boku Hillary Winston a Eddieho Murphy v sitcomu z roku 1991 s názvem \"The Royal Family\". Mezi lety 1992 – 2002 měla malé role v seriálech \"Fresh Prince\", \"Family Matters\", \"Live Shot\", \"Smart Guy\", \"Pobřežní hlídka\", \"House Blend\", \"Báječní Stevensovi\" a ve filmu \"Pán převleků\". V roce 2002 se také objevila ve videoklipu americké R&B skupiny B2K s názvem \"„Why I Love You“\". Také vystupovala v jednotlivých epizodách seriálů \"8 Simple Rules\" a \"Kriminálka Miami\" a objevila se v \"Bernie Mac Show\". V roce 2006 a 2007 přijala roli v produkci Marka E. Swinstona \"U Don't Know Me: The Musical\", v Los Angeles a při národním turné.", "section_level": 2}, {"title": "2009-11: Průlom v kariéře - \"Glee\".", "content": "V roce 2009 byla obsazena do role roztleskávačky Santany Lopez v muzikálově-komediálním seriálu Glee. Její postava je ze začátku zlá a nemilosrdná a ukazuje svou měkčí stránku jen své kamarádce, roztleskávačce Britney (hraje ji Heather Morris). Rivera popsala Santanu jako „ z té největší části typická školní roztleskávačka. Je velmi lakomá a má ráda kluky. Je velmi vtipná a proto ji ráda hraji.“ Charakterizovala Santanu jako „trochu zlá holka, která má ale vždycky ve scénáři nějakou vtipnou větu.“ Užívá si fakt, že je Santana tvrdohlavá a soutěživá, ale nelíbí se jí, že má zlé povahové rysy.“ Její nejoblíbenější pěvecké a taneční číslo první série bylo „Like A Prayer“. V průběhu série se její role postupně zvětšovala a na začátku druhé série byla již Santana povýšena na hlavní postavu.  Její první sólo přišlo ve druhé sérii v epizodě The Rocky Horror Glee Show. Během druhé série se charakter její postavy radikálně změnila, když bylo prozrazeno, že Santana je lesba. Rivera ztvárnila Santanu jako dívku snažící se vyrovnat se svou sexualitou, zamilovanou do své nejlepší kamarádky a s jejími problémy otevřít se okolí. Za svůj výkon získala velmi pozitivní recenze od kritiků. V roce 2010 se objevila na seznamu „100 nejpřitažlivějších lidí“ časopisu Maxim a skončila na 61. místě. Následující rok ve stejném seznamu skončila na 43. místě. Na stejném seznamu AfterEllen skončila na prvním místě. V roce 2011 byla za roli nominována na dvě ceny ALMA Awards.  V druhé polovině třetí série pokračovala chvála kritiků na ztvárnění Santany. Získala příležitost zpívat duet s Ricky Martinem a pracovat s Glorií Estefan, která si v seriálu zahrála Santaninu matku. Na konci 3. série byla nejistota v souvislosti s tím, které postavy se ve 4. sérii vrátí, protože větší část postav (i Santana) bude maturovat a opustí střední školu. V květnu 2012 na Fox Upfronts Rivera potvrdila, že se do seriálu vrátí.", "section_level": 2}, {"title": "2011-14: Sólové album.", "content": "V květnu roku 2011 bylo oznámeno, že podepsala smlouvu s Columbia Records na vlastní sólové album. Hudební duo 2Cellos vydalo druhý singl z jejich druhé alba, cover verzi skupiny Muse \"Supermassive Black Hole\" a Naya nazpívala vokály. Společně s raperem Big Seanem vydala svůj debutový singl \"Sorry\" 17. září 2013. 1. května bylo oznámená, že nahrávací studio se rozhodlo od smlouvy odstoupit.", "section_level": 2}, {"title": "2014-současnost.", "content": "9. března 2014 měl na Filmovém festivalu v Austinu premiéru film \"At the Devil's Door\", ve kterém Naya zažila svůj filmový debut. Film obdržel mix kritik. Nayi výkon je však hodnocen kladně. Edgar Chaput ze Sound on Sight řekl \"Nejvíce přirozené vystoupení ve filmu\". V roce 2015 získala vedlejší roli Blancy v seriálu \"Devious Maids\".. V září 2016 vydala knihu \"Sorry Not Sorry: Dreams, Mistakes, and Growing Up.\"", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Rivera má z poloviny portorické a ze čtvrtin afroamerické a německé předky. Je vášnivou čtenářkou a volný čas věnuje různým charitativním organizacím. Jak Rivera sama řekla: „Moje vášeň k hudbě je jednou z mých největších lásek.“ Stejně jako v Glee, tak i ve skutečnosti je její nejlepší kamarádka Heather Morris (představitelka Brittany).  V dubnu 2013 začala chodit s raperem Big Seanem a v říjnu oznámili zasnoubení, v dubnu 2014 zásnuby zrušili. Netrvalo dlouho a Naya začala chodit s herecem Rynem Dorseym, se kterým se seznámila před 4 roky. Pár se vzal 19. července 2014 v Cabo San Lucas v Mexiku. 24. února 2015 Naya oznámila, že čekají první dítě. Jejich syn Josey Hollis Dorsey se narodil 17. září 2015. Ve svém memoáru prozradila, že v roce 2010 podstoupila potrat, krátce poté co se s Dorseym rozešla, kvůli úspěchu s \"Glee\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Naya Marie Rivera (* 12. ledna 1987, Valencie, Kalifornie, USA) je americká herečka a zpěvačka. Její nejznámější rolí je Santana Lopez v seriálu Glee. Její první singl \"Sorry\" byl vydán 17. září 2013. V září 2016 vydala knihu \"Sorry Not Sorry: Dreams, Mistakes and Growing Up\".", "tgt_summary": "娜娅·里维拉(英语:Naya Rivera,1987年-1月12日)出生于美国加利福尼亚州圣塔克拉利塔,美国女演员和歌手。因演出《欢乐合唱团》而为大家所知。", "id": 286936}
{"src_title": "Matthew Morrison", "tgt_title": "馬修·莫里森", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Narodil se v městě Fort Ord v Kalifornii a vyrůstal v Orange County. Je skotského původu. Navštěvoval školu umění v New Yorku a střední školu umění v Orange County. Když mu bylo 19 let, dostal roli na Broadwayi v muzikálu \"Footloose\". Od prvního ročníku na vysoké škole byl už na Broadwayi pravidelným umělcem.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Jeho kariéra začala jeho divadelním debutem na Broadwayi v muzikálu \"Footloose\". V roce 2002 následoval \"Rocky Horror Show\". Jeho velký průlom ale nastal rolí \"Linka Larkina\" v muzikálu \"Hairspray\". Po několika rolích v divadle začal pracovat i v televizi. Hostoval v seriálech jako Posel ztracených duší, Vražedná čísla, Kriminálka Miami a Taxík. Ztvárnil také malé role ve filmech Marci X, Barvy moci, Simply Funk nebo Hudbu složil, slova napsal.  V roce 2001 byl přijat, aby doplnil kvartet skupiny LMNT. Když vyšlo jejich první album, byl nahrazen Jonasem Perchem. V roce 2002 hrál na Broadwayi v původním obsazení muzikálu \"Hairspray\" roli \"Linka Larkina\". Tuto roli hrál až do ledna 2004. V roce 2005 Matthew změnil směr a zahrál si roli \"Fabrizia Nacarelliho\" v \"The Light in the Piazza\". Za svůj výkon byl nominován na cenu Tony za rok 2005. V říjnu 2006 se připojil k natáčení seriálu \"As The World Turns\" jako \"Adam Munson\", ale show také brzy opustil. V roce 2007 se objevil ve dvou filmech- \"Život podle Dana\" a \"Hudbu složil, slova napsal\", kde si zahrál roli manažera zpěvačky Cory Corman. V roce 2008 si ještě zahrál v muzikálu \"South Pacific\". Na začátku roku 2009 se vrátil do Kalifornie, aby natočil první sérii seriálu \"Glee\".  Morrison hraje učitele Willa Schuestera v televizním muzikálovém seriálu \"Glee\", který měl premiéru na americkém televizním kanálu FOX 19. května 2009. Druhý díl seriálu se ale vysílal až 9. září 2009, proto série jako taková začala až v září 2009. Hraje učitele španělštiny, který se snaží obnovit školní sbor (v americe označení Glee club) a vrátit mu jeho předchozí slávu, kterou měl. Druhá série byla v Americe již odvysílána a na podzim 2011 přijde série třetí.  Kromě toho bylo 14. ledna 2010 oznámeno, že Morrison podepsal smlouvu s Mercury Records na vlastní sólové album. To vyšlo v Americe 10. května 2011. Jeho první singl „Summer Rain“ měl premiéru 28. února 2011. 4. červene uveřejnil své druhé studiové album Where It All Began. Album bylo vydáno u nahrávací společnost 222 Records, kterou vlastní zpěvák Adam Levine. V dubnu 2015 se vrátil do muzikálu \"Finding Neverland\" na Broadwayi. V roce 2016 vystoupil na Broadwayi společně s herečkou Megan Hilty ve Forest Hill Stadium v Queensu. V roce 2017 získal roli v seriálu \"Chirurgové\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Morrison se 10. prosince 2006 zasnoubil s herečkou Chrishell Stause, jejich vztah ale skončil v roce 2007, necelý rok po jejich zasnoubení. V roce 2011 začal chodit s Renee Puente. 27. června 2013 pomohl Elton John Mattheovi s žádostí o ruku. Dvojice se vzala 18. řííjna 2014 na ostrově Maui. 16. května 2017 dvojice oznámila přes instagram, že čekají první dítě. Jejich syn Revel James Makai se narodil v říjnu roku 2017.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matthew James Morrison (* 30. října 1978) je americký herec, zpěvák, muzikant a skladatel. Hraje na Broadwayi i mimo Broadway, jeho nejznámější divadelní role je Link Larkin v muzikálu \"Hairspray\". Jeho nejznámější televizní role je Will Schuester v seriálu \"Glee\".", "tgt_summary": "马修·莫里森(Matthew James Morrison,1978年10月30日)是美国的一位演员、舞者、音乐人和创作歌手。他在电视剧《欢乐合唱团》中饰演威尔·舒斯特,并且因此得到艾美奖和金球奖的提名。他也出演过多部百老汇音乐剧,包括《发胶明星梦》。莫里森出生在加利福尼亚。在他大学一年级时他就已经正式在百老汇出演。在2009年他开始出演《欢乐合唱团》。毕业于美国纽约大学。", "id": 517764}
{"src_title": "P-fenylendiamin", "tgt_title": "對苯二胺", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "PPD se vyrábí třemi způsoby. V nejčastější metodě se nechává působit amoniak na 4-nitrochlorbenzen a vzniklý 4-aminonitrobenzen se poté hydrogenuje:  V DuPontově metodě se anilin převádí na difenyltriazin, ten dále kyselou katalýzou na 4-aminoazobenzen. Jeho hydrogenací se získá PPD.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prekurzor polymerů.", "content": "PPD je prekurzorem aramidových plastů a vláken, například Kevlaru. Tyto aplikace těží z dvojfunkčnosti PPD, tj. z přítomnosti dvou aminů, které umožňují spojovat molekuly do řetězu. Polymer vzniká reakcí PPD a tereftaloylchloridu. Reakce PPD s fosgenem poskytuje diisokyanát, prekurzor urethanových polymerů.", "section_level": 2}, {"title": "Barvení.", "content": "PPD je složkou některých barev na vlasy. Zde je však vytlačován jinými anilinovými analogy a deriváty, například 2,5-diamino(hydroxyethyl)benzenem a 2,5-diaminotoluenem. Mezi další populární deriváty patří tetraaminopyrimidin, indoaniliny a indofenoly. Deriváty diaminopyrazolu poskytují červené a fialové barvy. V těchto aplikacích téměř bezbarvý prekurzor teprve oxiduje na samotné barvivo.", "section_level": 2}, {"title": "Antioxidant gumy.", "content": "PPD snadno podléhá oxidaci, proto se jeho deriváty používají jako antiozonanty (k ochraně před působením ozonu) do gumových výrobků. Na účinnost a dráždivé působení na kůži mají vliv substituenty, například naftyl nebo isopropyl.", "section_level": 2}, {"title": "Fotografie.", "content": "PPD se používá jako vyvolávací látka ve vývojce pro jemnozrnné zpracování černobílých filmů a barevných filmů. Reaguje se krystaly halidů stříbra ve filmu a v exponovaných místech vytváří kovové stříbro, které tvoří obraz. Derivát p-fenylendiaminu (viz CD-4 ; 4-(N-Ethyl-N-2-hydroxyethyl)-2-methylphenylenediamin síran monohydrát) se používá ve zpracovatelském procesu C-41.", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Smrtná koncentrace pro vodní živočichy je 0,028 mg/l. Podle zprávy EPA, založené na několika studiích, se u potkanů a myší chronicky vystavených prostřednictvím potravy působení PPD snižovala tělesná hmotnost, nebyly však pozorovány žádné jiné znaky toxicity. Jedna revize 31 anglicky psaných článků vydaných mezi lednem 1992 a únorem 2005, která pátrala po asociaci mezi používáním barev na vlasy a rakovinou, našla „přinejmenším jednu dobře navrženou studii s detailním vyhodnocením expozice“, která pozorovala spojení mezi používáním těchto barev a nehodgkinovským lymfomem, vícečetným myelomem, akutní leukémií a rakovinou močového měchýře, takové asociace nebyly však napříč studiemi konzistentně pozorovány. Formální meta-analýza nebyla možná vzhledem k heterogenitě hodnocení expozice v různých studiích.  CDC uvádí PPD jako kontaktní alergen. Cesty expozice jsou vdechováním, vstřebání přes kůži, požití a kontakt s kůží nebo očima. Mezi příznaky expozice patří podráždění krku (hltanu a hrtanu), průduškové astma a kontaktní dermatitida. Senzibilizace je doživotní, což může znamenat přecitlivělost na mnoho výrobků, například obarvené oděvy, různé inkousty, barvy na vlasy, obarvenou kůži a kožešinu, na různé fotografické výrobky apod. American Contact Dermatitis Society zvolila v roce 2006 PPD alergenem roku.  Otravy PPD jsou v západních zemích vzácné.", "section_level": 1}], "src_summary": "p\"-Fenylendiamin (též para\"-fenylendiamin, 1,4-fenylendiamin či PPD; systematický název \"benzen-1,4-diamin\") je organická sloučenina se vzorcem CH(NH). Je derivátem anilinu a jedná se o bezbarvou tuhou látku; často však obsahuje nečistoty vzniklé oxidací, které způsobují nažloutlé zbarvení. Používá se hlavně jako složka při výrobě polymerů a kompozitů, je také součástí některých barev na vlasy.", "tgt_summary": "对苯二胺(英语:\"p\"-Phenylenediamine,简称PPD)是一种苯胺衍生有机化合物,其化学式为CH(NH)。对苯二胺在室温是一种无色的固体,但一般由于氧化缘故,其样品普遍都含有一些黄色杂质。对苯二胺日常主要用于聚合物和复合材料的生产过程中作为当中的一项组件,但也是染发剂的一种成分。", "id": 1723067}
{"src_title": "Rutherfordův model atomu", "tgt_title": "拉塞福模型", "src_document": [{"title": "Experiment.", "content": "V letech 1909–1910 prováděli Hans Geiger a Ernest Marsden rozptylové experimenty částic alfa a beta. Mimo jiné ozařovali alfa částicemi zlatou a platinovou fólii, jejichž tloušťka byla v řádu 10 metrů (cca 10000 atomových vrstev). V těchto experimentech zjistili, že většina alfa částic není atomy fólie příliš ovlivněna a že střední odchylka od původního směru pohybu alfa částic způsobená fólií je přibližně 1°. Nicméně si Geiger a Marsden všimli, že určité množství alfa částic (cca 1 z 20000 pro zlatou fólii) neprošlo fólií a byly rozptýleny o úhel větší než 90°. Tento poznatek byl rozhodující pro pozdější Rutherfordovu interpretaci experimentu a vytvoření planetárního modelu atomu.", "section_level": 1}, {"title": "Analýza experimentu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rutherfordův rozptyl.", "content": "Rutherford předpokládal, že alfa částice mající náboj +2e interagují s atomy fólie pouze elektricky, tedy v souladu s Coulombovým zákonem. Na základě tohoto předpokladu odvodil vzorec, který z celkového počtu nalétávajících alfa částic určí počet alfa částic, které atom fólie odchýlí o úhel formula_1. Dnes se používá spíše diferenciální tvar tohoto vzorce a určuje veličinu, která se nazývá diferenciální srážkový průřez Rutherfordova rozptylu  kde formula_3 je coulombovský potenciál, formula_4 je hmotnost nalétávající částice alfa, formula_5 je hybnost částice alfa, formula_1 je úhel rozptylu a formula_7 je prostorový úhel.", "section_level": 2}, {"title": "Koincidence úspěchu.", "content": "K objevení malého hmotného atomového jádra a správné interpretaci rozptylových experimentů, přispěly mimo jiné následující skutečnosti: Kdyby některá z těchto skutečností neplatila, pak by interpretace Geigerových a Marsdenových experimentů byla významně obtížnější.", "section_level": 2}, {"title": "Nevýhody modelu.", "content": "Hlavním problémem Rutherfordova modelu je stabilita atomu. Pokud by se elektrony pohybovaly kolem hmotného jádra, podobně jako planety kolem centra soustavy, pak by byly dostředivě urychlovány a podle klasické elektromagnetické teorie by měly vyzařovat energii ve formě elektromagnetických vln. Vyzařování by mělo snižovat energii elektronu a tedy by se elektron měl postupně přibližovat k jádru atomu až by měl na jádro spadnout. V případě atomu vodíku by stačilo pouhých 10 sekundy, aby elektron na jádro spadl. Z experimentu ale vyplývá, že atomy vodíku jsou \"stabilní\". Tento problém vyřešil až Bohrův model atomu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rutherforův model atomu (též planetární model atomu) je model atomu, který navrhl Ernest Rutherford v roce 1911 na základě analýzy experimentů Geigera a Marsdena. V tomto modelu je atom složen z velmi malého hmotného jádra, kolem nějž obíhají elektrony ve vzdálenosti cca 10000krát větší než je poloměr jádra atomu.", "tgt_summary": "拉塞福模型(Rutherford model)是英国物理大师欧尼斯特·拉塞福创立的原子模型。1909年,拉塞福领导设计与完成拉塞福散射实验,其证实了在原子中心部分有一个带正电、带质量的原子核,因此约瑟夫·汤姆孙主张的梅子布丁模型被彻底推翻。拉塞福根据他的实验结果设计出一种新模型,称为「拉塞福模型」,其拥有几个重要的特色:大多数的质量和正电荷,都集中于位于中心区域、半径极小的原子核,而电子则环绕在原子核的外面。拉塞福模型是一种核子模型,在拉塞福散射实验里,主角是原子核,而电子并不重要,因此拉塞福不能空口无凭地给出电子的排列方式,也无法用这模型对于化学结合、元素列表、原子谱线给出解释。", "id": 2575981}
{"src_title": "Italská fronta (první světová válka)", "tgt_title": "意大利战役 (第一次世界大战)", "src_document": [{"title": "Příčiny vzniku fronty.", "content": "Ačkoliv byla Itálie členem Trojspolku společně s Rakouskem-Uherskem a Německým císařstvím, nevyhlásila v srpnu 1914 válku s argumentem, že Trojspolek je obrannou aliancí a tudíž není vázána připojit se k agresivní válce Rakouska-Uherska proti Srbsku. Italské království mělo dlouhotrvající spory s Rakouskem-Uherskem již od Vídeňského kongresu v roce 1815 po napoleonských válkách, který připojil některé regiony apeninského poloostrova k Rakouskému císařství. Navíc bylo v 80. letech 19. století založeno radikální politické hnutí nazvané \"Italia irredenta\" (Nevykoupená Itálie), které začalo nárokovat připojení rakousko-uherských teritorií obývaných Italy, a to zvláště rakouského přímoří a Tyrolska, k Italskému království. V druhé dekádě 20. století už tyto expanzionistické myšlenky přijala za své většina italských politických vůdců. Osvobození a připojení těchto rakouských území (ačkoliv nebyly obývány jen Italy, ale i Němci, jižními Slovany atd.) se stalo hlavním italským válečným cílem, podobně jako Alsasko-Lotrinsko pro Francii na západní frontě.  V raných fázích 1. světové války se spojenečtí diplomaté pokoušeli získat Itálii na stranu Spojenců, což vyvrcholilo Londýnskou dohodou z 26. dubna 1915, která zavazovala Itálii do měsíce vstoupit do války proti Centrálním mocnostem výměnou za územní zisky. Řím nejdřív 3. května 1915 vypověděl trojspolkovou smlouvu a 23. května 1915 pak Itálie vyhlásila válku Rakousku-Uhersku. Druhému bývalému spojenci - Německu – vyhlásila Itálie válku až o více jak rok později, koncem srpna 1916  Itálie plánovala bleskovou a krátkou válku, která rychle vyřadí Rakousko-Uhersko z boje. Její pozice však nebyla vůbec výhodná. Většinu hranic s Rakouskem tvořily jen velice špatně průstupné a výborně hájitelné Alpy, přičemž Rakušané od počátku války drželi strategické průsmyky a pozice. Relativně nejprůstupněji se tedy pro útok jevila hranice mezi Alpami a Jaderským mořem na řece Isonzo (slovinsky Soča). Zde se měly také odehrát ty největší boje. Přesto i útok Italů přes řeku Soča nebyl zcela bez rizika. Hrozilo, že Rakušané sestoupí z Alp a ohrozí tak italské levé křídlo a týl. Proto Itálie nemohla podcenit ani boj v Alpách.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh bojů v letech 1915–1916.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První bitvy na řece Soči.", "content": "Italové zahájili válku ofenzívou s cílem dobýt město Gorica (Gorizia) na řece Soči (Isonzo), vrchovinu na plošině Kras a západní část Julijské krajiny (západní část dnešního Slovinska). Tyto zisky by jim umožnily zabezpečit další postup směrem na města Terst (Trieste), Rijeka (Fiume), Kranj a Lublaň. Ačkoliv terén na řece Soči byl pro útok příznivější než na severu v Alpách, i zde přál spíše obráncům, kteří obvykle drželi vyvýšené pozice. Stejně jako většina tehdejších armád používala italská armáda k přepravě válečného materiálu koně, proto byly přeprava zásob v těžkém terénu Alp obtížná a velmi pomalá.  Na počátku ofenzívy Italové převyšovali Rakušany co do počtu 2 ku 1. Přesto se jim ale nepodařilo překonat silně bráněné linie podél Julských Alp a severozápadní vrchoviny v regionu Goriška. Rakouské obranné pozice byly obvykle položeny výš, takže Italové museli k nim někdy doslova šplhat. Italové zpočátku podcenili úlohu dělostřelectva ve válce. Dělostřelectvo bylo v masivním měřítku nasazeno teprve až ve třetí bitvě na Soči. O necelé dva týdny později se Italové pokusili o další průlom, tentokrát s větší podporou dělostřelectva, ale byli opět odraženi s nepatrnými územními zisky. Třetí bitva probíhala v říjnu a listopadu 1915. Bylo použito 1 200 těžkých děl – územní zisk nebyl žádný.", "section_level": 2}, {"title": "Rakouská ofenzíva v Jižním Tyrolsku.", "content": "Po katastrofálních italských ofenzívách v roce 1915 začali Rakušané plánovat protiofenzívu nazvanou \"Strafexpedition\" (Trestná výprava) v Tridentsku. Ofenzíva je rovněž známá pod italským názvem Battaglia degli Altipiani, německým názvem Frühjahrsoffensive nebo anglickým názvem Battle of Asiago. Cílem bylo překonat náhorní plošinu Altopiano di Asiago a proniknout do nížiny řeky Pád. Tak by se podařilo odříznout 2., 3. a 4. italskou armádu na severovýchodě země. Ofenzíva začala 15. května 1916, kdy 18 rakouských divizí zaútočilo na italskou obranu. Rakušané převyšovali Italy počtem 4:1. Ačkoliv byli Italové varováni českým dezertérem o přípravách, mysleli si, že půjde jen o klamanou ofenzívu. Pozice 1. italské armády, která stála proti Rakušanům, nebyla ve vhodných obraných postaveních.  Následky byla katastrofální. Nepřipravené italské pozice se téměř okamžitě zhroutily a Rakušané postupovali na 70 km dlouhé frontě. Do konce května postoupili až 10 km za město Asiago o které byly sváděny těžké boje. Jejich postup však brzdil neschůdný terén a dlouhé zásobovací trasy. To dalo Italům čas požádat Rusko o zahájení ofenzívy proti rakouským pozicím, což donutilo Rakušany stáhnout část sil na ruskou frontu. Zároveň Italové opustili myšlenku na pokračování 5. bitvy na Soči a připravené zálohy přesunuli do tohoto ohroženého sektoru. V červnu se fronta stabilizovala a Rakušané se stáhli zpět, přičemž se zastavili asi 5 km od původních pozic. Získali tedy pruh území široký asi 5 km za cenu statisícových ztrát na obou stranách.", "section_level": 2}, {"title": "Další bitvy na Soči.", "content": "V druhé polovině roku 1916, proběhly další čtyři bitvy na řece Soči. Šestá bitva na Soči byla zahájena Italy v srpnu. Byla poněkud úspěšnější než předešlé, protože v té době Rakušané čelili i Brusilově ofenzívě na východní frontě. Získané území nemělo velkou strategickou hodnotu, ale dobyto bylo konečně město Gorica, což podpořilo italskou morálku. Sedmá, osmá a devátá bitva na Soči (14. září – 4. listopadu 1916) přinesla jen malé změny na frontě za cenu obrovských ztrát již tak vyčerpaných armád na obou stranách fronty.  Ofenzívy na italské frontě byly velmi časté. Mezi květnem 1915 a srpnem 1917 probíhala zhruba jednou za tři měsíce nová ofenzíva italských vojsk, což bylo podstatně častěji než u armád bojujících na západní frontě ve Francii a Belgii. Italská disciplína byla také drsnější, s tvrdými tresty za přestupky, které nebyly k vidění v německé, francouzské ani britské armádě.  Dělostřelecké granáty způsobovaly v místním skalnatém terénu až o 70 % větší ztráty než v blátivém měkkém terénu Belgie a Francie. Během podzimu 1917 italská armáda utrpěla největší ztráty na lidských životech během války, přesto se konec války zdál být v nedohlednu. Rakušané, i když měli jako obránci poněkud nižší ztráty než útočící Italové, však již začínali přemýšlet jinak. Rakouské velení stále více naléhalo na německé spojence, aby jim byla poskytnuta pomoc. 25. srpna 1917 napsal rakousko-uherský císař Karel I. Německému císaři Vilému II.: \"\"Zkušenosti, které jsme získali v jedenácté bitvě, mě vedou k přesvědčení, že zaplatíme ještě větší cenu v bitvě dvanácté. Moji velitelé a odvážní vojáci jsou přesvědčeni, že i v takové nepříznivé situaci se dá provést ofenzíva. Nemáme však potřebné prostředky, co se týče jednotek.\"\"  13. prosinec 1916 vstoupil ve známost jako \"Bílý pátek\". Tento den bylo 10 000 vojáků zabito lavinami v Dolomitech.", "section_level": 2}, {"title": "1917: Němci přicházejí.", "content": "Po nepatrných ziscích v Desáté bitvě na Soči, italské velení nařídilo současný útok na dvě místa rakouských linií na severu a na východě Gorice. Rakušané celkem snadno zastavili italský postup na východ, ale v druhém směru útoku pod velením Luigi Capella se podařilo prolomit rakouské obranné linie a dobýt náhorní plošinu Banjšice. Charakteristické bylo, tak jako skoro na všech bojištích v této válce, že když se Italové ocitli na pokraji vítězství, nebyli schopni si je zajistit, protože jejich zásobovací linie nedokázaly držet krok s frontovými jednotkami. Pro nedostatek zásob se museli nakonec zastavit a ustoupit.  Německo konečně pochopilo, že jejich spojenec je na pokraji zhroucení a začalo chystat posily na italskou frontu. Rakušané tedy po jedenácté bitvě na Soči obdrželi zoufale potřebné posily ze strany Německa, které mohly být uvolněny na východní frontě poté, co v červenci 1917 selhala Kerenského ofenzíva – poslední ruská ofenzíva v této válce. Němci na této rakouské frontě zavedli novou taktiku, která spočívala v infiltraci nepřátelských linií malými lehce ozbrojenými skupinkami vojáků, kteří obcházeli opěrné body nepřítele, přerušili jejich spojení, zásobování a přísun posil. Na tyto oslabené opěrné body pak útočily jednotky druhého sledu vybavené těžšími zbraněmi. Němci začali Rakušanům pomáhat v přípravě ofenzívy. Mezitím, klesající morálka a stále častější vzpoury rozkládaly italskou armádu zevnitř. Vojáci žili ve špatných podmínkách a viděli, že ačkoliv probíhá jeden útok za druhým, tak zisky z těchto útoků jsou od počátku bojů jen minimální nebo vůbec žádné.  Italské velení mělo o připravované rakousko-německé ofenzívě dostatek informací z leteckého průzkumu, ale i od českých a dalších zběhů. Přesto, možná pod dojmem nedávných částečných úspěchů, tyto informace ne zcela dobře využilo. 24. října 1917 ve 2:00 zahájili Rakušané a Němci Bitvu u Caporetta (dnes slovinské městečko Kobarid). Místo bylo vybráno skvěle, ačkoliv měli Italové celkově početní převahu, tento úsek fronty byl poměrně slabě bráněn a obě strany sem posílaly jednotky spíš na odpočinek. Za použití silné dělostřelecké palby a infiltrační taktiky se jim podařilo obejít silné body obrany nepřítele a zaútočit na italský týl. Nastal hromadný ústup Italů, který se zakrátko změnil v útěk. Během prvního dne se rakouským a německým vojákům podařilo postoupit o 25 km, což se prakticky rovnalo italským úspěchům během předchozích jedenácti bitev na Soči. Do 12. listopadu postoupily útočící jednotky hluboko do italského území až k řece Piavě, jen několik kilometrů od Benátek.", "section_level": 1}, {"title": "1918: Válka končí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bitva na řece Piavě.", "content": "Rakušané a Němci postoupili na konci roku 1917 rychle a hluboko do nepřátelského území, čímž značně přetížili své zásobovací linie. Byli nakonec nuceni se zastavit a přeskupit se. Italové byli zatlačeni na přirozenou obrannou linii, kterou tvořila řeka Piava, jen pár kilometrů od Benátek. Na severu byla linie ohraničena opevněným masívem Grappa. Italské ztráty v tomto období války činily 600 000 mužů. Kvůli těmto ztrátám vydala italská vláda takzvané vyhlášení \"Ragazzi del '99\" (Chlapci do roku 1899), které povolalo do zbraně všechny muže starší 18 let. V listopadu 1917 začaly britské, francouzské a americké jednotky vyztužovat frontovou linii, ačkoliv ne v příliš velkém měřítku. Italům se dařilo zastavit rakousko-německou ofenzívu převážně vlastními silami. Na frontě se objevily rovněž i českoslovenští legionáři, takže i na této frontě nakonec občas bojovali Češi a Slováci v rakouských uniformách proti těm v legionářských. Mnohem větší a důležitější však byla spojenecká materiální pomoc (uhlí, ocel atd.). Tyto suroviny se Italům vždy nedostávaly. Na jaře roku 1918 Němci stáhli většinu svých jednotek na západní frontu k připravované jarní ofenzívě ve Francii. Rakušané začali uvažovat o tom, jak ukončit válku v Itálii. Rakousko-uherští generálové se nemohli shodnout jak provést závěrečnou ofenzívu. Arcivévoda Josef August Rakouský se rozhodl pro útok na dvou místech kvůli vytížení zásobovacích komunikací v horách.  Druhá fáze bitvy na řece Piavě začala rakouským diverzním útokem pod názvem „Lawine expedition“ poblíž průsmyku Tonale, který byl poměrně snadno odražen po dvoudenním boji. Rakouští dezertéři prozradili cíle rakouské ofenzívy, což vedlo k tomu, že Italové postavili celé dvě armády proti hrotům rakouského útoku. Směr útoku, který vedl maršál Svetozar Boroëvić von Bojna nejprve dosáhl určitých úspěchů, dokud Italové nazačali bombardovat jeho zásobovací linie a nepřisunuli další posily.", "section_level": 2}, {"title": "Rozhodující bitva u Vittorio Veneto.", "content": "K velkému zklamání italských spojenců neprovedla italská armáda po zastavení rakouského útoku protiofenzívu. Italská armáda utrpěla v bitvě značné ztráty a podniknutí protiútoku tedy bylo nebezpečné. Generál Armando Diaz čekal na další posily ze západní fronty. V říjnu 1918 měl konečně dostatek vojáků k provedení ofenzívy. Útok směřoval na Vittorio Veneto přes řeku Piavu. Ačkoliv rakouští vojáci zpočátku bojovali zuřivě, nedokázali přesilu Italů zastavit. Italům se podařilo prorazit u města Sacile a do tohoto průlomu přisunuli další posily, které rozdrtily rakouské obranné linie. 3. listopadu 1918 se vzdalo 300 000 rakouských vojáků.  Bitva u Vittorio Veneto znamenala rozpad rakousko-uherské armády jako účinné bojové síly. Probíhala v době, kdy se rozpadalo i samotné Rakousko-Uhersko. Na konci října 1918 začaly jednotlivé části Rakousko-Uherské říše – Československo (28. října), Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů (29. října) a Maďarsko (30. října) – vyhlašovat postupně nezávislost. 29. října 1918 pořádaly rakouské císařské úřady Itálii o příměří. Italové však pokračovali v dalším postupu na Trento, Udine a Terst. 3. listopadu poslali Rakušané k italskému veliteli delegaci pod vlajkou příměří, aby znovu požádali o příměří a mírové podmínky. Podmínky byly konzultovány telegraficky se spojenci v Paříži a doručeny rakouské straně, kde byly přijaty. Příměří s Rakouskem bylo podepsáno ve Villa Giusti poblíž města Padova 3. listopadu a vstoupilo v platnost 4. listopadu ve 3 hodiny odpoledne. V důsledku pádu Rakousko-Uherské monarchie a rozpadu celé říše podepsalo Rakousko a Maďarsko příměří za každý stát samostatně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Italská fronta byla jedna z hlavních frontových linií první světové války. Na této frontě byla vybojována série bitev mezi armádami Rakouska-Uherska a Itálie. Na straně Rakouska-Uherska bojovaly i německé jednotky, a naopak na italské straně se bojů zúčastnili vojáci z Francie, Velké Británie, Spojených států amerických a československé legie. Itálie doufala, že vstupem do války na straně Dohody proti Centrálním mocnostem získá předalpské Tyrolsko (dnešní italské provincie Trentino a Jižní Tyrolsko), Rakouské přímoří a severní Dalmácii. Ačkoliv Itálie doufala, že začne válku překvapivým útokem, který povede k rychlému postupu a dobytí několika rakouských měst, postup se brzy zastavil v poziční válce ne nepodobné té, která probíhala na západní frontě ve Francii.", "tgt_summary": "第一次世界大战意大利战线指的是在第一次世界大战中的1915年到1918年期间,在意大利北部进行的战事。交战双方是奥匈帝国和意大利。意大利本来是三国同盟的成员,但由于意大利与奥匈帝国之间存在着「尚未收复的意大利」问题,最终意大利加入协约国一方,对德国和奥匈帝国宣战。", "id": 1955947}
{"src_title": "Orrorin tugenensis", "tgt_title": "圖根原人", "src_document": [{"title": "Objevy.", "content": "Ostatky rodu Orrorin byly objeveny teprve v roce 2000. Zachytila je francouzsko-keňská expedice \"Kenya Paleontology Expedition\", kterou vedli paleoantropologové Martin Pickford a Brigitte Senut. Místem objevu je pohoří Tugen Hills, západně od jezera Baringo na západě Keni, asi 250 km severozápadně od hlavního města Nairobi.  Všechny čtyři známé lokality - \"Cheboit\", \"Aragai\", \"Kapsomin\" a \"Kapcheberek\" - jsou součástí souvrství Lukeino. Drtivá většina nálezů pochází z lokality \"Kapsomin\". Zde také Kiptalam Cheboi dne 15. října 2000 zachytil vůbec první exemplář. V následujících měsících byly objeveny další zlomky, patřící nejméně pěti jedincům. Zahrnují zuby, části lebky i horních a dolních končetin. S těmito nálezy se shoduje také spodní stolička, kterou Martin Pickford objevil na lokalitě \"Cheboit\" již v roce 1974.  Do roku 2007 bylo identifikováno celkem 20 zlomků kostí, připisovaných rodu Orrorin:", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Podle nalezených ostatků lze předpokládat, že Orrorin dosahoval výšky 115 - 125 cm a hmotnosti 30 - 50 kg. Svojí velikostí se tedy přibližně vyrovnal samici moderního šimpanze.  Veškeré nálezy jsou velmi zlomkovité a poskytují poměrně málo kompletní informace. Nebyla zachycena žádná větší část tváře nebo mozkovny a také obě dostupné čelisti jsou silně poškozené. Pro srovnání se staršími i mladšími rody hominidů tak z lebky zbývají prakticky jen jednotlivé zuby. Ani ty ovšem nepředstavují kompletnější vzorek chrupu jednoho nebo dvou konkrétních jedinců, ale pocházejí z různých individuí i lokalit a mírně se liší také svým stářím.", "section_level": 1}, {"title": "Zuby.", "content": "Chrup nese směs primitivních i moderních znaků, ale celkově se mnohem více podobá lidoopům než australopitékům nebo lidem. Zuby (zejména stoličky) jsou opatřené silnou vrstvou skloviny. Odpovídají rostlinné stravě, nejspíše ovoci. Pouze v méně příznivých obdobích roku se Orrorin mohl uchylovat ke konzumaci tužších plodů, jako jsou semena nebo hlízy.", "section_level": 2}, {"title": "Horní končetina.", "content": "Z horní končetiny byl v roce 2000 nalezen pouze jeden článek prstu a silně poškozená pažní kost. Oba tyto nálezy se podobají kostem moderního šimpanze i australopitéků. Pažní kost nese výraznou hranu pro úpon vřetenního svalu (\"musculus brachioradialis\") a článek prstu je z bočního pohledu zřetelně prohnutý. Silný vřetenní sval je spojován se schopností efektivního šplhu, zatímco prohnuté články prstů umožňují pevný úchop ruky. Utváření obou kostí tudíž naznačuje, že Orrorin byl velmi dobře vybaven pro pohyb v korunách stromů podobně jako moderní lidoopi, ale také zástupci rodu Australopithecus.  Dalšími výzkumy byl nalezen ještě koncový článek palce, který se podobá utváření stejné kosti u člověka. Podle jeho značné délky a také podle stop po úponech svalů byl Orrorin schopný tzv. \"precizního gripu\". To znamená, že mohl pevně spojit ukazovák a palec bříšky k sobě, což mu umožnilo obratně manipulovat i s drobnými předměty. Účel této schopnosti ovšem není zcela jasný. Tradičně se předpokládá, že se vyvinula až u prvních lidí díky výrobě a používání nástrojů. Není však pravděpodobné, že by Orrorin vyráběl nástroje, takže úprava jeho ruky musela mít jiný důvod. Podobně uspořádanou ruku má ale kromě lidí také pavián dželada, který díky preciznímu gripu může snadno sbírat potravu. Podle Brigitte Senutové může dlouhý palec souviset i s udržováním rovnováhy a potřebou přesného úchopu při lezení po stromech.", "section_level": 2}, {"title": "Dolní končetina.", "content": "Z dolní končetiny rodu Orrorin je dosud známá pouze stehenní kost (\"femur\"), doložená třemi zlomkovitými exempláři. Lépe zachován je ovšem jen fragment levé stehenní kosti, označený kódem \"BAR 1002 ́00\". Z dalších dvou nálezů nemohou být kvůli špatnému stavu dochování získány téměř žádné informace.  Nález \"BAR 1002 ́00\" představuje zhruba horní dvě třetiny stehenní kosti, jejíž distální konec - část při kolenním kloubu - chybí. Byl objeven rozlomený na tři kusy a částečně ohryzaný masožravou šelmou. Stejně jako další dva nalezené femury postrádá téměř celý velký chocholík (\"trochanter major\"). Přesto je možné pozorovat množství jiných znaků, z nichž Martin Pickford a Brigitte Senutová usuzují, že se Orrorin pohyboval vzpřímenou dvojnohou chůzí.  Využití bipední chůze nasvědčuje i rozložení hutné kostní tkáně a trámčiny, které bylo studováno pomocí počítačové tomografie. Podobně jako u moderních lidí je u Orrorina hutná kost na spodní části krčku silnější než na jeho horní hraně.  Celkově tedy Orrorin vypadal spíše jako lidoop než jako člověk, pouze stehenní kosti naznačují, že na zemi mohl chodit po dvou. Články prstů a pažní kost však zároveň ukazují, že byl ještě alespoň částečně vybavený pro obratné šplhání v korunách stromů, které pro něj stále neztrácely na významu. Využíval je nejen k hledání potravy, ale také k ochraně před dravci a ke stavění úkrytů na noc.  Byl vysloven názor, že s bipedií může souviset i stavba ruky, umožňující jemnou manipulaci. Schopnost dvojnohé chůze mohla znamenat, že Orrorin trávil méně času v korunách stromů a častěji se pohyboval přímo po zemi. Pro šplhání, které bylo pouze občasné (například při hledání úkrytu) již nebyla tolik potřebná ruka s velmi pevným úchopem. Díky tomu se její stavba mohla přizpůsobit tak, aby více vyhovovala manipulaci s potravou a jinými předměty.", "section_level": 2}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "Orrorin žil v blízkosti paleojezer Lukeino a Mabaget. Ostatky zvířat, nalezených ve stejných sedimentech ukazují, že celou oblast pokrývala v závěru miocénu mozaikovitá krajina, v níž se střídaly otevřené travnaté plochy s malými i rozsáhlejšími úseky křovin a lesních porostů. Husté, ale místy i světlejší lesy se zřejmě rozkládaly zejména v okolí řek a na březích jezer, kde byl dostatek vody. Zde je také doplňovaly vlhké mokřady s bohatým podrostem.  Zajímavé je, že podobné prostředí bylo rekonstruováno i na místech nálezu dalších časných homininů (Sahelanthropus, Ardipithecus). Naopak se značně lišilo od otevřené savany, kterou v pliocénu a pleistocénu obývaly rody Australopithecus a Homo. Uvažuje se, že právě mozaikovitá krajina mohla hrát klíčovou roli v přechodu k bipední chůzi.  Stopy zubů na některých nálezech naznačují, že koncentraci koster na lokalitě \"Kapsomin\" způsobil velký masožravec, pravděpodobně kočkovitá šelma. Rovněž Orrorin se zřejmě stal její obětí.", "section_level": 1}, {"title": "Fylogeneze.", "content": "Orrorin může být jedním z nejstarších zástupců lidské vývojové linie, žijící těsně po oddělení předků člověka a šimpanze. V současnosti jej stářím předčí pouze rod Sahelanthropus z Čadu. Fylogenetická pozice rodu Orrorin ale zatím není jistá a zařazení mezi lidské předky nelze bez dalších nálezů potvrdit ani vyvrátit. Podobně jako Sahelanthropus je tudíž Orrorin často klasifikován jako blíže neurčený hominin (\"Hominini incertae sedis\").  Zásadním argumentem pro zařazení Orrorina mezi lidské předky je předpokládaná schopnost bipední chůze. Pro tu sice díky nálezu stehenních kostí existují pádnější doklady než u Sahelanthropa, moderněji utvářené kosti končetin ale doprovázejí zuby s mnohem starobylejším vzhledem (pravděpodobně chybí zmenšené špičáky, ale nechybí ostřící komplex). Ačkoliv primitivní znaky se ještě mohly u prvních zástupců lidské linie vyskytovat, možnost bipedie u Orrorina je sama o sobě již od oznámení nálezu v roce 2000 hojně diskutovaným až kontroverzním tématem.  Námitky proti bipedii u rodu Orrorin:  Velká část badatelů souhlasí s tím, že Orrorin byl schopný určitého druhu dvojnohé chůze, i když není možné určit, jak často a jak efektivně ji využíval (šimpanzi také dokáží krátce chodit po dvou). Jeho způsob chůze také mohl být zcela svébytný, odlišný od člověka. Téměř všichni odborníci se shodují v názoru, že v současnosti neexistuje dostatek podkladů pro určení převažujícího způsobu pohybu rodu Orrorin.  Navíc i kdyby Orrorin chodil po dvou, ještě to nutně neznamená, že patřil ke skupině Hominina. Se stejným způsobem pohybu mohli v pozdním miocénu „experimentovat“ i lidoopi, kteří vyhynuli bez potomků - o bipední chůzi se uvažuje například u rodu Oreopithecus. Ani jako hominin nemusí být Orrorin předkem moderních lidí, ale pouze slepou vývojovou větví, jejíž příslušníci započatou cestu ke vzniku rodu Homo nedokončili. O tom však při současném stavu poznání nelze rozhodnout.  Kontroverzní teorii o postavení rodu Orrorin prosazují jeho objevitelé. Ti uvádějí, že stavba stehenní kosti a tudíž i způsob bipední chůze se nápadně liší od rodu Australopithecus, který je většinou paleoantropologů pokládán za přímého předka lidí. Popisují množství znaků, kterými se Orrorin mnohem víc blíží člověku. Na základě tohoto pozorování předpokládají, že Orrorin je přímým předkem rodu Homo, zatímco Australopithecus byl jen slepou vývojovou větví. Spojnicí mezi Orrorinem a prvními lidmi, které nyní dělí velká časová mezera zhruba 3,5 milionů let, má být dosud neobjevený rod \"Praeanthropus\". Další kandidáty na lidské předky považují za předchůdce moderních lidoopů - Ardipithecus byl součástí vývojové linie šimpanzů, zatímco Sahelanthropus patřil ke gorilám. Z dosud objevených homininů by tak mezi předky člověka patřil pouze rod Orrorin.  Tuto hypotézu ovšem nepotvrdily dvě rozsáhlé srovnávací studie morfologie stehenních kostí. Ty s pomocí statistických metod hodnotily několik stovek vzorků žijících i vyhynulých hominoidů a výsledky ukazují, že femur rodu Orrorin se mnohem víc podobá kostem rodů Ardipithecus a Australopithecus než kostem člověka. To znamená, že Orrorin měl k australopitékům velmi blízko. Je možné, že patřil do skupiny Hominina a chodil po dvou. Australopithecus ale může být i nadále považován za lidského předka, protože blízký vztah rodů Orrorin a Homo nebyl prokázán.  V každém případě jsou nalezené ostatky velmi cenným materiálem pro poznání evoluce hominidů v závěru miocénu. Významné jsou i proto, že z tohoto období, klíčového pro vznik lidské vývojové linie, existuje z Afriky dosud jen velmi málo podkladů.", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "Evoluce člověka Sahelanthropus Ardipithecus Australopithecus", "section_level": 1}], "src_summary": "Orrorin tugenensis je druh vyhynulých hominidů, žijící ve svrchním miocénu (asi před 6,1 – 5,7 miliony let) na území dnešní Keni ve východní Africe. Vývojově stojí velmi blízko poslednímu společnému předku moderních šimpanzů a lidí a možná již patří přímo k lidské vývojové linii (subtribus Hominina). Pokud je tomu tak, je po rodu \"Sahelanthropus\" druhým nejstarším zástupce této větve. Předchází mladším homininům, jako jsou \"Ardipithecus\" a \"Australopithecus\".", "tgt_summary": "图根原人(\"Orrorin tugenensis\"),又名千年人、千禧猿或土根猿,是已知最古老与人类有关的人族祖先,是原人属(或称千年人属)中的唯一种。种小名是以其化石发现地肯尼亚的图根山区命名。利用放射性测年技术、凝灰岩与动物群的关系及磁性地层学,估计出发现化石的地层是属于610-580万年前的中新世。这个发现成为了最古老人科是双足行走的证据。", "id": 2748951}
{"src_title": "Kvalifikace na Mistrovství světa ve fotbale 2014 (AFC)", "tgt_title": "2014年國際足協世界盃外圍賽 (亞洲區)", "src_document": [{"title": "Nasazení.", "content": "Týmy byly nasazeny podle výsledků v minulé kvalifikaci na MS.", "section_level": 1}, {"title": "První fáze.", "content": "V první fázi se šestnáctka nejníže nasazených týmů utkala systémem doma a venku o postup do druhé fáze.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Týmy byly nasazeny do dvou košů – Koš A zahrnoval týmy s nasazením 28 až 35 a koš B týmy s nasazením 36 až 43. Los se uskutečnil 30. března 2011 v Kuala Lumpur.", "section_level": 2}, {"title": "Zápasy.", "content": "Úvodní zápasy se hrály 29. června a odvety 3. července 2011.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá fáze.", "content": "Ve druhé fázi se 22 přímo nasazených týmů a 8 postoupujících z první fáze utkalo systémem doma a venku o postup do třetí fáze.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Týmy byly rozděleny do dvou košů – Koš A zahrnoval týmy s nasazením 6 až 20 a koš B týmy s nasazením 21 až 27 a navíc osmičku postupujících z první fáze. Los se uskutečnil 30. března 2011 v Kuala Lumpur.", "section_level": 2}, {"title": "Zápasy.", "content": "Úvodní zápasy se hrály 23. července a odvety 28. července 2011.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí fáze.", "content": "Ve třetí fázi bylo 15 postupujících ze druhé fáze a 5 přímo nasazených týmů rozlosováno do pěti skupin po čtyřech. Ve skupinách se utkal každý s každým dvoukolově doma a venku a první dva týmy z každé skupiny postoupily do čtvrté fáze.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "K rozdělení do losovacích košů byl použit žebříček FIFA z července 2011. Los se uskutečnil 30. července 2011 v Rio de Janeiru.", "section_level": 2}, {"title": "Skupiny.", "content": "Zápasy se hrály od 2. září 2011 do 29. února 2012.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtá fáze.", "content": "Celkem 10 týmů bylo rozlosováno do dvou skupin po pěti účastnících, kteří se utkali dvoukolově každý s každým doma a venku. První dva týmy z každé skupiny následně přímo postoupily na závěrečný turnaj, zatímco týmy na třetích místech postoupily do baráže o místo v mezikontinentální baráži.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "K rozdělení do losovacích košů byl použit žebříček FIFA z března 2012 (čísla v závorkách za každým týmem znamenají pořadí v tomto žebříčku). Los se uskutečnil 9. března 2012 v Kuala Lumpur.", "section_level": 2}, {"title": "Skupiny.", "content": "Zápasy se hrály od 3. června 2012 do 18. června 2013.", "section_level": 2}, {"title": "Baráž o 5. místo.", "content": "Týmy ze třetích míst skupin čtvrté fáze se systémem doma a venku utkaly o místo v mezikontinentální baráži. Zápasy se hrály 6. a 10. září 2013.  Los určující, kdo bude v této baráži začínat na domácím hřišti, se uskutečnil dne 19. března 2013 v Curychu.", "section_level": 1}, {"title": "Odveta.", "content": "Celkové skóre dvojzápasu bylo 2:2. Do mezikontinentální baráže postoupilo, když zvítězilo 9:8 na penalty.", "section_level": 2}, {"title": "Statistika.", "content": "Údaje platné pouze k zóně AFC v tomto kvalifikačním cyklu (včetně baráží):", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Kvalifikace zóny AFC", "section_level": 2}], "src_summary": "Kvalifikace na Mistrovství světa ve fotbale 2014 zóny AFC určila 4 účastníky finálového turnaje a jednoho účastníka mezikontinentální baráže.", "tgt_summary": "2014年国际足协世界杯外围赛 (亚洲区)共有 43 支球队参加。上届亚洲区外围赛前五名球队(澳洲、北韩、日本、韩国、巴林)直接进入第三圈分组赛。其余上届亚洲区外围赛 16 队排名最后的球队先进行第一圈主客制淘汰赛,赛事于2011年6月29日或30日和2011年7月3或4日举行。第一圈 8 支胜出的球队将联同上届亚洲区外围赛排名第6–27名共 30 支球队进行第二圈主客制淘汰赛。第二圈 15 支胜出的球队会联同上届亚洲区外围赛前五名球队共 20 支球队抽签参加第三圈主客双循环分组赛,每组前两名晋级第四圈十强赛。第四圈十强赛分成两组,同样采取双循环主客赛制,在十强赛中每组的前两名晋级决赛周,两支小组第 3 名队伍再进行主客两回合附加赛。胜者再参加跨洲附加赛对决南美洲第 5 名争取出线席位。", "id": 135172}
{"src_title": "Chris Colfer", "tgt_title": "克里斯·柯爾弗", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Chris Colfer se narodil v Clovis, v Kalifornii. Je synem Karyn Colfer a Timothyho Colfera. Má irské předky. Jako dítě ležel 3 měsíce v nemocni kvůli operaci lymfatických uzlin. Po operaci mu zůstala jizva na krku. Již velmi brzo v životě Chris objevil vášeň pro psaní. Jeho babička byla jeho první editorka a rádce. To ona ho podpořila k napsání první novely, která se později stala \"The Land Of Stories\". Knihu jí po vydání v roce 2012 věnoval.  Chris byl na škole šikanován a proto byl v 7. a 8. třídě vyučován doma. Další rok Chris nastoupil na Clovis East High School, kde se zapojil do řečnického a debatního kroužku a vyhrál několik titulů. Také byl členem dramatického kroužku a editorem školního literárního magazínu Destination ImagiNation. Jako maturant napsal, hrál a režíroval svojí verzi parodii Sweeneyho Todda, kterou pojemnoval \"Shirley Todd\".", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Když byl mladší, účinkoval v muzikálu \"Za zvuků hudby\" jako Kurt von Trapp. V osmnácti letech hrál roli \"Russela Fishe\" v \"\", krátkém filmu, kdy hlavní hrdina, drzý teenager musí projít fitness testy, aby nepřestal chodit na Harvard.", "section_level": 1}, {"title": "Glee.", "content": "Jeho první televizní role přišla v roce 2009, když byl obsazen v seriálu \"Glee\" jako Kurt Hummel, homosexuál, který má velký smysl pro módu, ale je ve škole šikanován, nejen proto, že je gay, ale také proto, že je členem nepopulárního Glee klubu. Původně se ucházel o roli vozíčkáře Artieho Abrahamse, kterého nakonec hraje Kevin McHale. Scenárista seriálu, Ryan Murphy jím byl tak ohromen, že přímo pro něj připsal do scénáře roli Kurta.  Ryan Murphy také prohlásil, že na konci třetí série \"Glee\" bude Kurt maturovat spolu se svými spolužáky Rachel (hraje ji Lea Michele) a Finnem (hraje ho Cory Monteith).  V roce 2011 získal Chris cenu Zlatého Glóba v kategorii herec ve vedlejší kategorii. Za roli Kurta Hummela byl dvakrát nominován na cenu Emmy. V roce 2013, 2014 a 2015 vyhrál cenu People's Choice Award v kategorii Nejlepší TV herec v komedii.", "section_level": 2}, {"title": "Land of Stories.", "content": "8. července 2011 Chris podepsal smlouvu na napsání dvou novel pro děti. Knihy sledují dvojčata Alexe a Connera, jak kouzelně cestují skrz knihu příběhů a zažívají dobrodružství v zemi, ve které mohou tváří tvář potkat pohádkové postavy, o kterých si četli, když vyrůstali.  První kniha ze sérii, \"The Land Of Stories: The Wishing Spell\" ( česky \"Země příběhů: Kouzelné přání\"), byla uvedena na trhu 17. července 2012 a během dvou týdnů se stala číslem 1 na žebříčku New York Times Best Sellers v kategorii čtení pro děti. Druhá kniha \"The Land Of Stories: The Enchantress Reutrns\" byl uveřejněn 6. srpna 2013 a debutoval na 2. místě v žebříčku Newyorských Best sellerů. Díky úspěchu knih Chris získal smlouvu na nejméně tři další knihy. Třetí kniha \"The Land Of Stories: A Grimm Warning\" byla zveřejněna 8. července 2014. Čtvrtý díl \"The Land Of Stories: Beyond the Kingdoms\" byla vydaná 7. července 2015. V roce 2015 byla také vydaná ilustrovaná kniha Brandonem Dormanem. Pátý díl série \"The Land of Stories: An Author's Odyssey\" byl vydán 12. července 2016. Šestý a poslední díl \"The Land Of Stories: Worlds Collide\" byl vydán 11. července 2017. V červenci 2017 bylo potvrzeno, že zrežíruje filmovou adaptaci první ho dílu \"The Wishing Spell\". Na projektu se bude také podílet jako scenárista a výkonný producent.", "section_level": 2}, {"title": "Další práce.", "content": "Chris napsal, hrál a exkluzivně produkovat komediální film \"Zasažen bleskem\". Film se natáčel během GLEE pauzy v létě roku 2011 a premiéru měl v roce 2012 na Filmovém festivalu v Tribece.  V březnu 2012 se zúčastnil vystoupení hry \"8\" v divadle Wilshire Ebell Theater. Vystoupení bylo vysíláno na YouTube a vybíraly se peníze pro Americkou nadaci pro rovnoprávnost.  28. ledna 2014 bylo oznámeno, že Chris propůjčí svůj hlas do nového 3D animovaného filmu Robodog. Nahrávání začalo 1. února 2014. Ve stejném roce si zahrál v seriálu \"Nouzové přístání\". V roce 2016 si zahrál roli 2016 ve filmu \"Naprosto dokonalé\".", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Jde o otevřeného homosexuála. V rozhovoru s Access Hollywood řekl, že jeho rodiče to přijímají, ale v škole byl snadným terčem šikany. Jeho sestra Hannah trpí těžkou epilepsií. V rozhovoru řekl, že v mládí využíval herectví jako metodu útěku od stresu, jaký má rodina s členem, který je vážně nemocný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Christopher Paul \"Chris\" Colfer (* 27. května 1990) je americký herec, zpěvák a spisovatel. Jeho nejznámější role je Kurt Hummel v seriálu \"Glee\", za kterou v roce 2011 vyhrál Zlatý glóbus a tři ceny People's Choice Awards (2013, 2014, 2015).", "tgt_summary": "克里斯·柯尔弗(英语:Christopher Paul \"Chris\" Colfer,1990年-5月27日)是美国演员、歌手、剧本家和作家。因出演美国福克斯电视台的电视剧欢乐合唱团(glee)而闻名。2011年,他被时代杂志选为世界最具影响力的100个人物。glee是他出演的首部电视剧。他公开了自己的同性恋身份。在高中时期,他参加学校的辩论社,并三次获得优胜。他预计将在2012年夏天出版自己的首部小说。", "id": 2000467}
{"src_title": "Teorie vodní opice", "tgt_title": "水猿假說", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "V roce 1942 německý patolog Max Westenhöfer navrhl teorii, že lidé evolvovali v blízkosti vody, s tvrzením: „Teorie vodního života v brzkém období lidské historie je udržitelná teorie, kterou by mohly podpořit další důkazy.“  V roce 1930 mořský biolog Alister Hardy navrhl hypotézu, že předci lidí mohli žít ve vodě více, než se předpokládalo. Protože se bál kontroverze, kterou by hypotéza způsobila, počkal s jejím publikováním až do roku 1960, kdy ji v březnu vydal časopis \"New Scientist\".  Myšlence se ve vědecké komunitě nedostalo velké pozornosti a většina paleoantropologů i v současnosti takové představy odmítá. V roce 1967 teorii popsal ve své knize \"The Naked Ape\" (česky doslova \"Nahá opice\") britský zoolog Desmond Morris, který poprvé použil termín „vodní opice“. Spisovatelka Elaine Morganová knihu přečetla a od té doby se stala jedním z hlavních zastánců této teorie; během 40 let o ní napsala šest knih.  Obměněnou teorii brodivých lidoopů přináší například Carsten Niemitz.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie.", "content": "Sir Alister Hardy předpokládal, že stadium „vodní opice“ probíhalo v miocénu, zhruba v době mezi výskytem vyhynulých rodů Proconsul a Australopithecus (asi před 4 - 14 miliony let), což bylo v 60. letech 20. století velmi málo známé období. Jiní autoři kladou toto stadium až do pozdního pliocénu či brzkého pleistocénu před 2 miliony lety.  K přesunu do vody mohla vést příliš velká potravní konkurence na souši. Část tehdy žijících hominidů tak začala využívat mělké pobřežní vody, kde jako zdroj potravy sloužily ryby i bezobratlí. V teplém tropickém podnebí nebyl problém pobývat ve vodě delší dobu, takže se postupně vyvinuly četné adaptace, které umožnily hominidům pohybovat se dál od břehu, potápět se za potravou na dně a chytat ryby. Na břeh se přitom předkové lidí mohli vracet ke spánku a zřejmě zde trávili i poměrně velké množství času. Ve vodě bylo jednodušší zůstávat v klidu ve svislé poloze, čímž se usnadnilo nejen dýchání, ale také krmení. Tak došlo k přestavbám kostry, které na souši umožnily bipední chůzi.  Teorie vodní opice pobytem ve vodě vysvětluje mnohé specifické rysy moderního člověka. Mezi ně patří:", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Teoretické problémy.", "content": "Teorie je kritizována za nedostatek fosilních záznamů pro podporu jejích tvrzení.  Britský paleontolog Henry Gee označil teorii za přijatelnou, ale netestovatelnou, protože většina evolučních adaptací popsaných Morganovou by nefosilizovala. Poznamenal, že u čistě vodních savců, jako jsou velryby, jsou adaptace na vodu pozorovatelné na kostře, lidé a lidské fosílie takové adaptace ovšem neukazují. Také prohlásil, že existuje mnoho jiných přijatelných teorií vysvětlujících jedinečné lidské znaky a že argumenty obhájců teorie se týkají vlivu minulých adaptací na současnou fyziologii, když přitom dnešní lidé nejsou nijak zvlášť přizpůsobeni životu u vody. Neexistují hmatatelné důkazy, jen důkazy kruhem. Greg Laden ze ScienceBlogs prohlásil, že vysvětlení pomocí teorie vodní opice jsou správná jen v některých případech, a to pouze náhodou.  Většinu konkrétních pozorování používaných jako důkazy této hypotézy lze vysvětlit i v rámci jiných teorií lidské evoluce, zejména adaptací člověka k vytrvalostnímu běhu. Navíc chybí doklady rozsáhlejších vodních ploch v oblastech s nálezy lidských předků, uspokojivě není vyřešen návrat k plně suchozemskému životu ani otázka nebezpečí, hrozícího ve vodě od krokodýlů, hrochů či hadů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Teorie vodní opice (anglicky \"aquatic ape hypothesis\", AAH) je alternativní vysvětlení některých rozdílů mezi člověkem a ostatními hominidy, které pracuje s myšlenkou, že společný předek dnešních lidí strávil část vývoje v částečně vodním prostředí. Poprvé byla teorie navržena v roce 1942 a rozšířena v roce 1960; jejím největším obhájcem je spisovatelka Elaine Morganová.", "tgt_summary": "水猿假说(英语:Aquatic ape hypothesis,AAH)是对人类演化过程的一个假说,这个理论假设现代人类的共同祖先曾经度过一段半水栖时期,之后才又回到以陆地为主的生活方式。这个理论起源于科学家观察到人类与水栖哺乳类生物之间,存在着类似的生理结构,因此提出这个假说。支持者认为这解释了人类如何演化出双足步行方式与无毛的体表,但目前并没有足够的化石与考古证据可以支持这项理论。", "id": 1359413}
{"src_title": "Bainit", "tgt_title": "贝氏体", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ve dvacátých letech Davenport a Bain objevili novou mikrostrukturu oceli, kterou nejprve nazývali martenziticko-troostitickou, protože byla přechodem mezi nízkoteplotním martenzitem a troostitem. Objevená struktura byla pojmenována Bainovými kolegy v U.S. Steel bainitem. Název se však dostal do vědeckého povědomí až později, v roce 1947. Bain a Davenport si také všimli existence dvou odlišných forem bainitu, horní bainit, který se formuje při vyšší teplotě a spodní bainit, který vzniká blízko martensitické teploty.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik struktury.", "content": "Při teplotě 900 °C je nízkouhlíková ocel austenitizována (tj. vnitřní strukturou je austenit). Pod teplotou A (resp. A pro nadeutektoidní oceli) se austenit začne rozpadat. Při eutektoidní teplotě cca 727 °C se austenit stává termodynamicky nestabilním a při rovnovážných podmínkách – popsaných binárním diagramem železo-uhlík – se rozpadá eutektoidní reakcí na perlit (tuhý roztok feritu a cementitu). To platí pro nekonečně pomalé ochlazování. V případě vyšších ochlazovacích rychlostí, je nutné vzít v úvahu vliv kinetiky termodynamické soustavy při strukturní transformaci. Díky tomu lze dosáhnout jiných struktur než fázových (ferit, cementit, perlit) a to zejména martenzitickou strukturu ale i bainitickou strukturu. Transformace se popisuje v např. v diagramu anizotermického rozpadu austenitu.  Na obrázku křivka (1) znázorňuje vysokou (nadkritickou) rychlost ochlazování – kalení – při níž se austenit transformuje ve ferit přesycený uhlíkem za podmínek kdy uhlík nemůže volně difundovat, tj. martenzit. Atomová mřížka austenitu by se transformovala z kubické plošně středěné na kubickou prostorově středěnou feritu za předpokladu dostatku času. V případě rychlého ochlazení se ferit však uspořádá s uhlíkem do prostorově středěné tetragonální atomové mřížky. Intersticiálně uspořádaný uhlík způsobí vnitřní pnutí v tomto uspořádání díky níž je sice ocel tvrdší a pevnější, ale zároveň i křehčí. Složení martenzitu je odvozené od složení austenitu. Při pomalejší rychlosti ochlazování jako u křivky (2) může uhlík snadněji difundovat až do teploty 600 °C, potom lze soustavu ochlazovat rychleji a místo feriticko-perlitické struktury se a vytvoří bainit. Při velmi nízké rychlosti ochlazování, podle křivky (3), bude dosažena feriticko-perlitická struktura jako podle binárního rovnovážného diagramu v závislosti na chemickém složení oceli.  Bainit se nachází mezi martenzitickou a feriticko-perlitickou oblastí, kdy difuzní pochody železa sice jsou omezeny, ale termodynamický mechanismus nemá dostatečný potenciál pro transformaci na martenzit. Na rozdíl od perlitu, ve kterém ferit s cementitem vzniká společně, bainit vzniká transformací z austenitu přesyceného uhlíkem (podobně jako martenzit) s postupnou difuzí uhlíku a precipitací karbidů. Další rozdíl je možné spatřit mezi tzv. spodním bainitem, který se formuje blízko teploty počátku martenzitické přeměny – tj. za nižších teplot, a tzv. horním bainitem, který se formuje za vyšších teplot, pod feriticko-perlitickou oblastí. Rozdílnost struktur vychází z rychlosti difuze uhlíku při teplotě vzniku bainitu. Při vyšší teplotě uhlík difunduje rychleji od nově se formujícího feritu a karbidů ze zbytkového austenitu přesyceného uhlíkem do feritické oblasti bez karbidů. Při nižší teplotě uhlík obtížně difunduje a tvoří více precipitátů než feritu.  Existují dvě protichůdné teorie vzniku bainitické mikrostruktury, tzv. teorie přesunů a teorie difuze.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie přesunů.", "content": "Teorie přesunů je jedna z teorií mechanismu formování bainitu, kdy nastane smykové přetvoření jako v případě vzniku martenzitu. Přetvoření způsobí uvolnění napětí, což se potvrzuje orientací vazeb přítomných v bainitické mikrostruktuře. Podobný efekt uvolnění napětí lze pozorovat v transformacích, které však nejsou považovány za čistě martenzitické. Uvolnění napětí v bainitu lze chápat jako invariantní rovinnou deformaci s rozsáhlými smykovými složkami. Vznik karbidických fází (cementitu) mezi feritickými deskami se objevuje pouze jako výsledek difuzních procesů.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie difuze.", "content": "Teorie difuze bainitické přeměny je založena na difuzi malého rozsahu na počátku transformace. Náhodně a neusměrněně teplotně aktivované atomy skokově řídí vznik a vazby se pak sestavují opětovnou difuzí. Tento mechanismus není však schopný popsat ani tvar ani povrchový reliéf způsobený banitickou přeměnou.", "section_level": 2}, {"title": "Nedokončená bainitická přeměna.", "content": "Již raný výzkum bainitu odhalil, že při jisté dané teplotě se určité množství austenitu transformuje v bainit a zbytek se rozpadne po delší době na perlit. A to i přesto, že dokončení transformace austenitu na perlit lze dosáhnout i při vyšších teplotách, kdy austenit je stabilní. Lze tedy uvažovat, že banitický ferit se vzniká transformací spolu s uhlíkem, který je vylučován okolním austenitem. Tím je zajištěna termodynamická stabilita proti další transformaci. Aby bylo možné přeměnit větší množství austenitu na bainit, je nutné snížit teplotu a tím zvýšit hybnou sílu termodynamické reakce.", "section_level": 2}, {"title": "Morfologie.", "content": "Bainit se typicky jeví jako jehlicovitý agregát feritových desek oddělených zbytkovým austenitem, martenzitem nebo cementitem. Zatímco feritové desky se jeví samostatnými při zkoumání dvourozměrného řezu, jsou ve skutečnosti vzájemně propojeny v třidimenzionálně – obyčejně v čočkovité či jehlicovité – morfologii. Klínový tvar jehlic vzniká při růstu zrna se silnější stranou v místě vzniku.  Tloušťka feritických desek se zvyšuje s teplotou, při které dochází k přeměně. Modely neuronových sítí naznačují, že se nejedná o přímý účinek teploty jako takové, ale spíše důsledek teplotní závislosti hybné síly potřebné pro transformaci zbytkového austenitu kolem feritických desek. Proto při podchlazení z vyšších teplot, termodynamická hybná síla způsobuje snížení rychlosti nukleace zrn. Tím je umožněno jednotlivým deskám dosáhnout při růstu velikost větší než je fyzicky dostupný prostor – omezený růstem ostatních desek. Desky jsou pak v okolním austenitu elasto-plasticky deformovány, což vyvolává napětí ve struktuře a to vede na vyšší pevnost a resistenci proti růstu zrn ze zbytkového austenitu.", "section_level": 1}, {"title": "Horní bainit.", "content": "Tzv. horní bainit se formuje při teplotě 400–550 °C se strukturou jehlicovitých útvarů. Tyto útvary obsahují laťky feritu, které jsou přibližně rovnoběžné, a které vykazují vazbu k okolnímu austenitu podle Kurdjumova-Sachse. Účinek této vazby se snižuje se snižující se teplotou při transformaci. Feritické útvary obsahují méně než 0,03 % uhlíku, což způsobuje setrvání austenitu přesyceného uhlíkem v jejich okolí.  Množství feritu, které vzniká v jehlicích je závislé na množství uhlíku v oceli. Nízkouhlíkové oceli obsahují nesouvislé vrstvičky nebo drobné částečky cementitu mezi jehlicemi. U vysokouhlíkových ocelí jsou vrstvy kontinuální podél přilehlých jehlic.", "section_level": 2}, {"title": "Dolní bainit.", "content": "Dolní bainit, který vzniká při teplotě 350–400 °C, má více acikulární formu než horní bainit. U dolního bainitu se nevyskytuje takové množství hran o malých úhlech mezi jehlicemi. Přirozená rovina růstu feritu se také posouvá z <111> k <110> v závislosti na klesající teplotě při transformaci. Zrna cementitu vznikají na rozhraní mezi feritem a austenitem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bainit je jehlicovitá mikrostruktura, kterou lze nalézt v uhlíkových ocelích, a která se tvoří v teplotním intervalu cca 250–550 °C.", "tgt_summary": "贝氏体(英语:Bainite),也译作变韧铁,是钢在热处理时形成的一种显微组织组成物,是由沃斯田铁在波来铁温度范围以下和马氏体点(麻田散铁转变开始的温度)以上的温度范围内分解而成的肥粒铁和雪明碳铁的混合体。最早由埃德加·贝恩等人描述,故名。", "id": 2066634}
{"src_title": "Ázád Hind", "tgt_title": "自由印度臨時政府", "src_document": [{"title": "Vojenské aktivity INA a indických jednotek v Německu a Itálii.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Indický legion.", "content": "Indický legion byl založen Bósem v srpnu 1942 v Německu pod hlavičkou Wehrmachtu z válečných zajatců, posbíraných většinou v Severní Africe. Kromě menších sabotáží v Íránu a v Indii, obrany Atlantického valu a bojů proti partyzánům v Severní Itálii se neúčastnil žádných větších akcí. Malý kontingent kolem Bóse se připojil k INA v Jihovýchodní Asii. V roce 1945, po neúspěšných plánech dostat se do Švýcarska, byla většina členů zajata spojenci a repatriována do Indie.", "section_level": 2}, {"title": "Battaglione Azad Hindoustan.", "content": "Jedná se o jednotku založenou v Itálii v červenci 1942. Její členové byli většinou cvičeni jako parašutisté. Jejich hlavou byl Mohammed Ikbál Šedaj.", "section_level": 2}, {"title": "Indická národní armáda (INA).", "content": "Ve východní Asii byla již v roce 1942 ustanovena tzv. Indická národní armáda (INA, \"Ázád Hind Faudž\") vyzbrojená japonskými zbraněmi a obrněnými automobily a s leteckou jednotkou. V roce 1945 měla INA kolem 40 000 bojovníků. V jejích řadách hojně bojovaly i ženy. INA prováděla hlavně partyzánské akce v součinnosti s Japonci v Barmě. Jmenovitě se INA účastnila např. bitvy o Imphál nebo bitvy o Kohimu.", "section_level": 2}, {"title": "Civilní aktivity.", "content": "Roku 1943 byly nové vládě svěřeny Japonskem do správy Andamany a Nikobary (spíše symbolicky) a území dobyté Japonci v Indii. Ázád Hind je přejmenoval na \"Šahíd\" a \"Swarádž\". Jako svrchovanou vládu Indie Ázád Hind uznalo nejdříve Japonsko a jeho vazalové Mandžukuo, Menjiang, Wang Ťing-Wejova vláda v Nankingu, Filipíny a Nezávislý stát Barma. Přidalo se také Německo, Thajsko, Itálie a Nezávislý stát Chorvatsko. Naopak Vichistická Francie nikdy Ázád Hind neuznala. Irský prezident Eamon de Valera poslal Bósovi gratulaci.", "section_level": 1}, {"title": "Konec exilové vlády.", "content": "Po porážce Japonců v Barmě v roce 1945 byla vláda přestěhována nejdříve do Rangúnu, Singapuru a později zanikla úplně. Subháš Čandra Bós zemřel při letecké havárii poblíž Formosy (ostrova Tchaj-wan) dne 18. srpna 1945. Jedna z konspiračních teorií (obzvláště oblíbená mezi Indy ) tvrdí, že Bós tam nezemřel, nýbrž uprchl do SSSR.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Kontroverze okolo celého tohoto aspektu indických moderních dějin spočívá v tom, že někteří lidé, obzvláště západní historici, tvrdí, že Bós, a tudíž i celý Ázád Hind přímo kolaboroval jak s Němci, tak s Japonci.  Mnozí Indové, například také současný premiér Indie Narendra Modi a jeho strana BJP (Indická lidová strana) naopak Bóse považují za národního hrdinu, hned vedle Mahátmy Gándhího, který s Němci i Japonci sympatizoval spíše podle zásady „Nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Faktem zůstává, že vláda Ázád Hind spolupracovala s Japonci i Němci. Faktem je, že Subhaš Čandra Bós má v Indii daleko více památníků než Mahátma Gándhí. Bósova dcera Anita Bose Pfaff, kterou měl se svou rakouskou manželkou Emilií Schenkl, je německá ekonomka a sociálnědemokratická politička, členka SPD.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ázád Hind, přesněji Árezí Hukúmat-e Ázád Hind (hindsky:आर्ज़ी हुक़ूमत-ए-आज़ाद हिन्द), čili Prozatímní vláda Svobodné Indie byla exilová vláda indických nacionalistů spolupracujících se zeměmi Osy za druhé světové války.", "tgt_summary": "自由印度临时政府(, ),是在第二次世界大战期间由日本在东南亚所扶植的傀儡政权,其目标是取代英属印度。", "id": 1377484}
{"src_title": "Prosincoví kluci", "tgt_title": "十二月男孩", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Film sleduje čtyři australské chlapce z 60. let v dospívání během jedněch prázdnin, kdy se změní jejich život. Všichni chlapci jsou vychováváni v římskokatolickém sirotčinci v australské pustině, všichni se narodili v prosinci a jako dárek k narozeninám jsou posláni na prázdniny na pláž k panu a paní McAnshovým. Tam se seznámí s Ranařem, mužem, který tvrdí, že je kaskadér na motorce v nedalekém cirkuse, a jeho manželkou Teresou. Misty, Spark a Spit se s Teresou sblíží, ale nejstarší Maps s ní stále nechce moc mluvit. Místo toho tráví čas s teenagerkou jménem Lucy, která na pláž přijela na prázdniny ke svému strýci. Často se setkávají v místních skalách.  Jednou chlapci sledují oknem Teresu, jak se převléká, ale Misty, nejzbožnější z nich, hodí na střechu kámen, aby je přinutil odejít. Misty se pak vrátí do domu McAnshových a škvírou mezi dveřmi se podívá, kdo se sprchuje v koupelně. Tam uvidí nemocné tělo paní McAnshové. Chlapci brzy přijdou na to, že má rakovinu prsu.  Jednoho večera Misty náhodou uslyší Ranařův rozhovor s přáteli o možnosti, že by s Teresou někoho z nich adoptovali. Nadšený z toho, že by konečně mohl mít rodiče, si to nechá pro sebe. Nakonec se rozhodne svěřit se s tím u zpovědi. Ostatní chlapci si všimnou, že se zpovídá dlouho, a tak za ním pak běží a tajemství z něj dostanou. Misty, Spark a Spit pak soupeří o přízeň Ranaře a Teresy, snaží se vypadat co nejlépe. Maps oproti tomu nedokáže pochopit, co je na rodičích tak úžasného a svěří se s tím Lucy. S ní prožije také svůj první polibek a ztratí s ní také své panictví.  Den poté Maps zjistí, že Lucy odjela zpět domů a vrátí se nejdříve za rok. Se zlomeným srdcem jde k cirkusu, kde pracuje Ranař, aby si s ním promluvil. Tam zjistí, že Ranař není motorkář ale uklízí tam po zvířatech. Rozčílený, že jim Ranař lhal, běží zpět a najde Mistyho obraz, na kterém je jako syn Ranaře a Teresy, a rozbije ho. Misty začne Mapse bít zbytky obrazu. Pouto mezi chlapci je přerušeno.  Ranař pak najde Mapse a všechno mu vysvětlí. Vyjde najevo, že dřív opravdu vystupoval na motorce. Všechny své triky dělal s Teresou, dokud nedošlo k nehodě, po které Teresa strávila téměř rok v nemocnici a od té doby nemůže mít děti, což je i důvodem, proč se rozhodli adoptovat.  Maps se pak vrátí na pláž a od Sparka a Spita zjistí, že se Misty topí v moři. Maps ho jde zachránit, i když sám neumí plavat. Oba se pak téměř utopí, pod vodou vidí zjevení Panny Marie. Než se jí mohou dotknout, Ranař je zachrání. Maps a Misty se usmíří, ze všech čtyř se stanou znovu přátelé.  Následující den si chlapce zavolají Ranař a Teresa domů, aby jim něco řekli. Oznámí jim, že se rozhodli adoptovat Mistyho. Ten se s kamarády rozloučí a spolu s Teresou a Ranařem ze zápraží sleduje, jak chlapci odcházejí a začínají si hrát na pláži. Misty si uvědomí, že jeho kamarádi jsou jeho skutečná rodina a odmítne Ranařovu a Teresinu nabídku. Vrátí se s chlapci tedy zpět do sirotčince.  O několik desetiletí později se Misty jako starý muž vrátí na pláž, kde již jsou i Spark a Spit. Má s sebou Mapsův popel a prsten, který Mapsovi dala Lucy. Maps zemřel, když jako kněz pomáhal uprchlíkům v Africe. Muži společně rozpráší Mapsův popel ve větru a vzpomínají na časy, které tam strávili.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prosincoví kluci (orig. \"December Boys\") je australský film z roku 2007 režiséra Roda Hardyho natočený podle stejnojmenné novely spisovatele Michaela Noonana. Jedná se o první film Daniela Radcliffea netýkající se Harryho Pottera od snímku \"Agent z Panamy\" z roku 2001.", "tgt_summary": "《十二月男孩》(英语:December Boys)是一部2007年的澳大利亚电影,由Rod Hardy执导,Marc Rosenberg编剧,英语:Daniel Radcliffe、英语:Lee Cormie、英语:Christian Byers、英语:James Fraser、英语:Jack Thompson主演,电影改编自1963年Michael Noonan的同名小说。电影于2007年9月14日在美国和英国公映,9月20日在澳大利亚公映。", "id": 1507501}
{"src_title": "Oplodnění ve zkumavce", "tgt_title": "體外人工受精", "src_document": [{"title": "Indikace.", "content": "IVF se využívá, když je žena neplodná např. kvůli problémům s vejcovody, poruchám ovulace, děložním myomům nebo při předčasném ovariálním selhání (předčasné selhání vaječníků). Může se využívat i v případě, že je muž neplodný kvůli špatné kvalitě ejakulátu; potom se provádí intracytoplazmatická injekce spermie (ICSI), při které se jedna spermie zavede přímo do vajíčka. Vzhledem k tomu, že při ICSI se aktivně zasahuje do metod přírodního výběru (výběrem nejlepší spermie), existuje možnost zvýšení genetického rizika, která ale nebyla jednoznačně dokázaná.  K úspěšnému provedení IVF je potřeba zdravé vajíčko, spermie schopná oplodnění a děloha schopná úspěšného těhotenství. Kvůli ceně zákroku se k IVF většinou uchyluje až když ostatní metody selžou.  IVF se také využívá při náhradním mateřství, kdy si pár nechá odnosit a porodit dítě náhradní matkou, nebo při dárcovství vajíčka; to znamená, že IVF může fungovat i u žen, které si již prošly menopauzou.  Při IVF lze využít preimplantační genetickou diagnostiku (PGD) za účelem identifikace genetických chorob.", "section_level": 1}, {"title": "Proces.", "content": "Za účelem zvýšení úspěšnosti IVF se při procesu využívají dodatečné technologie, jako např. stimulace vaječníků za účelem vývinu a dozrání více vajíček, odběr vajíček z vaječníků, oplodnění vajíček spermiemi a kultivace embryí před přenosem do dělohy.", "section_level": 1}, {"title": "Stimulace vaječníků a odběr vajíček.", "content": "Při ovulaci se běžně uvolňuje pouze jedno vajíčko, proto se při IVF využívá hormonální stimulace vaječníků (odborně ovariální hyperstimulace) za účelem vývinu více vajíček ve folikulech. Cílem je přitom zároveň co nejmenší zásah do hormonálního systému ženy. Existují tři hlavní protokoly pro hormonální stimulaci: krátký protokol, dlouhý protokol a protokol s antagonisty. V této fázi mohou nastat problémy, a to když se u pacientky vyvine ovariální hyperstimulační syndrom (OHSS).  Odběr vajíček (anglicky \"ovum pick up\", OPU) se provádí poté, co průměr nejvyššího folikulu dosáhne alespoň 16 mm. Ženě se aplikuje lidský choriový gonadotropin (hCG) a asi 35 hodin poté se provádí ambulantní zákrok v lehké anestezii, který trvá zhruba 20 minut.", "section_level": 2}, {"title": "Oplodnění a kultivace embryí.", "content": "Po krátkém období preinkubace (2–6 hodin) se vajíčka oplodňují spermiemi, a to v poměru zhruba 75 000 spermií na vajíčko. Spermiím, které předtím prošly výběrem metodou proplachování, by se mělo podařit je oplodnit. Po zhruba 18 hodinách se kontroluje, zda k oplodnění došlo, a pokud ne, zavádějí se spermie do vajíček přímo metodou intracytoplazmatické injekce spermie (ICSI).  Embrya jsou kultivována dva až tři dny, než se dostanou do stadia 2–4 buněk. Pokud je embryí dostatek (více než 5), provádí se prodloužená kultivace, která trvá pět až šest dní. Tou se dosahuje lepšího výběru kvalitnějších embryí a zvyšuje se tak úspěšnost oplodnění.", "section_level": 2}, {"title": "Přenos embrya.", "content": "Při přenosu embrya neboli embryotransferu se do dělohy pacientky přenáší dvě nebo tři embrya, jejichž počet závisí na věku pacientky a počtu předchozích pokusů. Pro zvýšení pravděpodobnosti implantace se před přenosem embrya někdy provádí asistovaný hatching, při němž se narušuje ochranný obal embrya, aby se pak mohlo lépe uvolnit.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěšnost léčby.", "content": "Ačkoliv je kvůli komplexnosti léčby neplodnosti oplodněním ve zkumavce složité stanovit statisticky přesnou úspěšnost, lze jednoznačně říci, že s počtem opakovaných cyklů převděpodobnost otěhotnění stoupá. Z šetření Ústavu zdravotnických informací a statistiky z roku 2016 vyplývá, že z téměř poloviny narozených dětí přišlo na svět 11 % po prvním cyklu a 48 % po cyklu opakovaném (s předchozím zmrazením embryií). Ze statistik vyplývá, že opakování IVF cyklu má smysl, a to především pro ženy, které chtějí otěhotnět po čtyřicítce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oplodnění ve zkumavce (odborně \"in vitro\" fertilizace, IVF) je proces, při kterém se vajíčko oplodňuje spermií mimo tělo: \"in vitro\". Je to jedna z metod asistované reprodukce, která se používá při léčení neplodnosti. Postup zahrnuje hormonální stimulaci vaječníků za účelem vývinu a dozrání více vajíček, odběr vajíček z vaječníků a oplození vajíček spermiemi. Oplodněné vajíčko (zygota) je pak přeneseno do dělohy. Název „ve zkumavce“ je zavádějící, protože oplodnění \"in vitro\" většinou probíhá v Petriho misce.", "tgt_summary": "体外人工受孕(英语:\"In vitro\" fertilization,缩写英语:IVF; 英语:artificial fertilization),是将卵子与精子取出,在人为操作下进行体外受精,并培养成胚胎,再将胚胎植回母体内,整个过程真正在试管内的时间只有 2-6 天而已。以目前的技术,尚无法在体外将胚胎培养至足月。利用体外受精技术生产出来的婴儿称为试管婴儿(Test tube baby)。", "id": 1644394}
{"src_title": "King Street Station", "tgt_title": "國王街站", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Stanice byla postavena mezi lety 1904 a 1906 společnostmi Great Northern Railway a Northern Pacific Railroad a nahradila zastaralou železniční stanici na Railroad Avenue, dnešní Alaskan Way. Navrhla ji skupina architektů Reed & Stern z minnesotského St. Paulu, která později spolunavrhovala také stanici Grand Central Terminal v New York City. Stanice byla částí velkého projektu, který přemístil železnici z pobřeží do 1 590 metrů dlouhého tunelu pod centrem Seattlu. 74 metrů vysoká věž stanice byla navržena po zvonici baziliky svatého Marka v Benátkách a v době stavby byla nejvyšší budovou města. Na věži byly čtyři obrovské mechanické hodiny od bostonské firmy E. Howard & Co., které ukazovaly čas ve všech hlavních směrech. V době instalace byly hodiny považovány za druhé největší na západním pobřeží USA, po těch na lodním terminálu v San Franciscu. Později věž sloužila také jako rádiová věž společnosti Burlington Northern, která obě železniční společnosti časem nahradila.  Časté přestavování stanice časem zakrylo původní interiér budovy. Největší ránu zasadila přestavba z roku 1965, která zakryla ozdobný kazetový strop hlavní čekárny, balkóny a arkády o tři metry sníženým novým stropem. Pod vedením hlavního architekta společnosti Northern Pacific, A. C. Cayoua, byla zdí oddělena čekárna, ze sloupů byl odstraněn mramor a ze zdí byla osekána ornamentální omítka. Velké schodiště, které spojovalo ulici South Jackson Street a západní vstup do budovy, bylo zkráceno na polovinu své původní délky, zatímco na západní stranu stanice byly přidány eskalátory, které vůbec nesouhlasily s architektonickým zjevem budovy. Jedinými zbytky původní architektury byla teracová dlážděná podlaha v hlavní čekárně a hodiny na západní straně budovy, nad toaletami.  Z praktického hlediska se stanice nachází blízko k centru města, ale na rozdíl od jiných měst, například Bostonu, není blízko k žádnému meziměstskému autobusovému terminálu. Nachází se ale blízko ke stanici International District / Chinatown, která je částí tunelu Downtown Seattle Transit Tunnel.", "section_level": 1}, {"title": "Obnova.", "content": "Na stole jsou plány k obnovení budovy do jejího původního stavu. V roce 2003 začaly kosmetické renovace, mezi které patří renovace vstupní haly a toalet, nahrazení venkovních markýz, instalace nových mahagonových vstupních dveří a oken s dřevěnými rámy do čekárny a do vstupní haly, přidání nových mosazných doplňků ke dveřím, dobových úchytů na světla a dekorativních omítek.  V listopadu 2006 oznámila kancelář seattleského starosty Grega Nickelse, že město došlo k předběžné dohodě s BNSF Railway na koupi stanice za jeden americký dolar. Rada města Seattle pak potvrdila dohodu v prosinci téhož roku. Smlouva byla později upravena na deset dolarů a podepsána v březnu 2007. Koupě městem uvolnila 19 milionů dolarů ze státních a federálních financí na další obnovu stanice. Město dále určilo pro obnovu dalších deset milionů dolarů, které získalo z nedávno zavedené dopravní daně.  V roce 2008 byla opravena věž s hodinami a také byly odstraněny staré radiové antény. K červnu 2010 pokračovaly práce na obnově interiéru budovy. Druhá fáze projektu totiž začala v březnu téhož roku demolicí na druhém a třetím podlaží, které dříve používaly regionální kanceláře společnosti Burlington Northern. Další práce probíhá v zavazadlovém prostoru, který byl původně používán jako restaurace. V červnu 2010 se začala také odstraňovat ta část budovy, která byla přidána v padesátých letech a ve které byly eskalátory, a malé náměstí před horním vchodem do stanice z ulice South Jackson Street. V září 2010 už byla demolice dokončena. Překvapivě byl při demoliční fázi v červenci odstraněn také závěsný strop, který byl o tři metry níže než ten původní. Dělníci pracovali také v několika nocích, když odstraňovali přes 1 600 zvukotěsných obkládaček a jejich rámy. Nynější úchyty na světla a zbylé závěsné dráty zůstanou, dokud nebudou dostupné finance na dokončení renovace. Nyní se projekt soustředí na přestavění náměstí před horním vchodem do budovy. Také bylo vyhloubeno 36 geotermických nádrží, které sahají až 91 metrů pod povrch a slouží k zateplení i ochlazení budovy. Na zem byla také položena nová betonová podlaha, stejně tak opěry pro zdi proti zemětřesení, místo pro výtah a budoucí prostory pro prodej jízdenek a odbavu zavazadel.  V říjnu 2010 dostal projekt dalších 18,2 milionu dolarů z celkových 2,4 miliard dolarů, které Ministerstvo dopravy Spojených států amerických vyhradilo pro meziměstskou železniční přepravu cestujících. Projekt tyto finance využije na dokončení opatření proti zemětřesení a vnitřních renovací. Celý projekt by měl být dokončen někdy na přelomu roku 2011 a 2012.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "Stanice je budova ze zdiva z červených cihel a s ocelovým rámem, terakotovou a umělo-kamennou dekorací, která je ale mírná v porovnání s věží s hodinami. Celý exteriér prvního podlaží je krytý cihlami se žulou. Budova má tvar písmene L a její hodinová věž značí hlavní vchod na západní fasádě. Hodinová věž s hlavním vchodem ukončují ulici King Street vedoucí z Pioneer Square. Styl budovy je někdy označován jako železniční italianát s italskou inspirací pro hodinovou věž a vlivem krásných umění na základnu stanice.  Pod hodinovou věží, po vstupu hlavním vchodem, se nachází vstupní hala, nazývaná také \"Compass Room\". Její alternativní název pochází z větrné růžice, která je narýsována v ručně vyrobených mramorových dlaždicích na podlaze uprostřed místnosti. Místnost má mramorové obkládání a je osvětlena vícekulovým lustrem, který je zavěšen do propracované sádrové růžice přesně nad větrnou růžicí. Kulatá ochozová okna jsou vyřezána do dekorativní omítky. Tento námět byl původně opakován v hlavní čekárně. Přestože není znám žádný vliv na vzhled interiéru stanice, připomíná obrovskou halu Salone dei Cinquecento v paláci Palazzo Vecchio v italské Florencii.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní vlaky.", "content": "Dnes z King Street Station denně vyjíždí 21 vlaků:", "section_level": 1}], "src_summary": "King Street Station je železniční stanice v Seattlu v americkém státě Washington. Nachází se na ulici S Jackson Street v seattleské čtvrti Pioneer Square, jen kousek jižně od centra města. Byla postavena mezi lety 1904 a 1906, kdy ji začaly používat železniční společnosti Great Northern Railway a Northern Pacific Railroad, které v roce 1971 nahradil Amtrak. Stanici navrhla skupina architektů ze St. Paulu Reed & Stern, která později spolunavrhovala také newyorskou stanici Grand Central Terminal. Až do roku 1911 se jednalo o primární železniční stanici ve městě, než byla vybudována nedaleká Union Station, postavená pod jménem Oregon & Washington Depot. V roce 1973 byla stanice přidána do národního rejstříku historických míst a státního rejstříku dědictví.", "tgt_summary": "国王街站(英语:King Street Station)是美国华盛顿州西雅图的一个铁路车站。车站位于市中心南面,拓荒者广场邻里的南国王街、南杰克逊街、第二大道及第四大道南之间。建于1904年至1906年,由1906年5月10日启用起服务大北方铁路 (美国)及北太平洋铁路,直至1971年5月1日美铁成立为止。车站由位于明尼苏达州圣保罗的建筑团队Reed and Stem设计,后来也成为纽约市纽约中央铁路大中央总站的关联设计者。国王街站一直是西雅图最重要的列车总站,直至邻近的俄勒冈及华盛顿车厂兴建,后来1911年改名西雅图联合车站。国王街车站在1973年加入国家史迹名录及华盛顿古迹登记。", "id": 2700536}
{"src_title": "Lucas Barrios", "tgt_title": "卢卡斯·巴里奥斯", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "V začátcích profesionální kariéry často přestupoval mezi různými argentinskými, chilskými a mexickými kluby, kde zpravidla nezůstával déle než jeden rok. Nejprve hrál za argentinské Argentinos Juniors a Club Atlético Tigre, ze kterého v lednu 2005 přestoupil do chilského Deportivo Temuco. Začátkem následujícího roku se vrátil zpět do Argentiny, konkrétně do mužstva Tiro Federal. A v létě 2006 zpět do Chile, jeho zaměstnavatelem se stal Deportes Cobreloa. Po roce v týmu Cobreloa poprvé zakusil Mexiko a tým Atlas Guadalajara, které na přestup Barriose vynaložilo 2,5 milionu dolarů. Guadalajara jej po půl roce poslala na půlroční hostování do Colo-Colo. Chilský celek jej po hostování odkoupil za částku vyšší než 1 milion eur. V letním přestupovém období roku 2009 se přesunul poprvé do Evropy, a to do německé Borussie Dortmund. Borussia za něj zaplatila 4,2 milionu eur.", "section_level": 1}, {"title": "Borussia Dortmund.", "content": "Barriosova první sezóna v Borussii byla sezóna 2009/10. Stal se třetím nejlepším střelcem Bundesligy za Edinem Džekem a Stefanem Kießlingem, když v 33 zápasech vsřelil 19 gólů a udržoval tak tým na místech zaručujících evropské poháry. Sám například rozhodl venkovní utkání na Norimberku, neboť vstřelil hattrick a Dortmund vyhrál 3-2.  Ve své druhé sezóně 2010/11 vyhrál s Dortmundem ligový titul. Nastoupil do 32 utkání a přispěl k titulu 16 brankami a 6 asistencemi.  Svou třetí sezónu 2011/12 začal nešťastně, neboť si přivodil zranění ve finále Copa América.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Po svém rozhodnutí reprezentovat Paraguay se Barrios stal součástí širšího výběru země pro Mistrovství světa 2010. Svými výkony se probojoval do užšího výběru a putoval tak s reprezentačními kolegy do Jihoafrické republiky, kde se mistrovství konalo.  Účastnil se Copa América 2011, kde Paraguay postoupila až do finále, ale nakonec s Uruguayí prohrála 0-3. Barrios se ve finálovém klání zranil a v 77. minutě byl vystřídán.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Klubové.", "content": "Colo-Colo  Borussia Dortmund", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační.", "content": "Paraguay", "section_level": 2}], "src_summary": "Lucas Ramón Barrios Cáceres (* 13. listopadu 1984, San Fernando de la Buena Vista, Buenos Aires, Argentina) je profesionální paraguayský fotbalista, který působí v chilském klubu Colo-Colo a rovněž v paraguayské reprezentaci. Hraje na postu středního útočníka.", "tgt_summary": "卢卡斯·拉蒙·巴里奥斯·卡塞雷斯(,1984年-11月13日)是一名出生于阿根廷的巴拉圭足球运动员,司职前锋,以在禁区内的效率著称,而被称为「豹」(\"La Pantera\"),现时效力巴西甲组足球联赛彭美拉斯体育会。", "id": 682856}
{"src_title": "Vilém Brunšvický", "tgt_title": "威廉 (不倫瑞克)", "src_document": [{"title": "Následnictví.", "content": "V roce 1884 zemřel brunšvický vévoda Vilém, který byl svobodný, bezdětný a byl poslední muž z brunšvicko-lüneburské větve rodu. Dědicem vévodství se měl stát další mužský příslušník rodu Welfů v řadě, a to hannoverský korunní princ Ernest August II. (vévoda z Cumberlandu), z vedlejší hannoverské dynastie.  Po připojení Hannoverska Pruskem v roce 1866 hannoverský král Jiří V. protestoval a odmítal přijmout ztrátu jeho trůnu. Po jeho smrti v roce 1878 se jeho syn Ernst August, vévoda z Cumberlandu rovněž přihlásil k jeho právům na hannoverský trůn. Bylo tak jasné, že Ernst August v tomto případě nemůže být Pruskem přijmut jako nástupce vévody Viléma v Brunšvicku.  Proto byla ustanovena regentská rada, která měla určit nového vévodu. Ta zvolila za regenta pruského prince Albrechta Pruského, synovce německého císaře, který nastoupil do funkce regenta 2. listopadu 1885. Regent Albrecht zemřel 13. září 1906. Regentská rada se sešla a vyzvala zvláštní zasedání parlamentu, která rozhodla, že nebude schopna přistoupit okamžitě k volbě nového vladaře, ale spíše bude hledat způsoby, jak skoncovat s problémy mezi vévodou z Cumberlandu a králem Pruska. 28. května brunšvický parlament vybral jako regenta vévodu Johanna Albrechta Meklenbursko-Zvěřínského. Jeho regentství v Brunšviku začalo 5. června 1907.  O několik let později se situace změnila. Starší syn vévody z Cumberlandu Georg Wilhelm zemřel při autonehodě v roce 1912. Syn císaře Viléma II. a bratr Viktorie Luisy, princ Adalbert Pruský, a Max Badenský provedli jemné jednání, aby dohodli manželství Viktorie Luisy (dcery Viléma II.) a Arnošta Augusta, čímž by bylo možné i jeho nastoupení v Brušvicku.  Vévoda z Cumberlandu se tedy vzdal svého práva na Brunšvik ve prospěch svého syna Ernsta. Ten zase souhlasil, že vstoupí do služby v pruské armádě (v regimentu husarů), což nutně vedlo k tomu, aby přijal slib věrnosti pruskému králi, Prusko upustilo od svých námitek a Ernst (Arnošt) August se konečně mohl stát brunšvickým vévodou a zetěm císaře Viléma II.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilém Brunšvický, německy \"Wilhelm August Ludwig Maximilian Friedrich\" (25. dubna 1806, Braunschweig – 18. října 1884, Sibyllenort), vévoda z Brunšviku a Lüneburgu, byl od roku 1830 až do své smrti vévodou z Braunschweigu.", "tgt_summary": "威廉(,1806年-4月25日-1884年-10月18日),不伦瑞克公爵,1830年—1884年在位。", "id": 2927408}
{"src_title": "Pravá krev", "tgt_title": "真愛如血", "src_document": [{"title": "Obsazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní role.", "content": "Sookie Stackhouse (Anna Paquin)  Hlavní hrdinka seriálu, pracuje jako číšnice v baru Merlotte's. Před ostatními skrývá tajemství – umí číst lidem myšlenky. Když byla malá, zemřeli jí rodiče (zabili se při autonehodě), proto ji a jejího bratra Jasona vychovávala jejich babička. Do Sookie je tajně zamilován vedoucí baru a její šéf Sam, ona však jeho city neopětuje a je zamilovaná do upíra Billa.  Bill Compton (Stephen Moyer)  173 let starý upír, který má svoje kořeny právě v městečku Bon Temps. Své upírské sklony se snaží držet na uzdě a projevují se u něj i lidské vlastnosti – je zamilovaný do Sookie, což mu značně komplikuje život jak ve vlastní komunitě, tak i mezi lidmi. Není příliš mluvný, ovšem charismatický, galantní a trochu staromódní, za což zřejmě může fakt, že žil již v době občanské války. Stejně jako všichni upíři z okolí, i Bill se musí zodpovídat svému \"upírovi-rangerovi\" Erikovi, což mu v budoucnu způsobí nemalé problémy, kvůli jeho zvláštnímu vztahu k Sookie.  Eric Northman (Alexander Skarsgård)  Eric, ač na to vůbec nevypadá, je velice starý a silný upír. Dříve býval Viking, dokud ho upír Godric také nezměnil. Nyní je \"šerifem\" pátého okrsku – do jeho vedení spadají všichni upíři z Louisiany. Také vlastní noční klub ve Shreveportu – Fangtasia. Je v zásadě proti jakýmkoliv rozbrojům mezi upíry a lidmi, ale loajální je jen a jen své vlastní komunitě, do lidských záležitostí se neplete. Nesnese odpor a snaží se pro sebe získat Sookie, čímž se stává trnem v oku Billovi.  Bratr Sookie. Nevyléčitelný sukničkář a flegmatik a sexuální idol celého Bon Temps. Je zapomnětlivý, roztržitý, nespolehlivý a tak trochu \"prosťáček\", avšak dobrosrdečný. Nenarodil se zrovna pod šťastnou hvězdou a tak se dennodenně dostává do různých průšvihů. Většinou si své problémy sám nevyřeší a musí ho vysvobodit jeho sestra.  Tara Thorton (Rutina Wesley)  Nejlepší kamarádka Sookie. Nemá nejmenší problém říci to, co si právě mysli, což ji občas dostane do problému. Svým chováním dává najevo, že si nechce nikoho připustit blíže k tělu, před ostatními nosí masku \"té nezranitelné\", je však velmi citlivá. Zažívá si své se svou matkou – silnou alkoholičkou, o kterou se stará. Je zaměstnána v Samově baru, chvíli s ním má dokonce poměr.  Pamela „Pam“ Swynford De Beaufort (Kristin Bauer van Straten)  Stvořitelem této půvabné avšak drsné upírky je Eric, se kterým vlastní upírský bar Fangtasia. Umí švédsky. Její postava je zahalená tajemstvími.  Jessica Hamby (Deborah Ann Woll)  Mladá, pubertální, vznětlivá a neklidná upírka. Upírku z ní musel udělat Bill, jako trest za zabití jiného upíra. Dříve, než se stala upírkou, žila ve velmi slušné rodině, kde byla přísná výchova na první místě, ovšem poté, co z ní Bill musel udělat upírku, si až příliš rychle uvědomila svoji svobodu, sílu a volnost. Bill její povahu těžko zvládá. Jessica se zamiluje do Hoyta, chodí spolu, ale kvůli neustálým hádkám s jeho matkou a Jessičině náklonnosti k Jasonovi se vztah rozpadne.  Sam Merlotte (Sam Trammell)  Vlastní bar, kde pracuje třeba Sookie, Tara a Lafayette. Nikdo neví, odkud pochází, kdo jsou jeho rodiče a co je zač. Někdo vlastně ano, Sookie, kterou tajně miluje a těžce se vyrovnává s tím, že dívka jeho snů dala přednost upírovi, proto se na čas sblíží s Tarou. Pro ostatní obyvatele však stále zůstává podivínským, avšak oblíbeným obyvatelem Bon Temps. Už v první sérii se dovíme, že je měňavec – člověk, který se umí změnit na jakékoliv zvíře. Ve čtvrté řadě se zamiluje do další příslušnice jeho druhu a začnou spolu chodit.  Lafayette Reynolds (Nelsan Ellis)  Pracuje jako kuchař u Merlottes, ale má i spoustu dalších zdrojů peněz. Například dealer upíří krve a prostitut. Nelegální dealování a sex za peníze mu přivodí řadu problémů jak mezi lidmi, tak i mezi upíry, kteří nesnesou, aby se jejich krev prodávala, kvůli svým zvláštním účinkům. Svoji homosexualitu neskrývá, ale ani se s ní nijak neprezentuje.  Alcide Herveaux (Joe Manganiello)  Vlkodlak. Objeví se až ve třetí sérii jako pomocník Sookie při hledání uneseného Billa. U Sookie se octne na žádost Erika, u kterého má dluh jeho otec se svou stavební firmou. Se Sookie má Alcide zvláštní vztah, chrání ji a má ji svým způsobem velmi rád, nikdy však ještě nepřiznal, že ji miluje. Sám se ve třetí řadě vzpamatovává ze vztahu se svou bývalou vlkodlačí přítelkyní Debbie, která se stala závislá na Véčku (upíří krvi) a teď chce jak Alcida tak i Sookie zabít. Ve čtvrté řadě Sookie sama vyhledá jeho pomoc, když chce najít Erika, a překvapeně zjistí, že se vrátil zpátky k Debbie, která prošla odvykačkou. Kvůli Debbie se taky Alcide, ač nerad, připojí do nové smečky, kterou vede vlkodlak Marcus.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pravá krev nebo též True Blood: Pravá krev (v anglickém originále True Blood) je americký televizní seriál vytvořený Allanem Ballem. Je založen na knižní sérii \"The Southern Vampire Mysteries\" od Charlaine Harrisové.", "tgt_summary": "《真爱如血》(\"True Blood\")是一部根据莎莲·哈里斯(Charlaine Harris)的畅销系列小说南方吸血鬼谜案 改编的美国电视剧。", "id": 623760}
{"src_title": "Brahmagupta", "tgt_title": "婆羅摩笈多", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Brahmagupta se narodil patrně roku 598 ve městě Bhillamala, dnešním Bhinmalu v Rádžasthánu v severozápadní Indii, kde asi prožil část svého života. Město bylo tehdy centrem Gurdžárské říše, které vládl král Vyaghramukha. Snad s jeho podporou se stal vedoucím astronomické observatoře ve vzdáleném Udždžainu ve střední Indii, kde také psal svá díla. V nejznámějším z nich, \"Brāhmasphuṭa-siddhānta\" („Opravené pojednání Brahmovo“), které je psáno ve verších, jednak kritizoval názory předchozích matematiků a astronomů (Árjabhatova škola), jednak formuloval základy aritmetiky včetně záporných čísel a počítání s nulou a vyřešil celou řadu dalších otázek a problémů. Podle perského učence Aliborona (973-1048) přivezl perský vyslanec v Indii kopii knihy do Bagdádu, kde byla přeložena do arabštiny jako \"Sindhind\". Ta byla sice ve středověku přeložena do latiny, na evropskou matematiku však neměla velký vliv, a tak byl Brahmagupta Evropany objeven až ve 20. století", "section_level": 1}, {"title": "Matematika.", "content": "V knize \"Brāhmasphuṭa-siddhānta\" z roku 628 Brahmagupta jako první zavedl nulu jako plnoprávnou číslici a stanovil pravidla pro počítání se zápornými čísly (která byla ovšem známa už před ním). Uvádí také řešení obecné lineární rovnice a vzorce pro řešení kvadratické rovnice. Základní aritmetické operace (které znali už Babyloňané kolem roku 2500 př. n. l.) zapisoval podobně jako Řekové: sčítance psal vedle sebe, nad záporným číslem psal tečku, dělence a dělitele psal pod sebe (bez zlomkové čáry) a násobení, odmocňování a neznámé veličiny zapisoval zkratkou. Není známo, že by byl při tom ovlivněn řeckou matematikou, možná se obojí nezávisle inspirovali v Babylonii.  Brahmagupta dále uvádí návod na některé operace se zlomky a pro součet druhých a třetích mocnin od 1 do \"n\". V definici operací s nulou se od dnešní matematiky liší v tom, že podíl 0/0 klade roven nule. Zabýval se také diofantickými problémy.", "section_level": 1}, {"title": "Geometrie.", "content": "V knize \"Brāhmasphuṭa-siddhānta\" uvádí 24 hodnot funkce sinus a kvadratický interpolační vzorec pro mezilehlé hodnoty úhlů. Popisuje různé konstrukce trojúhelníků a čtyřúhelníků a formuluje větu pro (přibližný) výpočet plochy vepsaných čtyřúhelníků z délek jejich stran. Pro číslo π uvádí jako přibližnou hodnotu 3, jako přesnou odmocninu z deseti (3,16). Brahmaguptova věta říká, že u vepsaného čtyřúhelníku s kolmými úhlopříčkami kolmice, spuštěná z průsečíku úhlopříček na jednu ze stran, půlí protější stranu.", "section_level": 1}, {"title": "Astronomie.", "content": "Brahmagupta dokazuje, že Měsíc je k Zemi blíž než Slunce, protože jinak by jeho přivrácená strana musela být vždycky osvětlená, a uvádí výpočet měsíčního srpku z úhlové vzdálenosti obou těles. Popisuje také metodu pro výpočet zatmění Měsíce i Slunce a pro výpočet poloh planet (efemeridy). Tvrdil, že Země je koule a že se pohybuje; na námitku, že by kameny musely na jedné straně padat vzhůru, podle Aliborona odpovídá, že naopak je přirozeností Země, že hmotné předměty přitahuje a drží.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brahmagupta (598 Bhinmal – 668 Udždžain) byl indický matematik a astronom, první, který užíval nulu a vyřešil množství matematických, astronomických a geometrických problémů.", "tgt_summary": "婆罗摩笈多(,IAST:,598年-668年),是一位印度数学家和天文学家,出生于印度拉贾斯坦邦宾马尔,一生可能大多数时间都在生地度过。当时上述地区属于哈尔沙帝国。婆罗摩笈多为乌贾因天文台台长,在他任职期间,书写了两部关于数学和天文学的书籍,当中包括于628年写成的《婆罗摩历算书》。", "id": 3015689}
{"src_title": "Erik XIV. Švédský", "tgt_title": "埃里克十四世", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a mládí.", "content": "Erik se narodil jako syn Gustava I. Vasy a jeho manželky Kateřiny Sasko-Lauenburské. V necelých dvou letech ztratil matku a otec se po roce znovu oženil s Markétou Leijonhuvud. Se svou macechou měl Erik napjaté vztahy, neboť stál jejímu synovi Janovi v cestě k švédskému trůnu.  Erik byl vychováván dvěma skvělými učiteli, Georgem Normanem a francouzským kalvinistou Dionysiem Beurreusem (1500–1567). Oba mu poskytli to nejlepší vzdělání, jaké mohl v té době získat: učil se řadě cizích jazyků, matematice, historii. Významnou roli v jeho životě hrála astrologie.  Poté, co začal vystupovat na veřejnosti, byl záhy nazýván \"vyvoleným králem\", především proto, že splňovat představy o typickém Švédovi: byl plavý, modrooký, urostlý a pyšnil se výjimečným plnovousem. Roku 1557 obdržel Kalmar, Kronobergs län a Öland, kde si na zámku v Kalmaru držel svůj dvůr. V této době se staly napjatými vztahy i s jeho otcem a oba se navzájem sledovali a prováděli špionáž. Králi se nelíbily především Erikovy úmysly ucházet se o ruku anglické princezny Alžběty, pozdější anglické královny Alžběty. Erik plánoval cestu do Anglie, ale otcova smrt 29. září roku 1560 tuto cestu překazila. Také jeho plány oženit se s dalšími vyhlédnutými nevěstami (Marie Stuartovna, Renata Lotrinská, Anna Saská a Kristýna Hesenská) nebyly realizovány.  Uvádí se, že Gustav I. váhal, zda předá trůn tomuto svému synovi, nebo zda ho uvrhne do vězení, mimo jiné proto, že jeho nejstarší syn z druhého manželství, vévoda Jan, byl jeho nejmilejším dítětem, které by na trůně viděl raději.", "section_level": 2}, {"title": "Král.", "content": "Jako prvorozený syn Gustava I. Vasy se po jeho smrti (29. září 1560) Erik stal králem; korunován byl 29. června následujícího roku 1561. Byl schopným a inteligentním vládcem, jeho vysoké ambice a psychická nevyrovnanost však způsobily psychické onemocnění a posléze způsobily jeho pád.  V roce 1561 ovládl Erik město Reval (nyní Tallin) a odtud započal dobývat Estonsko. To znamenalo postavit se nejen zájmům Polska a Ruska, ale i svého mladšího bratra Jana, finského vévody, který rovněž hodlal rozšířit své panství tímto směrem. Jan se proti bratrovi vzbouřil a spojil se s Polskem, Erik však jeho vzpouru potlačil a obvinil ho z velezrady. Jan byl poté parlamentem odsouzen k trestu smrti. Nakonec však 12. srpna roku 1563 byl Janovi hrdelní trest zrušen a Erik se spokojil s jeho uvězněním.  Erik se snažil učinit ze Švédska silnou mocnost. Na rozdíl od svého otce, který byl spokojen s dosaženým status quo a dobytou nezávislostí, usiloval Erik o nadvládu a hegemonii s jinými státy v oblasti Baltského moře. Tyto snahy ho přivedly do konfliktu s dánským králem Frederikem II. a s hanzovním městem Lübeck. Vzniklý konflikt, známý jako Severská sedmiletá válka, probíhal po většinu období jeho panování. Erik v ní odrazil všechny dánské pokusy o ovládnutí švédských území (Frederik usiloval o obnovení Kalmarské unie), ovšem za cenu zničení řady švédských měst a vesnic; Švédsko však zaznamenalo významné úspěchy na moři.  Ve vnitřní politice se potýkal s opozicí domácí šlechty podporované jeho nevlastním bratrem Janem. Šlechta pohlížela na uvěznění vévody Jana s nelibostí. Erik, poštíván svým rádcem Jöranem Perssonem, se domníval, že šlechta připravuje proti němu vzpouru, a rozhodl se v roce 1561 vytvořit Nejvyšší soudní dvůr, zvaný \"Králův výbor (Konungens mängd)\"; ten měl dbát na objektivní dodržování zákona, ale onedlouho se zvrhl v prostředek perzekuce možných králových nepřátel. Ve své nedůvěřivosti nechal Erik uvěznit Nilse Stureho, jehož považoval za nebezpečného. Dvůr ho shledal vinným velezradou a nařídil jeho popravu, Nils byl však omilostněn a musel podstoupit pouze veřejné pranýřování v ulicích Stockholmu. Dva dny poté se král se Sturem smířil a svěřil mu vedení poselství, jež vyslal do Lotrinska za účelem požádání o ruku princezny Renaty Lotrinské. Renata byla vnučkou dánského krále Kristiána II. a sňatkem s ní by Erik získal právo ucházet se o dánský trůn.  Po této události s Nilsem Sturem se Erikův duševní stav se stále více zhoršoval, jeho nedůvěřivost změnila v paranoiu, což vedlo k represím jeho politických protivníků, mezi jiným k zavraždění několika členů rodiny Sture v roce 1567: Erik věřil, že rodina Sture a šlechta vůbec se v odplatu za Nilsovu potupu pozvedne proti jeho vládě. Nařídil shromáždit důkazy o spiknutí proti němu. Když byli označeni podezřelí, nechal je uvěznit v Uppsale; mezi zadrženými byl i Nilsův otec, hrabě Svante Sture – šlechtic, který byl vždy rodině Vasů věrný, a jeho syn Erik Sture. 21. května roku 1567 se vrátil Nils Sture z Lotrinska a byl uvězněn rovněž. Následujícího dne král poslal usmiřující dopis Svante Sturemu, v němž ho žádal o prominutí, vzápětí ale změnil názor a nechal vězně zabít. Před Soudním dvorem Erik uvedl, že vězňové byli zrádci království a jejich smrt byla po právu.  Po této tragické události králova demence a rozpad osobnosti byly již zjevné. Žádal biskupy o modlitby, aby ho nepostihl boží trest, a nechal uvěznit svého rádce Jörana Perssona, jehož činil za celou věc odpovědného. Jöran Persson byl odsouzen k smrti, ale trest nebyl vykonán.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "4. července 1568 se oženil s Karin Månsdotter (1550–1612), neurozenou dcerou prostého vojáka, s níž žil v konkubinátu již dva roky předtím. S ní měl čtyři děti, z nichž dvě první se narodily ještě před uzavřením manželství a byly posléze legitimizovány, dvě další, narozené již z manželského lože, pak zemřely v útlém věku:  Před vstoupením do svazku manželského měl Erik několik neformálních vztahů.  Ze vztahu s Agdou Persdotter měl tři dcery:  Ze vztahu s Karin Jacobsdotter:", "section_level": 2}, {"title": "Svržení z trůnu, smrt.", "content": "V říjnu roku 1567 byl vévoda Jan za ne zcela jasných okolností osvobozen. Králův bratr se znovu připojil k opozici a ve spojení s částí šlechty a se svým mladším bratrem, vévodou Karlem, inicioval v zemi v červenci následujícího roku 1568 povstání. V září vzbouřenci pronikli do Stockholmu a 29. toho měsíce byl král Erik jat a uvězněn. V lednu následujícího roku 1569 jmenoval parlament Jana novým králem.  Po svém svržení vystřídal Erik v průběhu devíti let celkem šest vězení. Důvodem byla obava z konspirací, které vznikaly v některých segmentech obyvatelstva, jež hodlaly reinstalovat Erika na švédský trůn, což krále Jana silně znepokojovalo.  Erik zemřel ve vězení na hradě Örbyhus 26. února 1577, pravděpodobně otráven arzenikem. Dokument podepsaný Janem III. a Bengtem Gyltem dával jeho strážcům právo otrávit ho při podezření na jakýkoli pokus o jeho osvobození. Pozdější analýzy jeho ostatků přítomnost jedu prokázaly.", "section_level": 2}], "src_summary": "Erik XIV. Švédský, \"Erik XIV. Vasa\" (13. prosince 1533, Stockholm – 26. února 1577, zámek Örbyhus) byl švédským králem v letech 1560–1568, rovněž vládce v Estonsku po jeho dobytí v roce 1561.", "tgt_summary": "埃里克十四世(Erik XIV,1533年-12月13日-1577年-2月26日)瓦萨王朝的第二位瑞典国王(1560年—1568年在位)。他是古斯塔夫一世与凯瑟琳·冯·萨克森—劳恩堡的长子,生于斯德哥尔摩。1561年6月25日加冕。", "id": 32837}
{"src_title": "Bažant palavánský", "tgt_title": "巴拉旺孔雀", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Je endemitem filipínského ostrova Palawan, kde žije asi na 20 lokalitách ve dvou chráněných oblastech El Nido Marine Reserve a St Paul's Subterranean River National Park. Žije skrytým životem v hustých místech primárních i sekundárních lesích v nížinách i ve zvlněném terénu až do nadmořské výšky 800 metrů. Jeho početní stavy se odhadují na méně než 10 000 jedinců.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Středně velcí ptáci, samci váží až 436 gramů a dosahující délky až 50 cm, z toho polovina připadá na ocas. Samice jsou menší, váží asi 322 gramů a jsou asi o 10 cm menší. Samec má na černém temeni hlavy vysokou zelenou chocholku, hřbetní a křídelní péra jsou při bázi černé a dále jsou široce obroubené zeleně a modře. Ocasní a nadocasní péra mají po dvou řadách velkých modravých, částečně nafialovělých, černě orámovaných \"ok\". Krk a spodní část těla má černé. Jeho tváře jsou bílé, okruží očí jsou červená. Nenápadnější samice má na hlavě menší chocholku barvy tmavě hnědé. Stejně zbarvenou, ale se světlejšími skvrnami, má i horní část těla. Její tváře a hrdlo jsou světle hnědé. Jejich zabarvení je činí méně nápadnou při výchově potomstva.  Jeho potrava se skládá ze semen, bobulí, ořechů, ovoce, kořínků, listů, hmyzu, a dalších drobnějších bezobratlých živočichů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Při komplikovaných námluvách se samci před samicemi předvádějí svým nádherným peřím, dopředu nataženou chocholkou, tančí okolo ní a přinášejí v zobáku jídlo. Lze je v přírodě najít v párech nebo v malých skupinkách, pro skrytý způsob života není jisté, zda se jedná o polygamní nebo monogamní druh. Hnízdo si připravuje samice sama, bývá to jen mělký důlek vystlaný listím ukryty v křoví. Po snesení 3 až 5 okrových vajíček s tmavými skvrnami na nich sama sedí 18 až 20 dnů. Vylíhnutá kuřata jsou schopna si sama najít potravu, přesto je samice několik týdnů zahřívá a opatruje.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Lov tohoto bažanta je na celém ostrově nezákonný, ale lze jen stěží dodržování zákazu uhlídat. Pro chudé místní obyvatele je jeho maso velmi žádoucí a krásným peřím se tradičně zdobí. Mimo to jsou nelegální těžbou dřeva, v současnosti také zakázanou, zmenšovány oblíbené biotopy ve kterých žije.  Početní stavy bažanta palawanského se odhadují na méně než 10 000 jedinců a soustavně klesají. V Červeného seznamu IUCN byl zařazen mezi zranitelný druh a v CITES byl zařazen do přílohy I mezi nejvíce ohrožené druhy, s nimiž je jakýkoliv mezinárodní obchod zakázán.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "V rámci Evropy byl v létě 2019 chován přibližně v šesti desítkách zoo. V Česku se jednalo o tři zoo:", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "Bažant palavánský byl v Zoo Praha chován nejprve v letech 1963 až 1973 a poté byl chov obnoven v roce 1988. První úspěšný odchov však byl zaznamenán až v roce 1995. V roce 2018 se vylíhla a byla odchována dvě mláďata, takže na konci roku 2018 v pražské zoo chovali čtyři jedince. Další mládě se vylíhlo v květnu a následně také v červnu 2019. Od 28. září 2019 je tento druh k vidění v novém Rákosově pavilonu v dolní části zoo. Jedná se o jeden z druhů ptačí expozice Filipín.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bažant palavánský \"(Polyplectron napoleonis)\", někdy také bažant palavanský nebo bažant palawanský, je druh vzácného bažanta z rodu \"Polyplectron\" s velmi výrazným vybarvením peří a výraznou chocholkou na hlavě samce.", "tgt_summary": "巴拉旺孔雀(\"Polyplectron napoleonis\",以往称为\"Polyplectron emphanum\"),又名巴拉望孔雀雉,是中等身形的雉。", "id": 2168054}
{"src_title": "Mike O'Malley", "tgt_title": "麥克·奧麥利", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Televize.", "content": "Jeho první průlom přišel na televizní stanici Nickelodeon, kde hrál v dětských hrách \"Get the Picture\" a \"Nickelodeon GUTS\" (později \"Global GUTS\"). Hrál hlavní roli v seriálu \"Život s Rogerem\", který se vysílal v letech 1996-1997. V roce 1999 se vysílaly dvě epizody \"The Mike O'Malley Show\", než byla talkshow zrušena; natočeno bylo 13 epizod. V devadesátých letech se ještě objevil v jako “The Rick”, populární postava v sérii reklam pro síť ESPN.  Od roku 2000 hrál roli Jimmyho Hudgese v komediálním seriálu \"Ano, drahoušku\". Vysílání seriálu skončilo až v roce 2006. Spolu se svým kolegou ze seriálu, Anthony Clarkem, se objevil ve videoklipu Alana Jacksona s názvem \"The Talkin' Song Repair Blues\".  V roce 2006, O'Malley hostoval v seriálu \"Jmenuji se Earl\", jako policista s bowlingovými ambicemi a poté měl ještě několik hostování v tomto seriálu. V roce 2008 se objevil v dramatu NBC, \"My Own Worst Enemy\".  V roce 2009 začal hrát vedlejší roli Burta Hummela, otce homosexuálního studenta, v \"Glee\". Je to role, která příjemně překvapila nejen jeho, ale i redaktora časopisu \"Entertainment Weekly\", Tima Stacka, který řekl: “Když Mike O'Malley nevyhraje za roli Burta Hummela cenu Emmy, budu velice zklamán.” Chris Colfer, který v seriálu hraje Burtova syna Kurta, si chválí vztah s O'Malleym a říká že zvyšuje kvalitu jejich společných scén v seriálu.  Od začátku roku 2011 hraje vedlejší roli v seriálu \"Famílie\". Ve stejném roce uváděl \"The World's Funniest Office Commercials\". Obdržel nominaci na cenu Emmy v kategorii \"Nejlepší hostující herec v komediálním seriálu\" za roli v \"Glee\". V druhé sérii byla postava Burta povýšena z vedlejší na hlavní postavu. 8. srpna 2010 vyhrál Teen Choice Awards za rodičovskou jednotku.", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "Jeho filmový debut přišel v roce 1998 ve filmu \"Drtivý dopad\", kde hrál učitele astronomie Elijaha Wooda. Na to navázal vedlejšími rolemi ve filmech \"Bláznivá runway\" a \"28 dní\", kde si zahrál po boku Julie Roberts. V roce 2005 hrál ve filmu \"Dokonalý chlap\", kde hrála hlavní roli Hilary Duffová. V roce 2007 si zahrál ve filmu \"Tvrdé palice\" v hlavní roli s Georgem Clooneym a ve filmu \"Seznamte se s Davem\", v hlavní roli s Eddiem Murphym.  V roce 2009 si zahrál v americkém dokumentárním filmu \"The People Speak\".", "section_level": 2}, {"title": "Divadelní hry.", "content": "O'Malley je také autorem dvou divadelních her, \"Three Years from Thirty\" a \"Diverting Devotion\", které se uváděly mimo Broadway. V roce 2003 byla jeho třetí hra, \"Searching for Certainty\" uváděna v Los Angeles.", "section_level": 2}], "src_summary": "Michael Edward \"Mike\" O'Malley (* 31. října 1966) je americký herec a dramatik, který se objevuje ve filmech a televizních seriálech. Hrál v komediálním seriálu CBS, \"Ano, drahoušku\". Před tímto seriálem měl ještě krátce trvající takshow na NBC pojmenovanou \"The Mike O'Malley Show\", kde hrál se svou sestrou Kerry. Hrál také hlavní roli v sitcomu \"Život s Rogerem\". V současné době má vedlejší roli v seriálu \"Famílie\" a hlavní roli Burta Hummela v seriálu \"Glee\".", "tgt_summary": "麦克·奥麦利(英语:Michael Edward \"Mike\" O'Malley,1966年-10月31日)是美国的一位演员,出演过众多电影和电视剧。奥麦利出生在波士顿,成长在纽罕布夏州,在1990年代晚期搬到洛杉矶,并曾在NBC有自己的冠名节目。他曾出演过段时间欢乐合唱团并因此获得艾美奖提名。", "id": 595280}
{"src_title": "Ordre de la Libération", "tgt_title": "法國解放勳章", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Rada řádu (Conseil de l'Ordre de la Libération) má pět členů, kteří rozhodují o záležitostech týkajících se řádu. Prvním kancléřem se v roce 1941 stal Georges Thierry d’Argenlieu, který funkci zastával do roku 1958. Generál de Gaulle zastával funkci velmistra řádu, po jeho smrti nebyla funkce velmistra obsazena.  Dekretem z 23. ledna 1946 bylo udělování řádu zastaveno. Nicméně de Gaulle ve funkci velmistra učinil dvě výjimky, když řád propůjčil 18. června 1958 Winstonu Churchillovi a 2. dubna 1960 králi Jiřímu VI. (posmrtně).  Celkem bylo uděleno 1061 řádů, z nichž pět získala města Grenoble, Nantes, Paříž, Vassieux-en-Vercors a Île-de-Sein a 18 vojenské jednotky. 271 řádů bylo uděleno in memoriam. Vyznamenáno bylo celkem 60 cizinců 22 národností, mezi nimi i čtyři občané Československa: Josef Ryšavý (vyznamenán 9. září 1942), Bohumil Vazač (7. března 1945), Otto Wagner (7. března 1945) a Viktor Perner (16. října 1945).  Nejmladším vyznamenaným byl Mathurin Henrio, který zemřel ve věku 14 let. Řád rovněž obdrželo šest žen, z nich čtyři in memoriam.  Dne 4. května 2011 po smrti Rudolfa Eggse ve věku 96 let bylo žijících 35 \"compagnons de la Libération\".", "section_level": 1}, {"title": "Řádová dekorace.", "content": "Řád je vyroben z bronzu a tvoří ho čtvercová deska, na které leží kolmo dolů meč. Rukojeť a špička meče přesahují přes desku. Na pochvě leží černý lotrinský (patriarší) kříž. Na zadní straně je místo kříže čtyřřádkový latinský nápis PATRIAM SERVANDO - VICTORIAM TULIT (Službou vlasti napomáhá vítězství).  Řád se nosí na levé straně hrudi na světle zelené stuze se čtyřmi svislými černými pruhy - po okrajích dva širší, uprostřed dva tenčí. Zelená barva symbolizuje naději a černá smutek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ordre de la Libération (česky \"Řád osvobození\") je francouzské vyznamenání. Založil ho velitel Forces françaises libres a pozdější francouzský prezident generál Charles de Gaulle dne 16. listopadu 1940 v Brazzaville. Byl určen k vyznamenání jednotlivcům i institucím, které se mimořádně zasloužily za osvobození Francie a jejích kolonií během druhé světové války. Nositelé řádu se nazývají \"compagnon de la Libération\". Řád se skládá jen z jedné třídy, a mezi francouzskými státními vyznamenáními zaujímá co do významnosti druhé pořadí, po Řádu Čestné legie, následován je \"Médaille militaire\".", "tgt_summary": "法国解放勋章(Ordre de la Libération)由法国前总统戴高乐将军在1940年第二次世界大战期间设立,以表扬在战争中解放法国的英雄。此荣誉只颁给少数人物、部队或城市,地位仅低于法国荣誉军团勋章。", "id": 2389816}
{"src_title": "Psychologie osobnosti", "tgt_title": "人格心理學", "src_document": [{"title": "Zaměření.", "content": "Psychologie osobnosti se snaží popsat, jak se lidé navzájem liší i podobají, a tyto rozdíly a podobnosti vysvětlit. Vytváří proto různé teorie, modely či pojetí osobnosti. Právě ty pak jsou teoretickým východiskem pro konstrukci mnoha standardizovaných psychodiagnostických metod, poznatky psychologie osobnosti využívají všechny ostatní psychologické obory a řada dalších vědních disciplín mimo obor psychologie.  Dnes je jako součást psychologie osobnosti chápána také diferenciální psychologie, založená roku 1921 Williamem Sternem. Na rozdíl od předchozích přístupů, které zkoumaly podobnosti mezi lidmi a obecná pravidla fungování lidské psychiky, zaměřil se Stern na jejich vzájemné rozdíly, které je možné kvantifikovat.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad oblastí zájmu psychologie osobnosti.", "content": "Psychologie osobnosti se zabývá řadou témat. Podle Sternberga se snaží odpovědět na otázky typu: \"„Proč jsou někteří lidé sami a jiní samotu nesnášejí?“\", \"„Proč jsou někteří jedinci nervózní i za zcela běžných okolností?“\" či \"„Proč jsou někteří lidé pracovití a spolehliví, jiní však nikoliv?“\". Vladimír Smékal uvádí jiné důležité oblasti zájmu tohoto oboru:", "section_level": 2}, {"title": "Různá pojetí osobnosti a přístupy v psychologii osobnosti.", "content": "V psychologii osobnosti jsou patrné různá pojetí při vytváření teorií a přístupu ke zkoumání osobnosti. Hlavními proudy je dnes zastaralé sběrné pojetí a novější strukturní pohled na osobnost.", "section_level": 1}, {"title": "Kolekcionistické (sběrné) pojetí osobnosti.", "content": "Zhruba do konce padesátých let 20. století převládalo tzv. kolekcionistické pojetí osobnosti, představované například G. W. Allportem. Podle něj byla psychika člověka jakousi nádobou, obsahující jednotlivé rysy temperamentu, charakteru, dále zájmy a potřeby, schopnosti či sklony. Psychologovi k porozumění člověku stačí jen popsat všechny tyto rysy. Allport tak s lingvistou H. Odbertem shromáždili kolem 18 tisíc rysů osobnosti (tj. asi 4,5 % slovní zásoby angličtiny), K. K. Platonov takto identifikoval 9 tisíc ruských slov. Dnes se sběrné pojetí používá prakticky jen pro tvorbu profilových archů, seznamu vlastností požadovaných na různé zaměstnanecké pozice. Ty jsou aplikovány například v kariérním poradenství, ačkoliv reliabilita takto vytvořených dotazníků je nízká. Složky osobnosti totiž spolu souvisí a jejich pouhým výčtem jevů nelze tyto vztahy popsat.", "section_level": 2}, {"title": "Strukturní pohled na osobnost.", "content": "Tento přístup začíná být aplikovaný zejména od konce 60. let 20. století. Věnuje vyšší pozornost struktuře a vzájemným vztahům jednotlivých složek osobnosti, vytváří modely osobnosti a překonává pouhou inventarizaci vlastností. Existuje více stylů vytváření modelu a jejich klasifikace je obtížná.", "section_level": 2}, {"title": "Dotazník \"BIG FIVE\".", "content": "Mnozí psychologové věří, že Eysenckův dimenzionální přístup je významný, avšak nedostatečný pro odhalení zásadních vlastností jedinečné osobnosti. Možným metodologickým vylepšením Eysenckova přístupu je dotazník \"Big Five\" (autoři R. Mccrae a P.T.Costa,Jr.), který měří a vyjadřuje individuální osobnostní variace pomocí 5 faktorů OCEAN (akronym, založený na anglických pojmech):  Současný stav Řada psychologů osobnosti považuje objev a validaci tohoto testu za jeden z největších objevů v rámci současné psychologie osobnosti. Objevují se i modely, které Big 5 rozšiřují o další faktory, např.:", "section_level": 1}, {"title": "Psychoanalytická perspektiva.", "content": "Freud byl zastánce doktríny o determinaci osobnosti", "section_level": 1}, {"title": "Struktura osobnosti.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Topografický model.", "content": "Vědomí zahrnuje: a) Sledování sebe sama a svého okolí tím způsobem, že vjemy, vzpomínky a myšlenky jsou přesně reprezentovány ve vědomí. Zde patří selekce důležitých informací, jejich prioritu určují události, důležité pro přežití. b) Ovládání sebe sama a svého okolí tím způsobem, že jsme schopni zahajovat a ukončovat své jednání a kognitivní aktivity. Zde patří plánování, zahajování a řízení vlastních činů. \"Např. při řízení automobilu začátečník se musí soustředit na koordinaci různých úkonů (řazení, šlapání a spojku, přidávání plynu, řízení apod.) a stěží dokáže myslet na cokoli jiného. Pokud se pohyby zautomatizují, řízení přebírá předvědomí, zatímco řidič může konverzovat, obdivovat okolní krajinu, aniž by si byl vědom toho, že řídí, až do chvíle, kdy se objeví nebezpečí, které okamžitě připoutá pozornost zpět k ovládání auta.\"  Předvědomí obsahuje: všechny informace, jež nyní nejsou přítomny ve vědomí, ale budeme-li chtít, vybavíme si je. Tyto objekty a události, které toho času nejsou v centru pozornosti, mohou mít na vědomí určitý vliv. \"Souhrn vzpomínek a procesů označujeme jako předvědomí.\"  Nálezy značného množství výzkumů ukazují, že zaznamenáváme a vyhodnocujeme podněty, které nevnímáme vědomě. Tyto podněty nás ovlivňují podvědomě, pracují na podvědomé úrovni vědomí.  Nevědomí obsahuje souhrn vzpomínek, impulsů a tužeb, které jsou našemu vědomí nedostupné. Tyto vesměs emočně bolestivé vzpomínky a přání jsou vytěsněny - přesunuty do nevědomí, odkud mohou ovlivňovat naše činy, i když si jich nejsme vědomi. Přestože tyto vytěsněné myšlenky a impulsy nemohou vstupovat do vědomí, mohou nás ovlivňovat nepřímo nebo maskovaně:  Současné pojetí hovoří o kontinuitě nevědomí-vědomí, které sahá od jednoho extrému zcela nevědomých procesů k druhému extrému reflexivního vědomí.", "section_level": 3}, {"title": "Strukturální model.", "content": "Freud dospěl k závěru, že model ledovce je příliš jednoduchý na to, aby byl schopen popsat osobnost člověka a proto vyvinul strukturální model dělící osobnost na tři hlavní systémy, které jsou ve vzájemné interakci a řídí lidské chování: id, ego, superego  Id - nejprimitivnější část osobnosti, z níž se později vyvíjí ego a superego. Skládá se ze základních biologických impulsů. Sexuální a agresivní pudy jsou nejdůležitější determinanty osobnosti. Id je zcela hédonistický, iracionální a nemorální, hledá bezprostřední uspokojení impulsů a řídí se \"principem slasti\".  Ego - ústřední řídící složka osobnosti, která se postupně vyvíjí z Id z důvodu, že potřeby organismu vyžadují odpovídající objekt, jež se nachází v objektivním světě. Jeho hlavní role je zprostředkování mezi pudovými touhami Id a podmínkami vnějšího světa a cílem je zabezpečit přežití osoby a její reprodukce. Ego se řídí \"principem skutečnosti\".  Superego - je zvnitřněna reprezentace hodnot a morálky společnosti. Zahrnuje svědomí jedince, obraz ideálně mravné osoby (tzv. ideály já) a sebehodnocení. Superego se řídí principem dokonalosti. Jeho hlavní funkce jsou:", "section_level": 3}, {"title": "Frustrace motivů a konfliktů.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Účinky frustrace.", "content": "Konstruktivní účinky  Škodlivé účinky", "section_level": 3}, {"title": "Humanistická perspektiva.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Rogersův přístup soustředěn na osobnost.", "content": "Základní postuláty: - upřímnost (genuineness): otevřenost vůči vlastním pocitům, odmítnutí přetvářek, zájem o odhalení sebe sama  - jakými by chtěli být", "section_level": 2}, {"title": "Self-koncept - ústřední vlastnost osobnosti.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení Self.", "content": "- jakými skutečně jsou  Jestliže se ideální a aktuální self shodují, pak je sebepojetí kladné. Z hlediska psychoterapie, významným ukazatelem osobnostního růstu klienta představuje sblížení (kongruence) obou self. Tomuto procesu značně nahrává kladná zkušenost jedince související s dosažením vytoužených cílů. V případě opakovaného neúspěchu narůstá frustrace, úzkost, zatímco eroze sebepojetí vede k různým projevům maladaptace jedince.  Rogersova kritika typologizace osobnosti:Každé standardizované zkoumání osobnosti představuje její depersonalizace. Škatulkování dílčích vlastností do předem vybraných kategorií je třeba nahradit důvěrným rozhovorem s jedincem, což poskytuje lepší porozumění jeho unikátní zkušenosti.  - vysněné self (pozitivní): já jako bohatá, štíhlý, uctívaný, milovaný aj.", "section_level": 3}, {"title": "Výzkum Self.", "content": "- obávané self (negativní): já jako nezaměstnaný, alkoholik, neúspěšný v práci aj.  Tyto self stanoví cíle jedince a motivují ho k jejich dosažení.  Kvalita prožívání sama sebe přináší řadu výhod a nevýhod.", "section_level": 3}], "src_summary": "Psychologie osobnosti je základní psychologickou disciplínou, která studuje rozdíly mezi lidmi a také podobu konkrétních osobnostních vlastností, které ovlivňují myšlení, cítění či chování konkrétního člověka nebo skupiny osob. Zaměřuje se také na výsledek interakce prostředí a individuálních mentálních dispozic.", "tgt_summary": "人格心理学为心理学的分支之一,可简单定义为研究一个人所特有的行为模式的心理学。", "id": 1639088}
{"src_title": "Palo Alto", "tgt_title": "帕羅奧圖", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie oblasti, ve které se nachází dnešní Palo Alto, sahá do roku 1769, kdy se o místu zmínil španělský kolonizátor Gaspar de Portolá jako o indiánské osadě kmene Ohlone. Po svém návratu do tehdy nově založeného San Diega Portolá uskutečnil expedici se 63 muži a 200 koňmi, původně s cílem misie v místě dnešního města Monterrey (asi 200 km jižně od San Franciska). Kvůli husté mlze však misii minuli a pokračovali až k dnešní Sanfranciské zátoce. Expedice pokračovala dále podél Sanfranciské zátoky, překročila říčku San Francisquito Creek, u které se také nakonec v listopadu 1769 utábořila v místě, kde dodnes stojí vysoká sekvoj zvaná \"El Palo Alto\" (ve španělštině to znamená „vysoký kůl“).  V průběhu 19. století zde pod španělskou vládou vznikaly veliké ranče. Španělský odkaz je ve městě patrný dodnes, jelikož mnoho budov a ulic má španělský název. Mezi příklady lze uvést Pena Court, Miranda Avenue či samotný název města.  Roku 1855 se na jihu dnešního města zrodilo město Mayfield. Přesně o 20 let později zde koupil francouzský podnikatel Jean Baptiste Paulin Caperon pozemek o výměře přes 100 000 m, který pojmenoval \"Ayrshire Farm\". Dominantou farmy byla 15 m vysoká cihlová věž. Roku 1882 farmu koupil americký podnikatel a politik Leland Stanford. Ten zdejší pozemky začal skupovat již roku 1876. Roku 1891 zde se svou ženou Jane založil později slavnou Stanfordovu universitu a věnoval ji památce svého zesnulého syna. Nápad založit zde universitu měl Stanford poprvé roku 1886, dva roky po smrti tohoto syna. Původně chtěl universitu postavit na pozemcích města Mayfield, nicméně pod podmínkou, že ve městě bude zakázáno požívat alkohol. Jenže Mayfield, proslulý svými bary a nočními podniky, tomuto požadavku nevyhověl, což Stanforda vedlo k myšlence založit město vlastní. Roku 1887 si proto za pomoci svého přítele Timothyho Hopkinse ze společnosti Southern Pacific Raliroads koupil pozemek o výměře 3 km a na něm začal s výstavbou university. O čtyři roky později byl komplex dokončen, o další tři roky později bylo založeno Palo Alto. Město závratnou rychlostí rostlo a zanedlouho již bylo srovnatelně velké se sousedním městem Mayfield. V létě 1925 pak obyvatelé města Palo Alto hlasovali o připojení k Mayfieldu a o pouhé čtyři dny později, 6. června 1925, bylo město Mayfield minulostí. To vysvětluje, proč má Palo Alto dvě městská centra.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Městem Palo Alto protéká mnoho říček, které se vlévají do vod Tichého Oceánu v Sanfranciské zátoce. Mezi ty nejvýznamnější patří na východě Adobe Creek, na západě San Francisquito Creek, a mezi nimi protéká Matadero Creek.  Palo Alto má také velmi rozmanité prostředí. Lze zde nalézt estuár, což je typ říčního ústí do oceánu, stromořadí oddělující vodní toky od okolního prostředí, nebo například dubové háje. Město má středomořské klima s vlhkou zimou a suchým, teplým létem. Průměrná teplota v lednu se pohybuje mezi 3,6 a 14,1 °C, v červenci od 12,7 do 25,8 °C. Měřitelné srážky se zde vyskytují průměrně 57 dní v roce, sníh je vzácný. Naposledy na Palo Alto napadl v roce 1962.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "K roku 2010 žilo ve městě 64 403 obyvatel, hustota tedy byla 964 osob­­­/km. Stejný průzkum ukázal, že naprostá většina obyvatel (99,1%) žije v domech. Rasové složení bylo následující:  Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 6,2 % populace.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Palo Alto je spolu s městem San José často označováno za centrum Silicon Valley. V informatice či technologickém průmyslu zde pracuje téměř 100 000 lidí. Vznikla zde řada high-tech firem jako Amazon, AOL, Facebook, Google, Hewlett-Packard nebo Tesla Motors. Další firmy zde mají výzkumná střediska, například BMW, Dell, Lockheed Martin, Nokia, Skype nebo Sun Microsystems. Největším zaměstnavatelem je Stanfordova univerzita (10 tisíc), její nemocnice (5,5 tisíc), dětská nemocnice (3,5 tisíc) a Hewlett-Packard (2 tisíce).", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Palo Alto má vlastní letiště s velmi hustým provozem malých letadel, jimiž lidé denně létají do zaměstnání. Má dvě nádraží na trati, která je spojuje se San Franciscem a San José, a leží blízko křižovatky dálnice 101 a mezistátní dálnice 280. Příměstskou dopravu obstarávají hlavně autobusy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Palo Alto (špan. „vysoký kůl“) je samosprávné město v oblasti San Francisco Bay Area. Město se nachází na severozápadním cípu okresu Santa Clara. Leží asi 50 km jižně od San Francisca a asi 20 km severně od San José. Palo Alto založil podnikatel Leland Stanford st., který založil také Stanfordovu universitu. Město je známé tím, že zde sídlí největší a nejprestižnější technologické společnosti, například Hewlett-Packard (HP), Space Systems, Tesla Motors nebo Skype. Další společnosti mají svá korporátní sídla v okolí Palo Alto, jako například Apple, Google, Facebook, Electronic Arts, Logitech, Pinterest, PayPal, Adobe Systems, Intel, eBay, nVidia, Oracle Corporation nebo Twitter.", "tgt_summary": "帕罗奥图(英文:英语:Palo Alto, )是美国加利福尼亚州圣塔克拉拉郡内的一座城市,位于旧金山湾区西南部,在山景城和门洛公园市中间,西方毗邻著名的史丹佛大学。", "id": 787710}
{"src_title": "Kuantungská armáda", "tgt_title": "关东军", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Po skončení rusko-japonské války, Japonsko získalo od carského Ruska poloostrov Liao-tung, na němž se nacházely dvě významné ruské námořní základny: Port Arthur, Japonci přejmenovaný na Rjódžun (čínsky Lü-ta) a Dalnyj, přejmenovaný na Dairen (čínsky Ta-lien). Na jihu leží další poloostrov, Šan-tung. Do jisté míry tak uzavírá z východu vjezd do zálivu Pei-chai, čímž blokuje jakékoliv proniknutí na čínské území, aniž by to věděl držitel poloostrova. Japonsko také získalo správu nad Jihomandžuskou železnicí a založilo jihomandžuskou železniční společnost jenž provozovala železniční dopravu do Mukdenu. V rámci bilaterálních smluv mohlo Japonsko držet podél jím spravované železnice strážní jednotky v počtu 17 mužů na jeden kilometr jako ochranu proti místním banditům – chunchuzům. Jednotky, které sem byly vyslány na ochranu japonských zájmů byly brigády námořních výsadků a prapor pevnostního dělostřelectva, doplněné šesti samostatnými strážními prapory (\"dokuritsu šúbitai\"). Tito pohraničníci byli považováni za bojovníky bránící Japonsko jako kdysi Ainové (původní obyvatelé Japonska, kteří ve starých dobách chránili hranice provincie Jamato, centrum japonského císařství). Tato mýtická podobnost v japonské vojenské romantice velice živá, byla dalším, a velice důležitým aspektem v ideologii budoucí Kuantungské armády. Její příslušníci pod tímto vlivem vytvořili slogan, že jsou ostřím japonského meče, který ochrání a rozšíří sílu a slávu Japonska, po celé Asii.  30. května 1918 se japonská 12. pěší divize vylodila ve Vladivostoku. Tato divize se později stala jádrem Kuantungské armády. Následně mělo dojít ve spolupráci se západními armádami k intervenci Sibiře, k podpoře Kolčaka a jeho Bílé armády. Celkový počet nasazených japonských vojáků se vyšplhal na 70 000 vojáků. Japonci zamýšleli Sibiř obsadit pro sebe a z Kolčakova Ruska utvořit nárazníkový stát proti bolševikům, aby mohli získat sibiřské nerostné bohatství. Z plánované intervence sešlo a podpora admirála Kolčaka byla čistě symbolická. Nicméně japonské jednotky zůstaly v Zabajkalí. Japonci dodali oslabeným československým legionářům novou výzbroj, pomohli jim s obsazováním železničních uzlů nad Vladivostokem, při bojích na Ussuri i dobytí Chabarovska a zasloužili se o jejich transport zpět do vlasti. 16. června 1920 se útvary stáhly ze Sibiře na příkaz japonské vlády.  V březnu 1923 bylo ze 12. pěší divize a zkušených sibiřských jednotek utvořeno čtvrté vojenské uskupení japonské armády působící mimo Japonsko – Kuantungská armáda o síle 10 400 mužů.", "section_level": 2}, {"title": "Mezi válkami.", "content": "Ačkoli byla Kuantungská armáda nominálně podřízena generálnímu štábu japonské císařské armády, její vedení často jednalo v přímém rozporu s rozkazy z domovských ostrovů, aniž by neslo odpovědnost. Spiklenci z řad nižších důstojníků v roce 1928 zavraždili mandžuského generála Čanga Cuo-lina v takzvaném Chuang-ku-tchunském incidentu. Poté vedení zinscenovalo Mukdenský incident a v roce 1931 vtrhla vojska do Mandžuska, proti vůli vrchního velení v Tokiu. Císařský generální štáb byl sice pohněván, ale jelikož operace dopadla úspěšně bylo velení Kuantungské armády vyšetřováno kvůli \"\"nekázni\"\" a navíc dostalo posily.  Se založením loutkového státu Mandžukuo v roce 1932 se Kuantungská armáda stala vykonavatelem vojenské, ekonomické i politické správě a vývoji. Velitel Kuantungské armády současně na oko zastával funkci japonského velvyslance v Mandžusku, ale ve skutečnosti byl on faktickým vládcem Mandžuska a mohl loutkového vládce kdykoliv zlikvidovat. Propaganda sice hrdě hlásila, že se jedná o osvobozování asijských národů ze zajetí západních velmocí pod japonským vedením. V praxi to však znamenalo teror a hrůzovládu ze strany japonských úředníků a zástupců okupační správy, kteří prosazovali japonské zákony bajonety japonských vojáků.", "section_level": 2}, {"title": "1945.", "content": "Na konci druhé světové války byla Kuantungská armáda už jen stínem své někdejší slávy. Většina jejich nejlepších jednotek (zejména tankové a letecké svazy) byla převelena do Tichomoří nebo na domovské ostrovy. Stále měla k dispozici 881 000 mužů, 6260 pěchotních zbraní, 440 tanků, tančíků a obrněných vozidel, 1 800 děl, 2 500 minometů a 200 letadel. V takové sestavě působila vskutku impozantně, ale měla řadu slabých míst a nedostatků, které se zásadně projevily v boji s Rudou armádou. Vojáci na tom nebyli s výzbrojí nějak slavně. Pušek, pistolí a samopalů byl velký nedostatek a pocházely z omezených zásob armádních skladů a vojenských škol. Armáda se snažila všechny vojáky opatřit střelnými zbraněmi. I tak se nedostalo na všechny a zbytek se musil spokojit s Molotovovými koktejly, vrhacími noži, meči, oštěpy, halapartnami, luky se šípy a jinými zoufalými sebevražednými zbraněmi – takový návrat zpět do feudalismu. Dokonce i zašpičatělých bambusových tyčí byl nedostatek. Nicméně generál Sadao Araki vkládal to těchto prehistorických zbraní velkou důvěru a chvástal se, že bude připraven zničit Rusy jakmile bude mít k dispozici 3 000 000 bambusových kopí!  Dále byly připravovány speciální sebevražedné nálože, kterými se vojáci měli opásat a vrhat pod sovětské tanky a také bakteriologické zbraně, připravené pro použití v případě, že tlak sovětských vojsk by byl tak silný, že by hrozil naprostý kolaps fronty. Vojáci byli nuceni procvičovat starodávná bojová umění, aby v případě potřeby mohli zabíjet rudoarmějce holýma rukama. I uniformy byly nedostatkové zboží. Zejména noví branci nosili součásti uniforem, kombinované s civilními oděvy. Boty byly nedostupné a odvedenci si proto opatřovali vlastní obuv nebo se zhotovovali slaměné sandály (tabi). Jako pokrývka hlavy sloužily polní čepice (pokud byly k dispozici), ocelové přilby přísně na příděl a přednostně pro důstojníky. Nové rekruty tvořili staří vysloužilci, fyzicky slabí muži, pracovníci civilní služby, studenti a nedospělí chlapci. Tito rekruti sami sebe nazývali „Lidské náboje“ (肉弾 \"Nikudan\"). Podle přesvědčivých statistik bylo 25% vojáků, kteří čelili sovětskému útoku povoláno do boje v předešlých deseti dnech! Bojová morálka byla nízká a většina vojáků postrádala řádný bojový a pěchotní výcvik. Někteří fanaticky opravdu věřili, že když budou všichni připraveni bojovat všemi dostupnými prostředky a do posledního dechu, že skutečně Rusy zastaví.  Před sovětskou invazí vybudovali vojáci Kuantungské armády kolem hranice s SSSR a Mongolskem 17 opevněných prostorů. Ty měly hloubku až 50 km. Jejich celková délka byla asi 800 km, přičemž celá hranice měla délku přes 5000 km, takže opevnění kryla méně než 1/5 celé hranice. Dále bylo zbudováno tzv. Krycí pásmo, na které Japonci soustředili jednotky určené k zastavení prvního úderu. Krycí pásmo mělo 3 linie. První byla hluboká 3-10 km, druhá 3-5 km, za ní byla 10-20 km mezera a následovala třetí linie s hloubkou 2-4 km. Díky převaze Sovětů byla tato postavení celkem slabá.  16. srpna 1945 obdržel vrchní velitel Kuantungské armády, generál Otozó Jamada nařízení o kapitulaci. Některé divize se odmítly vzdát, a boj pokračoval ještě několik dní. Kuantungská armáda přestala existovat. Zbylí vojáci byli zabiti nebo zajati. Přes 500 000 válečných zajatců bylo posláno do sovětských Gulagů. V následujících letech byli postupně repatriováni v několika fázích. Poslední zajatci se vrátili do vlasti v roce 1950.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kuantungská armáda (japonsky: 関東軍, rómadži: \"Kantōgun\", korejsky: 관동군, ) byla skupina armád japonské císařské armády, oficiálně založena v roce 1923. Jednalo se o největší a nejprestižnější vojenskou jednotku Japonského císařství. Mnozí důstojníci, zde sloužící (např. náčelník štábu Seiširō Itagaki nebo Hideki Tódžó) dosáhli vysokých postů ve vojenské i civilní vládě Japonska. V dobách největšího rozmachu čítala celkem 1 320 000 vojáků. Zanikla 20. srpna 1945 během bitvy o Mandžusko, kdy byla poražena, rozpuštěna a její zbytky se vzdaly Rusům.", "tgt_summary": "关东军是1919年至1945年大日本帝国驻扎在中华民国东北地区(1932年至1945年间为满洲国)的部队。", "id": 916169}
{"src_title": "Filadelfský ústavní konvent", "tgt_title": "美利坚合众国制宪会议", "src_document": [{"title": "Historie konventu (květen – září 1787).", "content": "Tohoto setkání se účastnilo 55 poslanců z dvanácti zúčastněných států, Rhode Island účast odmítl. Většina přítomných si uvědomovala, že posílení výkonné moci oproti současným článkům konfederace je bezpodmínečně nutné. Deset let od jejich schválení roku 1787 dostatečně ukázalo, že bez silnější centrální vlády nebude mít nově vzniklý stát proti ostatním mocnostem ve světě příliš mnoho šancí. To kolidovalo s obecnou nejistotou ohledně připravenosti obyvatel akceptovat centrální nárůst moci, ke které z minulosti byla velká nedůvěra.  Už od počátku vzniku Unie byl ve Článcích zřízen úřad prezidenta. Ten byl však spíše jakýmsi ceremoniářem Kongresu zúčastněných třinácti států. Navíc byl vždy volen pouze na jeden rok a nemohl tak reálně do politického dění osobně příliš zasáhnout. Veškerá reálná moc proto příslušela parlamentu. Podobně to bylo jako i v jednotlivých státech s úřady guvernérů (pouze v New Yorku a v Massachusetts byl guvernér volen přímo). Proto i na celostátní úrovni byla snaha o parlamentní vládu. Avšak její neschopnost jednat, finanční propad a krizová 80. léta 18. století a s tím hrozící rozpad Unie zásadně rozšířili volání po zásadní reformě. Základním pohledem na celý problém bylo odstranění příliš velké množství moci lokálních státních parlamentů a posílení federálních orgán, především exekutivy. Prakticky hned na začátku Filadelfského konventu byla zavržena možnost pouhé revize Článků konfederace a byl přijat plán virginské delegace o zahájení diskuze o zcela nové ústavě. V podstatě se jednalo o velmi chladnou úvahu delegátů, kteří vnímali ekonomicky rozvinutou Anglii, proti republikám typu Švýcarska a Nizozemí. Neomezovaná vláda většiny občanů už nebyla považována za preferovanou, ale snažili se o vytvoření principu dělby moci mezi tři základní pilíře. Těmi měli být: „král“, Horní a Dolní sněmovna. Tento model však v Novém světě komplikovala absence šlechtického stavu. Tradiční Horní sněmovnu mohla nahradit federální struktura Spojených států. Senát by tak fungoval jako zastupitelstvo jednotlivých států. Náhrada krále už byla složitější. Existovalo mnoho modelů. Například Hamiltonův návrh na doživotně voleného prezidenta, který neměl nejmenší šanci nebo jakési kolektivní řídící grémium, které by nejvíc vyhovovalo republikánským myšlenkám. Celou debatu velmi výrazně ovlivnil fakt, že mnoho delegátů už mělo jasnou představu o budoucím prezidentovi v osobě přítomného George Washingtona. I proto se nakonec návrh, aby se exekutiva sestávala z jediné osoby, většinově prosadil. Předpoklady, které by měl kandidát na tuto funkci splňovat, byly stanoveny bez větších sporů: minimální věk 35 let, občan, narozený ve Spojených státech nebo osoba, která byla Americkým občanem v době přijetí ústavy alespoň čtrnáct let. Tyto podmínky možná znějí velmi přísně, ale na druhou stranu nezazněly vůbec žádné nároky v oblasti majetku nebo náboženství, které byly v té době v mnoha jednotlivých státech zcela běžné. Za výkon prezidentského úřadu měla náležet peněžní náhrada, která vzala v úvahu jako samozřejmost náklady na soukromého tajemníka a další osobní spolupracovníky. Zatímco všechny předchozí principy byly schváleny celkem rychle, tak dlouhé měsíce trvala diskuze, jaké pravomoci prezidentskému úřadu přiznat. Velmi obtížné bylo také nalézt vhodný volební postup a také shodu na délce funkčního období. Ten se nakonec vyostřil do dvou návrhů: sedm let bez opětovné volby nebo čtyři roky s možností kandidovat znovu. K rozhodnutí pro druhou variantu přiměl delegáty argument k lepšímu zajištění proti zneužití moci a také to, že zákaz opakované kandidatury by svým způsobem ochromoval energii budoucího prezidenta. Pro způsob volby prezidenta se dlouho počítalo s hlasováním v Kongresu, protože všelidová volba byla delegáty zavržena hned v počátku jako příliš radikální. Také by byla příliš nevýhodná pro malé státy a pro státy otrokářské, kde bylo málo bílých voličů. Kongresové hlasování by bylo analogií ke jmenování guvernérů v jednotlivých státech jejich parlamenty. Během debat se však ukázalo, že na federální rovině by v takovém případě ve společných volbách ve Sněmovně reprezentantů a Senátu měli vždy převahu velké státy. To by bylo především díky poměrnému zastoupení jednotlivých států ve Sněmovně reprezentantů. Nepřímé volby prostřednictvím volitelů byl nakonec ústupek vůči malým státům a federativnímu principu uspořádání. Nemalým vývojem prošlo samotné hlasování volitelů, z nichž každý měl dva hlasy. K tomu se vázalo několik ustanovení: povinnost dát jeden hlas kandidátovi z jiného, než z vlastního státu, ale také, že se hlasy musí odevzdat v domovském státě a ne v hlavním městě. Silný důsledek měla zásada, že ke zvolení prezidenta je potřeba absolutní většiny hlasů. Mnoho delegátů tak předpokládalo, že k tomu dojde pouze zřídka a ve výsledku připadne hlasování Sněmovně reprezentantů. Dále návrh předpokládal, že při nerozhodných volbách ve sněmovně se bude hlasovat podle států, kde každý bude mít jeden hlas. V počátečním období nového státu se tato procedura opravdu několikrát uskutečnila. Ale silný systém dvou stran, který se nakonec etabloval, zabránil velkému tříštění hlasů. Jako vedlejší produkt všech těchto ustanovení vznikl vedlejší úřad prezidenta, se kterým se počítalo pouze jako náhradou prezidenta v důsledku smrti, zbavení úřadu, odstoupení nebo jiných příčin. Největším problémem bylo vybavení prezidenta odpovídajícími kompetencemi. Ty se ostatně v průběhu času měnily a byly častým zdrojem konfliktů a jejich výsledek byl závislý na politickém poměru sil a osobnosti samotného prezidenta.  Tím se v podstatě Filadelfský konvent vypořádal vztahem mezi jednotlivými státy a centrální vládou, což byl ale jen jeden z problémových okruhů. Dalším byla problematika zastoupení velkých a malých států v budoucím parlamentu, ale také rozpor mezi severními a jižními státy, který měl zárodek především v otázce otroctví.  Z praktického hlediska měla nová úprava největší efekt v hospodářské oblasti. Federální vláda měla získat právo na výběr daní a zavádění dovozního cla, regulovat obchod mezi státy a zahraničím. Jednotlivé státy už také nemohly vydávat papírové peníze či razit mince. Tak byl položen základ pro jednotný vnitřní trh a společnou hospodářskou a měnovou politikou. Ústava garantovala jednotlivým státům republikánskou formu vlády a její ochranu. Proto směla vláda udržovat armádu a námořnictvo a mohla ji v případě nutnosti použít proti nepokojům.  Vzájemný spor mezi severními a jižními státy spočíval v tom, že jižní státy se obávaly svého přehlasování v Kongresu kvůli malému počtu bílých obyvatel. Jejich delegáti chtěli proto zajistit, aby budoucí hospodářská politika brala ohledy na jižní plantážníky a farmáře závislé na exportu, a že se zbytek států nespojí, aby zakázal otroctví. Z počátku se severští delegáti rozhodli, že si jižní státy budou moci započítat pro své zastoupení ve spodní komoře nejen bílé obyvatele, ale i tři pětiny ostatních osob s výjimkou Indiánů (ústava se chtěla vyhnout pojmu otrok). Později však jižní státy začaly požadovat, aby všechny obchodní zákony vyžadovaly ke schválení dvou třetinovou většinu v obou komorách Kongresu. Ostatní delegace proto stáhly své ústupky zpět, protože se začaly obávat mocenské převahy Jihu. Nakonec se podařil tzv. Velký kompromis: „\"Sever svolil k použití třípětinové klauzule při výpočtu zastoupení a že Kongres nesmí zakázat dovoz otroků do roku 1808. Na oplátku se Jih na základě lepšího zastoupení uvolil platit více přímých daní a k tomu, že upustí od kvalifikovaných většin pro obchodní zákony.“\"  Konvent přijal konečný návrh dne 17. září 1787 a předložil jej Konfederačnímu kongresu. Závěrečného schválení se nezúčastnil již zmíněný Rhode Island, ale také chyběl New York. Svůj podpis odmítli připojit dva delegáti z Virginie a jeden z Massachusetts. To byly zárodky všeobecného opozičního hnutí proti výsledkům Konventu. Ten však s potížemi při ratifikaci ústavy počítal a tak nebyl potřeba jednohlasný souhlas všech států, ale k platnosti ústavy stačil souhlas devíti z nich. Mimo jiné neměli rozhodovat národní státy ani referenda, ale zvlášť volené ratifikační konventy, u kterých se předpokládala větší nestrannost a objektivita. Konfederační kongres předal návrh ústavy bez jakéhokoliv komentáře ke schválení jednotlivým státům na konci září roku 1787.", "section_level": 1}], "src_summary": "Filadelfský ústavní konvent (ve Spojených státech často nazýván pouze jako Ústavní konvent či Federální konvent) bylo americké ústavodárné shromáždění, které zasedalo od 14. května do 17. září 1787 ve Filadelfii v Pensylvánii. Jeho účelem bylo řešení problémů týkajících se vládního systému ve Spojených státech amerických, fungujícího od získání nezávislosti na Velké Británii na základě tzv. Článků Konfederace a trvalé unie. Ačkoliv původním záměrem konventu bylo pouze revidovat zmíněné Články Konfederace, někteří významní delegáti, zejména James Madison a Alexander Hamilton, od počátku zamýšleli vytvořit zcela nový systém vlády. Prezidentem konventu delegáti zvolili George Washingtona. Konečným výsledkem konventu byla Ústava Spojených států amerických, čímž se zařadil mezi nejvýznamnější události v americké historii.", "tgt_summary": "美利坚合众国制宪会议(英语:Constitutional Convention,又称费城会议、联邦会议或费城大会)于1787年5月25日至9月17日在费城举行。会议原本的目的是修改《邦联条例》,从而解决当时13个原大英帝国殖民地邦根据这一条例而组成的美利坚合众国在运作上所遇到的重重困难。但是以詹姆斯·麦迪逊和亚历山大·汉密尔顿为首的部分代表从一开始就没有打算要对《邦联条例》进行修整,而是希望可以直接建立一个新政府,与会代表选举乔治·华盛顿来主持这次会议。会议的结果是制订了人类历史上的第一部成文宪法:《美利坚合众国宪法》,因此这次会议也成为美国历史上最为重要的事件之一。", "id": 713337}
{"src_title": "Magdalena Abakanowiczová", "tgt_title": "玛格达莲娜·阿巴卡诺维奇", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Magdalena Abakanowiczová se narodila v roce 1930 do šlechtické rodiny z polského venkova, její život i uměleckou tvorbu ale významně poznamenala politická situace Polska v 2. polovině 20. století.  V letech 1950 – 1954 studovala na varšavské Akademii výtvarných umění (\"Akademia Sztuk Pięknych\"). Zpočátku vytvářela velkoformátové kvaše, v 60. letech ale přešla k výrobě rozměrných tkaných textilií z odpadových materiálů. Tato unikátní abstraktní díla byla podle autorčina příjmení nazvána \"„abakany“\". V 70. letech začaly její abstraktní tvorbu vytlačovat figurální motivy. V prvních dílech ještě dominoval textilní materiál – sochy byly vytvářeny z juty, tvrzené pryskyřicí. Až od počátku 80. let byla díla odlévána nebo svařována z kovu – hliníku, bronzu i ze železa. Ačkoliv jsou sochy často tvořeny desítkami figur, nikdy nejsou vyráběny sériově a každá část je originální.  Autorka obdržela řadu ocenění po celém světě. V roce 1965 byla oceněna na bienále umění v brazilském Sao Paulu a značné pozornosti se jí dostalo i na bienále v Benátkách v roce 1980. V roce 2005 obdržela cenu za celoživotní dílo od organizace \"International Sculpture Center \"a v roce 2010 Řád za zásluhy spolkové republiky Německo.  V letech 1965 – 1990 vyučovala na Akademii výtvarných umění v Poznani.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Autorka svá díla vystavuje v mnoha galeriích po celém světě. Kromě toho však vytvořila i množství stálých expozicí. Největší venkovní instalací je \"Agora\", umístěná roku 2006 v Grant Park v Chicagu. Dílo tvoří celkem 106 železných figur, jejichž výška přesahuje 250 cm.  Mezi další venkovní díla patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Marta Magdalena Abakanowiczová (Abakanowicz-Kosmowska) (* 20. června 1930, Falenty – 20. dubna 2017, Varšava) je polská sochařka, která se ve svém oboru proslavila netradičním využitím textilních materiálů a skupinovými sochami s fragmenty lidských postav. Figurám nejčastěji chybí hlavy, ale také ruce nebo nohy.", "tgt_summary": "玛格达莲娜·阿巴卡诺维奇(,1930年-6月20日-2017年-4月20日),是一名波兰雕刻家、纤维艺术家。她因擅长运用化纤材料作画而闻名。1965年至1990年,担任波兹纳美术学院教授、1984年,曾任加州大学洛杉矶分校访问学者。", "id": 384324}
{"src_title": "Nukleofil", "tgt_title": "亲核体", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Termíny „nukleofil“ a „elektrofil“ zavedl Christopher Kelk Ingold v roce 1929, nahradil jimi pojmy „kationoid“ a „anionoid“ dříve navržené Arthurem Lapworthem v roce 1925.  Slovo „nukleofil“ je odvozeno od latinského \"nucleus\" („jádro“, v tomto případě atomové), a řeckého \"filein\" („mít rád“).", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "V řádku (periodě) periodické tabulky obecně platí, že čím zásaditější je iont (vyšší pK konjugátové kyseliny), tím reaktivnější je jako nukleofil. V dané skupině je nejdůležitější vlastností při určení nukleofility polarizovatelnost: Čím snazší je zdeformovat elektronový obal okolo atomu či molekuly, tím snadněji reaguje; např. jodidový iont (I) je nukleofilnější než iont fluoridový (F).", "section_level": 1}, {"title": "Druhy nukleofilů.", "content": "Mezi příklady nukleofilů patří anionty, například Cl, nebo sloučeniny s volným párem elektronů, například amoniak NH.  V příkladu uvedeném níže poskytuje kyslík z hydroxidového iontu elektronový pár k vazbě s uhlíkem na konci brompropanové molekuly. Vazba mezi uhlíkem a bromem pak podléhá heterolýze, atom bromu zachytí poskytnutý elektron a stane se bromidovým iontem (Br). Probíhá S2 reakce, což znamená, že hydroxidový iont působí na atom uhlíku na opačném konci oproti tomu, na kterém je bromidový iont. Proto reakce S2 vedou k obrácení konfigurace elektrofilu. Je-li elektrofil chirální, obvykle si svou chiralitu udrží, byť je konfigurace produktu oproti původnímu elektrofilu převrácena.  Jako \"ambidentní nukleofil\" se označuje takový nukleofil, který může působit na dvou či více místech za vzniku dvou nebo více produktů. Například thiokyanatanový iont (SCN) může působit jak atomem síry, tak dusíku. Proto reakce S2 alkylhalogenidů s tímto iontem často dávají směs RSCN (alkylthiokyanátu) a RNCS (alkylisothiokyanátu). Podobně to platí i pro Kolbeho syntézu nitrilů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nukleofil je chemická látka, která v chemické reakci poskytuje elektronový pár elektrofilu, čímž vzniká chemická vazba. Všechny molekuly nebo ionty s volnými páry elektronů mohou fungovat jako nukleofily. Protože nukleofil poskytuje elektrony, je z definice Lewisovou zásadou.", "tgt_summary": "亲核体,又叫亲核基、亲核试剂(英语:Nucleophile,意思为喜好原子核的物)是一个基本的有机化学概念,指具有亲核性的化学试剂,可用:Nu或Nu:表示。它用来衡量一个试剂给电子能力的强弱。一般而言,与亲电试剂反应中,亲核体亲核性越高,越容易产生化学反应。亲核体在有机化学反应中提供电子,因此根据酸碱电子理论的定义,亲核体可视为路易士碱。任何有孤电子对的分子、原子或阴离子均可作为亲核体。", "id": 1388509}
{"src_title": "PISA", "tgt_title": "国际学生能力评估计划", "src_document": [{"title": "Příprava.", "content": "Zprostředkování celého šetření je poměrně náročný úkon. Například přípravy pro realizaci cyklu pro rok 2018 započaly již v roce 2015. V tento čas byly tvořeny první koncepce a návrhy. V následujících dvou letech proběhla nejen korektura koncepčního rámce, ale rovněž byly úlohy upravovány do vhodných forem. Zároveň začal proces tvorby patřičných manuálů, scénářů a formulářů. V březnu a dubnu 2017 proběhlo pilotní šetření na vybraných školách, jehož výsledky byly v následujících měsících využity k finalizování metodologie pro hladký průběh hlavního výzkumu.", "section_level": 1}, {"title": "Participace.", "content": "Participace na výzkumu meziročně roste. Při jeho prvním provedení se zúčastnilo přes 250 000 studentů z 28 zemí OECD a 4 nečlenských zemí (Rusko, Litva, Brazílie, Lichtenštejnsko). Postupně se začaly další přidávat. V České republice se podílelo zhruba 10 000 studentů napříč 250 školami. V roce 2012 účast již dosahovala více než 500 000 žáků v rámci 65 členských i nečlenských zemích OECD. Posledního šetření konaném během roku 2018 se zúčastnilo kolem 710 000 žáků ve věku 15 let napříč 79 zeměmi.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika jednotlivých okruhů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Čtenářská gramotnost.", "content": "Čtenářská gramotnost bývá definována jakožto jedincova schopnost porozumět, používat, hodnotit, reflektovat na texty za účelem dosahování vytýčených cílů, rozvoje svých znalostí či potenciálu a zároveň podílení se na chodu společnosti. Bývá testována schopnost jednotlivých studentů vyhledávat a vybírat relevantní informace. Rovněž texty bývají hodnoceny na základě kvality a věrohodnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Matematická gramotnost.", "content": "Matematická gramotnost je vymezena jakožto jedincova schopnost formulovat, porozumět a používat rozličných matematických konceptů a procedur napříč jejich využitím v rámci mnoha odlišných kontextů.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodovědná gramotnost.", "content": "Přírodovědná gramotnost bývá vytyčována jakožto schopnost potýkat se vědou souvisejícími problémy. V kontextu výzkumu PISA jsou tyto problémy vztahovány nejen k osobní či lokální úrovni. Týkají se rovněž těch na národní či mezinárodní. Toto platí jak pro současné, tak je využíváno těch z minulosti. Žáci by měli znát a být schopni porozumět a vysvětlovat rozličná vědecká fakta či koncepty.", "section_level": 2}, {"title": "Podobá testování.", "content": "Ve svých dřívějších podobách bylo testování prováděno v papírové formě. Od roku 2015 je hlavním způsobem testování uskutečňováno s pomocí počítačů. Některé země však i při šetření pořádaném v roce 2018 zvolily netestovat své žáky v elektronické podobě. Tyto nástroje však zahrnovaly pouze součásti již dříve využívané. Nové oddíly testování byly dostupné pouze počítačovém dotazování. Testy byly rozděleny do 4 úseků, z čehož každý trval 30 minut. Bylo použita kombinace otevřených i uzavřených otázek. Následoval ještě další dotazník, na jehož vyplnění měli žáci zhruba 35 minut. Jehož cílem bylo zjistit informace o zázemí jednotlivých studentů a jejich zkušenostech se školou. Rovněž byly distribuovány dotazníky pro ředitele škol snažící se objasnit školní systém a prostředí. Některé ze zemí se rovněž rozhodli pro aplikaci volitelných dotazníků pro rodiče či učitele.", "section_level": 1}, {"title": "Výstupy.", "content": "Jak bylo popsáno výše, PISA se v každém cyklu více zaměřuje na jednu vybraných tématik. Důsledná analýza všech třech hlavních oblastí je tedy dostupná každých devět let. Analýza trendů je k dispozici každé tři roky. Celkově PISA poskytuje tři typy výstupů. Prvním jsou indikátory poukazující na znalosti a schopnosti studentů. Druhými jsou indikátory ukazující souvislost mezi schopnostmi žáků a různorodými demografickými, sociálními, ekonomickými i vzdělávacími proměnnými. Posledním typem výstupů jsou indikátory zaměřující se na proměny trendů.  Výsledky projektu PISA se postupem času stávají jedním z faktorů, jenž v mnohých zemí, které se na výzkumu podílejí, ovlivňuje proces vytváření vzdělávací politiky. PISA bývá pojímán jakožto nástroj, dle něhož lze měřit kvalitu školského systému. Rovněž se objevují názory, že toto šetření může pomoci lépe definovat problémy, které se v tomto systému objevují. Některá data ukazují, že tento výzkum pomáhá budovat globální standarty pro zhodnocení a rozvoj vzdělávacích systémů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Projekt PISA (zkratka pro Programme for International Student Assessment) je mezinárodní výzkum pořádaný Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Šetření se poprvé uskutečnilo v roce 2000. Je prováděno každé tři roky s tím, že každá iterace pokládá větší důraz na jednu ze zvolených oblastí. Jeho cílem je zjišťování úrovně v rámci čtenářské, matematické i přírodovědné gramotnosti mezi žáky ve věku 15 let. Na základě těchto údajů panuje snaha zachytit míru, do jaké si v rozdílných zemích světa žáci u konce povinné školní docházky osvojili patřičné schopnosti pro zapojení do společnosti. Prostřednictvím vyplynulých výsledků se snaží tvůrci vzdělávacích politik zachytit klady a zápory jednotlivých vzdělávacích systémů a zlepšit je. Jednou ze stěžejních charakteristik, která projekt PISA odlišuje od dříve prováděných výzkumů, je jeho zaměření na znalosti využitelné v pracovním, osobním či občanském životě. Všechna předchozí mezinárodní šetření se hlavně zabývala tím, jak jsou žáci schopni zvládat školní učivo. V České republice je výzkum pořádán prostřednictvím České školní inspekce.", "tgt_summary": "跨国评估学生能力计划(英语:Programme for International Student Assessment,直译为国际学生评估计划;,直译为学生知识追踪国际计划;简写:PISA)是一个由经济合作与发展组织筹划的对全世界15岁学生学习水平的测试计划,最早开始于2000年,每三年进行一次。该计划旨在发展教育方法与成果。是目前世界上最具影响力的国际学生学习评价项目之一。", "id": 826460}
{"src_title": "Dubaj", "tgt_title": "杜拜", "src_document": [{"title": "Poloha a části města.", "content": "Město leží na severním okraji emirátu. Je součástí aglomerace tvořené srůstajícími městy Adžmánem, Dubajem a Šardžou, přičemž každé z těchto měst je metropolí některého emirátu. Město Dubaj se dělí na dvě části zátokou Dubai Creek, která je často mylně popisovaná jako řeka, ale je výběžkem Perského zálivu. Tyto části byly v minulosti samostatnými městy Deira na severní straně a Bur Dubai na straně jižní. Dnes se město Dubaj dělí na 14 čtvrtí, al-Hamriya, al-Karama, al-Chabisi, al-Ras, al-Satwa, al-Wasl, Bur Dubai, Deira, Hur al-Anz, International City, Džumeira, Umm Suqaym, Za'abeel a al-Qusais, Dubai Marina některé dále na obvody.  Historické město Deira má 17 obvodů, každý obvod vyznačuje na veřejném prostranství cedule s plánkem uliční sítě a číselným označením ulic. Čísla jsou pozůstatkem staré britské orientační sítě vlivem zastavění některých bloků či celých uliček a zanedbáním značení je často velmi obtížné nalézt správnou adresu, protože čísla nenásledují za sebou, některá chybějí zcela a jiná jsou nahrazena pouze názvem ulice.", "section_level": 1}, {"title": "Správa města.", "content": "Město spravuje od roku 1954 instituce Obec Dubaj \"(anglicky Dubai Municipality)\", jíž však podléhá celé území emirátu Dubaj, jelikož se emirát nečlení na nižší správní celky. Tato instituce má na starosti běžné každodenní záležitosti emirátu, které si pro sebe nevyhrazuje vládce emirátu, zároveň je mu však ale podřízena.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvoj města.", "content": "Protože jsou na severní straně města hranice se sousedním emirátem Šardžá, vyvíjí se město především směrem na jih podél pláže Džumeira, ulice Sheikh Zayed Road a do vnitrozemí. Právě poblíž Sheikh Zayed Road vzniklo jedno z nových center, nákupní galerie Dubai Mall a desítky mrakodrapů s nejvyšší stavbou světa Burdž Chalífa. V ose metra pokračují další centra: finanční a obchodní (World Trade Centre, Financial Centre, Business Bay, Noor Islamic Bank), internetové (Dubai – Internet City), přístavní a hotelové centrum Dubai Marina. Dubaj se dále rozrůstá směrem do moře, kde vytváří zatím čtyři velkolepé umělé poloostrovy. Z nich tři ve tvaru palem zvané Palm Islands (nejzápadnější z nich se nazývá Palm Jebel Ali, prostřední Palm Jumeira, východní je Palm Deira) a jedno souostroví oválného tvaru, zvané Svět (The World), protože svými ostrovy vytváří mapu světa; další hotelové komplexy jsou např. Džumeira (Jumeirah), nebo Nakheel Harbour a Tower.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město má hustou dopravní síť, moderní silnice a dálnice, automatizovanou síť metra a dvě letiště. Hlavní silniční tepnou celého města je osmi až dvanáctiproudá Sheikh Zayed Road, která vede celými Spojenými arabskými emiráty. Zdejší silniční infrastruktura zaznamenala největší rozvoj na začátku 21. století.", "section_level": 1}, {"title": "Hromadná doprava.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Metro.", "content": "Dubajské metro tvoří moderní elektronicky řízenou dopravní páteř města. Provoz byl zahájen 9. září 2009 první linkou metra, zvanou červená a důsledně touto barvou značenou. Ta má celkem 29 zastávek mezi konečnými stanicemi Rashidiya a Jebel Ali. Spojuje město mimo jiné s letištěm. Přesně po dvou letech, 9. září 2011, byla otevřena druhá, zelená linka, která vede mj. pod historickou čtvrtí Deira také podmořským tunelem; roku 2019 měla zelená trasa 20 stanic mezi konečnými Etisalat a Creek. Většina tratí vede po visutém mostě s výhledem na moderní městské čtvrti. Všechny vlaky jsou automatizovány, jezdí bez řidiče, ve špičkách po 5 minutách, jinak do 10 minut. Provoz končí ve 23:30, ve významné svátky bývá prodloužen. Stanice metra mají nepřehlédnutelnou střechu ve tvaru prohnutého oválného klobouku.", "section_level": 3}, {"title": "Tramvaje.", "content": "První tramvajová linka byla v Dubaji otevřena v roce 2014, trať vede skrz Dubai Marinu k umělému poloostrovu Palm Jumeirah. Trať má 14,5 kilometrů a 11 zastávek. Navazuje na červenou linku metra, konkrétně její stanice Jumeirah Lakes Towers a DAMAC Properties. Jako čtvrtá tramvajová linka na světě není napájena elektřinou v trolejích, ale je napájena ze třetí (prostřední) kolejnice, jde o systém Alimentation Par Sol.", "section_level": 3}, {"title": "Autobusy.", "content": "Dálkové autobusy dopravují obyvatelstvo do hlavních měst ostatních emirátů a do letovisek. V Dubaji není jedno hlavní autobusové nádraží, ale čtyři menší.", "section_level": 3}, {"title": "Taxi.", "content": "Taxi lze v Dubaji chytit zpravidla na ulici a ve všech větších obchodních centrech. Všechny vozy oficiální taxislužby mají pískovou barvu s různě barevnou střechou. Jsou monitorovány městem, mají stejné ceny a standard služeb. Běžně v Dubaji funguje služba Uber nebo Careem, taxi lze objednat také telefonicky.", "section_level": 2}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "V Dubaji se nachází k roku 2018 třetí nejvytíženější letiště světa dle počtu přepravených pasažérů, mezinárodní letiště Dubaj. Poblíž Dubaje se nachází také Al Maktúmovo mezinárodní letiště, dříve nazývané Dubai World Central Airport, které odbavuje především nákladní dopravce a nízkonákladové letecké společnosti.  V Dubaji sídlí letecká společnost Emirates, která patří mezi největší letecké společnosti světa, v roce 2015 přepravila přes 50 milionů cestujících. Další významná zdejší aerolinie je nízkonákladová flydubai.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Vývoj počtu obyvatel zachycuje tabulka:", "section_level": 1}, {"title": "\"Město superlativů\".", "content": "Dubaj city je ve světě proslulé svou honbou za největšími a nejdražšími projekty a stavbami.", "section_level": 1}, {"title": "Události.", "content": "V roce 2020 se v Dubaji bude konat světová výstava EXPO 2020. Pro tuto příležitost se staví například budoucí nejvyšší budova světa The Tower, která bude měřit přes 900 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Vzhledem k tomu, že se Dubaj nachází takřka na obratníku Raka, panuje zde po celý rok teplé počasí. V letních měsících denní teploty přesahují 40 °C, v noci se pohybují kolem 30 °C. Díky velice vysoké vlhkosti vzduchu (často kolem 80–90%), zde pocitová teplota mnohdy dosahuje i 60 °C. V zimě denní teploty šplhají k 28 °C a v noci málokdy klesnou pod 15 °C.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dubaj (též Dubai či Dubayy, lze do českého jazyka přeložit jako „místo srazu“) je hlavní město stejnojmenného emirátu ve Spojených arabských emirátech a zároveň nejlidnatější město v zemi. Pro odlišení od emirátu se používá označení \"Dubai City\". Nachází se na pobřeží Perského zálivu. Téměř veškerý hospodářský, sociální, kulturní i politický život emirátu se odehrává v jeho hlavním městě, kde žije přibližně 99 % obyvatel emirátu. Mnoho obyvatel zaměstnaných ve městě bydlí z důvodu nižších nájmů v sousedním emirátu Šardžá, který přiléhá až k branám města.", "tgt_summary": "迪拜(;台湾及香港译作杜拜)是阿拉伯联合酋长国人口最多的城市,也是中东地区的经济和金融中心。位于阿拉伯湾东南岸,为该国七个酋长国之一迪拜酋长国的首府。", "id": 2028389}
{"src_title": "SELinux", "tgt_title": "安全增强式Linux", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "SELinux není linuxová distribuce, ale soubor úprav a modifikací samotného jádra systému včetně doplnění o uživatelské nástroje. SELinux implementuje MAC (Mandatory access control) jako doplněk klasického systému oprávnění typu DAC (Discretionary Access Control), který používají unixové systémy, ale i řada systémů Windows NT. SELinux naplňuje kritéria důvěryhodného počítače podle systému TCSEC (Trusted Computer System Evaluation Criteria), který je také někdy nazýván \"Oranžovou knihou\" (). SELinux vynucuje administrátorem definovanou bezpečnostní politiku nad všemi subjekty a objekty v systému. Umožňuje tak nastavit jemnější práva přístupu k datům a zamezit jejich změnám, ať úmyslným, či neúmyslným.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Během 90. let minulého století agentury NSA (National Security Agency) a Secure Computing System spolupracovaly na vývoji nástroje pro silnou a flexibilní správu mandatorního řízení přístupů. K tomuto projektu se ještě přidala univerzita v Utahu a vznikl tak prototyp nazvaný Flask. O samotnou implementaci do linuxových distribucí projevili zájem po roce 2000 nejprve Red Hat (v Red Hat Enterprise Linuxu) a SUSE (která však používá jednodušší AppArmor), pokud hovoříme o komerčních distribucích. Avšak SELinux se dnes již standardně objevuje i v nekomerčních distribucích jako jsou Debian GNU/Linux, Gentoo Linux a Fedora.", "section_level": 1}, {"title": "FLASK.", "content": "Flux Advanced Security Kernel (FLASK) byl implementací integrovanou do některých verzí linuxového jádra spolu s řadou utilit, které slouží k mandatornímu řízení přístupů (mandatory access control, MAC). Takovéto jádro obsahuje ve své architektuře komponenty, které poskytují obecnou podporu pro vynucování mnoha typů politik povinného řízení přístupu, včetně těch založených na konceptech vynucených typů, rolí a řízení ve víceúrovňovém nastavení bezpečnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdíl oproti tradičnímu unixovému modelu.", "content": "Operační systémy používají některý z mechanismů řízení přístupu. Mezi dva nejznámější patří diskreční (volitelné) řízení přístupu DAC (discretionary access control), které je použito v klasickém Linuxu, a povinné řízení přístupu MAC (mandatory access control), které je předmětem SELinuxu. Oba mechanismy mohou být v systému implementovány zároveň.", "section_level": 1}, {"title": "Diskreční řízení přístupu.", "content": "Princip diskrečního řízení přístupu je založen na ACL (access control list). Každý soubor nebo program má k sobě asociován jeden ACL, kde jsou definována jeho přístupová práva pro uživatele (vlastníka), skupinu a ostatní. Na základě ACL je tedy povolen či zamítnut přístup k objektu. DAC neposkytuje žádnou ochranu před použitím poškozeného nebo upraveného softwaru. Každý spuštěný program nebo proces běží pod právy uživatele, který jej spustil. Proces má tedy plnou kontrolu nad všemi daty daného uživatele a má možnost je měnit a zapisovat do nich. Například program na prohlížení pošty nepotřebuje mít plný přístup ke všem datům uživatele. Takovými daty mohou být konfigurační nebo jiné citlivé soubory, přístup k nim je nežádoucí v případě běžného uživatele a katastrofou u superuživatele, který má neomezený přístup k celému systému. Pokud se útočníkovi podaří převzít kontrolu nad procesem, který běží pod právy superuživatele, naskýtá se mu tak možnost získat kontrolu nad celým systémem. Stejné nebezpečí hrozí, i pokud má program nastaven setuid nebo setgid bit na superuživatele. Především z těchto důvodů DAC neposkytuje dostatečnou bezpečnost.", "section_level": 2}, {"title": "Mandatorní řízení přístupu.", "content": "MAC poskytuje plnou kontrolu nad všemi akcemi programů, které běží v tzv. sandboxu (česky pískoviště), jenž omezuje přístup do jiných částí systému, než je samotný prostor sandboxu. Ve spojitosti se SELinuxem se zavádí speciální sandboxy nazývané domény, znemožňující i programům pod právy superuživatele tuto doménu opustit. Pokud se útočníkovi podaří převzít kontrolu nad nějakým programem, může provádět pouze takové operace, které měl daný program povoleny, a to i v případě programů pod právy superuživatele. Veškeré programy takovéhoto systému se musí řídit administrátorem definovanou politikou a znemožní tak použití poškozeného nebo upraveného softwaru všem uživatelům i superuživateli.", "section_level": 2}, {"title": "Uživatelé, práva a zabezpečení.", "content": "SELinuxoví uživatelé a role nesouvisí s aktuálními uživateli a rolemi vlastního systému. Pro každého běžného uživatele a proces, SELinux přiřadí tři základní informace jako role, název uživatele a doména (nebo typ). Tento systém je flexibilnější než normální. Pravidla pro to, kdy se daný uživatel může dostat do určité domény, jsou definovány v politice SELinuxu.  Soubory, síťové porty anebo hardwarové prostředky mají také v SELinuxu své atributy, skládající se ze jména, role (velmi zřídka používané) a typu. V případě souborových systémů, mapováním mezi soubory a zabezpečením se tento proces nazývá labeling neboli označování. Označování je definováno v souboru pravidel, ale může být i manuálně nastaveno. U hardwaru je však typ podrobněji rozepsán.", "section_level": 1}], "src_summary": "SELinux (Security-Enhanced Linux) je v informatice rozšíření jádra Linuxu o mandatorní řízení přístupu sloužící ke zvýšení počítačové bezpečnosti. SELinux umožňuje definovat oprávnění k provedení určité operace na úrovni jednotlivých procesů, uživatelů, soketů a podobně tím, že na kritická místa jádra umisťuje volání svých kontrolních rutin. Tím dochází ke zvýšení režie systému, avšak je možné zabránit programu, aby provedl potenciálně nebezpečnou akci, která může vést k elevaci oprávnění.", "tgt_summary": "安全增强式Linux(SELinux,Security-Enhanced Linux)是一个Linux内核的安全模组,其提供了访问控制安全策略机制,包括了强制访问控制(Mandatory Access Control,MAC)。", "id": 1386969}
{"src_title": "EDSAC", "tgt_title": "延遲存儲電子自動計算器", "src_document": [{"title": "Technický přehled.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fyzické komponenty.", "content": "Krátce po svém sestavení začal EDSAC sloužit univerzitě k výzkumným účelům. Žádná jeho součást nebyla experimentální. Používal rtuťovou zpožďovací linku pro paměť a elektronky pro logiku. Vstup se realizoval pomocí pětistopé děrné pásky a výstup přes dálnopis. Registry se zpočátku omezovaly pouze na akumulátor a násobič. V roce 1953 David Wheeler, který se právě vrátil ze stáže na univerzitě v Illinois, navrhl indexový registr jako rozšíření původního hardwaru EDSACu.", "section_level": 2}, {"title": "Paměť a příkazy.", "content": "Paměť EDSACu sestávala z 1024 sektorů, avšak zpočátku bylo implementováno pouze 512 z nich. Každý sektor paměti obsahoval 18 bitů, ale první bit byl nedostupný kvůli omezení časování, takže ve výsledku bylo použito pouze 17 bitů. Příkaz obsahoval pětibitový příkazový kód (znázorněný mnemotechnickým znakem, takže například příkaz \"Přičíst\" využíval bitový vzorec pro písmeno P), jeden nevyužitý volný bit, deset bitů pro adresu paměti a jeden bit, který řídil, zda příkaz funguje na čísle obsaženém v jednom nebo dvou slovech.  Vnitřně používal EDSAC binární čísla s dvojkovým doplňkem. Ta byla dlouhá buď 17 bitů (jedno slovo) nebo 35 bitů (dvě slova). Binární násobič pracoval s čísly jako se zlomky s pevnou řádovou čárkou v rozmezí -1 < x < 1, tj. dělící čárka se nacházela hned napravo od znaménka. Akumulátor mohl pojmout až 71 bitů, včetně znamének, takže umožňoval násobit spolu dvě dlouhá čísla (35 bitů) bez ztráty přesnosti.  Dostupné příkazy byly: Přičti, Odečti, Násob, Porovnej, Přesuň vlevo, Přesuň vpravo, Načti násobič, Ulož (a případně Vymaž) zásobník, Podmíněný přesun, Čti vstupní pásku, Vytiskni znak, Zaokrouhli obsah zásobníku, Nedělej nic a Stop. Pro dělení žádný příkaz neexistoval (přestože bylo dostupných několik dělících podprocesů), ani nešlo přímo nahrát číslo do akumulátoru (musel se použít příkaz Ulož/vymaž akumulátor a následně příkaz Přičti).", "section_level": 2}, {"title": "Systémový software.", "content": "Vstupní příkazy byly napevno naprogramovány ve skupině vícepolohových přepínačů a při startu se nahrály do paměti. Do května roku 1949 vstupní příkazy zajišťovaly primitivní překladač, který využíval výhod mnemotechnického řešení popsaného výše. Toto byl první světový překladač a pravděpodobně stál u zrodu světového softwarového průmyslu. Na webu je k dispozici simulátor EDSACu a úplný popis vstupních příkazů a prvních programů.  Počítač také používali ostatní členové univerzity k řešení reálných problémů a přitom vzniklo mnoho technik, které jsou dodnes součástí operačních systémů. Uživatelé vytvářeli své programy děrováním papírové pásky. Brzy se také naučili sami číst kód z pásky tím, že ji drželi proti světlu. Když byl program připraven, pověsil se na šňůru u čtečky papírové pásky. Operátoři, kteří během dne počítač obsluhovali, vždy vzali další papírovou pásku z řady a vložili ji do EDSACu. Tento postup je dnes dobře znám jako fronta úloh. Pokud EDSAC něco vytiskl, výtisk i páska se vrátily uživateli, jinak byl uživatel informován, v kterém úseku paměti nastala chyba. V té době sice ještě neexistovaly ladící programy, ale šlo nastavit připojený CRT monitor tak, aby zobrazoval obsah konkrétního místa v paměti. Toho se využívalo například při kontrole, zda číslo konverguje. Po úředních hodinách někteří „autorizovaní uživatelé“ směli využívat stroj pro vlastní účely, což zpravidla trvalo dlouho do večera.", "section_level": 2}, {"title": "Technika programování.", "content": "První programátoři museli používat dnes již nepopulární techniky, zejména přepisování kódu. Protože ještě zdaleka neexistoval žádný indexový registr, jediná možnost přístupu do pole byla změna lokace v paměti, kam příslušný příkaz odkazoval.  Davidu Wheelerovi, který získal jako první na světě doktorát v oblasti počítačové vědy a který pracoval na tomto projektu, je připisován objev konceptu podprogramů. Uživatel napsal program, který zavolal podprogram tím, že přeskočil na začátek podprogramu s adresou čítače zvýšenou o jedna (Wheelerův skok). Toto podprogram tradičně očekával, a proto nejprve přepsal svůj konečný počet skoků původní adresou, takže se vrátil. Vícenásobné a vnořené podprogramy mohly být volány tak dlouho, dokud uživatel znal délku každého z nich, aby mohl určit místo kam podprogram přeskočí. Uživatel poté zkopíroval kód podprogramu z původní pásky na svou vlastní pásku, načež byl vlastní program ukončen.", "section_level": 2}, {"title": "Aplikační software.", "content": "Koncept podprogramů vedl k vytvoření bohaté knihovny podprogramů. Do roku 1951 bylo k dispozici 87 podprogramů v následujících kategoriích: počítání s plovoucí řádovou čárkou; počítání s komplexními čísly; kontrolování; dělení; umocňování; rutinní operace s funkcemi; diferenciální rovnice; zvláštní funkce; mocninné řady; logaritmy; tisk a schéma; numerická integrace; načtení (vstupu); n-tý kořen; goniometrická funkce; početní operace (simulace cyklů do-while, while-do, for); vektory a matice.", "section_level": 2}, {"title": "Další vývoj.", "content": "Nástupce EDSACu, EDSAC 2, byl akreditován v roce 1958. V roce 1961 vyvinul David Hartley verze jazyků Autocode a ALGOL pro EDSAC 2. Jednalo se o jazyky na vyšší úrovni pro vědce a odborné techniky. V polovině 60. let byl plánován nástupce EDSACu 2, ale přednost dostal Titan, prototyp počítače Atlas 2. 13. ledna 2011 Computer Conservation Society (společnost pro zachování počítačů) oznámila, že schválila práce na funkční replice počítače EDSAC, která se staví v The National Museum of Computing (Národní muzeum práce na počítači) v Anglii.", "section_level": 1}], "src_summary": "EDSAC (Electronic Delay Storage Automatic Calculator) byl britský počítač z poloviny 20. století. Tento počítač, inspirovaný John Von Neumannovým dokumentem First Draft of a Report on the EDVAC, sestavil Maurice Wilkers a jeho tým na Univerzitě v Cambridgi v Anglii. EDSAC byl první v praxi využitý počítač pracující s uloženým programem.", "tgt_summary": "电子延迟存储自动计算器(英文:Electronic Delay Storage Auto-matic Calculator、EDSAC)是英国的早期计算机。1946年,英国剑桥大学数学实验室的莫里斯·威尔克斯教授和他的团队受冯·诺伊曼的\"First Draft of a Report on the EDVAC\"的启发,以EDVAC为蓝本,设计和建造EDSAC,1949年5月6日正式运行,是世界上第一台实际运行的存储程序式电子计算机。", "id": 1154415}
{"src_title": "Zapotovité", "tgt_title": "山榄科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zapotovité jsou stálezelené nebo výjimečně opadavé stromy, řidčeji keře (zvl. rod \"Sideroxylon\"), se střídavými spirálně uspořádanými listy, často nahloučenými na koncích větví. Borka je obvykle buď žlábkatá nebo šupinatě odlupčivá, zřídka hladká. Ve větvích, listech i plodech je zpravidla přítomen bílý lepivý latex. Kmeny mají často kořenové náběhy. Některé druhy rodu darmota (\"Sideroxylon\") mají trny. Listy jsou jednoduché, celokrajné a většinou bez palistů, se zpeřenou žilnatinou. Asijský rod \"Sarcosperma\" má pro čeleď naprosto netypické vstřícné až přeslenité listy. Odění je z větvených chlupů tvaru T, často s jedním ramenem redukovaným.  Květenství jsou úžlabní svazečky, často vyrůstají na tlustších větévkách nebo i kmenech, někdy redukovaná na jediný květ. Květy jsou pravidelné, jedno nebo oboupohlavné, drobné (obvykle do 10 mm). Kališní lístky jsou obvykle volné nebo jen na bázi srostlé, nejčastěji v počtu 5, řidčeji 6 až 12. Koruna je srostlá, složená ze 4 až 9 plátků. Tyčinek je obvykle 4 až 6 (12), jsou přirostlé v korunní trubce nebo na bázi korunních cípů, občas jsou přítomna i drobná staminodia. Semeník je svrchní, srostlý z 1 až 6 (nebo až 15) plodolistů a se stejným počtem komůrek. V každém plodolistu je 1, řidčeji 2 vajíčka. Plodem je bobule, výjimečně (\"Pradosia\") peckovice. Plody jsou dužnaté až kožovité, 1 až 12 cm velké, s 1 nebo několika semeny.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zahrnuje asi 1100 druhů v 53 rodech. Je pantropicky rozšířena s nehojnými přesahy do teplých oblastí mírného pásu. Většina druhů roste na nezaplavovaných půdách a nenarušených stanovištích v nížinných deštných pralesích do 1000 metrů n.m. V Amazonii jsou jednou z důležitých složek deštného pralesa, běžné jsou ale i v afrických a asijských deštných lesích. Největší rody jsou pouterie (\"Pouteria\", 325 druhů), perčovník (\"Palaquinum\", 110), \"Planchonella\" a \"Madhuca\" (po 100), darmota (\"Sideroxylon\", 75) a zlatolist (\"Chrysophyllum\", 70 druhů).", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "O opylování zapotovitých není mnoho známo. Některé druhy rodu \"Manilkara\" mají bledé květy otevírající se na noc a jsou opylovány netopýry, kteří zřejmě ožírají sladce chutnající dužnaté koruny z květů v hustých květenstvích. Menší plody jsou šířeny ptáky, semena z větších plodů jsou většinou šířena savci. V Amazonii tvoří plody zapotovitých jednu z hlavních složek potravy opic. Semena buď procházejí zažívacím traktem, nebo jsou zahozena po zkonzumování dužniny. Semena z plodů s měkkou dužninou (např. zapota obecná) šíří také netopýři. Semena některých druhů rostoucích na trvale zaplavených půdách jsou šířena rybami pojídajícími plody.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V jihovýchodní Brazílii v travnatých oblastech zvaných cerrado se vyskytují dva druhy z této čeledi, \"Pradosia brevipes\" a \"Pouteria subcaerulea\", adaptované na místní periodické požáry. Tyto stromy mají hlavní větvení kmene pod zemí a nad povrch vyčnívají jen konce jejich větví. Srdce kmene je tak chráněno před ohněm.  Jedna zajímavá studie z Amazonského pralesa přibližuje na příkladu této čeledi obrovskou diverzitu tropických lesů a zároveň jejich mozaikovou strukturu a rozptýlenost jedinců téhož druhu. Poblíž brazilského Manaus byla vytyčena parcela o výměře 25 ha, na této ploše bylo nalezeno celkem 70 druhů z čeledi zapotovité. Z nich bylo 87 procent zastoupeno jen 2 a méně jedinci na 1 hektar.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Zapotovité jsou dobře vyhraněnou čeledí bez větších přesunů rodů při aktualizacích taxonomického systému. Cronquist i Dahlgren ji řadili do řádu \"Ebenales\", Tachtadžjan do samostatného řádu \"Sapotales\" v rámci nadřádu \"Primulanae\" podtřídy \"Dilleniidae\".  Zapotovité podle molekulárních studií tvoří monofyletickou skupinu s čeleděmi ebenovité (\"Ebenaceae\") a prvosenkovité (\"Primulaceae\").  V dnešní taxonomii jsou členěny na 3 podčeledi:", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Zapotovité jsou ekonomicky důležité především dřevem, jedlými plody, olejem ze semen a latexem. Jako zdroj kvalitního dřeva je těženo mnoho druhů. V tropické Americe jsou to např. druhy rodu \"Manilkara\", poskytující stavební dřevo odolné proti hmyzu i napadení houbami.  Mnohé druhy zapotovitých poskytují ovoce, z významnějších je to zapota obecná, \"Pouteria sapota\", \"P. campechiana\", \"P. mammosa\" a \"Chrysophyllum cainito\". Plody \"Synsepalum dulcifidum\" ovlivňují chuťové buňky, po požití i jen části plodu chutná vše ostatní nasládle. Lokální význam mají plody mnohých dalších druhů. V jižní Africe je to \"Bequaertiodendron megalismontanum\", v rovníkové Africe \"Mimusops djave\", v tropické Americe \"Sideroxylon obtusifolium\", \"S. sartorum\", \"Colocarpum mammosum\", \"C. viride\", \"Ecclinusa cuneifolium\", \"E. prieurii\", \"Richardella macrophylla\", \"R. nervosa\" a četné druhy rodů \"Manilkara\" a \"Pouteria\", v Asii \"Manilkara hexandra\", \"M. kauki\" a \"Mimusops elengi\" V Indii a jv. Asii je pěstován druh \"Madhuca indica\", jehož květy se jedí sušené či čerstvé nebo se z nich vyrábí alkoholický nápoj. Jedlé jsou i plody severoamerických zástupců rodu darmota (\"Sideroxylon\").  Latex z asijských stromů rodů perčovník (\"Palaquium\") a \"Payena\" je zdrojem gumovité hmoty zvané gutaperča. Nejdůležitějším druhem je perčovník pravý (\"Palaquium gutta\"). Ze zapoty obecné se dříve získával základ pro žvýkací gumu. \"Manilkara bidentata\" a některé další jihoamerické druhy poskytují látku zvanou 'balata', podobnou gutaperče. Žvýkací guma zvaná 'coquirana' je získávána z rozšířeného amazonského stromu \"Ecclinusa balata\". Latex se ze stromů těží systémem zářezů v kůře.  Některé druhy jsou pěstovány v tropech jako okrasné stromy, zejména \"Chrysophyllum oliviforme\" a \"Mimusops elengi\".", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Argania\", \"Aubregrinia\", \"Aulandra\", \"Autranella\", \"Baillonella\", \"Breviea\", \"Burckella\", \"Capurodendron\", \"Chromolucuma\", \"Chrysophyllum\", \"Delpydora\", \"Diploknema\", \"Diploon\", \"Eberhardtia\", \"Ecclinusa\", \"Elaeoluma\", \"Englerophytum\", \"Faucherea\", \"Gluema\", \"Inhambanella\", \"Isonandra\", \"Labourdonnaisia\", \"Labramia\", \"Lecomtedoxa\", \"Leptostylis\", \"Letestua\", \"Madhuca\", \"Magodendron\", \"Manilkara\", \"Micropholis\", \"Mimusops\", \"Neohemsleya\", \"Neolemonniera\", \"Nesoluma\", \"Niemeyera\", \"Northia\", \"Omphalocarpum\", \"Palaquium\", \"Payena\", \"Pichonia\", \"Pouteria\", \"Pradosia\", \"Pycnandra\", \"Sarcaulus\", \"Sarcosperma\", \"Sideroxylon\", \"Synsepalum\", \"Tieghemella\", \"Tridesmostemon\", \"Tsebona\", \"Vitellaria\", \"Vitellariopsis\", \"Xantolis\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Zapotovité (\"Sapotaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu vřesovcotvaré (\"Ericales\"). Jsou to charakteristické stromy nížinných tropických deštných pralesů celého světa, význačné dužnatými plody, bílým mléčným latexem a střídavými spirálně uspořádanými listy, často nahloučenými na koncích větví. Mnohé druhy poskytují jedlé ovoce.", "tgt_summary": "山榄科(学名:\"Sapotaceae\"),包括约65属800余种,主要分布在世界各地的热带地区。中国有11属约30种,主要分布在南方各地。", "id": 789008}
{"src_title": "Občanská válka na Srí Lance", "tgt_title": "斯里兰卡内战", "src_document": [{"title": "Příčiny války.", "content": "Kořeny konfliktu je třeba hledat už v koloniální éře. Ostrov, který v té době nesl název \"Cejlon\", byl korunní kolonií Velké Británie. Britové ekonomicky i při správě ostrova velmi výrazně využívali Tamily, a to nejen místní obyvatele, ale také Tamily nově přivezené z Indie. Etnika kromě rozdílného původu rozdělovalo i náboženství. Sinhálci jsou buddhisté a Tamilci jsou, jako většina Indie, hinduisté. V roce 1948 získala Srí Lanka nezávislost a správa země se dostala do rukou většinových Sinhálců. Tamilové byli zbaveni občanství a měli být vystěhováni zpátky do Indie. Diskriminace Tamilů vedla k vytvoření \"We Tamils Movement\" (WTM, česky Hnutí My Tamilové). K prvním krvavým střetům, které si vyžádaly lidské oběti, došlo na začátku roku 1958 za vlády premiéra Solomona Bandáranájakeho.  V roce 1963 začaly po Srí Lance kolovat materiály podporující tamilskou nezávislost. Anton Balasingham emigroval ze země a stal se hlavou rodícího se separatistického hnutí. Ve stejnou dobu se mladí Tamilové vedení Vellupilájem Prabhakaranem začali angažovat na Srí Lance. Společně tyto síly vytvořily v roce 1972 organizaci \"Tamil New Tigers\" (TNT, česky Tamilští noví tygři). Ideologie nově vzniklé skupiny byla inspirována tamilskou říší Čóla, která existovala od 3. století př. n. l. do roku 1279 a patřila mezi nejvýznamnější státní celky v oblasti.  K separatistickému hnutí se přidávali i mladí Tamilové studující v zahraničí, a tak vznikla v anglickém Manchesteru Ílamská revoluční studentská organizace. Zanedlouho se stala hlavní hnací silou tamilského Ílamu v diaspoře. Na domácí politické scéně se objevila strana, která hájila zájmy Tamilů – \"Tamilská národní aliance\" (TULF). Strana byla podporována ozbrojenými jednotkami, které tvořili mladí Tamilové. Většinou se jednalo o poválečnou generaci, která trpěla nedostatkem vzdělání a vysokou nezaměstnaností, a viděla v revoluci proti vládě zlepšení své situace. V roce 1977 strana TULF dosáhla výrazného vítězství ve volbách a stala se nejsilnější opoziční stranou v parlamentu. Ve stejném roce došlo k pogromům proti Tamilům na místech, kde tvoří menšinu. TULF nebyla schopna útokům zabránit a nedařilo se tak plnit volební sliby. Díky tomu začala ztrácet kontrolu nad tamilskými ozbrojenými skupinami.", "section_level": 1}, {"title": "Vypuknutí války.", "content": "Nespokojenost s politikou TULF byla hnací silou k tvorbě nových ozbrojených skupin, které působily zcela bez kontroly tamilských vůdců v parlamentu. Nejsilnější skupinou byla TNT, která začala od roku 1976 používat název Tygři osvobození tamilského Ílamu (LTTE). Tamilští tygři začali útočit na orgány státní správy (převážně policejní stanice) a páchali atentáty na umírněné Tamily, kteří byli ochotni vést dialog s vládou. V červenci 1983 došlo k útoku na vojenskou hlídku \"Four four bravo\" v blízkosti města Thirunelveli. Ozbrojenci LTTE zabili velitele jednotky a 12 vojáků. Jako pomsta vypukl v hlavním městě Colombo pogrom na Tamily. Udává se, že si pogrom vyžádal 400 – 3 000 mrtvých Tamilů a mnoho jiných opustilo oblasti, kde měli Sinhálci silnou většinu. Tento den se považuje za oficiální začátek občanské války.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh války.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1984–1987.", "content": "LTTE začala s útoky na Sinhálce. Mezi nejvýznamnější patří masakr na farmě Dollarových a Kentových v roce 1984, kde ozbrojenci LTTE povraždili 62 civilistů včetně dětí. Ještě horší masakr se odehrál následující rok v Anuradhápuře. Ozbrojenci zaútočili na autobusové nádraží a otevřenou palbou zavraždili 146 civilistů. Sinhálci odpověděli se stejnou brutalitou. Povraždili na trajektu převážejícím Tamily 23 civilistů.  První mírový dialog z roku 1985 skončil neúspěchem a masakry civilního obyvatelstva pokračovaly dál. V roce 1987 vytlačila vládní vojska Tamilské tygry až na sever k městu Jaffna. Konflikt se tak rozhořel s velkou silou. Jak vládní vojsko, tak Tamilští tygři provedli řadu velice krvavých operací. Armáda na přelomu května a června 1987 podnikla operaci „Osvobození“, která skončila úspěchem. Vláda ovládla město Jaffna a vůdci LTTE unikli jen těsně dopadení. LTTE byla okolnostmi přinucena změnit svůj styl boje. V červenci 1987 provedla svůj první sebevražedný útok a následně je začala hojně využívat. Během války uskutečnila přes 170 sebevražedných útoků, což ji vyneslo nelichotivé první místo v počtu sebevražedných útoků v historii.", "section_level": 2}, {"title": "Indická intervence.", "content": "Indie se začala živě zajímat o situaci na Srí Lance v 80. letech a měla k tomu hned několik důvodů. Indická vláda se bála, že by separatistické hnutí mohlo přesunout i na území Indie, kde žije skoro 61 miliónů Tamilů. Silné hnutí vzniklo hlavně v indickém státě Tamilnádu. Na druhou stranu totální porážka Tamilských tygrů by znamenala příliv uprchlíků do Indie a vytvoření jejich základen na jejím území. Zpočátku Indie nepodporovala Tamily přímo, ale dodávala zbraně jednotlivým bojujícím skupinám. Velkou část dodávek dostala skupina \"Tamil Eelam Liberation Organization\" (TELO, Tamilská Ílamská osvobozenecká organizace), která byla hlavním rivalem Tamilských tygrů. Od podpory jednotlivých soupeřících skupin si Indie slibovala, že tamilské hnutí zůstane roztříštěné a nedosáhne dostatečné síly, aby vytvořilo samostatný stát. Na druhou stranu by bylo dost silné, aby se ubránilo před vládními silami.  Prvním přímým zásahem do války bylo shození 25 tun potravin a zdravotnického materiálu rebelům při operaci Osvobození. Vládě v Colombu bylo jasné, že Indie nenechá Tamilské tygry padnout, a tak začala jednat. V červenci 1987 se sešli vládní představitelé Indie a Srí Lanky a sepsali mírovou dohodu. Podle ní měla vláda udělat několik ústupků vůči Tamilům. Přenést mnohé pravomoci z vlády v hlavním městě na vládu v provinciích, sloučit severní a východní provincie s tamilským obyvatelstvem do jedné provincie a uznat tamilštinu jako oficiální jazyk. Na oplátku se Indie zavázala poslat do tamilských provincií mírové jednotky složené z příslušníků indické armády, které by dohlížely na klid zbraní a odzbrojily by místní separatistické jednotky. Vojenské skupiny Tamilů včetně Tamilských tygrů s dohodou souhlasily.  Příchod indických jednotek vyvolal ale velkou nelibost v řadách Sinhálců. Na jihu země vypuklo povstání proti vládě do jehož čela se postavila Janatha Vimukthi Peramuna (JVP, česky Lidová osvobozenecká fronta, de facto komunistická strana Srí Lanky). Zemí začalo zmítat povstání, které trvalo dva roky (1987–1989) a vyžádalo si životy přibližně 50 000 lidí.  Indické mírové síly úspěšně odzbrojily separatistické skupiny až na Tamilské tygry. Ti odmítli vydat zbraně, a tak se mírové složky pokusily demobilizovat Tamilské tygry silou. Celé indické snažení skončilo plnohodnotným vojenským konfliktem indických mírových sil proti Tamilským tygrům, při kterem přišlo o život okolo 1 200 indických vojáků. Odpor Sinhálců k intervenci vyvrcholil tajnou dohodou vlády a Tamilských tygrů o zastavení bojů. Indická armáda pokračovala ve vojenských operacích, které často porušovaly základní lidská práva. Volání jak srílanské vlády, tak Tamilských tygrů po stažení vyslyšel až nově zvolený premiér Indie Višvanáth Pratáp Singh. Poslední indický voják opustil Srí Lanku 24. května 1990.  Indická pomoc Tamilům a hlavně Tamilským tygrům se zcela zastavila po roce 1991, kdy byl spáchán atentát na expremiéra Radživa Gándího. Z útoku byli podezřelí právě Tamilští tygři.", "section_level": 2}, {"title": "1990–1993.", "content": "Po odchodu indických vojsk začali Tamilští tygři zřizovat svoji vlastní správu na územích, které ovládali. Příměří z roku 1990 pomohlo LTTE zničit všechny zbývající tamilské opoziční skupiny, zatímco vládní vojska bojovala s povstáním JVP na jihu země. Jakmile obě strany dosáhly ve svých bojích svého, začala občanská válka nanovo. První operací byl útok vládních vojsk na Jaffnu.  Boje se rozhořely s nepředstavitelnou brutalitou. V červnu 1990 zajala a popravila LTTE přes 600 policistů ve východní provincii (některé údaje udávají dokonce 774 mrtvých). Vláda odpověděla embargem na dovoz potravin a zdravotnického materiálu do Jaffny a začala letecky bombardovat pozice Tamilských tygrů. Separatisté na oplátku zintenzivnili útoky na civilní obyvatelstvo. Největší masakr války se odehrál v Palliyagodella v říjnu 1991. Tamilští tygři povraždili 166 muslimů včetně žen a dětí. Po tomto masakru byla LTTE zařazena na list teroristických organizací 33 státy světa. Místní muslimové začali tvořit svoje vlastní vojenské jednotky a mstili se v tamilských vesnicích stejným způsobem. Nakonec celá situace vyústila ve vyhnání muslimů z území ovládaných Tamilskými tygry. Domov muselo opustit okolo 72 000 muslimů převážně ze Severní provincie.  Největší bitva války proběhla v červenci 1991 ve Sloním průsmyku, který je úzkým pruhem země oddělujícím Jaffnu od zbytku ostrova a je tak jedinou suchozemskou cestou do Jaffny. LTTE s 5 000 vojáky oblehla vládní vojska. Během měsíčního obléhání padlo 2 000 vojáků na obou stranách. Obléhání ukončil až příchod vládních posil v počtu 10 000 vojáků. Vládní ofenzívy v roce 1992 skočily neúspěchem díky politickému zásahu Indie. V srpnu 1992 zemřeli tři vrchní generálové srílanské armády, když jejich auto najelo na minu. LTTE se dokonce podařilo v květnu 1993 spáchat úspěšný atentát na prezidenta Ranasingheho Premadasu a zvítězila v bitvě u Poonerynu na severu země.", "section_level": 2}, {"title": "1994–2000.", "content": "V roce 1994 vyhrála volby na Srí Lance aliance vedená političkou Chandrikou Kumaratungovou, která prosazovala mírové řešení problému. V lednu 1995 bylo vyhlášeno příměří, ale následné jednání k ničemu nevedlo. Válka propukla nanovo v dubnu 1995. Nová vláda začala razit heslo \"Válka za mír\" a vložila hlavní úsilí do obsazení Jaffny, která byla od začátku války hlavní baštou rebelů. Po sedmi týdnech těžkých bojů se podařilo vládnímu vojsku dobýt město, které bránilo 2 000 rebelů. Dne 5. prosince 1995 byla ministrem obrany Anuruddou Ratwattou nad městem slavnostně vyvěšena srílanská vlajka. Při bitvě padlo 2 500 vojáků a rebelů a 350 000 civilistů muselo opustit město. Mnoho uprchlíků se ale vrátilo následující rok zpátky.  Tamilští tygři odpověděli operací \"Operation Unceasing Waves\", (česky Nepřetržité vlny) a dobyli město Mullaitivu. Při boji zabili 1 400 vládních vojáků a zbývajících 200 zajatců popravili. V té době Tamilští tygři využívali velice často sebevražedné atentátníky. Nejznámějším útokem se stal útok na Centrální banku v Colombu, kdy zemřelo 90 lidí a 1 400 bylo zraněno. Vláda reagovala postavením organizace Tamilských tygrů mimo zákon a tlačila na zahraniční vlády, aby udělaly to samé. Velice tak omezila financování aktivit Tamilských tygrů.  Tamilové provedli v roce 1998 \"Operation Unceasing Waves II\", při které se jim podařilo dobýt město Kilinočči a zabít téměř 2 500 vládních vojáků. Vládní operace Rana Gosa v roce 1999 zase zaútočila na Vanni, kam se stáhla LTTE po dobytí Jaffny. Armádě se ale nepodařilo ovládnout region. \"Operation Unceasing Waves III\" v listopadu 1999 vytlačila vládní vojsko z dobytých pozic a Tamilové úspěšně postupovali na Sloní průsmyk a k Jaffně. Dokonce se LTTE pokusila zavraždit prezidentku Chandriku Kumaratungovou. Kumaratungová sice přišla o oko, ale podařilo se jí přežít a podruhé vyhrát volby. V dubnu 2000 padl Sloní průsmyk do rukou Tamilů, ale útok na Jaffnu armáda odrazila a město udržela.", "section_level": 2}, {"title": "Mírová jednání.", "content": "Vyčerpání z nekonečných bojů, desítky tisíc mrtvých a přes milión lidí žijících v uprchlických táborech vyvolalo vznik hnutí za mír. Mírové organizace začaly pořádat konference, debaty a další akce, které daly podklad k jednání obou stran. V únoru 2000 bylo Norsko požádáno, aby dělalo prostředníka mezi vládou a Tamily. Naděje na mír začaly dostávat konkrétní podobu v prosinci 2000, kdy LTTE vyhlásila jednostranný klid zbraní. Mír ale vydržel pouze do dubna 2001, kdy Tamilští tygři obnovili své ofenzívy. Na mezinárodním letišti v Bandaranaike provedlo čtrnáctičlenné sebevražedné komando útoky na letadla. Atentátníkům se podařilo zničit 8 vojenských letounů a čtyři dopravní letadla (všechna značky Airbus). Útok byl příčinou velkého poklesu turismu a následných výrazných ekonomických problémů na Srí Lance.  Po zářijových útocích na USA v roce 2001 začali separatisté projevovat zájem o mírové řešení konfliktu. Tamilové se obávali, že v pokračující válce by mohli Američané začít podporovat vládu v rámci začínající války s terorismem, kterou USA a spojenci v roce 2001 začali. Vláda zase začala čelit nespokojenosti lidí s průběhem \"války pro mír\", která mír nepřinášela, a s krizí ekonomiky. Situace dospěla k předčasným volbám, které v roce 2001 přinesly vítězství Ranilu Wickremasingh. Nově vzniklá vláda se zavázala najít mírovou cestu konfliktu.", "section_level": 1}, {"title": "Memorandum porozumění.", "content": "V prosinci 2001 přišly první konkrétní výsledky jednání, které zprostředkovalo opět Norsko. Tamilští tygři se zavázali zastavit palbu po dobu 30 dní a po celou dobu neprovádět žádné nepřátelské akce proti vládním silám. Vláda se k zastavení bojů přidala a uvolnila ekonomické embargo, které bylo na území Tamilských tygrů uvaleno. Následně 22. února 2002 bylo oběma stranami podepsáno Norskem navržené \"Memorandum porozumění\", jež po skoro 20 letech účinně zastavilo občanskou válku. Podle memoranda byla vytvořena Srílanská monitorovací mise, která dohlížela na klid zbraní. Členové mise byli v drtivé většině ze skandinávských zemí. Začala létat dopravní letadla z Colomba do Jaffny a LTTE otevřela klíčové silniční uzly na severu země. Obyvatelé tak mohli po zaplacení mýtného projíždět územím obsazeným LTTE.  Dlouho očekávaný mírový dialog začal v září 2002 v Phuketu v Thajsku. Další kola jednání se odehrávala v Norsku a Německu. Obě strany souhlasily s vytvořením federace a Tamilští tygři se vzdali ideje nezávislého Ílámu. To byl klíčový kompromis Tamilských tygrů, bez kterého by k úspěšnému jednání nikdy nedošlo. Poprvé od začátku války si obě strany vyměnily válečné zajatce.", "section_level": 2}, {"title": "Problémy mírové dohody.", "content": "Udržení mírové dohody byl problém hned od jejího začátku. Po volbách 2001 poprvé v historii Srí Lanky byl premiér země a prezident z jiného politického uskupení. Premiér Wickremasinghe byl nakloněn mírovému jednání a federalizaci země. Prezidentka Kumaratungová, její strana a další nacionalistická hnutí ale Tamilským tygrům nevěřili. Tamilové v rozporu s mírovou smlouvou pokračovali ve vybírání mýtného na cestách, pašovali zbraně a munici do země a verbovali do svých řad nové vojáky. Přes vyhlášený klid zbraní Tamilští tygři začali likvidovat opoziční tamilské skupiny a skutečné či domnělé vládní agenty na svém území.", "section_level": 2}, {"title": "Politická krize na Srí Lance.", "content": "V dubnu 2003 byla mírová jednání zcela zastavena z popudu LTTE a následně v říjnu téhož roku vydala LTTE svůj vlastní návrh na zřízení \"Prozatímních vládních úřadů\". Tyto správní celky měly být plně pod kontrolou Tamilských tygrů a měly se nacházet na severu a východě země. Na jihu země se tato deklarace setkala s vlnou protestů, které obviňovaly premiéra Wickremasingha z předání východu a severu země Tamilům. Aktivit se chopila prezidentka Kumaratungová. Vyhlásila v zemi stanné právo a převzala kontrolu nad třemi klíčovými ministerstvy (ministerstva pro hromadné sdělovací prostředky, vnitra a obrany). Prezidentka se spojila s levicovým hnutím \"United People's Freedom Alliance\" (UPFA) a vyhlásila konání nových voleb. Ty se konaly v dubnu 2004. Zvítězily levicové síly zastřešené UPFA a premiérem se stal Mahinda Radžapaksa. Vláda prohlásila své odhodlání pokračovat v mírovém dialogu, takže k vypuknutí násilí nedošlo.", "section_level": 3}, {"title": "Rozštěpení Tamilských tygrů.", "content": "Mír značně poznamenal i Tamilské tygry, kteří začali intenzivně přemýšlet nad dělením moci mezi jednotlivými části organizace. V březnu 2004 došlo k výrazným neshodám mezi severním a východním křídlem Tamilských tygrů. Plukovník Karuna Amman prohlásil, že LTTE nedodává dostatek materiálu a neposkytuje úměrnou část moci východnímu křídlu a vystoupil s 5 000 vojáky z organizace. Konflikt netrval dlouho a Karunova armáda musela rychle ustupovat. Karuna unikl pouze díky vládní pomoci. Zbytky Karunovy armády ale zůstaly na východě ostrova a pokračovaly v útocích na pozice LTTE.  Během této doby docházelo k častému porušování mírové dohody. Srílanská monitorovací mise zaznamenala přes 3 000 přestupků ze strany Tamilských tygrů a 300 ze strany vládního vojska jen v roce 2005. Situace byla o to složitější, že obě strany prováděly proti sobě tajné operace. LTTE kritizoval vládu, že tajně podporuje tamilskou opozici, hlavně Karunovu frakci. Vláda zase obviňovala Tamily z vražd politických oponentů, rekrutování vojáků a vyzbrojování.", "section_level": 3}, {"title": "Tsunami 2004.", "content": "26. prosince 2004 zasáhlo Indický oceán zemětřesení se silou 9,1–9,3 Richterova stupně, které způsobilo ničivé vlny tsunami. Na Srí Lance si vyžádala přírodní katastrofa okolo 30 000 mrtvých a mnoho dalších lidí ztratilo střechu nad hlavou. Pomoc začala proudit do země z mnoha států světa, ale vyvstal problém, jak distribuovat pomoc na území ovládaném LTTE. Po dohodě vlády s Tamily byla vytvořena organizace \"Post-Tsunami Operational Management Structure\", která měla tento problém vyřešit. Komunistická JVP ostře proti vytvoření organizace vystoupila a napadla ji u soudu. Na druhou stranu bezprostředně po tsunami došlo ke snižování násilí na severu ostrova.", "section_level": 3}, {"title": "Vražda Lakshmana Kadirgamara.", "content": "Dne 12. srpna 2005 došlo k atentátu na ministra zahraničí Srí Lanky Lakshmana Kadirgamara. Ministr byl zastřelen odstřelovačem LTTE ve svém domě. Kadirgamar byl Tamil, velmi respektovaný zahraniční diplomat a dlouholetý odpůrce Tamilských tygrů. Jeho zavraždění uvrhlo Tamilské tygry do mezinárodní izolace, připravilo je o sympatie mezinárodního společenství a uzavřelo jim cestu k materiální pomoci ze zahraničí. Jako důsledek Kadirgamarovy vraždy zahraniční diplomati neprotestovali, když vládní vojska v roce 2006 opět zaútočila na LTTE na Mavil Aru.", "section_level": 3}, {"title": "Obnovení války.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Krach mírového jednání.", "content": "Po volbách 2006 Vellupiláj Prabhakaran poslal zprávu nové vládě s tím, že Tamilští tygři jsou odhodláni obnovit boje. Vláda tuto zprávu ignorovala. Násilí propukalo už v roce 2005. Byly vražděni sympatizanti obou stran (nejznámější oběti jsou protamilský novinář Taraki Sivaram či protamilský politik Joseph Pararajasingham).  Vzrůstající násilí našlo odezvu v zahraničí. Na konferenci v Tokiu byly obě strany vyzvány k ukončení násilí. Do sporu se vložily USA, které vyzvaly Tamilské tygry k ukončení všech operací. V opačném případě se měli připravit na nekompromisní odvetu vládního vojska. Posledním pokusem udržet mír byla mise norského politika Erika Solheima, který přesvědčil znepřátelené strany, aby zasedly k jednacímu stolu v Ženevě v únoru 2006. Došlo k dohodě a obě strany souhlasily s omezením násilí. Konflikt skutečně ztratil na intenzitě, ale na scénu přišla nová skupina, které se představila novou vlnou bombových atentátů na civilisty. Bylo to hnutí \"Upsurging People's Force\", které vláda obvinila, že je součástí LTTE. Sama organizace ale žádnou spojitost s Tamilskými tygry nedeklarovala.  Druhá mírová konference v Ženevě byla díky vzrůstajícímu násilí odložena a mírová jednání pozastavena na neurčito. Opět se začaly objevovat případy masakrů civilního obyvatelstva a atentátů na významné politiky a vojenské činitele. Atentáty, masakry civilistů a zavraždění diplomata Lakshmana Kadirgamara o rok dříve vedly země Evropské unie k zařazení Tamilských tygrů na seznam teroristických organizací v květnu 2006. EU zmrazila veškerý majetek Tamilských tygrů v členských státech a pozastavila veškeré financování projektů na Srí Lance. Pokus Erika Solheima o obnovení dialogu ale i tak selhal.  Občanská válka vypukla nanovo po incidentu na řece Mavil Aru. Tamilští tygři uzavřeli 21. června 2006 propust a odřízli tak zásobování 15 000 vesničanů, kteří žili na vládou kontrolovaném území. Následná jednání byla bezvýsledná, a tak se vláda rozhodla reagovat silou. Za pomoci armády a leteckého bombardování ovládla vláda propust v půlce srpna téhož roku.", "section_level": 2}, {"title": "Obnovení bojů.", "content": "Násilí se rychle rozšířilo a Tamilští tygři zaútočili na námořní základnu Gokanna v blízkosti města Muttur. Rebelům se podařilo obsadit část města, ale vládní vojsko po těžkých bojích nad ním na začátku srpna obnovilo kontrolu. Velká ofenzíva Tamilských tygrů probíhala i na severu země. Tamilové útočili na obrannou linii vládních vojsk a několikrát se jim podařilo linii prorazit. Díky velkým ztrátám ale nakonec museli pozice vyklidit. Jako odpověď provedlo letectvo rozsáhlý nálet na tamilskou základnu v Chencholai, při níž zemřelo 61 dětí. Ve stejný den byl proveden neúspěšný atentát na pákistánského komisaře. K útoku se nikdo nepřihlásil, ale podezření padlo na Tamilské tygry a Indii. Pákistán se i přes incident zavázal materiálně podporovat vládní vojsko.  Nedlouho poté došlo k incidentu, kdy bylo zavražděno 17 francouzských humanitárních pracovníků. Srílanská mírová mise obvinila z masakru vládní vojsko, vláda ale okamžitě obvinění odmítla. Vyšetřování pod dohledem mezinárodních znalců právě probíhá.  I přes odražení ofenzívy na vojenskou základnu Gokanna měli Tamilové dělostřelecké pozice okolo Sampuru a mohli základnu ohrožovat. Přerušil by se tak zásobovací řetěz vedoucí na sever do Jaffny. USA nakonec poslaly do oblasti vojenské poradce, kteří měli dohlížet na situaci. Vláda se rozhodla hrozbu eliminovat a v srpnu 2005 zaútočila na tamilské pozice u Sampuru. Tamilové oficiálně vypověděli klid zbraní. Na začátku září mělo vládní vojsko oblast pod kontrolou a vybudovalo na místě vojenskou základnu. Obsazení Sampuru bylo prvním velkou územní změnou v konfliktu od roku 2002. Tamilští tygři odpověděli několika sebevražednými bombovými útoky.  I přes velký počet obětí se představitelé znepřátelených stran dohodli na obnovení mírového jednání v Ženevě. K dialogu však nedošlo, protože LTTE odmítla otevřít dálnici spojující Jaffnu se zbytkem vládou kontrolovaných území.", "section_level": 2}, {"title": "Vládní útok na Východní provincii.", "content": "V prosinci 2006 byl armádou představen nový vojenský plán. Podle něj měla armáda masivně zaútočit na území okupované LTTE na východě země a po jeho dobytí využít veškerý armádní potenciál na boj s Tamilskými tygry na severu. Slabinou plánu byl fakt, že by mohla LTTE použít místní civilisty jako lidské štíty a znemožnit tak účinné bombardování svých pozic.  Celá operace začala 6. prosince 2006, ale byla přerušena kvůli velkému počtu civilistů v oblasti a blížícím se monzunovým dešťům. Klidu zbraní využilo 20 000 civilistů k útěku na území ovládaná vládou. Boje byly obnoveny v lednu 2007. Vládní vojsko dobylo Vakarai, a tím odřízlo zásobování rebelů ze severu. Východní část Tamilských tygrů, která již tak byla na pokraji sil, se ocitla v obklíčení. Tamilové opět zintenzivnili bombové útoky na civilisty žijící na územích ovládaných vládou. V únoru 2007 zahájila armáda finální operace, jejichž cílem bylo zcela vyčistit Východní provincii od separatistů. Byla dobyta klíčová základna LTTE v Kokkadichcholai a získána kontrola nad místní dálnicí. Obě oblasti se dostaly pod kontrolu vlády po 15 letech. Přítomnost Tamilských tygrů se redukovala na 140 km2 džungle v blízkosti Thoppigala.", "section_level": 2}, {"title": "Vládní útok na Severní provincii.", "content": "Drobné šarvátky mezi armádou a Tamilskými tygry probíhaly na severu země několik měsíců, ale intenzivní boje přišly až v září 2007. V prosinci téhož roku utrpěli Tamilští tygři sérii vážných porážek. Vláda prohlásila, že vůdce LTTE Vellupiláj Prabhakaran byl vážně zraněn při bombardování opevněného komplexu v Jayanthinagaru a hlavní politický činitel LTTE S. P. Thamilselvan byl zabit při jiném leteckém útoku. Letectvo Srí Lanky otevřeně deklarovalo, že zničí celé vedení separatistů. V prosinci 2007 na žádost ministra obrany byla zastavena palba a Srílanská monitorovací mise opět začala dohlížet na klid zbraní. V únoru 2008 podala report o neustálém porušování příměří ze strany Tamilských tygrů a vláda ihned reagovala obnovením svých ofenzív. V následných bojích jí padla do rukou města Muhamalai, Vidattaltivu, Adampan a Iluppaikkadavai. Rebelové nabídli klid zbraní v průběhu zasedání Jihoasijského sdružení pro regionální spolupráci v Colombu. Vláda však nabídku odmítla s odpovědí, že je to neopodstatněné.  V srpnu 2008 dobyla armáda celý distrikt Mannar a v září už měla kontrolu nad městem Mallavi a leteckou základnou v Vavuniya. Poslední baštou rebelů tak zůstal distrikt Kilinočči.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva o Kilinočči.", "content": "Armáda vstoupila poprvé do oblasti v červenci 2008. V říjnu padla Pooneryn (strategické místo v blízkosti Jaffny) a v listopadu poslední námořní základna Tamilských tygrů. Mezitím ale situace více než 200 000 uprchlíků směřovala k humanitární katastrofě. Nedůvěra Západu a Indie vůči Tamilským tygrům byla tak velká, že mezinárodní síly nezačaly požadovat zastavení palby. V listopadu 2008 začal finální útok na město Kilinočči, které bylo pro rebely de facto hlavním městem. Rebelové se bránili velice tvrdě a boje si vyžádaly těžké ztráty na obou stranách. Kilinočči bylo dobyto 2. ledna 2009.  Po ztrátě tohoto města se mezinárodní pozorovatelé shodli, že Tamilské tygry čeká v nejbližší době totální porážka. Separatisté se urychleně stáhli z okolí Jaffny a vytvořili poslední pozice v džungli v okolí Mullaitivu. V únoru 2009 bylo pod kontrolou rebelů méně než 200 km2.  Stupňování bojů bylo spojeno se zvyšující se brutalitou vůči civilnímu obyvatelstvu. Human Rights Watch vydala report, podle kterého srílanská armáda masakrovala civilisty během dělostřeleckého bombardování. Organizace začala tlačit na vládu, aby zastavila své operace vůči civilistům. Na druhé straně tlak byl namířen i na Tamilské tygry. Měli dovolit civilistům opustit oblasti bojů a zastavit vraždění těch, co se o útěk pokusí. OSN byla také silně znepokojena situací civilistů. Hlavně si dělala starosti o 200 000 civilistů, kteří uvízli na území o rozloze 14 km2. Vláda toto území označila jako \"bezbojovou zónu\". Většina zbývajících separatistických sil se koncentrovala právě zde a používala civilisty jako živé štíty.  Tamilští tygři si začínali uvědomovat svou bezvýchodnou situaci a odhodlávali se k čím dám zoufalejším krokům. V únoru 2009 separatisté podle vzoru z 11. září 2001 chtěli použít dvě letadla k útokům na Vrchní velitelství a leteckou základnu v Colombu. Srílanským vzdušným silám se však podařilo obě letadla sestřelit než dosáhla místa určení. V březnu 2009 kontrolovali Tamilští tygři pouze 1 km2 mimo bezbojovou zónu (při největším rozmachu před třemi lety to bylo okolo 15 000 km2). Vláda pod silným politickým tlakem souhlasila s dialogem s parlamentními silami, které měly blízko k Tamilským tygrům. Tamilští poslanci ale odmítli jednat, dokud vláda nevyřeší humanitární krizi civilistů držených v bezbojové zóně.", "section_level": 3}, {"title": "Konflikt v bezbojové zóně.", "content": "Armáda nakonec vytlačila veškeré jednotky Tamilských tygrů do bezbojové zóny. V dubnu začaly probíhat operace zaměřené na likvidaci vůdce rebelů Vellupiláje Prabhakarana a zbytek vedení. Den po zahájení se armádě vzdali Velayuthan Thayanithi (mediální koordinátor) a Kumar Pancharathnam (vrchní zástupce). Důvodem jejich kapitulace byl fakt, že Tamilští tygři stříleli civilisty, kteří chtěli odejít na vládní území a používali děti jako vojáky. To byl po rebely velký šok a výrazné oslabení.  Dne 25. dubna 2009 mělo území pod kontrolou rebelů 10 km2. Jak boje pokračovaly, experti z OSN požádali o vytvoření vyšetřovací komise, která by prošetřila boje v bezbojové zóně. Podle Úřadu pro koordinaci humanitárních záležitostí opustilo území konfliktu okolo 196 000 osob, avšak přes 50 000 lidí tam zůstalo uvězněno. V půlce května 2009 prolomila armáda poslední obrannou linií separatistů a obsadila zbytek území.", "section_level": 3}, {"title": "Konec války.", "content": "\"16. května 2009\": Prezident Mahinda Radžapaksa zaslal depeši na zasedání G11 v Jordánu se sdělením, že vládní armáda zlomila ozbrojený odpor separatistů a obsadila poslední část bezbojové zóny. Vrchní velitel šřílanské armády Sarath Fonseka také oznámil vítězství nad LTTE.  \"17. května 2009\": Tamilští tygři oznámili na svých stránkách porážku ve válce. Autorem zprávy byl Selvarasa Pathmanathan (vedoucí mezinárodních vztahů LTTE).  \"18. května 2009\": Armáda prohlásila, že byl zabit velitel Tamilských tygrů Vellupiláj Prabhakaran, když se pokusil uprchnout z bojiště v sanitce. Armáda při útoku zlikvidovala i hlavu námořnistva Thillaiyampalama Sivanesana a jeho zástupce Shanmugalingama Sivashankara.  \"19. května 2009\": V 9:00 ráno přednesl prezident Mahinda Radžapaksa ve srílanském parlamentu projev, při kterém oznámil osvobození Srí Lanky od terorismu a vítězství vládního vojska. Pomocí testů DNA bylo identifikováno tělo Vellupiláje Prabhakarana díky genetickému materiálu, který byl získán z těla jeho syna zabitého dříve. Jeho nástupcem v čele LTTE se stal Selvarasa Pathmanathan.  \"5. srpna 2009\": Selvarasa Pathmanathan byl dopaden srílanskou vojenskou rozvědkou ve spolupráci s místními úřady v Kuala Lumpuru v Malajsii. Dopraven byl zpátky na Srí Lanku a postaven před soud.", "section_level": 2}, {"title": "Dopady války.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počty obětí.", "content": "Srílanská občanská válka stála život podle odhadů 80 000 – 100 000 lidí. Z toho je 27 639 tamilských ozbrojenců, 23 327 vládních vojáků, 1 155 indických vojáků a desetitisíce civilistů. Posledních pět měsíců konfliktu si vyžádalo největší civilní ztráty. Podle OSN v rozmezí mezi půlkou ledna 2009 (zřízení bezbojové zóny) a půlkou dubna 2009 přišlo o život přes 6 500 civilistů a okolo 14 000 jich bylo zraněno. Podle ministerstva zahraničí USA jsou ale ztráty mnohem vyšší než OSN předpokládá.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomické výdaje.", "content": "Celkové válečné výdaje za 26 let konfliktu se pohybují okolo 200 miliard amerických dolarů. 5,5 miliardy dolarů vládu stály jen operace na severu země na konci války. Na obnovu Severní provincie v rámci programu \"Uthuru Wasanthaya\" bylo po válce vyčleněno 2,25 miliard dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky války.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Politické řešení.", "content": "Prezident Mahinda Radžapaksa ohlásil, že politické řešení konfliktu bude založeno na srílanské ústavě. Politická strana napojená na Tamilské tygry Tamilská národní aliance a další větší tamilské politické strany se oficiálně vzdaly snahy o samostatný stát a vyměnily ho za možnost federace.", "section_level": 2}, {"title": "Váleční zajatci.", "content": "S koncem války se 11 644 ozbrojenců vzdalo armádě. Z toho bylo 500 dětí a 1 601 žen. Vláda rehabilitovala ozbrojence v programu \"National Action Plan for the Re-integration of Ex-combatants\" (česky Národní akční plán pro reintegraci bývalých vojáků). Ozbrojenci byli rozděleni do tří skupin, a to na zkušené vojáky, nevojenský personál a vojáky naverbované násilím. Následně byli posláni do 24 rehabilitačních center po celé zemi. Mezi zajatými bylo okolo 700 zkušených vojáků LTTE. Někteří se připojili k vládním bezpečnostním silám v pátrání proti zbytku LTTE. V červnu 2011 bylo propuštěno přes 7 000 bývalých příslušníků LTTE na svobodu. V nápravných zařízeních zůstalo 4 300 bojovníků.", "section_level": 2}, {"title": "Minová pole a bezpečnostní situace.", "content": "Válka zanechala na Srí Lance okolo 1,6 miliónu min. Do června 2011 bylo 370 000 min zneškodněno. Vláda zaměstnává 1 500 speciálních pracovníků, kteří zatím vyčistili 1 285 km2 a dalších 400 km2 je v plánu.  Bezpečnostní situace na tamilských územích je pod kontrolou místní policie. Od konce války přes 5 000 mladých Tamilů požádalo policejní orgány o práci ve Východní provincii. Dalších 2 000 policistů plánuje vláda naverbovat pro službu v Severní provincii.", "section_level": 2}, {"title": "Protesty Tamilů v diaspoře.", "content": "Tamilové žijící v diaspoře začali protestovat proti masakrům civilistů a pokračující válce ve mnoha místech světa. Druhy protestů měly různé formy, a to od demonstrací, hladovek, lidských řetězů až po několik případů sebeupálení. Tamilové obviňovali srílanskou vládu z masakrů civilistů, etnického čištění některých oblastí a genocidy.  První protest se konal v Indii v provincii Tamil Nadu v polovině roku 2008. Následovala vlna protestů v Londýně, Torontu, Aucklandu, Ottawě, Paříži, Oslu, Sydney, Washingtonu, Bangalore, New Yorku, Berlíně, Ženevě, Curychu, Haagu, Canbeře, Wellingtonu, Kodani a Kuala Lampuru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Občanská válka na Srí Lance byl ozbrojený konflikt na ostrovním státě Srí Lanka, který leží v Indickém oceánu. Válka začala v červenci 1983 povstáním organizace zvané Tygři osvobození tamilského Ílamu (LTTE, známé také pod jménem Tamilští tygři) a dalších místních ozbrojených skupin proti srílanské vládě. Tamilští tygři se snažili na severu a východě ostrova, který byl obývaný Tamily, vytvořit samostatný stát tzv. Tamilský Ílam. Válka trvající 26 let skončila v květnu 2009 vítězstvím srílanských vládních vojsk. Napětí mezi většinovými Sinhálci (73,8 %) a menšinovými Tamily (13,9 %) ale stále trvá.", "tgt_summary": "斯里兰卡内战从1983年7月23日开始,交战双方主要是斯里兰卡政府和泰米尔伊拉姆猛虎解放组织(通常简称猛虎组织)。猛虎组织的宗旨是在斯里兰卡北部和东部建立一个独立的泰米尔伊拉姆国。", "id": 16095}
{"src_title": "Letecká havárie v Jaroslavli v roce 2011", "tgt_title": "2011年雅罗斯拉夫尔空难", "src_document": [{"title": "Letadlo.", "content": "Zřícený stroj byl třímotorový proudový letoun Jakovlev Jak-42D s registračními znaky RA-42434 ve VIP salónní verzi pro 73 pasažérů a posádku. Podle webu Russianplanes.net mělo letadlo nalétáno do počátku roku 2011 teprve 6 310 hodin a provedlo 3 026 cyklů (startů a přistání). V době nehody měl nalétáno přibližně 6 500 hod, což byla asi polovina z aktuálně povolené doby 12 000 hod. Maximální projektovaná životnost typu Jak-42 je 40 000 hod, 18 000 cyklů a 35 let.  Stroj byl v provozu od roku 1993, nejdříve v barvách Orel Avia, později Bykovo Avia a Aero Rent. V době nehody byly provozovatelem letadla ruské aerolinie Yak Service. Společnost Yak Service založená roku 1993 provozovala celkem tři letadla, kromě havarovaného Jak-42 to byla také dvě menší letadla Jak-40. V roce 2009 měl Yak Service vzhledem k problémům s bezpečností provozu na čtyři měsíce zakázáno létat, v roce 2010 přišla o povolení létat do zemí EU s letadly Jak-40.  Již v průběhu vyšetřování definitivně odebraly státní orgány společnosti Yak Service licenci leteckého dopravce.", "section_level": 1}, {"title": "Nehoda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "Luxusně vybavené letadlo se 14 t paliva na palubě havarovalo za slunného dne těsně před čtvrtou hodinou odpoledne místního času (11:59 UTC) v těsné blízkosti letiště Tunošna. Třímotorovému letounu se nepodařilo uskutečnit vzlet na délce dráhy a následně po startu z travnatého předpolí ranveje nabrat výšku. Krátce se odlepil od země a po kolizi s anténním systémem LLZ se naklonil a dopadl zpět na zem z výšky několika metrů. Po dopadu, v rychlosti cca 250 km/h, se rozlomil a začal hořet. Část trosek spadla do blízké řeky Volhy ().  Z osmi členů posádky a třiceti sedmi pasažérů přežily jen dvě osoby, z nichž jednou byl ruský útočník Alexandr Galimov, který utrpěl popáleniny na 90 % povrchu těla, a druhou pak pozemní mechanik Alexandr B. Sizov. Ohledně Galimova se postupně objevovaly zprávy, že zemřel, poté byly dementovány, ale nakonec 12. září 2011 Alexandr Galimov svým zraněním podlehl.", "section_level": 2}, {"title": "Vyšetřování.", "content": "K vyšetřování, které vedl standardně MAK, byli přizváni i specialisté ze zemí, z nichž pocházely oběti nehody. Za ČR se vyšetřování krátkodobě účastnil Ing. Josef Procházka z ÚZPLN. Bezprostředně po nehodě byly odebrány k rozboru vzorky paliva, který letoun dotankoval. Byly v normě. Druhý den se podařilo potápěčům vyzvednout černé skříňky. Na základě předběžné analýzy dat vyšetřovatelé stanovili, že motory pracovaly až do nárazu do překážky a že vztlakové klapky byly ve správné poloze pro vzlet. Ruská prokuratura vydala zprávu, že letadlo bylo po řádné údržbě, v rámci které byl vyměněn jeden motor. Předsedkyně MAK Taťjana Anodinová v rozhovoru uvedla, že letoun nebyl přetížen a podle dat z černých skříněk fungovaly až do okamžiku nehody všechny systémy letounu správně.  Přepis zapisovače zvuků v pilotní kabině, který byl zveřejněn v tisku, ukazuje, že motory byly záměrně nastaveny na redukovaný tah (tzv. nominální, tj. 77 % vzletového). Vzletový tah byl použit až ve chvíli, když pilot nedokázal navzdory dostatečné rychlosti letoun rotovat (zvednout příďovou podvozkovou nohu). Během vzletu řešila posádka také přenastavení horizontálního stabilizátoru (vodorovná ocasní plocha, fungující podobně jako výškové kormidlo).  Podle oficiálního vyjádření MAK zahájila posádka vzlet řádně, s redukovaným výkonem, se správně vyváženým i nastaveným letadlem, z místa dráhy 23, kde do ní ústí pojížděcí dráha 5 a měli před sebou délku ještě 2700 m (potřebná délka v daném případě byla cca 1 200 m). Do cca 165 km/h letadlo zrychlovalo normálně, pak se zrychlování zpomalilo. Posádka zahájila rotaci při chybně stanovené rychlosti 185 km/h (správně 210 km/h), letoun však na změnu výškovky nereagoval. Tou dobou se domnívali, že překročili již (chybně stanovenou) rychlost V1, do které je ještě možno bezpečně přerušit vzlet a zabrzdit. Krátce na to dal kapitán instrukci k plnému vzletovému tahu. Přes nastavený vzletový výkon akceleroval letoun jen zvolna, než dosáhl (dostatečné) nejvyšší rychlosti 230 km/h. Důvod nízké akcelerace a neschopnosti zvednout letadlo spatřují vyšetřovatelé v objevení se brzdné síly, jejíž původ předpokládají v nevědomém přibrzďování druhého pilota. Poté, co letoun přejel konec dráhy a pokračoval ještě asi 450 m po trávě, kde začali přestavovat horizontální stabilizátor, se posádce nakonec stroj podařilo zvednout, nicméně, kromě toho, že došlo ke kolizi s anténami a kontejnerem LLZ, narostl po odlepení prudce, během asi dvou sekund, úhel náběhu tak, že letadlo přešlo samovolně do pádu. Maximální dosažená výška byla asi 5 m. I toto je možno vysvětlit vymizením klopného momentu brzdícího hlavního podvozku po ztrátě kontaktu se zemí. Letoun v pravém náklonu narazil do země, došlo k destrukci křídla a vznícení paliva, po přetočení na záda k destrukci trupu, přičemž zahynula většina osob.  K ustanovení přesných okolností a příčin nehody se vyšetřovatelé rozhodli provést na základě dostupných údajů počítačové simulace a pokusné lety identického letounu. Experimenty se prováděly, od 10. října 2011 s letounem společnosti Yak Service na 5,4 km dlouhé dráze letiště Ramenskoje ().  Zachráněný mechanik vypověděl, že si není vědom, že by letoun vykazoval nějaké závady před, ani během nehody a upřesnil hmotnosti osob a nákladu. Později pro média uvedl, že seděl nepřipoutaný v kabině pro cestující a poté, když se letoun dlouho nezvedal do vzduchu, zavládla mezi pasažéry nervozita. Mezi členy posádky měly existovat velmi přátelské vztahy a sám prý měl předtuchu blížící se katastrofy.", "section_level": 2}, {"title": "Závěrečná zpráva.", "content": "Závěrečná zpráva, velmi podrobná a obsáhlá, byla zveřejněna 2. listopadu 2011. Na vlastním letounu, palivu, stavu letiště nebo povětrnostních podmínkách neshledali vyšetřovatelé žádné mimořádné okolnosti, které by mohly vést ke vzniku nehody.  Zpráva však uvádí významné nedostatky v práci vedení společnosti, kde na vedoucích funkcích nebyl nikdo odborně kvalifikovaný v oblasti letectví. Byly shledány závažné nedostatky ve vedení výcviku posádek. To mimo jiné způsobilo, že přechod obou pilotů z typu Jak-40 na Jak-42 neproběhl uspokojivým způsobem a posádky si na nový typ mohly přenést návyky z předchozího typu. To se týká zejména položení nohou při vzletu, kdy u Jak-40 bývají u pedálů zvláštní opěrky na paty a nohy proto zůstávají po dobu vzletu na pedálech. Jak-42 má pedály bez opěrek a nohy je třeba pokládat na podlahu.  \"Poznámka: Jak-40 byl první dopravní letoun Jakovlevovy konstrukční kanceláře. Do té doby konstruovali především vojenské a cvičné letouny, kde se uvedené opěrky někdy s oblibou využívají. V dopravních letadlech ale nejsou obvyklé a u modelu Jak-42 se už montovaly standardní pedály (na zemi slouží pro brždění jednotlivých kol a ve vzduchu pro ovládání kormidla) \"  Dalším aspektem absence odborného vedení bylo rutinní zanedbávání a porušování předepsaných letových postupů. U osudového letu například nebyla řádně spočítána vzletová hmotnost stroje ani jeho vyvážení, a z toho vyplynulo chybné stanovení mezní rychlosti pro přerušení vzletu i rotaci. Tato okolnost se pak mohla projevit na vzniku nehody, neboť kapitán se přitažením řídícího sloupku snažil letoun rotovat příliš brzy. Aby toho dosáhl, přitahoval patrně s druhým pilotem sloupek větší a větší silou, přičemž opřením se o pedály dobrzďoval jeden z nich stroj, což vyvolalo naklápění stroje na nos tak, že ani při dostatečné rychlosti už nebyli schopni odlepit přední podvozkovou nohu od země. Jiným důsledkem absence řádné předletové přípravy mohlo být, že nepřerušili vzlet, neboť se domnívali, že již překročili kritickou rychlost, přestože ve skutečnosti tomu tak nebylo. Chyb a zanedbání jmenují vyšetřovatelé více, kromě uvedených však na vznik nehody mohla mít vliv nesecvičenost posádky, projevující se v závěrečné fázi vzletu (krátkodobé stažení motorů na volnoběh při jízdě po trávě zřejmě mechanikem, zatímco piloti se zoufale snažili zvednout stroj přitahováním sloupku řízení silou až 700 N).  Závažným problémem se ukázal být zdravotní stav druhého pilota, v jehož tkáních byly objeveny zbytky pro piloty zakázaného fenobarbitalu, látky s tlumivými účinky na nervovou soustavu. Tento pilot se již od roku 2000 léčil na neurologii s poruchou zhoršujícího se přenosu nervových signálů periferního nervstva, neuropatií, projevující se postupující ztrátou citlivosti a zhoršenou koordinací pohybů dolních končetin. V takovém případě si nemusel být druhý pilot vědom skutečné polohy nohou a tlaku na brzdové pedály. Tato porucha je jednoznačně neslučitelná s výkonem povolání pilota.  Na závěr obsahuje zpráva několik stran doporučení, které by měly v budoucnu zabránit zjištěným chybám.", "section_level": 2}, {"title": "Sportovní důsledky.", "content": "Lokomotiv Jaroslavl přišel prakticky o celý hokejový tým. Zvažovaly se možnosti, jak jej nahradit. Mezi uvažovanými variantami bylo složení nového týmu z hráčů z ostatních klubů KHL, mimořádný draft či tým poskládat z hráčů hrající za Jaroslavl v juniorské MHL. Lokomotiv se nakonec rozhodl nezúčastnit se probíhajícího ročníku 2011/12.  Česká hokejová reprezentace přišla při nehodě o tři stabilní členy širšího kádru. Všichni byli držiteli titulu mistra světa (Josef Vašíček 2005, Karel Rachůnek a Jan Marek 2010). Český hokejový svaz rozhodl o vyřazení čísel (Rachůnek 4, Marek 15, Vašíček 63) zemřelých hráčů z reprezentace. Také bylo rozhodnuto, že celou hokejovou sezonu 2011/12 bude reprezentační tým nosit na dresech nášivky s jejich čísly dresů a motivem srdce a hokejky.  Slovensko přišlo v osobě Pavola Demitry o svého kapitána, bronzového medailistu z MS 2003 a komplexního hráče. Na MS 2011 v Bratislavě se rozloučil s reprezentačním dresem; sezónu 2011/12 chtěl odehrát v KHL a od následujícího roku se pouze věnovat mládežnickému hokeji v Dukle Trenčín. Také jeho číslo 38 bylo vyřazeno ze slovenské reprezentace.  Na palubě se nacházel další držitel titulu mistra světa, švédský brankář Stefan Liv. Ten byl zároveň olympijským vítězem z roku 2006.  V době havárie probíhal zápas mezi týmy Salavat Julajev Ufa a Atlant Mytišči. Byl přerušen ve 14. minutě první třetiny, kdy dorazila zpráva o nehodě. Hráči se poté rozhodli v zápase nepokračovat. Program KHL byl přerušen a začátek soutěže byl posunut na 12. září 2011.  Začátek české Extraligy byl v důsledku pohřbu Jana Marka posunut z 16. na 18. září 2011.", "section_level": 1}, {"title": "Tryzny a pohřby obětí.", "content": "Zápas, který se měl v Minsku odehrát druhý den po neštěstí, skončil symbolickým vítězstvím Jaroslavle. V hale byla při smuteční ceremonii hráči Dynama uctěna památka všech zesnulých, jejichž portréty byly umístěny na ledě. Domácí si vstřelili do své branky za každého zesnulého jeden gól a květiny k brance soupeře přivezl i běloruský prezident Lukašenko. V Jaroslavli proběhl hlavní smuteční obřad v sobotu 10. září dopoledne v hokejové hale. Podobně jako v Minsku byly na ledě vystaveny fotografie jednotlivých obětí a u sedmi hráčů a sedmi členů realizačního týmu pochovaných v Jaroslavli byly před pohřbem vystaveny také jejich rakve. Obřadu se zúčastnilo na 100 tis. lidí, mezi nimi také ruský premiér Vladimir Putin, prezident Mezinárodní hokejové federace René Fasel, prezident Ruské hokejové federace Vladislav Treťjak a řada dalších významných osobností. Těla tří českých reprezentantů byla přepravena v noci na sobotu leteckým speciálem české armády. Český svaz ledního hokeje naplánoval pietní shromáždění na pražské Staroměstské náměstí, kde již po oznámení nehody spontánně vzniklo pietní místo, na neděli 11. září v 15 hodin odpoledne. Původně bylo oznámeno, že zde budou vystaveny i rakve s ostatky hokejistů, to však veřejnost nepovažovala za vhodné, a od tohoto záměru bylo upuštěno. Moderátorem akce na Staroměstském náměstí byl Robert Záruba, k uctění památky byla držena minuta ticha a promítány byly památné momenty z kariéry těchto hráčů. Krátký proslov pronesl předseda ČSLH Tomáš Král a na závěr promluvil pražský arcibiskup Dominik Duka. Akce se zúčastnilo několik tisíc hokejových fanoušků, přišla také řada hokejistů (např. Jaromír Jágr, Patrik Eliáš, Dominik Hašek). Na pietní akci navazovala zádušní mše v Týnském chrámu, kterou sloužil Tomáš Holub. ČSLH vyřadil z reprezentace čísla, která hráči oblékali (č. 4 Karla Rachůnka, č. 15 Jana Marka a č. 63 Josefa Vašíčka).", "section_level": 1}, {"title": "Historické souvislosti.", "content": "V historii letectví se nejedná o první případ, kdy při nehodě letadla zahynul celý nebo velká část sportovního týmu, nehoda v Jaroslavli je však co do počtu obětí z řad sportovců největší. V minulosti byly podobně postiženy československý hokejový tým (1948, 8 obětí), fotbalový klub AC Turín (1949, 31 obětí, z toho 18 hráčů), fotbalový klub Manchester United (1958, 23 obětí, z toho 7 hráčů), krasobruslařská reprezentace USA (1961, 72 obětí, z toho 18 sportovců), uruguayský ragbyový tým Old Christians (1972, 12 obětí při nehodě, dalších 17 nepřežilo dva měsíce v horách na sněhu) a fotbalová reprezentace Zambie (1993, 30 obětí, z toho 18 hráčů).", "section_level": 1}], "src_summary": "Letecká havárie letounu Jak-42 u ruské Jaroslavli se udála 7. září 2011. Letoun Jak–42, na jehož palubě se nacházel hokejový tým Lokomotivu Jaroslavl, se zřítil na své cestě do běloruského Minsku, kde měl druhý den odstartovat novou sezonu KHL. Na palubě letadla byli i tři čeští hokejisté Josef Vašíček, Jan Marek, Karel Rachůnek, Slovák Pavol Demitra a Němec Robert Dietrich. Havárii nikdo z nich nepřežil.", "tgt_summary": "2011年雅罗斯拉夫尔空难发生于2011年9月7日当地时间16:05(UTC+4)。一架雅克服务航空的雅克-42客机,携带雅罗斯拉夫尔火车头冰球队前往明斯克参加大陆冰球联盟2011-12赛季首场比赛时,从雅罗斯拉夫尔图诺什纳机场起飞后不久即坠毁在离该机场约2公里处。", "id": 1252590}
{"src_title": "Vlk mongolský", "tgt_title": "藏狼", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Barva srsti mongolského vlka se mění v závislosti na ročním období. Je to obvykle směs hnědé, šedé, bílé, žluté a černé barvy. V zimě je výraznější černá a bílá barva.  Vypadá podobně jako vlk eurasijský, ale je menší, váží maximálně 45 kg. Na rozdíl od vlka eurasijského má krátké světlé chlupy na uších, na bocích a na vnějších stranách končetin. Také má ve srovnání s vlkem eurasijským delší nos a štíhlejší lebku. Při porovnání s vlkem indickým je větší, ale nemá černou špičku ocasu.", "section_level": 1}, {"title": "Chování, reprodukce.", "content": "Vlci jsou teritoriální zvířata, žijící ve smečkách. Smečka obsahuje 2 až 20 zvířat. Obvyklý počet je osm zvířat ve smečce. V čele smečky je chovný pár, tedy alfa samec a samice. Mongolští vlci výborně spolupracují při lovu velké kořisti. Stejně jako ostatní šelmy psovité si také vlci označují své území. Pro značení nejčastěji používají moč.  K páření dochází od ledna do dubna v závislosti na zeměpisné šířce. Větší zeměpisná šířka znamená pozdější páření. Období březosti trvá dva měsíce. Mláďata se rodí slepá a hluchá. Jsou tedy zcela závislá na matce. Mládě váží bezprostředně po narození cca 0,5 kg. V jednom vrhu je průměrně 5 až 6 štěňat. Pohlavní dospělost dosáhnou za dva až tři roky. Po této době musí řada z nich opustit svou smečku. Délka života je 6 až 10 let v divočině, v zajetí mohou žít dvojnásobek tohoto věku.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Jednou ze zemí, kde žijí mongolští vlci, je Čína. Největší výskyt vlků je v Ujgurské oblasti na severozápadě Číny a v oblasti Vnitřní Mongolsko na severovýchodě Číny. Nedávno provedené šetření populace vlků v oblasti Vnitřního Mongolska ukazuje, že jich zde žije více než 2000. Vzhledem k dlouhodobému lovu stav vlků v Číně výrazně poklesl. V minulosti se vlci vyskytovali téměř na celém území. Dnes jsou k nalezení spíše na sever od třicáté rovnoběžky. V oblasti Ťiang-če vlci téměř vyhynuli. Na severu, v lesích a na loukách jsou vlci k vidění vzácně, jen občas. V Číně stále neexistuje přírodní rezervace, určená pro vlky.  V Indii je celkový počet žijících vlků odhadován na 1000 až 2000 kusů. Menší část z uvedeného počtu žije v Himálaji. Místní název pro zdejšího vlka je vlk himálajský. Nedávné genetické výzkumy naznačují, že himálajský vlk, dosud označovaný jako \"Canis lupus chanco\", by mohl být samostatným druhem (\"Canis himalayaensis\"). Přímo v Himálaji, v Dárdžilingu, který leží přibližně ve výšce 2000 metrů nad mořem, je zoologická zahrada, specializovaná na chov ohrožených druhů zvířat. Mimo jiné taky na chov mongolských vlků. V této zoologické zahradě bylo ke dni 31.3. 2009 chováno celkem 7 mongolských vlků, z toho dva samci a pět samic.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlk mongolský (\"Canis lupus chanco\"), nazývaný často také jako tibetský vlk, popř. jako čínský, korejský, stepní nebo himálajský vlk, je poddruhem vlka obecného (\"Canis lupus\"). Jeho domovem je jihozápadní Rusko, himálajské oblasti Indie, Nepálu a Bhútánu, střední část Číny, Tibet a Mandžusko.", "tgt_summary": "藏狼(学名:\"Canis lupus chanco\")也称中国狼,是狼的一个亚种,分布于中亚、蒙古、中国北部、朝鲜半岛以及喜马拉雅山地区等地。曾经与蒙古狼被认定为同一种。体长1.5～1.7米,高68～76厘米,重20～30千克。腿短。毛发浓密,颜色随季节变化。部分科学家认为藏狼可能为家犬的祖先。", "id": 479003}
{"src_title": "Kampaň ťing-nan", "tgt_title": "靖难之役", "src_document": [{"title": "Cesta k válce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nástup císaře Ťien-wena.", "content": "Po smrti Chung-wua, prvního císaře dynastie Ming, roku 1398 nastoupil na trůn jeho vnuk Ču Jün-wen jako císař éry Ťien-wen, jejímž jménem je označován. Ču Jün-wen, tehdy patnáctiletý, se stal následníkem trůnu roku 1392 po smrti svého otce Ču Piaa, prvorozeného syna Chung-wua.  Nový císař zdědil umírněný charakter svého otce. Styl a cíle vlády vyjádřil výběrem názvu své éry vlády – „Ustanovení civilních ctností“ (\"Ťien-wen\"). Namísto zasloužilých generálů či knížat z císařského rodu, se opíral o konfuciánské učence. Jeho nejbližšími rádci byli Chuang C’-čcheng, Čchi Tchaj a Fang Siao-žu, idealističtí učenci odhodlaní k reformám, ale vesměs teoretici bez větších zkušeností s praktickým řízením země.", "section_level": 2}, {"title": "Politika omezování knížat.", "content": "Ťien-wen se stal císařem říše Ming v jednadvaceti letech, mnohem mladší než jeho strýci, Chung-wuovi synové. Ti obdrželi od svého otce tituly knížat (\"wang\") a značné příjmy a privilegia. Sídlili v provinciích, kde měli k dispozici osobní gardu velikostí od tří do patnácti tisíc mužů a někteří z nich veleli mingským armádám, především na severní hranici.  Nová vláda se moc císařových strýců snažila minimalizovat. Politiku „omezování knížat“ (\"siao fan\") obhajovali Čchi Tchaj a především Chuang C’-čcheng, poukazy na zkušenosti minulých dynastií (povstání sedmi knížat za dynastie Chan). Vláda knížatům zakázala účastnit se veřejného života. Za reálná i smyšlená provinění byli v letech 1398–1399 odstraněni – posláni do vyhnanství, drženi v domácím vězení či spáchali sebevraždu – Ču Su, Ču Kuej, Ču Po, Ču Fu a Ču Pien.  Nejnebezpečnějším knížetem byl Ču Ti, tehdy nejstarší a nejvlivnější z Chung-wuových synů. Sídlil v Pekingu, v taženích proti Mongolům se projevil jako schopný vojevůdce a energický administrátor. Od roku 1392, kdy nebyl jmenován následníkem, se považoval za nezaslouženě opominutého.", "section_level": 2}, {"title": "Konflikt vlády s Ču Tim.", "content": "Ču Ti byl jasný další cíl, ale vláda se vůči němu chovala opatrně, což mu dalo možnost připravit se a shromažďovat síly. Zatím žádal o milost pro svého blízkého přítele Ču Sua a prosil o obnovu narušených vzájemných vztahů. Otevřeně nepřátelských akcí se zdržoval, jeho tři synové totiž od pohřbu Chung-wua dleli u nankingského dvora, fakticky v postavení rukojmích. Císař uvažoval o vyhovění jeho prosbám a byl v tom podpořen Čchi Tchajem, ale Chuang C’-čcheng požadoval rázný postup. Císař váhal s odpovědí na Ču Tiho žádosti a současně pokračoval v systematickém oklešťování strýcovy moci. Jeho osobní gardu (15 tisíc mužů) odvolal do Kchaj-pchingu, severně od Velké čínské zdi. Generálové sloužící na severovýchodě Číny blízcí Ču Timu byli postupně nahrazováni spolehlivými stoupenci císaře.  Ču Ti žádal o návrat synů, Čchi Tchaj radil ponechat si je jako rukojmí, ale Chuang C’-čcheng přesvědčil císaře, že jejich propuštění uklidní situaci. V červnu 1399 jim císař povolil návrat do Pekingu – což byla hrubá chyba.  Válka na sebe nenechala dlouho čekat. Bezprostřední záminkou se stalo zatčení dvou Ču Tiho nižších úředníků za „rozvratnou činnost“ 6. srpna 1399. Ču Ti, podpořený pekingskými provinčními hodnostáři, reagoval převzetím kontroly nad Pekingem a obsazením okresů a prefektur v jeho okolí. Už 9. srpna vyslal své oddíly do Ťi-čou, obsadil průsmyk Ťü-jung severozápadně od Pekingu a zmařil pokus generála Sung Čunga z Kchaj-pchingu o znovudobytí průsmyku, když ho porazil a zabil u Chuaj-laj. Generálovi vojáci přešli na stranu Ču Tiho, pod kterým dříve sloužili.  Své akce Ču Ti zdůvodnil nezbytností potrestat zrádné dvorské úředníky. Nazval je „kampaň za odstranění nepořádků“ (kampaň \"ťing-nan\"). Ospravedlňoval je v dopisech zaslaných dvoru (v srpnu a prosinci 1399) a veřejném prohlášení. V nich tvrdil, že zahájil akce nutné k ukončení vnitropolitických nepořádků a zmatků, na obranu Chung-wuových statutů a zákonů určujících povinnosti knížat, a že k činnosti ho nutí úcta k zemřelému otci. Obvinil císaře a jeho okolí, že mu tajili informace o otcově nemoci a nepovolili mu zúčastnit se pohřbu. Též obvinil císaře a jeho ministry z perzekuce knížat, falešně nařčených z přípravy povstání. Své akce prohlásil za přiměřenou sebeobranou, zaměřenou ne proti císaři, ale proti jeho zrádným a zločinným ministrům. Tvrdil, že nemá zájem o trůn, ale jako nejstarší žijící syn zemřelého císaře a císařovny Ma je povinen obnovit právo a zákonnost rozvrácené novou vládou.", "section_level": 2}, {"title": "Občanská válka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1399.", "content": "Počátkem války měl Ču Ti k dispozici 100 tisíc mužů a ovládal pouze bezprostřední okolí Pekingu. Naproti tomu nankingská vláda disponovala třikrát větším množství vojáků a mnohonásobně většími zdroji. Nicméně převaha vlády nebyla tak jednoznačná, Ču Ti byl rozhodný a výjimečně schopný velitel, jeho jednotky patřily k elitě mingských armád a patřil k nim i velký kontingent mongolského jezdectva. Císařskou stranu oslabovala nerozhodnost a špatná koordinace velitelů, rozpory mezi stoupenci boje a straníky smířlivého postupu i vojenská nezkušenost císaře a jeho nejbližších ministrů.  Válka formálně začala v srpnu 1399 když císař jmenoval zkušeného veterána markýze Keng Ping-wena (cca 1339–1404) velitelem vojsk určených k potlačení povstání. Keng Ping-wen ve snaze zničit rebely u Pekingu přitáhl 11. září 1399 se 130 tisíci vojáky do Čen-tingu, města jihozápadně od Pekingu, ale o dva týdny utrpěl severně od města porážku s velkými ztrátami. Ču Ti ho poté v Čen-tingu tři dny obléhal, ale dobře opevněné město nezdolal a stáhl se. Dvůr na Kengův neúspěch reagoval jeho nahrazením generálem Li Ťing-lungem, ale nový velitel nezlepšil řízení vojsk. Místo zahájení útočných akcí vyčkával a shromažďoval vojska ve snaze později rozdrtit nepřítele početní převahou.  V polovině října Ču Ti odjel z Pekingu získávat nové vojáky, město zanechal pod kontrolou svého nejstaršího syna Ču Kao-čch’a. Li Ťing-lung využil příležitost a s novou armádou vyrazil proti Pekingu a 12. listopadu město oblehl. Ču Ti zatím zabezpečil svou moc na severovýchodě, když si podrobil Ču Čchüana, knížete z Ning, sídlícího v Ta-ningu severně od Čínské zdi, a naverboval tři pluky mongolské jízdy. Disponoval nyní 80 tisíci vojáky, rychle se vrátil k Pekingu a 2. prosince překvapil obléhatele útokem na jejich tábor, zatímco Ču Kao-čch’ vyrazil do útoku z města. Zaskočená vládní armáda, jejíž vojáci přišlí z jihu trpěli zimou, ustoupila k Čen-tingu a nakonec až k Te-čou v Šan-tungu. V prosinci 1399 Ču Ti vydal další prohlášení obviňující císařovy spolupracovníky Čchi Tchaje a Chuang C’-čchenga ze zločinů, císař je poté odvolal z funkcí, ale nadále se s nimi radil.", "section_level": 2}, {"title": "1400.", "content": "V lednu 1400 Ču Ti zahájil ofenzívu v Šan-si, kde postupoval na Ta-tchung v jejím severním cípu. Li Ťing-lung otálel s reakcí až do března, kdy Ču Tiho už v Ta-tchungu nezastihl a vrátil se zpět do Te-čou, přičemž zahynulo mnoho vojáků z jihu vyčerpaných pochodem a chladem.  V květnu se obě armády, dohromady s 600 tisíci vojáky, srazily v bitvě u Pao-tingu v centrálním Pej-pchingu. Li Ťing-lung se pokusil obchvátit nepřítele, ale deště a záplavy zmařily manévr. V bitvě vládní vojsko utrpělo těžké ztráty a v nepořádku se stáhlo do Te-čou (30. května) a pak ještě dále na jih do Ťi-nanu. Ču Tiho pak ohrozil nájezd vládního jezdectva pod generálem Pching Anem, ale zachránil ho příchod posil vedených jeho synem Ču Kao-süem.  Začátkem června Ču Ti přešel do útoku – pochodoval na Te-čou, Li Ťing-lungovy vyčerpané vojáky před městem rozdrtil a obsadil ho, načež postoupil k Ťi-nanu a od 8. června začal jeho obléhání. Město však s podporou guvernéra Šan-tungu Tchie Süana bránili Pching An a Šeng Jung, dva schopní vládní generálové, kteří zorganizovali několik úspěšných výpadů proti zálohám nepřítele. Po příchodu zpráv o pomocné armádě vypravené z Nankingu Ču Ti 4. září přerušil obležení a stáhl se do Pekingu, přičemž vládní oddíly obsadily Te-čou i ostatní území ztracená roku 1400.  Nespokojený císař poté odvolal Li Ťing-lunga a jmenoval Šeng Junga, povýšeného na markýze, novým „velitelem vojsk potlačujících povstání“, zatímco Tchie Süan se stal ministrem války. Od podzimu 1400 Ču Ti, ovlivněn informacemi eunuchů a dalších příznivců zůstávajících u dvora v Nankingu, vsadil na opotřebovávací válku. Vysílal své jednotky do nájezdů narušujících komunikace a ničících zásoby nepřítele v jižním Pej-pchingu a západním Šan-tungu.", "section_level": 2}, {"title": "1401.", "content": "Ve dnech 9. a 10. ledna vládní armáda porazila vzbouřence útočící na Tung-čchang (na Velkém kanálu v prefektuře Liao-čcheng), Šeng Jungova armáda zde s použitím střelných a raketových zbraní zahubila desítky tisíc Ču Tiho vojáků. Při ústupu do Pekingu Ču Ti jen těsně unikl zajetí Pching Anovým jezdectvem. Povzbuzen vítězstvím císař opět jmenoval Čchi Tchaje a Chuang C’-čchenga do úřadů (31. ledna).  Ve snaze o dosažení kontroly na jihem provincie Pej-pching Ču Ti koncem února obnovil ofenzívu s novou armádou. V bitvě 5. a 6. dubna rozdrtil Šeng Junga u Ťia-chuo ( u Te-čou severně od řeky Chu-tchuo). Povstalcům významně pomohla bouře přišlá od severovýchodu, která oslepila vládní vojska. Podle lidového podání ji přivolali svými kouzly taoističtí mniši radící Ču Timu. Nebyl však schopen dobýt Te-čou, kam vládní armáda ustoupila. Koncem dubna (27.) rozdrtil Pching Anovu jízdu u Kao-čchengu a donutil ji ke stažení do Čen-tingu, i tentokrát město odolalo pokusu o dobytí. Císař reagoval opětným odvoláním Čchi Tchaje a Chuang C’-čchenga (17. dubna), na místo druhého dosadil Žu Čchanga, který se s Li Ťing-lungem stal hlavou mírové strany u dvora. Žu a Li nabídli Ču Timu mírová jednání, ale byli odmítnuti. Odvolaní ministři Čchi a Chuang však nadále měli císařovu důvěru a řídili vojenskou organizaci v povodí Jang-c’-ťiang.  V létě povstalci pokračovali v nájezdech na zásobovací linie vládních vojsk v jižním Pej-pchingu a jižním Šan-tungu. V červenci 1401 Šeng Jung neuspěl při pokusu přetnout zásobovací linie rebelů podél Velkého kanálu, což postavilo vládní vojska v severním Šan-tungu do vážné situace. V srpnu podnikl Pching An z Čen-tingu útok na Peking, kterým zatlačil rebely zpět na sever. V říjnu však byla vládní vojska povstalci vržena na jih.", "section_level": 2}, {"title": "1402.", "content": "Od 15. ledna 1402 zahájil Ču Ti novou ofenzívu. Podle rad sympatizujících eunuchů z Nankigu nepostupoval, jako v předchozích letech, přes opevněná města podél Velkého kanálu, ale západněji, kde byly vládní síly výrazně slabší. Postupem přes Pao-ting a Če-ting obešel Te-čou, pak překročil Žlutou řeku a během měsíce obsadil několik důležitých pevností v severozápadním Šan-tungu, čímž rozvrátil linie vládních vojsk.  Vláda poslala Sü Chuej-cua, nejstaršího syna Sü Taa, aby zkonsolidoval obranu s novými silami, ale ani on nebyl schopen zastavit postup rebelů. Ti postupovali na jih, 3. března dobyli Sü-čou na severu Č’-li. Na to vláda stáhla svá vojska z provincie Pej-pching a města Te-čou k obraně Č’-li.  V dubnu 1402 povstalecké vojsko přitáhlo k Su-čou (v severním An-chueji, resp. tehdy v Č’-li) a porazilo Pching Anovo jezdectvo, které se pokusilo rebely zastavit, 23. května však utrpělo porážku z rukou Sü Chuej-cua na hoře Čchi-men. Císař však šanci na obrat v boji zmařil náhlým odvoláním Sü Chuej-cua, které znejistilo jeho armádu. Už o pět dní později Ču Ti využil odvolání Süa a v Ling-pi překvapil a zajal Pching Ana s dalšími generály. Povstalci 7. června překonali obranu Šeng Junga na řece Chuaj, obešli silně opevněná města Feng-jang (na Chuaj-che) a Chuaj-an (na Velkém kanálu) a 17. června dobyli Jang-čou. Až 1. července postup rebelů zastavilo Šeng Jungovo loďstvo u Pchu-c’-kchou na Jang-c’-ťiang. O dva dny později velitel loďstva Čchien Süan (1365–1433) přešel k povstalcům. Ti pak překročili řeku a měli otevřenou cestu k Nankingu.  Císař Ťien-wen už dříve povolal armády ze severu a shromažďoval nové rekruty k obraně metropole. V Nankingu a bezprostředním okolí měl k dispozici 200 tisíc vojáků. Ču Ti proto k silně opevněnému městu nespěchal, postupoval pomalu a zvažoval své možnosti. Císařovo okolí však bylo rozděleno – opět povolaní Čchi Tchaj a Chuang C’-čcheng prosazovali obranu metropole za každou cenu; Li Ťing-lung a Žu Čchang chtěli jednat. 9. července panovník vyslal Liho a Ču Chueje, 17. syna Chung-wua, do tábora nepřítele s mírovou nabídkou. Vyjednavači se vrátili se zprávou, že Ču Ti jednání odmítl, ale zřejmě využili příležitost dojednat konec války bez vědomí císaře.  O pět dní později, 13. července Li Ťing-lung ve spojení s Ču Chuejem, který velel obraně nankingské brány Ťin-čchuan, otevřeli povstalcům brány Nankingu, kteří tak vstoupili do města bez boje. V následujících srážkách shořel císařský palác. Po zdolání požáru byla tři z nalezených ohořelých těl prohlášena za těla císaře, císařovny a jejich nejstaršího syna.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky.", "content": "Ču Ti 17. července nastoupil na císařský trůn jako nástupce císaře Chung-wu. Od nového roku 1403 vyhlásil éru vlády \"Jung-le\", „Věčného štěstí“. Svrženému synovci upřel legitimitu, zrušil jeho reformy a snažil se je úplně vymazat z historie. Mimo jiné zpětně zrušil jeho éru Ťien-wen a prodloužil do konce roku 1402 éru Chung-wu. Vládní archívy, s výjimkou finančních a vojenských spisů, byly spáleny.  Bezprostředně po nástupu Jung-leho na trůn proběhla rozsáhlá čistka státní správy. Čistka byla do určité míry byla nevyhnutelná – konfuciánská morálka nedovolovala Ťien-wenovým nejvěrnějším stoupencům uznat uzurpátora a jejich klientům a členům domácnosti přikazovala následovat svého pána. Ilustrativní je případ Fang Siao-žua. Ču Ti ho původně nechtěl zabít, dokonce slíbil svému rádci Tao Jenovi, že mu neublíží. Po dobytí Nankingu si ho nechal předvést a nabídl mu setrvání ve státní službě. Fang mu však vyčetl vzpouru a požadoval nastolení Ťien-wenova syna. Údajně poté Ču Ti přikázal Fangovi sepsat provolání k národu oznamující nástup nového císaře, což Fang odmítl, s tím,že raději zemře, než aby sloužil uzurpátorovi. Posmrtně se stal příkladem služebníka věrného pánovi za každých okolností. Také Liou Ťing (1340–1402, syn Liou Ťiho), brilantní učenec a úředník, odmítl sloužit novému režimu. Císaři vmetl mu do očí, že se ani po stu generací nezbaví přízviska „uzurpátor“. Zemřel ve vězení. I Chuang C’-čcheng při audienci před císařem odsoudil rebelii. Na otázku, zda je zločin, ze kterého by mohl být obviněn, odpověděl:  Jmenovaní, Čchi Tchaj a další Ťien-wenovi stoupenci byli popraveni s širokým okruhem rodinných příslušníků, učitelů, žáků a stoupenců, řada lidí byla uvězněna či vypovězena na hranice. Čistka postihla desetitisíce osob.  Jung-le své povstání zdůvodňoval obhajobou práv knížat, po nástupu na trůn obnovil tituly zrušené Ťien-wenem (knížata z Čou, Čchi a Min), ale už bez bývalé moci. Ve druhé polovině své vlády zaujal vůči knížatům stejný postoj jako jím odsouzený Ťien-wen. Téměř všem odebral osobní gardy, řadu bratrů obvinil z kriminálních činů a potrestal. Do konce Jung-leho vlády knížata ztratila politický význam.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kampaň ťing-nan () nebo též povstání za odstranění nepořádků () je propagandistický název vítězné strany pro čínskou občanskou válku probíhající v letech 1399–1402 v říši Ming. Válka probíhala mezi mingskou vládou v čele s druhým mingským císařem Ťien-wenem a císařovým strýcem Ču Tim. Konflikt vyprovokovalo odstraňování knížat – císařových strýců – a omezování Ču Tiho moci ústřední vládou po nástupu Ťien-wena na trůn roku 1398. Ču Ti se pod heslem nápravy nepořádků a obnovy práv knížat roku 1399 vzbouřil. Po tříleté občanské válce v červnu 1402 dobyl hlavní město – Nanking, přičemž císař i s rodinou pravděpodobně uhořel při požáru paláce. Tím válka skončila.", "tgt_summary": "靖难之役,又称靖难之变,是中国明朝初年建文帝在位时发生的一场因削藩引发的争夺皇位的内战。建文元年七月初五(1399年8月6日),明太祖第四子燕王朱棣起兵反叛侄儿建文帝朱允炆,战争持续近三年。建文帝缺乏谋略,任用主帅不当,致使主力不断被歼。朱棣以燕京(今北京)为基地,适时出击,灵活运用策略,经几次大战消灭朝廷军队主力,最后乘胜进军,于建文四年六月十三(1402年7月13日)攻下帝都应天府(今江苏南京)。建文帝失踪后下落不明,朱棣登上帝位,是为永乐皇帝。", "id": 2346052}
{"src_title": "Mořenovité", "tgt_title": "茜草科", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Mořenovité jsou převážně keře a stromy, méně byliny nebo liány. Jsou to převážně terestrické (pozemní) rostliny, řidčeji epifyty a výjimečně i vodní rostliny (\"Limnosipanea\", \"Spermacoce\").", "section_level": 1}, {"title": "Listy a stonky.", "content": "Listy jsou vstřícné nebo vzácněji přeslenité, jednoduché, vždy celokrajné, celistvé nebo výjimečně (\"Pentagonia\") laločnaté, s palisty.  Charakteristickým znakem čeledi jsou palisty, pro jednotlivé rody často charakteristického tvaru a umístění. U převážné většiny zástupců jsou 2 palisty umístěny protistojně mezi bázemi řapíků vstřícných listů (interpetiolární), řidčeji na bázi řapíku (intrapetiolární) nebo jsou palisty 4. Svízel (\"Galium\") má palisty zvětšené a podobné listům. Zástupci některých dřevnatých rodů (\"Rustia\", \"Tresanthera\", \"Heterophyllaea\") mají na listové čepeli žlázky v podobě průsvitných teček.", "section_level": 2}, {"title": "Květy a plody.", "content": "Rostliny jsou většinou jednodomé s oboupohlavnými květy, řidčeji dvoudomé. Květy jsou ve vrcholových nebo úžlabních květenstvích nejrůznějších typů, řidčeji jednotlivé. Květenství jsou u některých zástupců (zvláště sekce \"Cephaelis\" rodu \"Psychotria\") podepřena nápadnými barevnými listeny. Květy jsou většinou pravidelné, 4 nebo 5četné, výjimečně vícečetné (až 15 u \"Riodocea\"). kalich je krátce trubkovitý, číškovitý nebo redukovaný v nízký lem, s krátkými cípy. U některých rodů (zvláště \"Warszewiczia\" a \"Pogonopus\") je jeden cíp kalicha zvětšený a nápadně zbarvený. U rodů \"Cosmocalyx\" a \"Phyllomelia\" se kalich v průběhu vývinu plodu zvětšuje a funguje jako křídlo. Korunní lístky jsou srostlé (volné jen u rodu \"Dialypetalanthus\", často s dlouhou korunní trubkou. Tyčinek je většinou stejný počet jako korunních cípů a jsou přirostlé na bázi nebo u ústí koruny. Semeník je spodní, srostlý obvykle ze 2 plodolistů, se 2 až 9 komůrkami. Čnělka je jediná, jednoduchá nebo rozvětvená, řidčeji (svízel) jsou čnělky 2. Placentace je axilární, výjimečně parietální. Vajíček je 1 až mnoho. Častá je heterostylie. Plody jsou dužnaté či kožovité bobule, peckovice nebo tobolky různých typů, méně křídlatá nažka (samara) nebo poltivý plod (schizokarp). Semena jsou někdy křídlatá, na povrchu hladká nebo skulpturovaná, vždy s endospermem.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď mořenovité je 4. největší čeledí kvetoucích rostlin. Zahrnuje přes 13000 druhů v asi 611 rodech. Zdaleka největším rodem je \"Psychotria\" (asi 1400 druhů). Další obsažné rody jsou svízel (\"Galium\") a \"Pavetta\" (oba 400), \"Ixora\" (300), \"Spermacoce\" (275), \"Palicourea\" a \"Oldenlandia\" (oba 250), \"Rudgea\" (220), \"Faramea\", \"Rondeletia\", \"Hedyotis\" a \"Mussaenda\" (oba 200). Mořenovité jsou rozšířeny po celém světě. Největší druhové diverzity dosahují v tropech. Z celkového počtu 13000 druhů se jich přes 5000 vyskytuje v tropické Americe. V tropech jsou to převážně keře, jsou však mezi nimi i vzrostlé stromy dorůstající až 55 metrů výšky (např. \"Chimarrhis\", \"Capirona\", \"Calycophyllum\", \"Platycarpum\"). V mírném pásu jsou zastoupeny bylinami nebo keříky.  V naší původní květeně je čeleď zastoupena 4 rody a 28 druhy: svízel (\"Galium\", 21 druhů), svízelka (\"Cruciata\", 3 druhy), mařinka (\"Asperula\", 2 druhy + 1 vyhynulý) a bračka rolní (\"Sherardia arvensis\"). Některé další druhy svízelů a mořena barvířská (\"Rubia tinctorum\") k nám bývají vzácně zavlékány. Svízel sudetský (\"Galium sudeticum\") je český endemit.  V Evropské květeně jsou dále zastoupeny rody \"Callipeltis\", \"Crucianella\", \"Putoria\" a \"Valantia\".", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V minulých systémech byla čeleď řazena do řádu \"Gentianales\" (Dahlgren) nebo blízkého řádu \"Rubiales\" (Cronquist, Tachtadžjan). Mořenovité jsou tradičně dobře vyhraněnou čeledí. Výjimkou je rod \"Dialypetalanthus\", řazený dříve v tradičních systémech do samostatné čeledi \"Dialypetalanthaceae\" v rámci řádu \"Rosales\", \"Gentianales\", \"Rubiales\" nebo \"Myrtales\".  Podle současných molekulárních studií tvoří mořenovité bazální větev řádu \"Gentianales\".  Čeleď je v současnosti dělena do 3 podčeledí:  Pojetí rodů je v čeledi stále notoricky neustálené, zvláště v okruhu rodů \"Psychotria\", \"Cephaelis\" a \"Palicourea\". Různí autoři z nich odštěpují rozličné menší rody nebo je naopak slučují. Molekulárními metodami bylo zjištěno, že přinejmenším rod \"Psychotria\" v současném převládajícím pojetí je parafyletický.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Mořenovité jsou opylovány hmyzem, kolibříky nebo netopýry, některé druhy z tropů Starého světa i větrem. Květy \"Posoqueria\" z tropické Ameriky s až 27 cm dlouhou korunní trubkou jsou opylovány lišaji. Semena mořenovitých jsou řířena nejrůznějšími způsoby.  U této čeledi je poměrně častá myrmekofilie, tedy oboustranně prospěšný vztah s mravenci. Rostliny poskytují mravencům obydlí a ti je na oplátku chrání před býložravci. Nejznámější jsou asijské a australské epifytní rody \"Myrmecodia\" a \"Hydnophytum\" se stonkem zduřelým v hlízovitý útvar protkaný sítí dutinek, které mravenci obývají. Občas jsou pěstovány ve sbírkách sukulentů. Podobný útvar je i u příbuzných rodů \"Anthorrhiza\", \"Myrmephytum\" a \"Squamellaria\".  Různé druhy rodu \"Duroia\" mají na bázi listové čepele 2 spojené zbytnělé váčky, obývané mravenci \"Solenopsis corticolis\" a \"Brachymyrmex heeri\". Podobné váčky mají i druhy \"Remijia physophora\" a \"Hoffmannia vesiculifera\". Druh \"Duroia hirsuta\" má zbytnělá vrcholová internodia se vstupními otvory pro mravence obývající vnitřek stonku. Tito mravenci pravidelně sestupují na zem a likvidují semenáčky rostlin v okolí, které by mohly konkurovat hostitelské rostlině. U mnohých druhů mořenovitých jsou na spodní straně listů drobná domatia obývaná roztoči. Podle studií podobných struktur u jiných rostlinných čeledí tito roztoči odstraňují z rostliny spory hub a mechorostů.  Na savanách venezuelské Guyany roste keř \"Palicourea rigida\", chráněný před občasnými požáry silnou korkovou vrstvou na kmenech.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Většina zástupců mořenovitých obsahuje alkaloidy. Mohou být přítomny ve všech částech rostliny, dokonce i v květech a pylu. Nejznámějšími alkaloidy získávanými z této čeledi jsou kofein a chinin. Nejčastěji jsou zastoupeny indolové alkaloidy, z medicínsky významných je to např. yohimbin v \"Pausinystalia yohimbe\", borrerin a borreverin v \"Boreria verticillata\", mitragynin v \"Mitragyna ledermannii\", náležejí sem i alkaloidy z řemdiháku neboli vilcacory (\"Uncaria tomentosa\" a \"U. guianensis\") rhynchofylin, hirsutin a mitrafylin. Dále jsou zastoupeny isochinolinové alkaloidy, např. emetin, cefaelin a psychotrin v \"Carapichea ipecacuanha\", chinolinové alkaloidy, jako je chinin z chinovníku (\"Cinchona sp.\") a purinové alkaloidy (kofein z kávovníku).  Běžný je obsah tělísek šťavelanu vápenatého v různých částech rostlin. Známou obsahovou složkou svízele vonného neboli mařinky (\"Galium odoratum\") je kumarin.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Nejznámějším a ekonomicky nejvýznamnějším produktem této čeledi je káva. Mořenovité obsahují celou paletu nejrůznějších alkaloidů a jsou proto využívány v medicíně a farmacii. Mnoho druhů také poskytuje barviva a jedlé plody většinou místního významu. Některé stromy se v tropech těží pro dřevo.", "section_level": 1}, {"title": "Léčiva.", "content": "Před objevem syntetických antimalarik byl chinin jediným známým prostředkem proti malárii. Je získáván z rostlin rodu chinovník (\"Cinchona\"), případně i z některých dalších z této čeledi. Izolace chininu v roce 1820 stála u zrodu nového oboru: etnofarmakologie.  Emetikum ipecac je vyráběno z oddenků a kořenů brazilského druhu \"Cephaelis\" (\"Carapichea\") \"ipecacuanha\" a středoamerického \"C. acuminata\". Yohimbe je známým afrodiziakem. Je to extrakt z kůry afrického druhu \"Pausynistalia yohimbe\". \"Psychotria viridis\" a několik příbuzných druhů je důležitou součástí amazonské halucinogenní směsi zvané ayahuasca. Řemdihák plstnatý (\"Uncaria tomentosa\", vilcacora) je liána z tropické Ameriky. Obsahuje celou paletu alkaloidů nejrůznějších typů a jiné významné obsahové látky. Náleží mezi nejvýznamnější léčivé rostliny světa se širokým spektrem působení, působí i proti rakovině. Jihoamerické kmeny ji využívají již po tisíciletí. Také z některých dalších rodů mořenovitých (např. \"Pogonopus\", \"Morinda\") jsou získávány látky s protirakovinným účinkem.  V našem lidovém léčitelství je svízel syřišťový (\"Galium verum\") používán jako silně močopudný prostředek, antirevmatikum aj.  V africké medicíně jsou využívány např. \"Sarcocephalus latifolius\" při léčení cukrovky, \"Morinda lucida\" proti různým horečkám včetně malárie, kůra \"Crossopteryx febrifuga\" na průjmy, úplavici a horečky, kůra \"Mitragyna ledermannii\" a \"M. stipulosa\" na mnoho chorob jako úplavice, lepra a mnohé jiné \"Vangueria infausta\" na malárii, hadí uštknutí ap.  V indické ajurvédě je používán druh \"Tylophora asthmatica\" se silným antiastmatickým a antialergickým účinkem a \"Tylophora indica\" na úplavici. V Malajsii je využíván \"Oldenlandia diffusa\" na hadí uštknutí a dyzentérii.", "section_level": 2}, {"title": "Technické rostliny.", "content": "Mnohé druhy mořenovitých poskytují žlutá, červená, modrá i černá barviva. Z oddenků středomořské mořeny barvířské (\"Rubia tinctorum\") se připravovalo živě červené barvivo známé jako turecká červeň. Dalším zdrojem žlutých, oranžových a červených barviv místně využívaných např. k barvení textilií slouží v Asii \"Rubia cordifolia\" a \"Morinda citrifolia\", na Madagaskaru \"Danais ligustrifolia\", v Africe \"Pauridiantha rubens\", \"Psychotria psychotrioides\", různé druhy \"Craterispermum\", \"Bertiera spicata\" aj.  Tmavě modré barvivo z nedozrálých plodů \"Genipa americana\" je tradičně velmi populární mezi jihoamerickými indiány. Po nanesení na kůži je malba několik týdnů nesmyvatelná a slouží tak jako dočasné tetování. V Africe se obdobným způsobem nebo přímo k černému tetování využívají plody \"Adenorandia kalbreyeri\", \"Psilanthus ebractiolatus\", \"Rothmannia longiflora\", \"Rothmannia whitfieldii\" a \"Cremaspora triflora\".  Některé stromy této čeledi se v tropických zemích těží pro dřevo, např. v Asii \"Anthocephalus cadamba\", \"Hymenodictyon orixense\" a \"Haldina cordifolia\", v Austrálii \"Nauclea orientalis\", v Africe \"Nauclea diderrichii\", \"Mitragyna ledermannii\". Z masivních plochých kořenových náběhů stromů rodu \"Chimarrhis\" vyrábějí jihoameričtí indiáni pádla.  Vonná silice z čínské \"Gardenia jasminoides\" se využívá v parfumerii. Šťáva z listů a mladých větévek \"Uncaria gambir\" obsahuje 37-56% tříslovin a používá se v jihovýchodní Asii k vydělávání usní a barvení látek na hnědo.", "section_level": 2}, {"title": "Potraviny.", "content": "Káva se získává z pěstovaných východoafrických druhů kávovníku \"Coffea arabica\", \"C. robusta\" a \"C. canephora\".  Mnohé druhy mořenovitých mají jedlé plody většinou jen místního významu. V tropické Americe je to \"Alibertia edulis\", \"Genipa americana\", \"Isertia coccinea\", v Africe \"Sarcocephalus latifolius\", \"Canthium lancifolium\" a \"C. longiflorum\", \"Vangueria madagascariensis\", \"Vangueria infausta\", \"Rothmannia globosa\" a \"R. longiflora\", v Asii a Austrálii \"Morinda citriodora\", \"Anthocephalus cadamba\" a \"Nauclea orientalis\".  Květy Gardenia jasminoides v Číně k aromatizování čajů a dužninou z plodů se v Číně a Japonsku obarvují potraviny na žluto. Asi polovina sklizené kůry jihoamerického chinovníku \"Cinchona pubescens\" jde na výrobu toniků a podobných nápojů.", "section_level": 2}, {"title": "Okrasné rostliny.", "content": "Mezi zahradní rostliny mořenovité příliš nepronikly, výjimkou je pěkná trvalka \"Phuopsis stylosa\", pocházející z oblasti Kavkazu a východního Turecka. Jako okrasná dřevina se vzácně pěstuje hlavoš západní (\"Cephalanthus occidentalis\"), keř se zajímavými kulovitými květenstvími, pocházející ze Severní Ameriky.  Jako pokojové rostliny se pěstují zejména gardénie (\"Gardenia\"), korálovka andská (\"Nertera granadensis\"), kávovník arabský (\"Coffea arabica\"). Ve sklenících botanických zahrad se často pěstují různé nápadně kvetoucí druhy rodů \"Ixora\", \"Pentas\", \"Mussaenda\" aj.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Acranthera\", \"Acrobotrys\", \"Acunaeanthus\", \"Adina\", \"Adinauclea\", \"Agathisanthemum\", \"Aidia\", \"Aidiopsis\", \"Airosperma\", \"Aitchisonia\", \"Alberta\", \"Aleisanthia\", \"Alibertia\", \"Allaeophania\", \"Alleizettella\", \"Allenanthus\", \"Alseis\", \"Amaioua\", \"Amaracarpus\", \"Amphiasma\", \"Amphidasya\", \"Ancylanthos\", \"Anomanthodia\", \"Antherostele\", \"Anthorrhiza\", \"Anthospermum\", \"Antirhea\", \"Aoranthe\", \"Aphaenandra\", \"Aphanocarpus\", \"Appunia\", \"Arachnothryx\", \"Arcytophyllum\", \"Argocoffeopsis\", \"Argostemma\", \"Ariadne\", \"Asemnantha\", \"Asperula\", \"Astiella\", \"Atractocarpus\", \"Atractogyne\", \"Augusta\", \"Aulacocalyx\", \"Badusa\", \"Balmea\", \"Bancalus\", \"Bathysa\", \"Batopedina\", \"Becheria\", \"Belonophora\", \"Benkara\", \"Benzonia\", \"Berghesia\", \"Bertiera\", \"Bikkia\", \"Blandibractea\", \"Blepharidium\", \"Bobea\", \"Boholia\", \"Borojoa\", \"Bothriospora\", \"Botryarrhena\", \"Bouvardia\", \"Brachytome\", \"Bradea\", \"Brenania\", \"Breonadia\", \"Breonia\", \"Burchellia\", \"Burttdavya\", \"Byrsophyllum\", \"Calanda\", \"Callipeltis\", \"Calochone\", \"Calycophyllum\", \"Calycosia\", \"Calycosiphonia\", \"Canephora\", \"Canthium\", \"Capirona\", \"Captaincookia\", \"Carpacoce\", \"Carphalea\", \"Carterella\", \"Casasia\", \"Catesbaea\", \"Catunaregam\", \"Cephalanthus\", \"Cephalodendron\", \"Ceratopyxis\", \"Ceriscoides\", \"Ceuthocarpus\", \"Chaetostachydium\", \"Chalepophyllum\", \"Chamaepentas\", \"Chapelieria\", \"Chassalia\", \"Chazaliella\", \"Chimarrhis\", \"Chiococca\", \"Chione\", \"Chomelia\", \"Choulettia\", \"Cigarrilla\", \"Cinchona\", \"Cladoceras\", \"Clarkella\", \"Coccochondra\", \"Coccocypselum\", \"Coddia\", \"Coelopyrena\", \"Coelospermum\", \"Coffea\", \"Coleactina\", \"Colletoecema\", \"Commitheca\", \"Condaminea\", \"Conostomium\", \"Coprosma\", \"Coptophyllum\", \"Coptosapelta\", \"Corynanthe\", \"Coryphothamnus\", \"Cosmibuena\", \"Cosmocalyx\", \"Coussarea\", \"Coutaportla\", \"Coutarea\", \"Cowiea\", \"Craterispermum\", \"Cremaspora\", \"Cremocarpon\", \"Crobylanthe\", \"Crocyllis\", \"Crossopteryx\", \"Crucianella\", \"Cruciata\", \"Cruckshanksia\", \"Crusea\", \"Cuatrecasasiodendron\", \"Cubanola\", \"Cuviera\", \"Cyclophyllum\", \"Damnacanthus\", \"Danais\", \"Deccania\", \"Declieuxia\", \"Dendrosipanea\", \"Dentella\", \"Deppea\", \"Diacrodon\", \"Dialypetalanthus\", \"Dibrachionostylus\", \"Dichilanthe\", \"Dictyandra\", \"Didymaea\", \"Didymochlamys\", \"Didymoecium\", \"Didymopogon\", \"Didymosalpinx\", \"Diodia\", \"Dioecrescis\", \"Dioicodendron\", \"Diplospora\", \"Discospermum\", \"Diyaminauclea\", \"Dolichodelphys\", \"Dolicholobium\", \"Dolichometra\", \"Doricera\", \"Duidania\", \"Dunnia\", \"Duperrea\", \"Duroia\", \"Durringtonia\", \"Ecpoma\", \"Eizia\", \"Elaeagia\", \"Eleuthranthes\", \"Emmenopterys\", \"Emmeorhiza\", \"Eosanthe\", \"Eriosemopsis\", \"Erithalis\", \"Ernodea\", \"Etericius\", \"Euclinia\", \"Exostema\", \"Fadogia\", \"Fadogiella\", \"Fagerlindia\", \"Faramea\", \"Ferdinandusa\", \"Feretia\", \"Fergusonia\", \"Fernelia\", \"Flagenium\", \"Flexanthera\", \"Gaertnera\", \"Galiniera\", \"Galium\", \"Gallienia\", \"Galopina\", \"Gardenia\", \"Gardeniopsis\", \"Genipa\", \"Gentingia\", \"Geophila\", \"Gilipus\", \"Gillespiea\", \"Gleasonia\", \"Glionnetia\", \"Glossostipula\", \"Gomphocalyx\", \"Gonzalagunia\", \"Gouldia\", \"Greenea\", \"Greeniopsis\", \"Guettarda\", \"Gynochthodes\", \"Gynopachis\", \"Gyrostipula\", \"Habroneuron\", \"Haldina\", \"Hallea\", \"Hamelia\", \"Hayataella\", \"Hedstromia\", \"Hedyotis\", \"Hedythyrsus\", \"Heinsenia\", \"Heinsia\", \"Hekistocarpa\", \"Henlea\", \"Henriquezia\", \"Heterophyllaea\", \"Hillia\", \"Himalrandia\", \"Hindsia\", \"Hintonia\", \"Hippotis\", \"Hodgkinsonia\", \"Hoffmannia\", \"Holstianthus\", \"Homollea\", \"Homolliella\", \"Hondbessen\", \"Houstonia\", \"Hutchinsonia\", \"Hydnophytum\", \"Hydrophylax\", \"Hymenocnemis\", \"Hymenocoleus\", \"Hymenodictyon\", \"Hyperacanthus\", \"Hypobathrum\", \"Hyptianthera\", \"Indopolysolenia\", \"Isertia\", \"Isidorea\", \"Ixora\", \"Jackiopsis\", \"Janotia\", \"Jaubertia\", \"Javorkaea\", \"Joosia\", \"Jovetia\", \"Kailarsenia\", \"Kajewskiella\", \"Keenania\", \"Keetia\", \"Kelloggia\", \"Kerianthera\", \"Khasiaclunea\", \"Klossia\", \"Knoxia\", \"Kochummenia\", \"Kohautia\", \"Kraussia\", \"Kutchubaea\", \"Ladenbergia\", \"Lagynias\", \"Lamprothamnus\", \"Lasianthus\", \"Lathraeocarpa\", \"Lecananthus\", \"Lecariocalyx\", \"Lelya\", \"Lemyrea\", \"Lepidostoma\", \"Leptactina\", \"Leptodermis\", \"Leptomischus\", \"Leptoscela\", \"Leptostigma\", \"Leptunis\", \"Lerchea\", \"Leroya\", \"Leucocodon\", \"Leucolophus\", \"Limnosipanea\", \"Lindenia\", \"Litosanthes\", \"Lucinaea\", \"Luculia\", \"Lucya\", \"Ludekia\", \"Macbrideina\", \"Machaonia\", \"Macrocnemum\", \"Macrosphyra\", \"Maguireocharis\", \"Maguireothamnus\", \"Malanea\", \"Manettia\", \"Manostachya\", \"Mantalania\", \"Margaritopsis\", \"Maschalocorymbus\", \"Maschalodesme\", \"Massularia\", \"Mastixiodendron\", \"Mazaea\", \"Melanopsidium\", \"Menestoria\", \"Mericarpaea\", \"Merumea\", \"Metadina\", \"Meyna\", \"Micrasepalum\", \"Microphysa\", \"Mitchella\", \"Mitracarpus\", \"Mitragyna\", \"Mitrasacmopsis\", \"Mitriostigma\", \"Molopanthera\", \"Monosalpinx\", \"Montamans\", \"Morelia\", \"Morierina\", \"Morinda\", \"Morindopsis\", \"Motleyia\", \"Mouretia\", \"Multidentia\", \"Mussaenda\", \"Mussaendopsis\", \"Mycetia\", \"Myonima\", \"Myrioneuron\", \"Myrmecodia\", \"Myrmeconauclea\", \"Myrmephytum\", \"Nargedia\", \"Nauclea\", \"Neanotis\", \"Neblinathamnus\", \"Nematostylis\", \"Nenax\", \"Neobertiera\", \"Neoblakea\", \"Neobreonia\", \"Neofranciella\", \"Neogaillonia\", \"Neohymenopogon\", \"Neolamarckia\", \"Neolaugeria\", \"Neoleroya\", \"Neonauclea\", \"Neopentanisia\", \"Nernstia\", \"Nertera\", \"Nesohedyotis\", \"Neurocalyx\", \"Nichallea\", \"Nodocarpaea\", \"Normandia\", \"Nostolachma\", \"Ochreinauclea\", \"Octotropis\", \"Oldenlandia\", \"Oldenlandiopsis\", \"Oligocodon\", \"Omiltemia\", \"Opercularia\", \"Ophiorrhiza\", \"Ophryococcus\", \"Oregandra\", \"Osa\", \"Otiophora\", \"Otocalyx\", \"Otomeria\", \"Ottoschmidtia\", \"Oxyanthus\", \"Oxyceros\", \"Pachystigma\", \"Pachystylus\", \"Paederia\", \"Pagamea\", \"Pagameopsis\", \"Palicourea\", \"Pamplethantha\", \"Paracephaelis\", \"Parachimarrhis\", \"Paracorynanthe\", \"Paragenipa\", \"Paraknoxia\", \"Parapentas\", \"Paratriaina\", \"Pauridiantha\", \"Pausinystalia\", \"Pavetta\", \"Payera\", \"Pelagodendron\", \"Pentagonia\", \"Pentaloncha\", \"Pentanisia\", \"Pentanopsis\", \"Pentas\", \"Pentodon\", \"Peponidium\", \"Perakanthus\", \"Perama\", \"Peratanthe\", \"Peripeplus\", \"Pertusadina\", \"Petitiocodon\", \"Phellocalyx\", \"Phialanthus\", \"Phitopis\", \"Phuopsis\", \"Phyllacanthus\", \"Phyllis\", \"Phyllocrater\", \"Phyllomelia\", \"Phylohydrax\", \"Picardaea\", \"Pimentelia\", \"Pinarophyllon\", \"Pinckneya\", \"Pittoniotis\", \"Placocarpa\", \"Placopoda\", \"Platycarpum\", \"Plectroniella\", \"Pleiocarpidia\", \"Pleiocoryne\", \"Pleiocraterium\", \"Plocama\", \"Plocaniophyllon\", \"Poecilocalyx\", \"Pogonolobus\", \"Pogonopus\", \"Polysphaeria\", \"Polyura\", \"Pomax\", \"Porterandia\", \"Portlandia\", \"Posoqueria\", \"Pouchetia\", \"Praravinia\", \"Pravinaria\", \"Preussiodora\", \"Prismatomeris\", \"Proscephaleium\", \"Psathura\", \"Pseudaidia\", \"Pseudogaillonia\", \"Pseudogardenia\", \"Pseudohamelia\", \"Pseudomantalania\", \"Pseudomussaenda\", \"Pseudonesohedyotis\", \"Pseudopyxis\", \"Pseudosabicea\", \"Psilanthus\", \"Psychotria\", \"Psydrax\", \"Psyllocarpus\", \"Pteridocalyx\", \"Pterogaillonia\", \"Pubistylus\", \"Putoria\", \"Pygmaeothamnus\", \"Pyragra\", \"Pyrostria\", \"Ramosmania\", \"Randia\", \"Raritebe\", \"Ravnia\", \"Readea\", \"Relbunium\", \"Remijia\", \"Rennellia\", \"Retiniphyllum\", \"Rhachicallis\", \"Rhadinopus\", \"Rhaphidura\", \"Rhipidantha\", \"Rhopalobrachium\", \"Richardia\", \"Riqueuria\", \"Robynsia\", \"Rogiera\", \"Roigella\", \"Rondeletia\", \"Rothmannia\", \"Rubia\", \"Rudgea\", \"Rustia\", \"Rutidea\", \"Rytigynia\", \"Sabicea\", \"Sacosperma\", \"Saldinia\", \"Salzmannia\", \"Saprosma\", \"Sarcocephalus\", \"Sarcopygme\", \"Schachtia\", \"Schismatoclada\", \"Schizenterospermum\", \"Schizocalyx\", \"Schizocolea\", \"Schizostigma\", \"Schmidtottia\", \"Schradera\", \"Schumanniophyton\", \"Schwendenera\", \"Scolosanthus\", \"Scyphiphora\", \"Scyphochlamys\", \"Scyphostachys\", \"Sericanthe\", \"Serissa\", \"Shaferocharis\", \"Sherardia\", \"Sherbournia\", \"Siderobombyx\", \"Siemensia\", \"Simira\", \"Sinoadina\", \"Sipanea\", \"Sipaneopsis\", \"Siphonandrium\", \"Sommera\", \"Spathichlamys\", \"Spermacoce\", \"Spermadictyon\", \"Sphinctanthus\", \"Spiradiclis\", \"Squamellaria\", \"Stachyarrhena\", \"Stachyococcus\", \"Staelia\", \"Standleya\", \"Steenisia\", \"Stelechantha\", \"Stephanococcus\", \"Stevensia\", \"Steyermarkia\", \"Stichianthus\", \"Stilpnophyllum\", \"Stipularia\", \"Stomandra\", \"Streblosa\", \"Streblosiopsis\", \"Striolaria\", \"Strumpfia\", \"Stylosiphonia\", \"Suberanthus\", \"Sukunia\", \"Sulitia\", \"Synaptantha\", \"Syringantha\", \"Tamilnadia\", \"Tammsia\", \"Tapiphyllum\", \"Tarenna\", \"Tarennoidea\", \"Temnocalyx\", \"Temnopteryx\", \"Tennantia\", \"Thecorchus\", \"Theligonum\", \"Thogsennia\", \"Thyridocalyx\", \"Timonius\", \"Tobagoa\", \"Tocoyena\", \"Tortuella\", \"Trailliaedoxa\", \"Tresanthera\", \"Triainolepis\", \"Tricalysia\", \"Trichostachys\", \"Trukia\", \"Tsiangia\", \"Ucriana\", \"Uncaria\", \"Urophyllum\", \"Valantia\", \"Vangueria\", \"Vangueriella\", \"Vangueriopsis\", \"Versteegia\", \"Villaria\", \"Virectaria\", \"Warszewiczia\", \"Webera\", \"Wendlandia\", \"Wernhamia\", \"Wiasemskya\", \"Wittmackanthus\", \"Xanthophytum\", \"Xantonnea\", \"Xantonneopsis\", \"Yutajea\", \"Zuccarinia\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Mořenovité (\"Rubiaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu hořcotvaré (\"Gentianales\"). Mořenovité jsou 4. největší čeledí kvetoucích rostlin a jsou celosvětově rozšířeny. Nejvíce druhů roste v tropech, kde jsou to převážně dřeviny. V naší květeně je čeleď zastoupena 4 bylinnými rody: svízel, svízelka, mařinka a bračka. Pro většinu dřevnatých druhů jsou charakteristické vstřícné listy s palisty a trubkovité květy. Naše druhy mají přeslenité listy a drobné čtyřčetné květy.", "tgt_summary": "草科(学名:)是真双子叶植物龙胆目下的一个科。次于菊科、兰科、豆科的第四大科。早期的分类系统(克朗奎斯特分类法)将茜草科分类在茜草目内。而近期的分类系统(APG II 分类法)则是将茜草科分类在龙胆目内,且将离瓣茜草科、Henriqueziaceae、乌檀科、纤花草科并入到茜草科内,新的茜草科有627属,13000种以上,中国大约有80属500余种,多数分布在南方。台湾有46属127种。本科植物分为四个亚科:", "id": 1532151}
{"src_title": "Pentagon Papers", "tgt_title": "五角大楼文件", "src_document": [{"title": "Kontext.", "content": "17. června 1967 založil tehdejší ministr obrany USA, Robert McNamara, „Vietnam Study Task Force“ – skupinu, jíž bylo přiděleno vypracování studie o Vietnamu z kontextu Vietnamské války. McNamara to zdůvodnil úmyslem sepsat encyklopedické dějiny této války. Skupina měla 36 analytiků – polovina z armády, polovina z řad civilních historiků a akademiků. Vedli je John McNaughton, Morton H. Halperin a Leslie H. Gelb. \"Pentagon Papers\" byly dokončeny a po McNamarově odchodu z ministerstva v roce 1968 odevzdány jeho následovníkovi, Clarku M. Cliffordovi, dne 15. ledna 1969 (5 dní před inaugurací prezidenta Richarda Nixona). Práce čítala cca 3000 stran analýz a 4000 stran původních vládních dokumentů. Byla vyhotovena v 15 kopiích o 47 svazcích a označena přídomkem \"Sensitive\" (\"citlivé\" – nejednalo se o konvenční úroveň „tajnosti“ ale spíše vyjádření obavy, že zveřejnění zprávy by postavilo oficiální místa do trapné situace).", "section_level": 1}, {"title": "Zveřejnění.", "content": "Studie „Pentagon Papers“ (proti vůli tehdejší administrativy) vyšly na veřejnost snahou tehdy 40letého Daniela Ellsberga, který se v roce 1969 dostal do analytické skupiny pověřené jejím vypracováním. Od října téhož roku se mu podařilo (za pomoci Anthony Russoa) postupně zfotokopírovat 43 z 47 jejích svazků a po marném jednání s několika lidmi z vlády (mezi nimi i Henry Kissingerem) začal v únoru 1971 jednat s reportérem Neilem Sheehanem z \"New York Times\" o zveřejnění výňatků v tomto deníku, ke kterému poprvé došlo 13. června toho roku. Ke zveřejnění podstatné části studie čítající 4100 stran došlo přičiněním senátora Mikea Gravela (poněkud složitějším způsobem, pomocí vládního výboru, jenž vedl, a následováno slyšením na půdě Senátu a soudním případem, který s uplatněním principu svobody projevu de facto zajistil dekriminalizaci čtení „Pentagon Papers“). 13. června 2011 byly \"Pentagon Papers\" kompletně odtajněny (včetně 11 slov, které měly původně zůstat nezveřejněny) a zveřejněny v několika hlavních knihovnách a archivech Spojených států amerických. V nedávné minulosti některá světová média Pentagon Papers a Daniela Ellsberga připomněli jako precedens ke kauze úniku citlivých diplomatických kabelogramů a jejich zveřejnění na WikiLeaks, ze kterého byl obviněn Bradley Manning (Ellsberg nebyl za zveřejnění Pentagon Papers obviněn, odsouzen ani vězněn).", "section_level": 1}, {"title": "Výňatky.", "content": "Studie odhalila, že Spojené státy schválně rozšířily válku do Kambodže a Laosu, eskalovaly konflikt o pobřežní přepady a útoky námořní pěchoty v Severním Vietnamu, z čehož nic nebylo publikováno v amerických zpravodajských médiích.  Asi nejbolestnější bylo odhalení v tom, že všechny čtyři americké garnitury zmíněného období (1945–1967), od Trumana k Johsonovi, podváděly americkou veřejnost (resp. byl značný rozdíl v tom, co jí tvrdily, a co skutečně dělaly). Například administrativa Johna Fitzgeralda Kennedyho měla v úmyslu svrhnout jihovietnamského vůdce Ngo Ninh Diema, Johnson se rozhodl válku rozšířit, přestože ve své prezidentské kampani z roku 1964 hlásal pravý opak. V kampani sbíral politické body osočováním svého tehdejšího oponenta o úřad, Barryho Goldwatera, z úmyslu bombardovat Severní Vietnam a přitom toto bombardování ještě před kampaní sám plánoval.  Jiný z příkladů je oběžník ministerstva obrany, uvádějící důvody, proč by Američané měli zůstat vojensky přítomni ve Vietnamu:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako Pentagon Papers je označována událost se zveřejněním zprávy stejného jména (oficiálně však nazvané United States – Vietnam Relations, 1945–1967: A Study Prepared by the Department of Defense – česky \"(Zahraniční) vztahy Spojených států a Vietnamu, 1945–1967: Studie připravená ministerstvem obrany (USA)\") z dob amerického nasazení ve Vietnamské válce.", "tgt_summary": "五角大楼文件,也称五角大厦文件,即《美国-越南关系,1945-1967:国防部的研究》,是美国国防部对1945-1967年间美国在越南政治军事卷入评估的秘密报告。1971年该文件由丹尼尔·艾尔斯伯格先后泄漏给《纽约时报》与《华盛顿邮报》并刊于头版,引起公众广泛关注。在1996年纽约时报的一篇报道中称,五角大楼文件“说明在除其它一些事项外,约翰逊当局系统性地撒谎,不仅对公众,对国会亦如此。”该文件在2011年6月向公众解密开放。", "id": 130361}
{"src_title": "Sloupatkovité", "tgt_title": "花柱草科", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Sloupatkovité jsou vytrvalé byliny a keře se střídavými nebo řidčeji přeslenitými listy bez palistů. Listy jsou často v přízemní růžici. \"Donatia\" je drobná mechovitá rostlinka vytvářející husté kompaktní polštáře.  Květy jsou jednotlivé nebo v květenstvích různých typů, pravidelné nebo poněkud až silně nepravidelné či souměrné, nejčastěji pětičetné (u rodu \"Donatia\" kališní i korunní lístky až v počtu 10). Kališní lístky jsou volné nebo srostlé, koruna je volná nebo srostlá. Tyčinky jsou 2 nebo 3. Semeník je spodní, srostlý ze 2 až 3 plodolistů, s 1 až 3 pouzdry. Čnělka je jediná nebo jsou čnělky volné. V každém plodolistu je 1 až mnoho vajíček. Plodem je pukavá nebo řidčeji nepukavá tobolka.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zahrnuje asi 245 druhů v 6 rodech. Je zastoupena roztroušeně v jihovýchodní Asii, na Srí Lance, v Austrálii, na Novém Zélandu a přilehlých ostrovech a na jihu Jižní Ameriky. Centrum diverzity je v Austrálii.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy sloupatkovitých jsou opylovány hmyzem. U podčeledi \"Stylidioideae\" jsou tyčinky srostlé s čnělkou v gynostemium. Celý tento komplex je často senzitivní a při pohybech opylovače se vymrští. Tento mechanismus dal sloupatce australský název 'triger plant'.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Donatia\" byl ještě v systému APG II publikovaném v roce 2003 řazen v samostatné čeledi \"Donatiaceae\". V systému APG III je tento rod veden na úrovni podčeledi \"Donatioideae\". V dřívějších systémech byly obě čeledi řazeny do řádu \"Stylidiales\" (Tachtadžjan, Dahlgren), případně přímo do řádu zvonkotvaré (\"Campanulales\", Cronquist).  Čeleď je v současné taxonomii dělena na dvě podčeledi:", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Donatia\", \"Forstera\", \"Levenhookia\", \"Oreostylidium\", \"Phyllachne\", \"Stylidium\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Sloupatkovité (\"Stylidiaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu hvězdnicotvaré (\"Asterales\"). Jsou to byliny a keře se střídavými či přeslenitými listy a pravidelnými až dvoustranně souměrnými květy. Čeleď zahrnuje téměř 250 druhů v 6 rodech a je rozšířena od tropické Asie po Nový Zéland a v Jižní Americe. Mnohé druhy mají v květech zajímavý nástražný systém zajišťující kontakt s opylovačem.", "tgt_summary": "花柱草科共有5属约240种,分布在澳洲、南美洲南端和热带亚洲,中国只有1属2种—Stylidium 1属2种—花柱草 (\"Stylidium uliginosum\" Sw.)和狭叶花柱草 (\"Stylidium tenellum\" Sw.),分布在南岭以南地区。", "id": 1784923}
{"src_title": "Epikutánní test", "tgt_title": "貼布試驗", "src_document": [{"title": "Popis testování.", "content": "Po aplikaci zkušební látky jsou prováděny její odečty, a to 48, 72 a 96 hodin po aplikaci. Testování proto trvá 5 dnů (tedy jeden obvyklý pracovní týden). V pondělí jsou testovací látky (i například 37 různých haptenů najednou) nanášeny na kůži pacienta (obvykle na záda do prostoru mezi lopatkami), ve středu jsou přelepovací náplasti chránící nanesené testovací látky strženy a je proveden první testovací odečet. Další odečty se provádí ještě ve čtvrtek a v pátek. Pokud je pacient na danou testovanou látku alergický, objeví se v místě testů červené svědivé ložisko.  Záda se po celou dobu testování nesmějí umývat ani sprchovat, aby nedošlo k odlepení náplastí. Je proto nevhodné i nadměrné zpocení (například při sportu apod.).  Epikutánně (epidermálně) se testuje pomocí haptenů - hapten není alergen a na rozdíl od něj dokáže do epidermis projít nepoškozeným povrchem kůže. Dále neproniká, a ani nemusí, protože pro účel EDT, tzn. zjištění predispozice organismu k možnosti vzniku komplexu hapten-bílkovina to právě stačí. V případě pozitivní reakce dochází k definované reakci pouze v místě aplikace haptenu. Je třeba rozlišit pouhou iritaci od skutečné lokální pozdní alergické kožní reakce. Hapteny se na intaktní pokožku aplikují umístěné v tzv. komůrkách (tzv. chambers), které bývají k dispozici obvykle po 10, z nichž každá má mít svůj adhezivní rámeček s dobrou okluzí. Komůrky jsou dodávány jako náplasti nejčastěji o 10 komůrkách. Náplasti musí být zcela hypoalergenní. Je třeba také rozlišovat mezi tampony a komůrkami. Hapteny v komůrkách působí izolovaně a tudíž přesně. Nesmí dojít ani k svévolnému uvolnění adheze rámečků komůrek natož k přemístění pozice komůrky, resp. náplasti, v průběhu testování.", "section_level": 1}, {"title": "Doporučení a omezení před a po absolvováním testu.", "content": "Před testem je potřeba provést taková opatření, která zabrání znehodnocení či ovlivnění jeho výsledků. Je třeba týden před testováním vynechat celkově podávané léky proti svědění a alergii. Minimálně týden, lépe však týdny dva, před testováním je nutné vynechat hormonální léky (kortikosteroidy a lokální imunomodulátory). Měsíc před testováním se nesmí užívat celkově podávané kortikosteroidy. Jejich postupné vysazení ovšem musí řídit pouze ošetřující lékař.  Vlastní vyšetření není možné provádět při akutně probíhajícím ekzému. Není jej možné provést ani při opalování na slunci či v soláriích jeden měsíc před testováním, v graviditě či při současně probíhající celkové i lokální imunosupresivní léčbě.  Po testování není možné se po dobu asi 3 až 4 týdnů opalovat, neboť hrozí riziko tzv. fotosenzitivní reakce.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "S epikutánním testováním se v Československu začalo po druhé světové válce. Pionýry v této oblasti byli prof. Lubor Jirásek (1916–1998), prof. Gustav Lejhanec (1907–1973) a prof. Vlastimil Resl (1906–1986). Na Slovensku se pak o rozšíření testování zasloužil prof. Eugen Hegyi (1917–2011).  Aby ovšem bylo možné testování provádět a správně jeho výsledky interpretovat, bylo nutné zajistit validitu epikutánního testu napříč celou Evropou. V roce 1938 navrhl dánský lékař prof. Poul Bonnevie (1907–1990) první sadu alergenů pro rutinní testování. Roku 1962 byla navržena první evropská standardní sada alergenů a od roku 1967 se o standardizaci testu stará mezinárodní sdružení předních dermatologů v oboru, tzv. International Contact Dermatitis Research Group (ICDRG). V Severní Americe existuje podobná společnost nazývající se North American Contact Dermatitis Group (NACDG).", "section_level": 1}], "src_summary": "Epikutánní test (někdy též kožní náplasťový test) je způsob hledání alergenů, kdy je zkušební látka nanášena dermatologem na kůži pacienta („epikutánní“ znamená \"na kůži\" či \"na povrchu kůže\").", "tgt_summary": "贴布试验,又名斑贴试验,是一种用来确定是否有特定物质会导致患者过敏性或发炎肌肤。任何人被怀疑有过敏性接触性皮肤炎或过敏性皮炎,需要经过此测试。", "id": 2418939}
{"src_title": "Alexis Sánchez", "tgt_title": "阿莱克西斯·桑切斯", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Sánchez začal svou kariéru v mládežnickém týmu \"Cobreloa\" ve věku 15 let a do A-týmu se dostal po dvou letech. Jeho velkého talentu si všimli skauti Udinese Calcio, klubu italské Serie A. Jako 17letý tam podepsal smlouvu na 3 miliony dolarů. Poté byl ještě uvolněn na hostování do chilského Colo-Colo a argentinského River Plate.  Do Udinese přišel již jako vítěz argentinské a chilské ligy v červnu 2008. Sánchez zažil v Udinese Calcio velký kariérní růst a v sezoně Italské ligy 2010/11 byl jedním z tvůrců čtvrtého místa v Serii A. 27. února 2011 vstřelil Sánchez 4 ze sedmi gólů, které jeho tým uštědřil soupeři z US Città di Palermo při vítězství 7-0, přičemž v utkání odehrál pouze 52 minut. Tímto počinem překonal rekord (v jednotlivém zápasu) chilského hráče v Serii A.", "section_level": 1}, {"title": "FC Barcelona.", "content": "Velkého kariérního zlomu se dočkal 20. července 2011, kdy ho z Udinese Calcio koupila za 26 milionů € španělská FC Barcelona. Alexis se stal prvním chilským hráčem, který kdy za tento klub hrál. Od doby kdy do klubu přišel, vyhrál s ním Supercopa de España 2011 a Superpohár UEFA 2011, přičemž jeho debut se konal při prvním zápase Supercopa de España proti Realu Madrid. První branky se dočkal v utkání s Villarreal CF v Primera División. Jeho klub 10. září 2011 zvítězil 5-0.", "section_level": 2}, {"title": "Arsenal FC.", "content": "V červenci 2014 přestoupil za 35 milionů liber do anglického klubu Arsenal FC. Zde se stal klíčovým hráčem pro mužstvo, Arsenal táhl svými goly a asistencemi.", "section_level": 2}, {"title": "Manchester United.", "content": "Během ledna 2018 přestoupil do dalšího anglického klubu, tentokrát do Manchesteru United.", "section_level": 2}, {"title": "Inter Milán.", "content": "V srpnu 2019 odešel hostovat na jeden rok do milánského Interu, který hradil větší část z jeho platu takřka 400 tisíc liber za týden. Za Inter debutoval proti Udinese při výhře 2:0 ve druhém kole italské ligové soutěže, Serie A. Trenér Antonio Conte jej poslal do hry v 79. minutě a Sánchez málem dokázal skórovat.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V A-mužstvu Chile Alexis debutoval v zápase proti Švédsku v roce 2006. Prvního reprezentačního gólu se dočkal proti Švýcarsku při prohře 1-2.  S chilskou reprezentací vyhrál jihoamerické mistrovství Copa América 2015, což znamenalo historicky první titul pro Chile.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Alexisův adoptivní otec José Delaigue zemřel ve věku 75 let na infarkt v červnu 2011.", "section_level": 1}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klub.", "content": "Aktualizováno 14. 12. 2014", "section_level": 2}], "src_summary": "Alexis Alejandro Sánchez Sánchez (* 19. prosince 1988, Tocopilla) je chilský fotbalový útočník či záložník a reprezentant, od ledna 2018 hráč anglického klubu Manchester United. Na kontě má více než 110 zápasů v chilské fotbalové reprezentaci. Momentálně se nachází na hostování v italském klubu Inter Milán.", "tgt_summary": "阿莱克西斯·亚历杭德罗·桑切斯·桑切斯(,1988年-12月19日),是一名智利职业足球员,司职前锋,目前由英超俱乐部曼联外借至意甲俱乐部国际米兰。他的球衣印上自己的名字阿历斯(英语:Alexis)。", "id": 1326318}
{"src_title": "Rosie Huntington-Whiteley", "tgt_title": "露絲·漢丁頓-維莉", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se v Devonu v Anglii. Její matka Fiona (narozená Jackson) je instruktorkou fitness a její otec Charles Andrew Huntington-Whiteley je autorizovaným inspektorem. Má dva mladší sourozence; bratra Tobyho a sestru Florence. Její prapradědeček z otcovy strany byl politik Sir Herbert Huntington-Whiteley.  Vyrůstala v Tavistocku v Devonu na farmě. Když vyrůstala, byla ve škole šikanována a ztrapňována za to, že měla dvě příjmení, malá prsa a plné rty (které jsou dnes jednou z jejích největších předností). Protože byla znuděná ze života na farmě, dychtila po tom dostat se do Londýna. V roce 2003 při studiu na Tavistock College ji objevila modelingová agentura \"Profile Model Management\", když hledala v Londýně praxi u několika modelingových agentur. Její první vystoupení před kamerou se odehrálo v jejích šestnácti letech, v reklamě na značku Levi's.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Victoria's Secret a modeling.", "content": "Od roku 2006 do roku 2011 byla jedním z andílku americké značky se spodním prádlem a zkrašlovacími produkty \"Victoria's Secret\". Její debut na mole pro tuto značku přišel v roce 2006 na módní přehlídce v Los Angeles.  V módním průmyslu zůstala neznámou až do roku 2008, kdy si jí všiml kreativní ředitel Christopher Bailey a obsadil ji do kampaně podzim/zima pro značku Burberry spolu s hercem Samem Rileym. V kampani nahradila modelku Agyness Deyn. V listopadu 2008 se poprvé objevila na obálce britského Vogue po boku Eden Clark a Jourdan Dunn. Následující rok byla tváří reklamní kolekce jaro/ léto 2009 značky Karen Millen. Ve stejném roce ještě získala cenu \"Elle Style Award\" v kategorii „Modelka roku“. Zahrála si v krátkém filmu pro značku Agent Provocateur, kde hrála ženu, jejíž přítel zapomněl na Valentýna. Na podzim a zimu 2009 byla modelkou kampaní pro Godiva a Miss Sixty. Na konci roku 2009 se oficiálně stala tváří značky Victoria's Secret, když byla modelkou na \"Victoria's Secret Fashion Show\" v New Yorku.  V roce 2010 pózovala nahá pro kalendář Pirelli Calendar, který fotografoval Terry Richardson. Ve stejném roce předváděla pro značku Prada v Miláně a pro značku Giles Deacon v Paříži. V březnu spolupracovala každodenně se stránkou VOGUE.COM, aby sdílela své volby outfity pro každý den v rubrice \"Today I'm Wearing (Dnes mám na sobě)\". V květnu 2010 se objevila na obálce ruského \"Harper's Bazaar\" a anglického \"GQ\". Módní fotograf Rankin ji věnoval album s jejími fotografiemi pojmenované \"Ten Times Rosie (Desetkrát Rosie)\". Rankin si myslí, že Rosie dává rozmanitost opět do módy a říká: \"Dívali jsme se po velmi, velmi hubené dívce, téměř s chlapeckými rysy po dlouhou dobu. Rosie je opravdu modelkou okamžiku. Je herečkou okamžiku. Určitě se stane mnohem, mnohem větší“. Maskér celebrit, Ruby Hammer, který s Rosie pracoval roky ji popsal jako „klíčová“ anglická růže.  V březnu 2011 se poprvé objevila sama na obálce britského Vogue. V květnu byla zvolena \"Nejpřitažlivější ženou světa\" podle magazínu Maxim. V červenci se objevila na obálkách anglické Elle a GQ.  Je tváří nové vůně značky Burberry s názvem \"Burberry Body\", která vyšla v červenci 2011.  Také v červenci 2011 se objevila na patnáctém místě v žebříčku „The Money Girls“ a na třetím místě v seznamu 20 nejpřitažlivějších modelek“ na stránkách MODELS.COM.", "section_level": 2}, {"title": "Hraní (2011- současnost).", "content": "V květnu 2011 bylo oznámeno, že Rosie se objeví v hlavní ženské roli v pokračování trilogie \"Transformers\" s názvem \"Transformers 3\" a nahradí Megan Fox. Předtím pracovala s režisérem filmu, Michaelem Bayem na reklamě pro Victoria's Secret. \"MTV Networks' NextMovie.com\" ji jmenoval jako jednu z „Průlomových hvězd, na které stojí za to se dívat v roce 2011“. Před premiérou filmu ještě vyhrála cenu „Ženská hvězda zítřka“ na CinemaCon Awards.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Od srpna 2007 do října 2009 chodila s Tyronem Woodem, nejmladším synem hudebníka Ronnieho Wooda. Když se pár rozešel, začala se scházet s francouzským hercem Olivierem Martinezem, ale jejich vztah skončil na začátku roku 2010. V dubnu 2010 bylo oznámeno, že chodí s anglickým hercem Jasonem Stathamem, poté co byli spolu viděni na Coachella Festival.  Má dva byty; jeden v New Yorku a druhý v Londýně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rosie Alice Huntington-Whiteley (* 18. dubna 1987) je anglická modelka a herečka. Je známa především pro práci se značkou Victoria's Secret a také pro svou roli Carly Spencer ve filmu \"Transformers 3\"", "tgt_summary": "萝西·爱丽丝·杭亭顿-怀特莉(英语:Rosie Alice Huntington-Whiteley,1987年-4月18日)是一位英国女超级名模,亦是知名内衣品牌维多利亚的秘密及时装品牌Burberry的模特儿,她被称为下一位姬·摩丝。2010年换下了梅根·福克斯,参演《变形金刚3》,在其中担任女主角卡莉·斯宾塞。2015年她参与《疯狂麦斯:愤怒道》电影,在该片担任女配角安格海菈。", "id": 2559119}
{"src_title": "Gennadij Zjuganov", "tgt_title": "根纳季·安德烈耶维奇·久加诺夫", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se 26. června 1944 v učitelské rodině ve vesnici Mymrino (okolo 100 km od Orlu). Dle přiznání Zjuganova se narodil nedonošený – jako sedmiměsíční.  Otec Andrej Michajlovič Zjuganov (1910–1990), který byl velitelem dělostřelecké jednotky. Dle slov Gennadije Zjuganova přišel o nohu pod Sevastopolem. Po válce učil na Mymrinské střední škole většinu předmětů, včetně základů zemědělství, cizí jazyky, ruštinu a literaturu. Matka – Marfa Petrovna, (1915—2004), učila na prvním stupni Mymrinské školy.  Poté co dokončil s vyznamenáním Mymrinskou střední školu Chotyněckého okresu Orlovské oblasti v roce 1961, rok v ní pracoval jako učitel. V roce 1962 byl přijat na matematicko-fyzikální fakultu Orlovského pedagogického institutu, jehož studium ukončil s vyznamenáním v roce 1969.  V letech 1963–1966 sloužil v četě radiačního a chemického průzkumu v Německu (v současné době plukovník chemických vojsk v záloze).  Dle oficiální verze vyučoval mezi léty 1969 až 1970 na Orlovském pedagogickém institutu. Zároveň se zabýval prací v odborech, Komsomolu a straně.  V roce 1966 vstoupil do KSSS. Od r. 1967 byl v orgánech Komsomolu a pracoval ve volených orgánech okresní, městské a oblastní úrovně.  Od r. 1972 do r. 1974 pracoval jako první tajemník Orlovského výboru Komsomolu. V letech 1974–1983 byl tajemníkem okresního výboru, druhým tajemníkem Orlovského výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Mezi léty 1973 až 1977 byl členem Orlovské městské rady, Od r. 1980 do r. 1983 byl zástupcem Orlovské oblastní rady lidových zástupců.  V letech 1978–1980 studoval na hlavním oboru Akademie sociálních věd při ÚV KSSS, absolvoval postgraduální studium jako externí student. V roce 1980 obhájil disertační práci pro dosáhnutí titulu a hodnosti kandidáta filosofických věd na téma „Hlavní směry rozvoje socialistického městského života na příkladu velkých měst v zemi“ (specialita – 09.00.02 „Teorie vědeckého komunismu“).  Mezi léty 1989—1990 byl zástupcem vedoucího ideologického oddělení ÚV KSSS. Byl delegátem XXIII. sjezdu (červen 1990) jako představitel RSFSR – Ustavujícího sjezdu Komunistické strany RSFSR (červen – září 1990).", "section_level": 1}, {"title": "Prezidentské volby.", "content": "V sovětských dobách působil jako stranický funkcionář. V letech 1983-1991 pracoval v ústředním výboru KSSS jako instruktor, vedoucí sektoru severního Kavkazu, první náměstek vedoucího ideologického oddělení, vedoucí oddělení organizačně-stranické práce. Zjuganov kandidoval v ruských prezidentských volbách v letech 1996, 2000, 2008 a 2012. Ve volbách roku 1996 se umístil na druhém místě za úřadujícím prezidentem Borisem Jelcinem, když v prvním kolem získal 32,5 % a v kole druhém 40,7 %. V následujících volbách z roku 2000 skončil opět druhý s 29,5%, vítězný kandidát Vladimir Putin vyhrál již v prvním kole. V roce 2004 proti Putinovi nekandidoval, stranickou nominaci přenechal Nikolaji Charitonovi. V roce 2008 již Putin kandidovat nemohl, Zjuganov se proto rozhodl vyzvat vládního kandidáta Dmitrije Medvěděva. Přestože skončil druhý, připsal si jen necelých 18 % všech hlasů a Medvěděv vyhrál již v prvním kole. Zatím poslední Zjuganovova účast v prezidentských volbách byla ta z března 2012, kdy se ziskem 17,14 % (druhé místo) podruhé neuspěl v souboji s Vladimirem Putinem.  K 70. narozeninám (2014) obdržel G. A. Zjuganov od prezidenta Putina \"Řád Alexandra Něvského\". Patriarcha Ruské pravoslavné církve Kirill mu při této příležitosti udělil \"Řád slávy a cti\" a v oslavném poselství uvedl, že Zjuganov si ocenění zaslouží jako „jeden z nejznámějších ruských politiků, který projevuje zájem o prospěch národa a ochranu tradičních morálních hodnot\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Gennadij Andrejevič Zjuganov (; * 26. června 1944, Mymrino) je ruský politik, od roku 1993 předseda Ústředního výboru Komunistické strany Ruské federace, předseda Sdružení komunistických stran - Komunistické strany Sovětského svazu a poslanec Státní dumy (1993).", "tgt_summary": "根纳季·安德烈耶维奇·久加诺夫(;1944年-6月26日-?),俄罗斯政治家,1993年起任俄罗斯联邦共产党中央执行委员会主席(后改称中央委员会主席)。他曾四次参选总统,均落败。", "id": 2547276}
{"src_title": "Návratnost", "tgt_title": "投資報酬率", "src_document": [{"title": "Účel.", "content": "V podnikání, význam funkce návratnost investic (z angl. „return on investment“, ROI) je změřit, za určité období, míru návratnosti peněz investovaných do nějaké ekonomické entity, za účelem zjištění, zda je výhodné danou investici provést. Současně je také využíván jako indikátor k porovnávání různých investicí v rámci jednoho portfolia. Investice s nejvyšší hodnotou ROI je zpravidla upřednostňována, i přes to, že je vždy nutné brát v potaz i rozložení hodnot ROI v průběhu celého období investice. V poslední době byl tento koncept aplikován na investice vědeckých grantových agentur (např. National Science Foudnation) do výzkumů otevřeného hardware a navazujících návratů pro přímé digitální replikace. ROI a podobné funkce poskytují nástin výnosnosti, přizpůsobený velikosti investičních aktiv vázaných v daném podniku. Hodnota ROI je často porovnávána s očekávanou (nebo požadovanou) mírou návratnosti investovaných peněz. ROI není upravována ke konkrétnímu času (na rozdíl od např. čisté současné hodnoty): většina učebnic jí popisuje pomocí investice v „Roce 0“ a dvěma až třemi roky příjmů. Marketingová rozhodnutí mají jasnou potenciální souvislost s čitatelem hodnoty ROI (zisk), ale tato rozhodnutí často ovlivňují užívání aktiv a hlavních požadavků (na příklad, pohledávek a zásob). Marketingoví pracovníci by měli mít představu o postavení jejich společnosti a očekávané návratnosti. V průzkumu zahrnujícím téměř 200 marketingových manažerů, 77 procent odpovědělo, že shledávají funkci návratnosti investic velmi užitečnou. Termín návratnost investic je možné použít i jinak než pouze ve významu finančního zisku. Například, sociální návratnost investic (angl. „social return on investment“, SROI) je metoda hodnotového přístupu na měření nepeněžních hodnot (př. sociální hodnoty a hodnoty životního prostředí, které v současnosti nejsou reflektovány v konvenčních finančních účtech) v souvislosti s investovanými zdroji. Může být použita jakoukoliv entitou k vyhodnocení dopadu na zainteresované subjekty, identifikaci způsobů ke zlepšení výkonu a k posílení výkonu investic.  Riziko používání ROI  Jednoduchost vzorce ROI umožňuje uživatelům volný výběr proměnných, např. délku doby výpočtu, zahrnutí režijních nákladů nebo faktory, jež jsou užity pro výpočet příjmu či nákladových komponentů. Použití ROI jako indikátoru upřednostňování investičních projektů je riskantní, jelikož ROI nebývá doprovázena vysvětlením vlastního složení.  U dlouhotrvajících investic je potřeba přizpůsobit čistou současnou hodnotu.  Jedním z největších rizik spojených s tradičním výpočtem ROI je skutečnost, že plně „nezachycuje krátko - či dlouhodobý význam, hodnotu či rizika spojená s přírodním a sociálním kapitálem“, jelikož nezodpovídá za environmentální, sociální a vládní provedení organizace. Vzhledem k chybějícímu systému pro měření krátko- a dlouhodobého environmentálního, sociálního a vládního provedení firmy plánují rozhodující osoby budoucnost bez ohledů na rozsah dopadů spojených s jejich rozhodnutími.", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet.", "content": "Pro jednorázové přezkoumání vydělte návratnost (čistý výnos) zavázanými zdroji (investicí).  návratnost investice = čistý výnos / investice  kde:  čistý výnos = hrubý zisk − výdaje  investice = nesplacené akcie + nároky  nebo  návratnost investice = (výnos investice – investiční náklady) / investiční náklady  nebo  návratnost investice = (příjem – náklady na prodané zboží) / náklady na prodané zboží", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnictví.", "content": "Komplikace při výpočtu návratnosti investice mohou nastat při refinancování majetku nebo při uzavření druhé hypotéky. Úrok z druhé nebo refinancované půjčky se může zvýšit a mohou být účtovány poplatky za půjčky, které mohou snížit návratnost investic, pokud jsou nová čísla použita v rovnici návratnosti investice. Může také dojít ke zvýšení nákladů na údržbu a majetkové daně, a ke zvýšení sazeb za služby, pokud vlastník rezidenčního nájemného nebo komerčního majetku tyto náklady platí.  Komplexní výpočty mohou být rovněž vyžadovány u majetku zakoupeného s hypotékou s nastavitelnou sazbou (ARM) s proměnlivou sazbou zvyšující se úroky účtovanou ročně po dobu trvání půjčky.", "section_level": 2}, {"title": "Protokol „Spread Fees“ (SFP – z angličtiny Spread Fees Protocol) (návratnost investice na základě kryptoměny).", "content": "Protokol „Spread Fees“, který byl poprvé představen platformou blockchain Radium Core, je novým přístupem ke klasické architektuře Proof of Stake pro získání odměny v síti výměnou za zabezpečení sítě. Sítě blockchainu spravuje mnoho různých jednotlivců a každý z těchto uzlů si zaslouží malou odměnu, kdykoli někdo zaznamená nová data do SmartChain. Historicky byly transakční poplatky zahrnuty jako odměna do bloku, ve kterém transakce probíhaly. SFP diktuje, že by to mohlo být nespravedlivé, protože peněženky s více mincemi by s větší pravděpodobností dostaly tyto bloky s vyššími odměnami. S protokolem o rozložených poplatcích jsou poplatky vyplaceny zpět sázkařům pomalu, v následujících 1440 blocích, nikoli všechny najednou, což zajišťuje, že žádný mocný sázkař nemůže získat všechny odměny. Většina vsazených bloků bude mít odměnu mírně vyšší než uvedená bloková odměna, což je výsledek tohoto protokolu. Čím více bude síť používána a jak bude odesíláno více transakcí, budou se další odměny z poplatků za rozpětí úměrně zvyšovat.", "section_level": 2}, {"title": "Marketingové investice.", "content": "Marketing neovlivňuje jen čistý zisk, může ovlivnit i úroveň investic. Nové továrny a vybavení, majetek a pohledávky jsou tři hlavní druhy investic, které mohou být ovlivněny volbou marketingu. Dle studií mohou partnerství s “mikroinfluencery” přinést větší ROI než spolupráce s významnějšími osobnostmi.  V závislosti na definici “investice” rozlišujeme především příbuzné ukazatele RoA, RoNA, RoC a RoIC.  Návratnost investice je oblíbeným ukazatelem pro přerozdělení rozpočtu marketingu. Návratnost investice pomáhá rozdělit marketingové aktivity na ty, které se vyplatí dále financovat a ty, které je výhodnější ukončit.", "section_level": 2}, {"title": "Return on Integration (ROInt).", "content": "Aby se vyřešil problém nedostatku integrace krátkodobého i dlouhodobého významu, hodnot a rizik spojených s přírodním i sociálním kapitálem v tradičních ukazatelích ROI, společnosti hodnotí svůj výkon v oblasti životního prostředí a sociální správy (ESG) skrze přístup tzv. Integrované správy, který rozšiřuje tradiční ukazatel ROI na úroveň tzv. Return of Integration (ROInt). Ten firmám umožňuje hodnotit investice nejen na základě finanční návratnosti, ale i dlouhodobého dopadu z hlediska životního prostředí a společnosti. Díky důrazu na oblast životního prostředí a sociální správy mohou činitelé objevovat nové možnosti tvorby hodnot, které by při využití tradičních finančních výkazů patrné nebyly. Například uhlíková stopa je jedna z hodnot, které lze zakomponovat do výpočtů ROInt a ukázat tak dopad z investic plynoucí produkce skleníkových plynů na společnost. Mluvíme tedy o integrovaném přístupu, který podporuje rozhodování na základě principů tzv. Integrované zodpovědnosti, dále rozšiřující myšlenky tzv. Trojí zodpovědnosti („triple bottom line“), a kombinuje finanční, environmentální a společenský výkon v jeden ukazatel. Ten činitelům umožňuje odhalit možnosti tvorby hodnot, přispívajících k růstu a změnám v rámci organizace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Termín návratnost investice (angl. \"Rate of return\", ROR, nebo \"Return on investment\", ROI) znamená poměr mezi čistým výnosem (po určitou dobu) a investičními náklady (vyplývajícími z investice z určitých zdrojů v určitém okamžiku). Vysoká návratnost investice znamená, že investice přinesla vysoké zisky v porovnání s jejími náklady. ROI se používá jakožto měřítko k vyhodnocení efektivnosti investice nebo k porovnání efektivností několika různých investic. Z ekonomického hlediska jde o jeden ze způsobů, jak uvést do souvislosti zisky a investovaný kapitál.", "tgt_summary": "投资报酬率(return on investment,简称 ROI),经济学名词,指投资后所得的收益与成本间的百分比率。", "id": 371623}
{"src_title": "Nahé slunce", "tgt_title": "裸陽", "src_document": [{"title": "Historie románu.", "content": "Po velkém úspěchu předchozího románu \"Ocelové jeskyně\" bylo Isaacu Asimovovi jasné, že bude nezbytné napsat pokračování. V roce 1954 se však věnoval popularizaci vědy, což jej bavilo a tak se k napsání \"Nahého slunce\" dostal až v říjnu 1955. Psaní mu nečinilo větší potíže, kniha v mnoha směrech vyvažuje předchozí díl a obsahuje také skrytý milostný motiv, tedy něco, co není v autorových knihách zrovna časté.  Když bylo dílo hotovo, Asimov z něj měl dobrý pocit. Nabídl román redaktoru amerického sci-fi časopisu \"Astounding Science Fiction\" Johnu W. Campbellovi, jenž ho okamžitě přijal. Příběh vyšel v jeho časopisu na pokračování ve třech částech (říjen, listopad a prosinec 1956) a v roce 1957 následovalo knižní vydání v nakladatelství Doubleday. Kniha byla stejně jako předchozí díl velmi úspěšná.", "section_level": 1}, {"title": "Kapitoly.", "content": "ISAAC ASIMOV Pravda o románech o robotech O autorovi", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Poté, co detektiv Elijáš Baley objasní vraždu vesmířana dr. Sartona (v předchozí knize \"Ocelové jeskyně\"), spokojeně žije se svou rodinou do doby, než je opět povolán k vraždě občana Solarie. Předvolá si jej podsekretář pozemského Úřadu bezpečnosti Albert Minnim a vysvětlí mu instrukce. Mimo vyšetřování si má Baley všímat veškerého dění kolem. Tyto informace budou využity, neboť Země je ve vztahu k Intermitentním planetám v nezáviděníhodné situaci, neví nic o jejich slabinách. Baley má mimo vyšetřování provádět určitou vyzvědačskou činnost.  Po příletu na Solarii již na něj čeká jeho přítel R. Daneel Olivaw, humanoidní robot. Baley ví, že je ve zcela cizím prostředí a jeho úzkost z otevřeného prostoru by jej velmi omezovala a proto se snaží ji překonat. Nakonec se odhodlá opustit byt a vyjít ven, přestože mu to Daneel vymlouvá. Detektiv rovněž ví, že tři zákony robotiky zabudované v jeho kolegovi mu budou v určitých chvílích překážet, protože robot jej nenechá vykonat vše, dle jeho názoru to bude nebezpečné. Proto jej lstí oklame a pátrá jistou dobu na vlastní pěst. Na Solarii navíc nevědí, že R. Daneel Olivaw je robot, vypadá velmi lidsky.  Elijáš Baley zahajuje vyšetřování, potřebuje poznat místní kulturu a zvyky. Setkává se zde s až chorobně robotizovanou civilizací. Jeden člověk vlastní přibližně deset tisíc robotů. Lidé se téměř nestýkají, kromě plození dětí, což považují jen za povinnost. Vzájemná setkání uskutečňují pomocí projekce.  Baley se setká s Hannisem Gruerem, šéfem bezpečnosti Solarie, jenž mu poskytne první údaje a poté se spojí s Gladií Delmarrovou, manželkou zavražděného, aby ji vyzpovídal. Daneel si všimne, že na Elijáše udělala dojem. Když se vyšetřovatelům dostane do rukou zpráva o vraždě, objeví se nová informace, na místě vraždy byl nalezen porouchaný robot. Musel být svědkem vraždy, což způsobilo přetížení jeho pozitronického mozku.  Pozemský detektiv nutí místní obyvatele k osobnímu setkání, což je jim krajně nepříjemné, ale jemu to poskytuje možnost zaznamenat bezprostřední reakce, než kdyby se s nimi měl spojit pouze pomocí projekce. Když hovoří s Gruerem (tentokrát projekčně), je svědkem pokusu o jeho otrávení. Následně se vrah pokusí zabít i jeho samotného, když se Baley odváží vyjít ven na zahradu farmy, kde roboti vychovávají mladé Solariány. Děti si zde hrají s luky a jedno z nich je navedeno, aby vystřelilo otrávený šíp na detektiva. Baley má štěstí, šíp jej nezasáhne.  Když hovoří postupně s hlavním lékařem, sociologem, asistentkou zavražděného Delmarra a robotikem, začíná mít dojem, že tahle planeta se vydala špatným směrem. V některých momentech musí jednat autoritativně, aby se někam posunul. Přijde tak na stopu, Delmarre byl považován za dobrého občana - tradicionalistu a než byl zavražděn, byl blízko odhalení vážného komplotu. Pod vlivem těchto nových faktů se mu podaří odhalit skutečného viníka - robotika Jothana Leebiga, jenž spolupracoval s Delmarrem. Leebig plánoval zkonstruovat roboty, kteří by nebyli tolik vázaní zákony robotiky a také automatizované kosmické lodě k napadení ostatních planet. Leebig věděl i o tom, že Delmarrova žena Gladia je citlivější a touží po silnějším lidském kontaktu, což její muž odmítal, proto jej nenáviděla. Leebig využil její nenávisti, aby pro něj odstranila nepohodlného svědka jeho plánů.  Jothan Leebig se nenechá dopadnout a raději spolkne kapsli s jedem. Elijáš Baley se před odletem setká s Gladií, která mu oznámí své rozhodnutí přestěhovat se na Auroru. Baley ji v tom podpoří. Mezi ním a Gladií přeskočila jiskra, Delmarrová překoná své předsudky a dotkne se jej.  Detektiv, jenž také překonal svou agorafobii, odlétá zpět na Zemi a podává zprávu o Solarii. Nepředstavuje nebezpečí, neboť pomalu a jistě degeneruje. Jsou tu však ještě další Vnější světy, které nemají takové sociologické extrémy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nahé slunce (v angl. originále \"The Naked Sun\") je druhý díl série o robotech z pera amerického spisovatele Isaaca Asimova, který vyšel v roce 1957.", "tgt_summary": "《裸阳》(英语:The Naked Sun),是美国作家以撒·艾西莫夫出版于1957年的科幻小说,第二部以以利亚·贝莱为主角的科幻推理小说,艾西莫夫以实例说明科幻小说有多种可能发展性,不必自我设限。", "id": 927153}
{"src_title": "Paznehtníkovité", "tgt_title": "爵床科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Paznehtníkovité jsou jednoleté nebo vytrvalé byliny, polokeře a keře, řidčeji až 20 metrů vysoké stromy (\"Bravaisia\", \"Trichantera\") nebo liány (\"Thunbergia\", \"Mendoncia\"), výjimečně i vodní rostliny (některé druhy rodu \"Hygrophila\"). Rostliny jsou lysé nebo chlupaté jednoduchými nebo žlaznatými chlup. Mladé stonky jsou oblé nebo často čtyřhranné, většinou se ztlustlými uzlinami. Někdy jsou na rostlinách ostny vzniklé přeměnou listů. U většiny zástupců jsou v pokožce přítomny cystolity uhličitanu vápenatéhou některých podčeledí a rodů chybějí. Listy jsou jednoduché, vstřícné nebo řidčeji přeslenité, celistvé, přisedlé nebo řapíkaté, se zpeřenou žilnatinou a bez palistů. Čepel listů je celokrajná, výjimečně na okraji ostnitě zubatá.  Květenství jsou vrcholová nebo úžlabní, nejčastěji klasy, vrcholíky, hrozny nebo thyrsy. Květenství jsou často hustá, s nápadnými a někdy i barevnými listeny podpírajícími květy. Květy jsou pravidelné až dvoustranně souměrné, oboupohlavné, nezřídka velké a nápadné. Kalich je srostlý z 5 lístků, obvykle hluboce 4 nebo 5laločný, případně celokrajný nebo zubatý. Koruna je srostlá z 5 lístků, s válcovitou až nálevkovitou trubkou, u některých druhů otočená o 180 °. Ústí koruny je dvoupyské nebo pěticípé. Tyčinky jsou obvykle 2 nebo 4, přirostlé ke korunní trubce. Semeník je svrchní, srostlý ze 2 plodolistů, obvykle dvoupouzdrý, s jedinou nitkovitou čnělkou. Placentace je axilární nebo řidčeji parietální. V každém pouzdře jsou 2 až mnoho vajíček. Okolo báze semeníku je obvykle kruhovitý nektáriový disk. Plodem je pouzdrosečná tobolka nebo peckovice. Každé semeno je zpravidla podepřeno speciální kápovitou strukturou vzniklou z tkáně semeníku zvanou retinákulum nebo jakulátor, která při otevření tobolky vyvrhuje semena. Semena jsou zpravidla kulatá nebo zploštělá, lysá nebo chlupatá.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy paznehtníkovitých jsou opylovány nejčastěji včelami, motýly, netopýry a kolibříky.  Nejklasičtější zástupci paznehtníkovitých jsou keře s jasně zbarvenými květy produkujícími nektar, uspořádanými v hustých nápadných květenstvích. Každý den se rozvine jen 1 nebo 2 nové květy a květenství je tak opylováno postupně. Když blizna dozraje, nachází se přímo nad již puklými prašníky. V průběhu odpoledne se blizny květů stáčejí dolů k prašníkům a zajišťují tak samoopylení, pokud již nebyly předtím opyleny.  Sladkou šťávu vylučovanou červci sajícími na některých rostlinách vyhledávají mravenci, kteří posléze tyto rostliny chrání před býložravci.  Ze zralých tobolek jsou semena vystřelována až do vzdálenosti 5 metrů. Semena některých druhů jsou pokryta chlupy které za vlhka slizovatějí. Lepkavé plody se lepí na nohy ptáků a mohou být transportovány i na velké vzdálenosti, jak je tomu např. u druhu \"Dicliptera sexangularis\".", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zahrnuje asi 4000 druhů ve 229 rodech. Největší rody jsou justície (\"Justicia\", asi 600 druhů), barlerie (\"Barleria\", 300), strobilantes (\"Strobilanthes\", 250), ruélie (\"Ruellia\", 250), afelandra (\"Aphelandra\", 170), \"Staurogyne\" (140) a thunbergie (\"Thunbergia\", 90 druhů). Vyskytuje se v tropech celého světa s četnými přesahy do teplých oblastí mírného pásu. Existuje celkem 5 hlavních center druhové diverzity: v Indomalajsii, v tropické Africe a na Madagaskaru, v Brazílii, v jihoamerických Andách a ve Střední Americe.  Paznehtníkovité rostou na nejrůznějších stanovištích, v lesích i otevřené krajině, ponejvíce v nadmořské výšce do 3000 metrů. Paznehtník \"Acanthus illicifolius\" je jednou z charakteristických složek mangrovových porostů v tropech Starého světa.  V květeně ČR není čeleď zastoupena. V jižní Evropě květeně rostou 3 druhy paznehtníku (\"Acanthus\"). Paznehtník měkký (\"Acanthus mollis\") roste téměř v celém Středomoří, paznehtník balkánský (\"A. balcanicus\") a paznehtník ostnitý (\"A. spinosus\") v jeho východní části.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Příbuzenské vztahy paznehtníkovitých k ostatním čeledím řádu nejsou v současnosti úplně vyřešeny. Mezi blízce příbuzné čeledi náleží zejména sporýšovité (\"Verbenaceae\"), trubačovité (\"Bignoniaceae\") a bublinatkovité (\"Lentibulariaceae\").  Do čeledi byl vřazen mangrovový rod kolíkovník (\"Avicennia\"), dříve řazený do čeledi krtičníkovité (\"Scrophulariaceae\"), případně do samostatné čeledi kolíkovníkovité (\"Avicenniaceae\"). Někdy byl také oddělován rod \"Thunbergia\" do samostatné čeledi.  V současné taxonomii je čeleď paznehtníkovité dělena do 4 podčeledí:", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Paznehtníkovité jsou významné zejména jako okrasné rostliny. Některé druhy jsou používány jako léčivky nebo jako zdroj barviva.", "section_level": 1}, {"title": "Okrasné rostliny.", "content": "V tropických zemích mají paznehtníkovité využití především jako okrasné keře a liány a pěstuje se jich velké množství druhů. Mezi liány s velkými nápadnými květy patří především různé druhy thunbergií, zejména \"Thunbergia grandiflora\", \"Thunbergia mysorensis\" a \"Thunbergia coccinea\".  V našich podmínkách se paznehtníkovité uplatní především jako pokojové rostliny. Mezi pokojovky s nápadnými květy náleží zejména tlustoklasec žlutý (\"Pachystachys lutea\") a \"Crossandra indibuliformis\", ozdobné listem jsou například druhy rodů fitónie (\"Fittonia\") a podrostovka (\"Hypoestes\").  Jako okrasná letnička je pod jménem černooká zuzana pěstován druh \"Thunbergia alata\".", "section_level": 2}, {"title": "Léčivé rostliny.", "content": "Kořeny paznehtníku měkkého (\"Acanthus mollis\") jsou v některých zemích Evropy používány k léčení průjmů. Odvar z listů paznehtníku \"Acanthus ebracteatus\" je v Malajsii používán na kašel. Právenka \"Andrographis paniculata\" je velmi hořká vlivem obsahu glykosidů a je v jihovýchodní Asii velmi populární při zažívacích potížích a na posílení organismu. Ruélie \"Ruellia tuberosa\" je keř pocházející z tropické Ameriky, ale rostoucí zplaněle např. ve Vietnamu, kde je v tradiční medicíně ceněn jako 'ženšen jihu' na choroby ledvin a jako účinné tonikum.", "section_level": 2}, {"title": "Technické rostliny.", "content": "Justície \"Justicia spicigera\" známá jako'mexické indigo' je zdrojem modrého barviva. Namodralý roztok získaný vylouhováním rozdrcených listů \"Justicia spicigera\" v horké vodě je ve Střední Americe používán k bělení prádla.", "section_level": 2}, {"title": "Umění.", "content": "Listy paznehtníku \"Acanthus spinosus\" inspirovaly stylizované ornamenty používané ve starém Řecku i ve středověku a známé jako akanty.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Acanthopale\", \"Acanthopsis\", \"Acanthostelma\", \"Acanthura\", \"Acanthus\", \"Achyrocalyx\", \"Aechmanthera\", \"Afrofittonia\", \"Ambongia\", \"Ancistranthus\", \"Andrographis\", \"Angkalanthus\", \"Anisacanthus\", \"Anisosepalum\", \"Anisotes\", \"Anomacanthus\", \"Anthacanthus\", \"Apassalus\", \"Aphanosperma\", \"Aphelandra\", \"Aphelandrella\", \"Ascotheca\", \"Asystasia\", \"Asystasiella\", \"Avicennia\", \"Ballochia\", \"Barleria\", \"Barleriola\", \"Benoicanthus\", \"Blechum\", \"Blepharis\", \"Borneacanthus\", \"Boutonia\", \"Brachystephanus\", \"Bravaisia\", \"Brillantaisia\", \"Brunoniella\", \"Buceragenia\", \"Calacanthus\", \"Calycacanthus\", \"Camarotea\", \"Carlowrightia\", \"Celerina\", \"Centrilla\", \"Cephalacanthus\", \"Chaetacanthus\", \"Chalarothyrsus\", \"Chamaeranthemum\", \"Chileranthemum\", \"Chlamydacanthus\", \"Chlamydocardia\", \"Chlamydostachya\", \"Chroesthes\", \"Clinacanthus\", \"Clistax\", \"Codonacanthus\", \"Conocalyx\", \"Cosmianthemum\", \"Crabbea\", \"Crossandra\", \"Crossandrella\", \"Cyclacanthus\", \"Cylindrosolenium\", \"Cyphacanthus\", \"Cystacanthus\", \"Danguya\", \"Dasytropis\", \"Dichazothece\", \"Dicladanthera\", \"Dicliptera\", \"Diotacanthus\", \"Dischistocalyx\", \"Dolichostachys\", \"Drejera\", \"Duosperma\", \"Dyschoriste\", \"Ecbolium\", \"Echinacanthus\", \"Elytraria\", \"Encephalosphaera\", \"Epiclastopelma\", \"Eranthemum\", \"Eremomastax\", \"Eusiphon\", \"Filetia\", \"Fittonia\", \"Forcipella\", \"Geissomeria\", \"Glossochilus\", \"Golaea\", \"Graphandra\", \"Graptophyllum\", \"Gymnostachyum\", \"Gynocraterium\", \"Gypsacanthus\", \"Habracanthus\", \"Haplanthodes\", \"Harpochilus\", \"Hemigraphis\", \"Henrya\", \"Herpetacanthus\", \"Heteradelphia\", \"Holographis\", \"Hoverdenia\", \"Hulemacanthus\", \"Hygrophila\", \"Hypoestes\", \"Indoneesiella\", \"Ionacanthus\", \"Isoglossa\", \"Isotheca\", \"Jadunia\", \"Juruasia\", \"Justicia\", \"Kalbreyeriella\", \"Kolobochilus\", \"Kosmosiphon\", \"Kudoacanthus\", \"Lankesteria\", \"Lasiocladus\", \"Leandriella\", \"Lepidagathis\", \"Leptosiphonium\", \"Leptostachya\", \"Linariantha\", \"Lindauea\", \"Lophostachys\", \"Louteridium\", \"Lychniothyrsus\", \"Mackaya\", \"Marcania\", \"Megalochlamys\", \"Megalostoma\", \"Megaskepasma\", \"Melittacanthus\", \"Mellera\", \"Mendoncia\", \"Metarungia\", \"Mexacanthus\", \"Meyenia\", \"Mimulopsis\", \"Mirandea\", \"Monechma\", \"Monothecium\", \"Morsacanthus\", \"Nelsonia\", \"Neohallia\", \"Neriacanthus\", \"Neuracanthus\", \"Odontonema\", \"Ophiorrhiziphyllon\", \"Oplonia\", \"Oreacanthus\", \"Orophochilus\", \"Pachystachys\", \"Pararuellia\", \"Pelecostemon\", \"Pentstemonacanthus\", \"Perenideboles\", \"Pericalypta\", \"Peristrophe\", \"Petalidium\", \"Phaulopsis\", \"Phialacanthus\", \"Phlogacanthus\", \"Physacanthus\", \"Podorungia\", \"Poikilacanthus\", \"Polylychnis\", \"Populina\", \"Pranceacanthus\", \"Pseuderanthemum\", \"Pseudocalyx\", \"Pseudodicliptera\", \"Pseudoruellia\", \"Psilanthele\", \"Ptyssiglottis\", \"Pulchranthus\", \"Razisea\", \"Rhinacanthus\", \"Rhombochlamys\", \"Ritonia\", \"Ruellia\", \"Ruelliopsis\", \"Rungia\", \"Ruspolia\", \"Ruttya\", \"Saintpauliopsis\", \"Salpixantha\", \"Samuelssonia\", \"Sanchezia\", \"Sapphoa\", \"Satanocrater\", \"Sautiera\", \"Schaueria\", \"Sciaphyllum\", \"Sclerochiton\", \"Sebastiano-Schaueria\", \"Siphonoglossa\", \"Spathacanthus\", \"Sphacanthus\", \"Sphinctacanthus\", \"Spirostigma\", \"Standleyacanthus\", \"Staurogyne\", \"Stenandriopsis\", \"Stenandrium\", \"Stenosiphonium\", \"Stenostephanus\", \"Stenothyrsus\", \"Streblacanthus\", \"Streptosiphon\", \"Strobilacanthus\", \"Strobilanthes\", \"Strobilanthopsis\", \"Styasasia\", \"Suessenguthia\", \"Tacoanthus\", \"Teliostachya\", \"Tessmanniacanthus\", \"Tetramerium\", \"Thunbergia\", \"Thysanostigma\", \"Tremacanthus\", \"Trichanthera\", \"Trichocalyx\", \"Trichosanchezia\", \"Vavara\", \"Vindasia\", \"Whitfieldia\", \"Xantheranthemum\", \"Xerothamnella\", \"Yeatesia\", \"Zygoruellia\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Paznehtníkovité (\"Acanthaceae\") je velká čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu hluchavkotvaré (\"Lamiales\"). Čeleď zahrnuje byliny i dřeviny se vstřícnými listy a dvoustranně souměrnými květy uspořádanými často v nápadných květenstvích. Paznehtníkovité jsou rozšířeny v tropech celého světa. Některé druhy se pěstují jako pokojové rostliny či letničky. Patří také k nápadným rostlinám ve sklenících botanických zahrad. V jižní Evropě je tato čeleď zastoupena několika druhy paznehtníku.", "tgt_summary": "爵床科是双子叶植物纲中一个大科,大约包括250个属,2500余种植物。爵床科的模式属为老鼠簕属(\"Acanthus\")。", "id": 1184418}
{"src_title": "Třída Hobart", "tgt_title": "霍巴特级驱逐舰", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Projekt stavby tří jednotek této třídy realizuje konsorcium Air Warfare Destroyers Alliance (AWD) v rámci australského obranného programu SEA 4000 v hodnotě 8 miliard dolarů. Ten je reakcí na zaostávání australských lodí v protivzdušné obraně – raketové torpédoborce třídy \"Perth\" byly vyřazeny, fregaty třídy \"Adelaide\" zastarávají a omezené možnosti třídy \"Anzac\" má teprve napravit modernizační program testovaný na fregatě \"Perth\". Třída \"Hobart\" proto má mít schopnost zajišťovat prostorovou protivzdušnou obranu.  Požadavky na celý projekt byly vypsány v roce 2003. Zareagovaly na ně americké loděnice Gibbs & Cox s modifikací torpédoborců třídy \"Arleigh Burke\" a španělská Navantia s úpravou platformy F100 (třída \"Álvaro de Bazán\") označenou F105. V lednu 2006 bylo oznámeno, že torpédoborce ponesou tradiční jména \"Hobart\" (39), \"Brisbane\" (41) a \"Sydney\" (42). V roce 2007 byl jako vítězný vybrán projekt Navantie.  Plavidla mají modulární konstrukci. Jednotlivé části staví loděnice ASC (dříve Australian Submarine Corporation) v Osborne, BAE Systems v Melbourne a FORGACS Group v Newcastlu. Finální kompletace a instalace vybavení proběhne v loděnici ASC. V současnosti jsou vyráběny různé moduly pro všechny tři jednotky.  Torpédoborce třídy \"Hobart\" mají vstoupit do služby v letech 2014, 2016 a 2017. Podíl australského průmyslu na celém programu je odhadován na 55%.  Kýl prototypové jednotky HMAS \"Hobart\" byl založen v září 2012 v loděnici v australském Adelaide. V červnu 2013 byly do Austrálie dodány poslední stavební bloky plavidla.  Program stavby třídy \"Hobart\" konsorciem AWD se do roku 2014 dostal do 15–21 skluzu a o 300 milionů překročil stanovený rozpočet ve výši 8,45 miliardy australských dolarů, což není konečné číslo. Způsobila to jak nezkušenost australských loděnic, tak špatná koordinace s loděnicí Navantia, která například dodala chybné plány.  Prototypový torpédoborec \"Hobart\" zahájil dne 13. září 2016 námořní zkoušky. Zkoušky plavidlo úspěšně dokončilo 6. března 2017. Do služby bylo přijato 23. září 2017.  Jednotky třídy \"Hobart\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Plavidla jako první australské válečné lodě ponesou zbraňový systém Aegis úrovně Baseline 7.1 a radar AN/SPY-1D(V). Budou vybavena trupovým a vlečným sonarem. V dělové věži na přídi bude jeden 127mm kanón BAE Systems Mk 45 Mod 4 o délce hlavně 62 ráží. Za dělovou věží se bude nacházet 48násobné vertikální odpalovací zařízení Mk 41. Do něj půjde uložit protiletadlové řízené střely typů Standard SM-2 Block IIIB, Standard SM-6 a ESSM. Ve středu trupu budou umístěny dva čtyřnásobné kontejnery protilodních střel RGM-84 Harpoon. K obraně proti potilodním střelám lodě ponesou jeden 20mm systém Phalanx Block 1B a australský vrhač klamných cílů Nulka. Torpédoborce dále ponesou dva dvojhlavňové 324mm torpédomety Mk32 Mod9 pro lehká protiponorková torpéda MU90. Plavidla budou vybavena přistávací plochou a hangárem pro uskladnění jednoho protiponorkového vrtulníku či bezpilotních prostředků.  Pohonný systém bude koncepce CODAG. Tvoří ho dvě plynové turbíny General Electric LM2500 a dva diesely. Nejvyšší rychlost přesáhne 28 uzlů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Hobart je lodní třída univerzálních torpédoborců australského námořnictva. Plavidla budou sloužit zejména pro zajištění prostorové protivzdušné obrany v okruhu 150 km. Austrálie objednala stavbu celkem tří jednotek, s jejichž dodáním se počítá v letech 2017–2020. Ve službě nahradí fregaty třídy \"Adelaide\".", "tgt_summary": "荷巴特级驱逐舰(英文:\"Hobart\"-class destroyer)是澳大利亚皇家海军所操作、一系列为数共三艘的神盾驱逐舰。", "id": 309232}
{"src_title": "Konkurenční doložka", "tgt_title": "競業條款", "src_document": [{"title": "Konkurenční doložka v pracovním právu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V českém prostředí bylo konkurenční jednání upraveno zákonem již od poloviny 19. století, zákonná úprava konkurenčního jednání zaměstnance po skončení pracovního poměru však přišla až se zákonem č. 20/1910 ř. z., o obchodních pomocnících. Tento zákon byl inspirován německou právní úpravou a později byl skrze tzv. recepční normu přejat do právního řádu první republiky.  Obdobná úprava se nacházela i v zákoně o soukromých zaměstnancích z r. 1934, kde se hovořilo o „soutěžní doložce“. Mohla být sjednána jen u zaměstnanců, kteří měli „možnosti nahlédnouti do výrobních nebo obchodních tajemství zaměstnavatelových“ a kteří dosahovali určitého výdělku.  Zákon o soukromých zaměstnancích byl účinný až do poloviny 60. let 20. století, ustanovení o soutěžní doložce však v období komunismu prakticky neměla smysl. Zákoník práce z r. 1965 podobnou úpravu vůbec neobsahoval. V 90. letech byla možnost sjednání konkurenční doložky spornou otázkou.  Zákonem byla konkurenční doložka upravena až v r. 2000, kdy byla novelou přidána do § 23 zákoníku práce. Později se přesunula do § 23a, ze kterého vychází i úprava konkurenční doložky v zákoníku práce z r. 2006.", "section_level": 2}, {"title": "Sjednání konkurenční doložky.", "content": "Konkurenční doložka může být sjednána přímo v pracovní smlouvě nebo i mimo ni. Nezbytnou podmínkou je, aby byla sjednána v písemné podobně, jinak je neplatná. Dále zákon vyžaduje, aby součástí dohody bylo i poskytnutí přiměřeného peněžitého vyrovnání ze strany zaměstnavatele, a to nejméně ve výši jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku za každý měsíc, kdy je zaměstnanec konkurenční doložkou omezen. Konkurenční doložka v pracovním právu nesmí být sjednána na dobu delší než jeden rok.  Sjednat konkurenční doložku lze jen za předpokladu, že to je možné od zaměstnance spravedlivě požadovat s ohledem na povahu informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které získal v zaměstnání u zaměstnavatele. Dále je podmínkou, aby využití těchto informací, poznatků a znalostí při další výdělečné činnosti zaměstnance mohlo původnímu zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost.  Činnost, jejíž výkon zaměstnancem je po skončení pracovního poměru omezen, musí být činností výdělečnou. To ovšem neznamená, že by muselo jít výhradně o pracovní poměr. Výdělečnou činnost může představovat i dohoda o provedení práce, podnikání na základě živnostenského listu, výdělek podle občanského zákoníku apod.  Pro případ porušení povinností plynoucích zaměstnanci z konkurenční doložky je možné sjednat smluvní pokutu. Ta musí být přiměřená povaze a významu stanovených podmínek, tedy i výši peněžitého vyrovnání, které poskytuje zaměstnavatel. Jestliže bývalý zaměstnanec poruší svou povinnost podle konkurenční doložky a zaplatí smluvní pokutu, jeho závazek tím zaniká. Tím se toto pojetí smluvní pokuty liší od pojetí obecné smluvní pokuty podle občanského zákoníku, podle kterého by původní závazek zaplacením smluvní pokuty nezanikal.", "section_level": 2}, {"title": "Nemožnost sjednání.", "content": "Je čistě na vůli smluvních stran (zaměstnance a zaměstnavatele), zda konkurenční doložku sjednají či nikoli. Konkurenční doložku však není možné použít na pedagogické pracovníky škol a školských zařízení zřizovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí a dobrovolným svazkem obcí, jehož předmětem činnosti jsou úkoly v oblasti školství, a na pedagogické pracovníky v zařízeních sociálních služeb.", "section_level": 3}, {"title": "Porušení.", "content": "Poruší-li bývalý zaměstnanec svou povinnost a bude vykonávat výdělečnou činnost, která je podle konkurenční doložky zakázána, může se jeho bývalý zaměstnavatel domáhat upuštění od této činnosti. Tohoto svého práva se může domáhat i soudní cestou. Je-li stanovena smluvní pokuta, může se zaměstnavatel domáhat jejího zaplacení. V případě státních zaměstnanců je tato částka stanovena jako dvojnásobek poměrné části peněžitého vyrovnání, která se určí počtem dnů od počátku porušení zákazu konkurence do konce jeho trvání.", "section_level": 2}, {"title": "Výpověď a odstoupení.", "content": "Zaměstnavatel může od konkurenční doložky odstoupit pouze po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance. Odstoupení znamená zánik závazku od samého počátku, hledí se na něj, jako by nikdy nevznikl. Zaměstnanec může konkurenční doložku vypovědět, a následně provozovat činnosti, kterou mu zakazovala, jestliže mu zaměstnavatel nevyplatil peněžité vyrovnání. Nicméně konkurenční doložka zaniká až začátkem následujícího měsíce.", "section_level": 2}, {"title": "Konkurenční doložka u státních zaměstnanců.", "content": "Zákon o státní službě sjednání konkurenční doložky v případě státních zaměstnanců nevylučuje, hovoří o ní jako o zákazu konkurence. Oproti obecné úpravě v zákoníku práce obsahuje určité odlišnosti. Například peněžité vyrovnání, které stát v případě sjednání zákazu konkurence vyplácí některým bývalým zaměstnancům, není stanoveno v minimální výši jedné poloviny průměrného výdělku, ale paušálně jako celý průměrný výdělek.", "section_level": 2}, {"title": "Konkurenční doložka v obchodním právu.", "content": "Ačkoli je konkurenční doložka typická pro právo pracovní, může se vyskytovat i v oblasti obchodního práva. V té nejde o pracovněprávní vztah a ustanovení zákoníku práce se neuplatní.", "section_level": 1}, {"title": "Konkurenční doložka v obchodním zastoupení.", "content": "Podle občanského zákoníku může být ujednáno, že obchodní zástupce po zániku obchodního zastoupení nesmí vykonávat činnost, která by měla soutěžní povahu ve vztahu k podnikání zastoupeného. Toto omezení se vztahuje na určené území nebo vůči určenému okruhu osob na tomto území a nezáleží na tom, zda obchodní zástupce bude činnost vykonávat na vlastní či cizí účet.  Zákon zde vychází ze staré úpravy v obchodním zákoníku. Konkurenční doložka podle občanského zákoníku je limitována, na rozdíl od zákoníku práce, na dva roky. Je-li tato doba překročena, je konkurenční doložka neplatná a neplatnost by se vztahovala na celou konkurenční doložku. Zásadním rozdílem je také to, že součástí závazku nemusí být peněžité vyrovnání. Na druhou stranu zákon výslovně dává možnost soudu konkurenční doložku omezit v případě, že do práv obchodního zástupce zasahuje ve zbytečné míře. Půjde o případy, kdy konkurenční doložka, zejména svou délkou zákazu konkurence, by byla nepřiměřená a neodpovídala by pravidlům poctivého obchodního styku.", "section_level": 2}, {"title": "Zakázaná konkurenční doložka.", "content": "V oblasti hospodářské soutěže občanský zákoník stanoví jistá omezení pro podobu konkurenční doložky. Dotčena je konkurenční doložka obecně, tedy ve smyslu jakéhokoli ujednání, které druhé smluvní straně zakazuje soutěžní činnost na určitém území, vůči určitému okruhu činnosti a okruhu osob. Nejde tedy pouze o konkurenční doložku v obchodním zastoupení.  Zákon zakazuje ujednání konkurenční doložky na dobu neurčitou či více než pět let. Navíc nesmí být konkurenční doložka ujednána v míře, která by zavázanou stranu zbytečně omezovala. Poruší-li se tento zákaz, může soud na návrh dotčené strany konkurenční doložku omezit, zrušit, nebo prohlásit za neplatnou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Konkurenční doložka v pracovním právu je smluvním ujednáním mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, které omezuje výdělečné činnosti zaměstnance po skončení zaměstnání, maximálně však na dobu jednoho roku. Může se vztahovat pouze k pracovní činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by vůči němu měla konkurenční povahu. Součástí konkurenční doložky je závazek zaměstnavatele, že poskytne zaměstnanci přiměřené peněžité vyrovnání. Předmětem závazku je ochrana předmětu činnosti zaměstnavatele (know-how) pro dobu po skončení pracovního vztahu zaměstnance.", "tgt_summary": "竞业条款(Business Strife Limitation Clause of Labor Contract),又称「同行竞业条款」或「竞业禁止条款」(non-compete clause),为雇主与受雇的员工之间所订的一种劳动契约,其内容通常规定:劳动契约终止后的一段特定期间之内,受雇者不得在相同产业中从事竞争行为,以保障先前雇主之权益。", "id": 2829280}
{"src_title": "Thyra Dánská (1853)", "tgt_title": "提拉 (丹麦公主)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a mládí.", "content": "Thyra se narodila jako třetí, nejmladší dcera ze šesti dětí dánského krále Kristiána IX. a jeho manželky Luisy Hesensko-Kasselské. Jejímu otci se přezdívalo \"tchán Evropy\", neboť jeho děti se staly manželi či manželkami významných evropských monarchů, jejichž děti obsadily další trůny – jejími sourozenci byli:", "section_level": 2}, {"title": "Skandál na dánském dvoře.", "content": "Královna Luisa předpokládala, že její nejmladší dcera uzavře stejně dobrý sňatek jako její starší sestry. Prvním Thyřiným nápadníkem byl nizozemský král Vilém III., byl však o 36 let starší, a proto byl odmítnut.  Matčiny plány zhatila sama princezna. Sotva sedmnáctiletá princezna se zamilovala do poručíka kavalerie měštanského původu, Viléma Friedemanna Marchera (1841–1872). Jejich vztah nezůstal bez následků, neboť princezna zakrátko otěhotněla. Aby skandál nevypukl naplno, nabídl jí její bratr, řecký král Jiří I., aby odcestovala slehnout k němu do Athén; dánský tisk informoval, že princezna onemocněla žloutenkou. Thyra nicméně porodila na zámku v německém Glücksburgu. Děvčátko, které se narodilo 8. listopadu roku 1871, adoptovali krátce po narození \"Rasmus a Anna Marie Jørgensenovi\" z Odense a dali mu jméno \"Marie Kateřina (Kate)\" (1871–1964); provdala se v roce 1902 za \"Frode Pløyen-Holsteina\" a zemřela v roce 1964. Otec dítěte, poručík Marcher, spáchal po konfrontaci s králem Kristiánem IX. 4. ledna roku 1872 sebevraždu.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Po tomto pro všechny těžkém období poslali Thyru na cestu do Itálie, kde poznala hannoverského korunního prince Ernesta Augusta, vévodu z Cumberlandu (1845–1923), jediného syna slepého krále Jiřího V. Hannoverského (1819–1878) a jeho manželky Marie Sasko-Altenburské (1818–1907). Provdala se za něj 22. prosince roku 1878 v Kodani. Tímto sňatkem se Thyra stala vévodkyní z Cumberlandu a Teviotdale, vévodkyní von Brunswick-Lüneburg a členkou britské královské rodiny; byla titulární hannoverskou královnou, neboť ani její tchán (který zemřel šest měsíců před její svatbou), ani manžel se nikdy nezřekli hannoverského trůnu po anexi jejich monarchie Pruskem v roce 1866.  Z jejich šťastného manželství vzešlo šest potomků:  Poté, co se v Kodani vzali, odešli do exilu do Gmundenu v Horních Rakousích. Zde nechal Arnošt August vystavět reprezentativní zámek. Zemřel v roce 1923, v 78 letech.  Thyra oznámila 1. ledna roku 1933 svou cestu do Alexandrie s posledním ze svých nápadníků, hrabětem de Thera, její tělo však bylo nalezeno o měsíc později, v únoru, v Gmundenu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Princezna Thyra Dánská plným jménem a tituly dánsky \"Prinsesse af Danmark, Kronprinsesse af Hannover, Hertuginde af Cumberland,\" (29. září 1853, Kodaň – 26. února 1933, Gmunden, Rakousko) byla rodem dánská princezna a sňatkem britská a hannoverská princezna, vévodkyně z Cumberlandu a brunšvicko-lüneburská vévodkyně.", "tgt_summary": "提拉·爱美莉·卡罗琳·夏洛特·安娜(Thyra Amalie Caroline Charlotte Anna,1853年-9月29日-1933年-2月26日),头衔为:汉诺威王储妃(Crown Princess of Hanover)。是丹麦公主(Princess Thyra of Denmark)、不伦瑞克公爵夫人(Duchess of Brunswick)、联合王国第三代坎伯兰和特维奥特戴尔公爵夫人(Duchess of Cumberland and Teviotdale)。", "id": 974180}
{"src_title": "Lily Aldrinová", "tgt_title": "莉莉·艾爾德林", "src_document": [{"title": "Casting.", "content": "Thomas vysvětlil, že Marshalla a Lily založil na sobě a na své ženě Rebece. Ta na něj byla ze začátku trochu naštvaná, ale od té doby, co se stala fanynkou seriálu \"Buffy, přemožitelka upírů\", souhlasila pod podmínkou, že ji bude hrát Alyson Hannigan. Hannigan chtěla dělat spíše komedii, protože předtím hrála v tetralogii prci, prci, prcičky a pro show byla tedy volná.", "section_level": 1}, {"title": "Životopis.", "content": "Lily vyrostla v Brooklynu v New Yorku. Je vnučka ženy jménem Lois a dcera Janice Aldrin, kterou Lily popisuje jako feministku. Autoři trvají na tom, že neexistují důkazy popírající, že její dědeček je Buzz Aldrin – a jako Buzz Aldrin, její dědeček říká, že bojoval v korejské válce. Její otec se jmenuje Mickey a je neúspěšný autor stolních her, který žije u svých rodičů. Janice a Mickey se rozvedli, když byla Lily malá. Mickey po mnoha letech Lily potkává na Den díkůvzdání v roce 2009.  Během její střední a vysoké školy byla součástí gothické subkultury a měla načerno obarvené vlasy. Chodila s klukem jménem Scooter, s výmluvou jen proto, že vypadal jako Kurt Cobain. Marshalla potkala během prvního ročníku na Wesleyan University v roce 1996 a chodila s ním od vysoké školy. V epizodě „Say Cheese“, vysílané 22. března 2010 je Lily 32 let. Z toho se dá usoudit (alespoň podle Tedových vzpomínek), že se narodila v roce 1978.", "section_level": 1}, {"title": "Historie postavy.", "content": "Lily a Marshall se zasnoubili na podzim 2005, jak je ukázáno v díle „Pilot“. Ke konci první sezóny se svěří Robin, že neměla vedlejší myšlenky kromě svatby a že si před vztahem s Marshallem moc neužila života. Tyto pochybnosti zesílí, když podá přihlášku na výtvarný kurz v San Francisku. Původně Tedovi řekne, že se kurzu nezúčastní, protože nezvládla přípravný kurz, ale Marshall se dozví, že zvládla a přijali ji. Poté se pohádá s Marshallem a rozejdou se a Lily odjíždí na tříměsíční stáž.  Po svém návratu do New Yorku přizná, že její přesvědčení odjet byla chyba, ale až za několik epizod se dá s Marshallem znovu dohromady. Po krátké době obnoví své zasnoubení. V desáté epizodě druhé série bylo zmíněno, že se Marshall s Lily do roku vezmou. Tak se nakonec stalo v poslední epizodě druhé série s názvem \"Something Borrowed\". Lily se rozhodne, že si nechá své příjmení.  V roce 2005 na Den díkůvzdání je Lily zadržena za veřejné močení v St. Cloud v Minnesotě, když vyzkouší těhotenský test po návštěvě Marshallovy rodiny (jak bylo vysvětleno v epizodě \"Belly Full of Turkey\".)  V třetí sérii bylo zjištěno, že Lily je shopaholička a chodí nakupovat (hlavně boty a kozačky), kdykoliv se stane něco špatného. Její kreditní karty jsou uchovány v „krabici hanby“ (epizoda \"Cupcake\"). Po zničení jejich svatebních šatů se jí prodavačka ptá, jak bude platit a Lily odpoví: „Kreditní...mi kartami“. S Marshallem bojovala s jejími účty z kreditních karet, když si chtěli kupovat nový byt a nakonec si Marshall našel práci ve velké podnikové firmě. Nakonec zjistili, že v blízkosti domu je čistička odpadních vod a je tam křivá podlaha. Ve čtvrté sérii se s Marshallem přestěhují do jejich nového domova.  Na rozdíl od ostatních postav jako jediná poznala, že se Barney zamiloval do Robin v první epizodě čtvrté série s názvem \"Do I Know You?\". Lily, spolu s Tedem a Marshallem také příležitostně kouřili bagety (výraz Budoucího Teda pro marihuanu) během studií na koleji.  V mnoha epizodách je ukázána s bisexuálními vlastnostmi. V první epizodě páté série přesvědčí Robin a Barneyho, aby se přiznali, že jsou pár. Udělala to tak, že když byli v pokoji, tak z druhé strany dveří vytáhla kliku a čekala, až si konečně promluví o jejich vztahu a napíšou jejich definici na papír. Robin a Barney nakonec na papír napsali nějaké poznámky, aby Lily uspokojili, ale přiznali se, že lhali, ale Lily poznamenala, že si neuvědomili, že nelhali. Bylo objeveno, že má dvojnici Jasmine, která je striptérka. Lily je tím neobvykle nadšená a je jí tolik uchvácená, že zaplatí sobě a Marshallovi soukromý tanec. Na konci večera se Lily s Jasmine vymění a k Marshallově hrůze spadne z pódia.  I přes jejich špatné zkušenosti s dvojitými randemi Lily a Marshall zkusí další pokus. Pozvou Barneyho a Robin na společnou večeři, ale skončí bídně a Robin s Barneym řeknou Tedovi, že to byl nejvíce nudný večer vůbec. Barney a Robin si ale nakonec uvědomí, že Marshalla a Lily ztratili a jdou se jim omluvit. V epizodě „Bagpipes“ se Lily a Marshall dostanou kvůli špinavému nádobí do velké hádky a Barney naléhá na Marshalla, že by za to neměl být vůbec odpovědný. Lily ho vyhodí, po jeho nesouvislé argumentaci, která vyústí v několik dalších problémů. Když Barney a Robin přiznají Marshallovi a Lily své vlastní problémy, uvědomí si, jak mají pevný vztah a okamžitě jeden druhému odpustí.  Když Barney popisuje Marshallovi svůj vztah jako depresivní, zjistí že je Barney nešťastný. Marshall spolu s Tedem požádá Lily, aby jim pomohla rozdělit Barneyho a Robin, vzhledem k jejím bohatým zkušenostem s plánováním rozchodů. Lily se snaží, aby se dostali do velké hádky; to sice nevyjde, ale ve společném rozhovoru si Barney a Robin uvědomí že spolu jako pár nefungují a rozejdou se.  V epizodě „Big Days“ se Marshall a Lily pohádají o jejím plánovaném těhotenství. Lily plánovala romantickou večeři doma se svíčkami a banjo hudbou, ale zjistila, že Marshall volal svému otci a řekl mu, že se pokoušejí, aby byla Lily těhotná. Marshall argumentuje, že otec je součástí jeho života a že si to zaslouží vědět, ale Lily pana Eriksena nemůže vystát za jeho neustálé telefonáty a dominantní osobnost. Nakonec se oba usmíří a Marshall připouští, že je jeho otec poněkud šílený a velmi nadšený stejně jako Marshall.  Ve čtvrté epizodě šesté série Lily a Marshall diskutují o svých obavách, že nejsou ještě připraveni mít dítě. Poté společně souhlasí, že na to, aby se stali rodiči nemusí spěchat a spontánně se rozhodnou, že se pojedou bavit na Coney Island.  Lily a Marshall navštíví Stuarta a Claudii (epizoda \"Baby Talk\"), kteří mají potíže s pojmenováním jejich právě narozeného dítěte. Lily a Marshall se snaží každý sám vymyslet jméno pro jejich dítě- Marshallova jména pro kluka Lily odmítá kvůli jejím předchozím zkušenostem s problémovými žáky ve školce a Marshall zase odmítá Lilyina jména pro holčičku kvůli jeho zkušenostem z krásnou dívkou od něj ze třídy a striptérkou. Nakonec se Lily s Marshallem rozhodnou dát dítěti neutrální jméno Jamie, vhodné jak pro chlapečka, tak pro holčičku. Lily ale později toto jméno, odmítne, protože problémový kluk v její třídě se jmenuje Jamie.  V poslední epizodě šesté série si Lily myslí, že má otravu jídlem, na konci epizody ale vyjde najevo, že je těhotná.", "section_level": 1}, {"title": "Spjaté postavy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Marshall Eriksen.", "content": "Marshall a Lily se potkali první den na Wesleyan University. Chodili spolu, zamilovali se do sebe a byli spolu 10 let. Plánovali se vzít dříve, ale Lily z toho nakonec vycouvala a jela na tříměsíční výtvarný kurz do San Franciska. Když se vrátí, zpočátku jí Marshall odmítal vzít zpět, ale po nějaké době se usmířili a obnovili zasnoubení. Vzali se na břehu moře, ale jejich sňatek trval pouhých 12 sekund. Podruhé se vzali v zahradě s jejich nejbližšími přáteli a napotřetí, pár minut po jejich druhé svatbě se vzali oficiálně potřetí a naposledy.", "section_level": 2}, {"title": "Scooter.", "content": "Scooter (nebo Bill, jak se jmenuje teď) byl Lilyn přítel ze střední školy, s kterým chodila jen proto, že vypadal jako Kurt Cobain. Připouští Marshallovi, že se ze Scooterem dostali do fyzické intimity, ale neměli sex. Pokusí se narušit svatbu Marshalla a Lily, aby získal Lily zpět, ale nepovede se mu to. Scootera hraje herec David Burtka, ve skutečnosti přítel Neila Patricka Harrise.", "section_level": 2}, {"title": "Robin Scherbatská.", "content": "Lily několikrát přiznala, i když většinou jako vtip, že shledává svou nejlepší kamarádku Robin sexuálně atraktivní. Ve skutečnosti, když si Lily stěžovala, že její vztah s Marshallem znamenal „žádné lesbické zkušenosti na vysoké“, Robin ji políbí. V epizodě „The Scorpion and the Toad“ z druhé série Lily řekne, že má Robin skvělý zadek. V epizodě čtvrté série s názvem „Do I Know You?“ Lily přiznává Barneymu, že si nemohla nevšimnout Robinina skvělého těla. V epizodě páté série s názvem „Robin 101“ Lily prozradí, že Robin byla předmětem jejích některých sexuálně „matoucích snů“. V epizodě „The Perfect Cocktail“ zjistíme, že kdykoliv Lily pije martini, chce se jí líbat s Robin.", "section_level": 2}, {"title": "Barney Stinson.", "content": "Lily projevila zájem a zároveň i znechucení k sexuálnímu životu Barneyho. Ve druhé sérii v epizodě \"World's Greatest Couple\" usnou ve společné posteli, což vede k Barneyho panickému záchvatu, že jsou ve vztahu. Lily také ukazuje nevhodnou úroveň zájmu o Barneyho ložnici, zvláště v epizodách „The Goat“, „Miracles“, „The Naked Man“ a „The Rough Patch“. Když v epizodě „Bagpipes“ Barney cítí, že Lily Marshalla využívá, tak mu popisuje kroky, jak by se k ní měl jako přítel choval.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lily Aldrinová je fiktivní postava z amerického seriálu \"Jak jsem poznal vaši matku\", kterou vytvořili Carter Bays a Craig Thomas. Postavu Lily hraje americká herečka Alyson Hannigan. Je žena Marshalla Eriksena a nejlepší kamarádka Robin Scherbatské. Lily je učitelka v mateřské školce a amatérská malířka.", "tgt_summary": "莉莉·艾尔德林(Lillian \"Lily\" Aldrin)(1978年3月22日出生)是美国影集《追爱总动员》里的一个角色。由Alyson Hannigan饰演。她是剧中另一个角色马修·艾利克森的妻子,也是罗宾·什贝斯基的好朋友。莉莉是幼稚园教师与业余画家。", "id": 2645921}
{"src_title": "Superligaen", "tgt_title": "丹麥足球超級聯賽", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Superligaen nahradila v roce 1991 dánskou 1. division, která byla do té doby nejvyšší fotbalovou ligovou soutěží v zemi (a poté se stala dánskou druhou ligou). Superligaen se účastnilo od jejího založení až po sezónu 1995/96 vždy 10 týmů. V roce 1991 se premiérová sezóna odehrála na jaře, každý celek hrál se všemi ostatními dvakrát (každý tým tedy absolvoval 18 zápasů). Od léta 1991 se struktura soutěže rozdělila do dvou let: v první podzimní polovině sezóny se hrál systém každý dvakrát s každým (čili opět 18 zápasů pro každý klub). V jarní části poslední dva týmy nehrály, body osmi zbývajících klubů se podělily dvěma a pokračovalo se v systému každý s každým (nyní tedy jen 14 zápasů pro jednotlivé celky). Dohromady tak těchto osm mužstev odehrálo v sezóně 32 utkání.  Z tohoto systému se upustilo před sezónou 1995/96, kdy se počet soutěžících týmů zvedl na dvanáct. Od tohoto ročníku se hrálo třikrát každý s každým (= 33 zápasů pro jednotlivá mužstva za sezónu). V první sezóně reorganizované ligy se stala sponzorem společnost Coca-Cola (název ligy zněl Coca-Cola Ligaen). Po ní v následující sezóně 1996/97 převzala sponzorství společnost Faxe Brewery a liga dostala název Faxe Kondi Ligaen. Před sezónou 2001/02 se stala hlavním sponzorem skandinávská letecká společnost Scandinavian Airlines System a jméno ligy se opět měnilo, tentokrát na SAS Ligaen. Od počátku sezóny 2010/11 byl přijat název Superligaen. Od ledna 2015 byl přijat nový sponzorský název soutěže Alka Superliga.  Před sezónou 2016/17 se počet týmů zvýšil na 14 a zavedl se nový systém ligy. Ročník se hraje stylem dvakrát každý s každým (tedy 26 zápasů pro každé mužstvo, jednou na domácím hřišti, jednou na hřišti soupeře). Poté se hrají dvě skupiny, osmičlenná o udržení (z ní vzejdou 2 sestupující) a šestičlenná o titul (vzejde z ní nový mistr ligy) se složitějším formátem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Superligaen je nejvyšší dánská fotbalová soutěž. V soutěži hraje 14 klubů, na konci sezóny poslední dva sestupují do nižší soutěže, dánské první divize. Mistrem za sezónu 2016/17 je FC Kodaň.", "tgt_summary": "丹麦足球超级联赛(丹麦语:Superligaen,获冠名赞助称为SAS Ligaen),通常简称“丹超”,是由丹麦足球协会管理,丹麦顶级足球联赛。丹超联赛队伍共有 14 支。超级联赛始于 1991–92 年球季。原本是于1946年成立的丹麦甲组足球联赛,至1991年联赛规格升级,变成现在的丹麦超级足球联赛。", "id": 1389315}
{"src_title": "Anna Atkinsová", "tgt_title": "安娜·阿特金斯", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Anna Atkinsová se narodila v Tonbridge v hrabství Kent v roce 1799. Její matka Hester Anne zemřela v roce 1800 na zdravotní porodní komplikace. Annu vychovával její otec John George Children, což byl vědec mnoha zájmů, například byl na jeho počest pojmenován minerál childrenite nebo krajta \"Antaresia childreni\". Na ženu ve své době „\"získala neobvyklé vědecké vzdělání\"“. Její detailní rytiny korýšů byly použity jako ilustrace překladu Lamarckova spisu \"Genera of Shells\", který byl v překladu jejího otce vydán v roce 1823.  V roce 1825 si vzala Johna Pelly Atkinse a přestěhovali se na Halstead Place, domova rodiny Atkinsů v distriktu Sevenoaks, Kent. Poté se věnovala svým zájmům v oblasti botaniky, například sběru sušených rostlin.", "section_level": 1}, {"title": "Fotografie.", "content": "John George Children a John Pelly Atkins byli přátelé Williama Foxe Talbota. Anna Atkins se naučila umění fotografie přímo od Talbota, a sice dva z jeho fotografických objevů: techniku fotogenické kresby (photogenic drawing) (při kterém je objekt kladen na fotocitlivý papír, který se exponuje na Slunci až vznikne negativ) a proces kalotypie.  Je známo, že Atkinsová získala svůj první fotoaparát v roce 1841. Některé zdroje tvrdí, že Atkinsová byla první žena fotografka. Jiné zdroje jako první fotografku uvádějí Constance Talbotovou, manželku Williama Foxe Talbota. Jelikož se nedochoval žádný snímek pořízený fotoaparátem Anny Atkinsové ani žádná fotografie Constance Talbotové, tato záležitost se pravděpodobně nikdy nevyřeší.", "section_level": 1}, {"title": "Publikace.", "content": "Sir John Herschel, přítel Atkinse a Childrena, vynalezl fotografický proces kyanotypie v roce 1842. Během jednoho roku Atkinsová tento proces aplikovala na řasy (konkrétně mořské řasy) a zhotovovala kyanotypické fotogramy kontaktních kopií „\"umísťováním sušených řas přímo na kyanotypický papír\"“.  Atkinsová vydala ve vlastním nákladu své fotogramy v prvním díle \"Photographs of British Algae: Cyanotype Impressions\" v říjnu 1843. Jednalo se o soukromé vydání v omezeném počtu kusů a ručně psaným textem \"Photographs of British Algae: Cyanotype Impressions\" a jedná se o první knihu ilustrovanou fotografiemi. Teprve o osm měsíců později, v červnu 1844, vyšla knížka Williama Henryho Foxe Talbota \"Tužka přírody\"; tato kniha byla „\"první kniha ilustrovaná fotografiemi ke komerčnímu vydání\"“ nebo „\"první komerčně publikovaná kniha ilustrovaná fotografiemi\"“.  Atkinsová vydala celkem tři díly \"Photographs of British Algae: Cyanotype Impressions\" mezi lety 1843 a 1853. Je známá existence pouze 17 výtisků této knihy, v různých úrovních kompletnosti. Exempláře jsou v majetku převážně těchto institucí:  Protože jsou knihy sběratelskou raritou a mají velký historický význam, jsou hodně drahé. Jeden výtisk knihy se 411 deskami ve třech svazcích byl na aukci v roce 1996 prodán za 133 500 liber šterlinků. Další kopie s 382 printy ve dvou svazcích, které vlastnil vědec Robert Hunt (1807-1887), byly prodány za 229 250 liber na aukci v roce 2004.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější život a dílo.", "content": "V 50. letech Atkinsová spolupracovala s Annou Dixonovou (1799–1864), která pro ni byla „\"jako vlastní sestra\"“ a společně vydaly nejméně tři alba kyanotypických fotogramů:  Kromě toho vydala knihy s nefotografickými pracemi:  Atkinsová zemřela na Halstead Place v roce 1871 na „\"ochrnutí, revmatismus a vyčerpání\"“ ve věku 72 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anna Atkinsová (nepřechýleně Atkins, roz. Anna Children) (16. března 1799 Tonbridge, Kent, Anglie – 9. června 1871) byla anglická botanička a fotografka. Je často považována za první osobu, která vydala knihu ilustrovanou fotografickými obrázky. Některé zdroje ji označují za první ženu, která zhotovila fotografii.", "tgt_summary": "安娜·阿特金斯(英语:Anna Atkins,1799年-3月16日-1871年-6月9日),植物学家、插画家,出生于英国;父亲John George Children(1777年-1852年)为博物学家。", "id": 1520067}
{"src_title": "Carlemanniaceae", "tgt_title": "香茜科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "\"Carlemanniaceae\" jsou vytrvalé byliny, keře a polokeře dorůstající výšky do 2 metrů. Listy jsou jednoduché, vstřícné, řapíkaté, víceméně asymetrické, na okraji zubaté nebo vroubkovaně pilovité, bez palistů. Rostliny jsou často poněkud dužnaté.  Květy jsou čtyřčetné nebo pětičetné, oboupohlavné, poněkud dvoustranně souměrné, uspořádané v úžlabních nebo terminálních vrcholících nebo chocholících. Kališní i korunní lístky jsou srostlé. Kalich je 4 nebo 5cípý, kališní trubka je přirostlá k semeníku. Tyčinky jsou 2, s krátkými nitkami, přirostlé asi v polovině korunní trubky. V květech je přítomen nektáriový disk. Semeník je spodní, srostlý ze 2 plodolistů, se 2 pouzdry s mnoha vajíčky. Placentace je bazální až axilární. Plodem je mnohasemenná tobolka.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zahrnuje pouze 5 druhů ve 2 rodech. Je rozšířena podél jižního podhůří Himálají od Sikkimu na východ a přes jižní Čínu (Yun-nan) až po severní Vietnam. Druh \"Carlemannia tetragona\" byl nalezen i na severovýchodní Sumatře. Oblast rozšíření rodu \"Carlemannia\" se víceméně překrývá s rozšířením čeledi, areál rodu \"Silvianthus\" je poněkud menší a sahá od indického Assamu po severní Vietnam.  Zástupci čeledi jsou v přírodě nalézáni poměrně vzácně. Rostou ve vlhkých montánních lesích a podél vodních toků v nadmořských výškách od 650 do 1600 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Pozice obou rodů čeledi \"Carlemanniaceae\" v taxonomickém systému byla dlouho nejistá. Nejčastěji byly řazeny do čeledí \"Caprifoliaceae\" nebo \"Rubiaceae\" či do jejich blízkosti. Tachtadžjan řadil čeleď \"Carlemanniaceae\" do řádu mořenotvaré (\"Rubiales\"), Cronquist řadil oba rody do čeledi zimolezovité (\"Caprifoliaceae\").  Čeleď \"Carlemanniaceae\" je podle fylogenetických kladogramů sesterskou větví čeledi olivovníkovité (\"Oleaceae\") a je jednou z bazálních skupin řádu hluchavkotvaré (\"Lamiales\").", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Carlemannia\", \"Silvianthus\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Carlemanniaceae je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu hluchavkotvaré (\"Lamiales\"). Zahrnuje 5 druhů bylin a keřů se vstřícnými listy a 4 nebo 5četnými, téměř pravidelnými květy. Jsou rozšířeny pouze v Asii od podhůří Himálají po severní Vietnam a sv. Sumatru. V přírodě jsou nalézány vzácně.", "tgt_summary": "香茜科又名四角果科,共有2属5种,分布在热带东南亚,中国有2属3种,仅存于云南。", "id": 1728892}
{"src_title": "Světová populace", "tgt_title": "世界人口", "src_document": [{"title": "Přehledy.", "content": "Nejlidnatějším kontinentem je Asie (60 % světové populace), přičemž samy dva nejlidnatější státy Asie - Čína a Indie - tvoří 37 %. Asi 15 % světové populace žije v Africe, 11 % v Evropě, 9 % v Latinské Americe, 5 % v Severní Americe a 0,5 % v Austrálii a Oceánii. Evropská unie s více než 502 miliony obyvatel (2011) tvoří 7,2 % světové populace, umístila by se tak na třetím místě.  Přibližně třetina světové populace žije v nadmořských výškách do 100 m (medián je 194 m a průměr 435 m). Medián hustoty obyvatel je 262 obyvatel na kilometr čtvereční, což je například přibližně dvojnásobek hustoty osídlení v ČR a desetina hustoty osídlení v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Porodnost.", "content": "Na vývoji populace se podílí jak porodnost (natalita), tak úmrtnost (mortalita). Modely vývoje populace však obvykle počítají se střední očekávanou délkou života při narození.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj populace.", "content": "Počet lidí na Zemi: I když v polovině 14. století došlo k mírnému poklesu kvůli morovým epidemiím v Evropě (populace byla nestabilní i dříve v neolitu) a v polovině 17. století kvůli válkám a epidemiím, k roku 1750 - kdy začínají spolehlivější data - žilo na Zemi asi 790 milionů lidí.  Tabulka ukazuje roky, kdy populace vzrostla o další miliardu, a zároveň počet roků, kdy ke změně došlo.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj populace podle oblastí.", "content": "Ačkoli světová populace v historické době (tj. za posledních asi 2500 let) vzrostla více než stokrát, procentuální podíly jednotlivých hlavních oblastí se příliš nezměnily (viz graf). Od 19. století výrazně vzrostl podíl obou Amerik a od počátku 20. století se snížil podíl Evropy.  Následující tabulky zachycují vývoj populace po oblastech jednak v milionech, jednak v procentních podílech na celku světové populace. Území bývalého Sovětského svazu jsou započtena do Evropy. Latinská Amerika zahrnuje Mexiko, Střední a Jižní Ameriku a Karibik.", "section_level": 1}, {"title": "Urbanizace.", "content": "Významným jevem ve vývoji světové populace v posledních dvou stoletích je urbanizace, růst populace, která žije v sídlech s více než 5 000 obyvateli. Roku 1800 žila ve městech 3 % světové populace, roku 2010 to bylo 50,5 %. Městská populace tak od roku 2010 tvoří více než polovinu celé populace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Světová populace je v demografii souhrn všech lidí, kteří k určitému datu žili, žijí nebo budou žít na planetě Zemi. Údaje jsou vždy přibližné, protože pro minulost chybí přesné údaje a budoucnost je předmětem odhadu a výpočtu. Podle amerického úřadu pro sčítání lidu žilo k 1. 7. 2019 na Zemi 7,7 miliardy lidí.", "tgt_summary": "在人口统计学中,世界人口是目前全球的总人数。世界人口已在2019年5月达到77亿人。联合国估计,在2100年将进一步增加到112亿。", "id": 890752}
{"src_title": "Kostel svatého Mederika", "tgt_title": "圣梅里教堂", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Podle legendy odešel opat Médéric z kláštera Saint-Martin d'Autun (Saône-et-Loire) a žil jako poustevník v chatrči, kde zemřel 29. srpna 700. V roce 884 nechal biskup Gozlin jeho ostatky přenést do Paříže a svatý Merri byl vybrán jako patron pravého břehu. Byl uložen v nově postaveném kostele. Na počátku 11. století zde vznikla farnost, věnovaná kolem roku 1005 kapitule Notre-Dame a sloužila společenství kanovníků. Kostel byl přestavěn ve 12. a 13. století, ale demografický vývoj ve čtvrti Halles a na předměstí si vyžádal novou výstavbu.  Současná stavba pochází z let 1515–1612. Krypta, hlavní loď a boční loď vznikly v období 1515–1520, transept v letech 1526–1530 a chór a apsida byly dokončeny v roce 1552. Stavební práce skončily v roce 1612, když byla zvýšena zvonice. Kněžiště pochází ze 16. století a v roce 1731 bylo upraveno. V 18. století proběhly v kostele i jiné úpravy: v roce 1709 bylo odstraněno lektorium z roku 1558, v roce 1759 byl přestavěn chór, stěny a podlaha byly obloženy mramorem a vyzdobeny štuky. Vitráže byly částečně nahrazeny čirým sklem.  V roce 1793 byl kostel během Francouzské revoluce uzavřen a přeměněn na továrnu na ledek. V období 1797–1801 sloužil občanskému náboženství jako \"chrám obchodu\". V roce 1803 byl vrácen katolické církvi. Od roku 1862 je kostel chráněn jako historická památka.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Kostel je vystaven v gotickém slohu beze stopy renesanční architektury.  Fasáda ve stylu plaménkové gotiky je pokryta baldachýny, slepými arkádami a vlysy rostlin a fantastických zvířat včetně ostění. Hlavní portál se skládá ze tří bran. V obloucích je vytesáno mnoho soch mučedníků a andělů. Dveře z doby Ludvíka Filipa, dvacet sošek podle některých soch noterdamských. Sochy na fasádě byly zničeny během Francouzské revoluce a byly obnoveny v roce 1842. V roce 1743 byla u kostela postavena kaple Saint-Sacrement a Sacré Coeur se sochařskou výzdobou od bratrů Slodtz (René-Michel, Antoine-Sebastien a Paul), která byla v roce 1760 stavebně spojena s kostelem. Zvonice kostela byla v roce 1612 vybavena třetím patrem a po požáru v roce 1871 se vrátila do své původní výšky dvou podlaží. Krypta byla dokončena v roce 1515 pod pátou kaplí na levé straně lodi a od roku 1884 je zde hrob s ostatky svatého Mederika.  Interiér kostela zdobí vitráže z počátku 16. století v hlavní lodi zobrazující život sv. Mikuláše, sv. Františka z Assisi, sv. Anežky a sv. Máří Magdalény. Většina oken však byla v roce 1753 nahrazena bílým sklem kvůli snadnému čtení při bohoslužbách. Ze 16. století pocházejí ještě vitráže zachycující životy sv. Josefa a apoštola Petra. Vitráže o zmrtvýchvstání Ježíše Krista v apsidě vznikly v 19. století.  V kostele je velká sbírka obrazů a uměleckých děl ze 17. až 19. století, mj. freska z roku 1843 Théodora Chassériau, obraz \"Legenda o svaté Filoméně\" (Eugène Emmanuel Amaury Duval) nebo \"Pokání svatého Petra\" (Joseph Maria Vien) z roku 1784. Hlavní oltář je z mramoru (1863) se sochami andělů od Paula Duboise.  Varhany vytvořil François de Heman v letech 1647–1650. V roce 1779 je zvětšil François-Henri Clicquot, v letech 1855–1857 upravil Aristide Cavaillé-Coll a roku 1947 Victor Gonzalez. Ke zdejším varhaníkům patřil mj. i hudebník Camille Saint-Saëns.  K dalším pamětihodnostem patří dřevěná kazatelna z roku 1753, křtitelnice s erby Ludvíka XII. a Anny Bretaňské a nejstarší zvon v Paříži z roku 1331, který unikl zničení během Francouzské revoluce.", "section_level": 1}, {"title": "Kostel dnes.", "content": "Kromě duchovního života slouží Saint-Merri také ke kulturním účelům. Pravidelně se zde konají koncerty, divadelní představení i výstavy současného umění.  Farnost se rovněž stará o skupiny nelegálních cizinců a také spolupracuje s asociací gay křesťanů \"David et Jonathan\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Římskokatolický kostel svatého Mederika (francouzsky église Saint-Merri nebo église Saint-Merry s ohledem na běžné zkracování jména tohoto světce) je farní kostel ve 4. obvodu v Paříži. Nachází se poblíž Centre Georges Pompidou na křižovatce ulic \"Rue Saint-Martin\" a \"Rue de la Verrerie\". Ostatky patrona kostela jsou uloženy v kryptě kostela.", "tgt_summary": "圣梅里教堂 (Église Saint-Merri) 是巴黎的一座教堂,位于右岸繁忙的圣马丁街。", "id": 1332277}
{"src_title": "Politický systém Španělska", "tgt_title": "西班牙政治", "src_document": [{"title": "Výkonná moc.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Panovník.", "content": "Hlavou státu a symbolem jeho jednoty je král (aktuálně, od června 2014, Filip VI.). Z Ústavy má pravomoci vyhlašovat zákony, velet ozbrojeným silám, jmenovat kandidáta na funkci předsedy vlády a jmenovat kandidáty navržené do funkcí ministrů. Pokud není vláda sestavena do dvou měsíců od voleb, král rozpouští parlament a vypisuje nové volby. Také má pravomoc vypsat referendum (dle ustanovení Ústavy), uděluje milosti a jmenuje velvyslance. Avšak všechny jeho aktivity podléhají kontrasignaci ministrů či premiéra. Veškerá moc je odvozena od legitimity lidu.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda a ministerský předseda.", "content": "Hlavním tělesem výkonné moci je vláda, kterou určuje princip kolektivní odpovědnosti. Přední místo zastává ministerský předseda (Presidente del Gobierno), který vybírá další členy vlády. Po volbách, kandidát na předsedu, navržený králem, předkládá Kongresu poslanců politický program vlády, kterou hodlá sestavit a žádá Kongres o důvěru. Důvěru obdrží při absolutní většině všech poslanců. Vláda musí být sestavena do dvou měsíců od voleb, jinak je rozpuštěn celý Parlament (Generální kortesy). Z německého systému byl převzat princip konstruktivního vyjádření nedůvěry, vládě tedy může být vyslovena nedůvěra jen tehdy, když se většina shodne i na novém (budoucím) premiérovi. Nejvyšším poradním orgánem vlády je Státní rada.", "section_level": 2}, {"title": "Zákonodárná moc.", "content": "Nejvyšším tělesem zákonodárné moci je dvoukomorový parlament (Generální kortesy).", "section_level": 1}, {"title": "Kongres poslanců.", "content": "Dolní komora, Kongres poslanců (Congreso de Diputados), má výraznější pravomoci a je volena na čtyři roky v přímých volbách proporčním způsobem uzavřených kandidátních listin a přepočtem pomocí D'Hondtovy metody. Počet poslanců se pohybuje mezi 300 až 400 (aktuálně 350).", "section_level": 2}, {"title": "Senát.", "content": "Horní komora, Senát (Senado), má také čtyřleté funkční období. Část senátorů (208) je volena většinově a druhá část (51) je delegováno jednotlivými autonomními komunitami (regiony). Senát má výrazně slabší pravomoci a postavení (senátní veto je přehlasovatelné absolutní většinou či po dvou měsících již jen prostou většinou). Významnější roli má Senát jen při přijímání ústavních dodatků.", "section_level": 2}, {"title": "Soudní moc.", "content": "Vrcholnou soudní instancí mimo ústavní záležitosti je Nejvyšší soud. Ústavní soud řeší ústavnost zákonů a s pory mezi státem a autonomními komunitami. Ústavní soud tvoří dvanáct soudců jmenovaných formálně králem na devítileté období, třetina se každé tři roky proměňuje. Čtyři soudce navrhuje Kongres poslanců po schválení třípětinovou většinou. Čtyři také navrhuje Senát, opět třípětinovou většinou. Dva soudce navrhuje vláda. Dva další Generální rada soudní moci.", "section_level": 1}, {"title": "Parlamentní strany.", "content": "Mezi lety 1939 a 1976, během období frankismu, vládla jedna strana, a to Falange Española de las JONS. Během přechodu k demokracii dominovala původně koalice reformních proudů a později jednotná strana Unión de Centro Democrático (UCD) premiéra Adolfa Suáreze. UCD vyhrála volby 1977 a 1979. Od voleb 1982 již nastalo období tradičních silných stran sociálnědemokratické Partido Socialista Obrero Español (PSOE) a konzervativní Partido Popular (PP). Ačkoliv volby probíhají na poměrném principu ve stranickém systému multipartismu a bez uzavírací klauzule (v Parlamentu je obvykle přes deset politických stran), systém se vyvinul právě do systému dvou silných stran, které od voleb 1982 získávaly vždy přes 25 % hlasů každá (obvykle přes 35 % hlasů). Ani jedna z nich ovšem obvykle nezískala většinu (vyjma voleb 1982, 1986, 2000 a 2011). Zvláště u levicové PSOE to vedlo k řadě menšinových vlád, které byly obvykle podporovány malými regionálními stranami.  Mezi lety 1977 a 1982 ve Španělsku vládla strana Unión de Centro Democrático (UCD). Mezi lety 1982 až 1996 strana Partido Socialista Obrero Español (PSOE) v čele s premiérem Felipem Gonzálezem. V letech 1996 až 2004 došlo k alternaci a k vládnutí se dostala strana Partido Popular (PP) v čele s premiérem Josém Máriou Aznarem. V letech 2004 až 2008 došlo znovu k alternaci a k moci se vrátila Partido Socialista Obrero Español (PSOE), tentokrát v čele s premiérem Josém Luisem Rodriguezem Zapaterem. V roce 2011 došlo k nové obměně a do čela státu se podruhé dostala Partido Popular (PP) v čele s premiérem Marianem Rajoyem.  Pro volby 2015 se očekával otřes tradičních stran a úspěch protestních a protiúsporných uskupení Podemos a Ciudadanos. Ty nakonec obsadily třetí a čtvrtou příčku a dohromady obdržely 109 mandátů. Fragmentace parlamentu znamenala zablokování možnosti sestavit funkční vládu a proto došlo v červnu 2016 k předčasným volbám, které ovšem dopadly obdobně, jako ty z prosince 2015. Po volbách bylo v parlamentu poprvé od roku 1977 zastoupeno méně než deset stran.  V červnu 2018 poslanci vyjádřili Rajoyově vládě nedůvěru, stalo se tak poprvé v novodobé historii Španělska. V konstruktivním vyjádřeníá nedůvěry byl novým premiérem navržen socialista Pedro Sánchez. Ten ihned poté sestavil menšinovou vládu s historicky nejméně mandáty (85). Vládu podpořily strany Podemos (71 mandátů), Katalánská republikánská levice (9), Národní strana Baskicka (5) a koalice menších regionálních stran. Socialisté dostali podporu od regionálních stran především z důvodu vyjádření protestu proti konzervativně centralistické vládě Rayoje. Dubnové volby 2019 byly velkou porážkou pro Lidovou stranu, kterou od roku 2018 vedl nový předseda Pablo Casado. Strana ve volbách přišla o 74 mandátů ve sněmovně a 55 mandátů v senátu. Úspěchem naopak byla pro socialisty, kteří zvítězili s 28,68 % hlasů a 123 mandáty (nejvíce od voleb r. 2008). Postupovala také fragmentarizace parlamentu, kdy poprvé v novodobé španělské historii zaznamenalo celkem pět stran zisk více než 10 % hlasů. Volby z dubna 2019 přinesly také úspěch nové straně Vox (24 mandátů), která se stala prvním krajně pravicovým uskupením v parlamentu od přechodu k demokracii po pádu frankismu v roce 1977. Po selhání sestavit vládu byly vyhlášeny předčasné volby na listopad 2019.  Ve volbách z listopadu 2019 zopakovali své vítězství socialisté. Lidovci zastavili propad a dokázali zpě získat třetinu poslaneckých a polovinu senátorských mandátů. Výrazně posílila krajně pravicová strana Vox, která od dubna získala téměř milion nových voličů. Volby byly velkým neúspěchem Ciudadanos a znamenaly politický konec jejich předsedy Alberta Rivery. Další propad zaznamenala i levicová volební aliance Unidas Podemos, která přišla o 600 tisíc voličů. Po volbách podepsali socialisté a Unidas Podemos první koaliční smlouvu od přechodu k demokracii. Nechali si ji schválit členy ve vnitrostranických referendech a následně se se společnými 155 mandáty (menšinovými) ucházeli o důvěru Kongresu poslanců.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam parlamentních politických stran.", "content": "Dle parlamentních voleb v listopadu 2019.", "section_level": 2}], "src_summary": "Španělské království je konstituční monarchie s parlamentní formou vlády. Král je hlava státu a premiér je hlava vlády. Současná Ústava byla přijata v roce 1978.", "tgt_summary": "西班牙政治确立于1978年宪法制定的框架下。它采用议会制君主立宪制作为其政体——即国王为国家元首与西班牙三军统帅,首相(正式名称为政府主席)则是政府首脑,并掌握行政权,经国会多数党提名后由国王任命。政府下辖的外交、国防等国务部门各设有一位大臣(部长),而立法权则由两院制的议会施行,议会由参众两院组成:参议院为地区代表院,208名参议员由各省普选产生,另有51名由各自治区议会委任;众议院有350名议员,各地按人口比例民选产生。司法权独立于行政和立法机关,由法官和地方法官代表国王执行司法。西班牙最高法院是全国最高法院,管辖权辐射所有西班牙领土,对诸事务的判决中地位最高,除了宪法事务——由独立的宪法法院管辖。", "id": 876229}
{"src_title": "Třapatka srstnatá", "tgt_title": "黑心金光菊", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Je to bylina pocházející ze Severní Ameriky, kde roste od jihu Kanady přes Spojené státy severoamerické až po sever Mexika. Pro své velké svítivé květy se začala pěstovat v mírném klimatu téměř po celém světě. V mnoha oblastech Evropy i Austrálie zplaněla a rozšiřuje se sama ve volné přírodě. Ve své domovině roste na okrajích lesů a křovinatých porostů, na loukách, pastvinách i polích. Zplanělé rostliny se nejčastěji uchycují na propustných, vlhčích půdách podél vodních toků, cest, železničních tratí, v blízkosti lidských sídel, na rumištích a skládkách. Potřebuje hodně slunečního svitu, v polostínu roste s méně vybarvenými květy. Snáší i silný občasný vítr, ne však trvale větrnou polohu.  V České republice lze třapatku srstnatou nejčastěji spatřit v teplejších oblastech, kde je považována za invazivní neofyt vytlačující původní floru. Na území nynější ČR byla poprvé zaznamenána, rostoucí v přírodě bez lidského přičinění, již v roce 1873.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Je to dvouletá až krátce vytrvalá chlupatá rostlina dorůstající do výšky, v závislosti na výživnosti a vlhkosti půdy, od 30 do 100 cm. Z hlavního kořene bez oddenku vyrůstá přímá lodyha, která je pouze někdy v horní části rozvětvená a celá je řídce střídavě porostlá šedě zelenými listy. Spodní listy mají křídlatý řapík a jejich čepel je eliptická až kopinatá. Horní listy jsou bez řapíku, tvar mají kopinatý až čárkovitě kopinatý, bývají dlouhé 16 a široké 5 cm. Všechny listy jsou oboustranně chlupaté, celistvé, celokrajné nebo mělce vroubkovaně pilovité, zřetelně žilnaté. Rostlina je běžně mrazuvzdorná do -20 °C.  Úbory na stopkách dlouhých 5 až 20 cm vyrůstající na koncích lodyh dosahují velikosti 6, max. 8 cm. Trubkovité oboupohlavné květy ve vypouklém, půlkulovitým terči květního lůžka jsou hnědočerné až tmavě purpurové. Plevy jsou tmavě fialové. Neplodné jazykovité květy na obvodu disku, nejčastěji jich bývá 8 až 20, mají jazýčky, dlouhé až 3 cm, barvy bledě žluté až oranžově žluté, někdy mají u báze tmavou skvrnu. Zákrov je dvouřadý, vnější drsné listeny o délce do 3 cm jsou ohnuté zpět, vnitřní jsou rovné. Květy opyluje létající hmyz, nejčastěji včely, mouchy a motýli. Kvete od července do října,  Semena jsou černé, 4hranné nažky dlouhé 1,5 až 2,5 mm, jemné chlupaté. Tisíc semen váží asi 2 gramy. Rostlina se rozmnožuje výhradně semeny. Chromozómové číslo: 2n = 38.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Třapatka srstnatá se vysazuje do zahrad a parků kde její květy upoutávají pozornost. Pěstuje se řada kultivarů, které se od sebe odlišují především barvou květů. Šlechtěním se zahradníci především snaží o sytost barev, pestrost vybarvení, velikost a uspořádání jazykovitých květů, důležitá je také odolnost rostlin proti nemocem, hlavně plísním.  Při výsadbě se vysévají počátkem března do skleníku a přepichované sazeničky se vysazují v půli května na záhony. Semeno klíčí i na světle, ale po vysetí ze přikrývá slabou vrstvou substrátu. Rostliny vykvétají asi za 12 až 4 týdnů po výsevu, tj. od poloviny června až poloviny července. Nejčastěji jsou u nás vysazované nízké odrůdy (do 30 cm) 'Becky', 'Toto' a vysoké 'Cordoba', 'Corona', 'May', 'Moreno' a 'Sonora'.  Kořenů se používá v lékařství, infuze z nich jsou vhodné k léčbě nachlazení, vodnatelnosti, a proti červům u dětí, teplý nálev z kořene se používá na mytí otevřených ran, vředů a na proplachování rány po uštknutí hadem a konečně extrakt z kořene v podobě kapek se užívá proti bolestem uší. Z květů lze získat žluté barvivo na tkaniny. Rostlina je pokládána za zdraví škodlivou pro skot, ovce a prasata. Semena jsou pochoutkou pro některé ptáky, např. stehlíky.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V místech svého původu, v Severní Americe, rozlišují čtyři variety třapatky srstnaté:", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Třapatka srstnatá (\"Rudbeckia hirta\") je druh až 1 m vysoké rostliny pěstované na záhonech v zahradách nebo parcích pro své barevné květy o velikosti do 8 cm.", "tgt_summary": "黑心金光菊(学名:)是菊科金光菊属的植物,为北美洲的特有植物。分布于美洲等地,目前已由人工引种栽培。", "id": 680523}
{"src_title": "Selçuk", "tgt_title": "塞尔丘克", "src_document": [{"title": "Ubytování.", "content": "V Selçuku je možné se ubytovat nejen v hotelích různé úrovně, ale také v penzionech. Kdo má zájem o klidné místo u moře, může se též ubytovat v motelu Dereli, který leží přímo na pláži 7 km od Selçuku a je vynikající. Vynikající má i restauraci s vyhlášenou kuchyní. V Pamucaku jsou též dva 5* hotely.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Tvoří ho především muslimové (sunnité). Jsou velice přátelští, ochotní pomoci. V roce 2011 bylo v Selçuku 27 900 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Historie, pamětihodnosti.", "content": "Nejvýznamnějším počinem byl v r. 1923 zánik Osmanské říše a vznik republiky. O to se zasloužil Kemal Atatürk, jehož sochy jsou vidět nejen v Selçuku. V nedalekém Kusadasi na kopci nad přístavem ční obrovská socha otce zakladatele. V Selçuku najdeme mnoho míst a budov, které pocházejí z doby Byzantské říše. Významnou památkou je Artemidin chrám, ze kterého bohužel zbyl jen jediný sloup. Další pamětihodností je 3 km vzdálené antické město Ephesus (Efes)s obrovským amfiteátrem. Téměř v centru Selçuku je pevnost sv. Johna, jehož vstupní brána pochází ze 7. století n. l. Velice navštěvovaným místem je mešita sultána Isa Bay ze 14. stol. V Kusadasi (14 km) je taktéž krásná zachovalá pevnost. V Selçuku můžeme vidět akvadukty.  Kulturní střediska v Selçuku, ale i jinde, mají jedno společné, přijíždějícím turistům zajistit knížky o historii města a o památkách v různých jazycích (čeština, němčina, ruština, angličtina,...). Podrobné mapy jsou k dostání v každém info koutku, kterých je hodně a na autobusovém nádraží. Jsou velice podrobné i s vyobrazením památek.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl a obchod.", "content": "Selçuk je spíše zemědělskou oblastí. Známý je velký bazar, který se koná ve středu a v sobotu nedaleko autobusového nádraží. Obchody mají většinou otevřeny do 22h. Nedaleká vesnici Sirince, což je vesnička v kopcích, je známá díky výrobě ovocných vín (jahody, borůvky, granátové jablko...), v menší míře vín klasických.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Na silnicích, které jsou ve vynikajícím stavu velké množství aut nevidíme, častěji je vidět motorka, kolo. Důvod je jednoduchý, ceny pohonných hmot jsou dost vysoké (r. 2011 - benzín 95 - 44 Kč/l; nafta 38 Kč/l).  Místní doprava je v Selçuku a okolí (ale i v celém Turecku) zajišťována malými autobusy, tzv. Dolmuši. Jízdní řád neexistuje, řidiči Dolmušů na konečných čekají na cestující a pokud dojde k naplnění aspoň 1/3 autobusu, tak vyjede. Zastávky existují, přesto Dolmuš zastaví kdekoliv na mávnutí, třeba i pár metrů za zastávkou. Jedná se o unikátní, cenově přístupnou dopravu.  V Selçuku je také vlakové nádraží, ze kterého je možné jet do Izmiru - cca 2,5 hod.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Nejoblíbenějším sportem je fotbal. Hřiště jsou, nejen v Selçuku, většinou spojena s atletickým okruhem. V nedalekém Sirince je též základna pro neprofesionální fotbal.  Selçuk, Kusadasi, Pamukale, Izmir a další oblasti mají velkou gymnastickou základnu. Od roku 2008 se v Izmirské provincii koná Mezinárodní gymnastický festival (v roce 2011 konaný v Selçuku a Kusadasi), který je pro všechny věkové kategorie, i seniory. Tento festival je oblíbený a je hojně navštěvován nejen místními lidmi, ale i turisty. Dalším oblíbeným sportem je basketbal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Selçuk je centrální město Izmirské provincie, která patří k Egejskému regionu, rozkládá se na západní straně Turecka. Město Selçuk je od Izmirského letiště Adnan (ADB), vzdáleno cca 70 km. Přístup k moři ze Selçuku přímo není, stačí poodjet cca 7 km do Pamucaku, kde se již rozkládá veřejná pláž, ale i pláže několika hotelů.", "tgt_summary": "塞尔丘克(\"Selçuk\")是土耳其伊兹密尔省塞尔丘克县的县治,库萨达瑟东北20千米,以弗所东北5千米。它原来的名字是神学家约翰(Ayios Theologos,希腊语:Άγιος Θεολόγος),1914年更名塞尔丘克,因为在12世纪,塞尔柱土耳其人在该地区定居。1954年之前一直属于库萨达瑟县,1954年-1957年属于托尔巴勒县。1957年单独设县。它的邻居,北面是托尔巴勒,东北是蒂雷,东为盖尔门哲克,南面是库萨达瑟,西面是爱琴海,西北是门德斯。", "id": 2616652}
{"src_title": "Mužský okruh ITF", "tgt_title": "国际网联男子巡回赛", "src_document": [{"title": "Formát.", "content": "Původně okruh ITF tvořily tzv. satelity – několik turnajů organizovaných národními tenisovými svazy, které standardně trvaly čtyři týdny. Na konci 90. let ITF zavedla tzv. turnaje Futures (ITF Futures tennis tournaments), jež nabízely větší časovou flexibilitu v organizaci, stejně jako lepší možnost výběru pro hráče. Postupně se poměr událostí Futures vůči satelitům zvyšoval až na konci sezóny 2006 byly satelity úplně zrušeny. Poslední satelit byl odehrán v německém Kamenu v závěru 2006.  V sezóně 2019 došlo ke změnám a okruh byl přejmenován na ITF World Tennis Tour, jakožto zastřešující projekt pro profesionální okruh ITF dospělých a juniorský okruh, s cílem umožnit juniorům snazší přechod do mužského tenisu. Od března 2017 měl plán nové podoby okruhu přechodný název ITF Transition Tour. Jednou z příčin oddělit bodově provázané okruhy ATP a ITF byl nárůst profesionálů a korupce při obchodování se zápasy. Zreformovaný okruh ITF přinesl pro tenisty nižší finanční náklady, vyšší efektivitu rozdělování prize money, nárůst počtu turnajů a zvýšení lokálního charakteru pořadatelství. Do roku 2019 turnaje Futures hráčům umožňovaly získávat body do žebříčku ATP ze všech kol a tím postupovat do dvou vyšších okruhů. V lednu 2019 došlo k zavedení odděleného žebříčku ITF a bodové hodnocení do klasifikace ATP nadále náleželo jen semifinalistům, finalistům a vítězům turnajů s dotací 25 tisíc dolarů.  Turnaje trvají jeden týden, hrají se v mužské dvouhře a čtyřhře. Sezóna 2011 obsahovala 534 těchto událostí a sezóna 2016 již 646. Rozpočet každého turnaje do sezóny 2016 činil 10 000 nebo 15 000 dolarů a vítězové do žebříčku získali od 17 do 33 bodů. Od sezóny 2017 se dotace jedné události zvýšila na 15 či 25 tisíc dolarů.  Turnaje obvykle také obsahují kvalifikaci, která hráčům bez bodového hodnocení umožňuje postoupit do hlavní soutěže turnaje a tím také do profesionálního tenisu.", "section_level": 1}, {"title": "Hospitality.", "content": "Turnaj ́nabízející tzv. Hospitality musí splňovat konkrétní minimální nároky vycházející z požadavků Mezinárodní tenisové federace. Každý hráč hlavní soutěže dvouhry nebo čtyřhry musí mít zajištěno lůžko a snídani dva dny před zahájením soutěže a to až do dne, který následuje po jeho vyřazení (\"dle požadavků ITF 2013\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Mužský okruh ITF, anglicky ITF Men's Circuit, je celosvětový okruh profesionálních tenisových turnajů mužů organizovaný Mezinárodní tenisovou federací (ITF). Představuje třetí a nejnižší úroveň mužského profesionálního tenisu.", "tgt_summary": "国际网联男子巡回赛()是由国际网球联合会在世界各地所举办的一系列职业男子网球赛事的总称。国际网联男子巡回赛是男子职业网球赛事中的最低级别,但是本项赛事的积分被纳入ATP排名,为年轻选手提供了迈入更高级别职业赛事——ATP挑战赛的机会。", "id": 591290}
{"src_title": "Ženský okruh ITF", "tgt_title": "ITF女子巡迴賽", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Mezinárodní tenisová federace přijala odpovědnost za organizaci celosvětového okruhu v ženském tenisu, vedle WTA Tour, roku 1984. Do té doby byly turnaje pořádány Evropskou tenisovou asociací a Americkým tenisovým svazem s celkovou dotací 340 tisíc dolarů pro sezónu 1983 v rámci 26 turnajů na evropském kontinentu, 14 ve Spojených státech a třech dalších akcí v Austrálii s dotací 10 tisíc dolarů.  Hlavním cílem bylo vytvoření jednotných pravidel pro turnaje ve všech pořadatelských státech, což se ukázalo jako nelehký problém. Během roku 1985 pokračovalo hledání shody a komunikace s Ženskou tenisovou asociací, což vyústilo v premiérový ročník okruhu ITF v sezóně 1986. Dotace jednotlivých událostí činila 5–50 tisíc dolarů. Grandslamový Wimbledon přispěl do začátku částkou 100 tisíc liber, při vnímání okruhu, jakožto základny rozvoje tenisových talentů. V roce 1986 se k wimbledonské podpoře přidaly i French Open a US Open, se zřízením podpůrného fondu Grand Slam Trust Fund. Prostřednictvím tohoto fondu uspořádala v závěru roku 1986 první 12týdenní sérii akcí Jižní Amerika. Asie se připojila organizací 14týdenní turnajové šňůry s celkovým rozpočtem 115 tisíc dolarů. Na konci sezóny 1986 již na programu existovalo 108 turnajů s úhrnnou dotací 1 075 000 dolarů.  V sezóně 2019 došlo ke změnám a okruh byl přejmenován na ITF World Tennis Tour, jakožto zastřešující projekt pro profesionální okruh ITF dospělých a juniorský okruh, s cílem umožnit juniorkám rychlejší přechod do ženského tenisu. Od března 2017 měl plán nové podoby okruhu přechodný název ITF Transition Tour. Jednou z příčin oddělit bodově provázané okruhy ATP a ITF byl nárůst profesionálek a korupce při obchodování se zápasy. Zreformovaný okruh ITF přinesl tenistkám nižší finanční náklady, vyšší efektivitu rozdělování prize money, nárůst počtu turnajů a zvýšení jejich lokálního charakteru pořadatelství.", "section_level": 1}, {"title": "Kategorie a body.", "content": "Za postup do příslušného kola konkrétního turnaje, který je definován kategorií, získá tenistka předem stanovený počet bodů. Tabulka ukazuje přidělované body hráčkám na turnajích okruhu ITF.  K sezóně 2014 bylo organizováno kolem 400 turnajů v 60 státech světa a v roce 2016 se odehrálo již 572 turnajů, v jejichž rámci dosáhla nejvyššího počtu osmi titulů Němka Katharina Hobgarská.  Do sezóny 2016 činily rozpočty turnajů 10, 15, 25, 50, 75 a 100 000 dolarů. V sezóně 2017 došlo ke změně některých kategorií a turnaje začaly být hrány s celkovou dotací 15, 25, 60, 80 a 100 000 dolarů. Některé z nich hráčkám zajišťují ubytování, tzv. Hospitality (+H).", "section_level": 1}, {"title": "Hospitality.", "content": "Turnaj nabízející tzv. Hospitality musí splňovat konkrétní minimální nároky vycházející z požadavků Mezinárodní tenisové federace. Každá hráčka hlavní soutěže dvouhry má nárok na pokoj s lůžkem, a to minimálně v počtu čtyř noclehů, ne dříve než den před zahájením hlavní soutěže, dále v průběhu turnaje a to až do dne následujícího po vyřazení. Každá hráčka hlavní soutěže čtyřhry má nárok na pokoj v den sign-in, minimálně na dva noclehy, dále pak v průběhu turnaje a to až do noci ve dni, kdy odehrála poslední zápas. Kvalifikantkám postupujícím do hlavní soutěže jsou poskytnuty stejné podmínky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ženský okruh ITF, anglicky ITF Women's Circuit, je celosvětový okruh profesionálních tenisových turnajů žen organizovaný Mezinárodní tenisovou federací (ITF). Představuje nižší úroveň ženského profesionálního tenisu. Částečné bodové začlenění do hodnocení žebříčku WTA umožňuje mladým tenistkám postup do vyšších úrovní – okruhů WTA 125K Series a WTA Tour, které jsou organizovány Ženskou tenisovou asociací (WTA).", "tgt_summary": "ITF女子巡回赛事(ITF Women's Circuits)是国际网球总会(ITF)为女子职业网球选手设立的职业网球赛事。这被视为衔接女子网球联合会(WTA)赛事的基础赛事。目前每年在六十多国举办约四百场赛事,提供6种等级、1万至10万美元不等的赛事总奖金与相应积分,使女子球员得以累积足够积分来参与WTA赛事。", "id": 630434}
{"src_title": "Vilemína Pruská (1751–1820)", "tgt_title": "普鲁士的威廉明娜", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Vilemína se narodila jako třetí dítě (jediná dcera) ze čtyř potomků pruského prince Augusta Viléma (1722–1758) (druhého syna pruského krále Fridricha Viléma I.) a jeho manželky Luisy Amálie Brunšvicko-Wolfenbüttelské.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "4. října roku 1767 se v Berlíně provdala za nizozemského místodržitele Viléma V. Oranžského. Toto manželské spojení bylo dojednáno z podnětu strýce Vilemíny, pruského krále Fridricha II. Z manželství vzešlo pět potomků, první syn však zemřel den po narození a třetí dítě se narodilo předčasně mrtvé; dospělosti se dožili dcera a dva synové:", "section_level": 2}, {"title": "Politické aktivity.", "content": "Vilemína byla velmi inteligentní žena se značnými politickými ambicemi. Se svým strýcem, pruským králem Fridrichem Velikým, jehož byla oblíbenkyní, vedla čilou korespondenci s politickým zaměřením. Opírajíc se o jeho rady, dosáhla v Nizozemí politického vlivu.  Vilém V. Oranžský se dostal po roce 1781 do politického konfliktu s vlasteneckým hnutím (\"Patrioti\". Tyto demokratické síly zmohutněly po pro Holandsko neúspěšném konci Čtvrté anglo-holandské války (1780–1784) a Vilém byl jako generální velitel provincie sesazen - v roce 1785 byl přinucen opustit Haag a žádán o abdikaci;Vilemína ho přesvědčila, aby tak neučinil. V roce 1787 vypukla v Holandsku revoluce a Vilém přesídlil s dvorem do Guelders, provincie vzdálené od centra státu. Vilemína se v červenci roku 1787 vydala na provokativní cestu z Nimwegen, sídla oranžského dvora, do Haagu, její dřívější rezidence v Holandsku, aby zde sebrala dohromady své přívržence. V blízkosti Goudy jí byla cesta zatarasena. Princezna byla po krátkém uvěznění poslána zpět, poté co jí jeden z důstojníků, aniž by smekl klobouk, nabídl pivo a tabák. Vilemína žádala o zadostiučinění u svého bratra Fridricha Viléma II., jenž její potupu přijal za svou a vzal ji jako záminku pro diplomatické ultimátum Pruska vůči Holandsku. Když se Holansko zdráhalo, bylo 13. září roku 1787 obsazeno armádou o síle 20 000 mužů a moc oranžských místodržitelů byla opět nastolena. \"Patrioti\" prchli do Francie, kam se dostali právě ve vypjaté době počátku Velké francouzské revoluce, když byl svržen z trůnu král Ludvík XVI.  Vilemína povolala do funkce \"Raadspensionaris\" (Velký penzionář, obdoba regenta) schopného \"Laurense Pietere van de Spiegela\" a snažila se znovu o politický vliv. V roce 1795 se však podporováni Francií vrátili z Paříže \"Patrioti\" bojovat ve vlasti; panovníkem v Holandsku se jako král stal Napoleonův bratr Ludvík Bonaparte. Místodržitelský pár byl Francouzi v lednu 1795 vypuzen a uchýlil se do exilu do Anglie ke svému spojenci, bratranci Jiřímu III. Žili potom střídavě v Kew, Nassau a Braunschweigu, kde Vilém V. roku 1806 zemřel. Vilemína se po Napoleonově porážce v roce 1813 vrátila zpět do Nizozemí a dožila se toho, že roku 1815 byl její syn Vilém provolán nizozemským králem.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Vilemína zemřela 9. června roku 1820 ve věku 69 let. Pochována byla v Královské hrobce v Nieuwe Kerk v Delftu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Frederika Žofie Vilemína Pruská (německy \"Friederike Sophie Wilhelmine Prinzessin von Preußen\"; (7. srpna 1751, Berlín – 9. června 1820, palác Het Loo, Apeldoorn) byla rodem pruská princezna a sňatkem manželka Viléma V. Oranžského (1748–1806), nizozemského místodržitele.", "tgt_summary": "威廉明娜(英语:Wilhelmina,1751年-8月7日-1820年-6月9日)是荷兰奥兰治亲王妃和普鲁士王国公主。她是奥兰治亲王威廉五世的妻子。", "id": 2978472}
{"src_title": "Baccarat (hazardní hra)", "tgt_title": "百家樂", "src_document": [{"title": "Základní pravidla.", "content": "Ve všech verzích této hry se proti sobě staví hráč a bankéř. Cílem je se co nejvíce přiblížit hodnotě 9 a tím přehrát soupeře. Oba obdrží dvě karty. Nyní se podle typu hry pokračuje. V \"Punto Banco\" jsou přesně daná pravidla pro každou situaci, což z ní dělá hru čistě náhody. Naopak u \"Chemin de Fer\" a \"Baccarat Banque\" je v přesně určených situacích možnost volby pro tah třetí karty.  Další odlišnosti jsou v souvislosti s pozicí bankéře, který zakládá bank a pokrývá sázky ostatních účastníků hry. V \"Punto Banco\" drží bank většinou kasino a jeden z hráčů vykonává roli bankéře, tím že rozdává karty.  Ve verzi \"Chemin de Fer\" ovšem bank drží vždy jeden z hráčů a hráči tak sázejí proti sobě. Role bankéře postupuje kolem stolu. Pokud hráč nechce roli bankéře, posune ji následujícímu hráči v pořadí.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnota karet.", "content": "Karty od 2 do 9 mají svou nominální hodnotu. Desítky a obrázkové karty mají nulovou hodnotu a esa jsou za jeden bod. Na rozdíl od Blackjacku, u Baccaratu se nikdy nepřesáhne povolený součet. Pokud je součet hodnot karet větší než deset, desítkový řád se vynechává a výsledná hodnota je určena pouze poslední cifrou.  2+3=5  8+5=13=3  8+5+4=17=7  A+9=10=0  Počet bodů mezi nulou a pěti je označován jako Baccara. Součet osm a devět je označován jako „natural“ (přirozený), ve Francii je součet 8 nazýván „la petite“ (malý) a součet 9 „la grande“ (velký).  A+8=9 natural  Hru vyhrává strana, která je blíže hodnotě 9.", "section_level": 1}, {"title": "Sázky.", "content": "V baccaratu jsou pouze tři možnosti sázek. Na bankéře (banco), na hráče (punto) nebo na remízu. Účastnící si tedy vyberou jednu ze tří možností a vsadí. V případě výhry bankéře nebo hráče se vyplácí rovná sázka (vyplácí se vsazená hodnota). Při remíze se většinou vyplácí výhra v poměru 8:1 nebo 9:1. Vzhledem k vysoké hodnotě house edge je tato sázka nevýhodná.  Hodnoty minimálních sázek se podle typu hry liší, ale pořád se jedná o hru s velmi vysokými sázkami. V amerických kasinech se minimální hodnoty sázky pohybují kolem 20 dolarů, maximální sázky do 10 000 dolarů. Po domluvě hráčů s kasinem se však může hrát s neomezenými sázkami.", "section_level": 1}, {"title": "Strategie.", "content": "Na počátku to byla hra vysoce postavených, kterým spíše než o hazard šlo o společenskou akci. Samozřejmě, vysoké sázky měly u Baccaratu vždy své místo, činí ji totiž ještě zajímavější. S příchodem do společnosti dalších populárních kasinových her začaly vznikat teorie a strategie pro hru. V dnešní době jich existuje několik, např. 1-3-2-6 System Baccarat, Avant Dernier atd.", "section_level": 1}, {"title": "Hra.", "content": "Na začátku hry dealer zamíchá karty. Hraje se s 4 až 8 balíčky karet. Jeden s hráčů umístí karty do sáněk. Jakmile jsou ukončeny sázky, dealer rozdá každému dvě karty. Podle pravidel a situace se táhne třetí karta. Podle tažených dvou nebo tří karet se oznámí vítěz hry.  Baccarat je více společenskou zábavou, zvláště \"Chemin de Fer\" a \"Baccarat Banque\". Jejich průběh je velmi pomalý a drží se striktních pravidel a herních rituálů.  V amerických kasinech je označován jako „big money game“. Během několika minut je možné vyhrát či prohrát i miliony dolarů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Baccarat, též Baccara je karetní hazardní hra. V Evropě je známa již od konce 15. století, kdy se za vlády Karla VIII. dostala z Itálie do Francie. Do Nevady přišla již v moderní podobě a upravena pro americký styl. V dnešní době existuje ve třech podobách. \"Punto Banco, Chemin de Fer\" a \"Baccarat Banque\" (nebo také deux tableaux). Jedná se o hru s velmi malou výhodou kasina (House Edge).", "tgt_summary": "百家乐(或)是扑克游戏,亦是赌场中常见的赌博游戏之一。百家乐源于意大利,十五世纪时期传入法国,及至十九世纪时盛传于英法等地。时至今日,百家乐是世界各地赌场中受欢迎的赌戏之一。于澳门的赌场中,百家乐赌桌的数目更是全球赌场之中最多,下注金额与获利也占澳门赌场之冠。", "id": 149430}
{"src_title": "Exotické atomy", "tgt_title": "奇異原子", "src_document": [{"title": "Mionové atomy.", "content": "V mionovém atomu je elektron nahrazen mionem, který je leptonem stejně jako elektron. Protože jsou leptony citlivé pouze na slabou, elektromagnetickou a gravitační interakci, jsou mionové atomy velmi přesně řízeny elektromagnetickou interakcí a jejich popis není komplikovaný silnou interakcí mezi leptony a nukleony.  Protože mion je o hodně těžší než elektron, jsou Bohrovy orbitaly blíže k jádru v mionovém atomu, než v normálním atomu a kvantově elektrodynamické korekce jsou podstatnější. Studium jejich energetických úrovní a relativních pravděpodobností přechodu z excitovaného stavu do základního stavu poskytuje možnost experimentálního testování kvantové elektrodynamiky.", "section_level": 1}, {"title": "Hadronové atomy.", "content": "Hadronový atom je atom, ve kterém je jeden z elektronů jeho obalu nahrazen nabitým hadronem. Mezi takové možné hadrony patří mezony jako piony nebo kaony, tvořící pak mezonový atom, antiprotony, tvořící antiprotonový atom a baryon Σ, tvořící Σ−atom (poslední dvě možnosti se zahrnují pod společný název baryonové atomy, tedy atomy s baryonem v obalu).  Atomové orbitaly mezoatomů se liší nejen kvůli odlišné hmotnosti (obdobný vliv jako u mioatomů), ale také tím, že k popisu kvantověmechanického chování mezonu v obalu je nutno použít Kleinovu-Gordonovu rovnici (na rozdíl od Diracovy rovnice pro elektron). Na rozdíl od leptonů mohou hadrony interagovat silnou interakcí, takže energetické hladiny hadronových atomů jsou ovlivněny také jadernými silami mezi nukleonem a hadronem v atomovém obalu. Poněvadž silná interakce je interakce krátkého dosahu, tyto efekty jsou silnější, pokud je zúčastněný atomový orbital blíže k jádru; některé stavy s nízkou energetickou úrovní se pak nemohou fyzicky realizovat, protože leží uvnitř jádra a hadron z obalu je jádrem absorbován. Hadronové atomy jako je pionový vodík, kaonový vodík, poskytují zajímavé experimentální testy teorie silné interakce - kvantové chromodynamiky.  Z baryonových atomů bylo v r. 1991 objeveno antiprotonové hélium (atomové jádro hélia s \"obalem\" tvořeným antiprotonem a elektronem), v r. 2006 pak byla prokázána produkce protonia čili antiprotonového vodíku, vázané soustavy protonu a antiprotonu. V případě antiprotonového hélia, jakéhosi hybridu mezi atomem a molekulou, se používá též název atomkule.", "section_level": 1}, {"title": "Onium.", "content": "Onium je vázaný stav částice s její antičásticí. Klasickým oniem je pozitronium, složené z elektronu a pozitronu vázaných dohromady jako dlouho žijící metastabilní stav. Pozitronium bylo zkoumáno už roku 1950 pro porozumění vázaným stavům v kvantové teorii pole a představuje jeden z experimentálních základů nerelativistické kvantové elektrodynamiky.  Pionium je vázaný stav dvou opačně nabitých pionů, je vhodné pro zkoumání silné interakce. To by mělo platit i o protoniu.  I některé neexotické mezony lze označit jako onium, konkrétně kvarkonium, neboť se jedná o vázané stavy kvarku a jemu příslušného antikvarku. Představují tak jistou analogii pozitronia, ale protože jsou vázány silnou interakcí a nikoli elektromagneticky, nelze je nazývat exotickými atomy. Protože mezony tvořené třemi nejlehčími kvarky představují lineární kombinace kvarkoniových stavů, lze o pravém kvarkoniu hovořit až u charmonia (částice J/ψ) a bottomonia (mezon upsilon). Kvarky t jsou tak těžké, že se rozloží slabou interakcí dříve, než vůbec vytvoří vázaný stav. Experimentální výzkumy těchto stavů a jejich srovnání s teoretickými modely (nerelativistická kvantová chromodynamika, kvantová chromodynamika na mříži) jsou důležitými testy kvantové chromodynamiky.  Mionium je název nesystematicky používaný jak pro soustavu antimionu a elektronu (dle doporučení IUPAC), tak pro onium, tedy teoreticky předpovězenou soustavu antimionu a mionu.  Porozumět vázaným stavům hadronů jako je pionium a protonium je důležité i pro pojmové vyjasnění podobných exotických vázaných stavů hmoty - exotických atomových jader (záporný pion či kaon vázaný v jádře) a exotických hadronů (mezonové molekuly, tetrakvarky, pentakvarky, dibaryony). Ve všech těchto případech se jedná o vázané stavy kvarků na dvou hierarchických úrovních, kdy vyšší úroveň řízená elektromagnetickou nebo silnou interakcí je více či méně ovlivňována silnou interakcí nižší úrovně.", "section_level": 1}, {"title": "Atomy s hyperjádrem.", "content": "Atomy mohou být složeny z elektronových orbitalů a hyperjader, obsahující kromě nukleonů podivné částice zvané hyperony, zpravidla elektricky neutrální hyperon Λ. Atomy s hyperjádrem jsou obecně studovány pro jejich jaderné chování, spadající do oblasti zájmu jaderné fyziky, spíše než atomové fyziky.", "section_level": 1}, {"title": "Kvazičásticové atomy.", "content": "V systémech hmoty v kondenzovaném stavu (zpravidla pevné látky a jim podobné exotické fáze), zvláště v některých polovodičích, jsou tzv. excitované stavy, kde jsou vázány stavy elektronu a elektronová díra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Exotický atom je obecné označení pro atom, ve kterém byla jedna nebo více jeho stavebních částic (elektron, proton, neutron) nahrazena jinou částicí se stejným nábojem. Například elektron atomového obalu může být nahrazen záporně nabitým mionem (mionové atomy), pionem (pionové atomy) nebo antiprotonem (antiprotonové atomy). Nahrazen může být nejen elektron v obalu, ale i nukleon v jádře (např. atomy s hyperjádrem).", "tgt_summary": "奇异原子通常是指与一般原子构成不同的原子,普通的原子是由电子e、质子p和中子n这三种长寿的粒子构成,但奇异原子却是以其他的粒子代替这三种稳定粒子中的一个或多个,通过电磁相互作用构成。", "id": 2104715}
{"src_title": "Superpartneři", "tgt_title": "超對稱粒子", "src_document": [{"title": "Teoretické předpovědi.", "content": "Podle teorie supersymetrie by měl každý fermion mít za partnera boson; fermionový superpartner a každý boson by měli mít partnera fermion. Přesná neporušená supersymetrie by předpokládala, že částice a její superpartner mají stejnou hmotnost. Dosud však nebyli nalezeni žádní superpartneři standardního modelu. To může znamenat, že supersymetrie není správná, nebo to může být také důsledkem toho, že supersymetrie není přesná, tedy není neporušená symetriemi v přírodě. Pokud se superpartneři naleznou, jejich hmotnost by měla určit rozsah, v jakém je supersymetrie narušená.  Pro částice, které jsou reálné skaláry (např. axion), je superpartnerem fermion, stejně jako druhý, reálné skalární pole. U axionů, jsou tyto částice často označovány jako axina a saxina.  V rozšířené supersymetrii může mít daná částice více než jednu superčástici. Například, se dvěma kopiemi supersymetrie ve čtyřech rozměrech, by měl mít foton dva fermionové superpartnery a sklalárního superpartnera.  V nulových dimenzích(častěji známé jako matrixová mechanika), je možná supersymetrie, a zároveň ne superpartneři. Toto je jediná situace, kdy supersymetrie automaticky neznamená také existenci superpartnerů.", "section_level": 1}, {"title": "Vytvoření superpartnerů.", "content": "Pokud je supersymetrie správná, mělo by být možné znovu vytvořit tyto částice ve vysoko-energetických částicových urychlovačích. Nicméně realizace tohoto nebude snadný úkol; tyto částice mohou mít hmotnosti až tisíckrát vyšší než jim odpovídající běžné částice.  Až do nedávné doby neměly urychlovače dostatečnou sílu na vytvoření supertěžkých částic, ale nově postavený Velký hadronový urchlovač v CERNu ve Švýcarsku a Francii by měl být schopen dosáhnout kolizí v rozsahu až 14 TeV, což by mohlo stačit na určení, zda superpartnerské částice existují.", "section_level": 1}], "src_summary": "V částicové fyzice je superpartner (též s-částice) hypotetická elementární částice. Supersymetrie je jedna ze synergistických teorií v současné fyzice, která předpovídá existenci těchto „stínových“ částic.", "tgt_summary": "在粒子物理学里,超对称粒子或超伴子是一种以超对称联系到另一种较常见粒子的粒子。在这物理理论中,每种费米子都应有一种玻色子“拍档”(费米子的超对称粒子),反之亦然。没有“破缺”的超对称预测:一颗粒子和其超对称粒子都应有完全相同的质量。至今仍然没有标准模型粒子的超对称粒子被发现。这可能表示超对称理论是错误的,或超对称并不是一种“不破”的对称性。如果超对称粒子被发现,其质量会决定超对称破裂时的尺度", "id": 2863368}
{"src_title": "Dusičnan olovnatý", "tgt_title": "硝酸铅", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 1597 německý alchymista Andreas Libavius popsal látku, kterou nazval \"calx plumb dulcis\", „sladké olovo“ díky chuti této látky. Následně se tato látka využívala na výrobů různých pigmantů, zejména chromová žluť (chroman olovnatý PbCrO). Z dusičnanu olovnatého se taky připravoval azid olovnatý Pb(N). Tato látka se používala na výrobu tetraethylolova, látky, která se přidávala do olovnatých benzínů na zvýšení oktanového čísla. Na jiné účely se tato látka moc nepoužívala, kupříkladu ve spojených státech byla spotřeba této látky, roku 1974 se ročně průmyslově spotřebovávalo jen 642 tun na jiné účely, než na výrobu barviv a olovnatých benzínů.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Výroba je velice jednoduchá, výdoba probíhá reakcí kovového olova s kyselinou dusičnou. Záleží na koncentraci kyseliny dusičné. Při použití velice koncentrované kyseliny dusičné vzniká jako vedlejší produkt oxid dusičitý a voda, při použití zředěnější vzniká oxid dusnatý a voda, a při použití velice zředěného roztoku kyseliny dusičné vzniká jako vedlejší produkt dusičnan amonný. Následující reakce platí pro koncentrovanou kyselinu dusičnou:<br> Popřípadě lze využít uhličitan, sulfid či oxid, ale průmyslově se však využívá nejčastěji kovové olovo. Reakce by probíhaly takto:", "section_level": 1}, {"title": "Reakce.", "content": "Při zahřívání nad 470 °C (nad 743 K) dochází k rozpadu na oxid dusičitý, oxid olovnatý a kyslík, proto je společně jako ostatní dusičnany dobrým oxidačním činidlem. S vodným roztokem dusičnanu olovnatého se provádí pokus zvaný „zlatý déšť“. Dusičnan olovnatý reaguje s vodným roztokem jodidu draselného, přičemž vznikají žluté krystalky jodidu olovnatého. Vzniklý dusičnan draselný není vidět, jelikož zůstane rozpuštěný ve vodě.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "V případě požití může nastat akutní otrava olovem. Dusičnan olovnatý je považován za pravděpodobný karcinogen (karcinogen 2A), a je spojován s rakovinou ledvin, mozku, plic a rakoviny prsu. Olovo je neurotoxické, reaguje s enzymy obsahujícími cystein, a taky reaguje s enzymy obsahující zinek, sráží bílkoviny a u těhotných žen může poškodit plod. Únik látky do přírody představuje vážný problém, avšak existují výzkumy, které zkoumají, jak zachytit sloučeniny olova. Nejefektivnější se zatím zdá být aktivní uhlí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dusičnan olovnatý je ve vodě dobře rozpustná olovnatá sůl kyseliny dusičné, se vzorcem Pb(NO), kde oxidační číslo olova +II. Je to značně jedovatá chemická látka. Tato látka se v 19. století vyráběla v Evropě a USA za účelem výroby olovnatých pigmentů. Postupně však byly nahrazovány netoxickými barvivy, zejména oxidem titaničitým, tzv. titanovou bělobou.", "tgt_summary": "硝酸铅,IUPAC中文名称为硝酸铅(II),是铅的硝酸盐,通常呈无色晶体或白色的粉末。与其它二价铅盐不同,硝酸铅溶于水。大家通常把金属铅或氧化铅与硝酸反应制得硝酸铅,再进一步合成其它铅化合物。", "id": 2680081}
{"src_title": "Tempe", "tgt_title": "坦佩 (亞利桑那州)", "src_document": [{"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "V letech 1940 až 1980 se počet obyvatel ve městě každých deset let dvojnásobně až trojnásobně zvyšoval. Poslední desetiletí minulého století přinesla stagnaci a procentuální zvyšování počtu obyvatel je minimální.", "section_level": 1}, {"title": "Podnikání.", "content": "Město Tempe je sídlem společností US Airways a Insight Enterprises, které jsou zařazeny mezi 500 amerických společností s největším obratem v žebříčku sestavovaném a publikovaném časopisem \"Fortune\", známém jako Fortune 500. Dále ve městě sídlí např. společnost First Solar, která vyrábí fotovoltaické články.  Společnost Iridium Satellite LLC, provozující soustavu několika desítek komunikačních satelitů, má v Tempe komerční bránu pro hlasové a datové služby. Typickými zákazníky jsou námořní a letecká doprava, ropný průmysl, vědecké instituce, apod.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a školství.", "content": "Ve městě se nachází největší z areálů arizonské univerzity včetně sálu pro 3000 osob (Grady Gammage Memorial Auditorium). V Tempe je také soukromá vysoká škola \"University of Advancing Technology\", zaměřená mj. na robotiku, multimédia, informatiku a výpočetní techniku.  Město Tempe má rovněž umělecké centrum \"Tempe Center for the Arts\", dokončené v roce 2007. V uměleckém centru vystupují taneční skupiny a divadelní a hudební soubory. Je tam též umístěna galerie výtvarného umění. Veřejná knihovna, založená roku 1908, zaznamenává více než 1 000 000 návštěvníků každý rok. Roku 2010 prošla knihovna rozsáhlou rekonstrukcí a dětské oddělení má nyní plochu přes 1700 m2.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Město Tempe je známé svým maratónským během a půlmaratónem. V roce 2006 zde etiopský běžec Haile Gebrselassie vytvořil světová maxima v běhu na 20 km a v půlmaratónu.  Od roku 1987 do roku 2006 hrál na místním stadionu zápasy profesionální klub amerického fotbalu Arizona Cardinals. Momentálně klub sídlí ve městě Glendale, ale jeho tréninkové prostory zůstaly v Tempe.  Arizonská univerzita má devět mužských a jedenáct ženských univerzitní týmů. Muži soutěží v baseballu, basketbalu, přespolním běhu, americkém fotbalu, golfu, potápění, atletice a wrestlingu. Ženy soutěží v basketbalu, přespolním běhu, golfu, gymnastice, americkém fotbalu, softbalu, plavání, potápění, tenisu, atletice, volejbalu a vodním pólu.  Před zahájením sezóny v Tempe vždy na jaře několik týdnů trénuje profesionální baseballový klub Los Angeles Angels of Anaheim.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Ve městě je jednak autobusová doprava a jednak „tramvajová“ doprava, nazývaná \"METRO Light rail\". Zajímavostí města je bezplatná městská autobusová doprava na pěti trasách v blízkosti Arizona State University. Další tři bezplatné dopravní linky jsou v severní části Tempe. Většina těchto autobusů jezdí celý týden v pravidelných intervalech (15 min. ve špičce a 30 min. mimo špičku).  Přibližně 3 km od města Tempe se nachází mezinárodní letiště Phoenix Sky Harbor International Airport, které je devátým nejvytíženějším letištěm ve Spojených státech amerických. Nabízí přepravu do míst po celém území Severní Ameriky, do Londýna a na Havaj.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Průměrný roční příjem rodiny v Tempe v roce 2006 byl 55 237 dolarů, což je výrazně méně, než např. příjem rodiny ve Scottsdale. Muži měli průměrný příjem 36 406 dolarů a ženy 28 605 dolarů za rok. Celkem 14,3 % obyvatel žilo pod hranicí chudoby.  Na Arizonské univerzitě v Tempe studoval americký herec Nick Nolte, který zde měl stipendium jako hráč amerického fotbalu. Profesionální hráč amerického fotbalu Mike Pollak absolvoval v roce 2003 v Tempe střední školu \"Corona del Sol High School\", a potom pokračoval ve studiu na Arizonské univerzitě.  Roku 1983 byl v Tempe na stadionu natočen film \"Let's Spend the Night Together\", který je záznamem koncertu skupiny The Rolling Stones.  Vždy poslední den v roce se ve městě konají národní silvestrovské oslavy \"Tostitos Fiesta Bowl Block Party\".", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Průměrné roční teploty odpovídají poloze města a pohybují se v rozmezí od 4 °C až do 40 °C (údaje z roku 2010).", "section_level": 1}], "src_summary": "Tempe je město v regionu Maricopa County ve státě Arizona ve Spojených státech amerických. V roce 2010 mělo 161 719 obyvatel. Město je pojmenováno podle údolí v Řecku. Na západ od města Tempe leží města Phoenix a Guadalupe, na severu je město Scottsdale, na jihu leží Chandler a na východě Mesa.", "tgt_summary": "坦佩(英语:Tempe,音)是美国亚利桑那州马里科帕县的一个城市。该市因希腊的坦佩谷(Vale of Tempe)而得名。该市是凤凰城都会区的一部分,2006年人口约为16万9712人。", "id": 1059854}
{"src_title": "Sonorská poušť", "tgt_title": "索诺兰沙漠", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Poušť pokrývá velkou část amerických států Arizony a Kalifornie a severozápadní oblast Mexika. Jde o jednu z největších a nejžhavějších pouští v Severní Americe o rozloze přibližně 311 000 km2. Na severu na ni bezprostředně navazuje Mohavská poušť.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna a flóra pouště.", "content": "V poušti Sonora žije 60 druhů savců, 350 druhů ptáků, 20 druhů obojživelníků, více než 100 druhů plazů, 30 druhů ryb, přes 1000 druhů včel a roste tam více než 2000 druhů rostlin.  V oblasti pouště jihozápadně od Tucsonu a nedaleko hranic s Mexikem je důležitá oblast výskytu jaguárů, žijících na území Spojených států amerických. Dále se na území pouště vyskytují např. ovce tlustorohá, korovec jedovatý, káně Harrisova, vlk mexický a zejména v hornatých oblastech rozšířená puma americká, nazývaná někdy \"horský lev\".  Mnoho rostlin nejenže přežívá drsné podmínky pouště Sonora, ale ve skutečnosti se jim tam dobře daří. Řada z nich se vývojem přizpůsobila na podnebí pouště. V poušti Sonora rostou například rostliny z podčeledi agávovitých, palmy, kaktusy, luštěniny a mnoho dalších.  Sonora je hlavním místem na světě, kde roste ve volné přírodě kaktus Saguaro. Rostou zde i jiné kaktusovité rostliny, jako např. Opuncie či kaktusy z rodu \"Echinocereus\" a \"Ferocactus\". Kaktusy poskytují potravu a domov v poušti mnoha savcům a ptákům. Kvetou nejčastěji od konce března do června, v závislosti na počasí. Podle druhu mají výrazné červené, růžové, žluté nebo bílé květy.", "section_level": 1}, {"title": "Lidská populace.", "content": "Poušť Sonora je domovem kultury sedmnácti v současné době žijících kmenů indiánů, kteří mají osady v indiánských rezervacích v Arizoně.  Největší město v poušti Sonora je Phoenix, který měl v roce 2008 asi 4,3 mil. obyvatel. Leží u řeky Salt v centrální Arizoně a je to jedna z nejrychleji rostoucích oblastních metropolí ve Spojených státech amerických. V roce 2007 Phoenix rostl tempem cca 4000 m2 za hodinu.  Další velká města jsou Tucson v Arizoně s počtem obyvatel přibližně 1 000 000 a Mexicali ve státě Baja California, které má asi 900 000 obyvatel. Hermosillo má cca 700 000 obyvatel a Ciudad Obregon v jižní části pouště má 375 800 obyvatel.  Také Coachella Valley se nachází v poušti Sonora a má 365 000 obyvatel. V poušti leží i mnoho dalších známých měst, jako je např. Palm Springs a Palm Desert.  Během zimních měsíců, od listopadu do března, se denní teploty v oblasti Coachella Valley pohybují v rozmezí od 21 °C do 32 °C. Odpovídající noční minima jsou v rozsahu od 8 °C do 20 °C, takže poušť je populárním zimním letoviskem. Vzhledem ke svému teplému klimatu po celý rok je tato oblast známá produkcí tropického ovoce, jako jsou datle, fíky apod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sonorská poušť nebo krátce Sonora je severoamerická poušť, jejíž jedna část se nachází na území Spojených států amerických a druhá na území Spojených států mexických. V poušti je k nalezení celá řada unikátních rostlin a živočichů, jako např. kaktus Saguaro.", "tgt_summary": "索诺兰沙漠(英语:Sonoran Desert;),又称索诺拉沙漠,是北美洲的一个沙漠,位于美国和墨西哥交界,包括美国亚利桑那州和加利福尼亚州和墨西哥索诺拉州大片地区。该沙漠亦因赫拉河称作赫拉沙漠(英语:Gila Desert);由于纬度比莫哈韦沙漠低,也称为“低沙漠”(英语:Low Desert)。它是北美地区最大和最热的沙漠之一,总面积达311,000平方公里。许多独特的植物和动物在索诺兰沙漠生活,如巨人柱仙人掌等。2001年1月17日,为了更好保护资源,索诺兰沙漠中2,008 平方公里的区域被设立成索诺兰沙漠国家历史遗迹。", "id": 1657249}
{"src_title": "Berthe Morisotová", "tgt_title": "貝爾特·莫里索", "src_document": [{"title": "Raný život a vzdělání.", "content": "Berthe Morisotová se narodila ve francouzském městě Bourges do rodiny vyššího úředníka. Jejím předkem byl rokokový malíř Jean-Honoré Fragonard. Berthe i její sestra Edma se rozhodly být malířkami a jejich rodina jim v tomto rozhodnutí nebránila. Ve dvaceti letech se Berthe spřátelila s malířem Camillem Corotem, příslušníkem barbizonské školy, u kterého i se svou sestrou mezi lety 1860–1862 studovala. Pod jeho vlivem začala Morisotová malovat v plenéru a seznámila se také s mnoha dalšími umělci. Poté, co se Edma vdala a narodily se jí děti, přestala malovat tak intenzivně jako Berthe. Berthe a Edma i jejich rodiny ale nadále udržovaly velice blízký vztah.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv Maneta a impresionismus.", "content": "Ve 23 letech začala Morisotová vystavovat v Salonu a kritika na její dílo byla vesměs pozitivní. V roce 1868 se seznámila s Édouardem Manetem, který se o mladou umělkyni začal intenzivně zajímat. Mezi těmito dvěma malíři se vyvinul přátelský vztah, jak dokazují jejich dopisy i několik portrétů Morisotové, které vytvořil právě Manet. Navzájem také ovlivňovali svoji techniku malby. Morisotová přesvědčila Maneta, aby vyzkoušel malbu v plenéru a oba se brzy přidali k impresionistům. V roce 1874 se Berthe provdala za Manetova mladšího bratra Eugèna a narodila se jim dcera Julie. 15. dubna 1874 se také konala první nezávislá výstava třiceti budoucích impresionistů, kam Morisotová přispěla několika malbami. Tato výstava ale vyvolala pobouření mezi kritiky i veřejností. Morisotová i ostatní impresionisté se ale negativními ohlasy na svá díla nenechali odradit a v následujících dvaceti letech proběhlo několik dalších impresionistických výstav. Pohled veřejnosti na impresionismus se ale začal měnit až ke konci devatenáctého století, kdy se již umělci dožili uznání a zaslouženého finančního úspěchu. Berthe Morisotová zemřela na zápal plic 2. března 1895 v Paříži a je pohřbena na pařížském hřbitově Passy.", "section_level": 1}, {"title": "Témata maleb.", "content": "Malby Morisotové sice ctí impresionistické zásady, ale zabývají se většinou jinými tématy než obrazy jejích mužských kolegů. Kvůli společenským poměrům byly malířky většinou odkázány na tvorbu doma nebo na malbu přírody, protože ženy-umělkyně se ve světě malířů těžko prosazovaly a kariéra jim často nebyla kvůli předsudkům umožněna. Morisotová (stejně jako další úspěšná impresionistická malířka Mary Cassattová) tedy malovala obrazy převážně z domácího prostředí, portréty svých přátel a členů rodiny, ženy při toaletě a další intimní scény z každodenního života mladých žen. Mimo toho, její díla zahrnují také krajiny, zahrady a scény na řece. Vyhýbala se ale zobrazování dostihů, kaváren, koncertů a městského života, které byly populární mezi mužskými malíři.", "section_level": 1}], "src_summary": "Berthe Morisotová (14. ledna 1841, Bourges, Cher, Francie – 2. března 1895, Paříž) byla francouzská malířka, členka pařížské umělecké skupiny, která vešla ve známost jako impresionisté. Gustave Geffroy ji v roce 1894 zařadil mezi „tři nejvýznamnější impresionistické malířky“ po boku Marie Bracquemondové a Mary Cassattové. Ve vysoce uznávaném pařížském Salonu poprvé vystavovala v roce 1864. Její dílo bylo vybráno pro šest následujících výstav, ale v roce 1874 se přidala k výstavě impresionistů zamítnutých Salonem.", "tgt_summary": "贝尔特·莫里索(Berthe Morisot,1841年-1月14日-1895年-3月2日)是一名法国女画家,也是巴黎印象派团体中的一员。法国评论家葛斯塔夫·杰夫华将她与另外两位女画家玛丽·布哈可蒙、玛丽·卡萨特并列为印象派三姝。", "id": 1760444}
{"src_title": "Kurýr expres", "tgt_title": "终极快递", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Sam pracuje jako kurýr v Paříži a jeho šéf mu odmítá zvýšit plat. V Paříži má mezitím dojít k výměně pašovaného zboží. Loki, který pracuje pro gang nazývaný \"Sphere\", má předat zásilku, avšak zjistí, že ho kdosi pronásleduje. Objedná si proto expresního poslíčka, aby zásilku nenápadně předal. Práci přidělí Samovi jeho šéf. Sam ale má jít se svou přítelkyní Nadiou na svatbu její sestry. Přesto zásilku převezme a Nadie slíbí, že svatbu stihne. Dva muži ho ovšem začnou pronásledovat. Podaří se mu uniknout. V zásilce zazvoní telefon, otevře ji a zjistí, že je v ní vedle mobilu i velká suma peněz. V telefonu se mu ozve Iris, pro kterou pracuje Loki. Řekne mu, aby zásilku namísto Lokiho odvezl do hotelu Louvre. Tam na něj čeká Louise, která mu za peníze předá diamanty. Ta však pozná, že Sam není Loki. Sam ji přemůže a s diamanty uprchne. Spolu s přáteli Ricem a Toffem je jdou předat policii. Ta jim ale nevěří a zatkne je. Pro Sama si přijde jeho otec, který je policista. Pro diamanty si přijde Louise, která je předá Iris a chce svou odměnu, avšak nedostane ji. Loki chce získat diamanty též na vlastní pěst. Unese Nadiu a zavolá Samovi, že ji vymění na Montmartru před bazilikou Sacré-Cœur. Sam proto s přáteli a otcem přepadnou klenotnictví na Place Vendôme. Pak jde s Ricem do práce, aby si vzal skútr. Zde je najde Louise a chce po Samovi peníze za zprostředkování. Ten jí dá šéfovy peníze a ještě jí zaplatí, aby jim pomohla získat zpátky Nadiu. Nadia je zachráněna a odvezena do bytu, odtud jede do Versailles na svatbu své sestry. Na svatbě se objeví i Sam s Louise a rovněž Iris se svými zabijáky. Všichni hledají experta, kterého ale nikdo nezná. Expert je žena, která se objeví na svatbě. Společně utečou před Iris a ještě jí stihnou ukrást šperky. Vracejí se zpět do Paříže, neboť šperky mají být vyměněny za Rembrandtův autoportrét ukradený v Oslo a expertka má ověřit jeho pravost. K výměně má dojít na nábřeží Quai de la Tournelle. Na nábřeží dorazí i Loki a po něm i policie. Loki s obrazem uteče, Sam s otcem ho pronásledují až na most Archevêché, odkud Loki skočí do připraveného člunu na Seině. Doveze obraz Iris, teprve tam zjistí, že ho Sam vyměnil za jiný bezcenný obraz.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kurýr expres (\"Coursier\") je francouzský hraný film z roku 2010, který režíroval Hervé Renoh podle vlastního scénáře. Film pojednává o poslíčkovi, který se nechtěně zaplete do boje pašeráků s uměním. Snímek vyšel v ČR na DVD v roce 2011.", "tgt_summary": "终极快递()是2010年上映的一部法国喜剧片,由埃尔韦·雷诺阿编剧并执导,吉米·让-路易斯,迈克尔·扬和狄迪尔·弗拉蒙等主演。影片讲述的是巴黎的一个快递员萨姆,在准备参加女友妹妹的婚礼当天,接到一个送加急快递的任务,这份任务使他陷入一个危险的境地。本片于2011年7月2日开始在中国大陆公映。", "id": 2677528}
{"src_title": "Elektronová díra", "tgt_title": "空穴", "src_document": [{"title": "Fyzika pevných látek.", "content": "Ve fyzice pevných látek je elektronová díra (dále jen díra) absence elektronu v jinak úplné dvojici elektron-elektronová díra. Díra je v podstatě způsob, jak konceptualizovat interakce elektronů v rámci téměř celého systému, který postrádá jen pár elektronů. V některých ohledech je chování díry v krystalové mřížce polovodiče srovnatelné s bublinami v jinak plné lahvi vody.  Vedení díry ve valenčním pásu lze vysvětlit následující analogií. Představte si řadu lidí sedících v sále, kde nejsou žádné volné židle. Někdo uprostřed řady chce odejít, tak přeskočí přes opěradlo sedadla do prázdné řady a odejde. Prázdná řada je analogická s pásmem vodivosti a odcházející osoba je analogická s volnými elektrony.  Teď si představte, jak někdo přijde a chce si sednout. Ve volné řadě je špatný výhled, takže tu nechce sedět. Místo toho, se osoba v přeplněné řadě přesune na prázdné sedadlo, kterou opustila první osoba. Prázdné sedadlo se pohybuje jedno místo od okraje a osoby čekají až se posadí. Další osoba ji následuje a další a tak dále. Dalo by se říci, že prázdné místo se pohybuje směrem k okraji řady. Jakmile se prázdné místo dostane k okraji, nový člověk si může sednout.  V tomto procesu se každý v řadě posunuje dál. Pokud jsou tito lidé byli záporně nabití (jako elektrony), mohou vytvořit proud. Pokud jsou sedadla sama o sobě kladně nabitá, pak jen prázdné místo by bylo kladné. Jedná se o velmi jednoduchý model toho, jak vedení díry pracuje.  Ve skutečnosti, vzhledem k vlastnostem krystalové struktury, není díra lokalizována do jedné polohy, jako je popsáno v předchozím příkladu. Díra zabírá spíše oblast v krystalové mřížce a pokrývá stovky strukturních jednotek. Je to stejné, jako neschopnost říci, které rozbité vazby odpovídají „chybějícímu“ elektronu.  Místo analýzy pohybů prázdného stavu ve valenčním pásu jako pohyb miliardy oddělených elektronů, je proto brána v úvahu ekvivalentní fiktivní částice – díra. Vytržením elektronu z vazby elektron-elektronová díra získává částice, která tvořila vazbu, kladný náboj. Tento jev se nazývá generace. Opačná reakce, kdy se díra s elektronem spojuje opět ve dvojici, se nazývá rekombinace.  V aplikovaném elektrickém poli se elektrony pohybují v jednom směru, což odpovídá díře pohybující se jinudy. Pokud se díra sdružuje s neutrálním atomem, pak atom ztratí elektron a stane se kladně nabitým. Proto je brán náboj díry jako kladný +e, přesný opak náboje elektronu, přestože díra jako taková není samotným nosičem elektrického náboje.  Coulombův zákon umožňuje spočítat elektrickou sílu díry pomocí elektrického pole. Efektivní hmotnost pak lze odvodit vztahem (imaginární) síly se zrychlením oné díry. V některých polovodičích, jako je křemík, závisí efektivní hmotnost na směru (anizotropní), nicméně hodnotu průměru ze všech směrů lze využít pro některé makroskopické výpočty.  Vodivost pomocí elektronových děr se uplatňuje u příměsových polovodičů, pokud příměs obsahuje méně valenčních elektronů než základní složka polovodiče, pak v polovodiči je nedostatek elektronů a vznikají elektronové díry, které způsobují děrovou vodivost.  Ve většině polovodičů je efektivní hmotnost díry mnohem větší než u elektronu. To má za následek snížení pohyblivosti děr vlivem elektrického pole, což může zpomalit rychlost elektronického zařízení vyrobeného z polovodiče. Toto je jeden z hlavních důvodů, pro přijetí elektronů jako primárního nosiče náboje, pokud možno místo děr v polovodičových zařízeních.", "section_level": 1}, {"title": "Díry v kvantové chemii.", "content": "Jiný význam pro termín díra se používá ve výpočetní chemii. V metodách coupled clusterů je uzemněný stav molekuly brán jako „vakuový stav“, koncepčně v tomto stavu nejsou žádné elektrony. V tomto schématu se nepřítomnost elektronu v běžném-plném stavu nazývá „díra“ a je považována za částici, přítomnost elektronu v normálním-prázdném stavu je jednoduše nazývána „elektron“. Tato terminologie je skoro stejná jako ve fyzice pevných látek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elektronová díra je koncepční a matematický protiklad elektronu používaný ve fyzice, chemii a elektrotechnice. Koncept popisuje nepřítomnost elektronu v místě, kde by měl v atomu nebo v atomové mřížce být. Nejedná se o antičástici elektronu – pozitron, který je součástí antihmoty, ale pouhou fikci, používanou pro snadnější modelování.", "tgt_summary": "空穴又称电洞(Electron hole),在固体物理学中指共价键上流失一个电子,最后在共价键上留下空位的现象。", "id": 1745610}
{"src_title": "Jacobiho symbol", "tgt_title": "雅可比符号", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Nechť je dáno celé číslo \"a\" a nějaké liché přirozené číslo \"n\". Pak je Jacobiho symbol definován na základě prvočíselného rozkladu čísla \"n\" jako součin:  Pro \"n\" rovno jedné je roven jedné i Jacobiho symbol.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Na rozdíl od Legendreova symbolu hodnoty Jacobiho symbolu neodpovídají přesně tomu, zda je \"a\" modulo \"n\" kvadratickým zbytkem nebo nezbytkem. Platí, že  Nicméně z toho, že formula_18 nevyplývá, zda formula_14 je nebo není kvadratický zbytek formula_15. To je dáno tím, že aby bylo kvadratický zbytek, musí být kvadratickým zbytkem pro všechna prvočísla prvočíselného rozkladu \"n\". Jacobiho symbol se ovšem bude rovnat jedné i v případě, kdy bude \"a\" nezbytkem pro sudý počet zmíněných prvočísel.", "section_level": 1}, {"title": "Efektivní výpočet.", "content": "Na základě vlastností výše lze vypočítat Jacobiho symbol dvou čísel poměrně efektivně způsobem připomínajícím Eukleidův algoritmus.  Nejprve je možné díky 2. vlastnosti změnit horní číslo na číslo menší než dolní číslo. Pak je možné z něj odstranit pomocí 4. vlastnosti násobky dvou a pomocí 8. vlastnosti je vyčíslit. A pak je možné pomocí 6. vlastnosti Jacobiho symbol převrátit a pokračovat znovu stejným postupem.  Takto se budou obě čísla Jacobiho symbolu postupně snižovat, až buď bude horní z nich rovno 1 (a pak aplikujeme 4. vlastnost) nebo 2 (pak aplikujeme 8. vlastnost), nebo budou čísla shodná (a pak aplikujeme 3. vlastnost).", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání s výpočtem Legendreova symbolu.", "content": "Přestože je Jacobiho symbol obecnější než Legendreův (a má složitější definici), jeho vlastnosti umožňují dosáhnout jeho upravováním výsledku rychleji. Je tedy vhodné ho použít pro výpočet i v případech, kdy \"n\" je prvočíslo.  V případě Legendreova symbolu je totiž před převrácením nutné nalézt prvočíselný rozklad horního čísla, což je obecně asymptoticky velmi náročné.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad výpočtu.", "content": "Chtějme spočítat formula_22", "section_level": 2}, {"title": "Testování prvočíselnosti.", "content": "Jacobiho symbol lze použít k testování prvočíselnosti pomocí Eulerova kritéria.", "section_level": 1}, {"title": "Další zobecnění.", "content": "V oboru celých čísel lze princip Legendreova symbolu dále rozšířit na Kroneckerův symbol.  Také lze definovat Jacobiho symbol i v jiných oborech než v celých číslech, například pro algebraická celá čísla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jacobiho symbol je matematický koncept, zobecnění Legendreova symbolu. Zavedl jej v roce 1837 Carl Jacobi a dnes se řadí do teorie čísel, kde nalézá uplatnění ve výpočtové teorii čísel, zejména v testování prvočíselnosti a rozkládání celých čísel, respektive v jejich aplikacích v kryptografii.", "tgt_summary": "在数论中,雅可比符号是勒让德符号的一种推广,首先由普鲁士数学家卡尔·雅可比在1837年引进。雅可比符号在数论中的各个分支中都有应用,尤其是在计算数论的素性检验、大数分解以及密码学中有重要作用。", "id": 1810630}
{"src_title": "EVE Online", "tgt_title": "星战前夜", "src_document": [{"title": "Svět.", "content": "Herní svět se skládá přibližně z více jak 5000 slunečních soustav rozmístěných do 64 regionů galaxie. Mezi jednotlivými hvězdnými systémy existuje síť hvězdných bran, které dovolují cestovatelům překonávat světelné vzdálenosti mezi hvězdami.  Sluneční systémy obsahují svou hvězdu, planety, měsíce, červí díry, roje asteroidů a další objekty jako například vesmírné stanice či základny pirátů.", "section_level": 1}, {"title": "Historické pozadí.", "content": "Více jak před 21 000 lety došlo na planetě Zemi k vyčerpání většiny surovin. Tehdy byla vynalezena technologie mezihvězdného pohonu Warp a lidská rasa se rozhodla kolonizovat blízké sluneční systémy. Pro rychlejší cestování mezi koloniemi byla vynalezena technologie hvězdných bran, které umožňovaly vesmírným lodím skákat mezi systémy. Tak došlo ke kolonizaci galaxie Mléčné dráhy. Při této kolonizaci byla objevena i červí díra do jiné galaxie. Lidé tento nový prostor nazvali New Eden. Objevitelé tehdy tušili, že červí díra nezůstane stabilní navždy, proto ihned začali se stavbou mezigalaktické hvězdné brány do nové galaxie. Tyto stavby představovaly vrchol lidského inženýrství. Lidstvo na ně spotřebovalo téměř veškerou energii a zdroje. Po dokončení hvězdných bran v obou galaxiích začala lidská rasa dobývat New Eden. Po několika letech však došlo ke katastrofě, která způsobila přerušení kontaktu s domovskou galaxií. Obě hvězdné brány byly zničeny. New Eden ještě v té době nebyl soběstačný a byl stále závislý na dodávkách z Mléčné dráhy. Po katastrofě mnoho stanic a základen zaniklo. Jejich posádky umíraly na nedostatek kyslíku, potravin a vody. Jen málokterým se podařilo přežít. Většina technologií starého světa byla zapomenuta a čekala, až bude znovu objevena. Přeživší světy existovaly odděleně jeden od druhého, každý svým vlastním způsobem.", "section_level": 1}, {"title": "Národy.", "content": "Světu EVE vládne pět největších národů či ras. Všechny tyto národy přišly červí dírou ze starého světa, ale po katastrofě se vyvíjely nezávisle na sobě. Různě objevovaly technologie, které kdysi dávno již uměly. Všechny národy nakonec opět začaly cestovat vesmírem.", "section_level": 1}, {"title": "Amarr.", "content": "Největší národ v New Eden, Amarr, ovládá 40 % obydlených slunečních soustav. Hlavou říše je císař a pět dědických rodů, kteří spravují nižší celky, a pouze z jejich linie je volen nový císař. Císař a jeho rodina se dožívají až 500 let a to díky pokročilým implantátům, které je udržují na živu.  Amarr jsou silně věřící a jejich náboženství hraje v jejich životě důležitou roli. Krátce po katastrofě EVE brány kolonizují Amarr okolní systémy a zotročují si jejich obyvatele. Otrokářství hraje v jejich kultuře podstatnou roli.  Amarr byli první, kdo znovu objevil technologii Warp a dovednost stavět brány mezi systémy. Po několika letech však narazili na mocné soupeře v galaxii. Jejich cesty se střetly s ostatními velkými národy. Jako první potkali Gallente, ale záhy zjistili, že ačkoliv Gallente bylo o mnoho méně, dokázali se jim sílou vyrovnat. Amarr uskutečnili zoufalý pokus podmanit si národ Jove, ale operace neuspěla. Nakonec Amarr zotročili téměř celou rasu Minmatar.  Od dob jejich největší slávy zpomalili svůj postup, ale stále jsou nejmocnější rasou v New Eden.", "section_level": 2}, {"title": "Caldari.", "content": "Stát ovládaný několika obrovskými korporacemi, které spravují zákony a společně vládnou občanům státu. Občané jsou však stále bráni jako zákazníci a systém funguje tak, aby vyhovoval všem.  Ačkoliv Caldari nejsou tak velkým národem, ostatní v galaxii je respektují a obávají se jich. Jejich ekonomika je silná a jejich vojenská tradice také. Caldari také jednají jako jeden. Společnosti spolu spolupracují a podporují se. Pokud by byla ohrožena nějaká z korporací, celý stát je připraven zasáhnout.  Caldari jsou fanoušci tvrdých sportů jako například krvavé souboje gladiátorského způsobu. Mimo to jsou i vášniví sázkaři a gamblerství tvoří podstatnou část jejich průmyslu.  Stát nabízí svým občanům ty nejlepší nebo ty nejhorší životní podmínky. Pokud je občan pracovitý, spolehlivý a dodržuje zákony, je v životě spokojený. Naopak ti nevhodní ztrácí respekt, postavení a vůbec všechno, že následkem může být jen exil nebo sebevražda. Caldari jsou velice opatrní, co se týče galaktických vztahů s ostatními národy, ale na druhou stranu si váží těch, kteří dodržují jejich pravidla.", "section_level": 2}, {"title": "Gallente.", "content": "Gallente jsou liberálové a obránci svobodného světa. Pro mnohé je jejich federace zemí zaslíbenou, kde se plní sny.  Mnoho nejbohatších lidí světa patří mezi Gallente. Gallente vytvářejí největší poptávku po luxusním zboží. Na druhou stranu tu jsou i miliony opravdu chudých lidí, kvůli místní ekonomice otevřeného trhu.  Gallente federace se skládá z více národů. Federace je jen zastupuje a reprezentuje v jednání s ostatními velkými národy.  Původně byli součástí federace i Caldari, ale kvůli odlišnostem v názorech je Gallente vyhnali, aby si založili vlastní říši. Po nějakou dobu obě říše proti sobě válčily, ale ani jedna strana nedokázala vyhrát,tak byl nakonec ustaven mír.  Šířit svobodu po galaxii je ctnostné poslání Gallente, kteří jsou jedinou pravou demokracií v této galaxii.", "section_level": 2}, {"title": "Minmatar.", "content": "Minmatar jsou samotáři, kteří se dokážou postarat sami o sebe. Na druhou stranu rodina a příbuzní hrají důležitou roli v jejich kultuře. Nejvíce pirátů a zlodějů v galaxii je z řad Minmatar.  Jejich říši si dělily mezi sebe silné klany. Tyto klany mezi sebou často válčily, ale postupem času se u nich vyvinula pokročilá kooperace. Při ohrožení jednají klany jednotně.  Dnes je většina Minmatar zotročena rasou Amarr, ale nejenom samotní Minmatar usilují o svou svobodu, a proto se čísla svobodných zvyšují.  Minmatar jsou nejpočetnější rasou na světě, ale jejich čísla jsou dělena mezi mnoho frakcí. Proto ačkoliv existuje oficiální Minmatar republika, tak pouze čtvrtina Minmatar je její součástí. Třetina je zotročena a pětina se nachází ve federaci Gallente, což také vytváří napjaté vztahy mezi Gallente a Amarr. Ostatní Minmatar nejsou součástí žádné organizace a sami se potulují vesmírem. Většina z nich pak operuje jako pašeráci, bandité, piráti, drogoví dealeři nebo zabijáci. Největší kriminální skupiny jsou zpravidla ovládané minmatarskými piloty.", "section_level": 2}, {"title": "Jove.", "content": "Nehratelná rasa v EVE. Jove jsou záhadní lidé, kteří svojí technologií předčili všechny ostatní národy. Ačkoliv jsou to jistě lidé, tak je ostatní národy za lidi nepovažují. To je z důvodu, že Jove experimentovali s genetikou a svými těly. To jim umožňovalo téměř všechno a při extrémech jejich těla a mysli mutovaly do bizarních rozměrů.  Nakonec se jim tyto experimenty vymkly kontrole a to znamenalo rozpad jejich DNA, které už se nepodařilo nikdy opravit. Další ranou byla smrtící nákaza, která postihovala pouze jejich rasu.  Jove však kdysi vybudovali nejmocnější říši v New Eden. Již dlouho před ostatními kolonizovali systémy a objevovali nové světy.  Jejich touha po znalostech je známá. Dokážou nepozorovaně infiltrovat ostatní národy a získávat informace, čímž si získávají silnou pozici mezi ostatním národy. Vydělávají na prodeji svých technologií méně rozvinutým národům.  Říše Jove jsou mysterijní a uzavření ostatním národům. Pouze některým cizincům je dovoleno přebývat v jejich říši.", "section_level": 2}, {"title": "Triglaviané.", "content": "Lidská civilizace, která se po tisíciletí izolovala v uměle vytvořené dimenzi, tzv. Propasti (Abyssal Space). Jejich příslušníci jsou propojeni úlovým vědomím.  Jejich lodě využívají speciální zbraňový systém, entropický dezintegrátor, jehož síla je tím vyšší, čím déle je zaměřen na jediný cíl a dokáží libovolně cestovat mezi Propastí a vnějším vesmírem, což jim umožňuje provádět invaze do jakéhokoliv systému a obcházet tak hraniční opevnění.  Jsou silně nepřátelští ke všem říším, jejichž systémy se snaží obsadit a změnit ke svým účelům, ale rádi mezi sebou přivítají capsuleery, kteří se k jejich dobyvačnému tažení chtějí připojit. V současné době také neútočí na hráčské korporace a aliance, které ovládají regiony nullsecu.", "section_level": 2}, {"title": "Herní systém.", "content": "Na rozdíl od ostatních online her není hra rozdělena na více serverů, ale všichni hrají na jednom serveru zároveň.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba postavy.", "content": "Ačkoliv většinu času strávíte ve své lodi nebo ve stanici ve své lodi, vytváříte si na začátku svojí postavu. S postavou bylo dříve možné navštěvovat kajutu na stanici, ale tato možnost byla nakonec ze hry odebrána.", "section_level": 2}, {"title": "Klonování.", "content": "Vaše postava je pouhý klon. V EVE byla objevena technologie klonování, která zabraňuje trvalé smrti. Váš klon je ihned po smrti oživen na některé z hráčem zvolených stanic. Při smrti však přicházíte o veškeré implantáty, kterými jste byli vybaveni. Po každém oživení se na nový klon přenesou všechny vaše dříve natrénované dovednosti.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj postavy.", "content": "Vývoj postavy v EVE probíhá v reálném čase a to i za předpokladu, že hráč není připojen do hry. Dovednosti (skills), které jsou reprezentované knížkami, se použitím nahrají do tréninkové fronty (training queue), která dovoluje vložit více dovedností za sebou. Každá dovednost má různou dobu k naučení. Při aktivaci se odpočítává čas k dokončení dovednosti. Po dokončení se automaticky začíná trénovat další dovednost ve frontě. Dobu trénování jednotlivých dovedností je možné zkrátit správným nastavením atributů vaší postavy a použitím implantátů, které tyto atributy ještě navýší.", "section_level": 2}, {"title": "Týmové hraní.", "content": "V EVE je každý pilot členem korporace. Toto pravidlo platí i pro NPC postavy. Na druhou stranu tyto korporace mohou ovládat samotní hráči či v případě NPC korporací postavy ze světa EVE. Korporace se mohou sdružovat do aliancí a ty zase do koalic (ty lze ale najít jen mezi aliancemi operujícími především v hráči ovládnutelném vesmíru).", "section_level": 2}, {"title": "Profese.", "content": "V EVE nejsou profese jednoznačně dány nějakým systémovým prvkem hry. Profese jsou dány volbou hráče při výběru trénování určitých dovedností. Jedna postava může teoreticky umět všechno, ale trénování všech dovedností by trvalo přibližně 20 let. Proto se většinou hráči specializují. Mezi základní profese patří obchodník, voják, výrobce, těžař, objevitel, vědec, ale existuje jich mnohem více. Hráči na sebe mohou vzít roli kurýra, špióna či vojevůdce. Všechny profese nejsou jednoznačné a záleží jen na hráči jaké si zvolí dovednosti pro svého pilota nebo zda se rozhodne změnit zaměření a profesi své postavy.", "section_level": 2}, {"title": "Vesmírné lodě.", "content": "K dispozici je několik desítek lodí. Každý národ má své vlastní lodě, které se od ostatních národů liší tak, že žádný typ lodi není stejný s druhou. Kategorie vesmírných lodí:  Tyto kategorie se dále dělí například podle technologie na standard a advanced ships. Ačkoliv hráč ze začátku létá pouze s fregatami, neznamená to, že to nejsou lodě použitelné v pozdějších fázích hry. Každá loď je specifická a hodí se pro jiné situace.", "section_level": 2}, {"title": "Sandbox.", "content": "V EVE je většina předmětů produkována hráči. Hráč dovede vyrábět drobné součástky pro chod stanic či lodí, ale i obrovské vesmírné stanice a lodě dlouhé několik kilometrů. Výroba takto velkých objektů však trvá i několik měsíců reálného času s tím, že příprava na výrobní proces zabere jednou tolik.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomický model.", "content": "V EVE funguje na principu otevřené ekonomiky. Počítačem ovládané postavy (Non-player character) prodávají hráčům knihy s dovednostmi a plány na stavbu lodí a modulů (Pouze Technologické úrovně 1, plány na frakční moduly a lodě jsou pak prodávány pouze ve formě omezených kopií. Plány na výrobu pokročilých předmětů s technologickou úrovní 2 si pak hráči musí získat sami pomocí \"invention\" procesu). Hráči pak mají možnost vyrábět téměř cokoliv ve hře, pokud se jim podaří nashromáždit potřebný materiál. Herní měnou je 1 ISK (Interstellar Kredit).  V EVE funguje klasický trh s nabídkou a poptávkou. Ve hře je možné si zobrazit grafy a statistické tabulky týkající se trhu jako například vývoj ceny daného produktu v průběhu času.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy hvězdných systémů.", "content": "High security space (vysoce zabezpečený systém) - Vnitřní regiony jednotlivých říší, patrolované policejními loděmi, které zničí každého, který neoprávněně zaútočí na jiného hráče. Jejich bezpečnostní hodnocení se pohybuje v rozmezí od 0.5 do 1.0 a ovlivňuje reakční dobu policie, přítomnost NPC a těžitelných asteroidů. Tyto systémy také střeží policejní složky říše (útočí na známé zločince - hráče s nízkým bezpečnostním hodnocením, které se snižuje neoprávněnými útoky na jiné hráče), námořnictva (útočí na hráče, kteří jsou členy milice nepřátelských říší) a celní správa (zabavuje zakázané zboží, případně útočí na hráče, kteří se jej odmítnou vzdát).  Low Security space (málo zabezpečený systém) - Hraniční a sporné regiony říší - v těchto systémech nepatroluje policie a na útočníky reagují pouze automatické zbraně umístěné u hvězdných bran a stanic. Bezpečnostní hodnocení se pohybuje od 0.1 do 1.0 a ovlivňuje přítomnost pirátských NPC a těžitelných asteroidů.  Null Security space (nezabezpečený systém) - regiony pod kontrolou pirátů, určitých NPC frakcí a hráčů - Bez policie, monitoringu zločinu a automatických zbraní u bran. Bezpečnostní hodnocení se pohybuje od -1.0 do 0.0 a ovlivňuje přítomnost pirátských NPC a těžitelných asteroidů.  Wormhole space (Systém za červí dírou) - Neprobádané regiony bez hvězdných bran, stanic (až na systém Thera) a monitorovacích systémů přítomnosti hráčů (nezobrazuje se, kdo je přítomen v daném systému). Bezpečnostní hodnocení je vždy rovno -1.0, obsahuje speciální NPC frakci (sleepers) a stanoviště, na kterých lze získat materiály a technologie pro stavbu technologicky pokročilých lodí (tactical destroyer a strategic cruiser). Tyto systémy nelze formálně obsadit, ale hráči zde mohou stavět stanice. Dále se podle obtížnosti přístupu ze známého vesmíru a síly místních NPC dělí na podskupiny C1-C6. C1-C3 například mají garantovanou (statickou) alespoň jednu červí díru vedoucí do highsecu.  Abyssal space - Neznámé systémy existující v uměle vytvořené dimenzi. Instancovaná PVE lokace s občasnou možností střetnutí s jiným hráčem. Přístupné pouze pro křižníky či fregaty vybavené speciálními propastnými vlákny (Abyssal filament). Loď zde může zůstat pouze 20 minut, poté je zničena kolapsem warp jádra.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "CSM.", "content": "Výbor pro hvězdnou správu (Concil of Stellar Management) je oficiálně stanovený orgán na zastupování hráčů v otázkách hry. Zástupci hráčů se setkávají spolu s vývojáři a řeší další vývoj hry, reprezentují potřeby a touhy hráčů či případně poskytují názor na hru samotným vývojářům. Tyto schůzky se většinou konají v sídle společnosti CCP na Islandu.  Do výboru se konají volby a o místo se může ucházet každý hráč starší 21 let. Zástupci jsou do výboru voleni hráči EVE.", "section_level": 2}, {"title": "Dust 514.", "content": "V roce 2010 oznámila společnost CCP další vyvíjenou hru ze světa EVE s názvem Dust 514. Dust je však na rozdíl od EVE akční MMOFPS (massive multiplayer online first person shooter). Hráči Dust 514 a EVE budou na sobě navzájem závislí, co se týče kolonizace planet. V EVE totiž nelze na planety fyzicky přistávat nebo je prozkoumávat po svých, lze je pouze scanovat a případně z nich těžit suroviny potřebné pro vesmírný provoz. V rámci Dust se bude o planetární kolonie bojovat proti ostatním hráčům. Interakce obou her bude probíhat v reálném čase.", "section_level": 2}], "src_summary": "EVE Online patří mezi massive multiplayer online game (MMOG) žánr počítačových her. Je vyvíjena islandskou společností CCP Games od roku 2003. Herní prostor je zasazen do science-fiction světa, kde každý hráč představuje pilota vesmírných lodí. Hráči se mohou stát těžaři asteroidů, mohou vyrábět věci od drobných součástek až po vesmírné lodě a bitevní stanice, mohou být piráty, veliteli vesmírných flotil, objeviteli nebo obchodníky. EVE je považována za tzv. sandbox (pískoviště), což znamená, že tvůrcem obsahu je sám hráč.", "tgt_summary": "《星战前夜》(英语:英语:EVE Online)是由冰岛CCP Games(Crowd Control Productions)所开发的大型多人线上游戏(Massive Multiplayer Online Game,MMOG)。游戏设定于科幻太空场景中,玩家驾驶各式自行改造的船舰在超过七千个行星系中穿梭。大多数的行星系透过一个或多个星门相互连结,小部分行星系需要穿过随机生成的虫洞方能进入,一个行星系中可包含各种物体,例如:行星、卫星、太空站、小行星带等。《星战前夜》中的玩家能进行各式的活动,包括采矿、制造、贸易与战斗(对抗NPC或玩家),玩家可从事的活动类型随着技能的增长而增加,即使玩家没有登入游戏中,游戏中技能的训练随时都进行着。", "id": 1280544}
{"src_title": "Emma Stone", "tgt_title": "艾瑪·史東", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Narodila se v Scottsdale v Arizoně jako dcera ženy v domácnosti Kristy a dodavatele Jeffa Stonových. Má o dva roky mladšího bratra. Její dědeček z otcovy strany byl švédského původu a po jeho imigraci do Spojených států bylo jeho příjmení poangličtěno na „Stone“. Když vyrůstala, byla členkou Valley Youth Theatre, regionálního divadla v Phoenixu v Arizoně, kde se v jedenácti letech poprvé objevila na jevišti ve hře \"The Wind in the Willows\". Navštěvovala Sequoya Elementary School a poté Cocopah Middle School do šestého ročníku. Po dva roky byla vzdělávána doma a v této době se objevila v 16 inscenacích Valley Youth Theatre včetně her: \"Vánoční příběh Medvídka Pú\", \"Princezna na hrášku\", \"Popelka\", \"Čaroděj ze země Oz\", \"Titanic\", \"Ošklivé kačátko\", \"Malá mořská víla\", \"Alenka v říši divů\" a \"Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť\" a vystupovala s divadelním souborem v improvizovaných divadelních komediích.  Po jeden semestr navštěvovala Xavier College Preparatory, dívčí katolickou školu. Vytvořila na PowerPointu prezentaci pro své rodiče a nastavila k ní písničku od Madonny „Hollywood“, aby je přesvědčila, aby se mohla přestěhovat do Kalifornie pro svou hereckou kariéru. Opustila střední školu a v lednu 2004 se v patnácti přestěhovala se svou matkou do bytu v Los Angeles. Tady byla vzdělávána opět doma, takže mohla během dne chodit na castingy.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Stone zvolila jméno „Emma“, když se šla registrovat na Screen Actors Guild a zjistila, že jméno „Emily Stone“ bylo již zabrané. Její rodina a přátelé ji říkají Emily. Přestože je známá jako zrzka, je Stone původně blondýna. Když získala svou první filmovou roli, obarvila si vlasy na tmavě hnědou. Filmový producent Judd Apatow ji donutil, aby si kvůli roli v \"Superbad\" obarvila vlasy z hnědé na zrzavou. Ke své přírodní blond se vrátila ve filmu \"The Amazing Spider-Man\".  V roce 2009 se přestěhovala z Los Angeles do Greenwich Village v New Yorku.  V polovině roku 2011 začala chodit se svým kolegou ze \"Spidermana\", Andrewem Garfieldem.. V roce 2015 se pár rozešel.  Od roku 2017 je Stone v romantickém vztahu s ředitelem segmentu Saturday Night Live Davem McCarym. 8. prosince 2019 se zasnoubili.", "section_level": 1}], "src_summary": "Emily Jean „Emma“ Stone (* 6. listopadu 1988 Scottsdale, Arizona) je americká herečka a modelka. Filmový debut zaznamenala v roce 2007 snímkem \"Superbad\". Objevila se také v menších rolích ve filmech \"Domácí mazlíček\" (2008) a \"Bejvalek se nezbavíš\" (2009). Poté si zahrála v hororové komedii \"Zombieland\" a v indie komedii \"Papírový hrdina\".", "tgt_summary": "艾蜜莉·珍·史东(英语:Emily Jean Stone,1988年-11月6日),是一名美国女演员。史东是奥斯卡金像奖、英国电影学院奖和金球奖的获得者,而且于2017年成为全球最高收入的女演员。她曾名列2013年的《福布斯》世界百大名人权力榜和2017年《时代》百大人物,并被媒体誉为当代最具才华的女演员之一。", "id": 141802}
{"src_title": "Timothy Dolan", "tgt_title": "弟茂德·彌額爾·多蘭", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se jako nejstarší z pěti dětí leteckého inženýra Roberta Dolana, který zemřel v roce 1977, a jeho manželky Shirley rozené Radcliffové. Má dva bratry a dvě sestry. Později se rodina přestěhovala do nedalekého Ballwinu. Už od dětství se cítil být povolán ke kněžství a zajímal se o liturgii. V roce 1964 vstoupil do saintlouiského přípravného semináře v Shrewsbury, kde následně vystudoval filosofii.  K dalšímu studiu ho kardinál Carberry vyslal do Říma. Tam získal licenciát teologie a po kněžském svěcení, které přijal 19. června 1976 z rukou tehdejšího saintlouiského pomocného biskupa O'Meary, působil jako farní vikář ve městě Richmond Heights až do roku 1979. Tehdy začal svá doktorská studia na Americké katolické univerzitě (The Catholic University of America) ve Washingtonu se zaměřením na dějiny římskokatolické církve v USA. Po jejich ukončení a návratu do Missouri pracoval v letech 1983–1987 v duchovní správě; během tohoto období spolupracoval s arcibiskupem Johnem Mayem na reformě arcidiecézního kněžského semináře.  Následně byl jmenován tajemníkem nunciatury ve Washingtonu a v roce 1992 odešel do saintlouiského kněžského semináře, kde působil jako vicerektor, spirituál a učitel církevních dějin, současně vyučoval teologii na univerzitě v Saint Louis. V letech 1994 až 2001 zastával funkci rektora Papežské severoamerické koleje (Pontificio Collegio Americano del Nord) v Římě a vyučoval na Papežské univerzitě Gregoriana a Papežské univerzitě svatého Tomáše Akvinského. V roce 1994 obdržel titul monsignore.  Dne 19. června 2001 papež Jan Pavel II. jmenoval Dolana pomocným biskupem saintlouiským a titulárním biskupem načézským. Biskupské svěcení přijal 15. srpna 2001 z rukou arcibiskupa Rigaliho. Jako své biskupské heslo si zvolil „Ibimus Ad Quem?“ (česky „Pane, ke komu půjdeme?“; Jan 6, 68). Již následujícího roku byl jmenován arcibiskupem v Milwaukee ve státě Wisconsin (25. června 2002) a 28. srpna 2002 intronizován.  V této funkci se musel vypořádat s aférou týkající se sexuálního zneužívání ze strany některých amerických kněží, která v té době v USA vypukla, jakož i s kritickou finanční situací své arcidiecéze. Zvláštní pozornost věnoval kněžím a zájemcům o toto povolání; během jeho působení v této funkci se počet seminaristů zvýšil. V tomto období publikoval knihy \"Povolán ke svatosti\" (\"Called to Be Holy\", 2005) a \"Ke komu půjdeme? Poučení z apoštola Petra\" (\"To Whom Shall We Go? Lessons from the Apostle Peter\", 2008) a spolu se svým bratrem vystoupil v televizním pořadu \"Žití naší víry\" (\"Living Our Faith\").  Dne 23. února 2009 byl Benediktem XVI. jmenován desátým arcibiskupem newyorským. V čele této druhé největší diecéze ve Spojených státech amerických nahradil Edwarda kardinála Egana, který rezignoval kvůli dosažení věku 75 let. Před Dolanem bývala v poslední době jmenována arcibiskupem v New Yorku vždy osoba nezastávající úřad v žádné arcidiecézi, a to od roku 1939, kdy se newyorským arcibiskupem stal Francis Joseph Spellman, dosavadní pomocný biskup bostonské arcidiecéze. Dne 18. února 2012 jej papež Benedikt XVI. jmenoval kardinálem.  Do úřadu arcibiskupa newyorského byl slavnostně uveden 15. dubna 2009 v katedrále sv. Patrika. Dne 16. listopadu 2010 byl na tříleté období zvolen předsedou Konference katolických biskupů USA jako první newyorský biskup, který získal tuto funkci, a 5. ledna 2011 se stal členem nově vzniklé Papežské rady pro novou evangelizaci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Timothy Michael kardinál Dolan (* 6. února 1950, Saint Louis) je americký římskokatolický kněz a od roku 2009 arcibiskup v New Yorku; dne 18. února 2012 jej papež Benedikt XVI. jmenoval kardinálem.", "tgt_summary": "弟茂德·弥额尔·多兰(英语:Timothy Michael Dolan;1950年-2月6日),天主教会枢机,美国人,现任天主教纽约总教区总主教。", "id": 1882625}
{"src_title": "Multihoming", "tgt_title": "內送流量備援容錯機制", "src_document": [{"title": "Varianty multihomingu.", "content": "V souvislosti s IP existuje několik způsobů oddělených od používaných současných protokolů, z nichž nejdůležitější jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla pro multihoming.", "content": "Protože multihoming je obecně používán k eliminaci potenciálních bodů selhání, existují určitá doporučení, která mohou úspěch multihomingu ovlivnit. Zejména tyto položky je třeba vzít na vědomí, aby se předešlo vytvoření možných bodů selhání:  Eliminace bodů selhání je dosažena pouze pokud je každá komponenta nebo část systému, která by mohla selhat, duplikována.", "section_level": 1}, {"title": "IPv4 multihoming.", "content": "Aby síť mohla být multihomovaná, musí mít svůj vlastní rozsah veřejných IP adres a své vlastní číslo autonomního systému. Poté je navázáno spojení do dvou (nebo více) oddělených ISP sítí. Směrování v těchto připojeních je obyčejně řízeno routerem podporujícímBGP protokol.  V případě že jedno z odchozích spojení v multihomované síti vypadne, vycházející síťový provoz bude automaticky směrován jedním ze zbývajících připojení. Ještě důležitější však je, že ostatní sítě budou upozorněny pomocí BGP protokolu, aby příchozí síťový provoz směrovaly skrze jiného ISP nebo připojení.  Klíčová slabina multihomingu je ta, že dvě zdánlivě nezávislé sítě od rozdílných ISP mohou sdílet společnou páteřní linku, a/nebo hraniční router. Taková síť má potom společnou část, při jejíž nedostupnosti jsou výhody multihomingu, tedy spolehlivost sítě, výrazně omezeny.  Další problém, který je třeba zvážit je, že multihoming v malých sítích nemusí být efektivní, protože filtrování cesty je mezi BGP uživateli velmi rozšířeno a menší prefixy mohou tedy být vyfiltrovány, což zapříčiní, že multihoming přestane fungovat.", "section_level": 1}, {"title": "IPv6 multihoming.", "content": "Multihoming v protokolu IPv6 zatím nebyl standardizován, protože nebylo nalezeno uspokojivé řešení různých možných přístupů k tomuto problému.", "section_level": 1}, {"title": "Současná řešení.", "content": "Protože mnoho ISP filtruje směrovací požadavky s malými prefixy, tak toto řešení bude obecně potřebovat velikou IP alokaci jako například /32, k zajištěni globální dostupnosti. Použití tak velikých prefixů je neefektivní využití IPv6 adresního prostoru je zde pouze kolem 4 bilionů /32 prefixů. Nicméně z pragmatického pohledu, alokování /32 v globálním adresním prostoru je ekvivalentní alokování jedné IPv4 adresy, a toto může být přípustné, jak lze předvídat, počet multihomovaných sítí může být jen v řádu milionů, oproti mnoha bilionům nemultihomovaných koncových bodů, kterých, jak se předpokládá, bude veliká většina. Některé organizace pro přidělování IP adres jako například RIPE začaly přidělovat /48 se specifickým prefixem speciálně pro tento účel. RIPE přiděluje IPv6 PI /48 nebo kratší, z rozsahu 2001:0678::/29.", "section_level": 2}], "src_summary": "Multihoming je v informatice technika používaná ke zvýšení spolehlivosti připojení k internetu spočívající v připojení více linkami najednou. Typicky tak označujeme situaci, kdy je podniková síť připojena k Internetu skrze více poskytovatelů připojení (ISP - Internet service provider) najednou - v případě výpadku hlavního internetového připojení pak síť stále funguje skrze záložní internetové připojení.", "tgt_summary": "内送流量备援容错机制(Multihoming),亦作多重主目录,是因特网连线的一种容错机制,用以提高IP网络上对因特网连线的可靠度。这个机制一般只用在客户端,而不会用在因特网供应商(ISP),透过为客户端提供多于一条因特网连线,使当中其中一条连线中断时,系统可以自动切换使用另一条连线。", "id": 1257525}
{"src_title": "Říšský komisariát Ukrajina", "tgt_title": "烏克蘭總督轄區", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "22. června 1941 zahájilo nacistické Německo invazi do Sovětského svazu, aby zničilo svého ideologického protivníka. Podle Adolfa Hitlera a dalších německých expanzionistů by zničení \"žido-bolševického\" státu znamenalo odstranění hrozby z německých východních hranic a umožnilo by Němcům využít rozsáhlé prostory západního Sovětského svazu, kam patřila úrodná Ukrajina, která by naplnila materiální potřeby německého obyvatelstva. Území by také poskytlo \"Lebensraum\" pro budoucí německé kolonisty.  Německá invaze vyústila k pádu západních jednotek Rudé armády a nacistické plány se staly realitou. 16. července 1941 jmenoval Hitler nacistu Ericha Kocha Reichskommisarem (říšským komisařem) pro plánovaný Říšský komisariát Ukrajina.  14. prosince 1941 projednával Rosenberg s Hitlerem různé záležitosti ohledně Říšského komisariátu Ukrajina. Jednalo se o spor týkající se postavení Kocha a jeho přístupu k Hitlerovi, nedostatku pracovních sil při sklízení úrody; Hitler dále trval na tom, že by měly být Krym a většina jižní Ukrajiny „vyčištěny“ (tzn. nežádoucí národnosti by měly být odstraněny) a přímo připojeny k Německé říši jako oblast zvaná Gotenland (Země Gótů).  1. dubna 1942 nařídil Hitler vytvoření nacistické strany \"Arbeitsbereich Osten der NSDAP\" pro nově okupovaná východní území. Tento krok byl odmítán Rosenbergem a Heinrichem Himmlerem. Rosenberg se obával, že by transformace správy východních oblastí ze státní na stranickou byrokracii znamenala konec jeho ministerského orgánu. Himmler měl obavy, že by bylo vedení státu arbeitsbereich doprovázeno komisaři RVK (komisaři pro válku), kteří by se dostali k moci na úkor SS, který postupně upadal již od září minulého roku, kdy vláda začala vytvářet komisariát s místními komisaři, kteří kontrolovali policii, což bylo doposud úkolem SS. Odpor zadního voje Himmlera a Rosenberga se brzy zhroutil kvůli tlaku Martina Bormanna v Berlíně, Kochovi a Lohsovi. Rosenberg byl alespoň jmenován Reichleiterem (říšským velitelem) nové arbeitsbereich. Rosenberg se později pokoušel získat takovou politickou moc, aby byly všechny stranické záležitosti pod jeho kontrolou, zakázal vytváření organizací a jakoukoli politickou aktivitu bez jeho výslovného povolení. Netřeba říkat, že byl jeho příkaz neuposlechnut. Himmler a Rosenberg doufali, že by mohli získat nějaký vliv společnými silami. Na jmenování Gottloba Bergera (Himmlerova pravá ruka a šéf personálu SS) Rosenbergovým zástupcem se rozhodli udělat krok, který by dal Rosenbergovi kontrolu nad SS v okupovaných sovětských oblastech pod civilní správou na oplátku za jeho podporu SS při mocenských bojích. Kooperace Rosenberga a Himmlera nedosáhla ničeho jiného než podráždění a Berger brzy ustoupil od veškeré spolupráce. Koch a Lohse začali následně omezovat komunikaci s Rosenbergem udržujíce styk s Hitlerem přes Bormanna a stranické kancléřství. Oba se také zasloužili o vznik organizace SA jako protějšku SS. Vzhledem k tomu, že úředníci komisariátu byli aktivní nebo záložní pracovníci SA, již exitující zášť vůči SS byla vzkříšena a otrava vztahů byla zaručena. \"Höhere SS- und Polizeiführer\" (HSSPF) na Ukrajině, Hans-Adolf Prutzmann, se pokoušel přiblížit ke Kochovi, aby ho opovržlivě zneužil a odvolal.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Říšský komisariát Ukrajina vyloučil několik částí dnešní Ukrajiny a zahrnul některá území mimo její dnešní hranice. Byl rozšířen od Volyně kolem města Luck po trase z Vinnycja do Mykolajivu podél řeky Jižní Bug na území Kyjeva, Poltavy a Záporožské oblasti na východě. Dobytá území dále na východě včetně zbytku Ukrajiny (Krym, Černihivská oblast, Charkovská oblast a Donbas/Doněcká uhelná pánev) byla pod vojenskou správou až do roku 1943-44. Při největším rozsahu dosahovala téměř 340 000 km2.  Podle Hitlerova rozkazu byla Halič převedena pod kontrolu generálního gouvernementu jako jeho pátá správní část. Dřívější sovětské území mezi řekami Jižní Bug a Dněstr bylo z Říšského komisariátu Ukrajina vyloučeno; získalo ho Rumunsko a bylo pojmenováno \"Zadněstří\", bylo řízeno z Oděsy rumunským guvernérem Dr. Alexeanu.  Také zahrnoval několik jižních částí Běloruska včetně běloruského Polesí, rozsáhlá oblast na severu řeky Pripjať s lesy a močály, stejně tak Brest Litevský a města Pinsk a Mazyr. To bylo zásluhou Němců, kteří chtěli zajistit stálé zásobování dřevem, efektivní železnici a vodní dopravu.", "section_level": 1}, {"title": "Správa.", "content": "\"Staatssekretär\" („ministr“) Herbert Backe byl osobně jmenován Alfredem Rosenbergem, který byl říšským ministrem pro okupovaná východní území. Jeho ministerstvo podávalo pokyny pro říšského komisaře na Ukrajině kvůli řízení budoucích správců Říšského komisariátu Ukrajina.  \"\"Die Reichskommissare unterstehen dem Reichsminister fur die besetzen Ostgebiete und erhalten ausschliesslich von ihm Weisungen\"...\" (překlad: Říšští komisaři jsou podřízeni říšskému ministrovi pro okupovaná východní území a přijímají rozkazy pouze od něj...) byla \"Führerova\" vyhláška pro správu východních oblastí.  Hlavní sídlo této německé správy bylo v Rovnu na západní Ukrajině.  Profesor Wolodomyr Kubijowytsch získal roli „šéfa hlavní ukrajinské komise“ od německé správy.  Místní správa občanského a kriminálního soudnictví byla na rozdíl od SS a Wehrmachtu obsazena „Parteien Chef“, „soudními vykonavateli“ a „starosty“ pod dohledem německých „Schoffen“ (poradců) a „Schlichten“ (rozhodčích) s velkou právní mocí. Nejdůležitější případy, které se týkaly „přirozených práv“ jakékoli „árijské“ osoby, byly řešeny v Rovnu nebo Berlíně.  Wehrmacht zavedl na Ukrajině reformy, které umožňovaly omezenou náboženskou svobodu. V lednu roku 1942 se stal biskup Polikarp Sikorsky z ukrajinské pravoslavné církve dočasným správcem církevních pozemků v okupované Ukrajině a byl mu udělen titul arcibiskupa Lucku a Kovele. Měl také pravomoc v biskupství v Kyjevě, Žytomyru, Poltavě, Kirovohradu, Lubny, Dněpropetrovsku a Bílé Cerekvi pod vyhláškou občanské německé správy o omezené náboženské svobodě na Ukrajině. Německá správa také dovolovala Alexandrovi, arcibiskupovi z Pinsku a Polesí, aby si zachoval náboženskou autoritu, jako měl před válkou, a to samé povolení bylo uděleno arcibiskupovi Alexandrovi z Volyně.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní rozdělení.", "content": "Správní sídlo \"Říšského komisariátu\" bylo v Rovnu. Byl rozdělen na 6 \"Generalbezirke\" (obecné okresy), před plánováním operace Barbarossa se jmenovaly \"Generalkommissariate\" (obecná komisařství). Tato správní struktura byla následně rozdělena do 114 \"Kreisgebiete\" (kruhových oblastí) a dále na 443 \"Parteien\" (stran).  Každý \"Generalbezirk\" spravoval \"Generalkommissar\"; každý \"Kreisgebiete\" vedl \"Gebietskommissar\" a každá \"Partei\" byla řízena ukrajinským nebo německým \"Parteien Chef\" (šéfem strany). Na nižší úrovni byli němečtí nebo ukrajinští \"Akademiker\" (Akademici). Zároveň byly v menším měřítku spravovány místní obce rodilými správci a starosty doprovázenými v případě potřeby příslušnými německými politickými poradci. V nejdůležitějších oblastech nebo tam, kde zůstalo oddělení německé armády, byla vždy místní správa řízena Němcem; v méně důležitých oblastech to mohl být místní pracovník.  Šest Generalbezirke:", "section_level": 2}], "src_summary": "Říšský komisariát Ukrajina (německy \"\") bylo okupované území a správní jednotka Třetí říše v letech 1941 až 1944 na území části dnešní Ukrajiny a Běloruska. Po celou dobu existence ho spravoval říšský komisař Erich Koch.", "tgt_summary": "乌克兰总督辖区()是在第二次世界大战期间,纳粹德国占领乌克兰后设置的管理乌克兰地区的政权。存在1941年9月至1944年3月期间。希特勒在1941年7月17日曾签署一个法令,确立德国在东部占领区新的行政体制。在纳粹德国占领之前,乌克兰是苏联的一部分,主要民族是乌克兰人,但也有俄罗斯人、波兰人、犹太人、白俄罗斯人、德国人、罗姆人和克里米亚鞑靼人等少数民族居住。乌克兰在纳粹的战后德国国家和文明扩张计划中拥有重要地位。", "id": 2183377}
{"src_title": "Eurasijský ekonomický svaz", "tgt_title": "欧亚经济联盟", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Poprvé s návrhem na založení Euroasijského svazu přišel kazašský prezident Nursultan Nazarbajev v moskevském projevu v roce 1994, větší ohlas zaznamenalo ohlášení stejného plánu ruským premiérem Vladimirem Putinem v říjnu 2011. Následně 18. listopadu 2011 podepsali prezidenti Běloruska, Kazachstánu a Ruska úvodní dohodu, která počítá se založením Eurasijského ekonomického svazu do roku 2015. Projekt se inspiruje integrační snahou Evropské unie a součástí dohody už je plán na založení Eurasijské komise po vzoru Evropské komise.  Dohoda o Eurasijském ekonomickém svazu byla podepsána 29. května 2014 v Astaně, svaz vzniknul 1. ledna 2015, zakládajícími členy jsou Ruská federace, Kazachstán a Bělorusko. Dohoda předpokládá postupné zřízení společného trhu s volným pohybem zboží, služeb, kapitálu i pracovních sil a společnou energetickou, průmyslovou, zemědělskou a dopravní politiku.", "section_level": 1}, {"title": "Orgány svazu.", "content": "Orgány Svazu byly zřízeny na základě dohod z 18. listopadu 2011 jako regulační orgány Eurasijského ekonomického prostoru a Celního svazu. Jsou čtyři: Nejvyšší rada, Mezivládní rada, Komise a Soud.  Nejvyšší euroasijská ekonomická rada () je nejvyšším orgánem svazu, skládá se z prezidentů členských zemí. Druhým nejvyšším orgánem je Mezivládní rada sestávající z předsedů vlád členských zemí. Stálým orgánem svazu je Euroasijská ekonomická komise. V jejím čele stojí rada komise, v níž zasedá vždy jeden místopředseda vlády za každou členskou zemi. V předsednictví výše uvedených orgánů se prezidenti/premiéři/vicepremiéři po roce střídají. Stálým výkonným orgánem komise je kolegium komise, v němž jsou tři zástupci každého členského státu. Předsedou kolegia je Boris Viktorovič Christěnko. Posledním orgánem svazu je jeho soud.", "section_level": 1}, {"title": "Členové.", "content": "Iniciativu k založení Eurasijské ekonomické unie započal Vladimir Putin během svého třetího prezidentského období. Unie by měla sjednotit několik postsovětských států, původně se mluvilo o Rusku, Bělorusku, Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Tádžikistánu. Ruský premiér Medveděv také zmínil Gruzii jako možného člena. Podle deníku The New York Times by několik kandidátů na prezidenta v Kyrgyzstánu v roce 2011 bylo pro schválení vstupu do unie. Vláda Tádžikistánu prohlásila, že členství v unii zvažuje. Gruzínský premiér prohlásil že studuje možnosti přistoupení k Eurasijské unii, ale později prohlásil, že hlavní strategií Gruzie je integrace s Evropskou unií. V srpnu 2013 Ukrajina požádala o pozorovatelský status. V květnu 2014 Arménie a Kyrgyzstán oznámily své rozhodnutí o vstupu do Eurasijského svazu.  Ruský politolog Dmitrij Orlov roku 2011 uvedl, že do Eurasijské unie by se časem mohly kromě postsovětských států připojit také státy údajně kulturně a historicky blízké jako: Finsko, Maďarsko, Česko, Bulharsko, Vietnam, Mongolsko, Kuba nebo Venezuela.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eurasijská ekonomická unie (zkratka EAEU), případně též Eurasijský hospodářský svaz (EAHU), zkracováno Eurasijská unie (EEU), je ekonomická unie sdružující Bělorusko, Ruskou federaci, Kazachstán, Arménii a Kyrgyzstán. Dohoda o vzniku unie, jejíž účelem je přispívat k užší integraci členských zemí, byla podepsána dne 29. května 2014 v Astaně prezidenty tří států – Ruska, Běloruska a Kazachstánu, přičemž v říjnu se připojila i Arménie. V platnost dokument vstoupil 1. ledna 2015. Dohoda o vstupu Arménie vstoupila v platnost o den později, tedy 2. ledna. Dohoda o vstupu Kyrgyzstánu vstoupila v platnost 6. srpna 2015.", "tgt_summary": "欧亚经济联盟(ЕАЭС),亦称为欧亚联盟(EEU),是一个由俄罗斯、白俄罗斯、哈萨克斯坦、吉尔吉斯斯坦、亚美尼亚5个前苏联国家为加深经济、政治合作而组建的国际组织。", "id": 2556346}
{"src_title": "Artabanos II.", "tgt_title": "阿尔达班二世", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Na trůn dosadila Artabana část parthské šlechty nespokojená s panováním krále Vonóna I. – ten měl v důsledku své latinské výchovy \"příliš změkčilé\" způsoby a navíc byl podporován císařem z Říma. Artabanos byl v nastalé občanské válce nejprve poražen a nucen uprchnout do hor, později se však se silnějším vojskem vrátil a roku 10/11 Vonóna svrhl. Pak se dal v Ktésifóntu korunovat parthským králem. Vonónés našel útočiště v Arménii, kde převzal tamní vakantní královský stolec.  Pro Artabana bylo důležité, že Římané neměli v úmyslu dostat se kvůli Vonónovi do války s Parthy, a když jim velkokrál pohrozil vojenskými kroky, donutili svého chráněnce k odchodu do Sýrie a rezignaci na titul arménského krále. Snahy dosadit na trůn v Artaxatě arsakovského prince, které dával Artabanos najevo, však narazily na odpor císaře Tiberia a na východ byl urychleně vyslán vojevůdce Germanicus, aby tomu zabránil. Novým arménským králem se z vůle Říma stal roku 18 syn pontského krále Zénón, který přijal jméno Artaxés III.  V parthské říši, která se dosud zmítala vnitřními spory, se Artabanovi během relativně krátké doby podařilo nastolit pořádek. Do provincií byli jako správci dosazeni královi synové, aby se zvýšila kontrola centra, a byl eliminován vliv lokálních dynastií. Z této doby pochází také jediný královský dokument, který se z arsakovské epochy vůbec zachoval – dopis Artabana II. magistrátu města Sus z prosince roku 21. Král v něm potvrzuje spornou volbu městské samosprávy.  Vztahy s Římem, po celá dvacátá léta mírové, se zkalily roku 35 opět kvůli Arménii, kde zemřel bezdětný Artaxés III. Za nového krále si Artabanos vyhlédl svého prvorozeného syna Arsaka a zřejmě počítal s tím, že starý císař Tiberius nebude chtít riskovat válečný konflikt. Oficiálně se krok zdůvodňoval tím, že Arménie patřila svého času k achaimenovské říši, argument, který později využívali i sásánovští vladaři. Artabanos zjevně přecenil svoje síly, neboť nečekal, že část parthské šlechty vstoupí do kontaktu s Tiberiem a ten vyšle na východ vnuka Fraata IV. Tiridata a na arménský trůn nominuje bratra iberského krále Mithridata.  Ve válce, jež následovala, dobyli Iberové Arménii, parthské vojsko bylo při pokusu o protiofenzívu poraženo a k Eufratu dorazil syrský místodržitel Lucius Vitellius, takže šance obnovit status quo byly minimální. Artabanos se stáhl do Hyrkánie a musel přihlížet, jak je jeho soupeř Tiridatés korunován parthským králem. Jeho pozici nakonec zachránily stejné faktory, které mu umožnily vzestup – Tiridatova římská výchova. Parthové ho již po několika měsících prosili, aby opět převzal vládu, a Tiridata vypudili do Sýrie. V roce 37 se Artabanos sešel na Eufratu s Vitelliem, a poté co rezignoval na vměšování do arménských záležitostí, byla Římem uznána jeho panovnická suverenita.  Zbylých pár měsíců, které Artabanos II. strávil na parthském trůně, stálo ve znamení vzpoury měšťanů v Seleukii nad Tigridem a pokusu jistého Cinnama o uzurpaci. I tyto dramatické okamžiky se králi podařilo ustát, navzdory tomu, že Seleukii zpacifikoval až jeho syn a nástupce Vardanés.", "section_level": 1}], "src_summary": "Artabanos II., v minulosti rovněž nazývaný \"Artabanos III.\" ( – 38 n. l.), byl parthský velkokrál z rodu Arsakovců panující v letech 10/11–38. Podle K. Schippmanna pocházel ze severovýchodního Íránu, pravděpodobně z Hyrkánie, a byl Arsakovcem po matce. Z Tacita vyplývá, že vyrostl u Dahů východně od Kaspického moře, zatímco Flavius Iosephus zasazuje jeho dětství do médské Atropatené.", "tgt_summary": "阿尔达班二世(?-38年)是安息国王(公元10年-35年,36年-38年)。", "id": 559504}
{"src_title": "Vodní nádrž Tarbela", "tgt_title": "塔貝拉壩", "src_document": [{"title": "Základní údaje.", "content": "Nádrž je 80,5 km dlouhá, s rozlohou vodní plochy 260 km. Celková kapacita je přibližně 17,1 km umožňuje zadržet zhruba 14,3 km vod. Plocha povodí, které napájí řeku Indus nad Tarbelou, má rozlohu více než 168 000 km. Povodí, které má rozlohu více než 168 000 km, je zásobováno převážně vodami z tajícího sněhu a ledovců z jižních svahů Himálaje. Hlavními přítoky Indu jsou řeky Šajók, která se připojuje poblíž Skardu, a Siran, která se vlévá do Indu poblíž Tarbely. Rezervoár zachytává povodně zejména v letních měsících.", "section_level": 1}, {"title": "Hráz.", "content": "Přehrada, která se začala budovat v roce 1968, je umístěna v úzkém místě údolí řeky Indus, u Tarbely v Haripuru těsně u hranice okresu Swabi, kde řeka původně obtékala rozsáhlý ostrov u levého břehu. Přesypaná hráz délky 2 743 m a výšky 143 m prodloužila ostrov k pravému břehu. A dvojice pomocných betonových přehrad překročila řeku z ostrova k levému břehu. Dva přelivy jsou umístěny na pomocné části, hlavní s průtokem 18 406 m/s a pomocná 24 070 m/s. Objem sypané hráze je 152,8 mil. m (106 mil. m).  Čtyři tunely, které byly proraženy skrz skalní stěnu u pravého břehu, slouží jako jalové výpustě a přívody pro hydroelektrárnu. Tyto 732 m dlouhé tunely o průměru 13,72 m byly původně používány pro odtok řeky při výstavbě hráze. Pátý tunel délky 841 m a průměru 13,26 m je umístěn na levé straně přehrady byl dokončen v dubnu 1976.  Projekt přehrady byl schválen Světovou bankou v roce 1965 a výstavba, která započala o tři roky později, skončila v roce 1977.", "section_level": 2}, {"title": "Hydroelektrárna.", "content": "K hydroelektrárně na pravé straně jsou přiváděny vody z tunelů 1, 2 a 3 k celkem 14 generátorům – Francisovým turbínám. Generátory na tunelech jedna a dva mají výkon 175 MW každý, čtyři jsou na tunelu 1 a šest na tunelu 2. Osazovány byly postupně v letech 1977, 1982 a 1985. Po tzv. třetím rozšíření v 90. letech – na třetím tunelu – byl zvýšen výkon o čtyři generátory – každý o výkonu 432 MW. Celková kapacita hydroelektrárny tedy nyní dosahuje 3 478 MW. Čtvrté rozšíření – na tunelu 4 – je v současné ve stádiu projektování a je plánováno osazení tří Francisových turbín s výkonem 470 MW; celkový přidaný výkon tedy bude 1 410 MW. Elektrický výkon elektrárny by pak měl dosáhnout 4 888 MW.  Maximální roční objem výroby elektrické energie 16,463 mld. KWh byla dosažena v letech 1988–1989.", "section_level": 2}, {"title": "Přesídlení obyvatel.", "content": "Při výstavbě rezervoáru bylo nutné vykoupit zhruba 82 000 akrů (tedy 33 184 ha). Při napouštění bylo zaplaveno 135 (120) vesnic a přesunuto přibližně 96 000 obyvatel. Kompenzace za zabranou půdu byla vyplacena postiženým v roce 1984 v celkové výši 469,65 mil. Rs. Při absenci národní politiky týkající se přesídlování byla kompenzace určena ad hoc. S mnoha dotčenými přesídlenci se vláda Pákistánu dosud nevypořádala v souladu se svými smluvními závazky ke Světové bance.", "section_level": 1}, {"title": "Životnost.", "content": "Protože řeka Indus je napájena vodou tajících Himálajských ledovců, obsahují její vody množství sedimentů. Roční objem uložených sedimentů činí zhruba 430 mil. tun. Takový objem usazenin ohrožuje plánovanou kapacitu a tím i životnost přehrady. Životnost přehrady byla odhadována na přibližně 50 let od dokončení přehrady v roce 1977, tzn. že rezervoár by byl plný sedimentů v roce 2030. Rychlost ukládání sedimentů je mnohem nižší, než se předpokládalo, a proto se nyní odhaduje, že užitečná životnost přehrady bude asi 85 let, tj. asi do roku 2060.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vodní nádrž Tarbela ( \"Tarbela Dam\", تربیلا بند) leží na řece Indus v okresu Haripur, v pákistánské provincii Chajbar Paštúnchwá zhruba 50 km severozápadně od Islamabádu. Hráz se vypíná do výšky 143 m nad dno původního koryta řeky, rozloha nádrže činí přibližně 260 km. Hráz, která byla stavěna v letech 1968–1977, byla navržena pro zachycování vod při povodních, pro zavlažování a pro výrobu elektřiny v hydroelektrárně.", "tgt_summary": "塔贝拉坝(英语:Tarbela Dam;),是巴基斯坦境内印度河上的一座水坝,也是世界最大的土石坝及第二大的结构体。", "id": 1934955}
{"src_title": "Issa Kobajaši", "tgt_title": "小林一茶", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z rodiny středního rolníka. Ve věku tří let ztratil matku. O pět let později se jeho otec znovu oženil, ale starala se o něho i nadále jeho babička, která však zemřela, když mu bylo čtrnáct let. Otec jej pak pro neustálé konflikty s macechou poslal do Eda do učení. Během učňovských let se začal zajímat o poezii haiku, ve dvaceti čtyřech letech ji začal studovat u básníka Čikua Kobajašiho, který byl hlavou básnické školy Nirokuan (二六庵). Ve dvaceti devíti letech začal svou sedmiletou pouť po Japonsku a poté žil poměrně nuzně v Edu. Když onemocněl jeho otec, vrátil se do rodné vsi, aby jej ošetřoval. Po jeho smrti roku 1801 se musel soudit se svou macechou o dědictví, protože ta si nárokovala otcův majetek celý. Po dlouhých letech soudních pří získal polovinu otcova majetku a mohl se ve čtyřiceti devíti letech usadit v rodném domě. O rok později se oženil a založil rodinu. Avšak v raném věku mu zemřely tři děti a roku 1823 i manželka. O rok později se opět oženil, ale během tří měsíců se manželství rozpadlo. O dva roky později se oženil ještě jednou. Když pak roku 1827 přišel při požáru o dům, ubytoval se ve skladu, který dodnes stojí. Zde také roku 1827 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jako básník byl Issa Kobajaši velmi plodný. Dochovalo se téměř 20.000 jeho básní, ve kterých s něžným pohledem a dětskou čistotou zaznamenával své pocity a postřehy. Nepřidržoval se zcela tradičních pravidel pro básně haiku a výrazně rozšířil jejich tematický okruh, když kromě přírodních motivů (měsíc, květy, vítr, voda, zvířata, hmyz) kladl důraz také na soucítění se slabými. Používal i hovorové výrazy a dialekt, humor i satiru. Velká část jeho básnické tvorby je obsažena v jeho denících psaných poetickou prózou haibun, kterých je celkem osm. Nejvíce jsou oceňovány: Z básnických sbírek je nejznámější \"Ora ga haru\" (1819, おらが春, Moje jaro), ve které vyjádřil svou radost nad narozením dcery i žal nad její smrtí. V jeho pracích se dá také nalézt více než 250 básní renga (dlouhá báseň skládaná v kolektivu), na nichž spolupracoval.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka z poezie.", "content": "\"I v obraze pekla \"si na plotě \"zpívá skřivánek  \"Nezabíjej mouchu \"nevidíš, jak spíná ručičky \"jak prosí?  \"Žába se tváří \"jako by právě vykvákala \"na oblohu mrak", "section_level": 1}], "src_summary": "Issa Kobajaši ( 小林 一茶, \"Kobajaši Issa\"; 15. června 1763, Kašiwabara, provincie Šinano – 19. listopadu 1827, tamtéž) byl japonský básník a laický buddhistický mnich sekty Džódó Šinšú známý jako autor básní haiku. Vlastním jménem Nobujuki Kobajaši (小林信之) proslul pod svým uměleckým jménem Issa, což v japonštině znamená \"šálek čaje\". Patří mezi čtyři největší mistry haiku, kam jsou kromě něho ještě řazeni Macuo Bašó, Buson Josa a Masaoka Šiki.", "tgt_summary": "小林一茶,日本著名俳句诗人。本名弥太郎,生于信浓国水内郡柏原村(今长野县上水内郡信浓町柏原)的一个农民家庭里。十五岁即开始学习俳谐。有着自己鲜明的风格。25岁时拜葛饰派俳谐诗人二六庵竹阿为师,二六庵死后,承继师门,号称二六庵菊明。29岁时,改号为俳谐寺一茶。次年起在京都、中国、九州和四国等地流浪。", "id": 821291}
{"src_title": "High Level Shader Language", "tgt_title": "高级着色器语言", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jazyk vznikl v rámci procesu postupné transformace fixního vykreslovacího řetězce na řetězec programovatelný a stal se jednou z vyspělejších alternativ k tehdy používaným nižším programovacím jazykům pro psaní shaderů.", "section_level": 1}, {"title": "Shader Model.", "content": "V rámci vývoje grafických karet a vykreslovacího řetězce se postupně měnily i vlastnosti a schopnosti jednotlivých shaderů. Aby bylo možné rozlišit jaké technologie z hlediska shaderů konkrétní hardware či software podporuje, jsou potupně zaváděny tzv. verze Shader Modelu (samostatně pro vertex shader i pixel shader). Bohužel tento údaj je zcela porovnatelný pouze v rámci produktů jedné společnosti, protože neexistuje žádná pevná specifikace, která by jasně definovala požadavky pro jednotlivé verze Shader modelů. Vývoj shaderů je řízen výrobci GPU — společnostmi nVidia a ATI (nyní AMD) — a společností Microsoft, která vyvíjí grafické rozhraní Direct3D. Společnost Microsoft uveřejnila svou vlastní specifikaci pro Shader model.", "section_level": 2}, {"title": "Shader Model 1.0.", "content": "Fixní vykreslovací řetězec omezoval realizaci vlastního formátu pro uložení vrcholu. Toto omezení odstranilo zavedení Vertex Shaderu 1.0 a 1.1.  Jeho instrukční sada je velice omezená. Většina instrukcí, které známe z běžných procesorů zde schází. Naopak jsou zde speciální instrukce, které se hodí pro výpočet osvětlení apod. Délka programu vertex shaderu je zde omezena podle použité grafické karty nejčastěji na 128 instrukcí.  Struktura Pixel Shaderu verzí 1.1 až 1.3, se od sebe příliš neliší. Instrukční sada této verze se spíše podobá CISC procesoru, tzn. že obsahuje poměrně velké množství specializovaných instrukcí převážně na nabírání texelu z textury. Podívejme se na schematický obrázek shaderu:  Další verze Pixel Shader 1.4 už přinesla změny převážně v instrukční sadě a způsobu výběru texelu. Přesto je tato verze plně zpětně kompatibilní se starší řadou. Přibyly dva texturové a tři odkládací registry.", "section_level": 3}, {"title": "Shader Model 2.0.", "content": "Ve vertex shaderu verze 2.0 se objevilo hned několik vylepšení. Bylo přidáno několik nových aritmetických instrukcí a délka programu byla prodloužena na 256 instrukcí. Umožňuje skoky, podmíněné příkazy nebo smyčky, takže program ve vertex shaderu se může libovolně větvit.  Kromě několika nových texturových instrukcí, Pixel Shader 2.0 přináší aritmetické instrukce podobné těm ve vertex shaderu. Maximální délka programu byla zvětšena na 32 texturovacích a 64 aritmetických instrukcí. Byly přidány instrukce pro vektorové výpočty (normalizace vektoru, násobení maticí, vektorový součin).", "section_level": 3}, {"title": "Shader Model 3.0.", "content": "Vertex Shader 3.0 přinesla prodloužení programu na 512 instrukcí. Specifikace jednotky vertex shaderu byla rozšířena o čtení dat z textury. Počet pracovních registrů byl zvýšen na 32 a ke statickému řízení toku programu přibylo dynamické.  Jednotka Pixel Shaderu 3.0 se v programátorském modelu velice přiblížila jednotce vertex shaderu. Maximální počet instrukcí byl navýšen na 512, počet pracovních registrů vzrostl na 32 a počet registrů konstant na 224. Pixel shader verze 3.0 umí statické i dynamické řízení toku programu.", "section_level": 3}, {"title": "Shader Model 4.0.", "content": "Ve čtvrté verzi Shader Modelu nabízejí všechny shadery stejný základní programátorský model. Každý ze tří shaderů (vertex, geometry, pixel) pak přidává funkčnost, která je specifická pro danou fázi grafického řetězce. Délka programu shaderu není omezena.", "section_level": 3}, {"title": "HLSL profily překladu.", "content": "Profilem překladu lze specifikovat cílovou verzi vertex/pixel shaderu. Dostupné profily shrnuje následující tabulka:", "section_level": 2}, {"title": "Operátory.", "content": "HLSL poskytuje operátory známé z jazyka C, navíc je k dispozici speciální operátor swizzle.", "section_level": 2}, {"title": "Datové typy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vektorové typy.", "content": "Vektor je homogenní datový typ. HLSL podporuje až čtyř složkové vektory. Vektorový typ můžete definovat dvěma ekvivalentními způsoby. V následující ukázce je definován třísložkový vektor, kde každá složka je datového typu float: Vektor můžeme při deklaraci přímo inicializovat: K jednotlivým složkám vektoru smíme přistupovat pomocí definovaných složek x, y, z, w nebo r, g, b, a. Oba způsoby jsou ekvivalentní, ovšem nesmějí se vzájemně kombinovat.  float4 vektor;  vektor.x = 9; /* správně */ vektor.yz = 0; /* správně */  vektor.a = 5; /* správně */ vektor.rg = 0; /* správně */  vektor.ay = 0; /* nelze */", "section_level": 3}, {"title": "Matice.", "content": "Postup při deklaraci i inicializaci matice je podobný jako u vektoru. Obecný formát deklarace matice je následující:  codice_15  Ukázka deklarace matice 4x4 typu float:  Inicializace matice:  codice_18 Přistoupit k jednotlivým složkám matice můžeme dvěma způsoby:  _m00, _m01, _m02, _m03 _m10, _m11, _m12, _m13 _m20, _m21, _m22, _m23 _m30, _m31, _m32, _m33  _11, _12, _13, _14 _21, _22, _23, _24 _31, _32, _33, _34 _41, _42, _43, _44 V obou případech první číslo značí číslo řádku a druhé číslo sloupce.  Příklad  float4x4 matice;  matice._11 = 1; matice._m00_m11_m22_m33 = 1;  float2x2 fMatrix = { 1.0f, 1.1f, // row 1 float temp;  temp = fMatrix[0][0]; // cteni slozky 0, 0 temp = fMatrix[0][1]; // cteni slozky 0, 1  float2 temp2; temp2 = fMatrix[0];", "section_level": 3}, {"title": "Buffer.", "content": "Generické datové úložiště. Data v bufferu jsou přístupná jako pole prvků. Ukázka: codice_19", "section_level": 3}, {"title": "Vstupní a výstupní proměnné.", "content": "Parametry procházející skrz grafický vykreslovací řetězec je třeba označit jako vstup nebo výstup.  Syntaxe pro označení identifikátoru: Shader má definovány množiny vstupních a výstupních sémantických atributů (POSITION, BLENDWEIGHT, BLENDINDICES, NORMAL, PSIZE, TEXCOORD, TANGENT, BINORMAL, TESSFACTOR, POSITIONT, COLOR, FOG, DEPTH, SAMPLE). Pro vstupní proměnné se kterými programátor chce dále pracovat je třeba vytvořit speciální strukturu. Identifikátory jednotlivých složek této struktury jsou odděleny symbolem : od sémantického atributu. Obdobně se postupuje i při výběru parametrů, které chceme předat na výstup vertex shaderu. struct VertexShaderInput  struct VertexShaderOutput  Ve výše uvedené ukázce je atribut vPosition je označen jako POSITION, což znamená že ve výsledném programu bude proměnná namapována na výstupní registr.", "section_level": 2}, {"title": "Řídící struktury a funkce.", "content": "HLSL nabízí klasické řídící struktury jejichž konstrukce je stejná jako v jazyce C, navíc jsou rozšířeny o tzv. atributy. Jazyk podporuje tvorbu uživatelských funkcí a současně disponuje souborem funkcí vestavěných, které jsou zaměřeny zejména na grafické operace. Tyto funkce dělíme na matematické funkce a specializované funkce pracující s texturami.", "section_level": 2}, {"title": "if else.", "content": "Příkaz if slouží k větvení programu. Vyhodnocením podmínkového výrazu rozhodne zdali se daný blok příkazů provede (podmínka je pravdivá) nebo ne (podmínka je nepravdivá). K příkazu if lze přidat příkaz else. Příkaz else určuje blok příkazů, které se provedou pouze pokud je podmínka nepravdivá. Formát konstrukce if, else je následující:  [Atribut] if ( výraz ) else  Zadání položky Atribut je volitelné a určuje způsob kompilace příkazu if. Může nabývat hodnot (flatten, branch):  Příklad  [branch] if(x)", "section_level": 3}, {"title": "switch.", "content": "Příkaz switch slouží k výběru jedné z několika větví programu, která se má provést v závislosti na nějaké celočíselné hodnotě. Jeho formát je následující:  [Atribut] switch( celočíselný výraz)  Zadání položky Atribut je volitelné a určuje způsob kompilace příkazu switch. Může nabývat těchto hodnot (flatten, branch, forcecase, call).  Příklad  [branch] switch( a )", "section_level": 3}, {"title": "for.", "content": "Příkaz cyklu for umožňuje opakovat jeden, nebo více příkazů. Konstrukce cyklu for:  [Atribut] for ( inicializace; test podmínky; inkrementace )  Zadání položky Atribut je volitelné a určuje způsob kompilace příkazu for. Může nabývat těchto hodnot (unroll, loop, fastopt, allow_uav_condition).  Příklad  float value = 0; [loop] for (uint i = 0; i < 4; i++)", "section_level": 3}, {"title": "while.", "content": "Cyklus while je cyklus s podmínkou na začátku. Napřed se testuje podmínka, je-li platná, pak se provede tělo cyklu a znovu se testuje podmínka. Není-li platná, program pokračuje za cyklem. Není-li tedy podmínka platná při prvním příchodu na cyklus, neprovede se cyklus ani jednou. Jeho formát vypadá takto:  [Atribut] while ( test podmínky )  Zadání položky \"Atribut\" je volitelné a určuje způsob kompilace příkazu for. Může nabývat těchto hodnot (unroll, loop, fastopt).  Jazyk HLSL umožňuje použít i codice_20 variantu cyklu.", "section_level": 3}, {"title": "break, continue.", "content": "Příkazy pro řízení cyklu.", "section_level": 3}, {"title": "Příkaz discard.", "content": "Příkaz discard ruší zpracování fragmentu nebo vrcholu. Alternativou k tomuto příkazu je funkce codice_21.", "section_level": 3}, {"title": "Seznam aritmetických funkcí.", "content": "codice_22.", "section_level": 3}, {"title": "Seznam geometrických funkcí.", "content": "codice_23", "section_level": 3}, {"title": "Seznam funkcí pro diferenciální výpočty.", "content": "codice_24", "section_level": 3}, {"title": "Funkce pro práci s texturami.", "content": "Prvním argumentem při zavolání texturovací funkce je vždy objekt typu sampler. Použitá funkce musí vždy souhlasit s dimenzí textury.  Seznam funkcí pro práci s texturami: Jednotlivé texturovací funkce mohou mít více přetížených alternativ.", "section_level": 3}, {"title": "Direktivy preprocesoru.", "content": "Pro řízení předzpracování zdrojového kódu, je k dispozici sada preprocesorových direktiv známých z jazyka C.", "section_level": 2}, {"title": "Komentáře.", "content": "Stejné jako v jazycích C, C++  /* krátká verze */ // celořádková verze", "section_level": 2}, {"title": "Proces překladu.", "content": "Programy napsané v HLSL musejí být nejprve přeloženy do byte kódu překladačem, který je součástí knihovny D3DX (součást DirectX Graphics). Výsledný byte kód je binární reprezentací jazyka podobného jazyku symbolických instrukcí. Takto přeložený program už může být použit jako vstup pro metodu rozhraní Direct3D, která se postará o vytvoření strojové verze shaderu.  HLSL kód:  float4 main(float4 t: TEXCOORD0) : SV_Target  Odpovídající DX9 kód:  add r0.x, -v0.x, v0.y cmp oC0, r0.x, v0.wzyx, v0 Odpovídající DX10 kód (sémantika původního kódu zůstává více zachována):  float4 main(float4 t: TEXCOORD0) : SV_Target  Pro ukládání shaderovacích programů do souboru byl zaveden nový formát s příponou FX.", "section_level": 2}, {"title": "Ukázka vertex shaderu.", "content": "Ukázka vertex shaderu pro Direct3D 9.  vector vClr;  struct VS_INPUT  struct VS_OUTPUT  float4x4 mWld1; float4x4 mWld2; float4x4 mWld3; float4x4 mWld4;  float Len; float4 vLight;  float4x4 mTot;  VS_OUTPUT VS_Skinning_Example(const VS_INPUT v, uniform float len=100)", "section_level": 2}, {"title": "Ukázka geometry shaderu.", "content": "Ukázka vertex shaderu pro Direct3D 10.  void GSScene(triangleadj GSSceneIn input[6], inout TriangleStream<PSSceneIn> OutputStream)", "section_level": 2}, {"title": "Ukázka pixel shaderu.", "content": "Ukázka jednoduchého pixel shaderu.  float4 PS(float vPos : VPOS, float2 tex : TEXCOORD0) : COLOR", "section_level": 2}], "src_summary": "High Level Shader Language (zkráceně HLSL) je vyšší programovací jazyk pro psaní shaderů vyvinutý společností Microsoft s podporou DirectX (verze 8 a vyšší) XNA, Xbox a Xbox 360. HLSL je velmi podobný jazyku Cg od společnosti NVIDIA, přičemž syntaxe obou jazyků vychází z jazyka C.", "tgt_summary": "高级着色器语言(即 HLSL,缩写自 英语:High Level Shader Language 或 英语:High-Level Shading Language),是由微软拥有及开发的一种着色器语言,最初的开发是为了辅助 Direct3D 9 的着色器汇编语言,后成为 Direct3D 10 以来所必须的语言。", "id": 2252840}
{"src_title": "Ewingův sarkom", "tgt_title": "尤文氏肉瘤", "src_document": [{"title": "Všeobecné informace.", "content": "Nádor vzniká zejména v dřeňové dutině dlouhých kostí (31 % v horních a 28 % v dolních končetinách), dále pak z 20 % v pánevních kostech a v 15 % v osovém skeletu.  Nádor je biologicky vysoce aktivní, záhy metastazuje hematogenně z 38 % do plic, z 31 % do kostí a z 11 % do kostní dřeně. Metastazování lymfatickou cestou je méně časté. Část pacientů (30 %) má metastázy již v době stanovení diagnózy. Velmi časté je i prorůstání do okolních tkání především při lokalizaci v oblasti plochých kostí a hrudní stěny.", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostika.", "content": "Zhodnocení anamnézy, klinické vyšetření, histologie, RTG, CT, MRI, angiografie, CT břicho+hrudník, scintigrafie skeletu, PET, echokardiografie,vyšetření kostní dřeně", "section_level": 1}, {"title": "Terapie.", "content": "Moderní interdisciplinární přístup k léčbě umožňuje vysokou kurabilitu (5leté přežití 70 % u lokalizovaného onemocnění). Jedná se o nádor citlivý na chemoterapii, zvláště pak na radioterapii.  Terapie E. S. je komplexní a zahrnuje všechny léčebné modality, které se v onkologii užívají.", "section_level": 1}, {"title": "Chemoterapie.", "content": "Zavedení multimodální léčby včetně kombinované chemoterapie zvýšilo 5leté přežití z 10 % na skoro až 70 %. Podává se CHT s velkými dávkami cytostatik, která slouží k zastavení progrese sarkomu a ohraničení tumoru. V současné době je léčba vedena dle protokolu EURO-E.W.I.N.G.(sestává z 6 cyklů, následuje lokální léčba většinou operační, dále se léčba modifikuje dle histopatologické odpovědi na CHT a rozsahu onemocnění).", "section_level": 2}, {"title": "Radioterapie.", "content": "Používá se jelikož je E. S. vysoce radiosenzitivní. Jako lokální léčba má svoje místo v případě, kdy je nemožný radikální operativní zákrok (páteř, lebka). Rovněž je vyžadována při nedostatečné odpovědi na CHT.", "section_level": 2}, {"title": "Chirurgická léčba.", "content": "Ve většině případů se jedná o radikální chirurgický zákrok. Je nutné odstranit celé ložisko v celku bez porušení, pokud je to možné a to včetně měkkých tkání, které jsou zasažené. Jako náhrada se volí individuální endoprotézta, homoštěp nebo autoštěp. Amputační zákrok se volí pouze u obrovských extraoseálních tumorů, které nereagují na chemoterapii; u tumorů které jsou lokalizovány v místech růstového potenciálu dlouhých kostí u dětí mladších 8 let (tibie, femur, humerus) a kde růstem dochází k diskreptanci délek končetin; u patologických zlomenin nosných kostí (tibia, femur), které byly léčeny vysokodávkovou radioterapií; u tumorů jejichž uložení neumožňuje po chirurgickém zákroku uspokojivou funkci končetiny; pokud velikost tumoru a jeho uložení neumožňuje kompletní resekci (páteř, pánev).", "section_level": 2}, {"title": "Léčba relapsu.", "content": "5leté přežití nepřesahuje 15 %. Prognóza pacientů s relabující chorobou je špatná a to především tehdy, kdy k růstu tumoru dochází již v průběhu léčby nebo časně po ukončení léčby. Zatím není definován chemoterapeutický standard k léčbě relapsu.", "section_level": 1}, {"title": "Prognóza.", "content": "Pacienti s diseminovaným onemocněním v době stanovení diagnózy, objemovým nádorem větším než 100 cm3 a pacienti s neresektabilní formou onemocnění jsou zařazováni do skupiny s vysokým rizikem relapsu (až 70 % pacientů). K nepříznivým lokalizacím se také řadí postižení pánevní oblasti (bývá dlouhodobě asymptomatický a dorůstá velkého objemu). U ostatních nemocných je prognóza, vzhledem k senzitivitě nádoru relativně příznivá.", "section_level": 1}, {"title": "Kontrola, sledování.", "content": "Většina relapsů nastává v prvních třech letech, ovšem k pozdnímu relapsu může dojít i po více než 15 letech od stanovení diagnózy.  Provádí se: klinické vyšetření, ortopedická kontrola, RTG/CT plic, scintigrafie skeletu, aktivní sledování toxicity léčby (fce ledvin, srdce, hematologie, fertilita, hormonální aktivita)", "section_level": 1}], "src_summary": "Ewingův sarkom je kulatobuněčný sarkom, který se nejčastěji vyskytuje v adolescentním věku (85 % 10. - 18. rok života), v pozdějším věku je vzácný. Poměr chlapci – dívky je 1,5:1. Vyskytuje se velmi ojediněle (na 1 000 000 obyvatel 1 nemocný). Zatím se nepodařila prokázat spojitost s vrozenými chorobami nebo jinými nádory. Vícečetný výskyt v rodině je velice výjimečný.", "tgt_summary": "尤文氏肉瘤(英语:Ewing's sarcoma)又称为尤因肉瘤、未分化网状细胞瘤。原于骨髓内的原始细胞,是常见骨的恶性肿瘤。系美国的病理学家詹姆斯·尤因(James Ewing)于1921年首先报道,取名为骨的弥漫性血管内皮瘤。其后Oberling(1928年)认为起源于骨髓网状细胞,称之为网状肉瘤。发病年龄10-15岁少年,以男性略多见,早期及可发肺转移,预后差,但放射治疗敏感。以第22号染色体上的EWS基因移位并形成融合基因为特点,根据肿瘤组织的遗传子可以确定诊断。", "id": 2119656}
{"src_title": "Únorová revoluce 1848", "tgt_title": "法國二月革命", "src_document": [{"title": "Situace před revolucí.", "content": "Ludvík Filip sám se dostal k moci v roce 1830 měšťansko-liberální revolucí (Červencová revoluce), která svrhla Bourbony. Vláda Ludvíka Filipa zvaná Červencová monarchie se postupně odkláněla od liberalismu, byla navíc poznamenána četnými skandály a korupčními aférami. Francouzská buržoazie byla stále zklamanější politikou krále, kterému pomohla ke zvolení. Odpor vůči králi se týkal především volebního cenzu, který měšťanstvu upíral zastoupení na moci, které by odpovídalo jeho významu a vlivu. Rovněž dělnictvo bylo nespokojeno se svým postavením a s rostoucími sociálními problémy, které se ještě více prohloubily v roce 1847 během zemědělské a obchodní krize.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "Poté, co král zakázal plánovaný banket k podpoře reformy volebního práva, došlo 21. února 1848 v Paříži k veřejným protestům, které se rychle změnily v nepokoje a posléze se změnily v revoluční hnutí. Především došlo ke sjednocení sil dělníků a buržoazie. Ve dnech 23. a 24. února propukly silné pouliční boje na barikádách mezi povstalci a královskými oddíly. Dne 24. února byl k demisi donucen neoblíbený premiér François Guizot. Krátce poté abdikoval i sám král Ludvík Filip a uprchl do exilu do Velké Británie. Následně byla ustavena dočasná vláda pod vedením liberálního politika Alphonse de Lamartina a byla vyhlášena Druhá republika.  První revoluční vládu, která měla 11 ministrů, tvořili zástupci levice jako byl novinář a socialista Louis Blanc, liberálů a demokratů jako ministr zahraničí Lamartine, i pravicových konzervativců. K významným reformám patřilo zrušení otroctví v koloniích, zavedení svobody tisku a všeobecného volebního práva, zrušení trestu smrti pro politické delikty i uznání práva na práci.  Vzhledem k napjaté situaci mezi obyvatelstvem, rozdílným sociálním, politickým a hospodářským zájmům měšťanstva a dělníků došlo brzy k neshodám a první revoluční vláda vydržela jen několik měsíců.", "section_level": 1}, {"title": "Situace po revoluci.", "content": "Dne 4. května 1848 proběhly volby do ústavodárného Národního shromáždění, ve kterých zvítězili konzervativci a liberálové nad levicí.  Dne 24. června 1848 došlo v Paříži k novému povstání dělníků z důvodu uzavření tzv. národních dílen, které umožňovaly práci nezaměstnaným. Povstání bylo po silných bojích s francouzskou armádou a národní gardou potlačeno. Po jeho skončení bylo 3000 osob mrtvých a asi 15 000 bylo posláno do trestních táborů v zámořských koloniích. Louis Blanc, který se osobně povstání nezúčastnil, ale zasazoval se za zachování národních dílen, odešel do exilu do Anglie a vrátil se až v roce 1870.  Dne 4. listopadu 1848 schválilo Národní shromáždění novou ústavu. Dne 10. prosince 1848 byl zvolen prezidentem republiky Ludvík Napoleon Bonaparte, synovec Napoleona Bonaparta, který se navrátil z exilu z Velké Británie.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Výsledky francouzské únorové revoluce se projevily v březnové revoluci v německých státech, Rakouském císařství i v dalších zemích Evropy. Tato série revolucí z let 1848-1849 nazývaná jako Jaro národů měla význam v prosazení měšťansko-liberální politiky a vedla v mnoha zemích k vlastnímu národnostnímu rozvoji. Zásadní změnou ve Francii je ustanovení obecného volebního práva (stále pouze pro muže).", "section_level": 1}], "src_summary": "Únorová revoluce byla revoluce ve Francii, která v roce 1848 ukončila vládu francouzského krále Ludvíka Filipa (tzv. Červencová monarchie) a vedla k vyhlášení Druhé republiky.", "tgt_summary": "法国二月革命(;)是1848年欧洲的革命浪潮的重要部分之一,法国人民面对七月王朝的失政,成功推翻当时的法国国王路易-菲利普一世,鼓励欧洲其他地区的革命运动,令十九世纪时由奥地利帝国首相梅特涅组织的机制受到进一步打击。", "id": 1311963}
{"src_title": "Labradoodle", "tgt_title": "拉布拉多貴賓狗", "src_document": [{"title": "Využití.", "content": "Je první a jediné plemeno psa, jehož vznik a šlechtění motivovala myšlenka pomoci postiženým a potřebným osobám, v podobě učenlivého, vitálního psa s typem srsti, která se vlastnostmi blíží ovčí vlně a tím je přijatelnější i pro postižené osoby vnímavé na psí alergen v srsti.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Původní záměr pro šlechtění tohoto plemene byl docílení povahově vyrovnaných a zdravě sebevědomých jedinců. Labradoodle by měl být hravý, čilý, radostný a přátelský vůči lidem i ostatním psům. Jakýkoliv náznak agrese vůči lidem nebo zvířatům by měla být vylučující vadou.  Toto plemeno bylo předurčeno pro práci se slepci a dalšími postiženými osobami. Velmi se hodí na canisterapii nebo jako vodící pes.  Jsou chytří a učenliví, ale potřebují mít důsledného ale klidného majitele, proto jsou vhodní spíše pro zkušenější cvičitele, kteří ho zvládnou řádně vychovat. Poté se z něj stává ideální rodinný pes, který ochotně snáší i drsnější dětské hry.  Po labradorském retrívrovi také zdědil lásku k vodě a aportování. Je vhodný na různé psí sporty, jako je agility nebo flyball.", "section_level": 1}, {"title": "Zdraví.", "content": "Kvůli špatnému křížení jsou někteří jedinci náchylní na různá dědičná onemocnění, jako DKK nebo DLK. Jelikož je toto plemeno stále ve vývoji a zatím není uznáváno žádnou kynologickou organizací, nevydávají se jim průkazy původu. Budoucí majitelé štěňat by si tedy měli důkladně prověřit zdraví a původ předků psa. Tím se vyloučí koupě jedince, který by mohl být postižen jakoukoliv genetickou vadou nebo mít nežádoucí typ srsti.", "section_level": 1}, {"title": "Geny.", "content": "Jako všechna ostatní psí plemena, i labradoolové línají. Někteří jen více a někteří zase méně. To vše závisí na genetice psa. K dosažení co nejméně línajícího jedince musí mít pes za sebou minimálně tři a více generací labradoodlů s kadeřavou srstí.  První generace - Jedná se o psy, kteří jsou kříženi čistokrevnými jedinci pudla a labradorského retrívra. Srst těchto psů je různorodá. Tito jedinci nejsou dobrou volbou pro alergiky, protože 75% jich má normální podsadu, díky které línají jako všechna ostatní plemena s tímto typem srsti.  Druhá generace - Tito psi jsou potomky čistokrevného pudla a labradoodla první generace. Pro alergiky už se stávají lepší volbou, jelikož jejich srst má většinou téměř 75% z pudla. U těchto jedinců ale stále není jistota, že nebudou mít srst s podsadou. Alergikům proto nejsou doporučováni.  Třetí generace - Tito jedinci jsou potomky buď dvou labradoodlů nebo labradoodla s pudlem (labardoodle musí být druhé generace). Tito psi už jsou většinou způsobilí pro život s alergiky, ale jenom pokud mají oba rodiče a prarodiče, kteří mají kadeřavou srst bez podsady.", "section_level": 1}], "src_summary": "Labradoodle je kříženec labradorského retrívra a pudla. V 80. letech 20. století se tuto rasu pokoušeli vytvořit v Austrálii. Právě tady došlo ke snaze o vznik vodícího psa, jehož srst bude méně dráždivá pro alergiky.", "tgt_summary": "拉布拉多贵宾狗(英语:Labradoodle)是由拉布拉多犬和贵宾狗杂交产生的混种犬。", "id": 2170925}
{"src_title": "Daniel Barenboim", "tgt_title": "丹尼尔·巴伦博伊姆", "src_document": [{"title": "Umělecká dráha.", "content": "Barenboim pochází z argentinské židovské rodiny ruského původu. Na klavír hraje od pěti let, nejprve jej učila jeho matka, později pak jeho otec. Další učitele hry na klavír neměl. Svůj první klavírní koncert absolvoval ve věku sedmi let, od roku 1952 pak pravidelně vystupuje i na mezinárodních pódiích. Svůj koncertní debut v Evropě absolvoval ve Vídni. V roce 1952 se celá jeho rodina odstěhovala do Izraele. Od roku 1954 studoval v rakouském Salzburku dirigentský obor. Od roku 1955 pak studoval v Paříži obory komponování a dirigování.  Barenboim se proslavil také svou snahou o usmíření mezi Izraelem a palestinskými Araby. Spolu s palestinským literárním vědcem, již zemřelým Edwardem Saidem, založil v roce 1999 Orchestr Západovýchodní díván (\"West-Eastern Divan Orchestra\"), složený převážně z izraelských, palestinských a španělských hudebníků (věková hranice je 28 let), a vede jej jako dirigent. Tento orchestr má své sídlo ve španělské Seville a koncertuje po celém světě. Dne 25. srpna 2013 vystoupil Orchestr Západovýchodní díván na berlínském Lesním jevišti (\"Waldbühne\") před 15 000 diváky. Na programu koncertu byly předehry k operám Giuseppe Verdiho a Richarda Wagnera a také Fantastická symfonie od Hectora Berlioze.  Díky podpoře vlivných sponzorů je z iniciativy Daniela Barenboima v současné době přestavováno nevyužité skladiště Státní opery Pod lipami, aby zde mohla od roku 2016 působit „Barenboimova a Saidova Akademie“ (\"Barenboim-Said Akademie\"). Zde bude místo pro až 100 stipendistů, nastávajících hudebníků ze Středního východu, a pro koncertní sál střední velikosti.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Jeho první manželkou byla britská violoncelistka Jacqueline du Pré, která v roce 1987 zemřela na roztroušenou sklerózu. Důvěrný vztah udržoval i s ruskou klavíristkou Jelenou Baškirovovou, se kterou má dva syny, sňatek s ní uzavřel v roce 1988. Starší syn David (* 1983) je manažer a textař německé hip-hopové kapely, mladší syn Michael (* 1985) je houslista.  Daniel Barenboim je státním občanem Argentiny, Izraele, Španělska a také Palestiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Daniel Barenboim, KBE (* 15. listopadu 1942, Buenos Aires, Argentina) je proslulý argentinsko-izraelsko-španělský pianista a dirigent. V letech 2011–2014 byl šéfdirigentem operního domu La Scala v Miláně. Od roku 1992 je šéfdirigentem Státní opery Pod lipami (\"Staatsoper unter den Linden\") v Berlíně. Často vystupuje v České republice. Je nositelem Řádu britského impéria, francouzského Řádu čestné legie, německého Velkého spolkového řádu za zásluhy a Ceny Willyho Brandta, španělské Ceny Prince Asturijského a sedminásobným držitelem Ceny Grammy.", "tgt_summary": "丹尼尔·巴伦博伊姆(,英语:Daniel Barenboim,1942年-11月15日),犹太裔钢琴家、指挥家。在其职业生涯中,巴伦波因与古典音乐领域的数个主要团体有密切的合作,这包括了芝加哥交响乐团(音乐总监)、巴黎管弦乐团(首席指挥)、斯卡拉大剧院(音乐总监),以及柏林国立歌剧院(音乐总监,现任)。", "id": 2308351}
{"src_title": "Robert Harris", "tgt_title": "羅伯特·哈里斯", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodil se roku 1957 v Nottinghamu. Ambice stát se spisovatelem pochází z mládí, kdy navštěvoval místní tiskárnu, ve které byl jeho otec zaměstnán. Nejdříve nastoupil na střední školu Belvoir High School v Bottesfordu, odkud přestoupil na školu krále Eduarda VII. v Melton Mowbray, ve které byla po něm pojmenována posluchárna. Tam začal s psaním divadelních her a vydáváním školního časopisu. Poté pokračoval studiem oboru anglická literatura na Selwyn College cambridžské univerzity, na které se stal prezidentem univerzitní debatní společnosti Cambridge Union a také zde editoval studentské noviny \"Varsity\".", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Harris žije na bývalé berkshirské faře poblíž Newbury, spolu s manželkou Gill Hornbyovou, která je také spisovatelkou a sestrou romanopisce Nicka Hornbyho. Mají čtyři děti. V roce 2000 Harris přispěl do Hornbyho sbírky \"Speaking with the Angel\" (\"Rozmlouvání s andělem\") krátkou povídkou „PMQ“.", "section_level": 1}, {"title": "Profesní kariéra.", "content": "Po ukončení Cambridge nastoupil do BBC, kde pracoval v sekci aktuálního zpravodajství a podílel se na vysílání programů typu \"Panorama\" a \"Newsnight\". V roce 1987, ve třiceti letech, se stal politickým vydavatelem časopisu \"The Observer\". Později pravidelně přispíval sloupky do periodik \"The Sunday Times\" a \"The Daily Telegraph\".", "section_level": 1}, {"title": "Literatura faktu (1982–90).", "content": "První kniha \"A Higher Form Of Killing\" vyšla v roce 1982. Jejím předmětem je popis chemické a biologické formy války. Napsal ji s kolegou z BBC a blízkým přítelem Jeremy Paxmanem. Následovaly další díla \"Gotcha, the Media, the Government and the Falklands Crisis\" (1983), \"The Making of Neil Kinnock\" (1984), \"Selling Hitler\" (1986), o vyšetřování skandálu Hitlerových deníků a \"Good and Faithful Servant\" (1990), věnující se Bernardu Inghamovi, tiskovému mluvčí Margaret Thatcherové.", "section_level": 2}, {"title": "První historická fikce (1992–99).", "content": "Prvním románem s miliónem prodaných výtisků se v roce 1992 stal \"Otčina\" (Fatherland), využívající alternativní historii. Autor nastínil stav světa po druhé světové válce, ve které zvítězilo nacistické Německo. Kniha mu umožnila stát se spisovatelem na plný úvazek. V roce 1994 byl román zfilmován v produkci HBO. Ze zisku, podle vlastních slov, koupil dům na venkově, ve kterém stále žije. Druhou novelou se roku 1995 stala \"Enigma\", o rozluštění nacistické šifry tvořené strojem Enigma. Předloha získala filmovou podobu ve stejnojmenném snímku v hlavních rolích s Dougrayem Scottem a Kate Winsletovou podle scénáře Toma Stopparda. Další mezinárodní bestseller \"Archangel\" byl vydán v roce 1998. Na jeho základě vznikla roku 2005 minisérie BBC v hlavní roli s Danielem Craigem.", "section_level": 2}, {"title": "Starořímská fikce (od 2003).", "content": "V roce 2003 obrátil spisovatel svou pozornost ke starověkému Římu a vytvořil román \"Pompeii\" (\"Pompeje\"). Ve stejném tematickém zaměření pokračoval vydáním novely \"Imperium\" (2006) – prvního svazku trilogie o životě velkého římského řečníka, politika a filosofa Cicerona. Druhý díl tvoří román \"Lustrum\", který vyšel v říjnu 2009. Uvolnění třetího dílu trilogie bylo plánováno na rok 2011.", "section_level": 2}, {"title": "Politická fikce.", "content": "Harris byl velkým příznivcem britského premiéra Tonyho Blaira, se kterým se zná osobně. Patřil také k přispěvatelům labouristické strany. Ovšem válka v Iráku jeho entuziasmus zchladila. Na adresu válečného tažení prohlásil: „Střídali jsme zdary a neúspěchy, ale nikdy jsme skutečně neselhali až do invaze v Iráku, která pro mě nemá žádný smysl.“  Poté, co v roce 2007 Blair rezignoval na úřad premiéra, vydal další román \"The Ghost\" (\"Duch\"). Jeho obsahem je práce ghostwritera na memoárech bývalého britského předsedy vlády Adama Langa, jehož rozostřeným předobrazem se stal Tony Blair. Fiktivní protějšek Cherie Blairové – manželka Ruth Langová, je vykreslena jako zlomyslná manipulátorka svého manžela. V rozhovoru pro \"The Guardian\" spisovatel prohlásil: \"„Ode dne, kdy tato (kniha) vyšla, je možné očekávat žalobu. Ale jak ho znám, pochybuju o tom.\"\"  V září 2011 byl vydán román \"The Fear Index\".", "section_level": 2}, {"title": "Spolupráce s Romanem Polańskim.", "content": "Spisovatel se původně spojil s režisérem Romanem Polańskim kvůli zfilmování jeho knihy \"Pompeje\" (angl. \"Pompeii\"). Záměr vzniku snímku, který měla financovat společnost Summit Entertainment, byl oznámen na Filmovém festivalu v Cannes 2007 jako potenciálně nejdražší evropský film všech dob. Kvůli hrozící stávce herců na podzim téhož roku byl však projekt zrušen.  Polanski a Harris se nerozešli a začali připravovat scénář k tehdy novému bestselleru \"Duch\" (\"The Ghost\"). Na počátku roku 2008 oznámil režisér zahájení natáčení. Do hlavních postav byli obsazeni Nicolas Cage, Pierce Brosnan, Tilda Swinton a Kim Cattrall. Následně došlo k ročnímu odkladu natáčení a dvě z hlavních postav byly přeobsazeny. Roli Cage získal Ewan McGregor a charakter Swintonové pak Olivia Williamsová.  Světová premiéra thrilleru \"Muž ve stínu\" proběhla na Berlinale 12. února 2010. Polański obdržel Stříbrného medvěda za nejlepší režii. Společně s Harrisem pak získali Césara za nejlépe adaptované dílo a také Evropskou filmovou cenu pro nejlepší scenáristy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Robert Dennis Harris (* 7. března 1957, Nottingham) je anglický spisovatel, autor románů. Působil také jako novinář a televizní reportér na veřejnoprávní stanici BBC.", "tgt_summary": "罗伯特·哈里斯(英语:Robert Harris,1957年-3月7日),当代英国大众小说家。", "id": 200503}
{"src_title": "OpenGL Shading Language", "tgt_title": "GLSL", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jazyk vznikl v rámci procesu postupné transformace fixního vykreslovacího řetězce na řetězec programovatelný a stal se jednou z vyspělejších alternativ k tehdy používaným nižším programovacím jazykům pro psaní shaderů.  Nová funkcionalita (nebo funkcionalita specifická pro určitého výrobce či hardware) je do GLSL často doplňována nejprve v podobě tzv. rozšíření (např. podpora geometry shaderu), které je třeba v kódu explicitně aktivovat a v pozdějších verzích se významná rozšíření stávají součástí funkcionality základní.", "section_level": 1}, {"title": "Verze.", "content": "Tabulka shrnující jednotlivé verze OpenGL a příslušné verze GLSL, které byly v rámci dané specifikace představeny:", "section_level": 2}, {"title": "Operátory.", "content": "Jazyk GLSL poskytuje operátory známé z jazyka C. Výjimku tvoří operátory související s ukazateli, které nejsou v jazyce GLSL podporovány. V prvních verzích rovněž nebylo možné používat bitové operátory — jejich podpora byla zavedena ve verzi 1.30. Oproti jazyku C je navíc k dispozici speciální operátor swizzle.", "section_level": 2}, {"title": "Datové typy.", "content": "GLSL podporuje skalární datové typy jazyka C. Lze použít i datový typ void ovšem pouze jako typ návratové hodnoty funkcí. Podpora struktur a polí umožňuje tvorbu uživatelských datových typů.", "section_level": 2}, {"title": "Vektorové typy.", "content": "Vektor je homogenní datový typ. GLSL má vestavěnou podporu pro jedno- až čtyř-složkové vektory. Název vektorového datového typu (např. codice_6) se skládá z prefixu části \"vec\" a sufixu. Prefix určuje datový typ složek vektoru a sufix určuje jejich počet. Příklad použití (včetně inicializace): vec4 color0 = vec4(1.0, 0.0, 0.0, 0.0); K jednotlivým složkám vektoru lze pak přistupovat pomocí definovaných složek x, y, z a w (např. codice_7).", "section_level": 3}, {"title": "Matice.", "content": "GLSL poskytuje podporu pro práci s maticemi o rozměrech 2x2 až 4x4, přičemž matice nemusí být pouze čtvercová (k dispozici jsou všechny kombinace uvedených rozměrů). Názvy maticových datových typů jsou tvořeny obdobně jako u vektorů — název začíná prefixem následuje část \"mat\" a je ukončen sufixem. Prefix určuje datový typ prvků matice a sufix určuje rozměr matice (např. mat3x4; u čtvercových matic je použit zkrácený zápis např. mat3 pro matici o rozměrech 3x3). Příklad použití (včetně inicializace):  K jednotlivým prvkům matice přistupujeme obdobně jako k prvkům pole v jazyce C: mat3 matrix; matrix[1] = vec3(3.0, 3.0, 3.0); matrix[2][0] = 16.0;", "section_level": 3}, {"title": "Další datové typy.", "content": "GLSL nabízí i tzv. opaque (česky někdy též \"transparentní\") datové typy. Opaque datový typ je ve skutečnosti pouze handler (handle) na nějaký jiný objekt. Přístup k takovému objektu probíhá přes sadu vestavěných funkcí (přímé čtení či zápis hodnoty proměnné takového typu není možné). Při deklaraci jednoho opaque datového typu jsou ve skutečnosti deklarovány objekty dva, handler samotný i vnitřní objekt ke kterému handler přistupuje. Deklarace těchto typů je možná pouze na některých místech kódu — typicky bývají deklarovány např. jako parametry funkcí.  Do kategorie opaque datových typů spadají v GLSL tzv. Samplery (např. sampler2D) a jedná se o handler k jedno-, dvou- či tří-rozměrné textuře, hloubkové textuře, cube-mapě apod.  Image je další třídou opaque datových typů (např. image1D, image2D, image2DMS a další). jedná se o handler k jedno-, dvou- či tří-rozměrnému obrázku (image), které se používají pro načítání či ukládání souborů obsahujících statický obraz (případně pro další atomické operace).", "section_level": 3}, {"title": "Řídící struktury a funkce.", "content": "Jazyk GLSL využívá stejnou konstrukci řídících struktur (větvení, cyklů, skoků) a funkcí jako jazyk C. Kromě podpory uživatelských funkcí disponuje GLSL i sadou funkcí vestavěných. Některé z nich jsou podobné funkcím jazyka C (zejména matematickým) — např. funkce exp() nebo abs(), zatímco jiné jsou určeny speciálně pro práci s grafikou — např. smoothstep() nebo texture2D().", "section_level": 2}, {"title": "Direktivy preprocesoru.", "content": "Pro řízení předzpracování zdrojového kódu, je k dispozici sada preprocesorových direktiv známých z jazyka C. Navíc jsou k dispozici speciální direktivy codice_8 a codice_9.", "section_level": 2}, {"title": "Direktiva version.", "content": "Direktiva codice_8 se musí nacházet na začátku každého zdrojového souboru a určuje verzi GLSL, která bude při překladu použita.", "section_level": 3}, {"title": "Direktiva extension.", "content": "Chování GLSL lze dále ovlivnit pomocí tzv. rozšíření OpenGL (OpenGL extensions). Tato rozšíření lze řídit právě pomocí direktivy codice_9: Kde položka \"jmeno_rozsireni\" definuje název konkrétního rozšíření nebo nabývá hodnoty \"all\" chceme-li pracovat se všemi rozšířeními. Dané rozšíření lze v části \"chovani\" povolit nebo zakázat a dále pak definovat chování v případě, kdy rozšíření není dostupné.", "section_level": 3}, {"title": "Komentáře.", "content": "Komentáře lze zapisovat ve stejném formátu jako v jazycích C, C++.  /* krátká verze */ // celořádková verze", "section_level": 2}, {"title": "Proces překladu.", "content": "Kód shaderu může být umístěn v samostatném souboru nebo jako textový řetězec v rámci hlavního programu. Vlastní překlad probíhá až za běhu aplikace. Nejprve je třeba vytvořit shader objekt a definovat jeho typ (např. GL_VERTEX_SHADER) voláním OpenGL funkce glCreateShader(). Vlastní překlad je vyvolán funkcí glCompileShader() (jako parametr je předán řetězec s kódem shaderu). Dalším krokem je sestavení přeložených shaderů ve výsledný program. Opět je nejprve nutné vytvořit speciální objekt program funkcí glCreateProgram(). Následuje připojení přeložených shader objektů — glAttachShader() a potom již vlastní proces linkování — glLinkProgram(), v rámci kterého dochází rovněž k mapování proměnných hlavního programu a proměnných GLSL shaderů.", "section_level": 2}, {"title": "Ukázka vertex shaderu.", "content": "Uvedený vertex shader realizuje stejnou transformaci vstupu jako fixní vykreslovací řetězec.  void main(void) Použitá funkce codice_12 není od verze GLSL 1.40 dostupná. Při použití novější specifikace GLSL musí programátor místo použití této funkce explicitně vykonat násobení vertexu projekční a modelview maticí.  uniform Transformation  in vec3 vertex;  void main()", "section_level": 2}, {"title": "Ukázka geometry shaderu.", "content": "Následující kód realizuje jednoduchý průchozí geometry shader pro barvu a pozici vertexu.  void main() Od verze GLSL 1.50 nejsou již geometry shadery rozšířením, ale staly se součástí základní funkcionality GLSL. V souvislosti s tím došlo i k mírné změně syntaxe.  layout(triangles) in; layout(triangle_strip, max_vertices = 3) out;  void main()", "section_level": 2}, {"title": "Ukázka fragment shaderu.", "content": "Jednoduchý shader, jehož výstupem bude fragment červené barvy.  void main(void) Při použití specifikace GLSL 1.30 nebo pozdější je třeba shader upravit.  out vec4 MyFragColor; void main(void) V hlavním programu je potřeba provést navázání proměnné: glBindFragDataLocation(Program, 0, \"FragColor\"); kde:", "section_level": 2}, {"title": "Ukázka Tessellation control shaderu.", "content": "Příklad tessellation control shaderu pracujícího s trojúhelníky.  layout(vertices = 3) out; in vec3 vPosition[]; out vec3 tcPosition[]; uniform float TessLevelInner; uniform float TessLevelOuter;  void main()", "section_level": 2}, {"title": "Ukázka Tessellation evaluation shaderu.", "content": "Příklad tessellation evaluation shaderu pracujícího s trojúhelníky.  layout(triangles, equal_spacing, cw) in; in vec3 tcPosition[]; out vec3 tePosition; out vec3 tePatchDistance; uniform mat4 Projection; uniform mat4 Modelview;  void main()", "section_level": 2}], "src_summary": "OpenGL Shading Language (zkráceně GLSL nebo také GLslang) je vyšší programovací jazyk pro psaní shaderů, který vychází ze syntaxe jazyka C pro všeobecné použití. Jazyk GLSL byl vytvořen konsorciem OpenGL ARB.", "tgt_summary": "GLSL - OpenGL Shading Language 也称作 GLslang,是一个以C语言为基础的高阶着色语言。它是由 OpenGL ARB 所建立,提供开发者对绘图管线更多的直接控制,而无需使用汇编语言或硬件规格语言。", "id": 1417715}
{"src_title": "Avro Canada VZ-9-AV Avrocar", "tgt_title": "阿芙罗飞车", "src_document": [{"title": "Konstruktér.", "content": "Konstruktér Jack Frost do společnosti Avro Canada přišel v roce 1947. Předtím pracoval pro britskou společnost de Havilland na vývoji tryskových stíhacích letounů de Havilland Vampire a de Havilland Swallow. V Kanadě se nejdříve podílel na vývoji přepadového stíhacího letounu Avro Canada CF-100 Canuck. Později začal pracovat ve speciální vývojové skupině na tajném vývoji letounů.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Činnost skupiny finančně podporovala kanadská vláda. Podpora byla zastavena v roce 1953, protože výsledky vývoje neodpovídaly výši nákladů. Po ukončení podpory ze strany kanadské vlády se Frost nevzdal. Díky svým schopnostem dobrého obchodníka se mu podařilo upoutat zájem Spojených států amerických o projekt. V roce 1953 navštívila společnost skupina amerických vojenských expertů kvůli stíhacímu letounu Avro Canada CF-100 Canuck. Frost využil příležitost a seznámil americké experty s projektem svého letounu. Následně došlo k dohodě, že Frostovu skupinu budou financovat Američané.  Požadavky Američanů měl splnit letoun Avro VZ-9-AV Avrocar. Armáda USA požadovala podzvukový letoun, použitelný na průzkum a dopravu vojáků v terénu. Letectvo USA chtělo letoun, který se bude pohybovat těsně nad zemí mimo dosah radarů, ale v případě potřeby se rychle vznese do výšky a vyvine nadzvukovou rychlost. Konstruktéři věřili, že se jim podaří splnit všechny požadavky.", "section_level": 1}, {"title": "Finální model.", "content": "Na výrobní lince společnosti byly postaveny dva prototypy letounu Avro VZ-9-AV Avrocar. Jeden byl určen na testování v aerodynamickém tunelu NASA v Kalifornii a druhý pro zkušební lety. Těsně po dokončení výroby testovacích modelů letadel, v únoru 1959, kanadská vláda přestala finančně podporovat projekt Avro Canada CF-105 Arrow, což způsobilo vážnou krizi společnosti. Krize se dotkla všech projektů, včetně činnosti Frostovy skupiny. Nicméně již na konci května 1959 byl Frost schopen ve spolupráci s Američany zajistit pokračování svého projektu.  Letoun Avro VZ-9-AV Avrocar má tvar „létajícího talíře“ o průměru cca 5,5 m se dvěma oddělenými malými kabinami, určenými pro pilota a pozorovatele. Horní části kabin jsou tvořeny průhlednými kopulemi. Letoun má tři malé proudové motory Continental J69-T-9, mezi nimiž je umístěn hlavní rotor letounu. Snahou konstruktérů bylo využít Coandův efekt. Letoun měl být schopen kolmého startu a přistání. Ve výšce 3000 m měl vyvinout rychlost 480 km/h.  První tři zkušební lety byly provedeny v listopadu 1959. Pak následovaly další testy v lednu 1960 a potom ještě v období od července 1960 do června 1961. Celkem to bylo 75 hodin. Výsledky testů odhalily problémy se stabilitou a nízký výkon. Maximální rychlost dosažená v průběhu zkoušek byla jen 56 km/h ve výšce 90 cm nad zemí. Ukázalo se, že výkon motorů není dostatečný. Avrocar se choval v podstatě jen jako vznášedlo. Navíc byl velmi hlučný, což je nevýhodné pro vojenské účely.", "section_level": 1}, {"title": "Ukončení projektu.", "content": "Na provedení dalších změn už nebyly k dispozici finanční prostředky. Frostovy návrhy na změny projektu nebyly akceptovány a Avrocar a další projekty z oblasti VTOL přestaly být ze strany USA v roce 1961 podporovány. Avrocar nevzbudil zájem ani kanadské vlády ani jiných zemí, což vedlo k ukončení činnosti skupiny. Z hlediska dosažených výsledků byl Avrocar neúspěšný a skončil v leteckém muzeu. Přesto se stal zdrojem inspirací pro další projekty, jako je např. vznášedlo Saunders Roe SR.N1. Jeden z vývojářů Paul Moller později vyvinul „létající automobil“ Moller Skycar M400.", "section_level": 1}], "src_summary": "Avro Canada VZ-9-AV Avrocar je letoun diskového tvaru s kolmým startem a přistáním, vyvinutý jako tajný projekt v období studené války kanadským výrobcem letadel Avro Canada ve městě Malton v provincii Ontario.", "tgt_summary": "阿芙罗飞车(英语:Avrocar,型号为VZ-9),是在冷战初期,Avro Canada公司为美军的一个秘密计划研制的一款垂直起降飞机。为了帮助美国空军及美国陆军研制更先进的战斗机与战术攻击机,Avro Canada共建造了两架“概念验证机”。Avrocar的目的是尝试着借助柯恩达效应,用一个“涡轮风扇”(turborotor)同时提供升力与推力。从风扇排出的空气会沿着这个圆盘状的飞机边缘向下排出,从而使它能够垂直起降。在升空之后,它会像飞碟一样飞行。在测试中,Avrocar暴露出了一些无法解决的推力与稳定性问题,这些问题将它的性能限制住了。随着1961年美军那个秘密计划的终止,Avrocar这个项目也不光彩地结束了。", "id": 2330575}
{"src_title": "Projekt 670", "tgt_title": "670型核潜艇", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Celkem bylo ve dvou skupinách postaveno 17 ponorek této třídy. Všechny postavila loděnice v Gorkém. Ponorky první verze Projekt 670A Skat (\"Charlie I\") byly do služby zařazeny v letech 1967–1973 v počtu 11 kusů. Na první sérii navázalo šest ponorek Projektu 670M Čajka (\"Charlie II\") nesoucích modernější protilodní střely. Do služby byly zařazeny v letech 19673–1982. Všechny byly vyřazeny do poloviny 90. let.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Oproti třídě \"Echo\" měly tyto ponorky mnohem elegantněji tvarovaný trup. Jejich hlavní zbraň, v podobě protilodních střel, se přitom přesunula do přídě, odkud byly střely vypouštěny přímo z šachet v trupu ponorek. Novinkou byla také schopnost ponorek vypouštět tyto střely při plavbě pod hladinou. Ponorky verze \"Charlie I\" byly vyzbrojeny osmy protilodními střelami typu P-70 Ametist (v kódu NATO SS-N-7 Starbright) s dosahem cca 60 km. Pozdější verze \"Charlie II\" nesla stejný počet modernějších střel P-120 Malachit (v kódu NATO SS-N-9 Siren) s dosahem cca 120 km. Ponorky rovněž měly čtyři 533mm torpédomety pro klasická torpéda a dva 406mm torpédomety pro torpéda s akustickým samonavedením. Podle odhadů ponorky nesly celkem 12 torpéd či řízených střel RPK-2 Viyuga (v kódu NATO SS-N-15 Starfish).  Pohonný systém tvořil jeden vodou chlazený reaktor VM-4 a dvě turbíny, roztáčející jeden pětilistý lodní šroub. Nejvyšší rychlost byla 12 uzlů na hladině a 26 uzlů pod hladinou, u verze \"Charlie II\" to bylo 15 uzlů na hladině a 24 uzlů pod hladinou.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční uživatelé.", "content": "V letech 1988–1991 byla ponorka \"K-43\" verze \"Charlie I\" zapůjčena Indii, kde sloužila jako INS \"Čakra\" (S71). Indické námořnictvo má stále zájem o získání ponorek s jaderným pohonem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Projekt 670 (v kódu NATO třída Charlie) byla třída ponorek Sovětského námořnictva s jaderným pohonem. Jednalo se o nosiče protilodních střel, určené zejména k napadání hladinových lodí, především těch letadlových. Jako první sovětské ponorky mohly své střely odpalovat pod hladinou. Všech 17 postavených ponorek již bylo vyřazeno ze služby.", "tgt_summary": "670型“鳐鱼”(俄文:«Скат»)巡航导弹核潜艇,北约命名为查理级(C级),是苏联海军第二代核潜艇。由第112中央设计局设计,红色索尔莫沃造船厂制造。", "id": 747792}
{"src_title": "Heroes of Might and Magic III: The Shadow of Death", "tgt_title": "魔法门之英雄无敌III:死亡阴影", "src_document": [{"title": "Změny.", "content": "\"The Shadow of Death\" obsahuje sedm nových kampaní s nastavitelnou obtížností. Dále obsahuje 12 nových artefaktů, menší vylepšení vyváženosti hry a 8 nových typů terénu, které mají vliv na hrdinovy vlastnosti jako je štěstí, morálka a magická síla. Každá z frakcí zůstala v zásadě nezměněna. Datadisk přinesl pátý artefaktový slot pro všechny hrdiny a deset nových typů teleportů pro mapu dobrodružství. Hlavním přídavkem je možnost sestavovat artefakty z obyčejných artefaktů. Tyto artefakty disponují extrémně silnými schopnostmi a hrají zásadní roli při kampaních. V datadisku byl také vylepšen editor map, včetně čtyř nových portrétů hrdinů kampaně – Sandro, Finneas, Yog and Gem – a dalších možností nastavení.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah z Armageddon's Blade.", "content": "\"The Shadow of Death\" může být instalován souběžně s prvním datadiskem \"\". Novinky obsažené v datadisku \"Armageddon's Blade\" (jako je frakce Conflux) jsou přítomny v \"The Shadow of Death\", ale jsou skryty a nejsou dostupné dokud nejsou určité soubory z \"Armageddon's Blade\" nainstalovány a detekovány v herním adresáři. Avšak hra pouze zjišťuje přítomnost těchto souborů, ale už neřeší jejich obsah. Z tohoto důvodu několik hráčů objevilo, že je možné vytvořit prázdné soubory se správným názvem a tím odemknout obsah \"Armageddon's Blade\" pro datadisk \"The Shadow of Death\" bez nutnosti mít nainstalovaný předchozí datadisk.", "section_level": 2}, {"title": "Příběh.", "content": "Kampaň The Shadow of Death je prequel obou \"\" a Heroes III: The Restoration of Erathia. Příběh se točí kolem nekromanta Sandra, který nedávno přišel na kontinent Antagarich následující události \"\". Sandro započne desetiletý plán o znovu složení dvou starodávných a silných nekromantických artefaktů. Použil magii iluzí, aby změnil svůj vzhled na žijícího člověka, aby nikdo nepoznal, že je nemrtvý.  Sandro nejprve přemluví čarodějku Gem a barbara Crag Hacka, aby našli pro něj našli díly dvou artefaktů a slibuje za ně odměnu. Nevědomi si o Sandrově pravé povaze, rozhodnou se mu pomoci vykroutit díly z rukou ostatních nekromanů. Nicméně, když hrdinové přinesou díly artefaktů, Sandro neplní svou část dohody. Složí díly do dvou celých artefaktů, Cloak of the Undead King a Armor of the Damned.  S pláštěm a zbrojí v jeho vlastnictví, Sandro bojuje mstivé armády jeho bývalého mistra čaroděje Ethricka a postupuje dál do Deyja - zemi nemrtvých. Tam dosadí na trůn svou loutku, krále Finnease Vilmara a dostává se tak k plné politické moci v zemi nemrtvých.  O nějaký čas později, ve válce proti nemrtvým, se hrdinové Gem, Gelu, Yog a Crag Hack spojí a bojují proti této hrozbě. Dohodnou se setkat na pláních Bragdenu, ale jsou přepadeni Sandrem a jsou donuceni uprchnout. Když se seskupí, Yog si vzpomene na svůj dřívější úkol, rozdělení mocného meče Angelic Alliance. Hrdnové se rozhodnou meč znovu složit. Úspěšní se vydají do Deyja, zahnají Sandra a porazí ho. Po těchto událostech se Gelu stává kapitánem Ochránců Lesa, jak je poukázáno v \".\" Hrdinové rozdělí nekromantické artefakty a každý se vydá vlastní cestou.  Poslední bonusová kampaň je o Sandrovi po jeho porážce. Nekromant plánuje druhou invazi, tentokrát se soustředí jen na Erathii. S pomocí Lorda Haartha, otráví Krále Nicolase Gryphonheath a vytvoří alianci s Deyja, Kreegany a Nighon proti lidským zemím, ale je podveden a uvězněn svojí loutkou Finneasem Vilmarem, který vede invazi do Erathie, která se koná v příběhu \"\".", "section_level": 2}, {"title": "Ohlasy.", "content": "\"The Shadow of Death\" byl přijat kritikou velice vřele, s většinou kladnými recenzemi. Nejvíce vychvalované se stalo vylepšení editoru map a také to, že hra nepotřebuje k hraní instalaci původní hry. Zároveň byla kritizována za absenci nového obsahu mimo singleplayerovou část.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heroes of Might and Magic III: The Shadow of Death je druhý datadisk pro tahovou strategii \"Heroes of Might and Magic III\". Byl vyvinut společností New World Computing pro systém Microsoft Windows a uveden na trh společností The 3DO Company v roce 2000. \"Shadow of Death\" je možné hrát i bez vlastnictví původní hry (ta je v datadisku obsažena).", "tgt_summary": "是回合制策略游戏《魔法门之英雄无敌III》的第二部资料片。它由New World Computing开发于Windows平台,由3DO公司发行于2000年。《魔法门之英雄无敌III:死亡阴影》是一部包含了原始游戏的独立资料片。", "id": 140172}
{"src_title": "Heroes of Might and Magic III: Armageddon's Blade", "tgt_title": "魔法门之英雄无敌III:末日之刃", "src_document": [{"title": "Souhrn.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zápletka.", "content": "Pouze jedna ze šesti nových kampaní v \"Armageddon's Blade\" se přímo dotýká hlavní dějové linie. Události z \"Armageddon's Blade\" přímo následují události z. Jak se království Erathie snažilo o znovuobnovení po válce, Kreegan z Eeofolu začal překvapivou invazi. Armáda královny Catherine, již vyčerpaná válkou, nebyla žádnou překážkou pro ohromnou armádu Kreegana.  Následně po smrti Kreeganova krále, Xenofexe, uchvatitel Lucifer Kreegan převzal kontrolu nad Eeofolem a hnán vizí začíná hledat části starobylé zbraně známé jako Armageddon's Blade, schopné uvrhnout svět do války a ohně. Jeho generál Xeron je zaúkolován nalezením součástí tohoto Meče. Aby byl zastaven, armády Erathie a AvLee podnikají útok na Eeofol, podporovány mnohými elementály objevenými ve městech „Confluxu“. Královna Catherine a právě osvobozený král Roland jsou v následující válce podporovány mocnými elfskými válečníky hrdiny Gelua. Xeron získá Meč, ale je poražen Geluem na cestě zpět do Eeofolu. Gelu si vyžádá Meč a na rozkaz královny Catherine ho používá k zabití Lucifera Kreegana. Po těchto událostech se Catherine vrací do Enrothu a Meč je přenechán Geluovi. Příběh pokračuje v \"Heroes Chronicles: The Sword of Frost\" a nakonec vede ke katastrofě, která připraví půdu pro \"Heroes of Might and Magic IV\".", "section_level": 2}, {"title": "Postavy.", "content": "V kampaních \"Armageddon's Blade\" hráč získá kontrolu nad královnou Catherine Ironfist, hlavní postavou \"Heroes of Might and Magic III\", také nad králem Rolandem Ironfist, hlavním představitelem z \"\". Mezi nové postavy patří Gelu, poloelfí lučištník, a Xeron, vůdce Kreeganovy armády. Pět samostatných kampaní představuje spoustu před tím neviděných postav. \"Dragon Slayer\" uvádí kouzelníka Bracadana, zatímco \"Festival of Life\" představuje barbara Kilgora, který má významnou roli v počátcích hry \"Heroes of Might and Magic IV\". \"Dragon's Blood\" představuje paní jeskyní Mutare, která se vrací v \"Heroes Chronicles: Clash of the Dragons\" společně s Adrienne, představitelkou \"Playing with Fire\". Nakonec odemknutelnou kampaň \"Foolhardy Waywardness\" reprezentuje rytíř Sir Cristian, který se také vrací v \"Heroes of Might and Magic IV\". Mimochodem epilog ke kampani \"Foolhardy Waywardness\" vysvětluje důvod Sira Cristiana, proč se objevuje jako hráčův startovací hrdina v první kampani \"Long Live the Queen\".", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj.", "content": "Práce na datadisku \"Armageddon's Blade\" začaly brzy v roce 1999. Vývojáři původně zamýšleli zaměřit se na příběhovou linii kolem nové budoucí frakce, připojením „Forge“ by pomohli hře v navázání na zlem zakončený \"Might and Magic VII\", zatímco sci-fi aspekty z jádra sérií \"Might and Magic\" nikdy nebyly ve hrách \"Heroes of Might and Magic\" příliš jasné. Přestože frakce Forge byla téměř kompletní a funkční, fanoušci reagovali negativně na její zařazení do světa \"Heroes of Might and Magic\". Domnívali se, že přidání sci-fi by zničilo základní atmosféru sérií \"Heroes of Might and Magic\". Uprostřed vývoje datadisku se New World Computing rozhodlo vyřadit frakci Forge a také odstranit veškeré odkazy na její existenci v hlavní příběhové linii, namísto toho postavili před \"Might and Magic VII\" dobrý konec. Jako náhradu za Forge vyvinuli frakci na základě elementálů Conflux. Z důvodu vyřazení frakce Forge uprostřed prací měli vývojáři a designéři velký nedostatek času na dodělání frakce Conflux. Proto byli nuceni implementovat elementální stvůry ze základní hry. Toto je evidentní, když se pečlivě podíváme na rodiště původních 4 elementálů a rodiště ve městě Confluxu: je použita stejná grafická podoba jako na mapě dobrodružství.", "section_level": 1}, {"title": "Herní změny.", "content": "Nejvíce zřejmou změnou v \"Armageddon's Blade\" je přidání frakce Conflux, zvyšující počet hratelných frakcí v \"Heroes III\" na devět. Město se tematicky točí okolo základních elementů, ale obsahuje i další příšery na doplnění výběru. Bylo přidáno šest nových kampaní, jedna jako pokračování základního herního příběhu a pět točících se kolem dobrodružství týkajících se tohoto fiktivního světa. Dále bylo přidáno přes 35 scénářů pro hru jednoho hráče.  Navrátily se neutrální (nenáleží žádné frakci) jednotky a znovuobjevilo se několik typů jednotek z předchozích her \"Heroes\" (např. Peasants, Boars, and Halflings). Datadisk také přinesl několik nových typů neutrálních jednotek, jako silné Azurové draky. Jedenáct nových hrdinů z kampaní a dva nové artefakty – Armageddon's Blade a Vial of Dragonblood. Několik nových objektů pro mapu dobrodružství, včetně speciálních věží, které dovolí hrdinovi projít pouze pokud splnil určité podmínky zadané autorem mapy.  Náhodný generátor map umožňuje hráčům vytvořit náhodné mapy pomocí několika nastavitelných parametrů. Samostatný editor přiložený ke hře pak dovoluje hráči složení nových kampaní z jednotlivých map.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heroes of Might and Magic III: Armageddon's Blade je první datadisk pro tahovou strategii \"Heroes of Might and Magic III\". Byl vyvinut společností New World Computing pro systém Microsoft Windows a uveden na trh společností The 3DO Company v roce 1999.", "tgt_summary": "《魔法门之英雄无敌III:末日之刃》(英语:Heroes of Might and Magic III: Armageddon's Blade,繁体中文版译为“魔法门英雄无敌3之末世圣刀”)是回合制策略游戏《魔法门之英雄无敌III》的第二部资料片。它由New World Computing开发于Windows平台,由3DO公司发行于1999年。《魔法门之英雄无敌III:末日之刃》不包含原始游戏。", "id": 2105599}
{"src_title": "Kočka na rozpálené plechové střeše", "tgt_title": "热铁皮屋顶上的猫 (戏剧)", "src_document": [{"title": "Nástin děje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První dějství.", "content": "Dominující jsou dialogy Bricka Pollitta a jeho ženy Margarety. Brick je bývalým úspěšným fotbalistou, posléze fotbalovým reportérem, momentálně je zdrcen a stal se z něj alkoholik. S Margaretou (Maggie) se seznámili na univerzitě. Brick tehdy byl slavným fotbalistou a také pohledným mladým mužem a Maggie byla okouzlující chudá dívka.  Margareta se do Bricka zamilovala. Brick však trávil příliš času s přítelem Skipperem. Měl ke Skipperovi přátelský vztah, ovšem Skipper k němu homosexuální. Margareta Skippera prokoukla a donutila ho, aby se s ní vyspal. Skipper Brickovi zatelefonoval a pověděl mu, co se stalo. Brick uraženě zavěsil a Skipper spáchal sebevraždu. Od té doby to šlo s Brickem z kopce, cítil vinu za kamarádovu smrt. Omrzela ho práce, k Margaretě cítil téměř nenávist a začal pít, aby zapomněl na smrt kamaráda i na zbytečnost svého života.  Margareta stále Bricka miluje, omlouvá jeho pití. Nechce Bricka opustit, i když on ji k tomu činy i slovy nutí. Nechce ho opustit nejen proto, že ho miluje, ale také proto, že tchán (Politt) je bohatý a její život je tedy pohodlný. Margareta zjistí, že tchán umírá na rakovinu; prezentovaná lékařská zpráva, podle níž má tchán jen zažívací obtíže, je lží. Čeká tedy, až manžel bude dědit. Snaží se dostat Bricka z alkoholismu, aby mohl dědit, protože jinak by dědictví mohlo přejít ke staršímu bratrovi Gooperovi a jeho ženě Mae (mají spolu pět dětí, zatímco Brick s Maggie jsou bezdětní). Gooper je úspěšný advokát a jako prvorozený syn by měl na majetek právo.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé dějství.", "content": "Politt za Brickem přichází se zprávou, že je zdravý, protože nepravdivé lékařské zprávě uvěřil. Vypráví Brickovi, že Goopera s manželkou a dětmi nemá v lásce a že celý život měl rád jen Bricka. Donutí Bricka, aby si přiznal, že pije kvůli vnitřní prázdnotě, tvrdí, že Brick si pocit viny jen nalhává. Brick má zlost, protože otec si myslí, že Brick Skippera miloval nejen jako přítele. Ve vzteku na otce křikne, že skutečně umírá na rakovinu. Otce to naprosto zdrtí.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí dějství.", "content": "Gooper s Mae sdělují matce, že otec umírá na rakovinu a že chtějí hospodařit na otcových plantážích. Matka manžela velmi miluje a nic takového nechce připustit. Ví, že Politt miluje Bricka, a chce, aby po něm převzal starost o majetek. Margareta to ví také, a tak čeká na vhodnou příležitost, aby mohla říci, že je těhotná (i když to není pravda). Zamkne Brickovi bar a vyhrožuje mu, že dostane svůj alkohol jen tehdy, když se s ní vyspí. Bricka překvapila její rozhodnost a podvolil se jí.  Kočka na rozpálené plechové střeše je tak Maggie; chtěla zvítězit a nakonec také zvítězila.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kočka na rozpálené plechové střeše () je divadelní hra Tennesseeho Williamse z roku 1955. Hra byla oceněna Pulitzerovou cenou. Byla již druhým dílem, za které Williams získal Pulitzerovu cenu, první oceněnou hrou byla \"Tramvaj do stanice Touha\".", "tgt_summary": "热铁皮屋顶上的猫(英文:Cat on a Hot Tin Roof)是美国作家田纳西·威廉斯的戏剧,为其最知名的一部也是其本人最喜欢的一部作品,于1955年获得普利策奖。本剧设定在密西西比三角洲的一个富裕的种植园家庭中。该剧通过大爹地在患癌症后的家庭财产争夺,反映了诸多主题。例如唯物主义、谎言、性解放及贪婪等等。", "id": 303402}
{"src_title": "Kontejnerová architektura", "tgt_title": "貨櫃屋", "src_document": [{"title": "Historie přepravního ISO kontejneru.", "content": "První využití ocelového přepravního kontejneru v intermodální nákladní dopravě se datuje do 60. let 20. století a znamenalo ve své době obrovskou revoluci. V 70. letech došlo ke standardizaci a sjednocení tohoto modulárního systému dopravy zboží, kdy základní přepravní jednotkou je jeden modul – jeden kontejner, čímž došlo ke značnému zrychlení a zjednodušení přepravy. Oproti dřívějšku, kdy záleželo na druhu zboží a při překládání různě baleného nákladu byla nutná fyzická a manuální lidská práce, dnes vše zajišťují stroje. Kontejnery se s maximální úsporou prostoru skládají a fixují do sloupců na zemi a na lodích a nakládají na uzpůsobené dopravní prostředky - lodě, vlaky i nákladní automobily. Překládací terminály jsou plně automatizované s centrálním ovládáním a v zásadě nezáleží jaké zboží je uvnitř kontejneru přepravováno. Dnešní kontejnery se většinou vyrábějí v Asii a to ve velikostech, které vycházejí z angloamerické měrné soustavy. Kontejnery mají jednotnou výšku 8 stop a 6 palců (2,59 m) a šířku 8 stop (2,44 m). Rozdíly jsou tedy pouze v délce – existuje pět možností: 20 stop (6,1 m), 40 stop (12,2 m), 45 stop (13,7 m), 48 stop (14,6 m) a 53 stop (16,2 m), ačkoli vyšší “High Cube” kontejnery měřit 9 stop a 6 palců (2,90 m) stali se velmi obyčejní v uplynulých letech. V architektuře se nejčastěji využívají kontejnery dlouhé 20 a 40 stop. Materiálem vnějšího pláště je v naprosté většině ocelový plech s povrchovou úpravou tzv. COR-TEN.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody a nevýhody přepravního kontejneru jako stavebního modulu.", "content": "Prvními příklady alternativního využití kontejnerů byly různé sklady pro nářadí, dílny apod., kdy se kontejner pouze přemístil na zvolené místo a bez větších úprav posloužil novému účelu. Pro dnešní občanskou a obytnou výstavbu se kontejnery v závislosti na plánovaném účelu stavby samozřejmě upravují. Úpravy jsou poměrně komplexní a bývají potřeba jednak z důvodů mechanického opotřebení, stavebně fyzikálních požadavků a uzpůsobení interiéru i exteriéru záměru a vkusu architekta a klienta. Téměř vždy se mění nebo zatepluje opláštění, vylehčuje konstrukce, osazují se otvory – okna, dveře a montují se zdravotechnické a elektro- instalace. Proces přeměny dopravních kontejnerů na obytné stavby si nechal patentovat v 80. letech 20. století američan Phillip C. Clark, patent vešel v platnost v roce 1989.  Úpravy do podoby obytného kontejneru – tzv. building container mohou samozřejmě být finančně náročnější než pouhá investice do koupi použitého kontejneru. O kontejnerové architektuře se hovoří jako o levné, recyklovatelné a ekologické architektuře, což ovšem tyto leckdy finančně a provozně náročné úpravy mohou nabourat. Zcela jasnou výhodou kontejnerů je samozřejmě vysoká únosnost, stabilita a jednotný rozměr, který umožňuje snadné skládání modulů do prostorových celků. Také doprava modulů na pozemek je velmi rychlá a snadná, stejně jako samotná stavba a případná demontáž. Recyklovatelnost spočívá především v možnosti objekty rozebrat a znovu složit, převézt, nebo snadno některou část vyměnit. Nevýhodou nákladních kontejnerů oproti jiným formám modulární architektury a tradičnímu stavebnictví může být znečištění a intoxikace materiálu v interiéru převáženým zbožím – nikdy nevíme, jaké zboží v kontejneru dlelo, proto je vhodné interiér vždy vyčistit a opatřit novým nátěrem nebo obkladem.", "section_level": 1}, {"title": "Současné využití kontejnerů v architektuře.", "content": "Kontejnerová architektura ve světě, především v USA a v Evropě, celkem rychle zdomácněla a stala se svébytným fenoménem, o který mají zájem média, odborná i laická veřejnost. Existuje spousta realizací, které se i přes unifikovanost kontejnerového systému liší jak designem, tak účelem využití. Jednou ze sfér architektury, ve které se kontejnery běžně s výhodou uplatňují, jsou dočasné stavby. Kontejnery lze najít jako kavárny a veřejné WC na festivalech, kulturních i sportovních akcích, stejně jako mobilní obchodní domy nebo výstavní sály. Vzniklo také mnoho obytných objektů přes poměrně rozsáhlé areály, až po jednotlivé buňky „parazitující“ na střešní krajině velkoměst. Kontejnery v architektuře se na rozdíl od situace před pár lety, kdy byly spojovány spíše s nouzovým laciným nehezkým a nepříjemným bydlením pro okrajové sociální skupiny, staly téměř ikonickými. Díky kreativním architektům a designerům se vymanily ze své nelichotivé pověsti, ba naopak byly povýšeny na kvalitu a začínají být vnímány pozitivně i ve většinové společnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kontejnerová architektura je poměrně mladou větví modulární architektury, která jako konstrukční prostorové prvky využívá ocelové přepravní kontejnery. Primárním účelem těchto kontejnerů je intermodální, lodní a železniční doprava zboží na dlouhé vzdálenosti. Po docela krátké době používání (některé kontejnery absolvují pouze jednu cestu tam, neboť se finančně nevyplatí poslat je prázdné zpět) se však odstavují a tak mohou být recyklovány a upraveny pro modulární výstavbu. Výhodou použití těchto kontejnerů v architektuře je především jejich relativně nízká pořizovací cena, optimální rozměr jednotlivých kontejnerů pro pobyt člověka, velká statická odolnost a žádaná industriální estetika.", "tgt_summary": "货柜屋亦称货柜房屋,是一种将航运业使用的货柜改装而成的小型房屋。", "id": 738155}
{"src_title": "Difrakce", "tgt_title": "衍射", "src_document": [{"title": "Mechanismus.", "content": "Jak již bylo řečeno výše, difrakce je ohyb vlnění na jakékoli překážce. Ohyb je důsledkem Huygensova principu, tedy jevu, kdy se každý bod, do kterého vlnění dospěje, opět stává všesměrovým zdrojem. V případě štěrbiny to znamená, že mimo jiné její okraj se stane opět bodovým zdrojem vlnění a proto se vlnění může šířit do oblasti geometrického stínu.  S difrakcí je velmi těsně spojena interference, tedy skládání vln podle jejich fáze. V případě šíření vlny volným prostorem za překážkou je fáze jednotlivých vln dána vzdáleností, kterou urazily od svého zdroje. Za štěrbinou se vlnění nešíří všemi směry stejně intenzivně, ani neubývá rovnoměrně do stran, ale vytváří částečně periodické difrakční (ohybové) vzory – v případě světla lze na stínítku pozorovat světlé a tmavé proužky různé šířky. Tmavé proužky vznikají v místech, kde se vlnění z jednoho okraje štěrbiny setkává s vlněním z druhého okraje štěrbiny v protifázi – dochází k destruktivní interferenci, protože vzdálenosti protilehlých okrajů štěrbiny od tmavého proužku se liší o lichý násobek půlky vlnové délky. Světlé proužky naopak vznikají tam, kde se vlnění z protilehlých okrajů šterbiny setkávají ve fázi (konstruktivně), protože se vzdálenosti světlého proužku od protilehlých okrajů štěrbin liší o celé násobky vlnových délek. V případě kvantových částic lze za patřičně úzkou štěrbinou pozorovat pruhy s vyšší a nižší pravděpodobností výskytu.", "section_level": 1}, {"title": "Konkrétní příklady.", "content": "V této sekci se budeme zabývat tzv. fraunhoferovou difrakcí, tj. případem, kdy je stínítko ve velké vzdálenosti od štěrbiny. Dále budeme uvažovat pouze lineárně polarizované světlo, tj. případ, kdy vektor elektrické intenzity kmitá pouze v jednom směru. Pro obecně polarizované světlo získáme stejné vztahy, protože jej můžeme rozložit na dvě lineárně polarizovaná vlnění, která spolu navzájem neinteragují.  Najděme nyní úhly, při kterých dochází ke konstruktivní resp. destruktivní interferenci, tj. kde pozorujeme světlé resp. tmavé proužky. Nyní se budeme zabývat světlem, ale pro částice je mechanizmus naprosto stejný.", "section_level": 1}, {"title": "Difrakce na dvojštěrbině.", "content": "Budeme prvně uvažovat, že obě štěrbiny jsou úzké, potom každá z nich vydává svou kulovou vlnoplochu (v každém bodě popsanou svou komplexní amplitudou), tyto amplitudy se sečtou a my na stínítku pozorujeme velikost výsledné amplitudy.  Abychom mohli pozorovat světlé proužky, musí být rozdíl vzdáleností bodu na stínítku od jedné a druhé štěrbiny roven nějakému celočíselnému násobku vlnové délky, tomuto číslu pak říkáme \"řád maxima\". Bude-li totiž rozdíl vzdáleností roven např. poločíselnému násobku vlnových délek, nebudeme pozorovat v tomto bodě nic. Jak jsme psali výše amplituda se mění harmonicky v prostoru a při posunu o půl periody je právě změní na opačnou, proto je celková amplituda (součet parciálních) rovna nule.  Označíme-li formula_1 vzdálenost na stínítku od osy soustavy, formula_2 vzdálenost stínítka a formula_3 vzdálenost štěrbin tak, pro rozdíl vzdáleností platí kde můžeme použít rozvoje do Taylorova polynomu v malé proměnné formula_5. Dostáváme což můžeme upravit dle vzorce pro rozdíl druhých mocnin. Dosadíme-li formula_7 a formula_8, dostáváme což je úhel odpovídající formula_10-tému interferenčnímu maximu (maximum, ležící na ose experimentu se nazývá nulté).  Pro minima platí obdobný vztah (zde první minimum označujeme to, které je nejblíže k ose experimentu) Díky závislosti pozorovacích úhlů difrakčních minim a maxim na vlnové délce lze dvojštěrbinu použít k rozložení bílého světla na jednotlivé složky. Tento efekt je zesílen u difrakčních mřížek, které se používají ve spektrometrech.", "section_level": 2}, {"title": "Difrakce na mřížce.", "content": "Difrakční mřížka je periodická série mnoha rovnoběžných štěrbin (nebo odrazných vrypů). Důvodem, proč se používá v optické spektroskopii mřížka a nikoli dvojštěrbina, je, že s rostoucím počtem štěrbin má mřížka vyšší světelnost a též ostřejší (intenzivnější a užší) maxima jednotlivých vlnových délek.  Chceme-li zjistit závislost pozorované intenzity světla po průchodu mřížkou, musíme složit větší (v ideálním případě nekonečný) počet vln jako v případě dvojštěrbiny. Nenulová vyzařovaná intenzita bude pouze v takových směrech, že dráhový rozdíl mezi paprsky vycházejícími ze sousedních štěrbin bude celočíselný násobek vlnové délky. Nebude-li dráhový rozdíl mezi sousedními štěrbinami roven násobku vlnové délky, musíme sčítat elektrické intenzity s různou fází (všechny fáze budou v daný čas zastoupeny rovnoměrně), což nám dá celkově nulu, protože střední hodnota sinu i kosinu je nulová. Pro směry difrakčních maxim tedy dostáváme stejnou podmínku jako pro dvojštěrbinu, až na to, že zde formula_3 značí vzdálenost (periodu) vrypů, neboli \"mřížkovou\" \"konstantu\" mřížky. V technické praxi se pojmem mřížková konstanta mřížky častěji rozumí převrácená hodnota vzdálenosti vrypů, formula_14, tedy počet (hustota, prostorová frekvence) vrypů na jednotku délky. Typická hodnota pro optické mřížky je několik set vrypů na milimetr.", "section_level": 2}], "src_summary": "Difrakce (česky ohyb) je jev, u kterého se vlnění za překážkou \"ohýbá\" od svého původního směru a dostává se tak do oblasti geometrického stínu překážky. Tento proces lze sledovat u všech typů vlnění – světla, zvuku, vln na vodě – zejména když jejich vlna prochází například štěrbinou, jejíž šířka je srovnatelná s vlnovou délkou (v případě částic s jejich de Broglieovu vlnovou délkou).", "tgt_summary": "衍射(英语:diffraction),又称绕射,是指波遇到障碍物时偏离原来直线传播的物理现象。", "id": 2555669}
{"src_title": "1. FC Lokomotive Leipzig (1966)", "tgt_title": "莱比锡火车头足球俱乐部", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po ukončení druhé světové války byla všechna dřívější sportovní sdružení v sovětské okupační zóně zrušena, což po sportovní stránce citelně poznamenalo většinu pozdějších východoněmeckých měst. Fotbal v Lipsku měl před prohranou válkou několik ligových fotbalových mužstev. V Probstheidě sídlil VfB Leipzig, první německý fotbalový mistr a celkově trojnásobný mistr Německa.  V roce 1946 bylo na území městské části založeno mužstvo SG Leipzig-Probstheida. V následujících letech bylo přejmenováno na BSG Erich Zeigner a BSG Einheit Ost. Pod posledním názvem se stalo v ročníku 1953/54 účastníkem východoněmecké nejvyšší soutěže. V roce 1954 bylo mužstvo z politických důvodů přesunuto pod patronát nově vytvořeného sdružení SC Rotation. Fotbalové mužstvo v něm zůstalo až do roku 1963, kdy došlo k fúzi dvou nejsilnějších sportovních sdružení ve městě (SC Lokomotive a SC Rotation) do SC Leipzig. Nový sportovní klub měl mít pod patronátem nejlepší sportovce ve městě.  Dne 20. ledna 1966 se začala psát nová kapitola místního fotbalu. Fotbalový oddíl byl vyčleněn z SC Leipzig a vytvořil tak 1. FC Lokomotive Leipzig, což se oficiálně považovalo za vznik klubu. Pod tímto názvem prožil zlatou éru. Čtyřikrát zvítězil ve východoněmeckém poháru a jednou došel do finále Poháru vítězů pohárů (sezóna 1986/87). Po sjednocení Německa byl klub přejmenován na VfB Leipzig. Název dostal podle několikanásobného mistra Německa z předválečných let, který sídlil ve stejné městské části jako Lokomotive. V sezóně 1993/94 se klub pod novým názvem stal účastníkem Bundesligy, německé nejvyšší soutěže. Ve zmiňované sezóně se ovšem umístil na posledním místě a sestoupil zpátky o soutěž níže.  V této době se celý sportovní klub dostal do vleklých finančních problému, které v konečném součtu skončily dvojitou insolvencí. Kvůli neschopnosti splácet jakékoliv dluhy byl klub v červenci 2004 zrušen. Příznivci čerstvě zaniklého klubu založili již o rok dříve novou Lokomotivu, která začala svoji existenci v nejnižších oblastních soutěžích.", "section_level": 1}, {"title": "Historické názvy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "SC Leipzig (1963 – 1966).", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 2}, {"title": "1. FC Lokomotive / VfB Leipzig (1966 – 2004).", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 2}], "src_summary": "1. FC Lokomotive Leipzig (celým názvem: 1. Fußballclub Lokomotive Leipzig) byl německý fotbalový klub, který sídlil v saském městě Leipzig. Organizace sídlila v lipské městské části Probstheida. Oficiální založení je datováno ke dni 20. ledna 1966, poté, co proběhla velká reformace východoněmeckého fotbalu. Zanikl v roce 2004 kvůli finančním problémům. Své domácí zápasy odehrával na Bruno-Plache-Stadionu s kapacitou 6 800 diváků.", "tgt_summary": "莱比锡火车头足球俱乐部(1. FC Lokomotive Leipzig)是德国的足球俱乐部,位于萨克逊州的莱比锡。之前球队叫做莱比锡VfB,拥有悠久的球队历史和球迷群,是首届的德国全国足球冠军球队。球队也参加过东德足球甲级联赛的赛事。现在球队属于德国足球系统中的第五级球队。", "id": 1060191}
{"src_title": "Oleg Artěmjev", "tgt_title": "奥列格·阿尔捷米耶夫", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Oleg Artěmjev pochází z lotyšské metropole Rigy, kde se roku 1970 narodil. Na střední školu chodil ve městě Leninsk u kosmodromu Bajkonur. Roku 1990 dokončil čtyřleté studium na Tallinnském polytechnickém institutu, následnou (v letech 1990–1991) povinnou službu v řadách Sovětské armády strávil v posádce ve Vilniusu. Od roku 1992 studoval na Baumanově Moskevské státní technické univerzitě obor technika a fyzika nízkých teplot, univerzitu dokončil roku 1998, současně v letech 1995–1999 na univerzitě pracoval jako řidič. Po absolvování univerzity nastoupil do společnosti RKK Eněrgija. Zde se věnoval přípravě výstupů do otevřeného vesmíru.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmonaut.", "content": "Přihlásil se k kosmonautickému výcviku, prošel lékařskými prohlídkami (na jaře 2000). Státní meziresortní komise ho doporučila do oddílu kosmonautů RKK Eněrgija 29. května 2003. Dvouletou všeobecnou kosmickou přípravu ve Středisku přípravy kosmonautů J. A. Gagarina (CPK) zahájil o měsíc později 16. června a dokončil ji 28. června 2005 závěrečnými zkouškami. Poté 5. července 2005 získal kvalifikaci „zkušební kosmonaut“ ().  V letech 2007 a 2009 se v Institutu lékařsko-biologických problémů účastnil mezinárodního experimentu Mars 500. Roku 2007 byl v šestici, která strávila v izolaci 14 dnů, o dva roky později se účastnil simulace letu dlouhé 105 dní.  V souvislosti s rozhodnutím Roskosmosu o shromáždění ruských kosmonautů v jednom oddílu odešel ze společnosti RKK Eněrgija a od 22. ledna 2011 je kosmonautem Střediska přípravy kosmonautů.  V létě 2011 byl jmenován do Expedice 39/40 na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) naplánované na březen – září 2014 a zálohy pro Expedici 37/38, která odstartovala v září 2013. Ke svému prvnímu vesmírnému letu odstartoval 25. března 2014 ve funkci palubního inženýra lodi Sojuz TMA-12M, společně s Alexandrem Skvorcovem a Američanem Stevenem Swansonem. Kvůli problémům s orientačním systémem lodi se plánovaný šestihodinový let ke stanici protáhl na dva dny. Na ISS pracoval jako palubní inženýr devětatřicáté a (od května 2014) čtyřicáté expedice. Během letu dvakrát vystoupil do vesmíru. Dne 11. září 2014 Artěmjev, Skvorcov, a Swanson v pořádku přistáli v Sojuzu TMA-12M na Zemi.  Roku 2015 byl jmenován do záložní posádky Sojuzu MS-06 a hlavní posádky Sojuzu MS-08, nicméně v souvislosti se snížením počtu ruských kosmonautů na ISS ze zálohy pro Sojuz MS-06 na podzim 2016 vypadl. V dubnu 2017 byl potvrzen jako velitel Sojuzu MS-08, v posádce byli ještě Andrew Feustel a Richard Arnold. Do vesmíru odstartovali z Bajkonuru 31. března 2018, po dvoudenním letu se spojili se stanicí ISS a pracovali na ní v rámci Expedice 55/56. Na Zemi přistáli 4. října 2018. Artěmjev během mise jednou vystoupil do vesmíru.  V září 2019 kandidoval jako nezávislý do moskevské městské dumy (to jest městského zastupitelstva) a byl zvolen.  Oleg Artěmjev je ženatý, má syna.", "section_level": 2}], "src_summary": "Oleg Germanovič Artěmjev (, * 28. prosince 1970 Riga, Lotyšská SSR, SSSR) je ruský kosmonaut. Původně byl inženýrem společnosti RKK Eněrgija, od května 2003 se stal členem jejího oddílu kosmonautů. V lednu 2011 přešel do oddílu kosmonautů Roskosmosu v Gagarinově středisku přípravy kosmonautů. V létě 2011 byl jmenován do Expedice 39/40 na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS), která proběhla v březnu – září 2014. Podruhé na ISS pracoval v březnu – říjnu 2018 jako člen Expedice 55/56.", "tgt_summary": "奥列格·格尔马诺维奇·阿尔捷米耶夫(,1970年-12月28日)是俄罗斯宇航员。", "id": 1275569}
{"src_title": "Trávicí enzym", "tgt_title": "消化酶", "src_document": [{"title": "Lidské trávicí enzymy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "V ústech.", "content": "Sliny obsahují ptyalin, což je α-amyláza produkovaná hlavně příušní slinnou žlázou. Ptyalin rozkládá zejména škrob za vzniku maltózy či různých krátkých oligosacharidů. Jen malá část škrobu se rozloží již v ústech, nicméně ptyalin může účinkovat asi hodinu po polknutí – nicméně jen do doby, než se potrava dostane do žaludku a smísí se s žaludeční šťávou.", "section_level": 2}, {"title": "V žaludku.", "content": "V žaludku je produkována proteáza pepsin, kterému vyhovuje značně kyselé prostředí a je schopen strávit obvykle asi 10–20 % bílkovinné potravy. Je schopen rozrušit i kolagen (přítomný třeba v mase), který je jinak většinou proteáz nestravitelný. V žaludku také dochází k trávení malého množství (asi 10 %) lipidů pomocí tzv. linguální lipázy, jež se do žaludku dostává spolu se slinami a potravou.", "section_level": 2}, {"title": "Ve střevě.", "content": "Ve střevě je přítomno široké spektrum různých enzymů, jež tráví sacharidy, tuky, bílkoviny i třeba nukleové kyseliny. Tzv. pankreatická amyláza je vysoce aktivní enzym slinivky břišní, který štěpí sacharidy na maltózu či na velmi krátké glukany. Další rozklad sacharidů provádí zejména enzymy tvořené ve stěně střev – laktáza, sacharáza, maltáza a α-dextrináza, díky nimž dochází k rozkladu na jednoduché monosacharidy („cukry“). Ve střevě rovněž dochází k masivnímu trávení bílkovin. Toto zajišťují pankreatické proteázy, jako je trypsin, chymotrypsin, karboxypolypeptidáza a elastáza. Jejich aktivitou vznikají obvykle krátké peptidy (dipeptidy, tripeptidy). Trávení bílkovin dokončují enzymy produkované střevní stěnou, zejména různé dipeptidázy a aminopolypeptidázy. Část trávení krátkých peptidů se dokonce odehrává za pomoci speciálních proteáz uvnitř enterocytů. Rovněž drtivá většina tuků je trávena ve střevě – v tomto ohledu hraje prim tzv. pankreatická lipáza přítomná v obrovském množství v pankreatické šťávě. Jen malou roli hrají lipázy střevní stěny (enterická lipáza).", "section_level": 2}], "src_summary": "Trávicí enzymy jsou enzymy (bílkoviny s katalytickou funkcí), které umožňují trávení, tedy rozklad různých složek potravy na jednodušší stavební celky. Trávicí enzymy se řadí mezi enzymy hydrolytické – katalyzují totiž rozklad, jehož činitelem je voda. Drtivá většina trávicích enzymů se dá rozdělit do jedné ze čtyř kategorií podle typu molekul, které rozkládají: Trávicí enzymy tvoří celá řada různých mikroorganismů, houby či dokonce některé rostliny (enzymy mnohých masožravých rostlin), nicméně k největšímu rozvoji trávicích enzymů došlo u živočichů. Také trávicí soustava člověka obsahuje široké spektrum různých enzymů, jež umožňují trávení potravy.", "tgt_summary": "消化酶(英语:digestive enzymes)是将聚合的高分子降解为他们的构建单元的酶类,以促进他们被身体吸收。消化酶类可在动物(及人)的消化管内找到,在那里帮助食物的消化,他们也存在于细胞中,特别是在其溶酶体中发挥作用,以维护细胞中的残留物。消化酶类多种多样,他们存在于:由唾腺分泌的唾液之中、由胃内壁细胞分泌的胃液之中、由胰腺外分泌细胞分泌的胰液之中以及在肠(大与小)胃分泌物之中。", "id": 1639076}
{"src_title": "Chyby typu I a II", "tgt_title": "第一型及第二型錯誤", "src_document": [{"title": "Teorie statistického testu.", "content": "V teorii statistických testů je pojem statistická chyba nedílnou součástí testování statistických hypotéz. Test vyžaduje jednoznačný výrok nulové hypotézy, která obvykle koresponduje s obvyklým \"přirozeným stavem\". Například \"tento člověk je zdravý\", \"tento obviněný je nevinen\" nebo \"tento výrobek není rozbitý\". Alternativní hypotéza je negací nulové hypotézy, například \"tento člověk není zdravý\" atd... Výsledek testu může být relativně negativní vzhledem k nulové hypotéze (nezdravý, vinen, rozbitý) nebo pozitivní (zdravý, nevinen, nerozbitý). Pokud výsledek testu koresponduje se skutečností, pak bylo učiněno správné rozhodnutí. Nicméně pokud výsledek nekoresponduje se skutečností, pak nastala chyba. Kvůli statistické povaze testu se chyba ve výsledku, až na vzácné případy, nedá zcela vyloučit. Rozlišujeme dva typy chyb: chyba typu I a chyba typu II.", "section_level": 1}, {"title": "Chyba typu I.", "content": "Chyba typu I, jinak známá jako chyba prvního druhu, je chybné rozhodnutí učiněno poté, co test odmítne pravdivou nulovou hypotézu(\"H\"). Chyba typu I může být porovnána s takzvanou \"falešně pozitivní\" v jiných testových situacích. Zjednodušeně řečeno, vyšetřovatel může hlásit falešný poplach bez hrozby na dohled, lidově řečeno \"\"sýčkovat\"\", kdy (\"H\": žádná hrozba). Chyba typu I může být vyjádřena jako chyba nadměrného skepticismu.  Míra chyby typu I se nazývá \"rozměr\" testu a značí se řeckým písmenem α (alfa). Obvykle se rovná úrovni významnosti testu. V případě jednoduché nulové hypotézy je α pravděpodobnost chyby typu I. Pokud je nulová hypotéza složená, je α maximum (supremum) možných pravděpodobností chyby typu I.", "section_level": 2}, {"title": "Chyba typu II.", "content": "Chyba typu II, také známá jako chyba druhého druhu (též ), je chybné rozhodnutí učiněné, když test selže v odmítnutí falešné nulové hypotézy. Chyba typu II může být přirovnána k takzvané \"falešně negativní\" v jiných testových situacích, může být vyjádřena jako chyba nadměrné důvěryhodnosti/důvěřivosti. Zjednodušeně řečeno, vyšetřovatel může přehlédnout hrozbu (nespustit poplach). \"H\": žádná hrozba.  Míra chyby typu II se značí řeckým písmenem β (beta) a vztahuje se k síle testu (která se rovná 1 − β).  Co ve skutečnosti nazýváme chybou typu I a II, záleží přímo na nulové hypotéze. Negace nulové hypotézy způsobuje prohození chyb typu I a II.  Cílem testu je rozhodnout, zda může být nulová hypotéza odmítnuta. Statistický test může buď odmítnout (prokázat za nepravdivou) nebo selhat v odmítnutí (selhat v prokázání za nepravdivou) nulové hypotézy, ale nikdy ji prokázat za pravdivou (jinými slovy selhání v odmítnutí nulové hypotézy ji neprokazuje za pravdivou).", "section_level": 2}, {"title": "Příklad.", "content": "V praxi může být chyba typu I vyjádřena jako \"usvědčení nevinného člověka\" (prohlášen za viníka) a chyba typu II jako \"nechat pachatele na svobodě\".  Chyba typu II nastává, když je nulová hypotéza nepravdivá, což v přeneseném smyslu slova znamená např.: přidávání fluoridu do zubní pasty je skutečně efektivní proti zubnímu kazu, ale data jsou taková, že nulová hypotéza nemůže být odmítnuta, takže se nedá prokázat jeho existující efekt.  Tabularizované vztahy mezi pravdivostí/nepravdivostí nulové hypotézy a výsledky testu:", "section_level": 2}, {"title": "Pochopení chyb typu I a II.", "content": "Z Bayesova úhlu pohledu je chyba typu I taková, která se dívá na informaci, která by sice neměla výrazně změnit něčí prioritní předpoklad pravděpodobnosti, ale změní. Chyba typu II je taková, která se dívá na informaci, která by měla změnit něčí předpoklad, ale nezmění.  Testování hypotéz je umění testování, zda odchylka mezi dvěma distribucemi může být vysvětlena náhodou nebo ne. V mnoha praktických aplikacích jsou chyby typu I více choulostivé než chyby typu II.  V těchto případech je pozornost obvykle soustředěna na minimalizování výskytu této statistické chyby. Pokud předpokládáme, že pravděpodobnost chyby typu I je 1%, pak je zde 1% šance, že pozorovaná variace není pravdivá. Toto se nazývá \"úroveň významnosti\", značí se řeckým písmenem α (alfa). Zatímco 1% může být přijatelná úroveň významnosti pro jednu aplikaci, jiná aplikace může vyžadovat úplně jinou úroveň. Například standardní cíl six sigma je dosáhnout přesnosti na 4.5 standardních odchylek nad nebo pod průměrem. To znamená, že pouze 3.4 díly z milionu v procesu s normálním rozdělením mohou být vadné.", "section_level": 2}, {"title": "Záměna významů výsledků.", "content": "Jak už bylo řečeno, klíčová je volba otázky:  Tedy už pouhé položení \"otázky\", tedy zda se testuje \"hrozba\", nebo naopak ověřuje \"soulad\", dává pojmům \"false positive\" / \"false negative\" opačné významy: V hovoru je snadno lze zaměnit. Proto je pro správné porozumění vždy lépe podávat celé hlášení, podobně jako ve školách nutí \"\"odpovídat celou větou\"\": Příjemce konkrétní technicky ověřovanou hypotézu totiž v praxi často nezná, zajímá ho až výsledek z jeho vlastního pohledu, ne z pohledu řešitele.", "section_level": 2}, {"title": "Zdroj nedorozumění.", "content": "Minimalisticky čisté by bylo výsledek v reportu ani vůbec nevyhodnocovat, pouze konstatovat fakt. To proto, že: Potvrzení hypotézy nijak nesouvisí s pozitivním/negativním vnímáním takové zprávy zadavatelem: Ačkoli se slova \"pozitivní\" / \"negativní\" v reportu výsledků zadavateli mohou objevovat, nemají ještě nic společného s důsledky, které zadavateli taková zpráva přináší, což ale v běžném životě může být zdrojem nedorozumění. Takovým bývá například těhotenský test.", "section_level": 3}, {"title": "Následky chyb typu I a II.", "content": "Oba typy chyb jsou problémy pro jedince, společnosti a analýzu dat. Falešně pozitivní (s nulovou hypotézou \"zdravý\") v medicíně způsobuje nepotřebné obavy nebo léčbu, zatímco falešně negativní dává pacientovi nebezpečnou iluzi dobrého zdraví a nemusí se mu dostat potřebné léčby. Falešně pozitivní v kontrole kvality výroby (s nulovou hypotézou, že produkt je kvalitní) vyhodí produkt, který je ve skutečnosti kvalitní, zatímco falešně negativní označí pokažený produkt jako funkční. Falešně pozitivní (s nulovou hypotézou bez žádného účinku) ve vědeckém výzkumu hlásí účinek, který ve skutečnosti neexistuje, zatímco falešně negativní selže ve zjištění účinku, který ve skutečnosti existuje.  Založeno na následcích chyby ve skutečném životě, jeden typ může být vážnější než jiný. Například NASA inženýři by preferovali vyhodit elektronický obvod, který je ve skutečnosti v pořádku (nulová hypotéza \"H: nerozbitý\"; skutečnost: \"nerozbitý\"; akce: vyhozen; chyba: typ I, falešně pozitivní), než aby na vesmírném plavidle použili rozbitý (nulová hypotéza \"H: nerozbitý\"; skutečnost: \"rozbitý\"; akce: použit; chyba: typ II, falešně negativní). V takové situaci chyba typu I zvedá rozpočet, ale chyba typu II by ohrozila celou misi.  Stejně tak soudy nastavují vysoký práh pro důkazy a proces a někdy raději pustí někoho, kdo je vinen (nulová hypotéza: \"nevinen\"; skutečnost: \"vinen\"; výsledek testu: nevinen; akce: propustit; chyba: typ II, falešně negativní), než aby usvědčil někoho, kdo je nevinen (nulová hypotéza: \"nevinen\"; skutečnost: \"nevinen\"; výsledek testu: vinen; akce: usvědčit; chyba: typ I, falešně pozitivní). Každý systém činí svoji vlastní volbu, pokud jde o to, kde udělat mez.  Minimalizování chyb v rozhodnutí není jednoduchý úkol; pro jakoukoli danou velikost vzorku snaha snížit jeden typ chyby obecně vede ke zvýšení druhého typu chyby. Jediný způsob, jak minimalizovat oba typy chyb bez vylepšení testu je zvětšit velikost vzorku, což může nebo nemusí být proveditelné.", "section_level": 2}, {"title": "Etymologie.", "content": "V roce 1928 Jerzy Neyman (1894–1981) a Egon Sharpe Pearson (1895–1980), oba vynikající statistici diskutovali o problémech spojených s \"\"rozhodováním, zda daný vzorek může nebo nemůže být chápán jako náhodně vybraný z určité populace\"\" : a jak Florence Nightingale David poznamenala, \"\"je nutné si zapamatovat, že slůvko 'náhodný' by se mělo aplikovat na metodu výběru vzorku a ne na vzorek samotný\"\".  Určili \"\"dva zdroje chyby\"\", jmenovitě:  V roce 1930 rozvinuli tyto \"dva zdroje chyby\", poznamenajíc, že:  V roce 1933 zpozorovali, že tyto \"\"problémy jsou vzácně prezentovány v takové formě, že dokážeme s jistotou rozlišovat mezi pravdivou a nepravdivou hypotézou\"\" (p. 187). Také si všimli, že v rozhodování, zda přijmout nebo odmítnout určitou hypotézu mezi \"\"řadou alternativních hypotéz\"\" (p. 201), je velmi snadné udělat chybu:  Ve všech spisech napsaných společně Neymanem a Pearsonem výraz \"H\" vždy značí \"\"testovanou hypotézu\"\" (viz p. 186).  Ve stejném spisu nazývají tyto \"dva zdroje chyby\", chybami typu I a chybami typu II.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné pojmy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Falešně pozitivní míra.", "content": "Falešně pozitivní míra je poměr chybějících událostí, které ustupují pozitivnímu výsledku testu.  Falešně pozitivní míra je rovna úrovni významnosti. Specificita testu se rovná 1 minus falešně pozitivní míra.  V testování statistických hypotéz, se tomuto pojmu přiřazuje řecké písmeno α, a 1 − α je definováno jako \"specificita\" testu. Zvyšování specificity testu snižuje pravděpodobnost chyb typu I, ale zvyšuje pravděpodobnost chyb typu II (falešně negativní, které odmítnou alternativní hypotézu, zatímco je pravdivá).", "section_level": 2}, {"title": "Falešně negativní míra.", "content": "Falešně negativní míra je poměr událostí, které jsou testovány, kterým ustupují negativní výsledky testu.  V testování statistických hypotéz se tomuto pojmu přiřazuje řecké písmeno β. \"Síla\" (neboli \"sensitivita\") testu se rovná 1 − β.", "section_level": 2}, {"title": "Nulová hypotéza.", "content": "Pro statistiky je běžnou praxí provádět testy, aby se mohlo určit, zda \"\"spekulativní hypotéza\"\" týkající se pozorovaného fenoménu ve světě může nebo nemůže být podpořena. Výsledky takového testování rozhodují, zda určitá sada výsledků rozumně souhlasí nebo nesouhlasí se spekulovanou hypotézou.  Na základě předpokladu \"statistické konvence\", že spekulovaná hypotéza je chybná a takzvané \"\"nulové hypotézy\"\", že pozorovaný fenomén se jednoduše objeví náhodně, test rozhodne, zda tato hypotéza je správná nebo chybná. Proto je testovaná hypotéza často nazývána nulovou hypotézou, protože je to \"tato\" hypotéza, která má být buď anulována nebo neanulována testem. Když je nulová hypotéza anulována, je možné se domnívat, že data podporují \"alternativní hypotézu\" (která je tou původní spekulovanou).  Důsledná aplikace Neymanovy a Pearsonovy konvence reprezentace \"\"hypotézy k otestování\"\" (nebo \"\"hypotézy k anulování\"\") s výrazem H statistiky vedla k okolnostem, kde mnozí rozumí pojmem \"\"nulová hypotéza\"\" pojem \"\"nil hypotéza\"\" – prohlášení, že pochybovaným výsledkům vzrostly šance. Toto není nezbytně nutné – klíčové omezení podle Fishera (1966), je takové, že \"\"nulová hypotéza musí být přesná, je prosta nejasností a rozporů, protože musí podporovat bázi 'problému distribuce', jejímž řešením je test významnosti.\"\" Jako následek je v experimentální vědě nulová hypotéza obecně prohlášení, že určité opatření nemá \"žádný efekt\"; v pozorovací vědě to znamená, že \"není rozdílu\" mezi hodnotou konkrétní měřené proměnné a hodnotou experimentálního předpokladu.  Rozsah, ve kterém pochybovaný test ukazuje, že \"spekulovaná hypotéza\" byla (nebo nebyla) anulována, se nazývá statistická významnost; a čím vyšší je úroveň významnosti, tím menší je pravděpodobnost, že pochybovaný fenomén by mohl být způsoben čistě náhodou. Britský statistik Sir Ronald Aylmer Fisher (1890–1962) řekl, že \"nulová hypotéza\":", "section_level": 2}, {"title": "Bayesova věta.", "content": "Možnost, že pozorovaný pozitivní výsledek je falešně \"pozitivní\", může být vypočítána použitím Bayesovy věty.  Klíčový koncept Bayesovy věty je, že pravdivé míry falešně pozitivních a falešně negativních nejsou funkcí přesnosti pouze testu samotného, ale také skutečnou mírou nebo frekvencí výskytu uvnitř testované populace.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie systémů.", "content": "V teorii systémů je navíc často definována chyba typu III: typ III (δ): položení špatné otázky a použití chybné nulové hypotézy.", "section_level": 2}, {"title": "David.", "content": "Florence Nightingale David (1909–1993), občasná kolegyně Neymana a Pearsona na University College London, udělala humornou poznámku na konci její práce z roku 1947, která říká, že v případě jejího vlastního výzkumu by možná Neymanovy s Pearsonovy \"dva zdroje chyby\" mohly být rozšířeny o třetí:", "section_level": 2}, {"title": "Mosteller.", "content": "V roce 1948 Frederick Mosteller (1916–2006) argumentoval, že \"třetí typ chyby\" je vyžadován k popsání okolností, které pozoroval, jmenovitě:", "section_level": 2}, {"title": "Kaiser.", "content": "Podle Henry F. Kaisera (1927–1992) v jeho práci z roku 1966 rozšířil Mostellerovu klasifikaci jako \"chybu třetího druhu\", což mělo za následek nesprávné rozhodnutí o směru následujícím odmítnutý \"dvouocasý\" test hypotéz. V jeho diskuzi (1966, pp. 162–163) Kaiser také mluví o α chybách, β chybách, a γ chybách pro chyby typu I, typu II a typu III (C.O. Dellomos).", "section_level": 2}, {"title": "Kimball.", "content": "V roce 1957 Allyn W. Kimball, statistik pro Oak Ridge National Laboratory, předložil jiný typ chyby, která stojí za \"\"prvním a druhým typem chyby v teorii testování hypotéz\"\". Kimball definoval tuto novou \"chybu třetího druhu\" jako \"\"chybu způsobenou podáním správné odpovědi na nesprávný problém\"\" (1957, p. 134).  Matematik Richard Hamming (1915–1998) vyjádřil svůj pohled na věc jako \"\"Je lepší vyřešit problém chybnou cestou, než řešit nesprávný problém správnou cestou\"\".  Harvardský ekonom Howard Raiffa popisuje událost, kdy také on \"\"spadl do pasti pracování na nesprávném problému\"\" (1968, pp. 264–265).", "section_level": 2}, {"title": "Mitroff a Featheringham.", "content": "V roce 1974 Ian Mitroff a Tom Featheringham rozšířili Kimballovu kategorii, argumentujíc, že \"\"jeden z nejdůležitějších činitelů řešení problému je, jak byl tento problém především prezentován nebo formulován\"\".  Definovali chyby typu III jednak jako \"chybu vyřešení nesprávného problému, zatímco bychom měli řešit správný problém\" nebo jako \"\"chybu zvolení špatné prezentace problému, zatímco bychom měli zvolit správnou prezentaci problému\"\" (1974), p. 383.  V roce 2009 kniha \"Dirty rotten strategies\" od Iana I. Mitroffa a Abrahama Silverse popsala chyby typu III a IV, poskytujíc mnoho příkladů obou, rozvíjejíc dobré odpovědi na špatné otázky (III) a úmyslně vybírajíc špatné otázky pro intenzivní a zkušené vyšetřování (IV). Většina příkladů nemá nic co do činění se statistikou, spíše se týkají problémů veřejné politiky nebo obchodních rozhodnutí.", "section_level": 2}, {"title": "Raiffa.", "content": "V roce 1969 harvardský ekonom Howard Raiffa v žertu navrhl \"kandidáta na chybu čtvrtého druhu: vyřešení správného problému příliš pozdě\" (1968, p. 264).", "section_level": 2}, {"title": "Marascuilo a Levin.", "content": "V roce 1970 L. A. Marascuilo a J. R. Levin předložili \"\"čtvrtý typ chyby\"\" – \"chybu typu IV\" – kterou definovali po Mostellerově způsobu jako omyl v \"\"nesprávné interpretaci správně odmítnuté hypotézy\"\"; která, jak navrhli, je ekvivalentem k \"\"lékařově správné diagnóze nemoci, následované receptem na nesprávný lék\"\" (1970, p. 398).", "section_level": 2}, {"title": "Příklady použití.", "content": "Statistické testy vždy zahrnují kompromis mezi:  Prahová hodnota může být pozměněna, aby byl test více restriktivní nebo více sensitivní; u více restriktivních testů stoupá riziko odmítnutí správně pozitivních a u více senzitivních testů stoupá riziko přijetí falešných pozitivních.", "section_level": 1}, {"title": "Kontrola zásob.", "content": "Automatizovaný systém kontroly skladu, který odmítne zásilku zboží vysoké kvality způsobí \"chybu typu I\", zatímco systém, který přijme nekvalitní zboží způsobí \"chybu typu II\".", "section_level": 2}, {"title": "Počítače.", "content": "Představa \"falešně pozitivních\" a \"falešně negativních\" má širokou obecnost ve světě počítačů a počítačových aplikací.", "section_level": 2}, {"title": "Počítačová bezpečnost.", "content": "Slabá místa zabezpečení je důležité zvážit, aby všechna data v počítačích byla v bezpečí, zatímco udržujeme přístup k těmto datům pro povolané uživatele (viz Počítačová bezpečnost). Moulton (1983), upozorňuje na důležitost:", "section_level": 3}, {"title": "Filtrace spamu.", "content": "Falešně pozitivní nastává, když \"spam filtering\" nebo \"spam blocking\" techniky špatně klasifikují legitimní emailovou zprávu jako spam a ve výsledku ovlivňují jeho doručení. Ačkoli většina anti-spamových taktik dokáže blokovat nebo filtrovat vysoké procento nevyžádané pošty, učinit tak bez vytváření podstatných falešně-pozitivních výsledků je mnohem náročnější úkol.  Falešně negativní nastává, když spam není detekován jako spam, ale je vyhodnocen jako \"\"non-spam\"\". Malý počet falešně negativních je ukazatelem efektivnosti metod filtrování spamu.", "section_level": 3}, {"title": "Malware.", "content": "Termín falešně pozitivní se také používá když antivirový software nesprávně vyhodnotí nezávadný soubor jako vir. Nesprávné zjištění může být způsobeno heuristikou nebo nesprávným podpisem viru v databázi. Podobné problémy mohou nastat i u anti-trojanových nebo anti-spywarových softwarů.", "section_level": 3}, {"title": "Optické rozeznávání znaků (OCR).", "content": "Detekční algoritmy všech druhů často vytváří falešně pozitivní. Optical character recognition \"(OCR)\" software může najít \"a\" tam, kde jsou jen nějaké tečky, které se použitému algoritmu \"zdají\" být \"a\".", "section_level": 3}, {"title": "Bezpečnostní screening.", "content": "Falešně pozitivní se běžně objevují každý den na letištích na bezpečnostním screeningu. Instalované bezpečnostní alarmy mají zabránit pronesení zbraní na palubu letadla; jsou ale často nastaveny na tak vysokou citlivost, že mnohokrát za den vyvolají poplach kvůli malým předmětům, jako jsou klíče, přezky na opasku, mobilní telefony a hřebíčky v botách (viz metal detector.)  Poměr falešně pozitivních (identifikování nevinného cestujícího jako teroristu) k pravdivě pozitivním (detekování \"možného\" teroristy) je tedy velmi vysoký; a protože téměř jakýkoliv alarm je falešně pozitivní, je pozitivní prediktivní hodnota těchto screeningových testů velmi nízká.  Relativní cena falešně negativních výsledků určuje pravděpodobnost, že tvůrci testu dovolí, aby tyto události nastaly. Jelikož cena falešně negativní v tomto scénáři je extrémně vysoká (nezjištění bomby pronesené na palubu letadla by mohlo vyústit ve smrt stovek lidí) zatímco cena falešně pozitivní je relativně nízká (jednoduše se vykoná detailnější prohlídka), je nejvhodnější test takový, který má nízkou statistickou specificitu ale vysokou senzitivitu (povolí vysokou míru falešně pozitivních výměnou za minimum falešně negativních).", "section_level": 3}, {"title": "Biometrie.", "content": "Biometrické porovnávání, jako třeba otisk prstu, rozpoznávání obličeje nebo duhovky, je náchylné k chybám typu I a II. Nulová hypotéza je taková, že vstup identifikuje někoho ze seznamu hledaných lidí, z čehož vyplývá:  Pokud je systém navržen tak, aby jen vzácně našel shodu s podezřelým, pak se pravděpodobnost chyby typu II nazývá \"Míra falešného poplachu\". Na druhou stranu pokud je systém používán pro ověřování a přijmutí je běžné, pak je FAR měřítkem bezpečnosti systému, zatímco FRR je ukazatelem úrovně uživatelských potíží.", "section_level": 3}, {"title": "Lékařský screening.", "content": "V lékařské praxi je velký rozdíl mezi aplikacemi určenými ke \"screeningu\" a \"testování\":  Většina států v USA například vyžaduje, aby novorozenci podstoupili vyšetření na fenylketonurii, hypothyroidismus a jiné vrozené poruchy. I když vykazují vysokou míru falešně pozitivních, screeningové testy jsou považovány za cenné, jelikož vysoce zvyšují pravděpodobnost nálezu těchto poruch již v rané fázi.  Jednoduché krevní testy, používané pro kontrolu potenciálních dárců krve kvůli HIV a hepatitidě, mají významný podíl falešně pozitivních; nicméně lékaři používají mnohem dražší a přesnější testy k určení, zda je člověk skutečně nakažen některým z těchto virů.  Ideální screeningový test by měl být levný, snadný na vykonání a neprodukovat žádné falešně negativní, pokud je to možné. Takové testy obvykle produkují více falešně pozitivních, které mohou být následně vyřazeny sofistikovanějším (a dražším) testováním.", "section_level": 2}, {"title": "Lékařské testování.", "content": "Falešně negativní a falešně pozitivní jsou v lékařském testování význačným problémem.  Falešně negativní mohou poskytnou lživou zprávu pacientovi a lékaři, že je pacient zdravý, zatímco není. To občas vede k nesprávné léčbě pacienta i nemoci. Běžným příkladem je spoléhání se na test měření krevního tlaku ke zjištění zúžení srdečních cév (Ateroskleróza), i když měření krevního tlaku pouze zjistí omezení krevního toku v koronární tepně vzhledem k aortální stenóze.  \"Falešně negativní\" způsobují vážné problémy, obzvláště pokud hledaný stav je zcela běžný. Pokud test s falešně \"negativní mírou\" jen 10% je použit k otestování populace se \"skutečnou \"mírou výskytu\" 70%\"', spousta \"negativních\" nalezených testem bude falešná. (viz Bayesova věta)  Falešně pozitivní mohou také způsobovat vážné problémy, když hledaný stav je vzácný. Když má test falešnou \"pozitivní míru\" jednoho z tisíce, ale jen jeden z milionu vzorků (nebo lidí) je skutečně \"pozitivní\", většina \"pozitivních\" nalezených testem bude falešná. Pravděpodobnost, že pozorovaný pozitivní výsledek je falešně pozitivní, může být vypočítána užitím Bayesovy věty.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chyba typu I (nebo-li chyba prvního druhu) a Chyba typu II (nebo-li chyba druhého druhu) jsou přesné technické pojmy používané statistiky k popsání konkrétních chyb v testovacím procesu, kde (zjednodušeně řečeno) něco, co mělo být přijato, bylo odmítnuto, a kde něco, co mělo být odmítnuto, bylo přijato.", "tgt_summary": "第一型及第二型错误(英语:Type I error & Type II error)或型一错误及型二错误为统计学中推论统计学的名词。", "id": 1779171}
{"src_title": "Třída Intrepid", "tgt_title": "无畏级星舰", "src_document": [{"title": "Historie třídy.", "content": "V první polovině 24. století se Hvězdná flotila zaměřila na produkci velkých vlajkových lodí. Výsledkem byl nedostatek plavidel při různých činnostech, jako průzkum stále většího území federace, testování nových technologií, podpora v bojových operacích apod. Požadavek na novou třídu lodí vznesla Flotila v roce 2358, vývoj a výroba probíhali v oblasti Utopia Planitia. První loď USS Intrepid byla zařazena do služby v roce 2370 a dala jméno celé třídě. Intrepid znamená v českém překladu „neohrožený“.  Druhá loď v pořadí, USS Voyager (NCC-74656), byla vyrobena o rok později a pod velením kapitánky Janewayové hned při své první, sedm let dlouhé misi důkladně prověřila všechny systémy a kapacity, a v mnoha ohledech je daleko předčila. Neobjasněná ztráta Voyageru sice produkci těchto lodí zastavila, ale po důkladné kontrole se znovu rozběhla a postupem času staly se pevnou součástí flotily Federace.  Lodě třídy Intrepid jsou víceúčelová plavidla, ale díky výbornému počítačovému a senzorovému vybavení se hodí zejména pro průzkum vesmíru. Přeprava osob nebo materiálu, stejně jako diplomacie, nejsou vzhledem k malému vnitřnímu prostoru a strohému vybavení lodi vhodné. V boji plní roli pomocného plavidla, když sází především na rychlost, manévrovatelnost a univerzálnost. Phasery třídy VIII jsou poměrně slabé, fotonových a kvantových torpéd je zase omezené množství.", "section_level": 1}, {"title": "Popis a vnitřní stavba.", "content": "Loď má standardní vzhled plavidla flotily, je dlouhá 345, široká 132, vysoká 64 metrů a váží zhruba 700 000 tun. Durianový trup se skládá z primárního sekce, sekundární a dvou gondol warp pohonu. Talířová sekce má oválný tvar, aby lépe ovlivňovala geometrii warp pole. Vnitřní prostory mají 257 místností (epizoda Relativita) na patnácti palubách, které se v případě nouze mohou uzavřít. Můstek a konferenční sál se nachází jako obvykle na první palubě, transportní místnost na čtvrté, ošetřovna a vědecké laboratoře na páté, astrometrika na osmé, hangár na desáté a strojovna na jedenácté palubě.  Lodě třídy Intrepid jsou jako jedny z mála ve Hvězdné flotile schopny přistát na povrchu planety (epizoda Sedmatřicátníci), k tomuto účelu jsou vybaveny antigravitačními generátory a čtyřmi vzpěrami na sekundárním trupu, které se při přistání vysunou. Další novinkou je bioneurální síť složená z gelových balíků, která zpracovává a organizuje údaje rychleji a efektivněji (díl Ochránce). To je potřeba, protože loď má pouze 141 členů posádky a hodně funkcí tak musí být automatizováno. Procesor hlavního počítače je schopen zvládnout 57 milionů souběžných datových operací a 575 trilionů výpočtů za nanosekundu (epizoda O létání).", "section_level": 1}, {"title": "Pohon, výzbroj a výstroj.", "content": "Warpové cívky jsou dvě a nacházejí se po stranách sekundárního trupu. Mají proměnnou konfiguraci, aby při vyšších rychlostech nenarušovaly subprostor. Loď tak může cestovat vysokou rychlostí (warp 8), maximem je warp 9,985 po dobu jedné hodiny. Impulsní motory jsou dva a byly zabudovány do zadní strany pylonů, které nesou warpové gondoly. Třída Intrepid je také vybavena pomocnými impulsními reaktory, které výrazně zvyšují obratnost v boji (epizoda Virus Phage).  Primárního deflektor se nachází na přední straně sekundárního trupu, parabola sekundárního navigačního deflektoru je na přední straně primárního trupu mezi palubami 6 a 7. Systém štítů má kapacitu 729000 TJ a během boje posílá data o typu zbraně, která je zasáhla, a také na jaké frekvenci je zasáhla. Phaserové baterie typu VIII o celkovém výkonu 100 000 terawattů mohou pálit z třinácti drah; čtyři hlavní leží na primárním trupu po stranách a vpředu, 2 nahoře a 2 dole. Další krátké párové dráhy se nachází v zadní části nahoře i dole, na spodní straně držáků warpových gondol a na spodní straně přistávací plochy. Poslední, nepárová dráha leží hned za předními vzpěrami pro přistání. Odpalovače torpéd jsou čtyři, dva nad hlavním deflektorem, dva na zádi. Mohou střílet fotonová, kvantová i tri-kobaltová torpéda (díl Ochránce).  Pod velením admirála Williama Rosse převážel Bellerophon delegáty Federace na Romulus, kde se roku 2375 konala konference zabývající se válkou s Dominionem (epizoda Za války neplatí zákony). Spolu s USS Voyager jediné dvě lodí třídy Intrepid, které se objevily v seriálech Star Treku. Fyzicky se neobjevil v žádném seriálu, pouze je několikrát zmíněn: komandér Donald Kaplan, hlavní inženýr na Intrepidu, pomáhá Geodimu La Forgeovi v epizodě Síla přírody. Komandér Chakotay při infiltraci do simulace druhu 8472 používá vymyšlenou historku, ve které je členem posádky Intrepidu. Loď je také součástí „bitevní skupiny Omega“ ve filmu. Byl vyroben jako druhý po USS Intrepid a při své první misi se ztratil v Delta kvadrantu 70000 světelných let od Země. Na své cestě zpět posbíral obrovské množství informací a učinil mnoho prvních kontaktů, také nasbíral velké množství nových technologií. Doktor vyvinul speciální torpéda s nanosondami proti lodím druhu 8472, od Borgů získali transwarpovou cívku, bývalá členka společenství Sedmá z devíti pomohla vylepšit štíty a zařídit astrometrickou laboratoř. Kromě toho posádka Voyageru získala technologie z budoucnosti, například Mobilní emitor. Největším přínosem byla návštěva admirála Janewayové, která si s sebou přivezla transfázová torpéda a technologii výsuvného ablativního plátování (které již v té době používali lodě třídy Defiant).", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída \"Intrepid\" je třída hvězdných lodí, které se vyskytují ve fiktivním vesmíru Star Treku. Její design vytvořili Rick Sternbach a Michael Okuda na základě požadavku výkonného producenta seriálu Ricka Bermana.", "tgt_summary": "无畏级(Intrepid Class),是科幻系列《星际迷航》(Star Trek)中,隶属于星际联邦星际舰队的一个星舰级别。在《星际迷航》第四部正典电视剧《星际迷航:航海家号》的主角舰联邦星舰航海家号 (NCC-74656)。", "id": 694126}
{"src_title": "Roxolana", "tgt_title": "许蕾姆苏丹", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Roxelana se pravděpodobně narodila roku 1505 nebo 1506 v Rohatyni, městě ležícím jihovýchodně od Lvova, v tehdejší Červené Rusi (pozdější východní Haliči), a to snad do rodiny rus(íns)kého pravoslavného popa. Jmenovala se zřejmě \"Aleksandra,\" možná ale také \"Anastasja\" nebo \"Alena Lisowska\".  Červená Rus byla jakožto hraniční území Polského království a Osmanské říše častým cílem nájezdů jak Tatarů, tak Turků. Ti nejen dobývali a plenili toto území, ale také velmi často odváželi místní obyvatele do otroctví. A takto se kolem roku 1520 dostala mladá Aleksandra do Osmanské říše, přesněji do Istanbulu, aby se stala sultánovou konkubínou.", "section_level": 2}, {"title": "Manželka vládce.", "content": "Sulejman I., syn Selima I. Hrozného, byl jedním z nejznámějších tureckých sultánů. V Evropě ho nazývali \"Nádherný\", v Turecku \"Kanuni\" („Zákonodárce“) pro zavedení souboru zákonů, vytvořených na podporu zájmů feudálů a připoutání rolníků k jejich usedlostem, jež většinou těmto feudálům náležely; fakticky jeho zákony zavedly v Turecku nevolnictví.  Do sultánova serailu, resp. do jeho harému, zvaného \"Bab-us-saade\" („Brána blaženství“), se Roxolana sice dostala jako prostá konkubína, záhy se však stala Sulejmanovou velkou láskou. Sultán jí dokonce věnoval své verše (byl básníkem a psal pod pseudonymem \"Muhibbi\"). Zakrátko dosáhla toho, že dosavadní sultánova žena Máhidevrán přišla o Sulejmanovu přízeň, a Roxolana se na roky stala jeho jedinou ženou, již čtvrtou v pořadí, ale první právoplatnou vůbec ve vladařské linii. (Podle zákonů islámu mohl mít sultán čtyři zákonité ženy a tolik souložnic, kolik byl schopen uživit. Podle dynastické tradice se však sultánové až do Sulejmana I. oficiálně neženili.) Fakticky se Roxolana stala první oficiální manželkou Sulejmana, a to roku 1530, kdy se konala svatba. Jejich prvorozený syn se však narodil již v roce 1521; ještě před jeho početím přestoupila na islám.  Po oficiálním svatebním obřadu Sulejman pozvedl Roxolanu do pozice \"baš-kadin\", hlavní ženy. Dal ji jména \"Haseki\" („Milá srdci“) a \"Hürrem\" (z perského خرم – \"ḫurram\", „Radostná“ či „Radostiplná“). Hürrem byla nejen zkušenou milostnicí, ale i inteligentní, zajímavou společnicí, skvěle se orientující v umění i státních záležitostech. Ve dnech odloučení – Sulejman za svůj život uskutečnil 13 vojenských tažení – si manželé dopisovali vytříbenými verši v perštině a arabštině. Hürrem, jedna z nejvzdělanějších žen své doby, přijímala zahraniční posly a vyslance, odpovídala na dopisy zahraničních panovníků, vlivných velmožů a umělců. Měla tedy pravděpodobně významný vliv na osmanskou zahraniční politiku; zachovaly se její dva listy polskému králi Zikmundu Augustovi, v nichž vyjadřovala účast po smrti Zikmunda I. Starého. Existuje teorie, že relativně vlídná politika Sulejmana vůči Polsku měla svůj původ v Hürremině vlivu, jež pociťovala stále silné vazby k rodné zemi.  Z její iniciativy (jako první ženy v Osmanské říši) byla v Istanbulu postavena řada mešit, lázně a madrasy (náboženských škol), kromě Istanbulu pak i např. v Mekce, Medině a Edirne (Drinopolu). Roxolana/Hürrem zemřela ve spánku, služebné ji našli mrtvou v posteli 17. dubna 1558.", "section_level": 2}, {"title": "Potomstvo.", "content": "V roce 1521 porodila Hürrem sultánu Sulejmanovi syna Mehmeda; celkem porodila Sulejmanovi šest dětí – dceru a pět synů, z nichž jeden (Abdullah) zemřel v útlém věku. Svého vlivu na sultána využívala v mocenském boji o následnictví trůnu. Některé prameny jí přičítaly podíl na Sulejmanově rozhodnutí o popravě jeho nejstaršího syna Mustafy (1553) a velkovezíra Ibrahima (1536). Okolnosti byly ale mnohem složitější. Hlavní příčinou Sulejmanova rozhodnutí bylo v obou případech zneužití pravomocí, které vedlo k destabilizaci říše a bylo odůvodněně považováno za velezradu. Tento vnitřní mocenský boj podporovaly tajně i některé zahraniční mocnosti (císař, Benátčané a Peršané). Je doloženo, že Ibrahim používal během perského tažení (1534–1535) titul a pečeť „Sultán Ibrahim“ a tajně jednal se zahraničními diplomaty.", "section_level": 1}, {"title": "Osudy dětí.", "content": "Hürremin syn Mehmed zemřel na neštovice krátce potom, co ho Sulejman jmenoval místo Mustafy sandžakbejem v Manise (1543). Měl stejně jako Mustafa titul následníka trůnu.  Dceru Mihrimah otec v roce 1539 provdal za sandžakbeje Anatolie, svého důvěrníka a vychovatele svých synů Rüstema Pašu, který se v roce 1544 stal velkovezírem. Po smrti své matky převzala Mihrimah její roli a stala se otcovou rádkyní.  Syn Mahidevran Mustafa byl za velezradu na příkaz otce popraven. Stalo se tak v září 1553 ve vojenském ležení v údolí Ereğli u Konye. Mustafova tajná korespondence s Peršany s jeho pečetí a podpisem „sultán Mustafa“ je dodnes uložena v archivu Topkapı. Historické prameny dokládají také nezdařený pokus části armády sesadit a izolovat Sulejmana v Dimetoce a dosadit Mustafu na trůn. Není jasné, zda Sulejmanovo rozhodnutí o popravě Mustafy ovlivnila i smrt jeho oblíbence, Hürremina syna Mehmeda, který zemřel za nevyjasněných okolností přesně o deset let dříve.  Bajezid zahynul v bojích o trůn se svým bratrem Selimem: s 12 000 svých lidí uprchl do Persie na dvůr šáha Tahmáspa I. a proto byl v Osmanské říši, jež v té době byla s Persií ve válečném stavu, považován za zrádce. Později Sulejman uzavřel s Persií mír a dohodl se s perským šáhem, že Peršané za 4000 zlatých mincí zabijí Bajezidovy spolubojovníky a jeho samotného i s jeho čtyřmi syny předají sultánovým vyslancům. Rozsudek smrti, který Sulejman nad synem vynesl, byl vykonán 28. listopadu 1562.  Syn Cihangir zemřel v roce 1553 na vrozenou vadu (křivice).  Nástupcem Sulejmana na trůně Osmanské říše se stal v roce 1566 Selim II., který jej ze všech jeho synů jediný přežil. Nazýván byl „Opilec“. Selim poskytl stálou finanční podporu sultánce Mahidevrán a dal pohřbít ostatky jejího syna Mustafy v mauzoleu komplexu Muradiye v Burse (Muradiye Camii).", "section_level": 2}, {"title": "Ohlasy v kultuře.", "content": "Její život se stal námětem řady odborných, ale i uměleckých děl, včetně filmových a televizních zpracování. Roxolanina/Hürremina života a osudů si všímali již současníci, zejména benátští, francouzští a polští diplomaté, ovšem ne vždy přesně informovaní, takže časem o ní vznikaly nejrůznější fámy a pověsti.  Prvním, kdo ji uvedl v širší evropskou známost, byl císařský vyslanec u Porty, Augier Ghislain de Busbecq, jenž ji ve svých sebraných relacích \"Turcicae epistolae\" („Turecké listy“, 1595) vylíčil jako intrikánku a dobrodružku, jež de facto vládla Osmanské říši sama, ovládajíc svého manžela. Rakouský historik Joseph von Hammer-Purgstall ji ve svých monumentálních \"Geschichte des osmanischen Reiches\" („Dějiny Osmanské říše“, 1827–33) zhodnotil podobně nelichotivě, ovšem s uznáním jejích politických schopností. Sultánka je též popsána ve veršovaném cestovním deníku \"Przeważna legacyja... Książęcia Krzysztofa Zbaraskiego... do... Cesarza tureckiego Mustafy w roku 1621\" („Důležité poselství knížete K. Zbaraského k tureckému sultánu Mustafovi“, 1633) polského básníka a diplomata Samuela Twardowského, jenž z nepochopení dvorních titulů osmanských panovníků rozšířil do světa historku, že Roxolana byla nevlastní sestrou polského krále Zikmunda II. Augusta, což po něm opakovalo více raněnovověkých autorů.  Pokud jde o krásnou literaturu, Hürrem je v nové době např. často zmiňována v románu \"Šťastná hvězda\", který je pokračováním románu \"Krvavá lázeň\" od finského spisovatele Miky Waltariho. V románu však vystupuje spíše nepřímo, zmiňovaná v řeči či uvažování hlavních postav. Je hodnocena hlavním hrdinou negativně, jako pletichářka odvádějící sultána od správných státnických rozhodnutí.  Je rovněž hlavní hrdinkou opery \"Roxolana\" (\"Роксоляна\") ukrajinského skladatele Denyse Volodymyrovyče Sičynského z roku 1908.  Nejznámějším filmovým portrétem je patrně turecký seriál \"Muhteşem Yüzyıl\" (TIMS production, 2011–14), uváděný v Česku pod názvem \"Velkolepé století\" na TV Barrandov.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Na Roxolaninu počest byl nazván druh opic Langur čínský (\"Pygathrix roxellana\"), vyznačující se, tak jako ona, nahoru ohrnutým nosem – „pršákem“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Roxelana či Roxolana (ve variantách \"Ruziac, Ružica, Rosanna, La Rossa\" – „Roxolanka“, tj. Ruska, resp. Rusínka), oficiálním trůnním jménem Haseki Hürrem Sultan (1505/06 Rohatyn – 17. dubna 1558 Istanbul), byla manželkou tureckého sultána Sulejmana Nádherného, matkou jeho následníka Selima II. Díky náhodě se tato původem slovanská dívka stala z unesené otrokyně a posléze konkubíny nakonec právoplatnou manželkou největšího osmanského vládce, jemuž učarovala svou pověstnou krásou i důvtipem.", "tgt_summary": "罗克塞拉娜(Roxelana,1502年-1558年-4月15日),土耳其语称许蕾姆(Hürrem,意为“高兴者”),阿拉伯语称卡里玛(كريمة,意为“尊贵者”),奥斯曼帝国苏丹苏莱曼一世的苏丹皇后。", "id": 1910}
{"src_title": "Pekingský palácový psík", "tgt_title": "狮子狗", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pekingský palácový psík pochází z Číny a je bezesporu jedním z nejstarších psích plemen vůbec. Chovali jej pouze v panovnických rodinách a měl pro ně velkou cenu. Za zakladatelku chovu těchto psů je považována císařovna Cch ́-si. V palácích nebyli chování pouze jen jako společníci, ale i jako ostražití hlídači.  Do Evropy, konkrétně do Anglie, se toto plemeno dostalo až v roce 1860 a získalo si zde velkou oblibu. Již před tímto datem se ale evropané snažili o dovoz pekinézů, číňané jim to většinou dovolili, ale žádný z těchto psů cestu nepřežil, jelikož jim sami jejich majitelé před cestou dali do jídla skleněné střepy. Jednalo se o jednoho psa a čtyři fenky. Na jejich importování z Číny do Anglie měl zásluhu George Brown, který i později zařizoval několik importů. V 70. letech ale v Evropě začal úhyn mladých jedinců, jen téměř každý druhý pes se dožil pěti let. Většina těchto psů umírala kvůli příbuzenskému křížení, jelikož chovná základna byla jen malá. V současné době je plemeno značně rozšířené po celé Evropě, Asii i Americe, nejpočetnější je v Anglii a Francii.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Pekinézové jsou přátelští, milí a hraví psi. Dokážou být ale i tvrdohlaví a jsou žárliví. Jsou důstojní a temperamentní. Jen málokdy je lze vycvičit, celkově je jen málo psů tohoto plemene, kteří se někdy nějaké povely skutečně naučili. Potřebuje vlídnou a laskavou výchovu bez fyzických trestů. Najde si jednoho člena rodiny, kterého pak respektuje. Je to dobrý hlídač a na jakékoliv zvuky či kolemjdoucí upozorňuje štěkotem. Je odvážný a nebojácný, i když případného zloděje by neodstrašil. S jinými psy vychází dobře a je možné chovat je ve větších smečkách. Jiných zvířat, hlavně pak těch větších vzrůstem, se často bojí a nevychází s nimi. Děti má rád a leckteré jejich hrátky přetrpí. K cizím se chová odtažitě a je vůči nim ostražitý, časem si ale i k nim najde cestu. Je poměrně klidný.", "section_level": 1}, {"title": "Péče.", "content": "Srst pekinéze je rovná a dlouhá, nestříhá se. Vyžaduje časté pročesávání, ale je samočistící, proto časté mytí vodou není potřeba. Pekinézové jsou velice citliví na vysoké teploty a není vhodné je jim vystavovat. Pokud je pes chován v suchém a teplém prostředí, časem se své dlouhé srsti zbaví, nechá si jen krátkou srst o jednom centimetru a dlouhá mu již nikdy nenaroste.  Vyžaduje laskavou a vlídnou výchovu, fyzické tresty na něj neplatí. Cvičí se těžko a i v dospělosti většina těchto psů zvládá jen základní povely. Jen těžko snáší samotu. a nejspokojenější je s majiteli uvnitř domu či bytu, rozhodně se nehodí pro celoročně venkovní pobyt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pekingský palácový psík, zvaný též pekinéz nebo pekiňák, je malé psí plemeno čínského původu. Patří k plemenům s vůbec nejnižší kohoutkovou výškou. Jeho plemenná kniha je vedena ve Spojeném království. Původně byl chov těchto psíků vyhrazen čínskému císařskému dvoru, kde byli šlechtěni řadu staletí. Roku 1860 ve druhé opiové válce ukořistili v Pekingu pět exemplářů Britové, a tito psi se stali základem evropského chovu.", "tgt_summary": "北京狗又称狮子狗(英语:Pekingese),是一种小型的宠物狗,来自中国,是很受人喜爱的贵族宠物。它天性活泼,驯养它使一些人获得乐趣,在灯下它的眼睛闪闪发亮。", "id": 116664}
{"src_title": "Fosfid hlinitý", "tgt_title": "磷化铝", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Krystaly AlP jsou tmavě šedé až tmavě žluté a mají sfaleritickou strukturu.. Mřížková konstanta při 300 K je 5,451 0 Å Tyto krystaly jsou termodynamicky stabilní až do 1 000 °C.  S vodou a kyselinami fosfid hlinitý reaguje za uvolnění fosfanu:", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "AlP se syntetizuje přímo z prvků (kombinační reakce):  AlP je nutno chránit před jakýmikoli zdroji vlhkosti, protože při kontaktu s ní se uvolňuje vysoce toxický plynný fosfan.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pesticid.", "content": "Fosfid hlinitý se používá jako rodenticid, insekticid a fumigant pro ochranu uskladněného zrní. Usmrcuje malé škodlivé savce, například hlodavce a krtky. Tablety nebo pelety obsahují typicky i další chemikálie, které uvolňují amoniak, aby se snížilo riziko samovznícení nebo výbuchu plynného fosfanu.  AlP se používá jako fumigant i požerový pesticid. Při rodenticidním použití jsou pelety vyrobeny ze směsi obsahující AlP a potravu pro hlodavce. Kyselina v trávicím traktu reaguje s fosfidem za vzniku toxického fosfanu. Podobně se používají také fosfid zinečnatý a vápenatý. Hydrolýza probíhá podle této rovnice:  Jako fumigant se používá tam, kde použití jiných pesticidů není praktické a kde je třeba ošetřit instalované konstrukce, například v lodích, letadlech nebo silech. Prostor je třeba účinně zabalit nebo uzavřít do plynotěsného obalu, aby plynný fosfan neunikal ven. Fumiganty se aplikují také přímo do nor hlodavců.  Vzhledem k toxicitě je fosfid hlinitý používán k sebevraždám. Způsobil i úmrtí při neúmyslných otravách, například v Saúdské Arábii a v USA. V Íránu je znám jako „rýžová tableta“, protože se používá k ochraně rýže. Vedl zde k řadě incidentů se smrtelnými následky (ať již při nehodě nebo úmyslně). Íránská organizace forenzní medicíny vede kampaň za zákaz používání této látky jako pesticidu. Otravy fosfidem hlinitým jsou také považovány za velký problém indického subkontinentu.", "section_level": 2}, {"title": "Polovodiče.", "content": "AlP se průmyslově využívá jako polovodičový materiál, obvykle ve slitině s jinými binárními materiály (kupř. jako AlGaInP), například pro použití v LED.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fosfid hlinitý (též fosfid hliníku, chemický vzorec AlP) je anorganická sloučenina fosforu a hliníku. Používá se jako polovodič s velkou šířkou zakázaného pásu", "tgt_summary": "磷化铝(英文:aluminum phosphide)是一种化学式为AlP的高毒性无机化合物,可以作为宽能隙的半导体和熏蒸剂。此无色固体在市面上通常会是灰绿色或是灰黄色粉末则是因为水解和氧化产生了杂质。", "id": 1741831}
{"src_title": "Terra Nova (seriál)", "tgt_title": "史前新纪元", "src_document": [{"title": "Produkce.", "content": "Vysílání seriálu bylo zahájeno 26. září 2011 90minutovou pilotní epizodou. První sezóna byla završena 19. prosince 2011 opět spojeným dvojdílem. Pilotní dvojdíl byl jedním z nejdražších v historii. Po natáčení v australských exteriérech následovala dlouhá postprodukce, při které byly dokončovány všechny efekty, od detailů, přes „zelená pozadí“, až po celé dinosaury. Ačkoliv seriál měl průměrnou sledovanost úctyhodných 7,52 milionu diváků (reprízy se nepočítají), právě kvůli vysokým produkčním nákladům, spojeným s náročnými vizuálními efekty, se vysílací a produkční stanice Fox rozhodla v lednu 2012 seriál zrušit. Kvůli poměrně vysoké sledovanosti se spekulovalo o prodeji seriálu jiné vysílací stanici – zájem měl například internetový Netflix – ale nakonec se žádný prodej práv neuskutečnil.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Vše začíná v roce 2149, v době, kdy všemu živému na Zemi hrozí vyhynutí v důsledku zhoršující se kvality ovzduší a celkového přelidnění planety. Prakticky neexistuje žádná šance, že by lidstvo mohlo jakkoliv přežít, navíc skoro celá vegetace vyhynula. Avšak v Hope Plaza, masivní kruhové stavbě, vědci u urychlovače částic objevili jednosměrnou trhlinu v časoprostoru, která umožňuje lidem cestovat 85 milionů let zpět v čase, do zrovna končícího období křídy na alternativní prehistorické Zemi. Rodina Shannonových (otec \"Jim\", jeho manželka \"Elisabeth\" a jejich tři děti \"Josh\", \"Maddy\" a \"Zoe\") se připojí k desáté výpravě osadníků, a stanou se tak součástí první lidské kolonie pojmenované Terra Nova na druhé straně portálu. Shannonovi začínají nový život v Terra Nově, během kterého se musí vypořádat nejen s masožravými dinosaury, ale i s takzvanými \"Šestkami\", skupinou osadníků ze šesté výpravy, která se snaží jakkoli dopravit nerostné zdroje Terra Novy zpět do roku 2149.", "section_level": 1}], "src_summary": "Terra Nova je americký televizní sci-fi seriál stanice Fox. Seriál sleduje rodinu Shannonových, která se dostala v čase zpět o 85 milionů let do nově osídlované kolonie. Název kolonie i seriálu – \"Terra Nova\" – vychází z latiny a v překladu znamená \"Nová země\".", "tgt_summary": "《史前新纪元》(英语:Terra Nova)是一部美国科幻电视剧,由英国作家凯利·马歇尔所创造的,史提芬·史匹堡担任执行制作人,本剧于2011年9月26日至12月19日在大众播出第一季。2012年3月5日,大众宣布结束本剧。", "id": 2085690}
{"src_title": "Arménská republika (1918–1920)", "tgt_title": "亞美尼亞民主共和國", "src_document": [{"title": "Předcházející události.", "content": "Území obývané Armény bylo před první světovou válkou rozděleno na západní a východní část. Východ byl pod správou carského Ruska a západní část ovládali Turci. Se začátkem první světové války svitla Arménům naděje na sjednocení Arménů pod patronátem Ruska a osvobození západní Arménie od muslimské nadvlády. V politice začala strana Arménská revoluční federace prosazovat myšlenku sjednocení a Arméni byli v hojném počtu rekrutováni do carské armády. S pomocí několika arménských batalionů bylo Rusy dokonce dobyto město Erzurum v roce 1916.  Únorová revoluce v roce 1917 sice svrhla cara, ale prozatímní vláda pokračovala ve válce. Moci na území Kavkazu se chopil \"Speciální zakavkazský komitét\", který byl prodlouženou rukou nové prozatímní vlády. Jedním z členů komitétu byl Armén Michael Papadjanian. Západní Arménie, kterou Rusové dobyli, byla začleněna do Ruska, byly vytvořeny správní orgány a území začalo podléhat arménské jurisdikci. Většinou úředníků vedoucí správu oblastí se stali Arméni.  Říjnová revoluce v roce 1917 se stala velkou komplikací v záměrech sjednotit obě části Arménie. Bolševici, kteří se chopili moci, uzavřeli s Tureckem mír (tzv. Mír z Erzincanu) v prosinci 1917. Všechny kavkazské národy ale odmítly uznat bolševickou nadvládu a bolševici tak ztratili kontrolu nad oblastí.", "section_level": 1}, {"title": "Cesta k nezávislosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mír s Tureckem.", "content": "Po uzavření míru s Tureckem byl svolán mezinárodní \"Kavkazský sejm\", kterého se účastnili Gruzínci, Arméni a muslimové z Ázerbájdžánu. Na jeho popud vznikla v únoru 1918 nezávislá Zakavkazská demokratická federativní republika. V březnu 1918 uzavřeli bolševici Brestlitevský mír aby se zabránilo útoku několikrát početnější turecké armády na nově vzniklou republiku. Konference se konala v Trabzonu a měla pro Armény velice tvrdé výsledky. Zakavkazská republika musela vyklidit celou západní Arménii a ještě se vzdát původních arménských území s městy Batumi, Kars a Ardahan. Smlouva obsahovala demilitarizaci všech ruských a arménských jednotek jak v západní, tak i ve východní Arménii. Turci na znovu obsazeném území zahájili brutální politiku vůči Arménům, které nazvali vlastizrádci. Celá událost se stala největší genocidou v novodobých dějinách. Turci zavraždili v průběhu let 1915-1918 přes 1,2 miliónů Arménů (více Arménská genocida).", "section_level": 2}, {"title": "Rozpad Kavkazské republiky.", "content": "Další mírová konference se konala v Batumi v květnu 1918. Turci předložili nároky na arménská města Gjumri a Ečmiadzin a dokonce na pozdější hlavní město Gruzie Tbilisi. Gruzínští delegáti byli zděšeni vývojem situace, a tak se 26. května 1918 odtrhli od Kavkazské republiky. Vznikly tak tři nástupnické státy: Arménská demokratická republika, Gruzínská demokratická republika a Ázerbájdžánská demokratická republika.  Arméni nebyli z nabyté nezávislosti dvakrát nadšeni. Rozpadem Kavkazské republiky ztratili poslední spojence a jejich území bylo z většiny obsazeno Turky. Situace se stala ještě více zoufalou, když Turci obsadili město Ečmiadzin, a měli tak volný přístup k centru arménského odporu, městu Jerevan. Arménské vojsko však bylo schopno odvrátit totální porážku a zvítězilo v bitvách u Sardarabadu a Karakilisu v květnu 1918. Část východní Arménie tak zůstala nezávislá.", "section_level": 2}, {"title": "Vytvoření samostatného státu.", "content": "Arménská revoluční federace koncem května 1918 rozhodla, že Arménie se stane republikou. Z počátku bylo vytvořeno ministerstvo vnitra, které založilo policejní složky a řídilo školství, železnici, telegrafy a soudy. První volby se konaly v červnu 1919 a hned bylo jasné, že nastanou problémy s místními menšinami. Kurdové a Ázerbájdžánci tvořili v některých oblastech dokonce většinu populace. Arménští emigranti z USA se vrátili do vlasti a začali vytvářet arménský právní systém. V lednu 1919 byla založena první univerzita v zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Doba nezávislosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Populace Arménie.", "content": "Arménská populace čítala v roce 1914 2,8 miliónu v Rusku a 1,5 miliónu v Turecku. Nově vzniklá republika měla v roce 1918 kromě 800 000 Arménů ještě 100 000 příslušníků jiných národností (především Turků, Ázerbájdžánců a Kurdů). Z počtu 800 000 bylo pouze půl miliónu původních obyvatel východní Arménie. Ostatních 300 000 Arménů byli uprchlíci před genocidou z Turecka. Mezi takovým velkým počtem uprchlíků se začal šířit tyfus a kriminalita.  V roce 1919 se počet uprchlíků navýšil na 350 000. Turecko ale prohrálo válku a muselo se stáhnout ze západní Arménie, takže obrovský příliv uprchlíků ustal. V roce 1919 měla Arménie 650 000 arménských občanů a 350 000-400 000 příslušníků jiných národností.", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní vztahy.", "content": "Po konci války v roce 1918 a stažení tureckých vojsk z arménských území byly pod správou Arménů krom území dnešní Arménie i příhraniční turecké provincie Kars, Iğdır a část provincie Ardahan. Oblasti s arménskou menšinou Nachičevan, Sjunik a Náhorní Karabach byly pod správou Ázerbájdžánu a dnešní arménská provincie Lori byla pod vládou Gruzie. Smlouvou z Sèvres byla oficiálně uznána nezávislost Arménie a diplomatické vztahy byly navázány z významných států s USA, Británií, Itálií a Německem.", "section_level": 2}, {"title": "Válka s Gruzií.", "content": "Po stažení turecké armády se objevila řada územních sporů. Arménsko-gruzínský spor se vedl o provincii Lori, jejíž území bylo osídleno Armény. Arménská armáda zaútočila na Gruzii, po počátečních úspěších však musela ustoupit. Boje probíhaly dva týdny a pak zasáhli Britové. Do oblasti Kavkazu byla poslána intervenční armáda, která měla dohlížet na mír v oblasti. Britové obsadili provincii Lori a vytvořili z ní neutrální zónu. Napětí mezi zeměmi ale zůstalo. Gruzínci dokonce určitou dobu zadržovali na svém území vlaky, které vozily do Arménie základní potraviny.", "section_level": 3}, {"title": "Válka s Ázerbájdžánem.", "content": "Ještě napjatější vztahy měli Arméni s Ázerbájdžánci. Tyto dva národy dělily a dělí víra, původ, kultura a velice vřelé vztahy mezi Ázerbájdžánci a Turky. Hranice mezi Arménií a nově vzniklou Ázerbájdžánskou demokratickou republikou nebyla zcela definována. Ázerbájdžánci nárokovali města Ganža, Batumi, Kars a dokonce hlavní město Tbilisi v případě Gruzie a Jerevan v případě Arménie. Diplomatické jednání selhalo a konflikt probíhal mezi roky 1918 - 1919.  Válka skončila bez vítěze. Náhorní Karabach a Nachičevan připadl Ázerbájdžánu, ale provincie Sjunik se stala součástí Arménie. Arméni především v Náhorním Karabachu ale pokračovali v boji proti ázerbájdžánským úřadům i po ukončení bojů.", "section_level": 3}, {"title": "Jihozápadní kavkazská republika.", "content": "V prosinci 1918 byla vyhlášena v západní Arménii pod vedením Turka \"Fakhra al-Din Pirioghla\" Jihozápadní kavkazská republika. Byl to pokus Turků zabránit ztrátě provincií obydlených Armény ve východním Turecku. Hlavním městem se stal Kars a republika se měla stát loutkovým státem Turecka. Republika existovala zároveň s britskou intervenční správou západní Arménie. Republika byla rozpuštěna v květnu 1919 po nátlaku Britů a celá oblast byla nakonec odevzdána Arménii.", "section_level": 3}, {"title": "Sèvreská smlouva.", "content": "Mírová smlouva z Sevres ze srpna 1920 byla jednou ze smluv končící první světovou válku mezi státy dohody a Osmanskou říší (Tureckem). Tato smlouva upravovala hranice Turecka a pro Armény dopadla velmi příznivě. Turecko bylo nuceno uznat arménskou nezávislost a odstoupit jim velkou část svého území na východě (viz mapka vpravo).", "section_level": 3}, {"title": "Konec nezávislosti.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Válka s Tureckem.", "content": "Turecká vláda zdrcená územními ztrátami, ale mírovou smlouvu z Sèvres neratifikovala. Válečný hrdina Mustafa Kemal s armádou se postavil proti smlouvě a začal bojovat proti rozdělení tureckého území.  V září 1920 turecká armáda tak zaútočila na arménskou provincii Kars a Arméni odpověděli vyhlášením války Turecku. Válka oficiálně začala 24. září 1920. Kemal poslal žádost o pomoc do bolševického Ruska. Odpovědí mu bylo zlato a zbraně zásobující turecké vojsko. Spojenectví mezi Turky a bolševiky mělo katastrofální následky pro Armény. Arménská armáda neměla proti početnějšímu a lépe vyzbrojenému nepříteli žádnou šanci. V říjnu 1920 padlo město Alexandropol a Arméni byli nuceni zažádat o mír. Byla podepsána \"Smlouva z Alaxandopole\" v prosinci 1920, která byla pro Aménce velmi krutá. Arménie ztratila veškeré území západní a velkou část východní Arménie.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětizace.", "content": "Výsledky války s Tureckem byly katastrofální, a tak v listopadu 1920 vypuklo proti vládě úspěšné bolševické povstání. Arménští bolševici se chopili moci a požádali sovětské Rusko o ochranu zbývajícího arménského území proti Turkům. Na konci listopadu 1920 obsadila zbývající území Arménie Rudá armáda. Členové Čeky 6. prosince 1920 přijeli do Jerevanu a oficiálně ukončili existenci Arménské demokratické republiky.  Mezi bolševiky a Tureckem byla podepsána Karská smlouva v říjnu 1921, která upravovala hranice mezi oběma státy. Do čela sovětské Arménie se postavil arménský komunista Aleksandr Myasnikyan a přičlenil arménské území k nově vzniklé Zakavkazské FSSR. Nově se objevila Arménie na mapě až v roce 1936 jako Arménská sovětská socialistická republika.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz Arménské DR.", "content": "Ačkoliv republika existovala pouze dva roky, stala se pro Armény významnou součástí historie. Arméni obnovili svoji nezávislost 21. září 1991 po kolapsu SSSR. Nově vzniklá republika si osvojila státní vlajku a státní symboly, které se používali za existence \"Arménské první republiky\", a prohlásila se její pokračovatelkou.  Bohužel nově vzniklý stát nezdědil pouze státní symboly, ale i nevyřešené územní spory, a to především s Ázerbájdžánem. Oblast Náhorního Karabachu pod ázerbájdžánskou správou, avšak s arménskou populací, se stala opět předmětem sporu. Vypukla Karabašská válka, která se táhla do roku 1994. Konflikt skončil porážkou Ázerbájdžánu a přičleněním Karabachu a dalších území k Arménii. Dnes existuje na území Náhorního Karabachu Náhorně-karabašská republika, která není mezinárodně uznaná a je podřízená Arménii. Po válce připadla Arménii celá 1/3 ázerbájdžánského území a situace tak zůstává do dnešní doby velmi napjatá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arménská demokratická republika (arménsky: Հայաստանի Առաջին Հանրապետութիւն,) byl první novodobý nezávislý stát Arménů, který vznikl v roce 1918 po kolapsu carského Ruska. Samostatně existovala v době občanské války v Rusku a zanikla po bolševickém povstání a obsazení Rudou armádou v prosinci 1920. Dnešní Arménie volně navazuje na původní Arménskou demokratickou republiku a Arméni nazývají období nezávislosti v letech 1918-1920 \"První republikou\".", "tgt_summary": "亚美尼亚民主共和国(亚美尼亚语:),其法律上的名称为亚美尼亚共和国。史称亚美尼亚第一共和国,是亚美尼亚历史上第一个现代化的民主共和国。它的存在时期是从1918年至1920年。1917年俄国革命导致俄罗斯帝国的覆灭,亚美尼亚革命联盟乘机建立了亚美尼亚民主共和国。其议会的203个席位中有103个由亚美尼亚革命联盟占据。它成立时它的北边邻格鲁吉亚民主共和国,西边邻奥斯曼帝国,南边邻波斯帝国,东边邻阿塞拜疆民主共和国。", "id": 1159106}
{"src_title": "Philippe Senderos", "tgt_title": "菲利普·森德罗斯", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Senderos se narodil španělskému otci a srbské matce, ale vyrůstal ve Švýcarsku, kde později začal i svoji fotbalovou kariéru. Už v sedmi letech nastoupil do akademie týmu Servette, kde se propracoval až do prvního týmu. V prosinci 2002 podepsal smlouvu s londýnským Arsenalem, do kterého však přestoupil až v létě příštího roku. V Arsenalu dokázal vyhrát Community Shield v roce 2004 a FA Cup o rok později. V roce 2008 s ním však přestal Arsenal počítat a poslal ho na hostování do AC Milan a rok později ještě do Evertonu, kde odehrál pouhé tři zápasy, z nichž dva byly v Premier League a jeden v Evropské lize. Nakonec se ze Senderose stal volný hráč a v roce 2010 se domluvil na novém angažmá ve Fulhamu. Jenže během Mistrovství světa v Jihoafrické republice se zranil v prvním zápase proti Španělsku, které Švýcarsko vyhrálo nečekaně 1-0. Po zápase se však potvrdilo Senderosovo těžké zranění, které si vyžádalo přestávku na 6 měsíců. I přes dlouhou přestávku se dostal do formy a na konci sezony pomohl Fulhamu k výhrám na hřištích Sunderlandu a Birmighamu 3-0, respektive 2-0. V sezoně 2011/12 už dostával od nového trenéra Martina Jola mnoho šancí a brzy se stal členem základní sestavy. První gól vstřelil v zápase proti Wiganu, čímž Fulhamu zajistil vítězství 2-1.  31. ledna 2014 (poslední den zimního přestupního termínu v západní Evropě) odešel z Fulhamu do španělského klubu Valencia CF.  5. června 2014 se dohodl na dvouleté smlouvě s anglickým klubem Aston Villa FC. V lednu 2016 se dohodl na jejím rozvázání a vzápětí posílil švýcarský klub Grasshopper Club Zürich.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Senderos hrál postupně ve všech švýcarských mládežnických reprezentacích. V roce 2002 byl kapitánem vítězného švýcarského týmu U17 na mistrovství Evropy v této kategorii.  Debut v A-týmu Švýcarska absolvoval 26. 3. 2005 v přátelském utkání v Saint-Denis proti Francii, které skončilo bezbrankovou remízou. V roce 2006 byl nominován na Mistrovství světa v Německu, kde odehrál v základní skupině všechny tři zápasy. Stejně si vedl také na domácím Mistrovství Evropy v roce 2008 (spolupořádaném s Rakouskem), kde tým znovu nepostoupil ze skupiny, klíčová byla porážka 0:1 od České republiky. Na Mistrovství světa 2010 v Jihoafrické republice odehrál jen první zápas proti Španělsku, kde se však v 36. minutě zranil.  Německý trenér Švýcarska Ottmar Hitzfeld jej nominoval na Mistrovství světa 2014 v Brazílii. Švýcaři se se 6 body kvalifikovali z druhého místa skupiny do osmifinále proti Argentině, které podlehli 0:1 po prodloužení a z turnaje byli vyřazeni.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Senderos mluví šesti jazyky – anglicky, francouzsky, německy, španělsky, italsky a srbsky. Jeho o pět let starší bratr Julien je profesionálním basketbalovým hráčem, který také reprezentuje Švýcarsko.", "section_level": 1}], "src_summary": "Philippe Sylvain Senderos (* 14. února 1985, Ženeva, Švýcarsko) je švýcarský fotbalový obránce a reprezentant, od ledna 2016 hráč klubu Grasshopper Club Zürich. Dříve působil cca sedm let v anglickém Arsenalu, kde byl i kapitánem.", "tgt_summary": "菲利普·森德罗斯(,1985年-2月14日)出生于瑞士日内瓦,具有西班牙及塞尔维亚血统,是一名职业足球运动员,司职中坚,现时经已退役。", "id": 148877}
{"src_title": "Markéta z Connaughtu, vévodkyně ze Skåne", "tgt_title": "康諾的瑪嘉烈公主", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a mládí.", "content": "Narodila se jako nejstarší ze tří dětí Artura, vévody z Connaughtu a Strathearnu, třetího syna britské královny Viktorie, a jeho manželky, pruské princezny Luisy Markéty. Dívce doma říkali \"Daisy\". Po narození obdržela titul \"Její královská výsost princezna Margareta z Connaughtu\", který nosila až do své svatby. Princezna Margareta byla pokřtěna 11. března roku 1882 v soukromé kapli na hradě Windsor.  Jejími kmotry byli:  Biřmována byla v téže kapli v březnu roku 1898 ve věku 16 let.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "Margareta a její sestra Patricie byly považovány za nejkrásnější princezny v Evropě. Jejich strýc, král Eduard VII., je chtěl provdat za některého z evropských králů nebo korunních princů. Rodina Connaught tedy odcestovala v lednu 1905 do Portugalska, kde královský pár (Karel I. Portugalský a Marie Amélie Orleánská) měl dva syny ve vhodném věku, kteří přicházeli v úvahu jako vhodní kandidáti ženitby, a to korunního prince Ludvíka Filipa a jeho mladšího bratra prince Manuela (1889–1932, pozdější portugalský král Manuel II.). Poté rodina odcestovala do Španělska, kde byla přijata mladým králem Alfonsem XIII. Ani na jednom dvoře se jejich očekávání nenaplnila a rodina Connaught pokračovala ve své cestě dál do Egypta a Súdánu. V Káhiře se setkali se švédským vévodou ze Skåne, princem Gustavem Adolfem, synem nástupce švédského krále Gustava V. (pozdějším švédským králem Gustavem VI. Adolfem), který zde byl na studijní cestě k hrobkám faraónů. Mezi ním a Margaretou vznikla láska na první pohled. Její rodiče byli velmi spokojeni, neboť vévoda byl vnukem švédského krále a perspektivním následníkem švédského trůnu.  Po několika měsících zasnoubení se 15. června roku 1905 na hradě Windsor konala svatba a Margareta se stala vévodkyní ze Skåne. Když otec jejího manžela v roce 1907 nastoupil po smrti svého otce Oskara II. na švédský trůn, stal se Gustav jeho následníkem – korunním princem.  Manželé dostali jako svatební dar zámek Sofiero u Helsingborgu. Margareta, vášnivá zahradnice, se věnovala péči a přetváření zámeckých zahrad. Byla rovněž milovnice umění, aktivně se věnovala malování a fotografování.  Jejich manželství je popisováno jako šťastné; nepochybně i proto se záhy rodina rozrostla o pět rychle po sobě narozených dětí – čtyři syny a jednu dceru:  Přes svého nejstaršího syna Gustava Adolfa je Margareta babičkou současného švédského krále, přes svou jedinou dceru princeznu Ingrid pak i babičkou současné dánské královny Markéty II. a titulární řecké královny Anne-Marie.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Zemřela nečekaně ve svých 38 letech 1. května roku 1920 v důsledku zhoubné infekce (celkové sepse, otravy krve), která ji zachvátila po operaci vyvolané zánětem středního ucha. Když zemřela, byla v osmém měsíci těhotenství se svým šestým dítětem; to zemřelo spolu s ní. Nešťastná událost otřásla celým Švédskem.  Pohřbena byla ve stockholmské katedrále. Již před svou smrtí však ve své závěti stanovila, že nechce být pochována v žádném kostele. V roce 1922 byly tedy její ostatky převezeny na královský hřbitov v Haga v blízkosti Stockholmu, na místo, které si ona a její manžel vybrali za místo svého posledního odpočinku. Margareta byla první, kdo zde byl pohřben.", "section_level": 2}], "src_summary": "Margareta z Connaughtu, plným jménem anglicky \"Margaret Victoria Charlotte Augusta Norah Saxe-Coburg and Gotha, Princess of Connaught and Strathearn\", krátce Margareta of Connaught (15. ledna 1882, Bagshot Park, Surrey – 1. května 1920, Stockholm, Švédsko) byla anglická a švédská princezna.", "tgt_summary": "玛嘉烈·维多利亚·夏洛特·奥古斯塔·诺拉(英语:Margaret Victoria Charlotte Augusta Norah,1882年-1月15日-1920年-5月1日),生于萨里郡,英国公主,维多利亚女王的孙女,瑞典国王古斯塔夫六世·阿道夫的第一任妻子。", "id": 1874288}
{"src_title": "Ozbrojené síly Fidžijské republiky", "tgt_title": "斐濟軍隊", "src_document": [{"title": "Fidžijské námořnictvo.", "content": "Součástí armády je námořnictvo o síle 300 mužů, které dne 25. července 2005 oslavilo třicáté výročí svého založení. Bylo vytvořeno v roce 1975, poté, co vláda ratifikovala Úmluvu Organizace spojených národů o mořském právu. Námořnictvo střeží námořní hranici, hájí zájmy ve fidžijské výlučné ekonomické zóně a organizuje záchranné mise.  Námořní základna fidžijského námořnictva se nachází v hlavním městě Suva, v zálivu Walu Bay. V současné době má námořnictvo 9 plavidel, hlídkových člunů (z toho 3 třídy Pacific). Vojenskou pomoc poskytuje Austrálie, Čínská lidová republika a Spojené království (které pomoc dočasně pozastavilo v důsledku vojenského puče v roce 2006 proti civilní vládě).  Velitel Bradley Bower ve svém projevu na oslavách 30. výročí dne 26. července 2006 řekl, že největší výzvou pro námořnictvo země, jakou je Fidži, je udržovat fidžijskou suverenitu na moři, obnova vybavení a výcvik důstojníků, aby byli schopni reagovat na měnící se poměry.", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj.", "content": "3 hlídkové čluny třídy Pacifik (výrobce Austrálie, výtlak 162 t, délka 31,5 m, šířka 8,1 m, ponor 1,8 m, výkon dvou dieselmotorů 2,1 MW, max. rychlost 20 uzlů (37 km/h), posádka 17 mužů, výzbroj 1 x kanón 20 mm, kulomet 2 x 7,62 mm.  2 hlídkové čluny (výrobce USA, výtlak 97 t, posádka 11 mužů, výzbroj kulomet 1 x 12,7 mm)  4 hlídkové čluny třídy Dabur (výrobce Izrael, výtlak 39 t, posádka 9 mužů, výzbroj 2 x kanón 20 mm, 2 x kulomet 7,62)  1 presidentská jachta RFNS Cagidonu  1 průzkumný člun RFNS Babale (postaven 1978, délka 30 m)  Do původní výzbroje námořnictva patřilo malé průzkumné plavidlo (postavené 1929, o výtlaku 100 t, posádka 14 mužů) a tři hlídkové lodě RFNS Kula, Kikau a Kiro, přestavěné z minolovek třídy Redwing US Navy, zakoupené v letech 1975–1976 (výtlak 370 t, posádka 39 mužů, výzbroj 1 x 20 mm kulomet a 2 x 12,7 mm kulomet), které byly v letech 1994–1995 nahrazeny novými, stejnojmennými čluny třídy Pacific.", "section_level": 2}, {"title": "Fidžijské letectvo.", "content": "Letecká peruť fidžijské armády (\"Air Wing Republic of Fiji Military Forces\") vznikla v roce 1987, základnu měla na letišti v Nausori, ale byla zrušena v roce 1997.", "section_level": 1}, {"title": "Vrtulníky.", "content": "Vrtulník AS-365 N2 Dauphin havaroval u pobřeží hlavního ostrova v červenci 1994, menší vrtulník AS-355F-2 pokračoval ve službě až do poloviny roku 1997, v roce 1999 byl prodán do Francie.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv na politiku.", "content": "Fidžijská armáda několikrát výrazně zasáhla do politiky země. V roce 1987 vojáci provedli dva převraty. V roce 2000 byla armáda původcem puče, který měl potlačit civilní puč George Speighta. Od toho roku měla armáda občas napjaté vztahy s vládou Laisenia Qarase a zásadně protestovala proti jejím plánům na vytvoření komise, která měla odškodnit oběti a udělit amnestii pachatelům civilního převratu. Tvrdila, že pokud by vzbouření vojáci, kteří se v roce 2000 přidali k civilnímu puči, dostali milost, narušilo by to autoritu armády.  Dne 4. srpna 2005 vyzval vůdce opozice Mahendra Chaudhry, aby bylo do armády přijímáno více Indofidžijců, což, jak předpokládal, by zajistilo větší politickou stabilitu. (K říjnu 2007 měla fidžijská armáda v aktivní službě 3 527 mužů, z nichž jen 15 bylo Indofidžijců.) Vyslovil se také mluvil proti plánu vlády na snížení počtu vojáků. Armádní mluvčí podplukovník Orisi Rabukawaqa následující den odpověděl, že armáda se neskládá z jednoho etnika, že slouží celému národu a že při náboru či povyšování neexistuje žádné etnické kritérium; většina Indofidžijců ale nebuduje vojenskou kariéru kvůli pomalému postupu a raději z armády odchází do jiných oblastí. Nicméně ocenil indofidžijské vojáky a připomněl podplukovníka Mohammeda Azize, vedoucího armádních právníků, který byl klíčovou postavou ve vojenském soudu nad vzbouřenými vojáky z roku 2000. Přitom po převratu v roce 1987 postupovali domorodí Fidžijci v armádě velmi rychle, stejně tak po následném rozšíření fidžijských ozbrojených sil.  Dne 26. srpna 2005 vláda oznámila plány na snížení velikosti armády. Vojenští technici by byli převedeni pod ministerstvo pro místní rozvoj, snížení vojenských sil by bylo doprovázeno adekvátním nárůstem počtu příslušníků policie.  Dne 26. září 2005 mluvčí Rabukawaqa prohlásil, že se armáda rozhodla omezit některé činnosti, aby nepřekročila svůj rozpočet. Škrty by se týkaly námořních hlídek, pátracích a záchranných operací, školení, výcviku a cvičení a působení vojenských inženýrů a techniků na venkově. Dotčeny by neměly být priority, jako jsou mírové operace na Sinajském poloostrově a v Iráku, výcvik důstojníků ve spolupráci s armádou Nového Zélandu a trestní stíhání vojáků obviněných ze vzpoury. Další den toto prohlášení potvrdil zástupce ministerstva vnitra.  Dne 5. prosince 2006 provedla fidžijská armáda třetí převrat. Hlavní představitel armády Voreqe Bainimarama se po něm stal premiérem a o převratu řekl 7. února 2008l: „Qarase (...) nechápe roli armády a dezinformuje národ (...). Pokud se objeví politika a činnosti, které mohou vést k ohrožení národní bezpečnosti a územní celistvost Fidži, armáda má podle ústavy plné právo zasáhnout.“ V srpnu 2009 byl Bainimarama stále předsedou vlády při zrušené ústavě, bývalý vojenský velitel Epeli Nailatikau byl jmenován úřadujícím prezidentem místo Josefy Iloila, který odešel na odpočinek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ozbrojené síly Fidžijské republiky (\"Republic of Fiji Military Forces\", zkratka RFMF) představují armádu tichomořského ostrovního státu Fidžijská republika. S celkovým stavem 3500 vojáků v činné službě a 6000 záložníků je to jedna z nejmenších armád na světě, většina okolních ostrovních států nemá armádu žádnou.", "tgt_summary": "斐济共和国军事部队(RFMF),总兵力约3500人,是世界上一个小型国家的小型军队。其中,有3200名现役军人为陆军部队,组成六个步兵营和一个工兵营;另外,大约有6000名陆军后备部队组成三个步兵营。过去有一个\"祖鲁\"(Zulu)(约80名士兵),在2000年年底因涉及军事政变被裁撤。斐济军队在斐济近代的20年内发生过4次政变,最近一次是在2006年斐济军事政变。", "id": 2928889}
{"src_title": "Axis indický", "tgt_title": "花鹿", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Axis patří k menším jelenům. Samec měří v kohoutku 70-80 cm, tělo dosahuje délky 170 cm, včetně 20 cm dlouhého ocasu. Hmotnost dosahuje 70-90 kg, samci jsou vždy těžší než laně. Axis je nápadně pestře zbarven, základní barva je rezavá až skořicová s četnými bílými skvrnami. Velká bílá skvrna půlměsičitého tvaru je na hrdle. Čenich a okolí tlamy jsou tmavě hnědé až černé. Spodek ocasu, břicho a vnitřní strany končetin jsou bílé. Axis je elegantní, štíhlé zvíře s dlouhým krkem a končetinami, štíhlým tělem a menší, výrazně zašpičatělou hlavou. Ocas je poměrně dlouhý a jeleni jeho vztyčením signalizují nebezpečí podobně jako daňci nebo jelenci. Parohy nosí pouze samec, jsou dlouhé až 70 cm, ale hodně tenké, lyrovitého tvaru, jeden paroh má nejvýše tři výsady (jelen šesterák).", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a prostředí.", "content": "Vyskytuje se na území Indie, Nepálu, Srí Lanky a Bangladéše, v Pákistánu byl již zřejmě vyhuben. Obývá většinou světlé lesy, travnaté oblasti a savany, často v blízkosti vody. Velmi dobře plave. Nevyhýbá se ani bažinám. Axis byl vysazen v mnoha částech světa, např. v Argentině, Austrálii, na Havaji a v některých oblastech USA, zvláště v Texasu. Pokusně byl vysazován i v několika oborách Česku, ale neujal se, protože je příliš teplomilný a mláďata, narozená v únoru či březnu většinou uhynula.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Axis má oproti jiným jelenům převážně denní aktivitu. Laně s mláďaty tvoří stáda až o stovce členů. Někdy se k nim druží i mladí samci, kteří však často žijí v samostatných mládeneckých tlupách. Staří samci jsou většinou samotáři. Samci sice mají dominantní postavení, ale stádo vždy vede stará laň. Pasou se ráno a večer, přes poledne a v noci odpočívají, někdy i v mělké vodě. Pouze tam, kde jsou pronásledování člověkem nebo za letních veder se pasou v noci. Živí se listím, větvičkami, kůrou stromů a bambusovými výhonky. Často doprovází skupiny opic (hulmanů a makaků) a sbírají ovoce, které opice shodí na zem. Opice mají lepší zrak, zatímco axisové výborný čich a sluch. Tak se mohou vzájemně velmi účinně varovat před nebezpečím. Axis tvoří v Indii společně s antilopou nilgau a divokým prasetem hlavní složku potravy tygra. K dalším predátorům, kteří loví axisy, patří levhart, dhoul a krokodýlové. Mláďata může ulovit i velká krajta nebo šakal.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Říje axisů není vázána na konkrétní roční období, nejčastěji probíhá na jaře, od dubna do června. Samci se v době říje přidružují ke stádům holé zvěře a obhajují teritoria s harémy laní. Samci se ozývají vysokým štěkotem, hvízdáním a vřeštěním, k bojům však mezi nimi dochází zřídka. Samice je březí 210 dnů a rodí často dvojčata. Většina porodů připadá na leden a únor. Vzácně dochází ke dvěma porodům během roku. První týden života tráví mláďata v úkrytu, kam je matka chodí nakojit. Ve věku 10-12 dnů se připojují s matkou ke stádu. Mláďata pohlavně dospívají ve věku 14-17 měsíců a mohou se dožít 18 let.", "section_level": 1}, {"title": "V kultuře.", "content": "O axisech se zmiňuje mnoho indických literárních památek včetně Rgvédy, kde se hovoří o bozích bouře Marutech, jejichž vozy tahají axisové. Ve starověké Indii byli axisové chováni jako okrasná zvířata v zahradách a parcích královských paláců, často spolu s pávy a antilopami jeleními. Někdy je chovali ve stájích spolu s koňmi, protože Indové věřili, že jelen od koní odvrátí nemoci a neštěstí. Podobně se ve středověké Evropě chovali u koní kozli či králíci. V některých oblastech Indie lidé věřili, že axis zabíjí nebo odhání jedovaté hady. Axisové byli v Indii tradiční lovnou zvěří, lovci je často lovili s chrty nebo ochočenými gepardy.", "section_level": 1}, {"title": "Axis indický v českých zoo.", "content": "V Česku tento druh chová pouze ZOO Ostrava.", "section_level": 1}], "src_summary": "Axis indický (\"Axis axis\") je menší, nápadně zbarvený druh jelena jihu Asie. Je pokládán za nejhezčí druh jelena. V Indii se mu říká \"čital\" podle nápadně skvrnitého zabarvení. \"čita\" nebo \"čitra\" znamená v hindštině \"skvrnitý\".", "tgt_summary": "花鹿,别名斑鹿,白斑鹿(\"Axis axis\"),是属于鹿科的一种,生活在斯里兰卡,尼泊尔,孟加拉国,和印度的森林地带。是印度森林中最常见的鹿种。背面浅红褐色,具斑点,腹面白色。雄鹿生角,分三叉,可长大75厘米。由于花鹿产于热带,一整年都可以交配。肩高90厘米,体重可达85千克。寿命长约20-30年。", "id": 1497553}
{"src_title": "Naomi Wattsová", "tgt_title": "妮奥米·瓦兹", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodila se v roce 1968 v anglickém Shorehamu do rodiny velšské obchodnice se starožitnostmi, kostýmní návrhářky a filmové architekty Myfanwy Edwardsové, rozené Robertsové a Petra Wattse, anglického road manažera zajišťujícího turné kapel, a také mistra zvuku skupiny Pink Floyd. Ve věku jejích čtyř let se rodiče rozvedli. Poté spolu s matkou a bratrem Benem Wattsem, který se stal uměleckým fotografem, žili tři roky u prarodičů Nikki a Hugha Robertsových. S matkou se několikrát stěhovali po Anglii a Walesu, ve většině případů za jejím novým partnerem. Peter Watts ukončil spolupráci s Pink Floyd v roce 1974 a s Myfanwy Wattsovou se usmířil. V srpnu 1976 byl nalezen mrtev ve svém bytu v Notting Hill, zřejmě po předávkování heroinem.  Budoucí herečka poté vyrůstala s matkou a dalšími příbuznými na farmě Llanfawr v severovelšském Anglesey, kde několik let navštěvovala školu vyučující ve velštině Ysgol Gyfun Llangefni. Ambici stát se herečkou získala, podle vlastních slov, po zhlédnutí filmu Watts \"Fame\" z roku 1980. Ve čtrnácti letech se s bratrem a matkou přestěhovali do Austrálie za babičkou z matčiny strany, která byla Australanka. Matka nejdříve pracovala jako stylistka pro televizní reklamy, následně jako módní návrhářka a nakonec také v projektu mýdlové opery \"Return To Eden\".  Naomi Wattsová si vyzkoušela natáčení televizní reklamy a začala navštěvovat hodiny herectví.  Studovala na střední Mosman High School a dívčí škole North Sydney Girls' High School, kde byla její třídní spolužačkou Nicole Kidmanová. Školu však nedokončila a začala pracovat jako kamelotka a obchodní zástupkyně v Delicacies store na severním pobřeží Sydney. V osmnácti letech podepsala smlouvu s modelingovou agenturou, která ji vyslala do Japonska. Po několika neúspěšných konkursech se vrátila zpět do Sydney, kde získala smlouvu na reklamu pro obchodní dům. Tím na sebe upozornila a v časopise \"Follow Me\" nastoupila na pozici asistentky editorky pro módu. Náhodná nabídka spolupracovat na semináři týkajícího se dramatického umění ji přivedla zpět k herectví a rychlému opuštění dosavadního zaměstnání.  Ve věci postoje k národnosti prohlásila: „Považuji se za Britku, která má velmi radostné vzpomínky na Spojené království. Prvních 14 let života jsem strávila v Anglii a Walesu a nikdy se mi nechtělo odejít. Když jsem už v Austrálii bydlela, často jsem se do Anglie vracela.“ Také vyjádřila svou náklonnost k australské příslušnosti slovy: „Považuji se za skutečnou Australanku a s Austrálií jsem těsně spojena. Vlastně, když lidé hovoří o tom, kde jsou doma, já uvádím Austrálii, protože odtud mám nejsilnější vzpomínky.“", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Maniakální smích otce Petra Wattse je slyšet na nahrávkách kapely Pink Floyd ve skladbách „Speak to Me“ a „Brain Damage“ z alba \"The Dark Side of the Moon\".  V 90. letech byl jejím partnerem režisér Stephen Hopkins, poté od srpna 2002 do května 2004 herec Heath Ledger. Od jara 2005 žije ve vztahu s hercem Lievem Schreiberem. V rozhovoru z konce ledna 2009 potvrdila, že od něj dostala prsten, ale nikdo z dvojice do manželství nespěchá. Schreiber je známý svou mystifikací medií. V roce 2007 označil svou přítelkyni již za manželku, ale následně prohlásil, že se jednalo pouze o vtip.  V Los Angeles se 25. července 2007 narodil jejich první syn Alexander „Sasha“ Pete. Druhý potomek Samuel Kai přišel na svět 13. prosince 2008 v New York City. Po dočasné mateřské pauze se k herectví vrátila snímkem z roku 2009 \"International\", kde se objevila po boku Cliva Owena. V dubnu 2010 prohlásila, že by chtěla třetí dítě, pokud by existovala záruka, že se bude jednat o holčičku. Wattsová se Schreiberem oznámili rozchod 26. září 2016 po jedenácti letech vztahu.  Během natáčení filmu \"Barevný závoj\" se začala zajímat o buddhismus, ke kterému poté konvertovala. Svou náboženskou víru vyjádřila slovy: „V něco věřím, ale nejsem striktní buddhista či cokoli jiného.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Naomi Ellen Wattsová (* 28. září 1968 Shoreham, Kent) je britsko-australská herečka, která zahájila svou kariéru v australské televizi účinkováním v seriálech \"Hey Dad..!\" (1990), \"Brides of Christ\" (1991) a \"Home and Away\" (1991). Filmovým debutem se pro ni v roce 1986 stalo drama \"For Love Alone\". V dalším období hrála v tzv. „béčkových“ snímcích, mezi jinými v hororu z roku 1996 \"Kukuřičné děti – Zjevení\", stejně tak i v televizi a nezávislých projektech.", "tgt_summary": "娜欧蜜·艾伦·华兹(英语:Naomi Ellen Watts,1968年-9月28日),生于英格兰,英国女演员与女制作人。著名作品有《穆荷兰大道》、《灵魂的重量》、《金刚》、《鸟人》等。", "id": 185968}
{"src_title": "Čištění vody", "tgt_title": "纯净水", "src_document": [{"title": "Nečistoty ve vodě.", "content": "Čištěná voda je obvykle získávána úpravou pitné nebo přírodní vody. Mezi sledované nečistoty, které je třeba odstranit patří:", "section_level": 1}, {"title": "Čisticí metody.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Destilace.", "content": "Destilovaná voda je voda, která byla jednou nebo vícekrát destilována a byla díky změně skupenství na vodní páru zbavena rozpuštěných minerálních látek. Změna skupenství vody může probíhat zvolna (např. na slunci) nebo zahříváním až k bodu varu. Během destilace je voda separována prakticky od všeho, co se v ní nachází a stává se čistou (HO). Je to čirá, bezbarvá, v silné vrstvě namodralá kapalina bez chuti a zápachu. Je téměř nevodivá. Za normálního tlaku 101 kPa má teplotu tání 0 °C a teplotu varu 100 °C. Největší hustotu 1,000 g.cm má voda při 3,98 °C. pH destilované vody je neutrální, tedy při 25 °C rovno 7. Vodivost destilované vody je nižší než 11 μS.cm a celkové množství rozpuštěných pevných látek musí být pod 10 mg.dm.", "section_level": 2}, {"title": "Deionizace.", "content": "Deionizace vody je proces, kterým se voda zbavuje všech iontů v ní rozpuštěných, převážně jde o kationty sodný, vápenatý, hořečnatý, železnatý, atd. Z aniontů se jedná převážně o chloridy a sírany. Deionizace se provádí pomocí iontoměničů, které zaměňují nežádoucí ionty za oxoniové nebo hydroxidové ionty. Pro kontinuální a levnou deionizaci vody lze použít elektrodeionizaci.", "section_level": 2}, {"title": "Demineralizace.", "content": "Demineralizace vody se často zaměňuje za deionizaci; jde o odstranění všech minerálů vyskytujících se v přírodní vodě. Často se označuje jako změkčování vody, během tohoto procesu dochází k záměně nežádoucích minerálů (hlavně vápenaté a hořečnaté látky) za sodné soli, např. NaCl. Tento proces je nutné provádět s vodou využívanou v kosmetickém a chemickém průmyslu. Demineralizovaná voda má vyšší vodivost než deionizovaná.", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotní rizika užívání čištěné vody.", "content": "Čištěním pitné vody získáme v některých případech vodu, která nemá charakter pitné vody. S její konzumací jsou pak spojena zdravotní rizika. Může docházet k poškození výstelky střevní. Potvrzený je negativní účinek na metabolismus vodního a minerálního hospodářství, stejně tak poruchy stálosti vnitřního prostředí se změnami sekrece hormonů. Vyšší močení vede ke ztrátám iontů z intra i extracelulárního prostředí. Nesprávné rozdělování vody v organizmu a pokles hladiny elektrolytů může mít až za následek funkční poruchy důležitých orgánů. Prvními příznaky jsou slabost, únava, bolest hlavy, poruchy srdečního rytmu či svalové křeče.  Při přípravě pokrmů vařením v demineralizované vodě byla prokázána ztráta všech podstatných prvků z potravin, tj. takových, které si organizmus nedokáže vyrobit. Jedná se o vysoký až 60 % úbytek vápenatých a hořečnatých iontů, stejně tak významné ztráty stopových prvků (Cu 66 %, Mn 70 %, Co 86 %). V důsledku absence těchto iontů se zvyšuje riziko toxického účinku těžkých kovů, které jsou součástí potravy.  Pravidelná konzumace či jednorázový příjem většího objemu demineralizované vody je považováno za zdravotně rizikové až nebezpečné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čištění vody je proces, kterým se voda zbavuje mechanických, chemických a biologických nečistot. Cílem je získat dostatečně čistou vodu pro požadované účely. Mezi nejběžnější operace určené k čištění vody patří destilace, reverzní osmóza, filtrace přes aktivní uhlí, mikrofiltrace, ultrafiltrace a elektrodeionizace.", "tgt_summary": "纯净水,简称净水或纯水,文义上是纯洁、干净,不含有杂质或细菌的水,是以符合生活饮用水卫生标准的水为原水,通过电渗析器法、离子交换器法、反渗透法、蒸馏法及其他适当的加工方法制得而成,密封于容器内,且不含任何添加物,无色透明,若食品标准下制造则可直接饮用。市场上出售的太空水,蒸馏水均属纯净水。有时候这个词也和化学实验室中提炼的蒸馏水或去离子水类似,但是制程则有所差异,纯度的品质也有不同。市面上的纯净水通常为90%,因此是偏酸性的,而真正的超纯水,则为中性,但若饮用过多超纯水可能对人体有害。", "id": 1876013}
{"src_title": "Italské království (1805–1814)", "tgt_title": "義大利王國 (拿破崙時代)", "src_document": [{"title": "Historický vývoj.", "content": "Stát vznikl v roce 1805 přetvořením Italské republiky na Italské království, byla zřízena italská armáda. Francouzskou moc v zemi měl zastupovat Napoleonův nevlastní syn Evžen de Beauharnais, který ovšem neměl v rámci rozhodovacího procesu takřka žádné pravomoce – převážná část rozhodnutí závisela vždy na Napoleonovi, který si po své korunovaci císařem přisvojil i titul italského krále. Vedle původního území Italské republiky zahrnovalo Italské království oblasti získané v Napoleonových taženích během let 1806 až 1809 – Benátsko, Marky a Tridentsko. Vnitřní organizace země kopírovala francouzské dělení na departementy s velkým důrazem na centralizaci moci, byl rovněž zaveden napoleonský občanský zákoník. Dříve rozdrobené městské republiky a monarchie tak nahradil ucelenější státní útvar. Byly také zrušeny feudální povinnosti či právo prvorozenství a došlo ke konfiskaci církevního majetku.  Nová vláda, tlačená nedostatkem peněz, rozprodávala národní majetek, na čemž bohatě profitovaly městské vrstvy a některé aristokratické rody. Zatímco k roku 1789 bylo v držení měšťanstva 24 % obhospodařované půdy, o 15 let později to již bylo 40 %. Naopak majetek šlechty poklesl ze 73 % na 58 %. Protože napoleonská armáda rovněž potřebovala ke svému chodu velké množství surovin a výrobků, příslušníci zámožnějších vrstev se stávali i armádními dodavateli, případně se podíleli na výstavbě veřejných děl a infrastruktury a dále rozvíjeli své podnikatelské aktivity.  Na druhou stranu zasáhly italské obyvatelstvo odvody do armády, velmi nepopulární v zemi takřka bez vojenské tradice, a v oblasti hospodářství se italských poměrů citelně dotkla i pozdější kontinentální blokáda. Katastrofálně se projevila především v exportu surového hedvábí, v ostatních oblastech nebyl dopad tak znatelný, pro některé typy zboží blokáda naopak fungovala jako účinná ochranná bariéra před anglickou konkurencí.  Pod napoleonskou nadvládou se utvářela nová italská intelektuální vrstva, povětšinou z řad lidí, kterým bylo dříve kvůli jejich původu bráněno v kariérním a sociálním vzestupu. Pro tuto vrstvu, jakož ale i pro příslušníky aristokracie, se otevíraly pozice ve správě, v armádě, ve vzkvétajících univerzitách, výtvarných akademiích a dalších specializovaných školách. Významnou pozici mělo také novinářství. Tito lidé měli často tendenci i k politickému sdružování. Protože něco takového nebylo v italském státě možné, docházelo ke vzniku tajných organizací a sekt, v severních oblastech to byla především společnost Adelfia. V těchto spolcích se mísily nejrůznější vlivy a názory, snažící se prosadit v prostředí, které dosud nedávalo k politické reprezentaci prostor.", "section_level": 1}, {"title": "Konec napoleonské nadvlády.", "content": "Po zprávách o ústupu Napoleona od Moskvy roku 1812 a po bitvě u Lipska o rok později bylo lidem, kteří Itálii vládli v Napoleonově jménu, jasné, že stávající režim skončil. V dramatické situaci se pokoušeli distancovat od Napoleona. Přes uzavření příměří s nepřátelskými stranami ovšem nedokázal Evžen de Beauharnais udržet moc ve svých rukou – v dubnu 1814 byly v Miláně stranou takzvaných ryzích Italů rozpoutány nepokoje, které vyústily v zavraždění ministra financí Priny. V brzké době byla ve městě a celé Lombardii obnovena rakouská nadvláda, kterou stvrdil Vídeňský kongres roku 1815. Vedle obnovy starých italských států si severní část Italského království, tedy vedle Lombardie i Benátsko, ponechalo Rakouské císařství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Italské království (italsky \"Regno d'Italia\", francouzsky \"Royaume d'Italie\") byl státní útvar, který se v letech 1805–1814 rozkládal na severu Itálie. Stát byl pod přímou kontrolou Francie a králem byl sám Napoleon Bonaparte.", "tgt_summary": "意大利王国(Regno d'Italia)或简称拿破仑意大利,是意大利统一之前,在1805年到1814年期间,在现在的意大利国土上的一个已不存在的国家。由拿破仑扶植。范围包括了今日意大利的北部及中东部地区。首都位于米兰。", "id": 2069773}
{"src_title": "Národní park Kobuk Valley", "tgt_title": "科伯克谷國家公園", "src_document": [{"title": "Přírodní poměry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Klima v národním parku Kobuk Valley je určeno především jeho zeměpisnou polohou a vzdáleností od pobřeží. Jelikož se park rozprostírá za polárním kruhem, v létě je vždy přítomné světlo a dokonce slunce po dobu jednoho měsíce vůbec nezapadá. Na druhou stranu zimy tu jsou temné, dlouhé, kruté a extrémně studené. V průběhu celého roku se v parku dá očekávat silný vítr. Ač slunečná, léta tu jsou chladná a krátká. Celoroční srážkový úhrn je mezi 250 a 300 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Krajinný ráz.", "content": "Národní park Kobuk Valley chrání střední část toku řeky Kobuk a její široké údolí. Kobuk v inuitštině znamená \"Velká řeka\". Řeka Kobuk nejspíše pramení v Endicott Mountains na chráněném území Gates of the Arctic National Park and Preserve. Řeka teče na západ a je celkem 451 km dlouhá, jiný zdroj uvádí délku 560 km. Její povodí má rozlohu 32 000 km. Šířka řeky dosahuje až 460 m, rychlost toku ve střední a spodní části toku je líných 5-8 km/hod. Řeka je po šest měsíců zamrzlá tlustou vrstvou ledu. Kobuk se vlévá do Beringovy úžiny, 40 km jihovýchodně od městečka Kotzebue. Národním parkem protéká téměř stokilometrový úsek řeky Kobuk. Řeka protéká severně od písečné pouště a je významným biotopem oblasti. Slouží jako biokoridor pro živé organizmy i dopravní koridor pro místní lidi i anorganické materiály. Ač je hlavní koryto řeky Kobuk výraznou dominantou tohoto rozsáhlého údolí, není to zdaleka jediný hydrogeografický jev oblasti. Zdejší široká rovina, která se ještě rozšiřuje v dolním toku řeky, je charakteristická posouvajícími se říčními meandry patrnými především na nesčetných postranních ramenech řeky. Naplavovaný písek je ukládán v meandrech řeky Kobuk a tvoří i občasné útesy, které dosahují výšky až 45 metrů. V písečných depozitech v údolí řeky Kobuk jsou také uloženy permafrostové ledové klíny, které spoluurčují ráz krajiny, a fosílie glaciálních savců, například mamutí kly. Díky permafrostu, trvale zmrzlé půdě, je vsakování značně zabráněno a voda je zadržována na povrchu. A tak i s tak nízkým úhrnem srážek, v údolí je mnoho permafrostových jezer a jezírek a rozsáhlé mokřadní plochy. Neuvěřitelným kontrastem této mokřadní krajiny jsou oblasti písečné pouště, rovněž se vyskytující na území parku. Tři oblasti písečných dun nacházející se v rámci parku (\"Great Kobuk, Little Kobuk a Hunt River Sand Dunes\") zabírají dohromady území o rozloze téměř 65 km. Jsou to nejrozsáhlejší aktivní písečné duny v oblasti arktických zeměpisných šířek.  Velké kobucké písečné duny (\"Great Kobuk Sand Dunes\") jsou jedním z hlavních geografických jevů národního parku. Rozprostírají se na území 40 km a v dnešní době jsou přirozeně stabilizované vegetací. Písek vzniklý obrušováním hornin pradávnými ledovci byl dopraven větrem i vodou do údolí řeky Kobuk, kde dodnes vytváří písečné duny v jižní části údolí. Tyto písečné duny tvoří velmi zajímavou poušť nacházející se uprostřed arktických mokřadů. I když Velké kobucké písečné duny leží 65 km za polárním kruhem, v létě zde může teplota vystoupat až na 38 °C. V některých místech pouště duny dosahují až neuvěřitelné třicetimetrové výšky. Velké kobucké písečné duny představují kompletní sadu vývoje dun: od dun tvaru U, přes konkávní duny s vegetační pokrývkou ve východní části oblasti, až po srpkovité duny s holými hřebeny, které právě dosahují výšky až 30 m a nachází se v západní části. Je to největší aktivní pole dun v arktické části Severní Ameriky.", "section_level": 2}, {"title": "Flora.", "content": "Vegetace v národním parku Kobuk Valley je i přes severskou geografickou polohu velmi bohatá. Boreální lesy tajgového charakteru zde dosahují své severní hranice a vegetace získává charakter tundry. Otevřená \"woodland\" zakrslých stromů v matrix husté tundry zajišťuje útočiště mnoha živočichům.  V národním parku se podle odhadů vyskytuje 400 druhů rostlin, mezi něž patří i endemický rostlinný druh \"Kobuk Locoweed\" (\"Oxytropis kobukensis\").", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Mezi vlajkové druhy vyskytující se v národním parku Kobuk Valley rozhodně patří medvěd grizzly (\"Ursus arctos horribilis\"), norek americký (\"Mustela vison\"), potáplice severní (\"Gavia arctica\"), skokan lesní (\"Rana sylvatica\") i druhy pacifických lososů (rod \"Oncorhynchus\").  National Park Service provádí inventář i monitoring druhů a to i na základě tradičních znalostí ekologie. Odhaduje se, že se v parku vyskytuje 119 druhů ptáků, 32 druhů savců, 23 druhů ryb a 1 druh obojživelníka.  Ze třídy savců (\"Mammalia\") byl v parku potvrzen výskyt druhů čeledi rejskovitých (\"Soricidae\"), konkrétně druhů: rejsek barentský (\"Sorex ugyunak\"), rejsek šedý (\"Sorex cinereus\"), rejsek drobný (\"Sorex hoyi\"), rejsek tundrový (\"Sorex tundrensis\") a \"Sorex monticolus\" a \"Sorex yukonicus\". Z řádu šelem se v parku vyskytuje vlk obecný (\"Canis lupus\"), medvěd baribal (\"Ursus americanus\"), sobol americký (\"Martes americana\"), norek americký (\"Mustela vison\"), medvěd grizzly (\"Ursus arctos horribilis\"), rys kanadský (\"Lynx canadensis\"), lasice kolčava (\"Mustela nivalis\"), vydra severoamerická (\"Lontra canadensis\"), liška obecná (\"Vulpes vulpes\"), lasice hranostaj (\"Mustela erminea\") a rosomák sibiřský (\"Gulo gulo\"). Zástupci kopytníků obývajícími park jsou druhy: sob polární (\"Rangifer tarandus groenlandicus\"), ovce aljašská (\"Ovis dalli\") a los evropský (\"Alces alces\"). Z řádu hlodavců jsou v parku přítomny druhy: bobr kanadský (\"Castor canadensis\"), \"Arctic Ground Squirrel\" (\"Spermophilus parryi\"), lumík (\"Lemmus trimucronatus\"), ondatra pižmová (\"Ondatra zibethicus\"), urzon kanadský (\"Erethizon dorsatum\"), lumík norský (\"Dicrostonyx groenlandicus\"), norník tajgový (\"Clethrionomys rutilus\"), čikarí červený (\"Tamiasciurus hudsonicus\"), hraboš polární (\"Microtus miurus\"), hraboš žlutlící (\"Microtus xanthognathus\"), hraboš hospodárný (\"Microtus oeconomus\"). V parku žije také zajíc měnivý (\"Lepus americanus\") patřící k řádu zajícovců.  Mezi druhy ryb nacházející se v národním parku Kobuk Valley patří mník jednovousý (\"Lota lota\"), mihule kamčatská (\"Lampetra japonica\"), dálie aljašská (D\"allia pectoralis\"), štika obecná (\"Esox lucius\"), vranka (\"Cottus Cognatus\"), koljuška devítiostná (\"Pungitius pungitius\"), koruška maloústá (\"Hypomesus olidus\"), koruška severoatlantská (\"Osmerus mordax\"), pakaprovec obecný (\"Catostomus catostomus\"), siven severní (\"Salvelinus alpinus\"), lipan sibiřský (\"Thymallus arcticus\"), siven malma (\"Salvelinus malma\"), siven obrovský (\"Salvelinus namaycush\"), losos čavyča (\"Oncorhynchus tshawytscha\"), losos keta (\"Oncorhynchus keta\"), losos gorbuša (\"Oncorhynchus gorbuscha\"), losos nerka (\"Oncorhynchus nerka\"), síh (\"Coregonus laurettae\" a \"Coregonus clupeaformis\"), síh nosatý (\"Coregonus nasus\"), síh sibiřský (\"Coregonus sardinella\"), síh pestrý (\"Prosopium cylindraceum\") a nelma obecná (\"Stenodus leucichthys\").  Přes 400 000 sobů Západo-arktického stáda (\"Western Arctic Caribou Herd\"), což je největší stádo karibu na Aljašce, dvakrát do roka migruje napříč tímto národním parkem. Karibu migrují mezi tundrou a tajgou, na jaře se přesouvají na sever a na podzim migrují na jih. Jejich stopy křižují i Velké kobucké písečné duny.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Geomorfologická.", "content": "Dnešní podoba území národního parku je z velké části výsledkem glaciálních pochodů. I když se na území národního parku momentálně žádná oblast trvalého zalednění nevyskytuje, na území severozápadní Aljašky proběhlo minimálně pět významných pleistocénních zalednění. Nejvýznamnější z těchto glaciálů se událo v období Illinoisia, kdy ledovce dosahovaly až Baldwinova poloostrova. Dvě předcházející zalednění, Kobucké a Amblerské, pokrývala velká území údolí řek Kobuk a Selawik i svahy pohoří Baird Mountains. Tři následující zalednění se zúžila jen na části pohoří Schwatka Mountains ležícího východně od parku. V průběhu interglaciálu mezi Kobuckým a Amblerským zaledněním se glacio-fluviální depozity na říčních náplavech a plochách z vyplavenin přesouvaly působením silných východních větrů. Eolitické depozity písku a jemných naplavenin se nahromadily pod údolími, aby vytvořily písečné duny zabírající plochu přibližně 810 km. Většina tohoto území je dnes pokrytá vegetací: tundrou a boreálními lesy. Pouze malá část si udržela charakter stále aktivních písečných dun, které zabírají plochu přibližně 83 km. Velké kobucké písečné duny leží cca 3 km jižně od řeky Kobuk, východně od potoka \"Kavet Creek\". Malé kobucké písečné duny leží 8 km jižně od řeky Kobuk v jihovýchodní části parku. Písečné duny \"Hunt River\" leží na jižním břehu řeky Kobuk, u ústí řeky \"Hunt\". Nejen geomorfologie oblasti, ale i nálezy fosílií glaciálních savců svědčí o dynamickém střídání klimatu regionu.", "section_level": 2}, {"title": "Antropologická.", "content": "Po tisíciletí přitahovaly velké počty karibu procházejících krajinou při svých sezónních migracích mezi tundrou a tajgou starodávné i dnešní lovce, kteří se zde utábořili na místě s dobrým výhledem, aby očekávali příchod těchto sobích stád. Onion Portage je tímto místem s výhledem, které se nachází na východním konci parku a je Národním historicky významným bodem v krajině (\"National Historic Ladmark\") a místem mnoha archeologických nálezů. V oblasti Onion Portage bylo nalezeno devět kulturních komplexů, nejstarší Akmakský datovaný 8000–6500 před n. l. a nejmladší Arctic Woodland eskymácký datovaný 1000 až 1700 n. l. Na základě právě této stratografické sekvence nalezené v Onion Portage se ustavila kulturní chronologie tohoto regionu. Lidé se zde tedy scházeli po 9000 let, aby lovili migrující karibu brodící se přes řeku Kobuk. Tradice tohoto lovu migrujících karibu stále přetrvává, a tak se zde místní obyvatelé na podzim stále schází a vyhlíží stádo, jehož kusy loví pro vlastní potřebu.  Údolí řeky Kobuk bylo vyhlášeno národní památkou prezidentským výnosem již v roce 1978. Národní park Kobuk Valley byl později založen v roce 1980 dokumentem Alaska National Interest Lands Conservation Act (ANILCA). Hlavním předmětem ochrany je zachování environmentální integrity zdejších přírodních jevů včetně údolí řeky Kobuk, boreálních lesů a Velkých kobuckých dun v jejich původním stavu. Ve spolupráci s místními původními obyvateli se na tomto území také chrání a interpretují archeologická naleziště spojovaná s původními kulturami. Předmětem ochrany jsou i migrační tahy stáda sobů a habitaty a populace ryb a dalších volně žijících živočichů, například losů, sobů, medvědů a vlků.", "section_level": 2}, {"title": "Turismus.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přístup.", "content": "Do národního parku Kobuk Valley nevedou žádné silnice. Hlavní dopravní cestou regionu je řeka Kobuk, která je také velmi populárním místem pro rekreaci i významným zdrojem obživy místních obyvatel. Doprava do parku je možná letecky a to jak soukromými letadýlky, tak linkami z eskymáckých městeček Kotzebue a Nome. Oblíbené jsou zde hydroplány, které mohou bezpečně přistát na četných vodních plochách. Do samotného parku se dá z jeho bezprostředního okolí dostat pěšky, na psím spřežení nebo sněžném skútru.", "section_level": 2}, {"title": "Aktivity.", "content": "Národní park Kobuk Valley je cílem dobrodruhů a milovníků přírody. Mezi aktivity patří táboření v divočině v revíru medvědů a vlků. Horská i mokřadní turistika, případně výlety po arktické písečné poušti. Vše bez jakýchkoliv značených cest. Zážitek z pobytu v opravdové divočině umocňuje nepřítomnost infrastruktury. Parku velmi prospívá jeho odlehlost a téměř finanční i dopravní nedostupnost, z nichž vyplývá velmi nízká návštěvnost.  Pro letní táboření a turistiku je důležité se dobře obléknout s ohledem na přírodní a klimatické podmínky. Doporučuje se několik vrstev oblečení, pohorky i holínky do mokrého terénu a vybavení s sebou do deště i proti všudypřítomným komárům. Lokalitu je možné navštívit i s placeným průvodcem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Národní park Kobuk Valley je chráněné území, které se nachází na Aljašce, USA, v oblasti Northwest Arctic Borough. Jižní část národního parku leží přibližně 57 km severně od polárního kruhu a park zaujímá území o rozloze 7085 km. Údolní část národního parku je z jihu ohraničena pohořím Waring Mountains a pohoří Baird Mountains zabírá severní část národního parku. Park byl vyhlášen v roce 1980 a chrání několik významných geografických jevů včetně středního toku řeky Kobuk, Velkých kobuckých písečných dun (\"Great Kobuk Sand Dunes\") o rozloze 40 km2 a další dvě menší oblasti s písečnými dunami (\"Little Kobuk\" a \"Hunt River dunes\"). Jedním z hlavních důvodů založení Národního parku Kobuk Valley je ochrana sobů severoamerických, též označovaných jako \"karibu\". Jejich téměř půlmilionové stádo přes oblast dvakrát do roka migruje. Dalšími zajímavostmi národního parku Kobuk Valley jsou typické krajinné prvky objevující se vlivem přítomnosti permafrostu. Také se zde dají nalézt významné fosilie savců žijících v době ledové, například mamutí kly, a také kulturní archeologické nálezy.", "tgt_summary": "科伯克谷国家公园(英语:Kobuk Valley National Park)是位于美国阿拉斯加州西北部,北极圈以北约40公里(25英里)处的一个国家公园。科伯克谷国家公园设立于1980年12月2日,以科伯克谷沙丘和驯鹿的移动路线而闻名。科伯克谷国家公园的面积达7,084.9平方公里,和特拉华州的面积相当。北极门国家公园位于科伯克谷国家公园以西约50公里(32英里)处。科伯克谷国家公园也是美国的国家公园中游客数最少的国家公园。", "id": 1143669}
{"src_title": "Ragibag", "tgt_title": "天順帝", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ragibag byl nejstarší syn Jesün Temüra, od roku 1323 velikého chána mongolské říše a císaře říše Jüan, a Babuchan ze vznešeného ongiratského rodu. Narodil se roku 1320, roku 1324 byl jmenován korunním princem.  V polovině srpna 1328 Jesün Temür náhle zemřel v Šang-tu, letním hlavním městě říše. Vládu nad říší převzala císařovna vdova Babuchan, jejím nejbližším spojencem byl Dawlat Šáh, který stál v čele ústředního sekretariátu. Přirozeným nástupcem zemřelého vládce byl Ragibag, jeho syn a korunní princ.  Nicméně Jesün Temürova smrt povzbudila ty skupiny mongolských elit, které byly nespokojeny s poměry za vlády zemřelého. Vlivné úřady totiž drželi v rukou vesměs Jesün Temürovi stoupenci, kteří s ním přišli z jeho rodného Mongolska, kde žil před nástupem na trůn. V září 1328 kipčacký generál El Temür zorganizoval převrat v Chánbalyku (Pekingu, druhém hlavním městě). V boji proti Buluchan a Ragibagovi se spojili jak věrní Chajsanovy rodiny, bývalí Šidebalovi stoupenci, kteří měli Jesün Temürově klice za zlé Šidebalovu vraždu, i různí nespokojenci. Cílem rebelů bylo dosazení Chajsanových synů na trůn. V říjnu 1328 přivítal ve městě mladšího Chajsanova syna Tugh Temüra, kterého prohlásil císařem. Týž měsíc se císařem stal i Ragibag.  Ve výhodě byli vzbouřenci, díky materiálním a lidským zdrojům většiny Číny, kterou ovládali z Chánbalyku. Loajalistům zůstalo Mongolsko, Mandžusko, Šen-si, S’-čchuan a Jün-nan.  Armáda loajalistů vyslaná ze Šang-tu překročila Velkou čínskou zeď a pokusila se zaútočit na Chánbalyk, ale byla poraženy El Temürovými oddíly. začátkem listopadu 1328 se Chasarův potomek Örüg Temür, který vládl ve východním Mongolsku, a Buka Temür přidali na stranu El Temüra a oblehli Šang-tu. Město bylo téměř nebráněné, protože většina ragibagovských vojsk držela frontu jižně na Velké zdi, a po krátkém obležení se vzdalo. Dawlat Šáh a mnozí přední představitelé loajalistů byli uvězněni a později popraveni; Ragibag sám byl zřejmě zavražděn, oficiálně „zmizel“. Stoupenci Jesün Temürovy strany kladli odpor ještě několik let, v Jün-nanu až do roku 1332.", "section_level": 1}, {"title": "Jméno.", "content": "Kvůli nedostatku pramenů, psaných navíc různými jazyky není Ragibagovo jméno známo s určitostí. Tibetské \"Rudé anály\" (\"Hu lān deb ther\") ho uvádějí jako „Ra khyi phag“. Pozdější mongolské kroniky, jako \"Erdeni-jin tobči\" a \"Altan tobči\" ho píší Radzibaγ, nebo Raǰibaγ. Čínská \"Jüan-š'\" uvádí jeho jméno jako A-su-ťi-pa (), ale to je pravděpodobně chybně z A-la-ťi-ba (). Počáteční „a“ je čínský doplněk mongolských slov začínajících na „r“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ragibag (též \"Arigabag\") (,, 1320 – 14. listopadu 1328), byl od října 1328 krátce císařem říše Jüan a velikým chánem mongolské říše. Následníkem trůnu byl od roku 1324, po smrti jeho otce, císaře Jesün Temüra, v srpnu 1328 v Šang-tu ho v říjnu 1328 prohlásili za císaře Jesün Temürovi stoupenci v čele s císařovnou vdovou Babuchan a Dawlat Šáhem, stojícím v čele vlády.", "tgt_summary": "元天顺帝阿剌吉八(;1320年-1328年),是元朝第七位皇帝,蒙古帝国第十一位大汗,元泰定帝之子。1328年10月3日至1328年11月14日在位,在位一个月十一天。", "id": 1813493}
{"src_title": "Rinčinbal", "tgt_title": "元宁宗", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Rinčinbal byl druhý syn Chošily, roku 1329 císaře říše Jüan, a Najmanky Babušy. Narodil se ve střední Asii, v Čagatajském chanátu, kam uprchl jeho otec za vlády Jesün Temüra.  Roku 1328 Jesün Temür zemřel, jeho syna Ragibaga vzápětí svrhli stoupenci bratrů Chošily a Tug Temüra v čele s El Temürem. Císařem se stal Tug Temür, přítomný v Číně, El Temür stanu v čele vlády. Po návratu ze střední Asie v únoru 1329 nastoupil na císařský trůn Chošila. Avšak už v srpnu téhož roku zemřel, údajně otrávený El Temürem. Poté se Tug Temür opět stal císařem. Rinčinbal dostal titul knížete z Fu.  V lednu 1331 Tug Temür jmenoval následníkem trůnu svého nejstaršího syna Aratnadaru. K zabezpečení nástupnictví byla předtím Rinčibalova matka Babuša popravena a jeho starší bratr Togon Temür poslán do Koreje. Aratnadara však měsíc po svém jmenování zemřel.  Tug Temür zemřel v září 1332. Měl syna El Tegüse, ale na smrtelné posteli údajně litoval osudu svého bratra Chošily a přál si ustanovit novým císařem staršího Chošilova syna Togon Temüra namísto svého vlastního. El Temür, stojící v čele vlády, odmítl Togon Temürův nástup na trůn. Byl totiž podezřelý z otrávení Chošily a obával se odplaty. Nicméně Tug Temürova vdova Budaširi požadovala respektování vůle zemřelého a tak byl zvolen kompromis – císařem se stal šestiletý Rinčinbal. Zatímco Togon Temür byl držen daleko od metropole, Rinčinbal žil v Chánbalyku. Oficiálně nastoupil na trůn 23. října 1332, ale zemřel už po dvou měsících, 14. prosince.  El Temür opět žádal Budaširi o souhlas s povýšením na císaře jejího a Tug Temürova syna El Tegüse, ale byl opět odmítnut. Poté neměl na výběr a nezbylo mu než povolat z Kuang-si Togon Temüra. Bránil však jeho korunovaci až do své smrti v létě 1333. Togon Temür se stal císařem 19. července 1333.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rinčinbal (,, 1. května 1326 – 14. prosince 1332) byl od října 1332 císařem říše Jüan a velikým chánem mongolské říše. Dva měsíce po nastoupení na trůn zemřel.", "tgt_summary": "元宁宗懿璘质班(,,1326年-5月1日-1332年-12月14日)是元朝第十位皇帝,蒙古帝国第十四位大汗。元明宗次子。1332年10月23日—1332年12月14日在位,在位2个月。", "id": 2206944}
{"src_title": "Bumin", "tgt_title": "土门", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bumin byl nejstarší syn Ašına Tuwu-Ta-jabgu (Tuwy) z rodu Cu-ku (Ašına). Tuwa vládl svazu dvanácti kmenů žijících na svazích jižního Altaje, (Severní Liang) kteří si říkali Turci (či Modří Turci; pro odlišení od současných Turků jsou historiky označováni jako Turkuti, či Turkité). Turci byli vazaly Žuan-žuanů, kterým odváděli daň ve výrobcích ze železa. Turecká produkce železa, zejména zbraně, měla pro Žuan-žuany velký význam. Žuan-žuanský kaganát ovládal mongolské stepi od Altaje až k Velkému Chinganu v Mandžusku.  Roku 534 Bumin po otci zdědil postavení náčelníka Turků, s titulem veliký jabgu čili princ. Postupně rozšířil svou moc na východ, až se roku 542 Turci objevili na březích Chuang-che. Zde měnili s Číňany říše Západní Wej koně za obilí a hedvábí. Místní wejské úřady však obchodu bránily, kočovníci reagovali nájezdy. Současně roku 542 Oguzové-Uzové (Tie-leové ) žijící v západním Mongolsku od Altaje až k Bajkalu, povstali proti Žuan-žuanům, ale byli poraženi, přičemž jejich vůdce našel azyl v severovýchodní Číně – říši Východní Wej. Říše Západní Wej, přesněji faktický vládce říše, císařův rádce Jü-wen Tchaj, se rozhodl uzavřít s Turky spojenectví. Roku 545 wejské poselstvo přibylo k Turkům a ti se přihlásili k alianci s Západními Weji. Navázání diplomatických styků s Čínou pozvedlo Buminovu autoritu mezi kočovnými kmeny Mongolska.  Následující rok turečtí vyslanci přivezli do wejské metropole Čchang-anu tribut a potvrdili svazek. Současně Bumin zaútočil na Oguzy-Uzy (Tie-leové), opět povstavší proti Žuan-žuanům, a podrobil si je. Poté požádal žuan-žuanského kagana Anakueje o ruku jeho dcery. Kagan žádost odmítl slovy: „Jsi můj kovář, jak se jen opovažuješ vyslovit takový návrh?“ Odvetou Turci uvěznili kaganovy posly a upevnili spojenectví s říší Západní Wej – roku 551 Bumin požádal o manželství s princeznou dynastie Západní Wej, wejská vláda souhlasila a poslala mu princeznu Čchang-le. Téhož roku k pohřbu wejského císaře Wen-tiho Bumin vyslal poselstvo s darem dvou set koní.  Posíleni Oguzskými-Uzskými (Tie-leové) oddíly Turci zaútočili na Žuan-žuany a roku 551 porazili Anakuejovy síly v bitvě na severu Chuaj-chuangu (v dnešní prefektuře Čang-ťia-kchou), žuan-žuanský kagan poté spáchal sebevraždu. Bumin se naopak roku 551 prohlásil kaganem turecké říše s titulem „Illig-kagan“.  Bumin zemřel koncem roku 552, několik měsíců po svém prohlášení kaganem. Jeho postavení nakrátko převzal syn Ašına Kelo (Kara Issik), roku 553 se kaganem stal další syn Ašına Sıťin (Kušu Mukan). Oba vládli ve východní polovině říše, zatímco Buminův mladší bratr Ašına Ši (Istemi) spravoval s titulem jabgu západní část turkuckého státu. Po Buminově smrti turkucký kaganát dále expandoval a za méně než století se rozšířil na většinu centrální Asie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bumin-kagan nebo Bumen-kagan (staroturečtina:, Bumin qaγan,) také Illig-kagan () nebo osobním jménem: Ašına Tumen () (551 – † 552), byl zakladatel a první vládce turkuckého kaganátu, kterému vládl s titulem Illig-kagan čili král králů.", "tgt_summary": "土门(古突厥语:;拉丁转写:\"Bumïn qaγan\";?-552年),突厥可汗,突厥汗国的创立者,阿史那氏,称伊利可汗,父阿史那吐务。", "id": 1895730}
{"src_title": "Costa Concordia", "tgt_title": "歌詩達協和號", "src_document": [{"title": "Stavba a popis.", "content": "\"Costa Concordia\" byla postavena janovskou společností Fincantieri v její loděnici Sestri Ponente. Na vodu byla spuštěna v roce 2005 a společnosti Costa Cruises byla předána v roce 2006.  Loď měla celkem 17 palub. Pojala až 3700 cestujících, o které se staralo 1100 členů posádky. Na palubě se nacházelo 1500 pasažérských kajut, z toho 563 pokojů a apartmány měly vlastní balkón. Pro pohodlí a zábavu cestujících fungovalo pět restaurací, 13 barů, čtyři bazény, lázně, řada sportovišť, kino, divadlo, kasino či diskotéka.", "section_level": 1}, {"title": "Ztroskotání.", "content": "Během okružní plavby po západním Středomoří loď najela na ostrý útes poblíž ostrova Giglio u západního pobřeží Itálie, čímž došlo k poškození jejího trupu (část útesu se dokonce odtrhla a zůstala v boku lodi zaklíněna). Posádka musela být evakuována. Do plavidla se otvorem dostala voda, která vnikla i do strojovny a zatopila ji. Tím pádem vypadl proud na celé lodi a nebylo možné ji ovládat. Loď pak byla unášena proudem na širé moře. V jednu chvíli se ale bokem natočila proti silnému větru, který loď zahnal zpět na pobřeží. Loď se zachytila na svažující se mělčině, kde spočinula na boku. Část trupu a nástaveb přitom vyčnívala nad hladinu.", "section_level": 1}, {"title": "Další osud.", "content": "V březnu 2012 se podařilo bezpečně odčerpat provozní kapaliny. Dne 16. září 2013 zahájila firma Titan Salvage vyzvednutí vraku. Plavidlo bylo do časného rána 17. září (cca během 19 hodin) uvolněno, uvedeno do vzpřímené polohy a zajištěno. Následovala kontrola technického stavu plavidla a jeho vyzvednutí na hladinu. Koncem července 2014 byla loď odtažena do Janova k sešrotování, které trvalo dva roky. V listopadu 2014 bylo ve vraku nalezeno tělo, které pravděpodobně patřilo poslednímu pohřešovanému.", "section_level": 1}], "src_summary": "Costa Concordia byla luxusní výletní loď třídy \"Concordia\", kterou vlastnila a provozovala společnost Costa Cruises. Loď byla postavena jako první jednotka své třídy, přičemž její sesterské lodě jsou \"Costa Serena\", \"Costa Pacifica\", \"Costa Favolosa\", \"Costa Fascinosa\" a \"Carnival Splendor\" (tato loď byla postavena pro Carnival Cruise Lines). V době svého dokončení byla \"Costa Concordia\" největší italskou lodí svého druhu.", "tgt_summary": "歌诗达协和号()是一艘已报销的超级豪华沿岸游轮,长达290米、总吨位11.5万,有1500客房和4个泳池,并有缓步径和网球场等,船内有6千多件艺术品,是歌诗达邮轮船队中的旗舰船只,2006年首航,2012年因搁浅损毁并酿成严重伤亡而报废。", "id": 2380219}
{"src_title": "Frigo na mašině", "tgt_title": "將軍號", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Strojvůdce Western & Atlantic Railroad Johnnie Gray (Keaton) navštíví v Mariettě jednu ze svých dvou životních lásek – svoji snoubenku Annabelle Lee (Marion Mack). Tou druhou byla jeho lokomotiva \"General\". V ten okamžik vypukne americká občanská válka a on po chvilkovém zaváhání utíká, aby byl prvním odvedencem do armády Konfederace. Je však odmítnut, jelikož jako strojvůdce je pro armádu cennější, ani lsti mu nepomohou a je definitivně vyhozen. Vrací se ke své snoubence, její otec a bratr jí mezitím řekli, že se u odvodu ani neobjevil a ona zklamaná mu říká, že s ním nepromluví, dokud nebude mít na sobě uniformu.  Po roce je Annabellin otec raněn. Ona jede za ním na sever, shodou okolností vlakem, který veze Johnie se svou lokomotivou. Když vlak zastaví v Big Shanty, aby cestující pojedli, unionističtí špióni v čele s kapitánem Andersonem (Glen Cavender) využijí příležitost a unesou lokomotivu se třemi nákladními vozy. V jednom z nich je náhodou Johnnieho snoubenka, která si šla pro něco do svého zavazadla. To ovšem Johnnie netuší, když se snaží únosce dohnat – nejprve pěšky, potom na ruční drezíně až k první poškozené koleji, pak na velocipédu. Na něm dojede do stanice, kde stojí lokomotiva \"Texas\" s plošinovými vozy. Gray vysvětlí vojákům situaci a nechá je nastoupit na vozy. Rychle se rozjede a pronásledování pokračuje. Až po notné chvíli zjistí, že vozy nebyly připojeny. Na jedné z vedlejších kolejí objeví moždíř na železničním podvozku. S ním se pokouší na bandity několikrát vystřelit a jen zázrakem všechny pokusy přežije. Únosci se snaží svých domnělých pronásledovatelů různými metodami zbavit – odpojují vozy, nechávají pražce na kolejích, přestavují a poškozují výhybky. Gray si ani nevšimne, že projeli frontou, která se mezitím posunula na jih. Teprve na mostě spirálového úseku trati zjistí, že je pronásleduje jediný člověk a Grayovi nezbývá, než prchnout do lesa.  V noci najde vojenský tábor seveřanů. Pokusí se vloupat do stavení, aby zde ukradl alespoň kousek jídla, ale do místnosti právě vstoupí velitelé a on se musí skrýt pod stolem. Zde vyslechne jejich plány na bleskový útok a také informaci o důležitosti zabránění zničení mostu přes Rock River kvůli zajištění zásobování. Nakonec přivedou jeho snoubenku, aby se poradili, co s ní. Johnnie nevěří vlastním očím, pak však zneškodní stráže a uprchnou spolu do lesa.  Po noci strávené venku v bouři se přiblíží k nádraží, kde se připravují zásobovací vlaky pro podporu útoku. Johnnie uvidí \"Generala\". Strčí Annabellu do pytle a jako proviant ji naloží do vagónu. Předtím se ještě nenápadně nasune mezi vozy a Annabelle je z pytle rozpojí. Johnnie se pak zapojí do nakládání dříví do tendru, sotva však vyleze na lokomotivu, shodí ostatní, omráčí důstojníka a lokomotivu rozjede. Během okamžiku vyráží seveřani se dvěma vlaky za nimi. Gray také za sebou poškozuje trať, až dojede k mostu přes Rock River. Tam připraví oheň, avšak Annabelle ho zapálí předčasně. Pokusí se sama odjet z mostu, takže Johnnie místo na tendr skočí do vody. Po chvilce honění, kdy Annabelle zápolí s řízením, se podaří Johnniemu lokomotivu dohnat a dojedou k vojenskému ležení Konfederace. Tam vysvětlí situaci veliteli a všichni vyrazí bránit most. Mezitím seveřané dorazí k mostu. Velitel rozhodne, že most je ještě dobrý. První lokomotiva vjede na most a ten se s ní zřítí.  Vojsko unie se pokusí překročit řeku, ale je zahnáno zpět dělostřelectvem Konfederace. Gray se pokusí obsluze jednoho z kanónů ukázat na nepřítele, ale vojáci jeden po druhém padají pod kulkami nepřítele. Nakonec Gray vystřelí sám, ale při výstřelu kanón otočí vzhůru. Náboj dopadne na přehradu, kterou protrhne a vlna definitivně zlikviduje útok.  Za svoji statečnost je Gray přijat do armády v hodnosti poručíka, a tím si získá i svoji snoubenku.", "section_level": 1}, {"title": "Natáčení.", "content": "Příběh pro Keatona objevil jeho spolupracovník, Cyde Bruckman, kterému se dostala do rukou Pittengerova kniha o únosu \"Generala\". Keatonovi se námět zalíbil – jednalo se o období i o železnici, které měl obojí v oblibě. Rozhodl se však natočit film jako komedii, a to z pohledu hrdinů na straně Konfederace. Keaton se snažil při natáčení o maximální autentičnost všech detailů. Vyhlédnul si vhodnou železniční trať v Tennessee a začal jednat se společností NC&StL o pronájmu této trati, části hlavní trati Atlanta - Chattanooga a lokomotivy \"General\". Poté, co vyšlo najevo, že půjde o komedii, společnost na nátlak veteránů vojsk Konfederace pronájem odmítla. Keaton se vydal dále na západ a zde našel, co hledal - dřevařskou dráhu Oregon, Pacific & Eastern Railroad, která dokonce vlastnila dvě staré lokomotivy typu 4-4-0 American. Třetí stroj stejného typu si pronajal u sousední železnice. Pro natáčení byl postaven funkční vlak, kterým štáb absolvoval každý den jízdu z Cottage Grove na místo natáčení a zpět. Během natáčení prováděl Keaton řadu kaskadérských kousků – přebíhal po jedoucí lokomotivě, skákal z lokomotivy na tendr a z tendru na vozy, seděl na pluhu s pražcem v rukách, seděl na spojnici lokomotivy zajíždějící do výtopny.  Film obsahuje velkolepou scénu, při které lokomotiva vjede na hořící most a ten se s ní zřítí. Tato scéna se natáčela v lese u Cottage Grove v Oregonu. Do bojů v této scéně zapojil Keaton asi 500 příslušníků oregonské Národní gardy, kteří nejdříve postupovali zleva doprava v unionistických uniformách, a poté zprava doleva v jižanských uniformách. Tato scéna je pokládána za nejnákladnější scénu v éře němého filmu.  Vrak lokomotivy zůstal v řece a stal se po dvacet let turistickou atrakcí. Teprve za druhé světové války byl odvezen do šrotu.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "Film \"The General\" byl zprvu přijímán chladně diváky i kritikou. Ve srovnání s ostatními Keatonovými filmy připadal všem málo legrační. Deník \"Los Angeles Times\" psal, že to není ani komedie, ani drama a že honička dvou lokomotiv je zdlouhavá a únavná. Keaton jej však od počátku považoval za nejlepší ze svých filmů a ohlasy i kritika mu později daly za pravdu.  V roce 1989 byl vybrán mezi prvními filmy pro uchování v Národním filmovém registru Spojených států při kongresové knihovně, jako „kulturně, historicky a esteticky významný“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frigo na mašině je jeden z posledních filmů němé éry. Jeho inspirací se stala epizoda americké občanské války známá jako Velká lokomotivní honička. Scénář filmu vychází ze vzpomínek Williama Pittengera, který byl jedním z únosců. V hlavní roli zde vystupuje Buster Keaton, který film i režíroval spolu s Clydem Buckmanem. Film byl uveden 31. prosince 1926.", "tgt_summary": "《将军号》(The General)是美国电影导演巴斯特·基顿的默片作品,根据安祖鲁突击所改编,于1927年上映。《将军号》被广泛的认为是史上最伟大的电影之一。", "id": 495796}
{"src_title": "Margaret, hraběnka Snowdon", "tgt_title": "瑪嘉烈公主 (斯諾登伯爵夫人)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Narodila se 21. srpna 1930 na zámku Glamis ve Skotsku jako mladší ze dvou dcer vévody z Yorku, pozdějšího krále Jiřího VI. a jeho manželky Alžběty Bowes-Lyon (později známé jako královna-matka). Pokřtěna byla v kapli Buckinghamského paláce. Jejími kmotry byli starší bratr jejího otce, budoucí král Eduard VIII. a švédská princezna Ingrid, budoucí dánská královna.  V roce 1936 se Margaretin strýc Eduard VIII. vzdal trůnu a její otec se stal králem jako Jiří VI. Margaret byla vychovávána společně se sestrou, budoucí královnou Alžbětou II., na královském dvoře jako následnice trůnu. Byla všestranně založená – se zájmem se věnovala jízdě na koni a plavání, ale i zahradnictví a především hudbě (od dětství hrála na klavír). V době 2. světové války pobývala Margaret na Windsorském hradě.", "section_level": 2}, {"title": "Láska.", "content": "V roce 1953 se princezna Margaret seznámila s kapitánem Peterem Townsendem a zamilovala se do něj. Kapitán byl hrdinou bitvy o Anglii a příslušníkem RAF. Třebaže nebyl šlechtického původu, byl přidělen do Buckinghamského paláce a do kruhu královské rodiny. V té době byl již rozveden a měl z manželství děti, což bylo příčinou toho, že jeho manželství s princeznou Margaret nebylo možné: anglikánská církev i královská tradice zakazovaly sňatek s rozvedeným člověkem, to ostatně byla i příčina abdikace Margaretina strýce Eduarda VIII. Aby se Margaret za kapitána Townsenda mohla provdat, musela by se v souladu s pravidly královského dvora podobně jako Eduard VIII. vzdát svých práv k následnictví královského trůnu i svých důchodů jako královské princezny, to vše ovšem až po dosažení věku 25 let. Po několika letech vztahu Margaret veřejně oznámila svůj rozchod s Peterem Townsendem \"«kvůli svým povinnostem a závazkům ke své zemi»\".  Маrgaret v té době náležela k londýnské smetánce a stala se vyhledávaným objektem paparazziů pro své vysoké společenské postavení a výstřední chování neobvyklé pro člena královské rodiny. Byla pozorována ve společnosti Johna Turnera, pozdějšího premiéra Каnаdy.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "6. května roku 1960 se provdala za známého fotografa Antonyho Armstrong-Jonese, potomka nevýznamného velšského šlechtického rodu. Královna Alžběta ho jmenovala lordem Snowdonem, hrabětem z Linley; od té doby princezna Margaret vystupovala oficiálně jako hraběnka Snowdon. Z manželství se narodily dvě děti, syn a dcera, jimž byla oddanou matkou:  Manželství roku 1978 skončilo rozvodem. Princezna se poté již znovu neprovdala.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejná činnost.", "content": "Během svého bohatého a pestrého života hrála princezna aktivní roli ve veřejné činnosti královské rodiny, zastupujíc často královnu. Jako členka královské rodiny byla patronkou nebo předsedkyní řady (více než 80) institucí a organizací, především dobročinných či uměleckých, m.j. Rady spolků pro výchovu dívek, Národního a skotského spolku ochrany dětí proti násilí v rodině, Královského baletu (1957). Dostala doktorát honoris causa z hudby na Londýnské univerzitě a na univerzitě v Cambridgi a v Keele. Měla i čestné funkce vojenské, m.j. komandéra leteckých sil a velitele Pěšího korpusu královské armády královny Alexandry. Byla dámou nejvýznamnějších britských i zahraničních řádů, např. Velkého kříže královny Viktorie (1955), Kříže velkého řádu Belgického království (1960), Kříže Velkého řádu holandského lva (1948), Řádu Briliantové hvězdy Zanzibaru I. třídy (1956), Řádu Koruny, lva a vlajky království Toro (Uganda, 1965), Řádu Koruny I. třídy (Japonsko 1971).  Své sídlo měla v Kensingtonském paláci v Londýně.", "section_level": 2}, {"title": "Odvrácená strana Margaretina života.", "content": "Маrgаrеt pro její skandální chování nazývali «buřičskou princeznou» ; byla stálým hostem londýnských nočních klubů a ráda se objevovala ve společnosti rockerů, se skleničkou tvrdého alkoholu a dlouhou cigaretovou špičkou v ruce. Média tvrdila, že kouřila 60 cigaret denně a milovala gin.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta života, smrt.", "content": "Počátkem 80. let se u ní objevily vážné zdravotní problémy a v posledních letech života byla těžce nemocná. Roku 1998 měla slabou mozkovou mrtvici, nedlouho poté se zhroutila; následovalo trvalé poškození hybnosti. Další mrtvice následovaly v letech 2000 a 2001. Naposledy se veřejně ukázala v prosinci roku 2001 na oslavách stých narozenin své tety Alice, vévodkyně z Gloucesteru. Zemřela o dva měsíce později, v únoru roku 2002, ve věku 71 let v nemocnici krále Eduarda VII. v Londýně na mozkovou mrtvici. V okamžiku své smrti stála v pořadí následníků své sestry Alžběty na jedenáctém místě.", "section_level": 2}, {"title": "Odrazy v umění.", "content": "V roce 2005 byl o jejím životě natočen film «\"Princess Margaret, a love story (Princezna Margaret – příběh lásky)\"», založený na řadě kompromitujících klepů.  Zápletka dalšího filmu «\"The Bank Job\"» (2008) je založena na tom, že jedna z postav filmu má kompromitující materiály na princeznu Margaret, jejichž zveřejnění by mohlo vyvolat sexuální skandál.", "section_level": 1}], "src_summary": "Její královská Výsost princezna Margaret, hraběnka ze Snowdonu (Margaret Rose; 21. srpna 1930, Glamis, Skotsko – 9. února 2002, Londýn) byla členka britské královské rodiny, dcera krále Jiřího VI. a jeho manželky královny Alžběty, mladší sestra královny Alžběty II.", "tgt_summary": "斯诺登伯爵夫人玛嘉烈公主(英语:Princess Margaret, Countess of Snowdon,1930年-8月21日-2002年-2月9日),是乔治六世和伊莉莎伯皇后所生的小女儿,为现仼英女王伊丽莎白二世之妹。玛嘉烈公主曾经外访多地,包括于1966年访问香港。", "id": 786905}
{"src_title": "Druhá italsko-etiopská válka", "tgt_title": "第二次義大利衣索比亞戰爭", "src_document": [{"title": "Přípravy.", "content": "Přípravy na zabrání Etiopie začaly již v roce 1925. Mussolini ji chtěl původně zabrat na základě smlouvy o přátelství z roku 1928. Italové začali shromažďovat své jednotky u hranic Etiopie. K prvnímu konfliktu došlo 5. prosince 1934 u Wal Walu, kde měla italská armáda na základě etiopsko-italské smlouvy od roku 1930 povoleno udržovat vojenskou posádku o síle 200 mužů. Italové zde zaútočili na etiopské jednotky. Došlo k těžkým ztrátám na obou stranách. Etiopie se obrátila na Společnost národů s prosbou o pomoc, ale neuspěla. Této situace využila Francie, která chtěla vylepšit své vztahy s Itálii, zabránit ji sblížení s Německem a také oslabit britskou kontrolu v Africe. Koloniální dohoda mezi Francií a Itálií z ledna 1935 odevzdávala do italských rukou jak 20 % akcií železnice Addis Abeba-Džibuti, ale také část francouzského Somálska s přilehlým souostrovím Doumeira a také spornou oblast Tibesti a Aouzou na libyjsko-čadské hranici.  Plán útoku od listopadu 1932 zpracovával generál Emilio de Bono. Tento zkušený důstojník a veterán italsko-turecké války i koloniálních válek v Eritrei a Etiopii si byl vědom toho, že italské jednotky se při tažení budou muset především vyrovnat s těžko přístupným terénem bez moderních komunikací, což kladlo zvýšené nároky na logistiku. Vzhledem k této situaci navrhoval postupovat „salámovou taktikou“ tj. napřed dobýt určité území, vybudovat tam komunikace a potřebné logistické zabezpečení a z tohoto předmostí pak postupovat dále. Výhodou této taktiky bylo, že byla dosažitelná při nasazení malého počtu vojsk což umožňovalo korigovat jak náklady tak ztráty v rozumných mezích. Nevýhodou byla malá rychlost postupu, což bylo Mussolinimu trnem v oku. Italský duce měl neustále nutkání posílat do východní Afriky nové a nové síly, což ovšem snižovalo kontingent v Evropě a ve snaze udržet silné pozice vedlo velení armády ke katastrofální koncepci binárních divizí.  Výsledkem bylo, že plán z roku 1934 předpokládal nasazení pětkrát až šestkrát více vojáků, než de Bono požadoval.", "section_level": 1}, {"title": "De Bonův postup.", "content": "V 5.00 hodin ráno 3. října 1935 překročily italské a eritrejské síly soustředěné do tří armádních sborů řeku Mareb a bez vyhlášení války vtrhly do etiopského vnitrozemí. Italové bez větších potíží zatlačovali slabou clonu etiopských pohraničních sil a více než s odporem nepřítele zápasili s členitým terénem. 5. října vstoupily italské jednotky do Adigratu a o den později vytlačil italský II. sbor Etiopce z Aduy (kde etiopská vojska roku 1896 porazila italskou koloniální armádu).  11. října u Agadamos kapituluje před italskou armádou Dejazmach (velitel armády) Haile Selassie Gugsa, zeť samotného císaře Haile Sela-ssieho. De Bono to ihned telegrafuje do Říma, což povzbudí italský tisk k poněkud bombastickým proklamacím o „zničení etiopských vojsk na severu“, což se ukazuje jako poněkud přehnané, neboť Gugsu následuje do zajetí jen 1200 vojáků. 15. října 1935 vstupuje de Bono triumfálně do posvátného města Axum, odkud fašisté později odvezou Axumský obelisk, který roku 1937 u příležitosti oslav 15. výročí Pochodu na Řím vztyčí v italském hlavním městě. I přes Mussoliniho frustraci postupuje de Bono sice pomalu, ale záměrně a metodicky si vytváří nástupiště k dalšímu postupu. Ve stejné době Graziani v Somálsku v čele skupiny italských, somálských a libyjských oddílu během tří týdnů obsazuje města Dolo, Kelafo, Dagneraj, Gerlogubi a Gorahaj v provincii Ogaden, kde se může spolehnout na podporu místních náčelníků jako například sultán Olol Diinle, který bojuje v čele tisícovky mužů svého klanu na italské straně a oddíly Dubatů, naverbovaných z řad jemenských žoldáků. Italské oddíly se dostávají do Wal Walu, kde se spojují s místní posádkou.  8. listopadu 1935 dobývají síly I. italského sboru a Eritrejského sboru město Makale, hlavní středisko východní části provincie Tigre. 16. listopadu je generál de Bono Mussoliniho rozkazem povýšen do hodnosti Maršál Itálie. Protože však ani po tomto povýšení nejeví de Bono snahu postupovat rychleji ale nadále se přidržuje své osvědčené strategie, dne 17. prosince dostává od Mussoliniho Státní telegram 13181, ve kterém stojí, že „dobytím Makaly je vaše mise skončena“. De Bono je nahrazen náčelníkem generálního štábu maršálem Pietro Badogliem.", "section_level": 1}, {"title": "Eskalace bojů (prosinec 1935-jaro 1936).", "content": "Nový velitel se ani nenadál a už musel řešit první problémy. Etiopská armáda dokončila mobilizaci a císař se rozhodl nového velitele otestovat během tzv. Vánoční ofenzívy, což byla spíše série výpadu na střed italské formace. V průsmyku Dembeguina se Etiopanům podařilo zaskočit kolonu eritrejské pěchoty a oddíl doprovodných tančíku L3 pod velením majora Crinitiho, který prakticky rozprášili a donutili k ústupu, což bylo sice malé vítězství, ale povzbudilo to morálku císařských oddílu, deprimovaným pádem Makaly a zradou velitele Gugsy.  Za této situaci se maršál Badoglio obrátil na Mussoliniho s žádosti nasadit chemické zbraně a získal souhlas. Záminkou se stala vražda italského pilota Tito Minnitiho, který 26. prosince 1935 nouzově přistál na území obsazené etiopskou armádou. Ačkoliv dle etiopské verze nebyl pilot zabit armádou, ale místními obyvateli rozzuřenými předchozím náletem, brzy se rozšířila verze, že byl etiopskými vojáky ubit poté, co se vzdal. To spolu s faktem, že v boji některé etiopské oddíly použily střely Dum-Dum se stalo vítanou záminkou k zahájení chemické války. Italské letectvo začalo aplikovat metodu yperitového postřiku, zatímco pumy s chemickou náplní byly shazovány na místa koncentrace etiopských jednotek.  Badoglio mezitím navýšil svou armádu o dva sbory a v lednu 1936 zahájil ofenzívu. Během prvního střetnuti v provincii Tembien (20 – 24. leden 1936) se ještě etiopské armádě podařilo uhájit strategicky důležitý průsmyk Warieu. Dalším střetu u Amba Aradam v provincii Enderta se Badogliovi podařilo během 10. až 19. února zničit většinu vojsk Rase (vévoda a zároveň vrchní velitel armádní skupiny) Mulugety. To umožnilo Italům druhý nápor na Tembien, kde ve dnech 27. až 29. února zlikvidovali zbytky etiopské severní armády. Badoglio pokračoval v tlaku na nepřítele a jedno dva sbory nyní zaútočily na uskupeni Rase Imru Haile Selassieho. Bitva probíhala v okolí města Shire od 29. února a italské letectvo nasadilo jak bojové plyny a svrhlo i 80 tun výbušných a zápalných pum. 2. března začal Ras Imru ustupovat a 3. a 4. března byly jeho oddíly opakovaně napadány letouny při překročení řeky Tekezé a to jak klasickou tak i chemickou municí. V této již naprosto zoufalé situaci, kdy se organizovaný odpor hroutil jak na severu tak i na jihu se císař Haile Selassie rozhodl nasadit do boje svou poslední rezervu − oddíly Císařské gardy. Dne 31. března 1936 zahájil poslední ofenzívu nedaleko města Mai Ceu. Během následujících dvou dnů byla padla většina jeho armády a zbylé oddíly byly ve dnech 2. a 3. dubna napadeny chemickou munici během ústupu u jezera Ašangi. Dne 4. dubna 1936 sledoval císař se zoufalstvím hladinu jezera pokrytou jedem a mrtvými těly vojáků jeho armády. Během této poslední velké bitvy zasáhl do války i generální sekretář fašistické strany Achille Starace, který si vymohl na Mussolinim hodnost generálporučíka a velení nad Východoafrickým rychlým oddílem, což byla smíšená formace, složená z 3. pluku Bersaglieri, motorizované kohorty fašistické milice a doprovodného oddílu tančíků a dělostřelectva. Starace vzdor skepticismu generálů s tímto oddílem vyrazil během boju u Shire neohroženě vpřed a už 1. dubna 1936 dobyl důležité severoetiopské město Gondar a 3. dubna dorazil k jezeru Tana. Dne 24. dubna Starace zlomil poslední odpor, když dobyl tvrdě bráněné město Debra Tábor.  Také na jihu obnovil Graziani postup 12. ledna 1936 a díky motorizovanému oddílů pod vedením plukovníka Pietro Malettiho již 20. ledna dobyli Italové svůj primární cíl − město Negele a zcela zničili armádu Rase Desty. Zkázu etiopských sil dovršila epidemie malárie a série yperitových náletů. Poté Graziani zaměřil svou pozornost na sever provincie Ogaden, kde se poslední etiopské jednotky opevnily mezi městy Harah a Džidžiga a u města Degehabur. Velitel skupiny vojsk bránící tuto část země − Ras Nasibu měl k dispozici krom svých oddílu i dva dobře vyzbrojené prapory císařské gardy a náčelníkem štábu mu byl někdejší osmanský generál Mehmet Wehib Paša, kterého britský časopis Times označoval za jednoho z „hrdinů z Gallipoli“ a etiopské pozice přirovnával k „Hindenburgově linii“. I císař doufal, že se zde italská vojska na dlouhé měsíce zastaví. 14. dubna vyrazila Grazianiho armáda ve třech kolonách proti etiopským pozicím a 23. dubna dorazily všechny tři kolony před etiopské opevněné pozice. Italové do útoku nasadili velké množství plamenometných tančíků, které spolu s intenzivní dělostřeleckou palbou působili obráncům velké ztráty. 25. dubna prolomila italská vojska obrannou linii a 30. dubna padl Degehabur. Poté, co císař odešel do exilu, dne 3. května následovala třetina důstojníků jeho příkladu. Dne 8. května 1936 vstoupil generál Graziani a jeho oddíly do Hararu.", "section_level": 1}, {"title": "Addis Abeba.", "content": "Začátkem dubna 1936 již nikdo z císařova okolí nemohl pochybovat, že je válka prohraná. Společnost Národu vzdor faktu, že prohlásila Itálii za agresora nedokázala italského diktátora ani zastavit ani mu zabránit, aby přisouval další a další posily. Po zhroucení severní skupiny etiopských vojsk bylo jen otázkou času, kdy maršál Badoglio zavelí k dalšímu postupu, tentokráte na hlavní město. Za této situace navštívil císař francouzské velvyslanectví, aby vyjednal možnost opustit svou zemi přes francouzské Somálsko pro sebe, císařovnu a své dva syny. Poté se vrátil do svého paláce, kde oslovil dav shromážděný na schodech: „Budeme bojovat o každou píď naši země. Kdo není nemocný, nechť vezme zbraň, jídlo na pět dní a jde na sever bojovat s útočníky“. Na tuto patetickou výzvu dav odpověděl „My půjdeme, my půjdeme“. Na frontu odešlo také posledních pět tisíc příslušníků císařské gardy.  Císař poté rozhodl, že se vláda přesune do města Gora na západě země u hranic s britským Súdánem. Zároveň jmenoval Imru Haile Selassieho regentem po dobu, kdy bude v exilu. 2. května 1936 vyjel císař ve svém vlaku směrem na Džibuti, hlavní město francouzského Somálska. Když se generál Graziani obléhající v té době Harar o této cestě dozvěděl, odeslal depeši, kde žádá povolení zaútočit na vlak bombardéry. Mussolini tento návrh odmítá. Poté, co císař opouští město, dochází v celé Addis Abebě k nepokojům a v rabování, kterého se účastní i část etiopských vojáků. Dav vyrabuje císařský palác a bere útokem ministerstvo financí, kde je umístěn zbytek zlatých rezerv, které se nestihly odvézt. Několik úředníků, kteří se snažili odrazit útok davu kulometem, bylo zlynčováno.", "section_level": 1}, {"title": "Pochod železné vůle.", "content": "Maršál Badoglio od 20. dubna zřídil své velitelství ve městě Dessie, 320 km severně od Addis Abeby. Protože odpor etiopských sil v té době byl prakticky nulový, rozhodne se Badoglio k riskantnímu kroku − výpadu motorizované kolony na etiopské hlavní město, které s Dessie spojuje tzv. Císařská dálnice, jedna z mála udržovaných komunikací v zemi. Tento smělý záměr ovšem naráží na fakt, že míra mechanizace v italské armádě roku 1936 není nikterak velká. Naštěstí pro Badoglia je v té době vrchním ubytovatelem italské armády, pod jehož pravomoc spadá zásobování, generál Fidenzio Dall'Ora, díky jehož organizačních schopnostem je Badogliova „mechanizovaná kolona“ během 21.–25. dubna sestavena z 1785 aut, kamionů a tahačů. K tomu oddíl tančíků, 11 dělostřeleckých baterií a také speciální vozidla pro 193 koní, určených na přehlídku. Celá kolona je schopna převést 12.500 vojáků. 24. dubna posílá Badoglio předvoj dva oddíly po 4.000 Eritrejcích, ale toto preventivní opatření se ukazuje jako zbytečné neboť Eritrejci místo nepřítele zápolí akorát s blátem a deštěm. Také v průsmyku Termaber nenaráží na žádný odpor, nicméně kvůli opravě poničené dálnice zde kolona uvízne dva dny. Vojáci na nákladních automobilech mohli při průjezdu úrodnou provincií Shewa obdivovat nádhernou krajinu a mnozí už se těšili na konec války, kdy pušku vymění za rýč či motyku a budou sklízet plody zdejší krajiny. Mezitím během večera 4. května dosáhly předsunuté hlídky 1. eritrejské brigády předměstí Addis Abeby pěšky dříve, než čelo mechanizované kolony. Ta vjela do města následující den ve 4 hodiny ráno. Italští vojáci byli v naprosté euforii, kterou jim nepokazil ani silný déšť. S příchodem Italů byl ve městě obnoven pořádek a za chvíli vlály z mnoha oken bílé vlajky, zatímco obyvatelstvo prchalo na jih. Badoglio mohl nyní využít koně, které s sebou Italové vezli v kamionech, a uspořádat triumfální vjezd. V 5.45 hodin se Badoglio zastavil v budově italského velvyslanectví. Byla vztyčena italská vlajka a provolána sláva králi i Mussolinimu. Poté se Badoglio obrátil na velitele letectva a prohlásil: „Dokázali jsme to! Zvítězili jsme!“.  Tento Badogliův výpad na Addis Abebu bude později fašistickou propagandou oslavován jako „Pochod železné vůle“. Je sice faktem, že Italové během osmi dní urazili vzdálenost 320 km v těžkém terénu a v nepřízní počasí, nicméně za nulového odporu nepřítele. Později jeden žurnalista výstižně prohlásil, že tento výkon „spíše než na stránky událostí vojenských patří na stránku událostí sportovních“.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas v Itálii.", "content": "V Římě, kde se další postup netrpělivě očekával Badogliův telegram způsobil vlnu euforie. Mussolini byl nadšeným davem nadšeně aplaudován a desetkrát se na výzvu davu musel vrátit zpět na balkon Palazzo Venezia, kde pronesl patetický projev o „zářícím meči, který přeťal všechna pouta a učinil africké vítězství čisté, tak jako si jej budou pamatovat všichni legionáři, kteří v boji padli i ti co přežili. Italský lid si vybojoval impérium, které zúrodní svou prací a které bude se zbraní v ruce hájit proti nepříteli“. Na závěr se otázal davu „Jste toho hodni?“ aby mu bylo odpovězeno hromadné „Ano!“.  Na rozdíl od zářícího Mussoliniho, který se od té doby nechal oslovovat jako „zakladatel imperia“, měl král Viktor Emanuel III. k válce rezervovaný postoj. Když na něj pod jeho palácem Quirinal dav volal „Imperatore, Imperatore, Salute Imperatore!“ postavil se král do pozoru, zasalutoval davu a neřekl nic.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Válka v Etiopii zcela nepochybně přinesla režimu Benita Mussoliniho i jemu osobně velkou oblibu v širokých vrstvách italského národa. Nikdy předtím a nikdy potom nebyla popularita Il Duceho tak vysoká, než když slavnostně oznamoval založení impéria.  Na druhou stranu byly však důsledky války pro Itálii nedobré. Válečné náklady přesáhly únosnou mez a ani nadšenecká sbírka \"Zlato pro otčinu\", kdy manželské páry v Itálii, královnou počínaje, odevzdávaly své snubní prstýnky na pokrytí válečných výloh, tento vládní deficit nedokázala vyrovnat. Okupovaná Etiopie se stala de facto černou dírou italského rozpočtu, neboť krom vydržování velké okupační armády zde Italové zahájili velkorysou výstavbu dálnic a nových měst pro budoucí italské kolonisty.  Osudový dopad měla tato válka ovšem v diplomacii. Francie a Spojené království, které byly ochotny připustit dominanci Itálie nad Etiopií, byly šokovány a pobouřeny svévolným útokem a brutálně vedenými akcemi fašistických vojsk. I když mnoho britských konzervativců (včetně Winstona Churchilla) byla toho názoru že Mussoliniho spojenectví je v jejich zájmu, ohledy na veřejné mínění jakékoliv britské vládě nyní bránily otevřeně usilovat o spojenectví s fašisty. Ve Francii měla italská intervence za následek pád Lavalovy vlády a vítězství levicové Lidové fronty. Za této situace se Itálie dostala do izolace, kterou ještě prohloubila její intervence ve Španělsku. To vedlo Mussoliniho k jeho největšímu omylu − sblížení s nacistickým Německem. Osa Berlín-Řím a později i Ocelový pakt přivedl fašistickou Itálii pod německé velení a nakonec i do války, kterou neměla šanci vyhrát.", "section_level": 1}], "src_summary": "Druhá italsko-etiopská válka byl ozbrojený konflikt vyvolaný fašistickou Itálií v roce 1935. Válka skončila dočasnou okupací Etiopie a vytvořením Italské východní Afriky.", "tgt_summary": "第二次意大利埃塞俄比亚战争是由意大利王国于1935年10月3日发起的入侵埃塞俄比亚帝国的军事行动。意大利王国以1934年12月一次意属索马里与埃塞俄比亚的边界冲突为借口,拒绝埃方的所有和解请求,大举入侵埃塞俄比亚。战争一共进行了约7个月,以埃塞俄比亚被军事占领及并入意属东非告终。", "id": 2725210}
{"src_title": "Martin Schulz", "tgt_title": "馬丁·舒爾茨", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil v roce 1955 v Hehlrath se jako nejmladší z pěti dětí. Jeho otec byl policista, matka v domácnosti.  V letech 1966 až 1974 navštěvoval soukromé katolické gymnázium. Poté, co musel dvakrát opakovat 11. třídu nebyl kvůli špatným studijním výsledkům připuštěn k maturitě.  Schulz je jeden z mála politiků, který nikdy neskrýval svůj problém s alkoholem. Už jako student hodně pil. Po vyhození ze školy se jeho pití stalo závislostí. Od 19 do 24 let byl nezaměstnaný a hrozilo mu i nucené vystěhování. Během této doby se vyučil knihkupcem. Ze závislosti mu pomohl až jeho bratr. Od roku 1980 je Schulz abstinent.  Než se Schulz stal politikem, živil se prodejem knih. V letech 1987 až 1998 byl starostou města Würselen.  Poslancem EP je od roku 1994.  Na post předsedy Evropského parlamentu, který vykonával od roku 2012, rezignoval 18. června 2014, funkce se pak do 1. července 2014 ujal první místopředseda EP Gianni Pittella. Na první schůzi nově zvoleného Evropského parlamentu byl pak Schulz znovuzvolen do jeho čela, tuto funkci bude vykonávat a pobírat plat 29.000 Eur měsíčně do roku 2016.  V lednu roku 2017 se Martin Schulz rozhodl již o funkci předsedy EP dále neucházet, předsedou EP byl tak zvolen italský kandidát Antonio Tajani. Následně se Schulz stal kandidátem německé sociální demokracie na úřad spolkového kancléře.  Schulz mluví kromě němčiny také plynně francouzsky, anglicky, nizozemsky, italsky a trochu španělsky.", "section_level": 1}, {"title": "Politické postoje.", "content": "Schulz v prosinci 2015 kritizoval polskou vládní stranu Právo a spravedlnost (PiS) a prohlásil o situaci v Polsku: „To, co se tam děje, má charakter státního převratu.“ V reakci na tato slova polská premiérka Szydłová od Schulze požadovala omluvu.  Jako předseda EP Schulz prosazoval bezohledně a nekriticky přerozdělování uprchlíků mezi unijní země na základě povinných kvót a varoval evropské země, že není možné čerpat podporu z fondů EU a zároveň odmítat přerozdělení migrantů.  Amerického prezidenta Donalda Trumpa označil Schulz za „nebezpečí pro demokracii“. Trumpův protiimigrační dekret o dočasném zákazu vstupu občanů sedmi převážně muslimských zemí do USA je podle Schulze „nesnesitelný“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Martin Schulz (* 20. prosince 1955 Hehlrath, dnes součást Eschweileru) je německý politik, jenž byl v letech 2012–2017 předsedou Evropského parlamentu. Byl poslancem Evropského parlamentu za Sociálně demokratickou stranu Německa od roku 1994 do roku 2017, kdy se této pozice vzdal, aby v německých spolkových volbách vedl kandidátku SPD. V letech 2004–2012 byl předsedou evropské parlamentní politické skupiny Pokrokové spojenectví socialistů a demokratů. Jako jediný v Evropském parlamentu Schulz neměl maturitu.", "tgt_summary": "马丁·舒尔茨(;1955年-12月20日)德国政治人物,曾任欧洲议会议长。", "id": 956011}
{"src_title": "Přenos a výpůjčka", "tgt_title": "进位", "src_document": [{"title": "Papírová aritmetika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příklad přenosu při sčítání.", "content": "Při sčítání na papíře lze přenos ukázat na následujícím příkladu sčítání dvou čísel 27 a 59 v desítkové soustavě: Nejprve jsou sčítány jednotky, tedy nejpravější sloupec je 7+9=16. Ve výsledku pak bude na místě jednotek číslice 6, číslice 1 představuje přenos a je zapotřebí ji přičíst při sčítání dalšího sloupce, sloupce desítek, kde je tedy potom součet 1+2+5=8 (a k dalšímu přenosu nedochází).", "section_level": 2}, {"title": "Příklad výpůjčky při odčítání.", "content": "Při následujícím výpočtu, kdy odčítáme 19 od 47, dochází k výpůjčce: Při počítání zprava, tedy nejprve na úrovni jednotek, je 7-9 < 0. Dojde tedy k výpůjčce a je počítáno 10+7-9=8. „Vypůjčenou“ desítku je ovšem nutno vrátit při počítání s dalším sloupcem, kde je tedy počítáno 4-1-1=2.", "section_level": 2}, {"title": "Elektronika.", "content": "V číslicové technice, například v počítačích či v samostatné sčítačce, se sčítání nebo odčítání obvykle provádí principiálně stejně jako na papíře, ovšem nejčastěji ve dvojkové soustavě. I zde se používá terminologie výpůjčky a přenosu. Protože je rozsah registrů nebo proměnných obvykle omezen na pevně daný počet bitů, může při operacích v počítači dojít k situaci, kdy už není žádný vyšší řád, do kterého by bylo možné přenést (dochází k takzvanému přetečení) nebo z něj „splatit“ výpůjčku. V takových případech může obvod dát vědět o nastalé situaci nastavením příznaku přenosu.  Nastavený příznak přenosu je pak možné využít třeba při implementaci aritmetiky s libovolnou přesností. Procesory 8086 a jejich následníci mají kromě základní sčítací strojové instrukce ADD (\"sčítání\") také instrukci ADC ( – \"sčítání s přenosem\") a podobně také kromě SUB (\"odčítání\") ještě SBB (\"odčítání s výpůjčkou\"), kdy se při výpočtu přičítá či odčítá jednička od nejméně významného bitu, byl-li předchozí operací nastaven příznak přenosu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Přenos je termín označující situaci a hodnotu při realizování sčítání školským sčítacím algoritmem, kdy se sčítaná čísla v dané poziční číselné soustavě sčítají postupně po jednotlivých řádech a dojde k tomu, že je součet číslic daného řádu dvouciferný. Významnější číslici je pak nutno „přenést“ a přičíst při sčítání číslic vyššího řádu, a proto je označována \"přenos\".", "tgt_summary": "在四则运算的加法及减法中,进位及借位是指某一位数计算后产生一个数字,会影响更高位数的计算结果。在加法的算法中,一般会由最小位数开始计算,计算后若有进制,上一位数字计算时需考虑进制的结果。例如6和7相加后得到13,3是个位数,和6跟7相同,会进制1到十位数,此处的1即为进制。若在减法中,也会有类似的情形,称为借位。", "id": 2181714}
{"src_title": "HTC Touch Diamond", "tgt_title": "HTC Touch Diamond", "src_document": [{"title": "Hardware.", "content": "Touch Diamond má rezistivní technologii dotykového displeje a hlavním důvodem je, že rezistivní displej je lepší pro psaní asijského písma. Tlačítka pod displejem používají jak kapacitní technologii tak standardní stisknutelná tlačítka. Tato schopnost je používána například ve fotoaparátu pro automatické zaostřování, když se prst přiblíží k tlačítku, které funguje jako spoušť.  Touch Diamond je nejtenčí HTC, které bylo do té doby vyrobeno.  Někteří lidé si stěžují, že má slabou výdrž baterie, což je daň za tenkost přístroje. Dá se sice koupit baterie s dvojitou kapacitou, ale ta je také fyzicky větší a tím pádem je přístroj širší.  Displej se sám vypíná, když telefonujete a přiložíte k němu ucho. To má zabránit tomu, aby člověk uchem ukončil hovor. Vytažením stylusu při telefonování se zapne displej a spustí se poznámky.  O výkon se stará procesor MSM7201A od Qualcommu o 528 MHz taktu a je k dispozici 4GB vnitřní paměti, 256 MB ROM a 192 MB RAM. Telefon je vybaven dotykovým TFT displejem o velikosti 2,8 palce a rozlišení VGA (480×640 pixelů) s 65 tisíci barvami. Dále je vybaven dvěma fotoaparáty - zadní je 3.2 megapixelový CMOS a přední je VGA CMOS. Konektivitu zajišťuje WCDMA/UMTS, GSM / GPRS, EDGE, HSDPA, HSUPA, Bluetooth 2.0, Wi-Fi 802.11 b/g, A-GPS a USB 2.0. V telefonu jsou přítomny různé senzory např. gravitační senzor (akcelerometr), magnetický senzor stylusu, senzor osvětlení a senzor přiblížení.", "section_level": 1}, {"title": "Software.", "content": "Kromě standardních aplikací nabízených Windows Mobile je v HTC Diamond navíc obsažený tento software:", "section_level": 1}, {"title": "TouchFLO 3D.", "content": "Touch Diamond používá unikátní uživatelské rozhraní TouchFLO 3D. Toto rozhraní je uzpůsobeno k tomu, aby byla pro uživatele jednodušší práce se základními funkcemi pouze pomocí prstů bez nutnosti vytahovat stylus. TouchFLO 3D se skládá z deseti jednotlivých stránek, mezi kterými uživatel listuje posouváním prstu po liště s ikonkami. Těchto 10 stránek je: Každý list má dvě softwarové tlačítka spojené s jeho funkcí nebo jeho nastavením.", "section_level": 2}, {"title": "Opera.", "content": "Touch Diamond používá Operu Mobile jako svůj standardní webový prohlížeč, přestože Internet Explorer, standardní součást Windows Mobile je také přítomen. Opera Mobile nabízí možnost prohlížení ve více oknech, vylepšený zoom a přizpůsobování textu displeji. Orientace stránky se změní v závislosti na natočení telefonu díky gravitačnímu senzoru. Opera je také schopna stahovat jakékoliv soubory přímo do přístroje.", "section_level": 2}, {"title": "YouTube.", "content": "Touch Diamond obsahuje program YouTube, který umožňuje sledování videí, jejich hledání, vytváření listů oblíbených, apod.", "section_level": 2}, {"title": "Teeter.", "content": "Teeter je video hra používající gravitační senzor, ve které hráč ovládá kuličku nakláněním přístroje ve snaze vyhnout se překážkám jako zdi a díry k tomu, aby se dostal do cíle. Přístroj zavibruje, když kulička narazí do zdi a hra tak dává iluzi že je vevnitř skutečná kulička.", "section_level": 2}, {"title": "Android.", "content": "Projekt XDAndroid umožňuje nahrát Android do telefonů HTC s Windows Mobile včetně Touch Diamond.", "section_level": 1}, {"title": "Prodeje.", "content": "Přes 1 milion kusů bylo prodáno za šest týdnů. Pro srovnání HTC Touch to trvalo pět měsíců, než dosáhl stejného prodeje. HTC následně zvýšilo své prodeje v roce 2008 ze dvou na tři milióny kusů.", "section_level": 1}], "src_summary": "HTC Touch Diamond také známý jako HTC P3700 nebo pod svým kódovým jménem HTC Diamond, je Pocket PC s Windows Mobile 6.1 navržený a vyrobený firmou HTC. Je to první přístroj, který nabízí TouchFLO 3D novou verzi rozhraní TouchFLO. HTC Touch Diamond byl nejdříve prodáván v Hongkongu v květnu 2008. Potom byl k dispozici u všech velkých evropských operátorů v červnu 2008 a později v tomto roce i v ostatních částech světa. Americký Touch Diamond se začal prodávat 14. září 2008 u operátora Sprint a 10. dubna 2009 u operátora Verzion Wireless. Evropské vydání bylo o chvíli zdrženo kvůli naposlední chvíli upravovanému softwaru. Operátorská jména pro tento telefon jsou např. T-Mobile MDA Compact IV, O2 XDA Diamond nebo O2 XDA Ignito. Je to oficiální následník HTC Touch. Následník Touch Diamond – HTC Touch Diamond 2 byl představen v únoru 2009 a vydán ve druhém čtvrtletí roku 2009 v Evropě a Asii a ve čtvrtém čtvrtletí pro severní Ameriku.", "tgt_summary": "HTC Touch Diamond,俗称钻石机,是台湾宏达电公司所推出的智能手机,搭载微软Windows Mobile 6.1,是一种具有3D立体触控接口(TouchFLO 3D)的手机。2008年5月6日于英国伦敦首度发表。6月4日又推出其升级版HTC Touch Pro。", "id": 2075604}
{"src_title": "Virový obal", "tgt_title": "病毒包膜", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Virový obal vzniká vypučením virové kapsidy z buněčné membrány, zpravidla v pozdních fázích dozrávání virionů. K obalení virů může docházet v době, kdy je už kapsida zcela sestavená, nicméně někdy sestavení kapsidy a virového obalu probíhají zároveň (u ortomyxovirů). Virový obal navíc může vzniknout prakticky z jakékoliv buněčné membrány. Velmi často jí je přímo cytoplazmatická membrána (Arenaviridae, Filoviridae, Orthomyxoviridae, Paramyxoviridae, Retroviridae, Rhabdoviridae, Togaviridae). Jindy se viriony obalují membránou původem z endoplazmatického retikula (Flaviviridae, Hepadnaviridae), z Golgiho aparátu (Bunyaviridae) či z váčků mezi Golgi a ER (Coronaviridae, Poxviridae) či dokonce z membrány jaderného obalu (Herpesviridae).", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "V membráně (lipidické dvouvrstvě), která je tvořena převážně fosfolipidy a dalšími lipidy, jsou přítomny četné virové membránové proteiny (nejčastěji glykoproteiny).", "section_level": 1}, {"title": "Fosfolipidové složení.", "content": "Fosfolipidové složení virových membrán je poměrně proměnlivé a závisí zejména na tom, z jaké buněčné membrány pochází virový obal (jiné fosfolipidy jsou typické pro plazmatickou membránu, jiné pro endoplazmatické retikulum,...). Viry zřejmě tolerují široké spektrum různých membrán s odlišným zastoupením jednotlivých fosfolipidů. Studie ukazují, že celá řada virů pučí ze zvláštních okrsků membrány, známých jako lipidové rafty. Tyto oblasti mají vysoké zastoupení tzv. sfingolipidů (sfingomyelin, sfingoglykolipidy) a cholesterolu. Bylo prokázáno, že příslušné viry jsou opravdu obohacené těmito typy membránových lipidů.", "section_level": 2}, {"title": "Membránové proteiny.", "content": "Membránové proteiny umožňují virům např. vazbu na povrchové receptory, fúzi s membránou buňky, jíž se chystají infikovat, dále jsou významné pro skládání virových částic a rovněž umožňují vazbu na kapsidu či na matrixové proteiny. Může se jednat jak o membránové proteiny integrální uvnitř lipidické dvouvrstvy, tak i o proteiny periferní. Často jsou glykosylované a mají SS můstky, což naznačuje, že prošly enzymatickou mašinérií uvnitř endoplazmatického retikula a Golgiho aparátu. V membráně virového obalu dokonce mohou být i kanály, např. M2 kanál chřipkového viru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Virový obal je membrána (lipidová dvouvrstva), která obaluje virové částice některých virů. Viry, které mají virový obal, se označují jako obalené viry.", "tgt_summary": "大部分病毒(如流感病毒等许多动物病毒)都拥有病毒包膜(英语:viral envelopes)结构,覆盖在核衣壳的外面。病毒包膜物质通常源自于宿主的细胞膜(携带宿主的磷脂和蛋白质),但也包含有病毒的糖蛋白。病毒包膜帮助病毒躲避宿主的免疫系统的监视。包膜表面的糖蛋白可以用于识别并激活宿主细胞膜表面的受体,在病毒进入细胞后,病毒包膜会与宿主的细胞膜融合在一起,使得病毒的衣壳和基因组可以进入并感染宿主细胞。", "id": 2177195}
{"src_title": "Valdemar Dánský", "tgt_title": "瓦爾德馬王子 (丹麥)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Valdemar se narodil jako nejmladší dítě ze šesti dětí dánského krále Kristiána IX. a jeho manželky Luisy Hesensko-Kasselské. Vychováván byl v dánském královském paláci společně s nejmladší ze svých tří sester princeznou Thyrou.  V létě roku 1874 doprovázel svého otce při jeho návštěvě na Islandu při oslavách milénia. Po konfirmaci v tomtéž roce zahájil, jak to bylo obvyklé u princů v té době, vojenské vzdělání na námořní akademii. V roce 1879 se stal podporučíkem a v roce 1880 poručíkem. Stal se vášnivým námořníkem a v následujících letech se účastnil řady námořních expedic.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "V roce 1885 se princ Valdemar oženil s francouzskou princeznou Marií Orleánskou (1865–1909), pravnučkou posledního francouzského krále Ludvíka Filipa I. Nejdříve se uskutečnil 20. října civilní sňatek v Paříži, o dva dny později 22. října pak církevní obřad na zámku v Eu, v rezidenci prince Filipa, hraběte pařížského. Mezi nejváženější hosty na svatbě patřili Valdemarova matka, královna Luisa, princ a princezna z Walesu a Mariini rodiče, vévoda a vévodkyně z Chartres. Sňatek byl zřejmě motivován politicky, ale mezi manželi panovala skutečná láska. Z jejich spokojeného manželství vzešlo pět potomků, čtyři synové a nejmladší dcera:  Vzhledem k tomu, že manželé byli rozdílného náboženského vyznání, bylo předem dohodnuto, že synové budou vychováváni v luteránské víře, již vyznával otec, a dcery v katolické víře matčině. Tak se také skutečně stalo - čtyři jejich synové se stali luterány, kdežto jediná dcera katoličkou a provdala se posléze za katolického prince.  Marie Orleánská sdílela Valdemarovu lásku k moři a námořnictví, na výraz této sounáležitosti si nechala na rameno vytetovat kotvu.  Jeho bratru Vilémovi byl nabídnut řecký trůn a on se stal v roce 1863 řeckým králem pod jménem Jiří I. Podobně i princi Valdemarovi byla nabídnuta možnost usednout na některý z evropských trůnů, a to dokonce dvakrát: poprvé mu jeho švagr, ruský car Alexandr III. v roce 1887 nabídl trůn Bulharského knížectví, který se uprázdnil po abdikaci dosavadního knížete Alexandra, Valdemar však odmítl, mimo jiné proto, že mezi Bulharskem a Řeckem panovalo nepřátelství, což by znamenalo, že by stál proti svému bratrovi; kromě toho nechtěl přivést svou milovanou ženu do nestabilního prostředí balkánského knížectví. Když mu byl roku 1905 nabídnut (ruským carem Mikulášem II. a německým císařem Vilémem II.) dosud neobsazený trůn Norska, odmítl i tuto nabídku; norským králem se pak stal Valdemarův synovec Carl (syn staršího bratra Frederika VIII.). Valdemar se celoživotně věnoval námořní kariéře; třebaže to zcela neodpovídalo jeho společenskému statusu královského prince, zcela to vyhovovalo jeho založení a zálibám.  Princ Valdemar zemřel ve věku 80 let 14. ledna roku 1939. Jeho ostatky byly pochovány v katedrále v Roskilde, místě posledního odpočinku dánské královské rodiny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Valdemar Dánský (27. října 1858, zámek Bernstorff na ostrově Sjælland – 14. ledna 1939, Kodaň) byl dánský princ, nejmladší syn dánského krále Kristiána IX.", "tgt_summary": "瓦尔德马王子(;1858年-10月27日-1939年-1月14日),是丹麦国王克里斯蒂安九世和黑森-卡塞尔的露易丝最小的儿子。", "id": 2177128}
{"src_title": "Evropská unie", "tgt_title": "欧洲联盟", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Ve snaze o prevenci hrůz druhé světové války, ale také jako prostředek dohledu nad dalším případným německým zbrojením, uzavřelo šest západoevropských států v dubnu 1951 Pařížskou instituční smlouvu, která založila Evropské společenství uhlí a oceli (Montánní unie, ESUO). Tato dohoda vstoupila v platnost v roce 1952. Právě uhlí a ocel byly považovány za hlavní strategické suroviny té doby. Základem této smlouvy byl tzv. Schumanův plán, který 9. května 1950 předložil francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman.  V březnu 1957 pak tyto státy uzavřely další – tzv. Římské smlouvy, kterými s platností od 1. ledna 1958 vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Jelikož se koncepce nadstátního řízení osvědčila v rámci činnosti ESUO, byl stejný model zvolen i pro práci v nově vzniklých organizacích.  Po 1. červenci 1967 se po sloučení tří společenství (ESUO, EHS a Euratom) začalo hovořit o Evropských společenstvích (ES). Počátkem sedmdesátých let, v době ropné krize, se ES poprvé rozšiřují. K Spolkové republice Německo (SRN), Francii, Itálii, Belgii, Lucembursku a Nizozemsku se k 1. lednu 1973 přidalo Spojené království, Irsko a Dánsko. Desátým členem je od 1. ledna 1981 Řecko a k 1. lednu 1986 přistoupilo Španělsko a Portugalsko. V roce 1985 ovšem Evropské společenství opustilo Grónsko, které si odchod odhlasovalo v referendu v roce 1982.  Jednotný evropský akt (JEA), jehož východiskem byla Bílá kniha Komise specifikující přibližně tři sta opatření směřujících k zajištění jednotného vnitřního trhu, znamenal změnu strategie a přístupu k harmonizaci práva. Ve stejné době, ačkoliv odlišnou formou, a to prostřednictvím mezinárodní smlouvy, se Francie, SRN, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko rozhodli řešit otázku fyzického uvolnění pohybu zboží a služeb. V roce 1985 tak byla přijata Schengenská dohoda o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích. V roce 1990 byla podepsána i druhá Schengenská dohoda (Schengenská prováděcí úmluva), jež", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Evropská unie zasahuje na území o rozloze přibližně 4,25 mil. km2, jež ohraničuje na severovýchodě Finsko, na jihovýchodě Kypr, na jihozápadě Portugalsko a na severozápadě Irsko. Součástí Evropské unie jsou i četná zámořská území a závislá území (španělské Kanárské ostrovy, Ceuta a Melilla; za Portugalsko Azory a Madeira a francouzská území Réunion, Francouzská Guyana, Martinik, Guadeloupe, Mayotte, Saint-Martin), zatímco jindy nejsou území přidružená k členským států součástí EU (například Grónsko, Aruba, Curaçao, Sint Maarten, Karibské Nizozemsko, Svatý Bartoloměj, Francouzská Polynésie, Wallis a Futuna či Nová Kaledonie) a mají statut přidruženého území.  Kromě toho je k Evropské unii řada území \"asociovaných\", existují také území pod správou členských států Evropské unie, které do EU nepatří a podobně, viz Oblasti EU se zvláštním statusem (především v oblasti Karibiku a Pacifiku).  Nejvyšší hora na území Unie je Mont Blanc (4808 m) na hranici Francie a Itálie (kdyby do EU vstoupilo Turecko, stal by se nejvyšší horou Ararat s 5166 m). Vänern na jihu Švédska je s plochou 5650 km2 jezerem s největší rozlohou povrchu a zároveň s objemem 153 km3 jezerem s největším objemem. Nejdelší řeka EU je Dunaj (2850 km, pramení v německém pohoří Schwarzwald a ústí do Černého moře u rumunsko-ukrajinských hranic).  EU leží převážně v mírném klimatickém pásmu, severní oblasti Finska spadají do subarktického pásma a Středomoří do pásma subtropického. Jednotlivé země EU mají rozmanité klimatické podmínky. Například v Helsinkách je průměrná teplota v lednu −5,6 °C a v červenci 17,8 °C, naproti tomu na Maltě je průměrná teplota v lednu 12,8 °C a v červenci 25,6 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Členské státy.", "content": "Při prvních rozšířeních evropských společenství nebyla stanovena žádná kritéria, která by noví členové museli splnit (kromě obecných podmínek stanovených v zakládacích smlouvách). Situace zemí střední a východní Evropy se značně odlišovala od předchozích přistupujících zemí, Evropská rada proto v červnu 1993 v Kodani určila obecné závazné podmínky, tzv. Kodaňská kritéria:  Evropská unie měla do 31. ledna 2020 28 členských států a přibližně 500 miliónů obyvatel (2009; lidnatější jsou jen Čína, 1 306 mil.,", "section_level": 2}, {"title": "Bývalí členové.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Spojené království.", "content": "Spojené království bylo členem EU od prvního rozšíření v roce 1973. Má vyjednané trvalé výjimky z členství v Evropské měnové unii (eurozóna) a v dalších smlouvách.  V červnu 2016 proběhlo referendum o členství Spojeného království v Evropské unii, ve kterém voliči zvolili vystoupení Spojeného království z unie. Referendum mělo doporučující charakter ve věci zahájení procesu vystoupení, který upravuje nikdy předtím nepoužitý článek 50 Smlouvy o Evropské unii. Tehdejší britský premiér David Cameron přenechal aktivaci tohoto článku svému nástupci ve funkci. Tím se stala Theresa Mayová, která záhy zahájila přípravy k aktivaci článku. 29. března 2017 zaslala předsedovi Evropské rady Donaldovi Tuskovi dopis, jímž oficiálně započala vystoupení země z EU dle čl. 50 Smlouvy o EU. Evropskou unii oficiálně opustilo dne 31. ledna 2020.", "section_level": 3}, {"title": "Kandidátské země.", "content": "V současné době je pět kandidátských zemí (stav k červenci 2019): Albánie (přihláška 2009), Černá Hora (přihláška 2008), Severní Makedonie (přihláška 2004), Srbsko (přihláška 2009) a Turecko (přihláška 1987). O členství zažádaly v minulosti i Norsko, Švýcarsko a Island, ale své přihlášky následně stáhly či zamrazily. Bosna a Hercegovina a Kosovo jsou potenciálními kandidátskými státy, z toho Bosna a Hercegovina již v roce 2016 podala přihlášku.  Srbsko a Černá Hora by se mohly k Evropské unii připojit v roce 2025. Očekává se, že Severní Makedonie a Albánie zahájí jednání o přístupu do konce roku 2019 a připojit by se tak mohly po roce 2025.", "section_level": 2}, {"title": "Turecko.", "content": "O možném vstupu Turecka do EU se vedou debaty již od padesátých let 20. století. První asociační dohoda mezi Tureckem a tehdejším Evropským hospodářským společenstvím byla uzavřena v roce 1963. Přihlášku ke členství v EU podalo Turecko roku 1987, ale kandidátský status dostalo až po summitu v Helsinkách v roce 1999 a rozhovory o vstupu s ním byly zahájeny 3. října 2005. Z celkem 35 přístupových kapitol jich bylo zatím otevřeno 13 a uzavřena 1.  Zastánci přijetí Turecka poukazují na to, že by to znamenalo stabilizaci jeho institucí a právního řádu a posílilo by to význam ekonomiky EU ve světě. Zároveň by přinesl také výrazné navýšení pracovní síly a populace Evropské unie. Pokud by Turecko splnilo všechny podmínky pro přijetí, není podle nich možné", "section_level": 3}, {"title": "Severní Makedonie.", "content": "Prvním v přístupovém procesu Makedonie k Evropské unii bylo podepsání Stabilizační a asociační dohody s EU v roce 2001. Dohoda vstoupila v platnost v roce 2004, kdy také Makedonie podala oficiální přihlášku. Po kladném doporučení Evropské komise byl Makedonii v roce 2005 udělen status kandidátské země, ale", "section_level": 3}, {"title": "Černá Hora.", "content": "Černá Hora podala přihlášku do EU 15. prosince 2008. Dohoda o stabilizaci", "section_level": 3}, {"title": "Srbsko.", "content": "Srbsko se stalo", "section_level": 3}, {"title": "Albánie.", "content": "Albánie získala status kandidátské země 24. června 2014.", "section_level": 3}, {"title": "Postsovětské státy s asociační dohodou.", "content": "Tři postsovětské republiky ratifikovaly asociační dohody s EU: Gruzie, Moldavsko a Ukrajina a vstoupily do tzv. Hluboké a komplexní zóny volného obchodu s EU, čímž vstoupily do Evropského jednotného trhu ve vybraných sektorech hospodářství a jsou postupně harmonizovány s ekonomikou EU. V roce 2014", "section_level": 2}, {"title": "Sousední země.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Norsko.", "content": "Norsko se dvakrát neúspěšně pokoušelo vstoupit do tehdejšího EHS, v letech 1963 a 1967 bylo jeho přistoupení vetováno Francií (stejně jako přistoupení dalších 4 zemí, které byly součástí daného vyjednávání), dále v letech 1972 (do EHS) a 1994 (do EU) se potom norští občané vyjádřili proti vstupu v referendech. Norové se obávají ztráty suverenity, hlavně při rozhodování o svém rybářském průmyslu. Norsko je bohatý stát s velkými", "section_level": 3}, {"title": "Švýcarsko.", "content": "Švýcarsko proslulo tradiční neutralitou, zároveň je ale kontinentální zemí, která je v současnosti obklopená Evropskou unií. Díky těmto skutečnostem bylo a je nuceno balancovat mezi neutralitou a tlaky okolního vývoje.  V roce 1960 Švýcarsko spoluzaložilo Evropské sdružení volného obchodu a v roce 1972 dokonce uzavřelo s EHS bilaterální dohodu o volném obchodu. Na začátku 90. let se Švýcarsko účastnilo", "section_level": 3}, {"title": "Island.", "content": "Island podal 16. července 2009 oficiální přihlášku do EU. Evropská komise v rekordním čase žádost zpracovala a 24. února 2010 vydala zprávu o připravenosti Islandu ke vstupu do EU, na jejímž základě doporučila Evropské radě udělit Islandu status kandidátské země a zahájit tak oficiální vyjednávání o členství. Status kandidátského státu byl Islandu udělen 17. června 2010. Island je od roku 1994 členem Evropského hospodářského prostoru a od roku 2000 také Schengenského prostoru, do svojí legislativy tedy již implementoval podstatnou část legislativy Evropské unie.  Vstup Islandu", "section_level": 3}, {"title": "Grónsko.", "content": "Grónsko bylo společně s Dánskem do Evropského společenství začleněno v roce 1973. Grónská veřejnost v referendu dne 23. února 1982 těsnou většinou (53 %) hlasovala pro opuštění EHS. Tento proces byl završen v roce 1985.", "section_level": 3}, {"title": "Instituce.", "content": "Ve struktuře Evropské unie má nejdůležitější úlohu „trojúhelník“ Evropská komise – Rada Evropské unie – Evropský parlament, doplněný o Soudní dvůr EU. Zatímco Komise navrhuje a zajišťuje uplatňování politik EU, Evropský parlament se podílí na legislativním procesu, doporučuje a kontroluje, a Rada Evropské unie rozhoduje o zásadních strategických otázkách. Soudní dvůr Evropské unie pak řeší spory.  Za účelem sdílení pravomocí, které byly dříve v kompetenci jednotlivých členských států, vznikla řada společných evropských institucí. Základ institucionálního rámce tvoří sedm orgánů Evropské unie, které jsou vyjmenovány v čl. 13 Smlouvy o Evropské unii. Jedná se o Evropský parlament, Evropskou radu, Radu Evropské unie, Evropskou komisi, Soudní dvůr Evropské unie, Evropskou centrální banku a Evropský účetní dvůr. Kromě toho existují ještě poradní a další instituce – Hospodářský a sociální výbor, Výbor regionů, dále také Evropská investiční banka, Evropský veřejný ochránce práv, Evropský inspektor ochrany údajů a několik agentur a úřadů (Evropská agentura pro životní prostředí, Evropská agentura pro leteckou bezpečnost, Agentura Evropské unie pro základní práva, Úřad pro harmonizaci ve vnitřním trhu, Europol a Eurojust).  Evropská komise má sídlo v Bruselu (budova \"Berlaymont\"), jen některá oddělení jsou umístěna v Lucembursku. V Bruselu sídlí rovněž Evropská rada a stejně tak i Rada Evropské unie (budova \"Justus Lipsius)\", s výjimkou dubna, června a října, kdy se schůze rady koná v Lucemburku. V Bruselu dále sídlí Evropský hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů. Evropský parlament má sídlo ve Štrasburku (budova \"Louise Weiss)\" a hostuje dvanáct měsíčních plenárních zasedání (včetně rozpočtového zasedání). Evropský soudní dvůr, hlavní soud, účetní dvůr a Evropská investiční banka mají sídlo v Lucemburku. Hlavní město Lucemburského velkovévodství také hostí Sekretariát Evropského parlamentu. Evropská centrální banka má sídlo v německém finančním středisku Frankfurtu nad Mohanem.", "section_level": 2}, {"title": "Evropský parlament.", "content": "Základní rámec činnosti Evropského parlamentu (EP) je vymezen v ustanovení čl. 14 Smlouvy o Evropské unii. Evropský parlament vykonává – společně s Radou Evropské unie – legislativní a rozpočtovou funkci. Skládá se ze zástupců občanů Unie. Po posledním rozšíření EU o Chorvatsko čítá Evropský parlament 751 členů, ve volbách v roce 2014 bylo zvoleno 751", "section_level": 2}, {"title": "Rada Evropské unie.", "content": "Rada Evropské unie (dříve Rada ministrů) má za úkol zastupovat zájmy členských států. Společně s Evropským parlamentem přijímá schvaluje právní předpisy EU a koordinuje politiku EU.  Rada jedná v celkem deseti různých složeních (v závislosti na projednávaném tématu – například zasedání Rady v otázkách hospodářských a finančních věci se účastní ministři financí členských zemí) na různých úrovních. Nejvyšší úrovní je Rada složená z resortních ministrů nebo státních tajemníků jednotlivých států, kteří se scházejí podle potřeby. Jejich úkolem je projednávání, pozměňování a schvalování právních předpisů a společná koordinace jednotlivých politik. Jménem vlád členských států ministři přijímají závazky k provedení kroků", "section_level": 2}, {"title": "Evropská rada.", "content": "Evropská rada sdružuje nejvyšší představitele EU a představuje nejvyšší úroveň politické spolupráce mezi zeměmi EU. Evropská rada sestává z oficiálních hlav států, předsedů vlád členských států, předsedy Evropské rady, předsedy Evropské komise a vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Ti dohromady na její půdě vytvářejí společný politický program EU. Rozhoduje o celkovém směřování EU a jejích nejzávažnějších politických a ekonomických prioritách. Zabývá se nejsložitějšími a nejcitlivějšími otázkami, včetně společné zahraniční a bezpečností", "section_level": 2}, {"title": "Evropská komise.", "content": "Evropská komise sleduje zájmy Evropské unie jako celku. Vytváří tak protiváhu zájmům jednotlivých členských států reprezentovaným zejména Radou EU. Je výkonným orgánem EU, navrhuje a vymáhá dodržování právních předpisů a provádění politiky EU.  Komise je jedinou institucí, která má právo iniciovat legislativní návrhy. Vypracovává rozpočet EU a kontroluje jeho plnění. Dále dohlíží na prosazování práva EU a nakládání s finančními prostředky EU ve členských státech a na dodržování zakládacích smluv EU. Komise má na starosti reprezentaci Unie", "section_level": 2}, {"title": "Soudní dvůr Evropské unie.", "content": "Soudní dvůr Evropské unie dbá nad jednotným výkladem evropského práva. Zajišťuje stejný výklad a uplatňování práva EU ve všech", "section_level": 2}, {"title": "Evropská centrální banka.", "content": "Evropská centrální banka (ECB) se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, která spolu s národními centrálními bankami tvoří Evropský systém centrálních bank, je", "section_level": 2}, {"title": "Evropský účetní dvůr.", "content": "Evropský účetní dvůr kontroluje", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů.", "content": "Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů jsou poradní a konzultativní orgány", "section_level": 2}, {"title": "Politiky Evropské unie.", "content": "V letech 1993 až 2009 sestávala Evropské unie z tzv. \"tří pilířů\", zavedených Maastrichtskou smlouvou. Ty definovaly základní oblasti působnosti EU (politiky EU). Tzv. „Maastrichtský chrám“ rozděloval pravomoci v rámci EU na nadnárodní rovinu (s přesunutou suverenitou na společné orgány EU, 1. pilíř) a mezivládní rovinu, kde byly státy i nadále suverénní v rozhodování o politikách ve vytčených oblastech (2. a 3. pilíř). První pilíř, nadstátní, zastřešoval všechna tři dosavadní Společenství, druhý a třetí pilíř zaváděly nové oblasti", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika Evropské unie.", "content": "Evropská unie se dlouhodobě těší jedné z nejvyšších životní úrovní na světě. Z ekonomického hlediska EU svými politikami usiluje především o snižování ekonomických a sociálních rozdílů mezi jednotlivými regiony, integraci přeshraničních regionů pomocí rozvoje infrastruktury, politikou zaměstnanosti či ochranou životního prostředí.  HDP Evropské unie se v roce 2018 odhaduje na 18,8 bilionu eur (v paritě kupní síly). Aktuálně je tak druhou největší ekonomikou světa. EU má dlouhodobě aktivní saldo běžného účtu platební bilance a nízkou inflaci (zvláště v zemích bývalé „patnáctky“); finanční krize let 2008–2009 však vážně postihla především jižní státy. Ty se dostaly do ekonomických obtíží s narůstající měrou nezaměstnanosti a rostoucím veřejným dluhem. Zatímco státy střední, západní a severní Evropy často přestály krizi s pouhým zpomalením tempa ekonomického růstu, státy v jižní části EU se obvykle propadly do hospodářské recese.  EU je významným aktérem mezinárodního obchodu. Export z členských zemí dosahoval v roce 2016 15,6 % celkového světového exportu, což řadí EU na druhé místo světových vývozců za Čínu a před Spojené státy. Přes 64 % celkového objemu obchodu členských států EU se odehrává mezi těmito zeměmi navzájem.  Od velké recese v roce 2009 se v EU prohlubuje dluhová krize některých členských států. Situace je špatná zejména v Řecku, ale také v Itálii, Portugalsku, Belgii nebo Španělsku.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomické rozdíly mezi členskými státy.", "content": "HDP i další ukazatele životní úrovně se v jednotlivých členských státech liší. Nejvyšší HDP na obyvatele v paritě kupní síly má Lucembursko, nejnižší pak Bulharsko. Ekonomické rozdíly mezi starými", "section_level": 2}, {"title": "Koordinace hospodářských politik členských zemí.", "content": "V rámci EU je většina hospodářských aktivit buď koordinována na mezivládní úrovni (např. sociální politika), nebo je zcela v pravomoci institucí Evropské unie (např. obchodní politika). Implementace politik (pravomoc vydávat direktivy a uzavírat mezinárodní dohody) v ekonomické oblasti tedy podléhá různému stupni koordinace ze strany institucí Evropské unie.", "section_level": 2}, {"title": "Evropský jednotný trh.", "content": "Jednotný vnitřní trh je prostor bez vnitřních hranic, definovaný Maastrichtskou smlouvou, kterého se účastní všechny státy EU. Několik dalších zemí je zapojeno v různě omezené míře. Evropský", "section_level": 2}, {"title": "Evropská měnová unie.", "content": "Devatenáct zemí EU (Belgie, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko", "section_level": 2}, {"title": "Financování a rozpočet EU.", "content": "Evropská unie má jako mezinárodní organizace specifická hloubkou provázanosti svých členů i vlastní rozpočet, který tato specifika reflektuje. Cílem rozpočtu je financování výdajů spojených s prioritami EU, jako například vyrovnávání rozdílů mezi prosperitou jednotlivých regionů, podpora zemědělské politiky, bezpečnosti, ochrana spotřebitelů, nebo ochrana životního prostředí. Rozpočet Evropské unie", "section_level": 2}, {"title": "Česká republika a Evropská unie.", "content": "Proces začleňování Československa do západoevropských organizací začal bezprostředně po sametové revoluci v roce 1989. Integrace do západoevropských struktur byla jedním z hlavních zahraničněpolitických cílů Československa. V rámci nové koncepce zahraniční politiky – tzv. „Návrat do Evropy“ – zahájili hlavní aktéři československé zahraniční politiky (především Václav Havel a Jiří Dienstbier) politický dialog s Evropskými společenstvími.  Otevření hranic po pádu železné opony a odstranění řady dovozních omezení bylo první významnou změnou otevírající prostor pro intenzivnější spolupráci se státy západní Evropy. Před Československem a později před Českou a Slovenskou republikou tedy stál obtížný úkol transformovat centrálně plánovanou ekonomiku na tržní tak, jak to požadovala EU.  Jako nástroj předvstupní pomoci by již v roce 1989 založen fond PHARE, jehož úkolem bylo pomáhat Polsku a Maďarsku při přechodu na tržní ekonomiku prostřednictvím finančních grantů a poradenské činnosti. Postupně se jeho působnost rozšířila i na další státy bývalého východního bloku. Československo k němu přistoupilo v roce 1990.", "section_level": 1}, {"title": "Asociační dohody.", "content": "V prosinci 1990 zahájilo Československo s Evropskými společenstvími rozhovory o uzavření tzv. asociační dohody (též dohody o přidružení nebo Eurodohody). Asociační dohoda tvořila základní právní rámec vztahů mezi Českou republikou a Evropskými společenstvími, neznamenala však nárok ČR na přijetí do EU (resp. v té době ještě Evropských společenství). Umožňovala ovšem lepší politický dialog, institucionální spolupráci a odstraňování obchodních bariér (Evropská unie se zavázala snižovat svoje cla a kvóty rychleji než východní státy, aby zmírnila dopady na jejich ekonomiky). Dohody byly během první poloviny 90. let uzavírány i s dalšími postkomunistickými zeměmi. Československo, Maďarsko a Polsko podepsaly asociační dohody společně v roce 1991.  Po rozpadu Československa v roce 1993 ES přístupový proces pozastavila. Česká diplomacie v čele s ministrem zahraničí Josefem Zieleniecem", "section_level": 2}, {"title": "Přístupová jednání.", "content": "Česká republika podala \"žádost o členství\" v EU prostřednictvím předsedy vlády Václava Klause 17. ledna 1996. Česká zahraniční politika měla vstup do EU jako jednu z prioritních oblastí. Přístupový proces měl významné dopady také na domácí politickou a ekonomickou situaci (např. nutnost postupné implementace acquis communautaire do českého právního řádu). V červenci 1997 vydala Evropská komise Agendu 2000, která se stala základním metodologickým dokumentem k přijímání nových členských zemí. Agenda obsahovala základní zásady pro přijímání nových členských zemí a metodiku zpracování posudků na nově přistupující země ohledně plnění nutných podmínek členství v EU. Na jejím základě Evropská komise doporučila zahájit přístupová jednání s Českou republikou, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem, která byla zahájena v březnu 1998. I v následujících letech vydávala EK každoroční posudky hodnotící pokroky kandidátských zemí v ekonomické, právní, politické i dalších oblastech. Na helsinském summitu v roce 1999 byly zahájeny přístupové rozhovory s dalšími kandidátskými zeměmi: Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem (tzv. \"Helsinská skupina\", skupina, v níž byla i Česká republika, se nazývala \"Lucemburská\").  Kvůli", "section_level": 2}, {"title": "ČR a EU v současnosti.", "content": "Česká republika se řadí mezi \"čisté příjemce\" ze společného evropského rozpočtu. Dle informací Ministerstva financí ČR odvedla ČR od svého vstupu do EU v květnu 2004 do konce roku 2018 do společného rozpočtu EU 565 miliard Kč, oproti tomu získala přes 1,31 bilionu Kč. Celkově tak Česká republika má kladné saldo okolo 741,3 miliard Kč. Tato bilance znamená, že ČR získala od EU na každého obyvatele zhruba 70 tisíc Kč.  Nejvíce prostředků z rozpočtu EU získala Česká republika přes strukturální fondy a tzv. Fond soudružnosti. Peníze z těchto fondů jsou určeny k vyrovnávání ekonomických rozdílů mezi jednotlivými regiony a zeměmi EU. Skrze ně se realizuje celá řada tzv. operačních programů (například Operační program Doprava, Operační program Podnikání a inovace", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Demografie Evropské unie představuje vysoce zalidněnou a kulturně rozmanitou unii 27 členských států. K 1. lednu 2009 žilo v Evropské unii celkem 499,7 milionů obyvatel. Mnoho zemí očekává pokles populace v následujících desetiletích, což by mohlo být v rámci celku vyrovnáno vstupem nových států do EU v horizontu příštích 20 let.  Nejlidnatějším členským státem je Německo s odhadovaným počtem 82,1 milionu obyvatel, zatímco nejméně lidnatým členským státem je Malta se 400 tisíci obyvateli. Porodnost je v EU nízká; v průměru připadá na jednu ženu 1,5 dítěte. Nejvyšší je porodnost v Irsku, kde je 16,9 ‰ a ve Francii, kde je 13 ‰. Nejnižší porodnost má v EU Německo s 8,2 ‰.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "EU má významnou náboženskou rozmanitost, která se zrcadlí v rozmanitosti dějin a kultury. Nominální většina obyvatel vyznává křesťanství, převážně římský katolicismus, protestantství a pravoslaví. Navzdory tomu ne všechny státy EU mají křesťanské většiny (v Česku a Estonsku mají například většinu ateisté).  Nedávný příliv přistěhovalců do bohatých", "section_level": 2}, {"title": "Jazyk.", "content": "Většina z úředních jazyků 27 členských zemí má status oficiálního jazyku Evropské unie. V únoru 2020 tak má EU celkem 24 úředních jazyků (nejnovějšími úředními jazyky jsou irština, bulharština, rumunština a úplně poslední chorvatština). Ne všechny národní jazyky dostaly status úředních jazyků EU. Mezi", "section_level": 2}, {"title": "Imigrace.", "content": "Mezi lety 2010 až 2013 imigrovalo do Evropské unie každý rok okolo 1,4 milionu lidí. V roce 2016 získalo občanství v členských státech Evropské", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Titul Evropské hlavní město kultury je vždy na jeden rok propůjčován Evropskou unií jednomu či více evropským městům, která tak mají po celý rok možnost představit Evropě svůj kulturní život a jeho rozvoj. Původně byla tato města volena na základě kulturní historie, naplánovaných akcích a schopnosti projekt podpořit finančními prostředky a infrastrukturou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Evropská unie (EU) je oficiálně politická a ekonomická unie, která si klade za cíl zlepšit spolupráci v Evropě. De facto se jedná o entitu sui generis, která má částečně pravomoci mezinárodní organizace, ale také jednotného státu. K 1. únoru 2020 tvořilo EU 27 evropských států s 446,8 miliony obyvatel (2019, přibližně 5,7 % světové populace). Evropská unie vznikla formálně dne 1. listopadu 1993 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější jako Maastrichtská smlouva. Nahradila tak Evropské společenství a je jeho právní nástupkyní. Evropská integrace probíhá již od konce druhé světové války. Doposud se stupňovala a také počet členských a přidružených států se zvětšoval, avšak v roce 2016 bylo v britském referendu rozhodnuto o odchodu Spojeného království (tzv. brexit) z Evropské unie. Spojené království opustilo Evropskou unii 31. ledna 2020 ve 24:00 SEČ.", "tgt_summary": "欧盟(英语:European Union;西班牙语:Unión Europea; ;),简称欧盟(英语:EU;西班牙语:UE;;),是欧洲多国共同建立的政治及经济联盟,现拥有27个成员国,正式官方语言有24种。规范欧盟的条约经修订,目前欧盟的运作方式依照《里斯本条约》。政治上所有成员国均为议会民主国家(2008年《经济学人》民主状态调查);经济上为世界上第二大经济实体,德国、法国为欧盟两大核心成员国;军事上除瑞典、芬兰、爱尔兰、奥地利、马耳他与塞浦路斯六国以外(其中前五国在国际上为永久中立国),其余21个欧盟成员国均为北大西洋公约组织的成员国。", "id": 1832843}
{"src_title": "Atlas mraků", "tgt_title": "云图 (小说)", "src_document": [{"title": "Nástin děje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tichomořský deník Adama Ewinga.", "content": "První a zároveň poslední kapitola knihy je deník Adama Ewinga, amerického notáře a účetního, který se plaví z Chathamových ostrovů u Nového Zélandu zpět do Spojených států. Deník využívá spisovného a občas archaického jazyka, aby popsal život na těchto vzdálených ostrovech, jejich kolonizaci, násilné zavádění křesťanského náboženství a místní kulturu Maorů.  Během cesty po Tichém oceánu zachrání Adam život ukrytému moriorskému otrokovi Autuovi a zajistí mu na lodi práci námořníka. Společně s posádkou ještě cestuje doktor Henry Goose, Ewingův jediný domnělý přítel, který ho léčí před nebezpečným parazitem. Ewingův stav se však přes všechnu léčbu neustále zhoršuje, než vyjde najevo, že Goosův záměr byl Ewinga otrávit a odcizit mu jeho cennosti a finance. Život mu na poslední chvíli zachraňuje Autua, který mu po doplutí k Havaji zajistí lékařskou péči. Ewing přísahá, že se pod návratu do San Franciska připojí k abolicionistům, aby pomohl zrušit otroctví.", "section_level": 2}, {"title": "Dopisy ze Zedelghemu.", "content": "V druhé kapitole, jež je psána formou dopisů, se setkáváme s bohémským anglickým hudebníkem Robertem Frobisherem, který přijíždí roku 1931 do belgického zámku Zedelghem, aby se zde ucházel o místo orchestrátora a pomocníka hudebního skladatele Vyvyana Ayrse. Místo získává a začíná se na zámku zabydlovat. Zatímco většinu času rozvádí Ayrsovy nápady, začíná Frobisher také pracovat na svém vlastním díle, sextetu Atlas Mraků. Po nějaké době se rozvíjí i milostný románek mezi ním a Ayrsovou manželkou Jocastou, zatímco s jejich dcerou Evou nemůže najít Robert společnou řeč. Až po jejím návratu ze Švýcarska se zdá, že Eva jeví o Roberta zájem.  Na zámku dojde k několika konfliktům se syfilidou postiženým Ayrsem, který už pouze vykrádá Frobisherovu invenci a ten narychlo odchází do Brugg, aby zde vyznal lásku Evě. Ta se však již dávno zasnoubila a zdrcený Frobisher páchá po dokončení sextetu sebevraždu. Poslední dopis společně s deníkem Adama Ewinga, který na zámku nalezl a jehož pravost zpochybňuje, zasílá Frobisher svému blízkému příteli Rufusi Sixsmithovi.", "section_level": 2}, {"title": "Poločasy rozpadu: První záhada Luisy Reyové.", "content": "Třetí kapitola knihy sleduje v thrillerové detektivce ze 70. let americkou novinářku Luisu Reyovou, která píše pro bulvární plátek Spyglass. Jednoho večera se Luisa setkává s britským fyzikem Rufusem Sixsmithem, který jí věnuje několik dopisů od Roberta Frobishera. Luisa využívá tohoto přátelství a na vlastní pěst se rozhodne vytvořit reportáž o energetické společnosti Seaboard, pro niž napsal Sixsmith zprávu kritizující jejich reaktor Hydra. Luisa se však se svojí investigativní novinařinou ocitá v ohrožení života, když je nejprve zabit samotný Sixsmith, vrchní představitelé společnosti a poté téměř i ona. Luisa však v rozplétání záhad pokračuje, značně jí v tom pomáhá jeden z bývalých nájemných zabijáků společnosti Seaboard, Joe Napier. Společně zjišťují, že je vedlejším produktem reaktoru uran a na zachování chodu společnosti tak má velký zájem i samotné ministerstvo obrany. Po sérii nebezpečných a téměř smrtících událostí získávají oba dva Sixsmithovu zprávu, těsně poté je však zabit Joe Napier. Luisa zprávu zveřejňuje a dočkává se tak, i se zbývajícími Frobisherovámi dopisy, prvního sólokapra.", "section_level": 2}, {"title": "Hrůzostrašná muka Timothyho Cavendishe.", "content": "Čtvrtý příběh sleduje ve 21. století anglického postaršího vydavatele Timothyho Cavendishe, který se i přes úspěch svého bestselleru ocitá ve finančních potížích. Život mu s nelibostí zachrání jeho bratr, který mu na venkově zajišťuje ubytování v hotelu Aurora, ze kterého se však vyklube domov důchodců. Cavendish je zde proti své vůli uvězněn a po zotavení se z mozkové mrtvice spřádá s několika novými přáteli útěk. Cavendish nejprve předstírá smrt, aby zamkl ve svém pokoji nepřátelskou vrchní sestru, poté přivolají syna jedné z postarších dam a ujedou v jeho automobilu. Cavendish se vrací do Londýna a na základě svého zážitku sepisuje úspěšnou autobiografii, jež se dočká zfilmování.  Do kanceláře je mu taktéž zaslána zbeletrizovaná forma Poločasů rozpadu. Příběh je psán jako intelektuální komedie s množstvím odkazů, skrytých vtípků a typickým anglickým humorem.", "section_level": 2}, {"title": "Orison Sonmi~451.", "content": "Pátá kapitola je přepisem rozhovoru mezi Archivářem a dívkou Sonmi~451 odehrávajícím se v dystopické budoucnosti. Orison je název pro zvláštní druh záznamového zařízení.  Sonmi~451 je druhem servanta, speciálně vytvořeným klonem, jež v tomto případě plní funkci jídlonošky v rychlém občerstvení Papá Songa ve státě Nea So Copros, jež zabírá oblast dnešní Koreje a Japonska. Sonmi~451, je stejně jako ostatní jídlonošky upravena tak, aby mohla pracovat 19 hodin denně po dobu 12 let pouze na základě stravování se speciální substancí nazvanou Mýdlo. Jeden z dalších klonů, Juna~939, však vykazuje podivné chování neslučující se s tradičním chováním servantů a je později v jednom incidentu zastřelena.  U hrdinky příběhu se toto „povznesení“ začíná také projevovat a Sonmi~451 se začíná více chovat jako obyčejný „čistokrevný“ člověk. S pomocí pana Čena a rady Mephiho uniká od Papá Songa do univerzity Taemosan, kde se začíná vzdělávat pod záminkou jejího zkoumání tamními studenty. Spřátelí se zde s mladým mužem jménem Hae-Ju a společně pak při razii proti univerzitě unikají. Sonmi zjišťuje, že Hae-Ju je členem Unie, protivládní skupiny, jež má za cíl povznést miliony servantů a společně s podlidmi na okraji společnosti svrhnout totalitní vládu Korporatokracie. Sonmi a Hae-Ju se ukrývají v horách a dostávají se i na loď, která má odvážet po 12 letech vysloužilé servantky do Ráje na Havaj. Ty jsou však pouze zabity a přetvořeny v Mýdlo, což je proces, se kterým není široká veřejnost seznámena. Sonmi sepisuje s členy Unie deklaraci a je poté zatčena, aby se stala obětí obrovského procesu a po své popravě následně mučednicí. Z jejího rozhovoru s Archivářem plyne, že je na konci příběhu přesvědčena, že vše, co se stalo po jejím odchodu z rychlého občerstvení bylo připraveno vládnoucí Korporatokracií a Hae-Ju i rada Mephiho jednali z popudu Korporatokracie s cílem, aby upevnila své postavení a potlačila snahy o přiznání lidských práv servantům.  Posledním přáním Sonmi~451 je dokoukat autobiografický film Timothyho Cavendishe.", "section_level": 2}, {"title": "Jak to bylo u Slooshova brodu, a co se pak seběhlo.", "content": "Šestá kapitola se odehrává na Havaji v postapokalyptické vzdálené budoucnosti. Hlavní postavou je Zachry, domorodec žijící primitivním životem poté, co většina lidstva zemřela během „Pádu“.  Zachry vypráví svůj příběh retrospektivně jako stařec. V mládí mu zabil divoký kmen Kónů otce a unesl bratra. Zachry žil v mírumilovném Údolí s matkou a několika obyvateli do doby, než zde jako každý rok zakotvila loď Jasnozřivých (poslední zbytky moderní lidské civilizace), aby zde protentokrát vysadila Meronym, ženu, která má strávit v komunitě několik měsíců za účelem jejího studia. Zachry je nejprve nedůvěřivý, avšak postupně se mezi ním a Meronym rozroste přátelství, které vyvrcholí výstupem na sopku Mauna Kea a návštěvou tamní observatoře. Zachry je po cestě mámen jistým ztělesněním ďábla Starym Georgiem k tomu, aby Meronym zabil. Oba se však v pořádku vrací do Údolí. Den před odjezdem Meronym napadnou přilehlé městečko Kónové a zotročí Zachryho. Je však zachráněn Meronym a společně s ní přeplují s posledními Jasnozřivými na sousední ostrov. V příběhu se vyskytuje jeden z orisonů, na kterém je přehráván výslech Sonmi, která je považována v této společnosti za Bohyni. Kapitola je psána nespisovným „vesnickým“ jazykem.", "section_level": 2}, {"title": "Filmová adaptace.", "content": "V roce 2012 měl premiéru americký film \"Atlas mraků\" (: ), jehož režie se ujali Tom Tykwer, Lana Wachowski a Andy Wachowski.", "section_level": 1}], "src_summary": "Atlas mraků (: ) je postmoderní sci-fi román britského spisovatele Davida Mitchella. Román vyšel roku 2004, česky v roce 2006 v překladu Jany Housarové. V roce 2012 byl i zfilmován Tomem Tykwerem a sourozenci Wachowskými.", "tgt_summary": "《云图》(英语:\"Cloud Atlas\")是一部2004年出版的小说,为英国作家大卫·米切尔所写的第三本书。小说由6个嵌套的故事组成,带领读者从十九世纪遥远的南太平洋一直到一个遥远的、后世界末日的未来。该书曾获得英国图书奖文学小说奖和Richard & Judy书籍年度奖,也曾入围2004年布克奖、星云奖最佳长篇和亚瑟·C·克拉克奖以及其他奖项。", "id": 2128849}
{"src_title": "Třaskavka (železnice)", "tgt_title": "響燉", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Třaskavka je inicializována (uvedena v činnost) najetím kola na třaskavku umístěnou na kolejnici, kdy mechanické zatížení uvede v činnost roznětku třaskaviny. Ve Francii byly vyvinuty třaskavky i v provedení, které nepoškozovalo pryžové obruče motorových vozů.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Třaskavka je Řádem pro mezinárodní železniční přepravu nebezpečných věcí (RID) klasifikována jako předmět obsahující pyrotechnickou látku, která při nárazu vybuchuje se silným zvukovým efektem. Předměty jsou určeny k umístění na železničních kolejích.  Vzhledem k tomu, že je třaskavka předmět — zařízení, které svoji funkci vykonává výbuchem, vztahují se na ni odpovídající předpisy pro práci s výbušninami. Třaskavky jsou vedeny v seznamu nebezpečných látek pod UN číslem 0192 (třída 1.1), 0193 (třída 1.4), 0492 (třída 1.3) a 0493 (třída 1.4), všechny v podtřídě G. Z toho vyplývají povinnosti řádného skladování, ochrana obyvatelstva, požární riziko, znečištění a likvidace a první pomoc.", "section_level": 2}, {"title": "Zkoušky.", "content": "K bezpečnosti patří také zkoušky funkčnosti třaskavek, neboť nesprávná funkce (neexplodující) by naopak ohrozila jedoucí vlak. Například návěstní předpisy z roku 1920 předepisovaly prohlídku třaskavek alespoň dvakrát do roka a provedení zkoušek, byly-li třaskavky starší 20 let na vzorku 10 kusů. Při selhání poloviny zkoušených kusů muselo být informováno Ministerstvo železnic. O dva roky později byl interval zkoušek prodloužen. Příloha 5 Návěstních předpisů ČSD D1 z roku 1983 byla posledním předpisem upravujícím v ČR uchovávání a zkoušky třaskavek. S koncem jejich platnosti byly třaskavky zrušeny.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Signalizaci pomocí traskavek navrhl v roce 1841 E. A. Cowper v Anglii. Po čtyřech letech byly zavedeny u Jihozápadní dráhy na trati z Londýna do Birminghamu. Důvodem pro používání třaskavek byla mlha, která snižovala možnost rozeznání návěstidla v poloze \"Stůj\". Pokládání třaskavek měl na starosti \"„fogsignalman“\" (muž, který při zhoršené viditelnosti návěstidel klade třaskavky v určeném místě). Postupně se používání třaskavek rozšířilo do ostatních zemí, v roce 1850 je začala používat Severní dráha císaře Ferdinanda, od roku 1865 byly používány v Prusku. Používání třaskavek bylo poměrně nebezpečné pro obsluhu, a proto v Anglii v roce 1859 sestrojil Brush automatický pokladač třaskavek, zkoušela se i doplňující řešení, jako doplňující optická signalizace, kterou v roce 1867 v Rakousku dořešil Ing. Kuttig třaskavkou, která vyvíjela červený dým. Francouzská konstrukce třaskavky v provedení, které nepoškozovalo pryžové obruče motorových vozů, byla v roce 1947 spisem č. 75756 patentována i v Československu.  Užití třaskavky jako signálu k zastavení vlaku je popsáno v návěstních předpisech příslušné dráhy; u ČSD a později u ČD to tak bylo do roku 1997, kdy bylo novelizací návěstního předpisu D1 její použití zrušeno.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Doplňková návěst.", "content": "Třaskavky se používaly jako doplňková návěst, umisťovaná na kolej ručně nebo mechanismem spojeným s návěstidlem. U návěstidla v poloze stůj ležela třaskavka na kolejnici a při projetí návěstidla explozí upozornila strojvedoucího na projetí návěsti v poloze stůj. Podobným zařízením bylo smykadlo, které bylo upevněno na lokomotivě a při projetí návěstidla v poloze stůj rozhoupalo zvonec na lokomotivě. Oba případy vyžadovaly mechanické řešení, které umisťovalo třaskavku na koleje nebo aktivovalo smykadlo podle polohy návěstidla.", "section_level": 2}, {"title": "Pevně umístěné třaskavky.", "content": "Připevňují se na kolejnici pomocí ocelové spony — pružiny, která zajišťuje aby třaskavka nebyla nákolkem kola smýkána nebo odhozena stranou. Třaskavky na koleje umisťuje zaměstnanec (strojvedoucí, návěstník, obchůzkář, strážník oddílu, strážník trati, vedoucí drobného vozidla) podle příslušného předpisu - obvykle na zábrzdnou vzdálenost před kryté místo nebo před návěst zakazující jízdu.  Pro návěstění se v poslední verzi československého a následně českého předpisu používaly dvě třaskavky kladené na pravou kolejnici ve směru k překážce na zábrzdnou vzdálenost od ní ve vzájemném odstupu nejméně 20 metrů. Výbuch i jediné třaskavky znamenal návěst č. 62c \"Stůj, zastavte všemi prostředky\". Informoval strojvedoucího o neprůjezdnosti tratě v místě, kdy situace vznikne náhle, ke krytí nesjízdného místa nebo jako doplňková signalizace uzávěry kryté přenosnými návěstmi; nebyl-li čas na instalaci přenosných návěstí, užily se nejprve pouze třaskavky; přenosné návěsti se doplnily, jakmile to bylo možné. Pobyt nekrytých osob byl zakázán v okruhu 50 metrů od položené třaskavky.  Podle předchozí verze předpisu se instalovaly tři třaskavky na obě kolejnice střídavě v rozestupu několika desítek metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Pohyblivé třaskavky.", "content": "Vzhledem k tomu, že vlak nemůže zastavit ihned, v místě umístění třaskavek, a ujede ještě zábrzdnou vzdálenost, vynalezl a nechal si patentovat v roce 1909 F. Petera z Gerstungenu poblíž Eisenachu pohyblivou třaskavku poháněnou raketkami. Třaskavka na malém vozíku se usadila na kolejnici ve směru proti přijíždějícímu vlaku a obsluha zapálila doutnák k raketovým motorkům. Po bezpečnostním zpoždění hoření doutnáku byly zažehnuty raketové motorky a vozík se s třaskavkou dal do pohybu proti přijíždějícímu vlaku. Signalizaci k zastavení dávaly nejen dýmové spaliny hoření motorků a následně, při nárazu na dvojkolí byl vyvolán i signál akustický. Použití v Českých zemích není známo, informace o tomto typu třaskavky pocházejí ze zahraničí.", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukce železničních vozidel.", "content": "Aby přijíždějící železniční kolejové vozidlo některou svou částí, například písečníkem nebo smetadlem, třaskavku z kolejnice neshodilo nebo ji neodsunulo, je v předepsaném limitním obrysu pro vozidla s možností použití třaskavky počítáno.", "section_level": 1}, {"title": "Výrobce.", "content": "V Československu vyráběla třaskavky společnost Sellier & Bellot, a.s. Vlašim.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třaskavka je v železniční dopravě explozivní - výbušný výrobek určený k vyvolání akustického efektu — třesku takové intenzity, který je slyšitelný pro strojvedoucího nebo obsluhu vlaku za jízdy; cílem je předat strojvedoucímu požadavek k zastavení vlaku všemi dostupnými prostředky. Deformace materiálu kolejnice nebo železničního kola dvojkolí jako následek je nežádoucí.", "tgt_summary": "响炖(英语:railway detonator,北美洲称为英语:torpedo)是一种使用于铁道的声音号志,会发出声响以警示火车驾驶。因为它内藏火药,储存时有相当的危险性,在通讯系统进步之下,目前部分国家的铁路已经不再使用。", "id": 1458662}
{"src_title": "Marylandská univerzita v College Parku", "tgt_title": "馬里蘭大學學院市分校", "src_document": [{"title": "Fakulty.", "content": "Marylandská univerzita v College Parku nabízí 127 bakalářských a 112 navazujících programů administrovaných třinácti různými fakultami:", "section_level": 1}, {"title": "Kampus.", "content": "Univerzita se rozkládá na více než 5 kilometrech čtverečních ve městě College Park ležícím uvnitř Capital Beltway, dálničního obchvatu Washingtonu D.C. Kampusem prochází silnice US1, značená jako Baltimore Avenue. Většina kampusu leží nalevo od Baltimore avenue (při cestě z Washingtonu do Baltimoru). Napravo od US1 se nachází Ritchie Colliseum, basketbalová hala využívaná v letech 1932-55, Fraternity row (sídla bratrstev a sesterstev) a residentní čtvrť Leonardtown.  Středem kampusu ve směru východ-západ prochází silnice Campus drive, křižovatka s ulici Regents drive tvoří kruhový objezd s velkým písmenem \"M\", které je jednou z dominant kampusu. Po většinu roku kvete červeně nebo žlutě, jednou z barev státu Maryland. Na západě ohraničuje kampus silnice University Boulevard. Západně od ní leží golfové hřiště, také patřící univerzitě.  Střed kampusu tvoří park McKeldin Mall pojmenovaný po bývalém guvernérovi státu Maryland Robertu McKeldinovi. Na západním konci Mallu leží největší knihovna univerzity, McKeldin library, na východním potom administrativní budova. Na severní a jižní straně Mallu najdeme budovy pojmenované po významných osobnostech spojených s univerzitou nebo státem Maryland. Uspořádání připomíná střed Washingtonu D.C., kde na východním konci National Mall najdeme Washingtonův monument a na západním Kapitol Spojených států amerických.  Na Campus drive leží budova Adele H. Stamp Student Union, centrum studentských aktivit, basketbalová hala Cole Field House, využívaná v letech 1955 až 2002 nebo zastávka autobusů, jak washingtonského Metrobus, tak autobusů UM-Shuttle bus poskytujících spojení se stanicí metra College Park - University of Maryland, vzdálenějšími částmi kampusu či přilehlými oblastmi, kde jsou ubytováni někteří studenti na něž nevyzbylo místo na kolejích.  Ubytovací komplexy leží na jižním a severním konci kampusu. Nejstarší koleje potom také za McKeldin Library, tyto nesou jména podle okresů ve státě Maryland (Dorchester Hall, Queen Ann ́s Hall). Univerzita nabízí tradiční koleje i apartmány (Leonardtown, Campus Commons). Většina pokojů je klimatizována. V centru obou residentních oblastí leží menzy. V severním kampusu potom v akademickém roce 2011/12 bude otevřena třetí.  Větší severní kampus nabízí rekreační prostory pro studenty, především Eppley Recreation Center, třípatrovou budovu s posilovacími stroji, krytou běžeckou dráhou, dvěma bazény (jeden má olympijské parametry), tělocvičnami, kurty na racquetball a squash. K ECR přiléhá venkovní plovárna a hřiště na beach volleyball. Na severní části kampusu se potom nachází také všechny sportoviště univerzitního týmu Maryland Terrapins, tedy především stadion na Americký fotbal Byrd stadium s kapacitou 55 tisíc diváků. Stadion nese jméno Curleyho Byrda, dlouholetého prezidenta univerzity a fotbalového trenéra. V roce 1950 na něm britská královna Alžběta II a její manžel princ Filip sledovali svůj první zápas amerického fotbalu. S fotbalovým stadionem sousedí baseballový stánek Shipley Field. Atletický a fotbalový komplex Ludwig Field leží východním směrem. Na severním okraji kampusu byla v roce 2004 postavena největší sportovní dominanta Marylandské univerzity, basketbalová hala pro 18 tisíc diváků Comcast Center.", "section_level": 1}, {"title": "Maryland Terrapins.", "content": "Sportovní týmy Marylandské univerzity v College Parku se nazývají Maryland Terrapins. Pojmenování dostaly podle diamantových želv přirozeně žijících v oblasti Chesapeake Bay. Původně se sportovní týmy nazývaly Old Liners. Státu Maryland se přezdívá The Old Line State, ale v roce 1932 na přání tehdejšího fotbalového trenéra (a pozdějšího prezidenta univerzity) Harryho C. Byrda univerzita převzala nový název. Maskotem je želva Testudo. Týmy nastupují v bílých, červených, zlatých nebo černých dresech (barvy na vlajce státu Maryland).  Terrapins, nebo také zkráceně Terps, dosáhli na rovných 40 národních titulů. Nejvíce si připsal tým mužského lakrosu - celkem 11, poslední v roce 1975. Nejčerstvějšími šampiony se v roce 2011 staly pozemní hokejistky. Největší popularitě se těší především americký fotbal (tituly v letech 1953 a 1955) a basketbal (mužský titul v roce 2002 a ženský v roce 2006).  Týmy soupeří v nejvyšší divizi NCAA-I v konferenci Atlantic Coast Conference (ACC). Hlavními rivaly jsou Duke University (v basketbalu), Johns Hopkins University (lakros), Námořní akademie v Annapolisu, Penn State University, University of Virginia a West Virginia University (všechny americký fotbal). Především basketbalové zápasy s Duke Blue Devils prosluly výbušností a výtržnostmi marylandských studentů po domácích zápasech.  Od roku 1963 se 33 bývalých basketbalistů Maryland Terrapins dočkalo draftování do NBA. Buck Williams, draftovaný v roce 1983 jako trojka draftu týmem New Jersey Nets odehrál v NBA 1307. John Lucas (1976) a Joe Smith (1995) byli draftováni jako jedničky v prvním kole draftu. Fotbalový tým vychoval 3 budoucí vítěze Super bowlu. Dalšími úspěšnými atlety oblékajícími dres Maryland Terrapins byly Vicky Bulletová (ženský basketbal, olympijská vítězka 1988 a mistryně světa 1990), Maurice Edu (fotbalista Glasgow Rangers a americký reprezentant), gymnastka Dominique Dawesová (zlatá olympijská medaile z Atlanty 1996) nebo Renaldo Nehemiah (držitel světového rekordu na 55m překážek a bývalého světového rekordu na 110m překážek).", "section_level": 1}, {"title": "Významní absolventi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Politici.", "content": "<br", "section_level": 2}], "src_summary": "Marylandská univerzita v College Parku (anglicky \"University of Maryland, College Park\", někdy označovaná jen jako \"The University of Maryland\", tedy Marylandská univerzita, nebo zkratkami UM, UMD či UMCP) sídlící ve městě College Park ve státě Maryland je hlavní složkou Marylandského univerzitního systému. S více než 37 tisíci studenty je největší univerzitou v Marylandu a v metropolitní oblasti Washingtonu D.C. Vznikla v roce 1856 jako \"Maryland Agriculture College\" (Marylandská zemědělská vysoká škola). Její sportovní tým, Maryland Terrapins, soupeří v Atlantic Coast Conference. Nejvyšší reputaci ve srovnání s ostatními americkými vysokými školami dosahují především ekonomické programy, programy leteckého a vesmírného inženýrství, žurnalistika a vzhledem k blízkosti hlavního města také politologické obory.", "tgt_summary": "马里兰大学学院市分校(英语:University of Maryland, College Park,英文简称UM、UMD、UMCP或Maryland),或译马里兰大学科利奇帕克分校,是一所在美国排名前列,并在全世界范围内拥有一定知名度的公立研究性大学。大学创建于1856年,位于美国东北部马里兰州大学公园市,是马里兰大学系统的旗舰分校,同时也是马里兰州以及华盛顿都会区最大的大学,也被认为是公立常春藤院校之一。马大首位华裔校长陆道逵(Wallace D. Loh)于2010年11月1日正式上任。", "id": 214961}
{"src_title": "Bridgit Mendler", "tgt_title": "布莉琪·門德勒", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Bridgit se narodila ve Washingtonu D.C. a je dcerou Sandy a Charlese Mendlera. Má bratra mladšího bratra Nicka. Když jí bylo osm let, přestěhovali se s rodiči a sestrou Zoey na západní pobřeží do města Mill Valley blízko San Francisca, kde se začala zajímat o herectví. Stala se nejmladší vystupující na festivalu San Francisco Fringe Festival. V 11 letech si najala agenta.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2004-09: Začátky.", "content": "V roce 2004 získala první roli ve filmu \"The Legend of Buddha\". Ve 13 letech získala hostující Když slavila třinácté narozeniny a krátce nato se dočkala své první role v seriálu \"General Hospital\", ale neprosadila se. V roce 2007 získala roli ve filmu \"Alice Upside Down, \"po boku Alyson Stoner a Lucase Grabeela. V tom samém roce dělala konkurz na roli Sonny do seriálu \"Sonny ve velkém světě\", roli však získala Demi Lovato. S Lindsay Lohan se objevila ve filmu \"Šéfe, jsem v tom!\". V roce 2007 si také zahrála Penny v seriálu \"Jonas L. A.\", kde zpívala a hrála na kytaru s Nickem Jonasem. V roce 2008 si zahrála Kristen Gregory ve filmu \"Dívčí parta\". V roce 2009 získala vedlejší roli v Disney Channel seriálu \"Kouzelníci z Waverly\", po boku Seleny Gomez a Davida Henrieho. Dohromady se objevila v jedenácti epizodách.", "section_level": 2}, {"title": "2010-13: \"Hodně štěstí, Charlie\" a \"Hello My Name Is...\".", "content": "V roce 2010 nastal zlom v její kariéře. Začal se totiž točit seriál \"Hodně štěstí, Charlie\" a ona byla první adeptkou na hlavní roli Teddy Duncan. Sitcom měl v USA velký úspěch. Vypráví o jedné normální rodině se čtyřmi dětmi. Nejmladší je právě již zmíněná Charlie a její starší sestra v podání Bridgit ji točí video-deníček, čemu se má v období dospívání pokud možno vyhnout.  V roce 2011 získala roli Olivie White v Disney Channel původním filmu \"Lemonade Mouth\", kde mimo jiné prokázala i svůj pěvecký talent. Pro filmový soundtrack nahrála několik písniček. Písnička \"Somebody\" se umístila na 89. místě v žebříčku Billboard Hot 100. Druhý singl \"Deteminate\" se umístil na 51. místě žebříčku. V \"Lemonade Mouth\" si zahrála s Hayley Kiyoko, Adam Hicks, Naomi Scott a Blake Michael.  V roce 2011 byla obsazena do role Appoline ve filmu \"Čivava z Beverly Hills 2. \"V březnu 2011 bylo oznámeno, že podepsala nahrávací smlouvu s Hollywood Records a začala pracovat na svém debutovém albu. V tom samém roce si zahrála v původním filmu stanice Disney \"\". V roce 2012 si zahrála v jedné epizodě seriálu \"Dr. House.\"  V létě 2012 oznámila, že její debutový singl bude \"Ready Or Not\". Singl byl vydán 7. srpna a umístil se na 49. místě ve Spojených státech a na 53. místě v Austrálii. Vyjela na své první turné po Severní Americe \"Bridgit Mendler: Live in Concert\". Její debutové album \"Hello My Name Is\" bylo vydáno 22. října v roce 2012. Album se umístilo na 30. místě na žebříčku \"Billboard 200\". Vydala dvě promo singly: \"Forgot to Laugh\" a \"Top of the World\".  12. února 2013 vydala svůj druhý singl \"Hurricane\" a umístil se na prvním místě žebříčku Billboard Bubbling Under Hot 100.V červnu vyjela na své druhé turné Summer Tour. 30. dubna vydala EP \"Live in London\".", "section_level": 2}, {"title": "2013–dosud: \"Neranditelní \"a druhé studiové album.", "content": "9. dubna 2013 potvrdila v rozhovoru s Billboard magazínem, že pracuje na druhém studiovém albu. 28. června 2014 začalo pokračování \"Summer Tour\" v Kanadě. V listopadu 2014 bylo oznámeno, že získala hlavní roli v druhé sérii seriálu stanice NBC \"Neranditelní.\" V červenci 2015 bylo oznámeno, že opustila Hollywood Records. V roce 2016 vydala EP \"Nemesis\". V říjnu 2016 byla obsazena do role Ashley Wilkenson v seriálu \"Nashville\".", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "27. března 2012 potvrdil Shane Harper v rozhovoru, že s Bridget tvoří pár. Dvojice se seznámila na natáčení seriálu \"Hodně štěstí, Charlie\". V listopadu 2015 prozradila, že se dvojice rozešla.  V roce 2017 začal chodit s Griffinem Cleverlym a v dubnu roku 2019 oznámili zásnuby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bridgit Claire Mendler (* 18. prosince 1992, Washington D.C., Spojené státy americké) je americká herečka a zpěvačka. Nejvíce se proslavila rolí Teddy Duncan v seriálu \"Hodně štěstí, Charlie. \"V roce 2012 vydala své debutové album \"Hello My Name Is.\" V roce 2016 vydala EP \"Nemesis\". Dále se objevila ve filmech s \"Alice Upside Down\" (2007), \"Dívčí parta\" (2008), \"Alvin a Chipmunkové 2\" (2009), \"Šéfe, jsem v tom!\" (2009), \"Lemonade Mouth\" (2011) a \"A zase ti Mupeti!\" (2014). Během let 2015 až 2016 hrála v seriálu stanice NBC \"Neranditelní\" a v roce 2017 hrála v seriálu \"Nashville\".", "tgt_summary": "布莉琪·门德勒(英语:Bridgit Claire Mendler,1992年-12月18日)是美国唱作人、音乐人、制作人以及女演员。她曾饰演过迪士尼原创影集我爱夏莉的泰蒂·邓肯(Teddy Duncan),并出演2009年电视电影 Labor Pains。2009年时,她也出演迪士尼原创影集少年魔法师中饰演配角。2009年12月,出演电影鼠来宝2 。在「少年魔法师」当中,布莉琪饰演的吸血鬼受到正面好评后,她开始主演迪士尼的系列「我爱夏莉」,并从2010年4月开始到2014年2月后完结。并也主演由该部影集改编的电视电影。", "id": 2658138}
{"src_title": "Lovcovy zápisky", "tgt_title": "猎人笔记", "src_document": [{"title": "První vydání v ruštině.", "content": "Povídky původně vycházely v časopise \"Sovremennik\" v letech 1847-1852, knižně poprvé vyšly roku 1856 (tři povídky však autor doplnil až v letech 1870-1874) a svému autorovi přinesly velký úspěch. Jejich líčení ruského venkova a venkovanů významně přispěly ke zrušení nevolnictví. Patří mezi nejznámější díla klasické ruské literatury a stále vycházejí v mnoha jazycích.", "section_level": 1}, {"title": "Překlady do češtiny.", "content": "Do češtiny byly poprvé přeloženy Františkem Machem a vydány nakladatelstvím Ignáce Leopolda Kobera roku 1874.  Podruhé je přeložil Jaroslav Hrubý a vyšly v Ottově \"Ruské knihovně\" roku 1891.  V roce 1912 vyšel v nakladatelství Topič výbor pěti povídek z Lovcových zápisků v překladu Josefa Folprechta.  V roce 1921 vydal J. Otto první kompletní překlad od Pavla Papáčka.  V roce 1928 vyšel další výbor z Lovcových zápisků v překladu Hugo Sáňky v nakladatelství Dědictví Havlíčkovo v Brně  V následujícím roce dílo přeložil a vydal Stanislav Minařík v Praze.  V roce 1941 vyšel další výbor v překladu Petra Denka.  V roce 1950 byl vydán překlad Josefa Pelíška (nakladatelství Práce)  V roce 1962 následoval překlad Anny Novákové (nakladatelství Svět sovětů)", "section_level": 1}, {"title": "Rozhlasové zpracování.", "content": "V roce 1978 byla kniha zpracována v Československém rozhlasu jako dvanáctidílná dramatizovaná četba na pokračování. Byl použit překlad Josefa Pelíška, pořad připravila a režii měla Olga Valentová. Hráli: Miroslav Moravec, Jaroslav Moučka, Josef Větrovec, Jiří Pick, Růžena Merunková, Jiří Novotný, Vladimír Hlavatý, Jaromír Spal, Milan Neděla, Apolena Veldová, Miriam Kantorková, Jan Kotva, Vladimír Leraus, Viktor Preiss, Daniela Kolářová a další.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lovcovy zápisky () je soubor 25 povídek ruského spisovatele I. S. Turgeněva. Popisují život a přírodu na ruském venkově očima lovce. Autor byl vášnivý lovec, na venkovské sídlo své matky ve vesnici Spasskoje (asi 35 km SV od města Orel) byl roku 1852 policejně vypovězen a i po své emigraci v roce 1854 tam pravidelně dojížděl.", "tgt_summary": "《猎人笔记》(俄语:\"Записки охотника\"),俄罗斯作家伊万·谢尔盖耶维奇·屠格涅夫的成名作,共有中短篇小说25篇,是一位俄国中部地区的猎人的随笔集,作者从民主主义立场上,控诉农奴在农奴制度下的悲惨遭遇,揭露地主的残暴、奢侈。", "id": 2178715}
{"src_title": "Rosemary Radford Ruetherová", "tgt_title": "Rosemary Radford Ruether", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vyrůstala v Georgetownu v americkém státě Texas. Její matka byla katolička a otec navštěvoval episkopální církev. Otec zemřel, když jí bylo dvanáct let. Spolu s matkou se přestěhovala do Kalifornie. Chtěla zde studovat umění na místní Scripps College (1954-58), později se ale pod vlivem profesora Roberta Palmera, otevřeného ateisty, začala zajímat o filozofii a historii antického Řecka a Říma. Poslední rok na vysoké škole se provdala za Hermana Ruethera. Oba dva se věnovali akademické dráze. On politické vědě a ona sociální a intelektuální historii křesťanského myšlení a k tomu se jim povedlo vychovat tři děti. Poté co R. R. Ruether dokončila studia antiky, pokračovala doktorátem ve studiích antiky a patristiky na Vysoké škole teologie v Claremontu.  V 60. letech se ve věku 25 let zapojila do hnutí za lidská práva, nejdříve v Mississippi a potom ve Washingtonu. Zde se jí otevřely oči, když se setkala s rasismem a tvrdým bojem afroamerické komunity za spravedlnost. Tato zkušenost se prohloubila při jejím desetiletém působení na Howardské univerzitě (1966-76), kde se začala seznamovat s „černou“ feministickou teologií. Během svého pobytu ve Washingtonu se rovněž zapojila do mírového hnutí, účastnila se mnoha demonstrací a pochodů, a dokonce byla několikrát zatčena s ostatními radikálními katolíky a protestanty.  Ruether na rozdíl od radikálních feministek (jako např. Mary Daly) neopustila církev, částečně kvůli tomu, že zde měla v době po 2. vatikánském koncilu mnoho přátel (např. Thomase Mertona či George Bauma). V té samé době napsala svoji první knihu: Church against itself (1967), která kriticky reflektovala učení římskokatolické církve. Kritizovala především postoj církve k sexualitě a reprodukci.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Do češtiny není zatím žádné její důležité dílo přeloženo, nicméně mnohé její knihy jsou dostupné v ČR v originále.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rosemary Radford Ruetherová (* 1936) je americká feministická teoložka. Její zakotvenost v historicko-kritické sociologii vědění, zájem o antiku, patristiku a raný judaismus na jedné straně a její politická angažovanost v záležitostech rasy, genderu a ekologie na druhé straně, vytváří dohromady kreativní napětí, které se line napříč mnoha jejími publikacemi. Mezi její oblasti zájmu patří také vztah mezi christologií a antisemitismem.", "tgt_summary": "雷亚(Rosemary Radford Ruether)是女性主义神学主流的主要领袖之一。她执教于加瑞特(Garrett)福音派神学院,那所学校是附属位于伊利诺伊州伊凡斯顿市的西北大学。蕾亚是一位口齿伶俐又能言善道的讲员,同时也是一位多产的作家,她对女性主义神学的推广,以及妇女教会的建立,做出了巨大贡献。她的书包括《惟性主义与谈神:女性主义神学初探》(Sexism and God- Talk: Toward a Feminist Theology, 1983),以及《妇女教会:神学与实践》(Women – Church: Theology and Practice, 1986)", "id": 2934054}
{"src_title": "Helmuth von Moltke starší", "tgt_title": "赫尔穆特·卡尔·贝恩哈特·冯·毛奇", "src_document": [{"title": "Dětství a počátek kariéry.", "content": "Narodil se v meklenburském městě Parchim dánskému generálporučíkovi Friedrichu Philippovi Victorovi von Moltke (1768–1845). V roce 1805 se jeho otec usadil v Holštýnsku, v téže době se však ocitl zcela bez prostředků, když francouzská armáda spálila jeho venkovský dům a zplundrovala jeho dům v Lübecku, kde pobývala jeho manželka s dětmi za Války čtvrté koalice. Mladý Moltke tak vyrůstal v nelehkých podmínkách. V devíti byl poslán do Hohenfeldu v Holštýnsku a v jedenácti, coby budoucí příslušník dánské armády a dvora, nastoupil na kadetní školu v Kodani. V roce 1818 se stal pážetem na dvoře dánského krále a podporučíkem v dánském pěším pluku.  Ve věku 21 let se rozhodl vstoupit do služeb Pruska, a to i přes ztrátu seniority. V roce 1822 se stal podporučíkem 8. pěšího pluku ve Frankfurtu nad Odrou. Ve třiadvaceti mu bylo povoleno vstoupit do vojenské školy (pozdější Pruská vojenská akademie), kterou absolvoval po třech letech studia v roce 1826.", "section_level": 1}, {"title": "Slibný důstojník.", "content": "Rok velel kadetní škole ve Frankfurtu nad Odrou a poté tři roky strávil vojenským mapováním ve Slezsku a Poznaňsku. V roce 1832 byl vyslán ke generálnímu štábu v Berlíně, kam byl definitivně převelen roku 1833, zároveň s povýšením na poručíka. Již v té době byl svými nadřízenými, mimo jiné princem Vilémem, považován za brilantního důstojníka.  Americký historik Max Boot o něm napsal:  Byl dobře přijímán u dvora a v lepší berlínské společnosti. Táhlo ho to k literatuře, historii a cestování. Publikoval celou řadu esejí zaměřených na historii, vojenství, cestování a sociologii, ale i romány, básně a dopisy různým osobám, a to jak pod svým jménem, tak pod různými pseudonymy.  V roce 1832 podepsal smlouvu na překlad Gibbonova \"Úpadku a pádu Římské říše\" do němčiny, za což měl dostat 75 marek, které chtěl použít na koupi jezdeckého koně. Za osmnáct měsíců přeložil devět z dvanácti svazků tohoto rozsáhlého díla, vydavatel však nedokázal knihu publikovat, takže Moltke za veškerou svou práci nedostal víc než 25 marek zálohy.", "section_level": 1}, {"title": "Ve službách Osmanské říše.", "content": "V roce 1835, u příležitosti povýšení na kapitána, obdžel šestiměsíční dovolenou na cesty po jihovýchodní Evropě. Po krátkém pobytu v Istanbulu byl požádán sultánem Mahmutem II. o pomoc při modernizaci osmanské armády, kteroužto nabídku přijal poté, co mu Berlín udělil zmocnění. Zůstal v Istanbulu dva roky, naučil se turecky a pořídil detailní mapy Istanbulu, Bosporu a Dardanel. Procestoval Valašsko, Bulharsko a Rumélii (evropskou část Osmanské říše původně patřící Byzantské říši) a vykonal řadu dalších cest po obou stranách Úžin.  V roce 1838 byl vyslán jako poradce ke štábu osmanské armády v Anatolii, která měla porazit vojska vzbouřeného egyptského místokrále Muhammada Aliho. Během léta Moltke prováděl extenzivní výzvědnou a mapovací činnost. Najezdil několik tisíc mil, splavil Eufrat a navštívil a zmapoval velkou část Osmanské říše.  V roce 1839 vyrazila armáda na jih vstříc Egypťanům vedeným zkušeným generálem Ibrahímem Pašou. Turecký velitel Hafiz Paša odmítl jeho radu bojovat zpoza opevnění a, podnícen muslimskými duchovními, postavil se jim v otevřeném terénu. Moltke rezignoval na funkci štábního důstojníka a převzal velení nad dělostřelectvem. V následující Bitvě u Násibu (dnes \"Nusaybin\") byla 24. června 1839 osmanská armáda poražena a zcela rozprášena. Po bitvě si s velkými obtížemi probojoval cestu k Černému moři a odtud do Istanbulu. Sultán Mahmut II. mezitím zemřel a tak se vydal zpět do Berlína, kam se značně podlomeným zdravím dorazil v prosinci 1839.  V následujícím roce byl přidělen ke štábu 4. armádního sboru v Berlíně, takže se mohl věnovat společenskému životu, a v dubnu 1842 se oženil s mladičkou anglickou dívkou Marií Bertou Helenou Burtovou (1825-68), nevlastní dcerou své sestry Augusty. Jejich svazek byl považován za šťastný a příkladný, ačkoli neměli žádné potomky.  V roce 1841 publikoval některé své dopisy, které napsal během tažení v Anatolii, pod názvem \"Briefe über Zustände und Begebenheiten in der Türkei aus den Jahren 1835 bis 1839\". V následujících letech zveřejnil své mapy Istanbulu a, společně s několika dalšími německými cestovateli, novou mapu Malé Asie a popisy tamějších geografických podmínek. V roce 1845 pak ještě přidal soubor esejí \"Der russisch-türkische Feldzug in der europäischen Türkei 1828 und 1829: mit Karten und Plänen\".  Pro další vývoj jeho strategického myšlení a kariéry však byl určující jeho zájem o železniční dopravu. Stal se jedním z prvních ředitelů Hambursko-berlínské dráhy a v roce 1843 dokonce publikoval esej rozebírající ohledy, kterými by se mělo řídit vytyčování tras nových železnic.", "section_level": 2}, {"title": "Pobočník pruských princů.", "content": "V roce 1846 sloužil coby osobní pobočník prince Jindřicha Pruského, syna krále Viléma II., v Římě, čehož využil při tvorbě mapy \"Věčného města\", která byla publikována v roce 1852.  V roce 1856 sloužil coby osobní pobočník prince Fridricha (pozdějšího císaře Fridricha III. Pruského). Doprovázel též prince do Anglie na jeho svatbu s dcerou královny Viktorií Sasko-Koburskou v roce 1858, stejně jako do Paříže a do Petrohradu na korunovaci Alexandra II.", "section_level": 1}, {"title": "Náčelník německého generálního štábu.", "content": "Po návratu z Turecka byl povýšen na majora a po krátké mezihře na štábu armád v Rýnsku byl v roce 1849 jmenován náčelníkem štábu 4. armádního sboru v Magdeburgu, kde zůstal sedm let, během nichž byl povýšen nejprve na generálmajora a následně na generálplukovníka.  V roce 1857 byl jmenován náčelníkem pruského generálního štábu, v kteréžto funkci setrval následujících 30 let. Okamžitě po svém jmenování začal zavádět řadu změn do strategických a taktických metod pruské armády, do výzbroje a komunikačních systémů, do systému přípravy štábních důstojníků a do metod pro mobilizaci armády. Zavedl také studie evropské politiky s ohledem na plány možných budoucích válečných tažení. Tím položil základy moderního německého generálního štábu, který se stal vzorem pro všechny pozdější armády.  V roce 1859 byla pruská armáda za 2. války za sjednocení Itálie mobilizována, přestože se bojů nezúčastnila. Po mobilizaci byla armáda reorganizována a její síla téměř zdvojnásobena. Reorganizace byla dílem prince regenta Viléma a ministra války Albrechta von Roona, Moltke se na ní nepodílel. Pozoroval tažení v Itálii, o němž v roce 1862 vydal více než dvousetstránkový spis, pod kterým bylo ale jako autor podepsáno historické oddělení pruského generálního štábu (jako vůbec poprvé v dějinách vojenství).  V roce 1860 byl jmenován čestným členem Pruské akademie věd.", "section_level": 1}, {"title": "Válka s Dánskem.", "content": "V prosinci 1862 byl požádán o vyjádření k vojenským aspektům sporu s Dánskem. Domníval se, že problémem by bylo úspěšné ukončení války, protože dánská armáda by se bezpochyby stáhla na ostrovy, bylo-li by jí to umožněno, kde by se mohla spolehnout na dánskou námořní převahu, která by zabránila dalším střetům. Načrtl plán útoku na křídlo dánské obrany, který by odřízl Dánům ústupovou cestu předtím, než by byl zahájen útok na jejich hlavní síly ve Šlesvicku.  Když v únoru 1864 vypukla 2. šlesvická válka, on sám nebyl vyslán s pruským vojskem do pole, ale byl zadržen v Berlíně, a jeho operační plán německé velení naprosto nezvládlo. V souladu s jeho předpoklady se dánská armáda bez větších ztrát stáhla ze Šlesvicka a pod ochranou pevností Dybbøl a Fredericia se přepravila na ostrovy Als a Fyn. Obě pevnosti byly obleženy a přestože pevnost Dybbøl byla dobyta ztečí a Fredericia byla svými obránci opuštěna, aniž by došlo k boji, dánská armáda již byla bezpečně mimo dosah německých vojsk a konec války v nedohlednu.  Dne 30. dubna 1864 byl vyslán, aby stanul v čele štábu spojených německých vojsk. Po dvouměsíčním příměří, 29. června 1864, zaútočila německá vojska na ostrov Als. Dánové následně ostrov evakuovali a krátce poté přistoupili na německé mírové podmínky. Jeho přítomnost na bojišti změnila vývoj války a upevnil se také jeho vliv na pruského krále, takže v následující válce již byly jeho plány přijímány a prováděny i přes odpor většiny starších generálů.", "section_level": 2}, {"title": "Prusko-rakouská válka.", "content": "Moltke naplánoval a během roku 1866 osobně vedl většinu operací této války. Přestože Prusko stálo proti značné přesile lidské i materiální (rakouské jednotky byly vesměs lépe vycvičené i zásobené), dokázal si se všemi nevýhodami poradit a zvítězit. Navíc svých zkušeností využil k dalšímu posílení svých teorií a k nápravě oblastí, jež byly dříve zanedbány, jako bylo například využití vojenské rozvědky.  Na počátku války stála proti Prusům dvě silná armádní uskupení, rakousko-saská armáda čítající 270 000 mužů a armáda jejich německých spojenců o zhruba 120 000 mužů. Pruské síly byly asi o 60 000 mužů menší, Moltke však hodlal dosáhnout početní převahy tam, kde to bylo podstatné. Proti Rakousku vyslal armádu 278 000 mužů, zatímco k boji s německými spojenci Rakouska určil pouhých 48 000 mužů pod velením generála Falkensteina. Ten i přesto dokázal za méně než dva týdny zajmout celou hannoverskou armádu a následně rozprášit prorakouská jihoněmecká vojska.  Jeho první problém byl, jak získat strategickou iniciativu nezbytnou k provedení jeho plánů. Pruská armáda musela být na bojišti včas, ale pruský král Vilém I. z politických důvodů nemohl nařídit její mobilizaci, dokud tak neučinil i jeho protivník. Zde Moltkemu pomohl jeho zájem o železnice. Z různých míst v Prusku vedlo pět drah na jih. Jejich využití mu umožnilo přesunout všechny armádní sbory z mírových základen až na hranice s Rakouskem a Saskem.  Po bleskovém obsazení Saska se tamější vojska stáhla do Čech. Nyní měl k dispozici tři armády (\"1. armádu\", \"2. armádu\" a takzvanou \"Labskou armádu\"), které však navzájem dělilo asi 150 kilometrů. Problém byl, jak mezi ně vmanévrovat Rakušany, podobně jako se povedlo Wellingtonovi a Blücherovi sevřít mezi sebou Francouze u Waterloo. Rozhodl se k pochodu směrem na Jičín. Předpokládal přitom, že armáda vedená korunním princem Fridrichem by se mohla dostat do kontaktu s částí rakouské \"Severní armády\"; princ však měl k dispozici 100 000 mužů a nebylo pravděpodobné, že by Rakušané byli silnější.  Rakušané pod velením generála Benedeka pochodovali rychleji, než Moltke očekával, takže mohli ohrozit \"1. armádu\" prince Fridricha Karla čtyřmi nebo pěti sbory, ale Benedekova pozornost se cele soustředila na korunního prince Fridricha a jeho \"2. armádu\", takže jeho čtyři sbory, které postrádaly jednotné velení, byly rozbity jeden po druhém. Dne 1. července Benedek soustředil své otřesené jednotky nedaleko Hradce Králové. Moltkeho armády byly tou dobou vzdáleny pouze den pochodu od nepřítele i od sebe navzájem. Dne 3. července 1866 pruské armády zaútočily, jedna proti rakouskému čelu, druhá proti pravému křídlu. V následující bitvě u Hradce Králové byla rakouská armáda rozdrcena a tažení de facto skončilo Moltkeho vítězstvím.  Výsledkem bitvy ovšem nebyl zcela spokojen. Pokoušel se umístit \"Labskou armádu\" za Hradec Králové tak, aby odřízla Rakušanům ústupovou cestu, ale její velitel generál Bittenfeld nebyl na místě včas. Také se pokoušel zadržet \"1. armádu\", aby neútočila příliš důrazně, takže by Rakušané mohli být zdrženi ve svých pozicích tak dlouho, aby jim \"2. armáda\" znemožnila ústup, ale ani to se nezdařilo.  Během mírových jednání se Otto von Bismarck postavil přání svého krále anektovat Saské království a další území kromě těch, která již Prusové obsadili, protože se obával aktivní intervence Francie. On sám si však byl jist, že Prusko může v takovém případě porazit Francouze i Rakušany, a již tehdy předložil Bismarckovi svůj plán pro válku s Francií.  Po uzavření míru pruská vláda odhlasovala odměnu 30 000 marek, za kterou si pořídil statek v Kreisau (dnes Krzyżowa) nedaleko Svídnice ve Slezsku. Zde také v malé kapli, kterou nechal vystavět pro tento účel, pohřbil svou ženu, která zemřela 24. prosince 1868 v Berlíně.  V roce 1867 byla pod jeho osobním dozorem publikována studie, která popisovala události roku 1866 a která byla odbornou veřejností v té době považována ze velmi důkladnou a přesnou.", "section_level": 2}, {"title": "Prusko-francouzská válka.", "content": "Během let 1870 až 1871 naplánoval opět osobně vedl většinu operací této války, která otevřela cestu k definitivnímu sjednocení německých zemí a vzniku Německého císařství. Jak dokazují dokumenty zveřejněné po jeho smrti, různá hlediska takové války přitahovala jeho pozornost již od roku 1857. Vypracoval celou řadu podrobných plánů nasazení pruských a německých vojsk a každý rok pravidelně aktualizoval plán jejich železničního přesunu s ohledem na měnící se politické podmínky, rostoucí počty vojáků a zdokonalující se pruskou železniční síť.  Úspěšné tažení v roce 1866 posílilo jeho postavení, takže když 5. července 1870 přišel příkaz k mobilizaci pruských a jihoněmeckých vojsk, byly jeho plány přijaty bez diskuse. O pět dní později byl jmenován náčelníkem generálního štábu spojeneckých sil na dobu trvání války, což mu dalo právo velet s autoritou rovnající se královské.  V úmyslu měl soustředit všechna vojska jižně od Mohuče, ve strategicky významném prostoru, odkud mohla jediná armáda ovládat celou frontu. Pokud by Francouzi nerespektovali neutralitu Belgie a Lucemburska a zaútočili směrem na Kolín nad Rýnem (nebo kamkoli v jižním Porýní), německá armáda by mohla napadnout jejich křídlo. Rýn sám, s pevnostmi Koblenz, Kolín a Wesel, by tvořil vážnou překážku francouzskému postupu. Pokud by se Francouzi pokusili o invazi do jižního Německa, postup Němců podél Rýna by vážně ohrozil francouzské zásobovací linie. Zároveň s tím předpokládal, že Francouzi budou, vzhledem k uspořádání jejich železnic, donuceni soustředit větší část armády poblíž Mét a menší část nedaleko Štrasburku.  Německé síly byly uspořádány do tří armád; \"1. armádě\", na Mosele pod Trevírem, velel generál Steinmetz; \"2. armádě\", seskupené kolem Homburgu v Sársku, velel princ Fridrich Karel (měla 130 000 mužů a dalších 60 000 v zázemí jako zálohu); \"3. armádě\", poblíž Landau, velel korunní princ Fridrich (měla také 130 000 mužů). Tři další armádní sbory zůstaly v severovýchodním Německu pro případ, že by se Rakousko-Uhersko přidalo k Francii.  Podle jeho plánu se měly všechny tři armády během svého postupu otočit doprava, takže \"1. armáda\" na pravém křídle by dosáhla břehu řeky Mosely naproti Métám, zatímco zbývající armády by vyvíjely neustálý tlak na nepřítele, \"3. armáda\" by zneškodnila francouzské síly u Štrasburku a \"2. armáda\" by dosáhla Mosely poblíž Pont-à-Mousson. Pokud by se Francouzi objevili před \"2. armádou\", byli by touto napadeni zepředu a z křídel by na ně zaútočila \"1. armáda\" nebo \"3. armáda\" (případně obě). Pokud by francouzské síly byly objeveny na linii spojující Saarburg s Lunéville (nebo severně od ní), stále by mohly být napadeny ze dvou stran \"2.\" a \"3. armádou\". Účelem tohoto manévru bylo zaútočit na hlavní francouzské síly z takového směru, aby byly zatlačeny k severu a odříznuty od Paříže. Métská pevnost měla být pouze pozorována a hlavní část německých sil, po porážce jádra francouzské armády, by následně pochodovala na Paříž.  Jeho plán se podařilo naplnit pouze v hrubých obrysech. Bitva u Reichshoffenu vypukla předčasně, takže místo k zajetí MacMahonovy armády vedla pouze k jejímu ústupu k Châlons. Bitva o Spichern vůbec do Moltkeho plánu nezapadala, protože zamýšlel Bazainovu armádu zadržovat na Sáře tak dlouho, aby na ni mohl zaútočit ze dvou stran \"1.\" a \"2. armádou\". Ani tato neočekávaná vítězství však Moltkeho neodvedla od jeho původních záměrů překročit Moselu a zaútočit na sever, takže po bitvě u Gravelotte skončila Bazainova armáda i tak uzavřená v Métské pevnosti a odříznutá od Paříže.  Nic neukazuje hloubku jeho vnímání války lépe, než právě jeho odhodlání k bitvě u Gravelotte z 18. srpna 1870, kterou ostatní stratégové považovali za zbytečnou, protože podle jejich mínění bylo již strategického vítězství dosaženo a vítězství taktické se muselo zanedlouho zákonitě dostavit také. Přestože zde Prusové ztratili třikrát více vojáků než Francouzi, právě tato bitva rozhodla o výsledku války. (Velké ztráty utržené při zbytečném posledním útoku v této bitvě nebyly jeho chybou, ten si však později vyčítal, že mu svým vlivem na pruského krále nezabránil.)  Během noci následující po bitvě ponechal jednu armádu střežit Bazaina u Mét, zatímco zbylé dvě vyslal na pochod k Paříži, a to tak, že jižnější armáda byla vysunuta hlouběji na francouzské území, takže pokud by se tyto armády setkaly s MacMahonovým vojskem, hlavní útok by mohl být veden z jihu a MacMahon by musel ustoupit na sever. Dne 25. srpna byla MacMahonova armáda zpozorována, jak se pohybuje na severovýchod na pomoc Bazainovi. Jakmile byla tato informace pozitivně potvrzena, Moltke nařídil německým kolonám obrátit směr pochodu ze západního na severní. MacMahonovo pravé křídlo bylo napadeno u Beaumontu, zatímco se pokoušel překročit řeku Mázu - jeho postup byl zastaven a jeho armáda ustoupila k Sedanu.  V následují bitvě u Sedanu dne 1. září 1870 byla francouzská armáda zdecimována pruskými děly a druhý den sám Napoleon III., který ji doprovázel, nařídil vyvěsit bílou vlajku a vzdal se pruskému králi. Moltke pak pokračoval v pochodu na Paříž, kterou oblehl 19. září 1870.  Od tohoto okamžiku můžeme sledovat další ukázku jeho strategického myšlení, kdy se po dosažení hlavních cílů tažení nenechal zlákat k neekonomickému plýtvání silami ve zbytečných potyčkách. Kapitulace Métské pevnosti i Paříže byla jen otázkou času a jediným problémem tak zůstávalo udržet obležení a nedovolit zbylým francouzským silám osvobodit Paříž.  Maršál Bazaine se v Métách vzdal 27. října 1870. Obléhání Paříže bylo formálně ukončeno 28. ledna 1871, a tak válka oficiálně skončila - ještě předtím, 18. ledna 1871, však bylo na zámku ve Versailles vyhlášeno Německé císařství, čímž bylo dokončeno sjednocení Německa.  Po válce Moltke dohlížel na přípravu podrobné studie o jejím průběhu. Byla pak publikována generálním štábem mezi lety 1874 a 1881.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života.", "content": "V říjnu 1870 byl Moltkemu za jeho služby udělen dědičný titul pruského hraběte. V červnu 1871 byl dále odměněn povýšením do hodnosti polního maršála a německý říšský sněm mu věnoval dar ve výši jednoho miliónu marek. Dostal také celou řadu vyznamenání a řádů (je jedním ze čtyř lidí, kteří obdrželi slavného Modrého Maxe ve vojenské i civilní verzi), mnoho německých měst mu věnovalo různé pomníky i čestná občanství a pojmenovali po něm řadu ulic a náměstí, a to nejen v Německu.  Na svou funkci konečně rezignoval na funkci náčelníka německého generálního štábu v roce 1888, mimo jiné i pro odpor vůči způsobům a nápadům nového německého císaře Viléma II. Pruského. Přesto mu zbylo dostatek politického vlivu, aby prosadil jmenování generála Walderseeho svým nástupcem. Oficiálně se stáhl z aktivní služby 9. srpna 1888, pokračoval však ještě v práci coby předseda komise pro obranu říše.  Zemřel 24. srpna 1891 v 9.45 večer během služební návštěvy Berlína.  Jeho vysoká, hubená figura a opálená tvář, nesoucí obvykle výraz strohé vážnosti, mu vysloužila v tisku řadu karikatur. Jeho pronikavá inteligence byla zřejmá každému, kdo se s ním setkal – přestože však byl skvělým lingvistou a plodným literátem, býval neobyčejně zamlklý, což mu vyneslo přezdívku „Der große Schweiger“. (nebo též \"„mlčící v sedmi jazycích“\"). Neexistují záznamy o jím pronesené netaktnosti či nevlídném slovu a pro své kolegy byl \"„Zlatým mužem“\". Coby spisovatel je počítán mezi mistry německé prózy 19. století.", "section_level": 1}, {"title": "Moltkeho hlas.", "content": "Adelbert Theodor Wangemann, německý asistent Edisona, byl v roce 1889 odeslán na Světovou výstavu do Paříže, kde měl dohlížet na jeho fonograf. Během propagační cesty po Německu natočil řadu záznamů významných hlasů osobností, které byly později ztraceny a nalezeny až v roce 1957 v dřevěné krabici ve staré Edisonově laboratoři. Obsah těchto válečků, uložených v depozitáři, však zůstával neznámý, protože k nim nebyl připojen žádný popis, pouze na víku bylo vyškrábáno „Wangemann. Edison.“ Německá \"Nadace Otto von Bismarcka\", která měla doklad, že by někde měly existovat záznamy Bismarcka recitujícího Marseillaisu, mezitím roku 2005 vzdala své pátrání po nich a považovala je za definitivně ztracené.  V roce 1998 byl sestrojen archeofon, který umožnil digitalizaci starých nahrávek pořízených na válečcích mezi lety 1888 až 1929. Tento přístroj použil Jerry Fabris k digitalizaci dvanácti ze sedmnácti válečků ze záhadné dřevěné krabice uložené v Edisonově muzeu. Právě mezi nimi byly identifikovány dva válečky nahrané 21. října 1889 (původně byly nahrány čtyři, dva se nedochovaly), na kterých Moltke cituje Hamleta a Fausta a komentuje Edisonův vynález. Moltke je tedy jedinou osobou narozenou v 18. století, jejíž hlasový záznam má lidstvo k dispozici.", "section_level": 2}, {"title": "Moltkeho teorie války.", "content": "On sám se klonil spíše ke Clausewitzovi, s jeho snahou uchopit podstatu války, než k Jominiho pojetí války jako systému pravidel a pouček. Považoval strategii za praktické umění přizpůsobování dostupných prostředků stanoveným cílům. Byl prvním, kdo rozeznal obrovský obranný potenciál moderních palných zbraní, z čehož odvodil, že v budoucnu bude mnohem efektivnější křídelní útok s úmyslem obchvátit nepřítele než frontální útok s úmyslem prolomení jeho linií.  Do důsledků rozpracoval Napoleonovy metody, s ohledem na změněné podmínky své doby. Přitom se inspiroval jeho postupem v bitvě u Budyšína, kde císař nechal sbory maršála Neye samostatně zaútočit na křídlo protivníka, místo aby je před bitvou připojil ke svým vlastním silám; ale také akcemi kombinovaných spojeneckých sil v bitvě u Waterloo. Propracoval také již dříve částečně intuitivně užívaný systém přesunu velkých armádních útvarů a jejich zásobování. Několik armádních sborů utábořených blízko sebe nebylo možno zásobovat, především jídlem, déle než jeden či dva dny a po jedné cestě mohl pochodovat pouze jeden armádní sbor, jinak by útvary na konci kolony nebylo možno použít v bitvě - z toho Moltke dovodil, že podstatou strategie je organizace pohybu vojáků a jejich soustředění před bitvou. Aby byla nově vznikající vojska o stovkách či tisících tisíců mužů zvladatelná, bylo nezbytné je rozdělit do vícero armád či skupin, každou pod velením důstojníka oprávněného a schopného manévrovat a bojovat nezávisle, ovšem s ohledem na instrukce nadřízeného velení a cíle prováděné operace.  Moltke je rovněž autorem řady proslavených citátů, z nichž v češtině asi nejpoužívanější je, že „žádný plán nepřežije setkání s realitou“ či \"„žádný plán nepřežije setkání s nepřítelem“\". Ve skutečnosti se však jedná o natolik zjednodušenou parafrázi, že bývá občas užívána jako argument v opačném smyslu, než bylo Moltkeho úmyslem. Přesnější a smysluplnější je delší, ale méně užívaná verze: \"„Žádný plán nepřežije první setkání s nepřítelem, přesto je důležité plánovat. Bez plánování si o neúspěch přímo říkáte.“\" Moltke ustanovil přípravu operačních plánů jako jeden z hlavních úkolů generálního štábu, a to i v době míru. On sám vypracoval celou řadu takových plánů do nejmenších podrobností, zahrnujících tisíce možností, a přestože nikdy neváhal využít příležitosti, vždy považoval za nejdůležitější mít na paměti konečný cíl.  Aby naučil své důstojníky skloubit tyto často protichůdné požadavky moderního vedení války, zavedl také Moltke do přípravy štábní cvičení pomocí válečné hry \"Kriegsspiel\". Tuto prababičku všech pozdějších strategických her vymysleli již počátkem 19. století důstojníci pruské armády, otec a syn von Reiswitzové, teprve Moltke si však uvědomil její potenciál, podobně jako u celé řady ostatních myšlenek a nápadů, jejichž důležitost pro budoucí války Moltke dokázal rozeznat, a které spojil v ucelený koncept strategie moderního válečnictví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Helmuth Karl Bernhard von Moltke (26. října 1800, Parchim, Meklenbursko-Zvěřínsko – 24. dubna 1891) byl německý polní maršál, který třicet let sloužil jako náčelník štábu pruské armády. Je považován za jednoho z největších stratégů 19. století a tvůrce moderních metod vedení války. Je často zmiňován jako Moltke starší, na rozdíl od svého synovce Helmutha Johanna Ludwiga von Moltke, který velel německé armádě na začátku 1. světové války.", "tgt_summary": "赫尔穆特·卡尔·贝恩哈特·冯·毛奇(,1800年-10月26日-1891年-4月24日),通称老毛奇,普鲁士和德意志名将, 普鲁士和德意志总参谋长,军事家,德国陆军元帅。", "id": 850904}
{"src_title": "Grant Gustin", "tgt_title": "葛蘭特·格斯汀", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Během středoškolského studia navštěvoval program na Governor School for the Arts v Norfolku ve Virginii pro muzikálové divadlo. V roce 2008 absolvoval Granby High School a začal navštěvovat BFA Music Theatre Program na Elon University v Severní Karolíně po dva roky. Opustil školu, aby mohl vzít roli Baby Johna v broadwayském revival turné muzikálu \"West Side Story\" a vystupoval od premiéry, která se konala 30. září 2010 až do 23. září 2011.  Dne 8. listopadu 2011 se poprvé objevil v hudebním televizním seriálu \"Glee\" jako Sebastian Smythe, otevřeně homosexuální student na Dalton Academy a později i hlavní zpěvák konkurenčního sboru The Warblers (Slavíci). Grant vyhrál roli po „vyčerpávajícím a dlouhé týdny trvajícím castingu“. Jeho postava, Sebastian, je popisována jako „promiskuitní“ a „intrikán“. S natáčením začal v pondělí 26. září, pár dní poté, co odehrál poslední představení \"West Side Story\".  Na konci května 2012 začal natáčet televizní film \"Mateřský instinkt\", určený pro televizní stanici Lifetime. V tomto projektu s ním účinkují i herečky Annabeth Gish a Jessica Lowndes a natáčí se v Kanadě.  Dne 11. července 2012 bylo oznámeno, že si zahraje hlavní roli v indie filmu s názvem \"Affluenza\". Dne 13. září 2013 bylo oznámeno, že se bude objevovat v roli Barryho Allena v druhé řadě seriálu \"Arrow\". Původně se měl objevit jen ve třech dílech a ta poslední měla sloužit jako příprava pro potenciální spin-off seriálu Flash. Namísto byl díl použit jako samotný pilot, nazvaný The Flash. Díky velké úspěšnosti u diváků byla natočena celá řada. Dne 11. března 2016 získal seriál třetí řadu. Gustin si tutéž roli také zopakoval v dílu seriálu \"Supergirl\". 30. března 2016 bylo oznámeno, že si zahraje ve filmu \"Krystal\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V lednu 2016 začal chodit s Andreou Thoma. Dvojice oznámila své zasnoubení 29. dubna roku 2017. Pár se vzal dne 15. prosince 2018.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thomas Grant Gustin (* 14. ledna 1990, Norfolk, Virginie, Spojené státy americké) je americký divadelní a televizní herec a zpěvák. Mezi jeho nejznámější role patří Barry Allen v seriálu \"Flash\" a také Sebastian Smythe v seriálu \"Glee\".", "tgt_summary": "汤玛士·葛兰特·格斯汀(英语:Thomas Grant Gustin,1990年-1月14日)或简称葛兰特·格斯汀(英语:Grant Gustin),是一位美国男演员和歌手。他出演较著名的角色为电视剧《欢乐合唱团》(2011年-2013年)中的赛巴斯汀·史迈士、2013年起CW电视绿箭宇宙系列电视剧饰演《闪电侠》的贝瑞·艾伦 / 闪电侠。", "id": 2879099}
{"src_title": "Bitva u Marenga", "tgt_title": "马伦哥战役", "src_document": [{"title": "Události před vpádem do Itálie.", "content": "Bitva byla součástí takzvané války druhé koalice v letech 1798-1801. Proti Francii stála koalice, tvořená hlavně Rakouskem, Ruskem a Velkou Británií, dále také Osmanskou říší, Portugalskem a Neapolským královstvím. Koaliční armáda pod velením ruského generála Alexandra Suvorova byla v severní Itálii úspěšná, obsadila Milán a zrušila Cisalpinskou republiku, loutkový stát založený Napoleonem při předchozím italském tažení.  V květnu 1798 se Napoleon vydal do Egypta, kde se mu podařilo porazit jak oddíly egyptských mamlúků v bitvě u Gízy, tak osmanská vojska táhnoucí z území dnešního Izraele na pomoc. Přesto se jeho situace rapidně zhoršila, protože 1. srpna bylo francouzské loďstvo v bitvě u Abukiru poraženo, čímž jeho armáda ztratila možnost návratu do vlasti. Napoleon armádu opustil a vrátil se do Paříže, přičemž se 9. listopadu 1799 stal Prvním konzulem republiky, po známém převratu 18. brumairu (francouzský kalendář se tehdy počítal od data začátku Velké francouzské revoluce). Svrhl tříčlenné direktorium a ustanovil se v podstatě osamoceným vůdcem, byť jako spoluvládce měl dva konzuly (jednalo se však o jeho vlastní bratry).  Zatímco se Napoleon snažil konsolidovat moc ve Francii, kde ještě dohořívaly roajalistické bojůvky (příznivci předcházející bourbonské dynastie pokračovali v odporu v oblasti Bretaňe), Zahájila rakouská Lombardská armáda pod velením generála jezdectva Michaela Melase úder na francouzské síly v oblasti Janovské riviéry. Zdejší Italská armáda, vedené generálem Massénou, se nacházela v úzkostlivé situaci, jelikož dostávala málo prostředků a mnoho mužů z ní v průběhu předchozích měsíců dezertovalo. Morálka byla nízká a z Francie žádná pomoc nepřicházela. Jediným Massénovým štěstím bylo to, že jeho dva podřízení, generálové Suchet a Soult, patřili k výkvětu francouzského důstojnického sboru (v budoucnu se stali oba maršály) a jejich schopnosti mu notně pomohly ve zdržení rakouského útoku.  Generál jezdectva Melas měl v plánu Massénu rozdrtit v oblasti Janova, načež by se vypravil do Francie a z jihu táhl na Paříž. Boj se však nevyvíjel podle rakouských představ. 4. dubna byly zahájeny první rakouské přesuny, kdy se jádro armády přesunulo do oblasti kolem Janova a v několika kolonách zahájilo postup. Rakouské síly čítaly dohromady na severu Itálie 120 000 mužů, na samotný úder si jich Melas vyčlenil 62 000. Masséna mohl odpočatým rakouským vojákům vzdorovat svoji 40 tisícovou demoralizovanou armádou, z nichž bylo s trochu štěstí bojeschopných 30 000 mužů. Prvotní rakouský nápor skončil úspěchem a dne 21. dubna byly francouzské síly definitivně rozděleny na dvě části - levoboční pod velením generála Sucheta se postupně stahovala směrem k Francii, kde obsadila obrannou linii na řece Var a stala se z ní Varská armáda, zatímco pravá kolona francouzských jednotek, pod velením Soulta a se samotným vrchním velitelem Massénou, zůstala uvězněná v okolí Janova, kde začalo obléhání.  Zatímco Masséna a jeho armáda zůstali uvězněni v Janově, sestavil Napoleon ve městě Dijon tzv. Záložní armádu. Neměla jasně stanovený úkol, jelikož Napoleon si nebyl jist, jestli nebude chtít podpořit generála Moreaua, který zahájil dne 25. dubna 1800 útok se svou Rýnskou armádou na pozice rakouských jednotek Paula Kraye, barona von Krajowy, jehož úkolem bylo původně Francouze napadnout. Moreau si však počínal rychleji a jeho jednotky zatlačily", "section_level": 1}, {"title": "Záložní armáda v Melasově týlu.", "content": "Napoleonovým cílem bylo dobytí městečka Ivrea, které otvíralo klíč k vstupu do Pádské nížiny. Tímto úkolem pověřil právě svůj předvoj, který se marně snažili dohnat jezdci generála Rivauda, k němu přidělení. Mezitím začal přes Velký svatý Bernard stoupat hlavní proud Záložní armády, přičemž Napoleon se vydal na pochod v pozdější skupině, ne na koni, jak ho zvěčnil známý francouzský malíř David, ale na obyčejném oslovi. Výstup jádra armády nebyl nepodobný výstupu předvoje. Vojáci táhli děla a jejich lafety, všichni pochodovali v naprostém tichu, aby neutrhli lavinu, a prokřehlí a vyčerpaní postupně přicházeli k hospicu na vrcholu. Hlavní část armády prošla průsmykem 19. května 1800, Napoleon sám května dvacátého. Celkově přešlo hory 50 011 mužů, 10 377 koní, 750 mul, 76 děl a 103 povozů. Při přechodu zemřelo pouze 5 vojáků, přičemž jeden na mrtvici, a 34 koní, což byl z tehdejšího i dnešního pohledu veliký úspěch. 21. května už pochodovaly hlavní francouzské síly údolím řeky Aosty, zatímco generála Lannese zastavila pevnost Bard pod velením kapitána Josepha von Bernkopfa.  Mezitím co Francouzi relativně rychle překračovali Alpy, Rakušané neměli o jejich pochodu ani tušení. Podmaršálek Kaim, který velel vojskům v průsmycích z Turína, nepodnikl žádné iniciativní operace a dá se říci, že štáb pod velením Antona Zacha doslova tápal ve tmě. Jisté zprávy se k němu sice o Záložní armádě dostaly, nikdo si ale nehodlal připustit, že je vojsko určené pro italské válčiště. V rakouských představách měla část armády být vyslaná na německou frontu, a zbytek měl potlačit roajalistické povstání v Lyonu. Aby si však velící Kaim pokryl všechny možné výstupy ze Švýcarska, zablokoval hrstkami jednotek každý přístup. Tím rozdrobil svoje síly a umožnil francouzským silám ještě jednodušší průchod. Nebyla to však zcela jeho chyba, jelikož z rakouského štábu žádné pokyny pro případ francouzského útoku nepřišly.  Rakušanům, kteří byli naprosto neinformováni a zaskočeni, umožnila aspoň částečnou reakci posádka pevnosti Bard. Francouzské průzkumy s touto překážkou vůbec nepočítaly, a generál Lannes 19. května šokovaně zjistil, že pouhých 150 mužů v pevnosti může zablokovat celou Záložní armádu. Snažil se pevnost ostřelovat dvěma kanóny ze čtyř co měl, ale o ty rychle přišel, protože pevnost měla vlastní artilerie požehnaně, a její dělostřelci už byli zastřílení (tj. znali dostřel svých děl a potřebné úhly k palbě z pevnosti). Napoleon posílal Lannesovi rozhořčené dopisy, protože nemohl pochopit, jak 6000 mužů předvoje může blokovat nějaká „pevnůstka“. Lannes se nakonec pevnost zkusil obejít, ale zjistil, že terén ze všech stran je pro vojska a obzvláště jezdectvo s artilerií neprostupný. 22. až 23. května začali vojáci předvoje zasypávat blízké rokle, aby existovala aspoň nějaká možnost přechodu kolem vzdorujícího bodu. Lannes nakonec ztratil trpělivost, a jelikož jeho útok na Ivreu, klíčové město, byl pro tažení nepostradatelný, podařilo se mu tajně projít pod příkrovem noci pod hradbami pevnosti a ošemetné dobývání přenechal jádru Záložní armády, pro které se pevnost skutečně stala těžkým oříškem.  Po Lannesovi, který se doslova prosmýkl směrem na Ivreu, dorazil i Napoleon s celou silou svého vojska. Hned po příchodu pochopil, proč je pevnost bráněná patnácti desítkami mužů tak nezdolatelná, přesto však nařídil generální útok. Ten skončil jako většina útoků z dnů předchozích, tj. neúspěchem. Napoleon nakonec vydal rozkaz obejít pevnost přes nedávno zpevněné rokle, ovšem generál Marmont, velitel dělostřelectva, jasně zamítl jakýkoliv pokus o přejití těchto roklí se svým dělostřeleckým parkem. Záložní armáda dělostřelectvo opustila (s výjimkou Chabranovy divize, složené z nováčků, která do Itálie přešla přes průsmyk Malý svatý Bernard), přičemž Marmont se pokusil svoje jednotky rovněž propašovat pod příkrovem tmy, jako to udělal Lannes. Ze začátku měl štěstí a první noc se mu podařilo protáhnout šest děl (24.", "section_level": 1}, {"title": "Od Milána k Marengu.", "content": "Na rakouské straně s kapitulací Janova přišlo období soustředění sil. Michael Melas k sobě již 31. května 1800 povolal podmaršálka Elsnitze, který mu měl přivést 17 000 mužů od řeky Var. Podmaršálek Ott od Janova sebral svých 15 000 mužů a vydal se rovněž na sever. Ve městě zůstalo pouhých 5000 mužů okupační posádky pod velením podmaršálka prince Hohenzollern-Hechingena, kteří se měli později přesunout na sever (k tomu nakonec nedošlo, jelikož panovaly obavy, že se město pokusí dobýt generál Suchet, jehož Varská armáda se už spojila s Massénovými zbytky). Jako cíl soustředění bylo stanoveno město Alessandria, východně od Turína, protože Melas už samozřejmě prohlédl Napoleonův záměr, a pochopil, že mu první konzul postupně odstřihuje zásobovací linii. Rozhodl se proto vytvořit novou, vedoucí skrz Alessandrii přes město Piacenza do rakouské pevnosti Mantova. Linie vedla po pravé straně řeky Pád, tj. na její jižní straně, přičemž řeka v tu chvíli rozdělovala nepřátelská vojska - Francouzi stáli na severním břehu, Rakušané na jižním. Melasův plán byl sice logický (vypracoval ho spolu s náčelníkem štábu Antonem Zachem, jedním z nejschopnějších plánovačů v rakouských důstojnických kádrech), ovšem fungoval pouze na papíře. V Piacenze, která měla být doslova uzlem nové trasy, a ležela přímo u řeky Pád, v době vydání nových rozkazů sídlilo pouze 400 vojáků druhého sledu. Rozkazy byly chrleny v průběhu celého posledního květnového dne a jejich výsledkem bylo, že se k Piacenze začal bleskovým tempem přesouvat z vesnice Stradella jednotka podmaršálka Andrease O ́Reillyho, dvě kolony podmaršálka Otta a záložní dělostřelectvo. V Alessandrii se mezitím soustředily divize pod přímým velením Melase, podmaršálků Kaima a Hadika, které k městu dorazily 11. června 1800.  V průběhu první červnových dní, kdy Rakušané prováděli tyto koncentrace sil a veškeré vojsko Záložní armády bylo usazené v Miláně, provedl generál Lannes z rozkazu Napoleona další manévr. Nechal u Turína stát pouze 3600 vojáků pod velením generála Chabrana, a se zbytkem předvoje vyrazil k šedesát kilometrů na východ vzdálené Pávii. Obránci Pávie úder nečekali a 3. června je Francouzi z chodu doslova rozdrtili. Lannes tím zajistil důležitý bod, nacházející se 60 kilometrů východně od Turína, a 30 kilometrů jižně od Milána. 15 tisícový sbor generála Monceye, který vyslal Moreau, byl vzdálen 30 kilometrů na sever od milánských zdí a spolu s ním i Italská legie. Francouzská koncentrace v této fázi tažení působila mnohem lépe než rakouská, navíc Napoleon pořád držel ofenzivní iniciativu ve svých rukou, a rozhodně se jí nemínil vzdát. Už 5. června provedla francouzská vojska dva pokusy o přechod řeky Pád. Jeden dostal za úkol Lannesův předvoj u Pávie, druhý generál Murat s Boudetovou divizí a velkou částí jezdectva Záložní armády u již zmíněné Piacenzy. Tento přechod byl podstatně důležitější, ale Francouzi si zde obraně 400 rakouských vojáků generálmajora Mosela vylámali zuby. Obránci vzdorovali celý den, načež zničili pontonový most, který Francouzi nezbytně potřebovali. Druhý den jim dokonce dorazily posily, část jezdeckých jednotek, kterým vele osobně podmaršálek O ́Reilly, jenže v tu chvíli Rakušané dostali informaci, že se jim 45 kilometrů západním směrem v týlu vyrojila francouzská vojska. Generál Lannes totiž nechal 6. června postavit vlastní most u vsi Belgiojosa, a po hodně tvrdých bojích s rakouskými jednotkami zajistil předmostí, čímž se dostal O ́Reillymu do zad. Ten se rozhodl že obranu Piacenzy vzdá, a se všemi jednotkami, jakožto i záložním dělostřelectvem, které ke městu směřovalo, se vydal do prostoru soustředění sil - k Alessandrii. Avšak ani tak ho nečekala jednoduchá cesta - nezdolný Murat poručil během noci najít brod, a 6. června se jeho vojska na úspěšně nalezeném místě přes Pád přeplavila na člunech, načež napadla zadní voj opouštějící Piacenzu. Rakouské oddíly se ocitly v naprostém zmatku a hnaly se po cestě na západ do Stradelly, přičemž jejich jezdectvo aspoň občas podniklo protiútoky, kterými dotírající Francouze odráželo.  Konečný stav dne 6. června vyhlížel pro Rakušany opět katastrofálně, protože po cestě se ještě zastavily dva pluky vyslané z Janova, které zůstaly za hlavní kolonou sil podmaršálka Otta, a jejich velitel, nevědouc co po pádu Piacenzy dělat, zkrátka zůstal pasivně stát na místě. Již 7. června ráno obsadil generál Lannes další strategický cíl, Stradellu, načež obdržel rozkaz postoupit západně na ves Broni, pouze s divizí generála Watrina. Smyčka kolem Michaela Melase se utahovala, jediná zásobovací trasa vedla velkou oklikou přes Parmu, nebo skrz zásobování z moře od britského admirála Keitha. Ve stejný den došlo na obou stranách k velkým omylům. Napoleon usoudil že v cestě Lannesova oslabeného předvoje nestojí víc než 10 000 rakouských mužů, a vydal rozkaz k dalšímu postupu na západ. Na opačně straně usoudil podmaršálek Ott von Bartokéz, jenž přišel z Janova, v podstatě podobnou věc, a rozhodl se vyrazit hrstce (jak se domníval) francouzských vojsk vstříc. Po dvoudenním postupu se obě uskupení setkala 9. června 1800 u města Casteggio, aniž by tušila, jaké síly proti nim stojí. Tak došlo k bitvě, která nese jméno u Montebella, byť se o Montebello vůbec nebojovalo.  Rakouská armáda dorazila ke Casteggiu první, v podobě jednotek předvoje hraběte O ́Reillyho, který s Ottovým útočným záměrem výrazně nesouhlasil. Za O ́Reillyho silami (6 batalionů pěchoty, 4 švadrony jezdectva) táhly hlavní síly Rakušanů, 9 pěchotních praporů podmaršálka Vogelsanga a generálmajora Gottesheima, za nimi v druhém sledu 11 batalionů podmaršálka Schellenberga a", "section_level": 1}, {"title": "Před bitvou.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Akce vojsk mezi 12. - 14. červnem.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Lombardská armáda.", "content": "Koncentrovaná rakouská armáda v prostoru Alessandrie se nenacházela v bezvýchodné situaci, avšak ani zdaleka ne v ideální. Téměř všechny zásobovací trasy už byly nepřítelem odříznuty, a k uskupení se ze západu blížil generál Suchet, z jihu generál Masséna a od Alp francouzské posily, například Italská legie. Generál Melas proto 12. června svolal válečnou radu, na které se radil o dalším postupu. Za potěšující na ní shledal to, že má nad Francouzi pořád dvojnásobnou převahu v jezdcích a trojnásobnou v dělech, tím ale pozitivní zprávy pro jeho vojsko končily. Na poradě byla zavrhnuta možnost ústupu na jih k Janovu, kde by mohli být Rakušané obklíčení jako Masséna před necelými dvěma měsíci. Navíc tuto ústupovou linii vojska Massény nyní blokovala, byť byla v dost tragickém stavu. Před rakouským vrchním velitelem nakonec zůstaly dvě možnosti. První bylo pokusit se probít skrz hlavní francouzské síly na Piacenzu a obnovit spojení s jednotkami podmaršálka Vukassoviche, které byly", "section_level": 3}, {"title": "Záložní armáda.", "content": "Záložní armáda byla nyní rozdělena na dva oddíly, přičemž severní generála Victora (divize Watrin, Lannes a Chambarlhac, část divize Gardanne) směřovala přes řeku Scrivii na vesnici Marengo, zatímco jižní generála Desaixe pochodovala k obci Novi (divize Monnier, Boudet). Již brzy ráno 12. června provedlo Desaixovo uskupení přechod přes řeku pomocí pontonového mostu, který narychlo postavili ženisté, a pokračovalo směrem k Napoleonem vytyčenému cíli, kde mělo bránit příchodu posil prince Hohenzollern-Hechingena. Napoleon, který postupoval spolu s \"hlavním\" uskupením generála Victora, přijal k večeru špiona Toliho, který mu sdělil to, co mu záměrně podstrčil ten den generálmajor Zach. Nedá se říci, že by Napoleon Tolimu věřil, byť sám byl přesvědčen, že se Rakušané pokusí probít skrz Chabranovu divizi na Casale, jelikož byl zmaten hlášením, které mu sám Chabran poslal, ve kterém konstatoval, že rakouské oddíly budují mosty přes Pád (Melasovy jednotky to však ze Zachova pokynu pouze předstíraly). Spolu s Toliho informacemi dospěl Napoleon ke kardinálnímu omylu - usoudil že rakouská armáda udělá cokoliv, ale v žádném případě nebude s Francouzi podstupovat rozhodující bitvu.  Ráno 13. června se přes řeku Scrivii dostaly i jednotky Victorova sboru. První jely tří pluky jezdectva generála Kellermanna mladšího (syn maršála Kellermanna, hrdiny bitvy u Valmy), za nimi Gardannova divize a po ní Chambarlhacova, s níž", "section_level": 3}, {"title": "Popis bojiště.", "content": "Místo, na němž se měla odehrávat dne 14. června hlavní část bitvy, byla relativně rovinatá plocha mezi řekami Bormida u Alessandrie (obtékala město z východní strany) a řekou Scrivia, která ležela za francouzskými zády. Bojiště rozdělovala hlavní silnice, která vedla z Alessandrie skrz Marengo do San Giuliana a následně přes Scrivii do Voghery. Tato silnice rozdělovala bojiště na severní a jižní sféru. Pokud by hypotetický pozorovatel nastoupil na bojiště z rakouské strany, a přešel Bormidu, na centrálním směru by proti sobě měl", "section_level": 2}, {"title": "Operační plány pro bitvu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Rakouský štáb.", "content": "Operační plán Melasovy armády vypracoval generálmajor Anton Zach. Pro hlavní úder počítal se silou 31 tisíc mužů (kolem Alessandrie jich bylo celkem 40 000, ale některé jednotky kryly ústupové trasy a možnou cestu příchodu sil generála Sucheta), kteří měli do útoku na francouzské pozice vyrazit v jednu hodinu ráno, 14. června - Zach tak počítal s maximálním momentem překvapení. Vojsko bylo dle plánu rozdělené do tří kolon. Primární kolonu, která měla útočit na centrálním (marengském) směru, chtěl vést sám generál jezdectva Melas osobně. Tato formace sestávala z jezdeckého předvoje plukovníka", "section_level": 3}, {"title": "Francouzský štáb.", "content": "Francouzské velení logicky žádný operační plán pro bitvu nemělo, protože s ní nepočítalo. Sbor maršála Victora s Muratovým jezdectvem za zády se rozložil před Marengem a vojáci se seskupili kolem ohnišť, což ti rakouští kvůli momentu překvapení a předstírání ústupu od Alessandrie udělat nemohli. Napoleon byl několika záměrně poslanými přeběhlíky utvrzen v dojmu, že Rakušané už zahájili vyklízení města a budou se vbrzku probíjet směrem na sever, proto definitivně z bojiště odjel. S jeho uvažováním nehnula ani obří dělostřelecká palba z předmostí Alessandrie, kterou pokládal za krycí.  K ránu 14. června francouzské jednotky stály roztříštěné různě po planině. Divize Gardanneho a Chambarlhaca stály mezi statkem Pederbona a Marengem. Těchto 9000 mužů mělo vpravo od sebe oslabenou divizi generála Lannese, což bylo", "section_level": 3}, {"title": "Medailonky soupeřů.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Rakouská strana.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Francouzská strana.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Bitva.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Rakouský nástup.", "content": "Ráno dne 14. června 1800 byl rakouský plán uveden v život. Generálmajor Zach vyslal jezdce směrem na jihozápad, aby prověřily eventualitu příchodu generálů Sucheta nebo Massény, zatímco po pontonové mostovce nad Bormidou pochodovaly první rakouské oddíly, předvoj v počtu 3000 mužů pod velením podmaršálka O ́Reillyho, který se po východu z předmostí (jedinou) branou začal rozvinovat na pravém křídle. Po O ́Reillym napochodoval na most předvoj plukovníka Frimonta (tj. předvoj centrálního útoku, O ́Reilly byl předvoj celé armády a pouze kryl pravé křídlo), za ním divize podmaršálka Kaima a pak divize podmaršálka Hadika - tyto dvě divize byly určeny k hlavnímu úderu na Marengo. Jejich zadní voj představoval granátnická divize podmaršála Petera Morzina a jako poslední pontonový most překročilo jezdectvo podmaršálka", "section_level": 2}, {"title": "Druhý útok na statek Pederbona.", "content": "Zatímco rakouské síly pod velením Melase postupovaly ke klíčovému statku, obdržel rakouský vrchní velitel zprávu od svého jezdeckého průzkumu, že se od jihozápadu blíží generál Suchet. Okamžitě na místo přesunul jezdeckou brigádu generálmajora Nimptsche, která ale už byla na východní straně řeky Bormidy. Kolem 2300 jezdců otočilo koně a cválali přes mosty zpátky, což způsobilo zmatek a zdržení v severní koloně podmaršálka Otta, která zrovna přes mosty pochodovala. Toto zdržení bylo úplně neopodstatněné, protože jezdecká brigáda na jihozápadě žádné nepřátele neodhalila (až na pár", "section_level": 2}, {"title": "Boj o Marengo a Ottův obchvat.", "content": "Podmaršálek Kaim se rozvinul se svými jednotkami na pravém křídle, jednotky generálmajora Bellegardeho (resp. Hadika) se postavily na levou stranu. Před rakouské řady vjela děla, která začala vymetat kartáči francouzské řady. Gardanneho pěšáci se před palbou dělových kuliček stáhli do bezpečné vzdálenosti, jakmile však Rakušané začali překračovat potok, opět se na ně vrhli. Císařští muži se trápili v bahnitém korytu a pod palbou francouzských pěšáků se jim nevedlo dvakrát nejlépe. Generálmajor Bellegarde a jeho jednotky na levé straně potoka mohly přejít přes most, tudíž měly útok ulehčen. Překročily potok a vyrazily na severní okraj Marenga, kde byl statek La Barbotta. Rakušané výhodný strategický bod na moment obsadili, ale poté byli vyhnáni překvapivým", "section_level": 2}, {"title": "Porážka Victorových sil.", "content": "Kolem půl jedné se opět ozvala střelba i na úseku generála Victora, na kterém dosud panoval dočasný klid. Potok Fontanone překonalo asi 750 rakouských dragounů generálmajora Pilattiho, rodilého Itala, kteří ale následně zabředli do bahna, a když se z něj vyhrabali, vrhl se na ně generál Kellermann, třicetiletý vynikající jezdecký důstojník. Ten se svými 600 jezdci z Champeauxovy jezdecké brigády Rakušany zkosil jako prudký vítr, ale následně byl protiútokem odražen zpět. Francouzský generál měl však schované eso v rukávu, a ve chvíli kdy ho rakouští jezdci pronásledovali, se na ně ze skrytu naráz vyřítilo těžké kyrysnické jezdectvo, které si Kellermann ponechal pro tento moment překvapení. Těžcí jezdci zválcovali rakouské dragouny, kteří se po drtivém úderu rozprchli", "section_level": 2}, {"title": "Rakouské vítězství.", "content": "Rakušané prošli Marengem a za ním se rozvinuli do střeleckých řetězů s podporou dragounů. Během těchto přesunů bylo na statku v centrální části bojiště zajato 400 Francouzů z 43. půlbrigády, když se ocitli v úplném obklíčení. Generál Lannes se svými zbytky jednotky držel pořád pozici mezi Marengem a San Ceriolem, kterou zjevně nehodlal opustit. Generálmajor Gottesheim byl z oné situace frustrován, jelikož proti tak slabým jednotkám už měl dávno prorazit. Rozhodl se však vyčkat na posily a zahájit útok s maximální početní převahou. Poté co mu dorazily pluky IR 57, 40, 51 a 28 pod velením podmaršálka Schellenberga, vyslal je přímo čelně na Lannesovy vojáky, kteří byli mezitím postřelováni 19 děly a z boku napadeni Lobkowitzovými dragouny. Lannesovi došlo, že takový nápor jeho uskupení, unavené", "section_level": 2}, {"title": "Ústup Záložní armády.", "content": "Na rakouské straně vojáci provolávali \"\"Vivat!\"\", pokřik značící vítězství. Generál jezdectva Melas už kolem třetí hodiny předal velení podmaršálku Kaimovi, s jasným úkolem pronásledovat Francouze po San Giuliano, kde se měl zastavit - po cestě bylo jeho úkolem pobít a zajmout co nejvíc francouzských vojáků, aby řeku Scrivii překročil co nejmenší počet. Sám generál odjel do zázemí v Alessandrii, kde začal sepisovat hlášení do Vídně o vítězné bitvě. Na rakouské vojáky odjezd postaršího generála neudělal dobrý dojem, byť byl vzhledem k", "section_level": 2}, {"title": "Desaix a Kellermann - vítězný faktor.", "content": "Generál Desaix se s Boudetovou divizí během bojů u Marenga nacházel 10 kilometrů jihovýchodně. Postupoval směrem na vesnici Novi, a zastavil ve chvíli, kdy pochopil, že na jeho směru žádné rakouské síly nejsou. Panují pochybnosti zda-li Desaix slyšel zvuk děl od Marenga či ne, a na základě něho plánoval své kroky, jistotou však je, že mezi půl jednou a jednou obdržel zoufalé Napoleonovy depeše urgující příchod jeho divize na bojiště. Desaix udělal čelem vzad a začal se pochodovou rychlostí přesouvat k bojišti. K San Giulianu dorazil kolem půl páté, tedy ve chvíli, kdy se k němu stahovala celá Záložní armáda ponořená do poraženecké nálady. Napoleon, která se probral v průběhu ústupu z letargie, už vojáky ve vesnici burcoval a vytvářel aspoň obrannou linii - Monnier napravo, Lannes na středu a Victor nalevo. Jeho cílem bylo jednoduše ustoupit a zamezit nadměrné", "section_level": 2}, {"title": "Tragédie Lombardské armády.", "content": "Před prchajícími jezdci a pěšáky se postupně vynořil jejich vlastní druhý sled, divize podmaršálka Kaima, tvořená pluky IR 23, 52, 53 a 63. Do ní vpadli ustupující jezdci Nobiliho brigády, avšak divizi se podařilo zůstat v bojovém seskupení, a byla schopná čelit francouzským vojákům. Ti se na obě Kaimovy brigády, pravou Bellegardeho, levou Kneseviche a zálohu La Marseilla vrhli v okamžitém útoku, kterým prolomili první ze dvou sledů - byli však zastaveni 63. plukem, jenž přispěchal z druhé vlny na pomoc. Někteří doposud ustupující Rakušané (i z rozebraného pluku IR 11) se vraceli zpět a zaujímali novou linii obrany,", "section_level": 2}, {"title": "Situace po bitvě.", "content": "Střet samotný trval 14 hodin. Rakušané, kteří vedli velmi přesné statistiky, přiznali 963 mrtvých, 5518 raněných, a 2921 zajatých. Mezi padlými byl podmaršálek Hadik, který zemřel 4 dny po bitvě, raněn byl také generálmajor Bellegarde, generál Lattermann, La Marseille, a Vogelsang s Gottesheimem. Historikové rakouské ztráty ve finálním součtu vyčíslují na 11 000 - 12 000 celkově ztracených mužů. Materiálně císařská armáda ztratila 10 praporů, 14 děl a hmoždířů, a 13 muničních kár. Francouzi byli zdecimováni neméně, ale přesné statistiky nevedli a mnoho údajů bylo zkresleno jako součást propagandy v bulletinech, takže je ze zpětného pohledu těžké přesně určit, jak vysoké francouzské ztráty byly. Jako nejnižší se uvádí číslo 7700 mužů (zahrnující mrtvé, raněné, zajaté, nezvěstné), pravděpodobnější je však vyšší hranice. Jako ilustrace může sloužit to, že jen gardoví jízdní myslivci, kteří byli nasazeni až v samém závěru bitvy, ji zakončili s 45 muži schopnými služby, přičemž do pole jich vyjíždělo 115. Kromě nejznámější oběti, generála Desaixe, umřel i smrtelně raněný generál Champeaux, o 14 dní později v Miláně. Mezi raněnými byli generálové Bouder, Olivier Rivaud, Mainoni, či Guénand.  Rakouské velení zasedlo již v noci z 14. na 15. května k poradě, na které byly nastíněny 4 návrhy. Jeden počítal s plánem, který byl před bitvou strojen na Napoleona - ústup přes sever a město Pávii k rakouským liniím. Druhý počítal také s ústupem, ale do Janova, přičemž by se u Alessandrie zanechalo vše nepotřebné. Poté už zbývalo jen jednání o příměří nebo pokus o další generální bitvu v blízkých dnech. Generál jezdectva, Michael Melas, se nakonec rozhodl pro vyjednávání prostřednictvím svého parlamentáře, generála Ferdinanda Skala. Ten k ránu 15. června přešel z rakouského předmostí do francouzských předsunutých linií generála Gardanneho, ze kterých byl po delších francouzských obstrukcích puštěn k Napoleonovi.  První konzul v noci rovněž nezahálel, strávil ji v Torre Garofoli, statku, na kterém přespával před", "section_level": 1}, {"title": "Konec války II. koalice.", "content": "Po vítězství u Marenga boje v Itálii utichly. V Německu pod velením generála Moreau boje pokračovaly až do 15. července, kdy bylo podepsáno příměří ve městě Parsdorf. Byť se generálu Moreauovi nepodařilo zvítězit drtivě v generální bitvě, ale v několika dílčích střetech, dokázal zatlačit svého protivníka, podmaršálka von Kray, od Rýnu až k Mnichovu. Po uzavření příměří stanuly francouzské jednotky na linii řeky Inn a na východních hranicích dnešního Švýcarska - linie končila v Itálii na řece Mincio, kde byla stvrzena Alessandrijskou dohodou. V průběhu příměří se snažil Napoleon uzavřít s rakouským císařem Františkem II. mír, jenž podmiňoval ponecháním dobytých italských území a uznáním Cisalpinské a Ligurské republiky. Zároveň si vymiňoval nezávislost Toskánska, kterou byl však ochoten Rakušanům \"vyplatit\". Císař rakouský byl svolný k jednání, ovšem byl pod tlakem Velké Británie, která jeho zemi podporovala ve válce finančně, a sama nemohla poslat velkou pozemní armádu na evropský kontinent, tudíž Habsburskou monarchii potřebovala.  I když bilaterální jednání probíhala, František II. nakonec usoudil, že příměří využije k přípravě na další konflikt. Provedl změny ve velení, Rýnskou (nyní Dunajskou) armádu dostal jeho osmnáctiletý bratr Jan, Italskou (stále Lombardskou), účastník bitvy u Marenga, generálmajor Bellegarde. U Francouzů převzal velení Italské armády generál Brune, generál Moreau zůstal v čele Rýnské. Poté co jednání o trvalém míru zkrachovala, prodlužovaly obě strany příměří postupnými dodatky, dokud se necítily připravené. Na konci listopadu se vojenské mechanismy opět daly do pohybu a arcivévoda Jan se vypravil dne 23. listopadu 1800 se svými 124 000 muži vstříc 107 000 mužům Rýnské armády generála Moreaua.  Prvotní postup jeho armády byl úspěšný, protože donutil k ústupu překvapené postupující jednotky generálů Legranda a Neye - ani jeden nepočítal, že by se Rakušané odhodlali útočit. Série manévrů, při kterých nakonec převzal iniciativu Moreau, byť ponechával arcivévodu Jana v iluzi, že hlavní slovo má on, vyústila v zaujmutí defenzivní pozice francouzskou armádou u obce Hohenlinden. Na tu rakouská armáda 3. prosince 1800 brzy z rána zaútočila. Rakouské jednotky se probíjely ve čtyřech kolonách (Riesch, Kolowrat-Krakowský, Baillet, Kienmayer) skrz hustý les před Hohenlinden, a ztratily během postupu vzájemný přehled. Tak se stalo, že ofenzivní úder nebyl sesynchronizován a jednotlivé kolony se rozbíjely o francouzskou obranu (krom kolony generálmajora Riesche, který ve velení naprosto selhal a svou kolonu v podstatě zastavil, čímž otupil útok na jižním směru bitvy), kterou vedli generálové Legrand, Ney a Grouchy. Jediným úspěšným rakouským oddílem byla divize knížete Schwarzenberga, která zaznamenala v náporech významné úspěchy a její velitel si počínal vskutku obratně. Bitvu nakonec ovlivnila hlavně nečinnost generálmajora Riesche, skrz jehož jižní kolonu prošla část divize generála Decaena, která na bojiště chvátala už od předchozího dne. Tato část, tvořená 5600 muži pod velením generála Richepanse, se prodrala do rakouského týlu a vpadla do zad koloně Kolowratově. Ta se pod nečekaným útokem zezadu zhroutila a úderem zepředu ji dorazili generálové Grouchy a Ney. Po pádu rakouského jižního křídla se začaly stahovat i úspěšnější severní kolony, a bitva skončila jasným francouzským vítězstvím.  Bitva u Hohenlinden byla rozhodujícím střetem německého tažení války II. koalice. Armáda arcivévody Jana se v naprostém chaosu odebrala do samotných rakouských zemí, následována Moreauovou armádou, která 15. prosince po menších bojích obsadila Salzburg. Rýnská armáda posléze postupovala do nitra Rakous, v čemž jí nikdo nebránil - demoralizovanou armádu Janovu převzal druhý císařův bratr Karel, kterému nezbylo než pokračovat v ústupu. Souběžně s těmito operacemi probíhaly boje kolem města Norimberk na území dnešního Německa, kde sváděli střety generál Augereau v čele Galo-batavské armády a podmaršálek Klenau v čele svého vojska. Tyto střety však válku nerozhodly a skončily Augereauovým taktickým i strategickým vítězstvím. Stejně dopadl i postup generála Moreaua, jenž se zastavil ve městě Steyer v dosahu desítek kilometrů od Vídně. Císař František II. uznal porážku, vyslal parlamentáře tlumočící touhu po dlouhodobém míru, a již 25. prosince bylo ve Steyeru podepsáno další příměří.  Ve stejný den, 25. 12. 1800, proběhla na italském válčišti bitva u Pozzola, poslední významný střet války II. koalice. Generál Dupont se zde tak trochu \"omylem\" svého nadřízeného generála Bruneho ocitl proti jádru Bellegardeho armády, avšak poté co mu dorazily posily od generálů Sucheta a Davouta, byl schopen zvrátit bitvu ve svůj prospěch a Rakušané se poté odebrali i zde k ústupu. V této bitvě padl i podmaršálek Kaim, velitel centrálního směru a posléze celé armády u Marenga. Císařské šiky už po zbytek prosince a začátek ledna jen ustupovaly do Rakouska, pronásledované jak Bruneho jednotkami, tak tzv. Grisonskou armádou generála Macdonalda, která přešla během nejhorších možných podmínek alpský průsmyk Splügel, což byl ještě heroičtější čin, než přechod Záložní armády skrz Velkého svatého Bernarda. Úsilí francouzských vojsk nakonec však vyšlo vniveč, protože generál Loudon oklamal velitele jednoho sboru italské armády, generála Monceye, zprávou o příměří. Díky tomu se kolem něj a Macdonaldovy armády \"protáhl\" a dostal se k Bellegardeho jádru.  Stahování rakouských sil spojené s menšími potyčkami trvalo až do 16. ledna 1801, kdy bylo ratifikováno předběžné příměří, jež vstoupilo v platnost o dva dny později jako Treviské příměří. Jak tuto, tak Steyerskou dohodu nakonec zaštítil mír z Lunéville, který byl podepsán 9. února 1801. Tím skončila válka druhé koalice nadobro, přesvědčivým vítězstvím Francouzské republiky. Napoleonovi padla do rukou dnešní Belgie, dostal uznání Cisalpinské a Batavské republiky, hranice Francie byla definitivně ukotvena v Německu na řece Rýn, a v Itálii na řece Adiže. 26. března 1802 byl podepsán mír v Amiensu s Velkou Británií (trval pouze rok), a 4. srpna 1802 byl Napoleon jmenován doživotní hlavou Francouzské republiky - císařem se pak stal 2. prosince 1804.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Marenga byla jednou z hlavních bitev v rámci tzv. války druhé koalice. Tato koalice byla vytvořena hlavně Rakouskem, Ruskem a Velkou Británií a byla namířena proti Francii. Bitva proběhla dne 14. června 1800 u obce Marengo v blízkosti města Alessandria v severozápadní Itálii, asi 90 km jihozápadně od Milána. Francouzská armáda pod velením Napoleona Bonaparta se v ní ocitla na prahu naprosté porážky, ale díky příchodu posil zvrátila bitvu ve svůj prospěch. Bitva se stala klíčovou v rámci italské fáze války druhé koalice (souběžně probíhaly operace na Rýně pod velením generála Moreaua) a rozhodujícím způsobem přispěla k uzavření dočasného příměří, které se na začátku roku 1801 rozšířilo v tzv. mír v Lunéville.", "tgt_summary": "马伦哥战役(,1800年6月14日),又称马伦戈战役,为法兰西第一共和国与神圣罗马帝国于第二次反法同盟时期的一场战役。战役发生在皮埃蒙特大区的亚力山德里亚附近。法军由当时任法兰西第一共和国第一执政的拿破仑领军。拿破仑在此役中击溃了米夏埃尔·冯·梅拉斯将军的攻击,并将奥地利军队逐出意大利。此役的胜利,巩固了拿破仑第一执政的地位。", "id": 2830915}
{"src_title": "Hybridní vzducholoď", "tgt_title": "混合飛船", "src_document": [{"title": "Firmy a jejich koncepty.", "content": "V současnosti vyvíjí tyto prostředky například firma Lockheed Martin na objednávku od vlády USA, firma Solarship či firma Aeros. Zařízení firmy Lockheed Martin by mělo být schopno vydržet ve vzduchu až tři týdny a vzlétávat i přistávat za pomocí vznášedlových (vrtulových) podvozků. Verze od firmy Solarship využívá k získávání energie i fotovoltaické články a její podvozek má kola. Verze od Aerosu by měla být schopná přistávat kolmo k zemi díky systému, v kterém se hélium stlačí do malého objemu a vysáté komory naplní vzduchem. Vzlet by měl využívat tohoto systému v opačném provedení. Firma Aeros své řešení nazývá Cargo Airship.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Koncept hybridní vzducholodi není ve světě letectví žádnou novinkou, dříve však byla jejich realizace a zařazení do běžného provozu prakticky nedosažitelná. Většinou se vznikly jen patenty či ojedinělé samostatné modely.  Roku 1869 poprvé vzlétl asi nejstarší pokusný model hybridní vzducholodi Avitor Hermes, zkonstruovaný Frederickem Marriotem. Měl vodíkový balón vřetenovitého tvaru, křídla tvaru delty a ocasní plochy. Byl 11 metrů dlouhý a měl hmotnost 38 kg. Pohon zajišťoval parní stroj na alkohol o výkonu 750 W. Zařízení bylo úspěšné a u přihlížejících vzbudilo nadšení. Vynálezce ale nedokázal sehnat žádného štědrého sponzora a tak jeho koncept i hybridní vzducholodě obecně upadly do zapomnění.  Roku 1905 prováděl Alberto Santos-Dumont pokus, při kterém připoutal letadlo 14 k vřetenovitému balónu, ovšem ve výsledku fungoval letoun 14-bis lépe bez vzducholodi. Na pokus se zapomnělo a tak nikterak neovlivnil letecký průmysl.  Na sklonku padesátých let tuto koncepci znovuobjevila firma Aereon Corporation inspirujíc se prý návrhem dr. Solomona Andrewse ze sklonku 19. století. Nakonec tedy firma postavila hned několik ztužených hybridních vzducholodí Aereon. Navrhl je a postavil John R. Fitzpatrick. Navrhl koncepci se třemi vzducholodními trupy které spojoval nosný profil. Motory umístil na jejich zadní konce. První byl veřejnosti představen model Aereon 3, zkonstruovaný roku 1962. Další projekty se měly nést v duchu modernějšího a rychlejšího zařízení využívající deltovitého vztlakového tělesa.  V 80. letech se ve státech Oregon a New Jersey zrodily projekty poletujících jeřábů. Velice neobvyklým konceptem byl CycloCrane. Gondola byla zavěšená na dlouhých lanech a nad ní rotoval aerostat s nosnými plochami. Piasecki Heli-Stat pro změnu spojil princip vzducholodě s využitím helikoptéry. Jako gondoly měl čtyři helikoptéry Sikorsky S-58. Zařízení Heli-stat PA- 97 však brzy postihla nehoda. Během letu 1. července 1986 blízko Lakehurst stroji odpadla pravá zadní gondola, následně pak další tři.  Ke konci posledního desetiletí 20. století začal zájem o hybridní vzducholodě opět nenápadně růst. Využití bylo zamýšleno v oblasti civilní i vojenské. Bylo založeno několik firem zabývajících se jejich stavbou. V posledním roce milénia uvedla svůj projekt britská firma World SkyCat Ltd se sídlem v Oxfordu. Projekt se nazýval SkyCat a demonstrován byl zařízením SkyKitten.. Byl to sice jen model, měřil však 12 metrů. Těleso měl model neztužené, takže potřebnou tuhost získalo až po natlakování. Tvar obalu a vnitřní lanové výztuhy ho zformovali do podoby dvou vřeten po délce spojených. Psalo se o něm proto jako o katamaránu. Plynové oddíly byli tři, ale prostřední byl znatelně méně dlouhý. Právě pod tím byla umístěna gondola. Model byl poháněn čtyřmi dmýchadly s ochranou zajištěnou kruhovými aerodynamickými kryty. Podvozek nahradily dva nafukovací útvary podélného tvaru pod postranními trupy aerostatického tělesa. Měly se podobat plánovanému vznášedlovému podvozku skutečných SkyCatů. Testy vykázali kladné výsledky a firma dále prohlásila, že postaví rovnou tři typy skutečných hybridních vzducholodí a to během pár let. SkyCat-20 byl projektován jako 81 metrů dlouhý a s rychlostí 75 km/h měl být schopný převážet 20 tun zátěže. Střední SkyCat-220 byl zamýšlen jako 185 metrů dlouhý, jeho nosnost měla dosahovat až hodnoty 220 tun a SkyCat 1000 měl měřit dokonce 307 metrů. Všechny tyto lodě byly určeny k přepravě pasažérů v civilní dopravě, zažehnávání požárů, převážce nákladu a k držení hlídek nad oceány. V dalších letech se rozšířili zprávy o finančních potížích firmy a plán se začal opožďovat.  Koncepce hybridní vzducholodě byla zajímavá pro americkou vojenskou agenturu DARPA. Roku 2005 se započal projekt velikého nosiče s nosností plánovanou v hodnotách 500 až 1000 tun. Není plánováno aby se takovéto stroje zúčastnily boje ale mají jen sloužit k přepravě. Program dostal označení HULA či Walrus, což znamená mrož.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hybridní vzducholoď je letadlo kombinující v sobě prvky vzducholodě a letounu. Zařízení využívá nejčastěji odlehčení héliem a tvar uzpůsobený pro dynamický vztlak (vztlakové těleso). Hybridní vzducholoď ale zůstává těžší než vzduch. Toto zařízení by teoreticky mělo mít proti klasickému letadlu některé výhody. Mělo by například vyžadovat kratší přistávací dráhu, která by ani nemusela být nijak zvlášť upravena, či by mělo přistávat a vzlétat kolmo k zemi.", "tgt_summary": "混合飞船(英语:Hybrid Airship)是一种将轻于空气的飞行船与重于空气的飞行器的科技(例如:固定翼、旋翼)相结合的飞行船,其升力来源包况浮力与空气动态力。", "id": 1722740}
{"src_title": "Miuccia Prada", "tgt_title": "繆西婭·普拉達", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se v Miláně jako nejmladší vnučka Maria Prady, zakladatele společnosti Prada. Podle stránek seznamu nejbohatších lidí na světě v roce 2001 uveřejněném na stránkách Forbes.com: \"Ona a její manžel Patrizio Bertelli po něm v roce 1978 převzali rodinnou firmu vyrábějící luxusní zboží. Od té doby změnili společnost na energický dům módy a získali například návrháře Jil Sanderovou, Helmuta Langa a obuvnickou společnost Church & Co.\" Prada je sběratelem současného umění a vlastní několik návrhů od mladých britských umělců (Young British Artists) včetně Damiena Hirsta. V roce 2002 otevřela galerii moderního umění s názvem Fondazione Prada, která vystavuje díla různých mezinárodních umělců. V roce 2010 oznámila jméno vítěze soutěže Turner Prize, soutěž pro britské umělce do padesáti let.  Získala doktorát v oboru politologie a poté po pět let navštěvovala Teatro Piccolo, kde se učila a předváděla pantomimu. V průběhu sedmdesátých let byla členkou komunistické strany a bojovala za ženská práva. V roce 1978 vstoupila do rodinného podniku vyrábění luxusních kožených tašek, společnosti, kterou založil její dědeček v roce 1913. Přibližně v téže době potkala svého nynějšího manžela a obchodního partnera Patrizia Bertelliho. V roce 1985 zaznamenala první velký úspěch, když navrhla řadu černých a jemně tkaných nylonových kabelek, které se okamžitě staly hitem. V roce 1989 navrhla a představila svou první kolekci oblečení pro ženy; mužská kolekce následovala v roce 1995. Značka Miu Miu byla představena v roce 1992 jako méně drahá řada dámského oblečené, která byla inspirována osobním šatníkem Miucii a její přezdívkou. V roce 1994 předvedla své kolekce na newyorském a londýnském týdnu módy. Její manžel Patrizio Bertelli je stále převládající obchodní silou společnosti, je odpovědný za obchodní strategii firmy a obchodní produkty společnosti. Společnost se rozrostla v mezinárodní a prodává značky jako Fendi, Helmut Lang, Jil Sander a Azzedine Alaïa. Muiccia Prada je známa pro svůj decentní, minimalický, klasický, cool a pohodlný smysl pro luxus. Společnost se také rozšířila a začala prodávat kožené zboží, obuv, parfémy a oblečení pro muže i pro ženy. Společnost má v současné době přibližně 250 obchodů v 65 zemích po celém světě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Miuccia Prada (* 10. května 1949, Milán, Itálie; jako Miuccia Prada Bianchi) je italská módní návrhářka (Prada, Miu Miu) a podnikatelka. Má také doktorát v oboru politologie.", "tgt_summary": "缪西娅·比安奇·普拉达 (英语:Miuccia Bianchi Prada,1949年-5月10日),是意大利时尚设计师及企业家。 作为高级时尚品牌普拉达 (Prada)创办人马里奥·普拉达 (Mario Prada) 最小的孙女,她与丈夫帕吉欧·贝尔特利 (Patrizio Bertelli) 一同担任 Prada 集团的执行长.她与 Patrizio Bertelli 共同带领集团走向国际市场并进行产品研发,被福布斯杂志评选为全球百大最具影响力的女性之一。", "id": 89168}
{"src_title": "SMS Scharnhorst", "tgt_title": "沙恩霍斯特号大巡洋舰", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Výtlak 137 metrů dlouhého plavidla činil 11 600 t. K jeho provozu bylo třeba 765členné posádky. Hlavní výzbroj lodí tak tvořilo osm 210mm kanónů (o čtyři více než u předchozí třídy \"Roon\"), z nichž čtyři z nich byly ve dvou dvouhlavňových věžích a čtyři v kasematech. Sekundární ráži představovalo šest 150mm kanónů v kasematech. Lodě dále nesly osmnáct 88mm kanónů a čtyři torpédomety ráže 450 mm. Pancéřován byl bočním pancéřovým pásem o síle 150 mm a pancéřovou palubu o síle 55 mm. Rovněž velitelská věž byla chráněna, tentokrát pancířem o síle 170 mm. \"Scharnhorst\" poháněly tři trojexpanzní parní stroje o výkonu 19000 kW, roztáčející trojici lodních šroubů. Nejvyšší rychlost dosahovala rychlost 23,5 uzlu. Operační radius byl 4800 námořních míl při rychlost okolo 14 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Osud.", "content": "\"Scharnhorst\" byla vlajkovou lodí německé Východoasijské eskadry viceadmirála von Spee. Eskadra se 1. listopadu 1914 střetla v bitvě u Coronelu s britskou eskadrou, kterou jednoznačně porazila. \"Scharnhorst\" v bitvě potopil britský pancéřový křižník HMS \"Good Hope\". Britové poté do oblasti vyslali mnohem větší síly a se Speeovou eskadrou se znovu střetli v bitvě u Falkland, ve které měly naopak převahu oni. \"Scharnhorst\" byl ve střetnutí potopen palbou britských bitevních křižníků HMS \"Invincible\" a HMS \"Inflexible\" během svého pokusu krýt ústup německých lehkých křižníků. Zahynula celá posádka včetně velitele eskadry admirála von Spee.", "section_level": 1}, {"title": "Nález vraku.", "content": "Dne 4. prosince 2019 byl zachovalý vrak \"Scharnhorstu\" objeven pracovníky společnosti Maritime Heritage Trust, která usiluje o lokalizace vraků všech plavidel potopených v bitvě u Falkland. První neúspěšný pokus o jeho lokalizaci přitom proběhl už v prosinci 2014. Roku 2019 bylo hledání obnoveno pomocí plavidla \"Seabed Constructor\" vybaveného čtyřmi podmořskými drony. Vrak byl, po třech dnech pátrání, objeven 98 námořních mil jihovýchodně od Port Stanley v hloubce 1610 metrů.", "section_level": 1}], "src_summary": "SMS Scharnhorst byl pancéřový křižník německého císařského námořnictva stejnojmenné třídy. Byl dokončen v říjnu 1907 v loděnicích Blohm & Voss. Projekt byl větší, rychlejší a lépe vyzbrojený než předcházející třída Roon s podobným pancéřováním. \"Scharnhorst\" a jeho sesterská loď \"Gneisenau\" byly v první světové válce součástí německé Východoasijské eskadry admirála von Spee. Nejprve na hlavu porazily britskou eskadru v bitvě u Coronelu, aby už o měsíc později byly oba potopeny v bitvě u Falklandských ostrovů.", "tgt_summary": "陛下之舰沙恩霍斯特号()是德意志帝国海军于二十世纪初建造的两艘沙恩霍斯特级大巡洋舰的首舰,得名于前普鲁士军事改革者格哈德·冯·沙恩霍斯特。舰只于1905年1月开建、1906年6月,至1907年10月投入使用。该舰及其唯一的姊妹舰格奈森瑙号大巡洋舰为早前罗恩级的增大版本;它们装备了更多的主舰炮,并且能够以更高的速度航行。", "id": 2351801}
{"src_title": "The Four Seasons", "tgt_title": "四季合唱團", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1953 vydal Frankie Valli první singl „My Mother's Eyes“ (jako Frankie Valley). Následující rok se dal dohromady s Tommym DeVitem a začali si říkat Variatones (dalšími členy byli Hank Majekowski, Billy Thompson, Frank Cattone). Mezi lety 1954 a 1956 vystupovali a nahrávali pod různými jmény, až zůstali u jména Four Lovers. V tomtéž roce vydali svou první nahrávku pod názvem „You're the Apple of My Eye“, která se umístila v Billboard Hot 100. V průběhu následujícího roku vydali několik dalších singlů, ty se však s větším úspěchem nesetkaly. Mezi lety 1959 a 1960 kapela příležitostně vystupovala po klubech a nahrávala u různých gramofonových společností.  Do roku 1960, kdy se kapela přetransformovala na Four Seasons, došlo k několika personálním změnám. Skupinu poté tvořili: Frankie Valli, Bob Gaudio (klávesy a zpěv), Tommy DeVito (kytara a zpěv), Nick Massi (baskytara a zpěv). Kapela se dala dohromady s producentem Bobem Crewem, který napomohl kapele podepsat smlouvu s Vee-Jee Records, a spolu s Bobem Gaudiem (dva hlavní skladatelé kapely) přišlí s prvním úspěšným hitem „Sherry“, po kterém následoval další hit „Big Girls Don't Cry“ (autorem byl také Bob Gaudio).  Během jejich největší slávy, která se datuje asi mezi roky 1962–68, vydali Four Seasons na dva tucty singlů, které se umístily v žebříčku Top Forty singles, včetně singlů jako „Sherry“, „Big Girls Don't Cry“, „Walk Like a Man“ a „Rag Doll“. Prodali přes 100 miliónů desek po celém světě, což z nich dělá nejúspěšnější bělošskou skupinu doo-wop v historii rokenrolu.  Kapela byla uvedena v roce 1990 do Síně slávy rock and rollu a později v roce 1999 do síně slávy vokálních seskupení.", "section_level": 1}], "src_summary": "The Four Seasons je americká pop rocková skupina založená v roce 1960. Stejně jako The Beach Boys byli prakticky jen americká skupina, jejíž úspěšná kariéra nebyla poznamenána americkým nástupem The Beatles a britské hudební scény v roce 1964. Tento rok byl naopak největším rozkvětem kapely. Tato skutečnost vycházela ze schopnosti kapely a jejího leadera Frankieho Valliho s jeho typickou fistulí a tříoktávovým rozsahem. Skupina byla známá též jako Frankie Valli & The 4 Seasons a Frankie Valli and The Four Seasons.", "tgt_summary": "四季合唱团(The Four Seasons)是美国的一个活跃于1960年代至1970年代的合唱团,也被视为是披头士乐团成名之前世界上最成功的乐团之一。1990年,四季合唱团进入了摇滚名人堂。1999年,四季合唱团又被选入了声乐团体名人堂。四季合唱团是史上作品最畅销的音乐团体之一,唱片全球销量超过一亿张。", "id": 585481}
{"src_title": "Sven III. Dánský", "tgt_title": "斯文三世", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Sven byl nemanželský syn Erika II. a jeho konkubíny Thunny. Když Erik II. v roce 1137 zemřel, jeho nástupcem se stal Erik III. Dánský a Sven byl poslán ke dvoru římskoněmeckého krále Konráda III., kde se spřátelil s Konrádovým synovcem, pozdějším císařem Fridrichem Barbarossou.  Zpět v Dánsku se společně se svým bratrancem Valdemarem (I.) v roce 1146 pokoušel kanonizovat Valdemarova otce a svého strýce Knuta Lavarda. Proti tomu se však postavil Eskil, arcibiskup z Lundu. Po abdikaci Erika III. v roce 1146 byl Sven zvolen králem mágnáty v Sjællandu, zatímco Knut V. byl zvolen Jutsku.  V příštích letech Sven bojoval o moc s Knutem, zatímco Valdemar (I.) ho podporoval. Knuta podporoval arcibiskup Eskil, ale Sven si zajistil Eskilovu loajalitu, když věnoval arcibiskupství v Lundu pozemky. Poté byla Knutova moc omezena na Jutsko.  Po několika bitvách Sven dobyl ostrov Fyn a části Jutska a Valdemara stanovil šlesvickým vévodou. V roce 1152 se římskoněmeckým králem stal Fridrich Barbarossa. Ten Svena stanovil \"hlavním králem\", Knut měl získat část Dánska a Valdemar si měl podržel Šlesvicko. Sven však Knutovi přidělil jen malé území.  V roce 1154 byl Sven svržen aliancí Knuta a Valdemara, který byl jmenován Knutovým spoluvládcem. Eskil a velká část Svenových dalších spojenců ho opustila a byl tedy nucen odejít do německého exilu. Vrátil se až po třech letech, když získal podporu vévody Jindřicha Lva. To přinutilo dánské magnáty rozdělit zemi na Jutsko, Sjælland a Skåne. Sven se stal vládcem Skåne.  Během slavnosti v Roskilde 9. srpna 1157 měl Sven v plánu zavraždit další dva dánské spoluvládce, to se mu však podařilo jen v případě Knuta. Valdemar utekl do Jutska a 23. října 1157 Svena a jeho armádu porazil u Grathe Hede. Svena zřejmě zabili rolníci, kteří ho našli, zatímco byl i s koněm uvězněný v bažině.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Svenovou manželkou byla od roku 1152 Adéla Míšeňská, se kterou měl dvě děti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Sven III. Dánský (\"Svend III Grathe\") (asi 1125 – 23. říjen 1157) byl králem Dánska v letech 1146 až 1157. O moc v zemi bojoval s Knutem V. a Valdemarem I. V roce 1157 se trojice dohodla, že si Dánsko rozdělí na tři části, ale Sven se pokusil své dva rivaly zabít během slavnosti, poté však byl Valdemarem I. poražen.", "tgt_summary": "斯文三世,又名斯文·格拉特(;约1125年-1157年-10月23日),丹麦国王(1146年-1157年在位)。丹麦国王埃里克二世的私生子。", "id": 1972224}
{"src_title": "Sofía Vergara", "tgt_title": "索菲娅·维加拉", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se ve městě Barranquilla v Kolumbii. Její matka Margarita Vergara Dávila de Vergara je žena v domácnosti a její otec Julio Enrique Vergara Robayo produkoval dobytek pro masný průmysl. \"Toti\" je přezdívka, kterou Sofíe dalo jejich pět sourozenců a mnoho bratranců a sestřenic. Vyrůstala ve svém rodném městě Barranquilla, byla vychovávána jako katolička ve zbožné a dobře situované rodině a navštěvovala soukromou bilingvní španělsko-anglickou školu.  Poté co se rozvedla, začala po tři roky studovat stomatologii na univerzitě v Kolumbii. Poté ji mnoho příležitostí dovedlo k práci v modelingu a showbyznysu a dva semestry před absolvováním se rozhodla školu opustit. Brzy se rozhodla přestěhovat se do Miami na Floridě a využila tak příležitosti, aby se vyhnula nepokojům v Kolumbii (její bratr byl v roce 1998 zavražděn, když se ho pokoušeli unést). Spolu s ní do Spojených států cestoval její syn, matka a sestra. Její sestra Sandra je nyní filmová a televizní herečka v Americe.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Vergaru objevil fotograf, když se procházela na kolumbijské pláži. Brzy získala nabídky na práci v televizi a modelingu a ona je schválila i přesto, že byla zvýšeně konzervativně a nábožensky vychovávána. Podle článku z roku 2002 uveřejněném v časopise Maxim byla Vergara „vystrašená při dělání její první televizní reklamy dokud ji její katoličtí učitelé ze školy nedali osobní povolení, aby mohla podepsat smlouvu.“ Poprvé se objevila ve svých sedmnácti letech v reklamě na Pepsi, která byla široce vysílána v Latinské Americe.  Ve dvaceti letech se přestěhovala do Bogoty, kde pracovala v televizi a jako modelka. V letech 1995 až 1998 uváděla společně s Fernandem Fioreonem \"Fuera de serie\", cestovatelský pořad, který ji poslal do různých exotických míst po celém světě. Pořad se vysílal na mezinárodním španělsky mluvícím televizním kanále Univisión, což z ní udělalo hvězdu latinskoamerického trhu. Pořad jí dal také příležitost navštívit Spojené státy, kde se nachází stanice Univisión. Spolu uváděla další pořad nazvaný \"A que no te atreves\". Hostovala v prvním díle čtvrté série seriálu HBO s názvem \"Vincentův svět\".  Mimo přehlídková mola a focení do modelingových katalogů také dělala nezávislé projekty. V letech 1998, 2000 a 2002 byla fotografována na plakáty a kalendáře plavek.  Vergara je 170 centimetrů (5 stop a 7 palců) vysoká a přirozeně má blonďaté vlasy (pro filmy a televizní pořady je někdy požádána, aby si je obarvila na hnědo, aby vypadala jako typická latinoameričanka). Po několik let byla pod smlouvou od Univision a po vypršení smlouvy přijala role ve vysílání amerického televizního kanálu ABC, kde se objevila v seriálech \"Hot Properties\" a \"Zastánci blahobytu\". V současné době hraje v sitcomu televize ABC s názvem \"Taková moderní rodinka\" jako Gloria Delgado-Pritchett, za což byla nominovaná v letech 2010 a 2011 na Cenu Emmy v kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli v komedii, dále získala například dvě nominace na Zlatý glóbus a tři nominace na Screen Actors Guild Award.  Hrála roli Alicie Oviedo v televizním seriálu \"Amas de Casa Desesperadas\", kolumbijské verzi seriálu \"Zoufalé manželky\". Její postava je v podstatě kolumbijský protějšek Mary Alice Young z amerického originálu. Také se objevila v dramatickém seriálu \"Dirty Sexy Money\", jako milenka Jeremyho Darlinga. Hostovala v mexické telenovele \"Fuego En La Sangre\".  V roce 2009 se po pět týdnů objevovala v roli „Mámy“ Morton v broadwayském revivalu muzikálu \"Chicago\".  V roce 2011 se měla objevit ve filmu \"The Paperboy\", nezávislém dramatu režiséra Lee Danielse. Kvůli zpoždění bylo ale natáčení posunuto o týden (což bylo ve stejnou dobu jako natáčení třetí sérii \"Takové moderní rodinky\"), takže byla donucena od role ustoupit.  V červenci 2011 skončilo natáčení filmu \"Tři moulové\", kde má svou první hlavní roli ve filmu. O své roli řekla: „Hraji lakomou ženu, která se snaží manipulovat s Three Stooges, když zabije svého manžela a tak dostane všechny peníze.“  V roce 2017 získala cenu People's Choice Awards v kategorii nejoblíbenější televizní herečka (komedie).", "section_level": 1}, {"title": "Účast v reklamách.", "content": "V roce 2011 byla jmenována novou tváří americké kosmetické značky \"CoverGirl\". Je to její první kampaň pro kosmetickou společnost. Reklamy se začaly objevovat od ledna 2012.  V dubnu 2011 se poprvé objevila společně s Davidem Beckhamem v reklamách na Pepsi light. Marketingový ředitel Pepsi light v dubnu 2011 řekl, že Vergara s Pepsi podepsala smlouvu, ale že ještě není známo, kdy se budou reklamy vysílat.  V září 2011 bylo oznámeno, že Vergara navrhuje kolekci dámského oblečení pro americkou oděvní společnost K-Mart.  Také v roce 2011 se objevila v řadě reklam pro internetové připojení Xfinity od americké společnosti Comcast.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Vergara se vdala ve svých osmnácti letech do své školní lásky. 16. září 1992 porodila syna, kterému dala jméno Manolo Gonzalez-Ripoll Vergara.  V roce 1998 byl její starší bratr Rafael zavražděn v ulicích Bogoty v Kolumbii. 9. května 2011 byl její mladší bratr, Julio deportován zpět do Kolumbie, poté, co byl v dubnu zadržen; měl dlouhodobou závislost na drogách a problémy se zákonem. Vergara v rozhovoru pro magazín \"Parade\" řekla: „ Vidět někoho po malých částech umírat více než deset let je ten největší trest. Teď je jako úplně jiná osoba“.  V roce 2000 ji byla diagnostikována rakovina štítné žlázy. Podle doporučení svých lékařů prodělala léčbu (operace, ozáření) a plně se uzdravila.  9. června 2011 se zasnoubila se svým přítelem Nickem Leobem. 23. května 2014 pár své zásnuby odvolal.  V červenci 2014 začala chodit s hercem Joem Manganiellem. Dvojice se zasnoubila o Vánocích téhož roku. V listopadu 2015 si Manganiella vzala.  V prosinci 2014 v pořadu \"Jimmy Kimmel Live!\" prozradila, že se stala americkou občankou poté, co zvládla přijímací test na plný počet bodů.  V roce 2015 magazín Forbes odhadl její roční příjem na 28,5 milionů amerických dolarů. V září 2016 Forbes napsal, že Vergara je nejlépe placenou televizní herečkou, když si v předchozím roce vydělala 43 milionů dolarů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sofía Vergara, celým jménem Sofía Margarita Vergara (* 10. července 1972, Barranquilla, Atlántico, Kolumbie) je kolumbijsko-americká herečka, komička, televizní moderátorka a modelka.", "tgt_summary": "索菲娅·玛格丽塔·维加拉·维加拉(,1972年-7月10日)出生于哥伦比亚北部城市巴兰几亚,是哥伦比亚裔的美国女演员、喜剧演员、制片人、电视主持人、模特儿和商人。", "id": 763110}
{"src_title": "Batman: Arkham City", "tgt_title": "蝙蝠侠:阿卡姆之城", "src_document": [{"title": "Prodej.", "content": "Celosvětově se v prvním týdnu po vydání prodalo 2 miliony kusů z celkového počtu 4,6 milionu vydaných kusů. Tím se z Batman: Arkham City stala jedna z nejrychleji prodávaných her v historii. Do 8. února 2012 bylo celosvětově vydáno celkem 6 milionů kusů hry.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Příběh nás zavede do období asi rok po hře Arkham Asylum. Vykoupila se chudinská čtvrť, aby se mohli zločinci volně prohánět ulicemi a zároveň byli ve vězení a to pod kontrolo skupiny \"TIGER\", kterou vedl doktor Hugo Strange. Katastrofa byla otázkou času. A to věděl i Batman, který se dostal do města. Příběh začal v momentě, kdy batman zaslechl, že \"Two-face\" drží \"Catwoman\" v zajetí a chystá se jí popravit. Batman ji tedy šel zachránit, ale řadou okolností se stalo, že se do hry zapojil i \"Joker\", \"Mr. Freeze\", \"Ra's al Grul\" či \"Bane\". Batman se také musel vypořádat se samotným doktorem \"Strangem\", protože ten totiž věděl, že Batman je \"Bruce Wayne\" a hodlal to prozradit celému Gothamu.  V Británii se Batman: Arkham Asylum umístil v prvním týdnu po zahájení prodeje na prvním místě jako nejprodávanější hra na PC, PS3 i Xbox 360.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí od kritiky.", "content": "Batman: Arkham City obdržel od profesionálních kritiků velmi vřelé přijetí jak v České republice, tak i v zahraničí. Od jednoho z nejdůležitějších herních serverů GameRankings obdržel 95.94% pro PS3 verzi, 94.13% pro Xbox 360 verzi a 90.69% pro PC verzi. Od českého serveru Bonusweb obdržel hodnocení 90% pro PC i Xbox 360 verzi a od serveru Games.cz hodnocení 9/10.", "section_level": 1}], "src_summary": "Batman: Arkham City je videohra žánru akční adventura vyvinutá vývojářskou firmou Rocksteady Studios. Hra je založená na postavě superhrdiny Batmana, podle komiksu firmy DC Comics. Hra byla vydána společností Warner Bros pro PlayStation 3, Xbox 360 a Microsoft Windows. Hra byla poprvé oficiálně oznámena na Spike Video Game Awards v roce 2009 a byla celosvětově vydána do prodeje pro konzole 18. října 2011 a poté i pro Microsoft Windows 22. listopadu 2011.", "tgt_summary": "是一款根据DC漫画的《蝙蝠侠》所改变的动作冒险潜入类游戏,游戏在Microsoft Windows、Mac OS X、PlayStation 3、Xbox 360和Wii U上发行。它由Rocksteady Studios开发,并由华纳兄弟互动娱乐和Square Enix(负责日本地区)发行。游戏于2011年10月18日从北美发行至全球,而Microsoft Windows版本则是在11月22日发行。", "id": 2299637}
{"src_title": "Guinevere", "tgt_title": "桂妮薇儿", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Velšská forma \"Gwenhwyfar\", která zřejmě odpovídá irskému jménu \"Findabair\", může být vykládána jako \"Bílá čarodějka\" nebo případně \"Bílá víla/duch\", z prakeltského \"*Uindo-\", tj. \"bílý, čestný, svatý\" + \"*seibarV\" (souhláska „V“) tj. \"magie\".  Někteří autoři uvádí, že jméno se mohlo odvodit od \"Gwenhwy-fawr\" nebo \"Gwenhwy the Great\", což je protiklad k postavě \"Gwenhwy-fach\" nebo \"Gwenhwy the less\". \"Gwenhwyfach\" se ve velšské literatuře objevuje jako sestra Guinevery Gwenhwyfar, avšak velšští akademici Melville Richards a Rachel Bromwich tuto etymologii odmítají (přičemž Richards uvádí, že Gwenhwyfach byla záložní jednotka a název vznikl nesprávným výkladem \"Gwenwhy-far\" jako \"Gwenhwy-fawr\").  Geoffrey of Monmouth uvádí jako její jméno \"Guanhumara\" v latině (ačkoli existuje mnoho variant pravopisu v různých rukopisech) v jeho \"Historia Regum Britanniae\". Caradoc ve \"Vita Gildae\" uvádí \"Guennuuar\". Gerald z Walesu ji nazývá \"Wenneuereia\". V 15. století se ve hře \"Život svatého Ke\" (\"Bewnans Ke\") v kornštině jmenuje \"Gwynnever\". V moderní angličtině se toto kornské jméno změnilo na \"Jennifer\".", "section_level": 1}, {"title": "Postava Guinevery.", "content": "V jedné z Velšských triád (\"Trioedd Ynys Prydein\", č. 56), se objevují tři Gwenhwyfary, které byly provdány za krále Artuše. První byla dcerou Cywryda z Gwentu, druhá Gwythyra ap Greidawl a třetí (G)ogrfana Gawra (\"Obra\")). Ve znění jiné Velšské triády (\"Trioedd Ynys Prydein\", č. 54) se zmiňuje jen jedna Gwenhwyfar, dcera Gogfrana Gawra. V dvou dalších Triádách (\"Trioedd Ynys Prydein\", č. 53 a 84) se objevuje zmínka o Gwenhwyfar v souvislosti s její sestrou Gwenhwyfach, která byla považována za příčinu bitvy u Camlannu. Ve velšské romanci Culhwch ac Olwen se objevuje spolu se svou sestrou Gwenhwyfach. V \"Historia Regum Britanniae\" Geoffrey of Monmouth uvádí, že je jednou z nejkrásnějších žen v Británii, původem ze šlechtické římské rodiny, kterou učil vévoda Cador z Cornwallu.  V ne-velšské středověké romanci je dcerou krále Leodegrance a s Artušem se zasnoubila jako velmi mladá. Když později přišel Lancelot, okamžitě se do něj zamilovala a brzy dochází k cizoložství, které má přinést pád Artuše. Nicméně Artuš dlouho o jejich vztahu nebo cizoložství neví, a to do doby konání slavnosti, kdy si všimne, že tam ani Lancelot ani Guinevera nejsou. Jejich vztah odhalí dva ze synů krále Lota, Agravain a Mordred. Lancelot uprchne, zatímco Artuš Guineveru odsoudí ke smrti upálením na hranici. S vědomím toho, že se Lancelot a jeho rodina pokusí popravu překazit, Artuš vyšle mnoho svých rytířů, aby hranici střežili, rytíř Gawain se odmítne zúčastnit. Lancelot dorazí a královnu zachrání. V nastalé bitvě však jsou zabiti Gawainovi bratři Gaheris a Gareth, což Gawaina tak rozlítí, že Artuše tlačí do války s Lancelotem. V době, kdy Artuš odjede do Francie bojovat s Lancelotem, ponechá Guineveru v péči Mordreda, který však intrikuje, že se sám s Guineverou ožení a získá jeho trůn. V některých verzích Guinevere souhlasí s návrhem Mordreda, avšak v jiných se skrývá v Toweru v Londýně a poté uprchne do kláštera. Když se doslechne o zradě, Artuš se vrátí do Británie a Mordreda zabije, ale jeho vlastní zranění jsou tak rozsáhlá, že je převezen na Avalon. Guinevere se s Artušem naposledy setkává a poté se vrací do kláštera, kde stráví zbytek života.  Ve většině příběhů je Guinevere bezdětná, výjimkou jsou díla \"Perlesvaus\" a \"Alliterative Morte Arthure\". V prvním z nich je postava Loholt evidentně jejím synem, v jiných dílech se tato postava objevuje jako nelegitimní syn Artuše. Ve druhém jmenovaném díle se Guinevere dobrovolně stane chotí Mordreda a porodí mu dva syny, ačkoli toto vše se spíše dovozuje, ale není řečeno v textu výslovně. Rovněž ve Velšských triádách se rovněž zmiňují Artušovi synové, ačkoli jejich původ není jasný. Ostatní rodinné vztahy jsou rovněž nejasné, bratr a polorodá sestra představují nepřátele, v Lancelot-Grail a v německé romanci \"Diu Crône\", ale žádná z těchto postav není zmíněna jinde. Ve velšských tradicích se vzpomíná sestra královny Gwenhyvach a nepřátelství mezi nimi. Ačkoli pozdější literatura téměř vždy uvádí Leodegranceho jako otce Guinevery, její matka obvykle zmiňována není, ačkoli se na některých místech uvádí, že již zemřela. To je případ středoanglické romance \"The Awntyrs off Arthure\" (\"Artušova dobrodružství\"), kde Guineveře a Gawainovi zjevuje v Inglewoodském lese duch Guineveřiny matky. Jiná díla zmiňují bratrance či sestřenice, avšak ti se zpravidla neobjevují více než jednou.  Guinevere je zachycována jako cokoli mezi slabým a prospěchářským zrádcem až po osudově zkaženou, ale i vznešenou a ctnostnou urozenou dámu. V díle \"Yvain, rytíř se lvem\" od Chrétiena je vychvalována pro svou inteligenci, přátelskost a noblesu, zatímco v \"Lanvalovi\" od Marie de France a v jeho middle english verzi od Thomase Chestra zvané \"Sir Launfal\", je to pomstychtivá cizoložnice, neoblíbená u protagonistů a všech slušných rytířů. Rané kroniky mají tendenci ji zachycovat nepříznivě a nemilosrdně, zatímco pozdější autoři využívají jejích dobrých a špatných vlastností k dokreslení propracovanější postavy, která hraje významnější roli. Díla Chrétiena jsou jedna z prvních, která postavu Guinevery popisují podrobněji než jen jako Artušovu manželku. K tomu pravděpodobně došlo díky jeho publiku toho času, dvoru Marie de Champagne, který byl složen z uhlazených dam, které hrály vysoké společenské role.", "section_level": 1}, {"title": "Únos Guinevery.", "content": "Nejranější zmínka o Guineveře je ve velšském příběhu \"Culhwch ac Olwen\", kde se objevuje, jako Artušova královna, ale je o ní uvedeno jen málo. Caradoc of Llancarfan, který napsal své \"Život Gildy\" před rokem 1136 uvádí, že byla unesena Melwasem, králem \"Letní země\" (\"Aestiva Regio\", což má snad znamenat Somerset), a byla vězněna v jeho pevnosti v Glastonbury. Příběh uvádí, že Artuš strávil rok jejím hledáním a sestavil armádu, která vtrhla do Melwovy pevnosti, zatímco svatý Gilda vyjednával o mírovém řešení. Toto je první písemná zmínka o únosu Guinevery, jedna z prvních a nejčastějších epizod v Artušovské legendě. Velmi podobný motiv se objevuje vyrytý i na archivoltu katedrály v Modeně v Itálii, který pravděpodobně předchází vyprávění Caradoca: v tom příběhu „Artuš z Bretanie“ a Isdernus přichází k věži, kde „Mardoc“ vězní „Winlogee“, zatímco na druhé straně Carrado (pravděpodobně Carados) bojuje s Galvaginem (Gawain) a rytíři Galvariun a Che (Kay) se blíží. \"Isdernus\" je téměř jistě určité ztělesnění Ydera, keltského hrdiny, jehož jméno se objevuje v \"Culhwch ac Olwen\", a který byl milencem Guinevery v téměř zapomenutém tradičním příběhu zmiňovaném v Beroulově \"Tristanovi\" a promítnutého do pozdějšího \"Roman de Yder\". Velšský básník Dafydd ap Gwilym uvádí únos Guinevery ve dvou svých básních a středověký Roger Sherman Loomis navrhuje, že tento příběh dokládá, že \"zdědila roli keltské Persefony\".  Geoffrey of Monmouth vypráví jinou verzi únosu Guinevery, kdy dodává, že byla potomkem urozené římské rodiny a svěřena do ochrany Cadorovi, vévodovi z Cornwallu. Artuš ji zanechal v péči svého synovce Mordreda, zatímco přeplul do Evropy, aby bojoval s (fiktivním) římským prokurátorem Luciem Hiberiem. V době jeho nepřítomnosti Mordred Guineveru svedl a oženil se s ní, v důsledku čeho se Mordred sám prohlásil za krále a získal Artušův trůn. Artuš se vrátil do Británie a bojoval s Mordredem v osudové bitvě u Camlannu.  Chrétien de Troyes vypráví ještě jinou verzi únosu Guinevery, tentokrát Meleagantem (jehož jméno je zřejmě odvozeno z Melwas) v \"Lancelot aneb rytíř s károu\". Pasáž o únosu velmi připomíná Caradocovo dílo, ale zde není královniným zachráncem ani Artuš ani Yder, ale Lancelot, jeho poměr s královnou je poprvé zmiňován v tomto díle. Spekuluje se, Chrétien vytvořil příběh o jejich poměru, aby vytvořil postavu ušlechtilého milence Guinevery. Mordred nemohl být použit, neboť jeho úmysly šly daleko nad samotné vysvobození Guinevery a Yder byl už zcela zapomenut.  Německý příběh \"Diu Crône\" uvádí, že Guinevere unesl její bratr Gotegrim, který ji chtěl zabít, neboť odmítla provdat se za Gasozeina, který se prohlašoval za jejího právoplatného manžela. V díle \"Lanzelet\" od Ulricha von Zatzikhovena tvrdí Valerin, král Tangledského lesa, že má právo se s Guineverou oženit a unese ji na svůj hrad v rámci bojů o moc, protože dle učenců je Guinevere spojována se zajištěním úrodnosti a suverenity Británie. Artušova družina ji zachrání, ale Valerin ji znovu unese a způsobí, že Guinevera usne kouzelným spánkem uvnitř jiného hradu, který obklopují hadi a pouze mocný čaroděj Malduc ji může zachránit. Všechny tyto podobné příběhy o únosu jiným únoscem, včetně alegorie o Lancelotovi, který ji zachrání před upálením na hranici z důvodu odhalení jejich milostného poměru, jsou variace na téma vysvobození Persefony unesené Hadem, což Guineveru staví do role nevěsty z jiného světa Étaín, kterou Midir, král podsvětí unese z jejího pozemského života a ona zapomene na svou minulost.  Verze o únosu Guinevery spojovaná s Meigle ve Skotsku je známá díky tomu, že byla vytesána na Piktických kamenech. Jeden z kamenů, který se nyní nachází v Muzeu vytesávaných kamenů v Meigle, má znázorňovat Vanoru, což je místní pojmenování Guinevere. Říká se o ní, že byla unesena králem Mordred. Když se pak konečně vrátí k Artušovi, ten ji odsoudí k smrti za nevěru a přikáže, aby byla roztrhána na kusy divokými šelmami, což má být zobrazeno na Meigleském kameni č. 2. Tento kámen je jeden ze dvou kamenů, které původně stály poblíž náspu, který měl být hrobem Vanory.", "section_level": 1}], "src_summary": "Guinevere (výslovnost [ɡwɪnɨvɪər]) či Ginevra byla královna – manželka krále Artuše. V příbězích a folklóru se traduje, že měla milostný poměr s hlavním rytířem krále Artuše, Lancelotem. Tento příběh se objevuje v Chrétien de Troyes \"Lancelot aneb rytíř s károu\" a rovněž je častým motivem v rozsáhlé literatuře o králi Artušovi, počínaje \"Lancelot-Grail\" na začátku 13. století a v \"Post-Vulgate Cycle\" a v \"Artušově smrti\" od Thomase Maloryho. Zrada Artuše Guineverou a Lancelotem se často objevuje i jako důvod úpadku království.", "tgt_summary": "桂妮薇儿(英语:Guinevere,或译格妮薇儿、桂妮薇尔、格温娜维尔、桂妮薇亚)是亚瑟王的妻子,亚瑟执政期卡美洛王国的王后。也是圆桌骑士之一的兰斯洛特的情人。", "id": 1688398}
{"src_title": "Permaktron", "tgt_title": "行波管", "src_document": [{"title": "Princip činnosti.", "content": "Spočívá v interakci mezi elektronovým paprskem a VF elektromagnetickým polem Rychlost elektronového svazku je dána anodovým napětím, nábojem elektronu a jeho hmotností. Rychlost vlny se rovná rychlosti světla. Rychlost vlny je třeba snížit na stejnou rychlost jakou má svazek elektronů použitím spirálovité elektrody. Vlna urazí stejnou vzdálenost v ose jako elektrony ve svazku. (musí projít po mnohem delší cestě – závitech spirály) Signálu postupujícímu po spirále se říká pomalá vlna. Ve vlnovodu se spirálovou elektrodou která zpomaluje běžící emg vlnu, prochází svazek elektronů. Na elektron pohybující se stejnou rychlostí jako elektromagnetická vlna, působí síla nezávisle na čase. Jestliže je touto silou brzděn, předává energii poli po celou dobu průchodu vlnovodem.(Elektrony předávají vlně energii po celou dobu průletu podél spirály.) Elektron, který vstoupí do pole vlny mimo periodu bude naopak urychlován stejnou dobu. V postupující vlně však dochází ke shlukování elektronů a za ideálních podmínek je počet brzděných elektronů mnohonásobně větší, než urychlovaných a signál se zesiluje.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Permaktron tvoří vakuová trubice do níž ústí elektronová tryska tvořená katodou, zaostřovací elektrodou a duální anodou, kde první anoda tvaruje paprsek na požadovanou velikost a hustotu a druhá řídí paprsek do požadovaného směru (zpravidla v ose na opačném konci trubice). Kolem paprsku probíhá vodivá spirála, která tvoří nízkoimpedanční VF vedení na které je pomocí směrových vazebních členů přiveden VF vstup a výstup (vlnovody). Uprostřed je spirála obklopena atenuátorem, který upravuje rezonanční vlastnosti spir. vedení. Celá vakuová trubice je vložena do prstencového permanentního magnetu vytvářejícího magnetické pole podél trubice, které soustřeďuje paprsek elektronů do úzkého svazku.  Pracovní frekvenční oblast elektronek s postupnou vlnou byla omezena technologií výroby velmi malých spirál a průchodem dostatečného proudu středem spirály. S rostoucím kmitočtem klesají rozměry celého zařízení a rovněž nároky na hloubku vakua uvnitř trubice. Pomocí litografie a leptání lze vytvořit šroubovou strukturu o průměru několika desítek mikrometrů, což odpovídá prac. kmitočtu 1THz. Tak malé rozměry umožňují funkci i při průchodu elektronového svazku vně spirály. Pro výrobu se používá SiO/BeO substrát jako matrice pro spirálu, zlato jako materiál spirály a syntetický diamant jako nosič spirály. Pokud uvažujeme o takto vyrobeném zařízení pro 1 THz se spirálou Ø 26 μm, napětí svazku 9 kV, proud svazku 5,6 mA můžeme získat výstupní výkon v saturaci 200 mW, zisk 33 dB a šířku pásma přes několik oktáv.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Zejména jako přesný vysokofrekvenční generátor (BWO) laditelný v širokém pásmu (pro radar), jako zesilovač MW signálu, jako výkonový zesilovač v satelitních transpondérech, případně jako zdroj i jako detektor vf magnetického pole při testování kompatibility EMC a odolnosti zařízení proti EMP.", "section_level": 1}], "src_summary": "Permaktron je elektronka s postupující vlnou – Traveling-wave tube (TWT). Používá se jako nízkošumový širokopásmový zesilovač slabých emg signálů nebo jako laditelný VF generátor (BWO-BackWaveOscilator). Pracuje v mikrovlnných pásmech od 300 MHz do 50 GHz a 95 GHz – 1 THz se ziskem 40–70 dB a šířkou pásma větší než oktáva.", "tgt_summary": "行波管(英语:TWT, Traveling-wave tube)是一种利用电子流与沿慢波系统行进的电磁波间的连续相互作用而放大超高频电磁波(微波)的电子管。", "id": 1280605}
{"src_title": "Aktuár", "tgt_title": "精算師", "src_document": [{"title": "Soudní aktuáři.", "content": "Úplně původně šlo o zapisovatele při soudních výsleších, který mohl i ověřovat opisy soudních listin, později to byl již konceptní úředník, který musel složit soudní nebo politickou státní zkoušku, tzv. \"aktuárskou zkoušku\". Poprvé se tento úřad soudního písaře objevuje v Německu už ve 13. století. V Rakousku byl nižším soudním úředníkem, nejdříve u patrimoniálních soudů, poté u smíšených okresních úřadů, kde se kvůli tomu začali rozlišovat na aktuáry politické, vykonávající veřejnou správu, a aktuáry soudní. Jejich hodnost byla o stupeň vyšší než auskultantů. Nakonec byli u soudů nahrazeni adjunkty. V Československu se jako aktuáři ale označovali i úředníci vyšší pomocné soudní služby, kteří také museli prokázat středoškolské vzdělání a složit aktuárskou zkoušku.", "section_level": 1}, {"title": "Aktuáři správní.", "content": "Aktuáři se uplatňovali také ve veřejné správě a u policie. Museli ale nejdříve prokázat středoškolské vzdělání, odbýt tři roky praxe jako tzv. aktuárští elévové a také složit aktuárskou zkoušku. Podle stupně služebního zařazení se dělili na:  Odborná aktuárská zkouška pro tyto správní úředníky byla veřejná, ústní a skládala se před tříčlennou komisí, složenou z osvědčených úředníků. Aktuárský elév měl jejím prostřednictvím osvědčit znalost platných kancelářských předpisů, hlavních zásad ústavního zřízení, organizace a příslušnosti správních úřadů, správního řízení i hmotného správního práva: spolkového, shromažďovacího, domovského, pojišťovacího, matričního, honebního, rybářského, sčítání lidu, živnostenského, policejního (zejména především úpravy pasů, policejního pátrání, postrku a donucovacích pracoven a polepšoven), vojenského, sociálního zabezpečení a exekučního. kandidát také měl provést referát v nějakém správním spise. Výsledek zkoušky mohl být „velmi dobrý“, „dobrý“ nebo „nedostatečný“, opakovat ji bylo možné pouze jednou. Mimo ni ale mohl ministr vnitra uznat i jinou odbornou zkoušku, pokud se správní úřad vykonával jiné činnosti, než které byly předměty aktuárské zkoušky.", "section_level": 1}, {"title": "Aktuáři jako pojistní matematici.", "content": "Např. na Slovensku jsou aktuáři pojistní matematici (zvaní též aktuárští demografové), kteří jsou vysokoškolsky vzdělaní a kteří jsou zodpovědní za kalkulaci rizik, určování pojistných sazeb, výšky pojistného i výše technických rezerv, výpočty solventnosti a za statistické výkaznictví v těchto věcech. Všichni musí být zapsáni v seznamu aktuárů, který vede Úřad pro finanční trh. V Česku aktuáry sdružuje Česká společnost aktuárů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aktuár (lat. \"actuarius\") byl dříve nižší úředník, středoškolsky vzdělaný, který se uplatňoval v soudnictví, v berní správě, u policie i v jiných úřadech. Dnes stále existují jako vysokoškolsky vzdělaní pojistní matematici (též zvaní \"aktuárští demografové\").", "tgt_summary": "精算师(英语:Actuary,由《美国传统词典》释义,在拉丁语中为“secretary of accounts”之意)是处理风险及不确定性的金融风险的商业性职业。精算师专注于其中的复杂性,数学和机制,因而对金融安全系统有着深刻的理解。", "id": 937178}
{"src_title": "John Carter: Mezi dvěma světy", "tgt_title": "異星爭霸戰:尊卡特傳奇", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Edgar Rice Burroughs (Daryl Sabara) zdědí po svém strýci - veteránu Konfederace - Johnu Carterovi (Taylor Kitsch) jeho velké bohatství včetně starého deníku. V deníku je podrobně vylíčen příběh o tom, jak se vydal hledat jeskyni plnou zlata, nicméně jej zatkla vojska Unie. Nedlouho poté však John z vězení uprchnul, přičemž se setkal i s domorodským kmenem Domingů. Před indiány utíká i se zraněným velitelem Unie - Powellem (Bryan Cranston). Společně se před indiány skryjí v jeskyni - shodou okolností je to ona jeskyně se zlatem, kterou John hledal. Když si John prohlíží podivná znamení vyrytá na zdech jeskyně, napadne ho podivný plešatý muž s nožem v ruce (Phil Cheadle), ale John jej pohotově zastřelí. Podivín odříkává slova v cizím, nelidském jazyce a v ruce svírá amulet. John amulet vezme a slova po něm opakuje, načež se kamsi teleportuje.  Probudí se. Zjišťuje, že se ocitnul na rudé pouštní pustině, přičemž nemá sebemenší zdání o tom, kde by mohl být. Odhaluje svou schopnost ohromné síly a vysokého skákání. Rozhodne se jít k nedalekým skalám, kde objeví hnízdo, v němž se zrovna líhnou nepozemská čtyřruká stvoření. Vzápětí Johna objeví též čtyřruký zelený humanoid, očividně inteligentní - Thark jménem Tars Tarkas (Willem Dafoe). Vydá povel ostatním Tharkům, aby Johna nezabíjeli. Tars je totiž Johnem uchvácen a chce po něm, aby znovu skočil. John skočí k Tarsově pušce a pokusí se jej neúspěšně zastřelit. Je proto zajmut.  Další scéna ukazuje průběh velké bitvy mezi Rudými – Tardosem Morsem (Ciarán Hinds), králem Helia a Sab Thanem (Dominic West), dobyvatelem z města Zodanga. Sab Than vyhrává díky magické zbrani od Mataie Shanga (Mark Strong), thernské zbrani jménem 9. paprsek. Sab Than požaduje jako důkaz příměří ruku Tardosovy dcery, profesorky a princezny Dejah Thoris (Lynn Collins). Dejah se pokusí také vyrobit 9. paprsek pomocí technologie Rudých, ale marně. Nerada zjišťuje, že Sab Than už je na cestě pro budoucí zásnuby.  Děj se opět zaměřuje na Johna. Tars odvede Johna do kamenného tharkského města. Zde se ukáže, že ona čtyřruká stvoření jsou děti Tharků. Jedna z Tharků, Sola (Samantha Morton), chce nějaké dítě získat, ale kvůli další z tharkských žen, Sarkoje (Polly Walker), se jí to nepodaří. Sola nakonec dostane do opatrovnictví právě Johna Cartera. Ten napadne Tarse, a to kvůli amuletu, jež Johna teleportoval na toto podivné pouštní místo, a který má Tars u sebe. Za to je ale John uvězněn. Zde mu Sola dá napít zvláštní vody, díky které porozumí tharkskému jazyku. Johnovi se povede dostat z okovů a seznámí se se zdejší obdobou psa - Calotem. John začne prchat a zjistí, že tento pes umí běhat velmi vysokou rychlostí. Nakonec pes vběhne mezi tharky na jejich oslavě. Tharkové ho začnou bít. Když je tento pes bit, nedokáže se John dívat a zabije nejbližšího tharka. Kvůli tomu jsou John a Sola, jeho opatrovnice, potrestáni.  Tharkové uvidí leteckou bitvu mezi loďstvem princezny Dejah a vlajkovou lodí Sab Thana. Není to rovnocenný boj a Sab Than drtivě vítězí. Do boje se zapojí taky John a zachrání princeznu, načež se vrhne do přímého boje proti Sab Thanovi. Když se zdá, že bude John zabit, začnou loď ostřelovat Tharkové, až se jedna ze Sab Thanových lodí zřítí k zemi. Tars pasuje Johna na svou pravou ruku, „Dotar Sojat\", a to za jeho efektivitu v boji. Později vede John konverzaci s Dejah, od níž se dozvídá, že se právě nachází na Marsu („Barsoomu\") a zavede jej do tharkské svatyně, kde se dozvídá o tom, že na Zemi se může dostat přes řeku Is. Ve svatyni trojici vypátrají Tharkové a podle tradic je musí předhodit zvěři v aréně. Tars se nad nimi smiluje, protože Sola je jeho dcera. Ten věnuje amulet zpět Johnovi a umožní jim uprchnout pryč, což ostatní Tharky rozzuří.  Trojice míří k řece Is, ale Sola si všimne, že je Dejah vede místo k Isus k Heliu. Pohádají se a John přinutí Dejah, aby je vedla tou správnou cestou. Nakonec k Is dojdou a zde nastoupí na loď. Během plavby naleznou thernskou stavbu, v níž objeví zdroj energie, s níž mohou pomocí medailonu odeslat jakoukoliv osobu na jakoukoliv planetu. Když zkoumají funkce thernské stavby, zaútočí na ně Warhoonové, severští příbuzní Tharků. Ty k útoku vyprovokoval Matai Shang, který je vůdce všech Thernů, jímž se Johnova přítomnost dvakrát nezamlouvá. Johna popadne vztek a začne se svým psem (calotem) armádu Warhoonů vybíjet. Díky jeho schopnostem je to překvapivě lehké. Vzápětí přiletí zbývající armáda Helia spolu se Sab Thanem. Ten řekne Dejah, že si ji opravdu bere z lásky. Dejah se poddá a souhlasí se svatbou za účelem záchrany Marsu, zatímco Johna zajmou jako vězně. Toho z vězení zachrání Kantos Kan (James Purefoy) a přivede ho za princeznou. Ta mu řekne větu, která Johnovi společně s medailonem umožní návrat na Zem. John zmizí a Dejah věří, že se vrátil domů. John se ale pouze skryl.  Když chce John pomoci Dejah, zastaví ho Matai Shang. Vypráví mu příběh o tom, jak musí vyhladit všechny, co znají tajemství 9. paprsku a technologie Thernů. Mataie kousne do nohy Johnův pes, díky čemuž se John dostane z vlivu thernské paralýzy. Poté za Soliny podpory uteče John z města. Rozhodne se vydat za Tarsem a požádat ho o pomoc. S hrůzou zjistí, že byl nejsilnějším z Tharků svržen a je odveden do vězení, kde potká zmrzačeného Tarse. Oba jsou puštěni do arény, kde jsou všude po aréně rozesetí mrtví banthové: jakási marsovská obdoba lvů, které předtím pobil Tars, proto samozvaný vládce Tal Hajus (Thomas Haden Church) použije další ze zvířat Barsoomu – dvě bílé opice. Sola prozradí Sarkoji, že Tars je její otec. Perou se spolu a spadnou do arény. Bílá opice roztrhne Sarkoju. John jednu opici zabije kamenem a druhou probodne. Osobně vyzve Tala na souboj. Tal se na Johna vrhne a ten mu jednou ranou usekne hlavu. Tímto se John stal vládcem Tharků.  Tharkové zaútočí na město Zodanga a najdou ho skoro prázdné. Obsadí ho, ale odmítají letět do Helia, protože se jejich rasa bojí výšek. John se tedy do Helia vydá sám. Vtrhne do chrámu zrovna ve chvíli, když už je sňatek na spadnutí. Rozhostí se boj kolem celého chrámu mezi Zodangou a Heliem. John bojuje se Sab Thanem, kterého nakonec zabije Matai Shang. Vzápětí přiletí i Tharkové, ale jakmile zmizí Matai Shang, je boj u konce.  John a Dejah se vezmou a po svatební noci John hodí amulet Thernů do propasti u paláce. V tu chvíli se objeví Matai Shang, jenž přenese Johna zpět na Zemi, kde se opět ocitne v jeskyni a objeví pouze kostru mrtvého Powella. Dalších deset let stráví pátráním po dalším z amuletů a dokáže existenci Thernů. Ke konci života přece jen nachází amulet, ale to ho už neochvějně pronásleduje Matai. Nakonec však zemře.  Když si to Edgar přečte, vydá se do hrobky, ale Johnovo tělo tam není. Na Edgara vytáhne nůž Matai a živý John Mataie zastřelí - John ve skutečnosti nezemřel, ale pouze si vzal toxin, který způsobí falešnou smrt. Ukáže se, že John amulet nenašel a potřeboval z Edgara udělat návnadu na Mataie. Pomocí Mataiova amuletu se John přece jen po letech vrátí zpět na Mars.  Vysloužilí veterán Konfederace, původem z Virginie, z planety Země. Strýc Edgara Rice Burroughse. Dostal se na Mars pomocí thernského amuletu. Zde, na Marsu, způsobil revoluci a převrat a vzal si za manželku helioskou princeznu Dejah Thoris. Jelikož je ze Země, tak má na Marsu díky svalům, stavbě kostry a nízké gravitaci schopnosti, jako jsou velké skoky a ohromná síla.  Dcera krále Heliosu Tardose Morse. Původem je marťanskou rasou Rudých. Má funkci profesorky. Pokoušela se vyrobit 9. paprsek, ale neúspěšně. Kvůli válce se Sab Thanem byla přinucena si jej vzít za muže a ukončit tak veškeré spory. Nakonec, když Sab Than zemřel, si vzala Johna Cartera.  Král města Zodanga. Je takéž Rudý, stejně jako Dejah. Převzal vládu, když zabil svého otce, Thana Kosise. Díky \"spolupráci\" s Therny získal tu nejmocnější zbraň - 9. paprsek. Kvůli příměří si měl vzít Dejah, ale nebral si ji kvůli míru, nýbrž kvůli vzrůstající moci. Nakonec byl zabit Thernem Mataiem.  Thark a jejich vůdce, otec Soly. Když pomohl Sole, Johnovi a Dejah uprchnout pryč, tak jej později Tal Hajus svrhl. Byl poslán do arény, dvakrát, a v obou případech přežil. Nakonec Tal Hajus zemřel, a tak Tars opět převzal vládu nad Tharky.  Dcera Tarse Tarkase. Několikrát pomohla Johnovi.  Něco jako vůdce Thernů, přičemž sám je Thern. Věnoval Sab Thanovi nejmocnější zbraň - 9. paprsek. Chce, aby se Sab Than, coby jeho loutka, stal vládce Barsoomu, kvůli svým záměrům. Nakonec byl však na Zemi zastřelen Johnem Carterem.  Zelení, skoro tři metry vysocí bojovníci. Mají čtyři ruce a dva malé kly. Žijí v kamenných městech, nejznámějším je město Thark. Původně byli dominující rasou na Barsoomu. Jsou to skvělí válečníci, ale nejsou tak vyspělí jako rasa Rudých. Soucit je pro ně slabost. Znamení skvělých bojovníků je srst z bílé opice na zbroji. Tato rasa snáší vejce, které jsou poté odneseny do líhní. Zde se později vylíhnou mladí a jsou odvezeny do města, nevylíhlí slabí jedinci jsou postříleni. Mláďata jsou poté vypuštěna, a bývá o ně boj mezi tharkskými ženami. Vůdce Tharků je vždy jen jeden. Může být svrhnut v boji muž proti muži, přičemž jeden vždy zemře. Prohřešky Tharkové trestají, přičemž v nejhorším případě je prohřešený poslán do arény na život a na smrt.  Severští příbuzní Tharkům. Vypadají stejně jako Tharkové, ale jsou mohutnější, agresivnější a zuřivější. Jsou primitivnější než Tharkové, ale zato jsou v boji velmi obávaní válečníci kvůli své krutosti.  Vyspělá rasa, mnohem více než Tharkové. Vypadají jako pozemští lidé, ale mají po těle rudé tetování. Jejich nevýhoda je ta, že mohou podléhat emocem. Stejně jako všechny jiná stvoření na Barsoomu, mají i Rudí modrou krev. Rudí se dělí do několika království, přičemž známé jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Svět Barsoomu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rasy.", "content": "• Helios - Království pod vládou Tardose Morse. Ve znaku mají modrou barvu, od oceánů dávného Marsu. Obyvatelé tohoto království jsou společenští, intelektuální a pečující o svůj lid. Dávají přednost vědění a moudrým lidem ve vládě. Mají dvě města, jedno větší a jedno menší. To větší sídlí v kaňonu, přičemž okolní plošinu s městem spojuje most. Helios již dříve dobylo malé město Zor. Helios má nejrychlejší a nejsilnější vznášedla. Před příchodem Johna Cartera byli ve válce s královstvím Zodangy, přičemž silně prohrávali, a to kvůli Sab Thanově 9. paprsku. S tímto královstvím se měl uspořádat mír díky zasnoubení krále Sab Thana a princezny Dejah Thoris. Nakonec však Sab Than zemřel. Tehdy se Zodanga podřídila Heliu.  • Zodanga - Království pod vládou Sab Thana, který zavraždil svého otce Than Kosise a zajistil si tak nástupnictví. Mají ve znaku červenou barvu, značící zuřivost a nemilosrdnost království. Toto království sídlí ve velkém městě, které je neustále v pohybu díky mechanickým pažím. Město je postavené z kovu, proto vypadá nepřirozeně a industriálně. Obyvatelé tohoto království jsou horkokrevní, bojeschopní a často preferují nejsilnější jedince ve vládě. Byli ve válce s královstvím Helios, přičemž vyhrávají díky Sab Thanovi zbrani 9. paprsek. Nakonec Sab Than zemřel a Zodanga se podřídila Heliu.  Vypadají stejně jako pozemští lidé, ale jsou bledí, plešatí, nosí mohutné šedé obleky a neumírají stářím, očividně jsou stejně staří jako sám Barsoom. Mají velmi vyspělé technologie, jako je medailon pro cestování mezi planetami nebo zbraň 9. paprsek. Thernům nelze vůbec věřit: i když se tváří jako cenní spojenci, nakonec ukážou záda kvůli svým vlastním záměrům. Pomocí medailonů dokáží cestovat mezi planetami. Dokáží měnit svou podobu i hlas. Pochází ze severu. Své budovy i technologie mají ze zvláštního materiálu, který mění svou strukturu.  Thoat je používán jako jezdecké nebo tažné zvíře. Je celý šedý, nemá srst. Na hlavě má dva jakési rohy, používané k obraně. Celkem má čtyři páry nohou.  Calot je taktéž šedý, bezsrstný tvor. V podstatě je to jakýsi barsoomský pes. Má tři páry nohou a ostré zuby. Stejně jako pozemští psi, i Calot je používán ke hlídání. Calot má jedinečnou schopnost běhat vysokou rychlostí (údajně 400 km/h). Jakmile se upoutá k nějakému pánovi, už ho neopustí. John svého Calota pojmenoval Woola.  Banth je barsoomský predátor, vpodstatě jakýsi lev. Taktéž je šedý a nemá srst. Má celkem čtyři páry nohou a velmi ostré zuby. Jsou často loveni pro sedla. V Tharkských arénách to jsou nejčastější oponenti.  Nejnebezpečnější zvíře Barsoomu. Několik metrů vysoké, bílou srstí pokryté zvíře. V tlamě má čtyři velké tesáky. Je slepá, proto se spoléhá na vyvinutý čich. Má čtyři ruce a dvě nohy. Jsou používány v Tharkských arénách proti nejsilnějším bojovníkům. Ti nejlepší Tharkští válečníci si vyrábí obleky ze srstí těchto opic. Stejně jako všechna jiná stvoření na Marsu, i opice mají modrou krev.", "section_level": 2}, {"title": "Technologie.", "content": "Téměř nejméně vyvinutí jsou Tharkové. Ti k boji používají základní zbraně jako jsou nože, meče, oštěpy a jiné nástroje z kamenů a lehko dosažitelných kovů. Zbroje mají velmi jednoduché, vytvořené z kůží. Jejich nejvyvinutější technologií jsou jejich pušky. Používají je jenom na dálku. Tyto pušky střílejí klasicky kulky, ale mají i varianty, která střílí jakési zelené energetické projektily, schopné zničit kov. Jakožto dopravní prostředek na dlouhé vzdálenosti využívají thoaty, na řeky používají jednoduché lodě nebo vory. Avšak Warhoonové, jejich severští příbuzní, jsou ještě méně vyvinutí. Ti používají jednoduché meče a nejsou schopni osedlat thoaty.  Rudí jsou vyvinutější - mají vznášedla různých typů a velikostí - Existují malá, ale rychlá, navržená pro jednoho až dva lidi, dále pár metrů velké, schopné unést několik desítek lidí, až po ty obrovské, vlajkové. Tato vznášedla plní nejrůznější funkce - přepravní, nákladní či bitevní, záleží podle struktury stavby. Tato vznášedla mají jakási \"křídla\" ze solárních článků, díky čemuž létají na solární pohon. Jsou vybaveny ničivými zbrani - děla, různé kanóny a jiné. I Rudí používají meče, ale ty jsou z mnohem kvalitnějších kovů. Rudí používají už i celé kovové zbroje. Království Zodangy postavilo své kovové město s mechanickými paži schopnými s městem hýbat. Celkově Rudí připomínají starověký Řím.  Nejzvláštnější technologii mají Thernové. Mezi jejich nejmocnější zbraň patří 9. paprsek, schopný vystřelit modrý proud energie a tak obrátit i celé vznášedlo v prach. Mimo to využívají kovové amulety schopné je přesouvat mezi planetami. Využívají zvláštní materiál schopný měnit svou strukturu.", "section_level": 2}], "src_summary": "John Carter: Mezi dvěma světy je epický sci-fi a fantasy film uvedený roku 2012. Hlavním hrdinou je John Carter, kterého představuje americký herec Taylor Kitsh. Předlohou pro film byl pulpový román Edgara Rice Burroughse \"Princezna z Marsu\" z roku 1912.", "tgt_summary": "是一部于2012年上映的美国科幻电影,由迪士尼公司制作,两届奥斯卡金像导演安德鲁·斯坦顿执导。电影改编自美国小说家埃德加·赖斯·巴勒斯(Edgar Rice Burroughs)于1917年发表的科幻小说《火星公主》(A Princess of Mars)。美国于2012年3月9日上映。", "id": 1746735}
{"src_title": "Ludvík II. Bourbonský", "tgt_title": "路易二世 (波旁公爵)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl synem bourbonského vévody Petra I. a Isabely, dcery dcera Karla z Valois, zakladatele dynastie Valois. Po otci zdědil sklony k duševnímu onemocnění a po jeho smrti na bitevním poli se roku 1356 stal vévodou bourbonským. Roku 1360 byl po uzavření tzv. míru v Bretigny jedním ze čtyřiceti rukojmích, kteří putovali výměnou za francouzského krále Jana na anglický dvůr a tam v poměrném blahobytu setrval až do roku 1366.  Po návratu musel obnovit svou autoritu ve vévodství a roku 1371 oženil s Annou z Auvergne, hraběnkou z Forezu a pak se na Pyrenejském poloostrově zúčastnil boje proti Maurům. Jindřich II. Kastilský chtěl křižáky využít ve válce proti Portugalsku, což Ludvík odmítl a vrátil se zpět do Francie. Po návratu bojoval v Normandii proti Karlovi Navarrskému. Na přelomu let 1377 a 1378 se zúčastnil slavnostního přivítání císaře Karla IV. a byl jedním z hlavních organizátorů oslav během celé císařské návštěvy francouzského dvora.  Po smrti švagra Karla V. roku 1380 byl na základě jeho poslední vůle společně s dalšími francouzskými princi jmenován poručníkem nezletilého následníka Karla VI. Na rozdíl od svých švagrů neměl přílišné politické ambice a lid ho nazýval \"dobrým vévodou\".  V roce 1390 uspořádal společně s Janovany výpad proti Tunisu, který se do dějin zapsal jako nepříliš úspěšná Mahdijská křížová výprava.  O dva roky později mladý král Karel při cestě na vojenské tažení do Bretaně prodělal první ataku duševní choroby. Období vzplanutí nemoci se střídala s obdobím uzdravení, kdy si chorý panovník uvědomoval svůj stav a propadal se do depresí. V období psychotických atak ničil vše okolo sebe a nebyl schopen vládnout.  K moci se v roli královských rádců vrátil Jan z Berry, jeho bratr Filip Smělý a králův bratr Ludvík Orleánský, protože své předchůdce v rolích rádců obvinili z neschopnosti a zpronevěr. Každý z nich vyznával jiný politický kurz, což zemi oslabilo a s pokračující stoletou válkou se Francie ocitla až na pokraji zkázy. Ludvík Bourbonský se roku 1401 pokoušel společně s Janem z Berry zprostředkovat mezi Ludvíkem Orleánským a Filipem Smělým mír. Od roku 1405 stál na straně Ludvíka Orleánského a po jeho zavraždění roku 1407 se rozhodl odejít do ústraní. Na sklonku života se vévoda přes počáteční nesouhlas rozhodl napodobit krok svého syna a připojit se ke straně Armagnaků, zemřel v srpnu 1410 a byl pohřben do rodové nekropole v benediktinském klášteře Souvigny.  Vévodův sekretář Jan z Orronville sepsal \"Kroniku dobrého vévody Ludvíka Bourbonského\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Ludvík II. Bourbonský (francouzsky \"Louis II de Bourbon\", 4. února 1337 – 10. srpna 1410 Montluçon) byl vévoda bourbonský, hrabě z Clermontu a Forezu a švagr krále Karla V.", "tgt_summary": "(善良的)路易二世·德·波旁,第三代波旁公爵 Louis II de Bourbon le Bon,3me Duc de Bourbon (1337年-1410年) 法国贵族和政治家,波旁公爵(1356年起)。他是百年战争第一阶段法国方面有影响的人物之一。路易原封克莱蒙伯爵,1356年其父皮埃尔一世公爵阵亡于普瓦捷战役后,他承袭了波旁公爵的爵位。", "id": 1249011}
{"src_title": "Joachim Gauck", "tgt_title": "约阿希姆·高克", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Do roku 2000.", "content": "Jako pastor působil v evangelických sborech v městě Lüssow (od roku 1967) a následně v rodném Rostocku, kde byl od roku 1971. V roce 1990 odešel na vlastní žádost z úřadu pastora, a to v souvislosti s nástupem do funkce veřejného činitele (viz níže).  Po znovusjednocení Německa působil v letech 1990 až 2000 jako ředitel Úřadu spolkového zmocněnce pro dokumenty dřívější tajné policie (Stasi), již v době jeho působení na tomto úřadě širokou veřejností zvaného „Gauckův úřad“ (\"Gauck-Behörde\").", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V roce 2010 kandidoval poprvé na úřad německého spolkového prezidenta, ale přes širokou podporu ze strany veřejnosti a politických stran (SPD a Svazu 90/Zelených) jej nevelkým rozdílem porazil Christian Wulff, kandidát vládní koalice. Po Wulffově rezignaci na prezidentský úřad v únoru 2012 se německá vláda shodla s opozicí, že na jeho místo bude navržen právě Joachim Gauck.", "section_level": 2}, {"title": "Spolkový prezident.", "content": "Do funkce spolkového prezidenta byl Gauck zvolen 18. března 2012 v prvním kole. Je prvním prezidentem Spolkové republiky, který pochází z bývalé NDR.  Jako první německý spolkový prezident navštívil v roce 2012 v rámci své oficiální návštěvy České republiky památník v Lidicích, což je pamětníky vyhlazení Lidic i českými politiky a veřejností vnímáno jako vstřícné gesto. Ve dnech 5. až 7. května 2014 vykonal na pozvání prezidenta Miloše Zemana první státní návštěvu německého spolkového prezidenta v České republice od jejího vzniku.  V červnu 2016 oznámil Gauck ve svém úředním sídle, zámku Bellevue v Berlíně, že při volbách spolkového prezidenta v roce 2017 ve Spolkovém shromáždění \"(Bundesversammlung)\" nebude znova kandidovat.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "V roce 1959 se oženil s Gerhildou Radtkeovou, s níž má čtyři děti. Od roku 1991 žijí manželé odděleně. Od roku 2000 je jeho partnerkou německá novinářka Daniela Schadtová (nar. 1960).", "section_level": 2}], "src_summary": "Joachim Gauck (* 24. ledna 1940 Rostock) je německý politik, který v letech 2012–2017 zastával úřad prezidenta Spolkové republiky Německo. Tento bývalý evangelicko-luterský pastor a kazatel proslul především svým bojem za občanská a základní lidská práva v dobách Německé demokratické republiky.", "tgt_summary": "约阿希姆·高克(,1940年-1月24日),曾任德意志联邦共和国第11任总统,前路德派牧师,是德国首位无党籍总统。", "id": 2371321}
{"src_title": "Olof Skötkonung", "tgt_title": "奧洛夫·舍特康努格", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Jedno z mnoha vysvětlení jména \"Skötkonung\" je jeho odvození od švédského slova \"skatt,\" což může znamenat buď daně nebo poklad. To by mohlo být interpretováno tak, že Olof byl „poplatný/poddaný král“. Jiné vysvětlení staví na výkladu \"skatt\" jako pokladu a na tom, že Olof byl prvním švédským králem, který razil mince. Ceremonie vztahující se ke vlastnictví země spočívala v umístění kusu země do klína (švédsky \"sköte\") se nazývala \"scotting\", což se také může k Olafově přízvisku vztahovat. \"Sköte\" znamená klín i lůno, což může poukazovat na porod císařským řezem či na skutečnost, že Olof byl králem od svého narození.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Podle Adama z Brém byl Sven Vidlí vous nucen bránit Dánsko proti Olofovi, který si nárokoval dánský trůn. Konflikt byl zažehnán, když se Sven oženil s Olofovou matkou a stali se z nich spojenci. Okolo roku 1000 se Olof a Sven dále spojili s norskými jarly Erikem a Svenem proti norskému králi Olafovi Tryggvasonovi. V bitvě u Svoldu Olaf Tryggvason zemřel a Olof poté získal část Trøndelagu a dnešní Bohuslän.  Olof byl okolo roku 1008 v Husaby pokřtěn misionářem Sigfridem a podle Adama z Brém byl sice prvním švédským králem, která až do své smrti zůstal křesťanem, ale protože většina Švédů byli stále pohané, jeho křesťanské aktivity se omezili na už v té době křesťanskou provincii Västergötland.  V Sigtuně Olof razil mince, na kterých je použito slovo \"rex\" (král). Nápis \"OLUF REX\" se nachází nad nápisem \"OLAF REX\". Sigtuna je psána jako \"SITUN\", \"ZINT\", \"ZTNETEI\" nebo \"SIDEI\". Poslední dvě slova byla dešifrována jako \"Si(gtuna) Dei\" (Boží Sigtuna).  Během vikinské expedice do země Vendů zajal ženu jménem Edla, dceru vendského vůdce. Ta mu porodila syna Emunda (pozdějšího krále) a dceru Astrid, pozdější manželku Olafa II. Norského. Oženil se však s Estrid Obodritskou, která se stala matkou jeho syna Jakoba a dcery Ingegerd, manželky Jaroslava Moudrého", "section_level": 1}, {"title": "Norsko-švédská válka.", "content": "Když se norské království obnovilo pod Olafem II., rozhořela se nová válka se Švédskem. Norská a švédská šlechta se pokoušela oba krále usmířit. V roce 1018 nabídli Olofovi, aby jako záruku míru provdal svou dceru Ingegerd za norského krále. Olof však chtěl Norsko, což Švédy rozladilo, protože chtěli získal zpět země na východě (dnešní Estonsko a Lotyšsko), které Švédsku platili tribut a o které Olof přišel.  Olof nicméně provdal dceru Ingegerd za Jaroslava Moudrého. Válka však byla zažehnána, když se Olof rozhodl podělit o moc se svým synem Jakobem a když byla jeho dcera Astrid provdána za Olafa II. Norského (podle některých zdrojů podle přání jejího otce, podle jiných proti jeho vůli).", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Olof zřejmě zemřel v zimě 1021–1022. Podle legendy byl ve Stockholmu umučen poté, co odmítl obětovat pohanským bohům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Olof Skötkonung nebo také Olaf Eiríksson (asi 980–1022) byl švédský král zhruba v letech 995 až 1022, syn Erika Vítězného.", "tgt_summary": "奥洛夫·舍特康努格(;980年-1022年)是瑞典历史上首位有确切记载的国王胜利者埃里克的儿子。第二位有确切记载的瑞典国王(995年至1022年)。", "id": 1595412}
{"src_title": "David Yelldell", "tgt_title": "大衛·耶爾德爾", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "V letech 2003 a 2004 byl Yelldell náhradníkem jiného amerického brankáře Brada Friedela u anglického Blackburnu Rovers. Následující roky působil u německého týmu Stutgarter Kickers, kde prožil úspěšnou kvalifikaci do třetí německé ligy.  V týmu TuS Koblenz byl Yelldell brankářskou jedničkou. V sezóně 2008/2009 se s týmem probojoval do druhé německé Bundesligy. V sezóně 2009–2010 bojoval Koblenz neúspěšně o záchranu v této soutěži. Na neúspěchu se mohlo podílet i Yelldellovo zranění, které mu znemožnilo nastoupit v posledních čtyřech ligových utkáních.  V létě 2010 se upsal klubu MSV Duisburg, za který odchytal první zápas 13. srpna 2010 v prvním kole německého poháru DFB proti domácímu VfB Lübecku. Duisburg zvítězil 2-0. Cesta Duisburgu německým pohárem nakonec skončila až ve finále. Zde Duisburg podlehl lokálnímu rivalovi v podobě Schalke 04.  V další sezóně 2011–2012 už Yelldell nebyl součástí Duisburgu, neboť přestoupil k německému prvoligovému celku Bayeru 04 Leverkusen za částku 260 tisíc eur. V Leverkusenu podepsal kontrakt do konce června 2014. Svůj debut za Leverkusen si odbyl 30. července 2011 v prvním kole poháru DFB proti Dynamu Dresden, ve kterém \"Werkself\" prohráli 3-4 i přes to, že vedli již po hodině hry 3-0. Od té doby si zatím nepřipsal žádný jiný start (k 22. únoru 2012).", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Když Yelldell působil v Blackburnu Rovers, sledoval jej trenér americké reprezentace do 23 let Glenn Myernick. USA se ovšem nekvalifikovalo na Olympijské hry v roce 2004, a tak Yelldell nakonec nebyl do reprezentace povolán.  Až v březnu 2011 obdržel Yelldell od trenéra Boba Bradleyho pozvánku do národního mužstva USA na přátelské zápasy proti Argentině a Paraguayi. Na svém kontě tak má prozatím jeden reprezentační zápas (k 22. únoru 2012).", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Yelldell je svobodný a bezdětný. Disponuje jak německým, tak americkým občanstvím, neboť jeho matka je Němka a otec Američan.", "section_level": 1}], "src_summary": "David Yelldell (* 1. října 1981, Stuttgart, Německá spolková republika) je americký profesionální fotbalista narozený v Německu, který hraje na postu brankáře za německý klub Bayer 04 Leverkusen v nejvyšší německé lize Bundeslize. V Leverkusenu působí od léta 2011, předtím působil ku příkladu v anglickém Blackburn Rovers nebo v německém MSV Duisburg.", "tgt_summary": "大卫·耶尔德尔(英文:英语:David Yelldell,1981年-10月1日)为一位生于西德斯图加特,并且拥有德国以及美国两国国籍的职业足球运动员,当前效力于德甲俱乐部勒沃库森,并且也是美国国家足球队的一员,在足球场上司职门将。", "id": 2846903}
{"src_title": "Dolní Tunguzka", "tgt_title": "下通古斯河", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení na jihu Středosibiřské pahorkatiny východně od Angarského krjaže. Na horním toku až po ústí Ilimpeje teče v široké dolině. V korytě se nacházejí četné peřeje a říční prahy. Na dolním toku v délce 1 300 km jsou častá jezerům podobná rozšíření dlouhá 20 až 25 km. V místech, kde protéká trappy, vytváří soutěsky široké méně než 200 m se svislými břehy vysokými 100 až 200 m. Vytváří zde říční prahy a dlouhé kamenné mělčiny tzv. korgi vysoké 8 až 10 m. Pod prahy dosahuje hloubka 60 až 100 m a vyskytují se tam vodní víry. Průměrná hloubka řeky činí 4 až 6 m, na peřejích 2,5 až 3 m. Největší říční prahy jsou Ždanovský, Vivinský, Učaminský a Velký. Rychlost toku je na prazích až 5 m/s. Ústí zprava do Jeniseje.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdrojem vody jsou převážně sněhové srážky. Nejvyšších vodních stavů dosahuje na horním toku od května do června a na dolním toku až do července. Průměrný průtok vody v ústí činí 3 680 m3/s, největší dosáhl ve vzdálenosti 125 km od ústí 74 000 m3/s. V zimě nastává silný pokles průtoku a za celé toto roční období proteče řekou jen 1 % celkového ročního odtoku. Zamrzá v půli října případně až na začátku listopadu a rozmrzá v květnu. Rozmrzání trvá od 4 až 5 do 9 až 11 dní. Ve zúženích se vytvářejí mohutné ledové zátarasy a úroveň hladiny stoupá o 20 až 35 m.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Vodní doprava je možná při vyšší vodě od vesnice Tury, která je centrem Evenckého rajónu. Na horním toku jezdí kutry a barže. V ústí se nachází přístav Turuchansk. V povodí se nachází Tunguský uhelný revír.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dolní Tunguska () je řeka v Krasnojarském kraji a v Irkutské oblasti v Rusku. Je dlouhá 2 989 km. Povodí řeky má rozlohu 473 000 km2.", "tgt_summary": "下通古斯河()是一条位于西伯利亚的河流。流经俄罗斯伊尔库茨克州和克拉斯诺亚斯克边疆区,全长2,989公里,是叶尼塞河的右支,在图鲁汉斯克汇入叶尼塞河。流经通古斯煤田,地质储量1.74兆吨。", "id": 1721350}
{"src_title": "Zrůda (film)", "tgt_title": "女魔头", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Obhroublá prostitutka středního věku Aileen Wuornosová (Charlize Theronová) přijíždí na Floridu, kde v lesbickém baru potkává Selby Wallovou (Christina Ricci) (postava vytvořená podle její skutečné partnerky Tyrie Mooreové). Přes prvotní odpor s ní stráví noc a naváže dlouhodobější vztah. Později vypoví, že před sebevraždou chtěla utratit posledních pět dolarů od zákazníka.  Bez finančních prostředků spolu nové přítělkyně odcházejí žít do hotelů a pronajatých bytů. Aileen se nevyhne další negativní zkušenosti, když ji jeden ze zákazníků Vincent Corey (Lee Tergesen), fyzicky napadne v autě a poté, co se jí podaří vyprostit ruce z uvázané smyčky, násilníka v sebeobraně zastřelí. Po této zkušenosti se neúspěšně pokusí vymanit ze zaběhnutého životního stylu, opustit práci prostitutky a začít lepší etapu své existence. Realita je však odlišná, než vysněné plány. Dovede ji zpět k prostituci. Silná averze k mužům nastartuje sérii vražd, když postupně zastřelí několik zákazníků a také náhodného jezdce, snažícího se jí pomoci. Spolu se Selby přežívají z peněz oloupených obětí.  Když si Selby začne uvědomovat, že za všemi vraždami může stát přítelkyně a spatřuje portréty sebe a své lásky v televizi, vztah končí a autobusem odjíždí domů do Ohia.  Aileen je zatčena v motorkářském baru. Její telefonát z vězení se Selby, která v té době již spolupracuje s vyšetřovateli, dodává důkazní materiál pro trestní řízení. Aby ochránila svou lásku, Aillen doznává, že spáchala vraždy sama. V soudní síni pak Selby svědčí z pozice svědkyně proti ní. Obžalovaná je shledána vinnou a odsouzena k trestu smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Filmová kritika vyzdvihla film zejména za vysoce přesvědčivý výkon Theronové jako neatraktivní duševně narušené ženy. Vyjma nutnosti nabrání váhy Jihoafričanka hrála s proteticky upraveným chrupem. Kritici označili její ztvárnění a přeměnu vzhledu za „transformaci“. Filmový kritik Roger Ebert zhodnotil snímek jako nejlepší v daném roce a roku 2009 jej pak zařadil mezi nejlepšími filmy celé dekády.", "section_level": 1}, {"title": "Soundtrack.", "content": "V roce 2004 vydal autor hudby BT k filmu soundtrack.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam skladeb.", "content": "Všechny skladby složil BT.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zrůda () je americké kriminální drama z roku 2003 o sériové vražedkyni Aileen Wuornosové, prostitutce, která byla za vraždy šesti mužů spáchaných na konci 80. a počátkem 90. let, odsouzená k trestu smrti. Poprava smrtící injekcí se uskutečnila ve floridské věznici v říjnu 2002. Scénář napsala režisérka snímku Patty Jenkinsová, jež na berlínském mezinárodním filmovém festivalu 2004 získala nominaci na Zlatého medvěda.", "tgt_summary": "《女魔头》(英语:Monster)是一部2003年的犯罪电影,根据连环杀手艾琳·乌尔诺斯的真实经历改编。艾琳生前是一名妓女,在1980年代末和1990年代初杀死六名男子,后被判死刑,2002年在佛罗里达州被处决。艾琳由查理兹·塞隆扮演,她的情人瑟尔比.瓦尔(原型为艾琳的真实伴侣蒂莉亚.摩尔)由克里斯蒂娜·里奇扮演。导演和编剧是派蒂·珍金斯。", "id": 2106974}
{"src_title": "Claire Danesová", "tgt_title": "克萊兒·丹妮絲", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se ve čtvrti Manhattan v New York City ve státě New York. Její matka Carla (rozená Hallová) je poskytovatelka denní péče, malířka a návrhářka, která se později stala manažerkou své dcery, a její otec Christopher Danes (narozený 6. května 1944 v Austinu v Texasu) je počítačový odborník a bývalý fotograf architektury. Její dědeček z otcovy strany, Gibson Andrew Danes (1910–1992), byl děkan umění a architektury na univerzitě Yale. Má staršího bratra, Asu (narozený 1973).  Navštěvovala Dalton School v New Yorku, Professional Performing Arts School a Lycée Français de Los Angeles v Los Angeles v Kalifornii. V roce 1998 ji přijali na univerzitu Yale, kam chodil i její otec. Režisér Oliver Stone napsal její doporučující dopis na Yale. Po dvou letech studií zaměřených na psychologii se rozhodla z Yalu odejít a soustředit se na svou filmovou kariéru.", "section_level": 1}, {"title": "Televize.", "content": "Její první role bylo hostování v seriálu \"Právo a pořádek\" v epizodě „Skin Deep“. Také se objevila v epizodě nazvané „The Coming out of Heidi Leiter“ v seriálu HBO, \"Lifestories: Families in Crisis\". V březnu 1993, kdy se epizoda natáčela, bylo Claire třináct let, ale vysílala se až po téměř roce a půl. Zahrála si patnáctiletou Angelu Chase v televizním dramatickém seriálu \"Tak tohle je můj život\", za který získala Zlatý glóbus a byla nominována na cenu Emmy.  V roce 2010 si zahrála hlavní roli v životopisném filmu z produkce HBO, \"Temple Grandinová\", založeném na osudu stejnojmenné autistické ženy. Za tuto roli v roce 2010 vyhrála Cenu Emmy za nejlepší herečku v minisérii nebo ve filmu, v roce 2011 Zlatý glóbus za nejlepší ženský herecký výkon v minisérii nebo TV filmu a Screen Actors Guild za nejlepší ženský herecký výkon v televizním filmu nebo minisérii. Film byl velmi dobře přijat a dokonce i sama Grandin chválila Danesin výkon.  V roce 2011 začala účinkovat v seriálu \"Ve jménu vlasti\", kde ztvárnila agentku CIA, trpící bipolární afektivní poruchou, aniž by o tom věděl zaměstnavatel. Její postava podezřívá z plánování teroristického útoku dva bývalé příslušníky námořních sil, kteří byli zajati v Iráku a po osmi letech se objevili zpět na americkém území. Další hlavní role v seriálu ztvárnili Mandy Patinkin a Damian Lewis. Za svou roli vyhrála v roce 2012 Zlatý glóbus v kategorii nejlepší herečka v televizním seriálu.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "Po skončení seriálu \"Tak tohle je můj život\" se rozhodla působit ve filmu. V roce 1994 si zahrála Elizabeth „Beth“ Marchovou v adaptaci filmu \"Malé ženy\", společně s Winonou Ryderovou, Kirsten Dunstovou, Samanthou Mathisovou, Trini Alvaradovou, Christianem Balem, Susan Sarandonovou a Gabrielem Byrnem. Také se objevila jako dcera Holly Hunterové ve filmu Jodie Fosterové, \"Domů na svátky\". Hrála společně s francouzskou herečkou Jeanne Moreau a Judem Lawem ve filmu \"Má mě rád, nemá mě rád\". Poté si zahrála roli Rachel ve filmu \"Nezvaný host\".  Její první hlavní role ve filmu přišla v roce 1996. Hrála Julii Kapuletovou ve filmové adaptaci Sheakesperova \"Romea a Julie\" a roli Romea Monteka hrál Leonardo DiCaprio. Později bylo oznámeno, že odmítla hlavní ženskou roli ve filmu \"Titanic\". Nicméně ona sama říkala, že mohla být na roli zvažována, ale tato role ji nikdy nabídnuta nebyla.  V roce 1997 pracovala po boku dvou velice uznávaných režisérů. Zahrála si týranou manželku Kelly Rikerovou ve filmu \"Vyvolávač deště\", který režíroval Francis Ford Coppola, stejně jako roli kýčovité a hloupé Jenny ve filmu režiséra Olivera Stona \"U-Turn\". V roce 1998 si zahrála dvě velmi odlišné role: Cosettu ve filmu \"Bídníci\" režiséra Bille Augusta a těhotnou dceru polských přistěhovalců (hráli je Gabriel Byrne a Lena Olinová) ve filmu \"Polská svatba\". V roce 1999 dabovala anglickou verzi animovaného filmu \"Princezna Mononoke\". V témže roce si zahrála roli Julie Barnesové ve filmu \"Parchanti nebo poldové?\" a získala hlavní roli ve filmu \"Téměř bez šance\", kde se spolu s ní objevili Kate Beckinsale a Bill Pullman. Poté po nějaký čas opustila svou filmovou kariéru, aby se mohla věnovat studiím na Yalu.  V roce 2002 se vrátila na filmová plátna. Hrála spolu se Susan Sarandon, Kieranem Culkinem a Billem Pullmanem ve filmu \"Igby\". Později toho roku si zahrála dceru Meryl Streep ve filmu \"Hodiny\", který byl nominován na Oscara. V následujícím roce byla obsazena do filmů \"\" a \"Krása na scéně\". Získala pozornost kritiků v roce 2005, když hrála ve filmech \"Jeden navíc\" a \"Základ rodiny\". V roce 2007 se objevila ve fantasy filmu \"Hvězdný prach\", který popsala jako „klasický model romantické komedie“ a hrála zde společně s Charliem Coxem, Michelle Pfeiffer, Robertem De Niro a Siennou Miller. Dále si ve stejném roce zahrála v dramatu \"Ten večer\" a \"Osobní spravedlnost\". Po boku Zaca Efrona a Bena Chaplina se objevila v dramatu \"Já a Orson Welles\".", "section_level": 1}, {"title": "Divadlo.", "content": "Její první divadelní představení v New Yorku byly \"Happiness, Punk Ballet\" a \"Kids Onstage\".  V dubnu 2000 se objevila mimo Broadway ve hře \"Monology vagíny\". V listopadu stejného roku se objevila jako Emily Webb ve čtení hry Thorntona Wildera \"Our Town\" v All Saint's Episcopal Church v Beverly Hills. Výrobu představení provedla Bess Armstrongová, která hrála její matku v seriálu \"Tak tohle je můj život\" a objevili se tam někteří její kolegové ze seriálu včetně Toma Irwina, Devona Gummersalla a Paula Dooleye.  V roce 2007 zaznamenala svůj broadwayský debut v roli Elizy Doolittleové v \"Pygmalionu\".  V lednu 2012 \"Harvard University's Hasty Pudding Theatricals\" oznámili, že získá titul žena roku 2012.", "section_level": 1}, {"title": "Další práce.", "content": "V roce 1997 napsala úvod knihy Neila Gaimana, \"Death: The Time of Your Life\".  V roce 2012 namluvila audioknihu od Margaret Atwoodové, \"The Handmaid's Tale\" a byla vydána přes Audible.com. Za svůj výkon byla nominována v roce 2013 na cenu Audie Award.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Chodila s hercem Billym Crudupem, což budilo především negativní publicitu, protože se šířily zvěsti, že jejich vztah zapříčinil konec vztahu mezi Crudupem a tehdy těhotnou Mary-Louise Parkerovou.  Za herce Hugha Dancyho se provdala v září 2009. Dne 4. července 2012 oznámili, že spolu čekají potomka. První syn Cyrus Michael Christopher Dancy se narodil 17. prosince 2012 a druhý pak v srpnu 2018.  V roce 2015 obdržela hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy. Přihlásila se k feminismu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Claire Danesová, rodným jménem Claire Catherine Danes, (* 12. dubna 1979 Manhattan, New York) je americká divadelní, televizní a filmová herečka.", "tgt_summary": "克莱尔·凯瑟琳·丹妮丝(英语:Claire Catherine Danes,1979年-4月12日),美国女演员。1996年,与列奥那多·狄卡皮欧共演电影《罗密欧与茱丽叶》而广受注目。2013年,以电视剧《国土安全》中的Carrie Mathison一角,获第70届金球奖电视剧情类最佳女主角奖等各大奖项。", "id": 530836}
{"src_title": "Podmíněné propuštění", "tgt_title": "假释", "src_document": [{"title": "Lhůta k podání žádosti.", "content": "Odsouzený o podmíněné propuštění může požádat obecně nejdříve po vykonání poloviny trestu, zcela výjimečně, jestliže se choval naprosto vzorně a plnil všechny své povinnosti, i dříve. U některých taxativně vyjmenovaných trestných činů, např. vraždy, vlastizrady či teroru, kvalifikovaných podstat např. těžkého ublížení na zdraví nebo znásilnění a u odsouzení k výjimečnému trestu odnětí svobody nad dvacet do třiceti let však nejdříve po odpykání alespoň dvou třetin trestu. Lze požádat dokonce i u výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí, a to po nejméně dvaceti letech jeho výkonu, ovšem jen tehdy, nehrozí-li s ohledem na okolnosti trestného činu, a povahu osobnosti odsouzeného opakování.", "section_level": 1}, {"title": "Osvědčení.", "content": "Při podmíněném propuštění je stanovena zkušební doba, u přečinů až tříletá, u zločinů na jeden rok až sedm let, po jejímž uplynutí soud rozhodne, zda se podmíněně propuštěný osvědčil. V jejím rámci mu lze uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti (např. povinnost podrobit se pracovnímu výcviku, zdržet se návštěv nevhodných prostředí, omluvit se poškozenému apod.), stejně jako povinnost nahradit případnou škodu, odčinit nemajetkovou újmu, vydat bezdůvodné obohacení z trestného činu, aby se na počátku zkušební doby zdržoval ve svém obydlí, aby vykonal obecně prospěšné práce, i nad ním stanovit probační dohled (tzv. \"parole\"). Pokud stanoveným podmínkám podmíněně propuštěný vyhoví, vysloví poté soud, že se osvědčil. V opačném případě, a to i během zkušební doby, rozhodne, že vykoná zbytek trestu odnětí svobody.  Jestliže by soud o osvědčení podmíněně propuštěného bez jeho viny do jednoho roku od uplynutí zkušební doby nerozhodl, nastoupí právní fikce osvědčení se. V každém případě však vždy při osvědčení podmíněně propuštěného nastává také právní fikce, že trest vykonal toho dne, kdy byl podmíněně propuštěn.", "section_level": 1}], "src_summary": "Podmíněné propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu může následovat tehdy, pokud svým chováním a plněním svých povinností prokázal své polepšení a může se od něj očekávat, že povede do budoucna lepší život, nebo pokud soud přijme za dovršení jeho nápravy záruku. Podmínečné propuštění může mít také formu podmíněné amnestie, kdy rozhodnutí není závislé na předchozím chování ani posouzení odsouzeného, případně formu podmíněně udělené milosti.", "tgt_summary": "假释是指犯人在他们的被判刑罚结束前,提前释放,但一般仍处于某种监督之下在监狱外服满刑期。", "id": 688128}
{"src_title": "Komorová tachykardie", "tgt_title": "心室性心搏過速", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "Krátké běhy komorové tachykardie se mohou vzácněji vyskytnout i u zdravého jedince (idiopatická komorová tachykardie). Při jejich náhodném záchytu je ale nutné vyšetření k odhalení případného jiného, základního srdečního onemocnění. Závažnější prognózu mají právě u lidí s poškozeným srdcem. Mohou se vyskytnout v časné (do 48 hodin) i pozdní fází infarktu myokardu, doprovází zánětlivá onemocnění srdce, zejména revmatického původu, kardiomyopatie (dilatační, hypertrofickou či arytmogenní dysplázii pravé komory), pokročilé formy ischemické choroby srdeční, předávkování některými léky (digitalis, chinidin, procainamid) či odchylky v koncentraci krevních minerálů (nedostatek draslíku či hořčíku). Jejich příčinou také mohou být některé vrozené nemoci vedoucí k prodloužení QT intervalu na EKG (syndromy prodlouženého QT).", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostika.", "content": "Jako i u ostatních arytmií je základem rozpoznání elektrokardiografický záznam (EKG). Na něm chybí normální komplexy QRS i vlny P, které odpovídají normální aktivitě komor resp. síní, a jsou nahrazeny širokými vlnami (nad 0,12 s), které se s vysokou frekvencí opakují. Tvarem často připomínají EKG u raménkové blokády. Proto se také někdy velmi obtížně odlišují od supraventrikulární tachykardie s doprovodnou raménkovou blokádou. Rozlišit je možno například záznamem EKG z jícnu, kde lze lépe detekovat činnost předsíní (u komorové tachykardie síně pracují nezávisle na rychle běžících komorách, ale jejich aktivita - tedy vlna P je na externě snímaném EKG obvykle překryta) nebo masáží karotického sinu - tedy dráždění bloudivého nervu, na kterou reagují supraventrikulární tachykardie, ale ne komorové. Komorová tachykardie je však natolik akutní situace, že nejasné případy je nutno považovat za komorovou tachykardii a podle toho ji léčit. Součástí základního vyšetření je stanovení hladin krevních iontů a echokardiografie k posouzení základního vyvolávajícího onemocnění srdce. K bližšímu došetření pak provádí složitější elektrofyziologické vyšetření srdce se záznamy získávanými zevnitř srdečních dutin.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení.", "content": "Podle tvaru na EKG  Podle doby trvání  Podle závažnosti  Zvláštními typy jsou vedle Torsade de pointes také bidirektionální komorová tachykardie (střídání dvou typů vln často u digitalisové intoxikace) či repetitivní monomorfní nesetrvalá tachykardie (opakované krátké běhy monomorfní tachykardie střídající se s normálním sinusovým rytmem někdy zaznamenané u jinak zdravých jedinců).", "section_level": 1}, {"title": "Projevy a komplikace.", "content": "Krátké běhy komorové tachykardie nemusí pacient vnímat vůbec nebo pociťuje bušení srdce či různě vnímanou slabost, nejistotu v prostoru a podobně. Lidé s jinak zdravým srdcem tuto situaci tolerují podstatně lépe než jedinci s vážnějším onemocněním. U nich setrvalá arytmie vede obvykle ke známkám akutního srdečního selhání a vzhledem k neschopnosti rychle pracujícího srdce zajistit dostatečný srdeční výdej, také k poklesu krevního tlaku, ztrátě vědomí a dalšímu zhoršení okysličení srdečního svalu. S tím také souvisí největší riziko - přechod komorové tachykardie do fibrilace komor, která končí smrtí, pokud není neodkladně a správně léčena.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Zahrnuje opatření k ukončení běhu tachykardie a prevenci jejího opakování. Ke zrušení běhu tachykardie se používá obvykle elektrického výboje - elektrická kardioverze energií 200 až 360 J, nebo v méně urgentních situacích lze zkusit účinek antiarytmik (například amiodaronu). Současně je třeba pátrat po vyvolávajících poruchách a tyto upravit (hladiny draslíku, hořčíku, vápníku, léčba intoxikace digitalisem, léčba akutního infarktu myokardu a podobně). Pokud není stanovena jednoznačně odstranitelná vyvolávající příčina komorové tachykardie, přistupuje se (určitě v případě závažných tachykardií) k preventivnímu zajištění. Běžná je implantace kardioverteru-defibrilátoru (ICD), malého zařízení implantovaného do podkoží, které v případě vzniku komorové tachykardie (či fibrilace komor) vydá elektrický výboj obdobně jako běžné kardioverze. U idiopatické komorové tachykardie i také v případě prokázaného spouštěcího strukturálního podkladu na srdci se dnes používá stále častěji katetrizační ablace po přesném elektrofyziologickém mapování. V krajních případech u jinak neovlivnitelných stavů je indikovaná transplantace srdce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Komorová tachykardie je porucha srdečního rytmu, při které dochází k rychlým stahům srdečních komor. Je definovaná podle elektrokardiografického záznamu jako rychlý sled čtyř a více komorových extrasystol po sobě. Komorové tachykardie jsou méně časté ale obecně závažnější než supraventrikulární tachykardie. Často přechází do fibrilace komor a jsou nejčastější příčinou náhlé srdeční smrti.", "tgt_summary": "心室性心搏过速(英语:ventricular tachycardia,又被称作心室频脉)是一种因心室的电气活动异常造成的心跳过速。心室性心搏过速的严重性与它的持续时间有关,数秒的心室性心搏过速可能没有问题,但持续时间如果较长就相当危险。较短的心室性心搏过速有可能没有症状,但患者也可能感觉头重脚轻、心悸、或者胸痛。严重的心室性心搏过速可能发展为心室颤动或引起心搏停止。据统计,心搏停止的病人中有约7 %的起始症状是心室性心搏过速。 心室性心搏过速的可能原因包括冠状动脉疾病、主动脉瓣狭窄、心肌病变、电解质不平衡、或是心肌梗死等等。心电图常用来诊断心室性心搏过速,其条件为每分钟的心搏数超过120次且变宽的QRS波群至少连续出现三次。根据心室性心搏过速发生的时间长度,可以再将其细分为持续性(超过30秒)或非持续性(持续30秒以内)心室性心搏过速。心室性心搏过速一词也可以指包括心室性心搏过速、心室颤动、尖端扭转型室速(torsades de pointes)在内的数种心律不整。 血压正常且脉搏强劲的心室性心搏过速患者可能可用普鲁卡因胺治疗;如果患者的血行动力学不稳定则需要心率调整。如果患者发生心搏停止则建议进行心肺复苏术与电击除颤,双相电击的效果可能优於单相电击。心室性心搏过速造成的心搏停止的存活率约为45%。为避免复发,心室性心搏过速的患者可能需要使用植入式心脏去颤器或使用钙离子通道阻滞剂或胺碘酮等药物。", "id": 907089}
{"src_title": "Šílený Homer", "tgt_title": "我爸爸飞出了杜鹃窝", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Líza probudí Barta a vysvětluje mu, že má brzo narozeniny. Bart jí odpoví, že na dárku se pracuje. Mezitím Homer najde všechny košile vyprané na růžovou barvu. Mohla za to červená čepice, kterou Bart položil mezi prádlo. Homer nemá jinou možnost než v ní jít do práce. Skončí u psychiatra a ten ho pošle domů s dvaceti otázkami. Homer otázky nechce vyplňovat a tak je dá Bartovi. Ten všechno vyplní špatně a Homer skončí v ústavu pro dušeně choré v místnosti s někým, kdo předstírá a funguje jako Michael Jackson.  Homerova žena se snaží přemluvit doktora, aby propustil Homera. Ten tak učiní, až když zjistí, že Bart existuje. Bart slíbí celému městu, že přijede Michael Jackson. Město je zklamané, když vidí Leona Kompowského, který se vydával za Michaela Jacksona.  Bart nemá dárek pro Lízu. Leon pomůže Bartovi napsat píseň pro Lízu, která posloužila jako dárek. Líza pak za tu písničku Barta obejme. \"Michael\" se pak rodině přizná, že se jmenuje Leon Kompowsky a odejde.", "section_level": 1}, {"title": "Odstranění dílu ze seriálu.", "content": "V roce 2019 vyšel dokument Leaving Neverland o Michaelovi Jacksonovi, který přesvědčil Jamese L. Brookse o vině zpěváka co se týče pedofilie na dětech. Produkční tým Simpsonových se tak v době vydání dokumentu rozhodl odstranit tento dávný díl ze seriálu, ačkoliv Michael Jackson byl velkým fanouškem Simpsonových. To znamená, že tento díl již není reprízován a to ani v Česku.  Tento krok kritizovala ve svém komentáři například Mirka Spáčilová, která se zamýšlí nad tím, proč musel být smazán díl, kde Homer narazí na muže v blázinci, který má utkvělou představu, že je Michael Jackson, zatímco díl s Adolfem Hitlerem, kterému předvádí děda Simpson striptýz, je bez problému ponechán. Komentátorka se také pozastavuje nad nekvalitou dokumentu Leaving Neverland, který vedl k takto bizarním reakcím.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šílený Homer (Stark Raving Dad) je první díl třetí řady amerického kresleného seriálu Simpsonovi, poprvé vysílaný 19. září 1991. Homer je v díle v ústavu pro duševně choré v místnosti s Leonem Kompowským, který se vydává za Michaela Jacksona. Mezitím slibuje Bart, že dá Líze nejlepší dárek.", "tgt_summary": "《我爸爸飞出了杜鹃窝》(英语:\"Stark Raving Dad\")是美国动画情景喜剧《辛普森一家》第三季的第一集,也是全剧的第36集,于1991年9月19日通过福克斯电视网在美国首播。在这一集里,主角霍默·辛普森被误当作“自由思维无政府主义者”送进精神病院,和名叫莱昂·康宝斯基的大个白人男子住在同一个房间,此人一直假装自己是美国流行歌星迈克尔·杰克逊。与此同时,为了弥补以往经常忘记妹妹生日的过失,巴特·辛普森向莉萨承诺会送她最棒的礼物。", "id": 2473744}
{"src_title": "Mauro Tassotti", "tgt_title": "毛罗·塔索蒂", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "První zápas v profi kariéry si zahrál 5. listopadu 1978 v dresu SS Lazio v 18 letech proti Ascoli. Do konce sezony ještě přidal 13 utkání. V další sezoně již nastoupil na 27 utkání, ale kvůli uplácení klubu byl nucen za trest sestoupit do druhé ligy.  Dne 1. července 1980 přestoupil do AC Milán. Ten také hrál ve druhé lize kvůli uplácení. Ze začátku své kariéry byl známý jako velmi tvrdý obránce. Až s příchodem trenéra Sacchiho se stal vnikajícím obráncem. Též plnil funkci zástupce kapitána.  Prvním úspěchem pro hráče byla sezona 1987/88, když s klubem vyhrál titul. Pak následovali trofeje za vítězství poháru PMEZ 1988/89 a povedla se i obhajoba PMEZ 1989/90. Ale nejdůležitějším vítězstvím v kariéře bylo ve finále LM 1993/94 když zvedal trofej jako kapitán mužstva.  V jeho posledních sezónách v kariéře byl používán méně kvůli jeho postupujícímu věku a také díky talentu Panucciho který hrál na jeho pozici. Spolu se svým spoluhráčem Baresim odešel \"Tasso\" po sezoně 1996/97 do fotbalového důchodu. konci sezóny 1996–97. Jeho poslední zápas byl 1. června doma proti Cagliari v nebývalé roli středního záložníka. Za klub AC Milán hrál 17 sezon a nastoupil celkem v 583 utkání a vstřelil celkem 10 branek.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Italská fotbalová reprezentace do 21 let.", "content": "Zúčastnil se dvou ME do 21 let (1980 a 1982). Vždy byl s mužstvem vyřazen ve čtvrtfinále. Zahrál si i na OH 1988, kde obsadil s mužstvem 4. místo.", "section_level": 2}, {"title": "Italská fotbalová reprezentace.", "content": "\"Tasso\" si odbyl premiéru v národním dresu Itálie na kvalifikačním zápase pro MS 1994 14. října 1992 proti Švýcarsku (2:2). Bylo mu 32 let a stal se nejstarším debutantem v historii Itálie.  Při přátelském utkání 3. června 1994 proti Švýcarsku (1:0) nastoupili v obraně od začátku zápasu se spoluhráče mi z klubu AC Milán. I díky souhře se spoluhráči byl pozván trenérem Sacchim na MS 1994. Odehrál dva zápasy v základní sestavě. Po finálové prohře proti Brazílii (2:3 na penalty) ukončil reprezentační kariéru. Jeho poslední zápas byl ve čtvrtfinále proti Španělsku (2:1). V něm udeřil loktem protihráče Luise Enrique v pokutovém území když se rozhodčí nedíval, ale po televizním prozkoumání dostal od FIFA 8 zápasový distanc.", "section_level": 2}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Svou trenérskou kariéru zahájil v AC Milán sektoru mládeže: od roku 1997 do roku 2001 byl ředitelem Primavery. Od 14. března 2001 do 13. ledna 2014 se stává asistentem trenéra. Byl asistentem trenérů: Alberto Zaccheroni, Cesare Maldini, Carlo Ancelotti, Leonardo, Massimiliano Allegri, Clarence Seedorf a Filippo Inzaghi. 15. ledna 2014 vede jeden zápas jako hlavní trenér. Pak pracoval jako pozorovatel pro vývoj mládeže a 12. července 2016 ukončil smlouvu, čímž opustil AC Milán po 36 letech, aby mohl dělat asistenta trenéra mužstva Ukrajiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mauro Tassotti (* 19. ledna 1960, Řím, Itálie) je bývalý italský fotbalový obránce a reprezentant Itálie. V současnosti je asistentem trenéra Ukrajinské fotbalové reprezentace.", "tgt_summary": "- 毛罗·塔索蒂(Mauro Tassotti,1960年-1月19日),意大利退役足球运动员,场上司职右后卫,有时也能客串中卫。塔索蒂现任乌克兰国家足球队助理教练。在2010年夏季原主帅莱昂纳多离任后,一度传出消息塔索蒂确定接替AC米兰主教练的位置,但最终还是辅佐后来的主教练马西米利亚诺·阿莱格里及菲利普·因扎吉。", "id": 1731204}
{"src_title": "Massimiliano Allegri", "tgt_title": "马西米利亚诺·阿莱格里", "src_document": [{"title": "Trenérská kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "AC Milán.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2010/2011.", "content": "Milánský klub získal na hostování záložníka Kevina-Prince Boatenga a odkoupil útočníka Zlatana Ibrahimoviće. Nakonec dorazil ještě další útočník, Robinho. Přes dorazivší jména zůstal 37letý hrotový útočník Filippo Inzaghi. První ligový zápas pod jeho vedením dopadl domácí výhrou nad Lecce 4:0. Ve druhém kole již nastoupil i Ibrahimović, ale hvězdný útok se neprosadil na půdě Ceseny, která Milánu uštědřila prohru 0:2. Na konci října utrpěl Allegri domácí porážku 1:2 proti Juventusu. V polovině října ale jeho taktika a gól Ibrahimoviće proti jeho bývalému klubu dopřála \"Rossoneri\" vítězství nad Interem Milán 1:0 v městském \"Derby della Madonnina\".  Na hvězdnou konkurenci doplatil 30letý Ronaldinho, který během zimy odešel zpět do Brazílie. Do útoku naopak dorazil Antonio Cassano. Souboj na hřišti Juventusu 5. března se obešel bez útočníka Pata, na hrotu se tak ocitli \"Ibra\" a Cassano, které z pozice tzv. \"trequartisty\" podporoval Boateng, ovšem dobře hlídaný soupeřovým Filipem Melem. Zatímco se Mark van Bommel postaral o neprůchodnost milánského středu, další milánský středopolař Gennaro Gattuso vstřelil jedinou branku opatrného utkání. \"Rossoneri\" tak oplatili Juventusu podzimní prohru. První titul od roku 2004 si zajistii ve 36. kole remízou 0:0 na hřišti Říma.  Konec v Lize mistrů nadešel v osmifinále s Tottenhamem. Výhodu domácího prostředí \"Rossoneri\" nevyužili a prohráli 0:1. Allegri musel sáhnout ke střídání již v prvním poločase, když zraněného Abbiatiho nahradil Ameliou. Záložník Clarence Seedorf, již 34letý, nestíhal mladé soupeřovi hráče a byl později také vystřídán. V Londýně se Allegriho svěřenci nezmohli na více než remízu 0:0, která znamenala vyřazení.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2011/2012.", "content": "I v sezóně 2011/12 měl být oporou ve středu obrany Thiago Silva po boku zkušeného Alessandra Nesty, případně Maria Yepese nebo Daniela Bonery. Obměna dlouholetých opor se děla i na jiných pozicích, na levém kraji obrany již nepůsobil Čech Marek Jankulovski ale Luca Antonini, jemuž byli konkurencí Gianluca Zambrotta a nová posila Taye Taiwo. Napravo působil spolehlivý Ignazio Abate. Záložní řadu již v zimě posílil Urby Emanuelson střídající se se stárnoucím Seedorfem, za zanitem byl také Gattuso. Kreativitě záložní řady měl pomoci příchod Alberta Aquilaniho.  Na začátku srpna 2011 získali hráči AC Milán italský superpohár hraný v Pekingu, soupeřem byl Inter Milán.  Allegri v lize poprvé zvítězil ve čtvrtém kole 1:0 proti Ceseně. V pátém kole nestačil na Juventus na jeho hřišti a s mužstvem trenéra Antonia Conteho prohrál 0:2. Za \"Bianconeri\" si proti \"Rossoneri\" poprvé zahrál záložník Andrea Pirlo, který v létě Milán po letech jakožto volný hráč opustil. V polovině ledna Allegriho mužstvo prohrálo 0:1 s Interem a navíc s tím samým soupeřem v květnu prohrálo 2:4.  V rámci Ligy mistrů postoupil Allegri do osmifinále, kde vyřadil Arsenal vedený Arsènem Wengerem, přičemž v prvním zápase vyhrál 4:0. Ve čtvrtfinále ovšem nestačil na Barcelonu s Lionelem Messim.  Italskou ligu se vzdor výkonům a gólům Ibrahimoviće obhájit nepodařilo, Allegriho tým se stal na jeho výkonech až příliš závislým a oproti minulé sezóně inkasoval o 13 gólů více. Pozici v centru hřiště si vydobyl Nizozemec Mark van Bommel, lídr, který odsunul kapitána Massima Ambrosiniho na lavičku náhradníků, van Bommelovi v záloze vypomáhali ještě Emanuelson a další novic Antonio Nocerino. Absenci tvořivosti spíše atletických a pohyblivých záložníků vyvažoval útok s Ibrahimovićem a Robinhem, podporovaní útočně laděnými krajními obránci.", "section_level": 3}, {"title": "Trenérské úspěchy.", "content": "Zdroj:  Serie C (italská třetí nejvyšší ligová soutěž)  Serie A Supercoppa italiana  Serie A Coppa Italia Supercoppa italiana Liga mistrů UEFA", "section_level": 2}], "src_summary": "Massimiliano Allegri (* 11. srpna 1967, Livorno) je bývalý italský fotbalový záložník a fotbalový trenér, od roku 2019 bez angažmá. Jako trenér má reputaci pragmatika, jehož tým zpravidla nevyznává pohledný fotbal.", "tgt_summary": "马西米利亚诺·阿莱格里 (,1967年8月11日- ),意大利足球教练和前足球运动员,曾任尤文图斯主教练。他是个热情又表情变化丰富的教练。", "id": 1920780}
{"src_title": "Latécoère 298", "tgt_title": "拉塔科埃尔298水上飞机", "src_document": [{"title": "Vývoj a popis.", "content": "Návrh letounu má svůj původ v požadavku francouzského námořnictva na torpédový bombardér, který by nahradil nepříliš úspěšný letoun Laté 29, jenž v té době právě vstupoval do služby. Prototyp letounu, který byl znám pod označením Laté 298, byl postaven společností Latécoère v Toulouse v roce 1936 a poprvé vzlétl 8. května téhož roku.  Letoun byl navržen jako jednomotorový samonosný celokovový středoplošník, který byl poháněn kapalinou chlazeným dvanáctiválcovým vidlicovým motorem Hispano-Suiza 12Y s výkonem 880 k. Dva mimořádně velké plováky byly k trupu připevněny pomocí vzpěr, a v každém z nich byla umístěna i palivová nádrž na 260 l paliva.  Pod svým břichem mohl letoun nést rozličnou výzbroj podle prováděné mise. Tato výzbroj zahrnovala jedno torpédo Type 1926 DA nebo dvě bomby o hmotnosti 150 kg nebo hlubinné pumy. K další výzbroji patřily tři kulomety Darne ráže 7,5 mm. Dva z nich byly pevné střílející dopředu a jeden byl pohyblivý střílející dozadu.", "section_level": 1}, {"title": "Operační historie.", "content": "První letouny Laté 298 vstoupily do služby v říjnu 1938 u francouzského námořního letectva (Aéronautique Navale). Některé letouny působily na námořních základnách a další působily na nosiči hydroplánů \"Commandant Teste\". V době vypuknutí 2. světové války byly těmito letouny vybaveny 4 \"„Escadrilles“\" (letky) a v květnu 1940, kdy byla zahájena německá ofenzíva na západě, bylo ve službě 81 letounů u šesti letek.  Letouny Laté 298 zažily své první bojové akce během bitvy o Francii v roce 1940. Nejprve byly použity k námořnímu hlídkování při protiponorkové službě, k setkání s německými plavidly však nedošlo. Později, když Wehrmacht postupoval do nitra Francie, byly letouny použity k obtěžování a zastavování německých obrněných kolon. Ačkoliv nebyly letouny pro tento úkol konstruovány, vedly si poměrně dobře a utrpěly menší ztráty než jednotky vybavené jinými typy. Byly rovněž použity proti Italům v jižní Francii.  Po uzavření příměří v červnu 1940 byly zbylé letouny používány námořnictvem vichistického režimu a zajaté letouny byly zařazeny do služby u německé Luftwaffe.  Po operaci Torch začaly francouzské jednotky v severní Africe působit na straně Spojenců. Letouny Laté 298 začaly být používány pobřežním velitelstvím RAF (RAF Coastal Command) při akcích v severní Africe, přičemž často spolupracovaly s letouny Vickers Wellington.  Své poslední bojové mise letouny zažily při osvobozování Francie, kdy hlídkovaly u německých pobřežních zařízeních a útočily na německá plavidla.  Poslední letouny Laté 298 byly vyřazeny z aktivní služby v roce 1946 a sloužily dále jako cvičná letadla až do začátku 50. let 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "Všechny varianty byly poháněny jedním motorem Hispano-Suiza 12Ycrs-1.  Laté 298.01 Laté 298A Laté 298B Laté 298C Laté 298D Laté 298E Laté 298F Laté 299", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace (Laté 298D).", "content": "\"Technické údaje pocházejí z publikace „Aircraft of WWII“\".", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Německo", "section_level": 1}], "src_summary": "Latécoère 298 (občas zkráceně Laté 298) byl francouzský jednomotorový hydroplán, který sloužil během 2. světové války. Letoun byl navržen hlavně jako torpédový bombardér, ale sloužil také jako střemhlavý bombardér působící jak proti námořním tak i pozemním cílům a také jako námořní průzkumný letoun. Letoun byl robustní a spolehlivé konstrukce s dobrými manévrovacími schopnostmi. Jednalo se o nejúspěšnější francouzský válečný hydroplán, který sloužil po celou 2. světovou válku.", "tgt_summary": "拉塔科埃尔298水上飞机(),有时简称为拉塔298(),是法国的一款水上飞机,于第二次世界大战服役。它的设计目的主要作为鱼雷轰炸机,但也可作为侦察机或俯冲轰炸机用于攻击陆上和海上目标。 它拥有牢固可靠的结构以及良好的操纵性,是法国最成功的军用水上飞机,并有各种改进型号。", "id": 1690761}
{"src_title": "Zayn Malik", "tgt_title": "贊恩·馬利克", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Jeho otec Yaser je pákistánský Brit, matka Tricia je Angličanka. Má tři sestry, které se jmenují Doniya, Waliyha a Safaa. Vyrůstal v bradfordské čtvrti East Bowling a navštěvoval zde Lower Fields Primary School. Přestoupil však na státní školu Tong High School. Má rád současnou městskou hudbu, vyrůstal na R&B a rapu. Jeho idolem je Bruno Mars.  Na jaře 2010 se přihlásil do sedmé řady pěvecké televizní soutěže \"The X Factor\". Na konkurzu zpíval písničku „Let Me Love You“ od Maria, ovšem neuspěl. Porotkyně Nicole Scherzinger navrhla, aby se čtyřmi dalšími účastníky pořadu vytvořil dohromady chlapeckou kapelu, která se kvalifikovala do kategorie skupin a pro kterou Harry Styles vymyslel jméno One Direction. Od té doby s ní vydal čtyři studiová alba, absolvoval několik turné a získal mnoho ocenění, včetně BRIT Awards a MTV Video Music Awards. Jejich první singl „What Makes You Beautiful“ se v hitparádě UK Singles Chart umístil na první příčce a od té doby se jej prodalo po celém světě více než 5 miliónů kopií, což ho řadí mezi nejprodávanější singly všech dob. V březnu 2015 oznámil svůj odchod ze skupiny One Direction a o několik měsíců později podepsal vlastní nahrávací smlouvu s RCA Records. Jeho debutové album \"Mind of Mine\" vyšlo 25. března 2016, přičemž pilotní singl „Pillowtalk“ byl vydán již na konci ledna 2016. Druhou sólovou desku \"Icarus Falls\" s celkem 27 písněmi vydal 14. prosince 2018.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Od srpna 2013 do srpna 2015 byl zasnoubený se zpěvačkou Perrie Edwards ze skupiny Little Mix. V letech 2015–2018 měl vztah s modelkou Gigi Hadid, k níž se vrátil roku 2019. V dubnu 2020 Gigi Hadid potvrdila, že čeká s Malikem dítě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zain Javadd „Zayn“ Malik (* 12. ledna 1993 Bradford, Anglie) je anglický zpěvák a skladatel, v letech 2010–2015 člen skupiny One Direction.", "tgt_summary": "扎因·杰韦德·「赞恩」·马利克(英语:Zain Javadd \"Zayn\" Malik,;;1993年-1月12日),英国歌手,曾为男子团体1世代成员,在组合期间,他发布了4张录音室专辑。2015年3月25日,赞恩正式宣告退团,并于2015年7月30日和RCA唱片签下合约,正式向个人歌手事业迈出一大步。2016年3月25日,马利克发布了个人首张专辑《》,专辑在多国夺冠。", "id": 52705}
{"src_title": "Luke Mitchell", "tgt_title": "盧克·米切爾", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se 17. dubna 1985 a vyrostl Gold Coast\". \"Jeho rodiče se rozvedli. Má tři bratry a mladší sestru Bree. Jeho starší bratr je trenérem tenisu, zatímco jeho mladší bratr Ben patří k TOP 10 nejlepší hráčům v Austrálii. Sám Luke hrál tenis od pěti let do devatenácti. Navštěvoval Nerang State High School.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Studoval na Film and Television Studio International a pracoval s profesionály jako jsou Joss McWilliam, Iain Gardner, Kim Krejus, Craig McMahon a Dean Carey. Cestoval po Austrálii s mezinárodní společností Sudden Impact Entertainment a vystupoval v jejich divadelních představeních.  Při práci v Melbourne prošel úspěšně konkurzem na seriál \"Neighbours\", kde hostoval v roli Chrise Knighta a objevil se v 11 epizodách. Poté se zpátky odstěhoval do Gold Coast, kde hrál roli Willa v seriálu \"\".  V červnu 2009 se přestěhoval do Sydney a od té doby hraje v seriálu \"Home and Away\". Za tuto roli získal v roce 2010 svou první cenu, TV Week Logie v kategorii nejvíce populární nový mužský talent. V únoru 2013 byl obsazen do role Johna Younga v seriálu stanice CW \"Lidé zítřka\". V červenci 2014 bylo oznámeno, že se připojil k obsazení seriálu \"Members Only\". Seriál byl však zrušen, před vysíláním pilotní epizody.  V únoru roku 2015 se připojil k obsazení seriálu \"Agenti S.H.I.E.L.D.\", kde hrál Lincolna Campbella. Ve stejném roce také vyšel film 7 minutes, kde Luke ztvárnil hlavní roli Sama. Poté co opustil seriál \"Agenti S.H.I.E.L.D.\" se připojil k obsazení seriálu \"Mrtvý bod\" v roli Romana. V roce 2018 byl obsazen do dramatického seriálu CBS \"The Code\". Roli převzal po herci Daveovi Annablemu, který hrál v pilotním dílu. Seriál byl po odvysílání první řady zrušen.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 2009 začal chodit s herečkou Rebeccou Breeds, se kterou se seznámil na natáčení seriálu \"Home and Away\". V květnu 2012 se pár zasnoubil a v lednu 2013 se vzali.", "section_level": 1}], "src_summary": "Luke Mitchell (* 17. dubna 1985, Gold Coast, Queensland, Austrálie) je australský herec a model. Objevil se v třetí sérii seriálu \"\", jako Romeo Smith se objevil v seriálu \"Home and Away\". V roce 2013 byl obsazen do role Johna Younga v seriálu stanice CW \"Lidé zítřka\". V roce 2015 byl obsazen do role Lincolna v seriálu \"Agenti S.H.I.E.L.D.\" Během let 2016 až 2019 hrál v seriálu \"Mrtvý bod\".", "tgt_summary": "卢克·米切尔(英语:Luke Mitchell,1985年-4月17日),澳洲男演员,在CW《异能行者》饰演男角色约翰·扬而获得最受欢迎新人男演员奖。", "id": 1856477}
{"src_title": "Glyfosát", "tgt_title": "草甘膦", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zemědělci rychle přijali glyfosát, a to zejména poté co Monsanto uvedlo na trh k glyfosátu odolné plodiny, což zemědělcům umožnilo likvidovat plevele bez hubení plodin. V roce 2007 byl glyfosát nejpoužívanějším herbicidem v zemědělském sektoru ve Spojených státech amerických a druhým nejpoužívanějším v domácnostech a zahradách, ve státní správě a průmyslu a v obchodu. Do roku 2016 došlo ke 100-násobně zvýšené četnosti aplikací a objemů herbicidů na bázi glyfosátu, částečně v odezvě na bezprecedentní celosvětový vznik a šíření plevelů rezistentních ke glyfosátu.  Glyfosát se vstřebává listy a minimálně přes kořeny a je přepravován na růstové body. Tlumí rostlinný enzym účastnící se syntézy tří aromatických aminokyselin: tyrosinu, tryptofanu a fenylalaninu. Proto je účinný pouze v aktivně rostoucích rostlinách a není účinný jako herbicid používaný před vzejitím. Genetickým inženýrstvím bylo postupně stále více plodin upraveno tak, aby byly tolerantní k glyfosátu (např. soja, první plodina odolná vůči Roundupu, kterou vytvořila také firma Monsanto), což umožňuje zemědělcům použít glyfosát jako herbicid používaný proti plevelům až po vzejití. Rozvoj druhů plevelů odolných vůči glyfosátu se objevuje jako nákladný problém. I když byl glyfosát a přípravky jako je Roundup schválen regulačními orgány po celém světě, přetrvávají obavy o jejich účinky na člověka a životní prostředí.  V mnoha regulačních a vědeckých hodnoceních byla hodnocena relativní toxicita glyfosátu jako herbicidu. Toxikologický posudek německého \"Spolkového úřadu pro hodnocení rizik\" z roku 2013 zjistil, že „dostupné údaje jsou rozporuplné a jsou daleko od toho, aby byly přesvědčivé“ s ohledem na korelace mezi expozicí vůči glyfosátovým přípravkům a rizikům různých druhů rakoviny, např. lymfatického systému včetně non-Hodgkinova lymfomu (NHL). Metaanalýza publikovaná v roce 2014 identifikovala zvýšené riziko NHL u pracovníků vystavených přípravkům s glyfosátem. V březnu 2015 Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny Světové zdravotnické organizace na základě epidemiologických studií, studií na zvířatech a \"in vitro\" studií klasifikovala glyfosát jako „pravděpodobně karcinogenní pro člověka“ (kategorie 2A). V listopadu 2015 Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) zveřejnil aktualizovanou hodnotící zprávu o glyfosátu se závěrem, že „látka není pravděpodobně genotoxická (tj. nepoškozuje DNA) ani nepředstavuje rakovinotvornou hrozbu pro člověka.“ Dále závěrečná zpráva tvrdí, že i když mohou existovat jiné studie o pravděpodobně karcinogenních přípravcích obsahujících glyfosát, tak studie, „které se zabývají výhradně účinnou látkou glyfosátem, nevykazují tento účinek.“", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled a vlastnosti.", "content": "Kyselina glyfosátová je bezbarvá, krystalická, amfoterní látka bez pachu. Je to slabá organická kyselina, jejíž molekula se skládá z aminokyseliny glycinu a fosfonomethylové skupiny. V přípravcích je přítomna ve formě solí, glyfosátů. Nejčastěji se jedná o sodné, amonné, isopropylaminové nebo trimethylsulfonové soli. Kyselina glyfosátová má teplotu tání 184,5 °C. Je dobře rozpustná ve vodě, méně v acetonu, ethanolu a xylenu. V rozmezí pH 3 až 9 odolává hydrolýze a je relativně odolná vůči rozkladu na světle. V přírodním prostředí bezprostředně nehydrolyzuje a neoxiduje. V ohni se rozkládá mj. za vzniku toxických oxidů fosforu a dusíku. Teplota rozkladu je 187 °C. Reaguje se železem a galvanizovanou ocelí. Suchý prach rozptýlený ve vzduchu může být výbušný.", "section_level": 1}, {"title": "Laboratorní analýza.", "content": "Přítomnost glyfosátu je prokazována plynovou (GC) nebo kapalinovou chromatografií (HPLC), obvykle za použití fluorogenní derivatizace. Nejnižší prokazatelný obsah v půdě je 0,05-1 mg/kg, ve vodě 0,02-3,2 μg/litr, v rostlinách 0,01-0,3 mg/kg, v moči 0,1 mg/litr. Analýza je komplexní a poměrně nákladná.", "section_level": 1}, {"title": "Účinek.", "content": "Glyfosát je specifickým inhibitorem enzymu 5-enolpyruvylšikimát-3-fosfát (EPSP) syntázy. Tento enzym je nezbytnou součástí šikimátové dráhy rostlin, která umožňuje tvorbu aromatických aminokyselin (fenylalanin, tyrosin, tryptofan) a dalších látek s aromatickým kruhem včetně flavonoidů, ligninů a tříslovin. Zablokováním enzymu dochází k poruchám funkce této dráhy a postupnému odumření rostlin (ale i dalších skupin organizmů, např. výtrusovců). Živočichové včetně člověka v metabolismu šikimátovou dráhu nemají, což je předpokladem nižší toxicity glyfosátu pro živočichy než pro rostliny. Pro rostliny je fatální jak samotný nedostatek aromatických aminokyselin, tak i deregulace celé biochemické dráhy a následný nedostatek organického uhlíku pro jiné metabolické cesty.  Glyfosát vstupuje do rostlin skrze kutikulu a mízními cévní svazky je rychle přenášen zejména k místům se zvýšeným metabolismem, mezi něž patří dělivá pletiva v růstových vrcholech stonků i podzemních částí. Účinkuje poměrně pomalu, čímž je zajištěn transport i do podzemních částí rostliny. Protože povrch kutikuly je u rostlin chráněn voskovou vrstvou, přidávají se do glyfosátových směsí povrchově aktivní látky, které podstatně zvyšují prostup účinné látky kutikulou.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Glyfosát je účinnou látkou celé řady herbicidních přípravků, z nichž nejznámější je roundup. Je používán k odstranění nežádoucích keřů a dřevin na zemědělských i nezemědělských plochách. Přípravek je v zemědělství používán ovšem i na defoliaci, urychlení zrání a sušení, zpomalení růstu a podobně. Účinek se na citlivé rostlině zasažené přiměřenou dávkou glyfosátu projevuje se zpožděním, rostliny umírají po dvou i více týdnech. Vadnutí je však často zjevné už do 7 dní, reakce je ovlivňována dalšími faktory, zejména nízkou nebo vysokou teplotou a dostatečnou vláhou. Je zjištěno, že rostliny i jen poškozené glyfosátem následně snáze podléhají chorobám, což zvyšuje úspěšnost použití.  Teplota do 10 °C není vhodná pro aplikaci, při teplotě nad 25 °C dochází k výparu do okolí a poškozování okolních porostů.  Déšť do tří až šesti hodin (podle složení směsi) přípravek smyje, aniž by byl dostatečně vstřebán rostlinou. Dlouhodobé sucho může účinnost výrazně omezit nebo herbicidní efekt zcela zastavit.", "section_level": 1}, {"title": "„Roundup ready“ plodiny.", "content": "Začátkem 90. let 20. století objevila firma Monsanto v půdě továrny na výrobu glyfosátu kmen bakterií \"Agrobacterium tumefaciens\", které se díky dlouhodobému vystavení účinkům tomuto herbicidu staly vůči němu rezistentní (odolné). Z bakterie následně firma izolovala gen pro bakteriální verzi enzymu EPSP syntázy, který byl poté postupně vložen do některých zemědělských plodin. Dnes je v tomto ohledu dostupná široká škála plodin odolných vůči glyfosátu: sója, řepka olejná, kukuřice, bavlník, vojtěška a cukrová řepa. Tyto geneticky modifikované plodiny s rezistencí ke glyfosátu se označují jako „Roundup Ready“ plodiny a dnes tvoří většinu (80 %) celkové výměry oseté geneticky modifikovanými plodinami.  Masivní používání glyfosátu a GM plodin vůči němu odolných zřejmě vede k rozšiřování rezistentních plevelných rostlin, na které glyfosát neúčinkuje. Do roku 2009 bylo ve světě nalezeno již 15 druhů plevelných rostlin rezistentních vůči glyfosátu.", "section_level": 2}, {"title": "Vedlejší účinky.", "content": "Tím, jak je glyfosát ve světě rozšířen, jsou s opatrností sledována jeho zdravotní a ekologická rizika. Výrobce uvádí, že dokonce ani stonásobek expozice, ke které dochází při běžném používání glyfosátu, nepředstavuje nebezpečí pro lidské zdraví. Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny (IARC) však v březnu 2015 zařadila glyfosát mezi pravděpodobné karcinogeny pro člověka (skupina 2A) s odůvodněním, že považuje za dostatečné důkazy toho, že glyfosát může způsobovat rakovinu u laboratorních zvířat a u lidí vede ke vzniku nehodgkinových lymfomů. Výrobce Monsanto toto rozhodnutí zpochybňuje s odkazem na odborné studie i názor jiných regulačních institucí. Reakce expertů na danou problematiku jsou různé. Někteří doporučují obezřetnost při používání glyfosátových herbicidů, jiní poukazují na nedostatek důkazů či nízkou kvalitu citovaných studií a také upozorňují, že glyfosát je umístěn v kategorii „pravděpodobně karcinogenní“, tedy společně např. s nočními směnami. Podle profesora Colina Berryho bylo publikováno více než 60 studií zabývajících se genotoxickým efektem glyfosátu a žádná nenašla nic znepokojujícího.", "section_level": 1}, {"title": "Perzistence.", "content": "Glyfosát je dle výrobce v půdě poměrně rychle mikrobiálně rozkládán. Kultivaci půdy lze provádět od chvíle, kdy se projeví první příznaky účinku. Podle tvrzení jednoho z výrobců mohou být následné plodiny po aplikaci vysévány bez jakéhokoliv omezení. Studie Sanchíse a kol. však změřila výskyt nerozložitelných zbytků tohoto chemického přípravku v podzemních vodách, a to v řádu nanogramů na litr vody. Stopová množství této látky se tedy dostávají i do pitné vody a celého přírodního cyklu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Glyfosát (\"N\"-(fosfonomethyl)glycin) je širokospektrální systémový herbicid a desikant plodin. Je to organická sloučenina obsahující fosfor, konkrétně fosfonát. Používá se na hubení plevelů, zejména jednoročních širokolistých plevelů a trav, které konkurují zemědělským plodinám. To, že je herbicidem, bylo objeveno chemikem Johnem E. Franzem z firmy Monsanto v roce 1970. Monsanto jej uvedla na trh v roce 1974 pod obchodním názvem Roundup. Poslední komerčně relevantní patent firmy Monsanto ve Spojených státech amerických vypršel v roce 2000.", "tgt_summary": "草甘膦(Glyphosate;\"N\"-(phosphonomethyl)glycine),又译为农达、好过春、家家春、治草春、日产春、好伯春等,其商品名称为Roundup,是一种广效型的有机磷除草剂。它是一种非选择性内吸传导型茎叶处理除草剂,它是一种有机磷化合物,具体为膦酸酯。它用来杀死杂草,尤其是与作物竞争的一年生阔叶杂草。由孟山都公司的化学家约翰·弗朗茨在1970年发现,其专利于2000年到期。", "id": 881705}
{"src_title": "HMS Invincible (R05)", "tgt_title": "無敵號航空母艦", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "\"Invincible\" byla postavena v Barrow-in-Furness loďařskou společností Vickers. Její stavba byla zahájena v roce 1973 a na vodu byla spuštěna 3. května 1977. Do služby loď vstoupila 11. července 1980, kde se připojila k dalším letadlovým lodím HMS Hermes a HMS Bulwark. Britské ministerstvo obrany chtělo loď v roce 1982 prodat Austrálii. Dohoda o prodeji už byla také uzavřena, jenomže před tím, než došlo k prodeji, vypukla falklandská válka, po které si Britové prodej lodi rozmysleli, a tak tedy zůstala nadále v Royal Navy.", "section_level": 1}, {"title": "1983-2005.", "content": "V prosinci 1983 Austrálie odmítla vpustil \"Invincible\" a několik dalších lodí do přístavu v Sydney. Důvodem toho byla skutečnost, kdy královské námořnictvo odmítlo sdělit informaci, zda nese loď nějaké jaderné zbraně.  Mezi lety 1993 a 1995 působila \"Invincible\" v Jaderském moři a zúčastnila se několika operací, například vytvoření bezletové zóny nad Bosnou. Operací Rozhodná síla skončilo její nasazení v Jaderském moři.  V roce 1998 a 1999 se podílela na operaci \"Southern Watch\" v jižním Iráku spolu s leteckými silami ze Saúdské Arábie, USA a Francie.  V roce 1999 byla taktéž nasazena na Balkáně. Zde se podílela na akcích proti Jugoslávii. Letadla z lodi byly zapojeny do vojenských úderů, zatímco vrtulníky pomáhaly uprchlíkům.", "section_level": 2}, {"title": "2005-2011.", "content": "6. června 2005 oznámilo Ministerstvo obrany, že \"Invincible\" bude aktivní do roku 2010 s tím, že bude k dispozici pro znovupovolání do služby v následujících 18 měsících. Ze služby byla vyřazena 3. srpna 2005. To bylo 20 měsíců po rozsáhlé modernizaci, podle které měla sloužit ještě dalších 10 let. HMS \"Illustrious\" po ní převzala status vlajkové lodi. Royal Navy tvrdilo, že může vzniknout situace, při které bude \"Invincible\" opět nasazena. Politika námořnictva předpokládala, že \"Invincible\" je stále aktivní letadlovou lodí. Nicméně dostat loď znovu do stavu provozní pohotovosti by trvalo více než 18 měsíců, protože některé její části byly přesunuty na sesterské lodě, odkud by se musely znovu přesunout na \"Invincible\". V březnu 2010 kotvila loď s dalšími vyřazenými plavidly v námořní základně v Portsmouthu. 10. září 2010 byla vyřazena z rezerv námořnictva a nabídnuta k prodeji v prosinci 2010. Britský tisk oznámil 8. ledna 2011 zprávu, podle které byla na loď podána nabídka pěti milionů liber od čínského podnikatele Lam Kin-bonga. Ten plánoval z lodi udělat mezinárodní plovoucí školu, která by kotvila v Liverpoolu nebo v Ču-chaji. Nicméně o prodeji vyvstaly pochybnosti, protože by probíhal na pozadí zbrojního embarga EU vůči Číně. Navíc Čína se podobným způsobem dostala ke své zatím jediné letadlové lodi. 8. února 2011 informovala BBC o tom, že ministerstvo obrany oznámilo prodej do Turecka, kde měla být loď sešrotována. Ve čtvrtek 24. března byla loď odvlečena z Portsmouthu a do Turecka dorazila 12. dubna 2011. Na konci června 2011 už byla loď sešrotována.", "section_level": 2}, {"title": "Zbraně a letouny.", "content": "Zpočátku na lodi chyběly přesné zbraňové systémy. Po falklandské válce byla loď vybavena dvěma 20mm kanóny Phalanx CIWS od americké firmy Raytheon. Avšak později byla výzbroj zmodernizována na tři 30mm kanóny Goalkeeper CIWS. Na palubě se též nachází dva 20mm kanóny Oerlikon. Nejprve byly lodě vybaveny raketovým systémem SAM. Z důvody úspory místa pro přistávání Harrierů a úschovy munice na palubě byl tento systém odstraněn.  Po různých přestavbách lodi se letka lodi zvedla z původně plánovaných pěti Harrierů a devíti transportních vrtulníků na 9 Harrierů a 12 vrtulníků (počet strojů závisel na druhu operace). Rovněž byla odzkoušena letecká skupina čítající 16 Harrierů a 3 vrtulníky. Loď mohla sloužit jako velitelství Royal Navy pro bojové jednotky. Přistávací dráha byla 170 metrů dlouhá a na konci obsahovala \"skokanský můstek\". (zpočátku pod úhlem 7°, později zvýšeno na 12°).", "section_level": 1}], "src_summary": "HMS \"Invincible\" byla letadlová loď britského královského námořnictva. Byla první lodí třídy \"Invincible\". Na vodu byla spuštěna 3. května 1977 a byla sedmou lodí, která nesla toto jméno. Během falklandské války byly kolem \"Invincible\" a HMS Hermes seskupené hlavní síly britského úderného svazu. Poté, co byla HMS \"Hermes\" prodána do Indie, se stala vlajkovou lodí Royal Navy. Zúčastnila se taktéž bojových akcí v Jugoslávii a v Iráku. Ze služby byla vyřazena v roce 2005, posléze byla prodána do Turecka, kde byla sešrotována.", "tgt_summary": "无敌号(HMS \"Invincible\" R05)乃英国皇家海军一艘轻型航空母舰,为无敌级航空母舰的一号舰,于2005年8月3日退役。该舰是皇家海军第六艘以无敌(Invincible)命名的舰只。卓越号继承了无敌号成为皇家海军的旗舰。", "id": 2867854}
{"src_title": "Øystein Haraldsson", "tgt_title": "埃斯泰因二世", "src_document": [{"title": "Spoluvláda.", "content": "Když jeho otce nechal v roce 1136 zavraždit uchazeč o trůn Sigurd Slembe, králi byli prohlášeni Øysteinovi nevlastní bratři Inge, Sigurd a Magnus. Jejich ochránci spojili síly proti Sigurdovi Slembemu a jeho spojenci, předchozímu králi Magnusovi IV. V roce 1139 v bitvě u Holmengrå Magnus IV. zemřel a Sigurd Slembe byl poté popraven.  Následovalo období míru. Během dětství bratrů Sigurda, Ingeho a Magnuse norská šlechta spolupracovala na vládě a králům radila (prominentní roli hrála Ingeho matka Ingrid Ragnvaldsdotter). V roce 1142 připlul Øystein se svou matkou do Norska. Jeho původ byl uznán, protože sám Harald IV. přiznával, že má v zahraničí syna. Øystein se tak stal dalším spoluvládcem. Mladý Magnus naopak zemřel někdy v průběhu čtyřicátých let. Zdá se, že rozdělení země mezi bratry nebylo teritoriální, ale že každý z nich měl stejnou pozici ve všech částech Norska.  Ságy \"Heimskringla\" a \"Orkneyinga saga\" tvrdí, že v průběhu padesátých let dvanáctého století Øystein vedl výpravu do Skotska a Anglie. Zajal Haralda Maddadsona, hraběte z Orknejí, a přinutil ho zaplatil vysoké výkupné. Poté plul po skotském a anglickém pobřeží a zaútočil na Aberdeen, Hartlepool a Whitby, což byla připomínka dřívějších vikinských výprav.", "section_level": 1}, {"title": "Konflikty mezi bratry.", "content": "Mezi dorůstajícími bratry rostla nevraživost (částečně situaci způsobovala smrt jejich starých rádců). V roce 1155 se všichni tři měli sejít v Bergenu, aby se pokusili zachovat mír. Inge I. obvinil Sigurda a Øysteina, že ho plánují připravit o trůn. Sigurd nařčení odmítl, ale o několik dní později byl jeden z Ingeho strážců zabit jedním ze Sigurdových. Na radu své matky Ingrid a rádce Gregoria Dagssona Inge nařídil útok na dům, ve kterém Sigurd bydlel. Sigurd měl jen málo mužů, a tak byl 6. února 1155 zabit.  Øystein na sjednanou schůzku přijel pozdě, až po Sigurdově vraždě (která v podstatě odstartovala druhou fázi norských občanských válek). Mezi ním a Ingem byl sjednán mír, ale ten nevydržel dlouho. Ságy tvrdí, že Øystein a Sigurd se snažili připravit Ingeho o královský titul a rozdělit si království jen mezi sebou, ale někteří historici tento argument berou jen jako omluvu pro Ingeho násilné činy.  V roce 1157 Inge i Øystein shromáždili své síly a připravili se na konfrontaci. Ingeho síly byli silnější než vojsko jeho bratra a když se na západním pobřeží poblíž Mosteru setkali, Øysteinovo vojsko se rozpustilo. Øystein byl nucen utéct, ale později toho roku byl v Bohuslänu zadržen a zabit. Není jasné, zda ho přímo Inge nařídil zabít.  Øysteinovou manželkou byla Ragna Nikolasdatter. S ní neměl děti, ale jeho nemanželským synem byl Øystein Meyla, který byl v roce 1174 prohlášen vzdorokrálem, ale v roce 1176 byl poražen a zabit.  Ságy staví Øysteina a jeho bratra Sigurda oproti Ingemu I. do poněkud negativního světla. \"Heimskringla\" o Øysteinovi píše:", "section_level": 1}], "src_summary": "Øystein II. Haraldsson (staroseversky: \"Eysteinn Haraldsson\"; asi 1125, Skotsko – 1157, Bohuslän, Norsko) byl norský král v letech 1142–1157. Byl synem Haralda IV. a jeho manželky nebo milenky Bjadok, podle pozdější skotské klanové tradice dcery Gilledomnana mac Solama.", "tgt_summary": "埃斯泰因·哈拉尔松(,,约1125年-1157年),挪威国王(1142年-1157年),是为埃斯泰因二世。埃斯泰因二世是挪威国王哈拉尔·吉勒与他的妾侍比扎博的儿子。他与他的同父异母兄弟英格一世及西居尔二世(弟弟马格努斯·哈拉尔松统治时年幼并时间不长,所以并不是正式的国王)共治。 在挪威内战时期的早期阶段,他在与他的兄弟英格一世的权力斗争中丧生。", "id": 2649870}
{"src_title": "Philip Sidney", "tgt_title": "菲利普·西德尼", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v Penshurst Place, hrabství Kent, jako nejstarší syn sira Henryho Sidneyho a Mary Dudleyové. Jeho matka byla nejstarší dcerou Johna Dudleyho, 1. vévody z Northumberlandu, a sestrou Roberta Dudleyho, 1. hraběte z Leicesteru. Jeho mladší bratr, Robert Sidney, 1. hrabě z Leicesteru, byl významným státníkem a mecenášem. Jeho mladší sestra Mary Sidneyová se provdala za Henryho Herberta, 2. hraběte z Pembroke. Mary Sidneyová, jež se díky tomuto sňatku stala hraběnkou z Pembroke, se stala spisovatelkou, překladatelkou a patronkou literátů. Právě jí věnoval Sidney své nejrozsáhlejší dílo \"Arcadia\". Po bratrově smrti Mary Arcadii přepracovala a vydala ji pod názvem \"The Countess of Pembroke's Arcadia'.  Philip se nejprve vzdělával na kalvínsky zaměřeném lyceu Shrewsbury School a později se zapsal na kolej Christ Church na Oxfordské univerzitě. Roku 1572 byl zvolen do Parlamentu za město Shrewsbury a ještě téhož roku odcestoval do Francie jako člen poselstva, které mělo dojednat sňatek mezi Alžbětou I. a vévodou z Alençonu. Několik dalších let strávil na evropské pevnině, kde mj. navštívil německé kraje, Itálii, Polsko, Uhry a rakouské země. Na svých cestách se potkal s řadou významných intelektuálních a politických osobností té doby.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Po návratu do Anglie roku 1575 se Sidney potkal s Penelope Devereuxovou, pozdější Lady Richovou, která ho okouzlila svým mládím a inspirovala k napsání jeho proslulé sbírky sonetů \"Astrophel a Stella.\" Její otec, hrabě z Essexu, chtěl údajně dát svou dceru Sidneymu za manželku, ale z plánované svatby sešlo díky Essexově smrti v roce 1576. Sidney se v Anglii vrhl do politiky i do sféry umění. Sepsal dlouhý dokument na obranu svého otce, odvolaného r. 1578 z pozice královského správce Irska, v němž obhajoval jeho politické kroky při správě této provincie. Do vážnějšího sporu se dostal s Edwardem de Vere, 17. hrabětem z Oxfordu, zřejmě kvůli svému odporu vůči \"francouzskému sňatku\", jehož byl Vere hlavním zastáncem. Jejich vzájemná pře vyvrcholila, když Sidney vyzval Vera na souboj, který byl však nakonec zrušen na příkaz samotné královny. Sidney následně napsal Alžbětě dlouhý dopis, v němž ji podrobně objasňoval důvody, proč by nebylo rozumné realizovat \"francouzský sňatek\". Alžběta však na jeho list reagovala velmi podrážděně a považovala ho za nehoráznou troufalost. Aby se vyhnul následkům královnina hněvu, opustil raději Sidney královský dvůr.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Díky rodové i své osobní zkušenosti (během svého pobytu v Paříži byl svědkem Bartolomějské noci v r. 1572) patřil Sidney ke skupině silně militantních protestantů. V 70. letech ho oslovil plán Jana Kazimíra ze Simmernu vytvořit spojenou protestantskou opozici vůči tlaku římskokatolické církve a Španělska. Na počátku 80. let neuspěl s myšlenkou přímého útoku na Španělsko. V roce 1585 mohl dát volný průchod svému zanícení pro boj za protestantskou věc, když byl jmenován guvernérem ve Vlissingenu, nizozemském městu udělenému anglické koruně za podporu v nizozemsko-španělské válce. Na válečném poli v Nizozemí proslul jako neohrožený válečník a stal se oporou svého strýce a vrchního velitele hraběte z Leicesteru. K jeho nejslavnějším válečným činům patří úspěšný útok na španělské jednotky poblíž Axelu v červenci 1586.", "section_level": 1}, {"title": "Zranění a smrt.", "content": "Tento rok se však zároveň pro něj stal osudným. V září 1586 se účastnil pod velením sira Johna Norrise bitvy u Zutphenu, kde byl postřelen do stehna a na následky zranění po 26 dnech zemřel ve věku 32 let. Vypráví se, že během svého umírání složil píseň, kterou mu měli zazpívat u smrtelného lože. Po převezení Sidneyho těla do Londýna bylo 16. února 1587 pohřbeno ve svatopavelské katedrále. Pohřební průvod a obřad byl tak velkolepý, že současníci takový nepamatovali, a tak nákladný, že Sidneyho tchán, Francis Walsingham, málem přišel na mizinu. Pro řadu současníků představoval Philip Sidney ztělesnění dokonalého dvořana, vzdělaného a politicky obratného, ale který byl zároveň štědrý, odvážný a vznětlivý. Jeho osobnost, jakožto výkvět anglického mužství, připomněl Edmund Spenser v jedné z nejkrásnějších anglických renesančních elegií \"Astrophel\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir Philip Sidney (30. listopadu 1554 – 17. října 1586) byl anglický básník, dvořan a voják. Byl jednou z nejprominentnějších postav alžbětinské doby.", "tgt_summary": "菲利普·西德尼(英语:Philip Sidney 1554年-11月30日-1586年-10月17日)英国诗人、宫廷官员、政治家、学者、军人,伊丽莎白时代最重要的人物之一。", "id": 2542765}
{"src_title": "Russell Brand", "tgt_title": "羅素·布蘭德", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Brandovo dětství bylo problematické. Narodil se do rodiny milující matky Barbary Elizabeth a otce fotografa Ronalda Henryho Branda, a to jako jediné dítě. Když mu bylo půl roku, jeho rodiče se rozvedli, což mělo na jeho následující život značný negativní vliv. Byl vychováván pouze matkou, v izolaci a depresivním prostředí. V 7 letech byl sexuálně zneužíván vychovatelem. Jeho matka v průběhu následujících 5 let prodělala mnoho nádorových onemocnění (např. rakovina dělohy, prsou), kvůli čemuž byl Russell odsouzen k dlouhodobému pobytu u příbuzných. V 16 letech odešel z domova kvůli problémům s matčiným novým přítelem. Během studií účinkoval v několika divadelních představeních a studoval na několika divadelních školách, ale velmi špatně nesl kritiku ze strany lektorů a kvůli značné problémovosti v povaze byl mnohokrát vyloučen.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Brand začínal jako video-žurnalista na kanálu MTV. Po roce byl však propuštěn kvůli provokativnímu výstřelku po 11. září 2001, kdy se oblékl jako Osama bin Ladin a následně si do pořadu přivedl svého drogového dealera. Poté se podílel na tvorbě několika TV show (Big Brother ́s Big Mouth), účinkoval také v rádiu. I odtamtud byl ale vyhozen za to, že během živého vysílání četl v éteru pornografické materiály, nechával na telefonním záznamníku nevhodné vzkazy známým celebritám atp. Při práci v hudebním průmyslu přezpíval několik písniček od The Beatles, vytvořil několik soundtracků k filmům kde účinkoval. Dnes se nejvíce věnuje herectví, zúčastňuje se různých charitativních akcí (pomoc Haiti) a abstinuje. Propadl józe, je o něm známo, že je velkým fanouškem hnutí Hare Kršna a zajímá se o spirituální rozměr života. Jako aktivista propaguje sociální rovnost a snaží se rozkrývat mediální manipulace ve své denní show na Youtube - The Trews. Je vegan.", "section_level": 2}], "src_summary": "Russell Edward Brand (* 4. června 1975 Grays, Essex, Anglie) je britský komediální herec a aktivista. Ve filmech nicméně figuruje i jako zpěvák. Jeho kariéra byla doprovázena drogovou závislostí, promiskuitou a alkoholismem. Je též známý svou sexuální závislostí a četnými pobyty ve vězení - Brand byl 12x zadržen policií. V roce 2010 si vzal americkou popovou zpěvačku Katy Perry, se kterou se v roce 2012 rozvedl. Známým se stal díky filmu \"Holky z naší školy\" (\"St Trinian's\"). Hrál také ve filmu \"Kopačky\" (\"Forgetting Sarah Marshall\") a následně v navazujícím \"Dostaň ho tam\" (\"Get Him to the Greek\"). Na základě těchto filmů se Brand stal úspěšný i v Americe, následovala popularita celosvětová. Do zmíněných filmů si ho vyhlédl známý herec, režisér a producent Adam Sandler, kterého Brand zaujal coby moderátor vlastní kontroverzní talkshow na britské MTV a navázal s ním spolupráci.", "tgt_summary": "罗素·爱德华·布兰德(英语:Russell Edward Brand,生于1975年6月4日),是英国喜剧演员、电台主持人和作家。", "id": 551031}
{"src_title": "Titus Andronicus", "tgt_title": "泰特斯·安特洛尼克斯", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Hra začíná krátce po smrti římského císaře sporem jeho dvou synů, Saturnina a Bassiana, o nástupnictví. Když už se zdá, že roztržka vyvrcholív násilí, přichází tribun Marcus Andronicus s oznámením, že lid si vyvolil za svého nového císaře Marcova bratra Tita, který se již brzy vrátí z svého vítězného desetiletého tažení proti Gótům. Za doprovodu fanfár záhy přichází Titus, a s ním i jeho vězni – královna Gótů Tamora, její synové Alarbus, Chiron a Demetrius, a její tajný milenec, černý Maur Aaron. Navzdory Tamořiným zoufalým prosbám obětují Titus a jeho přeživší synové jejího nejstaršího syna Alarba, aby tak pomstil smrt svých padlých synů a utišil jejich rozlícené duše. Rozlícená Tamora a její dva zbylí synové Titovi a jeho rodině přísahají pomstu.  Mezitím Titus odmítne nabídnutý císařský trůn s tím, že se nehodí za vládce, a naopak podpoří nárok Saturnina, který je následně zvolen císařem. Titovi záhy sdělí své první císařské rozhodnutí: chce se oženit s jeho dcerou Lavinií. Ta je ale již zasnoubená za Saturninova bratra Bassiana, který se jí odmítá vzdát. Titovi synové na svého otce naléhají, že Bassianus je dle římských zákonů v právu, ale Titus je odmítne vyslechnout, a obviňuje je ze zrady. Dojde zde k potyčce, v níž Titus zabije jednoho ze svých synů, Mutia. Saturnina jednání synů Androniců uráží, pročež se od jejich rodu odvrací a k Titovu šoku si bere za manželku Tamoru. Ta začíná uvádět do pohybu plán své pomsty, a radí Saturninovy, aby Bassianovi a Andronicům prozatím odpustil, což Saturninus se zdráháním udělá.  Následující den je císařem pořádán hon. Ten den Aaron přiměje Demetria a Chirona k tomu, aby zavraždili Bassiana a zmocnili se Lavinie. Bratři pak Bassianovo tělo hodí to hluboké jámy a Lavinii odvlečou do lesa, kde ji znásilní. Aby jí znemožnili je usvědčit, uříznou jí jazyk a useknou ruce. Mezitím Aaron sepisuje falešný dopis, který má usvědčit z Bassianovy vraždy Titovi syny Martia a Quinta. Saturninus, zděšen bratrovou smrtí, je oba dává zatknout a odsuzuje je k smrti.  O něco později objevuje Titův bratr Marcus zmrzačenou Lavinii, a odvádí ji k jejímu otci. Ten je již tak zdrcen obviněními, která byla snesena proti jeho synům, a potom, co uvidí Lavinii, je přemožen žalem. Záhy k Titovi přichází Aaron, který mu namluví, že Saturninus Martia a Quinta ušetří, jestliže mu buď Titus, Marcus nebo poslední Titův syn Lucius pošle svou useknutou ruku. Titus nechá Aarona, ať usekne ruku jemu a odnese ji císaři. Na oplátku mu jsou ale po poslovi doručeny hlavy Martia a Quinta, společně s vrácenou Titovou rukou. Titus, zoufale toužící po pomstě, rozkáže svému poslednímu synu Luciovi, aby utekl z Říma za Góty, jejich bývalými nepřáteli, a sebral mezi nimi vojsko.  O nějaký čas později se Lavinii podaří holí, kterou drží mezi pahýly svých useknutých rukou, napsat do písku jména Chiróna a Demetria, kteří ji zmrzačili. Tamora mezitím tajně porodí míšenecké dítě, jehož otcem je černý Aaron. Aby to udržel v tajnosti, zabíjí Aaron chůvu a prchá se svým dítětem, které chce uchránit před nevyhnutelným Saturninovým hněvem. Je ale zajat Luciem, který s armádou Gótů pochoduje na Řím. Ten mu vyhrožuje, že dítě oběsí. Aby svého syna mohl zachránit, prozradí Aaron Luciovi všechno o piklích Tamory a jejích synů, o jejicha pomstě na Titovi a jeho dětech.  V Římě se mezi tím z Titova chování začíná zdát, že se zbláznil. Tamora, přesvědčená o jeho šílenství, se k němu s Chironem a Demétriem vydá v přestrojení za duchy Pomsty, Vraždy a Násilí. Tamora, přestrojená za Pomstu, slibuje Titovi odplatu všem jeho nepřátelům – výměnou za to, že přesvědčí Lucia, aby pozdržel svůj útok na Řím. Titus souhlasí, a posílá Marca, aby Lucia pozval k hostině na usmířenou, ke které \"Pomsta\" nabízí přivést také císaře a Tamoru. Již se chystají odejít, ale Titus trvá na tom, aby Násilí a Vražda (tedy Chiron a Demetrius) zůstaly s ním. Ti s tím souhlasí, a záhy potom, co Tamora odejde, je Titus nechá oba svázat a podřezat. Jejich krev zachytí do nádoby, kterou drží Lavinia. Titus poté pochmurně sdělí Lavinii, že si \"zahraje na kuchaře\" – hodlá z hlav a rozemletých kostí Tamořiných synů upéct koláče.  Následující den se během smírné hostiny Titus ptá císaře Saturnina, zda je správné, aby otec zabil svou dceru, která byla znásilněna. Když mu Saturninus odpoví, že ano, zabíjí Titus Lavinii, a prozrazuje všem pravdu o jejím znásilnění. Když chce císař předvolat Chirona a Demétria, Titus odhaluje, že jsou oba zapečení v koláčích, které Tamora právě snědla. Poté Titus zabíjí Tamoru, hned nato je zabit Saturninem, a ten je zas zabit Luciem, mstícím svého otce. Lucius je poté prohlášen za císaře. Přikazuje, aby byli Titus a Lavinie uloženi do rodinné hrobky Androniců. Též Saturninus má být pohřben s císařskými poctami, zato Tamořino tělo má být pohozeno mrchožroutům za městské hradby. Aarona přikazuje Lucius po krk zakopat a nechat zemřít žízní a hladem. Ten ale až dokonce nelituje ničeho krom toho, že nemohl za život napáchat více zla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Titus Andronicus (celý anglický název \"The Most Lamentable Romaine Tragedie of Titus Andronicus\") je jedna z řady římských tragédií z pera dramatika Williama Shakespearea (byť se zde nejedná o historickou hru - její děj je čistě fiktivní). Její vznik se předpokládá před rokem 1594. Hra líčí příběh fiktivního římského generála Tita Andronica a koloběh pomsty, který se rozpoutá mezi ním a Tamorou, královnou Gótů.", "tgt_summary": "《泰特斯·安特洛尼克斯》(英语:\"Titus Andronicus\")为莎士比亚著名剧作之一,是他早期的作品,描述罗马将军安特洛尼克斯征战哥特,俘虏女王塔摩拉后,在两人及其子女间所引发的一系列复仇事件,是一个充满暴力的悲剧,堪称莎士比亚最血腥的剧本。", "id": 685239}
{"src_title": "Geomatika", "tgt_title": "地球空间信息科学", "src_document": [{"title": "Vývoj oboru.", "content": "Na počátku tohoto oboru se nejprve objevuje termín „géomatique“ jehož původcem je Francouz Jean Denegre (kolem roku 1965). Tento termín pak propagoval v prostředí Mezinárodní fotogrammetrické společnosti (ISPRS) Francouz B. Dubuisson (1969). Z Francie se zakrátko dostal tento termín do francouzsky mluvící části Kanady (provincie Québec) a také v Kanadě bylo záhy vytvořeno anglické synonymum „geomatics“, které se rychle rozšířilo do Spojených států amerických a odtud do Austrálie, Oceánie, Velké Británie a Irska. Ve španělské verzi „geomática“ se rozšířil tento termín do Střední a Jižní Ameriky.  Geomatika v současném českém pojetí je širším integrovaným vědním oborem převážně zaměřeným na sběr základních geografických dat různými způsoby měření, jejich prvotní zpracování a distribuci. Samotný termín se však, s výjimkou studijního programu Geomatika na Západočeské univerzitě v Plzni, v České republice příliš nerozšířil, neboť terminologii v oblasti střední a východní Evropy ovlivnil vývoj v německy mluvících zemích. Prof. G. Konecny (TU Hannover) uvádí v anglicky psané učebnici Geoinformation (2002), že integrovaný obor, založený zejména na globálním určování polohy (GPS), dálkovém průzkumu Země a digitální fotogrammetrii pro sběr geodat a na technologii GIS pro manipulaci s těmito daty a jejich výstup, se nazývá německy „Geoinformation“ nebo „Geo- Information“. Z německy mluvících zemí se termín „geoinformatika“ rozšířil do okolních středo- a východoevropských zemí zatímco ve francouzsky, španělsky a portugalsky mluvících zemích je téměř neznámý a v anglicky mluvících zemích jen velmi zřídka používaný.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání.", "content": "V České republice zajišťuje výuku integrovaného oboru geomatika v popsaném pojetí Západočeská univerzita v Plzni na Fakultě aplikovaných věd. Náplní studijního programu \"Geomatika\" ve tříletém bakalářském, dvouletém navazujícím magisterském a čtyřletém doktorském studiu je výuka předmětů, které jsou součástí geomatiky (geodézie, kartografie, fotogrammetrie, dálkový průzkum Země, topografické mapování, katastr nemovitostí, geoinformatika a další), a to ve vzájemných souvislostech a s využitím technických prostředků a metod používaných v soudobých informačních a telekomunikačních technologiích.  V říjnu 2013 vznikla katedra geomatiky také na Fakulta stavební ČVUT v Praze, a to sloučením katedry vyšší geodézie a katedry mapování a kartografie. Katedra nabízí výuku v 3letém bakalářském a 2letém navazujícím magisterském studijním programu \"Geodézie a kartografie\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Geomatika je podle normy ISO 19122 definována jako vědecký a technický interdisciplinární obor zabývající se sběrem, distribucí, ukládáním, analýzou, zpracováním a prezentací geografických dat nebo geografických informací.", "tgt_summary": "地球空间信息科学是一门获取、存储、处理和显示地理空间数据的一门学科,属于地球科学的一个分支。地球空间信息科学相对应的英文名称为 Geomatics,法文为 Géomatique 。这一术语最早由法国学者伯纳德·杜比森创造,是由大地测量学(,英语:Geodesy)和地理信息科学(,英语:Geoinformatics)两词结合而成。这一术语最早在加拿大的大学开始使用,作为一些与测绘有关的系的系名。目前在中国内地,Geomatics 一词常常取代 Surveying and Mapping 作为测绘学的英文译称。与传统的测绘学相比,地球空间信息科学除了包含了现代测绘学的所有内容,另外增加了利用计算机技术对空间数据和信息处理过程中的应用。地球空间信息科学的成果目前已经广泛应用于环境、资源、灾害、农业、城市发展等领域,为各行各业提供准确实时的空间信息和空间数据。", "id": 770383}
{"src_title": "Třída Conte di Cavour", "tgt_title": "加富尔伯爵级战列舰", "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku.", "content": "Do stavby dreadnoughtů, nové kategorie bitevních lodí, vzniklé nedlouho před první světovou válkou, se zapojila rovněž Itálie. Prvním plavidlem nové kategorie se stala bitevní loď \"Dante Alighieri\", u které byla zavedena technická novinka v podobě třídělových věží. Na ní navázala stavba dalších tří plavidel třídy \"Conte di Cavour\" s větším výtlakem, zesílenou výzbrojí (byla přidána třídělová věž do středu trupu) a mírně nižší rychlostí. Naopak pohonný systém a pancéřování byly převzaty bez větších změn.  Jednotky třídy \"Conte di Cavour\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Konstrukce navazovala na předchozí třídu \"Dante Alighieri\", ze které byl převzat pohonný systém a pancéřování. Hlavní výzbroj tvořilo třináct 305mm kanónů umístěných ve dvou dvoudělových a třech třídělových věžích. Osmnáct 120m kanónů sekundární ráže bylo umístěno v kasematech, lehkou výzbroj představovalo dvacet 76mm kanónů a lodě též nesly tři pevné torpédomety.", "section_level": 1}, {"title": "Modernizace.", "content": "Když byl na poválečné Washingtonské konferenci omezen výtlak italských bitevních lodí, země si ponechala ta nejmodernější plavidla, což zahrnovalo obě zbylé jednotky třídy \"Conte di Cavour\" a dvě jednotky třídy \"Andrea Doria\" (\"Leonardo da Vinci\" byla potopena za první světové války). V meziválečné době byla stavba nových lodí omezena a proto byly \"Conte di Cavour\" a \"Giulio Cesare\" několikrát výrazně modernizovány. Nejvýznaměnjší byla modernizace \"Conte di Cavour\" v letech 1933–1937 v Terstu. \"Giulio Cesare\" byla paralelně modernizována v Janově. Jejich trup byl na přídi prodloužen o 10 metrů a komíny byly posunuty více dopředu. Nový pohonný systém tvořilo osm kotlů Yarrow a dvě skupiny turbín Belluzzo, roztáčející nyní již jen dva lodní šrouby. Rychlost dosahovala 28 uzlů. Upraveno bylo pancéřování, přičemž ochranu trupu pod čárou ponoru posílila instalace deformačního válcového systému Pugliese. Změnilo se rovněž složení výzbroje. Prostřední dělová věž byla odstraněna a zbylých dvanáct děl bylo nahrazeno novými ráže 320 mm s dostřelem 28 260 m. Vnější věže měly po třech kanónech a vnitřní po dvou. Odstraněné kasematové kanóny nahradilo šest dvoudělových věží se 120mm kanóny ve středu trupu a osm 100mm kanónů ve dvoudělových věžích, stojících po stranách vnitřního páru hlavních dělových věží. Protiletadlovou výzbroj dále posilovaly 13,2mm kulomety.  Od roku 1925 plavidla nesla hydroplány Macchi M.18, startuzjící pomocí katapultu. Ten byl odstraněn roku 1937. Před vypuknutím války byly kulomety nahrazeny dvanácti 20mm kanóny.", "section_level": 2}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Všechny tři jednotky byly v operační službě za první světové války, nebyly však prakticky bojově nasazeny, protože se italské velení obávalo jejich ztráty. K té však beztak došlo, protože dreadnought \"Leonardo da Vinci\" byl v Tarentu potopen výbuchem nálože, kterou rakousko-uherští agenti umístily do skladů munice. Po válce byl vrak sešrotován.  Obě jednotky se 9. července 1940 účastnily bitvy u Punta Stilo. \"Conte di Cavour\" byla 11. listopadu 1940 potopena leteckým torpédem během britského útoku na Tarent. Později byla vyzdvižena, ale do kapitulace Itálie již nebyla opravena. Po kapitulaci loď ukořistili Němci, nebyla opravena a v únoru 1945 vrak zničilo spojenecké letectvo. Na počátku 50. let byl vrak sešrotován. Bitevní loď \"Giulio Cesare\" válku přečkala a byla roku 1948 předána SSSR, které ho do sovětského námořnictva zařadilo jako \"Novorossijsk\". Dne 29. října 1955 se loď potopila v Oděse, zřejmě po náhodném najetí na minu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Conte di Cavour byla třída bitevních lodí italského královského námořnictva typu dreadnought. Celkem byly postaveny tři jednotky této třídy. Ve službě byly v letech 1915–1955. Účastnily se první a druhé světové války. Za první světové války byla jedna zničena sabotáží. Mezi válkami byly zbývající dvě komplexně modernizovány. Druhá byla potopena za druhé světové války a poslední po prohrané válce připadla Sovětskému svazu. Po několikaleté službě se potopila na mině.", "tgt_summary": "加富尔伯爵级战列舰是意大利皇家海军的一种无畏型战列舰,服役于两次世界大战期间。其中,莱昂纳多·达·芬奇号战列舰在第一次世界大战中炸毁,加富尔伯爵号战列舰于第二次世界大战中沉没,朱利奥·凯撒号战列舰则被作为赔偿交给苏联。", "id": 2387065}
{"src_title": "Zásobník volání", "tgt_title": "呼叫堆疊", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zásobník volání funguje jako každý jiný zásobník, jsou zde dvě základní operace codice_1 pro uložení hodnoty na vrchol zásobníku a codice_2 pro vyzvednutí hodnoty z vrcholu zásobníku. Operace uložení je používána především instrukcí volání podprogramu a operace vyzvednutí je používána především instrukcí návratu z podprogramu. K oběma operacím může docházet opakovaně a tím je umožněno volání dalšího podprogramu z běžícího podprogramu (a jako speciální případ takových vnořených volání také rekurze).  Pokud je ovšem pro zásobník volání rezervováno příliš málo místa a to je opakovaným ukládáním adres zaplněno (například při nekonečné rekurzi), dochází k přetečení zásobníku, které obvykle způsobí pád programu.  Každý běžící program má alespoň jeden svůj zásobník volání, obvykle jeden pro každé vlákno. Přestože program (respektive vlákno) může pracovat i s jinými datovými strukturami typu zásobník, například při správě signálů nebo při kooperativním multitaskingu, zůstává zásobník volání nejdůležitějším zásobníkem - proto je běžné označovat jej krátce zásobník.", "section_level": 1}, {"title": "Jednotlivé funkce zásobníku.", "content": "V závislosti na operačním systému, programovacím jazyku a architektuře počítače je zásobník využíván například pro:", "section_level": 1}, {"title": "Příklad struktury zásobníku volání.", "content": "Záznamy na zásobníku se skládají z jednotlivých \"rámců\" () odpovídajících jednotlivým neukončeným voláním. Konkrétní podoba rámců je dána zejména architekturou.  Například na některých architekturách roste zásobník směrem nahoru (další záznamy jsou ukládány na místa s vyšší adresou), na jiných směrem dolů (další záznamy jsou ukládány na místa s nižší adresou)..  Pokud například byla zavolána funkce codice_3 z funkce codice_4, pak může vrchol zásobníku vypadat takto: Rámec na vrcholu zásobníku patří k současnosti vykonávanému podprogramu a obvykle obsahuje minimálně následující položky:", "section_level": 1}, {"title": "Ukazatele na zásobníkové rámce.", "content": "Na vrchol zásobníku vždy ukazuje speciální registr, ukazatel zásobníku (, SP). Jeho hodnota se ovšem mění nejen při vstupu do funkce či při návratu z ní, ale může se měnit i v době běhu (například je-li zásobník použit při aritmetických výpočtech, nebo v okamžiku, když už jsou do něj připravovány parametry pro dále volanou funkci). Obvyklým postupem je tedy na začátku podprogramu uložit hodnotu ukazatele zásobníku do jiného zvláštního registru, kde se pak uchovává v nezměněné podobě po celou dobu běhu funkce.", "section_level": 2}, {"title": "Velikost rámců na zásobníku.", "content": "Protože na zásobník jsou ukládány parametry podprogramů, vyžadují různé podprogramy různě veliké rámce v závislosti na počtu a velikosti svých parametrů. Překladače vyšších programovacích jazyků dnes navíc často umožňují alokovat různě veliké lokální proměnné v závislosti na parametrech, takže dokonce různá volání téže funkce mohou vyžadovat jiné množství prostoru, a to takové, které je v době kompilace programu neznámé. To je také dalším důvodem, proč je využíván ukazatel na rámec, který ukazuje na \"spodek\" rámce - z ukazatele na vrchol rámce nelze bez znalosti velikosti parametrů zjistit adresy jednotlivých parametrů.", "section_level": 2}, {"title": "Ukazatel na rámec volajícího.", "content": "Na většině systémů je obvyklé mít jako součást rámce aktuálního podprogramu uložený také ukazatel na rámec volajícího podprogramu. To je především proto, že ukazatel na rámec volajícího podprogramu patří mezi lokální hodnoty toho kterého podprogramu a tedy nemůže být uchován v registrech, ale je zapotřebí ho při zavolání podprogramu někam uložit a při ukončení podprogramu opět obnovit. Zároveň to může usnadnit ladění programu, neboť je kdykoliv možné snadno a rychle zjistit posloupnost volání.", "section_level": 2}, {"title": "Překryv rámců.", "content": "Různé překladače postupují při alokování prostoru pro předání parametrů různě. Některé vždy před každým voláním alokují potřebný prostor pro parametry toho kterého podprogramu, jiné na začátku podprogramu rovnou alokují potřebný prostor pro všechny podprogramy, které je možno dále volat. Pak je takový prostor pokládán za překryv rámců.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Operace na straně volajícího.", "content": "Na straně volajícího je potřeba v rámci volání obvykle vykonat jen minimum explicitně prováděných činností (což je dobře, protože jedna funkce může být volána mnohokrát z různých míst). Jsou zde pochopitelně vypočítány hodnoty jednotlivých parametrů volání a ty jsou poté umístěny na zásobník (případně do registrů, v závislosti na použité konvenci volání). Pak už je provedena instrukce volání.", "section_level": 2}, {"title": "Operace při vstupu do podprogramu.", "content": "Na začátku podprogramu je obvykle proveden takzvaný prolog podprogramu, který zajišťuje nutný servis než začne provádění samotného podprogramu.  Na začátku obvykle dojde k uložení některých hodnot na zásobník, bývá ukládána návratová adresa a také hodnota ukazatel na zásobník a ukazatele na rámec. Na některých architekturách se ovšem o toto vše automaticky postará instrukce volání a není třeba to provádět v rámci prologu.  Dalším krokem je aktualizace ukazatele na rámec (je-li používán) na hodnotu ukazatele na zásobník. Pak je hodnota ukazatele na zásobník změněna, aby tak byl rezervován prostor pro lokální proměnné.", "section_level": 2}, {"title": "Operace při návratu z podprogramu.", "content": "Podprogram před návratem řízení do volají funkce obvykle provede soubor příkazů, které jsou opakem kroků při vstupu do podprogramu. Obnoví se uložené hodnoty registrů, změní se hodnota ukazatele (tedy dealokují se lokální proměnné) a pak se zavolá instrukce návratu, která nahraje ze zásobníku návratovou adresu do instrukčního ukazatele.  Někdy se také ze zásobníku uvolní prostor pro parametry podprogramu, jindy se o uvolnění tohoto prostoru stará až volající funkce, když je jí navráceno řízení.", "section_level": 2}, {"title": "Další souvislosti.", "content": "Aktuální data ze zásobníku mohou být použita kromě ladění také k profilování.  Zároveň je také zásobník tradičním místem pro bezpečnostní útoky. V jazycích, které nekontrolují zápis mimo meze pole, totiž zápisem za hranici lokálního pole lze přepsat návratovou adresu a tak přinutit program předat řízení útočníkovi. Jedná se o takzvané přetečení na zásobníku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zásobník volání (často zkrátka zásobník) je v informatice datová struktura typu zásobník, na kterou se při běhu procesu ukládají informace týkající se provádění podprogramů. Přestože správa zásobníku je důležitou součástí prakticky veškerého software, většina programátorů s ním explicitně nepracuje, neboť ve vyšších programovacích jazycích se o správnou funkci zásobníku stará automaticky překladač. Naopak v nízkoúrovňových jazycích, například v jazyce symbolických adres, musí programátor pracovat se zásobníkem explicitně.", "tgt_summary": "呼叫堆叠(英语:Call stack,港台称“呼叫堆叠”,英文直接简称为“栈”(the stack))别称有:执行栈(execution stack)、控制栈(control stack)、运行时栈(run-time stack)与机器栈(machine stack),是电脑科学中存储有关正在执行的子程序的讯息的堆叠。有时仅称「堆叠」,但堆叠中不一定仅存储子程序讯息。几乎所有计算机程序都依赖于呼叫堆叠,然而高阶语言一般将呼叫堆叠的细节隐藏至后台。", "id": 1867522}
{"src_title": "Supraventrikulární tachykardie", "tgt_title": "室上性心搏過速", "src_document": [{"title": "Mechanizmus.", "content": "Základními dvěma mechanizmy vzniku supraventrikulární tachykardie jsou zvýšená automacie a reentry.  Zvýšená automacie je stav, kdy existuje v srdci zdroj vzruchů, který tyto generuje rychleji než normální zdroj (pacemaker) - tedy sinoatriální uzel. Srdeční buňky mají schopnost spontánní depolarizace - tedy samovolné změny membránového napětí, kdy po překročení jistého prahového napětí dojde ke vzniku vzruchu (rychlé depolarizaci). Za patologických stavů může existovat zdroj, v jehož buňkách probíhá spontánní depolarizace rychleji než sinoatriálním uzlu, kde je za normálních okolností nejrychlejší. Takový patologický zdroj pak celému srdci vnutí svou frekvenci a může být příčinou tachykardie.  Reentry je stav, kdy dochází abnormálnímu kroužení vzruchu po určité dráze v srdci a kroužící vzruch odtud aktivuje zbytek srdce. Tyto dráhy můžou být různě dlouhé a různě lokalizované, u jednoho nemocného může být dráha stabilní nebo se může v průběhu tachykardie měnit (u fibrilace síní). K tomu, aby mohlo ke kroužení vzruchu dojít, musí být splněno několik podmínek (týkají se rychlosti vedení, zotavovací doby jednotlivých částí dráhy a podobně).", "section_level": 1}, {"title": "Projevy.", "content": "Všechny supraventrikulární tachykardie se můžou projevit bušením srdce, celkovou slabostí, závratěmi, případně krátkodobou poruchou vědomí. Při delším trvání ale můžou vést, zejména u lidí se závažnějším srdečním postižením, k srdečnímu selhání. Vzácněji můžou vést také ke smrti postiženého. Některé typy (zejména fibrilace či flutter síní) můžou mít také další specifické projevy.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšetření.", "content": "Základem je elektrokardiografické vyšetření (EKG) v době tachykardie. Pro tuto skupinu tachykardií je typické, že na EKG záznamu je QRS komplex, který odpovídá aktivitě srdečních komor, normálního tvaru – tedy štíhlý (šíře do 0,11 s). U většiny z nich jsou QRS komplexy řazeny pravidelně, typicky nepravidelná je fibrilace síní nebo multifokální síňová tachykardie.  Přítomnost širokého QRS komplexu abnormálního tvaru nevylučuje, že se jedná také o supraventrikulární tachykardii, byť je tento obraz typický pro komorové tachykardie. Abnormální QRS komplex u supraventrikulární tachykardie může být u  Jednotlivé typy supraventrikulárních arytmií se liší aktivitou předsíní, podle toho se liší také vzhled vln P, které jí odpovídají. Tvar vlny P a její vztahu ke komplexu QRS (případně absence vlny P) je důležitým ukazatelem pro rozlišení jednotlivých typů SVT.  Trvání arytmie je často krátké, takže neumožňuje zachycení při běžném EKG vyšetření. Pak je nutný dlouhodobý záznam – nejčastěji Holterovo monitorování, kdy má nemocný po dobu 24 hodin nalepené elektrody na hrudníku a snímání je prováděno „krabičkou“ zavěšenou u pasu. Existují také záznamové systémy, které si nemocný přikládá jen v době potíží nebo implantabilní záznamníky, které se zašijí z malého řezu pod kůži a dovolují monitorování až po dobu tří let. Tyto jsou vhodné zejména u pacientů s řídkým výskytem arytmie.  Přesnější zhodnocení typu arytmie často není možné z běžného EKG a je nutné použít snímání elektrodou zavedenou do jícnu, který je v těsné blízkosti předsíní, nebo záznamy EKG elektrodami ze srdečních dutin při elektrofyziologickém vyšetření srdce.  Součástí komplexního vyšetření je také ultrazvukové vyšetření srdce či krevní rozbory ke stanovení hladin krevních minerálů, hormonů štítné žlázy a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Léčebná strategie se zaměřuje jednak na přerušení záchvatu arytmie, jednak na předcházení opakování arytmie.  Na rozdíl od komorových arytmií bývají supraventrikulární tachykardie citlivé na podráždění bloudivého nervu tzv. vagovými manévry jako např. dráždění karotického sinu na krku či usilovným výdechem proti uzavřeným hlasivkám (jakoby tlačení na stolici). Drážděním tohoto nervu, který obsahuje parasympatická nervová vlákna, dochází ke zpomalení tvorby a vedení vzruchu v oblasti SA uzlu a AV uzlu. To někdy vede k přerušení arytmie nebo alespoň k jejímu zpomalení. Jindy je nutno použít antiarytmika, z nichž typicky jen na supraventrikulární tachykardie (resp. jen na některé z nich) je účinný adenosin. Z dalších antiarytmik se používají nejčastěji betablokátory či kalciové blokátory, amiodaron a propafenon. Zejména u flutteru a fibrilace síní se často užívá elektrického výboje – elektrické kardioverze. V prevenci těchto arytmií se tradičně užívají výše uvedená antiarytmika (krom adenosinu). Především u arytmií na podkladě reentry se dnes stále více užívá odstranění části dráhy reentry okruhu pomocí elektrického proudu zavedeného do srdce cévami pomocí katetrů. Procedura se nazývá radiofrekvenční ablace. Přerušením dráhy se odstraní základní předpoklad pro vznik arytmie a dobře provedený výkon nemocného potíží zbaví. Velmi dobré jsou především výsledky ablace u AVNRT, AVRT a flutteru síní, horší u fibrilace síní. Zákroku předchází podrobné mapování srdce při elektrofyziologickém vyšetření. Léčba se u jednotlivých typů arytmií liší, jsou vypracované standardy pro léčebný postup.", "section_level": 1}], "src_summary": "Supraventrikulární tachykardie (SVT) je obecné označení pro rychlé srdeční arytmie, které mají původ \"nad\" srdečními komorami - tedy v oblasti srdečních předsíní či atrioventrikulární junkci (z této definice se poněkud vymyká AV reentry tachykardie, na níž se podílí také komory). Obecně se považují tyto arytmie za méně závažné než komorové tachykardie, ale také můžou být životohrožující. Při záznamu EKG je pro ně typické, že QRS komplex, který odpovídá aktivitě srdečních komor, je normálního tvaru – tedy štíhlý, byť s některými výjimkami.", "tgt_summary": "室上性心搏过速(Supraventricular tachycardia),简称SVT,是因为心脏电传导系统异常造成的心跳过速。主要可分四型:心房颤动、阵发性室上性心搏过速(PVST)、心房扑动、沃夫巴金森怀特症候群。症状包括心悸、头晕、盗汗、呼吸困难及胸痛等。 症状从心房或房室结开始。通常此症状是由这二个机转中的一个造成:折返性心律失常或是自发性心肌。另一种快速心律是心室颤动—在心室产生开始急速颤动。可借由心电图(ECG)、动态心电图或事件监视器诊断出来。可借由抽血检验排除特定潜在因素,例如甲状腺功能亢进症或电解质不平衡。 根据此症发生原因的不同,会采取不同的治疗方式,包括药物治疗、手术或其他的医疗程序。有些型的疾病可能可以用迷走神经兴奋法或是称为导管电气烧灼术来治疗。若是心房颤动,可以用钙离子通道阻滞剂或是Β受体阻滞剂。某些病患则可长期服用如阿斯匹灵或是华法林等抗凝血药物来控制病情。在欧洲,平均每1千人中约有25人会受心房颤动所苦、另约有2.3人则会受阵发性室上性心动过速影响。此外,每1千人有2人会罹患沃夫巴金森怀特症候群、另0.8人则会出现心房扑动。", "id": 2282163}
{"src_title": "Dědičnost proti prostředí", "tgt_title": "先天与后天", "src_document": [{"title": "Filosofie.", "content": "Existují tři základní filosofické náhledy na otázku dědičnosti a prostředí: empirismus, nativismus a interakcionismus.", "section_level": 1}, {"title": "Dědičnost.", "content": "Je důležité si uvědomit, že pojem dědičnost se vztahuje pouze ke stupni genetické variability znaků mezi jedinci. Dědičnost tedy nereferuje, z jaké části k určitému rysu jedince přispívají faktory prostředí nebo genetické výbavy. Rysy jedince jsou vždy komplexní a obsahují obě složky. I znaky pro jinak silně geneticky podmíněné vlastnosti, jako je barva očí, určuje prostředí v průběhu ontogenetického vývoje (např. určité rozsahy teplot, obsahu kyslíku, atd.). Navíc jistou roli v dědičnosti hrají například i priony.  Naproti tomu index dědičnosti statisticky kvantifikuje, jakou roli na rozdílu ve sledovaném znaku mezi jednotlivci hraje rozdíl v genetické informaci, kterou tito jedinci nesou. U zvířat, kde je možné měnit prostředí experimentálně, lze zkoumat dědičnost poměrně snadno. Takovéto pokusy nejsou u lidí přípustné z etického hlediska. Tento problém lze vyřešit tím, že se najde existující populace lidí, která svou existencí odráží podmínky experimentu, který by býval výzkumník zamýšlel vytvořit. Pro tento proces je typická metoda dedukce.  Jeden způsob, jak určit podíl genů a prostředí na rysech, je studovat dvojčata. V jedné studii porovnávali jednovaječná dvojčata vychovávaná od sebe ve srovnání s náhodně vybranými páry lidí. Jednovaječná dvojčata sdílela stejné geny, ale různé rodinné prostředí. V jiné studii dvojčat byla jednovaječná dvojčata vychována společně (sdílela tak rodinné prostředí a geny) jsou ve srovnání s dvojvaječnými dvojčaty vychovaných společně (která sdílela rodinné prostředí, ale jen polovinu svých genů). Dalším způsobem, který umožňuje odloučení vlivu genů od prostředí je adopce. V jedné studii adopce byli biologičtí sourozenci chování během společně (sdíleli stejné rodinné prostředí a půlku genů) porovnáni s adoptivními sourozenci (kteří sdíleli rodinného prostředí, ale geny ne).  V mnoha případech bylo zjištěno, že geny významně přispívají k výsledným rysům jedinců, včetně psychologických charakteristik, jako jsou inteligence a osobnosti. Přesto se dědičnost může v různých případech lišit. Například deprivace v oblasti životního prostředí jistě změní poměr, v jakém oba faktory přispívají k výslednému souboru rysů jedince. Následující tabulka udává míru dědičnosti různých znaků:  Studie dvojčat a adoptivní studie mají metodologické limity. Mezi ně patří například nízká škála prostředí, ve kterých se odehrávají. Většina studií se uskutečnila v západních zemích prvního světa. Výsledky těchto studií tak nemusí reflektovat situaci v chudších zemích. Oba typy studií navíc závisí na určitých předpokladech, jako je stejné prostředí ve studiích dvojčat a v adoptivních studiích se zase nepočítá s efekty období před samotnou adopcí. Klasické studie dvojčat často používají zjednodušené matematické předpoklady, když například neuvažují vliv vzájemné korelace prostředí a genů, a tudíž podávají zkreslené výsledky.", "section_level": 1}, {"title": "Dědičnost inteligence.", "content": "Pro rozvoj inteligence je potřeba kombinace dědičnosti a prostředí. Je potřeba mít vhodné genetické dispozice. Vývoj genetických predispozic je třeba stimulovat a rozvíjeny ve vhodném podnětném prostředí. To je v prvních letech života zastupováno rodinou, která je tady důležitým faktorem pro vývoj inteligence v raných fázích. Postupně do vývoje vstupují vrstevnické skupiny a širší okolí, které mají významný vliv na formování intelektu. Role rodiny je významná i v pozdějších fázích vývoje nadaného jedince a je komplementární ke školní výuce zejména nižšího stupně. Klíčová je i role školy a jejího příznivého prostředí. Školy by se měly mít implementovány mechanismy pro podporu nadaných žáků z důvodu využití potenciálu nadaných žáků.  Následující tabulka udává vztah IQ a korelační koeficienty mezi různými skupinami:", "section_level": 2}, {"title": "Psychologie.", "content": "V psychologii existuje několik obecných přístupů k otázce dědičnosti a prostředí. Následující soupis řadí názorové proudy v psychologii postupně od preferujících přírodu po ty, co preferují prostředí. Biologický přístup klade důraz na genetiku a neurologické vysvětlení chování. Psychoanalýza považuje sociální charakteristiky za získané během výchovy, vyjma agrese, kterou považuje za vrozenou. Kognitivní psychologie uznává vrozenou schopnost poznávání a paměti, které jsou neustále ovlivňovány prostředím. Humanismus vyzdvihuje fyzické potřeby člověka a společenské ovlivnění osobnosti jedince. Behaviorismus pokládá všechno chování je podmíněně naučeno skrze prostředí (včetně společnosti).", "section_level": 1}, {"title": "Geny a jejich exprese prostředím.", "content": "Do celého historického sporu míry vlivu prostředí a dědičnosti vstoupil nový aspekt – epigenetika, studující změny v genové expresi. Geny jsou totiž pružnější, než se myslelo za dob Darwina a jeho evoluční teorie. Geny jsou ve stálé interakci s prostředím, které se také neustále mění a není homogenní. Geny jsou však ale příliš pomalé, aby sami vysvětlily například změny chování či novodobý nárůst obezity.  Genetický kód je souhrn informací obsahuje údaje o tom, jaké proteiny potažmo buňky mají v organismus vznikat, avšak která část z této informace se použije, záleží z velké části na okolním prostředí (zdroji materiálu pro proteiny) – jedná se o genetickou expresi prostředím. Genetická informace tak udává omezení, v jakých mezích se můžou vlastnosti jedince daného druhu měnit. Prostředí pak určuje, která část genetické informace se použije skrze expresi genetické informace.  Genetická exprese prostředím je z evolučního hlediska výhodná. Změna genetické informace se počítat na počet generací potřebných ke změně, kdežto změna exprese genetické informace v některých případech zabere jednotky hodin.  Výzkumy ukazují, že nejlepší genové exprese je dosaženo stravou s rozložením lipidů, bílkovin a sacharidů přibližně v rovnoměrném rozložení po jedné třetině. Tímto rovnoměrným rozložením se myslí jejich energetická hodnota. Sacharidy společně s bílkovinami mají shodně 17 kJ na gram. Lipidy mají energetickou hodnotu 38 kJ na gram.  Naopak strava s 65% sacharidů, což je blíže obecně doporučovanému podílu, způsobuje expresi genů spojených se záněty a rozvojem kardiovaskulárních onemocnění, některých druhů rakoviny, demence a diabetes typu 2 – všechny hlavní životní styl související onemocnění. Nízko-sacharidová strava projevila stejný nedostatek, i když v menším měřítku.  Efekty stravy na genovou expresi byly zkoumány za vyrovnané energetické rovnováhy a vznikají za přispění insulinu. Otázka vlivu rozložení makronutrientů na genovou expresi v režimu kalorického přebytku či deficitu není zodpovězena. Lze ale předpokládat, že důležitost správného poměru živin poroste s velikostí celkového energetického příjmu. Výsledky změny stravy byly zjistitelné již po 6 dnech.  Strava dospělého člověka vyvolává změny ve všech buňkách lidského těla – i spermie a vajíčka – a že tyto změny mohou být přeneseny na potomstvo.  Nedávné studie ukázaly, že výživa může změnit zdraví a vzhled u myší klonovaných z embryí. Ty vykazovaly radikální rozdíly v barvě srsti, hmotnosti a riziku chronických onemocnění v závislosti na tom, jak byla matka krmena během těhotenství.  Další studie za použití myší jako modelu ukázaly, že mláďata myší, které byly překrmovány (kalorický přebytek) trpěly metabolickým syndromem – inzulinové rezistencí, obezitou a nesnášenlivostí glukózy. Těmito problémy trpěli i další generace myší, aniž by byly překrmovány. Exprese se v některých případech získává na více generací. Toto zjištění je zajímavé v tom, že se do té doby mělo za to, že jsou všechny epigenetické změny zrušeny při dělení embryí. Mechanismus epigenetického dědění je zatím neznámý.  Lidské matky, které na začátku těhotenství přijímaly nízkosacharidovou stravu porodily potomky s odlišnou genetickou expresí. Změna byla nalezena v RXRA genu ovlivňujícím výstavbu receptoru vitaminu A, který se podílí na buněčném metabolismu lipidů, který byl tímto alterován. Tyto děti měli ve věku od 6 do 9 let o čtvrtinu více tuku než vrstevníci.  Děti narozené matkám v průběhu nizozemského hladomoru na konci druhé světové války byly později v životě náchylnější k různým nemocem a obtížím, jako je snížená tolerance glukózy a zvýšený výskyt kardiovaskulárních onemocnění. Tyto efekty byly závislé na načasování a rozsahu nedostatku potravin v průběhu těhotenství.  V současné době se začíná ukazovat, že i mužská část genetické informace podléhá epigenetice a tak je mužské zdraví podstatné pro kvalitu potomků.  Ke kladné genetické expresi může vést například i cvičení jógy, kde byl prokázán přínos na imunitním systému. Byla zaznamenána genetické exprese 111 genů imunitních buněk během 2 hodin po zahájení cvičení. Tyto zjištěná tak potvrzují dříve hlášené účinky jógových praktik, které mají svou přínosnou složku fyziologicky podmíněnou na molekulární úrovni, která probíhá v řádu hodin a může tvořit základ pro dlouhodobě stabilní účinky. I prostý poslech hudby ve spojení s chůzí dokázal změnit expresi 38 genů.  Podle aktuálních poznatků je možno prodloužit život potomků na základě epigenetických změn až o 30 %. Studie provedena v modelovém organismu hlístici. Ty jako model vykazují podobné genetické charakteristiky jako lidé s tou výhodou, že mají kratší životní cyklus. Podobné snahy jsou vyvíjeny i u myší. Jaké budou implikace u lidí je v současné době otázkou.  Fyzické i sociální prostředí dětí ovlivňuje (methylace DNA) jejich následné zdraví.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie dvojité dědičnosti.", "content": "Teorie dvojité dědičnosti (anglicky \"dual inheritance theory\") vznikla kolem roku 1980, aby vysvětlila lidské chování jako působení (koevoluce) genetické evoluce (genetický drift) a kulturní evoluce (kulturní drift) skrze sociální učení. Příkladem je intolerance laktózy, na kterou měl vliv vznik zemědělství po neolitické revoluci. Geny samotné nemohou vysvětlit rychlé změny vývoje chování (schopností) a tedy učení je efektivnější způsob dědičnosti. Kumulativní kultura je doložena i u šimpanzů a orangutanů či holubů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nature versus nurture (anglicky také jako \"nature vs. nurture\", česky též přirozenost versus výchova, přirozenost proti výchově nebo dědičnost proti prostředí je vědecký i filozofický spor o tom, co určuje rozvoj charakteru a sociálních vlastností člověka – zda je to biologie (genetický základ, hormony, přirozenost atd.) nebo prostředí (výchova, vzdělání, techné atd.).", "tgt_summary": "先天与后天(nature versus nurture)是心理学上,争论个人的天生品质(先天)与个人经验(后天)在决定个人心理和行为特性中的重要性或因果关系的问题。以前,当讨论到这个问题时主要是考虑自主行为(主观意愿)与非自主行为(大自然、神等)之间的界限。这种说法是:以自身为中心的,而顺从个人意愿的说法;即宗教或神学。随着科学的发展,旧说法逐渐被抛弃,取而代之的是站在人类的角度上观察此问题。", "id": 1316720}
{"src_title": "Chenin blanc", "tgt_title": "白诗南", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Réva vinná (\"Vitis vinifera\") odrůda \"Chenin blanc\" je jednodomá dřevitá pnoucí liána dorůstající v kultuře až několika metrů. Kmen tloušťky až několik centimetrů je pokryt světlou borkou, která se loupe v pruzích. Úponky révy jsou středně dlouhé, umožňují této rostlině pnout se po pevných předmětech. Růst je středně bujný až bujný s polovzpřímenými letorosty. Vrcholky letorostů jsou otevřené, světle zelené s karmínovým nádechem, pouze slabě pigmentované antokyaniny, velmi silně bíle vlnatě ochmýřené. Internodia a nodia jsou na osluněné straně zelená s červenými pruhy, na zastíněné straně zelená, takřka bez ochmýření, pupeny jsou slabě pigmentované antokyaniny. Mladé lístky jsou žlutozelené, bronzově skvrnité, takřka bez antokyaninové pigmentace, středně silně bíle vlnatě ochmýřené. Jednoleté réví je žlutohnědé až tmavohnědé, rýhované, eliptického průřezu.  Dospělé listy jsou středně velké, tmavozelené, okrouhlé, tří- až pětilaločnaté se středně hlubokými, lyrovitými výkroji, které mají oblé dno, okraj listu je tupě, úzce zoubkovaný, povrch listu je slabě puchýřnatý, rub listu je mírně plstnatý, řapíkový výkroj je lyrovitý se zaostřeným dnem až lancetovitý s ostrým dnem, otevřený, řapík je kratší, než medián listu, žilnatina listů je v oblasti řapíku načervenalá (u většiny klonů).  Oboupohlavní pětičetné květy v hroznovitých květenstvích jsou žlutozelené, samosprašné. Plodem jsou malé až středně velké (16 x 14 mm, 1,8 g), okrouhlé až mírně protáhle eliptické bobule jednotné velikosti a barvy, žlutozelené až zlatožluté, na osluněné straně až hnědočervenavě zbarvené, s tenkou, průměrně ojíněnou slupkou, v době zralosti náchylnou k praskání, se šťavnatou, nezbarvenou dužinou jemné, odrůdové chuti. Stopečky bobulí jsou středně dlouhé, obtížně oddělitelné. Hrozen je středně velký, kuželovitý, kompaktní, s jedním či dvěma postranními hrozénky, s krátkou, slabě lignifikovanou stopkou.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "\"Chenin blanc\" je světově proslulá, velmi ceněná moštová odrůda vinné révy (\"Vitis vinifera\"). První doklady o jejím pěstování pocházejí již z 9. století, z Francie, z Anjou jižně od řeky Loiry, odkud je zmíněna roku 845 v záznamech opatství Glanfeuil. Odtud se rozšířila nejprve do celého údolí řeky Loiry, v 15. století do oblasti Touraine a později do údolí řeky Rhône.  Původ odrůdy byl dlouho nejasný. Roku 1999 byla v Rakousku a následně ve Francii provedena analýza DNA, která napověděla, že \"Chenin blanc\" je úzce příbuzný odrůdě \"Sauvignon\", tehdy byl považován za jednoho z rodičů této odrůdy. Roku 2010 byla zveřejněna rozsáhlá ampelografická studie, která naopak uvádí možnost, že \"Chenin blanc\" je kříženec odrůd \"Sauvignon\" a \"Tramín červený\".", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Ve Francii byla odrůda roku 2011 vysazena na 9.839 hektarech vinic, registrováno je zde 8 klonů. Především na dolní Loiře se z ni vyrábí mnoho druhů šumivých vín, například AOC Anjou, Crémant de Loire, Montlouis sur Loire, Saumur, Touraine, Vouvray, dále tichých vín s vysokým obsahem zbytkového cukru, například v AOC Anjou, Bonnezeaux, Chinon, Coteaux d'Ancenis, Coteaux de l'Aubance, Coteaux de Saumur, Coteaux du Layon, Coteaux du Loir, Coteaux du Vendômois, Jasnières, Quarts de Chaume, Savennières, ale také pozoruhodná suchá vína.  Roku 1999 byla odrůda celkově vysazena na cca 54.000 hektarech vinic. Mimo Francii ji najdeme v Jihoafrické republice (roku 2007 na 19 161 ha, pěstuje se zde již od 17. století, rozšířená je zejména v oblastech Stellenbosch, Paarl a Worcester), v Kalifornii (v USA byla roku 1992 vysazena na 11.840 ha), v Austrálii (roku 2007 na 684 ha, pěstuje se zde od roku 1832), v Argentině (roku 2005 na 3030 ha), dále v Chile, Španělsku (Aragón, D.O. Somontano, Extremadura, D.O. Tierra de Barros, Katalánie, D.O. Penedés, roku 2001 na 102 ha) a v mnoha dalších státech celého světa.  Odrůda není zapsána do Státní odrůdové knihy České republiky a není ani odrůdou, povolenou k výrobě zemských vín, ale vzácněji ji i u nás najdeme ve vinicích a odrůdová vína se objevují na některých místních koštech.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Název odrůdy pochází patrně z místního názvu „Mont Chenin“, což bylo původně malé panské sídlo na břehu řeky Echaudon, jižně od Touraine, kam se odrůda dostala v 15. století a kde ji pěstoval lord Chenonceaux a jeho švagr, opat z Cormery.  Další, lokálně používaná synonyma odrůdy jsou : \"Шенен Блан, Шенин Блан, Шенен белый, Гро шенен, Пино де ля Луара\" (vše Rusko), \"Anjou, Blamancep, Blanc d'Anjou, B. d ́Aunis, B. Emery, Bon Blanc, Canton, Capbreton Blanc, Chenen Belyi, Confort, Coue Fort, Cruchinet\" (Sud-Ouest), \"Cugnette, Fehér Chenin, Franc Blanc, Franche, Gamay Blanc\" (mylně), \"Gamet Blanc\" (Entraygues), \"Gout Fort, Gros Chenin, G. Pineau de Vouvray, Gustolidi\" (USA), \"Luarskoe, Mancais Blanc, Pera, Pineau Blanc, P. d ́Anjou, P. de Briollay, P. de la Loire, P. de Savennieres, P. de Vouvray, P. Gros, P. Gros de Vouvray, P. Nantais, P. Vert, Pinet d ́Anjou, Pinot Blanco\" (mylně, Jižní Amerika), \"P. d ́Anjou, P. de la Loire, Plant d'Anjou\" (Touraine, 15. století), \"Plant de Breze, P. de Clair de Lune, P. de Maille, P. de Salces, P. de Salles, P. du Clair de Lune, P. Volle, Pointu de Savennieres, Quefort, Rajoulain, Rajoulin, Ronchalin, Rouchalin, Rougelin, Rousselin, Rouxalin, Rouzoulenc, Shanin\" (Bulharsko), \"Steen\" (JAR), \"Stein\" (JAR), \"Tete de Crabe, Tite de Crabe, Ugne Lombarde, Valblar Stein, Verdurant, White Pinot\".", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné odrůdy.", "content": "V Jihoafrické republice se vzácně pěstuje odrůda \"Chenin Rose\" (\"Steen Rose\"), v katalogu VIVC je zmíněna dále ještě odrůda s názvem \"Chenin Rouge\". Obě jsou pravděpodobně mutacemi odrůdy \"Chenin Blanc\".  Spontánním křížením odrůd \"Chenin Blanc\" a \"Gouais blanc\" vznikly ve Francii odrůdy \"Balzac Blanc\", \"Meslier-Saint-François\" a \"Colombard\".", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Pro své rané rašení je odrůda citlivá na pozdní jarní mrazy, navíc sekundární pupeny bývají obvykle neplodné, dobré vyzrávání réví ale zajišťuje vyšší odolnost vůči zimním mrazům. Patří mezi odrůdy, poměrně náročné na pěstování a dávající kolísavé výnosy, v závislosti na podmínkách, průměrně ale okolo 6-7 t/ha. Přesto je třeba někdy redukovat sklizeň. Pokud by se výnosy v příznivějších letech či podmínkách neomezovaly, byla by vína nepříjemně kyselá a prázdná. Pro pěstování vyhovují méně bujně rostoucí podnože.", "section_level": 1}, {"title": "Fenologie.", "content": "Vegetační období odrůdy trvá 150-155 dní při sumě aktivních teplot (SAT) 3100-3200 °C (v klimatických v podmínkách Oděsy). Raší raně, jeden den před \"Chasselas\" a dozrává středně pozdně až pozdně, 17-24 dnů po \"Chasselas\".", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Odrůda je náchylná na napadení plísní šedou (\"Botrytis cinerea\"), průměrně dobře odolává padlí révovému (\"Uncinula necator\"), spíše podprůměrně potom plísni révové (\"Plasmopara viticola\").", "section_level": 2}, {"title": "Poloha a půdy.", "content": "Co se týče vlivu podloží na kvalitu vína, vína z hroznů, pocházejících z těžkých, jílovitých půd jsou tělnatá, těžká, dlouho vyzrávají na láhvi, pokud se keře nacházejí v blízkosti vodního toku, mají tendenci být napadány plísní šedou (\"Botrytis cinerea\"), v těchto podmínkách se také často vyrábějí botrytické výběry. Naopak, z písčitých půd známe vína lehčí, určená spíše k pití jako mladá. Křemičité půdy dávají vína minerálních tónů, zatímco vápník propůjčuje vínům ostřejší kyselinku. Na půdách břidličnatých má zase odrůda tendenci dozrávat rychleji, než třeba na půdách jílovitých.", "section_level": 2}, {"title": "Víno.", "content": "Suchá vína jsou světle žlutá, ovocitá, bohatá na buket, v mládí mají ocelovou kyselinu a mohou být až drsná, voní po medu a vlhké slámě, renklodách, limetce, grapefruitu, broskvích, meruňkách, ananasu, mangu, lískových oříškách, hořkých či pražených mandlích, angelice, květu akátu či hlohu, heřmánku, muškátu, mátě, růžích, bergamotové silici, škála buketních a aromatických tónů může být opravdu rozsáhlá. Vína dosahují plné zralosti po 6 až 10 letech, ale vydrží ještě dalších 20 let.  Odrůda je vhodná pro výrobu přívlastkových vín. Především sladkým vínům dodávají kyselinky další rozměr a vyváženost a také důležitou dlouhověkost. Špičkový ročník „Coteaux du Layon“ tak může vydržet i 30 let. Zralá vína rozvíjejí medové, vanilkové a akátové vůně, v aroma se objevuje kompotované ovoce, meruňkový či pomerančový džem.  Sladká vína z hroznů napadených plísní šedou (\"Botrytis cinerea\") a z bobulové výběry mají nejdříve vůně broskví, ananasu, manga, banánu, sušených měruněk, fíků, později se objeví slad, perník, kakao, skořice a smetana. Odrůda se s oblibou používá při přípravě různých cuvée, častěji například s víny odrůdy \"Colombard\" a v některých regionech slouží díky vyšší aciditě i k výrobě sektů, na druhé straně je místy a vzácněji, používána též jako stolní odrůda.", "section_level": 1}, {"title": "Stolování.", "content": "Lehká vína slouží jako aperitiv nebo doprovázejí pokrmy z ryb či kuřecího masa. Polosladká se předkládají k masitým pokrmům se smetanovými omáčkami a sladká vína se dobře snoubí s různými pudinky, v nichž je kyselé ovoce, nebo se sýry s modrou plísní.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chenin blanc je středně pozdní až pozdní moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), používaná k výrobě bílých vín, dle nejnovějších genetických výzkumů snad spontánní kříženec odrůd \"Sauvignon\" a \"Tramín červený\". Pochází patrně z Francie, z údolí řeky Loiry, první doklady o jejím pěstování v této oblasti, konkrétně v Anjou, pocházejí již z roku 845.", "tgt_summary": "白诗南()是一种酿酒白葡萄品种,原产于法国卢瓦尔河谷,又被称为卢瓦尔比诺()。除卢瓦尔河谷外,其在南非、美国加州、澳洲、南美洲等地都有种植。", "id": 1040568}
{"src_title": "Smash (seriál)", "tgt_title": "名聲大噪", "src_document": [{"title": "Děj seriálu.", "content": "Seriál pojednává o vytvoření nového broadwayského muzikálu založeném na životě Marilyn Monroe. Když se začíná zkoušet, všichni zúčastnění se musí vyrovnávat a hledat rovnováhu mezi svým chaotickým osobním životem a na vysoké požadavky, které jsou na ně kladeny v divadle.  V seriálu zní původní hudba, kterou složili Marc Shaiman a Scott Wittman.", "section_level": 1}, {"title": "Postavy a obsazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cameo.", "content": "Cameo aneb letmý výskyt v seriálu měly také tyto osobnosti (v závorce jsou uvedeny díly, ve kterých se objevili):", "section_level": 2}, {"title": "Vznik a produkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Koncepce.", "content": "Výroba seriálu začala v roce 2009 na stanici Showtime, kde na něm pracovali tehdejší vedoucího zábavy stanice Showtime, Robert Greenblatt a Steven Spielberg, z myšlenky Spielberga, který na konceptu pro seriál pracoval celé roky. Původní koncept byl, že v každé sérii bude příprava na nový muzikál; pokud bude některý z nich „hoden jeviště“, tak ho Spielberg uvede opravdu na Broadwayi. Pořad byl hlavně inspirován seriály \"Západní křídlo\" a \"Upstairs, Downstairs\". Greenblatt poté se i s projektem přemístil do NBC, kde je od ledna 2011 prezidentem zábavního odvětví. Theresa Rebeck napsala scénář pilotní epizody a je tvůrkyní seriálu. Výkonní producenti Craig Zadan a Neil Meron navrhli Rebeck pro seriál Spielbergovi a Greenblattovi. NBC si v lednu 2011 objednala natáčení pilotu a seriál pro televizní sezónu 2011-12.  Michael Mayer režíroval pilotní epizodu a Spielberg sloužil jako výkonný producent. Bylo hlášeno, že výroba pilotního dílu stála 7,5 milionu dolarů. Dne 11. května 2011 bylo oznámeno, že tento projekt byl televizní stanicí NBC povýšen na seriál. 15. května 2011 při vyhlášení vysílacího plánu na televizní sezónu 2011-12 bylo oznámeno, že se seriál začne vysílat v polovině této televizní sezóny. NBC se rozhodla k vysílání seriálu uprostřed sezóny proto, aby se seriál mohl vysílat po přímých přenosech soutěže \"The Voice\" v pondělí večer. 1. srpna 2011 bylo oznámeno, že premiéra seriálu bude 6. února, noci po Super Bowlu a seriál měl velmi mnoho propagačních reklam před svou premiérou. Na tiskové konferenci televize NBC bylo oznámeno, že seriál bude mít 15 epizod, které se budou shodovat s \"The Voice\".", "section_level": 2}, {"title": "Tvůrčí tým.", "content": "Seriál produkuje společnost Universal Television ve spolupráci s DreamWorks. Theresa Rebeck je tvůrce seriálu a také napsala pilotní epizodu. Seriál má velké množství výkonných producentů včetně Stevena Spielberga, Craiga Zadana, Neila Merona, Rebeck, Darryla Franka a Justina Falveye. Marc Shaiman a Scott Wittman k seriálu složili hudbu a jsou i výkonnými producenty. V březnu 2012 Rebeck odstoupila z funkce výkonné producentky muzikálového seriálu. 24. dubna 2012 bylo oznámeno, že Joshua Safran, výkonný producent seriálu \"Super drbna\" bude jedním z hlavních producentů ve druhé sérii, zatímco Rebeck zůstane scenáristkou a producentkou. Nicméně 2. května 2012 Rebeck v rozhovoru řekla, že se do seriálu nebude vracet vůbec.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Dne 9. června 2011 bylo oznámeno, že NBC podepsala smlouvu s Columbia Records na soundtrack seriálu. Smlouvá dává Columbia Records celosvětová, digitální a fyzická práva na první sérii s možností dalších sérií. Smlouva obsahuje původní skladby napsané speciálně pro seriál a další ostatní cover verze písní, které zazněly v seriálu.  Soundtrack k seriálu vyšel 1. května 2012.", "section_level": 1}, {"title": "Divadelní představení.", "content": "Během natáčení seriálu se výkonný producent Craig Zadan nechal slyšet, že by muzikál rádi převedli i do divadelní podoby, nicméně jejich prioritou je nejdříve vytvoření skvělého seriálu. V červnu 2015 se uskutečnil charitativní koncert \"Bombshell\", kde zazněly všechny písně z muzikálu v podání herců ze seriálu. Po koncertě bylo oznámeno, že \"Bombshell\" zamíří na broadwayské jeviště. Výkonní producenti seriálu i koncertu \"Bombshell\", Neil Meron a Craig Zadan, se stanou výkonnými producenty broadwayského uvedení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Smash je americký muzikálový dramatický televizní seriál, který vytvořila Theresa Rebeck a produkoval Steven Spielberg. Seriál se točí okolo příprav na nový broadwayský muzikál založený na životě Marilyn Monroe.", "tgt_summary": "《名声大噪》(英语:\"Smash\",又译:一鸣惊人),是一部美国音乐连续剧,由特蕾莎·雷贝克()创作,史提芬·史匹堡(Steven Spielberg)有份协助制作。", "id": 1466534}
{"src_title": "Registrované partnerství v Česku", "tgt_title": "捷克註冊伴侶關係", "src_document": [{"title": "Historie zákona.", "content": "V Česku byl zákon o registrovaném partnerství v parlamentu navrhován v různých podobách už od 90. let 20. století. V roce 1998 Poslanecká sněmovna zamítla v prvním čtení první ucelený poslanecký návrh zákona o registrovaném partnerství osob téhož pohlaví, který v roce 1997 společně podali Zuzka Rujbrová (KSČM), Jana Gavlasová (ČSSD) a Jaroslav Zvěřina (ODS). Návrh zákona obsahoval paušální odkaz na zákon o rodině a oproti manželství vyjímal jen společnou výchovu dětí a adopci. Jedním z hlavních oponentů zákona byl Marek Benda (ODS), kterému vadilo zejména přiznání daňových výhod, které dle něj souvisejí s výchovnou funkcí rodiny a byly by zneužitelné. Benda se rovněž obával, že do pěti let by byl ze zákona vypuštěn zákaz adopcí.  V roce 1999 sněmovna zamítla další poslanecký návrh zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví. Návrh podali Jan Zahradil (ODS), Monika Horáková (US), Jitka Kupčová (ČSSD) a Zuzka Rujbrová (KSČM). V parlamentní diskusi vynikly z oponentních argumentů zejména názory poslanců za KDU-ČSL Jiřího Karase, který takový institut považoval za demotivující pro ty, kdo by chtěli svou homosexualitu léčit, a Pavla Tollnera, který hovořil o „nepřijatelné apotéze jednání homosexuálního, bisexuálního a jiných zvráceností“, které, jak uvedl, chtěl původně nazvat „prasečinkami“. Za tento výrok byl kritizován. Sněmovna pak schválila návrh předsedy KDU-ČSL Cyrila Svobody na zamítnutí návrhu.  V roce 2001 vláda Miloše Zemana předložila parlamentu vlastní návrh zákona o partnerském soužití osob stejného pohlaví, vypracovaný z pověření vlády ministrem spravedlnosti Jaroslavem Burešem, avšak Poslanecká sněmovna jej vrátila vládě k dopracování, k čemuž pak už kvůli parlamentním volbám nedošlo. Hlavními argumenty odpůrců zákona byla obava z oslabení postavení tradiční rodiny a možnost výchovy dětí v homosexuálních svazcích. Nový návrh zákona o registrovaném partnerství upravila až v roce 2004 vláda Vladimíra Špidly, ale k projednání do parlamentu jej nepředložila. Gay a lesbické organizace kritizovaly, že k přípravě této verze nebyly přizvány. Mírně upravenou verzi vládního návrhu, připravenou ve spolupráci se zástupci Gay a lesbické ligy, předložila 20. dubna 2004 skupina 9 poslanců – Jitka Kupčová (ČSSD), Taťána Fischerová (US‐DEU), Kateřina Konečná (KSČM), Jan Zahradil (ODS), Jaroslav Zvěřina (ODS), Zdeněk Jičínský (ČSSD), Vladimír Koníček (KSČM), Pavel Svoboda (US‐DEU) a Vlastimil Ostrý (US‐DEU), ten však byl v únoru 2005 sněmovnou zamítnut.  Až další poslanecký návrh z dubna 2005 byl schválen Poslaneckou sněmovnou 16. prosince 2005 a pak Senátem 26. ledna 2006. Prezident republiky Václav Klaus však zákon vetoval. Veto bylo nakonec přehlasováno Poslaneckou sněmovnou dne 15. března 2006.  Institut registrovaného partnerství tak v Česku platí od 1. července 2006, kdy nabyl účinnosti zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů. V roce 2008 byl zákon novelizován, šlo spíše o právně-technickou změnu a v rozsahu práv a povinností z partnerství plynoucích nedošlo k zásadním změnám.  Podle českého práva trvající registrované partnerství bránilo až do roku 2016 tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte. Rada vlády pro lidská práva shledala takové ustanovení za diskriminační a vyzvala ministra pro lidská práva, aby předložil vládě návrh na nápravu tohoto stavu, který je dle právní analýzy Jana Wintra v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod i s ústavním pořádkem České republiky. O odstranění právní bariéry se nakonec postaral Ústavní soud.  Registrované partnerství bylo za 11 let od uzákonění v České republice uzavřeno mezi 2647 páry stejného pohlaví. Za první pololetí roku 2017 uzavřelo partnerství 137 párů, z toho 81 mužských a 56 ženských párů. Zájem meziročně poklesl, oproti prvnímu pololetí loňského roku bylo letos uzavřeno o 11 partnerství méně. Nejvíce uzavřených partnerství za jedno pololetí bylo hned po uzákonění tohoto svazku, tedy v roce 2006. Za druhé pololetí téhož roku bylo zaznamenáno 235 registrovaných partnerství. U přibližně 300 svazků byl vždy jeden z registrované dvojice zahraničního původu. Nejčastěji se jednalo o občany slovenské národnosti, pak také o přistěhovalce z Ruska, Polska, Ukrajiny, Turecka nebo Palestiny. Výjimkou nejsou ani svazky s lidmi ze vzdálenějších zemí, jako je Brazílie, Argentina, Kolumbie nebo Japonsko či Izrael.  Někteří politici a odborníci prosazovali místo speciálního institutu pro dvojice osob stejného pohlaví, výkladem asociovaného s homosexuální orientací, šířeji pojatý institut, který by nebyl vázaný na pohlaví partnerů. V roce 2011 se pro podobné řešení vyslovili například David Elischer z pražské právnické fakulty, ředitelka České demografické společnosti Jitka Rychtaříková, dlouhodobě ho podporuje Petr Nečas, vstřícně se k němu staví i ministr Jaromír Drábek nebo místopředsedkyně VV Dagmar Navrátilová a Vladimír Špidla. Proti se vyjádřili třeba ministr Jiří Pospíšil či tvůrce návrhu nového občanského zákoníku Karel Eliáš.", "section_level": 1}, {"title": "Vstup do partnerství a jeho zánik.", "content": "Registrované partnerství v ČR mohou uzavřít dvě dospělé osoby stejného pohlaví (dvě ženy nebo dva muži), z nichž aspoň jedna má české státní občanství. Uzavírá se před pověřeným matričním úřadem (vždy jen jeden v kraji, partnerství osob bez trvalého pobytu v ČR registruje Úřad městské části Brno-střed). Matriční úřad vede knihu registrovaných partnerství a k ní sbírku listin, umožňuje do nich též nahlédnout a vydává výpisy z knihy. Kniha registrovaných partnerství je minimálně jednou ročně kontrolována krajským úřadem.  Partneři před úřadem činí prohlášení, které může, ale nemusí proběhnout veřejným a slavnostním způsobem. Při prohlášení musejí oba partneři předložit příslušné doklady. Pokud má osoba trvalé bydliště na území České republiky, prokáže totožnost a připojí rodný list, osvědčení o státním občanství ČR (ne však starší než 3 měsíce) a občanský průkaz. V případě, že je tato osoba rozvedená, ovdovělá, či ukončila jiné registrované partnerství, předloží pravomocný rozsudek soudu, nebo úmrtní list zemřelého partnera. Tytéž podmínky platí pro osoby žijící s trvalým pobytem v cizině, pouze mohou být nahrazeny prohlášením příslušné země, že takové doklady vynadává. Výjimku tvoří osoby, kterým byl udělen azyl – mohou nahradit doklady čestným prohlášením.  Po učinění prohlášení obou partnerů úřad provede zápis do knihy registrovaného partnerství a vydá doklad o registrovaném partnerství. Tento stav se partnerům zapisuje i do občanského průkazu. Uzavření partnerství brání trvající manželství nebo registrované partnerství některého z partnerů.  Partnerství zaniká úmrtím, prohlášením za mrtvého, změnou pohlaví nebo rozhodnutím soudu o jeho zrušení, a to po vzájemné dohodě nebo i jen na žádost jednoho z partnerů, pokud ten prokáže, že partnerský vztah již fakticky netrvá.  Podle Českého statistického úřadu je rozvodovost u registrovaných partnerství výrazně nižší než u manželství. Od uzákonění registrovaného partnerství se rozvedlo 14,5 procenta z celkového počtu registrovaných párů. U manželství se pohybovala rozvodovost v posledních letech podle údajů Českého statistického úřadu každoročně kolem 50 procent a manželé se nejčastěji rozváděli zhruba po třech až pěti letech od svatby.", "section_level": 1}, {"title": "Registrující matriční úřady.", "content": "Osoby, které mají zájem vstoupit do registrovaného partnerství tak nemohou učinit před kterýmkoli matričním úřadem v České republice. Tuto možnost mají pouze u vybraných matričních úřadů, které zastupují celý konkrétní správní obvod. V České republice touto kompetencí disponuje celkem čtrnáct úřadů:", "section_level": 1}, {"title": "Práva a povinnosti.", "content": "Osoby žijící v registrovaném partnerství nemají stejná práva a stejné povinnosti jako osoby žijící v manželství. Jsou si rovny, mají právo zastupovat jeden druhého v běžných záležitostech. Další vlastností, kterou má i klasické manželství, je právo na informaci o zdravotním stavu druhého partnera.  Co se společného jmění partnerů týká, v případě registrovaného partnerství žádné nevzniká. A tak zatímco v manželství platí, že co po svatbě nabudete či nakoupíte, patří oběma partnerům rovným dílem (není-li předmanželskou smlouvou stanoveno jinak), v registrovaném partnerství zůstává všechno, co jeden z partnerů koupí či jinak získá, v jeho osobním vlastnictví.  Podobný princip je uplatňován i v případě zadlužení – každý z partnerů si za své dluhy odpovídá sám a nemůžou být od toho druhého vymáhány. (V manželství se naopak dluhy vzniklé po svatbě dělí rovným dílem mezi oba partnery.) Je ale nutné mít na paměti, že exekutor má právo přijít do společné domácnosti sepsat a popřípadě zabavit majetek. V takovém případě je nutné doložit doklady o vlastnickém právu a následně budou dané předměty ze soupisu vyškrtnuty.  V otázce dědictví český právní řád přistupuje k registrovaným partnerům totožně jako k manželům. Registrovaní partneři či partnerky po sobě dědí ze zákona, není tedy nutné sepisovat závěť. Registrovaní partneři dědí, stejně jako manželé, v první dědické skupině, společně s dětmi zemřelého partnera a to tak, že majetek se dělí rovným dílem. Rovněž platí, že v první skupině nemůže dědit pozůstalý sám. Pokud tedy zemřelý nemá děti, bude pozůstalý dědit v druhé dědické skupině společně s jeho rodiči a lidmi, kteří se zemřelým žili před smrtí minimálně jeden rok ve společné domácnosti a pečovali o něj nebo na něj byli odkázáni výživou. V takovém případě je dále stanoveno, že pozůstalému partnerovi musí připadnout minimálně polovina dědictví. Pokud bude pozůstalý sám i ve druhé dědické skupině, náleží mu celé dědictví. Stejně jako každý jiný dědic může i pozůstalý registrovaný partner dědictví odmítnout.  Co se týče vyživovací povinnosti, mají registrovaní partneři vůči sobě stejnou vyživovací povinnost jako manželé – měsíční příjmy se tedy sečtou a vydělí dvěma. Pokud je jeden z dvojice nezaměstnaný a tudíž jen v domácnosti, má nárok na stejnou životní úroveň. Pokud vymáháme výživné, vyživovací povinnost mezi registrovanými partnery stojí nad vyživovací povinností dětí k rodičům. Povinnost vyživovat partnera končí až s koncem registrovaného partnerství, avšak poslední slovo má vždy soud (toto platí v případě, pokud se partner např. ze zdravotních důvodů uživit nedokáže). Soud může nařídit jednomu partnerovi vyživovat partnera neodpovědného z rozpadu svazku, a to i ve stejné výši jako mezi registrovanými partnery (v případě stejné výše maximálně tři roky). Vyživovací povinnost zaniká, když je jeden z partnerů prohlášen za mrtvého, nebo bývalý partner uzavře nové manželství či registrované partnerství. Při ukončení vyživovací povinnosti je vyplácena jednorázová částka na základě smlouvy.  S uzavřením registrovaného partnerství nedochází ke vzniku společného nájmu bytu, jako je tomu u manželství. Pokud chtějí partneři být ve společném nájmu, musí se dohodnout s vlastníkem bytu v nájemní smlouvě. Partneři mají právo byt užívat stejnou měrou. V případě smrti partnera přejde nájem bytu na druhého z partnerů; toto se děje za předpokladu, pokud partneři byt v době smrti byt sdíleli.  Z hlediska trestního práva se na registrovaného partnera pohlíží jako na osobu blízkou. Není tedy trestné, když jeden z partnerů pomůže uniknout trestnímu stíhání či trestu. Partner nemusí oznámit trestný čin svého partnera, pokud by tím byl vystaven trestnímu stíhání. Partner má právo vybrat druhému partnerovi obhájce, pokud tak neučiní sám. Pokud se jeden z partnerů dopustí trestného činu na druhém partnerovi, bude trestně stíhán pouze se souhlasem.  Nejvíce spekulované téma se týká společné adopce dětí. Před červnem 2016 platilo, že adopce u registrovaných partnerů (na rozdíl od manželů) nebyla možná. Osoba, která je svobodná, si ale dle českého právního řádu dítě osvojit směla, a to bez ohledu na sexuální orientaci. Tento stav byl dle nálezu Ústavního soudu z června 2016 diskriminační, a proto se Ústavní soud rozhodl zrušit část zákona, která adopci znemožňovala.", "section_level": 1}, {"title": "Děti a změna zákona o registrovaném partnerství.", "content": "Tento aspekt výslovně upravuje §13 zák. o RP. Pokud je dítě v péči jednoho z partnerů a oba partneři žijí ve společné domácnosti, podílí se na výživě i druhý partner a vztahují se na něj všechny povinnosti (odst. 3 §13). Trvající partnerství až do roku 2016 bránilo individuálnímu osvojení dítěte (odst. 2 §13). Partneři stále nemohou dítě adoptovat ani spolu, ani dítě druhého partnera.  V srpnu roku 2013 předložila skupina dvaceti poslankyň a poslanců (vedená Janou Černochovou, ODS) napříč stranami novelu (předpokládaný odst. 2a §13), kterou připravila Platforma pro rovnoprávnost uznání a diverzitu (PROUD) a jež řešila tzv. přiosvojení, tedy adopci biologického dítěte partnerem/partnerkou (tzv. sociální rodič) jeho rodiče. Tedy dítěte, které již v domácnosti páru žije a jeho druhý biologický rodič je buď neznámý, nebo pokud by jeho druhý rodič o něj nepečoval a souhlasil s osvojením. V případě, že by dítě bylo starší dvanácti let, muselo by se svým osvojením souhlasit také. Kvůli pádu vlády, předčasným volbám a tudíž rozpuštění Poslanecké sněmovny nebyla novela nijak projednána. Po ustavení nové sněmovny byla z iniciativy PROUDu v září 2014 tato novela opětovně předložena. Předkladatelkou byla Radka Maxová (hnutí ANO) s dalšími 26 poslanci a poslankyněmi napříč politickým spektrem (vyjma KDU-ČSL) (poslanecký tisk 320/0). V říjnu byl návrh poslán vládě, která nezaujala stanovisko. Projednávání této novely bylo odkládáno až do května roku 2015, kdy se platforma PROUD spolu s Maxovou snažila zařadit novelu jako pevný bod programu schůze Poslanecké sněmovny. Návrh na toto zařazení na program schůze nebyl 19. května 2015 odsouhlasen plénem Poslanecké sněmovny. V září roku 2015 se vyjádřil ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jiří Dienstbier, že v případě, že se nepodaří v brzké době projednat návrh ve Sněmovně, předloží ho spolu s ministrem spravedlnosti Robertem Pelikánem jako návrh vládní. Tento návrh vznikl na jaře roku 2016 a přiosvojení řešil spolu s právy na bydlení, dětictví, výživné a sirotčí dávky (úpravy §7 a §8, nově §13a, §18 a §19). V říjnu 2016 o něm poté hlasovala Vláda ČR a za podpory ministrů a ministryň za ČSSD a ANO (ministři za KDU-ČSL byli proti) byl vládou přijat (Usnesení vlády č. 931). Mezi tím v červnu 2016 se do prvního čtení dostala novela poslanecká, při jejímž projednávání byly mediálně nejvíce diskutovány výroky poslankyně Pavlíny Nytrové (tehdy ČSSD). Projednávání bylo ale přerušeno z důvodu začátku letní přestávky Poslanecké sněmovny, která se již nikdy k projednávání nevrátila, a to i přes pokusy poslankyně Maxové v únoru 2017 zařadit první čtení poslanecké (nebo v té době již existující ministerské) novely jako pevný bod programu příslušných schůzí.  Ke změně ve vztahu registrovaného partnerství a rodičovství ale nakonec došlo díky rozhodnutí Ústavního soudu, který na návrh Městského soudu v Praze v červnu 2016 zrušil ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství, jenž bránilo osvojení, neboť jej shledal rozporným s právem na lidskou důstojnost, s právem na soukromý život a se zákazem diskriminace. Nově tak osoba žijící v registrovaném partnerství adoptovat dítě může, občanský zákoník ale i nadále vylučuje společnou adopci (\"joint adoption\"). Také pokud by si jeden z partnerů osvojil dítě druhého partnera, z matriky bude vypuštěn zápis o původním rodiči.", "section_level": 1}, {"title": "Postoje českých politických stran.", "content": "Ačkoliv je zákon o registrovaném partnerství součástí českého právního řádu, postoje politiků a politických stran se k této otázce i po jeho přijetí různí.  Pro podporu zákona i homosexuální menšiny se zpravidla vyjadřují liberální politici, naopak konzervativní a krajně pravicové strany s formulací zákona nesouhlasí.  Například Strana zelených uvádí, že „podpoří rozšíření institutu registrovaného partnerství dvou osob bez ohledu na jejich pohlaví či vztah“. Podporuje zároveň i rozšíření statusu manželství pro páry stejného pohlaví, podobně jako je tomu například ve Francii, Belgii nebo Anglii. Liberální Česká pirátská strana pak podporuje „rovnoprávnost různých forem životních partnerství“.  Naopak konzervativní krajně pravicová Národní demokracie ve svém programu odmítá „tzv. práva homosexuálů a dalších sexuálních ‚menšin‘“. V programu uvádí, že „ve zdravé společnosti může existovat jedině rodina složená z muže, ženy a dětí“. Výslovně zde poukazují na to, že registrované partnerství nepřipouští a že homosexualita je nemoc, která by měla být léčena.  Většina parlamentních politických stran se ve svých programech k problematice registrovaného partnerství příliš nevyjadřuje. Jejich názory jsou tak zřejmé především z předkládaných novel zákona o registrovaném partnerství či z vyjádření jednotlivých straníků. (viz Čeští politici a registrované partnerství).  V současnosti se diskutuje o možnosti osvojení dítěte v homosexuálním páru. Navrhovatelkou zákona byla ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová (ANO), pro tento návrh se vyslovili zástupci sociální demokracie, proti jsou naopak lidovci.  Přesto, že byl zákon o registrovaném partnerství přijat za vlády sociální demokracie, ani tato strana není v otázce těchto svazků jednotná. Liberální křídlo strany, které reprezentuje například Jiří Dienstbier, Bohuslav Sobotka nebo Michaela Marksová se k sexuálním menšinám staví pozitivně. Proti tomu konzervativní křídlo představované například Zdeňkem Škromachem je v otázce vstřícnosti k sexuálním menšinám zdrženlivější.", "section_level": 1}, {"title": "Čeští politici a registrované partnerství.", "content": "Václav Votava, poslanec ČSSD: \"„Vnímám totiž snahu o přijetí zákona z velké míry jako snahu o společenské uznání.“\"  Cyril Svoboda, bývalý předseda KDU-ČSL: \"„Podle mého názoru nejde o žádný krok moderní nebo liberalizační. Podle mého názoru stav společnosti volá po jistém konzervativismu, po jistém návratu k tradičním hodnotám. Podle mého názoru tento zákon relativizuje hodnotu rodiny.“\"  Václav Klaus, bývalý prezident: \"„Faktické soužití neboli partnerství osob stejného pohlaví v naší zemi existovalo v minulosti, existuje dnes a existovat bude nepochybně i v budoucnosti. Cílený, vědomý a záměrně prováděný proces legitimizace (...) vytvořil pro tuto menšinu v podstatě bezproblémové prostředí jak pro vztahy mezi jejími příslušníky navzájem, tak pro vztahy jejich příslušníků vůči jiným lidem, a zajistil víceméně neutrální přijímání této menšiny ve společnosti.“\" (tak Václav Klaus zdůvodnil veto, kterým zákon odmítl v únoru 2006).  Magazín LUI před prezidentskými volbami v roce 2013 zanalyzoval názory jednotlivých prezidentských kandidátů na registrované partnerství.  Jana Bobošíková, známá svými konzervativními názory, se sice vyjádřila proti postavení manželství a registrovaného partnerství na stejnou úroveň, připustila však možnost adopce dětí homosexuálními páry.  Jiří Dienstbier uvedl, že jednou z jeho priorit je ochrana práv menšin, z pozice ministra pro lidská práva pak sám navrhoval novely zákona o registrovaném partnerství.  Jan Fischer, stejně jako Bobošíková, odmítl zrovnoprávnění manželství a partnerství, podpořil však tezi rozšíření práv homosexuálních párů.  Táňa Fischerová se staví k LGBT komunitě pozitivně, sama byla jednou z předkladatelek zákona.  Vladimír Franz podpořil zrovnoprávnění manželství a partnerství. Zastává ve vztahu k LGBT komunitě liberální postoje.  Zuzana Roithová, členka KDU-ČSL, se zdrženlivému názoru vlastní strany vůči partnerství nevzpouzela. Odmítla adopci dětí homosexuálními páry.  Karel Schwarzenberg se sice stavěl proti výhradám lidovců, zrovnoprávnění manželství a partnerství ale také odmítl.  Přemysl Sobotka odmítl zrovnoprávnění manželství s partnerstvím, ohledně adopcí jasno nemá.  Miloš Zeman zastává poměrně liberální politiku vůči LGBT komunitě. Považuje to ale za privátní sféru, do které by neměli politici tolik zasahovat.", "section_level": 1}, {"title": "Zavedení stejnopohlavního manželství.", "content": "V Česku se začíná diskutovat o možnosti uzavření manželství mezi páry stejného pohlaví. Organizace Amnesty International a několik dalších neziskových organizací, například Prague Pride nebo PROUD, vytvořily přibližně před rokem tzv. Koalici za manželství, která zajišťuje kampaň s názvem „Jsme fér“. Kampaň byla aktivní hlavně během voleb do poslanecké sněmovny na podzim tohoto roku. Během kampaně byly zjišťovány názory českých politiků na možnost vstupu homosexuálních párů do manželství. Za hnutí ANO podpořil uzavření manželství gayů a leseb například předseda hnutí Andrej Babiš, z ČSSD ministr pro lidská práva Jan Chvojka, mezi Piráty hned šest lídrů a také dva lídři hnutí STAN, déle tři lídři Zelených a jeden od Svobodných. Tento návrh nepodpořil nikdo z lidovců, ODS ani SPD.  Do manželství mohou vstupovat homosexuálové třeba v Argentině, Austrálii, Belgii, Brazílii, Dánsku, Finsku, Francii, Irsku, na Islandu, Jižní Africe, Kanadě, Kolumbii, Lucembursku, na Maltě, Německu, Nizozemsku, Norsku, Novém Zélandu, Portugalsku, Španělsku, Švédsku, Uruguayi a USA. Od 1. ledna 2019 je manželství stejného pohlaví právně uznané (celostátní nebo v některých částech) v následujících zemích: Argentina, Austrálie, Belgie, Brazílie, Dánsko, Finsko, Francie, Nizozemsko, Irsko, Island, Jihoafrická republika, Kanada, Kolumbie, Kostarika, Lucembursko, Malta, Mexiko, Německo, Nový Zéland, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Španělsko, Spojené království, Spojené státy, Švédsko, Taiwan a Uruguayi. Kromě toho, Arménie, Estonsko a Izrael uznávají manželství párů stejného pohlaví legálně uzavřené v jiných zemích.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíl mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím.", "content": "Registrované partnerství je svazek, jež mohou zavřít osoby stejného pohlaví. Mnozí se někdy mylně domnívají, že je to stejný druh svazku jako manželství, jen se nazývá jinak, protože je určen homosexuálům. Tomu tak ale není, protože se od manželství odlišuje nejen názvem, ale i právy. Osoby stejného pohlaví smějí uzavírat partnerství pouze na úřadech, a to jen v krajských městech, není ani možné, aby pár oddala církev. Přítomen je pouze matrikář a obřad je proveden bez nutné přítomnosti svědků. Příjmení jim zůstávají a pokud touží po změně, tak si o ni musí za poplatek zažádat. Dále partneři nemají společné jmění, jejich majetek tedy není sloučen, jen v případě, že si ho sami sloučí do spoluvlastnictví. Nemají nárok na vdovský a vdovecký důchod a ani adopci dětí. Dne 28. června 2016 však byl i navzdory tomu Ústavním soudem zrušen § 13 odst. 2 zákona č. 115/2006 SB. o registrovaném partnerství, který zakazoval jednomu z partnerů, aby si individuálně dítě osvojil. V současné době je vyvíjen tlak na to, aby se registrované partnerství zrovnoprávnilo s manželstvím.", "section_level": 1}], "src_summary": "Registrované partnerství je úředně nebo jinak zaznamenané partnerství. Od 90. let 20. století se sousloví v češtině užívá jako ustálený termín pro označení úředně uzavřeného svazku dvou spolužijících osob podobného manželství, s účinností od roku 2006 je takto oficiálně nazván veřejnoprávně institucionalizovaný svazek dvojic stejného pohlaví podle českého práva, které tento institut klade na roveň obdobným institutům v dalších zemích.", "tgt_summary": "2005年2月11日,捷克下议院82人赞成、65人反对、18人弃权否决同性伴侣关系权利法案。12月16日,捷克下议院86人赞成、54人反对、7人弃权通过同性伴侣关系权利法案。2006年1月25日,捷克上议院以45票赞成、14票反对和6票缺席通过同性伴侣关系登记与权利法案。2月16日,捷克总统克劳斯否决同性伴侣关系登记与权利法案。3月15日,捷克下议院以101票赞成(议员总数为200人,本次有效票数为177票)推翻了总统对同性伴侣关系权利法案的否决,成为第一个法律认可同性伴侣关系的欧洲前社会主义国家。7月1日,捷克同性伴侣关系法案生效。", "id": 1531074}
{"src_title": "Kultura Er-li-tchou", "tgt_title": "二里頭文化", "src_document": [{"title": "Er-li-tchou.", "content": "Kultura Er-li-tchou se vyvinula z kultury Lung-šan. Původně soustředěná v Che-nanu a Šen-si, rozšířila se i do Šan-si a Che-peje. Er-li-tchou bylo objeveno roku 1959, bylo největším sídlem kultury a monopolním výrobcem rituálních bronzových nádob. S nástupem kultury Er-li-kang se Er-li-tchou zmenšilo, nicméně zůstalo obydleno. Leželo na řece I, přítoku řeky Luo. Město mělo značnou rozlohu – 2,4 km × 1,9 km, ale většina byla v průběhu doby zničena povodněmi, zachovaly se 3 km2 areálu.  Er-li-tchou bylo největší sídlo na čínském území do cca 1500 př. n. l. Je nejstarší metropole v Číně s řadou palácových staveb a doloženou výrobou bronzových předmětů. Od zahájení vykopávek koncem 50. let byla objevena řada palácových staveb, pohřby elity i řadových členů společenství, obydlí i dílny produkující výrobky z bronzu, nefritu i keramiku. Nalezeny byly i věštebné kosti, ovšem bez nápisů. Základní surovinou pro výrobu nástrojů zůstával kámen. Vlastní palácový okrsek měl cca 12 ha, s ceremoniální oblastí, dílnami produkující výrobky pro elitu, sídla a hroby elit tvořila jádro osídlení existující ve fázích II. až IV., o rozloze 70 ha. Počet obyvatel města je odhadován na 18–30 tisíc.", "section_level": 1}, {"title": "Fáze osídlení.", "content": "Er-li-tchou bylo poprvé osídleno v letech 3500–3000, kdy zde existovaly tři malé vesnice pozdní fáze kultury Jang-šao. V letech 3000–2500 na místě existovalo jedno malé sídliště rané fáze kultury Lung-šan. Následovala šestisetletá mezera.  Kolem roku 1900 se objevil lid kultury Er-li-tchou, osídlení trvající 360 let archeologové rozdělili na čtyři fáze:  Důvod poklesu sídliště z největšího města širokého okolí na vesnici není zřejmý, stopy po dobytí, nebo požáru nebyly nalezeny. Nicméně produkce zboží pro elitu zanikla po skončení fáze Er-li-tchou IV. a přesunula se do Čeng-čou, opevněného města o rozloze 13 km2 ležícího 85 km na východ.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura Er-li-tchou a dynastie Sia.", "content": "Čínští archeologové považují za klíčový úkol přiřadit nalezené kultury k dynastiím známým ze starověkých písemných záznamů, vycházejí přitom z jejich pravdivosti. Od počátku vykopávek se proto snažili přiřadit Er-li-tchou k dynastii Šang či Sia.  V Chronologickém projektu Sia–Šang–Čou čínští historikové stanovili období vlády dynastií Sia a Šang na cca 2070–1600 př. n. l. a cca 1600–1046 př. n. l. Jelikož počátek a konec kultury Er-li-tchou nesouhlasí s obdobími vlády dynastií, nekončí debaty o tom, která fáze které kultury patří ke které dynastii. Převahu postupně získal názor, že přechod od dynastie Sia k dynastii Šang odpovídá přechodu mezi fázemi Er-li-tchou III a IV. Zdůvodněn byl známkami poklesu populace a opuštěním některých palácových staveb.  Svými objeviteli však bylo Er-li-tchou pokládáno za \"Po\", hlavní město zakladatele dynastie Šang krále Tchanga (které se mělo nacházet v Jen-š’). Koncem 70. let se objevila nová interpretace nálezů, podle které bylo Er-li-tchou metropolí Sia, a Čeng-čou šangské město. V následující debatě byly fáze Er-li-tchou II. až IV řazeny jak k dynastii Sia, tak k Šang. Většina archeologů pracujících v Er-li-tchou považovala fázi III. za první šangskou, kvůli jejímu výraznému rozvoji, podle nich spojenému s nástupem nové dynastie.  Začátkem 80. let však archeologové vykopali město v Jen-š’ (200 ha v období rozmachu cca 1600–1400 př. n. l.), 6 km severovýchodně od Er-li-tchou a přiřadili ho k Šangům. Po vlně debat vznikl nový konsenzus, že první šangská fáze Er-li-tchou je IV. Mínění se opíralo o známky úpadku ve IV. fázi, zejména o opuštění paláce č. 1. Nicméně Liou Li a Sü Chung vyjádřili názor, že z novějších zpráv z vykopávek (z roku 2004) plyne, že palác č. 1 byl ve fázi IV. stále užíván a pozorovatelný úpadek se nekonal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kultura Er-li-tchou () byla v letech 1900–1500 př. n. l. jedna z čínských kultur doby bronzové. Pojmenována je podle hlavního střediska – Er-li-tchou () v Jen-š' v provincii Che-nan. Byla široce rozšířená v Che-nanu a Šen-si, později se objevila i v Šan-si a Chu-peji.", "tgt_summary": "二里头文化,是以现在的中国中原地区为核心跨越新石器时代和青铜时代的文化,以河南省洛阳市偃师市翟镇二里头村的二里头遗址而得名。二里头文化的核心主要在豫州及冀南。二里头文化的地域范围包括河南省全境,北直山西省临汾—晋城一线,东南至安徽省阜阳一带,南抵湖北省北缘随枣走廊,西达陜西省丹水、渭南乃至西安地区。", "id": 8816}
{"src_title": "Wang Li-ťün", "tgt_title": "王立军", "src_document": [{"title": "Politická kariéra.", "content": "Wang Li-ťün vedl Po Si-lajovu kampaň v Čchung-čchingu nazvanou \"zpívej rudě, znič černé\", což znamenalo podporu zpěvů revolučních písní a boj proti organizovanému zločinu. Při rozsáhlých policejních akcích nechal zatknout i několik stovek městských úředníků. Při tažení bylo v letech 2009-2010 podle zpráv v médiích zatčeno „šestnáct mafiánských bossů, 87 vládních úředníků, tři obchodníci s miliardovým majetkem, ale i vedoucí úřadu spravedlnosti, ti všichni spolu se stovkami dalších skončili před soudem, nejméně šest z nich dostalo trest smrti. Na lavici obžalovaných postavili také zástupce policejního ředitele v Čchung-čchingu, který byl odsouzen k doživotí a zabaven mu byl i jeho majetek.“ Boj s organizovaným zločinem byl pro vedení Čchung-čchingu politickým přínosem; obviněným byly zabaveny rozsáhlé majetky. V médiích jsou ale známé i případy vykonstruovaných obvinění a mučení.  „‚Hlavním cílem těch kampaní bylo oslabení a zničení podnikatelů,‘ říká profesor Tchung Č'-wej, který pro pekingskou vládu vypracoval zprávu o protikriminální kampani. Podle něj Po Si-laj potřeboval zdroje na financování svých sociálních projektů, jako byla výstavba levného bydlení pro dělníky.“  „Odborník na Čínu David Kelly stanici Hlas Ameriky řekl, že pokud jde o vládu zákona, byly metody používané v Čchung-čchingu v rámci Po Si-lajova halasně prodávaného boje proti organizovanému zločinu krokem zpět. Mj. proto, že se obviněným často odpírala práva na řádnou obhajobu a málo se přihlíželo k jejich svědectví.“", "section_level": 1}, {"title": "Politické sesazení.", "content": "Koncem prosince 2012 začal Wang Li-ťüna vyšetřovat stranický úřad pro korupci. Wang Li-ťün patří podle odborníků na čínskou politickou scénu společně se svým šéfem Po Si-lajem do frakce bývalého předsedy komunistické strany Ťiang Ce-mina. Cheng Che, analytik Televize NTD pro Čínu, uvedl, že jeho vyšetřování bylo v podstatě útokem jiné vládní frakce na jeho šéfa.  2. února 2012 byl samotným Po Si-lajem neočekávaně sesazen z postu místostarosty a šéfa policie na pozici vedoucího oblasti kultury, vzdělávání a ochrany životního prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Zběhnutí na konzulát USA.", "content": "6. února 2012 – Několik dnů před plánovaným sobotním setkáním Po Si-laje s premiérem Stephenem Harperem zběhl policejní ředitel Wang Li-ťün, kterého údajně začala vyšetřovat interní disciplinární komise. na konzulát USA ve městě Čcheng-tu poblíž Čchung-čchingu, kde strávil několik hodin.  Wang Li-ťün údajně prozradil velvyslanci USA o Po Si-lajovi několik závažných informací a požádal o azyl v USA.  Zatčení Wang Li-ťüna a následně jeho nadřízeného Po Si-laje vedlo k údajnému pokusu o převrat v Pekingu. Dohady o převratu byly ovšem následně vyvráceny a celý případ souvisí patrně s vraždou britského obchodníka Neila Heywooda, za níž byla z srpnu 2012 odsouzena Po Si-lajova manželka.  V září 2012 byl Wang Li-ťün odsouzen za zneužití pravomoci, braní úplatků, ilegální pokus o emigraci a „zneužití zákonů pro osobní zájmy“ na 15 let do vězení. U soudu uvedl, že se nehodlá odvolat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wang Li-ťün (, pinyin: \"Wáng Lìjūn\"; * 26. prosince 1959) je bývalý policejní šéf jednoho z největších čínských měst Čchung-čchingu, jeho bývalý místostarosta a také pravá ruka bývalého stranického tajemníka Po Si-laje.", "tgt_summary": "王立军(1959年-12月26日),蒙古名乌恩·巴特尔(,意为“真勇士”),出生于吉林洮南,成长于内蒙古阿尔山,父亲蒙古族,母亲汉族,曾任辽宁省铁岭市、锦州市公安局局长,重庆市公安局局长、武警重庆总队第一政治委员、重庆市人民政府副市长。", "id": 116758}
{"src_title": "Nefunkční požadavky softwarové architektury", "tgt_title": "非功能性需求", "src_document": [{"title": "Výkon.", "content": "Výkon jako požadavek na systém, je často měřen jako doba reakce systému na uživatelův požadavek. Dále může být výkon měřen jako počet transakcí provedených za určitý časový úsek, obvykle se měří počet transakcí za 1 sekundu. Bez ohledu na měření musí IT architekt vytvořit takovou architekturu, která poskytuje možnost designérům a vývojářům dokončit systém bez toho, aby se lidé na těchto pozicích příliš nezabývali měřením výkonu.", "section_level": 1}, {"title": "Propustnost.", "content": "Práce, kterou musí aplikace vykonat za časovou jednotku. Propustnost může být měřena dvěma způsoby. Spolu s propustností musíme řešit otázku toho, jestli řešit průměrnou propustnost nebo propustnost na vrcholu. S tím samozřejmě souvisí poté i náklady spojené s provozem daného systému.", "section_level": 2}, {"title": "Doba odezvy.", "content": "Doba odezvy by se dala charakterizovat jako zpoždění při zpracování byznys transakce nebo pokud chceme zařadit dobu odezvy do kontextu internetu, tak by se dalo mluvit o čase, který je spojen s vystavením odpovědi zákazníkovi. Rychlá doba odezvy může zefektivnit práci se systémem, naopak špatná doba odezvy může dokonce odradit samotné uživatele systému. Příklad požadavku na dobu odezvy může znít:", "section_level": 2}, {"title": "Blokování.", "content": "Zpracování požadavku může být zpožděno nebo blokováno kvůli potřebě vyčkat na uvolnění zdrojů nebo na nutnost ukončení procesu, na který další proces navazuje.", "section_level": 2}, {"title": "Škálovatelnost.", "content": "Škálovatelnost je schopnost podpořit kvalitu služeb tím, že zvýšíme kapacity systému bez toho, aby došlo ke změnám v software. Systém může být považován za škálovatelný poté, kdy poskytuje požadovaný výkon i v době, kdy jsou na něj kladeny vyšší nároky od uživatelů. Například akceptovatelný limit pro odpověď na uživatelův požadavek může být od 2-5 sekund. K tomu, abychom pochopili škálovatelnost systémů, tak si musíme definovat kapacitu systémů. Kapacita systémů může být definována například jako počet simultánně běžících procesů nebo počet online uživatelů. Pokud systém umí navyšovat kapacity podle toho, jaké jsou zrovna na software vyvíjeny nároky, a neustále drží požadovaný výkon na akceptovatelném limitu, tak se jedná o dobře škálovatelný systém.", "section_level": 1}, {"title": "Zatížení žádostmi (Request Load).", "content": "Proto, abychom dobře škálovali systém, tak je zapotřebí přidat nový hardware. Hardware může být přidán buď vertikálně (Scale up), nebo horizontálně (Scale out). Vertikální škálování znamená přidání procesorů, paměti nebo disků k současnému hardware. Na druhou stranu horizontální škálování znamená přidání rovnou dalších nových serverů do současného systému a tím celkově zvýšit kapacitu. Naše architektura musí být taková, aby bylo možné využít oba dva typy škálování. Obecně s vertikálním škálováním nebývá problém, protože přidání nových procesorů nebo paměti nemá vliv na architekturu, ale s tím, aby systém běžel na více serverech a přitom se tvářil, jako by běžel na jednom, může být problém. Vertikální škálování je vhodné v případě pokud se jedná o vícevláknové aplikace, zatímco horizontální škálování se používá, pokud jsou minimální nároky na distribuci žádostní a komunikace mezi jednotlivými zařízeními.", "section_level": 2}, {"title": "Paralelní připojení.", "content": "Každý systém by měl vědět na kolik paralelní uživatelů/žádostí je škálovaný. Dále by každý systém měl mít vypracované řešení na otázku, jak bude reagovat v případě zvýšení počtu paralelně připojených uživatelů. S touto problematikou souvisí to, jaké zdroje uživatelé využívají. Používají-li nějaké externí aplikace, tak i ty musí být škálované na potřebné množství uživatelů, aby nedošlo k tomu, že uživatelé budou čekat na uvolnění těchto zdrojů.", "section_level": 2}, {"title": "Udržitelnost.", "content": "Udržitelnost definuje schopnost opravení nedostatků systému bez toho, aby se ovlivnila některá další část. Tudíž pokud je systém vhodně rozdělen do komponent, tak je možné opravit pouze tu komponentu, ve které se problém vyskytl a nemusí být brán v úvahu celý systém. K tomu, abychom toho docílili, potřebujeme systém, která má velice nízké provázání jednotlivých komponent, tudíž můžeme mluvit o vysoké modularitě systému. Dále pro vysokou udržitelnost systému je zapotřebí vést kvalitní dokumentaci jako samotného kódu, tak architektury systému.", "section_level": 1}, {"title": "Spolehlivost.", "content": "Spolehlivost zajišťuje integritu a konzistenci aplikací a všech jejích transakcí. I při zvýšené zátěži musí systém pokračovat ve zpracování žádostí od uživatele a zpracovávat transakce tak, jak by je systém zpracovával v době, kdy je náročnost menší. Spolehlivost jde ruku v ruce se škálovatelností. Pokud totiž systém nemůže při zvýšených nárocích být spolehlivý, tak určitě nemůže být ani škálovatelný. Naopak pokud je systém opravdu škálovatelný, tak je zároveň i spolehlivý ohledně integrity a konzistence transakcí.", "section_level": 1}, {"title": "Dostupnost.", "content": "Dostupnost znamená, že v každém momentu jsou přístupné všechny služby nebo zdroje daného systému. Spolehlivost může přispívat k dostupnosti, ale dobré dostupnosti může být dosaženo i v případě, že daná komponenta selže. Pokud v daném prostředí nastavíme redundantní počet komponent a jedna komponenta selže, tak to bude mít negativní vliv na spolehlivost, ale služba může být i nadále dostupná díky dané redundanci.  Zvýšení dostupnosti systému může být dosaženo jedním ze dvou typů replikace přebytečného hardware nebo softwarových komponent:", "section_level": 1}, {"title": "Rozšiřitelnost a modifikovatelnost.", "content": "Rozšiřitelnost je schopnost přidat novou funkcionalitu nebo modifikovat stávající funkcionalitu bez toho, aby se ovlivnil existující systém. Rozšiřitelnost se nedá měřit v případě, když je systém nahrán na produkci, ale ukáže se až v době, kdy potřebujeme rozšířit funkcionalitu systému. Abychom dostáli dobré rozšiřitelnosti, měli bychom zvážit následující možnosti:  K vytvoření architektury, která bude vhodná k dalšímu rozšiřování, je dobré se držet následujících praktik:  Udržitelnost je schopnost opravení nedostatků bez toho, aby byla ovlivněna některá další část systému. Jedná se o další kritérium kvality systému, které nemůže být měřeno v době nasazení aplikace do provozu, ale až v době, kdy se opravdu musí něco v daném systému změnit. Pro zvýšení udržitelnosti máme tyto možnosti:  S tvorbou architektury můžou být i problémy související s přílišnou modularitou systému (Over Engineering). Do systému by nemělo být vloženo více úsilí než by bylo doopravdy potřeba. Architekt v tomto případě myslí i na budoucí požadavky, u kterých je malá pravděpodobnost, že bude potřeba jejich realizace.", "section_level": 1}, {"title": "Spravovatelnost.", "content": "Spravovatelnost je schopnost řídit systém a zajistit tak jeho bezproblémový běh a přitom respektovat škálovatelnost, spolehlivost, dostupnost, výkon a bezpečnost. Spravovatelnost se také zabývá monitorováním systému, jestli všechny nefunkční požadavky na systém jsou splňovány. V případě nutnosti může pomocí konfigurace chování systému upraveno tak, aby současný stav nefunkčních požadavků zlepšen, nesmí však dojít ke změně samotného systému. Architektura musí zajistit monitorování systému a dynamickou systémovou konfiguraci.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Bezpečnost systému musí zajistit, aby systém nemohl být kompromitován. Jedná se o nejsložitější kritérium, podle kterého můžeme měřit kvalitu systému. Nejen, že systém musí zajistit důvěrnost a integritu, ale musí být zajištěn i proti hackerským úrokům, například proti DoS (Denial-of-Service). Vytvořením architektury, která odděluje komponenty podle funkčnosti, zajistíme jednodušší vytvoření bezpečného systému, protože můžeme vybudovat bezpečnostní zóny kolem komponent. Pokud poté dojde ke kompromitování systému, tak je jednodušší určit, v jaké části systému se tak stalo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Při návrhu systému se IT architekt musí řídit byznys požadavky, které mu byly při návrhu systému předloženy od zákazníka. Systém musí tyto požadavky naplnit, aby podporoval byznys cíle dané společnosti a v ideálním případě tvořil konkurenční výhodu. IT architekt však musí při návrhu systému myslet ještě na jednu skupinu požadavků, pokud chce vybudovat kvalitní a pro společnost konkurenceschopný software. Danou skupinou jsou nefunkční požadavky tzv. Service-level requirements (někdy také nazývány quality of service requirments). I tyto požadavky mají mnohdy kritický vliv na aplikaci, ale jejich samotným úkolem však není podpořit byznys cíle, ale vyvinout kvalitní stabilní aplikaci a její kvalitu měřit podle kritérií, kterých si u dané aplikace zákazník nejvíce cení. Mezi základní požadavky patří výkon, škálovatelnost, spolehlivost, rozšiřitelnost, udržitelnost, spravovatelnost a bezpečnost. Při volbě požadavků, které jsou pro systém nejdůležitější, musejí architekt ve spolupráci se zákazníkem počítat s tím, že se jednotlivé požadavky vylučují navzájem. Chceme-li například navrhnout a realizovat systém, který si bude zakládat na vysokém výkonu, musíme obětovat požadavky, jako jsou udržitelnost a rozšiřitelnost. Musíme tedy počítat s tím, že rychlost naší aplikace bude vykoupena například tím, že v budoucnu budeme muset investovat více prostředků pro rozšíření dané aplikace o novou funkčnost.", "tgt_summary": "在系统工程及需求工程中,非功能性需求(英语:Non-functional requirement)是指依一些条件判断系统运作情形或其特性,而不是针对系统特定行为的需求。和非功能性需求相对的是功能需求,后者会定义系统特定的行为或功能。非功能性需求也可以视为为了满足客户业务需求而需要符合,但又不在功能性需求以内的特性。", "id": 1128298}
{"src_title": "Čiaki Mukaiová", "tgt_title": "向井千秋", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Čiaki Mukaiová, rozená Naitóová (, Naitó), studovala medicínu na Lékařské škole univerzity Keio () v Tokiu, školu úspěšně dokončila roku 1977. V letech 1977–1984 pracovala na chirurgických odděleních různých nemocnic, poté se stala odbornou asistentkou katedry kardiochirurgie univerzity Keio.  Přihlásila se do prvního náboru astronautů japonské kosmické agentury NASDA a 20. června 1985 byla vybrána mezi trojici astronautů oddílu NASDA. Podle dohody NASDA a NASA se jeden z astronautů, Mamoru Móri, měl roku 1988 účastnit jedné z misí amerického raketoplánu Space Shuttle. Takao Doi a Čiaki Naitóová byli jeho náhradníci. Po zkáze raketoplánu Challenger v lednu 1986 byl však let odložen.  V letech 1987–1988 pracovala v oddělení kardiovaskulární fyziologie Výzkumného institutu kosmického lékařství () Johnsonova vesmírného střediska NASA v Houstonu. Na univerzitě Keio obhájila roku 1988 doktorskou práci, o rok později ji Japonská chirurgická společnost přiznala kvalifikaci kardiochiruržky.  V dubnu 1990 japonští astronauti obnovili přípravu k letu v Johnsonově středisku v Houstonu. Móri byl začleněn do posádky mise, Takao Doi a Čiaki Mukaiová se opět stali jeho náhradníky. Móriho let proběhl v září 1992.  V říjnu 1992 byla určena do posádky letu STS-65. Do vesmíru vzlétla v raketoplánu Columbia. Mise trvala od 8. do 23. července 1994. Astronauti se soustředili na experimenty v mezinárodní laboratoři pro mikrogravitaci IML-2 (). Současně od roku 1992 pracovala jako výzkumná instruktorka v v Houstonu a v letech 1992–1998 jako hostující profesorka na Lékařské škole univerzity Keio ().  V dubnu 1996 byla jmenována členkou posádky mise STS-95. Let raketoplánu Discovery proběhl ve dnech 29. října až 7. listopadu 1998. Astronauti prováděli experimenty v modulu Spacehab, vypustili a znovu zachytili sluneční observatoř Spartan 201, testovali přístroje pro Hubbleův vesmírný dalekohled. V letech 2004–2007 byla hostujícím profesorem na (ISU) ve Štrasburku. Poté zastávala funkci ředitelky Kanceláře kosmického lékařského výzkumu () v japonské kosmické agentuře JAXA. Od dubna 2011 byla starší poradkyní výkonného ředitele JAXA, v červenci 2012 přešla v JAXA na místo ředitelky Centra pro aplikované kosmické lékařství a výzkum člověka (, J-CASMHR).  Čiaki Mukaiová je vdaná, bezdětná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čiaki Mukaiová (, Mukai Čiaki, * 6. května 1952 Tatebajaši, prefektura Gunma, Japonsko), původně lékařka, je od roku 1985 kosmonautka japonské kosmické agentury JAXA. Uskutečnila dva krátkodobé kosmické lety, STS-65 roku 1994 a STS-95 roku 1998. Od roku 2012 je v JAXA ředitelkou Centra pro aplikované kosmické lékařství a výzkum člověka.", "tgt_summary": "向井千秋(,生名内藤千秋,1952年-5月6日),日本宇航员、外科医生 。向井千秋出身于群马县馆林市,、庆应义塾大学医学系毕业。她是日本第一位女性宇航员,也是首位两度登上太空的日本太空人。她在太空滞留时间总共为23天15小时(566小时)。", "id": 844555}
{"src_title": "Flow", "tgt_title": "心流理論", "src_document": [{"title": "Komponenty flow.", "content": "Nakamura a Csikszentmihalyi identifikovali následujících šest faktorů, které zahrnují zkušenosti z flow.  Tyto aspekty se mohou objevit nezávisle na sobě, ale pouze v kombinaci tvoří tzv. flow prožitek.  Dalšími vlastostmi flow mohou být:", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Tento psychologický stav je pojmenovaný flow právě proto, že během Csikszentmihalyiho rozhovorů v roce 1975 několik lidí popsalo své „flow“ zkušenosti s použitím metafory vodního proudu, který je nese. Psychologický pojem flow, tedy být vtažen do činnosti, nijak nesouvisí se starší frází „jít s proudem“.", "section_level": 1}, {"title": "Historie konceptu.", "content": "Mihaly Csikszentmihalyi a jeho kolegové začali zkoumat flow poté, co byl Csikszentmihalyi fascinován umělci, kteří se v podstatě ztráceli ve své práci. Umělci, především malíři, byli natolik ponořeni ve své práci, že zapomínali jíst, pít, a dokonce i spát. Proto první výzkum flow se uskutečnil právě s umělci. Výzkumy flow probíhaly především v 80.–90. letech 20. století v čele s Csikszentmihalyim a jeho kolegy v Itálii. Výzkumníci se zajímali o optimální zážitky a pozitivní zkušenosti, zejména ve školách či podnikatelské sféře. Teorie flow je velmi používána v tradiční humanistické psychologii, například v Maslowových a Rogersových teoriích. Flow byl zaznamenán v průběhu dějin a napříč kulturami. Učení buddhismu a taoismu mluví o stavu mysli známé jako „akce nečinnosti“ nebo „dělat, aniž by dělali“, která značně připomíná myšlenku flow. Také hinduistické texty v Advaita filozofii, jako Ashtavakra Gita a jóga znalostí jako je Bhagavad-Gita, se vztahují k podobnému stavu.  Historické prameny naznačují, že Michelangelovo dílo na stropě Sixtinské kaple ve Vatikánu možná tvořil ve stavu flow. Je totiž zaznamenáno, že maloval několik dní v kuse a byl tak zabrán do práce, že se ani nezastavoval kvůli jídlu a spánku, až nakonec omdlel únavou. Po tomto se probudil svěží a poté, co začal znova malovat, se opět dostal do stavu naprostého ponoření.  Bruce Lee buď mluvil o psychickém stavu podobném flow, nebo mluvil o důležitosti adaptability a zbavení se předsudků ve své knize Tao Jeet Kune Do. Ve své knize, kde popisuje stav toku vody, se také slavně říká: „Buď jako voda [...] Vyprázdni svou mysl, buď beztvarý. Beztvarý, jako voda. Pokud dáš vodu do kalichu, stane se kalichem. Můžeš dát vodu do láhve a stane se láhví. Dáš-li ji do konvice, tak se stane konvicí. Nyní voda může téct nebo ji může ničit. Buď voda, můj příteli.“", "section_level": 1}, {"title": "Mechanismus flow.", "content": "V každém daném okamžiku je zde velké množství informací, které jsou k dispozici pro každého jednotlivce. Psychologové zjistili, že něčí mysl může vnímat pouze určité množství informací najednou. Podle Mihályovy studie z roku 1956, je množství těchto informací 126 bitů informací za sekundu. To se může zdát jako velké číslo (a spousta informací), ale jednoduché každodenní úkoly zabírají poměrně hodně informací. Jen bavit se zabírá asi 40 bitů informací za sekundu; to je 1/3 z naší kapacity. To je důvod, proč při rozhovoru se nemůžeme soustředit tolik na jiné věci.  Z větší části (s výjimkou základních tělesných pocitů, jako je hlad a bolest, které jsou vrozené) lidé jsou schopni se rozhodnout, na co chtějí zaměřit svou pozornost. Nicméně, když je člověk ve stavu flow, je naprosto zabraný do úkolu a aniž by se tak vědomě rozhodl, ztrácí povědomí o ostatních věcech jako jsou čas, lidé, různá rozptýlení či dokonce základní lidské potřeby. K tomu dochází, protože všechna pozornost jedince ve stavu flow je zaměřena na jeden úkol, který právě provádí a nezbývá žádná další kapacita pozornosti, která by mohla být rozdělena.", "section_level": 1}, {"title": "Podmínky flow.", "content": "Stav flow je možno zažít při provádění jakékoliv činnosti, i když ho s největší pravděpodobností zažijeme, když dáváme všechnu svou energii do určitého úkolu nebo při činnostech, jež pro nás mají vnitřní účel. Pasivní činnosti, jako je koupání se ve vaně nebo dokonce sledování televize, obvykle nevyvolávají stav flow stejně, jako když musíme aktivně něco dělat.  Teorie Flow má tři podmínky, které musí být splněny, aby bylo dosaženo stavu flow:  Nicméně bylo argumentováno, že zde uvedené faktory flow jsou vzájemně propojeny. Například povědomí o problémech a vlastních schopnostech vyžaduje také to, aby člověk věděl, jak věc udělat (tedy znal cíl) a jak úspěšně se mu vede (měl zpětná vazba). Proto vnímání stavu našich schopností a požadavků úkolu mohou být hlavním předpokladem pro flow zkušenost.  V roce 1997 Csikszentmihalyi publikoval graf vpravo. Tento graf zobrazuje vztah mezi vnímanými výzvami úkolu a vnímanými schopnostmi. Tento graf ukazuje ještě jeden další aspekt flow: je více než pravděpodobné, že jedinec dosáhne flow tehdy, dojde-li k činnosti, která je vyšší než průměr výzvy (nad středem) a jednotlivec má nadprůměrné schopnosti (vpravo od středu). Střed tohoto grafu (kde se části setkávají) představuje průměrnou úroveň výzvy a dovedností v rámci všech činností člověka, které provádí v průběhu svého každodenního života.  Některé problémy tohoto modelu byly diskutovány v literatuře. Jedním z nich je, že nezobrazuje vnímanou rovnováhu mezi výzvami a dovedností, které mají být ústředním předpokladem zkušeností flow. Jedinci s nízkou průměrnou úrovní dovedností a vysokou průměrnou úrovní výzev (nebo naopak), nemusejí zažít flow, protože nedochází k souladu mezi dovednostmi a výzvami, pokud jsou obě nad jejich individuálním průměrem. Kromě toho jedna studie zjistila, že situace s nízkou výzvou, které byly překonány dovednostmi, byly spojeny se zábavu, relaxací a štěstím, což je v rozporu s flow teorii.  Schaffer proto navrhl sedm alternativních podmínek toku:  Schaffer také publikoval metodu Flow Stav dotazník (FCQ), obsahující škálu pro každou z těchto sedmi podmínek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flow (z angl. „proudění“, „tok“), česky též proudění, proud nebo plynutí, je duševní stav, při kterém je osoba ponořena do určité činnosti tak, že nic jiného se jí nezdá důležité, okamžik, kdy se její tělo nebo mysl vzepne k hranicím jejích možností ve vědomé snaze dosáhnout něčeho obtížného, co stojí za to. Takto, jak ho pojmenoval a definoval psycholog Mihaly Csikszentmihalyi, je zařazen do pozitivní psychologie a mluví se o něm v souvislosti s mnoha oblastmi lidského života.", "tgt_summary": "心流(英语:Flow),也有别名以化境(Zone)表示,亦有人翻译为神驰状态,是由匈牙利裔美籍心理学家米哈里·契克森首度提出,定义是一种将个人精神力完全投注在某种活动上的感觉;心流产生时同时会有高度的兴奋感及充实感等正向情绪。", "id": 1038937}
{"src_title": "Svaz komunistů Srbska", "tgt_title": "塞尔维亚共产主义者联盟", "src_document": [{"title": "Historický vývoj.", "content": "Svaz komunistů Srbska (stejně jako tomu bylo v případě všech republikových a oblastních organizací jugoslávských komunistů) sledoval podobný vývoj, jako SKJ. Strana byla oficiálně založena v květnu 1945 (hned po skončení druhé světové války). V roce 1952 změnila své jméno z komunistické strany na Svaz komunistů, aby se tak zdůraznil decentralizovaný charakter organizace.  V souvislosti s rozšířením pravomocí autonomních oblastí Vojvodina a Kosova, daným ústavou z roku 1974, byly vytvořeny dvě nové organizace; Svaz komunistů Kosova a Svaz komunistů Vojvodiny. Touto ústavou navíc vzrostla role všech regionálních organizací SKJ na úkor federální úrovně. Pozice Svazu komunistů Srbska, jako politické organizace reprezentující výhradně SR Srbsko, tak byla v mnohém upevněna.  V roce 1981 měl Svaz komunistů Srbska (spolu s oběma oblastními organizacemi) celkem 907 692 členů.  V roce 1986 byl do čela strany zvolen Slobodan Milošević, který ji vtiskl zcela nový ráz a podobu. Jeho volba byla nejdramatičtější v rámci dějin strany už sama o sobě. Na osmém zasedání SKS v září 1987 se Miloševićovi úspěšně podařilo porazit odpor opozičního křídla s Ivanem Stambolićem v čele a inicovat nový kurz strany. Ten spočíval především v kladení důrazu na ekonomickou a společenskou refomu, centralizaci Srbska (tedy omezení vlivu jak kosovské, tak vojvodinské autonomní správy) a důsledným zastáváním srbských zájmů, mnohdy i na úkor dalších republik v rámci SFRJ. Ideově kladli srbští komunisté pod vedením Miloševiće důraz mimo jiné i na dokument, známý pod názvem Memorandum SANU, který sice dříve formálně odsoudili, řadu jeho praktických bodů ovšem přejali.  Na úrovni regionální došlo k celé řadě změn. Ve Svazu komunistů Kosova došlo k personálním obměnám a do čela se dostal Rahman Morina, Miloševićův spolupracovník. V případě Vojvodiny bylo politické vedení země odstraněno během tzv. jogurtové revoluce.  V červenci 1990 se strana sloučila se Socialistickým svazem pracujícího lidu a vznikla tak Socialistická strana Srbska, která existuje dodnes. Tomu se tak stalo v atmosféře, kdy v celé Jugoslávii již docházelo k značným politickým změnám (ztráta mocenského monopolu, svobodné volby ve všech republikách SFRJ, výhra politické opozice v Chorvatsku apod).", "section_level": 1}, {"title": "Kongresy.", "content": "Sjezdy všech oblastních a republikových organizací Svazu komunistů Jugoslávie byly oficiálně nazývány v srbochorvatštině kongresy (\"конгреси\"/\"kongresi\") a konaly se vždy jen několik týdnů před sjezdem samotného SKJ.", "section_level": 1}, {"title": "Lídři.", "content": "Sekretář oblastního výboru KSJ pro Srbsko  Sekretáři Ústředního výboru komunistické strany Srbska  Předsedové Ústředního výboru komunistické strany Srbska", "section_level": 1}], "src_summary": "Svaz komunistů Srbska (srbochorvatsky Savez komunista Srbije, v cyrilici Савез комуниста Србије) byla republiková organizace Svazu komunistů Jugoslávie na území socialistické republiky Srbsko. V rámci ní existoval ještě také Svaz komunistů Kosova a Svaz komunistů Vojvodiny.", "tgt_summary": "塞尔维亚共产主义者联盟为南斯拉夫共产主义者联盟的于塞尔维亚的分支机构。", "id": 653798}
{"src_title": "Christian Vieri", "tgt_title": "克里斯蒂安·维耶里", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Turín (1991–1992).", "content": "Za FC Turín Vieri debutoval v zápase domácího poháru. Jako nevyužitý náhradník přihlížel porážce proti Ajaxu ve finále Poháru UEFA.", "section_level": 2}, {"title": "Další kluby (1992–1996).", "content": "Později strávil po jedné sezóně v týmech italské druhé ligy. Nejprve hrál za AC Pisa 1909, poté za Ravenna FC 1913 a pak za Benátky FC. V ročníku 1995/96 si zahrál nejvyšší soutěž za Atalantu.", "section_level": 2}, {"title": "Juventus (1996–1997).", "content": "Turínský Juventus si pořídil Vieriho jako náhradu za odcházejícího Fabrizia Ravanelliho. Trenér Marcello Lippi utvořil útočnou vozbu ve složení Vieri-Bokšić podporovanou Del Pierem, která Juventusu v ročníku 1996/1997 vystřílela \"Scudetto\" (mistrovský titul). Ve finále Lize mistrů ale tým nestačil na Borussii Dortmund.", "section_level": 2}, {"title": "Atlético Madrid (1997–1998).", "content": "Během léta v roce 1997 překvapil fotbalový svět přestupem do Atlética Madrid, které měl trénovat Radomir Antić. Prezident Atlética Jesús Gil za posily utratil částku celkem 45 milionů liber (£) a do týmu tak kromě Vieriho přibyl například Juninho Paulista. Debutoval 30. srpna 1997 proti Realu Madrid v 1. kole ligy, zápas skončil nerozhodně 1:1. První trefa přišla v Poháru UEFA proti Leicesteru, když Vieri proměnil kontroverzní penaltu a přispěl k výhře 2:1. Koncem září se dostal do formy a zaznamenal sedm branek za čtveřici zápasů bez porážky včetně hattricku proti Realu Zaragoza při výhře 5:1. Proti řeckému PAOK Soluň v pohárové Evropě také vstřelil hattrick včetně povedené branky takřka z nulového úhlu. V listopadu proti UD Compostela si přivodil zranění a návrat se konal až začátkem nového roku.  Začátkem března vsítil proti Aston Ville v Poháru UEFA jediný gól tohoto klání. Atlético po prohře 1:2 v odvetě postoupilo do semifinále, kde nestačilo na Lazio. Na domácí scéně Atleti zaznamenali pokles formy, který způsobilo též zranění Juninha, přesto Vieri mužstvo gólově táhl. Proti Salamance dal rovnou čtyři branky, celek z Madridu ale na soupeře nestačil a prohrál 4:5. V předposledním kole pomohl dvěma trefami k vítězství 5:2 nad Barcelonou, jeho góly ale nakonec nestačily na více než sedmé místo.  Celkově v La Lize zaznamenal 24 branek za 24 zápasů. Náležela mu tak Trofeo Pichichi pro nejlepšího střelce. Na konci roku 1997 se objevil v závěrečné nominaci na Zlatý míč a skončil na děleném devátém místě.", "section_level": 2}, {"title": "Lazio Řím (1998–1999).", "content": "Vieri se dobře uvedl na světovém šampionátu ve Francii, což vyvolalo zájem velkoklubů. Jeho služby si nakonec zajistilo římské SS Lazio, které Atléticu zaplatilo částku 17,5 milionů liber (£). Nastoupil do 22 zápasů italské Serie A – obvykle po boku Marcela Salase – v nichž vstřelil 12 branek. Trenér Sven-Göran Eriksson dovedl Lazio do finále posledního ročníku Poháru vítězů pohárů, ve kterém italský celek zdolal Mallorcu 2:1. Na střelecké listině stála jména Vieri, Dani a Nedvěd. V italské lize skončilo Lazio druhé.", "section_level": 2}, {"title": "Inter Milán (1999–2005).", "content": "Inter Milán vykoupil Vieriho léta 1999 za částku 28 milionů liber (£) a učinil z něj nejdražší přestup historie. Prezident Interu Massimo Moratti tak získal útočného partnera pro Brazilce Ronalda. Vieri se zde znovu setkal s trenérem Lippim. Vieri se hned v prvním kole blýskl hattrickem proti Hellasu Verona. V průběhu září přispěl gólem k výhře 5:1 nad Parmou a jediným gólem zápasu pomohl překonat jeho bývalý tým FC Turin. Vzhledem k Ronaldovým zraněním se Vieri v útoku spoléhal na Zamorana, Recobu či Baggia. Stal se nejlepším střelcem svého týmu v italské lize, celkově dal 13 gólů. Sezónu tým zakončil na čtvrtém místě, zajistil si však účast v předkole Ligy mistrů. Trofej Lippiho mužstvo nevybojovalo.  Následující rok se \"Nerazzurri\" museli obejít zcela bez zraněného Ronalda. Vieri v Serii A zaznamenal 18 branek za 27 utkání, ale tým se nevzmohl na více než páté místo. Sezóna 2001/2002 přinesla zlepšení a nového trenéra Héctora Cúpera. Inter měl ještě v posledním kole naději na první titul od roku 1989. Milánští podlehli přes góly Vieriho a Di Biagia 2:4, titul tak získal Juventus.  Byl to Vieri, kdo v ročníku 2002/2003 ukořistil korunu pro nejlepšího střelce Serie A. V rámci Ligy mistrů gólově pomohl postupu do čtvrtfinále přes španělskou Valencii. Kvůli zranění neovlivnil semifinále proti AC Milán, který nakonec soutěž opanoval.  Letní měsíce v roce 2003 s sebou přinesly zájem londýnské Chelsea, jejíž údajnou nabídku 22 milionů liber Inter odmítl, sám Vieri navíc žádal až příliš vysoký plat. Chelsea nakonec koupila Vieriho partnera v útoku, Hernána Crespa. Vieriho novou konkurencí do útoku se stali Júlio Cruz a Obafemi Martins. Koncem září na domácí půdě zařídil vítězství 2:1 proti Dynamu Kyjev ve skupině v Lize mistrů, když se vrátil na hřiště po zranění kotníku a prosadil se po přímém kopu Kily Gonzáleze v poslední třicetiminutovce. Na podzim dostal vyhazov trenér Cúper a na jeho místo přišel Alberto Zaccheroni, se kterým neměl Vieri nejlepší vztahy. Vieri za sezónu nastřílel 13 ligových branek za 22 zápasů, ale ambiciózní Inter skončil až čtvrtý a znovu bez trofeje.  Tým převzal Roberto Mancini, jenž v útoku plánoval spárovat Vieriho s Adrianem, do toho ovšem záhy promlouval nadějný Obafemi Martins. Inter v Lize mistrů postoupil ze skupiny, ve které Vieri zaznamenal branku v zápase s Valencií při výhře 5:1. Během osmifinálového dvojzápasu proti Portu si připsal pár minut, neboť kouč Mancini vsadil především na Adriana, jenž se hattrickem zasloužil o postup. Ve čtvrtfinále ale \"Černobílí\" nestačili na milánského rivala, AC po výsledcích 0:2 a 0:3. Vieri odehrál jen 35 minut prvního klání, přednost před ním opět dostali jiní (Cruz, Martins, Adriano). V lednu 2005 proti Sampdorii pomohl otočit domácí utkání v samotném závěru, kdy ještě v 87. minutě Inter prohrával 0:2. Po gólu Martinse mu právě tento nigerijský mladík lobem nahrál na vyrovnávací gól na 2:2 už v nastaveném čase a dílo dokonal Álvaro Recoba ve třetí minutě nastavení. Ve 35. kole ligy na hřišti Brescie Vieri pojistil vedení 3:0 po dvou gólech Martinse, což Interu zajistilo konečnou příčku číslo tři. Za 27 zápasů se trefil ve 12 případech v Serii A. Ve své poslední sezóně za Inter patřila Vierimu čtvrtá příčka v žebříčku nejlépe placených fotbalistů s ročním platem 8,2 milionů liber (£). Před ním byli pouze David Beckham, Ronaldo a Zinédine Zidane, všichni z Realu Madrid.", "section_level": 2}, {"title": "AC Milán (2005–2006).", "content": "Začátkem července 2005 se upsal týmu AC Milán, a to na dva roky, poté co se dohodl na rozvázání smlouvy s Interem. Jeho konkurencí se měli stát Andrij Ševčenko, Filippo Inzaghi, Alberto Gilardino a Jon Dahl Tomasson. V mužstvu se neprosadil, v italské lize dal gól pouze Empoli při říjnové výhře 3:1. Jeden gól přidal v domácím poháru.", "section_level": 2}, {"title": "AS Monaco (2006).", "content": "V lednu 2006 přestoupil do AS Monaco, se kterým podepsal smlouvu na rok a půl. Zájem měly projevit také anglické kluby Tottenham a Newcastle.  Během zápasu v Ligue 1 26. března proti PSG si po souboji s Bernardem Mendym přivodil zranění kolena. To mu znemožnilo dokončit sezónu a také odcestovat na mistrovství světa.", "section_level": 2}, {"title": "Atalanta (2006–2007).", "content": "Vieri se léta 2006 vrátil do Atalanty, kde podepsal jednoroční kontrakt s měsíčním platem 1 500 eur. Za každý gól ale měl inkasovat 100 000 eur. Nováček soutěže se umístil na osmém místě. Vieri během v pořadí druhého angažmá v Atalantě odehrál jen sedm ligových zápasů a dal dva góly.", "section_level": 2}, {"title": "Fiorentina (2007–2008).", "content": "Mezi roky 2007 a 2008 působil ve Fiorentině, které se přezdívá \"La Viola\". S tou 34letý Vieri jako volný hráč podepsal jednoroční kontrakt a měl se pro trenéra Cesare Prandelliho stát náhradou za odcházejícího Lucu Toniho. Za Fiorentinu si zahrál 26 ligových zápasů, ve kterých se trefil šestkrát. Během čtyř skupinových zápasů Poháru UEFA mířil třikrát přesně a jako střídající zaznamenal gól i proti Mladé Boleslavi v tom posledním, čtvrtém. Semifinále proti Rangers došlo do penaltového rozstřelu, ve kterém Vieri neproměnil tu svoji a Fiorentina byla vyřazena. Ve druhém zápase měl jako čerstvý hráč z lavičky několik příležitostí, ale gól nevstřelil.", "section_level": 2}, {"title": "Atalanta (2008–2009).", "content": "V roce 2008 už potřetí působil v Atalantě. Zranění mu ovšem dovolila zahrát si v pouze pěti podzimních zápasech Serie A, i tak stihl dát alespoň dva góly, proti Udinese a Juventusu. Koncem roku 2008 byl na rádiové stanici Rai Radio 2 zvolen druhým největším zklamáním v italské lize, první skončil Quaresma. Poté co mu fanoušci dali najevo nespokojenost s jeho výkony, opustil během dubna tým z Lombardie, přestože měl klub zájem na jeho setrvání. Přes námluvy s anglickým Blackburnem a brazilským Botafogem bylo angažmá v Atalantě Vieriho posledním.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Vieri za reprezentaci debutoval 29. března 1997 v kvalifikačním zápase proti Moldavsku. Trenér Cesare Maldini jej nasadil do základu a Vieri se mu odvděčil gólem v 50. minutě. Itálie nakonec zvítězila 3:0. Jeho gól byl 1000. gólem italské reprezentace v její historii. Gólově se prosadil také v baráži o „MS“ proti Rusku.", "section_level": 1}, {"title": "MS 1998.", "content": "Vieri se vměstnal do nominace Cesare Maldiniho na mistrovství světa 1998, které se konalo ve Francii. Do úvodního utkání s Chile nastoupil od začátku a v 10. minutě otevřel po nahrávce Baggia skóre. Zápas skončil nerozhodně 2:2. Proti Kamerunu se trefil dvakrát při výhře 3:0, hlavičkou pak pomohl k výhře 2:1 nad Rakouskem ve třetím skupinovém zápase. Sám jediným gólem rozhodl osmifinále proti Norsku, když pronikl obranou soupeře s balónem od Di Biagiaa placírkou zakončil. Proti Francii nepadl gól ze hry, došlo tak na penaltový rozstřel, v němž uspěli Francouzi. Vieri svoji penaltu proměnil.", "section_level": 2}, {"title": "MS 2002.", "content": "V prvním utkání skupiny mistrovství světa v roce 2002 proti Ekvádoru sám dvěma góly zařídil výhru 2:0. Jeho další trefa proti Chorvatsku neodvrátila porážku 1:2, po remíze 1:1 s Mexikem ale Italové přeci jenom postoupili do osmifinále. Nechvalně proslulé utkání proti domácí Jižní Koreji odehrál Vieri celé a v 18. minutě se prosadil hlavičkou vzdor těsné obraně Jihokorejců. Soupeř ale v závěru vyrovnal a v prodloužení si tzv. zlatým gólem zajistil postup do čtvrtfinále.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2004.", "content": "Trenér Giovanni Trapattoni povolal Vieriho na jeho první Mistrovství Evropy, které se konalo v Portugalsku v roce 2004. Jeho výkony na Euru byly ovšem zklamáním, na turnaji Vieri nevstřelil branku. V úvodu proti Dánsku byl po celé utkání podporován Tottim a Del Pierem a Camoranesim ze stran. Ve druhém poločase jeho hlavičku vykryl gólman Sørensen, zápas nakonec dopadl nerozhodně 0:0. Proti Švédsku Itálie opět remizovala, tentokráte 1:1. Suspendovaného Tottiho zastoupil Antonio Cassano, který Vierimu připravil několik příležitostí a sám gól dal. Vieri ale před koncem zápasu neuhlídal Zlatana Ibrahimoviće, který Vieriho ve vzduchu překonal a hlavou přesně zacílil. Ve třetím zápase skupiny „C“ dostal v základní jedenáctce přednost Bernardo Corradi, Vieri se tak do zápasu dostal až v jeho průběhu, a to v 53. minutě právě za Corradiho. Ani on ale neodvrátil vyřazení přes konečné vítězství 2:1 nad Bulharskem.", "section_level": 2}, {"title": "MS 2006.", "content": "Zranění kolena Vierimu odepřelo možnost odcestovat na mistrovství světa v roce 2006, kde Itálie konečně získala kýžené zlato.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Vieri ve volném čase rád hraje kriket.", "section_level": 1}], "src_summary": "Christian Vieri (* 12. červenca 1973, Bologna, Itálie) je bývalý italský reprezentační fotbalista. Pelé ho roku 2004 zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů.", "tgt_summary": "克里斯蒂安·“波波”·维耶里(,1973年-7月12日),意大利男子足球运动员,世界足坛最佳意大利球星之一。司职前锋。维耶里拥有意大利和澳洲的双重国籍,并持有澳洲护照,但他选择为意大利队效力。曾经是意大利国家队和国际米兰主力前锋,亦被看做是过去十年意大利最优秀的中锋和最高产的射手之一。", "id": 6051}
{"src_title": "Vasilij Ciblijev", "tgt_title": "瓦西里·齐布利耶夫", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vasilij Ciblijev pochází z krymské vesnice Orechovka, je ruské národnosti. Roku 1975 absolvoval Charkovskou vojenskou vysokou leteckou školu. Poté sloužil ve východním Německu u 626. stíhací letecké divize. Roku 1980 byl přeložen k 119. stíhací letecké divizi Oděského vojenského okruhu.  Roku 1987 se zúčastnil výběru do oddílu kosmonautů Střediska přípravy kosmonautů J. A. Gagarina (CPK). Dne 26. března 1987 byl Meziresortní komisí doporučen k přípravě a 23. července 1987 se stal členem oddílu kosmonautů CPK. Absolvoval dvouletou všeobecnou kosmickou přípravu, v jejíž závěru mu byla v červenci 1989 přiznána kvalifikace „zkušební kosmonaut“ ().  Začal se připravovat k letům na stanici Mir. V květnu 1991 byl jmenován velitelem záložní posádky kazašské návštěvní expedice (Ciblijev, Lavejkin, Musabajev), po dvou měsících byl sloučen kazašský let s programem AustroMir a posádka rozpuštěna.  Od října 1992 s Jurijem Usačovem tvořil záložní posádku 13. základní expedice na Mir. Po startu 13. expedice v lednu 1993 se dvojice Ciblijev, Usačov začala připravovat na let na Mir jako posádka 14. expedice. Do vesmíru odstartovali z Bajkonuru 1. července 1993 na palubě Sojuzu TM-17. Letěl s nimi též Jean-Pierre Haigneré (program Altaïr). Na stanici vystřídali Gennadije Manakova a Alexandra Poleščuka, se kterými se po třech týdnech na Zem vrátil Haigneré. Dvojice Ciblijev, Usačov pracovala na Miru do ledna 1995, kdy předala Mir členům 15. expedice a 14. ledna přistáli po 196 dnech, 17 hodinách a 45 minutách letu. Během mise kosmonauti podnikli pět výstupů do vesmíru v celkové délce 14 hodin a 15 minut. Současně od června 1993 do března 1994, vzhledem ke kosmickému letu jen formálně, zastával funkci zástupce náčelníka 1. správy (pro přípravu kosmonautů) CPK.  V únoru 1995 se stal na tři roky zástupcem velitele oddílu kosmonautů CPK. O dva měsíce později byl jmenován velitelem záložní posádky 21. základní expedice na Mir, v posádce s ním byli Alexandr Lazutkin a od června John Blaha. Po startu 21. expedice v únoru 1996 se dvojice Ciblijev, Lazutkin s Reinholdem Ewaldem začala připravovat na let na Mir jako posádka 23. expedice.  Současně s přípravou ke kosmickému letu studoval na Moskevské státní univerzitě geodézie a kartografie (), studium dokončil roku 1997.  Trojice Ciblijev, Lazutkin, Ewald se k Miru vydala 10. února 1997 v kosmické lodi Sojuzu TM-25. Evald se po necelých třech týdnech vrátil s ruskými členy předešlé, 22. expedice, zatímco Američan Jerry Linenger zůstal s nováčky na Miru. Jejich let byl mimořádně obtížný a plný potíží. Nehody začaly 23. února požárem, který posádka úspěšně zlikvidovala. V polovině dubna únik (toxické) kapaliny z chladicího zařízení způsobil zvýšení teploty v částech stanice až na 30 °C.  29. dubna Ciblijev s Linengerem vystoupil na povrch stanice, aby sejmuli vzorky vystavené vlivu otevřeného vesmíru, výstup trval 4 hodiny a 59 minut. V květnu 1997 stanici navštívil raketoplán Atlantis (mise STS-84). K nejzávažnější nehodě došlo 25. června 1997, kdy při přeparkovávání nákladní lodi Progress M-34 došlo k její srážce se stanicí. Modul Spektr byl následkem srážky dehermetizován a vyřazen z činnosti. Stanice tím ztratila nejmodernější modul, připojený před dvěma lety a 40 % elektrické energie. Problémy s dodávkou elektřiny přetrvávaly ještě řadu týdnů. V srpnu dorazila nová posádka a 18. srpna 1997 se Ciblijev s Lazutkinem mohli vrátit na Zem. jejich mise trvala 184 dnů, 22 hodin a 8 minut.  Ciblijev odešel z oddílu kosmonautů 19. června 1998, poté co byl jmenován zástupcem náčelníka 1. správy (pro přípravu kosmonautů) Střediska přípravy kosmonautů (CPK) vojenského letectva Ruské federace. V dubnu 2000 povýšil na zástupce náčelníka CPK a v září 2003 se stal náčelníkem CPK. Roku 2003 rovněž získal vědeckou hodnost kandidát technických věd. V čele Střediska přípravy kosmonautů stál do roku 2009, kdy byl tento vojenský útvar zrušen a předal svůj majetek i zaměstnance stejnojmenné nově vzniklé civilní organizaci podřízené Roskosmosu.  Koncem roku 2009 odešel z armády a studoval na Ruské akademii státní služby () obor státní a municipální správa.  Vasilij Ciblijev je ženatý, má syna a dceru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vasilij Vasiljevič Ciblijev (, * 20. února 1954 Orechovka, Krymská oblast, Ukrajinská SSR, SSSR) je bývalý sovětský (resp. od 1992 ruský kosmonaut, v letech 1987–1998 člen oddílu kosmonautů Střediska přípravy kosmonautů J. A. Gagarina. Podnikl dva kosmické lety, vždy šlo o dlouhodobé pobyty na vesmírné stanici Mir. Celkem strávil ve vesmíru 381 dní, 15 hodin a 53 minut, provedl 6 výstupů do vesmíru, které trvaly celkem 19 hodin a 14 minut. Po odchodu z oddílu kosmonautů zůstal ve Středisku přípravy kosmonautů, v letech 2003–2009 jako jeho náčelník.", "tgt_summary": "瓦西里·瓦西里耶维奇·齐布利耶夫(,1954年-2月20日)是俄罗斯已退役宇航员,曾2次前往和平号空间站执行任务,共进行了6次太空行走。", "id": 1271709}
{"src_title": "Avengers (komiks)", "tgt_title": "復仇者 (漫畫)", "src_document": [{"title": "Vydání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní série.", "content": "Tým Avengers se poprvé objevil ve vlastním komiksovém příběhu v září 1963 (The Avengers #1). Prvních šest čísel bylo vydáváno jednou za dva měsíce, poté již jako měsíčník.  První série byla vydána v období září 1963 až září 1996. Činila 402 čísel.  Druhá od listopadu 1996 do listopadu 1997. Tuto sérii sepsal Rob Liefeld a ilustroval Jim Valentino. Činila 13 čísel.  Třetí od února 1998 do srpna 2004. Tato série byla zakončena samostatnou knihou \"Avengers Finale\", vydána v lednu 2005. Činila 88 čísel.  Po delší pauze začala být vydávána čtvrtá série, a to od července 2010 do roku 2012. Celkem bylo vydáno 34 čísel. Poté došlo k restartu Marvel vesmíru a pod hlavičkou Marvel NOW! Pátá série vycházela mezi roky 2013 a 2015, a čítala 44 čísel. Hlavním scenáristou byl Jonathan Hickman a kreslíři poté postupně Jerome Opena, Adam Kubert, Dustin Weaver, Mike Deodato a Stefano Caselli.  Po dalším restartu Marvelu pod hlavičkou All-New, All-Different Marvel, začala na konci roku 2015 vycházet série \"All-New, All-Different Avengers\". Tu psal Mark Waid, kresbu zajistili Mahmud Asrar a Adam Kubert. Tým zde tvořili Captain America (Sam Wilson), Iron Man (Tony Stark), Spider-Man (Miles Morales), Vision, Ms. Marvel (Kamala Khan), Thor (Jane Fosterová) a Nova (Sam Alexander). V roce 2016 byla série nahrazena titulem Avengers Vol. 7, sedmou sérii psal i nadále Mark Waid, o kresbu se postaral kreslíř Michael Del Mundo. Tým zde tvořili Thor (Jane Fosterová), Captain America (Sam Wilson), Vision, Hercules, Wasp (Nadia Pymová) a Spider-Man (Peter Parker). Další relaunch Fresh Start přinesl novou sérii \"Avengers Vol. 8\" novým scenáristou se stal Jason Aaron.", "section_level": 2}, {"title": "Minisérie.", "content": "K sériím byla vytvořena i řada spin-offů či minisérií.", "section_level": 2}, {"title": "Členové týmu.", "content": "Původní název týmu zněl \"Earth's Mightiest Heroes\" a tvořili ho Iron Man, Ant-Man, Wasp, Thor a Hulk. Ve čtvrtém čísle tým nalezl v ledu svého dalšího budoucího člena a velitele, byl jím Captain America. V prvním čísle použila Wasp název \"The Avengers\", který zněl více dramaticky.  Ve druhém čísle se z Ant-Mana stal Giant Man. Dále v 28. čísle Goliath a v 63. Yellowjacket.  Captain America byl zpětně považován za zakládajícího člena namísto Hulka.", "section_level": 1}, {"title": "Noví členové z 60. let.", "content": "Tito členové byli různě využiti jako stálí či jen dočasní.", "section_level": 2}, {"title": "Česká vydání.", "content": "V České republice vydávají komiksové knihy Avengers nakladatelství BB/art a Crew.", "section_level": 1}], "src_summary": "Avengers (v anglickém originále The Avengers) je fiktivní tým superhrdinů z komiksových příběhů publikovaných vydavatelstvím Marvel Comics. Příběh vytvořili tvůrci Stan Lee a Jack Kirby. Poprvé byl představen v \"The Avengers #1\" v září 1963. Koncept Avengers byl vytvořen v návaznosti na úspěch týmu superhrdinů Justice League od DC Comics.", "tgt_summary": "复仇者联盟(英语:The Avengers)是一个超级英雄团体,由漫威漫画公司创造。创作者为斯坦·李与杰克·科比;复仇者首次出现于《复仇者》第一期(1963年九月)。", "id": 1740376}
{"src_title": "Filchnerův–Ronneové šelfový ledovec", "tgt_title": "菲爾希納-龍尼冰棚", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Koncem ledna roku 1912 doplul velitel druhé německé polární výpravy Wilhelm Filchner na lodi \"Deutschland\" k břehům Antarktidy do jižní části Weddellova moře až na téměř 78. stupeň jižní zeměpisné šířky, kde byl zastaven v další plavbě ledovým polem. Filchner v následujících dnech uvedený region prozkoumal a našel vyčnívat z ledové pláně kousky horniny. Vyslovil domněnku, že toto ledové pole sahá až na antarktickou pevninu a tudíž je chybná tehdy hojně uznávaná hypotéza, že západní část Antarktidy (nynější Antarktický poloostrov) je oddělena od východní Antarktidy (centrální Antarktida). Objevitel pojmenoval ledovou plošinu po tehdejším německém císaři Vilémovi II., císař toto odmítl a jako projev uznání vědci ho nazval ledovec Filchnerův.  Shodnou oblast v roce 1947 probádal kapitán americké expedice Finn Ronne a šelfový ledovec pojmenoval po své manželce, polární průzkumnici Edith Ronneové. V roce 1968 byl vytvořen kompromis a šelfový ledovec se začal nazývat Filchnerův-Ronneové.", "section_level": 1}, {"title": "Situace.", "content": "Weddellovo moře svou jižní části vytváří hluboký zářez do antarktické pevniny. Šelfový ledovec je ze západu ohraničen Antarktickým poloostrovem (konkrétně Grahamovou zemí, anglicky \"Graham Land\") a z východu antarktickou pevninou (konkrétně Coatsovou zemí, anglicky \"Coats Land\").  Šelfový ledovec Filchnera-Ronneové je Berknerovým ostrovem, který je pod ledem zcela skryt, rozdělen do dvou částí. Ty jsou někdy nazývány samostatnými jmény. Užší, východnější šelfový ledovec bývá nazýván Filchnerův (okolo a širší, západnější úsek šelfového ledovce Ronneové (okolo ), jejich tloušťka může být až 600 m.  Leží v oblasti která spadá pod správu Britského antarktického území (BAT). V roce 1940 vznesly Argentina a Chile nároky na část britského sektoru ve kterém se šelfový ledovec Filchnera-Ronneové nachází; nároky těchto zemí se dokonce překrývají mezi sebou navzájem. Smlouva o Antarktidě z roku 1959 tyto spory odsunula do budoucna, dočasně zakonzervovala status quo.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Tato tabule ledovcového ledu s mírně zvlněným povrchem a s obsahem horninového materiálu leží svou jižní stranou na pevnině Antarktidy a severní sahá do Weddellova moře, kde se částečně opírá o jeho dno a většinou plave na hladině; moře zde dosahuje hloubky do 1400 m. Na severu, směrem od moře, je šelfový ledovec ohraničen strmými stěnami vyčnívajícími až 50 m nad mořskou hladinou.  Šelfový ledovec neustále přirůstá vlivem mnoha ledovcových proudů splazujících z ledového příkrovu Antarktidy. Dosahují místy tloušťky až 200 m a sahají do vnitrozemí do délky 800 km. Pohybuje se směrem k pobřeží rychlostí okolo 1 km za rok. Po dosažení mořské hladiny jeho tloušťka mohutní, protože zespodu narůstá namrzáním mořské vody. Postupným posuvem do moře vznikají důsledkem ohromné hmotnosti a pohybu v ledovci trhliny a ten se láme. Uvolňují se z něho obrovské bloky ledu, které plavou do teplejších severních vod. V roce 1988 se odtrhl kus o velikosti 150 × 50 km a v roce 2000 veliký 167 × 32 km. Tomuto odlamování se říká telení.  Na severním okraji šelfového ledovce používalo Spojené království v létech 1956 až 1957 vědeckou stanici Shackleton a od roku 1957 do 1962 zde měly Spojené státy americké stanici Ellsworth, kterou později předaly Argentině, v roce 1975 zde provozoval také Sovětský svaz letní stanici Družnaja. Na jihu šelfového ledovce byla v létech 1965 až 1969 stanice Argentiny s názvem Sobral.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šelfový ledovec Filchnera-Ronneové, anglicky Filchner-Ronne Ice Shelf, se nachází v jižní části Weddellova moře v Antarktidě. Je druhý největší na Zemi, rozkládá se na ploše 430 000 km2.", "tgt_summary": "龙尼-菲尔希纳冰架(英语:Filchner-Ronne Ice Shelf)位于西南极洲威德尔海沿岸,被伯克纳岛分为两部分,岛西为面积较大的龙尼冰架,东为菲尔希纳冰架。东临科茨地,西为南极半岛。", "id": 437811}
{"src_title": "Anatolij Levčenko", "tgt_title": "阿纳托利·谢苗诺维奇·列夫钦科", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Anatolij Levčenko pocházel z města Krasnokutsk, ležícího v Charkovské oblasti, byl ukrajinské národnosti. Roku byl přijat do Kremenčugské vojenské vysoké letecké školy, ta byla téhož roku zrušena a Levčenko převeden do Černigovské vojenské vysoké letecké školy, studium dokončil roku 1964. Následujících šest let sloužil ve vojenském letectvu, zprvu u Lipecka, později v Turkestánském vojenském okruhu.  Roku 1971 dokončil školu zkušebních letců Letecko-výzkumného institutu M. M. Gromova (LII), poté zůstal v institutu jako zkušební letec.  Roku 1977 v LII vznikla „skupina speciální přípravy“ do které bylo od 12. července zařazeno šest letců institutu. Měli projít výcvikem kosmonautů a pilotovat tehdy vyvíjený raketoplán Buran. Od dubna 1979 do prosince 1980 letci v sérii stáží ve Střediska přípravy kosmonautů (CPK) ve hvězdném městečku absolvovali všeobecný výcvik kosmonautů. K 10. srpnu 1981 byla skupina přejmenována na „oddíl zkušebních kosmonautů“ LII a 12. února 1982 Levčenko po složení zkoušek získal kvalifikaci „zkušební kosmonaut“ ().  Budoucí piloti Buranu měli mít zkušenosti z kosmických letů, v září 1982 – květnu 1983 se proto na let na stanici Saljut 7 připravoval Igor Volk (letěl v červenci 1984), s Levčenkem v roli náhradníka.  Od roku 1983 se podílel na vývoji systému řízení Buranu, který testoval při letech upravených TU-154 a MiG-25. Roku 1984 LII sestavil posádky pro první let Buranem, Levčenko byl jmenován velitelem záložní posádky (s druhým pilotem Alexandrem Šukinem). Paralelně po dohodě LII s NPO Eněrgija byl velitelem posádky Buranu Levčenko-Strekalov. Při letových zkouškách analogu Buranu BTS-02 v letech 1986–1987 byl při čtyřech letech velitelem posádky. Po reorganizaci v LII roku 1987 byl jmenován zástupcem náčelníka Odvětvového komplexu přípravy zkušebních kosmonautů (OKPKI) ministerstva leteckého průmyslu.  Od března 1987 se v CPK připravoval ke kosmickému letu. Do vesmíru odstartoval z Bajkonuru 21. prosince 1987 na palubě Sojuzu TM-4. Cílem Levčenkova letu bylo ověření jeho pilotních dovedností během a bezprostředně po kosmickém letu. Při přistání se silně udeřil do hlavy, během několika měsíců se u něj rozvinula rakovina mozku a 6. srpna 1988 zemřel.  Anatolij Levčenko byl ženatý, manželka také pracovala v LII, měli jednoho syna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anatolij Semjonovič Levčenko (, 21. května 1941 Krasnokutsk, Charkovská oblast, Ukrajinská SSR, SSSR – 6. srpna 1988) byl sovětský zkušební letec a kosmonaut, v letech 1977–1988 člen skupiny letců Letecko-výzkumného institutu M. M. Gromova připravujících se ke kosmickým letům v roli pilotů raketoplánu Buran. Levčenkova příprava k letům s Buranem vyvrcholila v prosinci 1987 týdenním kosmickým letem na vesmírnou stanici Mir. O osm měsíců později zemřel.", "tgt_summary": "阿纳托利·谢苗诺维奇·列夫钦科(,1941年-5月5日-1988年-8月6日),又译列夫琴科,是苏联宇航员,苏联英雄,功勋试飞员。", "id": 1882331}
{"src_title": "Amakrinní buňka", "tgt_title": "无长突细胞", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Amakrinní buňky se vyskytují v sítnici v horní plexiformní vrstvě, která se nachází mezi vrstvou gangliových buněk a vnitřní jadernou vrstvou a jsou v ní lokalizované synapse bipolárních buněk s gangliovými buňkami sítnice.  Podobně jako horizontální buňky pracují amakrinní buňky laterálně a ovlivňují výstup bipolárních buněk. Přes synapse interagují s axony bipolárních buněk a s dendrity retinálních gangliových buněk. Amakrinní buňky se tedy podílí na formování signálu z fotoreceptorů přes bipolární buňky do gangliových buněk v rámci zrakové dráhy.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "O jejich přesné funkci je známo relativně málo, hrají ale roli při integraci signálů z tyčinek a čípků do gangliových buněk a při zpracování vstupu v rámci receptivních polí. V sítnici generují akční potenciály jenom gangliové buňky - ostatní buňky reagují na podnět stupňovaným membránovým potenciálem. Výjimkou jsou některé amakrinní buňky. Amakrinní buňky jsou součástmi diskrétních obvodů v rámci sítnice. Jejich funkce v rámci zpracování signálu je převážně analogového charakteru - na rozdíl od například gangliových buněk, které signál zprostředkují akčním potenciálem (který má charakter digitální, \"všechno anebo nic\"). Amakrinní buňky se uplatňují při filtraci signálu, odstranění šumu a jako jistá forma vyrovnávací paměti (anglicky buffer).", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Dříve se předpokládalo, že všechny typy amakrinních buněk postrádají axon. Pro většinu amakrinních buněk to taky platí - na jejich dendritech se nacházejí vstupní a výstupní synapse, axon jim chybí. Některé typy amakrinních buněk mají dlouhé výběžky podobné axonům, které jim slouží k integraci signálu přes větší vzdálenosti v rámci sítnice, tyto ale nevystupují ze sítnice jako axony gangliových buněk.  Podle novější formy klasifikace neuronální vrstvy sítnice se amakrinní buňky, které axon mají, vyčleňují jako samostatní třída axonálních buněk, které spolu s amakrinními a gangliovými buňkami patří do nadtřídy multipolárních neuronů.", "section_level": 1}, {"title": "Onemocnění.", "content": "Jako reakce na poškození má sítnice (podobně jako centrální nervový systém) tendenci podléhat intenzivní přestavbě. Amakrinní buňky jsou v rámci tohoto procesu velmi aktivní, často vytvářejí nové dendrity. Mohou být, stejně jako jiné sítnicové neurony, vybuzené k migraci v rámci sítnice. Amakrinní buňky jsou nejodolnější skupinou buněk v rámci neuronální vrstvy sítnice - při postupném odstraňování neuronů umírají tyto buňky jako poslední. Amakrinní buňky by proto mohly být důležitým faktorem zabraňujícím úplné neuronální degradaci při nepřítomnosti podnětů z fotoreceptorů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amakrinní buňka je neuron nacházející se v sítnici. Amakrinní buňky jsou nejrozmanitější skupinou neuronů v jakékoliv oblasti mozku - existuje jich více jak 30 tříd u obratlovců. U jiných strunatců, jako například jistých druhů ryb, u kterých je zrakový smysl vysoce vyvinutý, bylo zdokumentováno přes 70 tříd.", "tgt_summary": "无长突细胞是视网膜中的中间神经元。无长突细胞是抑制性神经元,其的树突分叉延伸至内丛状层(IPL),在此与视网膜神经节细胞和(或)双极细胞相接触。", "id": 1467156}
{"src_title": "Velká tichomořská odpadková skvrna", "tgt_title": "太平洋垃圾帶", "src_document": [{"title": "Názvy.", "content": "Anglický název je v českých médiích překládán jako \"Velký pacifický odpadkový pás\", \"Velký pacifický odpadkový flek\", \"Velká tichomořská odpadková skvrna\" nebo \"Tichomořský odpadkový vír.\"", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Skvrna se nachází zhruba mezi 135. a 155. stupněm západní délky a 35. až 42. stupněm severní šířky. Její celková plocha je kolem 1,6 milionu čtverečních km (tj. více než čtyřnásobek rozlohy Německa a srovnatelné s velikostí Mongolska nebo Íránu). Přesné vymezení jejích hranic je problematické, protože záleží na tom, jakou koncentraci odpadků v mořské vodě lze považovat za problematickou. V zásadě se za součást skvrny považuje ta část oceánu, kde je koncentrace odpadu větší než průměr.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "Skvrna se skládá především z malých úlomků různých plastů a chemických kalů. Není viditelná ze satelitních snímků, vzhledem k tomu, že plast a kal přejímají barvu oceánu, ve kterém plavou.  Na základě měření z léta roku 2015 studie odhadla, že z celkových 1,1-3,6 bilionu kusů plastu je z 94 % tvořeno mikroplasty. Z hlediska hmotnosti, která se odhaduje na 79 000 tun (rozptyl 45-129 tisíc tun), ovšem mikroplasty tvoří jen asi 8 %, zbytek je tvořen většími kusy. Přes 3/4 celkové hmotnosti tvoří kusy větší než 5 cm. Zhruba polovinu tvoří plasty pocházející z rybářského průmyslu.  Přestože tichomořské pole plastů je největší, není jediné – plasty mořské proudění koncentruje do pěti velkých oblastí a odhaduje se (podle expedicí v letech 2007-2013), že dohromady obsahují kolem 270 000 tun odpadu (na severotichomořskou 36 %), přičemž 3/4 hmotnosti tvoří plasty o velikosti nad 20 cm (mikroplasty mají podíl 13 % hmotnosti a 93 % počtu částic). Pravděpodobně je to odpad z lodí. Většina plastů ale končí v hlubině.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické problémy.", "content": "Plasty se fotodegradací rozpadají na menší a menší kousky a v důsledku toho vstupují umělé látky do potravního řetězce prostřednictvím živočichů, kteří se živí planktonem a přirozeně nedokážou při filtraci vody odlišit částečky plastů od částeček planktonu. Následně se tak plasty mohou dostávat potravním řetězcem do tkání vyšších živočíchů včetně člověka, kde se mohou zabudovávat do tkání a způsobovat jejich záněty. Biochemicky jsou plasty považovány za inertní a neměly by představovat nebezpečí, problémem jsou ovšem zbytkové látky, případně látky, které na sebe mikroplasty jsou schopné navázat – ty se pak mohou v tělech živočichů vylučovat a způsobovat reprodukční problémy nebo působit rakovinotvorně. Výzkum vlivu mikroplastů zvláště na lidské zdraví je nicméně teprve v počátku.  Větší části plastů zase končí v žaludcích větších živočichů, kde zabírají místo a živočich pak hyne na podvýživu – podle odhadů je tímto způsobem ohroženo 86% druhů mořských želv, 44% druhů mořských ptáků a 43% druhů mořských savců.  Prostřednictvím plovoucího odpadu rovněž může docházet k šíření invazivních druhů (příkladem jsou mechovky Bryozoa, které byly na plastech dopraveny k břehům Floridy, kde se šíří na úkor původních druhů).  V mnoha oblastech je koncentrace plastů až sedmkrát větší než koncentrace zooplanktonu. Obavy vzbuzují především chemické látky, které se z plastů mohou vyloučit, zejména polychlorované bifenyly, bisfenol a deriváty polystyrenu. Vědecké výzkumy zjistily, že u některých ryb z této oblasti je narušena produkce hormonu estradiolu.", "section_level": 1}, {"title": "Souostroví odpadků (\"The Trash Isles\").", "content": "Skupina aktivistů navrhla v září 2017 prohlášení znečištěné oblasti za území nového státu s názvem \"The Trash Isles\", tj. Souostroví/Ostrovy odpadků. Připravili i pasy nebo bankovky nového státu v měně \"Debris\" (smetí), které zobrazují zvířata mezi odpadky.  Aktivisté již zažádali o uznání nového státu OSN. Internetovou petici na podporu jeho vzniku a ochranu oceánů podepsalo 241 tisíc lidí.  Pokud by nový stát vznikl, členské země OSN by se na řešení tun plovoucího odpadu musely začít podílet.", "section_level": 1}, {"title": "Vlajka.", "content": "Vlajka nového státu je tvořena dvěma vodorovnými pruhy, bílým a modrým symbolizující vodu, v níž plave zelená, částečně potopená plastová lahev.", "section_level": 2}], "src_summary": "Velká tichomořská odpadková skvrna (: \"Great Pacific Garbage Patch\" či \"Pacific Trash Vortex\") je místo zvýšené koncentrace mořského odpadu, který se zde nahromadil v severním tichomořském koloběhu.", "tgt_summary": "太平洋垃圾带,又亦作称太平洋垃圾岛,是东太平洋上从美国的加州到夏威夷州的一个巨型垃圾积聚范围。在太平洋,北太平洋环流系统是相对静止的区域,此区主要为副热带高压带,水流旋转的方向将周围的废物带进来,导致漂浮物和其破碎物的累积,这些像是漂浮的「云状」废物被称为太平洋垃圾带(块),东方垃圾块或是太平洋垃圾旋涡。", "id": 2526483}
{"src_title": "Bitva o Caen", "tgt_title": "卡昂戰役", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První boje o město.", "content": "Caen bylo jedním z nejdůležitějších cílů počáteční fáze Operace Overlord. Město bylo největším sídlem v oblasti vylodění, leželo na řece Orne a Caenském kanálu, poblíž něj se nacházelo letiště a bylo velkým silničním a železničním uzlem. Krajina kolem něj je navíc velmi rovinatá, na rozdíl od krajiny „živých plotů“ označované jako bocage. Z tohoto důvodu Spojenci naplánovali jeho obsazení již jako součást operace Neptune, jak bylo označováno vylodění na normandských plážích Dne D. Avšak britská 3. pěší divize, která se úspěšně vylodila na pláži Sword, již nedokázala v den vylodění město obsadit. Na půl cesty mezi pláží a městem byla zastavena protiútoky německé 21. tankové divize.", "section_level": 2}, {"title": "Operace Perch.", "content": "Operace Perch, která měla spočívat v úderu z dobytého Caen na jihovýchod, nyní měla přinést dobytí města. Původně se počítalo s tím, že 50. pěší divize obsadí Bayeux a poté postoupí ve směru na Tilly-sur-Seulles. Postupně jí zde měla na čele útoku nahradit 7. obrněná divize, která měla zahájit postup k hoře Mont Pinçon, nejvyššímu přírodnímu vrcholu v celé oblasti. Dne 9. června upravil Montgomery vzhledem k nepříznivé situaci plány - Caen mělo být obklíčeno širokým obchvatem. Na východě měla 51. pěší divize ze sestavy I. sboru projít předmostím na východ od řeky Orne a zaútočit na jih ve směru na Cagny. Na západě měla 7. obrněná divize překročit řeku Odon, obsadit Évrecy a přilehlou kótu 112. V ideálním případě poté měly jednotky vyrazit dále ve svém směru a za podpory 1. výsadkové divize (operace Wild Oats) dokončit uzavření kruhu kolem Caen.  Avšak výsadková operace byla nejprve odkládána a nakonec zrušena, ostatně postup sil na zemi se zadrhl. Jednotky XXX. sboru narazily na rozhodný odpor Tankové instrukční divize a částí 12. tankové divize u Tilly-sur-Seulles. Němci zde dokonale využili terénu a dokázali výrazně zbrzdit spojenecký postup. Britská 51. pěší divize se výrazně zdržela a do boje vyrazila až 12. června. Navíc příslušníci 21. tankové divize kladli tuhý odpor a spojenecký postup dokázali zastavit. 8. kanadská pěší brigáda ze sestavy 3. kanadské pěší divize postupovala v oblasti na západ od Caen. 10. června stály její prapory severně od trati Caen-Bayeux v oblasti Putot-en-Bessin, s jednou rotou v předsunutém postavení na jih od dráhy ve vesnici Norrey-en-Bessin. 11. června zaútočila brigáda na jih a východ směrem k řece Mue. Na západním směru se podařilo obsadit Rots, avšak útok na jih skončil porážkou v bitvě u Le Mesnil-Patry, kde prapor královnina vlastního kanadského střeleckého pluku, podporovaný tanky 6. kanadského obrněného pluku, narazil na tanky 12. tankového pluku SS, které uštědřily Kanaďanům tvrdou lekci a donutily je k ústupu. Do konce měsíce již kanadská divize nepodnikla žádnou větší akci.", "section_level": 2}, {"title": "Villers-Bocage.", "content": "Britskému XXX. sboru hrál do karet americký postup na jeho pravém křídle. Ten donutil Němce k ústupu, čímž se otevřela zhruba deset kilometrů široká mezera v jejich postavení. Velitel 2. armády generál Dempsey toho chtěl využít a nařídil 7. obrněné divizi, aby vyslala zesílenou brigádu směrem na Villers-Bocage s výhledem na další rozšíření průlomu. Obrněná brigáda ovšem narazila na německé tanky těžkého tankového oddílu SS 101 a v boji o Villers-Bocage utrpěla porážku. Následně sice s vypětím sil odrazila u Amayé-sur-Seulles německý protiútok, ale situace byla vyhodnocena jako nadále neudržitelná a 7. obrněná divize se v noci na 15. června stáhla zpět a měla být posílena 33. obrněnou brigádou, která se zrovna vyloďovala. Poté měl být útok obnoven. Jenže 19. června zasáhla vyloďovací zařízení silná bouře, která způsobila velké škody. Jedním z důsledků nepříznivého počasí bylo i zrušení plánů na pokračování operace Perch.", "section_level": 3}, {"title": "Operace Epsom.", "content": "Po řadě menších operací byl 26. června spuštěn nový útok na Caen - Operace Epsom. Po dělostřelecké přípravě vyrazily jednotky 15. skotské pěší divize podporované tanky z 31. tankové brigády směrem k řece Odon. Po tvrdých bojích nakonec Britové řeky dosáhli. Ve snaze tohoto úspěchu využít, překročily spojenecké jednotky řeku a snažily se dobýt strategické výběžky na druhém břehu. Silné německé protiútoky však nakonec donutily Brity se 30. června stáhnout zpět za řeku.", "section_level": 2}, {"title": "Operace Charnwood.", "content": "Operace Charnwood začala po relativně neúspěšné operaci Epsom a další menší operaci Windsor. Po těžkém bombardování Caen v noci ze 7. na 8. července vyrazily do útoku jednotky I. sboru britské 2. armády. Jejich cílem bylo dobytí města a vyvinutí tlaku na Němce, aby nemohli poslat posily do relativně málo bráněného amerického sektoru dál na západ.  Operace skončila částečným úspěchem, Neboť druhý den po začátku útoku se Britům konečně povedlo obsadit větší část Caen. 9. července dosáhli řeky Orne a zatlačili 12. tankovou divizi SS Hitlerjugend a 16. polní divizi Luftwaffe dál na jih.", "section_level": 2}, {"title": "Operace Goodwood.", "content": "Po operacích Jupiter, Greenline a Pomegranate se Britům a Kanaďanům povedlo obsadit strategicky důležitou kótu 112. Nyní Montgomery plánoval prolomit německé linie na jih od města. Průlom měla přinést operace Goodwood. Německou obranu měly za masivní podpory letectva prolomit jednotky Kanadské 2. a 3.pěší divize. Do jimi vytvořeného průlomu se měly vrhnout tanky britské 7., 11. a Gardové tankové divize. Proti nim stály (od východu k západu) značně vyčerpané jednotky 16. polní divize Luftwaffe, 21. pancéřové divize, 272. pěší divize a části (zbytek stál v záloze) pancéřových divizí SS Leibstandarte a Hitlerjugend (1. a 12.).  Útok začal 18. července v 5:00 masivním náletem 2 100 britských a amerických letadel. Tuny výbušnin na některých místech úplně změnily ráz krajiny, ve směru hlavního úderu byla část německých opevnění smetená i s posádkou. V 9:00 vyrazilo do útoku 5 Montgomeryho divizí.  Masa britských tanků se vrhla na poničené pozice 272. a 16. divize. Palba britských děl ničila jedno německé postavení za druhým a německá pěchota ustoupila do pozic 21. a 1.SS pancéřové divize. Zde se Montgomeryho postup zastavil. Palba německých 75mm a 88mm děl a tanků Tiger a Panther způsobila postupujícím spojencům těžké ztráty. Na některých vedlejších úsecích musela postupující kanadská pěchota dokonce čelit protiútokům jednotlivých pěších rot. Britské tanky, které prorazily, narazily na silnici Caen-Frénouville na tanky a zakopanou pěchotu 12.panzer division SS Hitlerjugend.  Útok se zastavil. Němci spořádaně ustoupili na novou obranou linii na pahorcích jižně od Caen a hlavního cíle ofenzívy: proražení do vnitrozemí dosaženo nebylo. Britové zaplatili neúspěch ztrátou asi 400 tanků a 5 500 padlých, zajatých a těžce raněných vojáků.  Asi jedinými většími úspěchy operace bylo zranění polního maršála Rommela při náletu bitevního letounu na jeho automobil a vytlačení posledních Němců (kteří ztratili 100 tanků) z jižního okraje Caen.", "section_level": 2}, {"title": "Závěrečná fáze bojů.", "content": "Po operaci Goodwood Bitva o Caen de facto skončila. Stále však bylo potřeba porazit Němce, jenž se drželi na jih od města. Boje trvaly až do začátku srpna, kdy se nakonec Spojencům podařilo prolomit německé linie. V bojích o Caen padlo celkem více než 101 000 mužů. Bitva o město byla jedna z nejtvrdších a nejdelších bitev spojenců na západní frontě. Samotné Caen bylo z více než poloviny zničeno. Vázání německých tankových divizí však nakonec přispělo k šťastnému průlomu z Normandie v Americkém sektoru. Cesta do Francie a na Paříž byla otevřena.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bitva o Caen byla bitva mezi spojenci a nacistickým Německem během Bitvy o Normandii. Caen mělo být podle plánu obsazeno pár dní po vylodění spojeneckých vojsk. Němci však měli ve městě, oproti očekávání, silné tankové a pěší jednotky pod velením polního maršála Erwina Rommela. Podcenění síly nepřítele a fanatický odpor německých sil a waffen-SS měly za následek dva měsíce krvavých bojů a zničení velké části města. Poté, co britská a kanadská vojska uvízla u Caen, se dostaly boje na západní frontě do patové situace. Spojencům se podařilo prolomit německé linie až ke konci srpna.", "tgt_summary": "卡昂战役(康城之役,英语:Battle for Caen)是1944年6月至8月的大君主作战期间、盟军与德军在法国北部卡昂爆发的一连串战役。盟军原预计在D日当天攻占法国诺曼底地区的最大城市卡昂,并要达到下述战略目标:占领其周围的奥恩河和卡昂运河,这两个河流形成的障碍能够有效加强德军的防守,必须先将其夺下、夺取被德军作为调派部队的交通枢纽 - 卡昂市、占领该市与其四周的开阔地形,尤其是诺曼底以西的小林地域,将其用作机场。这场战斗阻滞了盟军两个月的时间,让其于法国北部发起的闪击战攻势延迟。尽管盟军为拿下该城付出大量的伤亡,但最终赢得其战略目标。当该城即将落入盟军手中时,德军开始大规模撤退,接着发生的法莱兹包围战令西线德军的大部分有效战力被毁、装备大量损失。", "id": 275859}
{"src_title": "Teritorium Nebraska", "tgt_title": "內布拉斯加領地", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Území teritoria bylo původně součástí Louisiany, kterou Spojené státy koupili od Francie v roce 1804. Od začátku 19. století do roku 1867 bylo v teritoriu založeno několik obchodních stanic, pevností a městeček. Mezi prvními byla pevnost Fontenelle's Post, založena na místě současného Bellevue v roce 1806. Z nejdůležitějších současných měst Omaha City bylo založeno v roce 1854, Nebraska City a Kearney byly začleněny v roce 1855. Vesnice Lancaster, později pojmenována Lincoln, byla založena v roce 1856, společně s městečky Saratoga, South Nebraska City a Florence. V roce 1860 vycházelo na území teritoria dvanáct týdeníků, jeden dvoutýdeník a jeden měsíčník. Publikace vycházely s nákladem 9 750 výtisků.", "section_level": 1}, {"title": "Územní vývoj.", "content": "Po svém vzniku teritorium zahrnovalo území větší části severních Velkých planin, značnou část horního údolí řeky Missouri a východní části severních Skalnatých hor. Teritorium Nebraska se postupně zmenšovalo vznikem nových teritorií v 60. letech 19. století. Teritorium Colorado vzniklo 28. února 1861 z části území jižně od 41° severní šířky a západně od 102°03′ západní délky. Součástí teritoria byli částí teritorií Kansas, Nové Mexiko a Utah. 2. března 1861 vzniklo teritorium Dakota. Území zahrnovalo všechny části teritoria Nebraska severně od 43° severní šířky (současná hranice Nebrasky a Jižní Dakoty), spolu s územím současné Nebrasky mezi 43° severní šířky a řekami Keya Paha a Niobrara (toto území ale bylo vráceno Nebrasce v roce 1882). Zákon o vzniku teritoria Dakota zahrnoval také ustanovení o odevzdání malých částí teritoria Utah a teritoria Washington Nebrasce — současný jihozápadní Wyoming, ohraničený 41° severní šířky, 110° 03′ západní délky, 43° severní šířky a hranicí povodí Tichého a Atlantského oceánu. Tyto části území nebyly součástí koupě Louisiany, byly součástí Oregon Country a staly se součástí Spojených státu v roce 1846. 3. března 1863 vzniklo teritorium Idaho na veškerém území teritoria západně od 104° 03′ západní délky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teritorium Nebraska (: Nebraska Territory) bylo organizované začleněné území Spojených států amerických, které existovalo od roku 1854 do roku 1867, kdy byl finální rozsah teritoria přijat do Unie jako stát Nebraska. Teritorium vzniklo na základě zákona Kansas-Nebraska Act v roce 1854.", "tgt_summary": "内布拉斯加领地(英语:Nebraska Territory)是美国历史上的一个合并建制领土,存在于1854年5月30日至1867年3月1日之间。初期的内布拉斯加领地的范围包括了路易斯安那购地的北部地区。1861年,内布拉斯加领地北部分裂为达科他领地,西部也有部分领土被划入科罗拉多领地和华盛顿领地。1867年,内布拉斯加领地升格为美国第37个州内布拉斯加州。", "id": 1104697}
{"src_title": "Brukvotvaré", "tgt_title": "十字花目", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Téměř všechny rostliny řádu produkují glykosidy, konkrétně glukosinoláty, které se štěpí enzymem myrosinasou při poruše rostlinného pletiva a vydávají typickou štiplavou vůni. Obsahují isothiokyanáty (nazývané také hořčičné oleje) které mají výrazné organoleptické vlastnosti jako zápach a ostrou chuť; některé isothiokyanáty mají i prokazatelné antikarcinogenní účinky, např. sulforafan. Předpokládá se, že tyto látky rostliny původně vynalezly jako ochranu proti býložravcům. Vývojem ale mnoho housenek motýlů z čeledě běláskovitých si vyvinulo na obranu detoxikační mechanizmus a listy rostlin spásají.  Opadavé nebo stále zelené rostliny tohoto řádu mají tvar bylin, keřů i stromů. Jejich listy jsou nejčastěji střídavé, jednoduché, málokdy složené, většinou jsou sice bez palistů ale někdy mají i palisty trnité. Velká rozmanitost a odlišnost zařazených čeledí se projevuje hlavně stavbou květů a typem plodů.  Rostliny jsou to jsou nejčastěji dvoudomé, někdy však jednodomé nebo mnohomanželné. Květy jsou často uspořádány do hroznovitých květenství a jsou zpravidla pravidelné s rozlišenými květními obaly. Čtyři (výjimečně pět) opadavých kališních lístků je uspořádáno ve dvou kruzích. Čtyři (výjimečně pět) oválných korunních lístků vyrůstá v jednom kruhu proti sobě do kříže. Ve květu je 6 nebo mnoho tyčinek nacházejících se pod svrchním semeníkem. Při nejčastější variantě, při 6 tyčinkách, jsou ve vnitřním kruhu 4 delší a ve vnějším 2 kratší. Gyneceum je parakarpické. Převážně dvoupouzdrý semeník, s jediným nebo více vajíčky, se skládá zpravidla ze dvou plodolistů (někdy až z pěti) a bývá rozdělen nepravou, blanitou přepážkou; placentace je nástěnná. Čnělka je nejčastěji jedna (někdy až pět). Nektar produkují žlázky v květním lůžku.  Často dochází k samoopylení, kdy prašníky delších tyčinek se otevřou a pyl se vysypává na bliznu. U některých rodů jsou květy protogynické, u nich dozrává blizna v květu dříve než prašníky a tím se zvyšuje pravděpodobnost opylení cizím pylem nebo se tyčinky se zralým pylem stáčejí stranou a pyl nevypadává na bliznu. Plodem bývá často šešule, šešulka nebo struk, mají dvě od spodu se otvírající chlopně. Někdy je plodem jednosemenná nažka nebo bobule s mnoha semeny. Typickými znaky pro potřebu určení druhu je typ plodu, tvar nektarových žlázek a poloha kořínku v semeni.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V některých starších systémech, např. v Cronquistově, se tento řád nazýval \"Capparales\" a patřily do něj čeledě brukvovité, kaparovité, moringovité, rýtovité a \"Tovariaceae\". S nástupem moderního kladistického způsobu třídění (systém APG III) se dočkal samotný řád se přejmenování, byla změněna kmenová čeleď. Dále byly z čeledě kaparovitých vyděleny 4 rody a ty vytvořily samostatné čeledě: luštěnicovité, \"Koeberliniaceae\", \"Pentadiplandraceae\" a \"Setchellanthaceae\", jeden rod byl také oddělen z čeledě mýdelníkovitých a vznikla čeleď \"Emblingiaceae\". Do řádu byly dále přesunuty čeledě \"Bataceae\" a \"Gyrostemonaceae\" ze zrušeného řádu \"Batales\", čeleď papájovité ze zrušeného řádu \"Violales\", čeleď \"Akaniaceae\" z řádu \"Sapindales\", čeleď salvadorovité z řádu \"jesencotvarých\" a čeledě lichořeřišnicovité a voďankovcovité z řádu \"Geraniales\". V případě některých čeledí ještě probíhají další studie, které mohu taxonomii řádu pozměnit.  V samotném řádu není příbuznost jednotlivých čeledí stejná, vzájemné fylogenetické vztahy jsou znázorněný zde:", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Ekonomický význam jednotlivých čeledi řádu je rozdílný. Jednoznačně nejrozšířenější a nejvíce využívané jsou rostliny z čeledě brukvovitých. Na pomyslnou druhou příčku patří, co se přínosu týká, rostliny z čeledí papájovitých, kaparovitých, moringovitých a lichořeřišnicovitých. U zbytku čeledí je ekonomický přínos z rostlin malý až nicotný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brukvotvaré (\"Brassicales\") je poměrně široký řád začleněny podle taxonomického systému APG III mezi vyšší dvouděložné rostliny do kladu Rosids. Obsahuje 17 čeledí, 398 rodů a 4765 druhů, tj. asi 2,2 % ze všech druhů vyšších dvouděložných. Řád je rozšířen celosvětově, některé jeho čeledě jsou velmi významné (např. brukvovité), jiné zas mají jen minimální počet druhů vyskytujících se jen místně (např. \"Emblingiaceae\", \"Setchellanthaceae\"). V České republice jsou původní jen čeledě brukvovité a rýtovité.", "tgt_summary": "十字花目(学名:,中文名译自旧称)是被子植物真双子叶植物的一目,包含许多常见蔬果,如番木瓜、卷心菜等等。", "id": 2634623}
{"src_title": "Rodinný dům", "tgt_title": "独立式洋房", "src_document": [{"title": "Typy.", "content": "Podle urbanistické skladby můžeme dělit rodinné domy na samostatně stojící (neboli izolované), dvojdomy, čtyřdomy, řadové, atriové či terasové. Urbanistické uspořádání zásadně ovlivňuje cenu domu (kvůli rozdílně velkým pozemkům, různě rozsáhlé technické infrastruktuře - délky potrubí, kabelů apod. atd.). Proto je důležité si určit a rozmyslet priority při návrhu/koupi.  Podle polohy v urbanistické struktuře osídlení můžeme dělit rodinné domy na městské, příměstské a venkovské. Obvykle se rodinné domy ve městě dispozičně i architektonicky liší od rodinných domů postavených na vesnici.  Podle způsobu využití můžeme dělit rodinné domy na rezidenční (sloužící pouze k bydlení) a polyfunkční (sloužící k bydlení a nějaké doplňkové činnosti - např. na pozemku ještě kancelář/ordinace/objekty pro chov hospodářských zvířat apod.).", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Moderní městský rodinný dům vznikl v 19. století ze snahy kombinovat přednosti městského a venkovského způsobu života. Obvykle poskytuje vysokou úroveň bydlení, pohodlí i soukromí, je však poměrně nákladný a energeticky náročný. Ve velkých čtvrtích rodinných domů se zahradami, které tvoří okrajové čtvrti a předměstí velkých měst, rostou náklady na budování i údržbu inženýrských sítí. Vzhledem k malé hustotě osídlení se tu také obtížně zajišťuje veřejná doprava. Obyvatelé se do měst dopravují individuálně auty, což komplikuje městskou dopravu.", "section_level": 1}, {"title": "Povinnosti majitelů.", "content": "Od roku 2021 má začít povinnost vlastníků rodinných domů doložit vodoprávnímu úřadu nebo České inspekci životního prostředí odvoz obsahu jímek (žump) do čistírny odpadních vod. V potvrzení má být uvedeno mimo jiné o kterou jímku šlo, množství odvezeného odpadního obsahu a do jaké čístírny byl obsah odvezen.<ref name=\"aktualne.cz/ekonomika/bydleni/vlastnici-rodinnych-domu-maji-nove-dokladat-ze-obsah-zumpy-n/r~1aa9787c634a11e8bd55ac1f6b220ee8\"></ref", "section_level": 1}], "src_summary": "Rodinný dům je menší samostatná budova o jednom nebo několika podlažích (nejvýše dvě nadzemní a jedno podzemní podlaží a podkroví - dle ČSN 73 4301) určená k bydlení, v níž je více než polovina podlahové plochy místností a prostorů určena k bydlení. Obvykle ji obývá jedna rodina nebo skupina osob, která tvoří společně jednu domácnost. Rodinný dům obvykle obsahuje jeden nebo několik málo bytů (maximálně 3 byty - dle ČSN 73 4301) a má jediného vlastníka.", "tgt_summary": "独立式洋房(英语:single family home、detached home)是一栋独立的住宅建筑,有时也称为单户住宅,而不是多户住宅。", "id": 98509}
{"src_title": "PAS reakce", "tgt_title": "PAS染色法", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "PAS reakce využívá vzniku aldehydů (dialdehydů) při oxidaci polysacharidů kyselinou jodistou. Vznikající aldehydy reagují s Schiffovým reagens (leukobáze fuchsinu) a vytváří komplex s fialově červeným zbarvením.", "section_level": 1}, {"title": "Provedení.", "content": "Před samotným barvením je potřeba řezy odparafinovat. Pro tento účel použijeme dvou xylenových lázní po pěti minutách. Po rozpuštění parafínu převede preparát do vody za použití sestupné ethanolové řady, končíme vypráním ve vodě po dobu pěti minut.  Odparafínované řezy, vyprané ve vodě, opláchneme v 70% ethanolu. Následně je oxidujeme 5 minut v kyselině jodisté při pokojové teplotě. Poté řezy opět opláchneme v 70% ethanolu a redukujeme je buď v redukční lázni po dobu 1 min, nebo pereme 10 min v tekoucí vodě. Řezy opláchneme v 70% ethanolu a přeneseme do Shiffova reagens, kde zůstanou 20 min, po kterých jej opláchneme v tekoucí vodě. Jádra dobarvíme Harrisovým hematoxylinem. Řezy odvodníme ve vzestupné ethanolové řadě, projasníme ve dvou xylenových lázních a zamontujeme do kanadského balzámu.", "section_level": 1}, {"title": "Fixace.", "content": "K fixaci se hodí většina fixativ - Bouin, formol, tekutiny se sublimátem a zejm. Lillieho tekutina.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledek.", "content": "Purpurově červeně budou zbarveny PAS pozitivní substance (glykogen, neutrální mukopolysacharidy a mukoproteiny). Modře jsou dobarvena jádra buněk.", "section_level": 1}, {"title": "PAS reakce s kontrolním řezem.", "content": "Této metody se užívá k rozlišení glykogenu od jiných PAS+ substancí. Je třeba pracovat s dvojicí řezů, z nichž jeden - kontrolní - se před PAS reakcí po dobu 30 min při laboratorní teplotě vystaví působení diastázy nebo slinné amylázy (jež štěpí glykogen). V případě, že kontrolní řez nevykazuje reakci, lze PAS+ substanci v nenatráveném řezu považovat za glykogen.", "section_level": 1}], "src_summary": "PAS reakce (Periodic Acid Schiff) je základní reakcí důkazu polysacharidů. Používá se jako jedna z barvicích metod při vytváření histologických preparátů, zejména v medicíně.", "tgt_summary": "PAS染色法(Periodic Acid-Schiff stain)在组织学上,主要用来检测组织中的糖类,过碘酸把糖类相邻两个碳上的羟基氧化成醛基,再用Schiff试剂和醛基反应使呈现紫红色。通常用于霉菌病检体组织切片染色的方法。", "id": 476254}
{"src_title": "Operace Downfall", "tgt_title": "没落行动", "src_document": [{"title": "Příprava na invazi.", "content": "Vzhledem k faktu, že projekt Manhattan byl přísně utajovanou operací americké armády, nepřekvapí, že americké velení v Tichomoří nebylo s možným nasazením nové zbraně obeznámeno, a proto z perspektivy velitelů v poli válka s Japonci vypadala jako konvenční boj do hořkého konce. Velení US Navy a USAAF, které představoval admirál Chester Nimitz a generál Curtis LeMay, dostalo za úkol připravit půdu pro úspěšné vylodění amerických vojsk, tentokráte přímo v Japonsku. Ve snaze ukončit válku Američané Japonce nikterak nešetřili. Doposud sporadicky bombardované japonské ostrovy nyní na vlastní kůži zažily, co je to strategické bombardování. Vzhledem k faktu, že většina budov ve velkých japonských městech byla dřevěná, rozhodl se generál LeMay pro zápalné pumy, otestované roku 1943 při náletu na Hamburk. Již 9.–10. března 1945 rozpoutaly americké bombardéry ohnivou smršť v japonském hlavním městu Tokio, která zabila 100 000 lidí a přes milión dalších přišlo o své domy. Terčem útoků se stávaly také továrny, čímž byla zbrojní výroba vážně narušována.  Ještě fatálnější následky měla pro Japonce operace Starvation (Vyhladovění) zahájená v březnu 1945. Ambiciózní plán měl jednoduchou logiku: hustě zaminovat japonské pobřežní vody a odříznout tak Japonce od moře. Na rozkaz admirála Nimitze bylo ponorkami a bombardéry rozmístěno přes 12 000 min. Výsledky se brzy dostavily: japonské obyvatelstvo jedlo denně asi tak třetinu toho, co jejich organismus potřeboval. Rýže byla na minimální příděly a ryby, důležitý prvek výživy, z trhu prakticky zmizely. Už tak kolabující zbrojní průmysl byl odříznut od strategických surovin, na jejímž dovozu byl závislý. Nebylo divu – na minách se celkem potopilo 670 lodí o celkovém výtlaku 1 250 000 BRT, přičemž miny přirozeně nedělaly rozdíly mezi nákladními plavidly a rybářskými bárkami.", "section_level": 1}, {"title": "Japonské velení.", "content": "Přestože japonská morálka byla zle otřesena ohnivými bouřemi a operací Starvation, neštěstím civilního obyvatelstva bylo, že od vypuknutí války se skutečná moc koncentrovala do rukou privilegované vojenské kasty, která se oddávala fanatické rétorice o tom, jak se milióny chopí bambusových kopí a jako jeden muž se vrhnou v ústrety cizákům a smetou je zpět do moře nebo padnou do jednoho přesně v duchu samurajských kodexů. Všechna letadla, ať už bojová, výcviková, pozorovací i civilní, bylo mobilizováno pro závěrečný boj ve stylu kamikaze. Do července 1945 se zdařilo upravit 8 000 letounů a dalších 2 500 mělo být připraveno do září. Japonská branná moc a japonský národ už nevedly válku proto, aby zvítězily nad nepřítelem, ale proto, aby \"padly se ctí na poli slávy\".", "section_level": 1}, {"title": "Invazní plán.", "content": "Vrchním velitelem invaze se stal generál Douglas MacArthur, který shrnul situaci operace Downfall výstižně: \"V případě japonského loďstva bylo dosaženo jeho praktické bezmocnosti. Japonské letectvo je ve stavu, kdy je schopno proti nám provádět jen nekoordinované sebevražedné útoky za použití všech dostupných typů letadel. Trpí značným úbytkem a jeho možnosti pokračovat v boji značně klesají\".  Americký plán skoků z ostrova na ostrov po pádu Okinawy navrhoval zaměřit se na souostroví Rjúkjú, kde měly být po jejich dobytí vybudovány letecké základny k podpoře dalšího postupu. 1. listopadu 1945 měla americká armáda zahájit operaci Olympic, tj. invazi na ostrov Kjúšú. Operace se mělo účastnit 14 divizí (přes 400 000 mužů) na 1 300 vyloďovacích plavidlech. Vzdušnou podporu operaci Olympic mělo zajistit 1 900 letounů z 32 amerických a britských letadlových lodí a 2 700 letounů z Okinawy. Pro srovnání – v rámci operace Overlord se invaze účastnilo pět divizí a tři výsadkové divize. Ještě větší rozměr měla následná operace Coronet, připravovaná pro případ, že by Japonci i nadále pokračovali v boji, na 1. březen 1946, která by zahrnovala rozsáhlý útok 25 divizí (tj. přes půl milionu vojáků) v oblasti Kantó na ostrově Honšú, kde leží i Tokio. Obě operace kladly velké nároky na logistiku (například pro úspěch operace Coronet bylo nutno dopravit 610 000 tun zásob, a až by se invazní armády usadily v dobytých pozicích, potřebovaly by dalších 686 000 tun), které vzbuzovaly v řadách armádních důstojníků určité rozpaky. Především si nikdo netroufal vyčíslit oběti na životech ani jak dlouho po úspěšném vylodění a upevnění dobytých předmostí bude konflikt ještě trvat. Nedalo se čekat, že se Japonci po invazi vzdají a vše se tak elegantně ukončí, naopak šílené sebevražedné vize japonského generálního štábu zavdávaly podnět k obavám.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr.", "content": "Atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki, které mělo umocnit bezvýchodnou situaci Japonska a napomoci tak operaci Downfall k úlevě mnohých amerických velitelů, přineslo kýženou japonskou bezpodmínečnou kapitulaci a učinilo plán invaze do Japonska bezpředmětným.", "section_level": 1}], "src_summary": "Operace Downfall byl americký plán na vylodění v Japonsku pro případ, že by japonská vláda odmítla i po plánovaném atomovém bombardování bezpodmínečně kapitulovat.", "tgt_summary": "没落行动(英语:Operation Downfall)是盟军于第二次世界大战末期所拟定之对日本本土的进攻计划。后因日本在广岛和长崎遭受两次核打击,同时苏联也对其宣战,故于1945年8月15日无条件投降,计划遂告取消。若该行动付诸实行,则将成为人类历史上规模最大的两栖作战行动。", "id": 2149384}
{"src_title": "Josip Vrhovec", "tgt_title": "约瑟普·弗尔霍维茨", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Josip Vrhovec se narodil v Záhřebu 9. února 1926. Jako mladý se přidal ke komunistům a vstoupil do řad partyzánskéhých oddílů. Po skončení války studoval na hospodářské fakultě záhřebské univerzity. Mezi jugoslávskými komunisty se stal jedním z nadějných a především těch dobře vzdělaných politiků. Na konci 50. let začal spolupracovat s chorvatskými novinami Vjesnik, kde se postupně vypracoval až na pozici šéfredaktora (1968–1970). Kromě toho byl aktivní v politické oblasti.  Po skončení Chorvatského jara došlo k rozsáhlým personálním změnám mezi chorvatskými komunisty, což otevřelo cestu právě Vrhovcovi, chráněnci Vladimira Bakariće. Vrhovec stál přirozeně proti tomuto procesu, otevírajícího na přelomu 60. až 70. let řadu otázek, včetně například i chorvatsko-srbských vztahů. To však vedlo také k tomu, že v Chorvatsku samotném nebyl příliš oblíben. Sám sebe vnímal jako stoupence Titovy cesty; jugoslávského vůdce považoval za velký vzor.  Po celá sedmdesátá léta zastával různé pozice v chorvatském Svazu komunistů. V letech 1978 až 1982 byl svazovým sekretářem pro zahraniční záležitosti (ministrem zahraničí). V letech 1983–1984 pak byl předsedou předsednictva Svazu komunistů Chorvatska. Mezi lety 1984 až 1989 zsatávával funkci chorvatského člena předsednictva SFRJ. Podílel se také na organizování univerziády v Záhřebu v létě 1987.  Známým se stal především jako odpůrce politiky a praktik Slobodana Miloševiće a Svazu komunistů Srbska. Své názory na tuto problematiku šířil také prostřednictvím již zmíněného deníku Vjesnik. Srbští komunisté ho proto na svých schůzích, počínaje 8. zasedáním SKS, často kritizovali a otevřeně napadali, stejně jako řadu dalších politiků z chorvatského Svazu komunistů, kteří neměli zájem spolupracovat s jejich předákem. Vrhovec byl jedním z prvních chorvatských politiků, který byl označen Srby fašistickým pojmem \"ustaša\". Po skončení svého mandátu a pádu komunistické moci v Chorvatsku se Vrhovec stáhl z politiky. Zemřel v roce 2006 v Záhřebu ve věku 80 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josip Vrhovec (9. února 1926, Záhřeb – 15. února 2006, tamtéž) byl chorvatský jugoslávský komunistický politik, účastník partyzánského boje, ministr zahraničí SFRJ a předseda předsednictva svazu komunistů Chorvatska.", "tgt_summary": "约瑟普·弗尔霍维茨(,1926年-2月9日-2006年-2月14日),克罗地亚族,克罗地亚共产主义者联盟中央执行委员会书记,南斯拉夫共产主义者联盟中央主席团委员。针对“克罗地亚之春”的爆发,他向克共盟主席提交了一份逮捕首要分子的名单。", "id": 2304430}
{"src_title": "Bitva u Lexingtonu a Concordu", "tgt_title": "列克星敦和康科德战役", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Britská armádní pěchota, přezdívaná obyvateli kolonií „červenokabátníci\" (červené kabáty) nebo „ďábli\", okupovala Boston od roku 1768 a byla posílena o námořnictvo a příslušníky námořních pěchoty, aby prosadila Intolerable Acts, který byl schválen britským parlamentem k potrestání provincií Massachusetts Bay za bostonské „pití čaje\" a další protesty. Generál Thomas Gage, armádní guvernér Massachusetts a vrchní velitel zhruba 3 000 britských vojáků posádky v Bostonu, neměl žádnou kontrolu nad provinciemi mimo Bostonu, kde realizace aktu zvýšila napětí mezi vlastenci, většinou whigy a toryovskou menšinou. Gageovým plánem bylo vyhnout se konfliktu zničením vojenských dodávek pro whigskou domobranu za použití malých utajených a rychlých úderů.", "section_level": 1}, {"title": "Britské přípravy.", "content": "Dne 4. dubna 1775 dostal Gage instrukce od ministra zahraničí Williama Legge, hraběte z Dartmouthu, aby odzbrojil rebely, o kterých bylo známo, že mají ukryté zbraně kromě dalších míst i v Concordu, a k uvěznění vůdců povstání, zvláště Samuela Adamse a Johna Hancocka. Dartmouth dal Gageovi značnou volnost při plnění jeho příkazů.  Ráno 18. dubna přikázal Gage vyslat do okolí jízdní hlídku asi 20 mužů pod vedením majora Mitchella z 5. pěšího regimentu, aby zadržela posly, kteří by se mohli pohybovat na koních. Tato hlídka se chovala jinak než hlídky vyslané z Bostonu v minulosti, zůstávala venku i po setmění a vyptávala se obyvatel na pobyt Adamse a Hancocka. To", "section_level": 1}, {"title": "Americké přípravy.", "content": "Vůdci povstání – s výjimkou Paula Reverea a Josepha Warrena – odešli všichni 8. dubna z Bostonu. Dozvěděli se obsah Dartmouthových tajných instrukcí pro generála Gageho ze zdrojů v Londýně dříve, než je dostal sám Gage. Adams a Hancock uprchli z Bostonu k jednomu z Hancockových příbuzných v Lexingtonu a mysleli si, že tam budou v bezpečí před okamžitou hrozbou zatčení. Massachusettská milice skutečně hromadila zásoby zbraní, střelného prachu a zásob v Concordu, stejně, či snad možná ještě více také dále na západ ve Worcesteru, ale dostali zprávy, že britští důstojníci byli zpozorováni při zkoumání cest na Concord. 8. dubna Paul Revere přijel do Concordu, aby varoval obyvatele před plánovanou britskou výpravou. Obyvatelé města se rozhodli sklady odstranit", "section_level": 1}, {"title": "Síly milice.", "content": "Dawes jel na koni jižní cestou přes Boston Neck a přes Great Bridge do Lexingtonu. Revere nejdříve předal instrukce poslat zprávy do Charlestownu a pak se sám plavil severní cestou. Překonal řeku Charles River na veslici, přičemž proklouzl za kotvící britskou válečnou lodí HMS Somerset. V tuto hodinu bylo zakázáno cestovat, ale Revere bezpečně přistál v Charlestownu a jel do Lexingtonu, vyhnul se britským hlídkám a později varoval téměř každý dům podél cesty. Osadníci z Charlestownu vyslali další jezdce na sever.  Poté, co přijeli do Lexingtonu, Revere, Dawes, Hancock a Adams diskutovali o situaci se shromažďující se domobranou. Věřili tomu, že armáda opouštějící Boston je příliš velká pro jediný úkol, zatknout dva muže a že hlavním cílem je Concord. Lidé z Lexingtonu poslali jezdce do okolních měst a Revere a Dawes pokračovali v cestě na Concord, při které je doprovázel Samuel Prescott. V Lincolnu narazili", "section_level": 1}, {"title": "Britský postup.", "content": "Za soumraku generál Gage svolal setkání jeho služebně starších důstojníků v domě guvernéra (Province House). Informoval je o rozkazech, které přišly od lorda Dartmoutha a které mu přikazovaly podniknout akce proti osadníkům. Také jim sdělil, že akci bude velet starší plukovních jeho regimentů, podplukovník Smith a major John Pitcairn jako výkonný důstojník. Odložil setkání na 20:30, kdy se přidal též lord Percy a zástupci obyvatel města. Podle jedné zprávy se diskutovalo mezi lidmi o nezvyklých přesunech britských vojáků ve městě. Když se Percy později dozvěděl, že obyvatelé ví o cíli tažení vojáků, vrátil se rychle do domu guvernéra a sdělil tuto zprávu generálu Gagemu. Ten, ohromený, vydal příkazy, aby zabránil poslům opustit Boston, ale bylo příliš pozdě na to, aby to zabránilo Dawesovi a Pevereovi opustit město.  Britské řádné vojsko, kolem 700 pěších, bylo rozděleno do 11 z 13 Gageho pěších regimentů. Pro toto tažení velel major John Pitcairn 10 elitním kompaniím lehké pěchoty, podplukovník Benjamin Bernard velel 11 kompaniím granátníků a tomu všemu velel podplukovník Smith.  Z vojenských jednotek přidělených na tažení bylo 350 mužů z granátnických kompanií z 4. (královského), 5., 10., 18. (Irského královského, 23., 38., 43., 47., 52. a 59. pěšího regimentu a 1. praporu námořní pěchoty Jejího veličenstva. Na ochranu kompanií granátníků bylo určeno asi 320 mužů lehké pěchoty z 4., 5., 10., 23., 38., 43., 47., 52. a 59. regimentu", "section_level": 1}, {"title": "Bitvy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lexington.", "content": "Ačkoli to bylo často stylizováno jako bitva, ve skutečnosti byla srážka u Lexingtonu jen menší šarvátkou či potyčkou. Jak řadové vojsko předvoje pod Pitcairnovým vedením vstoupilo při východu slunce dne 19. dubna 1775 do Lexingtonu, asi 80 lexingtonských příslušníků domobrany se vynořilo od Buckmanovy taverny a podél cesty sledovalo celou situaci asi 40 až 100 „diváků“. Vůdce domobrany, kapitán John Parker, veterán z francouzské a Indiánské války, trpěl tuberkulózou, takže ho místy bylo špatně slyšet. Ze seřazených domobranců mělo devět příjmení Harrington, sedm Munroe (včetně", "section_level": 2}, {"title": "První výstřel.", "content": "Některý z britských důstojníků, pravděpodobně Pitcairn, ale záznamy jsou nejisté, mohl to být i nadporučík Willaim Sutherland, pak vyjel vpřed, mával svým mečem a volal na shromážděné, aby se rozešli a také možná rozkazoval: „Odložte vaše zbraně, vy zatracení rebelové!\" Kapitán Parker řekl raději svým lidem, aby se rozešli a šli domů, ale kvůli zmatku a řevu všude kolem a také kvůli jeho chraplavému tuberkulóznímu hlasu ho asi ne všichni slyšeli. Někteří velmi zvolna odcházeli, zbraně však neodložil nikdo. Jak Parker, tak Pitcairn poručil svým lidem, aby nestříleli, ale výstřel byl vypálen z nějakého neznámého zdroje.  „V pět hodin, kdy jsme dorazili do Lexingtonu a viděli množství lidí, věřím, že jich bylo kolem 200–300, byli shromážděni na prostranství uprostřed města; klidně (stále) jsme ještě postupovali, udržující připravenost proti útoku namířeného proti nám, ale když jsme přišli do jejich blízkosti, padly od nich na nás dva výstřely, po kterých se", "section_level": 2}, {"title": "Concord.", "content": "Domobrana z Concordu a Lincolnu se v odpovědi na vyvolaný poplach shromáždila v Concordu. Dostali zprávy o střelbě v Lexingtonu a nebyli si jisti, zda mají čekat, dokud nebudou posíleni jednotkami z okolních měst, nebo zda mají zůstat a bránit město, nebo se pohnout směrem na východ a přivítat britskou armádu z vyvýšeného terénu. Proud domobrany poté pochodoval dolů po cestě směrem na Lexington, aby se setkal s Brity. Pohybovali se asi 2 km, dokud se nestřetli s", "section_level": 2}, {"title": "Pátrání po dodávkách domobrany.", "content": "Když vojenské jednotky přišly do vsi Concord, Smith je rozdělil, aby splnily Gageovy rozkazy. 10. kompanie regimentu granátníků pod velením kapitána Mundy Pole zajistila South Bridge, zatímco sedm kompanií lehké pěchoty pod vedením kapitána Parsonse, v počtu asi 100 mužů, zajistilo North Bridge poblíž Barrettových jednotek. Kapitán Parsons vedl čtyři kompanie z 5., 23., 38. a 52. regimentu po cestě asi 3,2 km za North Bridge hledat Barrettův statek, kde podle zprávy měly být nalezeny vojenské dodávky. Dvě kompanie ze 4. a 10. regimentu byly rozmístěny, aby střežily jejich cestu nazpět a jedna kompanie z 43. regimentu zůstala na ochranu mostu. Tyto kompanie, které byly podřízeny velení relativně nezkušeného kapitána Waltera Laurieho, si byly vědomy, že je početně převyšuje 400 mužů domobrany, kteří byli jen několik set yardů od nich. Znepokojený kapitán Laurie proto vyslal posla k Smithovi, aby ho požádal o posily.  Používajíc detailní informace poskytnuté loajálními zvědy, granátnické kompanie hledaly malé město s armádními dodávkami. Když dorazili", "section_level": 2}, {"title": "Severní most.", "content": "Vojenské jednotky plukovníka Barretta poté, co viděly kouř stoupající z vesnické návsi a když viděly několik málo kompanií přímo pod nimi, se rozhodly pochodovat zpět směrem k městu ze svého výhodného postavení na Punkatasset Hill k nižšímu, bližšímu plochému temenu asi 300 yardů od North Bridge. Jak domobrana postoupila, dvě britské kompanie ze 4. a 10. regimentu, které držely pozice blízko silnice, ustoupily k mostu a přenechaly pahorek Barrettovým mužům.  Pět plných kompanií minutemanů a pět dalších z domobrany z Actonu, Concordu, Bedfordu a Lincolnu zabraly tento pahorek, měly přinejmenším 400 mužů oproti kompaniím lehké pěchoty kapitána Laurieho, jejichž síla byla", "section_level": 2}, {"title": "Po boji.", "content": "Kolonisté byli ohromeni svým úspěchem. Nikdo ve skutečnosti nevěřil tomu, že druhá strana bude střílet, aby zabíjela. Někteří postupovali, mnohem více jich ustupovalo a někteří šli domů, starat se o bezpečí svých domovů a rodin. Plukovník Barrett nakonec začal obnovovat kontrolu. Přesunul část domobrany zpátky na vrchol kopců vzdálených asi 300 yardů a poslal majora Buttricka s ostatními přes most zaujmout obranná postavení na kopci za kamennou zdí.  Podplukovník Smith slyšel přestřelku ze své pozice ve městě v okamžiku, kdy dostal žádost o posily od Laurieho. Rychle shromaždil dvě kompanie granátníků a sám je vedl směrem k North Bridge. Na pochodu se setkávali se zničenými zbytky tří kompanií lehké pěchoty, které běžely proti nim. Smith měl obavu o čtyři kompanie, které byly na Barrettově farmě, neboť", "section_level": 1}, {"title": "Pochod zpět.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Z Concordu do Lexingtonu.", "content": "Podplukovník Smith, odpovědný za bezpečnost svých lidí, poslal křídla na blízký hřbet, aby chránila jeho jednotky před asi 1000 kolonistů, kteří nyní na bitevním poli pochodovali východně od Concordu. Tento hřeben končil blízko Meriam's Corner, křižovatky cest a malého mostu asi 2 km od Concordu. Při přechodu přes úzký most se armádní kolona zastavila, uspořádala své řady a uzavřela své pozice tak, že vedle sebe stáli maximálně tři vojáci. Koloniální kompanie domobrany se k tomuto bodu blížily ze severu a východu a začaly jasně přečíslovat početně slabší regulérní. Když pochodovala přes most poslední kolona armády, koloniální domobrana z Readingu začala střílet, na to se regulérní otočili a vypálili salvu a kolonisté palbu opětovali. Dva", "section_level": 2}, {"title": "Percyho záchrana.", "content": "Generál Gage vydal rozkaz ke shromáždění posil v Bostonu na 4 hodinu raní, ale v jeho posedlosti po utajení poslal jen jednu kopii rozkazů pobočníkovi 1. brigády, jehož sluha nechal obálku na stole. Asi v 5 ráno byla Smithova žádost o posily konečně přijata a rozkazy ke shromáždění byly zaslány na 1. brigádu, která byla složena z řady pěších kompanií (4., 23., a 47th) a praporu britské námořní. Bohužel byla též poslána pouze jedna kopie rozkazů pro každého velitele a rozkaz pro námořní pěchotu byl doručen na stůl majora Pitcairna, který byl nasazen v tu dobu na Lexingtonské tažení. Po těchto časových ztrátách Percyova brigáda asi o síle 1000 mužů opustila Boston přibližně v 8:45. Jeho vojenské jednotky pochodovaly směrem na Lexington. Při pochodu si prozpěvovali \"Yankee Doodle\", čímž se pošklebovali místnímu obyvatelstvu. Po bitvě na Bunker Hill o necelé dva měsíce později se tato píseň stala populární hymnou koloniálních sil.  Percy pochodoval po souši přes Boston Neck a přes Great Bridge, který energičtí kolonisté zbavili bednění, aby jej zdrželi. Jeho lidé pak potkali roztržitého domácího učitele z", "section_level": 2}, {"title": "Z Lexingtonu do Menotomy.", "content": "Percy převzal kontrolu nad kombinovanými sílami asi 1 700 mužů, nechal je před pokračováním pochodu odpočinout, najíst, napít a zraněné umístil na polní velitelství (Munroeova hospoda). Vyrazili z Lexingtonu asi v 15:30 ve formaci, která měla zvýrazněnou obranu na bocích a v zadní části pochodové kolony. Zranění vojáci jeli na dělech a byli nuceni seskakovat, když se střílelo na shromážděnou domobranu. Percyho lidé byli často obklopeni, ale měli taktickou výhodu vnitřních linií. Percy mohl posunout své jednotky snadněji tam, kde jich bylo třeba, zatímco koloniální domobrana se musela pohybovat vně jeho formace. Percy umístil Smithovy lidi uprostřed kolony, zatímco kompanie 23. regimentu držela zadní hlídku kolony. Po informacích poskytnutých od Smitha a Pitcairna o způsobu, jakým je Američané napadli, Percy přikázal, aby se zadní hlídka přibližně každou míli otáčela a dovolil některým z jeho jednotek", "section_level": 2}, {"title": "Z Menotomy do Charlestownu.", "content": "Britské vojenské jednotky překročily Menotomy River (dnes známou jako Alewife Brook) do Cambridge a boj se stával stále více intenzivnější. Čerstvá domobrana dorazila na místo v uzavřeném šiku namísto rozptýlené formace a Percy použil svá dvě děla a křídla na křižovatce nazývané Watson's Corner a způsobil domobraně těžké ztráty.  Již dříve ten den Heath dal rozkaz rozebrat Great Bridge. Percyho brigáda se právě přiblížila k rozebranému mostu a břehy řeky byly plné domobrany, když Percy nařídil jednotkám sestoupit úvozem (blízko dnešního Porter Square) a nahoru na cestu do Charlestownu. Domobrana (nyní v počtu asi 4 000) nebyla připravena na tento přesun a byla rozbita kruhovou palbou. Část amerických sil se přesunula, aby obsadila Prospect Hill (v dnešním Somerville), ze kterého ovládala cestu, ale Percy přesunul svá děla na čelo kolony a", "section_level": 2}, {"title": "Následky.", "content": "Ráno byl Boston obklíčen obrovskou armádou domobrany, čítající přes 15 000 mužů, kteří přišli z celé Nové Anglie. Na rozdíl od Powder Alarm byly pověsti o rozlité krvi pravdivé a tak začala válka za nezávislost. Armáda domobrany stále sílila, jak okolní kolonie posílaly muže a zásoby. Druhý kontinentální kongres přijal tyto muže na počátku do kontinentální armády. Ještě v té době, kdy začala otevřená válka, Gage stále odmítal vyhlásit v Bostonu stanné právo. Přesvědčoval městské volené úředníky, aby se vzdali veškerých soukromých zbraní na oplátku za slib, že kdokoliv z obyvatel může opustit město.  Bitva nebyla významná ani z hlediska taktiky, ani ztrát na životech. Nicméně v rámci podpory britské politické strategie při uplatňování Intolerable Acts a vojenské strategie v rámci Powder Alarms byla bitva podstatným selháním, protože expedice měla za cíl boji předejít a ve skutečnosti se zmocnila jen malého počtu zbraní.  Bitva byla následována válkou o britský politický názor. Během čtyř dnů po bitvě Massachusetts Provincial Kongres soustředil", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Bylo důležité pro první americkou vládu, aby udržovala pro tuto první bitvu války obraz britské chyby a americké neviny. Historie vlasteneckých příprav, zpráv, varovných signálů a nejistota ohledně prvního výstřelu byla mimořádně diskutována na veřejnosti po celá desetiletí. Příběh zraněného britského vojáka v North Bridge, vyřazeného z boje úderem do hlavy sekerou, kterou používali minutemani, to údajné \"skalpování\", bylo důrazně potlačováno. Výpovědi zmiňující se o některé z těchto aktivit nebyly publikovány a vracely se proti jejich aktérům (to se stalo Paulu Revereovi. Malby zobrazovaly Lexingtonský boj jako neopodstatněné zabíjení.  Záležitost, která strana byla na vině, narůstala v období počátku devatenáctého století. Například pozdější svědectví účastníků z Lexingtonu a Concordu se velmi lišila se od jejich výpovědí vzatých pod přísahou v roce 1775. Všichni později říkali,", "section_level": 1}, {"title": "Vzpomínkové slavnosti.", "content": "Na počest bitvy je slaven \"Den patriotů (vlastenců)\" každoročně v Massachusetts, Maine a Wisconsinu ve veřejných školách třetí pondělí v dubnu. Je inscenována jízda Paul Reverse, bitva na Lexington Green a konají se slavnosti a střelby na North Brigde.", "section_level": 1}, {"title": "Oslava stého výročí.", "content": "Dne 19. dubna 1875 se prezident Ulysses S. Grant, členové jeho kabinetu a asi 50 000 lidí zúčastnilo oslav", "section_level": 2}, {"title": "Oslavy 150. výročí.", "content": "V dubnu 1925 poštovní úřad Spojených států vydal tři poštovní známky připomínající 150. výročí bitvy u Lexingtonu a Concordu. Tyto byly první z četných upomínek, vydaných k uctění 150. výročí událostí souvisejících s americkou válkou za", "section_level": 2}, {"title": "200. výročí.", "content": "Město Concord pozvalo 700 prominentních občanů USA, představitelů vlád ve světě, armády, zastupitelských sborů, umění, přírodních věd, humanitních věd, aby si připomněli 200. výročí", "section_level": 2}], "src_summary": "Bitva u Lexingtonu a Concordu byla prvním vojenským střetem Americké války za nezávislost. Odehrála se 19. dubna 1775 v okrese Middlesex, provincie Massachusetts Bay, u měst Lexington, Concord, Lincoln, Menotomy (dnešní Arlington) a Cambridge, blízko Bostonu. Bitva je označována za vypuknutí otevřeného ozbrojeného konfliktu mezi Spojeným královstvím a jeho třinácti koloniemi na půdě Britské Severní Ameriky.", "tgt_summary": "列星顿和康科德战役(英语:Battles of Lexington and Concord)是英国陆军与北美民兵之间的一场武装冲突,发生于1775年4月19日。虽然美国参议院在1908年通过决议,将()的()定为美国独立战争的第一战,但美国社会普遍仍视列星顿和康科德之战为独立战争的首场战斗。冲突发生于波士顿西部乡镇。", "id": 447785}
{"src_title": "Válka ligy z Cambrai", "tgt_title": "康布雷同盟戰爭", "src_document": [{"title": "Vznik ligy z Cambrai.", "content": "I když je dnes Cesare Borgia vnímán jako tyran a krutovládce, nelze mu upřít zásluhy za dobytí oblasti Romagne pro Papežský stát. Té byl přikládán takový význam, že se jí okamžitě po jeho pádu zmocnila benátská vojska. Papež Julius II. byl takovou ztrátou natolik zasažen, že při první možné příležitosti zahájil diplomatická jednání o jejím navrácení.  Nedosáhl žádného velkého úspěchu. Pouze se více utvrdil v tom, že je nutné zamezit další expanzi Benátské republiky. O pomoc s tímto nelehkým úkolem požádal římského císaře Maxmiliána I., který velice záhy vpadl do Benátska. Podcenil ovšem své nepřátele a nakonec se vrátil s nepořízenou.  Papež Julius byl sice zklamán, ale nepřestal racionálně uvažovat a raději se poohlížel po dalších možných spojencích proti Benátčanům. Nebylo těžké je najít, ti nejmocnější panovníci západní Evropy prahli přiživit se na italském území. Kromě Maxmiliána se nabídl i Ferdinand II. Aragonský ze Španělska a taktéž bojovný Ludvík XII. v čele Francie.  Když se k této sestavě přidal i ferrarský vévoda Alfons d’Este, prohlásil ji papež na sklonku roku 1508 ve městě Cambrai za svatou ligu. Její cíl byl na dosah, Benátčané totiž neměli armádu schopnou čelit Francouzům, kteří válku zahájili.", "section_level": 1}, {"title": "Válka ligy z Cambrai (1508-1510).", "content": "Neschopnost Benátčanů nebyla dána ani tak samotnou armádou, jako spíše roztržkou mezi dvěma vrchními veliteli – kondotiéry Bartolomějem d'Alvianem a Niccolem di Pitiglianem. Jejich plány na boj s Ludvíkem se značně lišily. To se také projevilo v bitvě u Agnadella, kde byla benátská armáda na hlavu poražena a d'Alviano navíc padl do zajetí.  Francouzi velice rychle zlomili všechen odpor. Pitigliano se musel stáhnout a jen nečinně přihlížet, jak se města v Romagne i v Benátsku dobrovolně vydávají do nepřátelských rukou. Nejvíce sídel takto získal Maxmilián I., jehož emisaři měli značný náskok před všemi ostatními.  V Benátkách asi nikdo netušil, že právě vzpoura v císařových městech postaví Pitigliana opět na nohy. Když totiž v Padově propukla revolta a císařští odtud byli vyhnáni, naverboval zde generál nové muže a následně pomohl všem ostatním bouřícím se sídlům. Nahradil tak mnohé škody, které již utrpěl.  Pitigliano sice slavil úspěchy, ale ve skutečnosti by jen oddaloval svou definitivní porážku. Benátští místodržící si to dobře uvědomovali a proto nabídli papeži příměří. Podmínky, za kterých byl Julius ochoten na návrh přistoupit, byly tvrdé. Benátčané přišli o svá zvláštní privilegia, museli se vzdát Romagne a vyplácet tučnou rentu jako odškodné.", "section_level": 1}, {"title": "Válka ligy z roku 1511 (1511-1516).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Liga proti Francii.", "content": "Válka byla sice skončena roku 1510, ale netrvalo to dlouho, než se boje opět rozhořely. Papež Julius se totiž nyní zalekl toho, jakou moc si v Itálii vydobyli Francouzi. Proto s Benátčany vyjednal vojenskou podporu, aby Ludvíkovi a jeho novému spojenci Alfonsovi d'Este nečelil sám.  Julius měl v plánu zabavit Francouze v Miláně, k čemuž si najal armádu švýcarských žoldnéřů. Ta ovšem svůj úkol nesplnila – rozutekla se na všechny strany. Benátčané byli nadále oslabení a papeženci nebyli schopní čelit dvěma nepřátelům dohromady. Tak se stalo, že byl papež zahnán od Ferrary a velice rychle přicházel o svou draze získanou Romagnu.  Aby zvrátil nešťastný průběh války, rychle se obrátil na své dosavadní spojence, Maxmiliána a Ferdinanda. Oba mu poskytli svou pomoc a vyhlásili společně proti Ludvíkovi další svatou ligu. Překvapující může být to, že se k nim přidal i anglický král Jindřich VIII. Jeho zájmy ovšem byly mimo Itálii, šlo mu o území ve Francii.  Francouzskému generálovi Gastonu de Foix bylo jasné, jaká část armády bude povolána k boji s Angličany. Očekávalo se od něj, že s ligou rychle skoncuje. Proto nepřátele v dubnu 1512 vyprovokoval k boji u města Ravenna, kde nad nimi vydobyl velkého vítězství. Ale sám se nedožil jejího konce...  Jeho nástupce nebyl sice špatný velitel, ale nebyl zdaleka tak energický, jako de Foix. Strávil v Itálii příliš dlouhou dobu v nečinnosti. To se mu vymstilo, když měl čelit invazi švýcarských žoldnéřů Maxmiliána Sforzy, který chtěl s jejich pomocí obhájit své právo na Milánské vévodství.  Francouzi museli opustit Romagnu, aby se v Lombardii pokusili Maxmiliána zastavit. Ale elitní švýcarské jednotky jim daly ochutnat hořkost porážky, takže se nakonec Lombardie vzdali a zmizeli za Alpskými hřebeny. Liga mohla slavit vítězství.  Vítězná euforie se však nedostavila. Vítězové se okamžitě rozkmotřili. Maxmilián I. se totiž odmítal dělit o získaná území s Benátčany. Julius si ho považoval mnohem více, proto mu dal za pravdu a zbavil je všech územních nároků. Aby tuto křivdu napravili, zástupci republiky požádali o pomoc Ludvíka.", "section_level": 2}, {"title": "Francouzsko-benátský pakt (První italská válka Františka I.).", "content": "Společně stanovili plány o tom, jak si společně rozdělí celou severní Itálii. Tyto vize byly ovšem trochu bláhové, boje totiž francouzská vojska zahájila roku 1513 neúspěchem v Lombardii před Milánem a porážkami od Maxmiliána I. a Jindřicha VIII.  Benátčané si nevedli o mnoho lépe. Do jejich čela se vrátil Bartoloměj d'Alviano, ovšem před Španěly ho zachránila pouze ta skutečnost, že mu nebyli schopni zasadit finální úder. I díky tomu nastal zvrat. V první řadě byl zapříčiněn uzavřením příměří mezi Anglií a Francií. Hřebík do rakve ligy byla smrt jejího vůdce – Julia II.  Ludvík XII. brzy skonal také. Nastoupil po něm František I. Ten sebral nové vojsko a pln odhodlání vtrhl do Lombardie a roku 1516 skoncoval se Švýcary a s Maxmiliánem Sforzou v bitvě u Marignana.  V důsledku této bitvy se severní Itálie opět ocitla v rukou Benátčanů a Francouzů a liga ztratila vůli bojovat. Nebyla už podporována ani novým papežem Lvem X. Bohužel, rok 1516 pro Itálii neznamenal konec nepřetržitých krvavých bojů...", "section_level": 2}], "src_summary": "Válka ligy z Cambrai byl další z válečných konfliktů (tzv. Italských válek) na Apeninském poloostrově, který probíhal v letech 1508-1516. Účastnila se jí většina italských městských států, největší evropské velmoci a i švýcarští žoldnéři.", "tgt_summary": "康布雷同盟战争(英语:The War of the League of Cambrai),又有神圣同盟战争(英语:War of the Holy League)及其他名称,是意大利战争当中的一次主要战争。从1508年至1516年的意大利战争期间主要参与方有法国、教皇国、威尼斯共和国。几乎每一个在西欧的重要势力,其中有西班牙、神圣罗马帝国、英格兰、苏格兰王国、米兰公国、佛罗伦萨、费拉拉公国和瑞士,他们分别在不同的时期加入了这个同盟。", "id": 987648}
{"src_title": "Michail Petrovič Simonov", "tgt_title": "米哈伊尔·佩特罗维奇·西蒙诺夫", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a studium.", "content": "Rodiče (Věra Michajlovna a Pjotr Vasilevič) se po skončení Rostovské státní univerzity (\"Ростовский государственный университет\", dnes Jižní federální univerzita) v 1933 přestěhovali do podmoskevské osady Bykovo kvůli otcově aspirantuře. Jejich nový dům byl jen několik kilometrů od bykovského letiště a bylo možné od něho pozorovat startující a přistávající letadla. V Alma-Atě, kam otce přeřadili po ukončení aspirantury, se budoucí generální konstruktér zabýval leteckým modelářstvím, stavěl první modely větroňů a seznamoval se s časopisy \"Техника — молодежи\" a \"Самолёт\".  Na počátku druhé světové války se jeho otec jako poručík dostal na frontu a padl v bitvě u Stalingradu. Po válce se osiřelá rodina přestěhovala do města Kamensk-Šachtinskij v Rostovské oblasti, kde žili matčiny rodiče. Tam absolvoval střední školu.  Protože nechtěl nechat samotnou nemocnou matku, namísto Moskevského leteckého institutu (\"Московский авиационный институт\", MAI) byl přijat na bližší Novočerkasský polytechnický institut. Specializace byla vzdálena letectví – projektování a využití automobilů. Ve třetím ročníku dostal Stalinovo stipendium, aktivně se též věnoval cyklistickému sportu. Během školy zaslal své dokumenty na MAI, byl odmítnut, načež byl přijat do čtvrtého ročníku na Kazaňského leteckého institutu (KAI).", "section_level": 2}, {"title": "Konstruktér.", "content": "V roce 1953 byl při KAI založen nejdřív plachtařský kroužek, který byl v roce 1956 přetvořen na Studentskou konstrukční kancelář (SKB), jedním ze zakládajících členů a pracovníků se stal čerstvý absolvent Simonov. Byl hlavním konstruktérem prvního sovětské konstrukční kanceláře sportovního letectví, současně se stal instruktorem a pilotem-vlekařem leteckého klubu. Pod jeho vedením byly postaveny první sovětské celokovové rekordní kluzáky KAI-11, KA1-12, KAI-14, KAI-17 a KAI-19.  V roce 1969 byl přemístěn z Kazaně do Moskvy a jmenován náměstkem hlavního konstruktéra v Dolnoprudnenské konstrukční kanceláři automatiky. Po devíti měsících byl přeřazen na práci do Uchtomské filiálky Moskevského strojírenského závodu pod vedením Roberta Bartini. Za několik měsíců, roku 1970 byl jmenován náměstkem hlavního konstruktéra v OKB Suchogo. V této funkci v letech 1970 až 1979 řídil letové zkoušky a dolaďování frontového bombardéru Su-24, bitevníku Su-25 a od roku 1976 byl hlavním konstruktérem přepadové stíhačky SU-27. V letech 1979–1983 byl náměstkem ministra leteckého průmyslu. V lednu 1983 stanul v čele OKB Suchogo ve funkci generálního konstruktéra, kterým zůstal do konce života. Pod jeho vedením vznikaly různé modifikace Su-27. Po „perestrojce“, když se snížilo financování ze strany státu, byl iniciátorem částečného převodu prací na komerční bázi. Zpočátku byl mimorozpočtové prostředky získávány prodejem sportovních a akrobatických letounů do zahraničí. Po rozpadu Sovětského svazu a prudkého propadu financování byla dodávána bitevní letadla i do zahraničí (Indie, Indonésie, Malajsie, Čína a další země).  Zemřel 4. března 2011 v důsledku těžké nemoci. Je pohřben na Novodevičím hřbitově v Moskvě.", "section_level": 2}, {"title": "Řády a vyznamenání.", "content": "Byl nositelem titulu Hrdina Ruské federace (1999), držitel Řádu rudého praporu práce a zlaté medaile V. G. Šuchova, laureát Leninovy (1974) a dvou státních cen SSSR (za letadla Su-26 a Su-27). Byl doktorem technických věd, profesorem Moskevského leteckého institutu, řádným členem Mezinárodní a Ruské inženýrské akademie, Ruské akademie letectví a aeronautiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michail Petrovič Simonov (, 19. října 1929, Rostov na Donu - 4. března 2011, Moskva) byl sovětský a ruský konstruktér letadel, generální konstruktér OKB Suchoj od roku 1983, pracoval ve vývojové konstrukční kanceláři, účastnil se vývoje útočného letounu Su-24, bojového letounu letoun blízké palebné podpory Su-25, řídil stavbu sportovních letounů značky „Su“, nejvíce je však znám jako jeden z hlavních konstruktérů přepadového stíhacího letounu Su-27 a některých jeho modifikací.", "tgt_summary": "米哈伊尔·佩特罗维奇·西蒙诺夫(,1929年-10月19日-2011年-3月4日),俄罗斯飞机设计师,曾任苏联苏霍伊设计局总设计师。", "id": 1742248}
{"src_title": "Operace Unthinkable", "tgt_title": "不可思议行动", "src_document": [{"title": "Výchozí situace.", "content": "„Chudák Neville Chamberlain si myslel, že může věřit Hitlerovi. Mýlil se. Ale nemyslím si, že já se mýlím, pokud jde o Stalina“. Tato poznámka Winstona Churchilla pronesená po Jaltské konferenci je velmi výmluvná. Ostatně antipatie obou státníků byly vzájemné, neboť Stalin si nejednou postěžoval své generalitě, že „ten Churchill je všeho schopný“.  Už v dubnu 1945 označil Churchill postup sovětských vojsk do Střední Evropy za jednu z „nejsmutnějších událostí v dějinách Evropy, pro kterou není srovnání“. Do projevu, v němž Churchill posléze použil termín Železná opona, zbýval sice ještě rok, ale myšlenky na něj již existovaly (jako první vyslovil tento výraz předtím Joseph Goebbels), stejně jako již existovala sovětská sféra vlivu. Pro Churchilla bylo mj. alarmující, jak se vyvíjela situace v Polsku, kde se Stalin sice zavázal k uspořádání svobodných voleb „jakmile to bude možné“, ale to bylo velmi vágní ujištění, jehož splnění záviselo na dobré vůli Sovětů a jejich loutkové lublinské vlády. Již tehdy se také ukazovala slabá pozice polské exilové vlády v Londýně, kterou Spojené království podporovalo.  Churchillovu podezřívavost přiživilo také Stalinovo tehdejší prohlášení, že Sovětský svaz vyhlásí Japonskému císařství válku, ale až za tři měsíce po svém vítězství nad nacistickým Německem. Jednalo se o realistickou námitku, neboť uvedenou dobu by trvalo, než by se jádro elitních armád veteránů zocelených v bitvách o Moskvu, Stalingrad či Kursk mohlo přesunout do výchozích prostorů na Dálném Východě. Britský premiér se ale začal obávat, že se sovětský diktátor spojí s Japonci, což by v situaci, kdy Spojené státy již stahovaly část svých jednotek ze západní fronty do Tichomoří k plánované invazi do Japonska, znamenalo katastrofu pro oslabené anglo-americké síly v Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Churchillův plán.", "content": "Churchill nemínil lomit rukama nebo sedět a čekat, jestli ten nejčernější scénář nastane. I když si nedělal iluze, přesto požádal britský imperiální štáb o případný plán. K projednání došlo 22. května 1945. Ve vypracovaném plánu se konstatovalo, že Sovětský svaz se stal „nejvážnější hrozbou pro Západ“, jeho text začínal ale poněkud optimisticky tím, že „i když vůle dvou zemí (Spojené království a USA) se dá definovat jen jako zajištění spravedlivého osudu pro Polsko, nevylučuje vojenské angažmá. Rychlý úspěch by mohl přimět Rusy k tomu, aby nám alespoň momentálně ustoupili.“ Vzápětí ale bylo konstatováno, že by ani úspěch \"operace Unthinkable\" tento efekt mít nemusel. O tom, že by se žádný úspěch při poměru sil 1:3 ve prospěch Sovětů nemusel dostavit, se raději pomlčelo, a pokud by se Sověti rozhodli k totální válce, „mají pro to rozhodně dobrou příležitost“.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce generálů.", "content": "Winston Churchill navrhoval nasadit do boje silně antikomunistickou exilovou polskou armádu o síle téměř 100 000 mužů a uvažoval dokonce o zapojení německých válečných zajatců. Polní maršál Montgomery dostal rozkaz, aby zajaté velitele držel pohromadě s jejich jednotkami a poblíž uskladnil a pečlivě udržoval německé zbraně a munici v dobrém stavu, takže v případě potřeby by se vše dalo Němcům hned vrátit. Avšak skeptičtější generálové věděli, že tyto síly by samy o sobě Sověty neporazily a nevěřili, že by válkou vyčerpaní britští vojáci a příslušníci polské exilové armády chtěli stanout po boku nenáviděného Wehrmachtu proti svému dosavadnímu sovětskému spojenci. Navíc celé plánování se dělo bez vědomí amerického spojence, a bylo velmi diskutabilní, zda by se velení amerických vojsk do bojů s Rudou armádou vůbec zapojilo.", "section_level": 1}, {"title": "Epilog.", "content": "Situace západních spojenců v Evropě v květnu 1945 nebyla i přes vítězství nad Německem ideální a Churchillovy obavy se začaly naplňovat. Střední a Východní Evropa spolu s Balkánem (s výjimkou Řecka) se postupně dostaly do sovětské sféry vlivu, jak bylo spolu s dalšími záležitostmi ohledně poválečného uspořádání v Evropě dohodnuto mezi představiteli vítězných mocností na Čtvrté Moskevské konferenci dne 9. října 1944 a v Jaltě ve dnech 4 až 11. února 1945.", "section_level": 1}], "src_summary": "Operace Unthinkable (nemyslitelná) byla navržena premiérem Spojeného království Winstonem Churchillem v květnu 1945. Jednalo se o tajný plán útoku na pozice sovětské Rudé armády na německých a polských územích, které SSSR obsadil v závěrečných fázích druhé světové války.", "tgt_summary": "不可思议行动(英语:Operation Unthinkable)是有关西方盟国和苏联间冲突的两份计划的代号。两份计划都是1945年由时任英国首相丘吉尔下令制定,并由英国武装力量联合计划参谋部于第二次世界大战末开发。", "id": 1089241}
{"src_title": "Volby do Knesetu 2013", "tgt_title": "2013年以色列议会选举", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První úvahy o předčasných volbách.", "content": "V dubnu 2012 se vyostřily vztahy v rámci izraelské vládní koalice. Nejsilnější vládní strana Likud proto vyjádřila souhlas s konáním předčasných voleb (řádné funkční období Knesetu mělo přitom trvat do října roku 2013). Koncept předčasných voleb podpořily také opoziční formace Izraelská strana práce a Merec. Počátkem května 2012 se již oznamovalo, že strany pokročily směrem k vypsání voleb. Strana práce i Merec hodlaly předložit příslušný návrh zákona o ukončení funkčního období v 1. polovině května s tím, že jejich schválení se očekávalo 9. května 2012. Premiér Netanjahu mezitím s ostatními koaličními stranami jednal o stanovení termínu předčasných voleb. Vyjednávání bylo po několik dnů přerušeno vzhledem ke smrti premiérova otce Bencijona Netanjahua. Podle zdrojů z okolí předsedy vlády preferoval Netanjahu co nejčasnější termín (polovina srpna), přičemž stejný harmonogram preferoval i šéf další koaliční strany Jisra'el bejtenu Avigdor Lieberman. Některé koaliční strany náboženského typu (Sjednocený judaismus Tóry) ovšem preferovaly pozdější termín (po židovských svátcích), tedy říjen 2012. Podobně se vyjádřila i opoziční Kadima.  V rámci příprav na volby započaly na izraelské politické scéně rychlé přesuny. Kampaň již počátkem května 2012 odstartovala formace Acma'ut, kterou vede bývalý premiér a předseda Strany práce Ehud Barak. Z Knesetu rezignovala bývalá předsedkyně strany Kadima Cipi Livniová a objevily se spekulace, že může vytvořit vlastní politickou platformu. Na politické scéně se zároveň objevila nová politická strana Ješ atid, kterou založil novinář Ja'ir Lapid. Podle průzkumu z počátku května 2012, kdy již spekulace o předčasných volbách nabývaly konkrétních obrysů, by volby vyhrála strana Likud a pravicová stávající koalice by si udržela většinu. Z parlamentu by vypadla strana Acma'ut Ehuda Baraka, prudký propad by zaznamenala dosud nejsilnější frakce Kadima.", "section_level": 2}, {"title": "Odvrácení předčasných voleb.", "content": "8. května 2012 premiér Netanjahu překvapivě oznámil, že předčasné volby se konat nebudou, protože došlo k uzavření dohody se stranou Kadima, jejíž předseda Šaul Mofaz souhlasil s přistoupením jeho strany (nejsilnější parlamentní frakce) do vládní koalice. Izraelská vláda tak měla získat početní sílu 94 poslanců Knesetu (z celkových 120), čímž měla vzniknout nejširší vláda velké koalice v dějinách státu Izrael. Jedním z předních úkolů rozšířené koalice mělo být vypracování nového řešení vojenské služby pro ultraortodoxní Židy jako alternativa k překonanému kompromisnímu Talovu zákonu. Tato nová regulace měla být předložena do 31. července 2012. Koalice se stranou Kadima ovšem netrvala dlouho. již v červenci 2012 strana vládu velké koalice opustila a kabinet Benjamina Netanjahua tak vládl po několik následujících měsíců v původní užší sestavě.", "section_level": 2}, {"title": "Vyhlášení předčasných voleb.", "content": "K vyhlášení předčasných voleb nakonec došlo 9. října 2012 vzhledem k neshodě vlády nad rozpočtem pro následující rok s tím, že termín by měl být stanoven na leden či únor roku 2013. O dva dny později premiér Netanjahu oznámil, že se volby budou konat 22. ledna 2013. Podle průzkumu veřejného mínění deníku \"Ma'ariv\" z 11. října bude největším vítězem voleb právě Netanjahuova strana Likud, která posílí o dva poslanecké mandáty.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky voleb.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Celostátní výsledky voleb.", "content": "Voleb se zúčastnilo celkem 34 politických stran, z nichž 12 překročilo 2% volební práh a dostalo se do Knesetu. Zvoleno bylo 120 poslanců Knesetu, z nichž 48 bylo zvoleno poprvé. V Knesetu usedlo rekordní množství žen - 27.  Nejsilnější parlamentní frakcí se stala aliance Likud Jisra'el bejtenu (ve srovnání s volebními výsledky z roku 2009, kdy kandidoval Likud a Jisra'el bejtenu samostatně, ale šlo o značný propad), následovaná zcela novou formací Ješ atid. Výrazně své parlamentní zastoupení zvýšila strana Židovský domov. Naopak strana Kadima, v předchozím volebním období nejsilnější poslanecký klub v Knesetu, se nyní stala nejmenší parlamentní skupinou, s pouhými dvěma poslanci.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky voleb v největších městech.", "content": "Pořadí prvních čtyř nejsilnějších stran a jejich procentní zisk.", "section_level": 2}], "src_summary": "Volby do 19. Knesetu byly předčasnými parlamentními volbami, které se v Izraeli konaly 22. ledna 2013. Stalo se tak devět měsíců před řádným termínem (říjen 2013), kvůli neshodě vlády nad státním rozpočtem pro rok 2013. O vyhlášení předčasných voleb se přitom jednalo již počátkem května 2012 kvůli neshodám ve vládní koalicí. Tehdy však ještě došlo k dočasnému vyřešení situace přizváním strany Kadima do vlády.", "tgt_summary": "第19届以色列议会选举于2013年1月22日举行。", "id": 2221003}
{"src_title": "Florence Welchová", "tgt_title": "弗洛倫斯·韋爾奇", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Florence Welchová se narodila v Camberwell v Londýně. Jejími rodiči jsou Nick Welch, vedoucí v reklamní agentuře, a Evelyn Welchová, americká emigrantka původem z New Yorku, která je v současnosti profesorkou na King's College London. V mládí Florence velmi ovlivnila její skotská babička z otcovy strany, která podporovala její pěvecký talent. Babička se stala pro Welchovou inspirací při tvorbě mnoha skladeb debutového alba \"Lungs.\" Florence také zpívala na rodinných oslavách a pohřbech.  Florence Welchová vystudovala školy Thomas's London Day School a Alleyn's School, kde měla velmi dobré studijní výsledky, jenže se často dostávala do konfliktů kvůli svému improvizovaném a příliš hlasitému zpěvu ve školním sboru. Přestože měla jako dítě v oblibě knihy a literaturu, byla jí diagnostikována lehká forma dyslexie a dyspraxie. Cítila se být odlišná od ostatních a její útěchou a místem úniku byla hudba a knihy. Její rodiče se rozvedli, když bylo Florence 13 let. Matka si později vzala svého souseda, profesora Petera Openshawa. Někdy v této době Florencina babička z matčiny strany, která měla bipolární poruchu, spáchala sebevraždu. Ve skladbě \"Hunger\" z roku 2018 Welchová odhalila, že v dospívání trpěla poruchou příjmu potravy. Po dokončení střední školy, kdy žila v Camberwellu a pracovala v tamním baru, studovala na umělecké škole Camberwell College of Arts, než se začala zcela věnovat hudbě. Nejdříve se rozhodla vzít si rok volno od studia, aby zjistila, jestli to s hudbou někam dotáhne, a když se pak věci daly do pohybu, ke studiu se už nevrátila.  Mezi její hudební vzory patří John Cale, David Byrne a Siouxsie Sioux.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2006–2010: Začátky Florence and the Machine.", "content": "V roce 2006 Welchová vystupovala s Isabellou Summers v Londýně pod společným jménem Florence Robot/Isa Machine. V roce 2007 společně s kapelou Ashok nahrála album s názvem \"Plans\", vydané pod labelem Filthy Lucre/About Records. Toto album zahrnovalo nejstarší verzi jejího pozdějšího hitu „Kiss with a Fist\"“\", který se v této podobě nazýval „Happy Slap“. Říká se, že Florence Welchová zaujala budoucího manažera skupiny Florence and the Machine, Maireada Nashe, na záchodě v klubu, kde si opilá zpívala písničku Etty Jamesové \"Something’s Gonna Hold On Me\".  Florence Welchová si kolem sebe vytvořila skupinu muzikantů a společně si začali říkat Florence and the Machine. Název kapely vznikl původně jako vtip Florence a její kamarádky, jedna z původních podob názvu kapely byla \"Florence Robot Was a Machine\". Postupem času se název zkrátil do současné podoby.  6. července 2009 vydala kapela Florence and the Machine své debutové album \"Lungs\". To získalo první místo v žebříčku ve Spojeném království a druhé místo v Irsku. V srpnu 2009 bylo prodáno 100 000 cédéček jenom ve Spojeném království a od 10. srpna se album pět týdnů drželo na druhém místě žebříčku. V USA bylo album vydáno 20. října vydavatelstvím Republic Records. Producenty byli James Ford, Paul Epworth, Steve Mackey a Charlie Hugall.  Dne 27. února 2011 Welchová zastoupila těhotnou zpěvačku Dido a zazpívala její part „If I Rise“ (z filmu \"127 Hodin)\" společně s A. R. Rahmanem na nominacích v kategorii \"Nejlepší píseň\" na 83. ročníku Ceny Akademie.", "section_level": 2}, {"title": "2011–12: Další úspěch.", "content": "Druhé album skupiny Florence and the Machine dostalo název \"Ceremonials\". Bylo vydáno 31. října 2011. V albu se opakovaně objevuje motiv vody a utopení, což je téma, kterým je údajně Welchová posedlá. V britském žebříčku se album umístilo na prvním místě a na americkém Billboard 200 se umístilo na šestém místě. Na začátku roku 2012 byla kapela nominována na dvě ceny Brit Awards. V dubnu téhož roku kapela vydala skladbu „Breath of Life“, která byla vydána jako oficiální skladba k filmu \"Sněhurka a lovec\". Skotský umělec Calwin Harris v červenci 2012 vydal remix skladby „Spectrum“, která se na albu \"Ceremonials\" objevila jako čtvrtá v pořadí a stala se prvním hitem kapely, který se umístil na prvním místě žebříčku ve Spojeném království. Welchová také během koncertu \"VH1 Divas\", který se konal v prosinci 2011, vzdala hold zpěvačkám Amy Winehouseové vystoupením se sladbou „Back to Black“ a Annie Lennoxové klasikou „Walking on Broken Glass“. 31. prosince pak kapela vystoupila na Times Square na novoroční akci \"Dick Clark's New Year's Rocking Eve\".  V říjnu 2012 Welchová spolupracovala s Calwinem Harrisem na skladbě „Sweet Nothing“, která debutovala na prvním místě v britském žebříčku. Singl „Sweet Nothing“ také získal nominaci v kategorii \"Nejlepší taneční hudba\" na 56. ročníku Ceny Grammy. 29. listopadu 2012 Florence Welchová vystoupila společně s Mickem Jaggerem a kapelou Rolling Stones v O2 Aréně v Londýně se skladbou „Gimme Shelter“.", "section_level": 2}, {"title": "2015–17: How Big, How Blue, How Beautiful.", "content": "V únoru 2015 kapela oznámila vydání alba s názvem \"How Big, How Blue, How Beautiful\", které vyšlo 1. července 2015. Album se dostalo na první místo v mnoha zemích včetně Spojeného království, USA, Kanady a Austrálie. Získalo také tři nominace na Cenu Grammy.  V červenci 2015 se kapela Florence and the Machine stala poprvé hlavní kapelou na festivalu v Glastonbury. Zastoupili tak kapelu Foo Fighters, jejíž člen Dave Grohl si poranil nohu.  V září 2016 v rozhovoru pro Heat Radio odhalila americká zpěvačka Lady Gaga, že s Florence Welchovou natočily společnou skladbu. Ta se jmenuje „Hey Girl“ a objevila se na novém albu Lady Gaga s názvem \"Joanne\". Záběry ze společné tvorby se objevily v dokumentu \"Gaga: Five Foot Two\".  Roku 2017 se Florence Welchová objevila ve filmu \"Song to Song\" Terrence Malicka. Jako textařka se také podílela na skadbě „To Be Human“ k soundtracku Wonder Woman, jejíž spoluautorem je Rick Nowels.", "section_level": 2}, {"title": "2018–současnost: High as Hope.", "content": "V roce 2018 Welchová vystoupila v KeyArena v Seattlu během turné High as Hope.  Kapela Florence and the Machine vydala 12. dubna 2018 skladbu s názvem „A Sky Full Of Song“ doplněnou videoklipem od AG Rojas, a potom také skladbu „Hunger“. V pořadí čtvrté album s názvem \"Hight as Hope\" vyšlo 29. července 2018. Během turné No Filter Tour kapely Rolling Stones v Londýně zazpívali Florence Welchová a Mick Jagger skladbu „Wild Horses“.  V červenci 2018 Welchová publikovala svou první knihu \"Useless Magic: Lyrics and Poetry.\"", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Florence Welchová se sama označuje za introvertku. Má velmi ráda četbu a literaturu. Podporuje akce knižního klubu \"Between Two Books\".  Ačkoli mnoho jejích textů obsahuje náboženskou tématiku, Welchová prohlašuje, že se nehlásí k žádnému konkrétnímu náboženství. „Chodila jsem do katolické školy a první písně, které se mi líbily, byly chvalozpěvy. Líbí se spojovat běžné s magickým a irelevantní s velkými tématy. Sex, láska, smrt, sňatek, vina - smíchej to s pohledem na oblohu nebo s procházkou či otočením stránky v knize. Žít znamená potýkat se s každodenním životem a tušením, že jednou umřeš.“  Welchová otevřeně mluví o svém potýkání se s úzkostí, depresí a problémy s alkoholem. Tato témata reflektuje i mnoho jejích písní.  V roce 2015 si Welchová zlomila nohu poté, co seskočila z pódia na festivalu Coachella. Přiznala se, že byla zvyklá pít před každým koncertem alkohol. „Jsem dost stydlivá, opravdu - to je asi i důvod, proč jsem hodně pila.Teď už však nepiju. Když jsem si konečně našla čas na novou nahrávku, měla jsem čas i najít sílu. A když jsem se vrátila zpět na scénu, nechtěla jsem to ztratit. Myslela jsem, že bych do toho mohla po hlavě skočit zpátky, ale podívejte co se stalo. Skočila jsem a doslova se zlomila.“  V roce 2016 Welchová podporovala referendum za setrvání v Evropské unii. Také podporuje práva LGBT a pravidelně na svých koncertech vyvěšuje vlajku v barvách duhy. V roce 2019 během koncertů v Las Vegas, Nevadě, Chicagu, Illinois, Releigh a Kolumbii v Marylandu vyjádřila podporu hnutí za práva žen. Také vybízela své publikum, aby místo nakupování suvenýrů během koncertu raději přispělo neziskové organizaci ACLU (\"American Civil Liberties Union\"). V roce 2018 na svém twitteru podpořila zrušení 8. dodatku irské ústavy. Tato změna prošla a legalizovala v zemi umělé potraty.", "section_level": 1}, {"title": "Image.", "content": "Florence Welchová je známá i pro svůj specifický styl oblékání. Na koncertech se často objevuje v lehkých šatech, bosá a bez šperků. Magazín Vogue ji nazval královnou bohémského stylu. Welchová o svém stylu řekla, že „na jevišti je to Paní ze Shalott společně s Ofélií smíchané s děsivou gotickou netopýří ženou, ale v reálu jsem celkem upjatá.” Za své vzory označila americké drag quuen ze 70. let The Cockettes a francouzskou šansoniérku Françoise Hardyovou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Florence Welchová (Florence Leontine Mary Welch, 28. srpna 1986, Londýn) je britská zpěvačka a textařka indie rockové kapely Florence and the Machine.", "tgt_summary": "弗洛伦斯·韦尔奇(英语:Florence Leontine Mary Welch,1986年-8月28日),芙萝伦丝机进份子主唱也是乐团灵魂支柱。Florence自小受到爱音乐的父母影响,从7岁开始就在婚丧宴会中演出,11岁接受歌唱训练课程,虽然Florence有着「读写障碍」、「动作协调障碍」等问题,却不影响她追求音乐的热情和决心,在经过治疗后还可提笔撰写歌曲。由吉他手Robert Ackroyd、鼓手Christopher Lloyd Hayden、键盘手Isabella Summers和竖琴手Tom Monger等人建立起的The Machine,成为Florence幕后最大的支撑乐团。2007年成军,短短时间内就掳获许多人目光,2008年的“Kiss With A Fist”和“Dog Days Are Over”两首暖身作品,全部跻身英国金榜百大单曲之林。", "id": 1852118}
{"src_title": "Torrie Wilsonová", "tgt_title": "托瑞·威爾遜", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Wilsonová se narodila v Boise, Idaho. Tvrdí, že jako dítě byla velmi plachá. Zato ale vynikala v mnoha školních aktivitách jako roztleskávání, tanec a obecně byla velmi soutěživá.  Během svého druhého ročníku na střední škole se její zájem o modeling stal více vážný, její matka jí k tomu vedla. Navštívila agenturu a byla informována, že by měla zhubnout aby mohla být modelka. V procesu hubnutí spadla do bludného kruhu mentální anorexie a později i bulimie. To trvalo od 14 let až k 20.  Po zotavení se začala Wilsonová věnovat fitness. Začala jíst šest jídel denně a pravidelně cvičit. Umístila se na třetím místě ve své první soutěži a později vyhrála Miss Galaxy 1998. Poté strávila nějaký čas v Extreme Fitness Team. V soutěži Women's Tri-Fitness Championships vyhrála první místo.  Později v roce 1998 se Wilsonová nastěhovala do Los Angeles a začala se věnovat herectví. Objevila agenta který jí pomohl získat pár pracovních míst.", "section_level": 1}, {"title": "Profesionální wrestlingová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "World Wrestling Entertaiment (2001-2008).", "content": "Svůj televizní debut udělala 28. června 2001 v epizodě SmackDown! jako součást storyline nesoucí název \"Invaze\". Zde ztvárnila nejnovější milostnou aférku Vince McMahona. Také se začala přátelit s kolegyní Stacy Keibler. Toto duo se utkalo v zápase proti Trish Stratus a Litě na pey-per-view \"InVasion\". Ten ale bohužel prohrály. Následující večer na Raw se ale Torrie pomstila a porazila Trish. I přes svůj relativní nedostatek zkušeností v ringu se spojila se Stacy a Ivory a občas se proti nějakým divám utkaly.  Vcelku oblíbená se stala když si začala románek s Tajiri. V důsledku toho si znepřátelila Stacy. Na show No Mercy ji ale Torrie v zápase porazila. Její nejznámější feud ale nastal v letech 2002-2003 kdy měla zápas s Dawn Marie. Ve storyline se Dawn Marie snažila vzít si Torriného otce, Al Wilsona, za manžela. Dawn také odhalila, že chová city k samotné Torrie. Dokonce nabídla to, že by zrušila svatbu a šla by s ní na noc do hotelu. Al a Dawn se pak v epizodě SmackDown vzali, ale ve spodním prádle. Al později zemřel na infarkt (jen jako součást příběhu) kvůli tomu, že měl s Dawn na svatební cestě pohlavní styk několikrát za sebou. Jako reakci na to vše v říjnu Wilsonová porazila Dawn na show No Mercy. Opět jí porazila na Royal Rumble, tento zápas byl inzerován jako \"Nevlastní matka vs Nevlastní dcera\". Feud trval devět měsíců.  V květnu 2003 se Torrie objevila na titulní straně magazínu Playboy. O několik měsíců dříve si kvůli tomu začala feud s Nidiou, který na ní žárlila. V rámci příběhu pak na ni byl naštvaný i její televizní přítel Jamie Noble. Krátce poté se do WWE vrátila Sable, která kdysi byla na obálce toho samého časopisu. Tím začal spor mezi těmito dvěma. Vyvrcholil na show \"Judgment Day\" když ji Torrie porazila. O dva roky později byla Torrie a Candice Michelle přesunuty do Raw. Tam Torrie prošla heelturnem když napadla Ashley Massaro.  28. září 2008 v epizodě SmackDown byla v ringu napadena Krissy Vaine. Jejich feud ale předčasně skončil když Krissy opustila společnost. O měsíc později se Torrie spojila s Mickie James proti Beth Phoenix a Victorii, bohužel neúspěšně. Toriin poslední zápas se uskutečnil 23. října když porazila dlouholetou rivalku Victorii. V listopadu se podrobila fyzické terapie ve vztahu a předchozímu zranění zad. Dne 8. května 2008 byla Torrie ze svého kontraktu s WWE propuštěna.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní media.", "content": "Mimo Playboy se Torrie objevila v září 2006 i na titulní stránce magazínu FHM.  V roce 2007 byla umístěna v žebříčku 100 nejsvůdnějších žen světa právě od FHM. Také byla na seznamu nejžádanějších žen světa na webu AskMen.com (v roce 2006 na 22. místě a o rok později na 65.).  Spolu s několika dalšími divami si Torrie v dubnu 2007 zahrála ve videoklipu od Timbalanda a The Hives, \"Throw It On Me\". Ten samý rok se společně s Mickem Foleym účastnila Special Olympics World Games v Šanghaji. V dubnu 2009 hostovala v reality show od NBC s názvem \"I'm a Celebrity...Get Me out of Here!\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Torrie připouští, že když byla malá, tak wrestling nesledovala. Ale říká, že od té doby co se do průmyslu zapojila, je velká fanynka Hulka Hogana.  Během svého působení ve WWE byla Torrie na cestách 300 dní za rok. Měla psa jménem Chloe který cestoval s ní.  Torrie byla blízká kamarádka se Stacy Keibler. V Los Angeles (Kalifornie) byly i spolubydlící.  Poté, co byla s Peterem Grunerem (na televizních obrazovkách známý jako Billy Kidman) čtyři roky, dne 11. července 2003 se za něj vdala. Žili spolu v Tampě na Floridě, když zrovna necestovali. Pár se oficiálně rozvedl v roce 2008.  V září 2007 si Torrie založila vlastní značku oblečení jménem \"\"Officially Jaded\"\". Pomáhal jí Nick Mitchell, bývalý wrestler známý jako Mitch. Tito dva spolu začali chodit v polovině roku 2006. Torrie si otevřela obchod ve Woodlands, Texas.  Od prosince 2011 má Torrie romantický vztah s hráčem New York Yankees, Alexem Rodriguezem.", "section_level": 1}, {"title": "Ve wrestlingu.", "content": "Zakončovací chvaty  Jako manažerka  Theme songy", "section_level": 1}], "src_summary": "Torrie Anne Wilson (* 24. července 1975) je americká profesionální wrestlerka a modelka. Je známá hlavně díky účinkování v World Championship Wrestling (WCW) a World Wrestling Entertainment (WWE), kde během svého osmiletého působení byla členkou rosteru SmackDown i Raw.", "tgt_summary": "托瑞·威尔逊(英语:Torrie Wilson,1975年-7月24日),原名Torrie Anne Wilson,是一位美国前职业摔角选手、健美选手、模特、部落客、演员,出生于爱荷华州的波夕。", "id": 789119}
{"src_title": "Infinite (hudební skupina)", "tgt_title": "INFINITE", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2010: First Invasion.", "content": "V roce 2010 se Infinite poprvé objevili v reality show \"You Are My Oppa\", která představovala skupinu ještě před tím, než 9. června debutovali. Předvedli písně z jejich prvního EP \"First Invasion\" s písněmi \"Come Back Again\" a \"She's Back\"", "section_level": 2}, {"title": "2011: Evolution, Over the Top, a japonský debut.", "content": "7. ledna 2011 skupina představila píseň Before the Dawn (BTD) z jejich druhého EP Evolution. Propagace BTD (Before the Dawn) skončily 17. února 2011, předvedením remix verze této písně. Teaser pro jejich novou titulní píseň Nothing's Over, z jejich alba Inspirit, byl vydán 7. března 2011. Plná verze pak byla vydána 16. března 2011, před jejich comeback vystoupením při M! Countdown 17. března 2011, kde předvedli jak Nothing's Over, tak Shot. Poté Infinite pokračovali s propagacemi s jejich následující písní Can U Smile.  Jejich první album Over the Top bylo vydáno 21. července 2011 společně s videoklipem pro titulní píseň Be Mine (내꺼하자). Teaser pro tento videoklip byl poprvé vydán na jejich oficiálním webu o půlnoci 15. července, následován předpremiérou alba 20. července. Skupina měla svůj comeback 23. července 2011 při Show! Music Core. 16. září 2011 Infinite oznámili, že vydají repackage album alba Over The Top 26. září 2011. 22. září společnost Woolim Entertainment odhalila teaser klipu k Paradise, titulní písni tohoto repackage alba. 9. října se Infinite umístili na prvním místě při hudebním pořadu Inkigayo s písní Paradise. Poté Infinite vyhráli svou druhou trofej s touto písní 13. října při on M! Countdown. Sungyeol and L se účastnili módní přehlídky na Fashion Week v Soulu. V listopadu 2011 se Infinite účastnili pořadu \"Birth of a Family\", kde se museli starat o tři psy.  Infinite debutovali v Japonsku se svou první japonskou písní To-Ra-Wa 26. ledna 2011. Ihned po vydání se jejich album 'Evolution' umisťuje na třetím místě v žebříčku prodejnosti v Koreji v reálném čase. Píseň se také stala číslem jedna pro vyzváněcí tóny denních žebříčků K-POP sekce japonského mobilního webu. Infinite oficiálně debutovali s japonskou verzí BTD (Before the Dawn)  Infinite vydali svou vánoční píseň \"White Confession\" 5. prosince 2011.", "section_level": 2}, {"title": "2012: Turné, individuální aktivity a comeback.", "content": "Infinite měli první korejský koncert před zhruba 8000 fanoušky 11. a 12. února v Seoul Olympic Park v Songpa District, v Jižním Soulu. Koncert byl pojmenován Second Invasion, stejně jako debutové album této skupiny, First Invasion. Lístky na tento koncert byly vyprodány deset minut poté, co byl zahájen online prodej 14. prosince. Byl vydán teaser pro tento koncert.  Dongwoo byl uveden v nové písni Baby Soul/Yoo Jia \"She's a Flirt\", vydané 18. ledna.  L byl obsazen do drama televize tvN \"Shut Up Flower Boy Band\", které se začalo vysílat 30. ledna.  Sunggyu a Woohyun uskutečnili svůj muzikálový debut v muzikálu \"Gwanghwamun Sonata\", hraném od 7. února do 11. března v LG Arts Center.  1. dubna se uskutečnil opakovaný koncert jejich prvního koncertu \"Second Invasion\". Koncert byl nazván \"Second Invasion - Evolution\". Prodej vstupenek byl zahájen 28. února a všech 10000 lístků bylo okamžitě rozprodáno.  Opakovaný koncert také získal partnerství s Youtube, který vysílal části tohoto koncertu do celého světa. Infinite se tak stali první K-pop skupinou, která kdy vysílala živě svůj koncert přes Youtube.  Infinite chystá na 15. července comeback s albem INFINITIZE  7. května Infinite vydali píseň zvanou Only Tears", "section_level": 2}], "src_summary": "Infinite (stylizováno jako INFINITE) (인피니트), (インフィニット) je sedmičlenná jihokorejská chlapecká kapela pod společností Woollim Entertainment, která také stojí za jinými talenty, jako například Epik High a Nell. Skupina se v současnosti skládá ze šesti členů: Sunggyu, Dongwoo, Woohyun, Sungyeol, L a Sungjong. Tato skupina je známá díky své vysoce synchronizované choreografii nebo pro takzvaný 'Scorpion Dance' v jejich klipu k písni \"Before The Dawn\". Zlomovým byl pro ně rok 2011, kdy se Infinite stávají čím dál více úspěšní a získávají popularitu jak v Jižní Koreji, tak v Japonsku.", "tgt_summary": "INFINITE()韩国男子音乐团体,最初有七名成员,现任成员为圣圭、东雨、优贤、成烈、L和成种。所属公司为Woollim娱乐,出道前由韩国嘻哈团体Epik High成员Tablo培训。于2010年6月9日以歌曲〈再次回来吧〉正式出道。", "id": 764523}
{"src_title": "Zvonek okrouhlolistý", "tgt_title": "圓葉風鈴草", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Vyrůstá v mírném podnebném pásu Eurasie, od západní Evropy až po východní Sibiř. V Evropě probíhá jeho jižní hranice výskytu Pyrenejemi, Apeninami a Balkánem, na severu Britskými ostrovy a Skandinávii (zasahuje až na Špicberky). Dále je rozšířen v Severní Americe (včetně jihu Grónska) a na jihu Jižní Ameriky (až v Ohňové zemi). V závislosti na poddruhu vyrůstá v širokém spektru vlhkých i suchých, otevřených a nenarušovaných stanovišť jako jsou trvalé travní porosty, okraje polních cest a světlých lesů i pevné písečné duny. Roste od nížin až po členité hornatiny, může prospívat v kyselých vřesovištích i v kamenitých půdách s vápnitým podložím. Snese poměrně studené prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Zvonek okrouhlolistý je vytrvalá rostlina, obvykle netrsnatého vzrůstu, s přímou, vystoupavou nebo téměř poléhavou holou nebo krátce chlupatou lodyhou. Dosahuje do 20 až 40, výjimečně i 60 cm výšky. Oblá lodyha vyrůstá z tenkého, větveného kořene s útlým plazivým oddenkem. Z kořene také vyrůstají neplodné výhonky s přízemními, u některých poddruhů již při kvetení zasychajícími listy. Tyto listy mají dlouhé řapíky a jejich vroubkované čepele mají tvar ledvinovitý až okrouhlý (odtud druhové pojmenování). Obvykle rozvětvené lodyhy jsou řídce porostlé přisedlými, úzce kopinatými až protáhle okrouhlými listy na okrajích často brvitými. Čím výše tím bývají užší a kratší, dolejší jsou oddáleně pilovité a horní většinou téměř celokrajné. Dosahují délky 1,5 až 8 cm a jejich střední šířka je okolo 1 cm. Je hemikryptofyt, obnovovací pupeny má těsně u země. V místě poranění roní bílou šťávu.  Převážně oboupohlavné, pětičetné, pravidelné, blankytně modré (ojediněle bílé) květy vyrůstající na tenkých, často prohnutých stopkách jsou sestaveny do řídkých hroznů. Zelené kališní lístky jsou čárkovité až čárkovitě kopinaté, bývají přímé nebo jen lehce odstávající. Koruna má široce zvonkovitý tvar a je dlouhá 12 až 30 mm. Korunní lístky jsou podlouhlé, lalokovité a na vrcholu většinou zašpičatělé. V květu je pět volných tyčinek jejichž nitky jsou stejně dlouhé jako žluté prašníky a dále čnělka s trojdílnou bliznou. Na spodním semeníku jsou nektarové žlázky pro opylující hmyz. Pro omezení samoopylení dozrávají vajíčka až po vysypání pylu z prašníků, vykvétá v květnu až září. Rostlina je velmi variabilní, nachází se ve formě diploidní (2n = 34) nebo polyploidní (tetraploidní nebo hexaplodní).  Plodem je visící kuželovitá tobolka až 6 mm dlouhá otvírající se třemi dírkami v horní části. Zralá, podlouhlá, drobná semena tak mohou vypadávat jen při jejich rozkmitání způsobeném živočichem nebo větrem.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V České republice rostou dva jeho poddruhy:  Členění zvonku okrouhlolistého do podruhů není jednoznačné. Zatím co převážně evropští botanici (včetně českých) jej v minulosti často rozdělovali do několika poddruhů (např.: \"Campanula rotundifolia\" L. subsp. \"lancifolia\" Mert. et Koch, \"Campanula rotundifolia\" L. subsp. \"arctica\" Lange, \"Campanula rotundifolia\" L. subsp. \"gieseckiana\" (Vest) Mela et Cajander, \"Campanula rotundifolia\" L. subsp. \"hispanica\" Willk., \"Campanula rotundifolia\" L. subsp. \"intercedens\" (Witasek) A. et D. Love, \"Campanula rotundifolia\" L. subsp. \"willkommii\" (Witasek) Blanca atd.) současní vědci většinou ze Spojeného království a Spojených států amerických taxonomickou hodnotu těchto poddruhů zpochybňují.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Zvonek okrouhlolistý (\"Campanula rotundifolia\") je sytě modře kvetoucí bylina s typickým zvonkovitým tvarem květu, je variabilní druh rozsáhlého rodu zvonek a obvykle se člení do několika poddruhů.", "tgt_summary": "圆叶风铃草(学名:)为桔梗科风铃草属下的一个种,分布北半球温带,生长在草地及欧石南荒地。多年生草本,高约30公分,珠形纤巧,茎及花梗细长。叶片为暗绿或蓝绿的线形叶,先端渐尖,叶柄小或无,匍匐根着生有心型的基生叶。白色至深蓝色的钟形花有五枚尖端裂瓣,花初生直立,绽放后会弯垂。", "id": 1268610}
{"src_title": "Házená na Letních olympijských hrách 1996", "tgt_title": "1996年夏季奧林匹克運動會手球比賽", "src_document": [{"title": "Turnaj mužů.", "content": "Turnaj se odehrál v rámci XXVI. olympijské hry ve dnech 24. července - 4. srpna 1996 v Atlantě.  Turnaje se zúčastnilo 12 mužstev, rozdělených do dvou šestičlenných skupin. První dvě mužstva postopili do play off, týmy na třetím místě hráli o páté místo, týmy na čtvrtém místě hráli o sedmé místo atd. Olympijským vítězem se stalo mužstvo Chorvatska.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Rusko - Kuvajt 32:20 (19:10)  24. července 1996 (10:00) – Atlanta  24. července 1996 (14:30) – Atlanta  24. července 1996 (19:00) – Atlanta  25. července 1996 (10:00) – Atlanta  25. července 1996 (14:30) – Atlanta  25. července 1996 (20:45) – Atlanta  27. července 1996 (11:45) – Atlanta  27. července 1996 (14:30) – Atlanta  27. července 1996 (19:00) – Atlanta  29. července 1996 (11:45) – Atlanta  29. července 1996 (16:15) – Atlanta  29. července 1996 (19:30) – Atlanta  31. července 1996 (11:45) – Atlanta  31. července 1996 (14:30) – Atlanta  31. července 1996 (20:45) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Francie - Španělsko 27:25 (10:9)  24. července 1996 (11:45)– Atlanta  24. července 1996 (16:15) – Atlanta  24. července 1996(20:45) – Atlanta  25. července 1996 (11:45) – Atlanta  25. července 1996 (16:15) – Atlanta  25. července 1996 (19:00) – Atlanta  27. července 1996 (10:00) – Atlanta  27. července 1996 (16:15) – Atlanta  27. července 1996 (20:45) – Atlanta  29. července 1996 (10:00) – Atlanta  29. července 1996 (14:30) – Atlanta  29. července 1996 (19:00) – Atlanta  31. července 1996 (10:00) – Atlanta  31. července 1996 (16:15) – Atlanta  31. července 1996 (19:00) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "Švédsko - Španělsko 25:20 (11:12)  2. srpna 1996 (16:15) – Atlanta  2. srpna 1996 (20:45) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Švédsko - Chorvatsko 26:27 (11:16)  4. srpna 1996 (12:45) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "O 3. místo.", "content": "Španělsko - Francie 27:25 (13:12)  4. srpna 1996 (11:00) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "O 5. místo.", "content": "Egypt - Rusko 26:29 (11:15)  2. srpna 1996 (19:00) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "O 7. místo.", "content": "Švýcarsko - Německo 16:23 (10:12)  2. srpna 1996 (14:30) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "O 9. místo.", "content": "Alžírsko - USA 26:27pp (22:22, 10:12)  2. srpna 1996 (11:45) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "O 11. místo.", "content": "Kuvajt - Brazílie 25:31 (13:16)  2. srpna 1996 (10:00) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "Soupisky.", "content": "1. Chorvatsko 2. Švédsko 3. Španělsko", "section_level": 2}, {"title": "Turnaj žen.", "content": "Turnaj se odehrál v rámci XXVI. olympijské hry ve dnech 26. července - 3. srpna 1996 v Atlantě.  Turnaje se zúčastnilo 8 družstev, rozdělených do dvou čtyřčlenných skupin. První dva postopili do play off, týmy na třetím a čtvrtém místě hrály o 5. resp. 7. místo. Olympijským vítězem se stalo družstvo Dánska.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Maďarsko - Čína 29:19 (14:11)  26. července 1996 (10:00)– Atlanta  26. července 1996 (14:30) – Atlanta  28. července 1996 (12:00) – Atlanta  28. července 1996 (14:30) – Atlanta  30. července 1996 (10:00) – Atlanta  30. července 1996 (16:30) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Norsko - Angola 30:18 (15:7)  26. července 1996 (12:00) – Atlanta  26. července 1996 (16:30) – Atlanta  28. července 1996 (10:00) – Atlanta  28. července 1996 (16:30) – Atlanta  30. července 1996 (12:00) – Atlanta  30. července 1996 (14:30) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "Dánsko - Norsko 23:19 (12:6)  1. srpna 1996 (11:30) - Atlanta  1. srpna 1996 (16:00) - Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Dánsko - Korejská republika 37:33pp (13:17, 29:29 - 37:33)  3. srpna 1996 (17:00) - Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "O 3. místo.", "content": "Maďarsko - Norsko 20:18 (6:9)  3. srpna 1996 (15:30) - Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "O 5. místo.", "content": "Německo - Čína 26:28 (12:16)  1. srpna 1996 (14:30) - Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "O 7. místo.", "content": "USA - Angola 23:24 (11:11)  1. srpna 1996 (10:00) - Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "Soupisky.", "content": "1. Dánsko 2. Korejská republika 3. Maďarsko", "section_level": 2}], "src_summary": "Házená na Letních olympijských hrách 1996 probíhala v hale Georgia World Congress Center v Atlantě. Finále turnaje mužů se odehrálo na stadionu Georgia Dome v Atlantě.", "tgt_summary": "1996年夏季奥林匹克运动会的手球比赛由7月24日至8月4日举行,为期12天,分别设有男子手球及女子手球2个比赛小项;男子项目有12支队伍参与,而女子项目则有8支队伍参与。最终男子手球及女子手球分别由克罗地亚及丹麦夺得金牌。", "id": 1095626}
{"src_title": "Magnetický moment", "tgt_title": "磁矩", "src_document": [{"title": "Magnetický plošný (Ampérův) moment.", "content": "Magnetický plošný moment, též Ampérův magnetický moment či zastarale elektromagnetický moment je vektorová veličina, jejíž vektorový součin s magnetickou indukcí homogenního magnetického pole se rovná momentu dvojice sil (točivému momentu) působícímu v poli na objekt s magnetickým momentem.", "section_level": 1}, {"title": "Magnetický moment vodičů s proudem.", "content": "Magnetický plošný moment rovinné vodivé smyčky o plošném obsahu \"S\" protékané stálým elektrickým proudem \"I\" je roven součinu plochy a proudu a orientovaný ve směru normály plochy podle Ampérova pravidla pravé ruky:  Odtud pochází i název „plošný“ moment.  Magnetický plošný moment solenoidu s N závity je pak analogicky:  Není-li smyčka rovinná, pak je potřeba integrovat přes všechny body smyčky:  V obecném případě, kdy je ustálený elektrický proud v soustavě vodičů rozložen s proudovou hustotou formula_7, je magnetický moment této soustavy roven:", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k magnetizaci.", "content": "Magnetizace formula_9 je objemová hustota rozložení magnetického plošného momentu magnetika: V homogenně zmagnetovaném magnetiku je dána podílem sumárního magnetického plošného momentu v daném objemu (tedy součtu magnetických momentů jednotlivých částic formula_12) a tohoto objemu:", "section_level": 2}, {"title": "Magnetický dipólový (Coulombův) moment.", "content": "Magnetický dipólový moment, též Coulombův magnetický moment je vektorová veličina, jejíž vektorový součin s intenzitou magnetického pole homogenního magnetického pole se rovná momentu dvojice sil (točivému momentu) působícímu v poli na objekt s magnetickým momentem.", "section_level": 1}, {"title": "Historická poznámka.", "content": "Magnetický dipólový moment byl dříve definován jako součin magnetického množství na jednom pólu přímého tyčového magnetu a vzdálenosti obou jeho pólů, tedy analogicky k elektrickému dipólovému momentu. Protože (později překonaný) model magnetických množství analogických elektrickému náboji pochází od Coulomba, nazývá se magnetický dipólový moment též Coulombův.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k magnetické polarizaci.", "content": "Magnetická polarizace formula_16 je objemová hustota rozložení magnetického dipólového (Coulombova) momentu magnetika: V homogenně zmagnetovaném magnetiku je dána podílem sumárního magnetického dipólového momentu v daném objemu a tohoto objemu:", "section_level": 2}, {"title": "Magnetický moment částice, jádra, atomu.", "content": "Protože se u atomárních a subatomárních částic plně projevují kvantové vlastnosti mikrosvěta, je nutno magnetický moment částice, jádra či atomu definovat přesněji jako střední hodnotu složky magnetického plošného (Ampérova) momentu částice, jádra či atomu ve směru magnetického pole v kvantovém stavu s maximální hodnotou magnetického kvantového čísla.  Doporučené značení: μ, též μ (atomu), μ (jádra)", "section_level": 1}, {"title": "Jednotky.", "content": "Vedle jednotky A•m2 (udávané též jako J•T) se používá také jednotka eV•T a specifické jednotky magnetického momentu odvozené ze základních fyzikálních konstant: Bohrův magneton je přirozený jednotkový magnetický moment atomových systémů definovaný vztahem:  Jaderný magneton je přirozený jednotkový magnetický moment atomových jader definovaný vztahem:  Jednotkový magnetický moment elementární částice je definován vztahem: Je tedy jednotkový magnetický moment elektronu (a pozitronu) roven Bohrovu magnetonu a jednotkový magnetický moment protonu (a antiprotonu) magnetonu jadernému.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k vnitřnímu momentu hybnosti částice.", "content": "Magnetický moment částice je i podle jednoduchého klasického (nekvantového) modelu přímo úměrný celkovém momentu hybnosti. Ten je v kvantovém případě dán součinem kvantového čísla jejího celkového momentu hybnosti \"J\" a (redukované) Planckovy konstanty \"ħ\". Tato úměrnost se charakterizuje buď pomocí gyromagnetického poměru nebo (pouze u elektronu, atomu nebo u nukleonu a atomového jádra) pomocí tzv. činitele g.  Gyromagnetický poměr částice, jádra, atomu je poměr magnetického momentu a celkového momentu hybnosti.  Čintel g atomu nebo elektronu je bezrozměrný koeficient \"g\" v definičním vztahu: Čintel g jádra nebo nukleonu je bezrozměrný koeficient v definičním vztahu: Činitel g tak udává poměr magnetického momentu částice k jí přirozenému jednotkovému magnetickému momentu, násobený převrácenou hodnotou kvantového čísla jejího celkového momentu hybnosti. Míra odlišnosti od této převrácené hodnoty tak charakterizuje i odlišnost mechanismu generování magnetického momentu od jednoduchého kvantově mechanického modelu rotující částice a výrazná odlišnost je dobrým indikátorem skryté vnitřní struktury částice (vnitřních interakcí).", "section_level": 2}], "src_summary": "Magnetický moment je vektorová fyzikální veličina charakterizující magnetické vlastnosti zdrojů magnetického pole dipólového charakteru – elementárních částic, atomů, zmagnetovaných těles, ale i soustav vodičů tvořících smyčku protékanou elektrickým proudem.", "tgt_summary": "磁矩是磁铁的一种物理性质。处于外磁场的磁铁,会感受到力矩,促使其磁矩沿外磁场的磁场线方向排列。磁矩可以用向量表示。磁铁的磁矩方向是从磁铁的指南极指向指北极,磁矩的大小取决于磁铁的磁性与量值。不只是磁铁具有磁矩,载流回路、电子、分子或行星等等,都具有磁矩。", "id": 3058977}
{"src_title": "Elijáš Baley", "tgt_title": "以利亞·貝萊", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Elijáš Baley je policejním detektivem ve velkoměstě New York City cca 3 000 let v budoucnosti (přibližně 5 022 n.l.). Podobně jako Sherlock Holmes si rád dopřeje dýmku tabáku, s tímto zlozvykem se snaží přestat v knize \"Roboti úsvitu\". Má silný smysl pro povinnost, je loajální ke svému povolání. Snaží se také chránit svou rodinu a udržet si svůj společenský status. Je ženatý s Jessií Navodny (která raději používá zdrobnělinu Jessie než své jméno Jezebel), společně mají syna Bentleyho, jenž se stane důležitým členem druhé vlny kolonizace vesmíru (v první vlně kolonizace byly osídleny Intermitentní planety, které dlouhodobě stagnují). Jeho strýc Boris (bratr matky) pracoval na kvasinkové farmě a zemřel při nehodě, spadl pod kola nákladního vozu. Baley jako dítě měl svého strýce rád, protože jej často obdarovával cukrovím. Jeho otec byl nukleární fyzik, který pracoval v jaderné elektrárně. Došlo však k neštěstí a zodpovědnost za něj padla na Baleyho otce. Ten ztratil své místo a společenské postavení, kvůli čemuž zahořkl a stal se z něj nepřístupný a nevrlý člověk. Tento zlom v otcově životě ovlivnil i dětství malého Elijáše. Otec umírá, když je chlapci 8 let, poté se Elijáš dostane se svými 2 staršími sestrami do sirotčince. Matku si Elijáš příliš nevybavuje.  Baleyho společenský status je C-5 a zajišťuje mu několik výhod. Za úspěšné vyřešení případu vraždy dr. Sartona má slíben nadřízeným komisařem Enderbym postup do kategorie C-7. Jeho ctižádost a oddanost službě pramení částečně z dětství, neboť si dobře pamatuje na otcovu ztrátu zaměstnání a s ní spojený společenský pád a období nejistoty.  Baley trpí - stejně jako drtivá většina jeho spoluobčanů - agorafobií, strachem z volného prostranství. Vyplývá to ze struktury soudobé společnosti, kdy lidé žijí v rozsáhlých městech („ocelové jeskyně“) a tyto prakticky vůbec neopouštějí. Agorafobie je důležitý rys detektivovy osobnosti a zároveň slouží zápletkám příběhů, v nichž se Baley objevuje. Tento rys odráží Asimovovu vlastní charakteristiku, která se dá nazvat klaustrofilií (záliba v uzavřených prostorách). Asimovovy romány typicky neobsahují žádné nadávky. Elijáš Baley si ulevuje zaklením „U Jehovábela!“ nebo „U Jóviše!“ během velkého vzrušení či napětí.  Během vyšetřování na Solarii se sblíží s místní obyvatelkou Gladií, která je obviněna z vraždy svého manžela. Později se s ní ještě setká na Auroře a při několika dalších vzácných příležitostech.  Několik let po odhalení komplotu na Auroře se ještě jednou a naposledy setká s R. Giskardem Reventlovem, který přiletí jako doprovod Hana Fastolfa na Zemi. Baley mu zdůrazňuje, že se situace v galaxii může zvrtnout do vážné krize a je jen na něm (a R. Daneelovi), aby jí včas zabránil a nebyla tak ohrožena probíhající kolonizace dalších planet. Jako úhlavního nepřítele jmenuje dr. Keldena Amadira, který byl sice poražen, ale neztratil veškerou svou moc.  Po ukončení kariéry detektiva odletěl za synem Bentleym na první planetu kolonizovanou ve druhé vlně (později je známa pod jménem Baleyworld). Jeho manželka Jessie zůstala na Zemi a není známo, zda jej později následovala na novou osadnickou planetu.  Elijáš Baley umírá na Baleyworldu, před svou smrtí chce ještě naposledy vidět R. Daneela, který za ním v doprovodu Gladie přiletí z Aurory. Gladie zůstala na oběžné dráze, Baley nechtěl, aby ho viděla umírat.", "section_level": 1}, {"title": "Jednotlivé romány a povídky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ocelové jeskyně.", "content": "V románu \"Ocelové jeskyně\" je Baley povolán k vyšetřování vraždy obyvatele Vesmírného města - robotika dr. Roje Nemennuha Sartona. Vesmířané trvají na tom, aby se vyšetřování účastnil i jejich robot R. Daneel Olivaw (humanoidní robot zkonstruovaný ve Vesmírném městě právě dr. Sartonem a dr. Hanem Fastolfem). Elijáš Baley mu zpočátku nedůvěřuje (dokonce jej obviní z vraždy dr. Sartona), teprve později se s R. Daneelem sblíží a společně vytvoří úspěšnou dvojici.", "section_level": 2}, {"title": "Nahé slunce.", "content": "Několik měsíců poté (v knize \"Nahé slunce\") pak společně řeší další vraždu vesmířana, tentokrát obyvatele Intermitentní planety Solarie Rikaina Delmarra. Z vraždy je podezřelá jeho manželka Gladie. Baley se stává po dlouhé době (od doby první kolonizace vesmíru) prvním člověkem ze Země, jemuž je dovoleno navštívit některou z Intermitentních planet (nazývaných též Vnější světy). R. Daneel se snaží Baleyho držet mimo venkovní prostor, je si vědom jeho agorafobie a první robotický zákon mu velí Elijáše chránit, nicméně detektiva tato přehnaná péče omezuje a tak se lstí dočasně zbaví robotova doprovodu. Hodlá svou úzkost z otevřených prostranství překonat i proto, že to prospěje vyšetřování. Skutečně se mu podaří tyto nepříjemné pocity z venkovního pobytu výrazně potlačit.", "section_level": 2}, {"title": "Roboti úsvitu.", "content": "Dva roky poté následuje další akce (v knize \"Roboti úsvitu\"), nyní na nejmocnější Intermitentní planetě Auroře, kde se do politického popředí dostal dr. Han Fastolfe, protagonista z prvního dílu a osoba příznivě nakloněná Zemi a myšlence nové vlny pozemské kolonizace. Baley se stal trochu proti své vůli hrdinou poté, co zvládl rozklíčovat již druhý velký případ, jeho schopnosti jsou oceňovány jak na Vnějších světech, tak i na Zemi. Díky němu se zlepšily vztahy Vnějších planet se Zemí a na to pozemská vláda sází. O detektivovi bylo dokonce natočeno i hypervlnné drama (obdoba filmu), s čímž však nesouhlasil. Toto drama se vysílalo na všech Vnějších světech a Baleymu přineslo interplanetární proslulost. Na druhou stranu mu jeho popularita i uškodila, stal se terčem závisti a zášti - i na svém policejním oddělení. Jeho hodnost C-7, kterou obdržel dočasně během vyšetřování na Solarii mu po úspěšném vyřešení případu zůstala.  Na Auroře kromě úspěšného vyřešení případu odhalí Baley i telepatickou schopnost robota R. Giskarda Reventlova a téměř překoná svou zakořeněnou agorafobii. Místy se dokáže nenuceně pohybovat ve volném prostranství, dokonce se střetne na vlastní kůži s bouří.", "section_level": 2}, {"title": "Roboti a impérium.", "content": "V knize je popsáno setkání Elijáše s Gladií a R. Daneelem na palubě soukromé kosmické jachty dr. Hana Fastolfa v době, kdy Baley předložil rezignaci na post inspektora a stal se jedním z osadníků. Elijáš Baley zde vystupuje v retrospektivách ostatních postav. V dalších příbězích vyjde najevo, že se Elijáš Baley v příštích tisíciletích stane legendární postavou. Zmínky o něm lze nalézt v románech ze série o Nadaci.", "section_level": 2}, {"title": "Zrcadlový obraz.", "content": "Povídka „Zrcadlový obraz“ navazuje na romány \"Ocelové jeskyně\" a \"Nahé slunce\", R. Daneel Olivaw kontaktuje na Zemi svého kolegu a přítele Elijáše Baleyho, aby pomohl nalézt pravdu ve sporu dvou matematiků, z nichž si každý nárokuje novou vědeckou tezi. Baley se svou geniální dedukcí tento choulostivý problém rozluští.", "section_level": 2}], "src_summary": "Elijáš Baley (zdrobnělina křestního jména zní „Lije“) je fiktivní postava ze série o robotech amerického spisovatele Isaaca Asimova. Je protagonistou v románech \"Ocelové jeskyně\", \"Nahé slunce\" a \"Roboti úsvitu\"; též v povídce „Zrcadlový obraz“ (česky vyšla i pod názvem „Asymetrie“, anglicky „Mirror Image“). V závěrečném románu ze série o robotech \"Roboti a impérium\" (jehož děj se odehrává cca 200 let po Baleyho smrti) je často vzpomínán.", "tgt_summary": "以利亚·贝莱(英语:Elijah Baley)是科普及科幻小说作家以撒·艾西莫夫笔下的虚构人物,是一名便装刑警。由于几次和人形机器人机·丹尼尔·奥利瓦搭档查案而增加视野,最后成为地球第二波外星移民运动的发起者。是艾西莫夫的机器人系列中的重要人物,分别在机器人系列的长篇小说《钢穴》、《裸阳》和《曙光中的机器人》以及短篇小说《镜像 (短篇小说)》中担任主角。", "id": 2761980}
{"src_title": "M61 Vulcan", "tgt_title": "M61火神式機砲", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vývoj kanonu začal od roku 1946, kdy letectvo hledalo novou organickou výzbroj pro letouny proudové éry, na něž již nestačila stávající výzbroj. Nově požadované parametry byly zvýšení dostřelu a rychlosti střelby. USAF zadalo zakázku General Electric na projekt Vulcan s požadavkem na šestihlavňový kanon ráže 15 mm s kadencí 7200 výstřelů za minutu.  První prototyp T45 byl dokončen v roce 1949, ráže 15 mm dosahoval kadence 2500 výstřelů za minutu, následující rok (1950) bylo dosaženo kadence 4000 výstřelů za minutu.  V roce 1952 byly vyrobeny a porovnávány dva nové prototypy o větší ráži T171 20 mm a T150 27 mm, z důvodu ověření efektivity munice v cíli, jelikož se ukázalo, že ráže 15 mm je pro tyto účely nedostačující.  Během vývoje a testech letounu F-104 Starfighter se zjistilo, že systém podávání munice s pásem v kanonu T171 je značně nespolehlivý a způsobuje zaseknutí podávacího mechanizmu. Tento problém vyřešili GE vyvinutím nového systému podávání munice bez pásu, jenž velmi zvýšil celkovou spolehlivost kanonu.", "section_level": 1}, {"title": "Poznámky.", "content": "První letoun používající kanon M61A1, byl F-104C Starfighter.  Šest hlavní bylo zvoleno z důvodu prodloužení životnosti kanonu při střelbě vysokou kadencí. Menší počet hlavní by zvyšoval jejich namáhání a snižoval jejich životnost.  Standardní M61 využívá hydraulický systém pro pohon hlavně, jež jsou otáčeny hydraulickým motorem. Odpal munice je iniciován elektricky.  GAU-4 (letectvo), nebo také M130 (armáda), je varianta M61 s integrovaným pohonem. Roztáčení hlavně (zahájení palby) probíhá pneumaticky, kanon je v tomto případě plně automatický a po zahájení palby nepotřebuje žádný další zdroj. Plně automatická střelba je zajištěna odběrem plynů ze tří hlavní. Díky těmto úpravám je tato varianta 4,5 kg těžší.  Novější verzí kanonu, M61A2, jsou vybaveny letouny F-22 Raptor a F/A-18E/F Super Hornet. Nová verze se vyznačuje zejména lehčími hlavněmi, díky čemuž byla snížena celková hmotnost kanonu.", "section_level": 1}], "src_summary": "M61 Vulcan je hydraulicky nebo pneumaticky poháněný šestihlavňový, vzduchem chlazený, elektricky odpalovaný rotační kanón typu Gatling, který střílí náboje ráže 20 mm při extrémně vysoké kadenci. M61 a jeho deriváty byly základním kanónovým vybavením amerických vojenských letadel po dobu 50 let. M61 původně vyráběla společnost General Electric, ale po několika fúzích a akvizicích je v současnosti vyráběný firmou General Dynamics.", "tgt_summary": "M61火神式机炮(M61 Vulcan,中文通常简称成M61机炮、火神炮)是一种由美军开发的六管连发机关砲,经常被装载在战斗机、直升机上作为高射速近距离火砲系统。通用代号GAU-4(GAU是「航空用火炮」,Gun, Aircraft Unit的缩写),口径为20mm,其航空用版本被赋予M61的代号,与M39同为美国军机上常见的固定武装。美国海军航部队使用包括M61A1与M61A2在内,两种规格稍有不同的版本,而美国空军的F-16和中华民国空军的经国号等战机则搭载了轻量化的M61A1机炮版本。", "id": 1948253}
{"src_title": "Použitelnost", "tgt_title": "易用性", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "V první řadě je třeba si uvědomit, že dobře použitelné uživatelské rozhraní navržené s ohledem na psychologii a fyziologii je efektivnější při používání (je potřeba méně času ke splnění úkolu), jednodušší na naučení a je příjemnější s ním pracovat.  Především v oblasti počítačů a spotřební elektroniky, kde mnoho firem soupeří o přízeň zákazníků s podobnými produkty, byla použitelnost popularizována a je stále více vyžadována. V situaci, kdy je velmi obtížné technologicky nebo funkčně odlišit dva produkty vykonávající podobnou činnost, může zaměření na uživatele přinést mnohem větší konkurenční výhodu, nežli technologický pokrok.  Studiem uživatelových potřeb, jeho chování a návyků, může analytik použitelnosti mnohem lépe navrhnout funkcionalitu a uživatelské rozhraní, které bude splňovat zákazníkovy požadavky. Podle principu UCD (User Centered Design) by měl být brát na uživatele zřetel v každé vývojové fázi produktu.  Použitelnost je úzce spojována s dalšími termíny a principy přístupu k vývoji software, především:", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "ISO definuje použitelnost jako míru, do které může být produkt používán konkrétními uživateli, aby efektivně, účinně a uspokojivě dosáhli stanovených cílů v daném kontextu užití.  Slovo „použitelnost“ také odkazuje na metody zlepšování (učení se) v průběhu návrhu procesu. Konzultant použitelnosti Jakob Nielsen a profesor informatiky Ben Shneiderman nezávisle na sobě stanovili rámec schvalování počítačových systémů, kde je použitelnost součástí „užitečnosti“ a představuje:  Použitelnost je nefunkční požadavek na daný objekt. Stejně jako další nefunkční požadavky nemůže být použitelnost měřena přímo. Její kvalitu je možné nepřímo měřit například počtem a závažností uživatelských chyb při práci s programem nebo analýzou potřeb uživatelů v průběhu vývoje.", "section_level": 1}, {"title": "Intuitivní uživatelské rozhraní.", "content": "S použitelností je často spojován pojem intuitivní uživatelské rozhraní. Mnoho odborníků však s tímto nesouhlasí. Například Jef Raskin, zakladatel projektu Macintosh ve společnosti Apple, doporučuje místo pojmu „intuitivní“ používat pojem „známý“. Když se zamyslíme nad mnohými uživatelskými rozhraními, tak zjistíme, že nejsou vůbec intuitivní a význam ovládacích prvků je zřejmý díky předchozím zkušenostem s podobným ovládáním. Jedná se tedy o konvenci, nikoli o intuitivnost. Jako příklad uvádí dvě svislé čáry „||“ na přehrávači znamenající „pauza“. V případě, že designér zamění pojem „známý“ za „intuitivní“, může být veden k tomu navrhnout intuitivnější řešení tam, kde by měl dát přednost zažité konvenci a uživatelsky známému designu. Proto při návrhu použitelného uživatelského rozhraní hraje klíčovou roli právě předpokládaná znalost a zkušenost uživatele.", "section_level": 2}, {"title": "ISO Standardy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "ISO/TR 16982:2002.", "content": "ISO/TR 16982:2002 („Ergonomics of human-system interaction — Usability methods supporting human-centered design“) je standard zaměřený na člověko-středné metody použitelnosti (human-centred usability methods) používané při návrhu a jeho hodnocení. Soustředí se na výhody a nevýhody používání jednotlivých metod. Vysvětluje význam jednotlivých kroků vývoje a individuální charakteristiky projektů při výběru vhodné metody použitelnosti včetně praktických příkladů.  Tento standard je zaměřen především na projekt manažery a tomu je přizpůsoben i popis jednotlivých lidských faktorů a technických informací, aby manažeři dokázali porozumět jejich významu a důležitosti v návrhovém procesu. ISO/TR 16982:2002 se omezuje jen metody široce využívané analytiky použitelnosti a projektovými manažery. Nejsou zde specifikovány podrobnosti implementace jednotlivých metod.", "section_level": 2}, {"title": "ISO 9241.", "content": "Standard ISO 9241 Ergonomie systémových interakcí člověka je rozdělen do více částí a zahrnuje různé aspekty lidské práce s počítači.", "section_level": 2}, {"title": "Návrh použitelného designu.", "content": "Při návrhu použitelného designu je důležité průběžně jej zdokonalovat na základě nových poznatků. K tomu je nutné vtáhnout uživatele do všech fází vývoje designu, sledovat a průběžně analyzovat jeho chování a výsledky jeho práce. K tomu nám může pomoci několik metod. Nejznámější je uživatelské testování, složené ze třech základních částí.  Úkoly by měli plnit uživatelé samostatně pokud možno bez další pomoci. Doporučuje se provádět spíše víc menších testů než velkou podrobnou a drahou studii. Při testování je také dobré testovat různé verze a vyhodnocovat, která varianta je pro uživatele lepší.  Testování je možné provádět nejen na hotovém výrobku, ale už na různě pokročilých prototypech a modelech v průběhu vývoje. Čím dříve jsou odhaleny nedostatky, tím lépe a také levněji.", "section_level": 1}, {"title": "Na co myslet při návrhu.", "content": "Při návrhu použitelného uživatelského rozhraní je třeba dokázat se vžít do role budoucího typického uživatele a neustále si klást řadu otázek jako:", "section_level": 1}], "src_summary": "Použitelnost (anglicky „usability“) je vlastnost předmětu představující jednoduchost jeho používání a snadnou naučitelnost zacházení s ním. Je spojována především s ovládáním počítačových programů a webových stránek, ale má význam i při používání pracovních nástrojů a předmětů denního užití. Analytik použitelnosti je profese zaměřená na zkoumání použitelnosti a návrh použitelných uživatelských rozhraní. Zároveň je znalost pravidel použitelnosti součástí práce designerů, konstruktérů, případně marketérů. Důležitou roli hraje použitelnost především v oblasti spotřební elektroniky, návrhu uživatelských rozhraní software nebo v automobilovém průmyslu.", "tgt_summary": "易用性是一种以使用者为中心的设计概念,易用性设计的重点在于让产品的设计能够符合使用者的习惯与需求。以因特网网站的设计为例,希望让使用者在浏览的过程中不会产生压力或感到挫折,并能让使用者在使用网站功能时,能用最少的努力发挥最大的效能。", "id": 2862109}
{"src_title": "Automatic Terminal Information Service", "tgt_title": "自动终端情报服务", "src_document": [{"title": "Jak se tvoří ATIS.", "content": "Řídící letového provozu nebo operátor ATIS vytvářejí zprávy ATIS pomocí počítačového softwaru, do kterého jsou data vkládána manuálně nebo automaticky. Manuální vkládání informací probíhá přímo přes terminál ATIS, který je většinou umístěn v budově řízení letového provozu. Automaticky mohou být data získávána ze zpráv letecké pevné telekomunikační sítě nebo z AWOS/ASOS (automatických letištních meteorologických stanic).  ATIS může být vysílán hlasově (Hlasový ATIS) nebo pomocí datového spoje (Data link ATIS).  Hlasový ATIS vzniká počítačovým převodem textu, který má být vysílán. Tím je ušetřeno neustálého předčítání a nahrávání nových zpráv člověkem. Pro získání vyšší srozumitelnosti vysílání je na některých letištích generování syntetického hlasu nahrazeno databází člověkem namluvených slov.  I přes sofistikované systémy může být pro některé piloty porozumění hlasovému vysílání ATIS obtížné, buď z jazykového nebo časového důvodu. Proto se na některých letištích zavádí vysílání ATIS pomocí datového spoje, tzv. D-ATIS (občas také dATIS nebo DATIS). To vedle analogového Hlasového ATIS přináší výhodu zobrazení téže zprávy v textové podobě na displeji palubních počítačů (jako jsou EFB nebo FMS).", "section_level": 1}, {"title": "Struktura zprávy ATIS.", "content": "Zprávy jsou většinou vysílány jen v anglickém jazyce. Některá letiště poskytují ATIS zároveň i v místním jazyce. Pro zjednodušení obsahují všechna hlášení ATIS, na celém světě, následující prvky informací v uvedeném pořadí:  \"(*)mohou být nahrazeny kódovým slovem CAVOK (Cloud and visibility OK).\"", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka hlasového ATIS.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "ATIS z letiště Schiphol Amsterdam.", "content": "\"This is Schiphol arrival information Kilo.\"  \"Main landing runway 18 Right.\"  \"Transition level 50.\"  \"Two zero zero degrees, one one knots\"  \"Visibility 10 kilometres.\"  \"Few 1300 feet, scattered 1800 feet broken 2200 feet.\"  \"Temperature 15, dewpoint 13.\"  \"QNH 995 hectopascal.\"  \"No Significant change.\"  \"Contact Approach and Arrival callsign only.\"  \"End of information Kilo.\"  \"Pro více informací ohledně počasí v letectví přejděte na METAR.\"", "section_level": 2}, {"title": "ATIS z letiště Vancouver International.", "content": "Přeloženo do volné řeči:", "section_level": 2}, {"title": "ATIS z letiště Praha/Ruzyně.", "content": "Přeloženo do volné řeči:  Aktuální ATIS si lze poslechnout v okolí letiště Praha/Ruzyně na frekvenci 122,150 MHz v anglickém jazyce nebo na telefonním čísle 00420 220 378 300", "section_level": 2}, {"title": "ATIS z letiště Karlovy Vary.", "content": "Přeloženo do volné řeči:  Aktuální ATIS si lze poslechnout v okolí letiště Karlovy Vary na frekvenci 118,950 MHz nebo na telefonním čísle 00420 353 239 798. Vysílání je pouze v anglickém jazyce.", "section_level": 2}, {"title": "Aktuální ATIS.", "content": "Aktuální ATIS si lze poslechnout na frekvencích nebo veřejných telefonních číslech publikovaných v AIP daného letiště, anebo si je lze v textové podobě nalézt na internetu, jako například zde:", "section_level": 1}], "src_summary": "Automatická informační služba v koncové řízené oblasti (anglicky: Automatic Terminal Information Service, zkráceně: ATIS) je služba automatického poskytování platných pravidelných informací rádiovým vysíláním přilétávajícím a odlétávajícím letadlům nepřetržitě nebo v určeném časovém intervalu. Vysílání ATIS především zahrnují informace o počasí, dráhu v používání, možné způsoby přiblížení a další potřebné údaje (například platné zprávy NOTAM). Znalost těchto informací je pro piloty důležitá k bezpečnému provedení přiblížení a přistání nebo vzletu z letiště.", "tgt_summary": "自动终端情报服务,又称自动航站情报系统、自动航站情报服务或航站自动情报广播系统等,在中国大陆简称情报通播(英语:Automatic Terminal Information Service,常缩写为英语:ATIS)是在繁忙的机场自动连续播放的讯息服务。通常在一个单独的无线电频率上进行广播,包括主要的与飞行相关的讯息,如天气、可用跑道、气压及高度表拨正值等讯息。 飞行员通常在和管制员等单位建立联系前收听通播,了解相关情况以减少管制员的工作量及避免频道拥挤。正常情况下通播每小时更新一次,天气变化迅速时也可随时更新,通播的版本会以字母代码A, B, C...Z 表示,按照ICAO公布的标准字母解释法判读。", "id": 2227631}
{"src_title": "Donatella Versace", "tgt_title": "多纳泰拉·范思哲", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v roce 1955 v Itálii jako nejmladší ze čtyř dětí. Její otec byl obchodník a matka byla švadlenou. Její starším bratrem byl Gianni Versace. Vystudovala literaturu na univerzitě ve Florencii.  V polovině roku 1970 následovala svého staršího bratra s cílem pokračovat v úpletu designu ve Florencii. V těchto letech se chtěla původně coby mladá ambiciózní žena pracovat pro svého bratra Gianniho v oddělení pro styk s veřejností, ale spíše se pro něho stala jakousi múzou, inspirativní éterickou bytostí a zároveň bystrým poradcem i kritikem v jeho práci.  Postupně s tím, jak profesně rostla po Giovanniho boku, stala se v módním průmyslu značně proslulou. V osmdesátých letech pro ni Gianni dokonce vytvořil parfém s názvem „Blonde“ a zároveň ji nechal pracovat na její vlastní módní kampani s názvem Versus, která svými prvky nenechá nikoho na pochybách, že pochází ze slavného rodu Versace.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Donatella je proslulá tím, že pro prezentaci svých modelů ráda využívá známých tváří světových celebrit místo neznámých modelek. Díky svým schopnostem dovedla značku Versace bezkonkurenčně prosadit po celé Evropě a Spojených státech. Její popularita vzrostla, když navrhla slavné Versace zelené šaty, známé také jako \"Jungle-Dress\", které si oblékla Jennifer Lopez na Grammy v roce 2000.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "Už rok po smrti Gianniho uvedla svou první couture kolekci v hotelu Ritz v Paříži a na Giovanniho počest dodržela všechny jeho obvyklé show-prvky, jako je skleněné molo nad vodní hladinou hotelového bazénu. Ráda pořádá třpytivé večírky a jejími oblíbenými hosty jsou Lady Gaga, Elton John, Liz Hurley, Kate Moss a dokonce se na jednom z večírků objevil i princ Charles.  Společnost Versace vytvořila velký, luxusní Palazzo Versace středisko na Gold Coast v Austrálii. Dále světově nejvyšší budova Burdž Chalífa, v Dubaji, se může pochlubit širokou kolekcí nábytku a ložního prádla Versace.  V říjnu roku 2002 byl Gianni a Donatella oceněni za mimořádný světový módní úspěch, díky expozici s oblečením značky Versace v historickém Victoria and Albert Museum v Londýně.  V roce 2008 Donatella byla čestným předsedou na Fashion Fringe v Londýně, kde mohla soudit nastávající návrhářské talenty. V roce 2009 Donatellu požádal Christopher Kane, aby oživila kampaň Versus, kterou odstartoval její bratr Gianni. Tento pár úspěšně značku oživil, která je významným hráčem na programu Fashion Weeks.", "section_level": 2}], "src_summary": "Donatella Versace (* 2. května 1955 Reggio di Calabria) je italská módní návrhářka, současná viceprezidentka skupiny Versace a hlavní návrhářka firmy. Vlastní 20 procent celkového majetku kapitálového trhu Versace. Byla vdaná za amerického modela Paula Becka.", "tgt_summary": "唐娜泰拉·法兰西丝卡·凡赛斯(,1955年-5月2日),是意大利时装设计师,著名时装品牌凡赛斯(Versace)的创意总监及其母公司的副总裁。", "id": 670074}
{"src_title": "Dráhová dohlednost", "tgt_title": "跑道視程", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "RVR je jedna z hodnot důležitých pro určování minim pro přístrojová přiblížení (Instrument approach), která jsou rozdělena do kategorií. Jednotlivé kategorie mají svoje požadavky na schopnost a přesnost přístrojů na zemi i na palubě letadla, ale i výcvik pilotů. Na každý řízený let musí být podán letový plán, do kterého lze uvést i minima RVR, za kterých jsou letadlo i posádka schopni provést bezpečný let (uvádí se v poli 18 ve formátu RVR/xxx, kdy xxx nahrazuje číselná hodnota ve stovkách metrů).  Pokud je RVR zpravidla nižší než 2000 metrů (popř. 6500 stop), dostávají piloti hodnotu dráhové dohlednosti ve vysíláních ATIS, jejichž součástí jsou zprávy METAR). V případě výpadku ATIS nebo rychle se měnících meteorologických podmínek je RVR předávána pilotům přímo řídícími letového provozu. RVR se udávají ve směru od bodu dotyku, například takto :", "section_level": 1}, {"title": "Historie měření.", "content": "Původně bylo měření dráhové dohlednosti prováděno prostým pozorováním, kdy se zaměstnanec letiště, řízení letového provozu nebo letištní meteorologické služby postavil na korbu auta zaparkovaného na prahu dráhy a spočítal viditelná osová nebo postranní dráhová světla, která mají mezi sebou pevně danou vzdálenost. V některých případech byla na letištích zřízená pozorovatelna, takže pozorovatel jen sledoval viditelné objekty v okolí s přesně známou vzdáleností od pozorovatele. Pozorovatel samozřejmě musel mít zrak prověřen příslušným lékařem. Měření dohlednosti pozorováním se dnes využívá jen zřídka v případech nouze.  V průběhu druhé světové války se s výrazným nárůstem letecké dopravy zvýšil i počet letištních meteorologických stanic. Se stále vyššími požadavky na přesnost meteorologických dat vznikali i první měřiče dohlednosti. Průkopníkem v této oblasti byl finský profesor Vilho Väisälä, jehož firma Vaisala dnes patří ke světové špičce v oboru výroby meteorologických měřících zařízení.  Prvními přístroji na měření RVR byly transmisometry. Princip transmisometru je jednoduchý. Optický vysílač a přijímač jsou postaveny proti sobě, podél ranveje ve vzdálenosti cca 120 m od osy dráhy na třech místech (většinou se udávají RVR v bodě dotyku, uprostřed a na konci dráhy). Vysílač vyšle světelný paprsek o určité energii a přijímač změří množství přijaté energie, která prošla vzduchem. Jde o fyzikální princip rozptylu světla v atmosféře, kdy kapalné nebo pevné částice ve vzduchu pohltí světelný paprsek. Počítač tedy rozdíl mezi přijatou a vyslanou energii transmisometru přepočítá na dohlednost z místa vysílače. Novější přístroje zavádějí do výpočtu dohlednosti také jas pozadí.  Modernějšími technikou v měření RVR jsou měřiče dopředného rozptylu (anglicky: Forward Scatter Visibility Meter, zkráceně: FSVM), které pracují na principu podobném transmisometru, avšak jejich pořizovací cena je třetinová oproti transmisometrům. Další výhodou FSVM je, že jedno zařízení je osazeno současně přijímačem i vysílačem. Tím se zjednodušuje i jeho instalace, kdy FSVM lze umístit všude tam, kde je třeba, kdežto transmisometr pro svou funkci potřebuje oblast bez překážek mezi vysílačem a přijímačem. Zatím se měřiče dopředného rozptylu na většině letištích používají jen jako doplňkový systém, když jsou umístěny u vysílače transmisometru a plní autokalibrační činnost. Jsou však i taková letiště, kde již plně převzali funkci starších transmisometrů. Podle údaje US FAA z prosince 2009 \"je v současné době v provozu přibližně 279 RVR systémů v USA, ze kterých 242 jsou nové FSVM systémy a 34 staré transmisometry.\"  Měření RVR prováděná automatizovanými přístroji se nazývá dráhová dohlednost měřená přístroji (anglicky: Instrument Runway Visual Range, zkráceně: IRVR).", "section_level": 1}], "src_summary": "Dráhová dohlednost (anglicky: \"Runway Visual Range\", zkráceně: RVR) se v letecké meteorologii označuje vzdálenost, na kterou může pilot letadla nacházejícího se na ose ranveje vidět denní dráhové značení nebo návěstidla, ohraničující ranvej nebo vyznačující její osu. ICAO Annex 5 doporučuje celosvětově udávat hodnoty RVR v metrech, lze se však setkat (především v USA) s hodnotami RVR publikovaných ve stopách.", "tgt_summary": "跑道视程(英文:Runway Visual Range,缩写:RVR),在航空气象上所使用,指驾驶飞行器的飞行员在跑道上,能识别跑道标志的距离。使用英制的跑道视程,单位为百英尺,而使用公制的跑道视程,单位为米。", "id": 706261}
{"src_title": "Chyna", "tgt_title": "柴娜", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Joan Marie Laurel se narodila 27. prosince 1970 v Rochestru, New York rodičům Janet a Joe Laurelovým. Má dva starší sourozence: Janet a Sonny. Když se její rodiče rozvedli (Joan byly 4 roky), měla dva nevlastní otce a jednu nevlastní matku. Laurel sama řekla, že její první nevlastní otec vyhrožoval sebevraždou a její biologický otec bodl její matku do stehna s nožem na chleba. Také měl problémy s alkoholem. Od roku 1973 až do roku 1983 se Joan a její rodina neustále stěhovala.  Jako dítě hrála Joan na housle a violoncello. V sedmé třídě políbila svého o mnoho staršího učitele. Ve věku třinácti let, když navštěvovala Penfielskou střední školu, začala Joan zvracet po tom, když něco snědla. V šestnácti letech odešla z domova a to poté, co jí její matka nutila jít do drogového rehabilitačního zařízení nebo místo toho bude žít se svým otcem. Ten samý rok začala cvičit a protože její břišní svaly byly silné, necítila Joan žádnou bolest při nádoru vaječníků. Dokončila střední školu ve Španělsku a v roce 1992 absolvovala univerzitu v Tampě na Floridě v oboru španělské literatury. Během vysoké školy byla znásilněna dvěma muži poté, co se poprvé opila na večírku. Na této škole studovala francouzštinu a němčinu, oběma jazyky umí mluvit plynule. Také byla na své koleji členkou ROTC a Resident Advisor. Původně chtěla svou jazykovou znalost využít k práci pro Federální úřad pro vyšetřování protidrogové správy. Následně se připojila do mírového sboru a přestěhovala se na kratší dobu do Guatemaly.  Po návratu ze zahraničí dělala mnoho prací: koktejlovou servírku v strip-klubu, zpěvačku v kapele a pracovnici na lince 900. Když jí bylo okolo 20 let, na Florida Keys se účastnila 6týdenního kurzu pro letušky. Když byla na cestě na svůj první let utrpěla ale autonehodu a strávila čtyři dny v nemocnici. Skončila se zlomeným kotníkem, zlomeným nosem, nataženýma zádama a tržnýma ránama v obličeji. Po zotavení z havárie jí její nevlastní sestra Kathy pomohla získat práci jako prodavačka bzučáků a společně s ní také jako břišní tanečnice.  Po vysoké škole se začala Joan pravidelně účastnit fitness soutěží. V roce 1996 soutěžila v New Yorku na Fitness America. Vzhledem ke své velikosti na rozdíl od jiných žen, Joan většinou skončila na posledním místě.", "section_level": 1}, {"title": "Profesionální wrestlingová kariéra.", "content": "Joan byla trénována ve wrestlingové škole Wladka \"Killer\" Kowalskiho v Maldenu v Massachusetts. Svůj první zápas měla v roce 1995 proti muži převlečeném za ženu. Po dokončení tréninku zápasila v nezávislém okruhu pod jménem Joanie Lee. Některé z jejich zápasů byly koordinovány od Fabulous Moolah.  V roce 1996 se setkala na show s Shawnem Michaelsem a Triple H z World Wrestling Federation (WWF). Po zpozorování její zdatnosti v ringu se tito dva rozhodli, že Chynu najmou jako bodyguarda. Vince McMahon, vlastník WWF, zpočátku nechtěl aby Chyna do podniku vstoupila protože nevěřil, že by se diváci mohli dívat na ženu jak bije muže. Během čekání na rozhodnutí WWF, byla Joan oslovena World Championship Wrestling (WCW) kteří chtěli, aby se stala novou členkou New World Order. Nabídku přijala ale krátce potom odmítla když jí Shane McMahon, syn Vince McMahona, řekl že byla najata do WWF. Kowalski, její bývalý trenér, však tvrdí, že ji najali kvůli tomu že o ní měli zájem ve WCW. Svůj WWF debut udělala Chyna 16. února 1997 na show \"In Your House 13: Final Four\" kde seděla v křesle u ringu a dusila Marlena zatímco byl Goldust v ringu s Triple H. Její původní role byl bodyguard pro Triple H, později pro celou D-Generation X. Často pomáhala Triple H v zápasech a hodněkrát do nich i fyzicky zasáhla. Později byla představena jako Chyna. Mimo televizní obrazovky byli muži váhaví zda nechat ženu zápasit proti nim.  V lednu 1999 se stala třináctou účastnicí v \"Royal Rumble\" a tím se stala první ženou která do tohoto zápasu vstoupila. V ten den si znepřátelila Triple H když se proti němu spojila s Vince McMahon a Kanem. Na show \"St. Valentine's Day Massacre\" měla týmový zápas kde se společně s Kanem postavila X-Pac a Triple H. Na WrestleManii XV zaútočila na Kanea židlí a vrátila se do DX. Nicméně ten samý večer společně s Triple H zase odešla když pomohli Shane McMahonovi v zápase proti členovi DX, X-Pac. Tato dvojice se později stala částí týmu Corporation. Po rozpadnutí této skupiny zůstala Chyna na straně Triple H. V červnu 1999 se stala první ženou která vstoupila do \"King of the Ring\". Také byla první ženou která se ucházela o WWF šampionát, zápas ale prohrála když ji na \"SummerSlam\" porazil Mick Foley. Později toho roku se stala oblíbená mezi publikem když si začala dlouhý feud s Jeff Jarrettem. Na show \"Unforgiven\" se proti němu utkala o WWF Intercontinental titul, bohužel ale prohrála. Jarretta porazila na \"No Mercy\" v jeho posledním WWF zápase. Tím se Chyna stala 17. října první ženou v historii která Intercontinental titul kdy držela. Také jí byla přenechána Jarrettova manažerka, Miss Kitty. Joan tvrdí, že Vince McMahon musel Jarrettovi zaplatit 300 000 dolarů aby mohl být poražen ženou.  Chyna měla feud s Chrisem Jerichem a měla s ním dva zápasy o svůj titul; na show \"Survivor Series\" si ho obhájila, ale na \"Armageddon\" už takové štěstí neměla a titul ztratila. Tito dva spolu měli další zápas v epizodě \"SmackDown!\" 28. prosince který skončil tak, že se oba wrestleři odpinovali najednou. V důsledku tohoto je Stephanie McMahon-Helmsley označila za \"šampiony napůl\". Na \"Royal Rumble\" si Jericho a Chyna titul obhájili když porazili Hardcore Holly. Zanedlouho poté, co Intercontinental titul ztratila, byla Chyna zapojena do romantické storyline s Eddie Guerrero. Tito dva začali být mezi publikem oblíbení v létě 2000 když Eddie nazval Chynu \"Mamacitou\". Pár se na \"SummerSlam\" postavil proti Val Venis a tehdejšímu nováčkovi Trish Stratus o Intercontinental titul. Chyna zápas vyhrála, ale o dva týdny později ho ztratila v zápase proti Kurt Angle. Pár se rozešel v listopadu 2000 když Chyna načapala Eddieho ve sprše s dvěma ženami. Ve stejné době, v roce 2000, pózovala Chyna nahá pro magazín Playboy. Toto focení bylo zpracováno i jako storyline ve WWE kde se upjatí wrestleři snažili titulní stránku zacenzurovat. Krátce poté začala mít Chyna feud s Ivory která byla vedoucí \"cenzurovacího týmu\". Tento feud vyvrcholil na \"Royal Rumble\" kde se ale Chyna zranila když provedla špatný chvat. Aby přesvědčila publikum že je zraněná, nechala se zkontrolovat od komentátora Jerryho Lawlera. To bylo něco, co tento komentátor nedělal od smrti Owena Harta v roce 1999. Když se vyléčila ze \"zranění\" a vrátila se na \"WrestleMania X-Seven\" do zápasu proti Ivory o Women's titul. Tento zápas vyhrála a stala se novou šampionkou. Titul si obhájila i proti Litě na \"Judgment Day\" v roce 2001. I když zápas vyhrála, byl titul na chvíli odstraněn protože to byl Chyny poslední zápas ve WWF. Vztah mezi Triple H a Stephanií McMahon byl prý hlavním důvodem proč odešla. Přesněji opustila World Wrestling Federation 30. listopadu 2001 a to o několik měsíců později co byla odstraněna z televizních obrazovek. Jim Ross řekl, že nebyla vyhozena ale odešla z vlastních osobních důvodů.  Vypadalo to, že po odchodu z WWE její wrestlingová kariéra skončí. V roce 2002 začala ale zápasit pro Japan Pro Wrestling. V září a říjnu 2002 zápasila ve čtyřech zápasech pro tuto společnost. Po prohře v zápase proti Masahiro Chono který se konal 14. října 2002, měla zde Chyna svůj poslední zápas 26. října kdy se spojila s Fake Great Muta proti Hiroshi Tanahashi a Kenzo Suzuki. Také měla vystoupil v Total Nonstop Action Wrestling, to se ale nakonec neuskutečnilo kvůli jejímu zápalu plic.  3. května 2011 udělala Chyna svůj debut v TNA v epizodě \"Impact!\" na Spike TV. Účastnila se battle royal kde eliminovala Jeffa Jarretta. Chyna ale s TNA nepodepsala žádnou smlouvu, místo toho jen souhlasila s účastí na pay-per-view show podáním ruky. Na show \"Sacrifice\" porazila Karen Jarret v mixed tag team match.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní media.", "content": "Joan pózovalá nahá pro časopis \"Playboy\". Toto číslo bylo vydáno v listopadu 2000. O dva roky později, po odchodu z WWF, nafotila další nahé fotografie. Také natočila \"Playboy\" dokument pro dospělé jménem \"Joanie Laurer Nude: Wrestling Superstar to Warrior Princess\".  V roce 2001 vydala Joan autobiografickou knihu \"If They Only Knew\". Tato kniha se objevila na seznamu bestsellerů v \"New York Times\". V roce 2004 si zahrála dívku jménem Lulu v hudebním videoklipu od Sevendust, \"Enemy\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Joan si musela zaplatit prsní implantáty podruhé, když ty první praskly při zápase. Také podala stížnost na svého plastického chirurga že jí nevyhovovaly jejich největší implantáty. Zaplatila za ně údajně 6000 dolarů.  Od roku 1996 do roku 2000 měla romantický vztah s kolegou wrestlerem Paulem \"Triple H\" Levesque. Také spolu nějakou dobu žili. Od roku 2003 však měla vztah s wrestlerem Seanem Waltmanem. O rok později tito dva natočili porno video a DVD s jeho záznamem bylo vydáno od společnosti která vydala i porno od Paris Hilton, proto video nese název \"1 Night In China\". DVD se prodalo přes 100 000 kopií. Joan tvrdí že ale nedostala žádné peníze ze zisku. V únoru 2007 tento její bývalý přítel řekl v rozhovoru pro radio \"Bubba the Love Sponge\" řekl, že Joan chodila s wrestlerem Ed \"Brutus Beefcake\" Leslie.  8. února 2007 (datum úmrtí Anny Nicole Smith) se viditelně rozrušená Joan objevila na \"Larry King Live\" a mluvila o své zesnulé přítelkyni. Manželka generálního ředitele Trim Spa, Monique Goen, řekla, že Anna nepovažovala Joan za přítelkyni.  Po odchodu z WWF nemohla Joan používat jméno \"Chyna\" protože bylo pod ochrannou značkou. Na jiných akcích tedy vystupovala pod jménem \"Chyna Doll\". V listopadu 2007 podala žádost o legální změnu jména na Chyna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chyna (narozena jako Joan Marie Laurer; 27. prosince 1969 - 20. dubna 2016) byla americká herečka, pornoherečka, a bývalá kulturistka a profesionální wrestlerka. Nejvíce známá je pro svoje působení pro World Wrestling Federation (WWF) mezi lety 1997 a 2001. Tam byla označována jako devátý div světa (André the Giant byl osmý). Svoji wrestlingovou kariéru začala jako bodyguard Paula \"Triple H\" Levesque, se kterým chodila i v reálném životě. Oba byli členy známého týmu D-Generation X.", "tgt_summary": "柴娜(英语:Chyna,1969年-12月27日-2016年-4月20日),原名乔安·玛丽·劳瑞尔(英语:Joan Marie Laurer),美国职业摔角手、演员、魅力摄影模特、健美运动员和色情电影演员。", "id": 392482}
{"src_title": "Liam Hemsworth", "tgt_title": "連恩·漢斯沃", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v Melbourne učitelce angličtiny Leonie a poradci sociálních služeb Craigovi Hemsworthovým. Má další dva bratry: Chrise a Lukea, kteří se věnují taktéž herectví. Bratr Chris Hemsworth je znám z filmu \"Thor\". V jeho 8 letech se rodina přestěhovala na malý ostrov Phillip Island. Tam trávil hodně času surfováním. V březnu 2009 se přestěhoval do Spojených států za hereckou kariérou. Se svým bratrem Chrisem žili v domě pro hosty svého manažera Williama Warda, než si pořídili vlastní dům.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2007-10: Začátky.", "content": "V roce 2007 získal první role v seriálech \"McLeodovy dcery\" a \"Home and Away\". V červenci 2007 začal natáčet epizody seriálu \"Neighbours\", po boku staršího bratra Lukea. V roce 2008 začal hrát v dětské televizní show \"Princezna ze země slonů\". Později si zahrál v seriálu \"Satisfakce a\" v britském filmu \"Triangle\".  V roce 2009 si měl zahrát po boku Sylvestera Stallonea v \":\" Bohužel byl ale nakonec ze scénáře vyškrtnut. Režisér Kenneth Branagh ho zvažoval na roli Thora do stejnojmenného filmu. Liam se přestěhoval do Států v březnu 2009 kvůli konkurzu. Roli nakonec získal jeho bratr Chris.  V roce 2010 však získal hlavní roli ve filmové adaptaci novely Nicholase Sparkse \"Poslední píseň\", kde si zahrál po boku Miley Cyrusové. Později se objevil ve videoklipu Miley k písničce \"When I Look at You\". V roce 2010 moderoval cenu Nickelodeon Australian Kid's Choice Awards. On a Miley Cyrus získali cenu v kategorii \"Nejoblíbenější polibek\".", "section_level": 2}, {"title": "2011–dosud.", "content": "4. dubna 2011 Lionsgate oznámil, že Liam získal roli Hurikána (Gale Hawthrone) v \"Hunger Games \"filmové sérii, po boku Jennifer Lawrence a Joshe Hutchersona. První díl \"Hunger Games\" měl premiéru v roce 2012. V červnu 2011 získal roli ve válečném dramatu \"Láska a čest\", po boku Aimee Teegarden a Teresy Palmer. V roce 2012 si zahrál vefilmu \".\"  V roce 2013 získal roli ve filmu \"Empire State\" a \"Paranoia. \"Znovu si zahrál roli Hurikána ve filmu \", \"který měl premiéru v listopadu roku 2013. V listopadu 2014 mělo premiéru pokračování \"\" a v listopadu 2015 měl premiéru poslední díl trilogie \".\"  V roce 2015 si zahrál v australském filmu \"Švadlena\" a o rok později v akčním filmu \"\". V roce 2019 se objevil v roli Blaka v komediálním filmu \"No není to romantika?.\"", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Po natáčení filmu \"Poslední píseň \"se dal dohromady s herečkou a zpěvačkou Miley Cyrusovou. V květnu 2012 oznámili zásnuby. V září roku 2013 však oznámili ukončení zasnoubení. V lednu 2016 se dali znovu dohromady a v říjnu 2016 oznámili, že jsou opět zasnoubeni. Dne 23. prosince 2018 se vzali. Po sedmi měsících od svatby oznámili rozchod.  Je vegan.", "section_level": 1}], "src_summary": "Liam Hemsworth, (* 13. ledna 1990, Melbourne, Austrálie) je australský filmový a televizní herec. Do povědomí diváků se dostal díky filmové sérii\"Hunger Games\" nebo filmu \"\".", "tgt_summary": "连恩·汉斯沃(Liam Hemsworth,1990年-1月13日)是澳大利亚演员,身高191公分。两位哥哥路克·汉斯沃、克里斯·海姆斯沃斯也都是知名演员。", "id": 2457875}
{"src_title": "Senát (Francie)", "tgt_title": "参议院 (法国)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předchůdci.", "content": "Senát Páté republiky vychází z tradice dvoukomorového parlamentu, který se vytvořil již během Velké francouzské revoluce, aby se vyrovnávaly legislativní excesy jediné parlamentní komory. V letech 1795-1799 byla horní komorou Rada starších (\"Conseil des Anciens\"), v období Konzulátu a Prvního císařství (1799-1815) existoval \"Sénat Conservateur\", během Restaurace Bourbonů (1814-1830) a za Červencové monarchie (1830-1848) působila Komora pairů (\"Chambre des pairs\"). V letech 1848-1851 za Druhé republiky ve Francii druhá komora neexistovala. Za Druhého císařství (1851-1870) byla horní komora obnovena pod názvem Senát. Již od dob Prvního císařství byla horní komora konzervativní a monarchistická. Její neexistence v době Druhé republiky závisela jen na tom, že monarchisté nepodporovali republiku. Obdobně fungoval Senát během Třetí republiky (1875-1940). Republikáni získali většinu v horní komoře již v roce 1879, čímž veškeré ambice francouzských monarchistů ztroskotaly. Za Čtvrté republiky (1946-1958) měl být Senát zcela zrušen, ale při referendu byl dosažen opačný výsledek. Proto v období Čtvrté republiky existovala horní komora pod názvem Republiková rada (\"Conseil de la République\"). Za Páté republiky byl Senát opět obnoven.", "section_level": 2}, {"title": "1959-1981: pravicová vláda, pravicový Senát.", "content": "Charles de Gaulle, který Senát v jeho současné podobě sám koncipoval, byl s jeho fungováním postupem času stále méně spokojený. Přestože byli voliči senátorů převážně konzervativní, Senát byl spíše středový a ne vždy spolupracoval s prezidentem a gaullistickou většinou v dolní komoře, přičemž byl podporován levicovými stranami v Národním shromáždění. Ústavní rada (\"Conseil constitutionnel\" - francouzský ústavní soud) nicméně podporovala linii prezidenta a odmítala veškeré změny zákonů, které by Senátu přiznaly větší politický vliv.  Dne 27. dubna 1969 chtěl Charles de Gaulle za pomoci referenda odsunout Senát do naprosté politické bezvýznamnosti, mj. by jeho členové byli z větší části jmenováni namísto nepřímých voleb, dále by ztratil většinu svých kompetencí v prosazování zákonů. Když toto lidové hlasování, které obsahovalo i další politické body, ztroskotalo, abdikoval de Gaulle na úřad prezidenta, neboť setrvání ve funkci spojil s přijetím těchto reforem. Otázka kompetencí Senátu tím byla odsunuta a ačkoliv se dolní komora stávala stále častěji terčem kritiky, byl to prozatím poslední pokus o její omezení.  Role Senátu se změnila s nástupem Valéryho Giscarda d'Estainga. Nyní byl centristický prezident a centristická většina v Senátu v opozici vůči dolní komoře, kterou ovládali gaullisté. Prezident se tak pokusil Senát posílit. Informoval Senát lépe než Národní shromáždění a vyžadoval od něj rady v rozličných záležitostech. Senát se mu revanšoval tím, že ovlivňoval přijetí některých zákonů. Např. prezidentem odmítnutý zákon o financování voleb do Evropského parlamentu odkládal na svém jednání tak dlouho, až evropské volby proběhly a zákon se tak stal bezpředmětným.", "section_level": 2}, {"title": "1981-1986: socialistická vláda, pravicový Senát.", "content": "V roce 1981 se poměry změnily, když zvítězil ve volbách socialista François Mitterrand a socialistická strana získala většinu v Národním shromáždění. Prezident a dolní komora využívaly všech možností jednacího řádu, aby vliv Senátu minimalizovali, například předkládali návrhy zákonů ve většině jako naléhavé, aby Senátu zkrátili pracovní lhůtu a znemožnili mu tak efektivně pracovat. Senát se pokoušel z nedostatku alternativ stále častěji o destruktivní akce, aby zcela sabotoval proces přijímání zákonů. Vrcholem jeho snah o prosazení byl v roce 1984 zákon o financování soukromých škol, který Senát co nejdéle zdržoval v naději, že o nepopulárním zákonu vznikne veřejná diskuse, která by donutila vládu návrh stáhnout.", "section_level": 2}, {"title": "Situace od roku 1986.", "content": "V následujících letech se politická situace změnila. V roce 1986 nastala první kohabitace, kdy proti socialistickému prezidentovi stálo gaullistiscké Národní shromáždění a centristický Senát mohl zprostředkovávat jejich vzájemné vazby. V roce 1988 se socialistická menšinová vláda Michela Rocarda pokusila si Senát zavázat, když jmenovala rekordní počet šesti bývalých senátorů ministry. Brzy nato se ale vztahy opět vyostřily. V roce 1993 vystřídala pravicová vláda Édouarda Balladura socialisty, čímž nastala druhá kohabitace, a v roce 1995 se Jacques Chirac stal novým prezidentem. Došlo tím ke sladění politických stran v legislativních orgánech, což umožnilo jednohlasnou spolupráci.  V roce 1995 došlo k ústavní změně, při které senátoři posílili svou parlamentní imunitu, jednací období obou komor se sjednotilo a prodloužilo se u Senátu ze šesti na devět měsíců v roce. Ústavní změna dále rozšířila kontrolní možnosti Senátu v jeho jednacím řádu a usnadnila interpelace členů vlády.", "section_level": 2}, {"title": "Současný Senát.", "content": "Při senátních volbách v roce 2011 získaly poprvé v Senátu většinu levicové strany. V Senátu v současné době zasedají následující frakce: \"Groupe Socialiste\" (po volbách 2011 \"Groupe Socialiste, Apparentés, et Groupe Europe Écologie Les Verts rattaché\"), která zahrnuje Socialistickou stranu a zpočátku i Zelené, než ti vytvořili vlastní frakci. \"Groupe Union pour un Mouvement Populaire\" (zkráceně \"Groupe UMP\") je tvořená pouze senátory UMP. \"Groupe de l'Union centriste et Républicaine\" (zkráceně \"Union centriste\") sjednocovala do roku 2007 senátory z liberálně-centristické UDF. Toto uskupení mělo tradičně v Senátu většinu. Od rozdělení strany během prezidentských voleb v roce 2007 tvoří frakci především senátoři za Mouvement démocrate a Nouveau Centre, ke kterým se připojily Alliance centriste a Parti radical valoisien. \"Groupe Communiste, Républicain et Citoyen\" (zkráceně \"Groupe CRC\") zahrnuje členy Francouzské komunistické strany a Parti de gauche. \"Groupe du Rassemblement démocratique et social européen\" (zkráceně Groupe RDSE) vychází z tradice zaniklé Parti radical a sjednocovala senátory Parti radical de gauche a Parti radical valoisien, které z ní vzešly. Zahrnovala proto senátory z pravicové i levicové části politiky, než Parti radical valoisien přešla do frakce \"Union centriste\". Členy frakcí jsou rovněž bezpartijní senátoři (apparentés) a členové malých politických stran, které vlastní frakce nevytvořily (rattachés).  Senátoři, kteří nejsou členy žádné frakce, tvoří vlastní uskupení zvané RASNAG (\"Réunion administrative des Sénateurs ne figurant sur la Liste d'aucun Groupe\" - Administrativní rada senátorů nezúčastněných žádné frakce), které si volí jednoho zástupce k prosazování svých práv a názorů.", "section_level": 1}, {"title": "Sídlo.", "content": "Senát zasedá v Lucemburském paláci v Paříži v 6. obvodu. Jeho ochranu má na starosti Republikánská garda (Garde Républicaine). Sousedící palác Petit Luxembourg slouží od roku 1825 jako sídlo prezidenta Senátu. K paláci přiléhá Lucemburská zahrada, která je volně přístupným veřejným parkem. V majetku Senátu se rovněž nachází Musée du Luxembourg. Lucemburský palác byl vybudován v letech 1615-1620 v tradici francouzské renesance pro Marii Medicejskou, která však zde žila jen krátkou dobu. Dalšími obyvatelem byl budoucí král Ludvík XVIII. Za Velké francouzské revoluce zde sídlilo Direktorium a Napoleon Bonaparte, který zde měl sídlo jako konzul. Za revoluce sloužilo i jako vězení, ve kterém byl uvězněn mj. i Georges Danton. Od doby Prvního císařství slouží jako sídlo horní komory parlamentu. Za druhé světové války zde sídlila Luftwaffe a bylo zde pařížské sídlo Hermanna Göringa.  Interiéry paláce jsou velmi bohatě vyzdobené, mj. malbami Eugèna Delacroixe.", "section_level": 1}, {"title": "Volby do Senátu.", "content": "Senátoři jsou voleni jako zástupci departementů, v současnosti má Senát 348 zástupců. Podle článku 24 francouzské ústavy jsou volby nepřímé. Volby probíhají na departementální úrovni prostřednictvím volebních kolegií (\"collèges électoraux\"). Zhruba 5 % volitelů tvoří zastupitelé z departementů nebo vyšších celků: poslanci Národního shromáždění, zastupitelé regionálních rad (\"Conseil régional\") a zastupitelé generálních rad (\"Conseil général\") departementů. Naprosto převažující (95 %) skupinou jsou zastupitelé obcí a měst. Počet zastupitelů odpovídá velikosti obce, ale není celkově proporcionální k počtu obyvatel. Oblasti s nízkou hustotou osídlení mají proto relativně více zástupců než ty silně obydlené. 31 % delegovaných zastupuje 16 % obyvatel, které pocházejí z obcí s méně než 1000 obyvateli, ale jen 7 % volitelů zastupuje 15 % Francouzů žijících ve městech s více než 100 000 obyvateli. Celkově zastupuje více než polovina volitelů jen třetinu voličů. K tomu jsou sami volitelé také ještě určeni rozdílně: v obcích do 9 000 obyvatel určuje volitele obecní zastupitelstvo, ve větších obcích platí poměr podle výsledků voleb, který upřednostňuje větší strany. Navíc hranice volebních obvodů se pravidelně neupravují, čímž se nebere ohled na pohyb obyvatelstva. Ještě volby v roce 2004 se konaly v okrscích stanovených v roce 1976. Do roku 2004 byl Senát vždy z jedné třetiny obnoven v nových volbách. Departementy byly z tohoto důvodu rozděleny do tří skupin: skupinu A tvořily departementy s čísly 1- 33, skupina B se skládala z departementů č. 34- 66 a ve skupině C se nacházely departementy nad č. 67. Volby se po třech letech střídaly postupně v jednotlivých skupinách.  Od září 2004 se volební systém významně změnil. Volební období bylo zkráceno z devíti let na šest. Protože se tříletý volební rytmus nezměnil, je od té doby nově volená nikoliv třetina, nýbrž celá polovina senátorů. Počet křesel byl postupně navýšen: v roce 2008 se počet senátorů zvýšil na 341 a roku 2011 na současných 346. Volby byly v roce 2008 o jeden rok posunuty, aby lépe ladily s volbami na komunální, departemantální a regionální úrovni. Senátoři zvolení roku 2004 měli mandát částečně na devět a částečně na šest let. V roce 2008 už byli všichni Senátoři zvoleni na šest let. Tyto reformy měly Senátu přinést silnější vliv na aktivní politiku a rovněž reflektovat demografické změny ve Francii tak, aby počet senátorů odpovídal skutečnému počtu obyvatel v departementech.  Volby se v departementech konají ve dvou kolech a volitelé vybírají z volebních seznamů kandidátů, které předložily jednotlivé strany, přičemž z většiny departementů jsou obvykle voleni nejvýše tři senátoři. Uchazeč, který získá v prvním kole nadpoloviční většinu, vítězí, v opačném případě postupují do druhého kola dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasů a rozhoduje prostá většina. Ve 30 departementech, odkud pocházejí čtyři a více senátorů, se volí poměrným volebním systémem. Křesla v těchto departementech se rozdělují D'Hondtovou metodou. 12 senátorů zastupuje Francouze v zahraničí.", "section_level": 1}, {"title": "Senátoři.", "content": "Senátoři vykonávají svůj mandát po dobu šesti, část z nich ještě devíti let. Mohou na svůj post teoreticky neomezeně dlouho kandidovat. Pasivní právo, tj. být volen, je u uchazečů stanoveno na 30 let (do roku 2004 to bylo 35). Právo být zvolen je odepřeno vysokým státním úředníkům, např prefektům v departementech nebo regionech, podprefektům, soudcům, policejním ředitelům a státním zástupcům nebo generálním inspektorům jmenovaným vládou.  Ministři a od roku 1972 také ředitelé státních podniků nebo soukromých firem, které dostávají ve značné míře veřejné prostředky nebo subvence, mohou kandidovat, ale musejí do měsíce na své zaměstnání nebo politické mandáty rezignovat.  Způsob volby upřednostňuje kandidáty, kteří se angažují v komunální politice. Velmi často senátoři zastávají nižší politické posty, často jako starostové obcí.  Složení komory bylo dříve mnohem statičtější. V průměru se každé tři roky obměnila nejvýše šestina členů. Vzhledem k dlouhému funkčnímu období a nepřímým volbám se prosazovaly změny v politickém fungování Senátu jen velmi pozvolna. Často jsou noví senátoři politici, kteří mají za sebou politickou kariéru jako ministři nebo poslanci Národního shromáždění a zde jejich kariéra končí. Často jsou za senátory voleni kandidáti, kteří neuspěli v předchozích volbách do Národního shromáždění nebo do Evropského parlamentu. Průměrný věk senátorů byl v roce 1999 zhruba 61 let, asi o 10 let více, než je průměrný věk poslanců Národního shromáždění.", "section_level": 1}, {"title": "Postavení a úkoly.", "content": "Senát je součástí francouzské legislativy a jeho úkoly jsou především schvalování zákonů a kontrola vlády. Jeho kompetence často závisí na tom, jak je vláda interpretuje. Politický vliv, kterého může Senát skutečně dosáhnout, závisí velmi na politické orientaci ostatních politických institucí Francie. Zatímco v dobách kohabitace může podporovat buď prezidenta nebo Národní shromáždění proti druhému, pokud však stojí v opozici k oběma zároveň, omezuje se jeho role víceméně jen na obstrukční a zdržovací politiku. Pokud všechny tři instituce náležejí do stejného politického tábora, odpovídá jeho role původně zamýšlenému poradnímu a zmírňujícímu orgánu.", "section_level": 1}, {"title": "Zákonodárství.", "content": "Podle francouzské ústavy nemá Senát stejná práva jako Národní shromáždění. Senát může předkládat zákony nebo změny stávajících. Přijetí zákona musejí odhlasovat obě komory. Pokud mezi nimi nepanuje shoda, může Národní shromáždění Senát přehlasovat. Navíc může 60 členů Senátu nebo Národního shromáždění předložit zákon k přezkoumání Ústavní radě (\"Conseil constitutionnel\").  Proces přijímání zákonů ve Francii upravuje ústava z roku 1958 výrazně v neprospěch parlamentu. Přesně vymezuje oblasti, ve kterých může parlament přijímat zákony, všechny ostatní jsou regulovány vládními vyhláškami. Pokud chce parlament přijmou zákon mimo vymezenou oblast, musí tomu zabránit Ústavní rada. Oblasti, ve kterých může parlament aktivně působit, jsou následující:  Prakticky má ale vláda tolik možností zasahovat do procesu přijímaných zákonů, že návrhy zákonů, které vycházejí z parlamentu, jsou v souladu s její politikou. Vláda má mj. právo návrh zákona prohlásit za nepřípustný, pokud by klesly veřejné příjmy nebo by naopak veřejné výdaje vzrostly. Vláda může také průběh přijímání zákonů urychlit, pokud prohlásí zákon za naléhavý. Tím se doba projednávání návrhu v parlamentu výrazně zkrátí. Ve výjimečných případech může přijetí zákona spojit s vyhlášením důvěry. Pokud použije tento prostředek, musí Národní shromáždění do 24 hodin vyslovit vládě nedůvěru (\"motion de censure\") nebo je zákon automaticky schválen. V neposlední řadě může též francouzský prezident předkládat zákony ke schválení přímo prostřednictvím referenda a tím parlament zcela odejít.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k Národnímu shromáždění.", "content": "Obě komory musejí každý zákon odhlasovat ve shodném znění. V jakém pořadí se budou zákonem zabývat, záleží na rozhodnutí vlády. Pouze v případě projednávání státního rozpočtu stojí Senát vždy na posledním místě a projednává jej až poté, co jej na návrh vlády odsouhlasilo Národní shromáždění.  Protože obě komory musejí každý zákon odhlasovat v naprosto stejném znění, aby mohl vstoupit v platnost, dochází při běžném projednávání k mnoha tzv. \"navettes\" (lodičky): zákon přechází se změnami z jedné komory do druhé a každá k němu přikládá své změny. I pokud obě komory zákon stejného znění odhlasují, může přesto francouzský prezident zákon nebo jeho část předložit parlamentu k opětovnému projednání.  Pokud se nelze dobrat jednoty, může vláda svolat zprostředkovací výbor (\"Commission Mixte Paritaire\") složený ze sedmi senátorů a sedmi poslanců. Ovšem tuto komisi vláda svolat nemusí a může nechat prakticky zákon mezi oběma komorami utopit. Pokud ani zprostředkovací výbor nedojde ke shodě, může jej nakonec Národní shromáždění odhlasovat i proti vůli Senátu. Prakticky k tomu dochází, podle politického složení obou komor, jen mezi méně než jedním a maximálně šesti procenty případů. Tím má při přijímání zákonů Národní shromáždění větší faktickou politickou moc, ale jen potud, kam až mu to dovolí vláda. Výjimku tvoří ústavní změny nebo zákony v oblasti státní organizace, ve kterých nemůže Národní shromáždění přehlasovat Senát, ale obě komory musejí hlasovat zcela jednohlasně.", "section_level": 2}, {"title": "Předkládání návrhů.", "content": "Návrhy zákonů předkládá vláda (\"projets de loi\") nebo některá z parlamentních komor (\"propositions de loi\"). Postavení Senátu je oslabeno, neboť Národní shromáždění není nuceno jeho návrhy projednávat. V letech 1959-1995 bylo ze 3522 přijatých francouzských zákonů jen 112 vzešlých ze Senátu. Obě komory parlamentu mohou pozměňovat návrhy zákonů druhé komory. Tím jsou částečně zmírněny obtíže Senátu při předkládání zákonů. Ve druhé polovině 90. let byl Senát úspěšný u zhruba 2000 pozměňovacích návrhů ročně.  Jedna z nejdůležitějších metod, které Senát využívá k prosazení svých návrhů, je jeho právo nechat zákony přezkoumat Ústavní radou. Toto přezkoumání je možné ještě před oficiálním vyhlášením zákona z důvodu preventivní kontroly. Od ústavní změny v roce 1974 k tomu není oprávněný už jen pouze prezident Senátu, ale též skupina minimálně 60 poslanců nebo 60 senátorů. Tím má fakticky též opozice právo napadnout ústavnost jakéhokoliv zákona.", "section_level": 2}, {"title": "Ústavní změny.", "content": "Francouzská ústava dává dva možné způsoby své změny: referendum nebo společné zasedání obou komor francouzského parlamentu (\"Congrès du Parlement français\"). Vláda si může vybrat, který způsob zvolí. Prozatím všechny ústavní změny až na jednu výjimku (zkrácení funkčního období prezidenta ze sedmi na pět let) proběhly schválením parlamentem.  Prezident Senátu rovněž jmenuje tři z devíti soudců Ústavní rady (\"Conseil constitutionnel\"), francouzského ústavního soudu.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k vládě.", "content": "Senát má omezenou možnost kontroly vlády, která spočívá v debatě o vládním prohlášení. Senátoři mohou ústně nebo písemně interpelovat členy vlády, kteří musejí odpovědět. Od ústavní změny v roce 1995 probíhá ústní interpelace minimálně jednou týdně.  Senát může ustavit vyšetřovací komise, které mají rozsáhlé pravomoce ke zkoumání důkazů a veřejnému slyšení svědků. Komise ale mohou zkoumat jen ty záležitosti, které právě nevyšetřuje justiční aparát a nesmí působit déle než šest měsíců.  Oproti Národnímu shromáždění nemůže Senát sesadit vládu. Pouze premiér může požádat Senát o vyslovení důvěry, ale není právně vázaný výsledkem hlasování. Prezident Francie je parlamentem sesaditelný pouze tehdy, pokud je jeho jednání „zjevně neslučitelné s výkonem jeho úřadu“ nebo když je shledán vinným z velezrady. Naopak Senát nemůže být na rozdíl od Národního shromáždění rozpuštěn prezidentem republiky.  Pokud se francouzský prezident rozhodne rozpustit Národní shromáždění nebo vyhlásit nouzový stav, musí své rozhodnutí předem konzultovat s prezidentem Senátu.", "section_level": 2}, {"title": "Organizace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prezidium.", "content": "Předsedou Senátu je prezident, který je volen po každých volbách, tj. každé tři roky. Nejvýznamnějším ústavním úkolem předsedy Senátu je zastoupení prezidenta republiky v případě těžké nemoci, smrti nebo demise. Zastupuje tak prezidenta do nových prezidentských voleb. Vzhledem k tomu, že zastupování v prezidentském úřadu je jen dočasné, není nutné, aby předseda Senátu odstoupil ze své funkce. Nepřecházejí na něj některé zvláštní prezidentské pravomoci: nemůže rozpustit Národní shromáždění, nemůže vypsat referendum a nemůže iniciovat ústavní změny. První kolo nových prezidentských voleb musí proběhnout nejdříve za 20 dnů, nejpozději do 35 dnů od uprázdnění prezidentského úřadu. Případné druhé kolo pak probíhá za všech okolností do 15 dnů od první volby. Předseda Senátu proto může zastupovat prezidenta nejvýše 50 dní. V době Páté republiky k této situaci došlo dvakrát. V roce 1969 po rezignaci Charlese de Gaulla a roku 1974 po smrti Georgese Pompidoua. Současným prezidentem Senátu je od 1. října 2014 Gérard Larcher (republikáni).", "section_level": 2}, {"title": "Politické strany.", "content": "Způsob senátních voleb favorizuje strany, které jsou pevně spojeny s komunální politikou v obcích. Od svého založení měl proto Senát dlouho jasnou občansko-konzervativní většinu. Po roce 2000 byl náskok občanských stran zmenšen. Levice od té doby zaznamenala v komunálních a regionálních volbách výrazný nárůst a tím se také posílilo její zastoupení ve volebních kolegiích a tudíž i v Senátu. Tento proces vedl k tomu, že ve volebním 2011-2014 poprvé levicové strany v novodobých dějinách Senátu získaly většinu mandátů.  Malé strany dosahují na rozdíl od Národního shromáždění v Senátu buď malého úspěchu, jako Komunistická strana či Zelení, nebo vůbec žádné jako Národní fronta.  V rámci občanských stran se ukazuje závislost na silné komunální politice také v tom, že centristické strany silně svázané s komunální politikou získávají většinu v Senátu, zatímco pravicoví gaullisté obsazují úřad prezidenta a dosahují většiny v Národním shromáždění a přitom v Senátu jsou v menšině.  Občanské strany jsou v Senátu mnohem roztříštěnější než v Národním shronmáždění. Skupiny jako Nezávislí republikáni nebo samostatná agrární uskupení hrály v Senátu dlouho rozhodující roli. Parti radical valoisien, která je v Národním shromáždění v koalici s UMP, tvořila naopak v Senátu frakci se svou sesterskou stranou Parti radical de gauche, která je bližší socialistům, nyní je ve frakci \"Groupe Union centriste\".  Senát dává jednotlivým senátorům větší svobodu v samostatném hlasování než mají poslanci Národního shromáždění, neboť senátoři jsou převážně v politickém životě již dlouho činní a nezohledňují tolik svoji končící politickou kariéru. Hlasování v rámci jednotlivých frakcí je tedy volnější a méně sledováno konkurencí než v Národním shromáždění.", "section_level": 2}, {"title": "Jednací řád.", "content": "Od roku 1995 začíná jednací období v říjnu prvním jednacím dnem a končí v červnu posledním jednacím dnem. Francouzský prezident může na žádost vlády nebo Národního shromáždění svolat mimořádné zasedání celého parlamentu. Automaticky zasedá mimořádně Senát při nových volbách, které se konají po rozpuštění Národního shromáždění nebo když podle článku 16 ústavy francouzský prezident pořádá o zvláštní zplnomocnění.  Program schůzí stanovuje výbor předsedů frakcí. Vláda má však podle článku 48 ústavy právo upravit program do té míry, aby její návrhy zákonů a další body z jednání nebyly předem vyloučeny. K tomu může sama předkládat body jednání nebo nechat vyškrtnout ty, které nebyly předem projednány ve výborech. Od ústavní změny v roce 1995 může Senát jeden jednací den v měsíci řídit jen ve vlastní režii a má tak možnost taktiky obstrukcí a obejít u některých zákonů vládu. A stejně tak od roku 1995 je minimálně jedno zasedání týdně věnováno interpelacím členů vlády.  Původně měli v samotném jednání senátoři rozsáhlou volnost. Délka proslovu byla většinou neomezena, jednotliví senátoři i grémia mohli v rámci svých kompetencí bez problémů jednat bez časového omezení. Teprve když v opozici stojící Senát v 80. letech začal toto právo stále častěji využívat, aby ztížil vládní návrhy zákonů zdržovací taktikou, podařilo se vládě prosadit změnu jednacího řádu. Počet a délka debatních příspěvků je omezená, pozměňovací návrhy k zákonům se předkládají rychleji, prezident Senátu získal rovněž širší pravomoce ukáznit jednotlivé senátory.", "section_level": 2}], "src_summary": "Francouzský Senát (francouzsky \"Sénat\") je horní komora (fr. \"chambre haute\") francouzského parlamentu vedle dolní komory (fr. \"chambre basse\"), která se nazývá Národní shromáždění. Senátoři jsou voleni na šest let nepřímo prostřednictvím zhruba 150 000 obecních zastupitelů a dalších lokálních politiků. Počet voličů daného volebního obvodu je proto závislý na počtu obyvatel, ale není proporcionální, takže venkovské regiony mají při volbách více hlasů než města. Senát se ve francouzském politickém systému podílí na přijímání zákonů, ale může být přehlasován Národním shromážděním. Kontrola vlády je jen velmi omezená: Senát má právo vládu interpelovat a zveřejňovat zprávy, ale nemá žádné sankční možnosti. Senát ve své současné formě vychází z ústavy Páté francouzské republiky, která dává zásadní rozhodovací pravomoci francouzskému prezidentovi a vládě a rozhodování parlamentu omezila. Vláda má mnoho možností zasáhnout do vnitřního rozhodování Senátu. Protože je Senát slabší z obou komor francouzského parlamentu, je pravidelně cílem kritiky, která zpochybňuje jeho existenci. Ústavní změna v roce 2001 přiznala Senátu více autonomie, zkrátila funkční období z devíti na šest let a snížila minimální věk senátorů ze 35 na 30 let. Vzhledem ke způsobu volby panovala v Senátu od jeho vzniku v roce 1959 až do senátních voleb v roce 2011 vždy občansko-pravicová většina. Od senátních voleb z roku 2014 má v senátu opět převahu pravice. Sídlem Senátu je Lucemburský palác v Paříži.", "tgt_summary": "参议院(,)是法国两院制议会中的上议院,下议院是国民议会。参议员是由约15万名地方代表间接选举的。一个地区的地方代表人数与该地区的人口数量有关,但不完全成正比,总的来说乡村地区较城市地区的选票多。", "id": 1712818}
{"src_title": "Světelná účinnost", "tgt_title": "發光效能", "src_document": [{"title": "Světelná účinnost zdroje.", "content": "Pojem účinnost obvykle vyjadřuje poměr „co chceme“ / „za co platíme“. V případě svítidla potřebujeme světelný tok (v lumenech) a platíme nejčastěji za elektrický příkon (ve wattech). U tepelných zdrojů světla (svíčka, petrolejka, plynová lampa apod.) je vstupem tepelný výkon hoření.", "section_level": 1}, {"title": "Světelná účinnost záření.", "content": "Světelná účinnost záření či pouze světelná účinnost, zastarale též viditelnost, je fyzikální veličina charakterizující, nakolik se elektromagnetické záření s daným přenášeným výkonem projevuje jako viditelné světlo. Je tedy mírou vnímavosti lidského zraku pro elektromagnetické záření.", "section_level": 1}, {"title": "Definice, značení a jednotky.", "content": "Světelná účinnost je definována jako poměr světelného toku k celkovému zářivému toku, tedy zářivé energii přenesené zářením za jednotku času.  Rozlišují se tři následující veličiny stejného druhu:  S pomocí maximální spektrální světelné účinnosti se zavádí příbuzné bezrozměrné veličiny, zvané poměrná světelná účinnost (záření):  Rozlišují se:", "section_level": 2}, {"title": "Fotopické a skotopické vidění.", "content": "Zrakové vjemy vznikají drážděním dvou druhů světločivných čidel – čípků a tyčinek. Tyčinky jsou mnohem citlivější, naopak čípky umožňují rozlišovat barvy. Za silného osvětlení převládá vnímání čípky, při slabém vnímání tyčinkami. Světelná účinnost se pro obě vnímání liší.  Čípkové vidění (denní vidění, fotopické vidění, vidění při adaptaci oka na světlo) je zrakový vjem normálního lidského oka za světla, za dne. Při tomto vidění je nejvyšší citlivost oka na záření o frekvenci 540 THz (o vlnové délce 555 nm).  Tyčinkové vidění (soumrakové vidění, skotopické vidění, vidění při adaptaci oka na tmu) je zrakový vjem normálního lidského oka za soumraku, za (ne absolutní) tmy. Při tomto vidění je nejvyšší citlivost oka na záření o vlnové délce 507 nm.  Fotometrické veličiny včetně světelné účinnosti jsou definovány čistě fyzikálním způsobem, tedy pomocí pevně stanoveného průběhu spektrální světelné účinnosti a pomocí vztahů integrujících její součiny s objektivně stanovenými radiometrickými veličinami přes celé spektrum vlnových délek. V oborech, kdy je potřeba charakterizovat jednotlivé druhy vidění, je někdy potřeba rozlišit odlišnou spektrální světelnou účinnost pro fotopické a skotopické vidění, výjimečně dokonce i další fotometrické veličiny a jednotky (což je v dnešní době považováno za nesprávné). V takovém případě se zpravidla nejedná o veličiny a jednotky SI, i když mají stejné názvy doplněné přívlastky (fotopický lumen, skotopický lumen). Skotopické fotometrické veličiny a jednotky jsou vždy odlišné, fotopické se někdy ztotožňují s veličinami a jednotkami SI. Je tomu tak proto, že fotometrické veličiny SI historicky vzešly z veličin pro denní vidění. Pro fotopické veličiny se používá i stejné značení jako u SI, u skotopických jsou symboly čárkované (\"K\" ̓, \"K\"̓, \"K\"̓, \"V\" ̓, \"V\"̓).", "section_level": 2}, {"title": "Stanovení spektrální účinnosti.", "content": "Míra vnímání světla je subjektivní vlastností. Je proto problematické stanovit, kolikrát je jeden světelný vjem silnější než druhý. Průběh spektrální světelné účinnosti byl proto původně stanoven relativním kvalimetrickým měřením na skupině lidí s normálním viděním, jejichž oči byly adaptované na denní vidění. Při něm byl porovnáván jas dvou ploch vedle sebe osvětlovaných monochromatickým zářením mírně odlišné vlnové délky ale stejného zářivého toku. Z toho bylo stanovena vlnová délka, při které je vjem nejsilnější, a ta byla ztotožněna s poměrnou spektrální účinností rovnou hodnotě 1. Následně byl opět porovnáván jas dvou ploch vedle sebe osvětlovaných monochromatickým zářením mírně odlišné vlnové délky, přičemž u slabšího vjemu byl zesilován zářivý tok až do té míry, aby se jas jevil jako stejný. Poměrem těchto zářivých toků tak byl dán i poměr spektrálních světelných účinností při těchto vlnových délkách. Takto byl stanoven celý průběh poměrné spektrální světelné účinnosti.  Kvůli objektivnosti byl získaný průběh normalizován: Standardní hodnoty \"V\" (\"λ\") pro oko adaptované na světlo byly přijaty Mezinárodní komisí pro osvětlení (\"Commission Internationale de l’éclairage\", CIE) v roce 1971 a schváleny Mezinárodním výborem pro míry a váhy (\"Comité international des poids et mesures\", CIPM) v roce 1972.  Absolutní hodnota světelné účinnosti je pak dána definicí kandely, modifikovanou pro světelnou účinnost:", "section_level": 2}, {"title": "Vztah ke kolorimetrii.", "content": "Je obvyklé, že jedna z kolorimetrických funkcí používaných kolorimetrických soustav je přímo vázána na spektrální účinnost. U standardních kolorimetrických funkcí CIE ve standardní kolorimetrické soustavě (XYZ) CIE 1931 platí, že druhá trichromatická složka je z definice rovna poměrné spektrální světelné účinnosti: Proto je někdy poměrná spektrální účinnost označována formula_10.", "section_level": 2}, {"title": "Vzájemné vztahy fotometrických a radiometrických veličin.", "content": "Pomocí světelné účinnosti je objektivně stanoven vztah fotometrických veličin k jim odpovídajícím veličinám radiometrickým.  Pro spektrální veličiny platí (pro celkové veličiny je nutno integrovat přes vlnové délky celého spektra a případně normovat integrálem radiometrické spektrální veličiny):", "section_level": 2}, {"title": "Spektrální účinnost záření černého tělesa.", "content": "Je-li záření zdroje složeno z více vlnových délek, je k určení světelné účinnosti třeba znát spektrum záření, tedy rozložení výkonu mezi jednotlivé vlnové délky (přesněji se jedná o spektrální hustotu zářivého toku). Spektrální účinnost složeného záření je dána výše uvedeným vztahem Integrál lze převést na tvar s vytknutým rozměrovým amplitudovým faktorem s rozměrem světelné účinnosti, takže pod integrálem zůstává pouze součin poměrné spektrální účinnosti s hustotní funkcí \"B\" spojitého rozložení zářivého výkonu s vlnovou délkou (funkce \"B\" má tedy rozměr 1/m): Žhnoucí předměty vyzařují přibližně jako absolutně černé těleso, tedy podle Planckova vyzařovacího zákona:  kde formula_19 je Planckova konstanta, formula_20 je rychlost světla ve vakuu, formula_21 je Boltzmannova konstanta a formula_22 je termodynamická teplota. Dosazením do výše uvedeného vzorce získáme světelnou účinnost záření černého tělesa o dané teplotě formula_22. Tato veličina je zobrazena v přiloženém grafu. Těleso o teplotě 5800 K, která odpovídá povrchové teplotě Slunce, vyzařuje čistě bílé světlo s účinností 93 lm/W.  Kdyby bylo možné zabránit tomu, aby zdroj vyzařoval na jiných vlnových délkách než viditelných, dostali bychom světelnou účinnost 251 lm/W. Tato hodnota představuje teoretické maximum, ke kterému se mohou blížit umělé zdroje bílého světla. S bílou barvou lze tedy dosáhnout jen 37% maximální účinnosti monochromatického zdroje 683 lm/W.  Lidské oko ale není přizpůsobeno (jak se traduje) spektru slunečního záření.", "section_level": 2}], "src_summary": "Světelná účinnost zdroje (někdy se též označuje jako měrný světelný výkon) vyjadřuje, jak účinně zdroj mění vstupní energii na viditelné světlo. Podobný pojem je světelná účinnost záření, která porovnává množství viditelného světla s celkovým zářivým výkonem zdroje ve všech oblastech spektra. Mluví-li se stručně o \"světelné účinnosti\", je třeba poznat z kontextu, který z těchto pojmů je tím míněn.", "tgt_summary": "光视效能(英语:luminous efficacy)是一个光源的参数。他是光通量与功率的比值,依照文字来源此功率指的是光源输出的辐射通量,或者是提供光源的电能,前者的定义有时叫辐射发光效率,后者称电源发光效率。电源发光效率为一种:测量电能提供光源发出可见光的效率。辐射发光效率描述:光源提供可见光的效率,也就是光通量对辐射通量的比值。因人眼的结构,并非所有波长的光能见度都一样。红外光和紫外光的光谱对于发光效率不造成影响。光源的发光效率与光源把能量转化为电磁辐射的能力以及人眼感知所发出的辐射的能力有关。", "id": 2767188}
{"src_title": "Delta buňka", "tgt_title": "D細胞", "src_document": [{"title": "Histologie.", "content": "Cytoplazma delta buněk obsahuje jemná granula, která se ve světelném mikroskopu vyznačují metachromázií (při určitém barvení se odstín zbarveného objektu liší od zbarvení roztoku barviva), zviditelňují se impregnací solemi stříbra, při které se barví černě. Pod elektronovým mikroskopem vykazují granula vysokou elektronovou denzitu, vypadají jako váčky, jsou obaleny membránou a obsahují slabě osmiofilní (vážící osmium) substanci, která má někdy vláknitý charakter. Průměrná velikost buněk je mezi 150 až 400 nm.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "D buňky jsou minimálně zastoupeny v zadní části hlavy (méně než 1 %), zatímco v dorsální části (ocas, tělo a přední část hlavy) tvoří 3 – 5 % ostrůvkových buněk. Jsou lokalizovány na periferii ostrůvků. Delta buňky jsou umístěny mezi alfa a beta buňkami tak, že tyto tři buněčné typy často sousedí a delta buňky tak mohou snáze ovlivňovat produkci alfa a beta buněk.", "section_level": 1}, {"title": "D1 buňky.", "content": "D1 buňky jsou subtypem delta buněk. Jsou menší než ostatní buněčné typy ostrůvků a v běžných lidských ostrůvcích jsou vzácné. Jejich hormon VIP je také lokalizován v gangliových buňkách a nervových vláknech slinivky, střeva a mozku a delta buňky tak mohou snáze ovlivňovat produkci alfa a beta buněk.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Delta buňky se dělí na typ D a D1, které produkují hormony somatostatin a vazoaktivní intestinální polypeptid (VIP). Delta buňky mohou také produkovat gastrin.", "section_level": 1}, {"title": "Somatostatin.", "content": "Somatostatin je syntetizován jako preprosomatostatin v endoplazmatickém retikulu, z něj po vyštěpení aminokyselin vzniká prosomatostatin a ten je následně štěpen na somatostatin.  Pankreatický somatostatin je identický se somatostatinem produkovaným v hypothalamu. Inhibuje sekreci alfa, beta a D1 buněk, acinárních buněk exokrinní slinivky břišní a určité buňky produkující hormony v zažívacím traktu. Somatostatin tedy hraje regulační roli v homeostázy glukózy. a podílí se i na regulaci tkání gastrointestinálního traktu (Zamezuje pohybu živin ze střeva do oběhu: prodlužuje čas vyprazdňování žaludku, snižuje tvorbu žaludeční šťávy a gastrinu, zmenšuje sekreci exokrinního pankreatu, snižuje průtok krve splanchnickou oblastí a zpomaluje absorpci xylosy.)  Většina stimulátorů B buněk stimuluje i D buňky (glukóza, arginin, střevní hormony a tolbudamid).", "section_level": 2}, {"title": "Vazoaktivní intestinální polypeptid (VIP).", "content": "VIP je produkován D1 buňkami. Stejně jako glukagon navozuje glykogenolýzu, hyperglykemii a reguluje sekreci iontů a vody epiteliálními buňkami zažívacího traktu.", "section_level": 2}, {"title": "Gastrin.", "content": "Delta buňky mohou také produkovat hormon gastrin. Gastrin stimuluje produkci HCl parietálními buňkami, které se vyskytují v žaludečních žlázkách. Jeho uvolňování inhibuje somatostatin.", "section_level": 2}, {"title": "Patologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Somatostatinomy.", "content": "Somatostatinomy (nádory delta buněk) jsou vzácné a způsobují syndrom mírného diabetu, žlučové kameny, steatorrheau (přítomnost přebytečného tuku ve výkalech) a hypochlorhydrii (snížené množství kyseliny chlorovodíkové v žaludeční šťávě). Tyto efekty vycházejí z inhibičních účinků somatostatinu na jiné buňky ostrůvků a na neuroendokrinní buňky trávicího traktu. Následně se sníží hladina inzulinu a glukagonu v krvi. V závislosti na produkci somatostatinu, některé nádory delta buněk také produkují kalcitonin nebo adrenokortikotropní hormon (ACTH). Nádory se zpravidla vyskytují osamoceně. Většina je maligních, v době diagnózy jsou metastázy již přítomny.", "section_level": 2}, {"title": "VIPomy (Verner-Morissonův syndrom).", "content": "VIPom (nádor D1 buněk) neboli Verner-Morissonův syndrom je zapříčiněn zvýšením hladiny VIP a je charakterizován četnými prudkými průjmy, jež jsou doprovázeny hypokalémií a hypochlorhydrií. Porucha je také označována jako pankreatická cholera. VIPomy jsou vzácné nádory (méně než 5 % všech nádorů ostrůvkových buněk), jsou obvykle velké a solitární, ve většině případů maligní.", "section_level": 2}], "src_summary": "Delta buňka (D buňka) je jeden z buněčných typů Langerhansových ostrůvků, což je endokrinní část slinivky břišní. Delta buňky produkují hormon somatostatin, který tlumí produkci glukagonu a inzulinu v alfa a beta buňkách.", "tgt_summary": "D细胞(Delta cells,亦可写作δ-cells或D cells)是一类可以分泌体抑素(somatostatin)的内分泌腺上皮细胞。D在胃、肠道,以及胰岛中都有分布。在人的胰岛中,D细胞遍布整个胰岛。与之形成对比的是,在啮齿类的胰岛中,D细胞多分布在边缘区。不过,在人和鼠体内,胰岛B细胞分泌的肽类激素3型尿皮素(Urocortin3, Ucn3)(值得注意的是,灵长类的胰岛A细胞也能分泌Ucn3)都能诱导体抑素的分泌。也可以刺激D细胞分泌体抑素,进而间接抑制胰岛素的释放。 在电镜下观察可以发现,相比胰岛B细胞,D细胞体积较小,但细胞内颗粒的密度略大。通过马洛里染色(Mallory Staining)可以区分胰岛中的A细胞、B细胞、D细胞。", "id": 615795}
{"src_title": "BDAV MPEG-2 Transport Stream", "tgt_title": "M2TS", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "BDAV MPEG-2 Transport Stream je rozšířením standardu MPEG-2 Transport Stream (ISO/IEC 13818-1). Ten byl navržen k přenosu MPEG videa společně s dalšími proudy prostřednictvím broadcastového vysílání. Pro účely uchování dat na záznamových médiích se používá BDAV MPEG-2 Transport Stream, který k základnímu paketu o velikosti 188 bytů přidává 4bytový timecode (časový kód), takže celková velikost paketu je 192 bytů. Timecode umožňuje rychlý přístup k libovolné části proudu, čehož využívají přehrávače a nelineární střihové systémy (NLE). Používá se také k synchronizaci záznamu z více kamer.  Jde o komerčně vyvíjený formát společností Sony, Panasonic a dalších členů Blu-ray Disc Asociace (BDA).  BDAV MPEG-2 Transport Stream může být označován jako:  V tomto článku je dále používáno zkrácené označení \"BDAV kontejner\".", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Blu-ray.", "content": "BDAV kontejner je standardem pro uchovávání audiovizuálních klipů na Blu-ray discích, a to jak pro aplikační formát disku BDAV (Blu-ray Dics Audio/Visual), tak pro BDMV (Blu-ray Disc Movie).", "section_level": 2}, {"title": "AVCHD.", "content": "Restriktivní verze BDAV kontejneru je využita na digitálních kamerách s vysokým rozlišením ve formátu AVCHD, který je ochrannou známkou společností Sony a Panasonic.  AVCHD je odlehčenou verzí aplikačního formátu disku BDAV. Využívá jeho souborovou strukturu, ale pro BDAV kontejner připouští pouze jeden video formát a dva audio formáty. Záznamovými médii mohou být DVD disky, SD karty a vestavěná úložiště (pevné nebo SSD disky, flash paměti apod.). Díky kompatibilitě s formátem Blu-ray disku lze AVCHD formát přehrát na většině Blu-ray přehrávačů včetně herní konzole PlayStation 3.  V současné době používají formát AVCHD k záznamu primárně vyšší modelové řady videokamer Sony, Panasonic a Canon. I přes jednotnou oficiální specifikaci se ale praktická aplikace AVCHD formátu jednotlivých značek liší, což může v některých případech způsobit problémy s kompatibilitou.", "section_level": 2}, {"title": "Audiovizuální proudy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Video proudy.", "content": "BDAV kontejner podporuje dva video proudy – primární a sekundární. Sekundární proud slouží pro funkci obrazu v obraze (Picture-in-Picture) a částečně překrývá obraz primárního proudu (např. obraz režiséra, který komentuje film). Podpora sekundárního video proudu je pro přehrávače povinná až od Blu-ray profilu 1.1 (tzv. Bonus View), pro Blu-ray profil 1.0 je volitelná.  Následující tabulka obsahuje přehled video formátů podporovaných v primárním i sekundárním video proudu BDAV kontejneru. V tabulce je uveden také údaj o specifikaci formátem AVCHD.", "section_level": 2}, {"title": "Audio proudy.", "content": "BDAV kontejner podporuje dva audio proudy – primární a sekundární. Sekundární proud slouží jako dodatek k primárnímu proudu a ve výstupu s ním je smíchán (např. komentář režiséra). Podpora sekundárního audio proudu je pro přehrávače povinná až od Blu-ray profilu 1.1 (tzv. Bonus View), pro Blu-ray profil 1.0 je volitelná.  Následující tabulka obsahuje přehled audio formátů podporovaných v primárním a sekundárním audio proudu. Pokud je formát označen jako povinný, znamená to, že každý Blu-ray přehrávač musí tento formát přehrát. V opačném případě jde pouze o volitelný formát a je na výrobci, zda bude tento formát podporovat. V tabulce je uveden také údaj o specifikaci formátem AVCHD a informace, zda se jedná o bezztrátový formát. Dále maximální přenosová rychlost podporovaná BDAV formátem v kilobitech za sekundu, maximální počet kanálů při daných samplovacích frekvencích (48 kHz, 96 kHz, 192 kHz) a přípustné velikosti samplu v bitech.", "section_level": 2}], "src_summary": "BDAV MPEG-2 Transport Stream je multimediální kontejner s příponou názvu souboru.m2ts (.MTS) používaný na Blu-ray discích a AVCHD kamerách. Umožňuje multiplexování videa ve vysokém rozlišení (obvykle ve formátu MPEG-4 AVC/H.264 a MPEG-2 Video), vícekanálového audia (obvykle ve formátu Dolby Digital a DTS) a případně dalších proudů.", "tgt_summary": ".m2ts是一种视讯档案格式,可支援多工的影音流. m2ts架构于MPEG transport stream以及著名的BDAV MPEG-2 transport stream.这种档案格式多支援于高清的Blu-ray Disc与AVCHD.", "id": 2516122}
{"src_title": "2 (tramvajová linka v Paříži)", "tgt_title": "法兰西岛有轨电车2号线", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tramvajová trať byla otevřena 2. července 1997 mezi nádražím La Défense a stanicí Issy – Val de Seine. Její část mezi zastávkami Puteaux a Issy-Val de Seine byla vedena z větší části na bývalé železnici \"Ligne de Moulineaux\" otevřené roku 1889. Tuto trať využívala až do 21. května 1993 společnost SNCF. Osobní doprava zde byla ovšem zastavena již v roce 1992, posledním uživatelem dráhy byl podnik Renault v Boulogne-Billancourt. Po přestavbě kolejiště na tramvaj předala SNCF dráhu k užívání RATP, ale infrastruktura zůstala v jejím majetku. Po vytvoření společnosti RFF je tato dnešním majitelem trati. Dne 21. listopadu 2009 bylo otevřeno první prodloužení tratě. Linka T2 byla ze své tehdejší konečné Issy – Val de Seine prodloužena východním směrem o 2,3 km se čtyřmi zastávkami až k jižním hranicím Paříže na Porte de Versailles. Tím se dosáhlo možnosti přestupu na linku T3 a linku 12 metra. Oproti zbývající trati byl tento úsek vybudován na silnici na samostatném kolejišti odděleném od ostatní dopravy.", "section_level": 1}, {"title": "Další rozvoj.", "content": "Ve výstavbě je 4,2 km dlouhé prodloužení se sedmi novými stanicemi ze současné konečné stanice La Défense směrem na sever na území města Colombes, kde bude umožněn přestup na železnici. Po překročení Seiny skončí trať ve městě Bezons. Uvedení do provozu je plánováno na rok 2012.", "section_level": 1}, {"title": "Trať.", "content": "Trať je dlouhá 13,7 km a spojuje čtvrť La Défense s okrajem Paříže v Porte de Versailles. Trať vede převážně na upravené železniční trati, takže má v některých úsecích charakter příměstské železnice. Vede přes města Puteaux, Suresnes, Saint-Cloud, Sèvres, Meudon a Issy-les-Moulineaux do 15. pařížského obvodu. Doba cesty po celé trati trvá 32 minuty.", "section_level": 1}, {"title": "Vozový park.", "content": "Při uvedení do provozu v roce 1997 byly nasazeny vozy typu \"TFS\" (Tramway français standard) výrobce Alstom. Brzy se ale ukázalo, že jejich kapacita je nedostačující. Byly proto přesunuty na tramvajovou linku 1 a na trať byly nasazeny vozy \"Citadis-302\" téhož výrobce. Tyto soupravy jsou 32,2 m dlouhé a 2,4 m široké a pojmou 213 pasažérů.  Kvůli velkém nárůstu počtu cestujících jezdí vozy od roku 2005 ve dvojici, čímž se dopravní kapacita zdvojnásobila. K tomu byly objednány další vozy, u kterých je spřáhlo zakryto, takže byla nutná změna čelního designu. Následně byly starší vozy postupně upraveny do nového vzhledu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Linka T2 je jednou z linek pařížské tramvajové dopravy. V systému MHD je značena purpurovou barvou. Byla otevřena 2. července 1997 u příležitosti Světových dnů mládeže. Trať prochází územím měst Puteaux, Suresnes, Saint-Cloud, Sèvres, Meudon a Issy-les-Moulineaux jihozápadně od Paříže až k jejím hranicím. Na 13,7 km dlouhém úseku je 17 stanic. Ročně přepraví 19,9 miliónu cestujících. Provozovatelem trati je pařížský dopravní podnik RATP.", "tgt_summary": "法兰西岛有轨电车2号线()是法兰西岛有轨电车第二条通车的线路, 于1997年启用. 本线北起巴黎西北郊, 经由拉德芳斯商业区, 沿塞纳河河谷向南, 到达巴黎西南角的. 又称为\"塞纳河谷有轨电车\" (Tram Val de Seine).", "id": 1648254}
{"src_title": "Ivica Dačić", "tgt_title": "伊维察·达契奇", "src_document": [{"title": "Původ a studium.", "content": "Dačić pochází z Prizrenu, významného historického města v Kosovu. Gymnázium vystudoval v Niši, poté se zapsal na Fakultě politických věd v Bělehradě, kde vystudoval žurnalistiku.", "section_level": 1}, {"title": "Politická dráha.", "content": "Svá studia zakončil Dačić roku 1989 a již o rok později se stal předsedou bělehradské organizace Socialistické strany Srbska (která se nedlouho předtím vytvořila transformací Svazu komunistů Srbska. V letech 1992-2000 byl mluvčím Socialistické strany. Mezi lety 1992 a 2004 byl poslancem svazového parlamentu (skupštiny) v Bělehradě.  Ve vládě Mirka Cvetkoviće (2008-2012) zastával Dačić pozici ministra vnitra a vicepremiéra. V roce 2004 také kandidoval na úřad prezidenta a skončil pátý, v roce 2012 pak v prezidentských volbách opět nepostoupil do druhého kola a skončil na devátém místě.  Od prosince 2006 je předsedou Socialistické strany.  Kvůli jeho aktivitám z 90. let spojují některá média Dačiće s politickým režimem bývalého jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiće. Dačić se od tohoto spojení distancoval se slovy, že ho minulost nezajímá, neboť ji nelze na rozdíl od budoucnosti změnit.  V letech 2012-2014 byl Dačić předsedou vlády Srbska. Po tříměsíčních vyjednáváních o nové vládě se často diskutovalo o tom, že se premiérem stane bývalý prezident Boris Tadić. Nakonec vládu sestavil předseda socialistů Dačić. Vedl kabinet složený z několika politických stran. Ve vládě zastával zároveň post ministra vnitra.  Na podzim 2012 se v Srbsku rozhořela tzv. odposlouchávací aféra. Premiér Dačić se rozhodl nařídit vyšetřování, kdo v ministerstvu vnitra je zodpovědný za odposlech prezidenta Nikoliće a ministra obrany Aleksandra Vučiće. Veřejně dementoval, že by sám jako ministr vnitra, odpovědný za policejní složky, měl s aktivitami spojenými okolo odposlouchávání něco společného. Po volbách v roce 2014 se stal prvním místopředsedou vlády Aleksandara Vučiće. Po jmenování Aleksandara Vučiće srbským prezidentem 31. května 2017 se z úřadu prvního místopředsedy stal prozatímním předsedou vlády, dokud prezident Vučić nejmenuje trvalého předsedu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ivica Dačić (v srbské cyrilici Ивица Дачић, * 1. ledna 1966, Prizren) je srbský politik za socialistickou stranu Srbska (předseda strany), prozatímní předseda srbské vlády a ministr zahraničních věcí. Do svého jmenování prozatímním předsedou vlády zastával funkci místopředsedy vlády, v letech 2012 až 2014 již jako předseda vlády působil.", "tgt_summary": "伊维察·达契奇(,Ivica Dačić)(1966年1月1日—),塞尔维亚政治人物。前塞尔维亚总理。他同时还是塞尔维亚社会党的领导人。自2014年4月起担任塞尔维亚外交部外交部长。", "id": 1370299}
{"src_title": "Solresol", "tgt_title": "索来索语", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Solresol má jen sedm základních fonémů, ze kterých jsou slova složena. Každé slovo navíc sestává z jedné až pěti slabik. Význam slova také ovlivňuje přízvuk na konkrétní slabiku nebo prodloužení některé slabiky.  Jazyk je možné vyjadřovat slovy, hudbou, písmem i gesty rukou. Mluvená i písemná interpretace je možná pomocí solmizačních slabik, ale k samotnému zápisu lze použít také jiné způsoby - např. sedm čísel nebo i sedm barev duhy. Hudební interpretace používá sedm not téže oktávy.  Při zápisu solresolu latinkou se používají dva způsoby. Buď se solmizační slabiky zapisují celé nebo jen jejich začáteční písmena, kromě slabiky \"sol\", kterou je třeba odlišit od slabiky \"si\". Solresol se tak může psát také jako \"sorso\".", "section_level": 1}, {"title": "Slovní zásoba.", "content": "Slova jsou rozdělena do několika kategorií, podle toho kterou slabikou nebo notou začínají. Slova začínající \"sol\" jsou významově spojena s uměním a vědou, pokud slovo začíná slabikami \"solsol\" souvisí významově s medicínou, apod. Poslední pár slabik odlišuje konkrétní věci jako např. jablko a hrušku.  Slova ženského rodu se tvoří přízvukem na poslední slabice a množné číslo se tvoří prodloužením poslední slabiky. Slova opačného významu se tvoří obrácením pořadí slabik - např. \"lafa\" znamená dobrý, \"fala\" znamená špatný.  Tato tabulka přehledně zobrazuje slova o jedné až dvou slabikách.", "section_level": 1}, {"title": "Gramatika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jmenný rod a množné číslo.", "content": "Jmenný rod se rozlišuje podle významu slova - všechny věci mužského významu jsou mužského rodu, všechny věci ženského významu jsou ženského rodu a všechny ostatní materiální a abstraktní věci a objekty u kterých nelze určit pohlaví.  Ženský rod se v mluveném jazyce odlišuje od mužského prodloužením poslední slabiky. Například slovo \"sisol\" znamená \"pan\", \"sisool\" znamená \"paní\".  Množné číslo se tvoří přesunem přízvuku na poslední slabiku. V psané podobě se toto značí apostrofem. Například \"doremire\" znamená \"oko\", \"doremire\"' znamená \"oči\".  V případě, že příslušnému slovu předchází některé z krátkých slov \"fa\", \"la\", \"redo\", \"remi\", \"refa\", \"resol\", \"rela\", \"resi\", \"mire\", \"mifa\" nebo \"fami\", přechází označení ženského rodu nebo množného čísla na poslední slabiku tohoto slova. Např. \"redo' resimire\" (\"Mí bratři\"), \"laa sisol\" (\"Ta paní\").", "section_level": 2}, {"title": "Stupňování přídavných jmen.", "content": "Stupňování se provádí pomocí dvou slov \"fasi\" (hodně) a \"sifa\" (malý; málo). Komparativ se tvoří přidáním \"fasi\" před přídavné jméno a superlativ se tvoří jeho přidáním za přídavné jméno.  Stejným způsobem se pomocí slova \"sifa\" tvoří deminutivum přídavného jména.", "section_level": 2}, {"title": "Číslovky.", "content": "Číslovky v solresolu jsou roztříděny do pěti skupin po šesti číslech s výjimkou čísla 0 (\"soldo\").  Chybějící číslovky 70 a 90 lze utvořit sečtením čísel 60 a 10 (\"fafasi mimisol\"), popř. 80 a 10 (\"fadodo mimisol\").", "section_level": 2}, {"title": "Časování sloves.", "content": "Slovesa přítomného času mají stejný tvar jako slovesa v infinitivu, pouze se doplní osoba.  Pro vyjádření ostatních časů a způsobů se před sloveso přidají příslušné dvě slabiky uvedené v tabulce výše. Tyto dvě slabiky lze ve zkráceném zápisu nahradit napsáním jednoho velkého písmene těchto slabik. U rozkazovacího způsobu (imperativu) se osoba nemusí uvádět.  Ve větách, kde je podmětem nevyjádřeným \"nějaké ono\" se v solresolu žádná osoba neuvádí.", "section_level": 2}, {"title": "Ano/ne otázky.", "content": "Otázky, na které lze odpovědět pouze \"ano\" (\"si\") či \"ne\" (\"do\") se tvoří obrácením pořadí podmětu a přísudku. V běžné oznamovací větě předchází podmět přísudku, u tázacích vět je tomu naopak.", "section_level": 2}, {"title": "V kultuře.", "content": "Ve filmu Blízká setkání třetího druhu Stevena Spielberga byl solresol použit mimozemšťany pro komunikaci s lidmi ze Země.  Australský animátor Adam Phillips vytvořil na základě solresolu hudební jazyk sarus pro svůj seriál Brackenwood, kde ho používá fiktivní rasa YuYu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Solresol (v solresolu \"jazyk\") je plánový jazyk, který vytvořil francouzský hudebník François Sudre. Sudre se svému jazyku věnoval po celý svůj život a získal za něj i uznání ve vědeckých kruzích. Solresol byl postupně zatlačen do pozadí ve stínu úspěšnějších plánových jazyků jako jsou Volapük nebo Esperanto.", "tgt_summary": "索来索语(Solresol)是1817年法国人Jean François Sudre提出的人工语言。它以视唱(一种分辨音符的方法)为基础,语法和词汇由7个音符组成,它可以书写说话,还能歌唱以及用乐器来演奏。", "id": 918269}
{"src_title": "Volejbal na Letních olympijských hrách 1996", "tgt_title": "1996年夏季奧林匹克運動會排球比賽", "src_document": [{"title": "Turnaj mužů.", "content": "Turnaj se odehrál v rámci XXVI. olympijských her ve dnech 20. července - 4. srpna 1996 v Atlantě.  Turnaje se zúčastnilo 12 mužstev, rozdělených do dvou šestičlenných skupin. První čtyři mužstva postoupili do čtvrtfinále. Poražení čtvrtfinalisti hráli o 5. - 8. místo. Olympijským vítězem se stalo mužstvo Nizozemska.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Kuba - Bulharsko 3:0 (15:9, 15:7, 15:7)  21. července 1996 (16:00) – Atlanta  21. července 1996 (19:30) – Atlanta  21. července 1996 (19:30) – Atlanta  23. července 1996 (10:00) – Atlanta  23. července 1996 (16:00) – Atlanta  23. července 1996 (19:30) – Atlanta  25. července 1996 (10:00) – Atlanta  25. července 1996 (16:00) – Atlanta  25. července 1996 (19:30) – Atlanta  27. července 1996 (16:00) – Atlanta  27. července 1996 (16:00) – Atlanta  27. července 1996 (19:30) – Atlanta  29. července 1996 (10:00) – Atlanta  29. července 1996 (19:30) – Atlanta  29. července 1996 (19:30) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Nizozemsko - Tunisko 3:0 (15:4, 15:4, 15:2)  21. července 1996 (10:00) – Atlanta  21. července 1996 (10:00) – Atlanta  21. července 1996 (16:00) – Atlanta  23. července 1996 (10:00) – Atlanta  23. července 1996 (16:00) – Atlanta  23. července 1996 (19:30) – Atlanta  25. července 1996 (10:00) – Atlanta  25. července 1996 (16:00) – Atlanta  25. července 1996 (19:30) – Atlanta  27. července 1996 (10:00) – Atlanta  27. července 1996 (10:00) – Atlanta  27. července 1996 (19:30) – Atlanta  29. července 1996 (10:00) – Atlanta  29. července 1996 (16:00) – Atlanta  29. července 1996 (16:00) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "Rusko - Kuba 3:0 (15:13, 17:15, 15:11)  31. července 1996 (13:30) – Atlanta  31. července 1996 (13:30) – Atlanta  31. července 1996 (19:30) – Atlanta  31. července 1996 (19:30) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "Nizozemsko - Rusko 3:0 (15:6, 15:6, 15:10)  2. srpna 1996 (19:30) – Atlanta  2. srpna 1996 (19:30) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Nizozemsko - Itálie 3:2 (15:12, 9:15, 16:14, 9:15, 17:15)  4. srpna 1996 (14:00) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "O 3. místo.", "content": "Jugoslávie - Rusko 3:1 (15:8, 7:15, 15:8, 15:9)  4. srpna 1996 (12:00) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "O 5. - 8. místo.", "content": "Brazílie - Argentina 3:1 (15:10, 15:3, 13:15, 15:9)  1. srpna 1996 (8:00) – Atlanta  1. srpna 1996 (8:00) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "O 5. místo.", "content": "Brazílie - Kuba 3:0 (15:12, 16:14, 16:14)  2. srpna 1996 (12:00) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "O 7. místo.", "content": "Brazílie - Argentina 3:2 (15:10, 15:10, 7:15, 7:15, 20:18)  2. srpna 1996 (12:00) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "Soupisky.", "content": "1. Nizozemsko 2. Itálie 3. Jugoslávie", "section_level": 2}, {"title": "Turnaj žen.", "content": "Turnaj se odehrál v rámci XXVI. olympijských her ve dnech 20. července - 4. srpna 1996 v Atlantě.  Turnaje se zúčastnilo 12 družstev, rozdělených do dvou šestičlenných skupin. První čtyři mužstva postoupili do čtvrtfinále. Poražení čtvrtfinalisti hráli o 5. - 8. místo. Olympijským vítězem se stalo družstvo Kuby.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Čína - Nizozemsko 3:0 (15:10, 15:5, 15:7)  20. července 1996 (10:00) – Atlanta  20. července 1996 (16:00) – Atlanta  20. července 1996(19:30) – Atlanta  22. července 1996 (10:00) – Atlanta  22. července 1996 (10:00) – Atlanta  22. července 1996 (19:30) – Atlanta  24. července 1996 (10:00) – Atlanta  24. července 1996 (19:30) – Atlanta  24. července 1996 (19:30) – Atlanta  26. července 1996 (10:00) – Atlanta  26. července 1996 (16:00) – Atlanta  26. července 1996 (19:30) – Atlanta  26. července 1996 (10:00) – Atlanta  26. července 1996 (16:00) – Atlanta  26. července 1996 (16:00) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Rusko - Německo 3:0 (15:5, 15:10, 15:7)  20. července 1996 (10:00) – Atlanta  20. července 1996 (16:00) – Atlanta  20. července 1996 (19:30) – Atlanta  22. července 1996 (16:00) – Atlanta  22. července 1996 (16:00) – Atlanta  22. července 1996 (19:30) – Atlanta  24. července 1996 (10:00) – Atlanta  24. července 1996 (16:00)– Atlanta  24. července 1996 (16:00) – Atlanta  26. července 1996 (10:00) – Atlanta  26. července 1996 (16:00) – Atlanta  26. července 1996 (19:30) – Atlanta  28. července 1996 (10:00) – Atlanta  28. července 1996 (19:30) – Atlanta  28. července 1996 (19:30) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "Čína - Německo 3:0 (15:12, 15:8, 15:8)  30. července 1996 (8:00) – Atlanta  30. července 1996 (8:00)– Atlanta  30. července 1996 (19:30) – Atlanta  30. července 1996 (19:30) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "Kuba - Brazílie 3:2 (5:15, 15:8, 10:15, 15:13, 15:12)  1. srpna 1996 (19:30) – Atlanta  1. srpna 1996 (19:30) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Kuba - Čína 3:1 (14:16, 15:12, 17:16, 15:6)  3. srpna 1996 (14:00) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "O 3. místo.", "content": "Brazílie - Rusko 3:2 (15:13, 4:15, 16:14, 8:15, 15:13)  3. srpna 1996 (12:00) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "O 5. - 8. místo.", "content": "Nizozemsko - Německo 3:2 (15:12, 9:15, 13:15, 15:9, 15:10)  31. července 1996 (8:00) –Atlanta  31. července 1996 (8:00) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "O 5. místo.", "content": "Nizozemsko - Korejská republika 3:0 (15:9, 15:9, 15:13)  1. srpna 1996 (13:30) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "O 7. místo.", "content": "USA - Německo 3:1 (17:16, 15:6, 5:15, 15:6)  1. srpna 1996 (13:30) – Atlanta", "section_level": 2}, {"title": "Soupisky.", "content": "1. Kuba 2. Čína 3. Brazílie", "section_level": 2}], "src_summary": "Volejbal na Letních olympijských hrách 1996 zahrnoval probíhal na stadionech Omni Coliseum v Atlantě a Stegeman Coliseum v Athens. Soutěžilo se také v plážovém volejbalu.", "tgt_summary": "1996年夏季奥林匹克运动会的排球项目分为室内排球团体及沙滩排球有两个分项,各分男、女子项目,共产出四面金牌;室内排球及沙滩排球分于1996年7月20日至8月4日及7月23日至28日进行。", "id": 2256291}
{"src_title": "Tatarský průliv", "tgt_title": "韃靼海峽", "src_document": [{"title": "Zeměpisné údaje.", "content": "V nejužším místě je průliv široký 7,3 km, největší šířka se udává 324 km v jižní části, 40 km v severní. Údaje o délce průlivu se liší od 663 km po 900 km. Nejmenší hloubka plavební dráhy je 8 m.  Tatarský průliv je nejchladnější částí Japonského moře. Délka zamrznutí kolísá mezi 40 a 80 dny v jižní části, 140 a 170 dny v části severní. Tloušťka ledu dosahuje až 1,5 m. Vzniká zde 90 % ledu pozorovaného v Japonském moři.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Průliv byl dlouhou dobu považován za záliv. První evropští cestovatelé (Ivan Moskvitin a Maarten Gerritsz Vries) sem dorazili v 17. století, ovšem průliv neobjevili. Jméno „zálivu“ bylo odvozeno od evropského názvu území, které nazývali Čínská Tartarie na jih od ústí Amuru a Ruská Tartarie na sever od něj. Ani Jean-François de La Pérouse při své plavbě v r. 1787 průliv neobjevil, přestože Sachalin popsal jako ostrov. Prvním, kdo prokazatelně proplul průlivem byl japonský mořeplavec Mamija Rinzó v roce 1809, a jeho jménem nazývají průliv Japonci. Teprve v r. 1848 proplul průlivem Gennadij Něvelskoj jako první Rus. Ještě v době Krymské války byla existence průlivu ruským státním tajemstvím s cílem zabránit případnému proplutí britské flotily do Ochotského moře.  Průliv byl místem velkého napětí během studené války. Mezi jinými zde leží vrak sestřeleného letadla letu Korean Air 007.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Od r. 1973 je přes průliv provozován železniční trajekt mezi přístavy Vanino v Chabarovském kraji a Cholmskem na Sachalinu.  Pro malou hloubku průlivu, která je v mořeplavbě charakterizována již jako útes, je průliv využíván pouze zřídka, a to za dobrých podmínek v případech, že loď není plně naložena. Všeobecně je dávána přednost obeplutí Sachalinu.  Na přelomu 20. a 30. let se uvažovalo o vybudování železničního tunelu, který by pod průlivem propojil Sachalin s pevninou. Později dostal tento plán pevný rámec tajným usnesením Rady ministrů SSSR z 18. srpna 1950. Do zastavení projektu bylo z plánovaných 327 km postaveno na pevnině 120 km železnice; na Sachalinu nebylo postaveno nic. V největší aktivitě na stavbě pracovalo 27 000 lidí, z toho 8 000 trestanců z gulagů, kteří byli předčasně propuštěni a posláni sem na nucenou práci. Vzhledem k chybějící infrastruktuře zde byly podmínky ubytování horší než v trestaneckých táborech. Projekt byl zastaven po amnestii, která byla vyhlášena po smrti Stalina.  Projekt tunelu přežil i rozpad Sovětského svazu a byl diskutován v 90. letech. Existují dva návrhy tunelu s různými délkami (12,4 a 16 km) a také návrh propojení mostem délky 6,6 km. Uvolnění financí na projektové práce se předpokládá v r. 2013.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tatarský průliv, Татарский пролив (\"Tatarskij proliv\"), je průliv mezi asijským kontinentem a ostrovem Sachalin. Propojuje Ochotské moře na severu s Japonským mořem na jihu.", "tgt_summary": "鞑靼海峡(),日本称为间宫海峡(),俄语亦名涅维尔斯科依海峡,中国古代文献则称之为赛哥小海、鲸海,是位于太平洋西北海峡,将其东的库页岛同其西的亚洲大陆分开,也将其北的鄂霍次克海同其南的日本海连接起来。该海峡900公里长,水深4-20米,最窄处7.3公里,黑龙江在此入海,沿岸主要城市是尼古拉耶夫斯克,亦有不少适合建港的海湾,如奇哈切夫湾、瓦尼诺湾。该海峡因鞑靼人而得名,标志着鞑靼利亚的东端。鞑靼是俄罗斯人对中亚和北亚许多游牧民族的统称。", "id": 2961334}
{"src_title": "Kanaďané", "tgt_title": "加拿大人", "src_document": [{"title": "Osobnosti.", "content": "Jako rodilí Kanaďané přebírali Nobelovu cenu za fyziku Arthur B. McDonald, Willard Boyle (též občan USA), Bertram Brockhouse a Richard Taylor.  V Kanadě se narodili také nositelé Nobelovy ceny za chemii Rudolph A. Marcus (též občan USA), Sidney Altman, Henry Taube a William Giauque (též občan USA). Krom toho toto ocenění získali i naturalizovaní Kanaďané Michael Smith (narozen v Anglii), John Charles Polanyi (narozen v Německu) a Gerhard Herzberg (narozen v Německu).  Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství získali Kanaďané Ralph M. Steinman, David H. Hubel (též občan USA), Charles B. Huggins (též občan USA) a Frederick Banting. Navíc také dva muži, kteří získali kanadské občanství až v průběhu života: Jack W. Szostak (narozen v Anglii) a John James Rickard Macleod (narozen ve Skotsku).  Naturalizovaným Kanaďanem byl také slavný vynálezce telefonu Alexander Graham Bell (narozen ve Skotsku). Velmi rozvinutá je v Kanadě již tradičně počítačová věda, Kanaďany byli vynálezce jazyka Java James Gosling, jazyka C a operačního systému UNIX Brian Kernighan, jazyka APL Kenneth Iverson, jazyka Awk Alfred Aho či standardu IEEE 754 William Kahan. K významným matematikům patřili nositel Fieldsovy medaile Manjul Bhargava a Abelovy ceny Louis Nirenberg. Fieldsova medaile se ostatně jmenuje po dalším Kanaďanovi: Johnu Charlesi Fieldsovi.  Kanadským průkopníkem v oblasti elektromagnetismu, radiového a rozhlasového vysílání byl vynálezce Reginald Fessenden. V oblasti zbraní, konkrétně děl s velkým dostřelem, bádal Gerald Bull. Norman Bethune proslul jako průkopník krevní transfúze ve frontových podmínkách (během španělské občanské války) a zaváděl moderní zdravotní péči v Číně. Farmakoložka Frances Oldham Kelseyová se proslavila ve Spojených státech, když včas rozpoznala nebezpečnost léčivé látky thalidomid a zasadila se o zákaz jejího šíření. James Randi je známým propagátorem vědeckého skepticismu.  V oblasti humanitních a sociálních věd patří k nejproslulejším Kanaďanům filozof a teoretik médií Marshall McLuhan. Jeho učitelem a mužem, který McLuhana přivedl k vnímání klíčovosti komunikace v dějinách civilizací, byl Harold Innis. Americkou politiku nesmírně ovlivnil politický filozof a představitel liberalismu John Kenneth Galbraith. V politologii se prosadila i kritička konzumu a kapitalismu Naomi Kleinová, tzv. komunitarismus propaguje Charles Taylor. Nejslavnějším kanadským sociologem byl Erving Goffman. Douglas Coupland zavedl populární koncepty Generace X či tzv. McJob. Bestsellerem \"Bod zlomu\" se proslavil Malcolm Gladwell (narozen v Anglii). Nejvýznamnějším kanadským psychologem je Albert Bandura, autor slavného experimentu s panenkou Bobo. Významnými psychology byli i Donald Hebb a Mary Ainsworthová. Eric Berne přidal do seznamu psychoterapeutických metod tzv. transakční analýzu. V současnosti velmi populární komputační teorii mysli rozvíjí Steven Pinker. Důležitým představitelem literární vědy 20. století byl Northrop Frye. Kanaďané Robert Mundell, Myron Scholes a William Vickrey získali Nobelovu cenu za ekonomii.  Jako cestovatel a objevitel proslul Louis Jolliet. Nejslavnějším kanadským architektem je Frank Gehry. Ke známým malířům patřili Philip Guston a Jean-Paul Riopelle.  Nobelovu cenu za literaturu získali Alice Munroová a Saul Bellow. Ke známým autorům patřili i Margaret Atwoodová, Yann Martel (narozen ve Španělsku) či Lucy Maud Montgomeryová. Především prózou Anglický pacient získal mezinárodní slávu Michael Ondaatje (narozen na Srí Lance). V oblasti science fiction patří k významným autorům A. E. van Vogt.  Významným hudebním skladatelem je Howard Shore, který se proslavil zejména v oblasti filmové hudby, je mj. autorem hudby k filmové trilogii \"Pán prstenů\". Jako sólový klavírista v oblasti vážné hudby se prosadil Glenn Gould. V jazzu to byl skladatel Oscar Peterson.  Kanaďané se jako i jiní Anglosasové poměrně hodně prosazují i v globální populární a rockové hudbě. Průkopníky v tom byli Leonard Cohen, Paul Anka a Neil Young. Později si status globálních celebrit vysloužili Celine Dion, Bryan Adams, Alanis Morissette a Shania Twain. Celkem nedávno pak Avril Lavigne, Nelly Furtado či Michael Bublé. První globální \"youtube hvězdou\" se stal Justin Bieber. Nejznámějšími kanadskými kapelami jsou pop-punkoví Sum 41 a Simple plan, rocková kapela Nickelback (frontman Chad Kroeger) či indie kapela Arcade Fire. Kritiky byla vždy velmi oceňována Joni Mitchellová či představitelka \"keltské\" hudby, harmonikářka Loreena McKennittová. Jako hudební producent se prosadil David Foster.  Kanaďané se tradičně prosazují i v Hollywoodu a v amerických televizních produkcích, které jim jsou schopné zajistit globální popularitu (kanadský film a televize méně). Hvězdami Hollywoodu byla ještě v němé éře Marie Dresslerová a Norma Shearerová. V éře klasického Hollywoodu to byla Mary Pickfordová. Později se hvězdami pláten stali Jim Carrey, Christopher Plummer, Michael J. Fox, Mike Myers, Keanu Reeves (narozen v Libanonu), Donald Sutherland či Leslie Nielsen. \"Krotitelé duchů\" proslavili Dana Aykroyda, \"Kokosy na sněhu\" Johna Candyho, série \"Vřískot\" Neve Campbellovou. Nedávno proslavili snímky \"Sherlock Holmes\" Rachel McAdamsovou, \"X-men\" Ellen Pageovou, \"Matrix\" Carrie-Anne Mossovou.  V seriálu \"Pobřežní hlídka\" se proslavila Pamela Andersonová, v seriálu \"Ztraceni\" Evangeline Lilly, v seriálu \"24\" Elisha Cuthbertová a Kiefer Sutherland (narozen v Anglii), v kultovním sci-fi \"Star Trek\" William Shatner, v sitcomu \"Jak jsem potkal vaši matku\" Cobie Smuldersová, seriálu \"Castle\" Nathan Fillion a Stana Katic, v seriálu \"Beverly Hills 90210\" Jason Priestley.  K nejmladším kanadským hvězdám, které se prosadili v Americe, patří Ryan Gosling  Z režisérů se v Hollywoodu prosadili James Cameron a David Cronenberg. K průkopníkům filmu patřil Mack Sennett. Naopak v Kanadě povětšinou tvoří Atom Egoyan (narozen v Egyptě), Denis Villeneuve, Denys Arcand či Paul Haggis. V americké televizi je známé jméno producenta a scenáristy Davida Shorea, tvůrce seriálu \"Dr. House\" či \"Směr jih\".  Legendou tzv. nového cirkusu je sdružení Cirque du Soleil, jeho ústřední postavou byl Guy Laliberté.  Celosvětově známou modelkou je Linda Evangelista. V oblasti podnikání a obchodu se prosadili zakladatel filmových studií Warner Bros. Jack Warner či zakladatelka slavné kosmetické značky Elizabeth Ardenová. Sue Gardnerová sehrála významnou úlohu při rozvoji wikipedie.  Nejvýznamnějším otcem zakladatelem kanadské konfederace byl první premiér Kanady John Alexander Macdonald. Jiný premiér Lester B. Pearson získal jako dosud jediný Kanaďan Nobelovu cenu míru, a to za zorganizování pohotovostních jednotek OSN během Suezské krize roku 1956. Známým ekologickým aktivistou je David Suzuki.  Kanadským národním sportem je lední hokej. Nejslavnější kanadští hokejisté patří i k nejslavnějším hokejistům všech dob: Wayne Gretzky, Mario Lemieux, Gordie Howe, Sidney Crosby, Bobby Orr, Mark Messier, Maurice Richard, Joe Sakic, Bobby Hull či Martin Brodeur. V Kanadě je ovšem populární i ženský lední hokej, k nejslavnějším hokejistkám patří Hayley Wickenheiserová, čtyřnásobná zlatá olympijská medailistka. Stejnou olympijskou bilanci má i Jayna Heffordová a Caroline Ouelletteová.  Mistrem světa v závodech Formule 1 se stal Jacques Villeneuve.  Nejslavnějším kanadským basketbalistou je Steve Nash (narozen v JAR). Zajímavostí je, že i zakladatel basketbalu James Naismith byl Kanaďan, i když sport se ujal nakonec více v USA.  Velkým sportovním symbolem je jednonohý běžec Terry Fox.  Tři zlaté olympijské medaile mají rychlobruslaři Charles Hamelin a Marc Gagnon, veslařky Kathleen Heddleová a Marnie McBeanová, dvě zlaté mají rychlobruslaři Catriona LeMayová-Doanová, Gaétan Boucher a François-Louis Tremblay, biatlonistka Myriam Bédardová, bobistky Kaillie Humphriesová a Heather Moyseová, plavci Alex Baumann a George Hodgson, synchronizovaná plavkyně Carolyn Waldo a lyžař na boulích Alexandre Bilodeau. Také sprinteři Donovan Bailey, rodák z Jamajky, a Percy Williams jsou dvojnásobnými zlatými olympijskými medailisty. Ke sportovním ikonám Kanady patří i rychlobruslařka Clara Hughesová, která dokázala získat zlato ze zimních a bronz z letních olympijských her (v cyklistice), či boxer Lennox Lewis.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kanaďané jsou národ, jehož identita je spjata se státem Kanada (Kanadská konfederace vznikla roku 1867). Podobně jako Američané tak patří ke státním národům, které identitu neopírají o etnicitu či jazyk. Historicky byl kanadský národ složen převážně z francouzských a britských přistěhovalců a také z původních obyvatel, ve 20. století však začalo přibývat i přistěhovalců z jiných kulturních okruhů. V roce 2016 byl odhad počtu Kanaďanů 36 milionů. Kanadskou identitu si uchovává též zhruba milion těch, kteří odešli z Kanady do Spojených států amerických. Děti jsou v kanadském vzdělávacím systému vedeny k bilingvismu, tedy aby ovládaly angličtinu i francouzštinu, dva hlavní jazyky užívané v Kanadě. Francouzsky mluvící Kanaďané, tzv. Quebečané, se někdy považují za svébytný národ.", "tgt_summary": "加拿大人(英语:Canadians;法语:Canadiens)是指把自我认同跟加拿大联系在一起的人。这种联系可能是在居住地上、法律上、历史上、或者文化上。对大多数加拿大人来说,几种或全部这样的联系同时存在,并集合地成为他们自我认同为加拿大人的来源。", "id": 1983973}
{"src_title": "Ellen DeGeneresová", "tgt_title": "艾倫·狄珍妮", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Mládí prožila v Texasu a New Orleans. Nejdříve byla zaměstnána jako loupačka ústřic, pak i jako malířka pokojů. Prvně se předvedla na jedné party u přátel, vystoupení mělo úspěch, a tak se snažila více rozvíjet svůj potenciál. Ze začátku předváděla své komediální vystupování v kavárnách a různých klubech v New Orleans, později i po celé USA. V roce 1982 získala první místo v prestižní a uznávané soutěži Nejzábavnější osobnost Ameriky. Vyhrála i American Comedy Award za nejlepší ženský herecký výkon. V roce 1989 si zahrála v TV seriálu \"Open House\" a o tři roky později v seriálu \"Laurie Hill\". Zahrála si i v komedii \"Šišouni v New Yorku\" (1993).  V roce 1994 nabídla televize ABC Ellen DeGeneres vlastní seriál \"ELLEN\". Název Ellen si seriál vysloužil proto, že měl tak velký divácký úspěch, že původní název These Friends Of Mine se zrušil.  Pronikla i do filmu, hrála hlavní roli Marthy Alstonové ve snímku \"Mr. Wrong\", vedlejší ve snímcích jako \"EDtv\" nebo \"The Love Letter\", dala hlas rybičce Dory v animovaném hitu \"Hledá se Nemo\", nebo jednomu ze psů ve filmu \"Dr. Dolittle\". V roce 2010 se proslavila jako porotce v deváté řadě talentové soutěže American Idol (v ČR formát známý jako Česko hledá SuperStar), objevila se v této roli i v jednom z dílů animovaného seriálu \"Simpsonovi\" (epizoda \"Judge Me Tender\"). Roku 1997 se v talk-show Oprah Winfrey (\"The Oprah Winfrey Show\") veřejně přihlásila ke své lesbické orientaci a stala se významnou představitelkou LGBT hnutí a boje proti AIDS. Do roku 2000 chodila s herečkou Anne Heche. V roce 2004 začala chodit s herečkou Portia de Rossi, kterou si 16. srpna 2008 vzala v jejich domě v Beverly Hills. DeGeneress a Rossi žijí v Beverly Hills se třemi psy a čtyřmi kočkami. 6. srpna 2010 si de Rossi podala návrh na změnu jména na Portia Lee James DeGeneres. Návrh byl schválen 23. září 2010.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ellen DeGeneres (* 26. ledna 1958 Metairie, Louisiana) je americká komička, herečka a televizní bavička, která se proslavila ve své televizní show \"The Ellen DeGeneres Show\" a v sitcomech \"Ellen\" (1994–1998) a \"The Ellen Show\" (2001–2002). Je držitelkou 14 cen Emmy.", "tgt_summary": "艾伦·李·德杰尼勒斯(Ellen Lee DeGeneres,1958年-1月26日)是一位美国演员、喜剧演员、主持人、作家及制作人,现在她主持脱口秀节目《艾伦·狄珍妮秀》(The Ellen DeGeneres Show)及在《美国偶像》(American Idol)第九季担任评审。主持第79届、第86届奥斯卡金像奖,亦曾多次凭《艾伦·狄珍妮秀》获得艾美奖。", "id": 592479}
{"src_title": "Strašidelný dům", "tgt_title": "鬼屋", "src_document": [{"title": "Strašidelný dům ve Strašicích.", "content": "V roce 2009 se česká média, vědci i paravědci zajímali o tzv. strašidelný dům ve Strašicích, kde se odehrávaly záhadné jevy jako samovolné hoření zásuvek, praskání skel a žárovek a podobně. Mluvčí ČEZ na konci října prohlásil, že jde o vysokofrekvenční jevy, které nejsou popsány v žádné odborné literatuře, a že svědky jevů byli i dva technici ČEZ. Člen klubu skeptiků Sisyfos a bývalý ředitel Fyzikálního ústavu ČSAV Luděk Pekárek naproti tomu tvrdil, že vysvětlovat dění v domě působením nějaké nahromaděné energie nebo dokonce nadpřirozenými silami je nesmysl a příčiny je třeba hledat v lidech a ne v nějakých vnějších silách a elektromagnetických polích. Studie Ing. Cimbolince pro firmu ČEZ Distribuce určila jako příčinu daných jevů rekonstrukci železniční tratě a nádraží v Rokycanech. Koleje byly spojeny s lokomotivami a s kolejemi, jak se ukázalo, bylo spojeno v Roky­canech, i když nezáměrně, staré kovové potrubí s asfaltovou izolací. Na elektrifikované železniční trati vznikající vyso­kofrekvenční signál se tedy šířil do vzdálenějších míst díky kovové trubce v zemi (kam se dostal galvanickou vazbou), která je dobrý vodič. Po odkrytí zeminy před domkem Mračkových se vysokofrekvenční energie (dosud pohl­covaná zeminou) dostala až na základový zemnič, který je u Mračků pod celým domem a sloužil za ja­kousi anténu, zachycující vysokofrekvenční energii z potrubí. Skutečně také po tom, co bylo potrubí zahrnuto, ustaly u Mračků výboje v zásuvkách a už jenom vyskakovaly jističe. Jističe vypadávaly později i v Hořovicích s tím, jak pokračovaly práce na trati. Příčina tohoto jevu nebyla 8. července 2010 vysvětlena.", "section_level": 1}, {"title": "Fikce a atrakce.", "content": "Strašidelné domy se často vyskytují v gotické fikci a jako druh atrakce v zábavních parcích. Jeden z nejznámějších případů je popsán v knize \"Horor v Amityville\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Strašidelný dům je dům nebo jiná budova, o kterém se věří, že je obýván duchy zemřelých, kteří mohou být bývalými obyvateli nebo vlastníky. Parapsychologové přisuzují strašení duchům zemřelých nebo jako jev, který je následkem násilných nebo tragických událostí v budově, jako třeba vražda, sebevražda nebo náhlá smrt. Nabízejí se též vysvětlení na bázi Occamovy břitvy, která přisuzují jevy spojované se strašením dezinterpretaci přirozených zvuků v konstrukcích, živým snům, lidské ovlivnitelnosti a přítomnosti toxických látek, které mohou způsobit halucinace.", "tgt_summary": "鬼屋是指因发生过凶案或者单纯因年久失修,荒废的外观引起人们心中的恐惧而被认为内里有妖怪或鬼魂灵体出没的民宅一律被称为鬼屋。另外,游乐园里也有以人工制作出妖怪等为了惊吓游客的游乐设施,也被称为鬼屋。", "id": 2439666}
{"src_title": "Wimbledon 2012", "tgt_title": "2012年温布尔登网球锦标赛", "src_document": [{"title": "126. ročník.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Návštěva členů královské rodiny.", "content": "Po 42 letech, poprvé od roku 1970, grandslam navštívil britský následník trůnu princ Charles s chotí vévodkyní Camillou. Z královské lóže centrálního dvorce přihlíželi zápasu šestinásobného šampióna Rogera Federera, který vyřadil Itala Fabia Fogniniho. Hráči se díky návštěvě následníka trůnu při příchodu a odchodu z kurtu uklonili. Tato povinnost byla zrušena prezidentem klubu princem Edwardem v roce 2003. Na čtvrtfinálovém utkání Federera s Michailem Južným byli přítomni princ William s chotí vévodkyní Catherine. Mezi hosty také patřili wimbledonští vítězové včetně Andre Agassiho, Steffi Grafové a Roda Lavera.", "section_level": 2}, {"title": "Překvapení turnaje.", "content": "Největším překvapením turnaje se stala porážka dvojnásobného vítěze a světové dvojky Rafaela Nadala, který 28. června ve druhém kole nestačil na Čecha Lukáše Rosola. Před utkáním stý hráč světa Rosol prohlásil: \"„I Nadal je jen člověk, na trávě ho můžu porazit.“\" Úvodní sadu po vyrovnaném průběhu ztratil český tenista v tiebreaku 9:11, přestože měl tři setboly. Další dva sety si připsal vždy poměrem 6–4. Ve čtvrtém dějství, kdy Rosol snížil úspěšnost podání a dvě z nich prohrál, dominoval Španěl 6–2. Před pátou rozhodující sadou byla pro nastupující tmu zatažena střecha, což si vyžádalo 40minutovou přestávku. Na uměle osvětleném dvorci Nadal prohrál hned svůj první servis a nedokázal jej už zpátky získat. Rosol hrál přesnou a tvrdou nátlakovou hru s rychlostí forhendů až 155 kilometrů za hodinu. Celkově zahrál 65 vítězných míčů a 22 es. Utkání zakončil po třech hodinách a osmnácti minutách esem v čisté hře a konečným poměrem 6–4. Nadal tak vypadl poprvé po sedmi letech již ve druhém kole grandslamu.  BBC po zápase uvedla: \"„Rosol neudělal chybu, předvedl šílený výkon. Vůbec nezáleželo na tom, kdo stál na druhé straně kurtu. Je to úžasné, vůbec jsme o něm nevěděli, přitom předvádí takový tenis.“\" Český tenista na pozápasové tiskové konferenci sdělil: \"„Nevím, co mám říci. Jsem plný emocí. Nejsem jenom překvapený, je to jako zázrak.“\"  6. nasazený Tomáš Berdych vypadl již v úvodním kole, což znamenalo další překvapení turnaje. K překvapením se zařadila také výhra britsko-dánského páru Marray a Nielsen v mužské čtyřhře, který startoval na divokou kartu udělenou pořadateli. Ani jeden z vítězů nikdy předtím nefiguroval na žebříčku ATP v první stovce dvouhry a Marrayovo nejlepší umístění ve čtyřhře bylo 74. místo.", "section_level": 2}, {"title": "Rekordy a zajímavosti.", "content": "65. tenistka světové klasifikace Kazaška Jaroslava Švedovová dosáhla 30. června jako první žena v otevřené éře tenisu na tzv. Zlatý set, když v úvodní sadě třetího kola nedovolila italské turnajové desítce Saře Erraniové uhrát ani jeden míč a vyhrála jej poměrem 6–0. Utkání pak dovedla do vítězného konce poměrem 6–4 ve druhém setu a postoupila do osmifinále. Tento výkon se od roku 1968 podařil pouze Američanu Billu Scanlonu, který jej docílil v sezóně 1983.  Poté, co v úvodním kole prohráli Lleyton Hewitt, Bernard Tomic, Matthew Ebden a Marinko Matosevic, do druhé fáze Wimbledonu poprvé od roku 1938 nepostoupil žádný mužský australský tenista.  30. června šestnáctý nasazený Chorvat Marin Čilić zdolal ve třetím kole Američana Sama Querreyho po pětisetové bitvě 7–6, 6–4, 6–7, 6–7 a 17–15. Čas utkání činil 5 hodin a 31 minut, což znamenalo druhý nejdelší zápas ve Wimbledonu, když jej předstihlo pouze nejdelší utkání historie tenisu v roce 2010.  30. června skončilo čtyřsetové utkání mužské dvouhry mezi Britem Andy Murraym a Kypřanem Marcosem Baghdatisem ve 23.02 hodin místního času, čímž se stalo nejdéle hraným zápasem do nočních hodin ve wimbledonské historii.  Poprvé v historii wimbledonského turnaje mužskou čtyřhru vyhrál pár, který se do soutěže dostal na divokou kartu. Britsko-dánský pár Jonathan Marray a Frederik Nielsen v průběhu turnaje vyřadil 8. a 9. nasazený tým, v semifinále 2. nasazený pár M. Bryan a B. Bryan a ve finále v pěti setech 5. nasazenou švédsko-rumunskou dvojici Robert Lindstedt a Horia Tecău.  Jonathan Marray se díky svému překvapivému titulu stal vůbec prvním britským vítězem ve Wimbledonu od roku 1936. Frederik Nielsen se stal prvním vítězem grandslamu i Wimbledonu v historii dánského tenisu.  Jejich vítězný titul povzbudil britské fanoušky a částečně překryl zklamání z porážky Murrayeho ve finále dvouhry.  Skot Andy Murray, 4. místo v žebříčku ATP, se počtvrté ve své kariéře probojoval do finále grandslamu a poprvé na Wimbledonu. Zároveň to bylo poprvé od roku 1936, co nějaký britský tenista hrál ve finále mužské dvouhry na Wimbledonu.  Oběma vítězům v soutěžích dvouhry bylo v době konání wimbledonského finále více než 30 let (oba ročník narození 1981). V ženské dvouhře zvítězila třicátnice po 22 letech (v roce 1990 vyhrála dvouhru naposledy Martina Navrátilová). U mužů se tak stalo naposledy v roce 1975, tedy před 37 lety. Oba vítězové starší 30 let vyhráli v roce 1975, kdy mezi muži triumfoval Arthur Ashe a mezi ženami Billie Jean Kingová. Oběma tehdy bylo 31 let. Kromě toho v aktuálním ročníku byli všichni vítězové tří soutěží čtyřher, vyjma Dána Frederika Nielsena, starší třiceti let.  Poprvé v historii se čtyři finále, s výjimkou sobotní ženské dvouhry, hrála pod zataženou střechou centrálního dvorce. Všechna tři finále čtyřher se dohrávala za umělého osvětlení ve večerních hodinách.  Vítězka dvouhry a ženské čtyřhry Serena Williamsová překonala vlastní wimbledonský rekord, když během singlové soutěže v sedmi utkáních soupeřkám „nastřílela“ celkem 102 es. V přepočtu jde o průměr 14,7 esa na jedno utkání. 102 es představuje (při čtyřech bodech v jedné hře) celkem 25,5 vyhraných gamů, což odpovídá více než čtyřem získaným setům přímo z podání (Williamsová odehrála celkem 17 setů, z toho 14 vítězných).  Skot Andy Murray se mohl po dlouhých 76 letech stát prvním britským vítězem v mužské dvouhře, ale v boji o titul podlehl Federerovi. Naposledy předtím se podařilo získat titul domácímu hráči v roce 1936, kdy zvítězil Angličan Fred Perry. V mužské čtyřhře byl součástí vítězného páru Jonathan Marray, první Brit od roku 1936, kdy titul získali Pat Hughes a Raymond Tuckey.  Eugenie Bouchardová se stala prvním kanadským tenistou v historii, který vyhrál dvouhru na grandslamu, včetně seniorských soutěží. Kanaďanka triumfovala v singlu juniorek. Krátce po ní získal titul ve dvouhře juniorů také její krajan Filip Peliwo.", "section_level": 2}, {"title": "Vítězové.", "content": "Sedmý titul v mužské dovuhře získal Švýcar Roger Federer, čímž vyrovnal Samprasův rekord. Celkově se jednalo o jeho rekordní sedmnáctý grandslamový titul z dvouhry. Výhra mu zajistila návrat na čelo světové klasifikace. Ženskou dvouhru popáté vyhrála Američanka Serena Williamsová a vyrovnala počet titulů sestry Venus. Celkově se jednalo o její čtrnácté vítězství v soutěži ženské dvouhry na Grand Slamu.  V mužské čtyřhře zvítězil britsko-dánský pár Jonathan Marray a Frederik Nielsen, který startoval na divokou kartu. Pro oba hráče titul představoval premiérové vítězství na Grand Slamu.  V ženské čtyřhře dominovaly americké sestry Serena a Venus Williamsovy. Výhra pro obě znamenala pátý wimbledonský a celkově třináctý grandslamový titul z této soutěže. Smíšenou čtyřhru vyhrála americká dvojice Mike Bryan a Lisa Raymondová. Pro Raymondovou titul představoval druhé wimbledonské vítězství v mixu a celkově pátý grandslamový titul v této soutěži. Pro Mika Bryana to byl první titul z wimbledonského mixu a celkově třetí grandslamová výhra.", "section_level": 1}, {"title": "Čeští tenisté.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výkony českých hráčů.", "content": "V mužské dvouhře došli do 3. kola Lukáš Rosol, který ve druhé fázi zdolal Rafaela Nadala a Radek Štěpánek, který skončil na raketě světové jedničky Novaka Djokoviće. V ženském singlu podlehla Petra Kvitová ve čtvrtfinále pozdější vítězce Sereně Williamsové. Nejlepšího – finálového výsledku, dosáhl pár Andrea Hlaváčková a Lucie Hradecká, který v boji o titul ženské čtyřhry nestačil na sestry Williamsovy. Finále soutěže ženských legend si zahrála Jana Novotná s Martinou Navrátilovou. Z utkání odešly poraženy dvojicí Davenportová a Hingisová.", "section_level": 2}, {"title": "Dotace turnaje.", "content": "Celkový rozpočet Wimbledonu 2012 činil £16 060 000, což znamenalo nárůst proti předchozímu ročníku, jehož dotace byla ve výši £14 600 000. Všechny částky jsou vypláceny v librách (£); částky v soutěžích čtyřher jsou uváděny na pár.", "section_level": 1}, {"title": "Odhlášení tenisté.", "content": "Nej.borec Francie Místo narození nevím", "section_level": 1}, {"title": "Obdržení divoké karty.", "content": "Následující hráči obdrželi od pořadatelů turnaje divokou kartu (Wild Card) do hlavních soutěží.", "section_level": 1}, {"title": "Postupující z kvalifikace.", "content": "Následující hráči postoupili do hlavních soutěží turnaje z kvalifikace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wimbledon 2012, třetí tenisový grandslam sezóny, probíhal od pondělí 25. června do neděle 8. července. Událost se tradičně konala na travnatých dvorcích v londýnském All England Lawn Tennis and Croquet Clubu, který ji pořádal společně s Mezinárodní tenisovou federací. Grandslam představoval jediný turnaj velké čtyřky hraný na tomto povrchu a patřil do profesionálních okruhů mužů ATP World Tour 2012 a žen WTA Tour 2012. Vítězové si do žebříčků připsali 2 000 bodů.", "tgt_summary": "2012年温布顿网球锦标赛举办日期是2012年6月25日至7月8日在英国伦敦全英草地网球和门球俱乐部举行,这是第126届温网赛事。温布顿网球锦标赛是年度第三个大满贯赛事。", "id": 2852269}
{"src_title": "Santálovité", "tgt_title": "檀香科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Santálovité jsou poloparazitické keře, stromy a byliny, připojující se kořenovými útvary nazývanými haustoria ke kořenům nebo kmenům a větvím hostitelských rostlin. Listy jsou jednoduché, střídavé nebo vstřícné, bez palistů, někdy redukované na pouhé šupiny. Čepel listů je celokrajná nebo výjimečně (\"Jodina\") ostře laločnatá. Žilnatina je nejčastěji zpeřená, méně často dlanitá (\"Dendrotrophe\").  Květenství jsou úžlabní nebo vrcholová, různých typů. Květy jsou drobné, zelenavé, jednopohlavné nebo oboupohlavné, pravidelné, nejčastěji 3 až 5-četné. Okvětí je ve spodní části často srostlé v číšku až trubku. Tyčinek je stejný počet jako okvětních lístků a jsou přirostlé k okvětí. V květech bývají přítomna laločnatá nektária. Semeník je svrchní až spodní, srostlý nejčastěji ze 3 plodolistů, s jedinou čnělkou a 1 až 4 vajíčky. Obsahuje jedinou komůrku, zřídka více (5 až 12). Plodem je oříšek nebo peckovice.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď v současném pojetí zahrnuje téměř 1000 druhů ve 44 rodech. Santálovité jsou celosvětově rozšířenou čeledí. Největší druhové rozmanitosti dosahují v tropech a subtropech.  V květeně České republiky je čeleď zastoupena druhem jmelí bílé (\"Viscum album\") a 8 druhy rodu lněnka (\"Thesium\"). V rámci Evropy je nejvíce druhů soustředěno ve Středomoří. Z pozemních rostlin je to mimo různých druhů lněnky prutnatec bílý (\"Osyris alba\"), prutnatec \"Osyris quadripartita\" a v jv. Evropě druh \"Comandra elegans\". Ze stromových druhů se ve Středomoří vyskytuje \"Arceuthobium oxycedri\", parazitující na jalovci, na Azorských ostrovech \"Arceuthobium azoricum\" a v jz. Středomoří jmelí \"Viscum cruciatum\".", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Santálovité v původním smyslu zahrnovaly asi 500 druhů v 36 rodech. Na základě molekulárních studií APG byla vřazena čeleď jmelovité (\"Viscaceae\"), odlišující se zejména jednopohlavnými květy, vstřícnými listy a typem plodů (bobule oproti peckovici nebo oříšku).", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Nejvýznamnější rostlinou z této čeledi je santalovník bílý (\"Santalum album\"), strom pocházející z Indonésie a poskytující vonné santalové dřevo obsahující známou santalovou silici. Větévky jmelí jsou v Evropě symbolem Vánoc, podobně jako \"Phoradendron tomentosum\" v USA. Lepkavé bobule jmelí byly v dřívějších dobách používány k lapání drobnějších ptáků.  Druh \"Acanthosyris paulo-alvinii\" parazituje na kakaovníku a způsobuje škody na brazilských kakaových plantážích.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Acanthosyris\", \"Amphorogyne\", \"Antidaphne\", \"Arceuthobium\", \"Austroamericium\", \"Buckleya\", \"Cervantesia\", \"Choretrum\", \"Chrysothesium\", \"Cladomyza\", \"Comandra\", \"Daenikera\", \"Dendromyza\", \"Dendrophthora\", \"Dendrotrophe\", \"Dufrenoya\", \"Elaphanthera\", \"Eubrachion\", \"Exocarpos\", \"Geocaulon\", \"Ginalloa\", \"Jodina\", \"Korthalsella\", \"Lacomucinaea\", \"Lepidoceras\", \"Leptomeria\", \"Mida\", \"Myoschilos\", \"Nanodea\", \"Nestronia\", \"Notothixos\", \"Okoubaka\", \"Omphacomeria\", \"Osyridicarpos\", \"Osyris\", \"Phacellaria\", \"Phoradendron\", \"Pilgerina\", \"Pyrularia\", \"Rhoiacarpos\", \"Santalum\", \"Scleropyrum\", \"Spirogardnera\", \"Staufferia\", \"Thesium\", \"Viscum\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Santálovité (\"Santalaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu santálotvaré (\"Santalales\"). Jsou to poloparazitické zelené dřeviny a byliny, rozšířené po celém světě. Z rostlin rostoucích v České republice sem patří jmelí a lněnky. Santalovník bílý je zdrojem známého vonného santalového dřeva.", "tgt_summary": "檀香科约45属约1400种,广泛分布在全球热带和温带地区。中国有10余属约30种,分布在全国各地。", "id": 1240378}
{"src_title": "Kýlatcovité", "tgt_title": "蜡烛树科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci čeledi kýlatcovité jsou nízké až vysoké stromy s jednoduchými vstřícnými nebo přeslenitými listy s drobnými opadavými palisty. Mladé větévky jsou často hustě pýřité, odění je složeno z jednoduchých nebo hvězdovitých chlupů. Květy jsou souměrné, oboupohlavné, uspořádané v nápadných hroznech, někdy redukovaných na několik květů. Zřídka jsou květy jednotlivé. Kalich je pětičetný, často jasně zbarvený, u některých rodů je jeden plátek zvětšený a přeměněný v ostruhu. Koruna je složena z 5, 3 nebo 1 plátku, zřídka jsou květy bezkorunné (některé druhy kýlatce). Tyčinka je pouze jedna, obvykle se ztlustlou nitkou. Semeník je svrchní nebo spodní, se 3 nebo jedinou komůrkou a jednou čnělkou. V každém plodolistu jsou 2 až mnoho vajíček. Plodem je mnohasemenná tobolka nebo je plod křídlatý a nepukavý, jednosemenný.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď kýlatcovité zahrnuje asi 190 druhů v 7 rodech. Největší rody jsou kýlatec (\"Vochysia\", asi 100 druhů) a \"Qualea\" (asi 60 druhů). \"Vochysiaceae\" se vyskytují v tropické Střední a Jižní Americe a v rovníkové západní Africe. Centrum rozšíření je v nížinných až montánních deštných lesích a na savanách tropické Ameriky. V Africe se vyskytují pouze 3 druhy ve 2 rodech.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Druhy rostoucí v savanách jsou často přizpůsobeny periodickým požárům a mají tlustou korkovitou borku, pokroucený vzrůst a opadavé listy. Některé druhy, např. \"Vochysia pumila\", mají podzemní dřevnatý kmen, z nějž rostlina po požáru opět obráží. Některé druhy, např. \"Erisma laurifolium\", náležejí mezi nejvyšší stromy Amazonie.  Květy kýlatcovitých jsou opylovány nejčastěji samotářskými včelami, některé druhy lišaji. Většina druhů má křídlatá semena nebo celé plody a jsou šířeny větrem. Druh \"Erisma calcaratum\", rostoucí v zaplavovaných lesích, má lehké korkovité plody, které jsou roznášeny vodou.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Čeleď \"Vochysiaceae\" je členěna do dvou jasně vyhraněných tribů:  V tradičních taxonomických systémech byla čeleď \"Vochysiaceae\" řazena do blízkosti čeledi vítodovité (\"Polygalaceae\"), buď přímo do řádu vítodotvaré, \"Polygalales\" (Cronquist, Dahlgren) nebo do blízkého řádu \"Vochysiales\" (Tachtadžjan). Tento závěr se ukázal jako mylný a v molekulárním systému APG byla tato čeleď zařazena do řádu myrtotvaré (\"Myrtales\"). Nejblíže příbuznou větví je podle kladogramů APG čeleď myrtovité (\"Myrtaceae\").", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Mnohé druhy jsou využívány lokálně jako zdroj dřeva. \"Erisma uncinatum\" je v Amazonii komerčně důležitý zdroj stavebního dřeva. Některé druhy kýlatce (\"Vochysia\") jsou pro svůj rychlý vzrůst používány jako stínící dřevina mladých mahagonových plantáží.  Plody \"Erisma splendens\" a \"Erisma japura\" jsou sezónně důležitou potravinou amazonských indiánů. Ti je asi na týden namáčejí do vody, potom je rozdrtí, zabalí do listů a vylisují. Získaná hmota má sýrovitou konzistenci a lehce páchne.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Callisthene\", \"Erisma\", \"Erismadelphus\", \"Korupodendron\", \"Qualea\", \"Salvertia\", \"Vochysia\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Kýlatcovité (\"Vochysiaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu myrtotvaré (\"Myrtales\"). Jsou to stromy se vstřícnými listy, vyskytující se v tropické Americe a v Africe. Květy jsou dvoustranně souměrné a mají pouze jedinou tyčinku. Některé druhy jsou těženy pro dřevo.", "tgt_summary": "蜡烛树科(学名:)又名囊萼花科或独蕊科,共有8属约200种,分布在非洲西部和中美洲及南美洲的热带地区。", "id": 1314827}
{"src_title": "Steve Bould", "tgt_title": "史堤夫·保特", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stoke City.", "content": "Steve Bould začínal s fotbalem v týmu Stoke City, mužstvu z jeho rodného města Stoke-on-Trent. První profesionální smlouvu podepsal v roce 1980 a svůj debut za první tým si odbyl o rok později, kdy v září 1981 nastoupil jako pravý obránce k utkání proti Middlesbrough. Stoke City tento zápas prohrálo 2-3. Aby mladý Steve získal zkušenosti, byl v říjnu 1982 poslán na hostování do týmu Torquay United. Během svého hostování odehrál devět ligových utkání.  Po svém návratu z hostování se Bould pomalu stával hráčem základní sestavy. V sezoně 1983-84 již odehrál 43 utkání a následující ročník jen o jedno utkání méně. Zbrzdilo ho až poranění zad v sezoně 1986-87, které si vyžádalo operaci. Po svém návratu v sezoně 1987-88 opět navázal na své dřívější výkony a potvrdil pověst nejlepšího obránce druhé ligy. Po sezoně o něj projevil zájem Everton a Arsenal. Bould si vybral londýnský celek a zamířil do něj za přestupní částku 390 000 liber.", "section_level": 2}, {"title": "Arsenal.", "content": "Po svém příchodu do Arsenalu se stal součástí \"slavné čtyřky\" (označení pro tehdejší obrannou řadu Arsenalu) společně s Tony Adamsem, Nigelem Winterburnem a svým bývalým spoluhráčem ze Stoke City Lee Dixonem. Ihned ve své první sezoně získal s Arsenalem ligový titul a tento triumf si znova zopakoval o dva roky později. V sezoně 1991-1992 byl fanoušky klubu zvolen hráčem roku.  15. srpna 1992 vstřelil Bould první gól Arsenalu v nově vzniklé ligové soutěži Premier League. Arsenal tento duel s Norwichem City nakonec prohrál 2-4. Přestože se Arsenalu v premiérovém ročníku Premier League nedařilo a skončili až na desátém místě, tak naopak v pohárových soutěžích získali double, když vyhráli jak FA Cup tak i Ligový pohár. V následující sezoně vyhrál Bould s Arsenalem evropský Pohár vítězů pohárů. Triumfu v Premier League se dočkal v sezoně 1997-98, kdy pod novým manažerem Arsène Wengerem získali nejen ligový titul, ale i FA Cup. Za Arsenal celkově odehrál 372 soutěžních utkání a vstřelil osm branek.", "section_level": 2}, {"title": "Sunderland.", "content": "Konec své fotbalové kariéry strávil Steve Bould v Sunderlandu, do kterého přestoupil v roce 1999 za 500 000 liber. Po odchodu Kevina Balla v prosinci 1999 se Steve stal novým kapitánem mužstva. Sezonu zakončili na sedmém místě. Bould zůstal v klubu až do září 2000, kdy kvůli artritidě oznámil konec své fotbalové kariéry.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentace.", "content": "Přestože byl Steve Bould součástí jedné z nejlepších obran přelomu osmdesátých a devadesátých let, odehrál za výběr Anglie pouhé dva zápasy. Svého prvního zápasu se dočkal až ve svých 31 letech.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Po ukončení své fotbalové kariéry se v červnu 2001 vrátil do Arsenalu, kde se stal trenérem mládežnických týmů. Byl hlavním trenérem týmu Arsenalu do 18 let, se kterým vyhrál Premier Academy League 2008-09, 2009-10 a FA Youth Cup 2008-09. Od sezony 2012-13 nahradil na postu asistenta manažera Pata Rice, který po dlouhých 48 letech strávených v Arsenalu odešel do fotbalového důchodu.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klubové.", "content": "Stoke City Arsenal", "section_level": 2}], "src_summary": "Stephen Andrew \"Steve\" Bould (* 16. listopadu 1962 ve Stoke-on-Trent) je bývalý anglický fotbalový obránce, který v současnosti zastává post asistenta manažera v anglickém Arsenalu.", "tgt_summary": "史堤夫·保特 (Stephen Andrew \"Steve\" Bould,1962年-1月16日),英格兰人,前足球运动员,现为英超球会阿仙奴的副总教练。", "id": 2905401}
{"src_title": "Myrtovité", "tgt_title": "桃金孃科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Myrtovité jsou keře a stromy se vstřícnými nebo střídavými jednoduchými celokrajnými listy. Borka se často loupe v charakteristických tenkých plátech a šupinách. Listy mají nejčastěji zpeřenou žilnatinu, charakteristickým znakem je přítomnost průsvitných teček na ploše čepele tvořených siličnými žlázkami. Palisty jsou prchavé nebo chybějí.  Květy jsou pravidelné, oboupohlavné, 4 až 5-četné, ve vrcholových nebo úžlabních květenstvích, řidčeji jednotlivé. V květech je přítomna dobře vyvinutá češule. Kališní a korunní lístky jsou volné nebo srostlé, kalich někdy srůstá v kruhovitě nebo nepravidelně pukající číšku. Tyčinek je mnoho. Tyčinky většinou opadávají vcelku spolu s korunou, a to záhy po odkvětu. Semeník je spodní nebo polospodní, srostlý ze 2 až 5 plodolistů, s jedinou čnělkou s hlavatou bliznou. V každém plodolistu je 2 až mnoho vajíček. Plodem je bobule nebo tobolka, vzácně oříšek.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď myrtovité zahrnuje přes 4600 druhů ve 131 rodech. Počet druhů v jednotlivých rodech záleží na taxonomickém pojetí. Jako největší rody jsou uváděny \"Eugenia\" a \"Syzygium\" (přes 1000 druhů). Myrtovité jsou rozšířeny v tropech a subtropech celého světa. Centra největší druhové diversity jsou v tropické Americe a v Austrálii. V chladných oblastech severní polokoule není čeleď zastoupena. V Evropě je původní jediný druh, myrta obecná (\"Myrtus communis\"), rostoucí ve Středomoří.  Myrtovité se vyskytují na nejrůznějších typech pozemních biotopů s výjimkou velmi suchých oblastí.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy myrtovitých bývají vonné a jsou opylovány různým hmyzem, ptáky nebo drobnými savci hledajícími většinou nektar. U mnohých zástupců přebírají funkci koruny nápadné, často pestře zbarvené tyčinky. Semena z dužnatých plodů jsou šířena ptáky a savci vyhledávajícími bobule, zatímco drobná semena z tobolek jsou šířena zpravidla větrem nebo vodou.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Některé druhy australských blahovičníků patří mezi nejvyšší stromy na Zemi. Za nejvyšší druh je považován \"Eucalyptus regnans\", dorůstají výšky až přes 100 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Myrtovité jsou jasně vymezenou čeledí, naproti tomu pojetí rodů a zařazení velkého počtu druhů je problematické, neustálené a má složitou historii a velké množství synonym. Tradičně byly rody vymezeny morfologií kalichu a charakterem češule, tyto znaky se však ukazují jako dosti pohyblivé a použitelné spíše na druhové než rodové úrovni.  V současné taxonomii je čeleď \"Myrtaceae\" klasifikována v širším pojetí a je členěna na 2 podčeledi. Podčeleď Psiloxyloideae obsahuje pouze 2 rody ve 2 tribech. Tribus \"Heteropyxideae\" obsahuje jihoafrický rod \"Heteropyxis\" se 3 druhy, tribus \"Psiloxyleae\" zahrnuje jediný druh, \"Psiloxylon mauritianum\", pocházející z Maskarénských ostrovů. V prvních verzích systému APG (APG I z r. 1998, APG II, 2003) byly oba rody řazeny do samostatných čeledí \"Heteropyxidaceae\" a \"Psiloxylaceae\", podobně jako v některých tradičních systémech (např. Dahlgren, Tachtadžjan). V myrtovitých se objevily až v systému APG III z r. 2009.  Podčeleď Myrtoideae zahrnuje drtivou většinu zástupců čeledi. Je dále členěna do systému celkem 15 tribů.  Tradiční členění na podčeledi \"Leptospermoideae\" a \"Myrtoideae\" se ukázalo jako nepřirozené. Nejblíže příbuznou větví je čeleď \"Vochysiaceae\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Celá řada druhů myrtovitých má jedlé plody. Jako ovoce je v tropech pěstována především kvajáva (\"Psidium guajava\") a fejchoa (\"Acca sellowiana\"). Lokální význam mají plody mnohých dalších druhů z rodů \"Campomanesia\", eugenie (\"Eugenia\"), myrcie (\"Myrcia\"), myrciarie (\"Myrciaria\"), psidium (\"Psidium\"), pocházejících vesměs z tropické Ameriky, a také afrických a asijských druhů rodu hřebíčkovec (\"Syzygium\").  Známé koření hřebíček jsou sušená nerozvinutá poupata hřebíčkovce vonného (\"Syzygium aromaticum\"), pocházejícího z Moluckých ostrovů. Ze Střední Ameriky pochází pimentovník pravý (\"Pimenta dioica\"), poskytující nové koření. Z různých druhů myrtovitých jsou získávány silice používané při výrobě parfémů a jako antiseptikum, např. z některých druhů blahovičníku, z australské korymbie \"Corymbia citriodora\" a jihoamerického pimentovníku \"Pimenta racemosa\". Z australského druhu kajeput střídavolistý (\"Melaleuca alternifolia\") je získáván tzv. tea tree olej, používaný mj. jako účinné antiseptikum.  Blahovičníky (\"Eucalyptus\") rychle rostou a patří mezi komerčně významné dřeviny. Jsou pěstovány v klimaticky příhodných oblastech celého světa. Kůra některých druhů blahovičníků je velmi bohatá na třísloviny, např. australský \"Eucalyptus astringens\" jich obsahuje až 50%. Novozélandský železnec ztepilý (\"Metrosideros excelsa\") je znám jako 'železné dřevo'.  Mnohé druhy zejména z rodů blahovičník (\"Eucalyptus\"), kajeput (\"Melaleuca\"), štětkovec (\"Callistemon\"), balmín (\"Leptospermum\") a \"Rhodomyrtus\" jsou pěstovány v teplých krajích jako okrasné dřeviny. Myrta obecná (\"Myrtus communis\") je občas pěstována jako pokojová nebo hrnková rostlina.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Acca\", \"Accara\", \"Actinodium\", \"Agonis\", \"Algrizea\", \"Allosyncarpia\", \"Aluta\", \"Amomyrtella\", \"Amomyrtus\", \"Angophora\", \"Archirhodomyrtus\", \"Arillastrum\", \"Astartea\", \"Asteromyrtus\", \"Astus\", \"Austromyrtus\", \"Babingtonia\", \"Backhousia\", \"Baeckea\", \"Balaustion\", \"Barongia\", \"Basisperma\", \"Blepharocalyx\", \"Callistemon\", \"Calycolpus\", \"Calycorectes\", \"Calyptranthes\", \"Calyptrogenia\", \"Calytrix\", \"Campomanesia\", \"Chamaelaucium\", \"Chamguava\", \"Cheyniana\", \"Cloezia\", \"Corymbia\", \"Corynanthera\", \"Curitiba\", \"Darwinia\", \"Decaspermum\", \"Enekbatus\", \"Ericomyrtus\", \"Eucalyptopsis\", \"Eucalyptus\", \"Eugenia\", \"Euryomyrtus\", \"Gossia\", \"Harmogia\", \"Heteropyxis\", \"Homalocalyx\", \"Homalospermum\", \"Homoranthus\", \"Hottea\", \"Hypocalymma\", \"Hysterobaeckea\", \"Kanakomyrtus\", \"Kania\", \"Kardomia\", \"Kjellbergiodendron\", \"Kunzea\", \"Legrandia\", \"Lenwebbia\", \"Leptospermum\", \"Lindsayomyrtus\", \"Lithomyrtus\", \"Lophomyrtus\", \"Lophostemon\", \"Luma\", \"Lysicarpus\", \"Malleostemon\", \"Marlierea\", \"Melaleuca\", \"Meteoromyrtus\", \"Metrosideros\", \"Micromyrtus\", \"Mitranthes\", \"Mitrantia\", \"Mosiera\", \"Myrceugenia\", \"Myrcia\", \"Myrcianthes\", \"Myrciaria\", \"Myrrhinium\", \"Myrtastrum\", \"Myrtella\", \"Myrteola\", \"Myrtus\", \"Neofabricia\", \"Neomitranthes\", \"Neomyrtus\", \"Ochrosperma\", \"Octamyrtus\", \"Osbornia\", \"Oxymyrrhine\", \"Pericalymma\", \"Pileanthus\", \"Pilidiostigma\", \"Pimenta\", \"Pleurocalyptus\", \"Plinia\", \"Pseudanamomis\", \"Psidium\", \"Psiloxylon\", \"Purpureostemon\", \"Rhodamnia\", \"Rhodomyrtus\", \"Rinzia\", \"Ristantia\", \"Sannantha\", \"Scholtzia\", \"Seorsus\", \"Siphoneugena\", \"Sphaerantia\", \"Stenostegia\", \"Stereocaryum\", \"Stockwellia\", \"Syncarpia\", \"Syzygium\", \"Taxandria\", \"Tepualia\", \"Thaleropia\", \"Thryptomene\", \"Triplarina\", \"Tristania\", \"Tristaniopsis\", \"Ugni\", \"Uromyrtus\", \"Verticordia\", \"Welchiodendron\", \"Whiteodendron\", \"Xanthomyrtus\", \"Xanthostemon\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Myrtovité (\"Myrtaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu myrtotvaré (\"Myrtales\"). Je to velká čeleď, zahrnující přes 4600 druhů ve 131 rodech. Myrtovité jsou dřeviny s jednoduchými celokrajnými listy. Květy mají pravidelné, čtyřčetné nebo pětičetné, se spodním semeníkem a často s množstvím nápadných tyčinek. Čeleď je rozšířena v tropech a subtropech celého světa, nejvíc druhů roste v tropické Americe a Austrálii. V Evropě roste jediný zástupce, středomořská myrta obecná. Mezi myrtovité patří některé užitkové rostliny poskytující ovoce (kvajáva, fejchoa), koření (hřebíček, nové koření) nebo vonné silice (tea tree, eukalypty).", "tgt_summary": "桃金娘科(学名:)是桃金娘目之下的一个双子叶植物的科。主要产于澳洲和美洲的热带和亚热带地区,有100属约3000种,包括有香桃木属、丁子香及桉树等植物。当中在中国原产有8属,引种了5属,共有136种。台湾有9属30种。", "id": 1866163}
{"src_title": "AIM-120 AMRAAM", "tgt_title": "AIM-120先進中程空對空飛彈", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "AIM-120 vznikla na základě dohody mezi USA a několika dalšími členy NATO, jejímž cílem bylo vyvinout střely vzduch-vzduch a vzájemně sdílet technologii výroby. Podle této dohody měly USA vyvinout novou generaci řízené střely středního dosahu (AMRAAM) a Evropa měla vyvinout novou generaci řízené střely krátkého dosahu (ASRAAM). V září 1991 začalo po zdlouhavém vývoji nasazování střel AMRAAM(AIM-120A) v letkách F-15 Eagle amerického letectva. Brzy následovalo americké námořnictvo (v roce 1993) ve svých letkách F/A-18 Hornet.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "AIM-120A - První verze byla vybavena naváděcím modulem \"WGU-16/B\", hlavicí \"WDU-33/B\" s 22kg výbušniny a 198 samostatnými projektily a raketovým motorem \"WPU-6/B\". V současné době se již nevyrábí.  AIM-120B - U druhé verze došlo ke změně naváděcího modulu na typ \"WGU-41/B\". Raketa také získala jiný procesor, který umožňoval snadnější upgrade softwaru. Verze byla vyráběna od roku 1994.  AIM-120C - Verze C měla řídící plochy seříznuty, aby se dala použít i ve vnitřních pumovnicích stroje F-22 Raptor (verze C-3). Řídící sekce byla změněna na \"WGU-44/B\". Od roku 1999 byla raketa vybavována novými hlavicemi \"WDU-41/B\" s 20,5 kg účinnější trhaviny (verze C-4).  AIM-120C-5 - Verze AIM-120C-5 byla vyvinuta v roce 2000. Je vybavena motorem \"PLUS 5\" se 49 kg tuhých pohonných hmot, které dokáže spalovat dvěma různými rychlostmi. Dolet střely dosahuje kolem 105 km. Udávané maximální dolety jsou však přibližně dvoj- až trojnásobkem reálného dostřelu při bojových operacích.  AIM-120C-6 se vyznačuje novým systémem detekce cíle, který je tvořen čtyřmi senzory a účinně doplňuje stávající radarový bezkontaktní zapalovač. Střela tak dokáže lépe detekovat malé a pomalu letící cíle.  AIM-120C-7 zahrnuje vylepšení v dostřelu, odolnosti vůči elektronickému rušení a navádění rakety. Do výzbroje USAF a US Navy se raketa dostala v roce 2008 a v současnosti se prodává také zahraničním zájemcům.  AIM-120D - Nejnovější verze AIM-120D je navíc vybavena navigací GPS a obousměrným datalinkem. Její dolet je údajně až 180 km. Reálný dostřel při bojových operacích je však 50 - 90 km, maximální dostřely se uvádí proti nemanévrujícím cílům při vzájemném přibližování.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Střela AMRAAM byla poprvé nasazena 27. prosince 1992, kdy stroj amerického letectva F-16D sestřelil irácký MiG-25, který narušil bezletovou zónu na jihu Iráku. AMRAAM dosáhla druhého vítězství v lednu 1993, kdy americká F-16C sestřelila irácký MiG-23. Třetí bojové nasazení střely AMRAAM se uskutečnilo v roce 1994, kdy americká F-16C, udržující bezletovou zónu nad Bosnou, sestřelila srbský J-21 Jastreb.  V letech 1998 a 1999 byly střely AMRAAM odpáleny americkou F-15 kvůli porušení bezletové zóny v Iráku. Tentokrát však žádný z cílů nezasáhly. V roce 1999 během Operace spojenecká síla v Kosovu bylo střelami AMRAAM sestřeleno 6 srbských MiGů-29 (4 americkou F-15C, 1 americkou F-16C, 1 holandskou F-16A MLU).  Dne 23. března 2014 sestřelila turecká F-16 syrský MiG-23, který narušil turecký vzdušný prostor.  Na základě dosavadních výsledků je pravděpodobnost zásahu cíle střelou AMRAAM 59%. Ze 17 vystřelených raket jich 10 zasáhlo svůj cíl (šest MiGů-29, jeden MiG-25, jeden MiG-23, jeden J-21 a jeden vrtulník americké armády Black Hawk, který byl zasažen omylem).", "section_level": 1}], "src_summary": "AIM-120 AMRAAM (\"AMRAAM\" - \"Advanced Medium Range Air to Air Missile\") je raketa typu vzduch-vzduch středního doletu. Jde o radarem naváděnou střelu typu \"vystřel a zapomeň\" určenou k boji mimo vizuální vzdálenost. AIM-120 AMRAAM je nástupcem předchozí generace střel \"Sparrow\". Ve srovnání se střelami řady AIM-7 Sparrow je nová raketa rychlejší, menší, lehčí a má vylepšenou schopnost zasahovat cíle v malých výškách. Obsahuje také datalink, jehož prostřednictvím je střela naváděná až do bodu, kdy se zapne její vlastní radar.", "tgt_summary": "AIM-120先进中程空对空导弹(AIM-120 Advanced Medium-Range Air-to-Air Missile,缩写为AMRAAM),通常被暱称为Slammer(猛击者),是美国现役的主动雷达导引空对空导弹(AAM)。", "id": 842029}
{"src_title": "Svlačcovité", "tgt_title": "旋花科", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Většina zástupců čeledi svlačcovité jsou ovíjivé dřevnaté nebo bylinné liány, nalezneme zde však také byliny, keře a dokonce i stromy (např. povijnice \"Ipomoea arborescens\"). V rostlinách jsou často přítomny mléčnice obsahující bělavý latex, který je však někdy nezřetelný. Listy jsou střídavé, povětšině jednoduché, přisedlé až dlouze řapíkaté, bez palistů. Žilnatina listů je zpeřená nebo dlanitá. U některých zástupců (kokotice, \"Merremia aturensis\") jsou listy redukované na šupiny. Čepel listů je nejčastěji srdčitá, méně často hrálovitá, podlouhlá nebo jiných tvarů, celistvá nebo zpeřeně či dlanitě členěná.  Květy jsou často nápadné, oboupohlavné, většinou pravidelné, pětičetné, jednotlivé nebo ve vrcholových či úžlabních květenstvích. Kalich je 5-četný, často vytrvalý, kališní lístky jsou volné. Koruna je srostlá, nejčastěji kolovitá, zvonkovitá nebo nálevkovitá. Tyčinek je 5, přirostlých ke koruně. Semeník je svrchní, srostlý ze 2 plodolistů (u některých druhů povijnice i více) a se stejným počtem komůrek. Čnělky jsou volné nebo srostlé. V každém plodolistu je několik (2 až 10) vajíček. Plodem je tobolka (někdy je plod nepukavý nebo puká nepravidelně), měchýřek nebo bobule.  Čeleď svlačcovité zahrnuje více než 1600 druhů v 57 rodech. Největší rody jsou povijnice (\"Ipomoea\", asi 500 druhů), kokotice (\"Cuscuta\", 145), žakmontka (\"Jacquemontia\", 115) a svlačec (\"Convolvulus\", 100 druhů). Celkem 13 rodů z této čeledi je monotypických, tedy zahrnujících jediný druh.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Svlačcovité jsou kosmopolitně rozšířená čeleď. Nejvíce druhů roste v tropech, zejména v Africe a tropické Americe. Vyskytují se v deštných lesích (především nížinných), na savanách i pouštích. Jsou to převážně světlomilné rostliny.  V české květeně tuto čeleď zastupuje svlačec obecný (\"Convolvulus arvensis\"), opletník plotní (\"Calystegia sepium\") a několik druhů kokotice (\"Cuscuta\"). V Evropě se mimo dalších druhů ze zmíněných rodů ve Středomoří vyskytují 2 druhy povijnice (\"Ipomoea sagittata\" a \"I. stolonifera\") a keřovitý druh \"Cressa cretica\".", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy svlačcovitých jsou opylovány nejčastěji včelami, přičemž u některých zástupců jsou vytvořeny velmi specializované vazby. Květy často rozkvétají jen na několik hodin a poté opadávají. Některé druhy povijnic rozkvétají na noc a jsou opylovány můrami nebo netopýry. Semena jsou šířena nejčastěji větrem nebo vodou, řidčeji zvířaty.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Svlačcovité jsou dobře vymezená čeleď. V současné taxonomii byl vřazen parazitický rod kokotice (\"Cuscuta\"), řazený dříve do samostatné čeledi kokoticovité (\"Cuscutaceae\").S nástupem molekulárních metod se pozice čeledi svlačcovité v taxonomickém systému příliš nezměnila. Podle kladogramů APG je sesterskou skupinou čeleď lilkovité (\"Solanaceae\").", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Z povijnice batátové (\"Ipomoea batatas\") pocházejí batáty neboli sladké brambory. Rostlina pochází ze Střední Ameriky, dnes je pěstována po celých tropech a subtropech. Vlhkomilná povijnice vodní (\"Ipomoea aquatica\") je v Asii oblíbená zelenina.  Z hlíz mexické povijnice počistivé (\"Ipomoea purga\") se připravují léky proti zácpě, hlístům a vodnatelnosti. Podobným způsobem jsou používány i hlízy \"Ipomoea turpethum\" v Asii a \"Ipomoea pterodes\" v Karibiku. Obsahují látky ze skupiny glykoretinů, velmi toxické pro ryby. Nálev z květů povijnice \"Ipomoea pes-caprae\" se používá na Kubě při střevních potížích a zevně při zánětech kloubů.  Některé druhy svlačcovitých obsahují indolové alkaloidy a mají halucinogenní účinky. Ve Střední Americe jsou takto využívána semena povijnice fialové (\"Ipomoea violacea\") a \"Rivea corymbosa\".  Mnohé druhy jsou u nás pěstovány jako letničky, zejména svlačec trojbarevný (\"Convolvulus tricolor\"), povijnice nachová (\"Ipomoea purpurea\"), povijnice laločnatá (\"Ipomoea lobata\"), řidčeji i povijnice dlanitolistá (\"Ipomoea quamoclit\"). \"Argyreia nervosa\" je robustní liána, pěstovaná jako okrasná rostlina v teplých krajích. Drobný druh \"Dichondra micrantha\" je pěstován v teplých oblastech Spojených států jako půdopokryná rostlina nahrazující trávník.  Povijnice \"Ipomoea pes-caprae\" je pantropicky rozšířený druh, rostoucí na pobřežních písčinách. Občas je také vyséván k jejich zpevnění.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Aniseia\", \"Argyreia\", \"Astripomoea\", \"Blinkworthia\", \"Bonamia\", \"Calycobolus\", \"Calystegia\", \"Cardiochlamys\", \"Cladostigma\", \"Convolvulus\", \"Cordisepalum\", \"Cressa\", \"Cuscuta\", \"Decalobanthus\", \"Dicranostyles\", \"Dichondra\", \"Dipteropeltis\", \"Erycibe\", \"Evolvulus\", \"Falkia\", \"Hewittia\", \"Hildebrandtia\", \"Humbertia\", \"Hyalocystis\", \"Ipomoea\", \"Iseia\", \"Itzaea\", \"Jacquemontia\", \"Lepistemon\", \"Lepistemonopsis\", \"Lysiostyles\", \"Maripa\", \"Merremia\", \"Metaporana\", \"Nephrophyllum\", \"Neuropeltis\", \"Neuropeltopsis\", \"Odonellia\", \"Operculina\", \"Paralepistemon\", \"Pentacrostigma\", \"Petrogenia\", \"Polymeria\", \"Porana\", \"Rapona\", \"Remirema\", \"Rivea\", \"Sabaudiella\", \"Seddera\", \"Stictocardia\", \"Stylisma\", \"Tetralocularia\", \"Turbina\", \"Wilsonia\", \"Xenostegia\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Svlačcovité (\"Convolvulaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu lilkotvaré (\"Solanales\"). Jsou to většinou ovíjivé byliny s nápadnými květy. Z naší květeny sem náleží svlačec, opletník a kokotice. Z užitkových rostlin jsou nejdůležitější sladké brambory neboli batáty, některé druhy poskytují léčiva i halucinogeny nebo jsou pěstovány jako okrasné rostliny.", "tgt_summary": "旋花科(学名:\"\")是真双子叶植物茄目的一个科。", "id": 2935159}
{"src_title": "The Binding of Isaac", "tgt_title": "以撒的结合", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Originální The Binding of Isaac měl být titul, od kterého se kvůli silným, dospělým motivům valné prodeje neočekávaly. Po úspěchu se Super Meat Boy, chtěl McMillen vytvořit menší titul pro limitovanou komunitu hráčů s nízkým riskem selhání. Požádal proto programátora Floriana Himsla, se kterým už spolupracoval na titulech Flashových titulech \"Tri-achnid\" a \"Coil\" a The Binding of Isaac byl jenom takový nadšenecký projekt. Po tříměsíčním vývoji vydali hru 28. září 2011 na platformu Steam. Prodeje mnohonásobně předčili očekávání a hra dosahovala několika tísíců prodaných kopií denně. Proto hra po necelém půl roce dostala 28. května 2012 své první příběhové a obsahové rozšíření \"The Binding of Isaac: Wrath of the Lamb\", které přidalo o 80% na obsahu oproti původní hře. Více než 25% hráčů původní hry si toto dlc zakoupilo.  Po předešlém úspěchu kontaktoval McMillena Tyrone Rodriguez z vývojářské společnosti Nicalis, kteří chtěli hru předělat pro dostupnost k více platformám. McMillen souhlasil a hra se dočkala kompletního předělání, vyvrcholující novým titulem The Binding of Isaac: Rebirth, 4. listopadu 2014. Rebirth se dočkal nejen vizuálního předělání, ale i další masivní obsahové expanze a přeprogramování z limitujícího Flashe. V roce 2017 McMillen opustil Team Meat a společně s Nicalis vydaly dlc Afterbirth a později Afterbirth Plus. Nyní hra očekává finální oznámené dlc The Binding of Isaac: Repentance, které by mělo vyjít ke konci roku 2020.", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "Příběh začíná, když k matce Isaaca promluví bůh a přesvědčuje ji, že je Isaac plný zla. Matka proto zbavuje mladého Isaaca všech hraček a později i oblečení. Když je matka znovu oslovena, má svého vlastního syna Isaaca zabít. Rozběhne se proto na Isaaca s nožem a on je nucen utéct do sklepa zamořeném příšerami, ve kterém se snaží přežít co možná nejdéle. Konec tohoto příběhu se odvíjí od toho, jakým způsobem je hra dohrána. K dispozici je celkem 20 rozdílných konců. Vyobrazení tohoto příběhu může hráč spatřit při každém spuštění hry.", "section_level": 1}, {"title": "Průchod hrou.", "content": "The Binding of Isaac je žánrově Roguelike hra ve které hráč začíná každý nový průchod od nuly. Isaac, nebo jeden z dalších odemknutelných hrdinů, začíná na třech životech v prvním patře rozlehlého sklepa. Patra jsou rozdělena do místností, které se náhodně generují souběžně s hráčovým postupem, aby byl každý průchod unikátní. Místnosti jsou střeženy nepřáteli, které musí Isaac porazit, aby mohl pokračovat dál. Isaac v boji používá své slzy jako projektily. Tyto slzy můžou být upraveny pomocí předmětů, které zvětšují udělené poškození, rychlost střelby a stejně tak Isaacovy životy, rychlost pohybu a další. Hra poskytuje (s příběhovým DLC Afterbirth+) 547 unikátních předmětů, které se ve většině případů nepřepisují, nýbrž spolupracují, tudíž je hráči umožněno dosáhnout zajímavých a silných kombinací v pozdějších fázích hry.  Po projití všech místností je každé patro zakončené Bossem, po jejichž poražení obdrží Isaac předmět navíc a otevřou se padací dvířka, umožňující pokračovat do dalšího patra. Kromě unikátních předmětů hráč nalézá i mince, klíče a bomby, které umožňují přístup do uzamčených místností. Pater je v základu 6 a jsou tematicky rozdělena na 3 části. V každém patře se nalézá Zlatá místnost s předmětem, obchod, ve kterém je možnost si předměty nakoupit za posbírané mince, místnost s bossem a také náhodné speciální místnosti. Na konci šestého patra hráč porazí prvního hlavního bosse, Isaacovu matku. Po jejím poražení se hra rozrůstá o další unikátní patra. Hráč si v tento moment volí, kterou cestou hru dokončí. První možnost je zvolit cestu Nebe (neboli patro Katedrála), kde je boss Nebeský Isaac, nebo cestu Pekla, ve kterém se utká se Satanem. Než se ale hráč vydá k těmto cestám, musí projít patra Lůna uvnitř matky samotné. V této části se hra stává obtížnou, jelikož Isaac od této chvíle dostává dvojnásobné poškození a v případě smrti hra začíná od začátku. Cílem Lůna je porazit Matčino srdce a pokud je poraženo 11krát, hráč pokračuje do Nebe nebo Pekla. Za poražené hlavní bosse získává hráč odznáček, který se zobrazuje na papíře při výběru hrdiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Binding of Isaac je nezávislá akční Roguelike RPG hra od Edmunda McMillena a Floriana Himsla vydaná na Steamu 28. září 2011. Po úspěchu se hrou Super Meat Boy se Edmun McMillen rozhodl pro navržení hry která je inspirována Biblickým příběhem o Obětování Izáka a stylem hry připomínající titul z roku 1986 \"The Legend of Zelda\". Stejně jako v \"The Legend of Zelda,\" hráč ovládá postavičku, se kterou prozkoumává místnosti ve kterých poráží nepřátele, objevuje a získává předměty. Autor chtěl do jisté míry popsat popsat své zkušenosti z dětství, kdy vyrůstal v křesťanské rodině, která ho z náboženských důvodů omezovala, což je i hlavní motiv příběhu \"The Binding of Isaac\". Kvůli těmto silným náboženským motivům je hra určena pro věkovou skupinu 16+. McMillen také měl problémy s publikací na platformu Nintendo 3DS, která kvůli kontroverzi odstoupilo od smlouvy.", "tgt_summary": "是一款由Edmund McMillen与Florian Himsl共同开发的Roguelike地牢冒险类独立游戏。发售时间为2011年,仅可以在Windows操作系统上游玩。在这之后,以撒的结合开发了针对Linux与Mac OS X系统的版本。《以撒的结合》标题和故事内容来源于圣经中亚伯拉罕燔祭以撒的情节。在游戏中,以撒的母亲在接收到来自上帝的启示后,她决心要将以撒祭献给上帝。以撒为了逃命,他躲进了充满了怪物的地下室中;在地下室中,以撒必须靠自己存活下来。在游戏中,玩家可以操控以撒、亚波伦或其余12个可以解锁的人物在程序自动生成的地牢中探险。这样的游戏方式和《塞尔达传说》相似,在与怪物战斗的同时收集道具并强化自身能力,最终打败当层地牢的Boss进入下一层,一周目击败boss妈腿即为通关,随着解锁的秘密增加,也有更多的线路与不同的结局供玩家选择。", "id": 847815}
{"src_title": "Batman: Gothamský rytíř", "tgt_title": "蝙蝠俠:高譚騎士", "src_document": [{"title": "Segmenty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. Mám pro vás příběh.", "content": "\"Mám pro vás příběh\" (v originále \"Have I Got a Story for You\") je prvním příběhem. Animaci vytvořilo studio Studio 4°C, režisérem byl Shoujirou Nishimi, scénář napsal Josh Olson.  Popisuje čtyři svědectví dětí o boji mezi Batmanem a kriminálníkem zvaným Man in Black.", "section_level": 2}, {"title": "2. Křížová palba.", "content": "\"Křížová palba\" (v originále \"Crossfire\") je druhým příběhem. Animaci vytvořilo studio Production I.G, režisér byl Futoshi Higashide a scénář napsal Greg Rucka.  Popisuje příběh policistů Crispuse Allena a Anny Ramirezové, kteří pracují pro poručíka Jamese Gordona. Ti mají za úkol odvést uprchlého trestance Jacoba Feelyho, kterého chytil Batman, zpět do ústavu Arkham. Při zpáteční cestě se zapletou do nemilosrdné přestřelky mezi gangy vedenými bossy The Russian a Salem Maronim.", "section_level": 2}, {"title": "3. Praktická zkouška.", "content": "\"Praktická zkouška\" (v originále \"Field Test\") je třetím příběhem. Animaci vytvořilo studio Bee Train, režisér byl Hiroshi Morioka a scénář napsal Jordan Goldberg.  Popisuje využití vynálezu Luciuse Foxe, který dokáže elektromagnetickým polem odrazit projektily malé ráže. Bruce Wayne mezitím hraje dobročinný golfový turnaj s developerem Ronalde Marshallem a rozmlouvá s ním o podivné smrti Teresy Williamsové, která byla proti Marshallovým plánům. Později Wayne využije Foxova vynálezu pro své brnění Batmana. Zprostředkuje setkání vzájemných rivalů tamějších gangů The Russian a Sala Maroniho, které se pokusí zatknout, ale musí je nechat jít, aby zachránil postřeleného mladíka.", "section_level": 2}, {"title": "4. Číhá v temnotě.", "content": "\"Číhá v temnotě\" (v originále \"In Darkness Dwells\") je čtvrtým příběhem. Animaci vytvořilo studio Madhouse, režiséry byli Yasuhiro Aoki a Yuichiro Hayashi, scénář napsal David S. Goyer.  Popisuje únos kardinála O'Fallona do hlubin stok údajně obřím ještěřím monstrem. Batman se setká s poručíkem Gordonem a vydá se po stopě ještěra do městské kanalizace. Gordon mezitím zjistí, že se jedná o Waylona Jonese, psychotika, který byl pacientem Dr. Jonathana Cranea, zvaného Scarecrow. Ve stoce se ukáže, že za únosem je Scarecrow a že tamní vzduch je prosycen jeho plynem strachu.", "section_level": 2}, {"title": "5. Porazit bolest.", "content": "\" Porazit bolest\" (v originále \"Working Through Pain\") je pátým příběhem. Animaci vytvořilo Studio 4 °C, režisérem byl Toshiyuki Kubooka a scénář napsal Brian Azzarello.  Popisuje vzpomínky Bruce Wayne ještě předtím než se stal Batmanem. Mladý Wayne je na cestě po Asii, kde se snaží přesvědčit tamní fakíry, aby mu odhalili své vědění a pomohli mu vypořádat se s bolestí. Fakíři to odmítnou, ale pomůže mu Cassandra, která se u fakírů učila. Tyto vzpomínky se mu promítají v době, kdy se snaží, vážně zraněný, dostat z kanalizace na povrch.", "section_level": 2}, {"title": "6. Smrtinos.", "content": "\"Smrtinos\" (v originále \"Deadshot\") je šestým a závěrečným příběhem. Animaci vytvořilo studio Madhouse, režisérem byl Jong-Sik Nam a scénář napsal Alan Burnett.  Popisuje příběh nájemného zabijáka jménem Deadshot, který své oběti zabíjí s pomocí odstřelovací pušky, kterou mistrovsky ovládá. Místní boss The Russian si ho najme, aby odstranil poručíka Gordona. Policie poté požádá Batmana, aby ho ochránil. Batman zabrání Gordonově smrti, a poté se utká s Deadshotem na střeše jedoucího vlaku.", "section_level": 2}, {"title": "Vydání.", "content": "Film byl v USA vydán na DVD a Blu-ray 8. července 2008. Celkem se v USA prodalo okolo 337 000 kusů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Batman: Gothamský rytíř (v originále Gotham Knight a Gossamu Naito) je americko-japonská animovaná filmová antologie, která byla roku 2008 rovnou vydána na DVD. Tvoří ji šest různých příběhů od různých režisérů, scenáristů a animačních studií. Příběhy jsou situovány do období mezi filmy \"Batman začíná\" a \"Temný rytíř\", ale nejsou oficiální součástí série.", "tgt_summary": "《蝙蝠侠:高谭骑士》(英语:\"Batman: Gotham Knight\")为以DC漫画的大作《蝙蝠侠》为原作所改编的OVA动画。2008年7月8日在美国发行DVD以及蓝光光盘、日本则是在7月23日发售。台湾并未发行本片,但在2009年10月16日于「2009高雄电影节」活动中放映,后于HBO频道播出。", "id": 2658134}
{"src_title": "Čolové", "tgt_title": "悅般", "src_document": [{"title": "Krátká historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Podle V.V. Bartolda pojem Čchu-jüe pochází z čínského přepisu a skutečné jméno Čchu-jüeů bylo Čöl ve smyslu \"písečné pouště, stepi\". V čínských kronikách se zmínka o kmeni Čolů poprvé objevila v roce 635, když se u Tchangského dvora objevili jeho vyslanci. Později ze dvou části Čujských kmenů – Čolů a Čumulů – vznikly dvě větve Čugajů → (Čch'-čchi → Čigilové a Šatchuo-tchu-ťüe → Čugajští turci).  V současnosti je endoetnonymem Čuj-hunských potomků turecké označení Čuj kiši, \"Čujský lid\".", "section_level": 2}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "Starověké čínské zdroje řadí nomádské Čoly ke skupině Asijských Hunů, kteří během migrace (93-380) zůstali v Žety-su ( Sedmiříčí) a ve Východním Turkestánu.  Během migrace hlavní části Asijštích Hunů ze Střední Asie a Jižní Sibiře do Evropy, jejich větev zůstala u Tarbagatajského pohoří. V roce 160 Středoasijští Hunové dobyli Žety-su, a založili zde Jüe-panské knížectví (): běžný nazev v čínské literatuře), trvající do roku 490. Od roku 420 byli ohrožováni Žuan-žuany. V roce 490 byli Jüe-pani poraženi Wej-chey (\"15 Ujgurských kmenů\"), pocházejícími z Tchie-lejů a byli rozděleni do čtyř kmenů:Čchu-jüe → Čolové,Čchu-mi → Čumulové,Čchu-mu-kun → Kimakové,Čchu-pan → Čubani či Slabí Hunové.  Od poloviny 7. století Jüe-pani nesou turkický název Alty-čubové (Čujské kmeny nebo Čujští Hunové). Část z nich, (Čchu-mu-kuni, tj. Kimakové) obývala region řeky Irtyš (dobový název: Ertiš). Jüe-pani se podíleli na tvorbě národa Türgešů a jejich kaganátu a později byli vazalové Turkutů. Migrace Turkutů (Wej-cheové, Tokuz Oguzové, Süe-jentchuové, Chuej-chuové atd...) do této oblasti počala po kolapsu První Ujgurské říše (autonomie v \"období bezvládí Turkutů\" 630-683 v současném Mongolsku). V roce 744 se část Čujských Hunů ocitla v Druhém Ujgurském kaganátě (740-840) a další část si udržela svou nezávislost. Během \"ujgurského období\" se Čujské kmeny konsolidovaly do jádra \"sedmi kmenů\" známých jako Kimakové z arabských a perských zdrojů.", "section_level": 2}, {"title": "Záznamy v čínských kronikách.", "content": "Po Tung Jabguově (618-628) smrti v roce 628 nastaly v Západoturkutském kaganátě sváry mezi dvěma konkurenčními větvemi Deseti kmenů (On-oků): Nu-šipi a Dulo. Išbara Teriš-kagan (634-639) se snažil pozvednout svou autoritu podporou Nu-šipiů. Když jeho tábor a vesnice byly napadeny čínskými Tchangy, musel utéci do Fergany. Po jeho útěku rada starších z Deseti kmenů (On-oků) upřednostnila kagana z Ašinovského domu kvůli udržení rovnováhy mezi oběma větvemi. Ipi Tugluk-kagan, jehož otec své území již dávno ztratil, ochotně přijal jejich pozvání. Měl velkou podporu u pěti Dulo kmenů, kterou ale roku 642 ztratil.  Během občanské války západních Turků, turkucký vůdce Ipı Tugluk-kagan (638-653, 1. vůdce Duluů), podporovaný vůdci pěti Dulo kmenů s Čolo-Čumulskou armádou obléhal Tängri-tag, ale bezúspěšně. Jeho protějšek Siao-kche z Tchangů ho zahnal na sever, a poté když dobyl město Čolského si-ťina čili vládce, spěchal na horu Ťie-so, kde porazil na 1000 Čumulů a podmanil si jejich potomky.  V roce 657 Nu-šipiovské křídlo Deseti kmenů (On-oků) vytvořilo spojeneckou alianci s Tibetem. Na 360 rodin Čolů a Čumulů zůstalo u Šuang-che. Ulug Išbara-kagan (650-658, 2. vůdce Duluů) z Turkutů spolu s tibetským Buši Daganem jako první zahájil bitvu zaměřenou proti Tchangům. Na straně Tchangů na něj ze zálohy zaútočil Ašina Miše-chán (657-664/7, 3. vůdce Duluů), což pochopitelně vedlo k chaosu mezi válčícími stranami. Išbara-kagan se dal na útěk, ale Tchangský vojenský generál Su Ting-fang mu byl patách až řece Su-je, kde porazil jeho armádu. Išbara-kaganovi a Ši-junovi se podařilo utéci. Prchali směrem do Šunou-še, kam ale nedošli. V oblasti Ši se dostali před brány města Su-du. Jejich unavení koně již nemohli dál, a jejich armáda byla sužována hladem. Vládci města proto nabídli vysokou sumu za vstup a nákup koní. Vládce města Ine Dagan je přijal, ale jakmile vstoupili do města, zadržel je a odvedl do Ši-go.", "section_level": 2}, {"title": "Konfesní vyznání.", "content": "Záznamy o konfesním vyznání Čujských Hunů, šamanistických léčbách nebo magii, nejsou prakticky dostupné, ale čínské kroniky zaznamenaly jejich vnitřní náboženské rituály a kouzla. Záznamy o Jüe-panech vyprávějí o čarodějnicích, které byly schopné způsobovat mrazy a bouře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čolové ( \"Čöllar\", \"處月\" – pchin-jinem \"Čchu-jüe\", \"Чуюэ\") byl středověký název jednoho z turkotatarských etnik. Čolové byli potomci Asijských Hunů a později členové unie Alty-čubů. Kolektivně byli známí jako Středoasijští Hunové, kteří v 2. století na rozdíl od svých soukmenovců netáhli do Evropy, nýbrž zůstali ve Střední Asii.", "tgt_summary": "悦般是北魏时一个西域国家,最初在龟兹以北游牧,其后活动于乌孙西北(大约在今日的七河地区),最早出现在《魏书》,记载为“匈奴北单于之部落”,即窦宪打败又西走的无名号北单于,悦般为这位北单于所带领的部落中老弱者的后裔,而北单于本人则率领另一部逃入康居。周学锋认为,根据《魏书·西域传·悦般传》的记载,悦般在西域活动的时间应该不长。有关悦般的记载始于北魏太武帝太廷三年(437年),董琬、高明出使西域,最后的记载在北魏太武帝太平真君九年(448年),前后大约12年。但其历史却可追溯到东汉时期。", "id": 2042602}
{"src_title": "Pim Fortuyn", "tgt_title": "皮姆·富圖恩", "src_document": [{"title": "Od marxismu k pravici.", "content": "Vystudoval sociologii na Amsterdamské univerzitě. Zabýval se převážně marxistickou sociologií a k marxismu se v té době též hlásil. Později vstoupil do nizozemské Strany práce. Na začátku 90. let se však posunul vpravo a stal se lídrem volební kandidátky nově založené strany \"Leefbaar Nederland\", která měla kořeny v regionální politice, označovala se za středovou, chtěla bojovat proti zatuchlým tradičním politickým stranám a využívat hojně přímé demokracie. V rozhovoru pro list \"Volkskrant\" v únoru 2002 začal Fortuyn prvně hovořit o nutnosti zastavit islámskou migraci do Nizozemska. To vyvolalo velký rozruch ve straně a Fortuyn byl sesazen z čela kandidátky. Vzápětí, 11. února 2002, Fortuyn založil vlastní politickou stranu \"Lijst Pim Fortuyn\", která bývá označována za krajně pravicovou.", "section_level": 1}, {"title": "Fortuynismus.", "content": "Fortuyn označení krajní pravice odmítal, distancoval se od jiných pravicových radikálů Evropy (Jörga Haidera či Jean-Marie Le Pena) a vytvořil jakýsi vlastní koncept nové radikální pravice, který se skládal z neoliberalismu (laissez faire, deregulace, malý stát, malá vláda), euroskepticismu, antiklerikalismu, republikánství (Nizozemsko je monarchií), boje za přímou demokracii, obhajoby práv žen a homosexuálů (sám Fortuyn byl gay), absolutní svobody projevu a silné kritiky multikulturalismu a islámu. Podporoval též liberální drogovou politiku či právo na eutanazii. Tento nový koncept je někdy nazýván „fortuynismus“. Sám Fortuyn ho pojmenovával jako „pragmatismus“. Za své vzory Fortuyn označoval Silvia Berlusconiho a Johna F. Kennedyho.  Největší kontroverze vyvolávala jeho kritika islámu, neboť v Nizozemsku je hodně přistěhovalců islámského náboženství. Tento spor ho stál i život, neboť byl kvůli němu zavražděn během volební kampaně roku 2002, a to radikálním bojovníkem za práva zvířat Volkertem van der Graafem, který sám za důvod vraždy označil právě to, že chtěl zastavit očerňování islámských obyvatel Nizozemska.", "section_level": 1}, {"title": "„Fortuynizace“ Nizozemska.", "content": "Atentát na Fortuyna vyvolal v Nizozemsku šok. Tradiční politické strany začaly hovořit o tom, že je třeba zabránit střetu kultur v Nizozemsku a atakům na tradiční evropské hodnoty. Přijaly mnohé z Fortuynovy agendy.  V následujících volbách získala Fortuynova strana 17 procent křesel v parlamentu a vstoupila do vlády v koalici s pravo-středovou Křesťanskodemokratickou výzvou a konzervativně-liberální Lidovou stranou pro svobodu a demokracii. Spory v kabinetu však brzy vedly k pádu vlády a novým volbám. Strana bez Fortuyna ovšem rychle ztrácela podporu, až se kolem roku 2006 stala zcela marginální (hlasy jejích voličů zřejmě získala strana Geerta Wilderse).  Fortuyn se stal pro Nizozemce mučedníkem a symbolem boje za svobodu projevu. Jako takový byl zvolen Největším Nizozemcem všech dob v televizní anketě pořádané roku 2004.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wilhelmus Simon Petrus Fortuijn, známý jako Pim Fortuyn (19. ledna 1948, Dreihuis, Nizozemsko – 6. května 2002, Hilversum, Nizozemsko) byl nizozemský politik, řazený obvykle ke krajní pravici.", "tgt_summary": "皮姆·富图恩(;1948年-2月19日-2002年-5月6日),荷兰政治家、公务员、社会学家、作家和教授。", "id": 2348309}
{"src_title": "Kalaburovité", "tgt_title": "文定果科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Druhy z čeledi kalaburovité jsou keře a stromy s jednoduchými střídavými dvouřadě uspořádanými listy s palisty. Odění je složeno z jednoduchých, hvězdovitých anebo žlaznatých chlupů. Listy mají srdčitou bázi a na okraji jsou pilovité. Žilnatina je zpeřená. Květy jsou pravidelné, povětšině 5-četné a oboupohlavné, jednotlivé nebo v několikakvětých úžlabních květenstvích. Kalich je srostlý v krátkou trubku, korunní lístky jsou volné, delší než kalich, bílé, růžové nebo žluté, v poupěti zmačkané. Tyčinek je mnoho, na tenkých nitkách. Semeník je svrchní, polospodní nebo spodní, srostlý z 5 až 7 plodolistů a se stejným počtem komůrek, někdy se v horní části semeníku komůrky spojují v jedinou. Čnělka je jediná, tlustá, s laločnatou až sbíhavou bliznou na vrcholu. Plod je bobule (u \"Neotessmannia uniflora\" nejsou plody známy), s mnoha semeny.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zahrnuje pouze 3 druhy ve 3 monotypických rodech. Kalabura \"Muntingia calabura\" je široce rozšířena v tropické Americe a byla introdukována i do Asie. \"Dicraspidia donnell-smithii\" roste ve Střední Americe a v Kolumbii, \"Neotessmannia uniflora\" je známa z jediné lokality ve východním Peru a herbářový materiál ani popis není kompletní. \"Muntingia\" a \"Dicraspidia\" jsou dřeviny rostoucí často na narušených místech např. podél silnic.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "\"Muntingia\" je opylována především včelami, květy však navštěvuje i jiný hmyz. Semena jsou šířena ptáky, netopýry, opicemi i veverkami.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V minulosti byl rod \"Muntingia\" řazen nejčastěji do čeledi \"Elaeocarpaceae\", \"Flacourtiaceae\" nebo \"Tiliaceae\". Podle kladogramů APG je nejblíže příbuznou skupinou překvapivě čeleď ozornovité (\"Cytinaceae\"), kterou tvoří nezelené byliny parazitující na dřevinách.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Plody \"Muntingia calabura\" jsou jedlé, mají však jen místní význam.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Dicraspidia\", \"Muntingia\", \"Neotessmannia\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Kalaburovité (\"Muntingiaceae\") je malá čeleď dvouděložných rostlin z řádu slézotvaré (\"Malvales\"). Jsou to dřeviny s jednoduchými střídavými listy a pravidelnými květy. Čeleď obsahuje pouze 3 druhy ve 3 rodech, rostoucí v tropické Americe. Plody kalabury jsou v tropické Americe místně konzumovány jako drobné ovoce.", "tgt_summary": "文定果科(学名:)共有3属3种,都是生长在热带美洲。其中文定果 (\"Muntingia calabura\")因为具有可以食用的果实,已经被引种到世界各地的热带区域。", "id": 2762820}
{"src_title": "Ozornovité", "tgt_title": "簇花草科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci obou rodů čeledi ozornovité jsou nezelení bezkořenní parazité, získávající živiny i asimiláty z kořenů hostitelských rostlin. Rostliny jsou jednodomé nebo dvoudomé. Listy jsou redukované na pouhé šupinky na kvetoucím stonku. Květy jsou drobné, často zapáchající, pravidelné, uspořádané v klasovitých květenstvích. Okvětí je 4-četné, nerozlišené na kalich a korunu, poněkud dužnaté, srostlé v květní trubku. Tyčinek je mnoho a jsou volné. Semeník je spodní, srostlý ze 4 až 8 plodolistů a se stejným počtem komůrek, s jedinou čnělkou. V každém plodolistu je mnoho vajíček. Plodem je bobule s mnoha drobnými semeny.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zahrnuje 12 druhů ve 3 rodech. Ozorna (\"Cytinus\") se vyskytuje ve Středomoří, v Jižní Africe a na Madagaskaru, rod \"Bdallophytum\" ve Střední Americe. V roce 2012 byl ze severní Kolumbie popsán další, monotypický rod, \"Sanguisuga\". V jižní Evropě rostou dva zástupci čeledi: ozorna obecná (\"Cytinus hypocystis\") a ozorna \"Cytinus ruber\". V České republice se nevyskytují.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rody stávající čeledi \"Cytinaceae\" byly v klasické taxonomii řazeny spolu s dalšími podobnými parazitickými rody do široce pojaté čeledi \"Rafflesiaceae\". Až výsledky molekulárních analýz ukázaly, že mnohé tyto druhy nejsou přes morfologickou podobnost nijak blízce příbuzné a byly rozděleny do několika samostatných čeledí, řazených dokonce do různých řádů. Nejblíže příbuznou skupinou je podle kladogramů APG čeleď \"Muntingiaceae\".", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Oba středomořské druhy ozorny parazitují na cistech (\"Cistus\"), zatímco jihoafrické především na hvězdnicovitých (\"Asteraceae\"). Jihoamerické druhy \"Bdallophytum\" jsou nejčastěji nacházeny na dřevinách rodu březule (\"Bursera\").", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Bdallophytum\" (alternativně \"Bdallophyton\"), \"Cytinus\", \"Sanguisuga\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Ozornovité (\"Cytinaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu slézotvaré (\"Malvales\"). Jsou to nezelení parazité rostoucí na kořenech hostitelských rostlin. Čeleď zahrnuje 12 druhů ve 3 rodech, které byly v minulosti řazeny do čeledi rafléziovité. Jsou rozšířeny ve Středomoří, Jižní Africe, Madagaskaru, Střední Americe a Kolumbii. Dva zástupci rodu ozorna se vyskytují i v jižní Evropě.", "tgt_summary": "簇花草科(学名:)又名岩寄生科,是一类寄生植物,只包括两属约10种。以前的分类法将其列入大花草科,属于金虎尾目,但后来的研究认为应该单独列为一个科,分到锦葵目。不过根据基因亲缘关系分类的APG 分类法和经过修订的APG II分类法都认为本科无法分入任何一个目,属于地位未定的科,直到APG III分类法才确定本科属于锦葵目。", "id": 794018}
{"src_title": "Oreláníkovité", "tgt_title": "红木科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Oreláníkovité jsou stromy, keře a polokeře, často ronící červenou nebo oranžovou šťávu. Odění je z jednoduchých nebo štítnatých chlupů. Listy jsou jednoduché, střídavé, s dlanitou žilnatinou. Čepel listů je celistvá nebo dlanitě laločnatá. Květy jsou nápadné, pravidelné nebo lehce dvoustranně souměrné, pětičetné, v koncových květenstvích. Kališní i korunní lístky jsou volné, koruna je bílá, růžová nebo žlutá. Tyčinek je mnoho a jsou volné. Semeník je svrchní, srostlý ze 2 až 5 plodolistů, s vrcholovou čnělkou a mnoha vajíčky v každém plodolistu. Plodem je mnohasemenná tobolka.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď oreláníkovité zahrnuje 21 druhů ve 4 rodech. Největší rod je kochlospermum (\"Cochlospermum\", 12 druhů). Oreláníkovité se vyskytují v tropech po celém světě, jejich areál je ale mezerovitý. Rod kochlospermum (\"Cochlospermum\") je pantropický, zastoupený v Asii, Africe, Austrálii i tropické Americe. Oreláník (\"Bixa\") roste v tropické Americe, rod \"Amoreuxia\" je rozšířen v Americe od jihozápadních USA po severozápad Jižní Ameriky, monotypický rod \"Diegodendron\" roste na Madagaskaru. Většina druhů roste v nížinných oblastech tropů se suchou periodou. Některé druhy jsou díky rychlému růstu a množství semen běžnou součástí sekundární vegetace.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Mnoho zástupců této čeledi rozkvétá během suchého období a často v bezlistém stavu. Jsou opylovány pravděpodobně včelami.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V tradičních systémech byly stávající rody čeledi oreláníkovité řazeny až do 3 samostatných čeledí: Bixaceae, Cochlospermaceae a Diegodendraceae. Tyto čeledi byly nejčastěji kladeny do příbuzenstva čeledi cistovité (\"Cistaceae\"). Příbuzenské vztahy k ostatním čeledím řádu slézotvaré (\"Malvales\") jsou dosud nejasné.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Oreláník barvířský (\"Bixa orellana\") byl pěstován jihoamerickými Indiány jako zdroj jasně červeného barviva dávno před příchodem Evropanů. Barvivo je známo jako \"urucú\". V současnosti je používáno např. do rtěnek a k barvení potravin. Oreláník je využíván také v domorodé medicíně při léčení epilepsie, horečky, průjmů, nádorů, ledvinových a pohlavních chorobách a proti střevním parazitům. Některé druhy rodu kochlospermum jsou v tropech pěstovány jako okrasné rostliny nápadné velkými žlutými květy.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Amoreuxia\", \"Bixa\", \"Cochlospermum\", \"Diegodendron\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Oreláníkovité (\"Bixaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu slézotvaré (\"Malvales\"). Jsou to dřeviny s nápadnými květy, rostoucí v tropech. Oreláník barvířský je zdrojem červeného barviva hojně používaného jihoamerickými indiány.", "tgt_summary": "红木科(学名:)包括4属共26种,都是原生于热带美洲的,虽然是一个小科,但即有乔木,也有灌木和草本植物,花被5裂,所有种类都分泌红色、黄色或橙色的乳汁。红木的种皮可以作为红色食用色素。", "id": 1988437}
{"src_title": "Boj o Filipíny (1944–1945)", "tgt_title": "菲律賓戰役 (1944年至1945年)", "src_document": [{"title": "Boj o Filipíny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První fáze - Bitva o Leyte.", "content": "První boje o Filipíny začaly 20. října 1944 vyloděním americké 6. armády pod velením generála Waltera Kruegera na ostrově Leyte. Z obavy ze ztráty Filipín a z odříznutí Nizozemské východní Indie od Japonska, jež byla nesmírně důležitá díky svým drahocenným surovinám, poslalo japonské velení k ostrovu Leyte vše co zbylo z japonského císařského námořnictva. Následující bitva u Leyte byla největší námořní bitvou druhé světové války a jedna z největších námořních bitev vůbec. Japonsko zde i přes své plné nasazení utrpělo zničující porážku. Ostrov Leyte se však i přesto podařilo obsadit až po dvou měsících bojů.", "section_level": 2}, {"title": "Boj o Luzon.", "content": "Hlavní část bitvy začala 9. ledna 1945 vyloděním na hlavním ostrově Luzon. Zprvu MacArthurovy jednotky postupovaly rychle. Brzy však narazily na odpor japonské 14. armády rozdělené do tří hlavních skupin: Šobu, Kembu a Šimbu. Těmto jednotkám velel japonský generál Tomojuki Jamašita.  Prvním cílem MacArthurových mužů na Luzonu bylo dobytí hlavního města Filipín Manily. Tu však bránilo více než 14 000 japonských vojáků a námořníků. Ti se i přes Jamašitův rozkaz rozhodli bránit město do posledního muže. O výsledek tažení na Luzonu se nakonec mělo rozhodnout v bitvě o Manilu, jež trvala od 3. února do 3. března 1945. Byla to vůbec nejkrvavější bitva během celého filipínského tažení. Během měsíce bojů byla Manila téměř naprosto zničena. Z celé japonské posádky bránící Manilu nezbyl jediný muž.  Kruegerova 6. armáda se po obsazení Manily zaměřila na Jamašitovo uskupení Šobu na severu Luzonu. To se však nepodařilo do konce války zlikvidovat.", "section_level": 2}, {"title": "Boje o jižní ostrovy a Mindanao.", "content": "Boje dále probíhaly na všech ostatních ostrovech, kde však byl japonský odpor většinou jen symbolický. Výjimku představoval ostrov Mindanao. Proti japonské 35. armádě generála Suzukiho musela 8. armáda generála Eichelbergera mezi únorem a červencem 1945 provést více než 50 obojživelných operací. Nakonec se americké 8. armádě podařilo japonskou 35. armádu rozdělit na dvě skupiny. Ty se však do konce války udržely.", "section_level": 2}], "src_summary": "Znovudobytí Filipín bylo vůbec nejrozsáhlejší americké tažení během války v Tichomoří. Jeho cílem bylo osvobození hlavních filipínských ostrovů Leyte, Luzon a Mindanao a posléze osvobození celého filipínského souostroví od japonských okupantů.", "tgt_summary": "1944年至1945年的菲律宾战役是在美国麦克阿瑟将军率领的盟军反击日军的一系列战役。", "id": 1563482}
{"src_title": "Central Link", "tgt_title": "海湾轻轨红线", "src_document": [{"title": "Popis trasy.", "content": "Severní konec linky představuje stanice Westlake nedaleko křižovatky ulic Pine Street a 4th Avenue. Začátek linky se tedy nachází v tunelu Downtown Seattle Transit Tunnel, který sdílí s diesel-elektrickými hybridními autobusy. Central Link zastavuje na čtyřech z pěti stanic umístěných v tunelu (výjimkou je Convention Place) a poté, co jej opustí, zastavuje na zastávce International District / Chinatown. Poté linka následuje ulici SoDo Busway, na kterou vyjíždí z podzemí a na které má přednost na každé křižovatce. Na ulici zastavuje dvakrát než se zvedá, aby jako nadzemní dráha projela čtvrtí SoDo.  Potom linka vstupuje do dalšího tunelu, tentokrát pod čtvrtí Beacon Hill, kde obsluhuje stejnojmennou stanici. Po výjezdu z tunelu běží po malém mostě, na kterém se nachází stanice Mount Baker, po které se vrací na zem, konkrétně na silnici Washington State Route 900 a zastavuje na třech stanicích v oblasti známé jako Rainier Valley.  Po státní silnici pokračuje jako nadzemní dráha až do křižovatky s Washington State Route 518, kde zatáčí na západ a následuje právě tuto silnici. Tam zastavuje na zastávce Tukwila International Boulevard těsně před křižovatkou s Washington State Route 99 a poté pokračuje ve středním pásu North Airport Expressway až do jižního konce, kterým je stanice SeaTac / Airport, jenž se nachází severovýchodně od letištní garáže a západně od ulice International Boulevard.", "section_level": 1}, {"title": "Doba cesty.", "content": "Tramvajím trvá ujet 25,1 kilometrů linky Central Link 36 minut. Doby cest mezi stanicemi se pak liší a pohybují se mezi dvěma a devíti minutami.  Šestatřicetiminutový čas, který zaznamenávají tramvaje Central Link, se nepříliš liší od zrušeného 32minutového autobusového spojení společnosti King County Metro spojujícího Convention Place a mezinárodní letiště. Ve prospěch tramvají hrají kratší intervaly a lepší přístup, jelikož tramvaje jezdí častěji a jsou v provozu každý den déle než bývalé autobusové spojení. Také mezi centrem Seattlu a letištěm zastavují na více stanicích. Tramvaje pak jezdí po svých vlastních trasách, a tak je neovlivní žádné dopravní zácpy. King County Metro autobusovou linku zrušila v únoru 2010 a ti cestující, kteří na ni nastoupili na dálničních zastávkách Kent, Des Moines nebo Star Lake a směřovali na sever, tedy od letiště, nyní musí pomocí autobusů Sound Transit cestovat na letiště, kde využívají přestupu na Central Link. Na druhou stranu společnost Sound Transit zajistila přímé spojení mezi městem Federal Way a centrem Seattlu, které sice nevyužívá tamního P+R, ale jeho doba cesty je o 26 minut kratší.", "section_level": 1}, {"title": "Počet cestujících.", "content": "Od července 2009, kdy byla linka otevřena a zaznamenávala 12 tisíc cestujících každý pracovní den, počet cestujících na lince především roste. V květnu 2010 už vyrostl na téměř 22 tisíc cestujících, k čemuž přispělo dokončení linky k letišti, zrušení autobusového spojení mezi Seattlem a letištěm a připojení autobusových linek k zastávkám tramvaje. Společnost Sound Transit měří počet cestujících v tramvajích senzory zabudovanými do dveří tramvají.", "section_level": 1}, {"title": "Vybavení.", "content": "Japonská společnost Kinki Sharyo Mitsui byla zvolena k navržení a výrobě nízkopodlažních rychlodrážních tramvají a k poskytování další podpory a vybavení. 35 vozů rychlodrážních tramvají bylo doručeno mezi listopadem 2006 a zářím 2008; každý z nich je 29 metrů dlouhý, 2,7 m široký, má kapacitu 200 cestujících (z toho 74 sedících) a může cestovat v obou směrech. Z počátku jsou na trase k vidění dvouvozové vlaky, ale při zvýšení počtu cestujících budou tramvaje jezdit ve čtyřvozových soupravách. Před dokončením linky University Link však budou moci výt použity pouze tři vozy na každém vlaku kvůli délce kusých kolejí na severním konci linky. Tramvaje dosahují maximální rychlosti 105 kilometrů v hodině.  Od srpna 2010 bude doručeno 27 dalších vozů, každý měsíc jeden. Nyní je v plánu mít roku 2030 flotilu o 180 vozech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Central Link je linka rychlodrážní tramvaje mezi centrem města Seattle a mezinárodním letištěm Seattle-Tacoma International Airport. Jedná se o počáteční fázi systému Link Light Rail společnosti Sound Transit. V provozu je každý den, od pondělí do soboty od páté hodiny ranní do první hodiny ranní a v neděli mezi šestou hodinou ranní a půlnocí. Vlaky se skládají ze dvou vozů, které mají dohromady kapacitu 200 cestujících, z nichž 74 může sedět. Linka byla otevřena v červenci 2009 a původně měřila 22 kilometrů mezi Seattlem a městem Tukwila. V prosinci 2009 byla prodloužena o necelé tři kilometry na mezinárodní letiště.", "tgt_summary": "海湾轻轨红线(英语:Red Line),前称“中央线”(英语:Central Link)位于美国华盛顿州西雅图都会区,是海湾轻轨系统的一条轻轨线路,由海湾公共交通局运营。全线在西雅图、西塔科和塔克维拉设车站16座。线路全长为,呈南北走向,向北贯通西雅图市区至华盛顿大学,向南依次经过塔克维拉和西塔科。中央线在2018年共载客两千四百万,工作日平均每天载客七万两千人。中央线在工作日和周六每天运行20小时,高峰时间每六分钟一班。周日和节假日运营时间缩短至18小时。", "id": 404003}
{"src_title": "Dálnice A1 (Německo)", "tgt_title": "德国1号高速公路", "src_document": [{"title": "Průběh trasy.", "content": "Dálnice A1 začíná nedaleko přístavního města Heiligenhafen v německé spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko na pobřeží Baltského moře. Odtud pokračuje jihozápadním směrem kolem města Oldenburg in Holstein směrem k dalšímu přístavu − Lübecku. Zde se A1 mimoúrovňově kříží s dálnicí A20, která směřuje do spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko. Jihozápadně od Lübecku jsou další dvě dálniční křižovatky. V té první se A1 kříží s dálnicí A21 směřující do Kielu. V té druhé se A1 kříží s dálnicí A24, jenž vede do Berlína. Následně prochází Hamburkem, kde se nacházejí dálniční křižovatky s dálnicemi A25 vedoucí do města Geesthacht, A250 směřující do Lüneburgu a A7, která pokračuje do jižní části Německa.  Za Hamburkem dálnice pokračuje přes Dolní Sasko a Brémy jihozápadním směrem, kde dochází ke křížení s dálnicí A27 směřující do Cuxhavenu a Walsrode. Za Brémami se od A1 odpojuje dálnicí A28, jenž směřuje směrem k Oldenburgu a Východnímu Frísku. Za křižovatkou \"Ahlhorner Heide\" s dálnicí A29, která vede do Wilhelmshavenu se trasa dálnice A1 stáčí na jih, kde prochází kolem Osnabrücku. Na dálniční křižovatce nacházející se západně od Osnabrücku se A1 kříží s dálnicí A30 směřující do Bad Oeynhausenu.  A1 přechází do Severní Porýní-Vestfálska a prochází rozsáhlou konurbací v Porýní a Porúří. Jelikož v tomto případě jde o velmi hustě zalidněné oblasti, i hustota dopravy je tu vysoká, a proto se zde nachází několik dálničních křižovatek. U Münsteru se jedná i křížení s dálnicí A43, dále s dálnicí A2 mířící do Hannoveru a do Berlína. V jihovýchodním Porýní prochází dálnice Dortmundem, kde se nachází křižovatka s A44 vedoucí do Kasselu a křižovatka s A45, která vede do Frankfurtu. U Wuppertalu se A1 kříží s dálnicí A46 směřující do Düsseldorfu a u Leverkusenu se kříží s A3, jenž vede napříč celou zemí až do Pasova na rakouské hranici. V Kolíně nad Rýnem se dále nachází křižovatky s dálnicí A59 vedoucí do Düsseldorfu, s dálnicí A57 směřující do Krefeldu a s dálnicí A4 vedoucí do Cách. A1 je dočasně ukončená u obce Blankenheim. Chybějící úsek je v současnosti ve stádiu příprav, respektive částečně ve výstavbě.  Dálnice opět začíná u obce Rengen ve spolkové zemi Porýní-Falco a kříží se zde s dálnicí A48 směřující do Koblencu a dále s dálnicí A60, která vede do Bitburgu. Na křižovatce \"Moseltal\" se od A1 odpojuje dálnice A602 do centra Trevíru. Na jih od tohoto města na křižovatce začíná dálnice A62 vedoucí do Pirmasensu a dále i dálnice A8 pokračující do Lucemburska. Dálnice končí na výjezdě \"Saarbrücken-Burbach\".  Dálnice A1 prochází na trase několik evropských silnic. Jejich přehled je uveden v následující tabulce:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Do roku 1945.", "content": "Už od konce 20. let se v Německu začalo s plánováním vysokokapacitní silnice pro dálkovou dopravu bez úrovňových křižovatek. Plánování pokročilo na přelomu 20. a 30. let a výstavba byla započata za éry národního socialismu po nástupu Adolfa Hitlera k moci. Nově naplánované silnice byly nazvány \"Reichsautobahnen\", tedy říšské dálnice.  Výstavba současné dálnice A1 začala v polovině 30. let. V roce 1936 byl otevřen 71 kilometrů dlouhý úsek mezi Hamburkem a Brémami, od křižovatky Dibbersen po křižovatku Oyten. Následující rok byla dálnice prodloužená od Oytenu po tzv. \"Brémskou křižovatku (Bremer Kreuz)\" a postavená byla i navazující část současné dálnice A27. V roce 1939 byl dostavěn krátký úsek jižně od Hamburku. Stavělo se i v severní části trasy dálnice − v tomto období se otevřel úsek mezi Hamburkem a Lübeckem.  Koncem 30. let byla postavená i jedna z prvních dálničních křižovatek v Německu. Jednalo se o \"Kamener Kreuz\" severozápadně od Dortmundu. Do začátku druhé světové války se postavilo ještě 25 kilometrů dálnice severně od Leverkusenu. Výstavba úseku nedaleko Remscheidu musela být kvůli válečným událostem až do roku 1951 přerušena. Nicméně se ještě stihl vybudovat úsek v oblasti Eifel nedaleko obce Hasborn.", "section_level": 2}, {"title": "V letech 1945–1970.", "content": "Po druhé světové válce byla německá síť silnic ve špatném technickém stavu, proto se v prvních poválečných letech práce omezili jen na rekonstrukce. V roce 1951 byly obnoveny stavební práce na úseku \"Wermelskirchen-Remscheid\", který se začal budovat ještě za vlády Hitlera. Tento úsek byl otevřen 15. července 1953. V roce 1956 byla dálnice prodloužena po město Hagen a o rok později byla dokončená křižovatka s dálnicí A44 v Dortmundu společně s úsekem do Kamenu.  V 60. letech byl postaven obchvat Hamburku, jenž spojil předválečně budované úseky \"Hamburk-Lübeck\" a \"Hamburk-Brémy\" i další kratší chybějící úseky u Brém v Porúří. V roce 1970 již tedy byl v provozu souvislý úsek dálnice mezi přístavem Lübeck a Kolínem nad Rýnem.", "section_level": 2}, {"title": "V letech 1970–2000.", "content": "Začátkem 70.let se začalo s výstavbou úseku severně od Lübecku. Do roku 1980 byla dálnice prodloužená až do Oldenburgu. Ve stejném roce bylo rovněž dokončeno spojení Kolína nad Rýnem s Blankenheimem, kde dálnice v současnosti končí. Na přelomu 70. a 80. let se rozběhla výstavba dálnice mezi městy Saarbrücken a Daun.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 2000.", "content": "V tomto období je výstavba soustředěna převážně na dostavbu chybějícího úseku mezi Blankenheimem a Daumem v regionu Eifel. Rovněž byl zprovozněn úsek na severu mezi Oldenburgem a Heiligenhafenem, avšak do značné míry pouze v polovičním profilu, proto je oficiálně zatím součástí Spolkové silnice B207.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Dálnice A1 je ve většině své délky vybudovaná ve čtyřech jízdních pruzích. Několik úseků bylo kvůli vysoké intenzitě dopravy rozšířeno o jeden jízdní pruh v každém směru.  Prvním rozšířeným úsekem ve směru stáční dálnice je úsek mezi křižovatkami \"Dreieck Bad Schwartau\" a \" Maschener Kreuz\", který je však v okolí křižovatek \"Dreieck Hamburg-Südost\" a \"Kreuz Hamburg-Süd\" krátce zúžen do čtyř jízdních pruhů.  Dalším takovým úsekem je obchvat Brém mezi křižovatkami \"Bremer Kreuz\" a \"Delmenhorst-Ost\". U měst Osnabrück a Münster následují kratší rozšířené úseky.  Mezi křižovatkami \"Kamener Kreuz\" a \"Köln-Lövenich\" v Porýní-Porúří se nachází nejdelší šestipruhový úsek A1. Posledním rozšířeným úsekem je krátký úsek nedaleko města Bliesheim.  Krom toho ještě existuje několik krátkých pasáží, hlavně ve stoupáních, které jsou postaveny v uspořádání jízdních pruhů 2+3, resp. 3+2.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dálnice A1, německy Bundesautobahn 1 (zkratka BAB 1), zkráceně Autobahn 1 (zkratka A1), je německá dálnice dlouhá 732 kilometrů. Začíná na pobřeží Baltského moře ve městě Heiligenhafen a končí v Sársku, v Saarbrückenu. Dálnice ještě není kompletně dostavěná. Na jejím počátku je v provozu jen v polovičním profilu a mezi městy Blankenheim a Daun není vybudovaná vůbec.", "tgt_summary": "德国1号联邦高速公路(德文:Bundesautobahn 1,缩写BAB 1;或Autobahn 1,缩写:A 1)是德国一条高速公路,由石勒苏益格-荷尔斯泰因州北段的波罗的海沿岸的东荷尔斯泰因县到萨尔州的萨尔布吕肯,途径石勒苏益格-荷尔斯泰因州、汉堡、下萨克森州、不莱梅、北莱茵-威斯特法伦州、莱茵兰-普法尔茨州、萨尔兰州,全长732千米,但是在科隆到特里尔之间的道路并没有修通。从吕贝克到鲁尔区路段又叫“汉萨线”,从汉堡到海利根哈芬和它到费马恩的延长线(这段延长线是“联邦公路 B 207 Bundesstraße B 207”,注意这里“联邦公路”和“联邦高速公路”的区别)又名做“飞鸟线”,原意是“鸟的飞行路线”,意指这是最近的路径。本公路分别属于以下欧洲国际高速公路路线:E22、E29、E31、E37、E42、E44、E47和欧洲E422公路。", "id": 2436002}
{"src_title": "Tamaryškovité", "tgt_title": "柽柳科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tamaryškovité jsou keře, polokeře a stromy se střídavými drobnými, převážně šupinovitými střídavými listy bez palistů. Listy jsou obvykle přisedlé, se solnými žlázkami. Květy jsou pravidelné, drobné, převážně oboupohlavné, 4 nebo 5-četné, v latách nebo hroznech, řidčeji jednotlivé. Kalich je vytrvalý, s volnými nebo pouze na bázi srostlými kališními lístky. Korunní lístky jsou volné, opadavé nebo vytrvalé. V květech je přítomen nektáriový disk. Tyčinek je stejný počet jako korunních lístků, dvojnásobek nebo mnoho. Tyčinky jsou přirostlé k disku, volné nebo až do půlky délky srostlé v trubičku. Semeník je svrchní, srostlý ze 2 až 5 plodolistů, s jedinou komůrkou. Čnělky jsou volné nebo řidčeji srostlé. Vajíček je obvykle mnoho. Plodem je tobolka.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď tamaryškovité zahrnuje asi 90 druhů v pěti rodech. Největší rod je tamaryšek (\"Tamarix\", asi 55 druhů). Čeleď je rozšířena v Eurasii a Africe. Nejvíce druhů roste na stepích a ve vyprahlých oblastech od Středomoří po Střední Asii.  V Evropě se vyskytují tři rody. Tamaryšek (\"Tamarix\") je zastoupen asi 15 druhy, především ve Středomoří a v Rusku. Dále se zde vyskytuje židoviník německý (\"Myricaria germanica\") a na Sicílii \"Reamuria vermiculata\". V naší květeně je původní pouze židoviník německý (\"Myricaria germanica\"), rostoucí na několika málo místech v povodí beskydských řek.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V klasické taxonomii byla čeleď tamaryškovité řazena na zcela jiné místo systému než dnes, do řádu \"Violales\" (Cronquist), případně spolu s čeledí frankeniovité (\"Frankeniaceae\") do řádu \"Tamaricales\" v rámci nadřádu \"Violanae\" (Dahlgren, Tachtadžjan).  Nejblíže příbuznou skupinou je podle kladogramů APG čeleď frankeniovité (\"Frankeniaceae\"). Tyto dvě čeledi spolu s čeleděmi olověncovité (\"Plumbaginaceae\") a rdesnovité (\"Polygonaceae\") tvoří monofyletickou větev řádu hvozdíkotvaré.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Na listech této čeledi se často živí housenky motýlů z podčeledi \"Lycaeninae\" (ohniváčci).", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Různé druhy tamaryšku (\"Tamarix\") se dosti často pěstují jako nenáročné okrasné dřeviny zajímavého vzhledu.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Hololachna\", \"Myricaria\", \"Myrtama\", \"Reaumuria\", \"Tamarix\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Tamaryškovité (\"Tamaricaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu hvozdíkotvaré (\"Caryophyllales\"). Jsou to dřeviny s drobnými často šupinovitými listy, rozšířené v Asii, Evropě a Africe. V České republice se vyskytuje přirozeně židoviník německý, rostoucí v Podbeskydí. Tamaryšky jsou pěstovány jako okrasné dřeviny.", "tgt_summary": "柽柳科共有5属约90种,其中最大的柽柳属就有55种,广泛分布在东半球的温带、热带和亚热带地区,美洲只有引进种。中国有4属27种,主要生长在西部和北方荒漠地带。", "id": 876924}
{"src_title": "Pumapunku", "tgt_title": "普瑪彭古", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Leží v nadmořské výšce na planině Altiplano přibližně 3860 m n. m., cca 70 km jihozápadně od města La Paz v historické oblasti pozdějšího inckého kulturního prostoru. Komplex Pumapunku se rozkládá na obdélníkové hlinené terase o rozměrech zhruba 167 × 117 m, rohy terasy jsou pokryty kamennými deskami o váze kolem 450 tun. Součástí je mnoho monolitů, největší z nich má 871 × 517 × 107 cm o váze víc neż 130 tun.Materiál je tzv. červený pískovec,který se vyskytuje v lokalitě poblíž jezera Titicaca, vzdáleného asi 15 km a vulkanická tvrdá žula tzv.diorit,časteji se uvádí andesit, který se vyskytuje v lomech na poloostrově Copacabana (přímá vzdálenost cca 55 až 80 km!!) nebo v lokalitě poblíž sopky Cerro Khapia u města Zepita.  Doba vzniku je od objevení místa předmětem vědecké diskuse. Oficiální archeologická verze byla ta, že vše vytvořili příslušníci kmene Aymara..(https://translate.google.com/translate?hl=cs&sl=en&u=https://en.wikipedia.org/wiki/Aymara_people&prev=search)..Oficiální archeologové si myslí, že transport těchto kamenů byl v dávném Tiwanaku prováděn za použití velkého množství pracovní síly. Bylo navrženo několik teorií, jak tyto pracovní síly transportovaly kameny. Všechny tyto teorie zůstávají jenom teoriemi. Dvě z nich předpokládají použití lan z lamí kůže a použití ramp a šikmých plošin... Podle zjištění archeologa Alexeje Vraniče pomocí uhlíkové metody z roku 2002 se určuje stáří místa do let 536–600 n. l. Bolívijští vědci ovšem upozorňují, že Puma Punku je mnohem starší, minimálne 2000 let a je starší jako Tiwanaku. Rakouský badatel Arthur Posnansky (1873–1946), zveřejnil v roce 1945 teorii, podle které je brána Puma Punku, též známá jako brána slunce, pozicována a orientována s ohledem na jižní oblohu před 14–15 tisíci let (mimo jiné na základě posunu zemské osy).  Pro nás zatím nepochopitelné jsou technologie použité při budování komplexu nám neznámou civilizací (příslušníci Aymara znali pouze písmo kipu a znali bronzové nástroje, neznali kolo.., jejich původ a doba datace osídlení je dosud vědecky neprokázána). Neznáme účel této stavby ani její souvislost se sousedními úžasnými stavbami v Tíwanacu. Tiwanacu je ovšem mladší a použitá technologie je jiná, běźnejší, z mnohem menších kvádrú a malty. Monolity v Puma Punku 500 m od Tiwanacu však vynikají hmotností, přesnými pravými úhly,pŕesnými tvary, rovností a hladkostí povrchu a úrovní zpracování naznačující mechanické opracování, nebo odlévaní kamene. Velké kameny,nacházející se na hlavní plošině byly spojovány skobami (svorkami) z jedinečné slitiny mědi a arsenu a niklu.Stavba vykazuje mnoho záhad.Není známá technologie pouźití arsenu v bronzu. Největšími kameny zatím nalezenými v Puma Punku jsou dva. První s rozměry 7,81 m x 5,17 m x 1,07m tloušťky s odhadovanou hmotností okolo 131 tun!!. Druhý největší kamenný blok nalezený v Puma Punku je 7,9 m x 2,5m x 1,86 m tloušťky a odhadovanou hmotností 85 tun. Některé kamenné bloky též disponují pravoúhlými konkávními prohlubněmi (tkzv. rybinami ), otvory ve tvaru oblouku, rovnými rýhami a liniemi pravidelně vzdálených děr naznačujícími stopy mechanizace. Velikost chrámového komplexu zase vyžadovala výkresy, pokročilé znalosti logistiky a plánování při stavbě. Doprava materiálu předpokládanou technikou valení kamenných bloků po kládách byla komplikována vahou 80 až 130 tun a tím, že v této nadmořské výšce neexistuje vegetace stromů (je to jedna z teorií).Schází také logický důvod, proč by se domorodí Indiáni doby bronzvé pouštěli do tak složité a nadmíru namáhavé stavby.Fascinující jsou též takzvané kameny H, vyrobené v normovaných (netotožných) rozměrech. Některé H bloky vykazují známky nedokončenosti. Kameny vykazují své orientované magnetické pole. Celý komplex vykazuje známky náhlého katastrofálního zničení (zemětřesení a následná vlna tsunami..??) Všechny teorie zůstávají jenom spekulativními teoriemi.Jedná se nepochybně o jedno z nejzáhadnějších míst na naší planetě..  Historie výzkumu:  Pedro de Cieca - první popis místa  Alcide Charles Victor d’Orbigny  Johann Jakob von Tschudi Arthur Posnansky", "section_level": 1}], "src_summary": "Pumapunku (též Puma Punku, Puma Pumku nebo Puma Puncu, česky \"brána pumy\") je významné jihoamerické před Incké archeologické naleziště monumentálního chrámového komplexu, jedna ze součástí místa Tíwanaku u stejnojmenného města na západu Bolívie.", "tgt_summary": "普玛彭古(Puma-Punku),是一座位于蒂亚瓦纳科遗城西南边几英里处,今秘鲁与玻利维亚交界处的遗址,约六世纪初建立。 在普玛彭古遗址,遗置着数多精细加工的巨大石板,经过检测,他们是安山岩所制造、耐久性强,并且被归类于最难加工的石头类型,莫氏硬度等级为8(金刚石硬度为10)。 一直到1940年代,玻利维亚的军队还把普玛彭古地区的石板当成训练士兵的靶子。由于人为地破坏或长期的日晒雨淋, 到了今天,普玛彭古遗址上找不到一块完整的石板。而就是这些遗留下的部分,被现在人称之为普玛彭古遗址。", "id": 667223}
{"src_title": "Roboti úsvitu", "tgt_title": "曙光中的機器人", "src_document": [{"title": "Historie románu.", "content": "Po úspěších předchozích románů \"Ocelové jeskyně\" a \"Nahé slunce\" navrhli v nakladatelství Isaacu Asimovovi, aby napsal třetí díl a stvořil tak trilogii, podobně jako vznikla v té době Nadace. Autor souhlasil, měl již představu o schématu knihy a také název: \"Hranice nekonečna\". Kniha měla mít výraznější milostný motiv a příběh se měl odehrávat na Auroře, kde by množství robotů a lidí bylo ve větší rovnováze než v předchozích dílech.  V červnu 1958 se vydal Asimov s rodinou na třítýdenní dovolenou do domku na pobřeží Marshfieldu v Massachusetts. Tady hodlal s románem pokročit, nicméně se mu to nedařilo podle svých představ. V 50. letech se zabýval spíše literaturou faktu a najednou zjistil, že téma pro novou knihu momentálně nedokáže odpovídajícím způsobem zpracovat. Ačkoli to měl stále v plánu, trvalo 25 let, než román spatřil světlo světa. Mezitím o něj pravidelně žádali fanoušci. Nově napsaný román \"Roboti úsvitu\" nemá mnoho společného s pokusem z roku 1958.  Název románu odkazuje na ústřední dvojici robotů R. Daneela Olivawa a R. Giskarda Reventlova, kteří byli zkonstruováni na Auroře, vůdčím světě padesáti Intermitentních planet, jehož jméno znamená „úsvit“ (respektive R. Daneel Olivaw byl zkonstruován ve Vesmírném městě na Zemi, avšak to byla pozemská enkláva Aurory a dalších Intermitentních planet).", "section_level": 1}, {"title": "Námět.", "content": "Dvojice vyšetřovatelů Elijáš Baley a R. Daneel Olivaw se opět setkává, tentokrát na planetě Auroře, nejvyspělejší z Intermitentních planet. Důvodem je zničení humanoidního robota Jandera Paneela. Hlavním podezřelým je doktor robotiky a robotův tvůrce Han Fastolfe, jenž se po opuštění Vesmírného města na Zemi vrátil na svou rodnou planetu Auroru a vstoupil do politiky. Nyní čelí obvinění globalistů. Na pozadí se odehrává soupeření o získání hlavního vlivu při druhé vlně kolonizace vesmíru, jednu stranu představuje dr. Fastolfe, jenž podporuje Zemi a její budoucí kolonisty, protiváhu tvoří aurorští globalisté, kteří hodlají terraformovat další planety bez Pozemšťanů, zato s využitím robotů. V knize je přítomen i milostný motiv, jenž v dosavadní autorově tvorbě nebyl obvyklý. V popsaném společenském zřízení na planetě Aurora se vyskytuje incest, je zde běžnou praktikou.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah knihy.", "content": "Celkem 84 kapitol je rozděleno do 18 částí:", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Detektiv Elijáš Baley je předvolán do kanceláře Wilsona Rotha, jeho nadřízeného a policejního komisaře v New Yorku, kde na něj čeká podsekretářka Úřadu spravedlnosti Lavinia Demachek. Je mu vysvětleno, že bez jakýchkoli okolků bude vyslán na nejvlivnější z Vnějších světů Auroru. Vyžádal si jej známý aurorský robotik dr. Han Fastolfe, který čelí zdánlivě neřešitelné situaci, je obviňován ze zničení vlastního humanoidního robota Jandera Paneela. Mimoto jsou zde také další záměry, Fastolfe je příznivě nakloněn Zemi, což se o ostatních významných členech společnosti Vnějších světů nedá říct, a pozemská vláda o tuto přízeň nechce přijít. Země je totiž stále v nerovnovážné pozici vůči ostatním obydleným planetám.  Baley přilétá na Auroru do města Eos, kde se shledává nejen s dr. Fastolfem, ale i se svým kolegou z předešlých akcí – humanoidním robotem R. Daneelem Olivawem. Neotálí a zahajuje vyšetřování. Vyzpovídá robotika Fastolfa, jenž mu předestře názor, jak moc je situace spletitá. Dle něj nemohl Jandera nikdo kromě jeho samotného zničit a on tvrdí, že to neudělal. Zbývá zde velmi nepravděpodobná, prakticky nulová možnost samovolné poruchy robotova pozitronického mozku. Baley se shledává i s Gladií Solarií (dříve známou pod jménem Gladie Delmarrová), protagonistkou z předešlé knihy \"Nahé slunce\", která se přestěhovala na Auroru. Zjistí, že Fastolfe Gladii humanoidního robota zapůjčil a ona jej posléze využívala pro sexuální potěšení a dokonce si k němu vytvořila citovou vazbu.  Příští den navštíví dr. Vasilii Alienu, Fastolfovu dceru a rovněž robotičku, která svému otci zazlívá, že ji odmítl, když mu v mládí nabídla pohlavní styk. Dr. Vasilia v detektivovi utvrdí podezření, že je ve věci nějak angažován mladý Aurořan Santirix Gremionis, jenž se dvořil jednak jí samotné a jednak i Gladii. Po rozhovoru s ním má Baley jasno, že se jedná o zamilovaného muže, jenž se ztrácí ve volných mravech aurorské společnosti.  Dalším navštíveným je vedoucí Institutu robotiky a významný člen globalistů Kelden Amadiro, jenž stojí v přímé opozici vůči dr. Fastolfovi a jeho plánům. Globalisté nehodlají připustit, aby ve druhé vlně kolonizace vesmíru figurovali Pozemšťané, jejich záměrem je obsadit další planety za pomoci vyvíjených humanoidních robotů. Dr. Fastolfe je překážkou, kterou je zapotřebí odstranit.  Amadiro se navenek tváří příjemně, ale jen maskuje své pravé cíle. Jelikož Institut není přes spolupráci mnoha robotiků postoupit ve vývoji humanoidního robota, Amadiro zaměřil svůj zájem na dosud jediné dva roboty tohoto druhu – R. Jandera Paneela a R. Daneela Olivawa. Jeden z nich je vyřazen z činnosti, druhý právě doprovází detektiva Baleyho. Když se Baley chystá k odjezdu, záměrně ho zdržuje.  Baley v doprovodu R. Daneela a R. Giskarda odjíždí. Venku zuří bouře a vznášedlo přestává reagovat na příkazy řidiče. R. Giskard si všimne, že je sleduje jiné vozidlo. Baleymu je to nyní jasné, ví, že na jejich vznášedle byla provedena sabotáž, aby je Amadiro mohl pod záminkou přivést zpět do Institutu kvůli R. Daneelovi. Baley vydá příkaz, aby se oba jeho roboti někde ukryli. Má pravdu, vzápětí se objeví roboti z Institutu a pátrají po R. Daneelovi. Detektiv je přelstí, vyšle je falešným směrem. Pak se vydává ven do bouře, kde jej přepadává úzkost a omdlí.  Probudí se v bezpečí v sídle Gladie Solarie. Gladie o něj měla obavy a dbá na to, aby se mu dostalo veškerého pohodlí. Ten večer se oba vzájemně sblíží. Baley před usnutím podvědomě přijde na důležitou stopu, ale usíná a ráno si ji nepamatuje. Gladia mu ji připomene.  Další den se koná u dr. Fastolfa sezení ohledně jeho sporu s Amadirem, u kterého je přítomen i Elijáš Baley a předseda Rady Aurory Rutilan Horder. Baley opět předvede svou mistrnou schopnost dedukce a usvědčí vedoucího Institutu Keldena Amadira z nekalých zájmů. Z politických důvodů bude tento případ utajen, aby se neoslabila pozice Aurory před ostatními světy, nicméně globalisté ztratí svůj vliv a Zemi bude povoleno podílet se na druhé vlně kolonizace. Baley vyřešil takřka nemožný úkol. Sám ale ví, že je zde ještě někdo, kdo zná tajemství humanoidních robotů a doposud stál v pozadí a jako šedá eminence nepatrně ovlivňoval dění. Před svým návratem na Zemi a poté co se rozloučil s Gladií se jde projít s R. Giskardem. Ví, že robot dokáže číst myšlenky, napovědělo mu to několik drobných detailů. Rovněž seznal, že to byl R. Giskard, kdo se postaral o znehybnění R. Jandera Paneela. R. Giskard nezapírá, jednal v zájmu správné věci, kdyby se Amadirovi podařilo rozluštit tajemství humanoidního robota, mělo by to pro budoucnost nedozírné následky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Roboti úsvitu (v angl. originále \"The Robots of Dawn\") je třetí díl série o robotech z pera amerického spisovatele Isaaca Asimova, který vyšel v roce 1983 v americkém nakladatelství Doubleday.", "tgt_summary": "《曙光中的机器人》(The Robots of Dawn),是美国作家以撒·艾西莫夫(Isaac Asimov)出版于1983年的科幻小说,第三部以以利亚·贝莱(Elijah Baley)为主角的科幻推理小说,艾西莫夫以实例说明科幻小说有多种可能发展性,不必自我设限。这部小说在1984年荣获雨果奖(Hugo Award)最佳长篇小说提名。", "id": 1010500}
{"src_title": "Klasický Hollywood", "tgt_title": "古典好莱坞电影", "src_document": [{"title": "Zlatý věk.", "content": "Zlatý věk Hollywoodu trval více než 30 let, od konce němé éry v americkém filmu na konci 20. let do pozdních 60. let. Klasická hollywoodská kinematografie byla velmi „žánrová“, většina hollywoodských filmů tohoto období se striktně držela určitého žánru, populární byly například westerny, nebo muzikály.", "section_level": 1}, {"title": "Pre-kodexové období.", "content": "S nástupem klasického Hollywoodu, tedy během pozdních 20. let a raných 30. let, byly v americké kinematografii rozšířené filmy, které byly značně provokativní a z morálního hlediska velmi kontroverzní v tehdejší společnosti. Jednalo se například o celý žánr gangsterského filmu, nebo o snímky, které byly dosti sexuálně odvážné. Toto krátké, nicméně slavné období americké kinematografie, je známo jako Pre-kodexové období Hollywoodu.  V roce 1930 prezident The Motion Pictures Producers and Distributors Association (MPPDA) Will Hays proto zavedl Produkční kodex, nazývaný také „Haysův kodex“, který vyžadoval plnění určitých předem daných cenzurních opatření, přičemž tento kodex byl chápán jako „menší zlo“ a vznikl jako reakce na možné zavedení nechtěné státní cenzury v americké kinematografii. Nicméně produkční kodex nebyl v praxi uplatňován až do roku 1934, kdy byla vlivná katolická organizace Legie slušnosti extrémně pobouřena kvůli dvěma sexuálně provokativním filmům z roku 1933, ve kterých hrála Mae West. Po tomto „incidentu“ bylo již dodržování produkčního kodexu vyžadováno a tato vynucená vnitřní cenzura následně výrazně ovlivnila podobu klasické hollywoodské kinematografie.", "section_level": 1}, {"title": "Studiový systém.", "content": "Hollywoodský studiový systém byl kontrolován tzv. „velkou osmičkou“ studií, nicméně „velká pětka“, což byla plně vertikálně integrovaná studia, byla nejsilnější. Mezi tuto pětici nejmocnějších a nejdůležitějších studií patřila studia MGM, Warner Brothers, 20th Century Fox, Paramount a RKO. Všechna tato studia jednak produkovala filmy, a jednak vlastnila své vlastní řetězce kin. Oproti tomu tzv. „malá trojka“, což byla studia Universal Studios, Columbia Pictures a United Artists, sice produkovala filmy, ale neměla takový finanční kapitál jako „velká pětka“ a tak produkovala méně „áčkových“ filmů, které byly základem studiového systému. Tato studia navíc nevlastnila žádná kina.  Studiový systém byl charakteristický vysokou mírou standardizace natáčení. Všichni filmoví pracovníci byli zaměstnanci určitého studia. To mělo za následek jistou uniformitu filmového stylu – režiséři a další klíčoví tvůrčí pracovníci o sobě mysleli spíše jako o zaměstnancích než jako o umělcích, a proto nebylo v celém tomto období rozvedeno auteurství, tj. specifický přístup k filmu, který považuje režiséra za autora, hlavního tvůrce filmového díla. Toto paradigma vtrhlo do americké kinematografie až v jejím post-klasickém období. Přesto někteří etablovaní režiséři, pracující v rámci studiového systému, jako například Alfred Hitchcock, Orson Welles, Howard Hawks, nebo John Ford realizovali své individuální umělecké vize a byli později prohlášeni za plnohodnotné americké auteury.", "section_level": 1}, {"title": "Počátek pádu.", "content": "V roce 1948 nejvyšší soud USA rozhodl, že dosavadní praxe distribuce filmů pomocí balíčkové metody, kdy se prodávalo několik filmů v jednom, je nezákonná, stejně tak vlastnictví a provozování řetězce kin hlavními filmovými studii, protože se mělo za to, že tento vertikálně integrovaný systém konstituoval nesoutěžní a monopolní tržní praktiky.  Toto byla klíčová změna v hollywoodském studiovém systému, která uvolnila cestu rostoucímu počtu nezávislých producentů a řídícím pracovníkům menších studií, kteří od teď mohli produkovat filmy bez toho, aby do toho zasahovalo velké studio. Stejně tak to mělo za následek další důležitou změnu ve výrobě filmů, a totiž, že nadále pracovníci uzavírali se studii kontrakty na konkrétní filmy a různí pracovníci tak mohli pracovat na filmech pro různá filmová studia.  Jak již bylo řečeno výše, americký film tohoto období velkou měrou ovlivňoval tzv. Haysův kodex. Filmům, které nedodržovaly tento kodex, hrozil bojkot a ty filmy, které neschválila MPPDA, musely zaplatit pokutu 25 tisíc dolarů a navíc neprofitovaly v kinech, jelikož všechna kina „velké pětky“ vlastnila právě MPPDA. Produkční kodex byl uplatňován až do konce éry Klasického Hollywoodu v 60. letech, kdy byl nahrazen ratingovým systémem, tedy hodnocením filmů, který se s obměnami udržel až dosud.", "section_level": 1}, {"title": "Konec zlatého věku.", "content": "V pozdních 60. letech potom celkově došlo ke kolapsu hollywoodského studiového systému, který proběhl zároveň s příchodem televize, zavedením auteurismu mezi hollywoodskými režiséry a kritiky, stejně jako se zvýšením vlivu zahraničních filmů a nezávislých filmařů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojmem klasický Hollywood se označuje období americké kinematografie zhruba od konce 20. let do pozdních 60. let. Přičemž tento termín zahrnuje jednak specifický styl natáčení filmů a jednak specifický mód produkce, distribuce a uvádění filmů v americké kinematografii tohoto období. Klasický Hollywood je často označován jako \"„Zlatý věk Hollywoodu“\" a specifické stylové prostředky, rozvinuté během této periody, se nazývají klasický hollywoodský styl.", "tgt_summary": "古典好莱坞电影(英语:Classical Hollywood cinema or classical Hollywood narrative),是电影史所用的术语,指美国电影业在1927年至1963年间制作电影所用的视觉和声音风格。这段时期也经常被称为“好莱坞的黄金时代”。这一时期出现的有代表性的电影风格被称作古典好莱坞风格。", "id": 1779434}
{"src_title": "Phineas Taylor Barnum", "tgt_title": "費尼爾司·泰勒·巴納姆", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Barnum byl spisovatelem, vydavatelem, filantropem a dokonce politikem. Jednoho dne prohlásil: \"\"Jsem showman svým povoláním... a peníze mě nedělají o nic lepším.\"\"  Byl označován jako \"Princ humbuků\", neviděl nic špatného na bavičích nebo prodejcích využívajících švindl (neboli humbuk, jak to nazýval) v propagačních materiálech, pokud kupující za své peníze získal odpovídající hodnotu. Nicméně opovrhoval těmi, kteří peníze vydělávali prostřednictvím podvodu a klamali zákazníka, zejména ve své době populární spiritualisté. U soudu svědčil proti známému podvodníkovi a fotografovi duchů Williamu Mumlerovi. Barnum si najal Abrahama Bogarduse, aby si nechal zhotovit fotografii Barnuma s duchem Abrahama Lincolna. Tento snímek byl pak u soudu hlavním důkazem, jak je snadné vyfotografovat ducha, a že Mumley je podvodník.  Barnum odsuzoval (stejně jako později iluzionisté Harry Houdini a James Randi) \"komerční triky\", které zneužívala média k podvádění pozůstalých.  Ottův slovník naučný o jeho životě uváděl: \"Pocházeje z otce krčmáře byl nejprve obchodním sluhou, pak kolportérem, kramářem, loterním agentem, již v 19. roce se oženil a stal se pak žurnalistou vydávaje »The Herald of Freedom«. Měl proto časté potíže s úřady, a jednou pro jakýsi hanopis pykal i 60 dní ve vězení. Nespokojen s dosavadní svou karriérou šel r. 1834 hledat štěstí do Nového Yorku, ale i zde bylo mu s počátku živořiti při nejnižších zaměstnáních, až r. 1835 získav jakousi starou černošku vydával ji pode jménem Joice Heth za 160letou bývalou kojnou Washingtonovu, i podnikl s ní, jakož i se společností krasojezdců, černých zpěváků a j. cestu po Spojených Obcích. Avšak zvědavost krajanů jeho záhy utuchla, a B. vrátil se r. 1841 velmi zbědován do Nového Yorku. Zde všelijak se protloukal životem: prodával bible, psal do novin, najal si černošskou společnost taneční a pod., r. 1842 však podnikl spekulaci větších rozměrů zakoupiv Scudderovu velkou sbírku kuriosit, kterou pak pode jménem »American Musaeum« vystavováním zajímavých zvláštností, hlavně však záplavou lákavých návěští, insertů a vůbec nejfantastičtější, nikdy nebývalou reklamou tak zvelebil, že se stala nejmilejším zábavním místem Novoyorčanů. B. při tom ve třech letech získal 100.000 dollarů. V tomto museu často těžké zkoušce podroboval důvěřivost obecenstva představuje mu tu japonskou mořskou pannu, tu vlnatého koně, jindy bílou černošku a pod. sensační předměty; ale s největším potkal se úspěchem našed pětileté, ku podivu malé, ale dobře urostlé dítě, které hned ukazoval jako jedenáctiletého trpaslíka Torna Thumba (Palečka). R. 1844 oblekl jej do uniformy generálské a podnikl s ním cestu po Evropě připraviv ji dříve ohromnou reklamou. Vskutku drobounký, čiperný, 70centimetrový »generál«, jenž se velmi podobal Napoleonu I., všude neodolatelně lákal obecenstvo, i na dvorech panovnických byl představován, a B. zbohatl. Nejvýnosnějším podnikem B-ovým byla koncertní výprava po Spoj. Obcích severoamerických, k níž získal slavnou pěvkyni Jenny Lindovou (1850). Nával posluchačstva byl nevídaný, vstupenky vydražovány někdy až na několik set dollarů, a po 9 měsících měla Lindová 200.800, B. přes 535.000 doll. čistého zisku. Z toho vystavěl si v Bridgeportu (Connect.) nádhernou villu »Iranistán«, kde pak maje trvalý svůj byt hleděl si nadále svého novoyorského musea a opatřoval je stále novými lákadly. Kromě toho i do jiných světa dílů vysílal zvěřince, cirky, musea. Indiány produkující se chytáním koní a pod. V té době napsal též svou Autobiography (New-York, 1854), neobyčejně upřímnou. R. 1856 překvapil svět bankrotem, zaviněným prý nešťastnými spekulacemi, ale vyrovnav se brzy se svými věřiteli, zkoušel znova štěstí své a neustal, i když r. 1865 museum novoyorské mu shořelo. Byl také apoštolem střídmosti, přednášel veřejně o humbugu i o umění, kterak zbohatnouti, a vydal o tom i spisy (The Humbugs of the World, 1865; Struggles and Triumphs, 1870; Money-getting, 1883). R. 1868 zatoužil po vavřínech politických a kandidoval jako republikán do kongressu, ale propadl. V novější době zařídil obrovský cirkus, s velikým zvěřincem v ceně 1 mill. doll., jenž nyní (1889) v Londýně působí neodolatelnou přitažlivostí. B. stal se tak typickým představitelem odvážné podnikavosti, jež chvástavou reklamou, drzostí, ale i vtipem, chytráctvím a nevyčerpatelnou vynalézavostí dovede téměř geniálně kořistiti ze zvědavosti a naivnosti lidské, a proto dostalo se mu i názvu »krále humbugu«, po názoru jeho krajanů nikterak nečestného.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Phineas Taylor Barnum, také známý jako P. T. Barnum (5. července 1810, Bethel, Connecticut, USA – 7. dubna 1891, Bridgeport, Connecticut, USA), byl americký podnikatel a zakladatel cirkusu \"\"Ringling Bros. and Barnum & Bailey\"\".", "tgt_summary": "费尼尔司·泰勒·巴纳姆(P. T. Barnum,全名Phineas Taylor Barnum,1810年-7月5日-1891年-4月7日)是美国马戏团经纪人兼演出者。 1810年7月5日出生于康乃狄克州贝塞尔,父亲经营小商店,1842年在纽约开办“美国博物馆”(American Museum),以奢侈的广告和怪异的展品而闻名,最有名的是斐济美人鱼。1871年建立了世界大马戏团,他把他的马戏团称作“世界上最棒的表演”,表演项目包括街头杂耍,以及高级文化,例如来自欧洲有“瑞典夜莺”之称的女高音歌手珍妮·林德 的演唱,引起很大的轰动。1881年与对手詹姆士‧贝利(James Bailey)合并形成了巴纳姆与贝利马戏团(Barnum and Bailey Circus),又称玲玲马戏团,巴纳姆一直带着他的马戏团在全美国巡演,他的马戏团充满了各种令人不可思议的神奇展品,如汤姆‧拇指将军(60公分高的侏儒)、暹罗双胞胎。一路上的巡回演出中,他的小火车总是比他的马戏团早到两个星期,车上悬挂着他的照片,据说他死前的最后遗言是:“今天麦迪逊花园广场的收入怎样?”死后葬于树林山公墓(Mountain Grove Cemetery),他的马戏团于1907年以40万美金转让给玲玲兄弟。 巴纳姆曾以残忍对待动物闻名,1882向英国伦敦动物园购入长期受虐的非洲象Jumbo与其马戏团巡演赚钱,三年后一次搬运过程,因马戏团人员作业疏失Jumbo遭受火车撞击当场死亡,而马戏团主人巴纳姆决定将其尸骨制成标本展示以继续搜刮财富", "id": 383171}
{"src_title": "Cyateovité", "tgt_title": "桫椤科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kapradiny z čeledi cyateovité jsou nazývány také 'šupinaté stromové kapradiny', neboť oproti jiným skupinám stromových kapradin mají na kmenech a na řapících listů charakteristické šupiny.  Kmen je nevětvený, nejčastěji přímý a dosahující výšky 1 až 20 metrů nebo výjimečně krátce plazivý, pokrytý šupinami a někdy i ostny. Cévní svazky jsou v jednoduchém kruhu (diktyostélé). Listy tvoří rozměrnou vrcholovou růžici, obvykle jsou 1 až 5 metrů dlouhé, u některých zástupců slabě dvojtvárné, v pupeni spirálovitě stočené. Na hlavních i postranních žilkách svrchní i spodní strany listů bývají chlupy nebo šupiny. Čepel listů je nejčastěji 1x až 2x zpeřená a s lístky hluboce zpeřeně laločnatými, řidčeji nedělená nebo až 4x zpeřená. Žilky v posledních segmentech listů jsou zpeřené, nevětvené nebo 1x až 2x vidličnatě větvené, obvykle volné.  Okrouhlé výtrusné kupky se tvoří na žilkách na spodní straně listů, se zvýšeným nebo nízkým lůžkem, bezobalné nebo s ostěrou umístěnou pod výtrusnou kupkou a částečně či téměř zcela ji obklopující. Sporangia mají nepřerušený prstenec a obsahují 16, 32 nebo 64 spor. Spory jsou kulovité nebo tvaru čtyřstěnu, s tenkou vnější stěnou. Gametofyt je pozemní, zelený, srdčitého tvaru nebo poněkud protáhlý. Archegonia a antheridia se vytvářejí na spodní straně.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď cyateovité zahrnuje 4 rody a asi 500 až 600 druhů stromovitých kapradin. Vyskytuje se v tropech celého světa. Největší rody jsou \"Alsophila\", \"Sphaeropteris\" a \"Cyathea\". V Evropě tato čeleď není zastoupena. Stromovité kapradiny z této čeledi tvoří charakteristickou součást vlhkých tropických horských a mlžných lesů. Některé druhy přesahují za hranice tropů, např. na Novém Zélandu, v Jižní Americe a v Číně, Japonsku a Indii. Mnozí zástupci jsou endemity tropických hor nebo oceánských ostrovů, nalezneme zde však i druhy se širokým areálem rozšíření.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V roce 2007 byla publikována molekulární studie čeledi \"Cyatheaceae\". Rod \"Sphaeropteris\" byl rozeznán jako bazální větev, sesterská všem ostatním zástupcům čeledi. Ostatní rody s výjimkou tohoto mají specifické šupiny na řapíku s okrajem tvořeným menšími a jinak orientovanými buňkami než v centru šupiny. Do rodu \"Cyathea\" byly vřazeny rody \"Cnemidaria\", \"Hymenophyllopsis\" a \"Trichipteris\". Byl ustaven nový rod, \"Gymnosphaera\", do té doby jako sekce rodu \"Alsophila\" téhož jména.  APG", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší nálezy zkamenělých kapradin řazených do čeledi \"Cyatheaceae\" jsou datovány do jury a spodní křídy (\"Cyathocaulis\", \"Cebotiocaulis\"). \"Protopteris\", kapradina datovaná do spodní křídy a popsaná na základě nálezu z Čech, má cévní svazky velmi podobné dnešním kapradinám rodu \"Cyathea\" a \"Alsophila\", zatímco jiné znaky ji kladou spíše do \"Dicksoniaceae\". Další fosilní \"Cyatheaceae\" třetihorního stáří jsou např. \"Cyatheodendron texanum\" z Texasu a \"Dendropteridium cyatheoides\" z východní Afriky.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Některé druhy stromovitých kapradin jsou pěstovány jako okrasné rostliny. Vláknité kořeny bývají používány jako součást substrátu pro epifyty. Bývají také pěstovány jako zajímavost v botanických zahradách. Několik druhů rodu cyatea je možno vidět například ve sklenících Pražské botanické zahrady v Tróji.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Alsophila\", \"Cyathea\", \"Gymnosphaera\", \"Sphaeropteris\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Cyateovité (\"Cyatheaceae\") je čeleď kapradin z řádu cyateotvaré. Je to největší skupina žijících stromovitých kapradin, dorůstajících výšky až 20 metrů. Jsou rozšířeny v horských a mlžných lesích v tropech celého světa.", "tgt_summary": "桫椤科(学名:)属于蕨类植物门真蕨纲,本科植物都是树形蕨。", "id": 1070979}
{"src_title": "Centre Court", "tgt_title": "中央球場 (溫布頓)", "src_document": [{"title": "Historie a charakteristika.", "content": "Centrální dvorec leží u Aorangi Terrace a jako jediný ze čtyřiceti devíti kurtů All England Clubu je určen pouze pro čtrnáctidenní turnaj konaný na přelomu června a července. V jiném období se na něm nehraje, pouze udržuje odolný 100 % víceletý jílek vytrvalý, který je stříhán na výšku 8 milimetrů. Jeho součástí je královská lóže (angl. \"The Royal Box\") určená pro členy britské panovnické rodiny a další významné hosty, včetně bývalých wimbledonských vítězů. V tomto boxu jsou prezidentem klubu princem Edwardem předávány trofeje vítězům a finalistům soutěží čtyřher.  Název „Centre Court“ je přejat od pojmenování hlavního dvorce, který se nacházel na původní lokalitě wimbledonského klubu v ulici Worple Road. V něm proběhl úvodní ročník turnaje v roce 1877. Hlavní dvorec tehdy zaujímal centrální postavení, obklopen dalšími tenisovými hřišti. Po přesunu klubu do nového asi kilometr vzdáleného dějiště na Road Church v roce 1922 byl zachován jednoduchý název kurtu. Poštovní směrovací číslo je SW19.  V říjnu 1940 během druhé světové války byl zasažen pěti 500 librovými leteckými pumami a došlo ke zničení 1 200 míst. Celková oprava skončila až v roce 1949.  Původní střecha z roku 1922 byla několikrát rekonstruována. Roku 1979 došlo k jejímu zvýšení o jeden metr, což umožnilo nárůst počtu diváků o 1 088 osob. Další úprava následovala v roce 1992, kdy byl kryt kompletně vyměněn a hlediště změněno tak, že návštěvníkům na 3 601 sedadlech poskytovalo lepší přímý pohled na dvorec, než tomu bylo do té doby.", "section_level": 1}, {"title": "Zatahovací střecha.", "content": "Po dlouholeté debatě tenistů, odborníků i fanoušků klub přijal rozhodnutí opatřit kurt zatahovací střechou. Práce započaly po skončení Wimbledonu 2006. V dubnu 2009 byla dokončena instalace pojízdné zatahovací střechy, která propouští přirozené denní světlo, je opatřena umělým osvětlením a její zatažení trvá 10 minut. Wimbledon 2007 byl hrán bez střešního krytu. Střecha umožňuje pokračování utkání v případě deštivého počasí a díky osvětlení také za tmy.  Prvním testem nové konstrukce se stal exhibiční zápas uskutečněný 17. května 2009 mezi Andre Agassim, Steffi Grafovou, Timem Henmanem a Kim Clijstersovou. V rámci instalace také došlo k navýšení kapacity diváků ze 14 000 na 15 000 sedadel, když bylo přidáno šest nových řad na východní, severní a západní straně hlediště. Vznikly také nové prostory pro média, komentátorské boxy a stará výsledková tabule byla nahrazena novou s LCD obrazovkou. Nová sedadla jsou širší, zvýšil se počet schodišť i výtahů v útrobách kurtu. K roku 2009 tak centrální dvorec představoval čtvrtý největší tenisový stadión světa.", "section_level": 2}, {"title": "Utkání pod střechou.", "content": "Pravidla londýnského grandslamu nařizují, že po zatažení střechy musí být utkání dohráno již pod tímto krytem i v případě ukončení deště. Některé zápasy jsou tak dohrávány pod střechou i za slunečného počasí.  K prvnímu zatažení střechy během turnaje došlo 29. června 2009 okolo 16.40 hodin v zápase čtvrtého kola ženské dvouhry Wimbledonu 2009 mezi Amélií Mauresmovou a Dinarou Safinovou.  Premiérový zápas, jenž se celý odehrál pod střechou, proběhl ve čtvrtém kole mužské dvouhry stejného roku 2009 mezi Andy Murraym a Stanislasem Wawrinkou. Hra na otevřeném centrálním dvorci nikdy předtím nepokračovala po 21.17 hodině pro sníženou viditelnost nastupujícího šera. 30. června 2012 skončilo čtyřsetové utkání mužské dvouhry Wimbledonu 2012 mezi Britem Andy Murraym a Kypřanem Marcosem Baghdatisem ve 23.02 hodin místního času, čímž se stalo nejdéle hraným zápasem do nočních hodin ve wimbledonské historii.", "section_level": 3}, {"title": "Tenisové události.", "content": "V letech 1934, 1935, 1936 a 1937 centrální dvorec hostil finále Davisova poháru.  Tři týdny po skončení Wimbledonu 2012 se na něm a dvorcích č. 1 a č. 2 uskutečnily tenisové soutěže Letních olympijských her 2012.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledková tabule.", "content": "Výsledková tabule centrálního dvorce je jednou z jeho nejtypičtějších součástí.  Předchozí tabule, na níž se výsledek a jména zobrazovaly v podobě bodů byla instalována v roce 1982. V rámci rekonstrukce byla roku 2008 nahrazena novou tabulí s displejem z tekutých krystalů (LCD), která umožňuje zobrazovat dopady míče vyhodnocené systémem jestřábího oka. Obě tabule byly vyrobeny společností Rolex.", "section_level": 1}, {"title": "Nápis.", "content": "Nad vchodem hráčů na tenisový dvorec je umístěn citát z básně \"„Když...“\" Rudyarda Kiplinga, v němž stojí:  \"„If you can meet with triumph and disaster and treatthose two impostors just the same... “\"  \"„Když proti triumfu i poníženíjak proti svůdcům spolčeným jsi kryt... “\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Centre Court () je travnatý tenisový dvorec, největší a hlavní kurt tenisového oddílu All England Lawn Tennis and Croquet Club, který leží v jihozápadní londýnské části Wimbledonu. Od roku 1922 je dějištěm třetího grandslamu sezóny – nejstaršího turnaje na světě, Wimbledonu, včetně finálových zápasů. Kapacita dvorce činí 14 979 míst k sezení.", "tgt_summary": "中央球场(Centre Court)是温布顿网球锦标赛的主要球场之一,也被认为是世界最著名的网球场。中央球场由全英草地网球和门球俱乐部所有,一般全年只有温网的两周比赛期间才会使用该球场。球场内有皇家包厢,专供英国皇室成员和其他特别嘉宾使用。2009年,中央球场进行了大修。", "id": 1937828}
{"src_title": "Hunger Games (film)", "tgt_title": "飢餓遊戲 (電影)", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "V troskách bývalé Severní Ameriky se rozkládá země Panem s nablýskaným hlavním městem Kapitolem a dvanácti okolními kraji. Hlavní postavy Katniss a Peeta patří do dvanáctého a Kapitol jim vládne krutou a tvrdou rukou. Poslušnost si udržuje kláním Hladových her – zvrácenou televizní reality show, ve které každoročně jedna dívka a jeden chlapec z každého kraje nedobrovolně bojují o život. Šestnáctiletá Katniss chce zachránit svou sestru, která byla vylosována a nabídne svou účast dobrovolně. Do her je také vylosován Peeta Mellark, pekařův syn, který kdysi zachránil Katnissinu rodinu před hladem. Jako jejich mentor je zvolen Haymitch z dvanáctého kraje, bývalý vítěz her, který však časem ztrpkl a stal se z něj alkoholik.  Katniss a Peeta se dostávají do Kapitolu, kde se potkávají se svými protivníky. Před tím, než vstoupí do arény a reality show začne, jsou její účastníci veřejně představeni publiku. V přímém přenosu se tu Peeta přizná k dlouholeté, neopětované lásce ke Katniss. Katniss je přesvědčena, že Peeta se tak snaží získat přízeň u publika, která může být pro přežití rozhodující, neboť publikum může svým favoritům posílat dary.  Katniss v aréně přežívá díky umění lovu a orientace v terénu. Počet protihráčů se stále snižuje, Katniss a Peeta ale zůstávají naživu. Díky zamilovanému obrazu Katniss a Peety se mění pravidla a uprostřed her je oznámeno, že vítězem může být i pár ze stejného kraje. Katniss se vydá Peetu hledat, společně čelí nástrahám svých protivníků i tvůrců reality show. Katniss a Peeta využijí toho, že působí jako zamilovaný pár, aby získali větší popularitu a tím také přízeň sponzorů.  Konce reality show se skutečně oba dočkají. Kapitol však chce opět měnit pravidla a snaží se Katniss a Peetu přinutit, aby ve velkém finále usilovali jeden druhému o život, neboť vítěz může být jen jeden. Oba následně pohrozí sebevraždou v naději, že Kapitol bude mít přece jen raději dva vítěze než žádného, a tato lest jim skutečně vyjde. Katniss a Peeta jsou tedy prohlášeni za vítěze 74. ročníku Hladových her.  Haymitch varuje Katniss, že si s jejím zobrazením vzdoru vytvořila mocné nepřátele. Prezident Snow se dívá na záznamy o triumfálním návratu vítězů domů a zvažuje situaci.", "section_level": 1}, {"title": "Pokračování.", "content": "Dne 8. srpna 2011, stále během natáčení filmu, studio Lionsgate oznámilo, že filmová adaptace druhé knihy z trilogie Hunger Games, s názvem \"\", bude v kinech od 22. listopadu 2013. V listopadu 2011 Lionsgate začala jednat se scenáristou Simonem Beaufoyem aby přizpůsobil novelu pro film, protože Ross a Collins od druhého dílu odstoupili kvůli vytížení. Výroba filmu začala v létě 2012 a Garyho Rosse na režisérské židli vystřídal Francis Lawrence. Dne 6. května 2012 bylo hlášeno, že Michael Arndt bude přepisovat scénář pro \"Vražednou pomstu\". Arndt byl oficiálně ohlášen jako nový scenárista dne 24. května 2012.  V červenci 2012 byly ohlášeny data vydání pro dva filmy, které jsou založeny na poslední knize Mockingjay. První část s názvem \"\" měla premiéru 21. listopadu 2014 a \"\" dne 20. listopadu 2015. Lawrence, Hutcherson, Hemsworth a Harrelson podepsali smlouvy na všechny filmy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hunger Games je americký dobrodružný film natočený v roce 2012 podle knihy Aréna smrti. K roku 2013 celosvětově utržil přes 691 milionů dolarů a stal se nejvýdělečnějším filmem studia Lionsgate. Hlavní postavu Katniss Everdenovou ztvárnila Jennifer Lawrence, dalšími obsazenými herci byli Liam Hemsworth a Josh Hutcherson.", "tgt_summary": "《饥饿游戏》(英语:The Hunger Games)是2012年美国奇幻冒险电影,由盖瑞·罗斯执导,根据苏珊·柯林斯的同名小说《饥饿游戏》改编而成,是饥饿游戏电影系列的第一部,珍妮佛·劳伦斯、乔许·哈却森、连恩·汉斯沃、伊丽莎白·班克斯、伍迪·哈里森、史丹利·图奇、蓝尼·克罗维兹以及唐纳德·萨瑟兰主演。", "id": 1434214}
{"src_title": "Kapradiníkovité", "tgt_title": "金星蕨科", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Zástupci čeledi kapradiníkovité jsou povětšině pozemní kapradiny, výjimečně rostou na skalách nebo v rychle proudící vodě. Kořeny jsou černavé, drátovité. Oddenky jsou spíše nevětvené, krátce či dlouze plazivé nebo vzpřímené, s kopinatými plevinami. Mladé listy jsou zelené, řidčeji červenavé, někdy pokryté slizem. Sterilní a fertilní listy jsou tvarově shodné nebo jen poněkud rozdílné. U některých druhů se na listech vytvářejí rozmnožovací hlízky. Listy jsou jednoduché a celistvé až 3x zpeřené. Čepel listů je bylinná až kožovitá, téměř vždy s bílými až průhlednými jednoduchými jehlicovitými chlupy, řidčeji jsou chlupy vidličnaté, hvězdovité nebo i žláznaté chlupy. Řapíky jsou zelené nebo slámově žluté, s nezvětšenou bází. V bázi řapíku jsou 2 cévní svazky, v opačné části se spojující do jednoho svazku ve tvaru písmene U. Žilky jsou volné nebo se různým způsobem spojují, vzniklé areoly pak neobsahují další volné žilky, končící na okraji listu nebo před ním.  Výtrusné kupky jsou okrouhlé nebo protáhlé, tvoří se na vrcholu žilek, na nízkém lůžku, o ostěrou nebo nekryté. Ostěra je ledvinitá, postranní, někdy pýřitá nebo žláznatá. Výtrusnice mají ve střední části tkáň z více než 1 řady buněk. Spory jsou obvykle monoletní, řidčeji (u rodu \"Cyclosorus\") triletní. Gametofyt je zelený, nadzemní, většinou chlupatý nebo žláznatý.", "section_level": 1}, {"title": "Rozlišovací znaky.", "content": "Kapradiníkovité jsou velká a dosti rozrůzněná čeleď kapradin, obvykle však může být rozpoznána podle charakteristických bělavých nebo průhledných jehlicovitých, většinou jednobuněčných chlupů na listech. Podobné chlupy bývají přítomny i na okraji a ploše plevin na oddenku. Od podobné čeledi kapraďovité (\"Dryopteridaceae\") se kapradiníkovité liší zejména 2 cévními svazky v řapíku, průhlednými jehlicovitými chlupy a nepřítomností plevin na listech. Listy jsou často jen jednoduše zpeřené s celistvými nebo peřeně členěnými úkrojky a žilky se v posledních segmentech listů jen zřídka dělí.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Čeleď kapradiníkovité je vcelku dobře vymezená a s nástupem molekulárních metod nedoznala výraznějších změn. Pojetí rodů je naopak poměrně neustálené a pohybuje se v rozmezí od 1 do 30. Ve studii z roku 2011 byl počet rodů zredukován na 5, přičemž do rodu kapradiník (\"Thelypteris\") byly vřazeny rody \"Amauropelta\", \"Coryphopteris\", \"Metathelypteris\", \"Oreopteris\", \"Parathelypteris\" a \"Wagneriopteris\" a do rodu \"Cyclosorus\" rody \"Amblovenatum\", \"Ampelopteris\", \"Amphineuron\", \" Chingia\", \"Christella\", \"Cyclogramma\", \"Cyclosorus\", \"Glaphyropteridopsis\", \"Goniopteris\", \"Meniscium\", \"Menisorus\", \"Mesophlebion\", \"Mesopteris\", \"Plesioneuron\", \"Pneumatopteris\", \"Pronephrium\", \"Pseudocyclosorus\", \"Sphaerostephanos\", \"Stegnogramma\", \"Steiropteris\" a \"Trigonospora\".  V minulosti byly kapradiníkovité řazeny do blízkosti čeledi kapraďovité (\"Dryopteridaceae\"), podle molekulárních studií však nejsou blízce příbuzné. Podle kladogramů současné taxonomie náležejí kapradiníkovité do vývojové větve leptosporangiátních kapradin nazývané 'Eupolypods II' a zahrnující čeledi sleziníkovité (\"Aspleniaceae\"), papratkovité (\"Athyriaceae\"), kapradinkovité (\"Woodsiaceae\"), žebrovicovité (\"Blechnaceae\") a další.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď kapradiníkovité zahrnuje asi 950 druhů v 5 rodech. Je rozšířena především v tropech a subtropech, kde se vyskytuje spíše v nižších nadmořských výškách. Do mírného pásu zasahuje poměrně málo. V květeně ČR se vyskytují 3 druhy: pérnatec horský (\"Thelypteris limbosperma\", syn. \"Lastrea limbosperma\"), kapradiník bažinný (\"Thelypteris palustris\") a bukovinec osladičovitý (\"Phegopteris connectilis\"). V Evropě se vyskytují mimo to ve Středomoří lokálně \"Cyclosorus dentatus\" (syn. \"Christella dentata\") a v Pyrenejích \"Cyclosorus pozoi\" (\"Stegnogramma pozoi\").", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Cyclosorus\", \"Macrothelypteris\", \"Phegopteris\", \"Pseudophegopteris\", \"Thelypteris\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Kapradiníkovité (\"Thelypteridaceae\") je čeleď kapradin z řádu osladičotvaré (\"Polypodiales\"). Jsou to spíše nenápadné kapradiny, rozšířené především v nížinách tropů. V České republice roste kapradiník bažinný, pérovník pštrosí a bukovinec osladičovitý.", "tgt_summary": "金星蕨科(学名:)为水龙骨目支序之下一个链束植物地生蕨的科,包括物种约900种。叶为单一或一回羽状复叶,下羽片多少较短。每个小列片有羽状小脉,相邻两组小脉会相连,且从结合点再长出一条连接叶缘缺刻的脉,是所谓「小毛蕨脉型」,全世界仅金星蕨科鳞片长毛 。孢子囊堆为圆形或线形,大多没有盖膜。地生蕨,叶为单一或一回羽状复叶,下羽片多少较短。每个小列片有羽状小脉,相邻两组小脉会相连,且从结合点再长出一条连接叶缘缺刻的脉,是所谓「小毛蕨脉型」,全世界仅金星蕨科鳞片长毛 。孢子囊堆为圆形或线形,大多没有盖膜。", "id": 2230684}
{"src_title": "Ludwig von Mises Institute", "tgt_title": "路德維希·馮·米塞斯研究所", "src_document": [{"title": "Vzdělávání a financování.", "content": "Vzdělávání je inspirováno prací představitele Rakouské ekonomické školy Ludwiga von Misese. Silný vliv mají i další představitelé této školy ekonomové Murray Rothbard, Friedrich August von Hayek, Hans-Hermann Hoppe, Henry Hazlitt atd. Institut je placen pouze ze soukromých prostředků. Institut se nepovažuje za klasický think tank, přestože má pracovní vztahy s jednotlivci jako je americký senátor Ron Paul a organizacemi jako je Foundation for Economic Education, tak nemá žádné formální vztahy s žádnou politickou stranou (ani Libertariánskou stranou) a od žádné strany nedostává ani finance. Neakceptuje žádný kontrakt s obchodními společnostmi anebo jinými organizacemi. V roce 2007 činily roční příjmy institutu 3 583 575 dolarů a jeho výdaje 2 852 751 dolarů. Výdaje byly vynaloženy na programy institutu (75,5 %), administrativu (13,6 %) a fundraising (10,7 %). Institut neobdržel žádné peníze z veřejných zdrojů. Po vzoru amerického institutu působí i další Ludwig von Mises instituty v zahraničí, například v Belgii, Polsku, Argentině, Brazílii, Rumunsku, Ekvádoru, Portugalsku a v Slovenské i České republice. S těmito odnožemi ovšem americký Ludwig von Mises institut nemá ustaveny žádné formální vztahy. Oficiální motto institutu je „Tu ne cede malis sed contra audentior ito“, které pochází z Vergiliovy Aeneidy, kniha VI; motto v překladu znamená: “Neustupuj před zlem, ale ještě odvážněji proti němu bojuj”.", "section_level": 1}, {"title": "Cíle institutu.", "content": "Cílem institutu je „podkopat etatismus ve všech jeho formách“. Jeho metodologie je založena na praxeologii - na lidském jednání. Ekonomické teorie rozvíjené institutem vidí všechny vládní zásahy jako destruktivní, ať se jedná o sociální péči, inflaci, daně, regulace nebo válku. Institut kritizuje etatismus a demokracii, kterou popisuje jako donucení, které je nekompatibilní s růstem blahobytu, a jako rozporuplný systém a systém legalizované korupce.", "section_level": 1}, {"title": "Činnost.", "content": "Institut sponzoruje učitelské a studentské konference a semináře, které se zabývají širokou škálou oblastí od monetární politiky po historii válek. Institut vydal množství knih (knihy Ludwiga von Misese, Murraye N. Rothbarda, Henryho Hazlitta a dalších), teoretických statí a článků, které se zabývají ekonomií, právem, historií atp. Produkoval také několik filmů (Liberty and Economics: The Ludwig von Mises Legacy, The Future of Austrian Economics and Money, Banking, and the Federal Reserve). Od roku 1995 provozuje institut také své internetové stránky. Institut vydává i několik periodik (například The Free Market, The Austrian Economics Newsletter, The Journal of Libertarian Studies a The Quarterly Journal of Austrian Economics). Mezi pozoruhodné knihy vydané institutem patří: Vedle toho institut pořádá e-learningové aktivity jako je Mises Academy (od roku 2010), Mises University od roku 1986 a The Austrian Scholars Conference. Institut hostil i mnohá symposium. Wardova a Masseyova knihovna institutu má téměř 35 tisíc svazků. Institut uděluje také různá vzdělávací stipendia.", "section_level": 1}, {"title": "Ludwig von Mises institut Česko a Slovensko.", "content": "Roku 2010 vznikl Ludwig von Mises institut Česko a Slovensko. Jeho cílem bylo vzdělávání české a slovenské společnosti v otázkách ekonomie, politické filosofie a společenské harmonie. Institut obhajoval svobodu, dobrovolnost, individualismus a ochranu soukromého vlastnictví. Vydával články a knihy autorů, hlásících se k těmto myšlenkám, a pořádal Letní Akademii Mises Institutu. Ke konci roku 2016 tento institut jako právnická osoba zanikl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ludwig von Mises Institute (LvMI), se sídlem v Auburnu v Alabamě v USA je americká libertariánská organizace, která se zabývá výzkumem a vzděláváním na poli ekonomie, filozofie a politické ekonomie. Institut popisuje svoje úsilí jako snahu o umístění lidské volby do centra ekonomické teorie, snahu o povzbuzení kritického historického výzkumu a snahu o obranu tržní ekonomiky, soukromého vlastnictví, zdravých peněz a mírové vztahy mezi národy. Naopak institut kritizuje vládní zásahy jako ekonomicky a společensky destruktivní. Institut byl založen roku 1982 a řídila ho až do své smrti roku 1993 vdova po Misesovi Margit von Mises. Současným předsedou institutu je Lew Rockwell Prezidentem institutu je Douglas French.", "tgt_summary": "路德维希·冯·米塞斯研究所(Ludwig von Mises Institute)是一所位于美国阿拉巴马州欧本市的自由意志主义研究所,研究的领域包括了经济学、哲学、和政治经济学。米塞斯研究所是为了纪念奥地利经济学派的经济学家路德维希·冯·米塞斯,并发扬奥地利学派的经济和政治理念。研究所的全部经费来源都是依靠私人的捐款。", "id": 1844122}
{"src_title": "Ernest Borgnine", "tgt_title": "喧尼斯·鮑寧", "src_document": [{"title": "Námořní kariéra.", "content": "Po ukončení středoškolského studia v New Havenu v Connecticutu vstoupil do řad Amerického vojenského námořnictva, kde sloužil, s krátkou přestávkou v roce 1941, až do roku 1945, tedy celkem 10 let. Sloužil jako střelec na palubě torpédoborce USS-Lamberton. Za svoji službu v Tichomoří během 2. světové války získal hned několik řádů a medailí (Good Conduct Medal, American Defense Service Medal, American Campaign Medal, Asiatic-Pacific Campaign Medal a World War II Victory Medal).", "section_level": 1}, {"title": "Herecká kariéra.", "content": "Herectví se začal věnovat až po svém odchodu z Amerického námořnictva v roce 1945 a jeho herecká kariéra pak trvala více jak 60 let (od roku 1949 až do roku 2011).  Začínal v Barterově divadle v Abingdonu ve Virginii, odkud v roce 1949 odešel hrát do New Yorku na Broadway. V roce 1951 definitivně přesídlil do Kalifornie do Los Angeles. Jeho první přelomovou filmovou rolí se stal snímek \"Odtud až na věčnost\" z roku 1953. Zpočátku ztvárňoval vyloženě záporné postavy padouchů a lidí s pokřiveným charakterem. Nicméně postupně se vypracoval i na uznávaného a ceněného herce charakterních rolí. Další zlom přinesla jeho první velká charakterní filmová role ve snímku \"Marty\" z roku 1955, kde si zahrál komplikovanou postavu dobráckého řezníka trpícího nadměrným ostychem a komplexem méněcennosti ve styku se ženami. Právě tato role mu však přinesla nejen cenu BAFTA a cenu z Mezinárodního filmového festivalu v Cannes, ale posléze i Zlatý glóbus a Oscara  Cenu Emmy získal poprvé v roce 1963 za své účinkování v televizním seriálu \"McHale's Navy\" (česky: \"McHaleovo námořnictvo\").  V 70. letech pobýval někdejším Československu, kdy zde natáčel britsko-americký televizní film \"Na západní frontě klid\" podle stejnojmenného Remargueova románu.  Kromě filmového herectví se příležitostně věnoval i dabingu a moderování televizních show.Roku 2003 bylo možné jeho hlas slyšet v kresleném seriálu \"Simpsonovi\".  V roce 2007, ve svých 90 letech, byl nominován na Zlatý glóbus, za roli v televizním filmu \"Grandpa for Christmas\" a stal se tak nejstarším hercem v historii tohoto ocenění, který byl nominován na tuto cenu.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Během svého 95 let dlouhého života byl celkem pětkrát ženatý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ernest Borgnine, vlastním jménem Ermes Effron Borgnino (24. ledna 1917, Hamden, Connecticut, USA – 8. července 2012, Los Angeles, Kalifornie) byl americký herec italského původu, držitel Oscara, Zlatého glóbu, ceny BAFTA a ceny Emmy.", "tgt_summary": "喧尼斯·鲍宁(英语:Ernest Borgnine,1917年-1月24日-2012年-7月8日),老牌美国实力派演员,演艺生涯长达50多年,1950年代主演了不少电影,1960年代则在不少西部片中演出,事业后期的作品多是电视剧。曾因在《君子好逑》中的演出赢得BAFTA最佳外国男主角奖和奥斯卡及金球奖影帝,亦因在电视节目上的演出数次入围艾美奖及金球奖。", "id": 1835089}
{"src_title": "Tušetie", "tgt_title": "特塞季", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Od zbývajícího území Gruzie Tušetii na jihu odděluje hlavní hřeben Velkého Kavkazu, od Čečenska Boční kavkazský hřbet.  Na západě hraničí s historickou oblastí Chevsuretie, se kterou je spojena stezkou přes sedlo Acunta. Odvodňuje ji řeka Andijské Kojsu.  Tušetie se dělí se na tři oblasti a jeden subregion podle údolí řek, které se vyznačují značnými výškovými rozdíly:  Pod vesnicí Šenako u lokality \"Ageurta\" vzniká soutokem Pirikitské a Gomecarské (Thušské) Alazani řeka Andijské Kojsu, která odtéká do Dagestánu a po soutoku s Avarským Koisu se jako řeka Sulak vlévá do Kaspického moře.  Údolí Pirikiti a Gomecari jsou oddělena hřbetem Makratela (, v překladu „nůžkový hřeben“) s planinami a několika průchozími průsmyky. Nejvýznamnější je průsmyk Nakle-choli ve výšce 2903 m mezi vesnicemi Češo a Verchovani. Centrálním místem je Omalo nad soutokem Čančachovanské (Chiské) a Gomecarské (Thušské) Alazani.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Oblast byla součástí Gruzínského království, po jeho rozpadu v 15. století přešla pod království Kachetie. Kvůli nájezdům ze sousedních zemí byly budovány obranné a strážní věže.  Během německé invaze do Sovětského svazu za druhé světové války došlo v oblasti k menším protisovětským nepokojům, které pravděpodobně souvisely s rozsáhlejšími událostmi v sousedním Ingušsku.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Tušetii obývají Gruzínci označovaní jako \"Tušebi\". Historicky byla sídla rozmístěna ve čtyřech skupinách: v údolí Cova, podél řeky Thušská Alazani, podél řeky Pirikitská Alazani a u soutoku obou řek. V současnosti oblast sestává z deseti vesnic, z nichž největší je Omalo s pevností Keselo, dalšími jsou například v údolí Pirikitské Alazani Dartlo s pevností Kvavlo, Češo nebo Parsma.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Hlavním odvětvím je chov dobytka, zejména skotu a ovcí. Pastevci tráví léto v horách a na zimu se přesunují do nížiny u Alvani. Místní sýry a kvalitní vlna bývaly vyváženy do Evropy a Ruska. Kvůli specifickým místním náboženským zvyklostem se nechovají prasata.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Prakticky celá Tušetie je chráněným územím, přírodní rezervace byla vyhlášena v roce 1980 a současná úprava platí od roku 2003. Chráněné území je rozčleněno na přísnou přírodní rezervaci (kategorie IUCN I, asi 10 000 ha), do které patří části říčních údolí, národní park (kategorie IUCN II, asi 80 000 ha) a chráněnou krajinnou oblast (kategorie IUCN V, asi 30 000 ha), kam spadají všechny vesnice, sídla pastevců a přilehlé pastviny. Na plánech péče pro chráněnou krajinnou oblast se podílí odborníci z České republiky.  V oblasti se nacházejí borovicové lesy, které v nadmořské výšce nad 2000 m přechází v březové, horní hranice lesa odpovídá výšce kolem 2600 m. Alpinské pásmo je charakteristické porosty rododendronů. Ve flóře Tušetie je zastoupeno asi 230 kavkazských endemitů jako například bříza \"Betula raddeana\", prvosenky \"Primula luteola\" a \"Primula juliae\" nebo rododendron \"Rhododendron caucasicum\".  Vyskytuje se zde 60 druhů savců, mezi nimi kozorožec dagestánský (\"Capra cylindricornis\"), kamzík horský, koza dagestánská (\"Capra aegagrus aegagrus\"), srnec obecný, medvěd hnědý, vlk obecný nebo rys ostrovid. Nejistou je přítomnost levharta perského (\"Panthera pardus saxicolor\"), známky jeho pobytu byly v oblasti nalezeny. Ze 120 druhů ptáků žijí na skalách sup bělohlavý, orlosup bradatý a orel skalní. Z plazů se vyskytuje užovka hladká a zmije Ursiniho (\"Vipera ursinii\"), v řekách je hojný pstruh obecný potoční.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativa a doprava.", "content": "Dnes je Tušetie součástí okresu Achmeta v kraji Kacheti. S okresním městem Achmeta je spojena přes průsmyk Abano horskou silnicí, která je v zimě neprůjezdná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tušetie, též Thušsko () je historická oblast na severovýchodě Gruzie, při hranici s Čečenskem na severu a Dagestánem na východě.", "tgt_summary": "特塞季()是乔治亚的一个历史地区,位于乔治亚东北部。特塞季位于大高加索山脉北坡,大多数居民都是牧羊民,也因此这里出产的起司和羊毛享誉盛名。特塞季是高加索地区环境污染最少的地区,吸引了许多游客观光,部分地区被划为国家公园保护。", "id": 607915}
{"src_title": "Operace Forager", "tgt_title": "馬里亞納群島及帛琉戰事", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mariany.", "content": "Souostroví Mariany nabízelo Američanům mnoho strategických výhod, v neposlední řadě mohlo sloužit jako základna pro dálkové nálety na Japonsko. Pro Spojený výbor náčelníků štábu proto nebylo rozhodnutí ostrovy obsadit nijak složité. Vylodění předcházely 11. června 1944 mohutné nálety a ostřelování z hladinových lodí, jejichž cílem byl Saipan, Tinian, Guam a Rota. Invazní vojska se 15. června vylodila na Saipanu a přes odpor Japonců do večera zřídila pevná předmostí. Saipan byl dobyt 9. července.  Jakmile do oblasti připlulo japonské loďstvo, soustředila se pozornost na ně. Přimělo americké námořnictvo, aby se stáhlo a utkalo se s nepřítelem ve Filipínském moři. Američané v bitvě zvítězili, a tak se lodě mohly vrátit, aby podpořily invazi. Jejich dočasná nepřítomnost však způsobila, že útok na Guam musel být odložen na 21. července. Přes silný nepřátelský odpor se Američanům podařilo ostrov dobýt do 10. srpna.  Nakonec došlo 24. července k útoku na Tinian, jenž byl ze všech tří operací nejúspěšnější. Ve srovnání s útoky na Saipan a Guam byly ztráty Američanů nízké. Většina ostrova byla v amerických rukou po čtyřech dnech bojů a definitivní dobytí ostrova bylo oznámeno 1. srpna.", "section_level": 2}, {"title": "Palau.", "content": "Souostroví Palau představovalo hrozbu pro americké tažení v centrálním Pacifiku a na Filipínách. Naopak v amerických rukou mohly ostrovy posloužit jako základny pro leteckou a zásobovací podporu všech amerických sil v oblasti. Velení se rozhodlo obsadit menší ostrovy Peleliu a Angaur, kde se nacházela strategicky významná letiště a obejít větší a lidnatější ostrovy Koror a Babelthuabu. Nejprudší boje byly svedeny na Peleliu, kde Japonci připravili silná obranná postavení. Dobytí Peleliu stálo námořní pěchotu a pozemní vojsko přes 1 700 padlých a přes 8 000 zraněných nebo nezvěstných. Dobytí Angauru bylo podstatně jednodušší. Američané zde přišli o 260 mrtvých, 1 354 zraněných a 940 vyčerpaných z horka, úrazů a nemocí. Smysl útoku na Palauské souostroví, jenž si vyžádal ztrátu přes 2 000 mužů je dodnes diskutabilní, neboť jak se později ukázalo, Japonci neměli na ostrovech prostředky, jimiž by mohli nějak významně ohrožovat americké tažení ve středním Tichomoří.", "section_level": 2}], "src_summary": "Operace Forager bylo vojenské tažení Američanů za války v Tichomoří zaměřené na souostroví Mariany a Palau. Na Marianách bylo cílem operace vytvoření předsunutých základen, jež by mohly sloužit jako odrazový můstek pro útok na Japonsko a zároveň obsazení mariánských letišť, z nichž bylo možné vysílat dálkové bombardéry B-29 na japonská města, vojenské cíle a továrny. Cílem tažení na Palauských ostrovech bylo obsazení letišť, z nichž mohli Japonci ohrožovat blížící se vylodění na Filipínách a zároveň vytvoření základny, jež mohla podporovat americké tažení v centrálním Pacifiku, včetně tažení na Filipínách. Obsazení Marian a Palau mělo také přerušit (či ohrozit) japonské linky vedoucí z Japonska do Nizozemské východní Indie, důležitého zdroje surovin, především ropy.", "tgt_summary": "马里亚纳群岛及帕劳战事是在太平洋战争期间美国军队在1944年6月至11月攻击在马里亚纳群岛及帕劳的日本帝国军队,美军的攻势在切斯特·威廉·尼米兹的指挥下,紧跟随吉尔伯特及马绍尔群岛战事而展开,目的是攻占日军在中太平洋的军事基地,以支援同盟国重返菲律宾群岛,及提供基地对日本本土实施战略轰炸行动。", "id": 2783399}
{"src_title": "Paul Biedermann", "tgt_title": "保罗·比德尔曼", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Vyhrál 200 m volný způsob na Mistrovství Evropy 2008, ve finále dohmátl v čase 1:46,59.  S časy 3:47,69 na 400 m volný způsob a 1:46,37 (německý rekord) na poloviční trati se kvalifikoval na Letní olympijské hry 2008. Na olympiádě skončil pátý na 200 m volný způsob (1:46,00) a sedmnáctý na 400 m volný způsob (3:48,03).", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství světa 2009 (Řím).", "content": "26. července 2009 zvítězil na 400 m volný způsob v čase 3:40,07. Na této trati porazil olympijského vítěze a mistra světa na 1500 m volný způsob Oussamu Mellouliho z Tuniska, kterého přefinišoval v posledních 50 metrech. Paulův rekord byl téměř o tři sekundy lepší, než měl osobní rekord a o 0,01 s pod světovým rekordem Iana Thorpa, který platil od roku 2002.  28. července Biedermann opět zvítězil, když porazil na dvousetmetrové kraulové trati nejlepšího olympionika všech dob, Michaela Phelpse. Paul Biedermann dosáhl času 1:42,00 a ze svého osobního rekordu během pouhého jednoho roku ukrojil čtyři sekundy.", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství světa v krátkém bazénu 2010 (Dubai).", "content": "Na tomto mistrovství Paul Biedermann zvítězil na 400 m volný způsob, když porazil opět Oussamu Mellouliho téměř shodným způsobem jako na Mistrovství světa v Římě.  Na poloviční trati, ačkoli nastupoval jako světový rekordman, skončil až na pátém místě. Vítězem se stal Ryan Lochte, který Biedermanna porazil o více než sekundu.", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství světa 2011 (Šanghaj).", "content": "Paul vyhrál tři bronzové medaile - 200 a 400 m volný způsob a 4×100 m polohová štafeta. Na dvoustovce dohmátl za Michaelem Phelpsem o 0,09 s, ve štafetě na 4×200 m volný způsob ho porazil o 0,33 s, avšak ani to nestačilo a německá štafeta dohmátla na nepopulárním čtvrtém místě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Paul Biedermann (* 7. srpna 1986) je německý plavec, mistr světa v dlouhém bazénu a držitel čtyř světových rekordů (200 a 400 m volný způsob v dlouhém i krátkém bazénu). Také získal ocenění Nejlepší evropský plavec (European Swimmer of the Year) roku 2009 a Německý sportovec (Sportler des Jahres), taktéž za rok 2009.", "tgt_summary": "保罗·比德尔曼(,1986年-8月7日)是一位德国游泳运动员,出生于哈雷。他是现200米自由泳和400米自由泳世界纪录保持者。", "id": 2349249}
{"src_title": "Audrys Bačkis", "tgt_title": "奧德里斯·若瑟·巴契基斯", "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "V září roku 1938 opustil s rodinou Litvu do Paříže. Studoval ve Francii: v Paříži absolvoval katolické gymnázium, tamtéž vstoupil do kněžského semináře, později na římských vysokých školách; na Papežské Gregoriánské univerzitě studoval teologii, absolvoval roku 1961. 18. března téhož roku byl vysvěcen na kněze, poté pracoval jako duchovní mezi litevskými emigranty v USA. Na Lateránské univerzitě získal roku 1964 doktorát z kanonického práva.", "section_level": 1}, {"title": "V diplomatických službách Vatikánu.", "content": "V roce 1964 vstoupil do diplomatických služeb Vatikánu. Jako sekretář nunciatury působil na Filipínách (1964 – 1965), v Kostarice (1966 – 1968), Turecku (1969 – 1970) a Nigérii (1971 – 1973). Od roku 1973 bylo jeho působení spojené s Radou pro veřejné záležitosti církve při státním sekretariátu. Byl mj. delegátem Svatého stolce na vídeňské konferenci OSN v roce 1975 a od roku 1979 zástupcem sekretáře Rady pro veřejné záležitosti církve. V letech 1979 až 1988 přednášel na Lateránské univerzitě církevní diplomacii. Dne 5. srpna 1988 byl jmenován nunciem v Nizozemsku, biskupské svěcení přijal z rukou papeže Jana Pavla II. 4. října 1988.", "section_level": 1}, {"title": "Arcibiskup.", "content": "Dne 24. prosince 1991 byl jmenován arcibiskupem ve Vilniusu v nově založeném vilniuském arcibiskupství. V čele Konference biskupů Litvy stál v letech 1993 až 1999 a také v letech 2002 až 2005. V současné době je místopředsedou litevské biskupské konference. V říjnu 1999 se arcibiskup Bačkis účastnil druhého zasedání světové synody biskupů věnované církvi v Evropě. Kardinálem ho jmenoval papež Jan Pavel II. při konzistoři 21. února 2001.  Po dosažení věku 75 let Audrys Bačkis dne 4. dubna 2013 podle litevského církevního práva odstoupil (abdikoval) z funkce arcibiskupa. Funkci po něm převzal Gintaras Grušas (* 23. září 1961) dne 5. dubna 2013, který do úřadu nastoupil 23. dubna téhož roku..", "section_level": 1}], "src_summary": "Audrys Juozas kardinál Bačkis (* 1. února 1937 Kaunas, Litva) je litevský římskokatolický kněz, vilniuský emeritní arcibiskup, diplomat, kanonista a kardinál. Je v pořadí druhým synem diplomata Stasyse Bačkise a učitelky Ony Galvydaitė-Bačkienė.", "tgt_summary": "奥德里斯·尤奥扎斯·巴契基斯(;1937年-2月1日)是立陶宛籍天主教司铎级枢机及维尔纽斯总教区荣休总主教。", "id": 358977}
{"src_title": "Kdo chytá v žitě", "tgt_title": "麥田捕手", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj knihy se odehrává během tří dnů v prosinci 1949 ve fiktivním pennsylvánském městečku Agerstown a v New Yorku. Vypravěčem je \" Holden Caulfield\", šestnáctiletý syn zámožného newyorského advokáta. Je to svérázný mudrlant, sarkasticky glosující dění okolo sebe, pohrdající měšťáckým snobstvím a stádností, za cynickou slupkou je ovšem hluboká vnitřní nejistota a zoufalé hledání něčeho, co má opravdu smysl. Před Vánoci je Holden vyhozen z prestižní soukromé školy v Agerstownu pro nezájem o učení a neustálé konflikty s pedagogy a spolužáky. Rozhodne se, že nepůjde ze školy přímo domů, ale ubytuje se v hotelu a vrhne se do newyorského nočního života, seznamuje se s barmany, taxikáři a prostitutkami. Citlivý mladík postupně poznává pokrytectví, bezohlednost a chamtivost dospělých, během bloudění městem se dostává na pokraj duševního a fyzického zhroucení. Plánuje, že odjede na venkov a najde si práci na ranči svého kamaráda v Coloradu. Mladší sestra \" Phoebe\" ho ale přemluví, aby šel domů a přiznal se rodičům. Holden končí v léčebně, kde vypráví svůj příběh.  V knize vystupují další postavy: Holdenovi spolubydlící na internátu, natvrdlý Ackley a sebestředný seladon Stradlater, přítelkyně Sally Hayesová, se kterou se pohádá kvůli jejím konformním názorům, nabubřelý intelektuál Carl Luce nebo Holdenův bývalý učitel pan Antolini, který mu říká: „Známkou nezralého člověka je, že chce kvůli něčemu podstoupit vznešenou smrt, zatímco známkou zralého člověka je, že chce kvůli něčemu v příkoří žít.“  Holden také zmiňuje lidi, kteří v příběhu přímo nevystupují, ale hráli v jeho životě důležitou roli: mladšího bratra \"Allieho\", který zemřel na leukémii, staršího bratra \" D.B.\", nadaného spisovatele, který se stal hollywoodským scenáristou nebo kamarádku Hanku, s níž se poznal na prázdninách v Maine.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Název knihy je parafrází na báseň Roberta Burnse \"Comin' Thro The Rye\". Holden potká na ulici chlapečka, který si zpívá „Když někoho potká někdo, jak jde žitem kdes“. Protože Holden dává své intuici přednost před formálním vzděláním, vsugeruje si, že verš zní „Když někoho chytí někdo, jak jde žitem kdes“. Když se ho pak Phoebe ptá, jakou má představu o svém budoucím povolání, vypráví jí o žitném poli, kde si hrají děti. Na kraji pole je strmý sráz a u něho by chtěl stát Holden a chytat děti, aby nespadly. To je jediné zaměstnání, které má podle něj smysl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kdo chytá v žitě (anglicky \"The Catcher in the Rye\") je román, který napsal Jerome David Salinger a 16. července 1951 jej vydalo nakladatelství Little, Brown and Company. Kniha byla od začátku kontroverzní hlavně kvůli vulgarismům, vykreslené sexualitě a hněvu dospívající mládeže. Od vydání knihy se prodalo více než deset milionů výtisků a časopis Time ji zařadil mezi stovku nejlepších anglicky napsaných knih od roku 1923.", "tgt_summary": "《麦田里的守望者》(英语:\"The Catcher in the Rye\"),又译为《麦田捕手》,为美国作家J.D.塞林格于1951年发表的长篇小说。这部有争议的作品原本是面向成年读者的,但迅速因其青春期焦虑和隔绝的主题而在青少年读者中流行。", "id": 2816440}
{"src_title": "Mobile Application Part", "tgt_title": "移动应用部分", "src_document": [{"title": "Služby MAP.", "content": "Primární služby poskytované protokolem MAP jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Publikované normy a standardy.", "content": "MAP standard byl vytvořen organizací GSM Association, v současnosti je spravován organizací ETSI/3GPP. Existují dva standardy MAP podle typu mobilní sítě:  V ANSI sítích plní funkci MAP protokolu protokol ANSI-41 (původně IS-41).", "section_level": 1}, {"title": "Implementace.", "content": "MAP využívá služby Transaction Capabilities Application Part (TCAP) (je TCAP user), díky čemuž může být přenášen pomocí tradičních SS7 protokolů nebo pomocí IP s využitím \"Transport Independent Signalling Connection Control Part (TI-SCCP)\"; nebo SIGTRANu. Vlastní MAP data jsou definována pomocí ASN.1 a kódována pomocí Basic Encoding Rules.", "section_level": 1}, {"title": "MAP signalizace.", "content": "V mobilních sítích GSM a UMTS se rozlišují domény  Protokol MAP používá pro přenos signalizační část sítě, která pracuje s přepojováním paketů, ale umožňuje komunikaci síťových prvků pracujících v obou uvedených doménách.", "section_level": 1}, {"title": "MAP rozhraní v doméně CS.", "content": "Mobile Switching Center (MSC) má následující SS7 rozhraní používající MAP pro komunikaci se zařízeními, která patří do GSM/UMTS CS (Circuit Switched) domény:  B ⇒ VLR (používá MAP/B). Většina MSC je asociována s VLR (Visitor Location Register) což činí z rozhraní B interní rozhraní.  C ⇒ HLR (používá MAP/C) Zprávy mezi MSC a HLR na rozhraní C  D ⇒ HLR (používá MAP/D) pro připojování do CS sítě a location update  E ⇒ MSC (používá MAP/E) pro předávání spojení mezi MSC (inter-MSC handover)  F ⇒ EIR (používá MAP/F) pro přístup do registru mobilních telefonů (EIR)  H ⇒ SMS-G (používá MAP/H) pro Short Message Service (SMS) přes CS", "section_level": 2}, {"title": "MAP rozhraní v doméně PS.", "content": "SGSN (Serving GPRS Support Node) má následující SS7 rozhraní používající MAP pro komunikaci se zařízeními, která patří do GSM/UMTS PS (Packet Switched) domény:  Gr ⇒ HLR pro připojování do PS sítě a pro location update  Gd ⇒ SMS-C pro SMS přes PS  Gs ⇒ MSC pro kombinovanou CS+PS signalizaci přes PS  Ge ⇒ Charging pro účtování účastníků s předplacenými kartami pomocí CAMEL (Customised Applications for Mobile networks Enhanced Logic).  Gf ⇒ EIR pro přístup do registru mobilních telefonů (EIR)", "section_level": 2}], "src_summary": "Mobile Application Part (MAP) je SS7 protokol poskytující služby aplikační vrstvy uzlům v jádře mobilních sítí GSM a UMTS. Umožňuje komunikaci mezi HLR (Home Location Register, domovský registr), VLR (Visitor Location Register, návštěvnický registr), MSC (Mobile Switching Center, ústředna veřejné mobilní sítě), EIR (Equipment Identity Register, registr mobilních stanic), AuC (Authentication Centre, autentizační středisko), SMSC (Short message service center, ústředna krátkých textových zpráv) a SGSN (Serving GPRS Support Node), které poskytují služby jednotlivým účastníkům.", "tgt_summary": "移动应用部分(英语:Mobile Application Part,简称:MAP)是一种七号信令协议,它为GSM和UMTS移动核心网和GPRS核心网中的很多网元提供了一个应用层,让它们可以相互通信,从而向用户提供服务。移动应用部分(MAP)是应用层协议,用于访问归属位置寄存器(HLR),拜访位置寄存器(VLR),移动交换中心(MSC),设备身份寄存器(EIR)、鉴权中心(AuC)、 短信中心 和 业务GPRS支撑节点 (SGSN)。", "id": 815126}
{"src_title": "Pierre Janssen", "tgt_title": "皮埃尔·让森", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Po úrazu v dětství silně kulhal. Po studiu matematiky a fyziky učil na pařížském gymnáziu a škole architektury, věnoval se ale hlavně fyzikálním zkoumáním. Roku 1857 byl vyslán do Peru, aby zjistil magnetický rovník, roku 1859 doprovázel přírodovědce A. Grandidiera na jeho cestě kolem světa, po půl roce se však musel ze zdravotních důvodů vrátit. 1863 prokázal, že Měsíc nemá atmosféru, a 1867, že atmosféra Marsu obsahuje vodní páru. Roku 1864 prokázal, že „telurické“ spektrální čáry ve slunečním spektru vznikají absorpčním působením vodní páry v zemské atmosféře. Zúčastnil se šesti výprav k pozorování zatmění Slunce a dvou výprav na pozorování přechodu Venuše. Roku 1868 našel způsob, jak pozorovat sluneční koronu i mimo zatmění a v jejím spektru našel čáry, které neodpovídaly žádnému ze známých prvků. Oznámil proto pravděpodobný objev nového prvku, což vzbudilo velké pobouření, současně však Janssenovo pozorování potvrdil britský astronom N. J. Lockeyer, který pro hypotetický prvek navrhl název helium (z řec. \"helios\", Slunce). Roku 1874 zkonstruoval „fotorevolver“, aby mohl fotografovat přechod Venuše přes sluneční kotouč. Roku 1875 byla z jeho podnětu založena observatoř v Meudonu u Paříže a stal se jejím prvním ředitelem. Zde se od následujícího roku provádělo systematické fotografování Slunce a album 6000 fotografií vyšlo roku 1904. Janssen se snažil zjistit, zda Slunce obsahuje kyslík, tomu však překáží absorpce v zemské atmosféře. Proto prováděl měření na Pic du Midi de Bigorre v Pyrenejích a od roku 1888 celkem třikrát vystoupil na Mont Blanc v Alpách, až se mu tam 1893 podařilo založit observatoř, kde sám ve svých 69 letech několik dní pozoroval. Je pohřben na hřbitově Pere Lachaise v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Roku 1872 byl zvolen členem Academia dei lintei v Římě a roku 1873 členem Francouzské akademie věd. Byl rytířem řádu Čestné legie a zahraničním členem Royal Society v Londýně. Francouzská astronomická společnost uděluje od roku 1897 Janssenovu cenu. Krátery na Měsíci a na Marsu nesou jeho jméno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pierre Jules César Janssen [\"pjér žyl sézar žansen\"] (22. února 1824 Paříž – 23. prosince 1907 Meudon), ve Francii obvykle Jules Janssen, byl francouzský fyzik a astronom, člen Francouzské akademie věd, průkopník spektroskopie a astrofyziky a spoluobjevitel prvku helium.", "tgt_summary": "皮埃尔·朱尔·塞萨尔·让森(,1824年-2月22日-1907年-12月23日),法国天文学家,氦元素的发现者。", "id": 2692731}
{"src_title": "Arthur Ashe Stadium", "tgt_title": "亞瑟·艾許球場", "src_document": [{"title": "Historie dvorce.", "content": "Při svém otevření v roce 1997 nahradil na pozici centrálního dvorce Louis Armstrong Stadium. Celková cena stavby činila 254 milionů amerických dolarů. Pro diváky bylo původně k dispozici 22 547 sedadel, 90 luxusních apartmánů, 5 restaurací a dvou podlažní lounge prostor pro hráče. V rámci přestavby byla kapacita navýšena na 23 771 sedících diváků.  Stadion má jako dalších 32 dvorců v areálů akrylátový povrch DecoTurf. V blízkosti areálu se nachází stadion Citi Field, domácí stánek klubu New York Mets. Dopravní dostupnost zajišťuje stanice newyorského metra Mets–Willets Point.  Ke slavnostnímu otevření došlo 25. srpna 1997 při zahájení US Open 1997. Zpěvačka Whitney Houston přednesla píseň „One Moment in Time“.  První profesionální basketbalový zápas hraný venku stadion hostil 19. července 2008. V utkání se střetly ženské celky WNBA. Indiana Fever porazili domácí New York Liberty výsledkem 71–55. Výtěžek ze vstupného byl použit na financování výzkumu pro rakovinu prsu.  Stadium Arthura Ashe je vybaven tzv. jestřábím okem, elektronickým systémem umožňující hráčům změnit rozhodnutí při kontrole dopadu míče. V roce 2005 byla barva povrchu všech dvorců změněna. Ve vnitřní prostoru ze zelené na světle modrou (\"electric blue\") a ve vnějších pak ze zelené na světle zelenou. Všechny turnaje US Open Series využívají toto barevné schéma s výsledným lepším kontrastem tenisového míče pro televizního diváka.", "section_level": 1}, {"title": "Zatahovací střecha.", "content": "Projekt na vybudování zatahovací střechy kvůli nepříznivému počasí se stal předmětem kritiky. Ačkoliv v původním návrhu nefigurovala možnost doplnění o tuto konstrukci, diskuse průběžně probíhaly v důsledku větrného prostředí na dvorci i pro přerušování zápasů při dešti, což znamenalo i prodlevy televizního přenosu.  Střecha byla navržena společností Rossetti Architects a její konstrukce pak WSP Global. Mechanickou část vypracovala firma Geiger Engineers. Střecha je tvořena dvěma 800tunovými díly nahoře tvořícími odlehčený povrch z polymerní PETA membrány o ploše 20 000 m, které se mohou bezhlučně pohybovat rychlostí až 25 stop za sekundu. Vytváří tak škálu nastavení od zcela zatažené střechy až po maximální otevření, s otvorem o přibližné ploše 17 olympijských bazénů. Ventilační chladicí systém kontroluje vlhkost při zavřeném dvorci. Náklady na zřízení střechy dosáhly výše 100 milionů v rámci celkové přestavby národního tenisového centra v částce 550 milionů dolarů. Střecha byla poprvé použita v ročníku US Open 2016.", "section_level": 2}], "src_summary": "Arthur Ashe Stadium (česky: \"Stadion Arthura Ashe\") je tenisový stadion, hlavní dvorec Národního tenisového centra Billie Jean Kingové v parku Flushing Meadows a největší otevřený tenisový kurt na světě, který leží v newyorském obvodu Queens. Odehrává se na něm poslední ze čtyř grandslamových turnajů US Open, včetně finálových utkání.", "tgt_summary": "T|zh-hans:亚瑟·阿什球场;zh-hk:亚瑟·艾殊球场;zh-tw:亚瑟·艾许球场;", "id": 1092888}
{"src_title": "Patricia Arquette", "tgt_title": "帕特里夏·阿奎特", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Patricia T. Arquette pochází z rodiny s dlouhou divadelní tradici, její dědeček Cliff Arquette byl slavným televizním komikem. Narodila se v pondělí 8. dubna 1968. Jejím otcem je herec Lewis Arquette. Má čtyři sourozence, sestry Alexis Arquette a Rosannu Arquette a bratry Richmonda Arquettea a Davida Arquettea, ona sama je věkově prostřední. Všichni sourozenci se věnují herectví.  Postupně začala hrát v televizních dětských pořadech a rozhlasových reklamách. V roce 1974 se s rodinou přestěhovala do Los Angeles, kde se stala modelkou. Jako modelka působila v Portugalsku, Francii a Itálii. Po maturitě odešla za starší sestrou Rosannou Arquetteovou, aby si splnila svůj sen – herectví. Patricia Arquette hrála v umělecké komuně ve Virginii a studovala u Miltona Kastelase v New Yorku.  Ve filmu debutovala Logothetisovým snímkem \"Pretty Smart\" z roku 1987. Významnější byla ale její role Kristen Parkerové ve filmu \"\". V roce 1991 si ji všimla Diane Keaton, která ji obsadila do role epileptičky Alice Guthrie ve filmu \"Divoký květ\", za tuto roli byla oceněna na Cable Ace Award 1991.  Mezi její známé role patří prostitutka Alabama Whitmanová z thrilleru režiséra T. Scotta \"Pravdivá romance\" a manželka Eda Wooda Kathy O’Hara v životopisné komedii Tima Burtona \"Ed Wood\". Režisér David Lynch jí dal ve filmu \"Lost Highway\" možnost zajímavě ztvárnit dvojroli Renée Madisonová a Alice Wakefieldová.  Patricia Arquette hrála také hlavní postavu v kriminálním seriálu \"Médium\", státní žalobkyni \"Alisson DuBoisovou\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1992 se jí a herci Nicolasi Cagovi narodil syn Enzo. V roce 1995 se za Cage vdala, v roce 2001 se ale rozvedli. Později si vzala Thomase Janea, kterému v roce 2003 porodila dceru Harlow Olivii Calliope.  V červenci 2009 podala žádost o rozvod s Thomasem Janem, ale později ji stáhla. V pátek 20. srpna 2010 podala žádost o rozvod znovu, poukazovala v ní na údajné nesmiřitelné rozpory s manželem. Zároveň v ní žádala, aby jejich tehdy sedmiletá dcera Harlow Olivia Calliope byla svěřena do její péče.", "section_level": 1}], "src_summary": "Patricia T. Arquette, známá jako Patricia Arquette, přechýleně Arquetteová, (* 8. dubna 1968 Chicago v Illinois) je americká reklamní, filmová a rozhlasová herečka, hudební skladatelka a modelka. Mezi nejznámější role patří Frankie Paigeová z hororu \"Stigmata\", Alabama Whitmanová z krimithrilleru \"Pravdivá romance\", Kathy O’Hara z životopisné komedie \"Ed Wood\" a Alison DuBoisová z televizního seriálu \"Médium\".", "tgt_summary": "帕特里夏·阿奎特(Patricia Arquette,1968年-4月8日),美国演员,初为好莱坞二线影星,后转往电视界。在《灵媒缉凶》中演出身为灵媒的主人翁,亦屡次凭此角入围金球奖、艾美奖及美国演员工会奖,更因此角色于2005年获艾美奖。凭借《年少时代》中母亲的角色获得多项电影奖,包括包括美国演员工会奖最佳女配角、英国电影学院奖最佳女配角和第72届金球奖戏剧最佳女配角以及第87届奥斯卡金像奖最佳女配角等奖项。", "id": 717925}
{"src_title": "Ponorka typu 039", "tgt_title": "039型潛艇", "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku.", "content": "Ponorky typu 039 byly vyvinuty jako náhrada zastaralých ponorek typu 033 (třída \"Romeo\") a typu 035 (třída \"Ming\"). Zlepšení vztahů ze Západem umožnilo využít některé zahraniční technologie (francouzské sonary, německé diesely aj.). První čtyři jednotky postavila loděnice Wuchang ve Wu-chanu. Prototypová jednotka (č. 320) byla stavěna od roku 1992, dne 25. května 1994 byla spuštěna na vodu a v květnu 1996 vstoupila do služby. Vážné nedostatky v její konstrukci, mimo jiné snížující rychlost pod hladinou a zvyšující hlučnost, si vynutily úpravu konstrukce následujících plavidel. Neosvědčila se stupňovitá velitelská věž prototypu.  Na ní navázaly tři ponorky vylepšené verze typ 039G. Velitelská věž byla překonstruována, snížila se jejich hlučnost a došlo ke zvýšení výkonů při plavbě pod hladinou. První (č. 321) byla rozestavěna roku 1995, na vodu spuštěna v srpnu 1997 a do služby přijata roku 1999. Druhá (č. 322) byla rozestavěna roku 2001 a třetí (č. 323) roku 2003. V letech 2004–2006 loděnice Wuchang a Jiangnan v Šanghaji na vodu spustily dalších 9 ponorek finální verze typ 039G1.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "V konstrukci ponorek byly propojeny čínské a západní technologie (například francouzský sonar Thomson-CSF TSM-2233 či německé motory společnosti MTU). Trup ponorky ma kapkovitý tvar a je pokryt materiálem pohlcujícím vlny sonaru. Hlavní výzbroj tvoří šest 533mm torpédometů. Mohou nést akusticky naváděná torpéda typů Yu-3, Yu-4 a Yu-6 či podzvukové protilodní střely YJ-82 s dosahem 80 km. Ponorka pojme až 20 dlouhých zbraní (jiný pramen uvádí 24) či 36 min. Pohonný systém tvoří tři diesely MTU 16V 396SE84 (vyráběné čínskou společností Shaanxi) pohánějící jeden sedmilistý lodní šroub. Dále jsou vybaveny čtyřmi alternátory a elektromotorem. Nejvyšší rychlost dosahuje 15 uzlů na hladině a 22 uzlů pod hladinou. Ponořit se může do hloubky 300 metrů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ponorka typu 039 (v kódu NATO třída Song) je třída diesel-elektrických ponorek námořnictva Čínské lidové republiky. Jejich hlavními úkoly jsou ničení nepřátelských ponorek a hladinových lodí. Sekundárně též provádí průzkum, hlídkování a kladení min. Jedná o vůbec první ponorky vyvinuté přímo v ČLR. Celkem bylo postaveno 13 jednotek této třídy. Následně výroba přešla na výkonnější typ \"039A\" (třída \"Yuan\").", "tgt_summary": "039(G)型潜艇(北约代号:“宋级”,英文:\"Song-class\"),是中国人民解放军海军701所开发的新型常规动力潜艇,由江南造船厂和武昌造船厂建造,首艇1992年开工,1994年下水,20世纪90年代中期公开露面。阶梯状的指挥台围壳是039型外观上最显著的特征。目前有039、039G型号。2007年起有外销泰国和巴基斯坦的计划。", "id": 913371}
{"src_title": "Matthew Goode", "tgt_title": "馬修·古德", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v Exeteru v Devonu jako nejmladší z pěti sourozenců (má bratra, dva nevlastní bratry a nevlastní sestru, televizní moderátorku Sally Meenové, z další svatby jeho matky). Vyrostl ve vesnici Clyst St. Mary, blízko Exeteru s otcem geologem a matkou Jennifer, zdravotní sestřičkou a také amatérskou divadelní režisérkou.  Byl vzděláván na Exeter School, nezávislé škole v Exeteru v Devonu a následně na University of Birmingham a londýnské Akademii dramatických umění Webbera Douglase.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Je znám z role přítele Mandy Mooreové ve filmu \"Hon za svobodou\". Předtím si zahrál bratra inspektora Lynleyho v seriálu BBC, \"Inspector Lynley Mysteries: A Suitable Vengeance\" a měl role v televizním filmu \"O Popelce trochu jinak\" a v Shakespearově divadelní hře \"Bouře\". Měl vedlejší role ve filmech \"Match Point – Hra osudu\", \"Svatba ve třech\", \"O mé rodině a jiné zvířeně\", kde hrál vedle Imeldy Stauntonové, \"Ve stínu Beethovena\", kde hrál vedle Eda Harrise a Diane Kruger a \"Watchmen\".  Mezi jeho současné role patří Charles Ryder z filmu \"Návrat na Brideshead\", tuto roli hrál před ním Jeremy Irons v populárním seriálu z osmdesátých let. V roce 2009 hrál roli Adriana Veidta ve snímku \"Strážci – Watchmen\" a objevil se v dramatu \"Single Man\" (založeno na novele od Christophera Isherwooda). V roce 2010 si zahrál po boku Amy Adamsové v romantické komedii \"Přestupný rok\".  V roce 2013 hrál hlavní roli v kritiky oceňovaném, ale ne příliš sledovaném seriálu \"Dancing on the Edge\" a objevil se po boku Mii Wasikovské a Nicole Kidmanové v psychologickém thrilleru \"Stoker\".  Ve stejném roce ztvárnil roli George Wickhama v třídílné minisérii \"Death Comes to Pemberley\", založené na stejnojmenné novele od P. D. James a v pokračování dramatické minisérie \"Pýcha a předsudek\" z roku 1995, k připomenutí si 200. výročí vydání stejnojmenné knihy od Jane Austenové.  V březnu 2014 se v polovině páté série přidal k obsazení dramatického seriálu \"Dobrá manželka\", kde si zahrál roli státního prokurátora Finna Polmara. Také ztvárnil vedlejší roli v historickém thrilleru \"Kód Enigmy\", kde ztvárnil roli britského kryptoanalytika a šachového šampióna Hugha Alexandera.  Objevil se jako Henry Talbot ve speciální vánoční epizodě seriálu \"Panství Downton\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Goode je ženatý s Sophie Dymokeovou od roku 2007. Mají spolu dvě dcery, Matildu Eve (narozenou v dubnu 2009) a Teddie Eleanor Rose Goode (narozenou v září 2013) a syna Ralpha Goode (narozeného v říjnu 2015).", "section_level": 1}], "src_summary": "Matthew William Goode (* 3. dubna 1978, Exeter, Devon, Anglie, Spojené království) je britský herec.", "tgt_summary": "马修·古迪(英语:Matthew Goode,1978年-4月3日),英国电影及电视演员。第一套大型电影为《第一千金欧游记》,其余比较著名的有电影《爱情决胜点》、《欲望庄园》、《守护者》、《单身男人》、《求爱吉日》及电视剧《唐顿庄园》。", "id": 277114}
{"src_title": "Blut und Boden", "tgt_title": "血与土", "src_document": [{"title": "Vznik termínu.", "content": "Tento německý výraz byl poprvé použit ke konci 19. století v traktátech, které byly zastánci rasismu a národního romantismu. Vznikla tak regionalistická literatura se sociální kritikou a byla velice rozšířená před vzestupem nacismu.  Krajní nacionalisté již před nacisty často podporovali venkovský život, protože byl zdravější. Artamanova liga posílala městské děti na venkov pracovat v naději, že budou proměněni ve Wehrbauern (ozbrojení rolníci).  Richard Walther Darré zpopularizoval tuto frázi v době vzniku nacistického Německa. Napsal knihu, která se jmenovala \"Neuadel aus Blut und Boden\" (Nová šlechta založena na krvi a půdě), 1930. Navrhovala systematický eugenický program, který se zastával pěstování jako všeléku na všechny problémy sužující stát. Darré byl vlivným členem nacistické strany a významným rasovým teoretikem, který napomáhal straně v získávání podpory u běžných Němců žijících mimo města. Jakmile se dostali k moci, chtěli se nacisté vrátit z měst na venkov. Tento agrární postoj umožnil vymezení se vůči střední vrstvě a šlechtě, prezentoval rolníky jako společenskou vrstvu nadřazenou „mravní bažině“ města.", "section_level": 1}, {"title": "Nacistická ideologie.", "content": "Doktrína nevyžadovala jen přístup „zpátky k půdě“ a znovu přijetí rolnických hodnot; vedla k tomu, že je německá země pravděpodobně mysticky vázána k německé krvi. Rolníci byli nacističtí kulturní hrdinové, kteří dohlíželi na německý rasový stav a německou historii. Upomínkou středověkého selského povstání byla řeč Darrého, který je vychvaloval jako síly a očisty německé historie. To je také vedlo k tomu, aby lépe porozuměli přírodnímu systému. Městská kultura byla odsuzována jako slabost, „asfaltová kultura“, kterou měla zlikvidovat vůle vůdce, často byla akronymem pro židovský vliv.  Přispívala také k nacistickému ideálu ženy: statná venkovanka, která obdělávala zemi a porodila silné děti, byla fyzicky zdatná a opálená z venkovních prací. Takovým ženám se rodilo více dětí než těm, které žily ve městech.  Publikace \"Neues Volk\" (Mladí lidé) ukázala demografické tabulky, aby odsoudila zničení zemědělské půdy velkorysých árijských rodin, a jak Židé vymýtili tradiční německé rolnictvo. Plakáty pro školy zobrazovaly a ostře odsuzovaly přesun lidí z venkova do města. \"German National Catechism\" byl pamflet často používaný ve školách, který také vylíčil, jak rolníci ztratili zděděné půdy a museli se přestěhovat do měst.", "section_level": 1}, {"title": "Nacistická realizace.", "content": "Programu se dostalo daleko více ideologické a propagandistické podpory než skutečné realizace. Když se Gottfried Feder pokusil umístit pracovníky ve vesnicích u decentralizovaných továren, generálové a junkeři mu úspěšně oponovali. Generálové protestovali, protože to bylo v rozporu s přezbrojením a junkeři, protože by to bránilo jejich využívání majetku pro mezinárodní trh. Také by to obnášelo rozdělení pozemků junkerů mezi samostatné rolníky, což nebylo provedeno.  \"Reichserbhofgesetz\", Zákon o dědičných dvorech 1933, zavedl ideologii, která uváděla, že cílem bylo: „zachovat zemědělskou komunitu jako zdroj krve německého národa“ (\"Das Bauerntum als Blutquelle des deutschen Volkes erhalten\"). Vybrané půdy byly prohlášeny za dědičné, byly předávány z otce na nejstaršího syna. Nemohly být zastaveny nebo zcizeny a pouze tito sedláci se mohli nazývat Bauern nebo „zemědělští rolníci“, což byl pojem, který se nacisté pokoušeli renovovat z neutrálního nebo dokonce hanlivého na pozitivní výraz. Byly také považovány za nejlepší místo k výchově pěchoty, protože rolníci a vlastníci půdy byli v organickém souladu na rozdíl od chaosu v průmyslových městech. Tento zákon Židům nedovoloval farmaření: „Jen ti, kteří jsou německé krve, mohou být zemědělci.“  Tento koncept byl hlavním faktorem při požadavku jednoleté pozemkové služby pro členy Hitlerjugend a Svazu německých dívek. Toto období povinné služby bylo požadováno po dokončení základního vzdělávání, před tím než studenti mohli začít další studium nebo nastoupit do práce. Ačkoli práce na statku nebyla jedinou schválenou formou povinné služby, byla tou nejběžnější. Cílem bylo přivést mladé lidi zpátky z měst v naději, že zůstanou na venkově. V roce 1942 bylo posláno 600 000 chlapců a 1,4 milionu dívek na pomoc při sklizni.", "section_level": 1}, {"title": "Lebensraum.", "content": "Krev a půda byla jedním ze základů koncepce Lebensraum, „životní prostor“. Rozšiřováním se na východ a transformováním těchto zemí na obilnice by další blokáda jako první světová válka nezpůsobila masivní nedostatek potravin. Dokonce Alfred Rosenberg, který nebyl nepřítelem Slovanů jako takových, považoval jejich vystěhování ze země, kde žili Němci, za nutné kvůli jednotě krve a půdy. \"Mein Kampf\" předepsal neměnný cíl zahraniční politiky, kterým je nutnost získat zemi a půdu pro německý národ.  Během diskuze na otázku Lebensraum na východě si Hitler představoval ukrajinské obilnice a projevil nepřátelství k ruským městům jako semeništím Rusů a komunistů, kteří zde Němcům zakazovali žít a prohlašovali, že je zničí ve válce. Dokonce během samotné války vydal Hitler rozkaz, že má být Leningrad srovnán se zemí bez ohledu na obyvatelstvo. Požadoval, aby průmysl v těchto regionech skončil. Wehrbauer („ozbrojení rolníci“), kteří se tam usadili, se neměli ženit s městskými paničkami, ale s venkovskými ženami, které nežily ve městech. Tím mimo jiné podporovali vznik velkých rodin.  Navíc tato země „neústupných rolnických ras“ měla sloužit jako opevnění proti případnému útoku z Asie.", "section_level": 1}, {"title": "Jak krev a půda ovlivnila umění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Beletrie.", "content": "Před nacistickým převratem byly populární dva žánry, a to \"Heimat-Roman\", neboli regionální román, a \"Schollen-Roman\", neboli román půdy, který je známý jako \"Blut-und-Boden\". Tato literatura se výrazně rozšířila. Výraz byl zkrácený na slogan „Blu-Bo“ a dal vzniknout jakémusi mysticismu jednoty. Také byla kombinována s válečnou literaturou a s postavou ozbrojeného rolníka, který byl nezasažený městem. Tyto knihy byly obvykle zasazeny do minulosti, ale plynutí ročních období jim dodávalo nadčasovost. Romány „Krev a půda“ a divadlo oslavovaly zemědělský život a lidskou plodnost. Často je mysticky propojovaly.  Jedním z antisemitských výmyslů v dětské knížce \"Der Giftpilz\" bylo tvrzení, že Talmud popisoval zemědělství jako nejobyčejnější povolání. Obsahoval také příběh, kdy židovský finančník nutil Němce, aby své hospodářství prodal. Vše viděl kluk ze sousedství, který se rozhodl, že nikdy nepustí Žida do svého domu. Otec ho za to chválil, protože si rolníci musí pamatovat, že Židé jim vždy budou chtít vzít jejich půdu.", "section_level": 2}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "Během nacistického období v Německu byla jednou z výhrad proti určitým uměleckým pracím ta, že „umění nesmí být izolováno od půdy a krve“. Nesplnění této formy vedlo k zaškatulkování do kategorie \"zvrhlého umění\", k zavrhovaným kusům. V nacistickém Německu krajinomalba i portréty odrážely ideologii krve a půdy. Některé nacistické výstavy byly přímo pojmenovány „Krev a půda“. Umělci často pojmenovávali své nepolitické obrazy jako „Německá země“ nebo „Německý dub“. V malování byly venkovské motivy velmi favorizovány. Krajinomalby byly nejvíce vystavovány na velkoněmeckých uměleckých výstavách. Podle německých romantických tradic měla být kresba podle skutečné krajiny, \"Lebensraum\" německého obyvatelstva, bez náboženských podtextů. Velmi populárními předlohami byli rolníci, kteří reprezentovali jednoduchý život v harmonii s přírodou. Toto umění neprezentovalo žádnou známku mechanizace zemědělské práce. Zemědělec pracoval rukama s úsilím a snahou.  Přijetí tohoto umění v rolnické rodině bylo také považováno za důležitý prvek.", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "Filmy žánru „krve a půdy“ zdůrazňovaly sepjatost Německa a přírodní krajiny. Ve filmu \"Die goldene Stadt\" utíká hrdinka do města hledat svou lásku, kde otěhotní, aby byla následně opuštěna. Nakonec se utopí a svými posledními slovy prosí otce za odpuštění, že nemilovala venkov jako on. Dokumentární film \"Ewiger Wald\" („Věčný les“) vyobrazil les jako dějiště historických zvratů i Němce s ním spjaté svými kořeny; vylíčil les chránící starověké Germány, Arminia a středověký řád německých rytířů, les čelící rolnickým válkám, rozsekaný válkou a průmyslem, pokořený okupací černých vojáků (v rámci francouzské armády). Vše nakonec vyústilo v novopohanské prvomájové oslavy. Ve filmu \"Die Reise nach Tilsit\" („Cesta do Tylže“) je polská svůdkyně typickým produktem „asfaltové kultury“, zatímco ctnostná německá manželka je obyvatelkou v tradičním kroji.", "section_level": 2}], "src_summary": "Blut und Boden () odkazuje na ideologii, která se soustřeďuje na etnickou příslušnost založenou na dvou faktorech, původ (krev) a domov (půda). Oslavuje vztah lidí k půdě, kterou obsazují a obdělávají. Klade velký důraz na ctnosti rolnického života. Tato myšlenka byla v mírném kontrastu se zdůrazňováním průmyslového pokroku árijské rasy, který ji odlišoval od ostatních ras.", "tgt_summary": "血与土()是近代德国的种族意识形态之一,指民族的生存依靠血(民族的血统)和土地(农业生产的基础),同时也强调了农业的重要意义以及农村生活的美德及传统价值。这一论点起源于19世纪末的种族主义和民族主义,是纳粹德国意识形态的核心组成部分。", "id": 897215}
{"src_title": "Bix Beiderbecke", "tgt_title": "畢克斯·拜德貝克", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Na křestním listě měl uvedeno jméno Leon Bismark, ale rodiče mu vždy říkali Bix a on sám se k tomu jménu vždycky hlásil. Jeho otec Bismark Herman Beiderbecke byl potomkem německých přistěhovalců a obchodoval s uhlím. Matka Agathe Jane Hiltonová byla dcerou kapitána na výletní říční lodi. Dobře hrála na klavír a své tři děti vedla k zájmu o hudbu. Bix projevoval hudební nadání již jako dítě, na klavír hrál od tří let. Když jeho starší bratr po válce přivezl domů gramofon a desky s jazzovými nahrávkami, jeho zájem se soustředil na jazz. Podle poslechu se sám naučil hrát na kornet. Měl absolutní sluch a nikdy se pořádně nenaučil noty.  Mezi lety 1918-1921 navštěvoval v Davenportu vyšší školu (Central High School) a současně hrál s různými profesionálními orchestry, účinkoval ve školním představení, zpíval a hrál na kornet. V dubnu 1921 byl Bix zatčen za údajné obtěžování pětileté dívky ze sousedství, ale po složení kauce byl propuštěn a soudní řízení bylo zastaveno. V září 1921 ho rodiče poslali studovat na vojenskou akademii v Lake Forest v Illiniois. Během studia Bix často zajížděl do Chicaga, aby mohl poslouchat živou jazzovou hudbu. Za porušování školního režimu a pití alkoholu byl ze školy vyloučen.  Od té doby se věnoval výhradně hudbě jako člen orchestru, který hrál na výletních lodích na Michiganském jezeře. Na podzim 1923 se vrátil do Davenportu, aby pracoval pro svého otce. Koncem roku Bix založil svou vlastní sedmičlennou jazzovou skupinu pod názvem Wolverins. Hráli hot jazz v klubech v Ohiu. Bix kromě toho bral soukromé hodiny hry na klavír. Od února 1924 Wolverins nahrávali ve studiu Gennett Records v Richmondu v Indianě a snímky ukázaly Beiderbeckeho originalitu a výjimečnost při hře na kornet. Kladl důraz na melodii i při improvizaci, horní rejstříky používal jen zřídka.  Během angažmá v New Yorku na podzim 1924 Bix opustil Wolverins a přidal se k orchestru Jeana Goldketta v Detroitu, ale jejich spolupráce neměla dlouhé trvání. Počátkem roku 1925 nahrál Bix jednu ze svých z nejznámějších skladeb \"Davenport blues\", která se zařadila mezi jazzovou klasiku. Deska byla vydána pod názvem Bix Beiderbecke and His Rhytm Jungglers (Tommy Dorsey-trombón, Don Murray-klarinet, Paul Mertz-klavír a Tommy Gargano-bicí). Beidebecker si chtěl doplnit hudební vzdělání a v únoru 1925 se zapsal na univerzitu v Iowě. Protože nechtěl studovat další povinné předměty vynechával přednášky a po opileckém incidentu v místním baru byl ze školy vyloučen. V létě hrál s přáteli v orchestru na jezeře Michigan, kde se setkal se saxofonistou Frankie (Tram)Trumbauerem. Spřátelili se a vystupovali spolu téměř do konce Beidebeckeho života, i když ho známí varovali, že to s ním nebude lehké pro jeho pití. Trumbauer často působil jako Beiderbeckeho opatrovník ve stavech těžké opilosti.  Na jaře 1926 se oba znovu připojili k orchestru Jeana Goldketta, který na podzim začal vystupovat v tančírně Roseland v New Yorku jako Famous Fourteen. Jako hudební aranžér zde působil Bill Challis, který ve svých úpravách dával vyniknout improvizačnímu talentu Bixe Beiderbecka. Skupina také nahrávala desky pro firmu Viktor Talking Machine Company, ale z komerčních důvodů byly skladby směřovány do oblasti populární hudby. Beiderbecke s Trumbauerem kromě toho nahrávali vlastní skladby u společnosti Okeh, kde v r. 1927 vzniklo několik Bixových nejlepších záznamů: \"Clarinet Marmalade, Singin ́the Blues, Riverboat Shuffle, I'm Coming, Virginia, Way Down Yonder in New Orleans\". Pod jménem Tram, Bix a Eddie (Three Piece Band) nahráli instrumentální skladu \"For No Reason at All in C\" pro klavír, kornet ( Bix Beiderbecke), saxofon ( Frankie Trumbauer) a akustickou kytaru ( Eddie Lang), kterou napsali Bix a Frankie. V září 1927 nahrál Bix vlastní sólovou skladbu pro klavír \"In A Mist\". Byl to asi nejplodnější rok jeho krátké kariéry.  Z finančních důvodů musel Goldkette v září 1927 rozpustit svou kapelu. Beidebecker a Trumbauer se staly členy orchestru Paula Whitemana, jednoho z nejpopulárnějších a nejlepších tanečních orchestrů. Beiderbeckeho sóla, která zdůrazňují jeho improvizační schopnosti, jsou na řadě nahrávek speciálně aranžovaných populárních písní, jako např. \"Back in Your Own Backyard, You Took Advantage of Me, Sugar, When, Together, Ramona\" nebo \"Ol ́ Man River.\"  Náročná turné a pracovní vypětí se negativně projevily na stavu Beiderbeckeho organizmu oslabeného dlouhodobým alkoholismem. V listopadu 1928 ho na turné v Clevelandu postihl záchvat deliria tremens, při kterém zničil zařízení hotelového pokoje. V únoru 1929 se nakrátko vrátil domů do Davenportu na doléčení. V létě byl s Whitemanových orchestrem v Hollywoodu, kde se připravovalo natáčení zvukového filmu Král jazzu ( King of Jazz). Další protialkoholní léčbu absolvoval na podzim v Keelyho institutu v Illinois. Po návratu do New Yorku pracoval jen zřídka. Jeho poslední nahrávkou byla nová píseň Joaga Carmichaela \"Georgia on My Mind\".  Zemřel ve svém bytě Queensu v New Yorku v srpnu 1931. Za oficiální příčinu smrti byl označen zápal plic. Pohřben byl na hřbitově Oakdale v Davenportu.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební tvorba.", "content": "Bix Beiderbecke složil sám nebo společně s dalšími hudebníky 6 instrumentálních skladeb:  Jeho nahrávky byly třikrát uvedeny do americké síně slávy Grammy", "section_level": 1}], "src_summary": "Leon Bismark Beiderbecke známý jako Bix Beiderbecke (10. března 1903 Davenport, Iowa, USA − 6. srpna 1931 Sunnyside, Queens, New York, USA) byl americký jazzový kornetista, klavírista a hudební skladatel. Jeden z prvních bělošských jazzových sólistů, který svým improvizačním uměním, průrazným a jasným tónem kornetu s lyrickým zabarvením pronikl, přes svůj krátký život, mezi největší legendy v historii jazzu. Jeho projev čerpal nejen z černošského jazzového dixielandu, ale také z klasické hudby francouzských impresionistických skladatelů Debussyho a Ravela. Jeho styl ovlivnil vznik poválečného cool jazzu.", "tgt_summary": "毕克斯·拜德贝克(英语:Bix Beiderbecke,1903年-3月10日-1931年-8月6日),又译毕德贝克、贝德贝克,全名里昂·俾斯麦·拜德贝克(Leon Bismark Beiderbecke),美国爵士短号手、爵士钢琴家和作曲家。", "id": 1078459}
{"src_title": "Říše Ťin (1115–1234)", "tgt_title": "金朝", "src_document": [{"title": "Politická historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Říši Ťin založil roku 1115 v severním Mandžusku přední džürčenský kmenový vůdce Aguda z klanu Wanjen (). Džürčenové uhájili svoji samostatnost v boji proti kitanské říši Liao, která ovládala Mandžusko a části severní Číny. Roku 1121 zesílivší Džürčeni uzavřeli protikitanské spojenectví s čínskou říší Sung. Zatímco útok sungských vojsk z jihu na říši Liao nebyl úspěšný, ťinské armády rozbily liaoské oddíly a do roku 1125 zničily říši Liao. Většina Kitanů byla podrobena, část jich s některými mongolskými rody ustoupila do střední Asie, kde založila říši Karakitanů. Roku 1125, po smrti Agudy, Džürčeni vypověděli spojenectví s říší Sung a zaútočili na ni. V lednu 1127 ťinská armáda dobyla a vyplenila sungské hlavní město Pien-ťing (dnes Kchaj-feng), přičemž zajala sungského excísaře Chuej-cunga a císaře Čchin-cunga. Po pádu metropole Sungové přenesli hlavní město do Lin-anu (dnes Chang-čou) a válka pokračovala do roku 1141, kdy byla uzavřena mírová dohoda. V dohodě se říše Sung vzdala území severně od řeky Chuaj, zavázala se k placení každoročním odvodům stříbra a hedvábí a popravě generála Jüe Feje.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmach říše.", "content": "Po dobytí severní Číny se říše Ťin postupně počínšťovala. Kolem tří miliónů lidí, z poloviny Džürčenů, během následujících dvou desetiletí přesídlilo na jih do severní Číny. Tato menšina vládla třiceti miliónům obyvatel říše. Džürčeni dostali půdu a byli organizování po stovkách a tisících domácností (sto domácností se nazývalo \"mou-kche\", deset \"mou-kche\" pak \"meng-an\"). Mnoho z nich se spříznilo s Číňany, přestože pro džürčenskou elitu platil do roku 1191 zákaz smíšených sňatků. Po smrti císaře Tchaj-cunga roku 1135 následovali na trůnu tři Agudovi vnuci pocházející od třech jeho synů. Mladý císař Si-cung (vládl 1135–1149) studoval čínské klasiky a psal poezii. I když převzal čínskou kulturu, říši nadále vládla džürčenská elita.  Později se Si-cung obrátil k alkoholu a popravil řadu úředníků za kritiku jeho panování, nešetřil ani příslušníky svého klanu Wanjen. Roku 1149 byl zavražděn spiknutím příbuzných a dvořanů, kteří dosadili na trůn jeho bratrance Wan-jen Lianga. Krutou zahraniční i vnitřní politiku Wan-jen Lianga ocenili jeho nástupci posmrtným zbavením císařské hodnosti. Historici ho proto připomínají posmrtným jménem „král Chaj-ling“.  Jako uzurpátor se Chaj-ling snažil legitimizovat svou vládu. Roku 1153 přesunul první hlavní město říše z Chuej-ningu v severním Mandžusku (jižně od Charbinu) do bývalé liaoské metropole Jen-ťingu (dnešní Peking). O čtyři roky později (1157), aby zdůraznil trvalost přesunu, srovnal se zemí paláce v Chuej-ningu. Chaj-ling také obnovil bývalou sungskou metropoli Pien-ling (dnešní Kchaj-feng) a udělal jej jižním hlavním městem říše. Rovněž se vypořádal z opozicí, když popravil 155 džürčenských knížat.  Ve snaze o uskutečnění svého snu o vládě nad celou Čínou zaútočil Chaj-lin roku 1161 na říši Jižní Sung. Nicméně v Mandžusku vzplála současně dvě povstání: jedno džürčenské, vedené jeho bratrancem, brzy korunovaným na císaře Š’-cunga a druhé kitanské. Chaj-linga armáda byla zatím poražena Sungy v říční bitvě u Cchaj-š’ a námořní bitvě u Tchang-tao. V prosinci 1161 byl Chaj-ling zavražděn vlastními generály. Jeho syn a dědic byl zabit v hlavním městě. Nový císař Š'-cung byl korunován už v říjnu 1161, ale všeobecně byl uznán až po vraždě Chaj-lingova dědice. Boje s Kitany se protáhly do roku 1164, po porážce byli povstalcům zabaveni koně, takže jim nezbylo než se věnovat zemědělství. Další Kitani (a Tatabové) však tvořili část jezdectva ťinské armády. Boje na severu oslabily říši Ťin, císař Š'-cung proto roku 1164 podepsal mírovou dohodu s říší Sung. Dohoda éry Lung-sing byla počátkem více než čtyřicet let trvajícího míru mezi oběma státy.  Začátkem 80. let 12. století Š’-cung reorganizoval dvěstě jednotek \"meng-an\", aby odstranil nespravedlnosti v rozdělení daní doléhající na Džürčeny. Podporoval růst zemědělství, říše prosperovala a vláda nehromadila značné zásoby obilí. Císař znal čínská klasická díla, byl však znám i podporou džürčenské kultury a jazyka. Za jeho vlády byla čínská díla překládána do řeči Džürčenů, založena Státní džürčenská akademie a zavedeny úřednické zkoušky v džürčenštině. Š’-cungova vláda byla potomky vzpomínána jako období míru a prosperity a císař srovnáván s legendárními vládci Jaoem a Šunem.  Š’-cungův vnuk, císař Čang-cung (vládl 1189–1208) ctil džürčenské hodnoty, ale obdivoval i čínskou kulturu a jeho manželkou se stala Číňanka. Roku 1201 vyhlásil \"Zákoník [éry] Tchaj-che\" založený na tchangském zákoníku. Roku 1207 zaútočili na říši Ťin Sungoové, ale připravená ťinská armáda je rychle porazila. Sungský správce S’-čchuanu přešel na ťinskou stranu, sungské oddíly však brzy znovu připojily k říši. V mírové smlouvě, uzavřené roku 1208, říše Sung souhlasila s odváděním ročního poplatku a stětím Chan Tchuo-čoua, vůdce válečné strany na sungském dvoře.", "section_level": 2}, {"title": "Pád říše.", "content": "Od počátku 13. století byla říše Ťin pod tlakem Mongolské říše. Čingischán nejdříve (1205) vedl Mongoly proti Tangutům a o čtyři roky později je porazil. Roku 1211 kolem 50 tisíc mongolských jezdců zaútočilo na ťinskou říši, přičemž získali na svou stranu i Kitany a džürčenské nespokojence. Ťinská armáda měla půl miliónu mužů se 150 tisíci jezdci, ale ustoupila ze Západního hlavního města (dnešního Ta-tchungu). Další rok Mongolové vytáhli na sever a vyrabovali ťinské Východní hlavní město. Roku 1213 oblehli Střední hlavní město (Čung-tu, dnešní Peking). Následující rok souhlasili Ťinové s mírem. Vzápětí císař Süan-cung opustil Čung-tu a přesídlil do Jižního hlavního města (dnešní Kchaj-feng).  Roku 1216 bojechtivá frakce dvora přesvědčila císaře k útoku na říši Sung, ale roku 1219 byla ťinská armáda poražena na Jang-c’-ťiang, na stejném místě, kde utrpěl porážku Chaj-ling roku 1161. Ťinové nyní vedli válku na dvou frontách, kterou si nemohli dovolit. Navíc císař Aj-cung vyhrál boj o nástupnictví nad svým bratrem, rychle ukončil boje a vrátil se do hlavního města. Uzavřel mír s Tanguty, spojenci Mongolů.  Roku 1227 zemřel Čingischán na tažení proti Tangutům. Jeho syn Ögödej roku 1232 zaútočil na říši Ťin s pomocí Jižních Sungů. Džürčenové se bránili, ale když mongolská armáda zaútočila na Kchaj-feng, Aj-cung uprchl na jih. Mongolsko-sungští spojenci roku 1233 vydrancovali ťinskou metropoli. Následující rok Aj-cung spáchal sebevraždu, aby se vyhnul zajetí a říše Ťin zanikla. O její území se podělily mongolská a sungská říše. Nicméně mongolsko-sungské územní spory o bývalé ťinské země vedly k nové válce.", "section_level": 2}, {"title": "Ťinské vojenství.", "content": "Soudobí čínští autoři připisovali džürčenský úspěch ve válkách s říšemi Liao a Sung především džürčenskému jezdectvu. Už během Agudova povstání proti Liao se jeho vojsko skládalo především z jízdy. Taktika džürčenských jezdců byla odvozena od jejich loveckých návyků. Džürčenská jízda byla těžká, opancéřovaná, někdy byly koně v oddílu k sobě připoutáni řetězy (拐子马, \"kuaj-c' ma\").  Po porážce a obsazení říše Liao a dobytí severní Číny na říši Sung ťinská vláda začlenila do armády mnoho vojáků z dobytých území, Kitanů a Číňanů. Džürčeni převzali sungské zbraně, včetně obléhacích strojů a střelných zbraní. Při obléhání Kchaj-fengu roku 1233 se ťinská armáda bránila Mongolům s použitím kanónů, granátů a raket; obléhání je považováno za první případ efektivního použití střelných zbraní, třebaže to nezabránilo ťinské porážce.  Na druhé straně Ťinové nijak nevynikali v říčním a námořním boji. Jak v letech 1129–30, tak i roku 1161 byly ťinské oddíly poraženy sungským loďstvem, přestože v druhém případě Ťinové vybudovali velké loďstvo postavené čínskými staviteli a vedené bývalými sungskými kapitány.", "section_level": 1}, {"title": "Památka.", "content": "Jméno říše Ťin zůstalo nadlouho v paměti Džürčenů. Po čtyřech staletích, roku 1616, vybral sjednotitel džürčenských kmenů Nurhači pro svůj stát opět jméno Ťin. Pro odlišení od původní říše Ťin jeho stát nazvali čínští historici Pozdní Ťin. Nurhačiho syn a nástupce Chuang Tchaj-ťi roku 1635 přejmenoval Džürčeny na Mandžuy a o rok později svůj stát na říši Čching.", "section_level": 1}], "src_summary": "Říše Ťin (; 1115–1234) byl džürčenský, později džürčensko-čínský stát v dnešním Mandžusku a severní Číně existující ve 12. a 13. století.", "tgt_summary": "金朝,国号大金(女真文: ;;1115年-1234年),是中国历史上由女真人建立的一个朝代。女真人原为辽朝的藩属,女真人首领金太祖完颜阿骨打在统一女真诸部后,1115年于会宁府(今黑龙江省哈尔滨市阿城区)定鼎立国。大金立国后,与北宋定「海上之盟」向辽朝宣战,于1125年灭辽,然北宋两次战辽皆败,金随即撕毁与北宋之约,两次南下中原,于1127年灭北宋。迁都中都时,领有华北地区以及秦岭、淮河以北的华北地区,使南宋、西夏与漠北塔塔儿、克烈等政权和部落臣服而称霸东亚。金朝占据华北中原地区,以中国正统王朝自居,并逐渐以此为政权中心。因其灭北宋,金朝从意识形态上认为宋朝正朔已亡,不承认南宋为正统,并根据五德终始,五行相生的原则选取生自宋朝「火」德的「土」德为王朝德运。", "id": 2299995}
{"src_title": "Hřib medotrpký", "tgt_title": "根柄牛肝菌", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Makroskopický.", "content": "Klobouk o rozměrech 60 - 160 (220) milimetrů je v mládí bílý až šedavě bílý, plstnatý. Starší plodnice (zvlášť v důsledku deštivého počasí) či exempláře rostoucí na slunci mohou plstnatou vrstvu ztrácet a vykazovat béžový, krémový až nahnědle skvrnitý vzhled.  Rourky jsou v mládí světle žluté, později citronově žluté. U starších plodnic získávají žlutoolivový nebo žlutookrový odstín. Na řezu či otlaku modrají.  Třeň bývá na povrchu citronově žlutý (stářím bledne), v horní části často vykazuje červené nebo hnědočervené tečkování. Vyskytnout se může i načervenalý prstencový pásek. Žlutá (při dotyku tmavnoucí) síťka v horní části třeně může chybět.  Po rozkrojení nebo poškození dužnina modrá (modrozelený inkoustový odstín). V místech okusu nebo staršího poškození může být patrné růžové zabarvení. Chuť dužniny je po chvíli hořká, zprvu však může působit nasládle. Vůně je za čerstva nevýrazná, ve stáří nebo při zasychání však plodnice páchnou. Charakter zápachu bývá popisován různě, objevuje se přirovnání ke karbolu (fenolu) nebo častěji k močovině1), případně bývá pach charakterizován jako nakyslý, nepříjemný a podobně.  1) Močovina sama o sobě není cítit, typický zápach vzniká jejím bakteriálním rozkladem, při kterém se uvolňuje čpavek a další látky.  Hřib medotrpký často tvoří srostlice více plodnic.", "section_level": 2}, {"title": "Mikroskopický.", "content": "Výtrusy dosahují rozměrů (10) 11 - 14 (16) × (4) 4,5 - 6 (6,5) μm. Jsou elipsovité, na povrchu hladké. Pokožku klobouku kryjí trichodermální hyfy, které ve stáří obvykle kolabují.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Hřib medotrpký není příliš hojný, rozšířený je roztroušeně spíše v nižších polohách a pahorkatinách. Vyskytuje se ve světlých listnatých lesích, v parcích a na hrázích rybníků. Pilát jej uváděl mezi druhy xerotermních dubohabrových hájů na vápencích. Obvykle je vázaný na duby, méně často na buky či lípy. Podhoubí může na stejném místě vydržet řadu let. Plodnice se objevují od července do září.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Roste v Evropě a Severní Americe (Kanada, USA). Z Evropských států jsou to: Česká republika, Dánsko, Chorvatsko, Itálie, Maďarsko, Německo, Norsko, Polsko, Rakousko, Slovensko, Slovinsko, Spojené království, Španělsko a Švédsko.  V rámci chráněných území České republiky byl hřib medotrpký popsán mimo jiné na následujících lokalitách:", "section_level": 1}, {"title": "Záměna.", "content": "Záměnu lze snadno vyloučit podle chuti dužiny, která je hořká (hořkost se nemusí projevit okamžitě při ochutnání, ale až po několika sekundách). Dalším znakem, který ale může chybět, je červené tečkování především v horní polovině třeně. Typickým projevem je zápach močoviny, který se objevuje během zasychání plodnice.  Vzhledově podobné mohou být: Vzhledově nejpodobnější hřib Fechtnerův je mnohem vzácnější a obvykle se vyskytuje na vápencovém podkladě (hřib medotrpký je k podloží tolerantnější). Na rozdíl od hřibu medotrpkého většinou neroste na hrázích rybníků. Liší se stříbřitě našedlým kloboukem.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Hřib medotrpký patří mezi teplomilné a suchomilné barevné hřiby. Není zákonem chráněn a není uveden ani na červeném seznamu hub, ale vzhledem k omezenému výskytu by tato houba měla být chráněna.", "section_level": 1}, {"title": "Formy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hřib bělostný.", "content": "Za samostatný druh byl dříve považován hřib bělostný (\"Boletus albidus\"), který je v současnosti považován za formou hřibu medotrpkého s čistě bílým kloboukem. Objevuje na zastíněných stanovištích (obvykle při vlhkém počasí).", "section_level": 2}, {"title": "Hřib podezřelý.", "content": "Forma se žlutavě-hnědým či okrově hnědým kloboukem byla označována jako hřib podezřelý (\"Boletus suspectus\"). Většinou se objevuje na slunných stanovištích.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hřib medotrpký (\"Caloboletus radicans\" ) je nepříliš hojná nejedlá houba z čeledi hřibovitých. Patří do skupiny barevných a modrajících hřibů dříve řazené do sekce \"Calopodes\" rodu \"Boletus\". Vyskytuje se pouze v teplých listnatých lesích nebo na hrázích rybníků v nížinách a pahorkatinách. Pro výrazně hořkou chuť je nepoživatelný, někdy je uváděn i jako slabě jedovatý. Výrazným poznávacím znakem je žluté zabarvení třeně a bílý až světle hnědý povrch klobouku.", "tgt_summary": "根柄牛肝菌(学名:英语:Boletus radicans),俗称生根牛肝菌(英语:rooting bolete)或发白牛肝菌(英语:whitish bolete),是一种体形巨大且罕见的外生菌根真菌,通常会于夏季和秋季在落叶植物下生长。这种真菌有着一个苍白色或浅黄色的菌盖、黄色的气孔和一个粗壮的菌柄。当碰伤或切割时菌肉会变成蓝色。这种真菌是苦的,因此不供食用。", "id": 1269239}
{"src_title": "SimCity 3000", "tgt_title": "模拟城市3000", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Hru vyvinula společnost Maxis v roce 1999. Byla publikována společností Electronic Arts.  Plány hry byly původně vyrobeny v roce 1996 k rozvoji \"SimCity 3000\" jako plně 3D hra, v melodii s nástupem 3D videoher. Ačkoli byla myšlenka považována společností Electronic Arts za nepraktická, protože byla příliš graficky náročná, vedení Maxis prosadilo tento koncept a hra byla vyvinuta na rok. Snímek z předběžné verze původní verze navrhuje grafiku podobnou té, kterou lze vidět v \"SimCopteru\" i v \"Streets of SimCity\", a měl zahrnovat rozsáhlé mikromanagement. Když hra byla poprvé představena v roce 1997 na E3, byl herní zážitek „stále považován za rozpaky.“Očekávalo se, že 3D verze hry se stane propadákem, a její budoucí vydání bylo dokonce považováno za fatální ránu již tak špatně vedoucí se společnosti Maxis, který v letech od \"SimCity 2000 nedokázal\" vydat ziskové tituly.  Po podpisu akviziční dohody Maxis ujistil veřejnost, že \"SimCity 3000\" bude ještě uveden do provozu v prosinci 1997. Poté, co EA dokončila akvizici Maxis, byl Luc Barthelet přidělen EA jako nový generální ředitel Maxis. Byl znepokojen 3D \"SimCity 3000\" a zpochybňoval životaschopnost hry s takovou grafikou. Nakonec, 3D verze byla úplně vyřazeny, Lucy Bradshaw byl předložen od EA v listopadu 1997, aby vedl \"3000 SimCity\" projekt a nové verze na základě \"SimCity 2000\"'s izometrickou dimetrickou grafikou. Nový plán se zaměřil na zachování základního kódu hry, na zlepšení drobnějších funkcí ve hře, jako jsou větší mapy, nové úrovně přiblížení a další parametry hry.  Druhá verze \"Sim City 3000\" by během svého vystoupení v roce 1998 E3 získala pozitivnější příjem a po svém vydání v únoru 1999 byla dobře přijata (ačkoli Maxis původně zamýšlel hru vydat do Vánoc 1998; bez ohledu na to EA ochotně čekala do dokončení hry).", "section_level": 1}, {"title": "Hratelnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Grafika.", "content": "Hra má lepší grafiku než předchůdce. Stále ale jde o izometrický pohled.", "section_level": 2}, {"title": "Engine.", "content": "\"Toto info prosím doplňte...\"", "section_level": 2}, {"title": "Hratelnost.", "content": "Hra má kategorizování staveb. Je to přehledné.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba a zvuk.", "content": "Další významnou změnou oproti \"SimCity 2000\" je přidání živého hudebního skóre, jehož hlavním skladatelem je Jerry Martin. Nový soundtrack obsahuje nové věkové a živé jazzové písně. Patnáct skladeb ze hry je k dispozici také jako MP3 ke stažení na webových stránkách EA \"SimCity 3000\" pro poslech mimo hru. Mezi hudebníky patří Glenn Letsch na basu, David Lauser na bicí, Darol Anger na housle, John R. Burr a Art Hirahara na klavír. K novému vydání bylo přidáno 5 nových skladeb, ale překlep ve hře AUDIO.INI způsobí, že se dvě ze starších skladeb neobjeví v nabídce výběru. Nelze je přehrát, pokud není soubor upraven z \"0x0a\" na \"0x13\". (Betonová džungle) Všechny skladby by měly mít také \"0,1,0,1\". (Hlavní téma SimCity 2000) Kromě této chyby existují tři skryté stopy. Také „Sim Broadway“ není zahrnuta v opakování a „SimCity 3000 Main Theme“ a „Loading Loop Music“ byly nahrazeny novými skladbami.", "section_level": 2}, {"title": "Verze a distribuce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Linux.", "content": "Verze na linux byla vyvinuta společností Loki, která je už zaniklá.", "section_level": 2}, {"title": "Nintendo DS.", "content": "\"SimCity DS\" je silně modifikovaná verze \"SimCity 3000\" pro Nintendo DS propuštěn v Japonsku 22. února 2007, Severní Americe dne 19. června 2007 a v Evropě 22. června 2007. Hra dědí \"SC3K\"'grafiky s, ale využívá duálních obrazovek kapesního počítače k zobrazení dalších rozhraní. Zahrnuty jsou také funkce specifické pro konzolu, jako je použití integrovaného mikrofonu konzoly, který se používá k odpálení ohně, a dotykové obrazovky, která se používá k ovládání rozhraní. Hra má také režim „Uložit město“, ve kterém hráč musí pomoci jednomu z několika měst zotavit se z katastrofy a dosáhnout konkrétního cíle, aby uspěl.", "section_level": 2}, {"title": "iPhone a iPod Touch.", "content": "\"SimCity 3000\", známá jako \"SimCity for iPhone\", byla vydána v roce 2008 pro iPhone a iPod Touch. Na rozdíl od \"SimCity DS\" je tato verze portem původní hry, upravenou pro použití uživatelského rozhraní dotykové obrazovky. Verze pro iPhone však chybí mnoho funkcí, včetně meziměstských vztahů nebo více typů silnic. Proto byla hra odstraněna z App Store v roce 2011.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšířená edice.", "content": "V květnu 2000 byla hra znovu vydána pod různými názvy v různých regionech, jako jsou SimCity 3000 Unlimited (v Severní Americe a Oceánii), SimCity 3000 Deutschland (Německo), SimCity 3000 Korea (Jižní Korea), SimCity 3000 UK Edition (UK a Irsko ) a SimCity 3000 World Edition (jiné země). To přidalo mimo jiné východoasijské a evropské stavební sady, další barvy terénu a typy vegetace, momentkovou funkci, další hudbu, vylepšenou verzi nástroje Building Architect Tool (pseudo- 3D návrhový nástroj založený na kostkách), čtyři další katastrofy (například kobylky a vesmírné haraburdí ), další památky (jako Soulská věž a Helsinská katedrála ), nové budovy odměn, třináct scénářů (spolu s editorem založeným na Microsoft Access ) a nové FMV intro.  K dispozici jsou také premade města, včetně ( Londýn a Liverpool pro Spojené království), Berlín (s Berlínskou zdí ), Madison, Madrid, Moskva a Soul. Hra také zahrnuje městské terény založené na geografii skutečných měst, včetně Hongkongu a Chicaga. V době vydání hry EAtví), spustila webovou stránku pro \"Simcity 3000 Unlimited,\" která uživatelům umožňovala výměnu svých výtvorů. Web, dříve umístěný na adrese www.simcity.com/us/exchange/ (pro severoamerická území), již není k dispozici a lze k němu přistupovat pouze pomocí nástroje pro archivaci.  \"SimCity 3000 Unlimited\" byl digitálně znovu vydán na GOG.com 14. července 2016.", "section_level": 2}, {"title": "Hra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Budovy.", "content": "Budovy mají oproti SimCity 2000 omezenou životnost. Životnost mají elektrárny a další inženýrské stavby. Jsou také vystaveny snižování maximálního výkonu v důsledku věku. Všechny elektrárny mají životnost a navíc vodní zařízení mají nyní také životnost.", "section_level": 2}, {"title": "Terén.", "content": "V \"SimCity\" a \"SimCity 2000\" je hratelná krajina většinou hnědá, zatímco u \"SimCity 3000\" je hratelná krajina realističtější zelenou barvou, spolu s dalšími barvami, které se postupně mění výškou, z béžové (plážový písek), ze zelené na hnědou (holé země), a na bílou (sníh). V \"SimCity 2000\" mohla být země buď plochá nebo šikmá a všechny svahy měly stejnou strmost. V \"SimCity 3000\", existuje pět různých strmých svahů, které vytvářejí rozmanitější krajinu. Na hratelné mapě se mohou objevit různé druhy stromů, od malých listnatých stromů po tyčí Redwoods.", "section_level": 2}, {"title": "Zprávy a poradci.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Poradci.", "content": "\"SimCity 3000\" a jeho revize, Unlimited, má sedm poradců, z nichž každý se zabývá konkrétním problémem (finance města, doprava, otázky životního prostředí, plánování města, bezpečnost, zdraví a vzdělávání a městské služby), kteří pomáhají hráčům činit správná rozhodnutí ve hře poskytování doporučení a poradenství. Na rozdíl od předchozích verzí \"SimCity\" mají tito poradci jména a vlastně dávají podrobné rady, nikoli stručné shrnutí situace v jejich oddělení.  Existují také navrhovatelé, z nichž mnozí jsou občany města, kteří žádají hráče, aby upravili městské politiky, jako je snížení daňových sazeb nebo vyhláška. Některé jsou vnější zájmy, často prosazují návrhy, které by poškodily město (tj. Vybudovat kasino, které by přitahovalo zločin) výměnou za podporu jeho finančních pokladen. Starostové čtyř měst sousedících na každém okraji mapy města (funkce přenesená z \"SimCity 2000\") také zazvoní, pokud je k němu připojeno město hráče po silnici nebo po železnici, aby požádal, aby město hráče zacházelo se svými městskými službami (likvidace odpadu, voda, energie atd.) výměnou za finanční poplatek nebo nabídl, že soused bude zpracovávat městské služby pro město hráče.", "section_level": 3}, {"title": "Zprávy.", "content": "Kromě poradců se ve spodní části obrazovky posouvá zpravodajský zpravodaj, zobrazující relevantní informace o městě ve formě zpravodajských příběhů, jako například naznačující, že město potřebuje více škol nebo jak funguje konkrétní městské oddělení. Obecně platí, že když se ve městě dařilo velmi dobře, zpravodaj by zobrazoval titulky, které jsou pro hráče komické nebo dokonce nesmyslné a často zdánlivě k ničemu. Příklady takových titulků jsou: „Po 36 letech manželství muž objevil manželku jako formu vzácné rostliny yucca“ nebo „(Název města) vytiskne všechna nesprávná čísla v telefonním seznamu, vede k 15 sňatkům“ nebo cituje „Tommy“ B. Saif. \"  Jiné titulky mohou být označeny „(City Name) News Ticker“ nebo „From Desk of Wise Guy Sammy“. Tentokrát bude ticker dokonce poskytovat předstih blížící se katastrofy. Na text v tiketu pak můžete kliknout a odhalit více o novince", "section_level": 3}, {"title": "Památky.", "content": "Skutečné světové památky jsou také představeny v \"SimCity 3000\", ale jsou většinou pro estetické účely (i když umístění budovy by otevřelo možnost v okně městských nařízení pro reklamu v cestovním ruchu) a jsou bez stavebních nákladů. Mezi příklady památek v původním \"SC3K\" patří Parthenon, CN Tower, Notre Dame, Tower of China Tower, Empire State Building, Alexandrijští faráři a Twin Towers Světového obchodního centra, přičemž každá věž má samostatnou budovu, Socha svobody, Eiffelova věž, stejně jako Televizní věž Fernsehturm v Berlíně.", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy se sousedními městy.", "content": "Novinkou pro hráče je interakce se sousedními městy, vyjednávání základních obchodních dohod s jinými starosty, jako je prodej nebo nákup vod, elektřiny nebo nakládání s odpady. Ty generují měsíční poplatek, který je buď přidán, nebo odečten z pokladny hráče, v souladu s dohodou. Zrušení dohody souseda by mělo za následek pokutu, ledaže by dohoda byla zrušena, když si druhé město přeje znovu projednat.", "section_level": 2}, {"title": "Prodeje a hodnocení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prodeje.", "content": "\"SimCity 3000\" se prodalo v premiéře šest měsíců 1 milion kopií. Na německém trhu obdržela do konce května 1999 cenu „Gold“ od Verband der Unterhaltungssoftware Deutschland (VUD) uvádí prodej nejméně 100 000 kusů v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Jednalo se o nejprodávanější počítačovou hru Spojených států v první polovině roku 1999 a do konce září prodalo v zemi 470 000 kusů. To přineslo příjmy téměř 20 milionů dolarů. Získal druhé místo za celý rok - za \"Rollercoaster Tycoon\"- s prodejem 657 514 kopií a příjmem 26,8 milionu USD. Tato hrubá hodnota byla nejvyšší v tomto roce pro počítačovou hru ve Spojených státech. V roce 2000 se \"SimCity 3000 \"' umístila na devátém místě ve Spojených státech, přičemž bylo prodáno dalších 385 001 kusů. To přineslo dalších 10,5 milionu dolarů v příjmech.  Ve Spojených státech byla hra \"Unlimited\" Edition sama o sobě prodána 1,1 milionu kopií a do srpna 2006, po jejím vydání v lednu 2000, vydělala 27,5 milionu dolarů. \"Edge\" ji zařadil mezi šestou nejprodávanější počítačovou hru země od ledna 2000 do srpna 2006 a nejprodávanější titul \"SimCity\" během tohoto období. Kombinovaný prodej všech počítačových her \"SimCity\" vydaných v období od ledna 2000 do srpna 2006, včetně \"SimCity 3000 Unlimited\", dosáhl ve Spojených státech do druhého data 3,4 milionu kusů. \"SimCity 3000: UK Edition\" získala prodejní cenu Platinum od Asociace vydavatelů zábavního a zábavního softwaru (ELSPA), uvedením prodejů ve Spojeném království nejméně 300 000 kopií.  Podle Maxis je Lucy Bradshaw, \"SimCity 3000\" celkové tržby ve výši 4,6 milionu jednotek v lednu 2002. Na základě údajů z registrací produktů, vysvětlila, že userbase celkovém série byly tři čtvrtiny muže a jednu čtvrtinu žena v té době. Hra do roku 2007 prodala celosvětově 5 milionů kopií.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "\"SimCity 3000\" obdržela kladné recenze. IGN dal 9,0, chválit zvuk, hratelnost, grafiku a trvalé odvolání. GameSpot mu dal 8,5 a ocenil jeho grafiku a kritizoval systém poradců. \"SimCity 3000 Unlimited\" také získala kritický ohlas u IGN, což mu 9,1 ocenilo její prezentaci a grafiku. Academy of Interactive Arts & Sciences nominován \"SimCity\" pro jeho 1998 \"Strategie Game of the Year\", i když hra prohrál \"Sid Meier je Alpha Centauri\".  \"Nová generace\" zkontrolovala PC verzi hry, ohodnotila ji čtyřmi hvězdičkami z pěti a uvedla, že „ \"SimCity 3000\" je skvělá zábava a nabitá zajímavou hratelností pohlcující mysl.“", "section_level": 2}, {"title": "Reference.", "content": "\"V tomto textu byl použit překlad z anglické wikipedie.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "SimCity 3000 je multiplatformní budovatelská strategie, vyvinutá studiem Maxis a publikovaná studiem Electronic Arts v letech 1999 až 2000. Jde o třetí vydání ze série her SimCity. SimCity 3000 podporuje operační systémy Windows, Macintosh a díky (dnes již zaniklé) společnosti Loki také Linux", "tgt_summary": "是一款模拟城市建造的电脑游戏。由美商艺电旗下的Maxis工作室制作发行,于1999年初发行;属于模拟城市系列作品中的第三代。比起前作,《模拟城市3000》的画面与建筑物设计更加多样且细腻,让玩家可以从四个角度看到城市不同的风貌。该作提供300多种建筑物供玩家使用,同时允许玩家在将近100平方英里的土地上大兴土木。", "id": 1298501}
{"src_title": "Balmín", "tgt_title": "薄子木属", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Původ tohoto rodu je hlavně v Austrálii a pak na Novém Zélandu, Nové Guineji a v Jihovýchodní Asii. Drtivá většina jeho druhů jsou ale australské endemity. Některé druhy pyšnící se hezkými květy jsou vysazovány do parků v dalších subtropických a tropických oblastech, např. na Havaji, v Makaronézii a ve Středozemí. V chladnějších oblastech severní polokoule se s oblibou pěstují v zimních zahradách neboť rozkvétají právě v zimních měsících.  Většinou se nalézají v křovinatých okrajích i uvnitř světlých lesů, na vřesovištích i na pastvinách porostlých keři, vyžadují hodně slunečního svitu. Přestože rostou v tropických oblastech nevyskytují se v deštných pralesích a také jen poskrovnu vyrůstají na dlouhodobě suchým místech. Některým druhům se lépe daří na propustné půdě ve vyšších nadmořských výškách s nadprůměrnými ročními srážkami. Dokážou pomoci svých lehkých, větrem roznášených semen rychle kolonizovat i vzdálená místa obnažená po požárech a jiných katastrofách. Rostliny se v průměru dožívají 60 let.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Ektomykorhizní dřeviny dorůstají do výše od 0,5 m do 8 m, řídce i 20 m a mívají formu hustě větvených keřů nebo stromů s vláknitou, snadno se loupající tmavou kůrou s červenavým nádechem. Mladé, světle chlupaté větvičky, často vyrůstají rozdvojením původní, působí dojmem chaotického uspořádání. Tvary střídavě vyrůstajících listů bývají velice pestré. Jednoduché listové čepele bývají drobné, u většiny druhů jsou jen o málo delší než 1 cm. Mívají tvar podlouhlý, kopinatý, vejčitý nebo eliptický, jsou symetrické i nesymetrické podle střední žilky a někdy mají drobné palisty. Bývají kožovité nebo bylinné, krátce řapíkaté nebo polopřisedlé a mají aromatické žlázy které po pomnutí listů vydávají příjemnou vůni (některé po citronu), u některých starších rostlin listy postupně tmavnou.  Na jedinci mohou nebo nemusí současně vyrůstají dva typy květů, oboupohlavné nebo jen samčí které mají čnělku a bliznu zakrnělou nebo jsou úplně bez pestíku. Květy měřící v průměru až 3 cm mají stopky nebo jsou přisedlé, vyrůstají z úžlabí listů většině jednotlivě a jsou po větvičkách pravidelně rozloženy, méně často rostou na jejich koncích a jsou seskupeny do vrcholičnatého květenství. Květy mají opadavé listeny, květenství opadavé listence. Okvětí pětičetných cyklických květů je tvořeno zřetelným kalichem a korunou uspořádaných ve dvou přeslench. Obvykle zvonkovitý kalich má trvalé nebo opadavé trojboké, téměř okrouhlé volné lístky se suchomázdřitým okrajem střechovitě se překrývající. Koruna má opadávající podlouhlé, trojúhelníkovité nebo vejčité lístky barvy bílé, mnohdy se skvrnami růžovými nebo červenými. Kališní lístky jsou srostlé se spodními částmi tyčinek v kruhový lem okolo češule. Tyčinek bývá 5 až 55 a jsou stejně nebo různě dlouhé, vždy ale kratší než okvětí. Jejich ohnuté nitky jsou lysé nebo chlupaté, vyrůstají v jednom kruhu, někdy jednotlivě a jindy v chomáčcích a jsou dorzálně spojeny s prašníky otvírajícími se v podélných švech. Z polokulovitě vyklenutého, obvykle spodního lysého nebo chlupatého semeníku (který bývá 5, zřídla 2 až 12dílný) vyrůstá v oboupohlavných květech jednoduchá čnělka s kulovitou nebo plochou bliznou. Gyneceum je synkarpní, placentace axiální. Květy jsou opylovány hlavně hmyzem lákaným velkým množství nektaru.  Plodem je dřevnatá pukající tobolka otvírající se pěti nápadnými víčky, u některých druhů přetrvávají na větvích i rok po odkvětu. Semena jsou velká 2 až 3 mm a jsou i na velké vzdálenosti rozšiřována anemochoricky. Rostliny lze uměle úspěšně rozmnožovat semeny nejlépe rok starými, která po vysetí do vlhkého substrátu vyklíčí za 14 až 30 dnů. Spolehlivou metodou rozšiřování vybraných jedinců je i výsadba asi 10 cm dlouhých řízků za pomoci stimulátoru.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Dřevo je pevné, trvanlivé a dobře se opracovává. Mnoho se však nevyužívá, snad jen na násady ručního nářadí a pro oplocení pozemků. Nejčastěji slouží k topení; domorodci z pružných větví vyrábějí oštěpy i kopí a osadníci z větviček zase košťata. Je významnou medonosnou rostlinou. Ve své domovině je balmín někdy vysazován jako nenáročná rostlina na stanoviště s chudou půdou kde má zabraňovat postupující erozí.  Některé druhy tohoto rodu jsou rozšiřovány a pěstovány pro své květy, hlavně balmín metlatý (\"Leptospermum scoparium\") a balmín žlutavý (\"Leptospermum flavescens\"). V poslední době doznaly velkého zkoumání a reklamy léčebné účinky esenciálního oleje z listů a medu z květů právě balmínu metlatého pro jejich antimikrobiální, antimykotické a protizánětlivé účinky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Balmín (\"Leptospermum\") je rod s asi 80 druhy dřevin s listy obsahujícími esenciální oleje. Je z čeledě myrtovitých kde je řazen do podčeledě \"Myrtoideae\" a tribu \"Leptospermeae\".", "tgt_summary": "薄子木属又名松梅属(Leptospermum)为桃金娘科下的一属,约有80至86个物种。大部分为澳大利亚特有种,个别分布至新西兰、马来西亚,“\"Leptospermum scoparium\"”产的麦卢卡蜂蜜含有独特的麦卢卡独特因子,“\"Leptospermum recurvum\"”为马来西亚特有种。", "id": 1099442}
{"src_title": "DDR4", "tgt_title": "DDR4 SDRAM", "src_document": [{"title": "Parametry.", "content": "Architekturou jsou paměti stejné už od 70. let, stále jde o typ DRAM. Jak už je tomu vždy u nových typů DDR RAM, ani DDR4 není elektricky slučitelná s předchozími typy. Tzv. zámek je opět posunut, aby nedošlo k nekompatibilnímu zapojení do patice jiného typu. Provozní napětí bylo sníženo na 1,05 – 1,2V. Počítá se opět s vyššími frekvencemi a tedy i s větší přenosovou rychlostí (1,6 - 3,2 GT/s). Časování je zvýšeno minimálně na CL12. Čipy by měly být vytvořeny 20nm technologií. Architektura umožní jednodušší komunikaci s PCI sběrnicemi. Zároveň bude paměť osazena více piny (DIMM 284 a SO-DIMM 256), které budou pouze 0,85 mm široké. Vícevrstvý plošný spoj také vytvoří o 0,2 mm tlustší modul. Ztenčení čipové struktury umožní tedy vyšší frekvence, a zároveň sníží energetické nároky (až o 40 % nižší spotřeba).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První prototyp DDR4 byl vyvinut společností Samsung a zveřejněn v lednu 2011. JEDEC začal na novém typu pracovat už v roce 2005, asi 2 roky před uvedením DDR3 v roce 2007. Dokončení architektury DDR4 bylo plánováno v roce 2008.  Předběžné informace byly zveřejněny v roce 2007, a mluvčí z poskytl další veřejné informace ve své prezentaci v srpnu 2008 v San Franciscu na (IDF).  DDR4 se vyznačuje výrobním procesem 30 nm při napětí 1,2 voltů, s frekvencí sběrnice 2133 MT / s \"normální\" rychlostí a 3200 MT / s \"pro nadšence\" rychlostí. Vystoupil na trhu v roce 2012. V roce 2013 se napětí snížilo až na 1 volt. Následně byly další detaily zveřejněny při MemConu 2010 v Tokiu. Prezentace ředitele JEDEC \"Čas přehodnotit DDR4\" vedlo některé webové servery, ke zprávě, že zavedení DDR4 bylo pravděpodobně nebo definitivně odloženo až do roku 2015. Nicméně zkušební vzorky DDR4 byly uvedeny v souladu s původnímu harmonogramem na počátku roku 2011, ve kterém výrobci zmiňují ponechání rozsáhlé komerční výroby a uvolnění na trh naplánované na rok 2012.  V letech 2015 a 2016 by měly tyto operační paměti získat většinový podíl na trhu a nahradit tak DDR3.  Přechod z DDR3 na DDR4 tedy trvá déle, než zhruba pětiletý přechod z DDR2 na DDR3. Z části je to proto, že změny, které je potřeba učinit u ostatních komponent ovlivní všechny části počítačových systémů, které bude pro spolupráci s DDR4 potřeba aktualizovat. V únoru 2009, Samsung ověřil 40nm DRAM čipy, což se dá považovat za \"významný krok\" směrem k vývoji DDR4 neboť v roce 2009 DRAM čipy byly teprve začínaly směřovat k výrobnímu procesu 50nm. V lednu 2011 Samsung oznámil dokončení a uvolnění pro testování modulu 2 GiB DDR4 DRAM na základě výrobního procesu mezi 30 a 39 nm. Maximální rychlost přenosu dat je 2.133 MT / s při 1,2 V, při využití technologie převzaté z grafické paměti DDR. Modul DDR4 čerpá o 40% méně energie než DDR3.  O tři měsíce později v dubnu 2011 firma oznámila výrobu 2 GiB DDR4 modulů na 2400 MT /s běžících na 1,2 V a výrobním procesu mezi 30 a 39 nm (přesné číslo není specifikované) a dodala, že předpokládá zahájení vysokoobjemové výroby v druhé polovině roku 2012.  V květnu 2012, Micron oznámil, že se zaměřuje na zahájení výroby 30nm modulů ke konci roku 2012.  V září 2012, JEDEC vydal finální specifikaci DDR4.  V dubnu 2014 firma Hynix oznámila, že vyvinula jako první na světě modul s nejvyšší hustotou 128 GiB založený na 8 Gib DDR4 pomocí 20 nm technologie. Modul pracuje na 2133 MHz, s 64-bit I / O, a zpracuje až 17 GB dat za sekundu. Hynix předpokládá komercializaci DDR4 SDRAM do roku 2015 a standardizaci do roku 2016.  Konec éry DDR4 se očekává kolem roku 2020 (kdy je počítáno dokonce se 128 GB moduly).", "section_level": 1}, {"title": "Následníci.", "content": "Stejně jako v roce 2014, není plánován žádný přímý nástupce technologie DDR4. Pravděpodobně by nadcházející technologií, podle dosavadního vývoje, měla být \"DDR5 SDRAM\". Některé zdroje spekulují, že další standardní paměť by měla s větší pravděpodobností používat sériové, namísto dosavadního paralelního rozhraní. V současné době jsou používané 288/260-pin neregistrované moduly DDR4. Předmětem možných spekulací může určitě být Micron Technology Hybrid Memory Cube (HMC), která využívá technologii vrstvení paměti.  Historický vývoj jiných počítačových sběrnic směřuje k nahrazování paralelního rozhraní sériovým, jako například u SATA, kdy jeho předchůdcem byla paralelní sběrnice PATA a mnoho dalších příkladů jako náhrada paralelních portů sériovými a později USB. Obecně platí, že sériové sběrnice jsou snadněji škálovatelné a pro návrh plošných spojů a samotných vodičů mnohem jednodušší na vývoj.  V roce 2011 JEDEC také představil standard Wide I/O 2, využívající podobné schéma jako Hybrid Memory Cube. Toto uspořádání paměti poskytuje větší šířku pásma a lepší výkon než DDR4. Umožňuje široké rozhraní s kratší délkou signálu. Jejím cílem je především nahradit různé mobilní SDRAM standardy DDRX používané ve vysoce výkonných vestavěných a mobilních zařízení, jako jsou chytré telefony.", "section_level": 1}], "src_summary": "Operační paměti DDR4 SDRAM (Double Data Rate 4 Synchronous Dynamic Random Access Memory) jsou přímým nástupcem typu DDR3.", "tgt_summary": "第四代双倍资料率同步动态随机存取内存(英文:Double-Data-Rate Fourth Generation Synchronous Dynamic Random Access Memory,简称为DDR4 SDRAM),是一种高带宽的电脑内存规格。它属于SDRAM家族的内存产品,是自1970年DRAM开始使用以来,现时最新的内存规格,旨在全面取代旧有的内存规格。", "id": 2624372}
{"src_title": "Signetics", "tgt_title": "西格尼蒂克", "src_document": [{"title": "Založení společnosti.", "content": "Signetics byla založena v roce 1961 skupinou inženýrů, která opustila Fairchild Semiconductor. V té době se Fairchild Semiconductor zaměřovala převážně na výrobu tranzistorů. Zakladatelé společnosti Signetics věřili, že budoucností elektroniky jsou integrované obvody. Financování nové společnosti zajistila banka Lehman Brothers, která poskytla do začátku 1 mil. dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Počáteční období (1961–1962).", "content": "Společnost nejprve vyvinula řadu standardních integrovaných obvodů DTL, kterou představila roku 1962. Počáteční kapitál byl rychle vyčerpán. Společnost potřebovala najít nového investora, což se podařilo. V listopadu 1962 investovala 1,7 mil. dolarů společnost Corning Glass výměnou za 51% vlastnictví. Tato částka umožnila přežití a hodně z ní bylo investováno do marketingu a prodejní kampaně.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěšné období (1963–1964).", "content": "V roce 1963 se ministerstvo obrany rozhodlo zahájit posun směrem od elektronek k mikroelektronice a integrovaným obvodům, vzhledem k jejich malé velikosti, vyšší spolehlivosti a nižší spotřebě energie. Společnost Signetics z toho vytěžila.  Na podzim roku 1963 a po většinu roku 1964 se zvyšovaly tržby a společnost se stala ziskovou. Rostla, najala více inženýrů a roku 1964 otevřela nový velký výrobní závod v Sunnyvale ve státě Kalifornie. Později rozšířila výrobu i do továren v Oremu (Utah) a Albuquerque (New Mexico). V této době byla zdaleka největším výrobcem integrovaných obvodů v Silicon Valley.", "section_level": 1}, {"title": "Odchod původních zakladatelů.", "content": "V roce 1964 se do výroby integrovaných obvodů začala tlačit Fairchild Semiconductor, která zkopírovala integrované obvody Signetics nabízela je levněji. Signetics se snažila cenově konkurovat a začala znovu prodělávat. Ze strany většinového vlastníka (Corning Glass) bylo situace chápána jako výsledek špatného řízení. Většina původních zakladatelů společnosti Signetics musela odejít.", "section_level": 1}, {"title": "NE555.", "content": "Časem se společnost podařilo stabilizovat a stala se opět ziskovou, ale nikdy už nezískala vedoucí pozici na trhu integrovaných obvodů. Stále ovšem byla jejich významným výrobcem. Pokračovala v inovacích v oblasti integrovaných obvodů. Roku 1971 její externí spolupracovník Hans R. Camenzind vyvinul integrovaný obvod NE555. Byl to první a jediný komerční integrovaný časovač v té době a měl velký úspěch na trhu. V současnosti (2012) se obvod stále ještě vyrábí a to jak původní varianta, tak i modifikovaná novější verze obvodu (provedení CMOS).", "section_level": 1}, {"title": "Akvizice.", "content": "Roku 1975 byla Signetics převzata společností Philips. Později byla plně začleněna do Philips Semiconductors (nyní NXP). Od roku 2000 je Signetics ve vlastnictví korejské Young Poong Group, která má sídlo v Soulu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Společnost Signetics byla v polovině šedesátých let 20. století největším americkým výrobcem integrovaných obvodů. V sedmdesátých letech vyvinula mj. mikroprocesory Signetics 2650, 8X300 a v licenci vyráběla např. procesory Motorola 68000. Obvod Signetics 2513 byl používán mj. ve videohrách Atari a v počítačích Apple. Od roku 2000 je Signetics součástí korejské Young Poong Group.", "tgt_summary": "西格尼蒂克(英语:Signetics)是半导体制造产业中的一家主要业者,该公司产制多种类型的半导体装置,如积体电路、Bipolar、MOS、Dolby电路、逻辑芯片、内存、类比电路,以及摩托罗拉相容的中央处理器,部分类型的装置零件也用于第一部雅达利电视游乐器中。", "id": 243867}
{"src_title": "Chyba měření", "tgt_title": "测量误差", "src_document": [{"title": "Rozdělení chyb měření.", "content": "Chyby, které vznikají během měření jsou trojího druhu: hrubé, soustavné a náhodné.", "section_level": 1}, {"title": "Hrubá chyba.", "content": "Hrubé (nadměrné) chyby vznikají nepozorností nebo přehlédnutím či poruchou měřícího přístroje, nevhodnou metodou měření, apod. Korigování chyby není možné nebo je neekonomické, je vždy třeba opakovat měření.", "section_level": 2}, {"title": "Soustavná chyba.", "content": "Soustavná (systematická chyba) je dána přesností (nedokonalostí) měřicího přístroje a měřicí metody, chybu lze buď korigovat (odstranit), nebo určit nestatistickými metodami (z dokumentace výrobce, odhadem...) Při opakovaném měření za stejných podmínek má stálou hodnotu. Není-li udána, uvažujeme hodnotu jedné poloviny nejmenšího dílku měřidla.", "section_level": 2}, {"title": "Náhodná chyba měření.", "content": "Náhodná (statistická) chyba měření vzniká náhodnými rušivými vlivy (otřesy, změnami teplot, tlaku vzduchu atd.) a nedokonalostí našich smyslů. Nahodilou chybu nelze úplně odstranit. Odhadnout ji lze opakovaným měřením a statistickým zpracováním naměřených výsledků. V případě měření lidských vlastností nelze měření provádět s mnohonásobným opakováním, a proto se používá různých jiných způsobů odhadu chyby měření, založených například na statistickém odhadu reliability testu.", "section_level": 2}, {"title": "Nejistota měření.", "content": "Nejistota měření charakterizuje rozsah hodnot, které lze přiřadit k měřené veličině. Je označována symbolem \"u\".", "section_level": 1}, {"title": "Absolutní a relativní chyba měření.", "content": "Absolutní a relativní chyba měření jsou chyby charakterizující přesnost měřicího přístroje.", "section_level": 1}, {"title": "Absolutní chyba měření.", "content": "Absolutní chyba měření je algebraický rozdíl mezi ukazovanou hodnotou a porovnávanou hodnotou.  Lze z ní stanovit absolutní hodnotu (velikost) chyby měření konkrétní naměřené hodnoty přímo v jednotkách měřené veličiny. Je-li absolutní hodnota chyby přičtena a odečtena od naměřené hodnoty, definuje interval, ve kterém se nachází skutečná (pravá) hodnota měřené veličiny.  Příklad: Naměříme-li na displeji ohmmetru 1.00Ω. Vypočítaná chyba měření je ±(0,02 + 0,05) = ±0,07Ω. Což znamená, že skutečná (pravdivá) hodnota odporu bude v rozmezí 0,93-1,07Ω.", "section_level": 2}, {"title": "Relativní chyba měření.", "content": "Relativní chyba měření je poměr absolutní chyby k porovnávané hodnotě. Chyba relativní může být udána v několika tvarech, jako bezrozměrné číslo, v procentech nebo v jednotkách ppm (Parts per million, česky „dílů či částic na jeden milion“).  Relativní chyba měření je tedy tím vyšší, čím nižší je měřená hodnota. Tedy když se měřená hodnota blíží k nule relativní odchylka se blíží k nekonečnu. Pozor! Budeme-li měřit například dokonalý zkrat tedy odpor 0,00 Ω, relativní chyba měření není definována (dělení nulou).", "section_level": 2}, {"title": "Základní chyba měření.", "content": "Základní chyby měření je přístrojem dosahováno za předpokladu, že měřící přístroj je provozován v předepsaných referenčních podmínkách. To znamená, že veškeré veličiny, které mohou nepříznivě ovlivnit přesnost měření, musí mít předepsanou konstantní velikost, popř. je povolen rozptyl jen ve velmi úzkých mezích. Mezi hlavní ovlivňující veličiny obvykle patří okolní teplota, kolísání napájecího napětí přístroje atd. Zjednodušeně lze říci, že základní chyby měření daným přístrojem je dosahováno v laboratorních, přesně definovaných podmínkách.", "section_level": 1}, {"title": "Pracovní chyba měření.", "content": "Pracovní chyba měření platí pro měření prováděná v pracovních podmínkách, oproti základní chybě dosahováno v širším rozsahu pracovních teplot, při větším kolísání napájecího napětí apod. Proto pracovní chyba bývá vyšší než chyba základní. Podle ČSN 61557 může být relativní pracovní chyba měření maximálně 30%.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chyba měření je rozdíl mezi skutečnou hodnotou měřené veličiny a hodnotou zjištěnou měřením. Každé měření je zatíženo určitou chybou a ke správné hodnotě se pouze přibližuje. Během měření se uplatňují vlivy, které se projeví odchylkou mezi skutečnou a naměřenou hodnotou reálně měřené veličiny. Do jaké míry je rozdílnost správné a naměřené hodnoty závisí na přesnosti měřicího přístroje a přesnosti měřicí metody. Zkoumáním vztahu mezi skutečnou a měřenou hodnotou veličiny se zabývá vědecký a technický obor metrologie.", "tgt_summary": "测量误差(英语:Measurement error)也称观测误差(英语:Observational error),是指观测值与真实值之间的差异。在统计学中,测量误差并不是“错误”,是事物固有的不确定性因素在量测时的体现。", "id": 430773}
{"src_title": "Raspberry Pi", "tgt_title": "树莓派", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Raspberry Pi je jednočipový počítač, který je srovnatelný se (slabším) stolním počítačem. Obsahuje vývod pro monitor (HDMI), přes USB je možné připojit klávesnici a myš. Vyvinuto bylo již několik generací tohoto počítače, které se liší výkonem a zamýšleným použitím. Použitý mikroprocesor je z rodiny ARM, takže je srovnatelný s běžným smartphonem. Na počítači Raspberry Pi je možné provozovat různé distribuce Linuxu, RISC OS, jakož i Microsoft Windows 10 IoT Core.  Na rozdíl od počítače Arduino je možné Raspberry Pi použít nejen k ovládání různých zařízení (pomocí GPIO kontaktů), ale i k samotnému vývoji příslušných aplikací. Lze ho též použít jako multimediální přehrávač videa nebo hudby nebo i jen pro přístup k Internetu (dodávané linuxové distribuce obsahují webový prohlížeč a další potřebné aplikace).", "section_level": 1}, {"title": "Hardware.", "content": "Na obrázku vpravo je blokové schéma Raspberry Pi. Všimněte si, že ethernetový port (tj. síťová karta) je připojena skrze rozhraní USB 2.0. Návrh je maximálně zjednodušen, a tak chybí vysokorychlostní rozhraní pro pevný disk (např. SATA rozhraní, jaké má Banana Pro). Disk je sice možné připojit pomocí USB Mass Storage, avšak přenos dat ze sítě na disk a zpět bude omezen maximální rychlostí rozhraní USB 2.0 (tj. zhruba 35 MiB/s). Raspberry Pi se tedy moc nehodí pro nasazení jako NAS (tj. sdílení souborů z disku připojeného k síti pomocí Raspberry Pi bude v přenosových rychlostech limitováno propustností USB můstku).", "section_level": 1}, {"title": "Původní Raspberry Pi.", "content": "Původní Raspberry Pi bylo nabízeno ve dvou modelech, za 25 amerických dolarů (model 1A) a za 35 amerických dolarů (model 1B a 2B), přičemž dražší verze měla navíc síťový adaptér s konektorem RJ-45 a druhý USB port. V době oznámení a uvedení na trh se jednalo podle recenzí o dobrý poměr cena/výkon.  Takto upravená deska by měla být vyráběna ve Velké Británii, konkrétně v továrně firmy Sony v Pencoadu v Jižním Walesu, a dostupná za stejnou cenu. Nadace přitom usilovala o výrobu ve Spojeném království od počátku, ale domluvit se s britským výrobcem se jí podařilo až po počátečním úspěchu s deskami vyrobenými v Asii.", "section_level": 2}, {"title": "Raspberry Pi 2.", "content": "Model „B“ byl uveden do prodeje v únoru 2015. Jeho základem je SoC BCM2836 z rodiny ARM Cortex-A7 opět od firmy Broadcom, který obsahuje čtveřici procesorových jader s taktem 900 MHz, posílenou jednotkou SIMD a 1 GiB paměti RAM. Osazen je grafickým procesorem VideoCore IV, podporující OpenGL ES 2.0, 1080p30, MPEG-4. Stejně jako jeho předchůdci obsahuje slot pro microSD kartu, čtyři porty USB 2.0, ethernetový adaptér 10/100 Mbit/s s konektorem RJ-45 a vývody GPIO.  Počítač je zpětně kompatibilní s původním Raspberry Pi.", "section_level": 2}, {"title": "Raspberry Pi 3.", "content": "V únoru 2016 byl uveden do prodeje model Raspberry Pi 3, který je poprvé vybaven 64bitovým CPU o taktu 1,2 GHz. Jde o čtyřjádro ARM Cortex-A53 a dle výrobce je o 50 % rychlejší než to v Raspberry Pi 2. Stejně jako Model 2 je vybaven 1 GiB operační paměti. Novinkou jsou kromě 64bitového procesoru i integrované Wi-Fi a Bluetooth moduly. Rozmístění konektorů se oproti předchozímu modelu nemění.", "section_level": 2}, {"title": "Raspberry Pi 4.", "content": "V červnu 2019 byl uveden do prodeje model Raspberry Pi 4. Jeho základem je 64bitový čtyřjadrový procesor o taktu 1,5GHz Broadcom BCM2711. Oproti Raspberry Pi 3 se Raspberry Pi 4 prodává ve třech variantách podle velikosti RAM - 1 GiB, 2 GiB, 4 GiB a od května 2020 i 8GiB. Napájení pomocí micro-USB bylo nahrazeno napájením pomocí USB-C. Jeden HDMI port byl nahrazen dvěma micro-HDMI porty a Raspberry Pi 4 nyní podporuje i monitory s rozlišením 4K a dva USB 2.0 porty byly nahrazeny USB 3.0 porty.", "section_level": 2}, {"title": "Porovnání jednotlivých modelů.", "content": "\"* moduly se připojují 200-pinovým DDR2 SO-DIMM konektorem k desce.\"", "section_level": 2}, {"title": "Software.", "content": "Výrobce Raspberry Pi nabízí k počítači jako operační systémy ARMové verze linuxových distribucí Debian a Arch. Výrobce též ohlásil práce na systému Rasdroid pro Raspberry Pi založeném na systému Android 4.0.  Dne 28. února 2014 uvolnila firma Broadcom ovladač grafického procesoru použitého v Raspberry Pi, pod Open Source BSD licencí. V té souvislosti nadace Raspberry Pi Foundantion vyhlásila, že první, kdo na Raspberry Pi přizpůsobí a rozběhne hru Quake III, obdrží prémii 10 000 dolarů. Raspberry Pi neobsahují žádné rozhraní pro pevný disk nebo SSD – pro zavedení systému a trvalé uchování dat je určen slot na microSD kartu.", "section_level": 1}, {"title": "Raspberry Pi 2.", "content": "Kromě standardního systému Raspbian jsou pro Raspberry Pi 2 k dispozici i alternativní operační systémy, které pro starší modely nebyly k dispozici:", "section_level": 2}, {"title": "Rozšiřující desky.", "content": "Pro Raspberry Pi vzniklo několik neoficiálních rozšiřujících desek, které umožňují například komunikaci po RS232, nebo třeba pomocí RF modulů, řízení DC motoru.", "section_level": 1}, {"title": "UniPi Board.", "content": "Jedná se o rozšiřovací modul pro minipočítač Raspberry Pi. Deska využívá všechny důležité vlastnosti v rámci řízení a ovládání, které Raspberry Pi nabízí. Jedná se o mix vstupů a výstupů, které jsou využívány pro sledování a zároveň umožňují ovládání sledovaných zařízení. Nejsou nutné kabely na propojení Raspberry Pi s relátky, vstupy ani dalšími prvky desky. Díky I2C rozhraní vyvedenému na externí konektor lze připojit mnoho dalších periferií (teoreticky až 128) – například obvody pro řízení relé, LED, vstupy apod. UART má na starost připojení NFC čtečky karet.", "section_level": 2}, {"title": "Gertboard.", "content": "Gertboard není oficiálním produktem nadace Raspberry Pi Foundantion, ale je vyvinut Gert Van Loo, který se podílel i na vývoji alfa verze Raspberry Pi.  Na rozšiřující desce je:  Gertboard se připojuje k Raspberry Pi přes 26žilový plochý kabel. V oficiálním prodeji je v současné době dostupný pouze jako stavebnice, zájemce si tedy musí osadit desku sám.", "section_level": 2}, {"title": "Raspberry Pi výpočetní modul.", "content": "Je primárně určen pro připojení k vlastní desce plošných spojů. Obsahuje zejména:  Toto všechno je integrováno na malé, 67,6 × 30mm destičce pasující do standardního DDR2 SODIMM konektoru (jde o stejný typ konektoru, který je použit pro paměť laptopů). Zmíněná flash paměť je připojena přímo k procesoru na destičce, ale zbývající procesorová rozhraní jsou k dispozici uživateli přes piny konektoru.  Raspberry výpočetní mudul byl uvolněn pod licencí BSD jako Open Hardware.", "section_level": 2}, {"title": "Raspberry Pi vstupně-výstupní modul.", "content": "Vstupně/výstupní modul je určen pro spolupráci s výpočetním modulem. Obsahuje zejména napájení, konektory a rozhraní klasického Raspberry Pi, jako:", "section_level": 2}, {"title": "Raspberry Pi VGA Adaptér.", "content": "Adaptér (Gert's VGA Adapter) pro připojení VGA monitoru k Raspberry Pi model B+. Jde vlastně o pasivní digitálně-analogový převodník, který se připojuje na GPIO konektor. Umí přenést až rozlišení 1920×1024 bodů na 60 fps. Návrh je k dispozici na GitHubu. Skládá se z:", "section_level": 2}, {"title": "HDMIPi, displej pro Raspberry Pi.", "content": "HDMIPi je displej primárně určený pro Raspberry Pi, ale na rozdíl od jiných malých displejů má rozlišení 1280×800 při velikosti 9 palců. Prodává se za 75 liber, tj. asi 2 700Kč.", "section_level": 2}, {"title": "Kamera.", "content": "Rozšiřující modul kamery se připojuje pomocí plochého flexibilního kabelu do CSI konektoru umístěného mezi audio-video výstupem a HDMI portem. Kamera poskytuje pro video rozlišení 1080p, 720p a 640×480. Rozměry modulu jsou 25×20×9 mm.", "section_level": 2}], "src_summary": "Raspberry Pi (výslovnost [ˈraːzbəri pai]) je v informatice název malého jednodeskového počítače s deskou plošných spojů o velikosti zhruba platební karty. V roce 2012 byl vyvinut britskou nadací Raspberry Pi Foundantion s cílem podpořit výuku informatiky ve školách a seznámit studenty s tím, jak mohou počítače řídit různá zařízení (např. mikrovlnná trouba, automatická pračka). Primárním operačním systémem je Raspbian. Cena se v srpnu 2019 pohybuje v rozmezí 157–1 536 Kč (nejlevnější je Raspberry Pi Zero, nejdražší pak Raspberry Pi 4 Model B). Označení „Raspberry Pi“ je registrovanou ochrannou známkou, a proto mají podobně navržené počítače zdánlivě odvozené názvy (např. Banana Pi, Windows Iot)", "tgt_summary": "树莓派(英语:Raspberry Pi)是基于Linux的单片机电脑,由英国树莓派基金会开发,目的是以低价硬件及自由软件促进学校的基本电脑科学教育。", "id": 2014816}
{"src_title": "Kostel Notre-Dame-de-Bonne-Nouvelle", "tgt_title": "圣母领报教堂 (巴黎)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Současný kostel je již v pořadí třetím svatostánkem na tomto místě. V roce 1551 zde byl postaven kostel, který byl zničen roku 1591 během obléhání Paříže Jindřichem IV. V dubnu 1628 královna Anna Rakouská položila základní kámen nového kostela, který byl v roce 1673 povýšen na farní. Z tohoto kostela se dodnes dochovala pouze zvonice. Za Velké francouzské revoluce byl v roce 1791 kostel znárodněn a roku 1797 prodán třem měšťanům. V roce 1803 koupilo stavbu město Paříž. Kostel byl natolik poškozený, že musel být stržen. Současný kostel postavil v letech 1823–1830 architekt Étienne-Hippolyte Godde (1781−1869), stavební mistr města Paříže, který navrhl rovněž plány ke kostelům Saint-Denys-du-Saint-Sacrement a Saint-Pierre-du-Gros-Caillou.  Stavba je od roku 1983 chráněná jako historická památka.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Kostel postavil architekt Étienne-Hippolyte Godde v novoklasicistním stylu. Stavba má severo-jižní orientaci namísto obvyklé západo-východní z důvodu zastavěného prostoru a vedení tehdejších ulic. V jihovýchodní části kostela se nachází zvonice předchozího kostela ze 17. století. Fasáda je velmi jednoduchá s peristylem. Dva dórské sloupy a dva boční pilastry nesou architráv s triglyfem a trojúhelníkovým frontonem.  Kostel svým architektonickým pojetím odpovídá raně křesťanské bazilice bez transeptu a chórového ochozu s centrální lodí ukončenou půlkruhovou apsidou s polokupolí a dvěma bočními loděmi. Hlavní loď má valenou klenbu a obloukové arkády na dórských sloupech ji oddělují od bočních lodí, na které je napojeno dvanáct kaplí. Malby v kostele vytvořil Alexandre-Denis Abel de Pujol (1787−1861).  Uprostřed kostela se nachází osmiboká křtitelnice, ke které vede sedm schodů představující sedm hlavních hříchů podle tradice rané církve.  Varhany vytvořil na konci 19. století John Abbey a v letech 1950 (Joseph Gutschenritter) a 1988 (Jean-Marc Cicchero) byly restaurovány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kostel Notre-Dame-de-Bonne-Nouvelle (doslovně \"Panny Marie Dobré Zprávy\") je katolický farní kostel ve 2. obvodu v Paříži, v ulici \"Rue de la Lune\". Kostel je zasvěcen Panně Marii a svým názvem odkazuje na Zvěstování Panny Marie.", "tgt_summary": "圣母领报教堂(Église Notre-Dame-de-Bonne-Nouvelle)是法国巴黎的一座罗马天主教本堂区圣堂,位于巴黎第二区月亮路(\"Rue de la Lune\")25号,建于1823年到1830年。博纳努韦勒大道(\"Boulevard de Bonne-Nouvelle\")和佳音(Bonne Nouvelle)地铁站都得名于这座教堂。", "id": 1063466}
{"src_title": "BRDF", "tgt_title": "雙向反射分佈函數", "src_document": [{"title": "Vzorec.", "content": "Kde  Tento vztah platí díky", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Linearita.", "content": "BRDF je lineární vzhledem k záři. Příspěvky jednotlivých světelných zdrojů se tedy sčítají. Vlastnost plyne přímo ze vzorce.", "section_level": 2}, {"title": "Helmholzova reciprocita.", "content": "Tato vlastnost je základní vlastností každé fyzikálně korektní BRDF a vyplývá ze zákonu odrazu.", "section_level": 2}, {"title": "Zákon zachování energie.", "content": "Tento zákon říká, že poměr odraženého zářivého toku k příchozímu zářivému toku musí být menší nebo roven 1.", "section_level": 2}, {"title": "Izotropie BRDF.", "content": "BRDF většiny běžně modelovaných povrchů je invariantní vůči otočení kolem normály. To znamená, že při vyhodnocování BRDF nezáleží na orientaci materiálu vůči příchozímu a odchozímu směru paprsku. U některých materiálů ale tento předpoklad neplatí. Ty nazveme materiály anizotropní. Anizotropie je zpravidla dána mikrostrukturou modelovaného materiálu, např. broušením, nebo strukturou tkaniny.", "section_level": 1}, {"title": "Izotropní materiály.", "content": "BRDF těchto materiálů má pouze 3 stupně volnosti, takže k jejich popisu stačí znát jen 3 úhly: úhel dopadu vůči normále, úhel odrazu vůči normále, a úhel mezi dopadajícím a odraženým paprskem. Viz: formula_10", "section_level": 2}, {"title": "Anizotropní materiály.", "content": "U těchto materiálů už si při popisu BRDF nevystačíme s pouhými třemi úhly, neboť je zde potřeba zachytit také orientaci materiálu. Za tímto účelem se nejčastěji používá vztažení úhlů θ a θ k referenčnímu souřadnému systém [U,V,N], kde U je tangenta (např. směr broušení kovu), V je binormála a N normála.", "section_level": 2}, {"title": "Modely BRDF.", "content": "BRDF lze buď měřit přímo speciálními přístroji (Gonioreflektometru), nebo lze odvodit analytický popis, který co nejlépe odpovídá pozorované skutečnosti. Tyto vzorce se dále dělí na vzorce empirické a fyzikálně konzistentní.  Příklady nejčastěji používaných BRDF modelů:", "section_level": 1}], "src_summary": "BRDF (Z anglického \"Bidirectional Reflectance Distribution Function\") je označení pro obousměrnou distribuční funkci odrazu světla. Tato funkce se používá zejména v počítačové grafice jako matematické vyjádření vlastností povrchu. Udává subkritickou hustotu pravděpodobnosti (její integrál smí být menší než 1), že se světlo, které na povrch dopadne, odrazí daným směrem. Parametry funkce jsou příchozí (ω) a odchozí (ω) směr, oba definované vůči normále povrchu. Návratová hodnota funkce se udává ve sr a vyjadřuje poměr odražené diferenciální záře (\"radiance\") vůči ozáření (\"irradianci\") povrchu. Obor hodnot této funkce je [0,∞). BRDF byla prvně vyjádřena Fredem Nicodemusem okolo r.1965.", "tgt_summary": "双向反射分布函数(bidirectional reflectance distribution function、BRDF)是一个定义光线在不透明表反射的四次元函数,基本式为:formula_1,在这里formula_2是指光线的反方向,另外formula_3是指光线反射的方向,除此之外,还有一个formula_4代表法线,这个值的意义是在formula_5方向的反射光线的 辐射率 和同一点上 从formula_6方向射入的光线的辐射率的比值。每一个 formula_7 方向可以被参数化 为 方位角formula_8 和 天顶角 formula_9, 因此BRDF是一个四维函数。 BRDF的单位是 sr, 其中 (sr) 是 球面度的单位.", "id": 98810}
{"src_title": "Elina Svitolinová", "tgt_title": "伊莉娜·斯維托莉娜", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "Tenis začala hrát v pěti letech.  Debutový turnaj na okruhu ITF odehrála v sezóně 2008 v ukrajinském Charkově. Premiérový titul ze čtyřhry si připsala na stejném turnaji v roce 2010, když byla její spoluhráčkou krajanka Kateryna Kozlovová. První vítězství ve dvouhře přišlo na istanbulském turnaji v srpnu 2011 poté, co ve finále přehrála Slovinku Anju Prislanovou. Na French Open 2010 vyhrála dvouhru juniorky po finálovém triumfu nad tuniskou hráčkou Ons Jabeurovou. V boji o singlový juniorský titul ve Wimbledonu 2012 nestačila na Kanaďanku Eugenii Bouchardovou. Na US Open 2012 postoupila z kvalifikace do hlavní soutěže ženské dvouhry, kde v úvodním kole podlehla Srbce Aně Ivanovićové. První kolo nepřešla ani na Australian Open 2013, když nenašla recept na favorizovanou pátou nasazenou Angelique Kerberovou.  Premiérový triumf na okruhu WTA Tour vybojovala na listopadovém Royal Indian Open 2012 v indickém Puné, turnaji hraném v rámci úvodního ročníku série WTA 125K. Ve finále si poradila s Japonkou Kimiko Dateovou Krummovou. Druhý titul přidala na červencovém Baku Cupu 2013, když ve finále zdolala izraelskou hráčku Šachar Pe'erovou ve dvou setech. V osmnácti letech se tak stala první teenagerkou od února 2012, která vyhrála titul na tomto ženském okruhu. Bodový zisk ji posunul o třicet dva míst výše a v následné klasifikaci WTA z 29. července 2013 figurovala na 49. příčce.  Na Australian Open 2014 na úvod přehrála dvojnásobnou grandslamovou šampiónku a turnajovou devatenáctku Světlanu Kuzněcovovou. Po výhře nad Australankou, hrající na divokou kartu, Olivií Rogowskou si poprvé v kariéře zahrála třetí kolo majoru, v němž ji po dvousetovém průběhu vyřadila třináctá nasazená Američanka Sloane Stephensová.  Debutovou trofej ze čtyřhry WTA Tour si odvezla v červenci, když v páru s japonskou hráčkou Misaki Doiovou ovládly İstanbul Cup 2014, hraný na tvrdém povrchu. Ve finále zdolaly gruzínsko-polský pár Oxana Kalašnikovová a Paula Kaniová. Na srpnovém Cincinnati Masters 2014 zaznamenala první vítězný zápas nad hráčkou elitní desítky, když ve druhém kole vyřadila čerstvou wimbledonskou šampiónku Petru Kvitovou. Poprvé také prošla do čtvrtfinále události z kategorie Premier 5, v němž nestačila na Anu Ivanovićovou ve dvou sadách. Premiérové semifinále turnaje Premier 5 pak dosáhla na Wuhan Open 2014, když cestou pavoukem na její raketě zůstaly Camila Giorgiová, Sabine Lisická, odstoupivší Garbiñe Muguruzaová a ve čtvrtfinále světová osmička Angelique Kerberová. V semifinále však nad její síly byla turnajová trojka Petra Kvitová, které podlehla ve dvou sadách.  Třetí singovou trofej vybojovala na marocké antuce, když na květnovém Grand Prix SAR La Princesse Lalla Meryem 2015 ve finále zdolala Maďarku Tímeu Babosovou. Zisk 280 bodů ji v následné klasifikaci žebříčku WTA ze 4. května 2015 posunul na dosavadní kariérní maximum, když figurovala na 21. místě, o týden později pak na 19. příčce.  Na únorovém Taiwan Open 2017 vybojovala pátý vavřín po finálové výhře nad Číňankou Pcheng Šuaj. Série neporazitelnosti pokračovala dvěma fedcupovými výhrami ve druhé světové skupině proti Austrálii a také na navazujícím Dubai Tennis Championships 2017 z kategorie Premier 5. V semifinále vyřadila potřetí za sebou, v rozmezí několika měsíců, světovou dvojku Angelique Kerberovou. Dvousetová finálová výhra nad dánskou turnajovou desítku Caroline Wozniackou znamenala zisk 900 bodů. Ten jí zajistil jako vůbec první ukrajinské tenistce v historii, premiérový průnik do elitní světové desítky žebříčku WTA, když se 27. února 2017 posunula z 13. na 10. příčku s minimální ztrátou 25 bodů za osmou Kuzněcovovou. Stala se tak 120 členkou elitního klubu hráček Top 10 od zavedení klasifikace v roce 1975.  Ve čtvrtfinále květnového Internazionali BNL d'Italia 2017 v Římě vyřadila třetí hráčku žebříčku Karolínu Plíškovou, jíž dokázala porazit po sérii pěti vzájemných proher. Snížila tak pasivní bilanci utkání na 2–5. Po semifinálové skreči Španělky Garbiñe Muguruzaové během úvodní sady prošla do finálového duelu. V něm přehrála rumunskou světovou čtyřku Simonu Halepovou po třísetovém průběhu. Jako první tenistka si v sezóně 2017 připsala čtvrté turnajové vítězství s bilancí výher a proher 31–6. Bodový zisk jí zajistil návrat do elitní desítky žebříčku a posun na kariérní maximum, když jí po turnaji patřilo 6. místo.  Po dvou letech opět vypadla ve čtvrtfinále French Open 2017, kde hrála jako světová šestka a pátá nasazená. V zápase dvou nejlepších antukářek odehrané části sezóny přitom již nad Halepovou vedla 6–3 a 5–1. Dominantním nástupem si vypracovala vedení 5–0 a jeden míč ji dělil od udělení „kanára“. Po zisku úvodní sady 6–3 kontrolovala průběh i ve druhém setu, v němž vedla již 5–1 na gamy a mířila k postupu. Rumunka však dokázala průběh tohoto dějství otočit a vypracovat si tři setboly za stavu 6–5 a 40:0. Poté, co neproměnila žádný z nich a ani čtvrtý při výhodě, hru ztratila. Vyrovnávající sadu si však připsala v tiebreaku. Ve třetím setu už Halepová řídila hru a Svitolinovou vyvedenou z konceptu deklasovala za 23 minut poměrem 6–0, když se dopustila jen jedné nevynucené chyby při osmi vítězných míčích. Aktivní bilanci vzájemných utkání zvýšila na 3–1.", "section_level": 1}, {"title": "2018: Vítězka Turnaje mistryň a obhajoby v Dubaji a Římě.", "content": "V úvodu sezóny triumfovala na Brisbane International po finálové výhře nad kvalifikantkou Aljaksandrou Sasnovičovou, která na ni uhrála jen tři gamy. Svou první čtvrtfinálovou účast na Australian Open nevylepšila, když podlehla Elise Mertensové. Třetí kolo Qatar Total Open pro ni znamenalo vyřazení od pozdější šampionky Petry Kvitové. Naopak přemožitelku nenalezla v pavouku Dubai Tennis Championships a po finálovém vítězství nad Darjou Kasatkinovou obhájila trofej. Vyhrála tak sedmé finále v řadě. Na BNP Paribas Open odešla poražena ve třetí fázi od Carly Suárezové Navarrové a z navazujícího Miami Open ve čtvrtfinále s Jeļenou Ostapenkovou.  Antukovou část rozehrála čtvrtfinálovou prohrou s Caroline Garciaovou na stuttgartském Porsche Tennis Grand Prix. Následně opět nenašla recept na Suárezovou Navarrovou, která ji zastavila ve druhém utkání dvouhry Mutua Madrid Open. V repríze finále římského Internazionali BNL d'Italia opět zdolala světovou jedničku Simonu Halepovou, čímž obhájila druhý titul v probíhající sezóně. Grandslamové French Open však opustila již ve třetím kole po prohře od Mihaely Buzărnescuové. Tato Rumunka jí uštědřila druhou porážku za sebou, ve čtvrtfinále travnatého Nature Valley Classic v Birminghamu. Ve Wimbledonu nenašla v úvodním kole recept na čerstvou mallorskou šampionku Tatjanu Mariovou.  Letní US Open Series otevřela semifinálovou účastí na Rogers Cupu, kde nestačila na Sloane Stephensovou. O jedno kolo horšího výsledku dosáhla na cincinnatském Western & Southern Open, porážkou od pozdější vítězky Kiki Bertensové. Podruhé v řadě se probojovala do osmifinále US Open, v němž ji stopku vystavila Anastasija Sevastovová po třísetovém průběhu. Nevýrazné výkony se dostavily v podzimní asijské túře, s vyřazeními v úvodních kolech Wuhan Open od pozdější šampionky Aryny Sabalenkové i pekingského China Open od Aleksandry Krunićové. V utkání přitom ztratila vedení 6–0 a 3–0 na gamy. Do čtvrtfinále se podívala během Hong Kong Tennis Open. V něm její cestu pavoukem uzavřela Wang Čchiang. Stále však neměla jistotu startu na Turnaji mistryň, kterou získala až časnými prohrami Plíškové s Bertensovou na moskevském Kremlin Cupu, kde absentovala.  Na singapurském WTA Finals, kde startovala jako světová sedmička, nejdříve ovládla bílou základní skupinu, v níž porazila všechny tři soupeřky, Wozniackou, Plíškovou i Kvitovou. V semifinále sehrála vyrovnané třísetové klání s Nizozemkou Bertensovou, které vyznělo v její prospěch. Ve finále pak zdolala americkou šestou hráčku žebříčku Sloane Stephensovou ve třech sadách a připsala si třináctý singlový titul na okruhu WTA Tour. Stala se tak první ukrajinskou šampionkou Turnaje mistryň. Jako neporažená vítězka si připsala 1 500 bodů, s posunem na čtvrtou příčku žebříčku.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Při Australian Open 2019 oznámil francouzský tenista Gaël Monfils, že je ve vztahu s Elinou Svitolinovou. Po svém vyřazení z turnaje byl při jejích zápasech přítomen v hráčském boxu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elina Svitolinová,, (* 12. září 1994 Oděsa) je ukrajinská profesionální tenistka, juniorská šampiónka z French Open a vůbec první hráčka z Ukrajiny v elitní světové desítce žebříčku WTA, do níž se posunula v únoru 2017.", "tgt_summary": "伊莉娜·斯维托莉娜(,1994年-9月12日)是乌克兰职业网球女运动员,2012年转职业。她的WTA生涯最高单打排名为第3(2017年9月11日)。她曾参加2016年夏季奥林匹克运动会,结果在单打八强阶段被淘汰。2019年《福布斯》统计收入最高的女运动员,伊莉娜·斯维托莉娜以年收入610万美元,排名第9名。", "id": 1253950}
{"src_title": "Osman II.", "tgt_title": "奥斯曼二世", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Osman II. se narodil v paláci Topkapi v Istanbulu. Byl synem sultána Ahmeda I. a jeho první konkubíny Mahfiruz Hatice Sultan. Podle tradic mu už ve velmi nízkém věku matka zajistila výchovu a vzdělání. Díky tomu byl Osman známý jako básník a ovládal spoustu jazyků, včetně arabštiny, perštiny, řečtiny, latiny a italštiny.  Osman nezískal trůn hned po smrti otce, což bylo nejspíš kvůli tomu, že jeho matka nebyla oblíbenou ani hlavní konkubínou. Jeho matka v té době již zemřela a nebo byla vyhnána do exilu.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Osman II. nastoupil na trůn ve svých čtrnácti letech poté, co byl jeho strýc Mustafa I. sesazen. I přes neobvykle nízký věk se snažil jako vládce prosadit a poté, co bránil východní hranice říše před Safíovci z Persie, podnikl výpravu do Polska během Moldavské magnátské války. V roce 1621 nuceně podepsal mírovou dohodu s Polskem po bitvě u Chotimi; domů do Istanbulu se vrátil se zostuzenými janičáři, kteří jej nazývali zbabělcem. Pobouřeni byli i státníci.  Základní a zároveň výjimečnou slabost měl Osman II. kvůli nepřítomnosti ženské moci v harému. Od roku 1620 až do své smrti zastupovala Valide Sultan obyčejná kojná. Ta se ale nikdy nemohla vyrovnat Mustafově matce, která žila ve starém paláci. I když měl na své straně všechny hlavní eunuchy, nemohl tím nahradit absenci ženy, která v tomto období měla velký význam; obzvlášť, když byl Osman tak mladým panovníkem, nepřítomnost matky ovlivnila délku jeho vlády. Podle Piterburga neměl Osman II. ani žádnou Haseki Sultan (konkubínu s dětmi, milenku), i když Peirce tvrdí, že jeho Haseki byla Ayşe Hatun. I kdyby tomu tak bylo, Ayşe by nemohla být Valide sultánkou v době vlády svého muže.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Vzhledem k protiváze vlivu janičářů nechal Osman II. zavřít jejich obchody s kávou a začal plánovat vybudování nové a oddanější armády, jejíž hlavní součástí měli být anatolští sekbanové. Výsledkem tohoto plánu bylo povstání přímo v paláci, organizované janičáři. Ti mladého sultána uvěznili ve věži Yedikule, kde byl nakonec uškrcen.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Konkubíny.", "content": "Osman měl 3 konkubíny:", "section_level": 2}, {"title": "Synové.", "content": "Osman měl 2 syny:", "section_level": 2}, {"title": "Dcery.", "content": "Osman měl 1 dceru:", "section_level": 2}, {"title": "V populární kultuře.", "content": "Postava Osmana II. se vyskytuje v tureckém televizním seriálu \"\", kde jej ztvárnil herec Taner Ölmez.", "section_level": 1}], "src_summary": "Osman II. (3. listopadu 1604 – 20. května 1622), v turecku známý jako Genç Osman (mladý Osman), byl osmanský sultán od roku 1618 až do svého zavraždění v roce 1622.", "tgt_summary": "奥斯曼二世(1604年-11月3日-1622年-5月20日)是奥斯曼帝国的苏丹,自1618年至逝世期间在位。", "id": 2817412}
{"src_title": "Patrick O'Brian", "tgt_title": "帕特里克·奥布莱恩", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Byl dvakrát ženatý, s první manželkou měl dvě děti, jeho druhorozená dcera však zemřela jako tříletá. Poté rodinu opustil a odstěhoval se do Londýna. Během 2. světové války chtěl vstoupit do Královského letectva, ale nebyl přijat, pracoval tedy pro tajnou službu a během bombardování Británie nacisty jezdil jako dobrovolník se sanitkou, díky čemuž potkal svou druhou ženu. Po válce spolu žili nejprve několik let na severu Walesu v Cwm Croesor, později se přestěhovali do městečka Collioure ležícího na jihu Francie. Po smrti manželky roku 1998 pobýval O ́Brian střídavě v Dublinu, kde také roku 2000 zemřel, pohřben byl však v Coullioure.  Patrick O ́Brian si úzkostlivě střežil své soukromí a neprozrazoval mnoho podrobností ze svého života. Po jeho smrti o něm vyšly dvě biografické knihy, první napsal \"Dean. H. King\" pod názvem \"Patrick O'Brian: A Life Revealed\" a druhou, \"Patrick O'Brian: The Making of the Novelist\", O ́Brianův nevlastní syn z druhého manželství, \"Nikolaj Tolstoj\".", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Aubrey–Maturin série.", "content": "Zahrnuje 20 románů, přičemž 21. zůstal nedokončený, odehrávajících se na pozadí napoleonských válek na moři na začátku 19. století. Hlavními postavami jsou kapitán britského námořnictva Jack Aubrey a jeho přítel, irsko-katalánský doktor Stephen Maturin. Ve všech dílech této námořní ságy jsou zakomponovány skutečné události.  Odborným námořním poradcem a korektorem českých překladů je, počínaje 5. dílem, ing. Karel Lokaj, kapitán dálné plavby.  Na motivy několika dílů série (\"Master and Commander\", \"HMS Surprise\" a \"The Far Side of the World\") natočil roku 2003 režisér Peter Weir film \"\" (v originále \"\"), s Russellem Crowem a Paulem Bettanym v hlavních rolích.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní tvorba.", "content": "Kromě historických námořních románů napsal několik povídek.  Z literatury faktu lze zmínit životopis španělského malíře Pabla Picassa (\"Picasso\"), anglického přírodovědce Sira Josepha Bankse (\"Joseph Banks: A Life\") a publikaci pojednávající o životě námořníků v době Lorda viceadmirála Horatio Nelsona (\"Men-of-War: Life in Nelson's Navy\").  Mimoto přeložil desítky knih z francouzštiny do angličtiny, za zmínku stojí například román Motýlek Henriho Charrièra.", "section_level": 2}], "src_summary": "Patrick O ́Brian, vlastním jménem Richard Patrick Russ (12. prosince 1914 Chalfont St. Peter, Backinghamshire, Anglie – 2. ledna 2000 Dublin, Irsko) byl anglický romanopisec a překladatel. Nejvíce se proslul sérií historických námořních románů z období napoleonských válek, které vypráví o dobrodružstvích kapitána Jacka Aubreyeho a jeho přítele dr. Stephena Maturina (Aubrey–Maturin série).", "tgt_summary": "帕特里克·奥布莱恩(英语:Patrick O'Brian,1914年-12月12日-2000年-1月2日),CBE。原名理乍得· 帕特里克·茹斯(英语:\"Richard Patrick Russ\"),英国作家、翻译家,以描写拿破仑时代海战和海军生活的怒海争锋系列小说闻名。这一系列共20本小说,主人公是英国海军船长杰克·奥布雷和他的朋友、军医斯蒂芬·马图林。", "id": 1115777}
{"src_title": "Huor", "tgt_title": "胡爾 (魔戒)", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Huor byl spolu se svým bratrem Húrinem vychováván dle tehdejšího zvyku v zemi své matky v Brethilu a již ve třinácti letech šel do bitvy se skřety. Byli však odříznuti od zbytku vojska a byli by zajati nebo pobiti, nebýt pomoci od Ulma, který mohl ovládat vody v řekách a nechal vytvořit nad řekou Sirion mlhu, která zakryla útěk bratrů a pomohla se jim vzdálit od bitvy. Poté bloudili pod Okružními horami a nemohli nalézt cestu zpět. Byli však zpozorováni orlem Thorondorem a přeneseni přes hory do Gondolinu. Tam byli dobře přijati králem Turgonem, který si vzpomněl na sny, ve kterých mu Ulmo vzkázal, že má čekat od Hadorova domu pomoc v nouzi. Turgon chtěl, aby bratři zůstali ve městě po celý zbytek života, neboť kromě zákonu, který nedovoloval komukoliv z města odejít, si také bratry velmi oblíbil. Ti si ovšem přáli vrátit se k vlastnímu lidu, neboť byli smrtelní lidé a chtěli konat velké činy. Turgon teda svolil, že mohou být opět odneseni orly a bratři po zbytek života o roce stráveném v Gondolinu mlčeli.", "section_level": 1}, {"title": "Dospělost.", "content": "V roce 472 si vzal Huor Rían z Bëorova domu a narodil se jim syn Tuor, který ale nikdy otce neviděl. Dva měsíce po svatbě totiž Huor s Húrinem vedli svůj lid do Bitvy nespočetných slz po boku Fingona. Když Fingon padl a Turgon spolu s bratry ustupoval, tak bratři ke gondolinskému králi promluvili a nabídli mu, že mu umožní návrat do Gondolinu i za cenu svých životů. Huor pronesl proslov, který končil slovy: \"Z tebe a ze mne vzejde nová hvězda. Buď zdráv!\". Poté se rozloučili a bratři se bránili několikanásobné přesile. Když se den blížil ke konci, tak byl Huor zasažen do oka otráveným šípem a tomuto zranění podlehl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Huor je fiktivní postava z Tolkienových knih Silmarillion a Nedokončených příběhů. Narodil se v roce 444 Prvního věku a byl to syn Galdora, pána Dor-lóminu, syna Hadora a Hareth z Halethina lidu.", "tgt_summary": "胡尔(Huor)是英国作家约翰·罗纳德·瑞尔·托尔金(J.R.R. Tolkien)的史诗式奇幻小说《魔戒三部曲》中的虚构人物。", "id": 805509}
{"src_title": "Karlukové", "tgt_title": "葛逻禄", "src_document": [{"title": "Krátká historie.", "content": "Üč-Oguzové (3-Oguzové → tři kmeny) byli kočovným kmenem, mluvili jazykem Oguzské větve (vyslovovali hlásku „z“), jejichž jazyk náležel ke skupině tureckých jazyků. První zmínky o nich jsou z 5. století, kdy byli označováni jako Bulakové nebo Üč-Karlukové, což znamenalo, že se tehdy jednalo o svaz tří kmenů. Üč-Oguzové byli potomci 10-Oguzů (deset kmenů) → On-Oků → On-Oguzů jež po eliminací Türgešského kaganátu (699-766) založili stát v západním Turkestáně.  V epose od Mahmúda Kašgarského Divân-ı Lügati't-Türk, napsaného v 11. století se uvádí:  Kočovali mezi Altajem a východními břehy jezera Balchaš. Vůdce měl titul \"„elteber → elterbeg“\". V 6.–8. století byli závislí na Turkutech a Modrých Turcích. Byli příbuzní, a na nějakou dobu taky spojenci Ujgurů.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie a původ.", "content": "Jako původ jména \"„Karluk“\", N. Aristov uvádí řeku \"„Kerlyk“\", což je přítokem řeky Čaryš, a taky předkládá návrh že domorodé jméno by mohlo pocházet od turkického toponyma ve smyslu \"„divoké proso“\". Opak, že toponyma byla pojmenovaná podle ethnonyma domorodých lidí, je také možný.  Nejstarší etymologická zmínka o „názvu Karluk“ je zaznamenána v čínské dynastické historické Knize Tchangů z období vlády Tchangů, (během zániku Východoturkuckého kaganátu Turkutů) která sleduje stopu ke jménu \"„Karlyk“\" což znamená → „sněhová hromada“. \"„Kar“\" znamená \"„sníh“\", což je i v názvu Karského moře.  \"„Karlyk“\" byl ethnonymem lidí žijících v 5. století u Tarbagataje a Kara-Irtyše (Černý-Irtyš, což je zdrojnicí Irtyše). Tyto lidé byly známí jako domorodé etnické skupiny, jež od roku 552 vytvořili kmenovou alianci která byla začleněna do Turkuckého kaganátu. Aliance se původně skládala ze tří hlavních kmenů z nichž nejpočetnější byl kmen: Čugajů (Čjisy, Popou) poté Karluků a nakonec Jaowu-keů (Jagmur-karů) pocházejících z 9 Oguzů.", "section_level": 1}, {"title": "Západoturkutská říše (Turkuti) (583-657).", "content": "Roku 583, po rozpadu Turkuckého kaganátu na západní a východní, vytvořily Üč-Oguzové „Karlucký chanát“ pod vedením ne-autonomního jabgua (princ), ale byl včleněn do Západoturkuckém kaganátě (Turkuti) jako členové Tie-lejských kmenů ve svazu 5-Oguzů, v čele s Basmaly.  Roku 630 byl džabgu Ašına Topi (Sieli), vládce Východoturkuckého kaganátu zajat Číňany. Jeho dědic, \"podřízený kagan\" Ašına Chupo, z Východoturkuckého kaganátu utekl do Altaje s velkou částí lidí a 30 000 vojáky, kde si podmanil kmeny 5-Oguzů (Basmalové), poté na severu Jenisejské Kyrgyzy a získal titul Iču Čchepi-kagan. Üč-Oguzové se spojili s Tie-lejy a jejich představiteli Ujgury proti Západoturkuckému kaganátu, a začali se podílet na následných vítězstvích v čele z Ujgury (9 Oguzové). Potom se menší část Üč-Oguzů spojila s Ujgury a usadila se v pohoří Bogdo-Ola, větší část se usadila v oblasti mezi Altajem a východním Ťan-šanem.  Roku 644 první čínský odkaz na Üč-Oguzy je označuje jako Manichejstický atribut: Lví Karlukové („Ši-Kelolu“, „ši“ znamená Sogdsky „lev“). „Lev“, arslan, u Üč-Oguzů přetrvával až do doby Mongolů. Podle čínských zdrojů měli Üč-Oguzové roku 650 tři mohutné kmeny, jejichž vůdcové nosili titul \"„elteber → elterbeg“\" které náležalo jen vůdcům velkých kmenových svazů: Bulakové (Meulo, Mojlo)→ :(Karabölükové, Alkabölükové, podle Oguz-kaganova dastanu, se kolem roku 750 staly součástí historicky primárních 24 turkomanských kmenů Oguzských Turků), Čigilové (Čugaj, Čjisy, Popou) a Tašiliové (Tašı). Jejích součástí se také stali Säbäkové.  Později se Üč-Oguzové šíří z údolí řeky Kerlyk podél řeky Irtyš v západní části Altaje, za hranice Černého-Irtyšu a Tarbagataje směrem k Ťan-šanu. Do roku 665 byla Karlucká unie v čele s bývalým Üč-Oguzským bejem s názvem „kül-erkin“, nyní s názvem „jabgu“ (princ), který měl mocnou armádu. Karlukský předvoj opustil Altajskou oblast.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá Turkutská říše (Modří Turci) (681-744).", "content": "Břehů Amudarje dosáhla tato část na počátku 8. století (například: Karabölükové, Alkabölükové).  V roce 742 se během bojů proti východním Turkutům (Modří Turci) vytvořila na krátký čas říše, tvořená koalicí Basmalů, Ujgurů a Karluků, která sehrála rozhodující roli při likvidaci bývalých vládců stepi (Modrých Turků). V čele této nové říše byl vládce Basmalů s titulem kagana, zbylí dva vůdcové dostali titul „jabgu“ (Karlukové tento titul vyslovovali džabgu). Oba se ale brzy proti kaganovi spojili a už v roce 744 vládu Basmalů svrhli. Vedoucí úlohu ve stepi pak měli na sto let Ujgurové.  Üč-Oguzové se prosluli svými koberci tkanými v předislámském období. Byli považováni za vazaly podléhající dynastií Tchang po jejich konečném dobytí regionů Máveraünnehiru kolem roku 744.", "section_level": 2}, {"title": "Ujgurský kaganát (744-840).", "content": "V Mongolsku a na jižní Sibiři vznikl nový stát - Ujgurský kaganát (744-840). Vůdce ujgurských kmenů dostal titul „nejvyšší kagan“, vůdce Üč-Oguzové titul pravého (západního) „jabgu“. Üč-Oguzové se však od kaganátu odklonili. V 8. století začal boj o türgešské dědictví mezi nimi a Oguzy, jejichž skupiny se rozprostíraly mezi Issyk-kulem a Talasem. Část Oguzů poté opustila Žety-su (Sedmiříčí) a odešla k Syr-darji. Üč-Oguzové prováděli dočasnou samostatnou politiku, využili současného rozkladu další středoasijské mocnosti - Türgešů a 746 obsadili bohatou oblast Žety-su.  Druhá část Üč-Oguzů se roku 746 přesídlila do Žety-su z Altaje a Tarbagataje, kteří byli vytlačeni dominujúcími Ujgury. Üč-Oguzové zůstali v čínské sféře vlivu a aktivním účastníkem v boji proti muslimské expanze do této oblasti, až do jejich rozkolu z Tchangy v roce 751. Tūrgeši byli v této době natolik vyčerpáni, že jim nebyli schopni čelit. Navíc se tu vměšovalo čínské impérium jehož vůdcové z Východního Turkestánu zahájili v roce 748 útok na Sujáb, rozvrátili ho a zajali vládce Čače. V roce 749 založili Üč-Oguzové novou kmenovou konfederaci s Ujgurskými a Basmalskými kmeny. V roce 751 pomohli u Talasu Arabům zvítězit v klíčové bitvě o nadvládu ve Střední Asii, když v rozhodujícím okamžiku vpadli do zad Číňanům. Čačův syn se obrátil o pomoc k Arabům.  V roce 751 na řece Talas blízko Tarazu došlo k obrovské srážce mezi velitelem Zijádem Ibn Salichem a čínským velitelem Kao Sien-č'. Bitva trvala pět dní. V rozhodující chvíli povstali v týlu Číňanů Üč-Oguzové a přešli na sranu Arabů. Čínské vojsko bylo na hlavu poraženo. Bitva u Atlachu měla velký historický význam. Čína opustila celou oblast včetně východního Turkestánu, který přenechala Tibeťanům a Ujgurům. Arabové se nemohli udržet na řece Talas a ustoupili k Taškentu. Ve stejném roce Tūrgeši podlehly tlaku Üč-Oguzů. Na ruinách Západoturkutského kaganátu byly vytvořeny čtyři mohutné státy: Chazarský kaganát, Oguzský jabguluk, Kimäcko-kypčacký kaganát a\" Karlucký jabguluk\".", "section_level": 2}, {"title": "Karlucký jabguluk.", "content": "Pod záštitou Üč-Oguzů vznikl raněfeudální stát „Karlucký jabguluk“ čili „knížectví“ soustředěný pod vládou jabguho. V roce 758 Üč-Oguzové stanovili nadvládu v západní oblasti Talasu za pouhých sedm - osm let s hlavním městem Balasagun. Přestože podléhala vládcům rozsáhlá území, jejich moc byla dosti omezená. Pokračovaly v uznání nadřazenosti Ötükenu (Druhého Ujgurského kaganátu). Jejich knížectví bylo jakousi konfederací, vůdcové jednotlivých kmenů měli velkou míru samosprávy. Jejich vládce s titulem jabgu je často zmiňován v Orchonských nápisech. Karlukští cháni přiřadili svůj rodokmen vládnoucí dynastii Turkutského kaganátu, Ašınovské dynastie.  Vedle kočovných tureckých kmenů žili v říši i obyvatelé severoíránského původu, většinou polousedlí. U nich ale dochází k postupné turkizaci. Arabský geograf Al-Marvazí ve 12. století pozoruje v sestavě Karluků „devět kmenů“. Součástí karlucké konfederace byly kočovné a polokočovné kmeny Žety-su a jižního Kazachstánu: tři skupiny Čugajů (Čjisy, Popou): Čigilové, Barschanové a Chaladžové, tři skupiny Bulaků (Üč-Karlukové): Bulakové → (Karabölükové, Alkabölükové), Kök-erkinové a Čarukové a ještě Azkiši a Tuchsové a zbytky Türgešů. Obyvatelstvo podmaněné Karluky nebylo etnicky jednotné, vedle íránojazyčných Sogdů zahrnovalo také imigranty se zemí Blízkého Východu, Mongolska a jiné. Dále uvádí, že jednou se spojily s Oguzy, kteří žili na jejich západních hranicích.  Druhá polovina 8. století byla pak obdobím prvního rozkvětu moci Karluků. V roce 766 přešel do rukou Üč-Oguzského jabgua celý Žety-su se dvěma sídly turgešských kaganátů: Tarazem a Sujábem který obsadili a přenesli tam svoje centrum. Arabové uvádějí, že tehdy tvořilo jejich svaz „devět kmenů“ a ovládali rozsáhlé území. Jedna větev Üč-Oguzů se v roce 766 - 775, postupně dostala od města Kašgaru až po střední tok Syr-darji, druhá větev se koncem 8. století dostala do mimořádně bohatého území Ferghany. Na území Žety-su se zformoval politický útvar karluckých kmenů.  Na přelomu 8. a 9. století se Karlukové dostávají do dvojího tlaku. Ze západu proti nim útočí Arabové a z východu Ujgurové, jejichž nadvládu nakonec museli uznat. V létech 791 - 792 byli Karlukové jako spojenci Tibeťanů a snažili se spolu s nimi o získání nadvlády Východního Turkestánu, ale byli poraženi Ujgury. Po masivním vojnovém tažení Ujgurského kagana Alp Bilgäho (Pao-i) byly nakonec oblasti knížectví Karluků v létech 820 - 821 začleněné do Ujgurské říše. Ale již v roce 840 Ujgurský kaganát zničili Jenisejští Kyrgyzové. Karlukové se znovu staly nezávislý a byli schopni získat některé oblasti Východního Turkestánu. Podle arabských a perských pramenů se Karlucký jabguluk v 9. a 10. století skládal z mnoha kmenů.  Situace okamžitě využil karlucký vládce města Sajramu (Šymkent, Ispidžáb) džabgu Bilgä Kül Kadır. Tvrdil o sobě, že je potomkem turkucké Ašınovské dynastie, vyhlásil nezávislost a prohlásil se kaganem. To ale vyvolalo okamžitou reakci středoasijské muslimské dynastie sámánovců. V témže roce totiž byla proti Karlukům vládcem Samarkandu vyhlášena svatá válka - džihád - a byl dobyt Ispidžáb (Sajram, Šymkent). Boje s muslimy trvaly velmi dlouho, Karlukové zadržují jejich postup do Žety-su (Sedmiříčí). V roce 893 zde dobyli Oguzové a Sámánovci po dlouhém obléhání další významné centrum - Taraz (Talas). Počínaje syny prvního kagana došlo u Karluků k rozdělení na dvě křídla: východní (váženější) a západní. To bylo běžné u mnoha kočovných kmenů. Vůdce západního křídla, stojící v čele kmene Jaowu-keové (Jagmur-karové), a označovaný jako bogra-chán se ale postavil proti vrchnímu kaganovi, svému strýci a v roce 940 zvítězil. To je považováno za konec kaganátu Karluků, i když následná říše v čele s dynastií Karachánovců byla vlastně jeho přímým pokračováním. Část Karluků odkočovala do severního Žety-su a vytvořila se vlastní chanát s centrem v Kojlyku, nakonec ale museli stejně uznat závislost na Karchánovcích.", "section_level": 1}, {"title": "Karachánové.", "content": "Roku 940 začínají být vstřebáváni do Karachánského chanátu jehož zakladatel Satuk Bogra vystoupil za podpory Samánovců proti svému strýci chánovi Ogulčakovi a podmanil si Taraz a Kašgar. V roce 942 svrhl vládce v Balasagunu a vyhlásil se kaganem. Od té doby se píše historie Karachánovců. Kolem roku 960 pak Karlukové → Karachánové jako první turkický státní útvar, přecházejí z tradiční konfese šamanizmu, tengrismu, teismu atd., k přijetí formy sunnitského islámu.  Roku 1211 dobrovolně posílají Čingischánovi guvernéra Almalyku, chána Arslana, který dříve sloužil Kara-Kitanům a 8-Oguzům-Tatarům (Najmani), a taky vládce ferganštích karluků chána Kadarmelika.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyk Čagatajského chanátu.", "content": "V mongolském období, 1220–1390 tvořil karlucký dialekt základ moderních uzbeckých a ujgurských jazyků v Transoxanií a Východním Turkestáně. Samostatná podskupina turkických jazyků, která v současnosti také zahrnuje ujgurštinu, uzbečtinu a iliskou turečtinu se jmenuje karlucká. Karlucký jazyk je také známý jako čagatajský jazyk.", "section_level": 1}, {"title": "Toponymické stopy.", "content": "Ve druhé polovině 19. a začátkem 20. století se část Karluků připojila k uzbeckému lidu, žijících v dnešní Kaškadarské, Bucharské a Surchandarské oblasti Uzbekistánu. Uzbekové → Karlukové byli silně významními představiteli europoidní rasy středoasijského meziříčí. Mezi nimi se také setkáváme se zástupci Íránsko-afghánské rasy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karlukové nebo Üč-Oguzové, Üč-Karlukové (staroturecky: → \"Karluk\", : plurál → \"Karluklar\", : حاللوه → \"Halluh\", : حارلوق → \"Harluk\", 葛逻禄 pchin-jinem \"Géluólù\", obvyklou fonetikou: \"Kelolu\", \"Kelu\", \"Chololo\", \"Chorlo\", \"Harluut\") byli středověkým turkickým kmenem sestaveným z tří rodů, který žil v oblasti dnešního Žety-su (Sedmiříčí), podél karavanní cesty ze střední Asie do Číny. Byli to kočovní pastevci a lovci, od 8. století přecházeli k usedlému zemědělství. V období starobylých turků se Karlukům říkalo \"„Üč Oguz“\" nebo \"„Üč boj“\".", "tgt_summary": "葛逻禄,乃中亚古代游牧民族,13世纪时称「哈剌鲁」,有“雪”、“雪山”或雪人的意思。该族分为三姓,分别是「谋落部」(或作谋剌)、「炽俟部」(或作婆匐)与「踏实力部」。之后与西迁的回纥15部组成。文献中常称为三姓葛逻禄,曾经与回纥攻灭西突厥,他们与回纥关系密切。", "id": 1131042}
{"src_title": "Rickard Falkvinge", "tgt_title": "里卡德·法尔克温格", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Rick Falkvinge vyrůstal v Göteborgu. Svou první IT firmu s názvem Infoteknik (doslova „Infotechnologie“) založil ve svých 16 letech v roce 1988. V roce 1993 nastoupil na Technickou univerzitu Chalmers na magisterské studium v technické fyzice, které v roce 1995 bez titulu ukončil.  Mezi lety 1994 a 1998 podnikal v oboru vývoje software a měl pod sebou pět zaměstnanců. Poté se přestěhoval do Sollentuny a začal pracovat ve společnosti Sendit, kterou brzy poté koupil Microsoft. V roce 2002 Microsoft toto oddělení zavřel a Falkvinge do roku 2006 pracoval v různých zaměstnáních.  V roce 2004 změnil své křestní jméno Rick, protože už ho nebavilo poslouchat neustálé narážky na jméno Dick. Své příjmení změnil z Augustsson na současné Falkvinge (doslova „sokolí křídlo“), protože chtěl jedinečné příjmení popisující jeho povahu. Od mládí byl fascinován ptáky a velcí dravci podle něj symbolizují hrdost, svobodu a vizi.", "section_level": 1}, {"title": "Pirátská strana.", "content": "Na podzim roku 2005 začal přemýšlet o tom, že vytvoří politickou stranu zaměřenou na otázky ohledně sdílení souborů, autorských práv a patentů. Tehdejší dominantní organizace ohledně copyrightu ve Švédsku byl Piratbyrån („Pirátský úřad“), který nebyl spojován s žádnou politickou stranou. Falkvinge 1. ledna 2006 spustil stránku \"piratpartiet.se\" (doslova \"Pirátská strana\") a začal sbírat podpisy na petici za založení nové švédské politické strany. Podle údajů strany zaznamenala stránka během prvních dvou dnů od spuštění tři miliony návštěv a 2. ledna na iniciativu upozornila dvě švédská periodika. Falkvinge si půjčil peníze od banky, podal výpověď ve své tehdejší práci a začal se věnovat budování Pirátské strany naplno.  Švédská Pirátská strana je první pirátskou stranou ze současného mezinárodního hnutí čítajícího více než 60 pirátských stran.", "section_level": 2}, {"title": "Finanční potíže.", "content": "29. prosince 2008 na svém blogu napsal, že již nezvládá platit nájem, protože půjčka od banky, kterou si půjčil kvůli práci pro Pirátskou stranu, již vyprchala. V té době neměla Pirátská strana dostatek peněz na to, aby si najala zaměstnance, a proto Falkvinge požádal členy strany o pomoc.  Za 18 měsíců, během nichž žil z darů svých podporovatelů, byl najat Evropským parlamentem.", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Během volební kampaně v roce 2009 oznámil Falkvinge soukromě na Facebooku, že při svém turné po Švédsku hledá ženy, které se s ním vyspí. Touto zprávou se zabývaly články v bulváru a na různých blozích.  V roce 2010 při volební kampani Falkvinge prohlásil, že svoboda projevu a svoboda tisku by měly mít přednost před současným zákazem držení dětské pornografie a že Pirátská strana chce zrušit současné zákony týkající se tohoto tématu. Švédská asociace novinářů tento postoj ihned otevřeně podpořila, přesto vyvolal kontroverzi a Falkvinge od něho ustoupil. V září 2012 na svém blogu napsal další článek týkající se dětské pornografie, kde představil tři důvody pro legalizaci jejího držení.", "section_level": 2}, {"title": "Odstoupení z pozice předsedy strany.", "content": "1. ledna 2011, pět let po založení strany, během živého vystoupení oznámil, že odstupuje z pozice předsedy strany a že jeho místo převezme místopředsedkyně Anna Troberg.", "section_level": 2}, {"title": "Současná kariéra.", "content": "V současnosti se věnuje šíření pirátského hnutí a pirátských myšlenek, které prezentuje na různých přednáškách.  V květnu 2011 začal zkoumat měnu Bitcoin a její vliv na ekonomiku a švédská státní televizní stanice SVT ho označila za odborníka na toto téma.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Americký magazín \"Foreign Policy\" ho zařadil na seznam 100 největších světových myslitelů.  V roce 2010 mu byla udělena švédská cena \"Guldmusen\" v kategorii \"osobnost roku v oboru IT\" za úspěch v zařazení internetu a jeho následků mezi relevantní politická témata.  Magazín \"Fokus\" ho zařadil na seznam 100 nejvlivnějších lidí ve Švédsku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rickard „Rick“ Falkvinge, narozen jako Dick Augustsson 21. ledna 1972 v Göteborgu, je švédský podnikatel v oblasti informačních technologií známý jako zakladatel a první předseda švédské Pirátské strany. V současnosti je považován za hlavního šiřitele myšlenek světového pirátského hnutí. Bydlí severně od Stockholmu v Sollentuně.", "tgt_summary": "里卡德·法尔克温格(,IPA:,1972年-1月21日),暱称为里克·法尔克温格(Rick Falkvinge),原名迪克·格雷格·奥古斯松(Dick Greger Augustsson),生于瑞典哥德堡,瑞典资讯科技企业家,是瑞典海盗党的创办人与第一任党主席。", "id": 2431212}
{"src_title": "Prizren", "tgt_title": "普里兹伦", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Prizren se nachází 99 km severozápadně od Skopje, 85 kilometrů jižně od Prištiny a 175 km severovýchodně od Tirany.  Město se nachází v jižní části regionu Metochie/Dukagjin, v Prizrenské kotlině, která společně s Ljubidžanským polem vytváří specifický region v oblasti Šar Planiny. Samotné město se nachází v nadmořské výšce mezi 412 až 500 m a obklopují jej vrcholy Cvilen, Ošljak, Paštrik a Koritnik. Hory se rozkládají jihovýchodním směrem, severozápadním se otevírá rovinatá krajina; jako většina měst na území Kosova i Prizren vznikl na rozhraní hor a nížin, na místě, kde řeka Prizrenska Bistrica vytéká z hlubokých horských údolích.  Město se nachází v seismicky aktivní oblasti, kde bylo jen v letech 1900 až 1936 zaznamenáno 125 zemětřesení.", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Prizren má mírné kontinentální klima ovlivněné středomořským počasím. Ve vyšších nadmořských výškách (okraj města) se projevuje horské klima Šar Planiny, údolím řeky Drim z nedaleké Albánie vstupuje teplý vzduch z jaderského pobřeží. Díky tomu jsou zimy mírnější, rozsah teplot v zimě se pohybuje v lednu od + 0,5 ° C do - 0,5 ° C. V nejteplejším měsíci červenci se teplota pohybuje průměrně mezi + 21,5 ° C do 22,8 ° C. Množství slunčných hodin v Prizrenu se pohybuje okolo 2150 hodin ročně.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Kontinuální osídlení na místě města Prizren existuje již od dob Římské říše jako zastávka na obchodní trase, spojující města Lezhë a Niš. Ve 2. století vznikla osada s názvem Theranda. Roku 1079 je pak poprvé připomínána pod současným názvem (v staroslověnštině \"Призрѣнь\"), který znamenal pevnost viděnou z dálky (ne nepodobný původ názvu měla např. česká ves Přízřenice). Latinský název \"Prisadriana\" byl poprvé zmíněn v roce 1019. Dodnes je dominantou města pevnost Kaljaja, nacházející se na skalním ostrohu nad řekou. Pod tureckou správu se Prizren dostal nejspíše v letech 1455–1459. V dobách existence Osmanské říše bylo město sídlem Prizrenského vilájetu, jedné z tureckých správních jednotek. Díky tomu se mohlo stát regionálním centrem a střediskem obchodníků a řemeslníků. Bylo to také centrum kultury; malířství a básnictví. Pocházel odtud básník Suzi Čelebija. V závěru 19. století byl Prizren jedním z největších Albánci obývaných měst. Roku 1878 byla právě zde zformována tzv. Prizrenská liga, albánská národní organizace usilující o sjednocení všech Albánců do jednoho státu.  Roku 1915 v Prizrenu zasedala naposledy vláda srbského království, nedlouho poté, co vláda a část vojska odešly přes Albánii na Korfu a později do exilu.  V roce 1918 se stal Prizren součástí Jugoslávie, což přivítalo především pravoslavné obyvatelstvo. Jugoslávská správa zde vytvořila sídlo okruhu a zřídila soud. Bylo vybudováno zanedbatelné množství průmyslu a zavedena železnice.  Po druhé světové válce bylo rozhodnuto, že se stane kosovskou metropolí, avšak to trvalo pouze krátce – nakonec se správním centrem oblasti stala Priština. V roce 1956 se ve městě konal tzv. prizrenský proces, ve kterém komunistická moc ve vykonstruovaném procesu odsoudila údajné kolaboranty s Hodžovou Albánií. V poválečném období vznikaly v Prizrenu a okolí továrny, jejichž vznik umožnil rozsáhlý program industrializace Kosova. Počet obyvatel města rapidně vzrostl, neboť se do Prizrenu začali sestěhovávat obyvatelé ze sousedních vesnic. Od roku 1963 měl Prizren i napojení na železniční síť.  V roce 1979 poničila město veliká povodeň, při které řeka Prizrenska Bistrica strhla většinu mostů.  Během války na konci 90. let došlo ke změně etnické struktury obyvatelstva v neprospěch srbské menšiny. Od roku 1999 bylo město pod mezinárodní správou a od roku 2008 je součástí republiky Kosovo, uznané však pouze některými zeměmi z mezinárodního společenství. Od roku 2011 má Prizren dálniční spojení s Albánií.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní památky.", "content": "V Prizrenu i jeho okolí se nachází nemalé množství kulturních památek. Mnohé z nich odkazují na náboženskou přítomnost pravoslaví i islámu. V blízkosti historické pevnosti kalaja se např. nachází srbský pravoslavný klášter sv. Spasitele, v centru města klášter Bohorodičky Ljevišské. Mezi historické budovy islámu potom patří Sinan-pašova mešita, nebo kukli-begova mešita. Dochovaný je rovněž Gazi Mehmed Pašův hamam v centru města, který je původem z 17. století. Přes řeku Prizrenska Bistrica je také veden historický kamenný most a v blízkosti města se nachází v horách pozůstatek hradu Prizrenac, který vznikl ještě v dobách před příchodem Osmanské říše na Balkán.  Historické centrum města, kde se nemalá část těchto památek nachází, je známé pod názvem Shadervan. Jeho obnova byla zahájena ještě za dob existence socialistické Jugoslávie, a pokračuje i po válce v Kosovu.  V centru Prizrenu se také nachází muzeum, které se zabývá vznikem a vývojem tzv. Prizrenské ligy.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "V Prizrenu se nachází 48 základních škol, do kterých dochází okolo 30 tisíc dětí, a kde působí 1600 učitelů. Je zde 6 středních škol s 500 učiteli. Školky jsou na rozdíl od základních škol většinou soukromé. Veřejná vysoká škola v Prizrenu má přednášky v albánštině, bosenštině a turečtině.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Během dob existence Království Jugoslávie i socialistické Jugoslávie byl Prizren městem na hranici s tehdy pro Jugoslávii nepřátelskou Albánií. Město se nacházelo stranou všech ekonomických hlavních vazeb i dopravních tahů, byť patřilo během existence Osmanské říše k hlavním centrům řemesel a obchodu na území současného Kosova.  V 60. letech 20. století sem byla zavedena železnice (Železniční trať Klina–Prizren). Po druhé světové válce zde působila řada podniků (Farmakos, výrobce léků; Famipa, Filigran, výrobce kovů; Progres, potravinářská společnost; Printeks, textilní společnost, Komuna: výrobce obuvi; Aromatik: výroba tabákových výrobků. Po rozpadu Jugoslávie došlo k hospodářskému útlumu, který byl zesílen ještě válkou v Kosovu. V současné době je město jedním z turisticky atraktivních měst Kosova, což se odráží na ekonomickém rozvoji města.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Prizren je napojen na silniční síť Kosova a přes hraniční přechod \"Vrbnica\" i na sever nedaleké Albánie. Na jihozápad směřuje dálnice do města Kukës v Albánii, severně poté stejná dálnice pokračuje k městům Suva Reka a Priština. Lokální silniční komunikace zajišťují napojení Prizrenu i na města Štrpce (na východ), Mamuša, Orahovac a Đakovica (na severozápad).  Železniční spojení představovala trať směrem k městu Klina do centrální části Kosova, po skončení války v Kosovu je nicméně mimo provoz v úseku do Prizrenu. Letiště se v samotném Prizrenu nenachází, nejbližší se nachází v Prištině a v albánském Kukësu.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Z Prizrenu pocházejí následující známé osobnosti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Prizren (v srbské cyrilici \"Призрен\", albánsky \"Prizreni\") je město v jižní části Kosova, v podhůří pohoří Šar. V celé opštině Prizren žilo v roce 2002 asi 221 tisíc obyvatel, z toho ve městě Prizren žilo 178 112 obyvatel. Městem protéká řeka Prizrenska Bistrica. Má zachovalé historické centrum (Shadervan) s památkami z dob Osmanské říše.", "tgt_summary": "普里兹伦( 、)是位于科索沃南部的历史古城,普里兹伦州的核心都市。据2011年的人口普查,城市的人口约有17.8万,居民几乎全部都是阿尔巴尼亚人。普里兹伦所在的行政区除了普里兹伦外,还包括了76个村镇,其人口估计约有22.1万。普里兹伦位于科索沃南部的北坡。其所在的行政区和阿尔巴尼亚及马其顿共和国边境接壤。", "id": 682743}
{"src_title": "Abdurrahman Wahid", "tgt_title": "阿卜杜拉赫曼·瓦希德", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Původně byl islámským duchovním, předsedal sunnitské muslimské organizaci Nahdlatul Ulama. Po pádu Suhartova režimu založil politickou stranu \"Partai Kebangkitan Bangsa\" (Strana národního probuzení) - muslimskou, avšak nesektářskou. Ve volbách v červnu 1999 získala strana 12 procent hlasů, zvítězila Indonéská demokratická strana - Boj Megawati Sukarnoputri s 33 procenty. Megawati neměla v parlamentu většinu, ale Wahid byl ochoten s ní jít do koalice a podpořit ji ve volbě prezidentem. Situace se však vyvinula nečekaně, postsuhartovská strana Golkar odmítla kandidaturu vlastního kandidáta a dosavadního prezidenta Bacharuddina Jusufa Habibieho a oznámila, že v prezidentské volbě podpoří Wahida. Ten mezitím získal podporu i jiných muslimských stran (Osa středu Amiena Raise), a tak byl 20. října 1999 zvolen prezidentem 373 hlasy (Megawati získala 313 hlasů). Megawatini podporovatelé byli zaskočeni a začali pořádat veřejné protesty. Aby situaci zklidnil, přesvědčil Wahid vlastní spolustraníky, aby zvolili Megawati viceprezidentkou.  Základními demokratickými reformami Wahida bylo, že zrušil ministerstvo informací, skrze nějž Suhartův režim ovládal média, a ministerstvo blahobytu, které bylo proslulé korupcí a vyděračskými praktikami. Podařilo se mu zahladit hrozící konflikt v nejvíce muslimské indonéské provincii Aceh, kde se začalo hovořit o odtržení po vzoru Východního Timoru. Wahid zde snížil počet indonéských vojáků. V březnu 2000 zahájil rozhovory s Osvobozeneckým hnutím Acehu (\"Gerakan Aceh Merdeka\") a v květnu s ním podepsal memorandum o porozumění. Udělal řadu vstřícných kroků i vůči čínské menšině – zrušil zákaz čínských znaků na displejích elektronických zařízení a umožnil všem Číňanům vzít si zvláštní dovolenou pro oslavy čínského nového roku. Zvláštní pozornost vyvolával Wahidův proizraelský postoj, který vedl často ke kritice radikálnějších muslimských skupin v Indonésii. Wahid na ní však reagoval tezí, že Izrael není ve střetu s islámem, ale s Araby. Další konflikt s radikálními islamisty absolvoval tehdy, když zabránil islámské milici \"Laskar Džihád\" odjet na ostrov Moluky a vést zde boj s většinovými křesťany.  Jeho vládou však brzy začaly zmítat nesváry. Čelil dvěma vážným obviněním ze zpronevěry, v prvním případě 4 milionů dolarů ze Státní logistické agentury a ve druhém 2 milionů, jež měly být darem brunejského sultána Acehu. Rostoucí problémy vedli k oslabení zpočátku široké vládní koalice. Nejprve odešli ministři Golkaru. Rostla také kritika Megawati kvůli Wahidovým ústupkům Západním Papuáncům, další separatistické skupině v Indonésii. Zásadní se ale stala ztráta podpory Amiena Raise - v listopadu 2000 získal 151 podpisů poslanců žádajích Wahidův impeachment. V lednu 2001 hovořil Wahid na setkání s rektory vysokých škol o možnosti rozpustit parlament, pokud by hrozilo, že Indonésie upadne do anarchie. Ač hovořil mimo záznam, informace vyvolala v parlamentu pozdvižení. Parlament schválil velkou většinou dvě memoranda proti Wahidovi, jen poslanci jeho strany na protest odešli ze sněmovny. To rozčílilo Wahidovy příznivce, kteří začali pořádat demonstrace a na několika místech země zaútočili na sídla strany Golkar. Wahid se snažil demonstranty uklidňovat a řešit krizi politicky - odvolal některé ministry z vlády. Tím však ztratil podporu Megawati a její strany. Wahid se ocitl v izolaci, avšak indonéský politický systém je prezidentský a odvolat prezidenta je velmi obtížné. Politický pat se Wahid pokusil v červnu 2001 vyřešit vyhlášením Stavu ohrožení státu. Nemohl se však spolehnout na armádu, kterou si znepřátelil snahami ji reformovat a aférou s milicemi \"Laskar Džihád\" (které, jak se ukázalo, byly tajně vyzbrojovány armádou). 40 000 vojáků v rámci mimořádného stavu sice zamířilo do Jakarty, ale hlavně jejich děl mířily na prezidentský palác. Parlament v této chvíli našel odvahu Wahida svrhnout a zvolit prezidentkou Megawati. Wahid ještě chvíli odmítal opustit prezidentský palác, avšak 25. července odjel do USA, oficiálně nechat se lékařsky ošetřit. V praxi to znamenalo jeho kapitulaci.  Wahid se pak ještě pokusil čelit opozici ve vlastní straně jejím rozštěpením a se svými věrnými založil stranu novou. Ve volbách získala 10 procent hlasů. V následující prezidentské volbě Wahid odmítl podpořit některého ze dvou kandidátů, Megawati či Susilo Bambang Yudhoyonoa. Zvítězil Yudhoyono a Wahid se stal jeho velkým kritikem. To ho znovu sblížilo s Megawati, která stanula rovněž v opozici. Wahid se chtěl pokusit ve volbách roku 2009 znovu získat prezidentský post, avšak v tomto roce zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abdurrahman Wahid, rodným jménem Abdurrahman Addakhil, přezdívaný též Gus Dur (7. září 1940 – 30. prosince 2009), byl indonéský politik, čtvrtý prezident Indonésie a první prezident země zvolený demokratickým parlamentem. Funkci hlavy státu zastával v letech 1999–2001.", "tgt_summary": "阿卜杜拉赫曼·瓦希德((,1940年-9月7日-2009年-12月30日),华语姓氏陈 印度尼西亚政治家,盲人政治家,民族觉醒党创立者,曾任印度尼西亚总统(1999年-2001年),为苏哈图下台后第一任民选总统,因涉嫌贪污而任期未满便被弹劾,但他在宗教与种族间的和解上做出了巨大贡献,由此获得2003年世界和平奖元首级的最高荣誉奖。先祖陈金汉(),乃伊斯兰教长老,祖籍中国福建省泉州市晋江市仕春村,于明永乐十五年(1417年)郑和第五次下西洋时随船队前往印尼传道,定居于泗水。瓦希德会说一些闽南话。2009年12月30日,瓦希德在雅加达的一家医院逝世,享年69岁。", "id": 360113}
{"src_title": "Tegan and Sara", "tgt_title": "泰根與莎拉", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tegan a Sara Quin se narodily 19. září 1980 v Calgary, Alberta. S hrou na kytaru a se skládáním písní začaly ve věku 15 let, kdy založily svou první skupinu nazvanou Plunk, které ovšem chyběl bubeník a basista. V roce 1997 použily školní nahrávací studio k nahrání dvou demo alb: \"Who's in Your Band?\" a \"Play Day\". V roce 1998 vyhrály soutěž Calgary's Garage Warz, díky které získaly možnost nahrání profesionálního demo alba \"Yellow tape\", po kterém následovalo \"Orange tape\" a \"Red tape\".  Dvě skladby z demo alba \"Red tape\" jsou součástí jejich prvního alba \"Under Feet Like Ours\", které nezávisle vydaly v roce 1999 pod jménem \"Sara and Tegan\". Později se přejmenovaly na \"Tegan and Sara\" kvůli lepší výslovnosti. Změnou jména se chtěly také vyhnout dalším jiným 'Sarám' v hudebním průmyslu: Saře McLachlan a Saře Slean, které byly v té době známé. Tegan byla také lehčí k zapamatování. Manažer Neila Younga s nimi podepsal smlouvu k Youngově nahrávací společnosti Vapor Records. V roce 2000 vydaly se společností Vapor album, \"This Business of Art\", a posléze vyrazily na turné.  V roce 2002 vyšlo jejich třetí album \"If It Was You\". Jejich čtvrté album \"So Jealous\" bylo vydáno v roce 2004 a přispělo k jejich většímu úspěchu. Skladba z tohoto alba s názvem \"Walking with a Ghost\" byla později nahrána skupinou The White Stripes a vyšla na jejich EP s názvem \"Walking with a Ghost\".  Jejich album vydané v roce 2007, \"The Con\", bylo koprodukováno Chrisem Wallou. Hosty na tomto albu byli Jason McGerr z Death Cab for Cutie, Matt Sharp z The Rentals a Weezer, Hunter Burgan z AFI a Kaki King.  27. října 2009 vydaly Tegan and Sara své v pořadí již šesté album s názvem \"Sainthood\". Spolu s ním vydaly knihu s názvem \"ON, IN, AT\", která obsahuje soubor povídek, esejí, deníků a fotek z podzimního turné, které probíhalo v roce 2008 v Americe a Austrálii. Autory těchto fotek jsou Lindsey Byrnes a Ryan Russell. V průběhu nahrávání alba \"Sainthood\" strávily Tegan a Sara víkend v New Orleans, kde spolu napsaly několik písní. Píseň \"Paperback Head\" byla vůbec první, kterou napsaly společně. Magazín Spin ohodnotil album \"Sainthood\" čtyřmi hvězdami z pěti možných.  V roce 2011 ohlásily, že se na jejich oficiálním e-shopu bude po celý rok každý měsíc objevovat nové zboží. Živé CD/DVD s názvem \"Get Along\" bylo vydáno 15. listopadu a obsahuje 3 filmy s názvy 'States', 'India' a 'For The Most Part'. Toto DVD bylo nominováno na cenu Grammy pro rok 2013 v kategorii \"Best Long Form Music Video\".  Tegan and Sara začaly nahrávat své v pořadí již sedmé studiové album \"Heartthrob\" dne 20. února 2012. Osm skladeb bylo produkováno Gregem Kurstinem. Joey Waronker bubnoval na 8 písních. Dvě další skladby byly produkovány producentem Mikem Elizondem, Victor Indrizzo se na nich podílel bubny, Josh Lopez přispěl kytarou a Dave Palmer klávesami. Zbývající 2 písně byly produkovány Justinem Meldal-Johnsonem. První singl z desky, nazvaný Closer, vyšel 25. září 2012 a je k dostání na iTunes. Obyčejná verze CD obsahuje 10 písní a deluxe verze 12 písní. Album zahajovalo svoji účast v hitparádě \"Billboard 200\" na 3. místě s 49 tisíci prodanými kopiemi v prvním týdnu. Album \"Heartthrob\" začalo své působení v Kanadské hitparádě na 2. pozici, na 1. pozici se objevilo v hitpadádě rockových a alternativních alb. 3. října vystoupily Tegan and Sara se singlem \"Closer\" v show Conana O ́Briena. a posléze ho předvedly také v show Ellen DeGeneres", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Obě dvojčata se otevřeně hlásí k lesbické orientaci. Tegan žije ve Vancouveru a také v Los Angeles se svou přítelkyní, úspěšnou fotografkou, se kterou žije již od roku 2008. Sara bydlí v Montréalu a také v New Yorku se svou přítelkyní; se kterou je přiblížně od roku 2011.", "section_level": 1}, {"title": "Turné.", "content": "Tegan a Sara vyjely na turné hned po maturitě v roce 1998, kdy jezdily buď autem nebo autobusem. V roce 2000 měly společně turné s Neilem Youngem a kapelou The Pretenders. Dalšími významnými umělci, s kterými měly společné turné jsou například Ryan Adams, Weezer, Bryan Adams, Jack Johnson, The Black Keys, Ben Folds, Gogol Bordello, Cake, City and Colour, Death Cab for Cutie, Hot Hot Heat, The Killers, New Found Glory, Paramore, Rufus Wainwright, Eugene Francis Jnr, The Jezabels, An Horse, Steel Train, Holly Miranda, Speak a Diana.  Jejich žertování na pódiu (tzv.,banter\") zahrnující historky, či průpovídky o jejich dětství, politice a životě na cestách se staly nepostradatelnou součástí jejich koncertů.  Tegan a Sara pravidelně vystupují i na festivalech jako jsou festivaly Lilith Fair zpěvačky Sarah McLachlan (1999, 2010), Coachella (2005, 2008), Lollapalooza, SXSW (2005, 2013), Austin City Limits, Bonnaroo, Falls Festival, Sasquatch! (2010), True Colors Tour (2008); Southbound (2009), Glastonbury, Winnipeg Folk Festival (2011), Newport Folk Festival (2011), Sasktel Saskatchewan Jazz Fest (2011), Cisco Ottawa Bluesfest (2011) a australský festival Groovin' the Moo (2013).  V prosinci 2010 předskakovaly muzikantu Jacku Johnsonovi na jeho koncertu na Novém Zélandu a v Austrálii. V říjnu roku 2012 vyjely na turné společně se skupinou The Black Keys, se kterou měly 7 společných koncertů v USA, a se skupinou The Killers, se kterou společně hrály na koncertech ve Spojeném království na konci října a v polovině měsíce listopadu.  V roce 2013 se po dlouhé době chystají na turné po Evropě a taktéž ohlásily americké turné společně se skupinou Fun., které začíná 6. července v Torontu a končí 28. září v Bridgeportu v Connecticutu.  4. srpna 2013, po svém vystoupení na montrealském festivalu Osheaga, vystoupily Tegan se Sarou společně s rapperem Macklemorem a Ryanem Lewisem s písní \"Same Love\". Části písně, které Tegan a Sara zpívaly, původně nazpívala zpěvačka-skladatelka Mary Lambert, která se stejně jako Tegan a Sara otevřeně hlásí ke své lesbické orientaci.  28. srpna 2013 se Tegan a Sara staly exkluzivními hosty na koncertu americké populární zpěvačky Taylor Swift. Ta, si v rámci svých 4 vyprodaných losangelských koncertů ve Staples Centru přizvala na jeviště své oblíbené umělce, se kterými si zazpívala své oblíbené písně a mezi které mimo Tegan a Sary (\"Closer\") patřily zpěvačky Cher Lloyd (\"Want U Back\"), Sara Bareilles (\"Brave\"), Ellie Goulding (\"Anything Could Happen\") a Jennifer Lopez (\"Jenny From The Block\").  V rámci svého podzimního turné zavítají poprvé do mnoha zemí, ve kterých doposud neměli šanci vystupovat a mezi kterými nechybí ani Česká republika. 3. listopadu 2013 vystoupí v pražském klubu Roxy.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní práce.", "content": "V roce 2009 si Tegan a Sara poprvé vyzkoušely práci producenta. Tegan produkovala v EP album umělce char2d2 \"Small Vampires EP\", zatímco Sara produkovala v roce 2010 debutová alba skupin Fences a Hesta Prynn.", "section_level": 1}, {"title": "Spolupráce.", "content": "Tegan účinkuje na skladbě \"Borne of the FM Waves of the Heart\" skupiny Against Me! a zahrála si také v jejich hudebním klipu.  Sara spolupracovala na písni \"We're So Beyond This\" kapely The Reason a zároveň vystupuje v hudebním videu k této písni.  Tegan nazpívala doprovodné vokály ke skladbě \"Saturday\" zpěvačky Rachael Cantu z jejího alba \"Run All Night\".  V dubnu roku 2008 Tegan napsala a nahrála skladbu s názvem \"His Love\" na žádost spisovatele Augusten Burroghse, která se stala součástí audio verze jeho knihy \"A Wolf at the Table\". Tegan a Sara se staly hlavními hvězdami benefičního koncertu \"Liner Notes\" pro Housing Works magazínu Spin v září roku 2008.  Kromě vlastního koncertu na festivalu Bonaroo 13. června 2008, vystoupily také s DJ Tiëstem. Tegan a Sara také nazpívaly vokály k jeho remixu písně \"Back in Your Head\". V roce 2009 s ním spolupracovaly na skladbě \"Feel It in My Bones\" k jeho albu \"Kaleidoscope\" a účinkovaly v hudebním videu k tomuto songu.  Tegan a Sara si zahrály v hudebním klipu k písni \"Uncharted\" zpěvačky Sary Bareilles. Tento hudební klip měl premiéru v březnu roku 2011 a spolu s nimi v něm vystupují Josh Groban, Laura Jansen, Ingrid Michaelson, Pharell Williams, Adam Levine, Ben Folds, Keenan Cahill, Jennifer Nettles a Vanessa Carlton.  Sara nazpívala vokály k písni \"Still Alive\" muzikanta Jonathana Coultona, která vyšla na jeho albu \"Artificial Heart\" z roku 2011.  Skupina NOFX nazpívala song \"Creeping Out Sara\", který je o dvou sestrách.Během rozhovoru byla Sara dotázána, co si o tomto songu myslí a její odpověď byla:,Píseň se jmenuje \"Creeping Out Sara\"; Já se jmenuji Sara a byla jsem vyděšená (anglicky I was creeped out).'  Sara účinkuje v hudebním videoklipu umělkyně Kaki King pro píseň s názvem \"Pull Me out Alive.\"  Tegan si společně s rapperem Astronautalisem zazpívala v písni \"Contrails\", která je součástí jeho alba \"This Is Our Science\". Zároveň s ním vystupuje v hudebním videoklipu k této písni.  Obě dámy nazpívaly songy \"Body Work\" a \"Video\" na albu DJe Morgana Page' \"In the Air\" (2012). Současně si zahrály i ve videoklipu k písni \"Body Work\".  Skladba Tegan a Sary je součástí znovu-vydaného alba DJe Davida Guetty Nothing But The Beat 2.0. Tato skladba se jmenuje \"Every Chance We Get We Run\" a vyšla 10. září 2012. Tegan a Sara se obě podíleli na skladbách \"A Hot Minute\" a \"The Worst\" americké zpěvačky Lisy Loeb, které se objevily na jejím albu No Fairy Tale vydaném v roce 2013. Sara napsala skladbu \"Sweetie\", která je zahrnuta do deluxe vydání alba \"Kiss\" zpěvačky Carly Rae Jepsen.", "section_level": 2}, {"title": "Televize a film.", "content": "Tegan and Sara vystupovaly v amerických, kanadských a evropských televizních show, zahrnujíci \"The Ellen DeGeneres show\" (2013), \"Jimmy Kimmel Live!\" (2005, 2013), \"Jonovision\", \"The Late Late Show with Craig Kilborn\" (2004), \"Late Night with Conan O'Brien\" (2005, 2007, 2009, 2012), \"Noční show Davida Lettermana\" (2000, 2008, 2012), \"The NewMusic\", \"The Tonight Show with Jay Leno\" (2008, 2013), \"C à vous\" (2013) a \"ZeD\".  Jejich skladby zazněly ve filmech \"Příšerná tchyně\", \"Listopadová romance\" a \"Ach, ty holky\", v televizních seriálech \"90210\", \"Být Erikou\", \"Posel ztracených duší\", \"Chirurgové\", \"The Hills\", \"Hollyoaks\", \"jPod\", \"Láska je Láska\", \"Změna je život\", \"Melrose Place\", \"One Tree Hill\", \"Famílie\", \"Rookie Blue\", \"Upíří deníky\", \"Veronica Mars\", \"Waterloo Road\" (2011) a \"Co nového Scooby-Doo?\". Coververze jejich skladby \"Closer\" se objevila v epizodě nazvané \"Feud\" amerického televizního seriálu \"Glee\", která se vysílala 14. března 2013.  V roce 2006 si Tegan a Sara zahrály v seriálu \"Láska je Láska\" v epizodě \"Last Dance\" (sezóna 3, epizoda 11). V roce 2008 účinkovaly v dětské televizní hudební show \"Pancake Mountain\", kde zpívaly skladby \"Back in Your Head\", \"Hop a Plane\" a akustickou verzi písně \"Walking with a Ghost\". V roce 2010 účinkovaly v pořadu stanice CBC \"Mamma Yamma\", kde přeměnily svoji píseň \"Alligator\" na dětskou verzi písně. Na konci roku 2012 se objevily ve sváteční epizodě seriálu 90210, kde vystoupily s písněmi \"Closer\" a \"Now I'm All Messed Up\" z nového alba Heartthrob.  V roce 2011 se Sara Quin objevila v programu rádia CBC Radio 1 nazvaném \"Canada Reads\", ve kterém obhajovala knihu spisovatele Jeffa Lemireho \"Essex County\".  V roce 2013 moderovaly Tegan a Sara spolu s rapperem Machine Gun Kellym udílení cen \"mtvU Woodie awards\", které proběhlo během festivalu SXSW. V rámci udílení cen také vystoupily se skladbou \"Closer\". Udílení cen The Woodie Awards bylo vysíláno televizní stanicí MTV 17. března 2013.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tegan and Sara je kanadská indie skupina založená roku 1995 v Calgary. Složená je ze dvou identických dvojčat, sester Tegan Rain Quin a Sary Keirsten Quin (narozené 19. září 1980). Obě sestry hrají na kytaru a klávesy a své písně si skládají samy.", "tgt_summary": "泰根与莎拉(英语:Tegan and Sara),加拿大女双胞胎独立摇滚乐队,1995年成立于卡尔加里。", "id": 2579318}
{"src_title": "Sulfasalazin", "tgt_title": "柳氮磺胺吡啶", "src_document": [{"title": "Indikace.", "content": "Sulfasalazin patří mezi léčiva zařazená do skupiny DMARDs tj. Disease-modifying antirheumatic drugs, tedy léčiv, mající antirevmatické účinky. Uplatňuje se proto v léčbě artritid na zánětlivém podkladu (mj. kromě revmatoidní artritidy se hodí i pro léčbu psoriatické artritidy).  Mezi jeho další základní indikace patří již zmiňované střevní záněty s preferovanou lokalizací v tlustém střevě nebo v jeho rozhraní s tenkým střevem. Patří sem Crohnova nemoc, proktokolitida, ulcerózní kolitida aj.  Zajímavou potenciální indikaci odhalili britští výzkumníci, kteří v nedávných studiích prováděných na myších a nověji rovněž na pacientech, léčených z onemocnění spojených s chronickým alkoholismem, zjistili schopnost sulfasalazinu obnovit zjizvenou jaterní tkáň u jaterní cirhózy. Sulfasalazin snad hraje roli inhibitoru vylučování specifické bílkoviny z myofibroblastu, která posiluje procesy fibrotizace (zjizvení) tkáně jater. Předpokládaný mechanismus spočívá v tom, že sulfasalazin se dokáže podílet na inhibici κB kinázy, která aktivuje produkci tzv. itóových buněk- ty se podílejí na patologické fibrotizaci (zjizvení) jaterní tkáně. K příspěvku sulfasalazinu v léčbě jaterní cirhózy se vyjadřuje studie Univerzity v Newcastlu (viz zdroj)  Další užitečnou indikací sulfasalazinu je kopřivka, která nereaguje na antihistaminika - idiopatická urtikárie (idiopatický = bez poznané příčiny).  Sulfasalazin v indikaci jemu příslušejících střevních zánětů má spíše klesající trend, protože jeho metabolit sulfapyridin má nežádoucí účinky jako jsou agranulocytóza a pokles počtu spermií. Nicméně, jeho druhý metabolit kyselina 5-aminosalicylová (5-ASA) neboli již zmiňovaný mesalazin je díky své lepší snášenlivosti standardnějším léčivem pro příslušné indikace.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanismus účinku.", "content": "Základní farmakokinetickou vlastností předurčující uplatnění sulfasalazinu resp. jeho metabolitu mesalazinu k léčbě jemu příslušejících střevních zánětu, je skutečnost malé absorpce lečiva a jeho vyšší přirozená koncentrace v tlustém střevě.", "section_level": 1}, {"title": "Střevní záněty.", "content": "U Crohnovy choroby, ulcerózní kolitidy, proktokolitidy je podstatný přímý kontakt léčiva se zanícenou střevní tkání, kde dochází po styku s léčivem k redukci syntéz různých mediátorů zánětu mezi které patří např. eikosanoidy a zánětlivé cytokiny. Sulfasalazin stejně jako glukokortikoidy (jiná skupina léčiv využívaná u střevních zánětů) nemá imunosupresivní účinky (nepotlačuje imunitu).", "section_level": 2}, {"title": "Revmatoidní artritida.", "content": "Přesný způsob účinkování sulfasalazinu v léčbě tohoto onemocnění není znám. Vzhledem k malé absorpci léčiva ze střeva je zvláštní, že lék účinkuje na úrovni kloubů a dalších vnitřních tkání. Existuje hypotéza, že revmatoidní artritida je teprve druhotným projevem nerozpoznané ulcerózní kolitidy, která je zvládnutá léčbou sulfasalazinem. Na druhou stranu sulfapyridin se vstřebává do krve znatelně více, je proto možné, že je to právě tento metabolit, který ovlivňuje projevy revmatoidní artritidy.", "section_level": 2}, {"title": "Vedlejší účinky.", "content": "Úplný seznam vedlejších účinků je uveden v sekci vnějších odkazů.  Vedlejší účinky jsou spojeny s přítomností více než 50 μg/l sulfapyridinu v séru. Hladina tohoto metabolitu v krvi by měla být kontrolována každé 3 měsíce.  Mezi vzácnější, ale přitom vážnější vedlejší účinky patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Sulfasalazin (SSZ) (obchodní názvy: USA: Azulfidine; Evropa : Salazopyrin EN, Sulfasalazin K, Sulazine) je léčivá látka, která má protizánětlivý účinek, který se využívá v léčbě onemocnění jako jsou:", "tgt_summary": "柳氮磺胺吡啶(Sulfasalazine),缩写为SSZ,是一种磺胺类药物,可用于治疗类风湿性关节炎、溃疡性结肠炎,以及克罗恩病。柳氮磺胺吡啶最早于1950年在美国获批上市,目前仍然是治疗类风湿性关节炎的一线药物。目前,柳氮磺胺吡啶属于世界卫生组织基本药物标准清单中的药物之一。在发展中国家,柳氮磺胺吡啶的治疗费用大约是每月9-33美元。在美国使用柳氮磺胺吡啶治疗的费用则大约是每月25-50美元。", "id": 1019150}
{"src_title": "Kruh (film, 2002)", "tgt_title": "七夜冤靈", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Šestnáctiletá Kate Embryová a sedmnáctiletá Becca Kotlerová si doma povídají o záhadné videokazetě. Podle jistých řečí ten, kdo snímek zhlédne, zemře do sedmi dnů. Kate prozradí, že před sedmi dny kazetu viděla, když byla se svým přítelem na chatce v Shelter Mountain. Dívky se tomu smějí, ale po sérii několika podezřelých situací (včetně samovolného zapnutí televizoru) Kate umírá na infarkt. Becca, která byla svědkem jejího úmrtí, musí být hospitalizována v psychiatrickém zařízení.  Katiin bratranec Aidan je rozrušen její smrtí. Po pohřbu se Ruth Embryová obrátí na svou sestru Rachel Kellerovou s prosbou o prošetření záhadného úmrtí své dcery Kate. Rachel, která pracuje jako novinářka, jí přislíbí pomoc. Pátrání ji dovede do Shelter Mountain Inn, kde objeví onu videokazetu. Pustí si ji v téže chatce, jako předtím Kate, poté zazvoní telefon a dívčí hlas jí oznámí: „\"sedm dní\"“. Vyděšená Rachel kontaktuje svého bývalého přítele Noaha Claye, aby jí s případem pomohl. Varuje ho však, co mu hrozí, pokud se na kazetu podívá. Noah její historce příliš nevěří, ale řekne jí, ať mu udělá kopii. Rachel tak učiní. Při kopírování si povšimne zvláštní věci, videokazeta nemá časový kód, jakýsi identifikátor, který by měla obsahovat každá páska. Nepopsaná videokazeta tedy nebyla vyrobena pomocí elektronického záznamu.  Videokazeta obsahuje sekvenci podivných scén jako ze zlého snu, je zde opakující se motiv kruhu, vysoký žebřík, maják na pobřeží, žena, která si češe vlasy a později skáče z útesu, záběr na zrcadlo, ve kterém mizí dívka s dlouhými černými vlasy zakrývajícími její tvář, mrtví koně na pláži, třínohé kůzle, moucha, stonožka, hemžící se červi, studna atd.  Krátce po zhlédnutí pásky Rachel začne krvácet z nosu a zažije různé neobvyklé až fantaskní situace (např. když při přehrávání zmáčkne pauzu v momentě, kdy je na snímku moucha, dokáže ji setřít z obrazovky). Když se pak podívá na své fotky, její obličej je na každé z nich rozmazaný. Je to jako cejch smrti. Rachel z kazety identifikuje maják, nachází se na ostrově Moesko. Žena ze snímku je Anna Morganová, která na ostrově žila se svým manželem Richardem. Rachel dále zjistí, že Anna velmi toužila po dítěti, ale nebylo jim přáno. Když si přivedli domů adoptovanou dceru Samaru, začaly se na ostrově dít tragické věci. Koně zešíleli a utopili se, nešťastná Anna, která je tolik milovala, spáchala posléze sebevraždu.  Rachel také navštíví jejího manžela Richarda, ale ten se s ní odmítne o celé záležitosti bavit a pošle ji pryč. Místní lékařka dr. Grasniková ji informuje, že Anna trpěla halucinačními vizemi, které nabíraly na intenzitě, když byla poblíž Samara. Obě (Anna i Samara) byly poslány k vyšetření do psychiatrického zařízení. Noah jde mezitím tento ústav prověřit a zjistí, že o Samaře existoval videozáznam, ale ten nyní chybí.  Rachel se nevzdává a pokračuje ve shromažďování informací. V domě Morganových objeví krabici, z níž vyleze stonožka (byla ve scéně na videokazetě) a ve které najde chybějící záznam (ten z ústavu odnesl pan Morgan). Rachel si záznam pustí. Samara se na něm přiznává, že nemůže spát a že už nechce nikomu ubližovat. Terapeut jí říká, že zatím musí zůstat v ústavu. Rachel je poté vyrušena Richardem Morganem, jenž jí a jejímu synovi Aidanovi věští jistou smrt (Aidan totiž záznam na videokazetě také viděl, v nestřežený okamžik si pustil kopii kazety, což jeho matku velmi zasáhlo). Pak Morgan spáchá s pomocí elektřiny sebevraždu ve vaně. Rachel utíká pryč.  Na ostrov přijíždí Noah a společně s Rachel jdou prozkoumat koňskou stáj, kde Samaru držel její „otec“ Richard, jenž ji vinil ze všeho zlého, co se na ostrově stalo. Když strhnou tapetu, na stěně se objeví silueta stromu a Rachel si vzpomene, že jej viděla v Shelter Mountain. Po příjezdu na místo odhalí pod podlahou chatky studnu, ve které Rachel najde kostru Samary, a uvědomí si, že ji sem živou svrhla její matka Anna. Samara pak žila ještě rovných sedm dní. Dvojice informuje úřady a pozůstatky Samary jsou řádně pohřbeny.  Rachel uklidňuje Aidana, že už je vše v pořádku. Aidan je rozčilen a tvrdí, že Samara nikdy nespí, přičemž se mu spustí krev z nosu. Noah je ve svém bytě, kde se mu zničehonic zapne televizní obrazovka. Je na ní studna, z níž vylézá Samara a záhy vkročí do místnosti. Zděšený Noah se pokouší dostat pryč z jejího dosahu, ale Samara se v momentě přemístí k němu. Odhalí svou pravou tvář a podívá se přímo na něj. Noaha nalezne mrtvého v jeho bytě Rachel, Noah má stejně zsinalý obličej jako předtím Kate. Rachel se vrátí domů a spálí původní videokazetu. Nemůže pochopit, proč ona nezemřela. Poté jí dojde, že vytvořila kopii – nepřerušila cyklus, což je možnost, jak zachránit svého syna Aidana. Pomáhá mu se zkopírováním videokazety (té kopie, kterou odhodila pod nábytek poté, co zjistila, že se na ni Aidan podíval). Aidan se zeptá, co se stane lidem, kteří se na ni podívají, Rachel mu neodpoví a film končí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kruh (v anglickém znění \"The Ring\") je americký psychologický horor z roku 2002 amerického režiséra Gore Verbinskiho. Jedná se o remake staršího japonského hororového snímku \"Ringu\" (japonsky リング) z roku 1998, jehož předlohou byl stejnojmenný román japonského spisovatele Kodži Suzukiho.", "tgt_summary": "《七夜冤灵》(英语:The Ring)是一部2002年的美国恐怖片,为日本恐怖片《午夜凶铃》的好莱坞翻拍版,两者均改编自铃木光司的同名小说。", "id": 1544704}
{"src_title": "Investiční fond", "tgt_title": "证券投资基金", "src_document": [{"title": "Obecně o investičních fondech.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Členové fondu.", "content": "Obvyklými osobami, které jsou součástí dění fondu jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Omezená doba trvání.", "content": "Investiční fond je zakládán na dobu určitou, během níž nemá fond povinnost od investora-akcionáře zakoupené akcie odkupovat. Investor ale může akcie investičního fondu prodat jinému investorovi a získat tak prostředky ještě před ukončením činnosti investičního fondu. Likvidita investic do investičních fondů je proto také menší než u investic do otevřených podílových fondů.", "section_level": 2}, {"title": "Akcie.", "content": "Množství akcií fondu se v průběhu existence fondu většinou nemění. Ceny akcií fondu podléhají i z tohoto důvodu větším výkyvům než podílové listy otevřených podílových fondů, protože jsou ovlivněny názorem investorů na úspěšnost jejich investiční činnosti. Rizikovost investic do tohoto fondu je proto vyšší než u otevřených podílových fondů.", "section_level": 2}, {"title": "Čistá hodnota aktiv.", "content": "Čistá hodnota aktiv je hodnota majetku fondu snížená o hodnotu jeho závazků. Metoda pro stanovení této hodnoty se liší v souvislosti s jurisdikcí a může být předmětem komplexního nařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy fondů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fondy kolektivního investování.", "content": "Fondem kolektivního investování může být:  Jde-li o akciovou společnost, je oprávněna shromažďovat peněžní prostředky od veřejnosti vydáváním akcií a následně provádět investování peněžních prostředků na základě investiční strategie na principu rozložení rizika ve prospěch vlastníků těchto akcií a další spravování tohoto majetku. Podílový fond je založen za účelem shromažďování peněžních prostředku od veřejnosti formou vydávání podílových listů a investování shromážděných peněžních prostředků na základě investiční strategie na principu rozložení rizika ve prospěch vlastníků podílových fondů a další správa tohoto majetku.  Fondy kolektivního investování se dále dělí na:  Standardním fondem, fondem kolektivního investování jako fondem peněžního trhu nebo fondem kolektivního investování investujícím do nemovitostí může být pouze otevřený podílový fond nebo akciová společnost s proměnným základním kapitálem.", "section_level": 2}, {"title": "Fondy kvalifikovaných investorů.", "content": "Z hlediska právní formy může být fondem kvalifikovaných investorů: Fondem kvalifikovaných investorů investujícím jako fond peněžního trhu nebo jako krátkodobý fond peněžního trhu může být pouze otevřený podílový fond nebo akciová společnost s proměnným základním kapitálem.  Pro fondy kvalifikovaných investorů platí, že jde o právnickou osobu se sídlem v České republice, která je oprávněna shromažďovat peněžní prostředky nebo penězi ocenitelné věci od více kvalifikovaných investorů – vydáváním účastnických cenných papírů anebo tak, že se kvalifikovaní investoři stávají jejími společníky a následně provádějí společné investování shromážděných peněžních prostředků či penězi ocenitelných věcí na základě investiční strategie, založené na principu rozložení rizika a ve prospěch kvalifikovaných investorů a další spravování tohoto majetku. Je-li jím podílový fond, jeho hlavním účelem je shromažďování peněžních prostředků nebo penězi ocenitelných věcí od více kvalifikovaných investorů vydáváním podílových listů a společné investování peněžních prostředků na základě investiční strategie, založené na principu rozložení rizika, ve prospěch vlastníků podílových listů a další spravování tohoto majetku. Svěřenský fond může svým statutem určit více kvalifikovaných investorů jako obmyšlených, kteří jsou zakladateli tohoto fondu anebo toho, kdo zvýšil majetek tohoto svěřenského fondu smlouvou; může být také zřízen za účelem investování na základě určené investiční strategie, založené na principu rozložení rizika, opět ale ve prospěch obmyšlených.", "section_level": 2}, {"title": "Aktivní a pasivní řízení.", "content": "Cílem fondů je vydělat peníze investováním do aktiv a získat tak reálný výnos (tj. lepší než inflace). Metody používané pro investice se liší. Existují dva protikladné názory:", "section_level": 1}, {"title": "Aspekty výkonnosti fondu.", "content": "Při analýze investic jsou často používány k porovnání statistiky fondů. Tyto statistiky jsou často omezeny na jeden údaj představující aspekt výkonnosti fondu:", "section_level": 1}, {"title": "Legislativa.", "content": "Podmínky vzniku a činnosti určuje zákon o kolektivním investování. Mezi podmínky povolení dohlížejícím orgánem mimo jiné patří, že každý fond musí mít statut a stanovy určující podrobně pravidla jeho činnosti a v souladu se zákonem.  Nejdůležitější obchodní informace o investičním fondu lze nalézt v tzv. prospektu, tedy stručném shrnutí nejdůležitějších informací o fondu a jeho zaměření. Informace o aktuální hodnotě akcií investičního fondu je fond povinen uveřejňovat nejméně jedenkrát za dva týdny způsobem, který umožňuje dálkový přístup. Nejčastěji jsou informace poskytovány webovými prezentacemi na internetu. Strukturu majetku fondu, která poskytuje investorům informaci o způsobu investování fondu, musí investiční fond zveřejňovat nejméně jednou za měsíc.  Tuzemská legislativa rozlišuje mezi standardním a speciálním investičním fondem. Investor, který se rozhodne pro některou z forem kolektivního investování a vybere si fond se specifickým zaměřením, si může vybrat typ aktiv, do kterých budou jeho prostředky investovány a tímto výběrem si stanoví sám míru rizika, kterou je ochoten přijmout.", "section_level": 1}, {"title": "Náklady.", "content": "Poplatky se platí při nákupu a prodeji akcií. Nákladem může být i záporný rozdíl mezi cenou nákupu a prodeje. Manažer fondu, který řídí investiční rozhodnutí jménem investorů zajisté očekává odměnu. Ta je často převzata přímo z majetku fondu jako fixní procento každý rok, někdy jako variabilní poplatek související s výkonem. Pokud se investorovi podařily vlastní investice, jejich cena by se neměla započítávat do manažerovy odměny. Jako součást fondu jsou často brány náklady na poradenství poskytnuté makléřem nebo finančním poradcem označované jako provize. Je ale také možné zakoupit akcie přímo od poskytovatelů, aniž by investor musel platit tyto provize.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmanitost a riziko.", "content": "Jednou z hlavních výhod kolektivního investování je snížení investičního rizika rozmanitostí. Investice do jediného vlastního kapitálu se sice může vydařit, ale může se též zhroutit kvůli nutným investicím nebo z jiných důvodů. Pokud jsou peníze investovány v takovém neúspěšném hospodářství, je možné přijít i o celý kapitál. Investováním do řady různých akcií se tedy sníží kapitálové riziko.  V případě, že jsou akcie v podobném typu třídy aktiv nebo tržního sektoru, pak je zde riziko, že by mohly být všechny akcie ovlivněny nepříznivými změnami na trhu. Aby se předešlo tomuto riziku, mohou investiční manažeři rozšířit investice do různých tříd aktiv.", "section_level": 1}], "src_summary": "Investiční fond je způsob, jak investovat peníze jako součást skupiny společně s jinými investory s cílem mít finanční prospěch. Investiční fond je právnická osoba, může mít různou právní formu, nejčastěji jde asi o akciovou společnost, která získává prostředky pro investování z úpisů akcií, které nakupují investoři (investor je tedy akcionářem). Základní členění je na \"fondy kolektivního investování\" a \"fondy kvalifikovaných investorů\", v České republice je řídí zákonem č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, přičemž specifickým investičním fondem je \"zahraniční investiční fond\", který má sídlo v jiném státě než je Česká republika.", "tgt_summary": "证券投资基金,或称集合投资计划(英语:Collective Investment Scheme, CIS)、投资信托,基金就是集合一群人的资金,由经理人集中管理投资,创造更高的投资报酬。是按照利益共享、风险共担的原则,将分散在投资者手中的资金集中起来委托专业投资机构进行管理和运用的投资工具。", "id": 210316}
{"src_title": "Young Money Entertainment", "tgt_title": "Young Money Entertainment", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Label byl založen roku 2005, tehdejším prezidentem byl Lil Wayne. Roku 2007 se prezidentem stal Cortez Bryant a roku 2009 Jermaine Preyan.  Label začal prosperovat roku 2009, kdy upsal posléze populární umělce, jimiž byli Drake a Nicki Minaj. Téhož roku členové vydavatelství nahráli společné album nazvané \"We Are Young Money\" a vydali se na Young Money Tour. Kompilačního alba se prodalo přes 500 000 kusů. Na albu se podíleli umělci Lil Wayne, Jae Millz, Gudda Gudda, Mack Maine, Drake, Tyga, T-Streets, Short Dawg, Shanell, Nicki Minaj, Lil Twist a Lil Chuckee.  Roku 2010 pocházela tři alba z deseti nejprodávanějších hip-hopových alb právě z Young Money Entertainment.  V červenci 2013 spolu s labelem Cash Money Records vydaly společnou kompilaci. Pod názvem Rich Gang vydali členové labelů stejnojmenné album. V USA se prodalo 40 000 kusů tohoto alba. Na albu se podíleli Lil Wayne, Nicki Minaj, Mack Maine, Tyga, Cory Gunz, Gudda Gudda a Jae Millz. Z alba pochází singl \"Tapout\" (Lil Wayne, Birdman, Mack Maine, Nicki Minaj & Future).  V březnu 2014 label vydal již třetí kompilaci s názvem \"\". Na albu se podíleli umělci Lil Wayne, Drake, Nicki Minaj, Mack Maine, Tyga, Jae Millz, Cory Gunz, Christina Milan, Gudda Gudda, Lil Twist, Shanell, PJ Morton, Euro a Flow. Album debutovalo na 7. příčce v žebříčku Billboard 200 s 32 000 prodanými kusy v první týden prodeje.  Od roku 2013 vedení labelu zažalovali umělci Lil Chuckee, Short Dawg a Torion, kteří se tak snažili vyvázat z nahrávacích smluv. Tito umělci byli na labelu již několik let, bez vydání alba. V roce 2014 se do kritiky labelu pustil i rapper Tyga, který u něj vydal tři alba. Čtvrté vydal v roce 2015 již nezávisle.", "section_level": 1}], "src_summary": "Young Money Entertainment je americká hudební nahrávací společnost, kterou v roce 2005 založil rapper Lil Wayne. Současným prezidentem labelu je rapper Jermaine \"Mack Maine\" Preyan.", "tgt_summary": "Young Money Entertainment的是由说唱歌手李尔·韦恩创立的美国唱片公司。Young Money Entertainment的主席为韦恩的朋友Mack Maine。是环球音乐旗下Cash Money Records厂牌的分支厂牌。该厂牌已发行8张美国冠军专辑:李尔·韦恩的《Tha Carter III》、《I Am Not a Human Being》、《Tha Carter IV》,德雷克的《Thank Me Later》、《Take Care》、《Nothing Was the Same》以及妮琪·米娜的《粉红星期五》(英文:Pink Fiday)、《粉红星期五:妖言惑众》(英文:Pink Friday: Roman Reloaded)。", "id": 3009292}
{"src_title": "Lachtan šedý", "tgt_title": "澳洲海獅", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Páří se, rodí a vychovávají potomstvo na písečných, travnatých nebo skalnatých pobřežích okolo Západní Austrálie (asi 30 % populace) a Jižní Austrálie (asi 70 %). V 19. století se hojně vyskytovali ještě okolo břehů Victorie, Nového Jižního Walesu a Tasmánie, v současnosti jsou tam spatřeni jen vzácně. Své nepříliš rozsáhlé hnízdiště mívají na ostrůvcích jen málo vzdálených od pevniny nebo na pobřežních skaliskách. Pouze na pěti ze 73 známých hnízdišť se průměrně rodí více než stovka mláďat ročně, což představuje téměř 60 % všech narozených. Největší lokality se nacházejí u pobřeží Jižní Austrálii, jsou to: Dangerous Reef, The Pages Islands, West Waldegrave Island, Seal Bay na Kangaroo Island a Olive Island. Několik málo drobných kolonií se nachází přímo na pevnině. Preferují chráněné závětrné strany ostrovů a mělké pobřežní vody pro výuku plavání potomků. Největší kolonii na The Pages Islands tvoří asi 1650 jedinců a za sezonu je zde odchováno asi 160 mláďat. V malých koloniích bývá jen okolo 100 zvířat a rodí se tam do 30 mláďat.  Nevydávají se za potravou daleko, zdržují se převážně v kontinentálních šelfových vodách blízko své rodné kolonie na kterou se také vracejí k páření. Před bouřlivým počasím se někdy ukrývají v písečných dunách nebo ve vnitrozemí, byli spatřeni i ve vzdálenosti 9 km od pobřeží. Vylézají také na kamenité útesy až do výše 30 metrů. Jejich nejbližším příbuzným je lachtan novozélandský.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Lachtani šedí mají poměrně velikou hlavu s dlouhou, zúženou a tupou tlamou, jejich ušní boltce jsou velmi malé a přiléhají k hlavě. Dospělí samci mají vrchol hlavy a šíjí tmavě hnědou až krémovou, hrudní a krční partie světlejší, jejich lebka je mohutnější a tělo celkově mohutnější. Samice a nedospělí samci jsou na svrchní straně těla žlutí až stříbřitě šedí, na spodní hnědí až světle žlutí. Sexuální dimorfismus se projevuje i ve velikost. Samci měří až 2,5 m a váží 300 kg, samice dorůstají do délky okolo 1,8 m a váhy 105 kg. Mají silné přední i zadní ploutve, dokáži je složit pod sebe a vztyčit se na nich, jsou na pevné zemi velmi pohybliví. Při plavání veslují předními a kormidlují zadními.  Potravu si hledají v pobřežních vodách, potápějí se převážně do hloubky 40 až 80 metrů na dobu 2 až 4 minuty. Zaregistrovaný nejhlubší ponor činil 105 metrů a nejdelší čas ponoru byl okolo 8 minut. Soustřeďují se na mělké vody kde lapají kořist u dna, bývají to hlavně ryby, hlavonožci, korýši, malí tučňáci i želvy. Větší kořist vynášejí na povrch kde ji roztrhávají na polykatelné sousta. Lovu věnují hodně času, loví v málo úživném teplém Leeuwinově proudu který hlavně v zimě obsahuje málo potravy. Samci se při lovu vzdalují od své kolonie do 200 km, samice během kojení mláďat loví ve vzdálenosti 20 až 30 km od pobřeží.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdílnost populací.", "content": "Nejpozoruhodnější u samic lachtanů šedých je doba březosti trvající až 14 měsíců a situace, že samice nevrhnou mláďata v kolonií ve stejnou dobu (synchronně), ale v rozmezí 4 až 7 měsíců. Z toho vychází průměrná doba mezi jednotlivými vrhy kolonie 17,5 měsíců. Navíc doby porodů v každé kolonii neprobíhají ve stejných měsících jako v ostatních. Mláďata lachtana šedivého se tak rodí průběžně po celý rok, v letním i zimním období. Dosud není známo, jaká okolnost tento nepravidelný a neroční cyklus vyvolává.  Ani mezi blízkými hnízdišti neprobíhá výměna samic, jejich geny se navzájem mísí jen minimálně. Geny samců jsou rozptýleny v okruhu do 200 km. Vyšetřováním genetické struktury pomoci mitochondriální DNA se zjistilo, že populace v jednotlivých koloniích jsou genetický tak velice rozdílné, že to nemá u jiných mořských savců obdoby. Rozdělení samic do jednotlivých kolonií muselo nastat již v dávnověku a stále se striktně po další a další generace dodržuje. Mladiství i dospělí samci občas mezi blízkými koloniemi migrují.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Samice připlouvají na břeh asi dva dny před porodem. Mláďata váží mezi 6,4 až 7,9 kg a jsou velká 62 až 68 cm. Samice asi po 10 dnech přerušuje kojení na dva a postupně více dnů a odcházívá do moře za potravou, u mláděte většinou zůstává starší \"sestra\". O mládě se samice stará až 18 měsíců a obvykle jej odstaví až při příštím vrhu. Pokud samice nezabřezne, kojí mládě i 40 měsíců. Někdy kojí současně potomka čerstvě narozeného i toho z minulého vrhu. Jsou známy případy, že při uhynutí samice se o mládě starala cizí.  Samice jsou schopné páření asi za týden po porodu, na což netrpělivě čekají samci bránicí své stádo 4 až 5 samic hlasitými hrdelními zvuky a výhrůžnými gesty a pohyby. Tyto zápasy podstupují vždy po návratu z krmení v moři, kdy si znovu musí vybojovat \"své\" samice a území. Při těchto zápasech, stejně jako při páření, je mnoho mláďat pošlapáno. Některé samice mívají mladé ob jeden rok, samci o potomstvo nejeví pražádný zájem. V prvých dvou létech se odhaduje úmrtnost zvířat na 40 až 80 %. Samice mají prvá mláďata průměrně ve 4,5 létech, samec se může pářit v 6 létech. Průměrně se dožívají 11 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "V současnosti se odhaduje počet lachtanů šedých na 11 200 jedinců. Jsou australskými zákony považováni za vzácné a jsou zvláště chráněni. Jejich počet v 18. a 19. století následkem lovu značně poklesl a doposud se přes všechna opatření nezvýšil, je stále zhruba na stejné výši.  Druh je potenciálně ohrožen neschopnosti samic při zániku \"domácí\" kolonie zařadit se do kterékoliv jiné. Nepříznivou okolností je také dlouhá doba od početí do porodu výrazně zpomalující rozšiřování druhu. Z přirozených nepřátel je nejnebezpečnější žralok bílý. Největším zlem jsou pro ně ale rybáři, do jejíž sítí se často chytnou a udusí. Rybářům často vybírají ze sítí ulovené ryby nebo humry i políčené nástrahy na větší ryby.  Podle IUCN jsou lachtani šedí hodnoceni jako ohrožený druh (EN).", "section_level": 1}], "src_summary": "Lachtan šedý (\"Neophoca cinerea\") je endemický ploutvonožec obývající pobřeží Austrálie, jediný druh monotypického rodu Neophoca z čeledě lachtanovitých. Jako jediní z ploutvonožců mají nesynchronní reprodukční cyklus trvající průměrně 17,5 měsíce.", "tgt_summary": "澳洲海狮(学名:Neophoca cinerea,英语:Australian sea lion)是一种只生活在澳大利亚南部和西部海岸的海狮。新海狮属现存的唯一一种生物。澳大利亚海狮属于鳍足亚目,与海狮科的其他海狮及海狗极其相似。", "id": 1206458}
{"src_title": "Turkish Airlines", "tgt_title": "土耳其航空", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Společnost byla založena 20. května 1933 jako Státní aerolinie (\"Devlet Hava Yollari-DHY\"), podléhající Ministerstvu obrany. V srpnu 1933 začala s lety mezi Istanbulem, Eskişehirem a Ankarou. Flotilu společnosti tehdy tvořily 2 pětimístné letouny Curtiss Kingbird, 2 čtyřmístné Junkersy F.13 a desetimístný Tupolev ANT-9. V září získaly aerolinie tři letadla typu de Havilland D.H.86 Express. K většímu rozvoji dochází teprve po konci 2. světové války, do flotily je v roce 1945 zařazeno 30 kusů Douglas DC-3 a 3 ks Douglas C-47 Skytrain. První mezinárodní let je vykonán 12.2 1947 na trase Ankara-Istanbul-Athény. Až v roce 1951 následují Bejrút, Káhira a Nikósie. 21. května 1955 dochází k reorganizaci tureckého letectví, čehož důsledkem je k 1.3.1956 založení dnešních Turkish Airlines Inc. Ve stejném roce následuje vstup do IATA. V roce 1957 přebírají ve společnosti 6.5% podíl britské BOAC. Prvním turbovrtulovým letadlem ve flotile je v roce 1958 v počtu 5 kusů dodaný Viscount 794, následovaný v roce 1960 6 kusy velmi moderního Fokkeru F-27.  Proudová éra Turkish Airlines začala v roce 1967 dodávkou 3 kusů McDonnell Douglas DC-9 a jejich uvedením do provozu 1. 9. 1967 na trase Ankara – Istanbul – Brusel.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenský převrat v Turecku.", "content": "V červnu roku 2016 negativně postihnul rozvíjející se společnost pokus o vojenský převrat v Turecku. Turkish Airlines oznámily rekordní finanční ztrátu za první pololetí roku 2016 ve výši 644,4 milionů amerických dolarů. Od začátku platnosti zimního letového řádu byly zrušeny lety do osmnácti destinací, o lety přišla města: Aalborg, Akaba, Batna, Bordeaux, Friedrichshafen, Gassim, Chudžant, Ivano-Frankovsk, Janov, Kano, Karlsruhe, Kermanšáh, Münster-Osnabrück, Oš, Pisa, Rotterdam, Santiago de Compostela a Tlemcen. Na mnoha dalších, zejména evropských, ale i několika mezikontinentálních trasách bylo oznámeno snížení počtu frekvencí – například linka Istanbul – Budapešť byla redukována z 25 na pouhých 14 letů týdně. Linky z Istanbulu do Prahy se do zimního letového řádu 2016 redukce provozu nedotkly a lety zůstaly v nabídce s frekvencí tří letů denně. Také linka do Košic, zavedená v létě 2016, pokračuje v provozu i zimu 2016, s nabídkou tří letů týdně. Až desítky letadel byly staženy z provozu a uzemněny. V březnu 2017 byly ukončeny lety do japonské Osaky, naopak od 12. prosince 2016 otevřely Turkish Airlines lety na Zanzibar.", "section_level": 2}, {"title": "Nové istanbulské letiště.", "content": "Dne 29. října 2018 bylo slavnostně otevřeno nové istanbulské letiště, na které se Turkish Airlines od 1. listopadu 2018 postupně začnou přesídlovat z obou istanbulských letišť.", "section_level": 2}, {"title": "Destinace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Praha.", "content": "Společnost začala létat na Ruzyňské letiště 11. června roku 2000 s Boeingem 737, původní frekvence byla 1× týdně. Od té doby frekvence posílila, 1. května 2010 společnost začala létat dvakrát denně, v březnu 2015 byla linka posílena na tři denní frekvence. Na lince Praha – Istanbul nejdříve drželo monopol ČSA, které muselo od této linky v roce 2010 kvůli nízké rentabilitě ustoupit. Po tříročním monopolu začaly na této lince konkurovat Turkish Airlines nízkonákladové aerolinie Pegasus. Turkish Airlines v současnosti (2017) spojují Prahu s Atatürkovým letištěm v Istanbulu 3× denně s letouny Airbus A321-200, A319-100 nebo A320-200.  Z důvodu pandemie COVID-19 byla linka Turkish Airlines do Prahy od 23. března do 17. dubna 2020 přerušena.  Kromě osobních letů Turkish Airlines létá do Prahy od 1. července 2017 také společnost pro náklad Turkish Airlines Cargo. Ty zahájily lety Riga – Praha – Istanbul se dvěma frekvencemi týdně. Na lince létá širokotrupý Airbus A330-200F.", "section_level": 2}, {"title": "Košice.", "content": "Od června 2016 provozují Turkish Airlines také linku do Košic s frekvencí 3 letů týdně.", "section_level": 2}, {"title": "Flotila.", "content": "Boeing customer code Turkish Airlines je F2, přesné určení typu je tak např. 777-3F2ER.", "section_level": 1}, {"title": "Současná.", "content": "Flotila Turkish Airlines v listopadu roku 2016 čítala celkem 295 letounů s průměrným stářím 6 let (flotila mládne – v roce 2014 to bylo 6,6 let):", "section_level": 2}, {"title": "Letecké nehody.", "content": "\"Tento výčet není kompletní, jde pouze jen o existující články na české wikipedii.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Turkish Airlines, Inc. (\"Türk Hava Yolları Anonim Ortaklığı\") jsou národní leteckou společností Turecka se sídlem v Istanbulu. Provozuje síť linek do 292 destinací (listopad 2016). Hlavní základnou společnosti je Atatürkovo letiště Istanbul, další jsou Mezinárodní letiště Ankara-Esenboğa, Mezinárodní letiště Sabiha Gökçen. V posledních letech dochází k obrovskému rozvoji společnosti – od roku 2007 se počet přepravených cestujích trojnásobil z 19,6 mil na 61 mil. v roce 2015, počet destinací ze 107 v roce 2005 na současných 292 (listopad 2016). Aerolinie měly ke konci roku 2015 47 000 zaměstnanců, za rok 2015 dosáhly obratu 2 miliard TL. Turkish Airlines jsou od 1. dubna 2008 oficiální člen Star Alliance.", "tgt_summary": "土耳其航空(;英语:Turkish Airlines),一般简称为土航,是土耳其的国家航空公司,为星空联盟成员,总部位于伊斯坦布尔。截至2017年9月,它在欧洲、亚洲、非洲和美洲地区飞航315个目的地,是全世界航点最多的航空公司。同时至2013年为止,它还服务126个国家的航线与业务,为全世界第一。而货运方面,它拥有4架货机,服务82个目的地。它已在2008年4月1日加入星空联盟。", "id": 3012444}
{"src_title": "Alcide De Gasperi", "tgt_title": "阿爾契德·加斯貝利", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Trentu, které v té době patřilo k Rakousku-Uhersku. Vystudoval filologii na Vídeňské univerzitě. Politicky aktivní byl již za Rakouska-Uherska. Od mládí byl silně věřícím katolíkem hledajícím pro katolicismus i politický výraz. Velmi ho v tom ovlivnila encyklika Rerum Novarum papeže Lva XIII. z roku 1891. Druhým jeho politickým programem byl boj proti germanizaci Trenta, za uchování italského jazyka a připojení Trenta k Itálii.  Ve volbách do Říšské rady roku 1911 se stal poslancem Říšské rady (celostátní parlament), kam byl zvolen za okrsek Tyrolsko 22. Usedl do poslanecké frakce Italská lidová strana. Ve vídeňském parlamentu setrval do zániku monarchie.  Sen se mu splnil po první světové válce, kdy Trento připadlo Itálii. Roku 1919 patřil k zakladatelům Italské lidové strany (\"Partito Popolare Italiano\"), za kterou byl v parlamentu v letech 1921–1924. Podporoval účast své strany v první Mussoliniho vládě roku 1922. Brzy však začal kritizovat násilné činy fašistů a jejich útoky na ústavu. Roku 1924 stanul v čele antifašistické skupiny uvnitř Lidové strany. Roku 1926 Mussolini celou Lidovou stranu zakázal a De Gasperi byl odsouzen ke čtyřem letům vězení. Díky intervenci Vatikánu byl propuštěn po roce a půl. Následně se na čtrnáct let stal knihovníkem Vatikánské knihovny. Zde promýšlel nový koncept křesťanskodemokratického hnutí. Roku 1943 vydal spis \"Ideje pro obnovu\" (\"Idee ricostruttive\"), který se stal programovým základem nové strany, jež vznikla roku 1944, a jejímž prvním předsedou (generálním tajemníkem) se De Gasperi stal. Strana se stala na dlouhou dobu klíčovým subjektem italského politického systému, křeslo premiéra držela nepřetržitě 36 let. Sám De Gasperi v něm seděl osm let, přestože přitom vedl osm různých kabinetů, do nichž neváhal pozvat ani komunisty. Během té doby přijal řadu klíčových rozhodnutí – roku 1946 se Itálie stala republikou (po referendu, v němž se pro pád monarchie vyslovilo 54 procent Italů), roku 1947 podepsal mírovou smlouvu zajišťující Itálii plnou suverenitu navzdory fašistické minulosti (jedinou ztrátou byla část území postoupená Jugoslávii), ve stejném roce přijal Marshallův plán, roku 1949 spoluzakládal NATO a posléze i instituce, z nichž se zrodila Evropská unie.  Velké podpory se mu dostávalo od USA, které v něm viděly politika, jenž jako jediný může vystavět hráz komunismu v Itálii – Komunistická strana Itálie byla nejsilnější komunistickou stranou v západní Evropě. Díky tomu od Američanů získal mimořádnou hospodářskou pomoc, která zvyšovala jeho vliv a popularitu. Na žádost USA také roku 1947 vypudil komunisty a levicovější socialisty z vlády. Američané se obávali, že pokud by levice vyhrála v Itálii volby roku 1948, spadne Apeninský poloostrov do rodícího se východního bloku, a proto CIA zajišťovala přísun finančních prostředků nekomunistickým silám a volební kampaň toho roku vynikala mimořádnou agresivitou a fanatismem. Silně se do nich zapojili i Italoameričané, včetně populárního zpěváka Franka Sinatry, který Italy oslovoval na rozhlasové stanici Hlas Ameriky. Zvláštní přízeň De Gasperi získal u Claire Booth Luce, majitele týdeníku Time, který publikoval o De Gasperim oslavné články. Křesťanští demokraté nakonec zvítězili se 48 procenty hlasů, což byl již navždy jejich nejlepší volební výsledek. Nasměroval Itálii na příští léta do západní části světa rozděleného železnou oponou. De Gasperiho vláda se pak posunula více doprava, což vyvolalo pnutí uvnitř Křesťanskodemokratické strany, jejíž sociálnější křídlo neslo tento vývoj nelibě. Po volbách roku 1953 De Gasperi další vládu sestavit nedokázal a rezignoval. Dne 11. května 1954 se stal předsedou Evropského parlamentu. Tři měsíce na to zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alcide De Gasperi (3. dubna 1881 – 19. srpna 1954) byl italský politik, jedna z klíčových politických osobností Itálie ve 20. století. V letech 1945–1953 byl premiérem Itálie, v letech 1944–1946 a 1951–1953 ministrem zahraničních věcí, v letech 1946–1947 ministrem vnitra. Byl zakladatelem italské Křesťanskodemokratické strany (\"Democrazia Cristiana\"), kterou vedl v letech 1944–1946 a 1953–1954. Spolu s Robertem Schumanem a Konrádem Adenaurem byl hlavním konstruktérem projektu evropské integrace.", "tgt_summary": "阿尔契德·加斯贝利(;1881年-4月3日-1954年-8月19日)意大利政治家,1945年至1953年担任意大利总理,也是意大利天主教民主党(Christian Democracy)的创始人。他也是近代意大利史上任期第四长的意大利总理,仅次于墨索里尼、乔瓦尼·乔利蒂和贝卢斯科尼。加斯贝利与德国总理阿登纳及法国外长罗伯特·舒曼等人被称作欧盟之父。", "id": 1470211}
{"src_title": "Cesaro", "tgt_title": "希薩羅", "src_document": [{"title": "Profesionální wrestlingová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Evropa (2000-2004).", "content": "Castagnoli debutoval 24. prosince 2000 v německé wrestlingové společnosti Westside Xtreme Wrestling. Poté se přesunul do Anglie, kde ho trénoval Dave Taylor. Po návratu do Švýcarska se seznamuje s Chrisem Heroem, který ho později také trénuje. Castagnoli se pak stěhuje do USA.", "section_level": 2}, {"title": "Chikara.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Kings of Wrestling (2003-2007).", "content": "Castagnoli debutoval v Chikaře 7. května 2003. Roku 2005 spolu s Heroem a Arikem Cannonem vytváří tým Kings of Wrestling. Castagnoli s Heroem poté získavají tag teamové tituly. Po ztrátě těchto titulů Hero napadá Castagnoliho a tým se rozpadá. Castagnoli následně opouští společnost.", "section_level": 3}, {"title": "Sólová kariéra (2007-2009)..", "content": "Castagnoli se do Chikary vrátil 16. února 2007 pod maskou a jménem Very Mysterious Ice Cream. Po chvíli zase začal vystupovat bez masky a jako Claudio Castagnoli. Castagnoli opět započal feud s Heroem. 22. dubna 2007 Castagnoli prohrál zápas s Heroem a jako trest musel obnovit tým Kings of Wrestling. 9. prosince Castagnoli poráží Heroa a opouští tým.  Roku 2008 Castagnoli započal feud s Brodiem Lee (známý jako Luke Harper v WWE).", "section_level": 3}, {"title": "Bruderschaft des Kreuzes (2009–2011).", "content": "Roku 2009 vytváří Castagnoli novou stabli, Bruderschaft des Kreuzes. Spolu s ním ji tvoří Ares, Tursas, Pinkie Sanchez, Tim Donst, Daizee Haze a Sara Del Rey. Spolu s Aresem poté Castagnoli získáva tag teamové tituly.", "section_level": 3}, {"title": "Ring of Honor.", "content": "Castagnoli zde debutoval 16. července 2005. Zde započíná feud s Nigelem McGuinnessem. Poté zde obnovuje tým Kings of Wrestling s Heroem a v září 2006 získávají tag team tituly. Později tituly prohrávají s Christopherem Danielsem a Mattem Sydalem (známý jako Evan Bourne v WWE) a tým se opět rozpadá.  28. července 2007 Castagnoli vyhrává Race To the Top turnaj. Také měl spoustu zápasů o ROH World Championship, ale titul se mu nepodařilo získat.  19. prosince 2009 Castagnoli a Hero opět obnovují tým Kings of Wrestling a opět získávají tag team tituly. Tituly prohrávají až po 363 dnech, když je porazili Charlie Haas a Shelton Benjamin.", "section_level": 2}, {"title": "WWE (2011-současnost).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Florida Championship Wrestling (2011–2012).", "content": "V září 2011 Castagnoli podepsal kontrakt s World Wrestling Entertainment. Byl poslán do vývojového střediska Florida Championship Wrestling (FCW) pod jménem Antonio Cesaro. První zápas měl 17. září proti Sethu Rollinsovi, který však prohrál. 24. říjná poráží Mikea Daltona a tím začíná jeho série vítězství, trvající do února 2012. Cesaro poté začíná feud s Richiem Steamboatem.", "section_level": 3}, {"title": "Debut v hlavním rosteru a United States Champion (2012–2013).", "content": "20. dubna 2012 Cesaro debutoval v hlavním rosteru. Jeho první zápas byl proti Tysonu Kiddovi, kterého porazil. V květnu Aksana oznamuje, že je s Cesarem ve vztahu. 19. srpna Cesaro vyhrává první titul v WWE, United States Championship, když poráží Santina Marellu. Poté následuje série úspěšných obhajob, Cesaro poráží jména jako Justin Gabriel, R-Truth, Kofi Kingston, Wade Barrett a The Great Khali. V lednu 2013 Cesaro začal krátký feud s The Mizem, kterého několikrát poráží. Cesaro se také objevil v Royal Rumble zápase. Cesaro ztrácí titul 15. dubna v show Raw, když ho porazil Kofi Kingston. Cesaro držel titul 239 dní.", "section_level": 3}, {"title": "The Real Americans (2013-2014).", "content": "V květnu měl Cesaro krátký feud s Samim Zaynem v show NXT. Z tohoto feudu vznikly jedny z nejlepších zápasů roku 2013. 17. června se stal členem týmu The Real Americans, složeného z něj, Jacka Swaggera a manažera Zeba Coltera. První společný zápas měli proti The Usos, tento zápas však prohrávají. Poté započali krátký feud s Santinem Marellou. Po konci tohoto feudu začali feud s Los Matadores.  Na začátku roku 2014 měli spoustu zápasů proti týmům jako Rey Mysterio and Big Show/Sin Cara a The Usos, málokdy však vyhrávali. Cesaro se objevil v zápase Royal Rumble, byl však eliminován Romanem Reignsem. 31. ledna Cesaro porazil Dolpha Zigglera, čímž si zajistil místo v Elimination Chamber zápase o WWE World Heavyweight Championship. 14. února bylo jeho jméno zkráceno na Cesaro a porazil WWE WH šampióna, Randyho Ortona. V Elimination Chamber zápase byl vyřazen Johnem Cenou.  Na Wrestlemanii XXX bojovali The Real Americans o WWE Tag Team Championship. Jack Swagger obviňoval Cesara z prohry a napadl jej. Zeb Colter se je snažil uklidnit, ale marně. Později se Cesaro objevil jako překvapivý účastník André the Giant Memorial Battle Royal zápasu, který se mu podařilo vyhrát.", "section_level": 3}, {"title": "Sólová kariéra (2014-2016).", "content": "Den po Wrestlemanii, 7. dubna, Hulk Hogan předal Cesarovi trofej za vítězství v André the Giant Memorial Battle Royal zápase. Cesaro se také odděluje od Coltera a Paul Heyman se stává jeho novým manažerem. Cesaro začíná krátký feud s Jackem Swaggerem, kterého poráží. Cesaro se účastnil Money In The Bank ladder zápasu o WWE World Heavyweight Championship. Poté však začal prohrávat proti wrestlerům jako Kofi Kingston a Big E. Účastnil se Battle Royalu o Intercontinental Championship, byl však eliminován Heathem Slaterem. Pak následovala série proher proti wrestlerům jako Dean Ambrose, John Cena, Jack Swagger, Dolph Ziggler a Rob Van Dam. Poté prohrál zápas o UNited States Championship s Sheamusem a také zápas o Intercontinental Championship s Doplhem Zigglerem.  V prosinci 2014 vytvořil Cesaro tag team s Tysonem Kiddem a také se zúčastnil Royal Rumble zápasu. 22. února vyhrál spolu s Kiddem WWE Tag Team Championship, když na PPV Fastlane porazili The Usos.  Po zranění Tysona Kidda Cesaro pokračoval v solo karieře.Vedl feud například s Kevinem Owensem,Cesaro se ale v listopadu 2015 zranil a byl mimo až do RAW po WrestleManii 32 kde se vrátil jako náhrada Samiho Zayna v Fatal4Way zápase ale nezvítězil.Cesaro další RAW porazil Kevina Owense a stal se vyzyvatelem o Mizuv IC titul.Titul nevyhrál díky Kevinovy a Samimu kteří vtrhly do zápasu.Cesaro o IC titul bojoval i na Extreme Rules ale nezvítězil.Cesaro se kvalifikoval do MITB Ladder zápasu ale nevyhrál.Cesaro začal projevovat frustraci z jeho pozice v WWE jelikož v Draftu který se konal v červenci byl draftován skoro ke konci a navíc do RAW ve které nechtěl působit.V zákulisním segmentu Cesaro přednesl promo které bylo mimo scénář kde vyjádřil svou frustraci.Na Battlegroungu nebyl ani Cesaro na kartě této show a na to si stěžoval v Kickoff Panelu této show.Cesaro měl zápas s Rusevem o US titul,když v tom přiběhl Sheamus a nasadil Brouge Kick na Cesara.Vedlo to k jejich sporu a Best of 7 sérii zápasu,která ovšem v posledním kole skončila jako remíza,", "section_level": 3}, {"title": "Tag Team s Sheamusem (2016- současnost).", "content": "Generální manažer Mick Foley spojil duo Cesara a Sheamuse a dal jim možnost vyzvat New Day o Tag Team tituly na akci Hell in a Cell.Nedokázali ale vyhrát díky špinavým praktikám New Day.Duo Sheamuse a Cesara nadále pokračovalo a zúčastnili se Survivor Series 10 on 10 Elimination Tag Team zápasu kde zařídili výhru pro RAW.Den po té měli Cesaro a Sheamus nárok na titulový zápas s New Day ale opět neuspěly.Na show Tribute to the Troops se staly vyzyvateli pro Tag Teamové pásy pro show WWE Roadblock.Cesaro a Sheamus díky tomu že už znali praktiky New Day dokázaly vyhrát Tag Team Titulya ukončili historickou vládu New Day.Den po RoadBlocku jim Mick Foley daroval nové Tag Teamové tituly které se změnili na červeno stříbrné.Rematch o tituly se uskutečnil další show RAW kde dokázaly tituly obhájit.", "section_level": 3}], "src_summary": "Claudio Castagnoli (* 27. prosince 1980), lépe známý pod svým ringovým jménem Cesaro, je švýcarský profesionální wrestler který v současné době působí ve WWE. Předtím byl známý pod svým pravým jménem na americké nezávislé scéně v organizacích jako Pro Wrestling Guerrilla (PWG), Ring of Honor (ROH) a v Japonsku v Pro Wrestling Noah.", "tgt_summary": "安东尼奥·希萨罗(英语:,1980年-12月27日),本名克劳迪奥·卡斯塔尼奥利(),是世界摔角娱乐(WWE)旗下职业摔角选手,并在世界摔角娱乐节目WWESmackDown中亮相。", "id": 2931597}
{"src_title": "Mamija Dmitrijevič Orachelašvili", "tgt_title": "马米阿·奥拉赫拉什维利", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Orachelašvili se narodil do rodiny bohatého statkáře v západogruzínské vesnici Šorapanský újezd poblíž Kutaisi. Po ukončení středoškolského vzdělání nastoupil na studium medicíny na Národní univerzitě v Charkově na Ukrajině a pak do Petrohradu na vojenskou lékařskou školu. Již v roce 1903 byl členem bolševické frakce Ruské sociálně demokratické dělnické strany (RSDDS(b)) a pod jejím praporem se aktivně účastnil revoluce v roce 1905. O rok později byl zatčen a vypovězen do střední Asie, kde se až do roku 1914 věnoval lékařské praxi. Po vypuknutí první světové války nastoupil do armády jako vojenský doktor a chirurg.", "section_level": 1}, {"title": "Návrat do politiky.", "content": "Po vypuknutí Velké říjnové revoluce se vrátil do politiky a stal předsedou vladikavkazské sověty. Zároveň působil jako řadový člen ve výkonném výboru zakavkazské části RSDDS(b), jež byla přetvořena v Kavkazském byru komunistické strany (Kavbyru). Z těchto pozic podporoval bolševické podzemní hnutí v Gruzii, které tehdy vládli menševici. Při jedné akci v roce 1918, které se osobně zúčastnil, byl zatčen gruzínskou policií a uvězněn.  Propuštěn byl až v rámci moskevské mírové dohody v květnu 1920. V té době se stal předsedou nyní již legální gruzínské komunistické strany. Z této pozice se podílel na přípravách ovládnutí Gruzie Rudou armádou a účastnil se v únoru 1921 diverzantských akcí na jihu u arménské hranice, aby poskytl potřebnou záminku Rudé armádě pro útok.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra v sovětské Gruzii.", "content": "Po provedení Invaze Rudé armády do Gruzie se Orachelašvili stal nakrátko předsedou revolučního výboru (revkomu) a tajemníkem Ústředního výboru gruzínské komunistické strany. Později byl i místopředsedou gruzínské Rady lidových komisařů. V letech 1922 až 1927 byl předsedou Rady lidových komisařů Zakavkazské SFSR. Od června 1923 až do května 1925 zastával zároveň i funkci místopředsedy Rady lidových komisařů SSSR. Poté byl až do roku 1934 Prvním tajemníkem výboru zakavkazské komunistické strany, čímž se propracoval na pozici jednoho z nejvlivnějších politiků v celém SSSR.  Kromě politiky se věnoval i jiné činnosti. V roce 1930 vstoupil do redakce moskevských novin Pravda a od roku 1932 do 1937 působil jako zástupce ředitele Institutu Marxe-Engelse-Lenina. Zde sepsal několik životopisů vlivných zakavkazských bolševiků a sepsal několik prací na téma dějin bolševismu v Zakavkazsku. Měl však tu smůlu, že se jeho historická díla příliš nelíbila Stalinovi a odporovala jeho pohledu na dějiny bolševismu, čímž na sebe upoutal nechtěnou pozornost.  V dubnu 1937 byl Orachelašvili pracovně vyslán do Astracháně, kde byl o dva měsíce později zatčen, odvlečen do tbiliské věznice a popraven v rámci Stalinské čistky. Jeho manželka Miriam Orachelašvili byla tou dobou ministryní školství Gruzínské SSR a byla rovněž zatčena. Ve vězení ji však nepopravili, ale umučili k smrti. Jejich dcera Ketěvan byla také zatčena a odeslána do gulagu a její manžel Jevgenij Mikeladze byl umučen ve vězení k smrti. V roce 1955 byl Mamija Orachelašvili i všichni členové jeho rodiny rehabilitováni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mamija Dmitrijevič Orachelašvili (: მამია ორახელაშვილი, : Иван (Мамия) Дмитриевич Орахелашвили, \"Ivan (Mamija) Dmitrijevič Orachelašvili\") (10. června 1881 – 11. prosince 1937) byl gruzínský politik a vysoký představitel bolševické strany.", "tgt_summary": "马米阿·奥拉赫拉什维利( 1881年-6月10日-1937年-12月11日)格鲁吉亚布尔什维克,苏联政治家,参与了俄罗斯和格鲁吉亚的革命活动,在俄国共产党(布尔什维克)第十二次代表大会上扮演重要角色,曾担任格鲁吉亚共产党中央书记,领导外高加索社会主义联邦苏维埃共和国,为贝利亚的上级。", "id": 1968982}
{"src_title": "Helium-3", "tgt_title": "氦-3", "src_document": [{"title": "Vznik a výskyt.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Helium-3 vzniká termojadernou fúzí v nitru hvězd, dalším možným způsobem vzniku je bombardování lithia neutrony, např. ze samovolného štěpení nebo jadernými reakcemi s kosmickým zářením. Případně také beta minus rozpadem tritia.", "section_level": 2}, {"title": "He pocházející z jaderných reaktorů.", "content": "Některé jaderné reaktory pravidelně uvolňují do atmosféry helium 3 a tritium, zejména když dojde k poruše. Při Černobylské havárii se do ovzduší dostalo velké množství radioaktivního tritia (rozpadajícího se s poločasem rozpadu 12,32 roků na He). Mimoto se do ovzduší záměrně dostávají významná množství helia-3 vznikajícího ozařováním lithia-6.", "section_level": 3}, {"title": "Výskyt.", "content": "Na Zemi se helium-3 vyskytuje velmi vzácně, ovšem předpokládá se, že jeho výskyt bude větší na Měsíci (zde se po miliardy let hromadí v svrchní vrstvě regolitu He pocházející ze slunečního větru). Zde je ovšem také přítomno ve velmi malém množství (28 ppm měsíčního regolitu tvoří helium-4 a koncentrace helia-3 je odhadována na 1 až 50 ppb, což je 1 až 50 mg/t). Také se nachází ve větším množství v sluneční soustavě v atmosférách plynných obrů. V přírodě se vyskytuje 10 000krát vzácněji než He.<br>Část helia-3 přítomného v zemské atmosféře je pozůstatkem po testování jaderných zbraní.  He se vyskytuje jako prvotní nuklid unikající ze zemské kůry do atmosféry a do meziplanetárního prostoru.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Helium-3 je využitelné jako palivo druhé generace pro termonukleární fúzi, ovšem zatím žádné fúzní elektrárny nejsou ve výstavbě, připravuje se tokamak ITER, který by se měl stát předstupněm ke komerčnímu využití termonukleární fúze v energetice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Helium-3 (též helium 3, značka He, někdy nazývané také tralfium) je lehčí a mnohem méně běžný izotop helia, tvoří asi 0,000 137 % helia v přírodě. Jeho jádro se skládá z 2 protonů a 1 neutronu. Jedná se, spolu s vodíkem-1, o jeden ze dvou stabilních nuklidů, které mají v jádru více protonů než neutronů.", "tgt_summary": "氦-3,是氦的同位素之一,元素符号为He。它的原子核由二颗质子和一颗中子所组成。是稳定同位素。其相对丰度是0.000137%。一般相信,月球表面的风化层(表皮土)富含着大量的氦-3。", "id": 2057154}
{"src_title": "Práh chudoby", "tgt_title": "貧窮門檻", "src_document": [{"title": "Absolutní chudoba.", "content": "Absolutní chudoba je úroveň chudoby definovaná minimálními možnými potřebami na jídlo, oblečení, zdravotní péči a obydlí. Aby byla absolutní, musí být hranice stejná ve všech rozdílných zemích, kulturách a technologických úrovních. Absolutní chudoba by měla zahrnovat pouze spotřebu jedince a měla by být nezávislá na jakýchkoliv změnách v distribuci příjmů. Myšlenka za absolutní chudobou je taková, že náklady na přežití by měly být stejné ve všech zemích po světě, a že pro každého by měly platit stejné standardy co se týče nezbytných potřeb. Jestliže v ekonomice reálný příjem každého jedince vzroste a rozdělení příjmů zůstane stejné, absolutní chudoba se sníží (na rozdíl od relativní chudoby).  Určování hranice chudoby jako všeobecné hodnoty má tu výhodu, že ji lze aplikovat na různé lokace a časová období, ulehčuje srovnávání mezi nimi. Na druhou stranu je nevýhodou absolutní chudoby to, že náklady na život nejsou stejné ve všech místech na světě a časových obdobích. Můžou se lišit ceny zboží, služeb a také jsou odlišnosti dány rozdílnými přírodními podmínkami – například náklady na topení atd.  Tento typ určování hranice chudoby je často dáván do kontrastu s relativní chudobou (viz níže), která klasifikuje jedince nebo rodiny jako chudé srovnáváním s ostatními jedinci nebo rodinami v určité lokalitě, která je studována, namísto porovnáváním k předem danému bodu.  Termín \"absolutní chudoba\" je také často používán jako synonymum k pojmu extrémní chudoba. V tomto kontextu absolutní chudoba znamená nepřítomnost dostatku zdrojů (jako například peníze) potřebných pro zajištění základních životních potřeb.  Podle deklarace OSN, která byla výsledkem Světového summitu o sociálním rozvoji v Kodani v roce 1995, je absolutní chudoba „stav charakterizovaný kritickou nouzí o základní lidské potřeby, včetně jídla, pitné vody, hygienických potřeb, zdraví, obydlí, vzdělání a informací. Nezávisí pouze na příjmu, ale také na dostupnosti služeb.“  Studie Davida Gordona pro OSN dále definuje absolutní chudobu jako absenci jakýchkoliv dvou z následujících osmi základních potřeb:  Například, osoba, která žije v domě s hliněnou podlahou, je považována za strádající v oblasti obydlí. Osoba, která nikdy nenavštěvovala školu a neumí číst, je považována za strádající v oblasti vzdělání. Osoba, která nemá přístup k novinám, televizi, rádiu nebo telefonu je považována za strádající v oblasti informací. Kdo nesplňují aspoň dva z těchto předpokladů – například žijí v domě s hliněnou podlahou a neumí číst – se považujíi za žijící v absolutní chudobě.", "section_level": 1}, {"title": "Relativní chudoba.", "content": "\"Relativní chudoba\" definuje chudobu jako žití pod určitým relativním prahem chudoby. Například, tvrzení že „domácnosti s celkovým příjmem menším než 60 % mediánu příjmu odpovídajících domácností žijí v chudobě,“ používá relativní měření pro stanovení chudoby. V tomto systému platí, že jestliže se reálný příjem každé osoby v ekonomice zvýší, ale distribuce příjmů zůstane stejná, pak míra relativní chudoby zůstane také stejná. To znamená, že téměř v každém případě budou v systému nějaké rodiny žijící v relativní chudobě, i když budou mít vysoký životní standard (až na případ, kdy by měli všichni téměř stejný příjem).  Měření relativní chudoby může mít někdy za výsledek neobvyklé hodnoty, zejména v malé populaci. Například jestliže medián ročního přijmu domácnosti je v bohaté čtvrti 5 milionů Kč, pak rodina, jejíž roční příjem je 500 tisíc Kč, bude považována na stupnici relativní chudoby za chudou, přestože tato rodina netrpí nouzí o své základní potřeby. Na druhé straně, jestliže ve velmi chudé čtvrti medián příjmu domácnosti je pouze 50 % toho, kolik je potřeba ke koupi jídla, nebude domácnost s mediánovým příjmem považována za chudou na stupnici relativní chudoby, i když je zcela jasně chudá na stupnici absolutní chudoby.  Měření relativní chudoby je prakticky stejné jako měření příjmové nerovnosti: Pokud společnost má více vyrovnanou distribuci příjmů, relativní chudoba se sníží. Jestliže se společnost ekonomicky změní takovým způsobem, který poškodí více ty s vyšším příjmem, než ty s nižším, relativní chudoba se sníží, ale každý člen společnosti na tom bude o něco hůř. Obdobně v opačném směru: je možné snižovat absolutní chudobu a přitom zvyšovat relativní chudobu ve společnosti.  Pojem \"relativní chudoba\" může znamenat i „mírnou chudobu“ – například životní úroveň nebo výše příjmu je dostatečně vysoká, aby zajistila základní potřeby (jako vodu, jídlo, oblečení, obydlí a základní zdravotní péči), ale je stále výrazně menší, než příjem většiny populace.", "section_level": 1}, {"title": "Základní potřeby.", "content": "Některá měření kombinují určité charakteristiky absolutní i relativní chudoby. Například podle Fraser institute, který publikuje studie týkající se chudoby v Kanadě, „základní potřeby jsou zčásti absolutní (seznam je omezen na předměty a služby požadované pro dlouhodobý důstojný život) a zčásti relativní, odrážející standardy, které se vztahují na současnou společnost, ve které jedinec žije.“ Seznam potřeb podle Fraser institute pro solidní život v zahrnuje kromě jídla, obydlí, oblečení a zdravotní péče také hygienu, nábytek, dopravu, komunikaci, praní prádla a pojištění domácnosti. Seznam je kritizován pro nezahrnutí předmětů, jako jsou kabelová televize, denní noviny a lístky do kina nebo na sportovní utkání.", "section_level": 1}, {"title": "Národní hranice chudoby.", "content": "Národní odhady jsou založeny na odhadech z průzkumů mezi domácnostmi. Definice hranice chudoby se mezi zeměmi značně liší. Například bohaté státy obecně přijímají více velkorysé hranice chudoby než chudé státy. Z tohoto důvodu nelze srovnávat hodnoty týkající se relativní chudoby různých zemí.  Ve Spojených státech byla v roce 2010 hranice chudoby pro osobu mladší 65 let 11 344 USD ročního příjmu; hranice pro čtyřčlennou rodinu (včetně dvou dětí) byla 22 133 USD ročního příjmu. Podle dat amerického Úřadu pro sčítání lidu, zveřejněných 13. září 2011, se v roce 2010 zvedla hranice chudoby o 15,1 procenta.  Ve Velké Británii více než pět milionů lidí – přes pětinu (23 procent) všech zaměstnanců mělo v dubnu 2006 menší plat než 6,67 libry na hodinu (přes 12 000 liber ročně pro 35 hodinový pracovní týden). Tato částka se zakládá na 60 % mediánu platů všech zaměstnanců na plný úvazek.  Na druhou stranu, indická oficiální hranice chudoby je různá pro městské a venkovské oblasti. Pro obyvatele měst je hranice chudoby definována jako žití za méně než 538,60 rupií (přibližně 195 Kč) na měsíc, zatímco pro obyvatele venkova je hranice chudoby definována jako žití za méně než 356,35 rupií na měsíc (přibližně 132 Kč).", "section_level": 1}, {"title": "Hranice chudoby v Evropské unii.", "content": "Podle Eurostatu se hranice chudoby vypočítá jako 60 % národního ekvivalizovaného příjmu na spotřební jednotku. Ekvivalizovaný (poměrný) příjem se vypočítá jako podíl celkového čistého peněžního příjmu domácnosti a součtu jejích spotřebních (ekvivalentních) jednotek. Přepočet na spotřební jednotku zohledňuje demografické složení domácnosti. Výpočet těchto jednotek odráží existenci úspor z rozsahu úspor na předměty a služby, které slouží více členům domácnosti, jako např. domácí spotřebiče a elektřina. Pro výpočet míry chudoby se používá tzv. modifikovaná stupnice OECD, která přiřazuje každému členu domácnosti určitou váhu (první dospělé osobě v domácnosti váhu 1, dalším osobám starším 13 let včetně váhu 0,5 a osobám mladším 13 let váhu 0,3). Vypočtený ekvivalizovaný příjem se poté přiřadí každému členu domácnosti (včetně dětí, které mají tedy ekvivalizovaný příjem stejný jako dospělé osoby). Ze všech ekvivalizovaných příjmů v určitě populaci se poté vypočítá medián. Podle Eurostatu tedy hranice chudoby je 60 % tohoto příjmu.  Míra ohrožení příjmovou chudobou v populaci odpovídá procentu osob s příjmy nižšími, než je hranice chudoby. Osoba je ohrožena přijmovou chudobou, pokud její ekvivalizovaný příjem nedosahuje této hranice. V roce 2008 bylo 17 % obyvatel Evropské unie ohroženo příjmovou chudobou; z osob mladších 17 let včetně to bylo 20 %, z osob starších 65 let včetně to bylo 19 % a ze zaměstnaných to bylo 8 %.", "section_level": 1}, {"title": "Hranice chudoby v České republice.", "content": "Následující tabulka ukazuje hranici chudoby a počet osob ohrožených chudobou v Česku mezi lety 2005 a 2013. Údaje z roku 2013 jsou pouze předběžné výsledky, podle těchto výsledků byla hranice chudoby v tomto roce 116,2 tisíc Kč (na osobu ročně) a pod touto hranicí žilo přibližně 871 800 osob. V roce 2010 žilo pod hranicí příjmové chudoby 40,6% nezaměstnaných, druhou nejohroženější skupinou jsou nepracující důchodci (8,1 % v roce 2009). Z pracujících osob žilo pod hranicí příjmové chudoby v roce 2010 4,2 %. Co se týče domácností, nejohroženější skupinou jsou neúplné rodiny se závislými dětmi (okolo 40% žijících pod hranicí příjmové chudoby), dále rodiny se třemi a více dětmi (22-24 %).", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Používání hranice chudoby je problematické, protože příjem mírně nad touto hranicí není z hlediska životního standardu příliš odlišný od příjmu mírně pod touto hranicí. Negativní dopady chudoby mají sklon být spíše související nežli oddělené a podobně nízký příjem může postihnout různé osoby různými způsoby (v závislosti na věku, v případě absolutní hranice chudoby na oblasti, ve které žijí atd.). Hranice chudoby spočívá pouze na kvantitativních (číselných) datech. V případě, že jsou použity další ukazatele lidského rozvoje, jako například zdraví a vzdělání, musí být kvantifikovány, což není jednoduchý (pokud vůbec splnitelný) úkol.", "section_level": 1}, {"title": "Přehánění chudoby.", "content": "Darované věci a peníze se nezahrnují při vypočítávání hranice chudoby. Například, jestliže rodiče platí dospělému synovi nájem na jeho byt přímo majiteli bytu, namísto předání peněz na nájem synovi, poté se tyto peníze nepočítají jako synův příjem. Jestliže kostel nebo jiná nezisková organizace věnuje postarší osobě jídlo, pak se hodnota tohoto jídla nezapočítává jako příjem této osoby. Rea Hederman, která pracuje jako analytik v Centru pro analýzu dat v Heritage Foundation řekla Oficiální měření hranice chudoby započítává pouze peněžní příjem. Za příjem nepovažuje programy proti chudobě jako potravinové lístky, podporu bydlení, zdravotní podpory, školní obědy a další druhy podpor. To znamená, že tyto programy bojují proti chudobě, ale nejsou Washingtonem započítávány při zjišťování \"hranice chudoby\". Studie, které poměřují rozdíl mezi příjmem před a po zdanění a jiných vládních převodech nicméně zjistily, že bez těchto programů by byla chudoba přibližně o 30 až 40 % vyšší než ukazuje oficiální hranice chudoby, navzdory tomu, že mnoho jejich výhod není započítáváno jako příjem. Dále, americký Úřad pro sčítání lidu počítá hranici chudoby jako jednu hodnotu pro celé Spojené státy bez ohledu na lišící se životní náklady v jednotlivých státech a městských oblastech. Například životní náklady v Kalifornii, třetím největším státě, měly výši 142 % amerického průměru v roce 2010, zatímco Texas, druhý největší stát USA, měl životní náklady rovnající se 90 % amerického průměru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Práh chudoby, hranice chudoby či linie chudoby je nejnižší výše příjmu, který je ještě považován za dostatečný v určité zemi. V praxi, stejně jako definice chudoby, je obvyklá nebo oficiální přijímaná hranice chudoby mnohem vyšší ve vyspělých zemích než v rozvojových zemích.", "tgt_summary": "贫穷门槛、贫穷线、贫困线,是为满足生活标准而需的最低收入水平。一如贫穷的认定,在已发展国家里贫穷门槛(如美国)的认定标准明显比第三世界高。故联合国在1993年把10月17日定为「国际消除贫困日」,联合国秘书长潘基文说全球超过12亿人处于极度贫穷状态,每天靠着不到1.5美元生活,更有24亿人靠不到2美元过活,且从2008年金融危机以来,贫富不均日益显著,他呼吁国际合作消除贫穷,避免社会撕裂与造成不稳定。贫穷门槛为相对标准,系考量该国最低薪资能否满足基本生活所需,如食、衣、住、行(包括搭乘基本的交通工具)、健保等要素,无法满足最低生存所需者,即列入赤贫。厘定贫穷门槛须要找出所有必需品总开支,即成人一年开支的平均数。此方法是评估能够维持可忍受的生活的最少开支。实际上,不同国家都有不同的贫穷门槛,但普遍来说他们都会利用单一贫穷门槛来比较经济福利程度。在比较国际间的贫穷时常以购买力平价为基准,避免贫穷门槛因兑换率改变。2008年世界银行依据2005年购买力平价作调整,将贫穷线由1.25美元提高至1.5美元。其基础源自美国贫穷门槛,并随通货膨胀上升。因此「以少于1.5美元生活一天」解释为「一天内购买货物及服务的总开支少于在美国以1.5美元所能购买货物及服务」(自行生产的货物及服务也计算在内)。在发展中国家,最昂贵的开支常是房屋租金。因为它对贫穷门槛有很大影响,经济学家常常留意房地产市场及住屋价格。几乎所有社会都有贫穷的民众。贫穷门槛是一个有用的经济工具,可以用来统计贫困人口,并有助政府来考虑是否利用福利、失业保险去减少贫穷。对于不同情况,个别因素也会考虑,譬如是否单亲,是否年老幼小,婚姻状况等等。比较2013年报告,台湾生活在贫穷线以下之人口比率为全球最低 (但是台湾非世界银行成员,台湾数据来源不明) 全球低于贫穷线之人口比率排名前10名为台湾(1.5%)、马来西亚(3.8%)、爱尔兰(5.5%)、澳洲(6.2%)、泰国及法国(7.8%)、瑞士(7.9%)、加拿大(9.4%)、荷兰(10.5%)及沙特阿拉伯(12.7%)。而乍得、海地与利比里亚被列为全球最贫穷的国家,有逾八成的人口生活在赤贫的条件下。", "id": 185480}
{"src_title": "Sabah", "tgt_title": "沙巴", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Sabah se nachází přibližně mezi 4 až 8° severní zeměpisné šířky a 115 až 120° východní zeměpisné délky. Rozlohou je Sabah v Malajsii druhým nejrozlehlejším státem (73 710 km) za největším státem Sarawakem (okolo 124 tis. km), s kterým hraničí na jihozápadě. Na jihu sdílí další pozemní hranici s indonéskou provincii Východní Kalimantan (indonésky: \"Kalimantan Timur\"). Na severozápadě je obklopen Jihočínským mořem se spornými Spratlyovy ostrovy, ze severovýchodu je omýván Suluským mořem, přes které probíhá hranice oddělující Sabah od filipínských ostrovů Palawan a Mindanao, a z jihovýchodu je Celebeským mořem oddělen od indonéského ostrova Sulawesi (dříve Celebes). Pobřeží o délce 1440 km je lemováno mnoha ostrovy, mezi největší patří u severního pobřeží ležící třetí největší malajsijský ostrov Banggi (440 km) a u jihovýchodního pobřeží ostrov Timbun Mata (13 km). Na severozápadě státu se ještě nachází ostrov Labuan (92 km) postoupený Sabahem v roce 1984 přímo pod jurisdikci Malajsie.  Západní část země je převážně hornatá, nachází se tam i nejvyšší hora celé Jihovýchodní Asie Gunung Kinabalu vysoká 4095 metrů. Další hory se nacházejí v blízkosti, jsou to Trus Madi s 2642 m n. m. a Tambuyukon s 2579 m n. m. Ve vysokých horách posetých mnoha říčními údolími pramení nejdelší řeka Sabahu, 560 km dlouhá Sungai Kinabatangan tekoucí přes centrální oblasti severozápadním směrem do Suluského moře.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V Sabahu žije 3 206 tis. obyvatel, což je 11,3 % z celé Malajsie. Populace je velice heterogenní, domorodé obyvatelstvo je tvořeno asi 30 etniky a hovoří 52 živými jazyky, z nichž je 6 filipínského a 6 indonéského původu. Hlavní etnické skupiny jsou Kadazandusun (asi 24 % populace) a pak následují Bajau, Malay, Murut a další, kromě toho zde žijí menšiny Číňanů, Indů, Indonésanů, Filipínců a dalších národností. Asi 65 % obyvatel se hlásí k islámu, 27 % jsou křesťané, 6 % jsou buddhisté a po 1 % inklinují k hinduismu a k tradičním čínským náboženstvím (taoismus, konfucianismus).  Hlavním a zároveň největším městem je Kota Kinabalu s 200 tis. obyvateli, pak následují ještě dvě města s více než 100 tisíci obyvateli, Sandakan se 165 tis. a Tawau se 120 tis. obyvateli. Roční přírůstek obyvatelstva je 2,1 %, obdobně jako v celé Malajsii. Ve městech žije 54 % obyvatelstva. Nejhustěji jsou obydleny pobřežní oblasti, hornaté a lesnaté vnitrozemí je osídleno jen řídce a mnohdy jednoduchými obyvateli s minimálním stykem s civilizací.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Novodobá historie Sabahu se píše od druhé poloviny 18. století, kdy byly na severu Bornea, které bylo v této době pod nadvládou tehdejších Brunejského a Suluského sultanátu, zřízena stanice britské Východoindické společnosti, která tam ale v roce 1775 zanikla. V roce 1846 postoupil brunejský sultán Britům ostrov Labuan. Dále se postupně o toto území, o Severní Brunej, přetahovaly Spojené státy americké, Británie, Německo, Španělsko i sultanát Sulu (pod který spadalo i přilehlé území Filipín), až se Severní Brunej stal v roce 1888 britským protektorátem.  V roce 1942 za druhé světové války bylo území obsazeno Japonskem. Po skončení války se roku 1946 stalo Severní Borneo britskou kolonií, místo válkou poškozeného města Sandakan byl hlavním městem určen Jesselton (nyní Kota Kinabalu). V roce 1960, s nástupem národně osvobozeneckého hnutí, byl název území změněn na Severní Borneo Sabah a byl mu udělen přechodný statut k samostatnosti. V roce 1963, aniž by samostatnost získal, byl Sabah přičleněn společně se Sarawakem a Singapurem k federaci Malajsie. Jednou z příčin tohoto spojení bylo zabránit snaze Indonésie získat pro sebe celé Borneo a nároku Filipín na bývalý Suluský sultanát, jehož byl Sabah v minulosti součásti.", "section_level": 1}, {"title": "Státní zřízení.", "content": "Sabah (společně se státy Sarawak, Penang a Malakka) jsou republiky, nemají dědičného vládce. Z těchto států nemůže být, podle ústavy Malajsie, nikdo zvolen králem Malajsie (malajsky: Yang di-Pertuan Agong), který má pravomoci obdobné britské královně.  V čele státu (republiky) Sabah stojí guvernér (malajsky: Yang di-Pertua Negeri), kterého jmenuje král Malajsie (od roku 2011 Tuanku Abdul Halim). Guvernér (od roku 2011 Juhar Mahiruddin) má převážně jen reprezentativní poslání. Faktickou moc ve státě má volený premiér vlády (malajsky: Jabatan Ketua Menteri), předseda nejsilnější politické strany (od roku 2003 Musa Aman).  Území Sabahu je administrativně rozděleno do 5 správních oblastí (division), které jsou dále rozčleněny na 25 okresů (distrikt).", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Zemědělství je významným odvětvím ekonomiky, vyváží se hlavně palmový olej, kakaové boby a dále se pěstuje pro místní potřebu základní potrava Malajců neloupaná rýže. Zvětšující se plantáže kaučukovníků umožňují vyvážet kvalitní přírodní kaučuk. Exportují se také různá tropická ovoce jako ananas, banán, durian, guava, karambola, mango, meloun, mučenka, papája, rambutan, pomelo a další citrusy. Průmyslová odvětví teprve postupně vznikají, je v nich již okolo 85 000 pracovních míst. Nejvíce lidí, téměř 65 000 pracuje v dřevařství, vyváží se a zpracovává mnoho kvalitního dřeva, v Sabahu je 3,5 miliónů hektarů lesa (v ČR 2,6 mil.). V pobřežních vodách se slibně rozbíhá těžba ropy a zemního plynu. V roce 2010 měla jednotka místní měny ringgit hodnotu 0,236 €.  V Sabahu se úspěšně rozvíjí ekoturistika, která se stává společně s pobyty v přímořských letoviscích s plážemi a možností potápění se do průzračných vod významným doplňkem místní ekonomiky. V roce 2006 přijelo na Sabah cca 2 mil. turistů.  Vzdělávání, které je dosud řízeno centrálně, se pomalu uvolňuje a vznikají prvé soukromé vzdělávací instituce, které doplňují státem financované školství. Např. základních škol je 1086 a středních 217. V zemi bylo v roce 2010 přes 1600 lékařů, 22 státních a 7 soukromých nemocnic s 4300 lůžky.  V rámci Malajsie je Sabah nejchudší, má nejnižší a klesající životní úroveň.", "section_level": 1}, {"title": "Flora a fauna.", "content": "V tropických deštných lesích Sabahu žije téměř polovina známých rostlin a živočichů. Podél pobřeží a velkých řek vyrůstají rozsáhlé mangrovy se svými specifickými hnízdišti ryb a mokřadních ptáků, žije zde i vzácný ohrožený primát kahau nosatý. V rozsáhlých nížinných, převážně dvojkřídláčovitých lesích, žijí jinde téměř vyhubení orangutani bornejští nebo nosorožci sumaterští. Rostou zde ojediněle se vyskytující parazitické raflésie, rostliny s největším květem. Jsou zde rozsáhlé biotopy s hnízdištěmi nebo jen s místy, kde se při svých tazích zastavují vodní ptáci a kde mj. žije vzácný krokodýl tomistoma úzkohlavá. Šelfové porosty mořských rostlin jsou důležitou potravou pro mnohé mořské ryby, vzácné želvy karety obrovské i dugongy indické, poblíž pobřeží žijí i neobvyklí vodní savci, např. sviňuchy. Toto přírodní bohatství je chráněno v mnoha přírodních rezervacích a parcích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sabah je jedním ze 13 členských států tvořících Malajsii, volenou federativní konstituční monarchii nacházející se v Jihovýchodní Asii. Je nejvýchodnějším státem federace, rozkládá se společně s dalším členským státem Sarawakem na severovýchodě ostrova Borneo, třetím největším ostrově světa (Sabah zabírá asi 10 % jeho rozlohy). Součásti Malajsie je od roku 1963. Je téměř stejně velký jako Česká republika, ale obyvatel má jen třetinu.", "tgt_summary": "沙巴(),简称「沙州」,旧名「北婆罗洲」,位于婆罗洲岛北部,是马来西亚的13州属之一,也是马来西亚境内第二大州,仅次于其西南方的砂拉越,而其南面则与印度尼西亚的北加里曼丹省相接壤。", "id": 2132001}
{"src_title": "Wanted (film)", "tgt_title": "刺客聯盟", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Wesley Gibson (James McAvoy) je obyčejný úředník, který pracuje v kanceláři, naváží se do něj arogantní šéfová (Lorna Scott), bere prášky proti úzkosti a žije s přítelkyní Cathy (Kristen Hager), která ho podvádí s jeho nejlepším kamarádem Barrym (Chris Pratt). Jednou večer ho zkontaktuje tajemná žena s přezdívkou Fox, která mu sdělí, že jeho otec byl profesionální zabiják, který byl nedávno zavražděn, a že vrah jde i po Wesleym. Zmíněný vrah, Cross (Thomas Kretschmann), se vzápětí objeví a mezi ním a Fox dojde k přestřelce následované automobilovou honičkou ulicemi Chicaga. Fox následně odveze Wesleyho na ústředí Bratrstva, tisíc let staré tajné organizace zabijáků. Vůdce Bratrstva, Sloan (Morgan Freeman), Weslymu objasní, že jeho návaly úzkosti jsou projevem vzácných nadpřirozených schopností; ve stresu či v nebezpečí prudce zvýšená srdeční frekvence a vysoké množství adrenalinu v krvi dodají Wesleymu nadlidskou sílu, rychlost a reflexy. Což demonstruje u sebe, když ustřelí mouše křídla. Bratrstvo může Weslyho naučit jeho schopnosti kontrolovat, takže Wesley by se mohl stát nástupcem svého otce jako elitní zabiják Bratrstva. Zároveň Wesley zdědí po otci majetek. Wesley nejdříve odmítne a vrátí se do práce, ovšem postoj změní poté, co mu na účet přibude několik miliónů dolarů. Pohádá se s šéfovou před celou kanceláří a na odchodu praští Barryho klávesnicí po hlavě. Před kanceláří už na něj čeká Fox, která ho zaveze zpátky na ústředí Bratrstva.  Wesley podstupuje brutální trénink, kde se učí různým druhům boje, mimo jiné také, jak silou vůle zakřivit dráhu kulky do oblouku. Wesleymu je také ukázán mysteriózní Stav Osudu, který odhaluje jména cílů v podobě binárního kódu skrytého v nepravidelnostech utkané látky. Osoby, které Stav identifikuje, v budoucnu způsobí tragédii. Ovšem pouze Sloan je schopen dešifrovat kód a určit jména těch, jejichž smrt si Osud žádá. Wesley má zpočátku výhrady k zabíjení lidí. Fox mu ale vypráví o její minulosti, kdy nájemný vrah upálil jejího otce zaživa před jejíma očima. Zmíněný vrah měl být krátce před tím zabit Bratrstvem, ovšem pověřený zabiják ve svém poslání selhal. Fox nyní považuje předcházení podobným tragédiím za svůj životní cíl.  Po několika běžných misích a náhodném setkání s Crossem, které Wesley odnese kulkou v ruce, Sloan souhlasí, aby Wesley pomstil otce a vydal se za Crossem. Tajně však pověří Fox, aby následně zabila Wesleyho, neboť na Stavu se objevilo i jeho jméno. Analýzou kulky, která zasáhla Wesleyho, se zjistí, že jejím výrobcem je jistý Pekwarsky (Terence Stamp), specialista žijící na východní Moravě, kde Bratrstvo kdysi vzniklo. Wesley a Fox vyhledají Pekwarskyho a ten jim zprostředkuje setkání s Crossem. Wesley se s Crossem setká sám v jedoucím vlaku. Fox ukradne auto a vjede s ním pod vlak, čímž způsobí vykolejení. Poté, co Cross zachrání Wesleyho před smrtelným pádem do rokle, ten jej smrtelně postřelí. Cross před smrtí Wesleymu odhalí, že je jeho pravý otec. Fox to potvrdí a objasní, že Sloan jej rekrutoval proto, že byl jediný, koho by Cross nikdy nezabil. Pak Fox odhalí svou tajnou misi a chystá se Wesleyho zabít. Wesley ale rozstřelí skleněnou tabuli pod sebou a padá do řeky dole.  Wesleyho vyzvedne Pekwarsky, který jej vezme do otcova bytu, umístěného naproti Wesleyho starému bytu. Vysvětlí Wesleymu, že Sloan si začal jména cílů vymýšlet (a přijímat zakázky na vraždy) poté, co zjistil, že jedno z jmen na Stavu je jeho. Z Bratrstva se tak stali obyčejní nájemní vrazi. Cross zjistil pravdu, z Bratrstva dezertoval a začal zabíjet jeho členy, aby je udržel dál od svého syna. Pekwarsky pak odchází, přičemž poznamená, že otec si pro Wesleyho přál obyčejný život bez násilí. Wesley se ale rozhodne otce pomstít, když objeví tajnou místnost, kde jeho otec schovával veškeré své zbraně a mapy.  Rozzuřený Wesley přepadne centrálu Bratrstva v opuštěné textilce, přičemž zabije všechny členy Bratrstva, kteří se mu připletou do cesty. Při vstupu do Sloanovy úřadovny zjistí, že Sloan zrovna vysvětluje svůj podvod přítomným mistrům zabijákům. Odhalí jim, že na Stavu se objevila jména téměř všech přítomných a že se rozhodl jednat, aby je ochránil. Pokud by se drželi Kódu, všichni by měli na místě spáchat sebevraždu. Fox, která věří Kódu více než kdokoli jiný, se obrátí proti svým kolegům a vystřelí kulku, kterou zatočí tak, že zabije každého člena Bratrstva v místnosti včetně jí (s výjimkou Sloana). Svou zbraň přitom hodí po Wesleym, aby ho rozptýlila a ten jí tak nemohl zachránit. Následně vypukne požár, při kterém je Stav zničen a Sloan uprchne.  Muž sedí u počítače podobně jako Wesley na začátku filmu. Objeví se Sloan a přiloží mu pistoli k hlavě. Muž se otočí a je jasné, že jde jen o návnadu. Sloan je vzápětí zabit kulkou, kterou vystřelil Wesley na extrémní vzdálenost. Film končí stejně jako komiks, Wesley vstane a konstatuje splnění mise. Pak „zboří čtvrtou stěnu“ a ptá se (diváků filmu): „Co jste sakra doteď dělali?“", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "Film měl většinou příznivé kritiky, například Lisa Schwarzbaumová z \"Entertainment Weekly\" napsala: \"\"Wanted\" je film nesrozumitelný a hloupý. Také násilný. Přesto však docela zábavný...\" Claudia Puigová z \"USA Today\" poznamenala: \"Vzrušující kousky a strhující akční sekvence jsou hlavními hvězdami tohoto překvapivě zábavného filmu.\"  Komerčně byl film velmi úspěšný, vydělal téměř pětinásobek svého rozpočtu (75 miliónů dolarů) – celosvětové tržby činily 341,4 miliónu dolarů.  Film získal dvě nominace na Cenu Akademie (Oscara) v kategoriích nejlepší zvuk (spolunominován byl i český zvukař Petr Forejt) a nejlepší zvukové efekty, ani jednu nominaci však neproměnil.", "section_level": 1}, {"title": "Natáčení v Česku.", "content": "Část filmu byla natočena v Česku. Natáčelo se zde na různých lokacích celkem 12 týdnů. Ve filmu můžeme vidět scény natočené např. na hradě Křivoklát, na nákladovém nádraží Žižkov, či v bývalém cukrovaru ve Vinoři. Na filmu spolupracovali i čeští filmaři, zvukař Petr Forejt byl dokonce nominován na Cenu Akademie (Oscara) v kategorii Nejlepší zvuk.", "section_level": 1}, {"title": "Sequel.", "content": "Ještě před premiérou filmu autor komiksové předlohy Mark Millar oznámil, že režisér Timur Bekmambetov plánuje pokračování, i když Millar popřel, že by psal pokračování komiksu. Místo toho pracoval s producenty na novém příběhu. V červnu 2009 Bekmambetov oznámil, že předprodukce \"Wanted 2\" oficiálně začala, natáčení pak mělo začít v zimě. Film s předpokládaným rozpočtem 150 miliónů dolarů se měl natáčet ve Spojených státech, Indii a Rusku. Také se v něm měly objevit některé postavy, které v původním filmu zemřely, konkrétně Fox a Exterminátor. V únoru 2010 Angelina Jolie (která měla opět ztvárnit Fox) oznámila, že se z projektu stahuje. Dokonce proběhly tiskem zvěsti, že Universal Pictures dávají celý projekt k ledu, ovšem zástupci společnosti to popřeli. Millar řekl, že role Fox bude ze scénáře vypuštěna, a natáčení může začít koncem roku 2010 s tím, že premiéra filmu by byla koncem roku 2011. Následně se ovšem dlouho nic nedělo, až v září 2011 bylo zadáno zpracování scénáře dvojici scenáristů z původního filmu. Michael Brandt a Derek Haas prohlásili, že \"Wanted 2\" naváže na události původního filmu a zachytí Wesleyho o několik let později. Zároveň potvrdili, že Fox (Angelina Jolie) se v novém filmu definitivně neobjeví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wanted je americko-německý film natočený na motivy stejnojmenného komiksu Marka Millara a J. G. Jonese z let 2003-2004 (v Česku vydalo nakladatelství Crew v roce 2008). Film režíroval Timur Bekmambetov, v hlavní roli si zahrál James McAvoy. Ve vedlejších rolích účinkovali například Angelina Jolie či Morgan Freeman. Film měl premiéru v Londýně 12. června 2008. Česká premiéra se konala již dva týdny poté, 26. června 2008. Některé scény filmu byly natočeny v Česku.", "tgt_summary": "是一部2008年美国和德国合拍的动作惊悚片,由提默·贝克曼比托夫执导,剧本为麦可·勃兰特、德瑞克·哈斯与克里斯·摩根共同负责。电影改编自马克·米勒和J·G·琼斯共同创作的刺客联盟 (漫画)(2003年至2005年)。由詹姆斯·麦艾维、摩根·费里曼和安洁莉娜·裘莉主演。", "id": 97496}
{"src_title": "Saab 37 Viggen", "tgt_title": "SAAB 37战斗机", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "V roce 1961 vypsal švédský letecký úřad specifikace na letoun nazvaný „standardizovaná létající platforma“. Nový stroj měl po nevelkých úpravách ve výrobě splňovat s jediným drakem a motorem požadavky na bitevní lety v přízemních výškách, přepadové stíhání, průzkum a ve dvoumístné verzi cvičné lety.  Úkol byl svěřen společnosti Svenska Aeroplanaktiebolaget (SAAB) v Linköpingu a jeho šéfkonstruktéru ing. Eriku Brattovi. Základní návrh byl hotov v únoru 1962, když předtím letecký úřad rozhodl o pohonné jednotce. Tou se měl stát licenčně vyráběný motor Pratt & Whitney JT8D-22, který měla po úpravě vyrábět firma Svenska Flygmotor AB (později Volvo Flygmotor a Volvo Aero) pod označením RM8.  Na podzim 1963 SAAB švédským státním orgánům přednesl detailní rozpočet na vývoj Viggenu a v září 1964 byla zahájena výroba sedmi prototypů.  První ze sedmi jednomístných prototypů \"Saab 37-1 Viggen\" zalétal pilot Erik Dahlström 8. února 1967. Osmý prototyp byl dvoumístný. Požadovaná schopnost vzletu a přistání na krátkých úsecích dálnic byla vyřešena kombinací trojúhelníkových příďových kachních ploch s ofukovanými vztlakovými klapkami a trojúhelníkovým křídlem. Tato konfigurace společně s motorem o tahu 125,04 kN s přídavným spalováním, účinným obracečem tahu a antiblokačním brzdovým systémem umožnila splnění požadavku.  V dubnu 1967 švédský parlament schválil rozpočet na výrobu 83 Viggenů v bitevní verzi \"AJ 37\" a sedmnácti dvoumístných cvičných \"Sk 37\" (sériová čísla 37801-37817) bez radiolokátoru. Sériová výroba byla zahájena verzí AJ 37 (první vzlet 23. ledna 1971), kterou následovaly cvičné Sk 37, v roce 1973 osmadvacet fotoprůzkumných \"SF 37\" (37950-37977) a 28 námořních hlídkových a průzkumných \"SH 37\".  Fotoprůzkumná modifikace SF 37 byla navržena jako náhrada S-35E Draken. Místo radiolokátoru měla ve speciálně tvarované přídi šest kamer, zatímco SH 37 byla vybavena výkonným radiolokátorem PS-371/A. Prototyp SF 37 vzlétl 21. května 1973. V letech 1979 až 1990 obdrželo švédské letectvo 149 stíhacích letounů druhé generace \"JA 37\". Od roku 1993 do roku 1997 Saab přestavěl 48 exemplářů AJ 37, 25 kusů SF 37 a 25 letounů SH 37 na variantu \"AJS 37\", schopnou zajišťovat současně bitevní, stíhací a průzkumné úkoly.  Další modernizací se stala varianta JA 37 označená \"Mod D\". Nesla modernizovaný radar Ericsson PS-46/A, nový systém zbrańových závěsníků a počítač pro systém ovládání podvěsů, což umožňovalo použití řízených střel AIM-120 AMRAAM. První z těchto modifikovaných strojů se vrátil do provozu v roce 1998.  Poslední verzí byl \"Saab Sk 37E Stör-Viggen\" určený pro elektronický boj a výcvik budoucích pilotů Viggenu, který vznikl přestavbou deseti letounů Sk 37 v období 1998 až 2000. Výbava zahrnovala mj. aktivní rušící kontejnery U95, U22/A a kontejner KB s výmetnicemi protiradiolokačních infračervených klamných cílů.  V listopadu 2005 byly Viggeny operačních jednotek švédského letectva, jeho jediného uživatele, plně nahrazeny novými stroji Saab JAS-39 Gripen.", "section_level": 1}], "src_summary": "SAAB 37 Viggen („Blesk“) byl švédský jednomístný jednomotorový víceúčelový bojový letoun schopný operovat z nouzových ploch. Vyvinut byl společností Saab, určený k provádění bitevních, stíhacích a průzkumných úkolů. Mezi požadavky na letoun byla schopnost operovat z nouzových letištních ploch (například rovné úseky dálnic); ke zkrácení dojezdu při přistání Viggen využíval reverzaci tahu motoru. Viggen byl vybaven sklápěcí svislou ocasní plochou pro snížení výšky při ukrytí v síti švédských podzemních hangárů. Ve své době patřil mezi nejpokročilejší evropské bojové letouny.", "tgt_summary": "SAAB-37雷式战斗机(瑞典/英语:Saab 37 Viggen),是瑞典研制的单发单座战斗机,称为Viggen,瑞典语中是「雷」的意思。SAAB-37在瑞典空军中服役,配套的作战系统被称为第37武器系统,1967年首飞成功。隔年年,SAAB-37通过瑞典空军的验收,初步订购了超过800架,但后来只生产329架。SAAB-37的的衍生型包括SF 37、SH 37,同时担任双座教练机。1970年代末增加了全天候战斗机兼拦截机的JA 37。", "id": 2072275}
{"src_title": "AeroPress", "tgt_title": "愛樂壓", "src_document": [{"title": "Způsoby přípravy.", "content": "V závislosti na poloze AeroPressu při přípravě rozlišujeme tradiční a obrácenou (převrácenou) metodu přípravy kávy. Obě začínají vymytím papírového filtru horkou vodou, aby se odplavila papírová chuť. Teplota vody pro přípravu kávy je velice variabilní a pohybuje mezi 75 a 95 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Tradiční.", "content": "AeroPress umístíme filtrem dolů na hrnek. Na filtr nasypeme kávu, zalijeme horkou vodou a zamícháme. Gravitační silou se káva začne okamžitě filtrovat a překapávat do hrnku. Zasunutím pístu a tlakem docílíme dodatečné filtrace pod větším tlakem.", "section_level": 2}, {"title": "Obrácená(reversní).", "content": "Při obrácené metodě zasuneme píst do většího válce a na něj nasypeme kávu. Tu zalijeme horkou vodou, zamícháme a necháme extrahovat podle preferované síly kávy. Poté přístroj zašroubujeme filtrem, otočíme a ihned tlačíme pístem proti filtru. Tato metoda má výhodu v tom, že kávové esence vyplouvají na hladinu a při této metodě je jejich značná část protlačena jako první skrz filtr. Při tradiční metodě jsou protlačeny až nakonec skrze filtr i nahromaděnou kávovou sedlinu.", "section_level": 2}, {"title": "Příprava podle Alana Adlera.", "content": "Nejdříve je třeba namlít 15 g kávy, při čemž hrubost mletí by měla být mezi espresso a dipper. Vložte papírový filtr, postavte AeroPress na šálek a vsypte do něj kávu. Nalijte vodu o teplotě 80 °C do AeroPressu cca po stupeň 2, pro 1 šálek. Kávu je třeba míchat po dobu 10 sekund a pak 40–50 sekund jemně a pomalu kávu stiskněte.  Rozdíl v přípravě podle vynálezce Alana je, že kávu zalévá 80 °C vodou a to způsobí, že káva bude sladší.", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristika kávy.", "content": "Díky krátké době extrakce obsahuje výsledná káva méně kyselin.", "section_level": 1}], "src_summary": "AeroPress je manuální přístroj pro přípravu filtrované kávy. Byl vyvinut v roce 2005 prezidentem hračkářské společnosti Aerobie Alanem Adlerem. Káva je v této metodě filtrována protlačením skrz papírové nebo kovové filtry. Pro přípravu v AeroPressu se používá střední hrubost mletí kávy. Přístroj sestává ze sítka a dvou plastových válců. Jeden je zakončen gumovým pístem, který přesně zapadá do většího válce a může v něm vytvořit tlak podobně jako v injekční stříkačce. Do sítka se vkládají filtry, či je nahrazeno jinou koncovkou(například Prismo). Výhodou AeroPressu je jeho skladnost. To tuto metodu zvýhodňuje na cestách. V roce 2019 začala firma prodávat skladnější verzi GO", "tgt_summary": "爱乐压(英语:AeroPress)是一种手工烹煮咖啡的简单器具,由美国的Aerobie公司总裁阿伦·阿德勒(英语:Alan Adler)于2005年所发明。总的来说,它的结构类似于一个注射器。使用时在其“针筒”内放入研磨好的咖啡粉和热水,然后压下推杆,咖啡就会透过滤纸流入容器内。它结合了滴漏和压滤式咖啡机的特点,通过改变咖啡研磨颗粒的大小和按压速度,用户可以按自己的喜好烹煮不同的风味。由于采用压力注射,其烹煮速度也较快。「爱乐压」与「AeroPress」商标由爱乐压公司(AeroPress, Inc.)所拥有。", "id": 2820510}
{"src_title": "Kidžúró Šidehara", "tgt_title": "幣原喜重郎", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Před druhou světovou válkou se jako ministr zahraničních věcí snažil navzdory převládajícímu militarismu a anekcionismu vlády udržet dobré vztahy s Čínou, Británií i USA. Byl též japonským velvyslancem v Nizozemsku a Spojených státech, pracoval i na ambasádách v Londýně a Atnverpách. Pojem \"šideharovská diplomacie\" se v Japonsku stal synonymem pro liberální zahraniční politiku.  V letech 1930–1931 zastupoval premiéra Osači Hamagučiho, který byl vážně zraněn při atentátu. Jeho pozice na ministerstvu i v kabinetu však byla ztracena právě v roce 1931, kdy militaristické síly, bez souhlasu vlády, vtrhly do Mandžuska. Jeho vliv poklesl a angažoval se pouze ve sněmovně lordů (měl šlechtický titul). Jeho čas přišel opět až na konci války. Díky dobré pověsti u Američanů a brilantní znalosti angličtiny, byl jmenován druhým poválečným premiérem (jeho předchůdce však sloužil jen 54 dní, klíčová práce složité diplomacie poraženého státu byla na něm). Dle McArthurových direktiv jeho kabinet připravil novou ústavu, do níž vkomponoval proslulý článek 9, který omezuje japonskou suverenitu a nedovoluje mu plně rozvíjet vojenské operace.  Pokoušel se stát přijatelným vůdcem i na domácí scéně. Stal se předsedou Pokrokové strany (\"Šinpo-tó\"). Avšak nenapomohlo mu, že jeho žena Masako byla dcerou zakladatele automobilky Mitsubishi Iwasaki Jataróa. Sílící politická levice a liberálové měli dojem, že Šideharova konzervativní ekonomická politika je diktována právě z lůna firmy Mitsubishi a on rychle ztrácel popularitu. Po neúspěchu své strany a naopak triumfu Liberální strany ve volbách roku 1946, Šidehara odstoupil. Poté, co roku 1947 Tecu Katajama zformoval socialistický kabinet, Šidehara vstoupil do Liberální strany, aby mohl účinně levici oponovat a posunul Liberální stranu doprava.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kidžúró Šidehara (13. září 1872 – 10. března 1951) byl japonský politik a diplomat. Po porážce Japonska ve druhé světové válce se stal jako všeobecně známý pacifista a obdivovatel USA premiérem Japonska a byl jím v letech 1945–1946. V letech 1924–1927 a 1929–1931 byl ministrem zahraničních věcí, v letech 1930–1931 byl pověřen řízením úřadu premiéra, roku 1947 byl místopředsedou vlády.", "tgt_summary": "币原喜重郎(1872年-9月13日-1951年-3月10日),日本政治家、外交家,第44任内阁总理大臣,历任日本驻荷兰大使、外务次官、外务大臣、众议院议长等职。", "id": 2544818}
{"src_title": "Rašíd ibn Saíd Al Maktúm", "tgt_title": "拉希德·本·赛义德·阿勒马克图姆", "src_document": [{"title": "Rozvoj Dubaje.", "content": "Šeik Rashid bin Saeed Al Maktoum byl zodpovědný za transformaci Dubaje z malého shluku osad v blízkosti Dubai Creek na moderní přístavní město a obchodní centrum. Jeho slavná linka \"Můj dědeček jezdil na velbloudu, otec jezdil na velbloudu, já řídím Mercedes, můj syn řídí Land Rover, jeho syn bude řídit Land Rover, ale jeho syn bude jezdit na velbloudu \" vyjadřovala jeho obavy, že Dubaj, kde je nafta, která byla objevena v roce 1966 a která zahájila těžbu v roce 1969, se vyčerpá během několika generací. Proto pracoval pro rozvoj ekonomiky Dubaje, aby mohla přežít po ukončení těžby ropy a byl hnací silou celé řadě významných infrastrukturních projektů, které podporují Dubaj jako regionální centrum pro obchod:", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k jiným emirátů.", "content": "Dubaj zůstal v zablokované situaci vztahů s Abu Dhabi v době kdy Šeich Rashid, vládce Dubaje, měl pohraničním ozbrojeném sporu mezi oběma emiráty v roce 1946, ale utvořil blízký vztah s Katarem. Dcera Šejka Rashida Maryam se provdala za emíra Kataru v roce 1961. V roce 1966, Indie měla devalvaci rupie, a Katar a Dubaj přijaly jako platidlo rupii golfského zálivu jako společnou měnu, zatímco Abu Dhabi přijala měnu Bahreinu dinar.  Emir Kuvajtu pomohl Emirátu Dubaj s financování bagrování kanálu \"Creek\", toto pomohlo velmi zlepšit obchod v oblasti. Projekt vyústil v dubajské rostoucí obchodní činnosti i výstavbou přístavu Port Rashid, která začala v roce 1969.  Šejk Rashid se podílel na spojení se Dubaje k Abu Dhabi a k dalším severním Emiratům a v roce 1971 byly vyhlášeny Spojené arabské emiráty, a v roce 1973, Dubaj přijala jednotnou měnu UAE dirham.  Jebel Ali Port byl založen v roce 1979, a bylo vytvořeno v roce 1985 svobodné celní pásmo kolem přístavu Jebel Ali - Free Zone (JAFZ). Na konci roku 1990 JAFZ se vyvinul do obchodního svobodného pásma.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Šejk Rashid Al Maktoum jednou ženatý, s Šejkou Latifa bint Hamdan Al Nahyan, dcerou Sheikh Hamdan bin Zayed Al Nahyan. Al Nayhan a Al Maktoum měl čtyři syny a čtyři dcery: Mohammed a Latifa 1996 Oba jeho předchůdci byli předsedy vlády SAE a jeho nástupcem byl jeho syn, Šejk Maktoum bin Rashid Al Maktoum, Šejk Maktoum bin Rashid byl předseda vlády Spojených arabských emirátech od roku 1971 do roku 1979, a postoupil na místo jako vládce Dubaje po otcově smrti dne 7. října 1990 a byl na něm až do své smrti dne 4. ledna 2006. Po Maktoum smrti v roce 2006, další z Šejk Rashid je synové, Mohammed bin Rashid Al Maktoum postoupil na tyto pozice a je aktuální Vice President a předseda vlády Spojených arabských emirátů a vládce Dubaje.  Šejk Rashid byl bratr Šejk Ahmed bin Saeed Al Maktoum, který je v současné době předsedou Emirates letecké společnosti.  Jeho dcera Maryam bint Rashid Al Makoum se provdala za katarského emíra, Ahmad bin Ali Al Thani.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šejk Rašíd ibn Saíd Al Maktúm (1912 – 7. října 1990) byl arabský politik. V letech 1979–1990 byl premiérem Spojených arabských emirátů, 1971–1990 viceprezident Spojených arabských emirátů. V letech 1958–1990 byl emírem emirátu Dubaj, k jehož rozvoji zásadním způsem přispěl (přístav Rašíd z roku 1972, tunel Šindaga z roku 1975, přístav Jebel Ali z roku 1977, Dubaj World Trade Centre z roku 1978..", "tgt_summary": "谢赫·拉希德·本·赛义德·阿勒马克图姆(;1912年-1990年-10月7日)阿拉伯联合酋长国前副总统兼总理。", "id": 103572}
{"src_title": "Občanský sňatek", "tgt_title": "民事婚姻", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 1870 byl v Čechách povinný civilní sňatek u bezvěrců a u příslušníků státem neuznaných církví. Roku 1919 byla v Československu zavedena fakultativní možnost výběru mezi civilní formou sňatku či církevní. Původní návrh zákona dokonce neumožňoval církevní sňatek, což se ale nepodařilo prosadit.", "section_level": 1}, {"title": "Občanský sňatek v České republice.", "content": "Právní úprava vzniku civilního i církevního manželství je obsažena v § 656–676 občanského zákoníku.  Občanský sňatek spočívá v prohlášení muže a ženy o tom, že spolu vstupují do manželství před příslušným obecním úřadem, který je pověřen vést matriku. Lze tak učinit i v případě, pokud daný obecní úřad matriku nevede; obřadu však musí být přítomen zaměstnanec místně příslušného matričního úřadu. Představitelem orgánu veřejné moci, který sňatečný obřad vede a snoubence oddává, je starosta, místostarosta nebo jiná osoba touto činností pověřená (např. člen zastupitelstva obce nebo městské části). Občanský sňatek má proběhnout na místě, které je přímo určeno pro konání slavnostních obřadů a to nejlépe u matričního úřadu, který je příslušný dle místa trvalého bydliště alespoň jednoho ze snoubenců. Se souhlasem matričního úřadu jej lze provést kdekoli.", "section_level": 1}, {"title": "Formální kroky před uzavřením sňatku.", "content": "'\"\"'K tomu, aby mohl proběhnout svatební obřad, je důležité učinit několik následujících kroků:", "section_level": 2}, {"title": "Uzavření manželství v zastoupení.", "content": "Existují-li důležité a závažné důvody pro které by se jeden ze snoubenců nemohl zúčastnit obřadu, může dle § 669 občanského zákoníku příslušný krajský úřad na žádost snoubenců povolit, aby projev vůle jednoho ze snoubenců o vstupu do manželství za něj učinil jeho zmocněnec. Uzavření manželství způsobem, kdy by oba snoubenci byli zastoupeni, občanský zákoník neumožňuje.  Zmocněncem může být pouze zletilá fyzická osoba, která je plně svéprávná. K žádosti o povolení uzavřít manželství zmocněncem je nutné předložit standardní doklady potřebné k uzavření sňatku a písemnou plnou moc s ověřeným podpisem, která obsahuje následující: Udělenou plnou moc je možné odvolat. Odvolání bude účinné jen tehdy, dozví-li se o něm druhý snoubenec dříve, než učiní svůj sňatečný projev vůle.", "section_level": 2}, {"title": "Úkony nutné po uzavření manželství.", "content": "Po uzavření manželství je třeba vyzvednout si v co nejkratší době oddací list (8 pracovních dnů), který je nutný pro vyřízení nových dokladů.  Občanský průkaz mění oba manželé. Cestovní pas, řidičský průkaz, průkaz pojištěnce a další průkazy se jménem mění ten z manželů, který se rozhodl pro změnu příjmení.", "section_level": 2}, {"title": "Uzavření manželství státního občana České republiky s cizincem na území České republiky.", "content": "Základní informace o uzavření sňatku s cizincem jsou stejné jako při uzavření sňatku dvou občanů České republiky. Jsou zde potřeba i stejné doklady. Pokud ovšem jsou doklady vystavené orgány cizího státu, musí být opatřeny potřebnými ověřeními, pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak. Tyto doklady musí být přeložené do českého jazyka.  Ten ze snoubenců, který je cizí státní příslušník, musí matričnímu úřadu předložit potvrzení o oprávnění k pobytu na území ČR, a to ještě před uzavřením sňatku. Potvrzení vydává Ministerstvo vnitra České republiky. Potvrzení nesmí být starší 7 pracovních dnů. Potvrzení o oprávnění k pobytu nepotřebuje občan Evropské unie nebo pro občan jiného smluvního státu dohody o Evropském hospodářském prostoru.  Při uzavření manželství mezi snoubenci, z nichž jeden je cizím státním příslušníkem, je stanoven správní poplatek ve výši 2.000 Kč.  Pokud ten ze snoubenců, který je cizincem, nerozumí nebo nemluví česky, je povinností zajištění tlumočníka na vlastní náklady. Bez tlumočníka nelze prohlášení o uzavření manželství provést. Tlumočník může být jmenován ministrem spravedlnosti nebo předsedou krajského soudu nebo si ho mohou snoubenci zvolit sami. V takovém případě musí tlumočník složit slib do rukou matrikáře. Tlumočník podepisuje protokol o uzavření manželství.", "section_level": 2}], "src_summary": "Občanský sňatek (rovněž také sňatek civilní) je forma sňatku, která probíhá před představitelem veřejné moci a v přítomnosti matrikáře. Od občanského sňatku odlišujeme sňatek církevní, který se uskutečňuje před osobou pověřenou oprávněnou církví nebo náboženskou společností.", "tgt_summary": "民事婚姻(英语:civil marriage)是一种由政府作出、记录且承认和具法律效力的婚姻。", "id": 2826667}
{"src_title": "Jing-cung (Sung)", "tgt_title": "宋英宗", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Čao Cung-š’ byl třináctý z osmadvaceti synů Čao Jün-žanga (, 995–1059), posmrtným jménem knížete An-i z Pchu (). Čao Jün-žang byl první ředitel Velkého úřadu císařského rodu a tedy mezi členy císařského rodu držitel nejvýznamnější funkce. Navíc byl potenciální dědic císaře Čen-cunga předtím než se roku 1010 narodil budoucí císař Žen-cung. Čao Jün-žang byl totiž synem Čen-cungova mladšího bratra.  Císař Žen-cung Čao Cung-š’a povolal do císařského paláce jako možného následníka už roku 1035, ale po narození Žen-cungova druhého syna o čtyři roky později byl Čao Cung-š’ vrácen rodičům. Nicméně všichni tři synové Žen-cunga zemřeli v dětství a tak císař Čao Cung-š’a nakonec roku 1062 adoptoval a jmenoval následníkem trůnu, současně princ dostal nové jméno Čao Šu.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Po nástupu na trůn Čao Šu, posmrtným jménem Jing-cung, z psychického vypětí onemocněl. V řízení státu ho zastupovala císařovna vdova Cchao, v čele administrativy stáli Chan Čchi a Ceng Kung-liang. Na jaře 1064 se císař vrátil ke svým povinnostem, jeho nejstarší syn Čao Čung-čen byl jmenován následníkem trůnu a první manželka paní Kao císařovnou.  Poté, co skončilo období císařova smutku za jeho předchůdce, roku 1065, vypukl spor o rituály uctění Jing-cungových předků. Císař totiž podle části hodnostářů jako adoptivní syn Žen-cunga měl právě jeho oficiálně považovat za otce a svého biologického otce mít za strýce; S'-ma Kuang a další argumentovali, že se má řídit právním stavem bez ohledu na svoje city k biologickému otci. Jing-cung však s podporou Ou-jang Sioua, který naopak kladl důraz na následování lidských citů, prohlásil Čao Jün-žanga za otce a rodiče. Diskuze vedly k rozdělení vlády na oponující si skupiny hodnostářů a časem sklouzly k debatě o roli kontrolních úředníků a jejich práv oponovat císaři.  Spor se později opakoval o století později za vlády císaře Siao-cunga a v 16. století ve vyostřené formě jako Velký spor o obřady za císaře Ťia-ťinga.  Vláda pohlcená debatami o obřadech nevěnovala příliš pozornosti povýšení se říše Liao na říši Velká Liao (\"Ta Liao\"). Vážnější byly nájezdy tangutských vojsk ze státu Západní Sia, vláda reagovala posílením místních milic v pohraničí (roku 1064), Tanguti se však stáhli až roku 1067 po pohrůžce, že nedostanou pravidelný tribut v čaji a hedvábí. Náklady na zmobilizování statisícové armády však ještě zhoršily finanční potíže vlády. Císař se je pokoušel zmírnit stanovením limitů počtu úředníků a prodloužením doby mezi úřednickými zkouškami na tři roky, intervalu který zůstal zachován až do počátku 20. století. Dále než k uvedeným opatřením a k držení pod kontrolou výdajů na pohřeb předešlého císaře však ekonomické uvažování Jing-cunga nesahalo.  Císař zemřel 25. ledna 1067 po několikatýdenní nemoci. Nastoupil po něm jeho nejstarší syn jako císař Šen-cung.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Hodnost císařovny držela první manželka Jing-cunga paní Kao (, 1012–1035), posmrtným jménem císařovna Süan-žen ().  Jing-cungovy manželky mu daly čtyři syny a stejný počet dcer:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jing-cung (; 16. února 1032 – 25. ledna 1067), vlastním jménem Čao Cung-š’ (), od roku 1062 Čao Šu () z dynastie Sung v letech 1063–1067 vládl čínské říši Sung. Byl nástupcem císaře Žen-cunga.", "tgt_summary": "宋英宗赵曙(1032年-2月16日-1067年-1月25日),原名赵宗实,是濮王赵允让之子,过继给宋仁宗为嗣,是北宋第五代皇帝,1063年5月1日—1067年1月25日在位。", "id": 814849}
{"src_title": "Skautská výchovná metoda", "tgt_title": "童軍活動方法", "src_document": [{"title": "Prvky skautské metody.", "content": "Světová organizace skautského hnutí (WOSM) během času mírně mění definici skautské výchovné metody. V 80. letech sestával ze čtyř prvků: skautský slib a zákon, učení se aktivní činností (learning by doing), družinový systém a postupný a stimulující program. To bylo v devadesátých letech rozšířeno na sedm prvků. Na 41. světové skautské konferenci v roce 2017 byl přidán osmý prvek \"community involvement\", česky překládáno jako \"zapojení do společnosti\". V České republice ji do roku 2014 definoval Junák jako deset prvků (skautský slib a zákon, učení se prostřednictvím praktických činností a her, týmová práce ve skupinkách, zájem a spoluúčast každého mladého člověka na jeho osobním rozvoji, symbolický rámec, pobyt a činnost v přírodě a její poznávání a ochrana, podpora mladých lidí dospělými, služba společnosti, postupně stimulující programy, symbolika a výchovné prostředí). Od roku 2014 je ve stanovách největší české skautské organizace Junák - český skaut zavedeno sedm prvků metody (bez zapojení komunity, ta bude pravděpodobně přidána při další úpravě stanov).  V republice se nejspíš nenajde žádný skautský oddíl, který by stoprocentně fungoval dle všech níže uvedených zásad. Každý oddíl je jiný, každý oddíl je tvořen jinými lidmi, determinován jiným prostředím i možnostmi, nicméně skautská výchovná metoda by měla být závazná a určující pro skautskou výchovu.", "section_level": 1}, {"title": "Skautský slib a zákon.", "content": "Skautské hnutí neusiluje pouze o „zabavení“ svých členů, případně o učení zálesáckým dovednostem, ale zejména o systematickou hodnotovou výchovu a duchovní rozvoj každého jedince. Skautské hnutí usiluje o to, být aktivní součástí demokratické občanské společnosti, a chce vychovávat samostatně myslící jedince s pevnými morálními zásadami, kterým není lhostejný svět kolem nich a nebojí se stát si za svými ideály. Pomůckou k tomu je skautský slib a zákon, které mají dětem a mladým lidem ukázat hodnoty, jež by měly být základem každé slušné společnosti. Součástí hodnotové výchovy v oddíle by ale neměla být jen práce se slibem a zákonem, ale např. i budování osobní morálky a zodpovědnosti za své chování a jednání, důraz na plnění povinností, sebereflexe (co jsem udělal dobře/ špatně, v čem se mohu zlepšit?), rozbor chování hrdinů v motivačních příbězích atd. Snad nejdůležitějším prvkem v hodnotové výchově je vzor chování vedoucích. Dětem často z domu chybí vzory, jejichž příkladu by se mohly držet.", "section_level": 2}, {"title": "Učení se zkušeností - prostřednictvím praktických činností a her.", "content": "Učení se aktivní činností, neboli učím se tím, že něco dělám (learning-by-doing). Např. stavba tábora a zajišťování jeho chodu vesměs vlastními silami (vaření aj.) je nástrojem, jak budovat u dětí úctu k práci, učí je samostatnosti, střídmosti, utužuje fyzickou kondici aj. Znalosti a dovednosti by neměly být dětem předkládány „na podnose“. Poznatky a zkušenosti by měly děti sbírat samy vlastní aktivitou a zvídavostí nebo prostřednictvím her, což výrazně pomáhá jak samotném procesu učení, tak i atraktivitě programu.", "section_level": 2}, {"title": "Družinový systém.", "content": "Práce v družinách a menších skupinkách je pro skauting dalším charakteristickým rysem, který byl poté převzat i do jiných mládežnických uskupení. Zakladatelem družinového systému je lord Robert Baden-Powell, který během búrských válek v jižní Africe rozdělil své vojáky do menších skupinek, které si zvolily svého vedoucího a byly skrz něj organizovány. Tento nápad se osvědčil i v práci s mladými lidmi, kterým se Baden-Powell později rozhodl věnovat, a tak vznikl družinový systém v podobě, jak jen známe dnes. Pokud to možnosti oddílu dovolují, je družinový systém nejlepší volbou. V družině se děti učí od sebe navzájem, jeden druhému jde často příkladem, v družinách též vznikají pevnější přátelské vztahy, rozhodování a příprava programu probíhá na základě dohody. Z hlediska organizace je tento systém náročnější na koordinaci vedoucích a programu, který se dětem připravuje, a proto s družinovým systémem některé oddíly nepracují.", "section_level": 2}, {"title": "Program osobního růstu.", "content": "Skauting je založen na cestě neustálé výchovy a sebevýchovy, jež by měla každého zdokonalovat po všech stránkách a dát vyniknout nejlepším vlastnostem každého jedince. Tento prvek metody pracuje s zájmem a spoluúčastí každého mladého člověka na jeho osobním rozvoji. Možností, jak posilovat osobní rozvoj, je mnoho – od plnění skautské stezky, odborných zkoušek - odborek, oddílových výzev (např. tři orlí pera) po pozdější činovnické vzdělávání. Nejde o porovnávání schopností dětí navzájem, ale hlavně o osobní růst a zdokonalování se každého jedince zvlášť.", "section_level": 2}, {"title": "Symbolický rámec.", "content": "Symbolický rámec je možné chápat jako určitý „obal“ skautského programu, který mu má dodávat atraktivitu a podporovat naplňování vytyčených cílů. Nabízí motivaci a inspiraci k činnosti. Ve skautské činnosti se jedná zejména o dva typy symbolických rámců – jeden, který je společný všem skautům (hymna, lilie a jiné symboly, skautský kroj, slavnosti atd.), a druhý, který si oddíly a družiny vymýšlí samy (libreto k hrám a s tím spojené kostýmy, kulisy, příběhy atd.). Vlastní symbolický rámec by měl být uzpůsobený věkové kategorii členů, výchovným cílům a měl by být pro děti zajímavý.", "section_level": 2}, {"title": "Příroda a pobyt v ní.", "content": "Příroda je nejen vynikající prostředí pro skautskou výchovu, ale i jeden z objektů jejího zájmu. Skauting vede děti k úctě k přírodě, její ochraně a prožívání silných zážitků spojených s vnímáním přírody a jejích krás. Zároveň využívá možností, které příroda nabízí k uskutečnění dalších aktivit skautské praxe jako je sport, estetická výchova, poznávání historicky a kulturně zajímavých míst atd. Příroda též může napomáhat budování pevných a trvalých přátelství, ke kterým chce skauting vést – společný pobyt mimo pohodlí domova, kde je potřeba se přizpůsobit nedostatku obvyklého komfortu a rozmarům počasí, vytváří vhodné podmínky pro lepší stmelení a soudržnost skupiny na základě společných silných zážitků. Důležitost přírody v tradici českého skautingu je většinou odvozována od odkazu Ernesta Thompsona Setona, zakladatele hnutí Woodcraft. České skautské hnutí bylo jeho myšlenkami ovlivněno zdaleka více než v jiných zemích, a mimo jiné proto je příroda jako objekt zájmu pro český skauting důležitější než například v Anglii.", "section_level": 2}, {"title": "Dospělí průvodci - výchova staršími.", "content": "Již v prvku „družinový systém“ je obsažena myšlenka, že mladší se přirozeně učí od starších, kteří jsou jim rádci a vzory. Toto skauting dále rozvíjí tím, že každý oddíl či středisko je postaveno na určité hierarchii, kdy starší a zkušenější (např. vůdci oddílu) pomáhají mladším (např. rádci), delegují na ně určité úkoly a vedou je k samostatnosti a schopnosti umět stále více věcí tak, aby časem mohli vykonávat zodpovědnější a složitější úkoly. Podstatné zde je taky to, že dospělí činovníci by se měli neustále vzdělávat, aby byli schopni porozumět měnícím se potřebám oddílu i dostát všem dalším (technickým, administrativním) závazkům.", "section_level": 2}, {"title": "Zapojení do společnosti.", "content": "Tento prvek pracuje s aktivním přebíráním zodpovědnosti za stav společnosti v našem bydlišti, státě i na celé Zemi. Souvisí s aktivním občanstvím, s každodenní angažovaností, ale také s globálně rozvojovými tématy. Je tedy důležité naše zapojení do širší komunity - máme zde možnost zažít obohacující setkání, získat jiný náhled na konkrétní problém, pochopit širší kontext.", "section_level": 2}], "src_summary": "Skautská výchovná metoda je cestou soustavné výchovy a sebevýchovy, jež má vést k upevňování charakteru, vytváření hodnotového systému, rozvoji dovedností a znalostí. Skautskou výchovnou metodu tvoří nedělitelný systém vzájemně provázaných prvků.", "tgt_summary": "童军活动方法是使用于童军活动的非正式教育系统。童军活动的宗旨是人格训练,成为一个独立自主的人,并且能帮助别人。因此童军将会变成「健康、快乐和乐于助人的公民」。", "id": 634173}
{"src_title": "Lofofora", "tgt_title": "烏羽玉屬", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Lophophora\" ustanovil v roce 1894 J.M. Coulter, ale ještě dlouho byly narkotické kaktusy z různých rodů řazeny do společného rodu \"Anhalonium\", nebo ponechány v rodu \"Echinocactus\". Taxonomové nedávno navrhovali na základě stejných květů, plodů a semen přiřazení rodu \"Epithelantha\" k rodu \"Lophophora\", avšak \"epitelanty\" mají zcela odlišný, hustě otrněný stonek a sloučení nebylo akceptováno. Dnes je rod \"Lophophora\" dobře odlišitelný a obecně uznávaný.  Vnitřní uspořádání rodu je naopak dlouhodobě velmi různě pojímané.  První popisy peyotlu jako narkotické rostliny se objevili již v 16. a 17. století, např. jako \"Peyotl zacatecensis\". První vědecké binomické popisy \"Lophophora williamsii\" jako kaktusu, včetně několika zobrazení, byly opakovaně zveřejněny v letech 1845 až 1850, tehdy ještě jako \" Echinocactus williamsii\". Avšak v té době nebyl tento kaktus spojován s narkotickým peyotlem. Až v roce 1887 lékař J. R. Briggs na sobě vyzkoušel účinek lofofory, shodou okolností nejspíše toxického druhu \"L. fricii\". Zájem farmaceutické firmy Parke et Davis z Detroitu byl nastartován a profesor farmakologie Louis Lewin izoloval první alkaloidy již z \"L. williamsii\". Na jeho počest byla jedna forma druhu duplicitně popsána jako \"Anhalonium lewinii\". Pokus firmy Parke et Davis o zavedení peyotlu mezi léčiva byl neúspěšný.  A. V Frič v roce 1923 rozpoznal domorodý název \"hikuli walula saeliamia\" jako nový druh lofofory, který pojmenoval \"Anhalonium flore-rosea\". Její sběr pro obřadní účely je přísné tabu, je totiž smrtelně jedovatá. V roce 1974 jej znalec lofofor MUDr. V Habermann popsal jako \"L. fricii\". Habermann zároveň popsal nový druh \"L. jouardaniana\", dnes jej však považuje za kultivar, případně hybrid různých forem \"L. williamsii\".  Dříve popsané samostatné druhy \"L. jouardaniana, L. lewinii, L. texana\" jsou dnes chápané jako synonyma \"L. williamsii\" a druhy \"L. echinata, L. lutea, L. zieglerii\" jako synonyma \"L. diffusa\". Variabilní \"L williamsii\" byla členěna podle tvaru stonku na variety, mnohožebernou var. \"pluricostata\", pětižebernou var. \"pentagona\", silně odnožující trsovitou var. \"caespitosa\", dále var. \"texana\" a var. \"decipiens\". Avšak v přírodě se tyto tvary objevují dohromady na jednotlivých stoncích společného trsu, ve sbírkách tedy byly uměle udržované tvarové linie.  V současnosti je v zahraničí běžné dělení na dva hlavní druhy, \"L. diffusa\" a \"L. williamsii\". Taxony \"L. fricii\" a \"L. koehresii\" jsou buď uznávány jako samostatné druhy, nebo podřazovány na základě přítomnosti jedovatých alkloidů k \"L. diffusa\". Objevila se i kombinace \"L. williamsii\" var. \"fricii\". Někteří taxonomové dokonce uznávají jediný druh \"L. williamsii\" s dalšími podřazenými taxony. Tím se však smrtelně toxická \"L. fricii\" stává varietou narkotické \"L. williamsii\".  Mezi českými kaktusáři je běžné například toto členění rodu, použité v tomto článku (Atlas druhů rodu Lophophora).  V roce 2007 českopolská expedice nalezla nový taxon, který byl pojmenován \"Lophophora alberto-vojtechii\". Taxon je blízký \"Lophophora diffusa\" var. \"koehresii\", jeho přesné zařazení v rámci rodu se diskutuje.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Lophophora diffusa roste ve státě Querétaro, severně od města Vizarróna a Toliman. Obývá plochá dna údolí vytvořená dočasnými potoky, zde v písčitohlinitých náplavech vytváří mnohohlavé trsy. Naopak rostliny rostoucí na sluncem rozpálených skalních plošinách jsou solitérní. Novější nálezy ukazují okrajové překrývání s areálem \"L. williamsii\".  Lophophora diffusa\" var. \"koehresii roste ve státě San Luis Potosí v pánevní oblasti Las Tablas. Ploché bažinaté dno pánve je nasyceno vodou s vysokým obsahem síranů. Ze dna vystupují ostrůvky ostřic, na kterých rostou lofofory a další kaktusy. Lophophora fricii roste v Mexiku na jihu státu Coahuila, v oblasti mezi místy Viesca - San Pedro (de las Colonias), Emiliano Zapata a dále směrem na Parras. Oblast tvoří uzavřenou pánev, lofofory obývají strmé skalní útvary ve výškách asi 1200-1600 m n. Naleziště jsou velmi suchá a s vysokými rozdíly teplot, patří ke klimaticky nejextrémnějším v celém Mexiku.  Lophophora williamsii se nalézá na rozsáhlém území Mexika ve státech Chihuahua, Coahuila, Nuevo León, Tamaulipas, San Luis Potosí, Zacatecas, Durango; dále pak v USA ve státě Texas a na jihu Nového Mexika. Obývá jak rovinaté, tak skalnaté oblasti ve výškách od 100 do 2100 m n. m. Předpokládá se, že současný rozsáhlý výskyt je důsledkem šíření této kultovní rostliny Indiány. Ostatní toxické druhy mají totiž jen malé areály výskytu.  Lophophora williamsii\" cv. \"jouardaniana není z přírody známa.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obecná charakteristika.", "content": "Rostou solitérně i trsovitě. Stonek kulovitý až zploštěle kulovitý, přechází v podzemní část a dlouhý řepovitý kořen. Jednotlivý stonek dle druhu 5 až 20 cm široký, trsy až 0,5 m velké. Žebra nízká, někdy nezřetelná, jindy rozdělená do hrbolů. Pokožka je sametově matná, měkká, různé barvy. Areoly nesou různé množství vlny, trny až na jednu formu chybí. Květy vyrůstají ze středu temene z husté vlny, jsou nejčastěji narůžovělé, 1,5 až 4 cm velké. Někdy jsou autogamní. Plody holé, narůžovělé, jsou vysouvány z areol a temenní vlny až po dozrání. Semena 1 až 2 mm velká, černá, s charakteristickou síťovitou kresbou na povrchu.", "section_level": 2}, {"title": "\"Lophophora diffusa\".", "content": "Jednotlivé stonky jsou až 14 cm široké, ploché, přechází v podzemní část a řepovitý kořen. Roste solitérně i trsovitě, trsy mohou být i 0,5 m velké. Vyspělé exempláře v charakteristické formě mají zcela plochá žebra jen naznačeně oddělená vlnovitou rýhou, takzvaně difusní. Pokožka je šedo až žlutozelená, někdy modrozelená. Květy jsou až 3 cm velké, nejčastěji bílé, ale i nažloutlé nebo narůžovělé. Existuje mnoho vzhledem přechodných forem k \"L. williamsii\", zejména určení mladých rostlin je možné jen na základě známého původu semen. Obsahuje smrtelně jedovatý neurotoxin pellotin.", "section_level": 2}, {"title": "\"Lophophora diffusa\" var. \"koehresii\".", "content": "Nejmenší, geofytický druh. Plochá nadzemní část je jen 2 -3 cm vysoká a 5 cm široká, tmavě zelená. Podzemní část je přes 10 cm dlouhá a přechází v řepovitý kořen. Květy jsou vzhledem k stonku velké, až 4 cm, široce rozevřené, bílé až narůžovělé, s tmavým středním proužkem. Obsahuje pellotin.", "section_level": 2}, {"title": "\"Lophophora fricii\".", "content": "Je největším druhem rodu, dorůstá až 20 cm. Pokožka je matně šedozelená, někdy namodralá. Vyznačuje se bohatou temenní a areolovou vlnou. Původně byl uváděn jako charakteristický znak karmínově červená barva květů, později byly v přírodě nalezeny rostliny kvetoucí bíle, narůžověle i fialově. Obsahuje smrtelně jedovatý neurotoxin pellotin.", "section_level": 2}, {"title": "\"Lophophora williamsii\".", "content": "\"Tato část obsahuje botanický popis druhu L. williamsii. Další informace o narkotických účincích naleznete v článku peyotl.\"  Stonek je tvarově značně různorodý. Bývá 5 až 12 cm široký. Roste solitérně i trsovitě. Typické zbarvení je šedomodré, ale může být i nažloutlé, nazelenalé, nafialovělé. Květy jsou nálevkovité, asi 2 cm velké, nejčastěji růžové, ale i bílé, červené, vzácně nažloutlé. Obsahuje až 50 různých alkaloidů. Jejich složení a poměr jsou u všech forem zhruba stejné, podíl narkotického mezkalinu je okolo 30 až 50 %.", "section_level": 2}, {"title": "\"Lophophora williamsii\" cv. \"jourdaniana\".", "content": "Stonek je menší, až 7 cm v průměru, odnožující. Květy jsou růžovofialové s fialovými nitkami tyčinek. Je zajímavá především tím, že na mladých rostoucích areolách se objevují drobné bělavé ostníky, které však časem opadávají. Obsahuje stejné alkaloidy jako \"L. williamsii\".", "section_level": 2}, {"title": "Pěstování.", "content": "Lofofory dobře rostou při zachování zásad pro pěstování teplomilných mexických kaktusů. Letní umístění má být za sklem, na plném slunci, není vhodná volná kultura. Nárazová zálivka vždy až po dokonalém proschnutí substrátu, který má být minerální, velmi propustný. Přezimování zcela suché, při teplotách mírně nad 10 °C. Při přechodu z tmavého zimního umístění na plné slunce je na jaře nutné přistínit a postupně zvykat na plné slunce, jinak hrozí popálení pokožky. Jako všechny kaktusy s měkkou pokožkou jsou náchylné k napadení sviluškou (červeným pavoučkem).", "section_level": 1}, {"title": "Varování.", "content": "Požití rostlin pěstovaných ve sbírkových sklenících vyvolává silnou nevolnost. Může způsobit otravu a není vyloučena ani smrtelná otrava. Rostliny pěstované v našich klimatických podmínkách při nedostatečném slunečním záření mají nízký obsah narkotického alkaloidu mezkalinu, ale obsah ostatních nepříznivě působících alkaloidů je dostatečný k vyvolání nevolnosti až otravy. Rostliny navíc v tělních šťávách obsahují dlouhopůsobící systémové chemické postřiky používané na ochranu proti škůdcům. Zatímco v domovině jsou areály výskytu narkotického peyotlu a ostatních toxických druhů oddělené, ve sbírkách se pěstují vedle sebe. Rostliny mohou být špatně určené a též dochází k hybridizaci toxických a narkotických rostlin. \"L. diffusa\" a \"L. fricii\" obsahují jako hlavní alkaloid pellotin, činí 60 až 95 % obsahu alkaloidů. Pellotin nemá halucinogenní účinky, je však výrazně neurotoxický. Otrava pellotinem se podobá otravě strychninem. Smrtelnou dávku může obsahovat jedna větší rostlina \"L. fricii\". Smrt nastává během několika hodin ve velmi bolestných křečích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lofofora (\"Lophophora\"), česky též ježunka, je rod kulovitých, malých až středně velkých severoamerických kaktusů. Obsahují mnoho různých alkaloidů. Druh \"L. williamsii\" je proslulý svými narkotickými účinky a je znám jako peyotl. Je kultovní rostlinou Indiánů již nejméně 5800 let. Lofofory jsou mezi pěstiteli kaktusů velmi populární.", "tgt_summary": "乌羽玉属(Lophophora)是仙人掌科下的一个属,原产于美国德克萨斯州和新墨西哥州到墨西哥东北部和克雷塔罗州的地区内。", "id": 501922}
{"src_title": "68. ročník udílení Zlatých glóbů", "tgt_title": "第68屆金球獎", "src_document": [{"title": "Vítězové a nominovaní.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Filmové počiny.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší film (drama).", "content": "\"The Social Network\"", "section_level": 3}, {"title": "Nejlepší film (komedie / muzikál).", "content": "\"Děcka jsou v pohodě\"", "section_level": 3}, {"title": "Nejlepší režie.", "content": "David Fincher – \"The Social Network\"", "section_level": 3}, {"title": "Nejlepší herečka (drama).", "content": "Natalie Portman – \"Černá labuť\"", "section_level": 3}, {"title": "Nejlepší herečka (komedie / muzikál).", "content": "Annette Bening – \"Děcka jsou v pohodě\"", "section_level": 3}, {"title": "Nejlepší herec (drama).", "content": "Colin Firth – \"Králova řeč\"", "section_level": 3}, {"title": "Nejlepší herec (komedie / muzikál).", "content": "Paul Giamatti – \"Barneyho ženy\"", "section_level": 3}, {"title": "Nejlepší herečka ve vedlejší roli.", "content": "Melissa Leo – \"Fighter\"", "section_level": 3}, {"title": "Nejlepší herec ve vedlejší roli.", "content": "Christian Bale – \"Fighter\"", "section_level": 3}, {"title": "Nejlepší scénář.", "content": "Aaron Sorkin – The Social Network", "section_level": 3}, {"title": "Nejlepší hudba.", "content": "Trent Reznor a Atticus Ross – \"The Social Network\"", "section_level": 3}, {"title": "Nejlepší filmová píseň.", "content": "\"You Haven't Seen the Last of Me\" – \"Varieté\"", "section_level": 3}, {"title": "Nejlepší cizojazyčný film.", "content": "\"Lepší svět\" • Dánsko", "section_level": 3}, {"title": "Televizní počiny.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší televizní seriál (drama).", "content": "Impérium – Mafie v Atlantic City", "section_level": 3}, {"title": "Nejlepší televizní seriál (komedie).", "content": "Glee", "section_level": 3}, {"title": "Nejlepší minisérie nebo TV film.", "content": "Carlos", "section_level": 3}, {"title": "Nejlepší herečka v seriálu (drama).", "content": "Katey Sagal – \"Zákon gangu\"", "section_level": 3}, {"title": "Nejlepší herečka v seriálu (komedie / muzikál).", "content": "Laura Linney – \"Ve znamení raka\"", "section_level": 3}, {"title": "Nejlepší herec v seriálu (drama).", "content": "Steve Buscemi – \"Impérium – Mafie v Atlantic City\"", "section_level": 3}, {"title": "Nejlepší herec v seriálu (komedie / muzikál).", "content": "Jim Parsons – \"Teorie velkého třesku\"", "section_level": 3}, {"title": "Nejlepší herečka v minisérii nebo TV filmu.", "content": "Claire Danes – \"Temple Grandinová\"", "section_level": 3}, {"title": "Nejlepší herec v minisérii nebo TV filmu.", "content": "Al Pacino – \"Doktor Smrt\"", "section_level": 3}, {"title": "Nejlepší vedlejší herečka v seriálu, minisérii nebo TV filmu.", "content": "Jane Lynch – \"Glee\"", "section_level": 3}, {"title": "Nejlepší vedlejší herec v seriálu, minisérii nebo TV filmu.", "content": "Chris Colfer – \"Glee\"", "section_level": 3}, {"title": "Poznámky.", "content": "Vítěz je vyznačený tučně a je-li jenom jeden, tak na prvním místě. Pokud má film / seriál / TV pořad distribuční název, je uveden pod ním.", "section_level": 2}], "src_summary": "68. ročník udílení Zlatých glóbů se konal 16. ledna 2011 v hotelu Beverly Hilton v Beverly Hills ve státě Kalifornie. Přímým přenos udílení cen vysílala americké televizní stanice NBC. Moderátorem večera byl již podruhé Ricky Gervais.", "tgt_summary": "第68届金球奖在2011年1月16日于加州比佛利山庄的比佛利希尔顿饭店举行,并由NBC进行现场直播。典礼由里奇·哲维斯主持。入围名单于2010年12月14日由演员乔许·杜默、姬蒂·荷姆丝和布莱尔·安德伍德公布。资深演员罗伯特·德尼罗获颁象征终身成就奖的塞西尔·B·德米尔奖以表彰其毕生对电影业的贡献。", "id": 1398190}
{"src_title": "Mass Effect: Vzestup", "tgt_title": "质量效应:飞升", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Román se odehrává krátce po útoku Sarena a Gethů. Paul Grayson, pracuje pro Cerberus je závislý na drogách (rodopísek), a také je adoptivním otcem autistické dívky Gillian, která má obrovský biotický potenciál. Gillian je členkou projektu Vzestup, jež má za cíl rozvíjet biotické schopnosti lidí. Uvnitř projektu působí člen Cerbera Dr. Jiro, společně s Graysonem dávají Gillian látky, které zvyšují její biotické schopnosti a o všem informují Cerberus.  Další operativní pracovník Cerberu, Pel je na misi na stanici Omega, aby získal aktuální polohu a přístupové kódy Kvarianské migrační flotily, kontaktoval vykázaného kvariana Gola. Golo ale žádná data nezná a Golův plán, na opatření dat, selže.  V Grissomově akademii se Gillian účastní projektu Vzestup. Jiro ji podal nový lék, poté si z ní ale její spolužák, při obědě, dělá legraci. Gillian to nervově nevydrží a bioticky „vybouchne“ napáchá tak mnoho škod a sama skončí v nemocnici na pozorování, Jiro ji tak nemůže dát další dávku nového léku, podle pokynů Cerberu. Jiro se proto uchýlí k zoufalému činu, pokusí se sabotovat dávkování léku, Kahlee Sandersová a bezpečnostní šéf Hendel Mitra (biotik), Jira při činu přistihnou. Jiro omráčí Hendela, ale Kahlee Jira přemůže a uvězní ho, je odhalen jako agent Cerberu.  Grayson je informován pracovníky projektu Vzestup, že jeho dcera přežila pokus o atentát agentem Cerberu. Grayson chce Gillian z projektu Vzestup stáhnout a ochránit ji před Cerberem, tedy tak alespoň přesvědčí Khalee. Kahlee a Hendel ho, spolu s Gilliam, budou tedy doprovázet. Společně odletěli za Graysonovým kolegou Pelem, Grayson svým společníkům nalhal, že Pel jim pomůže ukrýt Gilliam před Cerberem, ve skutečnosti jde ale o jeho kolegu z Cerberu. Pel ale všechny, včetně Graysona, zradí. Už nepracuje pro Cerberus, je žoldákem a všechny chce prodat tajemnému druhu mimozemšťanů, Kolektorům. Pel také před Khalee a Hendlem odhalí pravou identitu Graysona, tedy, že pracuje pro Cerberus.  Kvarian Lemm na své pouti, zjistí, že výzvědná loď zmizela a má v úmyslu ji najít a použít informace, díky kterým by mohl ukončit svou pouť. Zprvu podezřívá Gola, ten ale odvedl Lemmovu pozornost k Pelovi. Lemm zjistí, kde je Pelova skrýš, Lemm při průzkumu Pelovi skrýše překvapivě zachrání Hendela, Gillian a Kahlee. Pel uprchne, Graysona Lemm nezachrání, ale přesto se mu podaří uprchnout. Lemm vysvětluje Kahlee, že je považována za odbornici na AI a domnívá se, že právě ona by byla cenným přínosem pro kvariany a tedy i jeho důvodem k ukončení pouti. Khalee, Hendel a Gilliam s Lemmem míří na kvarianskou migrační flotilu.  Grayson na útěku zabije Pela a nachází také zmučeného kvariana, který pořád dokola mumlá přístupové kódy k Migrační flotile. Grayson informuje Záhadného o Pelově zradě a domnívá se, že Kahlee a ostatní letí do migrační flotily. Záhadný tedy vyšle tým, i s Graysonem, aby získal Gilliam zpět.  Na migrační flotile, Kahlee informuje kapitána o útoku Vládce na, zdá se, že na základě informací se kvariané rozhodnou, zda zahájí riskantní průzkumné mise. Admiralita vyslovuje hypotézu, že Reapeři (Smrťáci) mohou využívat Gethy. Mezitím se Gillian stává otevřenější a šťastnější. Zdá se že kvarianský způsob života ji více vyhovuje a také se zbavila látek podporující její biotiku, které ji ordinoval Cerberus.  Grayson, se dvěma četami komanda Cerberu a Golem, napadne kvarianskou loď. Grayson hledá Gilliam, zatím co vojáci Cerberu útočí na kvariany. Zanedlouho Gillian najde, je ráda, že vidí svého otce, Grayson i přesto, že pracuje pro Cerberus, ji také velmi rád vidí. Grayson ji chce vzít sebou, ale Gilliam odmítá odejít, bez svých přátel, je tak nucen používat omračovač a dává ji do postele. Gillian našel ještě Kahlee, vezme ji sebou do raketoplánu, Kahlee se snaží uprchnout, ale Golo ji v útěku zabrání a zbije ji. Graysonovi je Kahlee líto, uvědomí si, že Gillian bylo lépe, když byla na migrační flotile, Kahlee se o ní starala a nebyla v „péči“ Cerberu. Grayson si vzpomene jak ho Gillian objala a odmítala odejít bez svých přátel (Kahlee, Hendel a Lemm). Proto nakonec Gola zabije. A také zneškodní jeho bomby, kterými se chtěl Golo pomstít kvarianům zato, že ho vyhostily.  Po útoku je Grayson zatčen, při přepravě se mu ale podaří přemoci Kahlee a Lemma, a unikne. Kahlee a Lemm se rozhodnou, že ho nebudou pronásledovat. Kahlee vrací do projektu Vzestup, zatímco Gillian, Hendel a Lemm zůstávají s kvariany a pomůžou jim s průzkumem kolektorů. Grayson kontaktuje Záhadného, připouští, že bude pravděpodobně dříve či později chycen a zabit Cerberem, ale pod podmínkou mlčení o dalších projektech Cerberu, Záhadného vydírá, aby nekonfrontoval Kahlee.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mass effect: Vzestup je sci-fi román od autora Drew Karpyshyna. Kniha byla publikována roku 2008, česky roku 2010. Jedná se o druhou knihu ze série Mass Effect, která příběhem předchází stejnojmennou hru vydanou pro Xbox 360 a Microsoft Windows vyvinutou společností BioWare Corp.", "tgt_summary": "《质量效应:飞升》(又译“质量效应:登极”,Mass Effect: Ascension)是由Drew Karpyshyn撰写的科幻小说,于2008年6月29日出版。该小说是质量效应系列中的第二部小说,第三部作品,Drew Karpyshyn亦是游戏《质量效应》的主要编剧之一。", "id": 130628}
{"src_title": "Minnesota Vikings", "tgt_title": "明尼蘇達維京人", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Profesionální americký fotbal v okolí souměstí Minneapolis–Saint Paul začal v souvislosti se vznikem klubu Minneapolis Marines/Red Jackets, který občas hrával NFL ve dvacátých a třicátých letech. Nicméně další tým zde vznikl až v srpnu 1959, kdy minneapoliští obchodníci Bill Boyer, H.P. Skoglund a Max Winter dostali povolení k vytvoření klubu od nově vzniklé soutěže American Football League (AFL). Nicméně o pět měsíců později, v lednu 1960, po značném tlaku od NFL, tato skupina odmítla připojení k AFL a místo toho se stala čtrnáctým týmem NFL. Do seznamu vlastníků byl přidán Ole Haugsrud, protože ve dvacátých letech prodal tým Duluth Eskimos zpátky NFL a ta mu zato garantovala, že pokud někdy v Minnesotě vznikne tým, on dostane 10% akcií. Ať už to bylo shodou okolností nebo ne, středoškolský tým Oleho Haugsruda, Central High School z města Superior, se rovněž jmenoval Vikings a také vyznával fialovou a žlutou barvu.  Od první sezóny 1961 až do ročníku 1981 byl domovským stadionem klubu Metropolitan Stadium na předměstí Bloomingtonu. Vikings měli v letech 1961 až 1965 tréninkové prostory na Bemidji State University, v roce 1966 se přestěhovali na Minnesota State University ve městě Mankato. V roce 1982 následovalo stěhování do Minneapolisu na stadion Hubert H. Humphrey Metrodome, které skončilo 29. prosince 2013.  Od vzniku v roce 1961 mají Vikings jednu z nejvyšších procentuálních úspěšností v NFL. Do sezóny 2017 tento klub pouze v jednom ročníku (1962) zaznamenal tři a méně vítězství, a naopak je jedním ze šesti týmů, kteří si v jedné sezóně připsali 15 a více vítězství. Vikings se stali šampióny NFL v sezóně 1969, těsně předtím, než se sloučili AFL a NFL. Od sloučení v roce 1970 se dostali do play-off 29krát, což je třetí nejvyšší číslo z celé NFL. Klub se dostal čtyřikrát do Super Bowlu, ale pokaždé odešel poražen. Navíc od sezóny 1978 prohrál všech šest NFC Championship Game, do kterých se probojoval. Celkem 21 členů Síně slávy profesionálního amerického fotbalu prošlo tímto klubem, ovšem pouze čtrnáct jich strávilo v dresu Vikings podstatnou část kariéry.", "section_level": 1}, {"title": "Šedesátá léta.", "content": "Tým byl oficiálně pojmenován Minnesota Vikings 27. září 1960, protože v oblasti Minneosty se v minulosti usadilo mnoho lidí ze Skandinávie. Hned od začátku odstartovali Vikings velmi energickou kampaň, jejímž výsledkem bylo téměř 26 tisíc prodaných permanentních vstupenek a průměrná návštěvnost domácích zápasů činila 34 586 diváků, 85 procent kapacity stadionu. Postupem let byla maximální kapacita navýšena až na 47 900 osob. Bert Rose, bývalý ředitel pro styk s veřejností Los Angeles Rams byl najat jako historicky první generální manažer. Jako první hlavní trenér byl vytypován Ara Parseghian, tehdejší trenér Northwestern University. Protože byl ale pod smlouvou, jednání se účastnil tajně. Jeho krytí odhalil místní novinář Sid Hartman, který ho následně pod pohrůžkou zveřejnění příběhu donutil odstoupit od jednání. Nakonec byl do funkce 18. ledna 1961 jmenován Norm Van Brocklin, který právě ukončil hráčskou kariéru, když ve finále NFL s týmem Philadelphia Eagles porazil Green Bay Packers 17:13.  Jako nový tým měli Vikings v Draftu NFL 1961 právo první volby a vybrali si Running backa Tommyho Masona z Tulane University. Rovněž si ve třetím kole vybrali mladého Quarterbacka z University of Georgia jménem Fran Tarkenton. První vítězný zápas v historii si připsali hned v úvodním utkání, když porazili Chicago Bears 37:13. Pak ovšem Vikings zaplatili nováčkovskou daň a prohráli sedm utkání v řadě, aby sezónu zakončili s celkovou bilancí 3 vítězství a 11 porážek. Podobně se jim vedlo i v následujících letech, když si v prvních sedmi sezónách dohromady připsali 32 vítězství, 7 remíz a 59 porážek, přičemž pouze v roce 1964 skončili s kladnou bilanci (8-1-5).  7. března 1967 byl Quarterback Fran Tarkenton vyměněn do týmu New York Giants a na místo trenéra přišel Bud Grant. Grantovi se v krátké době podařilo vybudovat velmi silnou obranu a už v sezóně 1968 Vikings mohli oslavit zisk prvního divizního tiulu, a zároveň první účast v play-off. O rok později vylepšili bilanci na 12-2, když zaznamenali 12 vítězství v řadě za sebou poté, co prohráli úvodní utkání sezóny proti Giants. Ve finále NFL 1969 na Metropolitan Stadium pak zdolali Cleveland Browns 27:7. Stali se tak prvním ze všech rozšiřujících týmů, který získal titul v NFL a zároveň si zajistili účast v Super Bowlu. Zde ovšem velmi překvapivě prohráli s šampióny AFL Kansas City Chiefs 7:23. Nejužitečnějším hráčem sezóny byl zvolen Quarterback Vikings Joe Kapp, který ovšem cenu odmítl převzít, když prohlásil: \"Není žádný nejužitečnější Viking, je tu 40 nejužitečnějších Vikingů!\"", "section_level": 2}, {"title": "Sedmdesátá léta.", "content": "Klub se přestěhoval do nově zformované divize NFC Central, ale i nadále v sezónách 1970 a 1971 dominoval NFL. V roce 1971 získal titul nejužitečnějšího hráče Alan Page, jako první defenzivní hráč v historii této ceny.  27. ledna 1972 Vikings získali zpátky z Giants stále populárního Tarkentona, což spolu s příchodem Wide receivera Johna Gilliama výrazně vylepšilo pasový útok. Bohužel běhový útok byl příliš nekonzistentní a tak ročník skončili s bilancí 7-7. Jeden ze spolumajitelů, Bill Boyer, zemřel 19. února 1973 a ve vedení byl nahrazen zeťem Jackem Steelem. Na vítěznou vlnu se Minnesota vrátila o rok později, když zvítězila v prvních devíti zápasech a celkem zaznamenala 12 vítězství a pouze 2 porážky. Následně postupila až do Super Bowlu, kde podlehla Miami Dolphins 7:24 Obhajoba divizního titulu v roce 1974 se zdařila a v play-off Vikings potvrdili pověst týmu, kterému se velmi daří v chladných klimatických podmínkách, když zdolali nejprve St. Louis Cardinals 30:14 a poté i Los Angeles Rams 14:10. Super Bowl se ovšem hrál v New Orleans a Vikings v něm podlehli Pittsburgh Steelers 6:16.  Do ročníku 1975 vstoupili opět skvostně, vyhráli prvních deset zápasů a bez problémů si zajistili další divizní titul. V prvním kole play-off ale vypadli s Dallas Cowboys 14:17 po kontroverzní přihrávce na touchdown, která se stala známou jako \"Hail Mary Pass\". Diváci následně zasypali hřiště předměty a rozhodčí Armen Terzian dokonce skončil s otřesem mozku poté, co byl zasažen lahví od whisky. Do třetího Super Bowlu během čtyř let se Vikings probojovali v rooce 1976, ale 3. ledna 1977 na stadionu Rose Bowl v Pasadeně opět prohráli, tentokrát s Oakland Raiders 14:32.  Zlom nastal v sezóně 1977, kdy sice Vikings opět vyválčili divizní titul, ale ve finále konference podlehli Dallas Cowboys 6:23. O rok později ve vyrovnané divizi ještě s bilancí 8-7-1 získali místo v play-off, nicméně zde si na ně počíhali Los Angeles Rams a zvítězili 10:34. Fran Tarkenton následně ukončil kariéru, přičemž v té době byl držitelem rekordů NFL v počtu pasových pokusů (6 467), zkompletovaných přihrávek (3 686), naházených yardech (47 003) a touchdownech (342). V prosinci 1979 byly položeny základy nového staidonu Hubert H. Humphrey Metrodome v centru Minneapolisu.", "section_level": 2}, {"title": "Osmdesátá léta.", "content": "15. května 1981 se klub přestěhoval do nových prostor na předměstí Eden Prairie, kde se nově nacházely šatny, tréninková hřiště a kanceláře klubu. Komplex dostal jméno \"Winter Park\" po Maxi Winterovi, jedním ze zakladatelů Vikings a prezidentovi klubu v letech 1965 až 1987. Poslední utkání na Metropolitan Stadium bylo sehráno 20. prosince 1981 a Kansas City Chiefs v něm zvítězili 6:10.  V následujících sezónách se Vikings drželi ve středu ligy, obvykle s vyrovnaným poměrem vítězství a porážek, ale do play-off se dostali pouze v sezóně 1982. Mezitím sehráli historicky první zápas NFL v cizí zemi, když na Wembley Stadium v Londýně 6. srpna 1983 porazili St. Louis Cardinals 28:10. 27. ledna 1984 ukončil kariéru trenér Bud Grant, který během sedmnácti sezón zaznamenal bilanci 151-87-5 a dovedl svůj tým 12x do play-off, 11x k diviznímu titulu a čtyřem Super Bowlům. Jeho nástupcem byl jmenován dosavadní asistent ofenzívy Les Steckel, který byl v té době ve věku 38 let nejmladším hlavním trenérem v NFL. Jenže v následující sezóně Vikings prohráli 13 ze 16 zápasů a nejhorší ročník v historii klubu vyústil v jeho odvolání. Grant se na jednu sezónu vrátil a dovedl Minnesotu k bilancí 7-9 v roce 1985, ale 6. ledna 1986 definitivně ukončil kariéru.  Jeho místo zaujal Jerry Burns, dlouholetý asistent hlavního trenéra Granta. Stávka NFL v roce 1987 zkrátila program zápasů o jedno utkání, ale Vikings i tak stačilo 8 vítězství a 7 porážek na proklouznutí do play-off. Zde nejprve porazili druhý nejsilnější tým základní části New Orleans Saints 44:10, a poté i nejlepší tým San Francisco 49ers 36:24. Během tohoto utkání stanovil Anthony Carter rekord NFL v počtu nachytaných yardů v jednom utkání, kterých bylo celkem 227. Ve finále konference ale Vikings prohráli s budoucímy mistry Washington Redskins 10:17.  Také v následujících dvou sezónách se Minnesota dostala do play-off, zde ovšem pokaždé vypadla s 49ers, kteří v té době dominovali celé NFL. Za zmínku z této doby stojí příchod Herschela Walkera, za nejž Vikings Dallas Cowboys poslali mnoho voleb v Draftu NFL. Cowboys toho využili ke stvoření mimořádně silného týmu, který v polovině 90. let vládl NFL. Dodnes je to považován za jeden z nejlepších obchodů v historii NFL, samozřejmě z pohledu Dallasu.", "section_level": 2}, {"title": "Devadesátá léta.", "content": "Pátým trenérem se stal Dennis Green, který předtím vedl Stanford University v letech 1989 až 1991. Během deseti sezón s Vikings se dostal do osmi zápasů play-off, získal čtyři tituly v divizi NFC Central a dvakrát se, pokaždé neúspěšně, pokusil získat titul v konferenci NFC. Celkem si připsal 97 vítězství a 62 porážek.", "section_level": 2}, {"title": "1998.", "content": "Tento ročník byl z pohledu Vikings výjimečný. Útok vedený Quarterbackem Randallem Cunninghamem, Running backem Robertem Smithem, veteránem Wide receiverem Crisem Carterem a nováčkem Randy Mossem stanovil tehdejší rekord NFL v počtu získaných bodů v základní části (556), přičemž ani v jediném utkání nezískali 23 bodů nebo méně. Perfektní sezónu jim zhatila Tampa Bay Buccaneers, která v devátém hracím týdnu zvítězila na svém stadionu 24:27. Po pauze v prvním kole play-off Vikings smetli Arizonu Cardinals 41:21 a ve finále konference proti Atlantě Falcons byli velkými favority. Jenže Kicker Gary Anderson, který v dosavadním průběhu sezóny proměnil všechny kopy, minul field gól z 38 yardů a utkání šlo do prodloužení. A přestože Vikings vyhráli los mincí, nakonec po proměněném field gólu Mortena Andersena prohráli 27:30. Stali se tak prvním týmem v historii NFL, který s bilancí 15-1 nebo lepší nedokráčel až do Super Bowlu.", "section_level": 3}, {"title": "1999.", "content": "Cunningham byl startujícím hráčem i na začátku sezóny, po mizerném startu 2-4 ho ale nahradil Jeff George. Ten si z deseti utkání připsal 8 vítězství a s celkovou bilancí 10-6 Vikings opět proklouzli do play-off. Ve Wild Card play-off zdolali stárnoucí tým Dallas Cowboys 27:10 a v dalším kole vyzvali St. Louis Rams vedené nováčkem Kurtem Warnerem. V divoké přestřelce zvítězila v prvním poločase Minnesota 17:14, jenže ve druhém prohrála 20:35 a celkově pak 37:49. Rams své nečekané tažení završili ziskem Super Bowlu XXXIV.", "section_level": 3}, {"title": "Nové století.", "content": "Vikings odstartovali nové desetiletí ziskem divizního titulu a účastí v konferenčním finále, ale pak se další roky potáceli v průměru. V letech 2001 až 2007 pouze dvakrát dosáhli na kladnou bilanci (2003 a 2005), paradoxně se ale do play-off dostali v roce 2004 s osmi porážkami a stejným počtem vítězství. Teprve příchod Bretta Favrea v roce 2009 je vystřelil do konferenčího finále, a opět neúspěšného. Celkově se toto období dá považovat za nejméně úspěšné v historii klubu.", "section_level": 2}, {"title": "2000.", "content": "Po skvělém začátku ročníku 2000, ve kterém Vikings vyhráli 11 z 13 prvních utkání, následně tři poslední prohráli. Volno pro první kolo play-off sice uhájili, ale prvenství v konferenci NFC museli přenechat New York Giants. Po snadném zdolání Saints 34:16 v divisional play-off je ve finále konference čekali právě Giants. Ačkoliv byli hostujícím týmem, většinou se jim věřilo víc, především na základě skvělého vstupu do sezóny; místo toho přišla drtivá porážka 0:41, nejhorší v play-off v historii klubu.", "section_level": 3}, {"title": "2001–2005.", "content": "Po neuspokojivém začátku ročníku 2001 a pouhých pěti vítězstvích z patnácti zápasů byl propuštěn do té doby úspěšný trenér Dennis Green a nahradil ho Mike Tice. Ten si na první, a zároveň jedinou účast v play-off musel počkat až do sezóny 2004. Zde Vikings v divisional play-off narazili na Philadelphii Eagles a prohráli 14:27. Pro tým z Minnesoty jde o nejméně oblíbeného soupeře, všechna čtyři vzájemná play-off utkání vyhráli Eagles. Mezitím byli Vikings spolu se svými tradičními rivaly přesunuti z NFC Central do nově vytvořené divize NFC North.  Velkou ztrátou byl odchod hvězdného Randyho Mosse, který byl 2. března 2005 vyměněn do týmu Oakland Raiders za právo volby v prvním kole Draftu NFL 2005. Sezóna 2005 ovšem vešla ve známost kvůli skándalu, který se odehrál 17. října. Sedmnáct hráčů klubu bylo na večírku na výletní lodi na jezeře Minnentonka, kde měli někteří mít sex s prostitutkami. Po propuknutí skandálu byli čtyři hráči obviněni z několika přestupků.", "section_level": 3}, {"title": "2009.", "content": "Po měsících spekulací se 18. srpna 2009 Vikings dohodli na dvouletém kontraktu s Brettem Favrem, který již dvakrát ohlásil ukončení kariéry a předtím 16 let vedl Green Bay Packers, úhlavního rivala Vikings. 5. října pak pomohl porazit Packers 30:23, čímž se stal prvním hráčem v historii NFL, který dokázal jako startující hráč porazit všech 32 týmů NFL.  Základní částí prošla Minnesota snadno a díky vítězství v posledním týdnu nad New York Giants 44:7 uhájila druhé místo v Konferenci NFC. Po snadném překonání Dallas Cowboys 34:3 v divisonal play-off se dostala do devátého finále konference v historii. Proti New Orleans Saints celé utkání prohrávala, dopustila se hned pěti turnoverů, přesto dovedla utkání až do prodloužení. V něm rozhodl proměněným field gólem ze 40 yardů Garrett Hartley a poslal Saints do Super Bowlu.", "section_level": 3}, {"title": "10. léta.", "content": "Po neúspěšném vstupu do ročníku 2010 byl dosavadní trenér Brad Childress odvolán a místo něj nastoupil Leslie Frazer, ale k velkým úspěchům to nevedlo. S bilancí 6-10 obsadili poslední místo v divizi, což se jim naposledy stalo v roce 1990. Když pak definitivně ukončil kariéru Favre, propadli se Vikings až na bilanci 3 vítězství, 13 porážek v roce 2011. Víc než sportovní výkony zaujal v té době nepovedený návrat Randyho Mosse, kterého klub měsíc po angažování zase propustil. A také kolaps střechy stadionu Metrodome, který vyústil ve změnu termínů.  Po povedeném Draftu NFL 2012 se zablýsklo na lepší časy, když Vikings dokázali zvítězit v posledních čtyřech utkáních základní části a především závěrečná výhra nad Packers 37:34 je poslala do play-off. Zde se opět střetli s tím samým soupeřem, ale tentokrát odešli poraženi v poměru 10:24. Adrian Peterson byl vyhlášen nejužitečnějším hráčem NFL poté, co naběhal 2 097 yardů, druhý nejvyšší počet v historii NFL.  Další neúspěšná sezóna 2013 vyústila v odvolání Fraziera a příchod Mikea Zimmera. Ten razantně obrátil kormidlo a již v sezóně 2015 dovedl Vikings k diviznímu titulu, prvnímu od ročníku 2009. Ani skvělá obrana ovšem v prvním kole play-off na všechno nestačila a v defezivně laděném utkání se radovali Seattle Seahawks 9:10, když v nejchladnějším play-off zápase v historii NFL minul rozhodující field gól Blair Walsh.  Výjimečnou pak byla sezóna 2017, ve které kompaktní tým Vikings zvítězil třináctkrát v šestnácti utkáních, zejména díky sérii osmi vítězství v řadě za sebou. Tým sice postihla řada zranění, zejména pak na postu Quarterbacka, takže se startujícím hráčem na této pozici stal až třetí pořadí Case Keenum. Prvenství v divizi uniklo Vikings pouze vinou horších výsledků se stejnými soupeři, než měla Philadelphia Eagles. Po přestávce v prvním kole se Vikings v divisonal play-off střetli s New Orleans Saints. Deset sekund před koncem utkání prohrávali domácí o jeden bod a byli na svých 39 yardech. Case Keenum hodil dlouhou přihrávku na Stefona Diggse, toho ale naprosto minul Safety Saints Marcus Williams a umožnil mu snadno si dokráčet pro touchdown. Událost vešla ve známost jako \"Minneapolis Miracle\" (Zázrak v Minneapolis). Do Super Bowlu, který se ten rok konal na jejich domácím stadionu, ale nakonec nepostoupili, ve finále konference je snadno přehráli neoblíbení Eagles 7:38.", "section_level": 3}, {"title": "Logo a dresy.", "content": "Tradiční rohatou helmu a fialovo-zlaté dresy Vikings navrhl Karl Hubenthal, kreslíř novin Los Angeles Examiner. Bert Rose i Norm Van Brocklin znali Hubenthala z dob, kdy působili v klub Los Angeles Rams a tuto práci mu dohodli. Hubenthal rovněž navrhl logo Vikings. V letech 1961 až 1995 zůstalo logo prakticky beze změn a odráželo skandinávský původ lidí, kteří se v této oblasti usídlili. Helma je celá fialová s dvěma bílými rohy po stranách, každý z nich je obtažen zlatou barvou. Původní uniformy se skládaly z bílého dresu a bílých kalhot, které měli po stranách fialovo-zlato-fialové pruhy. V letech 1962 až 1964 Vikings používali fialové kalhoty a bílé dresy. Jinak zůstávaly změny pouze kosmetické, jako například přebarvení mřížky helmy na šedou v roce 1980 a návrat k fialové v roce 1985. V roce 1996 bylo logo klubu přidáno na rukávy dresu, pruhy po jeho stranách byly ztmaveny a číslo hráče se přesunulo z rukávu na rameno. Černé tretry Vikings používali až do roku 1984, kdy je za bílé vyměnili jako poslední klub v NFL.  25. dubna 2013, během Draftu NFL, odhalili Vikings nové uniformy. Ty se skládají ze známé fialové helmy s bílými rohy a černou obličejovou mřížkou. Domácí sada dále obsahuje fialový dres, který má vpředu, vzadu a na ramenech bílé číslo hráče. Malé slovní logo Vikings ve zlaté barvě se nachází vpředu nad číslem. Rukávy dresu jsou zakončeny zlatým a bílým pruhem. Kalhoty jsou klasické bílé s fialovo-zlatým pruhem po stranách. Stulpny mají dvě barvy, horní část je fialová a dolní bílá. Tretry jsou fialové se zlatými detaily.  Venkovní světlá sada má bílé dresy s fialovými čísly a fialovou-zlatými pruhy na rukávech. Fialové kalhoty mají mají zlatý a bílý pruh po stranách, helma a tretry zůstávají stejné. Třetí sada dresů je celá fialová, včetně stulpen, všechno ostatní je ve zlaté barvě. Tuto kombinaci Vikings poprvé použili již v roce 1964 v utkání proti Detroit Lions, kdy měli oba týmy v první čtvrtině světlé dresy. Pro druhou čtvrtinu je vyměnili za fialové, ale kalhoty stejné barvy si ponechali. Trvalo dalších 43 let, než byla tato varianta opět použita. Od sezóny 2016 je tato kombinace zařazena trvale jako třetí seda v nabídce dresů.", "section_level": 2}, {"title": "Maskoti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Současný maskot.", "content": "Po několika neúspěšných pokusech představili Vikings vlastního maskota, nazvaného Viktor the Viking, během sezóny 2007. Vedení klubu dlouho dopředu avizovalo, že bude zaměřen na dětské fanoušky. Jedná se o svalnatou blonďatou postavu s velkým knírem, která nosí dres Vikings s číslem 1 a jejich tradiční fialovou helmu s rohy.", "section_level": 2}, {"title": "Bývalý maskoti.", "content": "V letech 1970 až 1992 se Hub Meeds převlékal do kostýmu Vikinga a sloužil jako maskot týmu. Během Super Bowlu IV ho totiž ochranka omylem vpustila na hřiště a následně byl požádán, aby se stal maskotem.  V letech 1994 až 2015 byl maskotem Ragnar (hraný Josephem Juranitchem), který byl vytvořen na základě legendárního Ragnara Lodbroka. V roce 2015 Vikings oznámili, že se nedohodli na nové smlouvě s Juranitchem, ten totiž požadoval 20 tisíc dolarů za jeden zápas a propustili ho.  Dalším maskotem spojeným s Vikings byl \"Vikadontis Rex\", fialový pěnový dinosaurus. Ten byl oficiálním maskotem Dětské nadace Minnesoty Vikings v letech 1995 až 2000.", "section_level": 2}, {"title": "Tradice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klubová hymna.", "content": "\"Skol, Vikings\" je oficiální bojový song Minnesoty Vikings. Byl představen v roce 1961, kdy byl klub založen. Hraje se vždy, když Vikings skórují touchdown, field gól nebo safety, na konci prvního poločasu a po vítězném utkání.  Píseň \"Purple and Gold\" nahrál v roce 2010 rodák z Minneapolis Prince a Vikings ji rovněž používají.", "section_level": 2}, {"title": "Rivalové.", "content": "Největšími rivaly Vikings jsou všechny tři ostatní týmy z divize NFC North, protože se nacházejí ve stejné oblasti a sdílejí s nimi stejný kulturní rámec. Největšími rivaly jsou ale jednoznačně Green Bay Packers. Někteří dokonce tuto rivalitu hodnotí jako největší v divizi i přesto, že rivalita mezi Bears a Packers sahá až ro roku 1920.", "section_level": 2}, {"title": "Helga hats.", "content": "Fanoušci Vikings jsou známí nošením \"Helga hats\", fialových čepic doplněných dvěma bílými rohy a blonďatými vlasy, napodobující tak populární, ale nepravdivou teorii o vzhledu vikingských bojovníků. Tyto čepice jsou stále ručně vyráběny v oblasti Minneapolis.", "section_level": 2}, {"title": "Vikingský roh.", "content": "V domácích utkáních Vikings používají Gjallarhorn, pojmenovaný po legendárním rohu boha Heimdalla. Pokaždé když domácí skórují touchdown, dosáhnou na první down nebo se jim povede skvělá akce, je na tento roh zatroubeno. Rovněž je používán na některých předsezónních akcích.", "section_level": 2}, {"title": "Skol.", "content": "Pokřik \"Skol, Vikings\" je používán na domácích zápasech Vikings. Zahrnuje tleskání rukou nad hlavou a skandování slova \"Skol\" jako odpoveď na bubnování. Je odvozen od válečného pokřiku vikingů a používá ho rovněž například Islandská fotbalová reprezentace.", "section_level": 2}, {"title": "Hráči.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Členové Síně slávy profesionálního amerického fotbalu.", "content": "- hráči označení \"kurzívou\" strávili v dresu Vikings pouze malou část své kariéry", "section_level": 2}, {"title": "Draft.", "content": "Hráči draftovaní v prvním kole za posledních deset sezón:", "section_level": 2}], "src_summary": "Minnesota Vikings je profesionální klub amerického fotbalu, který sídlí v Minneapolisu ve státě Minnesota. V současné době je členem North Division (Severní divize) National Football Conference (NFC, Národní fotbalové konference) National Football League (NFL, Národní fotbalové ligy), jejíž řady rozšířil v roce 1961.", "tgt_summary": "明尼苏达维京人(英语:英语:Minnesota Vikings)是一支职业美式足球球队,位于明尼苏达州的明尼阿波利斯。他们现时在国家橄榄球联合会北区参与国家美式足球联盟比赛。该球队本为美国美式足球联盟(AFL)的球队。但是他们最后决定加入国家美式足球联盟(NFL)。在2002年重组之前,他们属于中区球队,也叫做“黑蓝赛区”。他们也是NFL中仅有的单赛季常规赛赢过15场比赛的5支球队之一。他们在1969年赛季获得队史第一座联会冠军,但是随后在第四届超级碗决赛中7-23输给了堪萨斯城酋长队。维京人队是第一支打过四场超级杯决赛的球队,虽然他们一场未胜;他们赢得过20次分区冠军,是目前国家联会所有球队中排在第六位,在分区也仅次于包装工队的24次;1970年之后,他们闯入季后赛的次数是全联盟数一数二的,但没有球队和他们一样,晋级了如此多的国家联会或者美国联会冠军赛次数(10次)却没有夺得过超级碗。在国家联会球队中,有五支球队(旧金山四九人队、绿湾包装工队、华盛顿红人、达拉斯牛仔队及纽约巨人队)比维京人队打过更多超级碗决赛;维京人取得了20次分区冠军,并且四次成功的打进超级杯,但是四次都输给对手,也成为NFL史上第一支球队,四次超级杯比赛全败的球队(随后水牛城比尔在1990年到1993年的赛季间连续4年打进超级杯,却也都败下阵来,也成为史上第三支超级碗4战全败的球队;而丹佛野马在89年超级杯输球后成为当时第二支超级杯4败的球队,97年打赢包装工队后才摆脱悲情)。球队目前有10名名人堂成员。", "id": 1429531}
{"src_title": "Seán Brady", "tgt_title": "若翰·布雷迪", "src_document": [{"title": "Kněz.", "content": "Kněžské svěcení přijal 22. února 1964, doktorát z kanonického práva získal na Papežské lateránské univerzitě v roce 1967. Poté působil jako na vysoké škole v Irsku a v Římě - zde byl nejdříve vicerektorem (od roku 1980) a později rektorem (v letech 1987 až 1993) Irské papežské koleje.", "section_level": 1}, {"title": "Biskup.", "content": "Dne 13. prosince 1994 ho papež Jan Pavel II. jmenoval arcibiskupem-koadjutorem arcidiecéze Armagh, biskupské svěcení přijal 14. února 1995. Následující rok, 1. října 1996, se stal arcibiskupem Armaghu a primasem Irska. V této funkci zavedl třídenní setkání diecézních kněží a ve farnostech tříletý program diskuse a modlitby \"Renew\", který navazoval na obdobné akce v diecézích v USA. Po podpisu Belfastské dohody v roce 1998 vedl delegaci Katolické církve během jednání se všemi politickými stranami Severního Irska.", "section_level": 1}, {"title": "Kardinál.", "content": "Kardinálem ho jmenoval papež Benedikt XVI. při konzistoři 24. listopadu 2007.", "section_level": 1}, {"title": "Výzvy k rezignaci.", "content": "Od března 2010 je známo, že kardinál Brady se v roce 1975 účastnil vnitřního církevního procesu, který se týkal skutků otce Brendana Smytha, jenž sexuálně zneužíval děti. Ačkoli měl Brady k dispozici seznam jmen a adres dětí, které Smyth zneužíval, neinformoval o tom ani jejich rodiče ani policii. Po účastnících procesu bylo naopak vyžadováno mlčení. Smyth tak mohl ve svých zločinech pokračovat a než se dostal v roce 1994 k soudu, zneužil další desítky dětí.  Brady proto čelil řadě výzev k rezignaci, které nejdříve odmítl vyslyšet., dne 8. září 2014 pak rezignoval na post arcibiskupa Armaghu. Jeho nástupcem se stal arcibiskup Eamon Martin.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "\"a rovněž informace z článku na anglické Wikipedii\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Seán Baptist kardinál Brady (* 16. srpna 1939 Drumcalpin) je irský římskokatolický kněz, bývalý primas Irska, kardinál. Od roku 2010 čelil mnoha výzvám k rezignaci v souvislosti se svou rolí při vyšetřování případů sexuálního obtěžování dětí ze strany kněze v polovině 70. let.", "tgt_summary": "若翰·布雷迪(英语:Seán Baptist Brady;1939年-8月16日)是天主教会爱尔兰籍枢机及阿马总教区荣休总主教。", "id": 1611678}
{"src_title": "System Management Bus", "tgt_title": "系統管理匯流排", "src_document": [{"title": "Spolupráce SMBus/I2C.", "content": "I když je SMBus odvozen od I2C, je zde několik hlavních rozdílů mezi specifikací obou sběrnic v oblastech napájení, časování, protokolů a provozních režimů.", "section_level": 1}, {"title": "Elektrická část.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vstupní napětí (\"V\" a \"V\").", "content": "Při spojování zařízení I2C nastavuje V na 5,0 V ±10% a stanoví tak vstupní úrovně na 1,5 a 3,0 V. Místo vstupních úrovní vztahujících se k V, SMBus musí být stanovena na 0,8 a 2,1 V. Tato specifikace SMBus umožňuje sběrnici implementace s V rozmezím 3 až 5 V.", "section_level": 3}, {"title": "Sink Current (\"I\").", "content": "SMBus má „High Power“ verze 2.0, která obsahuje 4 mA „sink current“, který nemůže pohánět I2C čipy, ledaže je pull-up odpor dimenzován na I2C úrovně. NXP zařízení mají vyšší výkonnostní sadu elektrických charakteristik než SMBus 1.0. Hlavní rozdíl je proudová kapacita s V = 0,4 V.  SMBus „high power“ přístroje a I2C zařízení budou pracovat společně, pokud pull-up odpor je navržena pro 3 mA.", "section_level": 3}, {"title": "Frekvence (\"F\" a \"F\").", "content": "SMBus hodiny jsou definovány na 10–100 kHz, zatímco I2C může být 0–100 kHz, 0–400 kHz, 0–1 MHz a 0–3,4 MHz, v závislosti na režimu. To znamená, že když I2C sběrnice běží na méně než 10 kHz nebude SMBus kompatibilní, protože SMBus zařízením může vypršet časový limit. Mnohá SMBus zařízení však budou podporovat nižší frekvence.", "section_level": 3}, {"title": "Protokoly.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Použití ACK a NACK.", "content": "K dispozici jsou následující rozdíly v použití NACK sběrnicové signalizace: V I2C, slave přijímač nemá právo uznat slave adresy, pokud například adresu nelze přijmout z důvodů provádění nějakého dotazu v reálném čase. SMBus vyžaduje aby zařízení potvrdilo svou vlastní adresu vždy, jako mechanismus k odhalování přítomnosti přenosných zařízení na sběrnici (baterie, dokovací stanice, atd.). I2C určuje, že slave, i když uznává svou vlastní adresu, se může rozhodnout o nějaký čas později, že dál neobdrží žádné datové bajty. I2C určuje, že zařízení předchozí situaci indikuje tím, že generuje chybu na následujícím prvním bajtu. Kromě označení obsazených slave zařízení, SMBus také využívá NACK k označení příjmu neplatných příkazů nebo dat. Protože takový stav může nastat na posledním bajtu převodu, je nutné, aby SMBus zařízení měly schopnost generovat chyby po převodu každého bajtu a před dokončením transakce (to je důležité, protože SMBus neposkytuje žádnou jinou opětovnou signalizaci). Tento rozdíl v použití NACK signalizace má vliv na konkrétní implementaci SMBus portů, a to zejména v zařízeních, která zpracovávají kritické systémové údaje jako SMBus hosta a SBS součásti.", "section_level": 3}, {"title": "SMBus protokoly.", "content": "Každá zpráva transakce na SMBus má formát jednoho z definovaných SMBus protokolů. SMBus protokoly jsou podmnožinou formátů pro přenos dat definovaných v I2C specifikacích. I2C zařízení, ke kterým lze přistupovat prostřednictvím jednoho z SMBus protokolů, jsou kompatibilní s SMBus specifikací. K I2C zařízením, které se nedrží těchto protokolů nelze přistupovat standardními způsoby, jaké jsou definovány v SMBus a ACPI specifikacích.", "section_level": 3}, {"title": "Řešení adresových protokolů.", "content": "SMBus používá I2C hardware a hardwarové adresování I2C, ale přidává software druhé úrovně pro stavbu speciálních systémů. Z části specifikace zahrnují \"Address Resolution Protocol\", který umožňuje dynamickou alokaci adres. Dynamická přenastavení hardwaru a softwaru umožňuje zařízením na sběrnici „hot-plugged“ a použít ihned, bez restartování systému. Zařízení jsou rozpoznány automaticky a jsou jim přiřazeny unikátní adresy. To je výhodné zejména pří zapojení plug-and-play uživatelského rozhraní. V obou těchto protokolech je velmi výhodný, protože rozlišuje mezi host systémem a všemi ostatními zařízeními v systému, které mohou mít jména a funkce master nebo slave.", "section_level": 3}, {"title": "Funkce Time-out.", "content": "SMBus má funkci time-out, která resetuje zařízení, pokud komunikace trvá příliš dlouho. To vysvětluje minimální taktovací frekvenci 10 kHz, aby se zabránilo zablokování sběrnice. I2C může být „DC“ sběrnice, což znamená, že při provádění rutinních operací slave nastavuje časovač master, zatímco masteru je dál přístupný. Master dostane oznámení že slave je příliš přehlcený, ale nechce ztratit komunikaci. Slave umožní pokračování komunikace po provedení tohoto operace. Proto není v I2C-bus protokolu určeno jak dlouhá musí být odezva, jako u SMBus systému, který je limitován 35 ms. SMBus protokol předpokládá, že pokud něco trvá příliš dlouho, pak je problém na sběrnici a že všechny zařízení je nutné resetovat, aby se vyčistil tento režim. Slave zařízení pak neumožňují držet hodiny LOW příliš dlouho.", "section_level": 3}, {"title": "Kontrola chyby paketu.", "content": "SMBus 2.0 a 1.1 vždy umožňují kontrolu chyby paketu (\"Packet Error Checking\", zkratka PEC). V tomto režimu je PEC byte (chybový kód paketu) připojen na konec každého přenosu. Byte se vypočítá pomocí kontrolního výpočtu CRC-8, počítaného z celé zprávy včetně adresy a read/write bitu. Využívá polynom x8+x2+x+1 (CRC-8-ATM HEC algoritmus, inicializovány na nulu).", "section_level": 3}, {"title": "SMBALERT#.", "content": "SMBus má navíc volitelně sdílené přerušení signálu s názvem SMBALERT#, které mohou být použity slavem k odpovědi hostu na dotaz o zajímavých událostech. SMBus také definuje méně častý „Host Notify Protocol“, poskytující obdobné oznámení, ale kolem více dat a vytváří na I2C multi-master mód.", "section_level": 3}, {"title": "Podpora v operačních systémech.", "content": "SMBus zařízení jsou podporována v operačních systémech FreeBSD, OpenBSD, NetBSD, DragonFly BSD, Linux, Windows 2000 a novějších.", "section_level": 2}], "src_summary": "System Management Bus (zkráceně SMBus nebo SMB) je jednoduchá dvouvodičová sběrnice vyvinutá za účelem snadné komunikace. Nejčastěji ji můžeme nalézt na základních deskách počítače pro komunikaci se zdrojem napájení instrukcí ON/OFF.", "tgt_summary": "系统管理总线(英语:System Management Bus, 缩写为SMBus)是一种源自于I2C的总线,其设计应用于轻量级的通讯,常见于电脑的电源管理系统(例如笔记型电脑的智能电池子系统),一些装置(如温度、电压、电流或风扇传感器)也通过SMBus报告系统管理资讯。", "id": 2619443}
{"src_title": "Čchin-cung", "tgt_title": "宋钦宗", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Čchin-cung byl nejstarší syn sungského císaře Chuej-cunga a jedné z jeho vedlejších manželek příjmením Wang (王), posmrtně poctěné titulem císařovna Sien-kung (, 1084–1108).  Na trůn nastoupil za dramatických okolností. Roku 1126 armády džürčenské říše Ťin zaútočily na říši Sung, přičemž postoupily až k sungskému hlavnímu městu Kchaj-fengu. Císař Chuej-cung pověřil Li kanga () řešením problémů s Džürčeny a odstoupil ve prospěch svého syna a následníka trůnu. Čchin-cungse však neukázal být schopným vůdcem, chybně se rozhodoval a nakonec odvolal Li Kanga v naději na mírová jednání. Džürčeni se o mír nezajímali a znova zaútočili, oblehli Kchaj-feng a 9. ledna 1127 metropoli dobyli. Císař padl do zajetí, stejně tak i jeho otec a desítky dvořanů a úředníků.  Čching-cung a jeho otec byli 20. března 1127 zbaveni hodností a titulů a poníženi do stavu prostých poddaných. Po několika týdnech, 13. května 1127, byl odeslán do severního Mandžuska. Ťinský císař udělil roku 1128 Čchin-cungovi a jeho otci nízké tituly, Čchin-cung se stal markýzem Čung-chun (, doslova „těžce zmatený markýz“), Chuej-cung markýzem Chun-te (, doslova „markýz zmatené ctnosti“).  Roku 1141, kdy probíhala mírová jednání mezi říšemi Ťin a Sung, ťinská vláda udělila Čchin-cungovi neutrálně znějící vyšší titul vévoda komandérie Tchien-šun (), podle komandérie na horním toku řeky Wej, dnes v Kan-su). Chuej-cung současně (posmrtně) obdržel titul kníže komandérie Tchien-šun (). Čchin-cung žil v mandžuském vyhnanství do roku 1156, kdy zemřel, přičemž Ťinům sloužil jako nástroj k tlaku na sungskou vládu.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Hodnost císařovny držela Čchin-cungova první manželka příjmením Ču (, 1102–1127), posmrtným jménem císařovna Žen-chuaj (), která spáchala sebevraždu při dobytí Kchaj-fengu Džürčeny.  Synové a dcera Čchin-cunga:", "section_level": 1}], "src_summary": "Čchin-cung (; 23. května 1100 – 14. června 1156), vlastním jménem Čao Chuan (), z dynastie Sung v letech 1126–1127 vládl čínské říši Sung. Nastoupil po abdikaci jeho otce, císaře Chuej-cunga, během džürčenského vpádu do Číny. Po roce vlády při dalším útoku vojska džürčenské říše Ťin dobyla sungské hlavní město Kchaj-feng a zajala císaře i s celým dvorem. Čchin-cung byl zbaven císařské hodnosti a odvlečen do severního Mandžuska, kde dožil jako markýz Čung-chun.", "tgt_summary": "宋钦宗赵桓(1100年-5月23日-1161年-6月14日),北宋第九位皇帝(1126年1月19日-1127年3月20日在位)。宋徽宗赵佶长子,谥号「恭文顺德仁孝皇帝」。", "id": 1141038}
{"src_title": "Šácholan liliokvětý", "tgt_title": "紫玉兰", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Šácholan liliokvětý je opadavý, hustě rostoucí keř dorůstající výšky asi 1 až 3 metry. Borka je šedavě hnědá. Letorosty jsou zelenavě purpurové až světle purpurově hnědé. Listy jsou elipticky obvejčité až obvejčité, s 8 až 18 cm dlouhou a 3 až 10 cm širokou čepelí, na bázi se postupně směrem k řapíku zužující, na vrcholu špičaté až zašpičatělé. Listy jsou na líci tmavě zelené a za mlada řídce chlupaté, na rubu nasivěle zelené a podél žilek chlupaté. Žilnatina je tvořena 8 až 10 páry postranních žilek. Řapíky jsou 0,8 až 2 cm dlouhé. Květní poupata jsou vejcovitá, nažloutle chlupatá. Květy jsou vzpřímené, zvonkovitě rozevřené, lehce vonné. Okvětí je složeno z 9 až 12 dužnatých plátků. Vnitřní plátky jsou elipticky obvejčité, 8 až 10 cm dlouhé a 3 až 4,5 cm široké, na vnější straně purpurově červené, na vnitřní světlé. Vnější 3 plátky jsou červenavě zelené, kopinaté, kratší a opadavé, nahrazující kalich. Tyčinky jsou purpurově červené, asi 8 až 10 mm dlouhé. Pestíky jsou bledě purpurové, lysé. Kvete společně s rozvíjejícími se listy, v květnu až červnu. Souplodí zvané šách je tmavě purpurově hnědé, válcovité, 7 až 10 cm dlouhé, s téměř kulovitými a krátce zobanitými měchýřky.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Šácholan liliokvětý je rozšířen ve střední, jižní a jihovýchodní Číně v provinciích Čchung-čching, Fu-ťien, Chu-pej, Šen-si, S’-čchuan a Jün-nan. Roste na okrajích lesů a horských svazích v nadmořských výškách 300–1600 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Šácholan liliokvětý byl popsán již v roce 1792. V současné taxonomii rodu \"Magnolia\" je řazen do sekce \"Yulania\" a podsekce \"Yulania\". Do této podsekce jsou z druhů pěstovaných v ČR řazeny také další časně kvetoucí druhy: šácholan japonský, šácholan hvězdovitý, šácholan obnažený a šácholan vrbolistý. Při úzkém pojetí rodů, preferovaném např. v díle \"Flora of China\", je řazen do rodu \"Yulania\" jako \"Yulania liliiflora\".", "section_level": 1}, {"title": "Kříženci.", "content": "Šácholan Soulangeův (\"Magnolia\" x \"soulangiana\") byl vyšlechtěn v roce 1820 ve Francii křížením šácholanu liliokvětého s šácholanem obnaženým (\"Magnolia denudata\"). Je to v současnosti jeden z nejčastěji pěstovaných šácholanů, oblíbený pro své časné a hojné kvetení. Pěstuje se v celé řadě kultivarů. \"Magnolia\" x \"brooklinensis\" je kříženec šácholanu liliokvětého se severoamerickým šácholanem přišpičatělým (\"Magnolia acuminata\"). Byl vyšlechtěn v brooklynské botanické zahradě a popsán v roce 1972. Pěstují se i další kříženci šácholanu liliokvětého, např. se šácholanem hvězdovitým (\"M. stellata\").", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Šácholan liliokvětý je v Česku pěstován jako okrasná dřevina, i když podstatně méně často než jeho kříženec, šácholan Soulangeův. Existuje velké množství kultivarů. Je uváděn z Dendrologické zahrady v Průhonicích, z Pražské botanické zahrady v Tróji a z Průhonického parku. Jeden z nejčastěji vysazovaných kultivarů je 'Nigra', vyznačující se až 12 cm dlouhými květy s okvětními lístky na vnější straně tmavě purpurovými.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šácholan liliokvětý (\"Magnolia liliiflora\"), nazývaný také magnólie liliokvětá, je opadavý keř z čeledi šácholanovitých. Vyznačuje se purpurově červenými květy, rozvíjejícími se současně s listy. V Česku je občas vysazován jako okrasná dřevina, i když podstatně řidčeji než jeho kříženec, šácholan Soulangeův.", "tgt_summary": "紫玉兰(学名:'),木兰科木兰属,又名木兰、辛夷(江苏)、木笔(花镜)、望春、女郎花,为中国特有植物,分布在中国大陆的云南、福建、湖北、四川等地,生长于海拔300米至1,600米的地区,一般生长在山坡林缘。紫玉兰花朵艳丽怡人,芳香淡雅,“紫苞红焰,作莲及兰花香”,故唐代裴迪有诗:“况有辛夷花,色与芙蓉乱。”紫玉兰孤植或丛植都很美观,树形婀娜,枝繁花茂,是优良的庭园、街道绿化植物,与玉兰同为中国有2000多年历史的传统花卉和中药。紫玉兰已在《中国物种红色名录》中被评为易危(VU A2c),且不易移植和养护,因此是非常珍贵的花木。", "id": 1560423}
{"src_title": "František (papež)", "tgt_title": "方濟各 (教宗)", "src_document": [{"title": "Původ a mládí.", "content": "Narodil se v Buenos Aires italským imigrantům jako nejstarší z pěti dětí. Jeho sourozenci byli Alberto Horacio (1942–2010), Oscar Adrian, Marta Regina a Maria Elena. Jejich otec Mario José (Giuseppe) Bergoglio (1908–1959) se narodil v obci Portacomaro v severní Itálii. Před nastupujícím fašismem odešel v roce 1928 do Argentiny a zde pracoval jako železniční dělník. Jeho manželkou se 12. prosince 1935 stala Regina María Sívori († 1981). Narodila se v Buenos Aires italským přistěhovalcům.  Ve 21 letech mu kvůli infekčnímu onemocnění byla odebrána horní část pravé plíce.  Dětství strávil v městské části Flores na předměstí Buenos Aires. Argentinské řádové sestry na něj vzpomínají jako na neposedného uličníka, byl prý malý ďáblík jako každý malý kluk. Byl u nich oblíbený a se sestrou Dolores ho pojilo blízké přátelství, v posledních dnech jejího života ji pravidelně navštěvoval a po její smrti strávil celou noc v slzách a odmítal jíst a pít. V knižním rozhovoru, \"El Jesuita\" (Jezuita), který v roce 2010 vydali novináři Sergio Rubín a Francesca Ambrogettiová, uvádí, že jako mladík rád tančil tango, že pracoval i jako vyhazovač. Má rád klasickou literaturu a jeho nejoblíbenějším filmem je dánské drama Babettina hostina.  V roce 2010 přiznal Bergoglio v rozhovoru, že ve dvanácti letech usiloval o dívenku Amalii, svou vrstevnici, a pomýšlel na svatbu. V dopise jí tehdy napsal, že je pro něj jediná a že pokud si ji nevezme za ženu, stane se knězem. Dopis ilustroval obrázkem domu s červenou střechou, ve kterém spolu budou bydlet. Amaliin otec své dceři vztah zakázal, a ona proto na dopis ani neodpověděla. Samotná Amalia Demonte příběh ze svého dětství po letech potvrdila v rozhovoru pro anglický deník The Daily Telegraph. Otec ji prý uhodil, když chtěla Jorgemu odepsat. Rodiče jí pak bránili v jakémkoliv dalším kontaktu s ním. Ona sama v té době prý ještě zamilovanost neznala. Na nevinném a čistém vztahu mezi dvěma dětmi nemá nynější papež co skrývat.", "section_level": 1}, {"title": "Studium, působení v řádu a akademické působení.", "content": "Vystudoval chemicko-průmyslovou střední školu. Poté v březnu 1958 ve 21 letech při svém pobytu v Santiago de Chile vstoupil do jezuitského řádu. Při svých pobytech v řádových domech na různých místech Chile a Argentiny pokračoval ve studiu několika oborů, mj. i sociálních věd. Byl zapsán ke studiu na teologické fakultě \"Colegio Máximo San José\", která má sídlo na předměstí Buenos Aires San Miguel. Studium filozofie dokončil v roce 1960 a studium teologie v roce 1970. Jeho významným učitelem byl Lucio Gera, jeden z otců tzv. teologie osvobození.  Od roku 1973 pracoval jako docent a poté profesor teologie na jezuitské fakultě filozofie a teologie v San Miguel. Po roce 1979, kdy ukončil působení ve funkci provinciála jezuitů, se postavil do čela této fakulty. Vyučoval literaturu, psychologii, filosofii a teologii.  V polovině 80. let 20. století pobyl několik měsíců v Německu na renomované Vysoké škole filozoficko-teologické v Sankt Georgen (\"Philosophisch-Theologische Hochschule Sankt Georgen\") ve Frankfurtu nad Mohanem (byla založena v roce 1926 jako vzdělávací instituce pro jezuity několika německých biskupství), aby s tamějšími profesory konzultoval svou disertační práci.  Ovládá několik jazyků, kromě rodné španělštiny hovoří gramaticky bezchybnou italštinou, komunikuje německy a čte texty v církevní latině. Své první proslovy a kázání v roli papeže pronášel italsky a spatra, případně jen s nahlížením do poznámek (zatímco Benedikt XVI. často četl z podkladů); média ocenila jeho řečnické schopnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Kněz.", "content": "Do jezuitského řádu vstoupil v březnu 1958 ve svých 21 letech při svém pobytu v Santiagu de Chile. Kněžské svěcení přijal 13. prosince 1969 z rukou córdobského arcibiskupa Ramóna Josého Castellana. Po několik let sloužil v bazilice svatého Josefa (San José) ve čtvrti Flores, odkud pocházel.  Věčné sliby jako řeholník složil po vystudování 22. dubna 1973. Poté působil jako novicmistr a argentinský jezuitský provinciál (v letech 1973 až 1979).", "section_level": 1}, {"title": "Biskup.", "content": "Dne 20. května 1992 jmenoval papež Jan Pavel II. Bergoglia pomocným biskupem v Buenos Aires. Biskupské svěcení mu udělil 27. června téhož roku arcibiskup Buenos Aires kardinál Antonio Quarracino. O pět let později, v červnu 1997 byl jmenován arcibiskupem-koadjutorem. Po smrti kardinála Quarracina se 28. února 1998 ujal funkce arcibiskupa v Buenos Aires. V roce 1999 stal se čestným členem Rotary klubu v Buenos Aires. V letech 2005 až 2011, tedy po dvě tříletá funkční období, byl předsedou Argentinské biskupské konference.", "section_level": 1}, {"title": "Kardinál.", "content": "Při konzistoři v únoru 2001 jmenoval papež Jan Pavel II. Bergoglia kardinálem. Při konkláve v roce 2005 byl zmiňován mezi tzv. \"papabile\", tedy favorizovanými kandidáty na papeže.  Podle publicisty Michala Semína byl nejméně od druhého kola této volby hlavním protikandidátem kardinála Josefa Ratzingera, posléze zvoleného papežem (pod jménem Benedikt XVI.). Údajně získal přes 40 volitelských hlasů, pak však, aby neblokoval další vývoj, prohlásil, že se další volby nezúčastní. Jelikož je ale hlasování přísně tajné, jsou to jen dohady, které nelze nijak ověřit a tak je nelze pokládat za pravdivé.  Před několika lety se (podle iDnes.cz) údajně pokoušel rezignovat na funkci kardinála, Benedikt XVI. však rezignaci nepřijal. (V roce 2011 dosáhl Bergoglio věku 75 let, v němž jsou biskupové povinni nabídnout rezignaci na funkci biskupa.) Když tehdy v soukromí mluvil se svou sestrou Marií Elenou o možnosti, že by byl zvolen papežem, komentoval to prý slovy: „Děkuji, nechci“.", "section_level": 1}, {"title": "Papež.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zvolení.", "content": "Od 12. března 2013 se konalo konkláve kardinálů v Sixtinské kapli ve Vatikánu. Hned následujícího dne, tedy 13. března, se stal dosavadní kardinál Bergoglio 266. papežem katolické církve. Jeho zvolení v pátém kole tajné volby bylo oznámeno bílým kouřem v 19:07 SEČ. Podle italských médií byl zvolen výraznou většinou 90 ze 115 kardinálů.  Jako vůbec první papež v dějinách církve si zvolil jméno \"František\", a to na počest sv. Františka z Assisi. Jím přijaté jméno nebylo doposud žádným jeho předchůdcem zvoleno. Podobně postupoval naposledy papež Lando. Nový papež si však přeje používat své jméno bez římské číslovky, tedy jen „František“ a nikoliv František I. Prozradil, že po jeho zvolení zazněly i návrhy, aby si zvolil jméno Hadrián či Klement. Při setkání s novináři nový papež také vysvětlil, co jej bezprostředně vedlo k volbě tohoto jména. Podle jeho slov se na něj hned poté, co bylo jeho zvolení dvoutřetinovou většinou zjevné, obrátil jeho přítel, brazilský františkán a kardinál Cláudio Hummes, a řekl mu: „Nezapomeň na chudé!“ Tím mu připomněl odkaz sv. Františka z Assisi.  Funkce se ujal ihned po zvolení, ceremoniál intronizace, kdy papež sloužil inaugurační mši svatou, proběhl v úterý 19. března, tedy na svatého Josefa. Papež též obdržel pallium a rybářský prsten. Intronizace se podle očekávání zúčastnili státníci z celého světa. Celkem dorazilo 132 oficiálních delegací z 80 zemí, mj. argentinská prezidentka Cristina Fernández de Kirchner, americký viceprezident Joe Biden a německá kancléřka Angela Merkelová. Na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu se shromáždilo přibližně 200 000 věřících, mezi kterými papež před obřadem projel v papamobilu a požehnal jim. Českou republiku zastupoval vicepremiér a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Slavnosti se zúčastnil i konstantinopolský pravoslavný ekumenický patriarcha Bartoloměj I.; podle agentury AP to byla první událost tohoto druhu od Velkého schizmatu v křesťanství z roku 1054. Svého zástupce, metropolitu Ilariona, vyslala i ruská pravoslavná církev a její patriarcha Kirill zaslal papeži Františku blahopřejný dopis s výzvou ke společné obraně pronásledovaných křesťanů ve světě a k obraně morálních hodnot proti sekularismu.  Média předpokládala, že po nástupu papeže Františka téměř jistě nezůstane vatikánským státním sekretářem kardinál Tarcisio Bertone a že si papež do této funkce vybere někoho z obdobně smýšlejících kardinálů. Podle listu La Repubblica a dalších italských médií jsou pravděpodobnými kandidáty brazilský kardinál João Braz de Aviz nebo italští kardinálové Bertello a Filoni či arcibiskup Bernardini. V sobotu 16. března 2013 odpoledne papež František oznámil, že prozatím nehodlá dělat personální změny v kurii, protože nevidí bezprostřední potřebu změn.  V sobotu 23. března 2013 přiletěl nový papež František vrtulníkem do letní rezidence Castel Gandolfo, aby se setkal s emeritním papežem Benediktem XVI. Setkání trvalo zhruba 45 minut. Novináři vyslovili tezi, že oba církevní představitelé jednali mimo jiné o budoucí personální politice Vatikánu a zejména o změnách při obsazení míst v kurii a jednotlivých vatikánských kongregacích.", "section_level": 2}, {"title": "Reforma vatikánské kurie.", "content": "Dne 13. dubna 2013 bylo ve Vatikánu oznámeno, že papež František ustanovil nový poradní sbor osmi kurijních kardinálů pro vypracování reformy vatikánské kurie. Členy pracovní skupiny jsou mj. Ital Giuseppe Bertello, německý kardinál Reinhard Marx, Óscar Andrés Rodríguez Maradiaga z Hondurasu a americký kardinál Seán Patrick O'Malley.  Dne 31. srpna 2013 ČTK oznámila, že stávající státní sekretář Tarcisio Bertone na svoji funkci rezignoval a na jeho místo papež jmenoval italského arcibiskupa Pietra Parolina. ČTK se přitom odvolávala na nejmenované kritiky, kteří Bertoneho spojují se skandály kolem odhalení sexuálního zneužívání dětí kněžími či úniku důvěrných dokumentů o korupci a mocenském boji ve Vatikánu, a výměnu státního sekretáře prezentuje jako očekávaný první krok na cestě k očistě od afér a mocenského boje. Bertone zůstal ve funkci do 15. října 2013, kdy jej Pietro Parolin nahradil.", "section_level": 2}, {"title": "Encykliky a exhortace.", "content": "Svoji první encykliku \"Světlo víry\" (\"Lumen fidei\") vydal 5. července 2013, na svátek Cyrila a Metoděje, a datoval ji v Římě 29. červnem 2013 na slavnost svatých apoštolů Petra a Pavla. Encyklika deklaruje návaznost na encykliky Benedikta XVI. o lásce a naději i na jeho téměř dokončené prvotní znění encykliky o víře. Pro agenturu ANSA označil v červnu encykliku za „napsanou čtyřma rukama“. Encyklika reaguje na řadu moderních i starých autorů, cituje Nietzscheho, Martina Bubera, J. J. Rousseaua i Dostojevského, Romana Guardiniho, Ludwiga Wittgensteina, hlásí se k odkazu druhého vatikánského koncilu, analyzuje slovní hříčky v originálních biblických textech.  Druhou encykliku \"Tobě buď chvála\" (\"Laudato si’\") vydal dne 24. května 2015, oficiálně byla publikována na tiskové konferenci 18. června 2015.  Dne 26. listopadu 2013 zveřejnil Svatý stolec apoštolskou exhortaci \"Radost evangelia\" (Evangelii gaudium). Dokument vychází z propozic synodu o nové evangelizaci (7.–28. října 2012, dokument je cituje 27×) a papež jej podle tiskového mluvčího napsal v srpnu 2013 po návratu ze Světových dní mládeže v Riu de Janeiro, přičemž originál byl psán ve španělštině. Třináctkrát je citována apoštolská exhortace Pavla VI. Evangelii nuntiandi, dále jsou citováni církevní otcové, středověcí teologové, ale i zástupci moderní teologie, jako bl. John Henry Newman, Henri de Lubac a Romano Guardini, či spisovatel Georges Bernanos; zřetel je brán i na dokumenty latinsko-amerických episkopátů z Aparecidy a Puebla, závěry 15. shromáždění katolických blízkovýchodních patriarchů a texty biskupských konferencí z Indie, Spojených států, Francie, Brazílie, Filipín a Konga. Dokument má více než sto stran. V pěti kapitolách pojednává o sedmi hlavních bodech: reforma církve v misionářském vycházení (misionářská transformace), pokušení pastoračních pracovníků, církev vnímaná jako evangelizující celek Božího lidu, homilie a její příprava, společenské začlenění chudých, pokoj a sociální dialog, duchovní motivace misionářského nasazení. Pojítkem mezi všemi tématy je milosrdná Boží láska a radost jako evangelizační styl. Zároveň papež zdůraznil, že „od papežského magisteria není nutné očekávat definitivní nebo kompletní slovo o všech otázkách, které se týkají církve a světa“. Píše též: „Přehnaná centralizace namísto pomoci komplikuje život církve i její misionářskou dynamiku. Také papežství a centrální struktury všeobecné církve potřebují slyšet výzvu k pastorální konverzi.“ Přesycovat společnost bez rozmyslu daty vede podle exhortace k nesmírné povrchnosti při formulaci morálního stanoviska, a proto je nezbytné vychovávat ke kritickému myšlení a k hodnotové zralosti.  8. dubna 2016 vydal papež František svou druhou apoštolskou exhortaci \"Amoris laetitia (Radost z lásky)\", která se věnuje tématu rodiny a jejím současným výzvám či poslání.  Ve třetí apoštolské exhortaci, \"Gaudete et exsultate (Radujte se a jásejte)\", která vyšla 19. března 2018, reflektuje papež František všeobecné povolání ke svatosti a zamýšlí se nad tím, jak můžeme na tuto výzvu odpovědět v dnešním moderním světě.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční cesty.", "content": "První zahraniční cesta papeže Františka vedla v červenci 2013 do Brazílie. Na rozdíl od svých předchůdců během ní nepoužíval opancéřovaný papamobil. Mnohokrát se navíc dostal do přímého kontaktu s lidmi, což způsobilo nervozitu příslušníků jeho ochranky.  Kněze a církevní hodnostáře celého světa František vyzval, aby vyšli z izolace svých kostelů a kazatelen a sloužili chudým a potřebným. \"„Nemůžeme se zavírat ve farnostech, když tolik lidí čeká na slovo Boží,“\" řekl kněžím v katedrále v Riu de Janeiru. Františkovu závěrečnou mši, kterou sloužil na pláži Copacabana, navštívily podle některých odhadů až tři miliony lidí. V květnu 2014 navštívil Jordánsko a Izrael. Během této cesty se setkal s jordánským králem Abdalláhem II., s patriarchou Bartolomějem I., s prezidentem Izraele Šimonem Peresem a s palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem. Perese a Abbáse pozval ke společné modlitbě do svého domu ve Vatikánu; toto pozvání oba prezidenti přijali. Velký rozruch způsobil nečekanou modlitbou u zdi oddělující Izrael od Západního území.  V srpnu 2014 navštívil Jižní Koreu. Při této cestě blahořečil 124 korejských mučedníků, kteří byli zabiti během pronásledování v 18. a 19. století.  Dne 24. dubna 2015 přislíbil návštěvu České republiky u příležitosti Cyrilometodějských slavností na Velehradě.  V neděli 17. května 2015 pozdravil prostřednictvím přímého televizního přenosu z náměstí sv. Petra před modlitbou \"Anděl Páně\" shromáždění věřících k 20. výročí návštěvy papeže sv. Jana Pavla II. na Svatém Kopečku v Olomouci, při němž byl do ostatkové skříňky poblíž oltáře a hrobu sv. Viktora v chrámu Navštívení Panny Marie uložen relikviář s krví Jana Pavla II.  V únoru 2016 jednal na Kubě s Raúlem Castrem. V Havaně se sešel také s moskevským patriarchou Kirillem, což bylo první setkání mezi hlavami římskokatolické a Ruské pravoslavné církve v dějinách. Kritici však upozorňují na to, že Kirill se s Františkem setkal spíše z politických než ekumenických důvodů.  V roce 2016 Svatý Otec navštívil Mexiko za navštívení mexického prezidenta a zjevení Panny Marie Guadalupské za odsloužení mši. Přitom zkritizoval Mexiko za korupce a obchodování s drogami.  V listopadu 2017 přiletěl František jako první hlava katolické církve do Myanmaru. Tamější obyvatele vyzýval k odpuštění za násilí.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní telefonáty.", "content": "Brzy po zvolení překvapil papež František tím, že řadu osobních záležitostí si i v nejvyšší církevní funkci dál zařizuje sám. Osobními telefonáty většinou zcela vyvede z míry volané, kteří hovor často považují za vtip. Jednou z prvních „obětí“ papežova neformálního stylu se stal pár dní po jeho zvolení recepční ve vatikánské rezidenci jezuitů, kam František telefonoval generálnímu představenému řádu Adolfu Nicolásovi. Když recepční slyšel, že volá \"„papež František“\", reagoval slovy: \"„Ano? A já jsem Napoleon“\".  U svého prodejce novin pak papež odhlásil jejich odběr, svému ševci zavolal, aby se netrápil papežskými střevíci z červené kůže, ale pokračoval ve výrobě klasických černých bot, a u svého argentinského zubaře zrušil kontrolu kvůli „dlouhodobému pobytu ve Vatikánu“.  Následovaly nečekané telefonáty věřícím, kterými je chtěl podpořit v obtížné osobní situaci. Tímto způsobem se ozval např. těhotné italské ženě, kterou její partner opustil poté, co zjistila, že čeká dítě, a navíc ji posílal na interrupci. V dopise se papeži svěřila s obavou, že její nemanželské dítě nebude chtít žádný kněz pokřtít. Papež ji po telefonu ujistil, že pokud by se tak stalo, má mu dát vědět a on dítě pokřtí sám.", "section_level": 2}, {"title": "Rok milosrdenství.", "content": "V dubnu 2015 papež vyhlásil bulou \"Misericordiae vultus\" (česky Tvář milosrdenství) svatý rok milosrdenství, který trval od 8. prosince 2015 do Slavnosti Krista Krále 20. listopadu 2016. Tento svatý rok, který je vyhlášen u příležitosti 50. výročí od konce druhého vatikánského koncilu, slouží obdobně jako jiné svaté roky, které může ze své autority vyhlásit pouze papež, k plnomocnému odpuštění všech druhů hříchů, ale i všech následných trestů z nich plynoucích. Tyto odpustky se udělují za obvyklých podmínek (nemít zálibu v žádném hříchu, snažit se žít křesťanský život podle evangelijních zásad), přičemž se také přidávají podmínky speciální (projití svatou branou ve svatopetrské bazilice). V září téhož roku navíc papež sdělil, že na toto období udělí také posílení zpovědních fakult pro kněze, kteří tak budou moci udělit odpuštění hříchů ženám, které podstoupily umělý potrat. V rámci tohoto roku papež navíc chce vyslat do celého světa na Popeleční středu tzv. misionáře milosrdenství, kteří by měli dopomoci k posílení osobní víry každého křesťana a zakoušení jeho vztahu s Bohem, který je nejvýš milosrdný, dále by pak jejich funkcí mělo být, aby byli přesvědčivými kazateli milosrdenství a přinášeli radost z odpuštění. V rámci tohoto roku také papež myslel na věřící, kteří chodí na bohoslužby církví neuznaného Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX) Spolu s prosbou za plné sjednocení katolické církve s tímto společenstvím duchovních a jim svěřených laiků udělil po dobu konání tohoto svatého roku zplatnění zpovědí, které udělují kněží FSSPX.", "section_level": 2}, {"title": "Sexuální zneužívání katolickými duchovními.", "content": "Papež František se na téma sexuálních a zneužívacích skandálů opakovaně vyjádřil, když je odsoudil a omlouval se za ně a setkával se s oběťmi zneužívání katolickými duchovními. Sám však čelil rostoucí kritice, že jeho zásahy proti němu jsou nedostatečné a že se sám v mnoha případech zastával jeho pachatelů či těch, co takové jednání kryli, a dokonce je povyšoval.  Kritiku vyvolalo například jmenování kardinála Danneelse delegátem na synodu o rodině, neboť ten se ještě jako primas Belgie pokoušel ututlat zneužívání páchané biskupem Vangheluwem.  Velké pobouření vyvolalo jmenování Juana Barrosa osornským biskupem a neurvalý výpad, kterým papež počastoval během své návštěvy Chile ty, kteří proti biskupovi, viněnému z krytí sexuálního obtěžování na předchozím úřadě, protestovali. Za své výroky se později omluvil a posléze přiměl chilské biskupy k hromadné rezignaci (nejen včetně Barrosa, ale i těch, co proti Barrosovi vystupovali).  V srpnu 2018 obvinil papeže arcibiskup Viganò, bývalý apoštolský nuncius v USA, že dlouho věděl o obvinění ze zneužívání vznesených proti kardinálu McCarrickovi a i přesto ho zbavil trestů, které na něj měl uvalit Benedikt XVI., a učinil jej jedním ze svých vlivných poradců. Viganò v souvislosti s tímto obviněním vyzval papeže, aby šel příkladem a sám rezignoval. Papež se před novináři odmítl k těmto obviněním vyjádřit.  V únoru 2019 papež ve Vatikánu uspořádal historicky vůbec první konferenci čelných představitelů katolické církve o problematice sexuálního zneužívání. V květnu 2019 pak František zveřejnil apoštolský list Vos estis lux mundi, kterým zavedl nové procedurální normy pro boj se sexuálním zneužíváním v rámci římskokatolické církve a který představuje významný krok v prevenci a potírání sexuálních deliktů ze strany římské kurie.", "section_level": 2}, {"title": "Názory a postoje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Osobní skromnost a sociální důraz.", "content": "K nápadným povahovým rysům papeže Františka patří osobní skromnost. Jako kardinál žil v malém bytě, sám si vařil a jezdil veřejnou hromadnou dopravou. Podle jeho názoru každý člověk, který podlehne sebestředné marnosti, ve skutečnosti skrývá v sobě velkou bídu.  Už jako kardinál se kriticky vyjádřil k obrazu církve v současném světě, že je uzavřená sama do sebe, a tak duchovně nemocná. Řekl, že pokud by si měl vybrat mezi poraněnou církví, která se vydala na ulici, a nemocnou, odtažitou církví, rozhodně by si vybral tu první. Podpořil využití moderních digitálních technologií jako internet a SMS k oslovování lidí. Kněze, kteří odmítají křtít děti svobodných matek, označil za pokrytce dnešní doby, za ty, kdo klerikalizují církev a božímu lidu upírají spásu. Je znám svým zájmem o lidi nakažené virem HIV, v minulosti je často navštěvoval v hospicích. V roce 2011 navštívil hospic, kde v rámci velikonočního rituálu políbil dvanáct lidí nakažených tímto virem a obřadně jim umyl nohy. Tento obřad zopakoval už jako papež na Zelený čtvrtek roku 2013, kdy omyl a políbil nohy 12 delikventům v římském nápravném zařízení pro mladistvé.  Dne 16. března 2013 na setkání s novináři papež František s poukazem na svatého Františka z Assisi řekl: „Přál bych si, aby i celá církev byla církví chudých, církví pro chudé“.  „Nebuďte nikdy smutní, křesťan nemůže být smutný. Nenechte se nikdy ovládnout bezmocí. Naše radost není radostí z vlastnictví mnoha věcí, ale ze setkání s Ježíšem,“ řekl na Květnou neděli 2013 (24. března).", "section_level": 2}, {"title": "Církev, papežství a liturgie.", "content": "Podle Mileny Faustové je František znám jako významný teolog a umírněný konzervativec a tvoří kompromis mezi levicovou teologií osvobození a tradicionalismem jezuitského řádu.  Podle Michala Semína kladl dřívější arcibiskup Bergoglio ve své diecézi překážky tradicionalistickým kněžím, kteří se chtěli vrátit k předkoncilní liturgii, a to i po vydání Benediktova apoštolského listu Summorum pontificum, který byl k tradicionalistům vstřícný. Jako arcibiskup a kardinál měl Bergoglio dobré vztahy s židy a protestanty. Ve vztahu k anglikánům podle Semína odmítl myšlenku, aby konvertovali ke katolické církvi, a uvedl, že katolická církev anglikány potřebuje takové, jací jsou v anglikánské církvi. Na shromáždění Charismatického hnutí v Buenos Aires v roce 2012 neváhal pokleknout před evangelikálním kazatelem, aby od něj přijal požehnání. V roce 2012 se zúčastnil oslav židovského svátku Chanuka v jedné z argentinských synagog. Podle Semína je oddán ekumenismu a mezináboženskému dialogu, relativizuje jedinost katolické církve podřízené Římu a je rovněž zastáncem kolegiality biskupů. Takový postoj byl patrný už při jeho prvním vystoupení po zvolení papežem. Ponechal stranou viditelné známky a projevy papežské autority a prezentoval se jako biskup Říma. Rovněž svého předchůdce Benedikta XVI. označil jako emeritního biskupa římského, nikoliv jako emeritního papeže. Před udělením požehnání městu a světu (\"Urbi et Orbi\") si vyžádal modlitbu přítomných věřících za sebe samého.  Podle Semína byl v roce 2005 přinejmenším od druhého kola volby hlavním protikandidátem kardinála Ratzingera a přesunuly se k němu hlasy, které původně směřovaly ke kardinálu Martinimu, oblíbenci progresivního a liberálního směru v církvi. Podle Semína se zdá být jasné, že papež František přichází na Petrův stolec jako rozhodný stoupenec druhého vatikánského koncilu včetně jím nastolených změn a že papežem Františkem zvolený kurz opět potlačí ostrůvky (předkoncilní) katolické tradice, jež se vynořovaly za pontifikátu Benedikta XVI.  Podle publicisty Martina T. Zikmunda se František dosud ve všech funkcích projevil jako teologicky konzervativní a nebývale sociálně citlivý. Je vůdcovským typem, ošlehaný praktickým životem, a svými gesty ukázal osobní pevnost a kuráž. Podle Zikmunda se stal vhodným kompromisním kandidátem těch, kteří touží po změnách, a těch, kteří chtějí papeže jako vnější ikonu, aniž by se vnitřní pořádky příliš měnily. Reakce katolických i nekatolických médií a osobností na první papežovy kroky byly převážně pozitivní. Kateřina Lachmanová i Joel Ruml však zdůraznili, že lidé si do nového papeže projektují příliš velké množství protikladných i nerealistických očekávání.  Jeho postoj k papežské kurii byl doposud rezervovaný, stálým funkcím v ní se vyhýbal a Vatikán navštěvoval jen v nezbytných případech. Již v souvislosti se svým jmenováním kardinálem v roce 2001 odrazoval věřící ve své zemi od utrácení peněz za cestu do Říma a podobně se obrátil na Argentince i při zahájení svého pontifikátu. Vyzval je, aby raději dali peníze chudým. Římskou kurii považuje za subjekt, který pomáhá a slouží. Negativní zprávy o kurii jsou podle něj často přehnané a zmanipulované tak, aby skandalizovaly. Novinářům podle něj často hrozí, že podlehnou koprofilii a budou navádět ke koprofagii. Neustálé vidění negativních aspektů místo pozitivních považuje za častý hřích.", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverzní etické otázky.", "content": "Tomáš Halík konstatoval, že ani od reformního papeže nelze očekávat, že bude žehnat homosexuálním svazkům, prosazovat v dnešní době svěcení žen či měnit postoj církve k potratům. Než Argentina v roce 2010 jako první latinskoamerická země zlegalizovala sňatky homosexuálů, kritizoval kardinál Bergoglio toto opatření jako \"destruktivní záměr proti Božímu plánu\" („není to obyčejný politický boj; je to pokus zničit Boží záměr“). Adopce dětí homosexuálními muži označil za \"formu diskriminace dětí\". Prezidentce Argentiny Cristině Fernández de Kirchner oponoval i v otázkách antikoncepce a umělého oplodnění, v nichž zastával konzervativní stanovisko. V červenci 2013 se přesto nezvykle otevřeně vyjádřil k problematice vztahu církve k homosexuálům. Podle něj by církev neměla věřící soudit na základě sexuální orientace, a to ani v případě, že se jedná o kněze.", "section_level": 2}, {"title": "Celibát.", "content": "„V této chvíli jsem pro zachování celibátu se všemi jeho pro a proti. S jeho praktikováním jsme měli po tisíc let spíš lepší než horší zkušenosti,“ uvedl František v knize rozhovorů se svým přítelem, argentinským rabínem Abrahamem Skorkou \"O nebi a zemi\". Dodal ovšem, že celibát „...je otázka disciplíny, a ne víry, a věc se může změnit“.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k politickému dění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Špinavá válka.", "content": "V roce 2005, v roce předchozího konkláve, v němž byl Bergoglio řazen mezi papabili, vydal Horacio Verbitsky knihu o církvi s názvem \"El Silencio\" (Mlčení), v níž Bergoglia obvinil z toho, že v době tzv. špinavé války v Argentině pod záštitou operace Kondor v období vlády vojenské junty zbavil jezuitské kněze Orlanda Yoria a Francisca Jalicse ochrany svého řádu, a tím umožnil armádě, aby je v květnu 1976 unesla a mučila. Tato tvrzení se odvolávají na rozhovory s Jalicsem, který se později přestěhoval do německého kláštera. Bergoglio označil obvinění za pomluvu a prohlásil, že naopak tajně zachránil životy obou kněží a dalších, které ukryl před eskadrami smrti nebo jim pomohl uprchnout.Podle Verbitského Bergoglio naopak pomohl ukrýt příslušníky argentinského námořnictva před inspektory Meziamerické rady pro lidská práva a odmítal žádosti o pomoc lidí před terorem vlády. Bergoglio dvakrát odmítl svědčit u soudu o svém působení v čele jezuitského řádu, a když v roce 2010 před soudem konečně vypovídal, byly mu vytčeny vyhýbavé odpovědi. V roce 2010 před soudem uvedl, že o případech odebírání dětí politicky nepohodlným ženám se dozvěděl až v roce 1985, dva roky po konci vojenské vlády, zatímco rodina Eleny de la Cuadra, která zmizela v roce 1977 v pátém měsíci těhotenství a po porodu byla ve vězení zabita, tvrdí, že ho kontaktovala a prosila o pomoc už v době zmizení Eleny.  Na rozdíl od předešlého se uvádí, že ani v době diktatury neváhal kritizovat poměry v zemi a přispěl k tomu, aby se argentinská biskupská konference v roce 2000 omluvila za neschopnost zaujmout odmítavý postoj k vojenské vládě, a přispěl tak k zahojení ran a obnovení důvěryhodnost římskokatolické církve.  Dne 18. března 2013 vydal prezident Nejvyššího soudu Argentiny Ricardo Lorenzetti prohlášení, že papež František je zcela nevinný a nebyl nikdy podezřelý z porušování lidských práv během špinavé války. Lorenzetti dále zdůraznil nutnost respektovat presumpci neviny. Řekl: „Ačkoli někteří stále prohlašují, že mohl udělat to či ono, faktem zůstává, že zde není žádné konkrétní obvinění vznesené proti bývalému kardinálovi Jorgemu Bergogliovi.“ Argentinský nositel Nobelovy ceny za mír a odpůrce vojenské junty Adolfo Pérez Esquivel 21. března 2013 prohlásil, že František „Neměl nic společného s diktaturou, nebyl komplicem diktatury a nekolaboroval.“  Také Hebe de Bonafini, prezidentka jedné z organizací „Matek z Plaza de Mayo“ (organizace matek obětí argentinské diktatury), se v roce 2013 vzdala kritizování papeže Františka a v otevřeném dopise jej chválila za jeho duchovní činnost v chudinských čtvrtích Buenos Aires. Funkcionářka Matek tak provedla stejný obrat jako prezidentka Argentiny Cristina Fernández de Kirchner a různí další členové její vlády, kteří zvolení dřívějšího arcibiskupa Bergoglia papežem zprvu přijali rezervovaně nebo otevřeně kriticky.", "section_level": 2}, {"title": "Falklandy.", "content": "Jako kardinál opakovaně podporoval argentinský nárok na britské Falklandy (Malvíny). Podle britského listu The Sun v roce 2011 prohlásil: „Falklandy jsou naše, je to naše země. Važme si těch, kdo tam položili své životy. Falklandy patří Argentině.“ U příležitosti 30. výročí konce války o toto souostroví v roce 2012 se Bergoglio vyjádřil, že Britové se ostrovů zmocnili.  Britský premiér David Cameron se v březnu 2013 proti názorům nového papeže „při vší úctě“ ohradil a odvolal se na jednoznačné výsledky referenda, které na ostrovech právě proběhlo: „Bílý dým nad Falklandami byl dost jasný.“ Argentinská velvyslankyně v Londýně Alicia Castrová v reakci na toto prohlášení označila za zarážející, že si premiér „dovoluje odmítat papeže“. Argentinská prezidentka Cristina Fernández de Kirchner, která nynější obyvatele Falkland považuje za squattery a referendum za frašku, vyjádřila naději, že i přes četné spory, které ona a dřívější kardinál Bergoglio měli, pomůže papež František vylobbovat alespoň zahájení jednání s Brity. Vzápětí nato se jako vůbec první hlava státu ve Vatikánu s papežem setkala.", "section_level": 2}, {"title": "Evropská migrační krize.", "content": "Od vypuknutí migrační krize v roce 2015, která vyústila v migraci více než milionu lidí do Evropy, se angažuje ve prospěch uprchlíků. V září 2016 papež František vyzval Evropany, aby „uprchlíky uvítali ve svých domech a obcích, aby jejich první zkušenosti v Evropě bylo teplé lidské uvítání a ne chlad při spaní na ulicích.“", "section_level": 2}, {"title": "Postoj k Tibetu.", "content": "V prosinci 2014 odmítl udělit osobní audienci tibetskému dalajlámovi Tändzinu Gjamcchovi kvůli „delikátní situaci“, která panuje ve vztazích Svatého stolce a Číny.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika současného kapitalismu.", "content": "Dne 26. listopadu 2013 vydal apoštolskou exhortaci \"Radost evangelia\", kde mimo jiné silně kritizuje současný globální ekonomický systém a označuje ho za „novou tyranii“. Prosí bohaté, aby se s chudými podělili o své peníze (které prohlašuje za novodobou modlu), a zároveň vzkazuje, že vytvářet ekonomiku sociálních nerovností a dokonce vyloučenosti „zabíjí“. Proti těmto názorům se ohradili američtí konzervativci včetně Rushe Limbaugha. Ten dokonce prohlásil, že tyto papežovy názory jsou marxistické. Svatý otec pro časopis La Stampa na tyto reakce uvedl, že marxistická ideologie je špatná, ale že se setkal ve svém životě s mnoha marxisty, kteří byli dobří lidé, takže není výrokem Rushe Limbaughadena uražen. Dodal přitom, že nedávno vydaná exhortace je v souladu se sociální naukou římskokatolické církve.", "section_level": 2}, {"title": "Proti ekonomii vyřazování.", "content": "V apoštolské exhortaci \"Radost evangelia\" papež mimo jiné napsal:", "section_level": 3}], "src_summary": "František (), vlastním jménem Jorge Mario Bergoglio SJ (* 17. prosince 1936 Buenos Aires), je 266. papež katolické církve, římský biskup a suverén státu Vatikán, jehož zvolilo konkláve dne 13. března 2013. Stal se prvním papežem pocházejícím z amerického kontinentu a prvním z Tovaryšstva Ježíšova (jezuitského řádu). Jde rovněž o prvního mimoevropského papeže od 8. století, kdy římskokatolickou církev vedl sv. Řehoř III. pocházející ze Sýrie.", "tgt_summary": "方济各(;;;1936年-12月17日)是天主教会第266任教宗,本名豪尔赫·马里奥·贝尔戈里奥(),耶稣会会士,意大利裔阿根廷人,能说流利的拉丁语、西班牙语、意大利语和德语。1958年加入耶稣会,1969年成为神父,1997年担任布宜诺斯艾利斯总教区总主教,并在2001年由时任教宗若望保禄二世册封为枢机。他在2013年3月13日获选为教宗,成为首位出身于拉丁美洲、南半球与耶稣会的教宗,也是继额我略三世后1282年以来首位非欧洲出身的教宗。", "id": 1058370}
{"src_title": "Rodinný rozpočet", "tgt_title": "个人预算", "src_document": [{"title": "Tvorba rodinného rozpočtu.", "content": "Sestavování rodinného rozpočtu lze rozčlenit do pěti fází:  Veškeré propočty rodinného rozpočtu je třeba tvořit pro jednotné časové období (například měsíc). Všechny položky se pak k tomuto časovému období budou vztahovat. Není-li frekvence konkrétní posuzované finanční položky rovna zvolené délce časového období, je nutné tuto položku ke zvolenému období poměrově přizpůsobit. Pro tvorbu opravdu důkladného rodinného rozpočtu je nutné přistoupit k zhodnocení počátečního stavu všeho v rodině (celé domácnosti, všech věcí, i s jejich expirační dobou, nejen příjem a výdaje). Např. je podzim, ale již teď víme, že na jaro budou potřeba boty pro dítko. Musíme toto do svého rozpočtu zahrnout. A to nejen jako položku k propočtu, ale jako přehled pro nutnou rezervu.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled všech příjmů.", "content": "V první fázi dochází k evidování všech příjmů rodiny. Tyto příjmy je nutné uvažovat jako čisté, tedy až po zdanění. Mezi příjmy se řadí:", "section_level": 2}, {"title": "Seznam výdajů.", "content": "Další fáze sestavování rodinného rozpočtu spočívá v sumarizaci všech vydání rodiny. Lze je rozdělit na výdaje nutné a zbytné:  Ke stanovení výdajů může posloužit přesná evidence všeho, co se za dané časové období v rodině vydá (včetně finančního vyčíslení poměrových částí spotřebovaných ingrediencí pro vaření). Jiným řešením pro zjištění vydaného objemu finančních prostředků je vytvoření si denních limitů (například na nákup potravin) a tyto limity pak po celé časové období dodržovat.", "section_level": 2}, {"title": "Porovnání příjmů a výdajů.", "content": "Ve třetí fázi sestavování rodinného rozpočtu dochází k porovnání součtu veškerých příjmů se sumářem všech výdajů. Tyto dvě hodnoty by se sobě měly rovnat. V případě, že jsou vydání větší než příjmy, je třeba snížit výdaje nebo navýšit příjmy, popřípadě provést obojí. V opačném případě, kdy jsou příjmy vyšší než výdaje, je vhodné zvýšit částku určenou na spoření k tvorbě finanční rezervy.", "section_level": 2}, {"title": "Přehodnocení a přizpůsobení výdajů.", "content": "I přes to, že jsou třeba příjmy domácnosti vyšší než její výdaje, je vhodné provést jejich bilanci a případné úpravy vydání. Zvažuje se totiž, zda je třeba mít zbytné (ale i nutné) výdaje ve stávající výši, tedy zda by je nešlo snížit. Podle Jana Harbáčka ze společnosti Partners by ideální rozdělení finančních výdajů mělo být následující:  Provést lze též změnu využívaných bankovních produktů (kupříkladu místo netermínovaných účtů využít vklady termínované) nebo volné finance investovat (do fondů, ukládat je do bank na termínované vklady či spořicí účet, nakupovat akcie nebo dluhopisy, stát se společníkem nadějného podnikatele, nakupovat a pronajímat nemovitosti anebo finance zkoušet zhodnotit v loteriích či jiných hrách). Větší část volných příjmů se doporučuje ukládat na spořicí účet a zbývající část investovat kupříkladu do podílových fondů. Není totiž dobré investovat všechno na jeden účel, nýbrž lepší je rozdělit své úspory mezi více produktů.  Péči o investice lze svěřit finančnímu odborníkovi nebo mohu investovat sám. Během investování je však nutné sledovat a vážit míru rizika, likvidity a výnosu investic. Výhody u všech tří pohledů nelze najednou zajistit (nelze mít vysoký výnos zároveň s vysokou bezpečností a likviditou). Například stavební spoření sice vykazuje nízké riziko a vysoký výnos, avšak má nízkou likviditu.", "section_level": 2}, {"title": "Aktualizace rozpočtu.", "content": "Aby rozpočet odpovídal skutečnosti, je třeba provádět jeho aktualizaci a zahrnovat do něj aktuální potřeby či vydání domácnosti. Kontrolu rozpočtu se doporučuje provádět jednou za měsíc, za půl roku či jednou za rok.  Jednou za rok se také doporučuje prohlédnout smlouvy uzavřené domácností (např. na pojištění, faktury za energie, mobilní služby atd.) a porovnat, jestli členové domácnosti opravdu využívají všechno, za co platí, nebo, jestli není dobré změnit objem či jiné podmínky těchto nakupovaných služeb. Třeba proto, že od uzavření pojištění domácnosti proběhly změny v zakoupené výbavě, neomezený mobilní tarif není plně využitý nebo dodávky elektřiny u zvoleného dodavatele přestaly patřit k těm levnějším.", "section_level": 2}, {"title": "Nástroje ke zpracování rodinného rozpočtu.", "content": "Ke zpracování rodinného rozpočtu lze využít papír, tužku a kalkulačku nebo některý z počítačových programů.", "section_level": 1}, {"title": "Papír, tužka a kalkulačka.", "content": "Během tvorby rodinného rozpočtu pomocí papíru, tužky a kalkulačky dochází k evidenci příjmů a výdajů rodiny na papíry či do sešitu. Výpočty jsou prováděny ručně a hrozí u nich nebezpečí výskytu chyby.", "section_level": 2}, {"title": "Tabulkový procesor.", "content": "Přehledy lze sestavovat v tabulkových procesorech, jimiž mohou být například programy Microsoft Excel či OpenOffice.org Calc. Oproti zápisu rozpočtu na papír umožňují jeho případné snadné rozšiřování či upravování. Navíc je možné zpracovaný rozpočet uložit a později se k němu vrátit. Také je možné zkoušet různé ekonomické propočty a sledovat jejich projevy. Aby však vynikly rozdíly a výhody zpracování rodinného rozpočtu tabulkovým procesorem oproti papíru s tužkou a kalkulačkou, je třeba, aby zpracovatel rodinného rozpočtu uměl s počítačovým programem pracovat a využíval během práce i zabudované funkce těchto programů (například sčítání). Využít ovšem lze již připravené soubory (formuláře) pro tabulkové procesory, které jsou k dispozici na internetu.", "section_level": 2}, {"title": "Počítačový program.", "content": "Ke zpracování rodinného rozpočtu lze využít počítačový program, který je možné získat například na internetu. K dispozici jsou kupříkladu program „Domácí Hospodářství“ či „RQ Money“. Tyto programy již mají předem připravené (ale modifikovatelné) kategorie příjmů a výdajů, v rámci nichž lze rozpočet vyhodnocovat, tvořit jeho statistiky či přehledy a graficky jej zobrazovat.", "section_level": 2}, {"title": "Webová kalkulačka.", "content": "Porovnání příjmů a výdajů domácnosti je možné spočítat také v kalkulačkách dostupných na webu. Tyto kalkulačky mají předem definované kategorie příjmů i vydání a nelze je nijak upravovat. Neumožňují také jakoukoliv archivaci zadaných údajů, neboť při zavření okna prohlížeče se stránkou webové kalkulačky, dochází k výmazu zadaných hodnot.", "section_level": 2}, {"title": "Alternativní způsoby rodinného hospodaření.", "content": "Rodinné finance lze spravovat i jiným způsobem. Příjmy lze rozdělit do obálek či hrníčků, přičemž každá z takto separovaných částí bude určena na jiný účel finančních výdajů (například na bydlení, výdaje na energie, na provoz automobilu atp.). Z jednotlivých skupin se pak podle charakteru vydání odebírají vydávané finanční částky.  V případě, že rodinné finanční transakce probíhají především bezhotovostně, si lze v bance založit (někdy i bezplatně) více účtů. Ty si pak podle jednotlivých druhů vydání vzájemně odlišit (například jejich pojmenováním) a finanční částky poté na jednotlivé účty převádět pomocí nastavených bezhotovostních převodů. Vydání pak budou prováděna z příslušných účtů a lze tak sledovat množství vydaných finančních prostředků na ten který účel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rodinný rozpočet je plán finančního hospodaření domácnosti. Jeho vytvoření vede k získání kontroly nad finanční situací rodiny a ke snížení rizika jejích zbytečných výdajů a případného zadlužování. Lze tím najít zdroje pro rezervy a úspory v rodinném rozpočtu a připravit se tak na nečekané výdaje. Podle sociologických průzkumů má totiž problémy vyjít s penězi každý třetí člověk a v případě nenadálých výdajů má finanční problémy polovina domácností v České republice. Navíc finanční problémy jsou podle sociologů skutečným důvodem rozpadu odhadem šedesáti až osmdesáti procent manželství. Princip tvorby rozpočtu představuje sumarizaci všech příjmů a výdajů rodiny uspořádaných podle určitých kategorií, jejich vzájemné porovnání, zajištění rovnováhy mezi příjmy a výdaji a také pozdější přizpůsobování rodinného rozpočtu aktuálním životním skutečnostem. Sestavení rodinného rozpočtu je tedy podobné tvorbě rozpočtu firem, které také sumarizují své náklady i výdaje a vzájemně je porovnávají ve snaze o tvorbu co možná největšího zisku. Ke zpracování rodinného rozpočtu je možné využít buď tužku, papír a kalkulačku, ale také osobní počítač, popřípadě též internet. Aby však byl rozpočet efektivní, je po jeho vytvoření třeba důsledně dodržovat jím nastavená pravidla.", "tgt_summary": "个人预算是一个用于分配未来个人收入用于消费,储蓄和偿债的财务规划。制定个人预算需要考虑曾经的开支和个人债务。有几个方法和工具可利用于制定、使用和调整个人预算。", "id": 1883437}
{"src_title": "Jean-Jacques Dessalines", "tgt_title": "让-雅克·德萨林", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Ve svém mládí byl Dessalines otrokem na kávovníkové plantáži francouzského plukovníka jménem Henri Duclos. Ujala se ho jeho teta Victoria Montou, rovněž otrokyně, ale velmi energická žena. Tetu Victorii velmi pobuřovaly těžké podmínky otroctví a práce na polích. Byla starší než Jean-Jacques a naučila jej způsobům boje člověka proti člověku. Později se sama účastnila válečných bojů pod přezdívkou \"Gran Toya\". Zemřela v roce 1805.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Po Velké francouzské revoluci se Dessalines stal důstojníkem francouzské armády. Sloužil v ní, když byla kolonie ohrožována Brity a Španěly. Později se stal jedním z velitelů protifrancouzského povstání, které vyústilo v haitskou revoluci. Stejně jako vůdce revoluce Toussaint Louverture svedl mnoho úspěšných válečných střetnutí. Poté, co byl Toussaint Louverture v roce 1802 zrazen, zajat a deportován do Francie (kde v roce 1803 zemřel ve věznici), stal se Dessalines novým vůdcem revoluce. V listopadu 1803 porazil vojsko vyslané Napoleonem Bonapartem v bitvě u Vertières.", "section_level": 1}, {"title": "Nezávislost Haiti.", "content": "Dne 1. ledna 1804 vyhlásilo Haiti svoji nezávislost a stalo se tak prvním státem vzniklým ze vzpoury černých otroků. Francie tak přišla o svoji tehdy nejvýnosnější kolonii; současně to také byla první a na dlouhou dobu poslední velká Napoleonova porážka.  Dessalines byl Radou generálů jmenován generálním guvernérem Haiti. V září 1804 se prohlásil císařem a vládl zemi pod tímto označením do roku 1806, kdy byl zavražděn.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt císaře.", "content": "V důsledku rozporů mj. v otázkách zemědělské politiky se proti císaři Jakubovi I. spikli čtyři jeho blízcí spolupracovníci. Dessalines byl zastřelen na mostě tehdy zvaném \"Pont Larnage\", dnes v obci Pont-Rouge (severně od Port-au-Prince), dne 17. října 1806. Mezi spiklenci byli Bruno Blanchet a Alexandre Pétion, dva pozdější prezidenti Republiky Haiti, která byla po smrti císaře vyhlášena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean-Jacques Dessalines (20. září 1756 – 17. října 1806) byl vůdcem Haitské revoluce ve francouzské kolonii Saint-Domingue a vládcem nezávislého Haiti podle ústavy z roku 1801. Nejdříve byl uznáván jako generální guvernér, později přijal titul císař a vládl pod jménem Jakub I. Haitský. Je považován za jednoho z otců zakladatelů Haiti.", "tgt_summary": "让-雅克·德萨林(,1758年-9月20日-1806年-10月17日) 海地革命的领袖,他被视为海地开国元勋。独立后称帝,加冕为雅克一世。", "id": 961688}
{"src_title": "Kendrick Lamar", "tgt_title": "肯德里克·拉马尔", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Narodil se roku 1987 ve městě Compton v okrese Los Angeles, stát Kalifornie. Jeho rodiče pocházeli z Chicaga. Navštěvoval lokální střední školu Centennial High School. Mezi jeho příbuzné patří známý basketbalista NBA Nick Young.", "section_level": 2}, {"title": "Počátky hudební kariéry (2003 - 2009).", "content": "Roku 2003, když mu bylo šestnáct, nahrál první mixtape s názvem \"Youngest Head Nigga In Charge\". Tehdy používal pseudonym K-Dot. Mixtape vzbudil zájem u tamního nezávislého labelu Top Dawg Entertainment, jehož vedení mu nabídlo smlouvu. V roce 2005 u nich vydal mixtape \"Training Day\".  Nejvíce ho ovlivnila tvorba rappera 2Pac, dále čerpá inspiraci od umělců jako jsou The Notorious B.I.G., Jay-Z, Nas a Eminem.  V roce 2008 spolupracoval s rapperem Game, kdy spolu nahráli písně \"Cali Niggaz\" a \"The Cypha\". Poté si ho Game vybral jako předskonana pro své turné, kde vystupoval i Jay Rock. Roku 2009 vydal třetí mixtape nazvaný \"C4\", používající instrumentální nahrávky z alba \"Tha Carter III\" od Lil Wayne, a brzy poté přestal používat pseudonym K-Dot a začal používat své rodné jméno. Na konci roku 2009 ještě vydal nezávislé EP s názvem \"Kendrick Lamar EP\".", "section_level": 2}, {"title": "\"Overly Dedicated\" a \"Section.80\" (2010 - 2011).", "content": "Roku 2010 se účastnil turné s názvem \"The Independent Grind\", společně s rappery jako Tech N9ne a Jay Rock. V září 2010 vydal mixtape \"Overly Dedicated\", který obsahuje píseň \"Ignorance Is Bliss\", ve které oslavuje Gangsta rap a pouliční násilí. Tato píseň byla prvním podnětem, který vzbudil zájem hudebního producenta Dr. Dre. Ten ho poté pozval ke spolupráci na plánovaném albu \"Detox\".  V červenci 2011 vydal nezávislé album \"Section.80\", které sklidilo velmi kladné kritiky. Album bylo vydáno k digitálnímu prodeji, kdy se prodalo 5 300 kusů v prvním týdnu prodeje v USA. Tím debutovalo na 113. příčce žebříčku Billboard 200, a také na první příčce žabříčku Top Heatseekers. To vše bez mediální propagace.  Mixtape mu vynesl pozvání na spolupráce mainstreamových umělců jako Game, Meek Mill, DJ Khaled nebo Drake. V srpnu 2011 vystoupil na koncertě v Los Angeles společně s legendami Dr. Dre, Snoop Dogg a Game, kteří ho posléze \"korunovali\" novým králem západního pobřeží USA.", "section_level": 2}, {"title": "\"good kid, m.A.A.d city\" (2012 - 2013).", "content": "V březnu 2012 podepsal label Top Dawg joint venture spolupráci s nahrávacími společnostmi Aftermath a Interscope, a tím se Kendrick Lamar stal mainstreamovým umělcem. Sám byl jediným umělcem z Top Dawg Ent., který získal smlouvu u Aftermath Ent. s distribucí u Interscope Records, ostatní umělci z labelu Top Dawg mají zajištěnou distribuci pouze u Interscope Records.  V dubnu 2012 byl zveřejněn první major singl \"The Recipe\" (ft. Dr. Dre). Ten se umístil na 38. příčce žebříčku Hot R&B/Hip-Hop Songs a objevil se jako bonus track na deluxe verzi alba. V téže době oznámil plánované vydání svého debutového alba \"good kid, m.A.A.d city\". Album bylo vydáno 22. října 2012, kdy se ve svém prvním týdnu prodeje v USA umístilo na 2. příčce žebříčku Billboard 200 s 241 000 prodanými kusy. Prvním oficiálním singlem byla píseň \"Swimming Pools (Drank)\", která se vyšplhala na 17. příčku žebříčku Billboard Hot 100 a na 63. v UK Singles Chart. V prosinci 2012 v USA album získalo certifikaci zlatá deska za 500 000 prodaných kusů. V červnu 2013 bylo oceněno certifikací platinová deska. Celkem se v USA prodalo 1 324 000 kusů. Singly \"Swimming Pools\" a \"Poetic Justice\" byly asociací RIAA oceněny certifikací zlatý singl za překročení prodeje 500 000 kusů.  V srpnu 2013 nahrál sloku pro píseň \"Control\" od Big Seana, na které se prohlásil za krále New Yorku a kritizoval všeobecné pohodlí rapperů, kteří se odmítají pustit do vzájemných konfliktů. Tím připomněl \"Beef\" kulturu hip-hopu z 90. let 20. století a prvních let 21. století. V následném interview uvedl, že jeho text nebyl vytvořen s nenávistí, ale za cílem vyvolat zdravou konkurenci mezi rappery. Na jeho prohlášení následně reagovala řada rapperů, buď v rozhovorech či na Twitteru, někteří dokonce nahráli písně, ve kterých zpochybnili, že by kdy mohl být Kendrick Lamar králem New Yorku. Z nich například: Joell Ortiz - \"Outta Control\", B.o.B - \"How 2 Rap\", Lupe Fiasco - \"SLR 2\" nebo Papoose - \"Control Freestyle\". Na 56. ročníku hudebních cen Grammy obdržel sedm nominací, avšak žádnou neproměnil. Rapper Macklemore, výherce ceny za rapové album roku, po slavnostní ceremonii oznámil, že si tuto cenu více zasloužil Kendrick Lamar se svým albem \"good kid, m.A.A.d. city\". V září 2019 album zaznamenalo svůj 358. týden v žebříčku prodejnosti alb Billboard 200 a překonalo tak dosavadní rekord hip-hopového alba \"The Eminem Show\" od Eminema.", "section_level": 2}, {"title": "\"To Pimp a Butterfly\" a \"untitled unmastered.\" (2014 - 2016).", "content": "Na začátku roku 2014 začal pracovat na svém třetím studiovém albu. Během roku nahrál okolo čtyřiceti nových písní, na kterých spolupracoval například s producenty, jakými jsou Dr. Dre, Tae Beast a Sounwave. Také oznámil, že při tvorbě nového alba nemyslel na úspěch toho předchozího. Na konci července 2014 oznámil, že chystá premiéru svého krátkometrážního filmu s názvem \"m.A.A.d\". Inspirací snímku bylo jeho album \"good kid, m.A.A.d city\". Film měl premiéru na festivalu Sundance NEXT Fest. Během léta 2014 nahrál několik písní s producentem Flying Lotus. Jedna z jejich spoluprací s názvem \"Never Catch Me\" byla vydána jako singl k producentovu albu \"You're Dead\". V září prohlásil, že na novém albu nebudou žádní přizvaní umělci. Spekulovalo se, že by album mělo být vydáno na podzim 2014. V září 2014 vydal první singl s názvem \"i\", píseň se umístila na 39. příčce amerického žebříčku.  V únoru 2015 byla píseň \"i\" oceněna dvěma cenami Grammy, a to za nejlepší rapovou píseň a za nejlepší rapový počin. Poté vydal druhý singl, píseň \"The Blacker the Berry\", ten se v US žebříčku nejdříve neumístil, ale po vydání alba se umístil na 66. příčce. Album mělo být vydáno 23. března 2015. V březnu přes Twitter oznámil název alba \"To Pimp a Butterfly\" a zveřejnil obal. Album nakonec bylo překvapivě vydáno již 15. března 2015. V první týden prodeje se v USA prodalo 324 403 kusů, album tím debutovalo na prvních příčkách US žebříčků. Současně zaznamenalo 39 milionů streamů. Po vydání alba se v žebříčku Billboard Hot 100 umístily i písně \"Alright\" (82.), \"Wesley's Theory\" (91.), \"These Walls\" (94.) a \"Institutionalized\" (99.). Třetím singlem byla zvolena píseň \"King Kunta\" (58. příčka). V únoru 2016 bylo album certifikováno společností RIAA jako platinová deska (1 milion ks v distribuci). Důvodem byla změna pravidel RIAA, která začala přičítat i streamování audio a video obsahu alb. Do března 2016 se v USA prodalo 850 000 kusů alba.  V říjnu a listopadu 2015 probíhalo v osmi městech USA turné 1st Annual Kunta's Groove Sessions. Kendrick Lamar při něm vystupoval s písněmi z alba \"To Pimp a Butterfly\". Na turné ho doprovázela jeho podpůrná kapela The Wesley Theory a rapper Jay Rock. Ve Washingtonu vystoupil spolu s národním symfonickým orchestrem v prestižním Kennedyho Centru. Koncert byl vyprodaný během několika hodin. Fanoušky pobouřilo, že přednost dostali členové Kennedyho Centra, kteří lístky vykoupili.  Pro 58. předávání cen Grammy (za rok 2015) obdržel 11 nominací. Z nich proměnil pět, a to za nejlepší rapové album (\"To Pimp a Butterfly\"), dvě za píseň „Alright“, jednu za píseň „These Walls“ a jednu za nejlepší videoklip („Bad Blood“ – Taylor Swift ft. Kendrick Lamar). V únoru 2016 mu starostka Aja Brown předala symbolický klíč od města Compton.  Dne 4. března 2016 bez předchozího oznámení či propagace vydal kompilační EP s názvem \"untitled unmastered.\". EP obsahuje osm „untitled“ písní s celkovou délkou 34 minut. Před vydáním vystoupil se dvěma písněmi z EP v TV pořadech The Colbert Report a The Tonight Show starring Jimmy Fallon. EP bylo vydáno v digitální podobě na hudebních službách.", "section_level": 2}, {"title": "\"DAMN.\" a \"Black Panther OST\" (2017 - 2018).", "content": "Dne 23. března 2017 vydal propagační singl \"The Heart Part 4\", který se umístil na 22. příčce žebříčku Billboard Hot 100. O týden později vydal první singl z nového alba. Píseň s názvem \"Humble\" (stylizováno jako \"HUMBLE.\") debutovala na 2. příčce žebříčku Billboard Hot 100, jako dosud jeho nejúspěšnější singl. Současně se jednalo o nejlepší debut rapové písně od roku 2010. Píseň si v prvním týdnu vydání koupilo 111 000 lidí a byla 49,8milionkrát streamována. Spolu se singlem byl ve stejné době vydán i videoklip. Později se píseň vyhoupla na vrchol hitparády, jako Lamarův první number-one hit.  Dne 11. dubna 2017 na svém profilu na Twitteru zveřejnil obal a seznam písní svého čtvrtého alba. Album nese název \"Damn\" (stylizováno jako \"DAMN.\") a bylo vydáno dne 14. dubna 2017. Na albu hostuje zpěvačka Rihanna a skupina U2. Všechny názvy písní jsou jednoslovné, psané velkými písmeny a s tečkou na konci.  V první týden prodeje se v USA prodalo 600 tisíc kusů alba (kombinovaný přímý prodej a streamy). Album debutovalo na první příčce žebříčku Billboard 200, jako již Lamarovo třetí v řadě. Ve druhý týden se v USA prodalo dalších 230 tisíc kusů alba. Po vydání alba se do žebříčku písní Billboard Hot 100 dostalo všech čtrnáct písní z alba. Nejúspěšnější byly písně \"DNA\" (4. příčka), \"Loyalty\" (ft. Rihanna) (14. příčka), \"Element\" (16. příčka) a \"Love\" (ft. Zacari) (18. příčka). Album tak se svým popovějším zvukem zaznamenalo obrovský úspěch nejen u kritiků (95 bodů ze 100 na serveru Metacritic), ale také u komerčního publika. Již 3. května 2017 album v USA získalo certifikaci platinová deska. Album bylo nejprodávanějším albem prvního pololetí 2017, kdy se ho od dubna do června prodalo 1 772 000 ks (i se streamy). Na konci července 2017 album obdrželo certifikaci 2x platinová deska za 2 miliony kusů alba v distribuci (včetně streamů). Do konce roku 2017 se alba prodalo 2 747 000 ks po započítání streamů (z toho 930 000 ks v běžném prodeji). Nakonec bylo druhým nejprodávanějším albem roku 2017. V roce 2018 se alba prodalo dalších 830 000 ks (po započítání streamů).  Obsah alba byl nominován na sedm cen grammy, včetně nahrávky roku (za píseň \"Humble\") a alba roku (\"DAMN.\"). Na slavnostním předávání cen celkem obdržel pět cen: tři za píseň \"Humble\" (rapový počin roku, rapová píseň roku, videoklip roku), jednu za píseň \"Loyalty\" (ft. Rihanna) (rap/zpěv spolupráce roku) a jednu za album \"DAMN.\" (rapové album roku). Lamar v roce 2018 obdržel za album \"DAMN.\" Pulitzerovu cenu za hudbu.  V roce 2017 byl vybrán režisérem Ryanem Cooglerem, aby spolu s umělci z labelu Top Dawg Entertainment produkoval a nahrál soundtrack ke komiksovému filmu Black Panther. V roce 2018 byly vydány singly \"All the Stars\" (se SZA) (7. příčka), \"King's Dead\" (s Jay Rock a Future) (23. příčka) a \"Pray For Me\" (s The Weeknd) (7. příčka). Na 61. předávání cen Grammy byla píseň \"King's Dead\" vybrána za nejlepší rapový počin roku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kendrick Lamar (* 17. června 1987, Compton, Kalifornie, USA) je americký rapper a třináctinásobný držitel ceny Grammy. Je členem skupiny Black Hippy, kterou tvoří další tři rappeři ze západního pobřeží USA, jimiž jsou Jay Rock, Schoolboy Q a Ab-Soul. Je to jediný rapper, který byl oceněn Pulitzerovou cenu v hudební kategorii.", "tgt_summary": "肯德里克·拉马尔·达克沃斯 (英语:Kendrick Lamar Duckworth,1987年-6月17日),是一位来自美国加州康普顿的饶舌歌手、词曲作家及唱片制作人。在2004年,拉马尔签约到位于加州卡森的唱片公司Top Dawg娱乐,在2012年拉马尔与Aftermath娱乐和Interscope Records签下合资协议。拉马尔亦是西海岸嘻哈超级乐团Black Hippy的成员。", "id": 2229184}
{"src_title": "William Joseph Levada", "tgt_title": "威廉·莱瓦达", "src_document": [{"title": "Kněz a biskup.", "content": "Kněžské svěcení přijal 20. prosince 1961. Vyučoval na Papežské univerzitě Gregoriana, kde sám vystudoval, šest let (1976–82) byl členem Kongregace pro nauku víry. V březnu 1983 byl jmenován pomocným biskupem arcidiecéze Los Angeles. Biskupské svěcení mu udělil 12. května téhož roku tehdejší arcibiskup Los Angeles kardinál Timothy Manning. V červenci 1986 ho papež Jan Pavel II. jmenoval arcibiskupem Portlandu. Od srpna 1995 byl arcibiskupem koadjutorem arcidiecéze San Francisco. Po rezignaci arcibiskupa Johna Raphaela Quinna v prosinci 1995 se stal jeho nástupcem. Vybudoval mj. studentské centrum sousedící s katedrálou v San Franciscu, o rozloze více než 4 tisíce čtverečních metrů, s šesti sty místy v jídelně a se sportovním střediskem pro 1 500 osob. Podílel se na přípravě oslav 150 let této arcidiecéze v roce 2003. 30. ledna 2003 udělil biskupské svěcení Ignatiu Wangovi, prvnímu biskupovi z USA, který je čínského původu (biskup Wang se stal pomocným biskupem arcidiecéze San Francisco). Jako jediný z amerických biskupů se podílel na vypracování nového katechismu katolické církve.", "section_level": 1}, {"title": "Kardinál.", "content": "Dne 13. května 2005 se stal novým prefektem Kongregace pro nauku víry. Předchůdcem v této funkci byl kardinál Joseph Ratzinger, zvolený měsíc předtím v konkláve novým papežem. Jeho jmenování kardinálem bylo oznámeno v únoru 2006, kardinálské insignie převzal na konsistoři 24. března téhož roku.", "section_level": 1}, {"title": "Prefekt Kongregace pro nauku víry.", "content": "Svůj úkol prefekta Kongregace pro nauku víry formuloval při nástupu takto: \"\"Práce Kongregace pro nauku víry spočívá především v šíření zdravého porozumění obsahu křesťanské víry, tak jak byla předávána církví od Kristových dob, a v pomoci papežovi a biskupem na celém světě v delikátním vyjasňování věroučných omylů, když je to uznáno za nutné.\"\" V březnu 2007 zaslal německým biskupům list, ve kterém je vybízí k tomu, aby zaujali větší odstup od organizace Donum vitae. Ta se věnuje poradenství ženám, které se rozhodly pro interrupci. V červenci téhož roku zveřejnil dokument kongregace \"Odpovědi na otázky o některých aspektech nauky o církvi\" Na jaře 2012 nechal zveřejnit na webových stránkách kongregace Normy pro rozlišování údajných vidění a zjevení, pro které připravil novou předmluvu. Dne 2. července 2012 podal rezignaci na svoji funkci z důvodu dovršení kanonického věku. Jeho nástupcem se stal Gerhard Ludwig Müller. Dne 26. září 2019 zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "William Joseph kardinál Levada (15. června 1936 Long Beach - 26. září 2019) byl americký římskokatolický kněz, bývalý prefekt Kongregace pro nauku víry, kardinál.", "tgt_summary": "威廉·若瑟·莱瓦达(英语:William Joseph Levada;1936年-6月15日-2019年-9月26日)是美国籍枢机及圣座信理部荣休部长。", "id": 569328}
{"src_title": "Odkaz (dědické právo)", "tgt_title": "遺贈", "src_document": [{"title": "Historické právní úpravy odkazu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Římské právo.", "content": "V římském právu bylo možné odkaz zřídit už podle zákona XII. desek, ale jen testamentem a navíc pouze předem určenými formulemi. Tím se původně lišil od fideikomisu, který měl podobný význam, ale jeho ustavení se dělo zcela neformálně, nejčastěji formou prostého dopisu (z tohoto způsobu pořízení pro případ smrti se pak vyvinul dovětek k testamentu, neboli kodicil). Podle předepsaných rozkazovacích formulí se odkazy dělily ve čtyři druhy: Nemuselo jít přitom jen o konkrétně určenou věc, odkaz mohl být i alternativní, legatář pak mohl volit mezi několika věcmi, případně určenými pouze druhově. Odkázat celé dědictví bylo možné jen ve formě tzv. univerzálního fideikomisu. Nebezpečí, že odkazy dědictví příliš zatíží, případně zcela vyčerpají, bylo postupně snižováno (\"lex Furia\" z 2. stol. př. Kr., \"lex Voconia\" z roku 169 př. Kr.), až roku 40 př. Kr. byl přijat Falcidiův zákon, který stanovil, že testamentárním dědicům musela zůstat alespoň čistá čtvrtina dědictví, tzv. falcidiánská kvarta. Odkazy, které by tuto čtvrtinu přesahovaly, byly v této míře neplatné.  Pro nabytí předmětu odkazu byla nutná nejen smrt zůstavitele (\"dies cedens\", doba vzniku práva na budoucí odkaz), ale také skutečné nabytí dědictví testamentárními dědici (\"dies veniens\", doba vzniku práva na už existující odkaz). Odkaz bylo možné změnit (\"translatio legati\"), stejně tak odvolat (\"ademptio legati\"), a to pak stejnou formou, jakou byl zřízen, pouze vyslovenou v negativním znění. Kromě své formálnosti byly odkazy omezeny také tím, že onerátem mohl být jen dědic ustanovený testamentem (testamentární dědic) a honorátem mohl být pouze ten, kdo měl způsobilost tímto dědicem být. Tyto osoby také mohly splývat v jedné, jestliže bylo více spoludědiců, pak mohlo jít o tzv. prealegat, kdy byli obtíženi všichni dědicové (v poměru svých dědických podílů), tedy i odkazovník ve svůj prospěch.  Přísná formálnost odkazů vedla k tomu, že jejich druhy byly navzájem kombinovány a následně \"SC Neronianum\" stanovilo, že pokud by odkaz přímo neodpovídal některému druhu, měl být považován za legát damnační. Další vývoj navíc směřoval k postupnému sbližování s fideikomisy, které se počátkem principátu staly právně vynutitelnými. Sjednocení obou odkazovacích možností pak bylo realizováno justinánskou kodifikací římského práva.", "section_level": 2}, {"title": "Všeobecný zákoník občanský (ABGB).", "content": "Všeobecný zákoník občanský z roku 1811 odkazy nepojímal jako institut dědického práva, ale jako zvláštní druh obligace. Upraveny byly v ustanoveních § 647–694 a šlo v zásadě o klasický damnační legát. Nebylo již možno odkázat celé či poměrnou část dědictví jako u univerzálního fideikomisu, ale pouze konkrétní věc, případně opět umožnit volbu mezi několika věcmi. Naopak bylo možné odkazy zatížit celé dědictví a kromě toho bylo umožněno zřídit odkaz ve prospěch neurčité skupiny osob, např. chudých či služebných.", "section_level": 2}, {"title": "Občanské zákoníky 2. poloviny 20. století.", "content": "Občanský zákoník z roku 1950 upravoval odkaz v § 537. Pojetí dědického práva v tomto zákoníku do značné míry setřelo rozdíl mezi dědictvím a odkazem, neboť bylo umožněno, aby dědictvím byla i jednotlivá věc nebo právo (§ 511).  Občanský zákoník z roku 1964 již institut odkazu vůbec neupravoval.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz dle občanského zákoníku.", "content": "Občanský zákoník upravuje odkaz v §§ 1477, 1478 a 1594 až 1632.  Dle § 1477 odst. 1 je odkaz právním institutem, kterým se odkazovníku zřizuje pohledávka na vydání určité věci (či věci určitého druhu) nebo na zřízení určitého práva. Odkazy připadají k tíži všem dědicům podle poměru jejich podílů. Každému dědici však musí zůstat alespoň čtvrtina dědictví nezatížená odkazy.", "section_level": 1}, {"title": "Zřízení odkazu.", "content": "Zůstavitel může odkaz zřídit následujícími způsoby: Dle § 1595 může odkaz zřídit každý, kdo je způsobilý pořizovat závětí. Pokud zůstavitel není způsobilý pořizovat závětí, může ze svého majetku odkázat jinému jen předměty malé hodnoty.", "section_level": 2}, {"title": "Nabytí odkazu.", "content": "Odkazovník nabývá právo na odkaz pro sebe a pro své nástupce okamžikem smrti zůstavitele (pokud zůstavitel nestanovil jinak). Způsob nabytí odkázané věci je stejný jako u nabytí vlastnického práva.  Pokud zůstavitel neurčí jinak, jsou okamžitě splatné odkazy jednotlivých věcí, práv k jednotlivým věcem, menších odměn pro zaměstnance a odkazy veřejně prospěšné, dobročinné či podobné. Jiné odkazy jsou splatné až rok po smrti zůstavitele.", "section_level": 2}, {"title": "Odmítnutí odkazu.", "content": "Odkazovník může nabytí odkazu odmítnout stejným způsobem, jakým se odmítá dědictví. V takovém případě se na něho hledí, jako by právo na odkaz vůbec nenabyl.", "section_level": 2}, {"title": "Význam odkazu.", "content": "Dle důvodové zprávy k občanskému zákoníku spočívá výhoda odkazu v tom, že odkazovník na rozdíl od dědice není zatížen povinností přispět na úhradu zůstavitelových dluhů. Odkaz je proto možné využít například při poskytnutí věcí zůstavitelem k dobročinným účelům, aniž by charitativní organizace podstupovala riziko předluženého dědictví nebo musela čekat na výsledek dědického řízení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Odkaz (lat. \"legatum\", něm. \"Vermächtnis\") je institut dědického práva, spočívající v jednostranném právním jednání pro případ smrti, kterým zůstavitel dává na úkor pozůstalosti určitou majetkovou výhodu někomu, kdo není jeho dědicem. Dědic odkazem obtížený se nazývá \"onerát\" a ten, v jehož prospěch je odkaz zřízen, je odkazovník, \"legatář\" nebo také poctěný, \"honorát\".", "tgt_summary": "遗赠是遗嘱人以遗嘱的方式无偿所为之赠与他人财产或利益之行为,与一般赠与不同的是,赠与是契约,须有双方合意才会成立,但遗赠为单独行为及要式行为(亦即在此,遗嘱人必须以合乎法定要件之遗嘱为之),因遗嘱人单方的意思表示即可于遗嘱人死亡时即生效,因而法律允许受遗赠人可以决定为承认或抛弃。如果遗赠的数额侵害到继承人的特留分,则继承人还可以行使扣减权来限制遗赠的数额。", "id": 593610}
{"src_title": "Susan Calvinová", "tgt_title": "蘇珊·凱文", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Susan Calvinová se narodila v roce 1982, v tomto roce byla také založena společnost na výrobu robotů - Americká korporace robotů a mechanických lidí (AKRaML, anglicky US Robots and Mechanical Men). Ve svých šestnácti letech napsala první z mnoha prací na téma robotiky pojmenovanou „Praktické aspekty robotiky“. O čtyři roky později v roce 2002 se zúčastnila matematického semináře, na němž dr. Alfred Lanning předváděl prvního pohyblivého robota vybaveného hlasovou jednotkou. Seminář ji velmi zaujal, ačkoli se nezúčastnila následující bouřlivé diskuze. Byla to bledá žena s maskou nepřístupnosti, která ji ochraňovala před okolím. V roce 2003 získala bakalářský titul na Columbia University a začala se věnovat kybernetice. Učila se konstruovat pozitronické mozky. V roce 2008 získala titul Ph.D. a nastoupila do firmy AKRaML.  Ve svých 39 letech se zamilovala do 34letého kolegy Miltona Ashe, ale ten její city neopětoval. Tahle událost ji poznamenala o to více, že uvěřila robotovi RB-34. Tento robot s telepatickou schopností jí tvrdil, že Ashe k ní cítí totéž, ale klamal ji. V roce 2029 poprvé opustila Zemi a odcestovala na Hyperzákladnu, aby zde pomohla vyřešit problém s jedním ztraceným robotem, který měl modifikovaný první zákon robotiky. Sehrála důležitou roli při konstrukci rakety schopné skoku hyperprostorem. Tato revoluční kosmická loď byla navržena superpočítačem pojmenovaným „Mozek“ a Calvinová vzala na sebe zodpovědnost při zadávání vstupních dat. V roce 2034 se společně s majitelem společnosti AKRaML Scottem Robertsonem (syn zakladatele firmy) a dr. Alfredem Lanningem účastní soudního sporu, ve kterém je výrobce robotů (AKRaML) žalován profesorem sociologie Simonem Niheimerem za ztrátu profesionální vědecké reputace. Požadovanou částku 750 000 USD žalující strana nevysoudí, i díky znalostem robotů dr. Calvinové je Niheimer přistižen při lži. Calvinová vystupuje i v případu právníka a kandidáta na funkci starosty nejmenovaného amerického velkoměsta Stephena Byerleyho, který byl svým konkurentem nařčen, že je humanoidní robot. Po smrti dr. Alfreda Lanninga a dr. Petera Bogerta jí bylo nabídnuto místo ředitelky výzkumu, což odmítla. Místo dostal mladý Vincent Silver. Když je Calvinové téměř 70 let, kontaktuje ji Stephen Byerley (nyní ve funkci světového koordinátora) a chce znát její názor na Stroje s pozitronickými mozky, které ovládají světovou ekonomiku. Na sklonku své profesní kariéry řeší případ robota LVX-1 zvaného Elvex, jenž zažívá stavy podobné lidskému snění. Ty jsou výsledkem drobné modifikace jeho pozitronového mozku, za kterou je odpovědná mladá začínající robopsycholožka Linda Rashová. Ta tak nevědomky objevila novou oblast robotiky a Calvinová jí zaručí, že se na ní bude osobně podílet.  V roce 2057 odchází z firmy do důchodu. Po dobu 5 let od roku 2052 pod ní pracoval Clinton Madarian, který po ní převzal ve firmě místo hlavního robopsychologa. Když je ve věku téměř 80 let, vedoucí výzkumu AKRaML dr. Peter Bogert ji po smrti Madariana (jenž zemřel při nehodě) požádá o pomoc v záležitosti ženského intuitivního robota. Díky vlastní bystrosti Susan Calvinová rychle přijde na jádro problému, s nímž Bogert a jeho podřízení nemohli hnout. V roce 2064 umírá ve věku 82 let.", "section_level": 1}, {"title": "Povídky.", "content": "Dr. Susan Calvinová se objevuje v těchto povídkách:", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "Ve filmu \"Já, robot\" (2004, režie Alex Proyas) je dr. Susan Calvinová přední robopsycholožkou ve firmě US Robotics. Po smrti robotika Alfreda Lanninga pomáhá detektivu Delu Spoonerovi ve vyšetřování, ačkoli je stále přesvědčena, že roboti nemohou ohrozit člověka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dr. Susan Calvinová je fiktivní postava z některých vědeckofantastických povídek amerického spisovatele Isaaca Asimova.", "tgt_summary": "苏珊·凯文(英语:Susan Calvin)是科幻小说及科普作家以撒·艾西莫夫笔下的虚构人物,一名虚构公司美国机器人与机器人公司的首席机器人心理学(Robopsychology)学者。在艾西莫夫的第三篇机器人小说《骗子》中登场,艾西莫夫作品中以她为主角的短篇小说有十一部,大多收录在《我,机器人》和《机器人故事全集 》中。对于艾西莫夫的机器人系列而言是不可或缺的人物。", "id": 56652}
{"src_title": "Alexander Kačaniklić", "tgt_title": "亚历山大·卡坎尼克里奇", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Kačaniklić přestoupil z mládežnického týmu Helsiborgu IF do Liverpoolu v roce 2007. V sezoně 2008/09 se mu povedlo dostat se s týmem až do finále mládežnického FA Cupu, kde odehrál obě utkání proti Arsenalu. Přestože v jednom zápase skóroval, s týmem na trofej nedosáhl.", "section_level": 1}, {"title": "Fulham FC.", "content": "V srpnu 2010, ještě předtím, než se stal profesionálním fotbalistou, přestoupil z Liverpoolu do Fulhamu společně se svým finským spoluhráčem Lauri Dalla Valle jako součást výměny za Paula Koncheskyho, který putoval opačným směrem. Nejprve začal nastupovat za rezervu Fulhamu a poprvé se objevil na lavičce náhradníků v listopadu 2011. Na část druhé poloviny sezony 2011/12 byl poslán na hostování do druholigového Watfordu. Po návratu do Londýna zaznamenal hned svůj debut 31. března 2012, když vystřídal Pavla Pogrebňaka. Hned ve svém prvním zápase mohl dát gól, ale jeho výbornou střelu zneškodnil brankář Norwiche John Ruddy. Celkem se ještě do konce sezóny objevil v sestavě třikrát, pomalu se zapracovával do základní sestavy a podepsal i smlouvu na další dva roky. A hned v prvním kole sezony 2012/13 proti Norwichi vstřelil svůj první gól za Fulham a pomohl k vítězství 5-0 a průběžnému vedení v Premier League. Na Nový rok 2013 rozhodl o výhře Fulhamu 2-1 na hřišti West Bromwich. Poté odešel v březnu na krátkodobé hostování do Burnley FC. 19. května 2013 v posledním ligovém kole Premier League 2012/13 v zápase se Swansea City AFC vstřelil jeden gól a podílel se na vítězství 3:0. Fulham zakončil ligový ročník na dvanáctém místě se ziskem 43 bodů.", "section_level": 2}, {"title": "Watford FC.", "content": "Od 30. ledna 2012 do 27. března 2012 hostoval v klubu Watford FC. Zde odehrál 12 zápasů a vstřelil jeden gól v zápase proti Burnley FC.", "section_level": 2}, {"title": "Burnley FC.", "content": "Od 1. března 2013 do 18. dubna 2013 hostoval v klubu Burnley FC.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Byl členem švédských mládežnických reprezentací U17 a U19.", "section_level": 1}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "Kačaniklić byl povolán do národního A-týmu Švédska v. srpnu 2012 a svůj debut si odbyl 15. srpna v Solně v přátelském zápase proti Brazílii (domácí prohra Švédska 0:3).  O necelé dva měsíce později (12. října) se Kačaniklić poprvé trefil v dresu seniorského národního týmu. Bylo to v kvalifikaci na Mistrovství světa 2014 do sítě Faerských ostrovů, čímž ukončil překvapivé trápení Švédska v zápase a vyrovnal na průběžných 1-1. O několik minut později zápas rozhodl Zlatan Ibrahimović, Švédsko vyhrálo 2-1. O několik dnů později (16. října) nastoupil na druhý poločas v Německu za stavu 3-0 pro domácí. Ani začátek druhé půle se Švédům moc nepovedl a inkasovali čtvrtý gól. Přesto dokázali proti jednomu z nejlepších národních týmů světa srovnat na 4-4. Důležitou měrou se na vývoji zápasu podílel právě Kačaniklić, který sice gól nevstřelil, ale naopak asistoval na třetí gól Johanu Elmanderovi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alexander Kačaniklić (srbskou cyrilicí Александар Качаниклић; * 13. srpna 1991, Helsingborg, Švédsko) je švédský fotbalista a reprezentant srbského původu, v současnosti hráč klubu FC Nantes. V profesionálním fotbale debutoval v dresu anglického Fulhamu. Hraje obvykle na pozici levého záložníka.", "tgt_summary": "亚历山大·卡坎尼克里奇(,,1991年-8月13日),瑞典职业足球员,司职左翼锋, 现效力于瑞典超哈马比。", "id": 2051178}
{"src_title": "Homo rhodesiensis", "tgt_title": "罗德西亚人", "src_document": [{"title": "Objevy.", "content": "Lebka z Kabwe nebo z Broken Hill 1 byla nalezena v dole na olověnou a zinkovou rudu v Broken Hill v Severní Rhodesii (nyní Zambie) v roce 1921. Nalezl jí švýcarský těžař Tom Zwiglaar. Navíc byly nalezeny i horní čelist, křížová kost, holenní kost a dva fragmenty stehenní kosti. Doposud se jedná o nejvýznamnější objev pozůstatků tohoto druhu. Další nálezy pocházejí rovněž z Afriky, ale jejich přiřazení není zcela jednoznačné a nedovoluje jasnou klasifikaci. V Saldanha (jižní Afrika) se našla část lebky bez čelistí a tváře, v Bodo (Etiopie) naopak jen tvář a vrchní část lebky.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Zkameněliny rhodeského muže z Kabwe jsou přibližně 125 - 300 tisíc let staré. Ostatní nálezy jsou zřejmě výrazně starší (až 640 000 let). Průměrná mozková kapacita téměř 1300 cm3 je větší, než u druhu \"Homo antecessor\" či u pozdních \"Homo erectus\". Je zhruba stejná jako u \"Homo heidelbergensis\" a poněkud menší než kapacita neandertálce. Lebka je nápadná masivními nadočnicovými oblouky, relativně největšími ze všech druhů Homo. Její ostatní rysy jsou zčásti podobné lebkám neandertálců, zčásti druhu \"Homo sapiens\". Na základě dalších kostí z Kabwe byla určena velikost jedince na 165–170 cm. Ostatní nálezy neumožňují přesnou anatomickou interpretaci.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace, evoluce.", "content": "Většina moderních studií řadí \"Homo rhodesiensis\" do skupiny \"Homo heidelbergensis\". Někdy je veden jako archaický \"Homo sapiens\" nebo \"Homo sapiens rhodesiensis\". Podle paleoantropologa Tima Whitea je Člověk rhodéský předchůdce druhu \"Homo sapiens idaltu\".  Nalezená lebka má jednu jedinečnou zvláštnost. V zubech je celkem deset kazů. Jedná se o první známé kazy u hominida. Rozbory prokázaly, že jedinec trpěl infekcí, buď původem zubní nebo ušní, která zřejmě způsobila jeho smrt.  Kamenná industrie, která se objevuje v Africe asi 300 000 let zpátky je poněkud jemnější a lépe opracovaná než acheuléenská industrie druhu \"Homo erectus\". Je možné, že patří právě Člověku rhodéskému.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "(upraveno)", "section_level": 1}], "src_summary": "Homo rhodesiensis (Člověk rhodéský) je druh hominida popsaný na základě zkamenělé lebky z Kabwe v Zambii (dříve Severní Rhodesie). Morfologicky srovnatelné ostatky byly nalezeny v jižní (Hopefield neboli Saldana), východní (Bodo, Ndutu, Eyasi, Ileret) a severní Africe (Salé, Rabat, Dar-es-Soltane, Djbel Irhoud, Sidi Aberrahaman, Tighenif). Nejdůležitější zkameněliny jsou staré zhruba 300 000 - 125 000 let. \"Homo rhodesiensis\" je obvykle zařazován jako druh příbuzný \"Homo heidelbergensis\" či jako jeho africký poddruh. Někdy je považován za jeden z poddruhů druhu \"Homo sapiens\", resp. za předchůdce poddruhu \"Homo sapiens idaltu\".", "tgt_summary": "罗德西亚人(学名:\"\")是可能的人族。其他在形态上相似的遗骸亦在南部非洲、东非及北非发现。罗德西亚人的遗骸估计属于12.5-60万年前。", "id": 2539120}
{"src_title": "Mongolské jméno", "tgt_title": "蒙古族人名", "src_document": [{"title": "Části jména.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodné jméno.", "content": "Rodné jméno (mongolsky нэр \"ner\") představuje nejdůležitější část, jím se mezi sebou Mongolové oslovují, podle něho jsou také řazeni v abecedních seznamech apod. Často se vyskytuje zcela samostatně, jinak počítáno zleva doprava stojí zpravidla na posledním místě.  Například mongolský prezident Cachjagín Elbegdordž má rodné jméno Elbegdordž.", "section_level": 2}, {"title": "Patronymum.", "content": "Patronymum (mongolsky эцгийн нэр \"ecgín ner\", dříve také овог \"ovog\", což se dnes používá pro klanové jméno) mají všichni Mongolové a slouží převážně k rozeznání více lidí stejného rodného jména. Patronymum je posesivum utvořeno z rodného jména otce pomocí genitivní koncovky (např. Cachjagín od rodného jména Cachja, či Batyn od Bat), případně může být odvozeno ze jména matky (k vytvoření matronyma se přistupuje spíše výjimečně, když např. otec není znám apod.). Zcela výjimečné není ani užívání patronyma ve formě nominativu, případně je zkracováno na jedno písmeno.  Například tedy mongolská ministryně Sandžásürengín Ojún (Санжаасүрэнгийн Оюун) má patronymum Sandžásürengín (její rodič se tedy jmenoval Sandžásüren), též o ní bylo referováno jako o Sanjaasuren Oyun (zde se krom užití obou částí jmen v nominativu objevuje též problém konkurence dvou přepisů z cyrilice), ale je možné se také setkat s tvarem S. Ojún (С. Оюун).", "section_level": 2}, {"title": "Klanové jméno.", "content": "Klanové jméno (mongolsky овог \"ovog\") je třetí část mongolského jména užívaná na rozdíl od předchozích dvou částí pouze v Mongolsku. Užívání kmenových jmen bylo zrušeno v roce 1925, nové zavedení přišlo na základě kulturního zákona z roku 1996, na jehož základě bylo vládním nařízením ustanoveno, že každý občan má mít též klanové jméno. Toto jméno má stále nejmenší váhu a v praxi se téměř nevyužívá.  Výběr klanových jmen je rozmanitý, nejčastěji to jsou jména starobylých mongolských klanů (Bordžigin ap.), ovšem například Džugderdemidin Gurragčá si vybral jméno Sansar (Vesmír) jako odkaz na svůj let do vesmíru.", "section_level": 2}, {"title": "Přepis.", "content": "Tak jako u všech jmen jazyků nepoužívajících latinku působí přepis určité problémy. V českém prostředí se lze setkat s několika systémy přepisu z mongolské cyrilice do latinky, mezinárodní platnost má přepis podle mongolského národního standardu (MNS 5217) vycházjící z anglické grafiky, nicméně vzhledem k dobrému systému české transkripce se i v matriční praxi doporučuje používat český přepis.  Jiné těžkosti vyvstávají u jmen ve Vnitřním Mongolsku, kde se pro zápis používá mongolské písmo. V oficiální úrovni se často používá přepis přes znaky a pchin-jin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mongolská jména prošla v historii několika velkými změnami, kdy byla původní při pronikání buddhismu téměř úplně nahrazena tibetskými a tibetská následně nahrazena novými mongolskými jmény. Co se týká jmen lze v současnosti také nalézt určité rozdíly mezi jmény v Mongolsku a v čínském Vnitřním Mongolsku. Co se týká struktury, většinou se jméno skládá ze dvou částí, přičemž nejdůležitější roli hraje rodné jméno (mongolsky \"ner\"), méně podstatnou část tvoří patronymické (matronymické) jméno, v Mongolsku se v posledních letech (od roku 2000 oficiálně) objevuje také třetí část, rodové jméno, to má ale zatím nejmenší důležitost.", "tgt_summary": "蒙古人的姓名有多种命名方式,而且受藏语文化、汉语文化、和俄语文化影响很大。", "id": 919321}
{"src_title": "Sanfranciská mírová smlouva", "tgt_title": "舊金山和約", "src_document": [{"title": "Historické souvislosti.", "content": "V průběhu druhé světové války proběhlo několik konferencí na nejvyšší úrovni. Cíle spojenců ve válce s Japonskem byly definovány nejprve v r. 1943 v Káhirské deklaraci a potom v Postupimské deklaraci. Sovětský svaz se těchto jednání nezúčastnil, protože měl s Japonskem uzavřenu smlouvu o neutralitě, která byla platná až do dubna 1946. Přesto se na konferenci v Jaltě v únoru 1945 zavázal, že do tří měsíců po porážce Německa vstoupí do války proti Japonsku. Za to dostal příslib anektovat jižní Sachalin a Kurilské ostrovy. V průběhu postupimské konference bylo Japonsko vyzváno Postupimskou deklarací, aby kapitulovalo, jinak bude rychle a úplně zničeno.  Atomové bombardování (6. a 9. srpna 1945) a napadení Sovětským svazem 8. srpna donutilo Japonsko Postupimskou deklaraci přijmout, což se stalo 15. srpna 1945 rozhlasovým projevem japonského císaře a oficiální kapitulace byla podepsána 2. září 1945. Spojenecké jednotky se začaly vyloďovat na japonském území již 28. srpna. Z japonských území obsadili Američané hlavní ostrovy a souostroví na jihu (Rjúkjú), zatímco Sověti obsadili Kurilské ostrovy. Sovětský požadavek na přidělení okupačního pásma na ostrově Hokkaidó zůstal nevyslyšen.  Oproti původním záměrům se postavení Japonska změnilo nástupem studené války. Dobytí kontinentální Číny Maovými komunisty (1949) a především korejská válka (1950 – 1953) podtrhly strategický význam japonských ostrovů. Této situace využila japonská diplomacie k upevnění mezinárodního postavení Japonska uzavřením mírové smlouvy, aby na něj přestalo být nahlíženo jako na poraženou mocnost.", "section_level": 1}, {"title": "Konference.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Účastníci.", "content": "Na konferenci bylo pozváno následujících 55 států:  Argentina, Austrálie, Barma, Belgie, Bolívie, Brazílie, Cejlon, Československo, Dominikánská republika, Ekvádor, Egypt, Etiopie, Filipíny, Francie, Guatemala, Haiti, Honduras, Chile, Indie, Indonésie, Irák, Írán, Japonsko, Jihoafrická unie, Jugoslávie, Kambodža, Kanada, Kostarika, Kolumbie, Kuba, Laos, Libanon, Libérie, Lucembursko, Mexiko, Nikaragua, Nizozemsko, Norsko, Nový Zéland, Pákistán, Panama, Paraguay, Peru, Polsko, Řecko, Salvador, Saúdská Arábie, Sovětský svaz, Spojené království, Spojené státy, Sýrie, Turecko, Uruguay, Venezuela a Vietnam.  Barma, Indie a Jugoslávie pozvání odmítly. Nebyli pozváni zástupci Číny, protože vládly rozepře ohledně legitimity čínské vlády, když občanská válka nebyla považována za uzavřenou. Z důvodů trvající korejské války nebyli pozváni ani zástupci korejských států. Dokonce nebyla pozvána ani Itálie, a to přesto, že vypověděla válku Japonsku v červenci 1945, a ani Portugalsko, i když Japonsko porušilo jeho neutralitu obsazením Východního Timoru.", "section_level": 2}, {"title": "Agenda.", "content": "Konference byla zahájena 1. září 1951. Texty byly připraveny Spojenými státy spolu s Velkou Británií. Sovětská delegace vedená Andrejem Gromykem, tehdy prvním náměstkem ministra zahraničí, se pokusila konferenci rozbít. Když se jí to nepodařilo, tak vydala sáhodlouhé stanovisko, v němž bylo obsaženo množství námitek: chybějí záruky proti vzestupu japonského militarismu, komunistická Čína nebyla přizvána na konferenci, Sovětský svaz se nepodílel na přípravě dokumentů, na japonském území zůstanou zachovány americké vojenské základny, což zatahuje Japonsko do protisovětské vojenské koalice, jde o separátní mírovou smlouvu, smlouva upírá právo Čínské lidové republiky na Tchaj-wan a některé další ostrovy, část japonských ostrovů byla předána Spojeným státům bez jakékoli legitimity, smlouva v rozporu s Jaltskými dohodami neuznává sovětskou suverenitu nad jižním Sachalinem a Kurilami apod.  Na druhé straně cejlonská delegace vyjádřila přání, aby smlouva byla k Japonsku velkorysá, což bylo blízké stanovisku Indie, která se z podobných obav konference nezúčastnila a chtěla uzavřít samostatnou smlouvu na principu rovného s rovným.  Mírová smlouva byla podepsána 8. září zástupci 48 spojeneckých států a Japonska. Sovětský svaz, Československo a Polsko smlouvu nepodepsaly.  Smlouva nabyla účinnosti 28. dubna 1952.", "section_level": 2}, {"title": "Úmluva.", "content": "Smlouva má 27 článků v 7 kapitolách. Smluvní státy kromě Japonska jsou ve smlouvě nazýváni jako Spojenci.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Náhrady a reparace.", "content": "V souladu s čl. 14 smlouvy zkonfiskovaly spojenecké síly všechen majetek japonské vlády, společností, organizací a japonských občanů ve všech obsazených zemích. Na Čínu se vztahoval čl. 21 a znovu tak nabyla veškerý japonský majetek v Mandžusku a Vnitřním Mongolsku, především doly a železnice. Podobně se tento článek týkal Korey. Odhad japonského jmění v zámoří v r. 1945 uvádí následující tabulka: Podle téhož článku vstoupilo Japonsko do jednání se signatáři smlouvy Filipínami a Vietnamem a uzavřelo s nimi dohody o reparacích. Podobně postupovalo i v případě Barmy a Indonésie. Výši těchto reparací uvádí následující tabulka:  Reparace nezahrnuly náhradu za japonskou válečnou měnu, zavedenou Japonci v průběhu války v Hongkongu, Nové Guneji, Barmě, Filipínách a jinde, která nebyla po válce v těchto zemích uznána, což tam způsobilo značné těžkosti. Pozdější nároky vznesené některými organizacemi (\"Hong Kong Reparation Association\") z tohoto titulu byly zamítnuty.  V souladu s čl. 16 smlouvy Japonsko zaplatilo Červenému kříži 4 500 000 £ na odškodnění válečných zajatců. Tento článek zamezil bývalým spojeneckým zajatcům nárokovat další odškodnění, jak rozhodl tokijský soud v r. 1998 s odvoláním na Sanfranciskou smlouvu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sanfranciská mírová smlouva byla mírová smlouva mezi Japonskem a Spojenci, která oficiálně ukončila druhou světovou válku mezi těmito stranami. Byla podepsána 8. září 1951 v tehdejší opeře v San Francisku a vešla v platnost 28. dubna 1952.", "tgt_summary": "《对日和平条约》,简称《对日和约》,通称旧金山和平条约或旧金山和约,是第二次世界大战的大部分同盟国成员与日本签订的和平条约,1951年9月8日由包括日本在内的49个国家的代表在美国旧金山的战争纪念歌剧院签订,并于1952年4月28日正式生效。起草人为日后担任美国国务卿的约翰·大众特·杜勒斯,正文以英语书写,另有法语、西班牙语、日语等3种语言之正式译本。", "id": 2227280}
{"src_title": "Foveon X3", "tgt_title": "Foveon X3感光元件", "src_document": [{"title": "Princip činnosti.", "content": "Princip je založen na skutečnosti, že různé vlnové délky světla pronikají do rozdílných křemíkových vrstev – tedy do různé hloubky. Tento čip se tedy skládá ze tří vrstev pixelů umístěných v křemíku. Každá vrstva světlocitlivých buněk zachycuje jinou barevnou složku světla podle toho, do jaké vrstvy proniká. Horní vrstva zachycuje modrou složku, prostřední vrstva zelenou a spodní červenou složku. Pro každý obrazový bod je tak k dispozici informace o všech barevných kanálech RGB. Algoritmus pro zpracování obrazu následně složí z těchto tří kanálů informaci o výsledné barvě daného pixelu.  Jelikož je každá vrstva zachycující jednu z barev v podstatě samostatným snímačem, lze pozorovat určitou principiální podobnost s tříčipovým snímáním, které je běžné hlavně u videokamer. V případě Foveonu X3 jsou ovšem všechny tři snímače integrovány do jednoho.  Na levé části obrázku je vidět, do jaké hloubky křemíku jsou různé barvy schopny pronikat - barvy s delší vlnovou délkou (červená) proniknou hlouběji než barvy s kratší vlnovou délkou (modrá). Tomu je přizpůsobeno pořadí a síla jednotlivých vrstev snímače (pravá část obrázku).", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání se snímači s Bayerovou maskou.", "content": "Naprostá většina digitálních fotoaparátů využívá snímače s Bayerovou maskou, které mají zcela odlišnou konstrukci v porovnání s Foveonem X3. Jednotlivé světlocitlivé buňky tradičních snímačů jsou schopny rozpoznat pouze jas, barvu nikoli. Proto jsou tyto klasické čipy pokryty mozaikou barevných filtrů (Bayerova maska) podle modelu RGB (červená, zelená, modrá) – pro každý pixel snímače jeden filtr, který propouští pouze jednu barvu. To znamená, že aby byla informace o barvě každého pixelu kompletní, musí se dopočítávat ze sousedních pixelů – pomocí tzv. interpolace. Výsledný obraz je tak vždy pouze zprůměrovaný. Pro odstranění nevyžádaných vad obrazu (artefaktů), které by mohly vznikat u tohoto typu senzoru, se používá tzv. anti-aliasing filtr. Ten obraz mimo jiné také jemně rozostřuje. Pokud by toto nebylo korigováno doostřujícím algoritmem, výsledné surové snímky přímo ze senzoru by nebyly nikdy zcela ostré. Naproti tomu Foveon X3 disponuje úplnou barevnou informací pro každý jednotlivý pixel, takže z důvodu průměrování obrazových informací nemohou vznikat žádné artefakty.", "section_level": 1}, {"title": "Rozlišení.", "content": "U fotoaparátu Sigma SD1 Merrill využívajícího nejnovější snímač Foveon X3 uvádí výrobce rozlišení 46 Mpix. V porovnání s klasickými CCD a CMOS snímači toto není počet pixelů výsledné fotografie. Výsledná fotografie má rozlišení 4800 x 3200 pixelů, tedy 15,36 Mpix. Rozdíl mezi uváděným a skutečným rozlišením je způsoben tím, že každý obrazový bod je zaznamenán celkem třikrát – na každé ze tří vrstev jednou. Proto výrobce počítá celkové rozlišení 4800 x 3200 x 3 vrstvy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Foveon X3 je obrazový snímač pro digitální fotoaparáty využívající technologii CMOS. Byl vyvinut firmou Foveon (v listopadu 2008 odkoupena společností Sigma Corporation) a představen v roce 2002 jako převratný typ snímače, který změní vývoj digitální fotografie. Foveon X3 je na rozdíl od běžných CCD a CMOS snímačů používaných v digitálních fotoaparátech schopen zaznamenat úplnou barevnou informaci pro každý obrazový bod.", "tgt_summary": "Foveon X3是一种给数码相机使用的CMOS感光元件,由Foveon. Inc开发 (目前属于适马(Sigma)的子公司) 并由美国国家半导体和东部大宇电子(Dongbu Daewoo Electronics)负责生产,并将其使用在Sigma旗下的的数码相机上。", "id": 759135}
{"src_title": "Grand Theft Auto V", "tgt_title": "俠盜獵車手V", "src_document": [{"title": "Postavy.", "content": "Hrajete za 3 kriminálníky, kteří se jmenují: Lze mezi nimi libovolně přepínat a to někdy i v misích.", "section_level": 1}, {"title": "Gameplay.", "content": "Grand Theft Auto V je dobrodružná akční hra, hratelná z třetí, ale i z první osoby (pouze na PS4, Xbox One a PC). Hráči dělají mise, které mají určitý spád a vždy mají úkol, důvod je, aby se hráči posouvali v příběhu. Mimo mise se hráči mohou volně pohybovat po světě San Andreas. Svět je složen z obrovského státu San Andreas a jeho fiktivním hlavním městem Los Santos, svět hry Grand Theft Auto V je mnohem větší než světy ostatních předešlých dílů v sérii. Svět můžete prozkoumávat celý již od začátku hry, což je také změna od předešlých dílů, kde jste museli nejdříve projít částí příběhu.  Hráči při bojích používají ruční útoky, střelné zbraně a výbušniny k útoku na nepřátele. Mohou běhat, skákat, plavat, potápět se a používat vozidla k pohybu ve hře. Aby se přizpůsobila velikost mapy, byla sem přidána i vozidla, která chyběla v minulém díle, což jsou letadla. V bojích vám může pomoci automatické zaměřování a krycí systém, který je také předělán. Pokud hráči ztratí více než polovinu zdraví, tak se jim automaticky doplní na polovinu. Pokud hráči zemřou mimo misi, tak se objeví u nemocnice a bude jim stržen poplatek, který závisí na počtu peněz, které máte. Pokud hráči páchají trestnou činnost, policejní sbor půjde po nich. Ukazatel hledanosti se nachází v pravém horním rohu. Čím více budete dělat neplechu, tím víc se bude stupeň hledanosti zvyšovat (např. když zabijete policistu, tak dostanete tři hvězdičky hledanosti, poté po vás půjde i helikoptéra). Zbavíte se ho, když se budete dostatečnou dobu skrývat před policejními jednotkami. Nezapomeňte, že byste se měli i poté chvíli stranit, jelikož budete mít titul \"Hledaný\". Single player vám dovoluje ovládat tři postavy: Michael De Santa, Franklin Clinton a Trevor Philips. Kriminálníci, jejichž vztahy se propojí poté, co dokončí mise. Některé mise jsou pouze pro jednoho, některé pro dva, ale i pro tři. V single playeru si hráči mohou volně přepínat mezi postavami. V misích někdy hra přepne za vás, abyste dokončili daný úkol. Hráčův kompas v pravém dolním rohu bude blikat červeně u postavy, která je v nebezpečí a blikat, když má výhodné postavení. I když hráči dokáží přežít mise, tak na heisty je potřeba kvalifikovaných AI-Postav s unikátními vlastnostmi jako \"hacker\" nebo řidič. Pokud spolupachatelé přežijí heist, tak si strhnou část peněz (byla určena při startu heistu) a zlepší se jejich schopnosti o 25%. Každý charakter má vlastnosti, které můžete trénovat, jako řidič, nebo pilot (Trevor má např. větší \"skill\" v létání než ostatní). Ve hře existují i speciální vlastnosti, které má každý charakter jiné (Michael si může v přestřelkách zpomalit čas, Franklin si může při jízdě zpomalit čas a Trevor je v době trvání schopnosti nesmrtelný a dává větší poškození). Ukazatel se nachází pod radarem úplně vpravo a každý charakter má svou barvu (Michael modrou, Franklin zelenou a Trevor žlutou - viz obrázek vlevo). Schopnost se vylepšuje tím, že tyto vlastnosti často používáte.  Mimo mise se hráči mohou zúčastnit potápění, skoku s padákem a ostatních aktivit jako střílení zvěře atd. Postavy u sebe také mají telefon, se kterým mohou kontaktovat přátele, startovat aktivity, navštěvovat internet a volat služby - např. Taxi služba. Na internetu je možnost kupovat a prodávat akcie firem, které se nachází ve hře, ale také zde můžete kupovat vozidla, nemovitosti a procházet samotný internet, který je opravdu rozsáhlý. V obchodech Ammu Nation můžete nakupovat a vylepšovat zbraně, kupují se zde také náboje, ale i věci jako handsfree, vesty, boty nebo oblečení. Je to také jediné místo, kde si můžete koupit padák. Samozřejmostí je nákup oblečení, návštěva kadeřnictví nebo tatérského salónu.", "section_level": 1}, {"title": "Příběh a děj.", "content": "Michael De Santa, (dříve Michael Townley) společně se svým parťákem Trevorem tvořili kdysi v Ludendorffu (městečko ve hře) úspěšnou dvojici bankovních lupičů, ovšem Michael se chtěl vzdát zločineckého života a zajistit sobě a své rodině nový a lepší život, tak jednoho dne uzavřel tajnou dohodu s agentem FIB Davem Nortonem, že bude u bankovní loupeže fingovat svou smrt (že by ho Norton jako zabil, což by značně zvedlo jeho kariéru, že zabil nejhledanějšího lupiče v USA). Tak jednoho dne Michael a Trevor společně s komplicem Bradem šli vykrást banku, ovšem neproběhlo vše podle plánu. Během přestřelky s policií to schytal jejich komplic Brad (zraněním nakonec podlehl a zemřel), pak druhou kulku schytal Michael (což bylo plánované) a Trevor se dal na útěk a dalších 9 let žil v ústraní v poušti v domnění že Michael je mrtvý. Michael tak fingoval svojí smrt (místo něho byl pochován Brad do jeho hrobu), Dave Norton mu změnil identitu, příjmení na De Santa a Michael se tak společně se svou rodinou přestěhoval do luxusní vily v Los Santos.  Devět let po neúspěšné bankovní loupeži žije Michael pod ochranou svědků se svou rodinou v Los Santos. Život je tam pro něj dost depresivní, jelikož jeho žena Amanda ho pořád podvádí a se svými dospívajícími dětmi si Michael moc nerozumí. Při jedné z misí se seznámil s pouličním kriminálníkem Franklinem Clintonem, který původně chtěl ukrást auto jeho syna. Ale Michael mu to odpustil a vzal ho tak pod svá křídla a začal ho brát jako vlastního syna, jelikož si s tím svým moc nerozuměl.  Následně se Michael dozvěděl, že mu manželka Amanda byla nevěrná se svým tenisovým instruktorem. Michael jej pronásledoval až k luxusní vile, kterou v návalu vzteku zničil. Až poté se dozvěděl, že vila nebyla jeho, ale mexického drogového bose Martina Madraza, který po Michaelovi požadoval odškodné ve výši několika milionů. Tato událost tak Michaela donutila k tomu, aby obnovil svou zločineckou kariéru. Protože neměl dostatek peněz na zaplacení škody, tak se rozhodl že vykrade klenotnictví. Jako komplice a parťáka si samozřejmě vybral Franklina. Tato událost ale vzbudila velkou pozornost jak u FIB, tak u Michaelova dávno ztraceného a zmizelého komplice Trevora, který žil mezitím za ty roky v ústraní v poušti ve svém přívěsu a vedl docela podprůměrný život. Byl agresivní a psychicky labilní psychopat, který dokonce zabil protagonistu Jonnyho Klebitze (z datadisku GTA IV TLaD), který se společně se svým motorkářským gangem a přítelkyní Ashley přestěhoval do Trevorova bydliště a začali se mu míchat do jeho kšeftů. Takže je Trevor zabil a celý motorkářský gang zlikvidoval.  Trevor byl z toho úplně v šoku, když zjistil že Michael žije. Tak ho pak v Los Santos vyhledal a od této chvíle to šlo především s Michaelem z kopce. Rodina jej opustila a Michael musel kvůli své účasti na loupeži zlatnictví dělat různé úkoly např. pro FIB (Federal Investigation Bureau), která jej jinak nebude moci udržet pod dřívějším krytím.", "section_level": 1}, {"title": "Prodeje.", "content": "Během 24 hodin od vydání hry, Grand Theft Auto V vydělala více než $800 milionů, přičemž prodala přibližně 11.21 milionů kopií. Počet prodejů téměř dvojnásobně přesáhl očekávání pro tento titul. Tři dny po vydání, hra vydělala přes $1 miliardu a stala se tak nejrychleji prodávaným zábavním produktem v historii. Po šesti týdnech od vydání se Rockstar pochlubil s prodeji ve výši 29 milionů prodaných kusů, čímž přesáhl prodeje minulé hry stejné značky Grand Theft Auto IV. V březnu 2014 značka vydělala bezmála $2 miliardy. V srpnu 2014 se prodalo již 34 milionů kusů hry a to pouze na konzolích Xbox 360 a PS3. K datu 31. Prosince 2014 překonala hra hranici 45 milionů kusů, včetně vydaných verzí hry na konzole Xbox One a PS4. Na začátku srpna 2015 Rockstar oznámil, že prodal již 54 milionů kusů hry na všech platformách. Grand Theft Auto V je čtvrtá nejprodávanější hra světa, přičemž nejprodávanější hrou je, na 2. místě se nachází a na 3. - bronzovém místě -.  Michael je ze všech tří hratelných postav nejstarší a nejzkušenější.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Protagonista Franklin je hodně podobný protagonistovi Carlovi Johnsnovi z GTA San Andreas,tak se spekuluje o tom, že je jeho nemanželským synem. Což je ale nemožné, jelikož Franklin se narodil r.1988, 4 roky před GTA SA, které se odehrávalo roku 1992 a Carl Johnson v té době žádného 4-letého syna neměl. Toto se však dá vysvětlit tím že o něm Jeho \"otec\" Carl Johnson nevěděl.  Michaelovo \"příjmení\" je De Santa, stejně jako Kapitán Vincente De Santa z Red Dead Redemption (2010)", "section_level": 1}, {"title": "Konec hry.", "content": "Na konci hry dostane Franklin příkaz od FIB, aby zabil buď Trevora (možnost A), nebo Michaela (možnost B). Franklin si však může vybrat i možnost, kde se vykašle na příkaz a rozhodne se zabít Devina Westona a Steva Hainse (možnost C) Pokud zabijete Trevora, rozdělíte si mezi zbývající postavy 50 milionů dolarů a postavy se vrátí ke svému bývalému životu. Pokud zabijete Michaela, jeho částka půjde Michaelově rodině a Trevor s Franklinem přestanou spolupracovat a nadále nebudou přáteli. Pokud si ovšem vyberete možnost C, opět si rozdělíte mezi všechny postavy 50 milionů a však Franklin, Michael a Trevor přestanou spolu pracovat, ale nadále zůstanou přáteli.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V hráčském hlasování v anketě INVAZE 2013 na herním webu Hrej.cz obsadilo Grand Theft Auto V 1. místo v kategorii Nejlepší akční hra se ziskem 213 hlasů (28 %). V INVAZI 2014 pak jeho edice pro konzole nové generace vyhrála kategorie Nejlepší hra roku 2014 (1492 hlasů) a Nejlepší 3rd person akce (1850 hlasů).", "section_level": 1}], "src_summary": "Grand Theft Auto V (nebo také GTA 5) je hra s otevřeným světem, RPG, akční a dobrodružná hra vyvinutá společností (Rockstar Games) a vydána Take-Two Interactive. Byla vydána 17. září 2013 na Xbox 360 a PlayStation 3, 18. listopadu 2014 na Xbox One a PlayStation 4 a 14. dubna 2015 vyšla i na Microsoft Windows. Tato hra je první velká hra ze série Grand Theft Auto od roku 2008, kdy vyšla hra Grand Theft Auto IV. Byla umístěna do smyšleného státu San Andreas, založeném na Jižní Kalifornii. Single-playerový příběh následuje tři kriminálníky, kteří usilují spáchat loupeže a zároveň jsou pod tlakem ze strany vládní agentury. Otevřený svět nabídnutý v této hře nabízí pohyb po státě San Andreas, ale zároveň i po smyšleném velkoměstě Los Santos, které bylo vytvořeno na základě Los Angeles.", "tgt_summary": "是一款开放世界动作冒险游戏,由Rockstar North制作,Rockstar Games发行。本作在2013年9月17日于PlayStation 3和Xbox 360主机上推出。这是《侠盗猎车手》系列中第15款作品,也是继2008年的《侠盗猎车手IV》后第一款本传的续作。由于本作是第七世代游戏机末期推出的大型作品之一,因此在上市前便获得了广大的期待。", "id": 2247850}
{"src_title": "Value at risk", "tgt_title": "风险价值", "src_document": [{"title": "Vývoj metody.", "content": "Metody měření VaR vycházejí ze standardních metod měření rizika podle pravidel Basel I, která obsahují přesný postup výpočtu kapitálového požadavku v závislosti na rizicích. Tento postup měl řadu omezení a nebral v úvahu rozložení rizik v portfoliu ani volalilitu jednotlivých rizikových faktorů, což vedlo k nadměrnému kapitálovému požadavku. Na to reagovala pravidla Basel II a vznik modelů VaR.  Od poloviny 80. let 20. století se metoda VaR stala široce používanou a akceptovanou metodou. Je totiž lehce pochopitelná a může být aplikována na rizika při investování prakticky do všech finančních instrumentů. K jejímu rozšíření přispěla jednak pravidla doplňující Basilejskou dohodu z roku 1988, jednak v roce 1994 bezplatné zveřejnění systému \"RiskMetrics system\" používaného bankou JP Morgan na Internetu. Velké americké banky ji začaly používat v souvislosti s rozvojem trhu derivátů.", "section_level": 1}, {"title": "Definice Value at risk.", "content": "Polouček uvádí definici VaR podle JP Morgan: „Maximální odhadnutá ztráta v tržní hodnotě dané pozice, která může být utrpěna, než je pozice neutralizována nebo nahrazena.“  Statisticky jde o jednostranný kvantil (např. 99 nebo 95 %) z rozdělení zisků a ztrát drženého portfolia v průběhu určité doby (např. 1 nebo 10 dnů) stanovený na základě relevantního minulého období (např. 1 roku). Výsledkem metody VaR tak může být např. matematicky podložené tvrzení, že denní hodnota v riziku je 1 milion korun se spolehlivostí 95 %, tj. případná denní ztráta vyšší než 1 milion korun hrozí s pravděpodobností 5 %. Za daných podmínek lze tedy ztrátu vyšší než 1 milion korun očekávat v následujícím dnu jen v jednom z dvaceti případů.  Je třeba dodat, že tím není určena maximální možná ztráta a ani o velikost málo pravděpodobných ztrát. Proto se VaR doplňuje dalšími ukazateli, zátěžovými testy, které zkoumají možná rizika v extrémních situacích. Pokud by se věřitel spoléhal jen na ukazatel VaR, mohlo by to stimulovat užívání nebezpečných a velmi rizikových obchodních strategií. V rámci regulace bankovního sektoru tak musí být podle konceptu kapitálové přiměřenosti alespoň trojnásobek 99procentního VaR s horizontem 10 pracovních dní pokryt vlastním kapitálem banky.", "section_level": 1}, {"title": "Metody výpočtu.", "content": "Metody užívané v praxi k výpočtu Value at risk se dělí do tří skupin:  Banky pro své běžné řízení rizik počítají obvykle s jednodenním dobou držení. Vzhledem k omezené likviditě, neumožňující pružné reagování na vývoj ze dne na den, však často počítají VaR i pro 5- a 10denní dobu držení, investiční manažeři pak užívají i měsíční nebo delší dobu držení.  Polouček uvádí vzorec Value at risk:  kde formula_2 je tržní hodnota pozice formula_3, dále formula_4 je citlivost na změnu ceny na USD tržní hodnoty a formula_5 nepříznivý vývoj ceny v období formula_6.  Valová nabízí výpočet hodnoty Value at risk podle vzorce:  kde formula_8 je hodnota rizikové expozice, formula_9 faktorová citlivost, formula_10 denní volatilita rizikového faktoru a formula_11 koeficient statistické spolehlivosti odhadu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Value at Risk (zkráceně VaR, z angličtiny „hodnota v riziku“, „riskovaná hodnota“) je jednou z kvantitativních metod používaných v bankovnictví a pojišťovnictví k řízení rizika. Tento ekonomický ukazatel udává odhad nejvyšší potenciální ztráty z daného portfolia finančních nástrojů. Jde v podstatě o statistický odhad udávající nejhorší ztrátu, ke které může dojít s určitou pravděpodobností v určitém budoucím období.", "tgt_summary": "风险价值(Value at Risk,缩写VaR),资产组合在持有期间内在给定的置信区间内由于市场价格变动所导致的最大预期损失的数值。由此衍生出来的“风险价值”方法是风险管理中应用广泛、研究活跃的风险定量分析方法之一。", "id": 2296098}
{"src_title": "Kancl (britský seriál)", "tgt_title": "办公室风云", "src_document": [{"title": "O seriálu.", "content": "Vznikly dvě řady seriálu po šesti dílech a zároveň bylo natočeno několik vánočních speciálů, které mají po 45 minutách. Když se seriál poprvé vysílal na BBC Two, hrozilo mu zrušení kvůli nízké sledovanosti, ale poté se stal jedním z nejexportovanějších britských seriálů vůbec. Byl vysílán mezinárodně a to na stanicích jako BBC Prime, BBC America, BBC Canada. Byl také prodán k vysílání do více jak 80 zemí, včetně Austrálie, Kanady, Nového Zélandu a Hongkongu.  Seriál je založen na podobném principu, který Gervais a Merchant uplatnili i u svého dalšího seriálu, Extras (Komparz). Oba seriály zobrazují společenskou neohrabanost, malichernosti lidského života, domýšlivost a ješitnost, frustrace a touha po slávě. Byly natočeny různé národní verze seriálu \"Kanclu\", nejznámější je americký remake, který dále pokračuje s vlastní dějovou linkou.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Děj se odehrává v malé fiktivní firmě Wernham Hogg ve městě Slough v Anglii. V seriálu není dodán smích diváků a je natočen jako fiktivní dokument. Tento typ dokumentu proslavil seriály Airport a A Life of Grime. Kancelář je vedena oblastním vedoucím Davidem Brentem (Gervais) a jeho asistentem Garethem Keenanen (Mackenzie Crook), který je zároveň poručíkem v oblastní armádě. Většinu komických situací způsobuje Brent, když se často snaží získat přízeň zaměstnanců a ostatních. Tyto situace ale mívají trapné nebo katastrofální následky. Často nevědomě hovoří rasisticky, sexisticky nebo se dostává do jiných společenských faux pas. Další hlavní dějová linka sleduje Tima Canterburyho (Martin Freeman) a jeho vztah s recepční Dawn Tinsleyovou (Lucy Davis). Přestože je Dawn zasnoubena s Leem (Joel Beckett), s Timem lehce laškuje a Tim často dává své city k ní (trochu nešťastně) najevo. Ústřední znělku \"Handbags and Gladrags\" složil Big George a byla původně napsaná v roce 1960 Mikeem D'Abo, bývalým zpěvákem skupiny Manfred Mann. 11. srpna 2009 bylo oznámeno, že se herecké obsazení sejde kvůli retrospektivnímu dílu nazvaném \"A Night at The Office\", který bude dostupný na BBC Two a online.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní postavy.", "content": "V základu je děj založen na postavách, které sledujeme při jejich každodenní práci. Seriál je zaměřen hlavně na tyto čtyři postavy:  David Brent (Ricky Gervais)  David Brent je generální ředitel kanceláří papírny Wernam Hogg ve Slough. Považuje se za úspěšného obchodníka a osvíceného muže, který má talent bavit, filozofovat a tvořit hudbu. Ačkoliv se považuje za přátelského, vtipného a oblíbeného, je ve skutečnosti malicherný, nabubřelý a jízlivý. Kamera sleduje jeho nedospělé chování – když vypráví nevtipné anekdoty, dává nechtěně najevo své předsudky a když se obecně dostává do prekérních situací tím, že mluví dřív než myslí. Brent se považuje za moderního, politicky korektního muže, ale jeho předpojatost a často nevhodné vtipy ho dostávají do problémů.  Tim Canterbury (Martin Freeman)  Tim Canterburry je zástupcem prodeje papírny Wernham Hogg. Na rozdíl od Davida Brenta je Tim vtipný a skromný. Jeho vtipy a přátelská povaha z něho dělá jednu z nejsympatičtějších postav v seriálu. I přesto vede neuspokojivý život – je mu 30 a stále žije s rodiči a pracuje v práci, která mu připadá naprosto marná. Udržuje si rozum tím, že se honí za nepravděpodobným románkem s recepční Dawn Tinsleyovou a prováděním kanadských žertíků na Garethovi. Ačkoliv si přeje opustit Wernham Hogg, aby mohl studovat psychologii, jeho nedostatek sebevědomí mu brání v tom, aby skutečně něco podnikl.  Gareth Keenan (Mackenzie Crook)  Gareth Keenan sdílí s Timem pracovní stůl a je terčem jeho žertů. Na rozdíl od Tima je Gareth nevtipný a oplývá jen málo zajímavými osobními rysy. Je posedlý svou službou u armády a neustále obtěžuje Tima svými směšnými a domýšlivými poznámkami. Pyšní se titulem \"Týmový vedoucí\", ale přitom si neuvědomuje, že jeho titul nemá příliš velký význam. Jako David Brent je Gareth arogantní a lhostejný.  Dawn Tinsley (Lucy Davis)  Dawn Tinsley je recepční papírny Wernham Hogg a poskok Davida Brenta. Často je postavena před Brentovy pokusy o vtipy a sbližování. Stejně jako její kamarád a spolupracovník Tim si je vědoma toho, že žije neuspokojivý život – je dlouho zasnoubená se svým nevrlým snoubencem Leem a kvůli své neplodné práci se vzdala ilustrování dětských knih.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kancl (v anglickém originále The Office) je britský televizní sitcom, který byl ve Velké Británii vysílán na stanici BBC Two poprvé 9. června 2001. Seriál byl vytvořen, režírován a napsán Ricky Gervaisem a Stephenem Merchantem. Pojednává o každodenních životech zaměstnanců kanceláře ve Slough, která je pobočkou fiktivní společnosti Wernham Hogg Paper Company. Gervais v seriálu také vystupuje, hraje ústřední postavu, Davida Brenta. Ačkoliv se seriál řídí scénářem a je zcela fiktivní, je natočen formou dokumentu.", "tgt_summary": "《办公室风云》(英语:The Office)是一部英国喜剧电视剧集,2001年7月在BBC2台首播,编剧和导演为瑞吉·葛文及史蒂芬·默钱特。故事发生在一间位于斯劳市的虚构纸张公司Wernham Hogg Paper Company里,剧情描述公司职员的日常生活。该剧内容虽然是虚构,拍摄手法却采用了纪录片的形式。", "id": 2845161}
{"src_title": "Arlington (Washington)", "tgt_title": "阿灵顿 (华盛顿州)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město bylo naplánováno roku 1890 a bylo pojmenováno po Lordu Henrym Arlingtonovi, členovi anglické vlády pod Jiřím II. V dubnu téhož roku bylo nedaleko založeno Haller City, o což se postaral Theodore N. Haller a jeho rodiče Henrietta a Granville, voják Unie. Při začlenění Arlingtonu v květnu 1903 se Haller City připojilo k novému městu. Od té doby ve městě žilo mnoho historicky významných osob. Dále se zde nachází Muzeum průkopníků ve Stillaguamish Valley.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Roku 2010 ve městě žilo 17 926 obyvatel, z nichž 86 % tvořili běloši, 3 % Asiaté a přes 1 % původní obyvatelé. 10 % obyvatelstva bylo hispánského původu.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dřevo.", "content": "Od svého založení byl Arlington závislý na těžbě dřeva a dřevozpracujícím průmyslu. Díky svým šindelovým továrnám bylo kdysi město nazváno šindelovým hlavním městem světa. Dále se zde nacházely četné pilařské závody a tábory na těžbu dřeva.", "section_level": 2}, {"title": "Železnice.", "content": "Kdysi dávno mělo město několik možností železničního spojení. Nacházelo se na koridoru společnosti Northern Pacific, který jej spojoval s Kanadou a městy Sedro-Woolley či Snohomish. Dále se zde nacházela vlečka vedoucí do Darringtonu, jež byla využívána především pro přepravu dřeva. Kvůli úpadku železnice byly obě trasy po zakoupení společností BNSF v 80. letech opuštěny. Přestože už město není tolik závislé na železnici jako dříve, stále má jedno spojení přes vedlejší trať s hlavní sítí BNSF. Po bohaté železniční historii města zbývá na různých místech opuštěné signalizační zařízení, apod. Okres Snohomish se zatím snaží o transformaci bývalých železničních tratí v turistické nebo cyklistické stezky.", "section_level": 2}, {"title": "Letectví.", "content": "Město má své vlastní letiště, které se odsud nachází 5 kilometrů na jihozápad. Je domovem festivalu Arlington Fly-In, kam se každoročně stahuje velké množství letců z USA i Kanady.  V říjnu 1959 spadl severovýchodně od města do koryta řeky Stillaguamish Boeing 707, který byl první z pěti letadel tohoto typu, jenž měla být doručena společnosti Braniff International Airways. Při nouzovém přistání zahynul jak testovací pilot společnosti Boeing, tak kapitán ze společnosti Braniff. Za pád mohlo stržení tří ze čtyř motorů při tréninkovém manévru.", "section_level": 2}, {"title": "Části města.", "content": "Smokey Point je rušná rezidenční, komerční i průmyslová obec, jejíž severovýchodní část se v roce 1999 stala oficiálně částí města Arlington.  Gleneagle je největší plánovaná čtvrť Arlingtonu. Skládá se ze 108 jednotek a obklopuje místní golfové hřiště. Postavena byla mezi lety 1987 a 2002 a nyní ji obývá 30 % populace města.  High Clover Park je další plánovaná čtvrť, ve které se nachází 162 rodinných domů. Leží na severozápad od městského letiště.  Arlington Heights je rezidenční čtvrť východně od Arlingtonu. Nachází se na trojúhelníkové náhorní plošině, kterou z východu ohraničuje Kaskádové pohoří, ze severu severní rameno řeky Stillaguamish a na jihozápadě jižním ramenem této řeky. Na úpatí Kaskád kousek na východ od čtvrtě se nachází Námořní rádiová stanice Jim Creek, která zajišťuje komunikaci mezi a s ponorkami v oblasti, jelikož vysílá na velice nízké frekvenci. V dnešní době je z větší části vyřazená z provozu a využívají ji k rekreaci jen příslušníci námořnictva a jejich rodiny. Čtvrť se nachází mimo samotné město, ale jeho obyvatelé mají stejnou poštu jako Arlington a tamní děti navštěvují školy Arlingtonského školního okrsku. Některá místa ve čtvrti nabízí výhledy na Whitehorse Mountain a okolní hory.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arlington je město v okrese Snohomish v americkém státě Washington. Na jihu hraničí s městem Marysville a roku 2010 v něm žilo 17 926 obyvatel.", "tgt_summary": "阿灵顿(Arlington)是座位于美国华盛顿州斯诺霍米什郡北方的城市,南边与马里斯维尔相邻。美国2010年人口普查时,此市的人口为17,926人。", "id": 1571245}
{"src_title": "Monroe (Washington)", "tgt_title": "门罗 (华盛顿州)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie města je úzce spojena s železnicí Great Northern Railway, která překonávala Kaskádové pohoří přes Stevensův průsmyk a pak se dostávala k pobřeží prostřednictvím údolí řeky Skykomish, kde Monroe leží.  Před postavením železnice se hlavní sídlo obce nacházelo téměř dva kilometry na západ od pozdějšího centra a říkalo se mu Park Place. Městští obchodníci se ale přesunuli, poté, co železnice našla nejlepší cestu, kudy trať vézt, blíže k dopravnímu koridoru. Nová obec dostala název Tye City, ale krátce poté se přejmenovala na Monroe. Vedlo k tomu přesunutí hlavního obchodu z Park Place do nového centra, čímž se přesunula i městská pošta. Obchod se jmenoval Monroe at Park Place, a tak dostala jak pošta, tak obec název Monroe. Obchod byl takto pojmenován po Jamesi Monroeovi, pátém prezidentovi Spojených států.  Roku 1893 už byla z města důležitá zastávka na železnici a bylo především známé pro své skleníky provozované železnic a určené k pěstování rostlin, které byly prodávány cestujícím. Ještě ve stejném roce okres Snohomish postavil na dnešním místě veletrhu Evergreen State Fairgrounds farmu, na místě dnešní nemocnice Valley General Hospital postavil první městskou nemocnici. O rok později dostalo město svůj první most přes řeku Skykomish a v roce 1896 také svůj první kostel. V roce 1899 bylo z Park Place do Monroe přesunuto městské gymnázium a v lednu téhož roku začal svou publikaci deník \"The Monroe Monitor\". V září 1901 poznamenal města požár jediného úplného obchodního bloku ve městě.  Po ekonomické stránce město zaznamenávalo pokroky. Na počátku jeho existence zde byly postaveny pilařské závody, které zpracovávaly zdejší cedrové dřevo a dělaly z něj šindele, jenž se staly hlavním produktem města. Postupem času byla ale většina dřeva vykácena a dřevařský průmysl byl na ústupu. Jeho vedoucí roli převzalo zemědělství, především farmy pěstující bobule. Díky bujným trávám, které poskytovalo zdejší údolí, se sem přesunulo i několik mléčných farem, což bylo následováno otevřením mlékáren. O tom ještě nyní dokládá obrovský komín továrny Carnation Condensary, která vyhořela ve 40. letech. Nyní stojí přímo na parkovišti jednoho obchodu s potravinami na křižovatce ulice Main Street s U.S. Route 2. Jedná se o jedinou připomínku dávných průmyslových časů města a přes svůj věk je stále největší budovou v Monroe.  Město Monroe bylo oficiálně začleněno v prosinci 1902 s 325 obyvateli. V roce 1910, kdy se zde začala stavit továrna Carnation Condensary, rozhodl stát Washington o tom, že Monroe bude místem státního nápravného zařízení.  Velká hospodářská krize zasáhla město tak jako ostatní města v zemi, takže i zde došlo k úpadku průmyslu. Vedení města poté požádalo o federální pomoc v podobě dotací a pomocných programů. Díky dotacím byla postavena nová, stále stojící škola na Main Street, a opraveny městské silnice. V roce 1941 město uspořádalo svůj první veletrh pod názvem Cavalcade of the Valleys, jehož pořádání bylo brzy přerušeno 2. sv. válkou. Pak bylo jeho konání obnoveno roku 1946 za pomoci několika obyvatel včetně manželů Petersových vlastnících městské květinářství, kteří se postarali o zasazení květinových keřů a stromů sloužících pro dekoraci veletrhu. Farmáři a další obyvatelé pak začali tradice, které do nyní zůstávají částí městské hrdosti a každý rok jsou vidět při veletrhu Evergreen State Fair.  Po hospodářské krizi a světové válce se průmysl do města nevrátil, Monroe se tak začalo více soustředit na zemědělství. To sice pomalu, ale přece jen rostlo celá 50. a 60. léta. V dubnu 1965 zažila oblast velké zemětřesení, které zničilo mimo jiné i budovy zdejší střední školy Monroe High School. Nová budova školy byla otevřena o tři roky později a sloužila obci než byla nahrazena novější konstrukcí v roce 1999.  Na začátku 70. letech se město stalo novým konečným místem státní silnice Washington State Route 522 poskytující přímější přístup k mezistátní dálnici Interstate 405, jenž vede k větším městům na jih od Monroe. To pomohlo odstartovat nový vzrůst města, které se nyní stalo tzv. bedroom community, tedy obcí závislou na okolních městech co se zaměstnanosti týče. Přímo ve městě se již zmíněná silnice číslo 522 setkává s dálnicí U.S. Route 2.  V prvním desetiletí 21. století zažilo město další nečekaný vzrůst, a to díky novým obchodním náměstím a velkým maloobchodním pobočkám vznikajících podél U.S. Route 2. Rozrostly se také rezidenční části města a na zdejších silnicích se začaly především v létě a při svátcích vytvářet velké dopravní zácpy. Existují plány postavit kolem města obchvat pro U.S. Route 2, ale tato změna její trasy je stále časově vzdálená.  Díky novým zástavbám se tedy město rozrostlo, což ale nenarušilo jeho historické vzezření. Staré centrum města se stále nachází okolo ulice Main Street, mimo dosah dálničního provozu, a podařilo se mu uchovat si svůj maloměstský charakter. Městem i nadále projíždí železniční doprava, a to na cestě k Stevensovu průsmyku. Hluk projíždějících vlaků je tedy i nadále částí života v Monroe.  Od roku 2007 prochází historické jádro města renovací. Dále se město dostalo do různých filmů, jako místo natáčení sloužilo například filmům Kruh a Kruh 2. Každý rok mezi lety 1995 a 2000 se zdejší závodní okruh Evergreen Speedway dostal do kalendáře Camping World Truck Series, třetí nejvyšší úrovně NASCAR.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Obec má rozlohu 15 km2, z čehož zhruba 0,5 % tvoří voda.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "V roce 2010 žilo ve městě 17 304 obyvatel, z nichž 79 % tvořili běloši, 4 % Afroameričané a 3 % Asiaté. 17 % obyvatelstva bylo hispánského původu.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání.", "content": "Město má svůj vlastní školní okrsek, hlavní střední školou města je Monroe High School.", "section_level": 1}, {"title": "Nápravná zařízení.", "content": "Jak již bylo zmíněno, roku 1910 bylo ve městě postaveno první státní nápravné zařízení. Původně mělo sloužit k nápravě mladších zločinců, které tak ponechávalo bez kontaktu s ostřejší starou generací zločinců. V roce 1981 zde bylo otevřeno centrum pro speciální zločince léčící zločince s psychickými problémy. V roce 1994 bylo otevřeno nápravné zařízení středně vysokou ostrahou Twin Rivers o kapacitě 500 vězňů. O tři roky později k němu byla přistavěna jednotka pro vězně s nízkou ostrahou. V roce 1998 byla všechna čtyři zařízení sjednocena pod názvem Nápravný komplex Monroe s jedním ředitelem. Její nejnovější částí je Intenzivní správní jednotka otevřená v roce 2007 pro věznění s vysokou ostrahou o kapacitě 100 zločinců. Již od roku 1910, kdy bylo otevřeno nejstarší nápravné zařízení, poskytuje komplex důležitá pracovní místa pro místní obyvatele.", "section_level": 1}], "src_summary": "Monroe je město v okrese Snohomish v americkém státě Washington. Při sčítání lidu v roce 2010 mělo 17 304, letošní počet obyvatel byl odhadnut na 17 390.", "tgt_summary": "门罗(Monroe)是美国华盛顿州斯诺霍米什县的一个城市。它位于喀斯喀特山麓的Skykomish河、Snohomish河和Snoqualmie河的交汇处,西南距西雅图约30英里(48公里)。截至2010年的人口普查,门罗的人口为17,304,2019年估计为19,776。", "id": 732307}
{"src_title": "Builder", "tgt_title": "生成器模式", "src_document": [{"title": "Obecný popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "„Návrhový vzor oddělující konstrukci složitých objektů od jejich reprezentace. Čímž je možné použít stejný proces konstrukce pro rozdílné reprezentace.“", "section_level": 2}, {"title": "Stručná historie.", "content": "První publikace popisující myšlenku návrhových vzorů pochází z roku 1977. Název „builder pattern“ se však v odborné literatuře před rokem 1995 a zveřejnění knihy návrhové vzory nevyskytuje. Vzorem se dále zabývá Josua Bloch ve své knize Effective Java 5. Kdy navrhuje alternativu zaměřenou na odstranění opakování kódu v třídách Concrete Builder (viz Struktura).", "section_level": 2}, {"title": "Pohled programátora.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Motivace užití.", "content": "Použití Stavitele je vhodné u rozdílných tříd s podobným procesem konstrukce. Samotné třídy mohou být rozdílné a nezávislé. Tím se liší od Abstraktní továrny, která slouží k tvorbě podobných objektů. Podobných z hlediska prezentace v systému Windows, nebo Mac. Důvodem pro použití je oddělení vytváření složitých objektů od jejich prezentace, které by mělo vést k přehlednějšímu kódu.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Director.", "content": "Třída řídící proces vytváření objektů.  „Instance třídy Director získává od klienta určení, který Builder má použít. Tím je i definováno, který produkt bude vyráběn. Director řídí vytvoření produktu voláním metod pro zhotovení jednotlivých částí z rozhraní Builder. Po vytvoření požadované části výsledného produktu je tato do něho začleněna. Výsledný produkt je možné získat použitím metody getResult. Director je odstíněn od způsobu, jakým se vytvářejí konkrétní části a jak se skládají. Určuje, ovšem kdy se mají části vyrobit a tím řídí proces vytváření produktů.“", "section_level": 3}, {"title": "Builder.", "content": "Abstraktní rozhraní pro tvorbu objektů (produkt). Metoda buildPart slouží k vytvoření konkrétní části objektu, o její volání se stará Director.", "section_level": 3}, {"title": "Concrete Builder.", "content": "Implementace rozhraní Builder schopná vytvářet další objekty. Vytváří a sestavuje součásti pro tvorbu složitých objektů. Metoda getResult slouží k předání výsledného produktu a volá ji zpravidla klient, který konstrukci objektu vyvolal.  „Která z možných tříd ConcreteBuilder je použita pro vytvoření objektu, může být rozhodnuto na základě použitých dat, která mají být zobrazena. Například pokud má být zobrazeno několik položek, je klientu předán jako Product seznam tvořen „checkBoxy“. V případě více položek bude vytvořen a předán rozbalovací seznam. Samozřejmě kromě zobrazovaných dat mohou hrát roli i jiné faktory. Directoru je předán jako parametr instance ConcreteBuilder a Director, s využitím metod nadefinovaných v rozhraní, řídí proces vytváření produktu.“", "section_level": 3}, {"title": "Příklad užití.", "content": "Konstrukci provádí konkrétní implementace rozhraní Builder, ale proces konstrukce řídí třída Director. Například klient přijde k automatu a chce kapučíno. O tvorbu kapučína se stará automat (direktor), klient si zvolí nápoj stiskem tlačítka. Automat provádí vždy ty samé kroky, existuje tedy jediné výrobní schéma, ale podle stisku tlačítka mohou být některé kroky vynechány (cukr), některé vzájemně zaměnitelné (kapučíno vs. čaj do kelímku). O realizaci těchto jednotlivých kroků se starají různé implementace třídy Builder (Stavitel čajů, stavitel kafí, apod.). Nápoj je možné odebrat teprve poté, kdy jsou všechny kroky konstrukce dokončeny.  Tedy zjednodušeně: Ke konstrukci jednoho objektu slouží právě jeden Builder, proces konstrukce řídí Direktor, objekt ke konstrukci vybírá klient předáním Builderu Direktoru, po ukončení konstrukce si z Builderu pouze vybere výsledek metodou getResult.  Stavitelů ke konstrukci jednoho objektu může být voláno i více. Například pokud je výsledný produkt Composite může být při jeho konstrukci voláno více stavitelů, případně stejný stavitel několikrát za sebou. Tak je zajištěno například vytváření složitých objektů grafického rozhraní operačního systému.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledek užití.", "content": "„Je vytvořen princip konstrukce objektů, který je variabilní na základě používaných dat nebo nadefinování věcné logiky. Klient je odstíněn od tvorby objektů a pouze prezentuje výsledek.“", "section_level": 2}, {"title": "Příklady Implementace.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Java.", "content": "/** \"Product\" */", "section_level": 3}, {"title": "C#.", "content": "using System; namespace BuilderPattern  using namespace std;", "section_level": 3}, {"title": "C++.", "content": "// \"Product\" class Pizza { public: private: // \"Abstract Builder\" class PizzaBuilder { public: protected: class HawaiianPizzaBuilder : public PizzaBuilder { public: }; class SpicyPizzaBuilder : public PizzaBuilder { public: }; //---------------------------------------------------------------- class Cook { public: private: int main() {", "section_level": 3}, {"title": "PHP.", "content": "<?php class Pizza { abstract class PizzaBuilder { class HawaiianPizzaBuilder extends PizzaBuilder { class SpicyPizzaBuilder extends PizzaBuilder { class Waiter { class Tester {", "section_level": 3}, {"title": "Bloch‘s Builder.", "content": "Úprava návrhového vzoru stavitel prezentovaná Josuou Blochem by neměla sloužit jako nezbytná náhrada pro původní návrhový vzor. Jejím cílem je vyřešit problém s příliš velkým množstvím konstruktorů, jejich parametrů a naduživání seterů (přiřazení hodnoty) při vytváření objektů.  Velké množství parametrů v konstruktoru, obzvláště jsou-li volitelné, je nepřehledné a těžko použitelné. Problém vzniká před předáním objektu typu builder Direktorovi. Uživatel je nucen builder vytvořit a předat mu hodnoty, které by měl budoucí objekt nést. Kód se, ale výrazně zpřehlední, když výběr Builderu a tvorbu objektu provedeme v jednom kroku. Například pro Javu:  objekty x a y jsou tedy dva objekty stejného typu, kde v prvním objektu nebyla vytvořena druhá část, to však nebrání jeho použití.  Kostra řešení by byla následující:  Takové řešení je navrženo primárně pro Javu a pro jiné jazyky musí být dále upravováno. Dále taky může být rozšířeno a vylepšeno použitím Generických parametrů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Návrhový vzor stavitel () je softwarový návrhový vzor. Patří do skupiny vytvářejících (creational) návrhových vzorů.", "tgt_summary": "生成器模式(英:Builder Pattern)是一种设计模式,又名:建造模式,是一种对象构建模式。它可以将复杂对象的建造过程抽象出来(抽象类别),使这个抽象过程的不同实现方法可以构造出不同表现(属性)的对象。", "id": 2929252}
{"src_title": "Amerika hledá topmodelku", "tgt_title": "全美超級模特兒新秀大賽", "src_document": [{"title": "Průběh soutěže.", "content": "Hlavní část soutěže předcházejí krátké pohovory s panelem porotců. Z velkého množství uchazečů je vybráno dvacet soutěžících a tento počet se záhy sníží na 10-16 finalistů, pro které je vyhrazeno zázemí, typicky v New York City, nebo Los Angeles, kde větší část soutěže probíhá.  Hlavní část soutěže, jakési širší finále, probíhá v kolech, které odpovídají jednotlivým odvysílaným epizodám. Každé kolo a epizoda obsahuje většinou „mini výzvu“ (\"mini challenge\", vedlejší úkol, jež soutěžícímu, která ji vyhraje, většinou přináší nějakou cenu nebo výhodu v daném kole) a poté hlavní úkol, jimž je většinou focení, může to být ale i točení reklamy, casting, předvedení určitého modelu a podobně. Jedná se o klasický vyřazovací model, kdy na konci každého kola je na základě zhodnocení porotců vyřazena ten soutěžící, který se v daném kole nejméně dařilo.  Ve vysílaných epizodách nechybí ani záběry ze soužití finalistů v jejich prozatímním sídle ve stylu reality show (dříve či později dochází k různým neshodám, paktování, sympatiím a antipatiím...), někdy sami porotci nebo specialisté na tu či onu složku modelingu soutěžící navštíví a věnují jim v ní krátký rychlokurz pro úkol, který je čeká.  V pozdějších fázích se soutěž přesouvá i do jiných míst světa, kde pokračují focení a další úkoly – jejich náročnost se stupňuje, zato může přecházet i v reálné zakázky, které výherce vedlejších úkolů získájí. Finále, ve kterém zbývají jen dva soutěží o titul, soutěž vrcholí módní přehlídkou, na níž mají finalisté ukázat v plném spektru své vlohy i to, co se naučili.  Ultimátní výhrou je právo používat titul „America's Top Model“, mediální prostor v některém z módních časopisů, kosmetické produkty, finanční obnos a kontrakt s modelingovou agenturou.", "section_level": 1}, {"title": "Vysílání.", "content": "První řada (řady v původním znění se nazývají \"Cycles\") proběhla v roce 2003, první epizoda se vysílala 20. května na stanici UPN. Ta byla poté v roce 2006 sloučena se stanicí The WB a tím se soutěž přesunula na stanici The CW, která pořad vysílala do roku 2015, kdy byl zrušen. V roce 2016 práva odkoupila stanice VH1, která současně pořad vysílá.  V Česku pořad vysílala stanice Prima Love.  Soutěž se v průběhu posledních let stala velmi úspěšnou (v USA ji sleduje typicky 2-5 milionů diváků, vysílá se v 170 zemích světa) a podle původního formátu vznikly klony (frančízy) v 45 jiných zemích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amerika hledá topmodelku (v anglickém originále America's Next Top Model, též zkráceně ANTM, či Top Model) je americká televizní soutěž s prvky reality show z oblasti modelingu. Tváří, jednou z porotkyň a moderátorkou soutěže je topmodelka Tyra Banks. 23. řadu moderovala zpěvačka Rita Ora. Cílem soutěže (jak již napovídá její název) je nalézt novou topmodelku Ameriky. Od roku 2016 show vysílá americká stanice VH1.", "tgt_summary": "《全美超级模特儿新秀大赛》(英语:\"America's Next Top Model\",简称:英语:\"ANTM\",又译:全美未来超模大赛、全美超模)是一个给参赛者争夺模特儿及化妆品合约的美国真人秀,由知名模特儿泰拉·班克斯(Tyra Banks)任主持及监制选出新一代超模。该新秀大赛由2003年开始在UPN电视网络播放,2006年由于UPN和WB电视台合并成The CW,故由第七季起改为The CW播放。", "id": 866211}
{"src_title": "Tomb Raider: Underworld", "tgt_title": "古墓丽影:地下世界", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Lara tentokrát pátrá po legendárním Thorovu kladivu. Její pátrání ji zavede například do Thajska, Jižního Mexika nebo na Antarktidu.  Nejprve Lara pátrá ve Středozemním moři, kde objeví jednu z Thorových rukavic. Poté pátrá v Thajsku ve stopách svého otce, který, jak Lara zjistila, spolupracoval s Natlou, ale právě v Thajsku ji zradil a zaplatil za to životem. Ještě předtím ale stihl zničit mapu, kterou objevil. Lara ale kopii mapy spolu s druhou Thorovou rukavicí najde v tajné otcově pracovně.  Díky mapě pokračuje v pátrání v Jižním Mexiku. Zde nachází Thorův opasek.  Pátrání pokračuje na Antarktidě, kde objeví legendární Valhallu, Odinovu síň bojovníků padlých ve válce. Ve Valhalle je také ukryto Thorovo kladivo.  Lara má nyní všechny Thorovy zbraně a vydává se do Helheimu. V Helheimu narazí na Natlu, která se snaží vyvolat Ragnarök, závěrečnou bitvu, při které bude zničen celý svět. Laře se podaří Natlu zastavit. Hra končí v okamžiku, kdy Laru starověký portál přenese do chrámu v Nepálu.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Troels Brun Folmann složil hlavní téma hry. Underworld hudba je čistě orchestrální ve velkém stylu. V soundtracku jsou skladby, které nemají smyčky, což znamená, že budou hrát pouze jednou a budou spuštěny při konkrétní události.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stažitelný obsah.", "content": "Pro hru Tomb Raider: Underworld byly vydány dvě další kapitoly dostupné pouze pro X-box verzi. \"Beneath the Ashes\" 24. února 2009 a \"Lara's Shadow\" 10. března 2009. Ke hře byly vydány balíčky kostýmů pro X-box verzi dostupné v Xbox Live Marketplace.", "section_level": 2}, {"title": "Beneath the Ashes.", "content": "Lara se vrací do sídla Croftů, kde hledá starý artefakt, který má sílu ovládat Trolly. Kapitola navazuje na balíček \"Lara's Shadow\".", "section_level": 3}, {"title": "Lara's Shadow.", "content": "V této části hry hráč hraje za postavu „Doppelganger“ (Lařin klon) a pomáháte záporačce Natle, kterou ke konci kapitoly zabijete. Postava má spoustu různých schopností, které se dají kombinovat. V kapitole se objeví video z obsahu \"Beneath the Ashes,\" kde Lara ovládne klona slovem „Okh Eshivar“ a nařídí jí zničit Natlu a už nikdy jí nesloužit.", "section_level": 3}], "src_summary": "Tomb Raider: Underworld je devátým pokračování série počítačových her Tomb Raider z roku 2008. Hra vyšla na PlayStation 3 (a PlayStation 2), PC, Xbox 360, Nintedndo DS a Wii. V Česku vyšla s českou lokalizací (titulky).", "tgt_summary": "是一款由Crystal Dynamics开发,Eidos Interactive发行的动作冒险游戏。这是第三部由Crystal Dynamics开发的古墓丽影系列游戏,也是第八部古墓丽影系列游戏。游戏的Windows版于2008年11月18日在北美发布,2008年11月21日在欧洲发布。PS2版2009年1月23日在欧洲发布,2009年3月3日在北美地区发布。它将继续《古墓丽影:传奇》和《古墓丽影:十周年纪念版》中未完成的冒险。截至2009年2月27日,该游戏在全世界已经售出260万份。", "id": 2799652}
{"src_title": "January Jones", "tgt_title": "詹纽瑞·琼斯", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se a byla vychovávána v městě Sioux Falls jako dcera Karen, prodavačky v obchodě ze sportovním zbožím a Marvina Jonesových. Její otec je trenérem, učitelem tělocviku a fitness trenérem. Je pojmenována po January Wayne, postavě z knihy od Jacqueline Susann, \"Once Is Not Enough\". Má dvě sestry, Jacey a Jinu.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Hrála vedlejší role ve filmech \"Kurs sebeovládání\", \"Láska nebeská\" a \"Hříšný tanec 2\". V roce 2005 se objevila v roli frustrované manželky amerického pohraničního strážce ve filmu \"Tři pohřby\", který režíroval a ve kterém zároveň i hrál Tommy Lee Jones. Ve filmu \"Návrat na vrchol\" (2006) ztvárnila roli Carol Dawson, ženy fotbalového trenéra Williama \"Red\" Dawsona.  Měla hlavní ženskou roli ve filmu \"Slib věčné lásky\" jako nejstarší dítě průkopnické rodiny. Její postava se zamiluje do tajemného muže, který zachránil život jejímu otci. V současné době se objevuje v dramatickém seriálu \"Šílenci z Manhattanu\", odehrávajícím se v Americe v šedesátých letech, jako mladá příměstská žena v domácnosti a matka Betty Draper Francis. Je též známá za roli Cadence Flaherty, lásku Steva Stiflera a Paula Finche v komedii \"\", třetím dílu filmové série Prci, prci, prcičky.  Objevila se v osmnácté řadě seriálu \"Právo a pořádek\" v epizodě \"Quit Claim\", kde hrála podvodnici. Také se objevila v britském snímku \"Piráti na vlnách\", který je o pobřežní pirátské rozhlasové stanici v šedesátých letech.  V roce 2002 se umístila na 82. místě v žebříčku \"100 nejpřitažlivějších žen\" časopisu Maxim. V květnu 2009 se objevila na obálce britského vydání časopisu GQ.  Dne 14. listopadu 2009 uváděla epizodu \"Saturday Night Live\" obsahující hudební vystoupení od hostující skupiny The Black Eyed Peas. Podala výkon, který se setkal s negativními kritikami.  V roce 2011 se objevila po boku Liama Neesona a Diane Kruger v thrilleru \"Neznámý\" a ztvárnila Emmu Frost ve snímku \"\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V rozhovoru pro časopis \"Vanity Fair\" v roce 2009 oznámila, že se přidala k neziskové organizaci Oceana jako jejich celebrita-mluvčí a bude pracovat na záchraně ohrožených žraloků. V letech 2003 až 2006 chodila se zpěvákem a skladatelem Joshem Grobanem.  Dne 13. září 2011 se jí narodil její první syn, kterého pojmenovala Xander Dane Jones.", "section_level": 1}], "src_summary": "January Kristen Jones (* 5. ledna 1978, Sioux Falls, Jižní Dakota, Spojené státy americké) je americká herečka. Její nejznámější rolí je Betty Draper v seriálu \"Šílenci z Manhattanu\", za kterou získala nominaci na dvě ceny Zlatý glóbus a Cenu Emmy.", "tgt_summary": "詹纽瑞·琼斯(英语:January Jones,1978年-1月5日)出生于美国南达科他州明尼哈哈县,美国著名女演员。在2007年的电视剧《广告狂人》中,饰演Betty Draper Francis而观众所熟知。", "id": 1470063}
{"src_title": "Informační management", "tgt_title": "信息管理", "src_document": [{"title": "Technologické pojetí správy informací.", "content": "Informací potřebných pro chod podniku je mnoho a stále narůstají. Lidské schopnosti na zpracování všech informací jsou omezené z důvodu kapacity a časové náročnosti. Proto je třeba využívat nejnovější technologie a systémy. Informační management má za úkol standardizovat postupy a procesy při nakládání s těmito informacemi.  Systém pro správu informací řeší následující problémy  Informace se dají získat z vnějších (externích) nebo vnitřních (interních) zdrojů. Vnějšími zdroji jsou například veřejné rejstříky, databáze, tiskoviny, odborná periodika, internet apod., z nich se dají získat obecné technické, ekonomické, právní informace. Vnitřními zdroji jsou zejména interní dokumenty, které vytvořili samotní pracovníci a které je třeba je archivovat a poskytnout spolupracovníkům – zprávy, hlášení, výkazy atd. Některé informace podnik vytváří povinně a v předepsané formě – účetnictví firmy, audit, bezpečnost práce, statistické výkazy pro státní statistický úřad, technické a hygienické atesty zboží atd.  Na zpracování informací jsou v podnicích využívány specializované hardwarové a softwarové prostředky. Standardním vybavením je firemní počítačová síť, datové úložiště s automatickou zálohou, tiskové centrum a specializovaná softwarová nadstavba.", "section_level": 1}, {"title": "Management informačních potřeb podniku.", "content": "Informační management lze vidět z pohledu nejen samotných dat, ale i z pohledu osob, které s nimi pracují. Jde o pojetí „informace“ v moderním pracovním dění. Pracovníci na všech úrovních podniku mají specifické potřeby a požadavky na přístup k informacím a z toho lze odvodit potřeby nastavení a managementu informací v podniku. Informační management spolurozhoduje, jaké formy komunikace, jaké techniky, které informace a které poznatky se pro dosažení cílů organizace jeví jako racionální.", "section_level": 1}, {"title": "Informační systémy pro manažery.", "content": "S pojmem informační management souvisí pojem informační systém.  Manažeři využívají v rámci podniku při procesech rozhodování, řízení projektů, procesů a týmů různé druhy informačních systémů. Ty jsou úzce spjaty s lidmi. Informační systém se skládá ze systému na podporu provozu podniku a umožňuje shromažďovat data, která jsou dále využita dalšími systémy.  Podle úrovně řízení se rozlišují následující informační systémy pro manažery:  Ze systémů pro podporu vrcholového vedení se někdy vyčleňují ještě systémy pro podporu rozhodování (DSS) jakožto mezistupeň mezi MIS a EIS.", "section_level": 1}, {"title": "Systémový přístup k vedení podniku.", "content": "Informační management lze zahrnout pod úlohy vedení podniku a identifikaci problémů na úrovni vnitřní i vnější komunikace. Podle tohoto pojetí nelze informační management oddělit od procesu vedení podniku. Systémové přístupy poskytují metodické návody nejen pro řešení problémů, ale umožňují je řešit komplexně s ohledem k ostatním vlivům. Nakládání s informacemi v podniku je proto jeden z podstatných organizačních cílů, za který je vedení zodpovědné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako informační management nebo též information management či řízení informací se označuje podobor managementu, která se zabývá sběrem, zpracováním, řízením a distribucí informací k jednomu nebo více uživatelům. V rámci podniku se jedná o využívání informací pracovníky jednotlivých odděleních. To zahrnuje plnění požadavků na informace s ohledem na práva přístupu k informacím. Managementem se proto rozumí organizace a kontrola nad plánováním organizace, řízení, zpracování a vyhodnocování informačních aktivit za účelem splnění cílů klienta. Stručně řečeno, informační management s sebou nese organizování, vyhledávání, získávání, zajištění a udržení informací. Úzce souvisí s řízením podniku a se správou dat.", "tgt_summary": "资讯管理(Information Management,简称IM)是从一个或多个来源中搜集并管理资讯,并分配这些资讯给一个或更多的人阅读。这有时会牵涉到支配或有权力去获得这些资料。管理意味着组织管理以及支配资料的结构、处理和传送等。 1970年代,纸本文件、其他媒体与记录的归档、档案管理与生命周期管理有极大的限制。", "id": 621176}
{"src_title": "Přísaha v míčovně", "tgt_title": "网球厅宣誓", "src_document": [{"title": "Kontext.", "content": "K vyřešení těžké finanční krize, ve které se Francie v 18. století nacházela, svolal francouzský král Ludvík XVI. na radu svého ministra financí Jacquese Neckera generální stavy, které se sešly v květnu 1789 poprvé po 175 letech.  Třetímu stavu, který reprezentoval 98 % obyvatel Francie, byl sice na základě jeho rostoucího hospodářského významu zdvojnásoben počet zástupců v generálních stavech, ale nebylo rozhodnuto, jestli budou generální stavy hlasovat podle stavů nebo podle jednotlivých poslanců. V prvním případě měla zajištěna většinu šlechta a duchovenstvo, ve druhém případě mohlo měšťanstvo doufat, že část šlechty a obzvláště nejnižšího kléru se přidá na jeho stranu.  Když Ludvík XVI. hlasování podle počtu zástupců nepotvrdil, prohlásili se zástupci třetího stavu 17. června 1789 za Národní shromáždění zastupující celý francouzský národ. Aby král zabránil dalšímu jednání poslanců, rozhodl se uzavřít jednací sál na zámku Versailles. Jako záminku uvedl, že řemeslníci musejí připravit sál pro jednání všech tří stavů.", "section_level": 1}, {"title": "Přísaha.", "content": "Dne 20. června 1789 se členové Národního shromáždění, které doplnilo i několik zástupců kléru z prvního stavu, sešli v míčovně ve Versailles. Zde přísahali, že se nerozejdou, dokud nezajistí Francii ústavu a touto přísahou se prohlásili za ústavodárné shromáždění.  Král nakonec jejich tlaku podlehl a 27. června 1789 souhlasil, aby shromáždění jednalo jménem národa namísto generálních stavů. Tak vytvořili poslanci třetího stavu spolu s mnoha zástupci prvního a druhého stavu 9. července 1789 národní ústavodárné shromáždění, které již hlasovalo podle jednotlivých zástupců a nikoliv podle stavů.  Vzhledem k tomu, že král udělil následný souhlas pod tlakem, je přísaha v míčovně spolu s prohlášením ze 17. června druhým krokem, který vybočil z řádného rámce fungování dosavadní společnosti. Následné události vedly k revoluci a poté až ke svržení monarchie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Přísaha v míčovně (francouzsky \"Serment du Jeu de paume\") je ve francouzských dějinách označení pro jednání zástupců třetího stavu v generálních stavech, kteří dne 20. června 1789 přísahali ve Versailles, že se nerozejdou, dokud Francie nebude mít ústavu, a prohlásili se tak ústavodárným shromážděním. Přísaha se konala v provizorním zasedacím sále královské míčovny a byla jedním z rozhodujících okamžiků před vypuknutím Velké francouzské revoluce.", "tgt_summary": "网球厅宣誓(;或译网球场宣言)是一份由576名法国三级会议第三等级代表和少数第一等级代表于1789年6月20日签署的誓言。它是法国大革命的序幕。", "id": 923444}
{"src_title": "Lea (biblická postava)", "tgt_title": "利亞", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Podle knihy Genesis měla Lea „mírné“ či „vlídné“ oči (podle ČEP, tento hebrejský výraz však není zcela jednoznačný; podle jiných překladů, vycházejících ze Septuaginty, „mdlé“ nebo „slabé“, tak interpretuje pasáž i Talmud), Jákob se nicméně zamiloval do její sestry Ráchel, která byla „krásné postavy, krásného vzezření“. Dohodl se s jejím otcem Lábanem, že mu bude sloužit sedm let a poté se ožení s Ráchel, po sedmi letech však Lában s odvoláním na místní zvyk odmítl provdat jako první svou druhorozenou dceru a dal mu místo ní prvorozenou Leu. Jákob se mu podvolil, oženil se s oběma, ale Leu nemiloval. Za Ráchel sloužil dalších sedm let.  Ráchel a Lea soupeřily o Jákobovu lásku. Ráchel dlouho zůstala neplodná, zatímco Lea porodila svému muži čtyři syny: Rúbena, Šimeóna, Léviho a Judu a doufala, že ji za to bude Jákob milovat více, poté však zůstávala také neplodná. Bezdětná Ráchel na svou sestru žárlila a dala proto Jákobovi svou služku Bilhu, která jí porodila dva syny. Tohoto příkladu následovala Lea a dala Jákobovi svou služku Zilpu a ta jí porodila syny Gáda a Ašera. Jednoho dne Lea dostala od svého nejstaršího syna mandragoru (v ekumenickém překladu „jablíčka lásky“), kterou s Ráchel vyměnila za noc s Jákobem, po které se jí narodil syn Isachar. Poté ještě porodila šestého syna Zabulóna a dceru jménem Dína. Nakonce se Bůh rozpomenul i na její sestru Ráchel a ta Jákobovi porodila dva nejmladší syny.  Z textu Genesis vyplývá, že Lea zemřela nějakou dobu před Jákobem, Jákob zde totiž přikazuje, aby byl pohřben do stejného hrobu, do jakého pohřbil ji – podle všeobecné tradice abrahámovských náboženství je tímto místem Jeskyně patriarchů v Hebronu. Ráchelin hrob se však podle tradice nachází na jiném místě poblíž Betléma.", "section_level": 1}, {"title": "Symbolický výklad.", "content": "Ve středověké křesťanské mystice byly Jákobovy dvě ženy pokládány za alegorii dvou forem křesťanského života – krásná, ale neplodná Ráchel je symbolem života kontemplativního, duchovního, méně přitažlivá, ale prvorozená a plodná Lea je pak symbolem života činného, světského.  Podle Rašiho komentáře byla Lea předurčena k tomu stát se manželkou Jákobova bratra Ezaua, ztratila ho ale, když tento prodal Jákobovi své prvorozenství. Lea oplakávala svůj osud a právě pro její neustálý pláč jsou její oči „mdlé“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lea (v bibli kralické Lía, v B21 Léa, hebrejsky לֵאָה, jméno se obvykle vykládá z akkadštiny ve smyslu „divoká kráva“) je biblická postava, dcera Lábana, starší sestra Ráchel a spolu s ní manželka patriarchy Jákoba, matka šesti synů a dcery Díny. Z šesti Leiných a ostatních šesti Jákobových synů pochází dvanáct kmenů Izraele.", "tgt_summary": "利亚是《希伯来圣经》里以色列族长雅各的第一位妻子,拉班的大女儿,参见《创世记》。", "id": 2220306}
{"src_title": "Georg Solti", "tgt_title": "乔治·索尔蒂", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Budapešti jako Stern György. Jeho rodiče byli Židé a po 1. světové válce změnili svým dětem německé příjmení na maďarské Solti (podle názvu městečka ve středním Maďarsku), jak bylo doporučováno v rámci tehdejších vládních opatření.  Studoval kompozici a hru na klavír na Lisztově akademii v Budapešti. K jeho učitelům patřili Béla Bartók, Ernö Dohnányi a Leo Weiner. Ve 30. letech byl korepetitorem Maďarské státní opery. Velké zkušenosti získal na Salzburském festivalu, kterého se zúčastňoval od roku 1936 a seznámil se tam s Arturem Toscaninim. Jako dirigent debutoval v Budapešti v roce 1938 operou Figarova svatba. Jeho kariéra byla přerušena nacistickým režimem, jako Žid musel v roce 1938 emigrovat. Jednu sezónu působil jako dirigent v Royal Opera House v Londýně, zbytek druhé světové války prožil ve Švýcarsku, kde se živil jako klavírista a učitel hudby. Potkal tam svou první ženu Hedi Oeschliovou.  Po válce byl od roku 1946 hudebním ředitelem Bavorské státní opery v Mnichově. Tehdy začal používat křestní jméno Georg. V roce 1952 přešel do Frankfurtu nad Mohanem, kde působil dalších devět let. Řídil tam městský orchestr i operu. V roce 1953 získal německé občanství. Během let se vypracoval na jednoho z nejuznávanějších světových dirigentů. Vystupoval s předními orchestry v New Yorku, Vídni, Los Angeles nebo Londýně. K dirigování měl Solti vrozený talent a orchestr vedl vždy podle své přesné představy. V roce 1961 se stal hudebním ředitelem Covent Garden Opera Company v Londýně, úroveň této scény jeho působení výrazně pozvedlo. Právě pod jeho vedením získala společnost čestný titul „Královská opera“. V roce 1972 se stal britským poddaným, dostal Řád britského impéria a titul Sir.  V roce 1969 se stal hudebním ředitelem Chicagského symfonického orchestru, v této funkci zůstal 22 let, do důchodu odešel v roce 1991. Pro svůj temperament a nekompromisní postoje k práci orchestru se dostával do konfliktů s výkonnými umělci, manažery i hudebními kritiky. Proslul častými milostnými aférami, které však skončily po svatbě s televizní hlasatelkou BBC Valerií Pittsovou. Poznali se v roce 1964 a svatbu měli o tři roky později po rozvodu s první manželkou. Nový sňatek a narození dvou dcer měl velký vliv na změnu Soltiho povahy, jeho přístupu k hudbě i lidem.  Kromě řízení chicagského orchestru spolupracoval Solti s mnoha dalšími institucemi. V roce 1971 byl jmenován šéfem orchestru v Paříži a hudebním poradcem pařížské Opery. Do roku 1979 zastával současně místo ředitele a prvního dirigenta Londýnské filharmonie. V roce 1983 poprvé dirigoval na festivalu v Bayreuthu. V roce 1992 převzal umělecké vedení Velikonočních slavností v Salcburku. Navíc nahrával na gramodesky. Při organizování tak náročné práce mu kromě manželky pomáhal především jeho dlouholetý spolupracovník Charles Kay.  V roce 1991 se vzdal funkce hudebního ředitele, ale pokračoval dál jako dirigent. S chicagským orchestrem provedl 999 koncertů. V říjnu 1997 se měl konat jubilejní tisící koncert k jeho 85. narozeninám, ale toho se již Solti nedožil. Zemřel 5. září 1997 na dovolené ve Francii. Byl pohřben na hřbitově Farkasréti v Budapešti vedle Bély Bartóka.  Od roku 2002 se na jeho památku koná ve Frankfurtu nad Mohanem každé dva roky Mezinárodní dirigentská soutěž Sira Georga Soltiho.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební činnost.", "content": "Solti vytvořil velké množství nahrávek klasické hudby, často nahrál totéž dílo několikrát. Za svůj život vytvořil přes 250 nahrávek, z toho 45 úplných záznamů oper, nejslavnější z nich je úplný Wagnerův Prsten Nibelungův, vytvořený s Vídeňskými filharmoniky mezi lety 1958-1965, podle několika anket (Gramophone, 1999 a BBC Music Magazine, 2012) nejlepší nahrávka klasické hudby vůbec.  První gramofonové nahrávky vznikly koncem čtyřicátých let. Začínal klavírními sonátami, ale v roce 1949 již natočil s Londýnskou filharmonií Haydnovu 103. symfonii. Následovaly opery a téměř všechny Beethovenovy a Mahlerovy symfonie.  V roce 2012 byl uveden do gramofonové Síně slávy, jeho nahrávky získaly 31 cen Grammy a 14 velkých světových cen (Grand Prix Mondial du Disque).", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir Georg Solti KBE (výslovnost [džordž šolty], původním jménem \"Stern György\", 21. října 1912 v Budapešti – 5. září 1997 v Antibes) byl britský dirigent maďarského židovského původu, mimo jiné dlouholetý hudební ředitel Chicagského symfonického orchestru.", "tgt_summary": "乔治·索尔蒂爵士(英语:Sir Georg Solti,1912年-10月21日-1997年-9月5日),英籍匈牙利裔指挥家。", "id": 98383}
{"src_title": "Pinchas", "tgt_title": "非尼哈", "src_document": [{"title": "Vnuk Árona.", "content": "První zmínka v Bibli o osobě tohoto jména se týká syna Eleazara a vnuka Árona. Ten se stal historicky v pořadí třetím židovským veleknězem, i když původně na kněžství neměl nárok. Narodil se totiž dřív, než bylo ustanoveno, že se kněžství týká budoucích potomků Áronových synů. Přesto se necítil ukřivděný a konal pomocnou službu ve svatostánku pod dohledem svého otce a svých strýců jako řadový levita. Svou pokorou se stal v této záležitosti jakýmsi protipólem levity Kóracha.  Za svou stálost a horlivost, kterou projevil na místě posledního stanoviště izraelských kmenů před jejich vstupem do zaslíbené země, v Šitímu, kde kopím probodl mezietnickým stykem smilnicí pár a zastavil tak nákazu, která se v izraelském táboře začala šířit, obdržel od Boha „smlouvu pokoje“ a tím i „trvalé kněžství“ jak pro sebe, tak pro své potomstvo. Již jako kněz doprovázel válečnou výpravu proti Midjáncům. Vedl též výpravu do gileádské země, aby protestoval proti oltáři, který vystavěly tři izraelské kmeny, které se usadily v Zajordání. Při rozdělení zaslíbené země získal do držení město Gibea, které leželo v pohoří Efrajimském.  Od velekněze Pinchase odvozovali svůj původ někteří kněží z pozdějšího období, přičemž slovo „syn“ je v těchto případech třeba chápat v širším smyslu jako „potomek“. Po Pinchasovi je pojmenována paraša, která se v synagógách čte jednou v roce o šabatové bohoslužbě.", "section_level": 1}, {"title": "Syn velekněze Élího.", "content": "Další biblická zmínka o osobě tohoto jména se týká mladšího syna soudce a velekněze Élího. Ten působil v Šilo se svým starším bratrem Chofním jako kněz pod vedením svého otce. První kniha Samuelova vykresluje jak Pinchase, tak jeho bratra jako ničemníky, kteří za bezradného přihlížení svého zestárlého otce zneužívají kněžský řád a neváhají použít násilí proti všem, kteří se vůči tomuto zneužívání ohradí. Dokonce oba po způsobu modloslužebných praktik kultů plodnosti smilní s ženami v branách svatostánku. Nakonec byl Pinchas společně se svým bratrem zabit v bitvě s Pelištejci.", "section_level": 1}, {"title": "Otec Eleazara.", "content": "V biblických jmenných seznamech figuruje ještě jiná osoba téhož jména, která je otcem jakéhosi Eleazara, v jehož přítomnosti bylo v Ezdrášově době odvažováno stříbro, zlato a jiné předměty určené pro Chrám.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pinchas (, \"Pinechas\"), též přepisováno jako Fínes, je jméno několika postav z Bible. Jméno se vykládá nejednotně, a sice od „Černoch“, „Černohlavec“ či „Ústa hada“ až po „Ústa, která dala podnět“.", "tgt_summary": "非尼哈(希伯来语: פינחס)是大祭司亚伦的孙子,以利亚撒的儿子 (),年轻时在什亭出于“神圣的妒忌”抵抗毗珥异端:摩押人和米甸人用妇女诱惑以色列人()去崇拜巴力毗珥。他在东正教中列为圣人,纪念日在9月2日。他的名字是古埃及名字Panehesy 的希伯来语发音。", "id": 2204318}
{"src_title": "Maarten Gerritsz Vries", "tgt_title": "馬丁·黑利德松·弗里斯", "src_document": [{"title": "Výprava.", "content": "Vries vyplul z Batávie 3. února 1643 na lodi \"Castricum\" spolu s lodí \"Breskens\", které velel Hendrick Cornelisz Schaep. Po společné plavbě se zastávkou na Molukách se lodě ve velké bouři 20. května navzájem ztratily poblíž Hačidžódžimy, ostrova vzdáleného zhruba 290 km na jih od Tokia. 13. června Vries doplul ke Kurilským ostrovům a navštívil Kunašir, Iturup a Urup, kde se setkal s Ainuy. Nad ostrovy vyhlásil nizozemskou svrchovanost a zároveň pojmenoval Iturup \"Staten Island\". Průlivem mezi ostrovy Urup a Iturup, který dodnes nese Vriesovo jméno (), proplula výprava do Ochotského moře. Poté plula podél severního pobřeží Hokkaida a odtud doplula severním směrem až k mysu \"Aniva\", jihovýchodní části Sachalinu. Zde se pro velkou mlhu musela zdržet a podle toho byly nazvány zdejší útvary – záliv Trpělivosti () a \"poloostrov Trpělivosti\" ().  Poté se loď vydala východním směrem hledat vysněné ostrovy, až dostihla 180. poledník, aniž by narazila na jakoukoli pevninu, a tak se obrátila jižním směrem a vrátila do japonských vod. 9. listopadu se poblíž ostrova Kjúšú shledala s lodí \"Breskens\". Společně pak pluly do pevnosti \"Fort Zeelandia\" na Tchaj-wanu a 14. prosince 1643 se navrátily do Batávie.", "section_level": 1}, {"title": "Námořní bitvy La Naval de Manila.", "content": "Maarten Gerritsz Vries byl v roce 1646 jmenován velitelem nizozemské flotily, která měla dobýt Manilu. Tato expedice měla zvrátit pro Nizozemce do té doby nepříliš úspěšné vedení osmdesátileté války v Tichém oceánu. Flotila se skládala z 18 lodí rozdělených do tří eskader, z nichž každá měla svůj cíl. Mezi 15. březnem, kdy nastal první střet, a 4. říjnem proběhlo celkem 5 námořních bitev u pobřeží Luzonu a Mindora. Ani jedna z nich nebyla pro Nizozemce úspěšná a v r. 1647 Vries onemocněl a ještě koncem roku na moři zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maarten Gerritszoon Vries, nebo Fries, případně de Vries (18. února 1589 Harlingen – koncem 1647 na moři poblíž Manily) byl nizozemský mořeplavec, průzkumník a kartograf. Byl prvním západním Evropanem, který zanechal záznamy o své cestě do Ochotského moře a na Sachalin.", "tgt_summary": "马丁·黑利德松·弗里斯(Maarten Gerritsz Vries、1589年-2月18日-1647年)是一位荷兰制图员及探险家,他是第一个留下对鄂霍次克海和萨哈林岛留下纪录的欧洲人。", "id": 2627756}
{"src_title": "Skyfall (píseň)", "tgt_title": "天幕杀机 (歌曲)", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "První zmínku o nahrávání „speciálního projektu“ Adele učinila v září 2011 během rozhovoru v britském pořadu \"The Jonathan Ross Show\". Následkem toho začala média spekulovat, že by se mohlo jednat o skladbu k nové bondovce. V dubnu 2012 uvedla pro francouzskou rozhlasovou stanici NRJ, že by měla do konce téhož roku vydat singl, jenž ovšem nebude součástí nového alba. Další neověřené zprávy se rozšířily v září 2012, kdy měla být zpěvačka viděna v Abbey Road Studios, v němž Thomas Newman nahrával hudbu soundtracku \"Skyfall\".  První informace uváděly za název titulní písně „Let The Sky Fall“. V září 2012 vydal zpěvák formace OneRepublic Ryan Tedder zprávu na Twitteru, že měl možnost poslouchat titulní píseň a jedná se o \"„nejlepší skladbu k filmu Jamese Bonda v jeho životě“\". Tiskový mluvčí zpěvačky Paul Moss také zmínil nahrávku na Twitteru. Z obou účtů však byly inkriminované texty později odstraněny. Obal vytvořený pro singl byl mimo plán vyzrazen na internetu. K oficiálnímu potvrzení angažmá Adele došlo až 1. října 2012.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik skladby.", "content": "Poté, co byla Adele oslovena, aby nazpívala titulní píseň, přizvala ke spolupráci svého producenta a textaře Paula Epwortha. K vlastnímu nahrání došlo v londýnských Abbey Road Studios a instrumentaci pro sedmdesát sedm členů orchestru aranžoval J. A. C. Redford.  Když se zpěvačka dozvědela, že by měla píseň nazpívat, přiznala prvotní obavy o filmový projekt kvůli vyvíjenému tlaku na vznik Bondovy hudby. Představy na formu skladby začaly nabývat konkrétních tvarů poté, co si přečetla scénář a zapálila se pro věc. Text měl v sobě zahrnovat důraz na filmový příběh a nebýt pouhým odrazem abstraktní romantické linky. U kompozice hudební skladby Epworth označil za vědomé rozhodnutí způsob, jakým je vystavěna harmonie a řazeny akordy, a to podle Normanovy titulní písně první bondovky „James Bond theme“.  Podle notového zápisu zveřejněného na Musicnotes.com je celá skladba zapsána v klíči C moll s tempem 76 úderů za minutu a sleduje posloupnost akordů Cm – A♭– Fm7 v délce šesti taktů, následována akordy Cm/D – Gsus4 – G. Hlasový rozsah Adele se pohybuje od G až do C.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Skyfall“ je píseň nazpívaná anglickou zpěvačkou a skladatelkou Adele. Představuje titulní skladbu 23. filmové bondovky \"Skyfall\", natočené pro společnost Eon Productions. Na jejím vzniku se s Adele také podílel producent Paul Epworth a instrumentaci provedl J. A. C. Redford. Píseň vyšla 5. října 2012 v 0.07 hodin britského letního času, v den přezdívaný jako „James Bond Day“ (Den Jamese Bonda), kdy uplynulo přesně padesát let od premiéry první filmové bondovky \"Dr. No\".", "tgt_summary": "《天幕杀机》(英语:\"Skyfall\"), 是2012年上映的第23部詹姆斯·邦德电影《007:大破天幕杀机》的同名主题曲,由英国女歌手爱黛儿演唱, 词曲由爱黛儿与制作人保罗·埃普沃思完成,J·A·C·雷德福德负责编配。 作为纪念首部詹姆斯·邦德电影《诺博士》上映50周年的“世界詹姆斯·邦德日”活动的一部分,它于英国夏令时10月5日0:07发布。", "id": 1152550}
{"src_title": "Andrea Cordero Lanza di Montezemolo", "tgt_title": "安德肋·科尔德罗·兰扎·迪·蒙特泽莫洛", "src_document": [{"title": "Kněz.", "content": "Pocházel z aristokratické rodiny. Během druhé světové války sloužil v armádě. Po roce 1945 dokončil přerušené studium architektury. Po jeho dokončení působil jako vyučující na vysoké škole, souběžně začal studovat teologii na Papežské univerzitě Gregoriana a v Collegio Capranica. Kněžské svěcení přijal 13. března 1954. Pokračoval ve studiích, na Papežské lateránské univerzitě získal doktorát z kanonického práva, studoval rovněž na Papežské diplomatické akademii. V roce 1960 začal působit ve vatikánských diplomatických službách, jeho prvním místem byla práce sekretáře na nunciatuře v Mexiku. V dalších letech působil jako sekretář nunciatury v Japonsku (1964 až 1966) a Keni (1966 až 1968). Od roku 1968 pracoval na státním sekretariátu, byl mj. sekretářem Papežské komise \"Iustitia et Pax\".", "section_level": 1}, {"title": "Biskup.", "content": "V dubnu 1977 ho papež Pavel VI. jmenoval titulárním arcibiskupem a pronunciem v Papui Nové Guineji. Biskupské svěcení přijal 4. června téhož roku. Od listopadu 1980 byl nunciem v několika amerických zemích (Honduras, Nikaragua, Uruguay). Od roku 1990 se jeho působištěm stal Blízký Východ – plnil funkci apoštolského delegáta v Jeruzalémě a Palestině, byl rovněž pronunciem na Kypru, od června 1994 nunciem v Izraeli. Poslední roky své diplomatické služby strávil jako nuncius v Itálii a San Marinu (od roku 1998 do dubna 2001). V květnu 2005 byl jmenován arciknězem baziliky svatého Pavla za hradbami. Podílel se na tvorbě znaku papeže Benedikta XVI. v roce 2003. V roce 2012 vytvořil také znak královéhradeckého biskupa Jana Vokála.", "section_level": 1}, {"title": "Kardinál.", "content": "Při konzistoři 24. března 2006 byl jmenován kardinálem. Vzhledem k věku neměl právo účastnit se konkláve. Jeho jmenování tak mělo především charakter ocenění jeho dosavadní činnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Andrea kardinál Cordero Lanza di Montezemolo (27. srpna 1925 Turín – 19. listopadu 2017) byl italský římskokatolický kněz, dlouholetý vatikánský diplomat, kardinál.", "tgt_summary": "安德肋·科尔德罗·兰扎·迪·蒙特泽莫洛(,1925年-8月27日-2017年-11月19日),天主教会枢机,意大利人,罗马城外圣保禄大殿荣休总铎。", "id": 2673567}
{"src_title": "Plán Peking", "tgt_title": "北京行動", "src_document": [{"title": "Vznik plánu.", "content": "Rostoucí napětí v Evropě způsobené mocenským vzestupem nacistického Německa vedlo vedení polského námořnictva k přípravám strategie pro případ napadení země Německem. Dělo se tak s vědomím, že v uzavřeném prostoru Baltského moře by malé (byť nesporně moderní) polské námořnictvo jen obtížně čelilo značné převaze Kriegsmarine a Luftwaffe. V této situaci se dalo očekávat, že polské lodě budou buď zničeny, nebo uprchnou a budou internovány v některé neutrální zemi (viz například osud v Estonsku internované ponorky \"Orzeł\").  V května 1939 proto viceadmirál Jerzy Świrski navrhl polskému nejvyššímu veliteli maršálku Edwardu Śmigły-Rydzovi plán na přesunutí oddílu torpédoborců (celkem čtyři jednotky – nejcennější lodě námořnictva) do Velké Británie. Měly tak uniknout jisté zkáze a dále se podílet na válečných operacích. Polské velení v té době předpokládalo, že armáda ustoupí na jihovýchod, kde se bude moci delší dobu bránit díky spojeneckému zásobovaní přes Středozemní a Černé moře. S plánem souhlasila i britská strana. Polské velení pouze rozhodlo, že evakuovány budou pouze torpédoborce \"Błyskawica\", \"Grom\" a \"Burza\", zatímco \"Wicher\" zůstane v zemi a zapojí se do případné obrany.  Dne 25. srpna 1939 byla podepsána britsko-polská obranná smlouva o vzájemné pomoci a hned druhý den byly velitelům rozeslány instrukce ohledně plánu Peking (druhá varianta Plán Nanking se lišila časovým limitem k provedení operace).", "section_level": 1}, {"title": "Provedení operace.", "content": "V poledne 30. srpna 1939 vydal maršálek Rydz-Śmigły signál Peking. Operace tedy měla být zahájena okamžitě. Torpédoborce \"Błyskawica\", \"Grom\" a \"Burza\" gdyňský přístav opustily již ve 14:15. Velel jim komandor porucznik Roman Stankiewicz. Stalo se tak v den polské mobilizace a dva dny před německou invazí do Polska.  Německé pozornosti lodě neunikly dlouho. Už v 16:40 je zpozorovala ponorka \"U 31\". Po dvacáté hodině celý svaz krátce pozorovaly německé torpédoborce \"Friedrich Ihn\", \"Erich Steinbrinck\" a \"Friedrich Eckoldt\". Polští námořníci si tehdy jejich přítomnosti vůbec nevšimli. V noci z 30. na 31. srpna eskadru v úžině Öresund krátce sledoval německý svaz tvořený lehkým křižníkem \"Königsberg\", torpédoborcem \"Bruno Heinemann\" a dvěma torpédovkami. Každá strana věděla o přítomnosti té druhé, stále ale panoval mírový stav.  Dne 31. srpna je sledovaly německé hydroplány, kterým se velitel Stankiewicz ztratil změnou směru plavby směrem k Norsku. Dopoledne 1. září se posádky dověděly o vypuknutí války. Celý svaz se pak ve 12:58 setkal s plavidly britského královského námořnictva a v půl šesté připlul do Edinburghu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Operace Peking (či též plán Peking) byla operace polského námořnictva z doby těsně před vypuknutím druhé světové války. Jejím cílem bylo evakuovat nejcennější jednotky námořnictva do Velké Británie, aby se tam zapojily do očekávané války s Německem. Operace Peking byla provedena ve dnech 30. srpna až 1. září 1939. Torpédoborce \"Błyskawica\", \"Grom\" a \"Burza\" v té době bezpečně dopluly z Gdyně do Edinburghu. Nebyly tak zničeny, jako většina polského námořnictva a dále na straně Spojenců bojovaly ve druhé světové válce.", "tgt_summary": "北京计划(,或作北京行动)是于1939年8月末至9月初于波兰战役开始前的的一次驱逐舰撤离行动。该行动主要撤离了波兰海军中的3艘驱逐舰,Błyskawica、Grom和Burza驱逐舰。", "id": 1310858}
{"src_title": "Unapologetic", "tgt_title": "道歉太難", "src_document": [{"title": "O Albu.", "content": "Bylo nahráno během června až listopadu 2012. S nahráváním započala 20. června 2012 v Londýně. Jako výkonná producentka alba si pozvala řadu hudebních producentů, s kterými již dříve spolupracovala, a to s The-Dream, David Guetta, Chase & Status nebo StarGate, ale také některézcela nové jako Mike Will Made-It a Labrinth.  Jako hosty si pozvala umělce jako Chris Brown, Eminem, Future a Mikky Ekko.  Toto album bylo nahráno více ve stylech Elektronická taneční hudba, pop a dubstep, a tím čerpalo ze zkušeností z alba Rated R (2009). Hudba alba je prostoupena syntetickými zvuky typickými pro dubstep a dance-pop. První polovina písní je čistě tvořena elektronickou hudbou, druhá má více rockové či baladové prvky.", "section_level": 1}, {"title": "Singly.", "content": "Prvním singlem byla zvolena píseň \"Diamonds\". Ten byl vydán 27. září 2012 a debutoval na 16. příčce Billboard Hot 100, brzy se však vyšplhal až na první příčku, čím se stal již dvanáctým \"number-one\" singlem Rihanny v USA. Singl \"Stay\" se umístil na 3. příčce v USA. Singl \"Pour It Up\" na 19. příčce.", "section_level": 2}, {"title": "Po vydání.", "content": "V první týden prodeje v USA se prodalo 238 000 kusů, čím debutovalo na první příčce žebříčku Billboard 200 jako první v kariéře Rihanny. Stejně tak se jedná o její nejúspěšnější debutový týden. O druhý týden se prodalo 72 000 kusů a album se tak propadlo na šestou příčku. Ve Spojeném království se o první týden prodeje prodalo 99 000 kusů, a tím debutovalo na první příčce v UK Albums Chart. Celkem se v USA prodalo okolo milionu kusů, album získalo certifikaci platinová deska. Ve Spojeném království okolo 635 000 kusů. Celosvětově se prodaly tři miliony kusů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Unapologetic je sedmé studiové album barbadoské R&B a Pop zpěvačky Rihanny. Album bylo nahráno u Def Jam Recordings. Vedoucím singlem je píseň \"Diamonds\".", "tgt_summary": "《道歉太难》(英语:Unapologetic)是巴巴多斯歌手蕾哈娜的第七张录音室专辑,于2012年11月19日由Def Jam Recordings发行。《道歉太难》在蕾哈娜推广第六张专辑《娜样说》(2011) 的过程中就已经开始着手准备了,灌制工作从2012年7月持续到11月。蕾哈娜作为本专辑的执行制作人,在与原先的合作伙伴 The-Dream、David Guetta、Chase & Status和StarGate合作之余还加入了新合作伙伴Mike Will Made-It和Labrinth。传承《娜样说》和《限制级》(2009)的曲风,《道歉太难》结合了流行乐、电子舞曲和dubstep的风格。", "id": 1104367}
{"src_title": "Útěk z New Yorku", "tgt_title": "纽约大逃亡", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "V roce 1988 v USA prudce vzrostla kriminalita (o 400%), ostrov Manhattan byl celý přeměněn v obrovské pečlivě střežené vězení, ze kterého není úniku. Okolní vody, tunely a mosty jsou zaminovány. Policie hlídá zdi a pravidelně monitoruje pohyb vězňů. Pomocí vrtulníků shazuje vězňům potraviny, jinak je nechává svému osudu. Za zdmi vězení se zformovala dystopická společnost. Pohybují se zde různé gangy a pochybná individua.  O 9 let později v roce 1997 cestuje prezident Spojených států na třístranný summit mezi USA, Sovětským svazem a Čínou. V kufříku má důležitou audiokazetu. Jeho letadlo Air Force One je uneseno teroristkou převlečenou za letušku. Letadlo havaruje na Manhattanu, prezident přežije jen díky tomu, že se uchýlil do své speciální bezpečnostní kapsle. Vězňové na Manhattanu jej okamžitě zajmou a vyhrožují policejním silám (které zde přistály, aby jej osvobodily), že jej zabijí, pokud neodletí.  Policejní velitel Bob Hauk dá návrh bývalému vojákovi Snake Plisskenovi, který si odpykává trest za kriminální přečiny. Musí do 24 hodin přivést prezidenta zpět a bude mu odpuštěn zbytek trestu, v opačném případě zemře. Snake přistane s lehkým kluzákem na střeše World Trade Center. V kině narazí na taxikáře s přezdívkou „Cabbie“, který jej zavede k Haroldovi Hellmanovi řečenému „Brain“. Od něj se dozví, že prezidenta drží jako rukojmí vůdce gangu zvaný „Vévoda“, který ho chce využít jako živý štít a prolomit blokádu na jednom z mostů, aby se mohla většina vězňů dostat na svobodu. Snake donutí Braina a jeho přítelkyní Maggie, aby ho zavedli k Vévodovi. Prezident je držen v železničním vagóně na Grand Central Station. Plisskin se jej pokusí zachránit, ale je dopaden. S pomocí Hellmana a Maggie se mu podaří utéci, dvojice předtím osvobodila i prezidenta. Protože vězni shodili Plisskinův kluzák ze střechy WTC, musí prchající použít jinou cestu. Pomůže jim taxikář Cabbie. Brain zná plán, jak se vyhnout nastraženým minám na mostě. Nepodaří se to dokonale, jejich automobil najede na nastraženou minu a roztrhne se. Cabbie je mrtev, Brain šlápne na další minu a zemře a Maggie ho odmítne opustit. Vévoda je mezitím pronásleduje ve svém automobilu až ke zdi, kde ho prezident USA zastřelí. On i Plissken jsou zachráněni.  Když se prezident připravuje na televizní proslov, přijde za ním Plissken. Prezident mu děkuje za záchranu, ale Snake se ho zeptá, jak se cítí, když zahynuli lidé pro jeho záchranu. Pak odchází pryč. Policejní velitel Bob Hauk nabídne Plisskenovi práci, ale ten to odmítne. Prezident zahájí proslov a chce pustit důležitou audiokazetu, ale k jeho ostudě zazní pouze Cabbieho oblíbená píseň „Bandstand Boogie“. Došlo k záměně. Skutečnou kazetu má Plissken na odchodu z vězení, který roztrhá pásek a odhodí ji.", "section_level": 1}], "src_summary": "Útěk z New Yorku (anglicky \"Escape from New York\") je americký akční sci-fi film z roku 1981, který natočil režisér John Carpenter (podílel se i na hudbě a scénáři). Je zasazen do blízké budoucnosti, v níž Spojené státy americké přebudovaly ostrov Manhattan v New Yorku v ostře sledované vězení. Bývalý voják Snake Plissken (Kurt Russell) se vydává na Manhattan zachránit prezidenta USA, jehož letadlo Air Force One bylo uneseno a zde havarovalo.", "tgt_summary": "《纽约大逃亡》(英语:Escape from New York)是一部1981年美国反乌托邦科幻动作片,由约翰·卡本特执导,寇特·罗素主演。", "id": 294125}
{"src_title": "Hora (Velká francouzská revoluce)", "tgt_title": "山岳党", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Označení klubu pocházelo z umístění poslaneckých křesel v Národním konventu. Členové skupiny sedávali na křeslech umístěných v horní části auditoria, a proto se jejich uskupení označovalo jako \"Hora\". Naopak jejich politická konkurence obsazovala níže položená sedadla, a proto se pro ni vžilo označení \"Rovina\" (Plaine) či \"Bažina\" (Marais). Výraz se začal obecně používat od roku 1793.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Po vzniku Konventu se utvořila skupina montagnardských poslanců s velice odlišnými názory, kteří stáli v opozici proti vůdčí skupině girondistů (uskupení nazývané Bažina). Hlavní rozdíl mezi skupinami tvořil názor na reálnou politiku. Zatímco mezi girondisty byli převážně teoretici a myslitelé Revoluce, členové Hory chtěli pokračovat v revoluční politice. Poslanci Bažiny zastávali mírnější, buržoazně-republikánskou politiku, která svého cíle již dosáhla - především právní rovnost všech občanů. V Hoře byli oproti tomu stoupenci radikálního přístupu a cílů, v jejichž zájmu bylo pokračování Revoluce. Jejich cílem byla například sociální a politická rovnost, která dalece přesahovala ustanovení ústavy První republiky.  Během bojů s girondisty získali montagnardé převahu v klubu jakobínů. Po určitý čas byli jakobíni a montagnardé synonyma. Hora se postupně dostávala pod vliv politiků jako byli Marat, Danton a Robespierre.  Při ustavení Národního konventu v roce 1793 již byla uskupení kolem Hory nicméně v procesu rozkladu. V roce 1790 vznikla radikální frakce kordeliérů pod vedením Marata, Dantona a Desmoulinse. Roku 1793 se oddělili ultralevicoví enragéti (z nichž později vzešli hébertisté) a umírnění indulgenti pod vedením Dantona a Desmoulinse vyzývající k ukončení Hrůzovlády. Po politickém vyloučení girondistů a popravení mnoha jejích vůdců se definitivně rozlomila křehká jednota Hory. S Dantonovou podporou Robespierre dovedl ultralevicové hébertisty v březnu 1794 před revoluční tribunál a následně na popraviště (24. března 1794), jen o několik dní později se obrátil i proti umírněným dantonistům a nechal Dantona a jeho nejbližší spolupracovníky dne 30. března zatknout a 5. dubna popravit.  Dlouho ale Robespierre v čele Hory nestál. Po thermidorském převratu následovala jeho poprava 28. července 1794 a tím ztratily zbytky Hory v Konventu politickou moc. Zbývající montagnardé (tzv. \"Vrcholek\"), byli zatčeni po tzv. germinalském a prairialském povstání na jaře 1795 a mnozí popraveni. Vyhlášení ústavy Direktoria znamenalo definitivní konec této politické skupiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hora (francouzsky \"La Montagne\") bylo označení pro jedno z politických uskupení v době Velké francouzské revoluce. Jednalo se o levicové křídlo revolucionářů v Národním konventu. Jeho členové se nazývali \"montagnardé\". Patřili k nim především jakobíni a názorově blízcí kordeliéři.", "tgt_summary": "山岳党(),又称山岳派,是法国大革命时期一个激进派政党。由罗伯斯庇尔与丹敦为首除去政敌吉伦特派。因为山岳党的成员都坐在议厅最左侧的高台上所以才得到这个名字。而我们现在形容激进人士为左派也是由此开始的。", "id": 1341107}
{"src_title": "BCH kód", "tgt_title": "BCH码", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Nechť \"A\" je GF(q). BCH kód kóduje slova pevné délky \"k\" nad vstupní abecedou \"A\" tak, že kódové slovo předem dané délky \"n\" vznikne doplněním vstupního slova dalšími znaky nad abecedou \"A\". Konstrukce kódu je založena na nadtělese \"B\" GF(q) tělesa \"A\" v němž existuje prvek α jehož řád je alespoň délka \"n\" kódových slov, tedy \"a\"|\"b\" a ord(α)≥\"n\". Nechť \"c\" a \"d\" jsou celá čísla. Kódová slova jsou taková slova \"v\"\"v\"...\"v\", kde polynom \"v\"x+\"v\"x+...+\"v\"x+\"v\" má kořeny α, α,..., α.  Při konstrukci je nalezen polynom \"g\"(x) nejmenšího stupně, který má uvedené kořeny. Tomuto polynomu říkáme generující polynom. Je-li \"m\" jeho stupeň, pak je takto možno kódovat slova délky \"k\"=\"n\"-\"m\". Kódové slovo vznikne tak, že zjistíme zbytek \"R\"(x) při dělení polynomu \"V\"(x)=\"v\"x+\"v\"x+...+\"v\"x polynomem \"P\"(x).  Kódové slovo vznikne z polynomu \"V\"(x)-\"R\"(x), tak že \"v\" bude tvořeno koeficientem u x.  Konstrukce garantuje Hammingovu vzdálenost kódových slov alespoň \"d\". Užitečnou vlastností BCH kódů je, že zpráva je pouze doplněna zabezpečovacím podslovem, ale začátek zprávy je nezměněn.", "section_level": 1}, {"title": "Speciální případy BCH kódů.", "content": "Běžně jsou používány primitivní doslovné základní BCH kódy.  Může se stát, že pro vhodnou volbu \"c\" dostaneme řád generujícího polynomu menší než při volbě \"c\"=1. Taková volba pak přináší více prostoru pro data (a kód přestává být doslovný).  Pro Reed-Solomonovy kódy jsou všechny volby \"c\" stejně dobré, protože minimální polynom pro každé α je prvního řádu. Používány jsou především Reed Solomonovy kódy s \"c\"=0.  Kódy s \"b\">\"a\">1 nejsou pravděpodobně používány.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad základních primitivních doslovných BCH kódů.", "content": "Nechť formula_1 a formula_2 (tedy formula_3). Uvažujme různé hodnoty formula_4  Existuje primitivní prvek formula_5 splňující formula_6 jeho minimální polynom nad formula_7 je  Poznamenejme, že v formula_9 platí formula_10 proto formula_11  Tudíž formula_12 je kořen polynomu formula_13 a  Abychom spočítali formula_15 poznamenejme, že opakovanou aplikací (*), dostáváme následující rovnice:  Pět pravých stran délky čtyři musí být lineárně závislých a tak najdeme lineární závislost formula_21  Protože neexistuje závislost nižšího řádu, je minimálním polynomem pro formula_22 polynom  Budeme-li pokračovat obdobně, získáme  BCH kódy s formula_28 mají generující polynom  Kód má minimální Hammingovu vzdálenost alespoň 3 a opravuje nejvýš 1 chybu. Protože generující polynom je stupně 4, má tento kód 11 datových bitů a 4 zabezpečovací bity.  BCH kódy s formula_30 mají generující polynom  Jeho minimální Hammingova vzdálenost je alespoň 5 a opravuje nejvýš 2 chyby. Protože generující polynom je stupně 8, má tento kód 7 datových bitů a 8 zabezpečovacích bitů.  BCH kódy s formula_32 mají generující polynom  Má minimální Hammingovu vzdálenost alespoň 7 a opravuje nejvýš 3 chyby. Tento kód má 5 datových bitů a 10 zabezpečovacích bitů.  BCH kód s formula_34 má generující polynom  Kód má minimální Hammingovu vzdálenost 15 a opravuje nejvýš 7 chyb. Má 1 datový bit a 14 zabezpečovacích bitů. Tento kód má tedy jen dvě kódová slova: 000000000000000 a 111111111111111.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "1. Generující polynom BCH kódu má stupeň nejvýš formula_36 Navíc, pokud formula_37 a formula_38 pak generující polynom má stupeň nejvýš formula_39  Proto minimální společný násobek formula_42 z nich má stupeň nejvýš formula_36 Navíc, pokud formula_44 pak formula_45 pro každé formula_46 Proto, formula_47 je nejmenší společný násobek nejvýš formula_48 minimálních polynomů formula_40 pro liché indexy formula_50 každý z nich je stupně nejvýš formula_41  2. BCH kód má minimální Hammingovu vzdálenost alespoň formula_4  Důkaz: Předpokládejme, že formula_53 je kód (jemu odpovídající polynom) s méně než formula_54 nenulovými koeficienty. Potom nechť  Připomeňme, že formula_56 jsou kořeny formula_57 tudíž i jeho násobku formula_58 Z toho plyne, že formula_59 splňuje následující rovnice pro formula_60  V maticovém tvaru dostáváme  Determinant této matice je roven  Matice formula_64 je Vandermondova matice, a její determinant je což je nenulové. Odtud vyplývá, že formula_66 a tudíž formula_67  3. Kód, kde délka kódových slov \"n\" je rovna řádu prvku α je cyklický. Speciálně pak každý primitivní kód je cyklický.  Důkaz: Kód generovaný pomocí polynomů délky formula_68 je cyklický právě když generující polynom dělí formula_69 Protože formula_47 je minimální polynom s kořeny formula_71 stačí zkontrolovat, že každé z formula_56 je kořen polynomu formula_69 To plyne přímo z toho, že formula_74 je podle definice formula_68tá odmocnina z jedné.", "section_level": 2}, {"title": "Dekódování.", "content": "Existuje mnoho algoritmů pro dekódování BCH kódů. Nejběžnější používají následující schéma:  V průběhu algoritmu může dekódovací algoritmus určit, že přijaté slovo obsahuje příliš mnoho chyb a nemůže být opraveno. Například, pokud vhodná hodnota pro \"t\" není nalezena, korekce selže. V případě zkráceného kódu, může být vypočtena pozice chyby mimo kódové slovo. Pokud přijaté slovo má více chyb než kód dokáže opravit, dekodér může vrátit zdánlivě korektní zprávu, která se liší od zprávy odeslané.  Pokud jsou některá písmena zprávy nečitelná, můžeme jejich pozici považovat za pozici chyby. Nalezení chyby na neznámé pozici vyžaduje stejně informací jako opravení dvou chyb na známých pozicích.", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet syndromů.", "content": "Přijaté slovo formula_76 je součet korektního kódového slova formula_77 a neznámého chybového slova formula_78 Hodnoty syndromů jsou získány dosazením hodnot formula_56 do formula_76 vnímaného jakožto polynom. Proto jsou syndromy pro formula_82 od formula_83 do formula_84 Protože formula_85 jsou kořeny formula_57 jehož je formula_87 násobek, formula_88 Zkoumání hodnot syndromů proto izoluje chybový vektor, takže můžeme začít v jeho hledání.  Pokud v přenosu nevznikly chyby, je formula_89 pro každé formula_90 V takovém případě dekódování končí.", "section_level": 2}, {"title": "Výpočet polynomu pro lokalizaci chyb.", "content": "Pokud jsou některé syndromy nenulové, jsou v přijaté zprávě chyby. Dekodér musí zjistit, kolik jich je a kde se vyskytují.  Předpokládejme, že  Není zřejmé, jak začít řešit rovnice s neznámými formula_92 a formula_93 vysvětlující syndromy.  Prvním krokem je nalezení polynomu pro lokalizaci chyb  Dva populární algoritmy pro tuto úlohu jsou:  Cílem obou algoritmů je nalézt takové, aby pro každé formula_82 od formula_83 do formula_99 platilo Navíc požadujeme formula_101", "section_level": 2}, {"title": "Zdůvodnění rovnic pro výpočet polynomu pro lokalizaci chyb.", "content": "Vzhledem k tomu, že formula_102 je kořenem polynomu formula_103 musí být Po pronásobení formula_105 dostáváme Po sečtení přes jednotlivé chyby pak neboli", "section_level": 3}, {"title": "Algoritmus Peterson–Gorenstein–Zierler.", "content": "Algoritmus řeší soustavu rovnic hrubou silou. Nachází jediné \"v\" a Λ, které může vyhovovat, správně by měl nakonec zkontrolovat, zda skutečně vyhovují i pro ve výpočtu nepoužité syndromy.  Začněme s \"v=[t=(d-1)/2]\".  V případě formula_118 větším než je počet chyb (můžeme dodefinovat nadbytečná formula_92 nulou). Pak a determinant je nulový, dokud není formula_118 minimální možné.", "section_level": 3}, {"title": "Algoritmus Berlekamp–Massey.", "content": "Algoritmus udržuje Λ odpovídající počátečnímu úseku posloupnosti syndromů. Postupně prodlužuje délku úseku a koriguje Λ.", "section_level": 3}, {"title": "Nalezení kořenů polynomu pro lokalizaci chyb.", "content": "Není znám algoritmus, který by hledal kořeny jinak než hrubou silou postupným dosazováním prvků tělesa \"B\". Algoritmus Chien search optimalizuje výpočet tím, že minimalizuje násobení proměnnými na úkor stejného počtu násobení konstantami.", "section_level": 2}, {"title": "Výpočet chybových hodnot.", "content": "Jakmile jsou známy polohy chyb, zbývá určit velikosti chyb na těchto místech. Odečtením nalezených velikostí chyb dostaneme z přijatého slova kódové slovo.  V případě binárního kódu a původně neznámé polohy chyby stačí negovat příslušný bit. V případě nečitelných dat je pro účely hledání chyby nahrazeno nečitelné písmeno nulou a pokračujeme jako v obecném případě. V obecném případě mohou být velikosti chyb formula_125 určeny řešením soustavy lineárních rovnic", "section_level": 2}, {"title": "Forneyův vzorec.", "content": "Existuje ale efektivnější metoda známá jako Forneyův vzorec.  Nechť formula_128 Nechť formula_129 formula_130 a formula_131  Nechť formula_132 je polynom vyhodnocující chyby.  Nechť formula_133 kde formula_134 zde značí formula_135 místo násobení v příslušném tělese.  Pokud je možno syndromy vysvětlit chybovým slovem, které může být nenulové jedině na pozicích formula_93, pak jsou velikosti chyb  Pro doslovné kódy, \"c\" = 1, takže můžeme výraz vykrátit na:", "section_level": 3}, {"title": "Zdůvodnění Forneyova vzorce.", "content": "Algoritmus je založen na Lagrangeově interpolaci a technikách vytvořujících funkcí.  Prozkoumejme formula_139 Pro jednoduchost dodefinujme formula_140 pro formula_141 a formula_142 pro formula_143  Pak formula_144 Vztah formula_145 jsme již odvodili dříve, takže víme pro důkaz nepodstatnou informaci, že koeficienty u formula_146 jsou 0 pro formula_147  Zkoumejme dál význam jednotlivých koeficientů:  Můžeme získat následující formu polynomu : Chceme spočítat neznámé formula_151 a můžeme zjednodušit kontext odstraněním formula_152 členů. To vede k definici polynomu vyhodnocujícího chyby  Díky předpokladu formula_154 dostáváme  Zaměřme se na formula_156 Díky formula_112 (trik Lagrangeovy interpolace) suma degeneruje na jediný sčítanec K nalezení formula_92 již stačí zbavit se nadbytečného součinu. Můžeme jej spočítat přímo z již známých kořenů formula_160 polynomu formula_161 ale můžeme využít jednodušší výraz.  Protože formální derivace formula_162  Získáváme v bodě formula_102 opět jediný sčítanec  Takže konečně  Tato formule je zjednodušením v případě, kdy formální derivaci formula_112 počítáme z tvaru formula_167 pomocí  kde formula_134 značí formula_135 místo násobení v příslušném tělese.", "section_level": 3}, {"title": "Dekódování založené na rozšířeném Euklidově algoritmu.", "content": "Celý proces hledání lokalizačního polynomu Λ i hledání velikosti chyb je možno založit na  Nechť formula_171 jsou pozice nečitelných znaků. Sestavíme tomu odpovídající polynom formula_172 Dodefinujme nečitelná místa nulou a spočtěme syndromy. Tak jak jsme si popsali u Forneyova vzorce nechť formula_173  Spustíme rozšířený Euklidův algoritmus na hledání nejmenšího společného dělitele polynomů formula_174 a formula_175 Naším cílem ale nebude nalézt nejmenšího společného dělitele, ale polynom formula_176 stupně nejvýš formula_177 a polynomy formula_178 tak, aby formula_179 Nízký stupeň polynomu formula_176 zajistí, že pro formula_181 budou platit zobecněné (o polynom opravující nečitelné znaky) definiční vztahy které jsme kladli na formula_182  Při definici formula_183 a použití formula_184 na místě formula_112 ve Fourney algoritmu pak dostaneme odhad velikosti chyb.  Hlavní výhodou algoritmu je, že zároveň spočítá ve Forneyově vzorci potřebné formula_186", "section_level": 2}, {"title": "Zdůvodnění nejen dekódování založeném na rozšířeném Euklidově algoritmu.", "content": "Naší snahou je nalézt kódové slovo, které se od přijatého slova na čitelných pozicích liší co nejméně. Při vyjádření přijatého slova jako součtu nejbližšího kódového slova a chybového slova tak hledáme chybové slovo s nejmenším počtem nenulových souřadnic na čitelných pozicích. Syndrom formula_187 klade na chybové slovo podmínku formula_188 Tyto podmínky můžeme zapisovat samostatně, nebo můžeme vytvořit polynom formula_189 a klást podmínky na koeficienty u mocnin formula_190 až formula_191 formula_192  Víme-li, že na pozici formula_193 je nečitelný znak, můžeme množinu syndromů formula_194 nahradit množinou syndromů formula_195 definovaných vztahem formula_196 Pokud platí pro chybové slovo podmínky kladené množinou syndromů formula_197 pak formula_198 Nová množina syndromů má vůči chybovému vektoru formula_199 stejný vztah jako měla původní množina syndromů vůči chybovému vektoru formula_200 Všimněme si, že s výjimkou souřadnice formula_201 kde je formula_202 je formula_203 nenulové, právě když je formula_125 nenulové. Co se týče hledání pozic chyb, můžeme proto takto upravit množinu syndromů postupným zohledněním pozic neznámých znaků. Výsledná množina syndromů bude kratší o počet formula_205 nečitelných znaků.  Při formulaci v řeči polynomů nám náhrada množiny syndromů formula_194 množinou syndromů formula_195 vede k formula_208 Odtud formula_209  Po nahrazení formula_210 pomocí formula_174 pak proto budeme hledat shodu u koeficientů formula_212  Obdobně jako odstraňování vlivu nečitelných znaků můžeme vnímat i hledání chybných pozic. Pokud najdeme formula_118 souřadnic tak, že odstranění jejich vlivu povede k tomu, že zbylé syndromy budou nulové, existuje chybový vektor jenž má nenulové hodnoty pouze v těchto souřadnicích. Pokud označíme formula_214 polynom odstraňující vliv těchto souřadnic, dostaneme formula_215  V Euklidově algoritmu se snažíme odstranit nejvýš formula_216 chyb (na čitelných místech), protože při větším počtu chyb může být více kódových slov od přijatého slova stejně daleko. Proto musí pro hledané formula_214 nastat ve výše uvedeném vztahu rovnost u všech souřadnic počínaje formula_218  Ve Forney vzorci (pro nelezení velikosti chyb) nezáleželo na tom, zda je formula_214 vynásobena nenulovou konstantou, proto je podmínka formula_220 zbytečná. Může se stát, že Euklidův algoritmus najde formula_214 stupně většího než formula_222 který má tolik různých kořenů, jako je jeho stupeň, a pomocí Forney algoritmu bude možno opravit chyby v polohách všech jeho kořenů, přesto opravovat takto nalezené chyby je nebezpečné. Obvykle při nalezení formula_214 většího stupně odmítáme chyby opravovat. Stejně tak oprava chyb selže, pokud má formula_214 vícenásobné kořeny či jejich počet neodpovídá stupni formula_225 Selhání také může detekovat to, když Forney vzorec vrátí chybu z rozdílu těles formula_226", "section_level": 2}, {"title": "Příklady dekódování.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Dekódování binárního kódu bez nečitelných znaků.", "content": "Nechť formula_227 a používáme dříve uvedený kód s formula_228 v GF(2). (Tento generátor je použit v QR kódech.) Nechť přenášená zpráva je <nowiki>[1 1 0 1 1]</nowiki>, nebo jako polynom formula_229 Zabezpečovací symboly jsou spočteny dělením formula_230 polynomem formula_47 a přičtením (odečtením) zbytku formula_232 neboli <nowiki>[ 1 0 0 0 0 1 0 1 0 0 ]</nowiki> k formula_233 Přidáním ke zprávě tak dostáváme přenášené kódové slovo <nowiki>[ 1 1 0 1 1 1 0 0 0 0 1 0 1 0 0 ]</nowiki>.  Předpokládejme, že dva bity byly poškozeny v průběhu přenosu, takže přijaté slovo je [ 1 0 1 1 1 0 0 0 1 0 1 0 0 ]. Jakožto polynom tedy: Abychom chyby opravili, spočteme nejprve syndromy. Přitom formula_235 dostaneme formula_236 formula_237 formula_238 formula_239 formula_240 a formula_241 K zápisu bychom mohli používat hexadecimální číslice, ale držme se v tomto úvodním příkladu dvojkové soustavy.  Následně aplikujme Petersonův algoritmus. Protože je singulární, což není překvapením, protože slovo obsahuje pouze dvě chyby. Nyní levý horní roh matice je identický s [\"S\" \"C\"], což vede k řešení formula_243 formula_244 Výsledný polynom pro lokalizaci chyb je formula_245 Polynom má kořeny formula_246 a formula_247 Exponenty formula_74 odpovídají pozicím chyb. Nemusíme v tomto případě počítat chybové hodnoty, protože jedinou možnou hodnotou je hodnota 1.", "section_level": 3}, {"title": "Dekódování s nečitelnými znaky a maximálním opravitelným počtem chyb.", "content": "Předpokládejme nyní, stejný případ, ale přijaté slovo má dva nečitelné znaky [ 1 0? 1 1? 0 0 1 0 1 0 0 ]. Nahradíme nečitelné znaky (např.) nulami, vytvořme polynom potlačující vliv nečitelných znaků formula_249 Najděme syndromy formula_250 formula_251 formula_252 formula_253 formula_254 a formula_255 (Používáme logaritmické vyjádření, které je vzhledem k isomorfismu GF(2) nezávislé na reprezentaci pro sčítání. Možné reprezentace jednotlivých mocnin jsou stejně jako v předchozím případě hexadecimálními číslicemi 1, 2, 4, 8, 3, 6, C, B, 5, A, 7, E, F, D, 9 se sčítáním založeném na bitovém xor.) Vytvořme polynom syndromů formula_256 spočtěme formula_257  Spusťme rozšířený euklidův algoritmus: formula_258  formula_259  formula_260  formula_261  formula_262  formula_263  Dostali jsme se k polynomu stupně 3, a vzhledem k tomu, že formula_264 dostáváme formula_265  a tedy formula_266  Nechť formula_267 Netrapme se tím, že absolutní člen není 1. Nalezněme hrubou silou kořeny polynomu formula_182 Jsou jimi formula_12 a formula_270 (po nalezení prvního můžeme vydělit formula_112 polynomem formula_272 a kořen polynomu stupně 1 nalezneme snadno).  Označme formula_273 a formula_274 Velikosti chyb hledáme ve tvaru formula_275 kde formula_160 jsou kořeny polynomu formula_277 formula_278 Dostáváme formula_279 formula_280 formula_281 formula_282 To, že formula_283 by nás nemělo překvapit.  Opravený kód tedy má být [ 1 0 1 1 0 0 1 0 1 0 0].", "section_level": 3}, {"title": "Dekódování s nečitelnými znaky a malým počtem chyb.", "content": "Ještě ukažme průběh výpočtu v případě, kdy je v přijatém kódu pouze jedna chyba [ 1 0? 1 1? 0 0 0 1 0 1 0 0 ]. Opět nahradíme nečitelné znaky nulami, spočteme formula_284 a syndromy formula_285 formula_286 formula_287 formula_288 formula_289 a formula_290 Sestavíme polynom syndromů formula_291 a formula_292 Spusťme rozšířený Euklidův algoritmus:  formula_293 formula_294 formula_295 formula_296  Dostali jsme se k polynomu stupně nejvýš 3, a vzhledem k tomu, že formula_297 dostáváme formula_298  a tedy formula_299  Nechť formula_300 Netrapme se tím, že absolutní člen není 1. Kořenem polynomu je formula_301  Označme formula_302 a formula_303 Velikosti chyb hledáme ve tvaru formula_275 kde formula_160 jsou kořeny polynomu formula_277 formula_307 Dostáváme formula_308 formula_309 formula_310 To, že formula_311 by nás nemělo překvapit.  Opravený kód tedy má být [ 1 0 1 1 0 0 0 1 0 1 0 0].", "section_level": 3}], "src_summary": "V teorii kódování tvoří BCH kódy skupinu cyklických samoopravných kódů, které jsou konstruovány pomocí konečných těles. BCH kódy byly vynalezeny v roce 1959 Hocquenghemem, a nezávisle v roce 1960 Bosem a Ray-Chaudhurim. Zkratka \"BCH\" je tvořena počátečními jmény těchto objevitelů.", "tgt_summary": "BCH码(BCH codes、Bose–Chaudhuri–Hocquenghem codes)为取自Bose、Ray-Chaudhuri与Hocquenghem的缩写,是编码理论尤其是纠错码中研究得比较多的一种编码方法。用术语来说,BCH码是用于校正多个随机错误模式的多级、循环、错误校正、变长数字编码。BCH码也可以用于质数级或者质数的幂级的多级相移键控。11级的BCH码已经用于表示10进制数外加一个符号位。", "id": 1537954}
{"src_title": "ETOM", "tgt_title": "增强型电信运营图谱", "src_document": [{"title": "Stručná historie.", "content": "Předchůdcem modelu eTOM byl model TOM (Telecom Operations Map). Práce na modelu TOM začaly v 90. letech, ale jeho principy jsou starší a sahají až do poloviny minulého století. Po shromáždění dat od mnoha společností a jejich zpracování byl vytvořen referenční model. Jelikož pokrýval pouze nejdůležitější oblasti problematiky, a proto byl na začátku tisíciletí rozšířen na eTOM, který pojímá problematiku šířeji. eTOM se stále vyvíjí na základě analýzy dat předchozích let, nových požadavků a současných potřeb firem (eTOM B2B Business Operation Map, který je doplňkem k již existujícím oblastem podnikových procesů definovaných v eTOM ).  eTOM byl přijat jako doporučení ITU-T, problematika eTOM je publikována v doporučeních řady M.3050.x.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "eTOM je víceúrovňový model. Postupem do vyšších úrovní modelu se problematika rozpadá na menší, detailnější části. Strukturalizace procesů při chodu podniku pomáhá určit jejich organizační a funkční zařazení, a díky tomu mohou být vytvářeny procesní postupy, které reagují na určité scénáře při chodu společnosti. Tento model je založen na skutečnosti, že telekomunikační společnosti často potřebují přenášet různá data do procesu poskytování služeb spotřebiteli. eTOM není normou pro obchodní interakce v prostředí telekomunikačních technologií, je potřeba ho chápat spíše jako obecný model, který se zabývá obecnými principy a procesy řízení společností v této oblasti. Pomocí jeho analýzy, osvojení a upravení je možné ho použít v různých firmách podle jejich vlastních potřeb a preferencí. Adaptování eTOM je výhodné a slouží jako neutrální referenční bod pro vytváření partnerství, spojenectví a dohod mezi různými poskytovateli telekomunikačních technologií, za předpokladu že obě strany využívají tento model. Tento model ale není byznys modelem a neodpovídá na marketingové otázky, ale spíše se uplatňuje při optimalizaci podnikových procesů na základě těchto modelů. Využívání eTOM principů má za následek šetření času a prostředků na vývoj struktury podniku, lepší optimalizaci podnikových procesů, identifikaci a eliminaci duplicitních procesů, atd. při řízení společností v telekomunikační sféře.  Podnikové procesy dle eTOM se člení do tří velkých skupin (procesů 0. úrovně): „Strategie infrastruktura a produkt“, „Provoz“ a „Řízení podniku“– viz obrázek:", "section_level": 1}, {"title": "Popis 1. úrovně mapy.", "content": "Strategie, infrastruktura a produkt (Strategy, Infrastructure and Product):  Sloupce: Strategie a poskytování služeb, řízení životního cyklu infrastruktury a řízení životního cyklu produktu.  Řady: Marketing a řízení nabídky, vývoj a správa služeb, rozvoj a správa zdrojů, rozvoj a správa dodavatelských řetězců  Provoz (Operations)  Sloupce: Připravenost a podpora provozu, poskytování služeb, zajišťováni služeb, vyúčtování a správa výnosů. Řady: Řízení vztahů se zákazníky, správa provozu a služeb, správa a provoz zdrojů, řízení vztahů s dodavateli/partnery.  Vertikální seskupení: Zaměření se na end-to-end (koncové) aktivity, pojí se s horizontálními seskupeními. Tyto vertikální skupiny tvoří ”celoživotní”pohled přecházející zleva doprava skrz mapu.  Horizontální seskupení: Zaměřují se na funkční seskupení oblastí. Tyto skupiny představují vrstvený pohled na podnikové procesy, pohybující se od shora dolů, se zákazníky, podporou produktů, zdroji a interakcí s dodavateli a partnery.  Pokud se vertikální seskupení a horizontální seskupení protínají v mapě může být k dalšímu procesu využití eTOM použit jak vertikální nebo horizontální pohled na problematiku, záleží pouze na požadavcích uživatele.", "section_level": 1}], "src_summary": "eTOM (enhanced Telecom Operations Map), publikovaný organizací TM Forum, je široce definovaný a uznávaný referenční model reprezentující celou škálu podnikových procesů, klíčových prvků a jejich interakcí odehrávajících se většinou v prostředí poskytování služeb v telekomunikacích a příbuzných odvětvích a je určen jak pro poskytovatele služeb, tak i pro jejich partnery. Cílem modelu eTOM je vytvořit společné chápání podnikových procesů, které jsou typické pro toto odvětví, a jejich následného využití.", "tgt_summary": "增强型电信运营图谱(enhanced Telecom Operations Map,简称eTOM)是由电信管理论坛(TeleManagement Forum,简称TM Forum或TMF)发布的一个参考指南,一个在电信业中用于业务处理的被最广泛使用和接受的标准。增强型电信运营图谱(eTOM)模型描述了一个服务提供者所要求的、业务处理的全部范围,并定义了关键元素以及它们如何相互作用。增强型电信运营图谱(eTOM)是信息技术基础架构库(Information Technology Infrastructure Library,简称ITIL)的一个常见对应,一个用在信息技术中最优秀的实践的类似标准或框架。", "id": 2746272}
{"src_title": "Masakr na Sandy Hook Elementary School", "tgt_title": "桑迪·胡克小学枪击案", "src_document": [{"title": "Pachatel.", "content": "Pachatel pocházel z rozvedeného manželství. Žil u matky, která byla rozvodem dobře zajištěná a nemusela pracovat (původní informace médií, že matka ve škole pracovala, byly mylné). Matka byla vášnivou sběratelkou zbraní a podle některých sousedů oba své syny učila střílet. Adam Lanza navštěvoval několik škol, včetně Sandy Hook Elementary, kde došlo ke střelbě. Ve třinácti letech u něj byl diagnostikován Aspergerův syndrom (forma autismu), který zřejmě zapříčinil jeho samotářskou povahu, a poruchy chování, kvůli kterým dostával antidepresiva. Na žádost matky však byla léčba medikamenty záhy ukončena. Kvůli psychickým problémům vystudoval střední školu dálkově a po jejím ukončení postupně přestal vycházet z domu a přijímat potravu. Jeho tělesnou stavbu lékaři později označili za anorektickou. Sbíral informace o masových vraždách, zejména o masakru na střední škole v Columbine, a vytvořil si seznam incidentů utříděný podle počtu obětí. V den vraždy se vyzbrojil samonabíjecí puškou a dvěma pistolemi. V autě zaparkovaném před školou policie později našla ještě nepoužitou samonabíjecí brokovnici a spoustu nepoužité munice. V domě pachatele, vedle mrtvoly jeho matky, se našla použitá opakovací malorážka (všechny zbraně a munice patřily matce).", "section_level": 1}, {"title": "Průběh vraždy.", "content": "Po příjezdu ke škole, zhruba v 9:30, si pachatel prostřílel cestu přes zamčené skleněné dveře. První tři oběti, ředitelka školy, zástupkyně a školní psycholožka, přiběhly přilákané nezvyklým hlukem. Pouze zástupkyně vyvázla se střelným zraněním na noze, křikem i pomocí interkomu varovala ostatní kolegy a telefonicky oznámila střelbu policii. Pachatel vstoupil do kanceláře školy, nikoho ze zaměstnanců schovaných za stoly však nespatřil a vrátil se do haly, kde postřelil další učitelku (policie neodhalila totožnost zraněné). Následně pachatel vstoupil do třídy poblíž vchodu (místnost č. 8), kde zastřelil učitelku, asistentku učitelky a 15 prvňáčků, kteří se nahrnuli do zadní části třídy, kde byly toalety. Většina obětí byla zasažena několikrát. Masakr přežila jediná holčička, která se skrčila v rohu místnosti. Poté vrah vešel do sousední, rovněž první třídy (místnost č. 10), kde také zastřelil učitelku, asistentku a 5 prvňáčků. Pravděpodobně během znovunabíjení zbraně ze třídy uteklo 9 dětí. Další dvě děti přežily schované na záchodě. Do žádné další místnosti, kde byly děti, se už pachatel nedostal, zřejmě proto, že učitelky a školník zamkli a zabarikádovali dveře, nebo jej vyrušil příjezd policie.", "section_level": 1}, {"title": "Policejní zásah.", "content": "Policie byla o střelbě informována v 9:35 a přibližně o 4 minuty později dorazila ke škole první policejní hlídka. Vzápětí nato (kolem 9:40) policisté slyšeli poslední výstřel. Přibližně v 9:45 policisté vnikli do budovy a ve třídě č. 10 našli tělo pachatele, který pravděpodobně spáchal sebevraždu, když uslyšel policejní sirény. Během necelých deseti minut vystřelil více než 150 ran z pušky a sebe zastřelil pistolí. Při prohledávání místa činu policisté našli dvě zraněné děti, které však následně zraněním podlehly.  Během zásahu policie zadržela v okolí školy čtyři podezřelé muže. Všechny následně propustila, když se šetřením prokázalo, že střelec byl pouze jeden a o svém činu předem s nikým nemluvil. Později téhož dne byl zadržen také starší bratr pachatele, Ryan Lanza, který však v domě matky už asi dva roky nebydlel. Jeho zatčení zapříčinily jak fámy o druhém střelci, tak zřejmě i jeho vlastní doklady, které měl bratr v době spáchání činu u sebe.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas masakru.", "content": "Tentýž den vystoupil americký prezident Barack Obama v televizi, kde se emotivně se slzami v očích k incidentu vyjádřil.  V důsledku masakru Školní rada v Newtownu požádala o policejní ochranu všech základních škol. Přítomnost policisty ve škole je v některých státech USA obvyklá, Newtown však byl považován za bezpečné město, neboť za posledních 10 let zde došlo jen k jediné vraždě.  Děti se už do školy nevrátily. Během vyšetřování chodily do školy v sousedním městě a v roce 2013 byla základní škola Sandy Hook rozhodnutím zastupitelů města Newtownu zbourána, aby dětem tuto událost nepřipomínala. Rovněž tak byl zbourán dům, kde bydlel vrah s matkou. V roce 2016 byla škola znovu otevřena, téměř na místě původního objektu byla postavena nová ekologická budova, změněny byly příjezdové cesty i parkoviště tak, aby místo ničím masakr dětem nepřipomínalo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Masakr na Sandy Hook Elementary School je označení pro masovou vraždu, která se odehrála ráno v pátek 14. prosince 2012 na základní škole Sandy Hook v Newtownu v Connecticutu. Dvacetiletý Adam Lanza nejprve doma zastřelil svou matku a následně odjel do 8 km vzdálené základní školy, kde zastřelil 26 lidí, z toho 20 dětí ve věku 6-7 let., z nichž 18 zemřelo na místě a dvě v nemocnici. U střelce, který následně spáchal sebevraždu, byly nalezeny tři zbraně.", "tgt_summary": "桑迪·胡克小学校园枪击案(英语:Sandy Hook Elementary School shooting)是一宗2012年12月14日在美国康涅狄格州费尔菲尔德县纽敦镇桑迪·胡克小学发生的枪击案,当中28人(包括20名儿童)死亡。在枪手亚当·兰扎(英语:Adam Lanza)自杀之前,18名儿童和6名成人在学校被杀。另有3名儿童受重伤被送至医院,其中2名在医院中死亡。枪手的哥哥瑞安·兰扎(英语:Ryan Lanza)被康涅狄格州警察和FBI讯问,但没有被称为嫌犯。这是美国历史上死亡人数第二多的校园枪击案。", "id": 1616619}
{"src_title": "Aleksandar Vučić", "tgt_title": "亞歷山大·武契奇", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Aleksandar Vučić vyrůstal v Novém Bělehradě. Jeho matka byla žurnalistka a otec ekonom.  Vučić vystudoval gymnázium v Zemunu, později studoval na Právnické fakultě Bělehradské univerzity. Svá studia zde dokončil v roce 1994. Po nějakou dobu také studoval v Brightonu ve Spojeném království.  Po skončení studií se stal pracovníkem rádia Studio S v Pale v dnešní Bosně a Hercegovině. V letech 1996-1998 byl ředitelem sportovního centra \"Pinki\".  V letech 1992–2008 působil v Srbské radikální straně, kde byl 14 let generálním sekretářem. V roce 1993 byl také zvolen jako poslanec do srbské Skupštiny. V letech 1998–2000 zastával resort ministra informací ve vládě Mirka Marjanoviće (tj. pod prezidentem Miloševićem). V letech 2004 a 2008 kandidoval dvakrát neúspěšně na starostu Bělehradu. Pod sloganem \"Vučić pro metropoli\" získal v prvním kole voleb 29,13 % hlasů oprávněných voličů a v druhém kole potom 48,4 %. Porazil jej kandidát Demokratické strany, Nenad Bogdanović.  V roce 2008 od Radikálů poté, co Tomislav Nikolić oznámil vznik nové strany, odešel. V roce 2012 se stal předsedou Srbské pokrokové strany poté, co se Tomislav Nikolić stal v prezidentských volbách státu a na svoji funkci musel rezignovat.  V roce 2014 byl předním kandidátem v parlamentních volbách za Srbskou pokrokovou stranu (která volby vyhrála). Ještě v témže roce se osobně angažoval při záchraně motoristů z kolony zaváté sněhem při kalamitě na dálnici nedaleko města Feketić. Nečekaný krok přinesl Vučićovi nemálo mediální pozornosti, ale také i posměšné komentáře na sociálních sítích.  V červenci 2015 musel utéct z pietního aktu ke 20. výročí srebrenického masakru u památníku v Potočari, když po něm lidé začali házet kameny a lahve. Vučić sice masakr označil za „strašlivý zločin“, odmítá jej však nazývat genocidou, jak požadují Bosňáci. Lidé mu na místě také transparentem připomněli jeho slova z doby války, kdy prohlásil, že za každého mrtvého Srba bude zabito 100 Muslimů.  V roce 2017 vyhrál v prvním kolem prezidentských voleb s nadpoloviční většinou hlasů. Jeho vítězství přivítala Evropská unie, vyvolalo však protesty mezi některými studentskými organizacemi ve větších srbských městech. Zvítězil i v druhém kole voleb a funkce prezidenta se ujal 31. května 2017. Ještě předtím rezignoval na post předsedy srbské vlády. Následně dne 15. června 2017 pověřil sestavením nové vlády Anu Brnabić, původní ministryni pro záležitosti státní správy a místní samosprávy. Jako prezident prohlásil, že země bude dále usilovat o členství v EU a zůstane vojensky neutrální, bude však spolupracovat s NATO i s Ruskem.  V prosinci 2017 získal čestný doktorát na Moskevském státním institutu pro mezinárodní vztahy a v roce 2018 získal ocenění \"Zlatý lev\" v Benátkách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aleksandar Vučić (v srbské cyrilici Александар Вучић; 5. března 1970, Bělehrad) je bývalý předseda srbské vlády a od roku 2017 srbský prezident. Ve vládě Ivici Dačiće, která vládla v letech 2012–2014, zastával resort ministra obrany; byl generálním sekretářem Národní bezpečnostní rady. V současné době je rovněž předsedou Srbské pokrokové strany (nahradil Tomislava Nikoliće, který se stal prezidentem). Vzděláním je právník.", "tgt_summary": "亚历山大·武契奇(;1970年-3月5日)是一位塞尔维亚政治家,现任塞尔维亚总统,曾任塞尔维亚总理与副总理。他毕业于贝尔格莱德法律学校。", "id": 2464374}
{"src_title": "Tacoma Narrows Bridge", "tgt_title": "塔科馬海峽吊橋", "src_document": [{"title": "Původní most.", "content": "První pokusy o postavení mostu v místě se objevily už roku 1889, kdy železniční společnost Northern Pacific Railway zažádala o povolení k jeho stavbě. Z té ale sešlo a o mostu se začalo znovu jednat až v polovině 20. let minulého století. Roku 1937 vytvořila legislativa státu Washington správu mýtných mostů, které dala 5 tisíc dolarů na studii, kterou si vyžádal okres Pierce a město Tacoma. Architektem původního mostu byl zvolen Leon Moisseiff.  První most přes Tacomskou úžinu byl tedy otevřen veřejnosti v červenci 1940. Už 7. listopadu téhož roku za větrného dopoledne, kdy vítr dosahoval rychlosti až 68 km/h, most spadl; příčinou byl fyzikální jev známý jako aeroelastické chvění. Pád mostu ovlivnil vědu a stavebnictví, na vysokých školách je stále prezentován ve studiích fyziky. Most byl postaven tak, že byl překážkou větru, který jej svou vlastní silou rozhoupal, což nakonec způsobilo pád mostu. Tento případ do budoucna ovlivnil celý obor aeroelastiky a aerodynamiky a tedy i pozdější stavby všech velkých mostů na světě.  Při kolapsu původního mostu nedošlo k žádným lidským obětem, o život však přišel jeden malý pes. Toho v jednom z aut nechal jeho vlastník Leonard Coatsworth, který cestoval ještě s jedním mužem. Psa nemohli zachránit, protože je ze strachu pokousal. Pád mostu zachytil majitel místního obchodu s fotoaparáty Barney Elliott na 16mm film, na kterém je vidět i prchající Coatsworth. Roku 1998 byl tento filmový záznam Kongresovou knihovnou vybrán pro ochranu v Národním filmovém rejstříku jako kulturně, historicky a esteticky významný. Známý je především mezi studenty stavebnictví, architektury a fyziky, kterým je prezentován na přednáškách.  Rozebrání věží mostu a jeho krajních polí začalo krátce po pádu mostu a skončilo až v květnu 1943. Stavbu nového mostu zabrzdila účast Spojených států ve 2. světové válce, která změnila mnoho podobných projektů v zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Západní most.", "content": "Most s pruhy vedoucími na západ byl postaven v říjnu 1950 s délkou 1 822 metrů, která jej činila o 12 metrů delším než původní most. Místní mu začali přezdívat \"Klidná Gertie\", jelikož už neměl aeroelastické nedostatky jako jeho předchůdce. Společně se svým nynějším souběžníkem je pátým nejdelším visutým mostem Spojených států.  Postaven byl na rozdíl od původního mostu s otevřenými nosníky, ztužujícími se vzpěrami, apod., čímž bylo umožněno větru pronikat konstrukcí. V době dokončení jeho stavby byl most třetím nejdelším visutým mostem světa a jako většina moderních visutých mostů byl postaven s ocelovými deskami s ostrými otevřenými stranami, zatímco starý most je otevřené neměl. Jeho kapacita je 60 tisíc vozidel denně, do postavení nového mostu v roce 2007 zabezpečoval dopravu v obou směrech.", "section_level": 1}, {"title": "Východní most.", "content": "V roce 1998 schválili voliči v některých okresech státu Washington stavbu druhého mostu přes úžinu. Jeho stavba začala v říjnu 2002 a skončila v červenci 2007. Státní ministerstvo dopravy na tomto mostě vybírá mýtné, které činí 4 dolary pro držitele účtu Good To Go! a pět dolarů pro řidiče platící hotově či kreditní kartou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tacoma Narrows Bridge je dvojitý visutý most, který převádí státní silnici Washington State Route 16 přes Tacomskou úžinu, jednu z částí Pugetova zálivu v okrese Pierce v americkém státě Washington, kde spojuje město Tacoma s obcemi na Kitsapově poloostrově. Jméno mostu je známo v souvislosti s původním mostem, jenž byl na místě postaven v červenci 1940, ale o čtyři měsíce později se zřítil v důsledku aeroelastického chvění. Místo něj byl postaven roku 1950 most nový, který stále stojí a přes úžinu přemosťuje na západ směřující pruhy dálnice.", "tgt_summary": "塔科马海峡吊桥(英语:Tacoma Narrows Bridge)是位于美国华盛顿州塔科马的两条悬索桥,也是华盛顿州16号干线的一部分。每桥长1.6公里,横跨塔科马海峡。第一条桥于1940年首度通车,但不到五个月便倒塌,其后重建及另建的新桥分别于1950年及2007年启用。第一条桥倒塌的原因,是因为其桥面厚度不足,在受到强风的吹袭下引起卡门涡街,使桥身摆动;当卡门涡街的振动频率和吊桥自身的固有频率相同时,引起吊桥剧烈共振而崩塌,这次事件的过程有完整拍摄成影片,也成为研究空气动力学卡门涡街引起建筑物共振破坏力的活教材。", "id": 2672715}
{"src_title": "Rodina interleukinu-1", "tgt_title": "白细胞介素1族", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Objev těchto cytokinů začal studiemi patogeneze horečky. Studie provedly Eli Menkin a Paul Beeson v letech 1943–1948 o vlastnostech proteinů uvolňovaných z králičí peritoneální exsudátové buňky. Po těchto studiích následovaly příspěvky několika vyšetřovatelů, kteří se primárně zajímali o souvislost mezi horečkou a infekcí / zánětem.  Interleukin-1 bylo původně jméno pro jakýkoliv sekretovaný produkt makrofágů, kdežto označení interleukin-2 se používalo pro jakýkoliv produkt T lymfocytů. V době přiřazování těchto jmen nebyla známa žádná aminokyselinová sekvenční analýza a termíny byly použity pro definování biologických vlastností. V roce 1985 byly identifikováni první členové IL-1 rodiny, IL-1α a IL-1β.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina interleukinu-1.", "content": "Rodina interleukinu-1 se skládá z 11 cytokinů, které vytvářejí složitou komplexní síť regulátorů imunitních odpovědí a prostřednictvím exprese integrinů na leukocytech a endoteliálních buňkách umožňující imunokompetentním buňkám průnik do stresovaných tkání.  Jelikož IL-1α a IL-1β byly objeveny první a mají výrazné pro-zánětlivé vlastnosti, patří k dosud nejprostudovanějším členům této cytokinové rodiny. Jejich aktivita je regulována výskytem molekuly zvané antagonista IL-1 receptoru (IL-1Ra), která se váže na stejný receptor, ale neaktivuje signalizaci. Regulace probíhá formou kompetice o vazebná místa receptoru.  Devět členů rodiny IL-1 se vyskytuje na jednom jediném klastru na lidském chromozomu číslo dva; sekvence a důkazy chromozomální anatomie naznačují, že byly vytvořeny prostřednictvím řady genových duplikací proto-IL-lp ligandu [8]. Tímto způsobem jsou IL-lp, IL-la, IL-36a, IL-36p, IL-36y, IL-36RA, IL-37, IL-38 a IL-1RA velmi pravděpodobně členy rodiny předků sdílející společnou linii. IL-18 a IL-33 jsou však na různých chromozomech a neexistuje dostatečný důkaz o sekvenci nebo chromozomální anatomii, které by naznačovaly, že sdílejí společné předky s ostatními členy rodiny IL-1. IL-33 a IL-18 byly zařazeny do rodiny IL-1 kvůli strukturálním podobnostem, překrývání funkcí a receptorům zapojeným do jejich signalizace.", "section_level": 1}, {"title": "Syntéza.", "content": "Všichni členové rodiny interleukinu-1, až na výjimku IL-1Ra, jsou v buňce syntetizovány ve formě tzv. prekurzoru. Prekurzorový protein je velmi dlouhý, jelikož obsahuje domény, které brání jeho funkci. Aby se z takového prekurzoru stal aktivní tzv. maturovaný protein je třeba odštěpit tyto inhibiční domény. Prekurzorové formy členů IL-1 rodiny nemají žádnou signální sekvenci pro zpracování na maturovaný protein ani signální sekvenci, která by je nasměrovala do klasické sekreční dráhy přes endoplazmatické retikulum a Golgiho aparát. Prekurzorové formy IL-1α a IL-33 se dokáží navázat na své receptory a aktivovat signalizační dráhy, ale ostatní členové IL-1 rodiny, jako je IL-1β a IL-18, musí být zpracovány na kratší maturované proteiny, aby byly schopny své biologické funkce.", "section_level": 2}, {"title": "Nomenklatura.", "content": "Rodina interleukinu-1 měla dlouhou dobu pouze čtyři členy IL-1α, IL-1β, IL-1Ra a IL-18. Po objevu dalších pěti členů, byla obecně přijata nová nomenklatura totožná pro všechny členy IL-1 rodiny, která se skládala z IL-1F (F z anglického názvu pro rodinu – „family“) a čísla udávajícího pořadí. Původní členové IL-1 rodiny byly přejmenováni na IL-1F1, IL-1F2, IL-1F3 a IL-1F4.  V roce 2010 se ale vědci z celého světa dohodli, že by bylo lepší vrátit se k původní nomenklatuře, jelikož byla stále více používaná a nové názvy se pletly. Původním členům byla vrácena stará jména a IL-1F6, IL-1F8 a IL-1F9 byly pojmenovány IL-36α, IL-36β a IL-36γ, protože i když jsou tyto cytokiny kódovány poměrně vzdálenými geny, vážou se všechny na stejný receptorový komplex složený z receptoru IL-1Rp2 a koreceptoru IL-1RAcP a mají podobné biologické účinky. IL-1F5 bylo přiděleno jméno antagonista receptoru pro IL-36, jelikož reguluje funkci cytokinů IL-36α, IL-36β a IL-36γ stejně jako reguluje funkci IL-1 antagonista IL-1 receptoru (IL-1Ra). Další novinkou bylo přejmenování IL-1F7 na IL-37 a jeho nestřihových variant na IL-37a, IL-37b, atd. Jelikož stále není známa funkce IL-1F10, tento název mu byl ponechán, do budoucna je ovšem pravděpodobné, že mu bude také oficiálně přidělen název IL-38.", "section_level": 1}, {"title": "Signalizace.", "content": "IL-1α a IL-1β se vážou na stejnou receptorovou molekulu, která se nazývá IL-1 receptor (IL-1R) typu I. Třetí ligand tohoto receptoru, antagonista receptoru pro IL-1 (IL-1Ra), slouží jako negativní regulátor IL-1α a IL-1β, jelikož s nimi soutěží o vazebná místa receptoru a váže se na něj aniž by docházelo k iniciaci signalizace.  IL-1α a IL-1β se vážou nejdříve na první extracelulární doménu IL-1 receptoru, která interaguje s přídatným proteinem IL-1 receptoru („IL-1 receptor accessory protein“, IL-1RAcP). Na tento komplex se připojují přes Toll- a IL-1 receptorovou (TIR) doménu další dva adaptorové proteiny nazývané MyD88 (anglicky „myeloid differentiation primary response gene 88“) a protein kináza aktivovaná IL-1 receptorem 4 („interleukin-1 receptor-activated protein dinase 4“, IRAK4). Fosforylovaný IRAK4 dále fosforyluje další proteiny IRAK1, IRAK2 a faktor asociovaný s TNF 6 („tumor necrosis factor-associated factor 6“, TRAF6). TRAF6 je ubiquitin E3 ligáza, která ve spolupráci s komplexem ubiquitin E2 ligáz napadá K63 polyubiquitinem značené řetězce některých meziproduktů IL-1 signalizační dráhy, kupříkladu TGF- β aktivovanou protein kinázu (TAK-1). To umožňuje asociaci TAK-1 a TRAF6 a s MEKK3. Tyto signalizační kaskády vedou k aktivaci několik transkripčních faktorů, jako je NF-κB, AP-1, c-Jun N-koncová kináza (JNK) a p38 MAPK.", "section_level": 1}, {"title": "Biologické účinky.", "content": "Il-1 je hojně produkován tkáňovými makrofágy, monocyty, fibroblasty a dendritickými buňkami, mimoto je také exprimován B lymfocyty, NK buňkami a epiteliálními buňkami. IL-1 cytokiny zvyšují expresi adhezivních molekul na endoteliích, čímž umožňují vstup imunokompetentních buněk do infikovaných či jinak stresovaných tkání (diapedézu). Také ovlivňují aktivitu hypothalamu, termoregulačního centra organismu, a zvyšují tak tělesnou teplotu, což je stav jinak nazývaný horečka. Proto se IL-1 cytokinům říká pyrogeny. Kromě horečky, členové IL-1 rodiny také způsobují hyperalgesii (zvýšená sensitivita na bolest), vazodilataci a hypotenzi.", "section_level": 1}, {"title": "IL-1α.", "content": "IL-1α je cytokin se dvěma rozdílnými funkcemi – kromě klasické cytokinové funkce aktivace receptorů buněk v extracelulárním prostoru, se také podílí na regulaci transkripce v jádře.  IL-1α je syntetizován ve formě prekurzoru a je v menším množství neustále přítomný v cytoplazmě buněk mezenchymálního původu a epiteliálních buněk. Monocyty a makrofágy naopak preformovaný IL-1α neskladují a vyžadují de novo syntézu. Prekurzor IL-1α je na maturovaný 17-kDa protein zpracováván Ca-aktivovanou proteázou nazývanou calpain, která z prekurzoru odstřihne 16-kDa N-koncovou doménu, tzv. anglicky „propiece cleavage produkt“ (ppIL-1α). ppIL-1α obsahuje jadernou lokalizační sekvenci (NLS), díky které je translokována do jádra, nasedá na chromatin a funguje jako transkripční faktor. Celý prekurzorový protein IL-1α, jelikož k aktivaci receptoru potřebuje jak C- tak N-koncovou doménu, se chová jako tzv. DAMP molekula (z angličtiny „damage-associated molecular patterns“, česky bychom mohli říct „s poškozením asociované molekulární vzory“). DAMP, také společně s PAMP nazývané alarminy, jsou rozpoznávány PRR receptory (z anglického „pattern recognition receptor“) na povrchu buněk imunitního systému a signalizují organismu, že něco není v pořádku. Ve zkratce, DAMP molekuly jsou vypouštěny do extracelulárního prostoru stresovanými buňkami, které podstoupily imunologicky ne-tichou smrt (jako je pyroptóza či nekróza). Jedná se velmi často o úplně běžné buněčné molekuly, např. ATP, u kterých ale v extracelulárním prostoru díky změněnému pH dochází k denaturaci a následnému špatnému sbalení proteinu či jiným oxidativním změnám a jsou tak imunitním systémem rozeznávány jako molekuly, které se za fyziologických podmínek v extracelulárním prostoru nevyskytují. Buňky mohou být stresovány z důvodu infekce, zranění, ischemie, hypoxie, acidózy a lýze komplementem. Prekurzor IL-33 funguje podobným způsobem také jako DAMP.  Sterilní zánět, což je zánětlivá reakce bez přítomnosti infekce, např. ischémie, je závislý pouze na IL-1α zprostředkované signalizaci přes IL-1 receptor, nikoliv na aktivaci Toll-like receptorů. IL-1α také stimuluje transkripci a následnou sekreci IL-1β u monocytů. IL-1α tak spíše funguje jako spouštěč imunitní reakce, jelikož indukuje infiltraci neutrolilů do stresovaných tkání, kdežto IL-1β funguje jako amplifikátor zánětu prostřednictvím stimulace makrofágů.  Jak IL-1α prekurzor, tak maturovaný IL-1β protein nemají signální sekvenci pro klasickou sekreční dráhu přes endoplasmatické retikulum a Golgiho aparát a jsou sekretovány nekonvenční sekreční dráhou.", "section_level": 2}, {"title": "IL-1β.", "content": "Prekurzor IL-1β je v buňkách na rozdíl od IL-1α syntetizován až po stimulaci imunitních buněk alarminy. Jeho exprese je indukována transkripčním faktorem NF-κB. Kupříkladu, makrofágy a dendritické buňky po expozici lipopolysacharidem (LPS), který se váže na TLR4 a funguje jako PAMP.  Syntéza IL-1β prekurzoru (a IL-18) je indukovaná stimulací imunitních buněk přes Toll-like receptory (TLR) nebo RIG-like receptory (RLR). Na IL-1 receptor se ovšem může vázat pouze maturovaná forma IL-1β, která vzniká zpracováním cystein proteázou nazývanou kaspáza-1. Kaspáza-1 je aktivovaná inflamazómem, který se formuje po aktivaci příslušných signalizačních kaskád PRR receptory. Za zvláštních okolností jako je např. opravdu velmi intenzivní zánětlivá reakce zprostředkovaná neutrofily, může být IL-1β zpracován i jinými proteázami.  IL-18 je také syntetizován jako prekurzor a zpracováván na maturovaný protein kaspázou-1.", "section_level": 2}, {"title": "IL-1ra.", "content": "IL-1ra je produkován monocyty, makrofágy, neutrofily, fibroblasty, epiteliálními buňkami, Sertoliho buňkami, mikrogliemi. IL-1ra je syntetizován jako preprotein obsahující klasickou signální sekvenci dlouhou 25 aminokyselin, která umožňuje sekreci cestou endoplazmatické retikulum/Golgiho aparát. Myší, krysí a králičí IL-1ra vykazuje 77, 75, a 78 % sekvenční homologii s lidským IL-1ra. IL-1ra vykazuje přibližně 30% homologii s IL-1β na proteinové úrovni. Bylo identifikováno několik forem IL-1ra: 17 kDa forma, nazývaná sIL-1ra (s=solubilní) nebo také IL-1ra1. Obsahuje klasickou signální sekvenci a je sekretovanou formou IL-1ra. Další 2 formy, nazývané společně icIL-1ra nebo IL-1ra2 a IL-1ra3 nemají signální sekvenci, nejsou sekretovány a zůstávají striktně interacelulární formou. Solubilní forma je produkována hepatocyty a regulována prozánětlivými cytokiny (IL1-β a kombinace IL1-β a IL-6) a dalšími proteiny akutní fáze. Intracelulární forma byla nalezena ve fibroblastech, monocytech, neutrofilech, keratinocytech a bronchiálních epiteliálních buňkách. IL-1ra je důležitým regulátorem exprese a fyziologické odpovědi vyvolané IL-1. IL-1ra funguje jako kompetitivní inhibitor IL-1 receptoru \"in vitro\" a \"in vitro\". Působí proti účinkům jak IL-1α, tak IL-1β. Po navázání IL-1ra, IL-1 receptor nepřenáší signál do buňky. IL-1ra inhibuje uvolnění jak IL-1α, tak IL-1β, sekreci IL-2, expresi receptoru pro IL-2 na povrchu buňky. Blokuje stimulaci syntézy prostaglandinu E2 v synoviálních buňkách a proliferaci thymocytů. Inhibuje rovněž uvolnění leukotrienu B4 z monocytů po stimulaci bakteriálními lipopolysacharidy. Blokuje uvolnění inzulínu z izolovaných pankreatických buněk.  Polymorfismus tohoto genu je asociován se zvýšeným rizikem osteoporotických zlomenin. Deficit antagonisty IL-1ra (DIRA) je vzácným vrozeným onemocněním. Postižené děti trpí závažným zánětem kůže a kostí, mohou být postiženy i další orgány, jako např. plíce. IL-1ra je používán v léčbě rheumatoiní artritidy. Je komerčně produkován jako rekombinantní forma IL-1ra a nazývá se ANAKINRA.", "section_level": 2}, {"title": "IL-18.", "content": "IL-18 je znám jako faktor, který indukuje produkci interferonu gama (IFN-γ). Jedná se o prozánětlivý cytokin, který sdílí podobné biologické účinky jako IL-12 a strukturní podobu s rodinou IL-1. Společně s IL-12 zprostředkovává buněčnou imunitu. Váže se na receptor IL-18Rα. Je produkován monocyty, makrofágy, osteoblasty, keratinocyty. Je syntetizován jako neaktivní prekurzor, který je proteolyticky štěpen na aktivní 18 kDa formu. IL-18 stimuluje produkci IFN-γ T-buňkami a NK buňkami. Působí buď nezávisle nebo synergizuje s IL-12, to může vést k rychlé aktivaci monocyto/makrofágového systému. Kombinace tohoto cytokinu a IL-12 způsobuje inhibici IL-4 závislé produkce IgE a IgG1 a naopak podporuje produkci IgG2 B buňkami. Kromě těchto fyziologických funkcí se IL-18 podílí na několika závažných zánětlivých reakcích. Množství mRNA receptoru pro IL-18 v endometriu a také poměr množství vazebného proteinu a interleukinu je prokazatelně zvýšen u pacientů trpících endomyosou ve srovnání se zdravými jedinci. IL-18 je rovněž amplifikován u Hashimotovy tyreoitidy. Bylo dokázáno, že tento interleukin zvyšuje produkci β amyloidu v neuronech u Alzeimerovy choroby.", "section_level": 2}, {"title": "IL-36ra.", "content": "IL-36ra je vysoce exprimován keratinocyty, v psoriatické pokožce, placentě, děloze, mozku, ledvinami, monocyty, B-lymfocyty a dendritickými buňkami. IL-36ra je dlouhý 155 aminokyselin a postrádá signální sekvenci. IL-36ra sdílí s IL-1ra 52% homologii v aminokyselinové sekvenci. IL-36ra působí jako nespecifický inhibitor zánětu a přirozené imunity. Inhibuje aktivaci NF-κB indukovanou IL-36α.", "section_level": 2}, {"title": "IL-36α.", "content": "IL-36α je exprimován ve slezině, lymfatických uzlinách, krčních mandlích, kostní dřeni, B-buňkách. Tento člen je výjimečný tím, že je navíc syntetizován T-lymfocyty. Je nejvíce příbuzný s IL-37 a IL-36β.", "section_level": 2}, {"title": "IL-37.", "content": "IL-37 je exprimován ve většině tkání. Jedna se o první člen IL-1 rodiny, který vytváří homodimery. IL-37 nespecificky inhibuje zánětlivou odpověď a přirozenou imunitu. IL-1F7 byl nalezen také v jádře, kde může fungovat jako nukleární faktor. Tento cytokin se může vázat nebo muže být sám ligandem receptoru pro IL-18 (IL18R1/IL-1Rrp). Váže se na interleukin 18 binding protein (IL18BP), formuje komplex s beta podjednotkou receptoru IL-18 (IL-1F4) a inhibuje tak jeho aktivitu. Bylo popsáno 5 alternativních transkriptů kódujících různé isoformy IL-37.", "section_level": 2}, {"title": "IL-36β.", "content": "IL-36β je exprimován v krčních mandlích, kostní dřeni, srdci, placentě, plicích, varlatech, střevě, monocytech a B-lymfocytech. Podobá se nejvíce IL-36α (IL-1F6). Byly popsány 2 alternativní transkripty kódující týž protein.", "section_level": 2}, {"title": "IL-36γ.", "content": "IL-36γ je nejvíce produkován keratinocyty. Aktivuje NF-κB přes interleukin 1 receptor-like 2 (IL-1Rrp2) a je specificky inhibován pomocí IL-36ra. Jeho produkce stoupá po stimulaci IL-1β a TNF α, ale ne po stimulaci IL-18 nebo IFN-γ. IL-36γ hraje významnou roli v imunitě a zánětu kůže. Exprese je zvýšena během chronické kontaktní hypersenzitivity, při infekci virem herpes simplex a psoriáze.", "section_level": 2}, {"title": "IL-38.", "content": "IL-38 je exprimován v kůži a také B-lymfocyty v mandlích. Reguluje jak vrozenou, tak adaptivní imunitu. Váže se na solubilní receptor IL-1RI. Byly popsány 2 alternativní transkripty kódující týž protein.", "section_level": 2}, {"title": "IL-33.", "content": "IL-33 je syntetizován jako 31-kDa prekurzor a váže se na ST2 receptor a IL-1RAcP koreceptor, jejichž prostřednictvím spouští signalizační kaskády aktivující transkripční faktory jako je NF-κB a ERK, p38 a JNK MAPK kinázy. Prekurzorová forma IL-33 aktivuje signalizaci přes svůj receptor podobně jako IL-1α. Na druhou stranu, maturované formy IL-33(95-270), IL-33(99-270) a IL-33(109–270), které vytváří serin proteázy cathepsin G a elastáza, aktivují zánětlivé reakce s daleko větší účinností než jejich prekurzor. Zpracování prekurzoru IL-33 kaspázami, např. kaspázou-1, vede k inaktivaci jeho funkce.  IL-33 je také cytokin, který má dvě funkce. Kromě transkripčního faktoru, hraje podstatnou roli jako DAMP molekula. Z toho důvodu je neustále přítomen v endoteliálních buňkách a po vypuštění do extracelulárního prostoru ovlivňuje produkci cytokinů v nuocytech, Th2 lymfocytech, mastocytech, basofilech, eosinofilech, invariantních NK T (iNKT) buňkách a NK buňkách. IL-33 je považován za cytokin alergických a patogenem-indukovaných zánětlivých reakcí.", "section_level": 2}, {"title": "Cytokiny indukovaná produkce efektorových cytokinů.", "content": "IL-33 hraje roli v tzv. cytokiny indukované produkci efektorových cytokinů, čímž je míněna produkce efektorových cytokinů diferencovanými populacemi pomocných T lymfocytů (Th lymfocytů), které nejsou stimulovány antigenem přes T-buněčný receptor (TCR). IL-33 společně s aktivátorem STAT5 (IL-2, IL-7 nebo TSLP) zvyšuje expresi vlastního ST2 receptoru na Th2 diferencovaných T buňkách. Naivní T lymfocyty ani Th1 či Th17 buňky tento receptor na svém povrchu nemají. Tato zvýšená exprese vlastního receptoru je přímo kontrolována transkripčním faktorem GATA3 a funguje jako pozitivní zpětná vazba, kdy IL-33 sám zesiluje aktivaci vlastních signalizačních kaskád. IL-33 v kombinaci s IL-2, IL-7 nebo TSLP také stimuluje proliferaci. Efektorovým cytokinem, který je sekretován z Th2 lymfocytů po stimulaci IL-33 a IL-2, IL-7 neboTSLP a aktivaci NF-κB, je IL-13. Ten je strukturně velmi podobný interleukinu 4 (IL-4). IL-13 i IL-4 se vážou na stejný IL-4 receptor typu II a aktivují STAT6.  Podobné účinky má IL-1 na Th17 lymfocyty a IL-18 na Th1 buňky. IL-1 v kombinaci s nějakým aktivátorem STAT3 (IL-6, IL-21, IL-23) vykazují podobnou pozitivní zpětnou vazbu zvyšování exprese vlastního IL-1 receptoru a RORγt proteinu v Th17 lymfocytech. Efektorové cytokiny IL-1 vlivu na Th17 jsou IL-17A, IL-4 a IL-6. IL-18 společně s IL-12, což je STAT4 aktivátor, mají také pozitivní korelaci zvyšování exprese IL-18 receptoru a T-bet.", "section_level": 1}, {"title": "Nemoci a klinika.", "content": "IL-1 má hlavní roli v zánětech nervové soustavy. Během zánětu dochází ke zvýšení hladiny TNF a IL-1 v mozku a jejich přítomnost může způsobit zhroucení hematoencefalické bariéry. Bylo zjištěno, že polymorfismy v genech IL-1 přispívají ke genetické vnímavosti na některé druhy rakoviny, ankylozující spondylitidy a Graveovy choroby.  Jelikož byl původně IL-1 považován za hematopoetický faktor, byl podáván pacientům po transplantaci kostní dřeně, aby se dosáhlo zlepšení přihojení transplantátu. Záhy se ale zjistilo, že tito pacienti pak trpí příznaky systémového zánětu. Dále se tedy snaha soustředila na blokaci aktivity IL-1 pomocí antagonisty receptoru pro IL-1 (IL-1Ra), který je také znám pod generickým jménem ANAKINRA, ale kontrolní testy nakonec nedosáhly statistické významnosti.  Dnes je blokace aktivity IL-1 (především IL-1β) standardním léčebným postupem pro pacienty trpící mnoha autoimunitními onemocněními i lymfomy. Podávání IL-1Ra je kupříkladu schválená terapie pro pacienty s revmatoidní artritidou, jelikož výrazně zpomaluje destrukci tkání. Výhodou této terapie je přirozený výskyt IL-1Ra, z čehož vyplývá že není pro organismus toxická a nezpůsobuje gastrointestinální problémy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rodina interleukinu-1 (IL-1 rodina) obsahuje 11 různých cytokinů, které hrají hlavní úlohu v regulaci zánětlivých reakcí v důsledku infekcí či sterilního zánětu.", "tgt_summary": "白介素-1包括11种细胞因子,在机体控制免疫和炎症反应中具有重要作用。", "id": 2337581}
{"src_title": "Mnichovská univerzita", "tgt_title": "慕尼黑大学", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Univerzitu se čtyřmi fakultami založil roku 1472 bavorský hrabě Ludvík IX. v Ingolstadtu. V letech 1549-1773 byla vedena jezuity, koncem 18. století byla modernizována a roku 1800 ji pozdější král Maxmilián I. Josef Bavorský reformoval a přenesl do Landshutu. Konečně roku 1826 ji král Ludvík I. Bavorský přestěhoval do Mnichova. Univerzita tehdy měla téměř 1000 studentů a roku 1840 dostala novou budovu v \"Ludwigstrasse\", severně od centra města.  V 19. století se univerzita rychle rozvíjela a v jejím profesorském sboru působila řada vynikajících učenců, například nositelé Nobelovy ceny, fyzikové Wilhelm Conrad Röntgen a Wilhelm Wien, chemik Richard Willstätter, dále matematik Arnold Sommerfeld nebo chirurg Ferdinand Sauerbruch a vystudovali zde i pozdější nobelisté Max Planck, Wolfgang Pauli nebo Werner Heisenberg.  Po roce 1933 ovládli univerzitu nacisté, vyhnali židovské profesory a studenti zde organizovali pálení nepřátelských knih. Roku 1943 byla odhalena protinacistická skupina Bílá růže a šest členů, v čele se sourozenci Schollovými bylo popraveno.  Po roce 1945 byly nejprve opraveny poničené budovy a od roku 1970 byla vybudována nová střediska pro medicinu v Grosshadern, veterinární medicinu v Oberschleissheimu a pro fyziku v Garchingu. V oblasti Grosshadern jihozápadně od města vzniklo velké centrum biologie, chemie a farmacie. Roku 2006 byla LMU vybrána v prvním kole tzv. Iniciativy pro excelenci spolkové vlády jako jedna z pěti vynikajících univerzit a získala velké prostředky pro další rozvoj.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Centrem univerzity zůstávají budovy při Ludwigstrasse, kde je úřad presidenta, velká aula, společenskovědní obory a část matematiky. V sousedství je i ústřední knihovna. O něco severněji jsou budovy pedagogických, uměleckých a historických oborů, na jihozápad, v blízkosti Moderní pinakotéky jsou budovy matematiky a věd o Zemi. Na východním okraji Anglické zahrady je fakulta veterinárního lékařství, na západním okraji fakulta informatiky.  Na jihozápadě městského centra, v blízkosti Sendlinger Tor, jsou kliniky a budovy lékařské fakulty a další ústavy jsou různě po městě. Na jihozápadním okraji města vzniká velké centrum biologických a lékařských věd v Maritnsried-Grosshadern, kam by se měly soustředit všechny medicínské ústavy. Veterinární obory se nově budují v Oberschleissheimu a v Garchingu se LMU podílí na kampusu Technické univerzity, věnovaném experimentální fyzice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mnichovská univerzita, plným názvem Ludwig-Maxmilians-Universität München, zkráceně LMU je veřejná a samosprávná univerzita, jedna z nejvýznamnějších v Německu. Založena 1472, má dnes 19 fakult, kde ve více než 150 oborech studuje přes 48 tisíc studentů. Učitelé a absolventi LMU získali celkem 34 Nobelových cen, v mezinárodních srovnáních se univerzita umísťuje kolem 50. místa na světě a na 1.-3. místě v Německu.", "tgt_summary": "路德维希-马克西米利安-慕尼黑大学(),简称为「慕尼黑大学」或「LMU」,是一所位于德国巴伐利亚州首府慕尼黑的综合性大学。", "id": 2544979}
{"src_title": "Australian Open 2013", "tgt_title": "2013年澳洲網球公開賽", "src_document": [{"title": "Vítězové.", "content": "Mužskou dvouhru potřetí v řadě ovládl první hráč světa Srb Novak Djoković, který tak získal čtvrtý melbourneský a celkově šestý grandslamový triumf.  Ženskou dvouhru vyhrála běloruská světová jednička Viktoria Azarenková, která titul obhájila z předchozího roku. Připsala si tak druhé grandslamové vítězství ve dvouhře.  V mužské čtyřhře zvítězila první nasazená dvojice amerických bratrů Bryana a Mika Bryanových. Oba sourozenci si na melbournském grandslamu připsali šestý titul (předchozí výhry: 2006, 2007, 2009, 2010, 2011) a celkově třináctý grandslamový v mužské čtyřhře.  V ženské čtyřhře získala titul nejvýše nasazená dvojice italských hráček Sary Erraniové a Roberty Vinciové. Pro obě tenistky výhra představovala premiérové vítězství v Melbourne Parku a celkově třetí triumf v ženské grandslamové čtyřhře.  První grandslamový titul si ve smíšené čtyřhře připsala australská dvojice Jarmila Gajdošová a Matthew Ebden, startující na divokou kartu.", "section_level": 1}, {"title": "Finanční odměny.", "content": "Australian Open 2013 vydal na finančních odměnách nejvíce v celé historii tenisu s celkovým rozpočtem 30 miliónů australských dolarů. Rozpočet představoval výrazné navýšení odměn vůči předchozím ročníkům. Jednalo se o výsledek schůzky tenistů okruhu ATP, kteří byli nespokojeni s rozdíly v přerozdělování výdělků u hráčů, jež vypadli v prvních kolech. Vítězové dvouhry obdrželi prémii 2 430 000 australských dolarů. Všechny částky jsou uváděny v australských dolarech (AUD); odměny ve čtyřhrách pak celkově na pár.", "section_level": 1}, {"title": "Bodové hodnocení do žebříčku ATP a WTA.", "content": "Tabulka uvádí zisk bodů do žebříčku ATP a WTA pro každého hráče v závislosti na kole turnaje, ve kterém vypadl.", "section_level": 1}, {"title": "Divoké karty.", "content": "Následující tenisté obdrželi divokou kartu do hlavních soutěží.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalifikanti.", "content": "Následující tenisté postoupili do hlavních soutěží z kvalifikace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Australian Open 2013 představoval 101. ročník úvodního tenisového grandslamu sezóny, konaný v rozmezí 14. až 27. ledna. Hrál se v melbourneském areálu Melbourne Park na 25 otevřených dvorcích s tvrdým umělým povrchem Plexicushion. Organizátory události byly Mezinárodní tenisová federace a Australský tenisový svaz. Turnaj byl součástí mužského okruhu ATP World Tour 2013 a ženského okruhu WTA Tour 2013. Vítězové si do žebříčků připsali dva tisíce bodů.", "tgt_summary": "2013年澳洲网球公开赛是2013年举行的第一项网球大满贯赛事,也是第101届澳洲网球公开赛。比赛场地类型为室外硬地球场。举办地点在澳洲墨尔本墨尔本公园球场。举办日期是2013年1月14日至1月27日。比赛包含由职业选手参加的单打、同性别双打和混合双打,青年组和轮椅组则有单打和双打赛事。", "id": 1827029}
{"src_title": "Otcové poutníci", "tgt_title": "朝圣先辈", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Příslušníci různých náboženských skupin odcházeli v průběhu 16. a 17. století z Anglie do Nizozemska, kde měli na rozdíl od Anglie náboženskou svobodu. I Otcové poutníci byli Angličané, kterým bylo umožněno žít v Nizozemsku. Důvodem rozhodnutí odejít do Ameriky byla snaha o uchování jejich anglické kulturní identity. Otcové poutníci odpluli v počtu 102 lidí včetně posádky z jihoanglického Plymouth na palubě lodi Mayflower.  Otcové poutníci založili Plymouth ve dnešním státě Massachusetts, USA. To bylo teprve druhé úspěšné osídlení Ameriky Angličany. Před nimi již byla založena královská kolonie Jamestown, Virginie (1607), kam také původně jejich loď Mayflower směřovala, než byla v důsledku bouřlivého počasí zahnána severněji.  Počátky osady nebyly lehké, skupinu sužovaly nemoce, kterými se nakazili během plavby. První zimu přežila jen polovina.  V pozdějších letech do Nového světa směřovaly též další skupiny evropských osadníků. Postupně vzniklo 13 kolonií, které se v letech 1775–1783 úspěšně postavily na odpor britské koloniální správě ve válce o nezávislost.  Termín Poutníci poprvé použil ve svých vzpomínkách William Bradford, jemuž vděčíme za naše historické poznatky o této náboženské skupině v období 1608–1647. Termín Otcové poutníci se běžně používá až od 19.století.", "section_level": 1}, {"title": "Tradiční výklady.", "content": "V souvislosti se založením osady a dalším pojetím dějin a kultury bývá zdůrazňován význam hledání náboženské svobody. Tu však měli Poutníci i v Nizozemsku. Nešlo jim jen o náboženskou svobodu, ale i o uchování vlastní kulturní identity.  Domorodci poskytli osadníkům nezbytnou pomoc při obstarávání potravin. Slavnost úrody na podzim roku 1621 se tradičně považuje za historicky první Den díkuvzdání, který je dnes největším svátkem v USA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Otcové poutníci (\"Pilgrim Fathers\") založili v roce 1620 kolonii v Plymouth, USA. Jednalo se o první trvalé evropské osídlení v USA.", "tgt_summary": "朝圣先辈(英语:Pilgrims,或Pilgrim Fathers)是普利茅斯殖民地(今美国马萨诸塞州普利茅斯)的早期欧洲定居者。", "id": 2538080}
{"src_title": "Peněžní zásoba", "tgt_title": "貨幣供應量", "src_document": [{"title": "Měnové agregáty.", "content": "K měření množství peněz v ekonomice se používají měnové agregáty, označované velkým písmenem M a číslicí od 1 do 5. Např. M1 označuje peníze v nejužším vymezení, jde o agregát s největší likviditou, a každý další agregát představuje pojetí širší. Měnový agregát vyššího stupně tedy v sobě zahrnuje celý předchozí měnový agregát a navíc i nějaké další, méně likvidní aktivum. Pomocí měnových agregátů je definována empirická definice peněz a pomocí zvoleného agregátu centrální banky měří množství peněz v oběhu. Náplň jednotlivých agregátů může být v různých ekonomikách rozdílná a mění se i v čase, což závisí na centrálních bankách jednotlivých zemí.  <nowiki>*</nowiki> Česká národní banka ovšem zahrnuje pod měnový agregát M2 vedle M1 následující aktiva:", "section_level": 1}, {"title": "Vlivy působící na peněžní zásobu.", "content": "Množství peněz je v gesci centrální banky prostřednictvím měnové báze, která v sobě zahrnuje oběživo a vklady komerčních bank u centrální banky. Kromě ovlivňování této báze centrální bankou (viz níže) dochází k tzv. multiplikaci peněz, procesu, při kterém se činností komerčních banky vytvářejí \"nové\" peníze. Poměr mezi peněžní zásobou a měnovou bází se nazývá peněžní multiplikátor. Výše multiplikátoru závisí na poměru oběživa, vkladů a rezerv komerčních bank. Tyto poměry jsou ovlivněny mnoha faktory, například úrokovou mírou, výší povinných minimálních rezerv i celkovým stavem ekonomiky.", "section_level": 1}, {"title": "Nástroje pro regulaci peněžní zásoby.", "content": "Centrální banka má několik možností, jak ovlivňovat množství peněz.", "section_level": 2}, {"title": "Souvislost s inflací a hospodářským cyklem.", "content": "Dle kvantitativní teorie peněz je míra inflace v dlouhém období přímo úměrná změně množství peněz v ekonomice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Peněžní zásoba (nabídka peněz) je celkové množství peněz dostupných v ekonomice v daném okamžiku. Existuje několik typů peněžní zásoby, tzv. měnových agregátů, lišících se šíří pojmového vymezení peněz s určitým stupněm likvidity. Obvykle se má peněžní zásobou na mysli souhrn aktiv s nejvyšší mírou likvidity, tedy oběživo kolující v národním hospodářství jednoho státu nebo v měnové unii států (bankovky a mince), které není v bankách, a vklady na požádání (vklady u finančních institucí).", "tgt_summary": "在经济学中,货币供应量是指在某一个特定时间点中,货币资产的总量。尽管有很多种定义“货币”的方法,但标准的测量一般包括了流通货币与活期存款。货币供应量有3个定义,分别是M0、M1及M2,但部分地区会定义为M1、M2及M3。", "id": 2447561}
{"src_title": "Nikolaj Iljič Kamov", "tgt_title": "尼古拉·卡莫夫", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "V roce 1923 Nikolaj Iljič Kamov promoval na Tomském polytechnickém institutu. Od tohoto roku pracoval na různých pozicích v leteckých továrnách SSSR.  V roce 1929 začal pracovat společně s Nikolajem Kirilovičem Skržinským na projektu autogyry s kloubovým rotorem KASKR-1 (zkratka KAmov-SKRžinskij). 25. září 1929 provedl stroj první vzlet, pilotem byl Ivan V. Michejev, v zadním kokpitu seděl Nikolaj I. Kamov. KASKR-1 připomínal autogyru Cierva C.8 španělského leteckého konstruktéra Juana de la Ciervy. Krátce poté dvojice mladých ruských konstruktérů zhotovila vylepšenou verzi KASKR-2. Mezi členy týmu KASKR byl tou dobou i začínající Michail Leonťjevič Mil, později zakladatel konkurenční konstrukční kanceláře Mil.  V roce 1930 byla sestavena speciální skupina pro autogyry v CAGI, k níž se N. I. Kamov připojil v roce 1931. V roce 1933 se skupina transformovala v Otděl osobych konstrukcij (rusky Oтдeл oсoбых кoнстpyкций, zkr. OOK) se třemi divizemi. Divize byly vedeny V. A. Kuzněcovem, N. I. Kamovem a N. K. Skržinským. Divize aerodynamiky byla vedena M. L. Milem.  V roce 1940 byl založen na letišti Podosinki poblíž železniční stanice Uchtomskaja Závod č. 290, první konstrukční kancelář v SSSR specializovaná na produkci autogyr. Autor myšlenky N. I. Kamov se stal hlavním konstruktérem a vedoucím mužem, M. L. Mil byl ustanoven jeho zástupcem. Závod č. 290 vyráběl autogyry CAGI A-7 (které byly vyvinuty již dříve a v roce 1937 získaly státní atestaci) ve vojenské verzi A-7-3a. Pokračující druhá světová válka způsobila přerušení výroby. V roce 1943 byl zastaven i Kamovův projekt autogyry AK. V tuto chvíli však měl Kamov již dost zkušeností, aby mohl přejít z autogyry ke konstrukci helikoptéry. Po skončení války se země s vyspělým leteckým průmyslem SSSR nevyjímaje soustředily na vývoj letadla schopného kolmého vzletu a přistání, visu ve vzduchu a pomalého horizontálního pohybu libovolným směrem. Tyto parametry splňoval vrtulník.  Prvním Kamovovým vrtulníkem byl malý, ale pohyblivý Ka-8 s koaxiálním rotorem, na němž pracoval od roku 1945. Byl hotov v roce 1947. Díky svým rozměrům a manévrovacím schopnostem zaujal vedení sovětského námořnictva, nevyžadoval totiž zvláštní úpravy na menších plavidlech, odkud by operoval. Stroj neměl kapotáž a byl pojmenován Irkutjanin (rusky Иркутянин, což znamená obyvatel Irkutska - na počest Kamovova rodiště). Vrchní velitel námořnictva admirál Nikolaj Gerasimovič Kuzněcov dostal nápad založit konstrukční kancelář pod Kamovovým velením specializovanou na námořní helikoptéry. Od tohoto dne byly aktivity N. I. Kamova orientovány na námořnictvo. Úspěšná demonstrace vrtulníku vedla ke vzniku experimentální konstrukční kanceláře č. 2 (OKB č. 2) nařízením ministra leteckého průmyslu Michaila Vasiljeviče Chruničova ze 7. října 1948. Tímto vznikla slavná konstrukční kancelář Kamov. Lidé z projektu Ka-8 byli převedeni do nové kanceláře pod Kamovovo vedení. Konstruktérovi se dostalo gratulací i od Stalina.  Následoval vývoj vrtulníku Kamov Ka-10, jehož koncepce byla podobná předchozímu Ka-8. Šlo rovněž o malý nekapotovaný vrtulník s motorem AI-4 pohánějícím koaxiální rotor. V říjnu 1950 proběhly zkoušky na lodi Maxim Gorkij, během nichž se typ osvědčil. Byl to zároveň první start vrtulníku z lodi v historii SSSR. Následovala nevelká sériová produkce. Kamov se poté podílel na vývoji dalších helikoptér, např. Ka-15, Ka-18, Ka-25, Ka-26 a také na těžkém konvertoplánu Ka-22 zvaném Vintokryl.  Nikolaj Iljič Kamov zemřel 24. listopadu 1973, nedožil se prvního zkušebního letu helikoptéry Ka-27, na které se svou skupinou techniků pracoval. Je pochován na moskevském hřbitově Novoděviči. Značka Kamov byla zachována, novým šéfkonstruktérem a vedoucím kanceláře byl vybrán vedením obranné složky Ústředního komitétu komunistické strany SSSR ze tří kandidátů tehdy teprve 35letý Sergej Viktorovič Michejev, vedoucí jedné z divizí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nikolaj Iljič Kamov (rusky Николай Ильич Камов,, Irkutsk - 24. listopadu 1973, Moskva) byl zakladatel a hlavní konstruktér sovětské konstrukční kanceláře Kamov (rusky Особое Конструкторское Бюро Камов, zkráceně ОКБ Камов, tovární prefix Ka), proslulé zejména výrobou vrtulníků s koaxiálním rotorem. Kancelář se však zabývala i jinými konstrukcemi, např. aerosaněmi pro sovětskou poštu spadající pod Ministerstvo spojů.", "tgt_summary": "尼古拉·伊里奇·卡莫夫(,1902年-1973年),苏联飞机设计师。苏联直升机设计卡莫夫设计局的主要创建人之一。", "id": 2183465}
{"src_title": "Atomová, molekulová a optická fyzika", "tgt_title": "原子分子与光物理学", "src_document": [{"title": "Atomová fyzika.", "content": "Atomová fyzika je vědní obor fyziky, který studuje atomy jako izolované systémy elektronů a jader. Primárně se zabývá uspořádáním elektronů kolem jádra a procesy, které toto uspořádání mění. To zahrnuje jak ionty, tak neutrální částice, pokud není uvedeno jinak. Pro účely této problematiky se předpokládá, že zkoumání atomu (který je definován jako elektroneutrální částice) zahrnuje i problematiku iontů.  Pojem atomová fyzika je často spojován s jadernou energií a atomovými bombami, kvůli obdobné terminologii používané v obou oblastech. Avšak fyzici rozlišují mezi atomovou fyzikou, která se zabývá atomy jako systémy skládajícími se z jádra a elektronů, a nukleární fyzickou, která zkoumá atomové jádro samotné.  Jako u mnoha vědních oborů, striktní hranice atomové fyziky by se jevila jako násilná, obzvlášť když je mnohdy uvažována v širším kontextu AMO.", "section_level": 1}, {"title": "Molekulová fyzika.", "content": "Molekulární fyzika studuje fyzikální vlastnosti molekul, chemické vazby mezi atomy, stejně jako molekulární dynamiku. Za nejdůležitější experimentální techniky jsou považovány různé typy spektroskopie. Tento obor je úzce spojen s atomovou fyzikou a významně zasahuje i do teoretické chemie i fyzikální chemie.  Kromě excitovaných stavů elektronů, molekuly mohou rotovat a vibrovat. Tato rotace a vibrace je kvantifikována; jsou zde rozdílné úrovně energií. Nejmenší rozdíl energií je mezi různými úrovněmi rotací (různé hodnoty spinů), a proto čistě rotační spektra jsou ve vzdálené infračervené oblasti (o vlnové délce 30 - 150 μm) elektromagnetického spektra. Vibrační spektra jsou v blízké infračervené (1 - 5 μm) a spektra vznikající z elektronické přeměny jsou nejvíce viditelná a v ultrafialové oblasti spektra.  Z měření rotačního a vibračního spektra mohou být zjištěny vlastnosti molekul, jako např. vzdálenost jader.  Důležitým aspektem molekulární fyziky je teorie základního atomového orbitalu, která přesahuje do oblasti molekulární orbitální teorie.", "section_level": 1}, {"title": "Optická fyzika.", "content": "Optická fyzika studuje vlastnosti energie elektromagnetického záření a interakce tohoto záření s hmotou. Odlišuje se od obecné optiky a optického inženýrství, avšak odlišnosti nejsou zásadní, neboť zařízení optického inženýrství a aplikace praktické optiky jsou nezbytné pro základní výzkum v optické fyzice. Často titíž lidé pracují v základním výzkumu i vývoji nových technologií aplikované optiky.  Vývojoví pracovníci v optické fyzice používají a vyvíjejí světelné zdroje, které zahrnují elektromagnetické spektrum od mikrovln po rentgenové paprsky. Tento obor zahrnuje generování a detekci světla, lineárního i nelineárního optického procesu a spektroskopii. Laser a laserová spektroskopie klade důraz na optiku i jako vědu. Hlavní studie v optické fyzice jsou zasvěceny kvantové optice a koherenci a femtosekundární optice.  Další důležitou oblastí výzkumu je vývoj novel optických technik nanooptického měření, difraktivní optika a interferometrie, optická koherentní tomografie a mikroskopie. Aplikace optické fyziky vytváří pokrok v oblasti komunikace, medicíny, výroby a dokonce i zábavním průmyslu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie a vývoj.", "content": "Jedním z prvních krůčků k atomové fyzice bylo uvědomění, že hmota je složena z atomů, v moderní době základní jednotka všech chemických prvků. Tuto teorii vytvořil John Dalton v 18. století. V tomto stádiu nebylo úplně jasné, co atomy jsou, ačkoli mohly být popsány a klasifikovány díky vlastnostem pozorovatelných v seskupení atomů, takto mohly být zařazeny i do vyvíjející se periodické tabulky prvků Johnem Newlandsem a Dmitrijem Mendělejevem okolo druhé poloviny 19. století.  Později, po objevení existence spektrální čáry, se výrazněji projevila spojitost mezi atomovou a optickou fyzikou. Tuto spojitost popsali Joseph von Fraunhofer, Fresnel a další fyzikové 19. století.  Problémem atomového spektra a záření černého tělesa (vyzařované zahřátými tělesy, která pohltí všechno světlo) se zabývali fyzici až do 20. let. Prvním pokusem o vysvětlení spektra byl Bohrův model atomu vodíku.  Experimenty zahrnující elektromagnetické záření a hmotu (fotoefekt, Comptonův jev, sluneční spektrum spolu s v té době neznámým héliem či Bohrův model vodíku) vedly k naprosto novému matematickému modelu hmoty a světla – kvantové mechanice.", "section_level": 1}, {"title": "Klasický oscilátorový model hmoty.", "content": "První modely snažící se vysvětlit původ indexu lomu pracovaly s elektrony na atomové úrovni podle modelu Paula Druda a Hendrika Lorentze. Cílem teorie bylo vysvětlit původ indexu lomu závislého na vlnové délce. V tomto modelu docházelo k oscilaci elektronu připoutaného k atomu elektromagnetickými vlnami. Amplituda oscilace má vztah jak k frekvenci elektromagnetických vln, tak i k resonančním frekvencím oscilátoru. Superpozice těchto vln z několika oscilátorů poté vedla k vlně, která měla menší rychlost.", "section_level": 1}, {"title": "První modely hmoty a světla.", "content": "Max Planck odvodil formuli pro popsání elektromagnetického pole uvnitř uzavřené (klidové) soustavy při tepelné rovnováze v roce 1900. Jeho model byl založen na superpozici vln ve stálé poloze. V jedné dimenzi má soustava délku L a může zde nastat pouze oscilace o frekvenci vlnového čísla k:, kde n je hlavní kvantové číslo z množiny přirozených čísel. Kde E je velikost elektrického pole v pozici x a E0 je velikost amplitudy elektrického pole. Z toho byl odvozen Plankův zákon. V roce 1911, na základě rozptylu alfa částic Ernest Rutherford zjistil, že atom má centrální proton. Dále zastával názor, že elektrony budou stále přitahovány k protonu na základě Coulobova zákona, což potvrdil (avšak pouze v omezeném rozsahu). Z těchto dvou názorů usoudil, že elektron obíhá okolo protonu.  V roce 1913 Neils Bohr následně zkombinoval Rutherfordův model atomu s kvantovými metodami Planka. Může existovat pouze specifický a dobře popsaný orbital elektronu, který také nevyzařuje světlo. Ve „skákajícím“ orbitalu může excitovaný elektron vyzařovat či pohlcovat světlo, což však stejnou měrou změní energii orbitalu. Jeho odhady týkající se energetických úrovní a pozorování se shodovala.  Tyto výsledky získané při použití skupiny nezávislých specifických stálých vln nebyly v souladu s nepřetržitým klasickým oscilátorovým modelem. Práce Alberta Einsteina z roku 1905 o fotoelektrickém efektu vedle ke spojitosti světelné vlny s frekvencí s energií fotonu. V roce 1917 Einstein vytvořil nástavbu k Bohrovu modelu atomu představením procesů řízeného záření, samovolného záření a absorpce (elektromagnetické vlnění).", "section_level": 1}, {"title": "Moderní pojetí.", "content": "Velkým posunem k modernímu pojetí byla formulace maticové kvantové mechaniky Wernera Heisenberga a definice Schrödingerovy rovnice Erwinem Schrödingerem.  V rámci AMO lze nalézt několik „poloklasických“ (v orig. „semi-classical“) přístupů, kdy problémy jsou pojímány kvantově mechanicky a jsou řešeny klasicky nezávisle na specifickém problému. Poloklasický přístup je u výpočtů v rámci AMO všudypřítomný, z velké míry z důvodu snížení souvisejících nákladů a omezení komplexity prací.  Pro hmotu vystavenou laserovému záření je použit plně kvantově mechanický přístup atomového nebo molekulárního systému kombinovaný se systémem, na který působí elektromagnetické pole. Protože pole je pojato klasicky, není schopno se vypořádat se samovolnými emisemi Tento poloklasický přístup je platný pro většinu systémů, zejména těch vystavených působení laserového záření s vysokou intenzitou.  Rozdíl mezi optickou fyzikou a kvantovou optikou je v použití poloklasického a plně kvantového přístupu.  V rámci kolizní dynamiky a při použití poloklasického přístupu je vnitřní stupeň volnosti pojímán kvantově mechanicky, zatímco relativní pohyb zkoumaného kvantového systému je pojat klasicky. Pokud bereme v úvahu středně až vysoko rychlostní kolize, jádro může být pojímáno klasicky, zatímco elektron je pojímán kvantově mechanicky. V případě nízko rychlostních kolizí aproximace selhávají.  Klasické Monte-Carlo metody pro dynamiku elektronů mohou být popsány jako poloklasické, kde počáteční podmínky jsou počítány za použití kvantového přístupu, ale veškeré další postupy jsou klasické.", "section_level": 1}, {"title": "Izolované atomy a molekuly.", "content": "Atomová, molekulární a optická fyzika často zkoumá izolované atomy a molekuly. Atomové modely se budou skládat z jednoho jádra, které může být obklopeno jedním nebo více vázanými elektrony, zatímco molekulární modely jsou typicky postavené na molekulárním vodíku a jeho iontu. Model nebere v úvahu uspořádání molekul (ačkoli většina fyzikálních teorií je identická), ani nezkoumá atomy v pevném stavu. Souvisí to s procesem ionizace a excitace fotonů a kolizí atomových částic.  Zatímco modelování izolovaných atomu se nemusí zdát realistické, pokud uvažujeme molekuly v plynu nebo plazmatu, potom čas na interakci mezi molekulami je obrovský v porovnání s procesy probíhajícími mezi atomy a molekulami. To znamená, že jednotlivé molekuly mohou být vnímány, jako kdyby každá byla izolovaná po velkou většinou času. Tímto způsobem atomová a molekulární fyzika poskytují významné poznatky v oblasti plazmové fyziky a atmosférické fyziky, přestože se oba tyto vědní obory zabývají početnými skupinami molekul.", "section_level": 1}, {"title": "Elektronová konfigurace.", "content": "Elektrony tvoří hypotetické obaly okolo jádra. Elektrony jsou přirozeně elektroneutrální, ale mohou být excitovány absorbováním energie z fotonů, magnetického pole nebo interakcí s částicí, se kterou se srazí (typicky jiným elektronem).  Elektrony, které se vyskytují v obalu, jsou vázány. Energie nutná k odtržení elektronu se nazývá ionizační energie. Jakékoli množství energie absorbované elektronem navíc je přeměněno na kinetickou energii podle zákona zachování energie. Tomuto se říká, že atom prošel procesem ionizace.  V případě, že elektron absorbuje množství energie menší, než je ionizační energie, může se dostat do excitovaného nebo virtuálního stavu. Po uplynutí statisticky dostatečného množství času přejde elektron z excitovaného stavu do nižšího cestou samovolné emise. Změna energie mezi dvěma energetickými úrovněmi musí být zohledněna (zachování energie). V neutrálním atomu systém emituje foton tvořený rozdílem energií. Avšak pokud jeden z elektronů ve vnitřním obalu je odebrán, pak nastane tzv. Augerův efekt. Ten umožní násobnou ionizaci atomu jediným fotonem.  Existují zákonitosti elektronové konfigurace při excitaci světlem, avšak pro excitaci elektronů formou kolizního procesu zákonitosti neexistují.", "section_level": 1}], "src_summary": "Atomová, molekulová a optická fyzika (\"AMO\") se zabývá studiem interakcí mezi hmotou a hmotou, popř. hmotou a světlem; v měřítku jednoho či více atomů a na energetické stupnici ve výši několika elektronvoltů. Všechna tři odvětví jsou blízce propojena a využívají postupů a teorií klasické a kvantové fyziky. Typické jsou teorie o vyzařování a rozptylu elektromagnetického záření z excitovaných atomů a molekul, analýza spektroskopie a vývoje laserů a maserů a celkově vlastnosti hmoty.", "tgt_summary": "原子分子与光物理学是研究物质之间,或光与物质的相互作用, 其研究尺度约一至数个原子,能量尺度约几个电子伏特。 这三个物理学的领域研究通常是紧密关联的。 原子分子与光物理学使用经典物理学、半经典物理学、与量子物理学的研究方法。 通常情况下,此理论的应用包含原子发射或吸收光子、激发态原子和分子的电磁辐射和散射,光谱分析,激光和激微波的产生,以及对物质光学性质的研究。", "id": 98070}
{"src_title": "Agilní metodiky", "tgt_title": "敏捷软件开发", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předchůdci.", "content": "Až do nástupu odlehčených metodik se používaly těžké, rigorózní metodiky. Ty jsou někdy kritizovány pro svůj vodopádový model vývoje a pro to, že vedoucí projektu svým blízkým dohledem omezuje vývojáře v práci. Kromě toho obtížně reagují na změny. V polovině devadesátých let se proto začaly objevovat odlehčené metodiky. Ty se podle jejich tvůrců navrací k vývojovým praktikám ze samotných počátků softwarového vývoje. Mezi tyto odlehčené metodiky patřil Scrum, Crystal Clear, Extrémní programování či Vývoj řízený vlastnostmi. Od publikování \"Manifestu agilního programování\" se tyto metodiky nazývají agilními.", "section_level": 2}, {"title": "Manifest agilního programování.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Autoři.", "content": "Autory tohoto manifestu jsou Kent Beck, Mike Beedle, Arie van Bennekum, Alistair Cockburn, Ward Cunningham, Martin Fowler, James Grenning, Jim Highsmith, Andrew Hunt, Ron Jeffries, Jon Kern, Brian Marick, Robert C. Martin, Steve Mellor, Ken Schwaber, Jeff Sutherland a Dave Thomas.  V manifestu je také definováno 12 principů agilního programování.", "section_level": 3}, {"title": "Příklady agilních metodik.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Extrémní programování (XP).", "content": "XP je pravděpodobně nejznámější agilní metodikou. Propaguje časté dodávky software v krátkých vývojových cyklech. Kromě toho navrhuje párové programování, jednotkové testování celého kódu (nejdříve se vytvoří test, až pak samotný kód), programovat jen to, co je v danou chvíli nezbytné, jednoduchý a jasný kód. Mezi další praktiky patří společné vlastnictví kódu a neustálý refaktoring. Vývojáři by měli počítat se změnami požadavků v průběhu času. Důležitá je častá komunikace se zákazníkem i mezi programátory.", "section_level": 2}, {"title": "Scrum.", "content": "Klíčovou částí metodiky jsou každodenní krátká setkání týmu, nazývaná daily standups. Každý člen zde referuje o své činnosti z minulého dne, o tom, co bude dělat dnes, a na jaké problémy narazil. Metodika prosazuje iterativní vývoj. Období iterace se nazývá Sprint a trvá 1-4 týdny. Výsledkem Sprintu je demo vzniklých úprav, které je předvedeno stakeholderům (zákazníkovi, sponzorovi, management boardu, investorům). Ti poskytují zpětnou vazbu, což umožňuje rychle reagovat na změny v požadavcích. Jsou zde rozeznávány tři role – Product Owner má za úkol komunikovat se zákazníkem a definici co nejlepšího produktu, bývá nazýván hlasem zákazníka. Správné fungování vývojového týmu zajišťuje Scrum Master. Člen vývojového týmu se nazývá Scrum Team Member. Vývoj a školení metodiky má na starost Scrum Alliance.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj řízený vlastnostmi (FDD – Feature Driven Development).", "content": "FDD začíná vytvořením doménového modelu popisujícího celý systém. Ten se převede do seznamu vlastností (elementární funkcionality, které přináší hodnotu uživateli). Vývoj má celkem pět fází (první tři sekvenční, další dvě iterativní). Iterace trvá většinou dva týdny. Během každé iterace se implementují konkrétní užitné vlastnosti systému. Zákazník průběžně dostává mezivýsledky a nové verze produktu. Na rozdíl od XP nebo SCRUM je jednotlivým programátorům práce přidělena – nevybírají si ji sami.", "section_level": 2}, {"title": "Lean development.", "content": "Lean development je spíš než metodikou souhrnem pravidel, jejichž používání by mělo zefektivnit a zrychlit vývojový proces. Tato pravidla zní: eliminovat zbytečné (to, co nepřináší zákazníkovi žádnou hodnotu), zdůraznit proces učení, rozhodovat se tak rychle a pozdě, jak je možné, posílit odpovědnost týmu, zabudovat integritu a vidět systém jako celek.  Součástí metodiky jsou také principy a nástroje, které tyto pravidla umožní realizovat.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj řízený testy (TDD – Test Driven Development).", "content": "TDD navrhuje psaní testů před samotným kódem a následně naprogramovat samotný kód. Implementuje se přesně takové množství kódu, jaké dokáže projít testem.", "section_level": 2}, {"title": "Crystal metodiky.", "content": "Nejde jen o jednu metodiku. Hlavní myšlenkou je to, že je lepší metodiku přizpůsobit danému projektu, žádná metodika nebude vyhovovat každému projektu. Vytvoření individuální a účelové metodiky pro konkrétní projekt je první fází vývoje. Pro vytvořenou metodiku je rozhodující například velikost projektu a vývojového týmu.", "section_level": 2}, {"title": "Agilní metodiky v právním rámci.", "content": "Při vývoji software za použití agilních metodik se zpravidla využívají následující dva typy smluv.", "section_level": 1}, {"title": "Fixed-Time Fixed-Price.", "content": "V případě Fixed Time Fixed Price (FTFP) smlouva definuje dílo, které má vzniknout a být dodáno za pevně stanovenou částku a v pevně stanoveném čase. Z právního hlediska se jedná o Smlouvu o dílo, kterou se \"“zhotovitel zavazuje na svůj náklad a nebezpečí provést pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu”\" (§ 2586 odst. 1 NOZ).", "section_level": 2}, {"title": "Time and Material.", "content": "Time and Material (T&M) vyžaduje Rámcovou smlouvu o poskytování služeb. Tato smlouva nedefinuje dílo, ale pouze služby, které bude dodavatel zákazníkovi poskytovat (například design, programování, testování a podobně). Jednotlivé služby jsou poskytovány na základě dílčích objednávek, které typicky následují například po sprint planningu. Time & Material a agilní metodiky si tedy z principu konvenují.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Další zdroje.", "content": "SCRUM alliance - mezinárodní  Agilní asociace - ČR  Agilia - ČR", "section_level": 2}], "src_summary": "Agilní metodiky jsou skupiny metod původně určených pro vyvíjení softwaru založené na iterativním a inkrementálním vývoji. Umožňují rychlý vývoj softwaru a zároveň dokáží reagovat na změnu požadavků v průběhu vývojového cyklu. Podle těchto metodik se správnost systému ověří jedině pomocí rychlého vývoje, předložení zákazníkovi a následných úprav dle zpětné vazby. Agilní přístup není omezen pouze na programování, ale našel své uplatnění také v Business Intelligence a v marketingovém plánování. Protikladem agilního přístupu je Vodopádový model.", "tgt_summary": "敏捷软件开发(英语:Agile software development),又称敏捷开发,是一种从1990年代开始逐渐引起广泛关注的一些新型软件开发方法,是一种应对快速变化的需求的一种软件开发能力。它们的具体名称、理念、过程、术语都不尽相同,相对于「非敏捷」,更强调程序员团队与业务专家之间的紧密协作、面对面的沟通(认为比书面的文档更有效)、频繁交付新的软件版本、紧凑而自我组织型的团队、能够很好地适应需求变化的代码编写和团队组织方法,也更注重软件开发过程中人的作用。", "id": 2392053}
{"src_title": "Chantal Mouffeová", "tgt_title": "尚塔尔·墨菲", "src_document": [{"title": "Vzdělání.", "content": "Chantal Mouffe je politická teoretička a profesorka politické teorie na Westminsterské univerzitě. Vyučovala na mnoha univerzitách v Evropě, Severní Americe a Latinské Americe. V letech 1989 až 1995 byla ředitelkou programu College International de Philosophie v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlenky.", "content": "Chantal Mouffe hájí „disociativní pojetí politiky“, které tvrdí, že je politika tvořena antagonistickými konflikty, jež nemohou mít racionální řešení. Z tohoto důvodu se ani demokracie bez konfliktů neobejde.  Podle jejího názoru musí demokracie být zradikalizována, protože se sociálně demokratické a socialistické strany posunuly do středu politického spektra a zmizelo tradiční levopravé politické vymezení. Nynější situaci proto Mouffeová nazývá postdemokratickou, která se již nevyznačuje obracením se na voliče.", "section_level": 1}, {"title": "Idea postmarxismu.", "content": "Chantal Mouffeová je spolu se svým manželem Ernestem Laclauem známá jako tvůrkyně filozofického směru nazývaný postmarxismus. Tento směr má nejen politické pojetí, nýbrž je propojený s dalšími vědními disciplínami jako kulturologie, sociologie, ekonomie nebo psychoanalýza.  Samotný postmarxismus se vyhraňuje vůči marxismu, který označuje za překonanou ideologii, jež v současné společnosti nemůže fungovat. Důvodem je vliv lidskoprávních hnutí 60. let, které promítly do lidského myšlení. Dle jejího názoru marxismus tedy nezohledňoval měnící se společnost a stal se tak nefunkční a zastaralou ideologií. Postmarxismus zároveň nechce odstranit demokratický pořádek tak jako marxismus, nýbrž mu jde o prosazování principů rovnosti a svobody demokratickými prostředky.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika liberální demokracie.", "content": "Chantal Mouffeová je kritičkou konceptu liberální demokracie. Vychází přitom z poznámek Carla Schmitta, který tvrdí, že mezi nosné myšlenky liberální společnosti patří stavění individualismu před racionalismu, což nedává lidem pocit sounáležitosti s kolektivní identitou a vytváří klamné iluze funkčních a racionálních rozhodovacích procesů vedoucí k možnosti antagonismu. Kritizuje i domnělý liberální racionalismus, který zbytečně přesouvá politická témata do etických rovin a zabraňuje efektivnímu řešení problémů.", "section_level": 3}, {"title": "Agonistický pluralismus.", "content": "Chantal Mouffe se staví proti liberalismu, participativní demokracii a také racionalismu, jelikož je podle ní neuskutečnitelný.  \"„Politické otázky se vždy sestávají z rozhodnutí, která vyžadují výběr mezi alternativami, které jsou z racionálního hlediska nerozhodnutelné. To je to, co liberalismus nemůže přiznat, protože si vykládá pluralismus nesprávným způsobem.“\"  Tento současný demokratický model vymezuje pojmem „antagonismus“, což je neustálý boj mezi dvěma protiklady/nepřáteli.  Naopak propaguje radikálnější koncept pluralitní demokracie, který popisuje ve svém díle \"The Democratic Paradox (Londres, Verso, 2000),\" ve kterém nahrazuje pojem „antagonismus“ za „agonismus“. Agonistická pluralitní demokracie nahrazuje pojem „nepřítel“ pojmem „protivník“ či „oponent“, u kterého na rozdíl od nepřítele uznáváme jeho legitimní existenci a jemuž nikdy nesmí být upřeno právo na sebeobranu.  Podporuje také koncept partizánské politiky a kritizuje pokusy snažící se překonat klasické dělení na pravici a levici, jelikož mají za důsledek vzestup populismu a extrémismu.", "section_level": 3}, {"title": "Kritika esencialismu.", "content": "Chantal Mouffeová rovněž proslula kritikou esencialismu, který tvrdí, že konkrétní pojmy a věci mohou být chápány čistě jako sui generis, tzn. že mají něco, čímž se odlišují od ostatních.Tento postoj zastává nejen v rasových a třídních tématech, ale také v otázkách feminismu, který vnímá především jako boj proti esencialistickým formám a pojmům, které ženu definují jako podřízenou, spíše než jako proces stírání rozdílů mezi pohlavími nebo získávání dalších práv.", "section_level": 3}, {"title": "Reference.", "content": "Mouffe, Chantal. „Le politique et la dynamique des passions,“ \"Rue Descartes\", vol. 45-46, no. 3 (2004): 179-192, <nowiki>https://doi.org/10.3917/rdes.045.0179</nowiki>  Mouffe, Chantal. „La fin du politique et le défi du populisme de droite,“ \"Revue du MAUSS\", vol. 20, No. 2 (2002): 178-194, <nowiki>https://doi.org/10.3917/rdm.020.0178</nowiki>  Mouffe, Chantal. „Politique et agonisme,“ \"Rue Descartes\", vol. 67, no. 1 (2010): 18-24, <nowiki>https://doi.org/10.3917/rdes.067.0018</nowiki>  Laclau, Ernesto. „Ideology and post-Marxism,“ \"Journal of political ideologies\", No. 11 (2006): 103-114.  Mouffeová, Chantal: \"Hegemonie a socialistická strategie: za radikálně demokratickou politiku\". Karolinum, 2014. Kapitola 7.  Mouffe, Chantal: University of Westminster, London. www.westminster.ac.uk [online]. [cit. 2019-11-26].", "section_level": 2}], "src_summary": "Chantal Mouffeová (* 1943, Charleroi) je belgická politická teoretička, která bývá přiřazována k poststrukturalismu, postmarxismu a dekonstruktivismu. Její nejvýznamnější prací je kniha \"Hegemonie a socialistická strategie\", kterou napsala roku 1985 s Ernestem Laclauem a která je považována za klíčový text postmarxismu, polemizující s vlivnými koncepcemi Jürgena Habermase a Johna Rawlse. Své práce píše anglicky i francouzsky.", "tgt_summary": "尚塔尔·墨菲(Chantal Mouffe;1943年),出生于比利时沙勒罗瓦,政治哲学家、后马克思主义的代表人物。她曾先后在比利时天主教鲁汶大学、法国巴黎高等师范学校、英国艾塞克斯大学、英国伦敦大学等学校学习。毕业后,她曾任职于哥伦比亚国立大学、伦敦城市大学、伦敦大学、普林斯顿大学、康奈尔大学等学校。她最为知名的著作是与厄尼斯特·拉克劳合著的《领导权与社会主义的策略——走向激进民主政治》,其中首次提出了后马克思主义的概念。她编辑并参加撰写了《葛兰西和马克思主义理论》,发表过多篇关于当代政治思想、新社会运动和女权主义理论的文章。", "id": 1782182}
{"src_title": "Virtuální privátní server", "tgt_title": "虚拟专用服务器", "src_document": [{"title": "Virtualizace.", "content": "Koncept virtualizace serverů je speciální příklad ze stejných konceptů, které vedly k vývoji time-sharingu a multiprogramování. Obecně platí, že klienti mají tendenci požadovat počítačové zdroje „nárazově“ a tak rychle, jak je to možné, ale poté následuje dlouhá doba bez aktivity, ve které jen posuzují výsledky. Během těchto období nečinnosti může počítač své prostředky využít na servisní požadavky jiných klientů. Tento model umožňuje efektivnější využití počítačových prostředků tím, že snižuje čas, kdy je systém nečinný. Rovněž umožňuje uživatelům sdílet zdroje či ukládat soubory na pevném disku.  Virtualizace rozšiřuje tuto základní koncepci k počítači jako celku. V tradičním modelu operační systém sdílí přístup ke zdrojům, ale je to vždy pouze jeden stroj, který sdílí. Ve virtuálním modelu serveru poskytuje virtualizační software iluzi více než jednoho počítače, pevného disku, tiskárny atd. Ačkoliv jsou zdroje stále sdíleny, virtualizace poskytuje vyšší úroveň zabezpečení, jelikož jednotlivé virtuální servery jsou od sebe navzájem odděleny. Každý virtuální server může spouštět svůj vlastní plnohodnotný operační systém a může být nezávisle restartován. Toto je velmi cenným přínosem, jelikož to umožňuje provozovat zastaralé aplikace starších verzích operačního systému na stejném serveru jako novější aplikace.  Rozdělování samostatného serveru tak, že se jeví jako několik serverů je již dlouho běžnou praxí na mainframech a středních počítačích jako je IBM AS/400. To se stalo více převládající s rozvojem virtualizačního software a technologií pro mikropočítače.  Fyzický server obvykle spouští hypervizor, který má za úkol vytvářet, uvolňovat a spravovat zdroje hostitelského operačního systému nebo virtuální stroje. Tyto hostované operační systémy mají vyhrazenou část zdrojů fyzického serveru, obvykle takovým způsobem, kdy host nemá žádné vědomí o dalších fyzických zdrojích s výjimkou těch, které mu přidělí hypervizor.  Hostované systémy mohou být plně virtualizované, paravirtualizované nebo hybrid obou.  V plně virtualizovaném prostředí je host prezentován emulovovanou nebo virtualizovanou sadou hardware a neví, že tento hardware není striktně fyzický. Hypervizor musí v tomto případě mapovat a překládat požadavky z hostovaného systému do příslušných zdrojů žádostí hostitele, což vede k významné režii. Téměř všechny systémy mohou být virtualizovány pomocí této metody, jelikož nevyžaduje žádné změny v operačním systému, nicméně je nutná podpora v procesoru počítače pro virtualizaci pro většinu hypervizorů, které provádějí plnou virtualizaci.  V paravirtualizovaném prostředí si je host vědom hypervizoru a rozhraní přímo s hostitelským systémem zdrojů. V tomto prostředí, hypervizor realizuje v reálném čase přístup k řízení a alokaci zdrojů. To má za následek téměř nativní výkon, jelikož host vidí stejný hardware jako hostitel a mohou tak s ním komunikovat nativně. Unixové systémy systémy jako je Linux, některé varianty BSD, Plan 9 a OpenSolaris jsou v současné době známy podporou této metody virtualizace. Nicméně, instalace operačních systémů jako paravirtualizovaných hostů vyžaduje více znalostí o operačních systémech.  Některé příklady hypervizorů umožňujících paravirtualizaci jsou Xen, Virtuozzo, Vserver a OpenVZ (což je opensource a vývojová verze Parallels Virtuozzo Containers).  Hybridní paravirtualizace (částečná paravirtualizace) je úplnou virtualizací, ale host používá paravirtualizační ovladače pro klíčové komponenty jako jsou síť a diskové I/O operace. To má za následek velmi zvýšený I/O výkon. Je to společné řešení pro operační systémy, které nemohou být upraveny (z různých důvodů) pro podporu paravirtualizace. Jelikož VPS provozuje vlastní kopii svého operačního systému, zákazníci mají práva superuživatele a mohou instalovat téměř jakýkoliv software, který běží na daném operačním systému. Určitý typ softwaru ve virtualizovaném prostředí nespustí tak dobře jako samotné virtualizéry; někteří poskytovatelé VPS stanovují další omezení, ale obecně jsou laxní s porovnání s těmi ve sdílených hostingových prostředí. Vzhledem k počtu virtualizačních klientů běžících na jednom stroji mají VPS obecně omezený čas procesoru, RAM a místo na disku.", "section_level": 1}, {"title": "Hosting.", "content": "Rostoucí počet společností nabízí virtuální privátní server hosting nebo virtuální dedikovaný server jako rozšíření pro webové hostingové služby. Existuje však několik problémů, které je potřeba zvážit při poskytování licencí na několika virtuálních prostředí. Hosting je bez jakékoliv údržby, zákazník je ponechán spravovat vlastní server. Neměřený hosting je většinou nabízen bez omezení na množství přenesených dat na pevné šířce pásma linky. Obvykle je neměřený hosting nabízen s 10 Mbit/s, 100 Mbit/s nebo 1000 Mbit/s (s některými dokonce i 10Gb/s). To znamená, že zákazník může použít 3.33~ TB na 10 Mbit/s, 33~ TB na 100 Mbit/s a 333~ TB na 1000 Mbit/s lince za měsíc (i když v praxi jsou tyto hodnoty významně nižší).", "section_level": 1}, {"title": "Cloud servery.", "content": "VPS která jsou dynamické (to znamená, že mohou být změněny za běhu) označujeme jako cloud server. Mezi klíčové atributy patří:", "section_level": 1}, {"title": "Managed VPS.", "content": "Managed VPS, česky spravované VPS, je typ služby, kterou má pod svou správou společnost u které si VPS objednáte. Nemusíte se tedy starat o nastavení VPS, vše by vám měla nastavit společnost. Naproti tomu VPS, které nejsou pod správou společnosti, si musíte nastavit a zprovoznit na své vlastní náklady. Proto bývá u VPS tak velký cenový rozdíl, při koupi VPS je potřeba dát si velký pozor, kterou službu kupujete. Pokud nejste zkušený administrátor serverů, může se vám tato chyba hrubě nevyplatit. Veškeré problémy si u nemanagované služby řešíte sami.  Pro nezkušeného uživatele bývají náklady častokrát několikrát vyšší, než kdyby si od záčátku zakoupil službu se správou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Virtuální privátní server (VPS) je server běžící na virtualizovaném hardware provozovaný hostingovou službou. VPS běží na stejném fyzickém stroji jako virtuální server ostatních zákazníků a je v mnoha ohledech funkčně ekvivalentní se samostatnými fyzickými počítači. VPS jsou věnovány jednotlivé potřeby zákazníků – má soukromí samostatného fyzického stroje a může být nakonfigurován pro spouštění serverového software.", "tgt_summary": "虚拟专用服务器(英语:Virtual private server,缩写为VPS),是将一台服务器分割成多个虚拟专用服务器的服务。实现VPS的技术分为容器技术和虚拟机技术。在容器或虚拟机中,每个VPS都可分配独立公网IP地址、独立操作系统、实现不同VPS间磁盘空间、内存、CPU资源、进程和系统配置的隔离,为用户和应用程序模拟出“独占”使用计算资源的体验。VPS可以像独立服务器一样,重装操作系统,安装程序,单独重启服务器。VPS为使用者提供了管理配置的自由,可用于企业虚拟化,也可以用于IDC资源租用。", "id": 305410}
{"src_title": "Chorvatské demokratické společenství", "tgt_title": "克罗地亚民主共同体", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Poté, co padl na přelomu let 1989 a 1990 mocenský monopol SKJ, proběhly v Chorvatsku první demokratické volby v roce 1990. HDZ v nich drtivě zvítězilo a získalo většinu v chorvatské Skupštině. 18. srpna 1990 byla založena i bosenská frakce této strany.Předseda strany Franjo Tuđman byl zvolen předsedou Předsednictva Svazové republiky Chorvatsko. Již krátce po vítězství začala strana podnikat kroky směřující k vyhlášení nezávislosti Chorvatska, což vyvrcholilo referendem o nezávislosti dne 19. května 1991 a následným vyhlášením nezávislosti 25. června téhož roku. I přes uzavření Brionské deklarace vypukla v zemi válka, což vedlo k dočasnému přizvání dalších dvou parlamentních stran (Sociálně demokratické strany a Koalice národní shody) do vlády v letech 1991-92. Jinak však vládla HDZ během 90. let sama bez koaličního partnera, což jí umožňovala jak vysoká podpora voličů, tak i prvky většinového volebního systému.  V roce 1992 proběhly parlamentní i prezidentské volby. Chorvatsko bylo v této době již zhruba rok nezávislou zemí, ale bylo neustále zmítáno oboustranným porušováním příměří uzavřeným mezi Chorvatskem a Svazovou republikou Jugoslávií. Velká část území byla navíc ovládána srbskými separatisty, kteří v roce 1991 vyhlásili tzv. Republiku Srbská Krajina. Za této situace ve volbách triumfovalo HDZ, když opět dosáhlo většiny v chorvatském parlamentu (Saboru) a současně byl Franjo Tuđman zvolen prezidentem již v prvním kole s podporou více jak 57% voličů. Po volbách se novým premiérem stal Hrvoje Šarinić, kterého v roce 1993 vystřídal Nikica Valentić.  V roce 1995 se chorvatské armádě pod vedením Anteho Gotoviny v Operaci Oluja podařilo fakticky zlikvidovat separatistickou Republiku Srbská krajina. O několik měsíců později byla podepsána Daytonská dohoda, která definitivně válečný konflikt ukončila. Za této situace bylo pro HDZ výhodné rozpustit parlament a vypsat nové volby. HDZ v nich získalo více jak 45% a pohodlnou většinu v Saboru, ale nedosáhlo na dvoutřetinovou ústavní většinu. Po volbách došlo opět k výměně premiéra, kterým se nově stal Zlatko Mateša. V roce 1997 se ještě v prezidentských volbách povedlo Franjovi Tuđmanovi opětovně zvítězit v prvním kole prezidentských voleb (získal více jak 61% v souboji tří kandidátů), ale podpora vlády a HDZ v důsledku korupčních afér a autoritářských metod prudce klesala. Symbolickým koncem éry \"vlády jedné strany\" se stala smrt prezidenta Tuđmana, který v prosinci 1999 ve věku 77 let podlehl rakovině.  Na začátku roku 2000 v parlamentních volbách drtivě zvítězila liberálně-levicová koalice Sociálních demokratů a sociálních liberálů (HSLS) s podporou téměř 40%, zatímco pro pravicové HDZ hlasovalo jen něco přes čtvrtinu voličů. Společenství se sice se 46 mandáty opět stalo nejsilnější parlamentních stranou (SDP coby vůdči strana středolevé koalice získala 43 mandátů), ale po volbách došlo ke spojení všech opozičních stran (vyjma ultrapravicové Strany práva) a vznikla tím vláda pod vedením sociálního demokrata Ivici Račana. Další ranou se pro HDZ staly předčasné prezidentské volby o tři týdny později, kde kandidát Společenství Mate Granic skončil s 22% na třetím místě a nepostoupil tak do druhého kola. Po přechodu do opozice se novým předsedou stal Ivo Sanader. Část představitelů strany však přešla do nově zformovaných stran, jakými byly například Demokratický střed nebo Chorvatský blok.  V předčasných parlamentních volbách na podzim roku 2003 ovšem HDZ vyhrálo s podporou 34% a ziskem 66 mandátů. Po volbách zformoval Ivo Sanader menšinovou koalici se středopravicovou stranou Demokratický střed, která se na půde Saboru opírala o podporu dalších stran, zejména HSS a HSLS. Naproti tomu v prezidentských volbách na začátku roku 2005 zaznamenalo HDZ neúspěch. Tentokrát se sice kandidátce na prezidenta, kterou byla vicepremiérka Jadranka Kosorová, podařilo se ziskem nad dvacet procent postoupit do druhého kola, ale v něm byla jednoznačně poražena dosavadním prezidentem Stjepanem Mesićem.  V dalších parlamentních volbách v roce 2007 zopakovalo HDZ úspěch, když obhájilo 66 křesel v Saboru. Po volbách vytvořilo koalici s tzv. Zelenožlutým blokem (HSS a HSLS) a stranou reprezentující srbskou menšinu, což se stalo určitým symbolickým momentem ve vztahu HDZ a srbské menšiny v Chorvatsku. Období druhé Sanaderovy vlády bylo však protkáno řadou korupčních skandálů, což vedlo rychle k poklesu popularity této vládní strany. Na začátku července 2009 navíc Sanader nečekaně rezignoval na post premiéra i předsedy HDZ. V obou funkcích ho nahradila Jadranka Kosorová. Propad popularity HDZ potvrdilo i první kolo prezidentských voleb v prosinci téhož roku, když vládní kandidát Andrija Hebrang získal pouze 12% a z třetího místa tak nepostoupil do druhého kola. Závěr volebního období byl poznamenán jak úspěchy (např. v podobě podpisu Smlouvy o přistoupení k Evropské unii v prosinci 2011), tak i obřími korupčními skandály, které vyvrcholily zatčením expremiéra Sanadera v Rakousku a jeho vydáním do Chorvatska.  Do parlamentních voleb v roce 2011 šlo HDZ ve společné koalici s Demokratickým středem a Chorvatskou občanskou stranou. Tato pravicová aliance však získala pouze 23% hlasů a drtivě tak prohrála se středolevicovým blokem Kykyryký, pro který hlasovalo více než 40% voličů. Samotný zisk 41 křesel pro HDZ byl nejhorším výsledkem v parlamentních volbách od vzniku společenství. Po volbách přešlo HDZ do opozice a na jaře roku 2012 byl novým předsedou zvolen Tomislav Karamarko. Sama Kosorová neuspěla již v prvním kole volby a o rok později byla dokonce ze strany a z poslaneckého klubu vyloučena. Od roku 2013 opět podpora HDZ roste, což potvrdilo vítězství v regionálních, dvojích evropských volbách a zejména zvolení Kolindy Grabarové Kitarovićové prezidentskou v lednu 2015, což bylo poprvé od smrti Franjo Tuđmana, kdy pravice obsadila pozici hlavy státu.  Do parlamentních voleb v roce 2015 šlo HDZ spolu s menšími stranami v rámci Patriotické koalice. Předseda HDZ Tomislav Karamarko byl hlavním lídrem tohoto bloku a rovněž kandidátem na prezidenta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chorvatské demokratické společenství (chorvatsky \"Hrvatska demokratska zajednica\", zkráceně HDZ) je vůdčí pravicová politická strana v Chorvatsku. Založena byla v červnu 1989 a jejím zakladatelem a dlouholetým představitelem byl první prezident Chorvatska, Franjo Tuđman.", "tgt_summary": "克罗地亚民主共同体(),又译作克罗地亚民主共同体。克罗地亚基督教民主主义和保守主义中间偏右政党,与中间偏左的克罗地亚社会民主党是克罗地亚当代两大政党。", "id": 2605195}
{"src_title": "Vojenská hranice", "tgt_title": "軍政國境地帶", "src_document": [{"title": "Geografické vymezení.", "content": "Vojenská hranice vznikla proti hrozbě, kterou představovali Osmanští Turci. Byla vytvořena na konci 17. století po uzavření Karlovického míru, kdy byli Turci zatlačeni až za řeku Sávu. Zde se potom vojenská hranice rozkládala. Její nejzápadnější část byla v oblasti pohoří Velebit, nedaleko hranic s Bosnou a Hercegovinou, a nejvýchodnější část až v rumunských Karpatech, na hranici s Valašskem. Nejdéle však existovala západní sekce Vojenské hranice, která přetínala v různých směrech území dnešního Chorvatska.  Z druhé strany hranice, na území Bosny a Hercegoviny, byla podobným způsobem zřízena tzv. Bosenská krajina, která měla chránit turecké území před případnými rakouskými nájezdy. Rozkládala se podél severní hranice Bosny až po Cazin (tzv. Cazinská krajina). Jak na území habsburské Vojenské hranice, tak i z turecké strany, byly vybudovány četné pevnosti a systémy opevnění. Území Vojenské hranice bylo správně rozděleno na několik celků. V jižní části Sedmihradska existovala tzv. \"Sedmihradská vojenská hranice\", mezi soutěskou Đerdap a Zemunem pak tzv. \"Banátská vojenská hranice\", od města Zemun (předměstí srbské metropole Bělehradu) až po Novsku dále \"Slavonská vojenská hranice\" a zbytek (část Dalmácie, oblast pohoří Papuk) pak byla tzv. \"Chorvatskou vojenskou hranicí\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1578–1881.", "content": "Důvodem pro jeho zřízení byl rychlý postup osmanského vojska, neboť Turci v 20. letech 16. století úspěšně obsadili Jajce, Banja Luku a postupovali severně směrem na Vídeň, kterou se v roce 1529 pokusili dobýt. Rakouský císař Ferdinand I. Habsburský proto inicioval vznik opevněných zón, které se táhly přes území dnešního Chorvatska a západní částí Uher až na Slovensko, aby znemožnil další postup Turků.  Zmíněné území bylo roku 1578 vyjmuto z vlády chorvatského bána a začleněno přímo pod ústřední velení z Vídně. Kromě osmanských záborů tedy i toto správní opatření ještě více zmenšilo oblast chorvatského státu, což dalo na chorvatském zemském sněmu vzniknout sousloví, označujícímu zemi za „zbytky zbytků kdysi slavného království Chorvatského“ (). Jediným územím, které nebylo dotčeno válkou v té době, bylo totiž Záhoří (Zagorje), kam se sestěhovala většina zbylé šlechty. I Záhoří však bylo zatíženo vysokými daněmi, neboť vedení válek s Turky bylo nesmírně drahé. V pohraničním pásmu, které na chorvatském území sledovalo linii měst Senj–Otočac–Slunj–Glina–Hrastovica–Sisak–Ivanić Grad–Koprivnica–Križevci–Đurđevac–Drnje byla budována opevnění, která měla podobu masivních pevností, ale i menších soustav opevněných objektů. Jelikož toto území bylo nebezpečné, obývali ho tzv. hraničáři. Ti byli zpočátku německy mluvící a v pozdějších letech je doplnilo převážně pravoslavné obyvatelstvo. To se v dobách jihoslovanských obrozeneckých a národně-formujících procesů identifikovalo jako srbské. Těm, kteří přicházeli na území Vojenské hranice a chtěli sloužit jako hraničáři, byly slibovány četné výhody, mezi které patřily daňové úlevy a především půda. Kolonisté dostávali nemalé příděly země, na níž hospodařili. Během revolučního roku 1848 bylo početně silné vojsko z hraniční oblasti využito pro zastavení nepokojů v Uhrách a v Italy osídlených oblastech Rakouské říše. Obyvatelstvo Krajiny bylo pro Rakousko dobře dostupný zdroj vojenské síly, kterou mohlo využívat jak pro boje za svými hranicemi, tak i potírání domácích vzpour. V roce 1863 se např. uvažovalo o jeho nasazení k potlačení povstání v rakouské části Polska.  Chorvatští obrozenci a vzdělanci považovali Vojenskou hranici za jedno z neštěstí, které rozdělilo chorvatské země na několik částí; Dalmácie a Istrie byly součástí Předlitavska, většina Chorvatska součástí Zalitavska a značné části země byly právě součástí Vojenské hranice. Za svůj cíl považovali sjednocení chorvatských zemí a připojení Vojenské hranice k Chorvatsku bylo považováno za první krok k dosažení tohoto cíle. Další směřování oblasti bylo rovněž i předmětem tehdejší mezinárodní politiky a vyjednávalo se o ní. Srbsko mělo rovněž zájem na připojení tohoto území, avšak nakonec větší úsilí vynaložilo na propagandistickou a aktivistickou činnost v Bosně a Hercegovině, spíše než v Krajině. Důvodem byla skutečnost, že udržovat tajné styky a organizovat protistátní akce mezi srbským obyvatelstvem z Vojenské hranice bylo finančně nad možnosti tehdejšího chudého a nerozvinutého obrenovićovského Srbska.  Obyvatelstvo Vojenské hranice bylo smíšené. Podle sčítání lidu z roku 1857 ho tvořili z 59 % katolíci a z 40 % pravoslavní. Celkem měla 675 817 obyvatel.  Rozsah území Vojenské hranice se nicméně měnil. V roce 1851 byla zrušena nejvýchodnější Sedmihradská vojenská hranice a o dvacet let později (1871) pak i Banátská část Vojenské hranice (vzhledem k tomu, že Srbsko vyhlásilo v roce 1868 nezávislost na Osmanské říši).  Nejvýznamnější vojevůdci, kteří spravovali vojenskou hranici byli Evžen Savojský a Josip Jelačić.", "section_level": 2}, {"title": "Další vývoj území (po zrušení Krajiny).", "content": "V roce 1881 (tři roky poté, co byla na Berlínském kongresu Bosna a Hercegovina dána pod správu Rakousko-Uherska) byla Vojenská hranice připojena k Chorvatsku. Tím se značně zkrátila jižní a východní chorvatská hranice (např. připojeny byly oblasti okolo Pakrace, celá Lika, Kordun a další místa) a také značně rozšířilo chorvatské území. Znamenalo to ovšem také, že se chorvatská společnost národnostně rozrůznila, neboť se její součástí stal nemalý počet Srbů. V Záhřebu politická reprezentace (převážně Strana práva) tento proces uvítala, ovšem i dále kritizovala, že některé oblasti, které jsou osídleny převážně chorvatským obyvatelstvem, se nacházejí i nadále mimo území Chorvatského trojjediného království.  Vojenská hranice byla (převážně ve své dalmatské části) velmi chudou a nerozvinutou oblastí. Venkovské oblasti byly navíc přelidněné. Krasové podloží nedávalo příliš dobré podmínky pro zemědělství a tak obyvatelstvo, převážně srbské odcházelo do větších měst. Tím začal být v chorvatských městech postupně, avšak pozvolna, zastupován srbský prvek. Podobný problém byl ovšem typický pro nemalou část chorvatského venkova; špatné životní podmínky byly také i např. v oblasti Záhoří (Zagorje) i jinde.  Vojenská hranice jako převážně Srby osídlená oblast značně strádala během druhé světové války. Nedlouho po vyhlášení NDH byly přijaty první protisrbské zákony, které byly podobné, či ještě přísnější jako německé protižidovské. Několik měsíců po vyhlášení fašistického Chorvatska začalo místní obyvatelstvo vést organizovaný odpor. Kromě pozůstatků královské armády se k odporu rozhodlo i venkovské obyvatelstvo. Jeho potenciál velmi rychle dokázala využít komunistická strana a zorganizovat partyzánské povstání. Po celé období druhé světové války tak byla oblast býv. Vojenské hranice místem, kde se koncentrovaly partyzánské síly a kde neměla chorvatská fašistická vláda fakticky žádnou moc, či vliv.  V dobách existence socialistické Jugoslávie byla Vojenská hranice součástí Chorvatska (její východní část byla po dlouhých a bouřlivých diskuzích připojena nakonec k Srbsku). V ústavě chorvatské socialistické republiky bylo rovněž stanoveno, že konstitutivními národy republiky jsou Chorvati a Srbové. I přes značné investice, které socialistický stát do oblasti Krajiny usměrnil, byla hospodářská zaostalost především dalmatské části Krajiny nesmírná. V roce 1977 byla dokonce poprvé přiznána za nerozvinutou oblast (do této kategorie již patřilo např. Kosovo, Makedonie, či Bosna a Hercegovina).  Ze stěhování pravoslavného obyvatelstva a jejich usídlením na tomto území vyplynuly v 90. letech 20. století některé problémy spojené s rozpadem Jugoslávie. Území bývalé Vojenské hranice bylo místem, kde vypukly první střety, (Balvanová revoluce, vyhlášení válečného stavu v Kninu v srpnu 1990, tzv. Krvavé velikonce v březnu 1991). Srbské obyvatelstvo rázně odmítlo politické změny v Chorvatsku; namísto demokratizace společnosti po 40 letech komunistické vlády v nich vidělo pokus o obnovení Nezávislého státu Chorvatsko. Ke konci roku 1991 se nakonec oblast odtrhla od Chorvatska, a znovu připojila k Jugoslávii jako SAO Krajina, později Republika Srbská Krajina. V této chvíli však již byly jak Jugoslávie, tak i Chorvatsko, prakticky ve válečném stavu. Válku ukončila až mohutná operace Bouře (Oluja) v létě 1995, během níž bylo srbské obyvatelstvo z většiny Srbské Krajiny (kromě Východní Slavonie) chorvatskou armádou vyhnáno či samo ve strachu uprchlo. Už tak jedna z nejzaostalejších oblastí Chorvatska zůstala po válce zpustošená a vylidněná a její obnova probíhá jen pomalu. Smutným pozůstatkem jsou velké zaminované oblasti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vojenská hranice (též označována jako Krajina, srbochorvatsky Војна Крајина/Vojna Krajina, maďarsky Határőrvidék, německy Militärgrenze, rumunsky Graniţa Militară) je označení pro pásmo v příhraničí Habsburské monarchie (později Rakousko-Uherska) v jejích jižních oblastech a Osmanskou říší.", "tgt_summary": "军政国境地带是奥匈帝国的一个行政区划,位于奥匈帝国和奥斯曼土耳其帝国国境的最前线。军政国境地带由斐迪南一世成立于16世纪,当时分为两个地区。1869年之后,由于奥匈帝国和土耳其已少有战事,克罗地亚议会要求这一地区实现非军事化。1881年之后,军政国境地带的大部分地区被并入克罗地亚-斯拉沃尼亚王国。", "id": 750110}
{"src_title": "Suzzallova knihovna", "tgt_title": "苏萨罗图书馆", "src_document": [{"title": "Architektura.", "content": "Původní architekti knihovny, kterými byli Charles H. Bebb a Carl F. Gould, chtěli postavit tři budovy v univerzitním gotickém slohu uspořádané v rovnostranném trojúhelníku, ve jehož středu měla stát 91 metrů vysoká zvonice, která nakonec nebyla postavena. Terakotový basreliéf tohoto plánu se zvonicí se nyní stále nachází na zdi nedaleko severovýchodního vchodu do Smithovy haly.  První fáze projektu byla dokončena už roku 1926 a zahrnovala budovu tvořící západní stranu trojúhelníku. Její průčelí dominuje východní straně hlavního univerzitního náměstí, známého jako Rudé náměstí. Jižní budova, která byla zahrnuta ve druhé fázi výstavby, byla vztyčena roku 1935. Dalšími částmi druhé fáze bylo přidání patra mezi první a druhé podlaží první budovy a postavení velkého schodiště na každé straně bývalé rotundy. Původní plány pro třetí fázi projektu, která byla zhotovena roku 1963, byly rozsáhle modifikovány, jelikož v té době se už univerzita odchylovala od svého původního gotického slohu k modernismu s využitím betonu a skla. Nakonec se celý projekt dočkal ještě čtvrté fáze, která byla dokončena v roce 1990 a má název Křídlo Kennetha S. Allena, otce spoluzakladatele Microsoftu Paula Allena a zástupce ředitele univerzitního knihovního systému mezi lety 1960 a 1982. Mezi lety 2000 a 2002 prošla knihovna rozsáhlou renovací za účelem větší stability budovy pro případy zemětřesení. V době rekonstrukce byla knihovna stále otevřená veřejnosti, jen některé její části byly uzavřeny.  Jednou z hlavních místností celého komplexu je postgraduální čítárna, která je 76 metrů dlouhá, 16 metrů široká a 20 metrů vysoká a velice významná pro svou architekturu s velkými vitrážemi. Místnost zabírá celé třetí patro západního křídla knihovny a mnohým připomíná auly univerzit v Oxfordu nebo v Cambridge. Také byla inspirována přesvědčením Henryho Suzzalla, že knihovny by měly být katedrálami vzdělávání.  Exteriér původních křídel knihovny ozdobují terakotové sochy významných umělců a filozofů od Allena Clarka. Jsou na nich vyobrazeni například William Shakespeare, Leonardo da Vinci nebo Ludwig van Beethoven. Přední průčelí rovněž zdobí kamenné erby univerzit z celého světa, včetně oxfordské, Harvardovy nebo Yale University.", "section_level": 1}, {"title": "Kolekce knih.", "content": "Ze šesti milionů knih, které se celkově nachází v knihovním systému univerzity, jich je 1,6 milionu právě v Suzzallově knihovně. Kromě hlavní kolekce se zde nachází kolekce dětské literatury, vládních publikací, přírodních věd a periodik. Další speciální kolekce se skládá ze vzácných knih pocházejících z doby před rokem 1801. Kolekce novin a mikromédií je pak největší kolekcí mikromédií ze všech knihoven Asociace výzkumných knihoven. V Suzzallově knihovně se rovněž nachází hlavní technická oddělení univerzitního systému knihoven.", "section_level": 1}], "src_summary": "Suzzallova knihovna je hlavní knihovnou University of Washington v Seattlu a pravděpodobně nejznámější budovou jejího kampusu. Své jméno nese po Henrym Suzzallovi, který byl prezidentem univerzity do roku 1926, kdy na svůj post rezignoval. Ve stejný rok byla postavena první fáze budovy, svůj nynější název získala až po smrti bývalého prezidenta v roce 1933.", "tgt_summary": "苏萨罗图书馆(Suzzallo Library)是华盛顿大学的主图书馆。这栋学院哥特式建筑位于美国华盛顿州西雅图,是该大学的地标。其名来自前华盛顿大学校长亨利·苏萨罗(1915-1926在任),而该大学的第一期工程也完成于苏萨罗卸任的那一年,但1933年苏萨罗去世之后为了纪念这位老校长才改名为苏萨罗图书馆。整栋建筑到1963年才完工。1990年扩建。", "id": 981693}
{"src_title": "TAM (tank)", "tgt_title": "TAM坦克", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Řadu let po skončení druhé světové války tvořily základ argentinských obrněných sil tanky Sherman. Ale v 70. letech 20. století už bylo velmi obtížné udržet tyto tanky v provozu. To byl důvod k rozhodnutí o pořízení nového tanku. Většina tehdy vyráběných tanků měla hmotnost vyšší než 40 tun. Proto bylo rozhodnuto vyvinout zcela nový tank, který by splňoval všechny požadavky argentinské armády. Kontrakt byl uzavřen se západoněmeckou společností Rheinmetall, která tehdy vyráběla německá bojová vozidla pěchoty Marder.  První prototyp TAM (\"Tanque Argentino Mediano\") byl vyroben v roce 1976 a další dva prototypy v následujícím roce. Tank byl vyzkoušen a schválen armádou Argentiny. Závod na výrobu těchto tanků (TAMSE) byl postaven v blízkosti Buenos Aires. Vyrobilo se celkem asi 200 tanků, ale žádný z nich se nezúčastnil války o Falklandy. Ve spolupráci se společností Rheinmetall bylo vyvinuto také bojové vozidlo pěchoty, vyrobené v počtu asi 150 kusů, přičemž další výroba vozidel byla z důvodu finanční krize zastavena roku 1986.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Podvozek tanku byl převzat z německého bojového vozidla pěchoty Marder. Sedadlo řidiče je umístěno v přední levé části tanku. Po pravé straně řidiče se nachází motor a převodovka. Čelní pancíř má potřebný úhel sklonu pro zabezpečení maximální ochrany při zachování hmotnostní kategorie tanku. Pancéřování je však slabší než např. u tanků Leopard 1 nebo AMX 30. Zbraňová věž je situována v zadní části tanku. Ve věži jsou umístěni tři členové posádky – velitel a střelec napravo, nabíječ nalevo.  Hlavní zbraň tvoří 105mm kanón, vybavený ejektorem. Kanón má náměr -7° až +18°. Jako sekundární zbraň slouží koaxiální 7,62mm kulomet a podobná zbraň může být umístěna v horní části věže. Na bocích věže jsou čtyřhlavňové granátomety pro kouřové, či tříštivé granáty. Zásobu střeliva tvoří 50 nábojů pro 105mm kanón a 6000 nábojů pro 7,62mm kulomety.", "section_level": 1}, {"title": "Další vývoj.", "content": "Na základě TAM byla v letech 1988 až 1993 vyvinuta další vozidla; obrněné vyprošťovací vozidlo a 155mm samohybná houfnice.", "section_level": 1}], "src_summary": "TAM je střední tank, vyvinutý pro účely argentinské armády německou společností Rheinmetall. Název tanku je zkratka slov \"Tanque Argentino Mediano\". Při stavbě tanku byl použit podvozek německého bojového vozidla pěchoty Marder. Argentinská armáda má celkem 213 těchto tanků (2012).", "tgt_summary": "TAM的全名是Tanque Argentino Mediano(亦即阿根廷中型坦克)目前服役于阿根廷陆军,在缺乏坦克制造经验与资源的情形下,由阿根廷国防部发包给德国Thyssen Henschel公司(2000年与莱茵金属合并)。车体是由德国与阿根廷的工程师团队共同研发,其底盘是以德国貂鼠式步兵战车为基础。", "id": 1229093}
{"src_title": "RPG-29", "tgt_title": "RPG-29", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "RPG-29 se skládá ze dvou základních částí, jenž je před použitím nutno smontovat dohromady. Střela se po nabití odpaluje z válcové hlavně, která je na rozdíl např. od RPG-75 vícenásobně použitelná. Pro zaměření cíle lze využít mechanický, popř. optický zaměřovač s 2,7násobným zvětšením a v noci noktovizor. Na spodní straně je sklápěcí opora, pistolová rukojeť a spoušť.  Pro zbraň jsou k dispozici dva typy střel. První z nich je standardní protipancéřová střela \"PG-29V\" typu HEAT (High Explosive Anti-Tank) s tandemovou hlavicí. Tandemové uspořádání zajišťuje překonání případného reaktivního pancíře a následné proražení klasického pancíře. Druhá z nich je termobarická hlavice s označením \"TBG-29V\", určená pro ničení živé síly. Po odpálení se střela stabilizuje osmi výklopnými křidélky. Maximální dostřel při použití PG-29V je 450 až 500 m.  Zbraň je schopna prorazit:  Raketový motor RPG-29 okamžitě po stisku spouště urychlí střelu na maximální rychlost. Motor zcela vyhoří ještě před tím, než granát opustí hlaveň. Dál se střela pohybuje po balistické křivce, podobně jako je tomu u bezzákluzového kanónu. Tím se RPG-29 liší od řady jiných protitankových granátometů, kde raketový motor pohání střelu i po opuštění hlavně. Dostřel je zhruba dvakrát větší, než u RPG-7.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "RPG-29 byl použit v čečenské válce, ve válce v Iráku v roce 2003 a v libanonské válce roku 2006. Během libanonské války se podařilo členům militantní organizace Hizballáh opakovaně s RPG-29 zneškodnit starší verze izraelských tanků Merkava (byly to hlavně tanky první a druhé generace). V roce 2007 iráčtí bojovníci odporu Al-Amarah granátometem RPG-29 zneškodnili britský tank Challenger 2. Tandemová nálož perforovala pancíř ve spodní části přední strany trupu, kde byl výrazně slabší než v jiných oblastech tanku.  Aktuálně se využívá v Syrské občanské válce.", "section_level": 1}], "src_summary": "RPG-29 (kód NATO \"Vampir\"), v Česku označovaný jako \"Vampýr\", je reaktivní protitankový granátomet (rus. ozn. \"ручной противотанковый гранатомёт\").", "tgt_summary": "RPG-29「吸血鬼」(〔〕;GRAU代号:〔〕)是一款由苏联军火商玄武岩设计局于1980年代研制及生产的手提式反坦克火箭推进榴弹发射器,它在1989年被苏联红军通过采用,是俄罗斯军队在1991年苏联解体以前装备的最新型武器。目前RPG-29已经被辅以其他火箭推进榴弹发射器系统(例如RPG-30和RPG-32“哈希姆”)。除装备俄国以外,亦出口至多个国家。可以发射反装甲战斗车辆用途的PG-29V弹头反战车高爆火箭弹和反人员用途的TBG-29V温压/FAE火箭弹,前者除了足以击毁现代各种主战坦克的正面装甲以外,并是在实战之中证实是为数不多能够贯穿西方主战坦克的复合装甲设计的弹头系统。", "id": 1197906}
{"src_title": "Stingray", "tgt_title": "魟魚式輕型坦克", "src_document": [{"title": "Stingray.", "content": "Vývoj tanku byl zahájen v roce 1983 a v srpnu roku 1984 byl dokončen první prototyp. V letech 1988 až 1990 bylo dodáno celkem 106 kusů tanků do Thajska. Hlavní zbraň tanku tvoří 105mm kanón. Maximální rychlost tanku na silnici činí 71 km/hod. Je schopen překonat vertikální překážku o výšce max. 82 cm. Brodivost je 107 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Stingray II.", "content": "Stingray II je novější verze tanku Stingray, vyvinutá společností \"Cadillac Gage\" pro export. Jde o lehký tank s vysokou pohyblivostí a manévrovatelností, vhodný pro průzkumné účely, pro plnění úkolů dělostřelecké palebné podpory, apod. Čelní pancíř odolá střelbě průbojnou municí z kulometu ráže 14 mm. Pro zlepšení ochrany může tank být vybaven přídavným pancéřováním. Dojezd se oproti starší verzi zvýšil o 40 km (při cestovní rychlosti 48 km/h). Výkon motoru byl zvýšen na 550 hp (410 kW) při 2300 otáčkách za minutu. Tank má ochranu proti účinkům zbraní hromadného ničení.  Hlavní zbraň je britský 105mm kanón řady L7, instalovaný v elektro-hydraulicky poháněné zbraňové věži. Kanón má ejektor, úsťovou brzdu a termoizolační plášť hlavně. Zaměřovač je duplicitní, pro střelce a velitele. Tank má digitální systém řízení palby. K dispozici je systém nočního vidění, termovizní systém a laserový dálkoměr. Kanón má stabilizaci v obou osách. Doplňkové zbraně tvoří koaxiální 7,62mm kulomet se zásobou 2400 ks nabojů a 12,7mm protiletadlový kulomet M2 Browning se zásobou 1100 nábojů, lafetovaný na horní části věže. Na každé boční straně věže je čtyřhlavňový granátomet.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Čelní pancíř je šikmý a v jeho horní části se nachází průlez pro řidiče. Horní část korby je vodorovná s mírným zvýšením v zadní části, kde je umístěn motor. Boční stěny korby jsou kolmé. Zadní část korby je rovněž kolmá a jsou zde umístěny výfuky motoru. Věž se nachází zhruba uprostřed trupu, její čelo se vertikálně zužuje a boky jsou šikmé. Protiletadlový kulomet ráže 12,7 mm je na pravé straně věže. Tank má na každé straně šest pojezdových kol, tři kladky, které podpírají pásy, jedno napínací kolo umístěné vpředu a jedno hnací kolo, které je vzadu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stingray je americký lehký tank, vyvinutý společností \"Cadillac Gage\" (dnes \"Textron Marine & Land Systems\"). Kvůli dosažení nízké ceny byl tank navržen tak, aby v něm bylo možno použít co nejvíce komponentů z jiných amerických obrněných vozidel. Jediným uživatelem je Thajsko.", "tgt_summary": "𫚉鱼(英语:Stingray),或译作黄貂鱼,是一款由美国凯迪拉克公司研发的轻型战车,于1983年9月开始设计,1984年2月第一辆原型车的车体建造完成并进行越野测试;同年6月造出原型炮塔并安装在一辆M551谢里登轻型坦克的底盘上进行射击测试。同年10月原型车在美国陆军协会装备展览会上首次展示,到1985年年底该原型车已在内华达州沙漠进行过5000公里耐力测试,测试结果使凯迪拉克公司改良发动机冷却和传动系统,并增加一具热成像仪和一个与主炮并列的望远镜。", "id": 233114}
{"src_title": "Sia Jüan-ťi", "tgt_title": "夏原吉", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Sia Jüan-ťi používal zdvořilostní jméno Wej-če (). Za zásluhy o stát obdržel posmrtné jméno Čung-ťing ().", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Sia Jüan-ťi se narodil roku 1366 a pocházel z okresu Siang-jin v provincii Chu-kuang. V mládí ztratil rodiče, vystudoval Státní univerzitu a poté pracoval jako účetní v císařském paláci. Upoutal pečlivostí a byl povýšen a přeložen na ministerstvo daní jako tajemník s šestou hlavní hodností. Za vlády císaře Ťien-wena (1398–1402) povýšil na zástupce ministra zprava (tj. mladšího).  Poté co se roku 1402 po vítězství v občanské válce stal třetím mingským císařem Jung-le, hrozil Sia Jüan-ťimu zprvu jako úředníku předešlé vlády trest, ale Jung-le uznal jeho nadání, jmenoval ho zástupcem ministra a vzápětí (téhož roku 1402) ministrem daní (do roku 1405 společně se zkušeným dlouholetým ministrem Jü Sinem). Sia Jüan-ťi se ukázal být schopným administrátorem, kterému Jung-le důvěřoval více než jiným ministrům a vážil si ho za loajalitu spojenou s přímostí a otevřeností.  Ve své funkci prosazoval střídmost ve výdajích a jejich užití ve prospěch obyvatel. Oponoval proto nákladné zahraniční politice Jung-leho, např. plavbám Čeng-chea a třetímu tažení do Mongolska. Zajistil obnovu zavlažovacích systémů v západním Če-ťiangu, aktualizoval a zpřesnil daňové soupisy pozemků a obyvatel – Registry map rybí šupiny (\"Jü-lin tchu-cche\") a Žluté registry (\"Chuang-cche\"). Vedl úsilí ministerstva o stabilizaci papírové měny a peněžní zásoby, uspořádal síť státních sklaďišť, sýpek a celnic na Velkém kanálu, řídil státní dohled nad obchodem se solí. Vše podnikal s cílem získat dostatečné příjmy pro Jung-leho vojenské a diplomatické akce.  Ministrem daní byl devatenáct let do roku 1421, kdy společně s ministrem trestů Wu Čungem a ministrem vojenství Fang Piem protestovali proti třetímu Jung-lemu tažení do Mongolska kvůli jeho nákladnosti. Ve sporu císař přiměl Fanga ke spáchaní sebevraždy, druhé dva uvěznil.  Roku 1424 zemřel v průběhu tažení do Mongolska císař Jung-le. Jakmile se zpráva o jeho smrti dostala do Pekingu, přikázal následník trůnu Ču Kao-čch’, pověřený řízením vlády, propustit vězněné úředníky, včetně Sia Jüan-ťiho. Den po nástupu Ču Kao-čch’a na trůn (jako císaře éry Chung-si) bývalí ministři Sia Jüan-ťi a Wu Čung opět zaujali posty ministrů daní a veřejných prací. Současně Chung-si na radu Sia Jüan-ťiho zrušil dálkové zámořské plavby, výměnu čaje za koně na severozápadních hranicích a dobývání zlata a lov perel v Jün-nanu a Ťiao-č’.  Za vlády Chung-siho náležel k jeho nejbližším rádcům. V letech 1424–1425 patřil k hodnostářům, kteří vehementně prosazovali návrat hlavního města na jih. Jeho motivem byly velmi vysoké náklady na zásobování Pekingu, vzdáleného hlavním ekonomickým centrům na jihu. Chung-si přesun oficiálně odsouhlasil a zahájil přípravy k němu, ale za měsíc zemřel. Nový císař, Süan-te, přesun odmítl.  Ve funkci ministra daní zůstal i po nástupu císaře Süan-teho roku 1425. V diskuzích o postupu vůči povstání ve Vietnamu v letech 1425–1426 prosazoval vojenské řešení – zlomení rebelie silou. Ve druhé polovině dvacátých let ministerstvo daní zastávalo konzervativní postoje a bránilo snížení pozemkové daně v Ťiang-nanu.  Zemřel v úřadu ve čtyřiašedesáti letech, roku 1430.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sia Jüan-ťi (; 1366–1430) byl čínský státník, v letech 1402–1421 a 1424–1430 ministr daní říše Ming. Za císaře Ťien-wena pracoval na ministerstvu daní, císař Jung-le ho roku 1402 jmenoval ministrem. Ve funkci zůstal do roku 1421, kdy byl za protest proti nákladné vojenské expedici do Mongolska uvržen do vězení. Zůstal v něm do Jung-leho smrti roku 1424. Následující císař Chung-si ho téhož roku znovu jmenoval ministrem, kterým zůstal do své smrti za vlády císaře Süan-te.", "tgt_summary": "夏原吉(1366年-1430年),字维喆,号麓潜子,湖广行省潭州府湘阴县县城夏家桥人,籍贯江西德兴,明朝初期官员,长期担任户部尚书。", "id": 618846}
{"src_title": "Elektrická jednotka 253", "tgt_title": "JR東日本253系電力動車組", "src_document": [{"title": "Varianty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. série.", "content": "21 3-vozových jednotek bylo vyrobeno v roce 1990 a uvedeno do provozu v roce 1991. Byly dodány ve složení KuRo 253 (čelní vůz, 1. třída), MoHa 253 (vložený vůz) a KuMoHa 253 (čelní vůz). Tyto jednotky mohly být spojovány do 6-vozových vlaků (=2 spojené jednotky).", "section_level": 2}, {"title": "2. až 4. série.", "content": "Mezi léty 1992 a 1996 bylo vyrobeno 36 vozů, nově mohly být spojovány až do 12-vozových jednotek. Byl vylepšen i interiér.", "section_level": 2}, {"title": "5. série.", "content": "V roce 2002 byly dodány 2 6-vozové jednotky 253-200, označeny jako Ne201 a Ne202 od Tokyu Car Corporation v očekávání zvýšené přepravní poptávky z letiště Narita v době konání 2002 FIFA World Cup. Byl také změněn interiér, v 1. třídě došlo k uspořádání sedadel do systému 2+1.", "section_level": 2}, {"title": "Složení jednotek.", "content": "Pantografy se nacházejí na každém voze označeném MoHa 253.", "section_level": 1}, {"title": "Současný provoz.", "content": "Jednotky byly stahovány z provozu na Narita Expressech od října 2009, poslední zde dojezdila v červnu 2010. Většina jednotek byla poté sešrotována. Výjimkou se staly 4 jednotky, uvedené níže.", "section_level": 1}, {"title": "Série 253-1000.", "content": "Nejnovější 6-vozové jednotky Ne201 a Ne202 byly kompletně rekonstruovány v JR East's Omiya Works a Tokyu Car Corporation's Yokohama factory na sérii 253-1000. Od června 2011 jsou provozovány na trati mezi Tokiem a Nikkem v prefektuře Točigi společností JR East, kde nahradily starší typy série 189 a 485. Jednotky dostaly označení OM-N1 a OM-N2.", "section_level": 2}, {"title": "Série 2100.", "content": "2 3-vozové jednotky Ne107 a Ne108 byly odprodány Nagano Electric Railway na \"Snow Monkey\" expresy. Zde byly přeznačeny na sérii 2100 a uvedeny do provozu od února 2011.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vlak série 253 mezi Totsukou a Ōfunou, 2006", "tgt_summary": "253系是东日本旅客铁道(JR东日本)的一个直流电特急型电力动车组系列,也是首款为来往机场的列车班次(成田特快)而制造的专用列车,于1991年(平成3年)3月19日投入服务。", "id": 1782357}
{"src_title": "Lachtan antarktický", "tgt_title": "南极毛皮海狮", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Lachtani antarktičtí žijí více na jihu než ostatní druhy, až v oblastech blízkých Antarktidě. Jejich místa výskytu jsou vymezena na sezónně volné, nezamrzlé vody Jižního oceánu a jižních oblasti Atlantského, Indického i Tichého oceánu v místech s vlivem antarktické konvergence. Žijí ve volném moři a k odpočinku vylézají na pobřeží. Někteří samci a nedospělé kusy se zdržují poblíž ostrovů po celý rok, samice k pevnině připlouvají většinou jen v době vrhu mláďat a k páření. Mláďata se zdržují poblíž mateřského ostrova a teprve s nástupem zimy ustupují k severu.  V největší koncentraci bývají u Jižní Georgie a Jižních Sandwichových ostrovů. Dále se vyskytují u Crozetových ostrovů, Kerguelenových ostrovů, Jižních Shetlandských ostrovů, Bouvetova ostrova, Heardova ostrova a McDonaldových ostrovů, ostrovů prince Edvarda a u ostrova Macquarie. Jednotlivci bývají nalezeni i mnohem severněji, například až u severních břehů Brazílie.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "U tohoto druhu je velmi patrný sexuální dimorfismus, samec bývá téměř čtyřikrát těžší než samice, průměrná hmotnost samce je přes 130 kg a samice jen 35 kg. Samci jsou i mnohem delší, v průměru měří 180 cm, zatím co samice jen 130 cm. Své tělo mají pokryto chlupy, vyjma oblastí kolem nozder, uší a ploutví. Ze všech ploutvonožců mají nejdelší vousy. Na zadních končetinách mají drápy kterými si čistí dvouvrstvou srst. Samci jsou šedohnědé barvy a mají tmavší tlamu a mívají prošedivělou hřívu. Samice jsou na hřbetě také šedohnědé, ale na krku a hrudníku světle šedé až bílé. Samci jsou vybaveni velkými špičáky kterých používají v soubojích. Narozené mládě váží 4,5 až 6,5 kg a bývá dlouhé 60 až 70 cm. Po narození mají měkkou, téměř vlněnou srst na zádech černé a na břichu hnědé barvy, za 2 až 3 měsíce přelínají do stříbrně šedé a tu mají až do dospělosti.  Velmi dobře plavou a potápějí se, veslují předními nohama a zadními kormidlují. U samců byl zaznamenán ponor do hloubky 350 m, zatím co u samic jen 210 m, pod vodou mohou pobýt i 5 minut. Díky svým volným předním končetinám, které mohou ohnout pod tělo, jsou rychlí i na pevnině, krátkodobě se pohybují i rychlostí 20 km/h. Po kluzkých skalách i v porostech hustých travin se pohybují rychleji než lidé.  Živí se rybami, krilem, hlavonožci a korýši. V různém období se živí rozdílnou stravou, kojící samice se živí hlavně krilem, v zimním období tvoří kril jednu a ryby druhou polovinu potravy. Příležitostně samci napadají i menší tučňáky.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Jsou to polygamní živočichové, samci se páří s vícero samicemi. Asi měsíc před příchodem samic vystupují samci na břehy kde mezi sebou tvrdě soutěží o území která bývají velká asi 50 m2. Za nejvýhodnější považují prostory v blízkosti moře ale bezpečně nad hranicí přílivu. Konkurence mezi samci je tvrdá a často se navzájem zraňují. Mladí a slabší jsou vytlačováni na okraj kolonie, do zápasu o možnost se spářit se zapojují většinou jen starší samci. Aby si udrželi svou vydobytou pozici neodcházejí samci po celou dobu pobytu za potravou, hubnou zhruba o 1,5 kg denně.  Asi v polovině října nebo listopadu připlouvají k ostrovům samice, převážně na stejné hnízdiště jako předešlého roku. Zhruba za dva dny po připlutí rodí samice většinou jedno mládě počaté v předešlém roce. Po narození zůstává kojící matka u mláděte do 10 dnů, pak střídavě odchází na 4 až 5 dnů za potravou do moře v blízkosti ostrova a opět se na 1 až 2 dny vrací. Po návratu matky se navzájem poznávají podle hlasu a pachu. Samci se o potomky nezajímají. Některá mláďata zkoušejí plavat již v lednu, většinou to však dobře umí až v březnu.  Samice jsou schopny se pářit šestý až sedmý den po porodu, na což samci netrpělivě čekají. V průměru se samec páří průměrně s 15 samicemi, výjimečně schopní i s 25. Těhotenství trvá 11,75 měsíců, z toho přibližně 4 měsíce je utajená březost (vývoj zygoty se zastaví). Páření probíhá na pevnině, samci následně odcházejí do vody za potravou.  Průměrně za 4 měsíce jsou mláďata odstavena a odcházejí do oceánu, matky se však od nich příliš nevzdalují a nosí jim potravu. S nástupem tamní zimy odplouvají od pobřeží i s matkami, není známo zda někam všichni migrují nebo se pouze rozptýlí. Někteří samci a starší nedospělci zůstávají na pevnině po celý rok.", "section_level": 1}, {"title": "Výhled.", "content": "V 18. a 19. století byl lachtan antarktický velmi intenzivně loven a jeho stavy se značně ztenčily. Po 1964 byl prohlášen za ohrožený druh a podle Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin byl zakázán obchod s jeho kožešinami. Přestal se lovit a počty se podstatně zvýšily, v současnosti je jeho stav odhadován na 4 až 7 miliónů zvířat. Dobrý populační vývoj se dává do souvislostí s úbytkem velryb, zbývá pro ně více potravy, krilu.  Průměrná délka života ve volné přírodě je u samic 23 let, u samců 13 let, pohlavně dospívají asi ve 4 létech. Jejich hlavními predátory jsou tuleň leopardí a kosatka dravá, v severnějších polohách i mnozí žraloci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lachtan antarktický (\"Arctocephalus gazella\") patří do skupiny šelem, jejichž končetiny se proměnily v ploutve a celkově jsou výborně přizpůsobené k životu ve vodě.", "tgt_summary": "南极毛皮海狮(学名:')又叫南极海狗\"',主要分布于南极洲水域,其中约95%生活在南乔治亚岛和南桑威奇群岛。它的学名来源于第一艘捕捉到它的德国船\"SMS Gazelle\"。", "id": 2999581}
{"src_title": "Carrie-Anne Mossová", "tgt_title": "凱莉-安·摩絲", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodila se roku 1967 v Burnaby, třetím největším městě Britské Kolumbie, do rodiny Melvyna a Barbary Mossových. Má staršího bratra Brooka Mosse. Matka uvedla, že ji pojmenovala po hitu kapely The Hollies z roku 1967 nazvaném „Carrie Anne“, který vyšel v květnu téhož roku, kdy se narodila. Dětství prožila s matkou ve Vancouveru. V jedenácti letech vstoupila do dětského muzikálového divadla ve Vancouveru a později se na střední škole Magee zúčastnila evropského koncertního turné se školním pěveckým sborem.  V televizi debutovala americkou dramatickou sérií \"Temná spravedlnost\". Roli přijala během modelingové kariéry ve Španělsku. V roce 1992 se tak z Barcelony přestěhovala do kalifornského Los Angeles, kde se zapsala ke studiu na pasadenské Americké akademii dramatických umění (American Academy of Dramatic Arts). Začala účinkovat na kanálu Fox jako modelka v krátce vysílané mýdlové opeře \"Modelky s.r.o.\" a také v seriálu \"Melrose Place\".  Přelomovou rolí se v roce 1999 stala postava Trinity v kasovním trháku \"Matrix\". Stejnou postavu si zahrála ve dvou sequelech, stejně tak propůjčila hlas této roli v matrixové videohře a animovaném zpracování předlohy. Objevila se také v kanadském televizním seriálu \"Matrix\", který neměl s filmovou trilogií žádný vztah.  Následně ztvárnila protihráčku Burta Reynoldse a Richarda Dreyfusse v Disneyho gangsterské komedii \"Akce Pelikán\". Po boku Val Kilmera si zahrála ve filmu \"Rudá planeta\" produkovaném Warner Bros. Dalším projektem se stal snímek \"Čokoláda\" nominovaný na Oscara ze studia Miramax. Spolu s Guyem Pearcem se objevila v thrilleru \"Memento\", v němž za svůj výkon získala cenu Independent Spirit pro nejlepší herečku. Přijala také titulní postavu v pilotu \"Normal\" napsaném Michaelem Sardem a produkovaném Lifetime Television.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "V roce 1999 se vdala za herce Stevena Roye. Z manželství vzešli dva synové, Owen (* 2003) a Jaden (* 2005) a dcera Frances Beatrice (* 2009). Herečka Maria Bellová se stala kmotrou staršího syna.", "section_level": 2}], "src_summary": "Carrie-Anne Mossová, nepřechýleně \"Carrie-Anne Moss\" (* 21. srpna 1967 Burnaby) je kanadská filmová a televizní herečka a bývalá modelka, která na filmovém plátně debutovala v roce 1994. Ve sci-fi trilogii \"Matrix\", \"Matrix Reloaded\" a \"Matrix Revolutions\" ztvárnila postavu Trinity. Objevila se také ve filmech \"Memento\", \"Čokoláda\", \"Světlušky v zahradě\" a \"Podezření nula\".", "tgt_summary": "凯莉-安·摩丝(英语:Carrie-Anne Moss,1967年-8月21日)是位加拿大女演员,其代表作有《黑客帝国系列》、《记忆拼图》和《浓情巧克力》。", "id": 1151606}
{"src_title": "RP (třída složitosti)", "tgt_title": "RP (複雜度)", "src_document": [{"title": "Upřesnění definice.", "content": "Randomizovaný Turingův stroj není obvyklý standardizovaný pojem. Pro naši definici stačí nedeterministický stroj, s nejvýš dvěma možnostmi v každém kroku, jehož čas výpočtu je omezen polynomiálním časem a možné odpovědi jsou ANO, NE, NEVÍM (použito i pro nedokončené výpočty). Pravděpodobnost přijetí daného vstupu je možno definovat v kořeni stromu možných výpočtů indukcí od listů stromu, jakožto průměr hodnot následovníků (kde ANO dává hodnotu 1 a ostatní odpovědi 0). Obdobně je možno definovat pravděpodobnost odmítnutí, kde místo ANO, dává hodnotu 1 odpověď NE. Garantem příslušnosti problému/jazyka do třídy RP je algoritmus a, kde pro libovolné je a pro libovolné je.", "section_level": 1}, {"title": "Různá značení.", "content": "Označení třídy v literatuře není zcela jednotné.", "section_level": 1}, {"title": "Známé problémy třídy RP.", "content": "Millerův-Rabinův test prvočíselnosti použitý v negaci k testování složenosti čísla byl dlouhou dobu argumentem pro to, aby testování složenosti čísla byl dobrým příkladem problému z RP. Vzhledem k tomu, že již víme, že testování složenosti/prvočíselnosti patří do P (což je podmnožinou RP), není to vhodný příklad.  V současnosti je znám algoritmus na testování různosti polynomů více proměnných nad celými čísly (v obecném tvaru), který garantuje příslušnost tohoto problému do RP. Není přitom znám polynomiální algoritmus.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k dalším složitostním třídám.", "content": "Podmnožinou RP je P (P stroj nesmí náhodný generátor využívat, každý P stroj je i RP strojem).  Nadmnožinou je RP je BPP, (každý RP stroj kde odpovědi NEVÍM jsou nahrazeny odpověďmi NE je BPP strojem).  Známější nadmnožinou \"RP\" je NP, což je třída problémů rozhodnutelných v polynomiálním čase na nedeterministickém Turingově stroji (každý RP stroj je NP strojem).  Vztah tříd P a NP není dosud vyřešen, je možné, že se tyto třídy rovnají. Přestože důkaz zatím neexistuje, většina expertů věří, že P je vlastní podmnožinou NP. Více o tomto problému najdete v článku Problém P versus NP.", "section_level": 1}], "src_summary": "V teorii složitosti je RP jednou z významných tříd složitosti. Obsahuje všechny problémy řešitelné pomocí randomizovaného Turingova stroje v polynomiálním množství času s tím, že na kladné odpovědi stroje je možno se spolehnout.", "tgt_summary": "在复杂度理论内,RP(\"随机多项式时间\")是一个有关几率图灵机的复杂度类,并且存在以下特性:", "id": 2711124}
{"src_title": "Baltijsk", "tgt_title": "波羅的斯克", "src_document": [{"title": "Historie města.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pilava vesnicí.", "content": "Na místě dnešního města stála původně rybářská vesnice baltského kmene Prusů. V letech 1336 a 1430 je v dobových dokumentech zmíněná vesnice \"Pilen,\" od níž také pochází německé pojmenování města Pillau z pruského slova \"pils\" - česky \"pevnost\". V blízkosti vesnice proběhla v roce 1370 bitva mezi Řádem německých rytířů a Litevským velkoknížectvím. Místo se začalo rychle rozvíjet po sérii dvou silných bouří v letech 1479 a 1510, kdy se u města vytvořila laguna mezi Viselským a Gdaňským zálivem. Osada se stala jedním z nejdůležitějších přístavů tehdejšího Pruska. Tzv. Blockhaus (opevněný srub) byl postaven v roce 1537, sklady v roce 1543 a první opevnění 1550. Během třicetileté války přístav obsadili Švédové pod velením krále Gustava II. Adolfa. Po válce Švédové v Pilavě zůstali a postavili zde bastionovou pevnost. V roce 1635 zaplatili místní občané 10 000 tolarů Švédsku, aby jejich město opět přešlo pod pruskou správu.", "section_level": 2}, {"title": "Pilava městem.", "content": "S koncem 17. století přišel výrazný rozvoj osady. Byl postaven maják a kamenný kostel. Sám ruský car Petr Veliký zavítal do přístavu při své cestě do západní Evropy v roce 1697. Městská práva získala Pilava roku 1725 dekretem krále Fridricha Viléma I. Následně byla v roce 1745 postavena městská radnice v barokním stylu. Bohužel tato budova byla kompletně zničena při bombardování města v roce 1945. Během sedmileté války (přesně v letech 1758 - 1762) obsadila Pilavu ruská vojska. V červnu 1807 dobyla město francouzská armáda pod velením Napoleona, ale zbytek 19. století již proběhl ve městě bez jakýchkoliv katastrof. V roce 1865 byl přístav spojen s Königsbergem pomocí železnice a 1871 Němci zmodernizovali místní pevnost. Velice negativně zapůsobilo na místní ekonomiku zprovoznění kanálu mezi Vislanským zálivem a Köninsbergem v listopadu 1901, kdy se místní přístav dostal mimo hlavní lodní trasy. V roce 1902 se město Pilava spojilo s dosud samostatnou pevností a počet obyvatel dosáhl sedmi tisíc.", "section_level": 2}, {"title": "První a druhá světová válka.", "content": "Se začátkem první světové války byla většina mužstva z pevnosti poslána na frontu. Nakonec bylo z Pilavy vysláno do boje 903 místních občanů, z nichž se 89 nikdy nevrátilo. V listopadu 1918 zachvátily město revoluční protesty, které zorganizovala místní rada vojáků a dělníků. Některé posádky lodí se připojili k povstalcům, většina ale odplula do Švédska. Povstání bylo krvavě potlačeno v březnu 1919. Po válce se z města stala vojenská základna a volný vstup do něj byl zakázán.  S nadcházející druhou světovou válkou získával přístav opět na důležitosti. V roce 1933 se zde usídlila minolovná flotila, rok na to bylo postaveno letiště, námořní letecká základna vznikla v roce 1939, výcvikové centrum pro ponorky pak v roce 1940. Na konci války se stala Pilava klíčovým přístavem pro operaci Hannibal. Cílem operace bylo evakuovat veškeré německé obyvatelstvo z Pobaltí do Německa před postupující Rudou armádou. Od ledna do dubna 1945 prošlo přístavem na 450 000 uprchlíků. Dne 5. února 1945 provedli na město Sověti nálet, který zničil většinu starého města. Němci před příchodem Rudé armády vyhodili dne 24. dubna 1945 přístav do povětří. Rudá armáda obsadila město následujícího dne.", "section_level": 2}, {"title": "Pilava jako součást SSSR a Ruska.", "content": "Po válce se stala Pilava součástí SSSR, přístav byl přejmenován na Baltijsk (znamenající v ruštině Baltské město). Zbytek německého obyvatelstva byl odsunut a do města se nastěhovali převážně Rusové z Povolží, středního Ruska a Běloruska. Přístav se stal sídlem Baltské flotily, a tak se Baltijsk stal \"uzavřeným městem\". Do města byl zákaz vstupu cizincům a Rusové se do Baltijsku dostali pouze na speciální povolení. Ve městě byla v době Studené války postavena letecká základna. Baltijsk je společně Kaliningradem jediným ruským přístavem v Baltském moři, který v zimě nezamrzá.  Po rozpadu SSSR v roce 1991 se město stalo součástí Ruska. Status uzavřeného města byl sice zrušen, ale díky existenci námořní vojenské základny je pohyb osob stále omezen. Ve městě byl postaven pomník caru Petru Velikému a carevně Alžbětě I.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Aktuální složení obyvatelstva.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2010 bylo etnické složení v městě následující:", "section_level": 2}], "src_summary": "Baltijsk (,, ), do roku 1946 Pillau (;, \"Pilava\"), je město v Kaliningradské oblasti, exklávě Ruské federace. Leží na severní části Viselské kosy oddělující Viselský záliv od Gdaňského zálivu, a to přímo na kraji Baltijského průlivu, který oba zálivy propojuje. Přístav je domovem ruské Baltské flotily. V roce 2010 mělo město přes 32 tisíc obyvatel.", "tgt_summary": "波罗的斯克 (、(皮劳)、、)是俄罗斯加里宁格勒州西部的一个城市,位于加里宁格勒以西50公里、波罗的海峡北岸,是俄罗斯最西的城市。2002年人口33,252人。", "id": 1615106}
{"src_title": "Vlnitá lepenka", "tgt_title": "瓦通紙", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vlnitý papír (nazývaný také skládaný) byl patentován v Anglii v roce 1856, kde se používal jako vložka pro vysoké klobouky. Vlnitý karton ale nebyl patentován ani využíván jako přepravní materiál až do 20. prosince roku 1871. Patent byl vydán Albertu Jonesovi z New York City pro dvouvrstvou vlnitou lepenku. Jones používal vlnitou lepenku pro balení lahví a pro skleněné komínky luceren. První stroj na výrobu velkého množství vlnité lepenky byl sestaven v roce 1874 G. Smythem, ještě v tom samém roce Oliver Long vylepšil Jonesův stroj tak, že začal vyrábět 3-vrstvou lepenku, tedy lepenku z obou stran uzavřenou hladkou vrstvou. Vynalezl tak vlnitou lepenku, která je známá v moderní době.  Skot Robert Gair vynalezl nařezané kartonové krabice v roce 1890 – ploché kusy vyráběné ve velkém lze složit do tvaru krabic. Gairův vynález vznikl jako výsledek nehody: byl to brooklynský tiskař a výrobce papírových pytlů. Jednoho dne během tištění pytlů na osivo, kovové pravítko, běžně používané k ohýbáním pytlů, se posunulo a uřízlo je. Gair objevil, že řezáním a ohýbáním během jednoho procesu může začít vyrábět prefabrikované kartonové krabice. Použitím této myšlenky vlnité kartonáže bylo velice urychleno vyvinutí tohoto materiálu, který byl následně k dispozici hned zpočátku 20. století. Kartonové krabice byly původně používány pro balení skla a keramiky. Později, v polovině 50. let, toto balení umožnilo převoz ovoce z farem k obchodníkům bez pomačkání, díky čemuž se producentům ovoce otevřely dveře k exportu zboží.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba vlnité lepenky.", "content": "Vlnitá lepenka se vyrábí ve velice přesných výrobních linkách, které běžně vyrobí cca 2,5 m/s i více vlnité lepenky. Tyto stroje se postupem času staly velice složité, s cílem vyhnout se běžným problémům při výrobě vlnité lepenky, jako je např. zkroucení. V klasickém stroji na výrobu vlnité lepenky je papír změkčován pomocí vysokotlaké páry. Poté, co je zformována, je následně vysušena. Následně je čerstvě zformovaný karton zespoda zahříván pomocí horkých desek. Pak je lepenka zatížena na pásu. Vlnitá část lepenky běžně váží cca 90 g/m. U dvouvrstvé lepenky je vše zahřáto, navlhčeno a zformováno do vlnité podoby na ozubených kolech. Poté se tato vlnitá část spojí s hladkou vrstvou pomocí škrobového lepidla pro vytvoření dvouvrstvé lepenky. U 3vrstvé lepenky je ještě přidána hladká vrstva z druhé strany vlnité vrstvy.  Běžné velikosti vlny se označují jako A\", \"B\", \"C\", \"E\" a \"F\" nebo mikrovlna. Písmena neodpovídají velikosti vln, ale pořadí, v jakém byly jednotlivé typy vyvinuty. Typy vlny prozrazují počet vln, nicméně u různých výrobců se může počet mírně lišit. Měření počtu vln je spolehlivější metodou, než měření tloušťky desky, která se v důsledku výrobních podmínek může měnit. Nejčastěji používaná velikost je typ „C“.  Vlnitá lepenka může být specifikována podle konstrukce (dvouvrstvá, třívrstvá, pětivrstvá atd.), velikosti vln, odolnosti hran vůči promáčknutí, odolnosti plochy vůči promáčknutí, hmotnosti materiálu, podle povrchové úpravy a nátěru atd. Výběr velikosti vlny, lepidla a hladké vrstvy lze upravovat tak, že dokáží vyhovět velice širokému spektru využití. Pěti- a sedmivrstvá lepenka se vyrábí kvůli vysoké odolnosti při stohování a odolnosti vůči propíchnutí.", "section_level": 1}, {"title": "Tvar krabice.", "content": "Tvar krabic je uzpůsoben tak, aby odolal nástrahám během přepravy (nárazy, vibrace, vlhkost, komprese atd.) a také potřebám obchodníků a spotřebitelů. Nejběžnější jsou klopové krabice, kdy se podélné delší klopy setkají uprostřed krabice, klopy z kratších strany doprostřed nedosahují. Spoj krabic může být buď lepený, nebo sešitý pomocí kovových spon. Krabice se dodávají rozložené. Zákazník je musí složit. Uzavření se provádí pomocí lepící pásky, vázací pásky apod. Typy krabic jsou v Evropě obvykle definovány na základě čtyřmístného číselného kódu, který byl specifikován podle FEFCO.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba krabic.", "content": "Výroba krabic může probíhat na stejných linkách, jako vlnitá lepenka. Zde probíhá i ořezání krabice. Případně mohou být krabice poslány na jiné zařízení, kde jsou upraveny. Přitlačením je zajištěno kontrolované a přesné ohnutí klop krabic.", "section_level": 1}, {"title": "Recyklace.", "content": "Starý karton je skvělým zdrojem papírové lepenky. Může být komprimován a balíkován, aby se snížily náklady na přepravu. Balíky jsou vhozeny do velké kádě s horkou vodou, kde je karton očištěn a zpracován. Dužnina suspenze se poté používá k výrobě nového papíru nebo vláken. Většina cizích materiálů (provázky, pásky atd.) jsou v této kádi odstraněny. Kovové spony mohou být odloučeny nebo odstraněny pomocí magnetu. Odstraněno je i lepidlo. Složitější je odstranění voskového povlaku na krabicích, nebo jiných lepivých částí. Drtiče vlnité lepenky jsou nyní dobře dostupné. Recyklovaná vlnitá lepenka pomáhá zemím bez udržitelných zdrojů dřeva, aby zajistily dostatek papíru z vlastní produkce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlnitá lepenka je papírový materiál skládající se z vlnité vrstvy a jedné nebo dvou hladkých vrstev papíru. Je široce využívána především při výrobě kartonových krabic a přepravních kontejnerů. Vlnitá i hladká část lepenky jsou vyrobeny z bednové lepenky, materiál podobný papíru s tloušťkou více než 0,25 mm. Vlnitá lepenka je někdy nazývána jako vlnitý karton, ačkoli kartonem může být označován každý těžší papír s vyšším obsahem buničiny.", "tgt_summary": "瓦通纸(;又称瓦楞纸、纸皮)是纸质包装箱常见的用料,比木箱质轻,又有硬度,大小容易剪裁,保护包装的其他产品,不受损害。而且瓦通纸可在外部印刷不同色彩图案及文字或写上文字符号,成本也相对便宜。一般中小型瓦通纸盒(无印刷、泥黄色)能在生活用品店购得。", "id": 2427164}
{"src_title": "Lučchuan-pchingmienské války", "tgt_title": "麓川之役", "src_document": [{"title": "Vzestup Lu-čchuanu a první válka (1436–1439).", "content": "Na jihozápadních hranicích čínské říše Ming se koncem 14. století svářila řada šanských států a náčelnictví volně spojených v rámci státu Mong Mao s centrem v Lu-čchuanu, v čínských pramenech nazývaného též Lu-čchuan – Pching-mien (Pching-mien a Lu-čchuan byly ve 14. století samostatné útvary), který většinou odváděl tribut říši Ming a uznával její svrchovanost. Mingská kontrola nad oblastí zeslábla, když mingskou pozornost od jünnanského pohraničí odvedla válka ve Vietnamu v letech 1406–1428. Císař Süan-te (vládl 1425–1435) začal po stažení z Vietnamu opět posilovat mingský vliv v regionu.  V Lu-čchuanu od roku 1413 vládl ambiciózní S’ Jen-fa (Thonganbwa), který si koncem 20. let začal ozbrojenou silou podrobovat oblasti odtržené od jeho státu říší Ming v prvních letech 15. století. Expanzívnost Lu-čchuanu byla součástí obecného růstu násilností a mocenských konfliktů v Jün-nanu. Na žádost jünnanských úřadů o vojenský zásah proti Lu-čchuanu roku 1428 odpověděla mingská vláda, že problémy se mají řešit diplomatickou cestou. Násilnosti na jihozápadě neutichaly ani ve 30. letech, až nakonec roku 1434 Süan-te rozhodl o vypravení trestné vojenské expedice. Jeho úmrtí následující rok a nástup nedospělého císaře Jing-cunga přípravy na tažení zastavilo. S’ Jen-fa zatím pokračoval v expanzi, od roku 1436 Lu-čchuan ohrožoval mingské pozice v oblasti a roku 1438 útočil už i přímo na mingská území. Současně vysílal do Pekingu poselstva s tributem a vyjádřením pokory, ale to už mingské úřady chápaly jen jako zástěrku jeho nepřátelských úmyslů.  Koncem roku 1438 padlo konečné rozhodnutí – vojenský velitel Jün-nanu Mu Šeng dostal rozkaz zaútočit na Lu-čchuan s armádou odvedenců z Kuej-čou a Chu-kuangu. Mingská armáda, se spojeneckými oddíly barmské Avy a šanského Hsenwi, v prvním náporu porazila lučchuanské oddíly, ale poté se vlivem nezvyklého klimatu a obtížného zásobování začala rozpadat. Následoval útok reorganizovaných šanských nepřátel a roku 1440 těžká mingská porážka.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá válka (1441–1442).", "content": "Druhá válka proběhla v letech 1441–1442. V Pekingu, hlavním městě říše Ming, eunuch a císařův důvěrník Wang Čen, považoval daňovou politiku císařovny vdovy Čang (císařovna vdova stála v čele vlády) za příliš shovívavou a ve válce na jihozápadě uviděl příležitost ke zvýšení státních příjmů. Ze „tří Jangů“, mocných velkých sekretářů, Jang Žung už zemřel a Jang Pchu se chtěl stáhnout z politiky, a tak byl Wang Čen schopen překonat odpor Jang Š’-čchiho a viceministra trestů Che Wen-jüana, kteří tvrdili, že záležitost je nevýznamná a vzdálená. Navíc Čang Fu, vévoda Jing-kuo a nejrespektovanější generál v Pekingu, podpořil Wang Čena prohlášením, že zachování prestiže říše je mimo diskuzi.  Mingská vláda poslala do Jün-nanu posily ze S’-čchuanu, Kuej-čou a Chu-kuangu a začátkem roku 1441 byl celkovým velením pověřen ministr vojenství Wang Ťi. Wang Ťi byl zkušený úředník a administrátor, který od roku 1435 zastával funkci ministra vojenství. V lučchuan-pchingmienských válkách velel v letech 1441–1449 druhému až čtvrtému tažení. Měl titul \"cung-tu ťün-wu\" (nejvyšší velitel, ). Bylo to poprvé ve vojenské historii říše Ming, kdy se dostalo vrchní velení vojsk civilistovi, konfuciánsky vzdělanému úředníkovi. Asistovali mu eunuch Cchao Ťi-siang, který měl na starosti střelné zbraně, Ťiang Kuej (1380–1449), markýz z Ting-š’, a Sü Si, zástupce ministra vojenství.  Wang Ťi měl k dispozici 50 tisíc mužů. Pod jeho vedením mingská vojska porazila Šany a obsadila Lu-čchuan. S’ Jen-fa už dříve (roku 1438) přenesl centrum své administrativy na západ do Mong Kaung, nedaleko od Mong Jang ovládaného Avou. Barmánci Mong Kaung oblehli, dobyli a S’ Jen-faa zajali. Kdo zajme S’ Jen-faa měl dostat Lu-čchuan, ovšem na žádost krále Avy v tomto smyslu mingské úřady nereagovaly. Území Lu-čchuanu Číňané rozdělili a předali jiným šanským vůdcům. Zatím na místo S’ Jen-faa nastoupil jeho syn S' Ťi-fa a ovládl oblast Mong Jang západně od řeky Iravádí.  Po úspěšném tažení byl roku 1442 Wang Ťi odměněn titulem hraběte z Ťing-jüan, přičemž Sü Si ho vystřídal na ministerstvu vojenství. Kritika, že zdroje potřebné na obranu severní hranice jsou odčerpávány na jihu, byla potlačena.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí a čtvrtá válka (1443–1444 a 1448–1449) a důsledky bojů.", "content": "S’ Ťi-fa se pokusil navázat korektní vztahy s říší Ming, když roku 1443 poslal do Pekingu poselstvo s tributem. Mingská vláda se odmítla usmířit, dokud se do Pekingu nedostaví osobně se svými náčelníky, což odmítl. Oblast nebyla klidná a tak mingská vláda rozhodla o třetí kampani, která proběhla v letech 1443–1444. Po příchodu mingské armády do regionu Ava odmítla uznat svou podřízenost a vydat S’ Jen-faa, Číňané reagovali útokem. Dostali až k řece Iravadi, celkově tažení skončilo neúspěšně. Podle barmských kronik byli Číňané poraženi a měli velké ztráty, podle čínských záznamů se vrátili kvůli zásobovacím problémům. Srážky s Avou trvaly i roku 1445, kdy Barmánci otrávili S’ Jen-faa a jeho mrtvolu vydali Číňanům.  V březnu 1448 neuspělo společné mingsko-barmské tažení proti S’ Ťi-faovi. Následovalo rozhodnutí o čtvrté mingské velké vojenské expedici (1448–1449) s účastí Avy i všech států, dříve závislých na Lu-čchuanu. V tažení mingská armáda se svými spojenci rozdrtila S’ Ťi-faa, on sám však i se synem uprchl. Vítězství v druhé jünnanské kampani v Pekingu oslavili v březnu 1449.  Konečnou likvidaci S’ Ťi-faa Číňané nechali na Barmáncích. Ti ho zajali a roku 1454 vydali mingským úřadům. V září 1454 byl v Pekingu popraven. Místní vládci poté uznávali mingskou svrchovanost a posílali do Pekingu tribut až do 16. století.  Války natrvalo upevnily mingskou moc v Jün-nanu, byť za cenu značných nákladů. Vnitropoliticky byly úspěchem Wang Čena a posílily jeho prestiž a reputaci státníka, i když finanční rezervy a zkušení vojevůdci (jako byl Cchao Ťi-siang a Ťiang Kuej) poté chyběli na severní hranici.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lučchuan-pchingmienské války v letech 1436–1449 byla série ničivých válek mezi říší Ming a šanským státem Mong Mao (čínsky Lu-čchuan, případně Lu-čchuan Pching-mien), probíhající v jihozápadním pohraničí Číny, na pomezí provincie Jün-nan a severu dnešního Myanmaru. Války vyvolal mocenský vzestup Mong Maa, vyhodnocený Mingy jako nebezpečí pro jejich dominanci v regionu. Boje vyústily v porážku a rozdrobení Mong Maa a potvrzení mingské nadvlády nad oblastí.", "tgt_summary": "麓川之役,是发生在明朝正统年间的四次明朝朝廷征伐勐卯(麓川)国君思任发、思机发父子的战争。", "id": 1006889}
{"src_title": "Unstructured Supplementary Service Data", "tgt_title": "非结构化补充服务数据", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "Uživatel může zadat zprávu pomocí klávesnice mobilního telefonu. Telefon odesílá zprávy na počítač (USSD gateway) v domovské nebo navštívené síti. USSD gateway posílá odpověď zpátky na mobilní telefon, kde může být zobrazena na obrazovce, má však velmi jednoduchou formu. Zprávy posílané pomocí USSD nejsou definovány žádnou standardizační organizací, takže mobilní operátor může implementovat libovolné služby, které považuje za vhodné pro své účastníky.  USSD může být použito pro poskytování nezávislých služeb jako je zpětné volání (např. pro použití levnější služby při roamingu), pokročilé funkce mobilního marketingu a pro interaktivní datové služby (např. oznamování kurzu akcií a sportovních výsledků).  Jednou z nejpoužívanějších USSD služeb je dotaz na zbývající kredit u předplacených GSM karet. Aplikace pro kontrolu kreditu může skrývat detaily USSD protokolu. Po odeslání kódu *22# se po několika sekundách objeví na displeji mobilního telefonu zpráva tvaru „Zustatek Vaseho uctu je 155,80 Kc.“  USSD může být použito i pro dobíjení kreditu na předplacených telefonních kartách a pro doručování jednorázových hesel nebo PIN kódů.  Někteří operátoři používají USSD pro zasílání zpráv a aktualizací ze sociálních sítí jako je Facebook a Twitter.  Použití USSD se někdy kombinuje se službou SMS: na požadavek účastníka zaslaný pomocí USSD síť odpoví potvrzením ve formě SMS („Děkujeme, váš požadavek se právě zpracovává. O výsledku vám bude poslána SMS.“), po kterém mohou následovat další SMS zprávy informující účastníka o stádiu zpracování požadavku a o jeho výsledku. V těchto případech jsou SMS použity pro tlačení („push“) odpovědí nebo aktualizací na telefon, pokud je síť schopna je posílat; USSD se používá pouze pro posílání řídicích příkazů.", "section_level": 1}, {"title": "Technické detaily.", "content": "Většina mobilních telefonů GSM službu USSD podporuje, významnou výjimkou je většina telefonů s Microsoft Windows. Obecně je spojena se zprávami v reálném čase a s instantními zprávami. U USSD zpráv neexistuje podpora store and forward, která je typická pro SMS zprávy, kde zprávy procházejí přes středisko krátkých textových zpráv.  USSD fáze 1 specifikovaná v GSM 02.90 podporuje pouze operace vyžádané mobilním telefonem („pull“ operace). Přes jádro sítě se zprávy dopravují pomocí protokolu MAP. USSD fáze 2 specifikovaná v GSM 03.90 podporuje i zprávy iniciované sítí („push“ operace).", "section_level": 1}, {"title": "Formát.", "content": "USSD zprávy začínají jedním nebo dvěma nečíslicovými znaky z klávesnice GSM telefonů – hvězdička (* asterisk) a křížek (mřížka) (# number sign) následovanou posloupností číslic kódující příkazy nebo data. Skupiny číslic mohou být oddělovány dalšími hvězdičkami. Zpráva je vždy zakončena znakem křížek.  Příklady USSD kódů:  Po zadání a odeslání USSD kódu na GSM telefonu, zobrazí se odpověď od GSM operátora během několika sekund.", "section_level": 1}], "src_summary": "Unstructured Supplementary Service Data (USSD), česky nepříliš vhodně překládané jako nestrukturovaná data doplňkové služby, je protokol používaný mobilními telefony GSM pro interaktivní komunikaci se servery mobilního operátora. Nejznámější použití je dotaz na výši zbývajícího kreditu u předplacených SIM karet aktivovaný pomocí kódu *22#, ale USSD se může používat i pro přístup k WAP službám, pro zpětná volání u předplacených karet, mobilní platební služby, služby pro poskytování obsahu závislého na poloze účastníka, informační služby zpřístupňované pomocí menu a pro konfiguraci telefonních služeb v mobilní síti.", "tgt_summary": "非结构化补充服务数据(英语:Unstructured Supplementary Service Data,缩写USSD)有时也称快速码(Quick Codes)或功能码(Feature codes),或译非结构化数据业务、非结构化补充数据业务、非结构化补充业务数据、非结构化补充数据业务等,是GSM移动电话与移动网络运营商的计算机之间使用的一种通信协议。USSD可被用于WAP浏览、预付费回拨服务、移动金融服务、基于位置的内容服务、基于菜单的信息服务,以及作为在网络上配置电话的一部分。", "id": 1887901}
{"src_title": "Kordun", "tgt_title": "科爾敦", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Území regionu je většinou hornaté (kopce o nadmořské výšce do 1000 m) a nacházejí se v něm četné krasové formace. Na severu přechází do rovin užšího Chorvatska (Turopolje apod.), na jihu pak do vysokých hřebenů Dinárských Alp (Velebit)u. Nejvyšším vrchem oblasti je Petrova Gora poblíž hranice s Bosnou a Hercegovinou.  Oblastí protékají řeky Kupa, Korana, Glina a Mrežnica.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Obyvatelstvo Kordunu představovali až do 90. let 20. století z poloviny Chorvati a z poloviny Srbové. Po válce v Chorvatsku nahradilo obyvatelstvo srbské buď výhradně chorvatské, či žádné. V současné době představují Chorvati 3/4 obyvatelstva regionu, a Srbové 1/4.  Vzhledem k těžké hospodářské situaci, která v Korunu vždy byla, se obyvatelstvo z oblasti často stěhovalo do větších měst po celé zemi. Zatímco v roce 1931 žilo v oblasti okolo sta tisíc lidí, v roce 2001 to bylo již jen 25 000.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Hlavním zdrojem obživy v Kordunu bylo buď pastevectví, nebo lesnictví. Většina oblasti je totiž pokryta hustými lesy, v jižní části pak vápencový krasový terén s četnými křovinami neumožňuje rozvoj intenzivního zemědělství. Značnou část půdního fondu Kordunu představují tzv. červenozemě.  Díky obtížně přístupnému terénu nebyly v regionu zbudovány žádné hlavní tahy. Prochází tudy jen jedna železniční trať (Karlovac - Ogulin - Gospić a několik silnic. V roce 2004 byl otevřen úsek Dálnice A1 z Karlovce do Splitu, který oblastí Kordunu prochází. Průmysl se tak orientuje zásadně na drobnou výrobu, zpracování dřeva, či těžbu kamene.  Oblast má díky krasovým formacím nicméně vhodné podmínky pro rozvoj turistky. V jižní části Kordunu se nachází Národní park Plitvická jezera.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Během expanze Osmanské říše na Balkán byl obsazen v polovině 16. století spolu s Bosnou a Hercegovinou také celý Kordun, který byl dříve součástí chorvatského království (v personální unii s Uherskem). Až po podepsání Karlovického míru roku 1699 byly hranice mezi Osmanskou říší a Habsburskou monarchií stanoveny v linii dnešních chorvatsko-bosenských hranic a území Kordunu tak bylo připojeno k Rakousku.  Rakousko však získalo zemi pustou. Turci a příslušníci jimi porobených národů z Kordunu (podobně jako ze všech území, odkud se byli nuceni stáhnout) odešli. V prvních patnácti letech proto proběhla rozsáhlá kolonizace oblasti, do které byli zapojeni jak Chorvati (okolí Slunje), tak ale především Srbové (okolí Petrovy gory). Přicházely desítky rodin a usidlovaly se v pustých údolích místních hor. Oblast byla začleněna do tzv. Vojenské hranice; zvláštní správní jednotky Habsburské monarchie, která se nacházela u tureckého pohraničí, a jejímiž obyvateli byli srbští (ale i jiní) hraničáři.  Kordun je místem, kde se během druhé světové války, přesněji v jejích počátečních letech, koncentrovaly aktivity jugoslávských partyzánů. K menším povstáním došlo již v dubnu 1941 a pokračovaly dalšími střety, až komunisté celý hornatý, těžce dostupný a řídce osídlený region obsadili.  Kordun byl jedním z prvních míst, kde propukly srážky mezi srbským a chorvatským obyvatelstvem, a to v březnu 1991 (tzv. krvavé velikonoce). Srbští ozbrojenci zablokovali několik pro Chorvatsko klíčových cest v blízkosti Bosny a Hercegoviny. Na konci roku 1991 zde byla vyhlášena Srbská oblast Krajina, která byla později transformována v Republiku srbská Krajina. V roce 1995 tu probíhaly boje v rámci Operace Bouře, kterou byla RSK poražena a její území reintegrováno do Republiky Chorvatsko. Válečné škody a vzájemné vyhánění obyvatelstva vedly k ještě dramatičtějšímu úpadku do té doby i tak chudé oblasti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kordun je region v Chorvatsku, nacházející se mezi jihovýchodní částí Slovinska a severozápadním výběžkem Bosny a Hercegoviny (tzv. Cazinské krajiny). Většina území Kordunu je dnes součástí Karlovacké župy. Na severu jeho hranici tvoří město Karlovac, na jihu přechází v region, známý pod názvem Lika.", "tgt_summary": "科尔敦(Kordun)是克罗地亚的一个地理区域,位于克罗地亚中部。在历史上这里是哈布斯堡帝国和鄂图曼帝国军事对峙的最前线。这里拥有丰富的木材资源。虽然经济状况已经有好转,这一地区仍然存在人口外流情况。这一地区的典型地形是喀斯特地貌,土质大多为红土。", "id": 2368547}
{"src_title": "Kostel Všech svatých (Sedlec)", "tgt_title": "塞德萊茨藏骨堂", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "S budováním hřbitovní kaple Všech svatých se začalo na počátku 14. století. Dvouvěžová hřbitovní kaple s kostnicí měla dvě podlaží. Nahoře se nacházela kaple a ve spodním patře kostnice. V roce 1421 byla stavba zasažena ničivým požárem založeným husity. Po zrušení hřbitova na konci 15. století byly exhumované kosti uloženy vně i uvnitř podzemní kaple, kde je poloslepý sedlecký mnich v roce 1511 seskládal do velkých pyramid.  Kaple byly znovu obnoveny mezi lety 1703-1710 v souvislosti s celkovou obnovou kláštera podle koncepce opata Snopka a architekta Jana Blažeje Santiniho - Aichela. Významným mezníkem v historii kaple se stal letopočet 1784. V tomto roce Josef II. zrušil kromě jiných také sedlecký klášter a klášterní majetek odkoupili Schwarzenbergové z Orlíka. Ti nechali kostnici upravit do nynější podoby. Autorem světově unikátní výzdoby z lidských kostí se stal řezbář František Rint z České Skalice.", "section_level": 1}, {"title": "Santiniho přestavby.", "content": "Santiniho úpravy zde nebyly tak velké jako v klášteře. Stavbu bylo nutné staticky zajistit, proto Santini vestavěl štít mezi věže západního průčelí a d přístavbou západní předsíně. Věže jsou rozdělené vodorovnými římsami a vrchol je zakončen arkádami s lucernou. Vertikalitu kostela Santini zdůraznil odstupňovaným opěrným gotickým systémem a umístěním vertikálních okenních otvorů. Okna jsou zakončena lomeným obloukem a jejich výplň je tvořena trojicí jeptišek s kružbou. Některé otvory jsou zazděné. Na detailu kružeb si můžeme všimnout trojlístků. Na štítu je vidět opět odstupňovaný opěrný systém s oknem zakončeným lomným obloukem.  Ve stylu svého specifického architektonického projevu, barokní gotiky upravil i interiér, včetně návrhu výzdoby z kostí a dalších doplňků jako např. řezaných korun nad pyramidami, svícnů (fiál) aj. Z kostí je zde vyobrazený znak knížecího rodu Schwarzenbergů, který se nachází u hlavního vchodu nad vstupním portálem. Dále mu lze připsat nástupní schodiště vedoucí do prostoru kostnice a dekoraci kleneb, včetně dvou polí zachované gotické klenby. Zde se také nachází vstupní lomený oblouk, který je zakončen do konzol. Změnil tak orientaci vstupu do obou podlaží.", "section_level": 1}, {"title": "Sedlecká kostnice.", "content": "Sedlecká kostnice má zajímavou historii. Původně to byl hřbitovní kostel zdejšího cisterciáckého kláštera. Podle pověsti přinesl opat sedleckého kláštera Heidenreich hrst země z Božího hrobu v Jeruzalémě a rozesel ji po hřbitově. Hřbitovní půda se tak stala součástí Svaté země a proto se sem pohřbívalo nejen z Čech, ale i z okolních zemí. Tisíce lidí zde našly poslední odpočinek také v dobách epidemií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kostel Všech svatých byl původně součástí cisterciáckého kláštera v Sedlci u Kutné Hory. V podzemní části se nachází kostnice (\"ossuarium\").", "tgt_summary": "塞德莱茨藏骨堂(),中文俗称人骨教堂,是位于捷克库特纳霍拉郊区诸圣公墓(Hřbitovní kostel Všech Svatých)中的一座小型罗马天主教小圣堂,是世界文化遗产“历史城区及圣巴巴拉教堂和塞德莱茨的圣母大教堂”的一部分。", "id": 1370182}
{"src_title": "Kamélie sazanka", "tgt_title": "茶梅", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Původní druh pochází z jižních oblastí Japonska s teplým a vlhkým klimatem, z ostrovů Šikoku, Kjúšú a mnoha menších až po Okinawu. Zde roste jako keř ve stálezelených lesích při pobřeží a na svazích kopců, kde vystupuje až do 900 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "V přírodě vytváří až 5 m velké keře, hustě olistěné. Listy jsou jednoduché, střídavé, na líci lesklé, mírně zoubkované, 3 až 12 cm dlouhé. Květy jsou oproti známější kamélii japonské (\"Camellia japonica\") menší a vonné. Jsou většinou jednoduché, méně často u kultivarů poloplné, mají 6 až 8 okvětních lístků a okolo 6 cm v průměru. Barva je téměř čistě bílá, narůžovělá nebo sytě růžová. Květy vydávají specifickou kořeněnou vůni připomínající čerstvě otevřenou zásilku čaje. Květy se objevují ve velkém množství na podzim (kamélie japonská kvete až v zimě). Semena obsahují až 40 % nevysýchavého bělavého oleje.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "V Japonsku je historicky dlouho používána k produkci specifického čaje. Dále se používá na přípravu kvalitního oleje pro potravinářské a kosmetické účely. Kaméliový olej se používá při úpravě účesu zápasníků sumo. Jako okrasná rostlina se pěstuje a šlechtí od 17. století.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Pěstitelské nároky jsou obdobné jako u kamélie japonské. Pro bohaté kvetení ji vyhovuje plné oslunění. Není mrazuvzdorná. Venku ji lze pěstovat jako kontejnerovou rostlinu s přezimováním v nemrznoucím prostoru. Specializované zahraniční firmy nabízí mrazuvzdorné tzv. Ackermanovy hybridy.  V literatuře se ve skupině sazanek uvádí až 300 kultivarů. Do skupiny patří i kamélie zimní \"(Camellia hiemalis)\" a kamélie jarní \"(Camellia vernalis)\", považované za poddruhy kamélie sazanky nebo hybridy s kamélií japonskou \"(Camellia japonica)\".  Nabídka tohoto druhu je v ČR ojedinělá. Skupina kultivarů se nachází v zámecké zahradě v Rájci nad Svitavou, kde se dlouhodobě věnují pěstování a nabídce různých kamélií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kamélie sazanka (\"Camellia sasanqua\") a její kultivary je menší a méně známý druh kamélie, pěstovaný především v zemi původu, v Japonsku.", "tgt_summary": "茶梅(学名:)是山茶科山茶属的植物。分布于日本、台湾以及中国大陆的 湖北省、江西省、江苏省、海南省、福建省、浙江省、湖南省、上海市、广东省 安徽省、 广西自治区等地,生长于海拔205米至1,800米的地区,常生长在山谷林下、山谷、山坡灌丛、山坡疏林中、山坡、山坡林中、灌丛中、路边杂木林中、山谷灌丛中、林中沟谷及溪谷,属中国原产的植物(非从国外引种)。", "id": 1004171}
{"src_title": "Emmelie de Forest", "tgt_title": "埃默莉·德·佛瑞斯特", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Emmelie začala zpívat v devíti letech ve sboru v kostelech. Od čtrnácti let vystupovala na festivalech se skotským hudebníkem Fraserem Neillem. Žije v Kodani, kde od roku 2011 studuje zpěv. Dále se věnuje hře na kytaru.Mezi zdroji inspirace uvádí mimo jiné Kate Bush. Vystupuje bosá.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromí.", "content": "De Forest se narodila ve městě Randers, Dánsku. Matka je Dánka a otec Švéd — Ingvar de Forest (1938–2010). Po rozvodu rodičů vyrůstala s matkou ve městě Mariager, Dánsku.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Emmelie počátkem roku 2013 vystoupila v dánských médiích s tvrzením, že je pravnučkou britské královny Viktorie. Její pradědeček, baron Mořic Arnold de Forest měl být nemanželským potomkem anglického krále Eduarda VII. Tuto informaci podle jejích slov její rodina dlouho držela v tajnosti. Je prokázáno, že jako majitel hradu Veveří hostil baron de Forest mj. Winstona Churchilla a jeho manželku Lady Clementine, udržoval tedy styky s vysokou anglickou šlechtou (Churchill byl vnukem vévody z Marlborough).  Předci Emmelie byli členové švédsko-finské šlechtické rodiny Armfelt. Spojitost rodiny Emmelie s královnou Viktorií byla později zpochybněna Marlene Eilers-Koenig, odbornicí na šlechtickou genealogii a autorkou knihy \"Potomci královny Viktorie\".", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2013: Eurovision Song Contest.", "content": "Emmelie de Forest v lednu 2013 vystoupila jako jeden z deseti soutěžících hudební soutěže \"Dansk Melodi Grand Prix\", jejíž vítěz je nominován coby reprezentant země na Eurovizi. V přímém přenosu byla její píseň \"Only Teardrops\" diváky vybrána mezi tři nejlepší, mezi nimiž nakonec zvítězila.  14. května Emmelie postoupila z prvního semifinále Eurovize do velkého finále, kde nakonec porazila konkurenty z Ázerbájdžánu a Ukrajiny se ziskem 281 bodů. Nejvyšší dvanáctibodové ohodnocení obdržela z Francie, Islandu, Irska, Itálie, Makedonie, Srbska, Slovinska a Spojeného království.", "section_level": 2}], "src_summary": "Emmelie Charlotte-Victoria de Forest (* 28. února 1993 Randers, Dánsko) je dánská zpěvačka. Dne 18. května 2013 zvítězila s písní \"Only Teardrops\" se ziskem 281 bodů na soutěži Eurovize ve švédském Malmö po vítězství v národním kole Dansk Melodi Grand Prix v lednu téhož roku.", "tgt_summary": "埃默莉·夏洛特-维多利亚·德·佛瑞斯特(,1993年-2月28日)是一位丹麦歌手。她代表丹麦参加在瑞典马尔默举办的2013年欧洲歌唱大赛,凭歌曲《Only Teardrops》(可译为\"唯有泪下\",也有译为\"泪光闪闪\")共得281分胜出,为丹麦取得下届赛事的主办权。", "id": 3012537}
{"src_title": "Jerseyský skot", "tgt_title": "娟珊牛", "src_document": [{"title": "Historie a současné rozšíření plemene.", "content": "Plemeno pochází ze skotu původem z Normandie a Bretaně, který byl dovezen na ostrov Jersey. Čistokrevně je chováno již přes 600 let a v Anglii bylo známé už v 18. století jako plemeno s mlékem vhodným pro výrobu másla. Od roku 1789, kdy byl zakázán import skotu na ostrov, se chová odděleně, naprosto bez přílivu cizí krve. Plemenná kniha byla založena v roce 1866. Poté se plemeno rozšířilo i do zahraničí, v roce 1850 bylo dovezeno do Spojených států, v roce 1862 na Nový Zéland. V současnosti je jersey nejvíce chována právě na Novém Zélandu, v Evropě je kromě Velké Británie ve větším množství chována v Dánsku, do Česka byl jerseyský skot dovezen v 60. letech 20. století a v současné době je zde chováno 2200 kusů krav, převážně v malých stádech..", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Jerseyský skot je drobný skot jemné konstituce, krávy dosahují kohoutkové výšky pouze 117–125 cm a živé hmotnosti 350–420 kg. Tělesný rámec je obdélníkový, hrudník je hluboký a břicho prostorné, osvalení jen slabé. Utvářením těla představuje výrazný mléčný užitkový typ skotu. Typická je štičí hlava s širokým čelem a velkýma výraznýma očima. Zvířata jsou od přírody rohatá, většinou jsou však odrohovaná. Končetiny jsou suché, paznehty jsou tmavě pigmentované a ve srovnání s hmotností těla mají největší nášlapovou plochu ze všech plemen skotu. Vemeno je prostorné, hluboké dobře upnuté s výrazným závěsným vazem. Barva srsti je žlutohnědá, odstín kolísá od krémové až po červenou, na hlavě, ramenou a kyčlích je barva tmavší, častý je úhoří pruh na hřbetě a tmavě pigmentovaný mulec je světle obrouben.  Je to plemeno, které má nejvyšší relativní mléčnou užitkovost v poměru k tělesné hmotnosti, mléko má vysoký obsah bílkovin, od 4,1-4,4 % a velmi vysoký obsah tuku, 6,2–7,5 %. Tukové kapénky jsou velké a usnadňují stloukání na máslo, vysoký obsah pevných složek též předurčuje toto mléko k výrobě sýrů. Díky velkému obsahu beta-karotenu je žlutě zbarvené. V současnosti je průměrná užitkovost českých jerseyských krav 6000 kg mléka za laktaci u starších krav a 5450 kg mléka u prvotelek.  Masná užitkovost je jen velmi malá: jatečná výtěžnost vyřazených krav je velice nízká, lůj starších zvířat je navíc sytě žlutě zbarvený, takže se maso podobá koňskému. Mladá zvířata se nedají vykrmit do vyšší hmotnosti a porážejí se už při hmotnosti 200-250 kg.  Jerseyský skot je raný, jalovice se poprvé zapouštějí ve věku 14-15 měsíců a telí se ve věku dvou let. Novorozená telata váží 20-30 kg. Konstituce je pevná, zvířata jsou dlouhověká a dobře využívají objemných krmiv a pastvy. Je však náročný na kvalitu podávaných krmiv a zvláště odchovávaná telata vyžadují dobrou zootechnickou péči.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Český svaz chovatelů jerseyského skotu", "section_level": 2}], "src_summary": "Jerseyský skot, též jersey, je malé dojné plemeno charakteristické jemnou štičí hlavou, ušlechtilou tělesnou stavbou a vysokým obsahem bílkoviny a tuku v mléce. Je to druhé nejrozšířenější plemeno mléčného skotu na světě. Pochází z ostrova Jersey v průlivu La Manche a společně s příbuzným plemenem guernseyského skotu se označuje jako kanálové plemeno.", "tgt_summary": "娟珊牛(英语:Jersey cattle)是原产英国泽西岛的一种奶牛,因为泽西岛曾被翻译为娟珊岛而得名,大约在18世纪中逐渐培育成型。", "id": 1451182}
{"src_title": "Hôtel de Crillon", "tgt_title": "克里雍大饭店", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1758 francouzský král Ludvík XV. nařídil vytvoření náměstí se dvěma identickými fasádami po obou stranách ulice \"Rue Royale\": na východní straně vznikl Hôtel de la marine a na západní mělo být postaveno sídlo Královské mincovny. Ta však byla nakonec umístěna v paláci Hôtel de la Monnaie na \"Quai de Conti\". Západní část náměstí byla rozdělena na čtyři parcely, kde byly postaveny:  Palác postavil architekt Louis-François Trouard (1729–1794) a vnitřní výzdobu provedl architekt Pierre-Adrien Pâris (1745–1819). V roce 1788 hôtel d'Aumont koupil François Félix de Crillon (1748–1820), po kterém se dnes nazývá. Za Velké francouzské revoluce byl palác znárodněn a později opět navrácen rodině, která zde žila až do roku 1907. V roce 1900 byla fasáda paláce zapsána mezi historické památky. V roce 1907 palác se sousedními budovami v ulici \"Rue Boissy-d'Anglas\" koupila \"Société des grands magasins et des hôtels du Louvre\" (dnešní Groupe du Louvre), která ho přeměnila na luxusní hotel. Přestavba trvala dva roky a vedl ji architekt Gabriel-Hippolyte Destailleur (1822–1893). Ten ponechal netknuté hlavní schodiště a fasády, ale dal odstranit většinu původního vnitřního vybavení. Dřevěné vybavení bylo nahrazeno kopiemi, zatímco originály byly nově umístěny v paláci Hôtel de La Tour d'Auvergne (dnešní ambasáda Chile) na \"Avenue de La Motte-Picquet\". Další táflování se nachází v Metropolitním muzeu umění v New Yorku a ve Rothschildově vile v Saint-Jean-Cap-Ferrat.  Hotel byl otevřen 11. března 1909 a díky svému luxusu byl využíván k ubytování hlav států. V tomto hotelu byl v roce 1919 ubytován americký prezident Woodrow Wilson a delegace Dohody a byla zde uzavřena zakládací smlouva Společnosti národů. Během okupace Paříže za druhé světové války zabrala hotel německá armáda.  V roce 2005 hotel koupila americká skupina Starwood Capital Group, která ho v roce 2010 prodala za 250 miliónů eur jednomu ze členů královské rodiny Saudů.", "section_level": 1}, {"title": "Vybavení.", "content": "Hotel má 103 pokojů a 44 apartmá. Nejznámější se nacházejí v pátém patře: \"suite Bernstein\" a \"suite Louis XV\", které vedou na \"Place de la Concorde\". Prezidentské apartmá se nachází ve třetím patře.  Restaurace \"Les Ambassadeurs\" získala v roce 2011 Průvodce michelinskou hvězdu. Uděluje se zde literární cena \"prix Femina\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Hôtel de Crillon je luxusní hotel v Paříži. Nachází se na severním okraji náměstí \"Place de la Concorde\" v 8. obvodu. Bývalý šlechtický palác byl v roce 1909 přeměněn na hotel, který od roku 2010 vlastní saúdská královská rodina.", "tgt_summary": "克里雍大饭店(Hôtel de Crillon)是巴黎的一座古老的五星级豪华酒店,位于协和广场10号(北侧),香榭丽舍大街东端。", "id": 521302}
{"src_title": "Třída Imperatrica Marija", "tgt_title": "玛丽亚皇后级战列舰", "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku.", "content": "Ruské loděnice v letech 1911–1917 postavily celkem tři jednotky této třídy.  Jednotky třídy \"Imperatrica Marija\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní výzbroj po dokončení tvořilo dvanáct 305mm kanónů ve čtyřech třídělových věžích stojících v ose lodi. Sekundární výzbroj tvořilo dvacet 130mm kanónů umístěných v kasematech. Lehkou výzbroj představovaly čtyři 75mm kanóny. Lodě rovněž nesly čtyři 450mm torpédomety. Nejvyšší rychlost dosahovala 21 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Operační služba.", "content": "Černomořské loďstvo bylo zařazením bitevních lodí \"Imperatrica Marija\" a \"Imperatrica Jekatěrina Velikaja\" v roce 1915 velmi posíleno. Získalo tím jednoznačnou převahu nad bitevním křižníkem SMS \"Goeben\" (kromě rychlosti), který do té doby v Černém moři neměl rovnocenného soupeře. Obě bitevní lodě se v posledních měsících roku 1915 podílely na výpadech ruského loďstva k tureckému a bulharskému pobřeží.  \"Imperatrica Marija\" však byla překvapivě zničena 20. října 1916 v Sevastopolu vnitřní explozí.  Po únorové revoluci v roce 1917 byla \"Imperatrica Jekatěrina Velikaja\" přejmenována na \"Svobodnaja Rossija\". Třetí jednotka třídy rozestavěná jako \"Imperator Alexander III.\", byla do služby zařazena v červnu 1917 jako \"Volja\". Po říjnové revoluci byly obě bitevní lodě podřízeny ústřednímu výboru námořnických sovětů Černomořského loďstva (Centroflot) a jejich bojová aktivita ustala. Dočasný konec bojových akcí proti Centrálním mocnostem v březnu 1918 stvrdilo podepsání Brestlitevského míru.  Podle podmínek mírové smlouvy mělo být loďstvo v Sevastopolu odzbrojeno pod německým dohledem. Když se však německá armáda přiblížila k městu, posádky s loděmi unikly do Novorossijska. Když sovětský admirál Tichmeněv rozhodl odvést své lodě do německé internace, loďstvo se rozdělilo a část lodí vlastní posádky raději potopily. Zatímco \"Volja\" odplula do Sevastopolu, \"Svobodnaja Rossija\" vyplula 18. června 1918 před novorossijský přístav, kde ji čtyřmi torpédy potopil torpédoborec \"Kerč\".  \"Volja\" byla v červnu 1918 zajata Němci, kteří však loď nedokázali zařadit do služby (neměli na to ani dostatek námořníků). Po německé kapitulaci ukořistěné lodě 25. listopadu 1918 převzala Velká Británie, která se zde podílela na protibolševické intervenci sil Dohody v rámci ruské občanské války a její silné loďstvo ovládlo prostor Černého moře.  V září roku 1919 Britové předali část ukořistěných lodí – bitevní loď \"Geněral Alexejev\" (ex \"Volja\"), křižníky \"General Kornilov\" (ex \"Očakov\"), \"Pamjať Merkurija\", \"Almaz\", 11 torpédoborců a pět ponorek, bělogvardějcům, což jim umožnilo stáhnout část vlastních sil z oblasti. Bělogvardějská námořní eskadra měla námořní převahu v celé oblasti a soustředila se na podporu pozemních jednotek.  Námořní převaha nemohla zachránit situaci na souši. Bolševická ofenziva v říjnu 1920 rychle postupovala do oblastí, dosud ovládaných bělogvardějci. Bělogvardějská námořní eskadra proto v polovině listopadu 1920 evakuovala na 151 000 lidí do Istanbulu a posléze se, včtně bitevní lodě \"Geněral Alexejev\", nechala internovat Francouzi v severoafrické Bizertě. Sovětský svaz získal válečné lodě eskadry až v roce 1924 poté, co s ním Francie navázala diplomatické styky. Kvůli katastrofálnímu technickém stavu však musely být, včetně \"Geněral Alexejev\", všechny sešrotovány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Imperatrica Marija byla třída bitevních lodí Ruského carského námořnictva. Celkem byly postaveny tři jednotky této třídy, určené pro službu v Černém moři. Lodě se účastnily první světové války i bojů ruské revoluce. Od třídy \"Gangut\" postavené pro baltské loďstvo, se třída \"Imperatrica Marija\" lišila kratším trupem, zesíleným pancéřováním a nižší rychlostí.", "tgt_summary": "玛丽亚皇后级战列舰 (俄语:\"\")是沙皇俄国海军为黑海舰队建造的第一种无畏舰。三舰都在尼古拉耶夫船厂建造。两艘是在后改名61公社社员船厂的船坞建造,第三艘在黑海船厂 ()建造。头两艘于1915年完工并和德国海军赠与土耳其海军的战列舰交战,第三艘二月革命时未完工。 玛丽亚皇后号由于弹药库爆炸1916年沉于塞瓦斯托波尔。叶卡捷琳娜女皇号被于1917年重新命名为“自由俄罗斯号”1918年为免被德军按布列斯特条约俘获于新罗西斯克自沉,亚历山大三世号改名为“自由号”转交给德军,仅进行了一次出海训练就因德国战败转交给协约国。英国于1920年将她转交俄国白军,重命名为阿列克谢耶夫将军号。此时 她只有一座炮塔能用,但是在白军失利后转到克里米亚,加入弗兰格尔的海军并被法国拘留,1930年代解体以支付停泊费。", "id": 1446204}
{"src_title": "Ljudmila Ruděnková", "tgt_title": "柳德米拉·鲁丹科", "src_document": [{"title": "Tituly.", "content": "Po zisku titulu Mistryně světa jí byl udělen titul IM. Roku 1976 jí FIDE udělila titul WGM.", "section_level": 1}, {"title": "Soutěže jednotlivkyň.", "content": "Roku 1928 zvítězila na mistrovství Moskvy žen v šachu. Po přestěhování do Leningradu v roce 1929 třikrát vyhrála mistrovství Leningradu žen v šachu. Mistrovství Sovětského svazu v šachu žen vyhrála Ruděnková roku 1952.", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství světa žen.", "content": "Když na přelomu let 1949-1950 uspořádala FIDE v Moskvě turnaj o titul mistryně světa v šachu, který měl určit nástupkyni tragicky zahynulé Věry Menčíkové, Ruděnková tento turnaj v konkurenci dalších patnácti šachistek vyhrála s náskokem jednoho bodu před druhou Olgou Rubcovovou a vybojovala tak titul mistryně světa v šachu.  Titul mistryně světa ztratila roku 1953 v zápase s Jelizavetou Bykovovou, který v Leningradě prohrála 5:7 (=2). Ještě po desáté partii byl stav nerozhodný 4:4 (=2), pak však Ruděnková v posledních čtyřech partiích třikrát prohrála.  Protože roku 1955 vyhrála kandidátský turnaj v Moskvě Olga Rubcovová a Ruděnková měla po prohraném zápase o titul právo na odvetu, střetli se Ruděnková, Rubcovová a Bykovová roku 1956 v Moskvě v trojzápase, ve kterém zvítězila Rubcovová a Ruděnková skončila na posledním třetím místě.", "section_level": 2}, {"title": "Soutěže družstev.", "content": "S družstvem Leningradu se účastnila Mistrovství Sovětského svazu družstev v šachu v letech 1948, 1951 a 1963. Nejvýše dosáhla s družstvem Leningradu na 2. místo v roce 1951. V tomto roce dosáhla i největšího úspěchu v této soutěži, když obsadila individuální druhé místo na první ženské šachovnici  V roce 1952 reprezentovala tým Iskry na Sovětském šachovém poháru klubů na první ženské šachovnici.", "section_level": 1}, {"title": "Umění.", "content": "V roce 2001 se objevila na poštovní známce Jugoslávie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ljudmila Vladimirovna Ruděnková ( – \"Ljudmila Vladimirovna Ruděnko\", – \"Ljudmila Volodimirivna Ruděnko\"; 27. července 1904, Lubny – 4. března 1986, Leningrad) byla sovětská šachistka, po Věře Menčíkové v pořadí druhá žena, která si vybojovala titul mistryně světa v šachu (titul držela v letech 1950 až 1953). Narodila se v Poltavské gubernii, která odpovídá Poltavské oblasti na Ukrajině, a která byla tehdy součástí Ruského impéria. Šachy se naučila hrát od svého otce v deseti letech. Po skončení střední školy se odstěhovala do Oděsy, kde získala vysokoškolské vzdělání v oboru ekonomie. Pracovala jako plánovač a šachy hrála zpočátku pouze jako svůj koníček. Daleko více se zabývala plaváním a stala se mistryní Oděsy v kategorii 400 metrů prsa. Šachy závodně začala Ruděnková hrát po přestěhování do Moskvy roku 1925. Poté se přestěhovala do Leningradu, kde se v roce 1929 stal jejím trenérem Pjotr Arseňjevič Romanovskij.", "tgt_summary": "柳德米拉·弗拉基米罗弗纳·鲁丹科(英语:Lyudmila Vladimirovna Rudenko,,,1904年-1986年),苏联(乌克兰)国际象棋女棋手,是继维拉·明契克之后的第二位女子世界冠军。", "id": 410364}
{"src_title": "Odkouzlení světa", "tgt_title": "袪魅", "src_document": [{"title": "Projevy odkouzlení světa.", "content": "Projevy odkouzlení světa zahrnují obecnou racionalizaci společnosti i jedince:  Za jeden z důsledků odkouzlení světa můžeme považovat i sekularizaci. Sekularizace se jako termín objevuje už od antiky a znamená potlačení vlivu náboženství ve světských záležitostech.  Během odkouzlení společnosti vyústilo racionální pojetí světského života moderní společnosti v desakralizaci veřejných a mocenských záležitostí. Tudíž můžeme hovořit o tom, že sekularizace s odkouzlením světa souvisí, ačkoliv oba termíny nejsou zaměnitelné.", "section_level": 1}, {"title": "Podstata a původ odkouzlení světa podle Schillera a Webera.", "content": "Friedrich Schiller o odkouzlení mluvil již století před Weberem. Pojem použil jako popis stavu, ve kterém se svět nachází po odklonu od předmoderních mýtů a metafyziky.  Max Weber jeho čistě filozofickou úvahu převedl do sociologického kontextu. Racionalizace společnosti je podle Webera pro její vývoj nezbytná. Přechod od tradiční společnosti k moderní reflektoval zejména z nábožensko-církevního hlediska. Jádrem odkouzlení nebyly pro Webera proměny víry, ale „postavení církví a vztahů náboženství a společnosti, ale kulturní důsledky jedinečného okcidentálního procesu racionalizace lidského života, kalkulovatelnosti zisku a technické manipulovatelnosti světem přírody i lidskou společností vůbec.“ Weber tak neoznačuje náboženství za mrtvé, nemluví o „ztrátě božského“, tedy o naprostém vytlačení duchovních principů ze společnosti. Jeho výklad odkouzlení světa separuje duchovno z mocenských a masivně společenských záležitostí a přesouvá jej do privátní, osobní roviny. Na druhou stranu připisuje Weber vznik kapitalismu a prvních zárodků racionality vzniku protestantských církví. Protestanské hodnoty (tj. střídmost, usilovná píle) se odrážely i do myšlení raných kapitalistů (v tom oponoval Marxově teorii o vzniku kapitalismu v čistě ekonomickém prostředí) a spolu s nimi i určitá skepse k mystickým prvkům, typickým pro katolicismus, ale nikoli pro protestantismus. Rozvoj kapitalistického myšlení vedl podle Webera ke zvětšující se roli efektivity, čemuž následovala postupná byrokratizace společnosti, hlavně v politice a ekonomice (přeměny tradičního vedení státu k úřednické organizaci). Náboženská reformace tedy paradoxně zavdala jedné z příčin postupné sekularizace západní společnosti. Weber dokonce koketoval s myšlenkou, že přílišná byrokratizace by v budoucnu mohla zcela ovládnout lidský život a uvěznila by ho v \"železné kleci racionality\".\"", "section_level": 1}, {"title": "Pojem odkouzlení světa podle Gaucheta.", "content": "Marcel Gauchet popisuje odkouzlení světa jako rozchod s tradičním západním náboženstvím, stav, kdy se lidstvo dostalo za hranice náboženského věku. Křesťanství tvořilo zprvu všeobecně platný způsob uspořádání všeho lidského, uspořádání společnosti v rovině společenské i duchovní. Svým mocenským potenciálem ale formálně křesťanství vydrželo dodnes, a stalo se tak „náboženstvím rozchodu s náboženstvím“ – v podstatě popisuje fakt, že navzdory všeobecné sekularizaci společnosti a jejího vlivu na politiku je křesťanství v západní společnosti formálně přítomno, např. oficiální motto Spojených států amerických „In God We Trust“, tedy „Věříme v Boha“. Podle Marcela Gaucheta se „obec ve věcech veřejných již obejde bez nadpřirozeného, a týká se to i těch jejích členů, kteří v ně nepřestali věřit“. Církev během osvícenství ztratila dominantní vliv jak na obyvatelstvo, tak na vedení státu – týkalo se to i hmotných statků, které církev ztrácela na úkor státu.", "section_level": 1}], "src_summary": "V sociologii se termín „odkouzlení světa“ (\"francouzsky Désenchantement du monde, anglicky Disenchantment of the world, Entzauberung\") používá při popisu proměny tradiční západní společnosti v moderní s nástupem osvícenství a vědecké revoluce vrcholící na konci 18. století. V podstatě je tak odkouzlení světa výsledkem racionálního zdůvodňování přírodních i společenských jevů. Jako první tento termín použil na konci 18. století Friedrich Schiller. Na sklonku 19. století termín upravil a přepracoval sociolog Max Weber, zasadil jej do sociologického kontextu rámci svých studií sociologie náboženství a zkoumal ji jako souvislost mezi náboženstvím, racionalitou a moderním kapitalismem. Odkouzlení světa je svou povahou racionálního zdůvodňování a „odkouzlování“ úzce spojeno s termínem sekularizace, tedy potlačováním vlivu náboženství a církve na světské záležitosti.", "tgt_summary": "祛魅(英语:Disenchantment)在社会科学中是指在现代社会消去神秘主义(魅惑力)的表面并把文化合理化,这个概念最初由马克斯·韦伯借用弗里德里希·席勒的理论来描述现代化、官僚化的世俗西方社会,在这种社会中自然理解能力比信仰更有价值、过程都以合理的目标为方向,与韦伯所说的“这个世界上遗留着好的迷人的花园”的传统社会相对立。", "id": 1825155}
{"src_title": "Konkláve v roce 2013", "tgt_title": "2013年教宗选举秘密会议", "src_document": [{"title": "Rezignace Benedikta XVI..", "content": "Papež Benedikt XVI. vyhlásil 11. února 2013 svoji rezignaci k 28. únoru z důvodu úbytku sil. Svým rozhodnutím zaskočil většinu svých spolupracovníků i církve, neboť je obvyklé, že papežové slouží ve svém úřadě až do své smrti. Poslední papež, který rezignoval před Benediktem XVI., byl Řehoř XII. v roce 1415, kdy tak učinil víceméně z donucení za výjimečné situace, aby se vyřešilo papežské schizma. Poslední skutečně dobrovolná rezignace před Benediktem XVI. byla rezignace Celestýna V. v roce 1294. Jako první z papežů rezignoval Poncián v roce 235 (zároveň s ním se svých nároků vzdal Hippolyt Římský, který se také prohlašoval za papeže).  Benedikt XVI. odcestoval 28. února do papežské letní rezidence Castel Gandolfo a vyčkává zde několik týdnů na dokončení oprav svého příštího příbytku ve Vatikánu. Jeho vatikánské apartmá bylo zapečetěno.", "section_level": 1}, {"title": "Načasování.", "content": "Podle článku 37 apoštolské konstituce Universi Dominici Gregis by mělo být konkláve zahájeno 15 až 20 dní poté, kdy nastala sedisvakance, v tomto případě tedy 15 až 20 dní po 28. únoru. Časový odstup je nutný z logistických důvodů, neboť konkláve je obvykle svoláváno nečekaně po úmrtí stávajícího papeže, a je třeba poskytnout kardinálům z celého světa čas na přepravu do Vatikánu. Papež Benedikt XVI. ovšem vydal 25. února dokument motu proprio, kterým povolil dřívější začátek konkláve.", "section_level": 1}, {"title": "Sbor volitelů.", "content": "Přestože bylo v době volby celkově 209 žijících kardinálů, potenciálních volitelů bylo mezi nimi pouze 117, protože kardinálové, kteří v den před uprázdněním papežského stolce (tj. 27. února 2013) byli starší než 80 let, už nebyli oprávněni volit. Německý kardinál Walter Kasper, který 80 let dosáhl teprve dne 5. března 2013, se konkláve mohl zúčastnit. Britský kardinál Keith O'Brien ovšem oznámil současně se svou rezignací na arcibiskupskou funkci, že se konkláve zúčastnit neplánuje. Konkláve se rovněž nezúčastnil indonéský kardinál Julius Riyadi Darmaatmadja SJ.", "section_level": 1}, {"title": "Odhady výsledku volby.", "content": "Mezi odhady výsledku volby zveřejňovanými v médiích byly nejkonkrétnějšími kursy sázkových kanceláří, pro něž se volba papeže stala jednou z nejvýznamnějších mimosportovních událostí roku. Podle článků čerpajících ze zprávy ČTK z počátku března byli pro většinu sázkových kanceláří (z nichž byly zmíněny kursy jedné irské a jedné britské) mírnými favority volby kardinálové Angelo Scola a Peter Turkson (s kursy 2:1 až 3:1), za nimiž následovali Tarcisio Bertone, Marc Ouellet a Angelo Bagnasco. České sázkové kanceláře vyhlásily bezprostředně po Benediktově ohlášení abdikace kursy, podle nichž favority byli (v různém pořadí) Francis Arinze, Marc Ouellet a Peter Turkson s kursy kolem 4:1 až 5:1; kurs Dominika Duky byl 500:1 či 1000:1, kurs Miloslava Vlka u Chance 300:1. Na kardinála Bergoglia, budoucího papeže, vyhlásil Tisport nejprve kurs 50:1 a poté ho snížil na 25:1; sázky na tohoto kandidáta tvořily asi 1 % ze všech sázek na volbu papeže.  Italská média podle Českého rozhlasu zmiňovala kolem 10 kardinálů, kteří mohli být vhodnými kandidáty, a nejčastěji byli zmiňováni Angelo Scola a Timothy Dolan, dále například Odilo Pedro Scherer.  Podle komentáře Petra Živného papež Benedikt XVI. zvlášť zviditelnil a tím nepřímo doporučil Angela Scolu, když jej postavil do čela milánské arcidiecéze, a Gianfranca Ravasiho, kterého v roce 2013 pověřil postními duchovními cvičeními pro římskou kurii a který podle Živného převyšuje svými mimořádnými kvalitami po všech stránkách ostatní kardinály voliče. Dalšími zmíněnými italskými kandidáty byli Giuseppe Betori, Francesco Coccopalmerio (jako nejliberálnější ze zmíněných), z neitalských pak Američan James Michael Harvey a tradicionalistický Kanaďan Marc Ouellet.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "Ačkoliv kardinálové mají přísně zakázáno sdělovat informace o průběhu konkláve, jako obvykle se dodatečně různá tvrzení v médiích objevila. Podle nich v rozhodujícím kole získal Bergoglio 90 hlasů ze 115. Deník Corriere della Sera s odvoláním na anonymní zdroje označil jeho překvapivě rychlý úspěch za výsledek dohody skupiny volitelů kolem státního sekretáře Tarcisia Bertoneho a amerických kardinálů, kteří nechtěli v čele církve Itala Angela Scolu. K tomu, že zvolený kandidát v médiích nebyl zmiňován mezi žhavými kandidáty, řekl vídeňský kardinál Christoph Schönborn: „Novináři Bergogliovo jméno neregistrovali. K tomu můžu říci jen to, že Bergoglio by nebyl v pátém kole zvolen papežem, pokud by nebyl favoritem od začátku“.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledek.", "content": "Dne 13. března 2013, ve druhý den konkláve, krátce po sedmé hodině (19:07) začal z komína Sixtinské kaple stoupat bílý kouř. Zhruba ve čtvrt na devět vystoupil na lodžii požehnání baziliky sv. Petra kardinál-protojáhen Jean-Louis Tauran a oznámil zvolení Jorga Maria Bergoglia, který si zvolil jméno František.", "section_level": 1}, {"title": "Kouřové znamení.", "content": "Po zkušenostech z roku 2005, kdy se nepodařilo vyvolat správnou barvu kouře, jímž se signalizuje výsledek hlasování, a kouř měl neurčitou šedou barvu, byla v roce 2013 pro každou barvu kouře určena jiná kamna a barva kouře byla, podle agentury AFP, řízena chemickými přísadami. Pro vyvolání černého kouře se používá směs chloristanu draselného, antracenu a síry, pro vyvolání bílého kouře směs chlorečnanu draselného, laktózy a kalafuny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Papežské konkláve (italsky \"Il conclave del 2013,\" polsky \"Konklawe 2013\") v roce 2013 se konalo v návaznosti na rezignaci papeže Benedikta XVI., která byla ohlášena 11. února 2013 a nastala 28. února t.r. ve 20:00 h SEČ. V celé historii římskokatolické církve se jednalo teprve o třetí konkláve, které se konalo během života předchozího papeže, neboť obvykle se konkláve koná v návaznosti na úmrtí papeže. V souladu s rozhodnutím, které učinila v pátek 8. března generální kongregace kardinálů, začalo konkláve slavnostní mší v úterý 12. března 2013. Dne 13. března 2013, ve druhý den konkláve, v páté volbě, byl zvolen argentinský kardinál Jorge Mario Bergoglio, který si zvolil jméno František.", "tgt_summary": "2013年教宗选举秘密会议因教宗本笃十六世于2013年2月28日退位而召集举行。这是天主教会历史上第三次在前任教宗仍在世时召集的教宗选举秘密会议,第一次发生在1294年,第二次发生于1415年。会议从2013年3月12日开始,经过五轮投票后,在3月13日19时06分,会议举行地西斯汀小堂的烟囱冒出白烟,表示枢机团已选出新教宗,而约50秒后圣伯多禄大殿响起钟声,确认新教宗已被选出。当选者为阿根廷籍枢机乔治·玛略·伯格里奥,并取名号为「方济各」。", "id": 2970593}
{"src_title": "Lena Dunham", "tgt_title": "莉娜·丹恩", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Dunham se narodila v New Yorku. Její otec, Carroll Dunham, je malíř \"otevřeně sexualního pop artu\" a její matka, Laurie Simmons, je fotografka a designérka. Její otec je protestant a podle Leny Dunham potomek Mayflower; její matka je Židovka. Lena Dunham má mladší sestru Grace, která je modelka a v současné době studuje na Brownově univerzitě a která účinkovala ve filmu \"Tiny Furniture\". Když byly sestrou ještě děti, často je hlídaly fotografky Sherri Zuckerman a Catherine McGann.  Dunham navštěvovala Saint Ann's School v Brooklynu, New York, kde potkala herečku a kolegyni Jemima Kirke, se kterou účinkuje v seriálu \"Girls\", a kterou také obsadila do svého prvního filmu \"Nábyteček\". V roce 2008 odpromovala na Oberlin College, kde studovala kreativní psaní.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "První film Leny Dunham, který natočila v roce 2010, \"Tiny Furniture\", vyhrál cenu pro Nejlepší příběh na konferenci South by Southwest Music and Media Conference. Dunham herself plays the lead role of Aura.  Televizní seriál, \"Girls\", jehož je Lena Dunham tvůrkyní, začala TV stanice HBO vysílat na začátku roku 2012. Výkonným producentem seriálu je Judd Apatow. Tři epizody tohoto seriálu byly vysílany na festivalu SXSW, kde se dočkaly pozitivních reakcí. První sezóna měla premiéru 15. dubna 2012 a zařídila Leně čtyři nominace na ceny Emmy – herecký výkon, scénář a režie. Seriál také vyhrál dva Zlaté glóby a to pro Nejlepší komediální seriál a za Nejlepší ženský herecký výkon v komedii či muzikálu. V únoru roku 2013 se za práci pro seriál \"Girls\" stala vůbec první ženou, která získala Directors Guild Award pro Nejlepšího režiséra komediálního seriálu.  8. října 2012 podepsala smlouvu na 3,5 milionů dolarů se společností Random House, která tak získala práva na její první knihu – esej nazvanou \"Not That Kind of Girl: A Young Woman Tells You What She's Learned\".  Dunham se objevila v reklamním spotu pro znovuzvolení prezidenta Barracka Obamy, ve kterém pronáš monolog, který se podle \"The Atlantic\" snaží o \"získání hlasu srovnáváním volení s prožíváním prvního sexu\". Fox News hlásil \"intenzivní kritiku\" z vícero médií, která označila onu reklamu za \"nevkusnou a nepřiměřenou\" a dodal, že \"ne každý byl tolik uražen\".  Dunham se objevila v úvodní parodii na Emmy Awards, ve kterém se komickým způsobem objevuje nahá.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 2012 začala chodit s hlavním kytaristou kapely Fun., Jackem Antonoffem. Oba dva se rozhodli upustit od svatby, dokud nebude mít každý člověk stejné podmínky, čímž podporují svatby stejného pohlaví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lena Dunham (* 13. května 1986 New York) je americká herečka a filmařka. Napsala a zrežírovala nezávislý film \"Tiny Furniture\" (2010) a je tvůrkyní a hlavní herečkou televizního seriálu stanice HBO s názvem \"Girls\". V roce 2012 byla nominována na čtyři ceny Emmy, vyhrála dva Zlaté glóby a stala se první ženou, která získal cenu za režii Directors Guild of America Awards v kategorii komedie.", "tgt_summary": "莉娜·丹恩(Lena Dunham,1986年-05月13日)是一位美国电影制作人、导演和演员。曾在2010年编写并执导独立电影《微型家具》(\"Tiny Furniture \")。她也是HBO电视系列剧《女孩我最大》(\"Girls\")的原创人,在2012年因该影集入围四项艾美奖提名,以及获得了两座金球奖。", "id": 826266}
{"src_title": "Biologická léčba nádorových onemocnění", "tgt_title": "癌症免疫疗法", "src_document": [{"title": "Základní úvaha.", "content": "Správná funkce imunitního systému je založena na rozlišování vlastního od cizího, takže by měla být identifikována a zlikvidována i nádorová buňka. Problém spočívá v tom, že nádorová buňka je zmutovanou variantou vlastních buněk, takže případné antigeny nebo MHC glykoproteiny, které slouží k rozlišení mezi vlastním a cizím bývají \"nedostatečně silné\" k automatickému rozpoznávání a zachycení imunitním systémem organismu. Přesto určité antigenní rozdíly u nádorových buněk existují, což umožňuje \"natrénovat\" vybrané imunocyty k rozpoznávání těchto změn a pomocí sériových a paralelních kaskád, které jsou pro imunitní systém typické (viz např. komplement), zahájit proces odstraňování těchto nádorových buněk.  Jak bylo výše naznačeno, mnoho druhů nádorových buněk produkuje antigeny, které jsou buď atypické pro daný typ buňky a/nebo místo či období výskytu. Mezi takové antigeny mj. patří glykosfingolipid GD2, tedy disialogangliosid, který vylučují na povrch vnější membrány pouze neuronální buňky. Před nežádoucím zásahem imunitního systému jsou tyto buňky chráněny hematoencefalickou bariérou. Tento antigen GD2 však rovněž vylučují mnohé nádory, jako např. neuroblastom, meduloblastom, astrocytom, melanom, malobuněčný nádor plic, osteosarkom či některé sarkomy měkkých tkání. Takže, GD2 může sloužit jako vhodný \"naváděcí\" antigen pro \"trénink\" imunitního systému. Jiné antigeny se typicky vyskytují pouze během embryogeneze (onkofetální antigeny) a pak zanikají, proto je jejich výskyt na nádorech vhodným terčem pro cílenou imunoterapii.  Jako vhodné antigeny mohou sloužit také některé růstové receptory, které se na normálních buňkách vyskytují vzácně či vůbec. Jde o receptory, jejichž aktivace spouští signální proces dovnitř buňky, který je ve svém výsledku zodpovědný za neregulovaný růst a dělení buňky. Jako příklad může posloužit CD340 resp. ErbB2 (Human Epidermal Growth Factor Receptor 2), což je receptor vyskytující se na povrchu nádorových buněk rakoviny prsu.  Určitou zajímavostí je, že některá imunoterapeutická léčiva nádorů mohou reaktivovat latentní tuberkulózu, což musí být vždy před jejich nasazením zváženo.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba nádorů založená na buněčné imunitě.", "content": "Tento druh imunoterapie byl poprvé představen Rosenbergovou výzkumnou skupinou z Amerického národního úřadu zdraví (National Institutes of Health) a je uplatňován jak ve výzkumu, tak v praxi v mnoha zemích po celém světě. Základem je postup, kdy jsou izolovány imunocyty, a to buď přímo od nemocného nebo od dárců (tedy autologní vs. allogenní postup), které jsou následně obohaceny a pomocí transfuze vráceny (či jen aplikovány) pacientovi. Obohacené imunocyty vykazují vysokou cytotoxicitu vůči příslušným nádorovým buňkám, čímž je pomáhají odstraňovat. Klinické využití tohoto postupu se stalo již rutinou v japonských onkologických pracovištích, přičemž autologní varianta postupu zahrnující NK buňky a cytotoxické T lymfocyty (CTL) je využívána v dalších asijských zemích. V Dánsku je v první fázi klinických zkoušek metoda ALECSAT. Jde o metodu, která je odvozena od původní Rosenbergových teoretických i praktických předpokladů.", "section_level": 1}, {"title": "Protinádorová vakcinace.", "content": "Jde o druh léčby nádorů založené na buněčné imunitě, založený na tom, že nádorový antigen je specifickým složkám imunitního systému představen pomocí buněk prezentujících antigen (APC), které slouží k aktivizaci T lymfocytů, které jsou schopny zajistit léčebnou odezvu vůči příslušným nádorovým buňkám. Pokud totiž makrofág či dendritická buňka (typické APC), které patří k typickým buněčným představitelům vrozené imunity, zachytí cizorodou látku, vystaví její antigen na svůj povrch, čímž umožní T-lymfocytům připravit specifickou odezvu.  Příkladem konkrétní aplikace výše popsané léčebné imunizace je vakcína Sipuleucel-T (APC8015, obchodní název Provenge), která pomáhá zničit rakovinu prostaty tím, že od pacienta odebrané dendritické buňky neboli APC (antigen prezentující buňky – antigen-presenting cells) jsou obohaceny o bílkovinu (PA2024), která k odebraným dendritickým buňkám připojí antigen kyselé prostatické fosfatázy plus faktor stimulující vytváření granulocytových a makrofágových kolonií (GM-CSF – granulocyte-macrophage colony stimulating factor). Obohacení o antigen pomáhá identifikovat nádorové buňky prostaty, protože zmiňovanou kyselou fosfatázu tyto nádorové buňky obsahují až z 95 %. GM-CSF hraje signalizační roli pro aktivaci výkonných (bojových) buněk (granulocyty, makrofágy) proti příslušným nádorovým buňkám, jinak řečeno ulehčuje (stimuluje) vyzrávání imunokompetentních buněk určených pro boj s nádorovou tkání.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba monoklonálními protilátkami.", "content": "Protilátky jsou klíčovou součástí adaptivní (specifické, paměťové) imunitní odpovědi organismu na určitý antigen. Hrají základní úlohu jak v rozpoznávání (nalezení), tak v zneškodňování cizorodých látek. Širší léčebné využití protilátek v léčbě nádorových onemocnění přinesl objev technologie pro vytváření monoklonálních protilátek (monoclonal antibodies – mAbs). Pomocí této technologie lze vytvořit potřebné množství protilátek proti konkrétním nositelům antigenů, tedy nejen proti bakteriím, virům, ale i proti nádorovým buňkám. V onkologické léčbě se využívají dva typy monoklonálních protilátek:  • Neobohacené protilátky (naked mAbs) nenesou žádnou farmakologickou či radiační příměs. V současnosti jsou nejčastěji používány.  • Obohacené protilátky nebo protilátky s připojeným farmakologickým či radiačním agens (Conjugated mAbs nebo také tagged, labeled, loaded mAbs).  Obohacené protilátky se dělí podle svého nosiče buď na:  • monoklonální protilátky s připojenou radioaktivní látkou (Radiolabeled mAbs), přičemž léčba těmito protilátkami je klíčovým prvkem tzv. radioimunoterapie (RIT).  • monoklonální protilátky s připojeným chemoterapeutikem resp. cytostatikem (Chemolabeled mAbs).  • monoklonální protilátky spojené s buněčným jedem. V takovém případě mluvíme o imunotoxinech.  Několik terapeutických monoklonálních protilátek již bylo schváleno pro léčebné užití Americkým národním úřadem pro léčiva a potraviny (U.S. Food and Drug Administration – FDA). Jejich přehled je uveden v následující tabulce.", "section_level": 1}, {"title": "Alemtuzumab.", "content": "Alemtuzumab je humanizovaná IgG1 monoklonální protilátka proti antigenu CD52. Její hlavní indikací je chronická lymfatická leukémie (CLL), což je nejčastější druh leukémie v západních zemích. Funkce samotných receptorů CD52 je neznámá, nicméně se nachází na 95 % lymfocytů a monocytů kolujících v periferní krvi. Po navázání protilátky alemtuzumab na CD52 dojde k cytotoxické reakci zajišťované komplementem. Terapie alemtuzumabem je na hematoonkologických pracovištích indikována rovněž v případě tzv. T-prolymfotické leukémie (TPPL), což je druh leukémie, pro který zatím chybí protokolární léčebné standardy. Jedná se o velmi agresivní krevní nádorové onemocnění, jehož medián přežití je 7.5 měsíce.", "section_level": 2}, {"title": "Bevacizumab.", "content": "Bevacizumab je neutralizační humanizovaná IgG1 monoklonální protilátka cílená proti vaskulárnímu endoteliálnímu růstovému faktoru A (VEGF-A). Váže se na volný VEGF-A, čímž zamezuje jeho vazbu ke svým specifickým receptorům (VEGFR-1 a VEGFR-2) na povrchu endotelových buněk. Dochází tak k blokaci biologické aktivity těchto receptorů a k regresi růstu nádorových cév, které vyživují nádory a podílejí se na šíření metastáz.  Bevacizumab, prodávaný pod obchodní značkou Avastin, je v České republice registrovaným léčivem od roku 2005. V kombinaci s různými typy chemoterapeutik se používá k léčbě metastazujícího karcinomu tlustého střeva, prsu a nemalobuněčného plicního karcinomu. V kombinaci s INF-α je indikován k léčbě pacientů s pokročilým a/nebo metastazujícím karcinomem ledvin. Dále se používá k léčbě epitelového nádoru vaječníků, vejcovodů, primárního nádoru pobřišnice a karcinomu děložního čípku. Pozitivní výsledky projevil ve fázi II klinického testování, kde byl použit v kombinaci s irinotekanem, inhibitorem topoisomerázy I, k léčbě rekurentního glioblastomu.", "section_level": 2}, {"title": "Brentuximab vedotin.", "content": "Brentuximab vedotin je řazen do druhé generace hybridních protilátek proti imunoglobulinu IgG1. Je svázán (konjugován) s chemoterapeutikem monometylem auristatinu E, které zabraňuje dělení buněk tím, že zamezuje polymerizaci tubulinu. Tím dochází k narušení struktury buněčných mikrotubulů. Brentuximab se váže na membránovou bílkovinu CD30, která je zmnožena u patologicky pozměněných lymfocytů u Hodgkinova lymfomu nebo u tzv. anaplastického velkobuněčného lymfomu.", "section_level": 2}, {"title": "Cetuximab.", "content": "Cetuximab je hybridní (myší/lidská) monoklonální protilátka, která je protilátkou proti antigenu EGFR, což je receptor epidermálního růstového faktoru (epidermal growth factor receptor — EGFR). Navázánim na tento receptor dojde k deaktivaci signálních kaskád, které zapřičiňují růstový proces. Primární indikací je kolorektální karcinom. Byl rovněž zkoušen u jiných malignit, jako např. malobuněčného nádoru plic a nádorů hlavy i krku. Jako samostatně podávané léčivo (monoterapie) bylo účinné u 10.8 % pacientů s metastázami rakoviny tlustého střeva, a to s nadprodukcí EGFR. Mezi další inhibitory EGFR, které jsou v první fázi klinických zkoušek patří: ABX-EGF, hR3 a EMD 72000.", "section_level": 2}, {"title": "Gemtuzumab ozogamicin.", "content": "Gemtuzumab ozogamicin patří do kategorie protilátek obohacovaných o chemoterapeutikum (kalicheamicin). Byl protilátkou proti CD33. Vzhledem k výskytu závažných vedlejších účinků, které vyvolaly odborné diskuze, nařídil příslušný americký dozorový orgán (FDA) další testy 3. fáze schvalování, které mohou probíhat i po vlastním schválení léčiva v případech, kdy se dané léčivo vzhledem ke své indikaci zapojuje do kombinací s ostatními léčivy. V této následné třetí fázi Gemtuzumab neprokázal přínos oproti alternativním léčebným postupům, a pokud byl užit v kombinaci, přispěl statisticky významně k celkové toxicitě léčby (úmrtnost při kombinaci preparátů bez Gentuzumabu byla 1,4% proti 5,7% při jeho zapojení do kombinace). Z těchto důvodů nedoporučil Americký národní úřad pro léky a potraviny pokračování registrace a následně byl stažen z trhu.  Jeho primární indikací byla akutní myeloidní leukémie (AML).", "section_level": 2}, {"title": "Ipilimumab.", "content": "Ipilimumab (Yervoy) je lidská IgG1 protilátka, která se váže na membránový protein CTLA4 – cytotoxic T lymphocyte-associated antigen 4. Protože nádorové buňky vykazují na svém povrchu specifické antigeny, stávají se \"viditelnými\" pro imunitní systém. Jednou z aktivních nebo výkonných složek imunity jsou tzv. cytotoxické T-lymfocyty (CTL), které mají schopnost nádorovou buňku zničit. Aby byly tyto buňky aktivovány potřebují dva signály: 1) rozpoznání cizorodého identifikátoru buňky (tzv. MHC komplex – major histocompatibility complex) a 2) navázání proteinu CD28, který je umístěn na T-lymfocytu spolu s CD80 a CD86, které jsou umístěny obvykle na dendritické buňce, která plní roli tzv. buňky prezentující antigen. CTLA 4 nebo také CD152 je membránový protein, který se vyskytuje na tzv. pomocných T-lymfocytech či tzv. T-helper buňkách. Jde o lymfocyty, které mají ve vztahu k výkonným složkám imunity (nejen k cytotoxickým T-lymfocytům) regulační vztah, tedy buď danou imunitní odpověď posilují či oslabují. CTLA 4 je antagonistou výše uvedených receptorů CD80 a CD86, které jsou nutné k řádné aktivaci cytotoxické imunitní odpovědi, zprostředkované T-lymfocyty (CTL). CTLA4 tedy oslabují imunitní odpověď, což je důležité, protože za normálních okolností by byla neregulovaná cytotoxická imunitní odpověď devastující pro normální zdravou tkáň. Jak ale bylo napsáno výše, přirozená protinádorová imunitní odpověď má přirozeně inhibovaný (slabší) charakter, proto se jeví jako terapeuticky vhodné u určitých nádorových diagnóz zrušit toto přirozené zpětnovazební oslabení imunitní odpovědi. Ipilimumab, tím, že se naváže na CTLA4, zamezí jeho aktivnímu kontaktu s receptory CD80 a CD86, čímž dojde k odpojení inhibičního regulačního mechanismu odpovědi CTL.  Posun regulačního poměru mezi inhibičními T-lymfocyty a aktivními (cytotoxickými) T-lymfocyty se zdá být důležitý u melanomu, kde je význačnější dopad změny citlivosti zmíněného regulačního poměru na akceschopnost tzv. CTL zaměřených na melanomové buňky. Ipilumumab tedy výrazně posiluje imunitní odpověď, která je reakcí na výskyt melanomových buněk. Nicméně vzhledem k obecnějšímu imunologickému mechanismu působení, lze pozitivní přínos očekávat i u dalších nádorových diagnóz, kde ipilumumab může posílit účinek dalších protinádorových imunoterapeutik.", "section_level": 2}, {"title": "Nimotuzumab.", "content": "Nimotuzumab je hybridní (lidská/myší) monoklonální protilátka proti receptoru epidermálního růstového faktoru (EGFR). Byla nalezena na Kubě v rámci širšího výzkumného projektu s nelicenčním cílem, na kterém se podílelo mnoho výzkumných a výrobních podniků.. Byla schválena k použití v léčbě dlaždicobuněčného karcinomu hlavy a krku, a to v Indii, na Kubě, Argentině, Kolumbii, Pobřeží slonoviny, Gabonu, Ukrajině, Peru a Srí Lance. Na Kubě, v Argentině, na Filipínách a Ukrajině byl schválen k léčbě gliomu. Pro léčbu nádorů nosohltanu byl schválen v Číně. Výjimku vázanou diagnostickými kriterií má rovněž v USA (pro léčbu gliomu) a v Evropě pro léčbu nádorů slinivky břišní, pokud je prokázán dlaždicobuněčný původ nádoru.", "section_level": 2}, {"title": "Ofatumumab.", "content": "Ofatumumab podobně jako Rituximab je lidskou IgG1 protilátkou, která se váže na antigen CD20. Její hlavní indikací je chronická lymfatická leukémie, protože u tohoto typu nádoru jsou obvyklé B-lymfocyty s povrchovým antigenem CD20. Na rozdíl od rituximabu, který se váže na velkou smyčku bílkoviny CD20, ofatumumab se váže na krátkou smyčku, což může vysvětlovat, proč ofatumumab již při nizkých dávkách vyvolává na komplementu závislý cytotoxický účinek a má také nižší imunogenicitu.", "section_level": 2}, {"title": "Panitumumab.", "content": "Panitumumab (Vectibix) je lidská IgG2 protilátka, která se váže na EGRF receptor. Mechanismus účinku je podobný jako u Cetuximabu. Hlavní indikací je kolorektální karcinom.", "section_level": 2}, {"title": "Ramucirumab.", "content": "Ramucirumab je lidská IgG1 monoklonální protilátka, která se s vysokou afinitou váže k extracelulární doméně receptoru pro vaskulární endoteliální růstový faktor 2 (VEGFR-2/KDR). Tím znemožňuje navázání ligandů VEGF-A, VEGF-C a VEGF-D k tomuto receptoru. VEGF ligandy jsou produkovány solidními nádory a iniciují angiogenezi (tvorbu nových krevních kapilár z již existujících cév), čímž dochází ke zvýšení krevního zásobení v nádorové tkáni a zvýšení přísunu živin potřebných pro růst nádoru. Navázání ramucirumabu k VEGFR-2 vede k potlačení nádorové angiogeneze.  Ramucirumab je registrován pod názvem Cyramza a používá se k léčbě karcinomu žaludku nebo adenokarcinomu gastroesofageální junkce jak v monoterapii, čímž je prvním takto používaným léčivem, tak v kombinaci s paklitaxelem. V kombinaci s chemoterapií irinotekan, kyselina folinová a 5-fluorouracil (FOLFIRI) lze ramucirumab použít k 2. linii léčby metastatického kolorektální karcinomu, který byl v 1. linii léčen bevacizumabem. Kombinace s docetaxelem se používá pro léčbu pacientů s pokročilým nebo metastazujícím nemalobuněčným karcinomem plic.", "section_level": 2}, {"title": "Rituximab.", "content": "Rituximab je hybridní (lidská/myší) monoklonální protilátka proti antigenu CD20, který je rozšířený na imunoglobulin-pozitivních B-lymfocytech. Jeho role je nejspíš v regulaci přísunu kalcia skrze cytoplazmatickou membránu dovnitř B-lymfocytu, čímž pomáhá jak v udržování homeostázy kalciového hospodaření B-lymfocytu, tak v jeho aktivaci. Přesný způsob fungování Rituximabu není úplně objasněný, má však prokazatelný vliv na buněčný cyklus a expresi B–buněčných receptorů (BCR – B cell receptor). Experimenty prováděné na primátech prokázaly, že protilátka proti CD20 redukuje množství periferních B-lymfocytů o 98 % a B-lymfocyty v periferních mízních uzlinách a kostní dření o více než 95 %.", "section_level": 2}, {"title": "Trastuzumab.", "content": "Trastuzumab je monoklonální IgG1 humanizovanou protilátkou proti receptoru pro epidermální růstový faktor 2 (epidermal growth factor receptor 2) neboli EGFR 2 (je známý také jako HER 2 či CD340). Byl schválen FDA v roce 1998, přičemž jeho primární indikací je rakovina prsu. Trastuzumab je určen pro pacienty, jejichž nádor vykazuje nadprodukci CD340, což se zjišťuje pomocí imunohistochemických metod (IHC) či metodou fluorescenční in situ hybridizace FISH. Alternativou imunodetekce CD340 jsou některé metody odvozené od PCR (polymerázová řetězová reakce).  Samotný CD340 patří do rodiny transmembránových tyrosinkinázových receptorů, které se účastní regulace buněčného rozmnožování (proliferace) a buněčného dělení. Zvýšenou produkci CD340 vykazuje cca 25–30 % nádoru prsu, které se také vyznačují silnou malignitou, špatnou prognózou, jen minimální či téměř žádnou odezvou jak na hormonální terapii, tak na konvenční chemoterapeutika.", "section_level": 2}, {"title": "Radioimunoterapie.", "content": "Radioimunoterapie je především založena na použití myších monoklonálních protilátek proti buněčným antigenům, na které jsou navázány radioaktivní látky. V současnosti je nejvíce prozkoumán účinek těchto protilátek proti lymfomům, které jsou velmi citlivé vůči ozáření (jsou radiosenzitivní). Myší protilátky jsou vzhledem ke své imunogenecitě rychle vylučovány z organismu, což omezuje nadbytečné vystavení radiaci.", "section_level": 1}, {"title": "Ibritumomab tiuxetan.", "content": "Ibritumomab tiuxetan je myší monoklonální protilátka, která je spojena s chelatickou látkou, pomocí níž je navázán radioaktivní prvek yttrium–90. Y je beta zářič s poločasem rozpadu 64 h a hloubkou průniku do tkáně 1–5 mm. Jeho užití je zkoumáno, a to především u folikulárních lymfomů.", "section_level": 2}, {"title": "Tositumomab/jód (I).", "content": "Samotný Tositumomab je myší monoklonální protilátka IgG2a proti antigenu CD20. Jód (I) tositumomab je tatáž protilátka, která je navíc kovalentně svázána s izotopem jódu I, který emituje jak záření beta, tak záření gama, přičemž po jeho aplikaci dochází v organismu k jeho rychlému rozkladu. Klinické zkoušky prokázaly jeho účinnost v léčbě relabujícího folikulárního lymfomu, a to pokud je podáván nejprve samotný tositumomab a následně tentýž tositumomab obohacený o I.", "section_level": 2}, {"title": "Cytokinová terapie.", "content": "Cytokiny jsou širokou skupinou bílkovin, produkovaných obvykle bílými krvinkami, jejichž hlavní funkcí je modulace či regulace imunitní odpovědi (jsou to tzv. imunomodulátory). Nádorová tkáň má vlastní schopnost produkce a ovlivňování cytokinů, což ji umožňuje zabezpečit vlastní růst a přitom se chránit proti imunitní odpovědi organismu. Na druhou stranu, právě to umožňuje cílené působení cytokinů proti nádorům. Cytokiny, které mohou posílit a zefektivnit imunitní odpověď, jsou proto v případě imunoterapie nádorových onemocnění často využívány jako přídatná terapeutika. Často jsou využívány zejména interferony a interleukiny", "section_level": 1}, {"title": "Interferony.", "content": "Interferony jsou cytokiny, které imunitní systém organismu využívá ve své antivirové odpovědi, mají však svojí přirozenou protinádorovou funkci. V současnosti jsou známy tři skupiny interferonů: 1) interferon typu I, kam řadíme interferon alfa (IFNα) a interferon beta (IFNβ); 2) interferon typu II, sem patří interferon gama (IFNγ); 3) interferon typu III, sem patří poměrně novější interferon lambda (IFNλ). IFNα je v současnosti schválen k použití u leukémie z vlasatých buněk, Kaposiho sarkomu u nemocných s AIDS, folikulárního lymfomu, u chronické myeloidní leukémie a melanomu. Novější interferon lambda (IFNλ) je v současnosti zkoumán jako další možné léčivo s antitumorozním efektem, přičemž předběžné výsledky jsou slibné.", "section_level": 2}, {"title": "Interleukiny.", "content": "Interleukiny jsou citokiny se širokou paletou účinků na imunitní systém. Rovněž se uplatňují v léčbě nádorových onemocnění (viz níže – Nové trendy v imunoterapii nádorů). V současnosti je využíván interleukin-2, a to v léčbě maligního melanomu a určitých nádorů ledvin.", "section_level": 2}, {"title": "Nové trendy v imunoterapii nádorů.", "content": "V současnosti již probíhá vývoj a testování druhé generace imunoterapeutických léčiv. Tato druhá generace je založena na skutečnosti, že účinné působení dosavadních protilátek zaměřených na konkrétní antigen je limitováno různými podmínkami. Pro imunoterapii nádorů je důležitá imunitní aktivita jejich bezprostředního okolí (microenvironment), které však většinou působí imunosupresivně (tj. potlačuje imunitní reakci). Imunusupresivní okolí nádorů je rovněž jednou z příčin, proč i přes přítomnost antigenů nádor roste bez přirozeného zásahu imunitního systému. Imunostimulační látky nazývané cytokiny hrají důležitou roli v aktivizaci imunitního systému, čímž omezují imunosupresivní působení v okolí nádorů. Dlouhodobě se ví, že zánět, jehož jsou cytokiny přirozenou a důležitou součástí, který nastane v okolí nádoru podporuje imunitní systém k větší citlivosti a zásahu vůči nádorovým buňkám. Z těchto důvodů došlo k obohacení monoklonálních protilátek o cytokiny, zejména silně prozánětlivým interleukinem 2 (IL-2). Výhodou spojení s protilátkami (tj. vytvoření hybridního proteinu) je omezení působení těchto cytokinů na okolí nádoru. Systémové (celkové) podávání takových imunostimulačních cytokinů může totiž způsobit závažné vedlejší účinky.  Jiným typem hybridizace je vytváření receptorů pro specifický antigen, které jsou uměle připojeny k T-lymfocytům. Jedná se o technologie vytvářející tzv. chimerní T buněčný receptor.  Dalším novým postupem je vytvoření takové dvojice protilátka-protinádorové agens, která by se od sebe oddělila uvnitř nádorové buňky, tj. po endocytóze. Jedním ze způsobů, jak toto provést je využit ke spojení dvojice disulfidovovou vazbu, která bude v redukčním prostředí uvnitř buňky rozpojena. Nicméně nedávné nálezy upozornily, že vzhledem k oxidačnímu potenciálu endozomů a lyzozomů uvnitř buňky se nejedná o všeobecně použitelnou strategii. Mezi dalšími se jeví užitečnou vazba hydrazonová nebo peptidová.", "section_level": 1}, {"title": "Nové objevy.", "content": "V roce 2001 vytvořily dvě americká neziskové pracoviště Cancer Research Institute a Ludwig Institute for Cancer Research projekt nazvaný Cancer Vaccine Collaborative, který spojil síť specializovaných expertních pracovišť v oblasti imunologie za účelem vzájemně koordinovaného postupu klinických testů nových látek, přísad a jejich kombinací pro novou protinádorovou vakcínu. Projekt CVC měl k červnu roku 2009 hotových 40 klinických zkoušek různých vakcín. Dále na základě tohoto projektu bylo publikováno více než 130 odborných článků. Téměř všechny zkoušky se týkaly vakcín zaměřených na nádorový antigen NY-ESO-1, což je vysoce imunogenní bílkovinný marker, jehož výskyt je omezen na různé typy rakoviny, nikoliv ale na normální tkáň. Vakcíny testované v rámci CVC by měly indukovat integrovanou imunitní odpověď založenou na cílených protilátkách a T-lymfocytech CD4+ a CD8+. Koordinovaný postup zkoušek nových vakcín vytvořil robustní pracovní rámec, sloužící k hledání a výběru testovaných složek, ze kterých by se měla skládat ideální protinádorová vakcína. Tento rámec zahrnuje: nádorové antigeny v jejich různých formách spolu s posilujícími přídatnými látkami (adjuvans) plus napojení těchto antigenů na látky, rušící imunosupresivní prostředí v okolí nádoru.  V roce 2008 bylo oznámeno, že američtí lékaři napojení na Středisko pro výzkum rakoviny Freda Hutchinsona (Fred Hutchinson Cancer Research Center) v Seattle jako první úspěšně vyléčili pacienta s pokročilejší rakovinou kůže pomocí jeho vlastních naklonovaných imunocytů. Kurativní výsledek se dostavil během osmi týdnů poté, co mu byl aplikován roztok s biliony jeho vlastních imunocytů. Podle některých expertů by se mohlo jednat o jednu z dalších metod léčby nádorových onemocnění. Další zkoušky stále probíhají.  Mnoho nových výzkumů zaměřených na využití mechanismů adaptivní imunity v léčbě nádorových onemocnění, je prováděno pod vedením dvojice vědců Richarda O'Reillyho a Michela Sadelaina, kteří působí v Sloan-Ketteringově nemocničním středisku pro výzkum rakoviny (Memorial Sloan-Kettering Cancer Center hospital).  Rovněž pokračuje výzkum zaměřený na důležité antigeny a jejich protilátky, resp. tumorózní značky (markery), které pomáhají nejen danou nádorovou buňku rozpoznat, ale i lépe přizpůsobit imunitní odpověď. Potlačení imunosupresivního prostředí nádoru je cílem protilátky, která se snaží antagonizovat membránový protein CD47, jehož vyšší přítomnost u vybraných nádorů způsobuje slabou fagocytární odpověď imunitního systému vůči nádoru. U myších modelů bylo zjištěno, že potlačení CD47 příslušnou monoklonální protilátkou skutečně způsobuje silnou fagocytózu daných buněk a následnou aktivaci CD8+ T buněk, což vede k následnému rozvinutí silné protinádorové odpovědi.", "section_level": 1}, {"title": "Lokální imunoterapie.", "content": "Dermatologové již užívají nové masti a krémy či injekce s imuterapeuticky aktivními látkami, a to v léčbě benigních nebo maligních nádorů kůže. Například krém s obsahem účinné látky imichimod resp. imiquimod (obch. názvy: Aldara 5% Cream, Zyclara 3,75% Cream) způsobuje aktivizaci různých cytokinů (zejména interferonu) v oblasti, kde je aplikován. Tím dochází mj. k aktivací cytotoxických T-lymfocytů (CTL). Léčivo se uplatňuje v těchto indikacích: bradavice, aktinická keratóza, bazocelulární karcinom, skvamózní karcinom kůže, kutánní lymfom z T buněk (Sézaryho syndrom aj.) a povrchově se šířící melanom (SSM – Superficially spreading melanoma). Dále do této kapitoly patří i léčba podkožními injekcemi, která je založena na využití antigenů z neštovic, kvasinek nebo trichofytinu. Hlavní indikací jsou kožní nádory indukované lidským papilomavirem (HPV).", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní produkty.", "content": "Některé přírodní produkty vykazují slibnou imunostimulační aktivitu. Výzkumníci předpokládají, že houby jako lesklokorka lesklá (\"Ganoderma lucidum\") a \"Agaricus subrufescens\" mohou být schopny stimulovat imunitní systém. Výzkumy např. ukazují, že zmíněný \"Agaricus subrufescens\" může hrát roli ve stimulaci NK buněk. Kromě toho je tato houba bohatá na tzv. proteoglukany a beta-glukany (viz glukany), které stimulují makrofágy.  Beta-glukany se dále dají získat z pekařských kvasinek, bezpluchého ovsa a ječmene nebo mořských řas. Je prokázáno (EFSA), že stačí denně přijímout 3g beta-glukanů pro pozitivní účinky.  Výzkum sloučenin obsažených v léčivých houbách, které jsou zodpovědné za posílení imunitní odpovědí, a které zároveň vykazují protinádorový účinek, odhalil řadu polysacharidů, zejména beta-glukanů. Beta-glukany jsou známy jako modifikátory imunitní odpovědi a také jako \"posilovače\" aktivit vrozeného imunitního systému. Výzkumy prokázaly jejich schopnost stimulovat makrofágy, NK buňky, T-lymfocyty a některé cytokiny. Mechanismus účinku beta-glukanu je znám pouze částečně. Jedním ze způsobů, kterým beta-glukany stimulují imunitní systém, je jejich interakce s antigenem makrofágu-1 (MAC-1) resp. CD18.  Pečlivě očištěné sloučeniny extrahované z léčivých hub, jako jsou lentinan izolovaný z houby Šiitake (houževnatec jedlý) či polysacharid-k vyskytující se v outkovce pestré (\"Trametes versicolor\"), byly již zavedeny do léčebné praxe v několika zemích (Japonsko). V Japonsku tamější ministerstvo zdravotnictví schválilo v roce 1980 používání polysacharidu-k za účelem podpory imunitního systému u nemocných, kteří prodělávají chemoterapeutickou léčbu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Biologickou léčbou nádorových onemocnění nazýváme takový způsob léčby, který k odstranění nádorů využívá prvky a procesy imunitního systému zasaženého organismu. K takové léčbě řadíme například aktivní imunizaci proti nádorovým buňkám pomocí speciálního očkování, kdy jsou vlastní leukocyty nemocného obohaceny o rozpoznávací systém (antigen a jeho receptor), který je typický pro daný nádor. Na obdobném principů funguje aktivace výkonných imunocytů (NK buňky, cytotoxické T-lymfocyty (CTL), LAK buňky (Lymphokine Activated killer cell), dendritické buňky aj.), a to buď pomocí cytokinů (např. různé interferony), nebo odběrem těchto imunocytů, jejich následným propojením s protilátkou proti antigenu nádoru, a vrácením za účelem jejich boje proti nádoru. Rozšířením takové imunoterapie je obohacení těchto specifických monoklonálních protilátek buď o chemoterapeutické (cytostatické) léčivo, nebo radioaktivní izotop. Po podání takto obohacených protilátek dojde k tomu, že protilátky \"vyhledají\" nádorovou tkáň a zároveň k ní \"přinesou\" příslušné protinádorové léčivo.", "tgt_summary": "癌症免疫疗法(英语:cancer immunotherapy或英语:immuno-oncology)是一类通过激活免疫系统来治疗癌症的方法。此类疗法采用了癌症免疫学研究的成果,这是肿瘤学中一个快速发展的研究方向。肿瘤细胞表面有能被免疫系统识别的肿瘤抗原,而这正是癌症免疫的基础。这些抗原一般为蛋白质或高分子(如碳水化合物)。免疫疗法可分为主动免疫、被动免疫与联合免疫。主动免疫疗法直接诱导自体免疫系统,使其能够识别肿瘤抗原,进而攻击肿瘤细胞。而被动免疫疗法则是借助外源物质发挥抗肿瘤作用,其中会用到单克隆抗体(简称单抗)、淋巴细胞、细胞因子等。", "id": 2761233}
{"src_title": "Guaraníové", "tgt_title": "瓜拉尼人", "src_document": [{"title": "Dějiny a způsob života.", "content": "Guaraníové se živili především zemědělstvím, pěstovali tradičně maniok, kukuřici, bavlník, tabák a další rostliny, významný byl i lov, rybolov a sběr. Jejich oblíbeným nápojem je dosud čaj z yerba maté. Jejich společnost byla patrilineární a žili v osadách, tvořených velkými společnými domy \"maloka\". Od 16. stol. se dostávali do kontaktu s jezuitskými misionáři, kteří na jejich území postupně založili asi 30 misií zvaných redukce. Jezuité mezi Guaraníi šířili křesťanství, ale také znalost chovu koní a dobytka, mimoto organizovali jejich obranu před brazilskými otrokáři, což se stalo námětem slavného filmu Mise. Po zrušení jezuitského řádu a zániku misí roku 1768 byli Guaraníové zahnání zpět do savan a pralesů, kde se vrátili k tradičnímu způsobu života i starým zvykům, udrželi si však některé výdobytky, zejména chov koní a palné zbraně. V 60. letech 19. stol. byli téměř vyhubeni v průběhu paraguayské války. V současné době žije asi 95 000 Guaraníú, především v Paraguayi, malá část i v Argentině, Bolívii a Brazílii.", "section_level": 1}, {"title": "Mytologie a náboženství.", "content": "Původní náboženství Guaraníů bylo animistické, od 16. stol. však byli vystaveni intenzivní katolické misii ze strany jezuitů. Původní představy si však částečně udrželi. Nejvyšším božstvem byl stvořitel \"Ňamandú\", který na počátku oživil sám sebe. jeho prvním dílem byla řeč, jejíž tvořivá moc mu umožnila vytvořit další božstva, a prvotní, dokonalý svět. S pomocí řeči vytvořil ducha Slunce a ohně \"Karaí\", ducha mraků, stínu a dýmu \"Jakairá\", ducha vody a deště \"Tupá\" a ženského ducha noci a Měsíce \"Arasy\". Nakonec stvořil ze směsi hlíny, ptačí krve, rostlinných šťáv a rozdrcené stonožky první lidský pár. Když byli lidé stvořeni,objevili se na světě duch dobra \"Angatupyry\" a duch zla \"Taú\". Lidé si vybrali ducha zla, provinili se incestem a dalšími zločiny, proto je stvořitel \"Ňamandú\" potrestal potopou a sám odešel do vzdálené Země bez zla. Od té doby se již neprojevuje a jeho božskou úlohu převzal vládce deště \"Tupá\". Další mýtus vypráví o lidské ženě \"Keraně\", které byla unesena duchem zla \"Taú\" a porodila mu sedm dětí, z nichž s však kletbou měsíční bohyně \"Arasy\" stala monstra, ale zároveň mocní duchové:", "section_level": 1}], "src_summary": "Guaraní je etnická skupina jihoamerických indiánů, žijících v oblasti Gran Chaco a na rozhraní Argentiny, Paraguaye, Brazílie a Uruguaye. Jazykově i kulturně jsou blízcí kmenům Tupí a Tupinambá, žijícím severněji v oblasti Amazonie. Hovoří jazykem Guaraní, jenž je přes silnou konkurenci španělštiny dosud druhým úředním jazykem Paraguaye, kde jím kromě Guaraníů hovoří i mnozí mestici.", "tgt_summary": "瓜拉尼人(英语:Guaraní people)是一共享相似文化基础的南美洲土著民族。", "id": 2610003}
{"src_title": "Paul Wittgenstein", "tgt_title": "保罗·维特根斯坦", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Paul Wittgenstein se narodil ve Vídni, jeho otec byl průmyslový magnát Karl Wittgenstein, jeden z nejbohatších lidí své doby. Jeho bratr — známý filosof Ludwig Wittgenstein — se narodil o dva roky později. Otec byl známým vídeňským mecenášem. Na hudebních večírcích, které se u Wittgensteinů tehdy pořádaly, se objevovali i významní hudební skladatelé mezi nimi byli i Johannes Brahms, Gustav Mahler, Josef Labor nebo Richard Strauss, se kterým hrával mladý Paul duety. První veřejný klavírní koncert proběhl v roce 1913. V tehdejším tisku sklidil pochvalné recenze. Následující rok byl povolán do armády, se kterou se účastnil útoku na dnešní Polsko. Wittgenstein byl střelen do pravého lokte a následně mu byla amputována pravá ruka.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra jednorukého pianisty.", "content": "Během svého pobytu v ruském zajateckém táboře v Omsku na Sibiři se Paul Wittgenstein rozhodl pokračovat v kariéře pianisty. Přes dánského velvyslance odeslal dopis svému učiteli Josefovi Laborovi, ve kterém ho požádal o zkomponování klavírního koncertu pro levou ruku. Labor byl v té době už slepý, nicméně rychle odpověděl, že už na jednom kuse začal pracovat. Po skončení války začal Wittgenstein ještě usilovněji studovat hru na piano, sám začal skládat skladby pro levou ruku a začal se učit kompozici od Labora. Opět začal koncertovat a stal se dobře známým a velmi populárním. Oslovil tedy slavnější skladatele, aby mu napsali skladby, které by mohl se svým handicapem hrát. Skládali pro něj Benjamin Britten, Paul Hindemith, Alexandre Tansman, Erich Wolfgang Korngold, Sergej Prokofjev, Franz Schmidt, Sergej Bortkiewicz a Richard Strauss. Nejznámější práce pro něj se ale stal \"Klavírní koncert pro levou ruku\", který mu napsal Maurice Ravel. Wittgenstein si ale pro premiéru tohoto koncertu upravil partituru, čímž Ravela značně popudil. Dokonce tak, že ti dva se pak už nikdy neusmířili.  Wittgenstein nehrál všechny klavírní věci, které vznikly z jeho popudu. Prokofjevovi například oznámil, že nerozumí jeho \"4. klavírnímu koncertu\", ale že až mu porozumí, bude ho hrát. Nikdy se tak ale nestalo. Později Wittgenstein prohlásil: „Ačkoli byl Prokofjevův koncert složen na mou objednávku, ještě jsem ho nehrál. Vnitřní logika tohoto koncertu mi zatím není jasná. Takový koncert samozřejmě nemohu hrát dokud tomu tak nebude.” Odmítl také Hindemithovu \"Klavírní hudbu s orchestrem Op. 29\" — partituru k ní schoval v jedné své studii, kde zůstala skryta až do smrti Wittgensteinovy manželky v roce 2002 (tedy 39 let po Hindemitově smrti). Takovýto přístup si mohl dovolit díky exkluzivním právům, která mu tato díla připisovala. V jednom svém dopise z roku 1950 Wittgenstein píše:", "section_level": 2}], "src_summary": "Paul Wittgenstein (11. května 1887 – 3. března 1961) byl původem rakouský koncertní pianista. V první světové válce přišel o pravou ruku, s úspěšnou koncertní kariérou ale nechtěl skončit, a tak byly na jeho popud složeny klavírní koncerty pro levou ruku. Sám vymyslel takové postupy a kombinace hraní rukou a pedály, které mu umožnily hrát akordy, před ním považované za nemožné zahrát jednou rukou.", "tgt_summary": "保罗·维特根斯坦(,1887年-5月11日-1961年-3月3日),生于奥地利维也纳的钢琴家。在第一次世界大战中失去右臂的他仍努力不懈地在音乐会中使用单手演奏,并邀请作曲家为他作新的作品。", "id": 2837738}
{"src_title": "August von Wassermann", "tgt_title": "奥古斯特·保罗·瓦瑟曼", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Bamberku do prominentní židovské bankéřské rodiny, jako druhý syn Angela Wassermanna a jeho ženy Dory, rozené Bauer, a po celý život zůstal spjat s židovským náboženstvím. Po absolvování gymnázia v Bamberku studoval medicínu na univerzitách v Erlangenu, Vídni, Mnichově a ve Štrasburku, kde v roce 1888 získal lékařský titul za svou práci o účincích sulfonmethanu. Počátkem září 1891 nastoupil jako neplacený asistent do nově vzniklého Institutu pro infekční choroby () v Berlíně, který vedl Robert Koch (díky finanční nezávislosti dané rodinným zázemím Wassermann pracoval v institutu dlouhá léta zadarmo). O dva roky později se stal asistentem pro problémy ve vztahu k choleře a od roku 1896 byl lékařem v berlínském Institutu antitoxinové kontroly difterie. O rok dříve se oženil s Alice von Taussig, se kterou měl později dva syny.  V roce 1898 se stal titulárním profesorem a v roce 1901 se habilitoval jako soukromý docent () interní medicíny na Univerzitě Fridricha Viléma v Berlíně.  V roce 1906 se mu podařilo objevit komplement fixační test pro diagnostikování syfilis (Wassermannův test), a to pouhý rok poté, co byl objeven původce nemoci, bakterie \"Treponema pallidum\". To umožnilo včasné odhalení nemoci (navzdory jejím nespecifickým symptomům) a tím pádem i zabránění jejímu přenosu. Téhož roku stanul v čele oddělení experimentální terapie a výzkumu sér na Institutu infekčních nemocí.  V roce 1911 byl jmenován profesorem a o dva roky později se stal ředitelem vědecké Společnosti císaře Viléma (), v jejímž čele stál až do své smrti.  Zemřel v roce 1925 ve věku 59 let na selhání ledvin v důsledku Brightovy nemoci, kterou trpěl od roku 1924.  Za jeho objev se mu dostalo uznání a řada ocenění z různých zemí po celém světě. V roce 1921 se stal prvním nositelem Aronson Foundation Prize a mimo jiné byl nominován i na Nobelovu cenu (udělena mu však nebyla). Wassermanův test zůstává v některých oblastech stále základním vyšetřením a prevencí šíření syfilis, ačkoli již existují moderní alternativní metody testování.", "section_level": 1}], "src_summary": "August Paul von Wassermann (21. února 1866 – 16. března 1925) byl německý bakteriolog, lékař a průkopník na poli imunologie. Wassermannův test (též Wassermannova reakce) se stal celosvětově používaným způsobem detekce infekce syfilis.", "tgt_summary": "奥古斯特·保罗·冯·瓦瑟曼(英语:August Paul von Wassermann, 1866年-2月21日-1925年-3月16日)是一名德国的细菌学家、免疫学家。", "id": 2485194}
{"src_title": "Benozzo Gozzoli", "tgt_title": "贝诺佐·戈佐利", "src_document": [{"title": "Život a práce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Učení.", "content": "Benozzo Gozzoli se narodil v malé vesnici Sant'Ilario a Colombano okolo roku 1420 jako syn krejčího. Původně se vyučil zlatníkem. V roce 1427 se s rodinou přestěhoval do Florencie. O jeho časné práci a studiích příliš nevíme, Giorgio Vasari jej uvádí jako žáka malíře Fra Angelika a jeho ruka byla poprvé identifikována na jedné z fresek v chrámu San Marco ve Florencii. Fra Angelico jej značně ovlivnil pojetím prostoru. Gozzoli s ním spolupracoval v Římě, podílel se také na výzdobě kaple papeže Mikuláše V. a sv. Petra ve vatikánských palácích, poté spolupráci ukončil a začal malovat samostatně. 24. ledna 1445 se zavázal, že bude po tři léta pracovat společně s Lorenzem a Vittoriem Ghibertiovými na výzdobě východních dveřích florentského baptisteria. Pomáhal především při odlévání panelů a podílel se i na dekorativních lištách dveří. Roku 1447 ukončil smlouvu s Ghibertiho dílnou, odešel do Říma a téhož roku se opět připojil k Fra Angelicovi. Pomáhal mu jako hlavní asistent. Společně pracovali na freskové výzdobě pro papeže Evžena IV. ve vatikánském paláci. Poté pracovali až do června roku 1448 na výzdobě kaple Mikuláše V., jejíž objednavatel byl papež Mikuláš V. V létě roku 1448 asistoval Fra Angelicovi při práci na kapli San Brizio v Orvietské katedrále. Fra Angelico a Lorenzo Ghiberti měli na Benozza vliv. Díky Ghibertimu se naučil pracovat s detaily, od Angelica převzal používání pestrých barev, které později uplatnil ve své freskové tvorbě.", "section_level": 2}, {"title": "Umbrie.", "content": "V roce 1449 opustil Benozzo svého mistra a odešel do Umbrie. Benozzova prvá datovaná a signovaná práce je freska Trůnící Madony s dítětem, 1450 v kostele San Fortunato nedaleko Montelfalco. Jeho první významnou zakázkou byla výzdoba chóru kostela San Francesco v Montefalcu. Zde vytvořil v letech 1550 – 1552 cyklus ze života sv. Františka Serafinského. Původně se jednalo o sedmnáct výjevů na celkem dvanácti freskách. Snad nejemotivnější z celého cyklu je výjev Stigmatizace sv. Františka, kde vážnosti obrazu přidává světlo, které proudí z okna. Celý tento cyklus byl namalován v souladu s minoritským slibem chudoby, a proto zde nenajdeme okázalou architekturu ani slavnostní oděv, jako tomu je například v pozdější zakázce pro rod Medici. Ve stejném kostele, v kapli svatého Jeronýma, namaloval fresku Ukřižování a Panna Marie se světci, která je oproti světcům v prostých hávech vyobrazena jako královna nebes. Nástěnné malby v tomto kostele jsou jasným důkazem toho, že po společné práci s Fra Angelicem získával u svých vrstevníků stále větší úctu. Pro kostel San Fortunato v Montefalcu vytvořil v roce 1450 jiný obraz Sv. Tomáš přijímací pás Panny Marie. Roku 1453 namaloval freskový cyklus ve františkánském kostele sv. Rosy ve městě Viterbo, tyto fresky byly zničeny v roce 1632, dochovalo se pouze několik malířových skic. Do roku 1458 působí umělec opět v Římě, kde pracuje na zakázce pro rodinu Albertini. Jejich soukromou kapli v kostele S. Maria in Aracoeli vymaloval cyklem fresek ze života sv. Antonína Paduánského s donátory. Krátce nato se vrací do své rodné Florencie, zde v roce 1459 začal Benozzo pracovat na freskách v soukromé kapli Palazzo Medici. Do jeho florentského období spadá i obraz Panny Marie s dítětem a svatými 1461, nyní v Národní Galerii v Londýně.", "section_level": 2}, {"title": "Kaple Tří králů v Palazzo Medici.", "content": "Cyklus se nachází v palácové kapli rodiny Medicejských a pokrývá tři stěny kaple, Ta byla postavena asi v letech 1446 – 1449. Na čtvrté stěně se nachází pravoúhlé sanktuarium, na jehož oltáři stával obraz Adorace dítěte od Filippa Lippiho. Dnes se na jejím místě nachází soudobá kopie. Ke zmiňované adoraci míří průvod. Objednavatel výzdoby kaple byl Cosimo de ́Medici. Zatímco jeho syn Piero de ́Medici byl odpovědný za tvorbu fresek, jak se později dozvídáme z korespondence vedené mezi ním a umělcem. Za podobu fresek s okázalým a bohatým průvodem vděčíme právě jemu. Dnes již víme, že přepychově vyzdobená kaple nesloužila jen ke zbožnému rozjímání rodiny, nýbrž i jako přijímací místnost. Výjev má přímý vztah k rodině Medici a plní tak i jakousi tehdejší politickou úlohu. Například v postavě nejmladšího krále můžeme rozeznat portrét Lorenza de ́Medici, syna Piera. Na uzdě jeho koně se nachází medicejský erb. Dále vavřín v pozadí odkazuje na Lorenza, jehož jméno bylo odvozeno od latinského slova laurus, neboli vavřín. V dalších postavách králů lze rozpoznat významné osobnosti své doby, patriarchu Josefa Konstantinopolského a císaře Jana VIII. Paleologa, kteří se roku 1439 účastnili koncilu ve Florencii, dále členů rodiny Medici, Cosima, Lorenza Giuliana de ́Medici a jiných italských knížat a vévodů. V neposlední řadě byly v průvodu Tří králů rozpoznány i dva umělcovy autoportréty. Roku 1439 Cosimo umožnil, aby papež Evžen IV. přenesl do Florencie koncil, který se doposud konal ve Ferraře. Na tomto jednání, kde byl přítomný například i byzantský císař Jan VIII. a konstantinopolský patriarcha Josefos, byla uzavřena tzv. florentská unie mezi východní a západní církví. Právě tato událost souvisí s výmalbou kaple, kde umělec zachytil účastníky koncilu. Králové jsou obklopeni celým svým dvorem. Průvod sestupuje z hor směrem zleva doprava a na úpatí se tyčí hrad. Gozzoliho můžeme obdivovat především pro jeho smysl pro detail, který je zde zřetelný jak už na slavnostním oděvu, či vykreslení jednotlivých postav. Ač je freska jedním z klíčových bodů rané renesance, můžeme si povšimnout, že perspektiva není ještě dokonalá. Nejvíce zřetelné to je v poměru scény jezdce na koni pronásledující srnku a samostatného průvodu v pozadí. Zpodobnění členů rodiny jako králů v hrdé a bohaté atmosféře bezpochyby poukazuje na jejich finanční a politickou moc. Umělec zde využívá bohatých barev jako je blankytná, nachová a zlatá odrážející především dobrý vkus patrona Piera de Medici.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní léta v Toskánsku.", "content": "Roku 1464 opustil Benozzo Florencii a odešel do San Gimignana, kde byl pověřen Domenicem Strambim, významným augustiniánským teologem, namalovat cyklus 17 scén ze života sv. Augustina v chóru kostela S. Agostino. Jde o jediný cyklus věnovaný tomuto světci v celém období italské renesance. Scéna Cesta sv. Augustina kompozičně připomíná Průvod tří králů z Palazzo Medici – Riccardi. Přesto, že práce byl nucen přerušit kvůli moru v roce 1464, práce se mu podařilo dokončit. Dále pro kostel namalovat votivní obraz sv. Sebastián chrání město před morem. Od roku 1465 Benozzo působil ve výboru a společně s Alessem Badovinetti a Nerim di Bicci hodnotili fresku od Domenicha di Michelino ve florentské katedrále. V následujících letech se smluvně zavázal na práci v Palazzo Comunale a restauroval obraz od malíře Lippo Memmi. Touto dobou vznikají i zakázky pro toskánská města Monteoliveto, Certaldo a Castelfiorentino. Z větší části již jde o práci jeho dílenských spolupracovníků. Benozzovým nejvíce ambiciózním závazkem bylo dokončení freskové výzdoby ze 14. století pro Campo Santo v Pise. Na cyklu pracoval v letech 1469 až 1485, šlo o výjevy ze Starého zákona, například: Opilost Noemova, Prokletí Hama, Babylonská věž, Královna ze Sáby a Šalamoun, Život Mojžíše, aj. Roku 1470 namaloval Klanění tří králů v Cappelle Ammannati, kde se objevuje Benozzův autoportrét. Téměř celý cyklus byl bohužel zničen při bombardování a následném požáru v roce 1944. Původní podobu díla známe pouze z rytin a fotografií z 19. století. V Pise také namaloval cyklus fresek pro jeptišky z kláštera sv. Benedikta a desku s Triumfem sv. Tomáše Akvinského, která byla původně umístěná za biskupovým trůnem v katedrále. Poslední roky svého života strávil ve městech Pisa, Florencie a Pistoia. Těsně před svou smrtí v roce 1497 vytvořil ještě dvě práce Vzkříšení Lazara a Ukřižování. Benozzo Gozzoli zemřel 4. října 1497 v Pise na morovou epidemii a následně byl pohřben v tamním kostele sv. Domenica.", "section_level": 2}, {"title": "Shrnutí.", "content": "Gozzoli působil během svého života v Římě, ve Florencii, Pise, Montefalcu v Umbrii a v Perugii. Používal techniku temperové fresky. Pozoruhodný je i jeho smysl pro detail. Za svého života vytvořil i olejomalby, stal se tak jedním z prvních italských malířů, kteří pracovali s olejem. Ačkoli se Benozzo těšil značné popularitě mezi vrstevníky, jeho vliv na další generace byl omezený. Zájem o jeho práci byl obnoven až v 19. století, kdy Carlo Lasinio zveřejnil rytiny umělcových fresek z Campo Santo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Benozzo Gozzoli, Benozzo Lese di Sandro (1420 Scandicci – 4. října 1497 Pistoia) byl italský malíř z Florencie. Byl jedním z nejslavnějších toskánských malířů 15. století, známý především pro své nástěnné malby v Medicejském paláci ve Florencii.", "tgt_summary": "贝诺佐·戈佐利(,1497年)是一位意大利佛罗伦萨的文艺复兴画家。戈佐利是安杰利科修士的学生,他最出名的作品是美第奇-里卡迪宫贤士小圣堂的《三王来朝》系列壁画,描绘了节日期间充满活力的游行,对细节有着很好的注意,明显受到国际哥特式艺术的影响。小堂的系列壁画,以其对风景和生动的人类肖像的逼真描写,显示出对大自然的新的文艺复兴趣味。戈佐利被认为是他这一代最丰富的壁画画家之一。他主要活跃在托斯卡纳,但他也曾在翁布里亚和罗马工作。", "id": 316037}
{"src_title": "Girls (seriál)", "tgt_title": "女孩我最大", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Začínající spisovatelka Hannah dostala od svých rodičů pro ni šokující zprávu, když jí oznámili, že ji již dále nebudou finančně podporovat. Hannah před dvěma lety zakončila své studium na škole Oberlin College a nyní absolvuje neplacenou stáž v místním týdeníku. Společně se svými přáteli (herci Allison Williams, Jemima Kirke, Zosia Mamet, Adam Driver a Alex Karpovsky) zažívá \"jednu chybu za druhou\".", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Film s názvem \"Tiny Furniture\", ke kterému Lena Dunham napsala scénář, režírovala a také v něm i hrála, získal pozitivní reakce kritiků a několik ocenění, jako je Nejlepší příběh z festivalu South by Southwest a Nejlepší scénář na cenách Independent Spirit Awards. Úspěch tohoto nezávislého filmu jí přinesl možnost spolupracovat s Juddem Appatow na pilotním díle pro americkou televizní stanici HBO. Appatow řekl, že byl veden Leninou představivostí a dodal, že \"Girls\" bude pro muže představovat náhled do \"ženské mysli\".  Některé z překážek, kterým čelí hlavní postava Hanny - odříznutí přísunu peněz od rodičů, problémy začínající spisovatelky a dělání špatných rozhodnutí - byly inspirovány reálným životem Leny Dunham. Unikátní a rozmanitý vzhled seriálu je docílen k dokonalosti díky nakupování v hned několika klasických buticích v New Yorku, jako jsou Brooklyn Flea a Geminola, které vlastní matka herečky Jenimy Kirke.  V rozhovoru Dunham prozradila, že seriál \"Girls\" vyobrazuje tu část populace, která nedostala prostor v seriálu Sex ve městě z roku 1998. \"Gossip Girl (americký seriál) byl o teenagerech, kteří si to rozdávali na Upper East Side a \"Sex ve městě\" byl o ženách, které řešily práci a přátele a začínali žít rodinný život. Mezi tím zůstala ohromná spousta místa, které je potřeba vyplnit\", řekla. Pilotní díl seriálu záměrně připomíná \"Sex ve městě\", producenti tak chtěli jasně ukázat, že postavy seriálu \"Girls\" byly inspirovány tímto seriálem a přestěhovaly se do New Yorku, aby si splnily své sny. Dunham dokonce řekla: \"uctívám onen seriál stejně jako každá dívka mé generace\".  Jako výkonné producentky jsou Dunham a Jennifer Konner obě hybnou silou seriálu a Dunham navíc píše scénář k seriálu. Judd Apatow je také výkonným producentem seriálu a vede produkční společnost Apatow Productions. Dunham napsala nebo spolu-napsala scénář pro všech prvních deset epizod a 5 z nich také zrežírovala. První sezóna se natáčela od dubna do srpna 2011 a celkem obsahuje 10 epizod.  Druhá řada měla premiéru 13. ledna 2013 a čítá stejně jako řada první 10 epizod.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "Seriál je kritiky opěvován pro svoji syrovou přirozenost, humor a svěží atmosféru. Podle stránek Metacritic si první řada seriálu drží skóre 87 bodů ze 100 a příměr,Všeobecný úspěch\". Stránky také označují seriál za jeden z nejlépe hodnocených nových seriálů roku 2012. Druhá řada získala 84 bodů, které se zakládají na 19 recenzí, které přisoudily seriálu stav,Všeobecný úspěch\".  James Poniewozik z týdenníku \"Time\" napsal ve své pozitivní kritice, že seriál je,surový, odvážný, odlišný a velmi často nesnesitelně vtipný\". Tim Goodman z \"The Hollywood Reporteru\" označil \"Girls\" za,jeden z nejvíce originálních, naprosto přesných a bezchybných seriálů, které byly v poslední době vytvořeny.\" Když na festivalu SXSW 2012 komentoval první 3 epizody první řady, tak řekl, že seriál vlastně tlumočí,pravé dívčí přátelství, strach z přicházející dospělosti, odlišnost vztahů, sexualitu, lidské sebevědomí, image těla, intimitu v technicky vyspělém světě, který spíše prosazuje vzdálenost, krvelačnost přežívajícího Newyorčana s velmi malou sumou peněz a moderní rodičovství náročných dětí, spolu s mnohem více věcí dějících se okolo, což je vše prošpikováno humorem a dojemností.\"  Seriál obdržel i pár negativních hodnocení. John Cook (magazín Gawker) silně zkritizoval seriál ve své recenzi, kde mimo jiné napsal, že seriál je,televizní program o dětičkách zbohatlých rodičů, špatné hudby a Facebooku a jak hrozné je zjišťovat kdo vlastně jste a jakou vlastně máte pohlavně přenosnou chorobu. Hlavně to vyčerpání z neustálého dramatizování svého vlastního života, zatímco se považujete za někoho, kdo rozumí základní prázdnotě bytí.\" Reneé Martin napsala o \"Girls\":,Jde o seriál, který je o privilegované skupině nezajímavých žen, které neustále naříkají, protože jsou nuceny alespoň vzdáleně být odpovědné samy za sebe.\"  Recenze Maureen Ryan, která byla vydána po skončení první sezóny, vychvalovala seriál pro velmi realistické vyobrazení současných dívek a jejich vztahy, které současná média prezentují jako,nevyrovnané a neuvěřitelně povýšené a právě \"Girls\" pravdivě vyobrazuje osobnosti, které sice nejsou úplně standardní, ale v životě takové mnohdy jsou. Právě vědomí, že fanoušci seriálu si takovéto postavy -žena, která se občas chová nezpůsobně- oblíbili, je pro mě neuvěřitelně uklidňující. Toto obrací ono konvenční myšlení, které nám televizní průmysl předhazuje.\"\"  Nápodobně list \"The New York Times\" chválí \"Girls\" a dodává:,\"Girls\" možná jsou pro nynější generaci protikladem k \"Sexu ve městě\", ale první řada byla krutě bystrá a smutně zábavná jako seriál \"Louie\" stanice FX a nebo \"Curb Your Enthusiasm\" televize HBO.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěch.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Premiérová epizoda čelila silné kritice, která se především týkala toho, že v seriálu hrají pouze,bílí lidé\", což je v jinak velmi kulturně rozmanitém New Yorku netypické (jediné kulturně odlišné postavy byly afroamerický bezdomovec a taxikář a asijská modelka, jejíž jediným talentem bylo, že je dobrá ve Photoshopu). Lesley Arfin, scenáristka seriálu, na onu kritiku reagovala komentářem na svém Twitteru:,To, co mě na filmu Precious nejvíce vadí, je to, že nereprezentuje MOU OSOBU\". Později však tento komentář vymazala, protože vzbudil veliké pozdvižení. Lena Dunham byla na problém s diverzitou několikrát dotázána v různých rozhovorech, ve kterých potvrdila, že v druhé řadě seriálu,bude o tyto problémy postaráno\". Herec Donald Glover, který ztvárnil Sandyho, afroamerického milenece Hanny, byl, zdá se, oním řešením.", "section_level": 2}, {"title": "Televizní vysílání.", "content": "\"Girls\" měly vysílací premiéru 15. dubna 2012 na stanici americké HBO. První tři epizody byly zároveň vysílány na festivalu SXSW dne 12. března 2012.  Přestože měl seriál nevelkou sledovanost, televizní stanice objednala i 2. řadu čítající 10 epizod, a to již 30. dubna 2012.", "section_level": 1}], "src_summary": "Girls je americký komediálně-dramatický televizní seriál vytvořený Lenou Dunham. Premiéru na televizní stanici HBO měl 15. dubna 2012. Seriál pojednává o skupině blízkých přátel žijících v New Yorku. Hlavní motivy seriálu vycházejí z vlastních zkušeností jeho tvůrkyně a hlavní herečky Leny Dunham. 25. ledna 2013 byla seriálu potvrzena 3. řada, která měla 12 epizod. Vysílání páté řady bylo zahájeno 21. února 2016. HBO objednala také šestou a poslední řadu, která byla odvysílána v roce 2017.", "tgt_summary": "《女孩我最大》(英语:\"Girls\")是一部美国的电视系列剧,于2012年4月15日在HBO频道首播。由莉娜·丹恩创作并主演,《女孩我最大》是以住在纽约市的一群年轻人好友为中心展开的剧情喜剧。影集的背景与主要角色设定是取材自丹恩的真实生活经验。", "id": 1311561}
{"src_title": "Konstantin III. (uzurpátor)", "tgt_title": "君士坦丁三世 (西罗马帝国)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Invaze do Galie, uzurpace v Británii.", "content": "31. prosince 406, podle některých současných badatelů o rok dříve, překročila ohromná masa Alanů, Vandalů a Svébů řeku Rýn poblíž Mogontiaka (dnešní Mohuč) a téměř bez odporu pronikla do římské Galie. Útočníci zdevastovali rozsáhlé oblasti a po třech letech pustošení galských provincií zamířili k Pyrenejím. V důsledku tohoto vpádu došlo k úplnému kolapsu obrany rýnské hranice říše.  V Británii, vystavené sílícímu tlaku barbarů, vzrůstala na počátku 5. století nespokojenost místních civilních a vojenských kruhů způsobená lhostejností císařské vlády k poměrům na ostrově a opakovaným stahováním vojenských oddílů do Itálie. Patrně na podzim 406 se posádka v Británii vzbouřila proti Honoriovi a prohlásila za císaře nejprve Marka a po něm Gratiana. Oba byli záhy sesazeni a usmrceni. V roce 407 revoltující armáda zvolila císařem Konstantina. Podle Orosia tento níže postavený voják využil nadějí vkládaných do něho kvůli jeho slavnému jménu, aniž by oplýval schopnostmi pro zastávání takového postu. Naopak Prokopios z Kaisareie se o něm zmiňuje jako o „muži dosti známém“. Konstantin shromáždil vše, co ještě zbývalo z britského polního vojska, a s těmito silami se na jaře 407 přeplavil do galského přístavu Bononia (Boulogne).  Honoriův generál Stilicho, faktický vládce západořímské říše, nebyl schopen zasáhnout v Galii, jíž zmítala anarchie vyvolaná útoky Alanů, Vandalů a Svébů. Konstantin se krátce po překročení Lamanšského průlivu střetl s drancujícími barbary a dosáhl nad nimi menších úspěchů, přesto je ale zcela nezničil. Současně uzavřel smlouvy s germánskými kmenovými svazy Alamanů, Franků a Burgundů, čímž do určité míry stabilizoval situaci na Rýně a posílil svoji pozici. Těmito opatřeními si zajistil podporu většiny galských provincií a také zde umístěných vojenských útvarů. Velením své branné moci pověřil generály Justiniana a Nebiogasta. Stilicho mezitím vyslal proti Konstantinovi do Galie vojsko, v jehož čele stál Gót Sarus. Tomu se podařilo porazit a zabít Justiniana a následně oblehnout město Valentia (Valence). V průběhu jeho dobývání Sarus vylákal Nebiogasta pod falešnou záminkou vyjednávání a úkladně ho zavraždil. Blížící se Konstantinovi velitelé Edobech a Gerontius donutili Sara koncem roku 407 k ústupu do Itálie. Svoji kořist při tom musel rozdat bagaudům, aby si od nich vymohl volný průchod Alpami. Do Konstantinových rukou padla jižní Galie, načež uzurpátor zabezpečil dostatečnými oddíly průsmyky oddělující tuto zemi od Itálie. Za svoji rezidenci si vybral město Arelate (Arles).", "section_level": 2}, {"title": "Honoriův spolucísař.", "content": "Konstantin měl dva syny, Constanta a Juliana, z nichž prvního povýšil do hodnosti caesara a druhého obdařil titulem \"nobilissimus\". V Hispánii, kam již dříve vyslal své úředníky, proti němu povstali Honoriovi příbuzní, kteří sebrali vlastní vojsko. Konstantin se obával, že bude sevřen mezi ně a Honoria v Itálii, a poslal na Pyrenejský poloostrov svého syna Constanta doprovázeného generálem Gerontiem. Ti po několika počátečních nezdarech zdolali odboj císařových příbuzných a dva z nich, Didyma a Vereniana zadrželi. Jejich bratři Theodosiolus a Lagodius uprchli do Itálie a na Východ. Constans pak dopravil zajatce ke svému otci v Arelate, kde zahynuli na popravišti. Zhruba v téže době pominula italská hrozba, když Stilicho padl za oběť převratu, čehož využili Vizigóti, vedení Alarichem, a přitáhli v závěru roku 408 k Římu. V roce 409 se Konstantin pokusil o vstřícné gesto vůči Honoriovi, jemuž nabídl svoji účast v boji s Alarichem. Honorius se nacházel ve velice tísnivé pozici a neměl dosud zprávy o smrti svých příbuzných, a proto akceptoval Konstantina za svého spolucísaře.  Žoldnéři ponechaní v Hispánii ke střežení přechodů přes Pyreneje, jimiž Constans nahradil místní vojáky, se věnovali spíše loupení okolních území. Jejich nedbalost umožnila hordám Alanů, Vandalů a Svébů, aby na podzim roku 409 vtrhly z Galie do hispánských provincií. Konstantin nato učinil Constanta augustem a vyslal ho do Hispánie. Generál Gerontius, jehož chtěl Constans nahradit jiným velitelem, se mezitím vzbouřil proti Konstantinovi, sjednal mír s barbary a prohlásil za císaře svého syna Maxima. Samotný Konstantin vstoupil počátkem roku 410 do severní Itálie, údajně aby Honoriovi pomohl proti Alarichovi. Honorius, nedůvěřující jeho záměrům, vzápětí popravil svého generála jezdectva (\"magister equitum\") Allobicha, neboť ho podezříval, že ve spojení s uzurpátorem osnuje spiknutí. Jakmile se Konstantin dozvěděl o Allobichově popravě, odebral se zpět do Arelate, třebaže nelze vyloučit, že ho ke stažení přiměla porážka od Alaricha. Někdy v této době odpadla od Konstantina Británie a oblasti v severní Galii, včetně Armoriky. Zhroucení římské provinciální správy v Británii po uzurpátorově odchodu z ostrova v roce 407 brzy následoval rychlý rozklad politické autority.", "section_level": 2}, {"title": "Porážka a smrt.", "content": "Konstantinův syn Constans utrpěl porážku v bitvě s Gerontiem a ustoupil do Galie. Gerontius stíhal Constanta do města Vienne, kde ho v roce 411 přemohl a zabil. Vítězný vojevůdce se potom vydal k Arelate, v němž v květnu téhož roku oblehl Konstantina. Z Itálie se zatím vypravilo Honoriovo vojsko vedené generálem Constantiem a gótským důstojníkem Ulfilou, po jejichž příchodu k Arelate přešli Gerontiovi muži na stranu legitimního císaře. Gerontius následně uprchl zpět do Hispánie a během vzpoury vlastních vojáků zahynul. Constantius pokračoval v obléhání města, v čemž se mu snažil zabránit Konstantinův franský velitel Edobech, který přitáhl od Rýna s četnými barbarskými spojenci. Constantius a Ulfila nicméně odrazili Edobechův pokus o vyproštění Konstantina z obklíčení. Vzhledem k bezvýchodnosti svého postavení se uzurpátor rozhodl odložit odznaky císařské moci, odebral se do kostela a nechal se vysvětit na kněze. Poté, co Arelate otevřelo brány obléhatelům, Constantius uvěznil Konstantina a jeho syna Juliana a dopravil je do Itálie. Konstantin sice obdržel příslib, že jeho život bude ušetřen, přesto mu v nevelké vzdálenosti od Ravenny na Honoriův rozkaz setnuli hlavu.", "section_level": 2}, {"title": "Legenda.", "content": "Konstantin III. je zmiňován jako jeden z mytických britanských králů ve velšských kronikách a v díle \"Historia Regum Britanniae\" od Geoffreyho z Monmouthu. Podle Geoffreyho líčení zachvátily Británii po smrti krále Graciana vnitřní zmatky, a lid proto žádal o pomoc své příbuzné v Bretani. Tehdejší bretaňský král si nepřál vládnout Británii a místo sebe tam poslal svého bratra Konstantina. Zemí zmítaly vpády Skotů, Piktů, Norů, Dánů a jiných národů. Útočníci obsadili celou Kaledonii až po Hadriánův val a povzbuzeni odchodem Římanů začali pustošit ostrov. Konstantin shromáždil všechny zbývající muže a střetl se s nepřáteli, nad nimiž dosáhl vítězství. Britanové ho pak slavnostně korunovali za krále a oženili ho s jistou dámou, pocházející z urozené římské rodiny. Společně měli tři syny, Constanta, Ambrosia Aureliana a Uthera Pendragona. Konstantin panoval deset let, než ho ubodal jakýsi Pikt, působící v jeho službách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flavius Claudius Constantinus († srpen nebo září 411), někdy označovaný jako Konstantin III., byl západořímský uzurpátor, jehož v roce 407 provolalo vojsko v Británii. Nedlouho poté opanoval Galii, drancovanou barbary, a v roce 409 dosáhl uznání ze strany legitimního císaře Honoria. Během dalších dvou let se jeho moc vlivem vojenských porážek zhroutila, načež byl zajat a popraven.", "tgt_summary": "弗拉维乌斯·克劳狄乌斯·君士坦丁(Flavius Claudius Constantinus;?-411年-9月18日),是一个西罗马帝国皇帝。他是西罗马帝国的将军,并于407年在不列颠尼亚自立为皇帝,并于高卢为基地。", "id": 1423678}
{"src_title": "Tuberóza hlíznatá", "tgt_title": "晚香玉", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Původní je v Mexiku, spolu s dalšími druhy rodu \"Polianthes\". Zde obývá i sušší místa a v teplých oblastech vystupuje až do 2500 m n. m. Protože tuto atraktivní rostlinu brzy po objevení Ameriky Portugalci nebo Nizozemci přenesli k pěstování do jižní Asie, zejména do východní Indie, odkud se široce rozšířila, je ve starší literatuře jako země původu mylně uváděna Indie.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Rostlina si vytváří zásobní hlízy, mírně připomínající cibuli. Z pevné, dužnaté hlízy vyrůstají trávovité, až 30 cm dlouhé listy. Z trsu listů vyraší 50 až 100 cm vysoký stvol, někdy i více stvolů. Je řídce porostlý krátkými lístky. V horní části stvolu jsou v dlouhém klasovitém hroznu uspořádané květy. Mají dlouhou úzkou trubku, která napřed roste vzhůru a pak se stáčí kolmo ke stolu. Na její bázi jsou zelené listeny. Koruna je široce rozevřená se 6 okvětními lístky. Plnokvěté kultivary mají lístky zmnožené. Jsou voskově bílé, někdy s narůžovělými špičkami až narůžovělé, vzácně žluté. Blizna je trojklaná. Květy mají specifickou, intenzivní až omamnou vůni. Otevírají se v noci a jsou velmi trvanlivé. Semeník je trojpouzdrý, spodní a dozrává v suchou tobolku s mnoha semeny.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Je značně odolná a tak se pěstuje se v mnoha teplých oblastech, mimo Severní Ameriku např. v severní Africe, jižní Evropě, Íránu, Gruzii a zejména v Asii. Brzy po svém objevení byla přenesena do Indie, kde se stala velmi populární a šířila se dále.  Aztékové nazývali tuberózu \"omixochitl\" (společně s příbuznou \"Polianthes mexicana\"). Na Kubě ji nazývají \"azucena\". Na Havaji byla obvyklou pohřební květinou.  Tuberóza se stala široce užívanou v hinduistické tradici a rituálech, např. jako svatební květina, na svátek narození Budhy. Nazývá se \"Rajnigandha\", což znamená noční vůně. Názvy s obdobným významem má i v dalších jazycích Asie, v bengálštině, tamilštině, čínštině, japonštině.  V Evropě byla pěstována již od konce 17. století. Jako hrnková kvetoucí rostlina byla velmi oblíbena v 19. století a období secese. Byly vypěstovány také plnokvěté kultivary, populární byl kultivar 'The Pearl' ('La Perle'). Hojně se pěstovala i v Americe. V teplých oblastech je dnes rozšířena pro venkovní výsadbu.  Z květů se k získává silice pro výrobu různých voňavek, tzv. tuberózového parfému. Pěstováním pro výrobu parfémů byla proslulá jižní Francie. Silice je velmi ceněná přísada do luxusních a smyslných parfémů. Frederic Malle, majitel společnosti Editions de Parfums hodnotí její vůni takto: \"Tuberóza je zajímavě kontrastní květina, ve které se snoubí dvě stránky – jedna je jásavá, svěží, slunečná, druhá tělesná, smyslná, až maličko obscénní.\"  Ze silice se připravuje olej, který má relaxační účinky na mysl, nervovou soustavu a svaly. Tlumí křeče a úporný kašel. Specifické složky silice stimulují části mozku odpovědné za sexuální pocity a libido. Olej je doporučován při léčbě frigidity a erektilní dysfunkce.  V obchodech se jen vzácně na jaře nabízejí hlízy, podobně jako u jiných hlíznatých květin a cibulovin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tuberóza hlíznatá (\"Polianthes tuberosa\", ve staré literatuře i \"Polyanthes\"), známá též jako nocovka, noční hyacint nebo bělokvět, je vytrvalá rostlina s výrazným, bílým, silně vonícím květenstvím. Oblíbena byla zejména v období secese. Je zdrojem vonných silic. Rodové jméno vychází z latinského slova \"tuberosus\", které znamená zduřelý a vztahuje se ke kořenovým hlízám. Podle taxonomického systému APG III patří do čeledi chřestovitých (\"Asparagaceae\"), kde je řazena do podčeledi agávových (\"Agavoideae\").", "tgt_summary": "晚香玉(学名:\"Polianthes tuberosa\"),别名月下香,是石蒜科(或龙舌兰科)晚香玉属的一种多年生球根开花植物。", "id": 1980543}
{"src_title": "Jeřábi táhnou", "tgt_title": "雁南飞", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Před začátkem války jsou Veronika („Veverka“, Taťána Samojlova) a Boris (Alexej Batalov) šťastnou mladou moskevskou dvojicí, která plánuje budoucí společný život. Pak ovšem začíná válka a Boris rukuje jako dobrovolník (byť by se pravděpodobně mohl jako nadějný pracovník prvnímu náboru vyhnout). Odjíždí na frontu, aniž by se stihli s Veronikou pořádně rozloučit. Nechává Veronice na památku jako dárek plyšovou veverku se schovaným vzkazem, který ovšem Veronika nenajde.  Pro Veroniku se pak věci začnou vyvíjet k horšímu. Od Borise nepřicházejí žádné zprávy. Při jednom leteckém poplachu se její rodiče odmítnou jít schovat do krytu a zahynou při bombardování. Borisův otec, lékař Fjodor (Vasilij Merkurjev), nabídne Veronice, že může bydlet u nich. Tam o ni ovšem neustále usiluje Borisův bratranec Mark (Alexandr Švorin), talentovaný pianista, který o ni měl zájem ještě před Borisovým odjezdem. Ona ho odmítá, ale pak se mu při další bombardování podvolí a souhlasí s tím, že si ho vezme, přestože zbytek rodiny (zejména Borisova sestra Irina a jeho babička) to vnímají jako zradu na Borisovi.  Sám Boris přitom mezitím zemře na frontě během průzkumu, když zachraňuje zraněného spolubojovníka. Rodina však není o jeho smrti zpravena a je veden pouze jako nezvěstný.  Rodina je odeslána z Moskvy na Ural. Vdaná Veronika se trápí vzpomínkami na Borise a pracuje jako zdravotní sestra ve stejné nemocnici, kde pracuje Fjodor. Zde je svědkem toho, že jeden zraněný začne jančit, protože se dozví, že jeho snoubenka si v době jeho služby vzala jiného. Fjodor k němu má proslov, ve kterém zdůrazňuje, že když žena zradila frontového hrdinu a dala přednost týlové kryse, tak ona přišla o dobrou příležitost, ale on se tím naopak vyhnul špatné partii. Ostatní vojáci tento výklad podporují a Veroničin pocit viny je ještě silnější. Odchází z nemocnice a zřejmě zvažuje skočit pod vlak, ale místo toho se jí naskytne příležitost zachránit před blížícím se náklaďákem malého chlapečka Borise.  Odnese ho domů a chce ho pobavit svou veverkou, ale ukazuje se, že Mark mezitím veverku sebral, zřejmě aby ji věnoval své milence. Baví se ve společnosti, když se ve veverce najde vzkaz. Veronika si pro veverku dojde, Marka zfackuje a odchází. Nově nalezená zpráva ovšem jen jitří její rány.  Za Fjodorem přichází hudebník, aby od něj sehnal nemocniční automobil jako protislužbu za to, že na jeho údajnou žádost zařídil Markovi odklad vojenské služby. Vychází najevo, že Mark oběma z nich lhal. Rozčilený Fjodor vyhodí Marka z domu, ale Veroniku žádá, aby zůstala, neboť za nic nemůže.  Za Fjodorem dorazí Borisův spolubojovník, aby mu sdělil, že Boris zahynul – osobně to ovšem neviděl, protože ho coby zraněného ve stejnou chvíli odnášeli, a tak tomu Veronika odmítá uvěřit a čeká na Stěpana, který údajně měl zůstat s Borisem.  Veronika tak dále čeká, až dorazí Stěpan. Ten přijíždí do Moskvy po konci války a Veronika se s ním setkává v nadšené atmosféře vítání hrdinů a oslav konce války. Konečně uvěří, že Boris zemřel, a po pláči a Stěpanově proslovu se připojí k oslavám začátku nového života s vírou, že Borisova smrt nebyla marná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jeřábi táhnou ( – \"Leťat žuravli\") je sovětský film režiséra Michaila Kalatozova z roku 1957. Jedná se o válečné drama založené na hře Viktora Rozova \"Večno živyje\" () z roku 1943 odehrávající se v období bojů na Východní frontě druhé světové války. Film vyhrál Zlatou palmu na festivalu v Cannes v roce 1958.", "tgt_summary": "《雁南飞》()是一部关于二战的苏联电影。它描绘了战争的残酷和卫国战争结束后给苏联人留下的心灵创伤。苏联格鲁吉亚导演米哈伊尔·卡拉托佐夫1957年执导。该片获1958年戛纳电影节金棕榈奖, 这是苏联电影第二次获此殊荣。", "id": 1026295}
{"src_title": "Elena Gheorghe", "tgt_title": "艾莲娜·乔治", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Elena Gheorghe se narodila ve vesnici Clinceni blízko Bukurešti do rodiny kněze a folkové umělkyně. Je potomkem ortodoxních rumunských duchovních, zároveň byli jejími předky Arumuni a Makedonci.  Zpívat začala Elena ve třech letech, ve věku jedenácti začala docházet na hodiny zpěvu do \"Palatul Național al Copiilor\". V roce 2000 se dočkala prvního úspěchu, když se svou interpretací písně \"\"One Moment In Time\"\" od Whitney Houston obdržela cenu \"Medvídek\" na festivalu v Baia Mare. O rok později se zúčastnila festivalu \"Mamaia\".", "section_level": 2}, {"title": "Mandinga (2003 - 2006).", "content": "Počátkem roku 2003 se Elena stala zpěvačkou latin popové skupiny Mandinga. V červnu s formací vydala první album \"...De Corazón\" a o několik měsíců později se skupina se singlem \"\"My Sun\"\" zúčastnila národního kola do Eurovize 2005. Obsadili až čtvrté místo, ovšem píseň obdržela za úspěšné prodeje zlatou desku. V lednu 2006 Gheorghe založila vlastní taneční školu \"Passitos\" a zanedlouho vystoupila z Mandingy. Začala se věnovat sólové kariéře, s níž jí pomohl nový producent Laurențiu Duță.", "section_level": 2}, {"title": "Sólová kariéra (2006 - 2008).", "content": "V červnu 2006 Elena vydala debutové sólové album \"\"Vocea Ta\". V březnu následujícího roku byla nominována rádiem România Actualitați na nejlepší singl a nejlepšího rumunského umělce (v této kategorii zvítězila). Na udílení rumunských hudebních cen následně získala ocenění za nejlepší singl roku 2007 (píseň \"\"Ochii Tai Caprui\"\").", "section_level": 2}, {"title": "Eurovision Song Contest 2009.", "content": "Koncem roku 2008 producent Laurențiu Duță nabídl Eleně účast v národním kole Rumunska do Eurovize 2009. S písní \"\"The Balkan Girls\"\" se zúčastnila druhého semifinálového výběru, odkud postoupila do finále. Zde 31. ledna 2009 obdržela druhé místo od diváků a první místo od poroty, díky čemuž zvítězila. Od února následně cestovala po Evropě a propagovala svůj singl, který se zatím dostal na první místo rumunské hitparády a probojovala se i do oficiálních žebříčků Spojeného království. 12. května Elena vystoupila v prvním semifinálovém kole Eurovize v Moskvě. Jelikož se dostala mezi deset nejúspěšnějších semifinalistů (obsadila deváté místo s 67 body), postoupila do finále, kde 16. května obdržela 40 bodů a devatenácté místo. Nejvyšší dvanáctibodové umístění získala z Moldavska.", "section_level": 2}, {"title": "Popularita v Evropě a mateřství (2010 - ).", "content": "Po vystoupení na Eurovizi Gheorghe postupně vydala několik evropsky úspěšných singlů. Zaujala především píseň \"\"Disco Romancing\"\", která se stala hitem v Rumunsku a Maďarsku a dostala se do hitparád v České republice, Nizozemsku, Polsku, Spojeném království a na Slovensku. Následný singl \"\"Midnight Sun\"\" byl kromě Rumunska velmi úspěšný právě v nizozemské hitparádě.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "V létě 2011 Gheorghe oznámila zásnuby se svým producentem. Před Vánoci se stala matkou chlapce Nicolase.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elena Gheorghe (* 30. července 1985, Clinceni, Rumunsko) je rumunská zpěvačka arumunského původu. Je známá díky působení v popové skupině Mandinga a reprezentaci Rumunska na Eurovision Song Contest 2009 v Moskvě, kde s písní \"\"The Balkan Girls\"\" obsadila 19. místo. Během své sólové kariéry bodovala v evropských hitparádách se svými singly, především píseň \"\"Disco Romancing\"\" se dočkala úspěchu v hudebních žebříčcích zemí střední Evropy včetně České republiky a Slovenska.", "tgt_summary": "艾莲娜·乔治(1985年-7月30日,英语:Elena Gheorghe,),是一名阿罗蒙裔的罗马尼亚歌手。她出生于一个牧师家庭,出生地位于Clinceni地区靠近布加勒斯特的一个村落。她是以与Adela Popescu组成二人组合而开始自己的音乐生涯的。在21世纪初的头几年里,她加入了具有拉美音乐风格的组合曼丁嘎,并发售了几张(a couple of)专辑和少数几首热门歌曲。2006年她离开了组合,追求自己的单飞生涯。她随后发售了2张专辑,并以首张单曲《你的声音》(\"Vocea ta\")打入了罗马尼亚百强榜的前10名。成功通过国内的歌手竞选后,她以一首由Laurentiu Duta创作的《巴尔干女孩》代表罗马尼亚参加了2009年欧洲歌唱大赛。在国内比赛的观众评分环节中,她位列投票结果的第二名,但是当评审团投过票后,她成功反超布莱克希女子组合并获得了国内比赛冠军。在于莫斯科举办的欧视大赛上,她成功晋级决赛,但在决赛中只得了40分(其中有12分来自摩尔多瓦),排在第19位。从欧视大赛归来后,她在欧洲的人气增加了不少,此后事业一直平稳发展。与其制作人结婚后产下一子。其最新单曲名为《安眠药》(\"Hypnotic\")。", "id": 1618623}
{"src_title": "Crystal Dynamics", "tgt_title": "晶体动力", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Crystal Dynamics byla založena v polovině roku 1992 zkušenými vývojáři ze společnosti Sega – Judy Langem, Madaline Canepa a Davem Morrisem. V roce 1993 byl najat filmový ředitel 20th Century Fox, Strauss Zelnick aby řídil Crystal Dynamics. Studio se dostalo do národních zpráv a v polovině roku 90. let pomohlo odstartovat šílenství okolo multimediálních investic. Studio je nejvíce známé díky hrám, jako jsou Legacy of Kain a Gex. Po komerčním a kritickém neúspěchu posledních několika dílů Tomb Raider od původního, vývojářského studia Core Design, byla série Tomb Raider svěřena do rukou Crystal Dynamics. Studio posléze spolupracovalo se studiem Buzz Monkey Software na vývoji. Tomb Raider: Anniversary byl remake původního dílu série. Hra byla vydaná v červnu 2007. Další díl série nesl název a byl vydán v listopadu 2008 pro konzole nové generace. Od ledna do června 2009 studio propustilo přes 30 herních vývojářů s odůvodněním, že se studio chce soustředit pouze na sérii Tomb Raider. V prosinci 2010 vydavatel Square Enix oznámil nejnovější díl do série Tomb Raider s tím, že hra je vyvíjena téměř 2 roky. Ředitel studia, Darell Gallagher o hře prohlásil:\"„Zapomeňte na vše, co jste o Tomb Raideru věděli, toto je počátek příběhu,který Laru Croft vytvoří.“\"", "section_level": 1}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Dne 3. ledna 2012 komunitní manažer Meagen Marie oznámil, že studio v tomto roce oznámí zcela novou herní značku. 23. června 2012 v jednom z podcastů výkonný producent Scot Amos řekl, že nová hra od Crystal Dynamics bude „svěží a známá“ a nabídne podobný zážitek jako nový Tomb Raider.", "section_level": 1}], "src_summary": "Crystal Dynamics je americké vývojářské studio zabývající se výrobou videoher se sídlem v San Francisco Bay Area. Založena byla v roce 1992 Judy Langem, Madaline Canepa a Davem Morrisem. V roce 1998 bylo studio odkoupeno britským, video herním vydavatelem Eidos Interactive. Společně v roce 2009 Crystal Dynamics a jeho dosavadní vlastník Eidos Interactive byly převzati japonským vývojářským studiem a vydavatelem Square Enix, které ze studia udělalo dceřinou společnost. Crystal Dynamics bylo prvním, licencovaným herním vývojářem pro konzoli 3DO.", "tgt_summary": "晶体动力(Crystal Dynamics)是1992年由朱迪·兰、玛德琳·卡博尼和大卫·莫里斯建立的美国电子游戏开发商。公司总部位于旧金山湾区。公司1998年被Eidos互动收购;在史克威尔艾尼克斯2009年收购Eidos时,公司成为史克威尔艾尼克斯的一间子公司。晶体动力是3DO的首个授权开发商。", "id": 2602998}
{"src_title": "Baltové", "tgt_title": "波羅的人", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území, na kterém dnes Baltové žijí, je výrazně menší než v minulosti. Ještě okolo roku 1200 žili přibližně na třikrát větším území než dnes. Starší rozsah osídlení bývá určován na základě toponymie. Podle konzervativního odhadu Aleksandra Vanagase se severní hranice baltského osídlení táhla od severních hranic dnešního Lotyšska k Moskvě, východní od Moskvy k Orlu, jižní podél řeky Sejm až k Západnímu Bugu, západní pak ležela na Visle. Odvážnější odhady považují za severní hranici Baltské moře, východní Volhu, jižní horská pásma na jihu Polska a západní dolní Havolu v dnešním Meklenbursku. Baltská toponyma lze nalézt i na českém území, jedná se například o názvy řek Cidlina, Metuje nebo Úpa.  Na základě glottochronologie došlo v první polovině 14. století př. n. l. k rozpadu baltoslovanské jednoty a okolo roku 800 př. n. l. se od dosud nediferenciované baltštiny oddělila skupina dialektů, předchůdců pozdější pruštiny. Až kolem roku 600 došlo k diferenciaci předchůdců litevštiny a lotyštiny. V téže době Slované asimilovali populace sídlící východně od dnešních baltských národů.  První písemnou zmínkou o Baltech je nejspíše dílo římského historika Tacita z 1. století, které zmiňuje kmeny žijící na pobřeží Baltu, které nazývá Aestii. Další zpráva pochází až z konce 9. století od anglosaského plavce Wulfstana, který se zmiňuje o tehdejších Prusech. Od 10. století se území obývané Balty stalo cílem křesťanských misionářů, jedním z prvních byl pražský biskup Vojtěch. Pokusy o christianizaci nebyly úspěšné, což vedlo od 12. století k pořádání křížových výprav, které měly Balty přinutit přijmout křest násilím. Místní kmenová knížectví křesťanskému tlaku dlouho odolávala a ve 13. století vzniklé Litevské velkoknížectví dokonce expandovalo. Christanizace počala až poté, co roku 1386 velkokníže Jogaila, zakladatel dynastie Jagellonců, přijal křest. Prusko a nynější Lotyšsko bylo na rozdíl od Litvy dobyto a násilně christianizováno už během 13. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Baltové jsou indoevropská etnolingvistická skupina mluvící baltskými jazyky. K Baltům patří pouze dva současné národy, Litevci a Lotyši, ale řadí se k nim též ve středověku vyhynulí Prusové a Kuronci, a dále několik kmenů, jejichž jazyk žije dodnes v nářečních skupinách lotyštiny a litevštiny, jako Žemaité, Zemgalové a Latgalové.", "tgt_summary": "波罗的人(;),传说又称黑罗斯人,指的是居住在北欧 波罗的海东南海岸,以波罗的语族语言作为母语的民族,属于 北欧人种。由于湖沼较多,因此波罗的海沿岸地区与周边地区环境较为隔绝,波罗的语族也因此保留了很多古代语的特征。现在的波罗的人包括了立陶宛人、拉脱维亚人和拉特加尔。", "id": 2030893}
{"src_title": "Objektofilie", "tgt_title": "物戀", "src_document": [{"title": "Společenství.", "content": "V únoru 2008 Erika Eiffel, objektofilka žijící nedaleko San Franciska, založila internetovou stránku Objectùm-Sexuality Internationale. Jedná se o naučný projekt a mezinárodní online komunitu pro všechny jedince s tímto fenoménem. Stránky také slouží jako informační tabule pro veřejnost. Tomuto projektu se nedlouho po jeho zveřejnění dostalo velkého zájmu ze strany médií. Eiffel, jejíž jméno je odvozeno od manželství s Eiffelovou věží (2007), vystoupila jako mluvčí v několika talk-show, radio-vysíláních, televizních pořadech, dokumentech a magazínech po celém světě. Logo její organizace se skládá z červeného švédského plotu, který představuje plot Eklöf Berliner-Mauerové. Ta byla oficiálně první ženou, která se veřejně přihlásila k objektofilii. Plot symbolizuje hranici a transparentnost.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "Do roku 2009 byla objektofilie jako vztah osoby a neživého předmětu považována za pouhou kuriozitu a senzaci v médiích. Lékaři, psychologové a sexuologové kategorizovali objektofilii jako druh parafilie. A to i přes fakt, že zde nebylo množství dokumentů nebo vyšetření.  V únoru 2009 kontaktovala sexuoložka dr. Amy Marshová sdružení Objectùm-Sexuality Internationale. Se souhlasem a svolením Eriky Eiffel a 21 anglicky hovořícími členy Objectùm-Sexuality Internationale, provedla dr. Marshová studii s cílem poskytnou co nejvíce informací zainteresovaným odborníkům a zástupcům ze strany médií. Jedná se o první známý případ kvantitativního a kvalitativního sběru dat shromážděného z této komunity a poskytnutí nahlédnutí do celé situace. To povzbudilo dr. Marshovou k tomu, aby přijala objektofilii jako sexuální orientaci, nikoli jako parafilii. Výsledky studie byly zveřejněny pod názvem: Love Among the Objectum Sexuals (Láska mezi milovníky objektů).", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Objektofilie se rychle stala mainstreamem dnešní doby a dostalo se ji předních míst v médiích poté, co televize ABC News v pořadu Good Morning America a Tyra Banks Show hostila Eriku Eiffel. Probíral se její vztah k Eiffelově věži a také to, jak ji její láska k neživým předmětům umožnila stát se dvojnásobnou mistryní světa v lukostřelbě. Také byla dotázána na svůj projekt Objectùm-Sexuality Internationale a její roli mluvčí.  Dalším člověkem, kterému se dostalo mediálního zájmu byla dr. Amy Marshová. ABC News nadneslo otázku objektofilie vs. parafilie. Dr. Marshová se podělila o svůj poznatek z nedávné studie, kterou provedla. Odhalila tak svůj názor a řekla, že podporuje objektofilii jako legitimní orientaci, avšak s dalšími vyžadovanými studiemi. Když byla Tyrou Banks dotázána, zda trauma z dětství hraje roli při vzniku objektofilie, dr. Marshová řekla, že její výzkum toto tvrzení nenaznačil. Podotkla, že pokud by to tak skutečně bylo, existovalo by zde větší množství lidí s objektofilií. V létě roku 2009 byla Erika Eiffel pozvána Institutem pro pokročilá studia o lidské sexualitě, aby poskytla hodinovou prezentaci studentům sexuologie, sexuálním terapeutům a pedagogům. Prezentace byla moderována dr. Marshovou. Byla zaznamenána a uložena do archivu v knihovně tamního institutu.  Dr. Marshová píše pro web Carnal Nation týdenní sloupky s názvem rubriky Love's Outer Limits. Započala s třemi sloupky: People Who Love Objects (Lidé, kteří milují objekty). Také publikovala dílo \"Love Among the Objectum Sexuals\".  V březnu roku 2012 poskytla britská občanka Amanda Liberty interview deníku Daily Mail. Popisuje v něm své romantické pocity, které cítí k Soše Svobody.  Liberty řekla: „\"Ona je mou vzdálenou milenkou a já jsem naprosto ohromena jejím úžasem. Ostatní lidé budou možná šokování tím, jak můžu prožívat romantické pocity s neživým objektem, ale já nejsem jako ostatní.\"“  V ten samý měsíc proběhlo deníkem Daily Mail další interview, tentokrát se čtyřicetiletou Reighner Deleighniovou. Jednalo se o její romantický vztah s 91 cm vysokou, mramorovou soškou řeckého boha Adónise. Tuto sošku koupila za bezmála 12 tisíc korun a pojmenovala ji přezdívkou Hans. Pozdější příklad se týkal Val Therouxové, 64leté Kanaďanky, která létala každoročně tisíce mil z Kamloopsu do Velké Británie, aby tam spatřila dub, do kterého se zamilovala. Během léta 2012, Babylonia Aivazová, rodačka ze Seattlu, byla provdána za 107 let staré skladiště. Avšak tento konkrétní vztah není popisován jako objektofilie, vzhledem k politicko-protestní povaze jejího sňatku.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy v populární kultuře.", "content": "National Geographic se v roce 2011 také zmínil o objektofilii v jednom dílu pořadu Taboo. Episoda se jmenovala \"Forbidden Love\" (Zakázaná láska). Dále pak postava Leigh Swifta z komediálního seriálu Kauzy z Bostonu, která sama sebe prohlašovala za objektofila.  Richard Burgi se objevil jako hostující hvězda v seriálu Plastická chirurgie s.r.o. Ztvárnil zde plastického chirurga se silnou sexuální a emocionální přitažlivostí k nábytku (především k pohovkám). Označoval sám sebe za objektofila a citoval text z webu Objectùm-Sexuality Internationale.  V červenci roku 2010 společnost The Music Theatre Company produkovala divadelní hru s názvem \"Erika's Wall\" (Eričina zeď), líčící zamilovaný příběh Eriky Eiffel a její dlouhodobý vztah s Berlínskou zdí. V březnu roku 2012 The Music Theatre Company přišlo s částí písně „My Strange Addiction“ (Má zvláštní závislost), ve které vystupoval muž emočně a sexuálně vázán ke svému autu. Podobně je to v případě písně „I'm in love with my car“ (Miluju své auto) od skupiny Queen, jenž pochází z alba \"A Night At The Opera\". V písni se zpívá o člověku, který je citově vázán ke svému automobilu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Objektofilie je sexuální deviace, která se projevuje výraznou emocionální a často také romantickou touhou s cílem navázat vztah s konkrétními neživými objekty. Jedinci s takto projevenými preferencemi mohou cítit silné emoce přitažlivosti, lásky a oddanosti k určitým věcem nebo stavbám, ke kterým se upínají. Pro některé z těchto jedinců je sexuální přitažlivost nebo emotivní navázání vztahu s lidmi bráno jako něco nepochopitelného. Někteří z objektofilů také často věří v animismus a v opětování na základě přesvědčení, že předměty mají duši, inteligenci a pocity, tudíž jsou schopny komunikovat. Na rozdíl od sexuálního fetišismu, předměty jsou objektofilem chápány jako rovnocenní partneři, nikoli jako prostředky k dosažení vylepšení vztahu.", "tgt_summary": "物恋(Object sexuality)是一种对于特定非生命物体的性癖好,指对事物产生的身体吸引或爱慕情绪。有一些恋物者信仰泛灵论,相信所爱慕的物体具有灵魂、智力、情感,甚至能够沟通。直到最近才有心理学家研究物恋,性学家Amy Marsh主张物恋为一种性倾向,Volkmar Sigusch则认为物恋反映了现代社会朝向无性恋的趋势。最著名的物恋者为美国女性射箭选手爱利加·埃菲尔(Erika Eiffel),她在2007年和埃菲尔铁塔举行结婚仪式。", "id": 1758017}
{"src_title": "Rebelka", "tgt_title": "勇敢傳說", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Rusovlasá princezna Merida, princezna z DunBrochu, je prvorozená dcera skotského krále Ferguse a královny Elinor. Již od útlého dětství je velmi živá, temperamentní, svéhlavá a impulzivní dívka. Děj snímku začíná v době jejího dětství v den jejích narozenin, kdy od svého otce Frguse dostane jako dárek svůj první luk a začne se poprvé učit lukostřelbě. Merida vystřelí svůj první šíp, který jí zaletí do hlubokého lesa. Vydá se najít svůj ztracený šíp, přitom zde poprvé narazí na světélkující bludičky. Týž den však rodinu napadne velký a zlý medvěd Mordu, který těžce poraní krále Ferguse tak, že přijde o levou nohu, královna Elinor společně s dcerou Meridou však před medvědem stačí uprchnout na koni pryč.", "section_level": 2}, {"title": "Dospělost.", "content": "Další děj se odehrává v době princeznina dospívání v době, kdy je jí 16 let. Z princezny Meridy se stala výborná lučištnice, jezdkyně na koni a bojovnice s mečem. Velmi ráda se toulá po lesích, leze po skalách a vysedává na břehu horského jezera. Její bodrý tatínek král Fergus nosí na své levé noze protézu. Kromě ní do královské rodiny přibyli i tři nezbední a nenechaví rusovlasí bratříčkové, tři malí velmi rozverní princové Harris, Hubert a Hamish, které má Merida velice ráda a je vůči jejich dětským alotriím schovívavá. Matka královna Elinor nicméně svoji dceru vychovává jakožto budoucí dámu, ženu vladaře, princeznu a možnou královnu. Vychovává ji direktivně podle svého a k obrazu svému, o tužby, přání a pocity své dospívající dcery Meridy se ale pramálo zajímá. V rámci této výchovy jí také vypráví prastarou legendu o čtyřech princích, jejichž královská říše zanikla poté, co po otcově smrti se nejstarší syn pokusil, v rozporu s otcovým přáním, získat všechnu královskou moc pouze pro sebe. Konečnou konfliktní situaci v rodině pak královna Elinor způsobí tím, že odešle dopis třem spřáteleným klanům kvůli Meridiným plánovaným královským zásnubám aniž by jí o tom cokoliv řekla.  Poté, na podkladě královniny písemné pozvánky, po horském jezeře připlují na oficiální návštěvu tři lodě se třemi lordy a jejich syny, silný MacGuffin, bručivý Macintosh a hádavý Dingwall. Merida se ale vdávat vůbec nechce, krom toho se jí ani jeden z mladých lordů vůbec nezamlouvá. Proto ona sama navrhne po úvodním oficiálním uvítání v trůnním sále, že o její ruku budou soutěžit prvorození potomci z přítomných rodů, sama pak navrhne velký královský závod v její oblíbené lukostřelbě. Aby úmyslně porušila tradici a dala tak ostře najevo svůj nesouhlas, sama se, jakožto prvorozená ze slavného klanu DunBrochů, zúčastní této soutěže o ruku princezny z DunBrochu, tedy soutěží o svoji vlastní ruku. Stane se tak v rozporu se všemi pravidly a k všeobecné nelibosti všech přítomných a zejména matky Elinor. Celou soutěž pak vyhraje, což skončí prudkou rodinnou hádkou. Matku její vzpurné chování nakonec rozzuří natolik, že jí posléze její luk hodí do ohně v krbu. Merida se také rozzuří a rozetne mečem královnou Elinor vyšitou tapiserii, na které je vyobrazena ona sama společně s oběma svými královskými rodiči. Poté uteče pryč, usedne na svého koně Anguse a odjede na něm z hradu pryč do lesa.  V lese se opět setká s bludičkami, které ji nejprve zavedou na tajemné obřadní místo (dosti podobné proslulému britskému Stonehenge), pak jí odtud zavedou i do blízkého obydlí čarodějnice.  Čarodějnice se nejprve snaží předstírat, že je jen pouhá řezbářka (fakticky ale vyřezává jen samé postavy medvědů). Poté, co Merida spatří kouzelné koště, které samo zametá a objeví se čarodějnický pomocník v podobě havrana (krkavce), se čarodějnice ke svému čarodějnictví přizná. Nejprve se ale snaží princezně prodat něco ze svých řezbářských výtvorů, když to Merida odmítne, snaží se jí násilím vyhnat pryč. Posléze když Merida řekne, že koupí všechny řezbářské výrobky + 1 kouzlo, čarodějnice ustoupí. Poté, co jí ale Merida sdělí, že potřebuje kouzlo, které by změnilo její matku královnu, a tím změnilo i její vlastní osud, čarodějnice utrousí, že prince a princezny nerada dělá, že bylo mnoho reklamací a že poslední byl princ, který si od ní koupil mahagonové prkénko od záchodu. Nicméně nakonec kouzlo (za asistence svého čarodějnického pomocníka havrana/krkavce) vytaví a upeče v magickém kotli do podoby kouzelného koláčku. Nicméně Meridě ke kouzlu samotnému vůbec nic důležitého nesdělí.  Medida se s koláčkem vrátí do otcova hradu, podstrčí jej matce \"na usmířenou\" k snědku. Kouzlo postupně zapůsobí a královna se opravdu změní z člověka ve velkou hnědou medvědici. Tři malí princové pomohou Meridě matku-medvědici vyvést z hradu pryč před králem Fergusem, který je medvědobijec. Za odměnu jim Merida dovolí sníst v kuchyni co zde najdou (což je jejich oblíbená kratochvíle). Malí princové zde pak objeví zbytek kouzelného koláčku, po jeho ochutnání se také oni promění ve 3 malá medvíďata. Zoufalá Merida s matkou Elinor unikne otci a i všem dalším mužům-medvědobijcům. Za pomocí svých tří bratříčků, vyvede matku-medvědici z hradu do lesa. Zde společně stráví několik dní. Merida je obě živí lovem zvěře a ryb, učí matku poznávat přírodu a lovit i jíst ryby a lesní plody. Snaží se také najít chaloupku čarodějnice, neboť nutně touží zjistit jak se dá matka odčarovat zpět. Při jedné z výprav do lesa pak obě skutečně čarodějnou chýši najdou - čarodějnice však není osobně přítomna, nicméně jí však její obraz v čarodějném kotli napoví možné řešení. Obraz z kotle jí sdělí, že návrat do původního stavu je možný do 2. východu slunce, jinak se stane kouzlo trvalým. Kromě toho jí sdělí i nápovědu: \"Chceš-li změnit osud Váš, zpřetrhaná pouta svaž\".  Na skutečné řešení svého problému pak Merida přijde poté, co je bludičky zavedou na neznámé osamělé místo, kde naleznou dávnou zříceninu starého zaniklého hradu. Merida zde spadne do sklepního podzemí, kde najde prasklý reliéfní výjev pocházející z pradávné minulosti, který jí napoví správné řešení jejich problému. Na prasklém kamenném reliéfu je vyobrazen nejstarší princ, který se po otcově smrti oddělil od ostatních 3 bratrů-princů a způsobil tak zánik království. Merida přijde na to, že je nutno obnovit zpřetrhaná pouta, obnovit staré zpřetrhané rodinné vztahy. V troskách starého hradu však na ni číhá velký strašný medvěd Mordu, kterému s vypětím všech sil obě uniknou, matka-medvědice Meridu na svých zádech odnese pryč. Aby vše napravily, vydají se společně s matkou-medvědicí zpátky na svůj hrad klanu Dunbrochů, kde Merida hodlá sešít poničenou tapiserii s obrazem jejich rodiny - symbol poničených rodinných vztahů.  Nicméně v hradu se lordi s králem škorpí a hádají, bojují spolu různé souboje a vedou všeliké válečnické hry. Merida vstoupí doprostřed této válečné vřavy a pronese, k velké radosti matky Elinor o otce Ferguse, ke všem přítomným státnický proslov a zajistí tak klid a vzájemný smír, všem se také omluví za své nevhodné chování, které jim vysvětlí. Zde se zachová, k radosti své matky, jako skutečná budoucí dáma (možná budoucí královna). Svou královskou řečí odvede pozornost všech přítomných mužů natolik, že také umožní matce-medvědici, aby za jejich zády nepozorovaně pronikla do jedné z komnat hradu. Merida se pak s matčinou pomocí snaží sešít poničenou tapiserii, nicméně je zde obě dvě objeví král Fergus. Nevěří Meridě, že medvědice je zakletá královna Elinor a začne s medvědicí bojovat. Ta poplašená uteče z hradu pryč, všichni přítomní muži ji společně pronásledují. Král však Meridu zamkne v komnatě a klíč nechá u komorné, které zakáže Meridu pustit ven. Merida je nucena nejen urychleně sešít tapiserii, ale i sehnat klíč, aby se dostala ven. V tom jí pomůžou její tři malí bratříčci-medvíďata. Lstí získají od komorné klíč a Meridu osvobodí. Všichni společně pak nasednou na Meridina koně Enguse a upalují za muži zachránit matku Elinor. Merina během jízdy sešívá poničenou tapiserii. Muži nakonec medvědici doženou a spoutají lany na starobylém obřadním místě. Sem nakonec dorazí i Merida, zde svoji matku brání i proti svému rozzuřenému otci, který nemůže uvěřit, že to není žádná medvědice, ale zakletá královna, jeho žena. Nakonec vše vyřeší velký strašný medvěd Mordu, který je všechny přepadne. Král Fergus s ním neúspěšně bojuje, pomocí meče a luku s ním bezúspěšně bojuje i sama Merida. Když už se zdá, že medvěd Mordu Meridu přemůže a zakousne, matka-medvědice se vyrve ze všech pout a začne s velkým medvědem Morduem sama zápasit, nakonec se jí ho podaří udolat - na velkého medvěda se zřítí jeden z obřadních kamenů a zahubí jej. Z medvěda se uvolní duch zakletého prince, o kterém se zmiňovala čarodějnice (což možná byla ona zmíněná reklamace kouzla), o kterém také vyprávěly ony dávné legendy a jenž pocházel z oné tajemné zříceniny v lese.  Merida pochopí, že zde do 2. východu slunce může matku a bratry odčarovat zpět. Přikryje matku sešitou tapiserií, matce se omluví a v slzách ji poprosí o odpuštění, řekne že jí má ráda a poprosí, aby ji kouzlo vrátilo zpět. Což se nakonec i stane. Matka i malí princové se pod prvními slunečními paprsky promění zpět do lidské podoby. Všichni čtyři, včetně královny Elinor, jsou ale úplně nazí.  Obě dvě ženy se však změnily a začnou si navzájem rozumět - Merida konečně dospěla v ženu a Elinor pochopila svoji chybu, kterou udělala při výchově své dcery. Obě společně pak vyšívají novou tapiserii se zrzavou princeznou Meridou a velkou medvědicí Elinor. Lordi odjíždějí na lodích zpět domů, na jedné z lodí však neplánovaně odjíždějí i tři nezbední princové, zoufalý král Fergus vesluje za nimi v pramici po jezeře. Matka královna Elinor s dcerou princeznou Meridou se společně projíždějí lesem na koni kolem horského jezera ve vzájemné lásce, úctě i porozumění. Po titulcích dorazí i objednávka řezbářských produktů.", "section_level": 2}, {"title": "Poznámka.", "content": "Dějový motiv proměny člověka v medvěda a naopak je v tomto filmu velmi podobný disneyovskému snímku \"Medvědí bratři\" z roku 2003.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rebelka (v anglickém originále Brave) je americká animovaná pohádka z roku 2012 studia Pixar distribuovaný firmou Walt Disney Pictures. Režii snímku provedli Mark Andrews a Brenda Chapman, která byla i spoluautorkou scénáře. Hudbu složil Patrick Doyle. Snímek získal Zlatý glóbus a Oscara pro rok 2012 za nejlepší animovaný film.", "tgt_summary": "《勇敢传说》(英语:\"Brave\")是一部由皮克斯动画制作的3D电脑动画电影。这部片的编剧是布兰达·查普曼,导演是马克·安德鲁斯与布兰达·查普曼,而配音员包括了凯莉·麦当劳、比利·康诺利、爱玛·汤普森以及茱莉·华特丝等人。由华特迪士尼发行,美国于2012年6月22日上映。", "id": 2344118}
{"src_title": "Ed Westwick", "tgt_title": "艾德·威斯維克", "src_document": [{"title": "Mládí a kariéra.", "content": "Narodil se v Stevenage v Hertfordshire v Anglii. Vyrůstal v Stevenage a trénoval v \"National Youth Theatre\" v Londýně. Jeho brzká kariéra začala vystoupením v britském televizním seriálu \"Doctors\", kde ztvárnil roli \"Holdena\". Mezi jeho filmové úspěchy patří filmy \"Dveře dokořán, Potomci lidí a Malý Rambo\".  V roce 2007 byl obsazen do teenagerského seriálu \"Super drbna\", založeného na knižní sérii stejného jména od spisovatelky \"Cecily von Ziegesar\". V důsledku přehlídky úspěchu, byl jmenován jedním z nejvíce žijících sexy mužů roku 2008 časopisem People. V následujícím roce se objevil na seznamu 100 Nejkrásnějších se všemi herci ze Super drbny. Získal dvě ocenění v roce 2008 a 2009 za nejlepšího televizního darebáka v \"Teen Choice Awards\" a byl \"Objev roku 2010\" od GQ.Entertainment Weekly ho jmenoval, postavou Chucka Basse číslem jedna v jejich seznamu \"Nejlépe oblečených TV osobností roku 2008\". V roce 2008 se stal novou tváří K-Swisk. Roku 2009 hrál v třetí řadě seriálu \"Californication\" společnosti Showtime studenta, který byl fascinován upíří literaturou. V květnu 2009 se připojil k filmu \"Bouřlivé výšiny\". Nicméně, v roce 2010 projekt přešel do rukou nového ředitele, který způsobil změnu v obsazení.  V lednu 2011 se připojil k filmu Clinta Eastwooda \"J. Edgar\". Tento životopisný film pojednává o Edgaru Hooverovi prvním kontroverzním řediteli FBI ztvárněný Leonardem DiCapriem. Tentýž rok se objevil v romantické komedii Holka s prknem vedle herečky Felicity Jones. Převedl knihu \"Města padlých andělů\" od Cassandri Clare do audio verze a také převyprávěl druhý román \"Mechanický princ\" z řady \"The Infernal Devices\". V polovině roku 2010 se stal celebritou filipínské značky Penshoppe a byl obsazen v novodobé úpravě filmu Romeo and Juliet jako Juliin bratranec Tybalt po boku \"Hailee Steinfeld\". V roce 2015 byl obsazen do seriálu stanice ABC \"Wicked City\". Seriál byl však zrušen po odvysílání 3 dílů. Seriál se však ujala společnost Hulu a odvysílala zbylých 5 dílů. V roce 2016 měl premiéru film \"Miliardové výkupné\". O rok později si zahrál ve filmu \"Bankrot\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Hrál v čele rockové kapely \"The Filthy Youth\" s dalšími muzikanty \"Kenny \"Axe Man\" Arnold, David \"Gattman\" Gatt, Jimmy Wright, Tom Bastiani a John Vooght\" ve Spojeném království, ale protože se chtěl věnovat své herecké kariéře s čímž nesouhlasila kapela, projevil zájem o založení nové skupiny v New Yorku.  Randil s Jessicou Szohr, jeho hereckou kolegyní v seriálu Super drbna, se kterou se rozešli v dubnu 2010. Později randil s Phoebe Tonkin, známou ze seriálu \"\", se kterou se rozešli v březnu 2011. Během let 2017 až 2018 chodil s s americkou modelkou Jessicou Serfaty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edward Westwick, také Ed Westwick (*27. června 1987, Stevenage, Anglie) je anglický herec a hudebník, který je nejlépe známý pro jeho roli Chucka Basse v dramatu a seriálu společnosti CW \"Super drbna\". Dále se objevil ve filmech \"Samantha Darko\" (2009), Holka s prknem (2011), \"J. Edgar\" (2011), \"Romeo and Juliet\" (2013) a \"Last Flight\" (2014. V roce 2015 hrál v seriálu stanice ABC \"Wicked City\".", "tgt_summary": "艾德·威斯维克(Ed Westwick,1987年-6月27日),英国男演员,因演出由小说改编成的美国热门电视剧《花边教主》中的查克·贝斯而为人熟悉。他亦是独立摇滚乐团The Filthy Youth的主音。", "id": 931062}
{"src_title": "Karel Ludvík Fridrich Bádenský", "tgt_title": "卡爾 (巴登大公)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Pozdější velkovévoda se narodil jako druhý syn/šesté dítě ze sedmi potomků prince Karla Ludvíka Bádenského a jeho manželky Amálie Hesensko-Darmstadtské; jako takový byl vnukem Karla Fridricha Bádenského. Jeho starší bratr zemřel jako půlroční kojenec; mezi jeho staršími sestrami byly ruská carevna Jelizaveta Alexejevna, švédská královna Frederika Dorotea Bádenská a bavorská královna Karolína Frederika Vilemína Bádenská, mladší sestrou pak hesenská velkovévodkyně Vilemína Luisa Bádenská.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "Karel Ludvík se měl oženit s bavorskou princeznou Augustou Amálií (dcerou bavorského krále Maxmiliána I., avšak plány francouzského císaře Napoleona tomuto sňatku zabránily. Napoleon chtěl vidět Augustu Amálii jako manželku svého pastorka Evžena de Beauharnais a jako kompenzaci nabídl Karlovi Ludvíkovi ruku Evženovy sestřenice Stéphanie de Beauharnais (1789–1860), kterou Napoleon oficiálně adoptoval a udělil jí titul \"princezna Francie\". 8. dubna roku 1806 se s ní Karel Ludvík Fridrich oženil. Svatba a následné svatební oslavy se uskutečnily v pařížských Tuileriích.  Manželství, které vzniklo jako politicky motivované spojení, nelze označit za šťastné. Zatímco Stefanie dlela v Mannheimu, trávil její manžel se svým strýcem Ludvíkem I. Bádenským čas orgiemi v Karlsruhe. Stefaniin adoptivní otec, mocný Napoleon Bonaparte, byl velmi rozezlen poměry na bádenském dvoře, přesto však vytvořil nové velké Bádensko. Karel Fridrich Bádenský, vládnoucí bádenský velkovévoda, byl nicméně vyzván k tomu, aby Ludvíka, svého nejmladšího syna z prvního manželství, vykázal ze sídelního města. Manželé se sblížili teprve po letním pobytu v Baden-Badenu v roce 1810; v červnu roku 1811 pak se narodilo první dítě, dcera. Druhé dítě – syn, narozený v září 1812 – zemřelo měsíc po narození; později se vyskytly klepy, že dítě bylo vyměněno za nemocného kojence, přežilo a roku 1828 se stalo známým pod jménem Kašpar Hauser. Další syn se narodil 1816, ale ve věku jednoho roku zemřel. Z manželství vzešlo celkem pět potomků, dva synové a tři dcery, oba chlapci však v útlém věku zemřeli:  Mezi jejich potomky náleží rumunští a belgičtí králové, lucemburští velkovévodové a monacká knížata.", "section_level": 2}, {"title": "Bádenský velkovévoda.", "content": "Karel Ludvík se stal v roce 1801 po smrti svého otce bádenského trůnu následníkem bádenského trůnu a deset let poté, po smrti svého děda Karla Fridricha Bádenského, se ve svých 25 letech stal bádenským velkovévodou. Roku 1806 povýšil Napoleon bádenské markrabství na velkovévodství. V letech 1814 – 1815 se Karel Ludvík Fridrich účastnil Vídeňského kongresu, na němž byly Bádensku potvrzena jeho teritoria, jež získalo za napoleonských válek. V roce 1818 vydal novou ústavu.  Karel Ludvík Fridrich Bádenský zemřel 8. prosince roku 1818, aniž by zanechal mužských potomků. Na bádenský trůn tak usedl jeho strýc Ludvík I. Bádenský.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karel Ludvík Fridrich, německy \"Karl Ludwig Friedrich von Baden\" (8. června 1786, Karlsruhe – 8. prosince 1818, Rastatt) byl od 10. června roku 1811 bádenský velkovévoda. Byl posledním představitelem starší větve rodu Zähringenů.", "tgt_summary": "卡尔·路德维希·弗里德里希(Karl Ludwig Friedrich,1786年-7月8日-1818年-12月8日),第二任巴登大公,1811年至1818年在位。", "id": 473048}
{"src_title": "Historie Arsenalu FC (1886-1966)", "tgt_title": "阿仙奴足球會歷史 (1886年至1966年)", "src_document": [{"title": "Počáteční roky (1886-1910).", "content": "Arsenal byl založen v roce 1886 jako \"Dial Square\" skupinou pracujících dělníků z Royal Arsenal. Jednalo se o továrnu na zbraně nacházející se ve Woolwichi, v jihovýchodní části Londýna. Hlavními zakládajícími členy byli Skot David Danskin, který mimochodem koupil klubu první míč, a Jack Humble. K nim dále patřil bývalý brankář Nottinghamu Forest Fred Beardsley, jenž později spolu s Morrisem Batesem získal od jeho bývalého klubu sadu červených dresů. Tak vznikly klubové barvy. Na dresech jsou k vidění dodnes.  První zápas odehrál Dial Square 11. prosince 1886 proti Eastern Wanderes. Utkání se hrálo na hřišti v Isle of Dogs a Dial Square vyhrál 6-0. Krátce poté, údajně na Štědrý den, byl klub přejmenován na \"Royal Arsenal\". Zpočátku hrál na Plumstead Common. Brzy ale začal hledat alternativu. Před svým přesunem na Manor Ground v roce 1888 hrál na sousedním sportovním hřišti v Plumsteadu. Jelikož vybavení Manor Ground nebylo dostačující, přestěhoval se klub v roce 1890 na nedaleký Invicta Ground. O tři roky později se vrátil zpět na Manor Ground, protože pronájem za Invicta Ground byl příliš drahý.  Během tohoto období začal Royal Arsenal vyhrávat místní soutěže. V ročníku 1889-90 vyhrál jak Kent Senior Cup, tak London Charity Cup. Ve stejném roce si poprvé zahrál FA Cup. O rok později, v sezóně 1890-91, triumfoval v London Senior Cupu. Avšak propast mezi Arsenalem a profesionálními kluby ze severu Anglie se brzy stala evidentní. Klubu nyní hrozilo, že jeho hráči budou „zlanařeny“ na vysoké platy do některého z profesionálích týmů. Důkazem budiž zápas FA Cupu z roku 1891. Arsenal hrál proti Derby County. Jejich zástupci se po odehrání utkání pokusili podepsat se dvěma amatérskými hráči Arsenalu profesionální smlouvy. Rozhodnutí stát se v roce 1891 profesionálním klubem bylo mnoha amatérskými celky z jihu odsuzováno. Londýnská fotbalová asociace jim dokonce zakázala účast v místních soutěžích. Royal Arsenalu tedy zbývaly pouze přátelské zápasy nebo utkání v FA Cupu. Proto se pokusil založit ekvivalent k tehdejší Football League. S tímto pokusem však neuspěl. V roce 1893 se z klubu stala kapitálová obchodní společnost. Tím pádem měl dostatek financí na pořízení Manor Ground. Při této příležitosti se také přejmenoval na Woolwich Arsenal. V roce 1893 byl Woolwich Arsenal pozván do Football League, čímž byl zachráněn. Do té doby to s ním vypadalo chmurně. Arsenal se stal prvním klubem z jihu země, který hrál tehdejší ligu. Začínal v Second Division. V reakci na nastálou situaci klub opustili někteří amatérští hráči. Ti se nechtěli stát profesionály a chtěli zachovat původní dělnický klub. Proto vytvořili alternativní klub Royal Ordnance Factories, jenž ale neměl dlouhého trvání.  Woolwich Arsenal hrál v Second Division jedenáct sezón. Před jmenováním Harryho Bradshawa manažerem v roce 1889 hrál většinou o střed tabulky. Bradshaw přivedl do klubu několik hvězd jako byli brankář Jimmy Ashcroft (první anglický reprezentant hrající za Arsenal) a kapitán Jimmy Jackson. S jejich pomocí v ročníku 1903-04 vyhrál Second Division a postoupil tak do First Division. Nicméně ještě předtím, než Kanonýři odehráli v nejvyšší soutěži jediné utkání, se přesunul v květnu 1904 do Fulhamu. I přes některé dobré výkony předvedené v FA Cupu (semifinále v sezónách 1905-06 a 1906-07) se klubu nedařilo zatím bojovat o titul v lize. Mezi lety 1904 až 1913 se pouze dvakrát umístil lépe jak desátý.  Hlavní příčinou tohoto poklesu byly pokračující finanční problémy. Na počátku 20. století zažíval fotbal v Anglii rozmach. Návštěvnost na zápasech Arsenalu byla přesto zejména kvůli zeměpisné izolaci, nacházel se v relativně řídce osídlené oblasti Plumsteadu, malá. To mělo za následek nízké příjmy ze vstupného. Aby byl Woolwich Arsenal konkurenceschopný, musel prodat své největší hvězdy (Jimmy Ashcroft, Tim Coleman, Bert Freeman). Ani to ale nezastavilo postupný pád tabulkou, čímž se finanční problémy ještě zhoršily. Na konci desetiletí byla průměrná návštěva Manor Ground 11 000 diváků. Oproti roku 1904 se jednalo zhruba o polovinu. Klub byl blízko bankrotu. V roce 1910 se dostal do konkursu. Následně byl koupen konsorciem podnikatelů. Největším akcionářem mezi novými majiteli byl realitní magnát sir Henry Norris, jenž byl rovněž předsedou Fulhamu.  Za strádání může podle románu Tonyho Attwooda „Making the Arsenal“ zavření a následný přesun továrny na torpéda do Clyde v roce 1910. Mnoho dělníků totiž údajně přestalo chodit na zápasy Woolwich Arsenalu. Je zde také naznačeno, že poté, co se Norrisovi nepodařilo nalézt dohodu o sloučení s Fulhamem, se snažil, aby Woolwich Arsenal hrál střídavě s Fulhamem na Craven Cottage. Od tohoto plánu bylo nakonec opuštěno, když byl nucen souhlasit s tím, že klub od léta 1910 zůstane na Manor Ground nejméně další dvě sezóny.", "section_level": 1}, {"title": "Přesun na Highbury (1910-25).", "content": "Norris si byl vědom problémů spojených s polohou Woolwich Arsenalu a zoufale se snažil zvýšit příjem klubu. Nejdříve se pokusil spojit Woolwich Arsenal s Fulhamem. To Football League nedovolila, a tak chtěl Norris klub přestěhovat. Nakonec vybral pozemek v Highbury, na severu Londýna. Navzdory námitkám jak fanoušků z Woolwiche, tak rezidentů z Highbury, se neunávně snažil přesun prosadit. Za výstavbu stadionu údajně zaplatil 125 000 £. V dnešní době by historická hodnota projektu činila 12 530 000 £, náklady na práci by stály 42 450 000 £ a hospodářské náklady projektu by byly 88 070 000 £. Stadion byl postaven na místě hřiště patřícímu teologické koleji. Navržen byl architektem Archibaldem Leitchem. V roce 1913 se sem klub přestěhoval. Sezónu 1912-13 skončil na posledním místě. Sestoupil tedy zpět do Second Division. V dubnu 1914 došlo ke změně jména klubu. Část „Woolwich“ byla nahrazena slovem „The“. Konečné podoby se název dočkal v listopadu 1919, kdy byl jednoduše zkrácen na „Arsenal“. V tisku byl však nadále používán název „The Arsenal“.  V roce 1919 se klub po kontroverzi připojil k First Division a to navzdory skutečnosti, že ročník 1914-15, poslední sezónu hranou před první světovou válkou, dokončil na šestém místě. Ve skutečnosti však Arsenal skončil o skóre na páté pozici. Football League tuto chybu opravila v roce 1975. Počet týmů hrající First Division byl zvýšen z 20 na 22. Nováčci byli vybráni valnou hromadou Football League. Zajímavostí je, že Chelsea, jenž v lize skončila na 19. místě a měla by sestoupit, dostala šanci hrál další sezónu First Division. Další místo mělo připadnout Tottenhamu (skončil dvacátý), Barnsley nebo Wolverhamptonu, kteří skončili třetí, respektive druzí v Second Division.  Místo toho se představitelé Football League rozhodli pro Arsenal, čímž dali přednost historii před zásluhami. Norris tvrdil, že klub vděčí za postup „dlouhé službě ligovému fotbalu“. Zároveň se z něj stal první tým z jihu Anglie, který hrál nejvyšší soutěž. Vedení Football League soulasilo. Osmnácti hlasy poslalo do First Division Arsenal, když jeho největší rival Tottenham obdržel osm hlasů. Důsledkem toho se dlouhodobá nesnášenlivost mezi oběma kluby prohloubila. Klub byl obviňován, že za postup mezi elitu vděčí zákulisním dohodám nebo dokonce úplatkářství ze strany sira Henryho Norrise. Jeho přítel, John McKenna, předseda Liverpoolu a Football League, doporučil posun Arsenalu valné hromadě.  Žádný přesvědčivý důkaz protiprávního jednání nebyl nikdy nalezen. Ačkoli další aspekty finančních transakcí Norrise, které nesouvisely s postupem do nejvyšší soutěže, tyto spekulace přiživily. V roce 1929 Norris rezignoval na pozici předsedy a z klubu odešel. Příčinou byl fakt, že byl Fotbalovou asociací shledán vinným z finančních nesrovnalostí. Norris zneužil svůj účet, když mu výnos z prodeje klubového autobusu šel přímo do kapsy. Bez ohledu na okolnosti postupu mezi nejlepší, je Arsenal od roku 1919 v nejvyšší soutěži dodnes. Jedná se o nejdelší sérii sezón strávenou mezi elitou. Rovněž je to anglický rekord.  Přesun klubu přinesl mnohem vyšší návštěvnost. Při první sezóně na Highbury činila průměrná návštěva 23 000 diváků, což oproti Manor Ground, kam v průměru přišlo na zápas 11 000 diváků, byl značný rozdíl. V roce 1919, kdy Arsenal postoupil do nejvyšší soutěže, návštěvnost dále rostla. Během finanční krize naopak zase klesla. Nicméně návrat Arsenalu do First Division nepřinesl ihned úspěch. Pod Lesliem Knightonem klub nikdy neskončil na lepším než devátém místě. V ročníku 1923-24 nechybělo mnoho a Arsenal by sestoupil do Second Division. Tehdy skončil devatenáctý s náskokem jednoho bodu na pásmu sestupu. Následující rok mizérie Arsenalu pokračovala. Skončil na dvacátém místě, ale tentokrát na tom byl paradoxně lépe. Měl sedm bodů náskok na pásmo sestupu. Tento neúspěch již byl pro Norrise poslední kapkou. V květnu 1925 vyhodil Knightona a na jeho místo přivedl dosavadního manažera Huddersfield Town, Herberta Chapmana.", "section_level": 1}, {"title": "Chapmanova éra (1925-34).", "content": "Chapman coby manažer změnil několik praktik. Nejdříve zmodernizoval tréninkové a rehabilitační metody. V srpnu 1928 nechal na dresy přidat čísla hráčů. Poté v březnu 1933 nechal změnit klubové barvy. Červené dresy doplnil bílými rukávy. Rovněž trval na tom, aby novináři při psaní článků o Arsenalu používali prostý název „Arsenal“, tedy bez určitého členu „The“. Dále vedl úspěšnou kampaň za přejmenování stanice londýnského metra „Gillespie Road“ na „Arsenal“. Současně měl k dispozici velkou sumu peněz vyčleněnou na přestupy. Peníze byly získány ze vstupného z nového stadionu a od Henryho Norrise. Dříve byl Norris velmi opatrným předsedou, ale nyní nařídil, aby byl kádr týmu i za předpokladu velkého utrácení, doplněn o nové posily.  Prvním Chapmanovým příchozím hráčem byl Charlie Buchan, který přišel ze Sunderlandu a v následujících letech hrál významnou roli. Poté, co byl Arsenal v říjnu poražen Newcastlem United 7-0, Buchan navrhl změnu rozestavení. Jednalo se o formaci „WM“, jenž je popisována jako 3–2–5 nebo 3–4–3, nebo přesněji 3–2–2–3. Obrana byla posílena tím, že střední obránci se posunuli více dozadu, zatímco krajní obránci se přemístili na křídlo. Postupem času Chapman toto rozestavení dále rozvinul. Velký důraz kladl na útočnou linii. Křídla přesunul více do středu hřiště. Za nimi vytvořil pozici pro tvořivého záložníka.  V první sezóně pod Chapmanem se Arsenal umístil na druhém místě v lize. V té době šlo zatím o nejlepší umístění v celé historii. Nicméně po několik dalších sezón hrál klub ve středu tabulky. Chapmanovi totiž chvíli trvalo než sestavil tým podle svých představ. Do svého nového systému přivedl hráče jako Joe Hulme, Jack Lambert, Tom Parker a Herbie Roberts. V ročníku 1926-27 se Arsenal probojoval do svého prvního finále FA Cupu. Poté, co brankář Arsenalu Dan Lewis pustil neškodně vypadající střelu za svá záda, podlehl Arsenal Cardiffu City 1-0. Dodnes je Cardiff City jediným klubem mimo Anglii, kterému se podařilo triumfovat v FA Cupu.  Chapmana neúspěch neodradil a dále pokračoval ve výstavbě týmu. Do klubu přivedl spolu s budoucím anglickým kapitánem Eddiem Hapgoodem tři výborné ofenzivní hráče - Davida Jacka, Alexe Jamese a Cliffa Bastina. Tvořivý záložník Alex James byl u fanoušků oblíben zejména kvůli své podpoře útočné fáze hry. Později byl označen za motor týmu. V sezóně 1929-30, tři roky po prvním finále FA Cupu, se Arsenal dostal do Wembley znovu. Tentokrát stál proti bývalému Chapmanově klubu, Huddersfieldu Town. Utkání se stalo pozoruhodným, protože v průběhu byli hráči „obtěžováni“ zvukem vydávaným obrovskou německou vzducholodí \"Graf Zeppelin\". Arsenal nicméně zvítězil brankami Jamese a Lamberta 2-0 a získal tak svou první významnou trofej.  Dne 30. srpna 1930 se Arsenal podílel na vytvoření rekordu návštěvnosti na domácím stadionu Blackpoolu, Bloomfield Road. Na utkání se přišlo podívat 28 723 diváků. V následujících dvou sezónách znovu přispěl ke zvýšení rekordu, když na jejich utkání přišlo 29 576 a 30 218 lidí.  Jejich úspěch v FA Cupu byl pouze začátek dominance v tomto desetiletí. Poprvé Arsenal vyhrál First Division v ročníku 1930-31. Tehdy vedl souboj s Aston Villou nejen o to, který tým vstřelí nejvíc branek, ale hlavně o ligový titul. Dokázal porazit několik klubů rozdílem třídy. Jmenovitě se jednalo o výhry 7-1 nad Blackpoolem, 7-2 nad Leicesterem City a 9-1 nad Grimsby Town. Dodnes je tento počin nepřekonaným klubovým rekordem. Do konce sezóny zbývaly ještě dvě utkání a Arsenal měl již titul jistý. Za celý ročník se mu podařilo vstřelit 127 branek (další klubový rekord), zatímco Aston Ville se povedlo dát 128 gólů. Stále se jedná o rekord nejvíce vstřelených branek v jedné sezóně v nejvyšší soutěži.  Následující ročník, 1931-32, se Arsenal probojoval do finále FA Cupu znovu. Po kontroverzi podlehl Newcastelu United 2-1. Nejdříve se londýnský klub zásluhou Boba Johna ujal vedení 1-0. Newcastle poté vyrovnal gólem, který neměl být uznán. Míč se dostal ve velkém vápně za brankovou čáru (měl být zahráván odkop od branky), ale hra po zpětné přihrávce krajního záložníka Newcastelu Jimmyho Richardsona pokračovala a na malém vápně již Jack Allen neměl problém za Magpies vyrovnat. Allen dokonal obrat ve druhém poločase, kdy se mu podařilo skórovat znovu. Frustrace Arsenalu byla ještě podtržena ztrátou ligového titulu. Slabý začátek Arsenalu znamenal, že své soupeře po většinu sezóny doháněl. Nakonec prohrál souboj o titul o dva body s Evertonem.  Následující sezónu se nicméně Arsenal vrátil zpět na vrchol, když vyhrál svůj druhý titul v lize. Úvod sezóny byl ze strany londýnského klubu rozpačitý, ale poté dokázal zvítězit několikrát v řadě. Tím se dotáhl na svého konkurenta v ligovém boji, Aston Villu. Doma na Highbury ji v dubnu porazil 5-0 a zajistil si tak triumf v lize. V té době již někteří hráči, jenž přivedl do klubu Chapman zestárli, a tak s vidinou budoucnosti Champan přesunul George Malea, který nahradil Toma Parkera, do prvního týmu. Místo Davida Jacka přivedl do klubu Raye Bowdena. Jediná nepříjemnost v celém ročníku byla prohra v FA Cupu s neznámým Walsallem ze třetí divize. Pět hráčů prvního týmu nemohlo do utkání nastoupit z důvodu zranění nebo chřipky. Jejich místa zaujali hráči rezervy a navzdory skutečnosti, že v sestavě bylo šest hráčů prvního týmu Arsenal prohrál 2-0 v jednom z nejvíce překvapujícím zápase FA Cupu všech dob. Jeden z náhradníků, Tommy Black, byl na vině zvlášť kvůli zaviněné penaltě. O týden později ho rozzuřený Chapman prodal do Plymouthu Argyle. Podobně dopadl útočník Charlie Walsh, který byl prodán do Brentfordu týden nato.", "section_level": 1}, {"title": "Ligový hattrick (1934-39).", "content": "Arsenal začal sezónu 1933-34 solidně. Avšak v lednu 1934 Herbert Chapman náhle zemřel na zápal plic. Navzdory tomu se Arsenalu pod dočasným manažerem Joem Shawem podařilo obhájit titul. Hulme a James byli po většinu času zranění, takže klub nebyl v útočné fázi tak efektivní jako v předchozím ročníku. Podařilo se mu vstřelit 75 branek, což je oproti minulé sezóně, kdy vstřelil 118 branek, rozdíl.  V létě 1934 se pozice manažera ujal bývalý ředitel klubu George Allison. Brzy přivedl do klubu novou krev. Chapman zahájil jednání o přestupu Jacka Craystona a Wilfa Coppinga, která Allison dokončil po jeho jmenování manažerem. Dále do klubu přišel útočník Ted Drake. S novými tvářemi Allison dokončil v sezóně 1934-35 ligový hattrick. Klub patřil, co se týče útočné hry, k nejlepším. Drake vstřelil rekordních 42 ligových branek. Arsenal zaznamenal řadu jednoznačných výher tak, jako v ročníku 1930-31, když porazil 7-0 Wolverhampton, 8-1 Liverpool a dvakrát si připsal výhru 8-0 nad Leicesterem City a Middlesbrough. V listopadu 1934 dosahovala útočná síla Arsenalu takových rozměrů, že sedm hráčů kádru nastoupilo za Anglii proti tehdejším mistrům světa z Itálie v zápase zvaném „Bitva o Highbury“. Anglie zvítězila 3-2 a dodnes se jedná o nejvyšší počet hráčů z jednoho klubu, který kdy nastoupil k zápasu národního týmu.  Úspěch Arsenalu do ochozů stadionu přiváděl stále více příznivců. Highbury bylo kompletně přestavěno. Původní tribuny navržené Archibaltem Leitchem z roku 1913 byly zbourány. Na jejich místo byly postaveny nové tribuny ve stylu Art deco, jejichž části jsou k vidění dodnes. Fasáda tribuny East Stand má status druhého stupně na seznamu budov zvláštního architektonického nebo historického významu. Proto spolu s fasádou protější tribuny nebyly zbourány, nýbrž jsou součástí bytového komplexu, který na Highbury vznikl po přestěhování na Emirates. Na tribuny North Bank a Clock End byla nainstalována střecha. Nejvyšší návštěva na novém stadionu byla naměřena 9. března 1935 v zápase proti Sunderlandu. Utkání tehdy vidělo 73 295 diváků.  Dominance Arsenalu v tomto desetiletí byla podtržena druhým triumfem v FA Cupu. V ročníku 1935-36 porazil Arsenal Drakeovou brankou Sheffield United 1-0. Po triumfu v lize v sezóně 1934-35 se klub začal postupně propadat. Za následek je to přičítáno zejména odchodu Alexe Jamese do fotbalového důchodu, jehož vedení nebylo schopno adekvátně nahradit, a dlouhodobým zranění hráčů jako Herbie Roberts a Joe Hulme. Nicméně v ročníku 1937-38 Arsenal získal svůj pátý ligový titul, když v posledním ligovém kole porazil Wolverhampton a dovršil tak své úspěšné období.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka (1939-45).", "content": "Brzy po vypuknutí druhé světové války v roce 1939 byl veškerý profesionální fotbal v Británii pozastaven. Sezóna 1939-40 byla proto Football League anulována. Highbury bylo zabaveno a používáno jako stanice ARP. Za Clock Endem působila letka balónů. Během Blitzu byla tribuna North Bank poškozena bombardováním. Byla zničena střecha a šrot, jenž se nacházel na tribuně, zachvátil požár. Protože bylo Highbury uzavřeno, hrál Arsenal svá domácí utkání na White Hart Lane, což je domácí stánek jeho největšího rivala, Tottenhamu Hotspur. Zápasy hrané v období války se do oficiálních statistik nepočítají. Soutěže se často hrály na regionální úrovni a týmy celou sezónu ani nedokončily. Důvodem byla skutečnost, že mnoho fotbalistů sloužilo v armádě jako trenéři a instruktoři. Po dlouhou dobu tedy byli mimo své kluby. Běžně byli tito hráči k vidění jako hostující v jiných týmech. V sezóně 1942-43 Arsenal zvítězil ve Football League War Cupu. V letech 1939-40, 1941-42 a 1942-43 vyhrál tituly z London League nebo Southern League. Účast v London league vedla v roce 1941 spolu s dalšími čtrnácti kluby k vyhnání z Football League. V dubnu 1942 byli po projevení lítosti a zaplacení deseti liber přijati zpět.  V listopadu 1945 byla ligová soutěž stále pozastavena, a tak byl Arsenal jedním z týmů, které si zahrály přátelské utkání proti Dynamu Moskva na jeho turné po Británii. Mnoho hráčů Arsenalu stále sloužilo v armádě různě po světě. Proto z důvodu nedostatku hráčů klub využil služby jiných šesti fotbalistů jako byli například Stanley Matthews a Stan Mortensen. To vedlo Dynamo k prohlášení, že hráli proti Anglii, přestože tři hráči v sestavě Arsenalu byli ve skutečnosti z Walesu. Dynamo mělo zase v týmu Vsevoloda Bobrova, jenž hostoval z CSKA Moskva. Výkop zápasu proběhl za silné mlhy na White Hart Lane a technicky zdatnější Dynamo vyhrálo 4-3 poté, co Arsenal o poločase vedl 3-1.  I když na výsledku zápasu byla nalezena shoda, informace o jeho průběhu se již rozcházejí. Dokonce i totožnost střelců gólů je sporná. Podle zpráv z Anglie hrálo Dynamo zápas v jednu chvíli s dvanácti hráči v poli. Na rozhodčího vyvolávali tlak, aby utkání ukončil. To se dělo, když Dynamo prohrávalo. Na oplátku Sověti obvinili Arsenal z přetrvávající nečestné hry a obvinili George Allisona z toho, že si na výsledek zápasu vsadil. Později toto prohlášení Dynamo odvolalo. Zahořkost vzniklá po utkání inspirovala v roce 1945 George Orwella k napsání sloupku „The Sporting Spirit“, v němž se slavně vyjádřil k povaze sportu. Podle jeho názoru se jednalo o „válku bez střílení“. Jelikož po většinu zápasu byla na trávníku mlha, která bránila pohledu na všechny akce, nemluvě o jazykové bariéře a počátku Studené války, je dnes velmi nepravděpodobné, že se na tuto věc někdy objeví nezaujatý pohled.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečné období (1945-66).", "content": "Válka si vyžádala životy devíti hráčů prvního týmu Arsenalu. Jednalo se o ztrátu nejvyššího počtu hráčů jakéhokoli klubu hrající nejvyšší soutěž. Zároveň válka zkrátila kariéry hráčům, jako byli Bastin a Drake. Kromě toho dluhy vzniklé výstavbou Highbury a jeho opravou válečných škod vznikla klubu velká finanční zátěž. Proto měl Arsenal po znovu zahájení nejvyšší soutěže v roce 1946 problémy. Ve dvou hraných zápasech třetího kola FA Cupu v sezóně 1945-46 prohrál celkovým skóre 6-1 s West Hamem United. V lize v ročníku 1946-47 skončil na třináctém místě, což bylo nejhorší umístění za posledních 17 let. Na konci této sezóny se George Allison rozhodl odejít z fotbalu. Jeho místo zaujal bývalý Allisonův asistent Tom Whittaker. Whittaker byl dlouhodobým zaměstnancem klubu. Trénoval již pod Chapmanovým vedením.  Pod Whittakerem nastal okamžitý úspěch. Arsenal vyhrál ligový titul v ročníku 1947-48 o sedm bodů. Největší zásluhu na tom měl kapitán Joe Mercer, který byl prvotřídním obráncem, a Reg Lewis s Ronniem Rookem, od nichž přicházela spousta branek. Od října až do vyvrcholení sezóny se potom klub nacházel na první pozici. Vzhledem ke stáří několika hráčů (Rookeovi a Mercerovi bylo přes třicet let stejně jako Denisovi a Lesliemu Comptonovi) nebyl dlouhodobý úspěch možný. V reakci na to přivedl Whittaker do klubu několik mladších hráčů jako byli Doug Lishman, Alex Forbes a Cliff Holton. Přesto se Arsenal nebyl sto v ligovém boji udržet. Nicméně v sezóně 1949-50 se mu již s novými hráči podařilo triumfovat v FA Cupu. Arsenal porazil Liverpool 2-0, když obě branky vsítil Reg Lewis.  V ročníku 1951-52 moc nechybělo k tomu a klub se mohl radovat z vítězství Doublu. Nakonec však zůstal s prázdnýma rukama. Za to mohla série zranění a nabitý program. Poslední dva ligové zápasy totiž klub prohrál, včetně přímého souboje s největším konkurentem v boji o titul, s Manchesterem United. Na Old Trafford mu podlehl v posledním ligové kole. Prohra 6-1 znamenala konečné třetí místo. Před Arsenal se ještě o skóre dostal jeho úhlavní rival Tottenham Hotspur. O týden později hrál klub finále FA Cupu proti Newcastelu United. Do prvního týmu se vrátilo pár ne úplně zotavených hráčů. Walley Barnes musel v 35. minutě odejít kvůli problému s kolenem ze hřiště (tehdy nebylo povoleno žádné střídání), a tak Arsenal pokračoval v deseti lidech. Další zranění na sebe nenechala dlouho čekat. Holton, Roper a Daniel utrpěli rovněž zranění. Arsenal tedy dohrával se sedmi zdravými hráči v poli. Zejména proto Newcastle vyhrál brankou George Robledoa 1-0.  Navzdory zklamání z předchozích sezón Arsenal vyhrál v sezóně 1952-53 svůj sedmý ligový titul. Jednalo se o jeden z vůbec nejtěsnějších soubojů. Preston North End měl na konci ročníku stejný bodový zisk jako Arsenal, ale prohrál o skóre. Poté, co Arsenal prohrál v předposlením kole s Prestonem na Deepdale 2-0, to vypadalo, že titul získá Preston. Avšak v posledním zápase sezóny porazil Burnley 3-2, když prohrával, a stal se tak mistrem. Tento úspěch byl po dalších 17 let poslední trofejí, kterou získal. Po náhlém úmrtí Toma Whittakera v říjnu 1956 se klub začal propadat.  Jelikož již klub nebyl tak úspěšný, přivést do týmu hvězdy byl náhle problém (velšský reprezentační brankář Jack Kelsey budiž výjimkou). Hráči jako David Herd odcházeli do úspěšnějších klubů. Jack Crayston a George Swindin, oba bývalí hráči, pokračovali ve Whittakerově práci, ale nedokázali zopakovat jeho úspěch. Arsenal obvykle obsazoval místa uprostřed tabulky, takže třetí místo ze sezóny 1958-59 a dvě pátá místa z let 1955-56 a 1956-57, mohou být považována za úspěch té doby. Stejně tak neměl mnoho štěstí v FA Cupu. V sezóně 1951-52 se probojoval do finále. Od té doby až do ročníku 1970-71 se dál než do čtvrtfinále nedostal. A aby byla situace pro klub ještě horší, jeho největší rival Tottenham Hotspur vyhrál v ročníku 1960-61 Double.  V roce 1962 učinil Arsenal smělý, nýbrž neúspěšný krok, když na pozici manažera jmenoval bývalého anglického reprezentanta a bývalého kapitána Wolverhamptonu Billyho Wrighta. Wright měl jen velmi malé zkušenosti s trénováním a v podstatě žádnou zkušenost s prací v klubu jakým byl Arsenal. Stejně jako jeho dva předchůdci, ani Wright nebyl nijak úspěšný. Nicméně pod jeho vedením klub debutoval na evropské scéně. V ročníku 1963-64 absolvoval Veletržní pohár. Kvalifikoval se do něj o rok dříve, když v lize skončil na sedmé pozici. Ve Wrightově poslední sezóně, 1965-66, se Arsenal umístil na čtrnáctém místě, což bylo nejhorší umístění za 36 let. K tomu ještě byla 5. května 1966 na Highbury naměřena nejnižší návštěva vůbec. Na utkání proti Leedsu United se přišlo podívat 4 554 diváků. Jediným hráčem Arsenalu, jenž se podílel na vítězství Anglie na mistrovství světa v roce 1966 byl George Eastham. Ten navíc nehrál v každém utkání Anglie v turnaji. Vedení Arsenalu v létě 1966 propustilo Wrighta a na jeho místo přivedlo fyzioterapeuta Bertieho Meea. To, že je Mee fyzioterapeut, vedení v té době nevědělo. Během následujících pěti let Mee dovedl klub k úspěchu jak v Evropě, tak na domácí scéně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Historie Arsenalu FC mezi lety 1886 až 1966 zahrnuje období založení klubu, první etapu úspěchu (30. léta a konec 40. let, respektive počátek 50. let) a následný pád do středu tabulky v 60. letech.", "tgt_summary": "英国阿仙奴足球会于1886年创立至1966年这段期间,经历了成功(1930年代及40年代末至50年代初期)及衰落(1960年代)两个时期。", "id": 402557}
{"src_title": "Kathryn Hahn", "tgt_title": "凱薩琳·哈恩", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Hahn se narodila ve Westchesteru v Illinois a vyrostla ve městě Cleveland Heights, Ohio. Vystudovala Severozápadní univerzitu, kde získala bakalářský titul v oboru herectví. Poté pokračovala ve studiích na Yaleově univerzitě. Během této doby účinkovala v muzikálu Cabaret jako Sally Bowles a v Molièrově hře Misantrop. Kathryn Hahn je manželkou herce Ehtana Sandlera, za kterého se provdala 3. ledna 2002. Společně žijí v Los Angeles. Mají spolu dvě děti, syna Leonarda (narozen v říjnu 2006) a dceru Mae (narozena v červenci 2009), která se narodila předčasně. Její první těhotenství bylo vepsáno do storyline postavy, kterou hrála v seriálu \"Drzá Jordan\".", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Své první vystoupení v televizi si odbyla v pořadu pro děti s názvem Hickory Hideout, který byl vysílán na stanici NBC. Během působení na divadelní scéně potkala castingového ředitele stanice NBC, který ji seznámil s producentem a scenáristou Timem Kringem, který pro ni poté napsal postavu Lily Lebowsky v již zmíněném seriálu \"Drzá Jordan\". Během své kariéry měla možnost si zahrát ve filmech jako jsou například: \"Jak ztratit kluka v 10 dnech\", \"Zprávař: Příběh Rona Burgundyho\", \"Rande s celebritou\", \"Mimzy\", \"Prázdniny\", \"Nouzový východ\", \"Bratři z donucení\" a \"Kšeftáři\". V roce 2009 účinkovala v americkém remaku britské show \"Absolutely Fabulous\". V roce 2010 se stala jedno z hlavních postav v seriálu televizní stanice HBO \"Hung – Na velikosti záleží\". V roce 2011 si zahrála spolu s hercem Hankem Azaria v seriálu \"Hlavně nezávazně\", který byl ale po 8 dílech zrušen. V roce 2012 účinkovala v seriálu \"Parks and Recreation\", kde ztvárnila roli Jennifer Barkley, poradkyni Bobbyho Newporta (Paul Rudd), oponenta hlavní postavy Leslie Knope (Amy Poehler) v kampani na pozici do městské rady. Naposledy se objevila v seriálu s názvem \"Girls\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Kathryn Hahn (narozena 23. července 1973) je americká herečka, která je nejvíce známá díky roli Lily Lebowski v televizním seriálu \"Drzá Jordan\".", "tgt_summary": "凯瑟琳·哈恩(英语:Kathryn Hahn,1973年-7月23日),美国女演员,出演电视剧《遇见乔丹》。", "id": 194293}
{"src_title": "Macklemore", "tgt_title": "麥可莫", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Seattlu, kde také vyrostl. Nepochází z rodiny muzikantů, ale oba jeho rodiče ho v hudbě však podporovali. S hip hopem se poprvé setkal ve svých šesti letech prostřednictvím skupiny \"Digital Underground\". Ve čtrnácti letech začal psát texty. Když začal rappovat, hodně se zajímal o West Coast underground hip hop, Freestyle Fellowship, Aceyalone, Living Legends, Wu-Tang Clan, Nas a Talib Kweli. Studoval na \"Garfield High School\" a \"Nathan High School\". Ve studiu poté pokračoval na \"The Evergreen State College\", kde získal bakalářský titul. Vzhledem k tomu, že se zajímal o způsoby, jak oslovit mladší generaci prostřednictvím své hudby, účastnil se programu \"Gateways for Incarcerated Youth\", který se zaměřoval na vzdělávání a kulturní identitu. V rámci tohoto programu zprostředkovával hudební workshopy. Momentálně žije se svou přítelkyní, Triciaou Davisovou.  Dne 9. října 2012 vydal na svém nezávislém labelu album \"The Heist\", které celé produkoval Ryan Lewis. První singl „My Oh My“, vydaný v prosinci 2010 v hitparádě propadl a nakonec byl vydán jen na deluxe edici alba. Druhý singl „Wing$“ vydaný v lednu 2011 se přiblížil ke vstupu do hitparády Billboard Hot 100, když se umístil na 112. příčce. V srpnu 2011 byl vydán třetí singl „Can't Hold Us“, kterého si všimli v časopisu The Source, kde poté Macklemora zpropagovali. Do hitparády se však dostal až v únoru 2013, kdy se umístil na 95. příčce a postupně se vyhoupl až na příčku nejvyšší, a to v květnu 2013. Čtvrtý singl „Same Love“ byl vydán v červenci 2012, stejně jako předchozí singl i tento se do hitparády dostal až v únoru 2013 a postupně se vyšplhal až na 11. příčku. Tento úspěch umožnil až pátý singl „Thrift Shop“, vydaný v říjnu 2012, ten zaznamenal ohromný úspěch a vyhoupl se na první příčku (a posléze umožnil ono zlepšení předchozích singlů). Této písně se v USA prodalo přes pět milionů kusů. K 18. září 2013 se v USA alba \"The Heist\", i díky úspěchu pátého singlu „Thrift Shop“, prodalo 1 378 000 kusů.  Na 56. předávání hudebních cen Grammy, konaném v lednu 2014, získal společně s Ryanem Lewisem čtyři ocenění, a to za nejlepší nováčky, nejlepší rapové album (\"The Heist\"), nejlepší rapový počin a nejlepší rapovou píseň (obě za singl „Thrift Shop“).  26. února 2016 vydal své druhé studiové album s názvem \"This Unruly Mess I've Made\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Ben Haggerty (* 19. června 1983 Seattle, USA), spíše známý jako Macklemore či dříve Professor Macklemore, je americký rapper působící na svém vlastním nezávislém labelu.", "tgt_summary": "本杰明·哈蒙德·哈格蒂(Benjamin Hammond Haggerty,1983年-6月19日),艺名麦可莫(Macklemore, ),曾被称为Professor Mack Lemore,是一位来自西雅图的美国说唱歌手。他是一位关注社会的艺人,其歌曲提及了同性恋婚姻、种族和毒瘾。他于2000年开始独立发行音乐,现在与制片人Ryan Lewis合作。他已经发布了一张Mixtape,三张EP及两张专辑,却没有一张用厂牌撑腰。单“Thrift Shop”已经在YouTube超过十一亿次观看次数,2013年曾在美国公告牌最热100单曲上排名第一,并售出220万份拷贝。这是自1994年以来第一次没有主流厂牌支持的歌曲在公告牌单曲榜上排名第一.随后,他们第二首单曲“Can't Hold Us”同样登上了单曲榜首位;这使得他们称为历史上第一个二人组合前两首单曲就在公告牌单曲榜双双登顶。", "id": 1114177}
{"src_title": "Klíčování fázovým posuvem", "tgt_title": "相位偏移調變", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Pro přenos digitálních dat se používají tři hlavní druhy digitální modulace:  U všech metod modulace se informace kódují změnami určité charakteristiky nosné vlny (která má obvykle sinusový průběh), podle datového signálu. V případě PSK se pro reprezentaci datového signálu používá změna fáze. Existují dva základní způsoby využití fáze signálu tímto způsobem:  Obvyklým způsobem znázornění jednotlivých metod PSK je použití konstelačního diagramu, který znázorňuje jednotlivé fáze jako body v komplexní rovině, kde reálná osa se nazývá soufázová, imaginární osa pak kvadraturní pro jejich úhlové posunutí o 90°. Tuto reprezentaci pomocí dvou vzájemně ortogonálních složek lze přímo použít i pro vytváření PSK signálu: složka v jedné ose udává amplitudu pro modulaci kosinové vlny a složka v druhé ose amplitudu pro modulaci sinové vlny. Sečtením obou amplitudově modulovaných vln vznikne modulovaný signál s požadovanou fází a s konstantní amplitudou (pokud neuvažujeme doby okolo změn fáze).  Počet konstelačních bodů může být libovolný, ale protože se PSK zpravidla používá pro přenos binárních dat, počet konstelačních bodů bývá mocnina čísla 2. Nejobvyklejšími příklady PSK jsou „binární klíčování fázovým posuvem“ (BPSK), které používá dvě fáze, a „kvadraturní klíčování fázovým posuvem“ (QPSK), které používá čtyři fáze. Umístění bodů na kružnici se středem v počátku znamená, že jsou vysílány se stejnou energií a tedy i amplitudou, protože absolutní hodnoty komplexních čísel, které reprezentují jednotlivé body, jsou stejné. U PSK se konstelační body zpravidla vybírají tak, aby byly rozmístěny se stejnými úhlovými roztečemi po obvodu kruhu. To zaručuje maximální fázové oddělení sousedních bodů a tím i nejlepší odolnost vůči rušení.", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "Pro matematické stanovení chybovosti potřebujeme následující definice:  formula_9 udává pravděpodobnost, že vzorek odebraný z náhodného procesu s nulovou střední hodnotou a jednotkovým rozptylem hustoty pravděpodobnosti Gaussovy funkce bude větší nebo roven formula_10. Je to škálovaná forma doplňkové Gaussovy chybové funkce:  Chybovosti zde uváděné platí pro aditivní bílý gaussovský šum (). Tyto chybovosti jsou nižší než chybovosti kanálu s únikem, a proto je lze považovat za dobré teoretické měřítko pro porovnávání.", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace.", "content": "Díky své jednoduchosti se PSK používá mnoha stávajícími technologiemi, zejména při porovnání s kvadraturní amplitudovou modulací.  Wi-Fi standard IEEE 802.11b-1999, používá různé varianty PSK podle požadované datové rychlosti. Při základní rychlosti 1 Mbit/s se používá DBPSK (diferenciální BPSK), při rychlosti 2 Mbit/s DQPSK. Pro rychlosti 5,5 Mbit/s a 11 Mbit/s se používá QPSK v kombinaci s klíčováním doplňkovým kódem (). Standard Wi-Fi IEEE 802.11g-2003 používá osm přenosových rychlostí: 6, 9, 12, 18, 24, 36, 48 a 54 Mbit/s. Při rychlostech 6 a 9 Mbit/s se používá modulace OFDM, přičemž každá subnosná používá modulaci BPSK. Při rychlostech 12 a 18 Mbit/s se používá OFDM s QPSK. Nejrychlejší čtyři režimy používají OFDM s různými variantami kvadraturní amplitudové modulace.  Vzhledem ke své jednoduchosti je BPSK vhodná pro laciné pasivní vysílače: používá se v RFID standardech jako ISO/IEC 14443, který byl přijat pro biometrické pasy, kreditní karty jako je ExpressPay firmy American Express a mnoho dalších aplikací.  Bluetooth 1 používá binární modulaci GMSK, Bluetooth 2 bude používat formula_12-QPSK pro nižší rychlost (2 Mbit/s) a 8-DPSK pro vyšší rychlost (3 Mbit/s), pokud spojení mezi dvěma zařízeními je dostatečně robustní. takže přechod na verzi 2 přinese vyšší přenosovou rychlost. Podobné technologie, IEEE 802.15.4 (bezdrátový standard používající ZigBee), se rovněž opírá o PSK. IEEE 802.15.4 používá dvě modulační metody v závislosti na použitém frekvenčním pásmu: BPSK v pásmu 868-915 MHz a OQPSK v pásmu 2,4 GHz.  Modulace 8-PSK se používá pouze v nemnoha systémech, protože její chybovost je jen o 0,5 dB lepší než u 16-QAM, ale přenosová rychlost je jen 3/4 rychlosti 16-QAM. Proto se 8-PSK často vynechává ze standardů a zařízení často přechází z QPSK rovnou na 16-QAM (modulace 8-QAM existuje, ale těžko se implementuje). K výjimkám patří satelitní ISP HughesNet, jehož modemy, např. model HN7000S (pracující v Ku-pásmu SATCOM) používá modulaci 8-PSK.", "section_level": 1}, {"title": "Binární klíčování fázovým posuvem (BPSK).", "content": "BPSK (nazývané také PRK (), klíčování obracením fáze nebo 2PSK) je nejjednodušší forma klíčování fázovým posuvem (PSK). Používá dvě fáze, které se liší o 180°, takže by se mohla nazývat také 2-PSK. Není důležité, kde přesně jsou konstelační body umístěny, na obrázku jsou zobrazeny na reálné ose, s úhly 0° a 180°. BPSK je nejrobustnější ze všech PSK, protože vyžaduje nejvyšší úroveň šumu nebo zkreslení, aby demodulátor nesprávně rozhodl. Je však schopné modulovat pouze 1 bit/symbol (jak je vidět na obrázku), takže není vhodné pro vysoké přenosové rychlosti aplikací.  Pokud komunikační kanál vnáší do signálu fázové posunutí, demodulátor není schopen správně rozpoznat konstelační body. Proto jsou data často před modulací diferenciálně kódována.  BPSK je funkčně ekvivalentní s modulací 2-QAM.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace.", "content": "Obecná forma pro BPSK lze popsat rovnicí: Používá dvě fáze, 0 a π. V konkrétním formě, jsou binární data často vyjadřována následujícími signály: kde formula_16 je frekvence nosné vlny.  Odtud prostor signálů zastupuje jednoho bázových funkcí kde jednička je reprezentována formula_18 a nula je reprezentována formula_19. Toto přiřazení je, samozřejmě, libovolný.  Toto použití těchto bázových funkcí je uvedeno na konci další části v diagramu časování signálu. Signál nahoře je kosinová vlna s BPSK modulací vytvářenou BPSK modulátorem. Proud bitů, který způsobuje tento výstup, je uveden nad signálem (ostatní části tohoto obrázku se týkají pouze QPSK).", "section_level": 2}, {"title": "Bitová chybovost.", "content": "Bitovou chybovost () BPSK při rušení AWGN lze vypočítat jako:  Vzhledem k tomu, že je pouze jeden bit na symbol, je to zároveň i symbolová chybovost.", "section_level": 2}, {"title": "Kvadraturní klíčování fázovým posuvem (QPSK).", "content": "Někdy nazývaná kvartérní PSK, PSK kvadrifáze, 4-PSK, nebo 4-QAM (čtyřstavová kvadraturní amplitudová modulace je identická s 4-PSK). QPSK používá čtyři body na konstelačním diagramu, rozmístěné na kružnici ve stejných rozestupech. QPSK díky použití čtyř různých fázových posuvů může kódovat dva bity na symbol. které jsou uvedeny v diagramu s Grayovým kódováním, aby se minimalizovala bitová chybovost (BER) – někdy se chybně chápe jako dvojnásobek chybovosti BPSK.  Matematická analýza ukazuje, že při použití QPSK místo BPSK lze buď zdvojnásobit rychlost přenosu dat při zachování stejné šířky pásma signálu, nebo snížit potřebnou šířku pásma na polovinu při zachování datové rychlosti BPSK. Ve druhém případě je bitová chybovost QPSK stejná jako u BPSK, přestože často je chybně uváděna vyšší.  Vzhledem k tomu, že rádiové kanály jsou přidělovány úřady jako je FCC (Federální komunikační komise), které předepisují maximální šířku pásma, je výhoda QPSK proti BPSK zřejmá: při stejné šířce pásma je přenosová rychlost QPSK dvakrát vyšší než přenosová rychlost BPSK při stejné chybovosti. Nevýhodou může být, že vysílače a přijímače pro QPSK jsou složitější než pro BPSK. Při současném stavu vývoje elektroniky je však rozdíl v nákladech velmi malý.  QPSK má stejně jako BPSK potíže se správným určením počáteční fáze na přijímací straně, takže v praxi se často používá QPSK s diferenciálním kódováním.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace.", "content": "Popis QPSK lze získat malým rozšířením popisu BPSK a lze z něj odvodit i jak fungují PSK vyšších řádů. Vyjádření symbolů v konstelačním diagramu pomocí sinové a kosinové vlny používané při vysílání je:  Což dává čtyři potřebné fázové posuvy: π/4, 3π/4, 5π/4 a 7π/4.  Výsledkem je dvojrozměrný signálový prostor s jednotkovými bázovými funkcemi  První bázová funkce reprezentuje soufázovou složku signálu, druhá kvadraturní složku.  Signálová konstelace tvoří signálový prostor se 4 body  Faktory 1/2 ukazují, že celkový výkon je rovnoměrně rozdělen mezi obě nosné.  Porovnání těchto bázových funkcí s funkcí pro BPSK jasně ukazuje, že QPSK lze považovat za dva nezávislé BPSK signály. Všimněte si, že signálový prostor bodů pro BPSK nemusí rozdělit symbolovou (bitovou) energii mezi dvě nosné v systému uvedeném ve schématu BPSK konstelací.  QPSK modulátory a demodulátory mohou být realizovány mnoha způsoby. Ilustrační bloková schémata vysílače a přijímače jsou uvedena níže.", "section_level": 2}, {"title": "Bitová chybovost.", "content": "Přestože QPSK je čtyřstavová modulace, můžeme ji považovat za dvě nezávisle modulované kvadraturní nosné. Při této interpretaci sudé bity modulují soufázovou složku nosné vlny, liché bity kvadraturní složku, v obou případech modulací BPSK. Obě nosné mohou být demodulovány nezávisle na sobě.  V důsledku toho je pravděpodobnost bitové chyby u QPSK stejná jako u BPSK:  Aby se však dosáhlo stejné pravděpodobnosti bitových chyb jako u BPSK, musí QPSK používat dvojnásobný výkon (protože jsou přenášeny dva bity současně).  Symbolová chybovost je dána vztahem:  Pro velký odstup signálu od šum (což je pro praktické systémy QPSK nezbytné), platí pro pravděpodobnost symbolové chyby přibližný vztah:", "section_level": 2}, {"title": "QPSK signál v časové oblasti.", "content": "Na obrázku níže je znázorněn modulovaný signál pro krátký úsek náhodného binárního datového proudu. Nahoře a uprostřed jsou dvě nosné vlny (kosinusová a sinusová), jak je uvedeno výše. Liché bity jsou reprezentovány soufázovou složkou, sudé kvadraturní složkou (přičemž první bit má číslo 1). Výsledný signál – součet obou složek – je znázorněn dole. Skoky ve fázi jsou změny fáze obou složek PSK na začátku každého bitového intervalu. Průběh úplně nahoře odpovídá popisu uvedenému výše u BPSK.  Binární data, která jsou přenášena touto křivkou jsou: 1 1 0 0 0 1 1 0.", "section_level": 2}, {"title": "Varianty.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Offset QPSK (OQPSK).", "content": "Offsetové kvadraturní klíčování fázovým posuvem () je varianta klíčování fázovým posuvem se 4 různými fázovými posuvy. Někdy se používá název \"Odstupňované kvadraturní klíčování fázovým posuvem\" ().  Vezmeme čtyři hodnoty z fáze (dva bity) v době, k postavení symbolu QPSK může dovolit fáze signálu na skok až o 180° a v čase. Je-li signál filtrován dolní propustí (jak je obvyklé ve vysílači), tyto fázové posuvy způsobují velké výkyvy amplitudy, což je vlastnost v komunikačních systémech nežádoucí. Vzájemným posunutím lichých a sudých bitů o časový interval odpovídající polovině symbolu (to jest o trvání jednoho bitu) se soufázová a kvadraturní složka nikdy nemění současně. Z konstelačního diagramu vpravo je vidět, že tím se fázový posuv v každém okamžiku omezí na nejvýše 90°. To vede k mnohem nižšímu kolísání amplitudy než neofsetový QPSK a je někdy v praxi preferován.  Obrázek vpravo ukazuje rozdíly v chování fáze mezi běžnou QPSK a OQPSK. Je vidět, že v prvním grafu se fáze může měnit skokem o 180°, zatímco v OQPSK nejsou změny nikdy větší než 90°.  Na obrázku níže je znázorněn modulovaný signál pro krátký úsek náhodného binárního datového proudu. Všimněte si polovina doby trvání symbolu vzájemně kompenzují mezi dvou složek vln. Ke změnám fáze dochází přibližně dvakrát častěji než u QPSK (protože se signály nemění současně), ale nejsou tak velké. Jinými slovy velikost skoků je u OQPSK menší než u QPSK.", "section_level": 3}, {"title": "π/4-QPSK.", "content": "Tato varianta QPSK používá dvě identické konstelace, které jsou vůči sobě pootočené o 45° (formula_12 radiánů, odtud název). Obvykle jsou buď sudé nebo liché symboly používané pro výběr bodů z jedné konstelace a další symboly pro výběr bodů z druhé konstelace. Tím se zmenší maximální posuvy fáze ze 180° na 135°, což zmenší i fluktuace amplitudy, která u formula_12-QPSK jsou mezi OQPSK a neofsetovým QPSK.  Jednou z vlastností tohoto modulačního schématu je, že v případě, kdy modulovaný signál je reprezentován v komplexním oboru, žádné změny neprochází počátkem souřadného systému, tedy ani signál neprochází počátkem. To snižuje dynamický rozsah kolísání signálu, což je v praxi žádoucí.  Přitom demodulace formula_12-QPSK je poměrně snadná, díky čemuž se tato metoda modulace používá například v systému mobilních telefonů TDMA.  Modulovaný signál je uvedený níže pro krátký úsek náhodného binárního datového proudu. Konstrukce je stejná jako u výše uvedené obyčejné QPSK. Postupné symboly jsou převzaty z těchto dvou konstelací uvedených níže v nákresu. Tím je první symbol (1 1) převzaty z „modré“ konstelace a druhý symbol (0 0) je převzat ze „zelené“ konstelace. Všimněte si, že magnitudy obou složek vln se mění, zatímco se přepíná mezi konstelacemi, ale velikost výsledného signálu zůstává konstantní (konstantní obálka). Každý posuv fáze je mezi dvěma uvedenými diagramy časování.", "section_level": 3}, {"title": "SOQPSK.", "content": "Nepatentovaný tvarovaný offset QPSK (SOQPSK) je interoperabilní s patentovaným Feherovým QPSK (FQPSK), v tom smyslu, že ofsetový QPSK detektor integrate-and-dump produkuje stejný výstup bez ohledu na to, jaký druh vysílače se používá.  U těchto modulací se křivky I a Q opatrně formují tak, že se mění velmi hladce, a signál má konstantní amplitudu i během signálových přechodů. Místo okamžitých změn z jednoho symbolu na druhý, se mění plynule po kruhu konstantní amplitudy z jednoho symbolu na druhý.  Standardní popis SOQPSK-TG obsahuje třísložkové symboly.", "section_level": 3}, {"title": "DPQPSK.", "content": "Kvadraturní klíčování fázovým posuvem s dvojí polarizací () používá přepínání polarizace dvou různých QPSK signálů, čímž se dvojnásobně zlepší spektrální účinnost. Používání 16-PSK místo QPSK je cenově efektivní alternativou pro zdvojnásobení spektrální účinnosti.", "section_level": 3}, {"title": "PSK vyšších řádů.", "content": "Pro vytvoření konstelace PSK lze použít libovolný počet fází, ale 8-PSK je zpravidla PSK s nejvyšším používaným počtem fází. Při použití více než 8 fází je chybovost příliš vysoká a existují lepší i když složitější modulace jako je kvadraturní amplitudová modulace (QAM). Přestože počet fází může být libovolný, díky tomu, že se PSK používá pro přenos binárních dat, počet fází (a symbolů) je obvykle mocninou čísla 2, což umožňuje používat stejný počet bitů na symbol.", "section_level": 2}, {"title": "Bitová chybovost.", "content": "Pro obecné M-PSK neexistuje jednoduchý výraz pro pravděpodobnost symbolové chyby, pro formula_31. Pravděpodobnost lze získat ze vztahu:  kde  Pro velké formula_39 a formula_40 lze použít přibližný vztahem  Bitové pravděpodobnosti chyby pro M-PSK mohou být určeny přesně, pokud je známé bitové mapování. Pokud se používá Grayovo kódování, nejpravděpodobnější chyba při přechodu z jednoho symbolu na další produkuje pouze jednobitové chyby a  Graf na levé straně porovnává bitovou chybovost BPSK, QPSK (které je stejná, jak bylo uvedeno výše), 8-PSK a 16-PSK. Je vidět, že modulace vyšších řádů vykazují vyšší chybovost, ale poskytují vyšší surovou přenosovou rychlost.  Meze chybovosti různých digitálních modulačních schémat lze počítat uplatněním Booleovy nerovnosti na konstelace signálu.", "section_level": 1}, {"title": "Diferenciální klíčování fázovým posuvem (DPSK).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Diferenciální kódování.", "content": "Diferenciální klíčování fázovým posuvem (DPSK) je rozšířená metoda fázové modulace, která data kóduje změnami fáze nosné vlny. Jak již bylo zmíněno, u BPSK a QPSK existují nejednoznačnosti fáze, pokud je konstelace pootočena určitým vlivem na komunikační kanál, kterým prochází signál. Tento problém lze vyřešit tak, že datům neodpovídá určitá fáze, ale data způsobují určitou změnu fáze.  Například diferenciálně kódovaná binární '1' v BPSK může být přenášena změnou fáze o 180° a binární '0' nulovou změnou fáze. Další variantou DPSK je symetrické diferenciální klíčování fázovým posuvem (), kde '1' je kódována změnou fáze o 90° a '0' změnou fáze o -90°.  V diferenciálně kódovaném QPSK (DQPSK) se používají posuvy o 0°, 90°, 180°, -90°, které odpovídají hodnotám '00 ', '01', '11 ', '10'. Tento druh kódování může být demodulován stejným způsobem jako v případě nediferenciální PSK, ale fázovou nejednoznačnost lze ignorovat. Takto každý přijatý symbol je demodulován na jeden z formula_39 bodů v konstelaci a komparátor pak počítá fázový rozdíl mezi právě přijímaným a předchozím signálem. Rozdíl kóduje data jak je popsáno výše. Symetrické diferenciální kvadraturní klíčování fázovým posuvem (SDQPSK) se podobá DQPSK, ale kódování je symetrické a používá hodnot fázového posuvu -135°, -45°, 45° a 135°.  Níže je znázorněn modulovaný signál jak pro DBPSK tak pro DQPSK, jak je popsáno výše. Na obrázku se předpokládá, že signál začíná s nulovou fází, takže v čase formula_44 dochází u obou signálů k fázovému posuvu.  Analýza ukazuje, že diferenciální kódování přibližně zdvojnásobuje chybovost ve srovnání s běžným M-PSK, což lze ale překonat malým zvýšením formula_40. Tato analýza (a grafické výsledky níže) navíc uvažují pouze rušení aditivním bílým gaussovským šumem (AWGN). Ve skutečnosti bude mezi vysílačem a přijímačem v komunikačním systému fyzický kanál, který působí určitý fázový posuv PSK signálu. Proti zkreslení tohoto charakteru jsou diferenciální systémy odolnější než systémy, které jsou založeny na informaci o aktuální fázi.", "section_level": 2}, {"title": "Demodulace.", "content": "Pro signál, který byl diferenciálně kódovaný, existuje zřejmá alternativní metoda demodulace. Místo obvyklé demodulace a ignorování nejednoznačnost fáze nosné, se zjišťuje změna fáze mezi dvěma přijatými po sobě jdoucími symboly, a tato změna slouží k určení přenášených symbolů. Tímto způsobem použité diferenciální kódování se nazývá diferenciální klíčování fázovým posuvem (DPSK). DPSK se mírně liší od diferenciálně kódovaného PSK, protože při příjmu se přijaté symboly nedekódují jeden po druhém na konstelační body, ale místo toho se přímo porovnávají jeden s druhým.  Označme symbol přijatý v k-tém časovém slotu formula_46 a označme jeho fázi formula_47. Předpokládejme bez újmy na obecnosti, že fáze nosné vlny je nula. Složku aditivního bílého gaussovského šumu (AWGN) formula_48. Potom  Rozhodovací proměnná pro formula_50-tý symbol a formula_51-tý symbol je fázový rozdíl mezi formula_46 a formula_53. To znamená, že pokud formula_46 se promítá na formula_53, rozhoduje se podle fáze výsledného komplexního čísla:  kde horní index * označuje číslo komplexně sdružené. Za nepřítomnosti šumu je fáze formula_57, fázový posuv mezi dvěma přijatými signály, což může být použito k určení přenášených dat.  Pravděpodobnost chyby pro DPSK je obtížné určit obecně, ale pro DBPSK platí:  což je po numerickém vyčíslení jen o něco horší než běžné BPSK, zejména při vyšších hodnotách formula_40.  Použití DPSK odstraňuje potřebu složitých metod obnovení nosné, jejichž cílem je získat přesný odhad fáze, a může být atraktivní alternativou k běžné PSK.  Při optické komunikaci mohou být data diferenciálně modulována na fázi laseru různými způsoby. Modulátor je laser, který vysílá nepřerušovanou vlnu, a Mach-Zehnderův modulátor, který přijímá elektrická binární data. Například v případě BPSK laser vysílá sérii beze změn pro binární '1', a obrácení polarity pro '0'. Demodulátor se skládá z interferometru zpožďovací linky, které vytváří zpoždění jednoho bitu, takže lze porovnávat dva po sobě jdoucí bity. Při dalším zpracování se používá fotodioda k transformaci optického signálu na elektrický proud, takže se informace mění zpět do původního stavu.  Porovnání bitové chybovosti DBPSK, DQPSK a jejich nediferenciálních protějšků je znázorněno v grafu vpravo nahoře. Zvýšení chybovosti při použití DBPSK je poměrně malé ve srovnání se snížením složitosti, proto se DBPSK často používá v komunikačních systémech, které by jinak používaly BPSK. U DQPSK je však zvýšení chybovosti ve srovnání s běžným QPSK větší a návrhář systému musí hledat kompromis mezi zvýšením chybovosti a zvýšením složitosti.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad: diferenciálně kódovaný BPSK.", "content": "V formula_51-tém časovém slotu volání je bit modulován formula_61, diferenciálně kódovaný bit formula_62 a výsledný modulovaný signál formula_63. Předpokládejme pozice symbolů v konstelačním diagramu ± 1 (což je BPSK). Diferenciální dekodér produkuje:  kde formula_65 označuje binární doplněk (doplněk modulo-2). formula_62 mění stav (z binární '0 'na binární '1' nebo z binární '1 'na binární '0'), pouze pokud formula_61 je binární '1'. Jinak zůstane v předchozím stavu. Toto je popis diferenciálně kódovaného BPSK uvedený výše.  Přijatý signál je demodulován, čímž se získá formula_68±1 a diferenciální dekodér opačným postupem vyprodukuje:  Proto formula_70 jestliže formula_62 a formula_72 se liší a formula_73 pokud jsou stejné. Proto pokud oba formula_62 a formula_72 jsou obrácené, formula_61 bude stále dekódován správně. Díky tomu nejednoznačnost fáze o 180° nevadí.  Diferenciální metody pro jiné PSK modulace mohou být navrženy podobně. Křivky pro DPSK jsou stejné jako pro diferenciálně kódovaný PSK uvedený výše, protože jediný rozdíl mezi oběma systémy je v přijímači.", "section_level": 2}, {"title": "Kapacita kanálu.", "content": "Křivka bitové chybovosti pro tento příklad v porovnání s obyčejným BPSK je vpravo. Jak bylo uvedeno výše, zatímco chybovost je přibližně dvojnásobná, potřebný přírůstek formula_40 k překonání je jen malý. Zvýšení formula_40 nutné k překonání diferenciální modulace v kódových systémech, nicméně, je větší – typicky asi 3 dB. Snížení výkonu je výsledkem nekoherentnosti přenosu – v tomto případě se vztahuje na skutečnost, že sledování fáze se úplně ignoruje.  Podobně jako všechny M-ární režimy modulace s M = 2 symboly, pokud je podáván exkluzivní přístup k pevné šířky pásma, kapacita kanálu jakéhokoli klíčování fázovým posuvem se zvyšuje až k b bitům na symbol, jak se zvyšuje odstup signál/šum.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klíčování fázovým posuvem () je metoda digitální modulace, která pro přenos informací používá změny fáze referenčního signálu (nosné vlny). PSK se používá pro nižší rychlosti komunikace u Bluetooth, Wi-Fi a pro RFID.", "tgt_summary": "相位偏移调变,又称相位键移(PSK,Phase-Shift Keying)是一种利用相位差异的讯号来传送资料的调变方式。该传送讯号必须为正交讯号,其基底更须为单位化讯号。", "id": 2445015}
{"src_title": "Tie-in", "tgt_title": "商業搭配", "src_document": [{"title": "Specifikace.", "content": "Je to propagační taktika, která umožňuje dvěma produktům, aby se vzájemně podporovaly za účelem získat více pozornosti, zviditelnit se v prodejních místech, podpořit prodej nebo proniknout na nové trhy. Tie-in se často provádí pomocí in-pack či on-pack kupónů pro výrobek dané značky s vyšším postavením, avšak mohou zahrnovat i výrobky různých značek. Myšlenkou je spojit nabídku dvou příbuzných produktů tak, aby upoutaly pozornost podobné cílové skupiny zákazníků, ke kterým by se produkty samostatně nedostaly. Tie-in se používá u běžného zboží, zejména u potravin a nápojů, ale nyní se stále častěji využívá pro spotřební elektroniku, oblečení a v zábavním průmyslu.", "section_level": 1}, {"title": "Proč používat tie-in?", "content": "Hlavním důvodem pro použití tie-in strategie je zasáhnout cílovou skupinu zákazníků přímo na místě prodeje (kde se velká část zákazníků rozhoduje, zda vůbec produkt koupí). Produkty užívající tie-in se snaží využít hodnoty značky jejich partnera. Například může jít o menší společnost, která se snaží těžit z reputace jejich partnera, ale často to bývají dvě stejně velké společnosti s podobným postavením. Tie-in také často vytváří příležitosti pro cross-merchandising. Spojená propagace produktů, reklama, PR a další aktivity, přinášejí efektivnější využití nákladů a rozpočet může být větší než u samostatného produktu. Partnerství daných výrobků má v tomto smyslu často za následek větší dopad na zákazníky, než kdyby se produkty prodávaly separátně. Tie-in představuje způsob, jak odměnit věrné zákazníky nebo přilákat nové. Konkrétně tento typ propagace a prodeje je dobrou cestou pro zvýšení konkurenceschopnosti společnosti bez snižování cen jejich výrobků. Místo znehodnocování své značky slevami, zaujmout pozornost zákazníka například kupónem, na kterém stojí „ušetřete 30% na druhý výrobek“, který ve výsledku působí naopak jako přidaná hodnota.", "section_level": 1}, {"title": "Typy tie-in.", "content": "Tie-in se vyskytuje v různých variacích a velikostech, kde nejběžnější jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Využití tie-in.", "content": "Nejvíce se tento výraz vžil ve filmovém a herním průmyslu, kde se často využívá například ve formě videohry na motivy filmu, s nímž je uvedena do prodeje prakticky ve stejnou dobu či v řádu pár týdnů po premiéře. Návštěvníci kina, kterým se film líbil, si tak můžou zážitek z něj zopakovat při hraní doma a naopak milovníky počítačových her naláká hra jít se na snímek podívat do kina.", "section_level": 1}, {"title": "Knihy.", "content": "Dalším typickým příkladem tie-in strategie jsou knižní zpracování. V tomto případě se může jednat například o již existující knihu, která je nově propagována jako původní předloha úspěšného filmu či seriálu. V tomto případě také občas dochází k vydání speciálního reprintu knihy s novým obalem. Také se ale může jednat o zcela novou knihu, napsanou podle filmové či seriálové předlohy.", "section_level": 2}, {"title": "Herní odvětví.", "content": "Také videohry bývají občas založené na populárních franšízách pocházejících např. z populárních filmů, komiksů, knih. Takovouto kombinací tak hra získává více pozornosti od fanoušků, ale také dodává uživatelům větší zážitek díky již známému prostředí a postavám. Jak se v minulosti ukázalo, v praxi však bývají tie-in videohry často nepříliš úspěšné, hlavně díky uspěchané produkci, či špatným rozhodnutím při návrhu hry.", "section_level": 2}, {"title": "Film, hudba.", "content": "Mezi další produkty, prodávající se díky úspěšnosti filmu patří soundtracky, speciální edice DVD nebo knihy o vzniku filmu. Plakáty, odznáčky, hračky a další sběratelské předměty, oblečení nebo doplňky s logem, limitované edice potravin (např. limonády, sladkosti či fast food). To jsou další z podob tie-in produktů. Ukázkovým příkladem efektivního využití tie-in produktů jsou série jako Pán Prstenů, Star Wars nebo Twilight. Tržby z těchto filmů/knih byly navýšeny prodejem reprintů, plakátů, kostýmů, sběratelských postaviček a mnoha dalších.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tie-in je původem americký výraz (z angl. tie in - připojit), kterým se označují takové produkty, kdy koupě jednoho z nich vytváří podmínky pro prodej druhého výrobku. Je to způsob, jak vzájemně podpořit prodejnost dvou souvisejících výrobků a zvýšit tak celkové prodeje dodatečnými příjmy z druhého výrobku.", "tgt_summary": "商业搭配(Tie-in)指的是透过商业合作来推销宣传,以产生额外利益、提升知名度。广泛应用在电影、电子游戏、电视节目、电视剧、电视广告、网站等媒体。日语称为(Tie-up)。", "id": 1560341}
{"src_title": "Fairchild C-123 Provider", "tgt_title": "C-123運輸機", "src_document": [{"title": "Vývoj a popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky vývoje.", "content": "Transportní letouny dopravující vojáky i zásoby přímo do první linie hrály důležitou roli již před 2. světovou válkou. Již v té době si některé země uvědomily, jakou roli by mohly hrát, jak poháněné letouny, tak i kluzáky, při dopravě bojových jednotek a zásob přímo na bitevní pole. Již před vypuknutím 2. světové války vyvíjelo Německo, Velká Británie a Spojené státy takové letouny. Obvykle se jednalo o upravené civilní dopravní letouny. Tak vznikl německý Junkers Ju 52 nebo spojenecký Douglas C-47 Skytrain (vojenská verze letounu Douglas DC-3).  Vojenské transportní kluzáky poprvé použili Němci 10. května 1940 v Nizozemsku. Úspěch této a dalších operací jen podnítil další vývoj vojenských kluzáků. Použití kluzáků však naráželo na zásadní slabinu. Kluzák neměl vlastní pohon, a proto se po svém použití stal nepotřebným, jelikož se nemohl vrátit zpět na základnu k novému použití. Proto začaly již během války vznikat transportní letouny (např. Messerschmitt Me 323) s parametry kluzáků, které však měly vlastní pohon k opětovnému použití.  Ve Spojených státech se vývojem zabývala mimo jiné společnost Chase Aircraft, která vyvíjela pod vedením Michaela Stroukoffa kluzák CG-18, což byla vlastně celokovová verze kluzáku CG-14. Výsadkové síly Spojených států však požadovaly kluzák schopný dopravit na bojiště i těžké dělostřelectvo, a proto objednaly 2. prosince 1946 u společnosti Chase dva celokovové kluzáky s nosností nákladu 16 000 liber (7 257 kg). Tento nový kluzák dostal firemní označení MS-8 AVITRUK a vojenské označení XG-20. Byl to celokovový hornoplošník se zesílenou přídí letounu, tříbodovým zatahovatelným podvozkem a hydraulicky ovládanými klapkami. Letoun mohl dopravovat buď 60 plně vyzbrojených vojáků nebo 50 nosítek s pacienty. Kluzák měl maximální vzletovou hmotnost 70 000 liber (31 751 kg), ale jelikož v té době neexistoval letoun, který by tak těžký kluzák dostal do vzduchu, byla jeho hmotnost omezena na 40 000 liber (18 144 kg).  Kluzák měl nákladový prostor o velikosti 9,14 m na délku, 3,66 m na šířku a 3 m na výšku. Již od počátku bylo plánováno, že by kluzák mohl být vybaven i motory. Byly postaveny dva prototypy (47-786 a 47-787), přičemž první z nich byl vybrán k přestavbě na motory poháněný letoun. Letoun byl vybaven vzduchem chlazenými hvězdicovými motory Pratt & Whitney R-2800-CB-15 s výkonem 1 417 kW. Jelikož byl letoun stavěn jako kluzák, neměl palivové nádrže. Ty byly proto umístěny v zadní části motorových gondol a neobvyklé bylo, že umožňovaly nouzové vypuštění paliva za letu.", "section_level": 2}, {"title": "První prototypy.", "content": "Poháněná verze kluzáku XCG dostala nové označení XC-123 a vykonala svůj první let 14. října 1949. Předtím než výrobu převzala společnost Fairchild, společnost Chase pojmenovala svůj letoun C-123B jménem \"AVITRUC\", ale toto označení nebylo nikdy použito.  Druhý prototyp letounu XCG-20 byly později vybaven čtveřicí proudových motorů General Electric J47-GE-11 vždy po dvou v jedné gondole. Tento letoun byl označen XC-123A. XC-123A měl tu čest stát se prvním, i když jen experimentálním, proudovým transportním letounem ve službách USAF.  Letoun XC-123A vykonal svůj první let 21. dubna 1951. Tento letoun měl palivové nádrže umístěné v trupu pod nákladovým prostorem. Zatímco pístovými motory poháněný XC-123 byl od počátku dobře přijat pro službu v taktickém vojenském transportu pro svou spolehlivost, odolnost a schopnost působit i z krátkých neupravených rozjezdových drah, proudovými motory poháněná verze XC-123A navržená pro rychlý transport materiálu a osob ze základen USAF do ohrožených oblastí se ukázala jako nevhodná pro působení z krátkých a neupravených polních letišť. Konstrukce trupu a křídel také nevyhovovala zamýšleným rychlostem a podstatně omezovala dolet letounu. Nízko umístěné motory měly také tendenci nasávat nečistoty z neupravených drah. Proto byly proudové motory nakonec odstraněny a nahrazeny hvězdicovými v rámci přestavby na experimentální YC-123D.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba hlavních verzí.", "content": "Zkoušky letounu dopadly úspěšně, a proto USAF objednalo 300 letounů pod označením Chase C-123B. Po dokončení 5 letounů byla společnost Chase koupena společností Kaiser-Fraser Company. Henry J. Kaiser koupil v roce 1953 majoritní podíl společnosti Chase Aircraft, protože cítil, že po dokončení kontraktu společnosti Fairchild s letouny Fairchild C-119 Flying Boxcar, by mohl mít zisk ze slibně se vyvíjejícího letounu C-123. Avšak jeho finanční skandály způsobily, že vláda nebyla ochotna jeho společnosti přidělit státní zakázku. USAF proto svou objednávku zrušilo. Zakázka byla nakonec byla přidělena společnosti Fairchild Aircraft, která tak převzala výrobu letounu C-123B.  Letoun Chase C-123 se od prototypu XC-123 téměř nelišil až na svislé ocasní plochy. Původní zaoblená svislá ocasní plocha byla nahrazena hranatou. Také motory byly změněny. Původní motory byly nahrazeny typem Pratt&Whitney R-2800-99W s výkonem 1 864 kW. Instalace těchto motorů si vynutila přemístění chladiče oleje z umístění pod motorem do motorové gondoly. Společnost Fairchild převzala vyrobené stroje, které použila pro další vývoj typu. Během zkoušek se projevily problémy se stabilitou řízení letounu, a proto bylo rozhodnuto, že bude instalována hřbetní „ploutev“. Tato byla vlastně pokračováním svislé ocasní plochy až k odtokové hraně křídla. Toto uspořádání se stalo typické pro další výrobu letounů. Letoun Fairchild C-123B se od letounu Chase C-123B lišil jinak jen minimálně. První stroj společnosti Fairchild vykonal svůj první let 1. září 1954. Tyto letouny mohly přepravovat až 60 plně vyzbrojených vojáků nebo 50 pacientů na nosítkách. Pro přepravu nákladu byl vybaven zadní hydraulicky ovládanou sklopnou rampou. Parašutisté mohli využít i boční dveře na stranách trupu. Letouny byly vyráběny i ve verzi HC-123B pro pobřežní stráž Spojených států, přičemž nesly pátrací radar AN/APN-158 pod vypouklým krytem na nose letounu. Několik strojů bylo upraveno pro rozstřikování defoliantů a insekticidů pod označením UC-123B. Celkově bylo vyrobeno 302 letounů C-123B u společnosti Fairchild a 5 letounů u společnosti Chase.  Během roku 1955 společnost Fairchild experimentovala s namontováním dvou malých proudových motorů J44 R-3 s tahem 4,4 kN na konce křídel prototypu Chase C-123B. Jednalo se o malé levné motory, které se používaly například k pohonu cvičných cílů. Tyto motory poskytovaly nejen další tah při startu, ale i zvyšovaly bezpečnost stroje v případě, kdy při vzletu selhal jeden z motorů, což mělo pro letouny C-123B často katastrofální následky. V té samé době uvedly Spojené státy do provozu radarovou síť časného varování na Aljašce. Vyvstala tak potřeba zásobovat tyto předsunuté stanice. Letectvo brzy zjistilo, že letouny C-47 nemohou využít svou plnou kapacitu, protože pak nedokázaly odstartovat z krátkých zasněžených drah. V roce 1957 začalo USAF používat k zásobování základen na Aljašce letouny C-123B. Piloti rychle zjistili, že také u tohoto letounu nemohou využít plnou nosnost při vzletu ze zasněžených drah. S vědomím jaké byly výsledky zkoušek společnosti Fairchild, letectvo objednalo vybavení 10 letounů pomocnými proudovými motory J44. Tyto letouny obdržely označení C-123J. První upravený letoun byl vybaven i vysouvacími lyžemi pro přistání na sněhu. Tento letoun poprvé vzlétl 23. října 1957. Jelikož lyže byly úspěšné, byly jimi vybaveny ještě další 3 letouny C-123J. Letouny létaly až do roku 1973, kdy byly nahrazeny letouny Lockheed C-130 Hercules. Jeden letoun C-123B používaný FAA k testování navigačních přístrojů na Aljašce byl rovněž upraven na standard C-123J.  Na základě úspěchu testování letounu YC-123H v jižním Vietnamu v roce 1962 objednalo letectvo úpravu 183 letounů C-123B na letouny s pomocnými proudovými motory s označením C-123K. Pod každé křídlo byla namontována gondola s pomocným proudovým motorem General Electric J85-GE-17 s tahem 12,7 kN. Hlavní podvozek dostal nová kola s vyšší nosností, nové brzdy a protiskluzový systém. Byly nainstalovány i další elektronické systémy pro zvýšení bezpečnosti letu. Mimo pomocných motorů se z vnějšku letouny C-123K od letounů C-123B nelišily. Prázdná hmotnost letounu vzrostla, ale maximální vzletová hmotnost zůstala stejná.  První letoun C-123K poprvé vzlétnul 27. května 1966. Poslední byl dodán v září 1969. Na standard C-123K byly upraveny i postřikové letouny UC-123B, které dostaly označení UC-123K. Celkem bylo upraveno 34 letounů UC-123B.", "section_level": 2}, {"title": "Experimentální projekty.", "content": "Žádné letadlo s názvem C-123C nebylo postaveno, protože název byl rezervován pro VIP verzi VC-123C, která byla zrušena po nákupu letounů Convair VC-131D. 7. prosince 1954 však vzlétl letoun označený YC-123D, který byl přestavěn z prototypu XC-123A společností Stroukoff Aircraft. Původní proudové motory byly odstraněny a nahrazeny dvojicí hvězdicových motorů Pratt and Whitney R-2800.  Letoun se vyznačoval tím, že měl osazen systém pro řízení mezní vrstvy (BLC). Tento systém usměrňoval vzduch od motorů, aby měl větší rychlost nad křídlem letounu. Díky tomu se křídlo chovalo tak, jako by letoun letěl vyšší rychlostí. To znamená, že díky tomu poklesla minimální rychlost letounu, a tak se podstatně zkrátila délka vzletu a přistání letounu. Testy ukázaly, že letoun o celkové hmotnosti 50 000 liber (22 680 kg) dokáže odstartovat z dráhy dlouhé 260 m oproti 594 m u běžného letounu C-123B. Délka přistání byla rovněž zkrácena z 366 m na 229 m.  V roce 1955 společnost Stroukoff Aircraft na základě požadavku USAF postavila jeden letoun YC-123E, který byl navržen tak, aby mohl vzlétnout z jakéhokoliv povrchu. Tento letoun byl rovněž vybaven systémem BLC. Také byl vybaven podvozkovým systémem společnosti Stroukoff zvaným \"Pantobase\". Tento systém kombinoval systém lyží, uzavřeného trupu a plováků na křídlech, přičemž si letoun zachoval i svůj původní podvozek. Lyže se používaly jak na sněhu tak i na vodě a systém dovolil letounu přistát na vodě, zemi, sněhu i ledu. Letoun měl kvůli přistávání na vodě menší vstupní dveře.  Letoun poprvé vzlétl 28. července 1955. Byl poháněn dvojicí motorů Pratt and Whitney R-2800-99, které poháněly čtyřlisté vrtule místo klasických třílistých vrtulí. V trupu letounu bylo instalováno i vodní čerpadlo k odčerpávání případných průsaků. Letoun byl zkoušen až do roku 1956, kdy byl umístěn do skladu.  V roce 1956 bylo oznámeno uzavření kontraktu mezi USAF a společností Fairchild na dodání vylepšené verze letounů C-123 pod označením C-136, ale zakázka byla zrušena před tím, než byl postaven jediný letoun.  V roce 1956, když byla výroba letounů C-123B asi ve své polovině, odebrala společnost Fairchild jeden letoun (sériové číslo 20165) z výrobní linky a zahájila na něm modifikační program, který vedl k letounu s označením YC-123H. Letoun byl dokončen v roce 1957. Měl nový široký podvozek, který byl širší o 1,7 m což zmenšilo poloměr zatáčení letounu o 34 %. Maximální celková hmotnost vzrostla na 30 390 kg. V roce 1962 byl letoun dále upraven instalací dvou pomocných proudových motorů do samostatných gondol pod křídly a padákovým brzdícím systémem. Takto upravený letoun poprvé vzlétl 30. července 1962.  Na letounu byly použity proudové motory General Electric CJ-610-1 (J85-15) s tahem 12,7 kN. Motory používaly běžný letecký benzín. Zvýšený tah umožnil letounu téměř zdvojnásobit hmotnost užitečného nákladu na 9 147 kg (z 4 795 kg u C-123B). Také délka vzletu klesla z 287 m na 229 m. Ve Vietnamu letoun odlétal 180 misí. Výsledky testování letounu YC-123H byly uplatněny na letounu C-123K. Ve skutečnosti byl letoun YC-123H prototypem letounu C-123K. Na objednávku USAF byl společností Stroukoff Aircraft upraven prototyp Chase C-123B během roku 1956 na letoun označený YC-134. Úprava zahrnovala instalaci systému pro ovládání mezní vrstvy (BLC), nové hvězdicové motory Wright R-3350-89A, vodorovné ocasní plochy byly opatřeny malými svislými ploškami a významně byl upraven i podvozek letounu.  Letoun vykonal svůj první let 19. prosince 1956. Letoun měl zvětšené palivové nádrže, a proto měl i zvětšený dolet. Hmotnost prázdného letounu vzrostla ze 14 088 kg na 17 221 kg. Maximální vzletová hmotnost vzrostla z 27 216 kg na 33 883 kg. Také ostatní parametry letounu se zlepšily, podstatně byla zkrácena i délka přistání. Původní objednávka na USAF zněla na 1 prototyp a dva sériové letouny. Objednávka na sériové stroje byla nakonec zrušena.  V polovině 60. let 20. století USAF uvažovalo o remotorizaci flotily letounů C-123B s použitím turbovrtulových motorů. Záměrem bylo využít zkušeností získané s letounem YC-123H v kombinaci s turbovrtulovými motory letounu C-130. To by prodloužilo životnost letounů C-123 o dalších minimálně 20 let. USAF se však rozhodlo investovat své peníze do vývoje letounu Lockheed C-130, a proto byl vývoj zastaven.  Koncem svého působení ve Vietnamu, začali Američané předávat své stroje C-123 svým spojencům v oblasti. Thajsko obdrželo několik strojů C-123B, C-123K a jeden HC-123B. Thajské královské letectvo brzy zjistilo, že není snadné zajistit dostatek náhradních dílů pro hvězdicové motory R2800, proto začalo hledat jejich náhradu. Projektu C-123T se za podpory USAF ujala společnost Mancro v Kalifornii, která zahájila přípravy na přestavbu letounu za použití turbovrtulových motorů. Přestavba nebyla jen pouhou výměnou dvou typů motorů, ale zahrnovala i přestavbu křídel, do kterých byly zabudovány palivové nádrže, instalaci pomocné energetické jednotky (APU), posilovače hydraulických okruhů a novým topením pilotního a nákladového prostoru. Zabudování palivových nádrží do křídel bylo nutné, protože musely být odstraněny nádrže v zadní části motorových gondol. Objem neseného paliva vzrostl více než dvojnásobně. Jako pohonné jednotky byly použity turbovrtulové motory Allison T56-A-7.  Letoun vykonal svůj první let 24. října 1980. Zkoušky prokázaly podstatné zlepšení výkonů ve všech hlavních parametrech. Stoupavost vzrostla z 2 m/s (C-123B) na 7,9 m/s, dostup z 8 839 m na 9 754 m a dolet z 2 722 km na 5 069 km. Svým prvním letem letoun také vstoupil do historie. Stal se prvním a zřejmě jediným letounem v historii, který působil v roli kluzáku i jako letoun poháněný pístovými, proudovými a turbovrtulovými motory.  Během roku 1981 však thajská vláda od projektu odstoupila z rozpočtových důvodů. Protože jiné letectvo nemělo o projekt zájem, byl projekt ukončen. Letouny byly v té době již 25 let staré a na trhu byl dostatek nových letounů. Přestavěný letoun se vrátil zpět do Thajska.  Projekt C-123T byl nedávno oživen společným projektem americké společnosti Fleetwings Aircraft Company a jihoafrické společnosti Elmer Group. V roce 2010 oznámily projekt na přestavbu starých trupů pro africké zákazníky a pokud by byl další zájem postavit i nová letadla. Trupy měly být osazeny novými turbovrtulovými motory Rolls-Royce T56-A-15, „skleněným“ kokpitem (ovládání pomocí displejů) a dalšími vylepšeními. Plánovaná verze C-123T měla unést 11 340 kg nákladu a letoun měl odstartovat z dráhy dlouhé 305 m (1 000 stop) při maximální vzletové hmotnosti 22 680 kg. Letoun by mohl nalézt uplatnění jako námořní hlídkový letoun, pátrací a záchranný letoun, dokonce i jako letoun palebné podpory (\"angl. Gunship\"), tankovací letoun nebo letoun pro zemědělské účely.", "section_level": 2}, {"title": "Letouny „Black Spot“ a další speciální C-123.", "content": "Během války ve Vietnamu byl určitý počet letounů C-123 upraven pro speciální účely. Většina těchto modifikovaných strojů byla postavena v počtu jednoho nebo dvou kusů. Jedinou výjimkou byly stroje C-123, které byly používány jako „světlicové lodě“ pro osvětlování cílů pro letouny palebné podpory jako byly stroje AC-47 a AC-119G. Ty byly upravovány ve větším počtu. Tyto letouny létaly pod volacím znakem \"Candle\" v rámci 14. křídla zvláštních operací USAF.  Jeden letoun, označený C-123B Light Ship, byl testován jako možná náhrada za letouny \"Candle\", přičemž měl odstraněnou zadní nakládací rampu a místo ní měl namontován výklopný box s 28 vysoce výkonnými světlomety. Letoun mohl trvale osvětlovat prostor o rozměrech 2 míle krát 1,5 míle z výšky 12 000 stop (3 660 m). Záměr používat tento letoun, byl nakonec zrušen, protože pevná světla na letounu způsobovala, že nepřátelští protiletečtí dělostřelci jej oproti letounům vrhajícím světlice mnohem snadněji zaměřovali. Teplo vyvíjené lampami také vyžadovalo instalaci velkých ventilátorů na bocích letounu.  Několik letounů C-123B bylo přestavěno na letouny NC-123B. Tyto letouny byly vybaveny infračervenými detektory na nose letounu. Některé stroje měly i kryt detektorů nad pilotním prostorem. Tyto letouny létaly na Ho Či Minovou stezkou, kde se snažily odhalit nepřátelská vozidla a na ně pak naváděly útočné letouny. Tyto letouny létaly s posádkami složenými z amerických, jihovietnamských a tchajwanských letců.  Jeden letoun C-123B byl upraven pro dopravu generála Willama Westmorelanda, velitele amerických sil ve Vietnamu. Dostal označení VC-123B. Letoun měl upravený interiér, klimatizaci, kuchyni a vylepšené radiokomunikační přístroje. Tento letoun byl později přestavěn do standardu C-123K s označením VC-123K. Letoun byl pokřtěn jménem „White Whale“ (Bílá velryba), protože jeho trup byl natřen na bílo, aby lépe odrážel sluneční paprsky v tropickém podnebí. Dva letouny C-123K byly v září 1965 upraveny v rámci projektu USAF \"Black Spot\". Cílem bylo mít vlastní letoun, který dokáže odhalit noční provoz na Ho Či Minově stezce a zaútočit. Za tímto účelem byly upraveny dva letouny C-123K (54-691 a 54-698). Letouny nesly označení NC/AC-123K. Letouny byly vybaveny celou řadou nových senzorů mezi které patřilo snímání obrazu při nízkém osvětlení (\"Low Light Level TV\"), infračervené senzory (\"FLIR\") a laserový dálkoměr. Letouny se na první pohled podstatně lišily od transportních verzí. Nové vybavení bylo umístěno do prodlouženého nosu letounu který ukrýval vyhledávací radar. Pod tímto nosem z letounu vyčnívala věžička pro infračervené senzory, televizní kameru pro slabé světelné podmínky a laserový dálkoměr. Letouny byly také vybaveny pokročilým navigačním systémem a pasivními infračervenými čidly.  Letouny byly rovněž vybaveny zbraňovým systémem pro vypouštění bombiček z kazetových pum BLU-3/B nebo BLU-26/B nebo kazetových pum CBU-68/B. Letoun nesl 36 kontejnerů (3 v každém vypouštěcím zařízení) s bombičkami. V závislosti na typu munice mohl letoun nést 2 664 až 6 372 bombiček. Bombičky byly shazovány skrz 12 dvířek ve spodku trupu. Ovládání vypouštění bomb bylo na panelu v přední části trupu. V případě nebezpečí mohl být náklad odhozen i ručně.  Tyto letouny NC/AC-123K byly nejprve umístěny na leteckou základnu Osan v Jižní Koreji mezi srpnem a říjnem 1968. Odtud vzlétaly jako letouny podporující operace proti severokorejským člunům, které pronikaly k jihokorejskému pobřeží, kde vysazovaly agenty. Od 19. srpna do 23. října 1968 takto nalétaly 57 misí. Poté byly přemístěny do Jižního Vietnamu ke zkouškám zbraňových systémů. Své lety zahájily 15. listopadu 1968, přičemž podnikly 69 misí. Letouny vyhledávaly cíle v deltě Mekongu a podél Ho Či Minovy stezky. Tyto dva letouny zničily 151 lodí a vozidel, poškodily dalších 108 a zničily dalších 261 cílů. Úspěšně dokončily 77% misí, přičemž úspěšnost zásahů během mise byla vyhodnocena na 84%. To vůbec nebylo špatné na testovací letouny, o kterých se předpokládalo, že nikdy nebudou použity v operační službě.  Osud letounů je nejistý. Některé zdroje hovoří o tom, že mise letounu byly zastaveny na počátku července 1970, kdy byly letouny předány na „pohřebiště“ letounů na letecké základně Davis-Monthan v Arizoně. Tam měly být přestavěny zpět do verze C-123K a potom se vrátily zpět do Vietnamu, kde sloužily k leteckému transportu, přičemž si ponechaly původní kamufláž s černými spodními plochami. Avšak oficiální historie uvádí, že bojové akce letounů skončily 11. května 1969, a o druhém nasazení se nezmiňují. O jejich druhém nasazení hovoří jen přidružené zdroje, přičemž zmiňují jen datum jejich příletu do Thajska, ale nehovoří o jejich umístění a do kdy zde sloužily.", "section_level": 2}, {"title": "Operační historie.", "content": "Prvními provozovateli letounů C-123 se staly transportní jednotky USAF, které brzy následovala pobřežní stráž Spojených států amerických (USCG), která používala tyto letouny na pátrací a záchranné akce (SAR) a dokonce i předváděcí tým USAF „Thunderbirds“, který letouny po určitý čas používal. Typ byl také široce vyvážen v rámci amerických vojenských podpůrných programů přímo ze skladů USAF.  První letouny zahájily svou službu u USAF v červenci 1955. V červnu 1957 koupil jeden letoun CAA (Civil Aeronautics Authority), což byl předchůdce federálního úřadu pro letectví (FAA). Tento letoun byl poslán na Aljašku pro testování navigačních zařízení. Obdržel civilní registraci N123. Také letectvo Spojených států používalo letouny C-123 (nejprve C-123B, poté C-123J) na Aljašce k zásobování odlehlých stanovišť radarů včasné výstrahy a to až do roku 1975.  Během roku 1958 obdržela pobřežní stráž Spojených států 6 letounů HC-123B, jejichž počet vzrostl do roku 1965 na 11. Letouny sloužily jak v roli transportních letounů, tak i v roli letounů pro pátrací a záchranné akce (SAR). Tyto letouny sloužily v Itálii, na Aljašce, Havaji a Floridě. Jednalo se přitom o dočasné řešení do uvedení do služby letounů Lockheed HC-130H. Po jejich dodání letouny začaly odcházet ze služby, a v roce 1971 již nebyl ve službě ani jediný.  Předváděcí tým USAF \"Thunterbirds\" používal v letech 1958–1961 pět letounů C-123B. Tři z nich byly v nastříkány červenou, modrou a bílou barvou pro předváděcí akce, další dva letouny působily ve standardních barvách jako podpůrné letouny. Jeden z nich byl ztracen při nehodě v roce 1961.  Nejrozsáhlejší služby se však letouny C-123 dočkaly během války ve Vietnamu. Například v roce 1968 letouny C-123K pomáhaly zásobovat jednotky v Khe Sanh ve Vietnamu během jejich obležení severovietnamskou armádou, které trvalo 3 měsíce. Letouny C-123K působily i ze základny Nakhon Phanom v Thajsku. Zde působily nejen v roli transportních letounů, ale i v roli osvětlovacích letounů, když shazováním světlic osvětlovaly bojiště zpřáteleným silám v Laosu a Kambodži.  První letouny C-123, které se dostaly do Jižního Vietnamu, byly součástí speciální letky vzdušného postřiku USAF, jako součást operace „Ranch Hand“, která měla za cíl pokrýt džungli defolianty, což mělo odhalit tradiční skrýše povstalců. Tyto letouny zahájily své působení na konci roku 1961. Letadla vybavená zařízením pro postřik džungle dostala do označení písmeno „U“, nejčastěji používané verze nesly označení UC-123B a UC-123K. Takto vybavená letadla zakončila svou vojenskou službu při likvidování ohnisek nákaz přenášených hmyzem insekticidy. Během prvních „postřikových“ letů USAF ztratilo první z 54 ztracených letounů C-123 ve Vietnamu, které byly zničeny jak při provozních haváriích, tak i v důsledku nepřátelské palby. Lety operace \"Ranch Hand\" pokračovaly až do roku 1972.  Používání letounů UC-123 pro rozstřikování defoliantu Agent Orange byla nebezpečná práce. Letouny létaly 100 – 150 stop nad korunami stromů (30 – 46 m) rychlostí 222 km/h, což je činilo výborným cílem pro protileteckou palbu. Poslední misi ve Vietnamu letoun vykonal 14. června 1972. Poté zde působily jen letouny patřící vietnamskému letectvu. První kompletní vietnamská jednotka vybavená letouny C-123K byla zformována v dubnu 1971.  S koncem války ve Vietnamu byly zbývající letouny C-123K a UC-123K převeleny k leteckým zálohám (Air Force Reserve/AFRES) a k letecké národní gardě (Air National Guard/ANG).  302. taktické přepravní křídlo na letecké základně Rickenbacker (později základna letecké národní gardy Rickenbacker) v Ohiu provozovala poslední letouny UC-123K v činné službě u předtím než přešlo na letouny Lockheed C-130 Hercules. Letouny byly známé jako zvláštní postřiková letka (Special Spray Flight) a byly používány pro boj s ohnisky nemocí přenášených hmyzem. Jejich mise probíhaly na Aljašce, Guamu a v Jižní Americe.  Poslední stroje C-123 v aktivní službě byly vyřazeny ze služeb leteckých rezerv Spojených států (Air Force Reserve) letecké národní gardy (Air National Guard) na počátku 80. let 20. století. Několik letounů bylo poté předáno k federálnímu úřadu pro letectví (FAA) pro testování a hodnocení, zatímco další byly předány ministerstvu zemědělství Spojených států (USDA) k účasti na rozličných programech. Tyto letouny byly nakonec vyřazeny na konci 90. let 20. století.  Jediným pilotem transportního letounu, který byl za války ve Vietnamu oceněn medailí cti (Medal of Honor) byl podplukovník Joe M. Jackson. Ten byl na kontrolním letu s majorem Jessie Campbellem, když zaslechl volání o pomoc z tábora amerických zvláštních sil Kham Duc. Bez ohledu na vlastní bezpečnost přistál na obleženém letišti a zachránil zbývající muže před zabitím nebo zajetím. Za svou statečnost dostal medaili cti. Major Campbell obdržel letecký kříž (Air Force Cross) a zbytek posádky dostal stříbrnou hvězdu (Silver Star).", "section_level": 1}, {"title": "Tajné operace.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Jihovýchodní Asie.", "content": "V roce 1962 obdržela CIA 5 letounů C-123B od USAF pro svou leteckou společnost Air America pro použití v Laosu a Vietnamu a dalších 5 letounů C-123B pro tchajwanskou přísně tajnou 34. peruť tajných operací zvanou „Black Bat“ jako letku B (Letka A se skládala z dvojice letounů P2V-2U/RB-69A). Pětice tchajwanských letounů byla poslána do společnosti Lockheed Skunk Works pro provedení úprav, které zahrnovaly montáž rozličných inteligentních rušiček, které obsluhoval další člen posádky a byly zvětšeny i palivové nádrže v křídlech. Tchajwanské posádky dokončily svůj výcvik na letecké základně Pope v listopadu 1962.  Pět tchajwanských/CIA letounů C-123B byly používány pro lety nad Severní Vietnam v malých výškách pro tajné výsadkové operace. Letouny létaly pod značením tchajwanského národního leteckého přepravce China Airlines. Letouny létaly na mise dlouhé až 14 hodin.  V květnu 1964 v rámci projektu „Duck Hook“, bylo dalších 6 letounů C-123 rozsáhle upraveno společností Lockheed Air Service v Ontariu ve státě Kalifornie. Letouny byly vybaveny přístroji pro elektronický boj, Dopplerovým navigačním systémem ASN-25, radarem pro kopírování terénu APN-153, stanovištěm pro radiooperátora a novými komunikačními prostředky. Tyto letouny byly zařazeny do tajné tchajwanské jednotky Black Bat operující v Jižním Vietnamu. Šest letounů „Duck Hook“ C-123B mělo základnu v Nha Trangu.  Letouny C-123B „Duck Hook“ byly v roce 1966 vylepšeny instalací radaru pro sledování počasí RDR-10 a přijímačem ARN-131 pro provádění misí nad Ho Či Minovou stezkou. Všechny letouny C-123B byly přestavěny v roce 1968 do verze C-123K, mimo jiné instalací dvojice pomocných proudových motorů pod křídla, elektronických rušiček, výstražného radaru APR-25 a zařízením pro vypouštění klamných radarových cílů ALE-1. Letouny projektu „Duck Hook“ byly přeznačeny na „Heavy Hook“. Tyto letouny odlétaly z Nha Trangu na 4 000 bojových a podpůrných misí a to od června 1966 do května 1968.  V květnu 1970 podporovaly letouny C-123K „Black Bat“ tajný vpád americké armády do Kambodžei. V říjnu 1970 byly zahájeny lety do Laosu. V březnu 1972 byly tyto tajné akce ukončeny a čtyři zbývající letouny C-123K se vrátily na Tchaj-wan. 1. března 1973 byla 34. peruť „Black Bat“ rozpuštěna.", "section_level": 3}, {"title": "Střední a Jižní Amerika.", "content": "5. října 1986 letoun Corporate Air Services C-123 Provider (HPF821, původně USAF 54-679), ve skutečnosti však provozovaný CIA, dorazil na letiště San Salvador-Ilopango v Salvadoru s nákladem 70 automatických pušek AK-47, 100 000 náboji, raketovými granáty a jinými zásobami. Letoun dále letěl podél pobřeží Nikaragui a vstoupil do nikaragujského vzdušného prostoru poblíž hranice s Kostarikou. Poblíž města San Carlos letoun sestoupil do výšky 2 500 stop a připravoval se k svržení zásob pro bojovníky Contras.  Během shozu byl letoun sestřelen vládním vojákem za použití zbraně 9K32 Strela-2. Piloti CIA Wallace „Buzz“ Sawyer a William Cooper byli zabiti při pádu letounu. Správce nákladu Eugene Hasenfus se zachránil na padáku a byl zajat. Nakonec byl propuštěn v prosinci 1986. Zachráněný vrak letounu byl použit jako plážový koktejlový bar.  Další čtyři letouny (možná i více) podporovaly akce proti pašování narkotik, přičemž působily hlavně v Peru a Kolumbii.", "section_level": 3}, {"title": "Nehody a incidenty.", "content": "Během své služby postihlo letoun 90 nehod a incidentů (údaj k březnu 2013), které si vyžádaly téměř 700 lidských životů. Velká část z nich připadá na vrub bojové činnosti ve Vietnamu (zahrnuty jsou i letouny sestřelené nepřátelskou palbou). Následují příklady několika z nich:", "section_level": 2}, {"title": "Dochované exempláře.", "content": "Po celém světě a hlavně ve Spojených státech se dochovalo velké množství letounů C-123, které slouží jako statické exponáty v muzeích i na dalších místech. Několik letounů i nadále létá v soukromých leteckých klubech ve Spojených státech ale i ve světě. Seznam dochovaných letounů je uveden na anglické verzi tohoto článku.", "section_level": 1}, {"title": "Letouny ve filmu.", "content": "Letoun C-123K (54-709), N709RR (předtím než byl v roce 2010 zničen při nehodě) byl použit při natáčení akčního filmu \"Con Air\" (1997). Jiné letouny C-123 se objevily ve filmech \"Dech života\" (1987), \"Operace Slon\" (1995) a \"Air America\" (1990).  Filmaři také používali letouny C-123 k navození dojmu mnohem většího čtyřmotorového letounu C-130 Hercules. V této roli byl letoun použit například ve filmu \"Smrtonosná past 2\" (1990), kde měl přidány dva falešné motory s vrtulemi a vystřelovací sedadla.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "Chase XCG-20 Chase XC-123 Chase XC-123A Chase/Fairchild C-123B Fairchild UC-123B Fairchild VC-123C Stroukoff YC-123D Stroukoff YC-123E Fairchild YC-123H Fairchild C-123J Fairchild C-123K Fairchild AC-123K/NC-123K Dva letouny C-123B upravené pro noční sledování pomocí zvláštních senzorů a s útočnou kapacitou. C-123T Fairchild HC-123B Fairchild UC-123K Fairchild VC-123K Stroukoff YC-134", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace (C-123K Provider).", "content": "\"Technické údaje pocházejí z publikací „The Observer's Book of Basic Aircraft: Military\" (rozměry) a „Jane's All The World's Aircraft 1969–70“\" (hmotnosti a výkony)", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Brazílie Čínská republika  Khmerská republika Korejská republika  Laoské království Salvador Saúdská Arábie Spojené státy americké Thajsko Vietnamská republika Venezuela", "section_level": 1}], "src_summary": "C-123 Provider je americký vojenský transportní letoun navržený společností Chase Aircraft a následně vyráběný společností Fairchild pro letectvo Spojených států amerických (dále jen USAF). Mimo služby u USAF, která zahrnovala i pozdější službu u leteckých záloh a letecké národní gardy, letoun také sloužil u pobřežní stráže Spojených států amerických a v různých leteckých silách převážně států jihovýchodní Asie. Během války ve Vietnamu se letoun účastnil rozprašování defoliantů, nejznámější byl Agent Orange, v rámci \"operace Ranch Hand\".", "tgt_summary": "费尔柴德C-123供应者(Provider)是美国空军在二战后装备的一种运输机。其机体设计来自于全金属的无动力滑翔机XCG-20。在XCG-20发展过程中,其中两架原型滑翔机分别加装两具R-2800-23型发动机(XC-123)与四具J47-GE-11型发动机(XC-123A)而成。其中XC-123在通过测试,更换新型发动机(R-2800-99W)以及改用方型垂直尾翼后,定名为C-123B,并于1952年开始进入量产。C-123B也是此型运输机后来所有衍生型的基础。", "id": 195397}
{"src_title": "Kenny Ortega", "tgt_title": "肯尼·奥特加", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Narodil se jako syn Madeline Ortegové, která pracovala jako číšnice, a Octavia \"Tibby\" Ortegy, který pracoval v továrně v Redwood City. Jeho prarodiče pochází ze Španělska. Je především znám díky spolupráci s tanečníkem a choreografem Genem Kellym ve filmu Xanadu. Mezi jeho nejznámější choreografie patří choreografie k písničce Hold Me z filmu Hříšný tanec z roku 1987 a získal ocenění za choreografie ve videoklipech,jako třeba písničku od Madonny Material Girl. Pracoval také s The Tubes najejich scéně a režíroval video pro She's a Beauty  Ortega režíroval video k písničce Rock Me Tonite od Amerického zpěváka a písničkáře Billyho Squiera. Ortega byl obviněn Billym Squierem, za zničení jeho kariéry, za nepovedený promo klip, který byl označen jako nejhorší všech dob. Později, společně s Michaelem Jacksonem vytvořili turné v roce 1992- 1993,které neslo název Dangerous Worl Tour a také HIStory World Tour v roce 1996-1997. Také dělal choreografie v rozmezí od Super Bowl XXX, 72nd Academy Awards, Letní olympijské hry 1996 v Atlantě a Zimní olympijské hry 2002 v Salt Lake City.  Kromě toho, Ortega režíroval a dělal choreografii k Muzikálu ze střední, Muzikálu ze střední 2 a Muzikálu ze střední 3, \"Maturitní ročník\" a dělal choreografii k filmu Gepardí kočky 2.  30. ledna2008, Ortega představil režiséra a choregrafa Adama Shankmana v na devátém výročí této \"show\".  V květnu roku 2009, Ortega začal spolupracovat s Michaelem Jacksonem na jeho 50. plánovaném turné This is it!, které ale bylo zrušené kvůli náhlé smrti Michaela Jacksona. Ortega režíroval koncertový film Michael Jackson's This Is It. Film byl uveden do kin 28. listopadu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kenneth John \" Kenny \" Ortega (* 18. dubna 1950, Palo Alto, Kalifornie, USA) je americký producent, režisér a choreograf, známý díky režírování Hocus Pocus, Muzikál ze střední \"1,2,3\" a Michaela Jacksonův \"This Is It.", "tgt_summary": "肯尼·奥特加(1950年-4月18日),全名肯尼思·约翰·奥特加,美国著名导演、制片人和编舞,他曾导演了歌舞青春3:毕业季和已故流行乐天王迈克尔·杰克逊的“This Is It”伦敦大型演唱会的舞蹈。", "id": 55543}
{"src_title": "Cena Václava Havla za lidská práva", "tgt_title": "哈维尔人权奖", "src_document": [{"title": "Vznik ceny.", "content": "Záměr udílet cenu tohoto typu nesoucí jméno Václava Havla oznámily po jeho smrti v prosinci 2011 hned dvě instituce – Nadace Charty 77 a Knihovna Václava Havla. Zakladatel Nadace Charty 77 František Janouch tehdy vyjádřil přesvědčení, že by cenu měla udílet jeho nadace, vzhledem ke zkušenostem s udílením jiných cen. Podle představ tehdejšího ředitele Knihovny Martina Palouše mělo jít o projekt pěti institucí: Knihovny Václava Havla, Nadace Charty 77, Nadace Vize 97, společností Forum 2000 a Člověk v tísni. V roce 2012 došlo k dohodě Nadace Charty 77 s Knihovnou na společném udílení. Zbylé tři výše jmenované instituce měly získat poradní hlas. Dále však probíhala jednání s Parlamentním shromážděním Rady Evropy (dále též PS RE), které seskupuje zástupce národních parlamentů 47 zemí Evropy.  Dne 25. března 2013 podepsali dohodu předseda Parlamentního shromáždění Rady Evropy Jean-Claude Mignon, ředitelka Knihovny Václava Havla Marta Smolíková a za Nadaci Charty 77 František Janouch. Oficiální podepsání proběhlo za přítomnosti českého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga v Černínském paláci, sídle ministerstva zahraničních věcí.  Ocenění nahrazuje dosavadní cenu lidských práv Parlamentního shromáždění Rady Evropy, která vznikla v roce 2007 a byla udílena s dvouletou periodou. Slavnostní udílení se uskutečňuje každoročně na zahájení podzimního Valného shromáždění PS RE. S trofejí a diplomem je spojena také finanční odměna ve výši 60 000 eur. Polovinou částky přispívá Česká republika, což vláda schválila dne 20. března 2013, druhou polovinou pak Parlamentní shromáždění Rady Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Oceněné osobnosti.", "content": "Historicky prvním nositelem ceny byl 30. září 2013 vyhlášen běloruský aktivista Ales Bjaljacki. V roce 2014 získal cenu ázerbájdžánský obhájce lidských práv Anar Mammadli. V roce 2015 byla oceněna Ljudmila Michajlovna Alexejevová. V roce 2016 byla cena udělena Ambasadorce dobré vůle OSN a jezídské aktivistce Nadje Muradové. V roce 2017 získal cenu turecký právník a soudce Murat Arslan, který byl uvězněn v rámci politických čistek v Turecku. V roce 2017 byla cena udělena lidskoprávnímu aktivistovi Oyubu Titievovi působícímu v Čečensku. V roce 2019 byla cena udělena ujgurskému právníkovi Ilhamu Tohti a Mládežnické iniciativě za lidská práva, která působí na Balkáně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cena Václava Havla za lidská práva je mezinárodní ocenění za mimořádný přínos jednotlivce či nevládní instituce k ochraně lidských práv. Ocenění je udíleno každoročně, počínaje rokem 2013.", "tgt_summary": "瓦茨拉夫·哈维尔人权奖是欧洲理事会议员大会、瓦茨拉夫·哈维尔图书馆、77宪章基金会于2013年设立的奖项,用于表彰在欧洲及其他地区人权领域做出突出贡献的个人或非政府组织,奖金金额为6万欧元,其中一半由欧洲理事会议员大会提供,另一半由捷克外交部提供。获奖者包括伊朗人纳迪娅·穆拉德和中国人伊力哈木·土赫提。", "id": 264362}
{"src_title": "Ministerstvo prací (Čína)", "tgt_title": "工部", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ministerstvo vzniklo v říši Suej jako jeden ze šesti funkčních oddílů kanceláře \"šang-šu\", součástí kanceláře \"šang-šu\" bylo i za pěti dynastií a v říši Sung. Po splynutí „tří kanceláří“ \"san-šeng\" (\"čung-šu šeng\", \"men-sia šeng\" a \"šang-šu šeng\") bylo v říši Jüan a zprvu i v říši Ming částí kanceláře \"čung-šu\". Roku 1380 byla kancelář \"čung-šu\" zrušena a ministerstva, včetně ministerstva prací, se osamostatnila a nadále byla přímo podřízena císaři.  Odpovídalo za státní výstavbu, soupisy řemeslníků a dělníků pro státní službu, státní dílny a výrobny, míry a váhy, výrobu mincí, využití hor, jezer a bažin. Za Mingů a Čchingů ztratilo část vlivu ve prospěch agentur řízených palácovými eunuchy, provinčními koordinátory a místodržiteli. Obvykle bylo považováno za nejslabší ze šesti ministerstev. Někdy (za Jižní Sung a Jüan) bylo slučováno s ministerstvem trestů.  V čele stál ministr \"šang-šu\" (), který měl za Tchangů hlavní třetí hodnost (v systému devíti hodností), vedlejší druhou za Sungů, hlavní třetí za Ťinů, Jüan a do 1380 Mingů, hlavní druhou po 1380 za Mingů a Čchingů, vedlejší první za Čchingů po 1730. V říši Čching byl jedním ministrem Mandžu a druhým Číňan. Pomáhali mu dva náměstci ministra \"š'-lang\" ().  Dělilo se na odbory (, \"s’\") a/nebo sekce (, \"kche\"). V čele odboru stál ředitel \"lang-čung\" (). Za Suejů a Tchangů se skládalo ze čtyř odborů:  Za Mingů se dělilo na odbory  Kromě ministerských útvarů řídilo množství skladů, zásobovacích agentur, manufaktur, zbrojovek a dolů.  Kromě ministerstva v hlavním městě říše (Nankingu, od roku 1421 Pekingu), existovalo v mingské době i paralelní ministerstvo prací ve vedlejším hlavním městě (v letech 1402–1421 Pekingu, od 1421 v Nankingu). Ministerstvo ve vedlejší metropoli mělo stejnou strukturu, avšak méně úředníků, Jeho pravomoc se vztahovala na vedlejší metropoli a metropolitní oblast.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ministerstvo prací () či ministerstvo staveb, veřejných prací, veřejných staveb, byl v Číně od 6. do 19. století jeden z ústředních úřadů státní správy čínských států, jmenovitě říší Suej a Tchang, států období pěti dynastií, říší Sung, Ťin, Jüan, Ming a Čching.", "tgt_summary": "工部为中国古代官署名,六部之一。其长官为工部尚书。", "id": 2585621}
{"src_title": "Simon Poulsen", "tgt_title": "西蒙·波尔森", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "S Janovem podepsal tříletý kontrakt 27. srpna 2012. V roce 2014 se vrátil do nizozemského klubu AZ Alkmaar, kde již působil v letech 2008–2012. V květnu 2015 podepsal dvouletý kontrakt s PSV Eindhoven.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládežnické reprezentace.", "content": "Simon Poulsen hrál za dánské reprezentační výběry od kategorie do 19 let. S reprezentací do 21 let se v roce 2006 zúčastnil Mistrovství Evropy hráčů do 21 let, které se konalo v Portugalsku. Dánům se na turnaji příliš nevedlo, se dvěma body skončili po remízách s Itálií (3:3) a Nizozemskem (1:1) a prohře s Ukrajinou (1:2) na poslední čtvrté příčce základní skupiny B.", "section_level": 2}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "V A-týmu Dánska zažil debut 28. března 2007 pod trenérem Mortenem Olsenem v Duisburgu v přátelském utkání s domácím Německem. Byla to vítězná premiéra, Dánsko porazilo soupeře 1:0, Poulsen nastoupil na hřiště v 77. minutě (za stavu 0:0).  Nastoupil i v kvalifikaci na MS 2014. Hrál např. v utkání s Českou republikou na Andrově stadionu v Olomouci 22. března 2013, kde Dánsko porazilo ČR 3:0. Hrál v základní sestavě i v dalším kvalifikačním utkání 26. března 2013 v Kodani proti hostujícímu Bulharsku, které skončilo remízou 1:1. Dánsko získalo z 5 zápasů jen 6 bodů a kleslo na čtvrté místo za Českou republiku.  Účast Simona Poulsena na vrcholových turnajích:", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství světa 2010.", "content": "Zúčastnil se Mistrovství světa 2010 v Jihoafrické republice, kde se Dánsko utkalo v základní skupině E postupně s Nizozemskem (14. června, prohra 0:2), Kamerunem (19. června, výhra 2:1) a Japonskem (24. června, prohra 1:3). Odehrál všechna tři utkání v základní sestavě. Dánsko skončilo se třemi body na nepostupovém třetím místě tabulky a se světovým šampionátem se rozloučilo.", "section_level": 3}, {"title": "EURO 2012.", "content": "Poulsen hrál i na Euru 2012, kde se Dánsko střetlo v základní skupině B („skupina smrti“ - nejtěžší základní skupina na turnaji) postupně s Nizozemskem (9. června, výhra 1:0, dostal žlutou kartu), Portugalskem (13. června, prohra 2:3) a Německem (17. června, prohra 1:2). Ke všem třem zápasům nastoupil v základní sestavě, Dánsko získalo 3 body a umístilo se na třetí příčce, což na postup do čtvrtfinále nestačilo.", "section_level": 3}], "src_summary": "Simon Busk Poulsen (* 7. října 1984, Sønderborg, Dánsko) je dánský fotbalista, který od roku 2015 hraje na postu obránce v nizozemském klubu PSV Eindhoven. Mimo Dánska hrál v Itálii a Nizozemsku.", "tgt_summary": "西蒙·保臣(,1984年-10月7日)是一名丹麦足球员,可担任左翼或左后卫,现效力丹麦足球超级联赛球会桑德捷斯基。", "id": 2221092}
{"src_title": "Mořské želvy", "tgt_title": "海龟", "src_document": [{"title": "Dnešní druhy a jejich rozšíření.", "content": "Žijící zástupce mořských želv řadíme do dvou čeledí – \"Dermochelyiidae\" s pouze jedním zástupcem kožatkou velkou (\"Dermochelys coriacea\") a \"Cheloniidae\" se šesti druhy. Pro čeleď \"Cheloniidae\" jsou charakteristické keratinové pláty pokrývající dobře vyvinutý kostěný krunýř. Naproti tomu kožatka velká má krunýř tvořený tenkou pevnou vrstvou elastické kůže, která je vyztužena tisíci malými kostěnými plátečky. Tato adaptace se zřejmě vyvinula kvůli kompresi při hlubokých ponorech za potravou. Kožatka velká je totiž nejhlouběji se potápějícím plazem. Mořské želvy jsou primárně skupinou tropických moří. Kareta zelenavá se rozmnožuje v tropech. Rozšířenější kareta obecná snáší vejce i v oblasti Středozemního moře. Největší areál výskytu, nejen ze skupiny mořských želv, ale i ze všech plazů, má ale druh kožatka velká obývající všechny světové oceány. Kožatky kladou vejce v tropech i subtropech a jejich potravní habitaty můžeme sledovat i v severských oblastech nad 50° s. š.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Mořské želvy jsou všežravé. Mezi jejich potravu patří: medúzy, houby, drobní korýši a malé ryby atd. Střevní mikroflóra těchto želv pravděpodobně spoluutvářela jejich evoluci po desítky milionů let )jak ukázal výzkum a genetické mapování jejich mikrobiomu).", "section_level": 1}, {"title": "Životní cyklus.", "content": "Želvy během života využívají rozmnožovací, na potravu vzácné oblasti a potravní oblasti, kde je potrava naopak hojná. Mezi těmito habitaty, vzdálenými od sebe i tisíce kilometrů, želvy opakovaně migrují. Kvůli náročné migraci spojené s mnoha hrozbami se mořské želvy nerozmnožují pravidelně každý rok. Pokud ale k reprodukční migraci dojde, jedinci se setkávají a páří nedaleko pláží, kde se samice samy vylíhly. Samice během jedné reprodukční sezony trvající necelé tři měsíce může naklást i sedm snůšek, přičemž každá obsahuje 80–100 vajec. Po zhruba 60 dnech se líhnou mláďata. Pohlaví mláďat je stejně jako u mnoha jiných plazů určeno teplotou během inkubace. Vyšší teploty produkují samice a nižší samce. Mláďata se musí co nejrychleji dostat do moře, k čemuž používají vizuální orientaci – mají tendenci opouštět tmavá místa a mířit k hvězdami ozářené vodní hladině. Během pomalého růstu mořské želvy procházejí dramatickými ontogenetickými změnami. Z počáteční oceánské fáze juvenilů se při dosažení určité velikosti většinou rekrutují do obyvatel příbřežních habitatů, kde po dalších několika letech dospívají a odtud pak cestují do líhních oblastí, aby se rozmnožily. O biologii mořských želv v období mezi prvním vstupem do moře a dosažením sexuální dospělosti se ale zatím neví téměř nic.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Populace všech sedmi druhů mořských želv strmě klesají - čtyři ze sedmi druhů jsou považovány za kriticky ohrožené, další tři jako ohrožené vyhynutím. Relativně nejlepší je situace v Atlantském oceánu, kde již často probíhá ochrana na plážích. Horší je stav v Tichém oceánu, kde populace exponenciálně klesají. Nejhorší je pak vývoj v Indickém oceánu, kde populace mořských želv na mnoha místech již úplně zmizely. Jednotlivé typy ohrožení a jejich spolupůsobení úzce souvisí s životním cyklem želv. Během suchozemské fáze, která v životě mořských želv tvoří jen nepatrnou část, hrozí samicím, vejcím i mláďatům velké množství nástrah. Klíčová je možnost dlouhodobého zatopení snůšky přílivem, vliv predace i vnitrodruhová destrukce snůšek. Mnohá nebezpečí jsou přirozená, ovšem člověk zásadně ovlivňuje jejich intenzitu. Díky globální klimatické změně se zvedá hladina moří a hrozí tak častější zaplavení vajec. Nejčastějšími predátory jsou introdukovaní psi a krysy. Kvůli rozvoji pobřeží ubývá pláží a častěji se stává, že želva při hloubení svého hnízda fyzicky zničí na totéž místo dříve uloženou snůšku. Zbytkové světlo pronikající z urbanizovaných oblastí na pláže dezorientuje mláďata. Pokud budete v na dovolené bydlet u pláže, kde kladou želvy svá vejce, zatahujte na noc závěsy. Největším problémem však na mnoha místech zůstává přímý sběr želvích vajec a zabíjení samic pro maso. Nejezte želví vajíčka. Dospělé mořské želvy v oceánu téměř postrádají přirozené nepřátele. Velký problém pro ně ale představuje intenzivní rybolov. Celoživotně jsou želvy ohroženy nemocemi, kterým snadněji podléhají díky oslabení imunity vlivem znečištěním moří...", "section_level": 1}, {"title": "Čeleď: Karetovití (\"Cheloniidae\").", "content": "Druhy:", "section_level": 2}, {"title": "Čeleď: Kožatkovití (\"Dermochelyidae\").", "content": "Druh:", "section_level": 2}], "src_summary": "Želvy (\"Testudines\") se od ostatních plazů odlišují především tím, že mají tělo chráněno krunýřem a i díky němu můžeme určit, že žily na Zemi už před více než 220 miliony let. Skupina mořských želv se od želv sladkovodních odštěpila zhruba před 100 miliony lety. Mořské želvy se od suchozemských a sladkovodních želv odlišují především přítomností solných žláz ukrytých v lebce, končetinami přeměněnými v ploutve a redukovanějším, tedy na pohyb v moři lépe adaptovaným krunýřem. Mořské želvy (\"Chelonioidae\") plní v oceánech unikátní a klíčové ekologické role. Dokumentovat to lze například jejich zásadní roli ve fungování korálových ekosystémů. Karety pravé, jejichž hlavní složku potravy tvoří mořské houby (\"Cnidaria\"), například regulují nárosty hub na korálových útesech. Tím přímo ovlivňují složení, strukturu a druhovou rozmanitost těchto ekosystémů. Vhodné mm a já se smí být", "tgt_summary": "海龟是海洋龟类的总称,所有龟鳖目动物中唯一生活在海洋的物种,分布范围十分广泛,分布于除北冰洋外的全球海域中。背上有壳,其花纹较一般陆龟或河龟复杂,壳的外型是扁平流线形,脚为船桨状。", "id": 2963625}
{"src_title": "Kancelář men-sia", "tgt_title": "门下省", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "\"Šeng\" () je část nebo oddělení zabývající se dohledem nad svěřeným oborem nebo oblastí s cílem zlepšení jeho fungování, postupně získalo mimo jiné význam provincie. \"Men-sia šeng\" () je pak \"šeng\" „od brány“ (\"men\"), míněna byla Brána obdržení vůle Nebes, která oddělovala areál císařských paláců (Zakázané město) od úřednického Císařského města.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V období po pádu dynastie Chan v polovině 3. století stanuly v čele civilní správy říše Wej dvě kanceláře, kancelář \"čung-šu\" (), která odpovídala za formulaci vládní politiky a sepisování císařských nařízení a dekretů, a kancelář \"šang-šu\" (), která odpovídala za vykonání výše uvedených rozhodnutí.  V říši Západní Ťin (265–316) z obavy z moci těchto dvou úřadů vznikla třetí, kontrolní kancelář \"men-sia\". Její úředníci měli v popisu práce kontrolu písemností vycházejících z kanceláře \"čung-šu\" a v případě stylistických či obsahových závad je vraceli k přepsání. Ředitelé kanceláře patřili k nejvýše postaveným úředníkům a zasedali v císařské radě.  Systém úzce spolupracujících tří kanceláří přetrval i v říších Suej (581–618) a Tchang (618–907). Za Tchangů byla podle významu druhá za kanceláří \"šang-šu\". V jejím čele stáli dva vedoucí \"š’-čung\" (, doslova „ústřední pomocník“), kteří měli hlavní třetí hodnost (v systému devíti hodností; od roku 767 hlavní druhou). V tchangském období kromě vlastního vedení kanceláře a jeho obslužného personálu podléhali kanceláři \"men-sia\" také:  V říši Sung (po roce 960) tři kanceláře prakticky splynuly do císařského sekretariátu \"čung-šu men-sia\". Roku 1082 sungský císař Šen-cung tři kanceláře obnovil a oddělil, poté \"čung-šu šeng\" zvažovala politiku, \"men-sia šeng\" zkoumala možné alternativní politiky a \"šang-šu šeng\" je s podřízenými ministerstvy realizovala. Rozdělení výrazně zpomalilo chod vlády, protože ředitelé kanceláří komunikovali s císařem samostatně. Po Šen-cungově úmrtí roku 1085 kanceláře opět úzce spolupracovaly a roku 1129 byly sloučeny v jednu, \"šang-šu šeng\", i když místa ředitelů kanceláří \"čung-šu\" a \"men-sia\" byla zrušena až roku 1172.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kancelář men-sia (, doslovně „oddělení u brány“) byla počínaje obdobím po pádu dynastie Chan koncem 3. století a konče 12. stoletím jedním z nejvyšších civilních úřadů ve staré Číně v systému organizace vládní administrativy známém jako tři kanceláře a šest ministerstev.", "tgt_summary": "门下省,是中国从隋朝和唐朝开始正式设立的三省六部制中的一省,负责审查国家的重要诏令。高丽王朝亦有设置。唐高宗时曾一度改称东台;武则天时称鸾台;唐玄宗时一度称黄门省。", "id": 2474519}
{"src_title": "Pupalka", "tgt_title": "月見草屬", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jsou to jednoleté, dvouleté nebo vytrvalé byliny se stonky i bez stonků, bývají chlupaté nebo lysé a dorůstají do výšky od 10 cm do 300 cm. Kořeny mají různé, hrubé rostoucí kolmo dolů, vláknité rostoucí plytce, s oddenky nebo s prýty vyrůstajícími z rozrůstajících se kořenů postranních. Některé druhy mají listovou růžici, která před kvetením uvadá, jiné jen lodyhu porostlou střídavými listy, jež mohou být celistvé, zubaté nebo zpeřené, jejich čepele mají tvar podlouhlý, vejčitý nebo obvejčitý; palisty se u pupalek nevyskytují,  Symetrické květy se zpravidla dobře vyvinutou korunní trubkou vyrůstají v paždích horních listů a vytvářejí květenství klas nebo latu, případně vyrůstají jednotlivě. Mají spodní semeník tvořený čtyřmi plodolisty, ten je srostlý s číškou, která ve tvaru protáhlé trubičky semeník vysoko přerůstá; na konci nese čtyři čárkovitě kopinaté, dolů ohnuté kališní lístky barvy zelené, nažloutlé nebo červeně či fialově proužkované a dále čtyři tupě laločnaté korunní lístky barvy žluté, růžové, bílé nebo fialové. Tyčinek vyrůstajících ve dvou přeslenech je osm, vzácně jen čtyři, jejich prašníky se otevírají podélně, hodně lepivá pylová zrna jsou většinou spojena do vláken. Čtyřdílný semeník má převážně jen jednu dlouhou čnělku, která nese čtyřlaločnou bliznu.  K opylení se květy otevírají nejčastěji zvečera nebo brzy ráno, přenos pylu zajišťuje hmyz nebo dochází k samoopylení, častá je mezidruhová hybridizace. Plody jsou podlouhlé čtyřdílné pukavé tobolky otevírající se chlopněmi, obsahují 20 až 100 drobných lehkých semen bez endospermu.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V České republice se vyskytuje 24 druhů, některé z nich vznikly zaznamenanou hybridizací:", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Pupalka (\"Oenothera\") je na pěti kontinentech rozšířený rod kvetoucích rostlin. Je rozdělen do 145 druhů, které rostou převážně v mírném a subtropickém podnebném pásu. Do Evropy, a tudíž i do České republiky byly tyto rostliny introdukovány z východní Asie a hlavně z Ameriky, kde je největší počet druhů považován za původní.", "tgt_summary": "月见草属(学名:')又称待宵草、晚樱草,属于柳叶菜科的植物。因为本属植物大多数只在夜晚开花、白天凋谢,所以又名「Evening Primrose」。", "id": 2159423}
{"src_title": "ICloud", "tgt_title": "ICloud", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "iCloud je poslední z rodiny cloudů od Applu. Předcházely mu služby iTools (2000),.Mac (2002) a MobileMe (2008). iCloud je první zdarma dostupný cloud od Applu, všichni jeho předchůdci byli placení.  iCloud byl představen 6. června 2011 samotným Stevem Jobsem na konferenci WWDC. S představením iCloudu také přišel konec MobileMe, který nastal 30. června 2012. Jako první iCloud nabídly systémy macOS 10.7 Lion a iOS 5, a to zcela zdarma. Jeho podpora se poté rozšířila i na web a Windows.  Týden po spuštění zaznamenal iCloud 20 milionů uživatelů. Ne všichni uživatelé ale byli z nuceného přechodu nadšeni a někteří z nich na Apple v květnu 2012 podali žalobu.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "iCloud nabízí celou řadu funkcí, dostupných napříč platformami.", "section_level": 1}, {"title": "Back to my Mac.", "content": "Prostřednictvím přidruženého Apple ID umožňuje navázat vzdálené spojení s počítačem Mac. Dříve bylo součástí MobileMe.", "section_level": 2}, {"title": "iOS zálohy.", "content": "Od zahájení podpory iCloudu v iOS je možné každé zařízení běžící na verzi iOS 5 a novější zálohovat do iCloudu. Zařízení se může zálohovat samo, když se nabíjí, nebo na žádost uživatele. Zálohy lze provádět také prostřednictvím iTunes na PC nebo Macu. Obsahem záloh jsou fotografie a videa, nastavení, data aplikací, zprávy, vyzváněcí tóny a hlasové zprávy. Data je možné obnovit prostřednictvím iTunes.", "section_level": 2}, {"title": "E-maily, kontakty a kalendář.", "content": "Každý vlastník iCloud účtu získá e-mailovou adresu \"@icloud.com\" a její alias \"@me.com\", synchronizovaný kalendář a synchronizované kontakty. K e-mailu je možné přistupovat pomocí šifrovaných variant protokolů IMAP, POP3 a SMTP. Kontakty a kalendář žádné API nenabízí a jsou přístupné pouze ze zařízení kompatibilních s iCloudem a webu.", "section_level": 2}, {"title": "Najít přátele.", "content": "Najít přátele je služba pro zobrazení polohy jiných uživatelů iCloudu. Sdílení polohy je postaveno na čistě dobrovolné bázi, přičemž každou dvojici sledující–sledovaný musí sledovaný explicitně schválit. Vlastní funkce je taková, že systém sledujícího upozorní, když se sledovaný dostane do některé z lokací, s níž její sledující dříve svázal ve své konfiguraci (jedná se např. o případ, kdy dítě přijde domů ze školy – rodič se o tom okamžitě dozví). Funkce je dostupná od iOS 6.", "section_level": 2}, {"title": "Najít iPhone/Najít Mac.", "content": "Najít iPhone a Najít Mac jsou služby určené ke zjištění polohy ztraceného či ukradeného zařízení. Podmínkou funkčnosti je, že zařízení je připojené k internetu. Kromě zobrazení polohy zařízení do repertoáru těchto služeb patří též schopnost zjištění stavu baterie, zablokování zařízení a rozeznění velice pronikavého tónu. Poslední jmenovaná funkce je velmi užitečná v případě hledání telefonu v domě. Zařízení je dále možné nevratně smazat.", "section_level": 2}, {"title": "Klíčenka.", "content": "Klíčenka byla představena v roce 2013 na WWDC a slouží k uchovávání hesel, která jsou přístupná pouze ve webovém prohlížeči Safari. Její obsah se synchronizuje s iCloud účtem, a hesla jsou tak dostupná napříč zařízeními. Kompatibilní je s iOS 7, macOS 10.9 a novějšími verzemi systémů. Kromě ukládání hesel dokáže také generovat náhodná hesla.", "section_level": 2}, {"title": "iTunes Match.", "content": "iTunes Match je služba propojená se softwarem iTunes (macOS) a Hudba (iOS), která umožňuje synchronizovat hudební knihovnu pomocí iCloud účtu. Při spuštění byla služba unikátní svým omezením – nezáleželo totiž na datové velikosti knihovny, nýbrž na počtu skladeb. Za iTunes Match je nutné platit roční poplatek, nejedná se totiž o součást základní verze iCloudu.", "section_level": 2}, {"title": "iWork pro iCloud.", "content": "iWork pro iCloud je varianta kancelářského balíku iWork určená pro web. Je dostupná z jakéhokoli zařízení s webovým prohlížečem. Pomocí služby iCloud Drive je možné dokumenty synchronizovat s Macy a iOS zařízeními.  Od svého spuštění iWork pro iCloud procházel velmi dlouhým betatestováním, které skončilo až po necelých dvou letech, 24. října 2015, nicméně v době ukončení beta verze bylo možné nejen prohlížet vlastní dokumenty z jiných zařízení, ale i tvořit nové, či je tzv. kolaboračně (ve více lidech) upravovat. K dispozici byl také export do formátů kompatibilních s konkurenčním balíkem Microsoft Office a možnost prezentovat je na webu – díky využití systémového celoobrazovkového režimu, jenž se např. v macOS jeví jako samostatná plocha, pročež umožňuje prezentovat, a na jiném monitoru vykonávat jinou činnost.", "section_level": 2}, {"title": "Knihovna fotografií na iCloudu.", "content": "Knihovna fotografií na iCloudu je náhradou tzv. Photo Streamu, na rozdíl od něj však umožňuje ukládat na iCloud celou knihovnu fotografií (nemusí se tedy jednat pouze o fotografie vyfocené telefonem). Služba je dostupná jak ve webovém rozhraní, tak v aplikaci Fotky (OS X, iOS).", "section_level": 2}, {"title": "iCloud Drive.", "content": "iCloud Drive je náhradou Dokumentů na iCloudu. Zatímco Dokumenty na iCloudu umožňovaly ukládat pouze produkty aplikací registrovaných vývojářů a s obsahem souborů nedovolovaly nikterak manipulovat, do iCloud Drive lze ukládat soubory všeho druhu a lze do nich zasahovat.  iCloud Drive byl představen spolu se systémy macOS 10.10 Yosemite a iOS 8. Po aktivaci iCloud Drive již není možné využívat Dokumenty na iCloudu, a zařízení s nekompatibilním systémem tak přicházejí o možnost synchronizovat data pomocí iCloudu.", "section_level": 2}], "src_summary": "iCloud je služba typu cloud od společnosti Apple, představená v červnu 2011 a integrovaná do všech zařízení společnosti. Myšlenka iCloudu je, že uživatelský obsah je uložen na serveru u společnosti Apple a uživatel může tato data synchronizovat a měnit. iCloud podporují základní aplikace od společnosti Apple, jakými jsou Kontakty, Kalendář, Mail nebo iTunes. Vedle toho Apple nabízí i vývojářské nástroje, jež lze použít pro začlenění iCloudu do aplikací třetích stran. Oproti jiným službám typu cloud má iCloud tu výhodu, že je integrován na úrovni operačního systému jako takového, a tudíž, aby uživatel mohl využívat iCloud, nemusí se nikde registrovat (stačí mu Apple ID).", "tgt_summary": "iCloud是苹果公司所提供的线上同步储存服务和云端计算服务,初始空间有5GB,可以购买储存空间。用户能在iCloud中存储音乐、照片、App资料、档案、联系人和日历等,并将无线推送到用户所有支持iCloud同步的设备上,而不用使用连接线来同步。iCloud现在可以存储第三方应用的数据并同步苹果设备上。", "id": 541362}
{"src_title": "XFree86", "tgt_title": "XFree86", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "Zatímco \"XFree86\" byl používán ve většině distribucí před změnou jeho licence ve verzi 4.4.0, po změně byl většinou nahrazen jeho vývojovou větví X.Org a v dnešní době se používá jen zřídka. Poslední zbývající distribuce operačního systému používající \"XFree86\" patří NetBSD, který ve výchozím nastavení stále v některých distribucích používá verzi 4.5.0 (ačkoli X.Org lze nainstalovat z pkgsrc).", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "XFree86 se skládá z klientských knihoven používaných pro psaní klientských X aplikací, a X serveru odpovědného za zobrazení. Klienti a servery komunikují prostřednictvím X protokolu, který jim umožňuje běžet na různých počítačích.  XFree86 server komunikuje s hostitelským jádrem operačního systému a řídí vstupní a výstupní zařízení s výjimkou grafických karet. Ty jsou přímo řízeny XFree86, takže musí obsahovat vlastní ovladače pro všechny grafické karty které uživatel může mít.  Od verze 4.0, XFree86 podporuje některé grafické karty s akcelerací 3D přes GLX a DRI rozšíření.  Vzhledem k tomu, že server obvykle potřebuje nízkoúrovňový přístup k hardwaru grafické karty, tak na mnoha sestavách potřebuje být spuštěn jako s právy superuživatele (v unixových systémech s UID 0). Nicméně, na některých operačních systémech je možné spustit server s právy běžného uživatele (pomocí tzv. capability-based security).  Je také možné použít XFree86 nad framebufferem, který zobrazuje grafická karta.  Na typickém POSIXovém systému, obsahuje konfigurační soubory adresář /etc/X11. Základní konfigurační soubor je /etc/X11/XF86Config (nebo XF86Config-4), který obsahuje proměnné o monitoru, klávesnici a grafické kartě. Program \"xf86config\" je často používán, ačkoli \"xf86cfg\" se vyskytuje s XFree86 serverem a je jistě příjemnější. Mnoho distribucí Linuxu často obsahuje konfigurační nástroj, který se ještě snadněji používá (jako např. debconf na Debianu) nebo autodetekční systémy rozpoznávající většinu nastavení (Anaconda na Red Hat Linux a Fedoře, YaST na SUSE a Mandriva Linux).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná historie a pojmenování.", "content": "Projekt byl zahájen v roce 1992, kdy David Wexelblat, Glenn Lai, David Dawes a Jim Tsillas spojili své síly, aby se podíleli na X11R5 v odhalování chyb ve zdrojovém kódu X386 X serveru (napsaném Thomasem Roellem). Tato verze byla zpočátku nazýván \"X386 1.2E\". Protože novější verze původně freewarové X386 byla prodávána pod proprietární softwarovou licencí podle SGCS, tak to vytvářelo zmatky mezi těmito projekty. Načež po projednání byl projekt přejmenován na XFree86, jako slovní hříčka (X-three-eighty-six odpovídá X-free-eighty-six). Roell dál pokračoval s prodejem proprietárních X serverů, naposled pod názvem Accelerated-X.", "section_level": 2}, {"title": "Vzestup s Linuxem.", "content": "Jak Linux rostl na popularitě, XFree86 rostl s ním, jako hlavní X projekt s ovladači pro PC video karty. Do pozdních devadesátých let byl oficiální vývoj X skomírající. Většina technického pokroku byla vytvořena v rámci XFree86 projektu. V roce 1999 se stal X.Org, který vzešel z XFree86, nejoblíbenější verzí X díky podpoře mnoha hardwarových výrobců v jeho používání na Linuxu.", "section_level": 2}, {"title": "Odnože XFree86.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Xwin.", "content": "Krátce poté, co byl z XFree86 základního týmu vyloučen Keith Packard, tak zřídil xwin.org. I když byl Xwin prohlašován za vývojovou větev XFree86, Keith Packard to vyjasnil až později na \"fóru pro účast Společenství v X\". Viditelnou aktivitu Xwin vyvíjel během prvních dvou měsíců po oznámení, ale většina aktivit se odehrávala v zákulisí a Keith přesunul jeho vlastní vývoj na freedesktop.org.", "section_level": 2}, {"title": "Xouvert.", "content": "Xouvert byl mimo jiné později vyhlášen jako první odnož XFree86 v srpnu roku 2003. Dokonce i přes to, že vydání bylo vyhlášeno v říjnu 2003 a v dubnu 2004, ve skutečnosti ještě nebyly vydány žádné verze. Poslední změna stavu byla v březnu roku 2004 a bylo sděleno, že došlo ke zpoždění při zakládání systému řízení revizí.", "section_level": 2}, {"title": "X.Org.", "content": "Většina z open source Unixových operačních systémů přijaly X.Org Server místo XFree86, a většina vývojářů XFree86 přešla k X.Org.", "section_level": 2}], "src_summary": "XFree86 je v informatice název implementace grafického prostředí (GUI) X Window System. Program byl původně napsán pro unixové operační systémy pro IBM PC kompatibilní počítače, ale nyní je k dispozici pro mnoho jiných platforem. XFree86 je svobodný a otevřený software vydaný pod licencí XFree86 verze 1.1 a vyvíjený společností XFree86 Project, Inc. Hlavním vývojářem je David Dawes.", "tgt_summary": "XFree86是X Window系统的其中一个实现,自1992年,它一直循着自由发放的开放源代码模式被发展。它主要的运作平台是Unix类操作系统,包括各版本的UNIX、Linux、BSD、Solaris、Mac OS X、IRIX、OpenVMS及Cygwin/X等。", "id": 1801273}
{"src_title": "Alexandra Sasko-Altenburská", "tgt_title": "亞歷山德拉·約瑟福芙娜", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Alexandra se narodila jako pátá ze šesti dcer sasko-altenburského vévody Josefa Fridricha (1789—1868) a jeho manželky, württemberské princezny Amálie (1799—1848). Z matčiny strany byla vnučkou Ludvíka Württemberského, bratra carevny Marie Fjodorovny, druhé manželky cara Pavla I. Druhá a šestá z jejích sester již v útlém věku zemřely, Alexandra tak vyrůstala jako nejmladší z nich.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "Se svým budoucím manželem, synem ruského cara Mikuláše I., velkoknížetem Konstantinem Nikolajevičem, se seznámila, když carevič přijel do Německa na svatbu své sestry, velkokněžny Olgy Nikolajevny. Konstantin se hluboce zamiloval a psal svým rodičům: \"\"Ta nebo žádná\"\". V říjnu roku 1847 Alexandra přijela do Ruska a přestoupila na pravoslaví. 11. září roku 1848 se pak konala svatba v Zimním paláci v Petrohradu. Mladá rodina žila v Petrohradu v Pavlovsku, Strelně a Mramorovém paláci.  Z manželství Alexandry Josifovny a Konstantina Nikolajeviče se narodilo šest dětí, čtyři synové a dvě dcery:", "section_level": 2}, {"title": "Velkokněžna.", "content": "Mladá velkokněžna byla považována za jednu z největších krasavic u carského dvora. Velké modré oči, zlatěrudé vlasy, řecký nos a krásná ústa ve spojení s přirozenou elegancí dívky hluboce zapůsobily i na samotného cara Mikuláše I., proslulého znalce ženské krásy. Třebaže neoplývala intelektem, velmi si jí vážili všichni čtyři carové, v období jejichž panování v Rusku žila (Mikuláš I., Alexandr II., Alexandr III., Mikuláš II.) V rodinném kruhu ji nazývali «teta Sanni (тётя Санни)».  Mnoho času věnovala problematice bezprizorných dětí a řídila Hlavní radu dětských útulků.  Milovala hudbu a pořádala skvělé hudební večery. Johann Strauss byl setkáním s velkokněžnou uchvácen a věnoval jí valčík \"\"Velkokněžně Alexandře\"\" a quadrillu \"\"Terasa Strelny\"\".  Alexandra Josifovna měla sklony k mysticismu a věštění ze stolní desky. Podle tvrzení jedné z jejích dvorních dam pod vedením jiné dvorní dámy, Anny Fjodorovny Tjutčevové, \"\"tak mnoho a tak často opakovala svá magnetické pokusy, že se z toho málem pominula.\"", "section_level": 2}, {"title": "Rodinné tragédie.", "content": "V dubnu roku 1874 zasáhlo rodinu Alexandry Josifovny neštěstí. Její nejstarší syn, velkokníže Nikolaj Konstantinovič byl obviněn z krádeže briliantů zdobících ikonu Bohorodičky, kterou svého času car Mikuláš I. požehnal svatbu svého syna Konstantina s Alexandrou Josifovnou. Nikolaj se ke krádeži nikdy nepřiznal, podle svých slov vzal na sebe vinu svého pobočníka, byl však rodinnou radou shledám vinným; aby se zabránilo veřejnému skandálu, byl prohlášen za choromyslného a poslán ze Sankt-Petěrburgu do vyhnanství.  Po této skandální historii se svým nejstarším synem se velkokněžna dlouho nemohla vzpamatovat. Věřila, že ikona chráni její rodinný krb a děsila se budoucnosti. Její obavy se potvrdily, její rodinné štěstí záhy skončilo, rodinu či ji samotnou stíhala rána za ranou.  Ve věku šestnácti let roku 1879 zemřel na souchotiny její nejmladší syn Vjačeslav. Nedlouho nato, po třiceti letech manželství, zjistila velkokněžna, že její hluboce milovaný muž již k ní nechová žádné city. Již dávno měl poměr s balerinou Mariinského divadla v Sankt-Petěrburgu Annou Vasiljevnou Kuzněcovovou (1847—1922) a měl s ní čtyři děti. Konstantin Nikolajevič představil svou favoritku známým se slovy: \"\"V Petěrburgu mám formální ženu, a toto je zákonitá!\"\". Sám o tom řekl manželce a vybídl ji \"\"zachovávat zdvořilost\"\". Car Alexandr III. se k chování \"strýce Koko\" stavěl ostře odmítavě.  Alexandra Josifovna opustila Petěrburg a odjela do Pavlovska, kde trávila neradostné dny. Do hlavního města přijížděla pouze v zimě. Svou lásku k nevěrnému manželovi však chovala až do konce života.  Roku 1889 ranila Konstantina Nikolajeviče mrtvice: ochrnula mu pravá ruka i noha a téměř ztratil schopnost mluvit. V tomto stavu prožil ještě několik let. Alexandra Josifovna při něm zůstala v roli ošetřovatelky - svou povinnost vůči němu splnila až do konce, který přišel 13. ledna roku 1892.", "section_level": 2}, {"title": "Konec života a smrt.", "content": "Ke konci života Alexandra Josifovna téměř oslepla a od roku 1903 nevycházela z Mramorového paláce, kde žila a kde 23. června roku 1911 v požehnaném věku 81 let i zemřela. Do posledního okamžiku byla jasného rozumu i vnímání. Oblíbená velkokněžna byla v souladu se svým přáním pochována ve velkoknížecí hrobce Petropavlovské pevnosti společně se svým manželem (jehož ostatky byly do hrobky, vybudované roku 1908, přeneseny z Petropavlovského chrámu).  V Rusku Alexandra Josifovna prožila 64 let a ruská země se stala její druhou vlastí. Byla ochránkyní tradic rodiny Romanovových a přísné dvorní etikety.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alexandra Sasko-Altenburská, plným jménem německy \"Alexandra Friederike Henriette Pauline Marianne Elisabeth von Sachsen-Altenburg\" (8. června 1830, Altenburg – 6. července 1911, Sankt-Petěrburg) byla rodem princezna z ernestinské linie Wettinů a sňatkem pod jménem \"Alexandra Josifovna (rusky Александра Иосифовна)\" ruská velkokněžna.", "tgt_summary": "亚历山德拉·约瑟福芙娜(英语:Alexandra Iosifovna,1830年-7月8日-1911年-7月6日)是俄罗斯帝国大公夫人和萨克森-阿尔滕堡的公主。她的丈夫是俄罗斯大公康斯坦丁·尼古拉耶维奇。", "id": 1997708}
{"src_title": "Bombový útok na Bostonský maraton", "tgt_title": "2013年波士頓馬拉松爆炸案", "src_document": [{"title": "Oběti.", "content": "Tři oběti podlehly svým zraněním: osmiletý Martin Richard, jehož matka Denise Richardová utrpěla poranění mozku a šestiletá sestra přišla o nohu, 29letá Krystle M. Campbellová, vedoucí restaurace z Medfordu a Lu Ling-c' (\"Lu Lingzi\"), 23letá postgraduální studentka na univerzitě v Bostonu z čínské Šanghaje. Minimálně 14 lidí přišlo o končetiny. Bomby byly sestrojeny z tlakových hrnců, které byly naplněny prachem ze zábavní pyrotechniky. Takový typ bomby není příliš účinný, neboť produkuje relativně slabou tlakovou vlnu a malý počet velikých fragmentů. Pro srovnání lze úvést 20 kg TNT s 50% úmrtností na cca 4 m a 99% úmrtností na cca 3,5 m na tlakovou vlnu v hustém davu, což znamená asi 50 obětí.  18. dubna byl podezřelými zastřelen na kampusu MIT policista Sean Collier.", "section_level": 1}, {"title": "Památník obětem útoku.", "content": "Na místě úmrtí obětí z Boylston Street byl v srpnu 2019 dokončen památník od sochaře Pabla Eduarda sestávající ze třech 120–180 cm vysokých kamenných sloupů, dvou spojených a jednoho stojícího o samotě. Původ sloupů je pevně spjat s každou z obětí: sloup věnovaný Martinu Richardovi pochází z jeho rodné čtvrti Dorchester, k němu připojený sloup pro Lu Ling-c' byl věnován Bostonskou univerzitou a materiál pro třetí sloup upomínající Krystle Campbellovou pochází z ostrova Spectacle Island v bostonském zálivu. Kolem sloupů stojí okrasné lampy z bronzu a skla vysoké 5 až 6 metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Útočníci.", "content": "18. dubna byl v Bostonu konán tiskový brífink, kde vystoupil Richard DesLauriers, speciální agent z bostonské divize FBI pověřený případem, který řekl: „Po velmi detailním rozboru videa, audia a dalších důkazů, vypouštíme fotografie těchto dvou podezřelých.... Aby bylo jasno, tyto obrázky budou těmi jedinými, a zdůrazňuji, těmi jedinými, které by veřejnost měla zhlédnout, aby nám mohla být nápomocna. Jiné fotografie by neměly být považovány za věrohodné.“ Souběžně s tím další agenti zveřejnili fotografie dvou podezřelých, kteří byli ještě týž den identifikováni jako Tamerlan a Džochar Carnajevovi.  Carnajevovi byli etničtí Čečenci, kteří žili v USA legálně od roku 2001, mladší Džochar získal americké občanství. Tamerlan byl bývalý boxer, byl ženatý a měl dítě, Džochar studoval vysokou školu. Před pěti lety Tamerlan přilnul k islámu. Kvůli víře přestal boxovat, ačkoli se chtěl jednu dobu dokonce stát olympijským reprezentantem USA.  Tamerlan a Džochar přišli hned v den, kdy byly jejich fotografie zveřejněny, v rezidenční čtvrti Watertownu do potyčky s policií, která rychle vyústila v přestřelku. Džocharovi se podařilo utéci, Tamerlan byl zabit (okolnosti jeho úmrtí se rozcházejí – podle ozbrojených složek při přestřelce, podle médií v nemocnici, podle některých svědků do něj vjelo ozbrojené SUV). Džochar byl nakonec dopaden policií 19. dubna několik ulic od místa přestřelky, kde se skrýval v menší lodi. Utrpěl zranění, krvácel a byl ve vážném stavu dopraven do nemocnice. Následné zprávy z médií informovaly jednak o tom, že nebyl ozbrojen a též, že se k útoku přiznal.", "section_level": 1}, {"title": "Omyly amerických občanů o původu teroristů.", "content": "Někteří občané Spojených států amerických zaměnili původ dvou teroristů, když se domnívali, že pocházejí z České republiky namísto z Čečenska. V internetových diskuzích tak někteří Američané neznali skutečný název jimi kritizovaného státu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bombový útok na Bostonský maraton se stal 15. dubna 2013. Okolo 14:45 lokálního času (20:45 SELČ) cca 12 sekund po sobě vybuchly v cíli maratonu dvě bomby vyrobené z tlakových hrnců naplněných hřebíky a kuličkami z ložisek. Událost se odehrála u ulice Boylston Street, nedaleko Copley Square. Zemřeli tři lidé a přes 170 bylo zraněno. Jako pachatelé byli označeni bratři Džochar a Tamerlan Carnajevovi, legální přistěhovalci ze severního Kavkazu, kteří v USA žili od roku 2001.", "tgt_summary": "波士顿马拉松爆炸案是一件发生于2013年4月15日北美东部时间下午2时50分的爆炸事件,发生地点位在美国马萨诸塞州波士顿科普里广场。有两枚IED土制炸弹分别于终点线附近观众区及一家体育用品店先后引爆。此次爆炸造成3人死亡,183人受伤,当中17人情况一度危急。第一个炸弹在美国东部时间下午2时49分12秒引爆。爆炸案发生前没有任何组织或个人发出警告,发生后也未有人或组织声称对这次爆炸负责。", "id": 1130330}
{"src_title": "Památník Walhalla", "tgt_title": "瓦尔哈拉神殿", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Když v letech 1806-1807 Napoleon porazil Čtvrtou koalici, bojovali Němci na obou stranách. Mladý kníže Ludvík, korunní princ Bavorského království, jež Napoleon zřídil, chtěl probudit a posílit vědomí národní soudržnosti všech Němců a Germánů v Evropě. Začal proto objednávat busty významných lidí „německého jazyka“ od konce starověku do počátku novověku. Když se roku 1825 stal králem, měl už sbírku 60 bust a rozhodl se postavit pro ně památník. Vzorem pro budovu byl athénský Parthenón, reliéf na jižní římse znázorňuje vznik Německého spolku v roce 1815, na severní římse bitvu v Teutoburském lese roku 9 n. l. Při otevření památníku roku 1842 v něm bylo 96 bust a 64 pamětních desek osob, pro něž nebyly k dispozici žádné podobizny.  Název Walhalla vyjadřoval, že kritériem výběru má být „germánský“ či německý jazyk (viz Valhalla). Památník ale neměl připomínat pouze válečníky, ale i umělce, vědce a světce od dávného náčelníka Arminia, vítěze v Teutoburském lese, až po norimberského hodináře P. Henleina, který zemřel 1542. Byl mezi nimi například ostrogótský král Theodorich Veliký, francký král Chlodvík I., svatý Bonifác, svatá Hildegarda z Bingenu, Mikuláš Koperník nebo vlámský malíř Peter Paul Rubens.  Právo rozhodovat o umístění ve Walhalle má od roku 1847 bavorská vláda, která tam zařadila celkem 31 osob. Byl mezi nimi například Martin Luther, maršál Radecký a řada hudebních skladatelů. Nacisté Walhallu ignorovali, patrně kvůli příliš širokému, jazykovému a ne rasovému pojetí germánství. Po druhé světové válce přibyli například Richard Strauss, Albert Einstein, protinacistická studentka Sophie Schollová, Konrad Adenauer, Edith Stein, Carl Gauss či Johann Gregor Mendel. Celkem se v roce 2014 ve Walhalle připomínalo 195 osob, z toho 12 žen.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas.", "content": "V roce 1840 se majitel liběchovského panství, mecenáš a zemský vlastenec Antonín Veith, rozhodl postavit nad obcí Tupadly obdobný památník Slavín pro 24 velkých postav české historie. Projekt ale nedokončil a několik soch je umístěno v Národním muzeu. Roku 1853 byla v Mnichově otevřena Síň slávy pro významné postavy bavorských dějin, zničená za války. V letech 1840-1863 dal týž bavorský král Ludvík postavit nad městem Kelheim Síň osvobození (\"Befreiungshalle\") na památku vítězství nad Napoleonem.  Řadu obcí s názvem Walhalla založili v 19. století němečtí emigranti v USA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Památník Walhalla je honosná novoklasická budova, kterou dal v letech 1830-1842 postavit král Ludvík I. Bavorský podle plánů architekta Leo von Klenze jako památník významných osobností „německého jazyka“; inspirována nebeskou Valhallou z vikinských mýtů, do jejichž síni se toužili válečníci po smrti dostat. Stojí u obce Donaustauf nad řekou Dunaj, asi 10 km východně od města Regensburg.", "tgt_summary": "瓦尔哈拉神殿(Walhalla)是一座纪念“值得赞扬和尊敬的德国人”,包括“历史上说德语的著名人物 – 政治家、君主、科学家和艺术家”的名人堂,这是一座新古典主义建筑,位于德国巴伐利亚州雷根斯堡以东的多瑙河畔。1807年,巴伐利亚王储路德维希一世进行了构想,当他即位后,在1830年到1842年,由建筑师利奥·冯·克伦策修建。瓦尔哈拉神殿拥有65块牌匾和130人的半身像,覆盖2000年历史;最早的人物则是公元9年在条顿堡森林战役中获胜的阿米尼乌斯。", "id": 1907532}
{"src_title": "Mercurial", "tgt_title": "Mercurial", "src_document": [{"title": "Technické informace.", "content": "Mercurial používá k označení revizí SHA-1 hash. Pro přístup k repozitářům po síti používá Mercurial protokol založený na HTTP, který snižuje opakovaní identických dotazů, vytváření nových spojení a množství přenesených dat. Mercurial může používat i ssh, kde je protokol rovněž podobný HTTP. Automaticky používá Mercurial 3cestný merge před voláním externích spojovacích nástrojů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Autor Mackall poprvé představil Mercurial 19. dubna 2005. Jeho podnětem byla zpráva ze stejného měsíce, ve které Bitmover oznamuje ukončení šíření bezplatné verze BitKeeper, tj. nástroje pro kontrolu verzí používaného v projektu kernelu Linux. Mackall se rozhodnul napsat distribuovaný verzovací nástroj, který BitKeeper v tomto projektu nahradí. Projekt vývoje Mercurial byl zahájen několik dnů po zahájení projektu Git, iniciovaného Linusem Torvaldsem se stejným cílem. Projekt kernel Linux se rozhodl používat Git raději než Mercurial, nicméně ten je v současné době používán ve spoustě jiných projektů (viz níže). V jednom svém příspěvku Matt Mackall vysvětluje, jak bylo jméno \"Mercurial\" vybráno: \"Krátce před vystavením první verze jsem četl článek o probíhajícím debaklu Bitkeeperu, kde byl Larry McVoy popsán jako \"mercurial\" (ve smyslu \"nestálý\"). Protože to nabízelo více významů, jednoduchou zkratku a také protože to zapadalo do schématu mých dřívějších použitých názvů (podívejte se na moji emailovou adresu), klaplo to okamžitě. Mercurial byl tím pádem pojmenován na počest Larryho. Nevím, zda to samé platí pro název Git.\"", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Na obrázku jsou znázorněny nejvýznamnější operace v Mercurialu a jejich vztah k celkovému konceptu.", "section_level": 1}, {"title": "Související software.", "content": "GUI rozhraní pro Mercurial: Představuje rozšíření samotného Mercurialu a je součástí oficiální verze. Zobrazuje orientovaný acyklický graf změn v repozitáři Mercurialu. Hgk může být spuštěn příkazem codice_1, pokud je toto rozšíření povoleno. Hgk byl původně založen na obdobném nástroji pro Git nazvaném gitk. Nástupce Hgk se jmenuje hgview, je napsán pouze v Pythonu a nabízí rozhraní GTK+ i Qt.  TortoiseHg je rozšířením příkazů Mercurial a obsahuje skupinu dalších aplikací pro Mercurial. Je k dispozici pro Windows Explorer a GNOME Nautilus. Pro systém macOS, Objective-C 2.0, spustitelný v macOS verze 10.5 a vyšších. Další GUI pro macOS \"jehož cílem není kompletně nahradit použití Mercurialu v příkazovém řádku, ale jen usnadnit nejpoužívanější operace Mercurial\". Pro macOS 10.4 a vyšší. MacHg je bezplatné, rychlé a multivláknové rozhraní pro macOS, verze 10.6 nebo vyšší. Další freeware GUI pro macOS, podporuje Mercurial i Git. Freeware klient typu TUI pro Linux a Windows (s použitím cygwin).", "section_level": 1}], "src_summary": "Mercurial je multiplatformní, verzovací nástroj pro vývoj softwaru. Převážná část je napsána v jazyce Python, obsahuje ale i binární část diff napsanou v jazyce C. Může být používán s operačním systémem Windows, stejně jako se systémy typu Unix (jako Linux, FreeBSD či macOS). Mercurial je určen primárně pro použití v příkazovém řádku, dostupné jsou ale i grafická uživatelská rozhraní. Veškeré operace nástroje Mercurial jsou volány v podobě parametrů hlavního příkazu hg. (pozn. Zkratka hg představuje chemickou značku prvku Rtuť.)", "tgt_summary": "Mercurial是跨平台的分布式版本控制软件,主要由Python语言实现,但也包含用C语言实现的二进制比较工具。Mercurial一开始的主要运行平台是Linux,现在Mercurial已经移植到Windows、Mac OS X和大多数的类Unix系统中。Mercurial主要由命令行程序组成,现在也有了图形用户界面。对Mercurial的所有操作都由用不同的关键字作为参数调用程序“hg”来实现,Hg是参考水银的化学符号而取的名字。", "id": 2973751}
{"src_title": "Komandérie", "tgt_title": "郡", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V období Jar a podzimů byla území získaná soupeřícími čínskými státy na úkor sousedů organizována do okresů \"sien\" (), postupem doby v pohraničních územích, méně osídlených, ale se silnou vojenskou přítomností, vznikaly komandérie \"ťün\". V období válčících států komandérie získaly na velikosti a dělily se na okresy.  V říši Čchin byly komandérie \"ťün\" nejvyššími útvary regionální správy. Skládaly se z okresů. Při založení císařství roku 221 př. n. l. byla říše rozdělena na 36 komandérií, později, po připojení nových území, byl jejich počet zvýšen na 42. V čele komandérií stál guvernér \"šou\" (). Vojenským jednotkám umístěným v komandérii velel, nezávisle na guvernérovi, velitel komandérie \"wej\" ().  Říše Chan zachovala dělení na komandérie a okresy, přičemž na úrovni komandérií stála autonomní království, později knížectví (, \"wang-kuo\"). Během doby bylo několik komandérií sdruženo v kontrolní oblasti \"pu\" (), později přejmenované na \"čou\" (), které se koncem chanského období vyvinuly v regulérní správní útvary, kraje \"čou\". Komandérie tím klesly na pozici druhé nejvyšší jednotky.  V čele komandérií stál guvernér \"šou\" (), případně \"ťün-šou\" (郡守), za císaře Ťing-tiho (vládl 157–141 př. n. l.) přejmenovaný na \"tchaj-šou\" (). V okrajových oblastech říše komandérie vedl guvernér pohraniční komandérie \"čang-š’\" (). Vojskům v komandérii velel velitel \"wej\" (), za Ťing-tiho přejmenovaný na \"tu-wej\" (). Podle počtu obyvatel byly komandérie rozřazeny do devíti kategorií.  Třístupňový správní systém kraj–komandérie–okres zůstal zachován i v následujících staletích. Výrazně však vzrostlo množství správních jednotek i úředníků, od konce Chanů do počátku říše Suej počet komandérií vzrostl šestapůlkrát, počet krajů dvaadvacetkrát. Wen-ti (vládl 581–604), první císaře říše Suej, proto komandérie (v počtu přes 500 v severní Číně) zrušil a zavedl dvoustupňový systém kraj–okres. Přičemž počet krajů \"čou\" omezil na 190; podléhalo jim 1255 okresů. O jedno a půl století později tchangský císař Süan-cung (vládl 712–756) kraje \"čou\" přejmenoval na komandérie \"ťün\" a krajské zástupce na guvernéry \"tchaj-šou\".  Říše Sung, vzniklá roku 960, se vrátila ke krajům. Pojem komandérie se však v dalších stoletích (až po říši Čching) udržel jako neoficiální označení krajů a/nebo prefektur \"fu\". Přetrval i jako část některých aristokratických titulů, jako např. kníže komandérie \"ťün-wang\" (), nebo vévoda komandérie \"ťün-kung\" ().", "section_level": 1}], "src_summary": "Komandérie \"ťün\" () byly historické správní celky v Číně. Vznikly v období Jar a podzimů, přetrvaly až do zrušení po zániku říše Tchang.", "tgt_summary": "郡,是中国、日本、朝鲜半岛、越南等汉字文化圈内地区使用的一个行政区划单位,起源于中国战国时代。现代汉语中,也常常将某些外国的二、三级行政区划翻译为为郡。郡,由秦朝起,曾作为第一或第二级行政区划,唐朝之后已经不使用,宋朝人雅称州为郡,明代以后,士人雅称府为郡。", "id": 259906}
{"src_title": "Tristan a Isolda (opera)", "tgt_title": "特里斯坦与伊索尔德", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První dějství.", "content": "Isolda, slíbená králi, strýci Tristana - Markovi, a její služka Brangäne, jsou ubytovány na Tristanově lodi, plující do králových zemí - do Cornwallu. Mladý námořník zpívá o „divoké irské služce“ (\"\"West-wärts schweift der Blick\"\") což si Isolda vyloží jako výsměch vůči ní samotné. Ve vzteku si přeje, aby se loď potopila, a aby všichni, jež jsou na palubě, zemřeli (\"\"Erwache mir wider, kühne Gewalt\"\"). Její hněv je částečně mířený na Tristana - rytíře, který je zodpovědný za její unesení a za více, než se zdá. Vysílá Brangäne za ním samotným se vzkazem, aby ji urychleně navštívil (\"\"Befehlen liess' dem Eigenholde\"\"). Ten odmítá se slovy, že jeho místo je u kormidla. Jeho kumpán Kurwenal, odpovídá více příkře – Isolda přece není v pozici, aby mohla rozkazovat. Připomíná také, že její předchozí snoubenec, Morold, byl zabit právě Tristanem (\"\"Herr Morold zog zu Meere her\"\"). Brangäne se vrací k Isoldě, která si vyslechne Tristanova slova. Mladé služce vypráví, co se po smrti Morolda přihodilo s cizincem, který si říkal Tantris. Poté, co našla Tantrise smrtelně raněného ve člunu (\"\"von einem Kagn, der klein und arm\"\"), použila své léčící schopnosti, kterým ji naučila matka, aby ho uzdravila. Během jeho zotavování ale zjistila, že je to sám Tristan, vrah jejího snoubence. Když před ní bezmocně ležel, pokusila se muže zabít. Tristan se ale nedíval na meč, který jej mohl zabít, ani na ruku, jež ho držela, ale do jejích očí (\"\"Er sah' mir in die Augen\"\"). Jeho pohled ji bodl u srdce tak silně, že jej nedokázala zabít. Tristan mohl odejít se slibem, že se už nikdy neobjeví. Slib nedodržel, vrátil se s úmyslem zavdat Isoldu Markovi. Isolda, stále naštvaná zradou, trvá na pomstě a nařizuje Brangäne, aby připravila lektvar její matky - smrtící jed. Kurwenal se objevuje v jejich kajutách (\"\"Auf auf! Iht Frauen!\"\") a ohlašuje brzký konec plavby. Isolda se odmítá před králem objevit, dokud za ní nepřijde Tristan s omluvou. Ten se nenechá přemlouvat. Chce po něm zadostiučinění za Moroldovu smrt, Tristan jí však nabízí svůj meč, aby jej na oplátku tasila. Isolda odmítá s tím, že se chce usmířit – a to nápojem přátelství. Vypíjí s vědomím, že oba zemřou (\"\"Wohl kenn' ich Irland's Königin\"\"). Místo očekávané smrti však na sebe dlouze zamilovaně hledí (\"\"Tristan! Isolde!\"\"). Místo jedu vypili nápoj lásky! Hlasy námořníků ohlašují příjezd do přístavu.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé dějství.", "content": "Je noc a král odjíždí se svou družinou na lov. V zahradě mimo hrad poslouchá Isolda zvuk rohů a několikrát si myslí, že skupina je dost daleko na to, aby uhasila pochodeň – což je domluvený signál pro Tristana (\"\"Nicht Hörnerschall tönt so hold\"\"). Brangäne ji však varuje, že jeden z králových rytířů, Melot, si všiml zamilovaných pohledů mezi ní a Tristanem (\"\"Ein Einz'ger war's, ich achtet' es wohl\"\"). Isolda ale věří, že rytíř je jeden z Tristanových nejlepších přátel, pošle Brangäne hlídat na hradby a hasí pochodeň. Když Tristan přijde, Isolda ho bouřlivě vítá. Vyznávají si city, lásku a vzájemnou tužbu. Tristan odsuzuje falešnost světlého dne, která je rozděluje, protože jen v noci mohou být spolu. Navždy spojeni mohou být jen v dlouhé noci – noci smrti (\"\"O sink' hernieder, Nacht der Liebe\"\"). Během času tráveného v zahradě na ně Brangäne několikrát volá, že noc už končí (\"\"Einsam wachend in der Nacht\"\"), ale oni ji s vidinou vítané smrti neposlouchají. Jejich idyla končí ve chvíli, kdy přiběhne Kurwenal a varuje je, že král a jeho skupina se vrátila a míří k nim, vedeni Melotem, který je vyzradil. Král Marke je pohnut a zklamán nejen tím, že jeho synovec sám nevěstu vybral a teď ho znectil, ale také Melotem, který se rozhodl zradit Tristana, a stejně tak zradou Isoldy (\"\"Mir - dies? Dies, Tristan – mir?\"\"). Když se ho král ptá, proč ta zrada, Tristan odmítá odpovědět s tím, že on tomu stejně nedokáže porozumět. Poté se obrátí na Isoldu, zda jej bude následovat do světa mrtvých. Souhlasí. Tristan přede všemi vyčítá Melotovi žárlivost a zamilovanost do jeho milé. Strhne se boj, raněný Tristan padá do Kurwenalových rukou.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí dějství.", "content": "Kurwenal odváží Tristana domů, do hradu Kareol v Bretani. Pastýř truchlivě hraje na píšťalu a ptá se, zda se už Tristan probudil. Sluha mu odpovídá, že jej může zachránit pouze Isolda a její nadpřirozené schopnosti. Pastýř nadšeně slíbí, že zveselí svůj tón hned, jak uvidí přijíždět jakoukoli loď. Tristan se probouzí (\"\"Die alte Weise - was weckt sie mich?\"\"). V blouznění naříká nad falší světlého dne a vypráví, jak navštívil svět noci, že se tam chystá znovu jít. Při životě ho drží pouze touha najít Isoldu (\"\"Wo ich erwacht' Weilt ich nicht\"\"). Jeho smutek končí poté, co se dozvídá, že Isolda je na cestě. Přešťastný Tristan si představuje připlouvající loď, avšak pastýřova píšťala zní stále zarmouceně. Poznává tón Pastýře, který slyšel jako dítě ve spojení se smrtí jeho rodičů (\"\"Muss ich dich so versteh'n, du alte, ernst Weise\"\") a který si později spojil také s tím, jak málem umřel po duelu s Moroldem. Moře je prázdné. Tristan si přeje, aby Isoldin lék, namísto oživení do života plného bolesti z jeho touhy, ukončil jeho trápení (\"\"Verflucht sei, furchtbarer Trank!\"\"). Pastýřova hra se konečně změní. Kurnewal vidí loď. Tristan se vzbudí se žehnáním tomuto dni, jehož světlo ukázalo Isoldě cestu k němu. Ze vzrušení si strhá všechny obvazy a nechá své rány krvácet (\"\"Hahei! Mein Blut, lustig nun fliesse!\"\"), aby jej mohla vyléčit „navždy“. Ta však nestíhá přijít včas a Tristan, vykrvácený a omdlívající, umírá v jejích rukou. Pastýř ohlašuje další loď, na které přijíždí, jak se kumpán Kurwenal domnívá, Marke a Melot za svou pomstou (\"\"Tod und Hölle! Alles zur Hand!\"\"). Kurwenal útočí a zabíjí Melota z pomstychtivosti. Sám však v souboji umírá. Král truchlí nad tělem Tristana a nad ztrátou svého nejvěrnějšího přítele. Cítí marnost a výčitky. Dozvěděl se totiž o nápoji lásky a přijel se nikoliv pomstít, ale omluvit (\"\"Warum Isolde, warum mir das?\"\"). Během toho se Brangäne snaží vzbudit Isoldu, ta však nevnímá. Před očima jí Tristan láká jít za ním, do světa mrtvých (\"\"Liebestod\"\"). Isolda mu podlehne a v blouznění se utopí (\"\"Mild und leise wie er lächelt\"\").", "section_level": 2}], "src_summary": "Tristan a Isolda (\"Tristan und Isolde\") je opera, nebo také všeumělecké dílo Richarda Wagnera. Opera má tři jednání a je napsaná na námět německého libreta samotným skladatelem. Libreto vychází z románu Gottfrieda von Strassburga - \"Tristan\" (úprava středověké legendy \"Tristan and Iseult\"). Opera byla zkomponována v letech 1857-1859 a premiéry se dočkala v Mnichově 10.6. 1865 pod taktovkou Hanse von Bülowa. Podnětem ke vzniku opery byly city, které choval Wagner k Mathilde Wesendonck, a také filosofie Arthura Schopenhauera, se kterou ho seznámil jeho přítel Georg Herwegh roku 1854 - tehdy začal psát libreto.", "tgt_summary": "特里斯坦与伊索尔德()是理乍得·瓦格纳的一部歌剧,他自己称之为一部三幕剧。首演于1865年6月10日在慕尼黑皇家宫廷与国家剧院。这部歌剧是瓦格纳和马蒂尔德·维森东克的恋情写照,被视为古典-浪漫音乐的终结、新音乐的开山之作(特里斯坦和弦)。", "id": 298678}
{"src_title": "Hvězdník", "tgt_title": "朱顶红属", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Hvězdníky jsou cibulnaté rostliny, cibule dosahují v průměru 5–12 cm. Z nich vyrůstá zpravidla 2–7 listů dlouhých 30–90 cm a širokých 2,5–5 cm. Stvol je rovný a dlouhý 30–75 cm, v závislosti na druhu nese 2–15 velkých květů, přičemž každý květ je velký 13–20 cm a obsahuje 6 nápadně zbarvených okvětních lístků. Květy jsou jednobarevné, vícebarevné nebo s barevnými přechody všech barev kromě modré.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy a kultivace.", "content": "Souhrnným názvem pro většinu pěstovaných hvězdníků je \"Hippeastrum\" x \"hortorum\", na jehož vzniku se podílely hlavně druhy \"H. vittatum\" a \"H. leopoldii\". Existuje asi 3000 hybridů, které oproti původním planým druhům vykazují bujnější vzrůst a nejrůznější barvy květů (červené, bílé, růžové, žluté...). Mezi další významné pěstované druhy patří \"H. aulicum\", \"H. psittacinum\", \"H. rutilum\" či \"H. reginae\".", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Hvězdníky jsou trvalky. Daří se jim v půdě s mírně kyselou reakcí půdního roztoku (pH 5,5–6), pro pěstování je možné použít směs staré listovky, drnovky, písku a pařeništní země. Kvetou v prosinci až červnu, v době květu a růstu vyžadují vydatnou zálivku, prospívá jim též hnojení, nejlépe zředěným kravincem. Optimální teplota pro hvězdník v době vegetace je 17–20 °C. Na konci léta je možné omezit zálivku a tím převést rostlinu do vegetačního klidu, čímž se podpoří její kvetení v následující sezóně. V této mimovegetační době teplotní nároky rostliny klesají asi na 10 °C. Hvězdníky je možné množit jak vegetativně oddělováním dceřiných cibulek, nebo několika různými způsoby nařezání mateční cibule, tak i generativně semeny.", "section_level": 1}, {"title": "Toxicita.", "content": "Toxický alkaloid lykorin se nachází v celé rostlině, v největším množství v cibuli, proto není radno hvězdník konzumovat.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Hvězdník (\"Hippeastrum\") je rod jednoděložných rostlin z čeledi amarylkovité, zahrnující asi 97 druhů. Jeho přirozený areál zahrnuje tropické a subtropické oblasti Ameriky od Kostariky po severní Argentinu. Některé druhy zdomácněly i v jiných částech světa, zejména v Mexiku, jižních státech USA, Karibských ostrovech nebo subsaharské Africe. Hvězdníky se pěstují jako pokojové rostliny zejména kvůli svým velkým, výrazným květům. Kvůli dřívějším zmatkům v pojmenovávání jsou kultivary této rostliny běžně známé jako „amarylis“.", "tgt_summary": "朱顶红属(学名:),属单子叶植物天门冬目石蒜科,为多年生鳞茎植物。分类上有时会与孤挺花属(\"Amaryllis\")混淆,甚至有时作为其异名使用。", "id": 2252502}
{"src_title": "Palais de la Porte Dorée", "tgt_title": "鍍金門宮", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Budova byla postavena během 18 měsíců pro Mezinárodní koloniální výstavu v roce 1931. Po jejím skončení zde bylo umístěno stálé muzeum kolonií \"Musée des Colonies\", v roce 1935 přejmenované na \"Musée de la France d'outre-mer\", v roce 1960 změněné na \"Musée des Arts africains et océaniens\" a roku 1990 na \"Musée national des Arts d'Afrique et d'Océanie\". Poté bylo muzeum v lednu 2003 uzavřeno a jeho sbírky převzalo Musée du quai Branly.  Dne 10. října 2007 bylo v paláci otevřeno Cité nationale de l'histoire de l'immigration.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Budovu projektoval francouzský architekt Albert Laprade (1883-1987) pod vlivem art deco a hnutí Arts & Crafts Johna Ruskina. Jeho spolupracovníky byli architekti Léon Jaussely (1875-1932) a Léon Bazin (1900-1976). Vnější dekoraci vytvořil sochař Alfred Janniot (1889-1969) a vnitřní výzdobu malíři Ducos de la Haille (1889-1972), Louis Bouquet (1885-1952), André Lemaître (1909-1995), Ivanna Lemaître a Jean Dupas (1882-1964). Stavba o rozloze 16 000 m je inspirována jak klasickou architekturou, která se projevuje v jejím symetrickém průčelí, tak moderně pojatým horizontálním osvětlením. Fasádu zdobí basreliéf o rozloze 1100 m, který vytvořil Alfred Janniot. Představuje bohatství francouzských kolonií. Zobrazuje velké námořní přístavy a letiště v Africe, na Madagaskaru, na Antikách, v Asii a Oceánii.  Centrální sál navrhl Albert Laprade a obsahuje freska|fresku o rozloze 600 m, kterou vytvořil Pierre-Henri Ducos de La Haille.  Dva oválné sály jsou inspirovány africkým a asijským uměním a symbolizují intelektuální a uměcký přínos Afriky a Asie evropské civilizaci. Asijský sál vyzdobili André a Ivanna Lemaître. Africký sál je vyzdoben freskami Louise Bouqueta.  V apláci se rovněž nachází tropické akvárium. Představuje významnou sbírku tropických sladkovodních i mořských ryb, želv, kajmanů a krokodýlů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Palais de la Porte Dorée () je muzejní výstavní budova v Paříži. Nachází se na \"Avenue Daumesnil\" č. 293 ve 12. obvodu. Od roku 2007 zde sídlí Národní centrum dějin imigrace (Cité nationale de l'histoire de l'immigration). Budova je od roku 1987 chráněná jako historická památka.", "tgt_summary": "镀金门宫(Palais de la Porte Dorée)是位于法国巴黎十二区的一个展览厅,现在是国立移民历史城和一个热带水族馆的所在地。镀金门宫修建于1931年,设计者是法国建筑家Albert Laprade、Léon Jaussely和Léon Bazin。镀金门宫的展览和办公部分面积16,000m2。距离镀金门宫最近的车站是镀金门站。", "id": 1308802}
{"src_title": "Thamos, král egyptský", "tgt_title": "埃及王塔莫斯", "src_document": [{"title": "Vznik díla.", "content": "Dílo, o jehož okolnostech vzniku není mnoho známo, je zjevně ovlivněn tehdejším duchem času, navazuje na vzmáhající se tehdejší trend egyptské módy, stejně jako na osvícenství a svobodné zednářství. Geblera při tvorbě jeho dramatu silně ovlivnil hrdinský román \"Séthos\" (1731) od abbého Jeana Terrassona, nejedná se však o scénickou adaptaci téhož. \"Thamos, König in Ägypten\" tvoří zakončení série dvanácti divadelních her, jež Gebler publikoval v letech 1772 a 1773. Řazení, počínaje veselohrami, se postupně stále více zaměřovalo na témata hrdinských dramat, vzhledem k tomu, že autor svého \"krále egyptského\" do jisté míry považoval za své vrcholné dílo.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura díla.", "content": "U tohoto hrdinského dramatu se jedná o 5-aktové dílo, které autor koncipoval jako dialekticko-poučnou hru. Děj hry se odehrává kolem roku 3000 př. Kr. a trvá v rámci dne od rána do večera a místo děje v Heliopoli, Slunečním městě.", "section_level": 1}, {"title": "Role.", "content": "A také vládcové říše, válečníci, další Egypťané", "section_level": 2}, {"title": "Scéna.", "content": "Královský hrad je spojen dvěma budovami se slunečním chrámem, který se nachází uprostřed scény. Na druhé straně je znázorněn dům slunečních panen, na pozadí leží obydlí kněží. První, třetí, čtvrté a páté jednání se odehrávají na popsané scéně, zatímco druhé se odhekává na galerii domu slunečních panen.", "section_level": 2}, {"title": "Děj.", "content": "Egyptský král, Menes, je svržen Ramessovými rebely. Zatímco jeho národ, jenž jej považuje za mrtvého, pro něho truchlí, jen jeho důvěrníci Hammon a vojevůdce Phanes vědí, že Menes žije a pobývá jako nejvyšší kněz pod jménem Sethos ve Slunečním chrámu města Heliopolis. Sethova dcera Tharsis, která otci bezmezně věří, je mezitím Ramessem předána jako Sais do výchovy představené slunečních panen, Mirze. Poté, co Ramesses zemře, přebírá žezlo jeho syn Thamos. Thamos a Sais se do sebe zamilují, avšak Mirza usiluje o to, aby se Sais dostala do rukou rebela Pherona, závistivého dvořana, který rovněž miluje Sais a oba je vede, aby s její pomocí sama získala trůn, což se jí také podaří. Teprve slova moudrého Setha způsobí, že Thamos a Sais Pheronovi a Mirze zabrání v nástupu na trůn. Nakonec se Pheron v zoufalství chopí zbraně, aby se ještě pokusil dosáhnout svého zmařeného cíle, ale mezi ně se postaví Sethos a nechá se konečně poznat jako jediný zákonný panovník Menes. Milenci Thamos a Sais překonali nebezpečí a jsou pro svou statečnost Menesem uvedeni na trůn. Mirza si poté zvolí sebevraždu dýkou. Pheron se naproti tomu oddá zlořečení bohů, za což je na něho seslán blesk a on umírá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thamos, král egyptský (německy \"Thamos, König in Ägypten\") je hra Tobiase Philippa, svobodného pána von Gebler, k níž mladý Wolfgang Amadeus Mozart napsal scénickou hudbu. Hra se v tištěné podobě objevila v roce 1773 v Drážďanech a premiérována byla pravděpodobně rok poté 4. dubna 1774 bez většího úspěchu v Divadle u Korutanské brány ve Vídni. Další prameny hovoří jako dni premiéry bez uvedení místa o 11. prosinci 1773.", "tgt_summary": "《埃及王塔莫斯》(,K. 345/336a)是沃尔夫冈·阿马德乌斯·莫扎特为托比亚斯·菲利普·冯·格布勒的剧作所做的配乐,作于1773年至1780年间。", "id": 369965}
{"src_title": "Dredd", "tgt_title": "新特警判官", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Mega-City One je obrovská megapole, jediné město na americkém kontinentě, které má 800 000 000 obyvatel. Dochází zde k 17 tisícům zločinů denně. O pořádek a dodržování zákona dbají tzv. soudcové, kteří odhalují zločiny, soudí je a zároveň i vykonávají rozsudek. Jedním z nejzkušenějších soudců je Dredd, ke kterému je přidělena kadetka Cassandra Andersonová, mutantka se schopností číst myšlenky. Oba se vydávají do akce, po kterém Dredd udělá její hodnocení. Andersonová vybere z několika hlášení dvěstěpatrový mrakodrap ve čtvrti Broskvový park, kde byla vyhozena z balkónu z kůže stažená těla tří dealerů. Před shozením jim byla podána psychoaktivní droga zvaná zpomalovák. Ta výrazně ovlivňuje vnímání času, zdá se být stokrát zpomalený. Výrobu drogy a její distribuci má v rukou vůdkyně gangu Madeline Madrigal, která ji hodlá dodávat do celého Mega-City One. Pád z výšky pak trvá v představách jako věčnost. Dealeři byli krutým způsobem zabiti pro výstrahu, co se stane těm, kteří odmítnou spolupracovat nebo budou konkurovat. Madeline je bývalá prostitutka, která zabila svého pasáka, převzala jeho byznys a už se nezastavila před ničím.  Dredd s Andersonovou začínají s pátráním. Podaří se jim při zásahu zatknout několik osob, jeden z nich je Kay, Madelinin muž, který má prsty ve vraždách dealerů. Andersonová ho identifikuje. Madeline má obavy, že by mohl soudcům prozradit informace o výrobě zpomalováku a tak pověří svého hackera, aby převedl budovu do vojenského režimu a získal tak nad ní totální kontrolu. Z budovy nemůže nikdo uniknout, je hermeticky uzavřená. Madeline rozhlasem vyzve všechny své podřízené, aby našli a zabili oba soudce. Ti kvůli štítům budovy nemohou přivolat posily. Co se zdá zpočátku jednoduchý úkol, s postupem času začíná být složitější. Kombinací Dreddových zkušeností a Cassandřiných paranormálních schopností se dvojice úspěšně brání a mrtvých členů klanu přibývá. Po zničující palbě kanóny Vulcan, která téměř srovnala se zemí několik pater, se v kouři objeví Dredd a vyhodí z vnitřního balkónu před zraky Ma-Ma jejího pobočníka Caleba, který byl neúspěšný při pokusu o jeho zabití. Navíc se Dreddovi nakonec podařilo kontaktovat centrálu a povolat posily. Přichází 3 soudcové a 1 soudkyně, ti mu ale nejdou na pomoc, ale zabít ho. Zradili dohromady za 1 milion. Kay v nestřežený moment zajme Andersonovou a ujede s ní výtahem. Dredd léčku prohlédne a zlikviduje dva najaté soudce. Andersonová se osvobodí a zabije soudkyni a třetího soudce, čímž zároveň zachrání Dreddovi život. Dvojice společně přechází do ofenzivy a získají od hackera kód k Madelininému apartmá v horním patře. Madeline varuje Dredda, že má na zápěstí detonátor, který v případě, že jí zmizí tep, odpálí vrchní patra budovy. Dredd usoudí, že signál nemůže být tak silný, aby odpálil nálože i ze spodních pater, a Madeline postřelí. Poté jí aplikuje zpomalovák a shodí ji dolů.  V závěrečné scéně Andersonová odevzdává Dreddovi svůj odznak soudkyně a odchází. Vrchní soudkyně se ptá Dredda, jak si vedla. On odvětí, že výborně.", "section_level": 1}, {"title": "Kritické ohlasy.", "content": "Tvůrce komiksové postavy soudce Dredda John Wagner uvedl, že se mu film zamlouval mnohem více, než první adaptace \"Soudce Dredd\" z roku 1995. „\"Olivia Thirlby je perfektní jako Andersonová, mladá soudkyně psionička. Karl Urban nesundává svou helmu a nelíbá svou partnerku.\"“ (pozn.: jako Sylvester Stallone ve filmu z roku 1995).", "section_level": 1}], "src_summary": "Dredd je dystopický kyberpunkový sci-fi akční film z roku 2012 v koprodukci Velké Británie a Severního Irska, Jihoafrické republiky, USA a Indie režírovaný Petem Travisem.", "tgt_summary": "《新特警判官》(英语:\"Dredd\")是一部由彼得·特拉维斯执导、亚历克斯·加兰编剧并担任制片人的2012年科幻动作片。影片改编自《公元2000年》刊登的连环漫画《判官爵德》及其中由约翰·瓦格纳和卡洛斯·埃斯克拉创作的同名人物。卡尔·厄本在片中饰演判官爵德,是一位集法官、陪审团和行刑人权力于一身的执法者,故事背景是一个名叫“超级城市一号”的巨型反乌托邦大都市。爵德与自己的学徒搭挡判官安德森(奥莉薇·瑟尔比饰)被困在一幢200层楼高的巨型公寓楼,需要与这里的毒枭马马(琳娜·海莉饰)及其手下周旋。", "id": 1464122}
{"src_title": "Klíčování amplitudovým posuvem", "tgt_title": "幅移键控", "src_document": [{"title": "Pravděpodobnost chyby.", "content": "Hustotu pravděpodobnosti, že se objeví chyba dané velikosti, lze modelovat Gaussovou funkcí, střední hodnota se bude vztahovat k odeslané hodnotě, a rozptyl bude dán vztahem:  formula_17  kde formula_18 je spektrální hustota šumu v pásmu a formula_19 je spojitá Fourierova transformace impulsní odezvy filtru formula_20.  Pravděpodobnost, že dojde k chybě je dána vztahem:  formula_21  kde formula_22 je podmíněná pravděpodobnost vzniku chyby při příjmu symbolu v_0, formula_23 je pravděpodobnost, že byl odeslán symbol v_0.  V případě, že pravděpodobnost vyslání všech symbolů je stejná, pak:  formula_24  Pokud znázorníme všechny hustoty pravděpodobnosti na jednom obrázku s možnou hodnotu napětí, která má být přenesena, dostaneme (pro L = 4) následující obrázek:  Pravděpodobnost chyby při příjmu jediného symbolu je oblast pod Gaussovou křivkou pro jednu úroveň napětí v intervalu, kde je hustota pravděpodobnosti nižší než u křivek pro ostatní symboly. znázorněné světle modrou barvou pro jednoho z nich. Označíme-li formula_25 tuto plochu na jedné straně Gaussovy křivky, bude součet všech ploch formula_26. Celkovou pravděpodobnost chybypak lze vyjádřit ve vztahem:  formula_27  Nyní musíme vypočítat hodnotu formula_25. Aby k tomu, že se můžeme pohybovat původ odkazu všude tam, kde chceme: plocha pod funkcí se nezmění. Jsme v situaci znázorněné na následujícím obrázku:  nezáleží na tom, kterou Gaussovu křivku uvažujeme, plocha, kterou počítáme, je pod všemi křivkami stejná. Hodnota, kterou hledáme, je dána integrálem:  formula_29  kde erfc () je doplňková chybová funkce. Spojením všech vztahů získáme výsledný vzorec pro pravděpodobnost chyby:  formula_30  Z tohoto vzorce je vidět, že pravděpodobnost chyby se snižuje se zvětšováním maximální amplitudy vysílaného signálu nebo zesílení systému, a naopak pravděpodobnost chyby se zvyšuje při použití vyššího počtu úrovní nebo při větším šumu.  Výše uvedený vztah platí, pokud nedochází k mezisymbolovým interferencím, tj. když g(t) je Nyquistova funkce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klíčování amplitudovým posuvem () je forma amplitudové modulace, která reprezentuje digitální data pomocí změn amplitudy nosné vlny.", "tgt_summary": "振幅偏移调变,又称幅移键控、振幅键移(英语:Amplitude-shift keying,ASK)是通过载波的振幅变化来表示数字信号的一种幅度调制方式。在一个ASK系统中,二进制符号1会通过一个固定振幅、固定频率的载波信号来表示。这一载波信号会持续T秒。如果信号的值为1,就会传输载波信号,反之则不会传输载波信号。", "id": 2661071}
{"src_title": "Mléč drsný", "tgt_title": "花叶滇苦菜", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Je to kosmopolitní rostlina, která byla z Evropy a severozápadní Asie zavlečena do všech světadílů. V České republice se vyskytuje hojně od nížin do podhorských oblastí, neroste ale ve vyšších, chladnějších polohách jako mléč zelinný, kterému se značně podobá. Nejlépe se mu daří na půdách úrodných a kyprých.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Letnička s přímou lodyhou vysokou 20 až 120 cm, která vyrůstá ze silně větveného, do hloubky rostoucího kořene. V celé rostlině je soustava mléčnic a ze vzniklé rány (např. po ulomení listu) začne vytékat bílé mléko latex. Pevná lodyha je dutá, lysá a převážně v horní části vrcholičnatě rozvětvená, někdy bývá načervenalá. Nejdříve ze semene rostou přízemní listy a teprve následně lodyha porůstající střídavými, lysými, tuhými, tmavozelenými listy které mohou být dlouhé až 30 cm a široké 15 cm, někdy jsou na spodní straně nafialovělé. Spodní listy s řapíky jsou kopinaté, nedělené nebo peřenoklané. Horní přisedlé listy s ostnitě zubatými oušky jsou nedělené nebo peřenosečné. Čepele jsou po obvodě nepravidelně osténkatě, zubaté s trojúhelníkovými vejčitými laloky, koncový je největší. Je variabilní v pichlavosti listů a v ochlupení lodyhy.  Květní úbory o průměru cca 2 cm vyrůstají v chudokvětých latách. Úbory jsou složené z 25 až 150 oboupohlavných, jazykových světle žlutých kvítků které mají uvnitř barvu jasně žlutou a vně jsou často načervenalé. Víceřadý, lysý zákrov 1 až 1,5 cm dlouhý je vejčitě zvonkovitý, jeho zelené listeny jsou úzce kopinaté, vnější jsou nejkratší. Kvete od června do října.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Rozmnožuje se výhradně semeny, což jsou 2 až 3 mm dlouhé, obvejčité, žlutohnědé nažky se 3 podélnými žebry na každé straně. Za pomoci bílého chmýru, asi 8 mm dlouhého, se snadno šíří anemochorně na dlouhé vzdálenosti. Nažky jsou brzy po dozrání klíčivé. Nejlépe klíčí na povrchu nebo ve svrchní vrstvě půdy při vyšší teplotě a to průběžně od jara až do podzimu, zimní období však semenáčky ani dospělé rostliny nepřečkají. V hlubší vrstvě půdy brzy klíčivost ztrácejí. Kříží se s mléčem zelinným, vzniklé hybridy jsou však neplodné.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Mléč drsný často roste v okopaninách, v zeleninových záhonech, zahradách, sadech, vinicích, ve sklenících, je také obvyklý i na úhorech, kolem cest i na kompostech a rumištích. Je věrným průvodcem lidských kultur, bývá většinou považován za málo nebezpečný druh plevele.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Mléč drsný (\"Sonchus asper\") je středně vysoká, jednoletá, plevelná bylina, která žlutě vykvétá od června do pozdního podzimu. Při poranění rostlina intenzivně mléčí.", "tgt_summary": "花叶滇苦菜(学名:),又名鬼苦苣菜、断续菊,是菊科苦苣菜属的植物。分布于西亚、乌兹别克斯坦、喜马拉雅山、欧洲、日本、俄罗斯、哈萨克斯坦以及中国大陆的西藏、山东、江西、安徽、四川、新疆、江苏、云南、湖北、浙江等地,生长于海拔550米至3,650米的地区,多生于林缘、山坡及水边,目前尚未由人工引种栽培。", "id": 992531}
{"src_title": "Skylar Astin", "tgt_title": "史蓋勒·奧斯丁", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Vyrůstal v Rockland County v New Yorku jako syn Meryl a Barryho Lipsteinových. Má sestru jménem Brielle a dva bratry, Milana a Jace. Byl vychováván jako Žid. Absolvoval Clarkstown High School North a zúčastnil se letního tábora Stagedoor Manor. Byl také studentem na Tisch School of the Arts na Newyorské univerzitě, ale musel odejít kvůli velké absenci, když byl obsazen do \"Probuzení jara\". V jeho patnácti letech mu jeho agent vybral prostřední jméno Astin a nahradil jím jeho příjmení.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Od 10. prosince 2006 do 19. července 2008 vystupoval jako Georg, spolužák Melchoira a Moritze, který se zamilovat do své učitelky klavíru, v muzikálu \"Probuzení jara.\" Ve dnech 6. až 8. srpna 2010 ztvárnil roli Marka Cohena v \"Rentu\", ve verzi režírovanou Neilem Patrickem Harrisem uváděnou v Holywood Bowl.  Roli Randa Posina si zahrál ve filmu \"Hamlet na kvadrát\" v roce 2008. Pro soundtrack nazpíval písničku „Raped Face“ s Phoebe Strole. Film měl premiéru na Filmovém festivalu Sundace. V roce 2009 se připojil k obsazení sitcomu \"Ace in the Hole\", pořad však nebyl zastřešen žádnou televizní stanicí, a tak byl zrušen. V roce 2010 byl obsazen do dalšího sitcomu \"Strange Brew\", který měl však stejný osud.  V roce 2011 se objevil v jedné epizodě seriálu \"Láska bolí\" a v roce 2012 v epizodě seriálu \"Girls\". V 8. sérii seriálu \"Dr. House\" si zahrál pacienta. V roce 2012 byl obsazen do role Jesseho v komediálním a hudebním filmu \"Ladíme!\" a roli si zopakoval i v pokračování s názvem \"Ladíme 2\". Jako Casey se objevil v komedii \"Na šrot\".  V roce 2013 hrál v sitcomu \"Suterén\" roli Brodyho Moyera.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Od roku 2014 chodil s herečkou Annou Camp, se kterou se seznámil na natáčení filmu \"Ladíme!.\" Dvojice se zasnoubila v lednu 2016 a vzali se dne 10. září 2016. V dubnu 2019 dvojice oznámila rozchod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Skylar Astin (* 23. září 1987 jako Skylar Astin Lipstein, New York, New York, USA) je americký herec a zpěvák. Nejvíce se proslavil rolí George v původní obsazení broadwayského muzikálu \"Probuzení jara\". Ztvárnil vedlejší role ve filmech \"Hamlet na kvadrát\", \"Zažít Woodstock \" a \"Na šrot\". Do širšího povědomí se dostal v roli Jesseho Swansona v hudebním filmu \"Ladíme!\" a jeho pokračování, \"Ladíme 2\".", "tgt_summary": "史盖勒·奥斯丁·利普斯坦(Skylar Astin Lipstein,1987年-9月23日),美国男演员以及歌手。他知名的作品有曾获得托尼奖的舞台剧当中饰演 Georg ;以及电影《续写哈姆雷特》(Hamlet 2),《胡士托风波》,《歌喉赞》以及《21玩过界》。", "id": 2962470}
{"src_title": "Adam Young", "tgt_title": "亚当·扬", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Adam Young se narodil v městečku Centerville, Iowa, (a později se přestěhovali do Owatonny, Minnesota) jako jedináček učitelce Joan a mechaniku Randalu Youngovým. Údajně má Adam i nějaké příbuzné v Kanadě. Rodičům se se svými hudební výtvory nesvěřoval, věděli jen, že pro zábavu tvří nějakou hudbu. Až jednou jim dal poslechnout svou skladbu a vyrazil jim dech, jeho otec říká: \"\"Jednou v noci nám pustil píseň a to nás prostě uzemnilo. Pomysleli jsem si: 'Tady se děje něco víc.\"'\"  Adam žije ve svém rodném městě Owatonna v Minnesotě, kde píše programy a všechnu svou hudbu. Také se zmínil, že má Aspergerův syndrom, často mluví o tom, že je velice stydlivý a společensky introvertní, hlavně v případě, kdy má mluvit se ženou.  Rád je sám ve svém domě v Owatonně, nevyhledává rušné večírky ani slávu související s jeho osobností. Navzdory úspěchu zůstává nadále snílkem, skromným, plachým, introvertním, přátelským a oddaným Bohu a víře. Rád reaguje na nejrůznější komentáře fanoušků, udržuje s nimi stálý kontakt a tu a tam pro ně vymyslí nějaké zpestření, např. měli na Instagramu komentovat jednu jeho fotku a ten nejvtipnější komentář měl Adam oficiálně vyhlásit.  Řekl, že ho baví fotografování a považuje se za amatérského fotografa. Popsal se jako křesťan a píše o jeho víře na svém blogu a prostřednictvím své hudby. Adam rád nosí či nosil tenisky japonské značky Onitsuka Tigers, a to konkrétně model MEXICO 66. Adam již od dětství rád hraje videohry Nintendo - závody Super Mario Kart - a také říká, že je vegetarián, i když později v rozhovoru uvedl, že má rád kuřecí křidýlka. Adam má či měl Yorkšírského teriéra jménem Max.  V roce 2011 složil k písni \"Enchanted\" od Taylor Swift cover, jako odpověď na tuto píseň, která byla určena právě pro Adama a kde Taylor zpívá, že byla okouzlená ze setkání s Adamem. V bookletu k albu, kde byla skladba, bylo možné po poskládání velkých písmen z textu písně přečíst slovo ADAM. Adam tedy na svém tumblr blogu publikoval příspěvek adresovaný Taylor, píše: \"\"Nejdražší Taylor, sám přiznávám, že jsem docela plachý kluk, a protože hudba je nejvýmluvnější forma komunikace, kterou ovládám, tak jsem se rozhodl něco pro tebe nahrát - takovou 'odpověď na dechberoucí píseň z tvého současného alba. Je to to, co jsem ti chtěl říct osobně, ale pro co jsem těžko hledal slova: Všechno na tobě je roztomilé. Jsi nesmírně okouzlující dívka s dobrým srdcem a půvabem a elegancí, které nedokážu popsat. Jsi opravdová princezna ze snové pohádky a nad to nade vše prostě chci, abys věděla, že...Taky jsem byl okouzlen, když jsem tě poznal. S láskou Adam.\"\" Později v jednom rozhovoru Adam uvedl, že Taylor mu nikdy neodpověděla. Jeho cover i s příspěvkem byly staženy ze stránek. Na stránkách IMDb je zmíněno, že skladba byla použita ve filmu Alpha and Omega 3: The Great Wolf Games (2014).  Adamovým nejvážnějším vztahem byl s Ann Marie Monson, na kterou vzpomíná např. ve skladbě \"Lonely Lullaby\". Na koncertě v Los Angeles v roce 2011, když hraje Adam tuto skladbu na piáno, je vidět jeho hluboké dojetí, bolest a vzpomínky spojené s touto baladou. Fanoušci to vycítili a během Adamova vystoupení udržovali uctivé ticho.  Adam je často přirovnáván svým vzhledem k argentinskému fotbalistovi Lionelu Messi.  V roce 2010 jej trápily ledvinové kameny a po jednom koncertu přišel o hlas.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky kariéry.", "content": "Adam často uvádí, že vyrůstal v malém městečku, kde se moc o hudbě nemluvilo, také rodiče nebyli pro hudbu nějak zvlášť zapálení. Sám Adam si k ní postupně našel cestu, od svého strýce se naučil hrát na kytaru (ten mu také tu svou dal a Adam ji používá pro své písně ještě dnes), na klavír a začínal jako bubeník v metalové skupině Isle, o které se v rozhovorech často zmiňuje. Mezi roky 2003 až 2007 vytvořil celou řadu menších a mnohdy zábavných projektů (\"viz článek Vedlejší projekty Adama Younga\"), ze kterých se vyvinulo právě úspěšné Owl City a pak také už méně známé Port Blue a Sky Sailing. Adam také hrál v kapele v kostele. \"\"Psát jsem začal na střední poté, co jsem si zlomil zápěstí (což je ironické) při skateboardingu. Naštěstí to byla levá ruka, tak jsem pořád mohl ovládat počítačovou myš. Pohrával jsem si s programováním a sekvenováním a nakonec chytil vážnou kreativní infekci, která se mě stále drží. Dodneška nemůžu přestat psát a nahrávat. Asi to ze mě dělá 'nenasytného vynálezce' nebo něco takového. Tento kreativní proces je neuvěřitelně inspirativní.\"\"  Během střední školy si přivydělával na různých brigádách, např. Hy-Vee. Po střední škole Adam pracoval u UPS v Minneapolis a poté strávil semestr a půl na owatonnské Riverland Community College.  Poté, co si vydobyl určitý úspěch na MySpace a iTunes, přilákal pozornost několika nahrávacích společností, z nichž si nakonec vybral Universal RepubIic, neboť do té doby mu s oficiálními záležitostmi pomáhal jen nějaký owatonnský právník. Spoluprezident Universal Republic Avery Lipman pozval Adama do New Yorku, kde nezkušenému Adamovi musel vysvětlit celou nahrávací politiku, co to nahrávací společnost je, k čemu je potřeba právník, manažer... Po třech měsících Adam smlouvu podepsal, ukončil práci ve skladě Coca Coly asi šest měsíců po debutu na MySpace a od té doby se naplno věnuje hudbě. \"\"Pamatuju si,... jak jsem řekl svému šéfovi: 'Toto bylo skvělé a byl jsem za tuto práci vděčný, ale už mám něco jiného.' Vidím jeho pohled, když jsem mu řekl, že dělám hudbu a že doufám, že si s ní na chvíli vystačím. Vzpomínám si, jak jsem odtud odcházel, a to byl ten nejlepší pocit na světě.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Záliby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Hudba je pro Adama jak prací, tak zábavou. Rád ji tvoří i poslouchá. Mezi jeho oblíbené žánry patří ambientní hudba, hudba beze slov. Také je fanda skladeb z filmů nebo vytvořených pro film a ze závěrečných titulek a soundtracků filmů, dokonce i těch, které nikdy neviděl. Z těchto filmových skladatelů obdivuje: Alan Silvestri, Hans Zimmer, James Newton Howard, John Williams, Thomas Newman.  Jako oblíbené skupiny uváděl Enyu a hlavně Unwed Sailor a v rozhovoru z roku 2014 uvádí také DC Talk a Owena Wilsona. V roce 2014 uvedl, že svých skladeb, které napsal, má nejraději \"Dementia\" z alba \"\"The Midsummer Station\"\", na které spolupraoval se zpěvákem z Blink-182 Markem Hoppusem, a z těch, které napsal úplně sám, \"Speed of Love\" nacházející se rovněž na tomto albu.  \"\"Je pro mě těžké opravdu si užít cokoliv slyším na popových rádiových stanicích nebo dokonce pop obecně. Bylo pro mě vždycky těžké získat nějakou inspiraci z 'konvenční' hudby. Vinou bude to, co jsem poslouchal na střední. ale z nějakého důvodu jsou skupiny jako Mogwai, Rachel's nebo Telefon Tel Aviv jaksi zajímavější. Jejich odměna je větší. Jejich písně v sobě mají mystiku, kterou tří a půl minutové rádiové singly podle mého názoru postrádají. V tom byla ta vzrušující výzva, když jsem začal tvořit hudbu pro Owl City. Byl to pop. Nikdy předtím jsem pop nedělal a ani jej neposlouchal, ale chtěl jsem ho vytvářet, protože to bylo nové.\"\"  \"\"Hudba je něco, co je spojeno s tím, co jsem. Umožňuje mi to zhluboka dýchat, cítit, toužit a snít v těch nejnádhernějších cestách, které si můžete představit. Muzika je něco, bez čeho si nemůžu svůj život představit, a ačkoliv to pro mě znamená víc, než pro svět samotný, na stupnici všech cenných a důležitých věcí v mém životě je něco, co vše daleko převažuje - můj vztah k Ježíši Kristu... Jsem umělec, to je to, co dělám. Vytváření umění byl můj sen už od základní školy, je to jediná věc, ve které jsem dobrý, a při pohledu zpět na všechny ty roky, zůstávám bez dechu, naprosto a kompletně beze slov nad tím, jak Pán si vybral užít hudbu a to, co dělám jako Owl City.\"\"  Častou hláškou, kterou Adam rád cituje a která jeho život naprosto vystihuje je: \"Music is how I deal with life.\" (Hudba je způsob, kterým se vypořádávám se životem).", "section_level": 2}, {"title": "Filmy.", "content": "Filmy vyplňují pravděpodobně podstatnou část Adamova volného času, kdy se zrovna nevěnuje hudbě. Z nich čerpá svou inspiraci a jsou předmětem jeho mnohých úvah, neboť Adam je velkým snílkem a rád podniká výpravy do říše fantazie, pro což mu filmy dodávají bohatý materiál. Mezi jeho nejoblíbenější patří bezesporu Daleká cesta za domovem z roku 1978 natočený podle stejnojmenné knihy, která je zase Adamovou nejoblíbenější knihou. Adam k písni z toho filmu \"Bright Eyes\" vytvořil cover. Dalším oblíbeným kinematografickým dílem je Lví král z roku 1994, k jehož písni \"Can You Feel The Love Tonight\" rovněž vytvořil svůj cover.  Po nějakou dobu byl jeho velkou inspirací další animovaný film Hledá se Nemo. Např. v písni \"The Bird and the Worm\" z alba \"Ocean Eyes\" používá Marlinův vtip.  Na Twitteru Adam občas cituje také pasáže z různých komedií: \"Dunston: Sám v hotelu\" (1996), \"Kokosy na sněhu\" (1993), \"Hook\" (1991)...  Na svém blogu zveřejnil seznam svých deseti nejoblíbenějších filmů: \"Nahá pravda\" (1937), \"Jak ukrást Venuši\" (1966), \"Jezinky a bezinky\" (1944), \"Spláchnutej\" (2006), \"Terminál\" (2004), \"Daleká cesta za domovem\" (1978)...  Adam sleduje také hororový seriál \"Živí mrtví\" a jeho oblíbenou postavou je Daryl Dixon.", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "Adam také rád čte, a to (podle jeho příspěvků na sociálních sítích) hlavně dětskou literaturu a náboženské knihy. Jelikož je silně věřící křesťan, tak často na fanouškovských chatech říká, že jeho nejoblíbenější kniha je Bible a že ji čte každý den. Citáty těch veršů, které ho zaujmou občas sdílí na svých účtech na Twitteru, Instagramu, Facebooku či Tumblr.  \"\"Na cestách se snažím mít kolem sebe hodně knih a doma asi taky. Jaksi to udržuje mou mysl v činnosti a drží mě to při smyslech. Kromě čtení toho není moc, co bych mimo hudbu dělat. Ale je příjemné se trošku od hudby vzdálit. Takže jo, čtení je místo, kam si jaksi pro tento odpočinek zajdu.\"\"  Často jako nejoblíbenější knihu uvádí rovněž \"Daleká cesta za domovem\" od Richarda Adamse. \"\"Asi TOU knihou, která je super inspirující, je 'Daleká cesta za domovem' od Richarda Adamse. Je to z konce 70. let, kniha o mluvících králících a je to kniha založená na realitě. Není to jen nějaká dětská knížka, ale má to co do činění s těmito mluvícími králíky a jejich dobrodružstvím. Je tam spousta metafor a bláznivých věcí a to pro mě vždycky bylo nesmírně inspirující. Kdykoliv je cítím vyčerpaný nebo procházím spisovatelským zásekem nebo něčím, tak zalistuju v této knize a jsem jako: Páni, musím jít tvořit hudbu!\"\" Dětská literatura obecně má pro Adama určité kouzlo a půvab.  Dalšími knihami patřícími do top desítky jsou: \"The Fledgling\" od Jane Langton, \"Airborn\" od Kenneth Oppel, \"The Guardians of Ga’Hoole\" od Kathryn Lasky, \"The Lost Shipwreck of Paul\" od Robert Cornuke a další.  Adam občas na svém blogu napíše o knize, co právě čte, nebo sdílí své dojmy z ní. Takto se nejčastěji zmiňuje o nábožensky zaměřené literatuře: \"When I Don't Desire God: How To Fight For Joy\" od Johna Pipera, \"My Utmost for His Highest\" od Oswald Chambers, \"Bonhoeffer: Pastor, Martyr, Prophet, Spy\" od Eric Metaxas a také \"Dug Down Deep\" od Joshua Harrise, v jehož druhém vydání na obalu a na prvních stranách je Adam dokonce citován: \"\"Na prstech jedné ruky můžu spočítat knihy, ze kterých jsem přečetl každé slovo od obalu až po obal na jedno posezení. Dug Down Deep je jednou z nich. Josh popisuje obrovský význam a sílu křesťanské pravdy vyzývá čtenáře aby nejen zapustili své kořeny hlouběji do biblické teologie, ale také rozviřuje nadšení pro šíření Boží svrchovanosti ve všem skrze Ježíše Krista.\"\"  V interview v Manile při tour Adam také řekl, že by rád sám psal, a to fantasy, něco dobrodružného, pravděpodobně s mluvícími zvířaty, něco podobně rozmarného jako hudba.", "section_level": 2}, {"title": "Skateboarding.", "content": "Adam je již od mala zapálený pro skateboarding. Jezdit začal se svými kamarády z Windsor Airlift. Ti na Youtube nahráli videa z let 2000 a 2001, kde je Adam a ukazuje pár triků. Ještě i dnes se Adam tomuto sportu věnuje, a to když si chce na chvíli \"odpočinout\" od muziky. Ovšem obě činnosti spojuje, když 2. října 2014 na SoundCloud nahrává píseň Kickflip: \"\"Když toto posloucháte, tak vlastně posloucháte mě, jak na skateboardu dělám kickflip.\"\"  Ve videoklipu k písni \"Deer in the Headlights\" z alba \"All Things Bright and Beautiful\"\" \"Adam na začátku přijíždí k autu DeLorean přijíždí právě na skateboardu.", "section_level": 2}, {"title": "Víra.", "content": "\"\"Nesnaž se zářit tak, abys tě ostatní mohli vidět. Sviť tak, aby skrze tebe mohli vidět Jeho.\"\" je citát od C. S. Lewise, který Adam sdílel 17. listopadu 2014 a který dobře charakterizuje Adama.  O obrovském úspěchu vždy mluvil a stále mluví jako o neuvěřitelném požehnání a vidí v něm své poslání, to, co chce Bůh použít ke své větší slávě. Byl neuvěřitelně udiven nad tím, co mu umožnil Pán, za což mu neustále děkuje a má kolena samou modřinu, jak padá na kolena, aby chválil svého Spasitele za nekonečnou milost, kterou mu Pán dal. I když Owl City není vyloženě křesťanská či worshipová skupina, hluboko v její podstatě je víra díky zakladatelově vroucím vztahu k Bohu pevně zakořeněna a z textů písní ji lze snadno vyčíst. Název alba \"\"All Things Bright and Beautiful\"\" je inspirován náboženským hymnem, píseň \"You're Not Alone\" je přímo o Bohu a v písních jsou častá slova jako naděje a světlo, odkazující právě na Boha. Na CD se vždycky nachází věta: \"\"All praise and glory to Jesus Christ, to whom I owe everything.\"\" Což by se dalo přeložit jako: \"\"Všechna chvála a sláva patří Ježíši Kristu, kterému vděčím za všechno.\"\"  12. července 2014 na Instagramu píše: \"\"Ježíši Kristu, svrchovanému všemohoucímu Pánu, se zavazuji svým životem do doby, dokud nepřijde nebo mě nezavolá domů.\"\"  Owl City prodávalo trička s nápis \"I AM\" (JÁ JSEM), které měl na sobě na některých fotkách i Adam, což může odkazovat buď k písni \"Hello Seattle\" z alba Of June či Ocean Eyes (Hello Seattle, I am...), nebo tím může být myšleno \"I am ME.\" Adam už od počátku na obalech svých CD přidává větu Owl City is Adam Young. Nebo také význam může být jako odkaz na Bibli, konkrétně Druhou knihu Mojžíšovu, kde je řečeno: \"I AM the Lord thy God\", \"They shall call me I AM\", takže by to zastupovalo jméno Boha.  I když Adam často říká, že je křesťanem, konkrétní církev nikde nezmiňuje. Každopádně studuje Bibli každý den, občas sdílí nějaký citát na svých účtech na sociálních sítích, čte nábožensky zaměřené knihy, má rád teologa Johna Pipera, anglického spisovatele C. S. Lewise, pastora a spisovatele Joshuu Harrise. Také říkal, že v dětství spolu s rodiči často chodili do kostela, byli tam \"vždy, když bylo otevřeno\".  \"\"Ježíš Kristus je mé všechno. Svěřil jsem mu kontrolu nad svým životem, požádal ho, aby přišel do mého srdce a pracoval v mém životě a proměnil mě v nového člověka, někoho, kým mě On sám chce mít. Usiluju o to, abych Krista ctil vším, co dělám, říkám, tvořím a myslím. Nic pro mne není důležitější než můj vztah s ním.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Další informace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rick.", "content": "Adam je známý také pod přezdívkou Rick. Vše to vzniklo tak, že Adam řekl, že má rád animovaný seriál \"Spongebob v kalhotách\" a jeho oblíbenou epizodou je ta, kde Spongebob a Patrick soutěží v souboji kuchařů (2. série, 19. díl - Závody kuchařů). Spongebob vymaže část Patrickova jména, tak že zbude \"Rick\", na což Patrick zareaguje výkřikem: \"My name's not Rick!\" (Nejmenuju se Rick). A Adamovi fanoušci jej začali nazývat Rick a ten na to obvykle reaguje právě větou \"My name is not Rick!\" Dokonce v jednom interview z roku 2012, kdy se toto jméno během chatů pod hashtagem #OCTMS šířilo, je Adam na tuto přezdívku tázán: \"\"Rick je jako mé druhé já, mé tajné jméno.\"\"", "section_level": 2}, {"title": "Nespavost.", "content": "\"\"Částečně jsem se naučil svou nespavost přijmout. Ačkoliv, když si nevezmu tři pilulky melatoninu (myslím, že je to tři gramy na jeden), tak potom obvykle zůstanu vzhůru celou noc. Takže melatonin pomáhá. Jinak Ambien mě otupuje. Šílím z něho a pak píšu takové opravdu zvláštní písně\" Na otázku, jestli chodí Adam na terapie, nebo jestli jsou pro něj jeho písně terapií samou odpovídá: \"Přesně tak. Myslím, že psaní hudby je něco, co mi pomáhá pozitivně se vypořádat se životem. Pomáhá mi to vypořádat se s nespavostí tím, že píšu neodmyslitelně optimisticky znějící písničky, i když jsou tam ty temné, melancholické podtóny. A to mi dává něco, čím to zavřít na závoru. Kdybych neměl hudbu, abych se na ni zaměřil, asi by ze mě byl zločinec.\"\"  Shrnuto do věty: \"\"The insomnia is both a blessing and a curse.\"\" (Nespavost je jak požehnání, tak kletba). Jelikož je Adam velkým snílkem, který nad vším rád přemýšlí (např. přišel s otázkou, jestli někdo přemýšlel nad tím, že vany jsou vlastně přesným opakem lodí), tak tento citát upravuje: \"\"It is both a blessing and a curse to feel everything so very deeply\"\" (Je to jak požehnání, tak kletba, pociťovat všechno tak hluboce).", "section_level": 2}, {"title": "Inspirace.", "content": "Adam v jednom rozhovoru řekl, že inspiraci pro své texty hledá mimo jiné i ve veršovacím slovníku. \"\"Je úžasné, jak jedno slovo mě přivede k přemýšlení na něčím a umožní mi to vysnít si celý obraz celého okolního'světa'.\"\"  Další obrovskou inspirací jsou pro Adama knihy a filmy. Řekl, že kdysi když se díval na jeden film, dostal nápad na nějakou melodii, tak si ji šel hned zapsat. Také motivy z filmů se objevují v testech jeho písní. Příkladem toho je např. píseň \"Wolf Bite\" z EP \"Ultraviolet,\" která vznikla poté, co sledoval film \"Vlkodlak\" s Anthony Hopkinsem, nebo také film Hledá se Nemo se projevuje v písni \"The Bird and the Worm\" z alba \"Ocean Eyes. \"Jedna z věcí, které mě na hudbě zaujaly, byl film Hledá se Nemo. Hudba z tohoto filmu je tak inspirující. Je to doklad toho, jak může hudba stát sama za sebe, když je napsaná pro něco vizuálního. To mě zastavilo a přinutilo uvažovat: wow, tito lidé ve mně vzbuzují touhu udělat to pro ostatní. Neměl jsem žádnou strukturu nebo nějaký určitý směr, kterým bych chtěl své texty zaměřit, ale věděl jsem, že chci vystoupit nad to všechno se tam kolem vznášelo.\" \"  Owl City písně jsou inspirovány také Adamovým životem či životními příběh těch okolo něj. Např. píseň \"You're Not Alone\" vznikla poté, co si Adam četl zprávu o křesťance odsouzené k trestu smrti.", "section_level": 2}, {"title": "Proč Owatonna?", "content": "\"\"Spousta lidí se ptá, proč si nepořídím apartmá v New Yorku nebo někde v LA, ale upřímně, strávil jsem spoustu času v obou městech a i když si tamní pobyt vždycky užívám, nikdy bych tam nechtěl bydlet. Owatonna je takové moje hrabství (pozn. Shire - možná odkaz na domov hobita Bilba), bezpečný přístav od nevyhnutelného smyslového přetížení, které postihuje místa jako New York a Los Angeles. V New Yorku lidé chodí tak strašně rychle, není tam žádné otevřené prostranství, žádná vůně čerstvě posekané trávy. Pro mně je to jako mraveniště. Owatonna je domov. A navíc jsem naprosto posedlý Taco John’s, o kterém na pobřeží nikdo nic neslyšel. Jak bych se mohl vzdát Potato Oles?\"\"", "section_level": 2}, {"title": "První věc, co by Adam udělal po příchodu do nebe?", "content": "\"Páni, já nevím. Kdyby tam byla voda, asi bych si šel zaplavat, protože to mám rád. Jsem ze středozápadu, takže jsem snad v tom nejvzdálenějším místě od jakékoliv vody, ačkoli je v Minnesotě dost jezer, ale je tam plno děsivých ryb. Takže bych šel asi plavat, ale až po tom, co bych se s každých pozdravil. Jsem tak trochu zvědavý, jestli budu plachý i v nebi. Kdybych byl, tak bych šel do svého pokoje a vytvořil nějakou píseň.\"", "section_level": 2}, {"title": "Spolupráce.", "content": "Adam nazpíval řadu písní pro jiné interprety: Také produkoval hudbu pro umělce: A napsal písně pro: Zremixoval písně (ty jsou obvykle pak označeny \"Adam Young Remix\"): 18.11.2014 se objevil na albu \"The Art of McCartney\" věnovanému Paulu McCartneymu s coverem písně \"Listen to What the Man Said\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Adam Young (* 5. července 1986) je americký hudebník, zpěvák, skladatel, multiinstrumentalista, producent a zakladatel elektronického projektu Owl City (česky Soví Město). V mnoha rozhovorech byl Adam dotazován na to, proč zrovna vznikl název Owl City, jeho odpovědí bylo to, že to jsou dvě náhodná slova, která měl na mysli a jejich spojení nedává žádný smysl a že je rád, když se lidé zamýšlí právě nad tím, proč spojení Owl a City.", "tgt_summary": "亚当·扬(英文:Adam Young),全名亚当·兰德尔·扬(Adam Randal Young),是一名美国音乐家、创作歌手,是Owl City的创建者。近期也开始以Adam Young之名开始创作电影配乐。", "id": 168409}
{"src_title": "Environmentální rasismus", "tgt_title": "環境種族主義", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Originální definice podle Benjamina Chavise: \"\"Environmentální rasismus je rasová diskriminace ve vytváření zákonů a postupů týkajících se životního prostředí, prosazování předpisů a zákonů, úmyslné vybírání komunit jiné než bílé rasy pro zařízení používající toxický odpad, oficiální schvalování přítomnosti životu nebezpečných jedů a nečistot v komunitách, a historie vyřazující lidi různých ras z postů vůdců různých ekologických hnutí.\"\"  Profesor Robert Bullard tuto definici později rozšířil takto: \"\"Environmentální Rasismus odkazuje na jakýkoliv zákon, praxi nebo direktivu která různě ovlivňuje nebo znevýhodňuje (úmyslně nebo neúmyslně) jednotlivce, skupiny nebo komunity kvůli jejich rase nebo barvě pleti. Environmentální rasismus ve veřejných zákonech a průmyslových praxích má za následek to, že bílé komunity jsou zvýhodňovány na úkor lidí jiných barev. Environmentální rasismus je posilován vládními, legálními, ekonomickými, politickými a vojenskými institucemi.\"\"  Environmentální rasismus je tedy důležitý koncept z hlediska lidské spravedlnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Rasismus.", "content": "U přemýšlení nad environmentálním rasismem je třeba pozastavit se nad pojmem \"rasismus\". Legálně, rasismus – rasová diskriminace – musí být výsledkem zlomyslného úmyslu jednotlivce nebo skupiny na základě rasy postiženého člověka nebo skupiny. Na druhou stranu je třeba také vzít v potaz strukturální rasismus, který je zabudovaný v našich zákonech a postupech a který nevyžaduje, aby jednotlivci měli úmysl poškodit jistou rasovou skupinu. Namísto toho přichází do hry takzvané bílé privilegium (white privilege), které zvýhodňuje skupiny lidí bílé pleti  Kromě rasy se environmentální rasismus týká také společenské vrstvy – environmentální rasismus se děje nejen lidem různých barev pleti, ale také lidem s chudým zázemím. Ovšem rasa se ukazuje jako nejsilnější faktor v určování toho, jaké komunity budou znevýhodněny, silnější než společenská vrstva, chudoba, nebo cena půdy.", "section_level": 1}, {"title": "Vysvětlení.", "content": "Pro existenci environmentálního rasismu existují různá vysvětlení. Mnoho lidí a institucí se snaží vinit oběti tohoto rasismu tvrzením, že si sami vybírají kde budou žít a že vědí o možných problémech, když se stěhují do kterého daného místa. Tohle je debata stylu slepice-nebo-vejce, snažící se určit, kdo byl první. Mnohá studie ale potvrzují, že v naprosté většině případů existuje komunita první a environmentální hazard je na ni poté přesunut skrze environmentální rasismus. Dalším častým vysvětlením je pak dynamika svobodného trhu. V kapitalismu jde jen o zisk a o cestu nejmenšího odporu – jak získat co nejvíc a vystavit se co nejnižšímu riziku? Zbavit se odpadu na místě, kde je levná půda a kde hrozí nejméně, že se lidé budou schopni efektivně bránit. Proto břemeno často padá na nebílé komunity. A na závěr, environmentální rasismus by nebyl možný, kdyby lidé již nežili odděleně podle různých rasových skupin – například v ghettech a tak podobně. Kdyby neexistovaly komunity oddělené podle barev, ale všichni byli stejně smíšení, nebylo by možné, aby environmentální rasismus existoval.", "section_level": 1}], "src_summary": "Environmentální rasismus (anglicky \"Environmental racism\") je pojem, který vznikl v Americe v 80. letech a který se postupně šíří po celém světě. Tento pojem se nyní běžně používá mezi environmentálními aktivisty a organizacemi, i když převážná část populace si ho ještě nepřisvojila.", "tgt_summary": "环境种族主义是一种社会不平等--通过一个与环境因素及行为有关的种族主义的形式--为少数族裔群体带来不成比例的困扰。这是一个富极大争议,结合了环境问题和人类福祉的现象。环境种族主义通常形容一些在少数族裔聚居的地区设立会对周边带来污染的工业和工厂的政策、事件和结果。把社区中的少数族裔群体排除于该社区的决策过程之外亦与环境种族主义有关。", "id": 2682666}
{"src_title": "Řecký honič", "tgt_title": "希腊猎犬", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní důvod vyšlechtění tohoto plemeno byl lov zajíců, dnes se ale využívá jako pastevecký pes. Vznikl již ve středověku, není tedy jasné, z jakých plemen vzešel, ale je nápadně podobný balkánskému honiči. Jejich příbuznost ale nebyla prokázána. Toto plemeno je uznané FCI a patří do skupiny honičů, barvářů a příbuzných plemen, v sekci pak patří do středních honičů.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Středně velký pes s krátkou srstí, která dobře izoluje proti vodě i zimě, většinou černou s pálením. Jemné konstrukce s lehkou kostrou. Hlava je dlouhá. Mozkovna je stejně dlouhá jako nosní hřbet. Uši jsou střední délky, zavěšené vysoko a jsou ploché. Nošené jsou podél hlavy. Krk je středně dlouhý, velmi dobře osvalený a rovný, bez laloku. Srst na něm netvoří límec. Hřbet je dlouhý a rovný, spíše široký. Ocas není dlouhý, maximálně k hlezennímu kloubu. Nohy jsou dlouhé, dobře osvalené a stavěné na běh na dlouhé tratě.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Honič s velmi jemným nosem, přizpůsobivý a schopný zvyknout si na horko i na zimu, jelikož srst skvěle izoluje. Je to společenské plemeno a nejlépe mu bude ve společnosti dalších psů. Vyznačuje se znělým a harmonickým hlasem. S ostatními zvířaty moc dobře nevychází, to však neplatí o fenách - k psům (samcům) se ale může chovat dominantně. Děti má rád a celou svoji rodinu miluje a chrání ji. Je to dobrý hlídač, nicméně pokud není ohrožen, nenapadá ostatní lidi či zvířata. Je oddaný a těžko si přivyká na novou rodinu.", "section_level": 1}, {"title": "Péče.", "content": "Srst nepotřebuje speciální péči, jen v době línání, kdy je třeba ji každodenně vyčesávat. Voda srsti nevadí, a na kůži se nedostane, proto časté koupání se ve vodě nevadí. Šampon ale stačí použít jen 2x za rok. Vyžaduje hodně pohybu a nejlépe mu je jako honiči - má silné lovecké pudy a nejlépe se proto uplatní u myslivců. Při nedostatku pohybu může být agresivní nebo mít sklony k ničení např. zahrady. Potřebuje pevnou ruku a výcvik.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řecký honič (řecky: Hellinikos ichnilatis) je větší honicí pes, pocházející z Řecka. V České republice se vyskytuje v menším množství. V Řecku je však stále hojně využíván k práci s ovcemi.", "tgt_summary": "希腊猎犬(英语:Greek Harehound),是一种来自希腊的罕见狗品种。它是一种猎犬,被用来狩猎野兔,毛色是黑色和黄棕褐色的。", "id": 662836}
{"src_title": "Matt Smith", "tgt_title": "馬特·史密斯", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se a vyrostl v Northamptonu v Northamptonshire. Navštěvoval northamptonskou chlapeckou školu. Plánoval, že se stane profesionálním fotbalistou a hrál za dorostenecké týmy Northampton Town, Nottingham Forest a Leicester City. Po vážném zranění zad již nemohl profesionálně hrát a tak mu jeho učitel herectví bez jeho souhlasu sehnal roli ve hře \"Dvanáct rozhněvaných mužů\". Ačkoliv si Matt ve hře zahrál, odmítl se zúčastnit divadelního festivalu, kam ho jeho učitel také zapsal. Jeho učitel to ale nevzdával a nakonec ho přesvědčil, aby šel do National Youth Theatre v Londýně.  Po opuštění této školy studoval drama a tvůrčí psaní na University of East Anglia, kde absolvoval v roce 2005. Jeho první role za působení u National Youth Theatre byly Thomas Becket v \"Murder in the Cathedral\" a Basoon v \"Mistrovi a Markétce\". Tyto role mu získaly agenta a jeho první profesionální práci, ve hrách \"Fresh Kills\" a \"On the Shore of the Wide World\". Jeho nové profesionální role ho vedly k dohodě na univerzitě, aby mohl absolvovat i bez účasti na přednáškách ve svém posledním roce.  V lednu 2009 byl Smith odhalen jako jedenáctý Doktor v britském sci-fi seriálu \"Pán času\". V roli nahradil Davida Tennanta, který svůj odchod oznámil v říjnu 2008. Smith byl téměř neznámý herec v porovnání s herci, kteří se doposud v seriálu objevovali, jako Paterson Joseph, David Morrissey, Sean Pertwee, James Nesbitt, Russell Tovey, Catherine Zeta-Jones, Chiwetel Ejiofor, Robert Carlyle a Billie Piper. Jeho nejasnost vedla k novinovým titulkům \"Doctor Who?\" (Doktor kdo?), což je narážka na název seriálu. Smith byl jedním z prvních herců, kteří se o roli ucházeli a na konkurzu vystupoval hned první den. Produkční tým, skládající se z producenta Stevena Moffata a výkonného producenta Pierse Wengera, ho vybrali ihned na základě jeho výkonu. Smith byl navíc i na konkurzu na roli Johna Watsona v Moffatově seriálu \"Sherlock\" a konkurzy se konaly téměř současně, ale byl neúspěšný, protože si Moffat myslel, že jeho výstřední styl hraní byl bližší Holmesovi a tuto roli již získal Benedict Cumberbatch. Ve dvaceti šesti letech byl Smith o tři roky mladší než Peter Davison, který byl v roce 1981 obsazen do role Doktora a vlastně mladší, než jakýkoliv herec, který ztvárňoval Doktora. Po třech týdnech konkurzu se Moffat a Wenger shodli, že to \"stejně vždycky byl Matt\" a tak získal roli Doktora. V BBC byli opatrní ohledně obsazení Matta, protože cítili, že šestadvacetiletý herec nemůže zahrát adekvátně postavu Doktora, ale Smith své herecké kvality prokázal v seriálu \"Party Animals\" a přesvědčil je. Někteří fanoušci seriálu věřili, že Smith nemá pro roli dostatečně zkušeností a je příliš mladý, zatímco ti ostatní ho podporovali a citovali jeho předvedené herecké schopnosti. Za svůj výkon v prvních sériích byl nominován za nejlepší dramatický výkon na National Television Awards.  O své roli řekl: \"Doktor je nadšený a fascinovaný i těmi nejmenšími věcmi. Vším. Opravdu každou věcí. To je na něm jako postavě úžasné. Proto ho myslím mají děti rády. Protože nic neodmítne. Není cynický. Je otevřený ke každému aspektu vesmíru.\" V červnu 2010 se objevil na hudebním festivalu Glastonbury na jevišti se skupinou Orbital a společně s ní zazpíval úvodní znělku \"Pána času\". Také moderoval Ples Pána času, který se konal v Royal Albert Hall ve dnech 24. a 25. července 2010. Dne 26. května 2012 nesl olympijskou pochodeň nad Cardiffem, což je činnost, které si fanoušci všimli s podobností, kdy v epizodě z roku 2006 Doktor také nesl pochodeň. V srpnu 2012 řekl, že bude pokračovat v hraní Doktora ještě nejméně do roku 2014. Ale 2. června 2013 oznámil že v roli končí (za jeho nástupce byl vybrán Peter Capaldi)  Objevil se i na poli filmu, poprvé v roce 2007 ve snímku \"V Bruggách\", kde hrál mladší verzi postavy Ralpha Fiennese, jeho scéna však byla z filmu vymazána. V roce 2009 se objevil ve krátkém filmu s názvem \"Together\" a v roce 2010 ve snímku \"Lůno\", v hlavní roli s Evou Green.  V roce 2019 bylo oznámeno, že bude hrát Loxiase Crowna v superhrdinském filmu \"Morbius\" z franšízy Sony's Marvel Universe natočeného podle komiksů o stejnojmenné postavě od Marvel Comics. Smithovi předtím byly nabídnuty role v superhrdinských filmech, ale nikdy je nepřijal. Rozhodl se být součástí tohoto filmu díky režisérovi Danielu Espinosaovi a také díky přesvědčování ze strany Karen Gillan, která hraje Nebulu ve franšíze Marvel Cinematic Universe.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Chodil s Daisy Lowe, ale rozešli se na konci roku 2011 kvůli pracovním závazkům. Od června 2014 chodí s herečkou Lily James. V roce 2016 si společně zahráli ve filmu \"Pýcha, předsudek a zombie\".  Jeho sestra Laura Jayne byla jednou z tanečnic, která se objevila v roce 2004 ve videoklipu zpěváka Erica Prydze s názvem \"Call on Me\".  Smith je ateista a podporuje fotbalový klub Blackburn Rovers FC. Uvedl, že jeho oblíbená skupina Radiohead, patří mezi jeho hlavní inspirace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matthew Robert Smith (* 28. října 1982, Northampton, Northamptonshire, Anglie) je britský herec. Jeho nejznámější rolí je jedenáctá regenerace Doktora v televizním seriálu \"Pán času\", za kterou v roce 2011 získal nominaci na cenu BAFTA. Dále se také proslavil rolí Prince Philipa v seriálu \"Koruna\".", "tgt_summary": "马修·劳勃·“麦”·史密斯(Matthew Robert Smith,1982年-10月28日)是一位英格兰舞台和电视演员。他最知名从2010年在英国长寿科幻剧《神秘博士》中演出的第十一任博士。", "id": 802073}
{"src_title": "Emily VanCamp", "tgt_title": "艾蜜莉·芬凱普", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se v Port Perry v provincii Ontario jako třetí ze čtyř sester (sestry se jmenují Katie, Allison a Molly) rodičům Robertovi a Peyton. Od tří let se věnovala baletu a ve svých 12 letech se přestěhovala do Montrealu, kde ji přijali na prestižní baletní školu L'Ecole Superieure de Danse de Quebec. A v roce 1999 díky sestře Katie začala tíhnout k herectví, když ji navštěvovala při natáčení filmu \"Dámské předpokoje\".", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Svoji první roli obdržela ve filmu v televizním filmu \"Jackie\" (2000) o životě Jackie Kennedyové, kde ji ztvárnila ve věku 13 let. Následovaly spíše menší role ve filmech \"Ztracená\" (2001) \"Hra o čas\" (2002), \"Kruh 2\" (2005). Mezitím si zahrála ale i zásadnější role ve filmech \"Kontrarozvědka\" (2004), \"Přenašeči\" (2009) a \"Norman\" (2010).  I když se na filmovém plátně zatím moc neukazuje, tak v televizi je velká hvězda – první opravdu velký úspěch se dostavil s rolí Amy Abbottové v seriálu \"Everwood\". Následovala role v seriálu \"Bratři a sestry\" a doposud největší role Emily Thorneové v seriálu \"Pomsta\".  V roce 2014 hrála ve filmu \"\", kde ztvárnila agentku 13, resp. Sharon Carterovou. Tuto roli si zopakoval i o dva roky později ve snímku \"\". V roce 2016 si zahrála v nezávislém filmu \"Boundaries\". V březnu 2017 byla obsazena do dramatického seriálu stanice Fox \"Doktoři\". Seriál měl premiéru dne 21. ledna 2018", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Herečka chodí od roku 2011 s hercem Joshem Bowmanem. Dvojice se dne 11. května 2017 oznámila zasnoubení. Dne 15. prosince 2018 se vzali na Bahamách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Emily Irene VanCamp (* 12. května 1986, Port Perry, Ontario, Kanada) je kanadská herečka. Do diváckého povědomí se dostala rolemi v seriálech \"Everwood\", \"Bratři a sestry\" a hlavně \"Pomsta\". V roce 2014 si zahrála Sharon Carterovou ve filmu \"\". Od roku 2018 hraje v seriálu \"Doktoři\".", "tgt_summary": "艾蜜莉.芬凯普(Emily VanCamp,1986年-5月12日)是一位加拿大女演员。她的代表作包含WB电视剧《雪山镇》(2002年至2006年)和ABC电视剧《兄弟姐妹》(2006年至2010年)及《复仇》(2011年至2015年)。在《美国队长2》中饰演13号特工–雪伦·卡特,为佩姬·卡特之侄女。之后也继续参演了《美国队长3:英雄内战》。", "id": 2421481}
{"src_title": "Zlo mezi námi", "tgt_title": "壞孩子", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Hlavním hrdinou je 16letý Erik, který už odmalička vyrůstá se svou ovdovělou matkou a despotickým otčímem, který jeho a matku velmi často bije. Erikova matka je klasickým případem týrané ženy, která ztratila naději na lepší život a zcela se podřizuje svému muži. Otčím je velmi nemilosrdný a dává Erikovi výprask za každou maličkost, třeba i za to, že mu upadl během oběda nůž.  Kvůli špatnému rodinnému prostředí se stává z Erika rváč a má ve škole problémy s disciplínou. Při jednom incidentu, kdy zmlátí spolužáka do bezvědomí, je vyloučen. Jeho matka prodá část svého dědictví a zaplatí mu soukromou internátní školu. Mohlo by se zdát, že se Erik konečně dostane do lepšího prostředí, když bude na čas oddělený od domova a despotického otčíma. Bohužel i zde však panuje diktatura. Ve Stiansberské škole, která se právě stala Erikovým novým domovem, nemá nad studenty moc profesorský sbor, nýbrž Rada studentů v čele se staršími studenty. Ti mají právo udělovat tresty mladším, kteří se nemohou bránit, protože za napadení člena Rady studentů by byli vyloučeni. Erik se odmítá podřídit, a proto se stává jejich kořistí. Jelikož je Erik ale zvyklý na drsné zacházení, zdolává tyranii, což předsedu Rady, šlechtice Silverhielma, velmi popuzuje a vymýšlí nové způsoby, jak jej zlomit. Jednoho dne Erika napadnou, svážou, polijí vodou a nechají spoutaného uprostřed mrazu na palouku. Toho si všimne zdejší uklízečka, Finka Marie, a zachrání jej. Protože je proti pravidlům školního řádu, aby měli zaměstnanci vztah se studenty, je Marie propuštěna a Erik vyloučen.  Když se připravuje na odjezd ze školy, všimne si vizitky, kterou mu před příjezdem do Stiansbergu dal právník jeho zesnulého otce. Rozhodne se mu zavolat. Právník dorazí do školy a povede se mu donutit ředitele, aby zde Erika nechal dostudovat pod podmínkou, že školu nedá před soud za poškozování lidských práv. Poté si ještě stihne vyřídit účty se Silverhielmem. Erik dostuduje a vrací se domů. Doma se opět dostává do křížku s otčímem kvůli snížené známce z chování, proto se rozhodne s otčímem skoncovat jednou provždy a zbije jej. Otčím následně končí v nemocnici, kde nepřizná pravý původ věci, jelikož by se pak mohlo zjistit, co všechno dělal své ženě a nevlastnímu synovi.  Erik se stává svobodným mužem a začíná si konečně užívat života. Setkává se se svým nejlepším kamarádem ze školy, který ji musel kvůli krutosti Rady studentů opustit a nakonec se stal právníkem. S ním si popřeje hodně štěstí do budoucna a jde vstříc osudu. Erikův osud nám dále není znám. Zůstává otázkou, zda se pokusí kontaktovat Marii nebo nikoliv.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zlo mezi námi () je švédské filmové drama natočené podle knihy spisovatele Jana Guillou. Snímek pojednává o šikaně v rámci soukromé internátní školy ve Švédsku ze strany Studentské rady vůči zdejším začínajícím studentům, kteří mají proti nim nižší postavení.", "tgt_summary": "《邪恶》()是瑞典导演麦克·哈夫斯强于2003年的电影作品,由安卓·威尔森主演,根据瑞典著名小说家兼记者杨·库卢的作品改编而成,场景设定在1959年瑞典一间学校。", "id": 2249578}
{"src_title": "Stanislav Lobotka", "tgt_title": "斯坦尼斯拉夫·洛博特卡", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Stanislav Lobotka je rodákem z obce Veľká Hradná. V osmi letech začínal s kopanou v místním klubu TJ Družstevník Veľká Hradná. Následně odešel do AAC Sparta Trenčín (akademie Sparty Praha).", "section_level": 1}, {"title": "FK AS Trenčín.", "content": "Od dorostu působil v FK AS Trenčín, kde se postupně propracoval v roce 2011 do prvního mužstva. Byl pokládán za velký talent slovenského fotbalu. S Trenčínem se představil v Evropské lize UEFA 2014/15. V sezóně 2014/15 vyhrál s týmem slovenský fotbalový pohár, ve finále se představil proti mužstvu FK Senica, zápas se rozhodl až v penaltovém rozstřelu. Zároveň se stal ve stejném ročníku mistrem Fortuna ligy a mohl slavit zisk double.", "section_level": 2}, {"title": "AFC Ajax (hostování).", "content": "Koncem června 2013 si Stanislava Lobotku do svých řad vybral nizozemský klub AFC Ajax, s nímž Trenčín spolupracuje. Fotbalista do Amsterdamu odešel na roční hostování. Během představování pro klubovou televizi zaujal v anglickém rozhovoru svým výrokem \"„This is my... sen as a small boy, but now it ́s...realita,“\" (ve smyslu: v dětství jsem snil o působení ve slavném klubu jako je Ajax, což se stalo realitou), v němž si vypomohl slovenštinou. Citát \"„This is my sen“\" v okolí Trenčína zlidověl a skandovali jej mj. hráči AS Trenčín po zisku ligového titulu. Podle něj byl také pojmenován mezinárodní turnaj mladých fotbalistů do 11 let konaný v Trenčíně (This is my sen Cup).  Za Ajax debutoval v přípravných zápasech s RKC Waalwijk (výhra 5:1) a De Graafschap (výhra 3:0), v obou strávil na hřišti cca 30 minut a proti De Graafschap přihrál na gól. V sezoně hrál za Jong Ajax (rezervní tým). Po sezoně se vrátil do Trenčína.", "section_level": 2}, {"title": "FC Nordsjælland.", "content": "V srpnu 2015 odešel do dánského klubu FC Nordsjælland, kde podepsal smlouvu na 4 roky a setkal se zde se svým spoluhráčem z Trenčína Ramónem Rodríguezem da Silvou.", "section_level": 2}, {"title": "Celta de Vigo.", "content": "Po Mistrovství Evropy hráčů do 21 let 2017 v Polsku, na němž Lobotka zazářil, přestoupil v červenci 2017 z dánského FC Nordsjælland do španělského prvoligového klubu Celta de Vigo, kde podepsal smlouvu na 5 let. Zájem o něj projevil oficiálně mj. i tým SK Slavia Praha. V Primera División debutoval 19. srpna 2017 proti týmu Real Sociedad ze San Sebastiánu. Nastoupil na hřiště v 76. minutě za stavu 2:1, soupeř nakonec otočil skóre na konečných 2:3.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Lobotka byl členem mládežnických reprezentačních výběrů Slovenska včetně U21. Se slovenskou „jedenadvacítkou“ slavil v říjnu 2016 postup z kvalifikace na Mistrovství Evropy 2017 v Polsku. Trenér Pavel Hapal jej zařadil v červnu 2017 do 23členné nominace na šampionát v Polsku. Na turnaji podal výborné výkony, dvakrát byl vyhlášen hráčem utkání. Slovensku těsně unikl postup ze základní skupiny A do semifinále.  V listopadu 2016 jej trenér Ján Kozák nominoval do A-mužstva slovenské reprezentace. V něm debutoval 15. listopadu v přátelském utkání na stadionu Ernsta Happela ve Vídni proti domácímu Rakousku (remíza 0:0). V říjnu 2018, po prohře s Českem (1:2) v utkání Ligy národů spolu s několika spoluhráči navštívil noční klub. Vzniklý skandál odnesl hlavní trenér Ján Kozák, který rezignoval.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stanislav Lobotka (* 29. listopadu 1994, Trenčín, Slovensko) je slovenský fotbalový záložník a reprezentant. Od července 2017 je hráčem španělského klubu Celta de Vigo. Mimo Slovensko prošel angažmá v Nizozemsku a Dánsku, od zimy 2020 hraje v italské Neapoli.", "tgt_summary": "斯坦尼斯拉夫·洛博特卡(;1994年-11月25日)是一位斯洛伐克足球运动员,在场上司职中场。他目前在意甲的那不勒斯效力,也是斯洛伐克国家队的成员。", "id": 2891134}
{"src_title": "Oleh Lužnyj", "tgt_title": "奧利·盧茲尼", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Mimo Sovětského svazu, resp. Ukrajiny hrál i fotbalové soutěže v Anglii, konkrétně v klubech Arsenal FC a Wolverhampton Wanderers. Závěr aktivní fotbalové kariéry strávil v lotyšském klubu FK Venta jako hrající trenér.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sovětský svaz.", "content": "V letech 1989–1990 odehrál 8 zápasů za sovětskou reprezentaci, branku nevstřelil. Na Mistrovství světa ve fotbale 1990 v Itálii chyběl kvůli zranění.", "section_level": 2}, {"title": "Ukrajina.", "content": "V A-mužstvu Ukrajiny debutoval 29. dubna 1992 v prvním oficiálním utkání nově vzniklého ukrajinského týmu proti Maďarsku. Odehrál celé střetnutí, zápas skončil porážkou Ukrajiny 1:3. Za národní tým Ukrajiny odehrál v letech 1992–2003 celkem 52 zápasů, v nichž gól nevstřelil. Ve 39 zápasech byl kapitánem ukrajinského týmu. Na žádný vrcholový turnaj se s mužstvem neprobojoval.", "section_level": 2}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "V roce 2005 působil v lotyšském klubu FK Venta jako hrající trenér. Poté, co se klub dostal do finančních těžkostí, z Lotyšska odchází. V červnu 2006 se stal asistentem trenéra Anatolije Demjanenka v Dynamu Kyjev. 5. listopadu 2007 se stal prozatímním trenérem Dynama po rezignaci trenéra Józsefa Szabó. Dosáhl tří ligových vítězství po sobě včetně výhry 2:1 nad odvěkým rivalem Šachtarem Doněck, ale v Lize mistrů utrpěl klub porážky venku s Manchesterem United a Sportingem Lisabon a doma s AS Roma. 8. prosince 2007 bylo oznámeno, že novým hlavním koučem se stává Jurij Sjomin a o několik dní později bylo potvrzeno, že Lužnyj zůstává v realizačním týmu jako asistent.  1. října 2010 byl znovu jmenován hlavním trenérem po odstoupení Valerije Gazajeva. 24. prosince 2010 jej vystřídal ve funkci opět Jurij Sjomin.  Začátkem června 2012 se stal hlavním trenérem klubu SK Tavrija Simferopol.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oleh Romanovyč Lužnyj, známý i jako Oleg Lužnyj (ukrajinsky Олег Романович Лужний, * 5. srpna 1968, Lvov, Ukrajinská SSR, Sovětský svaz) je bývalý ukrajinský, resp. sovětský fotbalový obránce a reprezentant a současný fotbalový trenér, který vede od roku 2012 ukrajinský klub SK Tavrija Simferopol. Společně s Andrijem Ševčenkem a Serhijem Rebrovem patří mezi nejznámější ukrajinské fotbalisty.", "tgt_summary": "奥利·卢兹尼(英语:Oleh Romanovych Luzhny)(乌克兰语:Олег Романович Лужний),生于1968年8月5日,是一位退休的乌克兰足球运动员。他的名字或者罗马拼音为奥列格Luzhny。", "id": 1234437}
{"src_title": "Picozoa", "tgt_title": "皮胆虫", "src_document": [{"title": "Systematika.", "content": "Vzhledem k tomu, že byl objeven (kultivován) pouze jediný druh pikomonád, jsou prozatím (začátek r. 2013) všechny uváděné taxony monotypické:  Kmen Picozoa je vymezen jako skupina heterotrofních mořských jednobuněčných pikoplanktonní velikosti (procházející skrz membránový filtr 3 μm), charakterizovaných jednou ze dvou sekvencí jaderného genomu, kódujícího SSU rDNA, a sice 5’GCG TGA TGC CAA AAT CCG3’ nebo 5’ATA TGC CCG TCA AAC CGT3’.  Řád Picomonadida charakterizuje první z uvedených sekvencí.", "section_level": 1}, {"title": "Fylogenetické zařazení.", "content": "O Picozoa (tehdy pod názvem Picobiliphyta) se předpokládalo, že se jedná o autotrofní mořské řasy a jejich umístění ve fylogenetickém stromu se proto hledalo mezi rostlinami nebo chromisty.  Některé studie založené na molekulárních analýzách naznačovaly, že by mohli být kladeni do chromistní podříše Hacrobia (dnes již zpochybňované), a to do blízkosti skrytěnek. Později bylo navrhováno jejich postavení jako sesterské skupiny ke Glaucophyta, ale podpora tohoto jejich zařazení je také velmi slabá. Adl s kolektivem se proto rozhodli ve svém revidovaném systému eukaryot ponechat Picobiliphyta jako \"incertae sedis\" eukaryot.  Rozhodnutí nepřinesla ani nová studie, která mohla pracovat s kultivovaným jedincem pikomonády. Naopak vyvrátila některé předchozí předpoklady, např. autotrofii.", "section_level": 1}, {"title": "\"Picomonas judraskeda\".", "content": "Studie z r. 2013 podala popis prvního kultivovaného druhu kmene Picozoa, pikomonády \"Picomonas judraskeda\":  Jedná se o dvojbičíkatý jednobuněčný organismus žijící v mořském planktonu. Buňky jsou veliké 2,5–3,8 × 2–2,5 μm a neobsahují žádné plastidy. Sestávají ze dvou půlkulových částí oddělených hlubokým rozštěpem. Přední část obsahuje všechny hlavní buněčné organely (jádro, endoplazmatické retikulum, jediný Golgiho aparát a jednu mitochondrii) včetně ukotvení bičíků, zadní část pak obsahuje početné vezikuly a vakuoly a potravní aparát. Obě části jsou odděleny velkou vakuolovou cisternou.  Jediná mitochondrie s tubulárními kristami je umístěna za jádrem ve ventrální oblasti přední části. Mezi mitochondrií (na kterou přímo doléhá), jádrem a bazálním tělískem předního bičíku je umístěn jediný Golgiho aparát Dva bičíky (jeden dlouhý přední, druhý kratší zadní) vybíhají z ventrálního povrchu buňky blízko ke styčnému místu mitochondrie a Golgiho aparátu. Oba bičíky mají hladký povrch a postrádají výběžky či vlášení (mastigonemy).  Potravní aparát se skládá z velkého koše z vláken ukotvených na ventrálním buněčném povrchu a vymezujících na něm podlouhlá štěrbinová buněčná ústa, která umožňují tvorbu potravních vakuol. Ač je potravní vakuola relativně velká, obsahuje pouze částice menší než 150 nm.  Buňky jsou pokryté pouze plazmatickou membránou bez náznaků šupin nebo glykokalyxu.  \"Picomonas judraskeda\" se vyznačuje unikátním způsobem pohybu: Po déle trvajícím období klidu jsou zahájeny opakující se cykly sestávající z prudkých poskoků na krátkou vzdálenost, které okamžitě následuje pomalý plazivý pohyb opačným směrem.  Díky absenci plastidu i neexistenci genů plastidového určení v genomu prakticky není pochyb o heterotrofním způsobu výživy. Potrava je omezena vlastní velikostí pikomonád a jejich potravního aparátu. Z analýzy buněk, zachycených v různých stadiích potravního cyklu, lze usuzovat, že nejsou ani bakterivorní, ale stravují se endocytózou malých mořských koloidních částic menších než 150 nm.", "section_level": 1}], "src_summary": "Picozoa je nově objevený eukaryotní kmen mořských jednobuněčných pikoplanktonních organismů. Od r. 2007 byl znám z genomové analýzy environmentálních vzorků a nazýván Picobiliphyta, ale teprve v r. 2013 se podařilo kultivovat jednoho ze zástupců, \"Picomonas judraskeda\". Objev způsobil zásadní změnu představ o této skupině, zpochybnil fototrofní způsob obživy a vedl tak i k přejmenování na současný název.", "tgt_summary": "皮胆虫(学名:Picozoa,Picobiliphytes或Picobiliphyta)是一类水生单细胞异养真核生物,尺寸小于约3微米。第一种被明确归为此类的生物是\"Picomonas judraskeda\"。 他们可能属于原始色素体生物,并作为红藻的姊妹群。", "id": 328795}
{"src_title": "Reprezentace znalostí", "tgt_title": "知识表示", "src_document": [{"title": "Znalosti.", "content": "„Schopnost člověka nebo jakéhokoli jiného inteligentního systému uchovávat, komunikovat a zpracovávat informace do systematicky a hierarchicky uspořádaných znalostních struktur. Znalost je charakterizována schopností abstrakce a generalizace dat a informací.“  Znalost je vnitřní náhled, porozumění a praktické know-how, které všichni ovládáme. Je to základní zdroj, který nám umožňuje chovat se inteligentně.  Znalosti jsou spojeny s pojmy data a informace, respektive znalosti vycházejí z informací a ty zase vycházejí z dat. Za data lze pokládat všechny znakové řetězce, které vstupují do výpočetního řetězce. Tato data většinou mají nějaký význam, jsou tedy nějak interpretována. Interpretací dat se rozumí smysluplné přiřazení významu (sémantiky) datům. Informaci tvoří data spolu se svou interpretací, pojem informace je tedy neoddělitelný od významu dat, která jsou jejími nositeli. Znalost je potom informace, která je použitelná a začlenitelná respektive odvoditelná v souvislosti s jinými informacemi.  Přechod od dat ke znalostem je doprovázen dvěma úrovněmi přiřazování metadat. Na první z nich je datům smysluplně přiřazován jejich význam nějakým definičním jazykem, na druhé úrovni se nad nimi definují jejich vzájemné vztahy, souvislosti a možné důsledky.  Podle Wiederholda je rozlišení dat a znalostí z hlediska budování informačního, respektive znalostního systému tento:", "section_level": 1}, {"title": "Vyjádření znalostí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Implicitní znalost.", "content": "Jedná se o takovou znalost, která není přímo vyjádřena v určitém zdroji, je primárně skryta, ale je potenciálně sdělitelná. Obvykle je zahrnuta v jednání, způsobu řešení úloh, souboru dat apod. Speciální skupinou implicitních znalostí jsou tacitní (slovy nesdělitelné) znalosti. V počítačových expertních systémech se jako implicitní označují znalosti rozptýlené v jednotlivých programových instrukcích, které se aplikují podle předem stanoveného algoritmu (procedurálně reprezentované znalosti).", "section_level": 2}, {"title": "Explicitní znalost.", "content": "Znalost zaznamenaná v určitém jazyce a dostupná přímo v určitém informačním zdroji (např. dokument, záznam v databázi). V počítačových expertních systémech se jako explicitní označují znalosti uložené v bázi znalostí, jež je oddělena od programu, který ji umožňuje využívat a odvozovat z ní nové znalosti (deklarativně reprezentované znalosti).", "section_level": 2}, {"title": "Znalostní modely a ontologie.", "content": "V klasickém pojetí je získávání znalostí (např. pro expertní systémy) založeno na získávání znalostí od expertů. Zpočátku mělo získávání znalostí podobu přebírání znalostí: znalostní inženýr převzal znalosti od experta a přímo je vkládal do expertního systému. Takto vytvářené báze znalostí jsou ale obtížně modifikovatelné a přenositelné. Nebývají v nich totiž rozlišeny statické znalosti, týkající se celé aplikační oblasti a znalosti vztahující se k řešení dané konkrétní úlohy. Proto dochází na přelomu 80. a 90. let ke změně pohledu na proces získávání znalostí. Tento proces začíná být chápan jako modelování znalostí, tedy jako tvorba přehledných a opakovaně použitelných modelů dané úlohy. Znalosti jsou zachycovány nezávisle na odvozovacích mechanizmech a jazyku reprezentace znalostí konkrétního expertního systému. Výhody tohoto přístupu jsou v zásadě dvojí:  Nejnověji se ve znalostním modelování objevuje pojem ontologie. Tento pojem je (na rozdíl od filosofického pojetí, kde ontologie znamená nauku o „bytí“) chápán jako označení domluvené terminologie pro určitou aplikační oblast, která umožňuje sdílení znalostí z této oblasti. Ontologie tedy umožňují formalizovat doménové znalosti.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační jazyky.", "content": "V běžném životě obvykle využíváme k vyjádření svých znalostí přirozeného jazyka. Ten však odráží kromě informační funkce i kulturně historické podmínky svého vývoje a je příliš složitý, nepravidelný a někdy nejednoznačný. Proto, aby bylo možné pracovat se znalostmi v podobě vhodné pro počítačovou implementaci, je třeba zavést umělý- reprezentační jazyk. Umělé jazyky jsou jednoznačné a úsporné a jejich vhodná volba má značný význam i pro časovou, výpočetní a prostorovou náročnost kladenou na zpracování znalostí.", "section_level": 1}, {"title": "Predikátová logika.", "content": "Jako základní nástroj pro reprezentaci znalostí v umělé inteligenci je považován jazyk predikátové logiky prvního řádu. Tento jazyk má přesně definovanou syntaxi a sémantiku a jeho podstatnou výhodou je to, že kromě schopnosti popsat znalosti ještě poskytuje metody jak odvozovat znalosti další. Přitom zaručuje, že pokud jsou výchozí znalosti pravdivé, jsou pravdivé i znalosti odvozené. Jazyk predikátové logiky obsahuje: Z individuových proměnných, konstant a funkčních symbolů jsou vytvářeny termy. Termy reprezentují všechna univerzální i speciální jména objektů, o nichž může být při použití daného jazyka řeč. Predikátové symboly, kvantifikátory a logické spojky pak slouží k vytváření formulí, což jsou právě takové jazykové výrazy, které reprezentují znalosti. Mezi nimi hrají důležitou roli, takové formule, kterým lze přidělit pravdivostní hodnotu a chovají se tak jako výroky.", "section_level": 2}, {"title": "Pravidla.", "content": "Pravidla představují nejpoužívanější prostředek pro reprezentaci znalostí v expertních systémech. Pravidla jakožto IF-THEN struktury jsou známa z programovacích jazyků, sémantika pravidel vychází z implikací ve výrokové logice. Pravidla mohou být chápána dvojím způsobem:  Procedurální interpretace je běžná v generativních expertních systémech – nastala-li příslušná situace, systém provede danou akci. Deklarativní interpretace odpovídá diagnostickým expertním systémům – je-li splněn příslušný předpoklad, systém odvodí daný závěr. Tato interpretace je vlastně speciálním případem procedurální interpretace, provádí se jediná standardní akce – odvození závěru. Pravidla v bázi znalostí je možno znázornit v podobě AND/OR grafu. Uzly grafu představují výroky a orientované hrany představují pravidla. Konjunktivní vazba mezi výroky v předpokladu pravidla se znázorňuje obloučkem.", "section_level": 2}, {"title": "Sémantické sítě.", "content": "Sémantické sítě byly navrženy v druhé polovině 60. let v rámci prací na porozumění přirozenému jazyku. Sémantická síť umožňuje popisovat realitu jako objekty, které jsou navzájem v nějakých vztazích (relacích). Sémantická síť má přirozenou grafovou reprezentaci – objekty jsou uzly a relace mezi nimi jsou hrany v grafu. Relace v sémantických sítích představují základní prostředek pro vyjadřování znalostí. Často vyskytujícími relacemi jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Rámce.", "content": "Rámce byly navrženy v polovině 70. let Marvinem Minskym z MIT jako prostředek pro reprezentaci znalostí. Rámce v původní představě měly umožňovat reprezentovat stereotypní situace. Práce s rámci měla být založena na postupném vyplňování stránek, do kterých se zapisují hodnoty položek (vlastnosti). Přitom se hojně využívá předdefinovaných hodnot. Rámce dobře umožňují vyjádřit statické znalosti, tedy nějakou hierarchii pojmů (s použitím položek a_kind_of) nebo dekompozici (s použitím položek part_of). Vazba mezi rámci se dá (podobně jako u sémantických sítí) znázornit grafem. Na rozdíl od sémantických sítí ale mají uzly v grafu (rámce) vnitřní strukturu. V současné době rámce pronikly do programovacích jazyků. Zde se pro ně používá název objekty; příslušný styl programování využívající objekty se pak nazývá objektově orientované programování. V případě rámců pro reprezentaci znalostí má největší význam dědičnost (lze dědit položky i jejich hodnoty; obvyklé je dělení shora dolů) a zapouzdření (součástí rámce jsou kromě datových struktur i procedury pro práci s nimi).", "section_level": 2}, {"title": "Další způsoby.", "content": "Předchozí čtyři reprezentační jazyky patří mezi nejčastěji využívané způsoby reprezentace znalostí. Nejedná se však o všechny možné způsoby reprezentace, mezi další patří například:", "section_level": 2}, {"title": "Závěr.", "content": "Reprezentace znalostí je stále se rozvíjející obor, který nachází praktické uplatnění v expertních systémech, které dovolují vykonávat rozhodovací operace bez nutnosti lidského zásahu právě na základě reprezentovaných znalostí. Z popsaných prostředků pro reprezentaci znalostí jsou pravidla tím nejpoužívanějším. Jejich výhodou je jednoduchost, srozumitelnost a modularita. Nevýhodou je, že v bázi tvořené souborem pravidel mohou být skryty strategické znalosti o způsobu řešení úlohy (např. pořadí pravidel). Dále pak například využití rámců je výhodné pro zachycení struktury nějakých konceptů nebo pro aplikace, kde se provádí porovnávání mezi daty a hypotézami. Mezi hlavní nevýhodu rámců patří to, že přítomnost nebo nepřítomnost jiných rámců může ovlivnit položky v daném rámci kvůli vzájemné provázanosti rámců (jsou tedy méně modulární). Současné nástroje pro tvorbu aplikací mohou nabízet více než jeden prostředek pro reprezentaci znalostí. Jedná se o takzvané hybridní schémata reprezentace, kde se nejčastěji kombinují pravidla a rámce. Vhodný prostředek pro reprezentaci znalostí pak souvisí i s typem a složitostí aplikace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Reprezentace znalostí je schopnost jazyka (vyjadřovací síla) popisovat – reprezentovat jistou třídu znalostí. Základní klasifikací těchto tříd je způsob (filtr) poznání, prostřednictvím kterého byly znalosti získány. Přirozené poznání používá jako filtr poznání vágnost a získané znalosti jsou inherentně vágní (Bertrand Russell). Umělé poznání exaktních věd užívá diskrétní filtr Newtonův, získané znalosti jsou popsány exaktně. Dva typy znalostí, mezi nimiž je propast.", "tgt_summary": "知识表示法(知识重呈/知识表现) 是认知科学和人工智能两个领域共同存在的问题。在认知科学里,它关系到人类如何储存和处理资料。在人工智能里,其主要目标为储存知识,让程序能够处理,达到人类的智慧。目前这个领域仍然没有一个完美的答案。", "id": 1299124}
{"src_title": "Victor Moses", "tgt_title": "维克托·莫塞斯", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Victor Moses se narodil v nigerijské Kaduně jako syn křesťanského pastora Austina Mosese a matky Josephine. Odmalička miloval fotbal, hrával jej na ulici s míčem vyrobeným z lepících pásek. Jeho rodiče byli zavražděni v roce 2002 během muslimských pogromů na minoritní křesťanské obyvatelstvo. Ve svých jedenácti letech za pomoci přátel uprchl do Anglie, kde byl klasifikován jako žadatel o azyl. Smrt obou rodičů v něm zanechala psychické trauma. V Anglii nikoho neznal, chlapec, který nikdy neopustil Kadunu byl najednou vržen do naprosto neznámého prostředí. Začal navštěvovat Stanley Technical High School v jižním Norwoodu a hrát fotbal v místní tanridžské lize. Tady ho objevili skauti klubu Crystal Palace FC, kteří byli jeho fotbalovými schopnostmi unešeni. Victorovi bylo nabídnuto angažmá v mládežnické akademii Crystal Palace, které přijal.", "section_level": 1}, {"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Crystal Palace FC.", "content": "Hrál za mládežnický školní tým U14, který získal pohár National Cup, když ve finále porazil akademii z Grimsby 5:0. Moses vstřelil všech pět branek. V sezóně vstřelil více než 50 gólů včetně 10 při svém debutu. Trenér Crystal Palace Neil Warnock (v letech 2007–2010) se vyjádřil, že Victor je nejnadanějším fotbalistou, jakého vedl. Za A-mužstvo debutoval Moses v Football League Championship (2. anglická liga) 6. listopadu 2007 v utkání proti Cardiffu (remíza 1:1). Na hřiště se dostal v 72. minutě za stavu 1:1.", "section_level": 2}, {"title": "Wigan Athletic FC.", "content": "Do Wiganu hrajícího Premier League přestoupil v lednu 2010 za cca 2,5 milionu £. Debutoval 6. února 2010 proti Sunderlandu (remíza 1:1). Do zápasu zasáhl jako střídající hráč.", "section_level": 2}, {"title": "Chelsea FC.", "content": "24. srpna 2012 přestoupil z Wiganu do londýnské Chelsea FC. Debutoval v zápase Premier League 15. září proti domácímu týmu Queens Park Rangers, nastoupil na hřiště v 58. minutě. Utkání skončilo remízou 0:0. Poprvé nastoupil v základní sestavě 25. září 2012 v utkání anglického ligového poháru proti Wolverhamptonu Wanderers a v 71. minutě vstřelil šestý a poslední gól střetnutí (a svůj první v soutěžním zápase za Chelsea). Chelsea zvítězila 6:0.  5. ledna ve třetím kole FA Cupu proti domácímu Southamptonu vstřelil gól a přispěl k vítězství Chelsea 5:1. Začalo se mu střelecky dařit ve vyřazovací fázi Evropské ligy 2012/13, kde mu trenér Rafael Benítez dal důvěru. Ve čtvrtfinále čekal Chelsea ruský celek FK Rubin Kazaň, v prvním utkání na Stamford Bridge se jednou střelecky prosadil a pomohl tak k vítězství 3:1. Jedenkrát se trefil i v odvetném zápase 11. dubna, Chelsea stačila k postupu do semifinále porážka 2:3. V prvním zápasu semifinále 26. dubna 2013 proti domácímu švýcarskému celku FC Basilej vstřelil úvodní gól, Chelsea zvítězila 2:1 a vytvořila si dobrou pozici pro domácí odvetu. V odvetném utkání 2. května opět skóroval a londýnský klub po výhře 3:1 postoupil do finále Evropské ligy proti Benfice Lisabon. 15. května 2013 slavil se spoluhráči titul v Evropské lize po vítězství 2:1 ve finále nad Benfikou Lisabon, i když v zápase nenastoupil. 1. září podepsal s Chelsea nový kontrakt do roku 2019.", "section_level": 2}, {"title": "Liverpool FC (hostování).", "content": "Začátkem září 2013 odešel na hostování do klubu Liverpool FC, neboť v Chelsea vzrostla konkurence díky nově příchozím hráčům (Willian Borges da Silva, André Schürrle, Samuel Eto'o).", "section_level": 2}, {"title": "Stoke City FC (hostování).", "content": "Ani před začátkem sezony 2014/15 pro něj nebylo v kádru Chelsea místo a tak odešel na další hostování, tentokrát do Stoke City FC. 14. dubna 2015 si při zápase s West Hamem United poranil podkolenní šlachu. Zranění ho vyřadilo ze hry do konce sezóny.", "section_level": 2}, {"title": "West Ham United FC (hostování).", "content": "1. září 2015 odešel na celosezónní hostování do West Hamu United. Debutoval 14. září proti Newcastlu United (výhra 2:0, 87 minut) a byl zvolen hráčem zápasu. První gól za West Ham vstřelil 19. září proti Manchesteru City (výhra 2:1, 60 minut), když v 6. minutě otevřel skóre.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Anglie.", "content": "Ačkoli se narodil v Nigérii, reprezentoval v mládí Anglii. Moses nastupoval za reprezentační mládežnické výběry Anglie od kategorie do 16 let. V květnu 2007 se s reprezentací do 17 let zúčastnil Mistrovství Evropy U17 v Belgii, kde vstřelil 3 góly, dva v základní skupině proti Nizozemsku (výhra 4:2) a třetí v semifinále proti Francii (výhra 1:0). Ve finále angličtí mladíci podlehli Španělsku 0:1. Moses se stal králem střelců turnaje (3 góly na šampionátu dal i Toni Kroos z Německa).  Díky umístění na 2. příčce v tomto turnaji se Anglie kvalifikovala na světový šampionát hráčů do 17 let v roce 2007 v Jižní Koreji, kde vypadla ve čtvrtfinále po prohře 1:4 s Německem. Moses nastoupil ve 3 zápasech a vstřelil 3 branky ve skupinové fázi (jeden při remíze 1:1 se Severní Koreou a dva při výhře 5:0 nad Novým Zélandem).  Hrál i na Mistrovství Evropy hráčů do 19 let v roce 2008 konaném v České republice. Anglie vypadla již v základní skupině.  V anglickém týmu do 21 let odehrál jeden zápas (10. srpna 2010 výhra 2:0 nad Uzbekistánem, odehrál první poločas).", "section_level": 2}, {"title": "Nigérie.", "content": "Na seniorské úrovni reprezentuje rodnou vlast Nigérii. V únoru 2011 byl poprvé nominován k přátelskému zápasu s Guatemalou, ale střetnutí se neuskutečnilo. FIFA nicméně posvětila jeho reprezentační starty za Nigérii až v listopadu 2011.  Debutoval tedy až 29. února 2012 v kvalifikačním utkání na Africký pohár národů (APN) proti Rwandě (remíza 0:0). Nastoupil v základní sestavě a v 75. minutě vstřelil gól, zajistil tak svému mužstvu vítězství 1:0.  Zúčastnil se Afrického poháru národů 2013, kde získal s týmem kontinentální titul, když Nigérie porazila ve finále Burkinu Faso 1:0. Moses dvěma góly zařídil vítězství 2:0 v důležitém posledním zápase Nigérie v základní skupině proti Etiopii.", "section_level": 2}], "src_summary": "Victor Moses (* 12. prosince 1990, Kaduna, Nigérie) je nigerijský fotbalista a reprezentant, který v současnosti hraje za anglický klub Chelsea FC. V minulosti nastupoval za mládežnické reprezentace Anglie. V mládí byli jeho fotbalovými vzory angličtí fotbalisté David Beckham a Michael Owen.", "tgt_summary": "维克托·莫塞斯(英语:Victor Moses,1990年-12月12日)曾是尼日利亚足球运动员,可担任左翼锋及翼卫,现时被英超球队切尔西外借至意甲球会国际米兰。", "id": 1481655}
{"src_title": "Tahina", "tgt_title": "芝麻酱", "src_document": [{"title": "Výslovnost.", "content": "S výrazem \"tahini\" či \"tehina\" se setkáváme téměř výhradně v zemích západní Evropy, kde došlo k chybnému přenosu/špatné transkripci. V zemích Středního východu, například v Maroku, kde se předpokládá kolébka těchto specialit, se vyslovuje \"tchyna\". Silné hrdelní \"\"ch\"\" a spíše tvrdé \"\"i\"\". V Izraeli platí totéž, slovo \"טחינה\" se vyslovuje pouze a výhradně jako \"tchina\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší historii tahiny připisují některé výzkumy starověké Persii, odkud přišla do Izraele a tam dodnes patří k nejoblíbenějším jídlům vůbec. Tahina původně nesla název „ardeh“ nebo také „svaté jídlo“ a postupně se rozšířila po celé Indii, Africe, do zemí Středního výchovu a do Asie.  Starověcí Řekové používali sezam nejen jako součást pokrmů, ale také jako součást léků. Údajně i Hippokrates prý chválil sezam pro jeho vysokou výživovou hodnotu.  V Asijských legendách se také objevuje sezam, a to ve spojitosti s léčením jako symbol nesmrtelnosti.  Co se týká nedaleké historie sezamové pasty, průzkumy ukázaly, že byla důležitou součástí každodenní stravy tureckých pilotů během první i druhé světové války a během války korejské. Tahina pasta byla zařazována do jejich stravy jako pravděpodobný zdroj vytrvalosti, soustředění a prý aby jim pomáhala v psychické a fyzické odolnosti. Od té doby se stala tahina středem velkého zájmu a vzrostl také zájem o etnické potraviny.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Nejčastěji bývá spolu s cizrnou, citronem, česnekem, chilli a dalšími ingrediencemi součástí pokrmu hummus a nebo jako omáčka do falafelu. Typickou cukrovinkou, v které nesmí tahina chybět je sezamová chalva. Může také sloužit jako součást dresinků do salátů, slouží k zahuštění polévek, lze ji použít jako marinádu na grilované maso, jako pomazánku nebo při pečení do různých druhů moučníků či cukroví a nebo také jako náhražku másla.", "section_level": 1}, {"title": "Tahina ve světě.", "content": "V Turecku se tahina (turecky tahin) míchá s pekmezem (něco na způsob ovocného medu nebo povidel) a vzniká pokrm zvaný tahin-pekmez, do kterého se namáčí kousky chleba. Díky vysoké kalorické hodnotě slouží jako dezert a nebo jako svačina mezi jídly.  V Iráku se tahina míchá s datlovým sirupem a tento sladký dezert se obvykle jí s pečivem.  Na Kypru se do tahina máčí chléb a nebo se používá do pokrmu pita souvlaki, který je však více známý v Řecku s tamějšími typickými tzatziki.  V Sýrii je tahina nezbytnou potravinou, která se používá do mnoho druhů nejrůznějších pokrmů. Její uplatnění zde lze nalézt jako součást již zmiňovaného hummusu, pomazánek, různých dipů, jako omáčka do falafelu, ale také jako součást dezertů.  Na palestinských územích, konkrétně v Gaze, jsou známé dva druhy tahiny: standardně béžové tahiny a červené tahiny, jejíž barvy je dosaženo odlišným a zdlouhavým procesem pražení sezamových semínek, i výsledná chuť je údajně mnohem intenzivnější. Červená tahina se zde nejčastěji používá v kombinaci s jehněčím masem a do salátů.  V Egyptě se tahina automaticky přidává do většiny sendvičů. Oblíbená je zde verze tahiny s přidáním červených pálivých chilli papriček.", "section_level": 1}, {"title": "Prospěšnost pro zdraví.", "content": "Sezamová pasta tahina obsahuje mnoho zdraví prospěšných látek jako například vysoké množství vitamínu E, vitamíny B1, B2, B3, B5 a B15. Je bohatá na minerály jako jsou například fosfor, draslík, zinek, lecitin, hořčík a železo. Je označována za jeden z nejlepších zdrojů vápníku, obsahuje údajně dokonce více bílkovin, než většina ořechů.  Pomáhá při detoxikaci jater, zabraňuje anémii, je snadně stravitelná, obsahuje vysoké množství nenasycených tuků a je vhodná při hubnutí. Je doporučována také při onemocnění sliznice, nehtů, vlasů, pomáhá udržovat zdravou kůži, zvyšuje imunitu a zlepšuje látkovou výměnu.  Tahina pasta je užitečným doplňkem veganské a vegetariánské stravy, je vhodná pro malé děti, pro lidi nemocné i pro aktivní lidi a atlety.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tahina (někdy jako \"tahini\" či \"tehina\") je mírně ředěná sezamová pasta vyrobená z drcených sezamových semínek a mořské soli. Existuje ve dvou variantách – z loupaných sezamových semínek (ta je běžnější jak v Česku, tak v severoafrických zemích, Řecku, Turecku a nebo v zemích Blízkého Východu) a z neloupaných sezamových semínek (běžnější například ve východní Asii).", "tgt_summary": "芝麻酱,简称麻酱,也称麻汁,是一种把芝麻磨成粉末并调制的酱料,通常和香油同时产出。根据采用的芝麻材料颜色,可分为白芝麻酱和黑芝麻酱。也分为生芝麻酱(芝麻磨粉前不炒熟)和熟芝麻酱(芝麻磨粉前炒熟)。是较为黏稠的半固体,上面往往覆盖一层香油,也使得芝麻酱不易变质。芝麻酱开封后应该冷藏。超高温会使芝麻酱变较不好吃。", "id": 1093611}
{"src_title": "Maurice Denis", "tgt_title": "莫里斯·丹尼", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Maurice Denis se narodil v normandském městě Granville. V témže roce se však jeho rodina přestěhovala do Saint-Germain-en-Laye nedaleko Paříže. Navštěvoval pařížské Lycée Condorcet, kde se seznámil s Édouardem Vuillrdem, Paulem Sérusierem a Xavierem Rousselem. Ti, společně s Denisem, se stali součástí umělecké skupiny zvané Les Nabis, neboli Nabisté. V roce 1888 společně přestoupili na Julianovu akademii. Po vystudování se podílel na tvorbě v skupině Les Nabis a díky svému postoji právě k teorii umění je Denis považován za mluvčího této skupiny. Kolegové oceňují jeho názorovou otevřenost a velkou vnímavost.  V červnu 1893 se oženil s Marthou Meurierovou a měl s ní celkem 7 dětí. V roce 1895 spolu cestovali do Itálie a následně Německo a Španělsko. V roce 1902 se vypravuje do Ruska.  V roce 1919 zemřela jeho první žena. O dva roky později se znovu oženil, a to s Elisabeth Graterolleovou a později se stal otcem dalších dvou dětí.  V roce 1909 odjel do Nizozemska a o rok později Spojených států amerických. I přesto stále obdivuje krásy přírody rodné Francie. Miluje zejména Provence a bretaňskou krajinu, z nichž čerpá pohodu a klid typickou pro jeho obrazy. Nesnáší zmatek a chaos velkoměsta. přesto umírá v Paříži v roce 1943.", "section_level": 1}, {"title": "Inspirace.", "content": "Maurice Denise a jeho dílo ovlivnila velká znalost literatury a filozofie. V době studia na Julianově akademii objevuje díla básníků Verlaina a Mallarmého. Zajímá se rovněž o v té době avantgardní dramata a zároveň se zabývá též filozofickými díly zejména od Henriho Bergsona. V této době také publikuje články zabývající se teorií umění.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Během 90. let byla Maurice Denis součástí skupiny Les Nabis, kde se jeho sklony k filozofii zužitkovaly v celkové povaze skupiny. Nabisté (podle hebrejského slova \"nabis\"- prorok) se zabývali nejvíce symbolismem, což koresponduje s Denisovým dílem. Z tohoto období jsou známé obrazy Sluneční skvrna na terase, Múzy a Regaty v Perros-Guirec. Po celkovém rozpadu skupiny se Denis věnuje především náboženským tématům. Sám se považuje za \"křesťanského malíře\". Věnuje se i teorii umění a vydává Nouvelles théories sur l’art moderne, sur l’art sacré (čili Nové teorie ohledně moderního umění, náboženského umění).", "section_level": 1}], "src_summary": "Maurice Denis (25. listopadu 1870 Granville, Francie – 13. listopad 1943 Saint-Germain-en-Laye, Francie) byl francouzský malíř, který patří do hnutí Nabistů. Je známý svými úvahami o teorii umění a díky tomu je považován za mluvčího této skupiny.", "tgt_summary": "莫里斯·丹尼(,1870年-11月25日-1943年-11月)是二十世纪初期的法国画家、作家。莫里斯·丹尼是象征主义画家,也是那比派的一员。他的理论是立体主义、野兽派和抽象主义的基石。", "id": 2742398}
{"src_title": "GenBank", "tgt_title": "GenBank", "src_document": [{"title": "Přístup.", "content": "Přístup a vyhledávaní na GenBank je zajištěno přes NCBI Etrez, který zároveň integruje vyhledávání v hlavních DNA a proteinových strukturních a sekvenčních databázích a v hlavní databázi odborných biomedicínsky zaměřených časopisů – PubMed. Kromě přístupu přes webové rozhraní (http://www.ncbi.nlm.nih.gov/genbank/) lze také prostřednictvím FTP celou databázi k danému datu bezplatně nainstalovat na konkrétní počítač. V tomto případě je však nutno ji pravidelně aktualizovat – NCBI uvolňuje novou verzi každé 2 měsíce.", "section_level": 1}, {"title": "Nahrání záznamu.", "content": "K nahrání dat do databáze slouží specializované programy BankIt a Sequin, jejichž prostřednictvím nahrávají vědečtí pracovníci svá originální sekvenační data. Většina impaktovaných časopisů v současné době už podmiňuje publikaci výsledků nahráním sekvenačních dat do některé z veřejně přístupných databází, nejčastěji databází Velké trojky.  Po nahrání do databáze obdrží každá sekvence svůj unikátní identifikátor – přístupový kód (accession nuber) skládající se z proměnného počtu čísel a písmen. Tento kód je neměnný, je společný GenBank, DDBJ a EMBL-Bank a lze podle něj příslušnou sekvenci kdykoliv dohledat. Spolu s publikací v GenBank každá sekvence obdrží tzv. GI číslo (GenBank Identifier). Na rozdíl od přístupového kódu tento identifikátor již není po celou dobu záznamu neměnný, ale může se změnit s úpravou sekvence, např. při nahrání nové či opravené verze sekvence. GI umožňuje efektivnější a rychlejší vyhledání konkrétního záznamu.  Po nahrání mohou záznam upravovat pouze autoři, a to i v případě, že je záznam chybný nebo duplicitní. Vzhledem k tomu, že většina databází včetně Genbank je nemoderovaných, databáze mohou obsahovat duplicitní záznamy – více záznamů stejné sekvence vložené různými autory s různým accession number. Mohou obsahovat také chybné určení sekvence dané kontaminací, např. houbový patogen rostlin může být popsán jako rostlinná sekvence, jelikož může kontaminovat vzorky rostlinné DNA. Řada chyb v sekvencích se může objevit také během nahrávacího procesu. Někteří autoři se domnívají, že až více než jedna polovina sekvencí mitochondriální DNA člověka nahrané do GenBank obsahuje chyby, a proto by měl být její obsah více kontrolován a kriticky posuzován.", "section_level": 1}, {"title": "Základní typy datových záznamů.", "content": "Základní typy záznamů v databázi GenBank jsou:  standardní originální nukleotidové sekvence – sekvence získané sekvenováním fragmentů genomové DNA  sekvence EST (expressed sequence tags) – neúplné sekvence konců jinak necharakterizovaných cDNA; data obvykle nižší kvality než \"standardní\" sekvence  sekvence HTGS (high throughput genome sequencing) – dosud neposkládané a neanotované sekvence pocházející ze sekvenování genomů  sekvence WGS (whole-genome shotgun) - referenční sekvence již většinou poskládaných a anotovaných kompletních genomů  sekvence TPA (third party annotation) – sekvence anotované jinými než původními autory  sekvence TSA (transcriptome shotgun assembly sequence) – sekvence transkriptomů získané reverzním přepisem revezní transkriptázou z mRNA do cDNA, jedna z nejrychleji narůstajících oblastí dat  sekvence ENV (Environmental sample sequence) – environmentální DNA získaná sekvenováním celých společenstev často nepopsaných organismů, např. metagenomická data získaná z biofilmů, sedimentů, horkých pramenů, povrchu tkání apod.; v případě prokaryot se nejčastěji jedná o sekvenci 16S rRNA", "section_level": 1}, {"title": "Vyhledávání.", "content": "K vyhledávání sekvenčně podobných záznamů slouží program BLAST a jeho nejrůznější modifikace. Hledaná sekvence (query) je podle algoritmu porovnána se sekvencemi obsaženými v databázi.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Databáze GenBank vznikla jako veřejná databáze v roce 1982 přeměnou databáze Los Alamos Sequence Database Waltera Goada a jeho spolupracovníků z Theoretical Biology and Biophysics Group na Los Alamos National Laboratory (LANL) z roku 1979. Na vzniku databáze se finančně podílely National Institute of Health (NIH), National Science Foundation, Department of Energy a Department of Defense v USA. Od poloviny 80. let správu nad GenBank převzala IntelliGenetics Bioinformatics Company na Stanfordově univerzitě společně s LANL. Mezi roky 1989 a 1992 byla databáze GenBank postupně převedena pod správu nově vytvořeného National Center for Biotechnology Information (NCBI).", "section_level": 1}, {"title": "Růst.", "content": "Počet párů bází se na GenBank od roku 1982 zdvojnásobí zhruba každých 18 měsíců, což klade velké nároky na softwarové a hardwarové vybavení. Každé 2 měsíce je uvolňována nová verze databáze pro stažení přes FTP programy, tzv. release. K aktualizaci záznamů online dochází průběžně. V dubnu 2013 pří uvolnění 195. verze GenBank databáze obsahovala celkově 151 178 979 155 bází 164 136 731 sekvencí.", "section_level": 1}], "src_summary": "GenBank je veřejně přístupná anotovaná sekvenční nukleotidová databáze (http://www.ncbi.nlm.nih.gov). V současné době obsahuje nukleotidové sekvence více než 260 000 popsaných druhů organismů. GenBank je spravována National Center for Biotechnology Information (NCBI) spadajícím pod National Library of Medicine (NLM) umístěném v kampusu National Institutes of Health (NIH) v Bethesdě v USA. GenBank je součástí konsorcia International Nucleotide Sequence Database Collaboration (INSDC), mezi něž patří také DNA DataBank of Japan (DDBJ) a databáze European Molecular Biology Laboratory (EMBL). Tyto tři největší světové primární databáze (tzv. databáze Velké trojky) každý den navzájem sdílejí data a zároveň se tak zálohují. Do GenBanku přispívají jednotlivé individuální laboratoře i velká genomová sekvenační centra.", "tgt_summary": "基因银行(GenBank)是一个开放获取的序列数据库,对所有公开可利用的核苷酸序列与其翻译的蛋白质进行收集并注释。", "id": 1092597}
{"src_title": "Fiskální oblast", "tgt_title": "路 (行政区划)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Záhy po vzniku říše Sung její vláda zřídila instituci fiskálních komisařů \"čuan-jün-š’\" (), Jejich úřad se nazýval \"čuan-jün-s’\" (). Zkrácené označení pro fiskální komisaře, resp. jejich úřady bylo \"cchao-s’\" (). Původně dozírali na místní úřady s úkolem zajistit zásobování armády pro tažení při sjednocování Číny, která probíhala v letech 963–978. Záhy se jejich pravomoc rozšířila na celkovou správu svěřené oblasti a stali se významnou částí sungské administrativy.  Obvod působnosti fiskálního komisaře nesl označení \"tao\" (), doslova „cesta“. Roku 997 byly oblasti \"tao\" přejmenovány na \"lu\" () se stejným významem.  Roku 991 vláda zřídila dalšího komisaře, pro justiční záležitosti. Jeho titul zněl \"tchi-tien sing-jü kung-š’\" (). Zkráceně \"sien-s’\". Justiční komisař kontroloval právní a trestní politiku podřízených krajů a prefektur, s fiskálním komisařem hodnotil úředníky ve svěřené oblasti \"lu\". Zprvu byl podřízen fiskálnímu komisaři, od roku 1007 mu byl postaven na roveň. V letech 1020–26 měl zodpovědnost i za rozvoj zemědělství. V letech 1028–33 a 1064–69 byl úřad justičního komisaře zrušen.  Za třetího císaře Čen-cunga (vládl 997–1022) začali působit i komisaři pro vojenské záležitosti. Úřad byl průběžně přejmenováván. Nazývali se \"ťing-lüe an-fu-š’\", či \"šuaj-s’\" (), nebo též \"šuaj-čchen\", \"an-fu š’\" atd. V pohraničních oblastech se vojenští komisaři stávali dominantní postavou koordinující civilní i vojenské úřady, zvláště v období jižní Sung (1127–1279), kdy občas tento post zastávali i \"caj-siangové\", to jest členové císařské rady. Naopak ve vnitrozemí byli vlivnější fiskální komisaři.  Císař Šen-cung (vládl 1067–1085) zřídil ještě funkci komisaře pro zásobování, který měl na starosti vládní sýpky. Nazýval se \"fa-jün-š’\" (), či \"tchi-ťü čchang-pching kung-š’\" (), zkráceně \"cchang-s’\" () Dozíral na spravování státních monopolů, tedy těžbu a distribuci soli a železa. Odpovídal za provoz státních sýpek, to jest dohlížel nad zásobami zrna, jeho dopravou do metropole a velkých měst. Řídil regulaci cen potravin prostřednictvím intervenčních nákupů (v dobách přebytku) a prodejů (v obdobích neúrody) obilí. Pečoval o rozvoj zemědělství.  V čele fiskálních oblastí \"lu\" pak stáli čtyři rovnoprávní, vzájemně se hlídající, hodnostáři. Souhrnně byli komisaři oblastí \"lu\", případně jejich kanceláře, označováni za „čtyři dozorčí úřady“ \"s’-ťien-s’\" (), jednotlivě za „dozorčí úřad“ \"ťien-s’\" ().  Fiskálních oblastí bylo k roku 997 patnáct, do roku 1101 se jejich počet zvýšil na sedmnáct, roku 1125 jich bylo už dvacet pět. Po ztrátě severní Číny se jejich počet snížil, v jihosungském období jich bylo kolem šestnácti.  V říši Liao byla \"lu\" oblast kmenové armády \"pu-cu čun\". Dělení státu na oblasti \"lu\" převzala i říše Ťin. V ní existovalo devatenáct oblastí v čele kterých stáli komisaři fiskální, justiční atd. V říši Jüan existovalo 185 oblastí \"lu\", kterým podléhalo 360 prefektur a krajů. Oblasti samy byly podřízeny provinčním pobočkám ústředního sekretariátu. Oblastní úřad se nazýval \"lu-cung-kuan-fu\", v jeho čele stál vrchní dohlížitel \"ta-lu-chua-čch’\" a velitel \"cung-kuan\". Oblasti \"lu\" byly rozděleny na malé a velké podle počtu obyvatel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fiskální oblasti (, doslova „cesta“) byly historické správní celky v některých čínských státech v 10.–14. století. Zřídila je vláda říše Sung, převzaly je i říše Liao, Ťin a Jüan.", "tgt_summary": "路是中国宋朝、金朝、元朝时行政区划名称,明朝废除;越南陈朝也有名为“路”的行政区划。", "id": 145880}
{"src_title": "Chemokin", "tgt_title": "趋化因子", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Primární struktura.", "content": "Primární struktura chemokinů je definovány přítomností čtyř cysteinových zbytků, které tvoří disulfidické vazby, a tím určují vyšší organizační struktury chemokinů. První a druhý cysteinový zbytek se nachází blízko N konce, třetí přibližně uprostřed sekvence, čtvrtý se nachází blízko C konce. První cysteinový zbytek tvoří vazbu se třetím, druhý se čtvrtým. Na základě přítomnosti dalších aminokyselin mezi prvními dvěma (N-koncovými) cysteinovými zbytky se chemokiny dělí do 4 strukturních rodin:  X označuje počet aminokyselin oddělující první a druhý cysteinový zbytek. CC chemokiny mají dvě disulfidické vazby vedle sebe, zatímco u chemokinů rodin CXC a CX3C jsou disulfidické vazby odděleny jednou, respektive třemi aminokyselinami. Výjimkou je rodina C chemokinů, která obsahuje jenom dva cysteinové zbytky, které tvoří jednu disulfidickou vazbu. V rámci jednotlivých rodin vykazují chemokiny 20 - 70% homologii ve své aminokyselinové sekvenci.", "section_level": 2}, {"title": "Sekundární struktura.", "content": "Sekundární struktura chemokinů je vysoce konzervovaná. Na N-konci se nachází velmi flexibilní doména, následovaná dlouhou N-terminální smyčkou. V centrální části se nachází trívláknový antiparalelní β-list, následovaný C-terminálním α-helixem.", "section_level": 2}, {"title": "Kvarterní struktura.", "content": "Základní funkční jednotkou je monomer, chemokiny ale také tvoří dimery, mohou ale tvořit i tetramery a další oligomery s vyšším počtem podjednotek. Struktura oligomerů je různá, platí ale, že v rámci jednotlivých rodin jsou dimery jednotlivých cytokinů strukturně podobné. V případě CC chemokinů probíhá dimerizace pomocí antiparalelních β-listů, v případě CXC chemokinů pomocí dvou α-helixů.", "section_level": 2}, {"title": "Chemokinové receptory.", "content": "Chemokiny se vážou na chemokinové receptory na povrchu buňky, doposud bylo identifikováno 28 receptorů. Pro chemokiny a jejich receptory je významná jejich promiskuita - jeden chemokin se může vázat na více receptorů, jeden receptor může vázat více chemokinů.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura a signalizace.", "content": "Chemokinové receptory jsou spřažené s G proteiny (GPCRs), konkrétně se jedná o receoptory označované jako 7TM, jelikož obsahují 7 transmembránových domén. Jsou tvořeny N-teminální extracelulární doménou, sedmi transmembránovými doménami, třemi extracelulárními smyčkami a C-terminálním koncem. Nejdřív dochází k interakci globulárního centra chemokinů s povrchem receptoru, což umožní následnou interakci mezi N-koncem chemokinu a vazebném místě na 7TM doméně receptoru. Tato interakce pak vyvolá G-proteinovou signalizaci, která vede k aktivaci fosfolipázy C, která produkuje inositoltrifosfát (IP3) a diacylglycerol (DAG). IP3 pak aktivuje mobilizaci vápníku, zatímco DAG aktivuje proteinkinázu C (PKC).Také dochází k aktivaci fosfatidylinositol 3-kinázy (PI3K), která generuje 3-fosfatatidylinositol, který pak aktivuje proteinkinázu B (Akt) Tyto dráhy vedou ke změně genové exprese, která vede ke konrétním procesům, v závislosti na chemokinu, který signalizaci vyvolal. Jedná se hlavě o chemotaxi, aktivaci imunitních buněk, či interagování s adhezivními molekulami.", "section_level": 2}, {"title": "Funkce.", "content": "Chemokiny jsou produkovány převážně endoteliálními buňkami, trombocyty a lymfocyty. Hlavní funkcí chemokinů je utváření chemotaktických gradientů, které slouží pro migrace buněk imunitního systému do cílových tkání. Po uvolnění z buňky se chemokiny ve formě dimerů váží na glykosaminoglykany (GAG) na povrchu endoteliálních buněk a extracelulární matrix. To pak utváří rovnovéhu volných a vázaných, monomerních a dimerních chemokinů, což umožňuje tvorbu chemotaktického gradientu. Signalizace z chemokinových receptorů pak umožňuje cílení pohybu imunitních buněk do místa zánětu. Chemokiny nepůsobí pouze na imunitní buňky, chemokinové receptory najdeme i na neuronech, epiteliálních buňkách, endoteliálních buňkách, mezenchymálním buňkách, ale i nádorových buňkách, kde nejspíš hrají roli v metastazování a můžou být tak cílem nádorové imunoterapie. Mezi další funkce chemokinů patří například regulace angiogeneze nebo antimikrobiální působení.  Chemokiny se dělí na homeostatické a zánětlivé:", "section_level": 1}, {"title": "Homeostatické chemokiny.", "content": "Homeostatické chemokiny jsou za normálních podmínek produkovány konstitutivně a jejich hlavní funkcí je reguluce pohybu buněk a homing do konkrétních tkání. Chemokinová signalizace CXCR4 - CXCL12 je například zásadní pro vytvoření niky hematopoetických kmenových buněk v kostní dřeni. Obdobně CCL21 a CCL19 atrahuje CCR7+ T buňky a CXCL13 atrahuje CXCR5+ B buňky do lymfatických uzlin.", "section_level": 2}, {"title": "Zánětlivé chemokiny.", "content": "Zánětlivé chemokiny jsou produkovány leukocyty po jejich aktivaci, jejich produkce je často vyvolávána pro-zánětlivými mediátory (TNF, IL-6, IFN-γ), případně přímou stimulací mikrobiálními produkty. Funkcí prozánětlivých chemokinů je atrakce zánětlivých buněk do poškozené tkáně (místa zánětu). Mezi zánětlivé chemokiny se řadí CCL1-5 a CXCL1-11 (CXCL1-8 atrahují neutrofily a CXCL9-11 T buňky).", "section_level": 2}, {"title": "Rodiny chemokinů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "CC chemokiny.", "content": "CC chemokiny, také označované jako β chemokiny, tvoří rodinu chemokinů, které jsou charakteristické přítomností dvou sousedících disulfidických vazeb. Rodina obsahuje 27 chemokinů, které jsou označovány CCL1 - CCL27, část genů pro tyto chemokiny se nachází na 17. chromozomu. Mezi CC chemokiny patří skupina chemokinů, které atrahují monocyty, např.: CCL2 (MCP-1), CCL7 (MCP-3), CCL8 (MCP-2), CCL13 (MCP-4). Dále CC chemokiny působí také na bazofily, eosinofily, T-lymfocyty a NK buňky.  Zástupcem této rodiny je například CCL2, jehož hlavní funkcí je atrakce monocytů do místa zánětu. CCL2 je produkován stromálními a imunitními buňkami po stimulaci PRR (nebo cytokinové stimulaci). CCL2 poté dimerizuje a váže se na GAG v extracelulární matrix a vytváří chemotaktický gradient pomocí kterého monocyty migrují do místa zánětu.", "section_level": 2}, {"title": "CXC chemokiny.", "content": "CXC chemokiny, také označovaná jako α chemokiny, tvoří rodinu chemokinů, které jsou charakteristické přítomností jedné aminokyseliny oddělující N-terminální disulfidické vazby. Rodina obsahuje 17 chemokinů, které jsou označovány CXCL1 - CXCL17. Část chemokinů tvoří clustr na 4. chromozomu, který obsahuje geny pro chemokiny, které působí převážně na neutrofily. Tyto chemokiny mají na N-konci sekvenci Glu-Leu-Arg (tzv. ELR motiv), který je důležitý pro interakci s receptorem. Většina chemokinů této rodiny se váže na receptory CXCR1 a CXCR2. Zástupcem této rodiny je například CXCL8, neboli IL-8, neutrofil-aktivační protein, který se řadí mezi prozánětlivé cytokiny a podílí se na atrakci neutrofilů do místa zánětu.", "section_level": 2}, {"title": "C chemokiny.", "content": "C chemokiny, také označované jako γ chemokiny, tvoří rodinu chemokinů, které obsahují pouze jednu N-terminální disulfidickou vazbu. V současné době jsou známé pouze dva členové této rodiny: XCL1 a XCL2, také označované jako lymfotaktiny. Jsou důležité pro chemotaxi T a NK buněk, nejspíš se podílejí i na interakci mezi APC a T buňkami, vývoji CD8+ odpovědi a vývoji Treg buněk a zachování centrální tolerance.", "section_level": 2}, {"title": "CX3C chemokiny.", "content": "CX3C chemokiny, také označované jako δ chemokiny, tvoří rodinu chemokinů, které mají N-terminální disulfidické vazby oddělené třemi aminokyselinami. V současné době je známý pouze jeden člen této rodiny: CX3CL1, který kromě funkce chemotaktické, může fungovat i jako adhezivní molekula a hraje roli ve fyziologii nervového systému, kde je důležitý pro interakci mikroglií a neuronů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chemokiny, někdy označované také jako chemotaktické cytokiny, představují skupinu malých cytokinů s chemotaktickým účinkem, jejichž hlavní funkcí je regulace migrace buněk. Jedná se o nízkomolekulární (8-12 kDa), strukturně velmi konzervované peptidy, které jsou klasifikovány podle společných strukturních charakteristik a přítomnosti cysteinových zbytků v konzervovaných oblastech do čtyř skupin: CC, CXC, CX3C a C chemokiny. Tyto čtyři skupiny chemokinů se odlišují nejen strukturně, ale i funkčně. Chemokiny se vyskytují u všech obratlovců, u člověka je v současné době známo přibližně 50 chemokinů a přes 20 chemokinových receptorů.", "tgt_summary": "趋化因子(chemokines),也称做趋化激素、趋化素或是化学激素。是一小分子细胞因子家族蛋白。趋化因子蛋白的共同结构特征包括,分子量小 (约8-10 千道尔顿),有四个位置保守的半胱氨酸残基以保证其三级结构。这些小蛋白因其有定向细胞趋化作用而得名。当然,这些蛋白有些趋化因子历史上还有其他的名字,包括已知的SIS细胞因子家族、 SIG细胞因子家族,SYC细胞因子家族和血小板因子-4家族。有的趋化因子被认为促进炎症反应,而有些趋化因子被认为在正常的修复过程或发育中控制细胞的迁徙。在所有脊椎动物和一些病毒和一些细菌中有趋化因子存在,但不存在于其他无脊椎动物。这些蛋白质结合到趋化因子受体而起作用,趋化因子受体是G蛋白偶联受体,选择性地表达在靶细胞表面。", "id": 2732268}
{"src_title": "French Open 2013 – ženská dvouhra", "tgt_title": "2013年法國網球公開賽女子單打比賽", "src_document": [{"title": "Druhá pařížská trofej pro Serenu Williamsovou.", "content": "Vítězkou se stala americká světová jednička Serena Williamsová, která ve finále zdolala druhou hráčku žebříčku Marii Šarapovovou z Ruska po setech 6–4 a 6–4. Poměr vzájemných utkání navýšila na 14–2 a šňůru neporazitelnosti proti Rusce prodloužila na třináct zápasů. Poprvé od Australian Open 2004 do finále grandslamu postoupily dvě nejvýše nasazené hráčky. Na French Open k této situaci naposledy předtím došlo v roce 1995.  Po jedenácti letech Williamsová získala pohár Suzanne Lenglenové pro šampionku Roland Garros. Celkově vybojovala 16. grandslam ve dvouhře a 52. singlovou trofej kariéry. Ve 31 letech a 8 měsících se stala nejstarší šampiónkou Roland Garros v otevřené éře tenisu, (rekord překonala v roce 2015) a třetí nejstarší vítězkou grandslamu. Výhrou ve finále prodloužila sérii neporazitelnosti na 31 utkání trvající od Miami Open, respektive od dubna 2012 zaznamenala aktivní bilanci 91–5.  Jedenáctiletý rozdíl mezi dvěma tituly na témže Grand Slamu (2002 a 2013) představoval vůbec nejdelší období otevřené éry. Po Martině Navrátilové, Chris Evertové a Steffi Grafové se Američanka stala čtvrtou hráčkou open éry, která dokázala vyhrát každý z grandslamů alespoň dvakrát. Do žebříčku WTA si připsala 2 000 bodů a získala částku 1 500 000 eur.  Při převzetí poháru z rukou trojnásobné grandslamové vítězky pařížského majoru Arantxy Sánchezové Vicariové sdělila Williamsová ve francouzštině: \"„Bylo to velmi těžké. Po jedenácti letech je to neuvěřitelné. Chci se sem vrátit a vyhrát znovu. Myslím, že jsem Pařížanka.“\" Šarapovová dodala: \"„Během celého roku i v průběhu tohoto turnaje hrála strašně dobře. Gratuluju jí.“\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Ženská dvouhra French Open 2013 probíhala v závěru května a první polovině června 2013. Dějištěm se staly antukové dvorce areálu Stade Roland-Garros. Do singlové soutěže pařížského tenisového grandslamu nastoupilo sto dvacet osm hráček. Dvanáct z nich si účast zajistilo v kvalifikačním turnaji. Obhájkyní titulu byla ruská světová dvojka Maria Šarapovová.", "tgt_summary": "玛丽亚·莎拉波娃是本届衞冕冠军,在决赛负于塞雷娜·威廉姆斯。塞雷娜·威廉姆斯继2002年后夺得第二个法网女单冠军。", "id": 2264182}
{"src_title": "Katalánská kuchyně", "tgt_title": "加泰隆尼亞飲食", "src_document": [{"title": "Stolování.", "content": "Katalánci si podobně jako další jižní národy pokládají kulturu stolování za velmi důležitou. Velmi zásadní je pro ně také kvalita a čerstvost surovin.", "section_level": 1}, {"title": "Suroviny.", "content": "Suroviny záleží na dané oblasti. V horských oblastech je základní surovinou zvěřina. V oblasti nížin se používá zelenina a kuřecí nebo králičí maso. Pro oblast u moře jsou typické mořské plody.", "section_level": 1}, {"title": "Zeleninové směsi.", "content": "K různě upravovaným masům se často podává směs zeleniny. V Katalánsku se rozlišují tři hlavní druhy zeleninových směsí: \"chanfaina\", která se skládá z cibule, lilku, papriky a rajčat \"picada\", která obsahuje česnek, drcené piniové oříšky, petržel a pražené mandle \"sofrito\", což je směs česneku, cibule, rajčat a petržele", "section_level": 2}, {"title": "Pokrmy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pa amb tomaquet (Chléb s rajčetem).", "content": "K tomuto typickému katalánskému jídlu stačí pouze 4 suroviny – chléb (v Katalánsku se jako chléb označuje bílé pečivo podobné bagetám), rajče, sůl a olivový olej. Pa amb tomaquet se připravuje tak, že se plátek chleba vydatně potře rajčetem, posolí se a pokape se olivovým olejem. Může se také přidat česnek. Pa amb tomaquet se obvykle konzumuje spolu se španělskou šunkou (jamón) nebo s typickými, chuťově výraznými katalánskými uzeninami či ke katalánské tlačence (butifarra).  Tento recept je starý a také velmi praktický. Chléb totiž velmi rychle tvrdne, ale díky rajčeti se opět stává chutným.", "section_level": 2}, {"title": "Escalivada.", "content": "Escalivada je dalším typickým katalánským jídlem. V minulosti se escalivada připravovala tak, že se zelenina opékala nad ohněm a odtud se také odvozuje název pokrmu (katalánské \"escalivar\" = péci nad ohněm). Připravuje se z lilku, červené papriky, rajčat, cibule a olivového oleje. Lilek se spolu s ostatní zeleninou upeče a tato zeleninová směs se konzumuje společně s masem nebo jako předkrm s chlebem a rajčetem.", "section_level": 2}, {"title": "Paella.", "content": "Paella pochází z Valencie a je to typický pokrm v celé východní oblasti Španělska. Připravuje se z rýže, zeleniny a koření, dále obsahuje maso, které je obvykle králičí nebo kachní a v některých oblastech se nahrazuje mořskými plody. Svoji typickou žlutou barvu má paella díky šafránu.", "section_level": 2}, {"title": "Crema catalana.", "content": "Jedná se o typický dezert, kterým je vanilkový puding s karamelem a svojí konzistencí připomíná francouzské Crème brûlée. Tradičně se připravuje 19. března na svátek Sv. Josefa. Může se také ozdobit ananasem a zapéct v troubě.", "section_level": 2}, {"title": "Tortilla de Patatas (Omeleta s bramborami).", "content": "Katalánská tortilla je velmi podobná tortille španělské. Základem tortilly jsou vejce a brambory. Dále se může přidat cibule, špenát nebo paprika. Možností je zde mnoho. Velké oblibě se také těší sendviče plněné tortillou.", "section_level": 2}, {"title": "Patates Braves.", "content": "Patatas Braves jsou osmažené brambory s omáčkou, jejíž složení je v každé rodině lehce odlišné. Základem omáčky je rajčatový protlak, do kterého se přidává ocet, chilli, olivový olej nebo majonéza a další ingredience dle rodinné tradice.", "section_level": 2}, {"title": "Salsa catalana.", "content": "Katalánská omáčka vyráběná z bylinek a olivového oleje.", "section_level": 2}], "src_summary": "Katalánská kuchyně pochází z Katalánska (jedna ze 17 autonomních oblastí Španělska, která se nachází na severovýchodě španělského království) a těší se velké tradici, neboť kořeny některých kulinářských postupů sahají až do 15. století. Katalánská kuchyně je také velmi rozmanitá a typická neobvyklými kombinacemi. Sestává hlavně z mořských plodů, zeleniny a ovoce. Maso se obvykle servíruje se směsí česneku a olivového oleje, která se nazývá alioli. Celkově v sobě katalánská kuchyně nese prvky středomořské stravy, je tudíž velmi zdravá. Obsahuje prvky kuchyně provensálské, valencijské a aragonské. V minulosti byla ovlivněna kulturou a gastronomií římskou, arabskou, španělskou a francouzskou.", "tgt_summary": "加泰罗尼亚饮食是指西班牙加泰罗尼亚地区的饮食文化。", "id": 730178}
{"src_title": "Xbox One", "tgt_title": "Xbox One", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Xbox One je nástupce Xboxu 360, předchozí videoherní konzole od Microsoftu, která byla představena v roce 2005 jako součást sedmé generace videoherních konzolí. Starší typ, který Microsoft nadále vyrábí, podstoupil několik malých hardwarových revizí, jež měly za cíl snížit jeho velikost a zlepšit spolehlivost. V roce 2010 Chris Lewis z Microsoftu uvedl, že 360 je v půli cesty svého životního cyklu, což bylo podpořeno představením senzoru Kinect, jenž měl podle Lewise prodloužit životnost konzole o dalších pět let.  Původní hardware nástupce 360, obecně označovaný v branži jako „Xbox 720“, se údajně dostal do rukou vývojářů již v květnu 2011. Má se za to, že oficiální vývojářský kit, jenž nesl kódové označení Durango, byl pro vývojáře dostupný v polovině roku 2012. Uniklé dokumenty naznačují, že nová konzole obsahovala vylepšený Kinect, cloudový přístup k hrám a médiím a integraci s telefony a tablety. Microsoft tyto uniklé prvky a vlastnosti nijak nekomentoval. Uniklé designové dokumenty rovněž poukazovaly na fakt, že se Microsoft snaží eliminovat možnost hraní použitých her, ačkoli později vysvětlil, že stále „přemýšleli o tom, co bude dál, a jak můžeme s Kinectem posouvat hranice technologie, jakou jsme vytvořili“. Každopádně k platnosti této informace se opět nevyjádřil.  Konzole byla veřejně odhalena pod názvem Xbox One 21. května 2013 na tiskové konferenci, jejímž cílem bylo pokrýt široké multimediální a sociální možnosti nového Xboxu. Druhá tisková konference ohledně konzole se konala během E3 10. června 2013 se zaměřením na funkce vztahující se k videohrám. V té době Microsoft oznámil, že konzole bude uvedena na trh v 21 zemích, ale toto stanovisko bylo později změněno na 13. Tato změna, která znamenala posunutí data uvedení na trh v 8 zemích na rok 2014, byla vysvětlována nepředvídatelnou složitostí lokalizace nového Kinectu. Mezi generace Xbox One S 2016, Xbox One X 2017.", "section_level": 1}, {"title": "Hardware.", "content": "Vnější plášť Xboxu One je opatřen dvoubarevným lakem v odstínu „tekuté černé“, přičemž jedna polovina je vyvedena v matně šedé a druhá v lesklejší černé. Design má vyvolávat dojem na zábavu více orientovaného a zjednodušeného vzhledu než u předchozí generace. Vedle jiných změn byly nahrazeny LED kroužky používané v Xboxu 360 za zářící bílé logo Xbox, podle něhož uživatel pozná aktuální status systému.  V konzoli se nachází APU (z anglického Accelerated Processing Unit) AMD „Jaguar“ s dvěma čtyřjádrovými moduly s celkem osmi jádry x86-64 taktovanými na 1,75 GHz a 8 GB DDR3 RAM s propustností 68,3 GB/s. Paměťový podsystém také obsahuje dalších 32 MB „vložené statické” RAM (neboli ESRAM) s propustností 109 GB/s. Eurogameru bylo sděleno, že pro simultánní operace čtení a zápisu je ESRAM schopná teoretické propustnosti 192 GB/s a že v případě operací, jež zahrnovaly zpracování průhlednosti textur, je propustnost 133 GB/s. V konzoli se dále nachází nevyměnitelný pevný disk o kapacitě 500 GB a optická Blu-ray mechanika. Pro hry je na pevném disku k dispozici okolo 362 GB, podpora pro externí disky bude přidána v některé z budoucích aktualizací.  Bylo oznámeno, že 3 GB RAM jsou vyhrazeny pro operační systém a aplikace, tudíž 5 GB připadne na hry. Grafický procesor (GPU) je založen na architektuře AMD GCN s 12 výpočetními jednotkami s celkem 768 jádry, běžících na 853 MHz a poskytujících odhadovaný maximální teoretický výkon 1,31 TFLOPů. V případě sítí Xbox One podporuje gigabitový ethernet, bezdrátový standard 802.11n a Wi-Fi Direct.  Xbox One podporuje grafický výstup v rozlišení 4K (3840x2160) (2160p) a prostorový zvuk 7.1. Yusuf Mehdi, viceprezident marketingu a strategie společnosti Microsoft, uvedl, že neexistuje žádné hardwarové omezení, které by bránilo hrám ve spuštění v rozlišení 4K. Xbox One – na rozdíl od Xboxu 360 – nepodporuje 1080i a další prokládané rozlišení. Rovněž nepodporuje kompozitní nebo komponentní video a naopak podporuje HDMI 1.4 pro vstup i výstup.  Konzole dokáže sledovat svou vnitřní teplotu a patřičně tak zareagovat v případě hrozby přehřátí. Vedle zvýšení rychlosti větráku mohou být přijata další opatření, a to včetně přinucení hardwaru ke spuštění v nižším energetickém stavu, což je vlastnost, která nebyla přítomna na Xboxu 360. Omezení spotřeby energie snižuje maximální výkon, nicméně tato možnost je pouze jakousi poslední záchrannou brzdou před trvalým poškozením přístroje.", "section_level": 1}, {"title": "Ovladač.", "content": "Ovladač pro Xbox One si zachovává celkové uspořádání svého předchůdce. Směrový ovladač byl změněn na čtyřsměrový, prostor pro baterie je štíhlejší, tlačítka Start a Back byla nahrazena tlačítky Menu a View. Každá spoušť disponuje nezávislými motorky (nazývané jako „Impulse Triggers“), které umožňují vývojářům naprogramovat směrové vibrace. Jedna spoušť může být naprogramována k vibraci při střelbě zbraně, případně obě mohou pracovat společně na vytvoření zpětné vazby, jež určí směr příchozího zásahu. Microsoft investoval do vylepšení designu ovladače pro Xbox One přes 100 milionů dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Kinect.", "content": "K Xboxu One je přibalen vylepšený senzor Kinect pro sledování pohybu a rozpoznávání hlasu. Nový Kinect používá širokoúhlou kameru s rozlišením 1080p (v porovnání s VGA rozlišením předchozí verze) a zpracovává 2 gigabity dat za sekundu při analyzování svého okolí. Nový Kinect je přesnější než jeho předchůdce, dokáže sledovat až 6 lidí najednou, sledovat tepovou frekvenci a gesta vytvářená ovladačem Xbox One a skenovat QR kódy kvůli uplatňování dárkových karet Xbox Live. Mikrofon Kinectu zůstává ve výchozím nastavení aktivní po celou dobu, takže může v případě potřeby přijímat od uživatele hlasové povely, i když je konzole v režimu spánku (takže může být probuzena pomocí povelu).  Stejně jako tomu bylo na Xboxu 360, tak i na Xbox One je použití Kinectu volitelné, přičemž způsob, jakým bude senzor fungovat, lze upravit v nastavení soukromí.  Verze nového Kinectu kompatibilní se systémem Windows byla k dostání v roce 2014,ale dnes už se nevyrábí.", "section_level": 2}, {"title": "Software a služby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mediální propojitelnost.", "content": "Podobně jako ve Windows 8, i na Xboxu One lze přesouvat aplikace (jako hudbu, videa, Skype a Internet Explorer) ke straně obrazovky a pracovat na více věcech naráz.", "section_level": 2}, {"title": "Ovládání hlasem.", "content": "Konzole nabízí podobnou, třebaže bohatší sadu možností ovládaných hlasem než tu, kterou nabízel Kinect první generace, což umožňuje uživateli ovládat funkce Xboxu prostřednictvím hlasových povelů. Uživatelé mohou rovněž iniciovat konverzaci přes Skype.", "section_level": 2}, {"title": "Operační systém.", "content": "V zařízení údajně běží tři operační systémy: Xbox OS, OS založený na jádře systému Windows, a další OS, jenž umožňuje dvěma operačním systémům komunikovat virtualizací (jako hypervisor). Tato integrace dovoluje například volání přes Skype, zatímco se uživatel nachází v některé z her.  Jádro Windows na Xboxu není kompatibilní se standardními aplikacemi Windows, ačkoli vývojáři je budou schopní portovat za cenu pouze malého úsilí", "section_level": 2}, {"title": "Xbox Live.", "content": "Microsoft prohlásil, že služba Xbox Live byla rozšířena tak, aby bylo pro uživatele Xbox One k dispozici na 300 000 serverů. Už se však nezmínil, kolik z těchto serverů je fyzických a kolik virtuálních. Úložiště cloud je dostupné k ukládání her a dalšího obsahu, přičemž vývojáři mají možnost využít servery služby Live (spolu s cloudovou výpočetní platformou Windows Azure), aby nabídli hráčům dynamické změny v rámci jejich hry. Služba si i nadále zachovává systém předplatného. Seznam přátel byl rozšířen na 1000 kontaktů.", "section_level": 2}, {"title": "SmartGlass.", "content": "Xbox SmartGlass rozšiřuje funkčnost Xbox One, když zařízení, která pohánějí systémy Windows Phone, Windows 8, iOS a Android, lze použít jako „druhou obrazovku“. Ukázka během tiskové konference na E3 demonstrovala využití na tabletu, kdy bylo možné na pozadí upravit nastavení pro multiplayerovou hru, zatímco na televizi byla hrána jiná hra.", "section_level": 2}, {"title": "Nahrávání a streamování.", "content": "Předplatitelé Zlatého členství Xbox Live mohou používat aplikaci Upload Studio k editování a sdílení klipů z posledních pěti minut hraní, které konzole automaticky nahrává. Integrace se steamovací platformou Twitch bude zavedena v roce 2014. Poté budou uživatelé schopni pomocí hlasových povelů okamžitě začít streamovat svou aktuální hru a použít mikrofon Kinectu ke komentování svého počínání.", "section_level": 2}, {"title": "Hry.", "content": "Microsoft představil několik svých her i her od dalších vývojářů pro Xbox One na své tiskové konferenci na E3, přičemž některé z nich jsou pro tuto platformu exluzivní. Mezi vlastní odhalené hry na Xbox One patřily Forza Motorsport 5, Ryse: Son of Rome, Quantum Break, vzkříšení Killer Instinct, Project Spark a krátká upoutávka na nadcházející hru z univerza Halo.  Hry na Xbox One jsou distribuovány na Blu-ray discích a digitálně prostřednictvím Xbox Games Store. Všechny hry na Xbox One (ať už digitálně nebo fyzicky zakoupené) musí být uloženy na pevný disk konzole. V případě fyzických kopií je k hraní zapotřebí disk. Pokud je však hra nainstalována na jiné konzoli a majitel dané konzole z nějakého důvodu nemá přístup k disku hry, má možnost odemknout si instalaci na pevný disk, a to po zakoupení hry na Xbox Live. Nainstalovaná hra se poté chová jako digitální kopie. Hry pro jednoho hráče, které těží z výhod cloudu, vyžadují připojení k internetu.  Xbox One původně nedisponoval zpětnou kompatibilitou s hrami na původní Xbox nebo Xbox 360. Larry „Major Nelson“ Nelson, ředitel programování Xbox Live, uvedl, že uživatelé mohou teoreticky použít port HDMI-in na konzoli, aby spustili Xbox 360 skrze Xbox One. Senior ředitel Albert Penello odhalil v rozhovoru možnost, že Microsoft by mohl v budoucnu nabídnout zpětnou kompatibilitu se staršími hrami prostřednictvím cloudového herního systému. Zpětná kompatibilita byla uvedena v roce 2015.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před vydáním.", "content": "Po oficiálním odhalení v květnu 2013 přišla redakce Game Informeru jak s chválou, tak i kritikou na konzoli. Matt Helgeson popsal konzoli jako záměr Microsoftu na „ovládnutí obývacího pokoje“. Okamžité přepínací funkce Xboxu One označil za „působivé“ a samotnou konzoli za „krok správným směrem“, co se týče TV zábavy, zejména pak možnost vyhnutí se používání neintuitivního uživatelského rozhraní na četných kabelových set-top boxech. Jeff Cork řekl, že Microsoft má ohledně konzole „několik výborných nápadů“, ale že selhal při jejich správné interpretaci.  Po tiskové konferenci Microsoftu na E3 10. června 2013 se vnímání kritiků ohledně Xboxu One změnilo. Několik redaktorů serveru GameSpot bylo dosti kritických. Mark Walton označil startovací tituly pro Xbox One uvedené na konferenci za „nemastné, neslané“ a sužované „starými kravaťáky a proudem populárních rádoby slovíček“. Hry byly prý „povrchní, přičemž oceňují vizuální stránku před inovací“, což je přesný opak toho, co slíbil Microsoft prezentovat v průběhu akce, kterou označil za „novou generaci hraní“. A to nemluvě o přísných restrikcích ohledně správy digitálních práv (DRM). Redaktor Tom McShea poznamenal, že i přes zvýšený potenciál Xboxu One a jeho orientaci na cloud se prezentace skládala pouze z „krásných her, které nenabízely žádnou viditelnou změnu v samotném zážitku z hraní oproti Xboxu 360, takže stávající majitelé nemají moc důvodu utratit 499 dolarů za novou konzoli.“ Novináři a spotřebitelé vtipně pojmenovali konzoli jako „Xbone“, aby tak dali Microsoftu najevo, že mnohá jeho rozhodnutí se zakládala na špatném úsudku. Po tiskové konferenci Sony později téhož večera McShea pokračoval, když označil Microsoft za protizákaznický a snažící se „potrestat své věrné zákazníky“ přísnými omezeními a že kvůli „trvání na omezeních ohledně použitých her a nutnosti být neustále online, které Microsoft tak radostně implementoval do Xboxu One, byla Sony se svou konzolí PlayStation 4 pasována za favorita letošních Vánoc.“  Rafi Mohammed, autor knihy „The Art of Pricing“ řekl televizi Bloomberg, že Microsoft nasadil cenu pro Xbox One „příliš vysoko“ a že těch 100 dolarů navíc oproti svému konkurentovi by mohlo konzoli o letošních Vánocích „vykolejit“.", "section_level": 2}, {"title": "Prodeje.", "content": "22. listopadu 2013 Microsoft potvrdil, že prodal jeden milion konzolí Xbox One během prvních 24 hodin po uvedení na trh. Na základě sledování zhruba 102 000 nákupních stvrzenek společností InfoScout, na nichž se v 1500 případech objevil nákup buď videohry, nebo videoherní konzole, se Xbox One stal ve Spojených státech v období slev na Černý pátek nejprodávanější konzolí.  11. prosince 2013 Microsoft oznámil, že prodal okolo 2 milionů kusů za prvních 18 dnů. 12. prosince 2013 pak uvedl, že na základě údajů NPD Group šlo o nejrychleji prodávanou konzoli ve Spojených státech, ačkoli zpráva NPD objasnila, že „prodeje PlayStation 4 zahrnovaly další týden v rámci porovnávání listopadových dat oproti Xbox One. Podíváme-li se na prodeje na bázi průměrných týdenních čísel, pak Xbox One porazil PS4. Nicméně je třeba mít na paměti, že ve druhém týdnu po uvedení na trh bývají dodávky zařízení obvykle značně omezeny.”  6. ledna 2014 Microsoft oznámil, že před koncem roku 2013 se celosvětově prodalo přes 3 miliony konzolí.  Microsoft ve své finanční zprávě za 2. kvartál fiskálního roku 2014, která byla uveřejněna 23. ledna 2014, oznámil, že celosvětově bylo vyexpedováno 3,9 milionů kusů konzole Xbox One.  12. listopadu 2014 společnost Microsoft oznámila, že dodala po celém světě téměř 10 milionů kusů. Microsoft oznámil v říjnu 2015, že již nebude zveřejňovat údaje o prodejích systému, údaj z listopadu 2014 je tak stále nejnovějším oficiálním prodejním číslem.  Analytik průmyslu videoher Daniel Ahmad odhadl, že k lednu 2019 bylo prodáno přibližně 41 milionů kusů konzole. Kalifornská Turtle Beach Corporation odhadla prodeje konzole ke třetímu čtvrtletí roku 2019 na 50 milionů. V té době to byla zhruba polovina prodejů konkurenční PS4.", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Použité hry a politika ověřování přes internet.", "content": "Při prvním odhalení konzole Microsoft představil řadu funkcí a politik pro hry na Xbox One, které měly klást důraz na „neustále připojenou“ konzoli a digitální obsah, což mělo přinést řadu výhod jak pro vývojáře, tak pro hráče. Systém DRM by provázal všechny hry (ať už by byly zakoupeny ve fyzické, nebo digitální podobě) s uživatelovým účtem Xbox Live a jeho konzolí Xbox One. Systém by umožnil lokální přístup k uživatelovým hrám prostřednictvím herní knihovny založené na cloudu na kterémkoli dalším Xboxu One. Herní knihovna by byla sdílena až s deseti vybranými „rodinnými“ členy (každou hru by v daný okamžik mohl hrát pouze jeden uživatel). Tento systém by však rovněž vyžadoval připojování konzole k internetu v pravidelných intervalech (nejméně jednou za 24 hodin), aby došlo k synchronizaci knihovny a stažení aktualizací do her. Pokud by k tomu nedošlo, hru by nebylo možné hrát do té doby, dokud by nebyla konzole znovu připojena k internetu. Uživatelé by mohli obchodovat či vyměňovat hry „vybraných prodejců“ bez jakýchkoli dalších poplatků a také je přímo půjčovat kterémukoli svému příteli ze seznamu na Xbox Live po dobu alespoň 30 dnů, ale pouze jedenkrát.  V reakci na rostoucí kritiku Microsoft vydal 19. června 2013 prohlášení, ve kterém nastínil, jak budou původně navržené politiky zmírněny na podobnou úroveň, která platí pro Xbox 360. Nově se už nepočítalo s požadavkem na připojení k internetu, žádným ověřováním disku a regionálními omezeními. V důsledku změn se upustilo i od rodinného sdílení, stejně jako od sdílené digitálních titulů. Marc Whitten, vrchní produktový ředitel Xbox One, uvedl, že k odstranění možnosti rodinného sdílení došlo z důvodu revize politik Xbox One, aby bylo možné dodat konzole včas, a že tento prvek může být v budoucnu zakomponován zpět. Při prvním připojení Xboxu One k internetu je nutné stáhnout aktualizace, na základě níž se zpřístupní offline režim a aktualizuje systémový software, jenž umožní další změny politiky. Ve svém prohlášení týkající se nových politik Mattrick uvedl, že společnost si vzala k srdci negativní názor veřejnosti, a zároveň poděkoval za zpětnou vazbu, jež „restrukturalizovala budoucnost Xbox One”. Mattrick, který stál v čele vývoje Xbox One, ohlásil 1. července 2013 svůj odchod z Microsoftu. Stal se CEO ve společnosti Zynga. Analytici spekulovali, že jeho odchod je spjat se špatnou odezvou a následným zrušením četných plánů pro Xbox One.", "section_level": 2}, {"title": "Obavy z ochrany soukromí.", "content": "Časté používání Kinectu ze strany konzole se stalo předmětem obav ohledně potenciálního využití ke sledování, které vyplývalo z původně ohlášeného požadavku na neustálé připojení periferie ke konzoli. Zastánci soukromí tvrdili, že zvýšené množství údajů, které mohly být novým Kinectem shromažďovány (například pohyby očí, srdeční frekvence a nálada), by mohly být využity k cílené reklamě. Rovněž se vyrojily zprávy o patentech Microsoftu zahrnující Kinect (jako třeba DRM na základě detekování počtu diváků v místnosti) a sledování návyků uživatelů udělováním úspěchů (achievementů) za sledování televizních programů a reklam. Zatímco Microsoft uvedl, že jeho zásady ochrany osobních údajů „zakazují shromažďování, uchovávání nebo používání údajů z Kinectu pro reklamní účely“, kritici nevyloučili možnost, že tyto politiky by mohly být před vydáním konzole změněny. Rovněž byly vzneseny obavy, že zařízení by mohlo nahrávat konverzaci, neboť jeho mikrofon zůstává aktivní po celou dobu. V reakci na kritiku mluvčí společnosti Microsoft uvedl, že obsah vytvářený uživateli jako fotky a videa „neopustí váš Xbox One bez explicitního souhlasu“ a že během počátečního nastavení konzole budou k dispozici klíčové informace ohledně soukromí a nastavení Kinectu (uživatelé mohou určit, zda má být Kinect zapnutý, vypnutý nebo v pozastaveném stavu). Microsoft se nakonec rozhodl vzít zpět své rozhodnutí o nutném používání Kinectu na Xbox One, přesto je periferie dodávána spolu s konzolí.", "section_level": 2}, {"title": "Novější verze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Xbox One S.", "content": "Zmenšený Xbox One (typ 1681) vyšel v srpnu 2016 jako nástupnická verze původní konzole, k dispozici byl s 500 GB, 1 TB a 2TB diskové kapacity. Jde o 40 % menší verzi než původní model. Přibyl infračervený port, bluetooth 4.0 a HDMI port byl aktualizován z verze 1,4 na 2,0. Naopak byl odstraněn port na Kinect senzor, ten se dá připojit jen přes dokoupený konektor. Nepatrná je také změna jeho výkonu, grafický výkon narostl z 1.31 teraFLOPS na 1.4 teraFLOPS.", "section_level": 2}, {"title": "Xbox One S All-Digital Edition.", "content": "16. dubna 2019 Microsoft uvedl \"online\" verzi Xbox One S nazvanou Xbox One S All-Digital Edition, která neobsahuje optickou jednotku Blu-ray. Jde o 1 TB verzi, oficiální prodejní cena startuje na 5999 Kč, a v ceně obsahuje hry \"Minecraft\", \"Sea of Thieves\" a \"Fortnite Battle Royal\".", "section_level": 2}, {"title": "Xbox One X.", "content": "Modernizovaná verze Xbox One X (typ 1787) vyšla 7. listopadu 2017, jde o nejvýkonnější konzoli současnosti. Jedná se o verzi se zdokonaleným hardwarem umožňující rozlišení 4K, úpravy dostál také design. Disponuje výkonnějším GPU zvládající až 6 teraFLOPS, rychlejším CPU v taktu 2,3 GHz a RAM 12 GB DDR5, oproti původní konzoli s grafikou 1,31 teraFLOPS, CPU 1,75 GHz a RAM 8 GB DDR3.", "section_level": 2}], "src_summary": "Xbox One je videoherní konzole, kterou vyvinula a uvedla na trh společnost Microsoft. Xbox One, nástupce Xbox 360, byl oznámen 21. května 2013 a jde o třetí konzoli z rodiny Xbox. Jako součást osmé generace videoherních konzolí soutěží na trhu s Playstation 4 od Sony a Wii U se Switch od Nintenda. Xbox One byl uveden na trh v Severní Americe, několika evropských zemích, Austrálii a na Novém Zélandu. V Japonsku a zbývajících evropských zemích vyšel v září 2014. Podle Microsoftu a různých publikací je zařízení označováno jako „zábavní systém v jednom“, což jej staví do role konkurenta ostatních domácích zařízení, jako jsou platformy Apple TV a Google TV.", "tgt_summary": "Xbox One (简称 Xone)是一台由微软推出的家用电子游戏机,2013年11月在北美与欧洲首度发行。本机为Xbox 360的后继机种,于电子游戏史中分属第八世代。 在2019年12月12日公布其次世代机种Xbox Series X。", "id": 2026132}
{"src_title": "Alvin Toffler", "tgt_title": "阿尔文·托夫勒", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Za studií jazykovědy na New York University se seznámil se svou budoucí ženou a po bakalariátu se jako aktivisté odstěhovali na Středozápad, kde pět let pracovali jako tovární dělníci. Toffler pak pracoval jako korespondent z Bílého domu, psal pro časopis Fortune a zpracovával dlouhodobé výhledy pro velké firmy (IBM, IT&T). Působil jako hostující badatel v Nadaci Russella Segea, hostující profesor na Cornellově univerzitě a profesor Nové školy sociálního výzkumu. Je nositelem čestných doktorátů v oboru humanitních věd, práva a přírodních věd. Byl jmenován \"Officier de l ́Ordre des Arts et Lettres\" ve Francii a zvolen členem Americké asociace pro rozvoj vědy.  Jeho manželka Heidi Tofflerová (* 1929) je mimořádnou profesorkou na Univerzitě národní obrany ve Washingtonu. Získala medaili od prezidenta Italské republiky za svůj přínos pro sociální myšlení.  Manželé Heidi a Alvin Tofflerovi patří již po několik desetiletí mezi přední americké futurology a sociální myslitele současného světa. Založili poradenskou firmu \"Toffler Associates\", která se zabývá strategickým plánováním. Společně napsali několik knih, které se považují za sociologickou a prognostickou klasiku a dlouhá léta kralovaly na žebříčcích bestsellerů.", "section_level": 1}, {"title": "Šok z budoucnosti.", "content": "Tato kniha pojednává o změnách a o tom, jak se lidé se změnami vyrovnávají. Tofflerovi se snaží čtenáře na přicházející změny připravit, aby se vyhnuli šoku z budoucnosti, čili nemoci ze změny. Změna je totiž společným jmenovatelem celé naší společnosti. Změny se na nás valí ze všech stran a ne každý se s nimi umí úplně vypořádat.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí vlna.", "content": "V této knize je vývoj společnosti rozdělen do tří etap:", "section_level": 1}, {"title": "Posun moci.", "content": "Tofflerovi navrhují nedělit svět na země chudé a bohaté, ale rychlé a pomalé. V dnešním světě se neustále vše zrychluje, takže pomalé země budou muset zrychlit svoje ekonomiky, jinak ztratí objednávky a investice, respektive úplně vypadnou ze závodů. Zrychlení způsobuje i to, že zdroje, které dnes pokládáme za základní, se mohou velice brzy stát nepotřebnými. Z tohoto důvodu se moc bude přesouvat do rukou těch, kteří mají nějaké množství dostatečně klíčových látek. Levná pracovní síla přestává být výhodná, protože v některých odvětvích představuje plat pouze 10% nákladů. Důležitější úspory přináší technologie, informační toky.", "section_level": 1}, {"title": "Nová civilizace.", "content": "Kniha kromě dvou kapitol sestává z textů již dříve publikovaných, a to v knihách Šok z budoucnosti, Třetí vlna a Posun moci, které však byly pro tento účel upraveny a zkráceny. Vznikl tak ucelený přehled koncepce třetí vlny a hlavních následků, jež přinese.  V této knize Tofflerovi dějiny lidstva popisují jako sled několika převratných vln změny. Konkrétně identifikují tři vlny změny:  Před první vlnou žilo lidstvo v malých skupinách a živilo se sběračstvím a lovením. V určitém okamžiku člověk přešel ze stadia lovecko-sběračského k pěstování kulturních plodin a chovu domácích zvířat – 1. vlna, která se postupně šířila po celém světě. Když v 17. století vypukla průmyslová revoluce (2. vlna), první vlna ještě nebyla vyčerpaná. Tudíž se po Zemi valily dva odlišné procesy změny. Nástup třetí vlny můžeme hledat přibližně v 50. letech v USA a dalších rozvinutých zemích. Dá se říct, že první vlna fakticky doznívá avšak druhá vlna se ještě plně nevyčerpala. Opět se tedy podle Tofflerových po Zemi valí dvě odlišné vlny.  Střet první a druhé vlny byl provázen sociálními otřesy, revolucemi a válkami. Při nástupu třetí vlny zde máme podobnou situaci. Tato vlna, respektive střet této vlny s druhou, vyvolává na celém světě sociální napětí, konflikty a nestabilitu politických systémů. Není to však nic neobvyklého, protože obrovské změny ve společnosti nemohou nastat bez konfliktu.  Tofflerovi si myslí, že ani v současné době není boj o moc mezi elitami druhé a třetí vlny dokončen. Podle nich globální soutěž vyhrají ty země, které dokončí transformaci do třetí vlny s nejmenšími nepokoji.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alvin Toffler (8. října 1928 New York – 27. června 2016 Los Angeles) byl vlivný americký spisovatel, novinář a futurolog, známý svými pracemi na téma digitální revoluce, komunikační revoluce, korporátní revoluce a technologické singularity.", "tgt_summary": "阿尔文·托夫勒(英语:Alvin Toffler,1928年-10月8日-2016年-6月27日),出生于美国纽约,未来学家,社会思想家之一。", "id": 403898}
{"src_title": "Útok v moskevském divadle na Dubrovce", "tgt_title": "莫斯科歌劇院脅持事件", "src_document": [{"title": "Průběh krize rukojmí.", "content": "Útok teroristů začal 23. října krátce po 21:00 místního času, když před budovou Divadelního centra v moskevské městské části \"Dubrovka\" přistavili autobus, ve kterém se nacházelo asi 40 maskovaných ozbrojenců. Teroristé střílející do vzduchu vnikli do divadla, ve kterém právě probíhalo druhé dějství vyprodaného představení muzikálu \"Nord-Ost\". V panice během prvních minut útoku se několika desítkám lidí podařilo z budovy utéci přes okna a únikové východy, ozbrojenci však přesto zadrželi více než 850 rukojmích, shromáždili je v hlavním sále a po budově rozložili výbušniny.  Velitelem ozbrojenců byl dvaadvacetiletý Movsar Barajev, synovec známého čečenského povstaleckého velitele Arbiho Barajeva (zabitého v červnu 2001). Velkou část teroristů tvořily ženy, především tzv. černé vdovy, manželky zabitých čečenských povstalců. Mezi nimi byla i vdova po A. Barajevo, \"Zura Barajevová\". Teroristé předložili své požadavky, které zahrnovaly ukončení druhé čečenské války, odchod ruských vojsk z Čečenska a uznání jeho nezávislosti. Ruské vládě dali týdenní ultimátum, po kterém hrozili popravováním rukojmích.  24. října po půlnoci propustili teroristé bez podmínek pár desítek lidí, šlo hlavně o malé děti, těhotné ženy a neruské občany. Brzy ráno teroristé zabili mladou ženu, která z nejasných příčin pronikla přes policejní kordón a vnikla do budovy. Večer téhož dne se dvěma rukojmím podařilo z budovy odejít, teroristé na ně stříleli z granátometu a jednoho zranili. Začala přímá vyjednávání s teroristy, kterých se na jejich žádost zúčastnily známé veřejné a politické osobnosti jako např. Boris Němcov, Grigorij Javlinskij nebo Anna Politkovská. Do budovy byly také krátkodobě vpuštěni novináři a lékaři.  25. října bylo v průběhu dne propuštěno několik lidí, hlavně dětí. Večer vnikl do budovy muž, který se domníval, že mezi rukojmími je jeho syn, teroristé ho zastřelili. Kolem půlnoci došlo k incidentu, při kterém se jeden rukojmí pravděpodobně pokusil ze sálu odejít, teroristé na něj spustili střelbu, při které zasáhli dva další rukojmí, jeden z nich zemřel. Prchajícího muže chytili a popravili.", "section_level": 1}, {"title": "Osvobozovací operace.", "content": "26. října nad ránem spustily ruské speciální síly Specnaz operaci na záchranu rukojmích. Asi o 5:00 ráno před hlavním vchodem do divadla zhaslo osvětlení. Do vnitřních prostor budovy začal být v té době přes ventilaci vpouštěn plyn, který měl uspat nebo alespoň utlumit reakce teroristů. Složení použité chemické látky ruské úřady nikdy nezveřejnily, ale předpokládá se, že šlo o derivát fentanylu, pravděpodobně 3-methylfentanyl, který je extrémně potentní (uvádí se, že je 400-6000x, dle použitého izomeru, silnější než morfin). Asi o 5:30 elitní protiteroristické jednotky FSB Alfa a Vympel vnikly do budovy. Během obsazování divadla došlo k několika přestřelkám, z budovy se ozvaly i výbuchy, teroristé stihli zastřelit dvě rukojmí (podle některých zdrojů je zastřelili ještě před útokem speciálních jednotek), několik dalších zranili. Po více než hodině však speciální jednotky definitivně obsadily celou budovu a zneškodnili všechny teroristy, včetně \"Movsara Barajevo\". Následně se začala rozsáhlá evakuace rukojmích, před budovou byly přistaveny desítky sanitek, které začaly rukojmí ošetřovat a evakuovat do nemocnic.", "section_level": 1}, {"title": "Oběti a důsledky.", "content": "Přestože většinu rukojmích podařilo zachránit a speciální jednotky byly zprvu chváleny za úspěšnou akci, použití neznámého plynu mělo fatální následky. Počáteční zprávy hovořily jen o pár desítkách mrtvých, ale celkový počet civilních obětí začal narůstat a podle oficiálních údajů se nakonec vyšplhal až na 130, přičemž většina lidí zemřela na následky otravy zmiňovaným plynem. Ten sice nebyl smrtelně jedovatý, ovšem při dlouhodobější inhalaci byl velmi nebezpečný hlavně pro starší lidi, děti, ženy, či lidí trpících zdravotními problémy. Situaci výrazně zkomplikovalo utajování jeho chemického složení, které nebylo poskytnuto ani lékařům v nemocnicích a mnoho lidí tak zemřelo kvůli nesprávné léčbě otravy. K smrti několika lidí údajně přispěla i chaotická evakuace, když mnohým nebyla poskytnuta adekvátní rychlá lékařská pomoc a lidé byli hromadně převáženi v přeplněných vozidlech záchranné služby, přičemž se někteří v tlačenici udusili. Téměř všichni, kteří útok přežili, museli být hospitalizováni; ještě dva dny po útoku bylo v nemocnicích přes 640 bývalých rukojmích, z toho asi 150 ve vážnějším stavu.  Mezi mrtvými bylo i 10 dětí (ve věku od 11 do 16 let), 17 herců z muzikálu, známý spisovatel Alexander Karpov a také několik cizinců (z Ukrajiny, USA, Arménie, Rakouska, Kazachstánu, Holandska a Běloruska). Podle některých zdrojů byl celkový počet civilních ztrát úřady záměrně značně podhodnocen, např. organizace sdružující příbuzné obětí a těch, co tragédii přežili v r. 2005 uvedla, že zahynulo až 174 civilistů. Nejasnosti panují i kolem skutečného počtu teroristů, kteří se útoku zúčastnili. Oficiálně jich bylo 40 a všichni byli odstraněni, podle zachráněných rukojmích jich však mohlo být i více než 50. Je možné, že v panice po útoku bezpečnostních sil několik teroristů uniklo, úřady to však odmítají.  Kvůli velkému množství pravděpodobně zbytečných civilních obětí při zásahu čelily ruské úřady silné veřejné kritice a mnohým žalobám. Obzvlášť jim bylo vyčítáno použití nebezpečné chemické látky, utajování jejího složení a nedostatečné zabezpečení evakuace. Podle několika nezávislých odborníků však byl zásah speciálních jednotek za daných podmínek dobře připravenou akcí. Tvrdí, že bez použití speciálního plynu, který výrazně utlumil reakce teroristů, by bylo mrtvých civilistů mnohem více. Hrozilo také odpálení výbušnin, jejichž množství mohlo podle některých dokonce zapříčinit kolaps celé budovy.  V pozadí útoku stáli přední představitelé čečenského povstaleckého odboje, především známý polní velitel Šamil Basajev, který se k tomu otevřeně přihlásil a pravděpodobně i čečenský separatistický prezident Aslan Maschadov, který do té doby teroristické útoky proti civilistům odmítal a oficiálně odsoudil i obsazení divadla. Jednoznačně však svou odpovědnost za něj nepopřel a to, že o útoku dopředu věděl a podpořil ho v interview pro novináře 25. října potvrdil i velitel teroristů \"Movsar Barajevo\" a později také ruské tajné služby.", "section_level": 1}, {"title": "Tvrzení Anny Politkovské.", "content": "Anna Politkovská 28. dubna 2003 v ruském týdeníku Novaja Gazeta (vlastnil jej Alexandr Lebeděv) tvrdila, že jeden údajně mrtvý člen čečenského komanda z Dubrovky „přežil“, a nyní pracuje pod jinou identitou v Putinově tiskovém oddělení (šlo o bývalého představitele čečenské vlády v Jordánsku, viz záhadný \" jordánský\" přítel Basajeva velitel Chatáb, jenž byl na podzim 2002 údajně otráven). Politkovská tvrdila, že mezi teroristy byli agenti ruských tajných služeb. Podle ní šlo o „řízený teroristický útok“, o jehož přípravě věděly tajné služby i vedení země. Ovšem jiné zdroje tuto teorii odmítají a podle Svobodné Evropy se Politkovská mohla sama stát obětí dezinformace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Útok na moskevské divadlo na Dubrovce představuje velkou teroristickou akci, která se odehrávala od 23. do 26. října 2002 v Moskvě. Asi 40 čečenských islámských teroristů během představení muzikálu obsadilo budovu moskevského divadelního centra na Dubrovce a vzalo více než 850 lidí jako rukojmí. Požadovali stažení ruských vojsk z Čečenska a ukončení druhé čečenské války. Závažná krize vyvrcholila osvobozovací operací ruských speciálních sil, při níž bylo do nitra budovy napuštěno velké množství blíže neznámého uspávacího plynu s velkou pravděpodobností nějakého derivátu analgetika fentanyl. Celkově si události v moskevském divadle vyžádaly smrt kolem 170 lidí, z toho nejméně 130 rukojmích, přičemž většina z nich zemřela na následky otravy (předávkování) zmiňovaným plynem.", "tgt_summary": "莫斯科歌剧院胁持事件是于2002年10月在俄罗斯莫斯科东南区发生,10月23日逾40名车臣共和国绑匪闯入莫斯科轴承厂文化宫大楼剧院(House of Culture (DK) of State Ball-Bearing Plant),胁持逾850名人质,要求俄罗斯军队撤出车臣共和国。10月27日,俄罗斯联邦军警及阿尔法小组以芬太尼麻醉表演厅内所有人后强攻进入,合共击毙了39名恐怖分子,其余逃离或被擒获。多数人质获救,惟至少129名人质因为吸入芬太尼而产生的不良反应而死亡。", "id": 1211252}
{"src_title": "BNC konektor", "tgt_title": "BNC连接器", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "BNC konektory byly původně navrženy pro vojenské použití, ale rozšířily se v mnoha vysokofrekvenčních aplikacích do 2 GHz a pro přenos obrazu. V ČR se BNC konektory masově rozšířily v posledním desetiletí 20. století díky budování sítí Ethernet, kde jsou základním prvkem v levnější variantě 10Base2 s rychlostí 10 Mbit/s. Mimo uvedenou variantu sítě Ethernet se používají se pro vysokofrekvenční signály v televizní a rozhlasové technice, pro testery a zdroje signálu. V profesionálních videozařízeních se BNC konektory používají pro stejné účely, pro jaké se ve spotřební elektronice používají RCA konektory (Cinch).  BNC konektory se používají pro přenos signálu, například:  BNC konektory se také používají v nahrávacích studiích pro přenos hodinového signálu.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativy.", "content": "BNC konektory mají štěrbiny ve vnějším vodič a plastové dielektrikum na obou kusech konektoru. Použité dielektrikum způsobuje ztráty, které rostou se zvyšováním frekvence. Štěrbiny mohou při kmitočtech nad 4 GHz způsobovat vyzařování signálu. Konektor by měl být použitelný s omezeními do kmitočtu asi 11 GHz.  Existují i jiné konektory s bajonetovým spojením, stejně jako konektory šroubovací. Pro vyšší kmitočty se obvykle používají TNC konektory se šroubovacím závitem. Vojenská norma Spojených států MIL-PRF-39012 s názvem \"Connectors, Coaxial, Radio Frequency, General Specification for\" (původně MIL-C-39012) obsahuje obecné požadavky a testy pro vysokfrekvenční konektory používané s ohebnými kabely a některá další typy koaxiálních přenosových linek v armádních, leteckých a kosmických aplikacích.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "BNC konektor byl pojmenován podle své bajonetové konstrukce a svých vynálezců (Paul Neill a Carl Concelman). Neill pracoval v Bellových laboratořích a navrhl také N konektor; Concelman pracoval ve formě Amphenol a navrhl C konektor.  Východiskem pro návrh BNC konektoru byla práce Octavio M. Salatiho, studenta Moore School of Electrical Engineering, University of Pennsylvania. Salati podal patentovou přihlášku na konektor pro koaxiální kabely, který minimalizuje odrazy a ztráty signálu, v roce 1945, když pracoval ve firmě Hazeltine Electronics Corporation. Patent mu byl přidělen v roce 1951.", "section_level": 1}], "src_summary": "BNC konektor () je rychle spojitelný a rozpojitelný vysokofrekvenční konektor pro miniaturní a subminiaturní koaxiální kabely (např. typů RG-58, 59, až RG-179, RG-316). Konektory BNC se vyrábějí s impedancí 50 a 75 Ω a obvykle používají pro frekvence do 4 GHz a napětí do 500 voltů. Bajonetový mechanismus, který je tvořen dvěma výstupky na samičím konektoru a drážkou se spirálou a vybráním na převlečné části samčího konektoru, umožňuje rychlé a spolehlivé spojení nasunutím a pootočením převlečné části o 90°.", "tgt_summary": "英语:BNC连接器(英语:Bayonet Neill-Concelman,直译为“尼尔-康塞曼卡口”)是一种很常见的RF端子同轴电缆终结器。", "id": 2188926}
{"src_title": "Panoptikum", "tgt_title": "畸形秀", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Rozvoj panoptik se řadí do poloviny 16. století na území Anglie. Lidské anomálie a deformace se v tomto období dostávají do povědomí a začínají být aktivně vystavovány. Příkladem raného výstavního kousku jsou bratři Lazarus a Joannes Baptista Colloredovi, siamská dvojčata narozená ve městě Genoa, v Itálii. Lazarus byl pohledný a plně funkční člověk, zatímco jeho parasitický bratr byl silně zdeformován. Když bratři nevystupovali, Lazarus své siamské dvojče běžně zakrýval kusem látky ve snaze vyhnout se nechtěné pozornosti.  Později bylo běžné spojit výstavu tělesné anomálie s ukázkou talentu daného člověka. Matthias Buchinger, narozen bez rukou a nohou, bavil publikum v Anglii a později v Irsku kouzelnickými vystoupeními, či hrou na hudební nástroje.  V 19. století dosahují panoptika vrcholu svého úspěchu a stávají se rozšířeným zdrojem zábavy v Anglii i ve Spojených státech. V tomto období se panoptické výstavy šíří do zábavních parků, které jsou v USA na vrcholu popularity mezi členy střední třídy. Tento jev lze odůvodnit rozšířením myšlenky, že odpočinek a zábava je nezbytnou součástí života, přičemž lidé stále častěji viděli zdroj pobavení právě v panopticích.  Panoptika měla zásadní vliv v otázce nahlížení na osoby lišící se od standardu. Ve Spojených státech byli běžně vystavovány i osoby černé barvy kůže nebo váleční veteráni, kteří přišli v boji o končetiny. Společnost navštěvováním výstav těchto jevů postupně ztrácela distanc od odlišností, což vedlo ke snížení diskriminace mířené na osoby s postižením.  Popularita panoptik ustupuje s příchodem 20. století. Rozvoj vědy a medicíny přinesl snahu o léčbu fyzických abnormalit, čímž se jejich veřejné předvádění dostává na naprostý ústup a v dnešní době se s panoptiky prakticky nesetkáme.", "section_level": 1}, {"title": "The American Museum.", "content": "Jedním z nejvýznamnějších a nejslavnějších manažerů v panoptiku byl P. T. Barnum. V popularizaci panoptika v Americe hrál zásadní roli. Ovšem v jeho práci často najdeme podvody a lhaní publiku. Během čtyřicátých let 19. století otevřel muzeum, které zahrnovalo různé exponáty, jako byla například „Tlustá dáma“ (\"The Fat Lady\") obři a liliputi označováni jako trpaslíci. Muzeum ročně navštívilo okolo 400 000 lidi.  P. T. Barnumovo americké muzeum se stalo jedním z nejoblíbenějších muzeí freak show v New Yorku. V roce 1841 Barnum koupil The American Museum, ve kterých byli osoby s fyzickými anomáliemi hlavní atrakci. Barnum byl znám pro svou agresivní reklamu a vytváření bizarních příběhu o jeho exponatech. Fasáda muzea bylo vyzdobena barevnými billboardy vyobrazujícími exponáty a před budovou hrála hudebni skupina. Barnumovo muzeum obsahovalo atrakce, které nejen šokovaly, ale též vzděláváli návštěvníky dělnické třídy.  V roce 1842 Barnum začal oklamávat publikum novým podvodem, stvořením s hlavou opice a rybím ocasem, kterému říkal “Feejee” mermaid. Ve snaze vydělat co nejvíc peněz, snažil se návštěvníky přesvědčit, že se jedná o pravou mořskou pannu.  Dalším slavným stvořením byl trpaslík „General Tom Thumb“, měřil 64 cm a vážil 6,8 kg. Publikum bavil imitacemi Herkula a Napoleona, pitím vína a kouřením cigaret. V té době mu bylo 7 let. V letech 1844–1845 jel Barnum s Tomem do Evropy, kde se setkali s královnou Viktorií, které se Tom velice líbil.  Dalšími atrakcemi v muzeu byla například rodina albínů, tři trpaslíci, černoška s albánskými dětmi, vousatá žena, potetovaný muž s piercingy. Na rozdíl od Barnuma ovšem vystavovaní lidé nevydělávali tolik jako on, proto jim ve své závěti odkázal polovinu jeho celkového výdělku. To ovšem nebyla jediný veliký obnos, který Barnum svým umělcům vyplatil. Když v roce 1865 jeho muzeum shořelo, některým dal částku, která byla podobně vysoká jako příjem některých sportovců v dnešní době.", "section_level": 1}, {"title": "Panoptikum a veřejnost.", "content": "Panoptika byla v druhé polovině 19. století vnímána jako nedílná součást kulturního vyžití v Americe. Nahlíželo se na ně jako na cennou formu zábavy pro střední vrstvu obyvatelstva a byla dobrým zdrojem příjmů pro baviče, kteří zaměstnávali lidi s postižením. Dávali jim tak práci a formu stálého příjmu, jelikož pro ně kvůli jejich postižením bylo často velice obtížné najít si profesi, kterou by mohli vykonávat. Na druhou stranu část populace zastávala názor, že jsou lidé v panoptikách využíváni pro zisk a je s nimi zacházeno jako s věcmi.  Koncem 19. století docházelo ke změnám postojů k této formě zábavy. Dříve záhadné anomálie se začali vědecky vysvětlovat jako genetické mutace a nemoci. To vedlo k úpadku zájmu o Panoptika a široká veřejnost s účastníky začala spíše soucítit a litovat je, než cítit strach a pohrdání. Docházelo k tvoření zákonů, jež měly zakazovat tyto výstavy. Například ve státě Michigan zakazoval zákon výstavy jakýchkoli zdeformovaných lidských bytostí nebo monstrozit. Výjimkou byla výzkumná činnost. Rozvoj práv pro lidi s postižením byl posledním hřebíčkem do rakve panoptik a způsob generování zisku na cizím neštěstí začal být konečně vnímán jako nepřípustný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Panoptikum (ze starořeckého \"pānoptikón\", tj. παν = \"pān\", vše + \"οπτικό\" = k vidění) je sbírka zajímavých předmětů či rarit (např. voskové figuríny, anomálie lidského těla apod). Nejtypičtějším příkladem panoptik jsou tzv. freak shows rozšířené v 16. až 19. století v Anglii a Spojených státech. Z hlediska lidských anomálií byli v panoptikách vystavováni například osoby s různým druhem tělesného postižení (např. Joseph Merrick, známý jako „Sloní muž“), siamská dvojčata a tak dále. Často se jednalo o putovní vystoupení (v 17. století takto po Evropě vystupovala italská siamská dvojčata Lazarus a Joannes Baptista Colloredovi). Vystavování osob s různým druhem tělesné anomálie se rozmohlo v Anglii za viktoriánského období, byť do jisté míry existovalo i dříve.", "tgt_summary": "畸形秀(英语:Freak Show)是一类以反常现象/畸形生物为主题的、给参观者带来精神上冲击的展览。其内容通常千奇百怪,例如高得出奇的人、同时拥有男女第二性征的人或拥有其它怪异情况的人或动物;吞火、吞剑一类的表演也可以成为展览的内容;此外一些极端的纹身和穿孔有时也可以在畸形秀中见到。“畸形秀”一词通常被认为是不适当和不人性化的。", "id": 1021826}
{"src_title": "Čápovití", "tgt_title": "鹳科", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Vyjma chladných oblastí žijí na území všech světadílů. V mírném pásu v Evropě a západní Asii se vyskytují čáp bílý a čáp černý a ve východní Asii čáp východní, tyto druhy před příchodem zimy migrují do teplých krajů, do Afriky nebo Asie. Ostatní žijí v subtropech a tropech; čáp jihoamerický, čáp jabiru a nesyt americký v Americe, čáp černokrký v Austrálii a zbylých 12 druhů v Africe a Asií. Ojediněle se stěhují i některé další druhy – zalétávají hnízdit na sever od rovníku a zbytek roku přežívají na jihu Afriky, např. čáp pestrý.  Druhy při pravidelné migraci uletí ročně i přes 10 000 km. V České republice hnízdí čáp bílý a řidčeji čáp černý, celosvětově jím podle IUCN ohrožení nehrozí, jsou považováni za málo dotčený druh (LC). V ČR je podle \"Vyhlášky MŽP ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb.\" čáp černý považován za silně ohrožený (§2) a čáp bílý za ohrožený druh (§3).  Velká většina druhů žije poblíž vodních toků, mokřadů a okolo vodních ploch, jen někteří žijí na rozsáhlých travnatých pastvinách vzdálených od vody a nejsou na ní příliš závislí. Všeobecně se ale dá říci, že všichni čápovití mají tendenci přebývat na sušších stanovištích než třeba ibisi, kolpíci nebo volavky.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Čápovití jsou velcí ptáci s podobným vzhledem, mají dlouhý zobák, krk i nohy a relativně velké a těžké tělo. Největší druh marabu africký bývá vysoký až 150 cm a váží až 9 kg, kdežto nejmenší čáp simbil nebývá větší než 80 cm a mívá hmotnost do 3 kg. Křídla mají dlouhá a široká, rozpětí u větších druhů dosahuje až 3,2 metrů. Ocas mají všeobecně krátký. Pohlavní dimorfismus se u čápovitých projevuje jen větší velikosti samců, peří mají zbarveno stejně. Je to převážně kombinace bílé a černé barvy, často s kovovým leskem, některé druhy mají holé tváře i krk. Jejich dlouhý zobák, rovný nebo mírně zahnutý, může měřit až 35 cm. Nohy jsou více než do poloviny holeně neopeřené, mezi třemi předními prsty je plovací blána. Dlouhé nohy jdou uzpůsobeny především pro pomalou chůzi dlouhými kroky, běhají jen málokdy. Mají zakrnělé hlasové ústrojí, zvukově se projevují obvykle jen klapáním zobáků, někteří vydávají chraplavé či pískavé zvuky.  Jsou velmi vytrvalí letci, umí dovedně plachtit při využití stoupavých teplých proudů. Pouze ptáci rodu marabu létají se vztyčeným krkem do \"S\", ostatní ho mají natažen dopředu. Čápovití létají ve skupinách, které netvoří žádné uspořádané útvary.", "section_level": 1}, {"title": "Strava.", "content": "Všechny druhy jsou výhradně masožravé a jejich jídelníček se liší podle míst kde žijí. U druhů z blízkosti vodních ploch převažují ryby, žáby, měkkýši, drobní hadi, ještěrky, myši, hraboši, krtci, nejrůznější hmyz, žížaly a členovci. U těch, kteří přebývají v travnatých savanách, se v menu ryby, žáby a další vlhkomilní živočichové téměř nevyskytují. Při lovu obvykle tiše kráčejí dlouhými kroky ke kořisti a pak rychle zaútočí zobákem.  Druhy rodu nesyt se specializují na lov v mělké vodě, kde nohama rozhrabávají bahno a otevřeným zobákem hledají vyplašené rybky a další živočichy. V zakalené vodě sice kořist nevidí, mají ale na zobáku speciální hmatové receptory, které po doteku s úlovkem způsobí okamžité zavření zobáku a její bezpečné polapení.  Poměrně specializovaný je i rod marabu. Tito ptáci občas požírají mršiny a přestože mají ze všech čápovitých nejsilnější zobák, nedokáži kůži většího zvířete proseknout a čekají na její otevření hyenami nebo supy. Mimoto loví ryby, obojživelníky, hady, větší hlodavce a žerou vejce ptáků i krokodýlů a mnohdy loví i ptačí mláďata.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Čápovití jsou monogamní ptáci, některé páry jsou trvalé. Převážně hnízdí ve velkých koloniích, které mohou mít i tisíc párů, často současně s pelikány, ibisovitými nebo volavkovitými. Některé druhy, např. čáp černý, hnízdí osamoceně. Po příletu na hnízdiště proběhnou nutné námluvy a svatební tance. Svá hnízda si staví na stromech, skalních římsách nebo, jako např. čáp bílý, na střechách, komínech a sloupech elektrického vedení. Osídlují také stará a již opuštěná hnízda po jiných ptácích. Hnízda splétají z větví a vystlávají suchou trávou, stará každým rokem přistavují až mívají v průměru 2 až 3 metry.  Po snesení 3 až 5 bílých vajec, cca 60 až 150 g těžkých, následuje inkubace v délce 25 až 38 dnů kterou zajišťují oba rodiče. Také je společně krmí potravou přinášenou ve voleti a zahřívají nebo naopak chrání před sluncem stíněním roztaženými křídly. V závislosti na druhu jsou mláďata po 50 až 100 dnech opeřená a opouštějí hnízdo. Průměrná délka života čápovitých je okolo 20 až 30 let. Dospělí ptáci nemají vyjma lidí téměř žádných přirozených nepřátel.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Čeleď čápovití s 19 recentními druhy se dělí do 6 rodů z nichž tři jsou v češtině nazýváni čáp.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Podle IUCN jsou považováni za ohrožený druh čáp pestrý, čáp východní a marabu indický, za zranitelný druh marabu indomalajský a nesyt bílý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čápovití (Ciconiidae) je čeleď velkých, u vody žijících ptáků, kteří jsou nápadní svým dlouhým krkem, zobákem i nohama a výrazným zbarvením, které je převážně kombinací černé a bílé barvy. Je jedinou čeledí řádu brodivých, která je rozdělena do 19 recentních druhů.", "tgt_summary": "鹳科(学名:)在鸟类全基因组测序分类系统中是鸟纲鹳形目()的唯一一个科。在西方又俗称送子鸟,因为在当地童话中,鹳常会带来新生儿。", "id": 1580876}
{"src_title": "Sportovní nápoj", "tgt_title": "运动饮料", "src_document": [{"title": "Hypotonické nápoje.", "content": "Hypotonické nápoje mají nižší osmolaritu než vnitřní prostředí v lidském organismu. Čím nižší je osmolarita, tím lepší je přecházení látek do krve. Hypotonické iontové nápoje jsou používány především při aerobních aktivitách, kdy se sportovec velmi potí (běh, cyklistika). Pot je u těchto sportovních aktivit málo koncentrovaný a jeho majoritní složkou je voda. Jelikož je třeba doplnit zejména tekutiny je nejvhodnější právě hypotonický nápoj.", "section_level": 1}, {"title": "Izotonické nápoje.", "content": "Izotonické nápoje mají stejnou osmolaritu jako vnitřní prostředí organismu. Rychlost vstřebávání je tedy o něco pomalejší, než jak je tomu u nápojů hypotonických. Používají se zejména tam, kde sice dochází k velkému pocení, ale výkon netrvá tak dlouho (obvykle ne déle než hodinu). Pot je podstatně koncentrovanější a nedochází k tak extrémním ztrátám tekutin. Jako příklad můžeme uvést sporty, při kterých je zapotřebí velké množství svalové síly (squash, tenis). Při svalové práci je totiž třeba větší množství iontů, zejména pak sodík, draslík, vápník a hořčík. Dále je můžeme použít po ukončení zátěže ve fázi regenerace. Obecně jsou hypotonické nápoje mnohem vhodnější pro použití při fyzické zátěži, než nápoje izotonické.", "section_level": 1}, {"title": "Hypertonické nápoje.", "content": "Hypertonické nápoje mají vyšší osmolaritu jak vnitřní prostředí organismu. Jejich použití je pro sport ve většině případů nevhodné a neuváženým použitím je možné narušit vnitřní elektrolytovou rovnováhu. Vypití hypertonického nápoje vede k sekreci do střevního lumen, a i když je tento účinek přechodný, vede k dočasnému zhoršení rozsahu dehydratace.", "section_level": 1}, {"title": "Energetické nápoje.", "content": "Většina iontových nápojů má i energizační účinky. Jsou to tzv. iontové rehydratační a regenerační nápoje, které kryjí zvýšenou potřebu základních minerálů, zabraňují poklesu výkonnosti při vyčerpávání svalového glykogenu, podporují vytrvalost, koncentraci a vitalitu. Rehydratační energetické nápoje by měly mít maximálně 8 % sacharidů, což je koncentrace, která nezpomaluje vstřebávání tekutin a zároveň je dostačujícím zdrojem energie. Se vzrůstajícím obsahem sacharidů v nápojích se zpomaluje rychlost, s kterou tyto roztoky opouštějí žaludek. Jejich funkce už není hydratační, ale energetická. Energetické nápoje obsahují jednak vysoce energetické látky (glukóza, MCT atd.), ale také látky ovlivňující rychlost a účinnost spalování energetických sloučenin (karnitin, koenzym Q10) a látky stimulující k činnosti nervovou soustavu a tím zprostředkovaně zvyšují schopnost uvolňovat energii (kofein, taurin).", "section_level": 1}], "src_summary": "Sportovní nápoje jsou nápoje určeny rekreačním, výkonnostním a vrcholovým sportovcům. Podle koncentrace minerálních látek se dělí na hypotonické, izotonické a hypertonické nápoje. Podle obsahu energie na rehydratační, rehydratačně-energetické a energetické. Sportovcům jsou k dispozici jak tekuté koncentráty, tak práškové formy, určené pro přípravu sportovního nápoje.", "tgt_summary": "运动饮料是饮料的一种,其目的是帮助运动员在训练或比赛之前和之后补充水、电解质和能量,尽管它们对此目的的功效受到质疑。", "id": 2647690}
{"src_title": "Mutaz Essa Baršim", "tgt_title": "穆塔茲·伊薩·巴爾希姆", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "Začínal s během a se skokem do dálky. Své nynější disciplíně se věnuje od 15 let. V roce 2009 ho začíná trénovat Polák Stanislaw \"Stanley\" Szczyrba, který kdysi vedl islandskou tyčkařku Valu Flosadóttirovou či švédského výškaře Linuse Thörnblada.  Výrazný progres zaznamenal v roce 2010, kdy si vylepšil osobní rekord o 17 centimetrů až na 231. Na halovém MS 2010, které se konalo v jeho rodném městě nepostoupil z kvalifikace. V letní sezóně nejprve vybojoval zlato na juniorském Mistrovství Asie v Hanoji, poté se stal v kanadském Monctonu juniorským mistrem světa a třetí zlatou medaili získal na Asijských hrách v čínském Kuang-čou.  Na Mistrovství světa v atletice 2011 v jihokorejském Tegu obsadil ve finále výkonem 232 cm 7. místo. Stejným výkonem vybojoval Trevor Barry z Baham bronzovou medaili. Výšku však překonal napoprvé. 19. února 2012 na halovém mistrovství Asie v Chang-čou vylepšil kontinentální rekord na 237 centimetrů. Na halovém světovém šampionátu v Istanbulu v témže roce postoupil do finále, kde zdolal 228 cm a podělil se s Němcem Raúlem Spankem o 9. místo. Na Letních olympijských hrách 2012 v Londýně vybojoval výkonem 229 cm bronzovou medaili. Společně s ním bronz získali také Kanaďan Derek Drouin a Robert Grabarz ze Spojeného království. Olympijským vítězem se stal Rus Ivan Uchov, jenž ve finále zdolal 238 cm.  V halové sezóně roku 2013 se zúčastnil tzv. Moravské výškařské tour. V prvním závodě v Hustopečích obsadil 2. místo, avšak překonal stejně jako vítěz Ivan Uchov 230 cm. Na Beskydské laťce ve Vendryni u Třince zvítězil výkonem 234 cm a stal se celkovým vítězem tour.  Dne 1. června 2013 na mítinku Diamantové ligy v Eugene ve státě Oregon překonal pod širým nebem výšku 240 cm. Naposledy takto vysoko skočil Rus Vjačeslav Voronin 5. srpna 2000 v Londýně. Od roku 2000 se jedná o třetí podobný výkon. 240 cm překonal také další ruský výškař Ivan Uchov, výšku však překonal v roce 2009 v hale.  V roce 2014 se stal halovým mistrem světa v skoku do výšky. Na olympiádě v Rio de Janeiro o dva roky později vybojoval stříbrnou medaili. V srpnu 2017 se v Londýně stal mistrem světa v této disciplíně. Při startu na světovém halovém šampionátu v roce 2018 vybojoval stříbrnou medaili.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Má dohromady pět sourozenců, čtyři bratry a jednu sestru. Jeho o tři roky mladší bratr Moamar se rovněž věnuje výšce. Atletice se věnoval také jeho otec, který se specializoval na střední a dlouhé tratě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mutaz Essa Baršam (, ; * 24. června 1991 Dauhá) je katarský atlet, jehož specializací je skok do výšky, mistr světa z roku 2017.", "tgt_summary": "穆塔兹·伊萨·巴希姆(,1991年-6月24日),卡塔尔跳高运动员,他以2.43米成为跳高亚洲纪录保持者。获得2012年奥运会铜牌(2.29米)、2016年奥运会银牌(2.36米)。他还获得2010和2014两枚亚运会金牌,以及一枚世界室内田径锦标赛金牌。", "id": 183607}
{"src_title": "Zánik Ďatlovovy výpravy", "tgt_title": "佳特洛夫事件", "src_document": [{"title": "Členové výpravy.", "content": "Výprava sestávala z deseti členů, jejich vůdcem byl Igor Ďatlov. Devět členů výpravy studovalo na Uralském polytechnickém institutu (rusky Уральский Политехнический Институт), nyní na Uralské státní technické univerzitě. Byli to:", "section_level": 1}, {"title": "Průběh výpravy.", "content": "Cílem výpravy byl vrchol hory Otorten (Отортен) ve Sverdlovské oblasti na Uralu, která se nachází přibližně 10 km od místa neštěstí. Plánovaná trasa byla zařazena do III. kategorie obtížnosti, tedy nejnáročnější. Členové výpravy byli zkušení horalé, kteří za sebou měli několik náročných túr a výstupů.  Výprava dorazila 25. ledna 1959 vlakem do města Ivděl (rusky Ивдель), které se nachází ve Sverdlovské oblasti na Urale. Následně se na nákladním voze přemístili do osady Vižaj (Вижай), posledního nejbližšího obydleného místa od hory Otorten. Odsud se přesunuli do opuštěné geologické osady, kde se odpojil Jurij Judin, kterému se zhoršil chronický revmatismus. Výprava tak pokračovala v devítičlenném složení.  Podle deníku a fotoaparátu výpravy je možno vysledovat jejich cestu do 31. ledna, kdy se dostali na okraj horské oblasti. Tam se začali připravovat na výstup. V zalesněném údolí zanechali nějaké potraviny a další vybavení, které mělo být vyzvednuto při zpáteční cestě. 1. února se skupina začala pohybovat průsmykem směrem k hoře Otorten. Pravděpodobně měli v plánu dostat se na druhou stranu průsmyku, ale vzhledem ke zhoršenému počasí, sněhové bouři a nízké viditelnosti se omylem odchýlili od plánované trasy a začali stoupat na Cholat Sjachyl. Poté, co si uvědomili svou chybu, rozhodli se utábořit na zasněženém úbočí hory, přestože se přibližně 1,5 km od nich nacházel les, kde se mohli ukrýt před nepřízní počasí. Jurij Judin, jediný přeživší, později prohlásil, že skupina zřejmě nechtěla ztratit nadmořskou výšku, do které se dostali, nebo Ďatlov chtěl vyzkoušet táboření na úbočí hory.", "section_level": 1}, {"title": "Pátrání a nález těl.", "content": "Ďatlov se předem dohodl se sportovním klubem, že pošle telegrafem zprávu hned, jak se skupina vrátí zpět do osady Vižaj. Očekávalo se, že se tak stane nejpozději 12. února, ale současně se počítalo s tím, že se expedice může protáhnout. Proto na jejich zpoždění nikdo zpočátku nereagoval. Záchranná operace započala až ve chvíli, kdy se ozvali příbuzní členů expedice. První pátrací skupina složená ze studentů a vyučujících se vydala po stopách Ďatlovovy výpravy až 20. února. Později se zapojily také armáda a policie s letadly a vrtulníky.  První záchranná skupina objevila zničené tábořiště 26. února. Michajl Šavarin, jeden ze studentů, kteří objevili stan, prohlásil, že byl prázdný, z poloviny stržený a pokrytý sněhem. Na místě byly nalezeny boty, oblečení, peníze, potraviny a další osobní věci členů výpravy. Od tábořiště pokračovaly stopy směrem z kopce k okraji lesa, který se nacházel na opačné straně průsmyku severovýchodním směrem. Asi po 500 metrech byly stopy zaváty sněhem. Na okraji lesa objevili členové záchranné skupiny pod velkou borovicí ohniště a těla Georgije Krivoniščenka a Jurije Dorošenka. Byli oblečeni v poškozeném spodním prádle a bez obuvi. Byli částečně ohořelí. Nedaleko ohniště se nalezla kupka suchého nepoužitého dřeva. Větve stromu byly polámané do výšky pěti metrů, podle čehož lze soudit, že na něj šplhali. Tomu odpovídal i nález lidské kůže na jeho kůře a odřeniny na tělech. V prostoru mezi borovicí a tábořištěm byli v dalších dnech nalezeni další tři mrtví. Podle polohy těl Igora Ďatlova, Ziny Kolmogorovové a Rustema Slobodina se zdá, že se snažili vrátit zpět ke stanu. Těla byla nalezena ve vzdálenostech 300, 480 a 630 metrů od borovice.  Pátrání po zbývajících členech expedice trvalo více než dva měsíce. 4. května byly nejdříve nalezeny zbytky rozřezaného oblečení a nedaleko od nich i 4 zbývající těla, která byla dříve ukryta pod dvoumetrovou vrstvou sněhu. Ostatky ležely v proláklině asi 75 metrů hlouběji do lesa směrem od borovice. Pod nimi se nacházela provizorní podestýlka vyrobená z okolního podrostu. Někteří na sobě měli kusy šatstva patřící jiným členům skupiny.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšetřování.", "content": "Po nálezu prvních pěti těl byla provedena pitva, avšak nebyla nalezena žádná zranění, která by vedla k úmrtí. Jako příčina jejich smrti bylo určeno podchlazení. Ačkoliv byla u Slobodina nalezena malá prasklina na lebce, podle závěrů pitvy se nejednalo o příčinu smrti.  Ke zvratu došlo po nalezení zbývajících čtyř obětí. U tří z nich byla jako příčina smrti určena různá zranění. Lebka Thibeauxe-Brignollese byla rozdrcena a těla Dubininové a Zolotarjova měla polámaná žebra a rozsáhlá vnitřní zranění. Podle doktora Borise Vožrožděného byla tato těla vystavena extrémní síle, kterou přirovnal k autonehodě. Na vnější pohled nejevila těla žádné známky zranění, a proto je možné, že byla vystavena velkému tlaku. U Ludmily Dubininové bylo také zjištěno, že v její ústní dutině chybí jazyk (podle některých zdrojů byl oběti jazyk vytržen, jiné hovoří o působení přírodních živlů).  Přestože se teplota pohybovala hluboko pod bodem mrazu, byla některá těla nalezena téměř nahá a některá bez bot, pouze v ponožkách. Další těla byla oblečená v roztrhaném oblečení, z čehož lze soudit, že déle žijící členové výpravy jej strhli z již mrtvých společníků. Je také možné, že se u některých členů projevil jev tzv. paradoxního svlékání, kdy v důsledku podchlazení dochází k narušení kognitivních funkcí a vyplavení velkého množství stresových hormonů do oběhu, což způsobuje pocit horka. V obou případech se postižený začne svlékat, čímž dojde k akceleraci ztráty tělesného tepla.  Vyšetřování bylo uzavřeno se závěrem, že oběti zemřely vlivem spontánní přírodní síly, kterou nebyli schopni překonat. Rovněž se došlo k závěru, že nebyl nalezen žádný viník události. Složky z vyšetřování byly uschovány v tajném archivu a objevily se až v 90. letech, některé části však chyběly.  Z vyšetřování vyplynuly následující skutečnosti:", "section_level": 1}, {"title": "Obnovené vyšetřování.", "content": "V letech 2015 až 2019 provedl Vyšetřovací výbor Ruské federace prověrku závěrů vyšetřování z roku 1959. Z ní vyplynulo, že původní vyšetřovatelé nedostatečně zvážili vliv špatného počasí, které zřejmě zavinilo tuto tragédii. Podle nových zjištění dosahovala síla větru osudné noci rychlosti blížící se 30 m/s (110 km/h), což je, podle Beaufortovy stupnice, téměř síla orkánu. Teploty se navíc pohybovaly okolo -40 °C. Vyšetřovatelé se přiklonili k názoru, že výpravu ze stanu vyhnala opravdu lavina, ačkoliv se nejednalo o lavinu klasickou, která je v místě tábořiště kvůli malému sklonu a absenci sněhových převějí téměř vyloučena. Podle nich výprava při hloubení úkrytu před větrem narušila pevnou sněhovou desku, která se v průběhu noci uvolnila a sesunula na stan, který částečně povalila a zablokovala jeho vstup. Skupině tak nezbylo nic jiného, než se prořezat ven a pokusit se dosáhnout úkrytu v lese. Nečekanost této situace způsobila, že si někteří nevzali ze stanu teplé oblečení. Krivoniščenko a Dorošenko byli oblečeni nejhůře, proto se dostali pouze k cedru, kde skupina rozdělala oheň, ale dvojici se zahřát nepodařilo. Zbytek výpravy se rozdělil na dvě skupiny, kdy se trojice Ďatlov, Slobodin, Kolmogorovová neúspěšně pokusila vrátit do stanu pro spacáky, zatímco zbytek výpravy hledal místo pro provizorní úkryt. Asi 70 metrů od cedru se pod nimi propadla sněhová vrstva narušená potokem a tři z nich při pádu utrpěli smrtelná zranění. Zlomeniny žeber bez přítomnosti podlitin mohly vzniknout později tlakem několikametrové vrstvy těžkého sněhu na již mrtvá těla.  V roce 2019 oznámili Alexandr Kurennoj (mluvčí ruské generální prokuratury) a Andrej Kurjakov (vedoucí úřadu prokurátora pro Sverdlovskou oblast), že vyšetřování případu bylo opět obnoveno. Kurjakov v této souvislosti zmínil spolupráci s příbuznými a přáteli mrtvých studentů a využití moderních forenzních technologií. Dále uvedl, že ví o existenci přibližně 75 teorií, z nichž může spolehlivě vyloučit ty, které pracují se zásahem tajných služeb či důsledkem násilného trestného činu. Podle jeho vyjádření má být obnovené vyšetřování zaměřeno na trojici teorií, které všechny vycházejí z působení přírodních sil.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie.", "content": "K záhadnému úmrtí členů výpravy v Ďatlovově průsmyku se objevila celá řada teorií, od působení paranormálních jevů až po testy tajných zbraní. Každá z teorií byla však časem zpochybněna či vyvrácena.", "section_level": 1}, {"title": "Útok Mansijů či Chantů.", "content": "\"Pro:\" Na některých fotografiích výpravy byly nalezeny mansijské vzkazy napsané na kůře stromu. V deníku také skupina popisovala, že se část cesty pohybovali po loveckých stezkách domorodců a jednoho chantského lovce si dokonce fotografovali. Spekulovalo se o tom, že je hora pro domorodce posvátnou a narušení svého teritoria tvrdě trestají. Mezi Chanty se dlouho tradovala legenda o skupině turistů, kteří v 50. letech znesvětili posvátnou jeskyni a byli za to omámeni kouřem z durmanu, který jim šaman dutým stéblem nafoukal do stanu a způsobil tím jejich nekontrolované rozprchnutí po okolí a následné umrznutí.  \"Proti:\" Mansijové byli vždy známí svou pohostinností vůči dobrodruhům, které ubytovávali ve svých domech. Sami se také aktivně podíleli na záchranné akci. Hory Otorten a Cholat Sjachyl nepatřily mezi jejich významná místa. Otorten znamená v jejich jazyce \"hora, kam nechoď\" ve smyslu nevyplatí se tam chodit a Cholat Sjachyl \"mrtvá hora\" ve smyslu hora, kde nic nežije ani neroste. Zranění tří obětí nemohla být způsobena člověkem. Historka o domorodém šamanovi, který otrávil skupinu turistů durmanem se zřejmě nezakládá na pravdě. Sami Chantové o znesvěcení žádné jeskyně nic nevědí.", "section_level": 2}, {"title": "Lavina.", "content": "\"Pro:\" Hluk laviny mohl donutit skupinu bezmyšlenkovitě vyskočit ze stanu a utíkat směrem z kopce. Protože teplota byla hluboko pod bodem mrazu, mohlo u některých dojít k bezvědomí z podchlazení už po 15 minutách. Na snímcích z nálezu stanu je jasně patrná sněhová pokrývka na jeho boku. Jedná se o verzi, ke které se také přiklonili vyšetřovatelé při revizi případu v roce 2015 (viz víše).  \"Proti:\" Sklon svahu nad stanem činil pouze 16 stupňů a svah měřil jen 300 metrů. I kdyby velký příval sněhu a silný vítr lavinu uvolnil, byla by natolik slabá a pomalá, že by skupinu zkušených horalů pravděpodobně nedonutila ke zběsilému úniku. Stan byl navíc nalezen až na zářezy nepoškozený, okolí nezaváté.", "section_level": 2}, {"title": "Počasí.", "content": "\"Pro:\" Na hoře Cholat Sjachyl vál velmi silný vítr, který mohl někoho z výpravy strhnout například při vykonávání potřeby. Ostatní mohli být strženi ve snaze pomoci mu a nedokázali se vrátit k neosvětlenému stanu. Kolevatov byl na rozdíl od ostatních obutý a to včetně návleků do hlubokého sněhu, takže se zřejmě krátce před událostí venku pohyboval. Jelikož skupina nestihla postavit kamna, mohl silný mráz vyvolat u některého člena skupiny panický záchvat, při kterém se prořízl ven a utekl, načež se při hledání ostatní příliš vzdálili od stanu. Ďatlov v deníku poznamenává, že mu vítr, který na konci výpravy panoval, připomíná startující letadlo.  \"Proti:\" Je nepravděpodobné, že by se celá skupina vydala někoho hledat potmě a naboso. Působení větru nevysvětluje vážná zranění.", "section_level": 2}, {"title": "Horská bríza.", "content": "\"Pro:\" Horská bríza (či katabatický vítr) je poměrně vzácný meteorologický úkaz, kdy vzduch vlivem rozdílných teplot mezi vrcholem a úpatím hory \"stéká\" po jejím úbočí a kopíruje terén. V roce 1978 zřejmě způsobil katabatický vítr úmrtí 8 turistů ve Švédském Anarisfjällenu (viz Podobné případy). Podle teorie z roku 2019 katabatický vítr strhl stan a kvůli jeho extrémní síle ho nebylo možné znovu postavit ani jednoduše opustit. Skupina se prořezala ven, stan označila rozsvícenou baterkou a odešla hledat úkryt v lese. Zde 6 jejích členů umrzlo a 3 zemřeli při stavbě sněhového úkrytu, který se na ně zřítil.  \"Proti\": V minulosti byla skutečně zaznamenána bríza o rychlosti až 300 km/h, tedy o síle hurikánu 5. stupně. Těchto rychlostí však dosahuje pouze v arktických oblastech, kde tento jev umožňuje přítomnost velkých vodních ploch a rozsáhlých zaledněných rovin. Na horských úbočích se rychlost brízy pohybuje většinou okolo pouhých 30 km/h, což ke stržení stanu zdaleka nestačí.", "section_level": 2}, {"title": "Útok skupiny lidí.", "content": "\"Pro:\" Několik desítek kilometrů od místa neštěstí se nacházel gulag, ze kterého mohla uprchnout skupina vězňů. Probíhat zde mohlo i tajné vojenské cvičení. Judin při katalogizaci věcí ze stanu označil dioptrické brýle a vojenský vak na boty, které nepatřily nikomu z výpravy. Ze stanu zmizela také tabulka čokolády.  \"Proti: \"Zranění nebyla způsobena člověkem. Ve stanu nechybělo jídlo, peníze ani oblečení, které by se útočníkům v nehostinném prostředí hodilo. Cizí předměty nalezené ve stanu mohly patřit lidem ze záchranné skupiny. Ti také mohli sníst chybějící čokoládu. Jeden z nich například přiznal, že po nálezu stanu vypili lékařský alkohol, který tam našli. Odtajněné dokumenty neobsahovaly žádné informace o útěku z gulagu či vojenském cvičení.", "section_level": 2}, {"title": "Útok zvířete.", "content": "\"Pro:\" Někteří badatelé popsali několik zářezů ve stanu jako vytvořené pro pozorování něčeho, co se pohybovalo v jeho okolí. Také stopy na cedru mohly vypovídat o tom, že se výprava snažila zjistit, zda se nebezpečné zvíře stále pohybuje okolo stanu. Oblast je známá výskytem velkého množství vlků a medvědů. Útok mohl způsobit také los či rosomák. Jedna z mansijských kreseb, kterou skupina vyfotila, popisuje ulovení medvěda v oblasti okolo hory.  \"Proti:\" Na tělech nebyly nalezeny žádné stopy po zubech či drápech. V okolí stanu nebyly tropy zvířat ve sněhu.", "section_level": 2}, {"title": "Působení tajných služeb.", "content": "\"Pro:\" Zolotarjov se připojil k výpravě na poslední chvíli. Byl výrazně starší než ostatní a v minulosti absolvoval vojenský výcvik. Ke skupině mohl být nasazen úmyslně. Kolevatov a Krivoniščenko pracovali ve státních institucích, které využívaly režim utajení. Krivoniščenko se dokonce díky své profesi účastnil utajované likvidace kyštymské katastrofy. Teorie hovoří o tom, že se někteří členové mohli pokusit předat radioaktivní materiál nepřátelským agentům, například pomocí amerického špionážního balónu. Jeden takový byl skutečně nad Sovětským svazem sestřelen v roce 1957. Balón se mohl ve špatném počasí zřítit na stan a donutit skupinu k útěku. Plán skupiny mohl být také vyzrazen a účastnící zabiti Sověty. Ti mohli veškeré důkazy o špionážní činnosti ještě před nálezem stanu odvést a těla přemístit tak, aby vše vypadalo jako nehoda. Existují svědectví o tom, že sovětské autority věděli o zániku výpravy ještě před jejím objevením. Pilot pátracího letadla vypověděl, že stan viděl den před jeho oficiálním nalezením a všiml si těla s dlouhým copem, ležícího přímo vedle něho. Těla měla posmrtné skvrny na místech, kterýma se nedotýkala země, co by odpovídalo jejich přemístění.  \"Proti\": Žádný důkaz o špionážní činnosti nebyl nikdy nalezen. Zlotaryov, Krivoniščenko i Kolevatov měli bezpečnostní prověrky a racovali pro režim. Ke kontaktům s agenty docházelo v pohraničních oblastech, ne ve vnitrozemí. Okolo těl nebyly nalezeny cizí stopy. Svědectví o mrtvé dívce ve sněhu den před nálezem stanu sdělil pilot letadla ve velmi pokročilém věku a jeho tvrzení nebylo nikým potvrzeno.", "section_level": 2}, {"title": "Konflikt mezi členy výpravy.", "content": "\"Pro:\" Georgij Krivoniščenko byl podle všeho poměrně problémovým členem výpravy. Ještě během jejich pobytu ve výchozím městě byl zadržen policií kvůli hlasitému pozpěvování a žebrání na veřejnosti. Byl sice bez trestu propuštěn, výpravu však tato příhoda poznamenala. K největšímu konfliktu došlo podle deníku ve chvíli, kdy byl Krivoniščenko ostatními požádán, aby spal u vchodu do stanu. To vyvolalo nepříjemnou hádku. Z posledních dnů neexistují záznamy v deníku, proto není jasné, zda se konflikt podařilo vyřešit. Krivoniščenko se mohl později v návalu zlosti zmocnit nože, poškodit stan a donutit ostatní k útěku do lesa. Minimálně dva mrtví měli ruce zaťaté v pěst jako při souboji a měli také oděrky na kloubech. Poměrně konfliktní byla i Dubininová, která měla často \"příliš prořízlou pusu\". Příčinou napětí mohl být i zájem několika členů o Kolmogorovovou. Dorošenko s ní v minulosti chodil a byl dokonce představen jejím rodičům. Její fotografie se však našla u Ďatlova, se kterým trávila před výpravou spoustu času. Obě dívky si také v deníku stěžovaly na chování ostatních. Dubininová se odmítala s ostatními účastnit oprav stanu, Kolmogorovová zmínila změnu Ďatlovova chování.  \"Proti:\" Ďatlov považoval Krivoniščenka za dobrého a nesmírně inteligentního společníka. Kdyby byl pravidelně konfliktní, členem výpravy by se zřejmě nestal. Zranění obětí neodpovídala fyzickému napadení. Krivoniščenkovo tělo leželo vedle Dorošenkova. Oba měli popálené ruce a nohy, takže společně seděli u ohně a zoufale se snažili zahřát. Nic nenapovídalo tomu, že by se Dorošenko Krivoniščenkovi vyhýbal. Z ostatních zápisů v deníku není zřejmé, že by došlo k vážnějším potyčkám.", "section_level": 2}, {"title": "Intoxikace.", "content": "\"Pro:\" Místní etnika Mansijci a Chantové použivají při šamanských rituálech sušenou muchomůrku červenou či zvířecí moč s jejím obsahem (v moči nejsou jedovaté látky způsobující nevolnost). Mezi její účinky patří halucinace a výrazné změny chování od extrémní euforie až po agresivitu či nezvladatelnou paniku. Ztráta sebeovládání mohla u skupiny vést k iracionálnímu chování. Podle fotografií se skupina prokazatelně setkala s Chantskými lovci. Součástí výbavy turistů byly i další látky schopné ovlivnit úsudek (alkohol, kodein). Ďatlov měl v době své smrti v kapse dvě balení kodeinových tablet. Mohlo též dojít k otravě ergotaminem, který se občas nacházel v pečivu vyrobeném z obilnin infikovaných námelem. Ta se mohla projevit halucinacemi a chaotickým chováním.  \"Proti\": Neexistují žádné důkazy o tom, že by skupina muchomůrku používala. Je velice nepravděpodobné, že by ji vůbec od Chantů, pro které byla posvátná, dostali. Alkohol a kodein sloužily výhradně lékařským účelům.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenský test.", "content": "\"Pro: \"Na třech kusech oblečení byl nalezen radioaktivní izotop (draslíku 40K). Ten bylo navíc možné omýt pod tekoucí vodou, což vypovídalo o tom, že se na oděvy dostal nejspíše z externího zdroje (tj. samotné oděvy nic nevyzařovaly). Někteří svědci po letech vyprávěli, že se na místě nacházelo větší množství kovových součástek, které vypadaly jako zbytky rakety. Judin se údajně dostal k materiálům, podle kterých o poloze Ďatlovovy výpravy armáda věděla již dva týdny před jejím oficiálním nálezem. Zolotarjov byl válečným veteránem a spolupracoval na vojenském výzkumu. Vzhledem k jeho věku a skutečnosti, že se s ostatními před výpravou neznal, mohl být někým nastrčen.  \"Proti: \"Sovětská armáda skutečně přiznala, že nad touto oblastí testuje balistické střely R-7. K testům však docházelo až 17. února, tedy více než dva týdny po této události. Kromě státně-bezpečnostních opatření typických pro padesátá léta se armáda nepokoušela utajit závěry vyšetřování a to ani po předepsané promlčecí lhůtě (25 let), kdy mohly být dokumenty skartovány. Na místě ani na tělech nebyly nalezeny žádné známky výbuchu. Radiace byla zjištěna pouze na oděvech Kolevatova a Krivoniščenka (ačkoliv v jeho svetru zemřela Dubininová). Oba s radioaktivními materiály pracovali v zaměstnání a tak mohlo dojít ke kontaminaci.", "section_level": 2}, {"title": "Chemická či biologická zbraň.", "content": "\"Pro:\" Charakter některých zranění napovídal působení tlaku bez vnějšího poškození tkáně. Některá těla obětí měla podle svědků při pohřbu žlutou až nahnědlou barvu kůže a zbělené vlasy. Armádní piloti odmítali těla transportovat vrtulníkem, dokud nebudou uložena do zinkových rakví zabraňujících nákaze. Dubininová si údajně ukousla jazyk v křeči, což je při chemickém útoku možné.  \"Proti: \"Ani v odtajněných archivech se nenašly informace o použití podobné zbraně v této oblasti. Změny barvy kůže lze připsat slunci, které na těla svítilo i po smrti a bylo ještě zesíleno okolním sněhem. Zdroj výpovědí příbuzných či jiných laiků o neobvyklém stavu těl při pohřbu je nejasný. Otec Dubininové byl jediný, komu bylo tělo dcery na okamžik ukázáno ve chvíli, kdy se dožadoval jejího pohřbu v otevřené rakvi. Její jazyk byl odstraněn u kořene, nemohla si ho tedy ukousnout. Informace o bílých vlasech je zřejmě pověrou. Na fotografiích obětí je barva jejich vlasů standardní.", "section_level": 2}, {"title": "UFO.", "content": "\"Pro:\" Georgij Atmaňak, člen konkurenční skupiny cestovatelů, která se nacházela asi 50 km od Ďatlovovy skupiny, ohlásil, že 1. února v noci pozorovali dva světelné kotouče o velikosti měsíce s jasným bodem uprostřed. Jeden člen skupiny dokonce v panice vyběhl ze stanu bez bot, protože se domníval, že objekty padají jejich směrem. Stejná pozorování ohlásilo i několik dalších svědků, mimo jiné i z meteorologické stanice. Poslední fotografie pořízená skupinou zobrazovala nejasnou světelnou skvrnu. Teorii o UFO se v 90. letech přikláněl i vrchní vyšetřovatel případu Ivanov.  \"Proti:\" Datum pozorování UFO upřesnil jiný člen Atmaňakovy výpravy na 17. únor, tedy den testů raket R-7. Popis ostatních svědků naznačoval, že objekty zanechávaly na obloze jasnou stopu a letěly ve směru od Bajkonuru. K stejnému pozorování došlo ještě 31. března. Vše tedy nasvědčuje tomu, že se jednalo o průlet raket, který s událostí nijak nesouvisel, protože se odehrál mnohem později. Co zobrazuje poslední fotografie označovaná jako č. 33, se nikdy nepodařilo objasnit, nicméně může jít i o pouhou chybu expozice.", "section_level": 2}, {"title": "Politicky motivovaný útok.", "content": "\"Pro:\" Po smrti studentů se na jejich škole objevila informace, že se pokoušeli o útěk na Západ, byli dopadeni a zavražděni. Část z nich měla být vyhnána ze stanu bez oblečení a umrzla, zbytek byl zavražděn a shozen do jámy. Jeden z pilotů dosvědčil, že stan byl nalezen dříve, než k němu dorazila pozemní pátrací skupina. Piloti však byli instruováni, aby nález zatajili a museli se písemně zavázat k mlčenlivosti. Jedna z teorií také mluvila o tom, že se turisté stali svědky nějaké ilegální aktivity páchané vysoce postavenými členy strany či armády. Členové výpravy mohli být zavražděni na jiném místě a přeneseni na Cholat Sjachyl. K přemisťování mohlo docházet dokonce během pátracích akcí, jelikož byla některá z těl nalezena s velkým časovým odstupem. Přemisťování těl by odpovídalo i zvláštní umístění posmrtných skvrn.  \"Proti:\" Teorii o útěku na Západ odmítl Judin s tím, že všichni členové skupiny byli oddanými komunisty a o něčem podobném nepadlo ani slovo. Zranění tří členů skupiny neodpovídala útoku jiného člověka. Např. při shození z vrtulníku by došlo k větší devastaci těl.", "section_level": 2}, {"title": "Sněžný muž (Alma).", "content": "\"Pro:\" Mezi dokumenty výpravy se našla zmínka o tom, že se v okolí Otortenu pohybuje tzv. Sněžný muž. Podle speciálu televizní stanice Discovery existuje pro toto tvrzení celá řada důkazů, např. jedna z nalezených fotografií výpravy obsahuje záhadnou postavu vystupující z lesa, v okolí stanu byla nalezena velká stopa, Mansijové se do míst obávají chodit, v sovětských archivech se mají nacházet dokumenty o operacích s cílem nalézt Sněžného muže v této oblasti, atp. Některým obětem chyběl nos, jazyk, či oči, což mohlo naznačovat brutální útok silného tvora vedený na obličej.  \"Proti: \"Zápis byl součástí jakéhosi recesistického časopisu, který si skupina pro pobavení při výpravě vytvořila a obsahoval mnoho dalších témat. Úryvek původně hovořil o semináři na téma výskytu Sněžných lidí v okolí Otortenu, čímž členové výpravy mohli myslet i sami sebe. K absenci nosu, očí a jazyka zřejmě došlo vlivem povětrnostních podmínek (těla bez očí ležela hlavou v potoku) či zvířat. Autenticita nalezené stopy je přinejmenším diskutabilní.", "section_level": 2}, {"title": "Infrazvuk.", "content": "\"Pro:\" Podle nové teorie (2013) způsoboval tvar hory ve spojení se silným větrem tzv. Kármánovy víry (podle americko-maďarského fyzika Theodore von Kármána). Kármánovy víry mají za následek vznik kombinace vzdušných \"minitornád\", nepříjemného zvuku, vibrací země a infrazvuku. Infrazvuk se projevuje na lidské psychice spektrem účinků od mírného nepohodlí až po nevolnost a dezorientaci. Tato teorie tedy předpokládá, že byla skupina dezorientována vlivem infrazvuku a silného hluku způsobeného větrem, proto v panice opustili stan a vydali se hledat úkryt v lese, kde podlehli mrazu a zraněním po pádu do rokle.  \"Proti:\" Ačkoliv nebyl vliv infrazvuku na lidskou psychiku nikdy důkladněji probádán, neexistují žádná svědectví o tak silném efektu, který by způsobil iracionální chování devíti zdravých jedinců současně. Při pokusu s infrazvukem v roce 2003 popsalo různé efekty pouze 22 % pokusných subjektů. Většinou se jednalo o pouhé změny nálad.", "section_level": 2}, {"title": "Kombinace více příčin.", "content": "\"Pro:\" Skupinu ze stanu vypudit silný vítr či sesuv sněhu. Při ústupu do lesa vyrušili velké zvíře, které některé z nich u potoka napadlo a další při útěku před ním umrzli.  \"Proti\": Chybějící stopy a důkazy stejně jako v případě jednotlivých teorií.", "section_level": 2}, {"title": "Podobné případy.", "content": "V minulosti došlo již několikrát k hromadným úmrtím turistických či jiných výprav, které však, ve většině případů, bylo možno vysvětlit působením přírodních živlů či lidskou chybou. K objasnění těchto případů často pomohla výpověď přeživších svědků. Mezi nejznámější podobné incidenty patří:  Cairngorms, Skotsko (1971): Skupina tvořená šesticí studentů a dvěma mladými průvodci se vydala na náhorní planinu Cairngorms Plateau, kde je překvapilo prudké zhoršení počasí. Příval sněhu, doprovázený silným větrem, jim znemožnil ústup do nouzového přístřešku, proto se hlavní průvodkyně rozhodla pro bivak v otevřeném prostoru. Brzo si uvědomila, že takto dlouho nevydrží, a vydala se pro pomoc. Cestou utrpěla těžké omrzliny, dokázala však navést záchranáře na místo bivaku, kde pod vrstvou sněhu objevili živého studenta. Dalších 6 lidí umrzlo.  Čivruaj, Sovětský svaz (1973): Skupina 10 studentů leteckého institutu v Kujbyševu (dnes Samara) podnikla zimní výpravu do oblasti tundry Lovozero. Z nikdy neobjasněných důvodů se 25. ledna ve večerních hodinách rozhodli zrušit své tábořiště v lese a navzdory zhoršujícímu se počasí přejít přes otevřenou planinu Čivruaj k řece Kitkuaj. Narazili však na hluboký sráz, proto se rozhodli rozdělit na dvě skupiny. Jedna zůstala se stanem na planině, druhá se vydala hledat cestu dolů. Počasí se však dále zhoršovalo, první skupina nedokázala v sněhové bouři postavit stan a tak si na něj alespoň lehli. Ačkoliv měli v batozích teplé oblečení, nevyužili ho a všichni postupně umrzli. Zbylou pětici, která se mezitím dále ozdělila, zastavila hluboká závěj a i oni zemřeli.  Anarisfjällen, Švédsko (1978): Šestičlenná skupina skialpinistů se pokusila o výstup na snadno dostupný kopec, byli však překvapeni prudkým větrem a náhlým poklesem teploty na -50 °C. Díky lopatkám, které měli s sebou, se jim podařilo vykopat vedle cesty nouzový záhrab, ve kterém se ukryli. Zde se k nim připojila trojice lyžařů, které také překvapila nepřízeň počasí. Záhrab však nedokázal pojmout tolik osob, neustále se bortil a propukla panika, kvůli které se zřejmě nikomu nepodařilo otevřít batohy s věcmi, které jim mohly pomoci přežít. Z 9 lidí ukrytých v záhrabu přežil pouze jeden.  Plumas, USA (1978): Pětice přátel z kalifornského města Yuba City se 24. února vydala do města Chico na zápas univerzitního basketbalu. Cestou zpátky z neznámých důvodů odbočili do kopcovité oblasti národního parku Plumas. Zde dojeli až do zasněžené oblasti, kde automobil opustili, přestože byl pojízdný. Kosterní pozůstatky 3 těl byly nalezeny během oblevy asi 18 km od automobilu. Příčinou smrti bylo podchlazení. Čtvrté tělo nalezli náhodní turisté v obytném přívěsu, který zřídili zaměstnanci národního parku. Tento muž přežil několik týdnů díky konzervám, které se na místě nacházely. Z neznámých důvodů je však v určitém bodě přestal konzumoval a za celou dobu se ani nepokusil rozdělat oheň, ačkoliv měl k dispozici zápalky, papír a plynové topení. Příčinou jeho úmrtí byla kombinace podchlazení a vysílení hladem. Poslední tělo nebylo nikdy nalezeno. Ke zdánlivě iracionálnímu chování pětice mužů mohly přispět různě závažné psychické poruchy, kterými všichni trpěli. Případ nebyl nikdy vyřešen.  Mount Hood, USA (1986): Skupina 13 studentů a učitelů se pokusila o výstup na horu Mount Hood. Několik desítek metrů pod vrcholem si všimli tmavých mraků, které je přiměly akci přerušit. Podařilo se jim sestoupit jen o několik metrů níže, než je zasáhla silná sněhová bouře doprovázená prudkým ochlazením a téměř nulovou viditelností. Instruktoři zvolili nouzový záhrab, který však řádně neoznačili. Vybavení, které mohlo studentům pomoci přežít, navíc zahrabali mimo tento úkryt. Jeden z instruktorů a studentka se druhý den vydali do údolí pro pomoc. Další trojice se pokusila sestoupit později, cestou však všichni zemřeli. Kvůli přetrvávající nepřízni počasí a chybějícímu označení záhrabu byl zbytek výpravy nalezen v zasypané díře až za 3 dny. Z 11 lidí, kteří zde zůstali, přežili pouze 2.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V lednu 2016 se v ruských médiích objevila zpráva o dalším úmrtí v průsmyku. Jedná se o šestačtyřicetiletého muže, jehož mrtvé tělo bylo objeveno jinými turisty v jedné z dřevěných chatek, 70 km od průsmyku, v pátek 8. ledna téhož roku. Náčelník oblastní správy Ministerstva pro mimořádné situace následně přislíbil vypravit na místo neštěstí expedici, která měla zjistit příčinu smrti. Tato expedice na místo nálezu těla skutečně po třech dnech od prohlášení náčelníka oblastní správy dorazila a poměrně jednoznačně určila za příčinu skonu podchlazení bez cizího zavinění. Jednalo se o osobu, která se případem nevyřešeného úmrtí Ďatlovovy expedice zabývala.  Událostí se volně inspiroval film \"Záhada Hory mrtvých\" (2013), kniha Naslouchač od české autorky Petry Stehlíkové a počítačová hra \"Kholat\" (2015). Tomuto tématu se také ve své literární tvorbě věnovala ruská spisovatelka Anna Alexandrovna Matvějevová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zánik Ďatlovovy výpravy je označení pro neobjasněná úmrtí devíti členů turistické výpravy, k nimž došlo v nočních hodinách 2. února 1959 v ruském pohoří Ural. Výprava zahynula na východním úbočí hory Cholat Sjachyl (), což znamená v mansijštině, jazyce kmene Mansijů, „Mrtvá hora“ (někdy záměrně dezinterpretováno jako „Hora mrtvých“). Horský průsmyk, kde k neštěstí došlo, byl pojmenován po vůdci výpravy Igoru Ďatlovovi jako Ďatlovův průsmyk (rusky Перевал Дятлова).", "tgt_summary": "佳特洛夫事件()指的是1959年2月2日晚在前苏联境内的北乌拉尔山脉中9名登山者神秘死亡的离奇事件。事件发生在乌拉尔山的东坡Kholat Syakhl(在曼西语中的意思为“死亡之山”,海拔1097米)。事件发生的山脉鞍部后来被命名为“佳特洛夫山口”,以纪念登山队领队,伊戈尔·佳特洛夫。", "id": 2188925}
{"src_title": "Jindřich IV. Kastilský", "tgt_title": "恩里克四世 (卡斯蒂利亞)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Narodil se jako jediný syn/třetí dítě ze čtyř potomků kastilského krále Jana II. a jeho první manželky Marie Aragonské (1403–1445). Všechny tři jeho vlastní sestry zemřely již v útlém věku. Z druhého manželství jeho otce Jana II. s Isabelou Portugalskou (1428–1496) se narodily další dvě děti, dcera Isabela (1451–1504) a syn Alfons (1453–1468); Isabela se po Jindřichově smrti stala kastilskou královnou.  Na svět přišel v dnes již neexistujícím paláci \"Casa de las Aldabas\" ve Valladolidu. V dubnu roku 1425, tři měsíce po narození, byl prohlášen knížetem z Asturie. V době jeho narození byl nejdůležitějším politickým činitelem v Kastilii hrabě Álvaro de Luna, rádce a oblíbenec jeho otce, který tak měl pod kontrolou i společníky a vychovatele malého infanta. Mezi Jindřichovými společníky byl Juan Pacheco, jeho důvěrník. Infant vyrůstal v prostředí stálých bojů, smíření a intrik mezi různými šlechtici.  V roce 1445 bojoval v bitvě u Olmeda, v níž porazil jednotky aragonských infantů. Po tomto vítězství se moc Álvara de Luna oslabila a vzrůstal vliv okruhu kolem infanta Jindřicha a Juana Pacheca. Aby oslabili vliv a politiku Jana II. Aragonského, podporovali jeho syna a následníka Karla z Viany, který povstal proti svému otci v roce 1450.", "section_level": 2}, {"title": "Kastilský král.", "content": "20. července roku 1454 Jindřichův otec, král Jan II. Kastilský zemřel. Následujícího dne byl Jindřich prohlášen kastilským králem jako Jindřich IV. Jednou z jeho prvních starostí byla aliance s Portugalskem, jež se realizovala roku 1455, když Jindřich uzavřel svůj druhý sňatek s Janou Portugalskou a když se v dubnu roku 1456 setkal v Elvas s jejím bratrem, portugalským králem Alfonsem V. Dalšími jeho kroky byla minimalizace možnosti intervence navarrského krále Jana II. Aragonského uzavřením míru s Francií a Aragonií a udělením pardonu řadě šlechticů. Svolal v roce 1455 v Cuéllaru kortesy, aby zahájil ofenzivu proti Granadskému emirátu. Tažení v letech 1455–1458 přerostla ve vleklý konflikt na bázi trestných výprav a vpádů. Juan Pacheco, markýz de Villena, a jeho bratr Pedro Girón, velmistr z Calatravy, byli pověřeni k vládním rozhodnutím, král však si přibral další rádce jako Miguel Lucas de Iranzo, Beltrán de la Cueva nebo Gómez de Cáceres, aby kompenzoval jejich vliv.  V roce 1458 zemřel aragonský král Alfons V., jehož na trůně vystřídal jeho bratr Jan II. Aragonský, který obnovil své vměšování do kastilské politiky podporou šlechtické opozice ve prospěch ambicí Juana de Pacheco. Ten, s podporou krále, zahájil akce s cílem zmocnit se dědictví Álvara de Luna, ale jeho vdova se spojila s rodem Mendozů. Výsledkem byla nespokojenost mezi šlechtou a vznik Šlechtické ligy v březnu roku 146 v Alcalá de Henares, v níž většina šlechty vyjádřila požadavek kontroly výdajů a akceptaci nevlastního mladšího bratra králova, infanta Alfonse, jako knížete z Asturie, tj. následníka trůnu.  Jindřich IV. reagoval vpádem do Navarry na podporu Karla z Viany, tentokrát v rámci navarrské občanské války proti jeho otci, navarrskému a aragonskému králi. Tažení bylo vojenským úspěchem, ale kastilský král se v srpnu roku 1461 spojil se šlechtickou ligou, aby potlačil vliv Mendozů, což umožnilo Janu II. Aragonskému vpadnout do Kastilie. Jan II. Aragonský ovšem byl v konfliktu s Katalánským knížectvím, a po smrti jeho syna Karla z Viany katalánská vláda zvolila 11. srpna roku 1462 za svrchovaného vládce kastilského krále. Vpád Jindřicha IV. potvrdil rivalitu proti Janu II. Aragonskému a Katalánie se stala momentem nestability vůči Aragonskému království. Avšak Jindřich IV. za nedostatku vojska a s ekonomikou oslabenou v důsledku nepřátelství s Francií, jež podporovala Jana II. Aragonského, se podřídil ujednáním smlouvy z Bayonne (1462), jež předpokládala odstoupení od podpory katalánských.", "section_level": 2}, {"title": "Manželská politika.", "content": "V roce 1440, ve věku 15 let, se oženil s dvanáctiletou infantkou Blankou II. Navarrskou, dcerou Jana II. Aragonského a jeho manželky Blanky I. Navarrské. Obřad, který se uskutečnil ve Valladolidu 16. září, celebroval kardinál Juan de Cervantes. Tento sňatek byl dojednán již roku 1436 jako součást mírových dohod mezi Kastilií a Navarrou. Věno nevěsty zahrnovalo území a města původně navarrská, avšak obsazené kastilskými jednotkami v průběhu války, takže kastilským věno přineslo to, co již měli ve svém držení.  O třináct let později, v květnu roku 1453, segovijský biskup Luis Vázquez de Acuña manželství Jindřicha a Blanky anuloval z důvodu sexuální impotence, jež měla být způsobena uhranutím.  Bylo to projevem politických změn: podpora Karlovi de Viana v jeho boji proti Janu II. Aragonskému, poskytovaná Kastilií od roku 1451; a poprava Álvara de Luna v květnu roku 1453, jež znamenala pro Jindřicha větší moc v Kastilii. Jindřich uváděl, že byl neschopen konzumovat sexuálně manželství déle než tři roky, minimální dobu požadovanou církví. Některé ženy, prostitutky ze Segovie, dosvědčily, že měly sexuální vztah s Jindřichem, tudíž absence konzumace manželství se připisovala kouzlům a čárám. Šlo tedy o \"\"impotencia perpetua\"\", avšak relativní, v jeho vztahu s doňou Blankou.  Blanka a Jindřich byli bratranec a sestřenice, stejně tak byl Jindřich bratranec Jany Portugalské, s níž se hodlal oženit. Nepochybně toto byl důvod, proč za příčinu žádosti o anulaci sňatku s Blankou bylo uvedeno očarování, jež mu znemožnilo konzumovat manželství, aniž by měl tento problém s jinými ženami. Papež Mikuláš V. tím odůvodnil rozhodnutí o anulaci sňatku v prosinci roku 1453 v bule \"Romanus Pontifex\" a udělil Jindřichovi dispens pro nové manželství se sestrou portugalského krále.  Kronikář Alonso de Palencia, jeden z ostrých kritiků Jindřichových, psal, že manželství bylo fraškou a obvinil Jindřicha z pohrdání svou manželkou a z toho, že ji měl ke spáchání cizoložství, aby tak mohl mít potomka. Podle kronikáře Jindřich v posledních letech svého manželství projevoval “nejkrajnější odpor” ke své manželce a byl lhostejný k jejím pokusům o sblížení. Blanka se přesto v roce 1462 vzdala svých práv k navarrskému trůnu ve prospěch Jindřichův, jehož vyhlásila protektorem proti svému otci Janu II. Aragonskému.  Odklon od Aragonie vedl ke sblížení s Portugalskem. Již v březnu roku 1453, před anulací manželství s Blankou, bylo stvrzeno, že bude uzavřeno nové manželství s Janou Portugalskou, sestrou krále Alfonse V. Portugalského. První předmanželská smlouva byla dojednána v prosinci téhož roku, jednání však byla dlouhá a definitivní podoba smlouvy byla uzavřena až v únoru roku 1455. Podle kronikářů tohoto období Jana do manželství nepřinesla věno a nedostala ho, dokud manželství nebylo úspěšné. Délka jednání a tyto ústupky mohou být interpretovány jako Jindřichova slabost kvůli pověstem o jeho impotenci. Svatební obřad se uskutečnil v květnu roku 1455, avšak bez notářského zápisu a bez konkrétní buly, jež by povolila sňatek mezi snoubenci, kteří byli bratranec a sestřenice prvního, nejbližšího stupně. 28. února roku 1462 porodila královna dceru Janu, jejíž legitimita, resp. Jindřichovo otcovství bylo zpochybňováno, což dalo posléze vzniknout konfliktu o Jindřichovo dědictví.", "section_level": 2}, {"title": "Občanská válka.", "content": "Před narozením své dcery král Jindřich svolal do Madridu kortesy, kde bylo dítě prohlášeno za kněžnu z Asturie. Obnovil se však konflikt se šlechtou, když Juan de Pacheco, markýz z Villeny, a jeho bratr Pedro Girón, calatravský velmistr, byli nespokojeni s mocí, kterou získal Beltrán de la Cueva. To mělo za následek změnu aliancí: Mendozové přešli na stranu a k podpoře krále, kdežto Pacheco nabádal k reaktivaci Šlechtické ligy s cílem eliminovat vliv Beltrána de la Cueva, odstavit Janu od dědictví a věnovat pozornost mladším (nevlastním) sourozencům královým, aby bylo možno je použít jako nástrojů v politické hře; proto rozvinuli kampaň k delegitimizaci monarchy, vznášejíce pochybnosti o jeho otcovství dcery Jany, o níž tvrdili, že je dítětem jeho nového favorita Beltrána de la Cueva; začalo se tak o ní hovořit jako o \"la Beltraneja\" (Beltránova). V květnu roku 1464 byla založena Liga v Alcalá de Henares, žádající dohled nad královými sourozenci, o nichž se hovořilo jako o legitimních následnících království. Do ligy se začlenily velké šlechtické rody a rovněž Jan II. Aragonský. V září vydala šlechtická opozice v Burgosu manifest, v němž předložila obvinění a výtky vůči králi, jako favorizování Židů a muslimů, poškozování šlechticů ve prospěch osob nižšího původu, nadměrné daně a především se v manifestu za vše špatné v království činil odpovědný Beltrán de la Cueva; manifest požadoval, aby jedenáctiletý králův nevlastní bratr Alfons byl uznán za následníka a byl vychováván Juanem Pacheco; dále byl požadován odchod Beltrána de la Cueva od dvora; Jana pak měla být považována za nelegitimní. Král přistoupil na jednání. 25. října bylo v Cigales dosaženo dohody a Jindřich ustoupil před požadavky Ligy: Alfonso byl předán Juanu Pachecovi a byl 30. listopadu uznán za následníka s podmínkou, že se ožení s Janou la Beltraneja. Juan Pacheco tedy obnovil svou moc, Beltrán de la Cueva byl vypovězen od dvora a Alfons se stal velmistrem Řádu svatojakubských rytířů. Liga ovšem neskončila se svými požadavky a shodla se na ustavení arbitrážní komise z řad šlechty včetně krále s cílem rozhodnout o budoucí vládě v království.  16. ledna roku 1465 bylo vydáno \"Sentencia arbitral de Medina del Campo (Arbitrážní rozhodnutí z Mediny del Campo)\" králem oslabeným nepřítomností Beltrána de la Cueva a Miguela Lucase de Iranzo. Jeho jednotlivé kapitoly zahrnovaly vyčerpávající výčet opatření vlády, jako organizaci kortesů, aplikaci práva na šlechtu, kontrolu trhů, jmenování církevních hodnostářů, opatření proti Židům a muslimům etc. Jindřich tato opatření neakceptoval a 27. dubna téhož roku jeho protivníci prohlásili králem jeho mladšího nevlastního bratra Alfonse Kastilského. 5. června byla ratifikována proklamace za obřadu zvaného \"Farsa de Ávila\" (Ávilská fraška). Alfons měl tehdy pouhých 11 let. Zvedla se dvě vojska, ale vojenské akce se překrývaly s jednáními: Jindřich učinil ústupky svým stoupencům a pokusil se získat své protivníky. Jako součást těchto jednání se nabízelo manželství infantky Isabely s Pedrem Girónem, ten však zemřel, než ke svatbě došlo. Šlechtici se ovšem postavili proti sobě navzájem a města a obce se vzchopila k vzniku \"Náboženského bratrstva\" s cílem pokusit se zavést nějaký řád. Ve všeobecném chaosu docházelo ke zneužívání bratrstev k útokům na konvertity (tj. ke křesťanství obrácené Židy a Maury). Roku 1467 došlo mezi stoupenci a odpůrci krále k druhé bitvě u Olmeda, z níž vyšel král úspěšně. Ztratil však Segovii, sídlo královského pokladu, a nový pokus o dohodu vedl k předání jeho manželky Jany jako rukojmí protivné straně, což mu později uškodilo, když královna v zajetí znovu otěhotněla, zřejmě s některým ze strážců.", "section_level": 2}, {"title": "Nástupnický konflikt.", "content": "5. července roku 1468 však zemřel Alfons, jenž \"panoval\" tři roky. Pro ty, kdož neakceptovali Janu Beltraneju jako Jindřichovu dědičku a následnici, nyní mělo přejít nástupnictví na Jindřichovu nevlastní sestru Isabelu; protože obě byly ženy, bylo významné obvinění Jany z nelegimity. Isabela odmítla převzít královský titul, pouze titul princezny, a král Jindřich přistoupil k dohodě: roku 1468 Jindřich a Isabela uzavřeli dohodu (Tratado de los Toros de Guisando), na jejímž základě Jindřich za svou dědičku a nástupkyni prohlásil Isabelu, vymíniv si však právo souhlasu s jejím manželstvím, a dosud se protivící šlechta obnovila svou loyalitu ke králi.  Důvod pro pominutí infantky Jany nespočívaly v tom, že snad měla být dcerou někoho jiného, ale v tom, že byla zpochybňována legitimita manželství Jindřicha s její matkou a matčino špatné chování v poslední době, když byla obviněna z nevěry během svého zajetí. Jindřich se podle dohody měl se svou manželkou rozvést, ale nezahájil patřičné kroky. Dohodl sňatek princezny Isabely s portugalským králem Alfonsem V. a snažil se dojednat sňatek infantky Jany s některým z Alfonsových synů. Isabela se však roku 1469 ve Valladolidu tajně provdala za Ferdinanda Aragonského, syna aragonského krále, což král Jindřich považoval za porušení dohody a vyhlásil svou dceru Janu opět za dědičku trůnu, prohlásiv veřejně, že je jeho legitimní dcerou, jíž navrátil hodnost princezny a jíž hodlal najít odpovídající manželství.  Království se ocitlo v anarchii, král již nehodlal vládnout dál a dohadovat se se šlechtou. Isabela a Ferdinand získávali stále více přívrženců jako garanti znovunastolení pořádku.  V listopadu roku 1473 Andrés Cabrera, králův majordomus a správce pevnosti v Segovii zorganizoval dohodu o usmíření mezi králem a jeho sestrou se záměrem zabránit tomu, aby Juan Pacheco získal kontrolu nad královským pokladem uloženým v segovijské pevnosti. V období na přelomu roku, koncem prosince a začátkem ledna roku 1474 se král setkal s Isabelou a Ferdinandem, a třebaže setkání bylo srdečné, nedospěli k dohodě, v níž by byla Isabela stanovena dědičkou a následnicí. Král náhle onemocněl a vyjednavači se vzdálili v obavách z obvinění z jeho otravy. Zatímco Isabela zůstala v Segovii, král strávil zbytek roku v péči a pod dohledem Juana Pacheca v Madridu.  Juan Pacheco zemřel v říjnu roku 1474 a král ho záhy, v prosinci téhož roku, následoval. Pochován byl v královském panteónu kláštera Santa María de Guadalupe v Cáceres. Jeho smrtí započala Válka o kastilské dědictví mezi přívrženci Isabely a stoupenci Jany \"La Beltraneja\". Z konfliktu vyšla vítězně Isabela se svým manželem Ferdinandem, pozdější tzv. Katolická Veličenstva, jejichž panování bylo ve znamení stability a rozkvětu vzdělanosti a kultury a je nazýváno Zlatým věkem Španělska.", "section_level": 2}, {"title": "Diskuse o zdraví a sexualitě Jindřicha IV. Kastilského.", "content": "Otázka, zda byl Jindřich IV. Kastilský skutečně impotentní a otázka otcovství Jany la Beltraneja, nebyla nikdy zodpovězena. Svědectví a doklady o tom, jestli byl schopen sexuálních kontaktů, mohly být označeny za jednostranné, zatím co jeho impotence byla rozhlášena jeho protivníky, kteří v ní viděli známku toho, že nemůže správně vládnout. Když zemřel mladší nevlastní Jindřichův bratr Alfons, jemuž byla jako chlapci dána v nástupnictví přednost, jeho přívrženci přešli mezi stoupence jeho starší sestry Isabely. Protože byla žena stejně jako Jindřichova dcera Jana, pro uznání její legitimity jako následnice bylo třeba zpochybnit legitimitu Janinu. Jindřichovi byla připisována impotence, homosexualita a to, že nutil či alespoň podporoval svou manželku ve vztazích s jinými muži. Některé prameny ozřejmují způsob, jakým královna otěhotněla – prostřednictvím předchůdce umělého oplodnění, \"per cannam auream\" (prostřednictvím zlaté trubičky). To i další popisy umožnily španělskému lékaři a historikovi Gregoriu Marañónovi vypracovat \"Ensayo biológico sobre Enrique IV de Castilla y su tiempo\" ((Biologická esej o Jindřichu IV. Kastilském a jeho době, Madrid 1930), kde u krále diagnostikoval \"eunuchoidní dysplasii na základě akromegalie\"; v současnosti pak se jeho porucha definuje jako endokrinopatie, patrně tumor hypofýzy, manifestovaná chronickou renální lithiázou, impotencí, anomálií penisu a neplodností, kromě psychopatologických projevů.  Jindřichovi se v jeho době připisovala homosexualita v satirické poesii a v díle jeho kritika Alonsa de Palencia. Ten mu vytýkal i maurofilii, kterou rovněž dával do souvislosti s homosexualitou. Alonso de Palencia ovšem označoval za homosexuála i Jana II. Kastilského, otce Jindřicha a Isabely Kastilské, a Jindřichovu matku Marii Aragonskou zase obviňoval z cizoložství. Homosexualita se připisovala i Álvarovi de Luna a dalším význačným osobnostem dvora, což vyvolává podezření, že jde o účelové pomluvy v diskreditačních kampaních proti Jindřichovi. Gregorio Marañón, vycházeje z díla Alonsa de Palencia, hovoří rovněž o Jindřichově homosexualitě, dochází však k závěru, že není prokázána.  Další pramen, \"Crónica Castellana\", anonymní kronika Jindřicha IV., hovoří o řadě králových milenek. Třebaže neopomíná uvést, že tyto lásky byly \"prázdné\", neudivuje, že impotentní král hledal milostná dobrodružství, jež by mohla tuto skutečnost vyvrátit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřich IV. Kastilský (5. ledna 1425, Valladolid – 11. prosince 1474, Madrid) byl v letech 1454 – 1474 kastilský král. Někteří historikové ho s despektem označují jako \"Jindřich Impotent\".", "tgt_summary": "恩里克四世(Enrique IV de Castilla,又名the Impotent (无能者)1425年-1月5日-1474年-12月11日),卡斯提尔国王(1454年-1474年)。他是卡斯提尔国王胡安二世与第一任妻子亚拉冈的玛丽亚的儿子、伊莎贝拉一世的异母兄长。", "id": 2868055}
{"src_title": "Únos Betty a Barneyho Hillových", "tgt_title": "希爾夫婦被外星人綁架事件", "src_document": [{"title": "Pozadí incidentu.", "content": "Betty a Barney Hillovi žili ve městě Portsmouth ve státě New Hampshire. Barney byl v době incidentu zaměstnaný na poště, Betty pracovala jako sociální pracovnice. Jednalo se o rasově smíšený pár, což bylo v té době značně neobvyklé. V této oblasti také aktivně vystupovali. 19. září 1961, kdy k údajnému únosu došlo, se vraceli ze společné dovolené v Kanadě.", "section_level": 1}, {"title": "Pozorování UFO.", "content": "Při projíždění oblastí White Mountains v New Hampshiru si přibližně ve 22:30 Betty všimla světla, které se pohybovalo v blízkosti měsíce. Upozornila na něj Barneyho, který jí vysvětlil, že se jedná o letadlo. Světlo se však začalo nepravidelně pohybovat a tak Barney zastavil, aby si ho mohl prohlédnout dalekohledem. Předmět mu tvarem připomínal talíř. Barney se snažil z místa ujet, ale objekt se začal rychle přibližovat a nakonec se dostal až nad jejich automobil. Auto zastavilo na otevřeném prostoru a Barney se znovu podíval dalekohledem na předmět. Měl okna a v nich stála skupina humanoidních postav, která je pozorovala. Z létajícího talíře se začaly vysunovat teleskopické objekty a Barney obdržel zprávu, že mají zůstat na místě a dívat se. Nasedl zpátky do auta a varoval Betty, že budou uneseni. Když se znovu rozjeli, předmět se opět přiblížil, auto začalo vydávat podivné zvuky a jeho kovové části vibrovat. Nakonec objekt zmizel. Barney a Betty pocítili, jako by jimi něco prostoupilo. Poté ztratili vědomí. Když se vzpamatovali, všimli si zářivého kulového objektu, který se pohyboval před nimi po silnici. Barney vykřikl \"\"Ne, znovu už ne!\"\" a objekt zmizel. Jejich hodinky byly poškozené a ukazovaly o 3 hodiny více než před okamžikem, měli potrhané šaty, boty a přetrženou pásku dalekohledu. Zároveň se nacházeli o 35 mil jižněji, než měli. Když se dostali domů, všimla si Betty růžového prachu na svém oblečení. Ze strachu z kontaminace se oba důkladně osprchovali. Oblečení chtěli původně vyhodit, ale nakonec si ho rozhodli ponechat. Protože si nebyli jistí co viděli, rozhodli se odděleně nakreslit obrázek vesmírné lodi. Obě kresby se shodovaly. Barney měl zvláštní pocit v oblasti genitálií, ale nic neobvyklého nenašel. Na autě objevili skvrny, na které reagoval kompas. 21. záři Betty umírněnou verzi této události nahlásila portsmouthské letecké základně, která jí později požádala o více detailů. Ačkoliv z onoho dne existovala i jiná hlášení o neidentifikovaných létajících objektech, případ byl 26. září uzavřen s tím, že šlo o pozorování Jupiteru popř. optický klam či inverzi. Prostřednictvím ufologa Donalda E. Keyhoa se pár spojil s astronomem Walterem N. Webbem, který se zabýval podobnými úkazy. Ten vyjádřil svou důvěru v tvrzení Hillových.", "section_level": 1}, {"title": "Bettyny sny.", "content": "10 dní po incidentu se začal Betty opakovaně zdát nezvykle jasný sen, který si zapsala. V něm bylo auto Hillových zastaveno na silnici skupinou osob v černých uniformách. Ačkoliv se podobali lidem, byli menší, měli velké hlavy a výrazné oči. Jejich pleť byla našedlá a téměř jim chyběl nos. V tom okamžiku začala Betty střídavě ztrácet a znovu nabývat vědomí. Věděla, že šli lesem a viděla i Barneyho, který jí ale neodpovídal. Došli ke kosmické lodi, kde je od sebe oddělili. Tvorové Betty anglicky vysvětlili, že se jim chystají provést prohlídku. V lodi jí usadili do židle a provedli sérii testů. Také jí odebrali vzorky vlasů, nehtů, krve a kůže. Po vyšetření Betty navázala konverzaci s jejich vůdcem, který jí na hvězdné mapě ukázal odkud pocházejí a odevzdal jí knihu psanou zvláštními znaky. Když jí vyprovázel z lodi ven, strhla se mezi posádkou hádka a on jí vysvětlil, že ostatní nesouhlasí s tím, aby si knihu ponechala a rozhodli se zbavit jí vzpomínek na únos. Potom se přesunuli zpět k autu, kde jim tvorové nařídili, aby pokračovali v jízdě jakmile odletí. Barney žádné podobné sny ani vzpomínky nepotvrdil. Připustil, že po pozorování objektu ztratil vědomí a první věc na kterou si vzpomíná byl ohnivý kruhový objekt uprostřed silnice o kterém vypovídala i Betty. Barney dokonce Bettyny sny označil za nesmysly. Přesto se od roku 1962 zabýval myšlenkou podstoupit hypnózu, která mu měla pomoct vrátit vzpomínky na chybějící 3 hodiny mezi pozorováním létajícího talíře a ohnivého objektu na silnici.", "section_level": 1}, {"title": "Hypnóza.", "content": "Poprvé Hillovi celou záležitost veřejně přiznali 3. března 1963 malé skupině lidí ve svém kostele. Barney se obrátil minimálně na 3 odborníky se žádostí o hypnózu. Poslední z nich, Dr. Benjamin Simon z Bostonu, s nimi započal sérii sezení na počátku roku 1964. Oba hypnotizoval odděleně, aby se vzájemně neovlivňovali. Ačkoliv byl Barney k Bettyným snům velice skeptický, při hypnóze zopakoval a doplnil to, co vypověděla ona. Vzpomněl si, že ho něco táhlo na místo, kde byli uneseni. Vybavoval si i takové detaily, jako kdy přesně přetrhl pásku od dalekohledu. Připustil, že jeho vzpomínky jsou v porovnání s Betty nekompletní, protože byl paralyzovaný strachem a většinu času měl zavřené oči. Vyšetření na lodi popisoval stejně jako Betty s tím rozdílem, že mu navíc prohlíželi páteř, genitál a řitní otvor. Na rozdíl od Betty si nevybavoval, že by s ním nebo mezi sebou tvorové mluvili anglicky. Tvrdil, že s ním komunikovali telepaticky prostřednictvím očí. Doktor Simon si během sezení všiml, že je Barney silně vystrašený a vše prožívá značně emocionálně. Betty se také podrobila řadě sezení s Dr. Simonem. Její výpověď se shodovala s Barneyho, ovšem v mnoha detailech odporovala tomu, co viděla ve svých snech. Především vzhled lodi i bytostí či časová posloupnost únosu se lišily. Stejně jako Barney i Betty zažívala při sezeních silný strach. Jednou se dokonce nervově zhroutila. Dr. Simon jí poradil nakreslit hvězdnou mapu, kterou na lodi údajně viděla. Betty nevěděla jak mapu překreslit, protože se původně jednalo o hologram, ale nakonec se jí to podařilo. Po těchto sezeních se Hillovi stáhli do ústraní a publicitu aktivně nevyhledávali. Dr. Simon o své dvouleté práci s Hillovými napsal článek do psychiatrického časopisu. V něm došel k závěru, že se jednalo o ojedinělou psychickou anomálii, nikoliv o opravdový únos.", "section_level": 1}, {"title": "Hvězdná mapa a další vývoj případu.", "content": "Příběh Hillových se v roce 1965 ocitl na první stránce magazínu \"Boston Traveler\" poté, co se k informacím o jejich sezeních dostal jeden z novinářů. Nedlouho na to byli Hillovi i Dr. Simon osloveni spisovatelem Johnem G. Fullerem, který o jejich zážitku napsal v roce 1966 úspěšnou knihu \"Interrupted Journey\" ve které se poprvé objevil i obrázek Bettyny hvězdné mapy tak, jak ji nakreslila Dr. Simonovi. Tato mapa obsahovala polohu Slunce (na obrázku vpravo označené jako \"Sol\") a dalších 14 hvězd z nichž většina byla spojená čarami představujícími letecké trasy - plná čára trasy vytížené, přerušovaná méně vytížené. V roce 1969 přišla amatérská astronomka Marjorie Fishová s tvrzením, že záhadu mapy úspěšně rozluštila. Vycházela z předpokladu, že mapa zobrazuje hvězdy v blízkosti našeho Slunce. Použila proto Glieseho katalog hvězd blízkých sluneční soustavě a během dlouhého období s ním porovnávala model z provázků a korálků, který vytvořila na základě Bettyna nákresu. Nakonec dospěla k závěru, že se jedná o systém dvojhvězdy Zeta Reticuli v souhvězdí Sítě. Pozoruhodné je, že Betty svou mapu nakreslila v roce 1964 a Glieseho katalog, který systém poprvé přesněji popsal, vyšel až v roce 1969. Teorie o Zeta Reticuli se dostala až k redakci časopisu \"Astronomy\", který o ní v roce 1974 vydal článek. Jednalo se o první téma týkající se fenoménu UFO na stránkách tohoto magazínu. Článek vyvolal živou debatu mezi přívrženci a odpůrci teorie. Zatímco jedna strana tvrdila, že by to musela být obrovská náhoda, aby se 15 hvězd, které Betty zakreslila, přesně shodovalo s existujícím systémem Zeta Reticuli, oponenti včetně např. Carla Sagana tuto teorii odmítli. Podle nich se opravdu jedná pouze o náhodu a Bettyna mapa se dá mnohem přesněji aplikovat i na jiné hvězdné systémy, např. jeden v souhvězdí Indián.  Od zveřejnění případu se objevili další argumenty zastánců a odpůrců tohoto případu:", "section_level": 1}, {"title": "Závěr.", "content": "Barney Hill zemřel v roce 1969 ve věku 46 let. Betty Hillová v roce 2004 ve věku 85 let. Betty se v pozdějších letech stala ikonou ufologie a účastnila se mnoha setkání ufologů při kterých připustila, že UFO pozorovala při více příležitostech. Příběh Hillových je důležitý i vzhledem k tomu, že představuje první popis údajného únosu člověka mimozemskou civilizací. Některé prvky jejich příběhu se od té doby objevují jak ve vzpomínkách údajných obětí únosu tak i v literatuře a filmu: jasné světlo, ztráta paměti, časové okno, porouchané auto, operační sál na palubě vesmírné lodi, atp.", "section_level": 1}], "src_summary": "Betty a Barney Hillovi tvořili americký manželský pár, který v roce 1961 ohlásil pozorování mimozemského objektu. O několik let později byla zveřejněna nová verze událostí na základě jejich výpovědí v hypnóze, podle které se stali oběťmi únosu na palubu mimozemské lodi. Jedná se o první zprávu o údajném únosu člověka mimozemskými bytostmi. Případ značně přispěl k popularizaci ufologie a výrazně ovlivnil i vědeckofantastickou literaturu a film.", "tgt_summary": "希尔夫妇被外星人绑架事件是一起疑似外星人绑架一对美国夫妇的事件,巴尼·希尔(Barney Hill)及贝蒂·希尔(Betty Hill)夫妇公开表示自己在1961年9月19日至20日之间在新罕布夏州遭到外星生物绑架,这起事件也是第一次广为人知的外星人绑架事件。", "id": 733161}
{"src_title": "Yeezus", "tgt_title": "伊穌基督", "src_document": [{"title": "O albu.", "content": "Samotné nahrávání alba začalo roku 2013 v Paříži ve Studios de la Seine. Dále probíhalo v Germano Studios v New Yorku, Gee Jam Studios na Jamajce, Real World Studios ve městě Bath a Shangri-La v Malibu. Hlavní inspirací byla architektura a především architekt Le Corbusier. West také několikrát čerpal inspiraci v muzeu Louvre.  Hostujícími umělci jsou Kid Cudi, Charlie Wilson, Assassin, Justin Vernon ze skupiny Bon Iver, Chief Keef, King L a Frank Ocean. Všichni spolupracující jako \"uncredited\" umělci. Jako hudební producenti se na albu mimo Westa podíleli Mike Dean, Daft Punk, Benji B, S1, Gesaffelstein, Lunice, No ID, 88-Keys a Travis Scott. Týden před vydáním alba si West pro poslední změny pozval producenta Ricka Rubina.  Muzikálně je Yeezus experimentální hip hopové album inspirované žánry chicagský acid house (převážně z 80. let 20. století), moderní chicagský drill, industriál, trap, avantgarda, punk rock a nová vlna. Základem alba je elektronická hudba s výrazným využitím syntezátoru a bicího automatu. Některé části písní vůči celku znějí jako by docházelo při přehrávání k přeskakování a použitý Auto-Tune efekt je využit až do hranic zastřenosti.", "section_level": 1}, {"title": "Po vydání.", "content": "Vydání alba nebylo doprovázeno klasickou propagací. Album bylo vydáno bez bookletu a obalu, nebyl stanoven žádný singl pro rádia, ani natočen žádný videoklip. Propagace probíhala jen prostřednictvím živých a televizních vystoupení, a také v případě písně \"New Slaves\" jako videoprojekce na budovách v desítkách měst v USA, Evropě a Austrálii. Album také nebylo možné zakoupit v předobjednávce. Na internet uniklo 14. června 2013.  Po vydání alba se v americkém žebříčku Billboard Hot 100 umístily následující písně: \"New Slaves\" (56. příčka), \"Black Skinhead\" (69. příčka) a \"Blood on the Leaves\" (89. příčka), ačkoliv nešlo o singly. Dne 4. července byla za první singl vydána píseň \"Black Skinhead\". Na konci srpna 2013 byla jako singl vydána píseň \"Bound 2\", ta však vstoupila do US žebříčku až po zveřejnění videoklipu s nahou Kim Kardashian v listopadu 2013, a to na 72. příčce. Nakonec se tento singl vyšplhal až na 12. příčku.  O první týden prodeje se v USA prodalo 327 000 kusů, a tím album debutovalo na první příčce v žebříčku Billboard 200. V druhý týden se v USA prodalo 65 000 kusů a album se v prodeji propadlo na třetí příčku. V srpnu 2013 bylo album oceněno certifikací zlatá deska od společnosti RIAA za prodej přes 500 000 kusů. V lednu 2014 bylo album oceněno certifikací platinová deska za milion kusů v distribuci, ale celkově se v USA prodalo 630 000 kusů.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam skladeb.", "content": "Seznam skladeb dle \"credits\" z Westovy oficiální webové stránky:", "section_level": 1}], "src_summary": "Yeezus je šesté studiové album amerického rappera Kanyeho Westa. Album bylo nahráno u vydavatelství Roc-A-Fella Records a Def Jam Recordings a vydáno 18. června 2013. Muzikálně je album temnější a více experimentální než jeho ostatní nahrávky. Na albu kombinuje prvky ze žánrů chicagský hip hop, dancehall, acid house a industriál.", "tgt_summary": "《伊稣基督》(Yeezus)是美国嘻哈歌手肯伊·威斯特的第六张个人录音室专辑。在美国于2013年6月18日由Def Jam唱片公司发行。专辑主要在法国巴黎录制,威斯特邀请了许多不同的歌手进行合作。在音乐性方面,《伊稣基督》有着更具实验性与黑暗的调性,融合了芝加哥「drill」风格嘻哈、Dancehall、迷幻浩室(acid house)和工业音乐(industrial music)风格。《伊稣基督》的首波宣传活动包括了在世界各地进行专辑音乐的投影,以及电视上的现场演出。这张专辑在发行后立刻获得了各界的好评。", "id": 1560212}
{"src_title": "Ryan White", "tgt_title": "瑞安·怀特", "src_document": [{"title": "Problémy v Kokomu.", "content": "V prosinci roku 1984 byl Ryan hospitalizován s těžkým zápalem plic. V nemocnici mu byly provedeny krevní testy, přičemž mu bylo zjištěno onemocnění AIDS. V roce 1984 byl výzkum této nemoci teprve v počátcích a bylo mu sděleno, že ho čeká maximálně 3 až 6 měsíců života. Ryan se nakazil v souvislosti s léčbou své hemofilie krví infikovaného dárce. Poté, co se jeho stav výrazně zlepšil, se Ryan rozhodl vrátit zpátky do své školy Western Middle School. Návrat mu však byl znemožněn poté, co proti němu vystoupili desítky zaměstnanců školy a rodičů jeho spolužáků. Ryan tak v sedmé třídě přišel o všechny přátele a musel se vzdělávat po telefonu. Rodina se rozhodla školu žalovat a ostře sledovaný soudní spor nakonec vyhrála. Tím se však Ryanova situace nijak nezlepšila. Obyvatelé Kokoma proti němu dál pořádali protesty, při kterých byl označován za gaye, kterému se Bůh mstí za jeho hříchy. Jeho školní skříňka byla pravidelně poškozována, děti na něj pokřikovali na chodbě, byl mu zakázán tělocvik, musel jíst v oddělené místnosti a když na kole rozvážel noviny, začali se předplatitelé hromadně odhlašovat. V obchodě jeho matce házeli drobné na zem, aby se jí nemuseli dotknout. Jejich autu prořezali pneumatiky a někdo vystřelil do oken jejich domu. Rodina se nakonec v roce 1987 rozhodla přestěhovat do blízkého města Cicero.", "section_level": 1}, {"title": "Aktivismus a smrt.", "content": "V Ciceru byl, tehdy už veřejně známý, Ryan vřele přijat. Školní rada uspořádala několik přednášek a diskuzí, aby zahnala všeobecné obavy z jeho přítomnosti a on tak mohl opět žít kvalitní život. Odlišná zkušenost v Kokomu a Ciceru přiměla Ryana veřejně vystupovat na podporu lidí s tímto onemocněním. Brzy se stal svým způsobem celebritou a spřátelil se s dalšími známými lidmi, např. Michaelem Jacksonem, Eltonem Johnem, Kareem Abdul-Jabbarem či Nancy a Ronaldem Reaganovými. Při jednom z jeho televizních vystoupení ho políbila herečka Alyssa Milano, aby pomohla vyvrátit některé předsudky spojené s přenosem nemoci. V roce 1989 vznikl na motivy jeho příběhu televizní film \"Příběh Ryana Whitea\".  V roce 1990 se Ryanův zdravotní stav krátce před ukončením střední školy rapidně zhoršil a musel být hospitalizován v nemocnici v Indianapolis. Jeho tělo nedokázalo bojovat s plicní infekcí a musel být připojen na plicní ventilátor. Ryan White zemřel 8. dubna 1990. Jeho pohřbu se zúčastnilo přes 1500 lidí včetně tehdejší první dámy Barbary Bushové.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "V roce 1985, kdy se informace o soudním procesu dostaly poprvé na veřejnost, byla nemoc AIDS výhradně spjata s prostředím homosexuálů a narkomanů. Ryanův případ však ukázal, že je možné se nakazit i bez vlastního přičinění, ať už krevní transfuzí, z matky na dítě či při transplantaci orgánů od nakaženého dárce. Také spustil diskuzi na téma postavení takto nemocných lidí ve společnosti a o nutnosti vzdělávání v této oblasti. V srpnu 1990 přijal Kongres Spojených států amerických po Ryanovi pojmenovaný zákon, který umožnil zřízení největší organizace na podporu lidí trpících HIV a nemocí AIDS ve Spojených státech. Ryanovo jméno dnes nese i několik organizací, které v této oblasti působí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ryan Wayne White (6. prosince 1971 - 8. dubna 1990) byl americký chlapec, kterému bylo ve věku 13 let diagnostikováno onemocnění AIDS. Ačkoliv se nenakazil vlastní vinou, nedostatečná informovanost o tomto onemocnění způsobila značnou paniku v jeho bydlišti Kokomu v Indianě. Ryanovi byl znemožněn návrat do školy, jeho rodina čelila zastrašování a ve městě se proti němu konaly veřejné protesty. Rodina Whiteových se nakonec musela přestěhovat. V novém bydlišti byl přijat bez větších problémů především díky lepší informovanosti místních obyvatel. Tato zkušenost přiměla Ryana angažovat se v problematice diskriminace lidí s tímto onemocněním a stal se ikonou boje za jejich práva. Jeho snaha přispěla k oficiálním změnám legislativy, ke kterým došlo jen několik týdnů po jeho smrti.", "tgt_summary": "瑞安·韦恩·怀特(Ryan Wayne White,1971年-12月6日-1990年-4月8日)是一位出生在美国印第安纳州科科莫镇的青少年,同时他也是美国抗击艾滋病的标志人物。瑞安·怀特是一名血友病患者,1984年12月在一次接受输血治疗的过程中,由于输入了受污染的血液而感染了艾滋病。医生当时诊断他可能活不过六个月。虽然医生确认瑞安·怀特不会通过日常生活将艾滋病毒感染给其他人,但是由于当时公众对艾滋病的恐惧和不了解,怀特所在的学校在家长的压力下拒绝其返校 。瑞安·怀特因此起诉学校,随后展开了一个漫长的司法诉讼过程。在媒体的报导下,怀特成为了美国抗击艾滋病和消除艾滋病歧视的标志性人物。他经常与艾尔顿·约翰爵士、迈克尔·杰克逊、菲尔·唐纳修共同出席媒体活动。出乎医生的预估,瑞安·怀特在感染艾滋病之后存活了五年,直到他高中毕业前一个月(1990年4月)才离开人世。", "id": 66947}
{"src_title": "Li-cung", "tgt_title": "宋理宗", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ling-cung se narodil jako Čao Jün 26. ledna 1205 Čao Si-luovi. Čao Si-lu byl kníže ze Žung a v osmé generaci potomek Čao Te-čaoa, druhého syna prvního sungského císaře Tchaj-cua. Čao Jün nijak nevynikal a byl původně bezvýznamným členem císařského rodu, ale tehdejší sungský císař Ning-cung (vládl říši Sung v letech 1194–1224; byl potomkem čtvrtého syna Tchaj-cua) byl bezdětný.  Císař Ning-cung proto roku 1197 vybral za svého následníka a adoptoval čtyřletého Čao Süna, též potomka Čao Te-čaoa. Čao Sün však roku 1220 zemřel. Novým následníkem se měl stát Čao Chung, adoptivní syn Čao Kaje, a stejně jako Ning-cung vnuk Siao-cunga. Proces adopce se táhl celý rok, během něhož si mladý princ znepřátelil jak Š’ Mi-jüana, který stál v čele vlády, tak vlivnou císařovnu Jang. Měsíc po adopci císař povýšil Čao Jüna na dědice této linie čao Te-čaoa. Následníka však nejmenoval. Až když roku 1224 onemocněl, den před smrtí jmenoval Čao Jüna svým synem a v noc své smrti následníkem. Panování nad říší se tak vrátilo starší větvi císařského rodu, po Tchaj-cuovi totiž nastoupil jeho mladší bratr Tchaj-cung a další císaři až po Ning-cunga byli Tchaj-cungovými potomky.  Jako císař je Čao Jün znám pod svých chrámovým jménem Li-cung. Nový císař neprojevoval přílišný zájem o vládu a věnoval se vědě a literatuře. Zemi fakticky spravoval Š’ Mi-jüan, který řídil vnitřní i zahraniční politiku sungské říše až do své smrti roku 1233. byla to doba hospodářských potíží, vytištění více než 300 milionů papírovách státovek přivodilo inflaci. Na stabilizaci cen prostřednictvím výkupu papírových peněz vláda utratila velké množství zlata a stříbra. Velké pozornosti se dostalo rozvoji sungského vojenského námořnictva, v době smrti Š’ Mi-jüana mělo 52 tisíc vojáků.  Od roku 1233 nějakou dobu císař vládl osobně. Roku 1234 uzavřel mírovou smlouvu s Mongolskou říší, která zničila říši Ťin a dobyla dříve jí ovládanou severní Čínu. Brzy poté císař předal faktickou vládu do rukou hlavních rádců. V čele palácového služebnictva po dvě desetiletí stáli mocní eunuchové Tung Sung-čchen a Lu Jün-šeng. Zatím se císař pohroužil do závav, přičemž značně rozšířil svůj harém. Jeho vláda podporovala sociální reformy, roku 1247 byly zřízeny státní útulky pro sirotky a od roku 1248 chudí dostávali zdarma léky ze státních lékáren.  Roku 1254 Mongolové započali s přípravou k válce s říší Sung a o čtyři roky později vypukly boje. Roku 1259 byl uzavřen (krátkodobý) mír, podle kterého Sungové předali Mongolům území severně od řeky Jang-c'-ťiang. Kvůli zlepšení hospodářské situace byly v letech 1263–1264 zkonfiskovány pozemky velkostatkářů. Stát tak získal do svých rukou pětinu říše.  Císařovi synové zemřeli všichni v raném věku, proto svým následníkem jmenoval synovce Čao Meng-čchiho. Císař Li-cung zemřel 16. listopadu 1264, načež na trůn nastoupil zmíněný synovec, znám je pod svým chrámovým jménem Tu-cung.", "section_level": 1}], "src_summary": "Li-cung (; 26. ledna 1205 – 16. listopadu 1264), vlastním jménem Čao Jün (), od roku 1224 jako císař panoval čínské říši Sung. Nastoupil po bezdětném vzdáleném příbuzném, císaři Ning-cungovi.", "tgt_summary": "宋理宗赵昀(1205年-1月26日-1264年-11月16日),原名赵与莒,后赐名赵贵诚,宋太祖次子燕懿王赵德昭九世孙,宋宁宗太子赵竑与宰相史弥远不睦,1224年宁宗驾崩后,弥远矫诏立贵诚为帝,是为宋理宗,改名赵昀,是南宋的第五位皇帝(1224年9月17日—1264年11月16日在位),在位40年,享年59岁。", "id": 1969859}
{"src_title": "Áfíja Siddíkíová", "tgt_title": "阿菲亚·西迪基", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Siddíkíová se narodila v pákistánském městě Karáčí. V roce 1990 na studentské vízum přicestovala do Spojených států, kde se usídlila v Massachusetts a vystudovala neurovědu na Brandeisově univerzitě, kde v roce 2001 získala titul Ph.D.  V roce 2002 se vrátila do Pákistánu, načež v březnu 2003, krátce poté, co v Pákistánu zatkli Chálida Šajcha Muhammada, údajného hlavního strůjce útoků z 11. září a strýce jejího druhého manžela, zmizela i se třemi malými dětmi. Muhammad pří výsleších údajně Siddíkíovou zmínil, načež bylo její jméno přidáno do seznamu osob hledaných FBI v souvislosti s válkou proti terorismu. V květnu 2004 pak FBI Siddíkiovou zařadila na seznam sedmi nejhledanějších teroristů. Více než pět let však byla nezvěstná, dokud nebyla v červenci 2008 zadržena v Afghánistánu. Podle afghánské policie měla u sebe rukou psané poznámky a USB flash disk s návody na výrobu konvenčních výbušnin, zbraní hromadného ničení a zbraní na sestřelování amerických bezpilotních letadel, popisem newyorských památek se zmínkami o hromadném útoku a lahev s kilogramem kyanidu sodného.  Další den byla na policejní stanici Siddíkíová postřelena a vážně zraněna; podle amerických vyslýchajících se zpoza závěsu zmocnila pušky a začala po vojácích střílet. Sama Siddíkíová ale tvrdí, že se pouze postavila, aby se podívala, kdo za záclonou je, čímž vojáky vylekala, načež ji jeden z nich postřelil. Byla ošetřena na letecké základně Bagram a převezena do Spojených států, kde byla u federálního soudu v New Yorku obviněna z pokusu o vraždu a ozbrojené napadení amerických vojáků a zaměstnanců. Siddíkíová obvinění popřela. Po psychologickém vyšetření byla prohlášena za schopnou absolvovat soudní líčení. V průběhu jednání několikrát přerušila výkřiky a byla opakovaně vykázána ze soudní síně. Porota ji v únoru 2010 uznala vinnou ve všech bodech obžaloby. Žalobce žádal, aby byla souzena jako teroristka, což by znamenalo doživotní trest, její obhájci žádali o 12leté vězení, protože podle nich byla psychicky nemocná. Její obvinění se však týkalo výhradně samotné střelby a nebyla obviněna z žádného teroristického činu. 23. září 2010 byla Siddíkíová odsouzena k 86 letům vězení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Áfíja Siddíkíová (Aafia Siddiqui; urdsky ; * 2. března 1972 Karáčí) je Pákistánka, která emigrovala do Spojených států amerických, kde byla později odsouzena za pokus o vraždu, kterého se údajně dopustila v Afghánistánu, k 86 letům vězení.", "tgt_summary": "阿菲亚·西迪基(Aafia Siddiqui,1972年-3月2日)是一名巴基斯坦神经学家,2008年7月阿菲亚·西迪基因在阿富汗一处警局接受问讯时朝美国士兵及FBI特工人员开枪而遭美方逮捕,并于当年8月被带往美国。2010年9月,她被指控伤害FBI特工并帮助基地组织,被美国法院判处86年监禁。她的第二任丈夫是哈立德·谢赫·穆罕默德的侄子。", "id": 1552704}
{"src_title": "Univerzita v Surrey", "tgt_title": "薩里大學", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Univerzita byla založena v roce 1891 jako Battersea Polytechnic Institute, a první studenty přijala v roce 1894. Jejím cílem bylo přinést větší dostupnost vyššího vzdělání \"chudším lidem\" Londýna.  Institut se soustředil na vědecké a technologické předměty, a od roku 1920 učil některé hodiny pro University of London. Institut měl také právo udělit externí titul z University of London.  V roce 1956, Institut jako jeden z prvních obdržel titul \"Škola pokročilých technologií\" a změnil název na Battersea College of Technology. Počátkem šedesátých let byla škola již příliš velká pro svou budovu v Battersea a rozhodla se přestěhovat do Guildfordu. V roce 1963 bylo škole doporučeno aby se rozrostla a vytvořila plnohodnotnou univerzitu.  Roku 1965, škola získala zelenou plochu v Guildfordu od nedaleké katedrály, Guildford Borough Council a Onslow Village Trust. Následujícího roku, 9. září 1966 se škola přejmenovala na University of Surrey, dostala potvrzení královskou chartou a v roce 1970 byl přesun z Battersea do Guildfordu dokončen.  Mezi prvními návštěvníky nového kampusu byly například Led Zeppelin. Ti zde 15. října 1968 pořádali své vůbec první vystoupení a koncert.  V roce 1982 se univerzita stala poručníkem budovy Guildfordského Institutu a používá část této budovy pro svůj program vzdělání dospělých. Ten mimo jiné zaručuje přítomnost univerzity v srdci Guildfordu.  Univerzita oslavila své stříbrné výročí v roce 1991 publikováním knihy Roye Douglase: Surrey - vzestup moderní univerzity. Na službu díkůvzdání v Guildfordské katedrále přijela v březnu 1992 a její výsost, královna Alžběta II.  Své 35. výročí oslavila univerzita v květnu 2002 velkou slavností v Guildfordské katedrále. Dále byla dokončena socha Učenec ze Surrey (vytvořil Allan Sly), vytvořena při příležitosti oslav 50. výročí vlády královny Alžběty II., a jako dar lidu Guildfordu. Tato socha se nachází ve spodní části hlavní třídy v Guildfordu - Guildford High Street.  V roce 2007 se rapidně zvedl počet přihlášek na univerzitu - o 39% v porovnání s rokem 2006. V roce 2008 tento růst pokračoval o dalších 12%, zčásti způsoben růstem kvality vzdělání a tudíž růstem v tabulkových hodnoceních.  V roce 2013 postoupila univerzita v Surrey mezi deset elitních univerzit ve Spojeném království. Průvodce univerzitami od deníku Guardian ji umístil na celkové 8. místo. V některých konkrétních oborech je ale v naprosté špičce - 1. místo pro pohostinství a řízení cestovního ruchu (hospitality and tourism management) a 2. místo pro studium ekonomiky (economics). V současnosti (2014) postoupila v tomto žebříčku až na 6. místo s prvenstvím ve studiu elektrotechniky (Engineering: electronic & electrical).", "section_level": 1}, {"title": "Surrey Sports Park.", "content": "Surrey Sports Park je hlavní sportovní centrum univerzity v Surrey a jedná se o jedno z největších evropských center pro sport, zdraví a trávení volného času. Centrum bylo dokončeno po dvou letech v roce 2010 a stálo přes 35 milionů liber šterlinků. Sportovní centrum má kromě vyhřívaného 50m bazénu například i 8 tenisových kurtů, 3 sportovní arény, 10 travnatých hřišť, 3 hřiště s umělou trávou, centrum na squash, umělou zeď na šplh, basketbalovou arénu s 1000 volných míst k sezení, atd.  V roce 2012 zde trénovali sportovci z 16 zemí světa při přípravě na Olympijské hry 2012 v Londýně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Univerzita v Surrey (ang. \"University of Surrey\") je anglická vysoká škola ve městě Guildford, založena v roce 1891 jako Battersea Polytechnic Institute.", "tgt_summary": "萨里大学(英语:University of Surrey),也译作索立大学,成立于1891年,位於伦敦市西南萨里郡的吉尔福德。", "id": 2140848}
{"src_title": "Scarborough (Yorkshire)", "tgt_title": "斯卡布羅", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Historické město se rozkládá v nadmořské výšce od 30 do 70 metrů a jeho součástí je jižní přímořská část s přístavem a písčitou pláží, zvaná \"South Bay\". Nad ním se zvedá částečně zalesněný skalní masiv s ruinami hradu až do výše 400 metrů, zvaný \"Headland\", a odděluje moderní severní část města se severní zátokou, zvanou \"North Bay\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Archeologické nálezy sahají až do doby bronzové. Opevněnou osadu kolem roku 966 Vikingy nazývanou \"Skarðaborg\", zmiňuje jedna islandská sága. První městečko vypálil při svém nájezdu norský král Harald III. Anglický král Jindřich II. vystavěl na skále nad městem rozlehlý hrad v letech 1153 - 1163, udělil městu povolení pro trhy a městská práva.  Eduard II. daroval hrad svému příteli Gavestonovi. Dalšími majiteli byli baroni Percy, Warenne, Clifford a Pembroke. Gaveston byl ovšem zajat a popraven na hradě Warwick. Od roku 1253 mělo město šestinedělní mezinárodní trh, proslulý prodejem exotického zámořského zboží. Royalisté a Parliamentaristé se zde utkali během Anglické občanské války ve 40. letech 17. století a zanechali město v troskách.  Roku 1626 Elizabeth Farrowová objevila pramen léčivé vody kyselky, vyvěrající z jednoho cliffu na jižní straně města. Lázeňská éra se naplno rozvinula v 18. a 19. století, počínaje zařízením vanových koupelí v roce 1735. Železnice sem dospěla z Yorku roku 1845 a značně zvedla počet lázeňských hostů. Roku 1841 začal mladý architekt John Gibson stavět obří hotel, jehož statické zajištění svěřil South Cliff Building Company. 10. června 1845 byl nedostavěný Grand Hotel otevřen, dokončen až roku 1867. Má 4 věže jako 4 roční období, 12 pater jako 12 měsíců roku, 52 komínů jako je týdnů a původně měl 365 ložnic jako dnů v roce. Modrou cedulou je vyznačeno místo, kde bydlela a zemřela spisovatelka Anne Brontëová roku 1849.  Za první světové války bylo město spolu s Hartlepoolem a Whitby terčem německých námořních útoků.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Město žije především z turistického ruchu včetně gamblerství (herny a kasina jsou zde velmi rozšířené a přístupné i malým dětem). Dále prosperuje lokální rybolov, rybáři jsou především dodavateli ryb a krabů do místních restaurací. V posledních dvou desetiletích se velmi rozvíjí elektronický obchod, tradičním průmyslovým odvětvím je zdejší knihtisk. K tradičním řemeslům patří mj. ruční výroba cukrovinek, čokolády a \"fudge\" různých příchutí, například mléčné, karamelové, ořechové, mandlové, jahodové, pistáciové či zázvorové (\"gingerbread\").", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Město je sídlem dvou divadel, jedno se nazývá Futuristické (\"The Futurist Theatre\"), druhé \"The Stephen Josep Theatre\". Dále se pořádajé divadelní představení na otevřené scéně (\"The Open Air Theatre\". Každoročne se zde pořádá divadelní festival.  Koncerty místního filharmonického orchestru pravidelně přenáší televize BBC. Dále se každoročně pořádají dva hudební festivaly: jazzový a přímo na pláží festival pop-rockový.  Město je sídlem univerzity (\"The University of Hull\", jež má ve Scarborough Campus, Dále zde sídlí \"Yorkshire Coast College\", \"Scarborough Sixth Form College\" a škola designu a moderních médií (\"The School of Art design and Media\").", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Město samo, respektive celá jeho historická jižní část se zátokou a pláží, je velkou turistickou atrakcí. Hlavními články promenády jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Scarborough je anglické přímořské město s rekreačním a rybářským přístavem v severní části hrabství Yorkshire, počet obyvatel včetně připojených obcí dosahuje 100.000, nazývají se Scarboriané. Počet turistů ročně dosahuje až jednoho milionu. Město bývá pro svou krásnou polohu a skalní kulisu nazýváno „Brighton severu“.", "tgt_summary": "斯卡布罗(Scarborough)是英国的一座城市,位于英格兰北约克郡的北海沿岸。旧市区主要集中在港口的附近。斯卡布罗的人口约有50,000人,是约克郡海岸最大的渡假地。整个都市圈在2001年则有人口57,649人。斯卡布罗的经济产业多样化,并且是英格兰东海岸的主要观光目的地之一,因此有着「北方布赖顿」之称。", "id": 1926293}
{"src_title": "Wang (titul)", "tgt_title": "王 (中國)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Titul \"wang\" ve významu král je v Číně doložen od dob dynastií Šang (přibližně 1600–1046 př. n. l.) a Čou (asi 1046 př. n. l. – 256 př. n. l.), jejíž panovníci si říkali \"wang\". Během úpadku moci čouských vládců v období válčících států si titul \"wang\" přisvojovali i nejmocnější panovníci regionálních státu, první roku 344 př. n. l. král Chuej z Wej. Po sjednocení čínských zemí státem Čchin roku 221 př. n. l. jeho panovník přijal titul \"chuang-ti\" (císař), který čínští vládci nosili do roku 1911.  V čchinské říši \"wang\", ve formě \"čchin-wang\" (, kníže krve, doslova kníže-příbuzný) poklesl na titul členů císařského rodu. Po pádu říše Čchin si titul \"wang\", král, přisvojili soupeřící generálové, kteří si rozdělili zemi. Formálně byli podřízeni králi-hegemonovi (, \"pa-wang\") Siang Jüovi. Siang Jüa vzápětí svrhl Liou Pang, zakladatel říše Chan.  V říši Chan (od 206 př. n. l.) zprvu nesli hodnost \"wang\" vládci polosamostatných států pod chanskou svrchovaností, kteří ovládali dvě třetiny říše. Liou Pang je vesměs postupně nahradil svými příbuznými, zpravidla syny. V průběhu doby chanští císaři moc \"wangů\" a rozlohu jejich lén omezovali, takže nakonec hodnost zaručovala příjmy a postavení, nikoliv však ovládání titulního území. I v následujících čínských říších byl titul \"wang\" zpravidla udělován císařovým synům, nebo i jiným příbuzným, zřídka mimořádně vlivným hodnostářům. Titul byl dědičný a zhruba odpovídal evropskému knížeti či princi.  Vzniklo několik stupňů hodnosti, například v říších Tchang a Sung v sestupném pořadí \"čchin-wang\" (, kníže krve, doslova kníže-příbuzný), \"s’-wang\" (, kníže-dědic) a \"ťün-wang\" (, kníže komandérie).  Postavení nositelů titulu bylo v průběhu staletí různé. V některých dobách z pozice císařových příbuzných a vysokých hodnostářů určovali politiku říše, např. v posledních desetiletích říše Západní Ťin (265–316), naopak v říši Cchao Wej (220–265) žili ve svých lénech pod přísnou kontrolou vlády a s nulovou politickou mocí. Jako \"wang\" se v obdobích rozpadu Číny titulovali vládci některých samostatných regionálních států, pokud si nepřisvojili titul císaře. Hodností \"wang\" císařové čínských říší rovněž obdarovávali vládce okolních nečínských států a kmenů, následně se rozšířila po východní Asii (mimo Japonsko). V obou těchto případech má význam odpovídající evropskému králi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wang () byl panovnický titul v zemích východní Asie přibližně odpovídající evropskému králi. Titul je jedním z nejstarších a stál nad tradičními pěti šlechtickými tituly (\"kung\", \"chou\", \"po\", \"c’\", \"nan\"). Objevil se v Číně za dynastie Šang jako titul panovnický. Po zavedení hodnosti \"chuang-ti\" (císař) roku 221 př. n. l. byl vysokou hodností rozdělenou na několik stupňů a udělovanou blízkým císařovým příbuzným, výjimečně i nejvlivnějším hodnostářům; dále panovníkům okolních formálně závislých států a kmenů; či přisvojovanou si vládcům regionálních států v obdobích rozdrobenosti Číny. Z Číny se rozšířil i do zemí východní Asie.", "tgt_summary": "王,或尊称大王,在秦朝以前是一国君主的称呼,是最高统治者。原来是天下共主的“天子”独用的称号,如“周武王”,后来较强大的诸侯也纷纷自称、互称为王。自秦始皇称“皇帝”后,“王”成为地位仅次于天子而掌控一方之诸侯的称呼。从西汉开始,沿用秦代爵位,另增设王爵给皇室成员,可封国自治。至清代,王爵已成一种荣誉上的爵位,没有封地。", "id": 1114786}
{"src_title": "Skyflash", "tgt_title": "天閃空對空飛彈", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Střela Skyflash vzešla z britského plánu na vývoj inverzní monopulzní vyhledávací hlavice pro střely Sparrow AIM-7E-2 na konci 60. let 20. století. Byla vytvořena na základě požadavku \"Air Staff Requirement 1219\", který byl vydán v lednu 1972, s kódovým označením XJ-521. Osloveny byly společnosti Hawker Siddeley a Marconi Space and Defence Systems (přejmenovaná divize pro řízené zbraně společnosti General Electric Company). Nová střela měla mít stejný vzhled, uspořádání a více méně i rozměry jako americká střela Sparrow. Hlavní odlišnost byla v naváděcím systému, který měl podstatně zvýšit přesnost a účinnost střely. Jako naváděcí systém byl použit poloaktivní inverzní monopulzní radarový vyhledávač Marconi, dále byla vylepšena ostatní elektronika, přizpůsobeny byly ovládací plochy a střela nesla aktivní nekontaktní radiolokační zapalovač Thorn EMI. Z původní střely tak zůstal jen motor na tuhé raketové palivo Aerojet Mk.52 mod 2 nebo Rocketdyne Mk.38 mod 4 a některé části trupu rakety. Zkoušky prokázaly, že střela může úspěšně působit i v podmínkách nepřátelského elektronického rušení a může zasahovat své cíle v širokém rozmezí podmínek působení. Mohla být vypuštěna i z výšky 100 m nad terénem a zasáhnout vysoko letící cíl a nebo naopak mohla být vypuštěna z velké výšky a zasáhnout cíl letící i 75 m nad terénem. Střela vstoupila do služby na letounech F-4 Phantom II v roce 1978.  V roce 1985 byly tyto letouny nahrazeny stroji Panavia Tornado. Jak letouny Phantom, tak i Tornado, nesly střely polozapuštěné do trupu. Pro použití na letounech Tornado však musely být střely poněkud upraveny na modifikaci \"5000 TEMP\". První jednotka letounů Tornado F.3 dosáhla operační způsobilosti s raketami Skyflash v roce 1987.  U RAF byly střely používány v kombinaci se čtveřicí střel krátkého dosahu, a to buď AIM-9 Sidewinder nebo ASRAAM.  Královské letectvo i Švédsko podporovalo zpočátku vývoj nové verze střely, pod označením Skyflash Mk.2 (nebo Active Skyflash) s aktivním radarovým navádění. Britský zájem na vývoji nové střely skončil v roce 1981. Společnost BAe udržovala možnost vývoje druhé generace střely až do začátku 90. let 20. století, ale potenciální zákazník se neobjevil.  Další pokračování vývoje střel Skyflash pokračovalo pod kódovým názvem S225X, a tyto studie se staly základem nové evropské střely vzduch-vzduch MBDA Meteor.  V roce 1996 zahájilo RAF program \"„Capability Sustainment Programme“\", který mimo jiné zahrnoval nahrazení střel Skyflash raketami AIM-120 AMRAAM. Střely AMRAAM jsou vybaveny aktivním radarovým vyhledávačem a pokročilým počítačovým systémem, který střele dává schopnost „vystřel a zapomeň“, tzn. že vlastní navedení střely na cíl je zcela nezávislé na mateřském letounu. Plné operační schopnosti dosáhlo RAF se střelami AMRAAM v roce 2002. První zmínka o střele AMRAAM jako o možné náhradě střel Skyflash pochází už z roku 1986.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "\"Technické údaje pocházejí z publikace „Vojenské Rakety“.\"", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Itálie Saúdská Arábie Spojené království Švédsko", "section_level": 1}], "src_summary": "British Aerospace Skyflash byla poloaktivní radarem naváděná raketa vzduch-vzduch středního dosahu odvozená od amerických raket AIM-7 Sparrow. Byla používána na britských letounech F-4 Phantom a Tornado F3, italských a saúdskoarabských letounech Tornado a na švédských letounech Saab 37 Viggen. Rakety byly nahrazeny lepšími střelami AIM-120 AMRAAM.", "tgt_summary": "天闪(Sky Flash)空对空导弹是英国以美国AIM-7E-2麻雀半主动雷达导引空对空导弹改良而来。英国采用麻雀导弹作为改良来源的用意在于皇家空军的F-4能够在不需要大幅改装下同时采用这两种导弹。在外观上,天闪与麻雀非常相似,性能上借由电子科技的进步而大幅改善麻雀的诸多缺点,目前已全数除役。", "id": 413869}
{"src_title": "Císařovna vdova Čou", "tgt_title": "孝肅皇后", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se roku 1430, pocházela z okresu Čchang-pching nedaleko Pekingu, byla dcerou Čou Nenga (周能). Stala se jednou z vedlejších manželek Jing-cunga, císaře čínské říše Ming. Měla s ním dva syny, roku 1447 Ču Ťien-šena, císařova nejstaršího, roku 1455 Ču Ťien-ceho, císařova šestého syna, a jednu dceru.  Roku 1449 byl Jing-cung poražen a zajat Mongoly a na trůn nastoupil jeho mladší bratr Ťing-tchaj. Následující rok Mongolové Jing-cunga vrátili, zůstal však v izolaci v domácím vězení, dokud ho počátkem roku 1457 státní převrat nevynesl k moci. Paní Čou s ním domácí vězení sdílela a v důsledku s tím spojeného strádání se stala invalidní.  Po smrti Jing-cunga roku 1464 se novým císařem stal jeho nejstarší syn a korunní princ Ču Ťien-šen známý jako císař Čcheng-chua. Paní Čou se ihned dostala do sporu o prestiž a postavení s Jing-cungovou vdovou, císařovnou Čchien. Podle zákonů měla totiž císařovna Čchien dostat titul císařovna vdova (\"chuang-tchaj-hou\"), ale paní Čou si stejný titul nárokovala také. Argumentovala bezdětností paní Čchien, proti níž vyzdihovala své postavení matky panovníka, a svou věrnost Jing-cungovi, když byl držen v domácím vězení v letech 1450–1457.  Ve sporu císař váhal s podporou té či oné strany, nakonec podle návrhu velkých sekretářů Pcheng Š’a a Li Siena dostala paní Čou titul „císařovna vdova“ (\"chuang-tchaj-hou\"), ale císařovna Čchien lepší titul „císařovna vdova Cch’-i“ (, \"Cch’-i chuang-tchaj-hou\", „Laskavá císařovna vdova“). Paní Čou to vnímala jako diskriminaci a soustavně tlačila na své zrovnoprávnění.  O čtyři roky později, když paní Čchien zemřela a byla uložena do Jing-cungovy hrobky v mauzoleu Jü-ling, paní Čou protestovala, s tím, že to má být její čest. Trvala na svém požadavku čtyři dny, než ustoupila poté, co 19. června 1468 několik set úředníků osm hodin bědovalo před jejím palácem. Přesto, když po její smrti roku 1504 byla hrobka otevřena, zjistilo se, že císařovna Čchien leží v samostatné komoře.  Po roce 1475 vychovávala Čcheng-chuova nejstaršího syna Ču Jou-tchanga, pozdějšího císaře Chung-č’. Čcheng-chuova oblíbenkyně a konkubína Wan Čen-er totiž s ním neměla syna a cítila se kvůli tomu ohrožená eventuálními potomky jiných panovníkových žen, které nutila k potratům. Přesto se roku 1470 podařilo před ní utajit narození Ču Jou-tchanga, který pak pět let žil v utajení v komnatách bývalé císařovny Wu.  Roku 1487 obdržela čestnější titul císařovna vdova \"Šeng-cch’-žen-šou\" (, \"Šeng-cch’-žen-šou chuang-tchaj-hou\"), po nástupu nového císaře (Chung-č’a) byla jakožto panovníkova babička jmenována velkou císařovnou vdovou (, \"ta chuang-tchaj-hou\").  Zemřela roku 1504.", "section_level": 1}], "src_summary": "Císařovna vdova Čou (; 1430–1504), posmrtným jménem císařovna Siao-su (), byla čínská císařovna vdova, jedna z konkubín císaře říše Ming Jing-cunga a matka císaře Čcheng-chuy.", "tgt_summary": "孝肃皇后(1430年-1504年),周氏,明英宗朱祁镇贵妃,明宪宗朱见深生母,昌平县人。父周能后追赠为宁国公,弟周寿后封为庆云侯,周彧后封为长宁伯。周贵妃曾经再三破坏礼法与英宗的遗愿、排挤并欲取代钱皇后的嫡后地位。", "id": 1508866}
{"src_title": "Glarus", "tgt_title": "格拉魯斯", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Glarus byl poprvé zmíněn latinsky na začátku devátého století jako \"Clarona\". V roce 1178 byl poprvé zmíněn německy jako \"Glarus\".  10. února 878 císař Karel III. Tlustý daroval své ženě kláštery Säckingen, St. Felix a Regula v Curychu. Jejich pozemky poskytly rozšířený politický vliv a obrovskou půdu. Pozemky pokrývaly území Rhine, údolí Fricktal v nynějším Aargau a Glarus, jižní Hotzenwald a půdy Curychu podél jezera Walen. Glarus přetrval pod nadvládou opatství až do roku 1395, kdy se od něj odtrhl a stal se nezávislým.  Hlavním městem údolí Linth se Glarus stal v roce 1419. V osmnáctém a devatenáctém století se údolí začalo industrializovat.  Vůdce švýcarské reformace Ulrich Zwingli okolo roku 1506 v Glarus začínal sloužit jako pastor. Sloužil deset let a zapojil se i do politiky.  Vojáci z Glarus byli najímáni jako žoldáci po celé Evropě. Švýcarská konfederace byla zapletena do několika rozdílných válečných tažení s jejími sousedy (Francouzi, Habsburky a Papežskými státy) – Zwingli se důrazně postavil na stranu Říma. Na oplátku ho papež Julius II. ocenil poskytnutím pravidelné penze. Zwingli se zhostil role kaplana v několika italských válečných taženích, včetně bitvy u Novary v roce 1513. Nicméně zničující porážka Švýcarska v bitvě o Marignano způsobila změnu nálady v Glarus. Občané se začali přiklánět spíše na stranu Francouzů, než papeže. Zwingli jako papežův partyzán se ocitl v obtížné situaci a rozhodl se ustoupit do Einsiedelnu.  V roce 1528 získala Reformace v Glarus základnu, spravovanou z Curychu Zwinglim. I přesto, že deset let v Glarus kázal, zůstalo město silně katolické. Nicméně díky Druhé válce Kappel (\"Zweiter Kappelerkrieg\") v roce 1531 byla katolíkům a protestantům dána práva zvolit si svou vlastní víru. To vedlo k tomu, že obě náboženské skupiny využívaly městský kostel současně, což vedlo k nespočtu problémů. V osmnáctém století obě skupiny městský kostel stále sdílely, ale již měly své vlastní vedení.  Po Francouzské invazi se v roce 1798 Glarus stal hlavním městem Kantonu Linth v Helvétské republice. Veškeré administrace kantonu byla přesunuta do Glarus. Noví správci měli velké problémy s ustavením a prosazováním nových směrnic.  V říjnu 1802 vzhledem k problémům, které správci v Glarus měli byla administrativa přesunuta do Rapperswil.  V roce 1803 byl Kanton Linth rozpuštěn a Glarus se stal hlavním městem menšího stejnojmenného kantonu.  Železnice dosáhla z Weesen až ke Glarus v roce 1859. Prodloužena do Schwandenu a Lithalu byla v roce 1879.  10. května 1861 bylo město zdevastováno požárem. Celková ztráta činila kolem půl milionu šterlinků. Okolo dvou třetin Glarus (593 budov) bylo spáleno na popel. Po této události byl Glarus přestavěn ve stylu bloků podle konstrukčních plánu Bernharda Simona a Johanna Caspara Wolffa.  V roce 1894 byl k ochraně pracovníků zaveden a v Glarus následně představen pracovní zákon. Zákon zakazoval pracovníkům pracovat déle, než 12 hodin denně.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Město je situováno v širokém údolí mezi horou Glärnisch a řekou Linth.  Před rokem 2011 tvořilo území obce 69,2 km2. Z toho 23 % bylo využito k zemědělským účelům, 31,4 % bylo zalesněno a 2,7 % osídleno (budovy a komunikace). Zbylá část území (42,9 %) byla neproduktivní.  Po začlenění obcí Enneda, Netstal a Riedern v roce 2011 bylo území Glarus rozšířeno na 103,6 km2.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Populace Glarus čítala ke dni 31.12.2011 12 291 obyvatel, včetně Ennendy, Netstalu a Riedern. V roce 2007 bylo 23,7 % obyvatel cizí národnosti.  Růst populace za posledních 10 let dosáhl hodnoty 7,4 %. Většina populace (v roce 2000) mluvila německy (86,0 %), druhým nejčastějším jazykem byla italština (4,8 %) a třetím albánština (2,6 %)  Ve volbách roku 2007 vyhrála strana SPS, která obdržela 68,9 % hlasů. Většina zbývajících hlasů putovala ke straně SVP (23 %).  Celá švýcarská populace je všeobecně velmi vzdělaná. V Glarus cca 71,3 % obyvatelstva (v letech 25–64) dokončilo buďto vyšší odbornou školu, nebo mělo vyšší vzdělání (univerzita nebo Fachhochschule).  Glarus měl v roce 2005 nezaměstnanost pouze 2,01 %. Ve stejném roce bylo zaměstnáno 49 lidí v primárním ekonomickém sektoru, působilo v něm 17 firem. V sekundárním sektoru bylo zaměstnáno 552 lidí a působilo v něm 78 firem. 3 232 lidí bylo zaměstnáno v sektoru terciárním (410 firem).  Historické znázornění vývoje:", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Glaruská železniční stanice se nachází na lince z Weesenu do Linthalu. Staví v ní expresní vlak Glarner Sprinter, který pokračuje až do Curychu a oblastní vlakové spoje mezi Rapperswillem a Linthalem. Ve městě se nachází další dvě zastávky: v Ennendě a Netstalu.", "section_level": 1}, {"title": "Počasí.", "content": "V období 1961 až 1990 propršelo v Glarus průměrně 148,2 dnů v roce a průměrně spadlo 1 416 mm srážek. Nejvlhčí měsíc byl srpen, během kterého na Glarus spadlo v průměru 177 mm srážek. Během nejvlhčího měsíce proprší v průměru 14,7 dne. Měsíc s nejvyšším počtem deštivých dnů byl červen s průměrem 15,1 dne, ale pouze se 164 mm srážek.  Naopak za nejsušší měsíc byl označován leden s průměrem 84 mm srážek za 14,7 dnů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Glarus (: \"Glaris\", italsky \"Glarona\", rétorománsky \"Glaruna\") je hlavním městem stejnojmenného kantonu ve Švýcarsku. Leží na řece Linth v předhůří Glarnských Alp. 1. ledna 2011 byly k městu přičleněny obce Ennenda, Netstal a Riedern.", "tgt_summary": "格拉鲁斯()是位于瑞士联邦东部的一座城市。格拉鲁斯是格拉鲁斯州的首府所在地。该市面积为107.20平方千米,海拔高度474米,2017年12月31日人口为12,521人。该市曾于1861年遭遇大火。1864年,欧洲第一个保护工人的法律于格拉鲁斯通过,该法律规定工人每日工作不得超过12小时。", "id": 913656}
{"src_title": "Oh! Susanna", "tgt_title": "哦,苏珊娜", "src_document": [{"title": "Počátky.", "content": "Foster napsal píseň poté, co se roku 1846 přestěhoval do Cincinnati v Ohiu. Poprvé však byla \"Oh! Susanna\" zahrána až 11. září roku 1847, a to v cukrárně v pensylvánském Pittsburghu. O rok později ji zpět v Cincinnati vydalo nakladatelství \"W. C. Peters & Co.\" a píseň se začala šířit mezi kabaretní soubory. Jak tehdy nebylo vůbec neobvyklé, mnozí si píseň chtěli přivlastnit a hlásili se o její autorství - mezi lety 1848 a 1851 byla jako plagiát nejméně jednadvacekrát vydána znovu. Sám Foster nakonec za píseň utržil pouhých 100 dolarů (v dnešním přepočtu necelé 3000 dolarů), pro vzrůstající popularitu písně se mu však podařilo uzavřít smlouvu na dvoucentový podíl z každé prodané kopie s firmou \"Firth, Pond & Company\", pročež se stal vůbec prvním americkým zcela profesionálním písníčkářem.  Jméno \"Susannah\" (Zuzana) zvolil Foster dost možná kvůli své zesnulé sestře Charlotte, která se prostředním jménem zvala právě Susannah.  \"Oh! Susanna\" se stala nejen nejznámější písní Stephena Fostera, ale i jednou z nejznámějších amerických písní vůbec. Žádné americké skladby před touto nebylo prodáno více než 5 000 kopií; zato kopií \"Susanny\" bylo prodáno přes 100 000. Později se píseň (s novými slovy, tentokrát o cestování do Kalifornie s rýžovací pánví) také stala neoficiální hymnou kalifornských zlatokopů.", "section_level": 1}, {"title": "Skladba.", "content": "V písni se mísí hned několik hudebních stylů. \"Banjo\" zmiňované v úvodu odkazuje na nástroj afrického původu, ovšem rytmus je převzat z evropské (původem české) polky, která právě v době vzniku písně dobývala Ameriku. Nápěv je založen na durové pentatonické stupnici.  Doprovod písně tradičně tvoří kytara a harmonika a v pozadí klavír, banjo a saxofon.", "section_level": 1}, {"title": "Slova.", "content": "Původní slova písně zní:  Pozdější tvář písně, v čisté angličtině bez původního Fosterova pensylvánského nářečí a již nezmiňující smrt pěti set černochů:  Zlatokopecká verze:  Píseň (respektive její dvě nejznámější sloky) se dočkala i českého překladu, jehož autorem je český spisovatel Josef Škvorecký:", "section_level": 1}, {"title": "Coververze.", "content": "Píseň Oh! Susanna byla během let nazpívána několika desítkami interpretů. Například, na své album \"Sweet Baby James\" ji zařadil americký zpěvák James Taylor. V roce 2012 tuto píseň nahrál Neil Young společně se skupinou Crazy Horse a vydal ji na svém albu \"Americana\". Mimo to byla nazpívána v několika dalších jazycích, například v italštině nebo v nizozemštině.  V Česku se \"Zuzana\" těší oblibě jako trampská píseň, to hned ve dvou verzích. Známější verzi, s výše zmíněným textem Josefa Škvoreckého, nazpíval Waldemar Matuška. Text druhé verze napsal Milan Dufek a nahrála ji skupina Rangers – Plavci.", "section_level": 1}], "src_summary": "„Oh! Susanna“ (v českém prostředí jen Zuzana) je zlidovělá americká píseň, původně šířená minstrelovými kabaretními soubory. Jejím autorem je Stephen Collins Foster a poprvé byla zveřejněna v roce 1848. Pojednává o jižanském kovbojovi, který se svým banjem cestuje z Alabamy do Louisiany, a řadí se mezi nejoblíbenější americké písně vůbec.", "tgt_summary": "哦,苏珊娜(英语:Oh! Susanna),又译噢,苏珊娜,是由美国作曲家史蒂芬·大众特于1847年所编写的一首英文乡村民谣,1848年发布,并曾经风靡全球。它不但是史蒂芬·大众特所著的最有名的歌曲之一,也是历史上最有名和最流行的美国歌曲之一。“哦,苏珊娜”有时亦被视为儿歌。歌名中的\"苏珊娜\"可能是史蒂芬·大众特的姐姐,夏洛特·苏珊娜·大众特(Charlotte \"Susanna\" Foster,1809-1829),她在史蒂夫.大众特三岁时病逝。", "id": 1350497}
{"src_title": "Cosmin Moți", "tgt_title": "科斯明·莫齐", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "V Rumunsku působil v klubech FC Universitatea Craiova a Dinamo Bukurešť, v Itálii pak krátce hostoval v AC Siena.  28. června 2012 podepsal smlouvu s bulharským klubem Ludogorec Razgrad. První gól za Razgrad vstřelil 4. listopadu 2012 při výhře 4:0 nad FC Etar 1924 Veliko Tarnovo. S klubem získal titul v nejvyšší bulharské lize (sezóna 2012/13) a triumf v bulharském Superpoháru (2012). V prvním zápase druhého předkola Ligy mistrů UEFA 2013/14 17. července 2013 nastoupil proti slovenskému celku ŠK Slovan Bratislava. Ludogorec vedl 1:0, ale Slovanu se povedl obrat a zvítězil 2:1. Do Ligy mistrů se s mužstvem nepropracoval, ale zahrál si v Evropské lize 2013/14, kde Ludogorec vypadl až v osmifinále se španělským celkem Valencia CF.  V roce 2014 vyhrál svůj první bulharský double (tzn. vyhrál v sezoně 2013/14 A Grupu i bulharský fotbalový pohár).  Stal se hrdinou odvety play-off předkola Ligy mistrů UEFA 2014/15 27. srpna 2014 proti rumunskému týmu FC Steaua București. Utkání dospělo do penaltového rozstřelu, v němž šel do brány místo vyloučeného brankáře Vladislava Stojanova. Nejenže chytil 2 penalty, ale sám i proměnil svůj pokus a výrazně se přičinil o postup Ludogorce do základní skupiny elitní evropské pohárové soutěže, první v historii klubu. Majitel klubu Kiril Domušjev v euforii navrhl pojmenovat po hráči tribunu domácího stadionu Ludogorec Arena (předkolo se hrálo na Národním stadionu Vasila Levského v Sofii, protože domácí Ludogorec Arena nesplňuje parametry pro evropské poháry).", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Cosmin Moți působil v letech 2003–2006 v rumunském reprezentačním výběru v kategorii do 21 let.  V A-mužstvu Rumunska debutoval 6. února 2008 v přátelském zápase s domácím Izraelem, který Rumunsko prohrálo 0:1. Dostal se na hřiště v samotném závěru utkání.  V témže roce jej trenér Victor Pițurcă nominoval na EURO 2008 v Rakousku a Švýcarsku, nicméně zde si Cosmin nepřipsal ani jeden start (Rumunsko vypadlo se ziskem 2 bodů již v základní skupině C, což byla tzv. „skupina smrti“ – nejtěžší skupina šampionátu ve složení Francie, Nizozemsko, Itálie a Rumunsko).  Trenér rumunského národního týmu Anghel Iordănescu jej vzal na EURO 2016 ve Francii. Rumuni obsadili se ziskem jediného bodu poslední čtvrté místo v základní skupině A.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cosmin Iosif Moți [kosmin josif moci] (* 3. prosince 1984 Reșița, Rumunsko) je rumunský fotbalový obránce a reprezentant, který hraje v bulharském klubu Ludogorec Razgrad.", "tgt_summary": "高斯米·约瑟夫·摩迪(;1984年-12月3日)是一位罗马尼亚足球运动员,现在效力于保加利亚足球甲级联赛球队拉兹格勒卢多戈雷茨足球俱乐部,场上的位置为中后卫。他曾代表罗马尼亚国家足球队参加欧洲足球锦标赛等赛事。", "id": 1382349}
{"src_title": "Ástor Piazzolla", "tgt_title": "阿斯托尔·皮亚佐拉", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Piazzolla se narodil roku 1921 v Mar del Plata v Argentině. Byl jediným dítětem italských imigrantských rodičů, Vicente \"Nonino\" Piazzolla a Assunta Manetti. Jeho dědeček z otcovy strany, námořník a rybář Pantaleo (později Pantaleón) Piazzolla, se na konci 19. století přistěhoval do Mar del Plata z Trani (přístav v jihovýchodním italském regionu Apulie). Jeho matka byla dcera dvou italských přistěhovalců z Lucky v Toskánsku.  V roce 1925 se rodina přestěhovala do Greenwich Village v New Yorku. Doma poslouchal nahrávky tangového orchestru Carlosa Gardela a Julia de Cara a od raného věku byl vystaven vlivům jazzu a klasické hudbě, např. J. S. Bacha. Později v roce 1929 začal hrát na bandoneon, který mu jeho otec koupil v newyorské zastavárně.  V roce 1932 složil Piazzolla své první tango \"La Catinga\". Následující rok absolvoval hudební lekce s maďarským klasickým klavíristou Bela Wildou, žákem Rachmaninova, který ho naučil hrát Bacha na jeho bandoneon. V roce 1934 se seznámil s Carlosem Gardelem, jedním z nejdůležitějších osobností v historii tanga a hrál v jeho filmu El día que me quieras. Gardel pozval mladého Piazollu, aby se k němu připojil na turné jako hráč na bandoneon. To mu pro nízký věk zakázal jeho otec, což se nakonec ukázalo jako velké štěstí - sestava celého orchestru bohužel zahynula při leteckém neštěstí.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V roce 1936 se vrátil se svou rodinou do Mar del Plata, kde začal hrát v různých orchestrech. Tou dobou objevil hudbu Elviina Vardara. Vardarova romantická interpretace tanga Piazzollu ovlivnila (o pár let později dokonce přijme Vardara jako houslistu do svého Orquesta de Cuerdas a také kvintetu).  Inspirován Vardarovým stylem tanga se v 17 letech Piazzolla přestěhoval do Buenos Aires (1938), kde o rok později vstoupil do orchestru Anibal Troilo - jednoho z největších tango orchestrů té doby. Piazzolla v něm původně hrál jako dočasná náhrada za nemocného Rodrígueze, ale i po jeho návratu zůstal Piazzolla čtvrtým bandoneonistou.  Kromě hraní na bandoneon se Piazzolla věnoval hudebnímu aranžmá a hře na klavír. V roce 1941 si mohl dovolit zaplatit významného argentinského skladatele klasické hudby Alberto Ginastera jako svého učitele hudby. Během pěti let studia s Ginasterou se naučil psát pro orchestr a v roce 1943 začal studovat argentinským pianistou Raúlem Spivakem klavírní hru.  V roce 1946 založil Piazzolla svůj vlastní orquesta típica, který, i když měl podobnou formu jako jiné tangové soubory, mu dal první příležitost experimentovat s vlastním přístupem k aranžmá a hudebnímu vyjádření podstaty tanga.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ástor Piazzolla (11. března 1921 Mar del Plata, Argentina − 4. července 1992 Buenos Aires, Argentina) byl argentinský hudební skladatel a hráč na bandoneon. Zahrnutím prvků jazzu i klasické hudby přetavil tradiční tango do nového stylu nazvaného tango nuevo. Mimo několika desítek alb, která vydal pod svým jménem, spolupracoval například s Gary Burtonem, Gerry Mulliganem nebo Lalo Schifrinem a složil hudbu k řadě filmů. V roce 1991 nahrál album s Kronos Quartetem.", "tgt_summary": "阿斯托尔·潘塔莱昂·皮亚佐拉(西班牙文:,1921年-3月11日-1992年-7月5日),阿根廷作曲家以及班多纽手风琴(Bandoneon)演奏家。作为作曲家的皮亚佐拉,以全方位系统的古典音乐训练为基础,创造性地融合传统古典音乐与爵士乐的作曲风格,将探戈音乐从通俗流行的舞蹈伴奏音乐提升为可以单独在舞台上展示的具有高度艺术性,并能表达深刻哲理的纯音乐形式,并由此创立了“新探戈音乐”()乐派,成为阿根廷文化的代表人物之一,以及南美音乐史上的重要人物。在阿根廷,皮亚佐拉被尊称为“了不起的皮亚佐拉”()。", "id": 589851}
{"src_title": "Národní park Akan", "tgt_title": "阿寒摩周國立公園", "src_document": [{"title": "Geografie parku.", "content": "Národní park Akan lze v zásadě rozdělit na dvě hlavní části – Kawaju a Akan.", "section_level": 1}, {"title": "Kawaju.", "content": "Hora Ió a onsen Kawaju nabízejí přírodní termální prameny a sirné fumaroly. Nedaleko kalderového jezera Kuššaro se nacházejí průsmyk Bihoro a hory Mokoto a Nišibecu. Poloostrov Wakoto na jižní straně jezera je oblastí s vyšší teplotou povrchu a ojediněle přizpůsobenou květenou a zvířenou. Jezero Mašú je také kaldera. Je to jedno z nejčistších jezer na světě s viditelností až do 40 metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Akan.", "content": "Kaldera Akan je masivní kaldera o rozměrech 13 × 24 km. Zdvihá se z ní několik stratovulkánů. Nejvyšší z nich jsou stratovulkány Me-Akan a Akan-Fudži na jihozápadním okraji a O-Akan na severovýchodním, přičemž sopka Me-Akan, která je jednou z nejaktivnějších na ostrově Hokkaidó, je také nejvyšší horou parku.  Jezero Akan neboli \"Akan-ko\", které kalderu vyplňuje, vzniklo asi před 6000 lety. Kromě toho, že je jedním z japonských Ramsarských mokřadů, jsou zde i oblasti s horkým bahnem zvaným \"bokke\". Na ostrově Churui, který je jedním ze čtyř ostrovů v jezeře, se nachází Marimo Exhibition and Observation Center, jež slouží ke zkoumání a pozorování zdejší rostlinné rarity řasokoule zelené.  Při úpatí hory Me-Akan leží jezero Onneto. Nedaleko se nachází vodopád \"Onneto Yu-no-taki\" s horkou vodou. Z plošiny Sokodai asi 15 km od jezera Akan je možné pozorovat dvojici jezer obklopených lesy, jezero Penketo a jezero Panketo. Z observatoře na hoře Hakuto, z hory Kikin a z průsmyku Curumi je krásný výhled na okolní krajinu. Z mostu Takimi, který vede přes řeku Akan, lidé pozorují, jak řeka vytéká z jezera Akan v podobě vodopádu. Nedaleko se též nacházejí jezera Džiro a Taro.", "section_level": 2}], "src_summary": "Národní park Akan 阿寒国立公園 (\"Akan Kokuritsu Kōen\") je chráněná krajinná oblast kategorie V dle klasifikace Mezinárodního svazu ochrany přírody. Rozkládá se na japonském ostrově Hokkaidó. Spolu s Národním parkem Daisecuzan je nejstarším národním parkem na tomto ostrově. Byl založen 4. prosince 1934.", "tgt_summary": "阿寒摩周国立公园(、英语:\"Akan-Mashu National Park\" )为日本北海道道东的国立公园,面积914平方千米。最初名称为阿寒国立公园,于2017年8月8日更为现名。", "id": 1108684}
{"src_title": "Agoda", "tgt_title": "雅高达", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Společnost byla založena na konci 90. let ve městě Phuket v Thajsku pod jménem PlanetHoliday.com a s myšlenkou proniknout do tehdy rychle se rozvíjejícího prostředí internetových vyhledávačů a nabídnout zákazníkům informace o ubytování a cestování v exotických zemích. V roce 2003 se k firmě jako partner přidala společnost PrecisionReservations.com a v roce 2005 se obě společnosti spojily pod značkou Agoda Company Pte. Ltd, registrovanou v Singapuru.", "section_level": 1}, {"title": "Akvizice.", "content": "V listopadu 2007 byla společnost převzata skupinou Priceline.com (Nasdaq:PCLN) a stala se tak třetí mezinárodní akvizicí tohoto největšího na světě prodejce ubytování online. Podle informací z konce roku 2015, společnost nabízí přístup k více než 775 000 hotelům a ubytovacím zařízením, má po celém světě více než 2 000 zaměstnanců z 20 zemí. Jejich webová stránka je k dispozici v 38 jazycích například čínštině (tradiční i jednoduché) angličtině, francouzštině, němčině, španělštině, japonštině, ruštině, korejštině, thajštině i češtině.", "section_level": 1}, {"title": "Činnost.", "content": "Agoda.com zaručuje nejnižší cenu ubytování a pokud zákazník prokáže, že je schopen rezervovat stejný pokoj za nižší cenu vyrovná nebo překoná takovou nabídku. Na webové stránce Agoda se nachází i několik milionů původních hodnocení zákazníku, která umožňují vybrat si nejlepší ubytovací zařízení. Telefonická nebo emailová zákaznická podpora je k dispozici nonstop po celý rok v 17 jazycích.  Agoda.com má k dispozici také mobilní aplikace pro platformy iOS a Android, které zajišťují plnou funkčnost webové stránky.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Agoda.com vyhrála kategorii “Best Accommodation Site” v soutěži Travelmole Web Awards Asia v letech 2008 a 2012.", "section_level": 1}, {"title": "Členství v organizacích.", "content": "Agoda.com je členem PATA (Pacific Asia Travel Association) již od roku 2006.", "section_level": 1}], "src_summary": "Agoda.com je online rezervační platforma nabízející ubytování v hotelech po celém světě, především v Asii. Její sídlo se nachází v Singapuru, jednotlivá oddělení jsou dislokována také v Bangkoku, Kuala Lumpur, Tokiu, Sydney, Hongkongu, Londýně, New Yorku a Budapešti, menší pobočky pak po celém světě v Asii, Africe, na Blízkém východě a v Severní a Jižní Americe.", "tgt_summary": "雅高达(英语:Agoda)公司(英语:goda Company Pte. Ltd.)是一家提供在线酒店预订服务的专业网络旅游服务公司,其主要业务区域遍及整个亚太区。雅高达于 2007 年 11 月正式被美国 Priceline 集团(后更名为 Booking Holdings 集团())收购,成为旗下第三家子公司", "id": 267024}
{"src_title": "Mexická válka za nezávislost", "tgt_title": "墨西哥独立战争", "src_document": [{"title": "Hidalgovo povstání.", "content": "Válka začala pod vedením Miguela Hidalgy y Costilla, kněze v Dolores, 16. září 1810, když Hidalgo ve veřejném projevu přesvědčil obyvatelstvo, že je potřeba vymanit se ze španělského útlaku. Další spojence našla skupina v sousedním městě San Miguel de Grande, kde se k ní připojil také poručík Ignacio Allende, další z vůdčích postav revoluce. Dobyla další města, 21. září Celayu a pak 28. září Guanajuato, přičemž se postupně rozrostla na několik desítek tisíc bojovníků. Pak se ovšem jejich postup zastavil a španělští monarchisté 24. listopadu dobyli Guanajuato zpět. Skutečným obratem ve válce byla ale bitva u mostu přes Calderón 11. ledna 1811, kde početně mnohonásobně slabší monarchisté povstalce zahnali na útěk a způsobili jim velké ztráty.  Španělské armádě se pak podařilo zajmout čtyři vůdce povstání Hidalga, Allendeho, Aldamu a Jimenéze, a všichni byli koncem července 1811 popraveni. Jejich hlavy byly navíc vystaveny v Guanajuatu pro výstrahu.", "section_level": 1}, {"title": "Další boje a výsledek.", "content": "Vůdcem povstalecké armády se stal José María Morelos, který ji vedl až do svého chycení a popravy v roce 1815. V následujících letech se pak povstalecké výboje omezily na spíše partyzánskou válku. Rozhodujícím podnětem, díky kterému povstalci nakonec vyhráli, se stalo znovuzavedení liberální Cádizké ústavy v evropském Španělsku začátkem roku 1820 Ferdinandem VII., následkem kterého začaly podporovat samostatnost i mexické konzervativní kruhy včetně církevních hodnostářů a včetně Agustína de Iturbide, velitele španělských vojsk v Mexiku. Ten se proto rozhodl raději se s povstalci dohodnout na všeobecně přijatelném programu nezávislosti Mexika, při kterém by se Mexiko přidrželo konzervativních hodnot a který měl tři hlavní body:  Podařilo se mu přesvědčit o svém plánu jak vlastní vojáky, tak povstalce vedené Vicentem Guerrerou, a jejich spojená armáda, v jejímž čele stanul, se stala rozhodující mocí. Španělský místokrál Juan O'Donojú pak 24. srpna 1821 v Cordobské smlouvě uznal nezávislost Mexika. Dne 27. září spojená armáda vpochodovala do Mexiko City a následující den byla vydána deklarace nezávislosti Mexického císařství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mexická válka za nezávislost probíhala v letech 1810–1821 a obyvatelé místokrálovství Nového Španělska na jejím konci získali v nově vzniklém Mexickém císařství povstalci požadovanou nezávislost na Španělsku. Probíhala v době, kdy bylo Španělsko v Evropě oslabeno jak napoleonskými válkami, zejména Španělskou válkou za nezávislost, tak vnitřní politickou krizí, a nezávislost získala v rámci hispanoamerických válek za nezávislost i řada dalších jeho kolonií.", "tgt_summary": "墨西哥独立战争(1810-1821)是指墨西哥人民与西班牙殖民当局之间爆发的一系列武装冲突,开始于1810年9月16日。它以理想主义的农民对殖民地领主的反抗为开端,却以自由派与保守派达成同盟而告终。", "id": 1149844}
{"src_title": "Lepší už to nebude", "tgt_title": "尽善尽美", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Melvin Udall pracuje doma ve svém bytě, živí se jako spisovatel romantických bestsellerů. Sám je však misantropický mrzout, který přísně dodržuje rituály dané obsesemi (např. se úzkostlivě vyhýbá všem čárám a rýhám), jimiž trpí. Kontakt s ním je nepříjemný téměř pro každého, kdo se s ním setká. Každé ráno snídá ve stejné restauraci u stejného stolu, přičemž si nosí vlastní plastový příbor, protože trpí mysofobií (kvůli strachu ze špíny se nedotýká lidí ani předmětů, jichž se dotkl někdo jiný). Jeho jednání jakžtakž toleruje servírka Carol Connelly, která ho obsluhuje.  Jednoho dne je Udallův soused Simon Bishop, umělec a homosexuál, přepaden a během loupeže téměř zabit. Simonův přítel Frank donutí Melvina Udalla, aby se postaral o Simonova psíka Verdella po dobu Simonovy hospitalizace. Ačkoliv se Melvin vzpírá, nakonec si k psovi vytvoří citové pouto a Verdell si jej také oblíbí. Natolik, že ztratí zájem o svého pána Simona, který je tím po návratu z nemocnice nepříjemně překvapen.  Melvinův přísně konzervativní způsob života dostane trhlinu poté, co se Carol rozhodne odejít z restaurace a najít si práci blíže k domovu, aby mohla být po ruce svému synovi Spencerovi, který trpí vážným astmatem. Melvin ji vyhledá a rozhodne se zaplatit drahou léčbu pro Spencera, aby se Carol mohla vrátit do jeho oblíbené restaurace na Manhattanu a obsluhovat ho.  Mezitím se Simon ocitá v těžké situaci, nákladná léčba způsobila jeho finanční insolvenci a opustila jej múza. Přítel Frank Simonovi navrhne, aby odjel k rodičům do Baltimore a požádal je o peníze. To se Simonovi nezamlouvá, protože otec jej zavrhl kvůli sexuální orientaci, ale nemá příliš na výběr. Protože je Frank zaneprázdněn, domluví se Simon s Melvinem, aby jej odvezl. Melvin si vymíní účast Carol (zdůvodní jí to jako projev vděku za uhrazenou léčbu synovi). Frank půjčí Melvinovi své auto, (kabriolet Saab 800 SE). V Baltimore Carol přesvědčí Melvina, aby ji vzal na večeři. Zdá se, že by mohla mezi nimi přeskočit jiskra, ale Udall způsobí další ze svých četných faux pas a rozčilená Carol kvapně odchází.  V hotelovém pokoji si Carol odloží šaty a poslouží Simonovi jako model k naskicování aktu. Simon je opět schopný tvořit. Poté se krátce sejde s rodiči. Melvin je namíchlý. Během cesty zpět vládne ve voze chladná atmosféra. V New Yorku Carol sdělí Melvinovi, že si nedovede představit společné soužití. Simon (kterého Melvin ubytoval u sebe, dokud se nezmůže na nový byt) ho však přesvědčí, aby se Carol jen tak lehce nevzdával. Spisovatel dívčích románů na jeho slova dá a jede za Carol domů, kde jí složí poklonu. Film končí happy endem, dvojice se jde spolu brzy ráno projít městem.", "section_level": 1}, {"title": "Soundtrack.", "content": "Soundtrack obsahuje instrumentální skladby zkomponované Hansem Zimmerem a písně nazpívané různými umělci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lepší už to nebude (anglicky \"As Good as It Gets\") je americká filmová romantická komedie z roku 1997 režiséra Jamese Lawrence Brookse. Líčí příběh misantropického spisovatele (hraje Jack Nicholson) s obsedantně kompulzivní poruchou, který se paradoxně živí psaním romantických příběhů. Své chování je ochoten změnit poté, co se blíže seznámí se servírkou Carol Connelly. Film je proložen spoustou vtipných komentářů a výroků hlavní postavy.", "tgt_summary": "是一部1997年的电影,其讲述了一名患有洁癖强迫症,脾气坏并憎恶同性恋的作家(杰克·尼科尔森饰)之故事。", "id": 1482045}
{"src_title": "Sladký ničema", "tgt_title": "甜蜜与卑微", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Americký jazzový kytarista Emmet Ray (Sean Penn) zazářil ve 30. letech 20. století několika nahrávkami v hudebním nakladatelství RCA Victor. Natočil jen několik skladeb z finančních důvodů, když zvukový záznam hry odmítal pro obavu kopírování svého stylu a ztrátu jedinečnosti. Z pozornosti publika se však vytratil za záhadných okolností.  Ačkoli představoval nadaného hudebníka, jeho soukromý život byl značně neuspokojivý. Marnotratně rozhazoval peníze, měl silnou náklonnost k ženám, k nimž se odmítal citově vázat, protože byl přesvědčen, že jeho jedinou opravdovou láskou je hudba. Stal se dokonce pasákem. Pro závislost na alkoholu často zmeškal začátek vystoupení svého kvintetu nebo se nedostavil na pódium vůbec. Po hudbě bylo jeho nejoblíbenější zábavou střílení krys na smetištích a sledování vlaků. Idealizoval si francouzského kytaristu Djanga Reinhardta narozeného v Belgii. Při obou setkáních v Evropě omdlel. Když jej spoluhráči před vystoupením navedli, že v publiku zahlédli Reinhardta, nebyl schopen vystoupit a přes střechy utekl pryč. Považoval se za druhého nejlepšího kytaristu na světě.  Během jednoho odpoledne na kolonádě ulovil se svým bubeníkem párek dívek. S plachou a němou Hattie (Samantha Mortonová) poté navázal vztah. Přes potíže v komunikaci s ní vytvořil dvojici, když ji s sebou vzal za prací do Hollywoodu. Tam se během koncertu seznámil s přitažlivou ženou z vyšších kruhů Blanche (Uma Thurman). Přestože nóbl dáma v Emmetovi viděla především barvitý příklad člověka z nižší společenské třídy, jenž se měl stát inspirací pro její literární tvorbu, vzájemná náklonnost vyvrcholila sňatkem. Ve společném životě žena zjistila, že kytaristu zmítají noční můry a během spaní vykřikuje jméno Hattie, kterou bez rozloučení opustil.  Když se Emmet na vlastní oči přesvědčil, že klepy o podvádění ze strany Blanche s gangsterem Alem Torriou (Anthony LaPaglia) nelhaly, vydal se opět za Hattie. Bývalé partnerce navrhl, že by s ním mohla odjet do New Yorku, kde získal další práci. Němá dívka mu však na lísteček napsala, že je šťastně vdaná a po dalším dotazu vyšlo najevo, že má dceru.  S novou známostí si kytarista vyjel sledovat noční vlaky. Mezi oběma se však rozhořela hádka, když dívka nechápala smysl této záliby. Emmet začal brnkat na kytaru oblíbenou melodii Hattie, náhle jej popadl amok – vykřikl: „\"Udělal jsem chybu! Všechno jsem zvoral\",“ a nástroj roztřískal o strom.  Poté se vytratil neznámo kam, snad do Evropy...", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Po natočení svého druhého filmu \"Seber prachy a zmiz\" v roce 1969, podepsal Woody Allen smlouvu s filmovým studiem United Artists na režírování několika dalších snímků. Tematicky měl volné ruce, když mohl napsat cokoli chtěl. Jako klarinetista a zanícený jazzový nadšenec se rozhodl předložit scénář \"The Jazz Baby\" o jazzovém hudebníkovi, jehož děj je zasazen do třicátých let 20. století. Režisér později sdělil, že manažeři United Artists byli: „\"překvapeni... protože očekávali komedii. Byli dost znepokojeni a řekli mi: 'Uvědomujeme si, že jsme s vámi podepsali smlouvu, podle níž si můžete dělat cokoli chcete. Ale chceme vám říct, že se nám tohle opravdu nezamlouvá.' \"“ Allen se studiem souhlasil a místo zamýšleného díla napsal i zrežíroval film \"Banáni\". V roce 1995 pustil námět \"The Jazz Baby\" z hlavy „jako pravděpodobně příliš ambiciózní“.  Přesto se k němu v roce 1998 vrátil, přepsal scénář a projekt přejmenoval na \"Sweet and Lowdown\". Do titulní postavy jazzového kytaristy Emmeta Raye, již původně plánoval pro sebe, obsadil herce Seana Penna; uvažoval také o Johnnym Deppovi, který už měl jiné pracovní závazky. Ve věci spolupráce s Pennem, jehož předcházela reputace umělce, s nímž se těžko pracuje, později uvedl: „\"Vůbec jsem s ním neměl žádný problém... Vydal ze sebe všechno, přijal vedení a přičinil se svým dílem... fantastický herec\".“  V rozhlasovém rozhovoru s Howardem Sternem z 26. října 2009 herečka Rosie O'Donnellová tvrdila, že jí Woody Allen roli Hattie nabídl, ačkoli vyjádřila znechucení nad režisérovým vztahem se Soon-Yi Previnovou. Na otázku, zda by ji lákalo přijmout roli navzdory osobním pocitům odpověděla, že „o tom ani jednu minutu neuvažovala“. Postavu ztvárnila Samantha Mortonová, jejíž Hattie silně připomíná Gelsominu, zahranou Giuliettou Masinovou ve Felliniho neorealistickém dramatu \"Silnice\".  Za herecký výkon byl Sean Penn nominován na Oscara za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli a Samantha Mortonová na Oscara za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli, přestože na plátně nepronesla ani jedno slovo. Allen herečce poradil, aby postavu němé Hattie „\"hrála jako Harpo Marx. A ona odvětila: 'Kdo je Harpo Marx?', a já si uvědomil, jak je mladá. Pak jsem jí o něm řekl [a] ona se vrátila a zhlédla filmy\".“ Za předvedený výkon obdržela kladné kritiky. Například kritička Stephanie Zacharek na Salon.com napsala, že „\"potichu rozmetala [film]...Nic podobného jako její výkon jsem za poslední léta neviděla\".“  Snímek \"Sladký ničema\" byl celý natočen na lokacích v New Yorku a New Jersey. Děj se ovšem odehrává v oblasti Chicaga a Kalifornii.  Pro Alisu Lepselterovou to byl první Allenův film, který sestříhala. Od této chvíle se podílela na všech jeho dalších snímcích, když jako střihačka nahradila Susan E. Morseovou, která s režisérem spolupracovala přes dvacet let.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Hudbu pro film aranžoval a vedl Dick Hyman. Všechna kytarová sóla jsou hrána Howardem Aldenem, který také připravoval Seana Penna při hře na kytaru.  Dalšími kytaristy byli Bucky Pizzarelli a James Chirillo. První z nich se podílel na všech nahrávkách, druhý pak na skladbě \"Sweet Georgia Brown\". Ta ve filmu zazní během úvodu koncertu, kdy opilý Emmet vrávorá na židličce snášející ho se srpku měsíce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sladký ničema () je americké komediální drama z roku 1999, napsané a režírované Woodym Allenem, který spolu s dalšími osobami film doprovází komentáři.", "tgt_summary": "《甜蜜与卑微》(又名甜美与卑微)是1999年伍迪·艾伦编导的一部喜剧类剧情片。西恩·潘饰演了一位天才爵士吉他手,并凭此片被提名奥斯卡最佳男主角。萨曼莎·莫顿被提名奥斯卡最佳女配角。", "id": 1594323}
{"src_title": "Dušan Basta", "tgt_title": "杜桑·巴斯塔", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "V letech 2002–2008 hrál za přední srbský tým Crvena Zvezda Bělehrad, se kterým vyhrál třikrát ligový titul i prvenství v národním poháru. V červenci 2008 odešel do italského klubu Udinese Calcio a nastoupil zde k předsezónním přátelským utkáním. Udine nicméně nechtělo využít pro Bastu jedné ze dvou kvót pro hráče mimo Evropskou unii a Basta tak odešel na sezónní hostování do US Lecce. Od sezóny 2009/10 již působil v Udine.  V červnu 2014 přestoupil do SS Lazio, kde podepsal čtyřletou smlouvu.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Srbsko a Černá Hora.", "content": "V A-mužstvu Srbska a Černé Hory debutoval 31. března 2005 v kvalifikačním domácím zápase se Španělskem, šel na hřiště v 77. minutě. Střetnutí skončilo remízou 0:0.  Byl součástí srbskočernohorského týmu na Mistrovství světa 2006 v Německu, ale do žádného ze tří utkání svého celku na turnaji nezasáhl. Reprezentace Srbska a Černé Hory skončila bez jediného bodu na poslední příčce základní skupiny C.", "section_level": 2}, {"title": "Srbsko.", "content": "Basta hrál v srbské reprezentaci do 21 let, kterou určitou dobu vedl jako kapitán.  Zúčastnil se Mistrovství Evropy hráčů do 21 let 2006 v Portugalsku, kde Srbsko podlehlo v semifinále Ukrajině 4:5 v penaltovém rozstřelu. Basta svůj pokus proměnil. Hrál rovněž na Mistrovství Evropy hráčů do 21 let 2007 konaném v Nizozemsku, kde Srbsko po výhrách 1:0 nad Itálií a Českou republikou a prohře 0:2 s Anglií obsadilo se 6 body první místo základní skupiny B a poté dokráčelo až do finále, kde podlehlo domácímu Nizozemsku 1:4.  V A-mužstvu Srbska debutoval 29. 2. 2012 v přátelském zápase v Larnace proti reprezentaci Kypru (remíza 0:0).  6. února 2013 vstřelil svůj premiérový gól v srbské reprezentaci v přátelském zápase s domácím Kyprem, Srbsko zvítězilo 3:1.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dušan Basta (srbskou cyrilicí Душан Баста, * 18. srpna 1984 Bělehrad, SFR Jugoslávie) je srbský fotbalový obránce a reprezentant, v současnosti působí v italském klubu SS Lazio.", "tgt_summary": "杜桑·巴斯塔(,1984年-8月18日),是一名塞尔维亚足球运动员,司职后卫,曾经效力于意大利足球甲级联赛球队拉齐奥。他曾经代表塞黑国家队参加2006年世界杯足球赛。", "id": 2755851}
{"src_title": "Citlivka", "tgt_title": "含羞草屬", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Citlivky mají poměrně rozmanitý vzhled, mohou to být stromy, keře, liány, polokeře i byliny. Některé druhy jsou otrněné. Listy jsou dvojnásobně zpeřené, tvořené 1 až 20 postranními osami s 1 až mnoha lístky. Postranní osy mohou být i dlanitě uspořádané. U většiny druhů chybějí na listech a řapících extraflorální nektária. Palisty bývají drobné, opadavé a nejsou přeměněny v ostny. Listy jsou u mnohých druhů citlivé na dotyk a zavírají se také na noc či při nepříznivém počasí. Květenství jsou různá, nejčastěji kulovitá nebo válcovité klasy. Květy jsou 3 až 5-četné, oboupohlavné nebo oboupohlavné a samčí. Okvětí je nenápadné a je z funkčního hlediska nahrazeno četnými dlouhými a často nápadně zbarvenými tyčinkami. Kalich může být zvonkovitý a na konci krátce zubatý až uťatý nebo laločnatý. Korunní lístky jsou na bázi srostlé, drobné. Tyčinky jsou výrazné, volné nebo na bázi srostlé v trubičku, obvykle bílé nebo růžové, řidčeji žluté, v počtu 4 nebo 8. Semeník obsahuje mnoho vajíček a nese nitkovitou čnělku. plod je poltivý, nazývaný \"craspedium\". Je tvořen vytrvalým pevným rámcem z něhož za zralosti vypadávají jednotlivé jednosemenné díly. Plod bývá plochý a může být tenký nebo kožovitý.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod citlivka zahrnuje asi 490 až 510 druhů. Je rozšířen především v tropické a subtropické Americe, méně i v tropech Starého světa, zejména na Madagaskaru (asi 30 druhů), v tropické Africe (2 druhy) a v Indii (2 druhy). Citlivka stydlivá (\"Mimosa pudica\") pochází z tropické Ameriky, rychle se však rozšířila do tropů celého světa. V Severní Americe roste 19 druhů. Většina je omezena na teplé jižní státy s výjimkou druhu \"Mimosa nutallii\" (syn. \"M. quadrivalvis\" var. \"nuttallii\"), který zasahuje na sever až do Severní Dakoty.  Citlivky nejčastěji rostou v sezónně suchých lesích, na savanách, v keřové vegetaci různých typů a v tropických horských lesích.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V klasických botanických systémech byl rod \"Mimosa\" nejčastěji řazen spolu s dalšími asi 60 rody do obsáhlé čeledi \"Mimosaceae\" neboli citlivkovité (Cronquist, Dahlgren) nebo případně při širším pojetí bobovitých jako podčeleď \"Mimosoideae\" (Tachtadžjan). S nástupem molekulární systematiky se ukázalo, že klasické členění bobovitých rostlin na tři velké větve (\"Caesalpiniaceae\", \"Mimosaceae\" a \"Fabaceae\", respektive \"Caesalpinioideae\", \"Mimosoideae\" a \"Faboideae\") je problematické, neboť zvláště \"Caesalpiniaceae\" jsou v takovém pojetí parafyletické. Proto byly v systému APG všechny rody vřazeny do bobovitých jako podčeleď \"Mimosoideae\", která byla následně v roce 2017 vřazena do podčeledi \"Caesalpinioideae\". Bývalá čeleď citlivkovité zde tvoří monofyletickou skupinu a bývá rozdělována celkem do 3 tribů: \"Mimoseae\" (asi 40 rodů), \"Acacieae\" (jediný rod) a \"Ingeae\" (asi 35 rodů). Rod \"Mimosa\" je v klasifikaci bobovitých součástí tribu \"Mimoseae\". Množství synonym v přehledech druhů tohoto rodu svědčí o složité taxonomické minulosti. Mezi nejblíže příbuzné rody náleží \"Parapiptadenia\", \"Piptadenia\", \"Stryphnodendron\", \"Microlobius\" a \"Anadenanthera\".  Názvem \"mimóza\" se občas nesprávně označují různé vesměs subtropické okrasné dřeviny s podobnými listy, jako je \"Leucaena leucocephala\" nebo albízie růžová (\"Albizia julibrissin\"). Jako \"mimóza\" se často prodává také akácie \"Acacia dealbata\" (syn. \"A. decurrens\"), dřevina původem z Austrálie a ve Středomoří hojně pěstovaná, s podobnými listy a vonnými žlutými květy.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Citlivka stydlivá (\"Mimosa pudica\") obsahuje jedovatý alkaloid mimosin. Některé druhy, např. brazilská \"Mimosa tenuiflora\", obsahují tryptaminové alkaloidy, zejména DMT.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Citlivky jsou známé především jako botanická atrakce pro svoji sensibilitu. Nejčastěji je pěstována citlivka stydlivá (\"Mimosa pudica\"). Řidčeji se lze ve sklenících botanických zahrad setkat s druhem \"Mimosa spegazzinii\". Některé druhy citlivek se v tropech pěstují jako okrasné rostliny. Mimo již zmíněné citlivky stydlivé je to zejména mexická \"Mimosa martindelcampoi\" s krásnými růžovitými kulovitými květenstvími. Brazilský druh \"Mimosa scabrella\" (syn. \"M. bracaatinga\") se vyznačuje velmi rychlým růstem, tříletý porost již dosahuje výšky okolo 15 metrů. V minulosti byla vysazována kolem železnic jako palivo pro parní lokomotivy, v dnešní době je pěstována jako zelené hnojení, palivo i okrasná dřevina. V Brazílii je tento druh v současnosti vysazován jako stínící dřevina na kávových plantážích a slouží též k rychlému zalesňování a výrobě papíru.  \"Mimosa tenuiflora\" (dříve známá pod jménem \"Mimosa hostilis\") je trnitý keř pocházející ze suchých oblastí Brazílie. V kořenech obsahuje silně halucinogenní látku zvanou dimethyltryptamin (DMT). Rostlina je známa také pod jménem \"jurema\". Některé druhy citlivky jsou používány v místní medicíně. Jihoamerická \"Mimosa polydactyla\" má sedativní účinky a je podávána při nespavosti a nervozitě. Citlivka stydlivá (\"Mimosa pudica\") je jako léčivka používána v tropické Americe, v Asii i na Madagaskaru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Citlivka (\"Mimosa\") je rod rostlin řazený do čeledi bobovité (\"Fabaceae\"). Zahrnuje okolo 500 druhů a je rozšířen především v tropické Americe. Citlivky jsou dřeviny i byliny s dvakrát složenými listy a nápadnými květenstvími s dlouhými tyčinkami. Jsou známé díky sensibilitě listů, které se u některých druhů při dotyku zavírají a sklápějí. Nejčastěji pěstovaným druhem, s nímž se lze setkat i v českých květinářstvích, je citlivka stydlivá (\"Mimosa pudica\").", "tgt_summary": "含羞草属(学名:)是豆科下的一个属,超过700个物种。其学名\"Mimosa\"得名自希腊文中的「μιμος」(\"mimos\"),意为「模仿」。", "id": 825309}
{"src_title": "Bohdan Bondarenko", "tgt_title": "博赫丹·邦达连科", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Jeho prvním cenným úspěchem byl zisk bronzové medaile na MS juniorů v Pekingu v srpnu roku 2006. O rok později neuspěl na evropském šampionátu juniorů v nizozemském Hengelu, když ve finále výkonem 214 cm obsadil 9. místo. V roce 2008 se podruhé účastnil účastnil MSJ, které se konalo v Bydhošti. Ve finále překonal 226 cm a stal se juniorským mistrem světa. Stříbro získal Sylwester Bednarek z Polska, jenž zdolal 224 cm. Na halovém ME 2009 v Turíně skončil na devátém místě.  V červenci roku 2011 vybojoval na Městském stadionu v Ostravě-Vítkovicích titul mistra Evropy do 23 let, když poprvé v kariéře překonal hranici 230 cm. O několik týdnů později se stal v čínském Šen-čenu univerzitním mistrem světa. Titul si zajistil výkonem 228 cm. Stejnou výšku skočil také v kvalifikaci na světovém šampionátu v jihokorejském Tegu. Postup do finále mu však unikl, když celkově obsadil dělené 15. místo. Kvalifikací naopak prošel na ME 2012 v Helsinkách, kde se umístil na 11. místě. Na Letních olympijských hrách 2012 v Londýně napodruhé překonal základní výšku 220 cm a poté druhým pokusem také 229 cm. Těmito opravami se připravil o bronzovou medaili. Bronz si totiž rozdělili hned tři výškaři (Derek Drouin, Robert Grabarz, Mutaz Essa Baršim), kteří zdolali 229 cm napoprvé.  Dne 4. července 2013 překonal na mítinku Diamantové ligy Athletissima ve švýcarském Lausanne výšku 241 cm. Tímto výkonem se zařadil na dělené třetí místo v dlouhodobých tabulkách. Výše v celé historii skočil pouze Švéd Patrik Sjöberg (242 cm) a několikrát Kubánec Javier Sotomayor, jenž drží světový rekord výkonem 245 cm od roku 1993. Stejnou výšku dokázal znovu překonat také na MS v atletice 2013 v Moskvě a tímto výkonem si zajistil titul mistra světa. Následně se třikrát pokoušel překonat světový rekord, a i když byly jeho pokusy nadějné, rekord odolal.  V estonském Tallinnu byl jako první Ukrajinec vyhlášen nejlepším atletem Evropy pro rok 2013.  V červnu 2014 na mítinku Diamantové ligy v New Yorku skočil 242 cm. Tuto výšku rovněž překonal i Mutaz Essa Baršim pár minut před Bondarenkem.  Ve výškařském finále na olympiádě v Rio de Janeiro v roce 2016 vybojoval bronzovou medaili.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bohdan Viktorovyč Bondarenko (ukrajinsky: \"Богдан Вікторович Бондаренко\"; * 30. srpna 1989 Charkov, Ukrajinská SSR) je ukrajinský atlet, mistr světa skoku do výšky z roku 2013.", "tgt_summary": "博赫丹·邦达连科(,1989年-8月30日)是一名乌克兰跳高运动员,他的最佳成绩为2014年6月14日在纽约州创造的2.42米,这也是欧洲记录,以及男子跳高世界第三高的成绩(前2名为古巴的哈维尔·索托马约尔和卡塔尔的穆塔兹·伊萨·巴希姆,与瑞典的Patrik Sjöberg并列第三)。他的室内最佳成绩是2.27米。", "id": 1795476}
{"src_title": "João Goulart", "tgt_title": "若昂·古拉特", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Pocházel ze zámožné statkářské rodiny ze státu Rio Grande do Sul. Byl nadějný fotbalista, hrával za Sport Club Internacional, dokud pohlavní choroba neomezila pohyblivost jeho pravé nohy. Vystudoval práva, ale dal přednost práci na rodinné farmě.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Přítelem Goulartova otce byl Getúlio Vargas, který nadaného mladíka uvedl do politiky. João Goulart vstoupil do Vargasovy Brazilské strany pracujících, v roce 1950 byl zvolen poslancem a v letech 1953–1954 působil jako ministr práce. Usiloval o zavedení minimální mzdy a sociálního pojištění. V roce 1956, když byl prezidentem zvolen Juscelino Kubitschek de Oliveira, stal se Goulart viceprezidentem. Tuto funkci zastával i poté, co se Kubitschekovým nástupcem stal Janio Quadros. V srpnu 1961, když Quadros po konfliktu s parlamentní opozicí abdikoval, stal se Goulart hlavou státu. Aby uklidnil situaci, přistoupil na výrazné omezení svých pravomocí. V roce 1963 však vypsal referendum, které znovu zavedlo prezidentský systém.  Goulartova politika usilovala o vymanění Brazílie z politické a ekonomické závislosti na USA. Snažil se zavést progresivní daně, zahájil nákladnou kampaň na potírání negramotnosti, připravoval pozemkovou reformu, která by část velkostatků předala bezzemkům. Brazilská pravice kritizovala Goulartovu vstřícnost ke komunistům a obávala se, aby se země nevydala cestou Kuby. Krize vyvrcholila v noci z 31. března na 1. dubna, kdy převzala moc armáda. Goulart s rodinou emigroval do Uruguaye, kde založil malé hospodářství. V roce 1973 ho Juan Domingo Perón pozval do Argentiny a marně mu nabízel místo svého poradce. V roce 1976 João Goulart zemřel na svém statku nedaleko města Mercedes: oficiálně na infarkt myokardu, existují však dohady, že ho zavraždila brazilská tajná policie.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Jeho manželkou byla o 21 let mladší Maria Teresa Fontela Goulartová, která byla pro svou krásu srovnávána s Jackie Kennedyovou.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Brazilský filmař Sílvio Tendler o něm v roce 1984 natočil životopisný dokument \"Jango\", oceněný na festivalu v Havaně.", "section_level": 1}], "src_summary": "João Belchior Marques Goulart (1. března 1918/1919 – 6. prosince 1976) zvaný \"Jango\" byl brazilský prezident v letech 1961 až 1964.", "tgt_summary": "若昂·贝尔希奥·古拉特(João Belchior Marques Goulart,1919年-3月1日-1976年-12月6日),巴西政治家。于1956年开始成为巴西副总统,再于1961年成为巴西总统,直至1964年在军事政变被推翻为止。他曾经为巴西历史上最后一位左翼总统,直至2003年总统路易斯·伊纳西奥·卢拉·达席尔瓦上任为止。1961年8月担任副总统期间访问中华人民共和国,与副国家主席董必武、人大委员长朱德,周恩来、毛泽东等中国领导人会面。", "id": 2994799}
{"src_title": "Walther Wever", "tgt_title": "瓦爾特·韋佛 (將軍)", "src_document": [{"title": "Předválečné období a první světová válka.", "content": "Walter Wever se narodil 11. listopadu roku 1887 v městě Wilhelsort v Prusku (dnes v severním Polsku). Jeho otec Arnold Wever byl ředitelem banky v Berlíně a vnukem pruského vojenského prokurátora generála Dr. Karla Georga Wevera. Walter Wever podle rodinné tradice vstoupil do armády a během první světové války sloužil napřed jako adjutant velitele 21. pěší brigády a od roku 1915 jako štábní důstojník sboru a od podzimu 1917 v OHL (vrchní velení Německého císařství).", "section_level": 1}, {"title": "Výmarská republika a Třetí říše.", "content": "Po válce vystřídal řadu štábních postů a při nástupu nacistů k moci měl hodnost plukovníka. 1. září 1933 byl jmenován vedoucím kanceláře pro letecké operace u říšského ministerstva letectví (RLM) a po znovuobnovení vojenského letectva jej Hermann Göring 1. března 1935 převelel jako náčelníka štábu Luftwaffe. Už na ministerstvu začal vyvíjet prototyp strategického bombardéru (projekt Uralbomber, na který posléze navázal roku 1938 projekt Amerikabomber) ve spolupráci s firmou Junkers (Junkers Ju 89) a Dornier (Dornier Do 19).  Wever byl přesvědčen, že Luftwaffe musí být schopna vést samostatné operace. Dle jeho představy měla Luftwaffe vést letecké útoky na cíle v tomto pořadí:  Umístění přímé podpory ostatních zbraní na poslední místo jasně demonstrovalo Weverovo vnímání letectva jako strategické zbraně určené k podlomení bojeschopnosti nepřítele tím, že mu napřed zničí zbrojní průmysl, poté rozvrátí komunikace a v zničí základny a nikoliv jako „létajícího dělostřelectva“ pro pozemní vojsko.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Dne 3. června 1936 letěl generál Wever do Drážďan, aby navštívil tamní leteckou akademii. Jeho letoun Heinkel He 70 však havaroval na místním letišti a generál Wever v něm spolu se svým kopilotem našel smrt. S ním tak prakticky zemřela i jeho myšlenka strategického letectva a místo toho se prosadila střemhlavá utopie, kterou hlásal Göringův vrchní zbrojmistr Ernst Udet. Shodou okolností ve stejný den vypsalo ministerstvo letectví zadání na těžký Bombardér A, který se zhmotnil v podobě Heinkelu He 177. Protože však Udet kategoricky trval na tom, aby i tento bombardér byl schopen střemhlavého letu, opozdil se jeho vývoj a do Luftwaffe byl zařazen až v roce 1942.", "section_level": 1}], "src_summary": "Walter Wever (11. listopadu 1887 Wilhelmsort, Německé císařství – 3. června 1936 Drážďany, Třetí říše) byl německý generál a velitel štábu Luftwaffe. Patřil k zastáncům teorie strategického bombardování italského generála Giulia Douheta.", "tgt_summary": "瓦尔特·韦佛(德语:Walther Wever,1887年11月11日—1936年6月3日)是纳粹德国的一名空军中将、空军总参谋部部长,也是德军少数推动战略轰炸的军官之一。", "id": 2282192}
{"src_title": "Bafétimbi Gomis", "tgt_title": "巴费蒂姆比·戈米", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "S fotbalem začal v klubu AS Saint-Étienne. Od ledna do června 2005 byl na hostování v Troyes AC, kde odehrál 13 zápasů a šestkrát skóroval.  29. července 2009 podepsal pětiletou smlouvu s Olympique Lyon. Lyon vyplatil AS Saint-Étienne 13 milionů eur. V sezóně 2011/12 vyhrál s Lyonem Coupe de France (francouzský fotbalový pohár). Na začátku sezóny 2012/13 se klub utkal v Trophée des champions (francouzský Superpohár, hrálo se v USA) s vítězem Ligue 1 - týmem Montpellier HSC, kterého zdolal až v penaltovém rozstřelu poměrem 4:2, po řádné hrací době byl stav 2:2. Gomis hrál v základní sestavě do 65. minuty a vstřelil první branku Lyonu.  V červnu 2014 přestoupil jako volný hráč (tedy zadarmo po skončení smlouvy) do velšského celku Swansea City AFC hrajícího anglickou Premier League. Podepsal čtyřletý kontrakt. V srpnu 2016 se vrátil do Francie, konkrétně do týmu Olympique Marseille na roční hostování.", "section_level": 1}, {"title": "Al Hilal.", "content": "V létě 2018 odešel 33letý Gomis do Saúdské Arábie, kde podepsal dvouletou smlouvu s tamním mistrem, klubem Al Hilál.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Bafétimbi Gomis měl díky svému původu možnost výběru mezi reprezentacemi Senegalu a Francie. Nebránil se vstupu do týmu \"Les Bleus\" (Francie).  V A-mužstvu Francie debutoval 27. května 2008 v přátelském utkání proti hostujícímu Ekvádoru a byla to fantastická premiéra! Nastoupil do druhého poločasu a dvěma vstřelenými brankami rozhodl o vítězství domácího týmu 2:0. Stal se prvním nováčkem v dresu Francie od roku 1994, kterému se podařilo při svém debutu vstřelit dva góly. Tehdy se totéž podařilo legendárnímu francouzskému záložníkovi s alžírskými kořeny Zinedinu Zidanemu, který při své premiéře 17. srpna 1994 zachraňoval svými dvěma góly remízu 2:2 s hostujícím českým týmem.  7. října 2009 Gomis zkolaboval při tréninku před kvalifikačním zápasem s Faerskými ostrovy. Po chvíli se dal do pořádku a dokončil trénink, ale nestalo se mu to poprvé. Celkem odehrál v letech 2008–2013 za francouzský národní tým 12 zápasů a vstřelil 3 góly.", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství Evropy 2008.", "content": "Zúčastnil se Mistrovství Evropy 2008 konaného ve Švýcarsku a Rakousku. Francie na turnaji nebyla úspěšná, vypadla již v základní skupině C („skupina smrti“ - nejtěžší základní skupina na turnaji) po remíze 0:0 s Rumunskem a porážkách 1:4 s Nizozemskem a 0:2 s Itálií. Gomis zasáhl jako střídající hráč do utkání s Rumunskem a Nizozemskem, gólově se neprosadil.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bafétimbi Fredius Gomis (* 6. srpna 1985, La Seyne-sur-Mer, Francie) je francouzský fotbalový útočník a bývalý reprezentant. Od roku 2018 hraje za saúdskoarabský Al Hilal FC.", "tgt_summary": "巴费蒂姆比·戈米(,1985年-8月6日),法国足球运动员,现效力沙地职业足球联赛球队赫拉尔。", "id": 2207806}
{"src_title": "Sidney Govou", "tgt_title": "西德尼·戈武", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Olympique Lyon.", "content": "Govou byl součástí veleúspěšného týmu Olympique Lyonnais, který na začátku milénia sbíral jednu trofej za druhou. V letech 2002–2008 vyhrál s Lyonem Ligue 1 a v ročníku 2007/08 Coupe de France (francouzský fotbalový pohár). Šestkrát vyhrál s Lyonem i Trophée des champions (francouzský Superpohár, 2002, 2003, 2004, 2005, 2006, 2007) a jednou Coupe de la Ligue (2000/01). Během angažmá prodělal v roce 2009 zranění Achillovy šlachy.", "section_level": 2}, {"title": "Panathinaikos FC.", "content": "V roce 2010 odešel do řeckého celku Panathinaikos FC, kde podepsal tříletý kontrakt. Stal se zde jedním z nejlépe placených hráčů. V Panathinaikosu nakonec strávil pouze jednu sezónu, během níž odehrál 23 zápasů a vstřelil 3 branky (ve všech soutěžích, v lize to bylo 18 zápasů a 1 gól). Dvakrát byl rovněž trestán za za nedostatek disciplíny, nevhodnou aktivitu v pozdních hodinách.", "section_level": 2}, {"title": "Évian Thonon Gaillard.", "content": "5. července 2011 podepsal Govou dvouletou smlouvu s nováčkem francouzské nejvyšší soutěže Evian Thonon Gaillard. Debutoval 6. srpna 2011 v ligovém utkání s domácím Brestem, odehrál celé utkání a dostal žlutou kartu. Zápas skončil remízou 2:2.", "section_level": 2}, {"title": "Olympique Lyon (návrat).", "content": "V říjnu 2013 podepsal smlouvu jako amatér s bývalým klubem Olympique Lyonnais, takže mohl nastupovat pouze za rezervní tým slavného klubu.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Govou byl členem francouzských mládežnických výběrů. Zúčastnil se Mistrovství Evropy hráčů do 21 let v roce 2002 ve Švýcarsku, kde Francie podlehla ve finále české jedenadvacítce v penaltovém rozstřelu a získala stříbro.  V A-týmu Francie debutoval 21. srpna 2002 proti reprezentaci Tuniska (remíza 1:1), kde nastoupil v základní sestavě a hrál do 63. minuty.", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství Evropy 2004.", "content": "Pro EURO 2004 byl povolán jako náhrada za zraněného Ludovica Giulyho, ale na turnaji si nepřipsal ani jeden start.", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství světa 2006.", "content": "Reprezentační trenér Francie Raymond Domenech jej vybral do kádru pro Mistrovství světa 2006 v Německu za zraněného Djibrila Cissého. Na turnaji francouzský tým dokráčel až do finále 9. července proti Itálii. Tam ale vítězné tažení \"Les Bleus\" skončilo, po výsledku 1:1 po prodloužení následoval penaltový rozstřel, který Francie prohrála v poměru 3:5. Govou nastoupil jako střídající hráč až do třetího zápasu Francie v základní skupině G 23. června proti Togu (výhra 2:0), poté střídal 27. června v osmifinále proti Španělsku (výhra 3:1)., 1. července ve čtvrtfinále proti Brazílii (výhra 1:0) a 5. července v semifinále s Portugalskem (také výhra 1:0). Ve finále proti Itálii se už neobjevil.", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství Evropy 2008.", "content": "Na EURU 2008 konaném ve Švýcarsku a Rakousku Francie nebyla úspěšná, vypadla již v základní skupině C („skupina smrti“ - nejtěžší základní skupina na turnaji) po remíze 0:0 s Rumunskem a porážkách 1:4 s Nizozemskem a 0:2 s Itálií. Sidney nastoupil v základní sestavě v utkáních proti Nizozemsku a Itálii.", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství světa 2010.", "content": "Ani Mistrovství světa 2010 v Jihoafrické republice se Francii nevyvedlo. Postoupila na něj po sporné baráži s Irskem, kde Thierry Henry nahrával na rozhodující gól Williamu Gallasovi po zpracování míče rukou. První zápas 11. června s Uruguayí skončil bezbrankovou remízou, Govou hrál do 85. minuty. 17. června přišla porážka 0:2 s Mexikem a 22. června prohra 1:2 s domácí Jižní Afrikou. Tyto výsledky znamenaly umístění na poslední čtvrté příčce základní skupiny A a brzké vyřazení francouzské reprezentace. Proti Mexiku střídal v 69. minutě a proti Jihoafrické republice již nefiguroval v základní sestavě, dostal se na hřiště v 82. minutě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sidney Rodrigue Noukpo Govou (* 27. července 1979, Le Puy-en-Velay, Francie) je francouzský fotbalový útočník a bývalý reprezentant beninského původu, který je momentálně hráčem rezervního týmu francouzského klubu Olympique Lyon. Jeho postem je druhý útočník, hraje i kraj zálohy.", "tgt_summary": "西德尼·戈武(Sidney Govou,1979年-7月27日),法国足球运动员,司职前锋,目前效力美职联发展超级联赛球队迈阿密城足球俱乐部。", "id": 2749412}
{"src_title": "Mathieu Valbuena", "tgt_title": "馬修·華貝拿", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "S fotbalem začal v dětství v klubu ES Blanquefort. V klubu FC Libourne působil s amatérským statutem. S klubem dosáhl v sezoně 2005/06 na postup do Ligue 2, což byl historicky nejlepší výsledek od sloučení místních klubů Libourne a Saint-Seurin v roce 1998. Valbuena byl na konci sezóny jmenován nejlepším hráčem ligy, díky čemuž se na něj zaměřila pozornost klubů z vyšších soutěží.  9. června 2006 podepsal první profesionální smlouvu s klubem Olympique Marseille. Podepsal ji na tři roky a dostal dres s číslem 28.  V sezóně 2009/10 vyhrál s klubem Ligue 1. Na začátku sezóny 2010/11 se Marseille utkal v Trophée des champions 2010 (francouzský Superpohár) s vítězem Coupe de France - týmem Paris Saint-Germain FC, kterého zdolal až v penaltovém rozstřelu poměrem 5:4. Valbuena hrál v základní sestavě až do 61. minuty. Stejnou trofej vyhrál i v roce 2011.  O letní pauze v roce 2014 přestoupil do ruského prvoligového celku FK Dynamo Moskva. Dynamo za něj mělo podle informací médií zaplatit okolo 7 miliónů eur (192 miliónů tehdejších korun). V Dynamu působil pouze rok. V letech 2015–2017 hrál za Olympique Lyon. V létě 2017 přestoupil do tureckého klubu Fenerbahçe SK.", "section_level": 1}, {"title": "Olympiakos.", "content": "Do řeckého Olympiakosu Pireus zamířil 34letý Valbuena v létě 2019, a to jako volný hráč.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Mathieu Valbuena nehrál v žádném mládežnickém výběru Francie. Do A-mužstva jej díky jeho skvělým výkonům v Marseille povolal reprezentační trenér Raymond Domenech pro zápas s Anglií v březnu 2008. Mathieu však utrpěl zranění a tak musel start v národním týmu oželet.  V A-mužstvu Francie debutoval až 26. května 2010 v přátelském utkání proti hostující Kostarice a byla to fantastická premiéra! Nastoupil v průběhu druhého poločasu a vítězným gólem rozhodl o vítězství domácího týmu 2:1.  Byl v 23členné nominaci na Mistrovství Evropy ve fotbale 2012 v Polsku a Ukrajině, na šampionátu ale nenastoupil.", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství světa 2010.", "content": "Zanechal dobrý dojem a trenér Raymond Domenech jej vzal na Mistrovství světa 2010 v Jihoafrické republice, které se však Francii nevyvedlo. Postoupila na něj po sporné baráži s Irskem, kde Thierry Henry nahrával na rozhodující gól Williamu Gallasovi po zpracování míče rukou. První zápas 11. června s Uruguayí skončil bezbrankovou remízou, Valbuena nehrál. 17. června přišla porážka 0:2 s Mexikem a 22. června prohra 1:2 s domácí Jižní Afrikou. Tyto výsledky znamenaly umístění na poslední čtvrté příčce základní skupiny A a brzké vyřazení francouzské reprezentace. Proti Mexiku střídal Sidneyho Govou v 69. minutě a proti Jihoafrické republice se na hřiště opět nedostal.", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství světa 2014.", "content": "Trenér Didier Deschamps jej nominoval na Mistrovství světa 2014 v Brazílii. Francouzi vypadli na šampionátu ve čtvrtfinále s Německem po porážce 0:1. Valbuena vstřelil jeden gól v utkání základní skupiny E proti Švýcarsku (výhra 5:2).", "section_level": 2}], "src_summary": "Mathieu Valbuena (* 28. září 1984, Bruges, Francie) je francouzský fotbalový záložník a reprezentant, od léta 2019 hráč řeckého klubu Olympiakos Pireus.", "tgt_summary": "马修·华贝拿(,,1984年-9月28日),是一名法国足球员,现效力希腊足球超级联赛球会奥林比亚高斯,司职攻击中场。由于他身材矮小,所以有小型自行车(Le Petit vélo)的称号。他亦是法国国脚,他在2010年5月26日于对哥斯达黎加的友赛中首次亮相国际赛场。", "id": 914610}
{"src_title": "Anthony Réveillère", "tgt_title": "安东尼·雷维耶", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Debutoval v profesionálním fotbale 3. února 1998 v dresu Stade Rennes, kde nakonec odehrál šest let. Od ledna do června 2003 hostoval ve španělském klubu Valencia CF. Poté se vrátil do vlasti a v červenci 2003 podepsal kontrakt s Olympique Lyon.  Réveillère byl součástí veleúspěšného týmu Olympique Lyon, který na začátku milénia sbíral jednu trofej za druhou. V letech 2004–2008 vyhrál s Lyonem pětkrát Ligue 1 a v sezónách 2007/08 a 2011/12 Coupe de France (francouzský fotbalový pohár). Šestkrát vyhrál s Lyonem i Trophée des champions (francouzský Superpohár, 2003, 2004, 2005, 2006, 2007, 2012).  V červnu 2013 odešel z Lyonu, nový klub si našel až v listopadu 2013, stal se jím italský SSC Neapol, kde podepsal smlouvu do konce sezóny 2013/14. S Neapolí nepostoupil ze základní skupiny F do vyřazovacích bojů Ligy mistrů 2013/14, italský tým v ní obsadil třetí místo, přestože měl stejný počet bodů (12) jako první Borussia Dortmund a druhý Arsenal FC. V sezóně 2013/14 vyhrál s SSC Neapol italský pohár Coppa Italia, ve finále SSC porazil Fiorentinu 3:1, Réveillère nehrál.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Zúčastnil se Mistrovství Evropy hráčů do 21 let v roce 2002 ve Švýcarsku, kde Francie podlehla ve finále české jedenadvacítce v penaltovém rozstřelu a získala stříbro.  Réveillère debutoval v A-týmu Francie 11. října 2003 v kvalifikačním utkání proti reprezentaci Izraele (výhra 3:0), nastoupil v základní sestavě a odehrál kompletní zápas.", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství světa 2010.", "content": "Reprezentační trenér Francie Raymond Domenech jej vzal na Mistrovství světa 2010 v Jihoafrické republice, které se Francii nevyvedlo. Francie na něj postoupila po sporné baráži s Irskem, kde Thierry Henry nahrával na rozhodující gól Williamu Gallasovi po zpracování míče rukou. Na turnaji skončila poslední v základní skupině A, Réveillère nenastoupil ani v jednom zápase.", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství Evropy 2012.", "content": "Na EURU 2012 konaném v Polsku a na Ukrajině postoupila Francie se 4 body ze druhého místa základní skupiny do čtvrtfinále. Trenér Laurent Blanc jej nasadil pouze ve čtvrtfinále 23. června proti největšímu favoritu turnaje Španělsku, s nímž Francie prohrála 0:2.", "section_level": 2}], "src_summary": "Anthony Réveillère (* 10. listopadu 1979, Doué-la-Fontaine, Francie) je francouzský fotbalový obránce a reprezentant, který v současné době působí v italském klubu SSC Neapol. Hraje na postu ofensivního pravého obránce, avšak dokáže zahrát i na levé straně. Díky své rychlosti je schopen účinně podporovat útoky svého mužstva. Podstatnou část své kariéry strávil v klubu Olympique Lyon.", "tgt_summary": "安东尼·雷维耶(Anthony Réveillère,1979年-11月10日),法国足球运动员,司职后卫,曾效力法甲七连霸得主里昂及英超的桑德兰。", "id": 776841}
{"src_title": "Jean-Louis Trintignant", "tgt_title": "尚-路易·特罕狄釀", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v malém francouzském městečku Piolenc, jeho rodiči byli průmyslník Raoul Trintignant a matka Claire, rozená Tourtinová.", "section_level": 2}, {"title": "Herecká kariéra.", "content": "Ve svých dvaceti letech odešel studovat herectví do Paříže, v roce 1951 začal hrát v divadle a krátce na to získal pověst jednoho z nejtalentovanějších herců poválečné éry. Zpočátku vystupoval pouze v divadle, v roce 1955 debutoval také ve filmu a již o rok později na sebe upozornil výkonem v snímku \"...a Bůh stvořil ženu\" režiséra Rogera Vadima s Brigitte Bardot v hlavní roli.  Po dobu své povinné vojenské služby bylo jeho herecké působení přerušeno, ale po návratu z alžírské války začal opět hrát ve filmech. Významnou byla jeho role ve filmu \"Muž a žena\" (1966), který získal celosvětový ohlas a řadu nejrůznějších filmových cen včetně Oscara pro nejlepší zahraniční film.  Kromě francouzských režisérů spolupracoval rovněž s italskými tvůrci, například s Valeriem Zurlinim na snímcích \"Bouřlivé léto\" (1959) a \"Tatarská poušť\" (1976), s Dinem Risim na filmu \"Sváteční vyjížďka\" (1962), Bernardem Bertoluccim na snímku \"Konformista\" (1970) nebo Ettorem Scolou na filmu \"Terasa\" (1980).  Během sedmdesátých let hrál v mnoha filmech a v roku 1983 se objevil ve svém prvním anglicky mluveném filmu, americkém snímku \"Pod palbou\". Pak byl obsazen do filmu \"Konečně neděle!\" (1983), posledního snímku Françoise Truffauta a krátce nato natočil pokračování svého dosavadně nejúspěšnějšího filmu, \"Muž a žena po 20 letech\" (1986).  Později se začal zaměřovat spíš na divadelní práci. Z filmového působení v pozdějším období lze zmínit například film \"\" (1994) režiséra Krzysztofa Kieślowského. V roce 2012 se po čtrnáctileté herecké přestávce objevil ve filmu \"Láska\" režiséra Michaela Hanekeho, který napsal scénář k filmu speciálně pro něj.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Jeho strýcem byl automobilový závodník Louis Trintignant, který se v roce 1933 zabil při závodech v městečku Péronne v Pikardii, dalším strýcem byl Maurice Trintignant (1917–2005), jezdec formule 1, vítěz 24 hodin Le Mans a opakovaný vítěz Velké ceny Monaka. Sám Trintignant se rovněž věnoval závodům a byl proto přirozenou volbou pro režiséra Clauda Leloucha při obsazování role závodníka ve filmu \"Muž a žena\" (1966).  Jeho první chotí byla krátce herečka Stéphane Audranová, další manželkou byla od roku 1960 filmová střihačka a herečka, pozdější režisérka a scenáristka Nadine Marquandová. Měli spolu tři děti, Vincenta, Pauline (zemřela na SIDS v roce 1969) a Marie Trintignantovou, pozdější úspěšnou herečku, která ve svých 41 letech zemřela vinou svého přítele v litevském hlavním městě Vilniusu.  Je dobrým přítelem herečky Anouk Aimée a byl to právě on, kdo ji doporučil pro hlavní ženskou roli ve filmu \"Muž a žena\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Jean-Louis Trintignant (* 11. prosince 1930 Piolenc, Vaucluse, Francie) je francouzský divadelní a filmový herec, držitel \"Ceny pro nejlepšího herce\" na MFF v Cannes a držitel ocenění \"Césara\" za nejlepší herecký výkon. Jako jeden z mála francouzských herců dosáhl mezinárodního uznání.", "tgt_summary": "尚-路易·特罕狄酿(;1930年-12月11日),是一名法国男演员、编剧与导演。他分别在第18届柏林影展(1968)和第22届戛纳影展(1969)拿下最佳男演员奖,2012年他演出的《爱‧慕》获得戛纳影展金棕榈奖,他与另一名演员艾曼纽·丽娃破例被评审团要求一起与导演上台接受荣耀,隔年他以这部片获得第38届凯撒电影奖最佳男主角奖。", "id": 877928}
{"src_title": "Jon Kabat-Zinn", "tgt_title": "喬·卡巴金", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Kabat-Zinn se narodil v roce 1944 v New Yorku jako nejmladší z devíti dětí. Jeho otcem byl vědec Elvin Kabat, jeho matka Sally Kabat byla malířka. V roce 1964 vystudoval Haverford College a v roce 1971 získal titul Ph.D. v molekulární biologii. Jeho školitelem byl Salvador Luria, laureát Nobelovy ceny v medicíně.  S meditací se poprvé seznámil při setkání s Philipem Kapleau, učitelem zen buddhismu. Vystudoval Insight Meditation Society, kde také občasně učil. Roku 1979 založil Kliniku snižování stresu. Kabat-Zinn zde vyvinul program Snižování stresu pomocí všímavosti (MBSR – Mindfulness Based Stress Reduction), který využívá funkční prvky buddhistické meditace a jógy pro léčbu chronického stresu, bolesti, úzkosti a dalších psychosomatických obtíží. Program MBSR dnes využívá přes 720 zdravotnických zařízení po celém světě.  MBSR vyučuje po celém světě s cílem pomáhat lidem zvládat stres, deprese, úzkosti, bolest a psychosomatická onemocnění. Program MBSR je nabízen v nemocnicích a dalších zdravotnických centrech. Prošlo jím přes 20 000 pacientů a dnes je považován za excelentní příklad praxe psychosomatické a také tzv. participativní medicíny, kdy se pacient spolu s lékaři aktivně podílí na prevenci nemocí a zlepšování svého zdraví.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jon Kabat-Zinn je autorem řady publikací. Mezi jinými to je „Full Catastrophe Living: Using the Wisdom of Your Body and Mind to Face Stress, Pain, and Illness” (1991) nebo „Wherever You Go, There You Are” (1994), která se stala bestsellerem.", "section_level": 1}, {"title": "Kniha Život samá pohroma.", "content": "Jon Kabat-Zinn v knize „Život samá pohroma: Jak čelit stresu bolesti a nemoci pomocí moudrosti těla a mysli“ (v originále „Full Catastrophe Living: Using the Wisdom of Your Body and Mind to Face Stress, Pain, and Illness“ ) pracuje s pojmem mindfulness (všímavost). Mindfulness a meditaci představuje jako duševní trénink zaměřený na rozvíjení pozornosti k prožívání přítomného okamžiku. Východní praxi kombinuje s lékařskými a psychologickými poznatky.  Díky popularizaci pojmu mindfulness dnes tato technika proniká do školství, sportu, armády nebo do nadnárodních firem – využívají ji například Google nebo Twitter. Meditaci všímavosti se věnuje také řada známých osobností, například Bill Clinton, Al Gore, Clint Eastwood nebo Richard Gere.  Dlouhodobé výzkumy (využívající například metodu snímkování mozku magnetickou rezonancí) ukazují pozitivní účinky praktikování meditace všímavosti. Podle některých průzkumů jsou mindfulness praktiky stejně účinné jako antidepresiva.  Autor v knize odhaluje, jak se naučit naslouchat tělu a lépe zvládat zdravotní potíže včetně chronických bolestí, úzkostí nebo nespavosti. Věnuje se tématu stresu z práce a vztahů, z životních rolí nebo z jídla a radí, jak s nimi pracovat. Vysvětluje, co dnes věda ví o spojitosti mezi dušením v fyzickým zdravím a jak se lidé mohou pomocí těchto vědomostí uzdravovat nebo posilovat svoji imunitu. Přináší také návod, jak i v domácích podmínkách projít meditačním kurzem MBSR.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jon Kabat-Zinn (* 5. června 1944) je emeritním profesorem medicíny a jednou z klíčových osobností v USA, která zpopularizovala pojem mindfulness (do češtiny se nejčastěji překládá jako uvědomování nebo všímavost).", "tgt_summary": "乔·卡巴金(Jon Kabat-Zinn,1944年-6月5日),是美国麻省理工学院分子生物学博士、马萨诸塞大学医学院的荣誉医学博士,也是马萨诸塞大学医学院正念中心及其附属医院减压门诊的创办人。", "id": 2583475}
{"src_title": "Kosovo", "tgt_title": "科索沃", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Celá oblast se v češtině zjednoduše nazývá \"Kosovo\" a'(v určité formě \"kɔsɔːva\"), nebo'(v neurčité formě \"kɔsɔːv\"). V Srbsku se formálně rozlišuje mezi východní a západní částí této oblasti. Srbský název \"\" (Косово) se používá pro východní část oblasti, kterou lze označit za historické Kosovo pole. Pro západní část platí název \"Metochie\" (), zatímco v albánštině má tato část název \"Dukagjini\".  \"Kosovo\" () je srbský střední rod přivlastňovacího přídavného jména, odvozeného od slovanského slova \"kos\" (česky „kos“). Je to elipsa neboli výpustek pro název území \"Kosovo Polje\", na kterém proběhla v roce 1389 pro Srbsko tragická Bitva na Kosově poli. Název \"Kosovo pole\" byl aplikován na osmanskou provincii (\"vilájet\"), která byla vytvořena v roce 1864.  Jméno Kosova je citlivou otázkou jak pro Srby, tak pro Albánce. Na „hlavním“ názvu (odvozeném ze slovanského \"kos\"/\"кос\" – „kos“) se obě etnika shodují – Kosovo ( \"Kosovo\"/; či \"Kosovë\"). Před rokem 1945 Srbové tuto oblast spolu s okolními kraji zahrnovali pod „Staré Srbsko“ nebo „Jižní Srbsko“. Avšak druhá část názvu – Metochie ( \"Metochija/Метохија,\" z řeckého \"μετόχια\", označuje „klášterní panství“) – je předmětem sporu. Srbové tak nazývají západní, s Černou Horou a Albánií hraničící třetinu Kosova, kde měl od středověku až do komunistického znárodnění v roce 1945 velké pozemky pećský patriarchát Srbské pravoslavné církve. Pro Srby přídavek „a Metochie“ neznamená pouze přesnější geografické určení, ale symbolizuje především starobylý pravoslavný charakter oblasti. Ze stejného důvodu naopak Albánci tento přídavek ostře odmítají a trvají na souhrnném jméně Kosovo, popř. Metochii spolu s přilehlými oblastmi Albánie neoficiálně označují za \"Rrafshi i Dukagjinit\" („Dukagjiniho pláň“; podle Leka Dukagjiniho, albánského", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Území Kosova bylo ve starověku na rozhraní tří indoevropských skupin: Illyrů, Thráků a Řeků. Území se dostalo pod vliv Makedonského království a od 1. století n. l. bylo začleněno do římské říše jako součást provincií Macedonia a Moesia. Část obyvatelstva se romanizovala (pozdější Rumuni). Po rozpadu římské říše toto území náleží k východořímské provincii Dacia.", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "V 6.–7. století do této oblasti přišli Slované, kteří se stali dominujícím etnikem. Slované postupně vytlačili původní obyvatelstvo směrem k pobřeží či na jih a toto území se stalo základnou pro jejich nájezdy na Byzantskou říši a budování jejich vlastního státu.  Od 11. století zde bylo stavěno několik pravoslavných klášterů. Kosovo a sousední Metochii Srbové proto považují za kolébku a zároveň i hrob své středověké státnosti (království Rašky a pozdějšího sjednoceného Srbska) i duchovní centrum země – město Peć bylo v letech 1346–1463 a znovu 1557–1766 sídlem srbského patriarchy. Z kosovského města Prizren ovládal car Dušan IV. Silný (vrstevník českého krále Karla IV.) velkou část Balkánu a aspiroval na postavení byzantského", "section_level": 2}, {"title": "Součást Království Jugoslávie.", "content": "Území dnešního Kosova bylo až do 1. balkánské války (1912–1913) jednou z posledních oblastí na Balkáně, kterou ovládala Osmanské říše. Albánské národní hnutí vytvořilo a začalo naplňovat svůj program o několik desetiletí později než Srbové, Řekové a Černohorci. Z toho důvodu byl počátek jejich národního odporu vůči Osmanům značně opožděn. Srbsko se již za Rusko-turecké války v letech 1877–1878 pokusilo znovu získat území Kosova – Rusové tehdy", "section_level": 2}, {"title": "Italský protektorát Albánské království (1941–1945).", "content": "V roce 1939 ovládla Albánii Itálie a začala tam vládnout formou personální unie, o dva roky později, v roce 1941, kapitulovala Jugoslávie a větší část území Kosova", "section_level": 2}, {"title": "Socialistická autonomní oblast Kosovo (1945–1987).", "content": "Autonomní Kosovská oblast byla na území Kosova vyhlášena poprvé v roce 1945. Už od počátku byla autonomie značně omezená a ze strany Srbů docházelo k častým perzekucím. Na straně druhé však Titův komunistický režim bral půdu srbským sedlákům, které označil za kulaky, a tu pak přiděloval albánské chudině. Po válce přišlo do Kosova též mnoho ekonomických přistěhovalců z Albánie, kteří též dostávali půdu zabavenou srbským sedlákům. Albánci byli komunisty považovaní za značně politicky nespolehlivé, takže na rozdíl od Černohorců nebyli v Jugoslávii považování za státotvorný národ (ač byli početnější).  V roce 1966 byla Kosovu udělena zvýšená míra autonomie, která", "section_level": 2}, {"title": "Zrušení autonomie a vyostření vztahů (1987–1999).", "content": "Autonomii Kosova ukončila nová srbská ústava z 28. září 1990., a Kosovo se dostalo pod přímou srbskou správu.  Dne 27. února 1989 byl v Kosovu vyhlášen výjimečný stav. Ze strany jugoslávské policie nastaly represe, při nichž bylo zabito 83 Albánců a stovky dalších byly zraněny. O měsíc později Srbsko zrušilo většinovou albánskou samosprávu. Kosovští Albánci na tento krok reagovali bojkotem jugoslávských úřadů. Za účelem obnovení a rozšíření autonomie zakládá Ibrahim Rugova Demokratickou ligu Kosova. Dne 2. července roku 1990 parlament Kosova v Prištině vyhlásil nezávislost na Jugoslávii,", "section_level": 2}, {"title": "Válka v Kosovu a zásah NATO.", "content": "Významným mezníkem v kosovské historii se stalo podepsání Daytonské dohody 14. prosince 1995, která potvrzovala rozpad Jugoslávie, ale nepočítala s Albánci v Kosovu, protože Kosovo nemělo status svazové republiky. To oslabilo politiku LDK, ale zároveň vedlo k radikalizaci albánského odporu. V roce 1996 vznikla oficiálně albánská ozbrojená organizace Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK), která postupně zahájila ozbrojený odpor. Nejprve prováděla teroristické útoky proti policejním stanicím, úřadům a institucím, poté sváděla i drobné potyčky se srbskými policejními jednotkami. Její financování probíhalo zejména prostřednictvím organizovaného zločinu v evropských zemích, zejména obchodu s drogami a „bílým masem“.  Roku 1997 vypukla v Kosovu občanská válka mezi UÇK a srbskými jednotkami. Bělehrad nejprve váhal s rozsáhlou ofenzívou proti povstalcům, ale když 23. března 1998 označil velvyslanec USA pro Balkán Robert Gebard UÇK jako „\"nepochybně teroristickou organizaci\",“ prezident Slobodan Miloševič zahájil vojenské akce. Jeho hlavním cílem bylo získání kontroly nad územími ovládanými UÇK, jež Kosovo etnicky čistila od nealbánského obyvatelstva. Srbové systematicky ničili archivy a dokumenty Albánců, aby byl znemožněn jejich návrat. Z Kosova začali prchat někteří obyvatelé. Albánci páchali etnické čistky na srbských rodinách, které žily uprostřed albánské většiny. Kosovská osvobozenecká armáda UÇK se postupně dostávala do popředí a z rozhodování o Kosovu vytlačovala umírněné představitele demokratických sil, v jejichž čele byla Demokratická liga Kosova pod vedením Ibrahima Rugovy. UÇK začala likvidovat i některé své oponenty uvnitř i vně své organizace, kteří nesouhlasili s jejím postupem.  16. ledna 1999 došlo k masakru v Račaku, kde bylo dle tvrzení Albánců pobito 45 albánských civilistů. Srbské orgány s touto interpretací nesouhlasily a tvrdily, že", "section_level": 3}, {"title": "Pod správou OSN a NATO (2000–2008).", "content": "Místo srbské vlády podle rezoluce č. 1244 RB OSN spravuje Kosovo Mise OSN v Kosovu (UNMIK), na klid v Kosovu (bezpečnost srbské menšiny) dohlíží jednotky NATO pod označením KFOR (Kosovo Force).  Ani po obsazení Kosova vojsky NATO a ustanovení Mise OSN v Kosovu (UNMIK) se situace v Kosovu nevyvíjela podle očekávání. Již v únoru roku 2000 dostala OSN zprávu, že Kosovský ochranný sbor (TKM) ilegálně zatýká občany, vede vyšetřování, prohlíží občany a zabavuje jim jmění, vynucuje ilegální", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislost Kosova.", "content": "Parlament autonomní oblasti vyhlásil dne 17. února 2008 v 15:50 SEČ nezávislost na Srbsku a prohlásil Kosovo za demokratický, světský a multietnický stát, oficiální orgány a představitelé Srbska však nezávislost odmítají uznat a považují oblast nadále za součást Srbska, postoj ostatních států není jednotný.  Původně kosovští Albánci plánovali vyhlásit nezávislost 10. prosince 2007, ale vzhledem k prezidentským volbám v Srbsku na začátku roku 2008 byl po konzultacích se západními mocnostmi, které nechtěly svému liberálnímu kandidátovi Tadićovi ve volbách uškodit, termín posunut.  K listopadu 2019", "section_level": 2}, {"title": "Činnost Kosovského státu.", "content": "V roce 2010 se kosovský ústavní soud zabýval stížností, že druhý prezident Kosova Fatmir Sejdiu v rozporu s ústavou zároveň zastával prezidentský post i funkci předsedy politické strany. V září 2010 na prezidentskou funkci rezignoval.  V únoru 2011 kosovský zákonodárný sbor ve třetím kole volby prostou většinou zvolil prezidentem Kosova kontroverzního magnáta Behgjeta Pacolliho, předsedu strany Aliance pro nové Kosovo, ten", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Kosovo má rozlohu 10 887 km. Leží mezi 42° a 43° severní zeměpisné šířky a 20° a 22° východní zeměpisné délky. Hranice Kosova je dlouhá přibližně 702 km. Hraničí s Albánii na jihozápadě (112 km), s Makedonií na jihovýchodě (159 km), s Černou Horou na západě (79 km), a Centrálním Srbskem na severu a východě (352 km).  Většina povrchu Kosova je hornatá; nejvyšší vrchol je Djeravica (2 656 m). Je tvořeno dvěma regiony, \"Metochijskou kotlinou\" na západě a \"Kosovým polem\" na východě. Hlavními řekami jsou Bílý Drin, který teče směrem do Jaderského moře, Jižní Morava (přesněji Binačka Morava) v oblasti Goljak a řeka Ibar na severu. Sitnica, přítok Ibaru, je nejdelší řeka ležící zcela na území Kosova. Největší jezera jsou \"Gazivoda\", \"Radonjić\", \"Batlava\" a \"Badovac\". Největší města jsou hlavní město Priština s odhadovanými 198 000 obyvateli, Prizren na jihozápadě s 178 000 obyvateli. Peć na západě má 95 000 obyvatel a Uroševac (Ferizaj) na jihu má kolem 108 tisíc obyvatel.  Celkem 39,1 % plochy Kosova je zalesněno, asi 52 % je klasifikováno jako zemědělská půda, z toho 31 % je pokryto pastvinami a 69 % z půdy je orná. Fytogeograficky Kosovo patří k Ilyrsko-balkánské provincii cirkumboreální oblasti v boreální říši. Podle WWF a \"Digitální mapy evropských ekologických regionů\" vydané Evropskou agenturou pro životní prostředí území Kosova patří do ekoregionu balkánských smíšených lesů. S velikostí 390 km je národní park Šar planina, který byl ustaven v roce 1986 podél hranice s Makedonií, jediný národní park v Kosovu. Balkánský \"park míru\" v Prokletije na hranici s Černou Horou byl navržen jako další. Řeka Nerodimka nedaleko Uroševace je jediný příklad řeky v Evropě, která dělí své vody tak, že tečou do dvou různých moří.  Kosovo má rozsáhlá ložiska některých kovů a nerostných surovin jako je nikl, olovo, zinek, hořčík, lignit (až 14 miliard tun), kaolin nebo bauxit.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Kosovo má vlhké kontinentální podnebí se středomořskými a oceánskými vlivy, představované teplými léty a chladnými a sněhovými zimami. Srážky se pohybují od 600 mm do 1300 mm ročně a jsou dobře rozloženy po celý rok. Na severovýchodě, na Kosově poli a v údolí řeky Ibar je sušeji (s celkovými srážkami asi 600 mm za rok) a je zde větší vliv kontinentálních vzdušných mas, s chladnější zimami a velmi", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Až do roku 2007 bylo Kosovo bylo rozděleno na 30 obcí (albánsky:, srbsky: ). V současné době v souladu s právními předpisy Kosova a Dohodou z Bruselu z roku 2014,", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Před vleklými nepokoji, bombardováním a válkou byl rozvinut těžební a cementárenský průmysl, hlavní složkou ekonomiky bylo přesto ale stále zemědělství. Kosovo bylo nejchudší částí bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ) a v 90. letech 20. století jeho ekonomika trpěla díky kombinaci výsledků politických nepokojů, jugoslávských válek, srbského propouštění kosovských zaměstnanců a mezinárodních sankcí vůči Srbsku, kterého bylo Kosovo součástí. Po roce 1999 prošlo ekonomickým boomem v důsledku poválečné rekonstrukce a zahraniční pomoci. Mezi roky 2003 a 2011, navzdory klesající zahraniční pomoci, HDP rostlo v průměru o více než 5 % ročně. Bylo to navzdory globální finanční krizi v roce 2009 a následující krizi eurozóny. Inflace byla nízká. Největší hospodářský rozvoj od roku 1999 byl v obchodě, maloobchodě a ve stavebnictví. Soukromý sektor, který se významně objevil od roku 1999, je především malého měřítka. Průmyslový sektor je stále jen slabý. Ekonomika a jeho zdroje růstu jsou proto zaměřeny mnohem více na poptávku než na produkci, jak je vidět z běžného účtu, který měl v roce 2011 schodek zhruba 20 % HDP. V důsledku toho je Kosovo vysoce závislé na finanční podpoře z diaspory (většina je v Německu a ve Švýcarsku), přímých zahraničních investic (z nichž velká část rovněž pochází z diaspory) a z dalšího přísunu kapitálu.<ref name=\"IMF Country Report No 12/100\"> \" IMF Country Report No 12/100 \" http://www.imf.org/external/pubs/ft/scr/2012/cr12100.pdf \"Unemployment, around 40% of the population, is a significant problem that encourages outward migration and black market activity.\"</ref> V roce 2009 průmysl Kosova představoval 22,60 procent HDP a vytváří pracovní místa pro 800 000 zaměstnanců. Je na 150. místě ve srovnání se zbytkem světa. Existuje mnoho důvodů pro tento druh stagnace, sahající od trvalé okupace, přes politické vřavy a nedávné války v Kosovu (1999). Sektor elektrické energie závisí na uhelných elektrárnách (97 %) a je považován za jedno z odvětví s největším potenciálem rozvoje. Zděděné problémy po válce v Kosovu a přechodové období měly obrovský vliv na vývoj tohoto odvětví. Za regulaci aktivit v energetickém sektoru v Kosovu je odpovědný Energetický regulační úřad (ZRrE). Dalším činitelem v odvětví energetiky v Kosovu je Ministerstvo hospodářského rozvoje (MZHE), které má zodpovědnost zabývat se otázkami, které mají co do činění s energiemi. MZHE připravuje legislativu a vypracovává strategie a projekty. Kosovo má velké zásoby olova, zinku, stříbra, niklu, kobaltu, mědi, železa a bauxitu. K dispozici jsou také odhadované zásoby kolem 14 000 miliard tun hnědého uhlí. V roce 2005 Ředitelství pro těžbu a nerosty a Světová banka odhadovaly, že Kosovo mělo minerály v hodnotě 13,5 miliard €  Kosovo má silně negativní obchodní bilanci. V roce 2004 byl schodek bilance zboží a služeb téměř 70 procent HDP, a v roce 2011 byl 39 % HDP. Převody peněžních prostředků z kosovské diaspory představují podle odhadů 14 procent HDP a málo se změnily v průběhu předchozího desetiletí. Prozatímní mise OSN v Kosovu (UNMIK) představila externí obchodní úřad a celní správu dne 3. září 1999, kdy byly vytvořeny hraniční kontroly v Kosovu. Veškeré zboží dovezené do Kosova čelí zatížení 10% clem. Tyto daně jsou shromažďovány na všech celnicích na hranicích Kosova,", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V Kosovu žije přibližně 1 900 000 obyvatel (odhad 2014), z čehož Albánci tvoří 92 %, Srbů je 5,3 %, přičemž jsou soustředěni zejména na severu země. Další etnika tvoří Bosňáci, Gorani, Romové, Turci, Aškalové a Egypťané. Negramotnost se pohybuje kolem 16 procent, z toho většina jsou ženy. Do školy chodí pravidelně jen méně než 20 % dětí starších 12 let, střední vzdělání dokončuje pouze necelých pět procent. V obzvláště složité situaci se nacházejí menšiny a znevýhodněné skupiny obyvatelstva, jako jsou zrakově, sluchově či mentálně postižení. Na místě se věnují problému integrace do většinové společnosti mezinárodní humanitární organizace, poskytují potřebné vybavení či pomáhají sjednat legislativní podmínky. Působí zde mj. organizace Člověk v tísni či ADRA.", "section_level": 1}, {"title": "Historie demografie Kosova.", "content": "Je značně obtížné stanovit starší vývoj počtu obyvatel Kosova a poměr jednotlivých národností, neboť národnost byla ve starších časech fakticky neexistující či nedůležitý pojem. Osmanská říše prováděla svá sčítání primárně podle náboženství, takže krom toho, že její sčítání nejsou považována za nejpřesnější, je nutno z nich potřebné údaje složitě dedukovat, přičemž výsledné odhady jsou snadno zpochybnitelné. Obyvatelstvo pravoslavné, které obývalo Kosovo a přilehlé regiony v dobách středověku v raných etapách nadvlády Osmanské říše nad Kosovem migrovalo postupně tento region opouštělo.  V 19. století se už objevuje na scéně pojem národ a je věnována větší pozornost etnickému původu a jazyku obyvatel a to jak od tureckých úřadů (jejichž údaje jsou ovšem i nadále hodnoceny jako nepřesné a nerealistické), tak od různých evropských zeměpisců. Jednotlivé práce se ovšem mezi sebou dost liší, někdy udávají jako", "section_level": 2}, {"title": "Společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy mezi albánskou a srbskou komunitou.", "content": "Vztahy mezi etnickými Albánci a srbským obyvatelstvem Kosova byly nepřátelské od vzestupu nacionalismu na Balkáně v průběhu 19. století, rivalita zesílila poté, co Srbsko v roce 1913 získalo Kosovo od Osmanské říše a poté, co se Albánie stala ve stejném roce nezávislou. Během Titovy éry komunistického režimu v Jugoslávii byly populace etnických Albánců a Srbů v Kosovu silně", "section_level": 2}, {"title": "Romové a další menšiny.", "content": "Přestože je naplánována jejich integrace do kosovské společnosti a jsou uznány v kosovské ústavě, tak romská a jiné menšiny (tj. Aškalové a tzv. Egypťané) čelí i nadále mnoha obtížím. Příkladem je například segregace a diskriminace v oblasti bydlení, vzdělávání, zdravotnictví, zaměstnanosti", "section_level": 2}, {"title": "Kultura a média.", "content": "Díky tomu, že i hudba v Kosovu je rozdělená, tak stále existuje autentická albánská a srbská hudba. Albánská hudba se vyznačuje použitím čifteli (autentický albánský nástroj), mandolíny, mandoly a \"bicích\". Klasická hudba je v Kosovu dobře", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "V Kosovu bylo v rámci zákona č 24/2003 (zákon o sportu) schváleného Shromážděním Kosova v roce 2003 vytvořeno několik sportovních federací. Zákon formálně zřizuje národní olympijský výbor, reguluje zřízení sportovních federací a zavádí pokyny pro sportovní kluby. V současné době pouze některé z ustanovených sportovních svazů získaly mezinárodní uznání. Olympijský výbor Kosova byl uznán jako", "section_level": 2}], "src_summary": "Kosovo (, ), úředním názvem Kosovská republika je sporné území a částečně uznaný stát v jihovýchodní Evropě, který v únoru 2008 vyhlásil nezávislost na Srbsku jako Kosovská republika. Srbsko považuje tuto republiku za své území a stále na ni vznáší nárok jako na svou vlastní Autonomní provincii Kosovo a Metochie. K listopadu 2019 uznalo samostatnost Kosovské republiky 93 členů OSN z celkových 193.", "tgt_summary": "科索沃共和国(;)(英文: Republic of Kosovo ),简称科索沃,是一个主权争端地区及有限承认国家,位于欧洲东南部巴尔干半岛,于2008年单方面宣布独立。塞尔维亚虽然承认其民选政府,但只承认该地区为塞尔维亚的两个自治省之一(科索沃和梅托希亚自治省)。", "id": 48274}
{"src_title": "Elektroinstalační krabice", "tgt_title": "接線盒", "src_document": [{"title": "Funkce a základní charakteristiky.", "content": "Krabice slouží jako místo k propojení kabelů a vodičů v bodech, kde se elektrický rozvod rozbočuje do několika větví nebo kde se napojuje větev procházející do jiné místnosti. Další funkcí může být zakončení kabelu a napojení instalačního přístroje – zásuvky, spínače, ovladače. Stejné krabice mohou zastávat obě funkce. Například silové zásuvky na 230 V AC mají zdvojené svorky a vedení k nim může být provedeno tzv. smyčkováním, kdy průběžně vedený kabel je přerušen právě v zásuvce. Jsou také dostupné elektronické přístroje (časové spínače, stmívače, přijímače dálkového ovládání) přizpůsobené tvarem a velikostí pro montáž do krabice. Krabice slouží buď pouze pro umístění přístroje a kabel je v krabici přerušen, nebo je elektronický přístroj vložen na dno krabice, na kterou je montován ovladač. Typicky takto může být vložen časový spínač do krabice, na niž je namontovaný spínač – tlačítko. Připojovací rozměry krabic pro umístění instalačních přístrojů jsou normalizované pro celou Evropu a není tak problém kombinovat přístroje (i krabice) různých výrobců. Základní vlastnosti krabic popisuje (září 2013) harmonizovaná norma ČSN EN 60670-1: \"Krabice a úplné kryty pro elektrická příslušenství pro domovní a podobné pevné instalace – Část 1: Všeobecné požadavky.\"", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení krabic.", "content": "Krabice můžeme dělit podle způsobu montáže na stěnu nebo do stěny, podle toho zda jsou určeny pro samostatný přístroj nebo skupinu elektroinstalačních přístrojů. Další charakteristikou může být materiál, ze kterého jsou zhotoveny. Krabice mohou mít miskovitý tvar, kdy \"dno\" by mělo být uvnitř stěny nebo doléhat na stěnu a otevřená část je směrována do volného prostoru pro zakrytí instalačním přístrojem nebo k tomu konstruovaným víčkem. Do těchto krabic vstupují kabely zpravidla přes vylamovací otvory, kterých je ve stěnách krabice připraveno několik. Krabice na povrch a se zvýšeným krytím mohou být kompaktní, s utěsněným víkem. Kabely do těchto krabic vstupují přes průchodky nebo kabelové vývodky.", "section_level": 1}, {"title": "Samostatná nebo skupinová montáž krabic.", "content": "Jde především o krabice k montáži do stěn, krabice pro vkládání do parapetních kanálů jsou pro spojování určeny všechny.", "section_level": 2}, {"title": "Zakrytí krabic, které nejsou využity pro montáž instalačních přístrojů.", "content": "Elektroinstalační krabice, v nichž jsou umístěny svorky, svorkovnice nebo drobné elektronické přístroje musí být ze strany volného prostoru zakryty k tomu konstruovaným víčkem. Krabice určené do stěny (pod omítku) měly ve starším provedení uprostřed výstupek, do kterého se šroubovalo víčko s trnem. Při opakované demontáži a montáži hrozilo rozlomení výstupku a následně nutnost celou krabici vysekat ze zdi a nahradit. Další možností je víčko přišroubované šrouby do otvorů připravených pro montáž instalačních přístrojů. Při použití šroubů s nekvalitní povrchovou ochranou ale hrozí nevzhledná koroze díky tomu, že víčka se při malování místností běžně přetírají malířským nátěrem na vodní bázi. Jednou z možností zakrytí jsou i víčka s pružnými vroubkovanými křidélky, která v krabici drží díky pružnosti plastu. Krabice s vyšším krytím, určené pro montáž na povrch jsou konstruovány pro opakovanou montáž víka. Víko bývá přichyceno šrouby v rozích (je-li krabice čtyřúhelníkového tvaru) a z vnitřní strany opatřeno elastickým těsněním.", "section_level": 1}, {"title": "Montáž instalačních přístrojů do elektroinstalační krabice.", "content": "Instalační přístroje v evropském provedení se upevňují k elektroinstalačním krabicím dvěma základními způsoby:", "section_level": 1}, {"title": "Materiály pro výrobu elektroinstalačních krabic.", "content": "Historicky (1. polovina 20. století) byly zhotovovány elektroinstalační krabice z tenkého ocelového plechu s povrchovou úpravou žárovým pozinkováním. Vnitřek krabice byl vyložen izolačním materiálem, což byl často papír (lepenka). Když se jako izolační materiál prosadily reaktoplasty, konkrétně bakelit, zhotovovaly se elektroinstalační krabice jako výlisky z bakelitu. V současnosti se zhotovují elektroinstalační krabice přednostně z termoplastů, některé druhy se zvýšeným krytím a zlepšenou mechanickou odolností se zhotovují jako tlakové odlitky z hliníku. Použité plasty mohou být například: samozhášivý polyvinylchlorid, bezhalogenový PP, ABS, polyamid.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elektroinstalační krabice je elektrotechnická součástka používaná v pevných elektrických rozvodech nízkého napětí. Slouží k umístění prvků pro propojení vodičů a kabelů, nebo k připevnění zásuvek (silových, slaboproudých, datových) i ovládacích přístrojů (spínačů a ovládačů všeho druhu). Běžně se tímto názvem označují krabice instalované do svislých stěn nebo na jejich povrch. Krabice pro instalaci do podlahy nebo do stropu mají odlišnou konstrukci a svébytné názvy a nejsou v tomto článku popisovány. V literatuře lze narazit na pojmy krabice rozbočovací (pro umístění svorkovnice) a krabice přístrojová (pro montáž vypínače nebo zásuvky). Současné krabice pod omítku i na povrch ale lze použít jako rozbočovací i přístrojové. Krabice ve zvýšeném krytí (pro venkovní použití) jsou převážně rozbočovací, zásuvky a spínače ve zvýšeném krytí se vyrábějí tak, aby je bylo možné montovat přímo na povrch, nevyžadují použití krabice.", "tgt_summary": "电源接线盒是容纳电源连接的外壳,用于保护电源连接并提供安全屏障。", "id": 2153735}
{"src_title": "Georgios Samaras", "tgt_title": "佐治奧斯·森馬拉斯", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "S Celtikem nepostoupil ze základní skupiny H do vyřazovacích bojů Ligy mistrů 2013/14, skotský tým v ní obsadil se ziskem 3 bodů poslední místo. V posledním utkání skupiny 11. prosince 2013 vstřelil jednu branku proti katalánskému týmu FC Barcelona, ale drtivou prohru 1:6 neodvrátil. V závěru mohl přidat ještě druhý korigující gól. V celtiku strávil celkem 6 sezón.  V srpnu 2014 přestoupil z Celtiku po vypršení smlouvy do anglického klubu West Bromwich Albion, kde podepsal dvouletý kontrakt. 3. února 2015 odešel na hostování do saúdskoarabského klubu Al-Hilal FC.", "section_level": 1}, {"title": "Speciální fanoušek.", "content": "Během svého působení v Celticu FC získal Samaras mj. speciálního fanouška, chlapce Jaye Battyho (v roce 2014 jedenáctiletého), který má Downův syndrom. Spolu v květnu 2014 oslavili titul pro Celtic FC. Při následném mistrovství světa v kopané se stalo na facebooku sledované video, na kterém malý Jay velmi emotivně prožívá závěr utkání Řecko - Pobřeží slonoviny a Samarasem proměněnou penaltu v závěru utkání. Vznikla tak iniciativa, podporovaná řadou sponzorů, aby chlapec mohl sledovat osmifinálové utkání Řecka a Kostariky přímo v dějišti šampionátu. Vzhledem k tomu, že odcestoval s rodiči na předem zaplacenou dovolenou, se tato akce nakonec neuskutečnila.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Ačkoli mohl hrát na reprezentační úrovni za Austrálii (jeho otec Ioannis Samaras se narodil v Melbourne), Georgios zvolil řecký národní tým. Nastupoval i za řecký mládežnický výběr U21.  V A-mužstvu Řecka debutoval 28. února 2006 proti týmu Běloruska, kde nastoupil na hřiště v základní sestavě a zažil vydařenou premiéru, vstřelil totiž jedinou branku zápasu (hrálo se v kyperském Lemesosu v rámci turnaje Cyprus Tournament 2006).  Účast Georgiose Samarase na vrcholových turnajích:", "section_level": 1}], "src_summary": "Georgios Samaras (řecky Γεώργιος Σαμαράς; * 21. února 1985, Iraklio) je bývalý řecký fotbalový útočník, který po skončení kariéry působí jako viceprezident kyperského klubu OFI Kréta. Během své aktivní kariéry nastupoval rovněž za řeckou reprezentaci.", "tgt_summary": "佐治奥斯·森马拉斯(,1985年-2月21日)出生于希腊伊拉克利翁,是一位希腊足球员,司识前锋/翼锋。", "id": 2209364}
{"src_title": "SWF", "tgt_title": "Swf", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Malá firma FutureWave Software původně definovala formát souboru s jedním hlavním cílem: vytvořit malé soubory pro zobrazení zábavných animací. Hlavní myšlenkou bylo vytvořit formát, který je možné pustit v přehrávači na kterémkoli systému a který by bez problémů pracoval i s pomalejším připojením k síti. FutureWave vydala v květnu 1996 FutureSplash Animator (v r. 2016 jako Adobe Animate). V prosinci 1996 společnost Macromedia koupila FutureWave a z FutureSplash Animator se stal Macromedia Flash 1.0.  V roce 2005 proběhla akvizice Macromedia firmou Adobe.  Dne 1. května 2008 Adobe opustilo licenční omezení specifikace formátu SWF jako součást projektu Open Screen Project. Rob Savoye, člen vývojového týmu Gnash, však některé části formátu Flash ponechal uzavřené. 1. července 2008 Adobe vydala kód umožňující vyhledávačům Google a Yahoo indexovat soubory SWF.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Formát původně limitovaný pouze na prezentaci vektorově založených objektů a obrázků v jednoduchých sekvencích umožňuje v pozdějších verzích přehrát audio (od verze Flash 3), video (od verze Flash 6) a poskytuje mnoho různých forem interakce s uživatelem. SWF soubor může být po jeho vytvoření přehrán v přehrávači Adobe Flash Player, který funguje jako samostatná aplikace nebo jako modul v prohlížeči. SWF soubor je také možné zabalit s přehrávačem a vytvořit tak samospustitelný film zvaný \"projektor\". Adobe poskytuje moduly Adobe Flash Player a Adobe Integrated Runtime k přehrávání souborů SWF v prohlížečích na mnoha operačních systémech včetně Microsoft Windows, Mac OS X a Linux pro architekturu x86. Od roku 2007 je v intenzivním vývoji Gnash, bezplatná implementace SWF přehrávače. Další variantou je open source projekt Swfdec.  Z nezávislé studie provedené Milwardem Brownem vyplývá, že přes 99% uživatelů internetu má nainstalovaný modul SWF a cca 90% uživatelů používá nejnovější verzi Flash Player.  Konzole PlayStation Portable může omezeně přehrávat soubory SWF v prohlížeči (od verze firmwaru 2.71). Konzole Nintento Wii a Sony PS3 také přehrají soubory SWF ve svém prohlížeči.", "section_level": 1}, {"title": "Licence.", "content": "Adobe uvolnila částečnou specifikaci formátu SWF. V dokumentu údajně chybí „velké množství“ informací potřebných ke kompletní implementaci SWF. Opomíná specifikace pro RTMP a Sorenson Spark. Specifikace RTMP byla však uveřejněna v červnu 2009 a kodek Sorenson Spark není majetkem společnosti Adobe. Až do května 2008 nebylo možné kvůli licenci implementovat software, který přehraje SWF. Od 1. května 2008 však Adobe upustila od těchto omezení na formátech SWF a FLV. Specifikace SWF je však stále vydána za velice omezujících licenčních podmínek.  Implementace software, který generuje soubory SWF bylo vždy povoleno za podmínky, že výsledné soubory se bezchybně vykreslí v poslední dostupné verzi přehrávače Adobe Flash Player.  GNU začala vyvíjet bezplatný přehrávač SWF zvaný Gnash pod licencí GPL (GNU General Public License). Další variantou je přehrávač Swfdec. GNU však neposkytuje finanční podporu ani jednomu projektu.  Scaleform GFx je komerční alternativa přehrávače SWF, která poskytuje plnou hardwarovou akceleraci využívající GPU. Scaleform GFx je licencován jako herní middleware a je využíván v mnoha hrách pro PC a konzole pro tvorbu uživatelských rozhraní, miniher a přehrávání videa.", "section_level": 1}], "src_summary": "SWF je formát souboru pro Adobe Flash, který se využívá v multimédiích, vektorové grafice a pro ActionScript. Formát vznikl ve společnosti FutureWave Software, kterou koupila společnost Macromedia v prosinci 1996. Od konce roku 2005 je formát pod kontrolou společnosti Adobe Systems díky akvizici Macromedia. SWF soubory mohou obsahovat animace nebo applety s různou úrovní interaktivity a funkce.", "tgt_summary": "SWF 是 Small Web Format 的缩写, 读作swiff),是用于多媒体、矢量图形和ActionScript的Adobe Flash文件格式。SWF文件可以包含不同程度的交互和功能的动画或applet。它们也可包含在浏览器游戏中。", "id": 1904334}
{"src_title": "C++11", "tgt_title": "C++11", "src_document": [{"title": "Rozšíření jádra pro rychlejší běh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference jako r-hodnota a move konstruktor.", "content": "Umožňuje použít referenci na objekt jako r-hodnotu. R-hodnota je dočasná konstanta, do které nelze nijak zapisovat.  int a; a = 5 + 10 // (5 + 10) je r-hodnota (5 + 10) = a; // nelze přiřadit hodnotu r-hodnotě.  int& b = 10; // nelze, nemůže existovat nekonstantní reference na r-hodnotu, konstanta není uložená v paměti, ale dosazena překladačem const int& b = 10; // lze, za b se vždy dosadí 10 int&& b = 10; // lze, uloží se do paměti jako dočasná proměnná, inicializuje se na hodnotu 10 Move konstruktor lze využít pro přesun zdrojů z jedné třídy do druhé bez alokace a dealokace paměti. C++11 zavádí operátor && jako referenci na r-hodnotu. Move konstruktor je definován jako codice_1, a zavolá se při konstrukci objektu z reference na objekt, který je r-hodnotou.  class Array {  public:  };  Array pole1(100); // Zavolá standardní konstruktor Array pole2(static_cast<Array&&>(pole1)); // Přetypuje pole1 na referenci na r-hodnotu, a zavolá move konstruktor // pole2 je stejné jako bylo pole1 a pole1 je prázdné", "section_level": 2}, {"title": "constexpr – Obecné konstantní výrazy.", "content": "C++11 zavádí klíčové slovo codice_2, které u funkce nebo objektu vynutí, že bude vyhodnocena (objekt konstruován) v době kompilace.  int get_five() {  int some_value[get_five() + 7]; // Nelze použít, get_five() není konstantní výraz  enum {  constexpr int get_five() {  int some_value[get_five() + 7];  enum {", "section_level": 2}, {"title": "Nová definice POD.", "content": "C++03 má přísná pravidla, pro označení třídy nebo struktury jako (POD – surová data, přístup z C++ ke struktuře v jazyce C). Taková třída (struktura) vyžaduje kompatibilitu s jazykem C a umožnit statickou inicializaci. Pro takovou třídu v C++03 nelze definovat nevirtuální metody, přestože v tomu nebraní technický problém.  C++11 umožňuje jako POD použít třídu nebo strukturu, která není virtuální, nedědí virtuální třídu ani ji nemá jako členskou proměnnou. Třídy dělí na a. Triviální třída musí mít triviální konstruktor a umožňuje statickou inicializaci a použití funkce codice_3.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření jádra pro rychlejší kompilaci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí šablona.", "content": "extern template class std::vector<MyClass>;", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření jádra pro lepší použití jazyka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Initializer lists.", "content": "C++11 rozšiřuje statickou inicializaci pole nebo struktury známou z C. Pomocí codice_4 umožňuje konstruktoru předat pole inicializačních parametrů uzavřených v {}. // inicializace v C int pole[] = {10, 10}; // inicializace pole  typedef struct { } Struktura;  Struktura strukt = {10, 10}; // inicializace struktury  // inicializace v C++11 class Trida { public:  Trida pole[] = {10, 10}; // inicializace pole trid  class Trida { public:  Trida pole = {1, 2}; // inicializace tridy", "section_level": 2}, {"title": "Type inference.", "content": "C++11 zavádí dvě nové metody, jak deklarovat proměnné. Klíčové slovo codice_5 doplní typ proměnné automaticky podle přiřazované hodnoty. Funkce codice_6 vrací typ parametru.  auto i = 15; // i bude int; decltype(i) j; // j bude int; Výhodu přináší u složitých typů, zkracuje zápis.  // C++03 for(std::vector<int>::const_iterator it = data.cbegin(); it!= data.cend(); ++it);  // C++11 for(auto it = data.cbegin(); it!= data.cend(); ++it);", "section_level": 2}, {"title": "For cyklus.", "content": "Rozšiřuje o novou definici cyklu for. Tento cyklus je známý z jiných jazyků jako cyklus foreach.  int pole[10];  for(int& i : pole) { Tento cyklus lze také použít pro kontejnery, které poskytují metody begin a end.", "section_level": 2}, {"title": "Lambda funkce.", "content": "C++11 zavádí anonymní funkce (lambda funkce). Lambda funkce umožňuje deklarovat i definovat dočasnou funkci (například jako parametr funkce nebo uvnitř jiné funkce).  V hranatých závorkách lze předat proměnné z rozsahu platnosti, ve které je funkce definovaná. Lze předat všechny, nebo jen výčet a je možné je předat hodnotou nebo referencí.  [] // funkce nema pristup k externim promennym [x, &y] // k promenne x lze ve funkci pristupovat jako k hodnote, k y jako k referenci [&] // vsechny promenne jsou predany referenci [=] // vsechny promenne jsou predany hodnotou [&, x] // x je predano hodnotou, vsechny ostatni referenci Příklad lambda funkce:  [](int x, int y) { return x + y; } // Navratovy typ je implicitni, funkce nevidi zadne promenne mimo rozsah sve platnosti  int a = 10; [&](int x, int y)->int { return x + y + a; } // Navratovy typ je explicitni, funkce ma pristup ke vsem promennym z rozsahu platnosti [=](int x, int y)->int { return x + y + a; } // Promenne jsou predany hodnotou", "section_level": 2}, {"title": "Aliasy na jmenné prostory.", "content": "namespace ab namespace x=ab; x::zdvojnasob(5);//To samé jako ab::zdvojnasob(5)", "section_level": 2}, {"title": "Nová syntaxe typových aliasů.", "content": "//C++98 typedef int my_type; //C++11 typedef int my_type;//Zpětná kompatibilita using my_type=int;//Nová syntaxe  //Toto pomocí typedef nelze: template<typename T>using ptr=T*;", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření standardní knihovny.", "content": "Nové knihovny:", "section_level": 1}], "src_summary": "C++11 (dříve C++0x) je standard programovacího jazyka C++. Byl schválen organizací ISO dne 12. srpna 2011 a nahrazuje C++03. Označení navazuje na tradici pojmenovávání verzí jazyka podle roku publikování specifikace. C++11 přidává několik prvků k jádru jazyka a rozšiřuje standardní C++ knihovnu. V září 2011 byl standard publikován jako ISO/IEC 14882:2011.", "tgt_summary": "C++11,先前被称作C++0x,即ISO/IEC 14882:2011,是C++程序语言的一个标准。它取代第二版标准ISO/IEC 14882:2003(第一版ISO/IEC 14882:1998公开于1998年,第二版于2003年更新,分别通称C++98以及C++03,两者差异很小),且已被C++14取代。相比于C++03,C++11标准包含核心语言的新机能,而且扩展C++标准程序库,并入了大部分的C++ Technical Report 1程序库(数学的特殊函式除外)。 ISO/IEC JTC1/SC22/WG21 C++标准委员会计划在2010年8月之前完成对最终委员会草案的投票,以及于2011年3月召开的标准会议完成国际标准的最终草案。然而,WG21预期ISO将要花费六个月到一年的时间才能正式发布新的C++标准。为了能够如期完成,委员会决定致力于直至2006年为止的提案,忽略新的提案。最终于2011年8月12日公布,并于2011年9月出版。", "id": 1610679}
{"src_title": "Mounir El Hamdaoui", "tgt_title": "蒙尼爾·艾哈達奧", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Hrál postupně za kluby SBV Excelsior, Tottenham Hotspur, Derby County, Willem II Tilburg, AZ Alkmaar, AFC Ajax, ACF Fiorentina, Málaga CF.  V dresu anglického Tottenhamu neodehrál jediný ligový zápas, pouze předsezónní přátelské střetnutí včetně turnaje Peace Cup v červenci 2005. Poté odešel na hostování do Derby County, kde ho pronásledovala zranění. Poté, co se nedokázal prosadit do kádru Spurs (Tottenham) následoval návrat do Nizozemska, konkrétně do Willem II Tilburg. Po jedné sezóně přestoupil do AZ Alkmaar, kde zažil velmi úspěšné období. V dresu AZ vyhrál Eredivisie, Johan Cruijff Schaal (nizozemský Superpohár), stal se nejlepším střelcem ligy a fotbalistou roku 2009. Následoval přestup do Ajaxu, s nímž vyhrál také jednou Eredivisie (v sezóně 2010/11). I následující sezónu 2011/12 byl členem Ajaxu, ale neodehrál jediný ligový zápas kvůli komplikovaným vztahům s trenérem Frankem de Boerem. Hrával pouze s rezervním týmem (Jong Ajax), tudíž nemá podíl na zisku ligového titulu, který klub v této sezóně dobyl.  V červenci 2012 El Hamdaoui konečně opustil Ajax a podepsal tříletou smlouvu s klubem italské Serie A, s ACF Fiorentina. Dostal dres s číslem 9. Po sezóně 29. srpna 2013 odešel na hostování do španělského celku Málaga CF.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nizozemsko.", "content": "Hrál za nizozemskou mládežnickou reprezentaci do 21 let (3 zápasy, 1 vstřelený gól).", "section_level": 2}, {"title": "Maroko.", "content": "Poté, co se v roce 2006 v interview pro nizozemský fotbalový magazín \"Voetbal International\" vyjádřil, že by jednou rád hrál v A-mužstvu Maroka, se mu toto přání splnilo v roce 2009. Debutoval 11. února 2009 v domácím přátelském utkání s Českou republikou, které skončilo remízou 0:0. I přes výsledek podal kvalitní výkon, který ocenili fanoušci i média. Následně se začlenil do marockého národního týmu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mounir El Hamdaoui (; * 14. července 1984, Rotterdam) je v Nizozemsku narozený marocký fotbalista, který hraje na pozici útočníka, ofenzivního nebo krajního levého záložníka. V současné působí v saúdskoarabském klubu Al Taawon FC. Roku 2009 byl vyhlášen nejlepším fotbalistou Nizozemska. V sezóně 2008/09 se stal v dresu AZ Alkmaar s 23 vstřelenými brankami nejlepším střelcem Eredivisie.", "tgt_summary": "蒙尼尔·艾哈达奥(Mounir El Hamdaoui,,1984年-7月14日),又译艾咸达奥,出生于荷兰鹿特丹,荷兰和摩洛哥足球员。职业生涯最大亮点是成为2008/09年荷兰足球甲组联赛神射手,以及当选为荷兰足球先生。", "id": 2027542}
{"src_title": "Sound of...", "tgt_title": "年度新声", "src_document": [{"title": "Sound of 2009.", "content": "Více než 130 kritiků, editorů a komentátorů se zúčastnilo ankety \"Sound of 2009\", ve které zvítězila electro-popová zpěvačka Little Boots. Úplně poprvé byl 5. prosince 2008 zveřejněn dlouhý list 15 uchazečů na stránkách BBC. Ostatní umělci zahrnuti v širším výběru byli The Big Pink, Frankmusik, Master Shortie, Mumford & Sons a The Temper Trap.", "section_level": 1}, {"title": "Sound of 2010.", "content": "Širší výběr na anketu Sound of 2010 byl zveřejněn 7. prosince 2009. Mezi nominované patřili Daisy Dares You, Delphic, Devlin, The Drums, Everything Everything, Giggs, Gold Panda, Ellie Goulding, Hurts, Joy Orbison, Marina and the Diamonds, Owl City, Rox, Stornoway a Two Door Cinema Club. Na začátku ledna 2010 byli zveřejněni držitelé pátého až druhého místa. 8. ledna 2010 byl vyhlášen vítěz tohoto ročníku, jímž se stala zpěvačka Ellie Goulding. Ta se posléze umístila na první příčce se svým debutovým albem \"Lights\".", "section_level": 1}, {"title": "Sound of 2011.", "content": "6. prosince 2010 byl zveřejněn dlouhý list nominovaných muzikantů v anketě Sound of 2011. Mezi ně patřili Anna Calvi, Clare Maguire, Daley, Esben and the Witch, Jai Paul, James Blake, Jamie Woon, Jessie J, Mona, Nero, The Naked and Famous, The Vaccines, Warpaint, Wretch 32 a Yuck. 7. ledna 2011 byla vyhlášena vítězka ankety, kterou se stala zpěvačka Jessie J.", "section_level": 1}, {"title": "Sound of 2012.", "content": "Širší výběr kandidátů na Sound of 2012 byl odhalen 5. prosince 2011. Kandidáti na ocenění byli ASAP Rocky, Azealia Banks, Dot Rotten, Dry The River, Flux Pavilion, Frank Ocean, Friends, Jamie N Commons, Lianne La Havas, Michael Kiwanuka, Niki & The Dove, Ren Harvieu, Skrillex, Spector a Stooshe. 6. ledna 2012 bylo oznámeno, že se Michael Kiwanuka stal vítězem této ankety.", "section_level": 1}, {"title": "Sound of 2013.", "content": "Široký výběr nominovaných v anketě Sound of 2013 byl zveřejněn 9. prosince 2012. Mezi nominovanými byli AlunaGeorge, A*M*E, Angel Haze, Arlissa, Chvrches, Haim, King Krule, Kodaline, Laura Mvula, Little Green Cars, Palma Violets, Peace, Savages, The Weeknd a Tom Odell. 4. ledna 2013 byl na Radio 1 zveřejněn vítěz ankety, jímž se stala dívčí skupina Haim.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Častokrát bylo kritizováno, že anketa Sound of..., společně s ostatními podobnými anketami vytváří tak zvanou sebenaplňující předpověď. Kritik týdeníku \"Guardian\", Kitty Empire, v prosinci roku 2007 napsala:,Mnozí z nás jsou pověření editoři a přispivající žurnalisté předpovídající si své vlastní talenty, které bychom měli sledovat. Abychom nevypadali jako idioti, vybíráme umělce, jejichž alba jsou očekávaná, než abychom vybrali nějakého mladíka s cínovou píšťalkou, kterého jsme objevili na MySpace.\"  Stejný problém byl opět zmíněn v roce 2011, krátce po zveřejnění širšího výběru na anketu Sound of 2012. Joe Burgis z deníku \"The Telegraph\" napsal:,The Sound of 2012 čelí kritice kvůli svému očividnému zatížení na mainstreamové umělce.\"  Odpověď vedoucího oddělení hudby na BBC Radio 1 a 1Xtra zněla:,Tento seznam bude inspirovat k debatě, to jistě, ale co je nejdůležitější, povede k objevu umělců a hudebníků, kteří se snaží vystoupit z neustále se rozšiřujícího davu, což je zaručeně dobrá věc\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Sound of... je každoroční anketa hudebních kritiků a odborníků hudebního odvětví vyhlašovaná britskou společností BBC, s cílem nalézt nejslibnějšího hudebního nováčka roku. Poprvé byla anketa vyhlášena v roce 2003 stránkami \"BBC News website\" a nyní je široce zastřešena online korporacemi, rádiovými a televizními outlety a ostatními médii. V prosinci je zveřejňován širší list 15 uchazečů na toto ocenění a v lednu dochází k vyhlášení užšího výběru a nakonec i vítěze této ankety.", "tgt_summary": "年度新声(又译年度之声,英语:Sound of...)是由英国广播公司每年主办的评选活动,由音乐评论家和业内人士投票选出最有潜力的音乐新人。活动于2003年由BBC新闻网开始主办,如今BBC旗下的网络、广播和电视以及其他媒体都会广泛报道这一评选活动。", "id": 2297458}
{"src_title": "SteamOS", "tgt_title": "SteamOS", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Operační systém SteamOS je určen primárně k hraní počítačových her v obývacím pokoji. Jeho uživatelé mohou streamovat hry z počítačů běžících na jiných operační systémech (Windows, macOS, Linux) na počítač používající SteamOS a mohou využít sdílení herní knihovny stejně jako v programu Steam. Valve tvrdí, že pomocí SteamOS dokázali zvýšit rychlost vykreslování snímků her (FPS).  Jelikož SteamOS je určený pouze k hraní her v obývacím pokoji, nemá mnoho jiných vestavěných funkcí s výjimkou prohližení internetu a hraní her; v základní instalaci chybí například správce souborů a prohlížeč obrázků, uživatelé ovšem mohou použít dostupné prostředí pracovní plochy GNOME a doinstalovat libovolný software. SteamOS zatím nepodporuje streamovací služby, ale Valve v současné době vyjednává se službami jako Spotify a Netflix o budoucí spolupráci a již nyní jsou na obchodu Steam k dispozici filmy nezávislých tvůrců. SteamOS nativně podporuje grafické karty od výrobců Nvidia, Intel a AMD.  Valve později do SteamOS přidalo podporu přehrávaní filmů (ovšem pouze filmů, které se prodávají na obchodu Steam), televizních programů a hudby z lokálních úložišť. Aktualizace systému z října 2015 přidala do vestavěného internetového prohlížeče podporu pro Netflix a další obsah chráněný ochranou DRM.  Současné hardwarové požadavky výchozí instalace SteamOS jsou: Existuje také upravený instalátor, pomocí kterého jde SteamOS nainstalovat na pevné disky o menší velikosti a instalátor, který podporuje základní desky využívající BIOS. Tyto instalátory se dají najít v repozitáři Valve.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Při přednášce na LinuxConu v roce 2013 prohlásil spoluzakladatel a ředitel firmy Valve Gabe Newell, že věří, že „Linux a otevřený software jsou budoucností hraní“ (ačkoliv není jasné, zda si myslí, že i samotné hry by měly mít otevřenou licenci), oznámil, že jeho společnost pomáhá herním vývojářům, kteří chtějí dostat své hry na Linux a že Valve připravuje oznámení iniciativy, která dostane Linux do obývacích pokojů. Dne 20. září 2013 Valve na svém webu vydalo prohlášení sdělující, že „svět Steamu se rozšíří v roce 2014“ a že připravují tři oznámení pro „zákazníky, kteří chtějí Steam ve svém obývacím pokoji“. 23. září bylo odhaleno první oznámení, SteamOS. Valve prohlásilo, že „došli k závěru, že nejlepší prostředí pro jejich zákazníky bude operační systém postavený kolem samotného Steamu.“ Odhalení se soustředilo především na otevřenost SteamOS; bylo oznámeno, že uživatelé budou moci upravit či nahradit jakoukoliv z jeho částí a že bude k dispozici zdarma.  V říjnu 2013 Valve oznámilo dvoudenní konferenci „Steam Dev Days“, kde si herní vývojáři mohli ozkoušet SteamOS a Steam Machines a sdělit Valve své připomínky. Stejný měsíc Nvidia oznámila spolupráci s Valve na podpoře SteamOS s pomocí vývojového prostředí Nvidia GameWorks obsahujícího PhysX, OptiX, VisualFX a další API od Nvidie.  V listopadu 2013 Valve potvrdilo, že nebudou vyvíjet žádné exkluzivní hry pro SteamOS a doporučili ostatním vývojářům to samé, jelikož jejich cílem je rozšířit hry mezi co největší množství zákazníků. V prosinci Valve oznámilo, že beta verze SteamOS vyjde 13. prosince 2013. Po vydání této beta verze Valve doporučilo uživatelům, že pokud nemají zkušenosti s linuxovými systémy, měli by počkat až na další verze v roce 2014.", "section_level": 1}, {"title": "Výkon.", "content": "Web Phoronix v prosinci 2013 porovnal výkon tří grafických karet od firmy Nvidia na SteamOS a Windows 8.1. Závěrem bylo, že linuxové ovladače od firmy Nvidia dosahují srovnatelného výkonu jako ovladače na Windows, ze kterých vycházejí.  GameSpot v lednu 2014 porovnal výkon SteamOS ve hrách s výkonem Windows s použitím stejného hardwaru na dvou počítačových sestavách s grafickými kartami od Nvidia a AMD a nastavení. Bylo zjištěno, že na grafické kartě od AMD při použití SteamOS běží Dota 2, Left 4 Dead 2 a o poznání pomaleji. Left 4 Dead 2 se taktéž zasekávalo, což bylo přiřčeno chybě v ovladači. Na kartě Nvidia běželo Metro: Last Light o něco rychleji a Dota 2 běžela stejně. Ve článku bylo řečeno, že Left 4 Dead 2 na kartě Nvidia pod SteamOS běželo rychleji, ale nebylo specifikováno jak, protože podle grafu uvedeném ve článku mělo v porovnání s Windows méně snímků za sekundu. Na obou kartách měly v porovnání s Windows Left 4 Dead 2 a Dota 2 na SteamOS delší nahrávací časy.  Web Ars Technica v listopadu 2015 po oficiálním vydání Steam Machines porovnal výkon multiplatformních her na SteamOS a Windows 10 na stejném počítači a zjistil, že hry na SteamOS měly v porovnání s Windows 10 o 21% až 58% nižší průměrný počet snímků za sekundu. Dle názoru autora článku na Ars Technica to mohlo být způsobeno nedostatkem zkušeností vývojářů s optimalizací pro OpenGL a v budoucnu by mohlo dojít k zlepšení. V článku také bylo poznamenáno, že jejich test, obsahující pouhých šest her na jediném počítači, není příliš směrodatný.  Hry programované primárně pro OpenGL a Linux mohou běžet rychleji než jejich verze na Windows, což je vidět na testu webu Phoronix, kde freewarový klon hry Quake OpenArena běžel na Ubuntu 15.04 rychleji než ve Windows 10. Primární subjekty testu webu Phoronix byly hry OpenArena, Xonotic a program GpuTest. V OpenArena a GpuTest bylo Ubuntu 15.04 mírně rychlejší než Windows 10 pro všechny grafické karty použité v testu. Xonotic v0.8 ovšem běžel mnohem lépe na Windows 10 než na Ubuntu 15.04.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "Oznámení systému SteamOS bylo komentováno spoustou vývojářů počítačových her. Tvůrce hry Minecraft Markus Persson prohlásil, že to je „skvělá zpráva“ a tvůrce hry Thomas Was Alone Mike Bithell nazval systém „povzbudivým“ pro nezávislé hry. Další vývojáři jako DICE, tvůrci série Battlefield, a Creative Assembly, tvůrci série Total War, prohlásili, že je možné, že jejich budoucí tituly vyjdou na Linux a SteamOS.  Ředitel studia Gearbox Software Randy Pitchford prohlásil, že podle něj SteamOS potřebuje nějakou exkluzivní aplikaci, která k němu přitáhne vývojáře a že „bez nějaké hry, kterou by každý musel mít, čekám, že herní průmysl bude SteamOS zvědavě pozorovat, ale celkově ho to příliš neovlivní.“ Richard Stallman, hlava nadace Free Software Foundation, SteamOS opatrně podporuje, ale nesouhlasí s použitím DRM a prodejem her.  Beta verze SteamOS se setkala se smíšenými recenzemi. Henry Winchester v recenzi webu TechRadar pochválil přehledné uživatelské prostředí a budoucí potenciál, ale zkritizoval obtížnou instalaci a chybějící funkce z programu Steam. Thomas Morgan z webu Eurogamer na problémy při instalaci nenarazil, ale negativně komentoval absenci detekce nativního rozlišení monitoru a audio výstupu a malý počet dostupných her. Také ovšem pochválil uživatelské prostředí a nazval beta verzi „dobrým začátkem.“  Od prvotního vydání se média jako Ars Technica k SteamOS vrátily a vydaly články o jeho růstu, kladech a záporech. Dva z výrobců, kteří plánovali vyrábět soustavy se značkou Steam Machine – Falcon Northwest a Origin PC – nakonec od plánu nabízet soustavy upustili kvůli limitacím SteamOS v porovnání s Windows; zástupci firmy Falcon Northwest ale prohlásili, že pokud dojde k zlepšení výkonu SteamOS, začnou o výrobě Steam Machines opět uvažovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "SteamOS je linuxová distribuce založena na distribuci Debian, kterou vyvíjí společnost Valve Corporation jako primární operační systém pro své herní konzole Steam Machine. Byla odhalena 13. prosince 2013 zároveň s oznámením začátku uživatelského betatestování Steam Machines.", "tgt_summary": "SteamOS,基于Debian发行版而开发的Linux操作系统,由Valve公司设计开发,使用于Steam Machine游戏终端机上。在2013年12月13日首次发布。", "id": 1843213}
{"src_title": "Émile Gaboriau", "tgt_title": "埃米爾·加博里歐", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Émile Gaboriau se Narodil v malém městečku Saujon v departmentu Charente-Maritime. Střední školu vychodil v Jonzacu, krátce pracoval jako písař v kanceláři notáře, v roce 1852 vstoupil do armády a sloužil v Africe. Po čtyřech letech se vrátil do Paříže a sanžil se uchytit jako novinář. Cestu k literatuře mu otevřela právě žurnalistika a také to, že se stal tajemníkem Paula Févala staršího.  Začal psát pro noviny a časopisy romány na pokračování. Skutečný úspěch mu pak přinesl jeho detektivní román z roku 1866 \"L'Affaire Lerouge\" (Případ vdovy Lerougové), ve kterém pod vlivem Edgara Allana Poea a jeho detektiva C. Augusta Dupina představil světu mladého policistu pana Lecoqa, který se stal hrdinou všech jeho dalších detektivních knih. V nich vytvořil skutečný detektivní román s propracovanou technikou logického rozvíjení zápletky i jejího řešení.  Gaboriau zemřel v sedmatřiceti letech na plicní embolii.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pan Lecoq.", "content": "Vytvořením policisty pana Gastona Lecoqa (francouzsky Monsieur Lecoq) se Gaboriau stal předchůdcem Lerouxe a Leblanca a jedním z průkopníků detektivní literatury vůbec. Vzorem pro vytvoření této postavy byl jednak detektiv C. Auguste Dupin z povídek Edgara Allana Poea, jednak detektiv Gregory Temple a vyšetřující soudce Remy d'Arx z románového cyklu \"Černé hábity\" od Paula Févala staršího (přičemž Lecoq je jméno jednoho ze zlotřilců z tohoto cyklu) a jednak Eugène-François Vidocq, původně zločinec, později policista a tajný agent, který se stal zakladatelem a velitelem Brigade de Sûreté, první moderní policejní organizace ve Francii. Lecoqova postava se pak stala vzorem pro postavu Sherlocka Holmese Sira Arthura Conana Doyla, která však svého předchůdce naprosto zastínila.  O Lecoqovi napsal Gaboriau pět románů:", "section_level": 2}, {"title": "Adaptace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Existuje několik dalších Lecoqových dobrodružství od jiných autorů:", "section_level": 2}], "src_summary": "Émile Gaboriau (6. listopadu 1835, Saujon, Charente-Maritime – 28. září 1873, Paříž) byl francouzský spisovatel a novinář, jeden z průkopníků detektivní literatury, v jehož díle vrcholí proměna povídky s kriminální tematikou v román.", "tgt_summary": "埃米尔·加博里欧(Émile Gaboriau、1832年-11月9日-1873年-9月28日)是法国作家,小说家,记者和推理小说先驱。", "id": 1660552}
{"src_title": "Plzeň hlavní nádraží", "tgt_title": "比尔森火车总站", "src_document": [{"title": "Výpravní budova.", "content": "Současná výpravní budova plzeňského hlavního nádraží byla slavnostně otevřena v roce 1907. Budova byla postavena v neorenesančním a secesním slohu (secese patrná zejména na štukové výzdobě a kovových prvcích) podle návrhu architekta Rudolfa Štecha, který se podílel i na financování stavby. Přitom se však významně zadlužil a nevida východiska z tíživé situace se 2. ledna 1908 oběsil.  Nádraží je koncipováno jako tzv. ostrovní, tj. výpravní budova je umístěna mezi kolejišti, která jsou vedena na vysokých náspech. Některé z kolejí byly navrženy jako železniční vlečky do plzeňských průmyslových podniků (Škodovy závody, pivovar).  Budova těžce utrpěla spojeneckým bombardováním na jaře 1945, kdy v noci ze 16. na 17. dubna zaútočily na Plzeň britské bombardéry. Když jedna z bomb zasáhla jihozápadní roh kopule výpravní budovy, celá kopule se výbuchem nadzdvihla a posunula o 15 cm. Poškozeno bylo i mnoho dalších nosných částí budovy. Po druhé světové válce se zvažovala i kompletní demolice poničené budovy. Kopuli nakonec opravila skupina 15 mostařů Škodových závodů, kteří pomocí hydrauliky vrátili kopuli zpět na její místo (opravovali ji ve svém volném čase). Celá budova byla poté rekonstruována do původní podoby.<br>  Nádraží několikrát změnilo jméno. V době svého vzniku bylo někdy označováno jako centrální nádraží, po dobu první republiky se používal název Plzeň hlavní nádraží. V roce 1949 bylo nádraží přejmenováno na Plzeň Gottwaldovo nádraží na počest prvního komunistického prezidenta Klementa Gottwalda. V 50. letech byly v hale instalovány sochy hutníka a posunovače, které se zachovaly až do současnosti. V roce 1971 byl před výpravní budovou odhalen pomník Klementa Gottwalda, ten byl ale po roce 1989 odstraněn. Po sametové revoluci se nádraží opět vrátilo k názvu Plzeň hlavní nádraží. V letech 2011–2012 proběhla velká rekonstrukce interiérů výpravní budovy, na to navázala rekonstrukce nástupišť a okolí budovy.  V roce 2014 byl dokončen spojovací podchod nástupišť směrem k pivovaru.  Budova i s okolím byla 15. května 2000 vyhlášena kulturní památkou. Památkově chráněná je především samotná výpravní budova, ale i zastřešení nástupišť, terasy před hlavním průčelím, náměstíčko před budovou (zde stojí památník československým legionářům s plaketou T. G. Masaryka) a opěrné zdi směrem k viaduktům. Budova je charakteristická také svou velkolepou kopulí, která sahá do výšky 40 m.  Dne 9. prosince 2018 se slavnostně otevřel nový autobusový terminál u hlavního vlakového nádraží v Šumavské ulici, který disponuje deseti autobusovými stanovišti a jednou provozní budovou s veřejnými toaletami. Projekt stavby byl spolufinancován z fondů Evropské unie a Ministerstva pro místní rozvoj České republiky. Terminál je v délce 134 metrů zastřešen. Nově vzniklá autobusová stání jsou bezbariérově spojena s železniční stanicí.", "section_level": 1}, {"title": "Železniční uzel.", "content": "Plzeňské hlavní nádraží je klíčovou součástí plzeňského železničního uzlu, vychází odtud tratě na Prahu (trať 170), České Budějovice (trať 190), Klatovy (trať 183), Domažlice (trať 180), Cheb (trať 178) a Žatec (trať 160). Trať Praha–Plzeň–Cheb je součástí budovaného III. železničního koridoru, tedy páteřní trati uzpůsobené pro rychlosti až 160 km/h. Na území města se nachází též železniční stanice \" Plzeň-Křimice, Plzeň-Orlík, Plzeň-Doubravka, Plzeň-Jižní Předměstí, Plzeň-Bolevec, Plzeň-Doudlevce, Plzeň-Koterov, Plzeň-Skvrňany, Plzeň-Zadní Skvrňany, Plzeň zastávka a Plzeň-Valcha\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Plzeň hlavní nádraží je centrální železniční stanice v Plzni. Zprovozněna byla v roce 1862, kdy byla uvedena do provozu část České západní dráhy z Prahy do Plzně. Stanice je elektrifikovaná, výpravní budova je majetkem Správy železnic.", "tgt_summary": "比尔森火车总站()是捷克共和国波希米亚西部最大的城市比尔森的主要火车站。1862年,从布拉格到比尔森的捷克西部铁路开通时,车站同时启用。", "id": 553961}
{"src_title": "Celková efektivnost zařízení", "tgt_title": "設備效率評價", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ukazatel Celkové efektivnosti zařízení (OEE) vytvořil v 60. letech Seiichi Nakajima ze společnosti Nippon Denso. Na konci 80. let se tato metodika dostává do povědomí díky rozšíření TPM. V polovině 90. let je pak aplikována v oblasti výroby polovodičových součástek za účelem zvýšení produktivity výrobních zařízení. Postupně metodiku přijala i ostatní odvětví průmyslové výroby.", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "Základní myšlenka metodiky spočívá ve vztahu:  OEE = Užitečný čas zařízení / Disponibilní čas zařízení,  kde  Rozdíl mezi užitečným časem a disponibilním časem je dán mírou využití, výkonu a kvality. Nejčastější vyjádření vztahu pro výpočet OEE používá právě tyto tři ukazatele:  OEE = Availability x Performance x Quality,  kde  Pro praktický výpočet uvedených ukazatelů se používají následující definice a vztahy.", "section_level": 1}, {"title": "Availability.", "content": "Poměr mezi výrobním časem a disponibilním časem. Výrobním časem se myslí doba, kdy je zařízení v chodu. Disponibilním časem se pak myslí očekávaná doba chodu zařízení. Pro výpočet se používá vzorec v tomto tvaru:  Availability = Operating Time / Loading Time,  kde", "section_level": 2}, {"title": "Performance.", "content": "Poměr mezi skutečným výstupem a plánovaným výstupem. Pro výpočet se používá vzorec v těchto tvarech:  Performance = Total Output / Potential Output, Performance = (Total Output * Ideal Cycle Time) / Operating Time,  kde", "section_level": 2}, {"title": "Quality.", "content": "Poměr mezi výstupem kvalitních výrobků a výstupem všech výrobků. Pro výpočet se používá vzorec v tomto tvaru:  Quality = Good Output / Total Output,  kde", "section_level": 2}, {"title": "Příklad výpočtu.", "content": "\"Zjištěné hodnoty z výroby:\"  \"Výpočet:\"  Availability = Operating Time / Loading Time Availability = 16,075 hod / 22,83 hod = 0,704 = 70,4 %  Performance = (Total Output * Ideal Cycle Time) / Operating Time Performance = (2000 * 28,3 s) / 16,075 hod = 0,979 = 97,9 %  Quality = Good Output / Total Output Quality = 1970 ks / 2000 ks = 0,985 = 98,5 %  OEE = Availability x Performance x Quality OEE = 0,704 * 0,979 * 0,985 = 0,679 = 67,9 %  Uvádí se, že špičkové společnosti po úspěšné realizaci TPM dosahují OEE na úrovni 85%. Většina výrobních společností však dosahuje OEE na úrovni asi 60%.", "section_level": 1}], "src_summary": "Celková efektivnost zařízení (CEZ), anglicky Overall equipment effectiveness (OEE), je kvantitativním ukazatelem efektivnosti výrobních zařízení. Poskytuje měřitelné srovnání efektivnosti jednotlivých výrobních zařízení. Zahrnuje v sobě více složek ovlivňujících celkovou efektivnost, které lze samostatně vyhodnotit.", "tgt_summary": "整体设备效率(英语:overall equipment effectiveness,OEE)是一个评量生产设施有效运作的指数。其计算结果是通用的,甚至可以比较不同行业。", "id": 2934563}
{"src_title": "Protiletecký kryt", "tgt_title": "防空洞", "src_document": [{"title": "Kryty domovní.", "content": "Domovní kryty jsou budovány v podsklepených částech činžovních, rodinných domů atp. Mnohdy se zesilují dodatečnými pilíři, vloženými průvlaky a překlady, popř. ocelovými stropnicemi a stojkami či dřevěnou výdřevou", "section_level": 1}, {"title": "Kryty zákopové.", "content": "Budovaly se již před válkou (i v Československu), často také otevřené typy nebo s dřevěnou výdřevou. Principiálně vycházely ze zkušeností se zákopy z 1. světové války. Za 2. sv. války se zákopové kryty nejprve budovaly z cihel a železobetonových prefabrikátů, později z dusaného betonu a žb. prefabrikátů a jejich kombinací nebo jako otevřené zákopy či dřevozemní stavby. Tvar chodeb zákopových krytů byl zprvu rovné stěny s valenou klenbou, později eliptický či vejčitý profil s rovnou podlahou, často budované z žb. prefabrikátů a dusaného betonu. Později zesilované různě silnými rozpraskovými deskami proti přímému zásahu leteckých pum malých ráží či proti přímému zásahu segmentů (submunicí) kontejnerových pum.  Počet ukrývaných ve druhoválečných zákopových krytech neměl přesáhnout počet 300 osob a byly rozděleny do jednotlivých až 6 sekcí. Realizovalo se několik základních půdorysných typů: přímé varianty s odskočením každé sekce, lomené varianty (typ zig-zag) ve tvaru velkého dvojitého W, ve tvaru písmene L, a různé kombinace. Ukrývaní do krytu nastupovali ve spořádaném tvaru (dvojstupu) a obsazovali lavičky po stranách chodby. Filtroventilace nebyla zřizována, každý ukrývaný měl mít při nástupu do krytu svoji plynovou masku, v případě potřeby se větrací otvory ucpávaly dřevěným špalkem s těsněním, dveře do krytu byly zpravidla z masivních fošen, tento typ krytu byl určen na ukrytí v řádu desítek minut po dobu náletu, ihned po ukončení náletu by se ukrývaní začali podílet na odstraňování škod způsobných náletem. Toalety (kbelíky) byly ve výklencích v místech lomení sekcí. Zákopové kryty ZPO se původně stavěly v těsné blízkosti výrobních objektů, často podél továren či na nádvoří závodů, továrních třídách atp. Později se budovaly ve větším perimetru (do 1500 m) od továren, ve skupinách 5-15 objektů v poměrně těsné blízkosti, s jedním velkým společnýcm stavebním dvorem. Veřejné zákopové kryty se budovaly na veřejných prostranstvích, parcích či domovních dvorech, podél ulic, podle možností. Už v době krátce po jejich výstavbě byly mnohdy zanedbané, bez laviček a nezřídka posloužily jako WC. Na území ČR se vybudovaly tisíce zákopových krytů, jen v Praze jich bylo cca 200. Těsně po válce se zákopové kryty začaly likvidovat, ale s ohledem na vývoj situace byla jejich likvidace zastavena a některé byly reaktivovány jako improvizované (protiradiační) kryty některé byly dokonce vybaveny FV aparaturou. Koncepčně z nich vycházeli poválečné trubicové kryty. Po uvolnění mezinárodní situace koncem 50. let byla většina zákopových krytů CO ve městech reaktivována, ale řada se jejich udržovala jako protiradiační pro závodní CO, ale především proto, aby se splnily kondice na počty ukryvaných.  Opuštěné a později zasypané zákopové kryty zděné, betonové či dřevozemní jsou často zaměňovány za různé \"tajné chodby\" - viz případ \"tajné\" chodby u zámku v Ostravě - Porubě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Protiletecký kryt je zvláštní typ stavby (či adaptované stavební prostory stávajících budov či podzemních objektů) určená pro ochranu osob před leteckými útoky. PL kryty poskytují možnost ukrytí před tlakovou vlnou, požáry, bojovými plyny, pronikavým radioaktivním zářením, radioaktivním spadem, střepinami tříštivých pum, úlomky trosek budov při leteckých náletech, některé typy krytů jsou dimenzované i na přímý zásah leteckou pumou velké ráže. Některé stavby PL krytů jsou zřizovány jako trvalé či víceúčelové stavby, jiné jen jako provizorní či improvizované. Stavby protileteckých krytů mohou být různého provedení od nadzemních masivních staveb, adaptovaných či pro tyto účely vybudovaných suterénů a sklepů, mělce založených podpovrchových objektů až po hluboko (až desítky metrů) v podzemí umístěné protiletecké štoly. Jako prostor pro ukrytí slouží i rozptýlení do lesů, polí či zvláštních zón, kde se neprovádí letecké údery. Viz také Stálý tlakově odolný úkryt.", "tgt_summary": "防空洞(英语:Air-raid shelter,或称人防地下室)是一种用来防备空袭及保护平民的军事掩体。其它原有地下建筑,如地铁车站、隧道、地窖、地下室、铁路拱门等亦作为防空洞使用。这类构筑低于地面,而且受特别坚固,能够支持以上的建筑物重量,因此特别适合用作保护人民受到空袭袭击。在核武发展出来后,有些防空洞加上了防止核武攻击的设计。", "id": 2011234}
{"src_title": "Síla hesla", "tgt_title": "密码强度", "src_document": [{"title": "Vlastnosti hesla.", "content": "Odolnost hesla záleží na způsobu útoku, kterému má heslo odolat a proto nelze stanovit všeobecně platné parametry přesně měřící sílu hesla. Jsou dva základní principy používané k prolomení hesla: Odolnost prvnímu způsobu je úměrná délce hesla a počtu použitých znaků a dá se spočítat pomocí matematické kombinatoriky. K uhádnutí hesla může dojít v případě vytvoření hesla často používanými způsoby (\"franta123\") nebo použití zjistitelné osobní informace (\"oblíbený film\"). V praxi útočníci často oba způsoby kombinují.", "section_level": 1}, {"title": "Délka hesla.", "content": "Délka hesla má velký vliv na jeho sílu, protože počet možných kombinací exponenciálně stoupá s počtem znaků hesla. Počet kombinací se spočítá jako počet znaků použité sady (abecedy) umocněný na počet znaků hesla. Matematicky se jedná o variaci s opakováním, počet možností je formula_1, kde \"n\" je počet znaků sady a \"k\" délka hesla.", "section_level": 2}, {"title": "Počet znaků sady (abecedy).", "content": "Množství znaků, z kterých jsou vybírány znaky hesla, má také významný vliv na sílu hesla. Použití různých znaků, číslic a symbolů umožňuje vytvořit více kombinací než heslo tvořeno jen číslicemi.  Pro zvýšení síly hesla je proto občas požadováno použití malých a velkých písmen, číslic a speciálních znaků. Jak je patrné z tabulek, takové šestimístné heslo umožňuje méně kombinací (~8×1011) než devítimístné heslo složené jen z malých písmen (~5×1012).", "section_level": 2}, {"title": "Uhodnutelnost hesla.", "content": "Útočníci mají k uhodnutí hesla k dispozici databáze zcizených a prolomených hesel, ze kterých lze statisticky zjistit nejčastější lidmi používaná hesla a také obvyklé způsoby tvoření hesel. Základním prostředkem k uhodnutí hesla je slovníkový útok, při kterém útočník využívá seznamy existujících slov. Slovníkový útok pak dále kombinuje s dalšími metodami. Např. heslo \"Franta23\" je slabé i když obsahuje malá a velká písmena a číslice, protože obsahuje slovníkové slovo a velké první písmeno a dvě číslice přidané na konec jsou často používaný, proto útočníkům známý a tedy málo účinný způsob zesílení hesla.  Slabá také bývají hesla spojená s osobou uživatele. Např. \"jméno psa, oblíbeného herce\" nebo \"babičky za svobodna\" jsou informace, které útočník může, někdy nejen nelegálně, získat.  Nejodolnější vůči uhodnutí jsou hesla tvořená náhodně strojově generovanou posloupností znaků, která mají nejvyšší míru entropie. Jejich nevýhodou je, že jsou těžko zapamatovatelná a náchylnější k chybám a překlepům při jejich vyplňování uživatelem.", "section_level": 2}, {"title": "Vhodné heslo.", "content": "Ideální heslo je dlouhý řetězec náhodně generovaných různých druhů znaků. Takové heslo je vhodné, pokud se uchovává a vyplňuje strojově, tedy např. pomocí softwaru pro správu hesel.  Vhodné heslo pro lidského uživatele musí být zapamatovatelné a snadno vyplnitelné, což jsou požadavky v zásadě protichůdné požadavkům na silné heslo. Vhodné uživatelské heslo je tak tvořeno kompromisem mezi oběma těmito požadavky na základě pravidla, že zabezpečení na úkor použitelnosti jde na úkor bezpečnosti. Pro hodnocení síly hesla není rozhodující, zda splňuje jednotlivá doporučení, ale jak vlastnosti celého hesla vyhovují požadavkům na odolnost.  Proto někteří odborníci doporučují jako vhodné heslo \"několik slovníkových slov psaných malými písmeny\". Dvě typicky nevhodné vlastnosti hesla kompenzuje třetí vlastnost, jeho délka. Heslo tvořené čtyřmi náhodnými slovy tak může být zapamatovatelné, snadněji a rychleji vyplnitelné a zároveň silnější než kratší složitější heslo tvořené s využitím nejrůznějších symbolů.", "section_level": 1}, {"title": "Málo účinné postupy.", "content": "Některé obvyklé postupy při tvorbě hesla nezajišťují odolnost, kterou od ní uživatelé zpravidla očekávají.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana hesla.", "content": "Obecně se doporučuje nikdy si heslo nezapisovat, obzvlášť ne v blízkosti počítače, kde je možné jej použít. Doporučuje se požívat jedno heslo pro bezvýznamné účty (u kterých není případné prolomení natolik závažné) a několik různých silných hesel pro důležité systémy (např. internetové bankovnictví).  Problémem se stává potřeba zapamatovat si množství hesel k různým systémům. Řešením může být vytvoření systému (jehož znalost je třeba obzvlášť chránit) vycházejícího z názvu služby, kde se používá. Triviální příklad je vynechání každého druhého písmena, např.: heslo Wkpda pro službu Wikipedia (v praxi je potřebné použít vlastní a složitější systém). Jiným řešením je uchování hesel v silně šifrovaném tvaru přístupných pomocí jednoho zapamatovatelného a silného hesla. Na toto slouží speciální programy, například open source program Keepass, nebo placený program Roboform. Další možností je vytváření silných hesel s pomocí kryptografické hashovací funkce, kde při použití hlavního hesla a klíčového slovo (např. název domény, kde chceme heslo použít) vznikne hash fixní délky, který následně můžeme použit jako heslo.", "section_level": 1}, {"title": "Software pro správu hesel.", "content": "Správce hesel je samostatná aplikace nebo rozšíření webového prohlížeče, které umožňuje ukládat větší množství silných a jedinečných hesel. Hesla jsou chráněna jedním hlavním heslem, které otevírá šifrovanou databázi hesel. Většina správců hesel umožňuje vytváření silných hesel pomocí generátoru náhodných hesel. Správce hesel by měl obsahovat ochranu proti odposlechu hesla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Síla hesla () označuje stupeň obtížnosti s jakou neautorizovaná osoba dokáže uhádnout heslo.", "tgt_summary": "密码强度,指一个密码对抗猜测或是暴力破解的有效程度。一般来说,指一个未授权的访问者得到正确密码的平均尝试次数。密码的强度和其长度、复杂度及不可预测度有关。强密码可以降低安全漏洞的整体风险,但并不能降低采取其他安全措施的需要。", "id": 2610576}
{"src_title": "Vičenec", "tgt_title": "紅豆草", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vičence jsou jednoleté nebo vytrvalé byliny, řidčeji polokeře s lichozpeřenými listy složenými ze vstřícných celokrajných lístků. Palisty jsou blanité a většinou srostlé. Květy jsou purpurové, růžové nebo bledě žluté, v dlouze stopkatých úžlabních nebo zdánlivě vrcholových hroznech. Kalich je zvonkovitý, s víceméně stejně dlouhými cípy. Tyčinky jsou dvoubratré (9+1). Semeník je přisedlý a obsahuje pouze 1 až 2 vajíčka. Čnělka je nitkovitá, s hlavatou bliznou. Plody jsou obvykle jednosemenné, nepukavé, va vrcholu protažené v krátký silný zobánek, s vystouplými žilkami které vybíhají v silné ostny.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Vičence jsou rozšířeny v počtu asi 130 druhů v Evropě, severní Africe, Etiopii a jihozápadní a střední Asii. Nejvíce druhů se vyskytuje v Asii v oblasti od Kavkazu po západní Himálaj. V České republice se vyskytují 2 druhy vičenců. Vičenec ligrus byl od konce 18. století pěstován jako pícnina a v dnešní době je již v teplejších oblastech zcela zdomácnělý. Vičenec písečný se vyskytuje především na jižní Moravě.  V Evropě se vyskytuje dohromady 27 druhů. Nejvíce druhů se vyskytuje ve Středomoří, kde mají rozsáhlejší areál výskytu zejména druhy \"Onobrychis aequidentata\", \"O. arenaria\", \"O. caput-galli\", ve východní části i \"O. gracilis\". Většina evropských druhů vičenců má spíše omezený areál výskytu nebo se jedná o endemity. V Alpách roste v subalpínském stupni \"Onobrychis montana\", v montánním stupni \"O. arenaria\", \"O. viciifolia\" a v jihozápadní části i \"O. supina\" a \"O. saxatilis\". V Pyrenejích zasahuje do nejvyšších poloh místní endemit \"Onobrychis pyrenaica\" a \"O. supina\" (až 2100 metrů), v nižších polohách roste \"O. saxatilis\" a \"O. argentea\" subsp. \"hispanica\".", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Vičence obsahují zejména v semenech jedovaté neproteinové aminokyseliny, např. kanavanin, některé druhy obsahují také cyklitoly, např. pinitol.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Vičenec ligrus je považován za jednu z nejhodnotnějších pícnin a je v Evropě pěstován již od 16. století. V Asii je pěstován také k ochraně půdy a vody.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Vičenec (\"Onobrychis\") je rod rostlin z čeledi bobovité. Vičence jsou byliny se zpeřenými listy, motýlovitými květy v dlouze stopkatých hroznech a jednosemennými plody. Vyskytují se v počtu asi 130 druhů od Středomoří po Střední Asii. V České republice se vyskytují 2 druhy: vičenec ligrus a vičenec písečný.", "tgt_summary": "红豆草,又称驴喜豆(Onobrychis),(英文:Sainfoin)是属于豆科植物,长有淡粉红的花朵和弯曲的荚,亚洲欧洲四季中,亦能不断开花的草本。红豆草适合在不列颠和北美洲草原的钙质土壤生出。欧亚的红豆草植物群有的23个种类。", "id": 2316457}
{"src_title": "Ernest Hilgard", "tgt_title": "欧内斯特·希尔加德", "src_document": [{"title": "Hypnóza.", "content": "Hypnóza představuje změněný stav vědomí, který se liší jak od stavů bdělosti, tak spánku. Jedná se o jedinečný stav, v němž mohou vznikat jevy (např. odolnost vůči bolesti), které se nemohou objevit za jiných podmínek. Žádný ze změněných stavů vědomí nevyvolává tolik otázek jako hypnóza. V hypnóze, stejně jako ve všech oblastech psychologického bádání, zůstávají nejasnosti, ale mnoho faktů již bylo ověřeno.", "section_level": 1}, {"title": "Skrytý pozorovatel.", "content": "Pojetí skrytého pozorovatele vychází z Hilgardových pozorování, na jejichž základě zjistil, že u řady hypnotizovaných jedinců existuje část mysli, která není uvědomovaná a která pozoruje všechny zážitky jedince. Jeho nález byl popsán následujícím způsobem:  Okolnosti Hilgardova objevu dvojkolejnosti myšlení v hypnóze byly dosti dramatické. V učebně prováděl demonstraci hypnózy ve spoluráci se zkušeným probandem, který byl slepý. Ernest Hilgard mu indukoval v případě hypnózy navíc hluchotu a sdělil mu, že až mu položí ruku na rameno, znovu začne slyšet. Tímto byl proband oddělen od okolního dění, začal se nudit, a tak myslel na zcela jiné věci. Hilgard ukázal posluchačům, že proband nevnímá hluk ani řeč. Někdo se však zeptal, zda proband skutečně ingnoruje okolí tak, jak se na první pohled zdá. Hilgard se probanda potichu zeptal, zda by mohla existovat nějaká část, která by i navzdory navozené hluchotě mohla slyšet. Pokud ano, mohl by zdvihnout ukazováček? K překvapení všěch přítomných – včetně zhypnotizovaného jedince – se ukazováček zdvihl. Nyní chtěl proband vědět, co se děje. Hilgard mu položil ruku na rameno, aby zase slyšel. Vysvětlení mu přislíbil později a mezitím se ho zeptal, co si pamatuje. Jedinec si pamatoval, že se kolem něj rozhostilo ticho, pak se začal nudit a přemýšlel o nějakém statistickém problému. Poté cítil, že se jeho ukazováček začal najednou zdvíhat a chtěl vědět proč. Při jiném experimentu měla hypnotizovaná osoba ruku ponořenou v ledové vodě a po sugesci hypnotické anestezie necítila bolest. Pokud jí však dr. Hilgard položil ruku na rameno, mohl vyvolat „skrytého pozorovatele“, který sděloval, že osoba do určité míry bolest pociťovala.  Metafora skrytého pozorovatele se tedy vztahuje k duševní struktuře, která sleduje vše, co se děje, včetně událostí, o nichž zhypnotizovaný jedinec vědomě neví, že je vnímá. Přítomnost skrytého pozorovatele byla prokázána v mnoha experimentech.", "section_level": 1}, {"title": "Studie zabývající se redukcí bolesti.", "content": "Ve studiích zabývajících se redukcí bolesti byly jedinci schopni pomocí automatického psaní nebo řeči popsat, jakou bolest cítí, přičemž ve stejném okamžiku jejich vědomí přijímalo sugesce hypnotizéra a reagovalo na ně, což vedlo k úlevě od bolesti.  Hilgard a další zjistili, že hypnotizované osoby mohou vykazovat zážitky rozděleného vědomí. Jestliže jsou např. aplikovány bolestivé podněty pod hypnotickou sugescí necítit jakoukoli bolest, bude osoby hlásit nepřítomnost bolesti, ale jiná její část (tzv. „skrytý pozorovatel“) bude hlásit utrpení. Obdobně pokyn „skrytému pozorovateli“, aby zvedl prst, vyvolá u osob úzkost z tohoto nevysvětlitelného pohybu.", "section_level": 1}, {"title": "Další experimenty.", "content": "Hilgard a jeho spolupracovníci přirovnávali tyto jevy „dvojkolejnosti“ ke každodenním zkušenostech, kdy jedinec dělí svoji pozornost mezi dva úkoly, např. současně řídí auto a konverzuje, nebo přednáší a současně hodnotí svoji řeč z pozice posluchače.  Přestože byly experimenty se skrytým pozorovatelem opakovány v mnoha laboratořích, jejich metodologie byla poměrně hodně kritizována. Skeptici tvrdí, že tyto výsledky mohou být způsobeny skrytými požadavky na probanda, aby se přizpůsobil očekávání experimentátorů.  V pečlivě prováděných experimentech zaměřených na úlohu přizpůsobení vědci prokázali, že je možné od sebe odlišit reakce skutečně zhypnotizovaných probandů od osob, které pouze spolupracovaly a přizpůsobily se. Požádali prokazatelně málo hypnabilní probandy, aby simulovali hypnotický stav, zatímco s vysoce hypnabilními probandy jednali obvyklým způsobem. Experimentátor nevěděl, ke které skupině každý proband patřil. Osoby, které simulovaly, se přizpůsobily požadavkům tak, jak si myslely, že se od nich očekává, avšak jejich výpovědi o subjektivních zážitcích se významně lišily od výpovědí jedinců, kteří skutečně byli zhypnotizováni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ernest Ropiequet „Jack“ Hilgard (25. července 1904 – 22. října 2001) byl americký psycholog, profesor Stanfordovy univerzity, 29. nejcitovanější psycholog 20. století. Proslul svými výzkumy v oblasti hypnózy. Vytvořil známou Stanfordskou škálu hypnotické citlivosti, která měří dispozici jedinců být zhypnotizován. Přišel s teorií, že v mysli hypnotizovaného působí tzv. „skrytý pozorovatel“ (\"hidden observer\"), a nakonec svůj koncept zobecnil a skrytého pozorovatele určil jako figuru působící v mysli každého člověka neustále. Proto také hovořil o „rozštěpeném vědomí“ člověka.", "tgt_summary": "欧内斯特·希尔加德(Ernest Ropiequet Hilgard,1904年7月25日-2001年10月22日)是一位美国心理学家,以对催眠的研究而著称。", "id": 1791203}
{"src_title": "Bitva v Mogadišu (1993)", "tgt_title": "摩加迪沙之戰", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "V průběhu mise se vážně zranil vojín Todd Blackburn, když minul lano během slaňování z vrtulníku MH-60 Black Hawk a zřítil se z jednadvaceti metrů na ulici pod ním. Oba vůdci milice byli rychle zajati a spolu se zraněným Rangerem byli naloženi do konvoje Humvee. Při následném stahování byl střelou RPG sestřelen americký MH-60 Black Hawk, „Super Six One“. Oba piloti byli na místě mrtví, avšak posádka vrtulníku pád přežila a snažila se udržet pozici před postupující milicí Somálské národní aliance. Krátce na to byl sestřelen další vrtulník Black Hawk. Tento stroj se však zřítil do části města, která byla vzdálena od hlavních bojů. Pád vrtulníku přežil pouze pilot Michael Durant. Dva odstřelovači z Delta týmu (Randy Shughart a Gary Gordon) se opakovaně nabídli, že se pokusí zabezpečit místo havárie do příchodu záchranného týmu. Po dvou zamítnutích jim bylo povolení nakonec uděleno však s plným vědomím toho, že je to pravděpodobně bude stát jejich životy. Během snahy o udržení místa nehody stříleli členové Delta force do davu ozbrojeného střelnými zbraněmi a kameny. Oba byli nakonec zabiti v akci, takže na místě zůstal pouze pilot, který by byl ubit davem, kdyby ho členové Aididovy milice nevzali do zajetí. Randy Shughart a Gary Gordon byl za obranu vraku vrtulníku in memoriam vyznamenáni Medailí cti, nejvyšším vojenským vyznamenáním USA.  Silné boje probíhaly i kolem místa dopadu prvního vrtulníku. Americké jednotky přišly k místu dopadu, ale zanedlouho byly samy obklíčeny postupující milicí Somálské národní aliance. Velitel této milice připravoval minometný útok na pozice Američanů, avšak nakonec kvůli informacím o možném ohrožení civilistů tuto akci odvolal. Během večera Američané s pomocí laserem naváděných raket a palby z helikoptér zničili pozice milice. Tento útok si podle údajů milice vyžádal přes 1000 obětí. Ztráty utrpěli také Američané.  Těžce vyzbrojený záchranný konvoj tvořený malajsijskými a pákistánskými jednotkami OSN dorazil na místo dopadu první helikoptéry dvě hodiny po půlnoci. Tato prodleva byla způsobena tím, že Američané neinformovali o svém přepadu ostatní členy mise OSN. Za pomocí jednotek OSN americké velení konečně evakuovalo všechny své vojáky na základnu OSN.", "section_level": 1}, {"title": "Následné události.", "content": "Dva dny po skončení bojů byl při minometném útoku somálské milice zabit další americký voják.  V reakci na bitvu o Mogadišo americký prezident Bill Clinton nařídil okamžité ukončení bojových operací všech zúčastněných jednotek. Následně stanovil datum stažení amerických jednotek ze somálského území na 31. březen 1994. Do roka po stažení amerických vojáků se ze Somálska stáhla také vojska OSN.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v kultuře.", "content": "O operaci pojednává americký válečný film \"Černý jestřáb sestřelen\" z roku 2001 režiséra Ridleyho Scotta a díl šesté série dokumentárního seriálu Vteřiny před katastrofou.  O tomto střetnutí pojednává i jeden z dílů videoherní série Delta Force s podtitulkem Black Hawk Down vytvořená známou vývojovou společností NovaLogic.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva v Mogadišu (1993) bylo vojenské střetnutí během Občanské války v Somálsku mezi silami Spojených států, podporovaných silami OSN, a somálskou milicí loajální k samozvanému prezidentovi Mohamedu Farrahu Aididovi, které v rámci Operace Gothic Serpent proběhlo v noci z 3. na 4. října 1993 v somálském Mogadišu. Ačkoliv Američané dosáhli stanoveného cíle, zajetí dvou Adidových pobočníků, ztráty, které během operace utrpěli, vedly americkou administrativu ke stažení ze Somálska.", "tgt_summary": "摩加迪沙之战(英语:Battle of Mogadishu)是一场在1993年10月3日至4日之间,于索马里首都摩加迪休市区爆发的军事冲突。在这场战斗之中,美国陆军特种部队和当地民兵在摩加迪休市区进行巷战,最终造成双方与民众伤亡。", "id": 772611}
{"src_title": "Harbin Z-6", "tgt_title": "直-6", "src_document": [{"title": "Historie a vývoj.", "content": "Od roku 1963 produkoval čínský výrobce Harbin Aircraft Manufacturing Corporation v Charbinu vrtulníky Harbin Z-5. Jednalo se o licenčně vyráběné sovětské vrtulníky Mil Mi-4. V roce 1966 se rozhodli čínští konstruktéři osadit vrtulník Z-5 turbohřídelovým motorem Wozhou WZ-5 o výkonu 1618 kW. Šlo o vůbec první čínský vrtulník vybavený turbohřídelovým motorem. Vzhledem k tomu, že byl motor umístěn pod hlavní rotor, došlo k přesunu pilotní kabiny až do přídě vrtulníku. Současně došlo k úpravám celé přídě a zvětšila se také nákladová kabina. S využitím výkonnějšího motoru vzrostl rovněž dolet i rychlost vrtulníku. Nový stroj získal brzy označení Harbin Z-6. První prototyp byl dokončen již v roce 1967, ale první let uskutečnil až 15. prosince 1969. Druhý prototyp vzlétl 25. prosince téhož roku. Prvním pilotem se stal Wang Pejmin, který byl již dříve testovacím pilotem pro vrtulníky Z-5.  Po čínsko-sovětských ozbrojených střetech na hranicích obou zemí byl vývoj vrtulníků Z-6 přesunut z Charbinu do Čchang-čou a Changhe. Zde se na vývoji spolupodílel Institut pro výzkum a vývoj helikoptér. 7. srpna 1972 došlo k havárii jednoho ze strojů Z-6, při které zahynulo šest osob. Jako příčina nehody byla určena špatná konstrukce motoru, který se při letu zadřel. Vzhledem k tomu, že tou dobou se ve velkém množství prosazovaly nové sovětské vrtulníky Mil Mi-8, kterým se stroje Z-6 konstrukčně podobaly, rozhodla se čínská vláda výrobu ukončit. Celkem bylo vyrobeno 15 kusů. V Čínské lidové republice byly vrtulníky certifikovány až v roce 1977.  V roce 1979 byl experimentálně jeden z vrtulníků Z-6 osazen turbohřídelovým motorem Pratt & Whitney Canada PT6T-6, ovšem výsledky zkoušek nejsou známy.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Čínská lidová republika", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Data podle publikace \"Chinese aircraft : China's aviation industry since 1951\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Harbin Z-6 (označován někdy také jako Zh-6) je víceúčelový užitkový vrtulník střední hmotnostní kategorie s čtyřlistým nosným rotorem a třílistým tlačným vyrovnávacím rotorem. Vrtulník vznikl na konci 60. let úpravou čínských licenčně vyráběných strojů Harbin Z-5. Ve své době se jednalo o vrtulník podobný úspěšným sovětským strojům Mil Mi-8.", "tgt_summary": "直-6(Z-6)是中华人民共和国哈尔滨飞机制造厂(简称“哈飞”)在直-5直升机的基础上进行改进的、以空降为主的通用直升机;是中国直升机从活塞到涡轮过程中的产物。", "id": 1852249}
{"src_title": "Harry Wilson (1997)", "tgt_title": "哈利·威爾遜", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Wilson hrál v mládežnických týmech anglického klubu Liverpool FC. V červenci 2015 byl zařazen do 30-členného kádru pro předsezónní tour Liverpoolu v Thajsku, Austrálii a Malajsii.  V srpnu 2015 odešel na hostování do klubu Crewe Alexandra FC. Tam se mu však moc nevedlo, což bylo způsobeno i dlouhodobým zraněním. Od začátku sezóny 2016/17 je zpět v Liverpoolu. Je kapitánem juniorského týmu U23.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V září 2013 odehrál 3 zápasy za velšský mládežnický tým U17. 23. září se jedním gólem podílel na remíze 5:5 s Maďarskem, 25. září nastoupil do utkání se Skotskem (remíza 0:0) a 28. září dvěma góly výrazně přispěl k vítězství 3:0 nad Slovinskem.", "section_level": 1}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "Díky svým výkonům ve velšském výběru U17 obdržel v říjnu 2013 poprvé pozvánku od reprezentačního trenéra Chrise Colemana do seniorského národního týmu Walesu. Zápas s Makedonií 11. října strávil ještě na lavičce náhradníků, za A-mužstvo Walesu nastoupil poprvé 15. října 2013 v kvalifikačním zápase proti Belgii (remíza 1:1), kdy se dostal na hrací plochu v 87. minutě. Tímto se stal nejmladším velšským reprezentantem (ve věku 16 let a 207 dní, čímž překonal o 108 dní dřívějšího držitele rekordu Garetha Balea). Jeho premiéře ve velšském dresu napomohlo rovněž to, že o hráče měla zájem i Anglie (Wales tedy nechtěl ztratit talentovaného mladíka). K jeho debutu ve velšském národním týmu se také váže nevšední zajímavost. Jeho dědeček Peter Edwards si u sázkové kanceláře William Hill v roce 2000 (kdy měl Harry pouhé dva roky) vsadil padesát liber na to, že se Harry jednou stane velšským reprezentantem. Při kursu 1:2 500 bral výhru 125 000 liber.", "section_level": 2}], "src_summary": "Harry Wilson (* 22. března 1997, Wrexham, Wales, Spojené království) je velšský fotbalový záložník a reprezentant. Momentálně hraje za anglický klub Liverpool FC.", "tgt_summary": "哈利·威尔逊(英语:Harry Wilson;1997年-3月22日)是一位威尔士足球运动员,司职翼锋。他出身自英超球队利物浦青训,另外他曾是利物浦U23队长。他现在被英超球队利物浦外借至英超球队般尼茅夫。2013年10月15日,他以16岁207天成为威尔士最年轻上阵球员,打破之前由巴利所保持的纪录。", "id": 1102762}
{"src_title": "WTA Tour Championships 2013", "tgt_title": "2013年WTA巡迴賽錦標賽", "src_document": [{"title": "Turnaj.", "content": "Istanbulská aréna Sinan Erdem Dome hostila mezi 22. až 27. říjnem 2013 čtyřicátý třetí ročník turnaje mistryň ve dvouhře a třicátý osmý ve čtyřhře. Událost organizovala Ženská tenisová asociace (WTA) jako součást okruhu WTA Tour 2013. Jednalo se o větší ze dvou závěrečných turnajů sezóny. Menším pak byl Tournament of Champions, hraný v následujícím týdnu po turnaji mistryň, určený pro nejlepší hráčky okruhu podle specifických kritérií, které se nezúčastnily istanbulské události.", "section_level": 1}, {"title": "Formát.", "content": "Soutěže dvouhry se účastnilo osm hráček, z nichž každá odehrála tři vzájemné zápasy v jedné ze dvou čtyřčlenných základních skupin – červené a bílé. První dvě tenistky z každé skupiny postoupily do semifinále, které bylo hráno vyřazovacím systémem pavouka. První z bílé skupiny se utkala s druhou z červené skupiny a naopak. Vítězky semifinále se následně střetly ve finále o pohár Billie Jean Kingové.  Do soutěže čtyřhry nastoupily čtyři páry, jež hrály přímo vyřazovacím systémem pavouka semifinále a vítězky pak finále.", "section_level": 2}, {"title": "Kritéria pořadí v základní skupině.", "content": "Konečné pořadí v základní skupině se řídilo následujícími kritérii:", "section_level": 2}, {"title": "Finanční odměny a body.", "content": "Celkový rozpočet turnaje činil šest miliónu dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Ženská dvouhra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kvalifikované hráčky.", "content": "\"Serena Williamsová se 5. srpna stala první hráčkou, která se kvalifikovala na Turnaj mistryň.\"", "section_level": 2}, {"title": "Serena Williamsová.", "content": "Serena Williamsová vyhrála před istanbulskou událostí 10 singlových titulů, nejvíce během své kariéry v rozmezí jediného roku. V únoru se vrátila na 1. místo žebříčku WTA, které již neopustila a na antuce neprohrála žádný zápas.  Sezónu odstartovala titulem na Brisbane International, kde ve finále zdolala Anastasii Pavljučenkovovou 6–2, 6–1. V celém turnaji ztratila pouze 17 her a na Australian Open přijížděla jako hlavní favoritka. V úvodním kole ženské dvouhry proti Gallovitsové-Hallové si však poranila kotník. Přesto prošla do čtvrtfinále, v němž ji vyřadila Sloane Stephensová 6–3, 5–7 a 4–6.  Čtvrtfinálovou výhrou na únorovém Qatar Total Open nad Petrou Kvitovou, se pošesté vrátila do čela klasifikace WTA. Ve finále nestačila na Viktorii Azarenkovou 6–7, 6–2 a 3–6. Po prohře však odstartovala šňůru 34zápasové neporazitelnosti na Sony Open Tennis, kde po zdolání Marii Šarapovové 4–6, 6–3, 6–0, slavila titul. Série pokračovala triumfem na Family Circle Cupu po finálovém vítězství nad Jelenou Jankovićovou 3–6, 6–0, 6–2, trofejí z Mutua Madrid Open, kde na ni nestačila opět Šarapovová 6–1, 6–4, a další turnajovou výhrou na římském Internazionali BNL d'Italia, kde si poradila s Azarenkovou 6–1, 6–3. Výbornou formu potvrdila svým druhým titulem z French Open, když v rozhodujícím střetnutí zdolala obhájkyni titulu Šarapovovou 6–4 a 6–4. Po Martině Navrátilové, Chris Evertové a Steffi Grafové se stala čtvrtou ženou, jež vyhrála každý z grandslamových turnajů alespoň dvakrát. Její neporazitelnost ukončila až v osmifinále Wimbledonu Němka Sabine Lisická.  O tři týdny později si připsala premiérové vítězství kariéry v kategorii International na Swedish Open, kde si ve finále poradila se švédskou Johannou Larssonovou 6–4, 6–1. Trofej znamenala, že v sezóně 2013 zůstala na antuce neporažena. Letní US Open Series rozehrála na Rogers Cupu, na němž získala osmý triumf roku po finálové výhře nad Soraně Cîrsteaové 6–2, 6–0. Do boje o titul se probojovala další týden na Cincinnati Masters a finálová účast jí zajistila výhru v celé sérii US Open. Turnaj však nevyhrála, když v posledním zápase byla nad její síly Viktoria Azarenková. Sedmnáctou grandslamovou trofej kariéry si připsala na US Open, kde ve finále oplatila Azarenkové čerstvou porážku. Na čínském China Open pak triumfovala podesáté v roce, když v duelu o titul hladce zdolala Jelenu Jankovićovou 6–2, 6–2. Poprvé v kariéře tak během jedné sezóny dosáhla na dvouciferný počet titulů z dvouhry.  \"Druhou účastnicí turnaje se 24. srpna stala Viktoria Azarenková.\"", "section_level": 3}, {"title": "Viktoria Azarenková.", "content": "Viktoria Azarenková vyhrála tři singlové tituly a v únoru přišla o první příčku světové klasifikace WTA. Z několika turnajů v průběhu sezóny odstoupila pro zranění.  Do nového roku vstupovala jako světová jednička. Z úvodního turnaje Brisbane International odstoupila před semifinále se Serenou Williamsovou. Následně obhájila titul na Australian Open, kde ve finále zdolala Li Na 3–6, 6–4 a 6–3 Navzdory další úspěšné obhajobě na únorovém Qatar Total Open, jí bodový zisk nestačil na setrvání v čele žebříčku WTA, kde byla vystřídána Williamsovou, přestože Američanku ve finále zdolala (poprvé od roku 2009) po setech 7–6, 2–6 a 6–3.  Před čtvrtfinále s Caroline Wozniackou odstoupila z BNP Paribas Open a odhlásila se i z navazujícího Sony Open Tennis. Do finále se probojovala na antukovém Internazionali BNL d'Italia, kde ji Serena Williamsová oplatila poslední porážku poměrem 1–6, 3–6. Na French Open si zahrála semifinále, když byla nad její síly obhájkyně titulu Maria Šarapovová po výsledku 1–6, 6–1 a 4–6. Před druhým kolem wimbledonské dvouhry proti Flavii Pennettaové odstoupila pro poranění kolena. Na okruh se vrátila letním Southern California Open, kde v boji o titul nestačila na Samanthu Stosuroou 6–2, 6–3. Třetí titul roku si připsala na Cincinnati Masters, když podruhé v sezóně zdolala ve finále Serenu Williamsovou 2–6, 6–2 a 7–6. Stejné složení měla i finálová dvojice na navazujícím grandslamu US Open, z něhož vyšla vítězně Williamsová po setech 5–7, 7–6 a 1–6. Na tokijském Toray Pan Pacific Open a pekingském China Open utržila porážky vždy v úvodních zápasech. Nejdříve podlehla Venus Williamsové a poté ji přehrála Andrea Petkovicová.  \"Jako třetí a čtvrtá hráčka se na závěrečnou událost sezóny 23. září kvalifikovaly Maria Šarapovová a Agnieszka Radwańská\".", "section_level": 3}, {"title": "Maria Šarapovová.", "content": "Maria Šarapovová vyhrála dva tituly ve dvouhře. Probojovala se do finále French Open a poslední část roku vynechala pro zranění ramena.  Úvodní událostí roku se stalo Australian Open, do nějž vstupovala jako druhá nasazená. Postupem do semifinále překonala grandslamový rekord, když na cestě do této fáze turnaje, ztratila pouze 9 gamů. V něm však podlehla Číňance Li Na 2–6, 2–6. V březnu získala první titul sezóny na kalifornském BNP Paribas Open finálovou výhrou nad Caroline Wozniackou 6–2, 6–2. Na navazujícím miamském Sony Open Tennis se probojovala opět do posledního zápasu turnaje, v němž nestačila na světovou jedničku Serenu Williamsovou 4–6, 6–3, 6–0.  Antukovou část zahájila úspěšnou obhajobou halového Porsche Tennis Grand Prix, kde oplatila porážku Li Na z úvodu roku poměrem 6–4, 6–3. Do finále prošla také na Mutua Madrid Open. V bitvě o titul ji však opět zdolala Serena Williamsová 1–6, 4–6. Na French Open přijížděla v roli obhájkyně trofeje. Ve finálovém duelu však utržila čtvrtou porážku v sezóně od Williamsové výsledkem 4–6 a 4–6. Jako druhá nasazená pak překvapivě vypadla již ve druhém kole wimbledonské dvouhry, když se její přemožitelkou stala Michelle Larcherová de Britová 3–6, 4–6. Pro zranění pravého ramena se odhlásila z US Open, Toray Pan Pacific Open a China Open. Ze stejného důvoda pak odřekla účast také na Turnaji mistryň.", "section_level": 3}, {"title": "Agnieszka Radwańská.", "content": "Agnieszka Radwańská vybojovala tři tituly ve dvouhře a zahrála si semifinále Wimbledonu. Během roku byla členkou elitní pětky světového žebříčku.  We Wimbledonu se probojovala do semifinále, v němž ji po dramatickém třísetovém boji vyřadila pozdější finalistka Sabine Lisická 6–2, 4–6 a 7–9. Na letním Bank of the West Classic ji ve finále oplatila drtivou porážku z ledna Cibulková výsledkem 6–3, 4–6 a 4–6. Osmifinálová fáze US Open se pro ni stala konečnou, když ji stopku vystavila Jekatěrina Makarovová po dvousetovém průběhu 4–6 a 4–6. Třetí titul sezóny si připsala ze soulského KDB Korea Open po finálové výhře nad Ruskou Anastasií Pavljučenkovovou 6–7, 6–3 a 6–4.  \"Li Na se na Turnaj mistryň kvalifikovala jako pátá v pořadí 27. září.\"", "section_level": 3}, {"title": "Li Na.", "content": "Li Na si připsala jediný titul sezóny z úvodní události roku. Zahrála si finále Australian Open a jako první Asiatka také semifinále US Open.  Sezónu započala sedmým kariérním titulem na premiérovém ročníku Shenzhen Open, kde ve finále zdolala Kláru Zakopalovou. O týden později skončila v semifinále Apia International na raketě pozdější šampiónky Agnieszky Radwańské. Druhé finálové účasti roku dosáhla na Australian Open, kde podlehla obhájkyni titulu a světové jedničce Viktorii Azarenkové po třísetovém průběhu 6–4, 4–6 a 4–6. Po sedmitýdenním výpadku způsobeném poraněním hlezna se na okruh vrátila březnovým Sony Open Tennis, kde ji ve čtvrtfinále vyřadila staronová první hráčka žebříčku Serena Williamsová.  Antukovou část rozehrála na halovém Porsche Tennis Grand Prix, na němž ve finále podlehla obhájkyni titulu Marii Šarapovové. Zhoršení formy se dostavilo na Mutua Madrid Open, kde ji stopku v úvodní fázi turnaje vystavila Bulharka Cvetana Pironkovová, a navazujícím Internazionali BNL d'Italia, v němž nepřešla třetí kolo. Horší výkonnost prodloužila porážkou od Bethanie Mattekové-Sandsové ve druhém kole French Open po třísetovém průběhu 7–5, 3–6 a 2–6. Na travnatých dvorcích AEGON International a ve Wimbledonu skončila vždy mezi poslední osmičkou hráček. Na prvním z nich prohrála s Jelenou Vesninovou a na londýnském pažitu pak s Agnieszkou Radwańskou po dramatickém průběhu 6–7, 6–4 a 2–6.  V severoamerické US Open Series se nejdále probojovala do semifinále kanadského Rogers Cupu a také Cincinnati Masters, když nejdříve nestačila na Soranu Cîrsteaovou a ve druhém případě ji vyřadila Serena Wiliamsová. Na US Open si jako první Asiatka v historii zahrála semifinále, z něhož odešla hladce poražena 0–6 a 3–6 opět Serenou Williamsovou.  \"Tři hráčky – Petra Kvitová, Sara Erraniová a Jelena Jankovićová, doplnily startovní listinu turnaje 7. října, čímž původně naplnily osmičlenný „numerus clausus“.\"", "section_level": 3}, {"title": "Petra Kvitová.", "content": "Petra Kvitová vyhrála dva singlové turnaje a na grandslamu se nejdále probojovala do čtvrtfinále Wimbledonu. Na Turnaj mistryň se kvalifikovala potřetí v řadě.  Česká tenistka zaznamenala nepřesvědčivý vstup do sezóny, když na několika úvodních turnajích nedokázala vyhrát dvě utkání za sebou, a to včetně Australian Open, na němž podlehla ve druhém kole Lauře Robsonové po dramatickém průběhu 6–2, 3–6 a 9–11.  První ze dvou titulů roku získala na Dubai Tennis Championship, když ve finále porazila Italku Saru Erraniovou ve třech setech 6–2, 1–6 a 6–1. Druhé finále si zahrála na premiérovém ročníku polského BNP Paribas Katowice Open, kde v posledním utkání turnaje podlehla další Italce Robertě Vinciové 6–7 a 1–6. Na pařížském French Open jí ve třetím kole stopku vystavila americká hráčka Jamie Hamptonová po výsledku 1–6 a 6–7.  Na wimbledonské trávě dokázala čtvrtý rok za sebou dojít do čtvrtfinále, v němž nestačila na Belgičanku Kirsten Flipkensovou 6–4, 3–6 a 4–6. V roli obhájkyně titulu New Haven Open at Yale si na americké události podruhé v řadě zahrála finále, kde ji přesvědčivě udolala Simona Halepová poměrem 2–6 a 2–6. Na newyorském US Open vypadla za hodinu a pět minut ve třetí fázi turnaje s americkou kvalifikantkou Alison Riskeovou po hladkém průběhu 3–6 a 0–6. Jedenáctý kariérní a druhý sezónní titul vybojovala na tokijském Toray Pan Pacific Open, když zvládla finále proti německé světové devítce Angelique Kerberové 6–2, 0–6 a 6–3.", "section_level": 3}, {"title": "Sara Erraniová.", "content": "Sara Erraniová obhájila v sezóně acapulský singlový titul, z dalších třech finále dvouhry odešla jako poražená finalistka. Na Grand Slamu si poprvé zahrála semifinále French Open.  Sezóna byla méně úspěšná, než předcházející, přestože dosáhla svého maximálního postavení ve světové klasifikaci WTA, když vystoupala až na 5. místo. Na úvodní grandslam Australian Open přijížděla jako sedmá nasazená. V prvním kole ji však zastavila Španělka Carla Suárezová Navarrová poměrem 4–6 a 4–6. V únoru si zahrála první finále roku na pařížském Open GDF Suez, v němž podlehla Němce Moně Barthelové 5–7 a 6–7. Poté se do přímého boje o titul probojovala na Dubai Tennis Championships, kde opět neuspěla v utkání proti Petře Kvitové 2–6, 6–1 a 1–6. Další týden se přesunula na americký kontinent, kde úspěšně obhájila turnajové vítězství na Abierto Mexicano Telcel. Ve finálovém střetnutí oplatila čerstvou porážku Carle Suárezové Navarrové po setech 6–0 a 6–4. Na antukovém grandslamu French Open dosáhla poprvé semifinálové účasti, v němž utrpěla debakl od pozdější vítězky Sereny Williamsové 0–6 a 1–6.  Podruhé v prvním kole grandslamu probíhající sezóny prohrála na wimbledonské trávě s Portoričankou Mónicou Puigovou 3–6 a 2–6. V roli obhájkyně titulu se na antukovém Internazionali Femminili di Palermo probojovala opět do finále, v němž byla nad její síly krajanka a deblová spoluhráčka Roberta Vinciová. Podlehla jí ve třech setech 3–6, 6–3 a 3–6. Na newyorském US Open pak skončila ve druhém kole na raketě další krajanky Flavii Pennettaové po dvousetovém průběhu 3–6 a 1–6.", "section_level": 3}, {"title": "Jelena Jankovićová.", "content": "Jelena Jankovićová vyhrála jeden titul v kolumbijské Bogotě. Dvakrát odešla z finále dvouhry jako poražená hráčka. Poprvé od roku 2011 se vrátila do elitní světové desítky.  Bývalá světová jednička prožila vzestup formy, když se poprvé od roku 2011 vrátila do elitní desítky žebříčku WTA. Na melbournském Australian Open vypadla ve třetím kole s krajankou Anou Ivanovićovou po setech 5–7, 3–6. Po třech letech dosáhla na singový titul, když opanovala turnaj Copa Colsanitas po jednoznačné finálové výhře nad mladou Argentinkou Paulou Ormaecheaovou 6–1 a 6–2. Druhé sezónní finále si zahrála na americkém Family Circle Cupu, v němž nestačila na světovou jedničku Serenu Williamsovovou po třísetovém vývoji utkání 6–3, 0–6 a 2–6.  Do premiérového čtvrtfinále Grand Slamu od roku 2010 se probojovala na French Open. Stopku jí však vystavila ruská obhájkyně titulu Maria Šarapovová ve třech setech 6–0, 4–6 a 3–6. Pokles formy zaznamenala na travnatém Wimbledonu, kde opustila turnaj již ve druhé fázi po porážce od mladší krajanky Vesny Doloncové 5–7 a 2–6.  Na US Open se probojovala do osmifinále, v němž ji vyřadila čínská tenistka Li Na po jednoznačném průběhu 3–6 a 0–6. Finále si zahrála na pekingském China Open, kde po semifinálové výhře nad Kvitovou, odešla podruhé v roce poražena z boje o titul od Sereny Williamsové, tentokrát výsledkem 2–6 a 2–6.  \"Po odstoupení Marii Šarapovové připadlo 11. října uvolněné místo další hráčce v pořadí žebříčku WTA Race, kterou byla Angelique Kerberová.\"", "section_level": 3}, {"title": "Angelique Kerberová.", "content": "Angelique Kerberová získala jediný turnajový titul v závěru sezóny na lineckém turnaji. Z dalších dvou finále odešla poražena. Během roku neopustila elitní světovou desítku a na istanbulský turnaj se kvalifikovala podruhé v řadě.  Ačkoliv byla sezóna méně úspěšná než předchozí, figurovala v jejím průběhu v první světové desítce. Premiérové finále si zahrála na mexickém Monterrey Open, v němž podlehla Anastasii Pavljučenkovové 6–4, 2–6 a 4–6. Do druhého boje o titul se probojovala až na sklonku sezóny na tokijském Toray Pan Pacific Open, kde nestačila na Češku Petru Kvitovou poměrem 2–6, 6–0 a 3–6. Po návratu do Evropy si připsala jediný turnajový triumf roku, když na říjnovém Generali Ladies Linz přehrála ve finále Srbku Anu Ivanovićovou 6–4, 7–6 poté, co proměnila čtvrtý mečbol.  Na grandslamech se neprobojovala dále než do osmifinále. Ve čtvrtých kolech skončila na Australian Open, kde ji vyřadila Jekatěrina Makarovová po setech 5–7, 4–6, na French Open po prohře se Světlanou Kuzněcovovou 4–6, 6–4, 3–6, a také na US Open po porážce od Carly Suárezové Navarrové 6–4, 3–6, 6–7. Ve Wimbledonu, kde obhajovala semifinálovou účast, skončila již ve druhém kole na raketě Estonky Kaii Kanepiové poměrem 6–3, 6–7, 3–6, přestože v tiebreaku druhé sady vedla 5–1 a byla dva míče od postupu.", "section_level": 3}, {"title": "Náhradnice.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Caroline Wozniacká.", "content": "První náhradnicí je bývalá světová jednička Caroline Wozniacká z Dánska. Do finále se probojovala na kalifornském BNP Paribas Open z kategorie Premier Mandatory, v němž nestačila na Mariu Šarapovovou 2–6, 2–6. Na grandslamech se jí nedařilo, když nejdále došla na úvodním Australian Open, kde ji v osmifinále vyřadila Světlana Kuzněcovová 2–6, 6–2, 5–7. Ve druhých kolech skončila na French Open i ve Wimbledonu, když na prvním z nich podlehla Bojaně Jovanovské a na druhém pak Petře Cetkovské, vždy po dvousetovém průběhu. Na závěrečném majoru roku US Open ji ve třetím kole stopku vystavila až 136. hráčka žebříčku Camila Giorgiová.", "section_level": 4}, {"title": "Sloane Stephensová.", "content": "Druhou náhradnicí je Američanka Sloane Stephensová, která se v sezóně neprobojovala ani do jednoho finále, ale body sbírala dobrými výsledky na Grand Slamech. Na Australian Open se postarala o překvapení, když ve třísetovém čtvrtfinále vyřadila Serenu Williamsovou. V semifinále pak nestačila na pozdější vítězku Viktorii Azarenkovou 1–6 a 4–6. Osmifinále si zahrála na French Open a na US Open, když v prvním případě vypadla se Šarapovovou a ve druhém ji oplatila porážku z úvodu roku Serena Williamsová. Ve wimbledonské dvouhře nestačila ve čtvrtfinále na pozdější šampiónku Marion Bartoliovou.", "section_level": 4}, {"title": "Předešlý poměr vzájemných zápasů.", "content": "Tabulka uvádí poměr vzájemných zápasů hráček před turnajem mistryň.", "section_level": 3}, {"title": "Výsledky a body.", "content": "Tabulka uvádí sezónní výsledky a odpovídající bodový zisk kvalifikovaných hráček a náhradnic Turnaje mistryň.", "section_level": 2}, {"title": "Ženská čtyřhra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kvalifikované páry.", "content": "\"Prvním párem, který si zajistil start na závěrečné události sezóny, se 23. září staly světové jedničky Sara Erraniová a Roberta Vinciová\".  Sara Erraniová a Roberta Vinciová si první finále zahrály na lednovém Apia International Sydney, kde podlehly páru Petrovová a Srebotniková 3–6, 4–6. Poté pokračovaly ve 20zápasové neporazitelnosti během níž získaly třetí grandslamový titul na Australian Open, když ve finále zdolaly mladou australskou dvojici Bartyová a Dellacquová 6–2, 3–6 a 6–2. Vítězná šňůra pokračovala únorovými trofejemi z pařížského Open GDF Suez, kde v boji o titul přehrály česko-americký pár Hlaváčková a Huberová poměrem 6–1, 6–1, a poté výhrou na Qatar Total Open po výhře nad Petrovovou se Srebotnikovou 2–6, 6–3, [10–6]. Probojovaly se také do dvou finále navazujících antukových událostí, z nichž odešly poraženy. Na římském Internazionali BNL d'Italia nestačily na tchajwansko-čínskou dvojici Sie a Pcheng po setech 6–4, 3–6, [8–10], a poté nezvládly poslední utkání čtyřhry na majoru French Open, kde je zastavily ruské hráčky Makarovová s Vesninovou 5–7 a 2–6.  \"Tři zbývající páry – Pcheng Šuaj se Su-wej Sieovou, Naděžda Petrovová s Katarinou Srebotnikovou a konečně Jelena Vesninová s Jekatěrinou Makarovovou, se kvalifikovaly na turnaj 4. října\".  Šuaj Pchengová a Su-wej Sieová zaznamenaly nejúspěšnější sezónu svých kariér. Premiérový titul vyhrály na antukovém Internazionali BNL d'Italia, kde si ve finále poradily se světovými jedničkami Erraniovou a Vinciovou po setech 4–6, 6–3 a [10–8]. Vítězství v ženské wimbledonské čtyřhře znamenalo pro obě hráčky jejich první grandslamovou trofej. V boji o titul zdolaly australský pár Bartyová a Dellacquová 7–6 a 6–1. Třetí výhra pak přišla na srpnovém Cincinnati Masters, když v dramatickém finálovém zápasu přehrály německo-českou dvojici Grönefeldová a Peschkeová výsledkem 2–6, 6–3 a [12–10]. Čtvrtý triumf slavily na čínském Guangzhou International Women's Open, kde si v posledním utkání turnaje poradily s americko-kazašským párem Kingová a Voskobojevová 6–3, 4–6, [12–10]. Naděžda Petrovová a Katarina Srebotniková se probojovaly do šesti finále, z nichž polovinu vyhrály. Premiérový titul si odvezly na úvod roku z lednového Apia International Sydney, když ve finálovém duelu porazily nejlepší pár světa Erraniovou s Vinciovou poměrem 6–3, 6–4. O turnajovou trofej si zahrály na dvou následných událostech, a to nejdříve na Qatar Total Open a poté na navazujícím Dubai Tennis Championships. Z obou únorových turnajů však odjely jako poražené finalistky. Na prvním z nich jim čerstvou porážku oplatila italská dvojice Erraniová a Vinciová po setech 6–2, 3–6 a [6–10]. Ve druhém klání byl nad jejich síly americko-indický pár Mattek-Sandsová a Mirzaová 4–6, 6–2, [7–10], když neuspěly opět až v supertiebreaku.  Dvě následná finále si zahrály ještě jednou na březnových turnajích kategorie Premier Mandatory ve Spojených státech, tentokrát se smíšeným výsledkem. V prvním boji o titul na kalifornském BNP Paribas Open nestačily na ruský pár Makarovová a Vesninová 0–6, 7–5, [6–10]. Druhý titul sezóny získaly na miamském Sony Open Tennis, když zdolaly americko-britskou dvojici Raymondová a Robsonová poměrem 6–1 a 7–6. Třetí trofej dobyly na travnatém AEGON International v Eastbourne, když jako první nasazené zvládly finálový duel s rumunsko-českým párem Niculescu a Zakopalová 6–3 a 6–3 Srebotniková navíc vyhrála Rogers Cup po boku Srbky Jeleny Jankovićové, když v posledním utkání turnaje přehrály Grönefeldovou s Peschkeovou po vyrovnaném průběhu 5–7, 6–2 a [10–6]. Slovinka si také zahrála finále v páru se Španělkou Anabel Medinaovou Garriguesovou na New Haven Open at Yale, v němž podlehly indicko-čínské dvojici Mirzaová a Čeng.  Jelena Vesninová a Jekatěrina Makarovová zaznamenaly poměrně úspěšnou sezónu, přestože se do finále probojovaly pouze ve dvou případech. Pokaždé z utkání o titul vyšly vítězně. První trofej si Rusky odvezly z březnového BNP Paribas Open, kde zdolaly Petrovovou se Srebotnikovou 6–0, 5–7 a [10–6]. Premiérový grandslamový triumf z ženské čtyřhry si připsaly na antukovém French Open po finálové výhře nad italskými obhájkyněmi titulu Erraniovou a Vinciovou ve dvou setech 7–5, 6–2. Semifinálové účasti dosáhly také na melbournském majoru Australian Open, kde je vyřadil nejlepší pár světa Erraniová a Vinciová.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky a body.", "content": "Tabulka uvádí sezónní výsledky a odpovídající bodový zisk kvalifikovaných párů a první nepostupující dvojice na Turnaji mistryň.", "section_level": 2}], "src_summary": "WTA Tour Championships 2013, známý také jako Turnaj mistryň 2013 či se jménem sponzorů TEB BNP Paribas WTA Championships 2013, představoval jeden ze dvou závěrečných tenisových turnajů ženské profesionální sezóny 2013 pro osm nejvýše postavených žen ve dvouhře a čtyři nejlepší páry ve čtyřhře na žebříčku WTA Race.", "tgt_summary": "2013年WTA巡回赛总决赛,于2013年10月22日至27日在土耳其的伊斯坦布尔举行。本届赛事是女子网球赛事的第43届单打总决赛和第38届双打总决赛。比赛由冠军积分排名的前8名的单打球员和排名前4名的双打球员组成,是2013年赛季最后一个大型的巡回赛。", "id": 800388}
{"src_title": "Bitva u Albuery", "tgt_title": "奧布維拉戰役", "src_document": [{"title": "Válka na poloostrově a situace před bitvou.", "content": "V březnu 1808 vpadla francouzská vojska pod velením maršála Joachima Murata do Španělska, dobyla Madrid, a zajala krále Karla IV., místo něhož dosadila Napoleonova bratra Josefa, s čímž se ale odmítlo Španělsko smířit. Okamžitě vypukla takzvaná Španělská válka za nezávislost. K španělské vzpouře se přidalo zanedlouho i Portugalsko, které Francouzi dobyli již o rok dříve. Rovněž připlul britský expediční sbor, kterému velel sir Arthur Wellesley, vévoda z Welingtonu. Francouzský generál Junot zahájil ústup z Portugalska, přičemž sváděl ústupové bitvy, ale 17. srpna 1808 byl poražen u města Roliça a 21. srpna téhož roku u Vimeira. Junot uzavřel dohodu a na britských lodích byl i se svou armádou dopraven do Francie. Obě dvě strany se od tohoto okamžiku snažily získat co největší podporu mezi místním obyvatelstvem, které ale nebylo příliš nadšené z války na svém poloostrově. Na konci roku 1810 však Francouzi získali nad Anglo-španělsko-portugalskou armádou převahu, a ta se musela stáhnout na takzvanou obrannou linii „Torres Vedras“ na řece Tagus. Maršál Masséna, který velel francouzským vojskům však rovněž ustoupil, a to z toho důvodu, že kraj byl absolutně vydrancován po britských jednotkách. Na jaře 1811 zahájil vévoda Arthur Wellesley tažení, jež mělo skončit dobytím pevností Ciudad Rodrigo a Badajoz. Sám táhl s hlavními silami na Ciudad Rodrigo, zatímco na Badajoz poslal menší část sil, jimž velel sir William Beresford, zkušený velitel, který sloužil pro Velkou Británii skoro po celém světě. Badajoz, který měl Beresford se svou armádou dobýt, byl ještě v březnu v područí španělských jednotek, ty se ale vzdaly vojskům Francouzů. 4. května 1811 po rychlém postupu Beresford dorazil k pevnosti, ale u ní zjistil, že nemá prakticky žádné prostředky k obléhání. Ustoupit už ale nemohl, zvláště po zprávě ze severu, že Wellington porazil maršála Massénu u Fuentes de Oñoro. Zároveň dostal zprávu, že se blíží z Andalusie další francouzský maršál, Nicolas Soult, s pětadvacetitisícovým vojskem. Beresford rozkázal ukončit obléhaní, a zároveň vydal rozkaz, ať se nic nedělající španělská armáda, které velel Joachim Blake, přimkne k němu. Společně obě dvě armády zaujaly pozici u malé vesničky Albuera, ve které čekaly na Soultovy síly, které měly přijít po cestě ze Sevilly.", "section_level": 1}, {"title": "Popis armád.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Anglická armáda.", "content": "Anglickou armádu na Pyrenejském poloostrově tvořilo pravidelné, kvalitní vojsko.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bitva u Albuery byla bitva španělské války za nezávislost, která se odehrála poblíž vesnice Albuera, a při níž se střetly vojska Francouzského císařství, podpořené několika jednotkami Varšavského vévodství (velitel maršál císařství Nicolas Jean-de-Dieu Soult), s britskými vojsky, které podporovaly portugalské, španělské a hrstka německých jednotek z Hannoverska (velitel sir generál William Beresford).", "tgt_summary": "奥布维拉战役是半岛战争里的其中一战。一支英国、西班牙、葡萄牙组成的多国部队在奥布维拉的一个西班牙小村庄与法国南方军(Armée du Midi)遭遇,大约位于西班牙巴达霍斯的堡垒南方20公里(12英里)处", "id": 1613885}
{"src_title": "Clube de Regatas do Flamengo", "tgt_title": "法林明高競賽會", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Klub vznikl roku 1895, ale fotbalový oddíl byl ustanoven až v roce 1911. U jeho zrodu stáli bývalí hráči Fluminense a právě s tímto dalším klubem z města Rio de Janeiro pojí Flamengo dlouholetá vzájemná rivalita. Ještě před začátkem pro Flamengo úspěšných 80. let se tento tým nevzmohl na jediný triumf v brazilské lize. To se změnilo v roce 1980, kdy mužstvo okolo dlouholeté opory Zica přezdívaného „Bílý Pelé“ opanovalo Brasileirão. Zico se předvedl 21 góly za sezónu a pomohl uspět proti Coritibě v semifinále a Atléticu Mineiro ve finále. Úřadující brazilský mistr se další rok vydal na cestu za ziskem prvenství v jihoamerickém klubovém šampionátu Copa Libertadores a v roce 1981 stihl ještě získat Interkontinentální pohár.  Flamengo se druhého Poháru osvoboditelů od roku 1981 dočkalo až roku 2019, kdy v jednozápasovém finále uspělo proti argentinskému River Plate. Jakkoli byl argentinský celek po valnou část zápasu lepším mužstvem a díky gólu Rafaela Santose vedl 1:0, závěr patřil Flamengu a dvougólovému Gabrielu Barbosovi, který otočil na 2:1.", "section_level": 1}, {"title": "Rivalita.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Flamengo versus Botafogo.", "content": "Flamengo i Botafogo vznikly v sousedících čtvrtích Rio de Janeira. Na hřišti se kluby poprvé střetly 13. května 1913 a od té doby se tyto týmy v rámci derby \" střetly už ve více než 300 zápasech. Roku 1926 uštědřilo Flamengo Botafogu porážku 8:1. Další rok se však Botafogo pomstilo výhrou 9:2. Velké vítězství Botafogo vybojovalo 15. listopadu 1972 přesně v den výročí založení Flamenga, když svého rivala v červenočerných dresech porazilo 6:0, na čemž se hattrickem podepsal Jairzinho. Příznivci Botafoga tento historický výsledek následující roky připomínali při derby v hledišti, minimálně tedy do 8. listopadu 1981. Parta kolem Zica vyhrála na Maracanã právě 6:0 a byl to Andrade, kdo vstřelil šestý gól, symbolicky ve dresu s číslem 6.", "section_level": 2}, {"title": "Flamengo versus Vasco da Gama.", "content": "Souboj Flamenga a Vasco da Gama je soubojem brazilských velkoklubů s nejvíce fanoušky. Poprvé na sebe narazily v dubnu 1923. Nováček mezi brazilskou elitou Vasco da Gama se zkušenějšího Flamenga nezalekl a vítězstvím 3:1 se přiblížil k prvnímu titulu, který posléze získal. Během 30. let vzájemné zápasy nabraly na intenzitě, neboť \" uštědřilo Flamengu roku 1931 porážku 0:7, která zůstala historicky nejvyšší do dnešních dní.", "section_level": 2}], "src_summary": "Clube de Regatas do Flamengo je brazilský fotbalový klub sídlící v Rio de Janeiru. Pravidelně se účastní nejvyšší brazilské fotbalové soutěže, Campeonato Brasileiro Série A. Klub Flamengo vznikl v roce 1895, mezi fanoušky je přezdíván jako \"Mengo\".", "tgt_summary": "法林明高竞赛会,是一间巴西的体育会,位于里约热内卢。法林明高的足球队在巴西十分有名,在国际足协二十世纪著名球会(FIFA Clubs of the 20th Century)排名中,法林明高排第九名。", "id": 2582571}
{"src_title": "Hollyoaks", "tgt_title": "聖橡鎮少年", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Seriál pojednává o osudech obyvatel fiktivní čtvrti Hollyoaks ve městě Chester (seriál je nicméně natáčen převážně ve filmových studiích v Liverpoolu). Seriál do svého děje zahrnuje mj. konfliktní témata jako jsou drogová závislost, vraždy, sebevraždy, žhářství, potraty, poruchy příjmu potravy, bezdomovectví, finanční problémy, rasismus, náboženství, bisexualita, homosexualita, homofobie, rakovina, alkoholismus, AIDS, znásilnění, domácí násilí, zneužívání dětí apod.  Vzhledem k velkému podílu mladých diváků, je často na konci epizody uvedeno telefonní číslo informační linky pro diváky, kteří mohli v příběhu vidět vlastní zkušenosti. V roce 2007 byl odvysílán díl, ve kterém byli účastníci večírku přiotráveni oxidem uhelnatým. Jedna divačka si uvědomila, že pociťuje stejné příznaky a zjistila únik kysličníku uhelnatého ve svém domě. \"Hollyoaks\" se rovněž stal první mýdlovou operou v Británii, ve které bylo tematizováno domácí násilí v homosexuálním páru mezi postavami Brendan Brady (Emmett J. Scanlan) a Ste Hay (Kieron Richardson).  Seriál patří rovněž k těm, kde jsou postavy odstraňovány z děje násilnou cestou. V listopadu 2012 byla uvedena epizoda \"Enjoy The Ride\", v níž zahynuly čtyři pravidelné postavy: Rhys Ashworth (Andrew Moss), Maddie Morrison (Scarlett Bowman), Neil Cooper (Tosin Cole) a Jono (Dylan Llewellyn).  V říjnu 2013 zahynulo během jediného týdne sedm hlavních postav v seriálech \"Hollyoaks\" a \"Hollyoaks: Later\" – Callum Kane (Laurie Duncan) a Jade Hedy (Lucy Gape) byli zabiti, Ash Kane (Holly Weston), Doug Carter (PJ Brennan) zemřeli při výbuchu nastražené bomby a Claire Devine (Gemma Bissix) při autonehodě; zemřeli rovněž Paul Browning (Joseph Thompson) a Leanne Holiday (Jessica Forrest).  Dne 26. února 2007 seriál změnil svou znělku i grafiku a jeho titul má formu: H♀LLY♂AKS. Tyto změny vzešly z toho, že většina postav předchozích sérií již byla mrtvá či seriál jinak opustila nebo změnila vzhled.", "section_level": 1}, {"title": "Vysílání.", "content": "Seriál je v Británii vysílán ve všední dny od 18:30 na kanálu Channel 4. \"Hollyoaks\" se vysílá i v některých zahraničních státech: Kanada (BBC Kids channel), Norsko (TV2 Zebra), Srbsko (Studio B), Bosna a Hercegovina (RTRS), Švédsko (TV400), Finsko (Sub), Island (Stöð 2 extra, Stöð 2) JAR (MNET Series), USA (BBC America), Turecko (e2) i dalších zemích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hollyoaks je britská mýdlová opera, kterou od 23. října 1995 vysílá veřejnoprávní televizní kanál Channel 4. V říjnu 2013 měl seriál přes 3700 epizod. Seriál je zaměřený na mladší diváky a hlavní postavy jsou proto převážně ve věku kolem 20 let. Seriál má několik derivátů, které jsou mnohem dramatičtější: \"Hollyoaks: Movin' On\" (2001), \"Hollyoaks: Let Loose\" (2005), \"Hollyoaks: In the City\" (2006) a \"Hollyoaks: Later\".", "tgt_summary": "圣橡镇少年(Hollyoaks)是一部英国的电视肥皂剧,自1995年10月23日开始在英国第四台播出。电视剧的舞台是位于车士打郊区的一座名为圣橡镇(Hollyoaks)的城镇。该电视剧起用了大量16至35岁的年轻演员。虽然《圣橡镇少年》是英国正在播出的肥皂剧中历史最短的,但已经获得众多奖项的肯定。", "id": 2759720}
{"src_title": "Království (seriál, 2013)", "tgt_title": "风中的女王", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "První díl celého seriálu uvádí Marii Stuartovnu jako mladou dívku a zároveň skotskou královnu, vychovávanou v klášteře, aby byla pod ochranou do doby, kdy bude dost stará a zralá ke svatbě s následníkem francouzského trůnu. Je odloučena od všech známých a po pokusu o její vraždu je poslána do Francie, kde se má vdát za budoucího krále Františka II., se kterým se setkala naposledy ve věku 6 let. Po celou první řadu se potýká s místní politikou, vzrůstajícími city vůči Františkovi, i se svojí sokyní Kateřinou Medicejskou, Františkovou matkou, která v pozadí „tahá za nitky“, aby ochránila život svého syna. Marie je ve Francii nucena neustále se dožadovat vojenské síly na pomoc Skotska, které drží v šachu Anglie a její protestanti, a také čekat na svůj sňatek, který se králi přestává líbit, jelikož by Francie mohla hodně ztratit. Marie je neustále v nebezpečí, protože hrad skrývá víc tajemství, než si kdo myslí. Několik lidí by mělo neskonalou chuť připravit skotskou královnu a pozdější provdanou ženu a novou dauphinku o život.  Druhá řada začíná smrtí šíleného krále Jindřicha II., kterého utajeně zabil sám František poté, co se jeho otec údajně zbláznil a při „hře na bitvu“ nechal potopit celou jednu loď s více než 50 lidmi. Pod identitou hraběte Montgomeryho ho při rytířském turnaji smrtelně zraní. Jindřich se také v posledních dnech života snažil o zabití svého prvorozeného syna, aby si mohl vzít jeho manželku Marii. Krátce po Jindřichově smrtí se vše může zdát idylické, ale jen do doby, než se ve Francii nerozmůže mor a na povrch vyplují spory mezi protestanty a katolíky. Marie otěhotní, ale vzápětí o dítě přijde a začne se od Františka později odcizovat, za což nemůže jen její neúspěch, ale i fakt, že byla pošpiněna francouzskými nekatolíky a vzbouřenci, kteří vtrhli do hradu. Naopak lady Lola, jedna ze skotských dvorních dam Marie, porodí Františkovi dítě, jež bylo počato jedné noci, které oba litují. František o potomkovi nevěděl, jelikož Lola nechtěla, aby zničila jeho manželství a také chtěla žít znovu normálně. Všechno však vypluje na povrch a nakonec se Marie a František dohodnou, že Lolina syna oficiálně prohlásí za následníka trůnu. Marie stále překonává strach, který vznikl po jejím znásilnění, ale potom se odcizí od všech přátel a pomocnou ruku jí nabídne až princ z rodu Bourbonů, Ludvík I. de Condé, do kterého se zamiluje. Ten je ale protestant a František jej nechá pronásledovat a zajmout. Při jeho zajmutí jej ale osvobodí lidé anglické královny Alžběty I., která Ludvíkovi slíbí, že si jej vezme, pokud získá francouzský trůn. Marie a František si k sobě znovu najdou cestu, neboť se král snaží před svými nejbližšími skrýt strašné tajemství.  Ve třetí řadě se naplňuje proroctví o Františkově smrti, kterou přivodí sňatek s Marií. Františkovi se znovu dostává do ucha infekce a počítá se s nejhorším. Jeho bratr Karel se vrátí ze Španělska, aby byl s bratrem v jeho posledních chvílích a aby se připravil na svou pozici nastávajícího francouzského krále. Role dauphina mu však radost vůbec nedělá. František se nepřestává snažit s Marií zplodit dítě, ale nakonec odejde na věčnost a Mariin život se zhroutí. Uvažuje se o jejím sňatku, ať už s Karlem nebo někým jiným, avšak silným, jelikož Skotsko potřebuje pomoc jako nikdy dřív. Na anglickém trůnu sedí po smrti Marie Tudorovny její sestra, rusovlasá ďáblice Alžběta I., které svou pomoc nabídla uražená Kateřina Medicejská. Marie získává silné sokyně, se kterými bude muset bojovat nejenom o Skotsko, ale i o Francii a své bezpečí a život. Začíná se psát jedna z posledních kapitol života Marie Stuartovny.  Kromě osudů Marie seriál sleduje i osudy jejích skotských dvorních dam: Kenny, Ayleen, Loly a Greer. Kenna se stane milenkou Jindřicha II., později si vezme Františkova nevlastního bratra Sebastiana, se kterým ale po čase přestane být šťastná a hledá lásku někde mimo manželské lože. Lola porodí syna Františkovi a postupně si nachází cestu k lordu Narcissovi. Greer si bude chtít vzít bohatého obchodníka, ten je ale protestant a ze země musí utéct. Ayleen se naplní proroctví a už nikdy se nesetká s rodinou, jelikož umírá. Seriál sleduje i politickou scénu, vyostřující se vztah Skotska a Anglie, kdy proti sobě stojí katolíci a protestanti.", "section_level": 1}, {"title": "Vysílání.", "content": "V Česku seriál premiérově vysílaly stanice AXN White (1. a 4. řada) a Nova Cinema (2. a 3. řada).", "section_level": 1}], "src_summary": "Království (v anglickém originále Reign) je americký dramatický televizní seriál, jehož autorkami jsou Laurie McCarthy a Stephanie SenGupta. Premiérově byl vysílán v letech 2013–2017 na stanici The CW. Celkově bylo natočeno 78 dílů ve čtyřech řadách.", "tgt_summary": "《风中的女王》(英语:Reign)是将于2013年第三季度在美国CW电视台播出的宫廷爱情电视剧,由哥伦比亚广播公司制作,讲述的是玛丽·斯图尔特成为苏格兰女王玛丽一世的经过。", "id": 773171}
{"src_title": "Bormio", "tgt_title": "博尔米奥", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Bormio leží v horní části údolí Valtellina na řece Adda. Přes čtyři průsmyky je možno dostat se na další místa:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Díky své poloze v Alpách a horkým termálním pramenům je místo dlouhodobě oblíbené. Cestovali sem už příslušníci římské aristokracie. Většina lázeňských pramenů je využívána doposud. Město se rozprostírá okolo historických míst Piazza Cavour a Via Roma, jež ležela na obchodní stezce mezi Benátkami a Švýcarskem. Bormio tak disponuje zachovalým středověkým středem města. Nad městem stojí zřícenina hradu Castello di San Pietro. První zmínky o něm pocházejí z doby před rokem 1200 a dobyt byl roku 1376, z čehož se již nikdy nevzpamatoval. Těsně pod hradem je zřícenina kostela svatých Petra a Pavla, který byl postaven po zničení hradu a roku 1817 vyhořel.", "section_level": 1}, {"title": "Alpské lyžování.", "content": "Bormio je také známé lyžařské středisko, kde jsou pravidelně pořádány závody Světového poháru v alpském lyžování. V letech 1985 a 2005 zde byla uspořádána mistrovství světa v alpském lyžování. Okolo města se nachází řada sjezdovek s celkovou délkou přes 50 km. Nejdelší sjezdovka je dlouhá 6 km. Je zde také 14 lyžařských vleků a řada lyžařských škol.  Do ski areálu patří kromě samotného Bormia na svazích Cima Bianca ještě další menší lyžařská střediska San Colombano a Santa Caterina Valfurva.  Na sjezdovce Pista Stelvio, která je pojmenována po průsmyku Stelvio, jsou pravidelně pořádány závody Světového poháru v alpském lyžování. Jedná se o jednu z nejnáročnějších sjezdovek na světě a v rámci závodů světového poháru o druhou nejdelší sjezdovku po trati Lauberhorn ve švýcarském Wengenu. V sezóně světového poháru 2010/2011 měla sjezdovka na délce 3270 m celkové převýšení 1010 m.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bormio (lombardsky \"Bormi\", rétorománsky \"Buorm\") je město a obec v italské provincii Sondrio v oblasti Lombardie. Leží nedaleko státní hranice se Švýcarskem v Italských Alpách. Je známé především jako lyžařské středisko, kromě toho se zde nacházejí také horké termální prameny soustředěné v lázních Bagni Vecchi, Bagni Nuovi a Terme di Bormio. V roce 2010 zde žilo přes čtyři tisíce obyvatel.", "tgt_summary": "博尔米奥(意大利语:)是意大利伦巴第大区松德里奥省的一个镇,位于阿达河畔。", "id": 1435126}
{"src_title": "Správci osudu", "tgt_title": "命運規劃局", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Ve volbách v roce 2006 se kongresman David Norris neúspěšně pokouší o zvolení do Senátu. Během nácviku svého povolebního projevu se potká s Elise Sellasovou. Díky její inspiraci pronese David nezvykle upřímný projev, který je dobře přijat a dělá z něj tak jednoho z favoritů pro volby v roce 2010.  O měsíc později se David připravuje na novou práci. V parku Madison Square dostane Harry Mitchell od svého šéfa Richardsona upomínku, aby zařídil, že se David polije v 7:05 kávou a zmešká tak autobus. Mitchell ale usne a David se tak dostane do autobusu, kde potká Elise a získá její telefonní číslo. David přijde do práce a nejde svého kamaráda Charlieho Traynora zamrzlého v čase, jak ho vyšetřují nepřátelští muži v oblecích. David se pokusí utéct, ale je přemožen a odvezen do skladiště. Richardson mu vysvětlí, že jsou správci osudu. Starají se o to, aby životy lidí běžely podle určeného \"plánu\", komplexního dokumentu, který je tvořen \"předsedou\". Správci zkonfiskují a zničí poznámku, na které je Elisino telefonní číslo a varují Davida, že pokud někdy odhalí existenci správců, tak bude \"resetován\". Podle plánu se prý nemá už nikdy s Elise setkat.  Následující tři roky David jezdí pravidelně stejným autobusem, aby znovu potkal Elise. Nakonec ji znovu potká, seznámí se, např. se dozví, že tančí balet. Správci se pokoušejí zabránit tomu, aby se mezi nimi vytvořil nějaký vztah, když mění jejich plány. David utíká před správci městem, aby omezil jejich možnosti ovládat ho a mohl se tak potkat s Elise. Správci využívají obyčejné dveře, s jejichž pomocí se rychle dostávají na vzdálená místa. Jeden z výše postavených správců Thompson zavede Davida zase na skladiště, kde David hájí svoje právo určit si svou cestu. Thompson prozradí, že lidstvo dostalo svobodnou vůli po pádu Římské říše, ale pak nastaly temné časy. Správci znovu převzali kontrolu a stvořili renesanci a osvícenství, ale když lidstvu svobodnou vůli navrátili v roce 1910, tak to vyústilo ve světové války a studenou válku, a tak správci znovu převzali kontrolu. Thompson také prozradí, že bez Elisina vlivu by se David mohl stát prezidentem Spojených států a být světu prospěšný. Pokud s ní zůstane, zničí prý budoucnosti jich obou. Thompson, aby demonstroval svou sílu, způsobí, že si Elise během baletního vystoupení vyvrtne kotník. David ji pak v nemocnici opustí, aby je ochránil od osudu, který Thompson popsal.  O jedenáct měsíců později, znovu v době kampaně, Charlie Davidovi řekne, že se má Elise vdávat. Harry Davida kontaktuje na tajné schůzce během deště a blízko vody, což správcům znemožní je sledovat. Harry odhalí, že Thompson přehnal negativní důsledky vztahu Davida a Elise. Naučí také Davida používat teleportační dveře a vyhýbat se zásahům správců. Těsně před svatbou se David setká s Elise a odhalí ji existenci správců a také jí ukáže, jak cestuje dveřmi. Správci je pak pronásledují New Yorkem. David se rozhodne, že najde předsedu a honičku tak ukončí. Elise chvíli váhá, ale nakonec odejde s Davidem. Společně se dostanou do sídla správců a podaří se jim uniknout.  David a Elise se ale nakonec ocitnou v obklíčení na vyhlídce na GE Building. Před tím, než může být David resetován, si vyznají lásku a políbí se. Než se pustí, tak jsou správci pryč, objeví se Thompson, ale Harry jej přeruší. Ukáže mu předsedův pozměněný plán - od daného momentu je prázdný. Ocení to, že si projevili takovou oddanost, a řekne jim, že jsou volní. Na konci filmu se David a Elise prochází ulicemi a Harry spekuluje o tom, že by předsedův plán mohl připravit lidstvo na to, aby si svoje plány tvořilo samo.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas.", "content": "Během úvodního víkendu ve Spojených státech snímek utržil přes 21 milionů dolarů a byl tak poražen pouze filmem \"Rango\". V České republice utržil film během prvního víkendu po uvedení přes 88 tisíc dolarů a stal se tak nejúspěšnějším filmem víkendu. Celkové celosvětové tržby filmu činily 127 869 379 dolarů.  U kritiky sklidil film převážně pozitivní reakce. Agregátor filmových recenzí Rotten Tomatoes ohodnotil film 72% na základě 247 recenzí. Roger Ebert z \"Chicago Sun-Times\" udělil snímku 3 hvězdičky ze 4 a popsal jej jako \"chytrý a dobrý film, který mohl být skvělý, kdyby byl o trochu odvážnější. Mám podezření, že se tvůrci zdráhali sledovat zápletku filmu příliš daleko.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Správci osudu (v anglickém originále The Adjustment Bureau) je americký romantický sci-fi film režiséra George Nolfiho z roku 2011 v hlavních rolích s Mattem Damonem a Emily Blunt.", "tgt_summary": "是一部2011年的美国爱情惊悚电影,由乔治·诺尔菲执导。电影根据菲利普·K·迪克的短篇小说《规划小组》改编。主演是麦特·戴蒙、爱蜜莉·布朗、安东尼·麦基、约翰·斯拉特里和泰伦斯·史坦普。", "id": 65334}
{"src_title": "Swamp Thing", "tgt_title": "沼澤異形", "src_document": [{"title": "Vydání.", "content": "První série byla vydávána od roku 1972. Autory byli Len Wein a Berni Wrightson, kteří vytvořili třináct čísel. Poté je nahradili David Michelinie, Gerry Conway a Nestor Redondo.  Roku 1982 byla série restartována a začala vycházet pod názvem \"Saga of the Swamp Thing\". Hlavním autorem byl Martin Pasko. Po sporech byl Pasko nahrazen Alanem Moorem, který udělal řadu koncepčních změn. Mooreova \"Saga of the Swamp Thing\" byla prvním komiksem, který začal vycházet pouze pro dospělé čtenáře. Moore byl autorem Swamp Thing mezi lety 1984 a 1987. V čísle 65 byl Moore nahrazen Rickem Veitchem. Toho brzy nahradil Doug Wheeler. Roku 1991 přešla série pod Nancy A. Collins, ta napsala čísla \"Swamp Thing #110-138\". Roku 1994 se série pro čtyři čísla chopil Grant Morrison ve spolupráci s tehdy neznámým Markem Millarem. Číslem 171 se sága uzavřela.  Třetí série začala být vydávána v roce 2001 a jejím hlavním autorem byl Brian K. Vaughan.  Čtvrtá série odstartovala v roce 2004. Jejími autory byli Andy Diggle (#1–6), Will Pfeifer (#7–8) a Joshua Dysart (#9–29). Poté se titul Swamp Thing přesunul k vydavatelství Vertigo.  Po událostech z DC story arcu \"Brightest Day\" se však Swamp Thing vrátil do DC univerza. Byla vydána trojdílná minisérie \"Search for the Swamp Thing\".  Od roku 2011, v rámci restartu DC vesmíru známém jako New 52 je vydávána již pátá série. Jejím prvním autorem byl Scott Snyder ve spolupráci s řadou kreslířů. V devatenáctém čísle (červen 2013) ho nahradil Charles Soule. Série skončila v květnu 2015.", "section_level": 1}, {"title": "Fiktivní biografie postavy.", "content": "Poprvé se Swamp Thing objevil v roce 1971 v komiksu \"House of Secrets #92\". Komiks se odehrává na počátku 20. století, kdy je vědec Alex Olsen obětí výbuchu vědecké laboratoře, který zinscenoval Olsenův spolupracovník Damian Ridge s cílem získat Olsenovu manželku. Olsen je vlivem chemikálií a působení blízké bažiny přeměněn do stvůry, která později zabije Ridge. Swamp Thing nemohl říci své manželce pravdu a v tichosti odešel do své bažiny.  To byl příběh v \"House of Secrets\". Po jeho úspěchu byli autoři osloveni, aby začali vydávat vlastní sérii. Ta započala v říjnu 1972 v \"Swamp Thing #1\". Autorské duo přeneslo Swamp Thing do sedmdesátých let a přidalo nový charakter, jímž byl dr. Alec Holland. Dr. Holland byl vědcem pracujícím v bažinaté krajině Louisiany. Cílem jeho tajného výzkumu bylo vytvořit bio-regenerační látku, která by dokázala „nechat vyrůst les na poušti“. Holland se však stal obětí bombového útoku, který nastražil tajemný Mr. E. V důsledku vypuknutého požáru vyběhl Holland z laboratoře a skočil do bažiny. V důsledku působení bažiny se z něj stal Swamp Thing. Rozdíl mezi původní Swamp Thhing a druhé (Alec Holland) je ve fyzické podobě, kdy nová je více svalnatá, ale také ve schopnosti plynule hovořit lidským jazykem.  Autor Alan Moore během svého psaní Swamp Thing v osmdesátých letech přepracoval původ postavy. Swamp Thing zde byl elementální entitou vytvořenou po smrti Hollanda, která absorbovala jeho vzpomínky i mentalitu. Ze Swamp Thing se již nikdy nemohl stát znovu člověk. Moore také popsal, že mimo Hollanda se do Swamp Thing vtělili i další lidé, například sestřelený pilot z druhé světové války Albert Höllerer (viz \"Swamp Thing #47\", 1986) a ještě před ním Aaron Hayley (viz \"Swamp Thing: Roots\", 1998). Vtělením byl i Alan Hallman, a to v 50. letech (viz \"Swamp Thing Vol. 2 #102\", 1990). Moore také zavedl praxi, kdy je Swamp Thing spojen se zelení a proto se nemusí vázat na své tělo, jelikož je součástí veškeré flóry.  Po restartu DC vesmíru v roce 2011 se navázalo na pojetí Alana Moorea. Autor Charles Soule vytvořil pojetí, kdy je Swamp Thing avatárem zelené síly, který je vybírán Parlamentem stromů. Tento parlament přitom funguje na bázi frakcí, které proti sobě staví své kandidáty na avatár. Alec Holland se zdá jako hlavní kandidát, ale v roce 2013 se musel utkat s vyzyvatelem, kterým byl Seeder (James Woodrue). Seeder nakonec v boji porazil Swamp Thing a stal se novým avatarem zelené síly (volume 5, #24). Nicméně Swamp Thing s pozůstatky vědomí Hollanda přežil v zeleni. Po návratu zabil Seedera i Parlament stromů a zůstal jedinou osobou spojenou se zelení a zelenou sílou (volume 5, #28).", "section_level": 1}, {"title": "Česká vydání.", "content": "V České republice vydává komiksové knihy Swamp Thing nakladatelství BB/art. První tři díly byly vydány ve spolupráci s nakladatelstvím CREW.", "section_level": 1}], "src_summary": "Swamp Thing (česky také překládán jako Bažináč) je fiktivní postava komiksových příběhů vydávaných nakladatelstvím DC Comics. Je výtvorem tvůrčího dua, které tvořili Len Wein a Berni Wrightson. Poprvé se objevil v komiksovém sešitu \"House of Secrets #92\" v červenci 1971. Swamp Thing je napůl humanoid a napůl entitou na bázi rostliny, jeho úkolem je chránit svou domovskou bažinu, životní prostředí a lidstvo před ničivými silami. Inspirací byly komiksové postavy Man-Thing a Heap.", "tgt_summary": "沼泽异形(英语:英语:Swamp Thing)是一位出现于DC漫画出版物的虚构角色。该人形植物生物存在于DC宇宙中。由作家莱恩·韦恩和艺术家伯尼·莱特森创作的超级英雄。沼泽异形有几次人形怪物或化身的模样,这取决于不同的故事线。他最早出现于《秘密之家》的一个独立的恐怖故事,在20世纪初#92(1971年7月)被配置的角色。人物后来回归于一个单独的系列,作为DC的一个延续性。", "id": 517577}
{"src_title": "World of Warplanes", "tgt_title": "戰機世界", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "V červnu 2011 oznámil Wargaming novou hru World of Warplanes, která bude vystavěna na podobných základech jako jejich velmi úspěšný World of Tanks. Hra vstoupila do alfatestování v únoru 2012, do uzavřeného testování o tři měsíce později. Otevřené betatestování začalo 4. července 2013 a v listopadu 2013 byla hra spuštěna v ostré verzi 1.0. Od spuštění ostré verze 1.0 byla hra mnohokrát aktualizována. Vybrané aktualizace:", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "28. února 2014 byla zveřejněna zpráva o dostupnosti oficiálního soundtrack-u hry. Autorem hudby Mikhail Kotov. Soundtrack nahrán v nahrávacím studiu Abbey Road Studios. Soundtrack obsahuje celkem 8 skladeb o celkové délce 26:57 a je možné jej legálně stáhnout z oficiálních stránek hry, ale i prostřednictvím různých placených služeb (např. Play Google, iTunes Apple aj.):", "section_level": 2}, {"title": "Spolupráce s Bruce Dickensonem z Iron Maiden.", "content": "18. června byla uveřejněna zpráva o spolupráci s Bruce Dickensonem z Iron Maiden. V rámci projektu v roce 2018 vznikl videoklip \"World of Warplanes | Aces High\" s hudebním podkladem od Iron Maiden a animacemi kombinující archívní letecké záběry se záběry z enginu hry. Dále bylo natočeno 10 dílů Bruce Dickinson Warplane Diaries (Denníků válečných letadel Bruce Dickinsona) zveřejněných např. pomocí novinek na oficiálních stránkách a také na oficiálním YouTube kanálu Wargaming Europe.  Další spolupráce byla potvrzena zprávou z 6. června 2019 především o rozšíření video série o díly věnované sovětské technice.  Do hry také byl zakomponován speciální obsah:", "section_level": 2}, {"title": "Možná spolupráce s Sabaton.", "content": "16. srpna 2018 na oficiálních stránkách World of Tanks byla uveřejněná zpráva o spoluprácí švédské power metalové skupiny Sabaton, ačkoli první konkrétní výsledek práce se váže k WoT, zejména ze zprávy na oficiálních stránkách skupiny lze předpokládat, že do budoucna je možná spolupráce i na projektech WoWs a WoWp.", "section_level": 2}, {"title": "Hratelnost.", "content": "Základem hry jsou, stejně jako u World of Tanks, týmové bitvy, v nichž je nutné ničit letadla nepřátelského týmu i pozemní cíle. Hráč má na výběr ze tří typů letadel – stíhač, těžký stíhač a bombardér. Ovládání je možné na joysticku, gamepadu i klávesnici a myši, jelikož byla fyzika letu výrazně zjednodušena.", "section_level": 1}, {"title": "Mapy.", "content": "Hra má přinést realitou inspirované oblasti s proměnlivým počasím, které by se mělo podepisovat na ovladatelnosti letadel.", "section_level": 1}, {"title": "Propojení s World of Tanks a World of Warplanes.", "content": "Sjednocení prémiových účtů bylo anoncováno zprávou ze dne 30. května 2013 a zavedení potvrzeno oficiální zprávou 28. srpna 2013. Hra nebude mít společné bitvy, jak se v minulosti předpokládalo, ale pouze společnou ekonomiku a Klanové války, ve kterých hráči bojují za svůj klan o teritoria na mapě světa. Společné jsou však získané prostředky a zkušenosti i VIP účet.", "section_level": 1}, {"title": "Módy.", "content": "Stejně jako World of Tanks, i World of Warplanes disponuje velkou tolerancí k uživatelským módům, které hry mění na straně klienta. Vše se tedy děje pouze u uživatelů a celková hra není dílčími změnami ovlivněna.", "section_level": 1}], "src_summary": "World of Warplanes (zkráceně WoWp) je free to play akční letecká MMO hra od společnosti Wargaming, vývojem byla pověřena společnost Persha Studia, spuštěná v Evropě 13. listopadu 2013 a \"znovuspuštěna\" po zapracování zásadních změn do updatu 2.0 (listopad 2017).", "tgt_summary": "是一款以军事航空黄金时代为背景的大型3D大型多人线上空战游戏。乌克兰游戏开发工作室 Persha Studia 开发,由战游网发行营运。2013 年 11 月正式推出于独联体、欧洲、北美", "id": 1541202}
{"src_title": "Liga mistrů UEFA 2013/14 - základní skupiny", "tgt_title": "2013–14年歐洲聯賽冠軍盃分組賽", "src_document": [{"title": "Formát.", "content": "V každé skupině se odehraje 6 zápasů, hrají týmy proti sobě, systémem každý s každým vždy dva zápasy (jeden zápas doma a druhý na hřišti soupeře). Vítězové skupin a týmy na druhých místech postupují do vyřazovací fáze, do osmifinále, zatímco týmy z třetích míst vstupují do Evropské ligy mezi nejlepších 32. Pokud kritéria 1) až 4) nedokáží určit pořadí, rozhodují kritéria vztažená ne všechny zápasy ve skupině;", "section_level": 1}, {"title": "Losování.", "content": "Losování proběhlo 29. srpna 2013, v Grimaldi Forum, Monako.  Všech 32 týmů bylo rozděleno do čtyř košů na základě svých UEFA koeficientů. Obhájce titulu Bayern Mnichov byl automaticky v 1. koši. Týmy byly rozlosovány do 8 skupin po čtyřech týmech, vždy z každého koše jeden, ale s omezením, aby v jedné skupině nebyly dva týmy z jedné národní asociace. Kromě toho bylo kontrolováno i nasazení týmů z jedné asociace tak, aby byly rovnoměrně rozděleny do dvou hracích dnů (skupiny A-D a skupiny E-H). Skupiny A-D hrají svoje zápasy v úterý, skupiny E-H hrají ve středu.  Byly i další omezení, např. pro týmy ze stejného města (např. Chelsea a Arsenal nebo Manchester United a Manchester City nebo Real Madrid a Atlético Madrid), ty by neměly hrát ve stejném kole, tedy ve stejný den nebo těsně po sobě hrát na domácím hřišti. A ruské týmy nehrají pro chladné počasí poslední dvě kola na domácím hřišti. Těchto 32 týmů se kvalifikovalo do základních skupin Ligy mistrů UEFA 2013/14.  Obhájce titulu (automaticky v 1. koši)", "section_level": 1}, {"title": "Skupiny.", "content": "Termíny zápasů ve skupinách byly stanoveny na 17.–18. září, 1.–2. října, 22.–23. října, 5.–6. listopadu, 26.–27. listopadu a 10.–11. prosince 2013.  Pokud budou mít dva či více týmů ve skupině stejný počet bodů, budou použita výše uvedená kritia.  Zápas CSKA Moskva proti Viktoria Plzeň se hrál na Petrovsky Stadion v Petrohradě kvůli špatné kvalitě hřiště v Arena Chimki v Chimki.", "section_level": 1}], "src_summary": "V základních skupinách soutěže Liga mistrů UEFA 2013/14 se hraje v období od 7. září do 11. prosince 2013. Během této části soutěže se rozhodne o 16 postupujících týmech do vyřazovací fáze Ligy mistrů UEFA 2013/14.", "tgt_summary": "2013/14赛季欧洲冠军联赛分组赛将有 32 支队伍参赛,当中包括 22 支直接晋级小组赛之队伍,再加上 10 队从附加赛(5 队冠军组及 5 队非冠军组)晋级的球队。", "id": 1218294}
{"src_title": "Peptidová nukleová kyselina", "tgt_title": "肽核酸", "src_document": [{"title": "Historie výzkumu.", "content": "PNA nasyntetizovali Peter E. Nielsen (Kodaňská univerzita), Michael Egholm, Rolf H. Berg a Ole Buchardt v roce 1991. Ti se snažili vyvinout malou molekulu, která by byla schopná rozeznávat na dvoušroubovici DNA specifickou sekvencí bází, s cílem navrhnout léky specificky působící na konkrétní geny.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura a vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kostra.", "content": "Kostru PNA tvoří opakující se monomery \"N\"-(2-aminoethyl)glycinu spojené peptidovou vazbou. PNA neobsahuje žádné cukerné ani fosfátové zbytky. Každý monomer v PNA nese obdobně jako v DNA jednu ze čtyř nukleových bází (adenin/guanin/cytosin/thymin). Kostra PNA je na rozdíl od DNA a RNA achirální, acyklická a neutrální. Neutralita kostry (cukr-fosfátová kostra DNA je záporně nabitá) významně ovlivňuje vlastnosti PNA. Má za následek silnější vzájemnou vazbu vláken v duplexu DNA/PNA než v klasické dvoušroubovici DNA/DNA. Kromě afinity je zvýšena také specifita vazby DNA/PNA. Případné špatné párování bází je však v duplexu DNA/PNA více destabilizující než v duplexu DNA/DNA (při jedné špatně spárované bázi klesá teplota tání T u DNA/PNA průměrně o 15 °C v porovnání s poklesem o 11 °C u DNA/DNA). Vzhledem k absenci elektrostatických interakcí mezi PNA a DNA je jejich vzájemná hybridizace nezávislá na koncentraci solí v roztoku (vysoká hodnota T DNA/PNA se s rostoucí koncentrací solí takřka nemění, u DNA/DNA se T zvyšuje společně s koncentrací solí). U dvoušroubovice DNA je hodnota T ovlivněna obsahem G-C párů v řetězci, u duplexu DNA/PNA je hodnota T výrazně ovlivněna také obsahem purinových bází ve vláknu PNA. Neobvyklá kostra chrání PNA před degradací nukleázami a proteázami, čímž prodlužuje její životnost \"in vivo\" i \"in vitro\". Zároveň však PNA není rozeznávána polymerázami a nemůže být použita jako primer.", "section_level": 2}, {"title": "Vazba s DNA.", "content": "PNA se může s bázemi vlákna DNA vázat na základě Watson-Crickova párování nebo pomocí Hoogsteenova párování. K vláknu DNA se může vázat paralelně i antiparalelně (preferováno). Při vazbě PNA na komplementární úsek dvoušroubovice DNA mohou vznikat čtyři různé struktury - triplex, triplexní invaze, duplexní invaze a dvojitá duplexní invaze. Při použití jednovlákna PNA může dojít ke vzniku triplexu, kdy je vlákno PNA vázáno do velkého žlábku dvoušroubovice DNA. Tím na každé pozici podél vlákna vzniká trojice bází a to v kombinaci T-A=T nebo C-G=C („=“ značí Hoogsteenovo párování). Tento triplex může vznikat pouze, pokud je jednovlákno PNA homopyridinové, protože každý Hoogsteenův pár vyžaduje v řetězci dvoušroubovice G nebo A. Za použití homopyridinového dvojvlákna PNA dochází na dvoušroubovici DNA k tzv. triplexní invazi. Jedno vlákno PNA vytěsní jedno z vláken DNA a utvoří pomocí Watson-Crickova párování dvoušroubovici se zbylým vláknem DNA. Na něj se pomocí Hoogsteenova párování váže druhé vlákno PNA (vzniká triplex PNA-DNA=PNA), vytěsněné vlákno DNA vytváří podél trojšroubovice jednovláknovou smyčku. Tato smyčka vzniká rovněž při duplexní invazi, kdy jednovlákno PNA utvoří s jedním z vláken DNA dvoušroubovici a zbylé vlákno DNA je vytěsněno. Další možnou strukturou je dvojitá duplexní invaze. Dva pseudokomplementární oligomery PNA (jejich vzájemná komplementarita je nízká, čímž nedochází ke vzniku dvoušroubovice PNA) proniknou do dvoušroubovice DNA a vytváří v daném úseku dvě dvoušroubovice PNA-DNA.", "section_level": 2}, {"title": "Konformace.", "content": "Vlákno PNA dokáže velmi dobře adoptovat konformaci nukleové kyseliny, se kterou se váže. Duplex RNA/PNA zaujímá konformaci v A-formě dvoušroubovice (stejně jako dvoušroubovice RNA). Duplex DNA/PNA zaujímá konformaci typickou pro dvouvlákno DNA - B-formu dvoušroubovice. Dvoušroubovice PNA zaujímá svou vlastní odlišnou konformaci, tzv. P-formu, která je širší než běžné formy (průměr 28 Å) a na jedno otočení dvoušroubovice připadá 18 párů bází.", "section_level": 2}, {"title": "Aplikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Inhibice transkripce a translace.", "content": "Schopnost PNA vázat DNA či RNA může být využita pro léčebnou terapii. Transkripci může PNA inhibovat vazbou na DNA v místech iniciace transkripce a blokovat tím nasednutí polymerázy a potřebných iniciačních faktorů. Vazba PNA ve větší vzdálenosti od promotorů brání polymeráze pokračovat v přepisování vlákna a vznikají zkrácené transkripty RNA. Translaci PNA inhibuje vazbou na transkripty mRNA. Na rozdíl od antisense nukleotidů, jejichž použití vede k degradaci mRNA RNázou H, PNA není RNázami rozeznávána a svou vazbou na transkript RNA brání provedení posttranskripčních úprav, transportu mRNA do cytoplazmy a následně samotné translaci. Rozšíření tohoto terapeutického přístupu brání především nedostatečný vstup PNA do buněk, stejně tak jejich poměrně rychlé vyloučení z organismu v moči. Vývoji případných léků (antibiotika, antivirotika, atd.) na základě použití PNA bude muset předcházet vývoj vhodných chemických a farmaceutických úprav, které vylepší biologickou dostupnost PNA.", "section_level": 2}, {"title": "PCR.", "content": "Vlastnosti PNA umožňují její použití při PCR k rozlišení alel s jednonukleotidovou záměnou a následnou specifickou amplifikaci či supresi jedné z nich. Další metoda využití PNA při realtime PCR nese název Q-PNA PCR. Na PNA je připojen „zhášeč“ (angl. quencher - Q-PNA), který maskuje fluorescenci připojeného fluorescenčně značeného DNA primeru. Při inkorporaci primeru do amplikonu dojde k oddělení Q-PNA, díky čemuž lze detekovat fluorescenci vydávanou těmito primery a na základě toho měřit koncentraci amplikonu.", "section_level": 2}, {"title": "In situ hybridizace.", "content": "Efektivita hybridizace PNA je využívána také při metodě fluorescenční in situ hybridizace (FISH). Větší specifita PNA umožňuje používat kratší sondy než v případě DNA sond. Výhodné je jich použití při studiu repetitivních sekvencí, kdy PNA-FISH umožňuje použití metody za nižší koncentrace solí, čímž se zabrání nechtěné renaturaci komplementárních vláken namísto hybridizace se sondami.", "section_level": 2}, {"title": "PNA svět.", "content": "Jedna z hypotéz o vzniku života předpokládá, že původní život na Zemi mohl být založen na PNA a že později se „PNA svět“ přeměnil v „RNA svět“. Hlavními argumenty je větší chemická stálost a jednoduchost PNA v porovnání s RNA, která by PNA umožnila vyvinout se a přežít v primitivních prebiotických podmínkách. PNA v sobě zároveň nese potřebnou informaci ve formě nukleotidů. Hlavní mezerou v této teorii je však absence molekul PNA s katalytickou aktivitou, které by umožňovaly replikaci PNA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Peptidová nukleová kyselina (peptide nucleic acid, PNA) je uměle syntetizovaný polymer - analog nukleových kyselin. Na rozdíl od cukr-fosfátové kostry DNA a RNA, je kostra PNA tvořena opakujícími se jednotkami \"N\"-(2-aminoethyl)glycinu, které spojuje peptidová vazba.", "tgt_summary": "肽核酸(Peptide nucleic acid;PNA)是一种与DNA和RNA相似的化学物质,可经由人工合成制造,用来作为生物学研究或是医学治疗。地球上已知的生物并未发现任何体内拥有PNA的个体。", "id": 2212689}
{"src_title": "Ilija Bozoljac", "tgt_title": "伊利亞·博佐利亞奇", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "Sezóna 2006 představovala dosud nejlepší rok profesionální kariéry tenisty. V lednu se na okruhu ATP Tour probojoval do čtvrtfinále chorvatského PBZ Zagreb Indoors 2006, což znamenalo herní maximum. Na turnaji postupně vyřadil 170. izraelského hráče klasifikace Dudi Selu, 77. muže žebříčku Daniela Braccialiho z Itálie a 34. tenistu světa Feliciana Lópeze ze Španělska, mezi poslední osmičkou nestačil na krajana Novaka Djokoviće, kterému tehdy patřilo 81. místo.  Druhé kolo si zahrál na French Open 2006, kde jako kvalifikant nejdříve porazil krajana Borise Pašanskiho a následně ve čtyřech setech podlehl turnajové sedmičce Tommymu Robredovi. Do stejné fáze se po výhře nad Chorvatem Marinem Čilićem probojoval i na Australian Open 2007, kde mu stopku vystavil dvanáctý nasazený Němec Tommy Haas.  Na French Open 2008 neuspěl v posledním třetím kvalifikačním kole, v němž jej přehrál argentinský 75. hráč žebříčku Eduardo Schwank. O měsíc později naopak prošel jako šťastný poražený do hlavní soutěže Wimbledonu 2008, přestože v posledním kvalifikačním kole nestačil na Stefana Galvaniho v pěti setech. V úvodní fázi dvouhry vyřadil po čtyřsetovém průběhu Australana Chrise Guccioneho, aby poté skončil na raketě Francouze Marca Gicquela v pětisetovém dramatu. O dva roky později si tento výkon zopakoval, když si v úvodním kole Wimbledonu 2010 poradil s dvojnásobným olympijským vítězem Nicolásem Massúem. Ve druhém pak podlehl obhájci titulu Rogeru Federerovi po setech 3–6, 7–6, 4–6 a 6–7.  V sezóně 2013 se pohyboval především na okruhu Futures, na kterém v prvních třech měsících roku vybojoval tři tituly. Na okruhu ATP World Tour 2013 si zahrál první kola na chorvatském PBZ Zagreb Indoors, londýnském AEGON Championships v Queen's Clubu a vídeňském Erste Bank Open. Ve všech případech vypadl v úvodním kole.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ilija Bozoljac (: ; narozený 2. srpna 1985 Aleksandrovac) je srbský profesionální tenista. Ve své dosavadní kariéře nevyhrál na okruhu ATP World Tour žádný turnaj. Na challengerech ATP a okruhu Futures získal do listopadu 2013 dvanáct titulů ve dvouhře a jedenáct ve čtyřhře.", "tgt_summary": "伊利亚·博佐利亚奇(Ilija Bozoljac,1985年-8月2日),塞尔维亚职业网球运动员(2002年—),截至目前最高单打排名为世界第101。", "id": 668686}
{"src_title": "Perturbace (astronomie)", "tgt_title": "攝動", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Studium perturbací začalo s prvními pokusy předpovědět pohyby planet na obloze, i když v starověku příčiny zůstávaly mýtické. Když Newton formuloval pohybové zákony a zákon všeobecné gravitace, aplikoval je na první analýzu perturbací, spoznaje komplexní složitost jejich výpočtu. Mnoho jiných velkých matematiků od té doby věnovalo pozornost souvisejícím problémům, v 18. a 19. století byl požadavek na přesné tabulky pozicí Měsíce a planet pro navigaci na moři.  Komplexní pohyby gravitačních perturbací lze rozdělit. Hypotetický pohyb daného tělesa pod gravitačním vlivem pouze jiného tělesa je obvykle kuželosečka a lze jí lehce popsat metodami geometrie. Nazývá se to problém dvou těles nebo neodchýlený Keplerův orbit. Rozdíly mezi tímto a skutečným pohybem tělesa jsou perturbace pro další gravitační vlivy jiného tělesa nebo těles. Pokud existuje pouze jedno další důležité těleso, pak je perturbační (odchýlený) pohyb problém tří těles. Pokud existuje více jiných těles, je to problém n těles. Analytická řešení (matematické výrazy na predikci pozicí a pohybů v jakémkoli budoucím čase) pro problém dvou a tří těles existuje, ale zatím nejsou známa pro problém \"n\" těles kromě některých speciálních případů. Dokonce i problém dvou těles se stane neřešitelným, pokud má jedno z těles nepravidelný tvar.  Většina systémů obsahujících vícenásobné gravitační přitažlivosti prezentuje jedno primární těleso, které je dominantní ve svých vlivech (např. hvězda v případě hvězdy a její planety, nebo planeta v případě planety a jejího satelitu). Gravitační vlivy jiných těles lze uvažovat jako perturbace hypotetického neodchýleného pohybu planety nebo satelitu kolem jeho primárního tělesa.", "section_level": 1}, {"title": "Matematická analýza.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Všeobecné perturbace.", "content": "V metodách všeobecných perturbací se obecné diferenciální rovnice, buď pohybu nebo změny orbitálních elementů, řeší analyticky obvykle použitím rozvojů řad. Výsledek je obvykle vyjádřen pomocí algebraických a trigonometrických funkcí dráhových elementů daného tělesa a perturbujících těles. Tento postup lze obecně aplikovat na mnoho různých podmínek a není specifický pro nějakou určitou sestavu gravitačních objektů.", "section_level": 2}, {"title": "Periodická povaha.", "content": "Ve sluneční soustavě je mnoho rušení jedné planety druhou periodických, složených z malých impulzů vznikajících pokaždé, když se planety přiblíží na svém orbitu. To způsobuje, že tělesa konají pohyby, které jsou periodické nebo kvaziperiodické, např. Měsíc ve svém silně odchýleném orbitu, který je předmětem lunární teorie. Tato periodicita vedla k objevu Neptunu v roce 1846 jako výsledek jeho perturbací na orbit Uranu.", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "Keplerova rovnice", "section_level": 1}], "src_summary": "V astronomii je perturbace (odchylka) komplexní pohyb masivního tělesa ovlivněný jinými silami jako je gravitační přitažlivost jednoho jiného masivního tělesa. Jiné síly mohou zahrnovat třetí (čtvrté, páté atd.) těleso, odpor např. atmosféry a mimostředovou přitažlivost sféroidu nebo jinak nepravidelného tělesa.", "tgt_summary": "摄动是一个天文学术语,用来描述一个大质量天体受到一个以上质量体的引力影响而可察觉的复杂运动。", "id": 2377828}
{"src_title": "Johann Heinrich Schmelzer", "tgt_title": "约翰·海因里希·施梅尔策", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "O jeho raných letech není téměř nic známo, do Vídně přišel zřejmě ve 30. letech 17. století, kde se uchytil jako skladatel a hudebník v habsburských službách, kde setrval po zbytek svého života.  S císařem Leopoldem I., rovněž vynikajícím hudebníkem a skladatelem, jej pojilo blízké přátelství. 13. dubna 1671 jej císař jmenoval místokapelníkem své dvorní kapely, kde přebíral stále více povinností churavějícího kapelníka Giovanniho Felice Sancese. Jeho výkon tohoto úřadu, spojený s dosavadní tvorbou a jeho stále rostoucím věhlasem, vedle osobního přátelství, stejně jako vojenské úspěchy jeho otce, které popsal ve své petici, mohly být impulsem pro Leopolda I. k udělení šlechtického titulu. Roku 1673 mu byl udělen predikát „von Ehrenruef“. Tento titul později převzal i jeho nejstarší syn Andreas Anton (1653–1701), který byl rovněž skladatel a houslista, i další synové.  Teprve po Sancesově smrti 24. listopadu 1679, byl J. H. Schmelzer oficiálně jmenován dvorním kapelníkem, prvním neitalského původu v císařské kapele. Jeho smlouva na tuto pozici vešla v platnost až v Praze 18. prosince 1679, kam císař se svou rodinou a dvorem přesídlil z důvodu řádící morové epidemie ve Vídni. Pražská smlouva byla podepsána se zpětnou platností od 1. července, nicméně skutečně mohla být plněna až od 1. října. Svou novou funkci však Schmelzer stihl vykonávat jen několik měsíců, neboť se v roce 1680 stal obětí moru, který mezitím zasáhl také Prahu.", "section_level": 1}, {"title": "Činnost.", "content": "Schmelzer byl jedním z nejvýznamnějších houslistů své doby. Jeden z jeho současníků v roce 1660 o Schmelzerovi píše jako \"téměř nejdokonalejším houslistovi v Evropě\". Významně přispěl k vývoji houslových hráčských i kompozičních technik, což byla do té doby doména především italských hudebníků. Zasadil se o rozvoj sonátové formy a suity v Rakousku a jižním Německu.  Významné jsou jeho \"Sonatae unarum fidium\" z roku 1664, které jsou první sbírkou sonát pro housle a basso continuo vydané tiskem od německy hovořícího skladatele. Skladby nepostrádají excelentní virtuositu, dílčí strukturu, ani délku bassocontinuových variací, typické pro houslové sonáty vrcholného baroka. Známé jsou také jeho houslové sonáty, napodobující např. zvuky zvířat apod.  Byl předním rakouským skladatelem tehdejší instrumentální hudby, hlavním své generace v Rakouském círařství s významným vlivem na pozdější německé, rakouské (i české) houslové skladatele. Silně ovlivnil zejména houslistu a skladatele ze severočeské Stráže pod Ralskem, Heinricha I. F. Bibera (1644-1704), který byl jeho přítelem a zřejmě také jedním ze Schmelzerových žáků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Heinrich Schmelzer (1620 až 1623, Šibice v dnešním Rakousku - 29. února až 20. března 1680, Praha) byl rakouský barokní hudební skladatel a houslista.", "tgt_summary": "约翰·海因里希·施梅尔策(,1620年-1680年-3月),奥地利作曲家,小提琴家。1643年他被任命为圣斯蒂芬大教堂的小号手,1649年成为宫廷小提琴家,1671年升任副乐长。他为小提琴创作的大量作品开拓了这件乐器的表现力,并通过他的著名学生比贝尔传于后世。", "id": 3034642}
{"src_title": "Counter-Strike: Global Offensive", "tgt_title": "反恐精英:全球攻势", "src_document": [{"title": "Hratelnost.", "content": "Základní princip hry je stejný jako v předchozích verzích hry Counter-Strike.  CS:GO do hry přidává nové zbraně a vybavení. Základní zbraně ovšem zůstávají. Mapy jsou upraveny graficky, ale schematicky jsou podobné jako ve starších verzích.", "section_level": 1}, {"title": "Herní módy.", "content": "\"Global Offensive\" momentálně nabízí osm herních módů ke hraní online:  \"Global Offensive \"také nabízí offline módy: Offline s Boty a Trénink se zbraněmi. Hra umožňuje uživatelům vyzkoušet také mapy ze Steam Workshopu, kam může každý publikovat svůj výtvor a sdílet ho s komunitou.", "section_level": 2}, {"title": "Změny oproti starším verzím.", "content": "Do hry byl přidán inventář, který umožňuje kupování a prodávání různých skinů (vzhledů) zbraní. Skin je možné získat koupí, náhodně přímo ze hry, nebo výměnou.  Též lze nakoupit nálepky z různých turnajů či týmů.  Mezi kontroverzní a hráči často rozebírané téma je aktualizace, která do CS:GO přinesla Glove Case (česky doslova Bedna s rukavicemi), kdy se právě zmiňované rukavice jako hlavní výhra staly pro komunitu terčem posměchu.", "section_level": 1}, {"title": "Operace.", "content": "Operace jsou tří až pětiměsíční akce CS:GO. Pro odemčení všech částí operace je nutno zakoupit odznak. Zakoupením odznaku hráči dostávají nejen možnost zahrát si exkluzivní mapy v kompetitivním módu, ale i šanci na získání dražších skinů po splnění jednotlivých misí. Poznámky:", "section_level": 1}, {"title": "Progaming, tzv. esport.", "content": "Profesionální hráči soupeří v týmech o 5 hráčích. Mezi nejlepší hráče se řadí Christopher \"GeT_RiGhT\" Alesund, Gabriel \"FalleN\" Toledo, Nikola \"NiKo\" Kovač, Aleksandr \"s1mple Kostyliev a další. Nejznámější českoslovenští hráči jsou Tomáš \"oskar\" Šťastný, Alex \"AFU\" Kory, David \"frozen\" Čerňanský, Ladislav \"GuardiaN\" Kovács,Nikolas \"TECHNO\" Kešner", "section_level": 1}, {"title": "Swiss System.", "content": "Švýcarský systém, většinou uváděno v anglické verzi jako Swiss System je systém základní skupiny využívaný na turnajích. Nejčastěji se používá verze pro 16 týmů.", "section_level": 1}, {"title": "CS:GO Major.", "content": "CS:GO Major Championship (fanoušky zkracováno na \"Majors\") jsou turnaje sponzorované VALVE. Prvním CS:GO Majorem byl v roce 2013 DreamHack Winter.", "section_level": 1}, {"title": "Týmy.", "content": "Legendy – 8 nejlepších týmů posledního Majoru, které byly automaticky kvalifikovány na další Major  Vyzyvatelé – 8 nejlepších týmů v kvalifikaci na Major", "section_level": 2}, {"title": "Samolepky a \"Pick'em\".", "content": "Samolepky jsou součástí novějších CS:GO Majorů. Jedná se o samolepky s logy týmů a podpisy hráčů. Tyto samolepky lze lepit na zbraně. Samolepky mají 4 typy – základní (cena na Steamu se obvykle pohybuje řádově kolem desítek centů), holografické, speciální a pozlacené (cena na Steamu se obvykle pohybuje řádově kolem několika eur). Část peněz z prodeje jde hráčům a týmům.  Pick'em je minihra, ve které hráči, kteří nakoupili samolepky svých favoritů, sází tyto nálepky na výsledky týmů v tabulce a play-off části turnaje. V některých majorech bylo možné tipovat i nejlepší hráče. Hráči za odměnu dostanou zlatý, stříbrný, nebo bronzový odznak, který jinak než účastí v této minihře získat nelze. Samolepky jsou po dobu turnaje uzamčeny a nelze je použít, vyměnovat ani s nimi obchodovat, po skončení turnaje se však odemknou a lze je použít, vyměnit, nebo prodat. Major IEM Katowice 2019 byl prvním turnajem, kde si hráči mohli zakoupit tzv. viewer pass, který po zakoupení umožňuje sázení na týmy bez ohledu na nakoupené samolepky. Cena viewer passu pro Evropu je 8,75 €.", "section_level": 2}, {"title": "Sběratelské bedny.", "content": "Na Majorech VALVe nabízí exkluzivní bedny. Tyto bedny dávají náhodně lidem, kteří Major sledují na Twitchi, steam.tv nebo přímo ve hře přes GOTV. Při MLG v Columbusu v roce 2016 šlo získat bedny i při sledování mlg.tv. Z těchto beden padají vzhledy na zbraně z kolekce mapy, která se hrála, když hráčovi padla bedna. Tyto vzhledy mají označení suvenýr a jsou cennější než vzhledy bez označení suvenýr.", "section_level": 2}], "src_summary": "Counter-Strike: Global Offensive (zkráceně CS:GO) je počítačová online FPS (First Person Shooter, česky střílecí hra z první osoby). Hru vyvinulo Valve ve spolupráci s Hidden Path Entertainment. Hra navazuje na předchozí verze hry Counter-Strike. Je to v pořadí čtvrtá hra ze série Counter-Strike. Verze pro Linux byla vydána v září 2014.", "tgt_summary": ",通常简称为CSGO,是一款由Valve与密道娱乐合作开发的第一人称射击游戏。", "id": 2512924}
{"src_title": "Lenochodovití tříprstí", "tgt_title": "树懒属", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Tento rod žije výhradně ve Střední a v severní polovině Jižní Ameriky. Je rozšířen v státech Mexiko, Honduras, Salvador, Nikaragua, Kostarika, Panama, Kolumbie, Venezuela, Guayana, Surinam, Francouzská Guayana, Brazílie, Ekvádor, Peru, Bolívie, Paraguay a na severu Argentiny.  Vyskytují se převážně v hustých lesích a to jak ve vlhkých deštných lesích kde je dostatek potravy po celý rok, tak i částečně v suchých lesích kde stromy po určitou dobu listy ztrácejí.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Tito savci pokrytí dlouhou a huňatou srstí váží 3 až 5 kg a měří okolo 50 cm, pohyblivý ocas mají silný ale nedosahuje ani 10 cm. Chlupy jim vyrůstají zpod břicha směrem k hřbetu, takže pokud visí za drápy pod větví dešťová vody po srstí lehce stéká a tělo nesmáčí. Barva srstí je obvykle šedohnědá, někteří samci mívají hřívu a na zádech žluté skvrny, srst mívá obvykle nazelenalý nádech způsobený drobnými řasami rodu \"Trichophilus\" které v drsné srsti žijí.  Přední končetiny jsou až dvojnásobně delší než zadní, na každé mají tři srostlé prsty zakončené silnými zahnutými drápy až 10 cm dlouhými. Na jejich mírně dorzoventrálně zploštělé tělo je přes dlouhý krk nasazena krátká, zakulacená lebka. Mají 18 až 20 zubů, řezáky a špičáky jim ale chybí, zuby po opotřebení postupně dorůstají. Krk je tvořen osmi nebo devíti obratly (víc než ostatní savci) a proto mohou hlavu otáčet o více než 180° a pozorovat co se děle za nimi. Zrak je u nich slabě vyvinut. Mají nízkou tělesnou teplotu 30 až 34 °C která jim s chladem ještě klesá a často se při spánku vystavují slunečnímu svitu.  Nejsou to vyhraněná denní nebo noční zvířata, spí denně 18 až 20 hodin. Ve stromoví se pohybují velmi pomalu, za den ulezou nejvíce 40 m; tento pomalý pohyb je chrání před létajícími dravci kteří z výše sledují hlavně pohyb. Při lezení se nejčastěji zavěšují, visíce zády dolů, svými zakřivenými drápy za větve. V této poloze, nebo v sedě v rozsoše stromu, obvykle i spí. Po zemi, na kterou sestupují za jeden až dva týdny se vyprazdnit, se spíše vlečou než chodí, při pádu do vody však dokážou plavat.", "section_level": 1}, {"title": "Stravování.", "content": "Jsou to býložravci s málo energeticky vydatnou stravou, jejich jídelníček je tvořen téměř výhradně listy a bylinnými výhonky které si hledají pomoci hmatu a čichu. Také si slízávají řasy z kožichu. V 3dílném žaludku mají specializované bakterie, které napomáhají stravu s celulózou fermentovat a následně strávit.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Lenochodovití tříprstí jsou, vyjma krátkého období páření, samotářská zvířata, krátce po spáření polygamní samec samici opouští; pářit se mohou v průběhu celého roku. Přibližně po pěti až šesti měsících březosti vrhne samice jedno mládě které s ní zůstává zhruba jeden rok. Po narození bývá potomek zavěšen na jejím břichu a je kojen ze dvou prsních žláz na hrudi, později ho matka zaučuje do sběru potravy. Rodí se bez žaludečních bakterií štěpících potravu a získává je od matky teprve v průběhu dospívání.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Na svých stromech jsou ohrožení hlavně šplhajícími dravci (jaguár a ocelot), velkými plazy (anakonda) nebo dravými ptáky (harpyje). Proti nim se dokážou, někdy i úspěšně, bránit sekáním dlouhými drápy. Nověji na ně číhá v některých oblastech nebezpečí spočívající v tom, že nemají kam ustoupit při rychlé likvidaci jejich přirozených biotopů, při velkoobjemové likvidaci lesů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bradypus je jeden ze dvou rodů se stejným českým pojmenováním lenochod, je jediný rod z monotypické čeledě lenochodovití tříprstí. Druhý rod s českým jménem lenochod má rodové jméno \"Choloepus\" a patří do čeledě lenochodovití dvouprstí.", "tgt_summary": "树懒属(学名:'),生物分类学上属于树懒亚目下的树懒科,也是树懒科当中的唯一一属,更常见的俗称为三趾树懒。与同为树懒亚目下的另一属二趾树懒属是近亲,分布地区也相近。树懒的移动速度极慢,最高记录仅为时速0.15英里(约每秒0.07米) 。此属仅有四种,全分布在美洲地区。", "id": 1976653}
{"src_title": "FATCA", "tgt_title": "美國海外帳戶稅收遵從法", "src_document": [{"title": "Mezinárodní platnost.", "content": "Pod vliv zákona FATCA spadají nejen občané USA (ať už v USA žijí nebo ne), ale také držitelé zelených karet, jejich manželé, děti a všechny osoby bez ohledu na jejich bydliště nebo státní příslušnost, které mají značný majetek ve Spojených státech amerických. Jelikož tyto osoby jsou podle amerických daňových zákonů povinny přiznávat a platit daně z celosvětového příjmu, byl zákon FATCA navržen primárně jako zbraň do boje proti daňovým únikům.  Vlády a bankovní instituce se musí tomuto zákonu přizpůsobit a odesílat informace o bankovních účtech svých klientů do USA, jinak veškeré transakce, které půjdou přes území USA, budou zdaněny a sankciovány jednotnou 30% daní.", "section_level": 1}, {"title": "Česká republika.", "content": "Dohoda mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými byla uveřejněna sdělením MZV č. 72/2014 Sb. m. s. a vstoupila v platnost 18. prosince 2014. Na základě Dohody je možné uplatňovat tzv. postupy náležité péče - podle zák. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní, musí finanční instituce oznámit použití těchto postupů Specializovanému finančnímu úřadu. ČR dojednala k Dohodě FATCA Memorandum o porozumění (Memorandum of Understanding), které mimo jiné slouží jako interpretativní text.  Původní zákon č. 330/2014 Sb., o výměně informací o finančních účtech se Spojenými státy americkými pro účely správy daní (tzv. Lex FATCA) byl zrušen a celá problematika výměny informací s USA byla vložena do zákona č. 164/2013 Sb.  Oznamování o finančních účtech podle Dohody FATCA je zachováno a uskutečňuje se paralelně k oznamování podle CRS (Společný reportovací standard) – tj. oznamující česká finanční instituce podává oznámení dvě (podle CRS a podle FATCA).", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Proti tomuto zákonu se zejména v řadách amerických občanů zvedá vlna odporu. Bez ohledu na to, že implementace tohoto zákona bude stát spoustu peněz vládu USA, nutí vláda USA prosazovat tento zákon FATCA také cizí státy, přičemž velmi často porušuje tamní zákony o ochraně osobních údajů.  FATCA zároveň zvyšuje náklady pro spoustu bank, které než aby zvolily nákladnou implementaci tohoto zákona, zbaví se raději svých amerických klientů. To ve výsledku znamená pro spoustu lidí z USA potíž otevřít si bankovní účet v cizí zemi. Nejen kvůli ochraně soukromí tak řada občanů USA volí možnost zbavit se svého občanství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Foreign Account Tax Compliance Act (FATCA) je daňový zákon Spojených států, který požaduje po cizích finančních institucích předávat informace o účtech amerických daňových poplatníků americkému daňovému úřadu (Internal Revenue Service, IRS). Tento zákon byl přijat 18. března 2010 americkým Kongresem s počátkem platnosti 1. července 2014.", "tgt_summary": "美国海外账户税收遵从法(英语:Foreign Account Tax Compliance Act,FATCA),简称「肥咖条款」。", "id": 1980620}
{"src_title": "Rané křesťanství", "tgt_title": "早期基督教", "src_document": [{"title": "Geografie raného křesťanství.", "content": "Dějiny křesťanství v tomto období se odehrávaly téměř výlučně v prostoru římské říše, který byl tehdy považován za \"oikumené\", tedy celý obydlený svět. Za hranicemi se v představách Římanů nacházela už pouze pustina a svět barbarů, a tyto hranice křesťané při misijní činnosti v tomto období téměř nikdy nepřekročili. Křesťanství však nevzniklo v jednom z center římské říše, nýbrž na její periferii, v menších vesnicích severní Galileje, kde působil Ježíš Kristus, a v židovském hlavním městě Jeruzalémě. To bylo důležitým geografickým a ideologickým centrem křesťanství až do jeho zničení římskými jednotkami během židovského povstání v r. 70 n. l. Křesťanství se šířilo především do velkoměstských center římské říše, jakými byly Antiochie, Alexandrie a také hlavní město Řím, přičemž již během jedné generace došlo k transformaci z původně židovského venkovského hnutí v plně samostatné městské náboženství.  Za příčinu tak rychlého rozmachu křesťanství se dá považovat příznivá hospodářská a politická situace spojená s vojenským mírem známá jako \"Pax Romana\". Tato situace umožnila vysokou mobilitu jak misionářů, tak obchodníků, vojáků a úředníků, kteří se na šíření křesťanství podíleli. Jedním z nich byl významný misionář a teolog Saul z Tarsu (známější pod svým latinským přídomkem Pavel), který působil v oblasti východního Středomoří, Egeidy a Malé Asie. Příkladem toho, že se na misijní činnosti podíleli také vojáci, je vojenská stanice Dúra Európos ležící na středním toku Eufratu, kde byly při vykopávkách nalezeny zbytky křesťanské obce.  Prvním velkým střediskem nového náboženství byla Antiochie, hlavní město římské provincie \"Syria\", ve které sídlilo kulturně, jazykově a nábožensky velmi pestré obyvatelstvo. Zde zřejmě poprvé vzniká křesťanská skupina z nežidovského obyvatelstva. Členové této skupiny jsou svým okolím označováni jako \"Christiani\", přičemž je dost pravděpodobné, že se jednalo o jejich oficiální označení.  Okolnosti vzniku křesťanské obce v Alexandrii je kvůli nedostatku pramenů obtížné vypátrat. Ve městě sídlila velká a vlivná židovská obec a počátky křesťanství je zde zřejmě nutno hledat uvnitř této obce. Díky specifickému intelektuálnímu klimatu města zde také pobývalo mnoho vzdělaných křesťanských učitelů. Od konce druhého století n. l. v Alexandrii například působili vzdělaní teologové Kléméns Alexandrijský a Órigenes.  Když přišel roku 60 či 61 n. l. Pavel z Tarsu do Říma, samostatná křesťanská obec zde již existovala. Mnoho členů obce, včetně Pavla a Petra, byla zřejmě popravena, když císař Nero v roce 64 n. l. nařídil křesťany pronásledovat. Ke křesťanství se zde hlásili lidé z nejrůznějších společenských vrstev, o čem svědčí například poprava římského konzula Tita Flavia Clementa či zprávy o svobodných učitelích a také vznešených dámách vyznávajících křesťanství.  Co se týče Galie a severní Afriky, zprávy o křesťanských obcích se dají doložit až od druhého století.", "section_level": 1}, {"title": "Helénistický kontext.", "content": "Zhruba po dobu prvních čtyř století existovalo křesťanské náboženství v kontextu kultury řeckořímské, křesťany nazývané pohanské. Náboženské systémy tohoto kulturního okruhu v této době byly helénistické, což znamená, že byly ovlivněny internacionalizací a v prostoru antického Středomoří, kterou spustila vojenská expanze Alexandra Makedonského, ptolemaiovskou kosmologickou revolucí měnící dosavadní představy o řádu světa a také jistým etickým znepokojením nad důsledky obou předchozích skutečností, které vyústilo ve zpochybnění tradiční lokální identity náboženství v rámci kosmologického univerzalismu.  Luther H. Martin uvádí, že tyto náboženské systémy nabývaly třech forem. Jednou z nich byla zbožnost, která byla reprezentována rituály vztahu. Soubor těchto rituálů v podstatě tvořil sociální systém a identita jedince v něm byla odvozována od provádění této praxe.  Jinou náboženskou formou reagující na nepředvídatelnost osudu byla mystéria. Ta byla spojována s takzvanými mystérijními kulty, které se vyrovnávaly s internacionalismem přenesením lokálních božstev do univerzálního řádu. Tato božstva mohla zasahovat do života svých stoupenců díky iniciaci, která navazovala harmonický vztah iniciovaného s božstvem.  Posledním helénistickou formou náboženství je gnóze, která odmítala veškeré pozemské techniky spásy a místo toho nabízela svým příznivcům útěk mimo hranice kosmu, který je chápán jako nedostatečný, skrze získání duchovního sebepoznání.", "section_level": 1}, {"title": "Rituály a každodenní život.", "content": "Rituál křtu byl mezi antickými křesťany chápán jako znovuzrození a jako takový byl považován za centrální akt liturgie. Myšlenka omytí vodou zřejmě pochází z židovské tradice iniciace proselytů, kde mělo sloužit k zpečetění konverze a očištění od předchozích hříchů. Zavedení křtu jako takového se však v raném křesťanství odvozuje od Jana Křtitele, který ve třetím desetiletí prvního století vedl židovské křestní hnutí působící při řece Jordánu. K praktikování křtu „ve jménu Ježíše Krista“ však v křesťanské obci dochází až po Ježíšově smrti. Prvním podrobnějším svědectvím o provádění křesťanské formy křtu a také křestního postu je spis \"Didaché\", který pochází nejpozději z druhého století.  U Hippolyta lze nalézt formu křtu, která se prováděla v majoritním proudu křesťanství. Uchazeč se zřekne Satana, je pomazán olejem exorcismu a v baptisteriu třikrát omyt vodou. Poté je pomazán olejem díkůvzdání, oblečený přichází k biskupovi, který jej pomaže, pokřižuje, požehná mu a adept se následně účastní eucharistické hostiny. V ostatních proudech křesťanství se procedura lišila, např. počtem omytí či sousledností jednotlivých kroků. Velký význam vedle vody hrál olej, který byl ve starověku používán podobně jako dnes mýdlo. Předtím musel adept podstoupit dvouletou až tříletou přípravu a bezprostředně před křtem dvoudenní půst. Pro pokřtěné bylo běžné pravidelné setkávání především o nedělích, které mělo edukační a modlitební charakter, zahrnovalo společné stolování a řešení kázeňských a finančních záležitostí. Běžná byla i praxe tzv. \"agapé\", což byla hostina pořádaná za účelem nasycení chudých.  Toto setkávání křesťanů se podobalo židovské synagoze a tento termín (\"synagógé\") také křesťané během prvních století užívali vedle pojmu \"ekklésia\", který nabývá shodně s předchozím významu „shromáždění“. Synagoga však pro židy byla především školou života, učili se zde následovat Boží Zákon, funkce modlitební a administrativní byly důležité, avšak ne přednostně. Zato kultická činnost ve smyslu oběti byla vyhrazena pouze Jeruzalémskému chrámu. Křesťané tuto obětní praxi zcela zavrhli, považovali ji buď za dočasnou a již neplatnou či ji odsuzovali jako omyl judaismu. V čem se ale křesťané s židy shodovali, byl odpor k modlám a modloslužebnictví. Bohy pohanů považovali za démony s omezenou mocí, nebo byla popírána vůbec jejich existence.  Dalším prvkem každodenního života, který křesťané převzali od soudobého židovství, byla modlitba. Ta tvořila ústřední praxi osobní zbožnosti a byla směřována jak k Bohu, tak k Ježíši Kristu. Náplň modlitby v tomto období tvořily především biblické žalmy, ale také modlitba Otčenáš, která je tradičně odvozována od Ježíše Krista. Zpočátku bylo – shodně s judaismem – zvykem modlit se ráno, v poledne a večer, ale brzy se prosadil nový vzor, podle kterého byla zrušena polední modlitba a zavedena modlitba půlnoční.  Rituál eucharistie neboli díkůvzdání se prosadil nejpozději ve třetím století jako ústřední část liturgie křesťanů. Zřejmě se vyvinul z tradičních židovských a raně křesťanských společných hostin. Tradičně je jeho původ odvozován od Poslední večeře. Apologeta Justin jako první uvádí popis eucharistického ritu. Chléb je nalámán, je proneseno dlouhé díkůvzdání Bohu a poté jáhni rozdělují chléb a zředěné víno mezi přítomné i ty, kteří se dostavit nemohou, přičemž pokrm je chápán jako tělo a krev Krista. Eucharistická hostina byla vnímána jako posvátná a jako taková byla odepřena nepokřtěným.  Křesťanský zvyk setkávat se v den zmrtvýchvstání Ježíše Krista, tedy v den následující po židovském šabatu, vznikl pravděpodobně již v obcích založených Pavlem. Tento den, neděle, má svůj předobraz ve zmiňované tradici šabatu, který byl zaveden v babylonské obci jako teologicky a sociálně legitimizovaný den odpočinku. V roce 321 byla neděle ustanovena císařem Konstantinem jako volný den pro celou říši.  Samotný svátek zmrtvýchvstání (či ukřižování), tedy velikonoce, byl v mnoha maloasijských obcích slaven v den předcházející židovskému svátku Pesach, což se tradičně odvozuje od evangelisty Jana. Naproti tomu podle ostatních evangelistů byl Ježíš popraven až dne následujícího. V římské tradici se však velikonoce slavily zásadně v den, který připadá na neděli. Mezi obcemi vyznávajícími tyto rozdílné tradice ohledně data velikonoc vznikl brzy spor, který byl vyřešen až na prvním nikajském koncilu v roce 325 odmítnutím maloasijského modelu.  Ve čtvrtém století se zřejmě také začal slavit svátek narození Ježíše Krista – vánoce. Nejranější zprávu o tom však máme až z roku 353 či 354.", "section_level": 1}, {"title": "Organizační struktury.", "content": "Proroci, apoštolové a učitelé zastávali pravděpodobně první církevní úřady v raném křesťanství. Zprávy o nich máme nejdříve z Pavlova Prvního listu Korintským a ze spisu Didaché. Stuart G. Hall píše, že „apoštolové byli cestující pověřenci mezi církvemi, proroci hráli hlavní roli při vedení kázání a modliteb a učitelé zodpovídali za tradici morální a liturgické výuky [...]“. Ve třetím století pak postupně charismatickou funkci proroků přebírají biskupové.  \"Episkopos\" (biskup) má význam „dohlížitel“ či „dozorce“ a toto slovo označovalo úředníka, který byl zodpovědný za vedení celé obce. Antiochejský biskup Ignatios důrazně prosazoval koncept autority jediného biskupa v obci, na kterém závisí veškeré konání. Biskupové jednotlivých oblastí byli vysvěcováni biskupy minimálně třech okolních obcí, čímž stvrzovali jednotu církve a jejich hierarchické uspořádání se rozvíjelo v souvislosti s administrativním systémem římské říše. Vymezení konkrétních sfér vlivu bylo jedním z témat koncilu v Nikáji. Biskupové však postupně začali také plnit funkci kněžskou, což zdůrazňoval také Polykarp ze Smyrny.  Úřad jáhna (z řec. \"diakonos\") zahrnoval původně podřadné práce pro místní společenství, tito služebníci však brzy nabyli značného významu a ve svých funkcích sekretářů významných biskupů často svým vlivem převyšovali méně významné biskupy. Ženy v úřadu jáhna (jáhenky) zpravidla takto významné funkce nezastávaly.  Presbyter (starší) byl podřízeným biskupa, působil jako jeho rádce a sdílel některé jeho povinnosti. Presbyteři pravděpodobně byli velice početní a mohli zastupovat biskupa v jeho nepřítomnosti, např. při vysluhování svátostí.", "section_level": 1}, {"title": "Prvotní církev.", "content": "Prvotní církev je období vývoje křesťanství od narození Krista po první Nicejský koncil v roce 325. Pro toto období jsou charakteristické spisy apoštolů Pavla a Jana. Také se o této době zmiňuje kniha Skutky apoštolů. Prvotní církev vznikala ze společenství apoštolů a učedníků kolem Ježíše. Už samotné řecké označení – ekklesia znamená svolání, shromáždění. Ve Starém zákoně se jednalo o shromáždění Izraele, které se sešlo před Bohem. Na tuto tradici navazovali první křesťané, když se scházeli k četbě z Božího slova a k Eucharistii podle Ježíšova přání při Poslední večeři: „To konejte na mou památku!“ (Lk 22, 19). Aby tato společenství odlišili od židovských shromáždění, přidávali ekklesia kýriaké (shromáždění Páně). Dávali tak najevo, že středem jejich setkání je Pán – Ježíš Kristus.", "section_level": 2}, {"title": "Perzekuce křesťanů.", "content": "Apoštolové Petr a Pavel byli popraveni za vlády císaře Nerona, kterému připisuje římský státník a spisovatel Tacitus zodpovědnost za smrt mnoha křesťanů. Poté projevovala římská vláda vůči křesťanství relativní toleranci až do třicátých let třetího století, kdy došlo v říši k několika katastrofám, které posílily vliv křesťanství, vůči němuž císařové Decius (249–251) a Valerianus tvrdě zasáhli. Nejkrutější pronásledování však křesťané zažili na konci století za vlády Diocletiana. Perzekucím učinil přítrž až edikt císaře Galeria (311) a Edikt milánský (313).", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojmem rané křesťanství rozumíme období vývoje křesťanského náboženství od jeho vzniku v 1. století až do roku 325 n. l., kdy se konal první nikajský koncil.", "tgt_summary": "在基督教历史中,早期基督教(英语:Early Christianity),又称原始基督教,指耶稣死后,使徒开始传播其教义,形成初代基督教会后,一直到325年第一次尼西亚公会议之间这段时期,是基督教形成的最初期阶段。一般又被区分为使徒时代与前尼西亚时期。", "id": 2891065}
{"src_title": "Litecoin", "tgt_title": "莱特币", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Litecoin spatřil světlo světa 7. října 2011. Jeho tvůrce Charlie Lee alias satoshilite, zaměstnanec Google, tímto vytvořením přinesl světu jeden z prvních altcoinů. Hlavním rysem Litecoinu je použití algoritmu scrypt. Tento scrypt vyvinul v roce 2009 Colin Percival z Tarsnap Inc a slouží k potlačení hardwarové náročnosti těžby. Místo toho těžba vyžaduje k výpočtu velké množství paměti. Oproti Bitcoinu je tedy možné Litecoin těžit i na slabších zařízeních a k těžbě se užívalo dlouhou dobu pouze grafických karet.  Již na podzim roku 2013 se Litecoin svezl na vlně bitcoinové mánie a jeho hodnota vystoupila na cenu skoro 50 USD. Jenže krach nejznámější bitcoinové burzy Mt. Gox na konci února 2014 srazil i jeho cenu.  Další problém přišel v průběhu roku 2014, kdy firma KnCMiner vstoupila na trh s ASIC scrypt LTC minerem Titan. Skokově narostla výpočetní síla v síti a těžaři s grafickými kartami byli ze dne na den znevýhodněni. Vývojáři tomuto kroku nezabránili ze strachu před možným hard forkem, a kvůli tomu ztratil Litecoin spoustu drobných těžařů, přestal být \"demokratickou měnou\". Celé situaci nepřidal ani sám tvůrce Charlie Lee, který v prosinci roku 2014 prohlásil, že Litecoin nepotřebuje žádný další vývoj. Cena se několik týdnu poté propadla o více než 60 %. Dosáhla historického minima cca 1,3 USD.  K zázračnému vzkříšení Litecoinu došlo až 6. ledna roku 2017. Chalie Lee tehdy zveřejnil svou vizi SegWitu a Lightning Networks na Bitcoinu a Litecoinu. Představil SegWit nejen jako nástroj pro vyšší transakční kapacitu, ale také jako opravu známé chyby kryptoměn, maleability transakcí. Právě tato chyba mohla podle Marka Karpelese za pád burzy Mt. Gox a byla hlavní překážkou v rozvoji transakčních kanálů známých jako Lightning Network. Lighting Network nepřináší jen vyšší kapacity, ale také možnost provázat blockchainy různých kryptoměn pomocí tzv. atomic swaps – decentralizované směny různých kryptoměn na úrovni uživatelů, tj. bez nutnosti třetích stran.  Počátkem května 2017 byl v síti Litecoinu SegWit aktivován, což mělo za následek vzrůst burzovní hodnoty Litecoinu na 38 USD. Litecoin se znovu vrátil na výsluní mezi kryptoměny.  Od února 2018 s ním lze platit mimo jiné v českém internetovém obchodě Alza.cz, jeho výhodou jsou v porovnání s bitcoinem nižší transakční poplatky.", "section_level": 1}, {"title": "Scrypt.", "content": "Algoritmus scrypt, který používá Litecoin pro těžbu, byl stejně jako bitcoinový algoritmus \"prolomen\" specializovanými počítači (ASIC) určenými na těžbu digitálních měn. V okamžiku, kdy se objevily specializované obvody ASIC pro těžení nových Litecoinů, schopné počítat 50 milionů hašů za sekundu, a kvůli odmítnutí vývojářů přejít na jiný algoritmus jeho výpočtu podle Marka Palatinuse přestal mít litecoin smysl.  Litecoin je až třetí nejstarší kryptoměnou využívající scrypt, ale předchozí dvě kryptoměny využívající scrypt (Tenebrix a Fairbrix) zanikly krátce po svém vzniku. Mnoho alternativních digitálních měn používá scrypt algoritmus pro těžbu, Litecoin tak ovlivnil celou další generaci nových alternativních coinů jako Darkcoin, Dogecoin a další.", "section_level": 1}, {"title": "Směnárny a využití měny.", "content": "Litecoiny lze koupit (nebo prodat) těmito hlavními způsoby:", "section_level": 1}], "src_summary": "Litecoin je alternativní digitální měna a platební decentralizovaná P2P síť, založená na bitcoinu. Decentralizovaného konsensu o svém stavu dosahuje důkazem prací využívajícím paměťově náročnou hašovací funkci scrypt. Zkratka měny Litecoin je LTC. Tvůrcem Litecoinu je Charles Lee. Důležitá vlastnost Litecoinu je plná decentralizace – je navržen tak, aby nikdo nemohl měnu jakkoli ovlivňovat, ničit, padělat, zabavovat účty, kontrolovat peněžní toky nebo způsobovat inflaci. Neexistuje žádný centrální bod, který by mohl o síti rozhodovat. Kód Litecoinu je uvolněn jako open source.", "tgt_summary": "莱特币(英语:Litecoin,简写:LTC,货币符号:Ł,字义:精简币)是一种点对点的电子加密货币,也是MIT/X11许可下的一个开源软件项目。莱特币受到了比特币(BTC)的启发,并且在技术上具有相同的实现原理,莱特币的创造和转让基于一种开源的加密协议,不受到任何中央机构的管理。莱特币旨在改进比特币,与其相比,莱特币具有三种显著差异。第一,莱特币网路大约每2.5分钟(而不是10分钟)就可以处理一个块,因此可以提供更快的交易确认。第二,莱特币网路预期产出8400万个莱特币,是比特币网路发行货币量的四倍之多。第三,莱特币在其工作量证明算法中使用了由Colin Percival首次提出的scrypt加密算法,这使得相比于比特币,在普通计算机上进行莱特币挖掘更为容易(在ASIC矿机诞生之前)。每一个莱特币被分成100,000,000个更小的单位,称为英语:Litoshi,通过八位小数来界定。", "id": 782652}
{"src_title": "Skryté kurikulum", "tgt_title": "隐性课程", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pojem skryté kurikulum bylo velkým tématem vzdělávací politiky 70. let dvacátého století. Vychází z pojmu kurikulum, který se v pedagogice objevil až ve 20. století v anglické terminologii. Běžným se stal až v 60. letech v souvislosti s tzv. kurikulárním hnutím. Dnes je nezastupitelným termínem nejen v anglicky mluvících, ale i v jinojazyčných zemích včetně Německa a Francie. V České republice se pojem kurikulum začíná aplikovat především při zkoumání základních a středních škol.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Příklad skrytého kurikula může být „zákulisí“ práce s kurikulem, který potřebuje znát např. nováček (ať už student nebo začínající učitel), aby „obstál“ na fakultě a také, aby věděl, které nástrahy na něj čekají a jak je má zvládnout. To, co se žáci učí ve škole, není primárně otevřené, zjevné kurikulum vyučovacích předmětů typu francouzský jazyk nebo biologie, ale hodnoty a přesvědčení jako jsou: umět být konformní, znát svoje místo, vyčkat, až na mě přijde řada, umět soutěžit, být si vědom své ceny, mít úctu k autoritě. Skryté kurikulum učí žáky, o čem je vlastně život; učí, že vzdělání je něco, co je dáno hotové, spíše než něco, k čemu se mají sami dopracovat. Převažujícími hodnotami společnosti jsou ty, které si žáci „odnesou\" ze školy.  Skryté kurikulum popisuje vlivy, které utvářejí studenty, naučí je tomu, co není školou zjišťováno a často ani zamýšleno. V reálném životě je součástí skrytého kurikula schopnost studentů sdružovat se ve skupiny, vytvářet a měnit vztahy mezi učitelem a studenty, ovlivňovat pravidla výuky a postupy, jimiž jsou studenti vyučování, implicitní obsah učebnic, zastávání rozdílných sexuálních rolí ve škole, způsob odměňování a trestání studentů. Typickými výsledky učení ve skrytém kurikulu jsou: postoje vůči autoritě, poslušnost či revoltování, učení se hodnotám a kulturním zvyklostem, kulturní či politická socializace atp.  Za skryté kurikulum lze považovat i to, že žáci bedlivě sledují veškeré verbální i tělesné komunikační strategie své učitelky, a tím si osvojují vzorce chování přímo z modelu, který jim poskytuje. Také to, jak se žáci učí strategicky vyhýbat požadavkům své učitelky a jak tyto schopnosti zdokonalují, aniž by se s ní dostali do otevřeného konfliktu.  K obsahu skrytého kurikula patří např. schopnosti studentů sdružovat se, vytvářet a měnit vztahy mezi sebou i pedagogy, obsah učebnic, způsob odměn a trestů, charakteristika a přidělení mužských a ženských rolí včetně rozdílných způsobů, obsahů a účelů komunikace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Skryté kurikulum nemá přesnou definici. Jsou to však skryté lekce, které uštědřuje škola, lekce které nejsou vedeny podle oficiálních záměrů a plánů školského systému či učitelů. Také bývá definováno jako všechno, co není naplánováno a postiženo v kurikulu formálním. Zjednodušeně lze říct, že se jedná o \"zákulisí\" školního života.", "tgt_summary": "隐性课程指的是学校的教学计划中未有明文规定,但通过教育经验间接产生的实践或影响,例如某种规范、信念和价值的传达。它可以发生在课堂或社会环境之中,而学生的休息时间也是隐性课程的重要组成部分。", "id": 1998436}
{"src_title": "Schodišťová sedačka", "tgt_title": "楼梯升降机", "src_document": [{"title": "Technické parametry.", "content": "Schodišťová sedačka se povětšinou skládá ze sedačky, pohonné jednotky (převážně umístěna pod sedačkou) a vedoucí kolejnice, která se skoro vždy připevňuje na zeď.  Jednotlivé schodišťové sedačky se odlišují v konstrukci svých pohonných jednotek či způsobu jejich upevnění ke schodišti. Vždy se pracuje s daným prostorem. Liší se i typ transportu osob. Ty mohou být dopravovány v sedě či ve stoje. Speciální typy plošin zvládnou i transport osoby v invalidním vozíku.  Schodišťové sedačky mohou být instalovány i na točitá schodiště. Za tímto účelem jsou vyráběny speciální vedoucí kolejnice. Sedačka tak může překonat více pater nebo zatáčky pod různými úhly (90 nebo 180 stupňů).", "section_level": 1}, {"title": "Typy schodišťových sedaček.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Plošina určená pro transport invalidního vozíku.", "content": "Tyto plošiny tvoří speciální skupinu schodišťových sedaček. Imobilní osoba vjede se svým kolečkovým křeslem na rovnou podestu. Pomocí skládacích zábran a bezpečnostních klapek se zabrání jakémukoliv nechtěnému pohybu. Stejně jako u jiných typů schodišťových sedaček může být i tento typ zabudován vně i uvnitř budovy a na rovná či točitá schodiště. Pokud není plošina používána, jednoduše se sklopí ke stěně, aby nebránila průchodu.", "section_level": 2}, {"title": "Schodišťová sedačka.", "content": "Tato pomůcka je většinou vybavena sklopnou sedačkou. Některé typy mohou být opatřeny područkami, opěrkami pro nohy a bezpečnostním pásem. Schodišťové sedačky jsou vhodné jak pro rovná tak pro komplikovaná schodiště se zatáčkami. Mohou být instalovány v interiéru i exteriéru.", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnostní hledisko.", "content": "Všechny schodišťové sedačky by měly být v souladu s následujícími normami:  Výrobci těchto pomůcek se mohou dobrovolně stát členy mezinárodní asociace Lift and Escalator Industry Association (LEIA), která se stará především o dodržování vysokých bezpečnostních standardů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Schodišťová sedačka (téže schodišťový či židlový výtah nebo plošina) je zařízení určené osobám se sníženou mobilitou pro překonání schodů či jiných bariér. Z technického hlediska se jedná o transportní prostředek určený k přepravě osob popř. nákladu spadající do kategorie zdvihadel.", "tgt_summary": "楼梯升降椅(香港或译楼梯升降机,英语:Stairlift),是一种运行在楼梯侧面的升降设备,通常由轨道、驱动装置和座椅三个部分组成,其主要作用是帮助不良于行的人士(残疾人士和长者)上下家中的楼梯。作为无障碍设备之一,楼梯升降椅也见于很多公共空间,譬如医院。", "id": 407107}
{"src_title": "Tenisová sezóna Rogera Federera 2011", "tgt_title": "2011年羅傑·費德勒網球賽季", "src_document": [{"title": "Přehled sezóny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zimní sezóna na tvrdém povrchu.", "content": "Do nové sezóny vstupoval jako světová dvojka. Nejdříve se opět zúčastnil exhibičního turnaje Mubadala World Tennis Championship v Abú Dhabí. V úvodním utkání si poradil se Švédem Robinem Söderlingem, ale ve druhém duelu nestačil na světovou jedničku Rafaela Nadala. Premiérovou oficiální událost ATP World Tour odehrál na Arabském poloostrově, když v prvním lednovém týdnu rozehrál Qatar ExxonMobil Open v katarském Dauhá. Na cestě do finále zdolal v prvních dvou kolech kvalifikanty Schoorela a Chiudinelliho. V duelu proti Schoorelovi opět zahrál vítězný míč mezi nohama. Ve třetí fázi zůstal na jeho raketě Srb Viktor Troicki a v semifinále světová třináctka Jo-Wilfried Tsonga. Do boje o titul vstupoval bez ztraceného setu. Po výhře nad Rusem Nikolajem Davyděnkem 6–3, 6–4, slavil třetí katarský a celkově 67. kariérní titul.  Na melbournském Australian Open zavítal v roli druhého nasazeného. Po úvodním vítězství nad slovenským tenistou Lukášem Lackem, mu postup do třetí fáze zkomplikoval 34. hráč žebříčku Gilles Simon z Francie. Po Švýcarově zisku prvních dvou setů se Simon vrátil do utkání a vyrovnal poměr sad na 2–2. Rozhodující dějství si čtyřnásobný šampión připsal výsledkem 6–3. Ve třetí fázi přehrál Belgičana Xaviera Malisse, čímž překonal Edbergův rekord otevřené éry v počtu vítězných utkání na Australian Open, když jich zaznamenal padesát sedm. Osmifinálová výhra nad Španělem Tommym Robredem znamenala vyrovnání Connorsova rekordu 27 čtvrtfinálových účastí na Grand Slamu bez přerušení. Ve čtvrtfinále na něj nestačil krajan Stanislas Wawrinka. V semifinále se opakovalo utkání ze stejné fáze turnaje roku 2008, kdy jej opět vyřadil Srb Novak Djoković, tentokrát poměrem 7–6, 7–5 a 6–4. Prohra předznamenala Švýcarovu první sezónu bez grandslamové trofeje od roku 2003, kdy triumfoval ve Wimbledonu. Ve druhé polovině února se objevil na Dubai Tennis Championships, turnaji z něhož se v předchozích dvou letech odhlásil. V cestě do finále na jeho raketě postupně zůstali Ind Somdev Devvarman, Španěl Marcel Granollers, ve čtvrtfinále Ukrajinec Sergij Stachovskij a v semifinále francouzský 28. tenista světa Richard Gasquet. Bez ztráty sady však pozici druhého hráče žebříčku nepotvrdil, když jej o titul připravila světová trojka Novak Djoković výsledkem 3–6 a 3–6.  Úvodní ze dvou březnových Mastersů rozehrál na Indian Wells Masters v Kalifornii. Po volném losu si bez zaváhání poradil s Rusem Igorem Andrejevem. Následovaly výhry s argentinským antukářem Juanem Ignaciem Chelou a ve čtvrté fázi s Američanem hrajícím na divokou kartu Ryanem Harrisonem. Mezi poslední osmičkou podruhé v roce zdolal krajana a 14. hráče klasifikace Stanislase Wawrinku, aby jej na třetím turnaji v řadě zastavil znovu v semifinále Novak Djoković. Porážka 6–7, 5–7, 4–6, znamenala pád na 3. místo žebříčku, když jej na druhé pozici vystřídal právě nejlepší srbský tenista. Spolu s Wawrinkou nastoupil také do čtyřhry. V úvodním kole úřadující olympijští vítězové přehráli deblové specialisty a druhé nasazené Daniela Nestora s Maxem Mirným. Ve druhé fázi zdolali až v supertiebreaku francouzskou dvojici Julien Benneteau a Richard Gasquet. Po dalších výhrách nad párem Mark Knowles a Michal Mertiňák a španělskými obhájci titulu Nadalem hrajícím s Marcem Lópezem, postoupili do finále. V něm byla nad jejich síly ukrajinsko-belgická dvojice Alexandr Dolgopolov a Xavier Malisse, když si oba páry připsaly po jednom setu 4–6 a 7–6, a rozhodl až supertiebreak poměrem míčů 7–10.  Tradičně navazující miamský Masters Sony Ericsson Open v Key Biscayne pro Švýcara skončil v semifinále. Po volném losu prošel mezi posledních osm hráčů bez ztráty sady, když porazil 68. muže světové klasifikace Radka Štěpánka, Argentince Juana Mónaca a Belgičana Oliviera Rochuse. Čtvrtfinálový duel musel Gilles Simon skrečovat po odehrání tří gamů. V semifinále jej pak hladce vyřadila světová jednička Rafael Nadal, když jí Federer dokázal sebrat pouze pět her.", "section_level": 2}, {"title": "Antuková sezóna.", "content": "Antukovou část roku rozehrál na turnaji Monte-Carlo Rolex Masters, probíhajícím ve francouzské obci Roquebrune-Cap-Martin. Po volném losu prošel přes Němce Philippa Kohlschreibera a Chorvata Marina Čiliće do čtvrtfinále. Mezi posledními osmi jej čekala světová devítka Jürgen Melzer. Na dobře hrajícího rakouského antukáře nenašel Švýcar recept a podlehl mu ve dvou setech 4–6, 4–6.  Na počátku května se přesunul do Madridu, kde se odehrávala další událost série Masters Mutua Madrileña Open. Po volném losu narazil ve druhé fázi na houževnatého španělského antukáře Feliciana Lópeze a 39. hráče žebříčku zdolal těsně po třísetové bitvě 7–6, 6–7, 7–6, když rozhodly tři tiebreaky. Na cestě do semifinále pak ve dvou sadách porazil Xaviera Malisse a světovou pětku Robina Söderlinga. Mezi čtyřkou zbylých hráčů jej vyřadil „antukový král“ Rafael Nadal poměrem 7–5, 1–6 a 3–6.  V roli nasazené trojky za Nadalem a Djokovićem se představil na římském Mastersu Internazionali BNL d'Italia. Poté, co ve druhém kole vyřadil Francouze Jo-Wilfrieda Tsongu, mu v dalším utkání vystavil stopku Richard Gasquet, když nezvládl zkrácenou hru rozhodujícího třetího setu v poměru míčů 4:7.  Otevírajícím duelem na grandslamu French Open se pro něj stal zápas proti Felicianu Lópezovi, kterého vyřadil stejně jako v Madridu. Před branami semifinále neztratil žádný set, když na jeho raketě postupně skončili Francouz hrající na divokou kartu Maxime Teixeira, 29. tenista klasifikace Janko Tipsarević, světová čtrnáctka Stanislas Wawrinka a devátý nasazený Francouz Gaël Monfils. V semifinále si poradil s výborně hrajícím Srbem a světovou dvojkou Novakem Djokovićem ve čtyřech setech 7–6, 6–3, 3–6, 7–6. Ukončil tak Srbovu sérii 43 výher, když Jihoslovan neprohrál od ledna a jeho sezóna 2011 se zařadila mezi nejlepší v otevřené éře tenisu. Švýcar čelil počtvrté ve finále Roland Garros favorizované světové jedničce Rafaelu Nadalovi. Jako ve třech předchozích případech odešel poražen a nedosáhl na Pohár mušketýrů, tentokrát prohrou 5–7, 6–7, 7–5 a 1–6.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna na trávě.", "content": "Z pravidelné wimbledonské přípravy na německém turnaji Gerry Weber Open se odhlásil, s odůvodněním potřeby odpočinku před jedním z vrcholů sezóny.  Na wimbledonský pažit přijížděl v roli turnajové trojky za Nadalem a Djokovićem, což znamenalo nejnižší nasazení od roku 2002, kdy třetí grandslam okruhu vyhrál. Prvními třemi koly prošel bez ztráty sady, když na jeho raketě postupně zůstali Kazach Michail Kukuškin, Francouz Adrian Mannarino a dvacátý třetí hráč světa David Nalbandian.  V osmifinále jej vyzval ruský tenista Michail Južnyj, proti kterému nikdy v kariéře neprohrál. Po ztrátě úvodní sady v tiebreaku, zpřesnil hru a další tři dějství získal ve svůj prospěch. Postoupil tak do svého 29. grandslamového čtvrtfinále v řadě, čímž vytvořil nový historický rekord. V něm narazil na světovou devatenáctku Jo-Wilfrieda Tsongu. Úvodní set vyhrál za méně než půl hodiny. Francouz začal méně kazit a druhou fázi utkání rozhodla až zkrácená hra, opět ve Švýcarův prospěch. Přesto se Tsonga nevzdával a vzedmul se k výjimečnému výkonu. Uplatňováním svého herního stylu dokázal vývoj otočit a po třech vítězných sadách za 188 minut překvapivě postoupil do semifinále. Přestože Federer zahrál 146 vítězných míčů, dokázal v zápase vyprodukovat pouze jediný breakbol v úvodním setu, který proměnil. Podruhé za sebou ve Wimbledonu vypadl ve čtvrtfinále. Ze 179 odehraných grandslamových duelů poprvé v kariéře ztratil zápas při vedení 2–0 na sety.", "section_level": 2}, {"title": "Euroafrická zóna Davisova poháru.", "content": "V přestávce mezi Wimbledonem a americkou letní částí posílil švýcarský tým v 1. skupině zóny Evropy a Afriky Davisova poháru proti Portugalsku. Utkání se odehrálo na tvrdém povrchu v bernské hale mezi 8. až 10. červencem. Svou první dvouhru proti Rui Machadovi vyhrál, přestože ztratil úvodní set. Po předchozí výhře Stanislase Wawrinky tak zvýšil vedení domácích na 2–0. V sobotu nastoupili švýcarští olympijští vítězové Federer s Wawrinkou do čtyřhry proti páru Frederico Gil a Leonardo Tavares.  Vítězstvím 3:0 na sety posunuli Švýcarsko do zářijové baráže o Světovou skupinu. Po nedělních dvouhrách vyhrál tým helvétského kříže jednoznačným výsledkem 5–0.", "section_level": 2}, {"title": "Letní sezóna na amerických betonech.", "content": "Letní sérii US Open zahájil na kanadském Mastersu Rogers Cupu, jehož mužská část se daný rok odehrávala v Montréalu. Z předchozího ročníku obhajoval finálovou účast, když nestačil na Andyho Murrayho. Ve druhém kole zdolal Kanaďana hrajícího na divokou kartu Vaska Pospisila, aby ve třetí fázi na druhém turnaji za sebou vypadl se světovou šestnáctkou Jo-Wilfriedem Tsongou. Přes prohru měl Švýcar stále mírně aktivní bilanci vzájemných utkání 4–3. Po třetím kole zůstal z tzv. „velké čtyřky tenistů“ (Big Four) v pavouku pouze pozdější vítěz Novak Djoković. Skot Murray i Španěl Nadal vypadli již ve druhém kole s nenasazenými hráči.  V polovině srpna se objevil jako obhájce titulu na Cincinnati Masters, když v předchozím finále zdolal Mardyho Fishe. Po volném losu se po dvousetových výhrách probojoval do čtvrtfinále. Ve druhém kole přešel přes argentinskou světovou devatenáctku a neoblíbeného soupeře Juana Martína del Potra a ve třetí fázi vrátil porážku z Letních olympijských her 2008 Američanovi Jamesi Blakeovi. Ve čtvrtfinále však byl nad jeho síly devátý muž žebříčku Tomáš Berdych, jenž získal ve svůj prospěch dvě ze tří posledních utkání. Po nejistém začátku a nadbytku nevynucených chyb mu Federer podlehl 2–6 a 6–7. Na newyorský grandslam US Open přijížděl obhajovat semifinálovou účast. Na pětizápasové cestě do semifinále hladce porazil Kolumbijce Santiaga Giralda a izraelského hráče Dudiho Selu. Poté mu první set na turnaji uzmul dvacátý sedmý nasazený Marin Čilić. Přestože Chorvat ve druhé sadě vedl rozdílem dvou her, nedokázal náskok udržet a po ztrátě tří setů postoupil Švýcar do semifinále. V něm deklasoval Argentince Juana Mónaca poměrem 6–1, 6–2, 6–0. Mezi poslední osmičkou oplatil čerstvé dvě prohry Francouzovi Jo-Wilfriedu Tsongovi, a to bez ztráty sady 6–4, 6–3, 6–3. Potřetí v sezóně se v semifinále grandslamu potkal s Novakem Djokovićem. Po melbournské prohře a pařížském vítězství, rozehrál duel dobře, když si připsal první dva sety. Oba hráči předváděli výborný tenis se silným podáním. Federer začal více chybovat a Djoković toho využil k zisku třetí a čtvrté sady. V rozhodujícím dějství Švýcar prolomil soupeřovo podání a šel podávat na ukončení zápasu. Za stavu 5–3 měl dva mečboly a stejně jako v předchozím ročníku, je nedokázal proměnit. Srbský tenista vycítil šanci a šňůrou čtyř her získal rozhodující pátý set poměrem 7–5. Počtvrté v roce tak porazil Švýcara, jenž podruhé za sebou vypadl na Grand Slamu při vedení 2–0 na sety.", "section_level": 2}, {"title": "Baráž Davisova poháru.", "content": "Týden po skončení newyorském grandslamu vedl švýcarské družstvo v baráži Světové skupiny Davisova poháru proti Austrálii. Hrálo se na trávě mezi 16. až 18. zářím v sydneyském Royal Golf Clubu. Poměr vzájemných zápasů vyzníval ve prospěch Australanů 4–0. Federer nastoupil do druhé dvouhry proti bývalé světové jedničce a po výpadku až 199. hráči světa Lleytonu Hewittovi za stavu 0:1 po překvapivé prohře Wawrinky s nadějným teenagerem Bernardem Tomicem. Úvodní sadu basilejský rodák ztratil, když soupeř dokázal využít jediné prolomené podání v závěru setu. Druhý set dospěl do zkrácené hry, v níž rozdílem dvou míčů 7:5 Federer srovnal poměr na 1:1. Jednalo se o zlomový okamžik, od kterého na dvorci dominoval a utkání dovedl do vítězného konce výsledkem 5–7, 7–6, 6–2 a 6–3.  V sobotní čtyřhře vyzvala Federera s Wawrinkou dvojice Hewitt a Chris Guccione. Ačkoli začal švýcarský pár zápas ve velkém stylu a během krátké chvíle vedl 6–2, vývoj se otočil ve prospěch Australanů. Ve druhém dějství jim prolomené podání stačilo k zisku setu 6–4. Zbylé dvě sady si domácí připsali v poměru 6–2, 7–6 a ujali se vedení 2:1 na zápasy. Federerova daviscupová bilance čtyřher po sobotní prohře činila 11–6. Nedělní dvouhry otevřel Federer proti Tomicovi a z pozice favorita po čtyřsetové výhře srovnal na 2:2. Poté, co si vytvořil náskok 2:0 na sety, soupeř slavil zisk ve třetí sadě 6–3. Hra Švýcara se následně zpřesnila, což vedlo k ukončení utkání poměrem 6–3. O postupujícím do Světové skupiny rozhodla až pátá bitva mezi Wawrinkou a Hewittem, trvající přes čtyři hodiny. Přestože Švýcar prohrával 2:1 na sety, dokázal nepříznivý průběh otočit a po výsledku 4–6, 6–4, 6–7, 6–4 a 6–3 tenisté helvétského kříže slavili postup.", "section_level": 2}, {"title": "Podzimní halová sezóna.", "content": "Z halového turnaje Shanghai ATP Masters v čínské Šanghaji se omluvil pro zranění. Následkem toho neobhájil 600 bodů z minulého roku a na žebříčku ATP klesl na 4. příčku. Poprvé od Wimbledonu 2003 se tak ocitl mimo nejlepší trojku hráčů.  Premiérovou událostí halové sezóny se až na počátku listopadu stal Swiss Indoors konaný v rodné Basileji. Na turnaji obhajoval titul a do soutěže vstupoval jako třetí nasazený za Djokovićem a Murraym. V úvodním kole si poradil s Italem Potitem Staracem. Poté zdolal Fina Jarkka Nieminena unaveného po utkání s Belluccim. Po hladkém vstupu Švýcara do zápasu, odebral finský hráč favoritovi druhý set v poměru 6–4, když Federer ztratil koncentraci a začal více chybovat. Jednalo se o jeho jedinou prohranou sadu na turnaji. Po dovedení duelu do vítězného konce ve třetím dějství 6–3, jej ve čtvrtfinále vyzval 15. tenista klasifikace Andy Roddick. Snadná dvousetová výhra znamenala výhradně švýcarské semifinále, v němž Federer ukončil účinkování Wawrinky na turnaji a počtvrté v roce jej porazil. Poslední turnajovou překážkou byl 32. tenista světa Kei Nišikori z Japonska, jenž v semifinále přehrál světovou jedničku Djokoviće. Basilejský rodák zvládl své osmé finále na Swiss Indoors, když na něj Japonec uhrál pouze čtyři gamy. Po vítězství 6–1, 6–3 slavil pátý turnajový a druhý sezónní titul. Druhý listopadový týden se přesunul do pařížské haly Bercy, kde se uskutečnil BNP Paribas Masters. Z turnaje si odvezl poprvé v kariéře titul, když z pěti duelů odehrál tři proti francouzským tenistům. Po volném losu postupně přehrál za méně než hodinu Adriana Mannarina, Richarda Gasqueta, Juana Mónaca a v semifinále za hodinu a dvacet minut světovou sedmičku Tomáše Berdycha. Stal se tak prvním hráčem v otevřené éře tenisu, jemuž se podařilo probojovat do finále všech devíti turnajů série Masters 1000. V boji o titul počtvrté v sezóně porazil světovou osmičku Jo-Wilfrieda Tsongu poměrem 6–1 a 7–6. Získal druhý titul během dvou týdnů a 69. singlovou trofej v kariéře. Jako čtvrtý tenista historie dokázal vyhrát pařížský Masters bez ztráty setu.  Závěrečnou událostí se pro něj již tradičně stal Turnaj mistrů, do něhož nastupovalo osm nejlepších tenistů. Na londýnský turnaj se kvalifikoval jako čtvrtý v pořadí a účastnil se jej podesáté za sebou. Ve skupině B mu společnost dělali Jo-Wilfried Tsonga, debutující Mardy Fish a velký rival Rafael Nadal. V zahajovacím duelu proti Tsongovi měl Švýcar rychlý nástup a získal ho ve svůj prospěch. Soupeř však ovládl druhé dějství, čímž si vynutil rozhodující sadu, kterou Federer proti Francouzovi nikdy předtím nevyhrál. Švýcarovi se podařilo prorazit ve druhé polovině setu podání a dovést utkání k vítězství, celkovým poměrem 6–2, 2–6, 6–4. Proti druhému tenistovi světové klasifikace Nadalovi předvedl ve 26. vzájemném duelu koncentrovaný výkon, když vyhrál deset z posledních jedenácti gamů. Po hladké výhře 6–3, 6–0 si zajistil postup do semifinále. Celková bilance vzájemných utkání vyznívala stále aktivně pro Nadala v poměru 17–9, přestože podíl utkání v hale byl ve prospěch Federera 4–0. V závěrečném klání základní fáze si Švýcar poradil také s Fishem, když v jejich prvním střetnutí v sezóně vyhrál 6–1, 3–6 a 6–3.  Po dvousetovém vítězství přehrál v semifinále druhého ze skupiny A Davida Ferrera. Ve svém jubilejním 100. finále na okruhu ATP pak podruhé na turnaji porazil Tsongu 6–3, 6–7, 6–3 a připsal si celkově 70. titul kariéry. Utkání mohl ukončit již ve druhém setu, když Francouz odvrátil mečbol vítězným forhendem. Šestým triumfem vytvořil rekord v počtu výher, když se odpoutal od pěti titulů Lendla a Samprase. Současně se také dotáhl na Lendlův rekord v absolutním počtu 39 vítězných utkáních na turnaji a výhrou ve třiceti letech se stal nejstarším šampiónem od vzniku turnaje v roce 1970. Sérii neporazitelnosti prodloužil na 17 zápasů a v následné pondělní klasifikaci žebříčku ATP z 28. listopadu se vrátil na 3. místo. Rok zakončil na této pozici za Novakem Djokovićem a Rafaelem Nadalem. Poražený finalista Tsonga mu vyjádřil poklonu slovy:", "section_level": 2}, {"title": "Vzájemný poměr utkání.", "content": "Vzájemný poměr utkání Rogera Federera se soupeři v sezóně 2011:", "section_level": 1}], "src_summary": "Tenisová sezóna Rogera Federera 2011 znamenala pro švýcarského tenistu rekordní šestou výhru na Turnaji mistrů, kde ve finále zdolal Francouze Jo-Wilfrieda Tsongu poměrem 6–3, 6–7 a 6–3. Oplatil mu tak čtvrtfinálovou porážku z Wimbledonu. V roce, kdy překročil třicátý rok života, nevyhrál poprvé od sezóny 2002 žádný Grand Slam. Nejlepšího výsledku dosáhl na antukovém French Open, když v semifinále ukončil 43zápasovou šňůru vítězství Novaka Djokoviće, aby v boji o titul nestačil na Rafaela Nadala. V semifinále Australian Open i US Open jeho pouť turnajem ukončil Djoković. S nástupem Srba do čela žebříčku ATP mu od března patřila 3. příčka za Nadalem.", "tgt_summary": "罗杰·费德勒年终排名为世界第三,费德勒本年度共拿下4座ATP单打冠军,一座ATP世界巡回赛总决赛冠军,一座1000赛(巴黎大师赛)冠军,一座500赛(大卫杜夫巴塞尔室内赛)冠军和一座250赛冠军(杜哈)。", "id": 314973}
{"src_title": "Zápas řecko-římský", "tgt_title": "古典式摔跤", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie řecko-římského stylu se počala ve Francii. Pro potřeby napoleonské armády se vojáci trénovali v oprášených středověkých zápasnických stylech. Ze způsobu boje za pas vznikl v polovině 19. století styl zvaný francouzský. Ten se postupně šířil po Evropě v rámci poutí a karnevalů a salónních slavností. Velkou popularitu získal především v Německu, ale i v Rusku. Názory na to, kdy a především proč se mu začalo říkat řecko-římský styl, se různí. Souvislost to mělo s dobou čtvrtého čtvrtletí 19. století. Tehdy byla velice populární doba antického Řecka a Říma. Popularita například vyústila v obnovu olympijských her. Změna názvu z francouzského na řecko-římský styl tak byla čistě účelová - komerční. Lidé se snáz nalákali do ochozů na zápas ukazující způsob boje v antice než obyčejný moderní styl. Fakta a důkazy o mystifikaci se objevily záhy. Historikové se snažili změnit název na méně zavádějící, ale žádný nový název se neujal. V některých českých publikacích se proto můžeme setkat s označením řecko-římského stylu jako klasický styl.  Popularita řecko-římského stylu byla dána jak názvem tak show, který duel dvou silných mužů poskytoval. Řada duelů byla zinscenovaná pro pobavení publika. Povoleno bylo prakticky cokoliv. Z dnešního pohledu se dá předolympijský řecko-římský zápas přirovnat k profesionálnímu wrestlingu. Se zařazením na olympijské hry v roce 1896 se však začal ubírat sportovním směrem do podoby, jak jej známe dnes.  Konkretní pravidla získal řecko-římský styl až se vznikem mezinárodní zápasnické federace v roce 1921. Do té doby byla například délka souboje neomezená. Duely v řecko-římském stylu byly vyhlášené svojí délkou (až 10 h). Jsou známé případy z olympijských her, kdy vítěz předchozího duelu nemohl nastoupit k dalšímu kvůli totálnímu vyčerpání.  Počet kategorii, ve kterých se zápasilo, rok od roku stoupal. Maxima dosáhl v 70. letech, kdy se zápasilo v 10 váhových kategoriích. Tento stav trval až do konce 90. let, kdy se o svá zápasnická práva začaly hlásit ženy. V roce 2004 ženy poprvé startovaly na olympijských hrách ve volném stylu za cenu snížení počtu kategorií u mužů.  Kritické období prožíval řecko-římský a volný styl po olympijských hrách v Londýně v roce 2012. V únoru 2013 byl dán návrh MOV na vyřazení zápasu z olympijských her od roku 2020. Ze zápasnických stylů by na olympijských hrách zůstalo pouze judo. Verdikt vyřazení zápasu způsobil šok. Začalo se spekulovat o důvodech vyřazení. Důvodem návrhu na vyřazení nebyl sport jako takový, ale laxní přístup vedení mezinárodního zápasnického svazu FILA (dnes UWW). FILA problém vyřazení nepředpokládala a nepodnikla preventivní kroky, na rozdíl od sportů, které každé čtyři roky bojují o setrvání v olympijském programu - moderní pětiboj, taekwondo, šerm, badminton apod. Teorií bylo více - jedna se zaobírala příliš častými změnami pravidel (tahání koulí), druhá spontánní reakcí švédského zápasníka Abra'amjana, který odmítl bronzovou olympijskou medaili. President FILA Raphaël Martinetti rezignoval záhy po verdiktu MOV. Začátkem září 2013 se na zasedání MOV rozhodovalo o novém olympijském sportu. Zápas (řecko-římský styl) s přehledem uhájil statut olympijského sportu v konkurenci baseballu/softballu a squashe.", "section_level": 1}, {"title": "Popularita.", "content": "Popularita řecko-římského stylu je diskutabilní. Ženy o tento styl zájem nejeví a jeho popularita v Evropě stále upadá. Za hlavní centrum řecko-římského zápasu se tak dá považovat Rusko a postsovětské země. Ve Spojených státech řecko-římský styl nikdy nenabyl popularity stylu volného a Američané se mu věnují v omezené míře jen z důvodu olympijských her.  Centrem řecko-římského zápasu byla vždy Evropa a evropská část Ruska. Ve Francii a Německu je však vytlačován stále populárnějším judem. V budoucnu hrozí, že pokud by se měla opakovat situace vyřazení zápasu z olympijských her, kvůli snížení počtu sportovců, tak by UWW obětovala právě řecko-římský styl pro zachování alespoň volného stylu.", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "V Česku existuje dlouhá tradice řecko-římského stylu. Trenéři jsou dostatečně erudovaní a schopní vychovat zápasníka konkurenceschopného se světovou špičkou. Volný styl byl oficiálně přijat do tehdejšího Československého svazu těžké atletiky v roce 1929. Volný styl se uchytil zejména na Slovensku.", "section_level": 2}, {"title": "Způsob boje.", "content": "Hlavním cílem zápasníka v řecko-římském stylu je poslat soupeře na lopatky (touch), tak aby se dotkl oběma lopatkami současně žíněnky. V řecko-římském stylu se nesmí útočit na nohy soupeře. Soupeř se tak nejčastěji posílá na zem přes bok nebo zvedá za pas a hází na zem. Zápas řídí jeden rozhodčí na žíněnce píšťalkou a na prstech ruky ukazuje počet bodů za provedení techniky bodovému rozhodčímu. Třetí rozhodčí potvrzuje rozhodnutí o bodování.  Na internetu je k dispozici množství publikací, které zápasnické techniky popisují dopodrobna. Na stránkách mezinárodní federace UWW je k dispozici celá škála učebnic ve formátu pdf. Problémem publikací a učebnic je však jejich rychlé stárnutí.  S rozvojem internetu je dobrým zdrojem youtube a podobné servery. V televizi se se zápasem již prakticky nesetkáme. Na internetu se dají dohledat videa, kde úspěšní zápasníci dopodrobna popisují své oblíbené techniky. Nejdůležitějším zdrojem jsou však jednotlivé zápasy z turnajů, které jsou volně k dispozici na stránkách mezinárodní federace. Z videí se dají odkoukat moderní trendy ř.-ř. stylu.", "section_level": 1}, {"title": "Řecko-římský styl vs. volný styl.", "content": "Na první pohled oba styly působí stejně. Zápasník v řecko-římském stylu má proti volnostylaři omezenější zásobu technik – nemůže útočit na soupeřovy nohy. Obecně je bráno, že řecko-římskému stylu se věnují silovější typy. Volnému stylu naopak pohyblivější, podsaditější. Nemusí to být však pravidlem.", "section_level": 1}, {"title": "Řecko-římský styl vs. judo.", "content": "V řecko-římském stylu lze nalézt několik společných prvků s judem. Jde především o techniky boků. Technika v judu známá jako o-goshi se v řecko-římském stylu objevuje poměrně často. Jde o silovou techniku, při které se zapojují především břišní svaly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řecko-římský styl nebo přesněji klasický styl nebo archaicky francouzský styl je sportovní zápasnický styl. Proti volnému stylu se může útočit pouze na vrchní část těla soupeře. Jeho amatérská pravidla byla vytvořena ve Francii pro první olympijské hry v roce 1896. V Česku má velmi dlouhou tradici a dá se považovat, po zániku tradičního zápasu, za národní zápasnický styl Čechů. Největší osobnosti české řecko-římské školy jsou Gustav Frištenský a olympijský vítěz Vítězslav Mácha.", "tgt_summary": "古典式摔跤(英语:Greco-Roman wrestling),又称希腊罗马式摔角,是摔跤运动的一种,另一种是自由式摔跤。", "id": 2445638}
{"src_title": "Hačikó", "tgt_title": "忠犬八公", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V roce 1924 se majitelem Hačika stal Hidesaburó Ueno (jap. 上 野 英 三郎), profesor na Fakultě zemědělství Tokijské Univerzity. Hačikó denně doprovázel svého pána, když šel do práce a čekal na něj večer na vlakovém nádraží \"Šibuja\". 21. května 1925 Ueno náhle zemřel na pracovišti. Hačika si vzali do péče profesorovi příbuzní, Hačikó však neustále utíkal a vracel se do profesorova domu. Péči o psa převzal profesorův zahradník, který znal Hačika už jako štěně. Hačikó každý večer odcházel na nádraží, doufaje, že se profesor konečně vrátí z práce domů. Hačikó čekal na svého mrtvého pána celkem 9 let.  Bývalý student profesora Uena uveřejnil několik článků o Hačikově pozoruhodné loajalitě. V roce 1932 jeden z těchto článků publikovaný v novinách \"Asahi Šinbun\" způsobil celonárodní zájem o tohoto psa. Jeho věrnost památce pána dojímala obyvatele Japonska jako exemplární příklad oddanosti. Bronzová socha zobrazující Hačika stojí dodnes na vlakovém nádraží Šibuja v Tokiu, kde Hačikó věrně čekal na svého pána. Hačikův příběh způsobil po celé zemi zájem o plemeno Akita Inu.  Hačikó zemřel 8. března 1935. Jeho ostatky jsou uloženy v Národním vědeckém muzeu v Tokiu. O jeho životě vznikl v roce 1987 japonský film \"Věrný pes Čiko\" (\"Hačikó monogatari\", režie Seidžiró Kójama). Lasse Hallström natočil v roce 2009 remake tohoto filmu, nazvaný \"Hačikó - příběh psa\" (\"Hachiko: A Dog's Story\").", "section_level": 1}, {"title": "Trivia.", "content": "Jiný a v bývalém Československu zejména kvůli svému televiznímu zpracování známější příběh o japonském psu \"Goro – bílý pes\" pojednává o psu podobné, ale jiné rasy Kišú-inu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hačikó (jap. ハチ公 10. listopad 1923 – 8. březen 1935), známý v Japonsku jako čúken Hačikó (jap. 忠犬 ハチ公 - věrný pes Hačikó), byl pes plemene Akita Inu. Narodil se na farmě nedaleko města Odate v prefektuře Akita. Na Hačika se vzpomíná díky jeho oddanosti majiteli i mnoho let po jeho smrti.", "tgt_summary": "忠犬八公(,1923年11月10日-1935年3月8日),为日本历史上一条具有传奇色彩的忠犬。其品种为秋田县大馆市的秋田犬。", "id": 2943578}
{"src_title": "Akaděmik Šokalskij", "tgt_title": "紹卡利斯基院士號", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Byla postavena v Turku ve Finsku. Její kýl byl položen 12. listopadu 1981 a hotova byla 30. října 1982.", "section_level": 1}, {"title": "Uvíznutí v ledu na Vánoce 2013.", "content": "V roce 2013 vyplul \"Akaděmik Šokalskij\" směrem k Antarktidě s mezinárodní klimatologickou expedicí složenou z vědců, dobrovolníků a turistů, aby zopakoval po sto letech výzkumnou cestu Douglase Mawsona včetně patřičných měření. Loď vyplula 8. prosince z přístavu Bluff na Novém Zélandu s více než 70 lidmi na palubě. Na Štědrý den ovšem uvízla v ledu v Zátoce Commonwealthu (\"Commonwealth Bay\"), jen několik kilometrů od pobřeží Antarktidy a zhruba 2 800 kilometrů jižně od australského přístavu Hobart (na ostrově Tasmánie). Lodi a jejímu osazenstvu sice nehrozilo a nadále nehrozí bezprostřední nebezpečí, nicméně jí Australský úřad pro námořní bezpečnost poslal na pomoc hned tři blízko se nacházející lodě. Nejblíže byl čínský ledoborec \"Süe-lung\", který se k \"Akaděmikovi Šokalskému\" posléze dostal až na vzdálenost 11 kilometrů, než jej samotného zastavil příliš silný led, ve kterém pak i on sám 3. ledna uvízl. Na pomoc také zamířil francouzský ledoborec \"L'Astrolabe\", ale i on narazil na příliš silný led. Poslední z blízkých lodí, australský ledoborec \"Aurora Australis\", byla počasím donucena svůj pokus o záchranu vzdát 30. prosince 2013 ve vzdálenosti 20 kilometrů od lodi \"Akaděmik Šokalskij\". Ačkoliv byl na palubě dostatek potravin i pohonných hmot pro chod motorů, byla 2. ledna 2014 provedena evakuace badatelů a ostatních cestujících pomocí vrtulníku z čínského ledoborce na tuto loď. Posléze je měl australský ledoborec \"Aurora Australis\" dopravit do Hobartu. Ruská posádka zůstala nadále na \"Akaděmiku Šokalském\". Dalším ledoborcem, který se do záchranné operace počátkem ledna 2014 zapojil, byl ledoborec americké pobřežní stráže USCGC \"Polar Star\". Než však doplul do oblasti, změnilo se počasí a uvázlá plavidla se díky tomu dokázala uvolnit vlastní silou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Akaděmik Šokalskij (rusky \"\", přepisováno také \"Akademik Šokalskij\") je ruská (původně sovětská) loď třídy \"Akaděmik Šulejkin\" upravená pro plavbu v polárních mořích. Jejím domovským přístavem je od počátku Vladivostok a nese jméno po ruském geografovi Julijovi Michajlovičovi Šokalském. \"Akaděmik Šokalskij\" je 71 metrů dlouhý a přes 12 metrů široký. Má kabiny pro 68 cestujících.", "tgt_summary": "绍卡利斯基院士号(),是一艘 Akademik Shuleykin级驱冰船, 1982年建造于芬兰。起初用于海洋调查。1998年,她被彻底地整修了一遍并开始充当极地考察船;她同样用于旅游巡航。这艘船以俄罗斯海洋学家尤利·绍卡利斯基命名。船上有两个乘客甲板,有餐厅,一间酒吧,一间图书馆和一间桑拿浴室,可容纳54名乘客。", "id": 928982}
{"src_title": "Peripteros", "tgt_title": "围柱式建筑", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Peripteros je pravděpodobně nejznámější a nejrozšířenější formou řeckého chrámu. Jeho naos je téměř vždy vytvořen jako antentempel nebo doppelantentempel. Obvykle má proto i pronaos a případně také opistodom. Ty jsou běžně tvořeny předsunutými bočními zdmi, antami, s obvykle dvěma sloupy mezi nimi. Peripteros má obvykle šest sloupů na čelní i zadní straně. Počet sloupů na podélných stranách se však může velmi lišit. Především v archaických dobách byl jejich počet vyšší (Heraion v Olympii (Řecko) se 6 × 16 sloupy). V klasických dobách se ustálilo pro dórský chrám schéma n × 2n+1 sloupů (na kratší \"n\" a delší straně \"2×n + 1\") a tedy obvyklým 6 sloupů v průčelí odpovídalo 13 sloupů na podélných stranách. Chrámy se 6 × 15 sloupy (chrám Apolla v Delfách) nebo 6 × 14 (chrám Athena Alea v Tegea) však nadále existovaly, i když pouze jako reminiscence archaických modelů. Na přechodu k helenismu může být poměr i jiný, jak dokazuje chrám Asklépia v Epidauru se 6 × 11 sloupy nebo chrám Atheny v Pergamonu se 6 × 10 sloupy. Zvláštní formu mezi dórskými chrámy představuje Parthenón na Akropoli v Athénách se svými sloupy 8 × 17. Nicméně i zde je dodržen klasický poměr dispozice sloupů 2n+1.  Peripteros ionského řádu byl obvykle o něco menší a ve svém sloupovém vztahu sevřenější. Chrám boha Dia v Labraundě měl pouze 6 × 8 sloupů, chrám Apolla v Alabandě pouze 6 × 9 sloupů, athénin chrám v Priene 6 × 11 sloupů. Současně mohly mít ionské chrámy z archaického času 6 × 18 sloupů (Héraion na Samu).  Ve Velkém Řecku peripteroi (množné číslo slova \"peripteros\") často chyběly. Kromě klasických řešení (chrám Athény v Paestu se 6 × 13 sloupy), měly četné chrámy proporce 6 × 14 nebo 6 × 15 sloupů. Jejich vznik tedy sahá až do starověku. V Paestu však byly i chrámy s lichým počtem předních sloupů, jako chrám Héry I (t.zv. Bazilika) se svými 9 × 18 sloupy, které však nelze považovat za pseudodipteros. V tomto chrámu, na rozdíl od všech zvyklostí, byly osové vzdálenosti předních sloupů ve srovnání s bočními zkráceny, zatímco u klasického řešení by mělo být spíše opačné provedení nebo stejné osové vzdálenosti všech sloupů.  V jižní Itálii obecně existuje mnohem větší nezávislost jednotlivých částí budov. Zatímco chrámy původní vlasti nebo Ionie pevně integrovaly naos do rytmu polohy sloupů, kdy se mezery mezi sloupy a mezi stěnami zjevně vztahovaly k sobě, části velkých řeckých budov v peripteru různě plují. Často nebyly ani stěny celly nějakým způsobem zarovnány s předními sloupy a ani anty nekončily linií, určené z dolního průměru sloupu nebo z osových vzdáleností. Několik málo chrámů v jižní a střední Itálii, které lze považovat za peripteros, mělo sloupové vztahy sevřenější, jako Apollónův chrám v Pompejích (6 × 10 sloupů), chrám A v oblasti sacra di Largo Argentina v Římě (6 × 9 sloupů) nebo chrám Castortempel na Fórum Romanum v Římě (6 × 11 sloupů).  I ve starověkém Egyptě byly stavěny chrámy podobné chrámům s ochozem. Příkladem je chrám Amenhotepa III. na ostrově Elefantina na Nilu.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné typy chrámů.", "content": "Pokud jsou sloupy podélných stran naosu vytvořeny jako polosloupy, jedná se o pseudoperipteros. Peripteros s dvojitým sloupovýn obvodem se nazývá dipteros. Tato stavební forma má svou modifikaci pseudodipteros, když jsou vynechány vnitřní sloupy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Peripteros (řecky: ὁ περίπτερος <ναός> - dokola okřídlený) je jeden z půdorysů starověkých řeckých chrámů. Ze všech stran jsou sloupy a ve středu jednotlivé části chrámu, kde nezbytnou součástí prostoru jsou opět sloupy. Je to typ starověkého chrámu, ve kterém je cella obklopena řadou sloupů („peristasis\"), která ohraničuje jeho ochoz („pteron\"). Na stejném principu je i půdorys zvaný dipteros, který ovšem využívá dvakrát více sloupů.", "tgt_summary": "围柱式建筑(英语:Peripteros,)是一种用于描述被门廊和柱子环绕的古希腊或古罗马神殿样式。", "id": 2982471}
{"src_title": "Křesťanská teologie", "tgt_title": "基督教神學", "src_document": [{"title": "Hledisko používání pojmu teologie v raném středověku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Augustinova metoda použití pojmu teologie.", "content": "Augustin zmiňuje trojí používání termínu teologie: 1. mýtická teologie básníků, 2. politická teologie (to znamená také státní ideologie), a 3. filozofická nauka o Bohu. Řeč o Bohu, která je poznamenaná filozoficky interpretovaným mýtem (Platón, pol. 379) tvoří u Aristotela jako teologie jednu ze tří filozofických věd po matematice a fyzice.", "section_level": 2}, {"title": "Recepce \"teologie\" jako odborného termínu.", "content": "Recepce \"teologie\" jako odborného termínu se uskutečnila na pozadí podstatné změny ve významu obou součástí tohoto pojmu, \"Theos\" se v protikladu k predikativnímu užití v \"řecko - římské mytologii\" stává označením Boha biblického Zjevení, který je sám o sobě osobou a subjektem. \"Theos\" se stává jménem oné osobní skutečnosti, která stojí vůči světu jako Stvořitel (Gn 1,1), jako původně nositel \"dějin spásy\" (Ex 3, 14) a v Novém zákoně se zjevuje jako Otec, Syn a Duch (\"Gal 4,4, - 6,\" \"Mt 28,10\" a jinde). Řeč o Bohu je proto také explikací Božího Logu (Jan 1,14) tím, že Bůh, který je každému myšlení nedostižný, se sám vyslovuje ve SLOVÉ a v Duchu (Klement Alexandrijský, Origenes), U Athanasia, Basila z Cesareje, Řehoře Naziánského a Řehoře z Nyssy jsou důležitá rozlišení mezi \"teologií\" jako učení o \"theos\", Otci jako původu božství a jeho jednotě se Synem a Duchem, to je nauka o imanentní Trojici) a \"oikonomia\" – nauka vtělení Slova a seslání Ducha, tj. soustředění na ekonomickou Trojici, na sebezpřístupnění Boha v dějinách spásy. U Eusebia z Cesareje je označení \"církevní teologie\" užito pro pravou křesťanskou nauku o Bohu v protikladu k pohanství a heretickým pojetím. V 6. století rozlišuje Diónýsius Areaopagita mystickou symbolickou teologii, která s Bohem vnitřně sjednocuje, od vnějškové, demonstrativně-argumentační teologie. Afektivněji a existenciálněji zaměřený typ teologie vidí centrum spíše ve vůli a lásce (\"theologia cordis\"), v teologii intelektuálnější je těžištěm poznání (\"theologia intelektualis\"). Tomu odpovídá scholastická otázka, zda se má teologie řadit spíše mezi teoreticko – spekulativní vědy, podobně jako u teologů více orientovaných na Aristotelův vědecký ideál (Albert Veliký, Tomáš Akvinský) či v duchu augustiniánsko-františkánské tradice spíše mezi vědy praktické.", "section_level": 2}, {"title": "Obsahové učení teologie.", "content": "Obsahové určení teologie vychází z reflexe o její nutnosti jako funkce církve. Poslání církve zvěstovat evangelium všem lidem (Mt 28,19) zahrnuje i úkol zprostředkovat Zjevení odpovídající formou ve vyjadřování a dosvědčování, aby ho člověk mohl v daných duchovních, psychických a kulturních podmínkách přijmout. Teologie jako úsilí o teoretické osvojení a uplatnění Zjevení patří podstatně k univerzálnímu učitelskému úřadu církve.", "section_level": 2}], "src_summary": "Termín teologie pro vědecké zkoumání, představení a proniknutí veškerých skutečností světa a člověka v perspektivě Zjevení na Západě se prosadilo až ve 12. století. Nauka víry byla do té doby chápana jako protiklad \"teologie\" (jako všeobecného označení falešné pohanské nauky o Bohu). Teprve sv. Augustin hovoří o teologii takto: \"... \"a proti ní je křesťanská nauka o Bohu a Kristu \"pravou teologií a filozofií\"\".", "tgt_summary": "基督教神学(英语:Christian theology),对于基督教信仰及实践的教义研究,是神学的一种。它的基础是旧约、新约,以及基督教传统。基督教神学家通过对于圣经的注释,理性分析与思辨,以推进基督教信仰,为基督教信仰提供辩论与批评。", "id": 940655}
{"src_title": "Marie Adelaide Savojská", "tgt_title": "瑪麗-阿德萊德 (薩伏伊)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Marie-Adélaïde se narodila jako nejstarší dcera, první ze šesti dětí savojského vévody Viktora Amadea II. a jeho manželky, původem orléanské vévodkyně Anny Marie Orleánské, dcery orléanského vévody Filipa I., bratra francouzského krále Ludvíka XIV., a jeho první manželky Henrietty Anny Stuartovny. Mladší sestrou Marie-Adélaïdy byla Marie Luisa Gabriela, manželka španělského krále Filipa V., prvního krále z bourbonské dynastie na španělském trůnu; Filip byl bratrem manžela Marie-Adélaïdy.  Její teprve šestnáctiletá matka zaplatila málem její narození životem. Svou dceru i ostatní děti vzdor protokolu kojila sama, což v této době bylo v královských rodinách (a šlechtických rodinách obecně) zcela neobvyklé. Snad i proto měla Marie-Adélaïde ke své matce, ale i ke své babičce, velmi těsný vztah.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "Původním záměrem princeznina otce Viktora Amadea II. bylo provdat svou nejstarší dceru za rakouského arcivévodu Josefa I. Habsburského, avšak pro jeho nízký věk Josefův otec, císaře Leopold I. tento návrh odmítl.  Roku 1696 hodlal Ludvík XIV. dovést ke konci válku o falcké dědictví a za tím účelem prostřednictvím mírových jednání jako prvního monarchu vyvést Viktora Amadea II. z nepřátelského tábora. Po tvrdých vyjednáváních bylo dosaženo nejprve smlouvy z Turína, jež byla podepsána 29. června roku 1696 a jíž byl uzavřen separátní mír mezi francouzským králem a savojským vévodou; kromě jiných ustanovení byl jednou z podmínek i sňatek Marie-Adélaïdy s Ludvíkem Bourbonským, francouzským Dauphinem z Viennois.  15. října téhož roku překročila tehdy teprve jedenáctiletá Marie-Adélaïde u Le Pont-de-Beauvoisin hraniční řeku Guiers, jež tvoří hranici mezi Francií a Savojskem, aniž by s sebou směla mít nějaký doprovod. Vyzvedl ji zde vévoda de Brionne s kočárem a odcestoval s ní do vnitrozemí. 4. listopadu ji v Montargis jižně od Paříže očekával osobně král Ludvík XIV. Byl duchaplnou a výřečnou jedenáctiletou dívkou nadšen a psal své tehdejší přítelkyní, Madame de Maintenon, že Marie-Adélaïde je velmi půvabná a dobře vychovaná, živých očí a krásných černých vlasů, a že se chovala velmi zdvořile a způsobně.  Protože byla princezna ještě velmi mladá, ke svatbě zatím nedošlo a snoubenci žili vzdáleni. K další výchově a vzdělání navštěvovala dívčí školu Maison Royale de Saint-Louis v Saint Cyr u Versailles, již založila Madame de Maintenon v roce 1684. K prvnímu možnému datu, jež připouštěl zákon (7. prosinec 1697) se poté uskutečnila ve Versailles honosná svatba teprve dvanáctileté budoucí Dauphine s burgundským vévodou, nejstarším synem Velkého Dauphina. Nevěsta měla na sobě při obřadu stříbrné, rubíny poseté šaty s osm metrů dlouhou vlečkou. Manželství nebylo pro nízký věk nevěsty zatím naplněno.", "section_level": 2}, {"title": "Favoritka krále.", "content": "Ludvík XIV. dětskými žerty Marie-Adélaïde viditelně ožil. Až do své smrti byla dívka miláčkem stárnoucího krále, brzy si získala i Madame de Maintenon, kterou oslovovala důvěrně \"„ma tante“ (tetičko)\". Požívala ve Versailles volnosti jako žádný jiný člen královské rodiny. Král jí dokonce dával přednost i před svým vnukem. To značně popouzelo jeho nemanželské legitimizované dcery. Marie-Adélaïde informovala svou rodinu často v dopisech o svém mimořádně přátelském vztahu s králem. Manželka Ludvíka XIV., Marie Tereza Habsburská, již roku 1683 zemřela a nyní byla Marie-Adélaïde přes své mládí pro krále \"First Lady\" jeho dvora. Při reprezentativních aktech směla převzít roli královny. Ve Versailles obývala luxusní apartmá zemřelé královny ve stejném poschodí jako apartmány krále a Madame de Maintenon; komnaty byly renovovány podle jejího vkusu.", "section_level": 2}, {"title": "Potomci.", "content": "Marie-Adélaïde a její manžel, vévoda burgundský, spolu nakonec začali žít jako manželé. Z jejich svazku vzešli tři synové:  Ludvík XIV. byl z narození jejich synů velmi spokojen a šťasten, neboť tak následnictví trůnu bylo zajištěno.", "section_level": 2}, {"title": "Dvorské intriky.", "content": "Marie-Adélaïde milovala šperky a přepych, účastnila se ráda plesů, lovu, her a banketů a byla v centru dění na dvoře, jenž jí byl okouzlen. Nesdílela nikterak extrémní náboženské cítění svého chotě a poznamenala jednou k Ludvíkovi XIV., že kdyby zemřela před svým manželem a mohla se pak vrátit zpět na zem, jistě by ho našla v manželství s nějakou jeptiškou.  Dokázala vtipkovat dokonce i poli politiky a ptala se jeden večer Madame de Maintenon v přítomnosti Ludvíka XIV., proč je v Anglii lepší vláda za královny než za krále, a sama si odpověděla, že proto, že zemi s králem ovládají ženy, kdežto zemi s královnou muži. Tím se strefila i do vztahu tajné manželky Ludvíka XIV., přesto se král její zlomyslnou poznámkou pobavil.  Mladá vévodkyně si ovšem pro svůj vliv na Ludvíka XIV. získala řadu politických nepřátel, kteří se seskupili kolem jejího tchána, předpokládaného následníka trůnu. Její velkou protivnicí a sokyní byla hraběnka Luisa Františka Bourbonská, nemanželská legitimizovaná dcera Ludvíka XIV. z jeho vztahu s jeho druhdy oficiální milenkou Madame de Montespan. Hraběnka se snažila dosáhnout sňatku své dcery Luisy Alžběty s Karlem, vévodou z Berry, mladším synem Velkého Dauphina, který se však přičiněním Marie-Adélaïde stal roku 1710 manželem Marie Luisy Alžběty Orleánské, nejstarší dcery orléanského vévody Filipa II. a Františky Marie Bourbonské, mladší sestry hraběnky de Bourbon. Díky vlivu Marie-Adélaïde upadl francouzský vojevůdce Louis Joseph de Bourbon, vévoda z Vendôme, do nemilosti.  Marie Adelaide se často účastnila politických porad a byla zasvěcena do mnoha důležitých státních rozhodnutí a tajemství. Podle francouzského historik Charles Pinot Duclose svých vědomostí zneužívala, když svému otci předávala všechny pro něj zajímavé informace; to vyšlo najevo po její smrti na základě prohlídky její korespondence. V reakci na to se měl Ludvík XIV. vyjádřit k Madame de Maintenon, že ho „ta malá ženská“ ošálila.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt a její konsekvence.", "content": "Když dosavadní následník trůnu, Velký Dauphin (Grand Dauphin) zemřel 14. dubna roku 1711 na neštovice, stal se jeho syn, devětadvacetiletý vévoda burgundský korunním princem – dauphinem a jeho manželka Marie-Adélaïde korunní princeznou (dauphine); tohoto postavení však užívala pouhých deset měsíců. Počátkem roku 1712 vypukla u dvora epidemie spalniček a jak vévoda, tak jeho žena této nemoci podlehli, stejně jako starší z jejich dvou dosud žijících synů, pětiletý vévoda bretaňský. Marie-Adélaïde onemocněla v zámku Fontainebleau, kde tou dobou právě dlel dvůr, a 12. února 1712 zemřela v zámku ve Versailles. Krátce před svým odchodem ze života měla teprve dvacetišestiletá vévodkyně říci vévodkyni de Guise: „Na shledanou, krásná vévodkyně. Dnes Dauphine, zítra nic, pozítří zapomenuta.“ Její manžel, jenž se od ní nakazil, zemřel o pouhých šest dní později, 18. února, na zámku v Marly-le-Roi. Marie-Adélaïde byla 23. února spolu se svým manželem pohřbena v Bazilice Saint-Denis, místě posledního odpočinku francouzských králů. Malý vévoda bretaňský zemřel nedlouho po svých rodičích, 8. března.  Je pravděpodobné, že všechna tři úmrtí měli na svědomí příliš horliví lékaři, kteří nemocným podle tehdy oblíbeného a hojně využívaného způsobu terapie často pouštěli žilou. Přežil pouze nejmladší syn následnického páru, malý vévoda z Anjou, neboť jeho guvernantka, Madame de Ventadour, tuto smrtící péči lékařů nepřipustila. Pro Ludvíka XIV. znamenaly tyto tři případy úmrtí v nejbližší rodině tragédii. Truchlil obzvláště po zemřelé dauphine a své hoře sděloval i písemně v dopisech svému dalšímu vnukovi, španělskému králi Filipu V.  Protože v důsledku těchto neblahých událostí všechna nástupnická práva Ludvíka XIV. přešla na teprve dvouletého vévodu z Anjou, jenž zůstal jediným legitimním dědicem trůnu, povýšil starý král své nelegitimní syny do stavu princů královské krve s vyhlídkou na trůn v případě smrti malého následníka. Tento případ však nenastal, malý princ, který po smrti svého praděda Ludvíka XIV. (1. září 1715) nastoupil na francouzský trůn jako král Ludvík XV., dosáhl ve zdraví dospělosti; jeho vláda trvala bezmála šedesát let.", "section_level": 2}], "src_summary": "Marie Adelaide Savojská (francouzsky \"Marie-Adélaïde de Savoie\") (6. prosince 1685, Turín – 12. února 1712, Versailles) byla původem savojská princezna a sňatkem francouzská Dauphine.", "tgt_summary": "萨伏伊的玛丽-阿德莱德(,1685年-12月6日-1712年-2月12日)是法兰西王国储妃和萨伏伊公主。她的丈夫是法王路易十四的长孙路易王太子(为区别于其父太子路易,又称小太子)。", "id": 1210055}
{"src_title": "Chlapec v pruhovaném pyžamu (film)", "tgt_title": "穿條紋衣的男孩", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Berlín. Osmiletý německý chlapec Bruno přiběhne domů a vidí, že probíhá velké stěhování. Otec Ralf, vojenský důstojník, pořádá rozlučkovou oslavu, neboť byl povýšen do hodnosti Obersturmbannführera a čeká na něj místo velitele koncentračního tábora. Na oslavě je poté přítomno mnoho hostů a celá rodina, dvanáctiletá sestra Gretel, matka Elsa, děda Matthias a babička Nathalie. Jediná babička dává najevo nesouhlas s pozicí svého syna (Brunova otce), trpce mu říká, že je to její vina, neboť díky ní si v dětství zamiloval uniformy. Ralf ji upozorní, že na takové nebezpečné řeči může jednou doplatit. Bruno je z představy stěhování rozmrzelý, protože přijde o své kamarády.  V novém domě se mu nelíbí, nemá si pořádně s kým hrát a do zahrady má zakázáno vstoupit. Poprvé se střetává s židovským pomocným personálem v domě a arogancí SS-Obersturmführera Kurta Kotlera vůči Židům. Bruno se domnívá, že koncentrační tábor (na který vidí z okna pokoje) je nějaká farma. Co mu nejde do hlavy, proč všichni nosí pruhovaná pyžama. Jeho zvědavost den ode dne sílí. Otec Brunovi a Gretel zajistí soukromého učitele, který chlapci zakáže číst dobrodružné romány a nutí mu antisemitsky a propagandisticky zaměřený třetí svazek dějepisného díla \"Deutscher Almanach 1921–1937\". Matka Elsa je vůči Židům nedůvěřivá, ale uklidní se poté, co židovský majordomus Pavel (bývalý lékař) ošetří v její nepřítomnosti Bruna, který spadl z houpačky. Pavel si navíc bystře všiml chlapcovi zvídavosti a uhodl, že by si přál být průzkumníkem. Dvanáctiletá Gretel svádí Kotlera, kterému to lichotí. Matka si všimne, že dcera se mění, v pokoji má díky vlivu Kotlera a učitele Liszta vylepené plakáty SS. Hrůznost místa ji dojde v okamžiku, kdy se kouří z komínů spalovacích pecí a Kotler poznamená, že když se pálí Židé, tak to pořádně smrdí. Šokovaná Elsa si uvědomí, s kým žije. Od této chvíle se snaží manželovi odporovat. Bruno se odváží do blízkosti tábora a tajně se zde seznámí se stejně starým židovským chlapcem Šmuelem, kterému nosí jídlo. Společně si přes plot povídají a Brunovi se začíná pomalu rozpadat představa o chovatelské farmě. Díky vztahu se Šmuelem a starým Pavlem zůstává poměrně imunní vůči propagandě, kterou jej zásobuje Liszt. Jednoho dne je při jídle svědkem surového napadení Pavla Kotlerem, když mu rozlije skleničku s vínem. Kotler si na židovském starci vybil zlost, protože mu jeho nadřízený Ralf (otec Bruna) kladl nepříjemné otázky ohledně jeho vlastního otce. Kotler odpověděl, že s ním není v kontaktu, protože otec odešel do Švýcarska (Švýcarsko si zachovávalo neutralitu, kterou neporušilo ani nacistické Německo. Němci, kteří se z nesouhlasu s vládním programem uchýlili mimo hranice byli považováni za zrádce). Bruna zklamalo, že jeho otec Kotlera v bití nezastavil a začíná o něm pochybovat.  Později Bruno narazí v domě na Šmuela a je rád, že jej vidí. Nabídne mu jídlo. Za chvíli dovnitř vejde Kotler a obviní židovského hocha, že jídlo ukradl. Uhodí na něj a Šmuel řekne po pravdě, že jídlo dostal od Bruna. Nacistický důstojník křikne i na Bruna, který dostane strach a řekne, že to není pravda. Kotler odvádí Bruna pryč a Šmuelovi slíbí, že si to s ním vyřídí později. Bruno se za sebe stydí a několik dní marně čeká u plotu tábora na svého přítele. Ten se tam nakonec objeví a dokáže mu odpustit. Jde vidět, že nebyl ušetřen bití, má silně pohmožděné oko.  Po pohřbu babičky Nathalie, která zemřela během bombardování, otec na popud své manželky souhlasí s tím, aby odjela s dětmi k příbuzným. Mírně jej překvapí, že Bruno chce zůstat, když se mu zde předtím dlouho nelíbilo. Ale zůstává neoblomný. Gretel toto rozhodnutí vítá, předmět jejího zájmu Obersturmführer Kotler byl převelen na frontu a kamarádky zde žádné nemá. Bruno chce odčinit svou zradu vůči Šmuelovi, kterou stále cítí. Nabídne se, že pronikne do tábora a společně se vydají hledat Šmuelova otce, který je nezvěstný. Teprve v táboře vidí Bruno pravou podstatu věci, zesláblé a vyčerpané muže, ponižování a nelidskost ze strany německých strážců. Z jednoho z baráků jsou vyhnáni členy Sonderkommanda do plynové komory. V domě Elsa zjistí, že Bruno už si nehraje na svém místě a zalarmuje Gretel a služebnou Marii. Gretel si všimne vypadlého sandviče a pootevřeného okna do zadní zahrady. Elsa běží uvědomit manžela, který bere s sebou i vojáky se psem. Najdou místo, kudy se Bruno dostal do tábora. Bruno zatím stojí společně s ostatními nahý v plynové komoře, kde jim Sonderkommandos řekli, že je čeká sprcha. Voják SS v plynové masce sype dovnitř Cyklon B a vězni v panice začnou křičet a bušit na ocelové dveře. Ralf přiběhne v momentě, kdy jedovatý kyanovodík už otrávil všechny uvězněné včetně jeho syna Bruna. Matka klesne na kolena a zhroutí se. Film končí záběrem na ocelové dveře ztichlé plynové komory.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chlapec v pruhovaném pyžamu (anglicky \"The Boy in the Striped Pyjamas\", v USA pod názvem \"The Boy in the Striped Pajamas\") je britsko-americké historické filmové drama z roku 2008 režiséra Marka Hermana, které vychází ze stejnojmenné knižní předlohy irského spisovatele Johna Boyne.", "tgt_summary": "《穿条纹衣的男孩》(英语:The Boy in the Striped Pajamas)是2008年英美合作拍摄的电影,改编自爱尔兰作家约翰‧波恩的同名畅销小说《穿条纹衣的男孩》。", "id": 1466539}
{"src_title": "Islámský stát", "tgt_title": "伊斯兰国", "src_document": [{"title": "Odnož Al-Káidy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1999–2004 Džamáa at-Tauhíd wa-al-Džihád.", "content": "Původní název organizace byl „Džamáa at-Tauhíd wa-al-Džihád“ („Organizace pro monoteismus a džihád“).", "section_level": 2}, {"title": "2004–2006 Bilád ar-Ráfidín neboli Al-Káida v Iráku.", "content": "V letech 2004 až 2006 se organizace nazývala zkráceně „Bilád ar-Ráfidín“, ale známa byla spíše pod názvem „Al-Káida v Iráku“. Jejím vůdcem byl známý terorista Abú Musab az-Zarkáví, který v 80. letech bojoval proti Sovětům v Afghánistánu, a který měl na svědomí stětí amerického rukojmí Nicka Berga a mnoho teroristických útoků proti iráckým a americkým cílům během války v Iráku.  Většina lidí ze současného vedení Islámského státu byla po americké invazi do Iráku v roce 2004 zadržována v americkém vězeňském táboře Bucca, kde se mnozí z nich radikalizovali a přidali k islamistům.", "section_level": 2}, {"title": "2006 Mudžáhidská rada šúry.", "content": "Krátké období, kdy organizace působila v podobě menší povstalecké skupiny, později byla nahrazena Islámským státem v Iráku.", "section_level": 2}, {"title": "2006–2013 Islámský stát v Iráku.", "content": "Vyhlásit samostatný stát na území Iráku se islamisté snažili již dříve (naposledy v roce 2006 během války v Iráku), tj. „Islámský stát v Iráku“ („Dawlat al-'Irák al-Islamíja“). Tehdy měl zahrnovat provincie Bagdád, Anbár, Dijála, Kirkúk, Saladdín i Ninive, tedy oblasti, kde mají převahu vyznavači sunnitské větve islámu, k tomu patřily i části provincií Babylón a Wásit, kde mají převahu spíše ší'ité. Historie tohoto islamisty vyhlášeného \"státu\" prakticky nikdy neskončila; Islámský stát v Iráku a Sýrii na něj kontinuálně navazuje, pouze s tím rozdílem, že nově vyhlášený stát by měl zahrnovat i Sýrii či jen její část. V roce 2011 byla ukončena okupace Iráku zahraničními vojsky a ozbrojenci z hnutí Islámský stát začali mimo jiné působit i v sousední Sýrii během občanské války. Zde získali východní část země.  Podle některých expertů, včetně bývalých poradců britského premiéra Blaira, ke vzniku Islámského státu přispěla invaze do Iráku v roce 2003. Bývalý americký ministr obrany a ředitel CIA Leon Panetta je toho názoru, že ke vzniku Islámského státu napomohlo stažení amerických vojsk z Iráku prezidentem Obamou v roce 2011, čímž se v Iráku vytvořilo \"vakuum\", které bylo vyplněno islamisty.", "section_level": 2}, {"title": "2009 Islámský stát v Sýrii.", "content": "Někteří komentátoři viní režim prezidenta Asada ze vzestupu Islámského státu. Asad začal údajně spolupracovat se zástupci Islámského státu proti své opozici, před vypuknutím občanské války. Poté co Islámský stát získal na síle, obrátil se proti režimu Asada, v rámci svých mocenských snah. Velká část bojovníků Islámského státu pochází z řad členů armády Saddáma Husajna. Britská stanice Sky News informovala o spolupráci mezi syrskou vládou a islamisty. Týká se předání vlády nad městem Palmýra nebo obchodu - například výměny ropy za hnojiva. Televize ale zároveň uvádí, že pravost kopií ručně psaných příkazů od vedení IS není možné spolehlivě doložit.  Někteří z jeho vzestupu viní USA, jelikož k Islámskému státu přeběhlo mnoho členů a bojovníků Svobodné syrské armády a dalších povstaleckých skupin, které od roku 2012 cvičila a vyzbrojovala americká CIA.", "section_level": 2}, {"title": "2013–2014 Islámský stát v Iráku a Levantě.", "content": "Organizace ISIL vznikala postupně jako irácká odnož Al-Káidy, která operovala během války v Iráku (v letech 2003–2011), která skončila úspěšným svržením autoritářského režimu Saddáma Husajna, zemi však zachvátilo sektářské násilí. Již od začátku se islámští ozbrojenci z hnutí ISIL netajili odvážným plánem vytvořit na území Iráku ryze islámský stát, ve kterém by platily pouze islámské zákony. ISIL byl jednou z mnoha vojenských organizací, které vedly záškodnické a teroristické operace proti americkým okupačním silám a jejich spojencům. Na konci roku 2013 se ozbrojencům podařilo ovládnout i velkou část západoirácké provincie Anbár, kterou obývají především sunnité, a dne 3. ledna 2014 vyhlásili samostatný stát s centrem v irácké Fallúdži. Následovaly další boje s iráckou armádou, která usilovala o dobytí ztracených území Iráku.  Většina syrských milicí, bojujících v Sýrii proti vládě Bašára al-Asada – které jsou pravděpodobně účelově Syrskou vládou označovány jako teroristické, neméně účelově je však západní mocnosti nazývají opozičními silami, volíce jedni velmi nepěkná, druzí až přespříliš pěkná pojmenování –, tedy většina těchto milicí se od ISILu distancuje, dokonce s ISIL i bojují, nicméně je potřeba podotknout, že občanské nepokoje přispěly k tomu, že se ISIL rozšířil i na území Sýrie, také se k tomu sluší dodat, že ačkoliv členové milicí sice zastávají názor těchto skupin, mnoho jejich členů se přidalo na stranu ISIL.  ISIL pokračoval na dobytých území ve svém plánu zavést islámský stát s islámským právem ve prospěch muslimské větve sunnitů, přičemž následovaly tvrdé represe a teror, zejména proti náboženským menšinám, spojený s jejich vyhlazováním.  V září 2014 bylo v řadách Islámského státu 31 tisíc bojovníků, z toho bylo 3000 občanů evropských států. Podle některých odhadů Islámský stát získal v roce 2014 na daních a s pomocí vydírání 600 miliónů dolarů, 500 miliónů dolarů uloupil ze státních bank v Iráku po dobytí iráckých měst, 100 miliónů dolarů získal z prodeje ropy a 20 miliónů na výkupném z únosů.", "section_level": 2}, {"title": "Samozvaný chalífát.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vyhlášení nezávislosti.", "content": "Vyhlášení nezávislosti předcházely nepokoje v západní irácké provincii Anbár (2013–2014). Vojenské střety na území provincie začaly 30. prosince 2013 poté, co irácké bezpečnostní síly zničily protestní tábor sunnitů v Ramádí. Kmenové milice vytlačily iráckou armádu z provincie Anbár, ta se musela stáhnout. Dne 3. ledna 2014 vyhlásili samostatný stát.", "section_level": 2}, {"title": "Ofenziva v severním Iráku v roce 2014.", "content": "Organizace ISIL v sobotu 4. ledna 2014 oznámila, že zcela ovládla město Fallúdža, a pod kontrolou měla částečně také Ramádí, hlavní město provincie Anbár, jež leží u hranice se Sýrií a zabírá přibližně třetinu iráckého území. Cílem islamistů na dobytém území je vytvoření oblasti řízené islámskými zákony. O totéž usilují islámští radikálové i z druhé strany hranice – v Sýrii, kde bojují proti vládě tamního autoritářského prezidenta Bašára Asada. Ve městě Ramádí se ozývala střelba. Irácké ozbrojené síly plánovaly ztracené území dobýt zpět. Irácké vojsko ostřelovalo Fallúdžu za pomocí minometů, údajně 8 lidí zahynulo a 30 lidí bylo zraněno. Mezi mrtvými se údajně nacházeli i někteří kmenoví vůdci. Spojené státy americké a Írán jsou ochotny poskytnout Iráku zbraně a výzbroj, nikoli však vojáky. Ministr zahraničí John Kerry je přesvědčen, že Irák by se měl s islamisty na svém území vypořádat sám, bez cizího vojenského zásahu. USA mimo jiné zvažuje i nabídku pomoci s výcvikem iráckých speciálních jednotek. Jejich výcvik by s největší pravděpodobností mohl probíhat na území Jordánska.  V červnu 2014 dobyl ISIL velkou část severního Iráku, včetně několika hraničních přechodů. Dobyt byl dvoumilionový Mosul, který padl do rukou islamistům poté, co vládní jednotky dezertovaly. Islamisté také vykradli banky ve městě, čímž se stali nejbohatší teroristickou organizací na světě. Před postupujícím Islámským státem uprchlo z Mosulu na 500 000 lidí. Na konci června již radikálové stanuli před branami Bagdádu. Probíhaly také boje o strategickou rafinerii v Bajdží.  V průběhu roku 2014 si násilnosti v Iráku a Sýrii vyžádaly skoro 100 000 mrtvých. Nárůst počtu obětí souvisí s ofenzívou Islámského státu v severním Iráku a Sýrii.", "section_level": 2}, {"title": "Islámský stát (od června 2014).", "content": "Dne 29. června 2014 byla organizace znovu přejmenována na Islámský stát, tentokrát však vyhlásila i obnovení islámského chalífátu. Její vůdce Abú Bakr al-Bagdádí prohlásil sám sebe za chalífu Ibráhíma.  Postup islamisté zastavili v Tikrítu, kde odrazili útok irácké armády, a namísto dalšího postupu se soustředili na boj s Kurdy. V srpnu 2014 dobyli město Sindžár obývané náboženskou menšinou jezídů poté, co se z něj kurdské milice pešmergů stáhly. Výsledkem byl exodus obyvatel z města, z nichž mnoho uvízlo na hoře Džabal Sindžár. Islamisté během útoku zabili nejméně 500 jezídů a některé i pohřbili zaživa, zajali také stovky žen, které drží jako otrokyně. Výsledkem rychlého postupu IS proti Kurdům byla americká intervence, americké letouny a drony podnikly několik náletů na pozice IS a shodily zásoby jezídským uprchlíkům uvízlým na Džabal Sindžáru.  Irácká armáda získala v červnu 2014 k boji proti Islámskému státu ruské bitevní stroje Su-25 a stíhací bombardéry Su-30.  V Islámském státě vznikla a rozvinula se funkční státní struktura. Na svém území vybírá daně, stará se o infrastrukturu, má vlastní soudy, úřady, dopravní policii i náboženskou policii Hisba. Státní zaměstnanci v místní správě, energetice, školství nebo zdravotnictví, kteří neuprchli, musí nyní pracovat pro Islámský stát. Řada místních sunnitů Islámský stát podporuje a je ochotna za něj bojovat. Křesťané nemusí konvertovat k islámu, pokud platí \"daň z hlavy\" tzv. džizju, která vychází z koránu. Německý novinář Jürgen Todenhöferov napsal o Mosulu: „130 000 křesťanů bylo z města vyhnáno, šíitské obyvatelstvo uprchlo, mnoho lidí bylo zavražděno. Přesto však život ve městě i nadále funguje a mnoho lidí je paradoxně rádo za současný klid, který jim IS přinesl.\"", "section_level": 2}, {"title": "Islámský stát v Libyi.", "content": "Od začátku roku 2014 působí v libyjském městě Derna ozbrojenci z řad Islámského státu, vyhlašující oddanost Abú Bakru al-Bagdádímu. Dne 5. října 2014 je město pod úplnou kontrolou Islámského státu v počtu 800 bojovníků. Islamisté označují tuto oblast jako provincii (tj. vilájet) Barka (což je arabský název pro Kyrenaiku).  Islámský stát údajně posílá své bojovníky do Evropy na člunech spolu s uprchlíky, jichž každoročně k břehům Itálie a Řecka připlouvají statisíce. Před infiltrací stoupenců Islámského státu mezi uprchlíky varovaly v květnu 2015 i vlády Libye a Egypta.", "section_level": 2}, {"title": "Intervence USA a spojenců.", "content": "8. srpna 2014 americký prezident Barack Obama autorizoval letecké údery na pozice Islámského státu a humanitární pomoc jazídským uprchlíkům v pohoří Sindžár. Cílem úderů byla kromě prevence genocidy také ochrana amerických zájmů v Iráku. Vojenská operace byla později rozšířena kvůli ochraně irácké infrastruktury a letecké podpoře irácké armády. Po rozšíření úderů proti Islámskému státu, byly kurdské a irácké jednotky schopné zvrátit islámistický postup a znovu obsadit Mosulskou přehradu, která je největším vodním dílem v Iráku. Podle aktuálních zpráv se Islámský stát zmocnil přehrady u města Ramádí a zavřel stavidla na místní přehradě na řece Eufrat. Pokud by nechali řeku bez přítoku delší dobu, hrozila by humanitární krize obrovských rozměrů. Někteří experti ovšem tvrdí, že IS chce takto usnadnit operaci svých jednotek.  10. září americký prezident Barack Obama oznámil, že autorizoval letecké údery na pozice Islámského státu v Sýrii, pokud je schválí americký kongres. Zároveň oznámil, že navýší počet úderů v Iráku. 19. září provedlo francouzské letectvo nálet na muniční sklad Islámského státu. 22. září provedly ozbrojené síly USA, Bahrajnu, Jordánska, Kataru, Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů nálety na pozice Islámského státu v Sýrii.  K Islámskému státu přeběhlo podle jeho vysoce postaveného velitele mnoho členů a bojovníků Svobodné syrské armády, největší protivládní síly v Sýrii, které od roku 2013 podle jeho slov cvičila a vyzbrojovala americká CIA k boji proti Asadovi. Svobodná syrská armáda jakožto skupina dlouhodobě bojuje proti ISIL a nelze věrohodně potvrdit, že by kdy došlo mezi nimi k uzavření spojenectví. Syrské povstalecké skupiny bývají často špatně organizované a né zcela táhnoucí za jeden provaz a je obtížné na jednání jednotlivců pozorovat, jaké smýšlení převládá ve velení a v nejpevnějším jádru té které skupiny.  Po atentátu na levicové prokurdské aktivisty ve městě Suruç na jihovýchodě Turecka v červenci 2015 podnikla turecká armáda letecké nálety na pozice Islámského státu v Sýrii, ale zároveň zaútočila i na pozice Kurdů, kteří proti Islámskému státu bojují. Royal Air Force provedlo v jednom roce 1300 útoků proti Islámskému státu z toho 300 náletů. Cílem útoků byly mimo jiné kamiony, bunkry, zákopy či budovy Islámského státu.", "section_level": 2}, {"title": "Dohoda s An-Nusrou.", "content": "V listopadu 2014 uzavřeli představitelé Islámského státu a Fronty an-Nusrá, odnože Al-Káidy, dohodu o spolupráci. Obě organizace bojovaly doposud proti sobě. Frontu an-Nusrá podporují Saúdská Arábie a Katar, zajišťující zbraně a peníze dopravované do Sýrie přes turecké území.", "section_level": 2}, {"title": "Islámský stát v Jemenu.", "content": "Část stoupenců Al-Káidy v Jemenu a Ansar al-Šaría přešla v únoru 2015 k Islámskému státu. V březnu 2015 zahájila Saúdská Arábie s logistickou podporou Spojených států vojenskou intervenci v Jemenu proti Hútíům. Proti Hútíům podnikají útoky také Al-Káida a Islámský stát, který se přihlásil k březnovému útoku na šíitskou mešitu v San'á, při kterém zemřelo přes 140 lidí. Podle některých komentátorů z chaosu v Jemenu a z intervence Saúdské Arábie budou těžit především jemenské odnože Al-Káidy a Islámského státu.", "section_level": 2}, {"title": "Intervence Ruska.", "content": "30. září 2015 zahájilo Rusko na žádost syrského prezidenta Bašára al-Asada intervenci v Syrské občanské válce, zahrnující letecké a raketové údery. Původně se sice zaměřovalo více na jiné povstalecké skupiny, jako jsou Syrská svobodná armáda a fronta an-Nusra, nicméně závažné škody působí i Islámskému státu. USA, Saúdská Arábie i Turecko se k ruským akcím staví odmítavě a odsuzují fakt, že Rusko útočí nejen na Islámský stát. Podle generála Pavla míří na Islámský stát jen asi 30 procent útoků Ruska. Po teroristických útocích v Paříži v listopadu 2015 začala s Ruskem více spolupracovat Francie.  Od roku 2017 spolupracuje Rusko v boji proti Islámskému státu s Tureckem.", "section_level": 3}, {"title": "Úpadek.", "content": "18. října 2016 zahájily irácká armáda a kurdské milice za mezinárodní letecké a logistické podpory ofenzivu na město Mosul na severu Iráku, největší město v držení Islámského státu. 18. ledna 2017 byla osvobozena jeho část na východ od řeky Eufrat. Západní část byla osvobozena v červenci 2017 dobytím starého města. Při bojích o Mosul zahynulo více než 10 tisíc lidí, podle některých odhadů mohlo v Mosulu zahynout až 40 tisíc civilistů a 700 000 obyvatel Mosulu přišlo o své domovy.  Koncem června 2017 kurdské a arabské jednotky podporované západem obklíčily Rakku, hlavní město samozvaného Islámského státu a v říjnu 2017 Rakku po dohodě o evakuaci některých zbývajících členů Islámského státu osvobodily. Devadesát procent města bylo zničeno při bojích o město a při náletech Američany vedené koalice. Při dělostřelecké palbě a náletech leteckých sil USA, Británie a Francie zahynulo v Rakce podle pozorovatelů přes tisíc civilistů.  Po dobytí Mosulu začalo zatýkání příbuzných džihádistů, které nyní irácká armáda sdružuje v uzavřených táborech. Na konci srpna 2017 osvobodila irácká armáda město Tal Afar. V tunelech pod městem vojáci našli i množství manželek islamistů, které pochází ze Západu, mezi nimi i 16letou německou studentku Lindu Wenzelovou. Ženy ze Západu bojují v konfliktu i na straně spojenců, Islámský stát na jejich dopadení vypsal milionové odměny.  V listopadu 2017 bylo osvobozeno město Rawa, poslední město v Iráku v držení Islámského státu, které ovládalo jen část pouště. Rovněž syrská armáda ovládla v listopadu 2017 s leteckou podporou Ruska město Dajr az-Zaur, které bylo posledním velkým městem v Sýrii a Iráku pod kontrolou Islámského státu.  Dne 23. března 2019 ztratil Islámský stát své poslední území, kterým bylo město Baghúz v Sýrii. V říjnu 2019 byl zabit vůdce Islámského státu Abú Bakr al-Bagdádí, americké speciální komando ho zabilo v domě ve vesnici Bariša, nacházející se asi 25 km severně od města Idlib a 5 km od tureckých hranic.", "section_level": 2}, {"title": "Územní nároky Islámského státu.", "content": "Islámský stát vznesl nárok na území v Sýrii, Irák, Egypt, Saúdskou Arábii, Jemenu, Libyi a Alžírsku.  Na sociální síti Twitter byla v roce 2014 zveřejněna mapa, podle které chce islámský stát ovládnout severní Afriku, Blízký východ, Španělsko, Balkán, Krym, Kavkaz a část Indie. Pozdější verze mapy již zahrnovala i celou Indii, nicméně vytvoření a publikování jakýchkoliv variant této mapy včetně původní varianty přímo islámským státem bylo zpochybněno.  Velení Islámského státu užívá specifická geografická označení pro ta území, ve kterých organizace operuje, a označuje je termínem vilájet (arabsky ولاية- \"wilāyat\", tj. ve smyslu provincie):", "section_level": 1}, {"title": "Zločiny.", "content": "Na území islámského chalífátu je údajně přísně dodržováno islámské právo šaría. Islámský stát zveřejnil videozáznamy, které ukazují ukřižování mladíků za krádež, ukamenování nevěrné ženy nebo svržení gayů z městské věže. Ženy obviněné z čarodějnictví byly sťaty. Podle Mezinárodního svazu muslimských učenců jsou ale některé kroky IS nekompatibilní s právem šaría. Podle svazu není zabíjení a mučení nevinných lidí, jehož se IS dopouští u svých odpůrců, nic než zločin. Islámský stát například také zveřejňuje natočená videa vražd svých odpůrců, které využívá pro zastrašování a k propagandě. Mnoho z nich provedl například britský občan Mohammed Emwazi známý jako Džihádista John.  Islámský stát se dopouští násilí na etnických a náboženských menšinách v Iráku a Sýrii, včetně Turkmenů, Kurdů, křesťanů či šíitů. Při útoku Islámského státu a jeho spojenců z řad syrské opozice na alavitské vesnice v syrské provincii Lakátija zahynulo v srpnu 2013 několik stovek civilistů. OSN vyhodnotila útoky Islámského státu na náboženskou menšinu jezídů jako pokus o genocidu. V severoiráckém městě Sindžár a jeho okolí přišlo o život až 5000 jezídů při masakrech a útěku okolo 150 000 jezídů před postupem Islámského státu v srpnu 2014, tisíce jezídských žen a dívek byly bojovníky Islámského státu znásilněny a odvlečeny do otroctví.  Islámský stát se dopustil mnoha dalších zločinů, například v červnu 2014 jeho bojovníci zavraždili 1700 zajatých šíitských iráckých kadetů u Tikrítu, v srpnu 2014 zavraždili 250 zajatých syrských vojáků po dobytí základny Tabka, v listopadu 2014 povraždili přes 630 příslušníků sunnitského arabského kmene Albu Nimr v irácké provincii Anbár jako odplatu za jeho podporu irácké vládě, v květnu 2015 povraždili 400 lidí po obsazení syrského města Palmýra, v lednu 2016 bylo zavražděno až 300 lidí při útoku na syrské město Dajr az-Zaur, a v červenci 2018 zahynulo při útocích na menšinu Drúzů v syrském městě Suvajda na 250 lidí. Od počátku roku 2014 zahynulo v Iráku v bojích s Islámským státem přes 15 000 civilistů.  Islámský stát se také dopouští kulturních zločinů, kdy otevřeně ničí starobylé památky s odůvodněním, že jde o pohanské modly, ke kterým se lidé modlí místo k Alláhovi. V muzeu v Mosulu tak jeho stoupenci zničili až tři tisíce let staré asyrské a akkadské sochy nevyčíslitelné hodnoty. Vypálili také zdejší knihovnu s 8000 vzácnými svazky a se vzácnými artefakty, univerzitní knihovnu nebo divadlo. V provincii Anbár také vypalují knihovny a zničili tak už 100 tisíc svazků. Část ale propašovali za hranice a prodali.", "section_level": 1}, {"title": "Teroristické útoky.", "content": "Islámský stát má na svědomí mnoho desítek tragických teroristických útoků. V červnu roku 2015 se IS přihlásil k teroristickým útokům proti západním turistům v tuniském letovisku Súsa, dále k teroristickým útokům proti kurdským a levicovým aktivistům v tureckém Suruçu a v Ankaře, k sebevražedným atentátům proti šíitským civilistům v jemenském Saná, v libanonském Bejrútu a v iráckém Bagdádu. V říjnu 2015 se přihlásil k umístění bomby na palubu ruského airbusu nad Sinají v Egyptě a o měsíc později k teroristickým útokům v Paříži provedeným dne 13. listopadu 2015, které si vyžádaly 130 obětí a více než 350 zraněných. V lednu 2016 Islámský stát spáchal bombový útok v Istanbulu proti západním turistům a v březnu 2016 provedl teroristické útoky v Bruselu s několika desítkami obětí.", "section_level": 1}, {"title": "Dabiq.", "content": "Islámský stát vydával kromě jiných tiskovin také anglicky psaný občasník \"Dabiq\". Jeho první číslo vyšlo v létě roku 2014 během vyhlášení chalífátu v Iráku a Levantě. Vydání číslo 13 detailně pojednávalo o teroristech z pařížských útoků v listopadu 2015. Islámský stát přestal časopis vydávat, poté co Tureckem podporovaní rebelové dobyli severosyrské město Dábik, podle kterého byl časopis pojmenován.", "section_level": 1}], "src_summary": "Islámský stát (zkráceně IS; arabsky:, ad-Dawla al-ʾIslámíja, zkráceně Daiš či Daeš) je radikální islámská teroristická organizace původem z Iráku. Na dobytém území na částech území států Iráku a Sýrie vyhlásila v roce 2014 samozvaný Islámský stát. Ten nebyl mezinárodně uznán žádným jiným státem. Jeho stoupenci vyhlásili toto území za chalífát, který si nárokuje náboženskou autoritu nad všemi muslimy na světě a usiluje o vládu nad všemi muslimy obývanými územími. Cílem bylo obnovit chalífát na územích Iráku a Levanty (dřívější geografické označení zahrnující Sýrii, Palestinu, Jordánsko a Libanon), či dalších zemí, které byly někdy v historii pod muslimskou vládou.", "tgt_summary": "伊斯兰国(,转写:';英语:The Islamic State,缩写:英语:IS),前称伊拉克和沙姆伊斯兰国(,转写:\"ad-Dawlat al-Islamiyat fi al-Iraq wa-sh-Sham\";英语:Islamic State of Iraq and al-Sham,简称ISIS)或伊拉克和黎凡特伊斯兰国(英语:Islamic State of Iraq and the Levant,简称ISIL),是一个活跃在伊拉克和叙利亚的萨拉菲圣战主义组织以及未被世界广泛认可的政治实体,奉行极端保守的伊斯兰原教旨主义瓦哈比派,属逊尼宗的一脉。组织领袖巴格达迪自封为哈里发,定国号为「伊斯兰国」,宣称自身对于整个穆斯林世界(包括非洲东部、中部、北部、黑海东部、南部、西部,中亚和西亚、欧洲伊比利半岛和巴尔干半岛、印度半岛几乎全境、中国西北地区)拥有统治地位。周边阿拉伯国家以阿拉伯文缩写称其为「达伊沙」(;),与阿拉伯语的“踩踏”()谐音,以示对其“伊斯兰国”名称的不承认及蔑视。中国大陆媒体有时则直接以“极端组织”代指这一组织。", "id": 1694116}
{"src_title": "Ransomware", "tgt_title": "勒索軟體", "src_document": [{"title": "Činnost.", "content": "Ransomware se typicky šíří jako trojský kůň, případně jako červ, vstupující do systému například přes stažený soubor nebo skrze chybu v zabezpečení. Program pak zatíží systém: například začne šifrovat data na disku. Více sofistikované typy ransomware zašifrují data oběti pomocí náhodného symetrického klíče a fixního veřejného klíče. Pouze autor malware zná privátní klíč, pomocí kterého lze data rozšifrovat. Některé typy ransomware počítač jednoduše zamknou, typicky nastavením Windows Shell nebo pomocí změny Master boot record či změny diskového oddílu, a umožní uživateli pouze zaplatit poplatek. Rozšiřování ransomware významně pomáhá expanze kryptoměn, které znemožňují dohledání útočníka podle platby.", "section_level": 1}, {"title": "Typy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Šifrovací ransomware.", "content": "První známý ransomware byl objeven roku 1989 pod názvem „AIDS“ trojan (také znám jako „PC Cyborg“). Autorem byl Joseph Popp, jehož software prohlašoval, že určitému softwaru v počítači vypršela licence, zašifroval soubory na disku, a vyžadoval po uživateli platbu ve výši 189 amerických dolarů firmě „PC Cyborg Corporation“ za odemknutí systému. Popp byl prohlášen za duševně chorého, aby nemusel stanout před soudem, ale slíbil věnovat finanční prostředky, které vydělal svým malwarem, na podporu výzkumu AIDS. Představa o použití asymetrického šifrování pro takový typ útoků byla představena v roce 1996 Adamem L. Youngem a Moti Yungem. Tito dva věřili, že „AIDS trojan“ byl neefektivní vzhledem k použití symetrického šifrování a představili koncept kryptoviru s použitím RSA a TEA. Young a Yung označovali tento útok jako „kryptovirální vydírání“ a jako „viditelný“ útok, který je součástí větší třídy útoků s označením kryptovirologie, která se zabývá jak skrytými tak viditelnými útoky.  Případy vyděračského ransomwaru se staly hlavním typem ransomwaru v květnu 2005. V polovině roku 2006 červi jako Gpcode, TROJ.RANSOM.A, Archiveus, Krotten, Cryzip a MayArchive začaly využívat sofistikovanější RSA šifrování, pokaždé se zvyšující se velikostí klíče. Gpcode.AG, který byl zaznamenán v červnu 2006, byl zašifrován 660bitovým RSA veřejným klíčem. V červnu roku 2008 byla objevena varianta známa jako Gpcode.AK využívající 1024bitový RSA klíč. Věřilo se, že je to dostatečně velký klíč, aby nebylo možné ho výpočetně prolomit bez distribuovaného úsilí.", "section_level": 2}, {"title": "Nešifrovací ransomware.", "content": "V srpnu 2010 ruské úřady zatkly deset jednotlivců napojených na ransomwarového červa známého jako WinLock. Na rozdíl od předchozího červa Gpcode, WinLock nepoužíval šifrování. Místo toho WinLock jednoduše zamezil přístupu do systému zobrazením pornografických obrázků, a vyzval uživatele k zaslání prémiové SMS za cenu okolo 10 dolarů. Za tuto SMS uživatel získal kód, který mohl být použit k odemčení počítače. Podvod zasáhl velký počet uživatelů po celém Rusku a sousedních zemích. Podle zpráv získala skupina okolo 16 milionů dolarů.  V roce 2011 ransomwarový červ vydávající se za upozornění Windows Product Activation, které informovalo uživatele systému Windows, že by systém měl být re-aktivován a že se uživatel „stal obětí podvodu“. Program nabízel online aktivaci (jako skutečná aktivace Windows), ale byla nefunkční a vyžadovala po uživateli, aby zatelefonoval na jedno ze šesti mezinárodních telefonních čísel a zadání 6místného kódu. Zatímco malware prohlašoval, že hovor je zdarma, byl hovor veden přes dalšího operátora s vysokými tarify za mezinárodní hovory. Ten hovor zdržoval a účtoval uživateli velké částky za mezinárodní hovory.  V únoru 2013 se objevil ransomwarový červ založený na Stamp.EK exploitu. Malware byl distribuován přes hostingové služby SourceForge a GitHub a nabízel k objednání „falešné nahé fotky“ celebrit. V červenci 2013 se objevil ransomware zaměřený na OS X, který zobrazoval webovou stránku obviňující uživatele ze stahování pornografie. Na rozdíl od svých protějšků zaměřených na Windows neblokoval celý počítač, ale jednoduše zamezoval použití samotného prohlížeče tím, že zamezoval zavření těchto stránek pomocí běžných prostředků.  V červenci 2013 21letý muž z Virginie se sám udal policii potom, co obdržel falešné FBI varování obviňující ho z uchovávání dětské pornografie. Po vyšetřování byl skutečně uživatel obviněn z uchovávání dětské pornografie a ze sexuálního obtěžování dětí, když byly v jeho počítači nalezeny obrázky nezletilých dívek a nevhodné komunikace s nimi.", "section_level": 2}, {"title": "Android ransomware.", "content": "U operačního systému Android jsou tři kategorie ransomware:  Nejznámější ransomware, které se objevily na Androidu: Doublelocker, Charger, Jisut, Lockerpin, Simplocker.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ransomware (jiné názvy: vyděračský software, vyděračský program; angl. \"ransomware\" - složení anglických slov \"ransom\" \"výkupné\" \"software\" \"software\") je druh škodlivého programu, který blokuje počítačový systém nebo šifruje data v něm zapsaná, a pak požaduje od oběti výkupné za obnovení přístupu. Některé formy ransomware šifrují soubory na pevném disku (kryptovirální vydírání), jiné jen zamknou systém a výhrůžnou zprávou se snaží donutit uživatele k zaplacení.", "tgt_summary": "勒索软件,又称勒索病毒,是一种特殊的恶意软件,又被人归类为「阻断存取式攻击」(denial-of-access attack),其与其他病毒最大的不同在于手法以及中毒方式。其中一种勒索软件仅是单纯地将受害者的电脑锁起来,而另一种则系统性地加密受害者硬盘上的档案。所有的勒索软件都会要求受害者缴纳赎金以取回对电脑的控制权,或是取回受害者根本无从自行取得的解密金钥以便解密档案。勒索软件通常透过木马病毒的形式传播,将自身为掩盖为看似无害的档案,通常会通过假冒成普通的电子邮件等社会工程学方法欺骗受害者点击链接下载,但也有可能与许多其他蠕虫病毒一样利用软件的漏洞在联网的电脑间传播。", "id": 2420169}
{"src_title": "Runlevel", "tgt_title": "运行级别", "src_document": [{"title": "Linux.", "content": "Operační systém Linux může využít runlevely pomocí programů projektu sysvinit. Po spuštění jádra Linuxu program codice_2 čte soubor codice_3, kde je definováno chování pro každý runlevel.", "section_level": 1}, {"title": "Standardní specifikace Linuxu.", "content": "Konkrétní implementace nevyžadují poskytnutí těchto specifických runlevelů ani využití zde popsaných významů a mohou mapovat kterýkoli zde popsaný runlevel na jiný runlevel, který poskytuje ekvivalentní funkčnost.", "section_level": 2}, {"title": "Debian GNU/Linux.", "content": "Debian, stejně jako většina distribucí od něho odvozených, nerozlišuje mezi runlevely 2 až 5.", "section_level": 2}, {"title": "Ubuntu.", "content": "Ubuntu 6.10 (Edgy Eft) a novější obsahuje Upstart jako náhradu za tradiční init proces, ale stále používá tradiční init skripty a SysV-rc nástroje Upstartu pro spuštění většiny služeb a emulaci runlevelů.", "section_level": 3}, {"title": "Red Hat Linux a Fedora.", "content": "Red Hat Enterprise Linux a většina jeho odvozenin (např. CentOS) používá runlevely takto:", "section_level": 2}, {"title": "SUSE Linux.", "content": "SUSE používá podobné nastavení jako Red Hat Enterprise Linux:  Správci systému mohou modifikovat služby, které běží pod specifickým runlevelem použitím codice_4 | System Services (runlevel), codice_5 nebo codice_6 – jako na distribucích založených na Red Hat Enterprise Linuxu.", "section_level": 2}, {"title": "Slackware Linux.", "content": "Slackware Linux používá runlevel 1 pro údržbu jako na ostatních distribucích Linuxu. Runlevely 2, 3 a 5 identicky nastavené pro konzoli (se všemi službami aktivními), runlevel 4 přidává X Window System.", "section_level": 2}, {"title": "Unix.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Solaris.", "content": "V systému Solaris verze 10, je SMF (Service Management Facility) je použit místo SVR4 runlevelů. Ty jsou emulovány pro zachování kompatibility s původními startovacími skripty.", "section_level": 2}, {"title": "FreeBSD, OpenBSD a NetBSD.", "content": "Varianty BSD nevyužívají koncept runlevelů, ale v některých verzích init(8) poskytuje emulaci některých běžných runlevelů.", "section_level": 2}, {"title": "AIX.", "content": "Systém AIX nevyužívá System V R4 (SVR4) runlevel specifikaci s dostupnými runlevely od 0 do 9 a zároveň a až c. 0 a 1 jsou rezervované, 2 je standardní běžný Multi User Mode a runlevely 3 až 9 jsou definovatelné správcem systému. Runlevely od a do c dovolují vykonávání procesů v tomto runlevelu bez ukončení procesů spuštěných v jiném.", "section_level": 2}], "src_summary": "Runlevel je v informatice označení režimu unixového systému, který implementuje styl System V init. Obvykle existuje sedm runlevelů číslovaných od nuly do šesti. Při spuštění systému je systém nastartován do vybraného runlevelu. Runlevely \"nejsou\" spouštěny sekvenčně, tzn. je vždy spuštěn buď runlevel 2 nebo 3 nebo 4, nikoliv 2 a poté 3 a následně 4.", "tgt_summary": "运行级别(Runlevel)指的是Unix或者Linux等类Unix操作系统下不同的运行模式。运行级别通常分为7等,分别是从0到6,但如果必要的话也可以更多。", "id": 2626069}
{"src_title": "Bernardino Rivadavia", "tgt_title": "贝纳迪诺·里瓦达维亚", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Rivadavia se narodil v Buenos Aires v roce 1780. Aktivně se účastnil odporu vůči britské invazi v roce 1806 a v Květnové revoluci směřující k nezávislosti Argentiny v roce 1810. V roce 1811 se stal významným účastníkem vládnoucího triumvirátu jako ministr státní pokladny a ministr války. Až do svého konce v říjnu 1812 se tato vláda zaměřila na tvorbu silné ústřední správy, zmírnění vztahů se Španělskem a organizaci armády.  Rivadavia byl později vyslán do Evropy, aby se pokusil zlepšit vztahy Argentiny s Anglií a Španělskem. Vrátil se o šest let později, v květnu 1821. V červnu téhož roku byl jmenován ministrem vlády guvernéra Martina Rodrígueze. Následujících pět let využíval svůj silný vliv pro rozvoj města Buenos Aires, často na úkor ostatní Argentiny. Za jeho působení se postavili prostorné bulváry, školy, dlážděné a osvětlené ulice. Založil univerzitu v Buenos Aires.  8. února 1826 byl zvolen prvním prezidentem Argentiny. Během svého vládnutí založil několik muzeí, a rozšířil národní knihovnu. Jeho vláda však měla řadu problémů. V první řadě to byla válka s Brazílií o území současného Uruguaye, pak silná opozice regionálních správ. Konfrontován s hrozbou otevřeného povstání byl nucen podat 29. června 1827 demisi a později, v roce 1829, byl dokonce nucen odejít do exilu. V roce 1834 se vrátil, aby čelil svým politickým oponentům, ale byl znovu vyhnán do exilu. Odešel nejprve do Brazílie a pak do Španělska, kde i zemřel. Jedním z jeho posledních přání bylo, že jeho ostatky nesmí být nikdy přeneseny zpět do Buenos Aires.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bernardino de la Trinidad González Rivadavia y Rivadavia (20. května 1780, Buenos Aires – 2. září 1845, Cádiz, Španělsko) byl argentinský státník a první prezident Argentiny.", "tgt_summary": "贝纳迪诺·德拉·特里尼达德·冈萨雷斯·里瓦达维亚·伊·里瓦达维亚(Bernardino de la Trinidad Gónzalez Rivadavia y Rivadavia,1780年-5月20日-1845年-9月2日),阿根廷共和国第一任总统。阿根廷丘布特省港口城市里瓦达维亚海军准将城,以他命名。他的生日已定为国家纪念日。", "id": 2971212}
{"src_title": "Iluminovaný rukopis", "tgt_title": "泥金裝飾手抄本", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Nejstarší ilustrované papyrové zlomky se dochovaly z 5. století, např. tzv. \"Papyrus Vozatajů\" a z tohoto období pochází i nejstarší biblický iluminovaný rukopis \"Quedlinburská Itala\" o šesti foliích. Další iluminovaný rukopis Bible vznikl na přelomu 5. a 6. století. Rovněž kolem roku 512 vznikl rukopis obsahující asi 400 iluminací pro dceru západořímského císaře Olybria. Kolem roku 520 vznikl v Ravenně \"Codex Argenteus\" obsahující evangelia v gótském překladu. Ze 6. století pocházejí také evangeliáře \"Codex purpureus Beratinus\", Evangeliář ze Sinope a \"Codex purpureus Rossanensis\". Jedná se o nejstarší iluminované rukopisy Nového zákona. V českých zemích se rukopisy objevují během christianizace. K nejvýznamnějším iluminovaným manuskriptům raného středověku patří \"Kodex vyšehradský\", který vznikl u příležitosti korunovace Vratislava I. na českého krále v roce 1085. Kodex vznikl pravděpodobně v Bavorsku. Od 12. století jsou iluminace vznikající v českém prostředí ovlivňovány vedle německých zemí též rakouskými zeměmi (Salzburg) a ve 13. století je patrný i byzantský vliv, např. tzv. \"Sedlecký antifonář\" a \"Mater verborum\", nebo tzv. \"Františkánská bible\" a \"Osecký lekcionář\", které vznikly v pražském Anežském klášteře.  Z počátku 14. století pochází tzv. \"Pasionál abatyše Kunhuty\" vzniklý z popudu Kunhuty Přemyslovny, dcery Přemysla Otakara II. a abatyše kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. V letech 1325–1349 vznikla \"Velislavova bible\". Ve stejném období vznikl i rukopis \"Augustinus super Johannem\". Na konci 14. století byla vytvořena \"Bible Václava IV.\"  Po husitských válkách vznikají iluminované rukopisy i pro osoby mimo církevní a královské prostředí a namísto liturgických kodexů se častěji objevují opisy bible doprovázené iluminacemi.  Po vynálezu knihtisku v polovině 15. století nastal pozvolný ústup knižní iluminace. Tištěné knihy jsou zdobené dřevořezy a iluminace se od konce 15. století postupně omezují na výzdobu drobných osobních modlitebních knížek a na graduály. Tento typ knih byl v 16. století častý také v měšťanském prostředí (např. \"Literátský graduál\" z Třebechovic).", "section_level": 1}], "src_summary": "Iluminovaný rukopis je rukopis, jehož text je doplněn iluminacemi. Není podstatné, zda se jedná o názorné ilustrace doprovázející a doplňující text nebo mají podobu ozdob, které pouze esteticky zkrášlují dílo. Ilustrované rukopisy vznikaly již v období pozdní antiky, ovšem jejich vrchol nastal v pozdním středověku, kdy okázalé iluminace mnohdy překonávají význam samotného textu. Zejména v 15. století se objevují bohatě ilustrované manuskripty ve světském prostředí. Po masivním rozšíření knihtisku ve 2. polovině 16. století ustupují do pozadí a ilustrace nahradily dřevořezy v tištěných knihách.", "tgt_summary": "泥金装饰手抄本(Illuminated manuscript)是手抄本的一种,其内容通常是关于宗教的,内文由精美的装饰来填充,例如经过装饰性处理的首字母和边框。泥金装饰图形则经常取材自中世纪纹章或宗教徽记。", "id": 2857871}
{"src_title": "Borelovská množina", "tgt_title": "博雷爾集", "src_document": [{"title": "Generování borelovské algebry.", "content": "Jestliže \"X\" je metrický prostor, můžeme borelovskou algebru v prvním smyslu \"generativně\" popsat takto:  Pro kolekci \"T\" podmnožin \"X\" (to jest pro libovolnou podmnožinu potenční množiny \"X\", P(\"X\")), definujeme  Nyní definujeme pomocí transfinitní indukce posloupnost \"G\", kde \"m\" je ordinální číslo, tímto způsobem:  Tvrdíme, že borelovská algebra je \"G\", kde ω je první nespočetné ordinální číslo. Tj. borelovská algebra může být \"generovaná\" z třídy otevřených množin iterováním operací  na první nespočetný ordinál.  Pro důkaz tohoto tvrzení je potřeba si uvědomit, že libovolnou otevřenou množinu v metrickém prostoru lze získat jako sjednocení rostoucí posloupnosti uzavřených množin. Speciálně je vidět, že doplňky množin zobrazují \"G\" do sebe pro libovolný limitní ordinál \"m\"; pokud \"m\" je nespočetný limitní ordinál, pak \"G\" je uzavřená na spočetná sjednocení.  Pro libovolnou borelovskou množinu \"B\" existuje nějaký spočetný ordinál α takový, že \"B\" lze získat iterováním operace nad α. Pokud se \"B\" probíhá všemi borelovskými množinami, α bude probíhat všemi spočetnými ordinály, a proto prvním ordinálem, pro který získáme všechny borelovské množiny, je ω, první nespočetný ordinál.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Důležitý příklad, zvláště v teorii pravděpodobnosti, je borelovská algebra na množině reálných čísel. Je to algebra, na které je definována borelovská míra. Je-li dána reálná náhodná proměnná definována na pravděpodobnostním prostoru, její rozdělení pravděpodobnosti je podle definice také mírou na borelovské algebře.  Borelovská algebra na reálných číslech je nejmenší σ-algebra na R, která obsahuje všechny intervaly.  Při konstrukci pomocí transfinitní indukce lze ukázat, že kardinalita systému množin v každém kroku je nejvýše rovna potenci kontinua. Proto celkový počet borelovských množin je menší nebo roven", "section_level": 2}, {"title": "Standardní borelovské prostory a Kuratowski věty.", "content": "George Mackey píše, že borelovský prostor je „množina spolu s význačnou σ-algebrou svých podmnožin, které se nazývají borelovské množiny.“. Nicméně modernější terminologie používá pro takové prostory název \"měřitelný prostor\". Důvodem pro toto rozlišování je, že Borelovská σ-algebra je σ-algebra generovaná \"otevřenými\" množinami \"topologického\" prostoru, zatímco Mackeyova definice se vztahuje na množiny opatřené \"libovolnou\" σ-algebrou. Existují měřitelné prostory, které jsou \"ne\"borelovské prostory v tomto omezenějším topologickém smyslu.  Měřitelné prostory vytvářejí kategorie, ve kterých homomorfismy jsou měřitelnými funkcemi mezi měřitelnými prostory. Funkce formula_9 je měřitelná, jestliže vzorem každé měřitelné množiny \"B\" v \"Y\", formula_10 je měřitelná množina v \"X\".  Věta. Nechť \"X\" je polský prostor, tj. topologický prostor takový, že existuje metrika \"d\" na \"X\", která definuje topologii \"X\", a díky které je \"X\" úplný separabilní metrický prostor. Pak \"X\" jako Borelovský prostor je izomorfní s jedním z prostorů (1) R, (2) Z nebo (3) s konečným prostorem.  Reálná přímka R a sjednocení R s libovolnou spočetnou množinou jsou jako borelovské prostory izomorfní.  Standardní borelovský prostor je borelovský prostor na polském prostoru.  Jakýkoli standardní borelovský prostor je definovaný (až na isomorfismus) svoji kardinalitou, a libovolný nespočetný standardní borelovský prostor má kardinalitu kontinua.  Pro podmnožiny polských prostorů lze borelovské množiny charakterizovat jako množiny, který jsou obory hodnot spojitých injektivních zobrazení definovaný na polských prostorech. Ale obor hodnot spojitého neinjektivního zobrazení nemusí být borelovský. Viz analytická množina.  Každá pravděpodobnostní míra na standardním borelovském prostoru vytváří z tohoto prostoru standardní pravděpodobnostní prostor.", "section_level": 1}, {"title": "Neborelovské množiny.", "content": "Příklad podmnožiny reálných čísel, která není borelovská, a který ukázal Luzin (Sect. 62, stránky 76-78), je popsán níže. Naopak, příklad neměřitelné množiny nemůže být ukázán, ačkoli její existence dokázána být může.  Každé iracionální číslo lze jednoznačně reprezentovat řetězovým zlomkem:  kde formula_12 je nějaké celé číslo a všechna ostatní čísla formula_13 jsou \"kladná\" celá čísla. Nechť formula_14 je množina všech iracionálních čísel, která odpovídají posloupnostem formula_15 které mají následující vlastnost: existuje nekonečná podposloupnost formula_16 taková, že každý prvek je dělitelem svého následovníka. Tato množina formula_14 není borelovská. Ve skutečnosti je to analytická množina, která je kompletní ve třídě analytických množin. Další podrobnosti jsou v knize od Kechrise o deskriptivní teorii množin, zvláště ve cvičení (27.2) na straně 209, v definici (22.9) na straně 169 a cvičení (3.4)(ii) na straně 14.  Jinou neborelovskou množinou je inverzní obraz formula_18 nekonečné paritní funkce formula_19. Nicméně toto je důkaz (pomocí axiomu výběru) existence, ne explicitní příklad.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativní neekvivalentní definice.", "content": "Podmnožina lokálně kompaktního Hausdorffova topologického prostoru se nazývá \"borelovská množina\", jestliže patří do nejmenšího σ-okruhu obsahujícího všechny kompaktní množiny.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Skvělé vysvětlení mechanismu \"Polské topologie\" je podané v kapitole 3 následující publikace:", "section_level": 1}], "src_summary": "Borelovská množina v matematice je libovolná množina v topologickém prostoru, kterou lze získat z otevřených množin pomocí operací spočetného sjednocení, spočetného průniku a relativního doplňku (nebo ekvivalentně z uzavřených množin). Název mají po francouzském matematikovi Émile Borelovi.", "tgt_summary": "博雷尔集,又称Borel集,是数学的专有名词,指在一个指定的拓扑空间中,可由其开集(或者等价地,可由其闭集)的可数次联集运算、可数次交集运算和补集运算得到的一个集合。博雷尔集是由埃米尔·博雷尔的名字命名的。", "id": 761116}
{"src_title": "Big Sean", "tgt_title": "大肖恩", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Narodil se v Santa Monice v Kalifornii, ale brzy se jeho rodina přestěhovala do Detroitu v Michiganu, kde byl vychován svou matkou. V Detroitu navštěvoval Waldorfskou školu a následně vystudoval Cass Technical High School.", "section_level": 2}, {"title": "Počátky kariéry (2004-2010).", "content": "Během studia na střední škole také dostal prostor v rap battle soutěži na detroitské rádiové stanici WPZR. V roce 2005 rapper Kanye West vedl na zmíněném rádiu rozhovor, když se to Big Sean dozvěděl okamžitě požádal Westa, aby mu mohl předvést svůj freestyle. West nakonec souhlasil. Sean mu poté dal své demo a o dva roky později byl upsán k Westovu vydavatelství GOOD Music.  Roku 2007 vydal svou první oficiální mixtape s názvem \"Finally Famous: The Mixtape\". Píseň \"Get'cha Some\" mu zajistila pozornost médií. Další mixtape následovala roku 2009, ta nesla název \"UKNOWBIGSEAN\". V roce 2010 poté vydal další mixtape s názvem \"Finally Famous Vol. 3: BIG\".", "section_level": 2}, {"title": "Finally Famous (2011-2012).", "content": "V roce 2011 oznámil, že na jeho debutovém albu pracují producenti Kanye West a No I.D. Prvním singlem byla zvolena píseň \"My Last\" (ft. Chris Brown), umístila se na 30. příčce žebříčku Billboard Hot 100. Album \"Finally Famous\" bylo vydáno v červnu 2011. V první týden se prodalo 87 000 kusů, čím debutovalo na 3. příčce žebříčku Billboard 200. Celkem se alba v USA prodalo 378 000 kusů. Dopomohly k tomu i další singly \"Marvin & Chardonnay\" (ft. Kanye West a Roscoe Dash) (32. příčka) a především \"Dance (A$$)\" (ft. Nicki Minaj) (10. příčka).  V září 2012 byla vydána společná kompilace vydavatelství GOOD Music s názvem \"Cruel Summer\". Big Sean byl spoluautorem obou velmi úspěšných singlů \"Mercy\" (s Kanye West a Pusha T (ft. 2 Chainz)) (13. příčka) a \"Clique\" (s Kanye West (ft. Jay-Z)). Obou singlů se v USA celkem prodalo přes tři miliony kusů. Album už tak úspěšné nebylo, když se ho celkem prodalo 389 000 kusů. V září 2012 Big Sean vydal svou další mixtape s názvem \"Detroit\". Také hostoval na úspěšných singlech \"My Homies Still\" (od Lil Wayne) a \"As Long as You Love Me\" (od Justin Bieber).", "section_level": 2}, {"title": "Hall of Fame (2013-2014).", "content": "Své druhé album s názvem \"Hall of Fame\" vydal v srpnu 2013. Produkce alba se chopili No I.D. a Key Wane. V první týden se prodalo 72 000 kusů. Celkem se v USA prodalo 104 000 kusů. Důvodem poklesu byla i absence úspěšných singlů. Jedinými, které zabodovaly byly \"Beware\" (ft. Lil Wayne a Jhené Aiko) (38. příčka) a \"Guap\" (71. příčka).  V roce 2013 také hostoval na úspěšném singlu \"All Me\" (od Drakea). Roku 2014 se objevil na úspěšném promo singlu zpěvačky Ariany Grande s názvem \"Best Mistake\".  V září 2014 podepsal management smlouvu s Roc Nation. K oslavě vydal zdarma ke stažení bezejmenné EP se čtyřmi novými písněmi: \"I Don't Fuck With You\", \"Paradise\", \"4th Quarter\" a \"Jit/Juke\". Píseň \"I Don't Fuck With You\" (ft. E-40) byla zvolena jako singl a umístila se na 11. příčce US žebříčku. Píseň získala 3x platinovou certifikaci za tři miliony prodaných kusů.", "section_level": 2}, {"title": "Dark Sky Paradise (2015-2016).", "content": "Dne 25. ledna 2015 zveřejnil přes Twitter obal svého třetího alba s názvem \"Dark Sky Paradise\". Následujícího dne oznámil i datum vydání, a to 24. února 2015. Prvním singlem byla zvolena píseň \"Blessings\" (ft. Drake), umístila se na 28. příčce amerického žebříčku a získala platinovou certifikaci. V první týden prodeje se v USA prodalo 139 000 kusů, což je nejvíce v jeho kariéře a je to více než celkový prodej jeho předchozího alba. Současně album zaznamenalo 17 milionů streamů na placené hudební službě Spotify. Na albu byla znovuvydána i jeho úspěšná píseň z roku 2014 \"I Don't Fuck With You\" (ft. E-40). Po zveřejnění alba se do hlavního amerického žebříčku dostaly i písně \"All Your Fault\" (ft. Kanye West) (80. příčka), \"One Man Can Change the World\" (ft. Kanye West a John Legend) (82.), \"Paradise\" (99.) a \"Play No Games\"(ft. Chris Brown a Ty Dolla Sign) (84.). Do konce roku 2015 se v USA celkem prodalo 350 000 kusů alba. V únoru 2016 bylo album certifikováno společností RIAA jako platinová deska i přesto, že klasický prodej nestačil ani na zlatou desku (500 000 ks). Důvodem byla změna pravidel RIAA, která začala přičítat i streamování audio a video obsahu alb.  Dne 1. dubna 2016 vydal společné EP se zpěvačkou Jhené Aiko pod názvem \"Twenty88\". EP bylo o první čtyři dny dáno k exkluzivnímu streamingu na Tidal.", "section_level": 2}, {"title": "I Decided (2017–...).", "content": "V prosinci 2016 přes sociální média oznámil, že dne 3. února 2017 vydá své další album s názvem \"I Decided\". Na albu se objevil singl \"Bounce Back\" (6. příčka, 3x platinový singl), který vydal již na konci října 2016. Spolu s oznámením zveřejnil také další singl s názvem \"Moves\" (38. příčka, platinový singl). Album bylo vydáno v únoru 2017. V první týden prodeje v USA se ho prodalo 151 000 ks (po započítání streamů) a tím debutovalo na 1. příčce žebříčku Billboard 200. V říjnu 2017 získalo certifikaci platinová deska. Třetím singlem alba byla zvolena píseň \"Jump Out the Window\" (76. příčka). V žebříčku Billboard Hot 100 se umístila ještě píseň \"Halfway Off the Balcony\" (74. příčka).", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Big Sean se stýkal se svou spolužačkou ze střední školy a pozdější přítelkyní Ashley Marie od roku 2004 do jejich rozchodu v roce 2013. Brzy poté se začal objevovat po boku herečky Naya Rivery, v říjnu 2013 oznámil jejich zasnoubení. Avšak v dubnu 2014 bylo zasnoubení zrušeno.  V roce 2008 řekl, že jeho oblíbenými módními značkami jsou 10 Deep, Billionaire Boys Club a Bape. Od doby svého úspěchu je tváří značky Ti$A a také má reklamní smlouvu s firmou Adidas, kde vydal i své vlastní tenisky.  V srpnu 2011 byl zatčen za údajné sexuální napadení při koncertu v Lewistonu, stát New York. V říjnu téhož roku byl shledán vinným jen za omezení svobody a byl nucen zaplatit pokutu 750 dolarů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sean Michael Leonard Anderson (* 25. března 1988, Santa Monica, Kalifornie, USA) spíše známý jako Big Sean je americký rapper. Od roku 2007 je upsán společnosti GOOD Music. Jeho nejúspěšnější písní je \"Dance (A$$)\" (ft. Nicki Minaj).", "tgt_summary": "肖恩·迈克尔·伦纳德·安德森(Sean Michael Leonard Anderson,1988年3月25日 - ),艺名大肖恩(Big Sean),是一位美国的饶舌歌手。2007年与肯伊·威斯特的G.O.O.D. Music签约,并与2008年与Def Jam签约。2011年发行专辑《最后著名》(Finally Famous),其中与妮琪·米娜的主打歌《Dance (A$$)》曾上榜告示牌百强单曲榜第14名。", "id": 2045078}
{"src_title": "Do Říma s láskou", "tgt_title": "爱在罗马", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Burleska: Haylinin příběh.", "content": "Americká turistka Hayley (Alison Pillová) se během letního poznávání Věčného města zamiluje do mladého právníka Michelangela (Flavio Parenti), poskytujícího služby \"pro bono\", s nímž se následně zasnoubí. Její rodiče Jerry (Woody Allen) a Phyllis (Judy Davis) přilétají do Itálie za dcerou, aby poznali rodinu nastávajícího. Během prvního společného setkání Jerry odhalí mimořádný pěvecký talent Giancarla (Fabio Armiliato), právníkova otce, který si prozpěvuje árie ve sprše. Jerry je kritikou zneuznaný operní režisér v důchodu. Na Itala, provozujícího pohřební službu, naléhá, aby svůj talent nenechával dále dřímat. Přes prvotní odmítavou reakci se Giancarlo uvolí ke zkoušce před operními odborníky. Jeho výkon v Pucciniho árii „Nessun dorma“ je však velkým zklamáním. Michelangelo následně vyčítá Jerrymu, že otce trápí a obviňuje ho ze snahy oživit vlastní nepovedenou uměleckou dráhu. Američanova dcera však svého otce hájí. Mezi snoubence je zaseto semeno sváru.  Jerry si všímá, že Giancarlův skvostný tenorový projev je spojen s pocitem uvolnění, který se dostavuje výhradně při sprchování. Dostává tak nevšední nápad, navodit stejnou atmosféru i na jevišti. Myšlenku se mu daří prosadit a Ital koncertuje na prknech operního domu Teatro dell'Opera ve sprchovém koutu. Dostává se mu nadšeného ohlasu publika. Jerry zrealizuje nastudování Leoncavallovy opery \"Komedianti\". Scény jednotlivých dějství obsahují sprchový kout zasazený do kulis, v nichž Giancarlo pěvecky exceluje. Diváci jej odměňují bouřlivými ovacemi, zatímco Jerry netuší, že tisk odsoudil jeho špatnou režii, když nesprávně pochopí recenze psané v italštině. Sen o zářivé umělecké kariéře však Ital opouští. Upřednostňuje práci pohřebáka a „teplo rodinného krbu“. Přesto ocenil možnost prožít sen, který představovalo ztvárnění role Cania v \"Komediantech\". Mračna na nebi mladého páru s tím také odplula.", "section_level": 2}, {"title": "Komedie mravů: Antoniův příběh.", "content": "Novomanželé Antonio (Alessandro Tiberi) a Milly (Alessandra Mastronardiová) se plánují přestěhovat z venkova do metropole na Tibeře. Důvodem je nabídka práce pro Antonia v rodinném podniku ze strany bohatého strýce. Pár se ubytovává v jednom z římských hotelů. Milly se před schůzkou vydává upravit účes do kadeřnického salonu. Na cestě však zabloudí a mobilní telefon jí padá do kanálu. Z bezradnosti je vytržena až místními filmaři, když se ocitá na místě natáčení. Střetává se tak s oblíbenou herečkou Piu Fusariovou (Ornella Muti) a Lucou Saltem (Antonio Albanese), který je pro ni ztělesněním idolu. Přijímá od něj pozvání na oběd. Antonio si mezitím dělá o manželku starost, kde se před plánovaným důležitým obědem se snobskými příbuznými zdržela. Na dveře pokoje mu navíc nečekaně klepe luxusní prostitutka Anna (Penélope Cruzová), která si nevědomky spletla hotelový pokoj. Tvrdí, že zaplaceno již dostala a proto dárek – obšťastnit mladého muže, vyplní.  Navzdory protestům Antonia se oba po potyčce ocitají v choulostivé pozici na posteli, právě když do nastevřených dveří vstupují příbuzní. Antonio improvizuje. Přichází s nápaditou smyšlenkou, když lehkou děvu představuje jako manželku. Anna situaci alespoň prozatím zachraňuje a na tuto hru přistupuje. Naneštěstí se následný oběd odehrává v restauraci, kam si Luca přivádí skutečnou manželku mladého muže. Milly však nezaregistruje manželovu přítomnost a náramně se s hercem baví, což nic netušící příbuzní pobaveně komentují, coby milé flirtování. Žárlícího Antonia to však vyvádí z míry. Po obědě se s příbuznými vydává na honosnou party, kde zjišťuje, že ho s přítomným osazenstvem nespojují žádné zájmy. Naopak Anna zde potkává řadu mužů, kteří tvoří její klientelu. S novomanželem zachází na odlehlé místo zahrady, kde se jí Antonio podvoluje.  V té době se Milly nalézá v hercově hotelovém pokoji. Během přemítání, zdali má manžela podvést či nikoli, ji v koupelně přepadá hotelový lupič (Riccardo Scamarcio) s revolverem. Ve chvíli, kdy mu Salta ochotně vydává cennosti, se do pokoje snaží dobýt personál s hercovou manželkou a fotografem v zádech. Saltova žena dostala echo na manželův zálet a hodlá jej přistihnout \"in flagranti\". Lupič však narychlo souhlasí s rolí milence dívky, s níž uléhá pod jednu peřinu. Luca zatím mizí v koupelně. Personál nalézá jen dva neznámé hosty a v přesvědčeni o planém poplachu opouští s omluvou pokoj. Dvojice, kterou náhoda svedla do jednoho římského lože, se rozhoduje milostnou příležitost využít.  Poté, co se Milly vrátí zpět k manželovi do hotelu, mají již oba v plánu návrat na venkov, ale ještě předtím se hodlají pomilovat.", "section_level": 2}, {"title": "Groteska: Leopoldův příběh.", "content": "Leopoldo (Roberto Benigni) žije se ženou (Monica Nappo) a dvěma dětmi obyčejný život římského úředníčka. Nejvzrušenější momenty dne prožívá při pohledu na šéfovu sekretářku Serafinu (Cecilia Capriottiová), když korzuje kanceláří.  Jednoho rána zjišťuje, že se znenadání stal celonárodní celebritou. Neumí si vysvětlit proč a jak k tomu došlo, ale jeho pronásledování paparazzii na každém kroku, tento fakt potvrzuje. Dostává se do centra mediálního zájmu, je zván do televizí, na premiéry filmů a módní přehlídky. Novináři od něj požadují vyslovení se ke každé „významné záležitosti“, od složení snídaně, přes oblékání, zdali preferuje boxerky či slipy, až po odhad počasí.  Zvýšenou sexuální přitažlivostí pro ženy je dokladem skutečnosti, že být známý, je nejlepším afrodisiakem. V zaměstnání povyšuje na manažerskou pozici s vlastní kanceláří. Za osobní sekretářku je mu přidělena Serafina, která patří mezi zástup žen, s nimiž podvádí manželku.  Znenadání však celebritou přestává být. Během dalšího z pouličních rozhovorů si jeden z paparazzi všimne kolemjdoucího muže, který vypadá zajímavěji než Leopoldo. Smečka novinářů jej v mžiku opouští a zaměří se na novou vycházející „superstar“.  Nejdříve je úředník šťastný ze znovunabytého soukromí. Tento stav však rychle vyprchá – přece jen, být středem zájmu je droga. Na ulici se marně snaží upoutat pozornost lidí proudících kolem něho. Nikdo už nestojí o jeho názory a rady. Zjišťuje, že mnohem lepší je být zazobanou celebritou než chudým a obyčejným člověkem.", "section_level": 2}, {"title": "Romance: Johnův příběh.", "content": "Proslulý architekt John (Alec Baldwin) přijíždí do letního Říma se ženou a přáteli. Zhruba třicet let nazpět v něm žil a rád by oprášil vzpomínky na ztracené časy mládí, právě třeba nalezením tehdejšího příbytku. Během pátrání ve starobylých uličkách jej oslovuje student architektury Jack (Jesse Eisenberg), který v něm poznává slavného muže. K překvapení obou, mladík bydlí v hledaném domě. Rozhoduje se architekta pozvat nahoru a představit mu přítelkyni Sally (Greta Gerwigová). (V dalším vyprávění příběhu již John vstupuje do děje neočekávaně a nevysvětlitelně, promlouvá k Jackovi pravdivým zhodnocením nastalé situace; kritici vyvozovali závěr, že si buď Jack ve svých představách dovozuje, co by mu starší a zkušenější John sdělil, nebo se jednalo o znovuprožívání starých událostí v Johnově mysli.) Sally oznamuje příteli, že za nimi přijede kamarádka Monica (Ellen Page), profesí herečka, která se musí sebrat z frustrujícího rozchodu.  Podle Sally vyzařuje Monica sexuální vibrace, které účinně lámou mužská srdce. V souvislosti s návštěvou herečky předvídá John problémy, ale Jack nechápe, proč by se měl zaplétat s nejlepší přítelkyní jeho dívky. Po příletu se první rozhovor Moniky a budoucího architekta zužuje na popis hereččiných sexuálních zkušenosti s modelkou spodního prádla. Protože je Sally zaneprázdněná školou, bezostyšně Jacka žádá, aby nově příchozí ukázal krásy velkoměsta. Monica udělá na Jacka dojem znalostmi v literatuře a umění. John přitom mladíka varuje, že se právě řítí do potíží, stejně tak kritizuje její chatrnou pseudointelektuální fasádu. Přes opakovaná varování, začíná Jack podléhat dívčinu kouzlu. Sally má v plánu opuštěnou herečku spárovat s kamarádem Leonardem (Lino Guanciale). Student však k tomuto kroku pociťuje žárlivost. Jednoho večera, když doma s Monikou osiří, rozhoduje se herečka uvařit večeři, než dorazí Sally s Leonardem. Vzájemné flirtování končí polibkem na pohovce a sexem v autě.  Svedený Jack je nyní rozhodnut opustit přítelkyni a odjet s Monicou. Nepříjemnou novinu však hodlá Sally sdělit až po jejím zkouškovém období, aby mohla v klidu dostát studijním povinnostem. Po jejich absolvování si trojice vychází na oběd. Monice naznačuje, že se o rozchodu zmíní večer. Nový milenecký pár má v plánu procestovat Řecko a podívate se na Sicílii. Herečka však u oběda přijímá hovor zpoza oceánu. Právě jí byla nabídnuta role v hollywoodském trháku. Natáčení jí zabere pět měsíců v Los Angeles a Tokiu. Bez rozpaků mění plány, odkládá plánovanou cestu, a chce se plně soustředit na vysněnou příležitost. Až nyní padají studentovi klapky z očí, když uzří její povrchnost. John s ním opět kráčí k rohu uličky, kde na sebe poprvé narazili. Jejich cesty již odtud povedou jinými směry.", "section_level": 2}, {"title": "Produkce.", "content": "Impuls k natočení snímku \"Do Říma s láskou\" vzešel od římských distributorů, kteří Allenovi nabídli finanční záštitu během realizace projektu. Autor nabídku opětoval, když přivítal možnost natáčet v jím oblíbeném Věčném městě, stejně jako „\"možnost rychlého zafinancování z jediného zdroje\"“. Kontury čtyř příběhů v podobě poznámek měl již Allen v zásuvce, když je nastínil v průběhu předchozích let. Jednotlivé filmové postavy se potýkají s tématem „slávy a úspěchu“, ačkoli režisér prohlásil, že pro ně nezamýšlel konkrétní tematické propojení.  Allen film původně pojmenoval jako \"Bop Decameron\", s odkazem na věhlasnou knihu ze 14. století od Itala Giovanniho Boccaccia. Nicméně někteří odkazu na toto umělecké dílo nerozuměli a proto mu dal nový název \"Nero Fiddles\". I druhé jméno však vyvolávalo zmatení, což vedlo k třetí finální podobě \"To Rome with Love\", a to i přes Allenovo vyjádření, že tento název nenávidí.", "section_level": 1}, {"title": "Tržby.", "content": "Romantická komedie zaznamenala z hlediska Allenovy tvorby finanční úspěch, když do poloviny listopadu 2012 ve Spojených státech vydělala 16 685 867 dolarů.  K 27. listopadu 2012 dosáhly celosvětové tržby výše 73 039 208 dolarů, což představovalo čtvrtý nejvýdělečnější film Woodyho Allena.", "section_level": 1}, {"title": "Recenze.", "content": "Kritik A. O. Scott v deníku \"The New York Times\" shledal některé scény „\"uspěchané a nahodile uspořádané\"“, část dialogů označil za „\"překombinované a nedokonale nazkoušené\"“, přesto film doporučil ke zhlédnutí, když napsal: „\"Jednou z nejrozkošnějších věcí na filmu 'Do Říma s láskou' je skutečnost, jak náhodně se v něm mísí věrohodnost se surreálností, a jak nestydatě se to předvádí v čiré pošetilosti.\"“  Naproti tomu David Denby v periodiku \"The New Yorker\", do kterého řadu let přispíval i Allen, označil film za „\"lehký a rychlý, obsahující některé nejříznější dialogy a herectví, které se mu po dlouhé době podařilo převést na plátno.\"“  Jiří Peňás v deníku \"Lidové noviny\" uvedl, že Allen nepřišel s ničím novým. Přes ohranost a předvídatelnost smíchu, se přesto tvůrci podařilo vytvořit dosti gagů na to, aby se divák zasmál, jak je u Allena zvyklý a dodal: „\"Ve filmu Do Říma s láskou jede Allen opravdu po známé trase: v lahodných kulisách města, v tomto případě tedy „věčného“, se odehrává několik „věčných příběhů“, jež jsou ponořeny do sladké šťávy genia loci.\"“  Kritička Mirka Spáčilová dala filmu na stránkách \"MF DNES\" 55% hodnocení. Kritice podrobila režisérovu neúspěšnou snahu o satiru, bezcílnost bloumání městem a dodala: „\"Plnokrevnou šťavnatou výbušnost, chuť, vůně a barvy Itálie však Allen nepodchytil. Tvoří jen samovolnou příjemnou kulisu, do níž autor zasadil v podstatě nanicovaté leporelo několika vztahů s banálním vypravěčským rámcem... Ovšem kaleidoskop postav s více méně rovnocenným prostorem způsobí, že se divák k žádné z nich blíže nepřimkne, ačkoli zběžně komentované příhody několika párů mají pevné zázemí v herecké sestavě snů.\"“ Přesto ocenila některé bonmoty a herecký výkon Cameron Diazové, které přisoudila označení „Pretty Woman z Vatikánu“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Do Říma s láskou (:) je romantická filmová komedie s prvky magického realismu z roku 2012, napsaná a režírovaná Woodym Allenem, který si také zahrál jednu z rolí.", "tgt_summary": "《爱在罗马》(英语:To Rome with Love)是2012年伍迪·艾伦自编自导自演的魔幻现实主义爱情喜剧电影。影片于意大利罗马取景,2012年4月13日抢先登陆意大利院线,6月22日在洛杉矶和纽约首映,8月23日登陆香港,9月28日登陆台湾。影片展现了一场包括艾伦自己在内的群戏,剧情分成四个单独段落:一名醒来时发现自己成了大明星的文员、一名重返学生时代街头流浪生活的建筑师、一对蜜月中的夫妇和一位凭借出众的歌唱能力和一位美国歌剧导演成为姻亲的意大利葬礼布置人。", "id": 673046}
{"src_title": "Olybrius", "tgt_title": "奥利布里乌斯", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a svatba s Placidií.", "content": "Olybrius pocházel ze starobylého a vlivného italského rodu Aniciů. Podle široce přijímané hypotézy byl potomkem Anicia Hermogeniana Olybria, konzula v roce 395, jehož manželka a sestřenice Anicia Juliana se jmenovala stejně jako Olybriova dcera. Někteří historikové toto zpochybňují a namítají, že Juliana bylo běžné ženské jméno vyskytující se v rodu Aniciů, přičemž Hermogenianus zřejmě zanechal jedinou dceru, jež složila řeholní slib. Další z teorií naznačuje, že Olybriovým otcem mohl být císař Petronius Maximus.  Olybrius se oženil s Placidií, mladší dcerou západořímského císaře Valentiniana III. a jeho manželky Licinie Eudoxie. Tím došlo k navázání příbuzenství mezi předním italským aristokratickým rodem a theodosiovskou dynastií, jehož cílem mohlo být upevnění Valentinianova politického postavení. Rok konání svatby sice není znám, z tvrzení historika Priska se nicméně dovozuje, že se tak mohlo stát někdy před vypleněním Říma Vandaly v roce 455. Mocný západořímský \"patricius\" a \"magister militum\" Aetius donutil Valentiniana, aby zasnoubil Placidii za svého syna Gaudentia. Olybrius se s ní tedy nemohl oženit dříve, než Aetius v září 454 podlehl atentátu ze strany císaře. Nelze vyloučit, že sňatek se uskutečnil až po Valentinianově zavraždění v březnu 455 a následném nástupu Petronia Maxima na trůn. Maximus si v zájmu konsolidace čerstvě nabyté vlády vzal za manželku Valentinianovu vdovu Licinii Eudoxii a svého syna Palladia oženil s Valentinianovou starší dcerou Eudokií. Historikové považující Olybria za Maximova syna se proto domnívají, že svatba mezi ním a Placidií se udála někdy mezi polovinou března a koncem května 455, kdy byl Maximus zabit. Někteří současní badatelé navíc poukazují na Hydatiovu kroniku, dle níž zůstala Placidie v této době neprovdaná. Ke svatbě mezi ní a Olybriem mohlo na základě této teorie dojít až na počátku šedesátých let.", "section_level": 2}, {"title": "Kandidát Vandalů.", "content": "Po Valentinianově smrti zasáhla západořímskou říši nestabilita, již využili Vandalové, vedení králem Geiserichem, k námořní výpravě do Itálie a vyplenění Říma. Poté se vrátili do Afriky, kam vedle četných senátorů odvedli jako rukojmí i Licinii Eudoxii a obě její dcery. Byzantský kronikář Ioannes Malalas k tomu uvádí, že Olybrius se tehdy nacházel v Konstantinopoli. Podle církevního historika Euagria Scholastika měl ovšem uprchnout z Říma při příchodu Geiserichova vojska. Během svého pobytu v Konstantinopoli Olybrius projevoval silný zájem o náboženské záležitosti. Mimo jiné navštívil asketického mnicha Daniela Stylitu, jenž měl předpovědět návrat Licinie Eudoxie ze zajetí v Africe.  Zatímco se Olybrius zdržoval na Východě, na Západě pokračovalo v rychlém sledu střídání císařů. Všemocný barbarský magister militum Ricimer zavraždil v roce 461 císaře Maioriana, načež Geiserich podpořil Olybria jako jeho nástupce. Geiserichův syn Hunerich se oženil s Eudokií, starší sestrou Placidie, čímž se stal Olybriovým švagrem. Geiserich by se tedy dosazením Olybria mohl na Západě domoci značného vlivu. Vandalský král propustil Licinii Eudoxii a Placidii ze zajetí. Zároveň vystupňoval svůj tlak vůči Ricimerovi soustavným drancováním pobřežních oblastí Sicílie a Itálie. Jeho záměr ztroskotal, neboť Ricimer ustavil novým císařem povolného senátora Libia Severa.  Placidie se v Konstantinopoli shledala se svým manželem a v roce 462 mu porodila dceru pojmenovanou Anicia Juliana. Společně pak nechali renovovat kostel svaté Euphemie, založený Placidiinou matkou Eudoxií. I přes Geiserichovy zjevné sympatie východní císař Leon I. poctil Olybria v roce 464 úřadem konzula. Když Libius Severus roku 465 zemřel, Geiserich získal opět příležitost k prosazování Olybria na uvolněný západní trůn. Leon nicméně s Ricimerovým svolením vybral za císaře Západu východního aristokrata Procopia Anthemia, s jehož pomocí hodlal vést válku proti Vandalům. V reakci na Anthemiovo jmenování vandalský král pokračoval v ničivém pustošení římského území.", "section_level": 2}, {"title": "Získání trůnu.", "content": "Olybrius setrval na Východě až do roku 472, kdy ho Leon vyslal do Itálie jako představitele římského senátu, aby tam urovnal nepřátelství mezi Anthemiem a Ricimerem. Jejich postupně se prohlubující odcizení přerostlo na počátku tohoto roku v otevřený konflikt, během něhož Ricimer několik měsíců obléhal Anthemia v Římě. Olybrius se měl potom odebrat do Afriky ke Geiserichovi, jehož měl přimět k usmíření s Leonem. Jakmile Olybrius odcestoval na západ, Leon poslal tajný dopis, v němž vybízel Anthemia, aby ho odstranil. Ricimerovy stráže v Portu ale tento dopis zadržely a předaly generálovi. Ten ho ukázal Olybriovi, čímž ho přesvědčil, aby přijal vládu.  Prameny se poněkud rozcházejí ohledně časové posloupnosti událostí vztahujících se k Olybriově intronizaci. Malalas popisuje, že Anthemius byl zabit v bazilice svatého Petra, načež Ricimer se souhlasem senátu ustavil Olybria za císaře. Podle dalších pramenů ho však generál dosadil na trůn ještě před tím, než byl Anthemius v červenci 472 zabit. Novodobí badatelé se vesměs shodují, že Ricimer prohlásil Olybria císařem proti Anthemiovi v dubnu 472. Olybrius, prominentní italský senátor, představoval pro tamější aristokracii mnohem přijatelnějšího kandidáta než Řek Anthemius. Jeho kontakty s Geiserichem mohly navíc posloužit k ukončení devastujícího nepřátelství s Vandaly.", "section_level": 2}, {"title": "Krátká vláda a smrt.", "content": "O Olybriově panování se nedochovaly téměř žádné informace. Jedinou zaznamenání hodnou událostí byla Ricimerova smrt v srpnu 472 a následné povýšení jeho synovce Gundobada do hodnosti patricius a magister militum. Olybrius se i nadále zabýval patrně jen náboženskými otázkami, což naznačují jím ražené zlaté mince. V rozporu s dosavadními zvyklostmi nechal razit solidy nesoucí křesťansky znějící nápis \"Salus Mundi\" („Blaho světa“) namísto tradičního \"Salus Reipublicae\" („Blaho státu“). Tuto zásadní změnu pravděpodobně inicioval sám císař, dávající tímto způsobem najevo svoji zbožnost.  Šest nebo sedm měsíců po nástupu na trůn Olybrius zemřel na vodnatelnost. Nejasnosti panují ohledně data jeho skonu, k němuž mělo dojít 22. října, případně 2. listopadu 472. O několik měsíců později učinil Gundobad Olybriovým nástupcem vojenského velitele Glyceria.  Olybrius představuje ukázkový příklad jednoho ze stínových císařů, vládnoucích Západu na sklonku jeho existence. O bezvýznamnosti jeho panování svědčí to, že většina pramenů zmiňuje nanejvýš jeho začátek a konec. Prokopios z Kaisareie ho dokonce zaměňuje s Juliem Nepotem. Navzdory tomu se tato efemérní postava římských dějin dočkala uměleckého ztvárnění v opeře \"Flavio Anicio Olybrio\", zkomponované na počátku 18. století italským skladatelem Nicolou Porporou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Anicius Olybrius († 22. října nebo 2. listopadu 472) byl západořímský císař od dubna 472 do své smrti.", "tgt_summary": "奥利布里乌斯(Anicius Olybrius,—472年),罗马帝国西部的皇帝(472年在位仅七个月)。", "id": 1471637}
{"src_title": "Anna Lindhová", "tgt_title": "安娜·林德", "src_document": [{"title": "Politická kariéra.", "content": "Již ve 12 letech se začala politicky angažovat, když vstoupila do mládežnické organizace sociálnědemokratické strany (\"Sveriges Socialdemokratiska Ungdomsförbund\") a účastnila se protestů proti válce ve Vietnamu. Na Uppsalské univerzitě vystudovala roku 1982 právo. O rok později byla prvně zvolena do parlamentu. Roku 1984 se stala první ženskou předsedkyní \"Sveriges Socialdemokratiska Ungdomsförbund\" a silně se věnovala zahraničně-politickým tématům, zejména boji za odzbrojení během Studené války. Roku 1994 ji premiér Ingvar Carlsson prvně pozval do vládního kabinetu a pověřil ji řízením ministerstva životního prostředí. Zde proslula svými iniciativami, které vedly k první legislativě Evropské unie proti nebezpečným chemickým látkám v průmyslu a proti tzv. kyselým dešťům. Roku 1998 ji premiér Göran Persson jmenoval ministryní zahraničí. V roce 2001 během švédského předsednictví Evropské unii se silně angažovala při kosovsko-makedonské krizi. Těsně před smrtí, v roce 2003, tvrdě bojovala za přijetí eura ve Švédsku a byla hlavní tváří kampaně propagující toto přijetí.", "section_level": 1}, {"title": "Vražda.", "content": "10. září 2003 byla při nákupu v obchodě \"Nordiska Kompaniet\" v centru Stockholmu pobodána neznámým mužem. Kupovala si právě nové boty pro televizní debatu k referendu o přijetí eura, jež se měla odehrát druhý den (referendum pak za 4 dny, 14. září). Ač byla ve funkci ministryně zahraničí, nebyla v obchodě chráněna bodyguardem, což vyvolalo posléze údiv veřejnosti a řadu spekulací. Po útoku byla ihned převezena do univerzitní nemocnice \"Karolinska\". Podstoupila sérii zákroků, nicméně v půl šesté ráno 11. září zemřela. Útočníkovi se z obchodu podařilo útéct. Zachytila ho ovšem bezpečnostní kamera. Fotografii z ní švédská policie zveřejnila dva dny po útoku. 16. září zadržela Mijailo Mijailoviće, Srba narozeného ve Švédsku, a obvinila ho z vraždy Anny Lindhové. 6. ledna 2004 se Mijailović přiznal. 23. března 2004 ho soud poslal na doživotí do vězení. Nepomohlo mu ani to, že se zřekl švédského občanství a žádal o vydání do své vlasti - do Srbska. O politických motivech jeho činu se silně spekulovalo, švédský tisk například zveřejnil fotografii, na níž Mijailović naslouchá na mítinku pravicové Lidové liberální strany (\"Folkpartiet liberalerna\") jejímu předsedovi Larsi Leijonborgovi těsně před atentátem, avšak sám Mijailović jakýkoli politický motiv popřel, stejně jako to, že by při vraždě hrál roli jeho balkánský původ. Oficiální závěr vyšetřování byl, že vražda nebyla politickou, ač byl Mijailović shledán psychicky zdravým. Vznikla též řada konspiračních teorií (neonacistické či sionistické spiknutí apod.) Referendum o euru se konalo v původním termínu, a navzdory obavám odpůrců eura, že sympatie k zavražděné Lindhové výsledky ovlivní, přijetí eura bylo v hlasování odmítnuto.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ylva Anna Maria Lindhová (19. červen 1957, Enskede – 11. září 2003, Stockholm) byla švédská politička, představitelka Sociálnědemokratické strany, v letech 1994–1998 ministryně životního prostředí, 1998-2003 ministryně zahraničí Švédska. V roce 2003, ve svých 46 letech, se stala obětí atentátu.", "tgt_summary": "于娃·安娜·马利亚·林德(,1957年-6月19日-2003年-9月11日)是瑞典社会民主工党政治人物。林德于1984至1990年任社会民主青年团主席,1982至1985、1998至2003年间任议会议员。林德于1994年任职环境大臣,后来于1998年获首相约兰·佩尔松晋升为外交大臣,很多人认为她将会担任下一任首相。", "id": 594119}
{"src_title": "Fang Siao-žu", "tgt_title": "方孝孺", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Fang Siao-žu používal zdvořilostní jméno Si-č’ () a Si-ku (), též byl nazyán mistr Čeng-süe (). V letech 1644/1645 obdržel posmrtné jméno Wen-čeng ().", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Fang Siao-žu se narodil roku 1357, pocházel z okresu Ning-chaj (tehdy v prefektuře Tchaj-čou) v provincii Če-ťiang. Jeho otec Fang Kche-čchin zahynul ve vězení roku 1376; císař Chung-wu tehdy přikázal zatknout a popravit řadu úředníků, když shledal běžné praktiky užívané při účtování daní nepřijatelným zneužitím pravomoci.  Studoval u Sung Liena. Už jako student vynikl literárním talentem. Úřední kariéru začal roku 1392 ve funkci vedoucího škol prefektury Chan-čung na jihozápadě provincie Šan-si. Po několika měsících byl přeložen do hlavního města. Roku 1397 už jako přední znalec učení \"tao-süe\" (neokonfucianismu) vydal své sebrané spisy. Ze soustředění na veřejnou činnost a „nápravu světa“ vyplývala i jeho kritičnost vůči buddhismu a taoismu, které považoval za nedostatečně aktivistické.  Roku 1398 ho nový císař Ťien-wen povolal do akademie Chan-lin. Získal si císařovu důvěru a společně s Chuang C’-čchengem a Čchi Tchajem byl pověřen celkovým vedením správy říše Ming; v debatách s panovníkem stanovovali vládní politiku a dozírali na její realizaci. Prakticky (byť ne formálně) zaujímali pozici kancléřů (či prvních spoluministrů). Fang Siao-žu a jeho kolegové provedli řadu změn v názvech, struktuře a kompetencích ústředních úřadů, mimo jiné povýšili status šestice ministerstev a konfuciánských učenců v akademii Chan-lin. Opírali se přitom o staré vzory z \"Čouských obřadů\" (\"Čou-li\") a \"Meng-c’\". Rovněž provedli úpravy daní: snížili vysoké daně v Ťiang-nanu a omezili výhody buddhistických a taoistických klášterů.  Snaha o likvidaci vojenské a politické moci knížat, císařových strýců, roku 1399 vyprovokovala povstání nejvlivnějšího z nich, Ču Tiho. Ču Ti v následující občanské válce zvítězil a roku 1402 dobyl hlavní město říše, Nanking, přičemž císař Ťien-wen zmizel, patrně zahynul.  Ču Ti se stal novým císařem a zahájil očistu státní správy od Ťien-wenových stoupenců. Fang Siao-žua se přes jeho vysoké postavení čistka týkat neměla, Ču Ti totiž již dříve slíbil svému rádci Tao Jenovi, že Fangovi neublíží. Nechal si ho předvést a nabídl mu setrvání ve státní službě. Fang však novému císaři vyčetl vzpouru a požadoval nastolení Ťien-wenova syna. Údajně poté Ču Ti přikázal Fangovi sepsat provolání k národu oznamující jeho nástup na trůn, což Fang odmítl, s tím, že raději zemře, než aby sloužil uzurpátorovi. Byl popraven, popraven byl i široký okruh jeho příbuzných, přátel a žáků, celkem 873 lidí.  Po popravě bylo jeho dílo zakázáno, ale jeho památka přežila a od roku 1460 byla jeho díla opět publikována. Byl ctěn jako vzor služebníka věrného pánovi za každých okolností. Císař Ču Jou-sung z dynastie Jižní Ming (vládl 1644–1645) ho na znamení úcty poctil posmrtným jménem Wen-čeng ().", "section_level": 1}], "src_summary": "Fang Siao-žu (; 1357–1402) byl čínský konfuciánský učenec a přední rádce Ťien-wena, druhého císaře říše Ming. Po svržení Ťien-wena odmítl sloužit novému císaři Jung-lemu a ten ho nechal popravit.", "tgt_summary": "方孝孺(1357年-1402年-7月25日),字希直,又字希古,号逊志,南明弘光帝追谥文正,浙江宁海县(今属浙江宁波市)人。斋名逊志斋,蜀献王朱椿改之为正学,故世称正学先生。明朝建文年间重臣,文学家、思想家,和宋濂、刘基合称「明初散文三大家」。后因参与组织削藩,靖难之变后拒绝与朱棣合作,帮其写即位诏书,因此让成祖不满,所以诛了方孝孺十族(含弟子、门生),为历史之最。", "id": 118688}
{"src_title": "P-adické číslo", "tgt_title": "P進數", "src_document": [{"title": "Neformální zavedení.", "content": "Předpokládejme \"p\" prvočíslo. Jakékoliv celé číslo \"n\" můžeme vyjádřit v soustavě o základu \"p\", tedy získat „číslice“ formula_1 takové, že Tedy například 13 je v dvojkové soustavě formula_3, v trojkové soustavě je formula_4.  Na základě takového zápisu můžeme pomocí celých čísel definovat čísla racionální (a posléze reálná), totiž když povolíme nekonečně číslic za řádovou čárkou a tedy nekonečné součty Operace s nekonečnými součty předpokládá možnost definovat limity, jejichž definice je závislá na metrice. Můžeme pak například 1/3 zapsat v pětkové soustavě jako limitu posloupnosti formula_6. Naopak celým číslům v těchto vyjádřeních odpovídají právě ta čísla, která mají za řádovou čárkou jenom nuly, neboli formula_7  V případě p-adických čísel naopak povolíme nekonečné součty v podobě: kde \"k\" je nějaké celé číslo, které nemusí být kladné. Lze dodefinovat rovnost těchto součtů tak, že vytvoříme těleso. Podobně jako předtím lze mluvit o \"celých číslech\" — p-adická celá čísla jsou právě ta, která mají pro záporná \"i\" nulové koeficienty formula_9. Podokruh p-adických celých čísel bývá značen Z (tedy stejně, jako bývají často značena konečná prvotělesa v modulární aritmetice, což je ovšem zcela odlišná záležitost!)  Zatímco u reálných čísel může být nekonečný jejich rozvoj doprava, „za řádovou čárkou“, u p-adických čísel může být nekonečný rozvoj doleva. Například 1/3 má v p-adické soustavě o základu 5 nekonečný rozvoj 2, 32, 132, 3132, 13132, 313132,...1313132. Vynásobením (s ohledem na povahu zápisu v řádu 5) tohoto nekonečného součinu totiž získáváme...0000001. Zajímavé také je, že toto číslo neobsahuje žádné číslice za řádovou čárkou, jedná se tedy o 5-adické celé číslo.", "section_level": 1}, {"title": "Formální konstrukce.", "content": "P-adická čísla je možné formálně zkonstruovat více způsoby. Následující postup je bližší analýze.  Reálná čísla je možné definovat jako třídy ekvivalence Cauchyovských posloupností racionálních čísel; tím je také dána možnost zapisovat 1 jako 1,0000... nebo 0,999... Definice Cauchyovských posloupností je možná jen v metrickém prostoru a je závislá na definované metrice. Změníme-li tedy definici metriky, můžeme získat analogickou konstrukcí něco jiného než obvyklá reálná čísla.  Metrika, pomocí které jsou konstruována reálná čísla, je takzvaná eukleidovská metrika, která má v jednorozměrném prostoru racionálních čísel podobu známé školské absolutní hodnoty.  Pro dané prvočíslo \"p\" budeme definovat \"p-adickou absolutní hodnotu\" na racionálních číslech takto: Pro každé nenulové racionální číslo \"x\" existuje jednoznačně dané celé číslo \"n\", pro které můžeme zapsat kde ani jedno z celých čísel \"a\" a \"b\" není dělitelné \"p\". Pokud není čitatel ani jmenovatel \"x\" dělitelný \"p\", pak je \"n\" rovno 0. Nyní můžeme definovat \"p-\"-adickou absolutní hodnotu:  Například pro formula_13 máme  Podle Ostrowského věty platí, že každá zobecněná absolutní hodnota na racionálních číslech odpovídá buď eukleidovské absolutní hodnotě, triviální absolutní hodnotě, nebo \"p\"adické absolutní hodnotě pro nějaké \"p\". Tím je dáno, že z hlediska normy konstrukcí \"p\"-adických těles vyčerpáváme všechna možná další rozšíření racionálních čísel.  Na základě \"p\"-adické absolutní hodnoty lze definovat metriku Těleso \"p\"-adických čísel Q je pak možné definovat jako zúplnění metrického prostoru (Q,d), jeho prvky jsou třídy cauchyovských posloupností, kde dvě posloupnosti jsou ekvivalentní, právě když jejich rozdíl konverguje k nule. Tímto způsobem vznikne úplný metrický prostor, který je zároveň tělesem a obsahuje racionální čísla.  Dá se ukázat, že každý z prvků vzniklého tělesa lze jednoznačným způsobem zapsat ve tvaru kde \"k\" je nějaké celé číslo a každé z čísel \"a\" je z množiny {0,..., \"p\" - 1}. Tato posloupnost konverguje v metrice d.  Vzniklé těleso je lokální těleso.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Okruh p-adických čísel je inverzní limitou konečných okruhů Z/\"p\"Z, ovšem má nespočetně prvků a má mohutnost kontinua. Stejně tak je nespočetné těleso Q. Okruh endomorfismů Prüferovy \"p\"-grupy hodnosti \"n\", značený Z(\"p\"), odpovídá maticovému okruhu matic řádu \"n\" nad \"p\"-adickými celými čísly a občas bývá nazýván Tateův modul.  Těleso p-adických čísel obsahuje čísla racionální a je charakteristiky 0. Není možné z něj vytvořit uspořádané těleso.  Definujme topologii τ na Z tak, že za její bázi určíme všechny množiny tvaru U(n) = {n + λ p, kde λ náleží do Z a \"a\" do N}. Pak Z je zkompaktněním Z vzhledem k odvozené topologii. Relativní topologie na Z coby podmnožině Z se nazývá p-adickou topologií na Z. Na rozdíl od reálných čísel, které mají jediné vlastní algebraické rozšíření, totiž komplexní čísla, která jsou již algebraicky uzavřená, je algebraický uzávěr p-adických čísel nekonečného stupně, navíc Q má nekonečně mnoho navzájem neekvivaletních algebraických rozšíření. Další odlišnost je v tom, že algebraický uzávěr Q není úplný. Jeho metrické zúplnění se označuje C a je algebraicky uzavřené.  Těleso C je izomorfní tělesu komplexních čísel, můžeme se na něj tedy dívat jako na komplexní čísla doplněná o nezvyklou metriku. Existence zmíněného izomorfismu byla dokázaná nekonstruktivně a důkaz počítá s platností axiomu výběru; součástí důkazu tedy není nalezení příkladu řečeného izomorfismu.  Těleso \"p\"-adických čísel obsahuje \"n\"-té cyklotomické těleso tehdy a jen tehdy, když \"n\" dělí \"p\"–1. Například \"n\"-té cyklotomické těleso je podtělesem Q tehdy a jen tehdy, když \"n\"= 1, 2, 3, 4, 6 nebo 12.  Na rozdíl od tělesa reálných čísel jsou nad \"p\"-adickými čísly nekonstantní funkce, jejichž derivací je nulová funkce, například:  Těleso Q je lokálně kompaktní Hausdorffův prostor.", "section_level": 1}], "src_summary": "P-adická čísla (značená Q) jsou číselná struktura používaná v matematice, zejména v teorii čísel. Jsou definována pro libovolné prvočíslo \"p\". přičemž pro různá \"p\" se jedná o různé struktury, které rozšířují racionální čísla jiným způsobem než klasická čísla reálná a komplexní. Písmeno \"p\" v názvu je tedy proměnná, do které můžeme dosazovat různé konstanty a tak získáme \"2-adická čísla\", \"3-adická čísla\", \"5-adická čísla\" atp.", "tgt_summary": "formula_1进数(英语:p-adic number),是数论中的概念,也称作局部数域,是有理数域拓展成的完备数域的一种。这种拓展与常见的有理数域formula_2到实数域formula_3、复数域formula_4的数系拓展不同,其具体在于所定义的“距离”概念。formula_1进数的距离概念建立在整数的整除性质上。给定素数formula_1,若两个数之差被formula_1的高次幂整除,那么这两个数距离就“接近”,幂次越高,距离越近。这种定义在数论性质上的“距离”能够反映同余的信息,使formula_1进数理论成为了数论研究中的有力工具。例如安德鲁·怀尔斯对费马大定理的证明中就用到了formula_1进数理论。", "id": 559445}
{"src_title": "Vývoj M26 Pershing", "tgt_title": "T20中型戰車", "src_document": [{"title": "Návrh a vývoj.", "content": "Téměř okamžitě poté co byl střední tank M4 Sherman standardizován, US Ordnance Department začala s vývojem jeho nástupce. V tuto dobu již tato organizace pracovala na návrhu těžce pancéřovaného pěchotního tanku, který měl využívat části tanku M4 a byl vyvíjen pro britskou armádu. Nový projekt byl odstartován 25. Května 1942, jehož původní značení bylo M4X.  S počátkem vývoje tanku T20 US Ordnance Department vyvinula 3 typy středních tanků založených na návrhu tanku T20. Typ T20, T22 a T23. Hlavní rozdíl mezi typy T20, T22 a T23 byl výběr převodovky.Typ T20 využíval převodovku s Hydrodynamickým měničem momentu, typ T22 využíval 5 rychlostní mechanickou převodovku podobnou převodovce v tanku M4 typ T23 využíval elektricky řízenou převodovku. U všech modelů byla převodovka přesunuta do zadní části tanku, což zkrátilo délku hnací hřídele. Špatné umístění hnací hřídele na tancích typu M3 a M4 mělo za následek zvýšení výšky vozidla díky výše umístěné věži.  S každým novým vzniklým prototypem tanku ze série T20 bylo navrženo a vyzkoušeno různé vybavení a doplňky tanku včetně nových podvozků tanku. Například v raných verzích tanku T20 byl použit nový podvozek na principu Horizontálního spirálního pérování (HVSS), který byl později montován na tank M4A3 Sherman, zatímco pozdější typ T20E3 měl podvozek na principu torzních tyčí.", "section_level": 1}, {"title": "Střední tank T20.", "content": "Motor Ford GAN V8 s hydrodynamickým měničem momentu, převodovkou typu Hydra-matic a podvozkem s horizontálním spirálním pérováním, vybavený 76 mm kanónem M1.  T20E1: Vybavený 75mm automatickým kanónem a horizontálním spirálním pérováním. Tato verze byla později zrušena a věž byla použita na tank T22E1.  T20E2: Vybavený 3palcovým dělem a odpružením pomocí torzních tyčí. Dokončeno jako T20E3  T20E3: Vybavený 76mm kanónem a odpružením pomocí torzních tyčí.  Z výše uvedených byl vyroben pouze typ T20 a T20E3. Typ T20E3 byl vyroben z typu T20E2. Série T20 byla shledána jako nevhodný kandidát na pozemní boje z důvodu úniku oleje z převodovky a přehřívání motorů.", "section_level": 1}, {"title": "Lehký tank T21.", "content": "Nebyl to přímo vývoj spjatý s vývojem středních tanků T20, ale podobou a vzhledem jsou si podobné. Tank T21 byl návrh tanku, který měl být nástupcem lehkých tanků M3 a M5 Stuart. Byl založen na trupu a podvozku středních tanků typu T20, ale jehož pancéřování bylo jen 30 mm. Byl osazen dělem ráže 76 mm a vážil 24 tun. Návrh byl připraven, ale tank byl shledán jako příliš těžký na zařazení do třídy lehkých tanků. Nakonec byl koncept tanku T21 nahrazen programem pro vývoj tanku T24, který byl později standardizován jako tank M24 Chaffee.", "section_level": 1}, {"title": "Střední tank T22.", "content": "Motor Ford GAN V8 s mechanickou převodovkou z tanku M4.  T22: Vybavený 76mm kanónem a podvozkem s horizontálním spirálním pérováním.  T22E1: Vybavený kanónem ráže 75mm s nabíjecím automatem a horizontálním spirálním pérováním.  T22E2: Vybavený 3palcovým dělem a odpružením pomocí torzních tyčí.  Byl vyroben pouze jeden prototyp tanku T22. Typ T22E1 byl původní tank T22 s věží z typu T20E1. Typ T22E2 vybavený 3 palcovým dělem a odpružením pomocí torzních tyčí nebyl nikdy vyroben. Úpravy a přesunutí převodovky přinesly značné problémy, které vedly ke zrušení programu pro vývoj tanků T22. Automatický kanón ráže 75 mm byl prvně otestován na tomto tanku, jehož maximální palebná rychlost byla 20 ran za minutu, nicméně v prosinci roku 1944 byl vývoj tohoto děla přerušen z důvodu jeho nespolehlivosti. K tomuto nedostatku taktéž přispěla nutnost výroby děl s vyšším kalibrem.", "section_level": 1}, {"title": "Střední tank T23.", "content": "Motor Ford GAN V8 s elektrickou převodovkou.  T23: Vybaven 76mm kanónem a vertikálním spirálním pérováním.  T23E3: Vybaven 76mm kanónem a odpružením pomocí torzních tyčí.  T23E4: Vybaven 76mm kanónem a horizontálním spirálním pérováním.  Taktéž jako typ T20 a T22, byl typ T23 s 75 mm automatickým kanónem a 3 palcovým dělem plánován, ale nikdy nebyl zkonstruován. Typ T23 byl jako první z prototypů série T20,T22 a T23 zkonstruován s uspokojivým výsledkem výborné manévrovatelnosti. Návrh a vývoj tanku byl v květnu roku 1943 označen jako \"limitovaná edice\" a bylo objednáno 250 kusů tanků typu T23, nicméně jeho návrh nebyl nikdy standardizován a tank T23 nebyl nikdy použit v přední línii. Vyrobené modely vybavené věží T80 byly později využity jako modifikovaná forma tanku M4 s lepším dělem. Tank T23 nebyl nikdy poslán do služby, částečně z důvodu nevyzkoušeného systému převodovky a částečně z důvodu špatného rozložení váhy tanku. Při pokusu napravit tyto nedostatky byl objednán nový typ T23E3 s odpružením pomocí torzních tyčí a typ T23E4 s horizontálním spirálním pérováním. Návrh typu T23E4 byl přerušen před dokončením, ale typ T23E3 byl dokončen a odpružení pomocí torzních tyčí snížilo zátěž tanku o 20% v porovnání s typem T23.", "section_level": 1}, {"title": "Střední tank T25.", "content": "T25: Vybaven 90mm kanónem T7 a horizontálním spirálním pérováním.  T25E1: Vybaven 90mm kanónem M3 a horizontálním spirálním pérováním.", "section_level": 1}, {"title": "Střední tank T26, později M26 Pershing.", "content": "T26: Vybaven 90mm kanónem M3 a odpružením pomocí torzních tyčí.  T26E1: Vybaven 90mm kanónem M3 a odpružením pomocí torzních tyčí.  T26E2 / M45: Vybaven 105mm houfnicí M4 a odpružením pomocí torzních tyčí.  T26E3 / M26 Pershing: Vybaven 90mm kanónem M3 a odpružením pomocí torzních tyčí.  T26E4 Super Pershing: Vybaven 90mm kanónem T15E1 nebo T15E2 a odpružením pomocí torzních tyčí.  T26E5: Vybaven 90mm kanónem M3 a odpružením pomocí torzních tyčí.", "section_level": 1}, {"title": "M27.", "content": "S jejich 76 mm kanóny, odpružením pomocí torzních tyčí a nízkým profilem tanku byly typy T20E3 a T23E3 srovnatelné s ruským tankem T-34, který měl 85 mm kanón a taktéž později i německé tanky Panzer IV. Oproti těmto návrhům se stal tank M4 Sherman zastaralým a Ordnance Department požadovala, aby byly tanky typu T20E3 a T23E3 standardizovány jako M27 a M27B1 (Červenec 1943). Požadavek byl ale odmítnut a návrh se nikdy nezačal masově vyrábět.", "section_level": 1}], "src_summary": "Střední tank T20 byl první prototyp ze série středních tanků navržených Spojenými státy během druhé světové války jakožto nástupce středního tanku M4 Sherman. Jeho vývojem vznikl tank T23, který byl později přezbrojen 90mm kanonem a vznikl tak tank T25. Tank T26 používal odpružení pomocí torzních tyčí, později byl vylepšen na T26E3 a standardizován jako M26 Pershing.", "tgt_summary": "T20中型战车(英语:T20 Medium Tank)是美国于第二次世界大战期间所研制的一款的中战车,计划用于取代M4雪曼战车。T20在经过长期发展后,衍生出M27中型坦克,并以这些开发基础,最终发展出M26潘兴坦克。", "id": 1774771}
{"src_title": "Marcel Breuer", "tgt_title": "马塞尔·布劳耶", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Pro své kolegy byl znám pod přezdívkou \"Lajkó (/ˈlaɪkoʊ/ LY-koh: zkomolenina jeho prostředního jména)\". V 20. letech 20. století studoval na známé německé umělecké škole Staatliches Bauhaus, založenou Walterem Gropiusem po první světové válce, která zároveň představovala jednu z nejvýznamnějších architektonických staveb ve směru Bauhaus. Škola prosazovala studijní plán, který tvořily poznatky z umění, řemesel a technologie. Breuer nastoupil jako jeden z nejmladších studentů školy, Walter Gropius ho označil za talentovaného a tak posléze Marcel Breuer získal pozici vedoucího truhlářské dílny. Na škole vyučoval po boku osob, jako třeba Paul Klee, Josef Albers, či Wassily Kandinsky. Tvořil v Berlíně, navrhoval domy a komerční prostory. Po nástupu nacistů k moci, se v 30. letech odstěhoval z Německa do Švýcarska a v roce 1936 do Londýna. V roce 1937 Gropius přijal pozici předsedy Harvardovy postgraduální školy designu a Breuer následoval svého mentora a společně vybudovali fakultu architektury. Do značné míry ovlivnily americký styl navrhování moderních domů. Jedním z nejzachovalejších příkladů Breuerova nábytkového a interiérového designu v tomto období je Frankův dům v Pittsburghu, navržený spolu s Gropiusem jako Gesamtkunstwerk. Dále spolupracovali na designu několika domů v okolí Bostonu. Roku 1941 se jeho pracovní vztah s Gropiusem rozpadl, pravděpodobně se Breuer snažil vymanit z vlivu Gropiuse, jenž byl z dvojice architektů stále známější. Založil si vlastní architektonickou kancelář. V roce 1946 odešel z Harvardu a založil si kancelář v New Yorku. První jeho dokončené dílo po válce byl Geller House na Long Islandu. Pro prostornou dřevěnou konstrukci byl novináři dům označen jako \"dům budoucnosti\". V roce 1953 vyhrál se soutěžním návrhem pro budovu UNESCO v Paříži.  Byl průkopníkem trubkového ocelového nábytku, později začal experimentovat i s dřevem, překližkou a hliníkem. Jeho pravděpodobně nejznámějším dílem se stala tzv. \"Wassilyho židle\" (1925-26).", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Zlatá medaile AIA (anglicky \"AIA Gold Medal\") je ocenění, které uděluje American Institute of Architects a řídí se sborem ředitelů AIA, který tuto cenu uděluje významné práci s trvalým dopadem na teorii a praxi v architektuře. Je to nejvyšší cena, kterou tento institut uděluje. V posledních letech toto ocenění zastiňuje populárnější Pritzkerova cena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marcel Lajos Breuer (21. května 1902, Pécs – 1. července 1981, New York), byl německo-americký architekt a designér nábytku maďarského původu. Patřil mezi významné modernisty, tvořil zejména standardní a jednoduché formy. Měl židovské kořeny, narodil se v Maďarsku, delší dobu studoval a pracoval v Německu a později, až do konce svého života, v USA.", "tgt_summary": "马塞尔·拉约什·布劳耶(Marcel Lajos Breuer; ;1902年-5月21日-1981年-7月1日)是一位匈牙利裔现代主义设计师、建筑师,是20世纪主要的现代主义艺术家之一。", "id": 2983293}
{"src_title": "Tři mušketýři (seriál)", "tgt_title": "火枪手 (电视剧)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Příběh se odehrává v Paříži v období 17. století. Známá skupina mušketýrů ve složení D'Artagnan (Pasqualino), Athos (Burke), Aramis (Cabrera) a Porthos (Charles) zde hájí spravedlnost a hrdinskými činy přivádějí k šílenství hlavního soupeře kardinála Richelieu, s nímž bojují o přízeň krále Ludvíka XIII.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Natáčení bylo rozděleno do bloků po dvou dílech, přičemž každý z nich byl svěřen jinému režisérovi. Hlavním režisérem je Toby Haynes, který pro BBC natáčel například seriál \"Sherlock\".  Natáčení probíhalo od března 2013 z velké části v České republice, mimo jiné v Praze, ve Slavkově u Brna, v Kroměříži, na hradě Švihov a Zvíkov, v klášteře Doksany, pevnosti Terezín nebo na zámcích Kačina,  Dobříš, Ploskovice a Hluboká. V Doksanech vznikla hlavní mušketýrská základna, do níž se filmaři vrátili i k natáčení druhé řady. Ta se v roce 2014 točila např. i v pražském Strahovském klášteře či v Prachovských skalách.  Během půlročního natáčení první řady v roce 2013 se produkce chystala vynaložit v České republice na službách, nájmech a mzdách asi 230 milionů korun. Václav Mottl z Czech Anglo Productions na začátku roku 2013 uváděl, že si tvůrci vybrali natáčení v českých lokacích kvůli zdejšímu velkému množství kulturních památek, profesionalitě českého filmového štábu i státní podpoře ve formě 20% vratky nákladů vynaložených za natáčení. Česká produkční společnost na natáčení spolupracovala s BBC Worldwide. Aleš Borovan později uvedl, že při natáčení první řady od března do října 2013 bylo z celkového rozpočtu 408 milionů korun vyčleněno pro televizní produkci v ČR celkem 253 milionů korun.  V souvislosti s českým natáčením televize Prima spolu s Lidovými novinami vydala jako součást marketingové kampaně mapu lokací.", "section_level": 1}, {"title": "České znění.", "content": "V roce 2014 pro televizi Filmbox připravilo český dabing Studio Soundwave s překladem Ivana Kotmela v režii Martina Těšitele. V roce 2015 pak pro televizi Prima vyrobila české znění společnost Médea Promotion Dabing s překladem Blanky Dobré v režii Filipa Jančíka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tři mušketýři (v anglickém originále The Musketeers) je britský dramatický televizní seriál vysílaný od ledna 2014 do srpna 2016 na stanici BBC One. Televize původně oznámila, že premiéru si seriál odbude již závěrem roku 2013, nicméně nakonec došlo k přesunu. Příběh vychází ze známé románové předlohy Alexandra Dumase, nedrží se však věrně Dumasova příběhu, nýbrž do něj vnesla moderní pojetí. První, druhá i třetí řada seriálu mají po 10 dílech.", "tgt_summary": "三剑客与达太安(英语:The Musketeers)是一部英国制作的法国历史题材动作电视连续剧。", "id": 2781135}
{"src_title": "Funkční magnetická rezonance", "tgt_title": "功能性磁共振成像", "src_document": [{"title": "Magnetické vlastnosti jádra.", "content": "Atomové jádro se skládá z nukleonů (protonů a neutronů). Protony neustále rotují kolem své vlastní osy a tento pohyb je označován jako spin. Každá nabitá částice, která se pohybuje, vytváří ve svém okolí magnetické pole a vykazuje magnetický moment. Protony si lze tedy představit jako miniaturní magnety. Atomová jádra se sudým nukleonovým číslem se nechovají ke svému okolí magneticky, protože se jejich magnetické momenty ruší a nelze je využít pro MR zobrazování. Atomová jádra s lichým nukleonovým číslem si svůj magnetický moment zachovávají. Charakteristickým zástupcem této skupiny je atom vodíku H, který má jeden proton a vykazuje relativně velký magnetický moment. V organismu je více než 60 % vody a H je tedy nejvhodnějším objektem pro MR zobrazování. Dalšími zástupci jsou C, F, Na, P. Za normálních okolností je orientace rotačních os protonů (jejich magnetických pólů) ve tkáních nahodilá, magnetické momenty jednotlivých jader se tedy navzájem ruší a tkáň se navenek jeví nemagneticky. Vložíme-li tkáň do silného magnetického pole, uspořádají se rotační osy protonů rovnoběžně se siločárami vnějšího magnetického pole. Větší počet z nich je v poloze, kdy jejich magnetický moment je orientován souhlasně (paralelně) s vektorem vnějšího magnetického pole a menší počet protonů je energeticky náročnější a proto je jich méně než polovina. Tato „nerovnováha“ způsobí, že tkáň vykazuje celkový magnetický moment a navenek se chová magneticky. Tato vlastnost je základním principem MR.  Jednotlivé tkáně mají různou biochemickou strukturu, tedy různé zastoupení protonů a navenek se projevují různě velikými magnetickými momenty a dávají tak informaci o svém složení. Protony umístěné v magnetickém poli konají kromě svého původního rotačního pohybu (spin) ještě pohyb precesní – po plášti rotačního kužele. Frekvence precesního pohybu, tzv. Larmorova frekvence, závisí na magnetických vlastnostech daného jádra vyjádřených v tzv. gyromagnetickém poměru a na intenzitě vnějšího magnetického pole.", "section_level": 1}, {"title": "Princip.", "content": "Princip NMR (nukleární magnetická rezonance) spočívá v tom, že je-li rotující jádro umístěno v konstantním magnetickém poli B0, dojde ke srovnání magnetických momentů (os rotace) s vnějším magnetickým polem a osa jádra bude lehce rotovat kolem směru působícího pole B0. Tento pohyb vzniká při každé změně působícího magnetického pole, dokud se jádro v dané poloze neustálí. Pokud vnější pole přestane působit, vrací se jádro do své původní klidové polohy. Pokud se přidá druhé kolmo působící (transverzální) pole BT, začne jádro opět rotovat. Aby byla jádra udržena ve stálém pohybu, používá se vysokofrekvenční magnetické pole, které současně rotuje v rovině XY. Volbou velikosti prvního statického magnetického pole B0 a volby velikosti pro transverzální magnetické pole BT se dá velice přesně určit, která jádra budou v rezonanci. Rezonancí je magnetický moment m jádra překlopen o 90° do roviny XY a osa pak rotuje podle transverzálního pole. Pokud je transverzální pole odpojeno, rotuje jádro stále v rovině XY. Přiblížením cívky do blízkosti rotujícího magnetického momentu se v ní indukuje napětí, které je následně měřeno. Zjednodušeně je velikost naměřeného napětí závislá na poloze a typu tkáně.", "section_level": 1}, {"title": "Princip BOLD fMRI.", "content": "K funkčnímu mapování mozkové kůry pomocí MR je možno užít dvou principů. Jedná se buď o změnu perfuze a objemu krve v místě neuronální aktivity (perfuzní fMRI), anebo navíc o změnu poměru okysličené a neokysličené formy hemoglobinu v dané oblasti (BOLD fMRI).  Podstatou metody je změna prokrvení a objemu krve v aktivní oblasti mozkové kůry (perfuzní fMRI) nebo změna mezi poměrem okysličené formy hemoglobinu (BOLD fMRI). Neokysličená forma hemoglobinu má paramagnetické vlastnosti a chová se jako přirozená MR kontrastní látka, která zkracuje relaxační čas T2. Aktivní oblast mozku, která spotřebovává více kyslíku, potom poskytuje silnější signál než okolí. Při fMRI vyšetření se opakovaným skenováním získávají obrazy celého objemu mozku v klidu i při aktivním řešení úkolů (reakce na podnět, pohyb končetin, tvorba slov, atd.) Změny mozkové aktivity jsou měřeny z rozdílu dvojic obrazů podřízených v klidu a při mozkové činnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Difuzní MRI.", "content": "Difuzní MRI zobrazuje změny signálu způsobené difuzí[1] molekul vody ve tkáních. Takové zobrazení je relativně nezávislé na relaxačních časech T1, T2 i na hustotě protonových jader (PD). Difuzní zobrazení se uplatňuje především při hodnocení patologických stavů mozku (stáří ischemického postižení mozku, traumatické změny mozku, posuzování buněčného složení mozkových nádorů nebo změny v důsledku Alzheimerovy choroby, autismu, schizofrenie, apod.).  Směr difuze může být zcela náhodný všemi směry (např. v mozkomíšním moku nebo šedé hmotě mozku) nebo omezený pouze na některé směry (např. v bílé hmotě mozku převládá difuze ve směru dlouhých vláken axonů), kdy je všesměrové difuzi bráněno  bariérou např. buněčných stěn. Směr difuze lze zjistit mnohonásobným skenováním zvolené vrstvy tkáně v několika směrech. Jednotlivé směry zobrazení se získávají změnou orientace magnetických gradientů. Každý směr gradientu potom zobrazuje jiný směr difuze. V praxi se směr difuze vypočítává nejméně z 6 směrů, obvykle však z 12 až 256 směrů. Výsledkem difuzního zobrazení může být šedoškálová mapa velikosti difuze (metoda DWI – Diffusion Weighted Imaging) nebo barevná mapa mozku (metoda DTI – Diffusion Tensor Imaging), kdy jednotlivé barvy určují jednotlivé směry difuze v dané oblasti. Ukázka DTI obrazu mozku je na obrázku 1.  [1] Difuze = přechod částic látky z míst vyšší koncentrací látky do míst s nižší koncentrací látky v důsledku tepelného pohybu. Difuze probíhá až do vyrovnání koncentrací látky v celém objemu.", "section_level": 1}, {"title": "Metodika vyšetření fMRI (designování).", "content": "Základní omezení fMRI spočívá ve velmi malé změně intenzity signálu (T2*) spojené s hemodynamickou odpovědí. Navíc neexistuje standardizovaná klidová hodnota BOLD signálu (rozdíly jsou mezi jednotlivými osobami i jednotlivými oblastmi mozkové kůry), která by sloužila jako výchozí referenční úroveň. K tomu, abychom dokázali odlišit na experimentu závislé změny signálu od šumu, tedy zdaleka nepostačuje pouhé srovnání dvou snímků (klid versus aktivita) dané oblasti mozku. K dostatečné statistické robustnosti výsledků je nutno získat daných snímků hned několik desítek. Celý objem mozku (např. 32 řezů) tedy snímáme několikrát jak při aktivním provádění dané úlohy (např. vymýšlení slov, pohyb končetinou, reakce na určitý podnět), tak v klidu (resp. při provádění kontrolní úlohy), a výsledky následně statisticky vyhodnocujeme. Každé vyšetření je charakterizováno určitým časovým uspořádáním, kterému říkáme design experimentu (měření). Existují dva základní typy designů – blokový design a event-related design. Další typy designů pak vznikají jejich vzájemnou kombinací.", "section_level": 1}, {"title": "Blokový design.", "content": "je jednodušší jak na vlastní měření, tak na následné statické zpracování. Při vyšetření dochází ke střídání dvou či více bloků událostí (typicky aktivita versus klid). Během každého bloku změříme vždy několik funkčních skenů celého mozku, výsledná data pak statisticky porovnáváme. Řazením stimulačních podnětů do bloků získáme vyšší  hladinu BOLD signálu v porovnání s odpovědí na jediný krátký podnět. Připravujeme se však o možnost detekovat tvar hemodynamické odezvy. Blokový design je preferenčně využívám při snímání fMRI pro klinické účely. Již z principu nelze tento typ designu využít při vyšetřování pozornosti či kognitivních úlohách založených na spontánním provádění určité činnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Event-related design.", "content": "jedná se o design určený k detekci hemodynamické odezvy na jednotlivé události (či specifické posloupnosti událostí). V nejjednodušší koncepci trvá stimulační podnět krátce (ve srovnání s akvizičním časem celého objemu mozku, tj. 3–5 sekundami). Stimulační podněty jsou pak od sebe vzdáleny několik akvizičních časů, což umožňuje detailní sledování průběhu BOLD signálu v čase. Výsledkem tohoto typu uspořádání designu je pak dlouhý experiment s velkým množstvím nasnímaných dat, což se projeví větší výpočetní a časovou náročností zpracování. Pro zvýšení statistické výtěžnosti se může použít optimalizace posloupnosti stimulačních podnětů, zejména pokud nejsou jednotlivé události od sebe dostatečně vzdáleny. Tento typ designu je využíván spíše v neurovědním výzkumu, v klinické praxi se s ním téměř nesetkáme.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastní měření.", "content": "Vlastní vyšetření vypadá na první pohled obdobně jako konvenční vyšetření magnetickou rezonancí. V jedné fázi měření se sejmou anatomické snímky ve vysokém rozlišení (např. T1 vážené snímky, 512 x 512), které slouží jako matice pro zobrazení výsledných aktivačních map. Následuje vlastní funkční vyšetření dle již zaběhlého designu s akvizicí funkčních skenů (např. gradien-echo EPI – sekvence dostatečně rychlá a citlivá k nehomogenitám magnetického pole – T2* vážení). Stimulační podněty a komunikace s pacientem probíhají prostřednictvím sluchátek či vizuálně (projekce obrazu do gantry datovým projektorem či speciálním LCD zobrazovačem).  fMRI je vyšetření, při kterém je zpravidla nutný vysoký stupeň spolupráce pacientů. Správné provedení daného úkolu je naprosto zásadním bodem v celém vyšetřovacím řetězci. U některých kognitivních úloh (např. test slovní plynulosti) navíc nelze při snímání fMRI dat výkon pacienta přímo objektivizovat a ověřit tak, zda vykonával úlohu správně. Akvizice funkčních snímků je rovněž velmi citlivá k pohybovým artefaktům (včetně minimálních pohybů hlavy při polykání či mrkání). V souhrnu, každý lékař indikující vyšetření fMRI by měl zodpovědět několik základních otázek:  Po ukončení měření jsou získaná data (funkční snímky, anatomické snímky, protokol o měření) převedena po síti z vlastního MR přístroje či centrálního serveru (PACS) na místo dalšího zpracování. Předzpracování, statistická analýza a vyhodnocení výsledků již většinou probíhá mimo vlastní MR pracoviště. Celková doba zpracování u jednoduché blokového designu se v případě klinických měření pohybuje kolem jedné hodiny. Moderní MR tomografy již mohou být vybaveny softwarem pro zpracování fMRI.", "section_level": 1}, {"title": "Statistická analýza - voxel-by-voxel detekční analýza.", "content": "Ke statistické detekci lze použít následující metody:", "section_level": 1}, {"title": "GLM (Obecné lineární modelování).", "content": "Jistým zobecněním a zapouzdřením výše uvedených metod je použití obecného lineárního modelu (GLM = General Linear model). Jedná se vlastně o určité zobecnění lineární regresní analýzy. Ovšem dle způsobu sestavení modelu a následného testování a interpretace regresních koeficientů z něj získáme např. t-test nebo ANOVu. Základní koncepce je znázorněna na následujícím obrázku.", "section_level": 2}, {"title": "DCM (Dynamické kauzální modelování).", "content": "K modelování vnitřní dynamiky používá DCM stavový popis systému Koncepce DCM uvažuje dva druhy vstupů  Při použití DCM můžeme testovat dva druhy hypotéz. Sledujeme významnost konkrétních vazeb (vyjádřenou pomocí aposteriorní pravděpodobnosti). Srovnáváme vhodnost různých modelů lišících se strukturou  povolených vazeb a z nich vybíráme pomocí Bayesovského výběru (BMS, Bayesian model selection) nejvhodnější model.  Výsledek voxel-by-voxel detekční metody získáváme statistickou parametrickou mapu (SPM= statistical parametric map). Po provedení prahování (pro každý bod musí být rozhodnuto o významnosti či nevýznamnosti statistické hodnoty) mapy, je získána výsledná mapu detekovaných aktivací a používá se k hodnocení výsledku experimentu.", "section_level": 2}, {"title": "Aplikace v klinické praxi.", "content": "V současné době existuje několik indikací, ve kterých lze fMRI s úspěchem využít. Jednou z nich je například předoperační plánování resekcí u expanzivních nitrolebních procesů např. u tumoru či AV malformace. Další doménou fMRI se stává epileptochirurgie. U pacientů s farmakorezistentní epilepsií temporálního laloku (TLE) je často indikována parciální resekce v postiženém temporálním laloku. fMRI se nabízí jako neinvazivní alternativa WADA testu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Funkční magnetická rezonance (fMRI) je moderní zobrazovací metoda sloužící k funkčnímu zobrazování mozku, resp. mapování mozkové odezvy na vnější či vnitřní podnět. S vývojem výpočetní techniky a statistických metod se rozvíjí metoda fMRI jako nástroj pro vizualizaci anatomických struktur mozku zapojených do mechanismů vnímání, řízení motoriky a myšlení. Liší se od standardní magnetické rezonance schopností detekovat dynamické změny signálu způsobené lokálním kolísáním poměru oxyhemoglobinu a deoxyhemobloginu v závislosti na neuronální aktivitě (BOLD, tzn. Blood Oxygenation Level Dependent).", "tgt_summary": "功能性磁振造影(英语:fMRI,英语:functional Magnetic Resonance Imaging)是一种神经影像学技术。其原理是利用磁振造影来测量神经元活动所引发之血液动力的改变。由于fMRI的非侵入性和其较少的辐射暴露量,从1990年代开始其就在脑部功能定位领域占有了重要地位。目前,fMRI主要被运用于对人及动物的脑或脊髓之研究中。", "id": 1641682}
{"src_title": "Nyköping", "tgt_title": "尼雪平", "src_document": [{"title": "Poloha a rozvoj města.", "content": "Hlavní město Stockhlom je vzdálené cca 100 km na severovýchod, město Norrköping cca 60 km jihozápadně. Město samotné sahá svou částí Arnö až k zálivu Baltského moře, hlavním přístavem v oblasti je však Oxelösund asi 10 km jihovýchodně. Klima je smíšené, spíše vlhké kontinentální.  V 16. století byl Nyköping sídelním městem švédského krále Karla IX. Dnešní podoba města vznikla v zásadě po roce 1719 po požáru v důsledku ruské invaze. Industrializace města začala výstavbou textilních manufaktur počátkem 19. století. V 80. letech 20. století zde byl závod Saab Automobiles. Dodnes existuje kovozpracující továrna Wedholms vyrábějící cisterny na mléko, novější firmy jsou Studsvik AB (dříve \"AB Atomenergi\", projektující výzkumné reaktory), Thorsmann, Eberspächer. Významnější podíl získal sektor služeb jako centrum oblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava, zajímavosti.", "content": "Nyköping leží na švédské páteřní dálnici E4, která od finských hranic probíhá celým Švédskem podél východního pobřeží až do Helsingborgu a tvoří severní pokračování evropské trasy E55.  Rychlíkové železniční spojení je se Stockholmem a Linköpingem, přičemž na rok 2035 se plánuje otevření nového železničního koridoru pro rychlost 250 km/h.  Asi 5 km severozápadně je původně vojenské letiště Skavsta, které armáda opustila v roce 1980. Od roku 1984 obec obnovila civilní vnitrostátní provoz. V současnosti slouží i pro evropské linky (Ryanair, Wizzair) jako Stockholm Skavsta Airport (\"Stockholm Skavsta flygplats,\" ICAO: ESKN, IATA: NYO). Letiště odbavuje mezi 2 a 2,5 miliónem cestujících ročně. Poblíž letiště je malé soukromé Muzeum F11, které se věnuje především historii průzkumného křídla, které zde sídlilo.  Městský přístav (\"Stadsfjärden\") v jižní části Nyköpingu slouží spíše osobní a turistické plavbě. V severní části zátoky je mezinárodně známý kanoistický stadion.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nyköping je město ve Švédsku v kraji Södermanland. Žije zde necelých 30 tisíc obyvatel.", "tgt_summary": "尼雪平(瑞典语:Nyköping),()是位于瑞典东部南曼兰地区的一个城市。尼雪平同时也是南曼兰省的省府所在地。该地区最早的人类活动痕迹实在公元前两千年左右。在1665年和1719年先后遭遇过两次破坏,一次是因为火灾,另一侧则是由于俄罗斯军队的入侵。", "id": 2276340}
{"src_title": "Vlastnost", "tgt_title": "性质 (哲学)", "src_document": [{"title": "Člověk.", "content": "Z čistě technického pohledu jsou vlastnostmi člověka datum narození, náboženské vyznání, to, zda je panicem či pannou, to, zda je, či není v manželském svazku nebo registrovaném partnerství, počet dětí, počet záznamů v rejstříku trestů apod., ale v běžné mluvě se „vlastností člověka“ rozumí jeho osobnostní vlastnost, kupř. temperament, asertivita, odpovědnost nebo třeba vytrvalost.  Každá z psychických vlastností popisuje nějaký psychický jev — projev lidské duševní sféry.", "section_level": 1}, {"title": "Informatika.", "content": "Informatika je vědní obor zabývající se informacemi. To vyžaduje jejich formální vyjádření, které z principu nemůže postrádat striktní hierarchii. Obecně lze konstatovat, že vlastnosti, v řeči informatiků „užitečné údaje“, se nacházejí v koncových uzlech těchto organizačních struktur, zatímco kontejnerové jednotky zajišťují jejich samotnou existenci.", "section_level": 1}, {"title": "Databáze.", "content": "Pokud jde o relační databázový model, je možné zhruba říct, že na soudržnosti dat v databázi se podílejí tzv. klíče. Zbylá pole (též sloupce) nesou uživatelská data.", "section_level": 2}, {"title": "Programování.", "content": "Ve vyspělých programovacích jazycích podporujících objektově orientované programování, které implikuje uspořádání zdrojového kódu podle dat, lze u atributů objektů rozlišovat tzv. úrovně viditelnosti. Úroveň (též třída) viditelnosti, jež je parametrem každého atributu, určuje, z jakých částí zdrojového kódu je možno k atributu přistoupit — moderní modely jsou daleko propracovanější, avšak základem všech je možné omezení přístupu na přístup pouze zvnitřku objektu. Veřejnými metodami potom nad atributy třídy, které jsou „hmatatelnými daty“ objektu (jen a pouze ty jsou uloženy v paměti u každé instance třídy zvlášť), lze vytvořit abstraktní vrstvu. Vymoženost programovacího jazyka zvaná \"vlastnost\" ( \"\") je pak alternativou k těmto veřejným metodám. Jedná se o prostředek zpřehlednění zdrojového kódu. Dostupný je kupř. v jazyku C# — tzv. \"getter\" a \"setter\".  Mírně odlišný význam v oblasti programování má pojem \"vlastnost\" ve vývojových prostředích s podporou tzv. rychlého vývoje aplikací, kde vývojář neprogramuje pouze tvorbou a úpravou textu, nýbrž také grafickým sestavováním vizuální podoby aplikace. Jednotlivé ovládací prvky, např. textová pole, rozbalovací seznamy nebo tlačítka, jsou pak vnitřně reprezentovány objekty, ale za vlastnosti jsou považovány jejich konfigurační možnosti ve vizuálním editoru. Jako příklad lze uvést prostředí Delphi nebo Visual Basic.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vlastnost entity je označení pro prvek z množiny informací, které tuto entitu charakterizují. Za vlastnost se obvykle nepovažuje základní klasifikace entity (její druh), ale okolnost, která tuto entitu ztotožňuje s některými jinými entitami téhož druhu, či ji od nich odlišuje (např. býti člověkem se nepokládá za vlastnost entity, ale pohlaví nebo věk jsou vlastnosti entity, jejímž druhem je člověk).", "tgt_summary": "在逻辑学、数学和哲学中,性质()是对象的特征,例如:红苹果的性质包括红性()。性质可以被认为是对象拥有的形式。但是,性质和那些独立的例示的对象不同,而且一个对象的性质也常常不止一个。哲学上的性质与逻辑学/数学的类的概念不同,因为这里的类没有外延;它也与哲学上的类不同,因为类里的性质可以被认为是区别于对象拥有的性质。在某种程度上,不同的独立实体可以有相同的性质,理解这一点,就是普遍性问题的基础。", "id": 2381628}
{"src_title": "Teorie globálního pracovního prostoru", "tgt_title": "全局工作空间理论", "src_document": [{"title": "Metafora divadelního jeviště.", "content": "Koncepcí a strukturou GWT jsou dosavadní neurokognitivní teorie vědomí shrnuty do návrhu osmi hypotéz, které mají podobu divadelních metafor: Dle Baarse se vědomí nachází především v kortikálních oblastech temenních, týlních a spánkových laloků a informace, které vstupují do obsahu vědomí, jsou analogií k tomu, co vstupuje do vědomí (pozornosti) divadelního diváka při pohledu na jeviště. Reflektor osvětlující realitu, která je jinak ve tmě reprezentuje rozsah uvědomění si \"něčeho\". Bdělost a ostrost vědomí je znázorněna silou světla reflektoru. Zacílení reflektoru na původně temné jeviště značí, jakým způsobem zaměříme naši pozornost. Rozsah obsahu, který vstoupí do vědomí, závisí na zaostření reflektoru - široký, méně intenzivní pruh světla pojme více informací, ale pouze v obecné formě bez detailů. Úzce zaměřený, jasný paprsek světla neobsáhne tolik informací, ale zato se všemi podrobnostmi. Z osvětlení reflektorů tedy nevidíme veškerý děj odehrávající se na scéně, ale pouze ty informace, které nám intenzita, rozsah a zaměření divadelních světel dovolí.  Metaforu divadelního reflektoru používá také Francis Crick spolu s Christofem Kochem v teorii zrakového vědomí. Ta tvrdí, že mozkem zpracovávané vizuální informace zaujímají místo ve středu reflektoru, zatímco v dalších oblastech zorného pole jsou informace zpracovávány méně nebo vůbec. Hypotéza, že i vědomí operuje na více úrovních zároveň. V případě, že má každý hlavní systém své vědomí, musí existovat zrakové vědomí, čichové vědomí, sluchové vědomí, atd. Řada dějů, které se současně odehrávají na více jevištích, jsou reprezentací více poloh vědomí tvořících dohromady komplexní celek. Ty jsou následně hlavními zdroji vědomí. Příkladem je osvětlená divadelní scéna, kde jsou navíc dalšími bodovými reflektory zvýrazněny konkrétní části. Je nutné pro přístup k epizodické a emoční paměti, slovníku přirozeného jazyka a kontrole automatických pohybů. Divadelní produkce, oslovení posluchačů a diváků. Jako příklad lze uvést vztah zákulisí a jeviště. Vklad vnitřních prožitků prostřednictvím levé hemisféry.  Podobnou analogií je animace v kresleném filmu, kde kreslíři tvoří kresby a obrazce postav, které jsou poté vidět na obrazovce. Někdo vytvoří postavy, jiný je vybarví, další rozpohybuje nebo nadabuje. Současně má každý animovaný charakter svůj tým umělců. Oživení obrázků je tak dáno simulací a tvorbou skupiny vysoce specializovaných odborných pracovníků. To reprezentuje Baarsovi \"specializované procesory\".  \"Přijímací procesory\" jsou diváci sledující takový film nebo divadlo. Reakce diváka má přímý vliv na činnost herce. Pokud publikum obzvláště zaujme nějaký charakter na scéně, dostane se tato postava do popředí a středu dění na scéně. Ostatní výjevy se posunou do pozadí nebo ze scény zmizí úplně. Těchto proměn a procesů, které k těmto proměnám vedou, si publikum nemusí být vůbec vědomé a má tak iluzi, že se vše na jevišti odehrává samovolně bez dalších zásahů. Svou teorii Baars posiluje integrováním faktických neurologických poznatků. Konkurence napříč globálním pracovním prostorem, která se projevuje snížením hladiny aktivace globálních zpráv. Naproti tomu je spolupráce, která se projevuje zvýšením této hladiny. Snižování a zvedání aktivační hladiny je analogií k excitaci a inhibici v neuronech.", "section_level": 1}, {"title": "GWT.", "content": "Teorie GWT počítá s využitím pouze několika sekund pracovní paměti, tedy méně než její běžná kapacita. Na zpracování informací se podílejí specializované nevědomé expertní procesory a kontexty. Expertní procesory jsou vysoce specializované, nevědomé, zpracovávají informace a výsledky následně odesílají do globálního prostoru. Svou podstatou připomínají moduly Jerryho Fodora. Kontexty jsou dopředu dané koalice těchto expertních procesorů. Jedná se o nevědomé mechanismy, které drží obsahy vědomí v určitých mezích. Sami do globálního prostoru nevstupují, ale vstupní informace mohou ovlivnit.  Jednotlivé i spřízněné procesy soupeří o přístup do globálního pracovního prostoru a šíří své informace všem ostatním procesům aby tak zvýšily pravděpodobnost splnění své funkce. Baars naznačuje, že globální pracovní prostor podobný vědomé zkušenosti, ale nejde o to samé. Vědomé události mohou zahrnovat další nezbytné podmínky, např. interakci s \"vlastním\" systémem. Pomocí GWT lze úspěšně modelovat celou řadu charakteristik vědomí, jako např.:  GWT se mimo jiné využívá při počítačovém modelování, např. model IDA vytvořený Stanem Franklinem.", "section_level": 1}, {"title": "Možné implikace.", "content": "vědomí je jakási brána, která tvoří přístup k rozsáhlému podvědomí. V procesu učení stačí zaměřit naše vědomí na určitý bod, látku, kterou se chceme naučit, a detailní analýza a uložení látky do paměti probíhá nevědomě. V divadelní metafoře lze říci, že veškeré pohony učení jsou umístěny v zatemněném publiku. Zdá se, že v některých nervových shromážděních vědomé \"události na jevišti\" vyvolávají automatické učení. Jedná se o členy publika, kteří se učí, stejně jako ve skutečném divadle. Při učení se jazyku si děti neoznačují jednotlivá slova jako podstatná nebo přídavná jména. Spíše se soustředí na znělost řeči a základní zákonitosti se naučí implicitně. Málokdy jsme si vědomi abstraktních vzorů, většina znalostí jsou tacitními vědomostmi naučenými implicitně. I pro implicitní učení si musíme být vědomi látky, ze které odvozujeme nevědomý vzor. Dítě, které se učí gramatická pravidla, musí vědomě naslouchat dlouhé řadě mluvených vět. Současné důkazy ukazují, že veškeré učení vyžaduje vědomý přístup k předmětu studia. Divadelní metaforu zde představuje umístění herce v záři reflektoru a publikum si tiše zapamatuje jeho repliky. Pouhá vizuální zkušenost z tištěného slova u většiny lidí spustí automatickou vnitřní řeč. Při čtení je konkrétní slovo jakoby slyšet uvnitř hlavy. Rozsáhlá část nevědomí se skládá z komplexních automatických procesů, které jsou spouštěny vědomými \"priming\" událostmi. Opět se zdá, že událost v záři reflektorů automaticky spouští nekontrolované události, které se konají v publiku. Vědomí vytváří přístup k nevědomému řešení problémů. V matematice slavný inkubační proces zahrnuje vědomou otázku, nevědomou práci na problému a vědomý vznik řešení. Tento vzorec lze pozorovat i v běžném životě, například při vybavení odpovědi na otázky: \"Jaké bylo jméno Tvé matky za svobodna?\", \"Kolik je 20 krát 13?\". V obou případech následuje krátká pauza a poté se bez vědomé práce na otázce vynoří odpověď. Jakoby tyto nevědomé algoritmy byly vyvolány vědomou touhou po odpovědi. V divadelní metafoře máme herce, který vznese otázku a publikum začne přemýšlet nad řešením problému bez dalšího vědomého zásahu. Vědomé zkušenosti mohou spustit nevědomé kontexty, které pomáhají interpretovat budoucí vědomé události. Je to jako když někteří herci mají funkci oznamovat změny okolností, které budou formovat divákovo porozumění v další scéně. V levém frontálním kortexu se nachází oblast, která získává vědomé smyslové informace. Je schopná takovou informaci uložit, komentovat, jednat podle ní. Bez frontálního kortexu nejsme schopni úmyslně vykonávat např. pohyby svalů nebo provozovat vnitřní řeč.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce vědomí.", "content": "Důkazy naznačují, že vědomí je jednou z předních biologických adaptací a hlavním prostředkem, jakým se nervový systém adaptuje na nové, náročné a informativní události. Má následujících 9 funkcí:", "section_level": 1}, {"title": "Karteziánské divadlo.", "content": "Baarsova divadelní metafora ze své podstaty oponuje jiné metafoře, známé jako Karteziánské divadlo. Ta odkazuje na myšlenku Reného Descartese, který navrhl hypotézu o existenci konkrétního bodu nebo místa v mozku, kde sídlí vědomí a kde jsou informace uvědomované.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "J. W. Dalton kritizoval teorii globálního pracovního prostoru na základě toho, že přinejlepším poskytuje výčet kognitivních funkcí vědomí, přičemž ale nedokáže určit povahu hlubšího problému co vědomí je a jak může vůbec nějaký mentální proces být vědomý, tedy tzv. Těžký problém vědomí. Na to reagoval A. C. Elitzur, že ačkoliv tato hypotéza neřeší těžký problém vědomí, poskytuje důležitý vhled do vztahu mezi vědomím a kognicí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teorie globální pracovního prostoru (anglicky Global Workspace Theory, GWT) je pravděpodobně nejznámější kognitivně založená teorie vědomí, kterou jako první přednesl v roce 1988 americký neurobiolog a profesor psychologie Bernard Baars. Podle Baarse se obsahy vědomí nachází v tomto globálním pracovním prostoru, který je vymezenou oblastí psychiky a informace ve vědomí jsou zpracovány nevědomě fungujícími expertní procesory. K demonstraci a pochopení teorie se nejčastěji používá metafory \"divadelního jeviště\".", "tgt_summary": "全局工作空间理论是美国心理学家伯纳德·巴尔斯提出的意识模型。该理论假设意识与一个全局的“广播系统”相关联,这个系统在整个大脑中广播信息。大脑中专属的智能处理器会按照惯常的方式自动处理信息,这个时候不会形成意识。当人面对新的或者是与习惯性刺激不同的事物时,各种专属智能处理器会通过合作或竞争的方式,在全局工作空间中对新事物进行分析以获得最佳结果,而意识正是在这个过程中得以产生。", "id": 2687600}
{"src_title": "Rafael Trujillo", "tgt_title": "拉斐尔·特鲁希略", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v San Cristobal v početné a poměrně chudé rodině. Ukončil pouze základní školu a následně získal zaměstnání jako telegrafista. Když roku 1916 začala vojenská okupace Dominikánské republiky Spojenými státy americkými, Trujillo se přihlásil do Američany formovaných milic, tzv. \"Národní gardy\", která měla pomáhat udržovat americké námořní pěchotě v zemi pořádek. V Národní gardě měl rychlý kariérní postup a brzy ho američtí velitelé povýšili na generála. Při odchodu amerických vojsk ze země v roce 1924 již byl hlavním velitelem celé Národní gardy. Absolutní moci se ujal krátce nato, v roce 1930, kdy jako prezidentský kandidát získal až 95% hlasů. Přestože se už tehdy ukázalo, že volby byly zfalšovány, Trujillo si s podporou USA a své Národní gardy definitivně upevnil moc.  Již krátce po své inauguraci uplatňoval rozsáhlé represe proti svým politickým odpůrcům a začal si kolem sebe budovat silný kult osobnosti. Nechal po sobě přejmenovat hlavní město Santo Domingo na \"Ciudad Trujillo\" a nejvyšší horu země Pico Duarte na \"Pico Trujillo\". Po celé zemi byly stavěny jeho sochy a před vstupem do každého kostela musel být umístěn nápis: \"\"Bůh na nebi, Trujillo na zemi.\"\" Brutální násilí proti skutečným nebo domnělým členům jakékoli opozice bylo klíčovým rysem Trujillovy vlády od raného počátku. Mučení a vraždy, které vykonávala jeho tajná policie, byly na denním pořádku. Některé případy vzbudily i zvýšenou mezinárodní pozornost, jako například \"zmizení\" spisovatele Jesúse Galindeze či vražda tří známých aktivistek, sester Mirabalových. Ačkoli Trujillo podporoval imigraci bílého evropského obyvatelstva do země (přijímal např. židovské uprchlíky během 2. světové války), proti černému obyvatelstvu pocházejícímu především ze sousedního Haiti zavedl politiku silné rasové diskriminace. V této souvislosti se udál jeho nejhorší zločin, známý jako Petrželový masakr, při kterém dal v průběhu jediného týdne v říjnu 1937 v pohraniční oblasti s Haiti povraždit přes 20 000 haitských přistěhovalců. Vojáci měli na Trujillovo doporučení ukazovat lidem petržel a zeptat se, co to je. Kdo neuměl správně vyslovit španělské slovo \"perejil\" byl okamžitě označen za Haiťana (kteří hovořili většinou kreolsky) a byl zavražděn.  Dlouho byly Trujillovým největším zahraničním podporovatelem USA, které ho vnímaly jako významného spojence v boji proti komunismu. Ke konci 50. let však vztahy k jeho režimu ochladly, protože si americká vláda jednak uvědomila, že ji vztahy s brutálním diktátorem v očích mezinárodního společenství diskreditují, jednak se také obávala, že by vzrůstající nenávist vůči jeho represivnímu režimu mohla vyvolat lidovou vzpouru, při níž by mohli v zemi převzít moc komunisté (podobně jako předtím na Kubě).  Trujillo zahynul v noci 30. května 1961, kdy byla na jeho auto projíždějící ulicemi hlavního města spuštěna palba ze dvou jiných automobilů. Atentát zorganizovala skupina Trujillovych vlastních vysokých důstojníků a bývalých spolupracovníků. Jak se později ukázalo, postupovali s výraznou podporou CIA. Krátce po atentátu se vlády ujal Trujillův syn Ramfis, který začal organizovat brutální represe jako odplatu za otcovu smrt (většina účastníků atentátu je nepřežila), ale na nátlak USA po několika měsících zemi opustil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rafael Trujillo Molina Leónidas (24. října 1891 – 30. května 1961 Santo Domingo) byl diktátor vládnoucí v Dominikánské republice od roku 1930 do jeho vraždy v roce 1961. Oficiálně vládl jako prezident mezi lety 1930–1938 a opět v letech 1942–1952, mimo těchto období měl moc v rukou jako hlavní vojenský velitel. Jeho vláda se považuje za jednu z nejkrvavějších v novodobé historii Latinské Ameriky a přisuzuje se jí více než 50 000 obětí.", "tgt_summary": "拉斐尔·莱昂尼达斯·特鲁希略·莫利纳(,1891年-10月24日-1961年-5月30日),绰号老大、大头目、大老板(),曾任两次多米尼加共和国总统(1930年-1938年、1942年-1952年)。从1930年开始,以军事强人的姿态,在幕后担任多米尼加共和国的独裁者,直到1961年被暗杀,统治多米尼加共和国时间长达30年。他统治的30年间,称为特鲁希略时期(),在多米尼加共和国推动对他的个人崇拜,也是多米尼加共和国最血腥的年代。造成超过50,000海地人死亡的香菜大屠杀()被认为应该由他负责。", "id": 2911362}
{"src_title": "Králík říční", "tgt_title": "南非山兔", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Je středně velký, na délku měří 34 až 47 cm a váží od 1,5 do 1,8 kg, samice bývá větší a těžší. Hlavními poznávacími znaky jsou černé proužky od kraje úst přes tvář k uším a bílé okroužení očí. Má měkkou, jemnou hnědou srst která je na břiše a krku zbarvená krémově, hnědý zkadeřený ocas je dlouhý 7 až 11 cm. Má poměrně krátké, hustě osrstěné nohy a dlouhé uši až 12 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Jednotlivá zvířata žijí osaměle na svých teritoriích, území samce se ale prolíná s více samičími. Tento stanovištní specialista žije v pásech husté pobřežní vegetace, širokých 100 až 200 metrů, která je tvořena převážně hustými křovinami rostoucími na výživné naplavené půdě přinášené sezónně se rozvodňujícími a vysychajícími řekami.  Je nočním tvorem, den tráví ve skrytu před dravci ve vyhrabané noře pod keři a teprve s nástupem noci vychází za potravou. Dokáže rychle běhat a při útěku skáče přes keře i metr vysoko.", "section_level": 1}, {"title": "Stravování.", "content": "Je býložravec a koprofág. Žere trávu, květiny, listy i kůru keřů v závislosti na ročním období; krátké deštivé je následováno dlouhým obdobím sucha. Jeho strava je velmi skromná, pro recyklaci minerálu jako vápník a fosfor a pro získání vitamínu B produkovaného bakteriemi v tlustém střevě požírá měkkou část (vylučována ve dne) svého trusu; tvrdá část (v noci) tvoří přirozený nestrávený odpad.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Jsou polygamní zvířata, k páření dochází jednou ročně. Samec se páří s více samicemi, po spáření je opouští. Samice asi po 35 dnech březosti vrhne v době od srpna do května nejčastěji jedno, výjimečně dvě mláďata. Rodí se v noře vystlané trávou a chlupy, jsou holá, slepá a zcela odkázána na matčinou péči a kojení. Ve volné přírodě jen zřídka žijí déle než tři roky, v zajetí se dožívají i pěti let.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Žijí na územích která jsou soukromým majetkem a v dané oblasti jsou jedny z mála vhodných na přeměnu v zemědělsky využívanou půdu. Populace králíků říčních je i přes zákaz pod tlakem nelegálního lovu a odchytu, včetně ohrožování divokými psy a kočkami. Vhodné biotopy jsou neustále zmenšovány intenzivním spásáním dobytkem i sběrem dřeva na topení.  Přes postupně zaváděnou ochranu je pro velice pomalé rozmnožování velmi nesnadné docílit navýšení početního stavu druhu a zachránit jej před vyhynutím. Celá populace, asi 500 dospělých zvířat, žije v deseti subpopulacích oddělených od sebe antropogenními bariérami. Králík říční je podle Červeného seznamu IUCN řazen mezi kriticky ohrožené druhy (CR).", "section_level": 1}], "src_summary": "Králík říční (\"Bunolagus monticularis\") je jediný druh rodu Bunolagus, jeden z nejvíce ohrožených savců na světě. Je endemitem Jižní Afriky, vyskytuje se výhradně v křovinaté pobřežní vegetaci okolo sezónních vodních toků v polopouštních ekoregionech střední a jižní Karoo na jihu Jihoafrické republiky.", "tgt_summary": "南非山兔(学名\"Bunolagus monticularis\"),又名灌丛穴兔,是最为稀有及濒危的哺乳动物,数量大约只200只。牠们只分布在南非开普省高原中部及南部。", "id": 2909463}
{"src_title": "Marie-Madeleine de La Fayette", "tgt_title": "拉斐特夫人", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Marie-Madeleine Pioche de La Vergne se narodila v zámožné rodině pocházející z nižší šlechty, která měla kontakty na okolí kardinála de Richelieu. Její matka, dcera králova lékaře, byla ve službě vévodkyně Rose-Madeleine d'Aiguillon už od jejího narození. Její otec, Paul Pioche de la Vergne, králův štolba, zemřel po výstřelu z muškety, když měla Marie-Madeleine patnáct let. Následující rok po této události (1650) se stala dvorní dámou královny Anny Rakouské a začala se vzdělávat v literatuře u gramatika jménem Ménage, který ji učil italsky a latinsky. Tento muž ji uvedl do populárních literárních salonů Catherine de Rambouillet, markýzy du Plessis-Bellier a Madeleine de Scudéry.  V roce 1660 se její matka znovu vdala za Renauda de Sévigné, strýce madame de Sévigné. Obě dámy \"se staly nejdražšími přítelkyněmi na světě navždy\". V roce 1655 se vdala ve věku 21 let za Auvernčana o osmnáct let staršího Françoise Motiera, hraběte de La Fayette, se kterým měla dva syny. Tento vdovec, bratr slavného Louise de La Fayette, který vedl uzavřený život na svém zámku, jí přinesl štěstí a vliv. Doprovázela ho po jeho rodinných statcích v Auvergne a v Bourbonsku, ale také se pravidelně vracela do Paříže, kde se představila v nejvyšších kruzích kolem královského dvora.  Společenský vzestup jí umožnil s úspěchem otevřít vlastní salon v Paříži na ulici du Vaugirard. Navštěvovali ho La Fontaine, La Rochefoucauld, Segrais a princ de Condé. Manžel zůstal ve stínu slávy madame de La Fayette. Až do 19. století se nevědělo, že zemřel 26. června 1683.  Je známo, že mezi důležité známosti madame de La Fayette patřila Henrietta Anglická, budoucí vévodkyně Orleánská, která ji požádala, aby byla její životopiscem. Také Grand Arnauld a Huet, jejichž \"Pojednání o původu románů\" bylo zveřejněno jako předmluva jejího díla \"Zaïde\". Madame de La Fayette byla dvořankou Henriety Anglické dva roky až do jejího náhlého skonu.  Na začátku šlechtické vzpoury Fronda měla blízko ke kardinálu de Retz. Když se definitivně usadila v Paříži, vyšla anonymně její biografie \"\"La Princesse de Montpensier\"\" v roce 1662. Od roku 1655 do roku 1680 byla úzce spojena s La Rochefoucauldem (autor díla Maxima), o kterém řekla: \"\"Rochefoucauld mi daroval esprit, ale já jsem změnila jeho srdce.\"\" La Rochefoucauld představil Marie-Madeleine mnohým velkým literárním duchům té doby, ke kterým patřili i Jean Racine a Nicolas Boileau.  V roce 1669 byl publikován první díl její románu \"Zaïde\", příběhu z maurského Španělska, vydaného pos pseudonymem de Segrais, byť skoro všichni věděli, že je to Madame de La Fayette. Druhý díl vyšel v roce 1671.  Nejznámějším dílem Marie-Madeleine de La Fayette se stala \"\"Princezna de Cleves\"\", vydaná jedním z jejích přátel v březnu 1678. Toto dílo, jehož úspěch byl rozsáhlý, se stal prototypem psychologického románu. Madame de La Fayette je také někdy za zakladatelku psychologického románu označována.  Smrt La Rochefoucaulda v roce 1680, pak hraběte de La Fayette v roce 1683, ji donutila vést méně aktivní společenský život během posledních let života svého. Po smrti manžela převzala s úspěchem péči o zděděné majetky a kariéry svých dvou synů. V roce 1692 zemřel její dlouholetý přítel a mentor Giles Ménage, s nímž udržovala dlouholetý vztah, což ji oslabilo i fyzicky. Stáhla se z mondénního světa, aby se připravila na konec. Tři z jejích děl byly vydány posmrtně: \"La Comtesse de Tende\" (1723), \"Histoire d'Henriette d'Angleterre\" (1720), \"Mémoires de la Cour de France\" (1731).", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie-Madeleine Pioche de La Vergne, komtesa de La Fayette známá jako Madame de La Fayette (18. března 1634, Paříž – 25. května 1693, Paříž) byla francouzská spisovatelka období klasicismu.", "tgt_summary": "拉斐特夫人,也译为拉法耶特夫人(Madame de La Fayette,1634年3月18日─1693年5月15日),法国小说家。其作品《克莱芙王妃》(\"La Princesse de Clèves\")被奉为法国首部出色小说,并开心理小说的先河。", "id": 1101412}
{"src_title": "Stuart Hall (sociolog)", "tgt_title": "斯圖亞特·霍爾", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Stuart Hall se narodil v Kingstonu na Jamajce, do středostavovské rodiny indického, afrického a britského původu. Na Jamajce navštěvoval Jamajskou vysokou školu a získal vzdělání podle britského vzdělávacího systému. V rozhovoru Hall sám sebe popisuje jako \"zapáleného a slibného studenta\" a vzdělávání v tomto období považuje za značně klasické, nicméně velmi dobré, avšak v silně formálních akademických podmínkách. Jeden z učitelů, který byl Hallovi zvlášť sympatický rozšířil jeho znalosti o díle T. S. Eliota, Jamese Joyce, Freuda, Marxe, Lenina, stejně tak o oblast některé okrajové literatury a moderní poezie, včetně například literatury z oblasti Karibiku. Z Hallových pozdějších prací je patrné, že dospívání v pigmentokracii, kde měl tmavší pleť než zbytek jeho rodiny, mělo nesmírný vliv na jeho pozdější pohled na svět.  V roce 1951 Hall vyhrál Rhodoské stipendium na Merton College na univerzitě v Oxfordu, kde studoval angličtinu a získal titul MA (Magistr uměleckých věd). Stal se součástí „generace Windrush“, první rozsáhlé skupiny indických imigrantů ze západu. Poté pokračoval v doktorandském studiu na Oxfordu, ale události spojené zejména s rokem 1956 a sovětskou invazí v Maďarsku (kdy Hall najednou viděl mnoho tisíc členů opouštět komunistickou stranu Velké Británie (CPGB) a hledat alternativy) a Suezskou krizí, ho přiměly ukončit v roce 1957 studium a začít se ve svých pracích věnovat politickým otázkám. V letech 1958 až 1960 pracoval Hall jako učitel v Londýně na střední škole v oblasti vzdělávání dospělých. V roce 1964 se oženil s Catherine Hallovou. Nebýt této skutečnosti, pravděpodobně by se již natrvalo vrátil zpět do oblasti rodného Karibiku.  Nadále působil na univerzitách a začal přispívat do politicky orientovaného časopisu \"Left Review\". Již během pobytu v Oxfordu se Hall připojil k E. P. Thompsonovi, Raymondu Williamsovi a dalším osobnostem okolo časopisu \"New Reasoner\". Sloučením těchto dvou časopisů vzniká velmi vlivná intelektuální revue \"New Left Review\". V roce 1960 se Stuart Hall stává jejím zakládajícím redaktorem. V roce 1958 zakládá Raphael Samuel, který zastupuje radikálnější odnož okolo časopisu New Left Review, kavárnu \"Partizan Coffee House\" v londýnské čtvrti Soho, která slouží jako místo setkávání pro levicově zaměřené intelektuály. Mezi návštěvníky patřily např. Raymond Williams, Richard Hoggart anebo britský režisér českého původu Karel Reisz. Hall redakci časopisu New Left Review opouští v roce 1961 nebo 1962.  Hallova akademická dráha začala stoupat poté, co společně s Paddy Whannelovou vydal v roce 1964 knihu \"Popular Arts\" (Populární umění). Úspěch této publikace měl za následek, že byl osloven Richardem Hoggartem, který Hallovi nabídl, aby se připojil k Centre for Contemporary Cultural Studies na Universitě v Birminghamu, nejprve jako výzkumný pracovník, přičemž tuto aktivitu zpočátku Hoggart hradil z vlastních peněz. V roce 1968 se Hall stává ředitelem střediska. V následujících letech napsal Stuart Hall celou řadu vlivných článků, zahrnujících mimo jiné: \"Situating Marx: Evaluations and Departures\" (1972) a \"Encoding and Decoding in the Television Discourse\" (1973). Rovněž přispěl k sepsání knihy \"Policing the Crisis\" (1978) a spolueditoval a ovlivnil vznik práce s názvem \"Resistance Through Rituals\" (1975).  Po svém jmenování profesorem sociologie na Open University v roce 1979 publikuje Hall další vlivné knihy jako: \"The Hard Road to Renewal\" (1988), \"Formations of Modernity\" (1992), \"Questions of Cultural Identity\" (1996) a \"Cultural Representations and Signifying Practices\" (1997). Mezi lety 1970 a 1980 byl Hall úzce spojen s časopisem \"Marxism Today\", v roce 1995 se stává zakládajícím redaktorem \"Soundings: A Journal of Politics and Culture\".  Hall odešel z Open University v roce 1997. V roce 2008 získal od Evropské kulturní nadace Cenu princezny Margarety (\"Princess Margriet Award\").", "section_level": 1}, {"title": "Názory.", "content": "Hall navázal především na dílo Karla Marxe, Antonio Gramsciho, Raymond Williamse, Louis Althussera a Michela Foucaulta.  Hallova práce zahrnuje otázky týkající se hegemonie (Pojem hegemonie v rámci gramsciánské teorie, odkazuje na sociokulturní produkci „souhlasu“ a „nátlaku“). S jazykem pracoval v souvislosti s využitím jakožto provozního nástroje v rámci moci, instituce a politiky/ekonomie. Tento názor představuje lidi jako výrobce a spotřebitele kultury zároveň.  U Halla není kultura něčím, co se prostě dá ocenit nebo studovat, ale především zastává „kritické místo společenské akce a intervence, kde jsou mocenské vztahy pevně usazeny a zároveň potenciálně nestálé.“  Hall se stal jedním z hlavních zastánců tzv. recepční teorie, a vyvinul s tím spojenou teorii kódování a dekódování. Tento přístup k textové analýze se zaměřuje na prostor pro vyjednávání a opozici ze strany publika. To znamená, že publikum text nepřijímá pouze pasivně.  Například statistiky o trestné činnosti, v Hallově pohledu, se často používají k politickým a hospodářským účelům.  Jeho dílo – řada studií ukazuje na souvislosti panující mezi rasovými předsudky a médii.  Hall byl také široce diskutovaným autorem v rámci představ o kulturní identitě, rase a etnického původu, a to zejména v souvislosti s tvorbou Blackovi politiky diaspory identit. Hall věří, že identita mohla být ovlivněna historií a kulturou, a není tedy hotovým výrobkem, nýbrž identitu vidí jako neustále probíhající proces výroby.  Hallův politický vliv sahal i do Labour Party (Strana práce), zejména díky vlivným článkům pro \"Marxism Today\", kde otevřeně kritizoval politický konzervatismus. Tento Hallův kritický diskurs měl hluboký dopad na Labour Party, zejména v době, kdy v jejím čele stanul Neil Kinnock.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie kódování a dekódování.", "content": "Hall představoval svůj koncept kódování a dekódování v různých publikacích a na několika přednáškových akcích po celou svou vědeckou kariéru. První z prací byla \"Encoding and Decoding in the Television Discourse\" (1973), článek napsal pro Council of Europe Colloquy na téma „Procvičování v kritickém čtení televizní řeči“, pořádané Radou a Centrem pro výzkum masové komunikace na Univerzitě v Leicesteru. Tato práce byla určena studentům v Centru pro současná kulturální studia. Paddy Scannell text vysvětluje takto: „Do značné míry poukazuje na prozatímní pocit textu a upozorňuje na jeho neúplnosti.“ V roce 1974 byl dokument předložen na sympoziu o Vysílání a Publiku v Benátkách. Hall rovněž představil svůj kódovací a dekódovací model v \"Culture, Media and Language\" z roku 1980.  Hall měl zásadní vliv na formování kulturálních studií, a celá řada jeho tezí a textů se nadále využívá i pro současná bádání na poli kulturálních studií. Jeho text z roku 1973 představuje zlomový okamžik v Hallově výzkumné práci. Hall zastává sémiotický přístup a navazuje na práci Rolanda Barthese a Umberta Eca Zmíněná esej z roku 1973 popisuje, jak se mediální zprávy tvoří, jak se dostávají do oběhu a jak je konzumenti spotřebovávají. U té příležitosti navrhuje novou teorii komunikace. „,Předmětem‘ z hlediska výrobních postupů a struktur v televizi je výroba zprávy: to jest, označované-vozidlo či spíše označovaná- vozidla jsou určitým druhem organizované, stejně jako jiné formy komunikace nebo jazyků, v rámci režimu kódů, v kontextu syntagmatického diskursivního kruhu.“  Podle Halla „zpráva musí být napřed vnímána jako smysluplný diskurs a smysluplné dekódování, než jako zkoumání otázky jejího vlivu, použití, nebo jak uspokojuje potřebu recipienta“. K dispozici máme celkem čtyři komunikační modely pro kódování/dekódování.  První způsob kódování je dominantní (tj. hegemonní), mluvíme o kódu. Tím je myšleno, co příjemce kódu od kódu očekává, a co z něj dokáže rozpoznat a dekódovat. „Když divák konotuje význam v celku a jeho úplnosti, zprávu nějak dekóduje. Za to může referenční kód, ve kterém byla zpráva zakódována. Referenční kód působí uvnitř dominantního kódu.“ Druhý způsob kódování je profesionální kód. Souvisí s dominantním kódem. „Slouží k reprodukci dominantní definice pevně sevřené hegemonické kvality a pracuje s profesionálními kódy, které se týkají otázek ohledně vizuální kvality, zpravodajství a prezentačních hodnot v rámci tele-vizuální kvality,,profesionality‘ atd.“ Třetí způsob kódování je sjednaný kód. „Uznává legitimitu hegemonických definic, kde se utváří velké významy, zatímco menší operují na situační úrovni, tedy si vytváří svá vlastní povrchová pravidla, která zároveň umožňují pracovat s některými,výjimkami‘ těchto pravidel.“ Čtvrtý způsob kódování je opoziční kód. „Je možné, že divák dokonale porozumí jak doslovnému, tak symbolickému skloňování směrem ke sledované události, ale přesto zprávu dekóduje (rozšifruje) opačném způsobem.“ „Předtím, než tato zpráva může mít nějaký,účinek‘ (jakkoli definovaný), nebo uspokojit naše,potřeby‘, případně ji moci,použit‘, tak je nejprve třeba vnímat ji jako významový diskurs, který je určitým způsobem významově dekódovaný.“  Hall vyznával všechny čtyři složky modelu masové komunikace. Argumentoval tím, že význam není nikdy pevně dán nebo předem určen jeho odesílatelem, zpráva není nikdy zcela transparentní; stejně tak publikum není pasivním příjemcem smyslu toho významu. Například v dokumentárním filmu o žadatelích o azyl, který si klade za cíl sympatizovat s jejich nelehkým údělem a těžkou životní situací, nezaručuje, že stejné sympatie budou k protagonistům cítit i diváci. I přes veškerou snahu o maximální realističnost a vyprávění skutečností, dokumentární forma sama o sobě musí ještě komunikovat prostřednictvím znakového systému (fonetické, vizuální znaky z TV), který zároveň (může) narušuje záměry tvůrců a vyvolává rozporuplné pocity v publiku.  Takovéto zkreslení je postaveno na systému, spíše než na „selhání“ výrobce nebo diváka. Jedná se o „nedostatečné uchopení“ Hall argumentuje tím, že „mezi oběma stranami dochází ke komunikativní výměně“. To znamená rozmezí mezi okamžikem výroby zprávy („kódování“) a okamžikem, kdy dochází k jejímu přijetí („dekódování“). Hall pro „kódování/dekódování“ navrhuje mediální zprávy analyzovat čistě v jejich běžném smyslu, zejména skrz jejich performativní povahu. Takže z tragické události v USA 11. září 2001 se přes neustálé opakovaní tohoto příběhu, přes řadu zastávek u této katastrofy a variací vyprávění teroristického útoku na „Dvojčata“ se díky médiím stala naprosto věrohodná a realistická interpretace, která je všeobecně kulturně sdílná, ale toto neustálé opakování „povýšilo“ tragické datum 11. září 2001 na rámec pouhého „běžného smyslu“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stuart Hall (3. února 1932 Kingston, Jamajka − 10. února 2014 Londýn, Anglie) byl teoretik kulturálních studií a sociolog, který od roku 1951 žil a pracoval ve Velké Británii. Hall, společně s Richardem Hoggartem a Raymondem Williamsem, byl jednou ze zakládajících postav školy myšlení nazývané Birminghamská škola (\"The Birmingham School of Cultural Studies\"). V letech 1995-1997 byl prezidentem Britské sociologické asociace. Na pozvání Hoggarta se Hall v roce 1964 připojil k \"Centre for Contemporary Cultural Studies\" (Centrum pro současná kulturální studia) na univerzitě v Birminghamu. Roku 1968 vystřídal Hall na postu ředitele Hoggarta. V čele instituce zůstal až do roku 1979. Během svého působení v Centru se Hall významnou měrou podílel na rozšíření působnosti kulturálních studií. Jeho velkým tématem byla problematika rasy a genderu. Hall opustil Centrum v roce 1979 a stal se profesorem sociologie na Open University, kde působil až do roku 1997. Posléze byl emeritním profesorem. Stuart Hall byl ženatý s Catherine Hallovou, feministkou a profesorkou moderní britské historie na University College v Londýně.", "tgt_summary": "斯图亚特·麦克菲尔·霍尔(英语:Stuart McPhail Hall,1932年-2月3日-2014年-2月10日),生于英属牙买加金斯敦,英国文化理论家与社会学家,与理乍得·霍加特及雷蒙·威廉斯为现在的现代文化研究中心的建立者之一。 1995年到1997年间担任英国社会学协会(British Sociological Association)会长。", "id": 2226954}
{"src_title": "Senta", "tgt_title": "森塔", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město vzniklo v prostoru okolo kláštera. Poprvé je připomínáno v roce 1216. Díky vhodnému geografickému umístění v Panonské nížině na brodu přes řeku Tisu se mohlo v průběhu staletí postupně ale jistě rozrůstat. Od 14. století je doložena jeho příslušnost k budínskému arcibiskupství. V roce 1506 se stala svobodným královským městem. V roce 1526 město obsadili Turci na dalších 150 let; část obyvatel pobili a část odvlékli do vnitrozemí své říše. Ve válkách mezi Rakouskem a Tureckem představovala bitva u Zenty jedno z největších vítězství Rakouska nad Osmanskou říší. Dne 11. září 1697 zde byla turecká vojska poražena. Následně se město stalo opět součástí Uher, jako součást tzv. Vojenské hranice, pohraničního pásma mezi Habsburskou monarchií a Osmanskou říší. Vojenská hranice zde existovala několik desítek let.  Do města přišli v 40. letech 18. století následně kolonisté z Uher, především Maďaři, Slováci, Němci a Židé. Ke konci 18. století bylo město vážně poničeno při velkém požáru. V roce 1889 byla do města zavedena železnice a o šest let později město získalo i elektrické osvětlení. V roce 1911 poničil Zentu velký požár, během něhož vyhořela původní budova radnice a hlavní kostel. Drtivá většina obyvatel byla před první světovou válkou maďarské národnosti; Srbové a Němci zde představovali menšinu. Roku 1918 bylo rozhodnuto o nových hranicích mezi Srbskem (později Království Srbů, Chorvatů a Slovinců) a Maďarskem a město Senta se ocitlo na srbském území.  Dne 12. dubna 1941 město obsadila během tzv. Dubnové války maďarská vojska. 8. října 1944 vstoupily do Zenty jednotky Rudé armády a jugoslávských partyzánů.  Po skončení druhé světové války byli Němci vyhnáni a dosídleni větším počtem Srbů a Černohorců. Během 50. a 60. let došlo k průmyslovému rozvoji města. Byl vybudován nový most přes řeku Tisu a průmyslové podniky společně s velkým cukrovarem. Počet obyvatel, kteří byli zaměstnáni v průmyslu začal růst na úkor těch, kteří ještě stále pracovali v zemědělství.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V obci žije podle posledního sčítání lidu 16 396 plnoletých obyvatel, průměrné stáří zde činí 40,9 let. Je zde 7938 domácností, průměrně má každá domácnost 2,56 lidí. Většina obyvatelstva je převážně maďarské národnosti (77, 14 %), druzí jsou Srbové s 13,12 %. Počet obyvatel města rostl až do 60. let 20. století, kdy dosáhl cca 25 000 obyvatel, od té doby mírně klesá.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "V současné době má Senta tři střední školy a pět základních škol, z nichž jedna nese jméno realistického spisovatele a místního rodáka Stevana Sremace. Nachází se zde dvě vyšší odborné školy. Střední školy vyučují jak v maďarském, tak i srbském jazyce.  První škola byla ve městě založena již v 18. století. Od roku 1876 mělo město i první gymnázium. V 60. letech 20. století zde bylo otevřeno několik odborných nižších škol.", "section_level": 1}], "src_summary": "Senta ( nebo, výsl.,, výsl. ) je město na břehu řeky Tisy v autonomní oblasti Vojvodina v Srbsku. Geograficky náleží do Bačky, ale administrativně je zařazena do Severobanátského okruhu.", "tgt_summary": "森塔()是塞尔维亚的一座城市。位于蒂萨河畔。行政区划上属伏伊伏丁那自治省。森塔在地理上属于巴奇卡地区,在行政区划上则属于北巴纳特地区。据2011年的人口普查,森塔市区有人口18,397人,整个行政区的人口有22,961人。考古证据表明,这里自史前时代就有人居住。森塔有新石器时代的遗迹。斯拉夫人和匈牙利人都曾在这里生活。斯拉夫人和匈牙利人都曾在这里生活。奥斯曼土耳其也统治过森塔。哈布斯堡君主国在奥斯曼之后统治这里。森塔的主要居民是匈牙利人。", "id": 1795815}
{"src_title": "M1 (linka metra v Budapešti)", "tgt_title": "布达佩斯地铁1号线", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1870 se budapešťské autority rozhodly pro výstavbu v současnosti jedné z nejvýznamnějších budapešťských tříd - Andrássy út. Její výstavba měla napomoci k odlehčení přeplněné Király utca a spojit Belváros s městským parkem (Városliget).  Radnice otevřeně nesouhlasila s vedením povrchové hromadné dopravy na ulici a stále více se přikláněla k výstavbě podzemní dráhy. Budapešťská radnice pověřila německou společnost Siemens & Halske přípravou konstrukčních plánů. Radnice si však dala jednu podmínku, a to, že podzemní dráha musí být hotova do oslav milénia v roce 1896.  Stavební práce pokročily poměrně rychle. Dráha byla postavena hloubenou metodou současně s výstavbou Andrássyho třídy. Jako první podzemní dráha na evropské pevnině byla Millenniumi Földalatti Vasút otevřená 2. května 1896 za přítomnosti Františka Josefa I.  Až do roku 1973 měla trasa 3700 metrů a deset stanic. Přičemž jedna z nich (Széchenyi fürdő) byla nadzemní. Vlaky jezdily každé dvě minuty a podzemní dráha měla celkovou přepravní kapacitu 35 000 pasažérů denně. Linka M1 má obdivuhodnou secesní výzdobu. Stanice jsou obloženy keramickými obkladačkami v bílé a hnědé barvě. Vozovku nad tratí podpírají litinové sloupy s dekorativními hlavicemi. Stanice, které byly postaveny nově v 70. letech, působí modernějším dojmem.  V roce 1973 byla dokončena první větší rekonstrukce podzemní dráhy. Stanice v zoologické zahradě (Állatkert) byla zavřena, stanice Széchenyi fürdő byla přeložena do podzemí, nástupiště byla prodloužena a také samotná trať byla prodloužena o dalších 1250 metrů do stanice Mexikói út, kde bylo vybudováno i nové depo. Byl obnoven signalizační systém a na trať se dostaly nové vlakové soupravy Ganz.  V roce 1976, s dokončením prvního úseku linky M3, se začala používat barevná schémata značení jednotlivých linek. Pro linku M1 se od té doby používá žlutá barva. V 80. letech se objevily další problémy, které vyžadovaly neodkladnou rekonstrukci - izolace i samotné kolejnice byly v dezolátním stavu. Roku 1988 se podařilo vyztužit pouze část tunelů pod Andrássyho třídou a vyměnit izolaci tunelů mezi Kodály körönd a Hősök tere.", "section_level": 1}, {"title": "Vozový park.", "content": "Linku obsluhují třídílné vozové jednotky značky Ganz.", "section_level": 1}], "src_summary": "M1 nebo \"Millenniumi Földalatti Vasút\", hovorově Kisföldalatti (česky \"malá podzemka\") je jedna z linek budapešťského metra. Je to nejstarší linka metra na evropské pevnině. Otevřena byla v roce 1896 u příležitosti oslav tisíciletí příchodu Maďarů do Karpatské kotliny. Je dlouhá 5 kilometrů a nachází se na ní 11 stanic.", "tgt_summary": "布达佩斯地铁1号线,又称「千禧地下铁路」(),为布达佩斯地铁最早启用的路线,路线编号为M1。1894年至1896年间建成,为世界历史第二悠久古老的地铁线,仅次于伦敦地铁的大都会线(除去伊斯坦布尔的杜乃尔)。起点位于弗洛斯马提广场,终点位于墨西哥大街。其别名乃因通车时间适逢匈牙利建国一千年而命名。", "id": 464868}
{"src_title": "Belinda Bencicová", "tgt_title": "貝琳達·本契奇", "src_document": [{"title": "Soukromý život.", "content": "Bencicová má slovenské kořeny po otci Ivanovi Bencicovi, který ji trénuje. Jeho rodiče s ním v roce 1968, když mu bylo pět let, emigrovali z Československa do Švýcarska. Děd z otcovy strany hrál lední hokej za HC Slovan Bratislava. Otec pochází z Bratislavy a matka Daniela Bencicová z Močenku u Nitry. Doma hovoří slovensky. Britský deník \"The Telegraph\" v lednu 2014 uvedl, že má její otec také české kořeny. Tenistka vlastní švýcarské a slovenské občanství.  Na její přípravě se také příležitostně podílí Melanie Molitorová, rovněž československá emigrantka do země helvetského kříže a matka bývalé světové jedničky Martiny Hingisové. S tenisem začala ve čtyřech letech, kdy nastoupila do tenisové školy Molitorové. Každodenní tréninky zahájila ve věku sedmi let. Půl roku strávila také ve floridské Tenisové akademii Nicka Bollettieriho.  V roce 2018 navázala partnerský vztah s osobním fyziotrenérem a bývalým fotbalistou Interu Bratislava, Martinem Hromkovičem.", "section_level": 1}, {"title": "Juniorská kariéra.", "content": "V juniorské kategorii vyhrála dva singlové grandslamy, když si ve finále French Open 2013 hladce poradila s Němkou Antonií Lottnerovou. O necelý měsíc později zvládla finálový duel ve Wimbledonu 2013 proti Američance Taylor Townsendové. Z bojů o deblový titul ve Wimbledonu 2012, a na US Open 2012 a 2013, odešla jako poražená finalistka.", "section_level": 1}, {"title": "Profesionální kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2011.", "content": "První turnaj kariéry odehrála na turnaji ITF ve švýcarském Fallalendenu. V kvalifikaci porazila Petru Rohanovou a Chiaru Frapolliovou. V hlavní soutěži se probojovala do čtvrtfinále přes Tess Sugnauxovou a Milanu Špremovou. V něm podlehla Sandře Martinovičové. Na monzónském turnaji ITF startovala na divokou kartu. V úvodním kole však vypadla s kvalifikantkou. Divokou kartu dostala i později na turnaj s dotací 25 000 dolarů ve švýcarském Chiasso, kde však opět ztroskotala v prvním kole, tentokrát na raketě Anne Schäferové. V červnu se pak přes kvalifikaci dostala do hlavní soutěže domácího turnaje ITF v Lenzerheide. V prvním kole byla nad její síly krajanka Xenia Knollová. V polovině října pak obdržela divokou kartu do kvalifikace BGL Luxembourg Open 2011 v lucemburském Kockelscheueru. Na úvod však podlehla Julie Putincevové.", "section_level": 2}, {"title": "2012: Debut na okruhu WTA.", "content": "Sezónu zahájila dvěma lednovými, za sebou jdoucími juniorskými turnaji v České republice, když na prvním z těchto turnajů v Přerově neztratila v cestě za vítězstvím ani jeden set a na druhém turnaji v Praze pak ztratila set pouze jeden. V únoru se kvalifikovala na turnaj ITF s rozpočtem 10 000 dolarů v německém Leimenu, kam postoupila do čtvrtfinále, v němž však nestačila na pozdější finalistku Terezu Smitkovou.O dva měsíce později, v dubnu, zamířila do Spojených států, kde na juniorském turnaji v Carsonu v Kalifornii prohrála ve třetím kole s domácí Allie Kiickovou. Následující týden prohrála ve dvou setech v kvalifikaci turnaje ITF v americkém Pelhamu se semifinalistkou Wimbledonu z roku 1999 Američankou Alexandrou Stevensonovou. Francouzským turnajem v Beaulieu-sur-Mer se poté vrátila zpět na juniorskou tour. Na turnaji ztratila jako sedmá nasazená pouze jednu sadu ve druhém kole a turnaj ovládla. Následující týden získala čtvrtý juniorský titul v sezóně, když dokázala triumfovat v italské Salsomaggiore Terme, kde opět v průběhu celého turnaje ztratila jenom jeden set. Nicméně, její vítězná série skončila následující týden na turnaji v toskánském Pratu, kde ve třech setech nestačila na Ivanu Jorovićovou.  Později v květnu obdržela divokou kartu do kvalifikační fáze WTA turnaje Brussels Open. V prvním kole kvalifikace překvapivě přemohla ve třech setech bývalou hráčku světové dvacítky Jelenu Bovinovou z Ruska. V následném kole však snadno podlehla Ukrajince Lesje Curenkové, ale díky vítězství nad Bovinovou se v žebříčku WTA posunula o 189 míst do první světové tisícovky na 951. místo.  Další turnajem byla pro ni juniorka French Open v Paříži. Jako nasazená hráčka číslo patnáct, nestačila v prvním kole na nenasazenou kanadskou tenistku Françoise Abandovou ve dvou tiebreacích. Méně než měsíc po její trpké prohře na French Open zamířila na další turnaj WTA, tentokrát do nizozemského's-Hertogenbosche. Nicméně, v kvalifikaci byla poražena nejvýše nasazenou Urszulou Radwańskou.  Ještě před Wimbledonem si zahrála přípravný juniorský turnaj na trávě v britském Roehamptonu. Na turnaji se dostala do semifinále, když cestou do něj porazila dvě hráčky z TOP 10 juniorského žebříčku Indy de Vroomovou a Sachiu Vickeryovou, předtím, než ve dvou setech nestačila na budoucí dívčí šampiónku z Wimbledonu Kanaďanku Eugenie Bouchardovou. Ve dvouhře juniorek Wimbledonu utrpěla zklamání, když se s turnajem loučila už po druhém kole, když nestačila na Indy de Vroomovou. V soutěži čtyřhry se dostala společně s Chorvatkou Anou Konjuhovou až do finále, v němž však nestačily na kanadsko-americký pár Eugenie Bouchardová a Taylor Townsendová.  O několik týdnů později zamířila zpět do Švýcarska, kde se rozhodla startovat na prestižním evropském juniorském šampionátu v tenise. Nasazena jako číslo dvě a jakožto domácí favoritka, se dostala do semifinále, kde prohrála dvakrát s tureckou hráčkou Başak Eraydınovou. O měsíc později cestovala do Kanady, kde se hrál Canadian Open juniorů v Repentigny, přípravný juniorský turnaj na blížící se US Open. Na turnaji dosáhla 3. kola, když byla nad její síly Jeļena Ostapenková z Lotyšska, přestože jí v prvním setu uštědřila kanára. Na US Open nedokázala v dívčím singlu opět udělat žádný velký výsledek, když ji ve třech setech přemohla pozdější finalistka turnaje domácí Samantha Crawfordová, která v soutěži startovala na divokou kartu. Ve čtyřhře se ji však opět dařilo lépe, když se společně se Slovenkou Petrou Uberalovou, probojovaly do finále, kde však podlehly domácímu páru číslo čtyři Gabrielle Andrewsové a Taylor Townsendové za 72 minut.  Po US Open si Bencicová vzala dvoutýdenní pauzu, než se zpátky na profesionální okruh vrátila turnajem ITF s dotací 10 000 dolarů v egyptském Šarm aš-Šajchu. V prvním kole rozdrtila nejvýše nasazenou hráčku v turnaji Lu Ťia-ťing z Číny. V příštích dvou kolech přemohla dvě kvalifikantky a postoupila do jejího prvního semifinále na profesionálním okruhu. V něm porazila rakouskou nasazenou čtyřku Barbaru Haasovou a postoupila do finále, kde po výhře nad druhou nasazenou Fatmou Al Nabhaniovou získala první profesionální titul. Na stejném turnaji dokázala ovládnout i čtyřhru, když společně s Egypťankou Lou Brouleauvou porazila ve finále polsko-ukrajinský pár Olga Brózdová a Ganna Pivenová.  V říjnu obdržela od pořadatelů divokou kartu do hlavní soutěže Luxembourg Open v Lucembursku, kde v minulém ročníku vypadla v kvalifikaci. V úvodním kole však snadno podlehla ve dvou setech nenasazené Venus Williamsové, která později celý turnaj ovládla. I přesto se výrazně posunula v žebříčku WTA, když se vyhoupla o 108 míst na 614. pozici. Na turnaji startovala i ve čtyřhře, když s domácí spoluhráčkou Claudine Schaulovou obdržely divokou kartu do hlavního turnaje. V 1. kole nestačily na americko-německou dvojici Bethanie Matteková-Sandsová a Andrea Petkovicová.  Začátkem listopadu se pak přes kvalifikaci dostala do hlavního turnaje kategorie ITF s dotací 25 000 dolarů ve španělském Benicarló, kde prohrála v prvním kole s Němkou Dinah Pfizenmaierovou. Závěr sezóny 2012 zakončila juniorskými turnaji v Severní Americe. Nejprve došla do semifinále turnaje v Bradentonu, kde nestačila na Barbaru Haasovou z Rakouska. Na prestižním tenisovém turnaji juniorů Orange Bowl dosáhla na čtvrtfinále, když prohrála s pozdější vítězkou Anou Konjuhovou z Chorvatska. Nakonec však ovládla mexický turnaj v Ciudad de México, když během šesti utkání nepřišla ani jednou o set.", "section_level": 2}, {"title": "2014: Průnik do TOP 50 a čtvrtfinále na US Open.", "content": "Na seniorském grandslamu debutovala lednovým Australian Open, když postoupila po třech vítězných duelech v kvalifikaci. V posledním z nich si poradila s Kanaďankou Sharon Fichmanovou.  Na úvod hlavní soutěže zdolala japonskou veteránku Kimiko Dateovou Krummovou, což znamenalo zápas mezi nejstarší a druhou nejmladší hráčkou v pavouku turnaje. Bývalou světovou čtyřku přehrála ve třech sadách. Ve druhém kole však nestačila na čtvrtou nasazenou a pozdější vítězku grandslamu Li Na z Číny.  V únoru nastoupila k mezistátnímu utkání 2. světové skupiny Fed Cupu proti Francii. V pařížské hale vyhrála bez ztráty setu obě dvouhry, nejdříve nad Alizé Cornetovou a poté nad Virginií Razzanovou. Přesto Švýcarky nepostoupily do baráže o účast ve Světové skupině 2015, když v rozhodujícím pátém zápase prohrála po boku Timey Bacsinszké s párem Cornetová a Mladenovicová. V březnu obdržela divokou kartu na Indian Wells Masters, kde ji na úvod přehrála britská kvalifikantka Heather Watsonová ve dvou sadách.  Premiérové semifinále na okruhu WTA Tour si zahrála jako kvalifikantka na dubnovém Family Circle Cupu, jediné události konané na zelené antuce. V prvním kole na její raketě skončila ruská turnajová desítka Maria Kirilenková, poté Marina Erakovicová a konečně ve třetí fázi nejvýše postavená teenagerka světové klasifikace Elina Svitolinová z Ukrajiny. První kariérní účast ve čtvrtfinále proměnila v dosud největší vítězství kariéry nad třetí nasazenou Italkou Sarou Erraniovou. V semifinále však nestačila na slovenskou tenistku Janu Čepelovou. Dlouhá cesta turnajem pro ni znamenala premiérový kariérní posun do první stovky žebříčku WTA, když 7. dubna figurovala na 91. místě.  V květnu se kvalifikovala do hlavní soutěže Mutua Madrid Open, kde vypadla se světovou jedničkou Serenou Williamsovou ve dvou setech. Další týden opět postoupila z kvalifikace na Internazionali BNL d'Italia. V prvním kole vyřadila hráčku z Top 25 Anastasii Pavljučenkovovou. Poté však nestačila na dvanáctou nasazenou Flavii Pennettaovou po třísetovém průběhu. Na Nürnberger Versicherungscupu ji v úvodním zápase zastavila německá tenistka Mona Barthelová.  V pozici světové osmdesátky měla jistou účast v hlavní soutěži pařížského French Open, na němž ji na úvod zastavila bývalá světová jednička Venus Williamsová.  Travnatou část sezóny rozehrála na AEGON Classic v Birminghamu, kde zvládla vstupní duel proti Chorvatce Donně Vekićové, aby ji však poté stopku vystavila obhájkyně titulu Daniela Hantuchová. Třemi koly kvalifikace prošla na AEGON International v Eastbourne. V prvním kole však nestačila na Britku Johannu Kontaovou, hrající díky divoké kartě. Grandslamový Wimbledon představoval postup do třetího kola po výhrách nad Magdalénou Rybárikovou a Victorií Duvalovou, než její cestu ve dvou setech přerušila favorizovaná Rumunka Simona Halepová. Do třetí fáze také postoupila s Martinem Kližanem ve smíšené soutěži. V ženském deblu vypadla ve druhém kole po boku Cvetany Pironkovové, když skončily na raketách pozdějších finalistek Tímey Babosové a Kristiny Mladenovicové.  Letní díl roku na tvrdých površích otevřela na Istanbul Cupu, kde ji na úvod uštědřila dva kanáry pozdější vítězka Caroline Wozniacká. Na srpnový turnaj kategorie Premier 5 – Cincinnati Masters obdržela divokou kartu. Opět však nezvládla otevírací zápas proti Karin Knappové. Navazující Connecticut Open v New Havenu znamenal sice postup z tříkolové kvalifikace, aby však následně podlehla Češce Barboře Záhlavové-Strýcové, když v utkání čelila 39 breakovým příležitostem soupeřky.  Až při svém debutu na US Open dokázala přejít první fázi po výhře nad belgickou hráčkou Yaninou Wickmayerovou. Poté vyřadila 31. nasazenou Japonku Kurumi Naraovou po třísetovém průběhu. Ve třetím a čtvrtém kole dosáhla na svá první vítězství nad hráčkami elitní světové desítky, když nejdříve přehrála sedmičku Angelique Kerberovou, a poté srbskou devátou nasazenou Jelenu Jankovićovou ve dvou sadách. Stala se tak nejmladší čtvrtfinalistkou US Open od roku 1997, kdy se do této fáze probojovala její krajanka Martina Hingisová. Cesta pavoukem skončila na raketě Číňanky Pcheng Šuaj. Bodový zisk jí však zajistil premiérový postup do elitní čtyřicítky žebříčku WTA.  Debutové finále na okruhu WTA si zahrála na úvodním ročníku čínského turnaje Tianjin Open, konaného v říjnu v Tchien-ťinu. Nestačila v něm na Američanku Alison Riskeovou.  Sezónu zakončila na 33. místě žebříčku WTA a Ženská tenisová asociace ji vyhlásila nováčkem roku 2014.", "section_level": 2}, {"title": "2015: 1. titul na okruhu WTA, zdolání světové jedničky a proniknutí do TOP 20.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Úvodní část.", "content": "Počátek sezóny ji zastihl v horší formě, když v úvodních kolech obou australských turnajů, Apia International Sydney a Australian Open, uhrála vždy jen tři gamy. Na prvním podlehla Darje Gavrilovové a na druhém Julii Görgesové. V únoru pomohla jedním bodem k postupu Švýcarek do baráže z druhé světové skupiny Fed Cupu proti Švédsku. Poté startovala na obnoveném BNP Paribas Fortis Diamond Games v Antverpách, kde na úvod prohrála s Alizé Cornetovou přestože získala první sadu.  Debutovou výhru v roce dosáhla na únorovém Dubai Tennis Championships, kde vyřadila Karin Knappovou, než ji hladce zastavila šestá nasazená Venus Williamsová. Na Qatar Total Open skončila v prvním kole kvalifikace s Francescou Schiavoneovou. Zlepšení výkonu přišlo na Indian Wells Masters, kde jako 31. nasazená přehrála ve třetí fázi bývalou světovou jedničku Caroline Wozniackou. Výhra znamenala první kariérní vítězství nad hráčkou, která byla aktuálně součástí elitní světové pětky. V osmifinále ji však vystavila stopku Jelena Jankovićová, přestože měla v rozhodujícím setu k dobru break.  Do stejné fáze se probojovala na navazujícím Miami Masters. Ve čtvrtém kole ovšem nenašla recept na Sloane Stephensovou.", "section_level": 3}, {"title": "Antuková sezóna.", "content": "Charlestonský Family Circle Cup, hraný na zelené antuce, znamenal překvapivé vyřazení ve druhém zápase s černohorskou kvalifikantkou Dankou Kovinićovou.  Stuttgartský Porsche Grand Prix přinesl další nezvládnuté druhé kolo, tentokrát v duelu se světovou desítkou Carlou Suárezovou Navarrovou.  V úvodním kole J&T Banka Prague Open proti 17leté chorvatské juniorce Aně Konjuhové prohospodařila tři mečboly, aby nakonec vypadla.. Přesto si z Prahy odvezla první kariérní titul z okruhu WTA Tour, když v páru s Kateřinou Siniakovou vyhrály deblovou soutěž. Ve finále zdolaly ukrajinsko-českou dvojici Kateryna Bondarenková a Eva Hrdinová po dvousetovém průběhu. Třetí ze čtyř události Premier Mandatory v roce, Mutua Madrid Open, přinesla porážku v úvodním zápase s mladou Chorvatkou Ajlou Tomljanovićovou. Rychle také opustila římskou antuku Internazionali BNL d'Italia, kde ji podruhé v sezóně přehrála Gavrilovová. Přes Daniela Hantuchovou prošla do druhé fáze French open, v níž ji zastavila favorizovaná Madison Keysová.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna na trávě.", "content": "Na travnatém Topshelf Open si poradila s Jessicou Pegulaovou i Alison Van Uytvanckovou, aby po téměř tříhodinovém boji zdolala Kristinu Mladenovicovou, když odvrátila tři mečboly. V prvním semifinále sezóny vrátila březnovou porážku Jankovićové a podruhé pronikla do finále dvouhry okruhu WTA Tour. V něm však její cestu ukončila Italka Camila Giorgiová.  Debutový singlový titul na okruhu WTA Tour dobyla na eastbournské trávě AEGON International z kategorie Premier, když na její raketě zůstaly výše postavené tenistky Madison Keysová, Eugenie Bouchardová, Caroline Wozniacká a v třísetovém finále Agnieszka Radwańská. Po turnaji se pak v novém vydání klasifikace dvouhry z 29. června 2015 dostala na své žebříčkové maximum, když jí patřilo 22. místo.  Po turnaji zamířila do Wimbledonu, kde byla nasazena z 30. pozice. V prvním kole si poradila ve těch setech se semifinalistku z roku 2010 Bulharku Cvetanu Pironkovovou. V následujícím kole si opět ve třech setech poradila s nenasazenou Annou-Lenou Friedsamovou z Německa. Ve třetím kole pak zdolala i americkou kvalifikantku Bethanie Mattekovou-Sandsovou a nad její síly byla až v osmifinále bývalá světová jednička Viktoria Azarenková, jíž podlehla ve dvou sadách. Osmifinále pro ni bylo i přesto nejlepším výsledkem na travnatém grandslamu a po turnaji se v novém vydání žebříčku WTA z 13. července 2015 dostala na své žebříčkové maxima ve dvouhře i ve čtyřhře, když jí patřila 21. pozice, respektive 96. místo.", "section_level": 3}, {"title": "Letní a podzimní část.", "content": "Severoamerickou tenisovou sezónu na betonech zahájila srpnovým turnajem Citi Open 2015 ve Washingtonu D.C, kde v 1. kole porazila Češku Terezu Smitkovou, aby v následujícím kole nestačila ve dvou setech na pozdější finalistku Anastasii Pavljučenkovovou z Ruska. Z turnaje však neodjížděla s prázdnou, protože společně s francouzskou tenistkou Kristinou Mladenovicovou ovládla soutěž čtyřhry. Ve finálovém utkání dokázaly přehrát španělsko-slovinské turnajové trojky Laru Arruabarrenovou a Andreju Klepačovou.  Na následujícím turnaji Rogers Cup 2015 hraném v kanadském Montréalu, zaznamenala životní úspěch, když dokázala celý turnaj kategorie WTA Premier 5 jako nenasazené hráčka ovládnout. Nejprve si v 1. kole poradila ve třech setech s Kanaďankou Eugenie Bouchardovou, když jí v prvním setu uštědřila kanára. V dalším kole pak zdolala čtvrtou nasazenou Caroline Wozniackou z Dánska výsledkem dvakrát 7–5. Následně si poradila i s německou tenistkou Sabine Lisickou, když utkání ovládla ziskem tiebreaku ve třetím setu. Její spanilá jízda turnajem pokračovala i ve čtvrtfinále, kde si ve dvou sadách vyšlápla na bývalou světovou jedničku Anu Ivanovičovou. V semifinále byla vyzyvatelkou Bencicové světová tenistka číslo jedna Američanka Serena Williamsová, se kterou dokázala v předchozím jediném vzájemném duelu na turnaji v Madridu 2014 uhrát jen tři gamy. Švýcarka nejprve prohrála první set. Ve druhém pak neproměnila za stavu 5–3 setbol a za stavu 5–5 a 0–40 byla na pokraji vyřazení. Postupně však odvrátila celkem čtyři brejkboly soupeřky a set urvala výsledkem 7–5. Ve třetím dějství, v němž přišla o náskok dvou brejků, nakonec zvítězila 6–4 a postoupila do svého prvního finále kategorie Premier. Po utkání byla plná emocí a kanadskému obecenstvu na dvorci Rexall Centre sdělila: „\"Neumím teď popsat své pocity. Situací na kurtu jsem byla ohromená, ale teď jsem šťastná. Je to opravdu neuvěřitelný pocit. Nemám slov\".“ Bencicová se stala v 18 letech nejmladší přemožitelkou Williamsové od Turnaje mistryň 2004, kde Serenu tehdy porazila sedmnáctiletá Maria Šarapovová. V souboji o titul pak narazila na Simonu Halepovou, která za stavu 6–7, 7–6 a 0–3 utkání pro vyčerpání vzdala. „\"Už jsem dál nemohla. Hodně jsem se snažila, ale nešlo to\".“ vysvětlila Halepová divákům při přebírání trofeje pro poraženou finalistku. Bencicová dokázala cestou za vítězstvím v turnaji vyřadit šest grandslamových finalistek a při slavnostní ceremoniálu byla plná emocí: „\"Je to skvělý pocit, jen škoda, že to finále muselo skončit takhle. Ale výhra je výhra a byl to fantastický týden\".“  Pouhé dva dny po životním triumfu v Torontu startovala i na další události americké série US Open Series, turnaji Western & Southern Open v ohijském Cincinnati, kde na úvod porazila ve dvou setech světovou jedenáctku Angelique Kerberovou, s níž tak vyhrála i druhý vzájemný zápas. Ve 2. kole si poradila s Italkou Flavii Pennettaovou, když v utkání neztratila ani jednou podání. V osmifinále proti Lucii Šafářové však utkání po prohraném prvním setu poměrem 2–6 pro poranění pravého zápěstí skrečovala. Své zranění pak po utkání komentovala: „\"Je mi líto, že jsem musela poprvé v kariéře ze zápasu předčasně odstoupit, ale věřím, že to není nic vážného. Doufám, že budu brzy fit, a že to neohrozí přípravu na US Open\".“ Na US Open přijížděla coby obhájkyně čtvrtfinále z předešlého ročníku. Jako 12. nasazená porazila nejprve v 1. kole bulharskou tenistku Sesil Karatančevovou a následně i ve třech setech Misaki Doiovou z Japonska, když za stavu 5–7, 5–6 a 0–40 odvrátila tři mečboly soupeřky. Ve 3. kole byla nad její síly Venus Williamsová, které podlehla výsledkem 3–6 a 4–6.  Asijskou část rozehrála tokijským Toray Pan Pacific Open z kategorie Premier, kde plnila roli osmé nasazené. V 1. kole nejprve uštědřila dva kanáry čínské kvalifikantce Sü I-fan, aby si následně ve třech setech poradila se Samanthou Stosurovou. Ve čtvrtfinále pak porazila turnajovou trojku Garbiñe Muguruzaovou ze Španělska a mezi poslední čtyřkou lehce zvítězila nad Caroline Wozniackou, s níž tak vyhrála i čtvrtý vzájemný duel v sezóně. Ve finále ji čekala Agnieszka Radwańská, kterou pokud by porazila, se mohla posunout do Top 10. To se jí však nepodařilo a na polskou tenistku nestačila poměrem dvakrát 2–6.  Dalším turnajem se pro ni stal Wuhan Open, kde dokázala nejprve v 1. kole přejít před Chorvatku Ajlu Tomljanovićovou, avšak ve 2. kole musela kvůli zdravotním problémům vzdát rozehrané utkání proti Camile Giorgiové. Na China Open 2015 v Pekingu nejprve porazila v úvodním kole ve třech setech americkou tenistku Madison Brengleovou, avšak ve 2. kole odstoupila kvůli poranění pravé ruky z turnaje a nenastoupila tak k utkání s Chorvatkou Mirjanou Lučićovou Baroniovou.  Bencicová se nekvalifikovala na Turnaj mistryň 2015, ale dokázala se kvalifikovat na WTA Elite Trophy, kde však pro zranění levého kolene nestartovala. Sezónu zakončila jako čtrnáctá hráčka světa.", "section_level": 3}, {"title": "2016.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "První teenagerka v elitní světové desítce od roku 2009.", "content": "Na začátku sezóny startovala v australském Brisbane, kde jako 7. nasazená nejprve vyřadila v 1. kole Saru Erraniovou z Itálie, aby následně ve dvou setech nestačila na americkou kvalifikantku Samanthu Crawfordovou. Dalším turnajem na australské tour byl pro ni Apia International v Sydney, kde si připsala premiérovou výhru v roce 2016, když ve třech sadách přehrála chorvatskou kvalifikantku Mirjanu Lučićovou Baroniovou. V osmifinále po vítězství přešla přes Bulharku Cvetanu Pironkovovou a ve čtvrtfinále si v prvním vzájemném střetnutí poradila i s ruskou tenistkou Jekatěrinou Makarovovou. V semifinále pak po prvním prohraném setu utkání s Mónicou Puigovou z Portorika, v němž dostala kanára, vzdala zápas kvůli nemoci.  Na úvodním grandslamu sezóny Australian Open byla v ženské dvouhře nasazená jako hráčka číslo dvanáct. Turnaj zahájila výhrou nad Američanku Alison Riskeovou a oplatila jí porážku z finále v čínském Tianjinu v roce 2014. Ve 2. kole porazila maďarskou hráčku Tímeu Babosovou a vůbec poprvé postoupila do 3. kola na australském majoru. Své maximum vylepšila ve 3. kole, když po třech setech vzešla jako vítězka utkání proti Ukrajince Kateryne Bondarenkové. V osmifinále narazila na Marii Šarapovovou, s níž svedla vůbec první duel na okruhu WTA. Po více než dvou hodinách zápasu nakonec podlehla Rusce dvakrát 5–7.  Na nově zařazený turnaj do okruhu WTA Tour, únorový St. Petersburg Ladies Trophy v kategorii Premier, přijela jako nejvýše nasazená hráčka. Ve čtvrtfinále si poradila s ruskou turnajovou pětkou Anastasijí Pavljučenkovovou. V semifinále se střetly dvě nejmladší hráčky z první sedmdesátky žebříčku, když 18letá Švýcarka poprvé narazila na stejně starou Rusku Darju Kasatkinovou. Vítězstvím si zajistila debutový kariérní průnik do elitní světové desítky rankingu v následném pondělním vydání, což zhodnotila slovy: „\"Být v Top 10 bylo od dětství vždy jako sen – a nyní jsem toho dosáhla! Znamená to pro mě velký den.\"“ Ve finálovém boji však ve dvou setech podlehla italské turnajové dvojce Robertě Vinciové, která vyhrála turnaj po dvou a půl letech. V aktualizovaném žebříčku z 15. února 2016 vystoupala švýcarská hráčka na 9. pozici. Stala se tak první teenagerkou v elitní světové desítce od roku 2009, kdy v ní figurovala Dánka Caroline Wozniacká a celkově 116. hráčkou od zavedení klasifikace v roce 1975. V metropoli Spojených arabských emirátů v Dubaji nestačila v úvodním kole na Jelenu Jankovićovou ze Srbska, jež podlehla ve třech setech. Přesto se v následném pondělním vydání žebříčku WTA vyhoupla na 7. příčku. Ve stejné fázi vypadla i v Kataru, kde skončila na raketě Američanky Coco Vandewegheové.  Po volném losu v úvodním kole na americkém BNP Paribas Open musela ve 2. kole do třetího setu s domácí Lauren Davisovou, kterou v něm porazila. Nicméně v další fázi nestačila na slovenskou tenistku Magdalénu Rybárikovou. Na floridském Miami poté skrečovala ve 2. kole za stavu 1–4 utkání s Kristýnou Plíškovou kvůli bolestem zad. Jako světová desítka měla v polovině dubna plnit roli švýcarské jedničky v lucernském semifinále Fed Cupu proti České republice. Pro nedoléčené zranění periostu kostrče z Indian Wells Masters se však z účasti omluvila, s předpokladem další až čtyřtýdenní rekonvalesce. Kvůli přetrvávajícím problémům se zády pak zmeškala i antukovou část sezóny s vrcholem na French Open.", "section_level": 3}, {"title": "Návrat po zranění a další zdravotní komplikace.", "content": "Prvním turnajem po návratu se pro ni stal travnatý Ricoh Open 2016 konaný v nizozemském Rosmalenu, kde se přes belgickou hráčku Alison Van Uytvanckovou, Američanku Varvaru Lepčenkovou a Viktoriji Golubicovou ze Švýcarska dostala do semifinále, v němž podlehla Francouzce Kristine Mladenovicové. Vinou zranění pravého stehna pak musela skrečovat v úvodním zápase AEGON Classic v Birminghamu za stavu 4–6 a 3–4 rumunské tenisce Irině-Camelii Beguové. Jakožto obhájkyně titulu v anglickém Eastbourne prohrála po volném losu v úvodním kole ve dvou sadách s Ruskou Jelenou Vesninovou, která ovládla oba sety v tiebreacích. Do Wimbledonu vstupovala jako sedmá nasazená. Po úvodní výhře nad Bulharkou Cvetanou Pironkovovou byla ve druhé fázi přinucena zápas skrečovat. Proti americké kvalifikantce Julii Boserupové, figurující na 225. příčce žebříčku, ztratila úvodní sadu. V úvodu druhé grandslam opustila pro poranění levého zápěstí. Zranění a herní výpadek ji neumožnil startovat na Rogers Cupu, kde měla obhajovat titul a ani na olympiádě v Riu.  Po téměř dvou měsících od absence se přesunula do Severní Ameriky, kde jako třináctá nasazená nastoupila na americkém turnaji Western & Southern Open. Po volném losu v 1. kole byla v další fázi nad její síly Tímea Babosová. Stejně skončila i na podniku v New Havenu, kde ji z turnajového pavouka na úvod vyřadila Belgičanka Kirsten Flipkensová. Na US Open, kde ji pořadatelé nasadili jako 24. hráčku, porazila na úvod domácí Samanthu Crawfordovou, které tak oplatila porážku z Brisbane. Ve 2. kole si pak ve svou setech poradila s Andreou Petkovicovou z Německa. Ve 3. kole však snadno podlehla třinácté nasazené Britce Johanně Kontaové.  V září se přesunula do Asie, kde začala turnajem Toray Pan Pacific Open konaném v japonské metropoli Tokiu. Zde jako nenasazená skončila v prvním kole na raketě Dánky Caroline Wozniacké. V čínském Wu-chanu, turnaji kategorie Premier 5, skončila v turnaji opět hned na úvod, když ve 2. sadě skrečovala po problémech se zády utkání ruské tenisce Světlaně Kuzněcovové. Výhrou ovšem začala na China Open v čínském Pekingu, když přešla dál ve dvou setech přes Anniku Beckovou z Německa. V další fázi však podlehla kazašské tenisce Jaroslavě Švedovové.  V rakouském Linci i v ruské Moskvě pak shodně vypadla hned v úvodním kole, když v prvním případě podlehla Slovence Dominice Cibulkové a v druhém nestačila na domácí Darju Kasatkinovou. Sezónu zakončila na 43. pozici.", "section_level": 3}, {"title": "2017.", "content": "Sezónu poprvé v kariéře rozehrála jako reprezentantka švýcarského týmu na Hopmanově poháru, kde po jejím boku nastoupil Roger Federer. Ve dvouhře zdolala Britku Heather Watsonovou a následně podlehla Němce Andree Petkovicové i Francouzce Kristině Mladenovicové. Švýcaři obsadili konečné druhé, první nepostupové, místo v základní skupině A s bilancí mezistátních zápasů 2:1. Před úvodním grandslamem roku odehrála Apia International Sydney, kam obdržela divokou kartu. Ve druhé sadě prvního kola však skrečovala Kazašce Julii Putincevové kvůli rozštěpenému nehtu na palci nohy, který ji omezoval v pohybu po dvorci. Soupeřkou v úvodním kole prvního glandslamu sezóny Australian Open se pro ni stala světová dvojka Serena Williamsová, se kterou za 79 minut prohrála. Na přelomu ledna a února startovala v ruském Petrohradu, kde hned v úvodním kole její cestu turnajem zastavila domácí Darja Kasatkinová. V únoru pak coby členka švýcarského fedcupového týmu odehrála dvě singlové utkání úvodního kola světová skupiny. Nejprve podlehla ve dvou setech Kristině Mladenovicové, aby stejným počtem setů později porazila Pauline Parmentierovou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Belinda Bencicová, :, nepřechýleně \"Bencic\", (* 10. března 1997 Flawil) je švýcarská tenistka, bývalá juniorská světová jednička, juniorská mistryně světa pro rok 2013 a šampionka na juniorkách French Open a ve Wimbledonu. Ve své dosavadní kariéře vyhrála na okruhu WTA Tour čtyři turnaje ve dvouhře, první z nich na travnatém AEGON International 2015. Cestou za vítězstvími na Canada Masters 2015 a Dubai Tennis Championships 2019 porazila vždy čtyři hráčky z první světové desítky v řadě. Vybojovala také dvě deblové trofeje, premiérovou s Kateřinou Siniakovou na J&T Banka Prague Open 2015. K nim přidala dvě singlové výhry v sérii WTA 125K. V rámci okruhu ITF získala čtyři tituly ve dvouhře a tři ve čtyřhře.", "tgt_summary": "贝琳达·本契奇(Belinda Bencic,,1997年-3月10日,生于瑞士弗拉维尔),瑞士籍斯洛伐克裔网球运动员,是现今女子网坛较为年轻且成绩不断上升的球员之一。本契奇从小师从前世界第一玛蒂娜·辛吉斯的妈妈,也深受辛吉斯的影响,她也是继辛吉斯之后,被外界认为是辛吉斯的接班人,瑞士女子网球的希望。现今,本契奇由其父亲执教,她的父亲在1968年从捷克斯洛伐克移民至瑞士,但是本契奇仍然持有斯洛伐克国籍。", "id": 1575032}
{"src_title": "Interkulturní komunikace", "tgt_title": "跨文化傳播", "src_document": [{"title": "Historie interkulturní komunikace.", "content": "Dnes víme, že již starověcí Řekové prožívali svoji jazykovou a kulturní odlišnost od jiných kultur. Všechny velké říše od starověku se s touto rozdílností musely nějak vyrovnávat. Vědecké zkoumání interkulturní komunikace má ale poněkud kratší historii: začalo po II. světové válce, kdy USA expandovaly do různých zemí a kontinentů a tak docházelo k častým kontaktům mezi Američany a příslušníky odlišných kultur. Zkoumání interkulturní komunikace bylo tedy podníceno spíše praktickými potřebami.", "section_level": 1}, {"title": "Komunikace mezi národy a kulturami.", "content": "Různé kultury mají různé normy a očekávání chování ve formálních i neformálních situacích, například při sociálních interakcích, schůzkách nebo jednáních. Nedostatek informací a pochopení těchto rozdílů může vést k nedorozuměním.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní specifičnosti komunikace.", "content": "Ve verbální komunikaci rozlišujeme rozdíly mezi kulturami s nízkým a vysokým komunikačním kontextem.", "section_level": 2}, {"title": "Interkulturní komunikační kompetence.", "content": "Interkulturní komunikační kompetence byly shledány jako silné prediktory kulturního šoku, psychologického přizpůsobení, celkové mezikulturní účinnosti v bydlení v hostitelské kultuře, rozsahu sociální interakce s hostitelskými státními příslušníky, pracovního výkonu a transferu technologií. Základem interkulturní kompetence je jazyková vybavenost a respektování kulturních specifičností partnerů. Tyto kompetence jsou považovány za nezbytný aspekt při procesu mezikulturní adaptace jednotlivce.  Srovnání komunikačních stylů mezi Severní Amerikou a Japonskem:", "section_level": 2}, {"title": "Interkulturní školení a jeho význam.", "content": "Za rozvojem interkulturního školení (tréninku) stojí především jeho tvorba a zdokonalování v průběhu válek, přístupu k náboženství a k účelům obchodu (zejména mezinárodního). Dalšími aspekty ovlivňující jeho rozvoj jsou: Interkulturní vzdělávání se týká činností, jejichž cílem je pomoci lidem pracovat a efektivně žít v cizím kulturním prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Současné poznatky a budoucnost interkulturální komunikace a školení.", "content": "Velmi rozvinuté je zkoumání interkulturní komunikace v USA. Mezi nejvýznamnější organizace patří: Teorie a výzkum interkulturní komunikace se rozvíjí také v dalších zemích. Nejvíce se těmto výzkumům věnují ve Velké Británii, Německu a Rusku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Interkulturní komunikace a školení je jedním z témat interkulturní psychologie a pedagogiky. Označuje procesy interakce a sdělování v takových situacích, kdy jsou komunikujícími příslušníci jazykově či kulturně rozdílných národů, etnik, ras nebo náboženství.", "tgt_summary": "跨文化传播(英语:Intercultural Communication或英语:Icross-cultural communication)是社会讯息的跨文化传递,或者是社会讯息系统的跨文化运行。是比较不同文化在各历程的变迁,就是各种文化讯息在时间和空间中流动、共享、互动沟通和建立不同文化中,人与人之间共存关系的文化交往过程。", "id": 1651410}
{"src_title": "Jean Marie Dongou", "tgt_title": "馬里耶·東古", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "La Masía.", "content": "Dongou přišel do Barcelony v roce 2008, skauti FC Barcelony si ho všimli na několika mládežnických turnajích, kterých se účastnil prostřednictvím nadace Samuela Eto'oa, který tehdy ještě hájil barvy FC Barcelony.  Dongou nastoupil do nižších kategorií klubu a žil v La Masíi. V jednom roce se mu podařilo hrát ve třech různých věkových kategorií, tak jako se to kdysi podařilo slavnému Leovi Messimu. V 15 letech začal hrát v kategorii Juvenil B (dorost), přestože věkově ještě patřil do kategorie Cadete (žáci). V sezóně 2010/2011 stále hrál v kategorii Juvenil B, nicméně již nastupoval i za Juvenil A. Do kategorie Juvenil A se na stálo propracoval v sezóně 2011/2012. Během roku 2012 se účastnil turnaje Next Gen Series, což je obdoba ligy mistrů pro hráče U19. Se svými spoluhráči se probojoval až do čtvrtfinále a celkově se stal se 7 zásahy nejlepším střelcem turnaje.", "section_level": 2}, {"title": "FC Barcelona B.", "content": "Po čtyřech letech strávených v akademii nastoupil v nejvyšší třídě, když dne 28. ledna 2012 debutoval v rezervním týmu FC Barcelony. Do zápasu proti druholigovému S. D. Huesca zasáhl jako střídající hráč za svého spoluhráče Rodriho. Svůj první oficiální gól zaznamenal 25. března 2012 ve střetnutí s C. D. Alcoyano. Sezónu 2011/2012 skončil s celkovými 12 starty, ve kterých se mu podařilo vstřelit 2 góly.", "section_level": 2}, {"title": "FC Barcelona.", "content": "V předsezónní přípravě 2013/2014 zaznamenal v A-týmu celkem 3 góly. Dva vstřelil v utkání proti norskému týmu Vålerenga IF (7:0) a poté se jedním zásahem podílel na vítězství Gamperovy trofeje v zápase proti brazilskému Santosu.  Poprvé v oficiálním zápase však debutoval 6. prosince 2013 ve Španělském poháru proti Cartageně, když v 78. minutě zápasu vystřídal Alexise Sáncheze. V tomto střetnutí se mu také podařilo zaznamenat svůj první oficiální gól v prvním týmu a upravil skóre na konečných 1:4 pro Barcelonu. 11. prosince 2013 debutoval v Lize mistrů, když nahradil střídajícího Neymara v 81. minutě zápasu proti skotskému Celticu Glasgow.  V La Lize poprvé nastoupil 19. ledna 2014 v 85. minutě zápasu proti Levante (1:1). 29. ledna 2014 podepsal nový kontrakt s FC Barcelonou. Smlouva je platná do 30. června 2017 a obsahuje výkupní klauzuli ve výši 17 milionů eur.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jean Marie Dongou Tsafack (* 20. dubna 1995, Douala, Kamerun), je kamerunský fotbalista hrající na pozici útočníka. Aktuálně hraje za katalánský klub FC Barcelona B.", "tgt_summary": "马里耶·东古(Jean Marie Dongou Tsafack)(出生于1995年4月20日)是喀麦隆的职业足球运动员,司职前锋,现效力于西班牙足球乙级联赛中的巴塞罗那足球会B队。", "id": 1338484}
{"src_title": "Komputační teorie mysli", "tgt_title": "心灵计算理论", "src_document": [{"title": "Teoretické zdroje komputační teorie mysli.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kognitivismus.", "content": "Kognitivismus je psychologický směr akceptující existenci a smysluplnost zkoumání mentálních konceptů – proti Behaviorismu. Věří, že kognice je tvořena vnitřními mentálními stavy (reprezentace nebo symboly). A manipulace s nimi se dá popsat pomocí pravidel a algoritmů.", "section_level": 2}, {"title": "Komputacionismus.", "content": "Srovnáme-li mysl s počítačovým programem, objevíme spoustu podobností. Počítačový program sestává ze struktury data z algoritmů. Moderní programovací jazyky obsahují nejrůznější struktury dat, například posloupnost písmen (například „abc“), čísla (např. 3) a také komplexnější struktury, jakými jsou seznamy položek (A B C) a větvené struktury (stromy). Lze pak definovat algoritmy – mechanické procedury určené k operacím s různými druhy struktur. Lze například definovat proceduru REVERSE, která obrátí pořadí položek v seznamu (z A B C vytvoří C B A). Tato teorie se uplatňuje především v neurovědě, psychologii a vývoji umělé inteligence.", "section_level": 2}, {"title": "Funkcionalismus.", "content": "Veškeré mentální stavy (pocity, bolest) nezávisí na své vnitřní stavbě, ale na své funkčnosti (roli), kterou sehrávají v kognitivním systému. Identita mentálního stavu je určena svou vazbou na senzorickou stimulaci, jiné mentální stavy a chování.", "section_level": 2}, {"title": "Klasická komputační teorie mysli.", "content": "KTM se skládá ze dvou složek. První složkou je \"mentální reprezentace\". To znamená, že něco v mentálním světě, symbol se sématickou i syntaktickou hodnotou, zastupuje něco z reálného světa. Druhou složkou jsou \"výpočetní mechanismy\", což jsou akce provedené s mentálními reprezentacemi, které jsou v souladu se syntaxí (ne sémantikou) mentálních symbolů, což je proces, který se dá technicky definovat jako komputační (Putnam). Výpočetní mechanismy jsou procesy, které jsou kauzálně determinované syntaktickými vlastnostmi symbolů v \"language of thoughts\" (Fodor). Language of thoughts je teorie, že veškeré naše myšlení se odehrává jako vnitřní monolog, přičemž se operuje se symboly. Všechny tyto symboly, stejně jako slova, se navzájem kombinují podle určitých pravidel.  Například doufáte, že máte pivo v lednici. Podle KTM se ve vašem mozku spojí stav pro naději (D jako doufání) se symbolem, který znamená že pivo je v lednici (P). Zároveň musí být tyto dva symboly ve správném pořadí. Kdyby pořadí bylo PD, což nemůže protože to syntax nedovolí, výsledkem by bylo, že pivo v lednici doufá. Pokud věříte, že pivo je v lednici, potom je stav pro naději nahrazen stavem pro víru (V) a výsledek je VP.", "section_level": 1}, {"title": "Turingův stroj.", "content": "Nejedná se o stroj v pravém slova smyslu, ale spíše o hypotetický stroj využívající princip komputace. Tento stroj si můžeme představit následovně. Jako paměť má pásku rozdělenou na jednotlivá políčka. V každém políčku je jeden symbol, se kterým TS umí pracovat. Páska je teoreticky nekonečná na obě strany. Na pásku lze zapisovat a lze z ní číst pomocí čtecí hlavy, která je vždy zaměřená pouze na jedno políčko. A nakonec je řídící jednotka. Ta se může nacházet v různých vnitřních stavech, kterých smí být jen určitý počet. Tento stroj pracuje v taktech, kdy během jednoho taktu vykoná vždy jednu instrukci. O tom jakou, rozhoduje stav vnitřní jednotky a obsah políčka, na kterém je čtecí hlava. Podle instrukce pak stroj může:  Každý TS má jeden počáteční stav, ve kterém začíná práci. Co má v té chvíli napsáno na pásce se dá hodnotit jako vstupní data. Dále má určitě i koncový stav, kterých ale může být i víc. Dostane li se během práce do koncového stavu, zastaví akce a teprve potom si můžeme přečíst co je na pásce.", "section_level": 1}, {"title": "Umělá inteligence.", "content": "Alan Turing na základě předchozích teorií přichází s pokusem pod názvem Imitační hra. Osoba A, která je sama v místnosti, si dopisuje s dalšími dvěma subjekty B a C. Jeden z nich je člověk a druhý je stroj, avšak osoba A neví, kdo je kdo. Na konci hry má osoba A za úkol určit, kdo z dalších subjektů je člověk. Turingův stroj by podle komputační teorie mysli měl být schopen tímto testem projít (tedy mít 50% šanci být vybrán stejně, jako živý člověk). Imitační hra netestuje vyloženě inteligenci počítače, spíš testuje schopnost počítače chovat se (odpovídat) jako člověk. Výhodou testu je jeho jednoduchá definice inteligence, avšak neurčuje, jestli počítač, který testem prošel, skutečně myslí, nebo pouze myšlení simuluje.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika teorie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Problém ukotvení symbolů.", "content": "Podle této teorie myšlení je jen forma výpočtu. Výpočet však znamená manipulaci se symboly podle jejich tvaru, nikoliv významu. Jak jsou potom tyto symboly v našich hlavách propojeny s jejich významem a jak to poznáme? Toto se nazývá problém ukotvení symbolů.  John Searle v reakci na KTM a Imitační hru přichází s teorií čínského pokoje. Osoba je zavřena v místnosti bez oken a jediná možnost komunikace je prostrkávání papírku pode dveřmi. Osoba neumí čínsky, ale na papírku dostává čínské znaky. Dotyčný v místnosti má jen tužku, papír, tabulku čínských symbolů (bez překladu nebo významu) a knihu pravidel. Když obdrží symbol, otevře knihu a vyhledá instrukce k příslušnému symbolu. Tam například stojí, že je-li na papírku symbol Ç má odpovědět symbolem Ṷ z tabulky. Je logické, že kdo neumí čínsky, nepochopí význam znaků jen podle jejich umístění do řetězců – proto to nemůže pochopit ani počítač. Manipulace se symboly založená pouze na jejich tvaru spíše než na významu bude podle KTM teorie interpretována jako mající význam. Ale interpretace nebude přirozená symbolům samotným, ale bude parazitovat na faktu, že například význam symbolů v knize není přirozený, ale odvozený od významu v naší hlavě. Pokud jsou významy symbolů spíše nepřirozené, potom to nejsou schopné modely pro význam v našich hlavách a kognice tím pádem nemůže být jen manipulací se symboly.", "section_level": 2}, {"title": "Frame problem.", "content": "Je otázkou, jak v komputační teorii mysli člověk dokáže určit, co je relevantní. Proto se tomuto problému také říká problém relevantnosti. K problému se přistupuje následovně. Pokud se stroje zeptáte, co je relevantní, musí projít každou položku ve svém seznamu a určit co je a co není relevantní. To ovšem zabere příliš času. Člověk naopak činí rozhodnutí o relevanci velmi rychle a v podstatě celý den. Potom to však vypadá, že lidská oblast běžných myšlenek (zpracovávání centrálního systému) není komputační. Tento problém se nazývá „frame problém“ podle anglického výrazu \"Include into frame\" (v překladu bráno v potaz).", "section_level": 2}], "src_summary": "Komputační teorie mysli (KTM) je založena na představě, že lidská mysl funguje jako počítač. KTM vychází z kognitivismu, komputacionismu a funkcionalismu. Představa je taková, že mysl disponuje mentálními reprezentacemi a výpočetními mechanismy, obdobně jako počítače datovými strukturami a algoritmy. Slovem počítač se zde myslí abstraktní Turingův stroj: operátor se symboly, který zhodnotí vstup (input) a krok za krokem podle instrukcí (pravidel) vytváří odezvu (output). Tato teorie byla vymyšlena Hilary Putnamem v roce 1961, posléze ji upravil jeho student Jerry Fodor. I navzdory velké kritice se v devadesátých letech zůstává KTM jednou z předních teorií o lidské kognici.", "tgt_summary": "在哲学中,心灵计算理论,又名心智计算理论( 英语:Computational theory of mind,CTM )指的是一系列关于「人类心灵是一个讯息处理系统」的观点。该理论认为,认知和意识同为一种计算形式。沃伦·麦卡洛克和沃尔特·皮茨(1943)为最早提出神经活动是计算性的人。他们认为神经计算性可以解释认知 。该理论的当代形式由赫拉里·普特南于1967年提出,并由他的博士生,同时也是哲学家和认知科学家的杰瑞·福多在1960至1980年代发展起来。 尽管在1990年代,由于普特南、希尔勒等人的研究,这一观点在分析哲学领域中受到了强烈反驳,但此观点仍普遍存于现代认知心理学中,许多演化心理学理论家也将其假定为正确的。2000至2010年代之间,这一观点在分析哲学领域再度引起注意。(Scheutz 2003,Edelman 2008)。", "id": 1201703}
{"src_title": "BMW Z4", "tgt_title": "宝马Z4", "src_document": [{"title": "Druhá generace (BMW Z4 E89).", "content": "Druhá generace modelu BMW Z4 byla představena v prosinci 2008 na každoroční automobilové show v Detroitu. Jedná se o nástupce první generace Z4 s označením BMW Z4 E85. Má pevnou hliníkovou skládací střechu, podobně jako Mercedes SLK. Oproti předchozí generaci se vyrábí pouze ve verzi roadster.  Modelová řada je k dispozici v pěti základních konfiguracích.  sDrive 18i, sDrive 20i a sDrive 28i jsou vybaveny 4válcovým motorem o objemu 1997 cm3 s výkonem od 115 do 180 kW. Disponují 6stupňovou manuální převodovkou nebo volitelně 8stupňovou sportovní automatickou převodovkou. sDrive 35i a sDrive 35is jsou vybaveny 6válcovým motorem o objemu 2979 cm3 s výkonem od 225 do 250 kW. Disponují 7stupňovou automatickou dvojspojkovou převodovkou.", "section_level": 1}, {"title": "Technologie.", "content": "Všechny konfigurace jsou vybaveny technologií BMW EffecientDynamics, která rekuperuje energii vozidla vznikající při brždění. Další společnou technologií je BMW Dynamic Drive, které umožňuje přepínání jízdních režimu mezi módy \"komfort\", \"normal\", \"sport\" a \"sport+\". Tyto režimy ovlivňují charakteristiku řazení automatické převodovky, proměnnou citlivost řízení a tuhost posilovače. U vozidel s M-sportovním paketem je navíc režimy upravována charakteristika elektronicky řízených tlumičů. Parkovací brzda je elektromechanická.  Všechny konfigurace obsahují bezpečnostní systémy ABS, asistenta nouzového brždění, předpínač bezpečnostních pásů a systémy ESP a ASR. Vybaveny jsou rovněž čtyřmi airbagy. Brzdová světla regulují svou intenzitu v závislosti na intenzitě brždění. Za opěrkami hlav cestujících jsou bezpečnostní výstupky spojené s konstrukcí vozu. Při otevřené střeše mají tyto výstypky chránit posádku při případném převrácení vozu. Jedná se také o první roadster z dílny BMW, který je vybavený ovládacím a navigačním systémem iDrive.", "section_level": 2}, {"title": "Design.", "content": "Nová verze je oproti předchozí generaci navržena s novým interiérem i exteriérem. Pevná hliníková skládací střecha je ovládána elektrohydraulicky. Operovat s ní je možné do rychlosti 40 km/h. Ve složené poloze je uložena v zadní části auta a shora překrývá úložný prostor. Při složené střeše se tak snižuje kapacita nákladového prostoru z 310 na 180 litrů.  Druhá generace je o 148 mm delší, 9 mm širší a v kvůli pevné střeše a související hydraulice přibližně o 100 kg těžší.", "section_level": 2}, {"title": "Facelift v roce 2013.", "content": "V březnu 2013 představilo BMW omlazenou verzi modelu Z4 E89. V designu prošla změnou přední i zadní světla, kterou jsou postavena na LED technologii. Spolu s faceliftem byl zároveň představen model sDrive 18i. K dosavadním barevným konfiguracím přibyly pakety \"Design pure white\" a \"Design pure traction\". Tyto pakety obsahují navíc některé barevně sladěné prvky interiéru a exteriéru. Některé ovládací prvky jako tlačítka na volantu a obložení systému iDrive byly nahrazeny kvalitnějšími materiály. Nově přibyla možnost zvolit si barvu vnitřního obložení střechy v kontrastní barvě k interiéru vozu a nový barevný paket \"Valencia Orange\", který ladí exteriér a prvky interiéru do tmavě oranžové barvy.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí generace.", "content": "Podoba třetí generace BMW Z4 zatím není známa a v odborných kruzích se z dostupných informací pouze spekuluje o jeho finální podobě.. Třetí generace BMW Z4 bude uvedena na trh až v roce 2018. Hovoří se o návratu k plátěné střeše místo pevné hliníkové, čímž by došlo ke snížení pohotovostní hmotnosti a vyššímu relativnímu výkonu auta. Stejně tak se spekuluje o partnerství BMW a Toyoty při přípravě nové generace, což někteří interpretují jako směřování k hybridně poháněné verzi.", "section_level": 1}], "src_summary": "BMW řady Z4 je sportovní vůz s pohonem zadní nápravy od německého automobilového výrobce BMW. Je zástupcem řady sportovních roadsterů od BMW, kam rovněž patří dříve uvedené modely BMW Z1, BMW 507, BMW Z8 a BMW Z3. Přímým předchůdcem modelu Z4 je model Z3. První generace se začala sériově vyrábět v roce 2002 v továrně BMW v USA. První generace byla ve dvou variantách: roadster a kupé. Druhá generace modelu Z4 se začala sériově produkovat v roce 2009 v Německém Regensburgu, už jen jako roadster se sklápěcí střechou. Na jaře 2013 představilo BMW model Z4 druhé generace s některými funkčními a designérskými úpravami. Tento model je označován jako BMW Z4 2014.", "tgt_summary": "宝马Z4()是德国的汽车生产商宝马制造的双座敞篷跑车。Z4与Z3同期开发,在2002年的巴黎车展上首度亮相并开始销售。", "id": 2977201}
{"src_title": "Pulzní rejstřík", "tgt_title": "氣泡音", "src_document": [{"title": "Historie rejstříku.", "content": "Pulzní rejstřík začal být uznáván jako identifikovatelný rejstřík pouze v posledních několika desetiletích, ačkoli jeho charakteristický zvuk byl rozpoznáván mnohem dříve. Diskuse o pulzním rejstříku začala nejdříve v oboru fonetiky a logopedie a nezařadila se mezi pojmy používané hlasovými pedagogy až do počátku sedmdesátých let, kdy byl původně považován za kontroverzní pojem. Kontroverze obklopující tento termín v rámci vokální hudby ale opadla po té, co se o pulzním rejstříku při zpěvu začaly publikovat studie. V konkrétním případě Margaret Greenová pořídila videonahrávku fyziologických procesů v těle, když zpěváci vytvářeli hlas v pulzním rejstříku. Tohle poskytlo solidní důkaz, že tento druh hlasové fonace by se měl považovat za hlasový rejstřík v rámci logopedie i vokální hudby. Stejně jako je tomu u všech hlasových rejstříků, pulzní rejstřík je vytvářen jedinečným druhem vibrací hlasivek, řadou tónů a určitých druhů zvuku, který ji odlišuje od ostatních hlasových rejstříků.", "section_level": 1}, {"title": "Pulzní rejstřík v mluveném projevu.", "content": "Diskuse o pulzním rejstříku se mnohem častěji vyskytuje v knihách týkajících se fonetiky a logopedie než v těch, které se zabývají zpěvem. Některé autority považují používání pulzního rejstříku v mluveném projevu za dysfonii, zatímco jiní s nimi souhlasí pouze v případech, kdy dochází k jeho nadměrnému používání. Hollien, Moore, Wendahl a Michel učinili toto prohlášení:  Naším záměrem je prostě naznačit, že pulzní rejstřík obvykle představuje jeden z několika fyziologicky dostupných typů vytváření hlasu ve frekvenčním kontinuu, a proto sám o sobě logicky není klasifikován jako hrtanová patologie. Zatímco nadměrného používání pulzního rejstříku by mohlo mít za následek diagnózu poruchy hlasu, jeho kvalita lze až přespříliš často slyšet u normálního hlasu (zejména u sestupných změn tónů hlasu, kdy hlas klesá podstatně pod frekvenci rejstříku modálního hlasu), než aby se výhradně stal poruchou.\"  Zdá se, že tohle je v dnešní době převažující názor mezi logopedy. Mnozí rychle poukazují na to, že ačkoli pulzní rejstřík je minimálně součástí rutinní mluvy, jeho nepřetržité používání nedělá z něj nedělá něco utilitárního nebo patologického.  Existují některé důkazy o tom, že pulzní rejstřík se stává čím dál, tím více běžnější v můuveném projevu mladých žen v americké angličtině na počátku 21.století, ale o rozsahu jeho významu se stále rozhoduje. Výzkumnice Ikuko Yuasová naznačuje, že tato tendence je produktem mladých žen, které se snaží naplnit svou řeč vážností za pomoci tónů běžně se vyskytujících v rejstříku používaném muži, a zjistila, že „Američané ve věku vyššího vzdělání [...] vnímají ženský pulzní rejstřík jako váhavý, neagresivní a neformální, ale také vzdělaný, orientovaný na město a vzestupně mobilní“.  Některé jazyky, jako například mazatéčtina z Jalapy, používají pulzní rejstřík (skřípající hlas) jako lingvisticky významný marker, což znamená, že jeho přítomnost nebo nepřítomnost může změnit význam slova.", "section_level": 1}, {"title": "Pulzní rejstřík ve zpěvu.", "content": "Pulzní rejstřík se používá ve zpěvu více, než by se mohlo na první pohled zdát. V basové části zpěvu kvartet evangelia se pulzní rejstřík vyskytuje poměrně často. Krákoravý zvuk používaný zpěváky na začátku vět v americké country hudby je vytvářen přechodem z pulzního rejstříku do normálního modálního hlasu. Navíc některé ruské písně obsahují basové linky v rámci pulzního rejstříku. Když se při chorálové hudbě nedostává basů, chorály často spoléhají na zpěváky, kteří dokáží používat pulzní rejstřík, aby mohli vatvořit nízké basové tóny. Zpěváci jako Tim Storms, J.D. Sumner, Mike Holcomb a různí další gospeloví basoví zpěváci pomocí této techniky vytvářejí subharmonii. Aktuální rekord G-7, nebo 0.189 Hz, drží Tim Storms, který jej dosáhl zesíleným pulzním rejstřkem. Ženy obvykle nezpívají v pulzním rejstříku, ale jsou toho schopny. Některé styly lidového zpěvu nicméně využívají pulzního rejstříku v ženském hlasu. Pulzní rejstřík se také využívá v heavy metalové hudbě, obvykle v kombinaci se vzduchem z bránice, s cílem vytvořit \"Growling\" nebo \"Screaming\", což působí agresivně a drsně.  Hlavní využití pulzního rejstříku ve zpěvu je získání tónů s velmi nízkou frekvencí, které zpěvák nedokáže vytvořit v modálním rejstříku. Přestože fyziologickou produkci pulzního rejstříku lze rozšířit až na tóny modálního rejstříku, většina hlasových pedagogů nedoporučuje takovéto praktiky, protože mohou způsobit poškození hlasivek. Mnoho hlasových učitelů také odrazují zpěváky od častého používání pulzního rejstříku, protože by to mohlo způsobit, že by zpěvák mohl ztratit některé z horní tónů modálního rejstříku. V některých případech hlasoví pedagogové zjistili, že terapeutické používání pulzního rejstříku může studentům pomoci při vytváření nižších tónů. Zpěváci často ztrácejí své nízké tóny nebo se je nikdy nenaučí vytvářet kvůli nadměrnému napětí svalů hrtanu a jeho podpůrného mechanismu, což vede k příliš velkému tlaku dech.  Některé styly alikvotního zpěvu, například ve stylu Kargyraa, používají vokální techniky podobné pulznímu rejstříku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pulzní rejstřík (také známý jako vocal fry nebo strohbass ) je nejnižší hlasový rejstřík a vytváří se prostřednictvím volného uzavírání hlasivkové štěrbiny, která umožňuje, aby vzduch pomalu „probublal“ hlasivkami s charakteristickým praskáním nebo chrastěním s velmi nízkou frekvencí. Během takovéto fonace se přibližuje arytenoidní chrupavka v hrtanu, což způsobuje, že se hlasivky poměrně pevně stáhnou, čímž se stanou slabé a kompaktní. Tento proces tvoří velkou a nepravidelnou vibrační hmotu v hlasivkách, které pak vytváří charakteristické nízké praskání nebo chrastění, když vzduch prochází hlasivkovou štěrbinou. Nejnižší část rejstříku lze v ojedinělých pozorovat až při 20 až 50 chvěních za sekundu, nebo dvě oktávy pod spodní částí rejstříku modálního hlasu (normálního hlas).", "tgt_summary": "气泡音声区 (vocal fry register)是音高最低的声区,是由空气缓慢地通过松弛的声门而产生。在这个发声过程中,喉中的杓状软骨会靠拢,让声带紧闭。这个过程让一大部分的声带产生不规则的震动,发出其特色的气泡声。气泡声声区如果控制得宜,可以发出比起真声 (modal voice)来得低沉许多的音。", "id": 2731774}
{"src_title": "Link-local adresa", "tgt_title": "链路本地地址", "src_document": [{"title": "Přidělení adres.", "content": "Jako jiné typy adres, link-local adresa může být přidělena ručně nebo automaticky. Některé protokoly podporují pouze automatickou konfiguraci.  V IP sítích je možno link-local adresu obdržet nejčastěji použitím bezstavové konfigurace. V IPv4 jsou link-local adresy obvykle použity pouze k přidělení IP adres zařízením pokud neexistuje žádný vnější mechanismus adresové konfigurace, jako např. DHCP nebo když jiná primární konfigurační metoda selže. V IPv6 jsou link-local adresy povinné a vyžadované pro vnitřní funkcionalitu řady protokolů.", "section_level": 1}, {"title": "IPv4.", "content": "Podle je pro link-local adresování v IPv4 rezervován adresní blok 169.254.1.0 až 169.254.254.255. Pokud nejsou jiné možnosti, jsou link-local adresy zařízením přiřazovány pomocí bezstavové konfigurace.  Při procesu automatické konfigurace vybírají síťová zařízení náhodného kandidáta z rezervovaného adresního prostoru a používají Address Resolution Protocol (ARP), aby se ujistili, že daná adresa již není používána. Pokud ARP dostane odpověď, znamená to, že kandidátní adresa je již používána. V tomto případě je vytvořena nová náhodná kandidátní adresa a proces se opakuje. Proces končí ve chvíli, kdy ARP nepřijde žádná odpověď.  Pokud se globálně směrovatelná adresa nebo privátní adresa stane dostupnou po přidělení link-local adresy, měla by být pro nové připojení obecně preferována před link-local adresou, avšak komunikace přes link-local adresu je stále možná.", "section_level": 1}, {"title": "IPv6.", "content": "V IPv6 byl pro link-local unicast adresování rezervován adresní blok fe80::/10. Skutečná link-local adresa je přidělena s prefixem fe80::/64. Mohou být konfigurovány automaticky (stateless) nebo např. manuálně (stateful).  Na rozdíl od IPv4, IPv6 vyžaduje, aby byla link-local adresa přidělena každému síťovému rozhraní, na kterém je IPv6 protokol povolen, i když je zároveň přidělena jedna nebo více směrovatélných adres. To má za následek, že IPv6 zařízení většinou mívají pro každé rozhraní s povoleným IPv6 více jak jednu IPv6 adresu. IPv6 adresa je potřeba například pro Neighbor Discovery Protocol a další protokoly založené na IPv6 jako DHCPv6.  V IPv6 je bezstavová konfigurace součástí Neighbor Discovery Protocol (NDP). Adresa je bezstavovou konfigurací vytvořena z prefixu adres dané sítě a MAC addresy zařízení.", "section_level": 1}], "src_summary": "V počítačové síti představuje link-local adresa takovou síťovou adresu, pomocí které se dá komunikovat pouze v rámci segmentu sítě, ke kterému je počítač přímo připojen.", "tgt_summary": "链路本地地址(Link-local address),又称连结本地位址是计算机网络中一类特殊的地址, 它仅供于在网段,或广播域中的主机相互通信使用。这类主机通常不需要外部互联网服务,仅有主机间相互通讯的需求。", "id": 2219361}
{"src_title": "Green Lantern (film)", "tgt_title": "绿灯侠 (电影)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Před miliony let využili bytosti, zvané Ochránci vesmíru, zelenou esenci síly vůle, aby vytvořili mezigalaktickou policii, tzv. Sbor Green Lantern. Vesmír rozdělili na 3600 sektorů, z nichž každý měl jednoho Green Lanterna. Ochránce sektoru 2804 Abin Sur porazil nebezpečného a záhadného Parallaxe a uvěznil jej ve Ztraceném sektoru na zničené planetě Ryut. V současnosti ale Parallax uprchne a téměř Abin Sura zabije. Ten přistane na Zemi a přikáže svému prstenu, aby nalezl vhodného následníka.  Prsten vybere Hala Jordana, nafoukaného testovacího pilota. Transportuje ho k Abin Surovi a ten z něj udělá Green Lanterna. Doma Hal řekne přísahu a je přenesen na domovskou planetu Green Lanternů. Tam se seznámí s Tomarem-Re a Kilowogem, kteří jej začnou trénovat, zatímco Sinestro, vůdce Green Lanternů, považuje Hala za nevhodného a bojácného. Hal se pak se svým prstenem a lucernou vrátí na Zemi.  Senátor Robert Hammond mezitím povolá na tajnou základnu svého syna Hectora, aby provedl pitvu Abin Sura. Část Parallaxe, která zůstala uvnitř Surova těla, vstoupí do Hectora a ten tak získá telepatické a telekinetické schopnosti na úkor duševního zdraví. Když zjistí, že byl pro pitvu vybrán jen kvůli otcovu vlivu, pokusí se svého tátu zabít tím, že telekineticky ovládne jeho helikoptéru na večírku. Hal, coby maskovaný Green Lantern, senátora a ostatní hosty na párty zachrání. Mezi nimi je i Halova dětská láska Carol Ferrisová. Později ale Hector svého otce i tak zabije. Hal se dozví, že na Zemi míří Parallax.  Na domovské planetě Green Lanternů prozradí Ochránci Sinestrovi, že Parallax byl kdysi jedním z nich. Pak se ale rozhodl používat žlutou esenci strachu a stal se jeho ztělesněním. Sinestro věří, že se strachem se dá bojovat jen strachem samotným, a tak požádá Ochránce, aby vytvořili prsten se žlutou esencí. Chystá se obětovat Zemi, aby ochránil domovskou planetu Green Lanternů. Objeví se ale Hal a tvrdí, že užitím strachu se promění ve zlo. Sinestrův plán je tak odmítnut a Hal je určen k záchraně Země.  Po návratu na Zemi Hal zachrání Carol před Hectorem. Parallax pak dorazí na Zemi, vysaje Hectorovu životní sílu a zaútočí na Coast City. Hal použije svou novou sílu a odláká Parallaxe pryč ze Země směrem ke Slunci, což Parallaxe zničí. Hal ztratí vědomí a směřuje ke Slunci, Sinestro, Kilowog a Tomar-Re jej ale zachrání. Celý Sbor Green Lantern pak Halovi poděkuje za jeho statečnost a Sinestro mu svěří odpovědnost za jeho sektor.  Sinestro ale žlutý prsten, obsahující esenci strachu, ukradne a nasadí si jej na ruku.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tržby.", "content": "Během prvního víkendu po uvedení v Severní Americe utržil snímek více než 53 milionů dolarů a stal se tak nejvýdělečnějším filmem víkendu. Druhý víkend ale jeho tržby spadly o 66 %, což byl největší pád superhrdinského filmu v roce 2011. Celkové tržby ve Spojených státech a Kanadě činily přes 116 milionů dolarů, v zahraničí pak dalších více než 103 milionů. Celosvětově snímek utržil 219 851 172 dolarů, což byla částka, která podle mnoha filmových analytiků nedosáhla očekávání.", "section_level": 2}, {"title": "Filmová kritika.", "content": "Snímek sklidil převážně negativní reakce kritiky. Agregátor filmových recenzí Rotten Tomatoes mu na základě 226 recenzí udělil hodnocení ve výši 26 %. Server k filmu uvádí: „\"Green Lantern\" promrhal impozantní rozpočet a několik desetiletí komiksové mytologie.“ Server Metacritic ohodnotil snímek na základě 39 recenzí 39 body ze 100. Server Kinobox.cz na základě vyhodnocení 18 recenzí z českých internetových stránek udělil filmu \"Green Lantern\" 53 %.", "section_level": 2}, {"title": "Navazující filmy.", "content": "Na základě komerčního neúspěchu a negativních reakcí kritiky odstoupilo studio Warner Bros. od zamýšleného sequelu, ke kterému již byl připravován scénář a na který odkazoval epilog prvního filmu. Samotný \"Green Lantern\" měl rovněž tvořit první snímek nové společné série filmů DC Comics, neboť byl připravován také film \"The Flash\", kde měl mít Ryan Reynolds v roli Green Lanterna cameo roli. I tyto plány ale byly nakonec opuštěny.  V rámci filmové série DC Extended Universe, zahájené v roce 2013 snímkem \"Muž z oceli\", má v roce 2020 vzniknout filmový reboot \"Green Lanterna\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Green Lantern je americký akční sci-fi film z roku 2011 natočený Martinem Campbellem podle stejnojmenného komiksu vydavatelství DC Comics. Titulní roli testovacího pilota Hala Jordana, který je vybrán, aby se stal prvním lidským členem Sboru Green Lantern, ztvárnil Ryan Reynolds. Hal získá prsten, jenž ho obdaří superschopnostmi. Musí se postavit Parallaxovi, který se snaží narušit rovnováhu sil ve vesmíru. Vedle Reynoldse se ve filmu objevili Blake Lively, Peter Sarsgaard, Mark Strong, Angela Bassett a Tim Robbins. Snímek, jehož rozpočet činil 200 milionů dolarů, byl do amerických kin uveden 17. června 2011. V Česku měl premiéru 18. srpna 2011.", "tgt_summary": "是一部于2011年上映的美国超级英雄电影,根据DC漫画公司同名漫画角色改编成,由马丁·坎贝尔导演、格雷格·勃兰蒂写剧本,漫画书作者分别是麦可·葛林与马克·古根海姆,后来则由迈克尔·戈登堡重写。由莱恩·雷诺斯、布蕾克·莱芙莉、彼得·赛斯嘉、马克·史壮和安琪拉·芭赛特主演。片中叙述飞机试飞员哈尔·乔丹被选中成为绿灯军团的第一位人类绿光战警的故事。从戒指得到超级力量的哈尔必须对抗对宇宙平衡造成威胁的邪恶敌人百烈煞。", "id": 2137486}
{"src_title": "Warburgův efekt (onkologie)", "tgt_title": "瓦氏效應", "src_document": [{"title": "Warburgův výzkum.", "content": "Ve dvacátých letech minulého století pozoroval Otto H. Warburg se svým týmem fakt, že při omezení kyslíku a glukózy se sníží množství energie v nádorových buňkách, což vede k jejich smrti.  Biochemik Herbert Grace Crabtree zjistil, že kvasinky \"Saccharomyces cerevisiae\" metabolizují glukózu pouze pomocí glykolýzy (za vzniku ethanolu), a to i v aerobních podmínkách, ovšem pokud mají glukózy dostatek.  Warburg v případě nádorových buněk vypozoroval podobný fenomén - nádorové buňky v aerobních podmínkách metabolizují glukózu glykolyticky - a tak tento jev pojmenoval aerobní glykolýza (později byl tento jev v onkologii pojmenován Warburgův efekt).  Warburg také v roce 1924 formuloval hypotézu. Ta říká, že příčinou a vůdčím mechanismem nádorových onemocnění je porucha buněčného metabolismu na úrovni mitochondrií. Tím se významným způsobem odlišují od zdravých buněk, u kterých ve většině případů převažuje aerobní glykolýza.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanismus.", "content": "Metabolismus glukózy v buňce zahrnuje anaerobní a aerobní fázi. Při anaerobní fázi je glukóza štěpena bez účasti kyslíku až na kyselinu pyrohroznovou (pyruvát) za zisku poměrně malého množství energie. Kyselina pyrohroznová může být přeměněna na kyselinu mléčnou, ta je jako odpadní produkt vyloučena z buňky. Aerobní fáze, neboli buněčné dýchání, se odehrává v mitochondriích a její vstupní látkou je právě kyselina pyrohroznová. Ta je štěpena na zbytky kyseliny octové ve formě acetylkoenzymu A, ten je v Krebsově cyklu za spotřeby kyslíku přeměňován na sloučeniny, které jsou dále využity v dýchacím řetězci, jehož činností vzniká protonový gradient pohánějící syntézu ATP.  V rámci Warburgova efektu převažuje u nádorových buněk i v prostředí s dostatkem kyslíku anaerobní fáze metabolismu, tedy glykolýza, a tak je většina glukózy přeměněna na kyselinu mléčnou a vyloučena z buňky. To se projevuje metabolickými změnami na úrovni celého organismu; na úrovni nádoru to znamená především výrazný nárůst spotřeby glukózy, protože produkce energie anaerobní fází je velmi malá, a zvýšení acidity mikroprostředí nádoru.", "section_level": 1}, {"title": "Využití Warburgova efektu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostické využití.", "content": "Warburgův efekt je spojený s tím, že nádorové buňky obvykle významným způsobem akumulují glukózu. Pokud je podána látka chovající se jako glukóza, např. fluordeoxyglukóza značená beta+ zářičem F, je možné detekovat i poměrně malé nádory pomocí metody pozitronové emisní tomografie (PET). Je ovšem nutno poznamenat, že Warburgův efekt se nevyskytuje u všech nádorů, takže PET nemusí některé nádory zobrazit. Obvykle se to týká nádorů rostoucích poměrně pomalu a vyznačujících se málo intenzivním metabolismem.", "section_level": 2}, {"title": "Terapeutické využití.", "content": "Vzhledem k převažující anaerobní glykolýze se nabízí její blokování jako možný terapeutický cíl. V současnosti existuje řada látek blokujících vstup glukózy do buňky, blokujících glykolýzu nebo pentózový cyklus (alternativní způsob přeměny glukózy), aktivujících aerobní glykolýzu nebo modifikujících funkci proteinů regulujících metabolismus glukózy. Tento postup má potenciál poškozovat nedostatkem energie především nádorové buňky, protože většina nenádorových buněk je schopna díky funkčním mitochontriím získávat energii i metabolickým zpracováním tuků a ketolátek.", "section_level": 2}, {"title": "Příčiny.", "content": "Možnými příčinami Warburgova efektu, které jsou obvykle zahrnuty různou měrou u všech nádorů, jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace na nedostatek kyslíku.", "content": "Nádory obvykle rostou mnohem rychleji, než jak rychle do nich vrůstají novotvořené cévy. Z toho důvodu je většina nádorových buněk vystavena trvalému nedostatku kyslíku a převaha anaerobní glykolýzy je metabolickou nutností.", "section_level": 2}, {"title": "Selektivní výhoda.", "content": "Mitochondrie, ve kterých probíhá aerobní fáze glykolýzy, představují zároveň klíčový prvek regulace apoptózy. Nádorové buňky, které vlivem náhodných mutací ztrácejí mitochondrie, získávají vyšší odolnost proti apoptotickým signálům imunitního systému.", "section_level": 2}, {"title": "Warburgův efekt ve zdravých buňkách.", "content": "Aktivované T lymfocyty vyžadují mnohonásobně více energie než klidové. Tato energie je využita především k buněčné proliferaci, diferenciaci a různým efektorovým funkcím (například produkce cytokinů). Proto je při aktivaci T lymfocytu nezbytné značné zvýšení jeho metabolismu. Buňka tedy aktivuje rychlé využívání glukózy, které je v periferní krvi dostatek, přičemž klíčovou roli hraje koreceptor CD28. Signalizace z něj vede ke zvýšení exprese a povrchového vystavení glukózového transporteru 1 (Glut-1), podobně jako v případě signalizace z inzulinového receptoru. Nicméně signalizace z CD28 vede nejen ke zvýšení příjmu glukózy, ale i k vyšší míře glykolýzy a snížení oxidativní fosforylace. Většina glukózy přijaté T lymfocytem je tak metabolizována na laktát. Závěrem, aktivované T lymfocyty tedy vykazují zvýšený příjem glukózy a preferují glykolýzu oproti oxidativní fosforylaci i v aerobním prostředí krve. Tyto poznatky naznačují, že Warburgův efekt je spíše fyziologickým fenoménem než unikátem nádorových buněk.", "section_level": 1}], "src_summary": "Warburgův efekt je jev objevený německým biochemikem Otto H. Warburgem. Zjistil, že nádorové buňky v metabolismu glukózy preferují glykolýzu před aerobní částí buněčného dýchání, a to i v aerobních podmínkách. Konečným produktem metabolismu glukózy u nádorových buněk je kyselina mléčná. Warburg toto zjištění interpretoval tak, že primární příčinou tohoto jevu, jakož i nádorového bujení je mitochondriální porucha metabolismu. I když je v dnešní době známo, že příčinou nádorové transformace jsou většinou mutace v jaderném genomu, mitochondriální poruchy jsou velmi často v nádorových buňkách přítomny a považují se za jeden ze charakteristických znaků nádorových buněk. Mohou tedy hrát klíčovou roli v dalším vývoji nádoru.", "tgt_summary": "瓦氏效应(英语:Warburg effect),被用于两个不相关生物化学的观测,一个在植物生理学中而另一个在肿瘤学中,都是由于诺贝尔奖获得者瓦尔堡所提出。", "id": 179721}
{"src_title": "Soupeření Djokoviće a Nadala", "tgt_title": "納達爾與喬科維奇對戰史", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2006.", "content": "Premiérovým vzájemným kláním a jediným v dané sezóně se stalo čtvrtfinále antukového grandslamu French Open. Favorizovaný obhájce titulu a pozdější vítěz Nadal vyhrál za 114 minut první dva sety shodným poměrem 64. Djoković následně vzdal pro zranění.", "section_level": 2}, {"title": "2007.", "content": "V sezóně se oba utkali sedmkrát, z toho pětkrát zvítězil Španěl.  Úvodním měřením sil se stal boj o titul na březnovém Indian Wells Masters. Pro srbského tenistu utkání představovalo debutové finále v sérii ATP World Tour Masters 1000, zatímco Nadal měl zkušenost již s pěti takovými zápasy. Španělský hráč zkušenosti zužitkoval k hladké výhře za 94 minut. Následující týden se však poměr sil obrátil, když na sebe oba narazili ve čtvrtfinále Miami Masters. V utkání trvajícím 97 minut slavil premiérovou výhru Srb.  Během letní antukové sezóny se střetli dvakrát. V obou případech triumfoval favorizovaný Mallorčan. Nejdříve soupeře zdolal mezi poslední osmičkou tenistů na Rome Masters a poté o měsíc později na cestě za třetím grandslamovým titulem v semifinále French Open. Pro Djokoviće to byla první semifinálová zkušenost na turnajích velké čtyřky. První zápas na trávě sehráli mezi poslední čtyřkou na wimbledonském pažitu. Po rovnocenném rozdělení prvních dvou setů byl srbský hráč přinucen utkání skrečovat.  Druhé vzájemné vítězství Djoković zaznamenal na Canada Masters probíhajícím v Montréalu, když jej přehrál v semifinále. Po dalším zvládnutém klání slavil druhou trofej ze série Masters 1000.  Naposledy se dvojice utkala v základní skupině šanghajského Turnaje mistrů, kde bez potíží vyhrál Španěl.", "section_level": 2}, {"title": "2008.", "content": "V průběhu roku se pár střetl šestkrát. Nadal zvýšil kladnou zápasovou bilanci na 10–4, když čtyřikrát rivala přehrál.  Na úvod si pro výhru v semifinále březnového Indian Wells Masters došel Djoković, který za necelou hodinu a půl ztratil pouze pět gamů.  Opět v semifinálové fázi svedl oba pavouk proti sobě na Hamburg Masters, kde své antukářské kvality potvrdil španělský hráč. Další triumf přidal mezi poslední čtyřkou hráčů na French Open, kde vyřadil Srba třetí sezónu za sebou. Poté si připsal čtvrtý turnajový triumf z Roland Garros bez přerušení.  Následovala Nadalova výhra z boje o titul v londýnském Queen's Clubu, jež pro něj představovala vůbec první kariérní trofej z travnatého turnaje.  Na letní události série US Open naopak dominoval Djoković, když si s protivníkem poradil v semifinále Cincinnati Masters.  Poslední vzájemná bitva roku přišla opět v semifinálové fázi na pekingských Letních olympijských hrách. Nadal po výhře zvládl i finále a stal se olympijským vítězem.", "section_level": 2}, {"title": "2009.", "content": "Během sezóny se oba hráči potkali sedmkrát. Z prvních čtyř utkání vyšel vítězně Španěl, zbylé tři opanoval Srb.  V průběhu roku se členové dvojice několikrát střetli na antuce. Nejdříve je los svedl proti sobě ve finále Monte Carlo Masters, z něhož vyšel po třísetovém průběhu vítězně Nadal. Slavil tak pátou monackou trofej v řadě. Na třetí pozici figurující Djoković musel obhájit titul na Rome Masters, aby se vyhnul pádu na čtvrté místo. Ve finálovém střetnutí mu však za dvě hodiny tento cíl zhatil mallorský rodák, s nímž dokázal hrát vyrovnanou partii pouze v úvodní sadě.  Třetím vzájemným antukovým zápasem bez přerušení se stalo semifinále Madrid Masters. Po těžké třísetové bitvě zvítězil Nadal, jenž odvrátil tři mečboly a zvládl dva tiebreaky. Jednalo se o první vzájemný duel trvající déle než čtyři hodiny. Celkový čas 4.03 hodin znamenal vůbec nejdelší utkání otevřené éry tenisu hrané na dva vítězné sety (později rekord překonal zápas Federera a del Potra v semifinále Letních olympijských hrách 2012, kde se ovšem v rozhodující sadě nehrál tiebreak). Jak odborníci tak fanoušci zvolili tento mač jako nejlepší duel sezóny. Djoković později připustil, že se musel s touto prohrou dlouho vyrovnávat.  Opět po roce se oba utkali na tvrdém povrchu Cincinnati Masters. Za 92 minut vyšel ze semifinále znovu vítězně srbský tenista, pro něhož to byla první vzájemná výhra během probíhající sezóny. Po zvládnutém semifinále pařížského BNP Paribas Masters, v němž mu Španěl sebral jen pět her, si došel pro premiérový titul roku v sérii Masters 1000. Také závěrečné klání v základní skupině Turnaje mistrů poprvé konaného v Londýně, opanoval Srb. V duelu trvajícím bez dvou minut dvě hodiny zvládl zkrácenou hru úvodní sady a ve druhé mu prolomené podání přineslo vítězství.", "section_level": 2}, {"title": "2010.", "content": "Z obou vzájemných utkání sezóny odešel vítězně Nadal.  Premiérové vzájemné finále na Grand Slamu dvojice odehrála během zářijového US Open. Po čtyřsetovém průběhu a 3.43 hodinách hry titul připadl Nadalovi. Stal se tak nejmladším tenistou otevřené éry, jenž zkompletoval kariérní grandslam. Zároveň se po Agassim stal druhým mužským tenistou historie, jenž vybojoval tzv. Zlatý Grand Slam, dosáhl výhry na všech majorech a v olympijském turnaji.  Podruhé proti sobě nastoupili v základní fázi Turnaje mistrů. Španěl oplatil soupeři porážku z předchozího roku a po podobném průběhu zvítězil.", "section_level": 2}, {"title": "2011.", "content": "Všech šest vzájemných klání představovala finále, z toho dvě grandslamová. Pokaždé z nich jako vítěz odešel Djoković.  Na březnové události série Masters 1000, kalifornském Indian Wells Masters, pokračoval srbský tenista ve skvělé formě, když od začátku sezóny udržoval svou neporazitelnost. V třísetovém boji o titul zdolal Nadala a na turnaji slavil druhý triumf.  O dva týdny později se oba utkali v posledním duelu floridského Miami Masters. Srb dokázal po ztrátě první sady duel opět otočit a vyhrát 2:1 na sety.  Ve finále antukového Madrid Masters si Djoković připsal vůbec první vzájemné vítězství na antukovém povrchu, a to ve dvou sadách. V utkání o titul na navazujícím Rome Masters pak přidal další dvousetovou výhru, již čtvrtou v probíhající sezóně.  Popáté oba pavouk svedl k finálovému klání na travnatém Wimbledonu. Po dvou hodinách a dvaceti osmi minutách srbský hráč vybojoval premiérový wimbledonský titul, když soupeře přehrál ve čtyřech setech.  Naposledy, pošesté, na sebe opět narazili ve finále US Open, kde v předchozím ročníku slavil titul Španěl. Djoković však protivníkovi porážku oplatil. Po čtyřech hodinách a deseti minutách získal třetí Grand Slam kariéry, k němuž potřeboval odehrát čtyři sety.", "section_level": 2}, {"title": "2012.", "content": "Ze čtyř vzájemných střetnutí zvítězil Nadal třikrát. Úvodní finálový zápas na Grand Slamu připadl Djokovićovi, druhý pak Španělovi.  Finále Australian Open představovalo napínavou pětisetovou bitvu, která se zapsala do historie tenisu. Po 5.53 hodinách hry slavil čtvrtý grandslamový triumf Djoković. Oba členové dvojice se tak objevili ve třetím finále majoru za sebou, po Wimbledonu 2012 a US Open 2012. Zápas se stal nejdelším grandslamovým finále v otevřené éře tenisu, bez rozdílu soutěže. Po dohrání byli finalisté tak vyčerpaní, že na závěrečném ceremoniálu seděli namísto obvyklého setrvání ve stoje. Nadal duel okomentoval jako největší porážku kariéry a nejlepší zápas, který kdy odehrál. Djoković uvedl, že na tento moment nikdy nezapomene a vítězství považuje ve své kariéře za přelomové.  V boji o titul na antukovém Monte–Carlo Masters dosáhl španělský hráč na osmou turnajovou trofej z monacké události v řadě. Prodloužil tak svou rekordní sérii v otevřené éře tenisu v počtu vyhraných ročníků na jediném turnaji. Poprvé od listopadu 2010 dokázal Djokoviće porazit, když mezi lednem 2011 až lednem 2012 soupeř zvítězil ve všech sedmi finálových duelech.  Ve finále Rome Masters oplatil španělský hráč Srbovi dvousetovou porážku z předchozího roku a zaznamenal šestou římskou trofej od sezóny 2005.  Na grandslamu French Open se oba potkali opět až v boji o titul. Stali se tak teprve druhou mužskou dvojicí v historii tenisu, jejíž členové se probojovali do čtyř finále Grand Slamu za sebou. Pro oba byl zápas výzvou. Nadal mohl výhrou překonat rekordních šest Bjorgových titulů z Roland Garros bez přerušení. Djoković se naopak mohl stát prvním mužským tenistou od Roda Lavera, jenž v roce 1969 zvítězil na čtyřech majorech v řadě. Španěl potvrdil roli výborného antukáře, a po sérii tří proher z finále Grand Slamu, soupeře za necelé čtyři hodiny přehrál po čtyřsetovém průběhu. Vytrvalý déšť zápas opakovaně přerušil. Poprvé od roku 1973 tak došlo k jeho dohrání až v pondělí (od stavu 6–4, 6–3, 2–6, 1–2 z pohledu Nadala). Mallorský rodák se ziskem sedmého Poháru mušketýrů stal nejúspěšnějším hráčem pařížského grandslamu. Současně vyrovnal nejvyšší počet vítězných grandslamů ve dvouhře z jediného turnaje, když se zařadil po bok sedmi wimbledonských výher Američana Peta Samprase.", "section_level": 2}, {"title": "2013.", "content": "Po třech výhrách si z celkového počtu šesti klání připsal každý člen dvojice.  Potřetí se oba potkali ve finále Monte Carlo Masters a poprvé v něm dokázal zvítězit srbský hráč. Ukončil tak Španělovu rekordní sérii osmi monackých titulů v řadě. Zápas představoval jejich první duel od červnového boje o trofej na French Open 2012 a celkově dvanácté finálové utkání z posledních třinácti střetnutí.  Na French Open na sebe narazili v semifinále. Nadal byl třetí nasazený a figuroval ve stejné polovině pavouku jako srbská světová jednička. Duel je považován za jedno z nejlepších antukových představení v historii tenisu. Ve čtvrté sadě byl Španěl dva míče od postupu, ale Srb zvládl tiebreak, kterým poslal bitvu do pátého rozhodujcího dějství. V něm pak po dramatické koncovce připadl zápas sedminásobnému šampiónu poměrem her 9–7, přestože měl soupeř za stavu 4–2 výhodu prolomeného podání. Utkání trvalo čtyři hodiny a třicet sedm minut. Po vítězném finále se Nadal stal prvním mužem v historii, kterému se podařilo jediný Grand Slam vyhrát osmkrát. V historických tabulkách se dvanáctou trofejí dotáhl na Australana Roye Emersona, s nímž spolusdílel 3. místo za sedmnácti tituly Federera a čtrnácti trofejemi Samprase.  Z hlediska vývoje semifinálového zápasu se jednalo téměř o zrcadlově obrácený průběh vůči finále na Australian Open 2012, v němž Djoković vedl 2–1 na sety a ve čtvrté sadě byl také pouhé dva míče od postupu. Nadal se tehdy do zápasu obdobně vrátil zvládnutou zkrácenou hrou. V pátém setu měl poražený hráč vždy break k dobru a v jeho prostředku udělal lehkou nevynucenou chybu, která znamenala rozhodující obrat nadějného vývoje. V melbournském finále poslal Nadal do autu bekhend za stavu 4–2 a 30–15 (a nesotáhl daný game k vedení 5–2), zatímco Djoković zkazil do sítě jasný vítězný míč za stavu 4–3. Pokažené balóny znamenaly naději pro pozdější vítěze, kteří si následně vzali ztracené podání zpět. Djoković dovedl finále Australian Open 2012 k výhře poměrem 7–5 a Nadal rozhodl semifinále French Open 2013 ve svůj prospěch výsledkem 9–7. Španěl po vítězném utkání prohlásil, že se jednalo téměř o „dokonalou spravedlnost“ ve vzpomínce na rok starou porážku v Melbourne Parku.  Nadal byl tak za své devítileté působení na Roland Garros nucen odehrát druhé pětisetové klání (předtím v pěti sadách porazil pouze Johna Isnera v 1. kole French Open 2011).  V semifinálové fázi srpnového Canada Masters zvítězil Španěl ve třech setech, když v těsném průběhu rozhodl až tiebreak posledního dějství. Po zvládnutém finále dosáhl na rekordní 25. titul ze série Masters 1000. Nadal zvládl také přímý boj o trofej na US Open. Ve finále newyorského grandslamu se dvojice potkala potřetí. Španěl slavil po čtyřsetovém vývoji šestou výhru z posledních sedmi zápasů.  Poslední dva duely roku naopak připadly srbskému tenistovi shodným poměrem gamů 6–3 a 6–4. Přestože Djoković nejdříve triumfoval ve finále China Open, bodový zisk Španělovi po turnaji zajistil návrat na pozici světové jedničky právě na úkor Srba. Poté se utkali ve finále londýnského Turnaje mistrů, kde Djoković slavil třetí titul ze závěrečné události roku. Naopak Nadalovi neumožnil zkompletovat sbírku všech významných trofejí, když mu titul z Turnaje mistrů stále jako jediný unikal.  Španěl zakončil sezónu na prvním a Srb na druhém místě světové klasifikace. Djoković zaznamenal od zářijové prohry ve finále US Open sérii 24zápasové neporazitelnosti. Dominanci v probíhající sezóně dvojice potvrdila bodovým stavem, když součet obou hráčů činil 25 290 bodů, což bylo více než celkový bodový součet v pořadí třetího až sedmého tenisty světa.", "section_level": 2}, {"title": "2014.", "content": "Třetí vzájemný finálový duel za sebou Djoković vyhrál, když ve finále březnového Miami Masters zdolal Španěla 6–3 a 6–3. V sérii finálových vítězství pak pokračoval na květnovém Rome Masters, kde si připsal 19. titul ze série Masters 1000.  Ve finále French Open přerušil Nadal soupeřovu čtyřzápasovou šňůru výher. Duel byl také kláním, kdo bude po French Open figurovat na čele žebříčku ATP. Přes ztrátu úvodní sady dovedl Španěl zápas k vítěznému konci, když získal zbylé tři dějství. Při první mečbolové příležitosti soupeře zakončil Djoković duel dvojchybou. Poměrem 3–6, 7–5, 6–2 a 6–4 si manacorský rodák připsal rekordní devátý Pohár mušketýrů pro šampióna Roland Garros a celkově 14. grandslamovou trofej, čímž se v historických tabulkách dotáhl na druhou pozici Američana Peta Samprase. Po zápase měl turnajovou bilanci 66 výher a jedinou porážku z roku 2009. Stal se prvním mužem historie tenisu, jenž dokázal jediný Grand Slam vyhrát devětkrát. Pohár mu předala švédská legenda a šestinásobný šampión z pařížské antuky Björn Borg. Při ceremoniálu Nadal uvedl: „\"Je to den plný emocí. Tenis mi dnes vrátil, co mi vzal v Austrálii. Novak je velký soupeř. Je mi ho líto, ale věřím, že tenhle turnaj jednou vyhraje.\"“", "section_level": 2}, {"title": "2015.", "content": "V sezóně se utkali čtyřikrát a vždy zvítezil Djoković bez jediného ztraceného setu, když celé sezóně dominoval v roli světové jedničky.  Poprvé srbský tenista vyhrál v semifinále antukového Monte-Carlo Rolex Masters. Podruhé pětinásobného obhájce Nadala porazil ve čtvrtfinále French Open. Následně se potkali ve finále říjnového China Open, v němž vyhrál Djoković za 1:30 hodin nad španělskou světovou sedmičkou po dvousetovém průběhu 6–2 a 6–2. Počtem gamů se jednalo o nejhladší vítězství ve vzájmeném utkávání. Na China Open si Srb udržel i při šestém startu celkovou neporazitelnost, když všech 29 zápasů do nichž v Pekingu nastoupil, vyhrál. Za Nadalovým tenisovým rekordem, 31 vyhranými zápasy v řadě od premiérového startu (na French Open), tak zaostával pouze o dvě utkání.  Semifinále odehráli na Turnaji mistrů, do nějž postoupil Nadal po třech výhrách v základní fázi. Pozdější vítěz turnaje Djoković v něm uspěl po setech 6–3 a 6–3. Vzájemný poměr klání ze závěrečné události roku tak činil 3–2 v jeho prospěch.", "section_level": 2}, {"title": "2016.", "content": "Úvodní lednový týden sezóny se pár utkal ve finále Qatar ExxonMobil Open. Jednalo se o druhý duel v kategorii ATP World Tour 250 či International Series. První hráč světa Novak Djoković zvítězil za 73 minut nad světovou pětkou Rafaelem Nadalaem 6–1, 6–2 a získal jubilejní šedesátý singlový titul na okruhu ATP Tour. Vyhrál tak devátý z posledních deseti vzájemných utkání a vůbec poprvé se ujal v sérii vedení 24–23 na zápasy. Jednalo se o jeho nejhladší kariérní výhru nad Španělem, pro kterého zápas představoval 99. finálový duel na okruhu.  Podruhé v roce se potkali během semifinále březnového BNP Paribas Open, kde opět po dvousetovém průběhu dominoval Djoković, jenž následně jako první tenista vybojoval pátou trofej z Indian Wells Masters. Sérii neporazitelnosti navýšil Djoković na sedm zápasů, když Španěla zdolal ve dvou setech čtvrtfinále Internazionali BNL d'Italia. V duelu rozhodly až koncovky obou dějství. V každém setu přitom Nadal promarnil výhodu soupeřova sebraného podání.", "section_level": 2}, {"title": "2017.", "content": "Jubilejní padesátý zápas odehráli v semifinále květnového Mutua Madrid Open. Poprvé od French Open 2014 zvítězil Nadal, když za 1.39 hodin vyhrál ve dvou setech. Naposledy předtím se Srbem neztratil set ve finále Rome Masters 2012.", "section_level": 2}, {"title": "Analýza.", "content": "Tenisoví komentátoři Dick Enberg, John McEnroe a Mary Carillová se shodli na tom, že soupeření této dvojice má potenciál stát se největším měřením sil dvou tenistů v historii, a to díky vysokému počtu již odehraných zápasů, jejich vysoké úrovni, a také nízkému věkovému odstupu – přibližně jednoho roku, obou aktérů.  Djoković představuje hráče s nejvyšším počtem výher nad Nadalem na okruhu ATP Tour. To platí i opačně, když španělský tenista uštědřil Srbovi nejvíce porážek. Djoković svého rivala jako jediný porazil ve čtyřech finále antukových turnajů. Někteří odborníci se domnívají, že jako jediný dokáže být právě na antukovém povrchu vyrovnaným soupeřem Nadala, když jeho druhý úhlavní protivník Roger Federer, zaznamenal úhrnem pouze dvě antuková vítězství. Španěl i Srb praktikují podobný herní styl.  V úvodní fázi vzájemných klání měl navrch Nadal, jenž vedl 16–7 na zápasy. Poté přišlo Djokovićovo období, když srbský hráč zvítězil v sedmi finálových utkáních za sebou a snížil negativní bilanci na 14–16. Následovala opět Španělova dominance během níž mallorský rodák vyhrál šest ze sedmi duelů. Poslední dvě střetnutí roku 2013 připadla Djokovićovi.  Web \"ATPworldtour.com\" hodnotil v roce 2009 soupeření této dvojice jako třetí nejlepší v úvodní dekádě třetího tisíciletí, ačkoli měření sil obou hráčů započalo relativně pozdě, až v průběhu sezóny 2006.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam zápasů: Djoković–Nadal.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Exhibice.", "content": "Bogotská exhibice, konaná 21. března 2011, představovala první vzájemný zápas takového charakteru mezi Djokovićem a Nadalem. Španěl v ní vyhrál po dvousetovém průběhu. Historicky se jednalo o vůbec nejkvalitněji obsazené tenisové utkání hrané na kolumbijské půdě. Druhý exhibiční zápas, jehož výtěžek měl směřovat Nadalově nadaci a fotbalovému týmu Real Madrid, byl plánován na 14. července 2012. Místem konání se měl stát domovský stadion Realu Santiago Bernabéu. Vzhledem k Nadalově dlouhodobému zranění po Wimbledonu 2012 se však duel neuskutečnil.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj kariéry dvojice.", "content": "Djoković (nar. 22. května 1987) je téměř o jeden rok mladší než Nadal (nar. 3. června 1986). Tabulka uvádí srovnání vývoje tenisových kariér obou členů dvojice. V každém svislém sloupci je dosažný věk tenisty v konkrétní sezóně a kumulovaný zisk titulů a výher (vítězných zápasů) do konce dané sezóny. Počátek je v 18 letech stáří obou hráčů, čemuž odpovídá rok sezóny, v němž tohoto věku každý z dvojice dosáhl.  Například Djoković sezónu 2010 zakončil ve věku 23 let. Do té doby vyhrál celkově 1 Grand Slam, 85 grandslamových utkání a na okruhu ATP získal celkem 18 titulů. Sezónu pak zakončil na 3. místě žebříčku a na jeho čele v celé kariéře nefiguroval ani jeden týden. Ve srovnání s tím, Nadal ve 23 letech zakončil sezónu 2009. Do té doby zvítězil celkem na 6 Grand Slamech a vyhrál 36 titulů. Danou sezónu 2009 zakončil na 2. místě a v celé kariéře byl 46 týdnů světovou jedničkou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Soupeření Djokoviće a Nadala představuje sérii vzájemných zápasů mezi dvěma profesionálními tenisty – Novakem Djokovićem ze Srbska a Rafaelem Nadalem ze Španělska, kteří dlouhodobě obývali první dvě příčky žebříčku ATP. Příběh jejich utkávání je řadou odborníků považován za jeden z nejsilnějších v celé historii tenisu. Oba hráči proti sobě svedli větší počet střetnutí, než jakákoli jiná dvojice v otevřené éře tenisu. Celkově se utkali v 50 zápasech, v nichž kladnou bilanci výher a proher drží Djoković 26–24, když jeho sérii sedmi vítězství Nadal přerušil na Madrid Masters 2017.", "tgt_summary": "纳达尔与乔科维奇对战史是诺瓦克·乔科维奇与拉斐尔·纳达尔两位顶尖网球运动员的对战历史。他们已有54次的交手,排在公开化年代以来第一位,乔科维奇以28胜26负领先。 在2006年至2010年期间,相对于费纳之争打的火热,两人的对战并不能与之比拟。然而,随着两人在2010年的美网决赛相遇之后,「德纳之争」已经悄然拉开序幕。 2013年,在乔科维奇26岁,纳达尔27岁这一赛季,两人的交手记录打破了原本约翰·马克安诺和伊凡·蓝道所保有的36次交手纪录,成为公开化年代以来交手最多次的对战组合(值得注意的是乔科维奇和费德勒的交手纪录后来也打破了这项旧纪录,以39次排名第二)。两人的第一次交手发生在2006年法网的八强战中,当时纳达尔在两盘6–4之后,乔科维奇退出比赛。而两人的第一次决赛交手是在2007年印第安维尔斯大师赛中,纳达尔以2–0赢得了比赛。在接下来的迈阿密大师赛上,乔科维奇则复仇成功战胜了纳达尔,最后成功进入决赛拿到了职业生涯第一个大师赛冠军。", "id": 2315050}
{"src_title": "Final Fantasy X-2", "tgt_title": "最终幻想X-2", "src_document": [{"title": "Popis hry.", "content": "Příběh hry je zasazen do stejného fantasy světa jako Final Fantasy X, tedy do Spiry. Po dvou letech vypadá pořád stejně, liší se jen v detailech a v tom, že je nyní palác v Bevellu hráči volně přístupný, přístav Kilika byl kompletně přebudován a některé lokace jsou zcela nové, například byl nalezen vchod do tajemných ruin Gagazetu.  Co se však vůbec nezměnilo, je přítomnost mnoha běsů v krajině, přestože byl Sin, jenž je vytvářel, poražen. S příchodem éry zvané \"Věčný Mír\" nastaly dalekosáhlé změny ve společnosti Spiřanů. Yevon se kompletně rozpadl a zbylí představení se převážně raději stáhli z veřejného života. Běžní lidé jsou plni optimismu, nadšení a pozvolna překonávají tabu ohledně užívání strojů. Al Bhedi je učí, jak s nimi zacházet, a sami opustili kočovný život hledačů staré techniky, místo toho se soustřeďují na inovace. Ronsové, jejichž populaci v minulém díle zdecimoval Seymour Guado, se pod Kimahriho vedením pomalu zotavují z těžkých ztrát. Lidé se nyní bez hrozby Sina více věnují práci a také zábavě, kterou představují blitzbal s reformovanými pravidly (opět jako mezihra), nebo velkolepé koncerty. Jiní pátrají po tajemství minulosti a pročesávají Spiru kvůli pokladům, ať už ve formě zlata, dávných technologií, nebo starých koulí s cennými informacemi. (Spherami)  Přesto život ve Spiře není ještě taková idyla. Většina lidí opustila učení Yevonu a dle starší generace přejímají nové svobodné způsoby příliš rychle. Politika se po pádu Yevonu rozpadla na dvě dominantní frakce: Ligu mladých a Neo-yevonskou partaj, složenou z bývalých yevonských kleriků. Obě usilovaly o podporu Yuny, která se stala vlivnou celosvětovou celebritou, ovšem o politiku nejevila zájem. Nakonec začaly mezi oběma frakcemi bojůvky.", "section_level": 1}, {"title": "Soubojový a dovednostní systém.", "content": "Final Fantasy X-2 se vrací k osvědčenému systému ATB, z dílů VII, VIII a IX. Bitvy tedy probíhají v reálném čase a hráč musí zadávat příkazy rychle, pokud nechce přijít o tahy. Jediný rozdíl je, že nepřítel i herní postavy mohou nyní útočit současně a buď vyrušit oponentův útok, nebo spolu se spolubojovníky soustředěným útokem posílit škody. Bitvy jsou díky tomu dynamičtější.  Jelikož jsou v hráčově partě jen tři postavy, je variabilita jejich povolání vyřešena novou technologií, zvanou \"převlékací koule\"\" (angl. Dresspheres)\". Během bitvy nebo jindy se postavy mohou převlékat a proměnit se v úplně jiný druh bojovníka. Například Yunu, jež začíná jako pistolnice, lze převléknout do tanečního úboru, kterým omámí nepřátele, aby svým dvěma kamarádkám pomohla snadněji zneškodnit cíl. Schopnosti pro každý typ převleku se získávají díky úrovním AP, které postava dostane za porážky nepřátel a běsů, nebo užíváním určitých předmětů a schopností charakteristických pro konkrétní převlek. Každá postava má k dispozici až šest různých převleků podle momentální konfigurace \"mřížky prádla\" \"(angl. Garment grid)\". Tato mřížka je tvořena geometrickými obrazci, spojenými pomocí uzlů, podobně jako v předchozím díle, jen je miniaturní. Časem získávají postavy i obleky, které jsou unikátní pro jedinou z nich.  Děj v díle X-2 není tolik lineární jako ve FF X, ale je vyprávěn pomocí misí, které hráč plní. Kromě hlavních a povinných misí může plnit i mnohé vedlejší a hrát různé minihry, kterými se příběh hry doplní. Je tedy na hráči, kolik misí splní. Hlavní mise jsou rozděleny do pěti velkých kapitol, během nichž je po všech koutech Spiry otevřeno několik vedlejších misí. Tyto mise lze buď splnit kdykoliv, nebo jen v určitou kapitolu. Na hráče, který splní hlavní mise i všechny vedlejší mise, čeká na konci hry překvapení. Díky tomuto systému může hráč už od samého začátku hry nahlédnout do naprosté většiny míst ve Spiře, což je v tomto díle možné z celé série Final Fantasy vůbec poprvé.", "section_level": 2}, {"title": "Postavy.", "content": "V minulých dílech Final Fantasy měl hráč k dispozici mnoho postav, které mohl pro bitvy střídat. Nyní jsou hratelné postavy pouze tři a jsou všechny ženského pohlaví, dvě z nich jsou pro hráče Final Fantasy X velmi dobře známé. Mezi nejdůležitější vedlejší nehratelné postavy (NPC) patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Final Fantasy X-2 je videohra typu RPG od firmy Square Enix pro platformy PlayStation 2, PlayStation 3 a PlayStation Vita. Vyšla jako pokračování Final Fantasy X (FF X) v roce 2003 a je tak vůbec prvním pokračováním příběhu kteréhokoliv dílu série Final Fantasy. Hlavním hrdinou je Yuna, která se po porážce Sina vrátila do Besaidu. Dva roky po událostech Final Fantasy X je však vytažena svou sestřenicí Rikku a její kamarádkou Paine na další dobrodružství ve Spiře, a doufá, že ještě někdy uvidí svou lásku Tiduse, jenž se na konci FF X ukázal být jen snem, který se po zabití Sina rozplynul.", "tgt_summary": "是由史克威尔(今史克威尔艾尼克斯)为PlayStation 2开发并发行的角色扮演游戏,于2003年3月13日在日本发售(北美于2003年11月18日、欧洲于2004年2月20日)。游戏是《最终幻想X》的续作,玩家将继续跟随尤娜在虚构世界史匹拉的战争爆发前寻求解决政治冲突的办法。", "id": 1097588}
{"src_title": "Mustafa I.", "tgt_title": "穆斯塔法一世", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Mustafa se narodil v paláci v Manise jako mladší bratr sultána Ahmeda I. Jeho matkou byla Halime Sultan, abchazská konkubína.  Do roku 1603 bylo běžné, že vládnoucí osmanský sultán popravil své bratry (i jejich mužské potomky) krátce po usednutí na trůn (Mustafův otec Mehmed III nechal popravit devatenáct svých bratrů). Když ale v roce 1603 na trůn usedl na trůn třináctiletý Ahmed I., ušetřil tehdy svého bratra Mustafu.  Jedním z důvodů, proč Mustafa přežil bratrovu vládu, byl vliv Kösem Sultan (Ahmedova oblíbená konkubína), která tím chtěla chránit své děti před princem Osmanem, prvorozeným synem Ahmeda, kterého zplodil s jinou konkubínou. Kdyby se totiž Osman stal sultánem, chtěl by zabít své nevlastní bratry a Kösem (tento scénář se později stal skutečností, když v roce 1621 Osman II. zabil svého bratra Mehmeda). Nicméně zahraniční velvyslanci potvrdili, že Ahmed měl svého bratra Mustafu velmi rád.  Do smrti Ahmeda I. v roce 1617 žil Mustafa ve starém paláci společně se svou matkou Halime Sultan a babičkou Safiye Sultan.", "section_level": 1}, {"title": "První vláda 1617-18.", "content": "Ahmedova smrt způsobila dilema, které doposud v Osmanské říši nenastalo. Mnoho princů bylo připraveno na sultanát a všichni žili v hlavním paláci Topkapi. Dvorní rada vedena Šejk-ul-Islamem \"Esadem Efendim\" a \"Sofu Mehmedem Pašou\" (který zastával post velkovezíra) rozhodla usadit na trůn Mustafu místo Ahmedova syna Osmana. Sofu Mehmed Paša argumentoval tím, že Osman je příliš mladý na vládu, aniž by se ohlížel na názor lidu. Hlavní černý eunuch Mustafa Aga upozorňoval, že Mustafa má problémy s mentalitou, ale jeho názor nebyl brán v potaz. Mustafova vláda odstartovala novou éru následnictví, která platila až do zániku Osmanské říše. Poprvé v historii říše usedl na trůn bratr místo syna. Jeho matka Halime Sultan se stala Valide sultánkou, tak jak tomu bylo zvykem a měla velkou moc. Kvůli Mustafově mentální zaostalosti častokrát vystupovala a řešila problémy místo něj.  Doufalo se, že častý sociální kontakt zlepší Mustafovo psychické zdraví, ale jeho chování se neustále zhoršovalo. Sundal turbany svým vezírům a tahal je za vousy. Jiní jej zase viděli, jak hází mince ptákům a rybám, jako by to byla potrava. Osmanský historik Ibrahim Peçevi napsal: „Tato situace byla viděna mnoha státníky a obyvateli říše. Všichni pochopili, že byl psychicky narušen.“", "section_level": 1}, {"title": "Sesazení.", "content": "Mustafa nebyl nikdy víc než jen součást intrik v paláci Topkapi. V roce 1618, po krátké době vládnutí, byl sesazen svým mladším synovcem, Osmanem II. a byl poslán zpět do starého paláce. Konflikt mezi janičáři a Osmanem II. mu však dal druhou šanci. Po povstání janičářů, vedoucí k sesazení a zavraždění Osmana II. v roce 1622, nastoupil Mustafa znovu na trůn a vládl další rok.", "section_level": 1}, {"title": "Údajná mentální labilita.", "content": "Podle historika Baki Tezcana není dostatek důkazů o tom, že měl Mustafa narušenou mentalitu, když nastupoval na trůn. Mustafa údajně mnohokrát navštívil vojáky a námořní jednotky, zkoumal různé druhy zbraní a aktivně se zajímal o munici, kterou námořnictvo využívalo. Podle barona de Sancy, francouzského velvyslance, chtěl Mustafa vést výpravu proti Safíovcům a vtipkoval o přezimování v Konyi za tímto účelem.  Mimoto, někteří historici vysvětlují politický převrat jinak a nezmiňují Mustafovu neschopnost. Baron de Sancy tvrdil, že šlo jen o konspiraci vytvořenou hlavním admirálem Ali Pašou a hlavním černým eunuchem Mustafou Agou, kteří byli naštvaní, že jeden oblíbený vezír byl zbaven funkce ihned po nástupu Mustafy. Rozhodli se tedy šířil zvěsti o špatném stavu sultána, aby jej mohli dosadit zpět.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá vláda (1622-23).", "content": "Svou vládu začal Mustafa tím, že nechal popravit všechny, kteří stáli za vraždou sultána Osmana II. Hoca Ömer Efendi, vůdce povstalců, Suleiman Aga, vezír Dilaver Paša, Ahmed Paša, Baki Paša, Nasuh Aga a generál janičářů Ali Aga, byli rozsekání na kousky.  Přídomek \"Veli\" (svatý) byl užíván během této jeho vlády.  Jeho mentální zdraví však bylo nekompromisní. Mustafa byl neustále kontrolován svou matkou a zetěm Kara Davudem Pašou. Věřil tomu, že Osman II. stále žije a nechal jej hledat po celém paláci. Sám klepával na dveře a plakal, když svého synovce nemohl nikde najít. Jako vládce byl v podstatě jen hračkou a ten, kdo vládl říši, byla de facto jeho matka Halime Sultan.", "section_level": 1}, {"title": "Sesazení a poslední léta života.", "content": "Politická nestabilita vyústila v konflikt mezi janičáři a kavalérií, následně pak povstáním, které začalo, když se Abaza Mehmed Paša rozhodl zbrojit proti Istanbulu, aby byla pomstěna smrt Osmana II. Vláda se snažila ukončit konflikt popravení Kara Davuda Paši, ale Abaza Mehmed Paša stále pokračoval v bojích. Duchovní a nový velkovezír Kara Ali Paša přemlouvali Mustafovu matku, aby přistoupila na sesazení jejího syna. Na nabídku přistoupila, ale s podmínkou, že její syn zůstane naživu.  Jedenáctiletý Murad IV., syn Ahmeda I. a Kösem, byl jmenován sultánem v září roku 1623. Díky ústupu Halime Sultan bylo dodrženo slovo a Mustafa byl ušetřen popravy. Společně s ní odjel zpět do starého paláce.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Zemřel ve starém paláci dne 20. ledna 1639 a byl pochován na nádvoří Hagia Sophia.", "section_level": 1}, {"title": "V populární kultuře.", "content": "Postava Mustafy I. se vyskytuje v tureckém televizním seriálu \",\" kde jej ztvárnili herci Cüneyt Uzunlar, Boran Kuzum a Alihan Türkdemir.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mustafa I. (24. června 1591 – 20. ledna 1639), nazývaný Svatý Mustafa (\"Veli Mustafa\") během své druhé vlády a často nazývaný Blázen Mustafa (Deli Mustafa) moderními historiky, byl sultánem Osmanské říše; poprvé v letech 1617-18, podruhé 1622-23. Byl synem sultána Mehmeda III. a jeho konkubíny Halime Sultan.", "tgt_summary": "穆斯塔法一世(1592年-1639年-1月20日)是奥斯曼帝国的苏丹,他的执政时期是1617年至1618年及1622年至1623年。", "id": 2484170}
{"src_title": "Jesé Rodríguez", "tgt_title": "謝斯·洛迪古斯", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Jesé zaujal Real Madrid už ve 14 letech, kdy přišel do tamní akademie. Rychle se prokousával jednotlivými mládežnickými kategoriemi. Do příchodu do Castilly vyhrával jednu trofej za druhou. Nejvíce na sebe upozornil po sezóně v Juvenilu A, když zaujal i trenéra A-týmu José Mourinha. Jesé byl pozván na předsezónní turné do USA a Číny.  Pro sezónu 2011/12 Jesé postoupil do Castilly (rezervní tým Realu). Po jeho parádních výkonech bylo jen otázkou času, kdy si odbude debut v prvním týmu. To se stalo 13. prosince 2011 v utkání Copa del Rey (španělský pohár) na půdě druholigové Ponferradiny. Real Madrid zvítězil 0:2. Jesé v závěru střídal Cristiana Ronalda, který je jeho fotbalovým vzorem.  V létě 2013 s ním Real Madrid prodloužil kontrakt do roku 2017 a zařadil ho do prvního týmu. Zároveň stanovil výkupní klauzuli na 200 milionů eur. 18. března 2014 v zápase Ligy mistrů proti FC Schalke 04 (výhra 3:1) byl faulován protihráčem Seadem Kolašinacem, výsledkem byly přetržené vazy v koleni a vyřazení ze hry na dlouhou dobu. Ligový titul v sezóně 2013/14 sice nezískal (vyhrálo jej Atlético Madrid), ale stal se vítězem Ligy mistrů UEFA po finálové výhře 4:1 po prodloužení v derby právě nad Atléticem Madrid.  V létě 2016 přestoupil z Realu do francouzského popředního klubu Paris Saint Germain. V lednu 2017 odešel na hostování do UD Las Palmas. V srpnu 2017 odešel hostovat do Anglie do klubu Stoke City.  V lednu 2019 odešel hostovat do Španělska. Do klubu Betis. Důvodem hostování byla nulová minutáž v jeho klubu Paris Saint Germain.  V srpnu 2019 odešel na další hostování. Tentokrát do klubu Sporting Lisabon.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Jesé je mládežnickým reprezentantem Španělska od kategorie U16. Na Mistrovství Evropy hráčů do 19 let v roce 2012 v Estonsku získal se Španělskem zlaté medaile. Ve finále proti Řecku vstřelil vítězný gól (1:0).", "section_level": 1}], "src_summary": "Jesé Rodríguez Ruiz [chese rodriges rujis] známý i jako Jesé (26. února 1993, Las Palmas de Gran Canaria, Španělsko) je španělský fotbalista, hráč francouzského klubu Paris Saint Germain od léta 2017 na hostování ve Stoke City. Je také bývalým mládežnickým reprezentantem Španělska.", "tgt_summary": "谢斯·洛迪古斯·雷斯(Jesé Rodríguez Ruiz,1993年-02月26日),通常被称为谢斯·洛迪古斯(Jesé Rodríguez)或谢斯(Jesé,),是一名西班牙职业足球员,现时被法国甲组足球联赛球队巴黎圣日耳门外借至葡超球队葡萄牙体育。司职翼锋。", "id": 123635}
{"src_title": "Zbrush", "tgt_title": "ZBrush", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zbrush byl vyvinut společností Pixologic, založenou Oferem Alonem a Jackem Rimokhem. Program byl prezentován v roce 1999 na konferenci SIGGRAPH. Demo verze 1.55 byla vydána v roce 2002 a verze 3.1 v roce 2007. Zbrush 4 pro Windows a Mac OS byl oznámen 21. dubna 2009 pro srpnové vydání, ale byl následně odložen. V září stejného roku byla vydána verze 3.5 s některými funkcemi plánovanými pro Zbrush 4.", "section_level": 1}, {"title": "Pixol.", "content": "Pixol je datová struktura pro ukládání obrazových informací v 2.5D. Podobně jako pixel obsahuje X a Y souřadnice na virtuálním plátně a hodnotu barvy. Navíc však přidává informace o materiálu, Z souřadnici (hloubku od kamery) a orientaci (normálu).", "section_level": 1}, {"title": "Možnosti.", "content": "Mezi hlavní funkce programu patří:", "section_level": 1}, {"title": "Skulptování a 3D štětce.", "content": "Zbrush umožňuje tvarovat 3D model podobným způsobem jako sochař. Využívá k tomu 3D štětce (), které určitým způsobem ovlivňují povrch modelu. Funkce štětců se liší od posouvání části modelu či přidávání objemu po vyhlazování nebo zploštění povrchu. Každý štětec přitom má dodatečné nastavení funkce.", "section_level": 2}, {"title": "Polypainting.", "content": "Polypainting je metoda malby na povrch objektu s možností následného exportu textury pro 3D model. Hodnota barvy je uložena společně s každým vertexem modelu a rozlišení malby tedy závisí na počtu polygonů modelu.", "section_level": 2}, {"title": "Dynamesh.", "content": "Dynamesh umožňuje dynamickou změnu topologie modelu při zachování konstantní hustoty polygonů. Po změně modelu, která způsobí přílišné natažení polygonů je možné model regenerovat a dynamesh přidá v tomto místě dodatečné vertexy. Další funkcí dynamesh je spojení protínajících se povrchů, podobné booleanovským operacím.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zbrush je profesionální grafický editor pro 3D a 2.5D modelování, texturování a malbu. Primární funkcí programu je vytváření highpoly modelů pro digitální animace, filmy a hry.", "tgt_summary": "ZBrush是一个专业三维角色建模软件,由pixologic公司出品。被誉为革命性的建模软件,广泛应用于各电影,电视,游戏,特效等诸多领域。因为造型手段脱离传统数位手段,使得创作数字雕塑更为便捷高效。特别适合艺术家使用。最新版本为4R6(2013年6月发布)", "id": 2786525}
{"src_title": "Ludvík Francouzský (1661–1711)", "tgt_title": "法兰西的路易 (1661-1711)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 1. listopadu roku 1661 na zámku ve Fontainebleau jako nejstarší syn krále a královny Francie. Byl pokřtěn 24. května 1668 v sedmi letech věku. Při tomto obřadu zastupoval kardinál z Vendôme oficiálního kmotra, papeže Klementa IX., a princezna Anna Marie de Bourbon-Conti zastupovala kmotru Henriettu Marii Bourbonskou. Pro tuto velkou událost zkomponoval dvorní skladatel Jean-Baptiste Lully moteto \"Plaude Laetare Gallia\".  Po svém křtu byl Ludvík odebrán ženské péči a umístěn do mužské společnosti. Jeho vychovatelem se stal Charles de Saint-Maure, jeho učitelem Jacques-Bénigne Bossuet. Ludvíkova výchova však nebyla příliš úspěšná.  Říkalo se, že když Ludvík dospěl, mohl se celý den jen houpat v křesle. Nicméně díky své štědrosti, přívětivosti a liberálnosti byl v Paříži a v celé Francii velmi populární a oblíbený.  Ludvík byl jeden ze šesti legitimních dětí svého otce. Všechny ostatní zemřely v raném dětství. Druhá nejdéle žijící dcera, Marie Tereza Francouzská (1667–1672), zemřela ve věku pěti let, když bylo Ludvíkovi 11 let.  Ludvík XIV. chtěl svého syna oženit s princeznami z evropských nebo i francouzských rodin, např. s Annou Marií Luisou de Medici, nebo Marií Louisou Orleánskou, která byla Ludvíkovou sestřenicí jako dcera Filipa I. Orleánského a Henrietty Anny Stuartovny. Podle některých zpráv byli Ludvík a Marie Louisa Orleánská do sebe zamilovaní, nicméně Ludvík XIV. využil Marii Louisu k navázání kontaktu se Španělskem a přinutil ji, aby se provdala za španělského Habsburka Karla II., jenž byl zároveň nevlastním strýcem Velkého Dauphina. Nakonec se Ludvík oženil s Marií Annou Bavorskou, která údajně nebyla atraktivní, byla však velmi inteligentní.", "section_level": 1}, {"title": "Politická a vojenská role.", "content": "I když mu bylo dovoleno účastnit se Královské rady (Conseil du Roi), v politice žádnou velkou roli nehrál, místo toho se věnoval umění (sbírky ve Versailles a v Meudonu). Žil tiše v Meudonu, obklopen svými dvěma nevlastními sestrami, které ho obě milovaly. Tito tři tvořili \"Cabal de Meudon\" (tajný spolek na Meudonu), kterému oponoval Ludvíkův syn, Ludvík Burgundský a jeho manželka Marie Adelaide Savojská.  Během Devítileté války byl poslán do Porýní. Před odjezdem mu jeho otec řekl: „Posílám tě velet mé armádě, dávám ti příležitost zviditelnit své zásluhy; jdi a ukaž je celé Evropě, abys, až umřu, nemusel oznámit: Král je mrtev.“ Vzhledem k tomu, že dauphin Ludvík zemřel již roku 1711 na pravé neštovice, jeho otec jej přežil o čtyři roky.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "Ludvík se oženil s Marií Annou Viktorií Bavorskou, se kterou měl tři syny. Ve Francii byla známá jako \"la dauphine\" Marie Anne Victoire. Po Mariině smrti v roce 1690 se Ludvík roku 1695 tajně oženil se svou milenkou Marie Emilie de Joly (ta však již nezískala titul \"dauphine\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Ludvík Bourbonský z Viennois (1. listopadu 1661, Zámek ve Fontainebleau, Francouzské království – 14. dubna 1711, Zámek Meudon, Francouzské království) byl nejstarší syn a dědic krále Ludvíka XIV. a jeho choti Marie Terezy Španělské. Jako právoplatný dědic francouzského trůnu byl titulován dauphinem francouzským. Stal se známým jako \"Velký dauphin\" (\" le Grand Dauphin\") po narození svého syna Ludvíka Burgundského, známého jako \"Malý dauphin\" (\" le Petit Dauphin\"). Protože zemřel dřív než jeho královský otec, nikdy na francouzský trůn neusedl.", "tgt_summary": "法兰西的路易(,1661年-11月1日-1711年-4月11日)是法国国王路易十四与西班牙的玛丽·特蕾莎的长子,路易十四的王位继承人。为了与他的儿子小路易区分,他被称为大太子(Grand Dauphin)。 由于他在父亲之前去世,他从未成为国王。他的另一个儿子成为了西班牙国王菲利普五世。他是路易斯一世、斐迪南六世、路易十五的祖父。1680年3月7日,路易与玛丽亚·安娜·维多利亚结婚。 。 虽然这段婚姻并不亲密,但这对夫妇有三个儿子。 王妃于1690年去世,1695年路易秘密地与他的情人结婚。 他的新婚妻子没有获得法国王太子妃的身份,婚姻也没有继续存在。 她结婚时怀孕了,生了一个儿子,被秘密送到农村,这个孩子死于1697年,年仅两岁,没有公开姓名。", "id": 861439}
{"src_title": "Mochnovec křovitý", "tgt_title": "金露梅", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Druh má rozsáhlý areál na severní polokouli. V Evropě je považován za glaciální relikt a jako původní druh se v její severní části vyskytuje na Britských ostrovech a ve Švédsku, na západě ve Španělsku, Francií a Itálii, na východě v Pobaltí, Rusku, Bulharsku a ve Střední Evropě pouze na Slovensku. V Asii vyrůstá od Uralu, Turecka a severního Kavkazu přes západní i střední Sibiř, Střední Asii, Čínu, Mongolsko a ruský Dálný východ až na Korejský poloostrov a do Japonsko. Na jih od Kavkazu roste na severu Pákistánu a Indie, na jih od Himálaje v Nepálu a Bhútánu. Zabírá také velký areál v Severní Americe, od Aljašky téměř přes celou Kanadu a v převážné části Spojených států amerických.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Světlomilný, hustě větvený fanerofyt nejlépe rostoucí a kvetoucí v mírně vlhké, dobře propustné a výživné půdě. Je odolný vůči živočišným škůdcům, houbovitým chorobám i nízký teplotám. Snáší krátkodobé sucho, dlouhodobý nedostatek vláhy se ale negativně projevuje na bohatosti kvetení a může společně s velmi vápnitou půdou vyvolat chlorózu, která se způsobí žloutnutí listů a někdy i jejich opad. Keř začíná kvést obvykle v červnu a zůstává v květu po dva až tři měsíce.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Někdy jsou rozeznávané dva až tři poddruhy:  Prvý z nich, nominátní, je tetraploidní až oktoploidní, mívá nejčastěji květy oboupohlavné a převažuje v Evropě a v jižní části svého asijského areálu. Druhý je diploidní, mívá často květy funkčně jednopohlavné a vyskytuje se hlavně v Severní Americe a na severu Asie. Třetí poddruh roste v horách Střední Asie.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Opadavý, vzpřímený keř dorůstající do výše 0,5 až 1,5 m. Mladé letorosty jsou chlupaté, starší větve bývají lysé a mají papírově odlupčivou kůru. Jsou porostlé střídavými listy s chlupatými řapíky, mají blanité palisty se srostlými oušky a jsou lichozpeřené. Mívají nejčastěji dva nebo tři páry přísedlých lístků, jež jsou 1 až 2,5 cm dlouhé a 0,5 až 1 cm široké, podlouhle vejčité až kopinaté, na bázi klínovité, po obvodě celistvé a mírně podvinuté, na líci tmavozelené, na rubu světlejší a oboustranně hedvábně chlupaté.  Květy jsou nejčastěji žluté, 1,5 až 5 cm velké, pětičetné a někdy bývají funkčně jen samčí nebo samičí. Vyrůstají jednotlivě na listnatých výhoncích nebo v málokvětých terminálních vrcholících. Kališní lístky mají úzce kopinaté a stejně dlouhé jako jsou vejčité lístky koruny, jež bývají převážně žluté a jen řídce mají barvu bílou či růžovou až načervenalou (kultivary). V květu je větší počet tyčinek rostoucích v několika kruzích, mají žluté prašníky o jediném prašném pouzdru a dále větší počet dlouze chlupatých pestíků s kyjovitými, k vrcholu se rozšiřujícími čnělkami. Květ je schopen opylit se vlastním i cizím pylem přeneseným na bliznu hmyzem přilétající pro nektar, bývají to různé druhy včel.  Plod je tmavě hnědá, dlouze chlupatá nažka uzavřená ve vytrvalém kalichu, která obsahuje několik semen. Rozmnožování semeny se používá jen ve šlechtitelství, jinak se snadno se množí řízky nařezanými z mladých výhonů, jenž se v květnu a červnu vysazují na záhon pod fólii.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Mochnovec křovitý patří k důležitým okrasným keřům, které hrají významnou úlohu při tvorbě zahrad a veřejné zeleně. Patří k málo náročným dřevinám odolným vůči chorobám, škůdcům i nízkým teplotám. Na zahradách se nižší odrůdy uplatní jako solitéry, předsadba před vyšší keře, nebo v malých skupinách v kombinaci s travami nebo letničkami. Odrůdy se silným a přímým růstem se nejlépe hodí do nižších kvetoucích živých plotů. Výhodou je dlouhá doba kvetení, která u kultivarů bývá od června až do druhé poloviny října. V mnoha zemích jsou i nadále vytvářené odrůdy vhodné pro místní podmínky.  V České republice se šlechtění nových kultivarů vhodných pro středoevropské klimatické podmínky věnují v Dendrologická zahradě v Průhonicích. Mezi neoblíbenější odrůdy patří: žlutě kvetoucí 'Orlice', 'Olsa', 'Úhlava', 'Svitava', bronzová 'Radbuza' oranžově zlatá 'Oskava', červená 'Jizera' a lososová 'Volyňka'. Mají hustou stavbou keře s větvemi i v dolní části, kde zakrývají okolí a nedávají prostor pro růst plevelů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mochnovec křovitý (\"Dasiphora fruticosa\") je opadavý keř, průměrně okolo 1 metru vysoký, kvetoucí v letních měsících žlutými květy. Tato rostlina, dlouhodobě známa pod vědeckým jménem mochna křovitá (\"Potentilla fruticosa\"), byla na základě podstatně odlišných morfologických i molekulárních znaků přeřazena pod jménem mochnovec křovitý do nového rodu mochnovec.", "tgt_summary": "金露梅(学名:'),又名金老梅,在藏语中被称为格桑花(,音译「格桑梅朵」),意思是幸福的,为拉萨市的市花。格桑花曾被指为多种花,例如波斯菊、紫菀属及翠菊等高原植物均在列,现在一般来说指的是蔷薇科委陵菜属落叶灌木的各种,广泛分布于北半球亚寒带至北温带的高山地区,植株极耐低温。", "id": 938765}
{"src_title": "Xinetd", "tgt_title": "Xinetd", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Démon xinetd naslouchá příchozím požadavkům v síti a spustí příslušnou službu pro daný požadavek. Požadavky jsou zpracovány s použitím čísel portů jako identifikátory a xinetd spustí jiného démona, který požadavek zpracuje. To může být použito pro spuštění služeb využívající jak privilegované tak neprivilegované porty.  Démon xinetd má k dispozici mechanismy řízení přístupu, např. TCP Wrapper, rozšířené možnosti loggování a schopnost nastavovat dostupnost služby v určitém čase. Je možné nastavit limity počtu serverů, které může systém spustit, a nasadit obranné mechanismy na ochranu před skenery portů.  Na některých implementacích systému OS X tento démon obsluhuje různé internetové služby, např. FTP nebo Telnet. Jako rozšíření původního Inetd nabízí vyšší úroveň zabezpečení. Démon xinetd nahradil původní Inetd v systému OS X 10.3, nicméně Apple inetd udržuje v systému z důvodů kompatibility.", "section_level": 1}, {"title": "Konfigurace.", "content": "Konfigurace démona xinetd je ve výchozím stavu uložena v souboru /etc/xinetd.conf a nastavení jednotlivých služeb, které budou obsluhovány, je uloženo v adresáři /etc/xinetd.d. Konfigurace každé služby obvykle zahrnuje přepínač, který určí, zda démon xinetd službu povolí nebo zakáže.  Níže je uveden konfigurační soubor pro RFC 868 time server. service time  service time  Řádky se znakem \"#\" na začátku jsou komentáře, které nemají na konfiguraci vliv. Existují dvě verze služby, první je založena na protokolu TCP, druhá je založena na protokolu UDP. Typ a plánované použití služby určuje výběr protokolu. Jednoduše řečeno, UDP není vhodný pro přenos velkých objemů dat, protože nezaručuje doručení paketů ve správném pořadí a nezajišťuje integritu přenesených dat, ale je rychlejší než TCP. TCP tyto funkce zajišťuje ale na úkor rychlosti. V konfiguračním souboru se pro obě verze ve složených závorkách vyskytují dva sloupce. První je typ volby, druhý je aplikovaná proměnná. Možnost \"disable\" určuje, zda bude služba spuštěna nebo ne.  Existují tři typy služeb. Typ \"internal\" je služba poskytovaná samotným démonem xinetd. Typ \"RPC\" je služba založená na RPC, která je definována v souboru /etc/rpc a typ \"unlisted\" je služba, která není definována ani v souboru /etc/services ani v /etc/rpc.  \"Id\" je unikátní identifikátor služby.  \"Socket_type\" určuje způsob přenosu dat prostřednictvím služby. Existují tři typy: \"stream, dgram\" a \"raw.\" Poslední možnost je užitečná, pokud chceme vytvořit služby na základě nestandardního protokolu.  S možností \"user\" je možné vybrat uživatele, pod kterým bude služba spouštěna. Z bezpečnostních důvodů se doporučuje, aby služba nebyla spouštěna pod uživatelem root. Pokud je možnost \"wait\" nastavena na \"yes\", tak démon xinetd neobdrží požadavek na spuštění, pokud spojení již existuje. Počet spojení je tak omezen na jeden. To poskytuje velmi dobrou ochranu, když chceme v čase navázat pouze jedno spojení.  Existuje mnoho dalších možností nastavení xinetd. Ve většině linuxových distribucí lze úplný seznam možných variant a jejich popis pomocí příkazu \"man xinetd.\"  Pro použití nové konfigurace se musí zavolat tzv. SIGHUP signál, který způsobí nové načtení konfiguračních souborů. Toho lze dosáhnout pomocí následujícího příkazu: $ kill -SIGHUP \"PID\" PID je aktuální identifikátor procesu xinetd, který lze získat pomocí příkazu: $ pgrep xinetd", "section_level": 1}], "src_summary": "xinetd (\"extended Internet daemon\") je v informatice název open-source démona, který zastává funkci super-serveru. Běží na mnoha unixových systémech a slouží k obsluze internetových služeb (ftp server, http server, ssh server apod.). Funkčně nahrazuje démona inetd, přičemž nabízí navíc lepší bezpečnost, a proto ho využívá většina současných linuxových distribucí.", "tgt_summary": "xinetd是一个运行于类Unix操作系统的开放源代码的超级服务器(Super-server)守护进程。它的功能是管理网络相关的服务。由于其较高的安全性,xinetd开始逐渐取代inetd。", "id": 2536640}
{"src_title": "Sanna Nielsen", "tgt_title": "桑娜·尼爾森", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Sanna se od dětství účastnila lokálních pěveckých soutěží – v roce 1994 zvítězila v jedné z talentových show v Kallinge, díky čemuž následující dva roky vystupovala s dansbandovou kapelou Mats Elmes. Posléze získala svůj první kontrakt, vystoupila v populárním televizním programu \"Café Norrköping\" a ve věku jedenácti let nahrála píseň \"\"Till en fågel\"\", která se v květnu 1996 záhy dostala na první místo švédské hitparády – Sanna se stala nejmladší interpretkou, která dosáhla takového úspěchu.  V září následně vyšlo debutové album \"Silvertoner\". Média mladou zpěvačku připodobnila k populární Carole, vítězce Eurovize 1991 která se také stala populární ve velmi útlém věku.  Během dospívání Sanna pokračovala ve studiu hudebních umění na škole v Malmö. V roce 2001 podnikla první masivní turné s populárními interprety, mezi nimiž nechyběli Charlotte Perrelli či Christer Sjögren. Tentýž rok se jako šestnáctiletá poprvé zúčastnila švédského národního kola do Eurovision Song Contest Melodifestivalen, v němž s písní \"\"I går, i dag\"\" obsadila třetí příčku. Během následujících let se o vítězství v soutěži pokusila ještě šestkrát.  Třetího alba \"Nära mej nära dej\" se švédské publikum dočkalo až deset let po vydání debutové nahrávky – v roce 2006. Následující léto se Sanna vydala na turné se zpěvačkami Shirley Clamp a Sonjou Aldén. S nimi spolupracuje trvale – v roce 2008 vyšlo společné album \"Our Christmas\", které obsadilo první místo švédské hitparády.  Rok 2008 byl pro Sannu zlomovým – mimo spolupráce vydala v dubnu čtvrté album \"Stronger\", které vedle dalšího prvního místa hitparády také obdrželo zlatou desku. Součástí alba byl singl \"\"'Empty Room\"\", s nímž zpěvačka opět zkusila své štěstí v Melodifestivalen. Po úspěšné kvalifikaci v semifinálovém kole Sanna ve finále obdržela téměř 450 000 diváckých hlasů, o více než čtyřicet tisíc více, než druhá Charlotte Perrelli – díky odborné porotě však Sanna obsadila až druhé místo. Perrelli zvítězila a reprezentovala Švédsko na Eurovizi 2008.  V roce 2011 Sanna v národním kole obsadila čtvrté místo s písní \"\"I'm In Love\"\". V roce 2014 zvítězila s písní \"\"Undo\"\" s dvoubodovým náskokem před Ace Wilder a reprezentovala Švédsko na Eurovizi v Kodani. Po postupu ze semifinálového kola obsadila ve finále 3. místo se ziskem 218 bodů včetně nejvyšších ohodnocení z Dánska, Rumunska a Ukrajiny. Spolu s vítězkou Conchitou Wurst a čtvrtým Aramem Mp3 z Arménie patřila mezi favority soutěže.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Sanna žije v kytaristou Joakimem Ramsellem nedaleko Stockholmu. V minulosti byla zasnoubená.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sanna Viktoria Nielsen (* 27. listopadu 1984, Edenryd, Skåne) je švédská populární zpěvačka.", "tgt_summary": "桑娜·维克托利亚·尼尔森(,1984年-11月27日)是一名瑞典流行音乐歌手。在参加过7次瑞典旋律节后,她终于凭借歌曲《复原》()夺得了冠军,并代表瑞典参加2014年欧洲歌唱大赛。在决赛中名列第3位。", "id": 2675850}
{"src_title": "Francesco Guicciardini", "tgt_title": "弗朗切斯科·圭恰迪尼", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve velmi bohaté a vlivné rodině, která měla blízko k Medicejským. Již jako velmi mladý se stal florentským velvyslancem na dvoře aragonského krále Ferdinanda II. Když se Medicejští ve Florencii chopili moci, vrátil se domů, aby se podílel na tvorbě nového režimu. Když se roku 1513 Giovanni Medici stal papežem Lvem X., vstoupil Guicciardini do jeho služeb. Sloužil poté i dalšímu medicejskému papeži Klementu VII. Guicciardini sehrál klíčovou roli při Klementově příklonu na stranu francouzského krále Františka I. v jeho sporu s císařem Karlem V. Při Karlově vpádu do Itálie Guicciardini, jako nově jmenovaný velitel papežských vojsk, sice odvrátil útok na Florencii, Řím se však ubránit nepodařilo (tzv. Sacco di Roma) a papež Klement byl uvězněnen na Andělském hradě (nakonec se uchýlil do jakéhosi polozajetí v Orvietu). Guicciardini musel brzy (1527) odejít i z Florencie, když se moci chopila protimedicejská frakce \"Arrabiati\". Roku 1530 byl ve Florencii zkonfiskován i jeho majetek. Ve stejném roce však Florentská republika padla pod náporem císařských vojsk a Guicciardini se do města mohl vrátit. Jeho msta vůči radikálním protimedicejským politikům byla velmi krutá. Roku 1531 byl jmenován guvernérem v papežském státě Bologni. Po smrti medicejského papeže Klementa VII. se roku 1534 vrátil do Florencie a stal se poradcem vévody Alessandra Medicejského. Ten byl roku 1537 zavražděn. Guicciardini se tedy obrátil na teprve sedmnáctiletého Cosimo Medicejského, aby ho připravil na jeho politickou roli. Nesedli si však a Cosimo ho propustil ze svých služeb. Závěr života strávil v medicejském sídle Arcetri, kde začal psát své vrcholné dílo \"Storia d'Italia\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Francesco Guicciardini [\"frančesko gviččardíny\"] (6. března 1483, Florencie – 22. května 1540, Arcetri) byl italský historik, politický filozof, diplomat a politik. Jeho nejslavnějším dílem je kniha \"Storia d'Italia\" (\"Dějiny Itálie\"), kde se pokusil využít novou historiografickou metodu, mnohem více opřenou o zdroje a analýzy než u jeho předchůdců. Dějiny nicméně vnímal jako dějiny osobností, nikoli sociálních procesů, k čemuž asi přispěla skutečnost, že nahlédl osobně do politického dění a byl blízko řadě osobností. Byl též blízkým přítelem Niccolò Machiavelliho, zachovala se jejich vzájemná korespondence.", "tgt_summary": "弗朗切斯科·圭恰迪尼(,1483年-3月6日-1540年-5月22日)是意大利历史学家、政治家。马基雅维利的友人和批评者。著有《意大利史》,于1561年他死后出版,该书涵盖了从1494年至1534年前后四十年的历史,此书很快被翻译为各种主要的欧洲语言。他被认为是意大利文艺复兴时期政治学作家之一。", "id": 239088}
{"src_title": "Internetový mem", "tgt_title": "網路迷因", "src_document": [{"title": "České internetové memy.", "content": "Na diskusních serverech českého Internetu se jako memy šířily odkazy na nejrůznější fenomény a osobnosti. Jedním z prvních se zřejmě díky svému jménu stala americká sociální psycholožka Ziva Kunda, v pozdějších obdobích účastníci diskusí příbuzných serveru Kompost pěstovali odkazy například na obřího skejťáka. Některé z těchto fenoménů se dostaly i za hranice internetových komunit: příznivci sdružení na Okoun.cz za účelem šíření svého oblíbeného memu Rozum a chtíč dokonce pronajali reklamní prostor na pražské tramvaji.", "section_level": 1}, {"title": "Věra Pohlová.", "content": "\"„Věra Pohlová, 72 let, důchodkyně“\" byla v deníku Metro 17. září 1999 uvedena jako účastnice ankety týkající se úniku informací o sporožirových účtech klientů České spořitelny. Její odpověď se pak v mnoha internetových komunitách šířila jako mem a symbol restriktivního přístupu k problémům informační společnosti. Anketa v deníku Metro ze 17. září 1999 byla otištěna na straně 12 v rubrice Můj názor (ID ME1999092007388472). Byly otištěny názory čtyř lidí, Pohlová zaujala nesmiřitelný postoj. Její odpověď zněla: \"„Tyhle aféry každého jenom otravují. Já bych všechny ty internety a počítače zakázala.“\"  Podle redakčního článku Lupy se záhy objevily zprávy, že výrok si vymysleli sami novináři deníku Metro.  Paní Pohlová je příkladem memu na téma internetu, který se jako obrázek právě po internetu rozšířil, který však jeho hranice překročil a rozšířil se i dále do běžné mluvy, kdy už jako řečený či psaný bonmot je dále parafrázován: Například hlášku kritik byrokracie a omezování svobod občanů, obecně direktivního státního přístupu, pronese úmyslně v ženském rodě, byť je sám mužem, aby zachoval původní nesmiřitelný postoj a zdůraznil odkaz na parafrázovaný zdroj. Právě parafrázováním tento mem dále žije, na základě všeobecně známého kontextu, co hlášku že je parafrázováno.", "section_level": 2}, {"title": "Henryk Lahola.", "content": "JUDr. PhDr. Mgr. et Mgr. Henryk Lahola je autor \"Nezávislých, apolitických, mimovládních webových stránek www.henryklahola.nazory.cz\", na nichž se představuje jako český doktor práv a filozofie, zastávající silně konzervativní katolické postoje. Své jméno uvádí vždy důsledně se všemi těmito tituly, byť z hlediska ustálených zvyklostí je obvyklé uvádět pouze \"JUDr. PhDr. Henryk Lahola\", neboť uvedené tzv. „malé“ doktorské tituly získal v rigorózním řízení ve stejných oborech jako své tituly magisterské. On sám zastává názor, že zatajování nižších akademických titulů je trestné.  Ačkoli webové stránky existovaly již v říjnu 2006, do širšího povědomí se dostaly zvláště na konci července 2007, kdy byly magazínem Technet serveru iDNES navrženy mezi dvacet nejhorších českých webů. Zařazení bylo zdůvodněno tím, že se na svých stránkách Lahola \"„nezabývá ničím jiným než propagací svých čtyř akademických titulů a urážením všech, kteří titul nemají nebo jsou nositeli pouze jednoho ‚jedináčka‘“\". Laholův web nakonec obsadil v anketě druhé místo s více než třiceti tisíci hlasy.", "section_level": 2}, {"title": "Jožin z bažin.", "content": "Díky YouTube se v roce 2008 v Polsku šířilo jako internetový fenomén video k české písni Banjo Bandu Ivana Mládka „Jožin z bažin“ z roku 1978. Píseň se v Polsku dostala do rádií i televize a dočkala se několika variací. Z Polska se fenomén rozšířil do Ruska, kde vznikla i verze s ruským textem odkazujícím k Putinovi.", "section_level": 2}, {"title": "LuŠtěLa.", "content": "LuŠtěLa (odvozeno od křestních jmen původního složení \"Lu\"cie, \"Ště\"pánka, \"La\"risa) je česká kapela, která se v roce 2010 skládala ze tří třinácti až patnáctiletých dívek z Ledče nad Sázavou. 28. července 2009 natočily klip ke svému hitu \"Patnáctiny\", který se následně objevil na serveru YouTube, kde byl po několika dnech zhlédnut 120 000 krát. Během čtvrt roku měl více než 560 tisíc zhlédnutí. U klipu se objevilo dva tisíce komentářů, většina z nich byly nadávky a výsměch, nebo ostrá kritika. Vešel ve známost pomocí internetových sociálních sítí.  Internetová popularita skupiny způsobila, že koncert 23. 1. 2010 v pražském klubu Matrix, původně plánovaný jako uzavřený večírek gymnasistů, s lístky za 60 korun, navštívilo okolo tisícovky lidí. „Za celých šest let, co klub funguje, bylo takhle plno jen dvakrát,“ vyjádřil se Michal Tůma, který měl na starosti pořádání koncertu. Podle Petra Adámka se většina lidí ale přišla do klubu Matrix prostě bavit, nebo si z dívek dělat legraci.  V roce 2010 plzeňská skupina Umbrtka natočila parodii na píseň LuŠtěLy (uváděnou jako \"A tribute to LuŠtěLa\") s názvem \"Šedesátiny\".  LuŠtěLa navzdory posměchům vystoupila za rok 2010 na více než padesáti akcích. Koncem listopadu 2010 ze skupiny odešla Larrisa Khachatryan a z LuŠtěLy se tak stalo duo, ve kterém zůstaly Štěpánka Vrbová a Vanessa Suchecká. Larissin odchod zapříčinil také pozdržení vydání jejich debutového alba, neboť zbylé dívky musely v již natočených písničkách přezpívat Larrissiny party.", "section_level": 2}, {"title": "Zvědavé dotazníky.", "content": "\"Zvědavé/Zvídavé dotazníky\" jsou krátká videa, která v roce 2010 vytvořila česká bloggerka Natálie Smutková  Na svůj blog (http://natalia-sadness.blog.cz/) Natalia dostávala spoustu dotazů. Jednou dostala návrh, aby odpovědi na ty dotazy nahrála na video. Natalia se toho chytla a vytvořila video nazvané \"Zvědavý/Zvídavý dotazník\". Video je ovšem velmi nekvalitní a také velice zřetelně neprofesionální. Hudební kulisa je příliš hlasitá, Natalia dělá časté přeřeky a anakoluty. Výrazný je také vzhled a dětský hlas Natalie a její dětský pokoj, který má stěny vymalovány na křiklavou růžovou. Video ovšem viděl Kazma, autor populární One Man Show, a v domnění, že video obsahuje chyby schválně, aby bylo vtipné, ho vložil na Facebook. Video se rázem stalo na Facebooku (a následně i na YouTube) velmi populární, brzy ho zhlédlo více než půl milionu lidí. Blog Natalie se stal na nějakou dobu nejnavštěvovanějším českým blogem a Natalia si vysloužila přezdívku \"Královna českého internetu\". Krátce na to Natalia natočila druhý a později i třetí díl a i tato videa se stala velmi populární.  Natalii probíralo mnoho českých médií, m.j. několikrát i Reflex (jednou dokonce tvořila hlavní část titulní strany), její videa se objevila i v televizi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Internetový mem (, známý také jako \"internetový meme\" [mím] nebo \"internetový fenomén\") je označení pro myšlenkový koncept, který se šíří prostřednictvím internetu. Termín pochází ze slova mem, které bylo poprvé použito v roce 1976 Richardem Dawkinsem v jeho knize \"Sobecký gen\". Může se jednat o jakoukoli akci, styl nebo jednání, které je šířeno pomocí internetu (sociálních sítí, blogů, e-mailu, diskusních fór) a šíří se tak, že si jej lidé přeposílají mezi sebou. Internetové memy mohou mít formu slov, obrázků, odkazů, internetových stránek, videí, hashtagů aj.", "tgt_summary": "网络模因或是网络迷因(),是指一夕间在因特网上被大量宣传及转播,一举成为备受注目的事物,亦可称为网络爆红事物。", "id": 2052201}
{"src_title": "Čchollima (hnutí)", "tgt_title": "千里馬運動", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Po podepsání Dohody o příměří, po které skončily boje války v Koreji, bylo severokorejské hospodářství vleklým konfliktem vyčerpáno. Zestátňování průmyslového sektoru nepřineslo očekávaný růst a úplná kolektivizace zemědělství způsobila dokonce propad výroby a ztrátu potravinové soběstačnosti. Navíc Kim Ir-sen Dohodu o příměří vnímal jako střednědobý oddech, po kterém bude válka pokračovat a to na vyčerpaný průmysl přineslo požadavek vysoké produkce zbraní. Proto vznikl koncept Čchollima, který měl za cíl zvýšit výrobu ve všech důležitých oblastech ekonomiky.", "section_level": 1}, {"title": "Rysy hnutí.", "content": "Hlavním organizačním rysem bylo vytváření pracovních skupin, které měly za úkol stachanovskými výkony přispět k růstu výroby. Širokým pokrytím úseků hospodářství, hromadnou kolektivní soutěží, ideologickým zaměřením a propagandistickými náměty připomínala Čchollima ve svém nejvíce intenzivním období mezi lety 1958 až 1962 čínský Velký skok. Na rozdíl od Velkého skoku, Čchollima nebyla nikdy zrušena.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Čchollima způsobila nerovnováhu mezi ekonomickými sektory, nerovnoměrné využití kapacity průmyslu a velmi nekvalitní produkci. Už v roce 1960, tedy dva roky po zavedení Čchollimy, bylo jasné, že zvládnutí prvního pětiletého plánu není možné, proto byl rok 1960 označen za \"vyrovnávací\" a statisticky nebyl do této pětiletky zahrnut. Kvůli katastrofální kvalitě produktů byla zavedena metoda Čchongsanni, pojmenována podle vzorové vesnice. Tato metoda si žádala, aby na kvalitu dohlíželi místní straničtí funkcionáři. Dohled stranických funkcionářů byl dokonce zapsán do revize ústavy z roku 1960. V prosinci 1960 byla zavedena metoda Tean, která odňala řízení továren a jiných podniků technickým ředitelům a svěřila je místnímu stranickému výboru.  Čchollima nebyla i přes své sporné výsledky nikdy revidována a to ani nástupcem Kim Ir-sena, Kim Čong-ilem a dokonce ani Kim Čong-unem. Její symbol, okřídlený kůň je námětem poštovních známek, objevil se i na bankovkách, je po něm pojmenovaný fotbalový tým, značka autobusu a traktoru. Sochy a mozaiky okřídleného koně jsou k vidění v mnoha severokorejských městech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čchollima je ideologická mobilizační kampaň probíhající v Severní Koreji, inspirovaná sovětským stachanovským hnutím. Je pojmenována po mýtickém okřídleném koni Čchollima. Hnutí bylo vytvořeno Kim Ir -senem v srpnu 1958 a hnutí ve své činnosti pokračuje i v druhé dekádě 21. století.", "tgt_summary": "千里马运动是朝鲜劳动党委员长、内阁首相金日成在1957年至1961年五年计划的称呼。是在1956年12月会议通过促进朝鲜经济社会发展的运动。", "id": 1200145}
{"src_title": "Předrománské umění", "tgt_title": "前罗曼式建筑", "src_document": [{"title": "Karolinský sloh.", "content": "Předrománské umění úzce souvisí s historickým vývojem ve střední a západní Evropě v době po stěhování národů. Postupně se na území Západořímské říše rozšiřovali od 5. století barbarské státy Germánů. Nejvýznamnější jsou Frankové – postupem doby tak franská říše pokrývala dnešní Německo, Francii a Belgii. Králové z rodiny Merovejců říši rozšířili jak do střední Evropy, tak na západ. V 8. století ale jejich vliv začal upadat a do popředí se dostávali majordomové, správci královského domu.  V počátcích se setkáváme hlavně s drobnými drahocennými předměty ze zlata a drahých kamenů, v průběhu 7. a 8. století se v merovejských klášterech a v Irsku rozvíjela knižní malba. Ta je charakterizována dekorací počátečního písmene geometrickým ornamentem s rozetami stylizovanými zvířaty a lidskými postavami. Projevovaly se zde domácí vlivy skytské keltské tradice, ale i vlivy křesťanské syrsko-koptské. Nejvýznamnějšími díly jsou pak knihy Kniha z Durrow a Kniha z Kellsu. V pozadí nezůstávala ani architektura. Z oné doby se dochovala například baptisteria v Poitiers a v Aix.  S narůstajícím vlivem majordomů se ve Franské říši setkáváme se jmény jako Karel Martell (porážka Arabů roku 732 u Poitiers) či Karel Veliký (768–814). Obyvatelstvo se uchylovalo pod ochranu feudálů, vznikla řada opevněných sídel, šířil se feudalismus. Karel Veliký, vnuk Karla Martella, získal od papeže roku 800 císařskou korunu a založil tak de facto Svatou říši římskou, která trvala následujících tisíc let. Karel Veliký se cítil být nástupcem římských císařů, jeho říši se dařilo a tak na svých dvorech podporoval i kulturu. S jeho smrtí však došlo k rozkolu Franské říše ve dví a tak i k zániku karolinské renesance. Roku 843 vznikla Východofranská říše a Západofranská říše – obě spravovány Karlovci. Rozpad dokončily i vpády Maďarů, Vikingů a Saracénů.  Na dvůr Karla Velikého přicházela řada představitelů kultury hlavně z anglosaského světa, z Irska a Itálie. Obroda umění nacházela nové interpretace antických vzorů. Nejvíce se vyhraňovala architektura, kde oproti dosavadnímu chóru podle římské liturgie směrovanému na východ se připojuje i další na západ. Vzniká tak stavba s lodí ukončená na východ a západ apsidou, ve které se nachází krypta. Pro kostely je také typický pevnostní vstup mezi dvěma věžemi. Z té doby se dochovala například kaple v Cáchách, či v Saint-Germain-des-Prés. Stavěly se hrady a paláce v Cáchách, Ingelheime či Nijmegene, mezi kterými Karel cestoval. Vedle architektury i sochařství značně kopírovalo antiku, např. přebíráním různých antických sloupů, zachovalo se však i vlastní umění, což dokazuje bronzová jezdecká soška Karla Velikého uložená v Louvru. Význačné jsou také karolinské miniatury zdobené irskými pletenci, které se zhotovovaly v Cáchách, Trevíru, Remeši či Tours. Umění té doby je však úzce spjato s Karlem Velikým jako donátorem.  V roce 987 zemřel Ludvík V., poslední Karlovec. S ním také mizí karolinská renesance. V Západofranské říši se ujali vlády Kapetovci, ve Východofranské pak roku 919 nastoupil na trůn Jindřich I. Ptáčník, zakladatel otonské dynastie. Kapetovci se dělí na řadu dynastií a v podstatě vládnou v západní Evropě až do dneška (španělští králové z rodu Bourbon-Anjou). Již v průběhu karolinské renesance, na počátku 11. století, se po ochabnutí spojeném se strachem z konce světa v roce 1000 zrodil v kulturně bohatém prostředí Západofrancké říše sloh románský.", "section_level": 1}, {"title": "Otonský sloh.", "content": "V roce 962 byl korunován na císaře Ota I. Veliký, čímž došlo k upevnění Svaté říše římské. Otonští císaři upevnili vztahy s Vatikánem – zakládají církevní stavby. Stejně jako Karel Veliký podporovali vzdělávání a umění. Vzniká tak otonská renesance, která se rozvíjela i za panování Oty II., Oty III. a Jindřicha II..  Otonské umění se opět soustřeďovalo na dvorech císařů a jeho cílem bylo velebení císařova obrazu. Inspirovalo se v karolinské renesanci, přejímalo však i vlivy byzantské. Typickou ukázkou karolinské renesance tak může být kostel svatého Cyriaka v Olpe s apsidami, kryptami a opevněnou částí mezi věžemi, který již předznamenává nástup slohu románského jak dispozicí tak výzdobou. Postupně se stále více staví kostely s dvěma chóry, které v 9. století zmohutní až do hmoty, kterou můžeme nalézt v kostele svatého Michala v Hildesheimu. Z malířství se zachovaly fresky v kostele svatého Jiří v Oberzellu na ostrově Reichenau na Bodamském jezeře charakteristické lineární abstraktní kresbou s kolorovanými postavami zvýrazňujícími tvar. Ze stejného místa pocházejí i četné iluminace. Význačné je i sochařství, které se reprezentuje zvláště reliéfní prací. Jedná se například o antependium basilejské tvořené dřevěným reliéfem ve zlatě zobrazujícím Ježíše Krista a Jindřicha II. s manželkou, nebo dveře hildesheimského domu s výjevy z Bible. Byzantské vlivy se pak projevily zvláště v oblasti uměleckého řemesla vytříbeností linie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako předrománské umění se označuje evropské umění raného středověku přibližně v 6. až 10. století. Navazovalo především na umění antického Říma, raně křesťanské umění, ovlivněno bylo i uměním byzantským a uměleckými tradicemi nově usazených národů. Relativní úpadek civilizačních center a kulturní výměny mezi nimi zapříčinil slohovou nejednotnost a nižší průměrnou uměleckou úroveň. Ty byly překonány v dobách snahy silných dynastií (Karlovci – Karel Veliký, Otoni) o obnovení jednotné římské říše.", "tgt_summary": "前罗曼式艺术与建筑(英语:Pre-Romanesque art and architecture,又译前罗马式)是指西欧历史上从莫洛温帝国兴起(约公元500年)到8世纪末的卡洛林文艺复兴以及11世纪罗马式艺术开始前一段时期中的艺术与建筑成就。该时期的主题是日耳曼风格与经典地中海风格、基督教风格的融合,并导致了11世纪罗马式风格的产生。", "id": 162296}
{"src_title": "Pižmovka velká", "tgt_title": "疣鼻棲鴨", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Pižmovka je velká kachna, kačer dorůstá délky těla 75 cm a hmotnosti téměř 7 kg, samice jsou menší a lehčí. Naopak domácí pižmovky mohou vážit až 9 kg. Zbarvení divokých ptáků je černé se zeleným leskem. V křídlech jsou bílá zrcátka, peří na hlavě je kadeřavé a může být bíle skvrnité. Pižmovka má silné tmavé nohy s dlouhými drápy, ale poměrně slabými plovacími blanami. Obličej je holý, u samce nápadně červený a porostlý bradavičnatými výrůstky. Nápadně velký zakulacený výrůstek má samec nad zobákem. Navzdory svému jménu nepáchne pižmem.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a způsob života.", "content": "Pižmovka obývá Ameriku od jižního Texasu po Argentinu. Preferuje zalesněné oblasti, bažiny, okolí pralesních řek a potoků. Ačkoli dobře plave a dokáže se i potápět, tráví mnoho času na souši, kde si hledá potravu. Hnízdí a nocuje na stromech, kde šplhá pomocí osrých drápů. Jedná se o stálý druh ptáka. Pižmovky netvoří stálé páry, kačer se v době toku páří s jednou nebo více samicemi a nepodílí se na výchově mláďat. Zvláštností pižmovky je absence hlasových projevů. V dospělosti se ozývá výhradně tichým syčením, jiné zvuky není schopná vydávat. Proto se v některých jazycích (např. ve španělštině) označuje jako němá kachna.  Pižmovky hnízdí v dutinách stromů nebo v opuštěných hnízdech stromových ptáků. Samice klade 6-10 žlutobílých až zelených vajec, z nichž se za 35 dnů líhnou mláďata. Doba inkubace je tedy o týden delší než u kachny domácí a nejdelší ze všech druhů domácí drůbeže. Káčata ihned po oschnutí seskakují z hnízda anásledují matku na vodu. Pižmovka sedí na vejcích velmi pevně, vysedí i cizí vejce, která jí podložíme. Proto ji lze použít jako pěstounku k vysezení cizích vajec.  Pižmovky se živí smíšenou potravou, jíž si hledají na souši i ve vodě. Tvoří ji zelené části rostlin, oddenky, semena i drobní živočichové včetně plžů, pavouků a žab.", "section_level": 1}, {"title": "Pojmenování.", "content": "Pižmovka velká se někdy označuje též jako \"kachna pižmová\", lidově jako \"čínská kačena\", \"čínka\", \"barbárie\" nebo na Moravě \"husokačena\". Její jméno patrně vzniklo omylem, protože nevylučuje pižmo ani podobné páchnoucí látky. Carl von Linné ji pojmenoval \"Anas moschata\" (tj. pižmová kachna) omylem, zřejmě podle anglického jména \"Muscovy duck\" (tj. doslova moskevská kachna). Etymologie anglického jména není jasná, podle jedné verze se první pižmovky dostaly v 16.stol. do Anglie z Ruska, pravděpodobnější však je, že se jedná o záměnu se jménem indiánského kmene \"Muisca\" (z Kolumbie) nebo \"Miskito\" (z Nikaraguy a Hondurasu), od nichž pižmovky získali conquistadoři.", "section_level": 1}, {"title": "Domestikace a chov.", "content": "Pižmovka byla domestikována americkými indiány už v předkolumbovském období. Mayové, Aztékové, Čibčové, Inkové i amazonští indiáni ji chovali nejen pro maso, ale i pro peří, používané k výrobě ozdob a čelenek. Např. Tupinambové ji chovali jen pro peří. Věřili totiž, že by pojídáním jejího masa zlenivěli a získali \"kachní\" chůzi. S portugalskými námořníky a později s osvobozenými černými otroky se z Brazílie záhy dostala do Afriky a indomalajské oblasti, kde se výborně adaptovala. Podle některých názorů se do jihovýchodní Asie dostala už před příchodem Porugalců prostřednictvím Polynésanů. Do Evropy se zřejmě dostala v polovině 16. stol., buďto přímo z Jižní Ameriky, nebo \"oklikou\" přes portugalské kolonie v Africe. Renesanční učenci Pierre Belon a Ulysses Aldrovandi ji pokládali za afrického ptáka a nazvali ji \"guinejská kachna\" či \"káhirská kachna\". Latinské jméno pižmovky - \"Cairina\" je odvozeno od staršího názvu Káhiry - Cairo. Zde je také třeba hledat původ pojmenování \"barbárie\", jímž se označujě více prošlechtěná linie pižmovek, chovaných pro produkci brojlerovách kachen. Toto jméno odkazuje na severoafrické Berbery. Pižmovka je na chov nenáročná, na rozdíl od kachny domácí nepotřebuje k životu vodní plochu. Krmí se bramborami, šrotem, zrním, kuchyňskými odpadky, ale také se sama pase, podobně jako husa. Lze ji křížit s kachnou domácí, kříženci, zvaní \"mulardi\", jsou neplodní, snadno se však vykrmují. Pižmovky mají chutné maso, tmavší a méně tučné než kachna domácí, pochoutkou jsou játra z vykrmených pižmovek, která lze použít stejně jako husí (foie gras). Lze použít i jejich vejce, peří a trus. Mohou sloužit také k vypásání trávy, podobně jako husy, zbaví zahradu plevelů, ale také škůdců, žerou totiž slimáky). Pižmovka má však i špatné vlastnosti, především je nesnášenlivá vůči jiné drůbeži, proto se nehodí do velkochovů. Samec v období páření je velmi náruživý a pokouší se pářit se samicemi jiných druhů kachen, s husami i slepicemi. Přitom se chová dost surově a slabším ptákům může ublížit. Proto je na něj nutné dohlédnout.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pižmovka velká (\"Cairina moschata\") je jihoamerický druh kachny z řádu vrubozobých. Byla domestikována v Mexiku a Jižní Americe již před příchodem Evropanů. Domestikací vznikla pižmovka domácí (\"Cairina moschata\" f. \"domestica\"), která se od dívokého předka liší větší hmotností a bílým nebo strakatým zbarvením.", "tgt_summary": "疣鼻栖鸭(学名:),俗称麝香鸭、红面鸭、番鸭、姜母鸭,原产中、南美洲。", "id": 550576}
{"src_title": "Joseph Henry", "tgt_title": "約瑟·亨利", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině chudého skotského imigranta, nechodil do školy a naučil se sám číst, až když mu padla do ruky kniha, která ho zaujala. Vyučil se hodinářem a stříbrníkem a zabýval se různými pokusy, konstruoval elektromagnety a veřejně je předváděl ve svém rodném městě. Roku 1826 byl jmenován profesorem matematiky a přírodní filosofie na \"Albany Academy\" a ještě před pokusy Samuela Morse předvedl, jak lze pomocí telegrafu posílat zprávy na velkou vzdálenost a roku 1831 to publikoval v \"American Journal of Science\".  V letech 1832-1837 byl profesorem přírodních věd na \"Princeton College\" (pozdější Princetonské univerzitě), roku 1846 se stal prvním tajemníkem Smithsonian Institution v hlavním městě Washingtonu a jeho programovým zakladatelem. Cestoval po Evropě a spřátelil se zvláště s Michaelem Faradayem. Zabýval se také pozorováním slunečních skvrn a počasí a vytvořil první meteorologickou pozorovací síť i první meteorologické mapy. Od roku 1852 byl členem \"majákové komise\" a staral se o lepší bezpečnost pobřežní plavby. Za občanské války byl poradcem presidenta Lincolna. Před svou smrtí patřil k nejslavnějším Američanům.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Henry patří k zakladatelům věd o elektromagnetismu, objevil indukčnost (samoindukci) a významně zdokonalil elektromagnet, zkonstruoval první elektromagnetické relé a zapsal se i do dějin meteorologie. Publikoval \"Contributions to electricity and magnetism\". (\"Příspěvky k elektřině a magnetismu\", Filadelfie 1839) a zanechal po sobě neobyčejně rozsáhlé deníky, kde podrobně zaznamenával své experimenty, myšlenky i poznámky ke své době.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Roku 1831 byl zvolen členem American Academy of Arts and Sciences, byl členem italské Accademia dei Lincei a Německé akademie věd Leopoldina. Je po něm pojmenován \"Henry\" (H), jednotka indukčnosti v soustavě SI a kráter Henry na Měsíci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joseph Henry [\"džosef enry\"] (17. prosince 1797, Albany, New York – 13. května 1878 Washington, D.C.) byl americký fyzik a vynálezce, který se zabýval hlavně elektromagnetismem.", "tgt_summary": "约瑟·亨利(英语:Joseph Henry,1797年-12月17日-1878年-5月13日)是一位美国科学家,是美国科学振兴会的创始成员之一,也是史密森尼学会首任会长。他被认为是本杰明·富兰克林之后最伟大的美国科学家之一,对于电磁学贡献颇大。他于1830年的独立研究中发现法拉第电磁感应定律,比法拉第早发现这一定律,但其并未公开此发现。", "id": 1189504}
{"src_title": "Prostorová analýza", "tgt_title": "空间分析", "src_document": [{"title": "Historie prostorové analýzy.", "content": "Prostorová analýza začala vznikat s prvními pokusy v kartografii a mapování, ale mnoho jiných oborů také posloužilo k jejímu růstu do momentální podoby. Biologie přispěla skrze botanické studie a distribuci světových, rostlinných a místních lokalit rostlin, etologické studie se zabývaly pohybem zvířat a krajin, ekologické studie zahrnovaly vegetační tvárnice, prostorovou populační dynamiku a studie biogeografie. Epidemiologie přispěla k práci na mapování onemocnění, zejména dr. Snow a jeho práce mapování propuknutí cholery, dále pak výzkumem na mapování šíření nemocí a místní studií pro poskytování zdravotní péče. Prostorová statistika sloužila velkou měrou k rozvinutí práce ve statistice. V ekonomii se projevily zejména prostřednictvím prostorové ekonometrie. Geografický informační systém je v současné době hlavním přispěvatelem prostorové analýzy, vzhledem k důležitosti zeměpisného softwaru a moderních analytických nástrojů. Dálkový průzkum přispěl značně morfometrickou a „clustering“ analýzou. Informatika značně využívá studium algoritmů, zejména ve výpočetní geometrii. Matematika nadále poskytuje základní nástroje pro analýzu a možnosti odhalit složitost prostorové oblasti, například nedávná práce s fraktály a měřítky invariance. Vědecké modelování produkuje užitečný rámec pro nové přístupy.", "section_level": 1}, {"title": "Základní problémy v prostorové analýze.", "content": "Prostorová analýza konfrontuje mnoho zásadních otázek v definici svých předmětů studia, v konstrukci analytických operací, které mají být použity, v používání počítačů k analýze, v omezení a zvláštností analýz, které jsou známy, a v prezentaci analytických výsledků. Mnohé z těchto problémů jsou aktivními subjekty moderního výzkumu.  Časté chyby vznikají v prostorové analýze kvůli matematice prostoru, některé zase s ohledem na zvláštní způsoby, jakými jsou údaje prezentovány v prostoru, a některé kvůli nástrojům, které jsou k dispozici. Řadu statistických otázek vyvolávají údaje ze sčítání lidu, jelikož chrání individuální soukromí tím, že shromažďují údaje v místních jednotkách. Přesné měření délky fraktálního charakteru pobřeží je často velice obtížné, někdy dokonce nemožné. Počítačový software dosazuje rovné čáry na křivky pobřeží, čímž lze snadno vypočítat délku čar, jež pobřeží definují. Nicméně tyto přímky nemusí mít žádný konkrétní význam v reálném světě, jak bylo prokázáno u pobřeží Británie.  Tyto problémy představují výzvu pro prostorové analýzy, jako síla map či prezentace v mediích. Pokud jsou výsledky prezentovány jako mapy, pak prezentace kombinuje prostorová data, která jsou obecně přesnější, ale s analytickými výsledky, které mohou být nepřesné, což vede k dojmu, že analytické výsledky jsou přesnější, než údaje samy naznačují.", "section_level": 1}, {"title": "Prostorová charakteristika.", "content": "Definice prostorové přítomnosti subjektu omezuje možné analýzy, které lze použít k tomuto subjektu, a ovlivňuje konečné závěry, kterých může být dosaženo. I když tato vlastnost je v podstatě pravdivá, ze všech možných analýz je zvláště důležité, aby v prostorové analýze byly nástroje pro definování studie subjektů upřednostňovány konkrétní charakteristikou subjektů, které jsou studovány. Statistické metody upřednostňují prostorovou definici objektů, jako jsou body, protože existuje jen velmi málo statistických technik, které pracují přímo s liniemi, oblastmi nebo objemovými prvky. Počítačové nástroje podporují prostorovou definici objektů, jakožto homogenních a samostatných prvků, z důvodu omezeného počtu databázových prvků a výpočetních struktur a díky snadnosti s jakou mohou být tyto primitivní konstrukce vytvořeny.", "section_level": 2}, {"title": "Prostorová závislost nebo auto-korelace.", "content": "Prostorová závislost je kovariance vlastností v geografickém prostoru: charakteristiky v proximálních lokalitách korelují, ať už pozitivně nebo negativně. Prostorová závislost vede k prostorové autokorelaci, což je problémem ve statistice, stejně jako časové autokorelace, jelikož porušují standardní statistické metody, které předpokládají nezávislost mezi pozorováními. Příkladem je regresní analýza, která nedokáže nahradit prostorovou závislost a tím pádem může mít nestabilní odhady parametrů, čímž nám může ukázat nespolehlivé významnosti testů. Naopak prostorové regresní modely (viz níže) netrpí těmito nedostatky a tyto vztahy zachycují. Je také příhodné vidět prostorovou závislost jako zdroj informací, spíše než jako něco, co musí být napraveno.  Místní účinky se také projevují, jako prostorová heterogenita (různorodost) nebo jako zjevné změny v procesu s ohledem na umístění v geografickém prostoru. Není-li prostor jednotný a neomezený, bude mít každé místo svůj určitý stupeň jedinečnosti ve vztahu k ostatním místům. To ovlivňuje vztahy prostorových závislostí, a proto se tomu také říká „prostorový proces“. Prostorová heterogenita znamená, že všechny parametry stanovené pro celý systém nemusí dostatečně popisovat postup v určitém místě.", "section_level": 2}, {"title": "Změna měřítka.", "content": "Prostorová měření stupnic jsou přetrvávajícím problémem v prostorové analýze. Krajinní ekologové vyvinuli řadu měřítek invariantních metrik z hlediska ekologie, kterými jsou například fraktály v přírodě. Obecně řečeno je bez měřítka nezávislé metody analýzy velice těžké se rozhodovat, jak v prostorové statistice dále postupovat.", "section_level": 2}, {"title": "Vzorkování.", "content": "Prostorové vzorkování zahrnuje stanovení omezeného počtu míst v geografickém prostoru pro přesné měření jevů, které jsou předmětem závislosti a různorodosti. Závislost naznačuje, že od jednoho umístění lze předpovědět hodnotu jiného umístění a tím pádem nepotřebujeme pozorování v obou místech. Heterogenita však naznačuje, že se tento vztah se může měnit v rámci prostoru, a proto nemůžeme věřit pozorované míře závislosti u oblasti, která je malá. Základní schémata prostorového odběru vzorků jsou náhodné, seskupené nebo systematické. Tyto základní systémy mohou být použity na více úrovních v určité prostorové hierarchii (např. městská oblast, město, „sousedství“). Je také možné využít doplňkové údaje, jako jsou například hodnoty vlastností, vodítko v režimu prostorového odběru vzorků nebo měření dosaženého vzdělání a příjmu. Prostorové modely, jako je autokorelační statistika, regrese a interpolace (viz níže) mohou také diktovat složení vzorku.", "section_level": 2}, {"title": "Časté chyby v prostorové analýze.", "content": "Základní problémy prostorové analýzy mohou vést ke zkreslení, k deformaci, a tím ke vzniku přímých chyb v dosažených výsledcích. Tyto problémy jsou často vzájemně propojeny, ale byly provedeny různé pokusy oddělit konkrétní problémy od sebe navzájem.", "section_level": 2}, {"title": "Délka.", "content": "Benoît Mandelbrot vytvořil dokument o pobřeží Británie, kde se ukázalo, že je ve své podstatě nesmyslné diskutovat o určitých prostorových konceptech i přes vlastní domněnky platnosti konceptu. Délky v ekologii jsou přímo závislé na rozsahu, ve kterém jsou naměřené, a na zkušenostech s měřením. Takže zatímco inspektoři běžně změří délku řeky, tato délka má význam pouze v kontextu významu měřicí techniky a v otázkách v rámci studie.", "section_level": 3}, {"title": "Lokalizační klam.", "content": "Lokalizační klam se týká chyb v důsledku určité prostorové charakteristiky, zvolené pro prvky studie, která závisí zejména na volbě umístění prostorové přítomnosti prvku.  Prostorová charakteristika může být zjednodušená nebo dokonce špatná. Studie lidí často snižuje jejich prostorovou existenci na jedno místo, například jejich domácí adresy. To může snadno vést k špatné analýze, například když se bere ohled na přenos onemocnění, které se může stát v práci nebo ve škole, a tím pádem daleko od domova.  Prostorová charakteristika může implicitně omezit předmět studia. Příkladem může být prostorová analýza dat kriminality, která se nedávno stala populární, ale u těchto studií lze pouze popsat jednotlivé druhy trestných činů, což je možné i prostorově. Téma napadení lze uplatnit v mnoha mapách, ale v méně mapách, například jedná-li se o zpronevěru s politickými důsledky v pojímání zločinu a politiky navrhovanému řešení tohoto problému.", "section_level": 3}, {"title": "Atomický klam.", "content": "Atomický klam popisuje chyby ve zpracování prvků, jako oddělené „atomy“, které jsou mimo svoji prostorovou souvislost.", "section_level": 3}, {"title": "Ekologický klam.", "content": "Ekologický klam popisuje chyby způsobené provedením analýz souhrnných údajů, které se snaží dosáhnout závěrů o jednotlivých jednotkách. Chyby se vyskytují v části od prostorové agregace. Například pixel reprezentuje průměrné povrchové teploty v prostoru. V ekologickém klamu by se předpokládalo, že by všechny body v této oblasti měly stejnou teplotu. Toto téma úzce souvisí s problémem modifikovatelných plošných jednotek.", "section_level": 3}, {"title": "Řešení základních problémů.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Geografická místa.", "content": "Matematický prostor existuje, když máme řadu pozorování a kvantitativních měření a jejich atributů. Například můžeme reprezentovat příjem nebo roky vzdělávání jednotlivců v určitém souřadnicovém systému, kde umístění každého jednotlivce může být stanoveno s ohledem na oba rozměry. Vzdálenosti mezi jednotlivci v rámci tohoto prostoru jsou kvantitativní měrou a bere se v potaz jejich rozdíly s ohledem na příjmy a vzdělání. Nicméně se v prostorové analýze zabýváme konkrétními typy matematických prostorů, a to konkrétně geografickým prostorem. Pozorování v geografickém prostoru odpovídají místu v rámci prostorového měření, které zachycuje jejich blízkost v reálném světě. Umístění v rámci prostorových měření často představují místa na povrchu Země, ale není to vždy nezbytně nutné. Rámec prostorového měření může také zachytit blízkosti s ohledem na vesmírný prostor nebo i v rámci biologické entity, jako jsou třeba játra. Základním principem je Toblerův první zákon v geografii: v případě, že se vzájemný vztah mezi subjekty zvyšuje s blízkostí v reálném světě, pak jsou zastoupení v geografickém prostoru a hodnocení pomocí metody prostorové analýzy vhodné.  Euklidovská vzdálenost často představuje blízkost mezi umístěními, i když je to jen jedna z možností. Existuje nekonečné množství vzdáleností kromě Euklidovy, které mohou podporovat kvantitativní analýzu. Například „Manhattan“ vzdálenost, kde je pohyb omezen na cesty rovnoběžně s osami, může být významnější než euklidovské vzdálenosti třeba při práci v městském prostředí. Kromě vzdáleností existují i další geografické vztahy, jako je připojení (např. existence nebo stupně společných hranic) nebo směr, které také mohou ovlivnit vztahy mezi entitami. Je také možné spočítat minimální náklady cesty, k čemuž nám poslouží vzdálenosti mezi místy, přičemž bereme též v potaz, že se náklad musí pohybovat v celém členitém terénu.", "section_level": 3}, {"title": "Typy prostorových analýz.", "content": "Prostorová data přichází v mnoha variantách, a není proto snadné přijít na systém klasifikace, který je zároveň exkluzivní, vyčerpávající, nápaditý a uspokojující (G. Upton & B. Fingelton).", "section_level": 2}, {"title": "Analýza prostorových dat.", "content": "Městské a regionální studie se potýkají s velkým množstvím tabulek prostorových dat, získaných ze sčítání lidu a průzkumů. Je třeba zjednodušit obrovské množství podrobných informací za účelem získání hlavního trendu. Vícerozměrná analýza nebo též faktorová analýza umožňuje změnu proměnných. Například transformaci mnoha proměnných ve sčítání lidu, obvykle v přímém vztahu mezi sebou, do menšího počtu nezávislých „faktorů“ nebo „hlavních komponent“, kterými jsou v podstatě vektory datové korelační matice, vážená koeficientem inverzí vlastních hodnot. Tato změna proměnných má dvě hlavní výhody:  Faktorová analýza je závislá na měření vzdáleností mezi pozorováními: výběr z významné metriky je rozhodující. Euklidovská vzdálenost (analýza hlavních komponent), „Chi-Square“ vzdálenost (korespondenční analýza) nebo zobecněné Mahalanobisova vzdálenost (diskriminační analýza) patří k širokému využití. Složitější modely byly navrženy pomocí rotace a společných rysů.  Použití vícerozměrných metod prostorové analýzy začaly už v roce 1950 (ačkoli některé příklady byly na počátku století) a vyvrcholily v roce 1970 s rostoucím výkonem a dostupností počítačů. Již v roce 1948 v klíčové publikaci dva sociologové, Bell a Shevky, ukázali, že většina městské populace v USA a ve světě by mohla být reprezentována třemi nezávislými faktory: 1. sociálně-ekonomický status – pokládá proti sobě bohaté a chudé čtvrti a rozděluje je do sektorů běžících podél silnic od centra města, 2. životní cyklus – tj. věková struktura domácností, rozdělená v soustředných kruzích a 3. rasa a etnický původ – identifikace území města zaplněného migranty. V roce 1961 byla v průkopnické studii britských geografů použita faktorová analýza ke klasifikaci britských měst. Brian J. Berry a jeho studenti z Univerzity v Chicagu široce využili tyto metody a uplatnili je na nejdůležitější města po celém světě a umožnili tak projev společné sociální struktury. Použití faktorové analýzy v geografii, která se dala snadno vytvořit pomocí moderních počítačů, bylo široké, ale ne vždy moudré.  Vzhledem k tomu, že získané vektory jsou určeny maticemi dat, není možné, aby tyto faktory byly získány z různých sčítání. Řešení spočívá ve spojení několika matic v jedinečné tabulce, která pak může být analyzována. Zde se však předpokládá, že definice proměnných se nemění v průběhu času a navíc se vytvářejí obrovské tabulky - pracuje se s tím velmi složitě. Lepší řešení navrhli psychometrici, a to skupiny dat v krychlových maticích se třemi položkami (například umístění, proměnné a lhůty). „Three-Way Factor Analysis“, jak se jí říká, vyrábí tři skupiny faktorů souvisejících s malými krychlovými jádry matice. Avšak tento způsob, který vykazuje vývoj dat v průběhu času, nebyl v geografii nijak široce využit. Ačkoliv v Los Angeles dostala část města, tzv. „Downtown“, svoji roli jakožto organizačního centra pro celé město na několika desetiletí, která však byla tradičně ignorována.", "section_level": 2}, {"title": "Prostorová autokorelace.", "content": "Prostorová autokorelační statistika nám opatřuje a analyzuje míru závislosti mezi pozorováními v geografickém prostoru. Klasické statistiky prostorové autokorelace jsou Moranova, Gearyho, Getisova a standardní odchylky elipsy. Tyto statistické údaje vyžadují měření, které závisí na prostorové matici, odráží intenzitu geografického vztahu pozorování v okolí, např. vzdálenosti mezi sousedy, jako je délka společné hranice, nebo spadají-li do zadané směrové třídy, jako třeba do třídy „západ“. Klasické statistiky prostorové autokorelace porovnávají váhu prostorového kovariančního vztahu v párových místech. O prostorovém vzoru podobnému šachovnici svědčí prostorová autokorelace, která je příznivější, než se kdy očekávalo od náhodně indikujících shlukování podobných hodnot napříč geografickým prostorem, zatímco významná negativní prostorová autokorelace naznačuje, že jsou sousední hodnoty jsou odlišné, než se očekávalo.  Prostorová autokorelační statistika, jako je Moranova nebo Gearyho, je globální v tom smyslu, že odhadne celkovou míru prostorové autokorelace pro určitou datovou sadu. Možnost prostorové heterogenity naznačuje, že odhadovaná míra autokorelace se může značně lišit v různých geografických prostorech. Lokální statistika prostorové autokorelace poskytuje odhady členěné na úrovně jednotek prostorové analýzy, což umožňuje posouzení vztahu závislosti napříč prostorem. Getisova statistika porovnává sousedství v globálním měřítku a určuje silu autokorelace lokálních regionů. Lokální verze Moranovy a Geryho statistiky jsou také k dispozici.", "section_level": 2}, {"title": "Prostorová interpolace.", "content": "Prostorová interpolační metoda odhaduje proměnné v nesledovaných místech v geografickém prostoru na základě hodnot sledovaných míst. Základní metody zahrnují inverzní váhu vzdálenosti: to znamená, že proměnná s klesající vzdáleností ze sledovaného místa zeslabuje. Kriging je sofistikovanější metodou, která interpoluje prostor podle vztahu prostorového zpoždění, které má i systematické a náhodné složky. Tímto může obsáhnout širokou škálu prostorových vztahů pro skryté hodnoty mezi pozorovanými lokalitami. Kriging poskytuje optimální odhady vzhledem k předpokládanému zpoždění vztahu a odhady chyb, které mohou být mapovány pro zjištění, zda existují nějaké prostorové vzory.", "section_level": 2}, {"title": "Prostorové regrese.", "content": "Prostorová regresní metoda zachycuje prostorovou závislost v regresní analýze, vyhýbá se statistickým problémům, jako jsou nestabilní parametry a nespolehlivé významnosti testů, a taktéž poskytování informací o prostorových vztazích mezi zúčastněnými proměnnými. V závislosti na konkrétní technice může prostorová závislost vstoupit do regresního modelu jako vztahy mezi nezávislými proměnnými a závislou, mezi závislými proměnnými a prostorovým odstupem sama o sobě, nebo v chybových podmínkách. Geograficky vážená regrese (GWR) je místní verze prostorové regrese, která generuje parametry členěné podle prostorových analytických jednotek. To umožňuje posouzení prostorové heterogenity v předpokládaných vztazích mezi nezávislými a závislými proměnnými. Použití „Markov chain Monte Carlo“ (MCMC) metody může dovolit odhad komplexních funkcí, jako jsou například „Poisson-Gamma-CAR“, „Poisson-lognormal-SAR“ nebo „Overdispersed logit“ modely.", "section_level": 2}, {"title": "Prostorové interakce.", "content": "Prostorová interakce nebo též „gravitační modely“ odhadují pohyby osob, materiálů či informací mezi umístěními v geografickém prostoru. Faktory mohou zahrnovat původ pohonné proměnné, jako je počet dojíždějících v obytných oblastech, určení přitažlivosti proměnných, například množství kancelářských prostor v oblasti zaměstnanosti a bezdotykových vztahů mezi místy, která byla naměřená, dále pak jako je ujetá vzdálenost nebo doba jízdy. Mimo jiné, topologické nebo spojující vztahy mezi jednotlivými oblastmi musí být identifikovány, a to zejména s ohledem na často protichůdné vztahy mezi vzdáleností a topologií, ku příkladu dvě prostorově blízká sousedství nezobrazí žádné významné interakce, pokud jsou od sebe odděleny dálnicí. Po zadání funkční formy těchto vztahů, může analytik odhadnout parametry modelu, a to pomocí dat pozorovaných toků a standardní techniky odhadu, jako jsou metoda nejmenších čtverců nebo metoda maximální věrohodnosti. Konkurenční destinační verze modelů prostorových interakcí zahrnují blízkost mezi cíli (nebo původy) nebo též původ-cílovou blízkost, což zachycuje dopad určující shluky na tocích. Výpočetními metodami, jako jsou například umělé neuronové sítě, lze také odhadnout vztahy prostorové interakce mezi lokalitami a zároveň kvalitativní údaje a údaje o hlučnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Simulace a modelování.", "content": "Prostorové modely interakce jsou souborem ze shora-dolů: uvádějí celkové řídící vztahy k proudům mezi lokalitami. Tuto vlastnost též sdílí městské modely, jako jsou ty, založené na základě matematického programování, proudící mezi hospodářskými odvětvími nebo teorií „bid-rent“. Cílem alternativního modelování perspektivy je systému na nejvyšší možné úrovni representovat členění, detailně studovat vznik složitých vzorců a vztahů z chování a interakce na individuální úrovni.  Z teorie komplexních adaptivních systémů aplikované na prostorové analýzy vyplývá, že jednoduché interakce mezi blízkými subjekty mohou vést k složitým, trvalým a funkčním prostorovým subjektům na všech úrovních. Existují v zásadě dvě simulační metody, a to jsou buněčné automaty a „agent-based“ modelování. Buněčné automaty modelování ukládají pevný prostorový rámec, jako jsou mřížky buněk a určují pravidla, která tvoří stav buňky založené na stavech sousedních buněk. Jak čas postupuje, prostorové vzory se jeví jako buňky měnící své stavy na základě stavu jejich sousedních buněk, což mění podmínky pro budoucí časové období. Příkladem mohou být buňky představující umístění v městské oblasti a jejich stavy, které mohou být různého typu, dle využití půdy. Mezi vzory, které mohou vzniknout z jednoduchých interakcí místního využívání půdy, patří kancelářské obvody a rozrůstání měst. „Agent-based“ modelování používá softwarové subjekty (prostředky), které mají cílevědomé chování (cíle) a mohou reagovat, komunikovat a měnit své životní prostředí a zároveň se snažit dosáhnout svých cílů. Na rozdíl od buněk v buněčných automatech mohou být prostředky mobilní a jsou ohleduplné, pokud jde o prostředí. Například jeden by mohl modelovat dopravní zácpu a dynamiku pomocí prostředků, které představují jednotlivá vozidla, kvůli snaze minimalizovat čas mezi cestou z původního místa do místa určení. Zatímco sledují minimální čas cestování, musí také prostředky dávat pozor, aby nedocházelo ke kolizím s ostatními vozidly, a také se snaží i jinak minimalizovat dobu jízdy. Buněčné automaty a „Agent-based“ modelování jsou komplementární modelovací strategie. Mohou být integrovány do běžného geografického automatického systému, kde některé látky jsou pevné, zatímco jiné jsou mobilní.", "section_level": 2}, {"title": "Geostatistika Multiple-Point (MPS).", "content": "Prostorová analýza koncepčního geologického modelu je hlavním cílem každého MPS algoritmu. Metoda analýzy prostorové statistiky geologického modelu, tzv. zkušební obraz, generuje realizaci z jevů, které ctí více vstupních bodů statistiky.  Současný MPS algoritmus vyřešil úkol, vzorec je založen na metodě „Honarkhah“. V této metodě se přístup založený na vzdálenosti používá k analýze vzorů ve zkušebním obrazu. To umožňuje reprodukci statistik na více bodech a reprodukci složitých geometrických vlastností zkušebního obrazu. Každý výstup algoritmu MPS je realizace představující náhodné pole. Několik realizací může být společně použito pro kvantifikaci prostorové nejistoty.  Současná MPS metoda, vytvořená Tahmasebi, využívá funkce vzájemné korelace pro zlepšení reprodukce prostorového vzoru. Této MPS simulační metodě říkají CCSIM algoritmus. Tato metoda je schopna kvantifikovat prostorová připojení, variabilitu a nejistotu. Kromě toho tato metoda není citlivá na jakýkoliv typ dat a je schopna simulovat jak kategorické, tak i nepřetržité scénáře.", "section_level": 2}, {"title": "Geografické informační vědy a prostorová analýza.", "content": "Geografické informační systémy (GIS) a základní věda geografických informací urychlují technologie, které mají silný vliv na prostorové analýzy. Zvyšující se schopnost zachytit a zpracovat geografické údaje znamená, že prostorová analýza probíhá v rámci stále více narůstajících, na data bohatých prostředí. Geografické systémy sběru dat zahrnují dálkově snímané obrazy, systémy monitorování životního prostředí, jakými jsou inteligentní dopravní systémy a lokalizační technologie, jako jsou mobilní telefony, které mohou nahlásit místo v téměř reálném čase. GIS poskytuje platformu pro správu těchto dat, výpočet prostorových vztahů (vzdálenost, konektivitu a směrové vztahy mezi prostorovými jednotkami) a vizualizaci jak surových dat, tak i prostorových analytických výsledků v rámci kartografického kontextu.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Geovizualizace (GVis) kombinuje vědecké vizualizace s digitální kartografií k podpoře průzkumu a k analýze geografických dat a informací, včetně výsledků prostorové analýzy a simulace. GVis využívá lidské orientace k vizuálnímu zpracování informací v průzkumu, a analýzy a komunikace geografických dat a informací. Na rozdíl od tradiční kartografie je GVis typicky tří nebo čtyř-dimenzionální (později zahrnující i čas) uživatelský program.  Geografické znalosti objevu (GKD) je člověkem usměrněný proces aplikování efektivních výpočetních nástrojů pro zkoumání masivních prostorových databází. GKD zahrnuje geografické dolování dat, ale také související činnosti, jako je výběr dat, čištění dat a přepracování a interpretace výsledků. GVis může sloužit také jako ústřední role v procesu GKD. GKD je založen na předpokladu, že masivní databáze obsahují zajímavé (platné, neotřelé, užitečné a srozumitelné) vzory, které standardní analytické metody nemohou najít. GKD může sloužit jako hypotéza generující proces pro prostorovou analýzu, produkující předběžné vzorce a vztahy, které by měly být potvrzeny za použití prostorových analytických technik.  Prostorové systémy pro podporu rozhodování (SDSS) berou existující prostorová dat a používají různé matematické modely, aby vytvořily projekci do budoucnosti. Toto poskytuje městským a regionálním plánovačům intervenční test a usnadňují rozhodování před jejich zavedením.", "section_level": 2}], "src_summary": "Prostorová analýza, nebo též prostorová statistika, zahrnuje některé z formálních technik, které studují entity pomocí jejich topologické, geometrické nebo geografické vlastnosti. Prostorová analýza zahrnuje řadu technik, mnoho ještě v rané fázi vývoje, které se využívají v různých analytických postupech a různorodých oblastech, například ve studiích o umístění galaxií ve vesmíru u astronomie, při výrobě čipu v inženýrství nebo k vytvoření algoritmu pro naplánování tras, při kterých dochází k vytváření složitých struktur. Zjednodušeně řečeno, prostorová analýza je metoda, která využívá struktury v běžném lidském měřítku a to zejména k analýze geografických dat.", "tgt_summary": "空间分析是指利用拓扑关系、几何关系或地理属性等来研究事物的一种技术。严格上说空间分析指的并不是一种技术,而是一系列使用不同的分析手段并应用于各个领域的一系列技术,许多方面尚在探索阶段。目前空间分析主要的应用是在地理信息系统中用来分析地理数据。", "id": 2082601}
{"src_title": "Budapešťské memorandum", "tgt_title": "布达佩斯安全保障备忘录", "src_document": [{"title": "Závazek.", "content": "V memorandu se signatáři zavázali mimo jiné respektovat ukrajinskou nezávislost a suverenitu v rozmezí tehdy platných státních hranic, zdržet se hrozby silou nebo použití síly proti Ukrajině, zdržet se použití ekonomického nátlaku na Ukrajinu ve snaze ovlivnit její politické směřování, zdržet se použití jaderných zbraní proti Ukrajině, řešit případné použití jaderných zbraní vůči Ukrajině na půdě Rady Bezpečnosti OSN, či vzájemně konzultovat vzniklé nejasnosti ohledně zmíněných záruk.", "section_level": 1}, {"title": "Porušení memoranda.", "content": "Podle prohlášení premiérů zemí Visegrádské skupiny a některých politologů bylo memorandum porušeno přijetím Krymu do Ruské federace na základě výsledků referenda v roce 2014 a ruským postupem během ukrajinské krize. Za porušení platného znění tohoto memoranda označili postup Ruska vůči Ukrajině také lídři států G7. Valné shromáždění OSN při této příležitosti přijalo rezoluci, ve které se připomíná povinnost dodržování Charty OSN, co se týká jednoty a územní celistvosti členských států OSN a upozorňuje se na bezpečnostní záruky vyplývající z budapešťského memoranda z roku 1994.", "section_level": 1}, {"title": "Závaznost memoranda.", "content": "V souvislosti s anexí Krymu Ruskou federací a výzvami, aby Ruská federace dodržovala budapešťské memorandum, prohlásil ministr zahraničí RSFSR Sergej Lavrov: „\"Ruská federace se podpisem budapešťského memoranda o poskytnutí bezpečnostních záruk Ukrajině nezavázala, že bude uznávat výsledek ozbrojeného státního převratu.\"“ Samotnou platnost tohoto memoranda však Rusko vyjádřením svého ministra zahraničí nepopírá. Ostatní tři signatáři znění memoranda nepopírají.  Argumentace ohledně nezávaznosti budapešťského memoranda se opírá o fakt, že je podepsali pouze prezidenti signatářských zemí, tedy že nebylo nikdy ratifikováno jejich parlamenty. Dále dle prohlášení ministra zahraničních věcí Ruské federace Sergeje Lavrova, Rusko anexí části území Ukrajiny neporušuje toto memorandum, protože se v něm nezavázalo uznávat výsledek ozbrojeného státního převratu.  Budapešťské memorandum nemá parametry mezinárodní smlouvy, ovšem odkazuje na ustanovení Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.  Memorandum bylo sjednáno na politické úrovni, není tedy zcela jasné, zda má nástroj právní ustanovení. Odkazuje na ujištění, ale nestanovuje žádné právní povinnosti ani sankce z neplnění memoranda. V USA administrativa Georgea W. Bushe, ani Clintonova administrativa nebyla připravena poskytnout závazek Ukrajině, ani nevěřili, že by senát USA ratifikoval mezinárodní smlouvu, proto bylo přijato jen toto omezenější memorandum.  Ruský prezident Vladimír Putin odpověděl na otázku o porušení Budapešťského memoranda tak, že popsal aktuální situaci po Euromajdanu jako revoluci, tudíž vznikl „nový stát“ a s ním žádné dokumenty podepsané nejsou. Rusko také prohlásilo, že se „nezavázalo donutit jakoukoli část ukrajinského civilního obyvatelstva zůstat na Ukrajině proti své vůli“ a naznačilo, že USA porušily Budapešťské memorandum „podněcovaným převratem“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Budapešťské memorandum je označení mezinárodní dohody podepsané 5. prosince 1994 v maďarském hlavním městě Budapešti ukrajinským prezidentem Leonidem Kučmou, ruským prezidentem Borisem Jelcinem, americkým prezidentem Billem Clintonem a britským premiérem Johnem Majorem. Čína a Francie poskytly poté poněkud slabší individuální ujištění v samostatných dokumentech. V rámci tohoto memoranda Ukrajina slíbila vzdát se svého jaderného arzenálu, kdežto zbylé tři státy poskytly Ukrajině některá bezpečnostní ujištění.", "tgt_summary": "布达佩斯安全保障备忘录是1994年12月5日由乌克兰、美国、俄罗斯和英国在匈牙利首都布达佩斯签署的一份备忘录形式的外交文件,不属于正式的国际条约,以解决乌克兰在苏联解体后独立以来,前苏联遗留下来的武器问题。", "id": 560729}
{"src_title": "Anexe Krymu Ruskou federací", "tgt_title": "俄羅斯合併克里米亞", "src_document": [{"title": "Pozadí krymské krize.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "Předmětem sporu je oblast ukrajinského poloostrova Krymu, na níž leží Autonomní republika Krym a město Sevastopol. Místní obyvatelstvo je většinově ruského původu.  Po klíčovém vítězství Ruského impéria nad Osmanskou říší v páté rusko-turecké válce (1768–1774) byl Krym v roce 1783 připojen k Ruskému impériu pod vládou carevny Kateřiny II. Veliké. Kníže Grigorij Potěmkin založil přístav Sevastopol, který byl postupně opevňován a začala zde být budována vojensko-námořní infrastruktura.  V rámci Sovětského svazu (SSSR) byl Krym součástí Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR). 19. února 1954", "section_level": 2}, {"title": "Smluvní postavení ruského Černomořského loďstva.", "content": "V Sevastopolu sídlí od roku 1783 ruské Černomořské loďstvo, zvané též „Černomořská flotila“. Podle ukrajinsko-ruské „Smlouvy o postavení a podmínkách Černomořského loďstva“ má Rusko na Krymském poloostrově povoleno umístit až 25 000 vojáků, 24 dělostřeleckých systémů, 132 obrněných vozidel a 22 vojenských letadel. Rusko také získalo 81,7 procent původně sovětských lodí Černomořské flotily po zaplacení 526,5 milionů US", "section_level": 2}, {"title": "Průběh krize a anexe Krymu Ruskem.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příprava anexe a referendum.", "content": "Po převratu v Kyjevě a příklonu Ukrajiny k Evropské unii vypukly na východě a jihovýchodě země a také na Krymu protesty proti nové ukrajinské vládě. Na Krymu, kde je většina obyvatelstva ruskojazyčná, zavládla silná proruská nálada. Na mnoha místech na Krymu se také konaly proruské demonstrace.  27. února 2014 se na Krymu mimo existující ruské vojenské základny objevili neoznačení vojáci s moderními zbraněmi a vybavením ruského původu, odpovídajícím výstroji jednotek typu Specnaz, některými médii označovaní jako \"„zelení mužíčci“\", kteří pomohli rychle obsadit klíčové krymské objekty, jako jsou např. letiště, přístavy, vládní budovy a další objekty infrastruktury. Obsadili též budovu regionálního parlamentu. Rada ministrů Autonomní republiky Krym odhlasovala rezignaci (60 hlasů ve", "section_level": 2}, {"title": "Obsazování teritoria ruskou armádou.", "content": "V noci na pátek 28. února proruští ozbrojenci zablokovali letiště u Sevastopolu a v Simferopolu. Ukrajinské úřady tvrdily, že na Krymu už jsou dva tisíce ruských vojáků. V průběhu dne 1. března 2014 se počet vojáků Ruské federace na území poloostrova Krym zvýšil až na šest tisíc. Ruští kozáci rovněž ustanovili kontrolní stanoviště na příjezdové silnici na poloostrov, aby znemožnili příchod stoupenců prozápadních ukrajinských sil. Dle slov zástupce Ukrajiny při OSN se jednalo dokonce o 15 tisíc ruských vojáků.  Moskva opakovaně popírala, že by došlo k nasazení jejích vojáků na Krymu mimo sevastopolskou základnu. Tisíce ozbrojenců operujících na krymském poloostrově neměli na svých uniformách žádné insignie určující jejich státní příslušnost. Moskva je označovala za místní domobranu. Tito ozbrojenci byli nicméně vyzbrojeni moderní ruskou vojenskou technikou, jako například tichými odstřelovačskými puškami VSS Vintorez, nebo vojenskou verzí moderního ruského terénního vozu GAZ Tigr. Některá vozidla používaná ozbrojenci navíc nesla", "section_level": 2}, {"title": "Demonstrace na východě Ukrajiny.", "content": "Krymskotatarská menšina politicky podpořila prozápadní vládu v Kyjevě, což situaci na poloostrově také vyostřilo. Velká většina ruskojazyčného obyvatelstva Krymu však ruská vojska přivítala s nadšením jako osvoboditele. Ne všichni krymští Rusové ale s přítomností ruských vojáků souhlasili, několik lidí natočilo video, ve kterém ukázali své ruské pasy a vzkázali Rusku, aby je nezachraňovalo.  Ve stejné době došlo k rozsáhlým", "section_level": 2}, {"title": "Reakce ukrajinské vlády a vývoj na Ukrajině.", "content": "Ruská armáda útokem na orgány ukrajinského státu porušila mezinárodní dohodu nazývanou Budapešťské memorandum, kterou podepsalo také Rusko. Ukrajinský politik Vitalij Kličko 1. března 2014 vyzval, aby ukrajinská armáda vyhlásila mobilizaci vojska. Podobný kroku požadovaly i nacionalistická strana Svoboda i hnutí Pravý sektor, které vyzvalo k mobilizaci „proti imperialismu bez ohledu na národnostní příslušnost jednotlivých občanů Ukrajiny“.  Prozatímní prezident Ukrajiny Oleksandr Turčynov dne 1. března ve večerních hodinách vydal rozkaz ukrajinské armádě k bojové pohotovosti. Kroky, které provedlo Rusko ještě během téhož dne, označil za „neodůvodnitelnou agresi“. Požadoval, aby se ruská vojska na Krymu stáhla do svých základen, neboť jakákoliv další eskalace napětí by mohla vést k otevřenému ozbrojenému konfliktu. Ruská média na tento krok reagovala, že použije-li prozápadní ukrajinská vláda sílu pro pacifikaci východních oblastí země, prohlásí Rusko prezidenta Turčynova za válečného zločince.  Poté, co Rusko anektovalo Krym, se někteří tamní Ukrajinci cítí ohroženi, protože zastávají jiný než radikálně proruský postoj. Ukrajinské ministerstvo sociálních věcí zahájilo podporu pro Ukrajince, kteří se stěhovali z Krymu", "section_level": 2}, {"title": "Rozhodnutí Krymu a referendum.", "content": "Dne 6. března přijala Nejvyšší rada Autonomní republiky Krym rozhodnutí o připojení Krymu k Rusku, které podle slov vicepremiéra Rustama Těmirgalijeva mělo okamžitou platnost. Ukrajinské ozbrojené síly, jež měly do té doby na Krymu své základny, Krym prý „okupovaly“. Dostaly na vybranou buď přijmout ruské občanství a připojit se k ruským vojskům nebo z poloostrova odejít. Několikatisícový dav proruských aktivistů shromážděný před simferopolským parlamentem přijal tuto zprávu s projevy radosti. Datum konání referenda, na němž se mělo kromě zvýšení autonomie Krymu v rámci Ukrajiny rozhodnout i o jeho připojení k Rusku, bylo posunuto na 16. března 2014.  Podle ruských státních médií se účastnilo referenda 70 až 135 zahraničních pozorovatelů. Nestrannost těchto pozorovatelů byla některými kritiky zpochybněna s ohledem na jejich", "section_level": 2}, {"title": "Reakce na anexi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní reakce.", "content": "V souvislosti s nárůstem počtu ruských vojsk na poloostrově Krym došlo k zostření prohlášení západních politiků. Představitelé zemí Evropské unie a USA vyzvali Rusko k respektování teritoriální integrity Ukrajiny. Vysoká představitelka pro jednotnou zahraniční politiku Evropské unie, Catherine Ashtonová, označila rozhodnutí Rady federace vyslat na Ukrajinu ozbrojené síly za bezprecedentní eskalaci napětí. Ruská strana se hájí tím, že na Krymském poloostrově nepřekročila legálně domluvený počet vojáků na mezinárodní úrovni.  27. března 2014 byla přijata Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 68/262 potvrzující územní celistvost Ukrajiny a zdůrazňující neplatnost referenda o nezávislosti Krymu.  V tzv. \"Crimea Declaration\", vydané ministrem zahraničí USA Michaelem R. Pompeem dne 25. července 2018, se připomíná tzv. Wellesova deklarace z roku 1940, ve které Spojené státy americké odmítly uznat obsazení Pobaltských republik silou a v rozporu s mezinárodním právem. V Krymské deklaraci USA potvrzují své stanovisko, že napadení Ukrajiny a pokus o anexi Krymu je snahou podkopat základní mezinárodní princip sdílený demokratickými zeměmi, který zapovídá obsazení cizího území a změnu hranic vojenskou silou. USA odmítají uznat ruskou suverenitu na", "section_level": 2}, {"title": "Reakce Ukrajiny a Krymských Tatarů.", "content": "Krymští Tataři požadují po Rusku autonomii oblastí, ve kterých žijí, o které připravují referendum, Krymská vláda chce naopak od Krymských Tatarů vrátit část pozemků.  Nějakou dobu po anexi Krymu bylo kyjevským soudem nařízeno pozastavení vysílání ruských televizních stanic na Ukrajině. Moskva se proti tomuto kroku ohradila s tím, že zjevným cílem je odstřihnout miliony rusky mluvících lidí od pravdivých informací o dění na Ukrajině. Ukrajinská Rada národní bezpečnosti naopak udala jako důvod šíření informací, které ohrožují národní bezpečnost a svrchovanost a", "section_level": 2}, {"title": "Reakce obyvatel Krymu.", "content": "GfK, německá společnost provádějící průzkumy veřejného mínění a čtvrtá největší organizace pro výzkum trhu na světě, provedla v roce 2015 průzkum v krymském regionu. Podle tohoto průzkumu 82 % lidí na", "section_level": 2}, {"title": "Reakce Ruska.", "content": "Po anexi Krymu Rusko slíbilo stáhnout své vojáky od hranic s Ukrajinou, podle NATO se tak tehdy ale nestalo. Podle Philipa Breedlova by v případě invaze ruských vojáků na Ukrajinu tito dosáhli svých cílů za tři až pět dnů.  Prezident Putin na téma údajného ohrožení jiných zemí ze strany Ruska prohlásil, že nemá zájem na dalším dělení Ukrajiny a že se nemá věřit těm, kteří vykřikují, že po Krymu budou anektovány další oblasti. O tom, že ruská vojska nechystají vpád na východní Ukrajinu, ujišťoval tehdy amerického ministra obrany Chucka Hagela ruský ministr obrany Sergej Šojgu. Avšak britský \"Královský institut pro obranná a bezpečnostní studia\" vypracoval studii čtyř možných scénářů (autoři poznamenali, že se jedná pouze o možnosti, nikoliv o předpověď vývoje), kterými by mohla pokračovat ruské cvičení u hranic s Ukrajinou, od prosté demonstrace síly ruské armády bez vstupu na Ukrajinu po nutnost vstupu na Ukrajinu kvůli vytvoření koridoru, kterým by byl zásobován Krym, protože", "section_level": 2}, {"title": "Stanovisko mezinárodního trestního soudu.", "content": "Mezinárodní trestní soud v Haagu (ICC) rozhodl, že situace na Krymu a v okolí přístavního města Sevastopol se rovná mezinárodnímu ozbrojenému konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem. Ozbrojený konflikt vypukl nejpozději 26.", "section_level": 2}, {"title": "Následky anexe.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Porušení budapešťského memoranda.", "content": "Podle prohlášení premiérů zemí Visegrádské skupiny a některých politologů bylo ruskou anexí Krymu v roce 2014 a následnou intervencí na východní Ukrajině porušeno Budapešťské memorandum. Jako jasné porušení platných dohod toto jednání označili např. lídři států G7. Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci,", "section_level": 2}, {"title": "Následky na Krymu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Životní úroveň a ekonomika.", "content": "Z Krymu odešly mezinárodní společnosti a nejsou možné platby kartou. Lze pozorovat určitý chaos v administrativě. Podstatně změněny byly školní osnovy. Stouply ceny potravin, zmenšila se nabídka zboží a nová vláda znárodnila majetek za více než miliardu dolarů. Uzavření přívodu vody z Ukrajiny vedlo k tomu, že zemědělci k pěstování rýže používali vodu ze studní, tato voda ale kvůli své slanosti pole poničila. Na Krym přestali resp. nemohou jezdit zahraniční turisté (Evropská unie zakázala cesty výletních lodí na Krym) a i počet turistů z", "section_level": 3}, {"title": "Občanské svobody.", "content": "V rozhovoru s krymsko-tatarskou aktivistkou Elzarou Beshuili vyplynulo, že období po anexi provázela snaha omezit proukrajinský aktivismus a lidé se museli nuceně přizpůsobit novým reáliím. Obyvatelé byli nuceni k přijetí ruského občanství, ostatní občané měli těžší život. Proukrajinští aktivisté byli prověřováni ruskou tajnou policií FSB pod záminkou, že u nich hledá zbraně nebo extremistickou literaturu. Bolestně anexi vnímali Krymští Tataři, kteří se v minulosti stali obětí deportací Sovětským svazem a stálo je velké úsilí se na Krym později vrátit. Po anexi Krymu Ruskou federací neměli kam odejít, přesto byli k dobrovolnému odchodu tlačeni jak tvrdila Beshuili. Ukřivdění jsou také místní Ukrajinci, kteří mají pocit, že se o ně Ukrajina málo zajímá.  Ke konci roku 2017 vydala Human Rights Watch zprávu ke stavu svobod na Krymu, v které uvedla, že Moskva přitvrdila, a začala na", "section_level": 3}, {"title": "Další plány Ruska.", "content": "Už po obsazení Krymu se objevily obavy, že se Rusko nespokojí pouze s Krymem, ale že bude chtít obsadit i další území, především v Pobaltí. Tyto obavy se snažil v březnu", "section_level": 2}, {"title": "Vyšetřování.", "content": "V listopadu 2016 vydal svou zprávu Mezinárodní trestní soud, který rozhodl, že situace na Krymu je ozbrojeným konfliktem", "section_level": 2}], "src_summary": "Anexe Krymu Ruskou federací byla vyvrcholením politické krize na poloostrově Krymu na jaře 2014. Latentní krymská krize se vyostřila po sérii občanských protestů na Ukrajině zvaných Euromajdan, jež vedly k sesazení prezidenta Viktora Janukovyče, k vytvoření nové prozatímní vlády a k ukončení proruské orientace Ukrajiny. Rusko vyslalo na poloostrov část svých speciálních jednotek, které pomohly vojensky obsadit klíčová místa. Krymská vláda 16. března 2014 vyvolala referendum, které ukrajinský Ústavní soud považuje za protiústavní. Rusko začlenilo na žádost parlamentu Republiky Krym jak Krym, tak město Sevastopol do svého státního území. Představitelé Ukrajiny považují anexi za nelegální a většina zemí světa podpořila ukrajinskou územní celistvost. Dva dny po referendu bylo kvůli anexi Krymu pozastaveno Rusku členství ve skupině G8. Jen Rusko, které tuto událost představovalo jako obranu etnicky ruských obyvatel Krymu, a několik málo dalších zemí dosud uznalo ruskou anexi poloostrova.", "tgt_summary": "2014年年初,俄罗斯联邦吞并克里米亚半岛。克里米亚半岛于1954年由俄罗斯赠与乌克兰。现在克里米亚半岛属于俄罗斯的克里米亚共和国和塞瓦斯托波尔。这一事件也是2014年乌克兰革命之后乌克兰南部及东部动乱的一部分。2014年2月22日至23日,俄罗斯总统普京与安全部门的负责人召开会议,并表示「我们必须让克里米亚回归俄罗斯」。2月23日,塞瓦斯托波尔发生亲俄示威游行。2月27日,得到掩饰的俄罗斯军队接管了克里米亚议会,并占领克里米亚战略要地,建立亲俄政府。在3月16日的公投之后,克里米亚宣布独立。3月18日,俄罗斯声称拥有克里米亚主权。乌克兰和众多世界其他国家谴责俄罗斯,认为这一行为违反国际法和俄罗斯签署的保障乌克兰领土完整的协议。联合国也拒绝承认俄罗斯合并克里米亚。2016年,联合国大会重新确认不承认俄罗斯兼并乌克兰领土,并谴责俄罗斯占领克里米亚和塞瓦斯托波尔。但俄罗斯反对使用「吞并」来形容这次事件。普京表示这次公投符合前途自决。2015年7月,俄罗斯总理梅德韦杰夫表示克里米亚已经完全融入俄罗斯。", "id": 1778161}
{"src_title": "Euroliga v basketbalu", "tgt_title": "歐洲籃球聯賽", "src_document": [{"title": "Historie a struktura.", "content": "Pohár evropských mistrů (PEM) v basketbale se poprvé hrál v sezóně 1957/1958. Hrálo se vyřazovacím způsobem, když v každém kole proti sobě dva týmy odehrály 2 zápasy (každý tým hrál doma a venku) a podle výsledku a skóre z obou zápasů lepší tým postoupil do dalšího kola. Zúčastnit se mohly pouze týmy - vítězové národní ligy.  Od sezóny 1965/66 se hrálo nejdříve kvalifikační a eliminační kolo, ze kterého postupovala družstva do čtvrtfinálové fáze hrané ligovým systémem. Čtyři nejlepší družstva postoupila do tzv. Final four, ktoré se odehrálo v jednom dějišti.  V sezóně 1976/77 se znova měnil formát soutěže. Družstva byla od 1. kola nasazená do skupín a hrálo sa ligovým způsobem. Vítězové těchto skupín postupovali do hlavní nadstavbové skupiny. Po ní následovalo Final four.  Od sezóny 1982/83 se znova přešlo na model soutěže, který se hrál v letech 1965 až 1976.  V sezóně 1991/92 změnila soutěž název na Euroliga FIBA. Po kvalifikačním a eliminačním kole následovala skupinová fáze, ve které ale již družstva hrála ve 2 skupinách. Následovala čtvrtfinálová fáze vyřazovacím způsobem a po ní Final four.  Od sezóny 1996/97 již přestala existovat kvalifikační kola a družstva byla přímo zařazena do skupin 1. kola a později 2. kola. Následovalo osmifinále a čtvrtfinále vyřazovacím způsobem a poté Final four.  Do roku 2000 organizovala Euroligu FIBA Europe), která v poslední sezóně nazvala soutěž \"Suproliga\". Od této sezóny však začal řídit soutěž ULEB. Formát soutěže se znova měnil, když po skupinové fázi následovala vyřazovací část, která se hrála systémem play off na 2 vítězné zápasy, po nichž následovalo Final four.  Další změna nastala v sezóně 2009/10, od které se hrají již kvalifikační kola a Euroliga již není uzavřenou soutěží.", "section_level": 1}, {"title": "Účast českých a slovenských klubů v Poháru evropských mistrů a v Eurolize.", "content": "Semifinále Poháru evropských mistrů hrály české kluby celkem devětkrát: Zbrojovka Brno 4× (1963, 1964, 1968, 1969), Slavia VŠ Praha 4× (1966, 1967, 1970, 1971), Slovan Orbis Praha 1× (1960) a slovenské kluby jedenkrát: BK Iskra Svit v roce 1962. Ve finále Poháru evropských mistrů hrály české kluby celkem třikrát, Zbrojovka Brno dvakrát (1964, 1968) a Slavia VŠ Praha v roce 1966.,", "section_level": 1}, {"title": "České kluby.", "content": "Spartak Sokolovo Praha / Sparta Praha - 1 ročník, čtvrtfinále (1961)  BK ECM Nymburk / ČEZ Basketball Nymburk - 5× v kvalifikaci o Euroligu (od roku 2010)", "section_level": 2}, {"title": "Slovenské kluby.", "content": "BK Baník Cigeľ Prievidza - 3 ročníky, osmifinále (1990)  BK Iskra Svit - 1 ročník, semifinále (1962)", "section_level": 2}], "src_summary": "Euroliga v basketbale (anglicky Euroleague Basketball) je nejprestižnější evropská basketbalová klubová soutěž mužů. Organizuje ji Unie evropských basketbalových líg - (ULEB), do roku 2000 to byla FIBA Europe.", "tgt_summary": "欧洲篮球联赛(Euroleague,简称EL),原名“欧洲篮球冠军杯”(European Champions' Cup),是欧洲最大规模的跨国男子职业篮球联赛,创立于1957年,现有来自欧洲18个国家的24支球队参加。欧洲篮球冠军杯原由国际篮球联合会举办,但在2000年,一些顶级欧洲篮球俱乐部自行成立了欧洲篮球联赛联盟,接管了欧洲篮球冠军杯,迫使国际篮联另行举办FIBA超级联赛,导致欧洲篮坛出现分裂,次年出现两个冠军。2001年,国际篮联同ULEB妥协,将超级联赛并入冠军杯,改名为欧洲篮球联赛,此后国际篮联专职组织国家队比赛,退出俱乐部际比赛组织活动。欧洲篮球联赛历史上,获得冠军次数最多的是西班牙的皇家马德里,共曾10次夺冠;其次是俄罗斯的莫斯科中央陆军篮球俱乐部,曾经8次称王。", "id": 1382167}
{"src_title": "Jednorázové heslo", "tgt_title": "一次性密碼", "src_document": [{"title": "Generování a distribuce.", "content": "Pro vytváření hesel se využívají algoritmy s náhodností případně s pseudonáhodností. Je to nutná podmínka pro jednorázová hesla. Jinak by bylo možné pozorováním starých hesel zjistit hesla budoucí. Algoritmy pro generování se mohou velmi lišit. Různé přístupy pro generování jednorázového hesla:  Jsou různé nástroje jak uživatele informovat jaká další jednorázová hesla použít. Některé systémy používají speciální elektronické tokeny, které má uživatel u sebe, které generují jednorázová hesla, ty se pak zobrazují na malém displeji. Jiné systémy používají software, který má spuštěný na mobilním telefonu. Další systémy mohou generovat hesla na straně serveru a posílat je uživateli na jiném nezávislém kanálu, např. SMS zprávou. Některé systémy mohou využívat vytisknutá jednorázová hesla, které je uživatel povinen mít u sebe.", "section_level": 1}, {"title": "Metody generování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Časová synchronizace.", "content": "Časově synchronizovaná hesla bývají často spojena s nějakým fyzickým zařízením. (např. každý uživatel dostane osobní zařízení, které generuje jednorázová hesla). Uvnitř zařízení je přesně definovaný čas, který byl synchronizován s lokálním ověřovacím serverem. V těchto systémech je čas velmi důležitý, jelikož generování nových hesel se odvíjí od aktuálního času. Předchozí jednorázové heslo anebo tajný klíč zde nehraje velikou roli. Takové zařízení může být v podobě klíčenky, mobilního zařízení, nebo jiné elektroniky, kde by mohl být nahrán takovýto software. Příkladem normy pro generování jednorázových hesel založené na časové synchronizaci může být například TOTP.  Všechny metody doručování jednorázových hesel používají převážně časovou synchronizaci místo algoritmu.", "section_level": 2}, {"title": "Matematické algoritmy.", "content": "Každé nové jednorázové heslo může být vytvořeno z předchozích, již použitých jednorázových hesel. Příklad tohoto typu algoritmu, připisováno Leslie Lamport, používá jednosměrné funkce (nazývané \"f\"). Systém pro generování jednorázových hesel začne s počáteční hodnotou \"s\", poté pokračuje v generování hesel tolikrát kolikrát je to nutné. Každé heslo je použito v opačném směru než bylo generováno. Od \"f\"(\"f\"(...\"f\"(\"s\"))...) až po \"f\"(\"s\"). Když budou hesla vyčerpána, může být vygenerována nová posloupnost hesel s jiným zadaným \"s\". S/KEY OTP systém a jeho derivované OTP jsou založeny na Lamportově schématu.  Útočník, který by nějakým způsobem získal jednorázové heslo, může mít jednorázový přístup k přihlášení. Heslo použije pouze jednou, k jedné činnosti. K získání následujícího hesla z předchozího, by musel najít způsob výpočtu inverzní funkce \"f\". Vzhledem k faktu, že funkce \"f\" je navržena jako jednosměrná, je nalezení inverzní funkce velmi obtížné. Pokud je \"f\" kryptografická hašovací funkce, pak obecně platí, že se jedná o výpočetně neproveditelný úkol.  V některých schématech matematického algoritmu může uživatel poskytnout serveru jednorázové heslo jakožto statický šifrovaný klíč.  Použití challenge-response (výzva-odpověď) u jednorázových hesel vyžaduje, aby uživatel zadal odpověď na výzvu. Například, může být provedeno vložením hodnoty, kterou token vygeneroval do tokenu samotného. Aby se předešlo duplikátům, je zde obvykle přidán další čítač, pokud dojde ke stejné výzvě dvakrát, výsledkem bude stále jiné jednorázové heslo.  Metody doručení jednorázového hesla, které jsou založeny na tokenu využívají tyto typy algoritmů místo časové synchronizace.", "section_level": 2}, {"title": "Možnosti doručení jednorázového hesla.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Textové zprávy (SMS).", "content": "Nejběžnější technologií používanou pro doručování OTP jsou textové zprávy. Jelikož textové zprávy jsou nejrozšířenějším komunikačním kanálem, který je k dispozici v téměř ve všech mobilních zařízeních, přes převod textu na řeč až po mobilní a pevné telefonní linky, tak má textová zpráva největší potenciál dostat se k největšímu počtu zákazníkům za nejnižší náklady na zprovoznění. Nicméně cena textových zpráv pro každé OTP, by nemusela být pro všechny uživatele přijatelná. OTP skrze textové zprávy může být šifrována použitím A5/x standardu, kterou několik hackerských skupin označilo jako lehce rozšifrovatelnou během několika minut nebo sekund. nebo OTP skrze SMS nemusí být šifrována vůbec v závislosti na poskytovateli služby. Kromě útočníků může ohrozit bezpečnost i poskytovatel mobilních služeb. V případě roamingu, kdy do komunikace vstupuje více nežli jeden poskytovatel mobilní služby, musí počítat s odposlechem komunikace třetí osobou. (problematika Man in the middle)  Nedávno Google začal poskytovat OTP skrze mobil nebo pevné linky pro všechny Google účty. Uživatel může obdržet OTP buď jako textovou zprávu nebo jako automatický telefonát s využitím převodu textu na řeč. V případě, že žádný uživatelem zaregistrovaný telefon není dostupný, může uživatel použít jedno z automaticky generovaných záložních kódů (kterých je až 10) jako druhotnou autorizaci místo dynamicky generovaného OTP, po příhlášení se s jejich heslem.", "section_level": 2}, {"title": "Mobilní telefony.", "content": "Náklady na mobilní telefony jsou nízké, kvůli široké základně uživatelů, kteří mobilní telefon již vlastní nejen ke generování OTP. Potřebný výpočetní výkon a úložiště pro OTP je většinou zanedbatelný ve srovnání s dnešní výbavou mobilních telefonů. Mobilní telefony navíc podporují jakékoliv množství tokenů v rámci jedné instalace aplikace, což uživateli umožňuje se ověřit vůči více zdrojům z jednoho zařízení. Toto řešení také poskytuje specifické aplikace pro mobilní zařízení. Nicméně, mobil použit jako token může být ztracen, zničen nebo ukraden.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní tokeny.", "content": "EMV () začíná používat challenge-response algoritmus (zvaný “Chip Authentication Program”) pro kreditní karty v Evropě. SecureID od společnosti Security je jeden příklad časově synchronizovaného typu tokenu.  Jako všechny tokeny, i tyto se mohou ztratit, zničit nebo mohou být zcizeny, navíc je tu i problém s vybíjením baterie což je typické hlavně pro tokeny bez nabíjecího zařízení nebo s nevyměnitelnou baterií. Varianta osobního tokenu byla RSA navržena v roce 2006 a byla popsána jako “všudypřítomné ověření” kde by se RSA spojila s výrobci a přidala SecureID čipy do zařízení jako je například mobilní telefon.  Nedávno se podařilo vzít elektronické komponenty související se standardním bezpečnostním klíčem OTP a zabudovat je do kreditních karet přímo u výrobce. Nicméně, tloušťka karet z 0,79mm na 0,84mm znemožňuje standardním komponentům nebo bateriím jejich použitelnost. Speciální polymerové baterie mající kratší životnost baterie se používají spíše než ploché baterie. Polovodičové komponenty musí být ploché a musí minimalizovat energii použitou jak v režimu standby tak i během procesu.  Yubico nabízí malý USB token se zabudovaným čipem, který vytváří OTP když je klíč spuštěný a také simuluje klávesnici aby ulehčil zadávání dlouhého hesla. Jelikož je to USB zařízení, není zde potřeba řešit nepříjemnosti spojené s výměnou baterie.  Nová verze této technologie, která zabudovává klávesnice do platebních karet standardní velikosti a tloušťky je se stále vyvíjí. Karta má zabudovanou klávesnici, displej, mikroprocesor a bezkontaktní čip.", "section_level": 2}, {"title": "Webové metody.", "content": "Poskytovatel ověření jako služby nabízí různé webové metody pro doručování OTP bez potřeby tokenů. Jedna taková metoda využívá uživatelovu schopnost rozeznat společnou kategorii náhodně vybraných obrázků. Při prvním přihlášení na webové stránky, vybere uživatel několik tajných kategorií věcí; jako například psi, auta, lodě a květiny. Pokaždé, když se uživatel přihlásí na webové stránky, které jsou prezentovány s náhodně generovanými obrázky, textem a čísly. Uživatel vyhledá obrázky, které spadají do předem vybrané kategorie a vloží související alfanumerické znaky, ze kterých se skládá OTP.", "section_level": 2}, {"title": "Papírové metody.", "content": "V on-line bankovnictví některých zemí banka pošle uživateli číslovaný seznam OTP vytištěný na papíře. Některé banky posílají plastovou kartu se stírací vrstvou a uživatel po setření vrstvy získává jednorázové heslo. Pro každý on-line obchod je nutné, aby uživatel zadal konkrétní OTP ze seznamu. Některé systémy žádají číslované OTP postupně, jiné pseudonáhodně vybírají OTP, které mají být zadány. V Německu a mnoha dalších zemích jako je Rakousko a Brazílie, jsou OTP seznamy typicky označovány jako TANs(). Některé banky dokonce vysílají tyto TANs na mobilní telefon uživatele prostřednictvím SMS. V takovém případě je služba nazývána mTANs ().", "section_level": 2}, {"title": "Srovnání technologií.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání implementací OTP.", "content": "Nejlevnější OTP řešení jsou ty, které poskytují OTP v papírové formě a ty, které generují OTP na stávajících zařízeních, bez nákladů spojených se (znovu)vydáváním proprietárních elektronických bezpečnostních tokenů a SMS zpráv. U systémů, které se spoléhají na elektronický token, se musí algoritmus založený na OTP generátorech vyrovnat se situací, kdy se token pohybuje mimo synchronizaci s jeho serverem, pokud systém vyžaduje OTP které může vypršet. To vede k dodatečným nákladům na vývoj.  Časově synchronizované systémy, na druhé straně, zabraňují nutnosti udržovat hodiny v elektronickém tokenu (a offset hodnotu s ohledem na hodinový pohyb). Zda jsou nebo nejsou časově synchronizovány, je v zásadě irelevantní pro stupeň zranitelnosti, ale vyhýbá se potřebě znovu zadávání hesla, pokud server čeká na poslední nebo následující kód, který by měl token mít, protože server a token se posunuly mimo synchronizaci.  Použití stávajícího mobilního zařízení odpadá nutnost získávat a mít další OTP generátor. Baterie mohou být nabíjeny avšak od roku 2011 většina malých karetních zařízení nemají dobíjecí, nebo dokonce vyměnitelné, baterie. Většina proprietárních tokenů má funkce na ochranu proti zfalšování.", "section_level": 2}, {"title": "OTP oproti jiným metodám zabezpečení dat.", "content": "Jednorázová hesla jsou zranitelná vůči útokům, které využívají sociální inženýrství, díky čemuž podvodník získá OTP které uživatelé využívali. Na konci roku 2005 byli zákazníci švédské banky podvedeni a vydali svá jednorázová hesla.  V roce 2006 byl tento typ útoku používán na zákazníky banky v USA.  Dokonce i časově synchronizované OTP jsou náchylné k phisingu a to dvěma způsoby: heslo může být rychle použito útočníkem stejně jako oprávněným uživatelem, v případě, že útočník je schopný získat OTP v otevřeném textu dostatečně rychle. Jiný typ útoku (který může být zněmožněn využitím OTP systémů, ve kterých se používá hash řetězec) kteří podvodníci využívají, je využít starých, již neplatných OTP hesel a pomocí reverzního inženýřství, tedy předpovědí, které OTP kódy budou použity v budoucnosti. Například, generátory OTP hesel, které jsou pseudo-náhodné spíše než opravdově náhodné mohou nebo nemusí být ohroženy, protože pseudo-náhodné generátory se dají předpovídat jedině pokud máme některé staré OTP hesel. Systém OTP lze použít pouze v případě, že hesla jsou generována skutečně náhodně a přenášena ověřovatelem (nejčastěji mimo skutečný provoz) k uživateli, jinak musí být OTP nezávisle generováno na každé straně, což vyžaduje opakovatelné a tedy pouze pseudo-náhodné algoritmy.  I když OTP jsou v některých ohledech bezpečnější než stálá naučená hesla, uživatelé těchto systémů jsou stále zranitelní vůči man-in-the-middle útokům. OTP by proto neměly být zpřístupněny třetím stranám a za použití OTP jako jedné z více vrstvené bezpečnosti je bezpečnější než použití samotného OTP. Jedním ze způsobů, jak realizovat vrstvené zabezpečení je použití OTP v kombinaci s heslem, které si pamatuje uživatel (a nikdy nebylo uživateli předáno, jak tomu často je). Výhodou použití vrstveného zabezpečení je, že jednoduché přihlášení v kombinaci s jedním hlavním heslem nebo některým správcem hesel se stává bezpečnější než použití pouze 1 vrstvy zabezpečení při přihlašování. Nicméně, nevýhodou použití více forem zabezpečení najednou během jednoho přihlášení je, že uživatel musí projít více bezpečnostních opatření při každém přihlášení, i když jeden je s přihlášením jen pro krátké použití počítače na přístup k informacím nebo do aplikací, které nevyžadují tolik bezpečnostních opatření jako některé přísně tajné položky, které počítač používá. Viz také související technologie, níže.", "section_level": 2}, {"title": "Související technologie.", "content": "Čím dál častěji jsou jednorázová hesla ztělesněním dvoufaktorové autentizace (2FA) nebo (T-FA) (dvoufázové ověření). T-FA je forma vrstvené bezpečnosti, kde je nepravděpodobné, že obě vrstvy mohou být narušeny použitím pouze jednoho typu útoku. Některé jednoduché přihlášení využívají jednorázových hesel. Technologie jednorázového hesla je často používána s bezpečnostním zařízením.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jednorázové heslo (anglicky One-time password, zkratka OTP) je heslo, které je platné pouze pro jedno přihlášení nebo pro nějakou transakci. Jednorázová hesla se snaží vyhnout problémům spojených se standardními statickými hesly, jako je například odposlechnutí hesla a znovupoužití. Pokud tedy útočník odposlechne jednorázové heslo, jeho znovupoužití již není možné. Nevýhodou jednorázových hesel je jejich téměř nemožné zapamatování. Každou chvíli se heslo mění. Proto, ve většině případů, je potřeba využít dalších nástrojů.", "tgt_summary": "一次性密码(英语:one-time password,简称OTP),又称动态密码或单次有效密码,是指计算机系统或其他数码装置上只能使用一次的密码,有效期为只有一次登录会话或交易。OTP 避免了一些与传统基于(静态)密码认证相关联的缺点;一些实作还纳入了双因素认证,确保单次有效密码需要存取一个人有的某件事物(如内建 OTP 计算机的小钥匙挂件装置)以及一个人知道的某件事物(如 PIN)。", "id": 2179515}
{"src_title": "Andrej Borisovič Zubov", "tgt_title": "安德雷·祖博夫", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narozen 16. ledna 1952 v Moskvě. V roce 1973 absolvoval Moskevský státní institut mezinárodních vztahů. V roce 1978 obhájil svou disertační práci na téma \"Zkušenosti z parlamentní demokracie v Thajsku\". V roce 1989 obhájil svou doktorskou práci \"Parlamentní demokracie a politické tradice Východu\". Ve stejném roce na základě této práce jmenován doktorem historických věd. Od roku 1989 do roku 2001 působil v Institutu orientálních studií. Do roku 2014 pracoval ve Státním institutu mezinárodních vztahů v Moskvě.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika oficiální ruské politiky v otázce Krymské krize.", "content": "V roce 2014 probíhala ve východní Evropě tzv. Krymská krize, během které se Andrej Zubov kriticky vyjádřil k postupu ruských vládních činitelů a oficiální zahraniční politice své země. V liberálně orientovaném deníku \"Vedomosti\" publikoval 1. března 2014 článek \"To už tady bylo\", ve kterém přirovnal vojenskou intervenci Ruska na Krymském poloostrově k událostem z let 1938 až 1939 ve střední Evropě. Tehdy nacistické Německo připojilo Rakousko při anšlusu Rakouska, dále české pohraniční oblasti a nakonec také litevskou oblast Klaipėda (označovaná jako Memelland).  Dle jeho slov bylo cílem článku zjistit, jak bude ruská společnost, žijící v demokratickém, nesovětském a nekomunistickém Rusku, reagovat na prohlášení, které je v rozporu s oficiální politikou Ruské federace a v rozporu s politikou prezidenta Vladimíra Putina. Reakce na článek byla poměrně rychlá a profesor Zubov byl propuštěn ze svého místa ve Státním institutu mezinárodních vztahů v Moskvě do tří týdnů. Jako důvod propuštění uvedlo MGIMO na svých oficiálních stránkách „nemorální chování“. Ještě před tímto krokem MGIMO byl na osobu profesora Zubova vyvíjen nátlak, aby sám odešel z Institutu. On to však zcela odmítl.  Na jeho podporu se vyjádřila část kolegů z MGIMO, a to ústně nebo písemně. Nejsilněji reagovala jeho kolegyně Ella Kolesniková, která podala sama výpověď, aby tak protestovala proti propuštění profesora Zubova. Mezinárodní akademická obec se většinou postavila za profesora Zubova a vyjádřila mu podporu. V České republice to byla např. Masarykova univerzita, která nabídla profesorovi Zubovovi místo na své fakultě sociálních studií.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "V jednom z rozhovorů pro Echo Moskvy v únoru 2017 prohlásil, že „náš úkol profesionálů je říkat pravdu tak, aby ji lidé pochopili“. Později v dialogu došlo i na církev v Německu:", "section_level": 1}], "src_summary": "Andrej Borisovič Zubov (, * 16. ledna 1952 v Moskvě) je ruský historik, religionista a politolog. Je absolventem a bývalým profesorem Státního institutu mezinárodních vztahů v Moskvě a vedoucím katedry dějin náboženství na Ruské pravoslavné univerzitě.", "tgt_summary": "安德雷·祖博夫(,拉丁转写:英语:Andrei Borisovich Zubov,1952年-1月16日),全名安德雷·博里索维奇·祖博夫,俄罗斯历史学家、政治学家,历史学博士。祖博夫1973年毕业于莫斯科国立国际关系学院,后来在莫斯科国立国际关系学院任教授。2014年3月,祖博夫发表文章,将俄罗斯吞并克里米亚与纳粹德国吞并奥地利相提并论,他随即因此被莫斯科国立国际关系学院解职。", "id": 856792}
{"src_title": "Kulturní relativismus", "tgt_title": "文化相對論", "src_document": [{"title": "Problémy kulturního relativismu.", "content": "Přístup kulturního relativismu přichází s mnohými morálními riziky. V mnohých případech totiž dochází k tomu, že na ostatní kultury nahlíží s takovou tolerancí, že jim promíjí až morálně nepřijatelné věci. Často se jedná o závažná témata ohrožující například lidské zdraví či životy či lidskou důstojnost a je tak sporné, zda zakročit či k problematice přihlížet co nejméně zaujatě a s tolerancí. Jako příklad může sloužit ženská obřízka, kterou uvádí i Anthony Giddens ve své knize Sociologie.  V některých afrických zemích je ženská obřízka stále prováděným rituálem, který je tradicí a součástí života ženy. Problém ale nastává, pokud se střetnou dva pohledy na věc, dva rozdílné kulturní přístupy. To se děje například ve Francii, kde žije velká skupina afrických přistěhovalců. Ti chtějí své tradice dodržovat a ženskou obřízku provádí dále, ačkoliv se jedná o životu velmi nebezpečný rituál, při kterém jsou ženy často doživotně zmrzačeny. Kvůli jejich vykonávání již bylo tak mnoho z nich odsouzeno dle francouzského práva.  Jako další příklady střetu dvou rozdílných pohledů na sociokulturní normalitu, je možné uvést například kanibalismus (pojídání lidského masa) či infanticida (zabíjení dětí ze strachu, že je nebude možno uživit). V takových případech již vyvstává otázka, zda by k takovým jevům mělo být přistupováno s kulturně relativistickým a tolerantním přístupem, či zda by měly být odsouzeny jako nemorální a neetické. Ne vždy se ale musí jednat o takto extrémní příklady jiných kulturních zvyklostí – například otázka zákazu nošení muslimských šátků ve školách či podřízené postavení žen v islámských zemích.", "section_level": 1}, {"title": "Etnocentrismus.", "content": "Opačným přístupem ke kulturnímu relativismus je etnocentrismus, který nadřazuje kulturu vlastní skupiny nad kultury jiných skupin a hodnotí ji jako jedinou správnou. Poměřuje jiné kultury dle vlastního měřítka. Odlišnosti jiných společenství hodnotí jako odchylky od optimálního stavu, tzn. vše, co je v rozporu s měřítky dané své vlastní kultury, je považováno za špatné.  Tento pojem poprvé v souvislosti s antropologií a sociologií uvedl William Graham Sumner, první profesor sociologie vůbec. Etnocentrismus je společně s rasismem, xenofobií či antisemitismem považován za jeden z příkladů negativních předsudků a je základní složkou všech forem nacionalistických ideologií jako například fašismu nebo nacismu.", "section_level": 1}, {"title": "Evolucionismus.", "content": "Kromě etnocentrismu se kulturní relativismus vymezuje také proti evolucionismu. Evolucionismus je představa, že dějiny lidstva jsou pouze jedny. Tato představa stojí naproti pluralistické koncepci dějin, která říká, že jednotlivé kultury se vyvíjí odděleně a svým vlastním směrem a mohou tak nabývat nesrovnatelných podob. Evolucionismus ale vyzdvihuje euroamerickou kulturu jako tu nejvyšší, ke které všechny ostatní směřují a pokud jejího vývojového stádia ještě nedosáhly, pokládá je za nižší a opožděné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kulturní relativismus je teoreticko-metodologický přístup v rámci výzkumu kulturních jevů, při kterém se vychází z předpokladu, že jednotlivé kultury jsou jedinečnými a neopakovatelnými sociokulturními systémy, které lze popsat a pochopit pouze v kontextu jejich vlastních hodnot, norem a idejí. Protipólem kulturního relativismu je etnocentrismus, přístup kriticky hodnotící ostatní kultury pouze dle svých vlastních měřítek. Pojmy kulturní relativismus a etnocentrismus spadají do oblasti kulturní a sociální antropologie.", "tgt_summary": "文化相对论(英:cultural relativism)是由美国犹太裔人类学家法兰兹·鲍亚士所提出的一种观点与态度。其内容主张某一个文化的行为,不应该借由其他的文化观点来判断;只有从该文化本身的标准及价值出发,才能够了解该文化。", "id": 1197413}
{"src_title": "Grigol Mgaloblišvili", "tgt_title": "格里戈尔·姆加洛布利什维利", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Mgaloblišvili se narodil v Tbilisi do rodiny, jež patřila do řad gruzínské inteligence. Studoval tedy na Tbiliské státní univerzitě orientalistiku, z níž získal v roce 1995 titul mgr. V době studií strávil léta 1992 - 1993 na zahraniční stáži na Istanbulské univerzitě, kde získal certifikát znalosti turečtiny. Kromě rodné gruzínštiny a turečtiny umí hovořit ještě rusky a anglicky. Je ženatý a má dvě děti.  Po dokončení studií nastoupil v roce 1995 do diplomacie jako tlumočník a atašé na gruzínské ambasádě v Turecku, kde také působil ve funkci tajemníka velvyslance a později i jako konzul. Svou diplomatickou misi ukončil v roce 2003, když se po absolvování postgraduálních studií zahraničních vztahů na Oxfordské univerzitě vrátil do Gruzie, kde nastoupil na ministerstvo zahraničí jako náměstek pro vzthahy s USA, Kanadou a zeměmi Latinské Ameriky. O rok později zaujal místo ředitele odboru evropské integrace. Od 20. října 2006 se vrátil do Turecka, kde se stal velvyslancem Gruzie.", "section_level": 1}, {"title": "Premiér Gruzie.", "content": "28. října 2008 ho však prezident Michail Saakašvili z Turecka stáhl, protože si ho vybral jako nástupce odstupujícího premiéra Gurgenidzeho. Už 1. listopadu byl jmenován premiérem a po Gurgenidzovi převzal téměř celý kabinet. Změny provedl jen kosmetické: za ministera spravedlnosti nominoval Zuraba Adeišviliho, za ministra životního prostředí Kobu Subelianiho a za ministra kultury Grigola Vašadzeho. Mezi jeho první kroky patřilo řešení problematiky zemědělství v Kachetii. Poté v prosinci provedl ve vládě další změny, když odvolal ministra obrany, zahraničí a školství, protože se domníval, že vláda potřebuje po válce v Jižní Osetii zásadnější personální změny.  Jeho vláda byla velmi krátká a gruzínský bulvární deník Alia přišel v prosinci 2008 se zprávou o vážných sporech premiéra s prezidentem Saakašvilim, které si barvitě přizpůsobil k obrazu svému tak, že Saakašvili svého premiéra při jednání údajně fyzicky napadnul. Každopádně na přelomu roku Mgaloblišvili odjel do Německa na zdravotní prohlídku, která se dle jeho slov protáhla. Oba dva zprávy o fackování popřeli jako novinářskou kachnu a sám Mgaloblišvili je označil za směšné. Přesto nebyl po novém roce příliš viděn a údajně byl nějaký čas hospitalizován v tbiliské nemocnici. Dne 30. ledna 2009 premiér svolal tiskovou konferenci, kde oznámil svou rezignaci, tři měsíce od převzetí úřadu. Rezignaci zdůvodnil zdravotními problémy (onemocnění ledvin) a jako svého nástupce doporučil ministra financí Nika Gilauriho.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra po odchodu z politiky.", "content": "Po zotavení byl 26. června 2009 jmenován gruzínským parlamentem jako velvyslanec při NATO, kde působí dodnes.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grigol Mgaloblišvili (gruzínsky: გრიგოლ მგალობლიშვილი) (narozen 7. října 1973 v Tbilisi) je gruzínský politik, diplomat a bývalý premiér Gruzie. Od roku 2009 působí jako gruzínský velvyslanec při NATO.", "tgt_summary": "格里戈尔·姆加洛布利什维利(Grigol Mgaloblishvili,, 1973年-10月7日)格鲁吉亚政治家和外交官,自2009年6月26日起担任格鲁吉亚常驻北约代表。他曾短暂担任过格鲁吉亚总理(2008年11月1日到2009年2月6日)。", "id": 950634}
{"src_title": "Obyvatelstvo Ruska", "tgt_title": "俄罗斯人口", "src_document": [{"title": "Hlavní trendy.", "content": "Počet obyvatel Ruska dosáhl vrcholu (148 689 000) v roce 1991, těsně před rozpadem SSSR. Nízká porodnost a abnormálně vysoká úmrtnost způsobily pokles obyvatelstva roční měrou 0.5%, v absolutním vyjádření 750 000 - 800 000 lidí ročně až do roku 2006. OSN v roce 2005 varovala, že počet obyvatel Ruska se může snížit z tehdejších 143 milionů o třetinu do roku 2050, pokud se ukazatele nezlepší. Ale Ruský státní statistický úřad (Rosstat) zveřejnil v roce 2009 mnohem optimističtější předpovědi, podle střední varianty se má počet obyvatel Ruska snížit na 139 milionů do roku 2030 (nízký: 127 milionů; vysoký: 147 milionů). Navíc v roce 2008 jeden demografický analytik správně předpověděl obnovení růstu obyvatelstva do roku 2010 a obnovení přirozeného přírůstku do roku 2013, který zřejmě v roce 2013 nastane.  Počet Rusů žijících v chudobě se snížil na polovinu oproti 90. letům, když byla země postižena krizí, a rozvíjející se ekonomika měla pozitivní dopad na nízkou porodnost, která vzrostla z nejnižší hodnoty 8,27 narozených dětí na 1000 obyvatel v roce 1999 na 12,6 na 1000 obyvatel v roce 2011. Podobně i míra plodnosti vzrostla z 1,16 (1999) na 1,61 (2011). Rok 2007 se vyznačoval nejvyšším růstem porodnosti za předchozích 25 let. Na srovnání, v USA byla porodnost v roce 2011 12,7 na 1000 obyvatel. Zatímco porodnost v Ruské federaci je srovnatelná, ne-li dokonce vyšší než v jiných rozvinutých zemích, úmrtnost je mnohem vyšší (především u mužů v produktivním věku pro abnormálně vysoký počet úmrtí způsobených kardiovaskulárními chorobami a vnějšími příčinami smrti, jako například otravy alkoholem, sebevraždy apod.). Úmrtnost v Rusku byla v roce 2011 13,5 na 1000 obyvatel (v USA 8,1 na 1000 obyvatel).  Oznámení o opatřeních vlády s cílem zastavit pokles obyvatelstva bylo důležitou součástí projevu Vladimira Putina o stavu země v roce 2006. Byl představen národní program s cílem zastavit pokles obyvatelstva do roku 2020. Brzy nato studie z roku 2007 odhalila, že pokles populace se začal zpomalovat: zatímco přirozený úbytek od ledna do srpna 2006 představoval 408 200 lidí, ve stejném období roku 2007 byl jen 196 600. Ve stejném období roku 2007 bylo v Rusku zaznamenáno něco přes jednoho milionu porodů (981 600 v 2006), zatímco úmrtí poklesla z 1 475 000 na 1 402 300. Úmrtí převýšila narození 1,3krát, což představuje pokles z 1,5-násobku v roce 2006. Osmnáct z 83 provincií zaznamenalo přirozený přírůstek (2006: 16). Ruské ministerstvo pro ekonomický rozvoj zveřejnilo prognózu, že do roku 2020 se populace stabilizuje na 138 - 139 milionech, a do roku 2025, znovu poroste na dnešních 143 - 145 milionů, současně očekávaná délka života vzroste na 75 let.  Přirozený úbytek pokračoval ve zpomalování v letech 2008 - 2012 díky klesající úmrtnosti a rostoucí porodnosti, dokonce v roce 2009 zaznamenalo Rusko růst obyvatelstva po 15 letech (o 23 000). V září 2009 Ministerstvo zdravotnictví a sociálního rozvoje zveřejnilo zprávu, že Rusko dokonce v srpnu 2009 zaznamenalo i přirozený přírůstek obyvatelstva, kdy počet narozených převýšil počet zemřelých o 1 000. V dubnu 2011 ruský premiér Vladimir Putin (v té době se připravující na prezidentské volby, ve kterých se chtěl vrátit do úřadu prezidenta) přislíbil investovat velké množství finančních prostředků na zvýšení porodnosti o 30 procent do roku 2015 oproti úrovni v roce 2006 a současně na prodloužení délky života ze 69 na 71 let.", "section_level": 1}, {"title": "Populační statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hustota zalidnění.", "content": "8,4 lidí na kilometr čtvereční (sčítání 2010)", "section_level": 2}, {"title": "Míra urbanizace.", "content": "74 % městské obyvatelstvo, 26 % venkovské (sčítání 2010)", "section_level": 2}, {"title": "Růst počtu obyvatel.", "content": "0.15% (2011)", "section_level": 2}, {"title": "Mediánový věk.", "content": "\"Celkově:\" 38,8 let <br>\"Muži:\" 36.1 let <br>\"Ženy:\" 41.1 let (2009)", "section_level": 2}, {"title": "Poměr pohlaví.", "content": "\"Při narození:\" 105 mužů/100 žen <br>\"Do 15 let:\" 105 mužů/100 žen <br>\"15-64 let:\" 92 mužů/100 žen <br>\"65 +:\" 46 mužů/100 žen <br>\"Celkově:\" 86 mužů/100 žen (2009)", "section_level": 2}, {"title": "Současný přírůstek.", "content": "Počet narozených v lednu 2013 oproti lednu 2012 vzrostl o 15 140.  Porodnost za leden-prosinec 2012 byla 13,3 narozených na 1 000 obyvatel oproti 12,6 ve stejném období v roce 2011.  Počet zemřelých v lednu 2013 oproti lednu 2012 vzrostl o 15 104.  Úmrtnost za leden-prosinec 2012 byla 13,3 na 1 000 obyvatel, oproti 13,3 ve stejném období v roce 2011.  Celkový přirozený přírůstek za leden-prosinec 2012 byl -0,02 na 1000 obyvatel oproti -1,0 na 1000 ve stejném období roku 2011.  Přirozený přírůstek v roce 2012 byl dosažen ve 40 subjektech (z toho 18 republik) Ruské federace oproti 28 (z toho 16 republik) v roce 2011:", "section_level": 2}, {"title": "Demografické charakteristiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před druhou světovou válkou.", "content": "V období před 2. světovou válkou nejsou vedeny žádné přesné statistiky. Andrejev udělal následující odhad:", "section_level": 2}, {"title": "Po druhé světové válce.", "content": "Poznámka: \"Počet obyvatel v letech 2003-2011 nebyl upraven vzhledem k výsledkům sčítání 2010.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Tento článek poskytuje základní informace o demografii Ruska.", "tgt_summary": "截至2020年1月2日俄罗斯人口146,801,931人(包含克里米亚),而俄罗斯土地面积约1,700万平方公里。人口密度约每平方公里9人,是世界上人口最稀疏的国家之一。多数人口集中在都会地区。", "id": 193077}
{"src_title": "Xiaomi", "tgt_title": "小米集團", "src_document": [{"title": "Seznam telefonů Xiaomi.", "content": "Mi  Xiaomi Mi 1s  Xiaomi Mi 2, a, s  Xiaomi HongMi  Xiaomi Mi 3, 3TD  Xiaomi Mi 4, 4 LTE, 4i  Xiaomi Mi 5, S, S Plus  Xiaomi Mi 6, X, Plus  Xiaomi Mi 8, Pro, SE, Lite  Xiaomi Mi Play  Xiaomi Mi 9, Pro, SE, Lite, T, T Pro  Xiaomi Mi 10, Pro, Lite  Mi Note  Xiaomi Mi Note, Pro  Xiaomi Mi Note 2  Xiaomi Mi Note 3  Xiaomi Mi Note 10, Pro, Lite  Mi Max  Xiaomi Mi Max  Xiaomi Mi Max 2,  Xiaomi Mi Max 3,  Mi A  Xiaomi Mi A1  Xiaomi Mi A2, Lite  Xiaomi Mi A3  Mi Mix  Xiaomi Mi Mix  Xiaomi Mi Mix 2, 2S  Xiaomi Mi Mix 3, 3 5G  Xiaomi Mi Mix Alpha  Redmi  Xiaomi Redmi 1s  Xiaomi Redmi 2, 2A, 2A EE  Xiaomi Redmi 3  Xiaomi Redmi 4, 4X, Pro  Xiaomi Redmi 5, 5 Plus, 5 Pro, 5A  Xiaomi Redmi S2  Xiaomi Redmi 6, 6A, 6 Pro  Redmi 7, 7A  Redmi 8, 8A  Redmi Note  Xiaomi Redmi Note, Prime  Xiaomi Redmi Note 4G  Xiaomi Redmi Note 2, Prime  Xiaomi Redmi Note 3  Xiaomi Redmi Note 4  Xiaomi Redmi Note 5, 5A  Xiaomi Redmi Note 6 Pro  Redmi Note 7  Redmi Note 8, 8T, 8 Pro  Redmi Note 9, 9S, 9 Pro  Pocophone  Xiaomi Pocophone F1 (Poco F1)  Pocophone X2  Pocophone F2 Pro  Black Shark  Xiaomi Black Shark  Xiaomi Black Shark 2, Pro  Xiaomi Black Shark 3, 3 Pro", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Název Xiaomi znamená „proso“ (Xiao – „malý“, mi – „rýže“). V roce 2011 ale generální ředitel Lei Jun namítl, že existuje více významů, než jen „proso a rýže“. Připojil část „Xiao“ k buddhistickému rčení, že i jedno zrnko rýže může představovat celé pohoří, čímž naznačil, že Xiaomi chce pracovat s maličkostmi, místo usilování o dokonalost, zatímco \"Mi\" je zkratka pro mobilní internet i Mission Impossible, s odkazem na překážky, které se vyskytly při spouštění společnosti.  V roce 2012 prezident Lin Bin řekl, že název má být o revoluci a schopnosti přinést inovace do nové oblasti. Za maskota si zvolili zajíčka se jménem Mitu, v tradiční ruské beranici s rudou hvězdou a šálou kolem krku.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Xiaomi bylo založeno sedmi partnery 6. června 2010. Jednalo se o singapurskou institucionální investiční firmu Temasek, investiční nástroje vlastněné singapurskou vládou, čínské fondy rizikového kapitálu IDG Capital, Qiming Venture Partners a výrobce mobilních procesorů Qualcomm. Lei Jun si pečlivě sestavil svůj tým, složený například z bývalých zaměstnanců Microsoftu či Motoroly.  16. srpna 2010 Xiaomi oficiálně vydala svůj uživatelský systém MIUI, založený na systému Android a připomínající Samsung TouchWiz a IOS.  V srpnu 2011 Xiaomi představila svůj první telefon Mi1, distribuovaný se systémem MIUI, případně klasickým Androidem.  O další rok později představila společnost telefon Mi2. Ten je vybaven čtyřjádrovým procesorem Snapdragon S4 Pro APQ8064 s frekvencí 1.5 GHz, 2 GB RAM a grafickým čipem Adreno 320 GPU. 24. září 2013 společnost uvedla, že se jich za necelý rok prodalo přes 10 miliónů. Telefony Mi2 jsou prodávány prostřednictvím prodejce Mobicity ve Spojených státech, Evropě, Novém Zélandu a Austrálii. Některé produkty Xiaomi jsou vyráběny společností Foxconn, která také vyrábí iPhony a iPady.  V září 2013 Xiaomi představila telefon Mi3, jehož jednu verzi pohání procesor Snapdragon 800 a druhou čipset NVIDIA Tegra 4. Momentálně se chystá verze Mi3S s procesorem Snapdragon 801, 3GB RAM, 8 megapixelovým předním fotoaparátem a 13 megapixelovým zadním fotoaparátem. Na konci září si pak společnost naplánovala otevřít maloobchod v Pekingu. V říjnu 2013 byla vyhlášena jako pátá nejvíce používaná značka chytrých telefonů v Číně.  V červenci Xiaomi oznámilo uvedení prvního fitness náramku s názvem MiBand. Jako ostatní produkty společnosti, i MiBand nasadil velmi nízkou cenu v kombinaci s výdrží až jeden měsíc na jedno nabití. Na začátku roku 2015 firma představila nástupce MiBand 1S, který přidal funkci měření srdečního tepu. Oba produkty mají dále funkci buzení vibracemi a díky neoficiální aplikaci mohou upozorňovat na notifikace z mobilních telefonů.  V srpnu 2013 společnost najala Hugo Barru z Googlu, kde působil jako viceprezident produktového vedení pro platformu Android. Jako viceprezident Xiaomi Global se soustředil na mezinárodní růst společnosti. V lednu 2017 Barra společnost opustil.  V roce 2014 je oznámena expanze mimo Čínu s první zastávkou v Singapuru. Mezinárodní sídlo bude koordinovat všechny aktivity, včetně uvádění budoucích produktů na trh v tomto regionu. Během dvou měsíců se společnost chtěla dostat i na malajsijský trh.  V roce 2015 bylo Xiaomi podle statistik čtvrtým největším prodejcem mobilních telefonů na světě  V roce 2018 byl představen nový model řady Mi. Původně měl být tento model pojmenován Mi7 ale společnost Xiaomi slaví v roce 2018 osm let od svého vzniku a proto byl model pojmenován Mi8.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Apple kultura.", "content": "Obchodní strategie společnosti je často přirovnávána ke strategii Applu. Po přečtení knihy o Stevu Jobsovi si začal Lei Jun už na vysoké škole pečlivě pěstovat image právě podle Jobse, včetně džín a tmavé košile a stylu představování produktů. Strategie společnosti tak byla často označována za okopírovanou. Navzdory tomu Xiaomi tvrdí, že dodržuje jiné zásady. Nemá žádné distributory ze třetích stran a všechny výrobky jsou prodávány přímo přes webové stránky společnosti. Skeptici tvrdí, že se jedná o levné imitace iPhonů bez výrazných hardwarových nebo softwarových výhod, které jsou veřejností vnímány jako inovativní pouze díky dobré propagaci. Jiní poukazují na to, že i když existují určité podobnosti s Apple, schopnost přizpůsobit software dle preferencí uživatele odlišuje Xiaomi od ostatních výrobců.  Uživatelé mobilních telefonů Xiaomi si oblíbili značku i proto, že jako jeden z mála výrobců vydává kromě bezpečnostních záplat i aktualizace nových verzí androidu nebo nadstavby Miui i pro několik let staré modely, čímž zákazníci získavaji neustále nové funkce do svých zařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Špehování uživatelů.", "content": "V srpnu 2014 bylo zjištěno, že telefony společnosti odesílají na servery výrobce řadu informací, mj. IMEI, ale také telefonní čísla přidaná do telefonního seznamu a ta čísla, kterými telefon komunikoval pomocí SMS. Společnost tuto skutečnost přiznala, ale údajně zjištěné vazby mezi čísly neuchovává.", "section_level": 2}], "src_summary": "Xiaomi () je soukromá čínská společnost, která navrhuje, vyvíjí a prodává chytré telefony, aplikace a spotřební elektroniku. Od vydání svého prvního chytrého telefonu v srpnu 2011 získali podíl na trhu v Číně a rozšířili sortiment o širší spektrum spotřební elektroniky. Cílem Xiaomi je udržet vysokou kvalitu a nízké ceny. Dnes má společnost více než tři tisíce zaměstnanců a její hodnota se odhaduje na 10 miliard dolarů, což ji staví na stejnou úroveň jako Lenovo, druhý největší výrobce počítačů na světě. V období Q3 2014 se společnost dostala na pozici světové trojky v počtu vyrobených chytrých telefonů (za Samsung a Apple) s růstem 246,2 %.", "tgt_summary": "小米集团(英语:Xiaomi Corporation,简称:小米,)是中国一家从事智能硬件和电子产品研发、智能家居生态建设的大型移动互联网企业,成立于2010年4月6日,总部位于中国北京。截至2019年,小米集团在职员工人数近1.82万,并在全球超过90个国家和地区的市场开展业务。2018年7月9日,小米以“小米集团”名义在香港交易所主板挂牌上市,成为港交所上市制度改革后首家采用不同投票权架构的上市企业。小米还是继苹果、三星、华为之后第四家拥有手机芯片自研能力的手机公司。", "id": 1955445}
{"src_title": "Borderlands 2", "tgt_title": "邊緣禁地2", "src_document": [{"title": "Gameplay.", "content": "Hra se chová převážně jako střílečka, avšak si zde hráč si může vylepšovat postavu podle toho, jaký styl boje mu vyhovuje. Má na výběr ze 4 základních postav Vault hunterů a poté ze dvou DLC stažitelných navíc, s čímž každá má své výhody a dostává bonusy k jinému stylu boje a zároveň má každá z postav svou vlastní speciální schopnost, která má určitou dobu fungování, poté se nějaký čas musí nabíjet. K cestování mezi velkými lokacemi může hráč použít Fast Travel Stations, sérii teleportů mezi kterými se může jakkoliv přemisťovat nebo Catch-a-ride, stanice, kde si hráči generují různé typy vozů. Jelikož celá hra běží na upraveném Unreal Enginu, ovladatelnost je velice jednoduchá. Planeta Pandora má menší gravitaci než Země, což má za následek delší a vyšší skoky, pomalejší dopad a fakt, že se ani trochu nezraníte, když skočíte z hodně vysokého místa. Na svému hrdinovi můžete dle svého uvážení vyměnit \"hlavu\". Což jsou různé čepice, účesy, helmy, vousy, které si během hry otevíráte a dostáváte je jako odměnu za určité úkoly. Další změna vzhledu může být výměna \"skinu\", což je v podstatě jen jiná barva základního oblečení a vlasů. Skiny rovněž dostáváte za splněné mise, ale mohou také vypadnout z nepřátel. Po dokončení příběhu můžete s danou postavou začít druhý průchod hrou zvaný True Vault Hunter mode, kde se resetují všechny hlavní vedlejší úkoly, ale úroveň a vybavení postavy hráči zůstává. Nepřátelé a nacházené zbraně společně s hráčem zesilují a v obou případech se objevují nové unikáty. To samé lze udělat i po dokončení tohoto průchodu a přejít na takzvaný Ultimate Vault Hunter mode, zde jsou však i obyčejní nepřátelé extrémně silní a během boje mají automatickou regeneraci zdraví, což zapříčiňuje nutnost použití těch nejsilnějších zbraní, které hra nabízí, aby měl hráč vůbec šanci. Kromě \"obyčejných\" bossů, na které hráč narazí během plnění příběhové linky jak základní hry, tak těch obsažených v DLC, je možno vyzvat i takzvané raid bosse, kteří jsou velice silní a jejich porážka obnáší získání spousty vzácných zbraní a předmětů. Vzhledem k jejich obtížnosti je doporučeno se s nimi utkat v režimu více hráčů.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Po otevření vaultu v prvním díle převzal Pandoru tyran Handsome Jack, který posledních 5 let ovládá celou zemi. Jeho cílem je za pomocí Klíče vaultu probudit bájného Válečníka. K tomu využívá svou dceru Angel, sirénu, která je vězněná a pumpována eridiem, aby se znásobila její síla. Na Pandoru proto přijíždí čtyři noví Vault hunteři, kteří mají za úkol Jacka zabít, při útoku na něj, ale přežije jen jeden, hlavní postava hry dle hráčova výběhu. Tohoto hrdinu nalezne Claptrap, který jej za pomoci Angel, která se na velkou vzdálenost umí datově nabourat do jakéhokoliv systému, dovede do Sanctuary.  Z města mezitím unese Rolanda Firehawk. Při pátrání po ní, hrdina zjistí, že se jedná o dalšího bývalého Vault huntera Lillith, která se snaží nalézt Rolanda stejně jako on. Společnými silami vypátrají, že jej unesli nájezdníci, aby ho prodali Hyperionu. Mezitím Hyperion odmítne s nájezdníky o Rolanda vyjednávat a jednoduše nájezdnickou základnu napadnou a znovu Rolanda unesou do svého sídla, odkud ho hlavní hrdina musí zachránit.  Roland společně s Lillith hledají Jackem ukradený Klíč vaultu, aby ho navrátili zpět na původní místo a porazili Handsome Jacka a proto hrdinu příběhu vyšlou do Tundra Expressu najít dalšího původního Vault huntera Mordecaie a Tiny Tinu. S jejich pomocí přepade hrdina vlak, kde se má být ukrytý Klíč. Místo toho však najde nové ochranné jádro, které by mohlo vylepšit ochranu Sanctuary proti velkým útokům. Při jeho aktivaci se ale dostane do systému Angel, která musí na Jackův příkaz ochranu Sanctuary úplně vypnout a zaútočit na město. Sanctuary je proto nuceno využít svou poslední ochranu a to vzlétnout do vzduchu, aby se útokům ubránilo. Během tohoto útoku je hrdina omylem Lillith přenesen úplně do jiné lokace a proto musí najít Fast Travel Station, kterým se znova dostane do Sanctuary. Od této chvíle se nejde do města dostat jinak než teleportem.  Město opět zkontaktuje Angel, která snaží odčinit Jackovy příkazy, které musí poslouchat a sdělí Rolandovi, že Klíč je s ní zavřený v obřím Bunkru napájen její silou a pokud se chtějí k ní dostat, musí si sehnat jednoho z Jackových dvojníků a modulátor Jackova hlasu, který Bunkr otevře. Proto se hrdina vydává do Oportunity, kde za Angeliny pomoci dočasně začne mluvit jako Handsome Jack.  Dalším krokem je otevření dveří, které k Bunkru vedou a ty jdou otevřít pouze zevnitř hyperionským robotem. To by mohl obstarat Claptrap, ten bohužel potřebuje vylepšení, které má u sebe Mordecai. Tomu bohužel byla Handsome Jackem unesena Bloodwing do Hyperionské rezervace, kde se dělají na zvířatech eridiové pokusy a hrdina jí první musí zachránit. Během toho zjistí, že eridium udělalo z Bloodwing desetkrát větší vraždící stvůru, která si přestává uvědomovat rozdíl mezi přáteli a nepřáteli a Mordecai hrdinu prosí, aby jí nezabíjel, pouze jí uspal. Během toho si ale Jack uvědomí nepovedený pokus mutace a Bloodwing nechá zabít.  Nicméně hrdina získá vylepšení pro Claptrapa a chybí poslední krok k napadení Bunkru a to je získání pomoci od místního velitele nájezdníků Bricka, jehož vrtulníky by se mohly při boji hodit. Poté, co hrdina zabije polovinu jeho tupých mužů, si získá Brickův respekt, ten už ho neoslovuje jinak než Slab (Sekáč) a rozhodne se pomoct při útoku na Bunkr.  Poté, co se hrdina do Bunkru dostane, poprosí ho Angel o to, aby za odměnu, že mu pomáhala, jí zabil, aby se konečně dostala z moci Handsome Jacka. Poté, co s klidem v srdci svobodná zemře, se zjeví Jack, který zabije Rolanda a protože stále potřebuje sirénu na probuzení válečníka a Angel je mrtvá, tak unese Lillith a začne jí věznit stejně jako předtím Angel.  Hrdina se poté nabourá do Hyperionské databanky, ze které zjistí, že je všechno eridium posíláno Hrdinského průsmyku. Na tom místě se tedy musí nacházet spící Válečník. Hlavní postava se tam tedy vydá a následuje závěrečný boj s Jackem a poté s Válečníkem. Po jeho poražení může hrdina konečně zabít Handsome Jacka. Pokud se rozhodne že Jacka nezabije udělá to za hráče Lilith.  Na hru navazuje několik datadisků, které se dějově odehrávají po poražení Handsome Jacka.", "section_level": 1}, {"title": "Easter Eggy.", "content": "Ve hře se objevuje mnoho Easter Eggů. Některé jsou pouze drobnosti, které mají pobavit, jiné vám můžou přinést nový skin do hry nebo i hlavu. Toto jsou některé z nich.", "section_level": 1}], "src_summary": "Borderlands 2 je akční dynamická střílečka z pohledu první osoby z roku 2012 vyvinutá firmou Gearbox stejně jako první díl. Využívá hodně prvků z RPG. Hráč si může svou postavu vylepšovat podle svého vlastního vkusu a herního stylu. Hra rovněž stejně jako jednička využívá možnost kooperativního multiplayeru, kdy si můžete přizvat kamaráda do své zrovna rozpracované mise a nechat si pomoct například při obtížných bojích. Celá hra se odehrává na fiktivní planetě Pandora jako první díl. Hra si získala svou oblíbenost převážně díky zajímavému grafickému zpracování připomínající komiks a neobvyklému hernímu stylu.", "tgt_summary": "是由Gearbox软件开发,2K Games发行的一款第一人称射击角色扮演游戏。本作是2009年发售的《无主之地》的续作,玩家将化身为寻宝猎人在潘多拉星球上探险,并要去击败企图统治这个星球的恶棍Handsome Jack。游戏于2011年8月正式公布,并于2012年9月在Windows、PlayStation 3、Xbox 360以及OS X平台发售;2014年5月由钢铁银河工作室移植的PlayStation Vita版本发售;同年9月,Linux版本发售。", "id": 632944}
{"src_title": "Weberův–Fechnerův zákon", "tgt_title": "韋伯-費希納定理", "src_document": [{"title": "Historie a formulace zákonů.", "content": "Weberův i Fechnerův zákon byly formulovány Gustavem Theodorem Fechnerem. Poprvé byly publikovány v roce 1860 v práci se jménem \"Elemente der Psychophysik\" (Elementy psychofyziky). Tato publikace byla první publikací v této oblasti psychofyziky. V této práci Fechner prorazil s termínem psychofyzika jako s vědou, která studuje jak lidé vnímají fyzikální podněty.", "section_level": 1}, {"title": "Weberův zákon.", "content": "Ernst Heinrich Weber byl jeden z prvních lidí, kteří studovali lidskou odezvu na fyzikální stimuly. Fechner byl student Webera a pojmenoval po něm jeho první zákon jako projev úcty, protože Weber byl ten, kdo provedl experimenty potřebné k formulování zákona.  Fechner vytvořil více formulací zákona, všechny popisující tu samou věc. Jedna z formulací zní:  „Vzrůstá-li intenzita podnětu řadou geometrickou, pak roste intenzita počitku řadou aritmetickou“  Lze ho formulovat jako:  \"Mezní rozdíl intenzity fyzikálního stimulu který člověk dokáže vnímat je přímo úměrný intenzitě počátečního stimulu\"  Tento rozdíl síly se v angličtině nazývá JND (just-noticeable difference). Zákon lze přepsat jako:  formula_1  Kde S je intenzita počátečního stimulu a ΔS je nejmenší rozdíl intenzity stimulu, který člověk dokáže poznat. Zároveň k je konstanta, kterou je třeba zjistit experimentálním měřením.  Weberův zákon nefunguje pro nízké intenzity podnětu a většinou ani pro vysoké intenzity. Přibližně odpovídá pravdě ve středním rozsahu intenzit.", "section_level": 2}, {"title": "Fechnerův zákon.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Weberův kontrast.", "content": "Ačkoli Weberův zákon obsahuje prohlášení o proporcionalitě (mezní rozdíl intenzity podnětu je přímo úměrný intenzitě podnětu) vnímané změny k počátečním podnětům, Weber se na toto odvolává pouze jako na pravidlo týkající se lidského vnímání. Fechner formuloval toto tvrzení jako matematický výraz označovaný jako Weberův kontrast:  formula_2Kde p je vnímaná intenzita stimulu a S je intenzita stimulu. dS je mezní rozdíl intenzity stimulu a k je konstanta, kterou je potřeba zjistit měřením - záleží na tom, jaký smysl je během experimentu používán a také na tom o jaký jde typ stimulu.  Weberův kontrast není součástí Weberova zákona.", "section_level": 3}, {"title": "Odvození Fechnerova zákona.", "content": "Fechnerův zákon vznikl matematickými úpravami Weberova kontrastu - jeho integrací:  formula_2Zintegrujeme tento výraz:  formula_4Tím dostaneme rovnostformula_5Abychom zjistili hodnotu konstanty C, dosadíme do rovnice vnímanou intenzitu podnětu p=0 a za S dosadíme S, které bude maximální intenzita podnětu, kterou člověk nepocítí:  formula_6formula_7Dosazením do původní rovnice dostaneme:formula_8V této rovnici je k opět konstanta, která závisí jak na typu podnětu, tak na smysl, který je používán k měření. S je intenzita podnětu, p je vnímaná intenzita podnětu a S je největší možná intenzita podnětu, jakou je člověk možný vnímat (samozřejmě subjektivní).", "section_level": 3}, {"title": "Vysvětlení Fechnerova zákona.", "content": "Fechnerův zákon popisuje to, že pro intenzivnější podněty je složitější poznat rozdíl intenzity podnětu než pro slabší podněty. Jednoduše to lze odvodit z grafu matematické formulace Fechnerova zákona - zjednodušme ho pouze na přirozený logaritmus: Pokud vezmeme dvě stejné Δx, které umístíme různě daleko od počátku, Δy které k nim patří, budou různě velké - pro vzdálenější Δx bude Δy vždy menší.  To lze matematicky jednoduše dokázat:  Pokud funkci zderivujeme, dostaneme:  formula_9  Je očividné, že derivace je funkce klesající na intervalu (0;∞), na kterém je definovaný i přirozený logaritmus. To znamená, že hodnoty funkce y = ln(x) se pro větší x zvyšují pomaleji, než pro nižší x.", "section_level": 2}, {"title": "Příklady vnímaní a výskytu Fechnerova zákona v praxi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vnímání hmotnosti.", "content": "Weber přišel na to, že pokud máme dvě závaží - například 100 gramů a 105 gramů, je jednoduché rozlišit, které z nich je to těžší. Pokud ale vezmeme dvě závaží se stejným rozdílem hmotností, ale těžší, už to nepůjde poznat - například 500 gramů a 505 gramů nelze rozeznat.", "section_level": 2}, {"title": "Zrak.", "content": "Pokud ve tmavé místnosti někdo rozsvítí světlo, lze to hned poznat. Pokud ale za jasného dne, kdy je celý pokoj prosvícený někdo rozsvítí světlo, už to nebude tak jednoduché.", "section_level": 2}, {"title": "Nalezení peněz.", "content": "Pokud bezdomovec najde korunu, bude z toho mít radost a bude pro něj mít velký význam. Když ale bohatý člověk najde na zemi korunu, nemusí ji ani zvednout, protože to pro něj je tak malý obnos peněz že mu na něm nemusí záležet.", "section_level": 2}, {"title": "Kouření.", "content": "Začínající kuřák začíná tak, že si dá jednu cigaretu za týden, a postupně přidává, protože ho jeho závislost nutí si dávat další a další cigarety. Postupně už pro něj jedna cigareta za den nehraje žádnou roli, protože mu ve srovnání s krabičkou co vykouřil včera nestačí - a proto si musí dávat stále víc a víc, aby zůstal na takové úrovni, kdy má dost nikotinu. Aby zůstal na této úrovni, jeho chuť po cigaretách se exponenciálně zvyšuje, tak jak říká Fechnerův zákon.", "section_level": 2}, {"title": "Stárnutí.", "content": "Čím je člověk starší, tím rychleji mu čas běží - intenzita (čas) se zvyšuje, a proto rozdíl intenzity (např. v 60 letech 1 rok) se zdá čím dál kratší - pro člověka se čas \"zrychluje\", přijde mu že každý další rok utekl rychleji.", "section_level": 2}, {"title": "Vězení.", "content": "Pokud by byl člověk vězněný 6 měsíců, zdály by se mu 3 měsíce jako velmi dlouhá doba. Bude-li vězněn 20 let, 3 měsíce mu přijdou jako zanedbatelný časový úsek.", "section_level": 2}, {"title": "Řešení problémů pomocí Weberova zákona.", "content": "Uvažujme opět problém se závažími - dvě závaží, z nichž jedno váží například 100 g a druhé například 105 g jsou svými hmotnostmi od sebe vzdálena tak, že je to mezní rozdíl - u menšího rozdílu by to už to člověk nepoznal. Pak dosazením do Weberova zákona dostaneme:formula_10Tím jsme zjistili konstantu k. Nyní budeme chtít zjistit, jak velký rozdíl by od sebe musela mít dvě závaží, ze kterých lehčí váží například 300 gramů, aby člověk dokázal poznat, které z nich je těžší. Dosadíme tedy do Weberova zákona:formula_11Druhé závaží by tedy muselo vážit o 15 gramů víc, tedy 315 gramů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Weber-Fechnerův zákon je označení odkazující na dvě hypotézy v psychofyzice, známých jako Weberův zákon a Fechnerův zákon. Oba zákony popisují lidské vnímání, konkrétně vztah mezi reálnou změnou v psychickém stimulu a vnímanou změnou. Vnímání může probíhat jakýmkoliv smyslem: zrakem, sluchem, chutí, hmatem i čichem.", "tgt_summary": "韦伯定理(英语:Weber-Fechner law)分为韦伯及费希勒两种定理,韦伯定理又称「感觉阈限定律」(英语:absolute threshold),用于差异阈限定义。", "id": 308993}
{"src_title": "Koke (fotbalista, 1992)", "tgt_title": "佐治·高基", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Koke je odchovancem klubu Atlético Madrid. Od září 2009 je členem A-týmu Atlética, debutoval v zápase proti FC Barcelona (porážka 2:5). S Atléticem začal sbírat úspěchy, vyhrál Evropskou ligu 2011/12, Superpohár UEFA 2012 a Copa del Rey 2012/13.  Ve čtvrtfinálové odvetě Ligy mistrů 2013/14 9. dubna 2014 vstřelil vítězný gól ve španělském souboji proti FC Barcelona, při výhře 1:0 a výsledku 1:1 z prvního utkání byl jeho gól zároveň postupový. Ve finále proti Realu Madrid musel skousnout porážku 1:4, vyrovnávající branku na 1:1 přitom Atlético dostalo až ve třetí minutě nastavení (hlavička Sergia Ramose). Stal se však vítězem Primera División 2013/14.  V srpnu 2014 vyhrál s Atléticem superpohár Supercopa de España, poraženým soupeřem byl Real Madrid.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládežnické reprezentace.", "content": "Koke reprezentoval Španělsko v mládežnických kategoriích. Se španělskou reprezentací do 20 let se zúčastnil Mistrovství světa hráčů do 20 let 2011 v Kolumbii, kde byl jeho tým vyřazen ve čtvrtfinále Brazílií v penaltovém rozstřelu. S týmem do 21 let vyhrál Mistrovství Evropy hráčů do 21 let 2013 v Izraeli, kde mladí Španělé porazili ve finále Itálii 4:2.  Zúčastnil se s týmem U23 Letních olympijských her 2012 v Londýně, kde Španělé jako největší favorité obsadili s jedním získaným bodem překvapivě poslední čtvrtou pozici v základní skupině D, aniž by vstřelili gól.", "section_level": 2}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "V A-mužstvu Španělska debutoval 14. srpna 2013 v přátelském zápase proti reprezentaci Ekvádoru (výhra 2:0).  Trenér Vicente del Bosque jej nominoval na Mistrovství světa 2014 v Brazílii, kde Španělé vypadli již v základní skupině B po porážkách 1:5 s Nizozemskem a 0:2 s Chile a výhře 3:0 nad Austrálií.  Vicente del Bosque jej nominoval i na EURO 2016 ve Francii, kde byli Španělé vyřazeni v osmifinále Itálií po porážce 0:2. Koke nastoupil v jediném zápasu na šampionátu – v základní skupině D proti Turecku (výhra 3:0).", "section_level": 2}], "src_summary": "Jorge Resurrección Merodio známý i jako Koke (* 8. ledna 1992, Madrid, Španělsko) je španělský fotbalový záložník a reprezentant, který v současnosti hraje za španělský klub Atlético Madrid. Účastník Mistrovství světa 2014 v Brazílii a EURA 2016 ve Francii.", "tgt_summary": "豪尔赫·雷苏雷克隆·梅罗迪奥(,1992年-1月8日),即科克(),又译乔治·科克|zh-hans:乔治·科克;zh-hk:佐治·高基;zh-tw:乔治·科克;,西班牙足球运动员,目前效力西甲球队马德里竞技以及西班牙国家队,司职中场或边中场。", "id": 1110671}
{"src_title": "Johariho okno", "tgt_title": "周哈里窗", "src_document": [{"title": "Sestavení Johari okna.", "content": "Subjektu je předložen seznam asi 50 přídavných jmen, z nichž vybírá 5 nebo 6 takových, která charakterizují jeho vlastní osobnost. Stejný seznam přídavných jmen obdrží také vrstevníci subjektu, kteří vyberou stejný počet přídavných jmen, které podle nich nejlépe vystihují povahu testovaného subjektu. Všechna slova ze seznamu se následně rozdělí do čtyř kvadrantů tabulky, zvané Johariho okno.  Aréna nebo Otevřený prostor Přídavná jména, která označili všichni zúčastnění, tedy subjekt i jeho vrstevníci, se řadí do prvního kvadrantu, označeného jako Otevřený prostor neboli Aréna, tedy zápasiště. Jsou to vlastnosti, které vidí všichni, subjekt i ostatní lidé v jeho okolí.  Blind spot nebo Slepé místo Přídavná jména, která nebyla vybrána subjektem samotným, ale pouze jeho vrstevníky, jsou zařazena ve třetím kvadrantu tabulky, v tzv. Slepém místě. Tyto aspekty své osobnosti si subjekt sám neuvědomuje, ale pro jeho okolí jsou patrné. A záleží jen na jeho vrstevnících, zda vůbec a jakým způsobem bude o těchto vlastnostech jejich nositele informovat.  Facade nebo Skrytý prostor Do této části Johariho okna náleží přídavná jména, která označil pouze sám subjekt, ale žádný z jeho vrstevníků. Představují informace, které si subjekt uvědomuje, avšak před jeho okolím zůstávají skryty.  Unknown nebo Neznámý prostor Zbylá přídavná jména ze seznamu, která neoznačil ani subjekt, ani jeho vrstevníci, se řadí do kvadrantu s označením Neznámé. Jsou to informace o chování a motivech subjektu, které nebyly rozpoznány žádným z účastníků buď proto, že k subjektu nesedí, anebo o těchto vlastnostech obecně neexistuje žádné povědomí. Patří sem například nerozvinutý lidský potenciál, o němž nemáme nejmenší ponětí ani my sami, ani naše okolí.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam přídavných jmen.", "content": "Tato adjektiva představují soubor základních lidských vlastností, které subjekty přiřazují k sobě a svým vrstevníkům.", "section_level": 1}, {"title": "Terapie změnou obsahů okna.", "content": "Vlastnosti obsažené v jednotlivých kvartálech Johariho okna nejsou stejně početné ani neměnné. Množství a povaha vlastností ve všech oblastech se mění s věkem a životními zkušenostmi. Kromě toho s nimi lze také vědomě pracovat a učit se vnímat stále více aspektů své osobnosti.  Cílem snažení může být rozšíření otevřené oblasti na úkor skrytého, což přispívá k větší intimitě v mezilidských vztazích. Prospěšný je rovněž průzkum temných oblastí slepého místa (například pomocí analýzy videonahrávek sebe sama) a prostoru neznámých vlastností, který nám pomůže lépe vyjít s ostatními a také sami se sebou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojem Johari okno, někdy též Johari okénko, náleží do sféry kognitivní psychologie a označuje metodu sebepoznání, vytvořenou Josephem Luftem a Harringtonem Inghamem v roce 1955 v USA za účelem většího sebeuvědomění skupiny. Název \"johari\" je složeninou křestních jmen autorů metody (Jo-Harry). Nejčastěji bývá Johariho okno používáno v různých svépomocných skupinách jako heuristické cvičení.", "tgt_summary": "周哈里窗(英语:Johari Window)展示了关于自我认知、行为举止和他人对自己的认知之间在有意识或无意识的前提下形成的差异,由此分割为四个范畴,一是面对公众的自我塑造范畴,二是被公众获知但自我无意识范畴,三是自我有意识在公众面前保留的范畴,四是公众及自我两者无意识范畴,也称为潜意识。", "id": 1042111}
{"src_title": "Tropico (Lana Del Rey)", "tgt_title": "Tropico (微电影)", "src_document": [{"title": "Film.", "content": "První část - Body Electric: Film začíná se záběry na Adama (Shaun Ross) a Evu (Lana Del Rey) v Zahradě Eden. Je zde ještě Bůh (zobrazen Johnem Waynem), Ježíš, Marilyn Monroe a Elvis Presley. Do děje hraje píseň \"Body Electric\". Eva se nechá zlákat hadem, kousne do jablka a upadne do spánku. Adam si kousne poté do jablka také. Jsou Bohem vyhnáni z ráje do světa smrtelnosti, hříchu a bolesti.  Druhá část - Gods & Monsters: Druhá část začíná tím, že Lana recituje \"I Sing the Body Electric\" od Walta Whitmana. Děj se odehrává v Los Angeles, kde Lana pracuje jako striptérka v klubu a Shaun je člen gangu, který přes den pracuje v obchodě. Hraje píseň \"Gods & Monsters\". Po skončení písně Lana recituje \"Howl\" od Allena Ginsberga, zatím co skupina postarších bohatých pánů objedná svému příteli k narozeninám striptérky. Po chvíli vtrhne do místnost gang se Shaunem a ukradnout pánům peníze.  Třetí část - Bel Air: Na začátku třetí a poslední části filmu se objevuje Bůh, který recituje \"Why I Love America\" od Johna Mitchuma. Lana a Shaun se rozhodli vykoupit se ze svých hříchů, proto odjíždí daleko do pole. Mezitím hraje \"Bel Air\". Lana a Shaun vzlétnou do nebes, aby se zde setkali se svým Pánem.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce a vydání.", "content": "Film se natáčel na konci června 2013, režíroval ho Anthony Mandler, který s Lanou dříve spolupracoval na tvorbě videoklipů National Anthem a Ride. Lana před vydáním propagovala film sdílením plakátů z filmu. Lana v srpnu zveřejnila, že film bude mít premiéru ve vybraných kinech a bude to jakési \"rozloučení\". Začalo se hodně spekulovat, že Lana končí kariéru zpěvačky. 22. listopadu 2013 byla zveřejněna oficiální ukázka k filmu. 5. prosince 2013 proběhla premiéra v Hollywoodu a poté byl film nahrán na její VEVO účet. Na této premiéře řekla, že film je rozloučení s Born to Die érou, a že další rok vydá album, které se bude jmenovat Ultraviolence.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlasy kritiků.", "content": "Po vydání se dostalo filmu docela pozitivních recenzí. Examiner dal filmu plných 5 hvězdiček s komentářem, že film je dech beroucí umělecké dílo. Naopak Daily Beast napsalo o filmu, že postrádá kreativitu. Magazín Fader řekl: \"Vypadá to, že provokuje konverzaci o jiné formě síly, o síle pěsti a zbraně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tropico je čtvrté EP americké zpěvačky Lany Del Rey. Album vyšlo 6. prosince 2012 u vydavatelství Polydor Records a Interscope Records. Bylo k dostání pouze v digitální podobě a zahrnovalo písně \"Body Electric\", \"Gods & Monsters\" a \"Bel Air\" z jejího předešlého EP Paradise a 27 minutový film \"Tropico\". Byl režírován Anthonym Mandlerem. Lana si zde zahrála roli Evy a Shaun Ross Adama. Celý film je natočen na biblické motivy.", "tgt_summary": "Tropico是一部关于「罪恶和救赎的圣经故事」的微电影,片中由Lana Del Rey饰演夏娃,Shaun Ross饰演亚当,Anthony Mandler导演。\"Tropico\"与2013年12月4日在美国加利福尼亚州好莱坞的Cinerama Dome首映,次日被上传至Lana Del Rey官方VEVO。Tropico中三首插曲《\"Body Electric\"》《\"Gods & Monsters\"》《\"Bel Air\"》均来源于2012年Lana Del Rey的EP《\"Paradise\"》。\"Tropico\"的EP与2013年12月6日在iTunes商店上发布,包含上述三首歌曲和微电影。", "id": 885244}
{"src_title": "Jess Franco", "tgt_title": "傑斯·佛朗哥", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Jess Franco se začal věnovat hudbě v šesti letech. Po španělské občanské válce vystudoval na madridské konzervatoři. Po studiu působil jako jazzový hudebník, později skladatel jazzové hudby, operet a soundtracků k více než dvaceti filmům. Byl také hercem a později režisérem v madridském divadle. Později studoval režijní techniku na universitě v Sorbonně v Paříži.  Byl ženatý s herečkou Linou Romay, která od roku 1972 vystupovala ve většině jeho filmů. V devadesátých letech si udělal několikaletou přestávku a k filmování se vrátil až jako 75letý.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Ve filmu začínal jako autor, později jako pomocný režisér. Svůj režijní debut \"Tenemos 18 anos\" natočil v roce 1959. V roce 1962 natočil svůj pravděpodobně nejlépe přijatý film, gotický horor \"Gritos en la noche\", známý zejména pod distribučním názvem \"The Awful dr. Orloff\". Film má prvky německých expresionistických hororů z dvacátých let. Hlavní roli ztvárnil Howard Vernon. Franco se k hlavnímu tématu filmu, jakož i k hlavním postavám, vracel pravidelně během celé své kariéry, ve formě pokračování a remaků.  V roce 1966 spolupracoval s Orsonem Wellesem na jeho filmové adaptaci Shakespearových děl o Falstaffovi − \"Chimes at Midnight\". Film byl nominován na cenu British Film Award. Mezinárodní pozornosti se Francovi dostalo v roce 1967 na Berlínském filmovém festivalu, kde byl uveden jeho film \"Necronomicon - Geträumte Sünden\".  Franco vždy točil filmy s nízkým rozpočtem. Sám ve svých filmech často zastává více funkcí − autor scénáře, režisér, kameraman, skladatel a herec. Jelikož běžně točil více filmů najednou se stejnými herci, herci často ztráceli přehled, který film právě točí. Jeho filmařský styl se vyznačuje častým používáním kamerových zoomů, rozostřeným obrazem a snímáním ruční kamerou. Samotný Franco otevřeně pohrdá svými vlastními filmy a prohlašuje, že si nemyslí, že by někdy natočil dobrý film.  Na začátku sedmdesátých let byl považován za velmi perspektivního filmaře − spolupracoval s Orsonem Wellesem, jeho dílo vyzdvihoval klasik filmového expresionismu Fritz Lang a katolická církev ho v sedmdesátých letech spolu s Luisem Buñuelem označila za „nejnebezpečnějšího filmaře“. V jeho filmech se objevovaly hvězdy jako Christopher Lee, Klaus Kinski, Herbert Lom, Mark Hamill, Horst Tappert nebo Telly Savalas. Franco jako režisér je známý tím, že točil i několik filmů najednou se stejnými herci a neopakoval záběry. Díky tématům, kterým se ve svých filmech věnuje, nízkým rozpočtem a často špatným výkonem herců ve svých filmech, ale i díky svému přístupu a entuziasmu si Franco u americké kritiky vysloužil přezdívku „Ed Wood evropské kinematografie“. Na rozdíl od Wooda, který je označován za nejhoršího režiséra všech dob, však Franco ve svých raných filmech prokázal talent, technickou zručnost a estetické cítění. I do nízkorozpočtových „béčkových“ filmů se mu podařilo vtisknout svébytný autorský rukopis. Franco režíroval více než 180 filmů, do české a slovenské distribuce se jich však dostalo jen pár.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jess Franco, vlastním jménem Jesús Franco Manera (12. května 1930, Madrid, Španělsko − 2. dubna 2013, Málaga, Španělsko) byl španělský filmový režisér, scenárista, herec a skladatel. Během své kariéry natočil více než 180 filmů s velmi různorodou kvalitou − od vysoce ceněných surrealisticko−expresionistických hororů až po pornografické videofilmy − díky čemuž se stal kultovní osobností evropské trash cinema.", "tgt_summary": "赫斯·佛朗哥(Jess Franco,另名 Jesús Franco,1930年-5月12日-2013年-4月2日)。本名赫苏斯·佛朗哥·曼纳拉(Jesús Franco Manera)。西班牙电影人,身兼担任导演、编剧、摄影师及演员。", "id": 205899}
{"src_title": "Glycerius", "tgt_title": "格利凯里乌斯", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vzestup k moci.", "content": "Prameny obsahují kusé a neúplné zprávy o Glyceriově životě. Ví se o něm jenom to, že v období bezprostředně před nástupem na trůn zastával hodnost velitele císařské tělesné stráže (\"comes domesticorum\") na dvoře v Ravenně.  V roce 472 vypukla v Itálii občanská válka mezi západořímským císařem Anthemiem a jeho barbarským generálem (\"magister militum\") Ricimerem. V dubnu tohoto roku Ricimer učinil císařem senátora Olybria, načež byl Anthemius v červenci zavražděn. Již v dalším měsíci však Ricimer zemřel a nejpozději na počátku listopadu 472 skonal i Olybrius. Následovalo několikaměsíční \"interregnum\", jež ukončil burgundský patricij a \"magister militum\" Gundobad, Ricimerův synovec, když 3. nebo 5. března 473 prohlásil v Ravenně Glyceria za císaře. Jeho doména zahrnovala vedle samotné Itálie pouze malé území v jihovýchodní Galii.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda.", "content": "O Glyceriově panování toho není mnoho známo. Předpokládá se, že císař se zdržoval po většinu doby v severní Itálii, neboť drtivá většina mincí vyražených jeho jménem pochází z mincoven v Mediolanu (dnešní Milán) a Ravenně. Prameny ho popisují poněkud rozporuplně. Jordanes o něm v 6. století napsal, že si uzurpoval moc tyranským způsobem. Byzantský historik Theophanes ho naproti tomu zmiňuje jako nikoli zavrženíhodného jedince. Galorománský autor Ennodius dokonce Glyceria vychvaluje za jeho četná prospěšná opatření. Jmenuje ale pouze jediný příklad, týkající se žádosti biskupa Pavie Epifania. Císař vyhověl biskupově přímluvě a odmítl potrestat urážky, jež musela strpět jeho matka. Vedle toho se dochoval Glyceriův právní předpis z března 473, namířený proti svatokupectví.  Glycerius dosáhl jistých diplomatických a vojenských úspěchů nad barbary. Ambiciózní vizigótský král Eurich, ovládající značnou část Galie a Hispánie, se v roce 473 pokusil vpadnout na Apeninský poloostrov. Glyceriovi komité (\"comites\") Alla a Sindila nicméně porazili a zabili římského vojevůdce Vincentia, vyslaného Eurichem do Itálie. Vizigóti přesto obsadili zbývající římské území v Galii, včetně měst Arelate (Arles) a Massilia (Marseille).  Glycerius se musel vypořádat rovněž se skupinou Ostrogótů, vedených Vidimerem, jehož stejnojmenný otec přišel o život zřejmě v průběhu konfliktu mezi Ricimerem a Anthemiem. Kombinací diplomacie a úplatku císař přesvědčil ostrogótského vůdce, aby opustil Itálii a vydal se se svými lidmi do Galie. Podle Jordanova líčení se tam tato část Ostrogótů posléze spojila v jeden celek se svými vizigótskými příbuznými.  Východořímský císař Leon I. odmítl uznat legitimitu Olybria a stejný postoj zaujal i vůči Glyceriovi. Místo něho vybral na trůn Západu vlastního kandidáta, jímž byl \"magister militum\" \"Dalmatiae\" Julius Nepos, synovec vojevůdce Marcellina, spřízněný s Leonovou manželkou Verinou. Východní císař ho pověřil vedením výpravy proti Glyceriovi, ovšem dříve, než mohl Nepos cokoli podniknout, Leon v lednu 474 zemřel. Jeho faktickým nástupcem se stal jeho zeť Zenon, vládnoucí společně se svým nezletilým synem a Leonovým vnukem Leonem II. Glycerius se snažil předejít hrozícímu střetu a diplomatickou cestou neúspěšně usiloval o usmíření s Východem. V souladu s tím západní dvůr nenominoval vlastního uchazeče o konzulát pro rok 474 a akceptoval Leona II. jako jediného konzula v daném roce.", "section_level": 2}, {"title": "Sesazení a smrt.", "content": "Na jaře 474 Julius Nepos překročil Jaderské moře a se svými silami přistál v Portu, při ústí Tibery. Glycerius pravděpodobně předtím opustil Ravennu a vydal se do Říma, aby čelil svému protivníkovi. Tomu nasvědčuje nález Glyceriovy stříbrné mince vyražené v Římě. Jakmile se však Nepos v červnu 474 vylodil, Glycerius se mu bez boje vzdal. Julius Nepos se poté prohlásil za císaře a Glyceria poslal do Dalmácie, kde byl vysvěcen na biskupa Salony (Solin). Glyceriovo sesazení se obešlo bez jakéhokoli střetnutí, protože Gundobad ani italské vojsko nezasáhli na jeho podporu. Gundobad se již dříve odebral z Itálie do Galie. Někteří novodobí historikové spekulují, že tak učinil, aby tam pro Glyceria shromáždil dodatečné vojenské síly. Jiní se naopak domnívají, že po smrti svého otce, burgundského krále Gondioka, ztratil zájem o dění v Itálii a dal přednost získání vlády nad Burgundy.  Po svém svržení se Glycerius zdržoval v Saloně, kam se v roce 475 uchýlil také Julius Nepos, vypuzený z Itálie sotva rok po nástupu na trůn. Byzantský dějepisec Malchos uvádí, že Glycerius inicioval spiknutí, které vyústilo v Nepotovo zavraždění v roce 480. Tehdejší italský vládce Odoaker ho měl následně ustavit biskupem Mediolana. To ale nelze spolehlivě prokázat, přičemž převládá názor, že Glycerius strávil zbytek života v Saloně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Glycerius byl západořímský císař od března 473 do června 474. Původně sloužil jako velitel císařské gardy. Nedlouho po smrti císaře Olybria ho \"magister militum\" Gundobad pozvedl na trůn. Jeho autorita se omezovala pouze na Itálii a některé oblasti na jihovýchodě Galie.", "tgt_summary": "格利凯里乌斯(,?-?,480年时仍然在世),罗马帝国西部的皇帝(473年-474年在位)。在一般史书中罗马皇帝列表里,他被认为是西罗马帝国倒数第三个皇帝,但有关的生平资料,却非常缺乏。", "id": 2460002}
{"src_title": "Jascha Heifetz", "tgt_title": "雅沙·海菲茨", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v židovské rodině v litevském hlavním městě Vilně, tehdy ještě součásti Ruského impéria. Existují rozpory ohledně data jeho narození, někteří autoři ho určili do roku 1899 nebo 1900. Je to způsobeno tím, že jeho matka ho chtěla udělat o dva roky mladším, aby vypadal jako hudební zázrak.  V dětství hrál na čtvrťových houslích, které mu daroval otec Ruv'n Heifetz (učitel houslí a koncertní mistr divadelního orchestru). Jeho prvním učitelem byl právě otec, později ho učil Ilja D. Malkin a ve věku sedmi let veřejně debutoval ve městě Kovno (dnešní Kaunas). Odehrál Mendelssohnův koncert e mol. Následně ve svých devíti letech začal studovat na petrohradské konzervatoři ve slavné třídě Leopolda Auera a už o tři roky později byl oslavován jako geniální dítě s nesmírným hudebním talentem.  V dalších letech koncertoval v Německu, Rakousku-Uhersku a Skandinávii. V roce 1914 vystupoval s Berlínskou filharmonií pod vedením Arthura Nikische. Po vypuknutí bolševické revoluce v Rusku emigrovala celá jeho rodina navzdory obtížím do Ameriky. Tam už jako šestnáctiletý houslista debutoval ve slavné Carnegie Hall 27. října 1917. Vyvolal senzaci a na následující den se stal americkým houslovým idolem. Během prvního roku jeho pobytu v USA absolvoval asi třicet vystoupení v New Yorku.  V roce 1925 získal americké státní občanství a přestěhoval se do pohodlného domu v Beverly Hills v Kalifornii, kde žil až do své smrti.  Během svého života se proslavil zejména dokonalým technickým stylem hry. Dokonce byl jistého času obviňován z přímo mechanické, strohé hry, což se odráželo v jeho vážném chování.", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "Své první nahrávky Heifetz pořídil ještě v Rusku během let 1910 až 1911 jako student u Auera. O existenci těchto nahrávek se téměř nevědělo, ale po jeho smrti byly některé znovu vydány. Krátce po jeho debutu v Carnegie Hall, udělal první nahrávky pro Victor Talking Machine Company a po celý zbytek své kariéry zůstal u této společnosti (respektive u jejího následovníka RCA Victor).  Když dosáhl věku šedesáti let, po půlstoletí intenzivního koncertování, začal postupně méně a méně vystupovat. Svůj poslední veřejný recitál odehrál v roce 1972. Zbytek života se věnoval pedagogické činnosti.  Jeho diskografie obsahuje přes osmdesát alb. Nahrával až do svých sedmdesáti let. Složil dokonce popovou píseň pod pseudonymem Jim Hoyle s názvem „When You Make Love To Me (Don't Make Believe)“, kterou nazpívala Margaret Whiting.  Bylo mu udělených mnoho vyznamenání, získal několik cen Grammy, mezi nejvýznamnější patří například americká Cena za celoživotní dílo (Lifetime Achievement Award) udělená in memoriam v roce 1989.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jascha Heifetz (4. února 1901, Vilnius, Litva − 10. prosince 1987, Los Angeles, Kalifornie, USA) byl litevský houslista židovského původu.", "tgt_summary": "雅沙·海菲茨(Jascha Heifetz,1901年-2月2日-1987年-12月10日),俄裔美籍小提琴家。", "id": 2890413}
{"src_title": "Mitsubishi F-2", "tgt_title": "F-2戰鬥機", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Bojový letoun F-2 byl vyvíjen od roku 1985 v rámci programu FS-X japonského ministerstva obrany, především jako náhrada typu Mitsubishi F-1. Cílem výrobce Mitsubishi Heavy Industries bylo nabídnout menší a levnější letoun, než jím v licenci vyráběný typ F-15J/EJ. V úvahu připadal buď domácí vývoj nové stíhačky nebo převzetí nějakého zahraničního typu. Zpočátku Japonsko upřednostňovalo vývoj vlastního stíhacího letadla, ale později, pod tlakem USA, se rozhodlo uzavřít dohodu o spolupráci se Spojenými státy. V říjnu 1987 se setkali zástupci japonského a amerického ministerstva obrany ve Washingtonu, kde projednávali, zda předělají pro potřeby Japonska letadla F-15 nebo F-16. V listopadu 1988 se USA a Japonsko dohodly na vývoji nové stíhačky, nazvané FS-X, která měla vycházet z letadla F-16 Block 40. Program vývoje FS-X byl spuštěn v roce 1990 a o tři roky později začala výroba prvního prototypu. Nový letoun přitom byl vyvíjen ve spolupráci s americkou firmou Lockheed Martin. Oba stroje jsou si vizuálně podobné a sdílejí podobnou aerodynamickou koncepci, v dalších ohledech se ale jedná o zcela odlišné letouny (tvar a rozměry draku, vnitřní konstrukce). První ze čtyř prototypů poprvé vzlétl dne 7. října 1995. Sériové stroje byly japonskému letectvu dodávány od roku 2000, přičemž do roku 2011 jich bylo dodáno celkem 94 kusů v jednomístné verzi F-2A i dvoumístné verzi F-2B (podle původních plánů jich mělo být dodáno až 141 kusů).", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Ačkoliv měla být F-2 jen mírnou modifikací stíhačky F-16 Block 40, nakonec byly na letadle zrealizovány poměrně výrazné konstrukční změny. Hlavní rozdíly mezi F2 a F-16 jsou následující:", "section_level": 1}, {"title": "Drak.", "content": "Na výrobě letadla se podílelo několik firem. Společnost Kawasaki byla zodpovědná za střední část trupu, zatímco Mitsubishi za výrobu přední části trupu a křídel. Lockheed Martin měl na starosti zadní část trupu a klapek na náběžné hraně křídel. Křídla jsou vyrobena z kompozitních materiálů, které snižují celkovou hmotnost a radarový odraz letadla. Rozpětí křídel se prodloužilo o 1,14 m, čímž se zvětšila nosná plocha o 25 %. Díky tomu dokáže letadlo unést více paliva v interních nádržích a pod křídly má o dva závěsníky více než F-16. Ve srovnání s Falconem má také delší a širší nos, aby tam mohl být osazen nový japonský radar.", "section_level": 2}, {"title": "Kokpit.", "content": "V kokpitu se nacházejí 3 víceúčelové displeje od firmy Yokogawa a průhledový displej (HUD), vyvinutý společností Shimadzu.", "section_level": 2}, {"title": "Avionika.", "content": "Mitsubishi F-2 je vybaveno radarem s elektronickým vychylováním paprsku J/APG-1 od společnosti Mitsubishi Electric. F-2 byly vůbec prvními stíhačkami na světě s integrovaným AESA (Active electronically scanned array), se kterým létaly již od roku 1995. J/APG-1 by měl skládat z 1216 modulů na bázi arsenidu gallia (GaA). V současnosti je tento radar modernizovaný do standardu J/APG-2 pro zajištění kompatibility s novou raketou AAM-4B. Ten se bude skládat z modulů na bázi nitrátu gallia (GaN) o výkonu 6W. Svými parametry by měl převyšovat radar APG-79, použitý v modernizovaných strojích F/A-18E/F Super Hornet.  Důležitou součástí avioniky letadla je zaměřovací kontejner Sniper od společnosti Lockheed Martin. F-2 se tak staly po letadlech F-15, F-16, F/A-18, A-10, B-1, B-52 a Harrier osmou platformou, která má integrované toto zařízení. Sniper umožňuje detekovat, identifikovat a automaticky sledovat malé taktické cíle na dlouhé vzdálenosti. Součástí systému je i laserový značkovač, který umožňuje použití laserem naváděných pum proti stacionárním nebo pohyblivým cílem. Kromě toho Sniper umožňuje pilotům zhotovit snímky s vysokým rozlišením pro potřeby zpravodajství, sledování a průzkumu.  Komunikační systém AN/ARC-164 od firmy Raytheon pracuje v pásmu UHF. AN/ARC-164 umožňuje efektivní hlasovou komunikaci, odolnou vůči rušení.  Identifikační systém \"přítel - nepřítel\" AN/APX-113 (V) od společnosti BAE Systems pomáhá pilotovi identifikovat přátelská letadla v zabezpečeném prostředí.  Mitsubishi F-2 je vybaveno elektro-impulsním systémem řízení fly-by-wire, vyvinutý společnostmi Japan Aviation Electric a Honeywell.", "section_level": 2}, {"title": "Motor.", "content": "Pohon letadla zajišťuje jeden dvouproudový motor General Electric F110-GE-129, vyráběný v licenci společností Ishikawajima Harima Indistries a který F-2 umožňuje dosáhnout maximální rychlosti Mach 2. Jeho suchý tah je 75,62 kN, při použití přídavného spalování až 131,23 kN. Tyto motory pohánějí nejen stroje F-16, ale i jihokorejské F-15K.  F-2 dokáže stoupat rychlostí 255 m/s a jeho maximální dostup je 18 000 m. Může nést přídavné palivové nádrže do hmotnosti 4 400 kg, díky čemuž dokáže doletět až 4 000 km.", "section_level": 2}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Základní výzbroj představuje šestihlavňový kanón M61A1 ráže 20 mm s kadencí 6000 ran za minutu a 8000 kg další výzbroje na 13 závěsnících.  Teplem naváděné rakety vzduch-vzduch s krátkým dosahem zastupují americké AIM-9L, ale i střely domácí provenience. Z japonské produkce je to starší AAM-3 a moderní AAM-5, která je poháněna motorem s měnitelným vektorem tahu.  Útok na vzdušné cíle mimo vizuální kontakt může být proveden americkými raketami středního dosahu AIM-7F/M. Jde o střely s poloaktivním radarovým naváděním a doletem 50 km. Ty by měly být postupně nahrazeny japonskými střelami s aktivním radarovým naváděním AAM-4. Její vylepšená verze AAM-4B je první protiletadlovou raketou s radarem typu AESA. Tato střela od společnosti Mitsubishi má dolet až 120 km.  Důležitou součástí výzbroje jsou čtyři protilodní střely ASM-1 nebo ASM-2, které stíhačku předurčují především k ničení nepřátelských bojových lodí a výsadkových plavidel. ASM-1 s aktivním radarovým naváděním má dolet 50 km, zatímco ASM-2 s infračerveným naváděním dokáže zasahovat cíle až na 100 km.", "section_level": 2}, {"title": "Operační služba.", "content": "V roce 2011 bylo 18 letounů F-2B vážně poškozeno tsunami, která zasáhla leteckou základnu Matsushima. Japonsko se rozhodlo maximum strojů opravit. Nové zadní partie trupu například dodala společnost Lockheed Martin.  V roce 2012 bylo rozhodnuto o modernizaci 60 letounů F-2, která bude zahrnovat avioniku i zbraňové systémy. Do letounu budou například integrovány nové protiletadlové řízené střely středního dosahu AAM-4 a nadzvukové protilodní střely ASM-3. Minimálně 30 strojů by v rámci další modernizace mělo dostat nový radar J/APG-2 a schopnost používat řízenou munici JDAM.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mitsubishi F-2 je jednomotorový nadzvukový víceúčelový proudový stíhací letoun vyvinutý japonským koncernem Mitsubishi Heavy Industries. Primárním uživatelem typu jsou Japonské vzdušné síly sebeobrany. Hlavním dodavatelem byla MHI a subdodavatelem Lockheed Martin, přičemž výroba mezi Japonskem a USA byla rozdělena v poměru 60:40.", "tgt_summary": "F-2战斗机是日本航空自卫队所装备的机型之一,岸基机,也是接替取代F-1战斗机任务的后继机。F-2战斗机是由三菱重工与美国的洛克希德·马丁公司技术合作,以F-16为基础共同研制,于1995年完成原型机在2000年开始服役。主要任务在于对地打击和反舰作战,再搭配先进的电子作战系统及雷达侦测系统,。并有「平成零战」(平成时期的零式战机)之称。", "id": 634305}
{"src_title": "Katedrála Nanebevzetí Panny Marie (Lvov)", "tgt_title": "圣母升天圣殿总主教座堂 (利沃夫)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Problematika založení chrámu.", "content": "Okolnosti založení, ani přesné datování a zakladatelé stále nejsou zřejmé, neboť o stavbě téměř neexistují prvotní doklady. Množství knih obsahuje celou řadou dat a hypotéz, občas i ve formě konečných prohlášení, nicméně všechny prameny vychází z historiografické tradice nebo druhotných zdrojů. Nejvíce různých rozcházejících se informací o datu vzniku katedrály bylo zaznamenáno především během výzkumu v 19. a 20. století. Analýza historiografie, kterou publikovala v roce 2000 ukrajinská výzkumnice posvátné gotiky Olga Kozubsková ukázala, že ani tradice a ani žadná z hypotéz nejsou dokumentačně podpořeny a jsou z mnoha důvodů sporné. I dále se tento postoj šířil a odrazil se v základní práci „Architektura Lvova. Čas a styl 13. - 14. století„ (2008) a „Encyklopedie Lvova„ (2010).", "section_level": 2}, {"title": "Verze o datu založení.", "content": "1344. Verze z nepublikované práce tajemníka kapitoly první poloviny 19. století Kajetana Andrusevyča. Žádným způsobem nebyla odůvodněna, avšak podporována Stanislavem Zajaczkowskim, který tvrdil, že datování je potvrzeno obecními spisy, což není pravda - tato data se ve spisech nenachází. Po Zajaczkowskim tuto myšlenku opakovali Tadeuš Mankowský, Jozef Krentoš, Bartolomeo Kačorovský, Jan Ostrowský a Jerzy Petrus.  1350. Tato datace vyplývá z verze o dřevěném kostele Panny Marie, který existoval v letech 1340-1349 a novém kamenném kostele, založeném v roce 1350 na stejném místě. Pochází z výpisků z městských archivů, které byly zaslány v roce 1763 nebo 1765 do Říma jako trakt soudního procesu arcibiskupa Serakovského s magistrátem. Tato teze byla podporována Vladislavem Abrahamem a Frederikem Pape, ale zároveň byla kritizována Denisem Zubrytským a Mychajlem Hruševským. Pravdivost historických pramenů a vlastní existence těchto zdrojů je nedůvěryhodná.  1361. Verze zaznamenaná Janem Długoszem v jeho díle „Dějiny Polska“. Alexander Semkovyč předpokládal, že zdrojem pro Długosza byla papežská bula z roku 1361, která údajně povoluje založení metropole. Ve skutečnosti je vznik buly datován na 6. dubna 1363 a ve skutečnosti tam povolení zmíněno není (metropole byla založena až v roce 1412). Existuje tedy pravděpodobnost, že Długosz měl na mysli náboženskou instituci, nikoli budovu. Důležité je však to, že Długosz nepřisuzuje pozici zakladatele Lvovského chrámu Kazimírovi III. Tento náhled na dataci založení a její odůvodnění podpořili Martin Kromer a Jan Alnpek. Poslední zmíněný změnil datum na 1364 a nakonec i připsal Kazimírovi III. založení budovy.  1360 – 1368. Doba, kdy došlo k založení budovy, dle pohledu Maurycy Dzieduszyckiho. Avšak předpokládá, že do začátku 15. století k výstavbě budovy nedošlo.  1370. Verze Władysława Łozińského, kdy rok 1370 je rokem položení základního kamene, avšak dle jeho názoru k zahájení stavby došlo až o zhruba 30 let později.  1349 a 1370. Dvě sporná data, uváděná Bartłomiejem Zimorowicem na základě neznámých zdrojů. Tato data se opakují v 19. století v práci Ignata Chodinickeho.", "section_level": 2}, {"title": "Různé pohledy na okolnosti založení.", "content": "Historiografická tradice podporovaná většinou autorů tvrdí, že katedrála byla založena Kazimírem III. Současník Kazimíra, kronikář Janko z Čarnkova, nezaznamenal Lvovský chrám do seznamu nadací krále. Tyto údaje neobsahují žádný záznam od kronikářů té doby. Ani král se v dopisech papežovi nezmiňuje o katedrále. Zároveň je známo, že se Kazimír nenacházel v dobré finanční situaci (opakovaně apeloval, aby mu byla poskytnuta pomoc). Hodně vědců se shoduje, že po smrti Kazimíra výstavbu financovala šlechta. Podle Olgy Kozubskovoji mohla být městská šlechta iniciátorem výstavby od začátku, což se stalo například i v případě Mariánského kostela v Krakově.  Verze o zasvěcení kostela Svaté Trojici. Tato verze se poprvé objevuje u Jana Alnpeka. Zdroj takových tvrzení není známý. Ale tuto myšlenku opakovali Stanislav Zajączkowski, Tadeusz Mankowski, Bartolomeo Kachorovskym, Jan Ostrowski, Jerzy Petrus a Tadeusz Traydosom.  Verze o kostelu Marie Sněžné, prvního farního kostela. Myšlenka náleží Francisi Zahariyasevyči, opakovaná byla Stanislavem Zajaczkowskim.  Verze o chrámu předchůdce. Výzkumníci Ignatius Chodynytský a Isidor Sharanevých tvrdili, že od knížecí doby tady sídlila církev východního obřadu - Zesnutí, kterou Kazimír III přikázal zrušit.", "section_level": 2}, {"title": "Historie 19. - 21. století.", "content": "V průběhu celého 19. století se v interiéru doplnilo vybavení a v exteriéru se odehrálo hodně změn, zejména v dekoraci. V roce 1802 byla vlevo od vstupu do presbytáře nainstalována nová kovová kazatelna.  Na opačné straně byl postaven empírový pomník Katarzyně Ossolinskí z rodiny Yablonovských, vtvořený v letech 1805-1806 z mramoru a bronzu sochařem Hartmanem Witwerem. Arcibiskup František Pishtek byl iniciátorem celé řady úprav v letech 1835-1846. Autentické gotické zdivo fasády, vystavěné z cihel dvou odstínů, bylo zcela omítnuto. V roce 1839 v katedrále postavili nové varhany, vyrobené lvovským mistrem Romanem Duchenským. V roce 1844 přibyl pozlacený kříž na špici věže. Chrám byl vyzdoben malbami od Aloise Reihan a Josefa Hoynytskoho.  V chrámu bylo také nalezeno několik náhrobků.  Na konci 19. století se ve Lvově konaly přípravy na Galickou krajskou výstavu, plánovanou na rok 1894. V této souvislosti byla v roce 1892 zahájena další etapa rekonstrukce. Vedoucími rekonstrukce byl biskup Jan Puzyna, profesor Wladyslaw Lozinski a mladý architekt Michal Kovalčuk. Do roku 1894 se nepodařilo dokončit rekonstrukce – jen samotná rekonstrukce presbytáře trvala až do roku 1899. Následně Vídeňská císařská komise uznala, že rekonstrukce byla prováděna neprofesionálně a způsobem, který zničil autentičnost budovy. Práce na rekonstrukci byla zastavena.  V roce 1908 se vedoucím restaurátorských prací v katedrále stal profesor Lvovské Polytechnické univerzity Tadeusz Obminský, který setrval v této pozici až do své smrti do roku 1932.  Během druhé světové války kostel neutrpěl téměř žádné škody, až na pamětní desky věnované bitvě u Grunwaldu a pamětní desku Petra Skarzi, jenž byly zničeny nacisty.  V současnosti je lvovská katedrála jedním z center polské menšiny ve Lvově. Většina bohoslužeb v ní dodnes probíhá v polském jazyce. V katedrále se nachází relikvie svatého Józefa Bilczewského a svatého Zygmunta Gorazdowského, které blahoslavil během své návštěvy Lvova v červnu 2001 Jan Pavel II. a v říjnu 2005 svatořečil Benedikt XVI., což připomíná pamětní deska, která se nachází u vstupu do katedrály.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Exteriér.", "content": "Katedrála stojí uprostřed Katedrálního náměstí a od středověku je architektonickou dominantou jihozápadní části bývalého centra. Budova je situována na východo-západní ose s hlavním vchodem v západním průčelí. Katedrála byla vystavěna z cihel dvou barev a následně omítnuta (odkrytou vrstvu cihel je možno vidět na opěrném systému apsidy). Na stavbu byly použity vápenité pískovce, těžené v kamenolomech kolem města. Trojlodní chrám standardního typu je dlouhý 67 m a široký 23 m, s protáhlým presbytářem a hraněnou apsidou.  Na západní straně k chrámu přiléhají dvě zvonice čtvercových půdorysů. Pravá zvonice byla postavena pouze do výšky klenby hlavní lodi. Zvenku budova doplněná vnějším opěrným systémem z 12 mohutných opěrných pilířů, které končí těsně pod střešními okapy. Původně se hlavní prostor rozkládal na čtvercovém půdorysu, později přistavené časti však dispozice chrámu zásadně změnily. Z obou stran přiléhají k presbytáři symetricky dvě sakristie a dvě kaple. Mezi pilíře opěrného systému bylo k lodím ze severní a jižní strany později dostavěno po 3 kaplích. Střecha nad loděmi a presbytářem je dvouspádová, nad levou zvonicí složitá barokní s vázami a nad nedostavěnou pravou zvonicí stanová. Na střeše nad hlavní lodí se nachází vikýře, uspořádané do dvou řad, avšak umístěné v různých výškách. Gotický vzhled stavby zdůrazňuje vysoká špička věžní střechy. Věž má několik pater s okny. Většina oken má lomený tvar, jen v posledním patře jsou okna obdelniková a uzká. Věž má římsku obloukového tvaru. Věžní střecha má falešné vikýře orientované ke světovým stranám.", "section_level": 2}, {"title": "Interiér.", "content": "Prvky použité uvnitř budovy dodnes poukazují na skutečnost, že od počátku byla budova stavěna v gotickém stylu. Těmito prvky jsou čtyři vysoké sloupy podporující lomené oblouky. Lodě a presbytář jsou zaklenuty třemi křížovými klenbami s gotickými žebry hruškovitého tvaru. Žebra jsou svedena na přípory. Nad prostorem presbytáře jsou tři křížové klenby, ale na rozdíl od prostoru lodi, jsou žebra svedena na konzoly. Konzoly nemají složitý tvar.Představuje je postupné splynutí diagonálních žeber a oblouku. Ve vysokých lomených oknech presbytáře se nachází kružba. Vrchol kružby tvořen jedním trojlistem. V půlce výšky je okno děleno další kružbou tvaru loméného kosočtverce. Okno je mezi kružbami zdobeno jeptiškami. Původně gotická stavba byla mnohokrát přebudovávána a v 18. století získala svůj barokní charakter s prvky rokoka. Připomínkou o původu stavby je neogotická oratoř ve tvaru balkónu, s kružbami na zábradlích a římse. Hlavním motivem kružby je čtyřlist. Sloupy podporujicí řimsu jsou také tvaru čtyřlistu. V té době byl vytvořen i rokokový hlavní oltář, který pochází z let 1765-1771. Na konci 19. století byl presbytáři navrácen gotický charakter. Stěny i klenby jsou pokryty četnými freskami.", "section_level": 2}, {"title": "Matka Boží Milostná z lvovské katedrály.", "content": "Roku 1598 Jozef Šolc Wolkowicz (pl. Józef Szolc Wolfowicz) namaloval podle italského vzoru náhrobní obraz pro svoji malou zemřelou vnučku Kateřinu Domagalewiczowou. 11. května 1765 byl zázračný obraz Matky Boží Milostné, za přítomnosti představitelů tří církví (římsko-katolické, unické a arménské), přenesen ve velkolepém procesí z kapličky rodiny Domagalewiczů do katedrály. Roku 1766 arcibiskup lvovský Wácław Hieronim Sierakowski prohlásil obraz za zázračný a započal přípravy na jeho korunovaci.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti je lvovská katedrála jedním z center polské menšiny ve Lvově. Většina bohoslužeb v ní dodnes probíhá v polském jazyce. V katedrále se nacházejí relikvie svatého Józefa Bilczewského a svatého Zygmunta Gorazdowského, které blahoslavil během své návštěvy Lvova v červnu 2001 Jan Pavel II. a v říjnu 2005 svatořečil Benedikt XVI.", "section_level": 1}], "src_summary": "Katedrála Nanebevzetí Nejsvětější Panny Marie známá také jako Latinská katedrála (ukrajinsky Aрхікафедральна базиліка Внебовзяття (Успіння) Пресвятої Діви Марії/Латинський кафедральний собор, polsky Bazylika archikatedralna Wniebowzięcia Najświętszej Maryi Panny we Lwowie/katedra łacińska) je římskokatolickou katedrálou v ukrajinském městě Lvov. Zároveň je i sídlem lvovského římskokatolického arcibiskupa. Nachází se na Starém městě na Katedrálním náměstí vedle lvovského Rynku. V roce 1910 získala lvovská katedrála díky snahám lvovského arcibiskupa svatého Józefa Bilczewského titul menší baziliky. Dnes je katedrála považována za architektonickou památku celostátního významu, nesoucí ochranné číslo 316/0.", "tgt_summary": "圣母升天圣殿总主教座堂,俗称为拉丁主教座堂(,),是乌克兰西部城市利沃夫的一座罗马天主教教堂,位于老城内市集广场的西南角。", "id": 2651067}
{"src_title": "Záznam (informatika)", "tgt_title": "记录", "src_document": [{"title": "Příklad.", "content": "Například datum může být reprezentováno jako záznam obsahující číselnou položku \"rok\", položku \"měsíc\" reprezentovanou jako řetězec a číselnou položku \"den v měsíci\". Jiným příkladem může být záznam osoba, který může obsahovat položky \"jméno\", \"příjem\" a \"funkce\". Dalším příkladem je záznam kružnice obsahující položky \"Střed\" a \"Poloměr\"; v tomto případě může být Střed reprezentován záznamem Bod, který se skládá ze dvou položek pro souřadnice \"x\" a \"y\".", "section_level": 1}, {"title": "Objekty v teorii typů.", "content": "V teorii typů se složeným typům (bez pojmenovaných položek) obecně dává přednost kvůli jejich jednoduchosti, ale vlastní záznamové typy se studují v jazycích jako například System F-sub. Protože záznamy v teorii typů mohou kromě dat obsahovat položky typu funkce první třídy, mohou vyjadřovat mnoho vlastností objektově orientovaného programování.", "section_level": 1}, {"title": "Použití záznamů.", "content": "Pro ukládání záznamů se mohou používat různá paměťová média, včetně hlavní paměti a vnějších pamětí, jako je magnetická páska nebo pevný disk. Záznamy jsou stěžejní komponentou většiny datových struktur, zvláště spojových seznamů. Mnoho počítačových souborů má strukturu pole logických záznamů, často sdružených do větších fyzických záznamů nebo bloků pro zvýšení efektivity.  Parametry podprogramů mohou být považovány za položky proměnné typu záznam a argumenty předávané funkci mohou být považovány za záznamovou hodnota, která je přiřazena této proměnné v okamžiku vyvolání funkce. Také v zásobníku volání, který se často používá pro implementaci volání procedur, je každý položka \"aktivační záznam\" nebo \"rámec volání\" obsahující parametry procedury a lokální proměnné, návratovou adresu a další interní položky.  Objekt v objektově orientovaných jazycích je v zásadě záznam, který kromě datových položek obsahuje procedury a funkce určené pro zpracování tohoto záznamu; objektové typy jsou vlastně rozšířením typu záznam. Ve většině objektově orientovaných jazyků jsou záznamy pouze speciálním případem objektů a často jsou nazývány () oproti objektům, které používají OO vlastnosti.  Záznam může být považován za počítačovou obdobu matematické uspořádané n-tice. V tomto duchu lze typ záznam považovat za analogii kartézského součinu dvou nebo více matematických množin nebo za implementaci abstraktního součinového typu v příslušném jazyce.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Koncept záznamů můžeme najít v různých typech tabulek a účetních knih používaných odedávna v účetnictví. Moderní pojem záznamu v matematické informatice, s položkami dobře definovaných typů a velikostí, byly používány už mechanickými kalkulátory v 19. století, jako byl například Analytický stroj Charlese Babbage.  Zpracování záznamů bylo dobře známé již v první polovině 20. století, kdy se většina strojového zpracování dat prováděla pomocí děrných štítků. Každý datový záznam v souboru byl obvykle reprezentován jedním děrným štítkem, na kterém byly vyhrazeny určité sloupce pro jednotlivé položky.  Většina implementací strojových jazyků a raných jazyků symbolických adres neměla speciální syntaxi pro záznamy, ale mohla s nimi pracovat pomocí indexových registrů, nepřímého adresování a samomodifikujícího se kódu. Některé staré počítače, jako například IBM 1620, měly hardwarovou podporu pro oddělování záznamů a položek a speciální instrukce pro kopírování takový záznamů.  Koncept záznamů a položek byl ústřední v některých raných programech pro třídění a tabulaci souborů, jako například RPG (Report Program Generator); první rozšířený programovací jazyk, který podporoval typ záznam, byl COBOL. Jeho prostředky pro práci se záznamy byly na svoji dobu docela pokročilé. Umožňují definovat vnořené záznamy s alfanumerickými, celočíselnými a reálnými položkami libovolné velikosti a přesnosti, a navíc položky, které hodnotu do nich přiřazenou automaticky formátují (například vložením značky měny, desetinné tečky a oddělovačů skupin číslic). V Cobolu ke každému souboru přísluší proměnná typu záznam, pomocí které se data čtou a zapisují. COBOL také poskytuje příkaz codice_1 codice_2, který provádí přiřazení odpovídajících položek dvou záznamů podle jejich jmen.  Naopak první jazyky určené pro numerické výpočty, jako FORTRAN (až po FORTRAN IV) a Algol 60, typ záznam neměly; byl doplněn až do jejich pozdějších verzí (Fortran 77 a Algol 68). Také původní verze jazyka Lisp typ záznam neměla (s výjimkou vestavěných cons-buněk), ale jeho S-výrazy poskytovaly přiměřenou náhradu. Programovací jazyk PL/I vyvinutý firmou IBM poskytoval podobné prostředky pro práci se záznamy jako jazyk COBOL. Jedním z prvních jazyků, které plně integrovaly typ záznam s jinými základními typy do logicky konzistentního systému, byl programovací jazyk Pascal. Ve stejnou dobu vzniklý programovací jazyk C zpočátku zavedl koncept záznamu spíše jako určitou šablonu (codice_3), která strukturuje data v paměti, než plnohodnotný datový typ. Později zavedená deklarace codice_4 přiblížila záznam ostatním typům, ale v jazyce jsou stále přítomné oba koncepty. Většina jazyků navržených po Pascalu (jako například Ada, Modula a Java) již typ záznam podporuje.", "section_level": 1}, {"title": "Operace.", "content": "Programovací jazyky, které podporují typ záznam obvykle poskytují následující operace:  Některé jazyky poskytují prostředky, které procházejí všechny položky záznamu nebo alespoň položky, které jsou odkazy. Tyto prostředky jsou potřebné na implementaci určitých služeb jako například debuggery, garbage collectory a pro serializaci a vyžadují určitou míru typového polymorfismu.  Výběrem položky z hodnoty záznamu dostaneme její hodnotu.", "section_level": 1}, {"title": "Přiřazení a porovnání.", "content": "Většina jazyků umožňuje provádět přiřazení záznamů (zkopírování hodnot), pokud mají oba přesně stejnou strukturu nebo typ (tj. stejné typy a jména položek, ve stejném pořadí); v některých jazycích (Pascal) jsou dva stejně definované typy záznamu považovány za různé typy, dokonce i když mají přesně stejné položky.  Některé jazyky mohou také umožňovat přiřazení mezi záznamy, jejíž položky mají různá jména, přičemž korespondence mezi položkami je dána jejich umístěním v záznamu; například komplexní číslo s položkami nazvanými codice_5 a codice_6 může být přiřazeno do proměnné bod v rovině typu záznam s položkami codice_7 a codice_8. V tomto případě je stále požadováno, aby oba operandy měly stejné pořadí typů položek. Některé jazyky mohou také vyžadovat, aby odpovídajícím typy měly také stejnou velikost a kódování, takže celý záznam může být přiřazen jako neinterpretovaný bitový řetězec. Jiné jazyky mohou být v tomto ohledu pružnější a vyžadovat pouze, aby hodnota každé položky mohla být přiřazena do odpovídající položky proměnné; například dvoubytové celé číslo může být přiřazeno do čtyřbytového (nebo i naopak).  Jiné jazyky (jako například COBOL) může při přiřazení párovat položky a hodnoty podle jejich jména místo pozice.  Stejný možnosti platí pro porovnání dvou záznamů na rovnost. Některé jazyky mohou také umožňovat porovnání na pořadí ('<'a '>'), které je založeno na lexikografickém uspořádání jednotlivých položek.  PL/I dovoluje oba výše uvedené typy přiřazení a také dovoluje \"strukturované výrazy\", jako například codice_9 kde \"a\" je záznam (v terminologii jazyka PL/I struktura).", "section_level": 2}, {"title": "Distributivní výběr položky v Algolu 68.", "content": "Pokud codice_10 je pole záznamů s celočíselnými položkami codice_7 a codice_8 v Algolu 68, je možné psát codice_13 pro získání pole celých čísel sestávajících z položek codice_8 všech prvků codice_10. Díky tomu příkazy codice_16 a codice_17 znamenají totéž.", "section_level": 2}, {"title": "Pascalovský příkaz with.", "content": "V jazyce Pascal existuje konstrukce codice_18, která stanovuje, že identifikátory použité v příkazu codice_19 se přednostně považují za položky záznamu codice_20; pokud záznam položku příslušného jména nemá, uplatní se obvyklá pravidla pro platnost identifikátoru. To dovoluje psát codice_21 místo codice_22.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentace v paměti.", "content": "Přesná reprezentace záznamů v paměti závisí na programovacím jazyku. Jednotlivé položky se obvykle ukládají do paměti za sebou v tom pořadí, v jakém jsou deklarovány v typu záznam. V některých jazycích lze předepsat, že dvě nebo více položek může být ukládáno na stejné místo v paměti; tato vlastnost se často používá v systémovém programování pro přístup k jednotlivým bytům (případně i bitům) slova. Většina překladačů ale vkládá do záznamů prázdné položky, pro programátora obvykle neviditelné, aby další položka byla umístěna na adrese, která vyhovuje omezením procesoru, které často vyžadují, aby vícebytové hodnoty začínaly na sudé adrese nebo adrese dělitelné velikostí hodnoty; např. hodnoty v pohyblivé řádové čárce musí začínat na hranici slova.  Některé jazyky mohou implementovat záznam jako pole adres ukazujících na položky (případně na jejich jména nebo typy). Objekty v objektově orientovaných jazycích jsou často implementovány poměrně složitě, zvláště v jazycích, které umožňují vícenásobnou dědičnost.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady definice záznamu.", "content": "Následující příklady ukazují definice záznamu v různých programovacích jazycích:  struct datum {  type  var", "section_level": 1}], "src_summary": "Záznam nebo struktura () je v matematické informatice jedna z nejrozšířenějších a nejjednodušších složených datových struktur. Záznam se skládá z jiných hodnot, které mají zpravidla pevný počet a pořadí, a které se obvykle rozlišují jménem. Jednotlivé části záznamů se obvykle nazývají položky (), \"prvky\" () nebo \"členy\" ().", "tgt_summary": "在计算机科学中,记录(英语:record)也称为结构体(英语:structure)或复合资料(英语:compound data)是基本的数据结构,记录是一些相关字段的聚集,它们可由不同的资料类型组成,通常是固定的数量和序列。记录中的每个字段或称为元素,但可能与集合的元素概念混淆不清。在物件导向编程中,记录的字段也另外被称为成员;依照惯例和具体的编程语言,多元组有可能会被认为是一个记录,反之亦然。", "id": 1964870}
{"src_title": "Alexandr Nikolajevič Jakovlev", "tgt_title": "亚历山大·尼古拉耶维奇·雅科夫列夫", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Válečná léta a studia.", "content": "V letech 1938 až 1941 navštěvoval střední školu v osadě Krasnyje Tkači. Po napadení Sovětského svazu Německem byl dne 6. srpna 1941 povolán do Rudé armády. Podle svých vzpomínek sloužil Jakovlev jako vojín u výcvikového dělostřeleckého praporu, poté byl zařazen jako účastník kurzu na 2. leningradské střelecko-kulometné učiliště, evakuované z Leningradu do Glazova. Po absolvování učiliště 2. prosince 1942 byl Jakovlev převelen do aktivní služby jako velitel čety 6. brigády námořní pěchoty v rámci Volchovského frontu. V srpnu 1942 byl těžce raněn a převezen do týlu na léčení. V nemocnici pobyl až do února 1943 a následně byl demobilizován.  Po své demobilizaci zaujímal od listopadu 1943 do listopadu 1944 post odborného asistenta a vedoucího katedry Vojenské a tělovýchovné průpravy Jaroslavského pedagogického institutu K. D. Ušinského. Současně zde studoval na fakultě historie. Roku 1944 vstoupil do Všesvazové komunistické strany (bolševiků). Studia na Jaroslavském pedagogickém institutu nedokončil, v říjnu 1945 byl vyslán ke studiu na Vysokou stranickou školu Ústředního výboru VKS(b), avšak jeho studium netrvalo dlouho, neboť v rámci reorganizace školy byl roku 1946 dán k dispozici jaroslavskému oblastnímu výboru strany.", "section_level": 2}, {"title": "Stranická práce.", "content": "Dva roky působil jako instruktor oddělení propagace a agitace jaroslavského oblastního výboru VKS(b), poté byl do roku 1950 členem redakce regionálních novin \"Severnyj rabočij\". Roku 1950 se stal zástupcem vedoucího oddělení propagace a agitace jaroslavského OV a následujícího roku vedoucím oddělení škol a vysokých škol téhož OV. Roku 1953 byl Jakovlev převeden do Moskvy, kde od března 1953 do roku 1956 pracoval jako instruktor ÚV KSSS v oddělení škol a poté oddělení vědy, škol a vysokých škol. Roku 1956 byl vyslán na Akademii společenských věd při ÚV KSSS, kde studoval postgraduál na katedře mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. V letech 1958 až 1959 absolvoval stáž na americké Columbia University.  V roce 1960 absolvoval na akademii, když obhájil dizertaci na téma \"Kritika americké buržoázní literatury v otázce zahraniční politiky USA v letech 1953–1957\". Mezi dubnem 1960 a rokem 1973 pracoval v administrativě ÚV KSSS v oddělení propagandy. Postupně vystřídal posty instruktora, vedoucího odboru, od července 1965 první zástupce vedoucího oddělení propagandy a poslední čtyři roky jeho vedoucí. Současně byl v letech 1966 až 1973 členem redakce časopisu \"Kommunist\". Roku 1967 obhájil disertační práci na téma \"Politická věda USA a základní zahraničněpolitické doktríny amerického imperialismu (kritická analýza poválečné politické literatury o problémech války, světa a mezinárodních vztahů 1945–1966)\". Stál u zrodu druhého programu Vsesojuznoho radia - rádia Majak, které začalo vysílat v roce 1964.  V srpnu 1968 byl poslán do Prahy, kde jako reprezentant ÚV KSSS dohlížel na situaci v době vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Po týdnu se vrátil do Moskvy, kde při rozhovoru s generálním tajemníkem KSSS Leonidem Brežněvem vystoupil proti odstavení generálního tajemníka KSČ Alexandra Dubčeka.  V listopadu 1972 zveřejnil v novinách \"Literaturnaja gazeta\" článek \"Proti antihistorismu\", ve kterém vystoupil proti nacionalismu (včetně literárních časopisů). Tento článek zhoršil i tak existující spory v prostředí inteligence mezi tzv. „západňáky“ a „domácími“. V souvislosti s kritikou článku ze strany Michaila Alexandroviče Šolochova a po příslušném projednání této záležitosti na sekretariátu a v politbyru ÚV KSSS byl Jakovlev roku 1973 odvolán z funkcí ve stranické administrativě a jmenován velvyslancem v Kanadě, kde pobyl dalších 10 let.  Roku 1983 navštívil Kanadu člen politbyra a tajemním ÚV KSSS Michail Sergejevič Gorbačov, obnovil vztahy s Jakovlevem a poté trval na jeho návratu do Moskvy. Roku 1984 byl Jakovlev zvolen poslancem Nejvyššího sovětu Sovětského svazu a o rok později byl jmenován vedoucí oddělení propagandy ÚV KSSS. Roku 1986 se stal členem a tajemníkem ÚV KSSS, spravujícím otázky ideologie, informací a kultury. Na červnovém plénárním zasedání roku 1987 byl zvolen do politbyra ÚV KSSS a v roce 1989 se stal delegátem na Sjezdu lidových poslanců Sovětského svazu.", "section_level": 2}, {"title": "Ruská federace.", "content": "Po rozpadu Sovětského svazu zaujímal od ledna 1992 post viceprezidenta Gorbačovovy nadace. Na konci roku 1992 se stal předsedou prezidentské komise pro rehabilitaci obětí politických represí. V letech 1993 až 1995 také vedl Federální agenturu pro televizní a rozhlasovou státní společnost Ostankino. Od roku 1995 byl předsedou představenstva společnosti ORT. Stejného roku se stal prvním předsedou Ruské sociálně-demokratické strany. Byl v čele Mezinárodní nadace „Demokracie“ (Nadace Alexandra N. Jakovleva), ve které připravil tisk historických dokumentů, Mezinárodní nadace milosrdenství a zdraví a Leonardo-klubu. V lednu 2004 se připojil ke skupině. Dne 28. dubna 2005 se stal členem dozorčí rady nevládní organizace Otkrytaja Rossija (Otevřené Rusko).", "section_level": 2}, {"title": "Vyznamenání.", "content": "Za svůj život obdržel mnoho vyznamenání:", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jakovlev je autorem řady dokumentárních a memoárových děl. Česky vyšlo:", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandr Nikolajevič Jakovlev (: ; 2. prosince 1923 – 18. října 2005) byl sovětský a ruský politik, diplomat a publicista.", "tgt_summary": "亚历山大·尼古拉耶维奇·雅科夫列夫(,1923年-12月2日-2005年-10月18日)苏联政治人物、历史学家。1968年—1973年曾参与1977年苏联宪法的起草。雅科夫列夫曾在20世纪80年代担任苏联官员,并曾进入苏联共产党政治局和书记处。作为意识形态的主管,雅科夫列夫担任了与苏斯洛夫相同的职位,被称为“公开性的教父”。雅科夫列夫被认为是戈尔巴乔夫改革计划背后的主要知识分子。雅科夫列夫也是苏联历史上第一个承认1939年苏联与纳粹德国之间的《苏德互不侵犯条约》当中存在密约部分的苏联官员。", "id": 1448259}
{"src_title": "ECMAScript", "tgt_title": "ECMAScript", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "JavaScript byl původně vyvinut Brendanem Eichem ze společnosti Netscape a byl pojmenován Mocha, později LiveScript a nakonec JavaScript, jak jej známe dnes. V prosinci 1995, Sun Microsystems a Netscape oznámily oficiální vydání JavaScriptu a v březnu 1996 byl vydán webový prohlížeč Netscape Navigator 2.0, který JavaScript plně podporoval.  Vzhledem k velkému úspěchu JavaScriptu reagoval Microsoft vydáním kompatibilního jazyka jménem JScript. Byly přidány metody, které opravily tzv. Y2K problém (neboli problém s interpretací data, počínaje rokem 2000) a vycházely ze třídy Java Date. JScript byl plně podporován prohlížečem Internet Explorer 3.0, který byl vydán v srpnu 1996.  Microsoft následně dodal JScript společnosti ECMA International pro standardizaci a vytvoření specifikace ECMA-262, která začala v listopadu 1996. První verze ECMA-262 byla přijata na valném shromáždění společnosti ECMA v červnu 1997 a od té doby bylo vydáno několik dalších verzí.  V červnu 2004 publikovala Ecma International standard ECMA-357 definující rozšíření E4X (ECMAScript for XML) a ES-CP (Compact Profile pro ES, ECMA-327), které byly v roce 2015 zrušeny, protože nevyhovovaly verzi ES6.", "section_level": 1}, {"title": "Syntaxe.", "content": "Jak již bylo zmíněno, syntaxe ECMAScriptu je v mnohém podobná jako programovací jazyky Java nebo C++.  Příklad práce s for cyklem:  Objektově orientované programování (volání funkcí):  Funkce ECMAScriptu jsou objekty a mohou být uložené jako proměnné, použité jako argumenty funkce a nebo vráceny jako výsledek. Tento fakt přináší výhodu v tom, že funkce a metody mohou importovat různé funkcionality volanému objektu.  Objekty mají prototypy:  Vlastnost \"prototype\" obsahuje odkaz na takzvaný objektový prototyp, datovou strukturu definující vlastnosti a objekty společné všem objektům vytvořeným stejným konstruktorem.  Pole:  Objekty:  Regulární výrazy:", "section_level": 1}], "src_summary": "ECMAScript je skriptovací jazyk normovaný neziskovou organizací ECMA International podle specifikace ISO/IEC 16262:2011. Tento jazyk je využíván především na webových stránkách pro vytváření skriptů na straně klienta. Nyní jsou využívány především jeho implementace jako např. JavaScript, JScript a ActionScript.", "tgt_summary": "英语:ECMAScript是一种由Ecma国际(前身为欧洲计算机制造商协会)在标准ECMA-262中定义的脚本语言规范。这种语言在万维网上应用广泛,它往往被称为JavaScript或JScript,但实际上后两者是ECMA-262标准的实现和扩展。", "id": 429149}
{"src_title": "Domorodí obyvatelé Spojených států amerických", "tgt_title": "美國原住民", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem v roce 1492 znamenalo pro indiány převratné změny. Především došlo k rozšíření evropských infekčních nemocí, v důsledku jejichž neustálých epidemií zahynulo 90 % obyvatel, populace prudce poklesla. V roce 1513 španělský objevitel Juan Ponce de León jako první Evropan vstoupil na území dnešních Spojených států na Floridu. Angličané na východním pobřeží Severní Ameriky založili 13 kolonií, které posléze získaly nezávislost jako Spojené státy americké. Indiáni měli jinou kulturu a koncept vlastnických práv než Evropané, a tak se s evropskými osadníky často dostávali do konfliktů. Američané se snažili Indiány civilizovat s tím, že se jednou stanou americkými občany, což navrhl prezident George Washington a Henry Knox. V roce 1830 schválil Americký kongres Indian Removal Act, který nařizoval odsun všech indiánů za řeku Mississippi, aby se předešlo násilným střetům mezi indiány a osadníky. S další americkou expanzí na západ nastaly další konflikty mezi evropskými osadníky, kteří chtěli Velké pláně začít obdělávat, a místními kočovnými indiány, kteří si osvojili Evropany dovezené koně a lovili bizony. V sérii indiánských válek však byli poraženi a umístěni do rezervací. V roce 1924 bylo všem americkým indiánům uděleno americké občanství. Podle Markéty Křížové rozklad indiánské civilizace nebyl způsoben expanzí Evropanů, indiánské říše byly oslabeny a vzhledem ke svému násilnému a často zaostalému způsobu života byl zánik předurčen a proto byl nevyhnutelný. Podle Markéty Křížové celá kultura prérijních Indiánů je produkt styku s Evropou. Indiáni neznali např. koně, kovové zbraně, nože, korálky nebo kotle, v předkolumbovské době neměli jak ulovit bizony. Vyšší životní standard a větší bezpečí indiánům přinášely křesťanské misie. Při neúrodě pomáhaly ostatní misie. Misionáři se snažili zabránit nejhorším excesům – lidským obětem, mučení zajatců, kanibalismu, týrání manželek, ale i sirotků.", "section_level": 1}, {"title": "Společnost, kultura a jazyk.", "content": "I přesto, že se kmeny mezi sebou výrazně odlišují kulturními rysy, jazyky, oděvem a zvyky, jsou určité prvky, které mezi sebou sdílejí. První evropsko-američtí učenci popisovali indiány jako společnost, které dominují klany.  První kmeny lovců-sběračů si vyráběly kamenné nástroje už před 10 000 lety; s tím jak nastával věk metalurgie, nastupovaly nové technologie a začaly se vyrábět účinnější zbraně. Před kontaktem s Evropany používala většina kmenů stejné zbraně. Nejběžnější zbraní byl luk a šíp, válečný kyj a kopí. Kvalita, materiál a design se ale od sebe velmi lišily. Využívání ohně bylo velmi důležitým prvkem jak pro zajištění a přípravu stravy, tak i pro rozkvět lidské populace a to tím, jak oheň měnil krajinu kontinentu.  Velcí savci jako mamuti a mastodonti byli už kolem roku 8000 př. n. l. na pokraji vyhynutí. Indiáni proto přešli k lovu jiné velké zvěře, a to k lovu bizonů. Kmeny z Velkých planin lovily bizony ještě v době, kdy se poprvé setkaly s Evropany. Znovuzavedení koně Španěly do Severní Ameriky v 17. století a tím, jak se je indiáni naučili využívat, výrazně pozměnilo jejich kulturu, včetně způsobu lovu velké zvěře. Koně se tak staly cenným a centrálním prvkem indiánských životů a pokládaly se za měřítko bohatství.", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Tykev byla jedna z prvních plodin, kterou domorodí Američané pěstovali. Mezi další plodiny patřily bavlna, slunečnice, dýně, tabák, merlík, truskavec a Iva annua..  Zemědělství se na jihozápadě začalo vyvíjet asi před 4000 lety, kdy obchodníci přivezli z Mexika kulturní odrůdy. Z důvodu různého podnebí byla pro úspěšné zemědělství zapotřebí určitá vynalézavost. Podnebí na jihozápadě se pohybovalo od chladných, vlhkých horských regionů až po písčitou půdu v poušti. V této době přišlo pár inovací v zemědělství, včetně zavlažování, které mělo přivádět vodu do suchých oblastí. Další technikou byl výběr semen podle vlastností rostlin, ze kterých pocházela.  Na jihozápadě indiáni pěstovali fazole v podstatě stejným způsobem jako jsou pěstovány i teď. Na východě však byly sázeny hned vedle kukuřice, aby se k jejím stonkům mohly uchytit fazolové stonky.  Avšak nejdůležitější plodinou, kterou pěstovali, byla kukuřice. Počátky pěstování kukuřice sahají až do Mezoameriky a dále se rozšiřovalo na sever. Asi před 2000 lety se dostalo na východ Ameriky. Kukuřice byla pro indiány velmi důležitá, protože byla součástí jejich každodenní stravy. Během zimy mohla být skladována v podzemních jámách a žádná část nepřišla nazmar. Slupka se používala k řemeslnictví a klas jako palivo do ohniště.  Od roku 800 n. l měli indiáni tři nejdůležitější plodiny—fazole, tykev a kukuřici—často také nazývané jako tři sestry.  Genderové role se u indiánů v zemědělství lišily region od regionu. Na jihozápadě to byli muži kdo připravoval motykou půdu a ženy se staraly o výsadbu, odstraňování plevele a sklizeň. Ve většině ostatních regionech se staraly o vše ženy, včetně vyčištění půdy. A protože domorodí Američané střídali pole poměrně často, bylo čištění půdy opravdu náročnou prací. Říká se, že to byl Squanto, kdo ukázal poutníkům v Nové Anglii jak používat ryby k hnojení půdy, ale o pravdivosti tohoto příběhu se diskutuje.  Indiáni sázeli fazole vedle kukuřice jednak proto, aby nahrazovaly dusík, který kukuřice brala ze země, ale také proto, že se pak kukuřičné stonky používaly jako podpora ke šplhání. Domorodí Američané požívali oheň také ke spálení plevele a vypálení půdy, aby se do půdy mohly navrátit živiny. Pokud to nepomohlo, tak nechali polem ladem a našli si pro pěstování nové místo.  Na východní části kontinentu si Evropané všimli, že indiáni čistí pro ornou půdu opravdu velké plochy. Jejich pole v Nové Anglii někdy pokrývala stovky akrů. Kolonisté ve Virginii zaznamenali tisíce akrů obdělávané domorodými Američany.  K obdělávání půdy se běžně používaly nástroje jako motyka, palice a sázecí kolík. Motyka byla hlavním nástrojem pro orbu a přípravu půdy k výsadbě a k odstraňování plevele. První podoby motyky byly ze dřeva a kamene. Když osadníci dovezli železo, indiáni přešli na železné motyky a sekery. Sázecí kolík byl klacík ke kopání, který se používal k sázení semen. Jakmile byly plodiny sklizeny, ženy je připravovaly k jídlu. Palice používaly k mletí obilí na kaši. Poté ji v této formě uvařily a snědly nebo ji upekly jako kukuřičný chléb.", "section_level": 2}, {"title": "Genderové role.", "content": "Genderové role se liší kmen od kmenu. Spousta indiánů se vymykala koloniálním nebo náboženským očekáváním sexuality a pohlaví. Poměrně běžné byli například \"joyas\" nebo muži, kteří si přisvojili sociální a sexuální role žen.  Ať už je kmen převážně matrilineární nebo patrilineární, mají obvykle nějaký stupeň rozhodovací pravomoci v rámci kmene obě pohlaví. Mnoho národů, jako třeba Haudenosaunee Five Nations a Jihovýchodní Muskogean kmeny, mají matrilineární nebo systém Klan Matek, ve kterém je majetek a dědičné vůdčí postavení řízeno a předáváno přes mateřskou linii. Děti náleží k matčině klanu. V kultuře kmenů Čerokiů vlastní rodinný majetek ženy. Když se tradiční mladé ženy vdají, jejich manželé se mohou připojit k domácnosti matky jejich manželky.  Matrilineární struktury umožňují mladým ženám asistenci u porodu a pomoc při výchově a ochraňují je v případě konfliktů mezi páry. Pokud se pár rozejde nebo muž zemře, žena má rodinu, o kterou se může opřít. V matrilineárních kulturách jsou to obvykle matčini bratři, kteří zastupují hlavní mužské role u dětí. Otcové nemají v manželčině a dětském klanu žádné postavení, protože patří do klanu své vlastní matky. Dědičné náčelnické pozice klanu se předávají skrz matčinu linii a náčelníci jsou odjakživa vybíráni na doporučení starších žen, které také mohou náčelníka odmítnout.  V patrilineárních kmenech, jako je Omaha, Osage a Ponca, se vůdcovství předává skrz linii muže a děti patří otci a jeho klanu. Pokud si žena v těchto kmenech vezme někoho jiného než domorodého Američana, už nadále není součástí kmene a její děti sdílí etnickou příslušnost a kulturu svého otce.  V některých kmenech muži odjakživa lovili, obchodovali a válčili, zatímco ženy se, jako dárkyně života, staraly o přežití a blahobyt svých rodin (a budoucnost kmene). Ve spoustě kmenů ženy sbírají a pěstují rostliny a byliny k léčbě nemocí, starají se o mladé a staré, vyrábí veškeré oblečení a nástroje, a zpracovávají a konzervují maso a kůži ze zvěře. Některé matky využívají při práci či cestování k nošení dětí takzvané kolébky. V jiných kmenech nejsou genderové role tak jasné a v dnešní době o to více.  Přinejmenším několik desítek kmenů povoluje polygamii se sestrami s procesními a ekonomickými limity.  Kromě toho, že se ženy starají o domov, mají i mnoho dalších povinností nezbytných pro přežití kmenů. Vyrábějí zbraně a nástroje, starají se o střechy domů a často pomáhají mužům lovit a rybařit. V některých kmenech jsou to ženy, které sbírají byliny a léči nemocné, zatímco v jiných mohou tuto úlohu vykonávat i muži.  Dívky z kmenů Lakota, Dakota a Nakota jsou podporovány ve výuce jezdectví, lovení a bojů. I přesto, že boje jsou ve většině případů doménou chlapců a mužů, bojovali občas i ženy – jak ve válkách, tak i v obraně domova – zejména v případě, pokud byl kmen vážně ohrožen.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Nárůst indiánské populace se datuje okolo roku 1900, v roce 1970 žilo na území USA 0,827 mil. indiánů, v roce 1980 celkem 1,361 mil., v roce 2000 2,4 mil. indiánů a 1,8 mil. míšenců, celkem 4,2 mil. osob, v roce 2010 2,9 mil. indiánů a 2,3 mil. míšenců, celkem 5,22 mil. osob.  V dnešní době indiáni často žijí v jedné z 314 rezervací, které mají vyjednány smlouvy s vládou USA a mají i občanství té které rezervace. Rezervace spadají výhradně pod jurisdikci indiánské rezervace a neplatí na jejím území většina zákonů USA, včetně daňových povinností. Mimo rezervace jsou indiáni osvobozeni od daní v taxativně vymezené oblasti činností, nejznámější je provozování hazardních her. V roce 2001, indiáni provozovali celkem 290 kasin v 28 státech USA s celkovým příjmem 12,7 miliard USD. Vedle toho je kultura indiánů dotována z federálního rozpočtu, v roce 2001 celkem 9,4 miliard USD. Indiáni mají nárok na nespočet sociálních dávek a podpor, včetně zdravotní péče a školství zdarma, jsou přijímáni přednostně na univerzity. I přes tuto podporu, se je mnohdy nedaří integrovat do běžného života. Peníze často končí u indiánských šéfů, mezi indiány je rozšířená konzumace alkoholu a drog. Situace se dá přirovnat k práci se sociálně vyloučenými skupinami u nás.  Mírná většina indiánů žije mimo rezervace, hlavně ve velkých městech. Největší indiánskou komunitou je dnes národ Navahů, kteří žijí v rezervaci Navajo Nation. Největší populace indiánů dnes mají státy Oklahoma (bývalé Indiánské teritorium), Arizona, Nové Mexiko (rezervace Navahů), Aljaška (část z toho Eskymáci a Aleuti) a dále státy Velkých plání jako Severní Dakota, Jižní Dakota a Montana. Největšími kmeny jsou Čerokíové s počtem přes 1 mil. osob, Navahové s počtem 0,3 mil. osob a Siouxové s počtem 0,15 mil. osob. Například indiánská rezervace kmene Navahů má rozlohu větší než 9 států USA (Connecticut, Delaware, Maryland, Massachusetts, New Hampshire, New Jersey, Rhode Island, Vermont, Západní Virginie).  Podle Markéty Křížové nárůst finančních příjmů a podpor umožňuje indiánům platit vlastní historiky a kulturní a vzdělávací instituce, kde vytvářejí svou vlastní verzi dějin, která není opřena o evropské akademické standardy. To vede podle Křížové k nepřesnostem: \"Minulý týden jsem byla v novém muzeu mimoevropských kultur v Paříži – Musée Branly. Nedozvíte se tam téměř nic o indiánském kolonialismu, kanibalismu, vražedných válkách kmenů, ženské obřízce, mnohoženství a útlaku žen. Toto je současný postoj daný ideologií multikulturalismu, která lakuje historii narůžovo\".", "section_level": 1}, {"title": "Rezervace.", "content": "V USA jsou indiánské rezervace řízené indiánskými kmeny pod záštitou Úřad záležitostí Indiánů ministerstva vnitra USA. Protože rezervace mají omezenou suverenitu, jejich zákony se mezi sebou liší.  V USA existuje přibližně 314 indiánských rezervací, což znamená, že ne každý z téměř 550 kmenů má svou rezervaci. Ve skutečnosti mají některé kmeny dokonce více rezervací, jiné naproti tomu nemají žádnou. Z důvodů prodeje pozemků a parcelizace z minulosti jsou některé rezervace rozdělené na více částí.  Všechny americké rezervace dohromady zabírají 225 410 km2, což představuje 2,3 % celého území USA.  V rezervacích nemají pravomoc lokální vlády, ani federální vláda, nýbrž kmenové rady. Různé rezervace mají různé systémy vlády. Ty mohou, ale nemusí kopírovat formy vlád mimo území rezervace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Domorodí obyvatelé Spojených států amerických je označení pro domorodé Američany obývající území dnešních Spojených států amerických. Ne všechny původní obyvatele USA lze označit za indiány – neřadí se sem Havajci (\"Native Hawaiians\"), Eskymáci a Aleuti. Američtí indiáni se dělí do mnoha různých kmenů a skupin.", "tgt_summary": "美国原住民(英语:Native Americans),在不同场合与背景下也称作美国印第安人(英语:American Indians)、美国土著(英语:Indigenous Americans)或简称印第安人(英语:Indians),是指在美国境内保留有美国部落主权的逾500个美洲原住民部落之成员的统称。这些部落与族群之历史可追溯至哥伦布时代之前的美洲原住民群体。", "id": 258924}
{"src_title": "Robert Campin", "tgt_title": "罗伯特·坎平", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Nejstarší doklady o Campinovi pocházejí z první dekády 15. století: roku 1406 je uváděn jako svobodný mistr malířského cechu v Tournai. Z toho se soudí, že tehdy musel být ve věku něco přes 25 let.  Roku 1410 se v této obci stal měšťanem, takže možná přímo z Tournai nepocházel. Působil pak v řadě městských úřadů a získal od města mnoho zakázek. Roku 1427 se stali jeho žáky Jacques Daret a „Rogelet de la Pasture“ – zřejmě Rogier van der Weyden. V červenci 1432 byl odsouzen k ročnímu zákazu činnosti za to, že udržoval poměr s jistou Leurence Poletteovou, ačkoli jeho právoplatnou manželkou byla Ysabiel de Stocquainová. V této době se osamostatnili jeho žáci Rogier van der Weyden a Jacques Daret, kteří si v době mistrovy nepřítomnosti založili vlastní dílny. Zbytek trestu byl Campinovi odpuštěn v říjnu 1432, od té doby však získával mnohem méně zakázek než dříve.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V díle Roberta Campina, které vychází ze středověkých knižních iluminací, je po doznění gotického slohu poprvé patrný nizozemský měšťanský realismus. Campin vyniká především realistickým podáním a zobrazením detailů jakého nedosáhl žádný malíř před ním. Jeho přínosem je plastická modelace tělesných tvarů, monumentálnost a expresivnost obsahu a prohloubení obrazového prostoru pomocí architektur nebo průhledů do krajiny. Za jedinečné dílo je v tomto smyslu považován obraz Narození Krista z Dijonu, kde je v pozadí zelená krajina se zmlazenými stromy a vlnící se cestou, přes kterou padají stíny časného ranního světla.  Na Oltáři z Merode, objednaném některým členem rodiny Maline z Igelbrechtu, je zobrazen interiér s množstvím žánrových detailů. Na levém křídle donátoři klečí v předsíni a pootevřenými dveřmi pozorují výjev Zvěstování, které tvoří centrální panel. Vedle čtoucí Panny Marie je stůl s otevřenou knihou, uhašenou kouřící svíčkou a bílé lilie v malovaném džbánku. Na pravém křídle je sv. Josef, který ve své truhlářské dílně vyrábí pasti na myši – jako odkaz na výrok sv. Augustina o Josefovi jako pasti na Ďábla.  Campin vedl velkou malířskou dílnu a na řadě obrazů mají podíl jeho žáci. Z jeho vlastní ruky se dochovalo několik podobizen, které vynikají realistickou charakteristikou. Robert Campin byl starší než Jan van Eyck, ale v pozdním období jím byl ovlivněn.  Na jeho dílo navázal jeho žák Rogier van der Weyden i další nizozemští malíři aktivní v 15. století. Ovlivnil také pozdně gotické malířství ve střední Evropě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Campin, dříve označovaný jako Mistr z Flémalle (podle tří deskových obrazů z opatství Flémale u Lutychu) či Mistr mérodeského oltáře (kolem 1375 nebo 1378-79, Tournai (?) – 26. dubna 1444, Tournai), byl nizozemský malíř, vedle Jana van Eycka ústřední postava Severské renesance.", "tgt_summary": "罗伯特·坎平(英语:Robert Campin,?-1444年),文艺复兴时期欧洲弗兰德艺术家。与扬·凡·艾克同是早期尼德兰画派的主要奠基人。其作品透视夸张,细节逼真精致,世俗化倾向明显。由于其职业特性,他多年为人所误读,他长于个人肖像画创作也擅长祭坛画的绘制。代表作《麦洛德祭坛画》等。", "id": 1236968}
{"src_title": "Gheorghe Gheorghiu-Dej", "tgt_title": "格奥尔基·乔治乌-德治", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině chudého dělníka jako Gheorge Gheorgiu. V roce 1933 se společně s ostatními členy komunistické strany zúčastnil protestu železničářů, za který ho soud v Bukurešti odsoudil. Během vlády diktátora Iona Antonesca byl v koncentračním táboře, odkud se mu v srpnu roku 1944 podařilo uprchnout a o rok později získat post generálního tajemníka ústředního výboru komunistické strany. Roku 1947 se jeho Stalinem podporovanému křídlu podařilo ovládnout stranu a roku 1952 posílil svou osobní moc (respektive moc své \"vězeňské frakce\"), když se mu podařilo ze strany vyloučit neformální vůdkyni Anu Pauker (z tzv. \"moskevské frakce\"), zastávající post ministryně zahraničí, když využil jejího židovského původu a obvinil ji ze sionistického spiknutí (podobný scénář jako u Slánského procesu v Praze, Ana Pauker však nebyla popravena).  Navzdory velmi úslužné pozici vůči Stalinovi, Gheorgiu-Dej nakonec, po roce 1956, položil základy velmi nezávislé pozice Rumunska v tzv. východním bloku. Nespokojený s reformami Nikity Sergejeviče Chruščova soustředil se na samostatnou politiku Rumunské lidové republiky. V roce 1957 z Rumunska odešla sovětská vojska, v posledních letech své vlády navazoval i diplomatické vztahy se západními zeměmi, včetně USA. Navzdory tomu nikdy příliš neochably politické represe a jeho režim byl mnohem tvrdší než například Titův v Jugoslávii, který se rovněž odklonil od Moskvy. Na tuto politiku pak navázal Nicolae Ceaușescu (dlouho Gheorgiův chráněnec), který se pozice generálního tajemníka strany ujal roku 1965, poté co Gheorgiu-Dej zemřel na rakovinu plic. Konspirační teorie tvrdily, že se rakovina u něj rozvinula v důsledku ozáření během jeho návštěvy Moskvy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gheorghe Gheorghiu-Dej (rumunsky: [ɡe̯orɡe ɡe̯orˈɡi.u deʒ], 8. listopadu 1901, Bârlad – 19. března 1965, Bukurešť) byl rumunský politik, prezident (předseda dočasného prezídia Rumunské lidové republiky, předseda Státní rady Rumunska) v letech 1961–1965 a druhý premiér (předseda Rady ministrů) socialistického Rumunska v období od 2. června 1952 do 2. října 1955. Navzdory měnícím se státním funkcím byl rozhodující osobností rumunské politiky v celém období 1947–1965, neboť v této době zastával pozici generálního tajemníka Komunistické strany Rumunska (přesněji v období 1944–1954, 1955–1965), která byla od roku 1947 v zemi hegemonní silou.", "tgt_summary": "格奥尔基·乔治乌-德治(罗马尼亚语:,1901年-11月8日-1965年-3月19日),罗马尼亚政治家,曾任罗马尼亚共产党总书记(1944年-1954年)、罗马尼亚工人党第一书记(1955年-1965年)、罗马尼亚人民共和国部长会议主席(1952年-1955年)和罗马尼亚人民共和国国务委员会主席(1961年-1965年)。", "id": 1615743}
{"src_title": "Školství v Ománu", "tgt_title": "阿曼教育", "src_document": [{"title": "Úvod a historie.", "content": "Když se Kábús bin Saíd stal roku 1970 sultánem, spočívalo školství v Ománském sultanátu na zaostalé úrovni. Roku 1970 v zemi fungovaly pouhé tři základní školy ve městech Maskat, Matra a Salála s celkem asi 900 žáky – chlapci. V Maskatu navíc působila chlapecká náboženská škola s přibližně 50 žáky, dívčí misionářská škola zřízená Spojenými státy pro přibližně 50 dívek ze zahraničí a tři indské soukromé školy. Pokrok zahájily od roku 1975 pětileté plány s cílem zlepšit situaci ve školském sektoru. Během 80. let se sektor dále zásadně rozvíjel.  V letech 1990 až 1991 v zemi fungovalo 838 státních a soukromých škol přibližně se 365 tisíci studenty, a to 431 základních škol, 321 přípravných škol a 78 středních škol. V následujících letech 1991 až 1995 se naplno rozběhl v pořadí čtvrtý pětiletý plán (\"Fourth Five-Year Plan\"), jenž zasáhl rovněž školství. Nevhodné zastaralé školní budovy nahradilo 85 budov moderních a bylo postaveno dalších 62 úplně nových školních center, jednak základních škol a jednak škol přípravných. Ve snaze dále snížit negramotnost obyvatelstva se vláda zasadila o otevření vzdělávacích středisek pro dospělé. V roce 1993 vykazovalo činnost 176 takových center.  Pátý pětiletý plán rozvoje dále reformoval školství a zaměřil se též na informační technologie a jejich budoucí výuku. Přibyl školní předmět praktických dovedností. Reforma školství na základní a střední úrovni byla zahájena roku 1997. Původní systém o třech úrovních – základní, přípravná, střední – nahradily úrovně dvě. První úrovní je dvojstupňové základní vzdělání s prvním čtyřletým stupňem následovaným druhým šestiletým stupňem. Střední vzdělání, přibližně dvouleté, tvoří druhou zmíněnou úroveň. Přechod na nový reformový model probíhal pozvolna. Základního vzděláního se v podstatě dostává všem dětem.  V roce 2002 studovalo zahraničně přes 20 tisíc ománských studentů a studentek v 45 zemích po celém světě.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávací systém.", "content": "Ministr školství a ministr vysokého školství jsou nejvýše postavenými osobami ve školství. Současným ministrem vysokého školství je Rawya al-Busaidi. Odborná učiliště spadají do kompetence ministra sociálních věcí.  Během školního roku 2011/2012 je v Ománu zřízeno 1 040 státních škol s více než půl milionem studentů a 445 škol soukromých. Mezinárodní školy čítají 39 institucí. Existují také náboženské školy a mateřské školy, avšak zpravidla se mateřské školy nacházejí ve větších městech. Některé z mateřských škol jsou rovněž soukromé.", "section_level": 1}, {"title": "Základoškolské vzdělání.", "content": "Základní vzdělání je rozděleno na první a druhý stupeň. První stupeň, čtyři ročníky, obvykle navštěvují děti od 6 do 10 let. Druhý stupeň, šest ročníků, pak obvykle navštěvují děti a mládež od 11 do 17 let. Obzvláště první stupeň se podobá západnímu školství. Podle údajů Světové banky nastoupilo v roce 2012 na základní školy 96% všech ománských dětí, které dosáhly daného věku pro prvotní navštěvování školy. Počínaje prvním ročníkem probíhá výuka anglického jazyka. Profesi učitele na základních školách většinou zastávají ženy. Ministerstvo plánuje pokračovat ve svých krocích, aby zde ženy utvořily absolutní většinu.  Soukromé základní školy, jichž se v sultanátu nachází asi 350, navštěvuje kolem 100 tisíce Ománců.", "section_level": 2}, {"title": "Středoškolské vzdělání.", "content": "Středoškolské vzdělání trvá za obvyklých podmínek dva až tři roky. Studenti si volí mezi zaměřením na vědní obory a uměleckým zaměřením, a to v souladu s jejich hodnocením ze základní školy. Studium je zakončeno předáním výstupního certifikátu (možná obdoba maturitního vysvědčení). Přes polovina lidí (54 %) míří ze středních škol na univerzity.", "section_level": 2}, {"title": "Vysokoškolské vzdělání.", "content": "V období před zřízením vysokého školství studovali Ománci na univerzitách sousedních arabských států. Zejména Spojené arabské emiráty, Kuvajt, Jordánsko nebo Egypt patřily mezi ony státy. Stipendiem odměnění studovali také ve Spojeném království a Spojených státech.  Vznik terciární úrovně školství v Ománu ovlivnilo zvláště školství Západního světa. U zrodu nejvyššího vzdělávání stála Univerzita Sultána Kábúse působící v hlavním městě Maskat od roku 1986. Původní fakulty se zaměřovaly na zemědělství, strojírenství, lékařství, pedagogiku a vědu. Uměleckou fakultu založenou roku 1987 následovala roku 1993 fakulta obchodu a ekonomie. V roce 2006 se objevila právnická fakulta a dva roky nato fakulta lékařsko-ošetřovatelská.", "section_level": 2}, {"title": "Jiné vzdělání.", "content": "Odborná učiliště jsou alternativní možností vedle obvyklého středoškolského vzdělání, a to o délce od jednoho do tří let.  Vzdělávání lidí s mentálním a sluchovým postižením se děje na normálních školách, kde tito studenti využívají vyhrazených tříd.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělávání dívek a žen.", "content": "Vzdělávání dívek a žen podporuje od počátku své vlády i sultán Kábús bin Saíd. V roce 1972 činil podíl vzdělávajících se dívek a žen v ománském školním systému 12,7%. V současnosti – 21. století – přesahuje počet dívek na školách 266 tisíc, podíl ženského pohlaví tak vzrostl na 49%. V zemi stojí 225 ryze dívčích škol. World Factbook odhaduje celkovou gramotnost ománských žen na 81,8% k roku 2010.  Zlepšenou situaci dokázal rok 2000, kdy nadpoloviční většina, 55 %, vysokoškolsky studujících Ománek ve věku 25 až 29 let úspěšně dokončila terciární vzdělání. Tato skutečnost zařadila Omán ke státům jako Jižní Korea či Singapur. Ománští studenti – muži – stejné věkové kategorie dokončili své vzdělání jen v 17 % případů v témž roce.", "section_level": 1}, {"title": "Statistické údaje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vyučující.", "content": "Vyučující – tedy učitelé, profesoři a jiní.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam vysokoškolských institucí.", "content": "Seznam zahrnuje vysokoškolské instituce v Ománu – univerzity, vysoké školy, vyšší odborné školy a podobně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tento článek pojednává o vzdělání a školství v Ománu.", "tgt_summary": "阿曼提供国民从初等到中等学校课程结束时的免费教育;而阿曼的识字率,在2004年时为77.1%。", "id": 438726}
{"src_title": "Yankee Doodle", "tgt_title": "洋基歌", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Píseň \"Yankee Doodle\" vznikla v době krátce před americkou válkou za nezávislost mezi britskými důstojníky. Nápěv je pravděpodobně převzat z anglické ukolébavky \"Lucy Locket\" a původní slova se vysmívají neohrabaným \"Yankeeům\", obyvatelům Třinácti kolonií, po jejichž boku Britové bojovali ve francouzsko-indiánské válce. Jedna z verzí textu například popisuje směšné poměry v americkém vojenském ležení – autorství této verze bývá připisováno britskému armádnímu lékaři Richardu Shuckburghovi.  Během války za nezávislost se písně – navzdory jejímu pejorativnímu zabarvení – ujali sami Yankeeové a udělali z ní symbol svého vlastenectví, jak ukazuje například obraz A. Willarda \"Duch roku '76\".  Píseň se zároveň stala oficiální hymnou státu Connecticut. Je také každodenně hrána vždy na začátku a na konci vysílání rozhlasové stanice Hlas Ameriky.", "section_level": 1}, {"title": "Slova.", "content": "V průběhu let se vynořilo spoustu rozličných verzí textu, satirických nebo vysmívajících se druhé straně ve válce za nezávislost. Nakonec vzniklo snad na 190 různých slok; vůbec nejznámější americká vlastenecká verze zní:  Kratší, \"dětská\" verze písně, která se například vyučuje v amerických školách, zní:", "section_level": 1}, {"title": "Překlad a vysvětlení.", "content": "Výraz \"Yankee\" se na americkém Jihu používal jako posměšné označení někoho ze Severu. Původ slova je pravděpodobně v příjmeních \"Jan\" a \"Kees\", četných v nizozemském New Yorku. Britové tak označovali rodáky ze Třinácti kolonií, kteří žili převážně zemědělstvím a v armádě vypadali spíše jako \"křupani\" než skuteční uniformovaní vojáci.  Přídomek \"doodle\" by se dal přeložit jako \"ťulpas\" či \"hlupák\" a vyjadřuje opět skutečnost, že tehdejší američtí osadníci byli povětšinou negramotní a nevzdělaní. Píseň Yankee Doodle pojednává právě o tom, jak hloupě vypadali Yankeeové v očích tehdejších pyšných Evropanů:", "section_level": 1}], "src_summary": "„Yankee Doodle“ je známá anglo-americká píseň. Vznikla mezi britskými vojáky za sedmileté války, později ji jako symbol vlastenectví přejali američtí revolucionáři. Je také státní hymnou Connecticutu.", "tgt_summary": "《洋基歌》(\"Yankee Doodle\")是一首美国传统歌曲,其起源可追溯至美国七年战争时期。今天这首歌在美国通常被当作爱国歌曲,它同时还是康乃狄克州的州歌。", "id": 1523514}
{"src_title": "Android Studio", "tgt_title": "Android Studio", "src_document": [{"title": "Funkce.", "content": "Vývojové prostředí Android studio nabízí:", "section_level": 1}, {"title": "Práce s Android studiem.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První spuštění.", "content": "Po prvním spuštění se vás program zeptá, jestli chcete importovat nastavení. Tento krok výrazně zjednodušuje případnou reinstalaci a přenos nastavení. Po tomto kroku se objeví uvítací obrazovka, která nabízí hned několik možností dalšího postupu.", "section_level": 2}, {"title": "Založení projektu.", "content": "Po kliknutí na „Nový projekt“ se dostaneme k procesu tvorby nového projektu. Nejprve vyplníme, název balíčku a cesta, kam se má projekt uložit. Další tři rozbalovací nabídky slouží k výběru cílové verze Android API. Můžete zvolit od minimální po maximální verzi, která je již spustitelná bez režimu kompatibility. A poslední verze proti které se aplikace bude kompilovat. Doporučuje se kompilovat proti stejné verzi, jaká je cílová, popřípadě novější. Dále si můžeme vybrat barevné schéma aplikace. Na závěr vybíráme, zda chceme vlastní ikonu aplikace, nebo zdali bude celý projekt jen knihovnou.", "section_level": 2}, {"title": "Design.", "content": "V Android studiu lze navrhovat design aplikace buď v XML nebo v design módu. Když píšete přímo v XML módu studio automaticky zobrazuje náhled ve vybraném rozlišení zobrazovacího displeje. Studio nabízí i možnost „Preview All Screen Sizes“, což zobrazuje náhledy ve všech možných rozlišeních. Další možností Preview Representative Sample, který zobrazí 4 nejdůležitější. Přesnost v designmódu je velmi vysoká a vkládání prvků je velmi jednoduché. Celé IDE se přizpůsobuje velkosti okna tzn. náhledy se zmenšují/zvětšují, jsou vedle sebe, pod sebou, nebo paleta prvků, pokud má místo, se automaticky zobrazí ve více sloupcích atd.", "section_level": 2}, {"title": "Emulátory.", "content": "Android studio je celé spjaté s buildovacím („sestavovacím“) nástrojem Gradle. Součástí studia jsou i emulátory pro Nexus 4, 7 a 10. Emulátor si můžete dále nakonfigurovat. Můžete změnit Android API, velikost RAM v emulátoru, velikost úložiště a SD karty nebo přední/zadní kameru, kterou lze buď zcela emulovat nebo ji napojit na kameru počítače. Nevýhoda emulátorů spočívá v tom, že jsou pomalé i na relativně rychlém počítači.", "section_level": 2}, {"title": "Projekty z Eclipse.", "content": "Projekty vytvořené v Eclipse ve Studiu sice normálně otevřít nejdou, ale lze je vyexportovat a poté naimportovat.", "section_level": 2}], "src_summary": "Android Studio je vývojové prostředí založené na IntelliJ IDEA. Android studio bylo firmou Google oficiálně představeno 16. května 2013 na konferenci Google I/O. Od června 2013 je zdarma k dispozici pro uživatele na platformách Windows, Mac OS X a Linux.", "tgt_summary": "Android Studio是一个为Android平台开发程序的集成开发环境。2013年5月16日在Google I/O上发布,可供开发者免费使用。", "id": 616402}
{"src_title": "Deodoro da Fonseca", "tgt_title": "德奧多羅·達·豐塞卡", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Fonseca se narodil jako třetí dítě velké vojenské rodině ve Vila Madalena, Alagoas, ve městě, které do dnes nese jeho jméno Marechal Deodoro, v Severovýchodní Brazílii. Byl synem Manuela Mendese da Fonseca Galvão (1785–1859) a jeho manželky Rosa Maria Paulina de Barros Cavalcanti (1802–1873). Za období Brazilského císařství se jeho starší bratr, Severino Martins da Fonseca, stal prvním baronem státu Alagoas. Dalším významným příbuzným byl jeho vzdálený strýc a portugalský humanista Francisco de Holanda (zemřel roku 1585). Významným milníkem v jeho vojenské kariéře se stalo potlačení Praieirské revolty v Pernambucu v roce 1848, Brazilské odpovědi na selhání liberálních revolucí v Evropě Fonseca se také zúčastnil paraguayské války (1864–1870), kde dosáhl hodnosti kapitána. Roku 1884 byl povýšen na polního maršála a později na maršála. Jeho statečnost, vojenské schopnosti a styl z něj dělaly osobnost národa.  Jako guvernér Rio Grande do Sul byl obklopen republikánskými intelektuály jako byli Benjamin Constant a Rui Barbosa (v São Paulu). V roce 1886 upozornil na to, že císařská vláda objednala zatčení prominentních republikánů, poté Fonseca odešel do Ria de Janeira a ujal se armády, která byla pro zrušení otroctví v Brazílii.  Pedro II obhajoval zrušení otroctví po celá desetiletí. Již v roce 1840 propustil všechny své otroky, ale sám doufal, že otroctví bude zrušeno pomalu a postupně, aby nenarušilo ekonomiku státu. Jeho dcera, Isabela Brazilská, zrušila otroctví úplně roku 1888 během svého třetího regentství (když byl její otec v zahraničí). Rozzuření oligarchové hráli později velkou roli v převratu. Fonsecaova prestiž jej dostala až do čela vojenského hnutí, které sesadilo císaře 15. listopadu 1889, a krátce byl vedoucím prozatímní vlády, která jmenovala ústavodárný Konstituční kongres, aby navrhl novou ústavy pro Spojené státy Brazílie. Brzy se nicméně dostal do sporu s civilními republikánských vůdci. Jeho prezidentská volba 25. února 1891 byla podpořena vojenským tlakem na kongres.  Fonsecaova správa rozdělovala osobní i politické nepřátelství mezi prezidentem a viceprezidentem Florianem Peixotonem. Následně se setkal se silnou opozicí v rámci Kongresu, který začal politiku obstrukce. Během prvních měsíců svého předsednictví měli jeho ministři téměř neomezenou kontrolu nad jejich ministerstvy. Svévolné prezidentské dekrety (například: převod přístavu Torres na soukromou společnost) a katastrofální hospodářská politika vedly k zesílení odporu v kongresu. To také způsobilo, že republikáni z jihu vydali rozkazy, aby se stáhly všechny vojenské podpory pro maršála a prozatímní vlády. Situace se dostala do kritického stádia, když Fonseca rozpustil Národní kongres a vyhlásil \"výjimečný stav\" ke 3. listopadu 1891. Skupina poslanců stála proti tomuto rozhodnutí a našla podporu mezi vysoce postavenými důstojníky námořnictva, včetně admirála Custódia Josého de Mela. Maršál se ocitl na pokraji občanské války. Dne 23. listopadu 1891 podepsal rezignaci (na nikoho konkrétního) a předal prezidentský úřad Florianovi Peixotovi.  Deodoro da Fonseca zemřel v Riu de Janeiru 23. srpna 1892.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maršál Manuel Deodoro da Fonseca (5. srpna 1827 – 23. srpna 1892) se stal prvním prezidentem Brazílie poté, co vedl vojenský převrat, který svrhl císaře Pedra II a následně vyhlásil republiku v roce 1889. Brazilské císařství zaniklo.", "tgt_summary": "曼努埃尔·德奥多罗·达·丰塞卡(,1827年-8月5日-1892年-8月23日),巴西军人和政治家,生于一个军人世家。1843年进里约热内卢军官学校,毕业后领中尉军衔。1848年参加镇压伯南布哥省“海滨党”起义后擢升为上尉。后因在巴拉圭战争(1864～1870)中立功晋升为上校。1884年晋升陆军元帅。1887年组织军事俱乐部,成为陆军首脑,曾代表军队发布拒绝镇压逃亡奴隶的声明。", "id": 609785}
{"src_title": "Právo stavby", "tgt_title": "租約", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tento institut se u nás objevuje již z dob Rakouska, a to ve všeobecném zákoníku občanském z roku 1811 a následně i v dalších úpravách (zákon č. 86/1912 ř. z., o stavebním právu, a zákon č. 88/1947 Sb., o právu stavby), komunistickým režimem bylo právo stavby roku 1950 zestručněno a úplně zrušeno vydáním občanského zákoníku z roku 1964. V současné úpravě se objevuje po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Stavby, které byly zřízeny na pozemku, který je ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, se po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku v roce 2014 nestaly součástí pozemku ani práva stavby, ale zůstaly samostatnou věcí.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik práva stavby.", "content": "Právo stavby lze nabýt smlouvou, vydržením nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci na základě zákona. Je vždy zřízeno dočasně, maximálně na dobu 99 let, přičemž poslední den doby, na kterou je právo stavby zřízeno, musí být patrný z katastru nemovitostí.", "section_level": 1}, {"title": "Vydržení.", "content": "Právo stavby lze vydržet jako jakoukoliv věc nemovitou, buď řádným vydržením za 10 let, nebo mimořádným vydržením za 20 let. Takto vzniklé právo se nabývá na dobu 40 let, přičemž tuto dobu může soud ze spravedlivých důvodů zkrátit nebo prodloužit.", "section_level": 2}, {"title": "Smluvní zřízení.", "content": "Zřízení práva stavby smluvním způsobem vyžaduje dva kroky. Prvním je platná smlouva, která musí být písemná a stvrzená podpisy stran na jedné listině. Druhým krokem je pak zápis do katastru nemovitostí, který je konstitutivní – se zápisem samotné právo stavby vzniká jako samostatná nemovitá věc. Smlouva musí obsahovat označení stran, vymezení stavby a pozemku, vymezení doby trvání práva stavby a údaj o úplatnosti či bezúplatnosti práva stavby.  Právo stavby sjednané na dobu kratší než 99 let lze vzájemnou dohodou stran prodloužit. Délka prodlouženého práva stavby nesmí přesáhnout 99 let ode dne jeho vzniku. Existují-li však na pozemku další zatížení váznoucí v pořadí za právem stavby, je možné toto právo prodloužit jen se souhlasem osob oprávněných k těmto zatížením.  Je-li právo stavby zřízeno úplatně, úplata se nazývá stavebním platem. Zpravidla se jedná o peněžité plnění, ale není vyloučeno ani plnění nepeněžité povahy. Je-li ujednáno plnění stavebního platu jako opakované, zatěžuje právo stavby jako reálné břemeno – právo na úhradu stavebního platu vázne na věci a vlastník pozemku může plnění požadovat po každém vlastníkovi práva stavby. Ve smlouvě musí být určena výše stavebního platu a jeho splatnost, případně aspoň způsob určení výše stavebního platu. Výši stavebního platu je možné sjednat jako změnitelnou v průběhu času, nesmí však záviset na nejisté události (vývoj ceny nemovitostí v oblasti apod.). Výjimkou je inflační doložka – stavební plat může být ovlivněn vývojem zhodnocování a znehodnocování měny.  Existence práva stavby nemůže být závislá na nejisté budoucí události. Ve smlouvě proto nesmí být sjednána rozvazovací podmínka a byla-li sjednána, je nicotná a nepřihlíží se k ní. Je možné smluvně zavázat stavebníka k určitým povinnostem, ale k těmto povinnostem není možné vázat zánik práva stavby – opět by se jednalo o nepřípustnou rozvazovací podmínku.", "section_level": 2}, {"title": "Práva a povinnosti plynoucí z práva stavby.", "content": "Právo stavby je věcí, vlastník práva stavby má stejná práva jako vlastník jakékoliv jiné nemovité věci. Je možné převést právo na jiného, zatížit jej, a přechází na právního nástupce (typicky děděním). Pro právo stavby však existují určitá omezení. Vlastník pozemku a vlastník práva stavby mají vůči sobě navzájem předkupní právo. Vlastník práva stavby má práva poživatele na pozemek, na kterém stavba stojí. Pozemek může užívat a může si brát plody pozemku. Vzájemné předkupní právo i požívací právo vlastníka práva stavby je možné smluvně vyloučit, popřípadě upravit jinak.  Stavebník má ze zákona povinnost udržovat stavbu v dobrém stavu. Ve smlouvě si strany mohou sjednat další práva a povinnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Právo stavby je věcné právo k věci cizí a umožňuje stavebníkovi na cizím pozemku nebo pod povrchem pozemku postavit svou stavbu. Samotné právo stavby je nemovitou nehmotnou věcí podléhající zápisu do katastru nemovitostí. Právo stavby je tedy předmětem vlastnického práva a lze s ním disponovat - převádět, zatížit jej, použít jako zástavu a je součástí pozůstalosti.", "tgt_summary": "租约又名租单。譬如属于商业合约之一的房地产租约,又名出租房合约,在一般情况下,合约条款通常订明有关:按金、上期、免租期、「一年生约、一年死约」、包差饷、物业管理费,家具、空气调节、装修,而水费、电费、煤气、宽带自付,不可分租,不可作非法用途等的规定。租约亦可以是其他租机械、租电器、汽车租赁等的合约。", "id": 1076162}
{"src_title": "Třetí muž", "tgt_title": "黑獄亡魂", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Dějištěm je poválečná Vídeň, rozdělená do čtyř okupačních sektorů. Spisovatel šestákových kovbojek Holly Martins (Joseph Cotten) sem přijíždí na pozvání Harryho Limea (Orson Welles), svého přítele z dětství; dozvídá se však, že Harry před několika dny zemřel při dopravní nehodě. Na pohřbu Martins potkává dva členy britské vojenské policie, seržanta Painea (Bernard Lee) a jeho nadřízeného, najora Callowaye (Trevor Howard). Později se Martins seznámí s Annou Schmidtovou (Alida Valliová), jež byla Limeovou milenkou. Martinsovi začnou okolnosti Harryho smrti připadat podezřelé. Postupně zjistí, že Harry, který byl zapleten do pokoutních obchodů s kradeným penicilínem, svou smrt předstíral, aby unikl zájmu policie. Když Martins zjistí, že Harry penicilín nechal ředit a má na svědomí životy řady lidí, souhlasí s tím, že sehraje úlohu policejní volavky. Následuje honička v kanálech pod Vídní, kde nakonec Harry Lime umírá. Po pohřbu Martins doufá, že bude mít možnost promluvit si s Annou, ta jej však neuzná za hodna jediného pohledu a odchází.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Scénář.", "content": "Producent Alexander Korda požádal Grahama Greena, zda by po \"Padlém idolu\" (\"The Fallen Idol\", 1948) mohl napsat pro režiséra Carola Reeda další scénář. Greene mu poslal počátek možného příběhu, který jej napadl o mnoho let dříve:  Korda nebyl s tímto námětem zcela spokojen. Greene poté navrhl změnit dějiště příběhu a místo Londýna použít Řím nebo Paříž. Karl Hartl, před druhou světovou válkou Kordův asistent produkce a nyní ředitel Wien-Film, navrhl přenést příběh do Vídně a natočit film v reálných lokacích.  Greene dostal od Kordy deset tisíc liber a odejel do Vídně, aby tam provedl průzkum a pracoval na návrhu scénáře. Jako inspirace posloužily Greenovi návštěva stok a zpráva britského důstojníka o skupině překupníků penicilinu. Filmovou poradkyní pro Rakousko se stala britská spisovatelka a režisérka Elizabeth Montagu (1909–2002), která s Kordou spolupracovala již dříve při produkci filmu \"Anna Karenina\". V Itálii pak Greene napsal filmovou povídku (\"treatment\"). Jako Greene poznamenal později, byl \"Třetí muž\" určen „ne ke čtení, ale ke sledování“. Následující verze scénáře byla sepsána v úzké spolupráci s Carolem Reedem. V této verzi byla mimo jiné změněna národnost některých postav. Tak se z britského občana Harryho Lima stal Američan a byl vyškrtnut motiv využití jeho kroužku podloudníků k šíření protisovětské propagandy.  Alexander Korda dohodl s ohledem na distribuci filmu v USA koprodukci s Davidem O. Selznickem. Díky tomu mohli být angažováni Joseph Cotten a Alida Valli, kteří byli u Selznicka smluvně vázáni. Na oplátku Selznick dostal práva na veškeré příjmy z amerického trhu a na uměleckou kontrolu nad americkou verzí. Orson Welles se za honorář přesahující 100 000 dolarů ujal role Harryho Lima.  V srpnu 1948 se Reed a Greene setkali se Selznickem, jenž měl právo spolurozhodovat o scénáři, ale žádný ze Selznickových návrhů nebyl přijat. Oproti tomu Reed prosadil svůj názor, že film nemá končit happyendem. Greene později vydal novelu, která byla založena na původním textu a v níž byl šťastný konec zachován. Greene k tomu ještě napsal: „Jeden z velmi mála větších sporů mezi Carolem Reedem a mnou se týkal závěru, a ukázalo se, že měl naprostou pravdu.“", "section_level": 2}, {"title": "Dialog o kukačkových hodinách.", "content": "V proslulé scéně se Lime setkává s Martinsem na Obřím kole v Prátru. Lime shlíží na drobné postavičky lidí pod nimi, mluví o nich jako o tečkách a říká, že by bylo lhostejné, kdyby se jedna nebo několik z nich „přestaly hýbat, a to navždy“. Zpátky na zemi Lime poznamená:  Tuto poznámku přidal Orson Welles (v publikovaném scénáři byla uvedena v poznámce pod čarou). Greene uvedl (v dopise z 13. října 1977): „Při natáčení \"Třetího muže\" jsme zjistili, že kvůli časování potřebujeme do dialogu přidat větu.“ Welles prý řekl, že text pochází ze „staré maďarské hry“ – v každém případě myšlenka nepocházela od něj, jak Welles vyjádřil frází „co říkal jeden chlápek“. Pravděpodobným autorem myšlenky je malíř James McNeill Whistler.  Kniha \"This is Orson Welles\" (1993) cituje Wellese: „Když film vstoupil do kin, Švýcaři mě velmi mile upozornili, že v jejich zemi se nikdy kukačkové hodiny nevyráběly“ (tento druh hodin pochází z německého Černého lesa). Spisovatel John McPhee poukázal na to, že když v Itálii vzkvétala dynastie Borgiů, Švýcarsko mělo „nejmocnější a nejobávanější armádu v Evropě“ a nebylo mírumilovnou neutrální zemí, kterou se mělo stát později.", "section_level": 3}, {"title": "Natáčení.", "content": "Sedm týdnů trvající natáčení ve Vídni bylo zahájeno v říjnu 1948. Paralelně pracovaly tři filmové štáby, z nichž jeden byl určen výhradně pro noční záběry (kameraman Robert Krasker). Aby noční záběry chodníků a ulic dobře vyšly, byly ulice opakovaně kropeny. V jedné scéně je dokonce vidět v pozadí hasičský vůz a hasiče při práci. Další tým snímal scény ve stokách. Třetí tým (kameraman Hans Schneeberger) pořídil mimo jiné záběry Vídně pro úvodní sekvenci.  Orson Welles pobyl ve Vídni pouze dva týdny, takže mnoho z jeho scén bylo natočeno s dublérem (byl jím Guy Hamilton, tehdy pomocný režisér).  Po dokončení natáčení ve Vídni pokračovaly do března 1949 práce v londýnských filmových studiích Isleworth a Shepperton. Zde vznikly mimo jiné dotáčky scén pronásledování v kanálech.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Filmovou hudbu složil a nahrál na citeru Anton Karas, který byl do té doby téměř neznámým muzikantem hrajícím v místních hospůdkách. Podle časopisu \"Time\"  Reed přivezl Karase do Londýna, kde pak Karas bydlel v Reedově domě a šest týdnů společně pracovali na hudbě k filmu.", "section_level": 2}, {"title": "Přijetí.", "content": "Světová premiéra se konala 1. září 1949 v kině Ritz v Hastings ve Východním Sussexu.  Ve Spojeném království se \"Třetí muž\" stal nejvýdělečnějším filmem roku 1949. Rakouští kritici nebyli nadšeni a film byl v Rakousku promítán jen pár týdnů. Přesto vídeňský Arbeiter-Zeitung, i když hodnotil zápletku jako „ne příliš logickou“, ocenil „mistrovské“ zobrazení „doby vymknuté z kloubů“ a atmosféru „nejistoty, chudoby a poválečného morálního úpadku“. William Cook v roce 2006 po své návštěvě malého vídeňského muzea věnovaného tomuto filmu napsal: „V Británii je to thriller o přátelství a zradě, ve Vídni tragédie o rakouském problematickém vztahu k minulosti.“  Někteří kritici vytýkali filmu užití neobvyklých úhlů kamery. C. A. Lejeune v \"The Observer\" zhodnotil Reedův zvyk snímat scény nakřivo jako „velmi rušivý“. Americký režisér William Rey, blízký Reedův přítel, mu poslal vodováhu s poznámkou: „Carole, až budeš točit další film, prostě to postav na kameru, ano?“  Po svém uvedení v Británii a Americe film obdržel převážně pozitivní recenze. Časopis \"Time\" časopis napsal, že film byl „nadupaný kinematografickými rozinkami, na které by mohl být pyšný raný Hitchcock: geniální zvraty a zápletky, jemné detaily, plně vykreslené postavy, atmosférická pozadí, která se stávají podstatnou součástí příběhu, obratné míšení zlověstného se směšným“.  Filmový kritik \"The New York Times\" Bosley Crowther po úvodní poznámce, že film byl natočen pouze „pro vzrušení a zábavu“, napsal, že Reed „skvěle použil celý pytel svých filmových triků, celý rozsah svého tvůrčího génia“ a zmínil režisérův „ďábelsky zlomyslný humor“. Řídkou výjimkou byl britský komunistický list \"The Daily Worker\", který si stěžoval, že „se nešetřilo úsilím, aby sovětské úřady byly vykresleny zlověstně a nesympaticky.“  S odstupem času si film získal pověst mistrovského díla. Kritik Roger Ebert zařadil film do knižního seznamu „The Great Movies“ a napsal: „Ze všech filmů, které jsem viděl, tento nejúplněji ztělesňuje romantiku, pro kterou chodíme do kina.“ Když Ebert ve zvláštní epizodě pořadu \"Siskel & Ebert\" v roce 1994 diskutoval o filmových záporácích, jmenoval Lima jako svého oblíbeného filmového padoucha. Gene Siskel poznamenal, že to byl „kus skvělé filmařiny, který zdůraznil důsledky druhé světové války a postavil je vedle postav s jejich vlastními porušenými životními příběhy.“  Film má na Rotten Tomatoes 99% hodnocení na základě 79 recenzí s průměrným hodnocením 9,3/10.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třetí muž je černobílý britský thriller (někdy řazený do žánru film noir) z roku 1949, jejž režíroval Carol Reed; v hlavních rolích se objevili Joseph Cotten, Alida Valliová, Orson Welles a Trevor Howard. Scénář napsal Graham Greene, který následně publikoval novelu stejného jména (i když text původně vznikl jen jako „surový materiál“ pro přípravu scénáře). Hudba Antona Karase používá – pro žánr thrilleru netypicky – pouze citeru.", "tgt_summary": "《黑狱亡魂》(英语:\"The Third Man\")是一部1949年上映的英国黑色电影,由卡洛·李执导,约瑟夫·考登、艾莉达·瓦利、屈佛·霍华和奥森·威尔士主演,编剧为著名小说家格雷厄姆·格林,他并另有执笔小说版本。1959年并有衍生版的电视系列剧播出,全五季共77集。主题曲颇有名,耳熟能详颇感人动听", "id": 249504}
{"src_title": "The Common Linnets", "tgt_title": "赤胸朱顶雀组合", "src_document": [{"title": "Členové kapely.", "content": "Současní členové Dřívější členové", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2013-14: Eurovize a debutové album.", "content": "Countryové uskupení vzniklo koncem roku 2013 z podnětu country zpěvačky Ilse DeLange, pohybující se na nizozemské hudební scéně přes dvacet let. Ilsin známý Willem Bijkerk, zpěvák vystupující pod pseudonymem Waylon, byl prvním přizvaným interpretem. Členové uskupení si kladli za cíl složit plnohodnotné countryové album. Rovněž chtěli, aby jejich projekt mohl být platformou pro další nizozemské countryové umělce. Během nahrávání alba byli The Common Linnets osloveni televizí AVROTROS, aby vystoupili v barvách Nizozemska na Eurovizi 2014 v Kodani. Nabídku přijali, a v březnu následujícího roku byla vydána soutěžní píseň \"Calm After the Storm\", výsledek kreativní spolupráce Ilse, Roba a Matthewa Crosbyů, JB Meijerse a Jakea Etheridge. Týden po vydání zaujala v nizozemské hitparádě singlů první místo  Dne 6. května vystoupili The Common Linnets v prvním semifinále Eurovize, z něhož postoupili do finále 10. května. Po semifinálovém vystoupení se kurz sázkových kanceláří na vítězství Nizozemska začal prudce snižovat, a postupně dostihl kurzy favoritů z Rakouska a Švédska. Píseň rovněž začala stoupat v hitparádách iTunes. V předvečer finále vyšlo studiové album \"The Common Linnets\". Všech dvanáct písní alba se již o týden později probojovalo do nejlepší stovky nizozemských singlů. Ve finále skupina zopakovala své vystoupení, a v konečném hlasování získala druhé místo s 238 body. Stala se tak nejúspěšnějším nizozemským účastníkem soutěže od roku 1975. Rovněž obdržili nejvyšší dvanáctibodová ohodnocení z Estonska, Islandu, Lotyšska, Litvy, Maďarska, Německa, Norska a Polska.", "section_level": 2}, {"title": "Diskografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Singly.", "content": "\"Calm After The Storm\"", "section_level": 2}], "src_summary": "The Common Linnets je nizozemsko-americký hudební projekt založený zpěvačkou Ilse DeLange v roce 2013. Jejich repertoár se pohybuje na pomezí country, folku, popu a bluegrass. V roce 2014 obsadili coby zástupci Nizozemska druhé místo na Eurovision Song Contest v Kodani. Soutěžní píseň \"Calm After the Storm\" obsadila přední příčky řady evropských hitparád.", "tgt_summary": "赤胸朱顶雀组合(英语:The Common Linnets)是一个2013年组建的荷兰乐队。乐队由独立艺人和组成,他们早在乐队成立前就已相识多年。他们的歌曲《暴风雨后的宁静》(\"\")入围2014年欧洲歌唱大赛,并在决赛中取得第2名。这首歌在欧洲受到人们欢迎,收录于他们的首张专辑\"\"中。", "id": 1989241}
{"src_title": "Joseph Pilates", "tgt_title": "約瑟夫·皮拉提斯", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Joseph Pilates se narodil roku 1883 v Německu. Jako malý chlapec trpěl chronickým astmatem, rachitidou a dalšími chorobami. Právě tyto nemoci byly tím, co ho hnalo k tomu, aby pracoval na svém těle a kondici. Nechtěl být těmito nemocemi poražen. Proto se věnoval gymnastice, šermu, boxu, plavání, potápění a lyžování. Výsledkem bylo, že Pilates měl už ve 14 letech vypracované tělo. On ale dále poznával nové sporty jako je jóga a Tchaj-ťi, které zároveň studoval. Obdivoval především koncentraci při cvičení a úlohu dechu, která byla velmi důležitá. Díky všem informacím, které postupně získával, vymýšlel nové cviky a pohyby, které byly založené především na důsledné kontrole těla. Později v roce 1912 se přestěhoval do Anglie. Ze začátku si tady vydělával díky různým činnostem – byl boxerem, vystupoval v cirkuse a také učil detektivy sebeobraně. Za 1. světové války byl převelen do vojenského tábora v Lancasteru a poté i na ostrov Man. Tady pracoval jako ošetřovatel a učil ostatní lékaře tělesné zdatnosti. Do povědomí lidí se dostal především díky tomu, že žádný z jeho pacientů neumřel na chřipkovou epidemii, která v té době zabila tisíce lidí. Po válce se krátce vrátil do Německa, ale již v roce 1925 se přesunul do Ameriky, konkrétně do New Yorku. Při plavbě na lodi navíc potkal svou budoucí manželku Claru. S ní pak později v New Yorku založil studio, ve kterém vyučovali právě jeho metodu, které říkal \"Contrology\". Tato metoda se zaměřovala na ovládání svalů myslí. Cviky byly orientované na posturální svaly, které pomáhají držet tělo vyvážené a také poskytují podporu páteři.  Joseph Hubertus Pilates zemřel v New Yorku v roce 1967 ve věku 83 let.", "section_level": 1}, {"title": "Knihy.", "content": "Joseph Pilates během svého života publikoval celkem 2 knihy. První z nich se jmenovala \"Tvé zdraví: Nápravný systém cvičení - revoluce na celém poli tělesné výchovy\" (anglicky A Corrective System of Exercising That Revolutionizes the Entire Field of Physical Education) a byla vydána v roce 1934. Jeho druhá kniha vyšla v roce 1945, tedy o celých 11 let později. Její název byl \"Návrat k životu díky kontrologii\" (anglicky Return to Life through Contrology). Vhodné je také zmínit, že za svůj život získal celkem 26 patentů na stroje, které používal při cvičení.", "section_level": 1}, {"title": "Joseph Pilates a jeho následovníci.", "content": "Za jeho přímé následovníky jsou považováni: Lolita San Miguel, Eve Gentry, Kathy Grant, Bob Seed, Ron Fletcher, Carola Trier, Romana Kryzanowska.", "section_level": 1}, {"title": "Citáty.", "content": "Mnoho citátů, které pronesl Joseph Pilates, není v České republice známo, nejsou tedy ani přeložené. Většina uvedených citátů je tedy v angličtině, aby nedošlo ke komolení významu.  \"\"Musím mít pravdu - nikdy jsem nepotřeboval aspirin, nikdy jsem se nezranil. Celá země, všichni na světě by měli cvičit mojí metodu. Byli by spokojenější.\"\" \"„Po deseti lekcích se budete lépe cítit, po dvaceti lekcích budete lépe vypadat, po třiceti lekcích budete mít nové tělo.“\" \"„Physical fitness is the first requisite of happiness. Our interpretation of physical fitness is the attainment and maintenance of a uniformly developer body with a sound mind fully capable of naturally, easily, and satisfactorily performing our many and varied daily tasks with spontaneous zest and pleasure.“\" \"„The acquirement and enjoyment of physical well-being, mental calm and spiritual peace are priceless to their possessors if there be any such fortunate living among us today.“\" \"„If your spine is inflexibly stiff at 30, you are old. If it is completely flexible at 60, you are young.“\" \"„Ideally, our muscles should obey our will. Reasonably, our will should not be dominated by the reflex actions of our muscles.“\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Joseph Hubertus Pilates (9. prosince 1883 Mönchengladbach – 9. října 1967 New York) je považován za zakladatele cvičení, které se podle něj také jmenuje \"pilates\". Díky dobrým znalostem anatomie a různých druhů sportů vymyslel cviky, které pomohly a stále pomáhají mnoha lidem. Díky těmto cvikům je možné nejen hubnout, ale hlavně zpevňovat celé tělo.", "tgt_summary": "约瑟夫·胡贝图斯·皮拉提斯(英语:Joseph Hubertus Pilates,1883年-12月9日-1967年-10月9日),生于德国慕森加柏(Mönchengladbach),为彼拉提斯运动的创始者与推动者。", "id": 1924180}
{"src_title": "Sociální spravedlnost", "tgt_title": "社會正義", "src_document": [{"title": "Sociální spravedlnost a sociální politika.", "content": "Spravedlnost jako taková je obecně stavěna proti křivdě a bezpráví. Je považovaná za měřítko mezilidských vztahů, za základní mravní i náboženskou hodnotu, za základ právního řádu, základ států a veřejných politik.  Spravedlnosti lze rozumět jednak v právním slova smyslu (tj. souhrn právních norem a zásad), jednak ji lze rozumět ve smyslu sociálním. Sociální spravedlnost lze vymezit pravidly, podle nichž jsou ve společnosti rozdělovány příjmy a bohatství a také životní příležitosti a předpoklady (např. vzdělávat se, uplatnit se na trhu práce atd.) mezi jednotlivé občany, případně sociální skupiny.  V kontextu sociální politiky jsou důležité obě významové roviny, neboť zákonodárství a právní normy tvoří legitimitu spravedlnosti sociální. Hovoříme-li o spravedlivém rozdělovaní povinností i výhod, jedná se o tzv. spravedlnost distributivní.\"„Jestliže je pro člověka přirozené žít ve společnosti s ostatními, pak také musí mezi lidmi existovat něco, čím je toto množství řízeno. Při tak velkém počtu lidí a při snaze jednotlivce jednat egoisticky, pro svůj soukromý zájem, by se lidská společnost rozpadla, pokud by nebylo nikoho, kdo by se staral o celkové dobro společnosti, právě tak, jako by se muselo rozpadnout lidské tělo a vůbec každá živá bytost, kdyby nebylo v těle nějaké řídící síly, která se zaměřuje na společné dobro všech údů.“\" (Tomáš Akvinský - O království ke králi kyperskému) Je třeba podotknout, že obecně akceptovaná definice či představa toho, co je sociálně spravedlivé a co nikoli, neexistuje. Přesto je ale sociální spravedlnost hodnotou, jíž nelze přehlížet a s níž musí sociální systémy pracovat. Sociální spravedlnost je hodnota vedená myšlenkami humanismu, lidského dobra a prospěchu. V tom, že je třeba jednat spravedlivě a stejně se i chovat se lidé většinou shodují.  Sociální spravedlnost a též naopak nespravedlnost a sociální nerovnosti, které s ní souvisí a jejich charakter i rozsah s ní souvisejí s otázkami sociálního souladu či napětí ve společnosti. Mají silný politický náboj a právě od nich závisí stabilita společnosti, potažmo úspěšnost sociálních politik.  Proto je sociální spravedlnost a harmonie zpravidla základem legitimity každé vlády a jejího usilování a jako taková je jedním ze základních principů, jimiž má být společnost organizována, strukturována a řízena.  Jak se shoduje většina autorů zabývajících se sociální politikou, je sociální spravedlnost pojem relativní a k jeho řešení je třeba přistupovat zpravidla vždy z řady různých hledisek a přihlížet tak k podstatě a charakteru velice rozmanitých konkrétních sociálních situací.  Josef Macek ve 20. letech 20. století píše v publikaci Základy sociální politiky o třech zásadách sociální spravedlnosti, jimiž jsou: každému stejně, každému podle jeho potřeb a každému podle jeho zásluhy. I on zastává názor, že sociální spravedlnost je relativní a tvrdí, že při výběru zásad je třeba nechat se vést ještě jednou zásadou – a sice „zásadou života“. V konkrétní situaci je pak třeba volit ty zásady, které jeho slovy znamenají „největší štěstí největšího počtu“.", "section_level": 1}, {"title": "Hlediska posuzování sociální spravedlnosti.", "content": "Pro posouzení sociální spravedlnosti se nejčastěji setkáváme s dalšími dílčími hledisky či principy:  V každé sociální politice se pak uvedená hlediska nutně uplatňují v určité kombinaci.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomické a sociální úvahy.", "content": "Boj se sociální nespravedlností a neregulovaným kapitalismem je dlouhodobě námětem rozmanitých prací mnoha novodobých historiků, ekonomů, sociologů i umělců. Sociální spravedlnost byla jedním z nosných témat v díle německého ekonoma Karla Marxe. V České republice se problematikou sociální spravedlnosti zabývá mj. Jan Keller (přednáška \"Arogance financí\", kniha \"Tři sociální světy\", apod.).", "section_level": 1}, {"title": "Sociální spravedlnost v kontextu sociální práce.", "content": "Podle Wakefielda má být sociální spravedlnost „organizující hodnotou“ sociální práce (ve stejném smyslu, v jakém je v takovou hodnotou v medicíně léčba nemoci). Úkolem sociální práce je napravovat různé typy deprivací, vyrovnávat příležitosti. Mezi deprivace patří nejen znevýhodnění ekonomické, ale i politické, okrajové společenské postavení, psychická traumatizace a fyzické poškození. Deprivace má určité stupně, ke kompenzaci každého typu znevýhodnění je třeba jisté minimální úrovně pomoci.", "section_level": 1}, {"title": "Odezvy v literatuře.", "content": "Za jeden z nejsilnějších socialistických románů všech dob je považován román Jacka Londona Železná pata. Za další významně kritická americká díla jsou považovány například \"Hrozny hněvu\" od Johna Steinbecka, \"Smrt obchodního cestujícího\" od Arthura Millera a jiné další.  V Západní Evropě patřil mezi výrazné autory sociálně-kritických románů například německý spisovatel Max von der Grün, ale i další.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sociální spravedlnost je pojem týkající se podmínek postavení člověka ve společnosti. Je to pojem velmi obsáhlý a není pro něj jednoznačná, obecně užívaná a jednoznačně vymezující definice. Pojem sociální spravedlnosti je jedním ze základních pilířů, principů sociální politiky – spolu s principy solidarity, subsidiarity, participace a ekvivalence.", "tgt_summary": "社会正义(英语:social justice)又称社会公义,指在一社会内分担责任 、安排社会地位、及分配资源上符合正义的原则。此概念包含了社会评价及社会道德的特性,如「社会生活最有价值的为何」及「社会合作怎么样才是公平的」。据此,正当的分配(just distribution)意指根据由政治或其他审议过程所立下的规范性价值顺序来进行分配。此正义观之所以重要是因为只有在被认为是正义的社会系统下,社会合作、政治正当性、政权合法性及政治效忠才能有真正基础。", "id": 2903185}
{"src_title": "Siao Che", "tgt_title": "萧何", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Siao Che byl hlavním soudním sluhou () okresu Pchej, v této funkci dozíral nad soudními zaměstnanci. Znalý práva, taktní a důvěryhodný si vytvořil síť přátel, která zahrnovala správce pchejského vězení Cchao Šena, zaměstnance pchejského úřadu Sia-chou Jinga, Čou Poa a také starostu jedné z pchejských obcí, později psance a vůdce banditů Liou Panga a jeho příbuzného psího řezníka Fan Kchuaje.  Roku 209 př. n. l. vypuklo povstání Čchen Šenga proti říši Čchin, nedlouho předtím sjednotivší Čínu. Vzbouřil se i okres Pcheng, kde se s podporou Siao Chea a Cchao Šena do čela rebelů postavil Liou Pang. Liou Pang vzápětí vytáhl do boje proti Čchinům jako jeden z generálů povstaleckého státu Čchu. Siao Che mu pomáhal s organizací armády, přičemž se soustředil na administrativu a zásobování. Charakteristické bylo, že po dobytí Sien-jangu, hlavního města Čchinů, Liou Pangovou armádou koncem roku 205 př. n. l. se vítězní generálové a důstojníci starali o zlato a cennosti, zatímco Siao Che se zmocnil čchinských správních dokumentů a archívů.  Roku 206. př. n. l. jmenoval Siang Jü, král-hegemon a nejmocnější z generálů tehdejší Číny, Liou Panga králem z Chan s údělem v oblastech Chan (Chan-čung v Šen-si), Šu a Pa (S’-čchuan). Siao Che stanul v čele Liou Pangovy administrativy a spravoval království Chan, mimo jiné vyzdvihl k vysokým funkcím Chan Sina. V Chan spravoval i poté, co jeho pán vyrazil dobývat Kuan-čung (původní území státu Čchin, doslova „[Země] mezi průsmyky“). Po dobytí Kuan-čungu Liou Pang vytáhl na východ podrobit si celou Čínu, zatímco Siao Che zůstal v Kuan-čungu a řídil úřady. Podporu obyvatel získával mírnou vládou, uspořádal administrativu, pozemky čchinských hodnostářů rozdělil mezi rolníky, zorganizoval odvody. Liou Pang se mohl spolehnout na dodávky mužů, potravin i všeho potřebného po celou dobu bojů.  Roku 202 př. n. l. Liou Pang zvítězil nad Siang Jüem, sjednotil Čínu do říše Chan a prohlásil se císařem. Siao Chea jmenoval nejvyšším rádcem (, \"čcheng-siang\") a markýzem z Can (), roku 196 př. n. l. mu udělil čestnější titul \"siang-kuo\" () jako odměnu za účast v zatčení Chan Sina. Jako nejvyšší rádce Siao Che stál v čele veškeré civilní správy říše, jeho pozice zhruba odpovídala modernímu předsedovi vlády. Ve funkci zůstal po celou dobu Liou Pangova života a i po jeho smrti roku 195 př. n. l.  Zemřel v úřadě v červenci 193 př. n. l., už za vlády císaře Chueje a císařovny vdovy Lü. Za své zásluhy obdržel posmrtné jméno markýz Wen-čung z Can (). Jeho nástupcem se stal Cchao Šen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Siao Che (, † 193 př. n. l.) byl čínský politik počátků říše Chan. Zprvu drobný úředník, který se účastnil na straně Liou Panga, zakladatele říše Chan povstání proti říši Čchin a následné války mezi Siang Jüem a Liou Pangem, zakladatelem říše Chan. Sloužil Liu Pangovi jako šéf jeho administrativy, od vzniku říše Chan do své smrti stál jako nejvyšší rádce \"čcheng-siang\" (resp. \"siang-kuo\") v čele všech úřadů.", "tgt_summary": "萧何(前257年-前193年 ),沛县(今中国江苏省沛县)人。是汉朝初年丞相、西汉初年政治家。封爵酂侯,谥号文终,汉初三杰之一。辅助汉高祖刘邦建立汉政权。", "id": 1862824}
{"src_title": "Melik-šáh I.", "tgt_title": "马立克沙一世", "src_document": [{"title": "Nástup k moci.", "content": "Po smrti svého otce Alp-Arslana se stal jeho nástupcem. Již na začátku jeho vlády se začaly projevovat slabiny ve správě říše, na něž poukazuje Nizam al-Mulk ve své knize \"Siasat-Name\" (\"Pojednání o politice\"). Na mnoha místech začaly propukat vzpoury za účelem osamostatnění území. Správce Samarkandu obsadil Tirmiz, kde porazil seldžucké vojsko. Ghaznovec Ibrahim s jeho pomoci dokonce zajal Melik-šáhova strýce Džumúštagína. Snad nejnebezpečnější bylo povstání Melik-šáhova strýce Kávurta z Kermánu, který měl za cíl zmocnit se celé říše a za tím účelem vytáhl na Rej. Melik-šáh se s jeho armádou střetl u Hamadánu a jeho vojsko rozehnal. Kávurt byl zajat a popraven a jeho dva synové Amírán-šáh a Soltán-šáh oslepeni. V potlačení tohoto povstání sehrál zásadní roli Nizam al-Mulk, díky čemuž svou rozvahou a statečností zapůsobil na sultána natolik, že mu byl propůjčen titul 'atabeg' přičemž k němu Melik-šáh pronesl tato slova: \"\"Svěřil jsem ti veškeré záležitosti, od malých po velké, od této chvíle jsi mým otcem\"\".", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "V roce 1075 umírá abásovský chálífa al-Ka'im a jeho nástupcem se stal al-Muktadí, toho využil Fátimovský al-Mustansir k dobytí Mekky a později i Damašku. Sultán Melik-šáh projevil ambici v budoucnu spojit chálífát a sultanát tím, že svou dceru provdal za mladého Abbásovce, který ale krátce po svatbě zemřel. V roce 1076 Seldžukovci získávají zpět Mekku. V době kdy propukly vnitřní nepokoje v karachánovské říši, rozhodl se Melik-šáh zasáhnout. Vytáhl s vojskem a vpadl do Transoxanie. Seldžucká vojska ovládla území až ke Kašgharu. Dále ke své říši připojil území severozápadního Íránu a jižní Kavkaz. V Anatolii pokračovali v expanzi synové Melik-šáhova strýce Kutalmıše - Sulejman-šáh I. a Mensúr, a takto dobyli území sahající skoro k Cařihradu. Po připojení těchto západních oblastí se chtěli osamostatnit a sami vládnout. V těchto snahách jim však sultán zabránil.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Poslední léta vlády sultána Melik-šáha jsou zároveň počátkem úpadku vlády Seldžuků. Türkan hatun („hatun - manželka panovníka“), jedna z manželek sultána získala vysoké postavení, jež jí umožňovalo podílet se na Melik-šáhových rozhodnutích, a snažila se na místo Nizam al-Mulka dosadit svého služebníka Tádž al-Mulka. Po smrti jejího nejstaršího syna chtěla prosadit za nástupce trůnu svého druhorozeného syna Mahmúda. Proti tomu vystoupil Nizam al-Mulk. 14. října 1092 byl Nizam al-Mulk zavražděn příslušníkem extrémistické ší'itské sekty asasínů. Po smrti Nizam al-Mulka se Melik-šáh vypravil do Bagdádu a jmenoval do funkce nového vezíra Tádž al-Mulka. Necelý měsíc po té sultán onemocněl a ve věku 37 let zemřel (19. listopad 1092). Je pravděpodobné že byl otráven Nizam al-Mulkovými příznivci, kteří se nesmířili s jeho rozhodnutím jmenovat do funkce Tádž al-Mulka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Melik-šáh I. (1055 – 19. listopadu 1092) celým jménem \"Muizz ad-Dunya wa ad-Din Jalal ad-Dawlah Hasan Malik-Shah ibn Muhammad\" byl třetím a nejvýznamnějším seldžuckým sultánem. Byl následovníkem svého otce Alp-Arslana a za jeho vlády dosáhla Seldžucké říše své největší rozlohy. S pomocí svého vezíra Nizam al-Mulka, kterým byl vychováván již od raného dětství, vládl až do své smrti otrávením v roce 1092.", "tgt_summary": "马立克沙一世,又译马立克沙阿、马立克沙埃(,,1053年-8月8日-1092年-11月19日,全名,拼音Jalāl al-Dawla Mu'izz al-Dunyā Wa'l-Din Abu'l-Fatḥ ibn Alp Arslān)是塞尔柱帝国在1072年至1092年间的苏丹。", "id": 972900}
{"src_title": "Sloní ostrov", "tgt_title": "象岛 (南极洲)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ostrov náhodou objevil v roce 1916 Ernest Henry Shackleton. Stalo se to tak, že když jeho loď Endurance ztroskotala v Weddellově moři, on a jeho posádka vylezli na ledovou kru, na které společně s dalšími 28 námořníky dopluli na tento ostrov. V místě Point Wild si založili svůj tábor. V táboře ze dvou záchranných člunů postavili provizorní přístřešky a dál postavili několik plátěných stanů. K osvětlení používaly lampy na rybí tuk. Lovili tučňáky a tuleně. Největší problém byl na podzim a v zimě, kdy zvířat k lovení bylo nejméně. Posádku sužovaly nemoce, omrzliny a hlad. Ernest Shackleton si uvědomil, že je těžko někdo na ostrově nalezne a tak se rozhodl, že popluje do nejbližší velrybářské vesnice na Jižní Georgii. Společně s dalšími pěti muži se plavil 1287 km daleko na záchranném člunu pojmenovaném James Caird. Za dva týdny (24. dubna 1916) se konečně doplavili do cíle a uvědomili zde o ztroskotané posádce. Následně byla vyslána záchranná loď, která vyplula z Punta Arenas a velel na ní Luis Pardo. První tři pokusy nevyšly kvůli příliš silnému ledu okolo ostrova. Až na čtvrtý pokus se podařilo všechny odvézt – 30. srpna 1916.", "section_level": 1}, {"title": "Flora a fauna.", "content": "Na první pohled na ostrově neroste skoro nic, ale i přestože je naprostá většina ostrova pokrytá ledovcem roste na několika místech, kde ledovec není několik druhů rostlin, dokonce i ty kvetoucí. Rostou tu mechy, lišejníky, játrovky, řasy a kvetoucí rostliny (jen 2 druhy, Colobanthus quitensis a Deschampsia antarctica). Při expedici v roce 1970-1971 bylo na ostrově nalezeno celkově 80 druhů rostlin.  Žádná trvale žijící zvířata ani lidi ostrov nemá. Ale často ostrov navštěvují migrující tučňáci, který tam odchovávají mladé, tuleni a samozřejmě rypouší sloní. V okolním moři se vyskytují velryby.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Počasí je dlouhodobě oblačné a často sněží. Podnebí je silně oceánské a polární. Průměrná teplota v Červenci je přibližně -6°C, nejnižší zimní teploty klesají až na -20 °C. Průměrná teplota v Lednu je přibližně 3 °C, v nejteplejších letních dnech můžou teploty dosáhnout až 10 °C. Sněžení je obvyklé i v létě. Naprostou většinu ostrova pokrývá ledovec.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "V Point Wild stojí památník s několika plaketami, věnovaný Luisovi Pardovi. Na jihozápadě ostrova jsou trosky jedné velké dřevěné plachetnice a byly vyhlášeny antarktickou historickou památkou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sloní ostrov je jeden z Jižních Shetlandských ostrovů (nejsevernějších ostrovů Antarktidy). Ostrov byl pojmenován Elephant Island, protože první průzkumníky napadlo ostrov pojmenovat po rypouších sloních (anglicky ), kteří se tam vyvalovali na břehu, když připluli. Ostrov je 245 km daleko od Antarktického poloostrova a 885 km od nejjižnějšího místa Chile. Na ostrov si dělají nároky Brazílie, Argentina, Chile a Velká Británie. Brazílie má na ostrově 2 základny a v nich je až 6 průzkumníků najednou.", "tgt_summary": "象岛(英语:Elephant Island),是南极洲南极半岛东北的一座岛屿,属南设得兰群岛外围岛屿,位于南乔治亚群岛西南偏西1290公里,马尔维纳斯群岛以南940公里,合恩角东南890公里。", "id": 154422}
{"src_title": "Řeřišnice malokvětá", "tgt_title": "小花碎米荠", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Druh je rozšířen, vyjma Balkánského poloostrova, téměř v celé Evropě. Jeho areál dále zasahuje v Asii přes střední Čínu až po Dálný východ, do severní Afriky i Severní Ameriky. V Česku se vyskytuje pouze na Moravě v termofytiku Dolnomoravského a Dyjsko-svrateckého úvalu.  Tato pionýrská, na slunce a teplo náročná rostlina je málo konkurenceschopná. Dává přednost vlhkým místům bez vegetace, jako jsou dna letněných rybníků, okraje lesních cest, vlhké písčité nebo nezarostlé kypré půdy na březích vodních toků nebo nádrží či v častých intervalech krátkodobě zaplavovaná holá místa. Pokud stanoviště zaroste jinou vegetaci není druh schopen se prosadit a zmizí.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jednoletá, efemérní, jen 10 až 30 cm vysoká štíhlá rostlina s jednou lodyhou vyrůstající z tenkého mělkého kořene. Spodní listy někdy vyrůstají v růžici která je v době kvetení již zaschlá. Bazální listy s řapíky mají 2 až 5 cm dlouhé peřenosečné čepele se 3 až 5 obvejčitými nebo okrouhlými laloky po obou stranách. Přímá a někdy zprohýbaná lodyha je jednoduchá nebo v horní polovině rozvětvená a hustě střídavě porůstá 6 až 30 řapíkatými listy. Tyto listy, dlouhé 3 až 10 cm, jsou lichozpeřené se šesti až jedenácti páry úzkých lístků jenž jsou obkopinaté až čárkovité, celokrajné a na koncích krátce špičaté, terminální lístek je o něco větší.  Květy na stopkách vytvářejí hrozen, který mívá 5 až 30 květů a v době dozrávání plodů se prodlužuje, květy nakvétají odspodu a horní část vřetena květenství přirůstá. Okvětí se skládá ze čtyř asi 1 mm dlouhých kališních lístků majících po obvodě blanitý lem a čtyř bílých, vzpřímených, obkopinatých korunní lístků asi 2 mm dlouhých které jsou na vrcholu okrouhlé. Tyčinek je šest, vejčité prašníky jsou žluté. Semeník s 20 až 50 vajíčky má jednu tlustou čnělku s půlkulatou bliznou. Doba kvetení obvykle spadá do května a června, rostliny se opylují entomogamicky nebo autogamicky.  Na šikmo odstávajících stopkách vzpřímeně vyrůstají pukající šešule, 10 až 20 mm dlouhé a méně než 1 mm tlusté, které obsahují hnědá, zploštělá, podlouhle vejčitá semena dlouhá průměrně 0,7 mm. Druh se rozmnožuje výhradně semeny.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Řeřišnice malokvětá roste v České republice jen na několika nestabilních lokalitách a její počty stále klesají. V \"Seznamu zvláště chráněných druhů rostlin\" určeném vyhláškou Ministerstva životního prostředí ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb., stejně jako v \"Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky\" z roku 2012, je prohlášena za druh kriticky ohrožený (§1) a (C1b).", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Řeřišnice malokvětá (\"Cardamine parviflora\") je nenápadná, krátkověká bylina s drobnými bílými kvítky která v přírodě České republiky vyrůstá jen vzácně. Je to kriticky ohrožený druh rodu řeřišnice.", "tgt_summary": "小花碎米荠(学名:)是十字花科碎米荠属的植物。分布在朝鲜、高加索、欧洲、北非、西伯利亚、日本以及中国大陆的内蒙古、黑龙江等地,生长于海拔700米的地区,多生在河滩和河流两岸的粘泥质湿草地,目前尚未由人工引种栽培。", "id": 344821}
{"src_title": "Tošiie Maeda", "tgt_title": "前田利家", "src_document": [{"title": "Raná léta.", "content": "Tošiie se narodil v provincii Owari jako čtvrtý syn Tošimasy Maedy, který vlastnil hrad Arako. Tošiie sloužil Nobunagovi Odovi od dětství (nejprve jako páže) a jeho věrnost byla odměněna tím, že se stal hlavou klanu Maeda, což je velmi neobvyklé pro čtvrtého syna bez zjevné chyby jeho starších bratrů. Stejně jako Nobunaga, i Tošiie byl delikvent, který se obvykle oblékal výstředně ve stylu kabukimono. Předpokládá se, že v mládí byli přátelé s Tokičirem Kinošitou (pozdější Hidejoši Tojotomi). Stejně jako Hidejoši byl známý jako \"Saru\" (猴), neboli „opičák“ a věří se, že Tošiie byl nazýván Nobunagou \"Inu\" (犬), neboli „pes“. Vzhledem k přesvědčení, že psi a opice nejsou k sobě nikdy přátelští, Tošiie je často líčen jako rezervovaný a vážný na rozdíl od Hidejošiho upovídanosti a bezstarostné povahy.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenský život.", "content": "Tošiie začal svou vojenskou kariéru jako člen \"akahoro-šú\" (赤母衣衆), jednotky pod osobním velením Nobunagy Ody. Později se stal kapitánem pěchoty (\"ašigaru taišó\" 足軽大将) v Odově armádě. Během své vojenské kariéry se Tošiie seznámil z mnoha významnými osobnostmi, jako byli Hidejoši Tojotomi, Narimasa Sassa, Micuhide Akeči, Ukon Takajama a další. Také si udělal několik nepřátel a rivalů jako byl Micuhide, který zavraždil Nobunagu; Tošiie byl také celoživotním rivalem Iejasua Tokugawy. Po porážce klanu Asakura bojoval Maeda pod Kacuie Šibatou v oblasti Hokuriku. Nakonec mu bylo uděleno léno (han) – panství Kaga, které zahrnovalo provincie Noto a Kaga. I přes svou malou velikost byla Kaga vysoce produktivní provincií, která se nakonec vyvinula v nejbohatší \"han\" období Edo s čistým jměním ve výši 1 milion \"koku\" (百万石) ; proto se jí říkalo \"Kaga Hjaku-man-goku\" (加賀百万石).  Tošiie profitoval ze základu své družiny, kterou tvořili velmi schopní hlavní vazalové. Někteří z nich, jako například Nagajori Murai a Nagatomi Okumura, byli dlouhodobými vazaly Maedy.  Po zavraždění Nobunagy v Honnó-dži (本能寺) Micuhide Akečim a po následné Micuhideho porážce, Hidejošim bojoval proti Hidejošimu pod vedením Šibaty v bitvě u Šizugatake. Po porážce Šibaty pracoval Tošiie pro Hidejošiho a stal se jedním z jeho předních generálů. V té době, o něco později, byl nucen bojovat proti jinému svému příteli, Narimasovi Sassa. Narimasa byl ve velké přesile a byl poražen Tošiiem – bylo to velké vítězství Maedy v bitvě u hradu Suemori. Před svou smrtí v roce 1598 ho Hidejoši jmenoval do Rady pěti starších, aby podporoval Hidejoriho Tojotomiho, dokud nebude mít věk na to, aby převzal vládu do svých rukou. Ale sám Tošiie byl nemocný a mohl podporovat Hidejoriho pouze rok, dokud sám nezemřel.  Následníkem Tošiieho se stal jeho syn Tošinaga.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Tošiieho manželka, Macu Maeda, byla slavná svým vlastním způsobem. Se silnou vůli, už od dětství, byla zběhlá v bojových uměních a byla Tošiiemu užitečná při cestě k úspěchu. Po smrti svého manžela, Macu – známá jako buddhistická jeptiška pod jménem Hošun-in, zajistila bezpečnost klanu Maeda po roce 1600 tak, že se dobrovolně stala rukojmím v Edu, hlavním městě nového šóguna Iejasua Tokugawy, jehož nenáviděla celý život, když ho pozorovala, jak s jejím manželem a Hidejošim soupeřili o moc.  Tošiie a Macu měli značný počet dětí. Jejich synové Tošinaga, Tošimasa, Tošicune, Tošitaka a Tošitojo se stali daimjóy. Jejich dcery se vdaly do prestižních rodin; nejstarší Kó se provdala za Nagatane Maedu, vzdáleného příbuzného Tošiieho, který se stal hlavním vazalem v Kage; Ma’a byla konkubínou Hidejošiho Tojotomiho, Gó byla adoptována Hidejošim a stala se manželkou Hideie Ukity, a Čise, která byla nejprve vdaná za Tadataku Hosokawu, syna Tadaokiho Hosokawy, byla později vdána za syna Nagajoriho Murie, Nagacugu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tošiie Maeda (, \"Maeda Tošiie\"; 15. ledna 1539 – 27. dubna 1599) byl jeden z předních generálů Nobunagy Ody v období Sengoku v 16. století, které přešlo do období Azuči-Momojama. Jeho otcem byl Tošimasa Maeda. Byl čtvrtým ze sedmi bratrů. Jeho dětské jméno bylo „Inučijo“ (犬千代). Jeho preferovanou zbraní bylo jari a byl známý jako „Jari no Mataza“ (槍の又左), Matazaemon (又左衛門) bylo jeho obecné jméno. Nejvyšší hodností na dvoře, které dosáhl, byla velký rádce \"Dainagon\" ().", "tgt_summary": "前田利家(1539年-1月15日-1599年-4月27日),日本战国时代武将。父亲是前田利昌,母亲是长龄院,兄前田利久。幼名犬千代,元服后称前田又左衞门利家,年轻时是著名的倾奇者。丰臣政权下五大老之一,加贺藩始祖。", "id": 808533}
{"src_title": "Mistrovství světa ve fotbale 2014 – skupina A", "tgt_title": "2014年國際足協世界盃A組", "src_document": [{"title": "Týmy.", "content": "\"Poznámka: Žebříček z října 2013 byl použit pro určení nasazení při konečném pořadí losování skupin na Mistrovství světa. Žebříček z června 2014 ukazuje aktuální pořadí mužstva ve světovém žebříčku FIFA.\"", "section_level": 1}, {"title": "Tabulka.", "content": "\"Všechny časy zápasů jsou v SELČ.\"", "section_level": 1}, {"title": "Zápasy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Brazílie vs Chorvatsko.", "content": "Oba týmy se spolu utkaly v předchozích dvou zápasech, naposledy v základní skupině Mistrovství světa ve fotbale 2006, kdy Brazílie vyhrála 1:0. Chorvatský útočník Mario Mandžukić byl suspendován na toto utkání, poté, co v barážovém zápase proti Islandu tvrdě fauloval Jóhanna Berga Guðmundssona.  Při nástupu na stadión v São Paulu bylo z brazilského mužstva znát, že jsou na toto utkání strašně moc motivovaní a to se potvrdilo i při hymně, když se některým hráčům objevily slzy v očích. Paradoxně jim, ale tahle přehnaná motivace mohla na začátku utkání ublížit. Hned první vážnější situací se prezentoval chorvatský kanonýr Ivica Olić, který po centru spoluhráče Ivana Perišiće hlavičkoval těsně mimo branku. Tahle situace Chorvaty moc mrzet nemusela, protože v 11. minutě, po Olićovém přízemním centru si míč za vlastního brankáře srazil brazilský obránce Marcelo. Vyrovnat se Brazilcům, ale povedlo ještě do konce poločasu, a to když ve 29. minutě po Oscarově přihrávce vypálil z 23 metrů přesně k tyči Neymar. V druhém poločasu se už Brazilci ujali vedení, když po pádu Freda v šestnáctce nařídil japonský rozhodčí Júiči Nišimura pokutový kop, který v 71. minutě proměnil opět Neymar a Brazílie tak vedla 2:1. V nastaveném čase ještě zpečetil vítězství Oscar, který po přihrávce od svého spoluhráče z Chelsea Ramirese vypálil z 20 metrů a trefil bodlem přesně k tyči.  Po zápase se mezi veřejností ztrhla velká debata nad nařízenou penaltou pro Brazílii. Útočník Fred ucítil lehký dotek chorvatského obránce Dejana Lovrena a jako podťatý se skácel k zemi. Japonský rozhodčí nejspíše podlehl tlaku domácího publika, nařídil penaltu a Chorvatovi dal ještě žlutou kartu. Z následující penalty se Brazilci ujali vedení a zřejmě tak rozhodli celý zápas. Po zápase se Nišimury zastal i Šéf komise rozhodčích FIFA Massimo Busacca, který na adresu sudího prohlásil: „\"Rozhodčí měl velmi dobrou pozici a souboj dobře viděl. Byl tam kontakt. Kdyby hráč soupeře nedržel, tak teď nemáme o čem diskutovat. Nejprve na něj sáhl jednou rukou a pak i druhou\".“ Opačného názoru však byl chorvatský trenér Niko Kovač: „\"Jestli tohle byla penalta, tak už nehrajeme fotbal, ale basketbal. V takovém případě musí být na šampionátu odpískáno tak sto penalt\",“ prohlásil po utkání rozčílený kouč.  Zápas byl pozoruhodný pro řadu průkopnických událostí ve fotbalu. Jednalo se o první mistrovství světa v historii, na kterém padl vlastní gól (který byl také vůbec prvním vlastním gólem Brazílie na světových šampionátech) jako vůbec první branka na celém turnaji. Jako vůbec první viděl tento zápas dvě novinky, které FIFA zavedla a to využití speciálního spreje pro označení přímého volného kopu z místa a brankové technologie, které určuje překročení míče za brankovou čáru celým objemem.", "section_level": 2}, {"title": "Mexiko vs Kamerun.", "content": "Oba týmy se naposledy utkaly v přátelském utkání v roce 1993, kdy Mexiko vyhrálo 1:0.  Celé utkání provázel vydatný déšť, se kterým se nakonec lépe dokázali vyrovnat Mexičané. Utkání opět provázeli chyby rozhodčích, jako tomu bylo i v zápase Brazílie s Chorvatskem. Sudí totiž ošidili v prvním poločase o dva góly mexického útočníka Giovani dos Santose, protože opakované záznamy ukázaly, že se Mexičan v obou případech nedopustil žádných ofsajdových přestupků. V prvním případě po centru Héctora Herrery zpracovával míč, ještě před ofsajdovou linií a v tom druhém po rohovém kopu uklidil míč do prázdné brány po teči jednoho z Kamerunců, tudíž se tam o žádném ofsajdu nedalo ani spekulovat. Ve druhé půli, ale Mexičané rozhodli duel ve svůj prospěch, když jediný gól utkání vstřelil v 61. minutě Oribe Peralta, který po střele dos Santose dorazil odražený míč do sítě.  Mexický kapitán Rafael Márquez se zapsal do historie tím, že jako vůbec první hráč vedl své národní mužstvo jako kapitán na čtyřech různých světových šampionátech.", "section_level": 2}, {"title": "Brazílie vs Mexiko.", "content": "Oba týmy se spolu utkaly už ve 38 zápasech, včetně tří základních skupin na Mistrovství světa, všechny tyto zápasy zvládla lépe Brazílie (1950: 4:0; 1954: 5:0; 1962: 2:0). Naposledy se střetly v základní skupině Konfederačního poháru FIFA 2013, kdy Brazílie brankami Neymara a Jôa vyhrála 2:0.  V duelu, ve kterém se výhrou mohl jeden z týmů kvalifikovat do vyřazovacích bojů se stal hlavní hvězdou mexický brankář Guillermo Ochoa, který předvedl šest úspěšných zákroků a z toho čtyři byly vynikající. Nejprve zneškodnil hlavičku Neymara, poté Paulinhovu střelu zblízka po přímém volném kopu, další pokus Neymara a z halfvoleje i nebezpečnou hlavičku brazilského kapitána Thiaga Silvy. Po utkání mexický brankář prohlásil: „\"Byl to můj životní zápas, nemůžu uvěřit, že se mi něco takového povedlo na mistrovství světa a před tolika fanoušky\".“  V utkání se pak už nic závratného nestalo a vůbec poprvé od mistrovství světa ve fotbale 1970 remizoval hostitelský tým ve skupinové fázi turnaje výsledkem 0:0. Mexiko se stalo vůbec první zemí na Mistrovství světa, kromě týmů z konfederací UEFY a CONMEBOLU, která získala v duelu s Brazílii alespoň bod.", "section_level": 2}, {"title": "Kamerun vs Chorvatsko.", "content": "Oba týmy se ještě nikdy neutkaly. Po karetním trestu z evropské baráže nastoupil v dresu Chorvatů poprvé na šampionátu Mario Mandžukić a hned se prezentoval 2 góly. Kamerun byl po této prohře jistý nepostupující.  V utkání, kde jeden z týmů potřeboval alespoň bod, aby měl ještě šanci na udržení se v turnaji, otevřelo Chorvatsko skóre zápasu, když v 11. minutě po pasu Ivana Perišiće skóroval zblízka Ivica Olić. O pár minut později už Chorvati mohli vést 2:0, když se po rohu dostal k míči úplně volný Perišić, který ale trefil pouze dobře postaveného brankáře Charlese Itandjea. Těsně před koncem poločasu byl po faulu loktem zezadu na běžícího Maria Mandžukiće vyloučen Alexandre Song a Kamerun tak do konce zápasu musel hrál pouze v 10 lidech. Na 2:0 upravilo Chorvatsko v 48. minutě, kdy brankář Itandjea odkopl míč přímo na kopačku Perišiće, který ho na polovině hřiště zpracoval a velkým sólem zvýšil vedení svého týmu. Pak přišli chvíle Maria Mandžukiće, který se po karetním trestu vrátil do sestavy Chorvatska. První gól vstřelil v 61. minutě hlavičkou po rohu od Danijela Pranjiće a druhý o 12 minut později, kdy se mu po ráně od střídajícího Eduarda odrazil míč od brankáře přímo na kopačky a následná dorážka už pro něj nebyla problém. Tímto výsledkem Kamerun na turnaji skončil, naopak Chorvatsko se v přímém souboji utkalo s Mexikem o postup.  Nepříjemný incident se stal těsně před koncem utkání. Běžela 89. minuta, když se kamerunský hráč Benjamin Moukandjo dostal k odraženému míči a několika kličkami pokazil akci Kamerunu a ztratil míč. Tenhle moment zřejmě natolik vytočil obránce Assou-Ekotta, který si přišel vyříkat pár slov s Moukandjem a následně ho udeřil hlavičkou. Trenér Kamerunců Volker Finke kroutil nad tímto incidentem jen hlavou a uvedl: „\"Je to prostě nepředstavitelné. Viděl jsem, co se stalo a teď musím zjistit, proč k tomu došlo. Proč právě tito dva hráči takhle vybouchli\".“  Ivica Olić se stal druhým hráčem po Dánu Michaelu Laudrupovi, který měl mezi brankami na mistrovství světa 12letou pauzu a to když dokázal naposledy skórovat na MS v roce 2002 v zápase základní skupiny s Itálii. Mario Mandžukić se stal prvním chorvatským hráčem, který po suspendování skóroval na světovém šampionátu. Výsledek 4:0 byl největším vítězstvím Chorvatska na Mistrovství světa. V průběhu šampionátu se objevily informace, které nasvědčovaly tomu, že zápas byl zmanipulovaný. Nahrával tomu i těžko pochopitelný faul Songa v prvním poločase.", "section_level": 2}, {"title": "Kamerun vs Brazílie.", "content": "Oba týmy se spolu utkaly v předchozích čtyřech utkáních, včetně základní skupiny na Mistrovství světa 1954, kdy Brazílie zvítězila 3:0. Naposledy se střetnuli v základní skupině Konfederačního poháru FIFA 2003, kdy Kamerun gólem Samuela Eto'a vyhrál 1:0.", "section_level": 2}, {"title": "Chorvatsko vs Mexiko.", "content": "Oba týmy se spolu utkaly ve třech předchozích zápasech, včetně základní skupiny na Mistrovství světa 2002, kdy Mexiko zvítězilo 1:0.", "section_level": 2}], "src_summary": "Skupina A Mistrovství světa ve fotbale 2014 byla jednou z osmi základních skupin tohoto šampionátu. Nalosovány do ní byly celky Brazílie, Chorvatska, Mexika a Kamerunu.", "tgt_summary": "2014年国际足协世界杯分组赛A组于2014年6月12日至23日期间举行。本组别包括主办国巴西、克罗地亚、墨西哥及喀麦隆。该组被视为本届的死亡之组。", "id": 1847909}
{"src_title": "Wimbledon 2014", "tgt_title": "2014年溫布頓網球錦標賽", "src_document": [{"title": "128. ročník.", "content": "128. ročník se tradičně odehrával v londýnském All England Lawn Tennis and Croquet Clubu. Premiérový ročník se v něm uskutečnil roku 1877 a na nové adrese v ulici Church Road oddíl sídlí od roku 1922. Z celkového počtu čtyřiceti devíti travnatých dvorců bylo pro grandslam využito devatenáct z nich, včetně tří největších: centrálního dvorce s kapacitou 15 000 diváků, kurtu č. 1 s kapacitou 11 500 přihlížejících a dvorce č. 2, do jehož ochozů se vtěsná 4 000 návštěvníků.  Grand Slam probíhal mezi 23. červnem až 6. červencem 2014 a zahrnoval soutěže mužské i ženské dvouhry, mužskou, ženskou a smíšenou čtyřhru, singly i debly juniorů a juniorek do 18 let v kategorii Grade A, turnaj legend, a také dvouhry a čtyřhry vozíčkářů v rámci okruhu handikapovaných UNIQLO Tour, turnaje zařazeného do kategorie Grand Slamu.  Novým mužským rekordem Wimbledonu se stala účast 37letého britského hráče Jamieho Delgada ve 23. ročníku turnaje bez přerušení, když v roce 2014 nastoupil po boku lucemburského tenisty Gillese Müllera do mužské čtyřhry. V prvních letech 1992–1995 odehrál juniorku. Následně se zúčastňoval singlové či deblových soutěží dospělých. Ve dvouhře byl nejdále ve druhém kole. Stávající rekord s 22 starty držel Mark Knowles. Absolutně nejvíce startů v řadě zaznamenala na wimbledonské trávě Britka Virginia Wadeová, když odehrála 26 ročníků. Martina Navrátilová se v All England Clubu bez přerušení objevila 24krát. Švýcar Roger Federer také navýšil rekord v počtu startů v grandslamové dvouhře za sebou, když od Australian Open 2000 nechyběl na žádném z padesáti devíti majorů.", "section_level": 1}, {"title": "Singlové soutěže.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Mužská dvouhra.", "content": "Výhrou v úvodním kole nad Slovákem Martinem Kližanem dosáhl první hráč světa Rafael Nadal na jubilejní 700. výhru na okruhu ATP Tour. Po výhře nad 24. nasazeným Francouzem Gaëlem Monfilsem postoupil na svém pátém grandslamu Jiří Veselý poprvé do třetí kola majoru, v němž nestačil na 144. australského hráče žebříčku Nicka Kyrgiose, startujícího stejně jako Čech na divokou kartu. Ten následně vyřadil Nadala a čtvrtfinálovou účastí zaznamenal svůj nejlepší výsledek dosavadní kariéry.  Francouzská turnajová čtrnáctka Jo-Wilfried Tsonga odehrála každý z úvodních dvou duelů ve dvou dnech. Dvojnásobný semifinalista londýnské události tak neměl před zápasem třetího kola ani jeden volný den. Nejdříve si poradil se zkušeným Rakušanem Jürgenem Melzerem v pěti setech a poté opět v pětisetové bitvě zdolal Američana Sama Querreyho. Utkání bylo přerušeno ve středu za stavu gamů 9:9 v pátém dějství, aby jej francouzský hráč získal v dalším odpoledni poměrem her 14:12. V osmifinále však nestačil na Novaka Djokoviće.  Prohrou v 1. kole od Federera se 83. tenista italský světa Paolo Lorenzi dotáhl na rekordní zápis Australana Marinka Matosevice, když ani potřinácté v řadě nepřešel úvodní kolo hlavní soutěže grandslamové dvouhry. Nejdále z Američanů se podíval devátý nasazený John Isner s dělovým servisem, který zde v roce 2010 odehrál nejdelší utkání tenisové historie. Premiérově v kariéře usiloval na dvorcích All England Clubu o postup do osmifinále. Tři ze čtyř tiebreaků proti turnajové devatenáctce Felicianu Lópezovi ovšem nezvládl. Poprvé po 103 letech wimbledonského turnaje se tak do osmifinále ženské ani mužské dvouhry neprobojoval žádný americký tenista. Naposledy předtím zástupci amerického tenisu chyběli v této fázi během ročníku 1911.  Poprvé si čtvrtfinále na londýnském grandslamu zahrál pátý nasazený Stanislas Wawrinka proti krajanu Rogeru Federerovi. Jednalo se o vůbec první výlučně švýcarské čtvrtfinále ve 128leté historii Wimbledonu. Svou 42. čtvrtfinálovou účastí v grandslamové dvouhře překonal Federer stávající rekord Američana Jimmyho Connorse. Švýcar také kritizoval nový předpis znamenající přísnější dodržování bílého oblečení hráčů, jenž předepsal nosit i bílé spodní oblečení s maximálně centimetrovým barevným proužkem.  Vůbec poprvé prošel do semifinále grandslamu jedenáctý nasazený Bulhar Grigor Dimitrov poté, co mezi poslední osmičkou vyřadil 3:0 na sety skotského obhájce titulu Andyho Murrayho. Po Cvetaně Pironkovové se stal teprve druhým bulharským tenistou historie, jenž se probojoval do semifinále singlu na Grand Slamu.  Premiérové semifinále majoru ve své kariéře hrál také osmý nasazený Kanaďan Milos Raonic, který do něj prošel přes australské překvapení turnaje Nicka Kyrgiose. V něm však nestačil na Rogera Federer. Tomu v každém setu trvajícím málo přes půl hodiny postačil jeden break, aby zvítězil 6–4, 6–4, 6–4.Basilejský rodák postoupil již do svého devátého wimbledonského finále, když všechny odehrané semifinálové duely zvládl.  Kyrgios byl již na prahu vyřazení ve druhém kole, ve kterém odvrátil devět mečbolů třináctému nasazenému Francouzi Richardu Gasquetovi a po pětisetovém dramatu dokázal vyhrát. Poté byl strůjcem dalšího překvapení soutěže, když v osmifinále vyřadil úřadující světovou jedničku a dvojnásobného wimbledonského vítěze Rafaela Nadala.  Nejvýše nasazený Srb Novak Djoković ztratil v úvodních čtyřech zápasech jen jediný set. Ve čtvrtfinále přešel přes chorvatskou turnajovou dvacet šestku Marina Čiliće po pětisetové bitvě, když doháněl ztrátu 1:2 na sady. Čilić se ve třetím kolem postaral o překvapení, když zdolal finalistu z roku 2010 a světovou šestku Tomáše Berdycha po třísetovém průběhu. V semifinále si Djoković poradil s nebezpečným Dimitrovem výsledkem 6–4, 3–6, 7–6 a 7–6.  Finálové klání mezi Djokovićem a Federerem bylo 35. vzájemným střetnutím, čímž vyrovnali zápasovou bilanci svých trenérů přítomných v lóži Beckera a Edberga. Úvodní set dospěl do tiebreaku, z něhož vyšel vítězně Švýcar poměrem míčů 9:7, přestože v něm čelil dvěma setbolům za stavu 5:6 a 6:7. Ztráta jeho podání ve třetí hře druhého dějství stačila Srbovi ke srovnání sad na 1–1. Federer tak podruhé v celém turnaji přišel o servis.  Třetí fáze finále se obešla bez prolomeného podání. Ve zkrácené hře tentokrát dominoval Jihoslovan poměrem míčů 7:4. Ve čtvrté sadě následovaly tři breaky v řadě, počínaje čtvrtým gamem. Djoković již vedl 5–2. Za stavu 5–3 podával na vítězství, ale zakončení duelu nezvládl. V následujícím gamu odvrátil Švýcar mečbol za stavu 30:40, když mu pomohlo jestřábí oko, které opravilo původně zahlášený aut na eso. Obrat v setu sedminásobný vítěz dovršil breakem na 7–5 a vynucením si rozhodující sady. V ní měl první příležitost prolomit podání švýcarský hráč za stavu her 3–3. Nevyužil ji, stejně jako soupeř tři příležitosti v následujícím gamu. K dalším dvěma breakbolům se Srb propracoval za stavu 5–4 na gamy a druhý z nich již proměnil díky Federerově bekhendu do pásky. To znamenalo vítězný konec zápasu i celého turnaje.  Djoković získal po třech letech druhý wimbledonský titul a celkem sedmou trofej z Grand Slamu, první od Australian Open 2013. V pondělní aktualizaci žebříčku ATP ze 7. července se vrátil na pozici světové jedničky, kde vystřídal Nadala, a zahájil svůj 102. týden na čele světové klasifikace. Na předchozích 16 grandslamech se neprobojoval do finále jen čtyřikrát. Ve středu po turnaji byla naplánována jeho svatba s Jelenou Rističovou. Po dohrání uvedl: „\"Chci ho věnovat mé budoucí manželce a mému dítěti, které přijde na svět. Brzy se stanu otcem, takže se na to stále připravuju. Tohle je skvělá část mého života. Titul musím věnovat i rodičům a celému týmu, který mě stále podporuje\".“ Federer prohrál třetí grandslamové finále z posledních pěti, v téměř 33 letech, jako třetí nejstarší finalista Wimbledonu v open éře. Starším dvojnásobným finalistou byl pouze Ken Rosewall v letech 1970 a 1974.", "section_level": 3}, {"title": "Ženská dvouhra.", "content": "Pětinásobná šampiónka a americká světová jednička Serena Williamsová vypadla ve třetím kole s francouzskou 25. nasazenou Alizé Cornetovou po setech 6–1, 3–6 a 4–6. Poprvé od ročníku 2005 tak favoritka skončila v All England Clubu před branami osmifinále. Po dvou gamech zamířily hráčky do šatny pro déšť. Následně vyhrála Williamsová pět her v řadě a získala úvodní sadu. Ve druhé čelila hrozbě „kanára“, když prohrávala již 0–5 na gamy. Po zvládnutém třetím dějství francouzská vítězka sdělila: „\"Tohle je největší překvapení turnaje, ona je jednička a nemůžu uvěřit, že jsem se o to postarala já... Před pár lety jsem na trávě nedokázala skoro hrát a teď jsem tady porazila Serenu Williamsovou\".“ Přispěla tak ke slabšímu výsledku zástupců Spojených států, když nikdo z amerických singlistů nepřešel poprvé po 103 letech třetí kolo.  Třetí fázi nepřešla ani čínská světová dvojka Li Na, která skončila na raketě Barbory Záhlavové-Strýcové, která svou formu před grandslamem potvrdila finálovou účastí na birminghamském AEGON Classic 2014. Stejně jako na předcházejícím French Open 2014 tak dvě nejvýše nasazené tenistky vypadly již v prvním týdnu. Ve čtvrtém kole si Češka poradila s bývalou světovou jedničkou a desátou nasazenou Caroline Wozniackou. Dánce tak zmařila šanci stát se 12. aktivní tenistkou, jež by zkompletovala čtvrtfinálové účasti na všech čtyřech grandslamech. Naopak Záhlavová-Strýcová prošla premiérově do čtvrtfinále grandslamové dvouhry, když až na 33. pokus během turnajů velké čtyřky zůstala v pavouku i druhý týden.  Poprvé v otevřené éře tenisu se do osmifinále majoru probojovaly čtyři české tenistky. Vedle Záhlavové-Strýcové, také 24letá Petra Kvitová, 27letá Lucie Šafářová a 19letá Tereza Smitková, když všechny figurovaly v dolní polovině pavouku. Smitková zažívala debut v hlavní soutěži majoru poté, co jako 175. tenistka žebříčku WTA zvládla tři kvalifikační kola. Ve třetí fázi dvouhry odvrátila dva mečboly se Srbkou Bojanou Jovanovskou. Mezi poslední šestnáctkou ji však deklasovala Šafářová, na níž uhrála jen dva gamy. Na turnaji však zahrála druhý nejvyšší počet – 30 es, když ji v této statistice předčila jen Kvitová.  Premiérově také na londýnském pažitu postoupily mezi poslední osmičku hráček tři zástupkyně českého tenisu. Poprvé se do této fáze ve Wimbledonu probojovala světová třiadvacítka Lucie Šafářová, která předtím čtvrtfinále odehrála pouze na Australian Open 2007.  V osmifinále byla vyřazena i úřadující vítězka Roland Garros Maria Šarapovová, kterou po dramatickém boji za 2.39 hodin vyřadila devátá nasazená Němka Angelique Kerberová. Ruska zahrála 49 nevynucených chyb oproti pouhým 11 soupeřky. Přestože dokázala odvrátit šest mečbolů, sedmý již znamenal postup německé hráčky. Kerberová po výhře dodala: „\"Je to neuvěřitelné... Byl to hrozně těžký zápas, obě jsme hrály na maximum a myslím, že to byl super tenis. Bylo to hodně těsné, každý set byl náročný, proto jsem moc šťastná, že jsem to zvládla a vyhrála\".“  18leté americké hráčce Victorii Duvalové, která při svém debutu na wimbledonské trávě došla do druhého kola, bylo podle tiskové agentury AP v průběhu turnaje diagnostikováno zhoubné onemocnění – Hodgkinův lymfom v rané fázi s dobrou prognózou na vyléčení. Bioptické vzorky jí byly odebrány krátce před zahájením londýnského grandslamu.  Vzájemný duel mezi Kvitovou a Šafářovou znamenal historicky první české semifinále dvouhry na Grand Slamu. Šestá nasazená Kvitová zvítězila ve dvou setech a podruhé postoupila do wimbledonského finále. V něm se poprvé utkaly dvě tenistky narozené v 90. letech 20. století. Češka hladce přehrála 20letou Kanaďanku Eugenií Bouchardovou za 55 minut, která jí vzala pouhé tři hry. V pátém nejkratším finále ženské dvouhry ve Wimbledonu se tak stala osmou hráčkou otevřené éry, která vybojovala více než jednu mísu Venus Rosewater určenou pro šampiónky.", "section_level": 3}, {"title": "Deblové soutěže.", "content": "Soutěž mužské čtyřhry překvapivě vyhrál nenasazený kanadsko-americký pár Vasek Pospisil a Jack Sock. V semifinále si poradili se zkušenými turnajovými pětkami Leanderem Paesem a Radkem Štěpánkem. Ve finálovém duelu pak zdolali první dvojici světa, bratrů Boba a Mika Bryanových, po velké pětisetové bitvě 7–6, 6–7, 6–4, 3–6 a 7–5. Pro oba se jednalo o první společný turnaj na okruhu a zároveň premiérové grandslamové finále i titul v této soutěži.  Premiérový wimbledonský titul získal druhý pár světa Sara Erraniová a Roberta Vinciová z Itálie, jehož členky ve finále ženské čtyřhry zdolaly maďarsko-francouzský pár Tímea Babosová Kristina Mladenovicová po hladkém průběhu ve dvou setech. Italské hráčky tak zkompletovaly kariérní grandslam, vítězství na všech čtyřech turnajích velké čtyřky v ženské čtyřhře. Celkově si obě připsaly pátou deblovou trofej z této nejvyšší úrovně tenisu. Po turnaji se obě vrátily do čela světové klasifikace žebříčku WTA ve čtyřhře, když jej opustily 16. února 2014.", "section_level": 2}, {"title": "Vítězové.", "content": "Mužskou dvouhru posedmé v kariéře ovládl první nasazený srbský tenista Novak Djoković, který se díky triumfu posunul v novém vydání žebříčku ATP na 1. místo.  Ženskou dvouhru vyhrála česká jednička a světová šestka Petra Kvitová. Jednalo se o její druhý titul z londýnského grandslamu (první: 2011).  V ženské čtyřhře zvítězil druhý nasazený italský pár Sara Erraniová a Roberta Vinciová, jehož obě členky tak zkompletovaly kariérní grandslam v této kategorii. Ve Wimbledonu slavily první titul. Na zbylých třech majorech triumfovaly již dříve Mužskou čtyřhru opanovali nenasazení Kanaďan Vasek Pospisil a Američan Jack Sock. Pro oba se jednalo o první společný turnaj na okruhu a zároveň premiérové grandslamové finále i titul v mužském deblu.  Smíšenou čtyřhru vyhrála patnáctá nasazená srbsko-australská dvojice Nenad Zimonjić a Samantha Stosurová. Pro Stosurovou to byl druhý titul z wimbledonského mixu a pro Nestora premiérový, avšak celkově pátý z této kategorie.", "section_level": 1}, {"title": "Dotace turnaje.", "content": "Celkový rozpočet Wimbledonu 2014 byl proti předešlému ročníku navýšen o téměř tři miliony liber (o 10,8 %) a dosáhl částky 25 000 000 liber. Vítězové dvouher si připsali 1 760 000 liber, což představovalo meziroční nárůst o 160 tisíc liber.", "section_level": 1}, {"title": "Galerie.", "content": "Tenisté ve Wimbledonu 2014", "section_level": 1}, {"title": "Divoké karty.", "content": "Následující tenisté obdrželi divokou kartu do hlavních soutěží.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalifikanti.", "content": "Následující tenisté postoupili do hlavních soutěží z kvalifikací.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wimbledon 2014 byl 128. ročník třetího tenisového grandslamu sezóny – nejstaršího a nejslavnějšího turnaje světa, který probíhal od pondělí 23. června do neděle 6. července 2014. Grand Slam se tradičně konal na travnatých dvorcích v londýnském All England Lawn Tennis and Croquet Clubu. Představoval jediný turnaj velké čtyřky hraný na tomto povrchu, který byl také součásti kalendáře profesionálních okruhů mužů ATP World Tour 2014 a žen WTA Tour 2014. Vítězové, vyjma soutěže smíšené čtyřhry, si do žebříčků připsali 2 000 bodů.", "tgt_summary": "2014年温布顿网球锦标赛是2014年赛季第三个大满贯赛事,也是唯一一项在草地举行的大满贯比赛。本届比赛是赛会第128届比赛,赛事将在6月23日到7月6日之间于全英俱乐部举行。比赛项目包含成人组男女单打、双打和混双;青少年组男女单打和双打;轮椅组比赛以及退役球员邀请赛等。", "id": 3054186}
{"src_title": "Marie Mercedes Bourbonsko-Sicilská", "tgt_title": "瑪利亞·瑪塞迪斯公主", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se 23. prosince 1910 v Madridu, jako dcera prince Carlose Bourbonsko-Sicilského, infanta Španělského, vnuka krále Ferdinanda II. Sicilského a jeho druhé manželky princezny Luisi Orleánské, dcery prince Filipa, hraběte pařížského, uchazeče o francouzský trůn. Při narození jí byl udělen titul infantky španělské, i když to nebyl skutečný její titul, pravý titul byl \"Princezna Bourbonsko-Sicilská\". Její rodina se přestěhovala do Sevilly, kdy byl její otec vojenský generální kapitán provincie. Když je Druhá Španělská republika donutila k emigraci, žili v Cannes a později v Paříži, kde také studovala umění v Louvru.  Dne 14. ledna 1935, navštívila v Římě svatbu princezny Beatrice Španělské, dcery krále Alfonse XIII.. Zde potkala svého druhého bratrance a budoucího manžela, bratra nevěsty, Juana, hraběte barcelonského, čtvrtého syna a nástupníka trůnu Alfonse XIII.. Vzali se 12. října 1935 v Římě. Když její manžel roku 1942 přijal královský titul \"Hraběte z Barcelony,\" Marie získala titul \"Hraběnky z Barcelony\".  Spolu měli čtyři děti:  Žili v Cannes a Římě, a s vypuknutím druhé světové války se přestěhovali do Lausanne, kde žili s královnou Viktorií Eugenií, matkou infanta Juana. Později bydleli v Estorilu, v Portugalsku.  Roku 1953 princezna reprezentovala Španělskou královskou rodinu na korunovaci královny Alžběty II.. Roku 1976, jeden rok po obnovení monarchie ve Španělsku v osobě jejího syna Juana Carlose, se vrátili do Španělska. V roce 1977 se Juan vzdal svých práv ve prospěch jeho syna, a tím mu umožnil držet titul \"Hraběte z Barcelony.\"  Roku 1982 si zlomila kyčel a roku 1985 levou stehenní kost. Z tohoto důvodu musela být celý zbytek života na vozíku. V roce 1993 ovdověla. Byla velkým fanouškem býčích zápasů a andaluské kultury. V roce 1995 se její vnučka Infantka Elena vdala v Seville, a proto je Hraběnka lásky tohoto města. Dne 4. března 1929 byla 1171. Dámou Královského řádu královny Marie Luisy.  Zemřela 2. ledna 2000 v královské rezidenci La Mareta v Lanzarote na infarkt, kde královská rodina oslavovala Nový rok. Je pohřbena s vyznamenáním královny v královské kryptě kláštera San Lorenzo de El Escorial nedaleko Madridu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Mercedes Bourbonsko-Sicilská (španělsky \"Doña María de las Mercedes Cristina Genara Isabel Luisa Carolina Victoria y Todos los Santos de Borbón-Dos Sicilias y Orléans\") (23. prosince 1910, Madrid – 2. ledna 2000, Lanzarote) byla matka Juana Carlose I., krále Španělska (1975–2014).", "tgt_summary": "玛利亚·玛塞迪斯·克里丝蒂娜·珍娜·伊莎贝尔·路易莎·维多利亚(,1910年-12月23日-2000年-1月2日),巴塞罗那伯爵胡安亲王的远房堂姐及夫人。她的丈夫胡安亲王虽是西班牙的王位继承人,但生前未能继位,逝世后追封为胡安三世。因此,玛利亚·玛塞迪斯未能成为西班牙王后。西班牙在二战期间的独裁者佛朗哥时代之后的第一位国王,胡安·卡洛斯一世,是其长子。因并非先王遗孀,她也没有因为丧夫获得太后称号,仍随其夫生前封爵称巴塞罗那伯爵夫人。", "id": 41925}
{"src_title": "Vyřazovací fáze mistrovství světa ve fotbale 2014", "tgt_title": "2014年國際足協世界盃淘汰賽", "src_document": [{"title": "Osmifinále.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Brazílie vs Chile.", "content": "Oba týmy se spolu střetly v předchozích sedmdesáti utkáních, včetně tří vyřazovacích fází na Mistrovství světa, když ve všech byla úspěšnější Brazílie (1962, semifinále: 4:2; 1998, osmifinále: 4:1; 2010, osmifinále: 3:0). Naposledy se obě mužstva utkala v přípravném zápase 19. listopadu 2013, kde Brazílie vítězným gólem Robinha zvítězila 2:1.  Utkání začalo ve vysokém tempu a oba týmy se pokoušely vstřelit úvodní branku. V prvním momentech zápasu byla aktivnější Brazílie, která ve 13. minutě otevřela skóre zápasu, když po rohovém kopu Neymara prodlužoval na zadní tyč Thiago Silva, kde vedl David Luiz souboj s chilským obráncem Gonzalo Jarou a od jednoho z těchto hráčů se míč odrazil do prázdné brány. Statistici uvedli jako střelce brazilského stopera. Hned po vedoucím gólu „kanárků“ začali Chilané více útočit a v 32. minutě se po špatném zpracování míče Hulka dostal k míči Eduardo Vargas, který jen lehce přihrál rozběhnutému Alexisi Sánchezovi, pro kterého už nebyl problém zakončit ke vzdálenější tyči a stav byl tedy 1:1. Brazilci si pak ještě do konce poločasu vytvořili několik dobrých příležitostí na skórování, ale ani jednu šanci nevyužili. V 55. minutě si po centru Marcela zpracoval míč Hulk a levou holení zakončil přesně k tyči, avšak hlavní rozhodčí utkání Howard Webb gól neuznal za úmyslné hraní rukou, což pak potvrdily i televizní záběry a brazilskému útočníkovi ještě navíc za tento prohřešek udělil žlutou kartu. Do konce utkání se pak už nic závratného nestalo a šlo se tedy do prodloužení. V něm měli více ze hry opět domácí hráči, ale paradoxně největší šanci měli Chilané. V poslední minutě prodloužení se ke střele dostal střídající Mauricio Pinilla, který ale v rozhodující moment trefil pouze břevno. V penaltách se po dvou neúspěších na obou stranách rozhodovalo v poslední sérii. Brazilec Neymar prokázal pevné nervy a po naznačení poslal chilského brankáře Claudia Brava na opačnou stranu, než střílel. Na poslední penaltu Chile se postavil Gonzalo Jara, který v ten moment musel proměnit, aby se pokračovalo dál. Po rychlém rozběhu ale trefil pouze tyčku Césarovi branky a Brazílie tak slavila postup do čtvrtfinále.", "section_level": 2}, {"title": "Kolumbie vs Uruguay.", "content": "Oba týmy se spolu utkaly v předchozích čtyřiceti zápasech, včetně duelu základní skupiny na Mistrovství světa ve fotbale 1998, v němž utkání skončilo smírně 2:2. Jejich poslední střetnutí proběhlo v kvalifikačním utkání na mistrovství světa 10. září 2013, kde brankami Édinsona Cavaniho a Christiana Stuaniho zvítězila Uruguay 2:0.  Uruguayský útočník Luis Suárez byl kvůli pokousání italského hráče Chielliniho suspendován do konce mistrovství světa.  Kolumbie vstupovala do utkání jako mírnější favorit a tuto roli plnila od první minuty. Ve 28. minutě si elegantně před vápnem zpracoval prsy míč James Rodríguez a z druhého doteku vypálil přesně pod břevno uruguayské branky. Touto trefou si Rodríguez uchoval obdivuhodnou bilanci, co zápas to aspoň jeden gól. Uruguayci se v celém zápase nedokázali prosazovat a pouze občasnými střelami z dálky nechávali vyniknout kolumbijského brankáře Davida Ospinu. V 50. minutě pak opět navýšila Kolumbie skóre, když úplně rozebrala soupeřovu obranu. Cuadrado v pokutovém území přiklepl hlavou míč Rodríguezovi, pro kterého už nebyl problém zasunout míč do odkryté branky. V zápase se pak už nic převratného nestalo a Kolumbijci tak mohli poprvé ve své historie slavit postup do čtvrtfinále na mistrovství světa.", "section_level": 2}, {"title": "Nizozemsko vs Mexiko.", "content": "Obě mužstva se spolu utkala v předchozích šesti zápasech, včetně základní skupiny na Mistrovství světa ve fotbale 1998, kde utkání skončilo remízou 2:2. Naposledy se oba týmy střetly při přátelském utkání 26. května 2010, kde dvěma góly rozhodl zápas ve prospěch Nizozemsko 2:1 útočník Robin van Persie. Mexický záložník José Juan Vázquez byl z důsledku nahromadění žlutých karet na tento zápas suspendován.  V tomto osmifinále byli v úvodu aktivnější Mexičané, kteří se také začátkem druhého poločasu ujali vedení 1:0, když se z dálky přesně trefil Giovani dos Santos. Nizozemci se probrali až poté, co trenér Louis van Gaal změnil rozestavení. Brankář Guillermo Ochoa držel proti Nizozemsku svůj tým dlouho za v naději na postup, ale Nizozemci v závěru dvakrát skórovali a do čtvrtfinále postoupili oni. Nejprve v 88. minutě napálil míč do brány neobsazený Wesley Sneijder a poté byl v nastaveném čase nařízen pokutový kop za střet Arjena Robbena s obráncem Rafaelem Marquezem, který proměnil Klaas-Jan Huntelaar. Robben upadl poněkud teatrálně, rozhodčí pískal. Mexiko bylo pošesté v řadě vyřazeno v osmifinále MS.", "section_level": 2}, {"title": "Kostarika vs Řecko.", "content": "Oba týmy se ještě nikdy předtím spolu nestřetly.  Týmy Kostariky i Řecka měly šanci na své historické maximum (Řecko už ho dosáhlo postupem do osmifinále MS, Kostarika byla jednou v osmifinále - na MS 1990 v Itálii). Balón se zpočátku držel více na kopačkách hráčů ze středoamerické země, Řekové hrozili z kontrů. Jeden z nich téměř skončil v síti, v 37. minutě zneškodnil nebezpečný hlavičkový pokus Salpingidise brankář Navas. Úvodní půle nepřinesla očekávanou ofenzivní kopanou, kterou se Kostaričané prezentovali v základní skupině D, hra byla z jejich strany opatrná, leckdy nepřesná. Skóre se pohlo až v 52. minutě kdy nenápadným šouráčkem k tyči skóroval Bryan Ruiz a dostal Kostariku do vedení. Portugalský kouč Řecka Fernando Santos zareagoval vysláním druhého útočníka Mitrogloua na hrací plochu. Další výrazný moment přišel v 66. minutě, kdy byl po druhé žluté kartě vyloučen Kostaričan Óscar Esaú Duarte Gaitán. Santos poslal do hry třetího útočníka Theofanise Gekase a Řecko začalo soupeře tlačit, nicméně vážnější šanci si nedokázalo vypracovat. To, že si soupeři musí dávat pozor na Řeky zejména v posledních fázích zápasu potvrdil v nastaveném čase Sokratis Papastathopulos, který nízkým koníčkem (střelou odraženou od země) vyrovnal na 1:1. A navíc Mitroglou mohl vzápětí rozhodnout, Kostariku zachránil opět Navas. Utkání šlo do prodloužení, v němž oslabení Kostaričané ubránili remízu 1:1. V následném penaltovém rozstřelu proměnili svůj pokus všichni kostaričtí fotbalisté, zatímco na druhé straně Navas vyrazil střelu Gekasovi, což znamenalo postup Kostariky do čtvrtfinále proti Nizozemsku.", "section_level": 2}, {"title": "Francie vs Nigérie.", "content": "Oba týmy se spolu utkaly pouze v jednom zápase a to v přátelském utkání 2. června 2009, kde zápas ve prospěch Nigérie rozhodl jedním gólem Joseph Akpala.  Hra byla od počátku velmi svižná, akce se přelévaly z jedné strany na druhou. Francie se nedokázala gólově prosadit, střelec Karim Benzema byl utopený pod hrotem. Nigérie byla nebezpečná. Francouzský trenér Didier Deschamps sáhl ve druhém poločase ke střídání, změnil taktiku a Francie si začala vytvářet tlak, který vygradoval dvěma góly v nigerijské síti. Nejprve Paul Pogba v 79. minutě využil zaváhání brankáře Enyeamy, který po centru nezasáhl míč, a hlavičkoval do odkryté brány. V nastaveném čase si v souboji s Griezmannem srazil míč do vlastní brány nigerijský bek Joseph Yobo. Francie po boji postoupila do čtvrtfinále.", "section_level": 2}, {"title": "Německo vs Alžírsko.", "content": "Obě mužstva se spolu střetla v předchozích dvou zápasech, včetně základní skupiny na Mistrovství světa ve fotbale 1982, kde utkání lépe zvládlo Alžírsko a vyhrálo 2:1.  Alžírsko postoupilo poprvé v historii do osmifinále, Německo jako bývalý trojnásobný mistr světa bylo v tomto střetnutí velkým favoritem. Němci měli vlažný vstup do zápasu, zatímco Alžířané hráli svižně a měli více nebezpečných situací. Islám Slimaní vstřelil dokonce v 17. minutě gól, ale rozhodčí jej neuznali pro ofsajd. Němečtí fotbalisté se vyrovnali v aktivitě soupeři až před koncem poločasu, kdy měli čistou šanci a několik střel na bránu. Skórovat ale mohli i Alžířané, tečovaný míč šel ale přibližně metr vedle tyče. Ve druhém poločase se Němci snažili kontrolovat míč a prokombinovat se do čisté šance. Alžírsko ale drželo kompaktní blok a fyzicky náročnou hrou dokázalo nejen odolávat, ale i vyrážet do rychlých brejků. Ty stíhal řešit v roli falešného stopera často i za hranicí vápna německý brankář Manuel Neuer pověstný svým výborným čtením hry. Ke konci hra gradovala, fotbalisté se nesnižovali ke zdržování a simulování. Němci zvýšili iniciativu a dostávali se v závěru do gólových příležitostí, alžírská obrana v čele s gólmanem Mbuhlim vydržela. Zápas skončil v normální hrací době bez branek. V úvodu 30-minutového prodloužení rozděleného na dvě části skóroval ekvilibristicky patičkou Němec André Schürrle. Němci v prodloužení získali převahu, kterou korunovali druhým gólem Mesuta Özila před koncem prodloužení. Hráči se vydávali na maximum a některé z nich chytaly křeče. Za Alžírsko vzápětí korigoval stav Abdal Džabú, ale víc fotbalisté ze severu Afriky nestihli a s turnajem se rozloučili. I tak dokázali vysoce favorizovaný evropský tým pořádně potrápit.", "section_level": 2}, {"title": "Argentina vs Švýcarsko.", "content": "Obě mužstva se spolu utkala v předchozích šesti zápasech, včetně základní skupiny na Mistrovství světa ve fotbale 1966, kde Argentina zvítězila 2:0. Naposledy se spolu utkaly 29. února 2012, kdy Argentina hattrickem Lionela Messiho zvítězila 3:1.  V tomto utkání byli v prvním poločase lepším týmem Švýcaři, dobře bránili největší hvězdu soupeře Lionela Messiho a sami hrozili z protiútoků. Velmi dobře hrál Xherdan Shaqiri. Ve druhém poločase se role obrátily, Argentina svého soupeře přehrávala a dostávala se do šancí. Švýcarská obrana ale pracovala dobře a utkání skončilo v normální hrací době 0:0. V prodloužení se zdálo, že střetnutí dojde do penaltového rozstřelu, ale ve 118. minutě chyboval ve středu hřiště Stephan Lichtsteiner. Míč získal Lionel Messi a pádil ke švýcarské bráně, kde přihrál Di Maríovi, ten střílel do protipohybu Diega Benaglia. Švýcaři už měli na odpověď minimum času, přesto se o ni pokusili. Do argentinského vápna se vydal i brankář Benaglio, který se dokonce dostal ke střele nůžkami (kop přes hlavu). A Švýcarsko mohlo vyrovnat, po centru hlavičkoval do tyče Blerim Džemaili, od ní se míč odrazil zpět k němu, ale hráč jej poslal těsně vedle té samé tyče. Poslední šanci na vyrovnání měl z přímého kopu Shaqiri, který napálil jen postavenou zeď a tímto utkání skončilo.", "section_level": 2}, {"title": "Belgie vs USA.", "content": "Oba týmy se spolu utkaly v předchozích pěti zápasech, včetně duelu základní skupiny na Mistrovství světa ve fotbale 1930, v němž utkání ovládlo USA poměrem 3:0. Bylo to vůbec jedno ze dvou prvních utkáních na mistrovství světa v celé jeho historii. Neoficiální přátelské utkání mezi oběma týmy bylo naplánováno na 12. června 2014 v São Paulu, ale z důvodu dopravní zácpy, kvůli slavnostním zahájení a začátku utkání byl zápas zrušen. Belgický záložník Steven Defour byl suspendován na tento zápas poté, co byl vyloučen v posledním utkání proti Jižní Koreji za faul na Kim Šin-uka.  Belgie před střetnutí neprohrála 13 soutěžních zápasů po sobě. Na šampionátu vyhrála všechna 3 utkání ve skupině o gól, přičemž všechny své 4 branky dala v posledních 20 minutách hry. V prvním poločase měl podle předpokladů herní převahu belgický tým, který byl v utkání mírným favoritem. Tu však nedokázal vyjádřit gólově, i díky několika zbrklým střeleckým pokusům Edena Hazarda z přehuštěného středu před americkým vápnem. Největší šance se zrodila hned v úvodních sekundách, kdy Divock Origi střílel na amerického brankáře Tima Howarda, který jeho pokus vyrazil na rohový kop. Poprvé na turnaji bylo utkání přerušeno kvůli vběhnutí fanouška na hrací plochu, pořadatelé se dlouho nenamáhali ho chytat. Poločas skončil bez branek. Ve druhé půli již měla Belgie enormní převahu, ale nedokázala ji zúročit, ať již kvůli vlastním spáleným příležitostem, či kvůli famóznímu výkonu Howarda. I toto utkání potvrdilo, že první kolo vyřazovací fáze se zcela liší od bojů v základních skupinách - je hodně vyrovnané, co se týče hry, tak i skóre. Zápas šel do prodloužení, v prvních 15 minutách dali Belgičané dva góly, když se nejprve obstřelem trefil Kevin De Bruyne a o pár minut později se z rychlého protiútoku prosadil střídající Romelu Lukaku. Zdálo se tedy, že je rozhodnuto. Nicméně Američanům se podařilo na začátku druhé patnáctiminutovky duel zdramatizovat po pěkném snížení Juliana Greena. V závěru byli aktivnější, vypracovali si šance, ale vyrovnat se jim již nepodařilo. Postup do čtvrtfinále proti Argentině slavili Belgičané.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Francie vs Německo.", "content": "Oba týmy se spolu utkaly v předchozích dvaceti pěti zápasech, včetně tří vyřazovacích duelů na Mistrovství světa ve fotbale (1958, o 3. místo: Francie 6:3 Západní Německo; 1982 semifinále: Francie 3:3 (prod.) Západní Německo, Západní Německo vyhrálo 5:4 na penalty; 1986, semifinále: Francie 0:2 Západní Německo). Naposledy se spolu utkaly 6. února 2013, kdy Francie brankami Oliviera Girouda a Florenta Maloudy zvítězila 2:1.  V tomto zápase začali Němci aktivněji a odměnou jim byl časná branka v síti soupeře, po přímém kopu skóroval hlavou obránce Mats Hummels. V takticky vedeném střetnutí nadále zkušenější německé mužstvo nepouštělo mladý francouzský tým do mnoha šancí. V závěru sice mohl srovnat z úhlu Karim Benzema, ale brankář Manuel Neuer byl na místě a vytáhl zákrok rukavicí. Němci postoupili do semifinále na čtvrtém mundialu v řadě.", "section_level": 2}, {"title": "Brazílie vs Kolumbie.", "content": "Obě mužstva se spolu utkala v předchozích třiceti zápasech, včetně deseti Mistrovství světa ve fotbale, ale nikdy to nebyla ve finále. Naposledy se spolu střetly 14. listopadu 2012, kdy zápas góly Neymara a Juana Cuadrada skončil smírně 1:1. Brazilský záložník Luiz Gustavo byl z důsledku nahromadění žlutých karet na tento zápas suspendován.  Kolumbijci v zápase nepředváděli oku lahodící fotbal jako v předchozím průběhu mistrovství, jejich hra byla plná nepřesností a často byli pod tlakem soupeře. Naopak Brazílie se po nepříliš přesvědčivém výkonu proti Chile v osmifinále zvedla a předváděla kombinační hru. Dokázala se dostávat do šancí a po jedné z nich padl úvodní gól, Thiago Silva předskočil při rohovém kopu Sáncheze a hlavou skóroval. Druhý gól Brazilci přidali z přímého kopu, David Luiz skóroval z cca třiceti metrů přes zeď přesně do „šibenice“ kolumbijské brány. Brankář David Ospina plachtil vzduchem marně. Následně byla hra hodně rozkouskovaná, iniciativu sice přebrali Kolumbijci, ale nedokázali se vinou nepřesností dostat do finální fáze. Až v 78. minutě se to podařilo, brankář Júilo César fauloval ve vápně Carlose Baccu. Nařízený pokutový kop proměnil dosavadní nejlepší střelec šampionátu James Rodríguez, který si tak vylepšil bilanci na 6 vstřelených gólů. V závěru už bylo nad síly kolumbijského týmu dosáhnout vyrovnání a prodloužení. V závěru fauloval Neymara kolenem Juan Camilo Zúñiga a ten byl odnesen na nosítkách. Podle zpráv z nemocnice mu zlomil obratel, což by znamenalo konec jeho působení na mundialu.", "section_level": 2}, {"title": "Argentina vs Belgie.", "content": "Oba týmy se spolu střetly v předchozích třech utkáních, včetně dvou duelů na Mistrovství světa ve fotbale. Na šampionátu v roce 1982 vyhrála Belgie v základní skupině brankou Erwina Vandenbergha 1:0 a na příštím mistrovství v roce 1986 to Argentina Belgii vrátila, když v semifinále rozhodl zápas ve prospěch Argentiny dvěma góly Diego Maradona. Argentinský obránce Marcos Rojo byl z důsledku nahromadění žlutých karet na tento zápas suspendován.  Argentinci se v utkání ujali brzkého vedení pohotovou střelou k tyči vyslanou Gonzálem Higuaínem. Poté hráli svůj charakteristický fotbal, nikam příliš nespěchali a snažili se držet míč na kopačkách. Nezřídka i natahovali čas. Belgičané působili nesoustředěně, nedokázali se prosadit. Eden Hazard, který měl být hlavním tahounem ofenzivy na turnaji, byl téměř neviditelný. Utkání sporé na šance vyhrálo jihoamerické mužstvo, které si připsalo na šampionátu pátou výhru o jeden gól v řadě.", "section_level": 2}, {"title": "Nizozemsko vs Kostarika.", "content": "Obě mužstva se spolu ještě nikdy předtím nestřetla. Kostarický obránce Óscar Duarte byl suspendován na tento zápas, poté, co byl vyloučen v osmifinálovém utkání proti Řecku.  Zpočátku velmi opatrné utkání, kdy se oba celky oťukávaly. Časem získali převahu favorizovaní Nizozemci, kteří se zejména ve druhé půli dostávali i do čistých šancí. Většinu zneškodnil bravurně chytající brankář Keylor Navas, to, co nechytil, zastavila branková konstrukce. Kostarika se v závěru prakticky jen bránila nizozemskému tlaku v hlubokém obranném valu. Nerozhodlo se ani v prodloužení, a tak muselo přijít na řadu rozuzlení v penaltovém rozstřelu. Nizozemský trenér Louis van Gaal opět přišel s nějakým překvapivým tahem, tentokrát to bylo střídaní gólmanů, do nizozemské svatyně se na penalty postavil místo Cillesena Tim Krul (Cillesen dosud v kariéře nechytil ani jednu penaltu, Krul už dvě, navíc je větší a zabírá v bráně více místa). Tato taktika přinesla své plody, Krul vystihl směr všech kostarických pokusů a dva z nich zneškodnil. Nizozemští fotbalisté byli neomylní ve všech svých penaltových exekucích a „Oranje“ mohli slavit postup mezi nejlepší čtyři celky planety. Kostarika dosáhla postupem mezi osm nejlepších svého historického maxima.", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Brazílie vs Německo.", "content": "Oba týmy se spolu utkaly v předchozích dvaceti jedna utkáních, včetně finále Mistrovství světa ve fotbale 2002, které Brazílie díky dvěma gólům Ronalda zvládla poměrem 2:0. Naposledy se spolu utkaly 10. srpna 2011, kdy Německo vítěznou brankou Andrého Schürrleho zvítězilo 3:2.  Brazilský tým šel do zápasu znatelně oslabený: chyběl jednak kapitán a klíčová osoba brazilské obrany Thiago Silva, který byl na tento zápas suspendován pro nahromadění žlutých karet, tak elitní útočník Neymar, který utrpěl v minulém zápase po zákroku Kolumbijce Juana Zúñigy lehkou zlomeninu bederního obratle a turnaj pro něj skončil.  Zápas přinesl obrovské překvapení. Ačkoliv někteří experti předvídali vítězství Německa s odkazem na výše zmíněné oslabení Brazilců, nikdo neočekával tak totální zhroucení brazilského týmu, který byl před šampionátem pasován s nejnižšími kurzy na největšího favorita. Jestliže se Němci výrazně natrápili v osmifinále s Alžírskem a poté předvedli vyspělý taktický výkon ve čtvrtfinálovém zápase s Francií, tentokrát na hřišti absolutně dominovali. Obrana Jihoameričanů nedokázala účinně čelit pohledným kombinačním akcím Němců, kteří sázeli bezmocným Brazilcům jeden gól za druhým. V prvním poločase vstřelili čtyři góly během pouhých sedmi minut a po třiceti minutách zápasu vyhrávali 5:0. Defenziva Brazílie (dosud na turnaji opěvovaná) téměř neexistovala, dle některých odborníků až příliš postrádala svého vůdce Thiaga Silvu.  Při první gólové akci našel centr ve vápně neobsazeného Thomase Müllera, což je hráč, který dokáže tohle trestat. Ve 23. minutě se ve vápně Brazilců dostal k míči německý veterán Miroslav Klose, který na dvakrát překonal brazilského gólmana Césara. Za necelé 2 minuty to už bylo 3:0, když se po centru od Philippa Lahma z pravé strany prosadil z první Toni Kroos. Hned z další akce Německa ve 26. minutě těžil opět Toni Kroos, který se po pěkné kombinaci s Samim Khedirou prosazoval do odkryté branky. To ještě v prvním poločase ze strany Němců nebylo vše, protože po kombinační akci si vyměnil míč Khedira s Mesutem Özilem a prvně jmenovaný zakončoval do nechráněně Césarovi svatyně.  Na začátku druhého poločasu Němci polevili v koncentraci a Brazilci se dostali do několika šancí, ale pozorný brankář Manuel Neuer byl vždy na správném místě. Poté si uvědomili, že by se takový přístup nemusel vyplatit a vrátili se ke své hře. Do konce zápasu přidali ještě dva góly, když u obou byl střídající André Schürrle. V závěru v nastavení vstřelil alespoň čestný gól Oscar, který tak pokazil německému brankáři čtvrté čisté konto na šamionátu.  Německo nicméně dokonalo nevídanou potupu pro domácí tým, podpořenou navíc faktem, že Miroslav Klose sebral sdílené prvenství v počtu nastřílených gólů na světových šampionátech dalšímu Brazilci Ronaldovi a stal se se 16 góly nejlepším kanonýrem historie MS. Německý ostrostřelec se stal zároveň prvním hráčem, který si zahrál čtyři semifinálové utkání na světových šampionátech.  Konečný výsledek 7:1 byl vůbec největším vítězstvím v semifinále mistrovství světa. Dosavadní rekord drželo skóre 6:1, které v roce 1930 vyprodukovala Argentina, když porazila USA a v roce 1950 porazilo Západní Německo mužstvo Rakouska.  Dalším zajímavým faktorem bylo to, že Brazilci utrpěli první domácí porážku v soutěžním zápase od roku 1975, kdy v semifinále Copa América nedokázali porazit Peru a vůbec poprvé na mistrovství světa inkasovali sedm branek. Tento výsledek se rovněž stal nejtvrdší prohrou Brazilců v jejich historii a rovněž nejhorší porážkou domácího týmu z pořadatelské země.  Brazilský tým i národ vnímali výsledek jako strašlivou potupu, umocněnou tím, že se patrně jednalo o nejsledovanější fotbalový zápas v historii, na některých místech došlo po zápase k pouličním nepokojům a zapalování autobusů. Smutek a rozhořčení Brazilců posléze podpořil ještě fakt, že do finále postoupili jejich tradiční rivalové z Argentiny.", "section_level": 2}, {"title": "Nizozemsko vs Argentina.", "content": "Obě mužstva se spolu střetla v předchozích osmi zápasech, včetně čtyř duelů na Mistrovství světa ve fotbale (1974, skupinová fáze: Nizozemsko zvítězilo 4:0; 1978 finále: Argentina zvítězila 3:1; 1998, čtvrtfinále: Nizozemsko zvítězilo 2:1; 2006, základní skupina: utkání skončilo remízou 0:0. Trenér Argentiny Alejandro Sabella nebude moct pro tento zápas využít útočníka Ángela Di Maríu, který si ve čtvrtfinálovém zápase s Belgií poranil stehno. Naopak do sestavy Argentinců se může vrátit zpět Sergio Agüero, kterého trápil stejný problém jako Di Maríu a kvůli zranění zmeškal první dva zápasy vyřazovacích zápasů.  Utkání mělo opačný kontext oproti útočnému a otevřenému fotbalu v prvním semifinálovém duelu, německý gólostroj proti Brazílii (7:1) zřejmě zapůsobil i na taktiku obou týmů. Oba trenéři se hlavně zaměřovali na obranu, což hře nijak moc neprospívalo, protože se oba týmy nijak nehnaly do útočení. Největší šanci utkání měl na konci základní hrací doby Arjen Robben, který se po narážečce s Wesley Sneijderem objevil z úhlu sám před argentinskou brankou, ale v posledním možném okamžiku mu skluzem vypíchl míč Javier Mascherano. Za stavu 0:0 se šlo tedy do prodloužení. Nizozemský kouč Louis van Gaal disponoval už pouze jedním střídáním, které využil v 96. minutě, když za neviditelného Robina van Persieho vystřídal Klaase-Jana Huntelaara. Van Gaal tak nezopakoval překvapivý tah s nasazením náhradníka Tima Krula na případné penalty, který se mu v minulém utkání osvědčil. Toto rozhodnutí se mu později nevyplatilo. Po větším rozruchu, který předvedl argentinský útočník Rodrigo Palacio, když v zakončení nezvolil správné řešení se už v utkání nic závratného nestalo. Rozhodnout tedy musely až pokutové kopy. V nich Cillessena, který ve své kariéře dosud nechytil ani jednu penaltu, překonali všichni argentinští střelci. Naopak Romero, kterého Van Gaal přivedl v roce 2007 do Evropy a naučil ho chytat penalty, se blýskl dvěma úspěšnými zákroky. Ačkoli po pokusu Rona Vlaara (který byl v utkání bezchybný a dokázal eliminovat soupeřovy hráče), jehož střelu vyrazil, se nesoustředil na míč a začal divoce slavit. Balón spadl do vápna, zpětnou rotací nabral směr do brány a zastavil se na brankové čáře. Romero mohl zůstat pro smích. Branka by ale neplatila v případě, že se odraženého míče Vlaar podruhé dotkl. Ve třetí sérii neproměnil i Wesley Sneijder.  Po výsledku 4:2 postoupili do svého pátého finále Jihoameričané. Nizozemci si s nimi protáhli bilanci na 9 utkání v řadě bez prohry (porážka v penaltovém rozstřelu se ve statistikách uvádí jako remíza). Utkání mělo jeden historický milník, protože to byl první semifinálový zápas v historii světových šampionátů, který skončil bezbrankovou remízou.", "section_level": 2}, {"title": "O 3. místo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Brazílie vs Nizozemsko.", "content": "Oba týmy se spolu utkaly v předchozích jedenácti zápasech, včetně čtyř duelů na Mistrovství světa ve fotbale (1974, semifinálová fáze: Nizozemsko zvítězilo 2:0; 1994 čtvrtfinále: Brazílie zvítězila 3:2; 1998, semifinále: remíza 1:1, Brazílie vyhrála 4:2 na penalty; 2010, čtvrtfinále: Nizozemsko zvítězilo 2:1. Naposledy se oba týmy utkaly 4. června 2011 v přátelském utkání, které skončilo smírně bez branek.  Návrat Thiago Silvy do brazilské sestavy pomohl, oproti semifinále inkasovala od Nizozemců jen tři góly. Ale byl to právě Silva, který hned ve druhé minutě zastavil nedovoleně rukou na hranici pokutového území Robbena, který by se řítil sám na brankáře. Silva měl být vyloučen a měl se kopat trestný kop, ale sudí byl milostiv, vytáhl jen žlutou a nařídil pokutový kop. Ten suverénně proměnil Van Persie a Jihoameričané prakticky začínali s jednogólovým mankem. Velice slabým hráčem byl David Luiz, ze kterého udělal Paris Saint-Germain FC před šampionátem nejdražšího obránce světa, když ho odkoupil z Chelsea FC za 50 milionů liber. Před druhým gólem hlavičkoval před bránu, kde číhal Daley Blind a pohodlně skóroval. Brazilští fotbalisté se také dostávali do šancí, ale nedokázali je proměňovat. Nizozemci si pohodlně dokráčeli pro bronzové medaile, když v závěru vstřelili ještě jeden gól po pěkné křídelní akci. Brazilci tentokrát prohráli pouze o třídu. Alžírští rozhodčí vyrobili v zápase nemálo nepřesností, např. špatně posoudili některé zákroky v pokutovém území.", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Německo vs Argentina.", "content": "Obě mužstva se spolu utkala v předchozích dvaceti utkáních, včetně dvou finálových duelů na Mistrovství světa ve fotbale, které v té době hrálo Západní Německo. Na šampionátu v roce 1986 zvítězila Argentina zásluhou branky Jorge Burruchaga 3:2 a na mistrovství 1990 to Německo Argentině oplatilo, když gólem Andrease Brehmeho z penalty zvítězilo 1:0. Naposledy se oba týmy utkaly 15. srpna 2012 v přátelském utkání, které Argentina vyhrála poměrem 3:1.  Finále mezi Německem a Argentinou nebylo chudé na zajímavé momenty, ty jen nebyly gólově zúročeny. Německá obrana několikrát zaváhala a dovolila argentinským útočníkům dostat se do šancí. Ty největší měli Gonzalo Higuaín v prvním a Rodrigo Palacio ve druhém poločase, ale oba selhali. Higuaína zradil kop, střela šla mimo tyče a Palacio se pokusil přelobovat vyběhnuvšího Neuera, ale také mimo. Příležitost měl i Lionel Messi. Na druhé straně měl největší šanci Benedikt Höwedes, po rohovém kopu hlavičkoval prudce do tyče, odražený míč sebral Romero. Argentinci hráli poměrně tvrdě, ze zápasu musel již v první půli odstoupit Christoph Kramer, pro něhož to byla premiéra na MS. Po střetu s obráncem utrpěl otřes mozku. Bastian Schweinsteiger byl také častým terčem ataků soupeře, po jednom zásahu protihráče se v jeho obličeji objevila krev. Stejně jako osmifinále Belgie–USA i toto střetnutí bylo narušeno vběhnutím diváka na hřiště. Trenér Joachim Löw sáhl ke střídání, která se mu vyplatila. Náhradníci Schürrle a Götze zařídili vítězný gól. André Schürrle se vydal na zteč podél levé lajny a dokázal nacentrovat přes dva bránící hráče, Mario Götze si v pokutovém území míč zpracoval a prostřelil z úhlu Romera. Argentina již s tímto stavem nedokázala nic udělat. Německý fotbalový svaz může přidat na německé dresy čtvrtou hvězdu za zisk dalšího titulu na MS (a prvního od roku 1990). Němci se zároveň stali prvním evropským týmem, který dokázal vyhrát šampionát pořádaný na jihoamerickém kontinentu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vyřazovací fáze mistrovství světa ve fotbale 2014 byla druhou a závěrečnou fází na Mistrovství světa po skupinové části. Začala 28. června 2014 osmifinálovým utkáním mezi Brazílii a Chile a skončila 13. července 2014 finálovým zápasem, který se uskutečnil na největším brazilském stadionu Estádio do Maracanã v Rio de Janeiru. Dva nejlepší týmy z každé skupiny (celkem 16) postoupily do vyřazovací fáze, kde následně hrály eliminačním stylem. Vítězové semifinálových utkání postupili do finále a na poražené čekal boj o 3. místo.", "tgt_summary": "2014年国际足协世界杯淘汰赛于小组赛阶段结束后举行,淘汰赛于6月28日开始,7月13日结束,共包括16场比赛。最后一天将在里约热内卢的马拉卡纳体育场举行决赛。各个小组的前两名,总共16支球队将晋级淘汰赛,淘汰赛采用单败淘汰制。此外半决赛中失利的两个球队将参加三四名决赛,争夺世界杯季军。", "id": 69124}
{"src_title": "Mahidevran Gülbahar Sultan", "tgt_title": "瑪希德弗朗", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Jméno Mahidevran znamená \"stále krásná\", \"ta jejíž krásná nikdy neuvadá\" nebo \"nejkrásnější všech dob\". Jiný význam jména je \"měsíc štěstěny.\" Jméno Gülbahar má dva významy - \"gül\" je v turečtině růže a \"bahar\" je v perštině jaro; tedy jméno je \"jarní růže.\"", "section_level": 1}, {"title": "Tituly a status.", "content": "I když Mahidevran nebyla nejspíše nositelkou titulu Haseki, byla matkou prince, Şehzade Mustafy. Ten byl nejstarším synem sultána a nejpravděpodobnějším následníkem trůnu. Od toho se také odvíjelo její postavení v harému; podle tradic by měla být sultánova \"Baş Kadın\" (hlavní konkubína). To bylo druhé nejvyšší ženské postavení po Valide sultan (matce sultána). Nicméně byla nahrazena sultánovou favoritkou Hürrem, která Sulejmana okouzlila natolik, že Mahidevran už neměla žádnou jeho pozornost a od roku 1526 se jí přestal věnovat úplně. Ovšem i když se Hürrem stala sultánovou novou favoritkou a později i legální manželkou, Mahidevran stále byla matkou nejstaršího syna a stále byla považována za první manželku.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a mládí.", "content": "O životě Mahidevran před vstupem do harému je toho známo málo. Spor je už o jejím původu; byla buď z Albánie nebo z Čerkesku.", "section_level": 1}, {"title": "Život se sultánem Sulejmanem.", "content": "Byla na seznamu sedmnácti žen z harému Sulejmana, když byl ještě guvernérem provincie Manisa; v té době nebyla ještě jeho souložnice, kvůli čemu společně s dalšími dvěma konkubínami dostávala 4 aspery denně, zatímco ostatní dostávaly 5. Mahidevran se později stala sultánovou favoritkou (nejspíše ve svých patnácti letech, když v roce 1515 porodila prince Mustafu). Možná porodila i druhého prince jménem Abdullah; ten je ale přisuzován Hürrem.  Když v roce 1520 zemřel sultán Selim I., Sulejman se přesunul do Konstantinopole, hlavního města Osmanské říše, společně se svou rodinou (resp. s ní a Mustafou). V roce 1521 přišel Sulejman o dva své syny; devítiletého Mahmuda a batole Murada. Mustafa se tedy stal nejstarším mužským potomkem sultána. Z Mahidevran se stala \"Baş Kadın\". V istambulském harému ale získala novou rivalku, Hürrem Sultan (v Evropě známou jako Roxelana), která se později stala sultánovou novou favoritkou. Podle dějepisce Bernarda Navagera však Sulejman velmi miloval Mahidevran i v době, kdy současně trávil čas s Hürrem. Ale od roku 1526 jí přestal věnovat pozornost a jeho favoritkou byla pouze Hürrem.  Hürrem porodila svého nejstaršího syna Mehmeda v roce 1521 a v roce 1524 dalšího syna Selima (budoucího sultána Selima II.), čímž se Mahidevranino postavení změnilo – byla nyní konkubína s pouze jedním synem. Napětí ve vztazích mezi těmito ženami byly zmírněny díky Valide sultan Hafse, sultánově matce. Podle zpráv historika Navagera rivalita vyvrcholila tím, že Mahidevran surově zbila Hürrem, což sultána rozhněvalo. Podle historika Necdet Sakaoğlu však jsou boje mezi Mahidevran, Hürrem, Gülfem a Hafsou příliš zveličovány a nejsou pravdivé. Mahidevran opustila Istanbul společně se svým synem, když odcházel do guvernátu, a dlela s ním až do jeho smrti v roce 1553. Poté odešla do Bursy, kde i zemřela.  Zmínky o tom, že Hürrem válčila i s jinou Sulejmanovou konkubínou, Gülfem, jsou diskutabilní. Hürrem sice nikdy neopustila palác s žádným ze svých synů, jak tomu bývalo zvykem, avšak zkazky o tom, že Hürrem používala čáry a magii, aby ovládla Sulejmana, jsou nepravdivé a fiktivní. Hürrem měla nezletilou dceru, která nemohla opustit palác až do svých šestnácti let a její nejmladší syn Cihangir byl od narození těžce nemocný; to byly důvody, proč Hürrem zůstala v hlavním městě, místo aby odešla s některým ze svých synů do místa jeho nového působiště (synové sultána po dosažení určitého věku byli postaveni do čela některé z provincií).  V roce 1533 nebo 1534 (přesné datum není známo) po odchodu Mahidevran do Manisy, se Sulejman s Hürrem oženil za doprovodu velkolepého formálního ceremoniálu, v důsledku toho Mahidevran již nebyla hlavní konkubínou.", "section_level": 1}, {"title": "Potomstvo.", "content": "Sulejman a Mahidevran měli spolu několik dětí:  Syn Mustafa, předpokládaný následník trůnu, byl na příkaz otce popraven za velezradu. Stalo se tak v září 1553 ve vojenském ležení v údolí Ereğli u Konye. Mustafova tajná korespondence s Peršany s jeho pečetí a podpisem \"Sultán Mustafa\" je dodnes uložena v archivu Topkapi. Historické prameny dokládají také nezdařený pokus části armády sesadit a izolovat Sulejmana v Dimetoce a dosadit Mustafu na trůn.", "section_level": 1}, {"title": "Odrazy v kultuře.", "content": "Postava Mahidevrán se objevila i v turecké historické telenovele Muhteşem Yüzyıl (česky Velkolepé století). Zde ji hraje německá herečka tureckého původu Asiye Nur Fettahoğlu. V tomto televizním zpracování se z Máhidevraniných děti objevuje pouze zmíněný Şehzade Mustafa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mahidevran také Mahidevran Gülbahar, původním jménem Rosne Pranvere (1498 – 3. února 1581 Bursa) byla manželka osmanského sultána Sulejmana I. Porodila mu několik dětí, mimo jiné i prince Şehzade Mustafu.", "tgt_summary": "玛希德弗朗(;1500年-1581年2月3日)也被称为居尔巴哈尔苏丹,她是鄂图曼帝国苏莱曼一世的配偶,同时也是王储穆斯塔法皇子的生母。", "id": 884054}
{"src_title": "Tchibo", "tgt_title": "沏宝", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Společnost Tchibo založili Max Herz a Carl Tchilinghiryan v roce 1949. V roce 1953 začala společnost nabízet kávu obyvatelům německého Hamburku. V roce 1958 otevřelo Tchibo 77 obchodů po celém Německu a v roce 1965 mělo již 400 obchodů. Herzův syn Michael převzal vedení společnosti po smrti otce v roce 1965. Od roku 1991 se Tchibo soustředí na expanzi svých obchodů do zemí střední a východní Evropy.  Obchoduje i spotřebním zbožím různé povahy (elektronika, oděvy, potřeby pro domácnost...) Na vybraných trzích Tchibo také nabízí zprostředkování nákupu zájezdů, elektřiny, pojištění či mobilních služeb.", "section_level": 1}, {"title": "Tchibo v zahraničí.", "content": "Mezi exportní země patří Maďarsko, Polsko, Rakousko, Rusko, Česká republika, Slovensko, Švýcarsko, Turecko a Velká Británie.", "section_level": 2}, {"title": "Tchibo obchody.", "content": "Celkem provozuje Tchibo v České republice 38 obchodů. 36 obchodů se nachází v obchodních centrech a dva obchody jsou přístupné z ulice. Tchibo také spolupracuje například s obchodním řetězcem Kaufland, Albert či Globus. V těchto řetězcích najdeme tzv. Tchibo koutky, kde si zákazníci mohou koupit vybrané Tchibo produkty.  Tchibo obchody zachovávají stejné složení interiéru a služeb. Vybavení zahrnuje krom regálů/prodejní části i kávový bar s posezením. Na výběr jsou různé druhy kávy, dezerty a jiný sortiment (přístroje na přípravu kávy, doplňky, kolekce spotřebního zboží). První obchod v ČR byl otevřen v roce 2004 v Brně.", "section_level": 1}, {"title": "Koncept a způsob prodeje.", "content": "K základnímu konceptu společnosti Tchibo patří obměňování sortimentu na týdenní bázi. Každá nabídka má své téma a nabízí produkty jen na omezenou dobu. Zboží je vždy v prodeji nejdříve v e-shopu s předstihem pro držitele věrnostní karty TchiboCard a poté je dostupná v kamenných obchodech.  Tchibo má svůj stálý sortiment kávy v kombinaci s kávovým příslušenstvím a limitovanými edicemi kávy. Kromě tohoto stálého sortimentu nabízí Tchibo svým zákazníkům kávovary pod značkou „Cafissimo“. Všechny tyto produkty Tchibo nabízí ve svém e-shopu i v kamenných obchodech.", "section_level": 1}, {"title": "Udržitelnost a podpora.", "content": "Káva je vyráběna za odpovědných podmínek, má logo “Fairtrade” a “Rainforest Alliance” (Aliance deštných pralesů).Tchibo se také při výrobě zabývá ochranou životního prostředí a klimatu.  Tchibo pomáhá farmářům, kteří pocházejí z rozvojových zemí a pěstují kávu. Angažuje se i v produkci bavlny. Napomáhá zlepšit podmínky v továrnách v Bangladéši, kde probíhá produkce bavlny. Na své textilní výrobky Tchibo používá i biobavlnu. Tato bavlna má certifikát „Organic Content Standard“.  Kromě kávových výrobků se Tchibo věnuje i expertnímu dobrovolnictví a angažuje se v neziskových organizacích. V českých podmínkách podpořilo kavárnu s jídelnou Rettigovka v Litomyšli, kde vyškolilo tamní zaměstnance v přípravě kávy. Dále se společnost angažovala v pomoci obecně prospěšné společnosti Borůvka Praha, která provozuje podnik „Ta kavárna“, kde jsou zaměstnáváni tělesně postižení.", "section_level": 1}, {"title": "Věrnostní program a další.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "TchiboCard.", "content": "Tchibo vyvinulo pro zákazníky systém věrnostních karet TchiboCard. Držitelé karty sbírají tzv. Věrnostní zrnka, která následně mohou směnit za nákup kávy, dezertů či jiného sortimentu. Za každých 10 Kč nákupu lze získat 1 Věrností zrnko. Držitelé TchiboCard mají přednostní přístup k novým nabídkám v Tchibo e-shopu, a to s pětidenním předstihem.", "section_level": 2}, {"title": "Tchibo aplikace.", "content": "Tchibo má i mobilní aplikaci, která vznikla v roce 2013 a usnadňuje nákup v Tchibo e-shopu. V aplikaci najdeme sekce: Obchod, Poukazy, TchiboCard a jiné. Aplikace je dostupná pro operační systémy Android a iOS.Vybrané zboží lze vložit do košíku a celý nákup je možné zaplatit přímo v mobilním zařízení zákazníka.", "section_level": 2}, {"title": "Tchiboblog.", "content": "V roce 2014 spustila společnost komunikační platformu s názvem Tchiboblog. Jedná se o blog, který je typem podobný obsahu časopisů o životním stylu. Blog se věnuje tématům jako například móda, styl, design, kulinářství apod. Přispívá do něho redakční tým složený i ze známých osobností. Články zde uveřejňuje například Klára Vytisková, zpěvačka kapely Toxique či zpěvačka Marta Jandová.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tchibo GmbH je německý řetězec obchodů nabízejících kávu a kávové speciality. Tchibo je stoprocentně ve vlastnictví rodiny Herz ovládající rodinný holding Maxingvest (dříve Tchibo Holding AG). Společnost zaměstnává celosvětově více než 12 450 zaměstnanců ve více než 1000 obchodech a 26 000 prodejních místech. Centrála firmy je v Hamburku. Na českém trhu společnost Tchibo působí od roku 1991 pod názvem Tchibo Praha a nabízí široký sortiment kávových výrobků a dalšího zboží. Kromě samotné značky Tchibo k ní ještě patří i značky Jihlavanka a Davidoff Café. Vlastníkem společnosti Tchibo Praha je německá firma Tchibo GmbH (prostřednictvím Eduscho-Austria). V roce 2004 Tchibo uvedlo na český trh spotřební zboží, kromě kávy lze u společnosti koupit např. i oblečení a další produkty.", "tgt_summary": "奇堡(德语:Tchibo)是一家德国连锁咖啡销售商,马克斯·赫茨(Max Herz)和卡尔·舒林-希尔阳(Carl Tchilling-Hiryan)于1949年在汉堡共同创立了这个品牌。而“奇堡”这个名字Tchibo就是由Tchilling(舒林)和德文bohne(咖啡豆)两个字结合而成。", "id": 893362}
{"src_title": "Rdesno vonné", "tgt_title": "越南香菜", "src_document": [{"title": "Popis a pěstování.", "content": "Vietnamský koriandr je vytrvalá bylina, jíž se daří v tropických a subtropických oblastech v teplém a vlhkém klimatu. Za příhodných podmínek dorůstá výšky 15 až 30 cm. Vrchní strana listů je tmavě zelená s tmavohnědými skvrnami, spodní je zbarvená vínově. Rostlina se bohatě větví, rozvětvování je možné podpořit zaštipováním koncových částí. Je citlivá na chlad, při příliš vysokých teplotách může naopak vadnout.  Ve Vietnamu je možné ji najít divoce rostoucí i pěstovanou v kultivarech, v Evropě se jí venku dobře daří i v mírném pásmu, na zimu však vyžaduje přenos do vnitřní části obydlí. Dává přednost pěstování v dobře propustné půdě na plném slunci, na polostinném stanovišti také prospívá, mimo své přirozené prostředí však zřídkakdy kvete. Pro vegetativní množení je možné využít řízkování nebo odstřižení části rostliny, která ve vodě brzy zapustí kořeny.  Olej z rostliny obsahuje aldehydy jako kaprinaldehyd (28 %), dodekanol (44 %) a dekanol (11 %). Asi 15 % tohoto oleje tvoří seskviterpeny jako α-humulen a β-caryofylen.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Použití v gastronomii.", "content": "V kulinářství je pro svou kořeněnou chuť hojně používanou rostlinou, do jídla se však přidává až těsně před podáváním, aby se zabránilo ztrátě typické chuti.  Rostlina je známá především jako součást Vietnamské kuchyně, kde se používá při přípravě zeleninových a kuřecích salátů, ale využívá se i v řadě dalších pokrmů (syrové letní rolky gỏi cuốn, polévky canh chua, bún thang nebo rybí kho tộ). Oblíbená je také jako přísada hột vịt lộn (oplodněné kachní vejce).  V kambodžské kuchyni se jí říká chi krasang tomhom (ជីរក្រសាំងទំហំ) a používá se při přípravě polévek, salátů a kambodžských letních rolek naem (ណែម).  V Malajsii a Singapuru jsou natrhané listy vietnamského koriandru natolik nedílnou součástí pálivé polévky s kokosovým mlékem laksa, že se vžilo její malajské jméno daun laksa, což znamená \"list laksa\".  V Laosu a některých částech Thajska se listy jedí v pokrmu larb se syrovým hovězím (laosky: ລາບ).  V Austrálii byla rostlina zkoumána jako zdroj silice známé jako \"kesom oil\".", "section_level": 2}, {"title": "Tradiční využití.", "content": "Vietnamskému koriandru se podle tradic připisují účinky, jež tlumí sexuální touhy. Ve vietnamštině existuje pořekadlo, jež zní \"rau răm, giá sống\" (\"Vietnamský koriandr, syrové výhonky fazolí\"), což odkazuje ke schopnosti této byliny snižovat libido, zatímco fazolové výhonky mají efekt opačný. Buddhističtí mnichové údajně tento koriandr pěstují v soukromých zahrádkách a často jej jedí, protože věří, že jim bude nápomocen při jejich životu v celibátu.  Rostlina také podporuje dobré zažívání, pomáhá proti zácpě a nadýmání, a také má účinky protizánětlivé a antibakteriální. Výluhy z koriandru efektivně působí proti akné, kožním zánětům a svědění.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rdesno vonné (\"Persicaria odorata\") je vytrvalá rostlina z čeledi rdesnovitých (\"Polygonaceae\"), v Česku známá spíše pod názvem vietnamský koriandr nebo též pálivá máta. Ve vietnamštině se nazývá \"rau răm\". Roste planě v Jižní Asii, kde je hojně využívána v gastronomii jako koření a také v léčitelství. Do Evropy ji dovezli vietnamští emigranti v polovině 20. století.", "tgt_summary": "越南香菜(学名:')又名越南芫荽、叻沙叶,是蓼科春蓼属的一种香料植物,在东南亚地区常会用它的叶子来烹调食物。", "id": 2543864}
{"src_title": "Lohengrin", "tgt_title": "罗恩格林", "src_document": [{"title": "Námět a historie vzniku.", "content": "Námět opery \"Lohengrin\" vytvořil skladatel a libretista Richard Wagner v létě roku 1845 při pobytu v Mariánských Lázních. V té době prožíval zklamání ze svého předchozího díla, opery \"Tannhäuser\", která se dočkala jen průměrného úspěchu a později, po jejím přepracování, byla v Paříži provázena skandálem při uvedení v Opéra national de Paris.  Příběh bájného rytíře Lohengrina, který přichází do světa lidí, kde očekává pochopení, porozumění a důvěru, mu byl v té době velmi blízký. Při psaní libreta vycházel z eposu Wolframa von Eschenbach \"Parzival\", hlavně z jeho částí \"Lohengrin\", založené na \"chanson de geste\" z konce 12. století \"Garin le Lorrain\" a na pověstech o rytíři s labutí, která má svůj původ v starogermánských a valonsko-lotrinských pramenech. V eposu je ale jméno Garin le Loherain změněno na Lohengrin a vyprávění je spojeno s příběhy týkajícími se svatého grálu.  Partituru opery dokončil Wagner v roce 1848, ale za účast na květnovém povstání téhož roku byl vyhoštěn z vlasti a odjel do Švýcarska, čímž došlo k odkladu premiéry \"Lohengrina\" v Drážďanech. Premiérové uvedení opery \"Lohengrin\" ve Výmaru dne 28. srpna 1850 prosadil skladatel Ferenc Liszt, který též dirigoval orchestr \"Staatskapelle\" Dvorního velkovévodského divadla.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Místo a doba: Antverpy, první polovina 10. století", "section_level": 1}, {"title": "1. dějství.", "content": "\"Louka na břehu řeky Šeldy\" Německý král Jindřich Ptáčník shromažďuje posily do boje proti rozpínavým uherským vojskům, která právě vtrhla do říše. Přijíždí také do Brabantska, kde nachází zemi uprostřed mocenského boje o uvolněné místo po zemřelém brabantském vévodovi. Proti sobě stojí hrabě Friedrich z Telramundu podporovaný některými šlechtici a Elsa, dcera zemřelého vévody, kterou Telramund viní, že zabila svého bratra, aby se mohla stát brabantskou vévodkyní. To mu namluvila jeho žena Ortruda, která tvrdí, že viděla Elsu jak utopila svého bratra Gottfrieda v jezeře v lese a pak se vrátila domů sama. Ve skutečnosti Ortruda v lese, za pomoci zlých kouzel, uspala Elsu a jejího bratra začarovala v labuť. Elsa pak svého bratra marně všude hledala. Ortruda sama touží po moci a prostřednictvím svého muže Telramunda se chce stát brabantskou vévodkyní ona. Nenávidí Elsu, protože její otec porazil v boji Ortrudina otce, fríského knížete Radboda, a je ochotna zbavit se Elsy jakýmkoliv způsobem. Král nařizuje boží soud. Elsa vypovídá, že ve snu vídá krásného rytíře, který jí slibuje, že ji ochrání před bezprávím a po jejím boku se stane brabantským vévodou. Uvědomuje si zároveň svoji pošetilost a nabízí svoji ruku a vévodství tomu, kdo obhájí její čest. Když nikdo z přítomných na její nabídku utkat se s Telramundem nepřistoupí, klesá Elsa na kolena a modlí se k Bohu. V tom se na řece objeví člun tažený labutí a v něm stojí krásný rytíř ve stříbrném brnění, který jí nabídne pomoc. Vyzve Telramunda k boji, porazí ho, ale daruje mu život. Telramund je prohlášen za lháře a hrozí mu vyhoštění z Antverp. Elsa nabízí rytíři svoji ruku a titul vévody. Rytíř přijímá s jednou podmínkou - Elsa se ho nikdy nezeptá na jeho jméno, původ a místo, odkud přichází. Pak vyzná Else lásku a ona s radostí s jeho podmínkou souhlasí.", "section_level": 2}, {"title": "2. dějství.", "content": "\"Schody hradního kostela, rytířský sál starého hradu, zahradní besídka pod Elsinou komnatou, schodiště před katedrálou\" V noci Telramund s Ortrudou sedí v prostém šatě na schodech hradního kostela. Zatímco na hradě se bouřlivě oslavuje vítězství rytíře a chystá se jeho svatba s Elsou, Telramund s Ortrudou si navzájem vyčítají svoji prohru. Telramund lituje, že se neoženil s Elsou, jak si to přál starý vévoda. Tím si mohl ušetřit potupnou porážku a ztrátu cti. Ortruda viní Telramunda ze zbabělosti a radí mu, aby nazítří obvinil rytíře z temných kouzel, které mu dopomohly k vítězství nad Telramundem. Ortruda sama má plán, jak se vetřít do přízně Elsy a vzbudit v ní pochybnosti a nedůvěru. Když služebné řeknou Else, že v zahradě na ni čeká Ortruda a žádá o přijetí, šťastná Elsa zapomene na všechna příkoří a schází se schodů, aby přivítala Ortrudu. Ta jí lichotí, ale zároveň ji varuje, že když nezná jméno ani původ svého budoucího manžela, mohl by ji neznámý rytíř opustit tak rychle, jako se objevil. Vzbudit v Else pochybnosti se jí ale nepodaří.  Za svítání je Telramund veřejně dán do klatby a vyhoštěn z Antverp. Elsa je v doprovodu žen přiváděna do chrámu jako nevěsta. Zklamaná Ortruda žádá, aby při vstupu do chrámu měla přednost, protože, ač potrestána, je stále ještě šlechtičnou. Potom se dá do křiku, že nikdo vlastně neví, kdo je ten tajemný cizinec a proč nechce prozradit své jméno, původ a stav. Její křik přeruší až příchod krále, který přivádí rytíře ke svatebnímu obřadu. Vtom předstoupí Telramund, prohlásí boží soud za neplatný, obviní rytíře z čarodějnictví a žádá ho, aby řekl své jméno. Ten mu odpoví, že na to má právo pouze Elsa a ta se je v pravý čas dozví. Elsa mu ale plně důvěřuje, na nic se nevyptává, a svatební průvod vchází do chrámu.", "section_level": 2}, {"title": "3. dějství.", "content": "\"Svatební komnata na hradě, břeh řeky Šeldy\" Zaznívá svatební pochod \"Sem v průvodu kráčejte již\". Po slavnostním obřadu je Elsa se svým manželem uvedena do svatební komnaty na hradě. Elsa a její rytíř si poprvé o samotě vyznají lásku. Elsino štěstí ale kalí myšlenka, že svého milovaného nikdy nebude moci nazvat jeho pravým jménem. Rytíř se snaží zaplašit tyto její myšlenky, ale Elsin nepokoj se stupňuje. Trýzní ji strach, že jejich svazek nebude trvalý, že ji rytíř opustí a odejde do tajuplné říše, ze které přišel. Marně ji rytíř prosí a varuje. Elsa chce mít jistotu, i kdyby ji to mělo stát život, a vyřkne osudnou otázku.  V té chvíli vtrhne do komnaty ozbrojený Telramund se čtyřmi zbrojnoši. Elsa rychle podá rytíři meč a ten jednou ranou Telramunda zabije. Ostatní před ním padnou na kolena a Elsa tuší, že to je konec jejího štěstí, způsobený porušením slibu. Rytíř Elsu vyzývá, aby se připravila, že předstoupí spolu s ním před krále, kde rytíř odhalí svoji totožnost. V táboře na břehu řeky Šeldy je shromážděno brabantské vojsko kolem krále. Telramundovo mrtvé tělo na marách je přinášeno do tábora. Rytíř předstupuje před krále a vysvětluje okolnosti Telramundovy smrti. Potom vyjadřuje lítost nad Elsou, která nedodržela svůj slib, a odhaluje své tajemství. Jmenuje se Lohengrin, je rytířem Svatého grálu a přichází z tajemné říše svého otce Parsifala, sídlícího na hradě Montsalvat. Posláním těchto rytířů je, aby světem nepoznaní pomáhali nevinně ukřivděným. Pokud je ale odhalena jejich totožnost, nesmí dále zůstat mezi lidmi a musí se vrátit zpět do své říše. Elsino zoufalství je dovršeno, když Lohengin oznamuje, že kdyby Elsa dodržela svůj slib alespoň jeden rok, směl by s ní zůstat až do smrti a Svatý grál by jí vrátil jejího bratra.  Ke břehu se blíží člun s labutí a Ortruda jásá, že byl Lohengrin prozrazen a musí se vrátit zpět. Vítězoslavně oznamuje, že to ona, která zná stará pohanská kouzla, začarovala Elsina bratra Gottfrieda v labuť. Lohengrin se ještě naposledy vroucně modlí k Bohu, Ortrudino zlé kouzlo je zrušeno a na břehu stojí místo labutě Gottfried. Ortruda zdrcená nenávistí klesá k zemi. Lohengrin přistupuje ke Gottfriedovi, dává mu roh, prsten a meč a za jásotu davu ho prohlašuje brabantským vévodou, který provede své vojsko, po boku krále, do boje proti uherským dobyvatelům.  Pak nastoupí do člunu a z nebe se snáší bílá holubice, která táhne člun s Lohengrinem zpátky do říše jeho otce. Elsa, zármutkem bez života, klesá do náručí svého bratra.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "\"Lohengrin\" spolu s operami \"Prsten Nibelungův\" a \"Parsifal\" patří k vrcholným dílům Wagnerovy operní tvorby. Jeho hudba je symfonická, koresponduje se scénou a není jen doprovodem podbarvujícím výkony pěvců, ale jejich rovnocenným, samostatným partnerem.  Richard Wagner ve svém operním díle \"Lohengrin\" porušil některé tradice a to zejména při komponování předehry. Předehra k opeře byla vždy samostatnou částí a tvořil ji souhrn hudebních motivů navozující atmosféru celého díla. Oproti tomu zde Wagner zkomponoval předehry k jednotlivým dějstvím jako přímý úvod do děje. Ukázkou toho je svatební pochod na začátku 3. dějství opery. Dále Wagner poprvé umístil orchestr do prostoru pod jevištěm. Publikum tak při poslechu hudby nebylo rušeno děním v orchestru a mohlo věnovat pozornost umělcům na jevišti.  V roce 1894 byl \"Lohengrin\" poprvé uveden v Bayreuthu a stal se pak opakovaně uváděným dílem na Bayreuthských hudebních slavnostech (Bayreuther Festspiele). Později však již nebyl tak často uváděn, protože Adolf Hitler se rád přirovnával k rytíři s labutí a opera \"Lohengrin\" byla, pro deklarovaný antisemitismus autora, přijímána ve světě s rozpaky. Nezměnil to ani fakt, že Richard Wagner měl řadu přátel mezi židovskými umělci (Hermann Levi, Lilli Lehmann a další).", "section_level": 1}, {"title": "Známé árie.", "content": "1. dějství: 2. dějství: 3. dějství:", "section_level": 2}, {"title": "Premiéry a další uvedení v českých zemích.", "content": "Premiéry:  Další uvedení (kromě ND Praha)", "section_level": 1}], "src_summary": "Lohengrin je romantická opera o třech dějstvích německého skladatele Richarda Wagnera, který je i autorem libreta. Vznikla v letech 1845–1848 a premiéru měla 28. srpna 1850 ve Dvorním velkovévodském divadle ve Výmaru. Jejím dirigentem byl skladatel Ferenc Liszt.", "tgt_summary": "《罗恩格林》()是德国作曲家瓦格纳创作的一部三幕浪漫歌剧,脚本由作曲家本人编写。虽然剧中有历史成分(10世纪前叶的布拉班特),但其性质属于童话歌剧。歌剧灵感来源于中世纪沃尔夫拉姆·冯埃森巴赫的诗篇《提特雷尔》和《帕西法尔》(德文为',其拼法有别于瓦格纳的歌剧《帕西法尔》('))。瓦格纳在其遗作《帕西法尔》中再次采用了这两个诗篇中的故事。", "id": 1025957}
{"src_title": "Stáří Země", "tgt_title": "地球的年齡", "src_document": [{"title": "Vývoj představ a výzkum.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předvědecké představy.", "content": "Ve stoletích předcházejících vědeckotechnické revoluci byly představy o stvoření Země převážně náboženského charakteru. Tyto představy přetrvávají až dodnes, některé skupiny dokonce odmítají jakékoli vědecké důkazy.  Některé hinduistické pohledy trvají na tom, že vesmír se vytváří, zaniká a znovu se vytváří v cyklech. V hinduistické kosmologii je stanoven věk trvání vesmíru na 4,32 miliardy let (což představuje jeden den života Brahmy). Pak bude zničen a znovu stvořen. Podle Číňanů Země vzniká a zaniká ve 23-milionových ročních cyklech. Byzantský kněz Berassus zase ve 3. století př. n. l. předpokládal, že svět je starý asi 432 000 let.  Evropské představy byly mnohem konzervativnější. Arcibiskup James Ussher z Armaghu vypočítal v roce 1654 podle Bible a astronomických pozorování datum stvoření Země na 23. říjen 4004 př. n. l. Byzantský filozof, misionář a zakladatel slovanského písemnictví Svatý Cyril ve své veršované předmluvě ke Staroslověnský překladu Bible známé pod jménem Proglas čili Předmluva (je vůbec první literární památkou v staroslověnštině) uvedl dobovou představu o věku země s tím, že mluvil o sedmém tisíciletí. Sedmé tisíciletí vypočítal tak, že od stvoření světa (a Země) popsaného v Bibli, do narození Krista uběhlo 5 508 let; když se k tomu přičte 863 (rok příjezdu Konstantina a Metoděje na Moravu), vyjde 6 371 let, tedy 7. tisíciletí.  Několik lidí (hlavně Aristoteles) si představovalo, že Země je věčná.", "section_level": 2}, {"title": "První koncepty.", "content": "V 18. století se již přírodovědci pokusili určit stáří Země vědeckými metodami. Michail Lomonosov, považovaný i za zakladatele ruské vědy, byl jedním z prvních, kdo se pokusil vyřešit tento úkol. Věk Země odhadoval na pár desítek tisíc let.  Lomonosovova myšlenky byly až příliš spekulativní. V roce 1779 se Francouz Georges Louis Leclerc de Buffon snažil zjistit stáří Země pokusem. Sestrojil malý model s podobným složením jako Země. Tento model pomalu ochlazoval a vyšlo mu, že Země je stará 75 000 let.  Velmi málo přírodovědců si myslelo totéž. Většina předpokládala, že Země je věčná, nebo její vznik odvozovali od biblických představ. Ale, mnoho geologů studiem vrstev hornin přišlo na to, že Země se časem měnila. Tyto vrstvy občas obsahovaly zkameněliny neznámých organismů. V roce 1790 britský přírodovědec William Smith poukázal na to, že v různých vrstvách se nenacházejí stejné zkameněliny, což poukazovalo na to, že dané vrstvy nejsou stejně staré.  Někteří přírodovědci (mezi nimi i Smithův student John Phillips) použili tuto myšlenku k rekonstrukci historie Země, ale neuměli zařadit jednotlivé vrstvy na časové škále ani odhadnout jejich věk. V 1830 geolog Charles Lyell posunul tuto teorii dále, zapracoval do ní neustálé změny Země (erozi a tvorbu pohoří) a vytvořil novou teorii pojednávající o dějích na Zemi - uniformitarianismus.", "section_level": 2}, {"title": "První výpočty (fyziků, geologů a biologů).", "content": "V roce 1862 glasgowský fyzik William Thomson publikoval článek, v němž uvedl stáří Země mezi 20 až 400 miliony lety. Tento údaj zjistil z výpočtů časů potřebných k ochlazení roztavené kamenné koule rozměrů Země na pokojovou teplotu. S danými časy však byl problém, protože některé jevy trvaly podle odhadů mnohem déle.  Biologové byli ochotni akceptovat, že Země existuje pouze určitý čas, ale daná čísla se jim zdála příliš malá. Charles Darwin, který navrhl teorii o původu druhů, nebyl ochoten akceptovat ani 400 milionů let. Darwinův advokát Thomas Huxley napadl v roce 1869 Thompsonovy výpočty s tím, že jsou sice matematicky správně, ale vycházejí z nesprávných předpokladů, což se nakonec ukázalo jako správné tvrzení a Thompsonovy výpočty byly skutečně nesprávné. Další vědci (mezi nimi i německý fyzik Hermann von Helmholtz) se pokoušeli o korekci Thompsonových rovnic, ale všechny pokusy byly nepřesné, protože předpokládali pouze chladnutí, nepočítali s jinými zdroji energie.", "section_level": 2}, {"title": "Objev radioaktivity.", "content": "Počátkem 20. století byl Thomson povýšen za své zásluhy o rozvoj vědeckého poznání do šlechtického stavu a už jako lord Kelvin si byl jistý svou teorií, že Země není starší než 100 milionů let. Kelvin odvozoval věk Země od chladnutí žhavých železných koulí. Geologové, kteří tušili, že Země musí být starší, jen korigovali tato tvrzení. Někteří z nich se pokoušeli určit stáří Země na základě narůstání salinity mořské vody, tato měření však také nebyla přesná.  Zlom nastal, když francouzský chemik Henri Becquerel objevil v roce 1896 radioaktivitu. V roce 1898 jiní vědci Maria a Pierre Curie objevili radioaktivní prvky polonium a radium. Geologové velmi rychle pochopili, že radioaktivita jako proces generující energii je hlavním faktorem ovlivňujícím jejich výpočty věku Země.  Lord Kelvin však, bez ohledu na nové objevy, tvrdošíjně zastával své pozice a odmítal uznat, že by se mohl ve svých výpočtech mýlit. Proti jeho názorům se během jeho života nikdo neodvážil veřejně vystoupit, ale po jeho smrti v roce 1907 již bylo možné diskutovat o nových poznatcích.", "section_level": 2}, {"title": "Začátky radiometrického datování.", "content": "Pokračovatelé ve výzkumu radioaktivity (hlavně Ernest Rutherford) zjistili, že radioaktivní prvky se spontánně rozpadají na prvky s menším atomovým číslem a uvolňují při tom záření. Také zjistil, že rychlost rozpadu (nazývaná i poločas rozpadu) se u různých prvků liší.  Některé prvky se rozpadají rychle, jiné zase velmi pomalu. Uran, thorium a radium mají dlouhý poločas rozpadu, proto, na rozdíl od prvků s krátkým poločasem rozpadu, přetrvávají v zemské kůře. Ve skutečnosti se však radioaktivní prvky nerozpadají přímo na stabilní, ale jejich rozpad prochází přes několik mezistupňů (nazývaných také rozpadové řady). Na základě tohoto poznatku by se dalo určit stáří Země přepočítáním obsahu původních složek a jejich rozpadových produktů. Průkopníky v tomto směru byl sám Rutherford a mladý chemik Bertram B. Boltwood. Boltwood začal jako první popisovat jednotlivé rozpadové řady a Rutherford objevil, že alfa-částice produkované alfa rozpadem zůstávají uzavřené v horninách jako atomy helia. William Ramsay zjistil rychlost emise alfa částic a Rutherford deklaroval, že obsah helia v horninách vypovídá o jejich věku. Toto schéma bylo sice nepoužitelné, ale bylo krokem správným směrem.  Boltwood se zaměřil na dokončení své práce na rozpadových řadách. V roce 1905 zjistil, že konečným produktem rozpadu radia je olovo. Již dříve bylo známo, že samotné radium vzniká rozpadem uranu. Rutherford se přidal k jeho práci a navrhl, že rozpadová řada radium-olovo by se mohla použít k datování hornin. Boltwood uskutečnil datace 26 vzorků hornin a vyšly mu výsledky mezi 92 až 520 miliony let. Tato práce poukázala také na to, že ve starších vrstvách musí být větší obsah olova než v mladších. Daná teorie však nezahrnovala možnost, že olovo mohlo být z horniny v průběhu věků vylouhováno. Zlepšení techniky přineslo i opětovné definování věku daných vzorků: 250 milionů až 1,3 miliardy let.", "section_level": 2}, {"title": "Arthur Holmes a obhajoba radiometrického datování.", "content": "Po publikaci Boltwoodových měření se geologové začali zajímat o radioaktivitu. Samotný Boltwood však práce na datování hornin zanechal, věnoval se rozpadovým řadám.  V Rutherfordových měřeních obsahu helia pokračoval Robert Strutt až do roku 1910. Jeho student Arthur Holmes pokračoval ve výzkumu radiometrického datování na základě obsahu olova (heliovou metodu považoval za neperspektivní). Vypracoval metodické postupy pro analýzu hornin daným datováním. Určil i věk nejstarší horniny - 1,6 miliardy let (udělal však závažnou chybu v tom, že v době vzniku horniny předpokládal pouze výskyt uranu a ne i olova).  V roce 1915 se na scénu dostává objev izotopů chemických prvků. Geologové si mysleli, že nové objevy radiometrické datace jen zkomplikují.  Holmes pokračoval ve svých pokusech a jejich zdokonalování, i když jeho výsledky byly dlouho ignorovány. Až v roce 1921 byl odměněn plody svého úsilí. V tomto roce se uskutečnil mítink Britské asociace pokroku ve vědě, kde byla započata široká diskuse o využití radiometrického datování. I když mnoho geologů tvrdošíjně odmítalo pokusy o zanesení fyziky do jejich oboru, nakonec byla v roce 1926 na podnět Americké akademie věd založena komise na zjištění věku Země. Holmes, jako vědec dlouhodobě se zabývající touto problematikou, byl jmenován členem této komise a vypracoval řadu zpráv o činnosti komise.  Závěry komise byly, že radiometrické datování je spolehlivá metoda k získání údajů o věku hornin. Součástí zpráv byly i metodické postupy, jakož i reference o možných chybách.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní radiometrické datování.", "content": "V současnosti je radiometrické datování uznávaná metoda pro zjišťování věku hornin. Bylo vypracováno přes čtyřicet různých metod, které se používají k dataci materiálů různého věku i složení. Zakládá se na srovnání obsahu radioaktivních izotopů a produktů jejich rozpadu s použitím známých poločasů rozpadu. Mezi nejčastější radiometrické metody datování věku hornin patří metody K-Ar a U-Pb, nebo v současnosti se rozvíjející metoda datování pomocí stop po štěpení U.", "section_level": 2}], "src_summary": "Stáří Země je přibližně 4,54 miliardy let s nepřesností jeho určení ± 70 milionů let (tedy větší než ± 1%). Toto číslo je kompromisem mezi věkem nejstaršího minerálu nalezeného na Zemi - zirkonu z Jack Hills v Austrálii a astronomy a planetology odhadovaného věku sluneční soustavy. Radiometrickým datováním zirkonu byl stanoven jeho věk na 4,4 miliardy let (± 8 milionů let). Porovnáním masy a svítivosti Slunce s řadou jiných hvězd se zdá, že věk celé sluneční soustavy nemůže být mnohem starší. Toto koresponduje s věkem Ca-Al inkluzí nalezených v meteoritech, které byly vytvořeny spolu se vznikem sluneční soustavy a jejich věk byl stanoven na 4,567 miliardy let, což určuje věk sluneční soustavy a indikuje horní hranici věku Země. Utváření Země akrecí částic tedy začalo brzy po vzniku těchto inkluzí a meteoritů. Jelikož čas akrece není přesně znám (různé modely se rozcházejí v milionech let), nelze ani přesněji určit stáří Země.", "tgt_summary": "地球年龄是指自太阳系的形成与演化中吸积开始后至今所经历的地球历史时间,当今天文及地质学界理论和观测皆一致认为这个年龄介于45-46亿年之间。", "id": 248468}
{"src_title": "Will Tudor", "tgt_title": "威爾·圖德", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Studium a divadlo.", "content": "Narodil se do medicínské rodiny, oba jeho rodiče byli lékaři. S hraním začínal ve svých 16 letech, když ztvárnil titulní roli v domácí hře \"Faustus\". Ve studiu se zaměřil nejprve na anglickou literaturu a poté herectví. Studoval na Central School of Speech and Drama Londýnské univerzity a mezi jeho studentskými rolemi byli např. Sky Masterson v muzikálu \"Sázky z lásky\" (\"Guys and Dolls\"), Demetrius ve \"Snu noci svatojánské\" či titulní postava v \"Richardovi III.\" V lednu 2011 ještě jako student třetího ročníku dostal příležitost vycestovat s představením Bulgakovova \"Černého sněhu\" do Moskevského uměleckého akademického divadla (v roli Bombardova). Na podzim ztvárnil úlohu cizince v muzikálu \"Soho Cinders\", který uvedlo v premiéře 9. října 2011 londýnské Queen's Theatre. Od listopadu 2011 do ledna 2012 v Herefordském divadle Courtyard oživoval jako princ spící krásku v pantomimické inscenaci \"Šípkové Růženky\" a tutéž roli ztvárnil také o rok později (od září 2012 do ledna 2013) v Městském divadle v Darlingtonu. V únoru 2012 také vystoupil po boku Jackie Marksové v Lauderdale House.", "section_level": 2}, {"title": "Práce pro BBC.", "content": "V roce 2011 si odnesl zvláštní uznání za vynikající přednes prózy v talentové soutěži rozhlasové stanice BBC Radio Drama o Stipendium Carletona Hobbse a s BBC zůstal v příležitostném spojení i v dalších letech. Účinkoval jako Duncan v rozhlasové hře \"Single, But Living Together\" (SBLT), kterou v rámci cyklu Afternoon Drama odvysílala stanice BBC Radio 4 v premiéře 2. června 2011.  V prosinci téhož roku odvysílala televize BBC One k blížícím se 200. narozeninám Charlese Dickense třídílnou historickou minisérii \"Great Expectations\", adaptaci jeho románu \"Nadějné vyhlídky\". Tudor se zde objevil v nepatrné roli Estellina ctitele. Větší epizodní role ho čekala v mýdlové opeře \"Doctors\", která běží na BBC One už od roku 2000. Zahrál si v epizodě nazvané Turn Back Time, která měla jako 9. díl 15. řady premiéru 12. dubna 2013. Děj epizody se mimořádně vracel na začátek 80. let a retrospektivně popisoval první setkání doktorky Emmy Reidové s jejím manželem Samem i další vývoj jejich vztahu až k sňatku. Tudor zde hrál právě mladého Sama, jehož jinak v seriálu ztvárňuje už ve zralém věku Grant Masters.  Dosud poslední příležitost u BBC dostal v šestidílném dramatu \"In the Club\", které připravila BBC One do vysílání od 5. srpna 2014. Natáčení probíhalo od ledna téhož roku v Leedsu a okolí. Minisérie sleduje příběhy šesti párů, které v průběhu těhotenství dochází do rodičovského kurzu. Jasmin Sidhwa je jednou z nastávajících matek, jež si není jista, zda je otcem dítěte manžel Dev, nebo její expřítel Jack Moorhouse – v podání Willa Tudora. V září 2014 bylo ohlášeno pokračování druhou sérií, jejíž natáčení se mělo uskutečnit v roce 2015 opět v Leedsu. Možný výskyt Tudorovy postavy však nebyl potvrzen ani vyvrácen.", "section_level": 2}, {"title": "\"Hra o trůny\" a další.", "content": "Nejširší známosti dosáhl, když se připojil k představitelům výpravného fantasy seriálu \"Hra o trůny\" v produkci HBO. Ačkoli seriál vznikl podle knižní série George R. R. Martina, Tudorova postava Olyvar Frey byla nově připsána jen do seriálu. Jde o gay prostituta a špióna, který pracuje pro lorda Petyra „Malíčka“ Baeliše (Aidan Gillen). Objevil se poprvé v 5. díle 3. řady „Políbený ohněm“, kdy v explicitní scéně svedl Sera Lorase (Finn Jones), aby pro svého pána získal cennou informaci o Lorasově zamýšleném sňatku s Lady Sansou. Ve 4. řadě pak vede Baelišův nevěstinec, kde v 1. díle „Dva meče“ uvítá přišetšího prince Oberyna Martella z Dornu (Pedro Pascal) s jeho milenkou Elarií Písek (Indira Varma) a v 3. díle „Zbaveni okovů“ znovu hostí tuto dvojici, když si s Oberynem přijde promluvit Tywin Lannister (Charles Dance). Na londýnském setkání s fanoušky London Film and Comic Con v červenci 2014 Tudor prozradil, že se jeho postava má objevit i v 5. řadě seriálu.  S kolegy ze seriálu, Iainem Glenem a Debrou Wingerovou se setkal také v květnu 2014 při marockém natáčení dvoudílné minisérie \"The Red Tent\". Šlo o adaptaci knižního bestselleru Anity Diamantové z roku 1997, pod režijním vedením Rogera Younga a v produkci Sony Pictures. Středem příběhu je jedna z okrajových biblických postav – Dína (Rebecca Fergusonová), dcera Jákoba (Iain Glen) a Ley (Minnie Driver), a Tudor zde ztvárnil jejího bratra Josefa. Tvorba minisérie se připravovala od roku 2011 pro americký televizní kanál Lifetime. Recenzentka \"The Hollywood Reporter\" Allison Keeneová kritizovala Tudorovu roli jako příklad problematického obsazení bílého modrookého blonďatého Angličana do kladné postavy v kontrastu k obsazení osmahlých cizinců do rolí méně prominentních nebo záporných.  Následovala britsko-americká koprodukční minisérie televizních společností Channel 4 a AMC nazvaná prostě \"Humans\". Osmidílná sci-fi odehrávající se v paralelním světě vznikla adaptací švédského seriálu \"Äkta människor\" (\"Real Humans\") z roku 2012. Herečka Katherine Parkinsonová, známá z \"Ajťáků\", a Tom Goodman-Hill z \"Pana Selfridge\" zde ztvárnili pár, který si do domácnosti pořídil inteligentního robota „syntha“ v podání Gemmy Chanové. Tudorova robotická postava Odi se vyskytuje v šesti dílech. Seriál se vysílal od poloviny června 2015. V květnu 2016 bylo oznámeno, že se Tudor zúčastní natáčení dalších dílů i pro druhou řadu, připravovanou k vysílání ještě týž rok. Tak se i stalo.  Mezitím pracoval na čtvrté, závěrečné řadě seriálu \"Pan Selfridge\", která šla do vysílání televize ITV od ledna 2016. V ní ztvárnil postavu Franka Whitelyho, který obchodníkovi Selfridgeovi prodá obchodní dům Whiteley's.", "section_level": 2}, {"title": "Účinkování ve filmu.", "content": "Od roku 2014 se začal objevovat i na filmovém plátně. První příležitostí byla role staršího morojského studenta ve \"\", americké filmové adaptaci knižní série \"Vampýrská akademie\". Natáčení probíhalo od května do července 2013. Ještě předtím, na přelomu března a dubna 2013 natáčel v Dorsetu a Londýně režisér a scenárista Matthew Hammett Knott svůj celovečerní debut \"Bonobo\". Šlo o nízkorozpočtovou černou komedii o upjaté rozvedené matce, hledající svou dceru, která utekla z místa na prestižní univerzitě k pochybné komunitě hipíků, vyznávajících principy chování šimpanzů bonobo. Will Tudor si ve snímku zahrál roli Tobyho.  Po snímku \"Tomorrow\" režisérky Marthy Pinson o zapojování veterána z Afghánistánu do společnosti, v němž hrál Tristana, se Tudor v prosinci 2016 zúčastnil natáčení filmu režisérky a scenáristky Ammy Asante \"Where Hands Touch\" o rasově smíšeném vztahu důstojníka SS s černošskou dívkou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Will Tudor, celým jménem William James Sibree Tudor (* 11. dubna 1987 Londýn), je britský divadelní a televizní herec. Účinkoval v různých anglických divadlech a pracoval pro BBC i HBO.", "tgt_summary": "威尔·图德(英语:William James Sibree Tudor,1987年-4月11日)是英国的一位演员。他最出名的是他在HBO系列游戏《冰与火之歌:权力游戏》中担任Olyvar的角色,从第3季到第5季。他还出演电视迷你剧《红色帐篷》和Channel 4/AMC电视剧《Humans》 。他在Freeform的系列影集《暗影猎人》饰演赛巴斯汀·维拉克/乔纳森·摩根斯坦。", "id": 1760408}
{"src_title": "Řád reakce", "tgt_title": "反应级数", "src_document": [{"title": "Integrace rychlostní rovnice.", "content": "Mějme obecnou reakci  formula_1  kde A jsou reaktanty a P jsou produkty. Její rychlostní rovnice je  formula_2  kde diferenciální člen vyjadřuje rychlost reakce jako velikost změny koncentrace reaktantů, \"k\" je rychlostní konstanta, c je koncentrace reaktantů a n je řád reakce.  Zintegrováním této rovnice za daných počátečních podmínek dostaneme funkci okamžité koncentrace na čase.  formula_3  formula_4  formula_5  Dosazením počátečních podmínek získáme formula_6  formula_7  To se nám může hodit při určování řádu reakce z experimentálních dat.", "section_level": 1}, {"title": "Určování řádu reakce.", "content": "Na určování řádu reakce lze jít několika způsoby.", "section_level": 1}, {"title": "Integrální metoda.", "content": "Tato metoda je založená na porovnávání integrované rychlostní rovnice s experimentálními daty: po dosazení původní a okamžité koncentrace se spočítají ostatní parametry a metodou pokus-omyl se zkouší, která funkce – který řád – na reakci nejlépe sedí. Za účelem zjednodušení se integrované rychlostní rovnice linearizují.", "section_level": 2}, {"title": "Metoda poločasů.", "content": "Pro tuto metodu je nejprve nezbytné odvodit závislost poločasu reakce na jejím řádu.  formula_7  Za uplynutí poločasu se počáteční koncentrace zmenší na polovinu.  formula_9  formula_10  formula_11  Dále je třeba znát dva poločasy při různých počátečních koncentracích. Dosazením těchto dat do obecné závislosti (viz výše) vzniknou dvě rovnice o dvou neznámých.  formula_12  formula_13  Neznámá \"k\" se odstraní podělením těchto dvou rovnic, zlogaritmováním pak vyjde vztah pro \"n\".  formula_14  formula_15  Výhodou této metody je, že pomocí ní lze ohodnotit i reakce s neceločíselným řádem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Řád reakce je číslo, které určuje, jakým způsobem závisí rychlost na koncentraci. Určujeme řády dílčí vždy vůči jen některým reaktantům a řád celkový, který je součtem všech dílčích řádů vůči jednotlivým reaktantům.", "tgt_summary": "反应级数(英语:Reaction order),为化学反应速率方程中,反应物浓度的指数总和。", "id": 2152790}
{"src_title": "Dějiny umění (obor)", "tgt_title": "美术史", "src_document": [{"title": "Dějiny oboru.", "content": "Za prvního kunsthistorika bývá uváděn Xenokrátes ze Sikyónu, neboť jeho myšlenky cituje Říman Plinius starší, který ve svém díle \"Naturalis Historia\" věnoval psáže dějinám řecké plastiky a malby. Také Plinius tak může být vnímán jako první kunsthistorik, neboť se jako první výtvarnému umění věnoval koncepčně, písemně a jeho dílo se zachovalo. Obzvláště dobře známý je Pliniův popis technik používaných malířem Apellésem.  Podobný, i když nezávislý vývoj, lze vysledovat v Číně 6. století, kde byl vytvořen kánon nejlepších umělců místními úředníky znalými kaligrafie (z ásadě samotnými malíři). O umělcích a způsobech jejich práce psal také čínský autor Sie Che v knize \"Záznam o klasifikaci starých malířů\" a zejména její předmluvě \"Šest zásad malby\".  Dalším klasikem kunsthistorie se stal v éře renesance toskánský autor Giorgio Vasari, který sepsal slavné dílo \"Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů\". Vasari se soustředil jako první na vývoj umění, na to, jak se malíři a styl ovlivňovali. Vasari se ovšem nevyhýbal osobnímu přístupu, mnozí malíři, o nichž psal, byli jeho současníci a osobní známí. Vasariův způsob psaní o umění byl nesmírně vlivný a sloužil jako vzor pro mnohé následovníky - můžeme jmenovat Karla van Mandera a jeho \"Het schilder-boeck\" (\"Malířskou knihu\") vydanou roku 1604, která je dnes stejně cenným zdrojem informací o vrcholném umění nizozemském (a částečně německém), jako je Vasari cenným (a často jediným) zdrojem informací o umělcích renesanční Itálie. V Německu podobnou práci vykonal Joachim von Sandrart zejména svou prací \"Teutsche Academie der edlen Bau-, Bild und Malereikünste\", jež vyšlo mezi lety 1675 a 1679. Ve Španělsku pak Antonio Palomino, autor knihy \"El Parnaso español pintoresco laureado\" (\"Život a práce nejvýznamnějších španělských malířů\", 1724). V Anglii se o stejný výkon pokusil William Aglionby, který v roce 1685 vydal \"Painting Illustrated\".  Vasariho způsob pojímání dějin umění převládal až do 18. století, kdy se objevila první kritika takového přístupu.Na jejím čele stál Johann Joachim Winckelmann (1717-1768). Kritizoval Vasariho „kult umělecké osobnosti“. Winckelmanna zajímaly souvislosti, nikoli charismatický umělec. Položil tím také základ umělecké kritice. Klíčovými pracemi byly \"Gedanken über die Nachahmung der griechischen Werke in der Malerei und Bildhauerkunst\", kterou publikoval v roce 1755, krátce předtím než odešel do Říma, a \"Geschichte der Kunst des Altertums\", již publikoval v roce 1764, v níž se také poprvé objevuje pojem kunsthistorie v dnešním smyslu. Winckelmann ve svých dílech kritizoval nabubřelost barokních a rokokových forem a pomáhal probojovávat antikou ovlivněný neoklasicismus. Winckelmann byl prvním, kdo se pokusil rozdělit dějiny umění do určitých period a dát je do souvislosti se „zbylými“ dějinami, ať už politickými, filozofickými, nebo technologickými. Winckelmannovy práce učinily rovněž umění předmětem filozofické spekulace a postavily německojazyčnou oblast nadlouho do čela kunsthistorie.  Winckelmann byl živě čten básníky Johannem Wolfgangem Goethem a Friedrichem Schillerem, oba začali po jeho vzoru psát o dějinách umění. Z filozofů na Winckelmanna reagoval Immanuel Kant svou prací \"Kritik der Urteilskraft\" z roku 1790 a Georg Wilhelm Friedrich Hegel svými \"Přednáškami o estetice\". Ovlivněn právě Hegelem formuloval Karl Schnaase ve své práci \"Niederländische Briefe\" zásady kunsthistorie jako na filozofii nezávislé vědní disciplíny. Pokusil se je realizovat zejména v práci \"Geschichte der bildenden Künste\", jež byla prvním pokusem o syntetické dějiny umění od starověku po renesanci. Stejný úkol se pokusil vládnout Franz Theodor Kugler v díle \"Handbuch der Kunstgeschichte\".  S nástupem nacionalismu na počátku 19. století se objevily snahy popisovat umění v národním kontextu. Dějiny národních umění měly sloužit k vzestupu národního sebevědomí a někdy i formování národní identity (tato tradice je silná obzvláště v Rusku). Nutno ovšem říci, že tento aspekt byl v kunsthistorii přítomen od počátku - již Vasari krom jiného toužil svou prací dokázat, že florentské umění je to nejdokonalejší ze všech.  Dalším klasikem oboru se stal Švýcar Jacob Burckhardt (1818-1897). Ten se věnoval především renesančními italskému umění, a to již ve svém populárním „turistickém průvodci“ \"Der Cicerone: Eine Anleitung zum Genuss der Kunstwerke Italiens\", tak serióznějšími knihami \"Die Kultur der Renaissance in Italien\" (\"Renesanční kultura v Itálii\") z roku 1860 či \"Geschichte der Renaissance in Italien\" (\"Dějiny renesance v Itálii\") z roku 1867. Později se věnoval umění starořeckému (\"Griechische Kulturgeschichte\").  Burckhardtovým žákem na univerzitě v Basileji byl Heinrich Wölfflin (1864-1945), který představil vědecký přístup k dějinám umění. Za prvé se pokoušel studovat umění pomocí psychologie, zvláště za pomoci prací Wilhelma Wundta. Tvrdil, že základem veškeré estetiky je lidské tělo. Architekturu tak například hodnotil podle toho, jak moc čelo domu připomíná lidský obličej. Za druhé představil myšlenku srovnávacího studia. Srovnání jednotlivých obrazů mezi sebou dokázalo rozlišit styl. Tuto koncepci rozvinul především v práci \"Renesance a baroko\". Jeho dílo je prvním vážným pokusem napsat dějiny stylů. Naopak ho vůbec nezajímali umělci a jejich osobnosti. Navrhl vytvoření „dějin umění bez jmen“. Třetím předmětem jeho zájmu byl „národnost stylu“. Velmi toužil odpovědět na otázku, zda existuje například inherentně „italský“ či „německý styl“. Tento směr svých úvah rozvinul nejvíce v monografii Albrechta Dürera. K Wölfflinovým přímým žákům patřili Jakob Rosenberg a Frida Schottmullerová.  Méně bezprostředně na Wölfflina reagovali představitelé takzvané Vídeňské školy, která se počala v 19. století rozvíjet na Vídeňské univerzitě, a stala se zdaleka nejvlivnější kunsthistorickou školou své doby. V první generaci Vídeňské školy dominovaly Alois Riegl a Franz Wickhoff. Typickou pro ně byla tendence přehodnocovat zanedbávaná nebo upozaďovaná období v dějinách umění. Riegl a Wickhoff oba rozsáhle psali o umění pozdního starověku, který před nimi byl považován za období úpadku a odklonu od antického ideálu. Riegl také přispěl k docenění baroka. Druhou generaci Vídeňské školy představoval český rodák Max Dvořák a dále Julius von Schlosser, Hans Tietz, Karl Maria Swoboda či Josefa Strzygowský.  Termín „Druhá vídeňská škola“ (nebo „nová vídeňská škola“) se obvykle týká následující generace vídeňských učenců: Hanse Sedlmayra, Otty Pächta a Guida Kaschnitze. Tito autoři se ve třicátých letech 20. století vrátili k práci první generace, obzvláště k Rieglovi a jeho pojetí „Kunstwollen“, a pokoušeli se na jejím základě rozvinout plnohodnotnou umělecko-historickou metodologii. Druhá vídeňská škola však byla poznamenána některými rasistickými excesy (zvláště Sedlmayrovými) a také Sedlmayrovým členstvím v nacistické straně. To však nebyl znak celé této školy: například Pächt však byl Žid, který byl nucen opustit Vídeň v roce 1930 právě kvůli útokům na svou rasu.  Významná škola vznikla ve 20. letech 20. století také v Hamburku. Nejvýznamnějšími jejími představiteli byli Erwin Panofsky, Aby Warburg a Fritz Saxl. Jejich terminologie se stala velmi vlivnou - například pojem „ikonografie“ a „ikonologie“. Panofsky zpočátku navazoval na Riegla, ale nakonec se vydal jiným směrem, tedy právě ke zkoumání „ikonografie“, tedy souvislostí mezi obrazy a texty své doby. Warburg v Hamburku shromáždil působivou knihovnu. Pod Saxlovou záštitou byla tato knihovna později přeměněna na výzkumný ústav, spojený s Hamburskou univerzitou. Saxl a Panofsky jako Židé však museli ve 30. letech Hamburk opustit. Saxl se usadil v Londýně, kde založil Warburgův institut. Panofsky se usadil v Princetonu na Institutu pro pokročilá studia. Tím se německý kunsthistorický duch a tradice přenesly do anglicky mluvícího akademického prostředí a „iniciovaly“ ho. Panofskyho metodologie určila zejména vývoj amerických studií dějin umění.  Studium umění ve 20. a 30. letech ovlivnila také psychoanalýza. Již její zakladatel Sigmund Freud se umění rád věnoval, podobně nevyhnutelně jeho žáci, zvláště Carl Gustav Jung se svou teorií archetypu, jež k aplikaci na umělecká díla přímo vybízí. Freud i Jung ovlivňovali i umění samotné a jeho sebereflexi - Freud široce známým způsobem ovlivnil Bretonův a Dalího surrealismus, Jungovy myšlenky byly obzvláště populární u amerických abstraktních expresionistů ve čtyřicátých a padesátých letech (Jackson Pollock vytvořil sérii kreseb, které bezprostředně doprovázely jeho terapie u jungovského analytika Josepha Hendersona). Na poli kunsthistorie samé se psychonalýzou inspiroval například Laurie Schneider Adams, který napsal populární učebnici \"Art Across Time\" a knihu \"Umění a psychoanalýza\". Také feministická historičky umění Griselda Pollocková a Rosalind Kraussová čerpají z psychoanalýzy, ovšem spíše z učení francouzského psychoanalytika Jacquese Lacana či lacanovské sémiotičky Julie Kristevy.  Ve 20. století se ovšem rozvinul i feministický pohled na dějiny umění, který nečerpá z psychoanalýzy.Známý je v této souvislosti například esej Lindy Nochlinové „Proč nebyly ženy velkými umělci?“. Hovoří o systematickém vyloučení žen z umění, prohlašování úspěšných žen v umění za anomálii, která se nemůže stát modelem pro následný úspěch. Mary Garrardová a Norma Broudeová se pak na základě tohoto impulsu věnovaly „dějinám ženského umění“ systematicky.  V polovině 20. století se kunsthistorie začala také více inspirovat marxismem (a obecněji sociologií). Jejich cílem bylo ukázat, jak umění interaguje s mocenskými strukturami ve společnosti. Možná nejznámějším marxistou na poli kunsthistorie byl Clement Greenberg, který přišel na konci třicátých let v vlivným esejem \"Avantgarda a kýč\". Greenberg v něm prohlašoval, že avantgarda vznikla jako vzpoura proti spotřebitelské společnosti (Greenberg si přivlastnil německé slovo „kitsch“, aby popsal tento konzum, konotace tohoto pojmu se však časem trochu změnily). Avantgardní a modernistické umění je pro něj jediným možným způsobem, jak se vzepřít kultuře produkované „kapitalistickou propagandou“. Greenberg později prováděl rozsáhlou a dosti vlivnou kunsthistorickou kampaň za uznání abstraktního expresionismu. K dalším marxistickým teoretikům patřil Arnold Hauser, který se ve svých Sociálních dějinách umění pokusil ukázat, jak se „třídní vědomí“ promítlo do různých uměleckých období. Jeho brutální generalizace jsou někdy nazývány „vulgárním marxismem“. Ten byl vytlačen z marxismu zejména pod tlakem Frankfurtské školy (Theodor W. Adorno, Max Horkheimer) po jejím příchodu do USA. Na tu navazoval třeba T. J. Clark.  Kunsthistorii 20. století ovšem silně ovlivnila také sémiotika, zejména v podání Ferdinanda de Saussure, Rolanda Barthese a Charlese Sanders Peirce. Sémitotické dějiny umění se snaží odhalit hlubší významy v uměleckých dílech (což u sémiotiky znamená významy kolektivnější). Sémiotický přístup k dějinám umění se pokusil uplatnit zejména Meyer Schapiro. Podle něj lze význam uměleckého díla pochopit jen tím, že srovnáváme - například frontální a boční pohled, nebo pohled celkový a pohled jen na část díla. Dalším z takto inspirovaných autorů byl Alex Potts, který sémioticky přistoupil například ke slavnému obrazu Mony Lisy. Podle určité linie sémiotické kunsthistorie je význam díla dán jen a pouze kontextem, nebo dokonce jen příjemcem, autor na něj nemá vliv (uplatnění Barthesova konceptu smrti autora). Tento přístup zastávala například Rosalind Kraussová v eseji \"Ve jménu Picassa\". Odsuzovala umělecký „monopol na význam“ a trvala na tom, že význam může být odvozen pouze z historického a sociálního kontextu. Mieke Bal pak argumentoval, že význam neexistuje, dokud není obraz pozorován divákem.  Zvláštním oborem kunsthistorie se na konci 20. století stala tzv. muzeální studia. Ta se snaží dějiny umění pochopit na základě toho, jak bylo umění podporováno, financováno, sbíráno, vystavováno.  Nový materialismus se zase zaměřuje na zkoumání materiálů a technik používaných k vytváření děl s pomocí nejmodernější technologie - populárním je zejména prosvěcování starých obrazů infračervenými a rentgenovými paprsky, díky nimž jsou vidět starší náčrty, z nichž lze interpretovat, jak se rodily a postupovaly tvůrcovy umělecké záměry. Pokročilá dendrochronologie či radiokarbonové datování samozřejmě umožnilo určit přesnější stáří nebo dokonce autorství řady děl.  K nejsoučasnějším přístupům kunsthistorie patří tzv. teorie věcí, teorie síťových her a objektově orientovaná ontologie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dějiny umění, případně kunsthistorie (z němčiny) je vědní obor zabývající se dějinami výtvarného umění. K oborům tohoto umění patří tradiční malířství, sochařství, architektura a umělecké řemeslo; nové formy moderního umění zdůrazňující kontext a tvůrčí proces rámec čistě výtvarného umění často přesahují. Ostatními uměleckými obory se zabývají dějiny literatury, divadla, filmu ap.", "tgt_summary": "美术史是有关艺术作品的历史发展及其风格的研究,风格可能包括其艺术类型、设计、形式及风格 (视觉艺术)等。它也研究和描述美术在其当时和当地的美术感和世界观条件下的文化作用以及艺术家的创作过程。美术史一般研究的对象会包括绘画、雕塑及建筑,也会包括陶瓷、家具及其他装饰艺术。", "id": 2780666}
{"src_title": "Spinalonga", "tgt_title": "史賓納隆加島", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Dějiny ostrova souvisí s dějinami blízké Kréty. V zálivu Mirabello, v nemž ostrov leží, zřídili nejprve pevnost Benátčané, do jejichž vlastnictví ostrov přešel ve 13. století. Byla považována za nedobytnou, zajímavostí však je, že stavba pevnosti stojící dnes na ostrově se datuje až k roku 1579. Je tedy možné, že pevnost existovala již dříve a Benátčanům poskytovala dostatečnou ochranu. Mýtus o nedobytnosti vyvrátili až roku 1645 Turci, kteří po obležení Kréty ostrov nakonec dobyli i s blízkou Spinalongou. Dobytí ostrova jim však trvalo celkem neuvěřitelných 70 let. V opuštěné pevnosti si turecké obyvatelstvo zřídilo své příbytky a obživou jim bylo pašování. O výnosu černého trhu dokládá také enormní nárůst obyvatel ostrova až do roku 1898, kdy se ostrov opět dostal pod krétskou správu.  Většina z téměř tisícovky muslimských rodin se odmítala z ostrova stěhovat. Odpor byl ukončen až roku 1903, kdy krétská vláda rozhodla, že bude na ostrově zřízeno leprosárium. Důvodem byla výhodná poloha ostrova (izolovaný, ale dobrá poloha pro zásobování) i snaha o vyhoštění rodilých Turků.  Podmínky pro nemocné na ostrově ovšem byly tristní. První dodávka 400 malomocných, které většinou násilím odtrhli od rodin a dopravili na ostrov, si nebyla schopná najít obydlí v domech, které byly opuštěny po tureckém vysídlení, a živořila. Podmínky se zlepšily až s transportem další várky nemocných z řecké pevniny. Jednalo se většinou o vzdělanější nemocné a ti se již byli schopni o sebe postarat. Problémy se zásobováním i tak přetrvávaly - chyběl zejména lékařský personál a voda, která se musela dovážet. Nemocní na ostrově obnovili záchytný systém pro udržení vody po Benátčanech i tureckou prádelnu. Dokonce zřídili i kamenolom k těžbě materiálu na opravu domů.  Smrt byla na ostrově bohužel na denním pořádku. Jediným východiskem, jak pomoci nemocným, byly amputace, proto nebylo výjimkou naleznout nemocného bez končetin. Po příchodu vzdělanější vrstvy na ostrov sice dostávali obyvatelé od řecké vlády nízký důchod, ten však často šetřili až na pohřeb. Pohřbívalo se buď do společné betonové jámy, nebo do malých hrobů. Tento způsob pohřbívání pro majetnější by ovšem zaplnil hroby celou plochu ostrova, proto po čtyřech letech byly pohřbení přeneseni také do pohřební jámy. Na ostrově postupně vznikla komunita, která i přes odpor řecké vlády zajistila například pravidelné mše pravoslavné církve či dokonce svatební obřady. Ze sňatků se zrodilo několik dětí, které byly ovšem matkám ihned po porodu odebírány a umístili je do speciálního domova pro sirotky v Athénách. Pokud neonemocněli leprou až do věku 18 let, mohli se začlenit do řecké společnosti.  Podmínky na ostrově byly zlepšeny od roku 1932, kdy byl novým guvernérem jmenován dr. Grammatikakis. Zajistil stavbu nové nemocnice, dopravu elektrického generátoru na ostrov a postupně byly umožněny i návštěvy nemocných jejich rodinami. Z ostrova se ovšem nikdo z nemocných nemohl dostat, jedna manželka nemocného dokonce sebrala jeho injekční stříkačku a po použití po čase opravdu onemocněla leprou. Dostala se tedy za svým manželem na Spinalongu natrvalo. Byly vydávány ostrovní noviny, zřízeno kino, divadlo,a dokonce i tančírna v jedné z taveren.  Druhá světová válka v podstatě ostrov minula. Němečtí vojáci se ostrovu zdaleka vyhýbali a kontrolovali jen, aby nemocní ostrov neopouštěli. Kromě jediného incidentu, při němž byl zastřelen muž, tak boje žádné jiné oběti nepřinesly.  Roku 1954 padlo usnesení řecké vlády, že má být poslední evropské leprosárium zrušeno a nemocní mají být přemístěni do nemocnic. Rozhodnutí narazilo na odpor většiny obyvatel ostrova. Posledních třicet jich ostrov opustilo o tři roky později, některým z nich se díky modernějším metodám léčby podařilo uzdravit a zapojit se do normálního života.  Dnes slouží ostrov jako turistická atrakce a je hojně navštěvován turisty z blízké Kréty.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Název ostrovu dali Benátčané a v překladu znamená \"dlouhý trn\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Spinalonga je malý ostrov poblíž Kréty v Egejském moři. V minulosti ostrov sloužil jako leprosárium, které bylo zrušeno jako poslední oficiální v Evropě.", "tgt_summary": "史宾纳隆加岛(),官方名称为「」(Kalidon),是位于希腊克里特岛东北方的一个岛屿,位于Elounda湾,全岛面积约8.5公顷。史宾纳隆加是威尼斯语,意思为「长刺」(),源自威尼斯占领此区时期。1903年-1957年为希腊主要的痲疯病人隔离所。最高峰时岛上曾有400名病人。", "id": 1732831}
{"src_title": "Jakub Jankto", "tgt_title": "雅庫布·揚克托", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Jankto je odchovancem Slavie Praha, kde prošel mládežnickými kategoriemi. V červenci 2014 odešel do italského klubu Udinese Calcio, kde již před ním působilo několik českých fotbalistů. Na přestupu se podílela agentura SPORT INVEST International. V srpnu 2014 vstřelil první gól za A-mužstvo Udine v přípravném zápase proti amatérskému týmu Giorgione (výhra 6:0). V soutěžním zápase si ale start v první sezóně nepřipsal, následující pak strávil na hostování v druholigovém Ascoli, kde patřil mezi stabilní členy základní jedenáctky. V italské Serii A debutoval za Udine 21. 9. 2016 proti týmu ACF Fiorentina (remíza 2:2, odehrál 5 minut). V základní sestavě nastoupil v italské nejvyšší lize poprvé o čtyři dny později proti týmu US Sassuolo Calcio (porážka 0:1). Premiérový gól v Serii A vstřelil 15. října 2016 Gianluigimu Buffonovi v utkání proti Juventusu (porážka 1:2).", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Jakub Jankto reprezentoval Českou republiku v mládežnických týmech U17, U18, U19, U20 a U21.  S českou „jedenadvacítkou“ se v říjnu 2016 radoval z postupu na Mistrovství Evropy 2017. Trenér Vítězslav Lavička jej v červnu 2017 vzal na evropský šampionát v Polsku. Český tým obsadil se třemi body 4. místo v základní skupině C.  V březnu 2017 byl trenérem Karlem Jarolímem poprvé povolán do A-mužstva české fotbalové reprezentace na přátelské utkání s Litvou a kvalifikační zápas proti San Marinu.  Dne 22. března 2017 si připsal první start za mužskou reprezentaci a rovnou také poprvé skóroval. Stalo se tak v přátelském utkání proti Litvě (výhra 3:0) hraném na Městském stadionu v Ústí nad Labem. Svým gólem v 64. minutě zvyšoval na průběžných 2:0.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "V září 2018 Jankto založil progamingový klub Team Sampi. Team Sampi se účastní turnajů ve hrách FIFA, NHL, Trackmania a League of Legends Největším úspěchem týmu je titul mistra světa hráče \"Kappa\" ve hře TrackMania. V týmu mj. působí i \"EKI\", mistr světa ve hře NHL 18.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jakub Jankto (* 19. ledna 1996) je český fotbalový záložník a reprezentant, který momentálně působí v italském klubu Sampdoria Janov.", "tgt_summary": "雅库布·扬克托(,1996年-2月19日)是捷克的一位足球运动员。现效力于意大利足球甲级联赛球队森多利亚,在场上的位置是中场。在此之前他曾效力过布拉格斯拉维亚等球队,在2014年自布拉格斯拉维亚转会乌迪内斯。他也代表捷克U21国家队参赛并参加了2017年欧洲U21足球锦标赛。", "id": 1263219}
{"src_title": "Popírání klimatické změny", "tgt_title": "全球暖化否定說", "src_document": [{"title": "Rozpory mezi vědeckými zjištěními a názory veřejnosti.", "content": "Ačkoliv se zjištěními IPCC souhlasí drtivá většina vědců v oboru, existuje část vědců mimo klimatologii, politiků a veřejnosti, kteří nesouhlasí s tezí IPCC, že by byla většina oteplení posledních 50 let způsobena lidskou činností. Vlivný průzkum, publikovaný v roce 2013, ukázal na vědeckém poli souhlas s tvrzením, že globální oteplování je způsobeno člověkem u drtivé většiny (97 %) vědců v oboru (k této studii existují kritické připomínky, které ukazují nižší shodu při zapojení nepublikujících a odborníků jiných oborů), studie z roku 2016 ukazuje, že pouze 4 ze 69 406 autorů vědeckých článků nesouhlasilo s antropogenními příčinami globálního oteplování a ve stejném roce vyšla studie, shrnující předešlé studie konsenzu, která došla také k podobným výsledkům.  Velká část veřejnosti,je přesvědčena o tom, že názor vědců je nejednoznačný – např. v USA si to myslí 57 % lidí. Ovšem zmiňovaná studie z roku 2013 je kritizována za špatnou metodologii a některé studie mezi odborníky nedosahují ani 50 % konsenzu. Také označování za popírače je některými kritizováno pro nekorektnost ve srovnání s popíráním holokaustu.", "section_level": 1}, {"title": "Kdo ovlivňuje klimatickou politiku a názory veřejnosti?", "content": "Názory veřejnosti a na antropogenní příčiny globálního oteplování a především klimatickou politiku se snaží ovlivňovat různé zájmové a lobbistické skupiny. Například A. Michaelowa identifikovala ve své studii následující hlavní zájmové skupiny:  S ohledem na komplexnost problematiky a především díky nejistotám, především v odhadech makro- i mikroekonomických důsledků globálního oteplování dovoluje situace různým zájmovým skupinám zaujímat různé pozice, aniž by tím byly zásadně diskreditovány. Navíc tyto pozice mohou být různé od místní regionální po národní a nadnárodní úroveň.", "section_level": 1}, {"title": "Politici.", "content": "Politici mají tendenci přijímat jednoduchá, viditelná opatření, která pochopí voliči bez další potřeby vysvětlování i když tato opatření mohou být nákladná a často i na úkor budoucnosti, či jiných států. Opatření jsou většinou dělána tak, že jsou financována co nejširším okruhem plátců, např. emisní daň dopadá v mnoha státech pouze na domácnosti. S ohledem na to, že viditelnost této daně je pro domácnosti nízká, také jejich odpor je malý.", "section_level": 2}, {"title": "Voliči.", "content": "Voliči se začínají zajímat o problémy globálního oteplování, pokud jsou vyřešeny zásadní lokální environmentální problémy a pokud se dobře vyvíjí ekonomická situace. Existuje korelace mezi příjmy a zájmem o klimatickou politiku. Obecně mají voliči averzi k takovým opatřením, která jsou nákladná a přitom nemají jasný výsledek, což dává široké pole pro působení lobbistických skupin. Například lobby amerických znečišťovatelů věnovala 13 mil. USD na akce proti Kjótskému protokolu a hlavním argumentem bylo, že tento protokol ohrozí 1,5 mil. pracovních míst. Na druhou stranu například Greenpeace vykazuje každý meteorologický extrém jako indikátor nastupující klimatické změny.", "section_level": 2}, {"title": "Znečišťovatelé.", "content": "Znečišťovatelé, tedy ta část průmyslové lobby, která může mít ztráty z opatření proti globálnímu oteplování, se snaží snížit náklady na klimatická opatření na co nejnižší úroveň. Prosazují proto především dotace a administrativní povolení, vystupují naopak proti daním či obchodovatelným povolením. Lobby znečišťovatelů využívají hojně také internet, mají velmi často weby, které často nazývají zavádějícími jmény (např. Globální klimatická koalice) a vytváří vlastní výzkumné ústavy, často také kromě vlastních vědců financují i tzv. \"klimaskeptiky\". Důležitým spolupracovníkem této lobby jsou také odborové organizace, především z energetické oblasti. Podobnou roli, jako znečišťovatelé hrají také některé konzervativní think tanky, prosazujícími volný trh. Tyto lobbistické skupiny používají velmi často metodu popírání klimatické změny – sérii organizovaných pokusu o bagatelizaci, popření či zrušení vědeckého konsenzu o rozsahu globálního oteplování, o jeho významu a antropogenních příčinách těchto změn. Typicky mají tyto diskuse rétorickou formu řádné vědecké debaty, ačkoliv ve skutečnosti v nich nejsou dodržovány principy této debaty. Někteří komentátoři popisují popírání klimatické změny jako formu popíračství.  Peter Christoff, napsal v roce 2007 ve své knize \"Věk\", že popírání klimatické změny se liší od vědeckého skepticismu, který je nezbytný pro dobrou vědu. Napsal: \"Téměř dvě desetiletí poté, co se téma globálního oteplování dostalo do centra globálního zájmu, je debata o změně klimatu u konce. V současnosti již nejsou žádní věrohodní vědečtí skeptici, kteří by napadali základní vědeckou teorii či obecné rámce změny klimatu\". Vztah mezi popíráním klimatické změny, financovaným průmyslem, a změnami skepse veřejnosti ke klimatickým změnám lze porovnat s předchozími snahami tabákového průmyslu podkopat vědecké důkazy o nebezpečí pasivního kouření. Kromě soukromých průmyslových skupin můžeme popírání klimatické změny také často pozorovat u volených zastupitelů.  Někteří komentátoři kritizovali použití označení \"popírání klimatické změny\" jako pokus o delegitimizaci skeptických názorů a označili ho za nemorální. Mnozí autoři, včetně některých vědců tvrdí, že různé konzervativní think tanky, korporace a obchodní skupiny se zabývají úmyslným popírání vědy o změně klimatu již od roku 1990 a někteří, včetně Národního centra pro vědecké vzdělání USA požadují, aby popírání klimatické změny bylo označeno jako pseudověda.", "section_level": 2}, {"title": "Snižovatelé.", "content": "Snižovatelé, tedy ta část průmyslové lobby, která zastupuje firmy, které mají prospěch z opatření na snižování emisí skleníkových plynů vidí naopak své šance v prosazování klimatických politik. Jejich lobbistické skupiny jsou zatím malé, ale mají často úspěch, mediálně velmi známá je kauza podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů v České republice. Ve prospěch klimatické politiky také lobují také zajišťovny, které dokonce koordinují své aktivity s nevládními organizacemi. Změny v chování lze ale také pozorovat u velkých evropských petrochemických firem jako jsou BP, Shell, nebo Elf, které začaly vidět svou budoucnost v oblasti obnovitelných zdrojů, opustili Globální klimatickou koalici a vstoupily naopak do asociací obnovitelných zdrojů.", "section_level": 2}, {"title": "Nevládní organizace.", "content": "Nevládní organizace (NGO) nejsou většinou zaměřeny výhradně na klimatickou politiku, ta je jen jedna z mnoha oblastí, kterými se zabývají. Pro zlepšení účinnosti často NGO tvoří koalice. V prvních obdobích byly kampaně NGO úspěšné, protože lobby znečišťovatelů nebyly doposud zkonsolidované a tak se NGO povedlo prosadit například \"Torontský\" cíl 20% snížení emisí do roku 2005. NGO často úzce spolupracují s vědci z oboru. V rámci mezinárodních jednání hrají skupiny NGO, spolu s lobbistickými skupinami znečišťovatelů důležitou roli, protože mají přímý přístup k jednáním.", "section_level": 2}, {"title": "Úředníci.", "content": "Úředníci dávají přednost takovým nástrojům, které umožňují oddělená rozhodnutí, mohou být vyjednávány a jsou založeny na speciálních informačních potřebách. To jim dovoluje zvedat rozpočty a hrát důležitou roli v implementaci.", "section_level": 2}, {"title": "Vědci.", "content": "Vědci ve státních univerzitách a vědeckých ústavech mohou mít podobné přístupy jako úředníci; nemají snahu zaujímat extrémní pozice, protože by to mohlo ohrozit jejich rozpočty. V privátně financovaných vědeckých systémech, jako v USA, jsou extrémní vědecké pozice atraktivnější, protože mohou pomoci získat financování od různých lobby. Mezinárodní panel IPCC lze považovat za dobře organizovanou mezinárodní skupinu vědců.", "section_level": 2}, {"title": "Problémy financování.", "content": "Podle S. Goldbergové podpořily lobby znečišťovatelů prostřednictvím jediné organizace v letech 2002 a 2010 tajně částkou cca 120 miliónů USD více než 100 organizací, které podporují pochybnosti o vědeckých závěrech o příčinách klimatické změny.  Kritici antropogenních příčin globálního oteplování často poukazují na to, že lobby podporující klimatické politiky jsou bohatě podporovány z veřejných financí.  Financování vědeckého výzkumu je často kritizováno odpůrci antropogenního globálního oteplování, poukazují na to, že i když 3 % vědců v oboru s vědeckým konsenzem nesouhlasí, dostává tato skupina ve skutečnosti výrazně méně, než 3 % financí.", "section_level": 1}, {"title": "Metody přesvědčování, používané jednotlivými lobbistickými skupinami.", "content": "Na studii dvou organizací, jedné podporující klimatické politiky a druhé bojující proti ní ukázali Knight a Greensberg, že obě strany sporu snaží zpochybňovat protistranu v 5 základních oblastech: Studie ukazuje, že obě strany sporu používají zpochybňování ve všech pěti oblastech, důraz na jednotlivé oblasti je však rozdílný.", "section_level": 1}, {"title": "Používaný slovník.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skepticismus.", "content": "Slovo skepticismus pochází z řečtiny a znamená \"pochybuji\". Ve svém původním významu slovo skeptik naznačuje, že dotyčná osoba nedospěla dosud ke konečnému rozhodnutí, že stále pochybuje. Například Oxfordský anglický slovník definuje skeptika jako \"hledače pravdy; tazatele, který dosud nedospěl k definitivním závěrům.\" Čestní skeptici mají ve vědě nepostradatelnou úlohu, protože vědci musí s novými poznatky zacházet pečlivé a opatrně, než vyvodí nové závěry, musí zajistit, aby nové tvrzení bylo plně opodstatněné. Pokud jsou však důkazy dostatečné, skutečný skeptik je přijme. Toto ale není případ tzv. \"klimatických skeptiků - zde se nejedná o pochybovače, ale spíše dogmatiky, kteří už zastávají neměnný názor a jsou odhodláni za něj bojovat všemi prostředky.", "section_level": 3}], "src_summary": "Popírání klimatických změn nebo popírání globálního oteplování jsou součástí sporů o globálním oteplování. Za popírání je označováno jak přímé popírání, odmítání či neopodstatněné pochybnosti, která jsou v rozporu s vědeckým stanoviskem o změně klimatu; pod termín popírání jsou zahrnovány i popírání rozsahu, v němž jsou změny způsobeny lidmi, jejich dopady na přírodu a lidskou společnost nebo potenciál přizpůsobení se globálnímu oteplování lidskými činnostmi. Někteří představitelé popírání vědeckého konsenzu o změně klimatu souhlasí s termínem \"popírání klimatické změny\", jiní dávají přednost výrazu \"skepticismus změny klimatu\". Různí vědci označili \"klimatický skepticismus\" jako zavádějící termín pro označení popírání antropogenního globální oteplování. Odmítání změny klimatu může být také implicitní, když jednotlivci nebo sociální skupiny přijmou vědu, ale nedokáží se s ní vyrovnat nebo ji akceptovat. Několik společenskovědních studií analyzovalo tyto pozice jako formy popíračství a pseudovědy.", "tgt_summary": "全球暖化否定说(英语:global warming denial)或气候变化否定论(英语:climate change denial)是指相关团体活动、个人行为,否定科学界公认存在的气候变化现象。持此说的人士、集团或组织,大致包含有以下行为:否认人为导致气候变化的现象、否认全球暖化乃因人类行所产生、默认有气候变化现象的科学证据,但拒绝采取任何抑制全球暖化现象之措拖。有些持气候变化否定说的人士,把自己定位为气候变化怀疑论者,但这并不符合科学对怀疑论的标准,因此科学界普遍将此类人士仍归纳为气候变化否定者。", "id": 2026713}
{"src_title": "Kimija Jui", "tgt_title": "油井龜美也", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Voják.", "content": "Kimija Jui se narodil v Naganu, vystudoval strojírenství na Akademii národní obrany Japonska (), po čtyřletém studiu absolvoval roku 1992 s titulem bakaláře.  Po škole vstoupil do armády, sloužil u vojenského letectva, od roku 1996 létal na F-15 u 204. letky. Po čtyřech letech byl přeložen do Akademie národní obrany jako instruktor. V letech 2002–2004 prošel výcvikovými kurzy zkušebních pilotů a velitelsko-štábním kurzem, poté znovu létal na F-15. Roku 2006 absolvoval v USA. Od roku 2008 sloužil ve štábu japonského letectva. Během vojenské kariéry nalétal na různých typech letadel přes 2000 hodin.", "section_level": 2}, {"title": "Astronaut.", "content": "Roku 2008 se přihlásil do 5. náboru japonské kosmické agentury JAXA, úspěšně prošel všemi koly výběru a 25. února 2009 JAXA oznámila jeho budoucí zařazení mezi japonské astronauty (společně s Takujou Óniši). Od 1. dubna nastoupil v JAXA na místo astronauta-kandidáta. V dubnu 2009 – červenci 2011 absolvoval kosmonautický výcvik ve středisku JAXA v Cukubě a Johnsonovu vesmírném středisku NASA v Houstonu, po jeho ukončení mu JAXA (25. července 2011) přiznala kvalifikaci astronauta. V létě 2012 se účastnil mise NEEMO 16 v podvodní laboratoři NASA Aquarius, během níž osazenstvo laboratoře žilo pod vodou dvanáct dní.  V říjnu 2012 JAXA oznámila začlenění Juiho do Expedice 44/45 na Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). Jeho půlroční let na ISS byl plánován na květen – listopad 2015. Do vesmíru odstartoval v kosmické lodi Sojuz TMA-17M společně s Olegem Kononěnko a Kjellem Lindgrenem. Start kosmické lodi se 22. července 2015 vydařil, trojice odletěla na ISS. Na stanici pracoval ve funkci palubního inženýra. Z oběžné dráhy se na Zem trojice Kononěnko, Jui, Lindgren vrátila 11. prosince, přistáli ve 13:12:14 UTC v kazašské stepi 132 km severovýchodně od Džezkazganu. Let trval 141 dní, 16 hodin, 9 minut a 29 sekund.  Kimija Jui je ženatý, má tři děti – dceru a dva syny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kimija Jui (* 1970,, Hepburnův přepis \"Kimiya Yui\"), původně pilot a štábní důstojník japonského vojenského letectva, je od dubna 2009 astronautem japonské kosmické agentury JAXA. Od konce roku 2012 se připravoval na svůj první kosmický let, v němž byl v červenci – prosinci 2015 členem posádky Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) jako palubní inženýr Expedice 44/45.", "tgt_summary": "油井龟美也(1970年-1月30日)日本宇航员,原日本航空自卫队军官。", "id": 808171}
{"src_title": "Kjell Lindgren", "tgt_title": "凱爾·林格倫", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí, lékař.", "content": "Kjell Lindgren se narodil v tchajwanském Tchaj-peji roku 1973, většinu dětství strávil v Anglii. Po návratu do Spojených států amerických získal roku 1995 titul bakaláře v oboru biologie na Vojenské letecké akademii (), o rok později se stal magistrem (z fyziologie kardiovaskulárního systému) na Coloradské státní univerzitě (). Roku 2002 získal i doktorát z medicíny na Coloradské univerzitě (University of Colorado).  Pracoval na pohotovosti v nemocnici v Minneapolisu, do roku 2006 i jako doktorand na Minnesotské univerzitě (University of Minnesota). Poté přešel do Galvestonu na Texaskou univerzitu (University of Texas), kde se věnoval leteckému a kosmickému lékařství, přičemž už od roku 2007 spolupracoval s NASA na výcviku astronautů.", "section_level": 2}, {"title": "Astronaut.", "content": "V červnu 2009 byl ve 20. náboru NASA vybrán mezi její astronauty. Absolvoval dvouletou všeobecnou kosmickou přípravu, kterou dokončil v červenci 2011. V červnu 2012 se uvažovalo o jeho zařazení do Expedice 43/44 na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) se startem v Sojuzu TMA-16M v březnu 2015. Po rozhodnutí o ročním letu ho však nahradil zkušený Scott Kelly.  V prosinci 2012 byl vybrán do následující Expedice 44/45 s pobytem na ISS v květnu – listopadu 2015. Do vesmíru vzlétl v Sojuzu TMA-17M s Olegem Kononěnko a Kimijou Juim. Start Sojuzu 22. července 2015 se vydařil, trojice kosmonautů odletěla z Bajkonuru na ISS. Na stanici pracoval ve funkci palubního inženýra. Během letu podnikl dva výstupy do vesmíru (společně se Scottem Kelly v celkové délce 15 hodin a 4 minuty. Z oběžné dráhy se na Zem trojice Kononěnko, Jui, Lindgren vrátila 11. prosince, přistáli ve 13:12:14 UTC v kazašské stepi 132 km severovýchodně od Džezkazganu. Jejich let trval 141 dní, 16 hodin, 9 minut a 29 sekund.  Kjell Lindgren je ženatý, má tři děti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kjell Norwood Lindgren (* 23. ledna 1973 Tchaj-pej, Tchaj-wan) je lékař a od června 2009 je americký astronaut, člen oddílu astronautů NASA. Od konce roku 2012 se připravoval na svůj první kosmický let jako člen Expedice 44/45 na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS), který proběhl v červenci – prosinci 2015.", "tgt_summary": "凯尔·诺伍德·林格伦(英语:Kjell Norwood Lindgren,1973年-1月23日),生于台湾台北市,美国国家航空航天局(NASA)太空人。2009年,获选成为太空总署第20太空小组(NASA Astronaut Group 20)成员。2015年7月22日,参与远征44/45(Expedition 44/45)任务,被发射至太空,进入国际太空站,同年12月11日回到地球。他是史上首位在台湾出生的太空人。", "id": 2016695}
{"src_title": "Vězeňský vůz", "tgt_title": "囚車", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V dobách, kdy neexistovala auta, se k převozu vězňů používaly kočáry tažené koňmi. V carském Rusku se nazývaly kibitky a obvykle byly ze dřeva nebo celokovové a v černé barvě. Některé měly také tvar plechové krabice bez oken nebo s malými okny. V SSSR se v době stalinismu používala pro přepravu zatčených upravená vězeňská sanitka zvaná Čornyj voron.  Pozdější autobusy pro vězně měly podobnou stavbu jako běžné dobové autobusy, ale už od prvních kusů se vězeňské autobusy lišily minimem, často zamřížovanými okny nebo žádnými okny a často tmavou barvou (tmavé nemusely být vždy). V prvních vězeňských autobusech, nebo spíše automobilech byly obvykle ke stěnám přidělané lavice a vcházelo se zadními dveřmi. V SSSR vyjma prvních kusů, měly avtozaki podobnou stavbu a tvar jako mají dnes.", "section_level": 1}, {"title": "V Česku.", "content": "Autobusy Vězeňské služby České republiky jsou obvykle bez oken nebo jen s malými okénky, která jsou dostatečně vysoko, aby vězni neviděli ven. Dříve byly některé vězeňské autobusy jak nátěrem, tak i vnitřkem k nerozeznání od ostatních běžných autobusů, jen měly zamřížovaná a tmavá okna. Typické dnešní vězeňské autobusy se začaly vyrábět teprve v letech 1992–1999. Autobus nebo dodávka je vždy rozdělen na přední část pro dozorce, ve které jsou některá sedadla ve směru a pak několik sedadel proti směru jízdy, aby bylo snadné sledovat vězně. Zadní část pro vězně má oplechované zdi. Sedačky v úseku pro vězně nebývají polstrované, jsou plastové a šedé. Obě části jsou rozděleny mřížemi, které mají uprostřed posuvné dveře. Úplně vzadu v autobusu jsou dvě jednomístné klece pro nejnebezpečnější vězně. To, že je vnitřek autobusu oplechovaný, způsobuje, že v létě je v něm velké vedro, v zimě se naopak v autobusu těžce udrží teplo. V menších vězeňských dodávkách samostatné klece nejsou. Část autobusu (vyjma dodávek) pro vězně má většinou oplechované zdi. Vězeňská dodávka se používá i k přepravě jednotlivých, velmi nebezpečných vězňů. Existuje i sanitka v barvách vězeňské služby, určená pro převoz nemocných nebo zraněných vězňů.  Nejvíce se používaly autobusy Karosa (C 734, C 935, C 954, C 956), dále Volkswagen Crafter a LT 46. Od roku 2013 se používají vozy Iveco Crossway. Vozy obvykle parkují v areálech věznic, jediná možnost jak je zahlédnout je každé pracovní úterý a čtvrtek, kdy rozváží vězně z Jiřic.", "section_level": 1}, {"title": "V zahraničí.", "content": "V Rusku a na Ukrajině se používají \"Avtozaki\", terénní dodávky nebo kamiony, které mají odjakživa typický tvar krabice. Uvnitř jsou buď rozděleny na jednotlivé klece, které jsou naskládány v bocích vozidla a mezi nimi je jeden průchod, a nebo jsou podél boku dvě lavice, mohou být i kombinové, kdy je v jedna část s klecemi a další s lavicemi. Avtozaki mají různý nátěr a některé se stěží dají odlišit od nákladního auta. V jiných zemích se používají typické dálkové autobusy, celkově se však používají velmi různé typy autobusů, společné mají ale to, že okna jsou malá, vysoko nad hlavou vězňů a nebo pokud mají normální okna, tak jsou kompletně zamřížovaná a vždy je rozdělen prostor pro vězně a dozorce. Dřív se využíval i Vagonzak.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vězeňský vůz je speciální vozidlo určené pro převoz vězňů. V dnešní době se k tomuto účelu používají především autobusy. Oproti běžnému autobusu mají zpravidla jejich karosérie méně oken, která bývají menší či mají mříž. Důvodem těchto opatření je zabránění úniku trestaných osob. Vozů se nejčastěji využívá k převozům vězňů mezi věznicemi či z věznice k soudu, nemocnice, pracoviště mimo věznici.", "tgt_summary": "囚车是警用交通工具的一种,作用是运送、转移囚犯,如将待起诉的被告人转移到法庭,或将已定罪的囚犯从法庭转移到监狱,或是从一所监狱转移到另一所监狱等等。在囚车转移的过程中,因为警方容易忽视一些安全细节,一些囚犯可能会趁此机会逃走。", "id": 1483036}
{"src_title": "Zázvor lékařský", "tgt_title": "薑", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Rostlina pochází z teplejších oblastí Asie a je pěstována v mnoha zemích včetně Indie, Číny, Nepálu, Thajska, Indonésie, ale i v některých oblastech Afriky, na Jamajce, v Mexiku nebo na Havaji.  V 21. století je největším pěstitelem zázvoru Indie, kde je vyprodukováno více než 80 procent světové produkce, většina je v zemi také zkonzumována. Dalšími producenty v pořadí jsou Čína, Nigérie, Nepál, Indonésie a Thajsko.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Nutriční složení zázvoru závisí na jeho druhu, odrůdě, podmínkách pěstování a skladování. Čerstvý zázvor obsahuje průměrně ve 100 g 80,9 g vody, 2,3 g bílkovin, 0,9 g tuků, 12,3 g sacharidů a 2,4 g vlákniny. Z minerálních látek je nejvíce zastoupen draslík (415 mg/100 g), hořčík (43 mg/100 g), fosfor (34 mg/100 g) a vápník (16 mg/100 g). Zázvor je i zdrojem vitaminů – nejhojněji je zastoupen vitamin C (5 mg/100 g), niacin (0,75mg/100 g), vitamin E (0,26mg/ 100 g) a kyselina pantothenová (0,203mg/100 g).", "section_level": 1}, {"title": "Farmakologicky významné obsahové látky.", "content": "Oddenek zázvoru obsahuje širokou škálu biologicky aktivních látek nenutritivní povahy, které ovlivňují jeho vlastnosti a léčebné užití. Mezi hlavní fytochemikálie patří skupiny esenciálních olejů, fenolických sloučenin, flavonoidů, alkaloidů, saponinů, steroidů, terpenoidů a taninů. Složky se mění v závislosti na geografickém původu a jejich zastoupení je též ovlivněno tím, zda je oddenek v čerstvém či sušeném stavu. Účinné látky zázvoru lékařského jsou především v esenciálním oleji, který je zodpovědný za jeho známou vůni a jehož výtěžnost se pohybuje od 1 do 3 %. Silice obsahuje několik komponent, z nichž nad 50 bylo charakterizováno. Hlavními účinnými látkami v zázvorovém oleji jsou seskviterpeny, β-bisabolen, zingiberen, kurkumen a zingiberol. Ostrou a pronikavou chuť čerstvého zázvoru způsobují především gingeroly, což jsou směsi homologních fenolů. Z nich nejrozšířenější je 6-gingerol, ačkoli je přítomno i menší množství jiných gingerolů s různě dlouhými řetězci. Za výraznou chuť zázvoru v sušené formě jsou zodpovědné shogaoly, což jsou dehydratované formy gingerolů, které se během sušení a skladování postupně rozkládají právě na shogaoly.", "section_level": 1}, {"title": "Indikace/účinky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "GIT (zažívací trakt).", "content": "Zázvor má pozitivní účinky na zažívací trakt prokázané mnoha klinickými studiemi. Jeho aktivní složky pozitivně stimulují trávení a vstřebávání, zmírňují zácpu a plynatost zvýšením svalové aktivity zažívacího traktu. Zázvor je účinný i v prevenci kinetóz (nemoci z pohybu). Je používán v prevenci pooperačního zvracení, stejně jako proti nevolnostem během těhotenství. Předpokládá se, že antiemetická aktivita je zprostředkována antagonisty 5-HT3 receptorů. Odhaduje se, že snížením aktivity serotoninových receptorů působí zázvor přímo na úrovni zažívacího traktu, ale že ovlivňuje i centrální nervový systém.", "section_level": 2}, {"title": "Glykemie a dyslipidemie.", "content": "Bylo zjištěno, že léčba ethanolovým extraktem získaným ze sušených oddenků má vliv na snížení hyperglykemie, hyperinzulinemie a hyperlipidemie vyvolanou fruktózou spojenou s inzulinovou rezistencí. Pokusy na potkanech potvrdily, že syrový zázvor má hypoglykemický, hypocholesterolemický a hypolipidemický potenciál a že by mohl být využitý pro léčbu diabetických komplikací i u lidí. Výsledky jiné dvojitě zaslepené studie ukázaly, že užívání zázvorového prášku má vliv na zlepšení inzulinové rezistence a je užitečné u pacientů s diabetem mellitem druhého typu.", "section_level": 2}, {"title": "Poruchy krevní srážlivosti.", "content": "Předpokládá se, že zázvor může měnit koagulaci krve a ovlivňovat imunologické parametry. Pokusy na potkanech ukázaly, že zázvor působí cestou inhibice syntézy prostacyklinů a protisrážlivý účinek 6-gingerolu je způsoben inhibicí tvorby tromboxanu A2. Nicméně výsledky observačních studií jsou nejednoznačné. Omezení zahrnují nedostatečnou standardizaci použitých zázvorových přípravků, rozdíly v podaných dávkách a studovaném časovém rozmezí. Proto je potřeba dalšího výzkumu pro stanovení pevných doporučení.", "section_level": 2}, {"title": "Antioxidační a protizánětlivé účinky.", "content": "Byly studovány antioxidační účinky 6-gingerolu působením cesty inhibice cyklooxygenázy. To ze zázvoru činí velmi účinný prostředek v prevenci proti ultrafialovému záření (UVB) a předpokládá se jeho terapeutické využití v léčbě kožních onemocnění vyvolaným UVB zářením.  Protizánětlivé vlastnosti zázvoru jsou připisovány schopnosti 6-shogaolu, 6-gingerolu a 6-pradolu inhibovat kyselinu arachidonovou a tedy syntézu prostaglandinů E2. Bylo zjištěno, že u potkanů a králíků inhibuje cyklooxygenázu a zabraňuje uvolnění prostaglandinů.", "section_level": 2}, {"title": "Analgetické a antipyretické účinky.", "content": "Jsou popsány studie potvrzující protizánětlivé, analgetické a antipyretické účinky ethanolového zázvorového extraktu u potkanů a myší. Má silný analgetický účinek, který v mnoha případech působí cestou inhibicí cyklooxygenázy. Gingerol a jeho deriváty byly hlášeny dokonce jako účinnější než aspirin. Předpokládá se, že jeho analgetických účinků může být využito k úlevě od bolesti hlavy a migrény. Mezi další potenciální využití patří úleva od bolesti a zánětu revmatoidní artritidy či osteoartrózy.", "section_level": 2}, {"title": "Nežádoucí účinky.", "content": "Nežádoucí účinky se mohou projevit již při běžném dávkování, pokud zázvor užívají citlivější jedinci. Ty se mohou projevit pálením žáhy, podrážděním žaludku nebo zázvor může vyvolat alergické reakce v podobě dermatitidy. Větší dávky sušené drogy mohou způsobit vznik žlučových kamenů, výjimečně cestou ovlivnění centrální nervové soustavy vyvolat depresivní stavy.", "section_level": 1}, {"title": "Interakce.", "content": "Vysoké dávky sušeného zázvoru mohou zvyšovat účinky antikoagulační léčby, proto je třeba pacienty užívající warfarin, kyselinu acetylsalicylovou nebo nesteroidní antiflogistika dostatečně informovat a konzultovat možné interakce. Výsledky zkoumání vlivu zázvorové šťávy na biodostupnost cyklosporinu (užíván pro potlačení funkce imunitního systému) ukázaly, že pokud bylo léčivo aplikováno per os společně se šťávou, ta snížila množství absorbovaného cyklosporinu. Jeho užívání je dále kontraindikováno u pacientů se žlučovými kameny.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv na těhotenství.", "content": "Několik randomizovaných kontrolovaných studií prokázalo přínos užívání zázvoru při nevolnostech a zvracení během těhotenství bez jakýchkoli prokazatelných nežádoucích účinků na průběh těhotenství. Přesto Německá Komise E těhotenství jako kontraindikaci uvádí. Důvodem může být to, že při vysokých dávkách (4 g sušeného zázvoru/den) se může objevit zvýšená stažlivost dělohy, což je při těhotenství velmi nebezpečné. Pro hodnocení léčby nadměrného zvracení těhotných je třeba dalších výzkumů, dobře navržených studií. Proto je důležité užívání doplňků stravy obsahující zázvor během těhotenství konzultovat s lékařem s tím, že za bezpečnou dávku v době těhotenství je stanoveno užívání 250 mg 4krát denně.", "section_level": 1}, {"title": "Lékové formy a dávkování.", "content": "Zázvor se dá užívat v jeho sušené i čerstvé formě, v podobě extraktu, sirupu, tablet nebo tinktury. Stanovení správného dávkování závisí na tom, jaká léková forma je konzumována. U práškových kapslí nebo extraktu je doporučené dávkování 500 mg 2 až 4krát denně pro dospělé a děti od 6 let. Pro představu, jaké množství se smí užívat v jiné formě, je vhodný přepočet podle údajů, že 1 g extraktu odpovídá asi 1 g sušeného a práškovaného zázvoru, 5 g čerstvého zázvoru, čtyřem šálkům zázvorového čaje nebo dvěma lžícím zázvorového sirupu.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr.", "content": "Mnoha klinickými studiemi bylo prokázáno, že zázvor je účinný v boji proti pooperačním nevolnostem a zvracení v těhotenství. Tyto vlastnosti by bylo užitečné například zkoumat i ve vztahu k použití zázvoru proti vedlejším účinkům (zvracení) způsobených chemoterapií. Zázvor je považován za bezpečný bylinný léčivý přípravek s nevýznamnými nežádoucími účinky, který je jako doplněk stravy považován za bezpečný i Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zázvor lékařský (\"Zingiber officinale\"), zastarale též zázvor pravý, je rostlina z čeledi zázvorníkovitých (\"Zingiberaceae\"). Pochází z Číny nebo Indie. Oddenek se používá jako koření pod názvem zázvor. Jedná se o vytrvalou bylinu dorůstající výšky až 90 cm. Oddenky jsou aromatické, tlusté laločnaté a světle nažloutlé. Nesou dlouhé, jednoduché, střídavé a úzké kopinaté listy, které jsou asi 2 až 3 cm široké. Rostlina vyvíjí několik bočních výhonků, které začínají schnout, když rostlina zraje. Zázvor kvete velice vzácně. Květy jsou malé, zbarvené žlutě a fialově. Oddenek rostliny je využíván k léčebným účelům popsaným dále, stejně jako k účelům kulinářským. Celosvětově se v kuchyních využívá v čerstvé, sušené i nakládané formě. Štiplavá pikantní sladká chuť dodává jedinečnou chuť mnoha sladkým i slaným receptům. Sušený zázvor v podobě prášku se používá jako složka perníkového koření, k dochucení sušenek, koláčů, či při výrobě zázvorových limonád nebo piva. Čerstvý zázvor se využívá jako koření, k výrobě zeleninových či masných polotovarů. Obě formy využívaného zázvoru slouží k přípravě kávy i čaje. Ve Vietnamu se dokonce využívají i čerstvě nakrájené listy jako obloha, které pokrmům dodávají mnohem jemnější chuť zázvoru než nakrájený kořen. A konečně, zázvor se dá konzumovat i jako cukroví, a to ve své kandované formě.", "tgt_summary": "姜(学名:),原产地尚不明确,开有黄绿色花并有刺激性香味的根茎。根茎鲜品或干品可以作为调味品。姜经过泡制作为中药药材之一,也可以冲泡为草本茶。姜汁亦可用来制成甜食,如姜糖、姜汁撞奶、姜母茶等。姜耕种起源于亚洲并拥有悠久历史,目前在印度、东南亚、西非和加勒比生产也见增长。", "id": 2470437}
{"src_title": "Byzantská literatura", "tgt_title": "拜占庭文学", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "V roce 395 se Římská říše rozdělila na Západořímskou říši a Východořímskou (Byzantskou) říši. Na západě převládalo latinské obyvatelstvo, zatímco na východě žili hlavně Řekové. Západořímské říše zanikla roku 476, ale Východořímská se udržela až do roku 1453. V 7. století se císař Herakleios rozhodl uznat řečtinu za státní jazyk říše, protože to byl mateřský jazyk většiny obyvatel říše a latina byla nesrozumitelná. Byzanc se tak stává říší křesťanských Řeků, ačkoliv samotní Řekové se nyní nazývali \"Rómaioi\", což v řečtině znamená \"Římané\". Řecký jazyk se označoval jako \"Romaiki glossa\" (Římský jazyk). Termín \"Helén\" (Řek) byl synonymem pro pohana.  V 7. stol. dobyli Arabové Egypt, Sýrii a Afriku a tak od té doby Byzanc disponuje hlavně řecky hovořícími územími (Řecko, Malá Asie, Sicílie, jižní Itálie). Kulturním centrem literatury a celé kultury se stává Konstantinopol a Soluň, dvě největší města říše. Athény zůstávají mimo kulturní dění, v 6. stol. zde císař Justinián I. nařídil zavřít filosofické školy. Filosofie se však později opět stala významnou částí byzantské literatury. Samotné Řecko (kromě Soluně) stálo mimo literární či kulturní dění, které se nyní natrvalo přesunulo do Malé Asie. Samotná literatura si uchovává antický charakter a vychází z antiky. Velkého rozmachu řecká literatura dosáhla v 11. století po vládě císaře Basileia II. a v 13.–15. století za vlády řeckých rodů Komnenovců, Duků, Angelovců a Palaiologů. Větší část byzantské literatury je psána starořeckou attičtinou, tedy mrtvým jazykem, který byl při přednesech často špatně vyslovován.", "section_level": 1}, {"title": "Historiografie.", "content": "V tomto období doznívá klasická historiografie, která byla později nahrazena byzantskou kronikou, která si však také uchovala mnoho z tradiční historiografie. Známí klasičtí historici byli např. Prokopios z palestinské Kaisareie, který popsal války s Góty, Vandaly a Peršany a jako první zmiňuje i Slovany. Jiní významní autoři byli Menander Protektor, Agathias z Myriny a Theofylaktos Simokattés.  Od 8. století se historie píše formou kroniky. Známý je Arethas z Patry, který byl biskupem v kappadocké Kaisareii a je autorem díla Kronika z Monemvasie \"(Chroniki tis Monemvasias)\". Významnými historiky 11. a 12. stol. byli Michail Attaliatis z Attaleie, Ioannis Kinnamos, Niketas Choniates z Frýgie, Georgios Pachyméres z Nikaie, Nikéforos Bryennios ml. z Adrianopole, Georgios Akropolites a Jeotjos Frantzis z Konstantinopole. Velmi známý však byl Michael Psellos, který popsal vládu po Basileiově smrti, císařovna Anna Komnenovna s dílem \"Alexiada\", kde popisuje historii Byzance za vlády jejího otce, Alexia I. Komnena. Anna byla první řeckou ženskou historičkou. Jejím vzorem byl Thúkydidés, Xenofón a Polybios. Historii psal i císař Konstantin VII. Porfyrogennetos, který např. zavedl pojem \"Velká Morava (Megali Moravia)\". Známým historikem byl i Ioannes Skylitzes a aristokrat Laonikos Chalkokondyles, žijící v 15. století, který byl velkým řeckým vlastencem. Popsal vzrůst turecké moci a pád byzantské říše. Jeho potomci žijí v Řecku dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Filologie.", "content": "V 10. století vznikla významná kanonická sbírka s názvem \"Suda\", kde jsou zahrnuta všechna významná starověká literární díla a autoři a díky tomu se nám mnoho zachovalo. Autor sbírky je však neznámý. Celkově komentování klasických autorů, rétorů a filosofů bylo velmi populární a klasická literatura se těšila na rozdíl od západu velké popularitě. Této práci se věnoval i Nikiforos Vlemmydis z Konstantinopole a Eustathios z Konstantinopole, biskup v Soluni, který se zajímal o homérské eposy. Jiní významní filologové byli Maximos Planudis z Nikomédie, Jeorjos Metochitis z Konstantinopole, nebo rétor, historik a filosof Nikiforos Gregoras z pontské Irakleie.", "section_level": 1}, {"title": "Poezie.", "content": "Popularitě se těšila i poezie, která kopírovala antické styly jako epigramy, satiry, didaktiku a oslavné písně (panijrika). Jako vzor sloužili básníci archaického, klasického a helénistického období. Básně byly někdy i s křesťanskou tematikou. Známí tvůrci epigramů byli Christoforos z Lesbu, Georgios Pisides z Pisidie, Theodoros Studijský z Konstantinopole a Ioannis Jeometris. Křesťanskou panegyriku psali Pavlos Silentiarios z Konstantinopole, který napsal oslavnou báseň na chrám Hagia Sofia (\"Is Ajan Sofian\"), Georgios Pisides a Manuil Cholovolos.  Velmi populární byla i satira. Nejznámějším satirikem byl Mazaris, o kterém však nevíme nic kromě toho, že žil v 15. století. Napsal satirické dílo \"Mazarisova cesta za Hádem (Epidimia Mazari en Adu)\", tedy cesta do pekla. Je to satira na byzantské vládce a na peloponéskou aristokracii. Zároveň nám však poskytuje důležitou zprávu o peloponéském obyvatelstvu. Tzv. prosebnou poezii psal Theodoros Prodromos a Manuil Filis z Efezu.", "section_level": 1}, {"title": "Román.", "content": "Populární byly i romány, které vycházejí přímo z helénistické tradice. Známým spisovatelem 12. století byl Eustathios Makrovolitis, který napsal milostný román \"O Hysmině a Hisminiasovi (Peri Ysminis ke Ysminia)\". Romány psal ve stejné době i Konstantinos Manassis, který napsal dílo \"Lásky Aristandrose a Kallithey (I agape tu Aristandru ke tis Kallitheas)\". Mezi 11.–14. stol. vznikly i milostné romány, kterým dnes nedokážeme přiřadit autora, jsou to \"O Velthrandosovi a Chrysantze (Ta kata Velthandron ke Chrysantzan)\", \"Kallimachos a Chrysorroi (Ta kata Kallimachon ke Chrysorroin)\" a \"Lyvistros a Rodamni (Ta kata Lyvistron ke Rodamnin)\". Tyto tři romány jsou psány hovorovou byzantskou řečtinou a ne klasickou attičtinou. Jsou to jedny z nejstarších dokladů o moderní řečtině.", "section_level": 1}, {"title": "Církevní literatura.", "content": "Církevní filozofie vycházela z raně byzantského období a z prací Sv. Basileia či Jana Zlatoústého. Byzantská řecká církev se distancovala od západní církve a tudíž měla jiný styl literatury, který byl bohatší a ovlivněný pohanskou filozofií. V 8. století bylo hlavním tématem uctívání ikon, které bylo ediktem zakázáno. Proti tomu se postavil významný řecký církevní spisovatel a filozof Jan z Damašku. Napsal dílo \"Pramen poznání (Piji gnoseos)\".  Autoři skládali i panegyrické (oslavné) křesťanské písně, které měly původ v antické lyrice a řecké lidové hudbě. Tyto písně se staly základem pro ortodoxní cirkevní zpěvy. První takováto panegyrika vznikla již v 7. století a napsal ji Romanos Melodos z Emesy, podle některých názorů byl původem Žid. V 8. století psal oslavné křesťanské hymny řecký biskup Andreas Krétský z Damašku. Ve 12. století vzniklo dokonce křesťanské drama, napsané neznámým autorem, který se inspiroval klasickou řeckou tragédií. Drama však nikdy nebylo hráno, jelikož divadla nefungovala. Drama má název \"Trpící Kristus (Christos Paschon)\". Populární byly i tzv. byzantské mysticismy, které vycházely z antické filozofie. Zakladatelem se stal Maxim Vyznavač, který napsal mnoho dieal, např. \"O rozličných nejasnostech (Peri diaforon aporion)\". Mystikové 11. století byli Symeon z Paflagónie a Nikithas Stethatos, ze 14. století pak Nikolaos Kabasilas.", "section_level": 1}, {"title": "Lidová poezie.", "content": "Zahrnuje poezii oblíbenou u běžného lidu, která buď pocházela z řeckého folklóru, nebo se do něj následně dostala. Ve 13. stol. pod vlivem francouzské a italské nadvlády vznikají na ostrovech u Malé Asie krátké milostné hymny, které vznikly smícháním původních řeckých a evropských tradici. Velmi známý je také hrdinský epos Digenis Akritas, který vznikl v 11. století a autora neznáme. Toto dílo je psáno lidovou byzantskou řečtinou, která je již velmi podobná novořečtině. Epos je důkazem o kontinuitě a udržování homérských eposů, s nimiž má mnoho společného. Jde o byzantského šlechtice, řecko-arabského původu, který zachraňuje princeznu, bojuje s drakem a prožívá dobrodružství. Tento příběh přežil v řeckém folklóru dodnes, vyskytuje se hlavně u pontských Řeků, kyperských Řeků a Kréťanů.", "section_level": 1}, {"title": "Filosofie.", "content": "Byzantští vládci raného období pochopili, že pohanskou filosofii nemohou z myslí lidí vyhnat a proto ji byzantská společnost naprosto akceptovala. Většina raně křesťanských církevních osobností, od Eusebia po Basileia, z ní vycházela a hlásila se k ní a proto se v Byzanci kontinuálně pěstovala. Filozofové navazovali především na Platóna a Aristotela. Největší oživení řecké filosofie proběhlo v 12.–15. stol., kdy se Rómaioi znovu navrátili k řecké (helénské) národní identitě. Právě díky mnohým byzantským filosofům se dochovaly antické originály a šířila se renesance do Itálie, protože mnoho řeckých filosofů působilo na italských univerzitách. Významní filosofové byli Ioannis Argyropoulos z Konstantinopole žijící v 15. století, který napsal \"O aristotelské filozofii (Peri Aristoteliki filosofias)\" či \"Církevní básně (Ekklisiastika piimata)\". Arjyropulos působil na florentské univerzitě a také u uherského krále Matyáše Korvína. Z 11. stol. pochází filozof Ioannis Italos z Kalábrie, který napsal dílo \"O dialektice (Peri Dialektikis)\". Nejznámějším byzantským filosofem je Georgios Gemistos Pléthón, který v 15. století založil filozofickou školu ve městě Mystra na Peloponésu. Byl platonistou a velkým řeckým patriotem, dokonce otevřeně vyzýval Řeky, aby se vrátili k pohanskému náboženství. Napsal díla \"V čem se Aristoteles od Platóna odlišoval (Peri on Aristotelis pros Platona diaferete)\" a \"O zákonech (Peri nomon)\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Byzantská literatura je řecké středověké písemnictví mezi lety 330 (založení Konstantinopole) – 1453 (pád Konstantinopole), resp. podle jiných autorů mezi lety 529 (zrušení Akademie platónské v Aténách) – 1453. Dělí se na 4 období: raněbyzantské (do poloviny 7. století), obrazoborecké (do 848), období makedonské renesance a komnénovského klasicismu (do 1204) a závěrečné (do 1453).", "tgt_summary": "拜占庭文学是指中世纪时期的希腊文学。在拜占庭帝国以及边界附件的书面文学。在古希腊文学之后,其形成了希腊文学的第二阶段。尽管拜占庭文学与近代希腊文学都始于11世纪,但是两者是无法区分的。", "id": 2360724}
{"src_title": "US Open 2014", "tgt_title": "2014年美國網球公開賽", "src_document": [{"title": "134. ročník.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pozadí.", "content": "134. ročník US Open se odehrával mezi 25. srpnem a 8. zářím 2014 v Národním tenisovém centru Billie Jean Kingové, ležícím v parku Corona Flushing Meadows newyorské čtvrti Queens. Probíhal na tvrdém polymethylmethakrylátovém povrchu DecoTurf. První ročník turnaje se v tomto areálu uskutečnil v roce 1978. Jako jediný z událostí velké čtyřky uplatnil tiebreak i v rozhodujících sadách zápasů.  Soutěže se konaly na 17 z celkového počtu 33 dvorců. Hlavním kurtem byl největší tenisový stadion světa Arthur Ashe Stadium s kapacitou 22 547 sedících diváků. Druhý největší kurt pojmenovaný Louis Armstrong Stadium pojmul do svých ochozů 10 200 návštěvníků. Do třetí arény Grandstand Stadium se vtěsnalo okolo šesti tisíc diváků.  Grandslam zahrnoval soutěže mužské i ženské dvouhry, mužskou, ženskou a smíšenou čtyřhru a soutěže juniorů do osmnácti let, které patřily do nejvyšší kategorie Grade A. Na turnaji se odehrávaly také singlové a deblové soutěže vozíčkářů, včetně kvadruplegiků, jež probíhaly v rámci vozíčkářské UNIQLO Tour.", "section_level": 2}, {"title": "Dotace.", "content": "Základní rozpočet turnaje činil 38 251 760 dolarů, což znamenalo celkový nárůst o skoro 4 milióny dolarů oproti roku 2013. Pro vítěze mužské a ženské dvouhry byla připravena doposud nejvyšší individuální částka v historii grandslamu, která činila v přepočtu 3 000 000 dolarů, což představovalo meziroční navýšení prémie o 400 tisíc dolarů. První tři singlisté v konečném pořadí US Open Series 2014 navíc získali bonus podle dosaženého kola. Vítězi letní americké série se stali kanadská světová šestka Milos Raonic a americká světová jednička Serena Williamsová. Kanaďan došel do osmifinále a získal bonusovou částku ve výši 70 000 dolarů, Američanka celý turnaj ovládla a připsala si odměnu ve výši 4 000 000 dolarů, což doposud představovalo nejvyšší odměnu v historii tenisu. V každém kole soutěže jednotlivců se zvýšily finanční odměny o více než 10 procent oproti předchozímu ročníku. Vítězové mužských a ženských čtyřher získali odměnu 520 000 dolarů, nejvyšší v historii turnaje.  Newyorské odměny v sezóně 2014 představovaly druhý největší celkový rozpočet z grandslamových turnajů. Rozpočet Australian Open činil přibližně 33 miliónů amerických dolarů, dotace French Open představovala částku okolo 34,5 milionů dolarů a pořadatelé Wimbledonu zvýšili rozpočet ročníku 2014 na téměř 42 miliónů dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Mediální pokrytí.", "content": "Televizní přenos z grandslamu byl zprostředkován do více než 200 států světa. Ve Spojených státech vysílací práva držely kanály CBS, ESPN a Tennis Channel, které zajišťovaly živé přenosy. CBS tímto ročníkem ukončila 47leté držení práv na domácí vysílání z US Open. Od roku 2015 získala exkluzivní práva na události pořádané Americkým tenisovým svazem společnost stanice ESPN.  V ročníku 2014 byly živé přenosy přenášeny ze sedmi dvorců. Jednalo se o tři arény Arthur Ashe Stadium, Louis Armstrong Stadium a Grandstand, a také kurty č. 5, 11, 13 a 17.", "section_level": 2}, {"title": "Významné momenty.", "content": "V semifinále mužské dvouhry se udál historický průlom v mužském tenisu s novými rekordy. Do finále nějakého z grandslamových turnajů nepostoupil ani jeden z hráčů takzvané „velké čtyřky“, tedy Djoković, Nadal, Federer nebo Murray. Stalo se tak vůbec poprvé od roku 2005, kdy proti sobě na Australian Open nastoupili Marat Safin a Lleyton Hewitt. Chorvat Marin Čilić se stal nejníže nasazeným vítězem US Open od roku 2002, kdy triumfoval Pete Sampras. Japonec Kei Nišikori byl prvním asijským mužem v grandslamovém finále. Zároveň poprvé od French Open 2005, kdy Nadal ve finále porazil Argentince Mariana Puertu, si o titul zahráli dva fináloví debutanti. Po triumfu Stana Wawrinky na Australian Open 2014, tak poprvé od roku 2003, zvítězili na grandslamech jedné sezóny dva tenisté nepatřící do „velké čtyřky“.  V přestávce po prvním semifinále mužské dvouhry na centrálním dvorci Arthura Ashe požádala Martina Navrátilová veřejně o ruku partnerku Julií Lemigovovou, o 15 let mladší poslední Miss Sovětského svazu z roku 1991, která žádost přijala.  Potřetí za sebou vyhrála ženskou dvouhru světová jednička Serena Williamsová, která ve finále zdolala bývalou první hráčku klasifikace, Dánku Caroline Wozniackou. na turnaji tak neprohrála už 21 zápasů v řadě. Ziskem 18. grandslamové trofeje se vyrovnala legendám Chris Evertové a Martině Navrátilové, které vítězce pogratulovaly přímo na kurtu. Více grandslamových titulů než Williamsová měla v open éře už jen Steffi Grafová, jež získala dvacet dva trofejí. Šestým vítězstvím Američanka také vyrovnala rekord otevřené éry Chris Evertové v počtu singlových titulů z US Open.  Bratři Bob a Mike Bryanovi vyhráli mužskou čtyřhru, čímž jako první pár v historii tenisu, vybojovali jubilejní 100. společný titul z deblové soutěže. Navíc šestnáctou grandslamovou trofejí vyrovnali rekord Australana Todda Woodbridge, který ovšem své tituly získal se dvěma jinými partnery. Alespoň jedním grandslamovým vítězstvím za sezónu prodloužili vlastní rekord na 10 let bez přerušení. Sourozenecká dvojice také pátou trofejí na US Open vytvořila nový rekord otevřené éry.", "section_level": 2}, {"title": "Vítězové.", "content": "Soutěž mužské dvouhry poprvé v kariéře ovládl šestnáctý hráč světa Chorvat Marin Čilić, který se tak stal po svém trenéru Goranu Ivaniševićovi a Ivě Majoliové teprve třetím chorvatským vítězem jednoho ze čtyř majorů.  Potřetí v řadě a pošesté celkově vyhrála ženskou dvouhru Serena Williamsová, která tak získala 18. singlový Grand Slam kariéry, čímž se vyrovnala legendám Chris Evertové a Martině Navrátilové.  Mužskou čtyřhru opanovali americká dvojčata Bob a Mike Bryanovi. Pro oba se jednalo o šestnáctý grandslamový titul ve čtyřhře, kterým vyrovnali rekord Australana Todda Woodbridge. Navíc to pro ně byl jubilejní 100. společný titul ve čtyřhře na okruhu ATP.  Ženskou čtyřhru opanoval čtvrtý nejvýše nasazený pár Rusek, složených z Jekatěriny Makarovové a Jeleny Vesninové. Obě šampiónky získaly druhý grandslamový titul, když společně již vyhrály French Open 2013.  Smíšenou čtyřhru ovládla nejvýše nasazená brazilsko-indická dvojice Bruno Soares a Sania Mirzaová. Pro Soarese to byl druhý titul z newyorského mixu a pro Mirzaovou premiérový, avšak celkově třetí z této kategorie.", "section_level": 1}, {"title": "Dotace turnaje.", "content": "Celkový rozpočet US Open 2014 činil 38 251 760 dolarů, což představovalo meziroční nárůst o 11,7 %. Pokud by maximálně uspěli v singlových soutěžích první tři muži a ženy v pořadí z Emirates Airline US Open Series 2014, pak by dotace mohla dosáhnout částky 40 851 760 dolarů. Vítězové mužské a ženské dvouhry si připsali částku 3 milióny dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Bonusové finanční prémie.", "content": "Tenisté a tenistky, kteří se umístili na prvních třech místech dvouhry v turnajích Emirates Airline US Open Series 2014 získali finanční prémii podle dosaženého výsledku na grandslamu.", "section_level": 2}, {"title": "Galerie.", "content": "Tenisté na US Open 2014", "section_level": 1}, {"title": "Divoké karty.", "content": "Následující tenisté obdrželi divokou kartu do hlavních soutěží. Divoké karty pro zástupce australského a francouzského tenisu v singlových soutěžích byly přiděleny v rámci reciproční dohody tří grandslamů Roland Garros, Australian Open a US Open.", "section_level": 1}], "src_summary": "US Open 2014 představoval 134. ročník čtvrtého a závěrečného grandslamového turnaje tenisové sezóny, jediného hraného na americkém kontinentu. Probíhal na otevřených dvorcích s tvrdým povrchem DecoTurf v Národním tenisovém centru Billie Jean Kingové newyorského Flushing Meadow, jakožto Mezinárodní tenisové mistrovství USA, a to v období od 25. srpna do 8. září 2014. Turnaj byl součásti kalendáře profesionálních okruhů mužů ATP World Tour 2014 a žen WTA Tour 2014. Vítězové, vyjma soutěže smíšené čtyřhry, si do žebříčků připsali 2 000 bodů.", "tgt_summary": "2014年美国网球公开赛(英语:2014 US Open,2014年8月25日～9月8日),是2014年网球赛季第四项大满贯赛事及第134届美网,此届创下多项里程碑。", "id": 716906}
{"src_title": "Nepřítel pod ochranou", "tgt_title": "狡兔計畫", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Tobin Frost, bývalý agent CIA, jenž se stal mezinárodně hledaným zločincem, získává od agenta MI6 Aleca Wadea datové médium. Zaútočí na ně ale žoldáci v čele s Vargasem. Wade je zabit a Frost je nucen vzdát se americkému konzulátu v Kapském Městě.  Frost je přemístěn do místního tajného vězení, které vede mladý agent Matt Weston. Ten je svědkem toho, jak agent veterán Daniel Kiefer Frosta vyslýchá pomocí waterboardingu. Vargas se svými muži ale na vězení zaútočí a zabije Kiefera a jeho tým. Weston uteče a Frosta vezme s sebou. Kontaktuje svého šéfa Davida Barlowa na ředitelství CIA v Langley. Další agentka CIA Catherine Linklaterová Westonovi přikáže, aby se držel u země a počkal na další rozkazy.  Weston ze skrýše zavolá své přítelkyni Aně Moreauové, francouzské medičce, která neví, že pracuje pro CIA, a řekne jí, aby opustila jejich dům. Barlow mu pak přikáže, aby se přesunul na stadion, kde získá zařízení GPS, které mu pomůže dostat se do nedalekého úkrytu. Weston se tam dostane, ale Frost mu uteče, když se zamaskuje jako policista. Westona zadrží policie, ale podaří se mu utéct. Frosta už ale nechytí. Frost naopak zaútočí na Westona, ale řekne mu, že zabíjí jen profesionály, vystřelí na zeď vedle něj, čímž Westonovi poškodí ušní bubínek.  Weston se pak má vydat na nejbližší americkou ambasádu, aby podal hlášení. Místo toho se potká s Anou a prozradí jí, že pracuje pro CIA. Řekne jí, aby se kvůli vlastnímu bezpečí vrátila do Paříže. Weston pak pronásleduje Frosta do chudinské čtvrti Langa, kde se Frost setká s Carlosem Villarem. Znovu na ně zaútočí Vargas - zabije Villara a jeho ženu. Frost mu ale s Westonovou pomocí uteče. Weston pak zjistí, že Vargas pracuje pro CIA, která chce získat záznamy, které dostal Frost od Wadea. Zařízení pochází od izraelské tajné služby a obsahuje důkazy korupci a tajných převodech peněz, které se týkají CIA, MI6 a dalších tajných služeb. Westonovi vlastní nadřízení v tom mohou být zapleteni. Weston dovede Frosta do nového úkrytu. Tam na Westona zaútočí místní správce Keller.  Weston po boji Kellera zabije, ale sám je těžce zraněn. Frost ho opustí a Weston omdlí. Mezitím do Jižní Afriky přijede Linklaterová a Barlow, aby Frosta a Westona vyzvedli. Barlow Linklaterovou ale zastřelí. Barlow dorazí do úkrytu a odhalí, že je Vargasovým zaměstnancem. Potvrdí, že soubory obsahují důkazy, které by jej kompromitovaly, a přesvědčuje Westona, aby lhal o tom, co se stalo. Frost se vrátí, aby zachránil Westona, ale Barlow ho postřelí. Weston pak střelí Barlowa do hrudi a zabije ho. Frost Westonovi dá soubory, pochválí jej, že je lepší, než on, a zemře.  Ve Spojených státech se Weston setká se zástupcem ředitele CIA Harlanem Whitfordem, který mu řekne, že nelichotivá fakta o CIA musí být z jeho hlášení odstraněna. Weston má být ale povýšen. Whitford se ho zeptá, kde se data nacházejí, ale Weston řekne, že mu to Frost neřekl. Whitford prohlásí, že kdokoli je bude držet, bude mít spoustu nepřátel. Weston odejde a pak data odešle médiím, čímž poškodí řadu lidí z různých tajných služeb, včetně Whitforda. Později Weston vidí přes ulici v Paříži Anu. Ta si čte Westonův vzkaz, podívají se na sebe, Ana se usměje a Weston odejde.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas.", "content": "Během prvního víkendu po uvedení utržil snímek ve Spojených státech více než 40 milionů dolarů a stal se tak druhým nejúspěšnějším filmem víkendu po \"Navždy spolu\". Během následujícího víkendu se i přes pokles tržeb stal nejúspěšnějším filmem. Celkově snímek utržil ve Spojených státech více než 126 milionů dolarů a celosvětově přes 208 milionů dolarů. V Česku film na tržbách vydělal asi 65 tisíc dolarů. Jedná se o film s druhým nejúspěšnějším úvodním víkendem Denzela Washingtona po \"Americkém gangsterovi\" (43,5 milionu) a zároveň v tomto ohledu o třetí nejúspěšnější film Ryana Reynoldse po \"\" (85 milionů) a \"Green Lantern\" (53 miliony).  \"Nepřítel pod ochranou\" sklidil smíšené reakce kritiky, příznivě byly hodnoceny herecké výkony Washingtona a Reynoldse. Agregátor filmových recenzí Rotten Tomatoes hodnotí snímek na základě 177 recenzí 53%. Podobný server Metacritic ohodnotil film na základě 36 recenzí 52 body ze 100, což znamená průměrné hodnocení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nepřítel pod ochranou (orig. \"Safe House\") je americko-jihoafrický akční film z roku 2012 režiséra Daniela Espinosy. Denzel Washington ztvárnil Tobina Frosta, bývalého agenta CIA, jenž prodával tajné informace nepřátelům. Frost je umístěn do tajného vězení CIA v Kapském Městě, které vede Matt Weston v podání Ryana Reynoldse. Po Frostově příchodu ale vězení napadne neznámý útočník a Weston s Frostem z místa uteče a musí jej ochránit.", "tgt_summary": "《狡兔计划》(英语:Safe House)是一部2012年2月上映的美国电影,瑞典导演丹尼尔·伊斯皮诺萨执导。故事地点以南非为主,主要在南非开普敦拍摄。", "id": 208932}
{"src_title": "Královna Alžběta: Zlatý věk", "tgt_title": "伊莉莎白:輝煌年代", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Španělský král Filip II. vyhlásil v roce 1585 válku protestantské Anglii královny Alžběty. Tu mezitím její rádce sir Francis Walsingham přesvědčuje, aby se vdala a počala dítě, protože stárne, a pokud nebude mít potomka, trůn přejde na její sokyni skotskou královnu Marii. Alžběta ale řadu nápadníků odmítá. Ke dvoru se v té době vrací také Walter Raleigh s dary pro královnu. Alžběta je jimi ohromena a požádá svou dvorní dámu Bess Throckmortonovou, aby jej sledovala. Té se Raleigh líbí taky a naváže s ním poměr.  Jezuité s Filipem II. mezitím plánují atentát na Alžbětu a chtějí dosadit na trůn Marii. Walsingham Alžbětu varuje před Španělskem a katolíky, ale ona odmítá své poddané nutit ke sdílení její protestantské víry. Walsinghamův bratr ví o přípravě atentátu, ale Walsingham jej nechává sledovat a pak uvěznit. Prozradí plány Alžbětě, která kvůli tomu kontaktuje španělské diplomaty. Španělský velvyslanec tvrdí, že o ničem neví a obviňuje Alžbětu z toho, že nechává loupit zlato ze španělských lodí a ze vztahu s Raleighem. Královna pak vyžene Španěly od dvora. Filip II. mezitím buduje lodě, aby postavil Armadu a zaútočil na Anglii.  Anthony Babington, naverbovaný jezuity, se v kostele pokusí Alžbětu neúspěšně zastřelit. Později Walsinghamovi prozradí, že do zbraně nedal kulku. Alžběta se pak dozví, že do všeho byla zapletena Marie, a na radu Walsinghama ji nechá popravit. Walsinghamovi pak dojde, že to měli jezuité celou dobu v plánu - Filip nikdy nechtěl, aby se Marie stala královnou, pouze chtěl její smrt využít jako záminku pro válku. Smrt poslední legitimní dědičky trůnu mu umožní dosadit na trůn svou dceru jako loutkovou královnu. Alžběta učiní z Raleighe kapitána královské stráže. Bess zjistí, že je s Raleighem těhotná. Pár se tajně vezme. Bess vše později přizná královně, která se rozčílí, zbije ji a připomene jí, že se nesmí vdát bez královského souhlasu. Alžběta vyžene Bess od dvora a nechá Raleigho uvěznit.  Armada pak zahájí svůj postup ke kanálu La Manche. Alžběta pak Bess odpustí a Raleigho pošle s Francisem Drakem do boje. Alžběta pak v Tilbury v plné zbroji promluví ke své armádě. Armada početně převyšuje anglické loďstvo, ale v poslední chvíli začne bouře, která Španěly nažene k pláži. Španělské lodě se pak nemohou pohybovat a Angličané na ně zaútočí. Alžběta sleduje na pobřeží, jak se Armada v plamenech potápí. Alžběta se na konci filmu rozloučí s Walsinghamem na smrtelné posteli a požehná dítěti Raleighových.", "section_level": 1}, {"title": "Odlišnosti od skutečnosti.", "content": "Zobrazení historických událostí bylo kvůli uměleckému zpracování pozměněno. Toto jsou některé odchylky od skutečnosti:", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas.", "content": "Během prvního víkendu po uvedení utržil snímek ve Spojených státech a Kanadě více než 6 milionů dolarů a stal se tak šestým nejúspěšnějším filmem víkendu. Ve Spojeném království film během úvodního víkendu utržil 2,8 milionu dolarů (čtvrtý nejúspěšnější snímek víkendu). Celkové celosvětové tržby filmu činily více než 74 milionů dolarů, z toho asi 446 tisíc v Česku.  Ačkoli herecký výkon Cate Blanchett byl hodnocen příznivě, film jako celek sklidil spíše smíšené až negativní reakce kritiky. Agregátor filmových recenzí Rotten Tomatoes hodnotí snímek na základě 165 recenzí 35%. Podobný server Metacritic ohodnotil film na základě 35 recenzí 45 body ze 100, což znamená průměrné hodnocení.  Peter Bradshaw z \"The Guardian\" udělil filmu 1 hvězdičku z 5, poukázal na historický revizionismus a melodrama ve filmu. Pokračování podle něj ve srovnání s kvalitním prvním filmem kleslo na úroveň romantického příběhu od Jeana Plaidyho. Roger Ebert dal snímku 2,5 hvězdičky ze 4 a vyzdvihl kostýmy a hudbu v některých scénách. Chválil rovněž herecké výkony, zejména Cate Blanchett jako královnu Alžbětu I.  Film byl některými kritiky hodnocen jako antikatolický s tím, že sleduje tradiční anglický pohled na vlastní historii. Steven D. Greydanus v \"National Catholic Register\" jej srovnal s \"Šifrou mistra Leonarda\". Stephen Whitty z \"The Star-Ledger\" prohlásil: \"Tento film srovnává katolictví s kultem z nějakého filmového horroru, obsahuje děsivé záběry na zpívající mnichy a blýskající se krucifixy.\" Režisér Shekhar Kapur takovou kritiku odmítl: \"Film je ve skutečnosti velmi, velmi hluboce ne-antikatolický. Je proti extrémním formám náboženství. V té době španělská církev, nebo Filip tvrdili, že mají v úmyslu obrátit celý svět na velmi čistou formu katolicismu. Takže on není antikatolický. Je proti jednotné interpretaci božího slova.\" Kapur prý prezentuje Alžbětu jako tolerantnější osobu, než byl Filip.", "section_level": 1}], "src_summary": "Královna Alžběta: Zlatý věk (v anglickém originále Elizabeth: The Golden Age) je koprodukční historický film z roku 2007 režiséra Shekhara Kapura, pokračování snímku \"Královna Alžběta\" z roku 1998. Hlavní postavu anglické královny Alžběty I. ztvárnila Cate Blanchett.", "tgt_summary": "《伊丽莎白:辉煌年代》(Elizabeth: The Golden Age)是一部2007年的历史电影,亦是《传奇女王伊利沙伯》的续集。电影沿用了上一集的导演锡哈·加培和包括凯特·布兰琪在内的一众演员。故事以16世纪的英国为背景,内容围绕着已达中年的英女皇伊丽莎白一世如何克服在统治国家及私人生活上都必须面对的种种压力,籍此描绘英国在伊丽莎白一世的统治下怎样达到它的辉煌时期。", "id": 2598112}
{"src_title": "Union List of Artist Names", "tgt_title": "艺术家联合名录", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Údaje zahrnují celá jména, pseudonymy, přepisy a varianty v různých jazycích a jména, která se v průběhu času změnila (např. po svatbě). Mezi těmito jmény je jedno označeno jako preferovaný název.  Databáze je zaměřena na umělce. V databázi je každý záznam identifikován jedinečným číselným kódem. Záznamy jsou vzájemně propojeny se souvisejícími umělci a daty. Databáze zahrnuje autory od antiky až po současnost a její rozsah je celosvětový.  ULAN zahrnuje vlastní jména a související informace o umělci. Jako umělci mohou být vedeni buď fyzické osoby nebo skupiny jednotlivců pracující společně (právnické osoby). Převážně jsou zahrnuti umělci z oblasti výtvarného umění a architektury, případně literatury. Herci, tanečníci, zpěváci apod. obvykle zahrnuti nejsou.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Práce na ULAN začaly v roce 1984, kdy Getty Institute rozhodl sloučit a koordinovat jednotlivé samostatné databáze. Vznikly tak slovníky pro jména umělců (ULAN) a geografická jména (TGN). V roce 1987 Getty Institute vytvořil oddělení, které se věnuje sestavování a terminologii. Databáze ULAN byla původně určena pouze pro interní využití, zájem o její využívání však projevili odborníci i z jiných institucí. Getty Institute proto ULAN zpřístupnil i pro širší využití v souladu s principy katalogizace a terminologie a se zárukou relevantních literárních pramenů.  Původně byl ULAN sestaven jako jednoduchý abecední seznam zahrnující jména a životopisy, v 90. letech byl uveden do souladu s národními a mezinárodními normami pro tezaurus. Jeho působnost byla rozšířena i na firemní subjekty, například architektonické ateliéry nebo úložiště umění.  ULAN byl v roce 1994 publikován v tištěné podobě a jako strojově čitelný soubor. Vzhledem k rostoucímu objemu a četným změnám a doplňkům se ukázala tištěná verze jako nepraktická. Je tedy nadále publikována pouze v elektronické podobě a s možností online vyhledávání na webovém rozhraní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Union List of Artist Names, zkráceně ULAN (neboli \"Sjednocený seznam uměleckých jmen\") je online databáze, která obsahuje asi 293 000 jmen a dalších informací o umělcích. ULAN vytvořil a spravuje \"Getty Research Institute\" v Los Angeles. I když je ULAN zobrazován jako seznam, jedná se o tezaurus.", "tgt_summary": "艺术家联合名录(英语:The Union List of Artist Names,缩写ULAN)是一个使用受控词表的在线数据库,目前约有293,000个艺术家的名字和其他信息。ULAN中的名称可能包括姓名、笔名、变体拼写、各语言中的名称,以及随时间变化的姓名(例如婚后姓名)。在这些名称中,其中一个被标为首选名称。", "id": 50988}
{"src_title": "Znaková výbojka", "tgt_title": "数码管", "src_document": [{"title": "Hodnoty proudu a napětí.", "content": "Hodnoty proudu a napětí jsou poněkud odlišné od výbojek. Úsek využívaný ve stabilizační elektronce, kde má napětí výboje téměř konstantní hodnotu (normální doutnavý výboj), zde neexistuje. Indikátory pracují pouze ve stoupající části charakteristiky (anomální doutnavý výboj). Spodní hranice pracovního proudu (proud oblouku), minimální pracovní proud I má hodnotu asi dvoj až trojnásobku proudu při minimálním napětí. Horní hranice pracovního proudu kdy nastává rozsvěcení přívodů je Ikmax a ten závisí na konstrukci (uspořádání číslic, pasivování přívodů). Pokud se některá číslice takzvaně budí proudovými impulsy, pak se nesmí překročit dovolený impulzní proud I.", "section_level": 1}, {"title": "Elektrické zapojení.", "content": "Anoda digitronu se připojí na zdroj stejnosměrného anodového napětí (obvykle 170 V, viz katalogový list konkrétního digitronu) přes rezistor (obvykle řádově desítky kiloohmů), omezující anodový proud. Požadovaný symbol je následně možné zobrazit uzemněním příslušné katody. Případné polovodičové spínací prvky pro použití v anodovém obvodu digitronu je třeba vybírat s ohledem na výšku anodového napětí. Pro řízení digitronu existují vhodné specializované integrované obvody, např. 74141 - TTL dekodér z kódování BCD na kód 1 z 10 s výstupy navrženými speciálně pro řízení katod digitronu. Dekodér je vhodný pro použití ve statickém i multiplexním režimu (jehož výhoda je, že stačí jeden společný dekodér pro řadu digitronů tvořících zobrazovač).", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace.", "content": "Digitrony se používaly v 50. až 70. letech 20. století v zobrazovacích jednotkách (displejích) různých raných číslicových (digitálních) elektronických zařízení - v číslicových měřících přístrojích, elektronických hodinách, stolních kalkulačkách, registračních pokladnách a pod. V průběhu 70. let byly postupně nahrazovány modernějšími typy zobrazovačů - fluorescenčními (VFD) a LED diodovými.", "section_level": 1}, {"title": "Životnost.", "content": "Průměrná životnost digitronu se pohybovuje od 2 000 hodin u raných typů až po 200 000 hodin u nejmodernějších vyráběných typů.  Digitrony jsou, podobně jako elektronky, poměrně křehké součástky, náchylné na několik druhů poruch:", "section_level": 1}, {"title": "Renesance digitronu.", "content": "Digitron zažil na přelomu 3. tisíciletí renesanci zájmu mezi sběrateli a konstruktéry amatérských i komerčních konstrukcí „nostalgických“ digitálních hodin a jiných zařízení. Zvýšený zájem způsobil růst cen zbylých skladových zásob digitronů, které byly dříve po desetiletí neprodejné. Zvlášť velkému zájmu se těší digitrony s velkými znakovkami (100 a více mm na výšku).", "section_level": 1}], "src_summary": "Znaková výbojka nebo číslicová výbojka, obvykle označovaná jako digitron, je elektronická součástka, plynem plněná výbojka se studenou katodou, sloužící k zobrazování číslic případně jiných symbolů. Skleněná baňka digitronu je plněna plynem s nízkým tlakem, obvykle neonem, a obsahuje jednu společnou anodu v podobě průhledné mřížky z tenkého drátu a několik oddělených katod ve tvaru jednotlivých zobrazitelných symbolů. Po přiložení zápalného napětí (obvykle kolem 170 V) mezi anodou a některou z katod se plyn v okolí katody vlivem procházejícího proudu rozzáří oranžovým doutnavým výbojem.", "tgt_summary": ",也称作辉光管,是一种可以显示数字和其他信息的电子设备。玻璃管中包括一个金属丝网制成的阳极和多个阴极,而大部分数码管阴极的形状为阿拉伯数字。", "id": 1939238}
{"src_title": "LGBT práva v Rusku", "tgt_title": "俄羅斯LGBT權益", "src_document": [{"title": "Aktuální situace.", "content": "Homofobie v Rusku: Ruský národ je považován za nejvíc nepřátelský vůči homosexuálům, pokud nezahrnujeme státy Islámského světa, části Afriky a Asie a např. Ukrajinu nebo Turecko. Podle průzkumu z roku 2013 až 74 % Rusů nepovažuje homosexualitu za morálně přijatelnou, což je 14 % nárůst od r. 2002. V roce 2007 68 % Rusů řeklo, že homosexualita je vždycky společensky nepřijatelná nebo téměř vždy. V roce 2005 by 44 % Rusů bylo pro trestný postih sexuální aktivity mezi osobami téhož pohlaví a 43 % Rusů schválilo přijetí zákona o zákazu diskriminace na základě sexuální orientace. V roce 2013 16 % Rusů prohlásilo, že homosexuální osoby by měly být izolovány od společnosti, 22 % by bylo pro nařízení léčby a 5 % by je nejraději vyhladilo. Postoj ruských psychiatrů a veřejnosti k homosexualitě jako nemoci zůstal dodnes. Například v roce 2003, kdy se homosexualita vyškrtla z ruské kvalifikace duševních chorob, 62,5 % dotazovaných psychiatrů v Rostově ji stále považovalo za nemoc a o tři čtvrtletí poté za poruchu osobnosti. Psychiatři si svůj postoj udrželi až do konání festivalů gay pride, kdy začali postupně propouštět gaye a lesby ze škol, dětských domovů a jiných veřejných institucí.  Stejnopohlavní manželství: Žádná právní úprava stejnopohlavního soužití není v současném Rusku umožněna. V červenci 2013 patriarcha Kirill, duchovní Ruské pravoslavné církve, která má až 80 % praktikujících věřících, řekl že uzákonění stejnopohlavních svazků je znakem Apokalypsy. V roce 2011 během tiskové konference, moskevská primátorka, Irina Muravjovová, řekla: \"Veškeré pokusy o legalizaci stejnopohlavních svazků v Moskvě a v celém Rusku nebudou nikdy vyslyšeny. Žijeme v civilizované zemi, která se řídí nejvyšším federálním zákonem Ústavou Ruské federace, která manželství definuje jako jedinečný svazek mezi mužem a ženou. Žádné jiné manželství neexistuje a nemůže být tudíž nikdy v Rusku uzákoněno. Většina Rusů vůči stejnopohlavním manželstvím zaujímá stejný postoj.  Služba v armádě: Podle údajů ze stránek Pravda.ru se v minulosti hodně mladých Rusů mohlo vyhnout povinné vojenské službě tvrzením, že mají jinou sexuální orientaci. Ministr zdravotnictví se to pokusil změnit v roce 2003, kdy se na homosexualitu přestalo koukat jako na nemoc. Tím pádem ani homosexualita nemůže být brána jako důvod k neschopnosti sloužit v armádě, jelikož nemá souvislost se zdravotním stavem brance. Jelikož Rusko i Světová zdravotnická organizace vyškrtly homosexualitu ze seznamu nemocí, tak tím pádem se homosexuál může zbavit povinnosti sloužit v armádě jenom na základě tělesného nebo duševního postižení. I tak ale vydal upozornění pro homosexuální muže, aby svoji odlišnou sexuální orientaci veřejně nesdělovali, jelikož by pak mohli čelit násilí a šikany ze strany ostatních vojáků. Prezident Vladimir Putin sdělil v rámci rozhovoru pro Americkou televizi, že homosexuální muži nejsou v Rusku zbavováni povinnosti sloužit v armádě. V roce 2013 se roznesla zpráva, že ministr obrany vydal nařízení podle něhož se schopnost sloužit v armádě bude posuzovat na základě nových kritérií, které zahrnují mentální vyspělost a sexuální život branců, což znovu umožňuje zbavit osobu služby v armádě na základě sexuální orientace. Viditelnost LGBT organizací a služeb: V Rusku se většina LGBT organizací nachází zejména ve velkých městech jako je Moskva a Petrohrad, kde je mimo jiné i hodně kaváren a nočních klubů zaměřených na gaye a lesby.  Festivaly Gay Pride: V Rusku bylo uskutečněno mnoho neúspěšných námitek vůči konání festivalu Gay Pride v několika ruských velkoměstech, zejména v Moskvě, kde město na žádost konání festivalu omezila. Bývalý moskevský primátor Jurij Lužkov podpořil odpor veřejnosti ke schválení publikace výtisků gay aktivisty Nikolaje Alexandroviče Alexejeva v době konání Moscow Pride, který ji označil za satanskou. Festivaly však probíhal zdárně bez problémů i přes protesty ruské veřejnosti. V roce 2010 bylo Rusko nařčeno Evropským soudem pro lidská práva kvůli obžalobě Alexejeva, že ruská města diskriminovali homosexuály odmítajícím postojem ke konání festivalů. Ačkoliv ruští představitelé festival omezují v důsledku prevence rizika násilí, soud označil jejich rozhodnutí za \"podporu a schválení postoje odpůrců\". V srpnu 2012 navzdory předchozímu obvinění, Moskva vydala 100letý zákaz konání festivalu Moscow Pride až do roku 2112 v důsledku nedostatku podpory ze strany veřejnosti a dalších problémů, které konání festivalu přináší.  Bylo zaznamenáno, že čečenské autority často zatýkají a mučí muže podezřelé z homosexuality. Podle zdrojů mělo být více, než 100 mužů zatčeno a týráno v tajných detenčních zařízeních, které některé lidskoprávní skupiny nazývají koncentračními tábory. Vězni tam jsou mučeni hladem, elektrošoky, mlácením, které někdy vede k úmrtí. Věznitelé jim mnohdy slibují propuštění za výkupné. Vězni musí při výslechu nahlašovat další homosexuály. Média informují o tom, že nejméně tři muži byli zavražděny, ale jiné neoficiální zdroje uvádějí, že se to číslo pohybuje kolem dvaceti. Čečna věznění LGBT lidí popírá. \"Těžko můžete zatýkat nebo šikanovat lidi, kteří u nás neexistují\", takto se vyjádřily čečenské úřady včetně samotného prezidenta Ramzana Kadyrova.", "section_level": 1}, {"title": "Veřejné mínění.", "content": "Ruský národ je silně konzervativní v oblasti práv homosexuálů. Podle průzkumu z roku 2013 většina Rusů neschvaluje stejnopohlavní manželství a podporuje veškeré zákony proti homosexuálům.", "section_level": 1}, {"title": "Diskriminace v zaměstnání a ve školství.", "content": "Anton Krasovskij, televizní moderátor státní televize KontrTV, byl na hodinu vyhozen ze zaměstnání v lednu 2013, když se během vysílání veřejně přiznal k homosexuální orientaci, na základě kontroverzního zákona proti homosexuální propagandě navzdory tomu, že ještě nebyl v účinnosti.  V září 2013 homosexuální učitel v Chabarovsku a gay aktivista Alexandr Jermoškin byl propuštěn ze dvou zaměstnání jako učitel na vysokoškolský profesor. Před týdnem byl napaden místními neonacisty. Homofobní aktivisté s názvem „Hnutí proti propagaci sexuální perverze“ se poté velmi podíleli na jeho propuštění.  V Brjansku byla lesbické dívce, která nechce prozradit své jméno, udělena důtka za to, že se ve škole veřejně hlásila ke své orientaci. Vzhledem k jejímu nízkému věku a k tomu, že svoji orientaci nikomu nevnucovala, a ani nikoho neovlivňovala, nebylo proti ní zahájeno trestní řízení.", "section_level": 1}, {"title": "Postoj politiků.", "content": "Federální zákon zakazující propagaci homosexuality byl schválen Státní dumou jako „údajný zákon na ochranu dětí“. Je zatěžko posoudit zda všichni nebo jen někteří členové vládnoucích stran podporují zákon, a zda úplně nebo jen částečně. Některé politické strany, mimo členy Státní dumy, práva homosexuálů podporují.  Jabloko jako člen Liberální internacionály vede kampaň s názvem „Rusko bez pogromů“ proti netoleranci v Rusku.  Ruská liberální strana vzniklá roku 2007 kritizovala zákon proti homosexuální propagandě jako nedemokratický, omezující svobodu projevu.", "section_level": 1}, {"title": "Zločiny z nenávisti.", "content": "Cílené útoky proti LGBT minoritě jsou ve zdejším Trestním zákoníku považovány za zločin z nenávisti, jelikož ruské právo nezná termín sexuální orientace. Mezi nejznámější případy zločinů na homosexuálech patří následující:  9. května 2013 po oslavách Dne vítězství nad fašismem bylo ve Volgogradu nalezeno zohavené tělo 23letého mladíka, který byl mučen a následně zabit třemi útočníky z důvodu domnělé homosexuální orientace, i přes protesty rodiny a přátel zemřelého, nebyl trestný čin pachatelů posouzen jako zločin z nenávisti.  29. května 2013 bylo nalezeno tělo umučeného 38letého Olega Serdyjuka, zástupce ředitele Kamčatského letiště, v jeho rozbitém autě s jeden den starou bodnou ránou. Místní státní zastupitelstvo označilo jako motiv trestného činu vraždu z homofobie. Místní podezřelí byli shledáni vinnými a odsouzenými k 9 až 12 letům odnětí svobody.  Od října 2013 do února 2014 byla v Moskvě zaznamenána řada útoků na Central Station, jeden z největších nočních klubů pro homosexuály v Rusku. Během útoků bylo použito jak střelných zbraní, tak i slzného plynu. Celá situace byla vysílána na ABC News Nightline. V přímém důsledku útoků emigrovalo hodně zaměstnanců klubu.", "section_level": 1}, {"title": "Transgender.", "content": "V Carském Rusku se mladé dívky, které se prezentovaly a oblékali jako chlapci, označovali jako tomboys. Jejich chování a oblékání ve školách bylo vesměs tolerováno a považováno za asexuální, což by se muselo v případě svatby zastavit. Nicméně crossdressing byl považován za nemorální a trestný jak církví, tak i následné i vládou.  Po Velké říjnové revoluci se v roce 1920 objevily první pokusy o chirurgickou změnu pohlaví až do zákazu roku 1960. Později je začala provádět endokrinoložka Prof. Irina Golubeva pod vedením psychiatra Prof. Aron Belkin, který byl znám svým bojem za práva transsexuálů až do své smrti r. 2003.", "section_level": 1}, {"title": "Zákazy propagandy.", "content": "Federální zákony přijaté 29. června 2013 zakazují distribuci propagačních materiálů mezi dětmi a mládeží, které podporují netradiční sexuální vztahy. Kritici vyčítají tomuto zákonu jeho kriminalizaci jakýchkoli veřejných demonstrací za gay práva, projevy na obranu LGBT práv a distribuci materiálů o LGBT kultuře, případně i zrovnoprávnění homosexuálních vztahů s heterosexuálními. Legislativa se stala terčem mezinárodní kritiky z řad lidskoprávních aktivistů a médií podporujících LGBT práva a používajících LGBT symboly jako je například duhová vlajka. Chanell 4 zveřejnil dokument s názvem \"Hunted\", v němž popisuje anti-gay skupiny, které se zaměřují na homosexuální muže. Ty pak vylákají pod záminkou schůzky na odlehlé místo, kde je mučí a ponižují. Celá akce je pak natáčená a zveřejněná na internetu.", "section_level": 1}, {"title": "Regionální vyhlášky.", "content": "Již v letech 2006-2013 přijalo 10 regionů vyhlášky zakazující propagandu homosexuality mezi dětmi a mládeží. Devět z nich ukládá za porušení vyhlášky administrativní sankce nebo pokuty. Vyhlášky některých regionů zakazují i \"propagandu\" bisexuality a transgenderismu mezi dětmi a mládeží. Do května 2013 byl přijat nespočet vyhlášek tohoto typu v několika oblastech: Rjazaňská oblast (2006), Archangelská oblast (2011), Sankt Petersburg (2012), Kostromská oblast (2012), Magadanská oblast, Novosibirská oblast (2012), Krasnodarský kraj (2012), Samarská oblast (2012) Baškortostán (2012), a Kaliningradská oblast (únor 2013). Archandělsk (2013) a Sankt Petěrsburg (2014) tyto vyhlášky zrušily.", "section_level": 2}, {"title": "Federální zákon.", "content": "V červnu 2013 byl Státní dumou jednomyslně přijat a prezidentem Vladimirem Putinem podepsán federální zákon zakazující distribuce materiálů podporujících LGBT vztahy mezi dětmi a mládeží. Zákon se o homosexualitě zmiňuje pouze okrajově, neboť pracuje s termínem \"netradiční sexuální vztahy\". V souladu s ním je nelegální pořádat v přítomnosti dětí a mládeže LGBT události, podporovat LGBT práva a říkat, že homosexuální vztahy jsou rovnocenné s heterosexuálními.  Za porušení tohoto zákona hrozí ruským občanům pokuta v maximální výši 5000 rublů a veřejným organizacím až 50 000 rublů. Organizacím a firmám, které tento zákon poruší, hrozí pokuta až 1 000 000 rublů a 90denní pozastavení činnosti. Cizincům hrozí až 15denní vězení, pokuta 100 000 rublů a následné vyhoštění ze země. Ruští občané, které k propagandě \"netradičních vztahů\" použijí internet nebo média hrozí pokuta až 100 000 rublů.  V důvodové zprávě zákona se píše, že chrání děti a mládež před pornografií a informacemi narušujícími jejich vývoj. Spoluautorka zákona Jelena Mizulinová, která je předsedkyní Komise pro rodinu, ženy a děti ve Státní dumě, a která je mnohými popisovaná obránkyně morálních hodnot, uvedla, že cílem zákona je chránit tradiční sexuální vztahy mezi mužem a ženou, jež si zaslouží zvláštní ochranu. Na závěr Mizulina uvedla, že podle nejaktuálnějšího výzkumu podporuje tuto legislativu 88 % veřejnosti.  V dubnu 2013 před přijetím zákona při své návštěvě v Amsterdamu ruský prezident Vladimir Putin řekl: \"Chci, aby všichni věděli, že v Rusku nedochází k žádnému porušování práv sexuálních menšin. Jsou to lidé jako každý jiný a jejich práva a svobody zůstávají nedotčeny.\" Pak uvedl, že zákon podepíše, protože s ním drtivá většina Rusů souhlasí, ba dokonce jej požaduje. Dovedete si představit organizaci podporující pedofilii v Rusku? Obávám se, že by se proti ní drtivá většina ruských regionů postavila... To samé se týká sexuálních menšin. Těžko si dovede představit stejnopohlavní manželství v Čečensku? Vy ano? Dovedete si představit jaké by to mělo nedozírné následky?Problémy, se kterými se současné Rusko potýká, jsou nízká porodnost, jíž homosexuální vztahy vyřešit opravdu nedokáží.\"  Kritici říkají, že účelem zákona je v přímém důsledku zcela zakázat LGBT hnutí a jakékoli veřejné projevy LGBT kultury.  V červenci 2013 byli zatčeni dva nizozemští turisté při diskuzi o gay právech s ruskou mládeží. Všichni čtyři byly potrestáni na základě federálního zákona proti propagandě netradičních vztahů mezi nezletilými poté, co o nich hovořili s mladistvými v táboře v Murmansku.", "section_level": 2}, {"title": "Domácí reakce.", "content": "Podle průzkumu uskutečněného v červnu 2013 Russian Public Opinion Research Center (VTsIOM) podporovalo zákon nejméně 90 % zkoumaných.  Některé ruské celebrity, včetně Dima Bilana, Filippa Kirkorova a Nikolaje Baškova, se vyjádřily proti zákonům. Jiné zase anti-gay zákony podpořily. Například Valerija. V únoru 2012 se v moskevské Katedrále Krista Spasitele uskutečnila kontroverzní performance ze strany feministické skupiny Pussy Riot na protest proti církevní podpoře politiky prezidenta Vladimira Putina, jejíž součástí je i odmítání LGBT práv v Rusku. O pár týdnů později byly tři členky této skupiny zatčeny a odsouzeny za \"výtržnictví motivované náboženskou nenávistí\". Trestní proces s trojicí dívek se stal předmětem globálního odporu. Ruský ministr sportu Vitalij Mutko odpověděl na otázky ze strany mezinárodních komunit ve věci aplikace nového zákona během Zimních olympijských her 2014 v Soči, že veškerá kontroverze ruského zákona proti gay propagandě je problém, který uměle vytvořila západní média. and that the law does not discriminate against anyone. Účelem zákona je ochrana práv děti, které se teprve vyvíjejí, před agresivní propagandou netradičních sexuálních vztahů stejně jako před užíváním alkoholových nápojů a návykových látek,\" takto obhajoval příslušný zákon ministr Mutko. Rovněž ubezpečil, že práva všech sportovců, organizátorů a návštěvníků v Soči budou respektována. Sportovcům s netradiční sexuální orientací není zakázáno přijet k nám. Ale pokud vyjdou do ulic za účelem propagace, pak samozřejmě musí počítat s následky.  Scenárista Jurij Arabov pracující na novém životopisu Petra Iljiče Čajkovského začal při příležitosti jeho zveřejnění v roce 2015 rozporovat Čajkovského homosexualitu, což je rozporu s tvrzením většiny historiků, kteří si stojí za tím, že Čajkovskij byl skutečně homosexuál. Ke konci dodal, že by svým jménem nikdy nenatočil žádný film, který propaguje homosexualitu. Natáčení filmu bylo dotováno ruskou vládou a Arabovovo tvrzení bylo podpořeno ministrem kultury Vladimirem Medinským, který na otázku odpověděl takto: \"Arabov má pravdu. Neexistuje žádný prokazatelný důkaz, že by Čajkovskij byl homosexuál. Historici si i nadále trvali na tom, že skladatelova homosexualita je jasně zdokumentována v jeho osobních papírech a korespondenci. V západním tisku se vedly spekulace, zda odstranění veškerých zmínek o Čajkovského homosexualitě podporované i režisérem Kirillem Šerebrenikovem je \"skutečný příběhem tragické lásky a smrti věhlasného ruského skladatele\" nebo odpovědí na ruský zákon proti gay propagandě. Ruská lidskoprávní aktivistka Ludmila Alexejevová nazvala přijetí zákona \"návratem\" do středověku.  12. října 2013 se den po National Coming Out Day konala v Sankt Petěrburgu demonstrace 15-20 LGBT aktivistů proti novému zákonu zakazujícím \"homosexuální propagandu\". Protest byl napadený krajně pravicovými skupinami jako jsou pravoslavní křesťané, kozáčtí polovojáci a nacionalisté. Po roztržkách mezi oběma skupinami policie zatkla 67 lidí z obou táborů.  Ruské politické strany jsou obecně velmi málo ochotné odmítat svojí nebo jinou LGBT diskriminační politiku z důvodu přetrvávajícího veřejného mínění a současné legislativy nepřímo kriminalizující podporu LGBT práv. Pouze několik málo politických stran podpořilo LGBT práva.  Jednou z nich je Ruská libertariánská strana, která zákaz \"podpory\" homosexuality nazvala porušováním lidského práva svobody projevu.", "section_level": 3}], "src_summary": "Lesby, gayové, bisexuálové a translidé (LGBT) se v Rusku setkávají s ostrakizací a právními nepříjemnostmi neznámými pro zbytkové obyvatelstvo. Navzdory faktu, že soukromá konsensuální sexuální aktivita mezi způsobilými osobami téhož pohlaví je legální od r. 1993, nedostává se párům stejného pohlaví a domácnostem jim tvořeným stejné právní ochrany jako párům různého pohlaví. Země dosud ani nepřijala žádné zákony chránící jiné sexuální menšiny a genderové identity před diskriminací. Trans lidem je umožněno procházet změnou pohlaví po předešlé chirurgické operaci, nicméně ani jejich práva nejsou dostatečně hájená, spíše naopak. Homosexualita není považovaná za duševní poruchu od r. 1999, což znamená, že by neměla být překážkou řádného působení v Ozbrojených silách Ruské federace. Avšak stále se v nich neoficiální uplatňuje politika Don't ask, don't tell.", "tgt_summary": "男女同性恋者,双性恋者和跨性别者(LGBT)在俄罗斯面临法律和社会的挑战,并仍然面对非LGBT公民所没有的歧视。自苏联解体之初,俄罗斯人对于性别少数族群的态度呈逐步开放之势,使得同性恋开始被除病化、非罪化。但是近年以来,持续的民调显示,俄罗斯人对性别少数群体开始抱持越来越负面的看法。", "id": 2037815}
{"src_title": "Eduard Plantagenet, 17. hrabě z Warwicku", "tgt_title": "第十七代沃里克伯爵爱德华·金雀花", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v anglickém městě Warwick v rodinném domě své matky jako třetí potomek Jiřího Plantageneta, mladšího bratra tehdy vládnoucího Eduarda IV., a jeho ženy Isabely a ačkoli byl Eduard jejich již třetím potomkem, byl prvorozeným a dlouho očekávaným synem. Eduard měl dvě starší sestry - Annu (zemřela po porodu ve francouzském Calais, některé zdroje uvádějí, že mohlo jít o chlapce) a Markétu, pozdější hraběnku ze Salisbury, kromě nich měl ještě mladšího bratra Richarda, který zemřel jako malý a po jehož porodu matka zemřela.  V roce 1478, krátce po popravě jeho otce, mu byl udělen titul \"\"hraběte z Warwicku\"\", který zdědil po otci a dědovi z matčiny strany, který neměl mužského dědice. Jeho otec byl toho roku popraven v londýnském Toweru za zradu. O dva roku později byl svěřen do péče markýzi z Dorsetu (syn královny Alžběty Woodvillové), který měl tím pádem právo vybrat Eduardovi manželku a díky kterému se malý yorský princ dostal do Toweru. Některé zdroje uvádějí, že se chlapec z Toweru dostal díky svému strýci Richardu III. a tajně žil v domácnosti jeho ženy Anny Nevillové (mladší sestra jeho matky Isabely) Po tom, co byl v roce 1483 sesazen z anglického trůnu jeho bratranec Eduard V., byl jeho nárok na korunu opětovně přehlížen. Jako důvod toho, že nemá nárok na trůn byla uváděna údajná otcova zrada. Někteří historikové, ale naopak tvrdí, že král Richard prohlásil svého synovce svým následníkem po smrti svého vlastního a jediného potomka teprve desetiletého Eduarda, prince z Walesu.", "section_level": 1}, {"title": "Poprava.", "content": "Po smrti Richarda III. byl desetiletý hrabě z Warwicku novým krále Jindřichem VII. opět uvržen za zdi londýnského Toweru, v roce 1490 mu byl sice potvrzen titul hraběte z Warwicku i nárok na matčino dědictví, ale i nadále byl vězněn jako potenciální hrozba pro Jindřichovu vládu. V zajetí žil až do roku 1499, kdy se objevil jistý Perkin Warbeck. Ten o sobě tvrdil, že je ztraceným princem Richardem ze Shrewsbury, vévodou z Yorku a druhorozeným synem Eduarda IV.  Mezi oběma se zrodil plán na spiknutí a útěk, ten se ovšem nepovedl. S hrabětem z Warwicku byl veden soudní proces, který jej shledal vinným ze spiknutí a pokusu o útěk. 28. listopadu 1499 byl Eduard, poslední žijící Plantagenet, z rozsudku krále popraven na Tower Hill. Král Jindřich zaplatil za Eduardovu hlavu a tělo, aby mohl být pohřben na Bishamském opatství v hrabství Berkshire. Jeho poprava se měla konat hlavně na nátlak krále Ferdinanda II. Aragonského a jeho manželky Isabely I. Kastilské, kteří byli rodiči Jindřichovy snachy Kateřiny Aragonské (manželka Jindřicha VIII.). Ta se po zbytek života cítila vinna za smrt mladého hraběte z Warwicku a všechna svá životní martyria přičítala právě jeho tragickému skonu.  Žádné pomoci se nedostalo ani Perkinu Warbeckovi, který byl popraven několik dní před Eduardem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eduard Plantagenet, 17. hrabě z Warwicku (25. února 1475, Warwick - 28. listopadu 1499, Londýn) byl synem Jiřího, 1. vévody z Clarence a Isabely Nevillové. Jeho děd z matčiny strany byl známý \"\"Tvůrce králů\"\" - Richard Neville, 16. hrabě z Warwicku. Mimo jiné byl i synovcem posledních dvou anglických králů z rodu Plantagenetů, Eduarda IV. a Richarda III., a bratrancem mladého krále Eduarda V. V době vlády Richarda III. a Jindřicha VII. byl potenciálním následníkem anglického trůnu.", "tgt_summary": "第十七代沃里克伯爵爱德华·金雀花(1475年-2月25日-1499年-11月28日),第一代克拉伦斯公爵乔治·金雀花之子,在英格兰国王理查三世及其继任者亨利七世年间是潜在的王位觊觎者。第八代索尔斯伯里女伯爵玛格丽特·波尔是他的姐姐。", "id": 858597}
{"src_title": "IPS panel", "tgt_title": "橫向電場效應顯示技術", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Metoda TN byla jedinou životaschopnou technologií pro aktivní matricové TFT LCD v pozdních osmdesátých a počátku devadesátých let. Dřívější panely ukázaly převrácení stupně šedé zespoda dolů a měly vysokou dobu odezvy (pro tento druh přechodu je 1ms vizuálně lepší než 5ms). V polovině devadesátých let byly vyvinuty nové technologie - typicky IPS a Vertical Alignment (VA), které měly vyřešit tyto nedostatky a byly použity na velké panely počítačových monitorů.  Jedním z přístupů, patentovaným v roce 1974, bylo použití interdigitálních elektrod na jednom skleněném podkladu pouze za účelem vytvoření elektrického pole, které je v podstatě rovnoběžné se skleněnými podklady. Vynálezce však dosud nebyl schopen implementovat takové IPS-LCD, které by předčily displeje TN.  Po důkladné analýze byly detaily výhodných molekulárních uspořádáních podány k evidenci v Německu týmem Guentera Baura a 9. ledna 1990 patentovány v různých zemích včetně USA. Společnost Fraunhofer ve Freiburgu, kde vynálezci pracovali, přidělil tyto patenty společnosti Merck KGaA, Darmstadt z Německa.  Krátce poté společnost Hitachi z Japonska podala patenty na zlepšení této technologie. Vedoucím v této oblasti byl Katsumi Kondo, který pracoval ve Výzkumném centru společnosti Hitachi. V roce 1992 inženýři společnosti Hitachi vypracovali různé praktické detaily technologie IPS pro propojení tenkovrstvového tranzistorového pole jako matice, aby se vyhnuli nežádoucím rozptýleným polím mezi pixely. Společnost Hitachi dále zlepšila závislost pozorovacího úhlu optimalizací tvaru elektrod (Super IPS). NEC a Hitachi se staly prvními výrobci LCD s aktivní matricí založenou na technologii IPS. Jedná se o mezník pro realizaci velkoplošných LCD s přijatelným vizuálním výkonem pro ploché monitory a televizní obrazovky. V roce 1996 společnost Samsung vyvinula techniku optického modelování, která umožňuje vytvořit vícenásobný LCD displej. Víceoborové zaměření a IPS zůstávají v roce 2006 dominantní koncepcí LCD.  Později společnost LG Display a další výrobci LCD displejů z Jižní Koreje, Japonska a Tchaj-wanu technologii IPS adaptovali.  Technologie IPS se dnes běžně používá v panelech pro televizory, tabletové počítače a smartphony. Zejména všechny výrobky společnosti Apple Inc. (vyjma modelů s OLED), které jsou uváděny na trh pod značkou Retina Display (například iPhone 4, iPad 3, iPad Mini 2 a MacBook Pro s displejem Retina), mají LCD IPS s podsvícením LED.  <div style=\"float:left;\"", "section_level": 1}], "src_summary": "IPS (In-Plane Switching) je technologie pro displeje z tekutých krystalů (LCD). Řeší hlavní nedostatky a omezení TN (Twisted nematic) v struktuře LCD, včetně malého pozorovacího úhlu a nekvalitní reprodukce barev. IPS upravil uspořádání a přepínání orientace molekul ve vrstvě tekutých krystalů (LC) mezi skleněnými destičkami, která je v podstatě rovnoběžná s těmito deskami. Patří mezi aktivní TFT.", "tgt_summary": "横向电场效应显示技术(英语:In-Plane-Switching Liquid Crystal,简称:英语:In-Plane Switching,缩写:IPS)为日立制作所于1996年开发的LCD广视角技术,被广泛的使用在液晶电视及平板电脑的制造上,能有效改善当视角差时,在TN萤幕上出现的色差及其他问题。", "id": 2206184}
{"src_title": "Herford", "tgt_title": "黑爾福德", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oblast dnešního města byla osídlena již v mladší době kamenné. Podle legendy byl Herford založen v roce 789 Waltgerem v oblasti, kde se nacházely tři statky. Přibližně kolem roku 800 vzniklo ve městě herfordské opatství. Roku 823 se dostal místní klášter pod ochranu panovníka Ludvíka I. Pobožného a ten pravděpodobně roku 833 udělil zdejší osadě tržní, mincovní a celní práva. V 9. století bylo město spjato s působením dynastie Otonů. Vyrůstala zde Matylda z Ringelheimu, manželka východofranského krále Jindřicha I. Ptáčníka. Jeho syn Ota I. Veliký roku 973 potvrdil tržní a celní právo a Herford se stal jedním z nejstarších tržních míst v Německu. Ve středověku se stalo město duchovním a intelektuálním centrem a patřilo k jednomu z nejlépe opevněných měst Německa. V Herfordu vzniklo městské opevnění s pěti městskými branami a 14 věžemi, kolem něhož byl vybudován vodní příkop a jako součást opevnění sloužily také řeky Werre a Aa. Město získalo ve 12. století status svobodného říšského města a Fridrich I. Barbarossa mu přidělil další práva. Roku 1170 zde vznikl obecní zákon, jako vzor sloužilo město Dortmund. Ve 13. století vznikla v Herfordu městská rada a byla schválena městská ústava. Nejstarší zmínky o městské radě pocházejí z období kolem roku 1220. Od roku 1342 až do 17. století byl Herford hanzovním městem. Podle městské kroniky existovala ve městě v roce 1375 řada spolků a cechů. Od roku 1530 procházelo město reformací, křesťanské opatství zde však zůstalo do roku 1565. Během třicetileté války byl Herford několikrát obléhán a roku 1638 poničil velkou část města rozsáhlý požár. Roku 1647 bylo město dobyto braniborskými vojáky a ztratilo nezávislost. Po uzavření vestfálského míru se stalo součástí hrabství Ravensberg a tedy i součástí státu Braniborsko-Prusko. Roku 1816 se stal Herford velkým okresním městem a správním centrem nově vzniklého okresu Herford v pruské Provincii Vestfálsko. Roku 1847 byla přes Herford vedena výstavba železnice mezi Kolínem nad Rýnem a Mindenem, která byla roku 1968 elektrifikována. V 19. století s příchodem průmyslové revoluce vzniklo ve městě několik továren, které se zabývaly především textilním průmyslem. Roku 1930 zde vznikla kasárna a od roku 1935 byl Herford posádkovým městem. Během druhé světové války bylo město bombardováno, avšak ve srovnání s jinými městy bylo méně poničeno. Při náletech bylo úplně zničeno asi šest procent zástavby, přibližně sedm procent bylo těžce poškozeno a 40 procent zástavby města bylo poškozeno jen lehce. Po druhé světové válce byla v rámci nového územního plánování srovnána se zemí část historického jádra města, řada historických středověkých budov však zůstala zachována. 25. června 1983 byl v Herfordu založen Vestfálský hanzovní spolek, který sdružuje 48 bývalých hanzovních měst z Vestfálska, Dolního Saska a části Hesenska. 7. května 2005 bylo v Herfordu otevřeno muzeum moderního umění a designu MARTa Herford. Od 8. července 2014 smí město užívat v názvu přívlastek „hanzovní“, protože se stalo součástí sdružení Nová Hanza.", "section_level": 1}], "src_summary": "Herford je historické město v německé spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko. Je největším městem a správním centrem okresu Herford ve vládním obvodu Detmold. Nachází se v rozsáhlé přírodní oblasti Ravensberger Mulde ve východním Vestfálsku přibližně 15 km severovýchodně od Bielefeldu a asi 46 km východně od Osnabrücku. Herford je situován v polovině cesty mezi Dortmundem a dolnosaským Hannoverem. Leží také na železniční trati Hamm–Minden a prochází kolem něj dálnice A2. Městem protéká řeka Werre, do níž se zde vlévá přítok Aa.", "tgt_summary": "黑尔福德()是位于德意志联邦共和国西部北莱茵-西发利亚邦代特莫尔德行政区黑尔福德县的一个城市。为黑尔福德郡的首府所在地。", "id": 2048335}
{"src_title": "Internetwork Packet Exchange", "tgt_title": "互联网分组交换协议", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V období kolem roku 1990 byl protokol IPX nejpoužívanějším síťovým protokolem, díky velké oblibě síťového operačního systému Novell NetWare.  IPX ale nefunguje dobře v rozsáhlých sítích jako je Internet, a s rostoucí oblibou sítě Internet, která používá protokoly TCP/IP, podíl IPX klesal. Protože počítače a sítě mohou používat několik síťových protokolů současně, okolo roku 1996 používala stále větší část počítačů TCP/IP pro připojení do Internetu současně s IPX pro komunikaci v lokální síti. K dalšímu poklesu používání IPX přispěl NetWare verze 5 uvedený v roce 1998, který umožňoval rovnocenné připojení ke svým serverům pomocí protokolů IPX i TCP/IP.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody IPX.", "content": "Velkou výhodou protokolu IPX je jeho malá nebo žádná potřeba konfigurace. V době, kdy protokoly pro dynamickou konfiguraci stanice neexistovaly a protokol BOOTP pro centralizované přidělování adres nebyl příliš rozšířený, mohla být IPX síť zkonfigurována téměř automaticky. Klientské počítače používají MAC adresy síťové karty jako adresu uzlu a číslo sítě zjistí od serveru nebo routeru. Číslo sítě je odvozeno z MAC adresy serveru.  Správci IPX sítě stačilo", "section_level": 1}, {"title": "Struktura IPX paketu.", "content": "Každý IPX paket začíná hlavičkou s následující strukturou:  Pole typ paketu rozlišuje protokol vyšší vrstvy:", "section_level": 1}, {"title": "IPX adresování.", "content": "Protokol IPX podporuje vytváření rozsáhlých sítí (), které se vytvářejí propojováním menších sítí pomocí routerů (). Firma Novell používá pro tyto malé sítě termín kabelový systém, který znamená síť, v níž lze pro komunikaci používat protokol linkové vrstvy.  IPX adresa má následující strukturu:", "section_level": 1}, {"title": "Číslo sítě.", "content": "Číslo sítě umožňuje adresovat IPX uzly, které nepatří do stejného \"kabelového systému\" a tak komunikovat mezi různými sítěmi (internetworking), které musí být propojeny pomocí IPX routerů. Jakýkoli server Novell Netware může fungovat jako IPX router. Novell také dodával samostatné routery. Multiprotokolové routery jiných dodavatelů často podporují směrování protokolu IPX. Používání různých formátů rámců na jednom kabelovém systému je možné, ale funguje stejně, jako kdyby komunikace probíhala po různých kabelech (tj. pro různé formáty rámců musí být na stejném kabelovém systému použita různá čísla sítí a pro komunikaci mezi uzly používajícími různé formáty rámců na stejném kabelovém systému se musí používat router).", "section_level": 2}, {"title": "Číslo uzlu.", "content": "Pomocí čísla uzlu se vybírá určitý počítač (lépe řečeno jeho síťové rozhraní) v síti.  Klientské stanice používají jako číslo uzlu MAC adresu své síťové karty. Hodnotu FF:FF:FF:FF:FF:FF lze používat jako cílovou adresu pro broadcast s význam \"všechny uzly v aktuální síti\".", "section_level": 2}, {"title": "Číslo soketu.", "content": "Číslo soketu umožňuje vybrat proces nebo aplikaci v cílovém uzlu. Přítomnost čísla soketu v IPX adrese umožňuje, aby IPX fungovalo i jako protokol transportní vrstvy podobně jako User Datagram Protocol (UDP) v TCP/IP.", "section_level": 2}, {"title": "Srovnání adres s IP.", "content": "Číslo sítě má podobnou funkci jako síťová část IP adresy (část, u které jsou bity masky sítě nastaveny na 1); číslo uzlu má podobnou funkci jako zbytek IP adresy (část, u které jsou bity v masce sítě nastaveny na 0). Protože číslo uzlu je u stanic shodné s MAC adresou síťové karty, zjistí stanice tuto složku vlastní adresy sama, a pro komunikaci s ostatními stanicemi není potřeba Address Resolution Protocol.  Směrovací tabulky protokolu IPX se podobají směrovacím tabulkám protokolu IP; směrování do jiných sítí se provádí podle čísla sítě a pro každé číslo sítě obsahují tabulky adresu routeru. Na rozdíl od směrovacích tabulek IP není potřeba síťová maska, protože rozdělení na číslo sítě a číslo uzlu je pevné.", "section_level": 2}, {"title": "Formáty rámců.", "content": "V sítích Ethernet se pro IPX používají čtyři způsoby zapouzdření neboli formáty rámců:  V jiných sítích než Ethernet se používají pouze rámce 802.2 a SNAP.", "section_level": 1}], "src_summary": "Internetwork Packet Exchange (IPX) je protokol síťové vrstvy v sadě protokolů IPX/SPX. Může fungovat i jako nespojovaný protokol transportní vrstvy. IPX je odvozen od svého protějšku Internet Datagram Protocol (IDP) v sadě protokolů Xerox Network Services (XNS) firmy Xerox.", "tgt_summary": "互联网分组交换协议(Internetwork Packet Exchange,IPX)是由Novell公司提出的运行于OSI模型第三层的协议,标准为。具有可路由的特性。IPX的地址分为网络地址和主机地址,网络地址由管理员分配,主机地址为MAC地址。", "id": 1594932}
{"src_title": "Michel Weber", "tgt_title": "米歇爾·韋伯", "src_document": [{"title": "Zdroje Weberovy filosofie.", "content": "Základním zdrojem inspirace je pro Webera skupina myšlenkově spřízněných myslitelů počátku dvacátého století, kteří zkoumali problematiku vývoje z perspektivy popisu procesů, které ho podkládají a zasáhli do takových oblastí jako je psychologie, epistemologie, kosmologie, metafyzika a teologie. Tím dali podnět ke vzniku filosofického směru, který je dnes známý jako filosofie procesu nebo procesuální filosofie. Za otce filosofie procesu jsou považování zejména Alfred North Whitehead (1861–1947), Charles Sanders Peirce (1839–1914), Henri Bergson (1859–1941) a William James (1842–1910). Tento převáženě anglo–americký myšlenkový směr sice v současné době nepatří v USA a Velké Británii", "section_level": 1}, {"title": "Základní myšlenky.", "content": "Weber kritizuje akademickou filosofii za to, že ztratila kontakt s jejími řeckými kořeny. Podle jeho názoru má filosofie praktické poslání (založené sokratovskými dialogy), má vést k dobrému životu, a to jak na osobní, tak na společenské úrovni. Tohoto cíle však filosofie nemůže dosáhnout, pokud se zřekne svého tradičního metafyzického závazku (založeného předsokratovskými úvahami) snahy po porozumění kosmu. Podle Webera může v postmoderní době tuto dvojí funkci", "section_level": 1}, {"title": "3. Profesní životopis.", "content": "Michel Weber vystudoval praktickou ekonomii na Facultés universitaires Saint-Louis (candidat ingénieur commercial, 1986) a filozofii na Université de Louvain (licencié en philosophie, 1991; docteur en philosophie, 1997). Jeho diplomová práce, kterou psal pod vedením Jeana Ladrièra se zabývala epistemologickým statusem „antropického principu“ v kosmologii a byla psána ve světle pojmu teleologie, tak jak jej rozvíjeli především Aristoteles, Tomáš Akvinský a Kant.  Od roku 1993 do 1995 pobýval na vědecké stáži v Centru procesuálních studií (Center for process studies) na Univerzitě v Claremontu (Claremont School of Theology a Claremont Graduate University), kde pracoval pod vedením Johna B. Cobba a Davida Ray Griffina. V roce 1997 obhájil svou disertační práci \"Před-systematická a ontologická intuice Alfreda North Whiteheada: Pankreativistická heuristika Harvardského období\". (\"Intuition pré-systématique et intuition ontologique chez Alfred North Whitehead. Euristique du pancréativisme de l’époque de Harvard\"), kterou napsal pod vedením Marcela Crabbého.  V roce 2000 získala jeho kniha \"Dialektika intuice u A. N. Whiteheada: Čistý vjem, pankreativita a onto-logismus\" (\"La dialectique de l’intuition chez A. N. Whitehead. Sensation pure, pancréativité et onto-logisme\") ocenění Belgické královské akademie (Classe des Lettres de l’Académie Royale de Belgique). V této knize Weber ukazuje,", "section_level": 1}, {"title": "Odborná bibliografie (stav k lednu 2012).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Autorské monografie.", "content": "1. \"La Dialectique de l’intuition chez A. N. Whitehead: sensation pure, pancréativité et contiguïsme\". Préface de Jean Ladrière. Mémoire couronné par la Classe des Lettres et des Sciences morales et politiques de l’Académie Royale de Belgique, Frankfurt / Paris, Ontos Verlag, 2005 ().  \"2. Whitehead’s Pancreativism. The Basics\". Foreword by Nicholas Rescher, Frankfurt / Paris, Ontos Verlag, 2006 ().  \"3. L’Épreuve de la philosophie. Essai sur les fondements de", "section_level": 2}, {"title": "Ko-editované sborníky.", "content": "1. James A. Bradley, André Cloots, Helmut Maaßen and Michel Weber (eds.), \"European Studies in Process Thought, Vol. I. In Memoriam Dorothy Emmet\", Leuven, European Society for Process Thought, 2003 ().  2. Franz Riffert and Michel Weber (eds.), \"Searching for New Contrasts. Whiteheadian Contributions to Contemporary Challenges in Neurophysiology, Psychology, Psychotherapy and the Philosophy of Mind\", Frankfurt am Main, Peter Lang, Whitehead Psychology Nexus Studies I, 2003 ().  3. Michel Weber (ed.),\"After Whitehead: Rescher on Process Metaphysics\", Frankfurt / Paris / Lancaster, Ontos Verlag, 2004 ().  4. François Beets, Michel Dupuis and Michel Weber (eds.), \"Alfred North Whitehead. De l’Algèbre universelle à la théologie naturelle\". Actes des Journées d’étude internationales tenues à l’Université de Liège les 11-12-13 octobre 2001, Frankfurt / Paris / Lancaster, Ontos Verlag, 2004 ().  5. Michel Weber", "section_level": 2}, {"title": "Překlady.", "content": "1. Nicholas Rescher, \"Essais sur les fondements de l'ontologie du procès\" (Process Metaphysics). Translation and", "section_level": 2}, {"title": "Ko-editované monografie.", "content": "2. Philippe Devaux, \"La Cosmologie de Whitehead. Tome I, L'Épistémologie\" whiteheadienne\", edited by Thibaut Donck and Michel Weber, published with\" the support of the Centre national de Recherches de", "section_level": 2}, {"title": "Knihy v edičních řadách vedených Michelem Weberem.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Chromatiques whiteheadiennes (10 svazků).", "content": "1. Michel Weber, \"La Dialectique de l'intuition\", 2005.  2. François Beets, Michel Dupuis et Michel Weber (eds.), \"De l'Algèbre universelle à la théologie naturelle\", 2004.  3. Jean-Marie Breuvart (ed.), \"Les Rythmes éducatifs\", 2005.  4. A. N. Whitehead, \"La Science et le monde moderne\", 2006.  5.", "section_level": 3}, {"title": "Process thought (23 svazků).", "content": "1. Michel Weber (ed.), \"After Whitehead,\" 2004.  2. Jason Brown, \"Process and the Authentic Life\", 2005.  3. Silja Graupe, \"Der Ort ökonomischen Denkens\", 2005.  4. Wenyu Xie, Zhihe Wang, George Derfer (eds.), \"Whitehead and China\", 2005.  5. Gary L. Herstein, \"Whitehead and the Measurement Problem\", 2006.  6. Edward Jacob Khamara, \"Space, Time and Theology in the Leibniz-Newton Controversy\", 2006.  7. Michel Weber, \"Whitehead's Pancreativism. The Basics\", 2006.  8. Michel Weber, \"Whitehead's Pancreativism. Jamesian Applications\", 2011.  9. Alan Van Wyk and Michel Weber (eds.), \"Creativity and its Discontents\", 2009.  10. Michel Weber and Will Desmond, (eds.), \"Handbook of Whiteheadian", "section_level": 3}, {"title": "Whitehead Psychology Nexus Studies (3 svazky).", "content": "1. Franz Riffert & Michel Weber (eds.), \"Searching for New Contrasts\", Lang, 2003.  2. Michel Weber & Anderson Weekes (eds.), \"Process Approaches to", "section_level": 3}, {"title": "Les Éditions Chromatika (19 svazků).", "content": "1. A. N. Whitehead, \"Les Principes de la connaissance naturelle\", 2007 ().  2. Philippe Devaux, \"La Cosmologie de Whitehead\", 2007 ().  3. Michel Weber, \"L’Épreuve de la philosophie\", 2008 ().  4. Michel Weber, \"Éduquer (à) l’anarchie\", 2008 ().  5. A. N. Whitehead, \"La Religion en gestation\", 2009 ().  6. Jean-Claude Dumoncel and Michel Weber, \"Whitehead ou Le Cosmos torrentiel. Introductions à Procès et réalité\", 2010 ().  7. John B. Cobb, Jr., \"Lexique whiteheadien. Les catégories de Procès et réalité\" [2008], 2010 ().  8. Jason W. Brown, \"Neuropsychological Foundations of Conscious Experience\", 2010  9. Ronny Desmet and Michel Weber (edited by), \"Whitehead. The Algebra", "section_level": 3}, {"title": "Odborné články.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Hesla v encyklopediích.", "content": "1. “Alfred North Whitehead (1861–1947),” in W. J. Mander and A. P. F. Sell (Senior Editors), \"Dictionary of Nineteenth-Century British Philosophers\", Bristol, Thoemmes Press, 2002, Vol. II, pp. 1236–1241.  2. “Alfred", "section_level": 3}, {"title": "Příspěvky ve sbornících.", "content": "1. “Principes de la temporalité douloureuse chez Whitehead et Watzlawick,” in Georges Charbonneau and Bernard Granger (under the direction of),\"Phénoménologie des sentiments corporels. Volume I. Douleur, souffrance, dépression\", Paris, Le Cercle herméneutique, 2003, pp. 63–67.  2. “Foreword” & “The Art of Epochal Change,” in Franz Riffert and Michel Weber (eds.), \"Searching for New Contrasts. Whiteheadian Contributions to Contemporary Challenges in Neurophysiology, Psychology, Psychotherapy and the Philosophy of Mind\", Whitehead Psychology Nexus Studies I, Frankfurt am Main, Peter Lang, 2003, pp. 7–12 & 252–281.  3. “Introduction. Process Metaphysics in Context,” in Michel Weber (ed.), \"After Whitehead: Rescher on Process Metaphysics\", Frankfurt / Lancaster, Ontos Verlag, 2004, pp. 41–75.  4. “L'aventure cosmo-théologique,” in François Beets, Michel Dupuis, and Michel Weber (eds.), \"Alfred North Whitehead. De l’Algèbre universelle à la théologie naturelle\". Actes des Journées d’étude internationales tenues à l’Université de Liège les 11-12-13 octobre 2001, Frankfurt / Lancaster, Ontos Verlag, 2004, pp. 283–309.  5. “James’ Non-rationality and its Religious Extremum in the Light of the Concept of Pure Experience,” in Jeremy Carrette (ed.), \"William James and The Varieties of Religious Experience. A Centenary Celebration\", London and New York, Routledge and Kegan Paul, Ltd., 2004, pp. 203–220.  6. “Concepts of Creation and Pragmatics of Creativity,” in Wenyu", "section_level": 3}, {"title": "Články v odborných časopisech.", "content": "1. “An Argumentation for Contiguism,” \"Streams of William James\", Volume 1, Issue 1, Spring 1999, pp. 14–16.  2. “The Polysemiality of the Concept of “Pure Experience”,” \"Streams of William James\", Volume 1, Issue 2, Fall 1999, pp. 4–6.  3. “James’ Contiguism of “Pure Experience”,” \"Streams of William James\", Volume 1, Issue 3, Winter 1999, pp. 19–22.  4. “Polysemiality, Style and Arationality,” \"Streams of William James\", Volume 2, Issue 2, Summer 2000, pp. 1–4.  5. “Whitehead’s Axiomatization of the Contiguism of “Pure Feeling”,” \"Streams of William James\", Volume 2, Issue 3, Fall 2000, pp. 9–13.  6. “The Assassination of the Diadoches,” \"Streams of William James\", Volume 3, Issue 1, Spring 2001, pp. 13–18.  7. “Huaidehai de shijiansheng zhi sanceng genyuan” [“The Threefold Root of Whiteheadian Temporality,” translated into Mandarin by Liu Shu-Min], in \"Chang yu you: zhongwai zhexue de bijiao yu rongtong\", Volume VI, February 2002, pp. 163–181.  8. “Whitehead’s Reading of James and Its Context (Part I),” \"Streams of William James\", Volume 4, Issue 1, Spring 2002, pp. 18–22  9. “Jason W. Brown’s Microgenetic Theory: Reflections and Prospects,” \"Neuro-psychoanalysis\", Volume 4, No 1, 2002, pp. 117–118.  10. “Whitehead’s Reading of James and Its Context (Part II),” \"Streams of William James\", Volume 5, Issue 3, Fall 2003, pp. 26–31.  11. “Sense-Perception in Current Process Thought. A Workshop Report” [with Anderson Weekes], in Harald Atmanspacher (ed.), \"Mind and Matter\", Volume I, Issue 1, Freiburg, Institut für Grenzgebiete der Psychologie und Psychohygiene e.V., December 2003, pp. 121–127.  12. “The Whitehead Psychology", "section_level": 3}, {"title": "Kritické edice.", "content": "1. “Isabelle Stengers, L'Effet Whitehead [Paris, Librairie Philosophique J. Vrin, Annales de l'Institut de Philosophie de l'Université de Bruxelles, 1994]. Critical Review,” \"Process Studies\", 23/4, 1994, pp. 282–284.  2. “Alfred North Whitehead, Procès et réalité. Essai de cosmologie. Traduit de l'anglais par Daniel Charles, Maurice Elie, Michel Fuchs, Jean-Luc Gautero, Dominique Janicaud, Robert Sasso and Arnaud Villani [Paris, NRF Éditions Gallimard, Bibliothèque de philosophie, 1995]. Critical Review,” \"Process Studies\", 27/1–2, 1998, pp. 149–151.  3. “Recent publications in French” & “Recent publications in English,” in James A. Bradley, André Cloots, Helmut Maaßen and Michel Weber (eds.), \"European Studies in Process Thought\", Vol. I. In Memoriam Dorothy Emmet, Leuven, European Society for Process Thought, 2003, pp. 53–57.  4. “Luca Gaeta, Segni del cosmo. Logica e geometria in Whitehead, Milano, Edizioni Universitare di Lettere Economica Diritto, Il Filarete CCX, 2002,” \"Zentralblatt MATH\", European Mathematical Society, Fachinformationszentrum Karlsruhe & Springer-Verlag, 1024.01009.  5. “Ivor Grattan-Guinness, “Algebras, Projective Geometry, Mathematical Logic, and Constructing the World. Intersections in the Philosophy of Mathematics", "section_level": 2}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Centre de philosophie pratique \"Chromatiques whiteheadiennes\"\"  MichelWeber Chromatika pages on the Academia.edu site\"  Centre Kinos in Louvain-la-Neuve\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Michel Weber (* 1963, Brusel) je belgický filosof.", "tgt_summary": "米歇尔·韦伯(英语:Michel Weber)是比利时的哲学家,于1963年生于布鲁塞尔。他是国际知名的怀海德学者,并致力于国际学术社群中推广怀海德的历程哲学。他目前已经组织许多相关学术活动与出版计划,从跨领域的角度探讨历程哲学的各种相关议题。同时,他个人也已出版数量相当可观的文章探讨怀海德的历程哲学。", "id": 1563444}
{"src_title": "Ngawa", "tgt_title": "阿坝藏族羌族自治州", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ngawa tradičně spadá do tibetské části Amdo. Od roku 1953 byla součástí čínské Tibetské autonomní oblasti S’-čchuanu, v roce 1955 přejmenované na Tibetskou autonomní prefekturu Ngawa. Od roku 1987 pak má současný název.  V roce 2008 se v prefektuře nacházelo epicentrum zemětřesení o síle 8,0 Richterovy stupnice.  Od roku 2009 (k 2015) se zde na protest proti čínské politice vůči Tibetu upálilo přes 50 osob, z toho více než 13 bylo mnichy v místním klášteře Kirti.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Prefektura se nachází na severu provincie S’-čchuan, na severu sousedí s provincií Čching-chaj a Kan-su, západně s prefekturou Kardze, jižně s prefekturou Ja-an a městem Čcheng-tu a východně s prefekturami Te-jang a Mien-jang. Nadmořská výška prefektury se pohybuje od 2500 do 4100 metrů. Prefektura je lesnatá, žije zde množství divokých a chráněných živočichů, přes 24% prefektury dnes tvoří chráněné oblasti.  V prefektuře se nachází známé krajinné oblasti Ťiou-čaj-kou, Chuang-lung a přírodní rezervace Wolong.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "V roce 2013 zde trvale žilo 919 987 obyvatel. Z toho 57,3 % tvoří Tibeťané, 20,6 % Číňané, 18,6 % Čchiangové a 3,3 % Chuejové.  Nejpoužívanějším jazykem je tibetština, především khamské dialekty. Ve východní části prefektury se mluví gjälrongskými a čchiangskými jazyky, které jsou příbuzné s tibetštinou, ale liší se v několika ohledech (např. jsou polysyntetické). Rodilých mluvčí však poslední dobou ubývá.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "V roce 2003 začalo operovat letiště Jiuzhai Huanglong (IATA: JZH, ICAO: ZUJZ) ležící v okrese Sung-pchan. Letiště bylo postaveno v tomtomístě především za účelem posílení turistického ruchu v regionu, leží v blízkosti oblastí Chuang-lung a Ťiou-čaj-kou. V okrese Chung-jüan bylo v roce 2014 uvedeno do provozu letiště Hongyuan (IATA: AHJ, ICAO: ZUHY).  V roce 2008 započala výstavba nového úseku železnice z města Čcheng-tu do města Lan-čou vedoucí skrz turistickou oblast Ťiou-čaj-kou.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Prefektura se skládá z 13 okresů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ngawa, plným názvem Tibetská a Čchiangská autonomní prefektura Ngawa (tibetsky རྔ་བ་བོད་རིགས་ཆའང་རིགས་རང་སྐྱོང་ཁུལ་, Wylie: rnga ba bod rigs cha'ang rigs rang skyong khul;, známá taky jako Ngaba) je autonomní prefektura v provincii S’-čchuan v Čínské lidové republice. Má rozlohu 84 200 km2 a její hlavní město je Barkham (འབར་ཁམས་) ležící ve stejnojmenném okrese.", "tgt_summary": "阿坝藏族羌族自治州(),简称阿坝州,是中华人民共和国四川省下辖的自治州,位于四川省西北部,川甘青三省交界处。州境东接德阳市、绵阳市和甘肃省陇南市,南界成都市、雅安市,西邻甘孜州和青海省果洛州,北达甘肃省甘南州。地处川西北高山峡谷区,青藏高原东南缘与横断山脉北端的结合部,东北部为龙门山、岷山,西北部为巴颜喀拉山分支,西南部为大雪山区,南部为邛崃山区。西北部为丘状高原,北部为沼泽地带,东南部为高山峡谷区。岷江发源于东北部松潘县,于州境东南流入成都平原,大渡河上游大金川纵贯西部,黄河流经西北部,为四川省仅有的黄河流域。全州总面积83,002平方公里,人口93.01万,藏族和羌族人口比例分别约55%和18%,汉族人口比例约25%。州境大部分传统上属于安多地区,西部金川县、小金县属于康区,自治州首府驻马尔康市。阿坝州为全省主要畜牧区,草原面积辽阔,自然生态和旅游资源丰富。有著名的黄龙、九寨沟、四姑娘山等国家级风景名胜区和世界自然遗产,并有卧龙国家级自然保护区,为大熊猫的重要保育基地。", "id": 1266170}
{"src_title": "Občanská válka v Iráku (2014–2017)", "tgt_title": "伊拉克內戰 (2014年–2017年)", "src_document": [{"title": "Irácká krize 2014.", "content": "Do prosince 2013 probíhaly v západním Iráku střety mezi klanovými milicemi, iráckými bezpečnostními jednotkami a Islámským státem v Iráku a Levantě (ISIL). Na počátku ledna 2014 obsadily jednotky ISIL města Fallúdžu a Ramádí stejně jako většinu governorátu Anbár. V důsledku toho zahájila irácká armáda ofenzivu s cílem obnovit kontrolu nad ztraceným územím. Před začátkem ofenzivy přednesl irácký premiér kontroverzní projev, v němž charakterizoval nadcházející ofenzivu jako pokračování starobylé sektářské války mezi „následovníky Husajna a následovníky Jazída I.“ Odkazoval se tak k bitvě u Karbaly z 7. staletí. Tím si znepřátelil anbárské sunnity, kteří před tím spolupracovali s iráckou vládou.  Vítězství ISIS v sousední Sýrii upevnila její pozice v Anbáru. V červnu 2014 zahájil Islámský stát v Iráku a Levantě ofenzivu, během níž obsadil 5. června Samarru. Druhé největší irácké město Mosul bylo obsazeno 9. června. O dva dny později ho následoval Tikrít, rodiště Saddáma Husajna. Poté, co irácká armáda uprchla na jih, obsadily kurdské jednotky Kirkúk s přilehlými rafineriemi, který je součástí sporného území narovnaného iráckou vládou i kurdskou administrativou. Na konci června ztratil Irák kontrolu nad hranicemi s Jordánskem a Sýrií. Irácký premiér Núrí Málikí naléhal 10. června po pádu Mosulu na vyhlášení stavu ohrožení státu. Navzdory bezpečnostní krizi nedovolil irácký parlament premiéru Malikímu vyhlásit stav ohrožení, mnoho sunnitských a kurdských poslanců se totiž nezúčastnilo parlamentní schůze, protože odmítali rozšíření premiérových pravomocí.  29. června 2014 změnil ISIL své jméno na Islámský stát. Vyhlásil „chalífát“ zahrnující jak Sýrii, tak Irák. Poté se velitel Abú Bakr al-Bagdádí prohlásil „chalífou“, vůdcem všech muslimů.  V srpnu 2014 proběhla ofenziva Islámského státu proti kurdským územím v severním Iráku. Islámský stát vyhlásil chalífát – systém vlády založený na fundamentalistickém výkladu islámského náboženského práva – dopouštěl se únosů žen a dětí stejně jako masových poprav ší'itů a nemuslimů. Tyto akce vedly k masovému exodu místních Jezídů a křesťanů.  Na začátku ofenzivy Islámský stát obsadil jezídské město Sindžár, což vedlo k útěku tisíců Jezídů hledajících útočiště v pohoří Sindžár, kde byli ohrožování nedostatkem vody a dalších nezbytností. Po obsazení města bylo popraveno velké množství Jezídů. Situace v pohoří Sindžár hrozila množstvím úmrtí na dehydrataci a hladovění. Tato situace spolu s ostřelováním Irbílu vedla k americké intervenci. 8. srpna provedlo americké letectvo první nálety na pozice Islámského státu.  11. srpna 2014 jmenoval irácký prezident Fuád Masúm nového premiéra Hajdara Abádího, který získal podporu většiny frakcí iráckého parlamentu. Núrí Málikí přes počáteční nesouhlas odstoupil z funkce premiéra.", "section_level": 1}, {"title": "Dnes.", "content": "I přes to, že Islámský stát byl de facto poražen, část jeho bojovníků se transformovala do milice Riyat al-Bayda (anglcky: White Flags), jejímiž členy jsou také kurdští mafiáni. Velí jim muž jménem Al Mansouri a jejich počet se odhaduje od 1300 do 2000 mužů. Disponují obrněnou technikou ale i dělostřelectvem. Pohybovat by se měli v horách a jejich cílem je ovládnout ropná pole v dané oblasti a osvobození zbytku IS z hor Hamrin v okolí města Hawija kde by měli mít dokonce výcvikový tábor.", "section_level": 1}], "src_summary": "Občanská válka v Iráku (2014–2017) byl do značné míry ukončený ozbrojený konflikt, který je od roku 2014 také nazýván Iráckou krizí. Po stažení amerických vojsk v roce 2011 pokračoval konflikt různých náboženských a etnických skupin s centrální vládou Iráku a sektářské násilí mezi těmito skupinami. Zvláštním jevem byl vznik tzv. Islámského státu (IS) a jeho krutovlády na částech území Sýrie a Iráku. Ten však byl po počátečních úspěších vojensky přemožen.", "tgt_summary": "2014年伊拉克的内战的不断扩大,致使伊斯兰国武装分子于1月初攻占了以逊尼派为多数的城市费卢杰。6月时战火更波及伊拉克北部和中部大部分地区。伊斯兰国在短短几星期内便攻陷了伊拉克北部大片地区,包括伊拉克第二大城市摩苏尔、中部大城提克里特和北部城市泰勒阿费尔在内的数个伊拉克城市,并进迫首都巴格达。数百万伊拉克人因战火而流离失所,文物及美索不达米亚文明的遗址不少亦遭到摧毁。在美国及俄罗斯等国空袭帮助下,伊拉克政府才逐渐收回提克里特、费卢杰、摩苏尔等城市。", "id": 2033804}
{"src_title": "Česká šlechta", "tgt_title": "波希米亞貴族", "src_document": [{"title": "Počátky české šlechty.", "content": "Počátky české šlechty v 10.–12. století úzce souvisí s rodem Přemyslovců a jejich vojenskými družinami. Ty byly tvořeny schopnými jedinci, kteří za své služby dostávali výsluhy v podobě pozemků, správcovství hradu atd. Ačkoli tyto výsluhy byly zpočátku pouze osobní povahy – do smrti nabyvatele – a bylo je možno odejmout, dochází k jejich postupné přeměně v dědičné vlastnictví.  Otázka možného podílu předpřemyslovské rodové aristokracie na zformování nejstarší české šlechty zůstává nevyjasněna.  Mezi nejstarší zakladatelské rody (v počtu okolo dvaceti) české a moravské šlechty patří:", "section_level": 1}, {"title": "Šlechtický systém před rokem 1620.", "content": "Šlechtický stav ani v Česku nebyl homogenní, ale dělil se do stupňů, úrovní. Od 12. století se česká šlechta dělila na dva stavy, nižší stav – vladycký, zemanský a rytířský (původně páni první hotovosti) a vyšší stav – panský (původně páni druhé hotovosti, někdy korouhevní páni). V průběhu dějin se ustálil systém, který platil až do doby stavovského povstání.  Předstupeň šlechtictví tvořily tzv. erbovní rodiny, což byl prakticky mezistupeň mezi městským a šlechtickým stavem. Patřilo k němu právo používat erbu a predikátu, ale ne stavovská práva, tj. nešlo o šlechtice.  Vladyctví bylo uznáváno za nejnižší šlechtický stav. Do tohoto byly často povyšovány nové rody. Ale staré a úspěšné vladycké rody byly povyšovány (nobilitovány) do rytířského či panského stavu. Také zchudlé panské rody mohly ponížit do stavu vladyků a zchudlé rody, jejichž členové přijali nešlechtická povolání, automaticky svůj status ztrácely. Mezi vladyckými rody často nalézáme vedlejší větve známých šlechtických rodů, jako byli například vladykové z Chlumu, Křemže, Nečtin u rodu Bavorů ze Strakonic. Členům rodu náležel titul vladyka či pokud vlastnil zemi (tj. půdu), pak se nazýval zeman.  Rytířství je další ze stupňů nižší šlechty. Rytířské předky ve třech generacích musel prokázat uchazeč o přijetí do panského stavu. Jedná se vlastně o pozůstatek třídy šlechticů, kteří získali titul na válečném poli. Často (na zemském sněmu nikdy) nebyl od vladyctví rozlišován a tvořily spolu jednu kategorii, někdy nazývanou vladyctvo, jindy rytířstvo.  Některé rytířské rody nashromáždily velký majetek, kterému se nevyrovnal ani majetek leckterých panských rodů, a patřily k nejbohatším v zemi. Tyto rody byly pak velmi často po nabytí takového majetku přijati, povýšili do panského stavu, např. Trčkové z Lípy. Obecně povyšování, adopce a podobně byly často spojené s nemalými poplatky a byly tak také významným zdrojem příjmů vládců.  Panský stav byl do poloviny 17. století v Českých zemích jediným stavem vyšší šlechty. Vyvinul se jako systém vyšší šlechty (tzv. páni druhé hotovosti), tj. nejvýznamnějších rodů. V průběhu času se panské rody snažily omezit příliv dalších rodů, což se jim roku 1501 povedlo, když si vymohly, že: \"„... nechce žádného za pána přijíti leč by stav svůj vladyčí do čtvrtého kolena provedl“\" (tj. prokázal). V roce 1502 pak král Vladislav Jagellonský potvrdil panským rodům právo přijímat do panského stavu. Bylo rozlišováno mezi pány „novoštítnými“ a pány „starožitnými“ (po třech generacích v panském stavu).", "section_level": 1}, {"title": "Uzavírání panského a rytířského stavu.", "content": "V souvislosti s určením práva, kdo se smí stát přísedícím většího zemského soudu, došlo v druhé polovině 15. století k uzavření panského stavu. Byla stanovena pravidla pro přijímání dalších rodů. Členové těchto rodů měli právo zastávat zemské úřady. Páni do panského stavu nově přijímali, už nepostačovalo panovnické povýšení. Dříve se uzavření panského stavu událo na Moravě, a sice v letech 1479–1480. Podle Tovačovské knihy panský stav tehdy tvořilo  V Čechách se panský stav uzavřel až v roce 1500, kdy byl seznam 47 rodů intabulován do zemských desek.  Mezi lety 1500 a 1618 vymřelo z těchto 47 rodů alespoň 20 a dále devět rodů, které byly přijaty do panského rodu až po roce 1500. Rytířský stav se uzavřel na Moravě v roce 1556 a v Čechách v roce 1564.", "section_level": 2}, {"title": "Nejbohatší česká šlechta v předbělohorském období.", "content": "Následující tabulka představuje nejbohatší šlechtice v letech 1557, 1603 a 1615 podle majetku nebo počtu osedlých:", "section_level": 2}, {"title": "Vymírání šlechtických rodů v 1. polovině 17. století.", "content": "V první polovině 17. století se mnoho šlechtických rodin biologicky vyčerpalo a vymřelo. Některé z nich ovlivňovaly politiku Českého státu po staletí. Kromě těch nejznámějších, které jsou uvedeny v tabulce, vymřeli také páni ze Švamberka, z Lichtenburka a česká větev Hasištejnských z Lobkowicz.", "section_level": 2}, {"title": "Šlechta po Bílé hoře.", "content": "Po porážce stavovského povstání byl stav vyšší šlechty dále rozčleněn zavedením některých původem říšských titulů, což bylo potvrzeno Obnoveným zřízením zemským. Mezi tyto tituly patřil i kníže. Všechny tituly byly tyto: Do šlechtického stavu centralizovaně povyšoval pouze panovník.  Po Bílé Hoře přišlo mnoho menších šlechtických rodů o majetek a začali žít,obyčejným\" životem. Pokud však nebyli vysloveně zbaveni šlechtického predikátu, jejich tituly jim zůstaly.  Události třicetileté války a pobělohorský exil přivedly do českých zemí velký počet cizích, především italských, španělských, německých a skotských rodů (např. Eggenbergové, Buquoyové, Gallasové, Piccolominiové a další). Ještě po Vestfálském míru v 50. letech 17. století v Čechách výrazně převyšoval počet starých panských rodin ty nově příchozí. České vrchnosti ovládaly tři pětiny všech poddaných. Na Moravě již převažovaly rody cizí. V roce 1683 připadlo v Čechách na 58 domácích rodů již 95 cizích, na Moravě stálo vedle sebe 48 domácích a 70 cizích rodů. V druhé polovině 17. století byli nejbohatším rodem Moravského markrabství Lichtenštejnové, pod které spadala celá jedna pětina poddaných. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku hospodařilo na lichtenštejnských panstvích celkem 1500 poddanských rodin. Ve smyslu počtu poddaných se hned za Lichtenštejny řadili Eggenbergové, tehdy nejbohatší magnáti v Čechách. V druhé polovině 17. století panský stav vlastnil v Čechách a na Moravě 62,8% veškerého pozemkového majetku, přestože tvořili naprosto nepatrný podíl obyvatelstva. Na Moravě tehdy žilo asi 500 až 600 šlechticů, kteří tvořili jen pouhých 0,2% všeho obyvatelstva. V 70. letech 17. století žilo na Moravě na panských državách 62% veškerých poddaných, na rytířských 10%, na církevních 20% a na městských 8%. Také se změnil poměr pozemkové držby mezi panským a rytířským stavem. V polovině 16. století (v roce 1557) vlastnili v Čechách a na Moravě páni 55% a rytíři 45% veškerých šlechtických držav, po třicetileté válce (v roce 1654) páni vlastnili už 85%, zatímco rytíři pouhých 15% držav. Ve Slezsku si rytířský stav svou pozici udržel. Přibližně o sto let později, v polovině 18. století patřilo na Moravě vyšší šlechtě 59,6% a nižší šlechtě 9,6% berních lánů.  Podle sčítání byl v Čechách v roce 1840 poměr šlechty a ostatních obyvatel 1:828, v rakouských zemích 1:350 a v Uhrách a Sedmihradsku 1:17.", "section_level": 1}, {"title": "Šlechta ve 20. století.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První republika.", "content": "Pro život šlechty v 1. polovině 20. století jsou zásadní následující 3 body:", "section_level": 2}, {"title": "Zrušení titulů a fideikomisu.", "content": "Po vzniku Československa byly šlechtictví, řády a tituly, které byly udělovány jako pouhá vyznamenání, ze dne 10. prosince 1918 zrušeny. Podobný zákon přijala i Rakouská republika. Podle § 6 zákona č. 243/1920 Sb. bylo s účinností od roku 1921 používání šlechtických titulů trestné. Případy postihů však nejsou známy. Změna zákona č. 61/1918 Sb. z roku 1936 legalizovala možnost přijímat zahraniční aristokratické tituly, pokud mají oporu v zákonodárství příslušné země. Zákon však zakázal užívání i erbů. Zrušení šlechtických výsad a vykoupení velkostatků pro domácí kolonizaci předpokládala již Washingtonská deklarace z 18. října 1918.  Svěřenectví (rodinné fideikomisy) byly zrušeny zákonem č. 179/1924 Sb.", "section_level": 3}, {"title": "Pozemková reforma.", "content": "Vedle zásahu do titulů byla šlechta částečně postižena také na majetku, o jehož část přišla během pozemkové reformy. Záborový zákon č. 25/1919 Sb. stanovil maximální rozlohu velkého pozemkového majetku jednoho vlastníka na 150 hektarů zemědělské půdy (pole, luka, zahrady, vinice a chmelnice) nebo 250 hektarů půdy vůbec. Byl zřízen Státní pozemkový úřad a realizace reformy probíhala nejintenzivněji v letech 1923–1926. Reforma zůstala nedokončená.  Následující tabulka představuje největší šlechtické pozemkové vlastníky před pozemkovou reformou.", "section_level": 3}, {"title": "Přihlášení se k Československé republice.", "content": "Po vzniku republiky se někteří šlechtici hrdě přihlásili k češství, zatímco jiní silně inklinovali k (rakouskému) němectví. Na sklonku monarchie náleželo ke staré šlechtě přibližně dvě stě rodin, 73% příslušníků těchto rodin se přihlásilo k německé národnosti a jen 27% k národnosti české, mezi nimi orličtí Schwarzenbergové, chlumečtí a kostelečtí Kinští a Lobkowiczové všech větví. Ve službách nebo ve prospěch republiky působili např. diplomat Maximilian Erwin Lobkowicz, úředník František Schwarzenberg, diplomat František Bořek-Dohalský a jeho bratr novinář Zdeněk.  Naproti tomu např. Karl Anton Rohan byl exponentem sudetoněmeckého hnutí a následně vstoupil do NSDAP.  Důkazem ztotožnění se šlechty s ideou Československého státu byly tři deklarace z let 1938–1939. Pod první Prohlášení členů starých českých rodů k nedotknutelnosti území Českého státu, které bylo předneseno prezidentu Edvardu Benešovi 17. září 1938, se podepsali Karel VI. Schwarzenberg, Jan Adolf Lobkowicz, Zdenko Radslav Kinský, František Josef Kinský, Zdeněk Kolowrat, Rudolf Theobald Czernin, Leopold Sternberg, Weikhard Colloredo-Mannsfeld, Karel Parish, František Jindřich Dobrzenský, Hugo Strachwitz a Karel Belcredi. Audience na Pražském hradě se zúčastnilo 12 zástupců z jedenácti šlechtických rodů. Autorem deklarace byl Karel VI. Schwarzenberg a přečetl ji František Kinský z Kostelce nad Orlicí. Bylo to v době Runcimanovy mise a hrozby ztráty Sudet. Za druhou deklaraci se považuje text, který opět přednesl František Kinský. Při audienci na Pražském hradě 24. ledna 1939 dvanáct šlechticů zastupujících deset rodů vyjádřilo prezidentu Emilu Háchovi přímou podporu. Audience u prezidenta se zúčastnili František Josef Kinský, Karel VI. Schwarzenberg, Jan Adolf Lobkowicz, Zdenko Radslav Kinský, Rudolf Theobald Czernin, Leopold Sternberg, Karel Parish, František Jindřich Dobrzenský, Hugo Strachwitz, Karel Belcredi, Jiří Sternberg a Jan Pálffy. Prohlášení nebylo vydáno písemně. Třetí deklarací bylo Prohlášení české a moravské šlechty 7. září 1939, které sepsali František Kinský, František ze Schwarzenbergu a Hugo Strachwitz po vypuknutí druhé světové války jako reakci na germanizační tlak ze strany nacistických úřadů. Poprvé bylo veřejně prezentováno na schůzi výboru Národního souručenství. Signatáři následně deklaraci podepisovali postupně a samostatně. Doručeno bylo ve formě dopisu státnímu prezidentu Emilu Háchovi Františkem ze Schwarzenbergu 7. října 1939. Šlechtici v něm explicitně vyjádřili svou příslušnost k českému národu. Podepsalo se pod něj 82 nebo 85 šlechticů z následujících 33 rodů: Battaglia, Belcredi, Bubna z Litic, Colloredo-Mansfeld, Czernin, Dlouhoveský, Dobrzenský, Daczický z Heslova, Dohalský, Hildprandt, Hrubý z Jelení, Kálnoky, Kerssenbrock, Kinský, Kolowrat-Krakowský, Lobkowicz, Mensdorf-Pouilly, Sternberg, Thun-Hohenstein, Podstatský, Strachwitz, Serényi, Pálffy, Rieger, Schwarzenberg, Schlik, Wratislaw, Mladota, Baillet Latour, Paar, Parish, Nádherný a Schoenborn.  Naposledy příslušníci české šlechty ještě veřejně vystoupili 25. července 1945, kdy upozornili dopisem československou vládu na majetkovou perzekuci rodin věrných národu za okupace. Dopis je signován Janem Lobkowiczem, majitelem velkostatku Drahenice.", "section_level": 3}, {"title": "Protektorát.", "content": "Za protektorátu byly šlechtické tituly opět uznávány, vládním nařízením č. 220/1939 byl totiž zrušen zákon č. 61/1918 Sb.  Významným šlechtickým rodům bylo nabídnuto, aby se přihlásili k německé příslušnosti. Této nabídky využili někteří Czerninové, Kinští, Lažanští, Harrachové a Kotzové a také rody s francouzskými kořeny Rohanové, Beaufortové a Buquoyové. Naopak odmítli Czerninové, Sternbergové, Lobkowiczové, Wratislavové, Kinští, Dlauhowesští, Dobrzenští, Bubnové, Dohalští, Mladotové, Hrubí a Strachwitzové. Vedle těchto českých rodů se k české národnosti přihlásili i původně německé rody Schwarzenbergové, Colloredo-Mansfeldové, Aichelburgové, italské rody Batagliové, Belcrediové a Paarové, francouzské rody Mensdorffové-Pouilly a Bailletové a v neposlední řadě původem anglický rod Parischů.  Do NSDAP si podali žádost např. Karl Buquoy, Eugen Ledebur, Karl Waldstein nebo Alfons Clary-Aldringen.  Rody hlásící se k českému národu byly perzekuovány. Některým byl majetek zkonfiskován, např. Adolfovi Schwarzenbergovi za jeho postoj k Benešovi a peníze, které poskytl na vybudování československého opevnění. Hlubocký majetek byl pak přímo řízen gestapem. Dalším stupněm bylo vyvlastnění, například Colloredům a Černínům. U jiných rodů byla zavedena vnucená správa velkostatků (zemědělských a lesnických podniků), týkala se především signatářů prohlášení věrnosti z roku 1938. V letech 1941–1942 byly takto postiženy rodiny Kinského (větev chlumecká i kostelecká), Belcrediho (Líšeň), Sternberga (Častolovice, Zásmuky; Český Šternberk), Schwarzenberga (sekundogenitura), Lobkowizce (drahenická a mělnická větev), Czernina (dymokurská větev), Kolowrata (Rychnov nad Kněžnou), Strachwitze (Zdounky), Parishe (Žamberk) a Dobrzenského (Potštejn). Pod vnucenou správu spadaly i objekty, které na pozemcích stály. Německá okupační správa je pak využívala k různým účelům, byly tam zřízeny dětské ozdravovny, vojenské lazarety, letní sídla nacistických pohlavárů nebo sklady armádní výzbroje. Toto příkoří zrušil dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. z 19. května 1945, který zrušil konfiskační opatření nacistického režimu.  Mikuláš z Bubna-Litic byl jediným reprezentantem šlechty, který se dostal přímo do funkce v protektorátní vládě. Od února 1940 do ledna 1942 byl ministrem zemědělství. Zastával názor, aby po zatčení Aloise Eliáše demonstrativně prezident Emil Hácha abdikoval a vláda hromadně podala demisi.  Zdeněk Bořek Dohalský byl za svou odbojovou činnost během prvního stanného práva zatčen gestapem 21. října 1941 a v únoru 1945 popraven v Malé pevnosti v Terezíně. Za druhého stanného práva 5. června 1942 byli gestapem zatčeni i jeho bratři. František Bořek-Dohalský byl poté vězněn na Pankráci, v Terezíně a v Dachau, válku přežil. Antonín Bořek-Dohalský byl po věznění v Terezíně umučen v září 1942 v Osvětimi.  Humprecht Czernin, majitel velkostatku Hlušice, byl zatčen 9. června 1942, v Petschkově paláci byl stanný soudem 30. června 1942 odsouzen za neoprávněné vlastnění zbraně k trestu smrti a jeho majetek byl zkonfiskován ve prospěch Říše. Požádal o milost a trest mu byl změněn na doživotí. Odpykával si ho ve věznici v Brandenburgu an der Havel. Propukla u něj tuberkulóza, 15. září 1944 byl ve vážném stavu převezen do plicního sanatoria na Pleši a o 4 dny později tam zemřel. Jeho bratr Rudolf Děpold Czernin se bránil, když na jeho velkostatek Dymokury byla uvalena vnucená správa a ten byl posléze prodán náhradovému fondu nacisty ovládaného Bodenamtu. Dne 11. srpna 1943 byl Rudolf Děpold zatčen gestapem za údajný poslech zahraničního rozhlasu. Následně si prošel věznicemi v Kolíně, na Pankráci, v Terezíně a v táboře Golnów u Štětína, konce války se dožil. Spolu s Czerninem byli vyšetřováni a následně odsouzeni také hrabě František Kinský, majitel zámku a velkostatku Kostelec nad Orlicí, a Karel (Charles) princ Rohan, majitel velkostatku Choustník.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období.", "content": "Poválečné období charakterizují tyto body:", "section_level": 2}, {"title": "Konfiskace majetku německé a maďarské šlechty na základě prezidentských dekretů.", "content": "Rámcová pravidla postupu vůči německému a maďarskému obyvatelstvu po osvobození stanovila 8. kapitola Košického vládního programu z 5. dubna 1945. Zásadní je dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. z 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Rozhodující byla národnost, nikoliv státní příslušnost. Dekret se ovšem nevztahoval na osoby, které se aktivně účastnily odboje. Celkem se podle odhadu jednalo o přibližně 500–700 tisíc hektarů půdy a lesů. Konfiskace se vztahovaly také na jejich hrady, zámky, paláce a hospodářské objekty. Do vlastnictví států tak přešlo 496 hradů a zámků. Z nich bylo vybráno 48 objektů tzv. I. kategorie, které měly být zpřístupněny a využívány pro kulturní využití.  Dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. z 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské zbavil československé Němce a Maďary s výjimkou antifašistů státního občanství. Někteří němečtí příslušníci šlechtických rodin se nevrátili z fronty, jiní utekli krátce před příchodem Rudé armády nebo byli vyhnáni záhy po osvobození. Zbytek skončil v internačních táborech, odkud byli od prosince 1945 deportováni do Německa.  Následoval ještě dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. ze dne 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Podle něho byl zkonfiskován i ostatní majetek Němců a Maďarů, např. vybavení městských paláců nebo vil včetně uměleckých děl.  Karl Waldstein a Karl Buquoy byl obviněni z kolaborace a stanuli před soudem.", "section_level": 3}, {"title": "Revize pozemkové reformy a nová pozemková reforma.", "content": "Znárodňování pozemkového majetku pokračovalo i v letech 1947 a 1948. Zákon č. 142/1947 Sb. ze dne 11. července 1947 o revizi první pozemkové reformy a zákon č. 46/1948 Sb. ze dne 21. března 1948 o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě) se dotkl českých majitelů.  Zákon č. 143/1947 Sb. ze dne 10. července 1947 o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů (tzv. Lex Schwarzenberg) na zemi Českou byl ušit na jednotlivce Adolfa Schwarzenberga. Protože podporoval protinacistický odboj ani nemohl být označen jako Němec, nemohly se v jeho případě uplatnil dekrety prezidenta republiky. Podle tohoto legislativního předpisu mu byl vyvlastněn majetek bez náhrady. Pro zákon hlasovala i Milada Horáková. Adolf Schwarzenberg zemřel o tři roky později.  Po vydání těchto zákonů vzrostl počet konfiskovaných šlechtických sídel na více než devět set. Počet zpřístupněných objektů se ze 48 navýšil na 100, v 50. letech se ještě nepatrně rozšířil. Ostatní hrady a zámky byly přiděleny ministerstvům, především Ministerstvu vnitra a Ministerstvu obrany), školským a sociálním ústavům a Československým státním statkům. Nejhoršími správci, kteří údržbu výrazně zanedbávaly, bylo Ministerstvo obrany a státní statky.", "section_level": 3}, {"title": "Perzekuce jednotlivých šlechticů.", "content": "Konfiskací majetku komunistická perzekuce příslušníků české šlechty neskončila. Charakterizovala ji např. nemožnost studia, místo regulérní vojny služba u pomocných technických praporů (PTP) a podřadná zaměstnání. Někteří byli po vykonstruovaných procesech uvězněni. Mnozí se proto raději uchýlili do exilu.", "section_level": 3}, {"title": "Po roce 1989.", "content": "Nové poměry po Sametové revoluci charakterizují tyto body:", "section_level": 2}, {"title": "Restituce.", "content": "V rámci restitucí majetků byl většině šlechtickým dědicům vrácen jejich dědičný majetek, který přešel mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 do vlastnictví státu, a navazují na tradice v hospodářství na svých pozemcích a v podnikání.  Restitucí se týkají následující právní úpravy: zákon č. 403/1990 Sb. ze dne 2. října 1990 o zmírnění následků některých majetkových křivd, zákon č. 87/1991 Sb. ze dne 21. února 1991 o mimosoudních rehabilitacích a zákon č. 229/1991 Sb. ze dne 21. května 1991 o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.  V oblasti majetku spravovaného státem bylo podáno 173 restitučních žádostí vztahujících se k hradům a zámkům. Dohodou byla nejen šlechticům a jejich potomkům vydána např. následující někdejší šlechtická sídla: hrady Český Šternberk, Kost, Vysoký Chlumec, Střekov, tvrze Křepenice a Tuchoraz, zámky Blatná, Boskovice, Častolovice, Doudleby nad Orlicí, Chlumec nad Cidlinou, Kaceřov, Mělník, Nelahozeves, Nové Hrady u Vysokého Mýta, Nové Hrady nad Metují, Orlík, Rychnov nad Kněžnou, Skalka, Zalužany a Žďár nad Sázavou. Některé další objekty byly převedeny do majetku obcí: Loket, Košumberk, Svojanov, Pecka, Humprecht, Náměšť na Hané a Plumlov. Vydán byl také Lobkovický palác na Pražském hradě, Maltézský palác nebo zámek Liběchov. Restituce se pochopitelně týkaly rovněž rozsáhlých mobiliárních fondů, které byly často svezeny na jiné objekty.  Následující tabulka je výběr úspěšných restitucí příslušníků šlechty nebo jejich potomků (abecedně).  Někteří šlechtici však majetek zpátky nedostali, ačkoli by na něj nebýt tzv. Benešových dekretů měli mít nárok (za druhé světové války například byli aktivně zapojeni v odboji). Tito lidé se proto o svůj majetek se státem (někdy i úspěšně) soudí. Například v roce 1992 byl vznesen restituční nárok Karlem des Fours Walderode (1904–2000), který jako Němec přišel o majetek na základě Benešových dekretů. Teprve v roce 2019 byl majetek soudně potvrzen Johanně Kammerlanderové, vdově po Karlovi. Restituce se kromě lesů a jiných pozemků týkala zámku Hrubý Rohozec. Několik desetiletí se soudí o majetek Marie Alžběta Salmová-Reifferscheidt-Raitz, která se ho domáhá jako dcera posledního vlastníka Huga Mikuláše. Jde především o zámek Rájec nad Svitavou. Desítky let trvá také restituční spor Kristiny Colloredo-Mansfeldové a jejích příbuzných o zámek Opočno a jeho mobiliář.", "section_level": 3}, {"title": "Šlechtictví v současnosti.", "content": "Zákon o zrušení šlechtických titulů dnes sice stále platí, šlechtické tituly se však naprosto běžně používají, a to i ve veřejnoprávních médiích (např. Česká televize). Nemají ovšem úřední platnost, ale pouze stavovský charakter. Někteří právníci ovšem tvrdí, že zrušení šlechtických titulů v roce 1918 nebylo správně právně ošetřeno a tudíž je neplatné. Jisté je, že za použití šlechtického titulu dnes již nehrozí žádný postih.  Nyní jsou právně šlechtici (z většinového právního hlediska již bývalí) stejnými občany, jako všichni ostatní. Sdružují se jako občanské spolky, zpravidla s cílem podporovat zachování historie, památek a vzdělanosti.  Někteří šlechtici se uplatnili v politice, např. Karel Schwarzenberg (ministr zahraničí, poslanec, senátor), Michal Lobkowicz (ministr obrany, poslanec), Jaroslav Lobkowicz (poslanec) a Tomáš Czernin (senátor). Jiní se dali na církevní dráhu, např. František Lobkowicz (biskup ostravsko-opavský) a Christoph Schönborn (arcibiskup vídeňský).  Mezi nejznámější současné šlechtické rody v Česku patří:  Tyto rody pocházejí ze staré české šlechty předbělohorské anebo ze šlechty cizí, zejména rakouské, německé a italské, přišlé k nám v době pobělohorské.  V neposlední řadě je mnoho prakticky neznámých rodů většinou s dědičným titulem rytíře nebo barona. Tyto šlechtické rody většinou pochází z české středověké šlechty, ale v průběhu let přišly o majetek.", "section_level": 2}], "src_summary": "Českou šlechtou se rozumí šlechta v zemích Koruny české, zvláště v Čechách a na Moravě a v širším pojetí i ve Slezsku a Lužici.", "tgt_summary": "波希米亚或称捷克贵族代表贵族家族位于(在历史上由 Bohemia proper、摩拉维亚、西里西亚(特别是上西里西亚)和卢萨蒂亚所组成),也被称为「波希米亚王冠」、「捷克的土地」或是「领土」。", "id": 1315232}
{"src_title": "Gianna Nannini", "tgt_title": "吉娜·納妮妮", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Studium.", "content": "Gianna Nannini se narodila v Toskánském městě Siena roku 1956. Nejprve navštěvovala \"Institut hudebních studií Luigiho Boccheriniho\" v Lucce. V roce 1975 odešla do Milána, kde studovala na konzervatoři (obory klavír, kytara, kompozice). O rok později jí vyšla první deska a začala se prosazovat na italské scéně. Roku 1994 odpromovala z filosofie na univerzitě v Sieně.", "section_level": 2}, {"title": "Sólová kariéra.", "content": "Prvním jejím vydaným albem byla deska \"Gianna Nannini\" z roku 1976. O dva roky později vydává album \"California\" (inspirováno jejími cestami po USA), které je označováno jako rockové. Díky řezavému hlasu je často přirovnávána k Janis Joplin. Z desky \"California\" pochází její první velký hit – píseň \"America\", která obsadila první příčky hitparád v Německu a severní Evropě. Album bylo platinové v Itálii a zlaté v Německu, Švýcarsku a Rakousku.  V roce 1981 potkala manažera Petera Zumstega a založila s ním nezávislé vydavatelství \"Gianna\". Jejich spolupráce trvala celkem 23 let. Ve stejném roce začala skládat soundtrack pro film \"Sconcerto Rock\" \"Luciana Mannuzziho\". Giannino páté album \"Latin Lover\", na kterém spolupracovala například s Annie Lennox nebo Jackie Liebezeit, zaznamenalo opět úspěchy v podobě jedné platinové (Itálie) a třech zlatých desek (Německo, Švýcarsko a Rakousko). Roku 1983 si zahrála roli \"Titanie\" ve filmovém zpracování Shakespearovy komedie Sen noci svatojánské. V roce 1989 napsala píseň \"Un'estate italiana\", která se stala oficiální znělkou italského Mistrovství světa ve fotbale v roce 1990. Roku 1995 vyrazila na klubové turné \"Extravaganza Club Tour\", které bylo zvláštní tím, že všechna použitá elektřina pocházela výhradně ze slunečních elektráren. V dubnu roku 2007 vyšlo její album \"Pia Come la Canto Io\", což byla kolekce písní, napsaná pro moderní popovou operu. Její nejnovější řadové album \"Inno\" z roku 2013 bylo nahráno v londýnských studiích Abbey Road.", "section_level": 2}, {"title": "Duety.", "content": "Za svou hudební kariéru natočila Gianna Nannini celou řadu duetů s dalšími zpěváky. V roce 1987 například zpívala se Stingem a Brucem Springsteenem duety v představení \"Třígrošová opera\" Bertolda Brechta a Kurta Weilla v \"Schauspielhaus\" v Hamburku. Jiným známým duetem byla již zmiňovaná píseň \"Un'estate italiana\", což byl duet s italským zpěvákem Edoardem Bennatem. Dále spolupracovala s Andreou Bocellim, italským raperem Fabri Fibrou nebo makedonským zpěvákem Tošem Proeskim.", "section_level": 2}, {"title": "Aktivismus.", "content": "Gianna Nannini od počátků své kariéry aktivně podporuje ekologická, lidskoprávní a jiná aktivistická hnutí a charitativní projekty:", "section_level": 2}, {"title": "Diskografie.", "content": "Informace převzaty z oficiálních stránek zpěvačky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gianna Nannini (* 14. června 1956 Siena, Itálie) je italská zpěvačka a skladatelka populární hudby. Jejím nejznámějším hitem je píseň \"Bello e Impossibile\" z roku 1986.", "tgt_summary": "吉娜·纳妮妮(Gianna Nannini,1956年-6月14日)是一名意大利女创作歌手和流行音乐家。", "id": 546164}
{"src_title": "Ivan Jefimovič Petrov", "tgt_title": "伊万·叶菲莫维奇·彼得罗夫", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a raná kariéra v armádě.", "content": "Petrov se narodil v městečku Trubačevsk v Brjanské oblasti v rodině obuvníka Jefim Petrova. Jeho matka Jevdokija byla žena v domácnosti. Ivan Jefimovič měl ještě tři sourozence, bratra a dvě sestry. Nejstarší sestra Tatiana na něj naléhala aby začal studovat na chlapeckém gymnáziu. Do roku 1916 pak navštěvoval učitelský seminář ve městě Karačajevsk. V lednu roku 1917 začal studovat na poddůstojnické škole v Moskvě, kterou po půlročním výcviku ukončil a nastoupil do carské armády. Působil v řadách 156. Astrachaňského pěchotního pluku v hodnosti praporčíka. Ještě před nástupem na frontu onemocněl dyzentérii a po zdlouhavé léčbě byl propuštěn z armády. Na krátko se vrátil do rodného města, ale po tom, co se přiblížila fronta, rozhodl se odejít zpět k pluku do Astrachaně. Cestou k jednotce narazil na své bývalé spolubojovníky a odešel s nimi do Samary. V roce 1918 vstoupil do komunistické strany a Rudé armády. Zúčastnil se bojů během občanské války. Bojoval v oblasti Syzraně, Samary, Mcenska a Simbirsku proti československým legiím a ukrajinským kozákům na východní frontě v řadách 25. střelecké divize. Během bojů na Urale se oženil se Zojou Pavlovnou Jeftifejevovou. Od května 1920 sloužil na západním frontě který bojoval proti Polákům. Velel četě, byl předsedou vojenského soudu a komisařem pluku. Později velel různým jezdeckým jednotkám do velikosti brigády v rámci 1. jezdecké armády operující v Turkestánu. Pak velel horské střelecké divizi a aktivně se účastnil bojů proti basmačům.  V průběhu let 1926 až 1931 dokončil velitelský kurz. Od roku 1933 do roku 1940 velel vyšší Taškentské pěchotní škole. V roce 1940 byl jmenován do funkce inspektora pěchotních vojsk středoasijské vojenského okruhu. Po zavedení generálské hodnosti v Rudé armádě byl 4. července 1940 povýšen do hodnosti generálmajora. V březnu 1941 byl Petrov pověřen vedením 27. mechanizovaného sboru, který se začal formovat ve Střední Asii.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem, bylo formování mechanizovaného sboru rychle dokončeno a jednotka byla přesunuta do oblasti Brjansku. Nejvyšší velení však po špatných zkušenostech s nasazováním mechanizovaných sborů rozhodlo útvar zrušit a vojska rozčlenit na divize. Petrov byl následně převelený do Oděsy a pověřen formováním a následně vedením jezdecké divize.  20. srpna 1941 byl pověřen vedením 25. čapajevské střelecké divize, s níž se podílel na obraně Oděsy. 5. října 1941 byl pověřen vedením Přímořské armády, přičemž bylo jeho úkolem evakuovat vojska z Oděsy na Krym, kde se v té době začala rapidně zhoršovat situace. Evakuace byla poměrně úspěšná, i když vojáci museli na bojišti zanechat většinu těžkých zbraní. Jednotky staženy na Krym, okamžitě zasáhly do bojů a pomohly odrazit první nápor na Sevastopol. Následně se podílel na organizaci obrany silně opevněného Sevastopolu během 250 dní trvajícího obléhání německými a rumunskými vojsky pod vedením Ericha von Mansteina. Petrov byl generálem, který se s oblibou pohyboval v první linií a zajímal se o své podřízené, na kterých morálce mu velmi záleželo. V průběhu bojů o Sevastopol úzce spolupracoval se svým náčelníkem štábu N. I. Krylovem.  Němcům se nakonec za přispění silné letecké a dělostřelecké podpory podařilo obranu města postupně přemoci a za těžkých ztrát na obou stranách ho obsadit. Petrov byl na základě Stalinova rozkazu spolu se svým štábem na poslední chvíli evakuován ponorkou Šč-209. Po úniku ze Sevastopolu se Petrov podílel na obranných bojích na severním Kavkaze, kde byl pověřen organizací horských jednotek pro zastavení německého postupu Kavkazem. Velel 44. armádě, později severokavkazskému frontu. Vojska tohoto frontu se účastnila novorossijsko-tamanské operace, podílela se na osvobozování poloostrově Taman, měst Majkop, Krasnodar a Novorossijsk. 9. října 1943 byl povýšen na armádního generála. V únoru 1944 Petrov neuspěl při vylodění na poloostrově Kerč. V důsledku neúspěchu Kerčsko-Eltigenské operace bylo Petrovovi odňato velení Přímořské armády, byl převelen do zálohy generálního štábu a degradován do hodnosti generálplukovníka.  Od 13. března 1944 velel 33. armádě Západního frontu a již 12. dubna byl pověřen vedením 2. běloruského frontu. Od 6. srpna 1944 byl velitelem 4. ukrajinského frontu. 6. října 1944 mu byla navrácena hodnost armádní generál. V březnu 1945 se stal náčelníkem štábu 1. ukrajinského frontu, v jehož rámci se podílel na osvobozování Československa (Pražská ofenzíva).  29. května 1945 mu bylo uděleno vyznamenání Hrdina Sovětského svazu.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období.", "content": "Po válce velel vojskům Turkestánského vojenského okruhu. V letech 1952 až 1953 působil jako 1. náměstek hlavního inspektora Sovětské armády, později jako náčelník hlavního velitelství bojové a fyzické přípravy vojsk, zástupce velitele pozemních vojsk a hlavní inspektor Ministerstva obrany SSSR. Působil také jako poslanec Nejvyššího sovětu.  Zemřel 7. dubna 1958 v Moskvě a je pohřben na Novoděvičím hřbitově.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ivan Jefimovič Petrov, (; Trubčevsk – 7. dubna 1958 Moskva) byl sovětský vojenský velitel ruského původu, od roku 1944 armádní generál, známý díky vedení obranných operací při Oděse a Sevastopolu v letech 1941 a 1942. Je také nositelem čestného titulu Hrdina Sovětského svazu (1945).", "tgt_summary": "伊万·叶菲莫维奇·彼得罗夫(,1896年-9月18日-1958年-4月7日),苏军大将。", "id": 681485}
{"src_title": "The Flash (seriál, 2014)", "tgt_title": "闪电侠 (2014年电视剧)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Děj seriálu se točí kolem postavy policejního forenzního analytika Barryho Allena, který je při explozi urychlovače částic zasažen bleskem a probudí se z kómatu s nadpřirozenou schopností rychlého pohybu a regenerace. S pomocí vědce Harrisona Wellse a jeho kolegů začne jako maskovaný superhrdina Flash pomáhat chránit město Central City nejen před běžnými zločinci, ale také před jedinci, kteří začali po výbuchu urychlovače rovněž zjišťovat, že disponují nejrůznějšími nadlidskými schopnostmi a stali se tzv. metalidmi. Allen také dlouhodobě pátrá po skutečném vrahovi své matky, Reverse-Flashovi, a chce očistit svého otce, který za tento čin sedí ve vězení.  Události konce první řady otevřely průchody do paralelního vesmíru, odkud se na Zemi dostane záhadný a téměř neporazitelný Zoom, jenž je hlavním protivníkem druhé sezóny. Dokáže totiž vyvinout ještě větší nadlidskou rychlost, než má Flash. Ve třetí řadě seriálu se Barry Allen musí vypořádat s následky změny historie v tzv. Flashpointu a také s bohem rychlosti Savitarem. Čtvrtá řada se zaměřuje na souboj s Thinkerem, který chce napravit lidstvo. Během páté série je hlavním protivníkem Cicada, sériový vrah, který se zaměřuje na metalidi se schopnostmi.", "section_level": 1}, {"title": "Vysílání.", "content": "Úvodní díl seriálu byl premiérově vysílán 7. října 2014 a stal se nejsledovanějším pořadem televize The CW. První díl druhé série měl premiéru 6. října 2015. Dne 11. března 2016 ohlásila stanice The CW objednání třetí řady seriálu, jejíž úvodní díl měl premiéru 4. října 2016. Čtvrtá série byla objednána 8. ledna 2017, její první díl byl odvysílán 10. října 2017. V dubnu 2018 byla oznámena pátá řada, která byla uvedena 9. října 2018. Dne 31. ledna 2019 bylo ohlášeno objednání šesté řady, jejíž vysílání bylo zahájeno 8. října 2019. Dne 7. ledna 2020 televize The CW uvedla, že objednává sedmou řadu seriálu.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Seriál získal pozitivní ohlas od kritiků a získal cenu People's Choice Award v kategorii Nejlepší nové televizní drama v roce 2014.", "section_level": 1}, {"title": "Související seriály.", "content": "V letech 1990–1991 vznikl podle komiksů o Flashovi 22dílný seriál \"Blesk\", ve kterém se v hlavní roli Barryho Allena objevil John Wesley Shipp. Ten si zahrál i v seriálu z roku 2014, kde ztvárnil Barryho otce Henryho Allena. Vrátili se i další herci: Amanda Pays si zopakovala postavu doktorky Tiny McGee, Mark Hamill se vrátil jako James Jesse / Trickster a Vito D'Ambrosio se opět představil v roli Anthonyho Bellowse.  Barry Allen ztvárněný Grantem Gustinem se poprvé objevil v druhé řadě seriálu \"Arrow\" – v jejím 8. díle nazvaném „Vědec“, který byl premiérově odvysílán 4. prosince 2013, a v následném 9. díle s názvem „Tři duchové“, uvedeném 11. prosince téhož roku. Allen přijel ze svého Central City do Starling City Olivera Queena (Stephen Amell), kde se odehrává seriál \"Arrow\", aby se zde z osobní iniciativy zapojil do vyšetřování podivného vloupání, které provedl muž s nadpřirozenou silou, nadopovaný látkou jménem mirakuru. Najde zde zalíbení v Queenově asistentce Felicity Smoakové (Emily Bett Rickards) a v druhé části svého dvoudílného výstupu zachrání život samotnému Queenovi. Zároveň je také seznámen s jeho hrdinskou identitou Arrowa. Před koncem devátého dílu však odjede zpět do Central City a při nehodě urychlovače částic je sražen bleskem. V následujícím dílu už jen Smoaková při návratu z Central City uvede, že Allen zůstal v kómatu. Původně tvůrci zamýšleli uvést postavu Flashe také ve 20. dílu druhé série \"Arrowa\", ale v listopadu 2013 bylo oznámeno, že místo toho bude mít nový plánovaný seriál samostatný plnohodnotný pilotní díl. Ve třetí a čtvrté řadě \"Arrowa\" Flash se svými spolupracovníky několikrát hostoval.  V létě 2015 měl na serveru CW Seed premiéru animovaný internetový seriál \"Vixen\", který se odehrává ve stejném fikčním světě, tzv. Arrowverse, a ve kterém si Amell a Gustin zopakovali svoje role Olivera Queena / Arrowa a Barryho Allena / Flashe.  Po úspěchu seriálů \"Arrow\" i \"Flash\" objednala televize pro sezónu 2015/2016 další spin-off \"Legends of Tomorrow\", ve kterém hlavní hrdinský tým tvoří různé vedlejší postavy z obou seriálů. V něm hostují i některé další postavy z \"Flashe\".  Po dohodě mezi stanicemi CBS a The CW vznikl v roce 2016 crossoverový díl „Worlds Finest“ (18. epizoda první řady \"Supergirl\"), v němž se Flash díky své schopnosti cestovat napříč dimenzemi dostane i do paralelního světa, v němž žije Supergirl. Během třetí řady seriálu \"The Flash\" proběhl na podzim 2016 crossover „Invasion!“ mezi třemi superhrdinskými seriály – \"Arrow\", \"The Flash\" a \"Legends of Tomorrow\", ve kterém se představila i Supergirl (ta je od druhé řady vysílána na The CW). Na podzim 2017 uskutečnila stanice The CW čtyřdílný crossover „Crisis on Earth-X“ mezi všemi čtyřmi seriály a na podzim 2018 byl vysílán třídílný crossover „Elseworlds“ (bez \"Legends of Tomorrow\").  V animovaném webovém seriálu \"\" na serveru CW Seed hostovali v prosinci 2017 také Carlos Valdes (Cisco / Vibe) a Danielle Panabaker (Caitlin). Naopak postava Raye, kterou ztvárnil Russell Tovey, jenž ji v animovaném seriálu namluvil, se objevila v crosssoverovém díle \"Flashe\" o několik dní dříve.  Na internetu byla v dubnu a květnu 2016 publikována propagační minisérie \"Chronicles of Cisco\", sponzorovaná firmou AT&T. Ve čtyřech krátkých dílech si své role z \"Flashe\" zopakovali Carlos Valdes (Cisco) a Britne Oldford (Shawna Baez / Peek-a-Boo).", "section_level": 1}], "src_summary": "The Flash je americký akční televizní seriál, natočený na motivy komiksů o Flashovi vydavatelství DC Comics. Vznikl jako spin-off seriálu \"Arrow\", přičemž se odehrává ve stejném fikčním světě. Autory seriálu jsou Greg Berlanti, Andrew Kreisberg a Geoff Johns, kteří se podíleli i na \"Arrowovi\". V titulní roli Flashe, superhrdiny schopného vyvinout extrémní rychlost a bojujícího proti zločincům a ostatním osobám s nadlidskými schopnostmi ve městě Central City, se představil Grant Gustin. Seriál je premiérově vysílán od 7. října 2014 na stanici The CW, od té doby vzniklo celkem pět řad se 114 díly. V televizní sezóně 2019/2020 je vysílána šestá řada.", "tgt_summary": "《闪电侠》(英语:The Flash)是一部美国电视剧,为葛瑞格·贝兰提、安德鲁·克雷斯伯格和杰夫·约翰斯共同开发,并于CW电视网播出。改编自DC漫画超级英雄《闪电侠》,故事叙述主角贝瑞·艾伦在一次粒子加速器爆炸大事故中获得了极速移动的超能力,因此开始化身为超级英雄「闪电侠」为中央市(Central City)打击犯罪。本剧于2014年10月7日在CW电视网首播,该剧作为《绿箭侠》的衍生系列,故事发生于同一个虚构世界「绿箭宇宙」之中。由戴维·纳特作为导演。", "id": 1360832}
{"src_title": "Hypokotyl", "tgt_title": "胚軸", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Hypokotyl je přítomen v klíčku každého semene, chová se však rozdílně podle způsobu klíčení.", "section_level": 1}, {"title": "Epigeické klíčení.", "content": "Při epigeickém (nadzemním) klíčení začne růst z klíčícího semene zanořeného v půdě nejdříve kořínek s vlášením, který proniká do půdy a počíná čerpat vláhu a živiny. Následně na horním konci kořínku začne vyrůstat hypokotyl, který se vztyčuje a vynáší semeno nad povrch půdy. Dělohy vynořeného semene se rozevřou a vyrostou děložní lístky, které spouštějí fotosyntézu. Směr růstu hypokotylu v půdě se řídí gravitací, po vynoření z půdy směřuje za přicházejícími slunečními paprsky. Toto klíčení probíhá většinou u rostlin s drobnými semeny, jako např. u fazolu, okurky, slunečnice, cibule, buku.  Na vrcholu hypokotylu je mezi dělohami prvý stonkový pupen, plumula, ze kterého vyroste epikotyl, druhé internodium stonku nacházející se mezi děložními lístky a prvými pravými listy. U rostlin, které vytvářejí listovou růžici, se epikotyl nevyvíjí.  Délka, tvar, barva i povrch hypokotylu se liší podle druhu rostliny a hloubky, ze které semeno klíčí. Někdy zhrubne, například u ředkvičky. Pokud zasejeme semeno kulaté ředkvičky příliš hluboko, bude i hypokotyl dlouhý a její bulva (nebo též hypokotylová hlíza) bude podlouhlá. Jindy může hypokotyl zdužnatět společně s kořenem a vytvořit bulvu, jako např. u celeru, petržele nebo červené řepy (u cukrové řepy je bulva celá tvořena kořenem). Z hypokotylu nevyrůstají jemné postranní kořínky jako z kořene.", "section_level": 2}, {"title": "Hypogeické klíčení.", "content": "Při hypogeickém (podzemním) klíčení začne stejným způsobem z klíčícího semene zanořeného v půdě růst nejdříve kořínek s vlášením, který proniká do půdy. Následně začne z plymuly v semeni vyrůstat směrem vzhůru epikotyl. Na jeho vrcholu nad povrchem půdy vyrostou prvé pravé listy. Hypokotyl zůstal nečinný v semeni, které setrvalo i s dělohami v půdě. Takto klíčí např. pšenice, kukuřice, hrách, dub, vlašský ořech, palma.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hypokotyl (latinsky \"hypocotylus\") je nejspodnější článek stonku mezi kořínkem a děložními lístky. Je také nazýván podděložním článkem, je prvým internodiem spojujícím kořen se stonkem.", "tgt_summary": "在植物学里,胚轴是幼苗的一个部分。以子叶作为分界,其上称为上胚轴(),其下称为下胚轴()。植物胚胎在发芽的过程中会生长出胚根,向下生长至土壤之中。在胚根发育之后,在胚根之上的胚轴是初始支撑子叶的构造,后续会发育成茎。", "id": 2123888}
{"src_title": "Bruno (film)", "tgt_title": "波兒出城之妖壇教祖3點「畢露」搞硬美國佬", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Homosexuální Rakušan Brüno moderuje úspěšné vysílání o módě \"Funkyzeit mit Brüno\", ovšem po průšvihu na módním veletrhu v Miláně přijde o práci a rozhodne se odjet do Los Angeles, aby se stal „největší gay filmovou hvězdou od dob Arnolda Schwarzeneggera“ a „další rakouskou superstar po Hitlerovi“. Spolu s ním odjíždí pouze Lutz, bývalý asistent asistenta.  Brüno se snaží prosadit v různých oblastech, ale všechny jeho pokusy ztroskotají: interview s Paulou Abdul či s Harrisonem Fordem, mírové řešení konfliktu na Blízkém východě, plánované sexy video s kandidátem na prezidenta Ronem Paulem, založení dobročinné organizace, adopce afrického sirotka apod. Poté, co se rozejde se svým asistentem Lutzem pozná Brüno, že opravdové filmové hvězdy jako Tom Cruise, John Travolta a Kevin Spacey jsou stále heterosexuální (narážka na opakující se zvěsti, že tito tři herci jsou homosexuální), takže se rozhodne, že se i on změní. Při tom ho podporují evangeličtí terapeuté. Brüno se prosadí jako wrestler \"Straight Dave\" (Heterák Dave), kde vystupuje spolu s Lutzem. Film končí pokusem obou oženit se v Kalifornii a natočit videoklip charitativní písně „Dove of Peace“ s účastí zpěváků jako Bono, Sting, Chris Martin, Snoop Dogg, Slash a Elton John v Abbey Road Studios.", "section_level": 1}, {"title": "Okolnosti natáčení.", "content": "Producenti filmu založili až 29 různých firem s webovými stránkami, aby nalákali potenciální oběti. Následně byly po premiéře opět zrušeny.  Pro potřeby filmu vedl Cohen rozhovor s bývalým agentem Mosadu a Palestincem o konfliktu na Blízkém východě. Aniž by jim Cohen vysvětlil humoristický podklad diskuse, zaměňuje neustále výrazy Hamás a hummus a předstírá, že se jedná o konflikt mezi Židy a Hindy.  Scénu, ve které Cohen provádí interview s La Toya Jackson (sestrou Michaela Jacksona) a při které se objeví jeho telefonní číslo, nechala společnost Universal Studios z respektu k rodině zesnulého zpěváka odstranit.  V červnu 2008 byla ve městech Texarkana a Fort Smith uspořádána show \"Mixed-Martial-Arts\". Nízkými cenami vstupného a piva a dalšími výhodami se nechalo nalákat až 1500 lidí. Po několika zápasech Cohen vystupující pod pseudonymem \"Straight Dave\" nastoupil proti protivníkovi, kterého hrál Gustaf Hammarsten. Během zápasu si vzájemně strhali oblečení a poté se začali líbat, což vedlo u mnoha přítomných k protestům. Publikum začalo do ringu házet židle a pivní sklenice. Podle očitých svědků se jednalo o utajené členy filmového štábu, aby strhli místní publikum kvůli efeknímu natáčení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bruno (\"Brüno\") je americký film z roku 2009, který mísí prvky komedie a reálné scény ve stylu dokumentárního filmu. Film popisuje osudy fiktivního rakouského módního návrháře v USA. Snímek měl v ČR premiéru 6. srpna 2009 a téhož roku vyšel na DVD. Vysílání filmu bylo zakázáno na Ukrajině, Bělorusku, Bahamách, Libanonu a v Malajsii.", "tgt_summary": "《G型教主》(英语:Brüno),2009年上映的美国仿纪录片喜剧电影。由英国谐星沙格·毕朗·高汉主演,也是监制及编剧,这是他继《波叔出城:哈萨克斯坦乡下佬去美国揾着数》后的名作。该片以伪记录片形式,讲述同性恋的奥地利时装节目主持人Brüno Gehard的奇遇。", "id": 227319}
{"src_title": "Vertikální zahrada", "tgt_title": "綠色植生牆", "src_document": [{"title": "Typy.", "content": "Zelené stěny jsou často vyrobeny z jednotlivých panelů, v kterých je ukotveno růstové médium. Lze je rozdělit podle typu růstového média, kterými jsou sypké hmoty, rohože nebo systémy složené z hliníkových kazet. Obecně platí pro všechny tyto úpravy, že jsou velmi drahé při zhotovení a velmi drahé při údržbě a péči (zálivka, hnojení, opravy). Způsoby zásobování rostlin živinami a vodou mohou být odlišné. Výhodou systémů složených z jednotlivých prvků je možnost výměny a snadné opravy. S velikostí vertikální zahrady a výškou celku obvykle narůstají náklady.", "section_level": 1}, {"title": "Vertikální zahrady se sypkými hmotami.", "content": "Některé z vertikálních zahrad jsou tvořeny \"půdou na polici\" nebo systémem typu \"půda v pytli\". Substrát je upevněn mezi přepážkami (v truhlíku, nádobě) nebo v kapse a pak umístěn na stěnu. Tyto systémy vyžadují výměnu substrátu alespoň jednou za rok v exteriéru a zhruba každé dva roky v interiérech. Tyto systémy se sypkými substráty nejsou vhodné pro oblasti s jakoumkoliv seismickou aktivitou. Opravy mohou být prováděny pouze umístěním půdy do otvorů na stěně, což je obtížné a chaotické. Systémy volné půdy by neměly být používány v oblastech, kde bude hodně veřejného života, protože jsou zdrojem znečištění a substráty se v průběhu času krůček po krůčku uvolňují. A to je velmi významná vlastnost, protože substráty těchto úprav mohou být snadno vyvívány pryč větrem, vyplavovány dešti. Vertikální zahrady této konstrukce by neměly být konstruovány vyšší než 8 metrů. Jsou některé systémy v Asii, které vyřešily erozi sypkých médií pomocí stínících systémů. U sypkého média v rámci vertikální zahrady dochází ale v případě seizmických otřesů ke zkapalnění směsi. Proto je nutné, aby rostliny byly připevněny k opoře, aby se zabránilo pádu rostlin (uvolněných ze substrátu) ze zdi. Systémy s volnou půdou se nejlépe hodí pro domácí zahrady, kde jsou požadovány každoroční nebo sezónní výsadby. Vertikální zahrady bez půdy a sypkých médií jsou vhodné pro všechna použití.", "section_level": 2}, {"title": "Vertikální zahrady s rohožemi.", "content": "Některé vertikální zahrady používají kokosová vlákna nebo plstěné podložky k vedení vody a jako oporu pro kořeny. Rohože jsou velmi tenké a ve více vrstvách. Nemohou však být oporou kořenových systémů vzrostlých rostlin déle než na tři až pět let. Voda pak už není vedena přes vlákna rohože. Jediný způsob opravy těchto vertikálních zahrad je nahrazení velkých částí vertikální zahrady odříznutím rohože ze zdi a nahrazením novou rohoží. Tento proces ohrožuje kořenové systémy rostlin na stěně a často zahubí mnoho okolních rostlin během procesu opravy. Tyto systémy je lépe používat v interiérech a jsou dobrou volbou v oblastech s nízkou seismickou aktivitou a při použití malých rostlin, které nemají velkou hmotnost. V opačném případě se může rostlina z rohože vytrhnout vlastní vahou v průběhu času nebo otřesů. Je důležité poznamenat, že rohožové systémy jsou obzvláště neefektivní pro vedení vody a často vyžadují konstantní zavlažování vzhledem k tenké povaze média, neschopnosti tkaniny zadržovat vodu a poskytnout vyrovnané zásobování kořenů rostlin vláhou. Tato neefektivnost často vyžaduje, aby tyto vertikální zahrady měly systém recirkulace vody. Tyto vertikální zahrady jsou vhodnější pro malé úpravy ne více než 2,5 m (osm stop) na výšku, kde jsou opravy snadno dokončeny.", "section_level": 2}, {"title": "Složené vertikální zahrady.", "content": "U vertikální zahrady složené z malých částí se používají jako prostředí k uchycení a výživu rostliny \"bloky\" (moduly). Ty neobsahují substrát, ani nemají podložky. Moduly mohou být vyrobeny v různých velikostech, tvarech a tloušťkách. Tyto jednotky mají tu výhodu, že vydrží déle než 10 až 15 let a mohou mít vyšší nebo nižší kapacitu zadržování vody. V závislosti na výběru rostlin pro stěnu, může být jejich pH a výživové hodnoty upraveny tak, aby rostliny měly vhodné podmínky. Jsou také snadné na údržbu a výměnu. Jsou nejrobustnější volbou pro použití na zhotovení vertikální zahrady v interiéru i exteriéru. Jsou také nejlepší volbou v oblastech, kde je třeba řešit v designu silný vítr, seismickou aktivitu nebo velkou výšku. Složené vertikální zahrady jsou lepší než jiné pro jejich dlouhou životnost a vhodnost použití za různých okolností. Jsou nejdražší z variant vertikálních zahrad pro zhotovení, ale mají nižší náklady na údržbu.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv na kvalitu ovzduší.", "content": "Jsou úvahy hodnotící vertikální zahrady jako \"aktivní\" stěny obytné budovy. Ty aktivně vedou nebo zesilují proudění vzduchu přes rostlin listy, kořeny a pak jej směřují do vzduchotechnického systému budovy k recirkulaci po celé budově. Avšak stavební zákon stále vyžaduje všechny standardní vzduchové filtrační zařízení, která by měly být nainstalovány v každém případě, a to i přes instalaci B.C. Wolvertonem takto použité vertikální zahrady. To znamená, že aktivní stěny obytné budovy nezlepší kvalitu ovzduší do té míry, aby instalace jiných filtračních systémů zlepšující kvalitu ovzduší mohla být pominuta a došlo k úspoře nákladů. Proto je smysl dodatečných nákladů na projektování, plánování a provádění vertikální zahrady jako aktivní stěny obytné budovy ještě zpochybňován.  Oblast kvality ovzduší a rostlin je nadále třeba zkoumat. Většina prováděného výzkumu pochází ze studií NASA provedených v roce 1970 a 1980 B.C. Wolvertonem. Další studie byla také provedena na University of Guelph Alanem Darlingtonem. Další výzkumy ukázaly, že rostliny mají vliv na zdraví kancelářských pracovníků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vertikální zahrada je časté označení pro plochu s výsadbou rostlin, která je spíše nebo zcela svislá. Tato úprava je někdy nazývána zelená stěna, živá stěna, vegetační stěna, zelená zeď, zelená fasáda. Někdy jde o rostliny, které vyrůstají v prostředí s umělou závlahou nebo v hydroponii, jindy na ploše rozdělené do malých nádob, v dalším případě jde o rostliny pěstované v plochých panelech, které jsou později umístěny svisle. Spadají pod modro-zelenou infrastrukturu, tedy prvky jenž se snaží o větší harmonii staveb a měst s přírodou.", "tgt_summary": "绿色植生墙或称垂直花园(英语:Green wall或英语:Vertical Garden)可以是独立的墙面,或一栋建筑的墙面,墙上大部分或一部分种满花草或蔬菜,植物则种于土壤或非有机的生长介质上。绿色植生墙的概念,可追溯至公元600年前、巴比伦的空中花园。现代的绿色植生墙结合了水耕栽培,是1931-38年,由伊利诺伊大学厄巴纳-香槟分校的怀特教授(Stanley Hart White)首先发明的。怀特握有最早的绿色植生墙专利,他认为这种新型态的园艺方法,可解决现代园艺设计所遇到的一些难题。。现今最新的大型绿色植生墙,则结合创新的水耕栽培科技。", "id": 2118406}
{"src_title": "Kareta obecná", "tgt_title": "赤蠵龜", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kareta obecná se řadí, stejně jako kareta obrovská a kareta pravá, do čeledi karetovitých (Cheloniidae). Průměrný dospělý jedinec měří cca 90 cm a váží kolem 135 kg, ačkoliv byli objeveni i jedinci dorůstající až 270 cm a vážící více než 454 kg. Barva kůže je v rozmezí žluté až hnědé a krunýř je typicky hnědý až načervenalý. Pohlaví karety obecné je možné rozlišit až v dospělosti a mezi hlavní rozdílné znaky lze považovat silnější ocas u samce a kratší předstěry u samiček.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Většinu svého života tráví karety obecné ve slané vodě a v okolí ústí řek, kde samice kladou vejce. Želvy nakladou v průměru 80 až 120 vajec do jednoho hnízda, avšak z každého tisíce vajec nakonec přežije přibližně pouze jedna želvička. Sexuální dospělosti dosahují karety v rozmezí 17 - 33 let a celkově se dožívají 47 - 67 let. Mláďata želv čelí velkému množství predátorů a zvlášť vejce jsou zranitelná vůči suchozemským organismům.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení a ochrana.", "content": "Karety obecné jsou proto považované za ohrožený druh a jsou chráněné Mezinárodní unií pro ochranu přírody. Za velký počet úmrtí povětšinou zodpovídají neopatrovaná zařízení k lovu a často se želvy udusí ve vlečných rybářských sítích. Ztráta vhodných pláží k hnízdění a zavlečení exotických dravců do těchto oblastí má také svojí daň na karetí populaci. Snaha o obnovení jejich počtu vyžaduje mezinárodní spolupráci, jako například na Zakynthosu, kde za účelem ochrany karet obecných byl na ostrově vybudován Národní mořský park a zaveden zákaz vstupu na hlavní pláže a další pláže v nočních hodinách, kde želvy kladou svá vejce v období od června do srpna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kareta obecná (\"Caretta caretta\") je oceánský druh želvy, který je rozšířen po celém světě. Žije v Atlantiku, Pacifiku, v Indickém oceánu a i ve Středozemním moři.", "tgt_summary": "赤龟(学名:\"Caretta caretta\"),又称为红海龟、红蠵龟、日头龟、八卦龟、火龟,是海龟科蠵龟属下的唯一一个种,分布于世界各地。赤蠵龟能生长的最大长度平均为90cm,但是有发现超过280cm的标本。成年赤蠵龟重约135kg,最重曾发现过超过450kg的标本。皮肤颜色从黄色到棕色,壳通常是红棕色。在成年之前没有太大的性别差异,成年海龟性别最明显的差异是公海龟有着比母海龟粗的尾巴,以及较短的胸甲。", "id": 2765355}
{"src_title": "Mír v Lunéville", "tgt_title": "呂內維爾條約", "src_document": [{"title": "Mírová ujednání.", "content": "Na mírových jednáních zastupoval Francii Josef Bonaparte, budoucí španělský král, Rakousko a říši potom hrabě Johann Ludwig Cobenzel, který vedl císařskou delegaci již na mírových rozhovorech v Campo Formio. Francii se podařilo dosáhnout plného odstoupení levého břehu Rýna říší. Zároveň francouzští zástupci přiměli císaře k tomu, aby postiženým vládcům slíbil jako náhradu území duchovních říšských států a teritorií. Francii se konečně podařilo dosáhnout legalizace držby levého břehu Rýna, okupovaného od r. 1794. Tento požadavek vznesli její diplomaté již při podpisu mírové smlouvy v Campo Formio a znovu měsíc poté 4. listopadu 1797, ovšem brzké rozpoutání druhé koaliční války zabránilo uvedení mírových ujednání do praxe. Jeden měsíc po podpisu mírové smlouvy, 9. března 1801 převzal tyto državy oficiálně francouzský první konzul, Napoleon Bonaparte. Císař se dále zavázal, za své dědičné země i za suverény ve Svaté říši římské, uznat diplomaticky dceřiné republiky: Batávskou, Helvétskou a Ligurskou a dále slíbil nepodporovat Velkou Británii v její pokračující válce s Francií, otevřeně ani skrytě. Rakousko a s ním i Svatá říše římská přistoupily opětovně na podmínky územních ústupků daných mírem v Campo Formio a Francie naopak potvrdila své dřívější uznání rakouského připojení Benátska, benátské jižní Istrie a Dalmácie, jakož i definitivní přivtělení říšského svobodného města (přístavu) Terst, který stál již od 15. století pod volnou habsburskou svrchovaností. K míru přistoupila například také Republika spojených nizozemských provincií, která se musela smířit se svým zánikem, nebo nově ustavená Republika helvétská, která naopak mírem získala malá území. Rýnská hranice nebyla dodržena zcela striktně. Jednak obsazením Nizozemí se Francie rozšířila daleko na sever za Rýn, naopak např. město Basilej, rozložené na obou březích Rýna, zůstalo zachováno jednotné, protože Francie v tomto případě ustoupila Helvétské republice jako svému spojenci. Jiná města, jako Laufenburg byla rýnskou hranicí roztržena vedví mezi Helvétii a Přední Rakousy.", "section_level": 1}, {"title": "Články mírové smlouvy podrobně.", "content": "Článek I. - mír mezi císařem a říší na jedné a první Francouzskou republikou na druhé straně  Článek II. - odstoupení Rakouského Nizozemí Francii podle článku III mírové smlouvy z Campo Formio  Článek III. - Rakousko odstoupí Helvétské republice okrsek Frickthal a všechna další území na levém břehu Rýna mezi Zurzachem a Basilejí. Rakousko odstoupí Francii hrabství Falkenstein.  Článek IV. - obnovuje se článek XVIII. míru v Campo Formio, dle kterého se císař zavazuje vlastním územím odškodnit vyvlastněného vévodu modenského.  Článek V. - velkovévoda toskánský a vévoda parmský se zříkají svých zemí v Itálii, císař se zavazuje na území říše odškodnit toskánského velkovévodu. Toskánské pasivní dluhy přebírá Francie a eventuální nástupnické státy v Itálii  Článek VI. - císař se jménem říše zavazuje předat plnou státní svrchovanost nad bývalými říšskými územími na levém břehu Rýna mezi hranicemi Helvétské a Batávské republiky Francii. Říční pevnosti na pravém břehu Rýna nesmí být více vyzbrojovány, nýbrž uchovány v aktuálním stavu.  Článek VII. - císař se zavazuje veškeré dědičné vládce, postižené vyvlastněním na levém břehu Rýna, odškodnit z říšských majetků v souladu s ustanoveními předchozího kongresu v Rastattu. \"Toto ustanovení předznamenalo grandiózní sekularizaci a likvidaci knížecích biskupství\", \"rytířských řádů\" \"a klášterů\".  Článek VIII. - Francouzská republika na obsazených územích přebírá pouze ty státní dluhy, které vznikly vlastním výkonem správy těchto zemí a také ty, k nimž daly výslovný souhlas místní zemské stavy.  Článek IX. - na všech levobřežních rýnských územích, připadlých Francii se ruší jakékoli poddanské vztahy a závazky, jako robota či odvody poddanských dávek a také vrchnostenské soudnictví.  Článek X. - poddanské vztahy se ruší rovněž na statcích, které byly součástí státního území Francie již před vypuknutím první koaliční války, ale měly vlastníky, pocházející z říše.  Článek XI. - tato mírové dohoda císaře s Francií, konkrétně články VIII., IX., X. a XV. mají platit také ve vztahu habsburské monarchie vůči Batávské, Ligurské, Cisalpinské a Helvétské republice.  Článek XII. - císař se v souladu s článkem VIII. mírové smlouvy z Campo Formio zříká všech nároků na státní svrchovanost, majetek, příjmy či závazky vůči Cisalpinské republice, na jejímž území držel před první koaliční válkou několik zemí.  Článek XIII. - císař se v souladu s dohodou z Campo Formio zříká za říši všech zemí, majetků, příjmů, práv a nároků, jakož především říšských lén na území Ligurské republiky.  Článek XIV. - v souladu s článkem XI. dohody z Campo Formio bude napříště říční plavba na Adiži mezi habsburskou monarchií a Cisalpinskou republikou svobodná a bezcelní. Plavba válečných lodí a člunů je oboustranně zakázaná.  Článek XV. - vzájemná výměna válečných zajatců  Článek XVI. - osobní statky arcivévodů Ferdinanda a Karla na území Cisalpinské republiky jim mají být vráceny, ovšem ve lhůtě 3 let mají být prodány Cisalpinské republice.  Článek XVII. - jmenovitě články XII., XIII., XV., XVI., XVII. a XXIII mírové dohody z Campo Formio jsou potvrzeny a budou provedeny účinností této mírové smlouvy.  Článek XVIII. - dnem podpisu mírové smlouvy končí oboustranně jakékoli vybírání válečné kontribuce či nucené práce pro nepřátelskou stranu.  Článek XIX. - představitelé obou stran: císař František II. a první konzul Napoleon Bonaparte musí nejpozději do 30 dnů, pokud možno ještě dříve, tuto mírovou dohodu ratifikovat.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Bezprostředním důsledkem mírové smlouvy bylo vydání papežské buly \"Qui Christi Domini,\" faktické součásti konkordátu s Francií, kterou Svatý stolec souhlasil se zrušením řady francouzských biskupství včetně změn v církevní správě na západním břehu Rýna v bývalé říši. Císař František II. musel vzápětí svolat říšský sněm, a podepsat Finální usnesení mimořádné říšské deputace, se kterým byla spojená mamutí sekularizace duchovních knížat a klášterů. To byl počátek velkého oslabení prokatolických, prohabsburských a vlastně i proříšských sil, což vedlo k zániku říše. Napoleonovi naproti tomu oddych na východní hranici umožňoval soustředit se na plány invaze do Anglie, reformu armády a především posilování osobní moci, které vedlo v roce 1804 k jeho císařské korunovaci. Zajímavým a dodnes patrným důsledkem odtržení rýnských levobřežních států a teritorií je dosud přetrvávající vliv Napoleonova Code civil, který se promítl např. do organizace notariátu či systému pohřebnictví a ještě dnes odlišuje na úrovni podzákonných předpisů a vyhlášek oblasti západně od Rýna od zbytku Německa. Code civil platil všude na levém břehu Rýna jako hlavní občanský zákoník až do roku 1900, kdy byl zaveden v Německém císařství nový občanský zákoník, který sjednocoval Německo po stránce občanského práva. V Rakousku způsobil výsledek druhé koaliční války a nepříjemný mír v Lunéville změny na postu státního kancléře (ministra zahraničí monarchie). Dosavadní kancléř, svobodný pán Johann Amadeus von Thugut, jehož konfrontační politika vůči Francii i Prusku se neosvědčila, byl již roku 1800 odvolán. Po krátkém působení hraběte Ferdinanda Trauttmansdorfa (1800–1801) byly zahraniční záležitosti svěřeny hraběti Johannu Ludwigu Cobenzelovi, bývalém vyslanci v Rusku, který císaře Františka II. zastupoval jako vyjednavač právě během mírových dohod v Lunéville.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mír v Lunéville byl mírovou dohodou, podepsanou 9. února 1801 v Lunéville mezi vítěznou Francií a Svatou říší římskou, reprezentovanou jejím posledním císařem, Františkem II. Mírové dohodě, ukončující druhou koaliční válku, předcházelo příměří, podepsané 25. prosince 1800 ve Steyru.", "tgt_summary": "吕内维尔条约,是第二次反法同盟战争后,法国与神圣罗马帝国之间签订的停战条约。条约于1801年2月9日签订,法国由约瑟夫·波拿巴为代表,帝国一方由奥地利外相路德维希·冯·科本茨尔作代表。", "id": 2495876}
{"src_title": "Mezinárodní sdružení pro dětskou knihu", "tgt_title": "国际儿童图书评议会", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Organizace vznikla z iniciativy německé spisovatelky Jelly Lepmanové (1891–1970), která v roce 1949 založila v Mnichově \"Mezinárodní knihovnu pro mládež (Internationale Jugendbibliothek)\" a roku 1951 se zasloužila o svolání mnichovské konference \"Mezinárodní porozumění prostřednictvím dětské knihy (Internationale Verständigung durch Kinderbücher)\", na které byl vyhlášen program „\"Mezinárodní péče o dětskou knihu\"“ a heslo „\"Dětská kniha je mostem mezi národy\"“. Roku 1952 proběhla v Curychu přípravná schůzka a roku 1953 zde pak byla IBBY oficiálně ustanovena.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace a činnost.", "content": "IBBY se dnes skládá z více než sedmdesáti národních sekcí. Její činnost řídí volený výkonný výbor v čele s prezidentem. Každý druhý rok se schází kongres IBBY, věnovaný vždy určitému tématu. Od roku 1956 uděluje IBBY Cenu Hanse Christiana Andersena (Hans Christian Andersen Award) autorům a od roku 1966 také ilustrátorům dětských knih. Jde o nejvyšší mezinárodní ocenění pro tvůrce dětských knih za celoživotní dílo udělované u příležitosti kongresů IBBY.  Na návrh jednotlivých národních sekcí IBBY mohou být tvůrci knih, které vyšly v období mezi dvěma kongresy, zapsáni na \"Čestnou listinu IBBY (IBBY Honour List)\", do roku 1980 nazývanou \"Čestná listina Hanse Christiana Andersena\". Autoři získávají toto ocenění od roku 1956, ilustrátoři od roku 1974 a překladatelé od roku 1978.", "section_level": 1}, {"title": "Česká sekce IBBY.", "content": "Již roku 1964 byla za člena IBBY přijata Československá sekce, jejíž českou částí byla \"Společnost přátel knihy pro mládež\" a slovenskou částí \"Priatelia detskej knihy\". V souvislosti s rozdělením společného státu ukončila Československá sekce IBBY svoji činnost ke konci roku 1992 a jejími nástupci se staly v roce 1993 samostatné národní sekce česká a slovenská. Od roku 1993 pořádá Česká sekce soutěž \"Zlatá stuha\" jako výroční ocenění autorů, překladatelů a ilustrátorů knih pro děti a mládež v České republice. Na vyhlašování ceny se dále podílí Klub ilustrátorů dětské knihy, Památník národního písemnictví, Obec spisovatelů a Obec překladatelů a na jejím financování Ministerstvo kultury České republiky. Nominované a vítězné knihy jsou vybírány čtyřmi porotami v oblasti literární, výtvarné, překladatelské a komiksu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní sdružení pro dětskou knihu (International Board on Books for Young People, zkratkou IBBY) je mezinárodní nevládní organizace UNESCO se sídlem ve Švýcarsku v Curychu.", "tgt_summary": "国际儿童图书评议会(英语:International Board on Books for Young People)1953年建立的国际组织,简称IBBY。本部建在巴塞尔。该组织旨在儿童文学的调查和研究、促进发展中国家儿童文学的普及、加强世界儿童文学的交流。大概有70个加盟国家和地区。", "id": 3034869}
{"src_title": "Jasná Poljana", "tgt_title": "亚斯纳亚-波利亚纳", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Usedlost byla založena v 17. století, patřila nejprve rodu Karcevých a posléze rodu Volkonských – Tolstých. Ihned po spisovatelově smrti, v roce 1910, se především zásluhou jeho dcery zachoval nezměněný Tolstého dům jako spisovatelovo muzeum. Oficiální status muzea pak získal rozhodnutím Celoruského ústředního výkonného výboru v roce 1921.  V dobách druhé světové války, během bitvy před Moskvou, se vedly urputné boje o sousední Tulu, město s významným zbrojním průmyslem. Téměř obklíčená Tula útokům německé armády za cenu velkých obětí odolala (později obdržela titul Město-hrdina). Poljanská usedlost byla ale Němci obsazena po dobu 45 dnů. Během jejich ústupu byl dům zapálen. Požár se naštěstí podařilo rychle uhasit a hlavní sbírkové předměty neutrpěly vůbec, neboť byly před příchodem fronty odvezeny do Tomsku. V květnu 1942 bylo muzeum znovuotevřeno pro veřejnost.  V 50. letech proběhly v muzeu rozsáhlé restaurátorské práce.", "section_level": 1}, {"title": "Muzeum.", "content": "Usedlost je dobře udržovaná a nachází se na rozlehlé ploše několika kilometrů čtverečních, s umělými vodními plochami, sady, alejemi, parky a různými stavbami. Je volně přístupná a v případě zájmu o prohlídku staveb s výkladem průvodce je možné si u vstupu zakoupit vstupenku.", "section_level": 1}, {"title": "Stavby.", "content": "Dům Volkonského, děda Tolstého, je nejblíže vstupu a jedná se o nejstarší zděnou stavbu v prostoru usedlosti.  Rodný dům Tolstého se nedochoval, na jeho místě stojí jen drobný kámen s nápisem, připomínající jeho dřívější existenci. Z důvodů finančních těžkostí spisovatelovy rodiny dům přešel do majetku jiného majitele, který dům nechal zpustnout do té míry, že po spisovatelově smrti už nebylo možno stavbu obnovit.  Dům Tolstého, stojící po boku nedochovaného centrálního domu prošel za spisovatelova života několika úpravami a přístavbami, které činily život obyvatel příjemnější, nicméně poněkud narušily původní symetrickou kompozici stavby. Interiér se díky úsilí spisovatelovy dcery zachoval autentický, a kromě reprezentativněji zařízeného salonu odráží poměrně skromný životní styl rodiny.  Dům Kuzminských, kde jsou vystaveny různé artefakty ve vztahu k tvorbě Tolstého, sloužil v letech 1859–1861 jako škola pro děti rolníků, o jejichž povznesení spisovatel vytrvale usiloval. Později sloužil pro ubytování hostů, nejčastěji spisovatelovy švagrové, T. A. Kuzminské.  Na jezírku v anglickém parku stojí stavbička koupelny, která tvořila zástěnu a závětří se schůdky do vody. Je postavena z dřeva a proutí.  Kromě uvedených staveb se v prostoru usedlosti nachází řada dalších hospodářských staveb a domů pro místní obyvatele, kteří zde pracovali.", "section_level": 2}, {"title": "Mohyla.", "content": "V lese u cesty se nachází prostý hrob Lva Nikolajeviče. Uprostřed nevelké travnaté plochy je malá mohylka, rovněž pokrytá travou, pod kterou bylo uloženo tělo spisovatele. Neokázalý hrob bez jakékoli desky či ozdob dobře vystihuje spisovatelovu životní filosofii a zálibu v prostém životě.", "section_level": 2}, {"title": "Odraz v díle.", "content": "Jméno děda připomíná jednoho z hlavních hrdinů románu \"Vojna a mír\", knížete Andreje Bolkonského. Usedlost jako celek, a zejména organizace vztahů a soužití mezi vesničany a aristokraty zase mohla být inspirací pro jiné hlavní postavy uvedeného románu, rodinu Rostovových.", "section_level": 2}, {"title": "Pedagogika a časopis Jasná Poljana.", "content": "Tolstoj se od roku 1849 až do začátku 20. století systematicky zajímal o vzdělávání prostých lidí a napsal řadu učebnic. Jeho vyučovací metody byly neobyčejně liberální - účast na hodinách byla dobrovolná, děti neseděly v lavicích, nebyly zkoušeny apod. V roce 1862 vydával měsíčník Jasná Poljana, každé číslo mělo přes sto stran, na nichž šířil své pedagogické myšlenky a poskytoval prostor názorům pedagogů. Pro malý počet předplatitelů pak od následujícího roku vycházely už jen sborníky Jasné Poljany.Po spisovatelově smrti v pedagogické činnosti pokračovala jeho dcera, která založila a vedla školu, která stále stojí za silnicí proti usedlosti.", "section_level": 1}, {"title": "Návštěvy slavných osobností.", "content": "Z našich osobností navštívili spisovatele v Jasné Poljaně takové postavy jako Zdeněk Nejedlý, Karel Kramář, Milan Rastislav Štefánik a T. G. Masaryk, ten dokonce třikrát. Prvně jmenovaný o Jasné Poljaně napsal:  \"Jasná Poljana se stala Jeruzalémem 19. století. Jasná Poljana jsou Lourdy dnešní inteligence. Zástupy věřících i nevěřících putují k \"třináctému apoštolu\" Páně, první, aby se posilnili, druzí, aby uvěřili.\" Z domácích umělců obývali pokoj pro hosty Turgeněv, Čechov, Repin, Pasternak a mnozí další.", "section_level": 1}, {"title": "Dostupnost.", "content": "Kromě pohodlné dopravy automobilem je možno se do obce snadno dostat frekventovanou autobusovou linkou z Tuly a asi kilometrovou procházkou cestou podél silnice za odbočkou do Jasné Poljany z hlavní silnice. Cesta vede kolem nemocnice L. N. Tolstého a školy, kterou založila a vedla spisovatelova dcera. Dále za usedlostí pokračuje silnice lemovaná několika desítkami venkovských domů, aby se pak napojila zpět na hlavní silnici.  Jinou možností je využít vlak z Moskvy anebo Tuly do zastávky Kozlova Zaseka (na mapě ). Je tam nádražní budova - muzeum upravená do podoby Tolstého časů a menší výstavka o železnici. Z nádraží je to k usedlosti necelé 4 km.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jasná Poljana, případně Jasnaja Poljana (rusky Ясная Поляна) je vesnice v Rusku, v jeho evropské části, 190 km jižně od Moskvy, 14 km jižně od Tuly, proslavená tím, že se zde narodil, žil, tvořil a je pochován spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj. Vytvořil zde svá nejslavnější díla jako \"Vojna a mír\" nebo \"Anna Kareninová\". Rozlehlá rodinná usedlost je dnes zařízena jako spisovatelovo muzeum.", "tgt_summary": "亚斯纳亚-波利亚纳(,意为“空旷的林间空地”)是作家列夫·托尔斯泰出世、生活和长眠的地方,位于俄罗斯图拉市西南12公里。", "id": 424791}
{"src_title": "Dreadnoughtus", "tgt_title": "無畏巨龍屬", "src_document": [{"title": "Objev a publikace.", "content": "Fosilie tohoto velkého býložravce byly objeveny v roce 2005 v patagonské provincii Santa Cruz v Argentině. Popsány však byly až v roce 2014 Lacovarou a kol. \"Dreadnoughtus\" (pojmenován také podle bitevní lodě Dreadnought) patří mezi největší známé dinosaury a zároveň mezi nejlépe zachované obří sauropody. Kompletní fosilní materiál zahrnující pozůstatky více jedinců je popsaný asi ze 70%. Sám autor popisné studie, paleontolog Kenneth J. Lacovara ve své knize \"Why Dinosaurs Matter\" (\"Proč na dinosaurech záleží\") vysvětluje, proč pojmenoval dinosaura tímto rodovým jménem. V dospělosti museli být tito sauropodi tak velcí a silní, že byli prakticky neohrožení, stejně jako válečné lodě Dreadnought na začátku 20. století.  Výzkum, publikovaný v březnu roku 2020, rekonstruoval pravděpodobnou celkovou anatomii svaloviny předních končetin tohoto obřího sauropoda.", "section_level": 1}, {"title": "Rozměry.", "content": "Délka tohoto sauropoda činila asi 26 metrů (z toho hlava a krk 12,2 metru, trup 5,1 metru a ocas 8,7 metru). Jeho hmotnost byla autory studie odhadnuta na 59,3 tuny (asi jako 12 dospělých slonů), což podporují i některé novější studie. Podle jiných výzkumů byl ale ve skutečnosti tento sauropod podstatně menší a jeho hmotnost výrazně nepřesahovala 25 až 40 tun. \"Dreadnoughtus\" je nicméně velikostně srovnatelný s příbuznými rody \"Argentinosaurus\" a \"Puertasaurus\", kteří patří k největším známým sauropodním dinosaurům vůbec (s hmotnosti snad až kolem 80 tun). Zajímavé je, že \"Dreadnoughtus\" v době své smrti možná stále ještě rostl - objevený exemplář tedy nemusel dosahovat plné velikosti.  V roce 2019 odhadl americký badatel Gregory S. Paul podrobným rozborem a zhodnocením dosud využitých metod stanovování objemu a hmotnosti těla různých sauropodů celkovou tělesnou hmotnost juvenilního dreadnoughta zhruba na 30 metrických tun. Plně dorostlý jedinec pak mohl být až dvojnásobně těžký.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzenské vztahy.", "content": "Nejbližšími příbuznými tohoto sauropoda byly zřejmě další obří argentinské rody \"Notocolossus\" a \"Futalognkosaurus\" a podstatně menší africký rod \"Malawisaurus\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Dreadnoughtus („nikým neohrožený“) byl obřím sauropodním dinosaurem, patřícím do skupiny Titanosauria). V současnosti patří mezi deset největších známých dinosaurů vůbec.", "tgt_summary": "无畏巨龙属(属名:)为白垩纪晚期的泰坦巨龙类恐龙。化石发现于阿根廷圣克鲁斯省。模式种是施氏无畏巨龙(\"D. schrani\")。", "id": 3001932}
{"src_title": "Chivalry: Medieval Warfare", "tgt_title": "騎士精神:中世紀戰爭", "src_document": [{"title": "Hra.", "content": "Samotné hraní je rozděleno do několika základních módů.", "section_level": 1}, {"title": "Team Deadmatch..", "content": "Hráči rozděleni do dvou týmů, do modrého (Agatha knights) a červeného (Mason order). Vyhrává team s největším skóre.", "section_level": 2}, {"title": "Free For All.", "content": "Stejné jako Team Deadmatch, jen každý za sebe.", "section_level": 2}, {"title": "TeamObjective.", "content": "Hra rozdělena na dva týmy, z nichž jeden brání stanovené pointy a druhý se je snaží zničit. Po zničení těchto pointů (různé sochy, podpalování budov atd.) se hra posouvá o něco dále k dalším pointům ke zničení. Bránící tým vyhraje tak, že udrží pointy do skončení časového limitu.", "section_level": 2}, {"title": "Last Team Standing.", "content": "Hra rozdělena na dva týmy. Vyhrává tým s posledním žijícím hráčem.", "section_level": 2}, {"title": "Duel.", "content": "Hrači se navzájem vyzývají v seznamu k duelům. Duel zvítězí ten, kdo vyhraje 3 zápasy. Celý mód vyhrává hráč s největším počtem vyhraných duelů.", "section_level": 2}, {"title": "Postavy (classy).", "content": "Ve hře jsou implementovány 4 základní postavy s odlišnými vlastnostmi: Man At Arms, Vanguard, Knight, Archer. Každá z těchto postav při sobě nosí Primární, sekundární a speciální zbraň. Primární zbraň je určena pro boj, sekundární potom bývá zpravidla menší a mrštnější.", "section_level": 1}, {"title": "Man At Arms.", "content": "Lehce obrněný pěšák disponující velkou rychlostí a mrštnosti. K realizaci své mrštnosti využívá rychlé úskoky a rychlé zbraně s malý dosahem. Může nosit šavle, krátké meče, obourční tyč, zápalné lahve, štíty.", "section_level": 2}, {"title": "Vanguard.", "content": "Středně rychlý šermíř, se speciální schopností útoku skokem (charge). Při sobě nosí dlouhé meče, kopí, halapartny, vrhací sekyrky, kouřové granáty.", "section_level": 2}, {"title": "Knight.", "content": "Pomalá a těžce obrněná postava, nosící ty nejtěžší zbraně. Disponuje meči, šavlemi, sekyrami, palcáty, řemdichy, štíty a vrhacími předměty.", "section_level": 2}, {"title": "Archer.", "content": "Nejslabší jednotka primárně určená na dálku. Lze vyzbrojit kušemi se štíty, luky a vrhacími praky a kopími. Jako sekundární zbraň může nosit velice rychlé dýky.", "section_level": 2}, {"title": "Hráčské modifikace.", "content": "Chivalry: Medival Warfare je hra běžící na Unreal Engine 3. Proto je zde velká variabilita módů ze strany hráčů.", "section_level": 1}, {"title": "Star Wars.", "content": "Mód dávající postavám vzhled postav z této legendární série. Postavy také skáčou výše než v klasickém Chivalry a místo střelných zbraní nosí laserové pistole.", "section_level": 2}, {"title": "Horde.", "content": "Hráči společně likvidují útočící hordy vojáků. S levely se zvyšuje počet útočících vojáků. V tomto módu funguje itemshop, kde lze nakupovat v průběhu hry. Hra končí úmrtím všech hráčů.", "section_level": 2}, {"title": "Giant Slayers.", "content": "Free For All mód s modifikací růstu postav vzhledem k počtu zabití nepřátel. Čím více zabití, tím větší a odolnější je hráč oproti ostatním. Po úmrtí hráč ztrácí svoji velikost.", "section_level": 2}, {"title": "Další módy.", "content": "Black Knight, Mercs, CompMod.", "section_level": 2}, {"title": "Chivalry: Deadliest Warrior.", "content": "Mód od vývojářů zosobňující stejnojmenný dokument o nejlegendárnějších válečnících a soubojích mezi nimi. Lze zakoupit jako dodatek na Steamu.  Ve hře jsou implementovány speciální módy jako například Multi-team deadmatch (Hráči bojují za jednotlivé druhy válečníků spolu) a speciální Last Team Standing, kde vyhrává poslední přeživší z týmu jednoho typu válečníka.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahuje 6 typů válečníků.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Sparťan.", "content": "Hlavní zbraní oštěp, který může vrhnout po ostatních. Sekundární zbraň krátký spartský meč. S sebou si vždy do bitvy nosí typický štít, kterým lze udeřit nepřítele.", "section_level": 3}, {"title": "Viking.", "content": "Využívá sekyry, meče, oštěpy, dlouhé sekyry a dřevěný štít. Vše lze po někom hodit. Lze nosit i dvě sekyry nebo dva meče v rukou, popřípadě několik u sebe pro opakovaný hod.", "section_level": 3}, {"title": "Samuraj.", "content": "Specialitou jsou katany, které lze tasit ve správný okamžik a tím způsobit nečekaný útok. Jako jediný má v tomto módu luk.", "section_level": 3}, {"title": "Ninja.", "content": "Velmi rychlý a tichý válečník. Obdoba Man At Arms díky jeho manévrovatelným kotoulům do všech stran. Používá velmi rychlé zbraně a speciální omračovací vajíčka s nadrceným sklem k oslepení protivníka.", "section_level": 3}, {"title": "Pirát.", "content": "Unikátní oproti ostatním díky schopnosti využívat pirátské palné zbraně. Může se napít rumu a tím se vyléčit, nicméně bude opilý.", "section_level": 3}, {"title": "Rytíř.", "content": "Postava nejvíce podobná klasické hře Medieval Warfare vzhledem ke klasickým zbraním rytíře jako je meč, štít, kuše a halapartna.", "section_level": 3}], "src_summary": "Chivalry: Medieval Warfare je akční bojová online hra vytvořena a vydána společností Torn Banner Studios. Hra se odehrává ve středověku, přibližně ve 12. století. Hraje se vždy na uzavřené mapě. Ve většině módů jsou hráči rozdělěni do dvou týmů, modrého (Agatha knights) a červeného (Mason order). Výjimkou jsou módy Free for all a Duel. Hra je dostupná na Steamu. Ve hře funguje systém postupného levelování hráčů a následné odemykání zbraní ve hře.", "tgt_summary": "是一款由Torn Banner Studios开发的多人砍杀游戏,这也是该工作室第一款商业作品。游戏设定在一个近似中世纪的虚构世界,游戏的战斗系统跟开发者先前发布过的一个《战栗时空2》模组-《Age of Chivalry》有不少相似之处。在2012年9月20日,官方发布了一部宣传影片并将游戏发售日订在2012年10月16日。最初开发者确认游戏会是PC平台独占发售,不过在2014年10月又宣布游戏将于同年12月登上PlayStation 3和Xbox 360平台。 2013年8月23日官方宣布将推出一个新资料片《骑士精神:致命武士》(Chivalry: Deadliest Warrior),这也是跟电视节目系列《Deadliest Warrior》的一种宣传合作,该资料片于2013年11月14日发售。", "id": 1029277}
{"src_title": "Edvard Moser", "tgt_title": "爱德华·莫泽", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodil se roku 1962 v Ålesundu. Rodiče přišli do Norska v 50. letech z Německa. Matka pocházela z Essenu a otec z Kronbergu im Taunus. Rodina nejdříve žila v Haramsøye, kde otec pracoval jako stavitel varhan. Následně se přestěhovala do Hareidu a poté do Ålesundu.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání a kariéra.", "content": "V roce 1990 absolvoval psychologii na osloské univerzitě. Na stejné vysoké škole pokračoval v postgraduálním studiu neurofyziologie, které zakončil v prosinci 1995 obhajobou práce \"Potenciální změny oblastí v gyrus dentatus během prostorového učení u potkana\" (Ph.D.) Studoval také matematiku a statistiku. Na začátku vědecké dráhy pracoval pod vedením profesora Pera Andersena.  Mezi lety 1994–1996 strávil postdoktorální pobyt s Richardem Morrisem v Centru neurověd edinburské univerzity. Následně se stal hostujícím postdoktorálním asistentem v laboratoři Johna O'Keefea na londýnské University College.  V roce 1996 se vrátil do Norska, kde byl na Norské univerzitě vědy a technologie (NTNU) v Trondheimu jmenován docentem pro obor biologická psychologie. Roku 1998 se stal řádným profesorem v neurovědách na téže univerzitě. V roce 2002 byl zakládajícím spoluředitelem Centra pro biologii paměti při NTNU a o pět let později vznikl Kavliho institut pro systémovou neurovědu. V roce 2014 s manželkou May-Britt Moserovou obdržel Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství, když objevili mřížkové neurony (česky také mřížové neurony či buňky trojúhelníkovitých mřížových vzorů, angl. \"grid cells\"), v mozku odpovědné za určování polohy, a mající vztah k orientaci v prostoru. Rozdělili si tak poloviční podíl, když druhá půlka připadla americkému neurovědci a spolulaureátovi Johnu O'Keefovi.  Řadí se ke členům Královské norské společnosti věd a písemnictví, Norské akademie věd a písemnictví a Norské akademie technologických věd.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Všechny ceny obdržel společně s May-Britt Moserovou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edvard Ingjald Moser (* 27. dubna 1962 Ålesund) je norský neurovědec a psycholog, spoluředitel Kavliho institutu pro systémovou neurovědu a Centra pro neurální komputaci na Norské univerzitě vědy a technologie (NTNU) v Trondheimu. K roku 2014 také působil jako hostující výzkumný pracovník v Institutu Maxe Plancka pro neurobiologii u Mnichova.", "tgt_summary": "爱德华·莫泽(,1962年-4月27日),挪威心理学家、神经科学家,挪威科技大学卡夫利系统神经科学研究所和记忆生物学中心创始主任。莫泽和他的妻子迈-布里特·莫泽在过去数十年中领导了一系列脑机理的前沿研究,其中尤以发现内嗅皮层的网格细胞而闻名。", "id": 647461}
{"src_title": "John Nelson Darby", "tgt_title": "約翰·納爾遜·達秘", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná léta.", "content": "John Nelson Darby se narodil ve Westminsteru. Pocházel z angloirské rodiny usazené v Leap Castle v Irsku. Byl synovcem Henry D'Esterre Darbyho a své druhé jméno dostal po rodinném příteli, lordu Nelsonovi.  Darby vystudoval Westminster School a Trinity College v Dublinu s výborným prospěchem roku 1819. Během studia se stal hluboce věřícím křesťanem. Nastoupil práci u soudního dvora, ale cítil, že toto povolání není konzistentní s jeho křesťanskou vírou. Přijal proto ordinaci duchovního Anglikánské církve v Irsku. Roku 1825 byl ordinován jako diakon a následujícího roku se stal knězem.", "section_level": 2}, {"title": "Střední léta.", "content": "Po svém rozčarování zkostnatělostí Anglikánské církve rezignoval na své místo. Nedlouho poté, roku 1827, spadl z koně a byl vážně raněn. V této těžké době rozpoznal, že „království“ popsané v knize Izaiáš a celém Starém zákoně je rozdílné od křesťanské církve. V následujících pěti letech rozvinul učení, že ordinace za duchovního byl hřích proti Duchu svatému, protože to omezovalo rozpoznání, že Duch svatý může mluvit skrze každého křesťana. Během té doby se připojil k mezidenominačnímu setkávání věřících (které navštěvoval i Anthony Norris Groves, Edward Cronin, J. G. Bellett, a Francis Hutchinson), kde společně „lámali chléb“ v Dublinu jako symbol jejich jednoty v Kristu. Roku 1832 se tato skupina začala vnímat jako zvláštní Křesťanské shromáždění. Začali cestovat po Irsku a Anglii a tak se začalo formovat „hnutí Plymouthských bratrů“. Na konferencích Darby veřejně vyhlásil učení ohledně Církve a posledních věcech, zahrnující „pretribulační vytržení“.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní léta.", "content": "Ve 30. a 40. letech 19. století Darby procestoval Británii a Evropu a ustavil mnoho Křesťanských shromáždění. Roku 1848 došlo k nešťastnému a bolestnému rozdělení na „otevřené“ a „uzavřené“ bratry. Otevření nadále důsledně setrvávali na nezávislosti jednotlivých shromáždění, uzavření v čele s Darbym začali uplatňovat oddělení se od těchto ostatních shromáždění.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější vliv.", "content": "Darby je v teologickém světě označován za otce dispenzacionalismu, později zpopularizovaného v USA Cyrusem Scofieldem a jeho překladem Bible zvaným \"Scofield Reference Bible\".  Charles Henry Mackintosh (1820–1896) rozšířil toto učení svým čtivým literárním stylem. Mackintosh popularizoval Darbyho více než jiní autoři. Ve 20. století bylo toto učení rozšířeno autory jako Margaret E. Barberová a ovlivnilo Watchmana Nee a Witnesse Lee. Darby vyhlásil učení o „skrytém vytržení“, kdy Kristus vezme svou nevěstu, Církev, z tohoto světa před soudy Velkého soužení, někdy označovaném jako „vytržení svatých“. Dispenzationalisté věří ve zvláštní postavení Izraele a znovuustavení království Izraele a věří v Boží věrnost vzhledem ke starozákonním proroctvím. Věří, že ačkoliv se Boží cesty mohou měnit, Jeho záměr žehnat Izraeli nebude nikdy zapomenut. Přestože nyní ukazuje svou milost a přízeň na Církvi, učiní to samé na ostatku Izraele, aby naplnil své sliby učiněné tělesnému semenu Abrahamovu.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Nelson Darby (18. listopadu 1800 – 29. dubna 1882) byl angloirský biblista a evangelista, jedna z vlivných postav mezi Plymouthskými bratry. Je považován za zakladatele dispenzacionalismu (učení o Boží správě věků), který se vyznačuje futuristickým výkladem biblických proroctví. Přeložil Bibli z původních jazyků.", "tgt_summary": "约翰·纳尔逊·达秘(英语:John Nelson Darby,1800年-11月18日-1882年-4月29日),19世纪英国和爱尔兰弟兄运动最有影响的领袖人物,时代论神学的代表人物。", "id": 2218127}
{"src_title": "Savio Hon Tai-Fai", "tgt_title": "韩大辉", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 21. října 1950 v Hongkongu. Po studiu na Salesiánské školy, složil dne 15. srpna 1969 své první sliby. Dne 15. srpna 1975 složil své věčné sliby. Na kněze byl vysvěcen 17. července 1982 biskupem Johnem Baptistou Wu Cheng-chungem. Na Londýnské univerzitě získal bakaláře z filosofie a na Papežské salesiánské univerzitě v Římě doktorát z teologie.  Učil jako hostující profesor v různých seminářích v Číně. Jeho vědecké práce se objevily v různých publikacích, zvláště teologické. Dohlížel na překlad do čínštiny Katechismu katolické církve.  Roku 1999 se stal členem Papežské teologické akademie. Od roku 2004 sloužil jako člen Mezinárodní teologické komise. Poté byl profesorem teologie Hongkongského semináře. Dne 23. prosince 2010 byl papežem Benediktem XVI. jmenován titulárním arcibiskupem ze Sily a sekretářem Kongregace pro evangelizaci národů. Stal se nástupcem Roberta Saraha který se stal předsedou Papežské rady Cor Unum.  Po oznámení jeho jmenování řekl \"První věc kterou udělám je modlitba za Boží milost, abych se stal vhodným nástrojem. Otec Savio Hon Tai-Fai zná papeže po mnoho let, od té doby kdy jako tehdejší kardinál Ratzinger byl předsedou ex officio Mezinárodní teologické komise v jeho roli prefekta Kongregace pro nauku víry.  Biskupské svěcení přijal spolu s Marcellem Bartoluccim dne 5. února 2011 z rukou papeže Benedikta XVI. a spolusvětiteli byli kardinál Angelo Sodano a kardinál Tarcisio Bertone.  Je členem Papežské rady pro jednotu křesťanů.  Dne 6. června 2016 se stal apoštolským administrátorem \"sede plena\" arcidiecéze Agaña, kterým byl až do 31. října stejného roku.  Dne 28. září 2017 jej papež František jmenoval apoštolským nunciem v Řecku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mons. Savio Hon Tai-Fai (21. října 1950, Hongkong) je hongkongský římskokatolický kněz, arcibiskup, apoštolský nuncius Řecka a člen Salesiánů Dona Boska.", "tgt_summary": "韩大辉(英语:S.D.B.]],1950年-10月21日),宗座驻希腊大使及天主教锡拉总教区领衔总主教。2010年至2017年任圣座万民福音部秘书长,是有史以来在圣座担任过最高职务的华人;并曾任慈幼会中华会省省会长。", "id": 1998813}
{"src_title": "Venezuelský záliv", "tgt_title": "委内瑞拉湾", "src_document": [{"title": "Situace.", "content": "Záliv o šířce 240 km, nacházející se okolo 11. severní rovnoběžky, je ze severní strany až 120 km hluboko zapuštěný do jihoamerické pevniny. Je sevřen dvěma poloostrovy, se západu je to poloostrov Guajira a z východu Paraguaná. Z jižní strany je záliv propojen asi 65 km dlouhým průlivem Tablazo Strait s lagunovým jezerem Maracaibo s brakickou vodou.  Venezuelský záliv leží na kontinentálním šelfu který tvoří přechod mezi horskými pásy na pevnině a proláklinou v Karibském moři. Z důvodu pohybu Karibské desky začal šelf v minulosti pozvolna klesat pod mořskou hladinu. Venezuelský záliv je poměrně mělký (jen 20 až 30 m) a dno má pokryté silnou vrstvou sedimentu přineseného povodněmi z pevniny. Vede přes něj důležitá lodní trasa po které zaoceánské tankery odvážejí vytěženou ropu a byl proto v něm vykopán asi 100 km dlouhý, 245 m široký a 13,5 m hluboký kanál.  Přestože se v oblasti zálivu těží i zpracovává ropa a proplouvají jím lodě s hlubokým ponorem, je v zálivu voda která průběžně splňuje životní podmínky pro bohatou mořskou fauna. Žijí tam jak živočichové preferující nehluboké vody, tak i ti pravidelně migrující do plytkých vod. V hlubších vodách žijí i ryby ekonomicky významné, např. makrely, smuhy, chrochtali, cípali a murény. V místech kde Venezuelský záliv navazuje na mořskou hlubinu lze spatřit i rejnoky, manty a občas i kladivouny.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Záliv objevili v roce 1499 Španělé Alonso de Hojeda a Juan de la Cosa a Ital Amerigo Vespucci, jeho okolí tehdy obývala indiánská etnika řadící se do skupiny s názvem Karibové. Ihned nato začala španělská kolonializace. Venezuela byla prvá země v Jižní Americe která po vítězné bitvě ve Venezuelském zálivu v roce 1823 vypudila španělské vojáky ze země a osamostatnila se.  Ropný průzkum zálivu a okolí začal roku 1947 a první úspěšné vrty byly provedeny o deset let později na úzkém venezuelském pásu poloostrova Guajira. V současnosti je tato šelfová oblast hodnocena jako jedna z nejbohatších na ropu a zemní plyn v Jižní Americe.", "section_level": 1}, {"title": "Hraniční problémy.", "content": "Již z koloniálních časů je vleklý spor o hranici mezi Venezuelou a Kolumbií vedenou v podélném směru přes poloostrov Guajira. Po dlouhé řadě dvoustranných, nebo za pomoci prostředníků vedených jednání došlo v roce 1941 k určení suchozemské hranice která však bývá i dnes zpochybňována.  Mnohem složitější je stanovení mořské hranice v zálivu a mezi jednotlivými výlučnými ekonomickými zónami do vzdálenosti 200 námořních mil od pobřeží. Kolumbie i Venezuela mají na vedení hranice své názory a žádná strana není ochotná ke kompromisu, v obou zemích jsou mezi obyvateli silné nacionalistické proudy rozdmýchávané politiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Venezuelský záliv ( Gulf of Venezuela, Golfo de Venezuela) je mělký záliv v Karibském moři na hranici Venezuely s Kolumbií.", "tgt_summary": "委内瑞拉湾()是加勒比海南部,委内瑞拉与哥伦比亚之间的一个海湾,南北长120公里,东西最宽处为240公里。西有瓜赫拉半岛,东为帕拉瓜纳半岛,南通过马拉开波附近11米深的水道与马拉开波湖相通。四周为开垦不多的低地。委内瑞拉湾是马拉开波湖地区石油海运的重要通道。", "id": 2963219}
{"src_title": "Zlatá mince", "tgt_title": "金币", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zlaté mince byly raženy na území starověkého Řecka - v Anatolii v 7. st. př. n. l. Zlato bylo v Řecku pro ražbu ovšem využíváno jen ojediněle, v době, kdy se snižovala zásoba stříbra. Nejvíce zlata v té době vlastnila Perská říše. Za vlády Dareia I. byly raženy zlaté mince, tzv. dareiky. Některé z nich se dokonce zachovaly do dneška. Římská říše, podobně, jako Řecko, držela zlato pouze v rezervách. První římské zlaté mince byly vyraženy v roce 215 př. n. l., aby pomohly financovat 2. punskou válku proti Kartágu. Od 2. do 1. st. př. n. l. dostali římští vojevůdci právo razit zlaté mince, aby mohli vyplácet vojáky. Tak vznikly první velkoražby římských zlatých mincí. Tyto mince dostaly název - zlatý aureus.  První zlatá mince ražená ve středověku na českém území byl zlatý florén. Florény se začaly razit roku 1325 za vlády Jana Lucemburského. Ražbu florénů díky mincovní reformě vystřídala ražba zlatých dukátů.  V roce 1933 byly v USA nařízením prezidenta Theodora Roosevelta všechny oběžné zlaté mince roztaveny a následně uloženy ve Státním depozitáři drahých kovů v pevnosti Fort Knox. Prezident Roosevelt se tímto zvyšováním zlatých rezerv snažil zabránit hospodářské krizi. V novodobých dějinách se se zlatými mincemi setkáme hlavně u sběratelských mincí, které jsou pravidelně emitovány centrálními bankami.", "section_level": 1}, {"title": "Sběratelské mince.", "content": "Je mnoho faktorů, které ovlivňují hodnotu zlatých sběratelských mincí. Například limitace edice, stáří mince, zachovalost, téma. V roce 2002 byl v aukční síni Sotheby's v New Yorku vydražen vzácný Double Eagle 1933 za rekordních 7 590 020 dolarů. Tento prodej z něj udělal nejhodnotnější minci, která byla kdy prodána. Mince se jmenuje Double Eagle neboli dvojitý orel, protože její nominální hodnota představuje dvojnásobnou cenu, jakou v době ražby stálo zlato. Za vysokou cenu dražby může právě nařízení z roku 1933, jelikož se díky němu zachovalo jen několik Double Eaglů z tohoto roku, tím pádem výrazně nabyly na hodnotě.  V roce 2007 vyrobila Kanadská královská mincovna 100 kilovou zlatou minci s nominální hodnotou 1 000 000 dolarů, přestože byl obsah zlata v minci v hodnotě přes 2 miliony. Mince měří v průměru 50 centimetrů a je 3 centimetry hrubá. Unikátní zlatá mince byla vyrobena jen proto, aby propagovala novou řadu mincí - Kanadských javorových listů. Na žádosti zájemců však byly vyrobeny další a prodány v rozmezí od 2,5 do 3 milionů dolarů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zlaté mince jsou mince vytvořené zcela nebo částečně ze zlata. Od počátku sloužily jako oběživo, v současnosti jsou raženy zejména jako sběratelské mince.", "tgt_summary": "金币是一种全部或大部分由黄金制造的硬币。黄金差不多在硬币发明之初,就因其价值被用来当作硬币。在现代,多数金币被售予钱币收集者或做金块投资。", "id": 2162692}
{"src_title": "Tropická bouře Allison (2001)", "tgt_title": "热带风暴阿利森", "src_document": [{"title": "Přípravy na bouři.", "content": "Krátce po zformování bouře, úředníci v texaském Galveston County vydali dobrovolnou evakuaci ostrova Galveston Island. Trajekt z tohoto ostrova na ostrov Bolivar byl uzavřen. Dobrovolně bylo též evakuováno město Surfside v Brazoria County. Když bouře dorazila na pevninu, upozornění na bleskové povodně se rozšířila po celém východním Texasu.  Den před udeřením bouře v Tallahassee na Floridě, se právě v tomto městě otevřel nouzový úkryt. Těsně před příchodem bouře se též otevřely další 2 úkryty.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "Tropická bouře Allison způsobila mnoho záplav, a to po celou dobu řádění. Nejhorší záplavy postihly Houston, kde spadlo až 890 mm srážek. Allison zabila 41 lidí, z toho 27 se utopilo. Škody se vyšplhaly na 9 bilionů dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Texas.", "content": "V texaském Galvestonu dosahovaly větry rychlosti až 70 km/h. Když bouře postupovala Texasem, doprovázely ji silné deště. Bleskové záplavy pokračovaly několik dalších dnů. Během řádění bouře v Jefferson County napršelo 1 033 mm srážek. V houstonském přístavu pak bylo hlášeno 940 mm srážek. Přívaly deště zatopily 95 000 aut a 73 000 domů. Tropická bouře Allison zcela zničila 2 744 domů a na 30 000 lidí se ocitlo bez domova. Některé nemocnice, které tvoří největší nemocniční komplex světa – Texas Medical Center byly též poškozeny poté, co bouře nečekaně udeřila v pátek večer. Zdravotnická škola Baylor College of Medicine utrpěla velké škody v hodnotě 495 000 000 amerických dolarů. Ztratila též 90 000 pokusných zvířat.Tunely, které vedou pod Houstonem byly zatopeny, stejně jako mnoho dalších ulic a garáží nedaleko Buffalo Bayou. Houstonská divadelní čtvrť, do které patří houstonská symfonie, houstonská opera a Alley Theater byla též silně poškozena. Ztratili mnoho kostýmů, hudebních nástrojů a dalších artefaktů za milióny dolarů. V podstatě každá silnice či dálnice byla zatopena. Stovky aut na těchto silnicích zůstaly a lidé je museli opustit. Žádný utonutý právě v Houstonu se neutopil v zaplavené budově. 12 mrtvých zemřelo za jízdy v autě, 6 mrtvých při chůzi venku, 3 mrtví ze zásahu elektrickým proudem a 1 ve výtahu. Dalším mrtvým byl muž koupající se v příkopě nedaleko Mauriceville. V celém Texasu se výše škody vyšplhala na 5,2 bilionu dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Louisiana.", "content": "Louisianu bouře zasáhla jako bouře subtropická. V Thibodaux spadlo 758 mm srážek. Větry dosahovaly rychlosti kolem 60 km/h. Když Allison dorazila na pobřeží Louisiany, přívalové deště zaplavily několik desítek domů a obchodů. Menší poryvy větru poškodily zhruba 10 domů ve farnosti Cameron Parish a voda částečně zaplavila dálnici Louisiana Highway 82, která vede z Cameron Parish do Vermillion Parish. Když bouře znovu zesílila, ve farnosti St. Tammany voda zaplavila asi 1 000 domů, 80 domů pak ve farnosti Saint Bernard a stovky dalších v jiných částech státu. Evakuováno bylo též asi 1 800 obyvatel farnosti East Baton Rouge Parish. Řeky Amite a Comite dosáhly rekordní úrovně od roku 1983. Též se protrhla hráz Bayou Manchac a voda zaplavila další silnice a domy. Celková škoda v Louisianě dosáhla 65 000 000 amerických dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Jihovýchod USA.", "content": "Během jedné noci napršelo v Mississippi 255 mm srážek. V jiných částech jihovýchodu USA napršelo ale až 380 mm. Záplavy zde poškodily další domy a zatopily vozovky. Bouře též vyprodukovala 4 tornáda. První z nich zasáhlo město Gulfport v Mississippi a poškodilo 10 domů. Silné bouřky v George County pak poškodily asi 15 domů, zcela zničily 10 domů a zranily 5 lidí. Škoda v Mississippi dosáhla výše 1 milionu dolarů. Silné deště též uzavřely některé silnice v Crenshaw County. Třetí a čtvrté tornádo se vyskytlo v Alabamě. Obě měla sílu F0. První z nich řádilo na jihozápadě Mobile County a poškodilo střechu jednoho domu. Druhé tornádo se pak vyskytlo v Covington County, kde poškodilo 6 domů a kostel.  Allison zabila na pobřeží 5 lidí. Na tzv. „Florida Panhandle“ napršelo 280 mm srážek za den. V Tallahassee byl překonán rekord z roku 1969. Zde napršelo 257 mm za 24 hodin. Na Floridě Allison zcela zničila 10 domů, poškodila 599 domů, z toho 196 vážně. Hlavně v Leon County. Florida odhaduje škody na 20 milionů dolarů. Bylo zde zabito 8 lidí.  Georgii zasáhla Allison podobnou silou. Za 1 den zde napršelo 255 mm srážek. Povodně zde poničily mnoho budov. Řeka Oconee měla ve městě Milledgeville 10,3 m. V Georgii opět zatopila několik silnic a dalších tahů. Georgijský guvernér Roy Barnes vyhlásil stav nouze v 7 krajích státu. Allison zde též vyprodukovala 2 tornáda. V Jižní Karolíně pak bouře vyprodukovala 10 tornád. Ta ovšem nebyla tak silná. V Severní Karolíně spadlo v průměru 350 mm srážek. Voda poškodila asi 25 domů. Kvůli mokré vozovce došlo v Severní Karolíně k 9 dopravním nehodám.", "section_level": 2}, {"title": "Středoatlantická oblast a severovýchod USA.", "content": "Ve Virginii spadlo už jen kolem 76 mm srážek. Virginie hlásila jedno úmrtí, když kvůli podmáčené půdě spadl strom na člověka. Allison zde vyprodukovala 1 tornádo. Ve Washingtonu D. C. spadlo kolem 66 mm srážek. Ve městě Denton v Marylandu pak deště zesílily a spadlo zde 190 mm srážek. Voda zaplavila několik silnic. Ve východní části Marylandu pak spadlo 25–50 mm vody. Nedošlo k žádným větším škodám a nikdo zde nebyl zabit. V delawarském Greenwoodu pak spadlo asi 106 mm vody a nebyly hlášeny žádné škody.Co se týká Pensylvánie, zde řádila Allison nejvíce z celého severovýchodu. Zde napršelo až 258 mm srážek. Bouře zde zavinila zborcení mnoha stromů a stržení elektrických vedení. Srážky tu též zničily 241 domů a dalších 1386 poškodily. Voda též zasáhla prodejnu vozů značky Dodge a 150 automobilů bylo zničeno. Stovky lidí musely opustit své domy. Záplavy uvolnily sušičku na prádlo v suterénu budovy „A“ ve Village Green Apartment Complex, ve městě Upper Moreland Township a začal odtud unikat plyn. Plyn způsobil explozi a vznikl požár. Ten zabil 6 lidí. 7. mrtvým v Pensylvánii byl muž, který se utopil v autě v řece. V Pensylvánii se škody odhadují na 215 milionů dolarů.  New Jersey zasáhla bouře též velkou silou. Ve městě Tuckerton napršelo 205 mm srážek. Srážky způsobily zvednutí hladin řek a voda zaplavila několik silnic. V Atlantic City dosahovaly větry rychlosti 71 km/h. Vítr vyvrátil několik slabších stromů. Škody byly minimální.  Bouře zasáhla též New York a způsobila zde bleskové záplavy. Napršelo zde 75 mm srážek. Ve městě Granite Springs a dalších lokalitách pak asi 146 mm. Též tu vznikly záplavy z řek. Řeka Mahwah měla 1,2 m. Ty poškodily 24 domů a několik obchodů. Muselo se uzavřít mnoho dálnic i v New York City. V connecticutském městě Pomfret pak napršelo až 186 mm. To opět vedlo k zvýšení hladin řek. Záplavy lehce poškodily mnoho domů. Řeka Yantic měla ve městě Yantic 3,4 m. Státní silnice v Connecticutu musela být uzavřena, když zdejší přehrada neudržela nápor vody. Co se týká státu Rhode Island, zde napršelo až 180 mm a voda opět zatopila několik silnic, dálnic a domů. Též zničila srub ve městě Foster.  Ve Worcesteru bouře vyprodukovala jedno tornádo o síle F1. To vyvrátilo asi 100 stromů, poničilo jeden dům a karavan. Ve státě Massachusetts škody dosáhly 400 000 $.", "section_level": 2}, {"title": "Po bouři.", "content": "Během následujících týdnů vyhlásil prezident Bush následující území za nejvíce postižené: 75 krajů v Texasu, jih Louisiany, jih Mississippi, severozápad Floridy a jihovýchod Pensylvánie. Toto prohlášení pomohlo občanům hlavně finančně. Získali potřebné peníze na opravy a dále též na dočasné ubytování. Společnost Federal Emergency Management Agency (FEMA) přispěla ze 75 % na opravy silnic, mostů a budov.  Americký Červený kříž a Armáda spásy pak otevřela 48 úkrytů pro občany. Zde se navařilo až 300 000 jídel. Asi 50 000 vozů bylo zničeno. Po silných záplavách se v Texasu přemnožili komáři.  Stejně jako v Texasu, komáři se přemnožili i v Louisianě. FEMA též vydala upozornění na plísně a bakterie, které se po záplavách státem šířily. Asi 3 měsíce po bouři zažádalo o finanční pomoc asi 100 000 obyvatel. Celkově se jednalo o 110 milionů dolarů.  Vzhledem k obrovským škodám byl název Allison použit už jen jednou, a to na jaře roku 2002.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tropická bouře Allison byla bouře, která zdevastovala jihovýchod Texasu v červnu 2001, během atlantické hurikánové sezóny 2001. Tato bouře byla 1. bouří sezóny a postupovala neobvykle dlouho. 15 dnů. Zformovala se 4. června, a to z tropické vlny, která se vytvořila nad Mexickým zálivem. Krátce poté bouře narazila na pobřeží Texasu. Postupovala na sever a pustošila texaská města, jako je Houston. Poté se otočila k jihu a dostala se opět nad Mexický záliv. Pak postupovala východně až severovýchodně a narazila na pobřeží Louisiany. Bouře slábla, přešla přes východ Spojených států a rozptýlila se ve středním Atlantiku. Po tropické bouři Frances to byl první cyklón, který narazil na severní pobřeží Texasu.", "tgt_summary": "热带风暴阿利森(英语:Tropical Storm Allison)是2001年大西洋飓风季期间于6月对德克萨斯州东南部构成灾难性打击的一场热带风暴。作为飓风季的首场风暴,阿利森的持续时间在6月风暴中异常之长,保持热带或亚热带气旋状态达15天之久。系统于2001年6月4日由墨西哥湾北部的一股东风波发展形成,之后不久就袭击了德克萨斯州北部海岸。气旋向北飘移穿越该州后转向南下,再度进入墨西哥湾。风暴继续向东北偏北方向移动,登陆路易斯安那州后穿越美国东南部和中大西洋各州。阿利森是继1998年的热带风暴弗朗西丝以来第一个吹袭德克萨斯州北部海岸线的风暴。", "id": 657548}
{"src_title": "Chňapal červený", "tgt_title": "西大西洋笛鯛", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Vědecká synonyma Český název je také chňapal rudý.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Mexický záliv a atlantické pobřeží USA. Směrem na sever zasahuje až k pobřeží státu Massachusetts, ale severně od Jižní a Severní Karolíny je vzácný.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Běžná velikost do 60 cm, maximální velikost okolo 100 cm. Zbarvení je šarlatové až cihlově červené; exempláře menší než 30–35 cm mají v horní části boků pod prvními měkkými paprsky hřbetní ploutve velkou tmavou skvrnu.  Tělo má relativně vysoké a ústa velká, s ostrými zuby. Oči malé (jejich průměr je v délce hlavy obsažen více než 6,5krát); délka preorbitální kosti odpovídá 8 % nebo 9 % standardní délky. Zuby na kosti radličné jsou uspořádány do tvaru písmene V nebo půlměsíce, s poměrně dobře vyvinutým středním výběžkem; jazyk se dvěma ploškami granulovitých zubů. Hřbetní ploutev s 10 tvrdými paprsky a 14 měkkými paprsky. Řitní ploutev u jedinců delších než 5 cm je zašpičatělá, se 3 tvrdými paprsky a 9 (někdy 8) měkkými paprsky. Prsní ploutve se 17 paprsky jsou dlouhé, ale nedosahují k řitnímu otvoru. Šupiny nad postranní čárou jsou uspořádány do řad, které se zvedají šikmo od postranní čáry směrem k linii hřbetu.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Dospělci žijí nad skalnatým dnem v hloubkách mezi 10 až 190 m, nejčastěji mezi 30 až 130 m. V severní části oblasti výskytu se zpravidla objevují v hlubších vodách. Mladší jedinci obývají mělké vody, zpravidla nad písčitým nebo bahnitým dnem.  Potravou chňapala červeného jsou ryby, garnáti, krabi, červi, hlavonožci, plži a některé složky planktonu (pláštěnci). Tření probíhá od dubna do prosince, přičemž v severozápadní části Mexického zálivu vrcholí v červnu až srpnu, u jihozápadního pobřeží Floridy vrcholí v srpnu až září. Jikry mají v průměru 0,77 až 0,85 mm a líhnou se během 20–27 hodin (při teplotě 23 až 27 °C). Pohlavní dospělosti dosahuje při délce těla 30–40 cm. Odhaduje se, že se dožívá 10 až 16 let.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Obecně ryby rodu chňapal mají pevné, bílé a spíše sušší maso, které obsahuje málo kostí. Maso se hodí k přípravě na jakýkoli způsob, ale nejchutnější je pečené. V české kuchyni je chňapal méně známá ryba. V Americe a Mexiku patří mezi nejvyhledávanější ryby (v angličtině „northern red snapper“, v latinskoamerické španělštině „huachinango“ nebo „pargo rojo“).", "section_level": 1}], "src_summary": "Chňapal červený (\"Lutjanus campechanus\") je druh mořské ryby z čeledi chňapalovití, která zahrnuje 17 rodů a více než 100 druhů.", "tgt_summary": "西大西洋笛鲷,为辐鳍鱼纲鲈形目鲈亚目笛鲷科的其中一种,分布于西大西洋区,从美国麻州至墨西哥湾海域,栖息深度10-190米,体长可达100公分,成鱼栖息在岩石底质的海域,幼鱼栖息在沙泥底质浅海域,属肉食性,以鱼类、甲壳类、头足类、蠕虫等为食,可做为食用鱼,适合各种烹饪方式食用。", "id": 982987}
{"src_title": "Dispenzacionalismus", "tgt_title": "时代论", "src_document": [{"title": "Základní znaky.", "content": "Zastánci tohoto biblického učení zastávají premilenialismus a většina z nich zastává vytržení Církve před dobou soužení. Věří, že Izrael je rozdílný od křesťanské církve a že Bůh ještě splní své sliby dané izraelskému národu. Tato zaslíbení zahrnují slib země, kde bude v budoucnosti naplněn slib Tisíciletého (mileniálního) království a třetího chrámu, kde bude Kristus po svém návratu vládnout světu z Jeruzaléma po dobu 1000 let. V širší oblasti teologie jsou řazeni do evangelikálního a fundamentalistického proudu. Jeden z podstatných konceptů učení o Boží správě věků je postupné (progresivní) zjevení v rámci Bible. Biblické smlouvy jsou řazeny k jednotlivým časovým obdobím (dispenzacím). S ohledem na jednotlivá biblická zaslíbení dispenzacionisté věří, že ty patří tomu, komu byly původně dány. To vede například k ostrému rozlišení mezi Izraelem a Církví.", "section_level": 1}, {"title": "Podstatné body učení.", "content": "Další důležitý důraz je historicko- gramatický způsob výkladu. To je také označováno jako „doslovný“ výklad Písma. Tak jako Izrael doslovně zakusil kletby vyřčené ve Starém zákoně, tak také jednou doslovně zakusí požehnání vyslovená ve Starém zákoně. Všichni dispenzacionalisté zastávají ostrý rozdíl mezi Izraelem a Církví. Izrael je národ zahrnující Židy (Izraelce), počínajíc Abrahamem a existující doposud. Církev zahrnuje všechny spasené (včetně některých Židů) současného věku (dispenzace) od „zrození Církve“ ve Skutcích 2 do chvíle vytržení, kdy se Kristus jako ženich setká se svou nevěstou – Církví. Církev je chápána jako nebeský lid s nebeskými zaslíbeními. Také věří, že během „doby soužení“ Izrael jako národ přijme Ježíše jako mesiáše. Ten se po svém fyzickém návratu ujme svého dědictví a ustaví království pro Izrael s centrem v Jeruzalémě. Izrael je chápán jako pozemský lid s pozemskými zaslíbeními. Počet dispenzací je obvykle čtyři (vzácně tři) či sedm (vzácně osm). Schéma čtyř (tří) dispenzací je obvykle nazýváno minimalistické a zahrnuje největší zlomy v biblické historii. Schéma sedmi (osmi) dispenzací bývá častěji spojeno s ustavením jednotlivých smluv. Clarence Larkin mluví o zlomech v historii země jako o věcích a o ustanoveních smluv jako o dispenzacích. Hlavní proud dispenzacionalismu (jako Scofield a Ironside) ztotožňuje Letnice ve Skutcích 2 jako začátek Církve odlišné od Izraele. Málo rozšířený pohled zastávají dispenzacionalisté hnutí milosti, kteří věří, že Církev začala později, především působením apoštola Pavla. Obhájci této pozice, jako Darby, identifikují počátek Církve s ukamenováním Štěpána popsaném ve Skutcích 7, se spasením Saula (Pavla) ve Skutcích 9, nebo s Pavlovou první misijní cestou ve Skutcích 13. Extrémní pozice, zastávaná E. W. Bullingerem a Charlesem H. Welchem, má za počátek Církve Skutky 28, kde apoštol Pavel citoval Izaiáše 6:9,10. Zastánci učení o Boží správě věků očekávají doslovnou, tisíciletou vládu Ježíše Krista, která bude pokračovat věčným stavem „nového nebe a nové země“. Během doby této tisícileté vlády Krista bude hrát Izrael na zemi klíčovou roli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dispenzacionalismus, neboli učení o Boží správě věků, je biblický, evangelikální a futuristický výklad Bible, který učí, že Bůh jednal s lidmi různými způsoby během různých věků či dispenzací v různých obdobích historie. Učení o Boží správě věků bylo vysvětleno Johnem Nelsonem Darbym (1800–1882) a „hnutím Plymouthských bratří“ a rozšířeno například dílem Cyruse Scofielda nesoucím název Scofield Reference Bible.", "tgt_summary": "时代论(英语:Dispensationalism)是一种终末论、未来主义、释经学理论,相信神在圣经圣约中透过一系列的\"时代(dispensations)\",或历史上的时期,以不同方式而完成给与人类的启示,属于千禧年前论的一种形式,活跃于许多保守派基督新教信徒和其他保守派基督徒团体中。“Dispensation”一词相信来自英王钦定版《圣经》英文译本的《以弗所书》第3章第2-4节,不过亦有反对者认为此用法与其希腊文原文\"οỉκονομία\"在圣经中的意义不同。", "id": 266958}
{"src_title": "Papers, Please", "tgt_title": "請出示文件", "src_document": [{"title": "Hra.", "content": "Hra simuluje pracovní život imigračního inspektora na hraničním přechodu do fiktivní země Arstotzka, nápadně připomínající hraniční přechod Východním Německem a Západním Německem. Hráč kontroluje doklady žadatelů a používá řadu pomůcek, aby určil, zda jsou doklady v pořádku, a nevpustil do státu nežádoucí jedince, jako jsou teroristé, hledaní zločinci nebo pašeráci. Pokud se objeví nesrovnalosti, hráč může žadatele vyslechnout a případně zjistit další informace, jako jsou otisky prstů nebo skenování celého těla. Pokud hrozí žadateli zatčení, pokusí se někdy inspektora podplatit. Hráč nakonec musí buď orazítkovat žadateli dokumenty nebo mu odmítnout vstup. Pak vyvolá další osobu ve frontě. V tomto bodě se hráč dozví o chybách, které udělal. Obecně platí, že hráč může za den beztrestně udělat dvě chyby, ale za další chybu už bude potrestán srážkou z platu. Hráč je limitován reálným časem, což představuje celodenní směnu na kontrolním stanovišti a zpracovávaní tolika žadatelů, jak je to jen možné.  Na konci každého herního dne hráč získá peníze podle toho, kolik lidí odbavil a kolik úplatků přijal; od této částky se odečtou pokuty, a pak se hráč musí rozhodnout, jak rozdělit peníze na nájem, jídlo, teplo a další nezbytnosti pro sebe a svou rodinu. Vztahy mezi Arstotzkou a sousedními státy se zhoršují, někdy kvůli teroristickým útokům, zavádějí se nové soubory pravidel na základě příběhu hry, jako je zákaz vstupu občanů určitých zemí nebo požadování nové dokumentace od občanů. Jak hra postupuje, před hráčem se vrší morální dilemata, jako například umožnit ženě manžela přistěhovalce projít, i když nemá kompletní doklady, což znamená riziko vpuštění teroristů do země. Hra používá kombinaci náhodně generovaných žadatelů a skriptovaných setkání, prostřednictvím skriptovaných setkání se mění scénář a tedy i konec. Například vás navštíví váš nařízený s rozkazem pustit jeho známou přes hranici. Pokud ji nepustíte, jste ze svého postu inspektora odsunut a hra tedy končí. Také se objeví tajemná protivládní organizace EZIC, několik jejích členů se objeví na kontrolním stanovišti a inspektor od nich dostává příkazy, pomocí nichž má svrhnout vládu a pomoci ustavit novou; hráč si může vybrat, zda pomoci této organizaci, či nikoliv.  Hra má napsaný režim příběhu s dvaceti možnými konci (přičemž 17 z nich je špatných, navíc se jako konec nepočítá, když inspektor zemře) v závislosti na akcích hráče a odemykatelný, náhodně generovaný režim nekonečné hry.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Hra \"Papers, Please\" byla vyvinuta Lucasem Popem, bývalým vývojářem pro studio Naughty Dog, kde pracoval na sérii Uncharted. Hru tedy vyvíjel nezávisle. Práce na hře začala v listopadu 2012 pomocí programovacího jazyku Haxe a NME framework, oba volně stažitelné. Projekt, původně plánovaný jako šestiměsíční, se rozrostl více, než Pope předpokládal: hra byla dokončena asi za devět měsíců.  Jako Američan žijící v Japonsku se Pope setkával s hraničními kontrolami při svých mezinárodních cestách a napadlo jej, že zkušenost ze situací, které popisuje jako „napjaté“, by mohl využít pro zábavnou hru. Před vydáním hry Pope připravil formulář pro veřejnost, kde lidé mohli předložit své vlastní jména, která budou náhodně rozdělena do napsaných postav ve hře. Hra Papers, Please byla vložena do Steam Greenlight 11. dubna 2013 a schválena byla 1. května. Na službě Steam je hra dostupná za 8,99 € (listopad 2016).", "section_level": 1}, {"title": "Země.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Arstotzka.", "content": "Arstotzka (čti [Arstocka]) je komunistickou zemí.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Arstotzka válčila se sousední Kolečií v tzv. Šestileté válce krátce před rokem 1982. Nejžhavější části sváru bylo hraniční město Grestin, které bylo po válce rozpůleno. Západní část je kolečijská, východní část je pod správou Arstotzky. Přecházet hranici mezi oběma polovinami byla nemožná až do 23. listopadu 1982, když Arstotzka otevřela kontrolní stanoviště pro průchod z Kolečie.  Neustálé teroristické útoky na grestinském stanovišti, pašování, obchod s lidmi, zmatek způsobený skupinou EZIC vyvrcholil v zabavování pasů všech obyvatelů Arstotzky a prohledávání všech vládních pracovníků.", "section_level": 3}, {"title": "Antegria.", "content": "Antegria je země západně od Arstotzky. Na severu sousedí s Obristánem, na západě se Spojenou Federací, na jihu s Republií, která kdysi byla součástí Antegrie, a na východě s Kolečií.", "section_level": 2}, {"title": "Impor.", "content": "Impor je pobřežní země jihozápadně od Arstozky. Na východě sousedí s Kolečií, na severu s Republií a na západě se Spojenou Federací.", "section_level": 2}, {"title": "Název.", "content": "Název vznikl kombinací slov imperial (císařský) a emperor (císař).", "section_level": 3}, {"title": "Kolečia.", "content": "Kolečia je zemí, která na východě sousedí s Arstotzkou, se kterou vedla šest let válku. Od severu přes západ až na jih sousedí postupně s Obristánem, Antegrií, Republií a s Imporem.", "section_level": 2}, {"title": "Obristán.", "content": "Obristán je nejsevernější ze všech zemí. Na jihu sousedí se Spojenou Federací, Antegrií, Kolečií a s Arstotzkou.", "section_level": 2}, {"title": "Republia.", "content": "Republia je země západně od Arstotzky. Na severu sousedí s Antegrií, na západě se Spojenou Federací, na jihu s Imporem a na východě s Kolečií.  Republia byla kdysi jedním z okresů Antegrie. Republiáni ale nesouhlasili s demokratickou politikou a vyhlásili nezávislost.", "section_level": 2}, {"title": "Spojená Federace.", "content": "Spojená Federace je země západně od Arstotzky. Na východě sousedí s Obristánem, Antegrií, Republií a Imporem.", "section_level": 2}, {"title": "Kobrastán.", "content": "Kobrastán je neexistující stát vymyšlený Jorjim Costavou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Papers, Please je počítačová hra, vyvinutá vývojářem nezávislých her Lucasem Popem. Simuluje práci hraničního úředníka, který rozhoduje o tom, koho vpustit a komu zamítnout vstup do fiktivní země Arstotzka. Hra byla vydána 8. srpna 2013 pro Windows a OS X a 12. prosince 2014 pro Linux. V říjnu 2014 byla oznámena verze pro PlayStation Vita.", "tgt_summary": "为在日美国人卢卡斯·波普所独立开发的像素游戏。玩家扮演一位在虚构共产主义国家阿兹托卡(Arstotzka)中甫刚上任的边界关卡检查官,负责在每日早上六时至下午六时的开放时间审核、确认要入境人士的证件,游戏的标题便是玩家面对每一位欲入境人士审查文件时的第一句台词。", "id": 2214226}
{"src_title": "Ionosférický blesk", "tgt_title": "中高层大气放电", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Existuje několik typů ionosférických \"(nadoblačných, TLE)\" blesků. Nejčastějším z nich je \"skřítek\", (angl. \"sprite\"). Skřítci jsou jasně červené blesky vyskytující se nad bouřkovou soustavou. Tzv. C-skřítci (angl. \"columniform sprites\" - sloupcoví skřítci) je označení pro vertikální sloupy červeného světla. C-skřítci jsou také někdy pojmenovávání jako mrkvoví skřítci. Dalšími typy TLE (\"ionosférických blesků\") jsou modré výtrysky (angl. \"blue jets), \" sprite halos, obří výtrysky (angl. gigantic jets), modré startéry (angl. blue starters) a elfové (angl. ELVES - \"Emission spectrum, Emission of Light\" - emisní spektrum, emise blesků).  Ionosférické blesky jsou druhotnými jevy, které se vyskytují v horní části atmosféry společně se základními bouřkovými blesky.  TLE blesky obecně trvají po dobu menší než je milisekunda, až po více než 2 sekundy. První videonahrávka TLE blesků byla pořízena náhodně 6. července 1989. Vědci chtěli nahrát start rakety a zamířili kameru na vzdálenou bouřku. Vědci identifikovali ionosférické blesky pouze na dvou snímcích na celém filmu. Ionosférické blesky byly zaznamenány několika optickými nahrávacími systémy, s celkovým počtem do roku 2009 odhadovaným okolo 10 000 jevů. Celosvětový počet TLE jevů, odhadovaný pozorováním pomocí satelitů (FORMOSAT-2) je několik milionů výskytů ročně.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ve dvacátých letech skotský fyzik C.T.R. Wilson předpovídal, že elektrický výboj by se měl vyskytovat v atmosféře vysoko nad velkými bouřkami. V následujících desetiletích, vysoko nadmořské elektrické výboje byly nahlášeny letounovými piloty a eskontovány meteorology až do prvního přímého vizuálního důkazu, který byl zdokumentován roku 1989. Několik let potom, optická vyobrazení byla vědci pojmenována jako'skřítci', aby se vyhnuli neúmyslným implikacím doposud neznámých fyzikálních jevů. Označení jako '<nowiki>červení skřítci'</nowiki> a <nowiki>'modré výtrysky' </nowiki>se staly populárními po videoklipu, šířeném leteckou výzkumnou kampaní pro studování skřítků v roce 1994.", "section_level": 1}, {"title": "Skřítci.", "content": "Skřítci jsou velkoplošné elektrické výboje, vyskytující se nad bouřkovými mraky nebo oblaky typu cumulonimbus, dosahující různých tvarů. Jsou způsobeny výboji vyskytujícími se nad bouřkovými mraky velmi silných bouří. Tento jev byl pojmenován podle skřítka Pucka ve Snu noci svatojánské od Williama Shakespeara. Jejich normální barva je červeno-oranžová nebo zeleno-modrá, společně s jiskřením shora a výtrysky níže. Často se vyskytují ve skupinách, ležících 50 km až 90 km nad zemským povrchem.", "section_level": 1}, {"title": "Výtrysky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Modrý výtrysk.", "content": "Modré výtrysky se liší od skřítků tím, že vybíhají shora mraku cumulonimbus nad bouřkou až do nejnižší vrstvy ionosféry 40 až 50 km nad zemí. Je známo, že červení skřítci bývají spojovány s údery blesků, zatímco u modrých výtrysků to tak není. Modré výtrysky jsou také světlejší než skřítci a jak už název vypovídá, jsou modré. První zaznamenání modrých výtrysků bylo 21. října 1989, kde byly zachyceny na černobílém videu bouřky v Austrálii. Modré výtrysky nejsou tak časté jako skřítci, do roku 2007 bylo dokonce zaznamenáno méně než 100 modrých výtrysků.", "section_level": 2}, {"title": "Modrý startér.", "content": "Tento typ TLE blesků byl objeven během nočního výzkumného letu kolem bouřek. Je popisován jako pohybující se světelný jev doprovázený modrými výtrysky. Avšak se zdá, že modré startéry jsou kratší a jasnější než modré výtrysky a také dosahují nadmořské výšky do pouhých 20 km.", "section_level": 2}, {"title": "Obrovský výtrysk.", "content": "Dne 14. září 2001 vědci z observatoře Arecibo zachytili obrovské výtrysky, které byly dříve pozorovány rozsáhlé asi 70 km (43 mi) do atmosféry. Jev se vyskytoval nad oceánem za bouřky a trval pouhou sekundu. Proud měl zpočátku rychlost asi 50 000 m/s (rychlost podobný typickému blesku), poté se zvýšila na 160 000 a pak 270 000 m/s. Ke konci se ale nerozdělil výtrysk na dvě části a vyrazil vzhůru rychlostí alespoň 2 000 000 m/s do ionosféry.  Dne 22. července 2002 bylo pozorováno pět gigantických výtrysků mezi 60 a 70 km (35 až 45 míle) v oblasti Jihočínského moře z Tchaj-wanu. Výtrysky trvaly méně než sekundu a připomínaly tvarem obří stromy a mrkev.", "section_level": 2}, {"title": "Elfové (ELVES).", "content": "Elfové se často jeví jako slabé, zploštělé záře o průměru kolem 400 km, trvající průměrně jednu milisekundu. Vyskytují se v ionosféře 100 km nad zemí, hlavně po bouřce. Určení jejich barvy bylo hádankou pro vědce dlouhou dobu, ale nyní se předpokládá červený odstín. Elfové byli poprvé zaznamenáni na misi raketoplánu v oblasti Francouzské Guyany, dne 7. října 1990.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ionosférický blesk nebo nadoblačný blesk (TLE z anglického \"transient luminous event\" – přechodný světelný úkaz) jsou výrazy, které někdy používají vědci a vědečtí pracovníci, aby pojmenovali typ krátkodobých elektrických výbojů, které se vyskytují nad nadmořskou výškou normálních blesků a bouřkových mraků. Předpokládá se, že ionosférické blesky jsou elektricky přivozené formy luminózní plazmatu.", "tgt_summary": "中高层大气放电或中高层大气闪电指的是一系列发生在中高层大气的特殊放电现象。因为这种放电现象与对流层闪电较为不同,所以它们又被称为瞬态发光事件(TLEs,Transient Luminous Event\"s\")。TLEs包括红色精灵,蓝色喷流,巨大喷流以及淘气精灵。", "id": 2987235}
{"src_title": "Právo na zapomnění", "tgt_title": "被遺忘權", "src_document": [{"title": "Úprava v Evropské unii.", "content": "V Evropské unii vychází toto ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů, kdy právo na zapomnění je dovozeno z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 13. května 2014, ve věci C 131/12 Google Spain SL, Google Inc. proti Agencia Española de Protección de Datos (AEPD), Mario Costeja González. Mario Costeja González se původně domáhal přímo odstranění článku z internetových stránek novin \"La Vanguardia\". Směrnice ovšem připouští jednotlivým členským státům právo přijmout odchylnou úpravu. Španělsko, na rozdíl od České republiky, práva a povinnosti vyplývající z ochrany osobních údajů při jejich zpracování upravuje odlišně. Z tohoto důvodu nebyl Mario Costeja González úspěšný s žalobou přímo proti novinám \"La Vanguardia\" a požadoval pouhé odstranění odkazů k tomuto článku. Právo na zapomnění existovalo tedy v legislativě Evropské unie již od poloviny devádesátých let, v České republice existuje tato úprava od roku 2000. Právo na likvidaci osobních údajů nebylo masivně využíváno, neboť jak upozornila advokátka Hana Gawlasová z kanceláře Kinstellar v rozhovoru pro server Euractiv.cz\": \"„Nemělo to marketingovou podporu, lidé o tom nevěděli.“\"  Britský komisař pro přístup k informacím Christopher Graham se obavám z omezení svobody projevu vyjádřil dle BBC tak, že \"„Určitě existují uzavřené případy, kterým by se mělo věnovat méně pozornosti. Právo by je považovalo za promlčené, ale Google nic takového nezná.“\" Advokát Jan Varga Českému rozhlasu řekl, že \"„Je otázka, jestli došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv. Zastávám názor, že média mají právo referovat o skutečnostech. Jiná věc je, že informace by měly být dávány relativně objektivním způsobem a ne způsobem, který by byl úmyslně poškozující daného člověka. Tam je asi ta hranice.\"\"  Dle vyjádření mediální zástupkyně společnosti Google Daniely Chovancové při posuzování \"\"vyhodnocují zda výsledky obsahují zastaralé nebo nepřesné informace. Zvažujeme, zda je zvěřejnění informací ve veřejném zájmu. Například se informace týkají finančních podvodů, zneužití pravomoci nebo zanedbání péče, odsouzení za trestný čin nebo veřejného působení ve státní správě. Náš tým odstraňování výsledků musí každou stránku posuzovat individuálně.\"\"  V souvislosti s aplikací tohoto rozsudku se jeví jako problematické zveřejňování totožnosti lidí, kteří o smazání odkazů žádali. Mluvčí Úřadu pro ochranu osobních údajů David Pavlát k tomuto uvedl: \"„Pokud by <nowiki>[</nowiki>provozovatel stránky] například zveřejňoval informace o tom, které osoby se domáhají odstranění výsledků vyhledávání na jeho stránkách, byl by takový postup zjevně nelegitimní a v rozporu s účelem a smyslem evropské úpravy ochrany osobních údajů tak, jak ji v této záležitosti vyložil Soudní dvůr Evropské unie.“\"  Dle názoru Jakuba Míška a Jakuba Harašty medializací \"\"může v rámci přípravného řízení trestného či trestního stíhání dojít ke značné újmě na právech obviněného či žalovaného. Fakticky pak může dojít k narušení presumpce neviny medializací v duchu zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Informace, které vedly k této faktické negaci presumpce neviny jsou na internetu dostupné i po zprošťujícím rozsudku. Postup podle rozhodnutí Google Spain tak umožňuje promítnout osvobozující rozsudek soudu do mediální sféry. V ní je často posledním „úkonem“ informování o zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Někdy je toto právo označováno jako cenzura. Vyjádřil se tak ku příkladu zakladatel Wikipedie Jimmy Wales.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady využití.", "content": "Asi nejznámejším příkladem použití práva na zapomnění je případ, kdy se Mario Costeja González domohl u Soudního dvora EU odstranění stránky La Vanguardia z výsledků vyhledávání španělského Googlu.  Dle serveru Živě.cz byl jednou z prvních odstraněných internetových stránek článek ekonomického editora BBC Roberta Pestona, který uveřejnil na svém blogu v roce 2007. V tomto případě šlo odstranění odkazu z vyhledávání v případu bývalého generálního ředitele banky Merrill Lynch, kdy článek BBC pojednával o jeho propuštění poté, co vyšlo najevo, že investiční banka má miliardové ztráty. Redaktor se nejprve domníval, že osobou, která žádost podala a je tedy dotčenou osobou byl právě jmenovaný ředitel banky, neboť byl jedinou osobou uvedenou jmenovitě v článku. Svůj omyl zjistil až později, neboť jak uvádí David Slížek ve svém článku:\" \"o výmaz nemusel zažádat člověk jmenovaný v textu, ale i kdokoli, jehož jméno se jen objevilo v diskusi pod článkem.\"\"  Úspěšný byl také investor který dosáhl odstranění odkazu na článek Wall Street Journalu z roku 1998, kde se psalo o jeho účasti v semináři tantrického sexu. Google uznal za oprávněnou také žádost belgického občana, který byl odsouzen za závažný trestný čin, ale odvolacím soudem byl osvobozen.  Google sám na svých stránkách uvádí příklady žádostí, které dostává včetně výsledku posouzení těchto žádostí. Google neuvedl osobní údaje žadatelů, pouze stát, z kterého žádost přišla. Jako příklady užití práva na zapomnění Google uvedl následující:  V Česku byli například se svou žádostí úspěšní žadatelé zastoupení pražským advokátem Janem Vargou, kteří byli zproštěni obvinění, a to po 624 dnech strávených neoprávněně ve vazbě, kdy mediální publicita měla dle jeho slov negativní následky. Jak uvedl, v obecné rovině jde o případy, kdy je někdo neoprávněně obviněn z trestného činu a záležitost za sebou zanechá mediální otisk. Dále bylo tohoto práva využito např. ve prospěch studenta práv, který byl dříve v rámci kauzy Modrá hvězda nepravomocně odsouzen k podmíněnému trestu. Český rozhlas upozornil, že Google skryl předmětný článek pouze v evropské mutaci svého vyhledávače, a navíc jen z výsledků vyhledávání obsahujících jméno dotčené osoby, což umožňuje vylučovacím způsobem určit, o kterého z odsouzených nejspíše jde. Ukázal na Michala Fidru. Toto jméno uvedl i Jan H. Vitvar z \"Respektu\", který se ho dovtípil stejným způsobem. Podle Radia Wave může odstranění z vyhledávání vyvolat pravý opak zamýšleného, tzv. efekt Barbry Streisandové.  Dále bylo tohoto práva využito např. v kauze největší poštovní loupeže v dějinách české kriminalistiky. Google odstranil článek z roku 2002 informující o osvobozujícím rozsudku pro trojici obžalovaných, jimž nebyla prokázána vina. Český rozhlas uvedl, že Google opět skryl předmětný článek pouze v evropské mutaci svého vyhledávače a navíc nevzal v potaz skloňování jmen dotčených osob.  Šéfredaktor Lupa.cz David Slížek k identifikaci dotčených osob uvedl, že „Google nezveřejňuje, kdo žádost podal. A uhodnout žadatele na základě textu nemusí být tak jednoduché, jak se zdá.“  Mezi další servery, jejichž článek byl odstraněn z výsledku vyhledávání, je \"iDNES.cz\". Člen představenstva mediální skupiny MAFRA Michal Hanák uvedl, že Google upozornil společnost na odstranění odkazu na článek celkem v pěti případech. Šlo například o článek \"Bonuswebu\" informující o možnostech počeštění programu, dále o fotografii, která byla zaslána do soutěže a dotčená žena později nechtěla, aby snímek na internetu zůstal. Odstranění z výsledků vyhledávání se dotklo také článku z blogu [Pooh.cz] o facebookových profilech zaměstnanců Telefónica O2. Vydavatelství Czech News Center také musely být odstraněny odkazy na články týkající se bulvárního serveru Ahaonline.cz.  Týdeník \"Respekt\" 9. prosince 2014 informoval o svém prvním textu skrytém z výsledků vyhledávače Google, jímž se stala anglická verze článku Jaroslava Spurného a Marka Pokorného Korupce a trest z 15. dubna 2002. Při té příležitosti uvedl, že podle tehdejších posledních informací Google obdržel celkem 182 tisíc žádostí o smazání více než 655 tisíc odkazů, z toho 1893 žádostí o smazání téměř 8 tisíc odkazů přišla z ČR. Asi dvě třetiny z nich byly zamítnuty. Redaktorka Silvie Lauder přitom poukázala na netransparentnost celého procesu, a to na příkladu antisemitského komentáře Adama B. Bartoše ze serveru \"Prvnizpravy.cz\", který ji mimo jiné obviňoval ze lži a dle autorčina soudu poškozoval její profesní pověst, Google však stížnosti nevyhověl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Právo na zapomnění či právo být zapomenut je právo být zapomenut v internetovém prostředí, přesněji nebýt na standardní vyhledávací dotaz vyhledán internetovým vyhledávačem. Má sloužit k ochraně osobnosti před stránkami, které mohou ovlivnit pověst osoby. Je uznávané jen v některých zemích. V případě, že internetový vyhledávač výzvě oprávněné osoby vyhoví, informuje o odstranění odkazu i provozovatele webu, na němž se nachází odstraněný článek. To často vede k tomu, že inkriminovaný provozovatel napíše příspěvek o odstranění odkazu i s popisem původně odstraněného obsahu. Jak vyplývá z rozhodnutí britského Information Commissioner's Office (obdoby českého Úřadu pro ochranu osobních údajů), je tato praxe v rozporu se zásadami ochrany soukromí, neboť v daném případě se nejednalo o veřejně činnou osobu, čin se stal v minulosti a byl již zahlazen. Šlo tedy o nepřípustný zásah do osobnostních práv žadatele.", "tgt_summary": "被遗忘权(英语:right to be forgotten)是一种在欧盟内部存在的人权概念。简而言之,即人们有权利要求移除有关于自己的负面信息或过时的个人身份资讯,搜寻结果;但有争议的点在于,任何人权基础都不可侵害他人本有的基本人权,比如,因为产生了与言论自由间的冲突,与可能产生互联网审查的疑虑,因此引发了争议,且法律框架仍不明确,当前只有在欧盟实行。应当注意,应用时有很严格的前提条件。", "id": 554039}
{"src_title": "Cara Delevingne", "tgt_title": "卡拉·迪瓦伊", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se v Londýně. Je dcerou Anne Delevingne (rozené Stevens) a Charlese Hamara Delevingne. Navštěvovala Bedales School v Hampshiru. Má dvě starší sestry Chloe a Poppy Delevingne, která se také věnuje modelingu.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Modeling.", "content": "V roce 2009 podepsala smlouvu s agenturou Storm Model Management a v roce 2010 se objevila na módních přehlídkách značky Burberry a Clements Ribeiro. V roce 2011 se stala tváří značky Burberry a jejich kolekce jaro/léto 2011. Později se stala i tváří kolekce jaro/léto 2012, společně s hercem Eddiem Redmaynem.  Objevila v reklamních kampaních několika značek včetně kolekce H&M Authenic (2011), Dominic Jones Jewellery (2012), Blumarine, Zara a Chanel. Objevila se na přehlídkách značek Shiatzy Chen, Moschino, Jason Wu, Oscar de la Renta, Burberry, Dolce & Gabbana, Fendi, Stella McCartney, Dsquared a Chanel. V roce 2009 se objevila na titulní straně magazínu \"Vogue\". Během let 2012–2013 předváděla na módních přehlídkách značky Victoria's Secret. V roce 2013 se stala tváří značky Chanel, společně s modelkou Saskiou de Brauw. V září roku 2013 se objevila na titulní straně magazínu \"W\".  V roce 2012 vyhrála cenu British Fashion Award v kategorii Modelka roku.  Dne 6. září 2014 byla jmenována ambasadorkou značky Penshoppe. V roce 2015 ukončovala podzimní/zimní přehlídku značky Chanel v Paříži.", "section_level": 2}, {"title": "Herectví.", "content": "V roce 2012 získala menší roli ve filmové adaptaci \"Anny Kareniny\". V roce 2013 se objevila ve videohře \"Grand Theft Auto\" jako DJ. Získala roli po boku Kate Beckinsale a Daniela Bruhla v thrilleru \"S tváří anděla\", který měl premiéru v roce 2014. V dubnu 2014 bylo oznámeno, že získala roli Henrietty v romantickém filmu \"Tulipánová horečka\". Další menší roli získala ve filmu \"Pan\" (2015).  Dne 16. září 2014 bylo oznámeno, že si zahraje hlavní roli Margo Roth Spiegelman ve filmové adaptaci románu Johna Greena \"Papírová města\". V roce 2016 se objevila ve filmu \"Sebevražedný oddíl\". Po boku Daneho DeHaana a Rihanny se pak objevila také ve filmu \"Valerian a město tisíce planet\", který byl uveden do kin v roce 2017.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Cara Delevingne zpívá, rapuje, věnuje se beatboxu a hraje na bicí a kytaru. V roce 2013 nahrála akustickou cover verzi písničky „Sonnentanz“ od Willa Hearda.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "V rozhovoru pro časopis \"Vogue\" uvedla, že v dětství byla zmatena svou sexualitou a představa, že by mohla být homosexuální, ji děsila. Až ve dvaceti letech se poprvé zamilovala do dívky a uznala, že by to měla akceptovat. Jasně však svou orientaci, ať již heterosexuální, bisexuální, nebo homosexuální, nevymezuje, ač byla ve vztahu jak s muži, tak s ženami. K červnu 2015 byla ve vztahu s americkou zpěvačkou Annie Clark, známou spíše pod uměleckým jménem St. Vincent. Dvojice se v září 2016 rozešla. V roce 2018 Cara Delevingne uvedla, že je genderqueer. Navázala vztah s herečkou Ashley Benson.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cara Jocelyn Delevingne (* 12. srpna 1992 Londýn), je anglická modelka, herečka a zpěvačka. Jako herečka se nejvíce proslavila rolemi ve filmech \"Papírová města\" (2015) a \"Sebevražedný oddíl\" (2016).", "tgt_summary": "卡拉·乔斯林·迪乐芬妮(英语:Cara Jocelyn Delevingne,,1992年-8月12日)是一名英国女性超级模特儿、演员和歌手。2012年和2014年,赢得两项英国时尚大奖「年度模特儿」后,从2012年开始,她开始参演电影《安娜·卡列尼娜》中的一名小角色,并在2015年的《纸上城市》中担任主演。后于2016年参与卢贝松编据导演的电影《星际特工瓦雷诺:千星之城》中担任女主角萝琳娜。此外,迪乐芬妮还会唱歌、打鼓、饶舌、beatbox和弹吉他。", "id": 44185}
{"src_title": "Piazza del Duomo (Milán)", "tgt_title": "主教座堂广场 (米兰)", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Náměstí se nachází v samém středu města, a to jak ve smyslu geografickém, tak svým uměleckým, kulturním a společenským významem. Má tvar pravidelného obdélníku o celkové rozloze 17 000 m, který se rozkládá od západu k východu. Na náměstí se nachází několik významných milánských budov (významných pro celou Itálii), stejně jako nejprestižnější obchodní instituce.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Náměstí původně vzniklo ve 14. století, od té doby postupně prošlo mnoha stavebními upravovami (podobně jako katedrála, jejíž výstavba od položení základního kamene po dokončení trvala asi 600 let), ovšem celkový koncept ve své současné podobě je dílem architekta Giuseppe Mengoniho z druhé poloviny 19. století. Monumentální stavby, které ohraničují náměstí (s výjimkou katedrály a královského paláce) byly navrženy Mengonim. Zřejmě nejzajímavějším Mengoniho příspěvkem na náměstí je oblouk do Galerie Viktora Emanuela II.  Původ \"Piazza del Duomo\" je možné vysledovat v době Azzone Viscontiho (milánského z let 1329 až 1339). Roku 1330, Azzone nařídil demolici hostinců, které obklopovaly dva tehdejší hlavní chrámy v Miláně, \"Basilica di Santa Maria Maggiore\" a \"Basilica di Santa Tecla\", a vytvořil tak náměstí s tržištěm, zvané \"Piazza dell'Arengo\", které předznamenalo podobu dnešního \"Piazza del Duomo\". Náměstí dostalo svůj tehdejší název podle \"arengaria\" (známého též jako \"\"broletto\"\"), tj., sídla místní správy. Z původního náměstí \"Piazza dell'Arengario\" se však žádná ze staveb nedochovala.  Azzonův nástupce Gian Galeazzo Visconti náměstí dále rozšířil, když nařídil demolici biskupského domu (roku 1385) a baptistery \"San Giovanni alle Fonti\" (roku 1387). V následujících dekádách se náměstí příliš nerozvíjelo, avšak jedna ze dvou bazilik – \"Santa Maria Maggiore\" – byla zbourána poté, co započaly práce na výstavbě katedrály. Roku 1458, papež Pius II. udělil Francescu Sforzovi a společnosti odpovědnou za stavbu katedrály \"Veneranda fabbrica del Duomo di Milano\" souhlas k demolici baziliky Svaté Tekly, z důvodu vytvoření prostoru, který by odpovídal velkoleposti dómu. Poněkud nesmyslně byla v následujících letech bazilika částečně renovována, aby byla poté v polovině 16. století definitivně zbourána.  Další velká změna námějstí proběhla ve druhé polovině 18. století, kdy architekt Giuseppe Piermarini zcela přepracoval někdejší arengario na moderní královský palác (\"Palazzo Reale di Milano\"). Vedlejším efektem Piermariniho návrhu byl vznik nového menšího náměstíčka přiléhajícího k \"Piazza del Duomo\", čímž rozšířil otevřený prostor náměstí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Piazza del Duomo (\"Dómové náměstí\") je hlavní \"piazza\" (městské náměstí) v italském Miláně. Svůj název získal po své dominantě, katedrále Narození Panny Marie (italsky prostě \"Duomo\").", "tgt_summary": "主教座堂广场(Piazza del Duomo)又译为杜莫广场,是意大利米兰市中心的一个大型矩形城市广场,得名于米兰主教座堂。7个世纪以来,是该市的几何中心和商业中心,也是该市各项庆祝活动的中心。中间是埃马努埃来二世骑马像,周围分别是米兰主教座堂、Carminati宫、埃马努埃莱二世拱廊等。", "id": 306861}
{"src_title": "Sovětská invaze do Polska", "tgt_title": "蘇聯入侵波蘭", "src_document": [{"title": "Předcházející události.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historické pozadí.", "content": "Výsledek Pařížské mírové konference učinil jen málo pro snížení územních aspirací zemí v oblasti. Józef Piłsudski požadoval posun polských hranic co nejdále na východ, aby vytvořil Polskem vedenou federaci jako protiváhu imperiálním ambicím Ruska či Německa. Ve stejné době bolševici začali získávat převahu v ruské občanské válce a zahájili postup západním směrem na sporná území. Pohraniční střety v roce 1919 velmi rychle vyústily v polsko-sovětskou válku v roce 1920. Po polském vítězství v bitvě u Varšavy Sověti požádali o mírová jednání, která byla zakončena příměřím v říjnu 1920. Strany uzavřely 18. března 1921 v Rize mírovou smlouvu, která rozdělila sporná území mezi Polsko a Sovětské Rusko. Sověti nabídli polské mírové delegaci značné územní ústupky a meziválečná sovětsko-polská hranice se velmi přibližovala hranici mezi Ruskem a Polsko-litevskou unií před prvním dělením Polska v roce 1772. Důsledkem mírové smlouvy bylo opuštění teze o vítězství bolševické revoluce v mezinárodním měřítku; tento koncept byl sovětskými vůdci na dvacet let pozapomenut.", "section_level": 2}, {"title": "Uzavřené smlouvy.", "content": "S úmyslem čelit hrozící německé agresi, začal Sovětský svaz, Francie a Velká Británie v polovině března 1939 s výměnou návrhů týkajících se možné politické a vojenské spolupráce. Polsko se rozhovorů neúčastnilo, neboť se obávalo, že jakékoli sblížení se Sovětským svazem by vyvolalo německou reakci. Trojstranné rozhovory se zaměřily na případné záruky poskytnuté středoevropským a východoevropským zemím v případě německé agrese. Sověti nedůvěřovali britským ani francouzským nabídkám kolektivní bezpečnosti, protože obě země nedokázaly zasáhnout proti nacionalistům v době občanské války ve Španělsku a nedokázaly uchránit Československo před expanzí nacistického Německa. Sověti též podezřívali Francii a Británii, že by se držely stranou v případném německo-sovětském konfliktu. Důsledkem bylo, že Sověti usilovali o pevné vojenské spojenectví, které by jim zajistilo podporu v případě útoku na jejich území. Sovětský svaz trval na vytvoření sféry vlivu táhnoucí se od Finska po Rumunsko, která měla sloužit jako nárazníková zóna, a požadoval vojenskou podporu, která měla přijít v případě útoku na Sovětský svaz či na zemi v navrhované sféře sovětského vlivu. Sovětský svaz rovněž požadoval právo intervenovat v zemích ve sféře vlivu v případě, že by byla ohrožena jejich bezpečnost. Rozhovory o vojenské spolupráci zahájené v polovině srpna uvázly ve chvíli, kdy Sověti požadovali průchod jednotek do Polska v případě německého útoku. V době, kdy se Britové a Francouzi snažili přimět polskou vládu k souhlasu, jednání nepokračovala. Poláci se domnívali, že kdyby umožnili vstup Rudé armády na polská území, sovětské jednotky by už nikdy neodešly, proto vládní místa souhlas odepřela. Sověti navrhli nebrat v úvahu polská stanoviska a dokončit trojstranná jednání bez ohledu na polské námitky. To Britové odmítli, protože se domnívali, že takový krok by přiměl Polsko posílit německo-polské vztahy.  Mezitím němečtí představitelé tajně naznačovali sovětským diplomatům, že Německo by mohlo poskytnout lepší podmínky dohody než Británie a Francie. Sověti zahájili s Německem jednání o ekonomické spolupráci, zatímco trojstranná jednání zůstávala neuzavřena. Na přelomu července a srpna 1939 byla dojednána většina podmínek plánované sovětsko-německé ekonomické spolupráce a projednána možná politická dohoda. Strany dospěly 19. srpna 1939 k závěru ohledně obchodní dohody, která plánovala výměnu surovin za německé zbraně, vojenské technologie a stroje pro civilní výrobu. O dva dny později Sověti zastavili trojstranné rozhovory. Sovětský svaz a Německo podepsaly dohodu o vojenské a politické spolupráci – pakt Ribbentrop-Molotov – 24. srpna. Dohoda o neútočení doprovázela obchodní dohodu a obsahovala tajný protokol rozdělující státy severní a východní Evropy do vlivových sfér. Sovětská sféra původně zahrnovala Lotyšsko, Estonsko a Finsko. Polsko mělo být rozděleno, oblasti východně od řeky Pisy, Narew, Visly a Sanu připadly Sovětskému svazu. Sověti zvětšili obranný prostor na západě, dostali možnost získat zpět území odstoupená Rižským mírem a sjednotit Bělorusy a Ukrajince pod vládou sovětů.  Den po podpisu paktu francouzští a britští vojenští vyjednavači naléhavě požadovali setkání se svým sovětským partnerem Vorošilovem. Ten jim 25. srpna vzkázal: „ve světle změněné politické situace nemůže z pokračujících rozhovorů vzejít nic užitečného.“ Týž den byla podepsána Polsko-britská obranná smlouva. Touto smlouvou Británie zaručila nezávislost a zavázala se k obraně Polska.", "section_level": 2}, {"title": "Německá invaze do Polska před sovětským útokem.", "content": "Hitler se pokusil odradit Brity a Francouze od zasahování do nadcházejícího konfliktu a 26. srpna navrhl v budoucnu poskytnout síly wehrmachtu Británii k dispozici. O půlnoci 29. srpna německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop předal britskému velvyslanci Neville Hendersonovi seznam podmínek, které by v souvislosti s Polskem údajně zajistily mír. Podle návrhů mělo Polsko předat Německu Danzig (Gdańsk) a v polském Koridoru by se do roka měl konat plebiscit v němž by hlasovali obyvatelé k roku 1919 (ne novější). Když se polský vyslanec Józef Lipski dostavil 30. srpna k Ribbentropovi a prohlásil, že není zmocněn nic podobného podepsat, Ribbentrop jej propustil. Němci oznámili, že Polsko odmítlo německé nabídky a jednání s Polskem skončila. Německé jednotky v polských uniformách zinscenovaly 31. srpna blízko pohraničního města Gleiwitz přepadení vysílačky. Následujícího dne ráno Hitler nařídil zahájení útoku na Polsko (začal 1. září ve 4:45).  Vlády Anglie a Francie vyhlásily 3. září Německu válku, ale nebyly schopny poskytnout Polsku významnou podporu. Ačkoli Poláci dosáhli v pohraničních bitvách několika dílčích úspěchů, německá technická, taktická a početní převaha donutila polské armády k ústupu od hranic směrem na Varšavu a Lvov. 10. září vydal vrchní velitel maršál Edward Rydz-Śmigły rozkaz ke všeobecnému ústupu jihovýchodním směrem k rumunskému předmostí. Krátce po zahájení invaze začali vrcholní němečtí představitelé vyzývat Sověty, aby splnili svoje závazky a napadli Polsko od východu. Německý velvyslanec v Moskvě Friedrich Werner von der Schulenburg a sovětský ministr zahraničí Molotov si vyměnili řadu diplomatických telegramů, přesto si však Sověti s invazí dávali načas. Zaměstnávaly je pohraniční konflikty s Japonskem a potřebovali čas k mobilizaci Rudé armády. Vyčkáváním s invazí na úplný rozpad Polska sledovali určitou diplomatickou výhodu. Nevyhlášenou válku mezi Sovětským svazem a Japonskem ukončil 15. září podpis smlouvy Molotov–Tódžó s příměřím účinným od následujícího dne.  Molotov předal 17. září 1939 polskému velvyslanci v Moskvě Grzybowskému následující deklaraci: V rozhlasovém projevu Molotov prohlásil všechny smlouvy mezi Sovětským svazem a Polskem neplatnými, neboť polská vláda opustila svůj lid a přestala existovat. Tentýž den překročila Rudá armáda polskou hranici.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětská invaze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Polsko v den sovětské invaze.", "content": "Ráno 17. září působily polské správní úřady v celé oblasti šesti východních vojvodství a také fungovaly v částech dalších pěti vojvodství; školy ve východním Polsku byly v polovině září otevřeny. Jednotky polské armády působily ve dvou oblastech - na jihu (Tomaszów Lubelski, Zamość, Lwów), a ve středu (Varšava, Modlin a na březích řeky Bzury). Úporná polská obrana a nedostatek pohonných hmot přinutila Němce zastavit postup a fronta se stabilizovala v oblastech východně od linie Augustów – Grodno – Białystok – Kobryń – Kowel – Żółkiew – Lwów – Żydaczów – Stryj – Turka. Železniční spojení fungovalo přibližně na třetině státu a stále fungovalo osobní i nákladní dopravní spojení s pěti sousedními státy (Litva, Lotyšsko, Sovětský svaz, Rumunsko, Maďarsko). V Pińsku pokračovala výroba několika letadel PZL.37 Łoś v továrně PZL, která byla přesunuta z Varšavy. Francouzská námořní loď dopravující tanky Renault R35 připlula do rumunské Constanțy, další loď s dělostřeleckým vybavením právě opustila Marseille. Celkem sedmnáct francouzských lodí s vojenským materiálem, které směřovaly do Constanțy a Galați, vezlo padesát tanků, dvacet letadel a množství munice a TNT. V polském držení stále byla velká města – Varšava, Lvov, Vilno, Grodno, Łuck, Tarnopol a Lublin (dobyt Němci 18. září). Leszek Moczulski udává počet 750 000 vojáků sloužících v Polské armádě (polští historici Czesław Grzelak a Henryk Stańczyk udávají sílu 650 000 vojáků), v tom dvě motorizované brigády (jedna z nich – Varšavská obrněná motorizovaná brigáda – do bojů dosud nezasáhla) a 14. září se začali přesouvat na jih, aby se připojili k Armádě Krakov a dvacet šest pěších divizí. I když byla polská armáda poničena týdny bojů, zůstávala stále impozantní silou. Polský historik Leszek Moczulski popsal polskou armádu k 17. září 1939 jako dost silnou na to, aby dlouhodobě vzdorovala wehrmachtu a větší než je většina evropských armád. Na trase Baranowicze – Łuniniec – Równe probíhal ve dne v noci transport sil ze severovýchodního koutu země směrem k Rumunskému předmostí (mezi nimi 35. záložní pěší divize pod velením plukovníka Jarosława Szafrana a tzv. skupiny Grodno plukovníka Bohdana Hulewicze. Druhá největší bitva zářijové kampaně - bitva o Tomaszów Lubelski – začala v den sovětské invaze.  Podle Leszka Moczulského přibližně 250,000 polských vojáků bojovalo ve středním Polsku, 350,000 se chystalo bránit Rumunské předmostí, 35,000 bylo v severním Polesí a 10,000 bojovalo na baltském pobřeží, na poloostrově Hel a ve Gdyni. Kvůli probíhajícím bojům v okolí Varšavy, pevnosti Modlin, na Bzuře, v okolí Zamośće, Lwówa a Tomaszówa Lubelského, bylo mnoho německých divizí odveleno zpět na místa bojů. Pod kontrolou polských úřadů zůstávala oblast o rozloze 140,000 km široká přibližně 200 kilometrů a 950 kilometrů dlouhá – od Daugavy až ke Karpatům. Polské Radio Baranowicze a Radio Wilno přestaly 16. září po náletu Luftwaffe vysílat, ale Radio Lwów a Radio Warszawa II 17. září stále vysílaly.", "section_level": 2}, {"title": "Síly.", "content": "Rudá armáda vtrhla do východních oblastí Polska se sedmi polními armádami v síle mezi 450.000 a 1.000.000 vojáků, rozdělenými do dvou frontů. Běloruskému frontu velel Michail Kovaljov, Ukrajinskému frontu velel Semjon Timošenko. Polský obranný Plán Zachód předpokládal, že Sovětský svaz zůstane během konfliktu s Německem neutrální. Proto polské velení rozmístilo většinu vojsk na západě, aby čelila německé agresi. K obraně východní hranice zůstalo méně než 20 oslabených brigád, které čítaly okolo 20 tisíc příslušníků Sboru ochrany hranic. Když do Polska vtrhla 17. září Rudá armáda, polské velení právě ustupovalo bojem směrem k Rumunskému předmostí, kde se vojska měla přeskupit a očekávat britskou a francouzskou pomoc.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh tažení.", "content": "Na počátku sovětské invaze zvažoval Rydz-Śmigły vydání rozkazu pohraničním vojskům na východě země k obraně, avšak předseda vlády Felicjan Sławoj Składkowski a prezident Ignacy Mościcki jej od této myšlenky odradili.  Ve 4:00 17. září nařídil Rydz-Śmigły stažení polských vojsk a boje pouze v sebeobraně. Avšak německá invaze těžce poškodila polské systémy spojení, což působilo jednotkám potíže. V důsledku zmatků došlo ke střetům polských a sovětských jednotek v pohraničních oblastech. Generál Wilhelm Orlik-Rückemann, který od 30. srpna velel Sboru ochrany hranic, nedostal od svého ustanovení žádné pokyny. Výsledkem bylo, že jeho síly napadaly sovětské jednotky až do rozpuštění Sboru 1. října.  Polská vláda nekapitulovala a odmítla vyjednávat o příměří a namísto toho nařídila všem jednotkám opuštění Polska a reorganizaci ve Francii. Den po zahájení sovětské invaze překročila polská vláda hranice Rumunska. Polské síly pokoušely dosáhnout rumunského předmostí, když čelily německým útokům na jednom křídle a občas se střetávaly se sovětskými jednotkami na druhém. Ve dnech, kdy vojska plnila rozkaz k evakuaci, Němci porazili polskou Armádu Krakov a Armádu Lublin v bitvě u Tomaszówa Lubelského. Sovětské jednotky se často setkaly s německými partnery postupujícími opačným směrem, při tom v poli několikrát spolupracovaly. \"Wehrmacht\" předal Brestskou pevnost, kterou 17. září obsadil po bitvě o Brest sovětské 29. tankové brigádě. Německý generál Heinz Guderian a sovětský velitel Semjon Krivošejn uspořádali v Brest-Litevsku 22. září společnou vojenskou přehlídku. Lwów (nyní Lviv) padl 22. září, několik dní poté,co Němci přenechali vedení bojových operací Sovětům Sovětské jednotky dobyly 19. září Wilno (dnešní Vilnius) po dvoudenní bitvě a obsadily 24. září Grodno po čtyřdenních bojích. Do 28. září dosáhla Rudá armáda předem dohodnuté hraniční linie na řekách Narew, Západní Bug, Visla a San.  Nehledě na taktické vítězství Poláků 28. září v bitvě o Szack, výsledek střetnutí nenechával nikoho na pochybách. Dobrovolníci, domobrana a po ústupu reorganizované jednotky bránily Varšavu do 28. září a modlinská pevnost severně od Varšavy padla následující den po úporné šestidenní obraně. 1. října, v jednom z posledních střetnutí, zatlačily sovětské jednotky Poláky v bitvě o Wytyczno do lesů. Několik izolovaných polských jednotek udrželo pozice dlouho poté, co byly obklíčeny, například Sarnská opevněná oblast na Volyni se udržela do 25. září. Poslední jednotkou polské armády, která se vzdala byla Samostatná skupina Polesí, jíž velel generál Franciszek Kleeberg. Kleeberg kapituloval 6. října po čtyřdenní bitvě o Kock, kterou zářijová kampaň skončila.  Vjačeslav Molotov ve zprávě přednesené Nejvyššímu sovětu uvedl: „Krátký úder německé armády následované Rudou armádou stačil na to, aby nezůstalo nic z té odporné kreatury, kterou byla Versailleská smlouva.“", "section_level": 2}, {"title": "Domácí reakce.", "content": "Situaci zkomplikovala reakce neetnických Poláků. Mnoho Ukrajinců, Bělorusů a Židů vítalo sovětská vojska. Na východním předměstí Brestu se seběhli místní komunisté, aby uvítali sovětské vojáky chlebem a solí. Pro tuto příležitost byl vztyčen triumfální oblouk tvořený dvěma tyčemi ozdobenými smrkovými větvemi a květinami. Dlouhý pruh rudé látky napnutý mezi tyčemi nesl slogan v ruštině velebící Sovětský svaz a vítající Rudou armádu. Reakci místních obyvatel zmínil Lev Zacharovič Mechlis, který řekl Stalinovi, že lidé na Západní Ukrajině vítali Sověty jako „opravdové osvoboditele“. Organizace ukrajinských nacionalistů se vzbouřila a komunističtí partyzáni organizovali protipolská místní povstání (například ve Skidelu).", "section_level": 2}, {"title": "Reakce spojenců.", "content": "Reakce Francie a Británie na invazi a anexi východního Polska byla zdrženlivá, protože ani jedna strana si nepřála okamžitou konfrontaci se Sovětským svazem. Podle podmínek Polsko-britské obranné smlouvy z 25. srpna 1939 Britové slíbili podporu, pokud evropská mocnost napadne Polsko. Tajný protokol upřesňoval, že evropskou mocností se rozumí Německo. Když polský vyslanec Edward Raczyński připomněl ministru zahraničí lordu Halifaxovi existenci smlouvy, dostalo se mu neomalené odpovědi, že je věcí Británie, jestli vyhlásí válku Sovětskému svazu. Ministerský předseda Neville Chamberlain zvažoval veřejný závazek obnovení polského státu, ale nakonec vydal jen všeobecný odsudek. Tento postoj reprezentoval britský pokus udržet rovnováhu: bezpečnostní zájmy Británie zahrnovaly obchod se Sovětským svazem, který sloužil válečnému úsilí, a možnost budoucího anglo-sovětského spojenectví proti Německu. Veřejné mínění v Británii bylo rozpolceno; veřejnost zčásti invazi odsuzovala, zčásti shledával sovětské nároky v oblasti oprávněnými.  Ačkoli Francie slíbila Polsku pomoc včetně letecké podpory, sliby nebyly splněny. Francouzsko-polská spojenecká smlouva byla uzavřena v roce 1921 a několikrát doplňována. Smlouva neměla příliš velkou podporu francouzského armádního velení a vzájemné vztahy se během dvacátých a třicátých let zhoršily. Podle francouzského náhledu, německo-sovětské spojenectví je křehké a jasné odsouzení nebo protiopatření nejsou zájmem ani Polska ani Francie. Když Sověti vtrhli do Polska, Francie a Británie usoudily, že okamžitě nemohou pro Polsko nic udělat, a začaly rozvíjet dlouhodobé plány. Francie podnikla na začátku září váhavou ofenzivu v Sársku, ale po porážce Polska se 4. října stáhla za Maginotovu linii.  V rozhlasovém projevu 1. října Winston Churchill prohlásil:", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky.", "content": "V říjnu 1939 Molotov zpravil Nejvyšší sovět o počtu 737 mrtvých a 1 862 raněných během tažení, ačkoli polští specialisté udávají až 3 000 mrtvých a 8 000–10 000 raněných. Na polské straně zemřelo 3 000–7 000 vojáků během bojů s Rudou armádou a 230 000–450 000 padlo do zajetí. Sověti mnohdy nedodrželi sjednané podmínky složení zbraní. Několikrát slíbili Polákům svobodu a po složení zbraní je uvěznili.  Okamžikem invaze přestal Sovětský svaz uznávat polský stát. Žádná ze stran nevyhlásila formálně válku; toto rozhodnutí mělo vážné důsledky a Smigly-Rydz byl za ně kritizován. Sověti zabili desítky tisíc polských válečných zajatců, některé ještě během tažení. Sověti 24. září zabili 42 pacientů a personálu vojenské nemocnice ve vsi Grabowiec nedaleko Zamośće. Sověti také povraždili všechny důstojníky zajaté po bitvě u Szacku 28. září 1939. Více než 20 tisíc polských vojáků a civilistů v zahynulo během Katyňského masakru. V mnoha vězeních NKVD byli vězni vystaveni mučení, zvláště v menších městech.  Poláci a Sověti obnovili diplomatické styky v roce 1941, po uzavření dohody Sikorski–Majskij, ale Sověti je znovu přerušili v roce 1943 poté, co Poláci požadovali nezávislé vyšetřování nedávno objevených pohřebních jam v Katyni. Sověti poté tlačili západní spojence k uznání prosovětské loutkové vlády v čele s Wandou Wasilewskou v Moskvě.  Sovětský svaz podepsal s Německem 28. září 1939 Smlouvu o přátelství, spolupráci a hranicích, přitom došlo ke změně tajných dodatků paktu Ribbentrop-Molotov. Litva byla přesunuta do sféry sovětského vlivu a hranice v Polsku byla posunuta východně ve prospěch Německa. Touto smlouvou, často popisovanou jako čtvrté dělení Polska, získal Sovětský svaz téměř všechna území východně od řek Pisa, Narew, Západní Bug a San. To zahrnovalo okolo 200 000 km2 obývaných 13,5 miliony polských občanů. Hranice tvořená touto smlouvou zhruba odpovídala Curzonově linii navržené Brity v roce 1919. Tohoto momentu Stalin úspěšně využil při jednáních se západními spojenci na Teheránské a Jaltské konferenci. Rudá armáda původně zasela zmatek mezi místními tvrzením, že přichází zachránit Polsko před nacisty. Její postup překvapil místní společenství a jejich vůdce, kteří postrádali pokyny jak reagovat na sovětskou invazi. Poláci a Židé zpočátku upřednostňovali sovětský režim před německým. Avšak Sověti brzo začali zavádět svou ideologii do místního života. Například začaly konfiskace, znárodňování a přerozdělování soukromého a polského státního vlastnictví.  Během dvou let, které následovaly anexi, Sověti uvěznili přibližně 100 000 polských občanů. Kvůli nemožnosti přístupu do sovětských archivů, se po mnoho let počty polských občanů deportovaných na Sibiř z oblastí východního Polska pouze odhadovaly. Stejně tak se odhadovaly počty zabitých. V různých pracích byla udávána různá čísla, mezi 350 000 a 1 500 000 deportovaných na Sibiř a mezi 250 000 a 1 000 000 mrtvých, tato čísla zahrnovala především civilisty. Po otevření sovětských tajných archivů po roce 1989 se ukázala spodní hranice odhadů bližší pravdě. V srpnu 2009, u příležitosti sedmdesátého výročí sovětské invaze, polský Institut národní paměti oznámil, že jeho vědečtí pracovníci snížili odhady deportovaných na Sibiř z jednoho milionu na 320 000 a odhadli, že 150 000 Poláků zahynulo pod sovětskou nadvládou v době války.", "section_level": 1}, {"title": "Bělorusko a Ukrajina.", "content": "Ze 13,5 milionu obyvatel žijících čerstvě anektovaných územích tvořili Poláci největší etnickou skupinu, avšak Bělorusové a Ukrajinci společně tvořili více než 50% populace.  Aby se posílilo zdání právoplatnosti, byly na připojených územích uspořádány 26. října volby do zastupitelských orgánů Ukrajiny a Běloruska (sovětů). Bělorusové a Ukrajinci byli v Polsku pod rostoucím tlakem polonizace a polská vláda rovněž rozhodně potlačovala jejich separatistická hnutí, takže pociťovali jen malou loajalitu k Polskému státu. Avšak ne všichni Bělorusové a Ukrajinci byli nadšeni režimem, který způsobil ukrajinského hladomoru. Všeobecně, chudí vítali Sověty, zatímco střední vrstvy stály spíše v opozici, nehledě na podporu vlastního znovusjednocení. Sověti rychle zavedli politiku sovětizace včetně násilné kolektivizace celé oblasti.  Na celé západní Ukrajině a v západním Bělorusku Sověti rychle zavedli politiku sovětizace. V jejím rámci bezohledně zrušili politické strany a spolky a popravili či uvěznili jejich vůdce jako \"nepřátele lidu\". Rovněž potlačili protipolskou Organizaci ukrajinských nacionalistů, která od dvacátých let aktivně vystupovala proti polskému režimu a usilovala o zřízení jednotného ukrajinského státu. Přesto událostmi ze září 1939 historie Ukrajiny a Běloruska neskončila, nakonec obě země po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 dosáhly samostatnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Cenzura.", "content": "Sovětská cenzura později potlačila zmínky o podrobnostech invaze v roce 1939 a jejích důsledcích. Politbyro od počátku operaci nazývalo \"osvobozovací kampaní\" a ani později Sověti neopustili tuto linii. Nehledě na publikování kopií tajných dodatků ke smlouvě Ribbentrop-Molotov, po desetiletí sovětská oficiální místa popírala jejich existenci. Existence tajného protokolu byla popírána až do roku 1989. Cenzura působila i v Polsku, aby nic nenarušilo obraz polsko-sovětského přátelství prosazovaný oběma komunistickými režimy. Oficiální politika připouštěla jen takový výklad, který vykreslil sovětské tažení roku 1939 jako znovusjednocení Bělorusů a Ukrajinců a osvobození Poláků ze jha oligarchického kapitalismu. Úřady tvrdě potlačily každý pokus o zkoumání či výuku. Invazí se zabývalo několik samizdatových publikací a například i protestsong \"Ballada wrześniowa\" Jacka Kaczmarského z roku 1982.", "section_level": 2}, {"title": "Památný den.", "content": "Jako připomínku uzavření paktu Ribbentrop-Molotov vyhlásil v roce 2008 Evropský parlament 23. srpen Evropským dnem památky obětí stalinismu a nacismu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sovětská invaze do Polska byla vojenská operace zahájená Sovětským svazem 17. září 1939 bez formálního vyhlášení války. Šestnáct dní poté, co nacistické Německo zaútočilo na Polsko ze západu, provedl Sovětský svaz útok z východu. Invaze skončila 6. října rozdělením území Polska mezi Německo a Sovětský svaz a zánikem Druhé Polské republiky.", "tgt_summary": "1939年苏联入侵波兰是指苏联在第二次世界大战初期的1939年9月17日开始没有正式宣战的军事行动。这时是在纳粹德国从西面入侵波兰的16天后,苏联则是从东方实施入侵。入侵直至1939年10月6日结束及由德国和苏联瓜分和吞并整个波兰第二共和国。", "id": 720842}
{"src_title": "Wang Si-č’", "tgt_title": "王羲之", "src_document": [{"title": "Jména.", "content": "Wang Si-č’ používal zdvořilostní jméno Wen-čchang (), je přezdíván Mudrc kaligrafie Šu-šeng (). Ve státních službách dosáhl hodnosti generála armády po pravici \"jou-ťün ťiang-ťün\" (), proto byl v čínské literatuře tradičně nazýván „generál Wang“, Wang jou-ťün (, doslova „generál zprava Wang“).", "section_level": 1}, {"title": "Život a dílo.", "content": "Wang Si-č’ se narodil roku 303, pocházel z Lin-i v Šan-tungu, ale žil převážně v Šao-singu a Wen-čou v Če-ťiangu.  Patřil k prominentnímu rodu Wangů (v první třetině 3. století reprezentovaném zejména bratranci Wang Tunem a Wang Taoem), ale politická kariéra ho nelákala, proto zastával pouze relativně nevýznamné úřady. Začal ve funkci asistenta v císařské knihovně, později byl vychovatelem jednoho z císařských princů, správcem různých komandérií, naposledy generálem armády po pravici a správcem komandérie Kuej-ťi. Na odpočinku žil v Ťin-tchingu () v okrese Šan ()(moderní městský okres Šeng-čou v Šao-singu).  Miloval umění, věnoval se zejména kaligrafii a dosáhl mistrovství ve vzorovém, kurzivním i konceptním písmu. Kaligrafii studoval u strýce Wang Iho (, 276–322), malé vzorové písmo se prý učil u paní Wej Šuo. Zdokonalil kurzivní písmo Čung Joua. Z jeho sedmi synů a dvou dcer největšího významu dosáhl nejmladší syn Wang Sien-č’, kaligraf takřka stejné úrovně. Dovedným básníkem a kaligrafem byl také druhý Wang Si-č’ův syn Wang Ning-č’ (, † 399).  K nejdůležitějším dochovaným kopiím textů Wang Si-č’a v kurzivním písmu patří \"Text obsahující znaky sang luan\" (, \"Sang luan tchie\") a \"Dopis Kchung Š’-čungovi\" (孔侍中帖, \"Kchung Š’-čung tchie\"), které jsou od 8. století uchovávány v Japonsku. Psané jsou zcela vyvinutým kurzivním písmem s charakteristickými proměnlivými liniemi psanými na stranu položeným štětcem. Neslavnější dílo Wang Si-č’a v kurzivním písmu je \"Předmluva ke sbírce básní složených u pavilonu orchidejí\" (\"Lan-tching-sü\") jím složená a zapsaná 22 den 3 měsíce roku 353 u příležitosti oslav Svátku jarní očisty. Text se nese v taoistickém duchu, a je vysoce ceněným literárním dílem. Z hlediska kaligrafie je \"Předmluva\" vrcholným dílem. Psána je kurzivním písmem blížícím se vzorovému, s dokonalou kombinací stability a přesnosti s uvolněností. Generacemi čínských kaligrafů byla oslavována jako „nejlepší kaligrafie v kurzivním písmu pod Nebesy“. Zásluhou Wang Si-č’a se i samotné setkání stalo legendární událostí, mnohokrát zobrazenou v básních, hrách i malbách.  V konceptním písmu je nejslavnější Wang Si-č’ovou prací soubor \"Dopisů začínajících slovem sedmnáct\" (十七帖, \"Š’-čchi tchie\") zachovaný v v podobě frotáží tchangské kopie. Ve vzorovém písmu jsou nejlepšími jeho \"Esej o Jüe Im\" (, \"Jüe I lun\") o generálovi období válčících států, taoistický text \"Kniha žlutého dvora\" (, \"Chuang tching ťing\") a \"Elogium na portrét Tung-fang Šuoa\" (, \"Tung-fang Šuo chua can\"), vše psané plně vyspělým vzorovým písmem.  Dílo Wang Si-č’a, spolu s dílem Wang Sien-č’a ovlivnilo většinu většinu pozdějších čínských kaligrafů. Od 7. století je mimořádně ctěn jako nejslavnější čínský kaligraf všech dob. Jeho dílu a dílu Wang Sien-č’a byla věnována mimořádná pozornost, několik set jejich uchovaných dopisů a poznámek bylo po staletí kopírováno a opisováno. Zachovaly se však pouze kopie a opisy, všechny originály jsou ztraceny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wang Si-č’ (, 303–361), byl čínský kaligraf ťinského období. Od 7. století je považován za největšího čínského kaligrafa a mistra všech stylů čínského písma, zejména písma konceptního.", "tgt_summary": "王羲之(303年-361年),字逸少,原籍琅邪郡临沂(今属山东),后迁居会稽郡山阴(今浙江绍兴),中国东晋书法家,有书圣之称,后官拜右军将军,人称王右军。其书法师承卫夫人、钟繇。", "id": 32825}
{"src_title": "Vražedná práva", "tgt_title": "逍遙法外 (電視劇)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Seriál sleduje osobní a profesní život Annalise Keating, profesorky práva na univerzitě Middleton ve Philadephii, na jedné z nejprestižnější právní škole v Americe. Obhájkyně Annalise si vybere skupinu nejlepších studentů ze třídy, ve které vyučuje, aby pracovali pro její firmu. Práci získají Connor Walsh, Michaela Pratt, Asher Millstone, Laurel Castillo a Wes Gibbins. Annalise žije se svým mužem Samem Keatingem, ale také má tajný vztah s detektivem Natem Laheym.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Dne 19. srpna 2013 ABC odkoupilo originální koncept seriálu od Shondaland Productions, produkován Shondou Rhimes a Betsy Beers. Scénář k pilotní epizodě napsal scenárista seriálu Chirurgové Peter Nowalk. Stanice ABC objednala pilotní epizodu 19. prosince 2013. Epizoda byla natáčena v Los Angeles v Kalifornii na University of Southern California, ve Philadelphie v Pensylvánii v Bryn Mawr v Pensylvánii v Collegeville v Pensylvánii a na Ursinus College. Režie pilotní epizody se ujal Michael Offer. 8. května 2014 televizní stanice ABC oficiálně vybrala seriál do své televizní sezóny 2014-2015. Na konferenci konané v červenci bylo oznámeno, že seriál bude mít pouze 15 nebo 16 dílů.", "section_level": 2}, {"title": "Obsazování.", "content": "Matt McGorry se připojil k seriálu jako první, a to 31. ledna 2014. Hraje roli Ashera, jednoho ze studentů. Dne 6. února 2014 bylo ohlášeno obsazení Aja Naomi King do role ambiciózní a sebevědomé studentky Michaely Prattové. Dne 12. února byli jako další studenti práva potvrzeni Jack Falahee, Alfred Enoch a Karla Souza. Dne 24. února se k obsazení připojil Charlie Weber jako Frank, spolupracovník Annalise. Dne 25. února 2014 bylo oznámeno, že Shonda Rhimes obsadila do hlavní role profesorky herečku Violu Davis. Dne 27. února bylo oznámeno, že Liza Weil si zahraje roli Bonnie, spolupracovnice Annalise. Dne 1. března byla do role studentky Rebeccy, která se zaplete do vraždy, obsazena Katie Findlay. Dne 2. března byl oznámen Billy Brown pro roli milence Annalise, policisty Natea. Tom Verica byl později obsazen do role manžela hlavní hrdinky.  Dne 4. listopadu 2014 bylo oznámeno, že se v druhé polovině první série má objevit držitelka Oscara Marcia Gay Harden. Dne 15. prosince téhož roku bylo oznámeno, že má v druhé polovině první série účinkovat také držitelka Emmy Cicely Tyson.", "section_level": 2}, {"title": "Vysílání.", "content": "Seriál \"Vražedná práva\" byl vysílán ve čtvrtek v deset večer na stanici ABC. Seriál běží po seriálech \"Chirurgové\" a \"Skandál\", za jejichž tvorbou také stojí Shonda Rhimes. Seriál měl premiéru 25. září 2014.  V Kanadě je seriál vysílán na stanici CTV. Ve Spojeném království a Irsku jej vysílá stanice Universal Channel. Na stanici TV2 seriál mohou sledovat obyvatelé Nového Zélandu a na stanici Seven Network v Austrálii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vražedná práva (v anglickém originále How to Get Away with Murder) je americký televizní seriál, vysílaný stanicí ABC od 25. září 2014. Tvůrcem seriálu je Peter Nowalk, producentkou Shonda Rhimes.", "tgt_summary": "《逍遥法外》(英语:\"How to Get Away with Murder\")是ABC于2014年9月25日起开播的电视系列剧。本剧由ShondaLand制作公司彼得·诺沃克开创并由珊达·莱梅斯担任执行制作。故事讲述由薇拉·戴维丝饰演的一个在费城大学担任法律课讲师的律师,以及围绕在他与其学生的杀人案件的故事。", "id": 2335642}
{"src_title": "Mata Amritanandamayi", "tgt_title": "擁抱阿瑪", "src_document": [{"title": "Učení.", "content": "Svými žáky je považována za duchovního mistra. Ve svém učení Amritanandamayi akceptuje duchovní praxe všech náboženství, a učí, že jádro všech náboženství je stejné. V projevu pro Parlament světových náboženství uvádí, že náboženské principy by měly vézt člověka k vnitřní svobodě. Postoj \"já\" a \"moje\" nás činí závislými a praktikování náboženství by tedy mělo být cestou k ničení našeho ega. Hinduismus učí, že základní pravda je uvědomění si nedvojné podstaty, že není žádné \"já\" a \"ostatní\", ale vše je Bůh (či princip s různými názvy). Amma tvrdí, že: \"Ačkoli všechno je Bůh, my pozorujeme všechno okolo nás jako něco odděleného, protože jsme se zatím neprobudili k tomuto uvědomění. Cítíme připoutanost k některým věcem a odpor k jiným.\" Podle učení Ammy: \"Cesta k poznání Boha spočívá v kultivaci božských vlastnosti v nás a odevzdání našeho ega Bohu. Poté se božství stane naší přímou zkušeností.\" Učení Amritandamayi akcentuje cestu lásky (bhakti) Je známá výroky: \"Láska je naše pravá přirozenost. Láska nezná hranice kast, náboženství, ras a národů. Všichni jsme perly navlečené na téže niti lásky.\" nebo \"Moje náboženství je Láska.\" Na druhou stranu říká: \"Karmajóga (cesta nesobecké činnosti), džňánajóga (cesta poznání) a bhaktijóga (cesta lásky) jsou potřeba všechny dohromady. Když bychom si představili ptáka, nesobecká činnost a láska by byli jeho křídla, poznání jeho ocas. Jen pokud má pták křídla i ocas může vzlétnout.\"", "section_level": 1}, {"title": "Humanitární aktivity.", "content": "Kromě výuky meditace a spirituálních praktik se Amritanandamayi zabývá humanitární činností prostřednictvím sítě humanitárních aktivit s názvem Embracing the World (Obejmout svět) Mezi hlavní její činnosti patří pomoc pro lidi postižené přírodními katastrofami, výstavba škol a nemocnic. V rámci dalších programů je podporováno vzdělání, realizují se projekty na zlepšení pozice žen v Indii, lidí bez domova či programy zabývající se životním prostředím. Publikace o humanitárních činnostech Ammy uvádí, že již bylo v humanitárních programech postaveno 45 000 domů, univerzita, 6 nemocnic či 57 základních a středních škol.  Od roku 1998 bylo ošetřeno zdarma 2,6 milionu lidí. Ročně je rozdáno 10 milionů porcí jídla. O chudobě Amritanandamayi říká: \"Lidé zažívají dva druhy chudoby. Chudobu způsobenou nedostatkem jídla, oblečení a přístřeší a chudobu způsobenou nedostatkem lásky a soucitu. Řešení druhého druhu chudoby bychom měli pokládat za důležitější, protože když máme lásku a soucit, dokážeme pomoci těm, co trpí nedostatkem jídla a přístřeší.\"  Ve svém rodišti v Amritapuri ve státě Kerala na jihu Indie provozuje duchovní centrum (ášram). Pravidelně cestuje po Indii a jezdí i do Evropy, Severní Ameriky, Afriky, Japonska či Austrálie. Nejblíže ČR bývá pravidelně v Mnichově a Berlíně v říjnu či listopadu každého roku. Amritanandamayi se zúčastňuje konferencí o náboženství či za práva žen. V roce 1993 byla při příležitosti stého výročí Parlamentu světových náboženství jmenována nejvyšším zástupcem hinduismu (President of hindu faith). Vystupovala například na sjezdu nejvyšších představitelů náboženství (United Nations Millennium World Peace Summit). Získala několik ocenění za mírotvorné a humanitární aktivity.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mata Amritanandamayi Devi (* 27. září 1953 Kérala, Indie) známá též jako Amma (Matka) nebo Ammachi, vlastním jménem Sudhamani Idamanel je indická hinduistická duchovní učitelka a zakladatelka sítě charitativních aktivit.", "tgt_summary": "Mātā Amṛtānandamayī Devī (读作:玛妲·阿穆瑞达南达玛依·蔕薇,传统译法:摩多·阿弥利哆难陀摩伊·提毗),原名Sudhamani Idamannel,1953年九月27日出生,是印度的印度教灵性导师暨上师,被信众奉为圣人,尊称为Amma (读作:阿玛),意指「母亲」或是「神圣母性能量」。因她不吝给人拥抱,因此也被称为拥抱阿玛。", "id": 138127}
{"src_title": "Mezihvězdné médium", "tgt_title": "星系團內介質", "src_document": [{"title": "Ohřívání.", "content": "ICM se zahřívá na vysoké teploty pomocí gravitační energie, která se uvolňuje při vytváření kupy z drobných struktur. Kinetická energie získaná z gravitačního pole se během nárazů přemění na tepelnou. Vysoká teplota zajišťuje, že prvky v ICM jsou ionizované. Lehké prvky v ICM ve svých jádrech nemají žádné elektrony.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "ICM je složeno převážně z baryonů (především ionizovaný vodík a helium). Tato plazma je také obohacena těžkými prvky, například železem. Množství těžkých prvků ve vztahu k vodíku je zhruba třetina hodnoty na slunci. Většina baryonů v kupě (80-95%) se nachází spíše v ICM než ve světelné hmotě, jako jsou galaxie a hvězdy. Nicméně většina hmoty v kupě galaxií se skládá z temné hmoty.  I když ICM celkově obsahuje většinu baryonů v kupě, není příliš hustý, s typickými hodnotami 10 částice na centimetr krychlový. Střední volná dráha částic je přibližně 10 m, nebo asi jeden světelný rok. Silné gravitační pole kup znamená, že mohou udržet i prvky vytvořené vysokou energií supernov. Studium složení ICM v proměnlivém rudém posuvu (což má za následek pohled na různá fakta z minulosti) může poskytnout záznam tvorby prvků ve vesmíru, jestliže se jedná o běžné chemické prvky.", "section_level": 1}, {"title": "Pozorování.", "content": "Vzhledem k tomu že je ICM tak horké, většinou vyzařuje rentgenové záření procesem brzdného záření a emisními rentgenovými čarami z těžkých kovů. Tyto rentgenové paprsky je možné pozorovat pomocí rentgenového teleskopu. V závislosti na teleskopu, lze tvořit zobrazení ICM (rentgenové záření je úměrné hustotě ICM na druhou) a získat rentgenové spektrum. Jas rentgenového záření vypovídá o hustotě plynu. Spektrum umožňuje měření teploty a metalicitu ICM.  Hustota ICM stoupá směrem ke středu kupy se silným vrcholem. Kromě toho teplota ICM typicky klesne na 1⁄2 nebo 1/3 vnější hodnoty v centrální oblasti. Metalicita stoupá od vnějšího kraje směrem ke středu. V některých kupách (například kupě Centaurus) může metalicita plynu stoupat výš než na Slunci.", "section_level": 1}, {"title": "Chlazení průtoku.", "content": "Jak je ICM v jádru mnoha kup galaxií husté, vysílá mnoho rentgenového záření (záření je úměrné hustotě na druhou). V nepřítomnosti ohřívání, by mělo být ICM chlazeno. Jak se ochladí, bude teplejší plyn nahrazovat průtok (chladicí tok). Problémem chladicího toku je nedostatek důkazů o chlazení ICM.", "section_level": 1}], "src_summary": "V astronomii je mezihvězdné médium (ICM) přehřátá plazma přítomná v centru kupy galaxií. Tento plyn se zahřívá na teplotu řádově 10 až 100 megakelvinů a je složený hlavně z ionizovaného vodíku a helia, obsahující většinu baryonického materiálu v kupě.", "tgt_summary": "星系团内介质(ICM)是天文学中存在星系团中心的超高温气体,这些电浆的温度在一仟万至一亿K之间,主要成分是电离的氢和氦,并且拥有星系团内绝大多数的重子物质。ICM辐射出强烈的X射线。", "id": 2822559}
{"src_title": "Bitva u Abrittu", "tgt_title": "阿伯里圖斯戰役", "src_document": [{"title": "Předchozí vývoj.", "content": "Od konce třicátých let 3. století docházelo v oblasti dolního Dunaje k pohybům barbarů, zejména Gótů a Karpů, útočících ze severního břehu řeky na římské území. Poté, co germánští Gótové v roce 238 vyplenili na břehu Černého moře město Histria, císař Maximinus Thrax se pokusil odvrátit hrozbu jejich vpádu do balkánských provincií říše vyplácením pravidelného ročního poplatku. Přechodná stabilita pominula koncem roku 243, kdy Karpové obnovili své nájezdy. Císař Philippus Arabs nad nimi po několika letech válčení dosáhl vítězství a krátce nato přestal odvádět platby Gótům. Konflikt s Karpy znatelně oslabil obranu římské Dácie a okolních provincií. Nedlouho po Philippově návratu do Říma došlo navíc v Panonii k uzurpaci Pacatiana. Povstání sice záhy skončilo, když uzurpátora zavraždili vlastní vojáci. Celkově neklidné situace ale využili Gótové, nespokojení se zastavením finanční podpory, a v roce 248 napadli Moesii. Philippus na to zareagoval pověřením senátora Decia velením na Balkáně. Decius obnovil poměry zjitřené Pacatianovou revoltou a zatlačil barbary zpět za Dunaj. Pod vlivem těchto úspěchů ho vojáci, údajně proti jeho vůli, prohlásili za císaře. Vzbouřený Decius vyrazil následně s vojskem do Itálie, kde zřejmě v září 249 přemohl Philippa a zmocnil se trůnu.  Přesnou chronologii dalšího vývoje událostí lze rekonstruovat jen s velkými obtížemi. Nesvornost mezi Římany podnítila Karpy k útoku do Dácie a Moesie, k němuž došlo nejspíš na jaře 250. Zhruba v téže době podnikly dvě skupiny Gótů, v čele s Knivou, rozsáhlý vpád do Dolní Moesie. Tuto invazní sílu patrně netvořili jenom Gótové, přičemž nelze vyloučit, že se mohlo jednat o širší koalici kmenů. Její identifikaci ztěžuje skutečnost, že soudobý historik Dexippos, popisující průběh těchto válek, užíval pro označení barbarů sídlících na sever od dolního Dunaje archaizujícího termínu Skythové (\"Skythai\"). Zdá se tedy pravděpodobné, že útočníci sestávali i z příslušníků jiných kmenů, jako byli Bastarnové, Taifalové, vandalští Hasdingové a Karpové. Jméno jejich vůdce je však nepochybně gótského původu.  Jedna část Knivova vojska, vedená zřejmě náčelníky Argaithem a Guntherichem, neúspěšně oblehla město Marcianopolis, metropoli Dolní Moesie. Poté zamířili na jih do Thrákie, kde sevřeli město Philippopolis (dnešní Plovdiv). Kniva s jádrem vojska zatím překonal Dunaj u města Oescus, odkud vyrazil k Novae (Svištov). Tam ho odrazil místodržitel provincie Trebonianus Gallus, načež se Gótové vydali jižním směrem k městu Nicopolis. Decius se nejprve obrátil proti Karpům a v závěru léta 250 je vypudil z Dácie. Potom vytáhl proti Knivovi, který před ním ustoupil dále na jih k pohoří Haemus. Císař ho pronásledoval přes průsmyk Šipka. Když se zastavil u města Beroea (Stara Zagora), Kniva Římany neočekávaně napadl a přivodil jim těžké ztráty. Římské vojsko dočasně vyklidilo území na jih od Haemu a stáhlo se zpět k Oesku, kde strávilo zimu. Kniva přitáhl k obležené Philippopoli, jež se po Deciově porážce u Beroje ocitla v bezvýchodné situaci. Místní velitel, thrácký místodržitel Titus Julius Priscus, se prohlásil za císaře a chtěl se s Góty dohodnout. Zřejmě ve snaze zabránit krveprolití jim v létě 251 Philippopolis vydal. Jakmile však Gótové vstoupili do města, zmasakrovali tisíce jeho obyvatel a vojáků. Ostatní, včetně řady senátorů, odvedli do zajetí. Nato se obtíženi kořistí vydali na severovýchod, zpět do svých domovů. Decius mezitím reorganizoval svoji armádu a v doprovodu syna Herennia Etruska a Treboniana Galla vytáhl podél Dunaje vstříc pomalu ustupujícím Gótům.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh bitvy.", "content": "Patrně v červnu 251 Římané narazili na Góty v čele s Knivou u města Abrittus. Gótský vůdce rozdělil své síly do tří částí, z nichž jednu rozestavil na místě chráněném bažinou. Jordanes a Aurelius Victor tvrdí, že Herennius Etruscus před zahájením bitvy zahynul v potyčce, při níž ho zasáhl nepřátelský šíp. Zarmoucený Decius se prý pokusil povzbudit morálku svých mužů slovy: \"„Nikdo ať netruchlí, záhubou jednoho vojáka není stát poškozen.“\" Jiné prameny uvádí, že Herennius padl společně s otcem.  Knivovi se podařilo vlákat Římany do bažinatého a zrádného terénu. Decius nejprve přemohl čelo nepřátel a zahnal na útěk i další skupinu Gótů. Když se je vydal pronásledovat, ocitl se se svými vojáky v bažině, načež se na ně vrhli Gótové. Nastalému masakru padla za oběť značná část římského vojska. Sám Decius přišel při této katastrofě o život a jeho tělo se nepodařilo nikdy najít.  Pohanský historik Zosimos popisuje císařovy poslední okamžiky následovně: Církevní otec Lactantius líčí okolnosti císařovy smrti vzhledem k jeho pronásledování křesťanů o poznání méně příznivě:", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Trebonianus Gallus jen s velkými obtížemi zachránil to, co zbylo z armády. Otřesené legie ho vzápětí provolaly císařem. Dexippos mu nicméně vytýká, že se dopustil zrady vůči Deciovi, protože se měl spiknout s Góty a nechat císaře vlákat do pasti. Tato obvinění nejsou ale považována za věrohodná, neboť lze stěží předpokládat, že by poražené vojsko prohlásilo za císaře strůjce své pohromy. Gallus nadto po návratu do Itálie adoptoval Deciova mladšího syna Hostiliana. Ihned po získání trůnu uzavřel s vítěznými Góty dohodu, na základě níž se jim zavázal vyplácet vysoký roční tribut. Zároveň jim dovolil, aby se svou kořistí a obrovským zástupem zajatců odtáhli za Dunaj. Třebaže prameny přičítají Gallovi vinu za tuto ponižující smlouvu, někteří moderní badatelé spatřují pochybení na straně Decia. Sled pohrom na Balkáně, utrpěných za jeho panování, narušil rovnováhu sil na hranicích impéria. Počínající krizi říše dále prohlubovala devastující epidemie moru a nejistá situace ve východních provinciích, ohrožovaných agresivní sásánovskou Persií.", "section_level": 1}], "src_summary": "V bitvě u Abrittu, svedené v červnu 251 v provincii Dolní Moesie, se Římané v čele s císařem Deciem srazili s Góty a Skyty vedenými náčelníkem Knivou. Střetnutí vyústilo v pohromu římského vojska, v níž prišel o život císař i jeho syn Herennius Etruscus. Decius se tak stal prvním římským císařem, který padl v boji s cizím nepřítelem. Porážka v této bitvě symbolizuje počátek období politické a vojenské krize v římské říši, ačkoli její příznaky se objevovaly již v předcházejících desetiletích.", "tgt_summary": "阿伯里图斯战役(英语:Battle of Abritus,阿伯里图斯位于今保加利亚拉兹格勒)又称霍林泰雷布朗尼伊会战(英语:Battle of Forum Terebronii)在约251年7月于罗马默西亚行省爆发,交战双方是罗马帝国与哥特人皇帝尼瓦(Cniva)领导的斯基泰人联盟。罗马人被彻底击败,罗马皇帝德西乌斯及他的儿子赫伦尼乌斯双双战死,德西乌斯成为首位在与外敌发生的战役里被杀的罗马皇帝。", "id": 2381490}
{"src_title": "John Vincent Atanasoff", "tgt_title": "约翰·文森特·阿塔纳索夫", "src_document": [{"title": "Dospívání a vzdělání.", "content": "Atanasoff s bulharskými, francouzskými a irskými předky se narodil 4. října 1903 v Hamiltonu v New Yorku elektroinženýrovi a učitelce. Atanasovův otec Ivan Atanasoff se narodil v roce 1876 ve vesnici Boyadzhik poblíž Jambolu v Bulharsku. Ještě když byl kojenec, byl Ivanův otec zabit vojáky Otomanské říše po Bulharském Dubnovém povstání. V roce 1889 Ivan se svým strýcem imigroval do Spojených států. Atanasova matka Ivana Lucena Purdy byla učitelkou matematiky.  Atanasov byl vychován v Brewsteru na Floridě. V 9 letech se naučil používat logaritmické pravítko, což bylo krátce nato následováno studiem logaritmů a následovně dokončenou střední školou Mulberry High School v dvou letech. V roce 1925 získal bakalářský titul z elektrotechniky na University of Florida se samými Áčky (v české klasifikaci 1).  Se studiem pokračoval na Iowa State University a v roce 1926 získal magisterský titul z matematiky. Své vzdělání dokončil roku 1930 získáním Ph.D. z teoretické fyziky na univerzitě University of Wisconsin–Madison se svou doktorandskou prací \"The Dielectric Constant of Helium\". Ihned po dokončení doktorátu Atanasov přijal nabídku na asistujícího profesora na Iowa State University v oboru fyziky a matematiky.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počítače.", "content": "Částečně kvůli těžkopádnosti v užívání mechanického Monroeova kalkulátoru, což byl nejlepší dostupný nástroj v době, kdy psal svojí disertační práci, začal pátrat po rychlejší metodě výpočtu. Na Iowa State University zkoumal použití Monroeových kalkulátorů a IBM tabulátorů pro vědecké výpočty. V roce 1936 vynalezl analogový počítač pro analýzu povrchové geometrie. Drobná mechanická tolerance potřebná k dostatečné přesnosti ho donutila ke zvážení digitálního řešení.  Podle Atanasova bylo několik funkčních principů počítače ABC (Atanasoff–Berry computer) zplozeno v záblesku pochopení během zimy v letech 1937-1938 po výletu do Rock Island v Illinois. S grantem 650$ (ekvivalentní hodnota k roku 2010 by činila 8403$) obdrženým v listopadu roku 1939 a asistencí jeho absolvujícího studenta Clifforda Berryho byl v prosinci téhož roku zhotoven první prototyp.  Klíčové myšlenky využité v ABC zahrnovaly binární výpočty a Booleovu algebru k vyřešení soustav až o 29 lineárních rovnic. ABC neměl CPU, ale byl navržen jako elektronické zařízení využívající elektronek pro digitální výpočty. Dále využíval oddělenou obnovovací kondenzační paměť řízenou procesem, která se dodnes používá v DRAM paměti.  Nezapomínejte však na to, že historie oblasti vývoje počítačů má více verzí a připisovaných zásluh, než je uvedeno v tomto článku. Proto navštivte také Dějiny počítačů", "section_level": 1}, {"title": "Patentový spor.", "content": "Mezi roky 1954 a 1973 byl Atanasoff svědkem v žalobách vznesených nejrůznějšími stranami k vyvrácení patentů elektronické výpočetní techniky týkajících se Johna Mauchlyho a J. P. Eckerta, které byly vlastněny počítačovým výrobcem Sperry Randem. V roce 1973 padlo rozhodnutí procesu \"Honeywell v. Sperry Rand\", federální soudce jmenoval Atanasova vynálezcem elektronického, digitálního počítače.  Atanasoff se s Mauchlym prvně setkal v prosinci roku 1940 na setkání Americké asociace pro pokrok vědy ve Filadelfii, kde Mauchly předváděl svůj \"harmonický analyzátor\", analogový kalkulátor sloužící analýze dat o počasí. Atanasoff pověděl Mauchlymu o svém novém digitálním zařízení a nabídl mu možnost se na něj podívat. (V průběhu cesty do Filadelfie Atanasoff s Berrym také provedli hledání patentu v Patentové kanceláři ve Washingtonu, D.C.)  V červnu roku 1941 Mauchly navštívil Atanasova v Amesu, Iowe na čtyři dny, kde pobýval jako jeho host. Atanasoff s Mauchlym diskutovali o prototypu ABC a zkoumali Atanasovův návrh. V září 1942 Atanasoff opustil univerzitu Iowa State pro válečné povolání jako vedoucí akustické divize se střediskem Naval Ordnance Laboratory (NOL) ve Washingtonu, D.C. Univerzita poté nepodala žádost o patent na ABC.  Mauchly navštívil Atanasova ještě několikrát ve Washingtonu během roku 1943 a probíral s ním počítačové teorie, ale nezmínil se mu o tom, že sám pracoval na počítačovém projektu až do začátku roku 1944.  Během 1945 se U.S. Navy rozhodlo na doporučení Johna von Neumanna postavit počítač obrovských rozměrů. Atanasov, který měl projekt na starost, požádal Mauchlyho o pomoc s vysvětlením práce pro nezbytný personál. Nicméně, Atanasov byl zodpovědný ještě za návrh akustického systému k monitorování testu atomové bomby. Tato práce byla prioritní a když se vrátil z testování na Bikini v červenci 1946, byl počítačový projekt NOL zrušen pro nedostatečný pokrok, opět na radu von Neumanna.  V červnu 1954 patentový právník IBM vyhledal Atanasovovu pomoc se zrušením Eckertova–Mauchlyho patentu na bubnové magnetické paměti, upozorněn Cliffordem Berrym, že bubnová magnetická paměť v ABC by mohla tvořit prior art. Atanasov souhlasil právníkovi pomoci, ale IBM nakonec přistoupila na dohodu se Sperry Randem, majitelem Eckertova-Mauchlyho paměťového patentu a od případu bylo upuštěno.  Atanasoff později svědčil v soudním procesu \"Honeywell v. Sperry Rand\". V tomto případě soudce Earl R. Larson shledal, že \"Eckert a Mauchly nebyli první, kdo vynalezli automatický, elektronický, digitální počítač a namísto toho čerpali z práce Dr. Johna Vincenta Atanasova\".", "section_level": 1}], "src_summary": "John Vincent Atanasoff (4. října 1903, Hamilton, New York, USA – 15. června 1995, Frederick, Maryland, USA) byl americký fyzik a vynálezce, který se nejvíce proslavil vynálezem prvního digitálního počítače.", "tgt_summary": "约翰·文森特·阿塔纳索夫(英语:John Vincent Atanasoff,1903年-10月4日-1995年-6月15日)是美国物理学家、发明家。", "id": 43760}
{"src_title": "Tropická bouře Barry (2001)", "tgt_title": "2001年热带风暴巴里", "src_document": [{"title": "Průběh bouře.", "content": "24. července byla zpozorována tropická vlna, která se přesouvala na západ přes Atlantský oceán. K podezření na cyklón došlo 28. července. Jako tropická porucha se 1. srpna dostala nad Karibské moře. Silné srážky se vyskytly na jihu Floridy a západě Kuby. Ten samý den se vytvořila velká tlaková níže, a to poblíž souostroví Dry Tortugas a ta postupovala dál na severozápad. 2. srpna, a to v 18:00, se z této níže stala tropická bouře, která byla pojmenována Barry. Později se zjistilo, že o 6 hodin dříve už byla z níže tropická deprese. Existuje i domněnka, že v době rozhodnutí, že jde o tropickou bouři ještě bouře neměla vlastnosti tropické bouře, ale právě tropické deprese.  Když se stal Barry tropickou bouří, proudění se do poloviny obtočilo kolem oka. „Odtok“ vzduchu z východního půlkruhu bouře byl dobrý, i když v důsledku vyššího střihu větru na jihovýchodě byl tento odtok omezen. 3. srpna bouře zeslábla a stočila se na jihozápad. Poté se jako deprese opět stočila na severovýchod.  4. srpna v 18:00 větry zesílily a opět se jednalo o tropickou bouři. Nejvyšší rychlost větru byla zaznamenána 5. srpna v 18:00 – 110 km/h. Těsně před hranicí síly hurikánu. 6. srpna v 5:00 se bouře dostala na pobřeží. Město Santa Rosa Beach na Floridě zasáhla bouře nejdříve. Větry zde dosahovaly rychlosti až 110 km/h. Když se bouře dostala do vnitrozemí, rychle zeslábla a stala se z ní tropická deprese. 6. srpna večer se větry u oka bouře pohybovaly kolem rychlosti 8 km/h. Jako deprese se Barry stočil na severozápad. Zbytky bouře ještě 7. srpna zasáhly město Memphis v Tennessee a 8. srpna se bouře definitivně rozptýlila nad Missouri.", "section_level": 1}, {"title": "Přípravy na bouři.", "content": "Národní hurikánové centrum vydalo varování před tropickou bouří mnoha krajům u pobřeží Mexického zálivu. Poté bylo varování upraveno a varovalo před silnými větry a srážkami na úrovni hurikánu. Vzhledem k tomu, že ale k zesílení tropické bouře na hurikán nedošlo, krátce před úderem na pobřeží bylo varování opět změněno na původní. Varování se týkalo též států Louisiana a Mississippi. Varování pro tyto státy bylo zrušeno.  Jakmile se Barry přiblížil k tzv. Florida Panhandle, dobrovolné evakuace byly vyhlášeny v 8 krajích. Kryty se ale otevřely pouze v 6 krajích. V některých částech Franklin County byly nařízeny povinné evakuace. 40 nákladních letadel a 300 zaměstnanců z Hurlburt Field bylo přemístěno do Little Rocku. Kvůli bouři též musel být odložen let raketoplánu, který měl startovat z jižní Floridy. Bylo samozřejmě evakuováno mnoho pracovníků ropných plošin. V Pro Player Stadium v Miami bylo také zrušeno vystoupení 'N Sync, kvůli hrozbě bouře.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kuba a Florida.", "content": "Na Floridě bouře zabila 3 lidi. Celkové škody se vyšplhaly na 30 000 000 amerických dolarů. Na jižní Floridě spadlo 75 až 200 mm srážek. Někde ovšem až 330 mm. Déšť sice pomohl zmírnit přetrvávající sucho, které zde panovalo, ale např. v Martin County způsobil záplavy. 2. srpna bylo zničeno na 300 domů. Dalších 63 domů a 6 mobilních domů bylo též silně poničeno. V Treasure Coast pak prý plaval zaplavenými ulicemi sumec.  Na Florida Panhandle napršelo 5. srpna 125 až 225 mm srážek. V Tallahassee pak napršelo až 230 mm srážek, neoficiální zprávy pak udávají 175 mm. K záplavám došlo hlavně v Leon County a v Apalachicola National Forest, tam ale voda stékala do jezer Cascade Lakes, Lake Bradford a Munson Slough. Hladina Munson Slough vzrostla na nejvyšší úroveň od roku 1994. V okolí Tallahassee kvůli záplavám na silnici uvízlo 100 aut a kvůli stoupající hladině byli evakuováni 4 obyvatelé bytového komplexu na Allen Road. Ojediněle se záplavy vyskytly i ve Franklin County a Wakulla County. Kvůli nehodě v Jackson County zemřel jeden člověk.  Nárazy větru dosahovaly rychlosti 127 km/h. Mnoho stromů se zřítilo a lehce bylo poničeno několik staveb.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní území.", "content": "V Alabamě pak spadlo 116 mm srážek, a to ve městě Evergreen. Ve zdejší oblasti pěstování arašídů pak spadlo asi 50 mm srážek a to pomohlo zmírnit sucho, které zde panovalo. Silné srážky pak spadly i v oblasti města Birmingham.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tropická bouře Barry byla silná tropická bouře, která udeřila na severovýchodě Floridy v průběhu srpna 2001. Byla to třetí bouře a druhá pojmenovaná bouře sezóny. Barry se vyvinul z tropické vlny, která se vytvořila 24. července u pobřeží Afriky. Tato vlna se 29. 7. dostala do Karibského moře, kde utvořila velkou tlakovou níži, která se podílela na tvorbě tropické bouře Barry. Nejvyšší rychlost byla 110 km/h. Bouře se pak stěhovala na sever a narazila na pobřeží Alabamy a Floridy. 7. srpna se rozplynula.", "tgt_summary": "热带风暴巴里(英语:Tropical Storm Barry)是一个于2001年8月在美国佛罗里达州西北狭长地带登陆的强劲热带风暴,也是2001年大西洋飓风季的第三个热带气旋和第二个获得命名的风暴。巴里源于7月24日离开非洲海岸的一股东风波,这股东风波于7月29日进入加勒比地区并催生出一片低气压区,然后在8月3日组织形成热带风暴。经过强度和行进路径的波动后,风暴在墨西哥湾上空达到最大持续风速每小时110公里的最高强度,然后向北前进并沿美国墨西哥湾沿岸地区登岸,最终于8月7日消散。", "id": 1246765}
{"src_title": "Turtle (ponorka)", "tgt_title": "海龜號潛艇", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Ponorka byla jednomístná, vyrobena ze dřeva napuštěného dehtem a zesílená ocelovými obručemi. Byla vysoká 1,8 m, dlouhá 2,3 m a široká pouze 90 cm. Poháněl ji lodní šroub, který roztáčel klikou její jediný pasažér, směr se řídil kormidlem, umístěným v zadní části. Ponořování a vynořování usnadňoval menší, svisle umístěný šroub. Vztlak se reguloval napouštěním vody do trupu nebo jejím vytěsňováním pumpou, kterou obsluha ovládala nohama. Dále ponorka nesla 381 kg olověných závaží, z nich se dalo 91 kg v případě nouze odhodit. Na horní části ponorky byla umístěna malá kovová věžička s průzory a poklopem. Vzduch měla přibližně na 30 minut, k vybavení patřily i vzduchové trubice s kapslemi, kompas a hloubkoměr.  Její útok byl zamýšlen tak, že se nepozorovaně přiblíží k nepřátelské lodi zakotvené v přístavu či u pobřeží a vrtákem, který byl umístěn vedle věžičky, její jednočlenná posádka navrtá dno lodě a k otvoru připevní minu (pouzdro se 68 kg střelného prachu) s časovacím mechanismem.  Při konstrukci a testech ponorky na řece Connecticut se objevil problém vnitřního osvětlení. Petrolejová lampa nebo jiný druh otevřeného ohně rychle spotřebovaly potřebný kyslík. Bratr Davida Bushnella Ezra požádal o pomoc Benjamina Franklina, který navrhl na osvětlení použít světélkující houby.", "section_level": 1}, {"title": "Turtle a HMS Eagle.", "content": "Ponorka byla postavena v rekordně krátkém čase a jejím prvním dobrovolným pasažérem se stal seržant Ezra Lee. 7. září 1776 se s ní pokusil zaútočit na britskou 64dělovou vlajkovou loď Eagle. Ponorku do blízkosti lodi v noci dopravily dvě veslice. Četaři se následně podařilo doplout s ponorkou až k lodi, ale použití vrtáku zabránily měděné plechy, kterými bylo obloženo dno lodi. Při hledání místa, kde by mohl vrták použít, na sebe ťukáním upoutal pozornost Angličanů. Dal se se svým plavidlem na útěk, ale z lodi byla spuštěna veslice, která Turtle rychle doháněla. (Jiný zdroj udává, že ponorku po vynoření, když seržant pod vodou ztratil orientaci, spatřil britský dělový člun.) V nouzi Lee odjistil a uvolnil minu, která o hodinu později neškodně vybuchla. Odradila však Angličany od dalšího pronásledování ponorky a Lee se s ponorkou nakonec úspěšně dokázal vrátit.", "section_level": 1}, {"title": "Turtle a HMS Cerberus.", "content": "Ponorka Turtle podnikla v roce 1777 druhý útok a to na loď HMS Cerberus, který však také skončil neúspěšně. Bushnell při něm použil větší, až 180 kg minu, která sice vybuchla a zabila tři námořníky, ale samotná loď vyvázla bez poškození.", "section_level": 1}, {"title": "Zánik ponorky.", "content": "Co se s ponorkou nakonec stalo, není zcela jasné. Její neúspěchy v newyorském přístavu (podmíněno do značné míry i silnými podmořskými proudy) byly důvodem, pro který se Bushnell rozhodl ponorku přepravit do jiné oblasti. Dal ji nalodit na palubu malé plachetnice v naději, že se jí i s ponorkou podaří proklouznout britskou blokádou a dostat se zpátky do Connecticutu. Byla však – podle Britů – zpozorována britskou fregatou a i s ponorkou potopena. Američané naopak tvrdili, že ponorka byla rozebrána a převezena do vnitrozemí, aby nepadla do rukou nepřítele.", "section_level": 1}, {"title": "Pochybnosti.", "content": "Britské dokumenty neobsahují žádný záznam o útocích ponorky, nebo zprávu o noční explozi v blízkosti HMS Eagle. Jediným britským záznamem je zadržený dopis s domnělým popisem lodi, který nebyl brán vážně. Z toho a dalších důvodů (ve smyslu pochybností o schopnosti ponorky takový útok vůbec podniknout), jsou někteří historici přesvědčeni, že celý příběh byl vytvořen za účelem dezinformace a později jako propaganda na posílení morálky, a že Ezra Lee útok podnikl spíše na obyčejné veslici než v Turtle.", "section_level": 1}, {"title": "Repliky.", "content": "Během války v roce 1812 byla téměř identická ponorka použitá při neúspěšném útoku na britskou loď HMS Ramillies.  V roce 1976 designér Joseph Leary a konstruktér Fred Frese vytvořili v rámci oslav dvoustého výročí USA funkční repliku Turtle. Ponorka byla pokřtěna guvernérem Connecticutu Ella Grassem a později testována v řece Connecticut. Dnes je vlastnictvím Connecticut River Museum.  3. srpna 2007 byli tři muži zadrženi policií během transportu a řízení repliky \"Turtle\" ve vzdálenosti 70 metrů od výletní lodi Queen Mary 2 v newyorském přístavu. Repliku vytvořil místní umělec Philip \"Duke\" Riley a dva obyvatelé Rhode Islandu, z nichž jeden o sobě prohlašoval, že je potomkem Davida Bushnella. Pobřežní stráž předvolala aktéry za vlastnictví nebezpečného plavidla a narušení bezpečnostní zóny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Turtle (angl. \"Želva\") byla ponorka, jež byla navržena v roce 1775 americkým vynálezcem a vlastencem Davidem Bushnellem. Je první známou ponorkou v dějinách, která byla použita při útoku na nepřátelskou loď s úmyslem ji potopit. Za svůj název vděčí podobnosti se dvěma želvími krunýři přiloženými k sobě. David Bushnell své plavidlo nabídl Georgi Washingtonovi v době, kdy americké kolonie bojovaly o svou nezávislost.", "tgt_summary": "海龟号潜艇(英语:Turtle),是美国独立战争期间大陆军建造的一艘潜艇。她是第一艘有文献纪录用于战争的潜艇。", "id": 1749071}
{"src_title": "Arcidiecéze cambraiská", "tgt_title": "天主教康布雷总教区", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Biskupství bylo v Cambrai založeno na konci 6. století, přibližně roku 580, když sem bylo sídlo diecéze po smrti franského biskupa svatého Vedasta (Vaasta) přesunuto z Arrasu. Ačkoli byla nová diecéze podřízena remešské arcidiecézi, měla v jurisdikci značné území, zahrnující i Bruselský region a Antverpy. V raném středověku byla diecéze součástí Lotharingie a následně Západofranské říše, kde vládl Karel II. Holý, do které připadla na základě Meersenské smlouvy (870). Vzhledem k různým politickým problémům přešla v roce 925 pod německého krále Jindřicha I. Ptáčníka. Po revoltě Giselberta Lotrinského, která skončila jeho porážkou v bitvě u Andernachu, se vzdal král Ludvík IV. Francouzský Lotharingského území, které připadlo Jindřichovi I.  Král Ota I. Veliký, syn Jindřicha I., ratifikoval roku 941 všechna privilegia udělená franskými panovníky biskupům z Cambrai.  V roce 1007 získalo cambraiské biskupství říšskou bezprostřednost, která byla udělena svatým Jindřichem II. Cambraiští biskupové získali světskou moc nad bývalým hrabstvím Cambrai, čímž byli ustanoveni pány dvanácti peerů z Cambrai. Kníže-biskup z Cambrai se stal Říšským stavem.  Na žádost Filipa II. Španělského byla v roce 1559 vytvořena nová arcidiecéze Mechelen-Brusel, spolu s dalšími jedenácti diecézemi v jižním Nizozemí jako reakce na Reformaci. Tyto změny značně omezily, díky ztrátě velké části území, moc cambraiské diecéze, která byla povýšena na metropolitní arcidiecézi se sufragánními diecézemi Saint-Omer, Tournai a Namur.  Za vlády krále Ludvíka XIV. se stalo arcibiskupství po obléhání Cambrai v roce 1677 konečně francouzským, což bylo potvrzeno Nijmegenským mírem (1678, 1679). Od roku 1790 se stala Cambrai součástí nového departementu Nord. Arcidiecéze se stala po konkordátu z roku 1801 opět pouze diecézí, podřízenou pařížské arcidiecézi, nově zahrnující území zrušených diecézí Tournai, Ypres a Saint-Omer. V roce 1817 se dohodl papež Pius VII. s králem Ludvíkem XVIII. na založení diecéze v Lille, což ale tvrdě odmítal Louis de Belmas, ústavní biskup biskup z Cambrai. Ihned po jeho smrti, roku 1841, se stala Cambraiská diecéze podruhé metropolitní arcidiecézí se sufragánní arraskou diecézí. 25. října 1913 byla zřízena lillská diecéze, která se stala druhou sufragánní diecézí cambraiské arcidiecéze. Lillská diecéze byla v roce 2008 povýšena na metropolitní arcidiecézi se sufragánní arcidiecézí cambraiskou (které z historických důvodů zůstal titul arcidiecéze) a diecézí Arras.  V letech 2002-2018 byl arcibiskupem z Cambrai Mons. François Garnier. Dne 25. května 2018 byl Vincent Dollmann, pomocný biskup štrasburský, ustanoven biskupem-koadjutorem v Cambrai. Arcibiskupem z Cambrai se stal po smrti. Mons. Garniera dne 15. srpna 2018.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arcidiecéze cambraiská (lat. \"Archdiocesis Cameracensis\", franc. \"Archidiocèse de Cambrai\") je francouzská římskokatolická arcidiecéze. Leží na území arrondissementů Avesnes-sur-Helpe, Cambrai, Douai a Valenciennes v departementu Nord v regionu Nord-Pas-de-Calais se sídlem v Cambrai, kde se nachází i katedrála Notre-Dame de Grâce. Arcidiecéze je součástí Lillské církevní provincie.", "tgt_summary": "天主教康布雷总教区(拉丁文:Archdiocesis Cameracensis)是罗马天主教在法国北部设立的一个总教区,范围相当于北部省的Avesnes-sur-Helpe、康布雷、杜埃、瓦伦谢讷专区。", "id": 1773782}
{"src_title": "Skandál (seriál)", "tgt_title": "丑闻 (电视剧)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Olivia Popeová pracovala v prezidentské kanceláři jako konzultantka pro styk s veřejností. Svůj nejen profesní život zasvětila ochraně a budování pozitivního obrazu těch nejmocnějších. Poté, co opouští Bílý Dům, zakládá vlastní firmu v domnění, že její profesionální i osobní život se vydá mnohem klidnější cestou. Postupně ale zjišťuje, že její bývalé pracovní vazby jsou natolik silné, že je nelze jen tak jednoduše přetrhnout. Se svým týmem odborníků přichází na to, že během napravování životů těch ostatních, zapomněli, co je jim nejbližší – na sebe samotné.", "section_level": 1}, {"title": "První řada.", "content": "První série představí Olivii Popeovou a členy jejího týmu, stejně jako prezidenta Spojených států Fitzgeralda Granta (Tony Goldwyn) a Cyruse Beena (Jeff Perry). První série se zaměřuje na životy členů týmu, vztah mezi Olivií a prezidentem a tajemství obklopující Amandu Tannerovou (Liza Weil). Mimo jiné řeší skandály těch nejmocnějších.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá řada.", "content": "Druhá řada se zaměřila na stres z nadcházejícího znovuzvolení současného prezidenta Fitzgeralda Grant a vinu za zmanipulované prezidentské volby. Kromě toho se zde řešily případy, které Olivia Popeová a členové jejího týmu přijaly.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí řada.", "content": "Třetí řada se málem nepodařila natočit, neboť v době natáčení byla představitelka hlavní role Kerry Washington těhotná. Premiéra seriálu tak byla posunuta na 27. února. Ve třetí řadě se společníci Olivie Popeové dozvědí, že její otec je vedoucí tajného mimovládního spolku B613.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtá řada.", "content": "Čtvrtá řada se začala vysílat 25. září 2014. Olivia se vrací z dovolené ze Zazibaru, kterou trávila s Jakem. Jake je zatčen za zabití Jeeryho Granta. Rowan se snaží všechny přesvědčit, že je vinný, a tak se Olivia rozhodne zjistit pravdu. Fitz, Jake a Olivia se snaží připravit plán na zatčení Rowana. Rowan se však rozhodne uzavřít B613 a začne zabíjet B613 agenty.", "section_level": 2}, {"title": "Pátá řada.", "content": "Portia de Rossi a Cornelius Smith Jr. byli povýšeni na hlavní role. Premiéra se konala 24. září 2015.", "section_level": 2}, {"title": "Šestá řada.", "content": "Šestá řada měla premiéru 26. ledna 2017. Kvůli Washingtonové těhotenství musel seriál začít s vysíláním až v lednu, namísto září a z původních 22 dílů se zkrátilo na 16.", "section_level": 2}, {"title": "Sedmá řada.", "content": "Sedmá řada byla objednána dne 10. února 2017 a 10. května 2017 bylo oznámeno, že sedmá řada bude poslední řadou seriálu. Dne 1. března 2018 byl vysílán crossoverový díl se seriálem \"Vražedná práva\". První díl nové řady byl vysílán 5. října 2017.", "section_level": 2}, {"title": "Produkce.", "content": "Na začátku roku 2011 Shonda Rhimes oznámila, že vytváří nový seriál. Kerry Washingtonová byla obsazena do hlavní role, spolu s ní se o hlavní roli pokoušely také Gabrielle Union a Taraji P. Henson. Henry Ian Cusak také získal jednu z hlavních rolí. V únoru byla oznámeno, že Tony Goldwyn si v seriálu zahraje prezidenta. V květnu 2011 stanice ABC vybrala seriál pro svoji mid-sezónu. Během zimní konference asociace televizních kritiků bylo oznámeno, že seriál bude mít premiéru 5. dubna 2012 a nasazen bude po seriálu \"Chirurgové\". 11. května 2012 seriál získal druhou řadu. 10. května 2013 získal třetí řadu, která měla mít 22 dílů, kvůli těhotenství hlavní protagonistky Kerry Washingtonové musela být zkrácena na 18 dílů. Čtvrtá řada seriálu byla potvrzená v 9. května 2014. V srpnu 2014 stanice nazvala čtvrteční večer jako TGIT („díky bohu, že je čtvrtek“) a vysílá pouze seriály od Shondy Rhimes: \"Chirurgové\", \"Skandál\" a \"Vražedná práva\".  Pátá řada byla potvrzena 7. května 2015. Šestá řáda byla potvrzena 3. března 2016. Kvůli těhotenství Kerry Washingtonové se musela premiéra z obvyklé podzimní sezóny přesunout na mid-sezónu. Kvůli jejímu těhotenství byl také zkrácen počet dílů z 22 na 16. Natáčení zčalo 13. července 2016. Premiéra proběhla 26. ledna 2017. Sedmá řada byla objednána dne 10. února 2017 a 10. května 2017 bylo oznámeno, že sedmá řada bude poslední řadou seriálu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Skandál (v anglickém originále Scandal) je americký politický dramatický televizní seriál vysílaný od roku 2012 na stanici ABC v hlavní roli s Kerry Washingtonovou. V České republice byl vysílán na televizi Universal Chanel s českým dabingem.", "tgt_summary": "《丑闻》(英语:Scandal)是一部由珊达·莱梅斯创造的美国电视剧。由2012年4月5日(第一季)起在美国广播公司播出,至2018年4月19日(第七季)终结。本剧主角\"奥利维亚·卡洛琳·波普\"的经历是根据时任美国总统乔治·赫伯特·华克·布什政府担任副白宫新闻秘书的茱蒂·史密斯部分个人经历改编而成。茱迪亦是本剧制作人。", "id": 1230053}
{"src_title": "Pugačovovo povstání", "tgt_title": "普加乔夫起义", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "Příčiny byly následující:", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Co předcházelo.", "content": "V polovině 18. století tvořilo venkovské obyvatelstvo asi 96 % veškeré ruské populace. Kateřina II. si byla do určité míry vědoma bídného postavení chudých mužiků, nevolníků, manufakturních dělníků a měla v plánu se zabývat řešením jejich problémů. Nicméně skutečné řešení nepřicházelo a chudá venkovská masa věřila, že jejich osvobození brání různí „zlí lidé“ – rádcové carevny, místní šlechtici, gubernátoři a vojvodové. V letech 1767-1771 uprchly z Ruska desetitisíce nevolníků do Polska a Číny. V roce 1771 zasáhla oblast Moskvy velká morová epidemie. Situace na venkově byla špatná.  Koncem roku 1771 vypukly v oblasti řeky Jaik kozácké nepokoje. Úřady omezily prodej solených ryb a daly postavit na řece jez, který bránil tahu jeseterů a výrazně omezil možnosti rybolovu. Kozáci odmítli pracovat na stavbě orenburské pevnosti a poslali ke dvoru stížnosti. Ty měla vyřešit komise vedená generálem Traubenbergem, spíše však přilila olej do ohně. Traubenberg byl 12. ledna 1772 zabit a spolu s ním i kozáčtí \"kolaboranti\" s carskou vládou. Trestná výprava kozáky sice zpacifikovala, ale nespokojenost neodstranila. Kromě jaických/uralských kozáků vládla nespokojenost s rostoucí centralizací mezi dalšími etniky, jako byli Baškirci, Čuvaši, Kalmyci, Tataři, Čeremisi, Vojtaci a Meščerjakové.", "section_level": 2}, {"title": "Pugačov.", "content": "Do toho se koncem roku 1772 „objevil“ kozák Jemeljan Pugačov, který již několik let žil jakýmsi polotuláckým životem, pohyboval se mezi Kavkazem a Uralem a de facto se skrýval před místními úřady. Byl to veterán z války sedmileté a rusko-turecké, jehož propuštění z armády nebylo zřejmě zcela v pořádku. Carští biřici ho sice zatkli, ale na jaře 1773 z vězení uprchl. Pugačov se prohlásil za cara Petra III., o němž kolovaly na venkově různé zvěsti. Jeho prohlášení se za cara bylo zřejmě dobře promyšlené. Okamžitě tím získal podporu lidových mas, které věřily, že Petr III. stále žije a že byl od vlády odstraněn právě proto, že chystal zákon osvobozující nevolníky a chudé rolníky. Navíc lidé měli pocit, že bojují za svého \"báťušku cara\" proti zlé šlechtě, generalitě a uzurpátorům u dvora. Pugačov okamžitě „vydal“ jménem \"Petra Fjodoroviče\" (cara) sérii manifestů, kterými obeslal nejen místní kozáky, ale i další etnika a obyvatelstvo širého okolí. V nich potvrzoval různé svobody kozáků a venkovských obyvatel a nabádal je, aby mu věrně sloužili a bojovali v jeho vojsku.", "section_level": 2}, {"title": "Válka.", "content": "Pugačov nečekal pasivně na zásah carské armády. Shromáždil vojsko a začal postupně dobývat místní opěrné tvrze. Ty byly vesměs špatně bráněné a opevněné a povstalcům nedalo práci je dobývat. V říjnu 1773 se jeho vojsko dostalo k pevnosti Orenburg a oblehlo ji. Ačkoliv počet jeho bojovníků vzrostl až na několik desítek tisíc (k Orenburgu dorazil s 2440 muži, přičemž v prosinci tento počet narostl na 25 000 mužů a 86 děl), nedařilo se mu pevnost dobýt. Pugačov však ani během obléhání nelenil. Pokusil se armádu a své ostatní stoupence organizovat podle carského vzoru - uděloval tituly, hodnosti, vyznamenání, vydával \"ukazy\", jmenoval úředníky atd. Manifesty a ukazy byly rozmnožovány ručně, překládány do různých jazyků a rozesílány kurýry z jedné osady do druhé. Veřejně se četly v kostelích, trzích a návsích. Pugačov v nich většinou \"„oznámil svůj příchod, slíbil lidem volnost, bradu, kříž, všeliké úlevy a osvobození od poplatků a daní... a současně nařídil svolávat lid, aby sloužil v jeho houfech.“\"  V březnu 1774 dorazila k Orenburgu carská armáda a způsobila povstalcům těžkou porážku. Nicméně Pugačovovi se podařilo s několika tisíci mužů uprchnout. Bylo zřejmé, že jediná vítězná bitva povstání nezničí. V té době se totiž boje rozšířily do obrovské povolžské oblasti a menší jednotky vzbouřenců ovládly či oblehly několik měst (Ufa, Samara), mnoho vesnic a také manufaktury na Urale. Některé z nich začaly dokonce vyrábět válečný materiál pro povstalecké vojsko. Carské úřady se sice pokusily povstání bagatelizovat, tvrdily, že za ním stojí britští a turečtí agenti, ale situace byla velmi vážná. Povstalci zabrali několik gubernií. Zde se nezřídka dopouštěli masakrů na místních úřednících, šlechtě, církevních představitelích, přičemž ušetřeny nezůstaly ani ženy a děti.  Pugačovovi se na jaře 1774 podařilo shromáždit další armádu a táhnul směrem na Kazaň. V červenci 1774 ji oblehl a kromě městské pevnosti i dobyl. K městu se mezitím přiblížily oddíly carské armády vedené plukovníkem Ivanem Michelsonem, nicméně Pugačov se neodhodlal k otevřenému střetu a unikl s částí povstalců směrem na jih. Postupoval k Saratovu a doplňoval prořídlé vojsko. V srpnu 1774 se dostal až k Caricynu, pokusil se sice město dobýt, ale neúspěšně. Jižně od Caricynu ho pak dostihla carská armáda. Došlo k bitvě, kterou povstalci prohráli, ale Pugačov opět unikl. Carské úřady toho měly takříkajíc dost a povolaly do čela protipovstalecké armády zkušeného generála Suvorova. Možná i to byl jeden z důvodů, proč se kozáci rozhodli Pugačova zradit. Navíc se tímto snažili vykoupit si milost. V září 1774 ho zajali a předali carské armádě. Ta ho eskortovala do Moskvy, kde byl mučen, souzen a 10. ledna (21. ledna) 1775 na Bolotném (Blatném) náměstí popraven. Ačkoliv hlavní vůdce vzpoury byl zlikvidován, boje pokračovaly dál. Carská armáda likvidovala odpor celý zbytek roku 1774, například hlavní baškirský vůdce Salavat Julajev byl zajat koncem listopadu 1774, a odsouzen začátkem roku následujícího.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky.", "content": "Celkové ztráty na straně vládního vojska, šlechty, úředníků a duchovenstva nejsou přesně známy. Údaje jsou k dispozici jen pro léto 1774, kdy bylo údajně zabito 1 572 šlechticů a členů jejich rodin, 237 popů a církevních zaměstnanců a 1037 dalších osob (úředníků, soudců, poddůstojníků atd.). Povstalci ztratili v bojích celkem asi 20 000 mrtvých. Dalších zhruba 20 000 jich bylo zajato. Míru obavy carských úřadů, aby se podobná vzpoura nikdy neopakovala, lze vyvodit i na základě trestů, které povstalce čekaly. Například ve vesnicích, které odmítaly vydat lidi, jež se údajně podíleli na povstání, byla na základě losu popravena 1/3 obyvatel. Pochytaní vůdcové povstání byli buď popraveni nebo posláni na nucené práce. Vůdcové Baškirců Salavat Julajev a jeho otec Julaj Aznalichov byli při výslechu mučeni, následně mrskáni na veřejnosti, byly jim vytrženy nosy, vypáleny cejchy na obličej (\"B\" jako \"buntovščik\" - vzbouřenec) a nakonec byli posláni na doživotní nucené práce. Deseti tisíce dalších zajatců čekala buď poprava nebo fyzické tresty (mrskání, uřezávání uší) a nucené práce. Již v březnu 1775 vydala carevna Kateřina II. manifest, jímž bylo Pugačovovo povstání odsouzeno k věčnému zapomenutí a hlubokému mlčení a jeho jméno nesmělo být následně v Rusku vyslovováno. Řeka Jaik - centrum povstání - byla přejmenována na Ural. Rodná Pugačovova vesnice Zimovejska stanice byla srovnána se zemí, obyvatelé přesunuti a jejich nová osada přejmenována na Potěmkinskou stanici. Vláda si nicméně uvědomila, že pouze represemi situaci řešit nelze. Připravila i některá opatření, která měla ulehčit situaci prostých venkovanů. Šlo o zvýšení mezd dělníků v manufakturách a mírné snížení obroku (poplatek za vyvázání z roboty) mužiků. Postavení venkovského obyvatelstva to však nijak zásadně nezlepšilo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pugačovovo povstání (rusky Крестьянская война 1773—1775 годов под предводительством Емельяна Пугачёва, či zkráceně Пугачёвщина, Пугачёвское восстание, Пугачёвский бунт) byla rebelie části kozáků, rolníků a nevolníků na jihovýchodě Ruska v letech 1773–1775.", "tgt_summary": "普加乔夫起义()指的是1773年至1775年发生在俄罗斯的、由叶梅利扬·伊万诺维奇·普加乔夫领导的农民起义。", "id": 2105441}
{"src_title": "Síťové zabezpečení", "tgt_title": "网络安全", "src_document": [{"title": "Koncepty zabezpečení sítě.", "content": "Zabezpečení sítě začíná ověřením, obyčejně s uživatelským jménem a heslem. Vzhledem k tomu, že vyžaduje jen jeden prvek (uživatelské jméno a heslo) pro ověřování uživatele, je někdy nazýváno jednofaktorové ověření pravosti (). Dvoufaktorová autentizace () je dvoufázové přihlašování, které přidává další úroveň zabezpečení – musíte prokázat nejen, že něco víte (uživatelské jméno a heslo), ale i že něco máte (např. bezpečnostní token nebo „dongle“, ATM, nebo mobilní telefon); třífaktorová autentizace () přidává další úroveň zabezpečení – protože osobní věci (jako telefon, karta, atd...) se dají snadno odcizit, používá se biometrie (např. otisk prstu, skenování sítnice a podobně).  Po úspěšném ověření firewall upraví politiku (pravidla) přístupu. Jedná se například o určení, které služby budou přístupné prostřednictvím sítě přihlášenému uživateli. Brána firewall pomáhá zabránit hackerům a škodlivému softwaru (například červům) v získání přístupu k počítači prostřednictvím sítě nebo Internetu. Brána firewall může rovněž zabránit tomu, aby počítač odesílal škodlivý software do jiných počítačů. I když je firewall efektivní složkou obrany, aby se zabránilo neoprávněnému přístupu, může tato složka selhat v kontrole potenciálně škodlivého obsahu, jako jsou počítačové červy a trojské koně, které jsou přenášeny přes síť. Antivirový program nebo systém prevence narušení (IPS/IDPS), které pomohou zjistit a potlačit účinek tohoto malwaru – například program Wireshark může také monitorovat síť a detekovat anomálie, které mohou být zaznamenány pro účely auditu a pro pozdější analýzu na vysoké úrovni.  Komunikace mezi dvěma počítači pomocí sítě může být šifrována k zachování soukromí.  Honeypot () je návnada síťově dostupného zdroje pro útočníky, která zaznamená jejich činnost, může být nasazen v síti jako nástroj pro sledování a včasné varování. Techniky používané útočníky, kteří se pokoušejí narušit tyto síťové návnady jsou analyzovány během a po útoku, kvůli dohledu nad novými exploit technikami. Taková analýza může být použita pro další zpřísnění zabezpečení sítě a dalšímu testování pomocí návnady. Návnada může být využita k přesměrování útočníkovy pozornosti od legitimních serverů a přinutit ho plýtvat časem a energií k vedení útoku na falešný cíl. Podobně jako honeypot je honeynet síť s úmyslně nastavenými chybami v zabezpečení. Jejím cílem je také zmást útočníka, aby útočil na návnadu a jeho útoky se mohly zaznamenat a dále využít k zlepšení zabezpečení sítě. Honeynet obvykle obsahuje jeden nebo více honeypotů.", "section_level": 1}, {"title": "Řízení bezpečnosti.", "content": "Řízení bezpečnosti sítí je odlišná pro všechny druhy situací. Domácnosti nebo malé kanceláři může vyžadovat pouze základní zabezpečení, zatímco velké podniky mohou vyžadovat vysokou údržbu a pokročilý software a hardware, aby se zabránilo škodlivým útokům hackerů a rozesílaní/přijímání spamu.", "section_level": 1}, {"title": "Typy útoků.", "content": "Sítě jsou předmětem útoků ze škodlivých zdrojů. Útoky mohou být ze dvou kategorií: „Pasivní“ při kterém útočník zachytává data přenášená prostřednictvím sítě, a „Aktivní“, ve které útočník spouští příkazy za účelem narušit normální provoz sítě.  Druhy útoků zahrnují:", "section_level": 2}], "src_summary": "Síťové zabezpečení () jsou ustanovení a politiky (pravidla), které jsou zavedeny správcem sítě pro prevenci a kontrolu neoprávněného přístupu, zneužití, úpravě, nebo zamítnutí počítačové sítě v síti přístupných zdrojů (zařízení). Zabezpečení sítě zahrnuje oprávnění přístupu k datům v síti, který je řízen správcem sítě. Uživatelé si vyberou, nebo dostanou přiřazeny ID (identifikační číslo, přihlašovací jméno, atd...) a heslo nebo jiné ověřovací informace, které jim umožňují přístup k informacím a programům v rámci jejich pravomoci. Síťové zabezpečení zahrnuje celou řadu počítačových sítí, veřejných i soukromých, které jsou každodenně používány k provádění přenosů informací a komunikace mezi podniky, vládními organizacemi a soukromími osobami. Sítě mohou být nastavené jako soukromé, například v rámci firmy či v rámci domácnosti, nebo dále pak mohou být veřejné, které jsou otevřené pro přístup veřejnosti (například volné připojení v kavárnách). Zabezpečení sítě je zapojeno do organizace, podniku, nebo jiných typů organizací. Jak již název napovídá: Síťové zabezpečení zajišťuje sítě, stejně jako ochranu a dohled nad operacemi v nich prováděnými. Nejbezpečnějším a jednoduchým způsobem, jak chránit síť proti zneužití či zabránění přístupu neoprávněným uživatelům je tím, že zaheslujete síťové spojení, tedy každý kdo chce přistoupit (připojit) se k této síti se musí prokázat unikátním názvem (přihlašovací jméno, ID...) a k němu platným a odpovídajícím heslem.", "tgt_summary": "网络安全(英语:network security)包含网络设备安全、网络信息安全、网络软件安全。", "id": 2013894}
{"src_title": "Eudimorphodon", "tgt_title": "真双型齿翼龙属", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Eudimorphodon vypadal jako typický pterosaurus – měl dlouhá křídla s rozpětím kolem 1 metru. Na křídlech měl 4 prsty. Čtvrtý prst byl prodloužen a bylo na něj navázána membrána tvořící křídlo, které bylo připojeno také ke stehenní kosti. Též měl poměrně slabé zadní končetiny a dlouhý ocas, který mohl být zakončen zvláštním výstupkem ve tvaru kosočtverce. Toto rozšíření by posloužilo jako kormidlo při letu a také by vyvážilo hmotnost hlavy.  Jak název napovídá, měl dva druhy zubů, které byly vidět i po zavření tlamy. Vpředu měl dlouhé špičaté, vzadu naopak širší a kratší. U jiných pterosaurů se zuby vyskytovaly jen v jejich zakrnělé formě, nebo úplně zmizely. V jeho malé čelisti se nacházelo celkem asi 110 zoubků. Lebka byla dlouhá, vhodná pro lov hmyzu a ryb, které se přiblížily k mořské hladině. Na hlavě se také vyskytovaly dvě spánkové jamky.  Jeho fyziologie svědčí o tom, že tento tvor se živil převážně rybami a hmyzem. Toto tvrzení také dokazuje zachovalý nález žaludku obsahující zbytky ryb z rodu \"Parapholidophorů.\"", "section_level": 1}, {"title": "Druhy.", "content": "Rod Eudimorphodonů byl poprvé popsán Zambellim v roce 1973. Tento vědec objevil exemplář Eudimorphodoa ranzii. Tento druh později popsal profesor Silvio Ranzi. Další druh Eudimorphodona pojmenoval Dalla Vecchia v roce 1995. Ten nalezl dva zástupce Eudimorphodona cromptonellus na severu Itálie. Ovšem další práce Dalla Vecchia říkala, že tito dva dinosauři byli zástupci jiného rodu pouze s jedním zástupcem, který Vecchia pojmenoval jako Carniadastylus rosenfeldi. Poslední druh Eudimorphodon rosenfeldi byl nalezen v Grónsku. V roce 2003 jej nalezl Jeckins s týmem. Usoudili že tento dinousaurus je exemplářem druhu, jehož vzorek nalezl na počátku devadesátých let profesor Alfred Walter Crompton. Jméno Eudimorphodon rosenfeldi je zdrobnělina, protože nálezy měly rozpětí křídel asi pouhých 25 cm.  V roce 1986 byly nalezeny v západním Texasu vzorky zubů, je ovšem obtížné určit zda jde o tento druh bez většího nálezu. Samotné vzorky zubů jsou Eudimorphodonovi velmi podobné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eudimorphodon (opravdu dva druhy zubů = eu – dobrý, di – dvojitý, don – zub) byl primitivním ptakoještěr, létající ještěr. Žil před 220 miliony lety na území dnešní Itálie. Jeho kostra byla nalezena v břidlicích z severní Itálie. Tento nález je datován do pozdního triasu, což z tohoto dinosaura dělá jedno z nejstarších ptakoještěrů.", "tgt_summary": "真双型齿翼龙(属名:)又名真双齿翼龙或真二形齿翼龙,是翼龙类的一属,化石发现于意大利贝尔加莫,年代为三叠纪晚期的诺利阶 。牠们的标本是在1973年由Mario Pandolfi发现,并在同一年由Rocco Zambell所叙述。该标本出土于页岩层,是已知最古老的翼龙类标本之一,但牠们拥有少数的原始特征。", "id": 2778554}
{"src_title": "Leg press", "tgt_title": "腿部推舉", "src_document": [{"title": "Hrozba zranění.", "content": "Při provádění jakéhokoliv cviku, včetně leg pressu, hrozí, že se zraníte. Při cvicích na nohy, což je i legpress, je při větších váhách velké riziko zranění. Tomuto riziku můžete zabránit tím, že použijete bandáže. Ty si obvážete od kvadricepsu až po dvojhlavý sval lýtkový. Samozřejmě, že nejpodstatnější je správné provádění techniky. Až poté smíte přejít k větším váhám a tedy i ke koupi bandáží.", "section_level": 1}, {"title": "Technika.", "content": "Cvik se provádí posedem na stroj a opřením o opěradlo. Chodidla se položí na platformu v šíři vašich ramen s špičkami chodidel od sebe. Poté se uvolní závaží. Nohy se pomalu přikrčují co nejníže. Poté se znovu rovnají a tím se závaží tlačí vzhůru.  Tento cvik lze provádět více způsoby. Můžete jím posílit nejen kvadriceps (přední stranu stehen), hamstringy (zadní stranu stehen) a hýžďové svaly, ale i lýtka. Dáte-li nohy výše a blíže k sobě, zabírají především hamstringy, kvadriceps a z části i hýžďové svaly. A pokud nohy umístíte do pozice, kdy jsou nízko a dále od sebe, posilujete tím svá lýtka. Správné techniky nejlépe docílíte tím. když si na pár prvních tréninků zaplatíte trenéra. Ten vám pomůže se správnou technikou, ale i s tím, kdy a jak legpress použít. A nakonec, když už znáte techniku, je opravdu podstatnou částí to, abyste si našli pořádného sparring partnera, který vám bude říkat o vašich chybách a bude vás jistit při vašich maximálních váhách.  Je však důležité vědět to, že z leg pressu nikdy pořádné nohy nevybudujete, takže se musíte soustředit i na ostatní cviky. Především na dřepy, které zařazujeme do komplexních cviků. To znamená, že cvik je zaměřen na více svalových partií.", "section_level": 1}, {"title": "Ronnie Coleman.", "content": "Ronnie Coleman, bývalý profesionální kulturista, je ukázkovým příkladem toho, že když cviky provádíte správně, stanete se nejlepším. Ronnie Coleman zvedl na leg press 2300 liber, což je v přepočtu 1050 kg.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leg press je silové cvičení prováděné na posilovacím stroji.\"Leg press\" je cvik, kterým zpevňujete dolní končetiny. Při tomto cviku si lehnete na stroj a při cviku tlačí pomocí svých nohou desku. Deska je těžší tím, kolik kotoučů s určitými kilogramy umístíte na tyče, které jsou ke stroji připevněny na stranách. Termín \"leg press\" také označuje zařízení používané k provedení tohoto cvičení. Cvik je zaměřen výhradně na nohy a nezaměstnává tolik ostatní svaly.", "tgt_summary": "腿部推举,是一种负重训练,主要锻炼腿部肌肉,包括股四头肌、腿后腱、臀大肌和腓肠肌。", "id": 2739743}
{"src_title": "Mentální reprezentace", "tgt_title": "心智表徵", "src_document": [{"title": "Definice pojmu.", "content": "V knize Vybrané kapitoly z Kognitivní psychologie nalezneme rozbor slova reprezentace skládající se z předpony re- (opět, znovu) a latinského praesento,-are zpřítomniti, představovati. V této souvislosti si reprezentaci můžeme představit, jako zpřítomnění, opětovné zobrazení (Sedláková, 2004, str. 43). Slovo mentální znamená mající vztah k mysli, vytvořené nebo existující v mysli.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik myšlenky.", "content": "V současné filosofii v oblasti metafyziky stejně jako například ve filosofii mysli a ontologii je mentální reprezentace jednou z převládajících cest vysvětlení a popisu původu myšlenky.  Mentální obsahy vzniklé reprezentací, jsou obrazy jevů, věcí, které aktuálně nepůsobí na naše vnímání. Jsou v mysli promítané, jako obrazy předmětů, událostí a prostředí, ve kterém se příběh odehrál. Ukažme si to na příkladu, kdybyste byli požádáni rozpomenout se na oslavu narozenin, pravděpodobně byste si pamatovali účastníky, místo, kde se oslava odehrála a věci, které jste tam viděli a pravděpodobně i vůně, které jste tehdy cítili. Tyto vůně ve chvíli rozpomínání nepůsobí na vaše smysly ani už nehledíte na ty věci, které tam byly, ale jste schopni si to představit.  Mentální reprezentace (nebo mentální obraznost) také umožňuje reprezentaci věcí, které jsme nikdy neprožili stejně jako věcí, které nikdy neexistovaly. Představte si, že cestujete na místo, kde jste ještě nikdy před tím nebyli nebo si představte, že máte o jeden palec více. Tyto věci se nikdy nestaly a není ani možné, aby se uskutečnily, přesto nám náš mozek a mentální představivost nám umožňují si je představit. Přestože naše vizuální představivost nám spíše dovolí, abychom se na něco rozpomněli, mentální představivost může zahrnovat reprezentace v kterýchkoli smyslových orgánech, jako například ve sluchu, čichu nebo chuti. Kosslyn navrhuje, že některé obrazy pomáhají vyřešit určité typy problémů. Jsme schopni vizualizovat předměty, když se nás někdo na ně zeptá a mentálně je reprezentovat (propojit) v různé obrazy, abychom vyřešili složité otázky.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace schopnost a reprezentační teorie mysli.", "content": "Reprezantace schopnost je hlavní cesta umožňující přístup k vnější realitě. Další převažující filosofická teorie říká, že koncepty jsou zcela abstraktní objekty.  Reprezentativní teorie mysli se pokouší vysvětlit původ myšlenek, konceptů a jiných mentálních obsahů v současné filosofii, filosofii mysli, kognitivní vědě a experimentální psychologii. V kontrastu k naivním teoriím neboli přímému realismu, reprezentativní teorie mysli předpokládá, že aktuální existence mentálních reprezentací, které se účastní jako zprostředkovatelé mezi pozorováním subjektu a objektem samým, zpracovává nebo jiné subjekty získané ve vnějším prostředí. Tito zprostředkovatelé slouží k reprezentaci objektů vnějšího světa mysli.  Na příklad, když někdo přichází a má dojem, že by podlaha potřebovala zamést, reprezentativní teorie mysli navrhuje, že on nebo ona formuje mentální reprezentaci, která popisuje podlahu a její stav.  Samotný pojem reprezentace se pravděpodobně poprvé objevuje ve filosofii Immanuela Kanta. Podle jeho teorie existuje vnější realita nezávisle na lidské mysli, jež k ní nemá přímý přístup. Lidská mysl poznává reálný svět jen zprostředkovaně, podobu reality konstruuje kombinací senzorických dat a reprezentací objektů (Marková, 2003). Myšlenku reprezentativní teorie můžeme nalézt již u Thomase Hobbese, který používal termín myšlenka, fantasie, koncept a reprezentace. Koncept mentálních obsahů byl také dominantním tématem v klasickém empirismu, pojem reprezentace se poprvé objevuje ve filosofii Immanuela Kanta. Pojem mentální reprezentace tehdy byly obrazy (často nazývané myšlenky nebo nápady) objektů nebo reprezentace určitých situací.  Moderní přívrženci, jako například Jerry Fodor, Steven Pinker a mnoho dalších se domnívají, že systém reprezentací se skládá spíše z vnitřního monologu myšlenek. Obsah myšlenek je reprezentován v symbolických strukturách, které jsou analogické k přirozeným jazykům, ale na mnohem abstraktnější úrovni, ovládající syntax a sématiku stejným způsobem, jako přirozený jazyk.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mentální reprezentace ve filosofii mysli, kognitivní psychologii, neurovědě a kognitivní vědě je hypotetický vnitřní kognitivní symbol, užívaný jako reprezentace vnější reality světa nebo také je takto označován mentální proces pracující s těmito symboly. Tento formální systém vytváří konkrétní podobu určitých subjektů nebo určitého typu informací. Sedláková definuje pojem mentální reprezentace jako konečný výsledek kódování informací, jež je v případě dispoziční mentální reprezentace uložený v paměti, anebo je v případě aktuální reprezentace součástí toku uvědomovaných informací.", "tgt_summary": "心智表征,又称为认知表征,在心灵哲学、认知心理学、神经科学以及认知科学等领域中,指的是一种假设性的内在认知符号,能够表示外在现实;或是指一种利用某种符号的心理过程,这种符号是个形式系统,能够阐明某些实体或资讯类型,同时也带有该系统如何完成工作的详细资讯。", "id": 1631268}
{"src_title": "Joseph Joachim", "tgt_title": "约瑟夫·约阿希姆", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v rakouské obci Kittsee (slovensky Kopčany) ležící nedaleko Bratislavy. Byl sedmým z osmi dětí obchodníka s vlnou Julia Joachima a jeho ženy Fanny, která byla maďarsko-židovského původu. Dětství strávil jako člen Židovské obce, jedné z prominentních židovských komunit pod ochranou šlechtické rodiny Esterházy. Byl bratrancem Fanny Wittgensteinové, matky ocelářského magnáta Karla Wittgensteina (mj. zakladatele kladenských oceláren) a babičky filosofa Ludwiga Wittgensteina a klavíristy Paula Wittgensteina.  V roce 1833 se rodina přestěhovala do Pešti a Joseph zde studoval hru na housle u koncertního mistra operního orchestru Stanisława Serwaczyńského. Serwaczyński byl později také učitelem jiného vynikajícího houslisty: Henryka Wieniawského. Od roku 1839 pokračoval Joachim ve studiu na Univerzitě múzických umění ve Vídni pod vedením Misky Hausera, Georga Hellmesbergera a Josepha Böhma. Se svou sestřenicí Fanny Wittgensteinovou pak odjel k dalšímu studiu do Lipska, kde se stal oblíbencem skladatele a dirigenta Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. V Lipsku také poprvé veřejně vystoupil v koncertní síni Gewandhausu s fatasií \"Otelo\" skladatele brněnského původu Heinricha Wilhelma Ernsta.  Ve věku necelých třinácti let debutoval v Londýně s houslovým koncertem Ludwiga van Beethovena za řízení Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Koncert se setkal s mimořádným úspěchem. Joachim se pak stal favoritem londýnského publika po celý zbytek jeho kariéry.", "section_level": 2}, {"title": "Dospělost.", "content": "Po Mendelssohnově smrti v roce 1847 zůstal Joachim v Lipsku. Učil na konzervatoři a hrál u prvního pultu houslí Gewandhaus orchestru společně s dalším houslovým virtuózem Ferdinandem Davidem. V roce 1848 přišel do Výmaru Franz Liszt s touhou obnovit pověst města jako německých Athén. Obklopil se mladými avantgardními umělci, kteří byli v opozici vůči lipským konzervativním kruhům. Joachim byl mezi prvními. Sloužil Lisztovi jako koncertní mistr a po několik let vyznával Lisztovu „psychologickou hudbu“, jak ji sám nazval. V roce 1852 se s touto tzv. \"Novou německou školou\", reprezentovanou kromě Liszta také Hectorem Berliozem, Richardem Wagnerem a jejich následovníky, rozešel a přestěhoval se do Hanoveru. Zde se také setkal s dvacetiletým, tehdy ještě zcela neznámým, skladatelem Johannesem Brahmsem. Brahms udělal na Joachima hluboký dojem. Doporučil ho Robertovi a Claře Schumannovým a postupně vzniklo mezi nimi hluboké přátelství.  Doba strávená v Hanoveru byla nejplodnějším obdobím jeho skladatelské činnosti. Od té doby až do konce své kariéry často koncertoval s Clarou Schumannovou. V Londýně byl častým hostem „Populárních koncertů“ komorní hudby. V roce 1898 a později v letech 1901–1904 zde vystupoval také ve smyčcovém kvartetu (Joseph Ries – 2. housle, J. B. Zerbini – viola a Alfredo Piatti – violoncello). George Bernard Shaw napsal, že Populární koncerty přispěly k rozšíření a zlepšení hudebního vkusu Anglie.  Joachim vedl čilou korespondenci jak s Clarou Schumannovou, tak s Brahmsem. Brahms velmi oceňoval Joachimovy připomínky k jeho novým skladbám, zejména pak při instrumentaci svého 1. klavírního koncertu. V roce 1860 společně publikovali manifest proti progresivní hudbě \"Nové německé školy\". Tento manifest sice získal několik spolupodpisů, ale setkal se také s odporem zejména u příznivců Richarda Wagnera.  10. května 1863 se Joachim oženil s altistkou Amalií Schneeweissovou (uměleckým jménem Amalie Weiss) (1839–99), která se vzdala operní kariéry a porodila mu šest dětí. Dále však účinkovala v oratoriích a písňových recitálech. V roce 1865 vystoupil ze služeb hanoverského krále na protest proti tomu, že intendant opery odmítl prodlooužit smlouvu jednomu z orchestrálních hráčů z důvodu jeho židovského původu. V roce 1866 se Joachim přestěhoval do Berlína, kam byl pozván, aby pomohl vybudovat nové oddělení Královské hudební akademie. Stal se ředitelem \"Hochschule für ausübende Tonkunst\" (Vysoké školy reprodukčního umění). V Berlíně pak setrval až do své smrti.  V roce 1869 založil Joachimovo smyčcové kvarteto ve složení Karel Halíř (2. housle), Emanuel Wirth (viola) a Robert Hausmann (violoncello), které si rychle získalo pověst vrcholného evropského kvarteta.  V roce 1884 se Joachim rozešel se svou ženou, neboť měl podezření, že Amalie má poměr s hudebním vydavatelem Fritzem Simrockem. Brahms, který si byl jist, že toto podezření je neopodstatněné, napsal Amalii sympatizující dopis, který ona později použila při rozvodovém řízení. To vedlo k ochlazení vztahu mezi Joachimem a Brahmsem. Ke smíření došlo až o několik let později u příležitosti provedení Brahmsova Koncertu a-moll pro housle a violoncello, který Brahms věnoval jeho prvním sólistům: Josephu Joachimovi a Robertu Hausmanovi.  V roce 1899 byl pozván, aby se stal prezidentem nově ustaveného hudebního sdružení \"Oxford & Cambridge Musical Club\" v Londýně. V této funkci zůstal až do své smrti.  17. srpna 1903 nahrál, jako jeden z prvních hudebních umělců, 5 gramofonových desek pro firmu \"The Gramophone & Typewriter Ltd.\" Tyto nahrávky jsou důležitým svědectvím o interpretačním stylu houslové hry \"19. století\".", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Joachim patřil k nejslavnějším houslovým virtuózům své doby. Celá řada nejproslulejších skladatelů včetně Schumanna, Maxe Brucha, Brahmse i Antonína Dvořáka, měla při kompozici na mysli právě jeho. Nicméně Joachim např. nikdy neprovedl Schumanův \"Houslový koncert d-moll\" ačkoliv jej Schumann psal přímo pro něj. Rovněž Dvořák se nedočkal provedení svého koncertu a-mol, ačkoli vyhověl Joachimovým připomínkám a také mu tento koncert věnoval.  Joachimovo skladatelské dílo je mnohem méně známé. Mezi jeho skladbami převažují skladby pro housle, včetně tří koncertů s orchestrem. Zkomponoval rovněž orchestrální předehry k Shakespearovým hrám \"Jindřich IV.\" a \"Hamlet\". Napsal také řadu kadencí k houslovým koncertům jiných skladatelů  Bez opusových čísel:  V roce 1855 instrumentoval pro velký orchestr \"Grand Duo C-dur pro dva klavíry\" Franze Schuberta o němž se někteří hudebníci domnívali (patrně nesprávně), že jde o klavírní výtah ztracené symfonie. Pro housle s doprodvodem klavíru rovněž upravil všech 21 Uherských tanců Johanese Brahmse.  Kadence:", "section_level": 1}], "src_summary": "Joseph Joachim (28. června 1831 Kittsee – 15. srpna 1907 Berlín) byl maďarský houslista, dirigent, hudební skladatel a pedagog. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších houslistů 19. století.", "tgt_summary": "约瑟夫·约阿希姆(,1831年-6月28日-1907年-8月15日),匈牙利写法为约阿希姆·约瑟夫(Joachim József),匈牙利小提琴演奏家、作曲家、指挥家和音乐教育家,德国小提琴学派在19世纪后半期的领袖人物。", "id": 974546}
{"src_title": "The X Factor (Velká Británie)", "tgt_title": "英國版X音素", "src_document": [{"title": "Formát.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kategorie.", "content": "Soutěžící se dělí do čtyř kategorií. 1.-3. série dělila soutěžící na tři kategorie: 16-24 let, 25+ a skupiny (včetně duet). 4.-5. série posunula hranici minimálního věku na 14 let a vytvořila tedy kategorii 14-25 let. S přidáním čtvrtého porotce se kategorie rozdělily na chlapce (14-24), dívky (14-24), 25+ a skupiny. V 6. sérii se vrátil minimální věk na 16 let. V 7. sérii se kategorie 25+ změnila na 28+. V 8. sérii se kategorie vrátila zpět na 25+, v 9. série se opět změnila na 28+ a v 10. sérii zpět na 25+. V 11. sérii se minimální věk vrátil na 14 let.", "section_level": 2}, {"title": "The Xtra Factor.", "content": "The Xtra Factor je show vysílaná kanálem ITV2 a TV3 Ireland v sobotu a v neděli večer po hlavní ITV show. Show poskytuje pohledy do zákulisí, rozhovory s porotou a soutěžícími, nevysílaná vystoupení z konkurzů.", "section_level": 1}, {"title": "Moderátoři.", "content": "Do 3. série show vysílal Ben Shephard, který se nevrátil do 4. série poté, co se naštval, že nedostal roli moderátora hlavní show a tak ho nahradila Fearne Cotton, která show po jedné sérii opustila, aby se mohla věnovat své kariéře v Americe. V 5. sérii ji nahradila Holly Willoughy, týden před začátkem vysílání show opustila a byla nahrazena Konnie Huq. 31. května 2011 bylo oznámeno, že moderátory sedmé série budou Caroline Flack a Olly Murse. V dubnu 2013 bylo oznámeno, že Olly se do show nevrátí a komik Matt Richardson nahradil jeho místo. 12. června 2014 bylo oznámeno, že moderátorkou, která nahradí Caroline a Matta bude Sarah-Jane Crawford.", "section_level": 2}], "src_summary": "The X Factor je britská televizní hudební soutěž, která hledá nové pěvecké talenty. Tvůrcem soutěže je Simon Cowell. Producenty jsou Fremantle Media Thames a Cowellova produkční společnost SycoTV. Je vysílaná televizní stanicí ITV ve Spojeném království a na stanici TV3 v Irsku. Spin-off soutěže The Xtra Factor je vysílán stanicí ITV2. Show, která dala vzniknout celosvětové franšíze, byla náhradou úspěšné soutěže Pop Idol, ve které byl Simon Cowell porotcem.", "tgt_summary": "《X音素》(英语:\"The X Factor\")是一档旨在英国寻找歌唱人才的音乐选秀节目,是《X音素》全球系列的一部分。节目在每年8月至12月的每个周末在ITV电视台播放。", "id": 2279453}
{"src_title": "Aquilaria malaccensis", "tgt_title": "沉香树", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "\"Aquilaria malaccensis\" je mohutný stálezelený strom dorůstající výšky až 40 metrů a průměru kmene 1,5 až 2,5 metru. Borka je hladká, bělavá. Listy jsou jednoduché, střídavé, podlouhle eliptické až kopinaté, tužší, na obou stranách lesklé, 7,5 až 12 cm dlouhé a 2,5 až 5,5 cm široké, na bázi klínovité až tupé, na vrcholu zašpičatělé. Žilnatina je zpeřená, tvořená 12 až 16 páry postranních žilek. Řapík je 4 až 6 mm dlouhý. Květy jsou uspořádány v úžlabním květenství, tvořeném několika okolíky složenými z asi 10 květů. Květy jsou zelené nebo špinavě žluté, zvonkovité, pětičetné, 5 až 6 mm dlouhé. Kališní cípy jsou 2 až 3 mm dlouhé, rozestálé, asi tak dlouhé jako kališní trubka. Tyčinky jsou 1 až 2 mm dlouhé, s krátkými nitkami. Semeník je drobný, 1 až 1,5 mm dlouhý, hustě chlupatý, na vrcholu s téměř přisedlou hlavatou bliznou. Plodem je lokulicidní tobolka kapkovitého tvaru, 3 až 4 cm dlouhá, obsahující 1 nebo 2 semena. Semena jsou asi 10 mm dlouhá, na vrcholu se 4 mm dlouhým zobanem.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Druh \"Aquilaria malaccensis\" je rozšířen v tropické jižní a jihovýchodní Asii. Roste v severovýchodní Indii, Bangladéši, Bhútánu, Indonésii, Malajsii, Myanmaru, Filipínách, Singapuru a Thajsku. Nejčastěji roste ve smíšených lesích v nadmořských výškách od 0 do 850 metrů, v příhodných lokalitách v nadmořské výšce přes 1 000 metrů. Na stanoviště není vybíravý a roste na dobře odvodněných půdách na svazích hor i v blízkosti bažin.", "section_level": 1}, {"title": "Dřevo.", "content": "Pro získání ceněného vonného dřeva jsou vyhledávány stromy napadené houbou \"Phaeoacremonium parasitica\", případně jsou podhoubím této houby uměle infikovány. Mycelium prorůstající dřevem dráždí rostlinu k vyměšování vonné pryskyřice. Napadené jádrové dřevo je tmavé a těžké, zatímco zdravé dřevo je světlé a poměrně lehké.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Druh byl v minulosti hodně těžen v téměř celém svém areálu rozšíření. V Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN je veden jako zranitelný. Je rovněž zařazen v seznamu CITES. V Indii je veden jako kriticky ohrožený (roste pouze v severovýchodní Indii ve státech Assam, Manípur, Méghálaj a Tripura) a jeho vývoz je zakázán. V Indonésii a Malajsii je těžba \"agarwood\" regulována, plnou ochranu má v Bhútánu, Myanmaru, Filipínách, Singapuru a Thajsku.  Převážná většina dřeva na trhu pochází z divoce rostoucích stromů. V současnosti je dřevo \"Aquilaria malaccensis\" nahrazováno dřevem příbuzných stromů, zejména \"Aquilaria filaria\" a \"Gyrinops ledermannii\" z Papuy Nové Guiney.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Strom \"Aquilaria malaccensis\" je těžen pro vysoce ceněné vonné dřevo, známé jako \"agar\", \"agarwood\", \"eaglewood\", \"aloeswood\", \"gaharu\" nebo \"kalamabak\". Po dřevu je poptávka zejména ve východní Asii a na Středním východě. Je využíváno zejména v medicíně, parfumerii a jako vykuřovadlo. Destilací se získává vonný olej (silice), známý jako \"agar oil\". Strom o stáří 80 let poskytuje asi 6 až 9 kg oleje.  Rostlina je v tradiční indické medicíně používána jako adstringens, karminativum, lék proti astma, průjmu a úplavici. Dále je využívána při dně, revmatismu, ochrnutí, jako stimulans při sexuální vyčerpanosti a jako mast na kožní onemocnění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aquilaria malaccensis je mohutný tropický strom z čeledi vrabečnicovité (\"Thymelaeaceae\"). Listy jsou jednoduché, střídavé, květy málo nápadné, zelené až žluté, uspořádané v okolíkovitých květenstvích. Druh roste v tropické Asii. Poskytuje ceněné vonné dřevo, používané zejména v parfumerii a asijské medicíně, známé jako \"agarwood\" (ze sanskrtského \"aguru\") nebo \"aloeswood\". Ze dřeva je získáván vonný olej nazývaný v parfumerii \"oudový olej\".", "tgt_summary": "沉香又可称沉香树(学名:\"\"),属于瑞香科沉香属下的一种,分布于孟加拉、不丹、印度、印尼、老挝、马来西亚、缅甸、菲律宾、新加坡及泰国,沉香目前受到失去栖息地的威胁,与土沉香(\"Aquilaria sinensis\")亲缘甚近,但不完全相同,由于土沉香产量少,故亦以土沉香较为矜贵。", "id": 3042794}
{"src_title": "Khatia Buniatishvili", "tgt_title": "卡蒂雅·布尼亚季什维利", "src_document": [{"title": "Mládí a studium.", "content": "Hře na klavír se začala učit společně se svou starší sestrou Gvancou Buniatishvili ve svých třech letech pod vedením jejich matky. V šesti letech již měla svůj první koncert s komorním orchestrem v Tbilisi. V deseti letech dostala pozvání na vystoupení na koncertech ve Švýcarsku, Francii, Německu, Belgii, Lucembursku, Nizozemsku, Monaku, Itálii, Rakousku, Dánsku, Rusku, Ukrajině, Arménii, Izraeli a USA.  Dokončila tbiliskou ústřední hudební školu a poté se roku 2004 dostala na Tbiliskou státní konzervatoř Vano Saradžišviliho. Jejím učitelem byl Tengiz Amiredžibi. Jako studentka konzervatoře získala zvláštní cenu na Mezinárodní soutěži mladých klavíristů Vladimíra Horowitze v Kyjevě za rok 2003, a zároveň první cenu na Soutěži na podporu mladých gruzínských hudebníků, jejíž zakladatelkou je Jelizavěta Leonskaja.", "section_level": 1}, {"title": "Koncertní činnost.", "content": "Roku 2010 podepsala smlouvu s hudebním vydavatelstvím Sony BMG Music Entertainment, které v roce 2011 vydalo její první sólové CD, na které nahrála \"Sonátu pro klavír\" od Ference Liszta. V roce 2010 se také stala laureátkou ceny Borletti-Buitoni Trust Award. Roku 2012 získala cenu nejlepšího nováčka roku při Echo Klassik Awards.  Po svém odchodu do Francie vystupovala s mnoha renomovanými symfonickými orchestry, mj. v Německu se Symfonickým orchestrem Hesenského rozhlasu a Mnichovskou filharmonií, dále v Anglii se Symfonickým orchestrem BBC, v Rusku s Petrohradskou filharmonií, dále ve Francii s Orchestrem Cannes-Provence-Alpes-Côte d'Azur a s tělesem Orchestre de Paris (dirigent Paavo Järvi) a také ve Spojených státech se San Francisco Philharmony.  Často koncertuje s Izraelskou filharmonií pod vedením jejího šéfdirigenta Zubina Mehty, který je pro ni také rádcem ve věcech interpretace skladeb. V září 2017 navštívili společně rodnou zemi klavíristky Gruzii a její hlavní město Tbilisi. Vystoupili s koncertem u příležitosti zahájení prvního ročníku hudebních slavností Tsinandali Festival na pozemcích bývalého vinařského statku asi 70 km od hlavního města. Buniatišviliová přitom předvedla \"klavírní koncert a-moll\" op. 54 od Roberta Schumanna, poté hrál orchestr pod vedením maestra Zubina Mehty \"5. symfonii e-moll\" op. 64 od Petra Iljiče Čajkovského. Koncert byl vysílán francouzsko-německou televizní stanicí Arte.  Khatia Buniatishvili hovoří plynně pěti jazyky, a sice gruzínsky, rusky, německy, francouzsky a anglicky. Od roku 2011 žije trvale v Paříži a v roce 2017 obdržela francouzské státní občanství.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Khatia Buniatishvili (gruzínsky: ხატია ბუნიათიშვილი IPA: [xɑtʼiɑ buniɑthiʃvili]), česky Chatia Buniatišviliová; narozená 21. června 1987 Batumi, Gruzínská SSR) je francouzsko-gruzínská klavíristka. V roce 2017 obdržela francouzské občanství.", "tgt_summary": "卡蒂雅·布尼亚季什维利(,国际音标:,拉丁化:Khatia Buniatishvili,1987年-6月21日),又译布尼亚季什维莉、布尼亚蒂什维利,格鲁吉亚-法国籍钢琴家。", "id": 1507109}
{"src_title": "Sarov", "tgt_title": "薩羅夫", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "V letech 1946 až 1970 neslo město jméno Arzamas-75 (), později do roku 1991 Arzamas-16. V tomto období se v některých dokumentech objevil i krycí název Gorkyj-130 (\"Горький-130\"). Do roku 1995 neslo město pojmenování Kremlov (\"Кремлёв\"). Tajné názvy se často měnily a jsou známy i další: KB11, Moskva centrum – 300.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Město založili roku 1310 Tataři pod názvem \"Sary Kylyč\". Příchod Rusů je spjat s poustevníkem Fedosijem, který se zde roku 1664 usadil. Jeho poustevna zůstala trvale obývána a počátkem 18. století poblíž ní vznikl klášter. Nejznámějším zdejším poustevníkem je Serafim Sarovský.  Během ruské občanské války klášter zpustl a v roce 1928 byl předán do správy NKVD. Ta zde zřídila dětský trestný pracovní tábor. V roce 1938 přebral vedení pracovního průmyslového tábora Lidový komisariát. Na základě jeho rozhodnutí se začala výroba tříštivě trhavých 152mm dělostřeleckých nábojů a granátů. V letech 1942-1943 se během druhé světové války v Sarově vyráběla děla pro reaktivní střely kaťuša. V roce 1946 bylo město vybráno J. B. Charitonovem a Igorem Kurčatovem jako tajný objekt na výrobu jaderné zbraně.  29. srpna 1949 na Semipalatinském jaderném polygonu úspěšně proběhla zkouška historicky první sovětské atomové bomby – RDS-1. 12. srpna 1953 úspěšně proběhla i zkouška první vodíkové bomby – RDS-6s. V tomto období se stal Sarov známým jako jaderný štít SSSR a později Ruska. Sarov i v současnosti hraje významnou roli v obranné politice Ruska. Je městem, ve kterém se nachází významné vědeckovýzkumné středisko Ruska \"Technopark Sarov\". V jeho institucích pracuje dnes přibližně 24 000 lidí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sarov () je uzavřené město v Nižněnovgorodské oblasti v Rusku. Jde o jedno z center ruského výzkumu nukleárních technologií a dodnes je nepřístupné pro cizince bez zvláštního povolení. Žije zde necelých 100 tisíc lidí.", "tgt_summary": "萨罗夫()是俄罗斯下诺夫哥罗德州的一个保密行政区(小部分位于莫尔多瓦共和国,已于1995年结束保密行政区地位)。2002年人口87,652人。", "id": 2788692}
{"src_title": "LGBT práva na Islandu", "tgt_title": "冰島LGBT權益", "src_document": [{"title": "Zákonnost stejnopohlavní sexuální aktivity.", "content": "Zákon, který zakazoval stejnopohlavní sexuální aktivitu, byl zrušen v r. 1940. Roku 1992 se legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku stanovil pro obě orientace na 14, v r. 2007 byl navýšen na 15 let bez ohledu na pohlaví či sexuální orientaci.", "section_level": 1}, {"title": "Stejnopohlavní soužití.", "content": "Registrované partnerství pro stejnopohlavní páry bylo legalizováno v r. 1996. O 14 let později 27. června 2010 jej vystřídalo genderově neutrální manželství. 23. března 2010 vláda zpracovala návrh zákona, který by umožňoval stejnopohlavním párům uzavírat sňatek. 11. června 2010 jej parlament schválil na 100 procent. Zákon nabyl účinnosti od 27. června 2010.", "section_level": 1}, {"title": "Genderová identita.", "content": "11. června 2010 Islandský parlament uzákonil liberálnější verzi zákona umožňujícího širší uznání změny pohlaví a ochranu genderové identity.Tento zákon byl schválen 27. června 2012 a dává povinnost největší státní nemocnici na Islandu zřídit speciální oddělení na diagnózu gendrové dysforie, jakož i výkon chirurgické změny pohlaví. Chirurgickou změnu pohlaví lze absolvovat až po úspěšném absolvování 18měsíčíního procesu, který zahrnuje 12 měsíců života v roli druhého pohlaví a získání souhlasu od lékařské komise. Pokud komise shledá, že pacient může podstoupit plnou změnu pohlaví, informuje o tom Národní registr, který dotyčnému změní jméno a pohlaví, vč. nových dokladů. Pro změnu dokladů a jména není požadována chirurgická změna pohlaví.", "section_level": 1}, {"title": "Adopce a plánování rodiny.", "content": "Od 27. června 2006 získali stejnopohlavní páry rovný přístup k umělému oplodnění, náhradnímu mateřství a plná adopční práva, vč. adopce biologického dítěte registrovaného partnera.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana před diskriminací.", "content": "V r. 1996 přijal Althing sérii novel islandského trestního zákoníku zahrnujících sexuální orientaci do diskriminčních důvodů. Jejich přijetím je nezákonné odmítat prodávat zboží a poskytovat služby lidem na základě jejich sexuální orientace. Slovní útoky, výsměch, násilí a jiný harašment motivovaný homofobií je taktéž trestný.  Od r. 2008 je zakázaná homofobní diskriminace ve školství.  V současné době neplatí žádné zákony zakazující homofobní a transfobní diskriminaci v zaměstnání. Komise pro LGBT práva založená v r. 2014 sdělila, že po dohodě s ministryní práce a sociálních věcí Eygló Harðardótti bude takový zákon přijat někdy v r. 2016. Islandské LGBT skupiny doufají, že tato nová legislativa bude přijatá v dohledné době.", "section_level": 1}, {"title": "Dárcovství krve.", "content": "Homosexuální a bisexuální muži nemůžou na Islandu darovat krev.  V r. 2014 podal muž žijící na Island stížnost na zákaz dárcovství s tím, že takový přístup je jasným příkladem diskriminace.  V říjnu 2015 podpořilo Ministerstvo zdravotnictví změnu pravidel a umožnění homosexuálním a bisexuálním mužům darovat krev.", "section_level": 1}, {"title": "Veřejné mínění.", "content": "Podle průzkumu Gallup z února 2000 podporovalo právo leseb a gayů na osvojení dětí 53 % Islanďanů, 12 % bylo neutrálních a 35 % bylo proti.  Anketa Gallup z července 2004 ukázala, že 87 % Islanďanů podporuje stejnopohlavní manželství.  V květnu 2015 publikoval PlanetRomeo, LGBT sociální síť, první index gay spokojenosti (\"Gay Happiness Index GHI\"). Gayové ze 120 zemí byli tázáni na to, zda se cítí dobře ve společnosti, jaké mají zkušenosti ve vztahu s jinými lidmi, a jak hodnotí kvalitu svého života. Island se umístil na prvním místě s výsledkem 79.", "section_level": 1}, {"title": "Životní úroveň.", "content": "Navzdory nízkému počtu obyvatel je v Reykjavíku velmi rozvinutá homosexuální kultura s velkým množstvím barů a kaváren a jiných míst sdružujících LGBT komunitu. Nicméně v ostatních oblastech Islandu kvůli nízké hustotě zalidnění není žádná homosexuální kultura.Akureyri, největší satelit mimo hlavní město, nemá žádné gay bary, navzdory počtu obyvatel ve výši 17 700. Nelze totiž posoudit, zda by ve městě měly dostatečnou výnosnost. Pochody hrdosti se na Islandu obvykle konají v srpnu. V r. 2016 se zúčastnil pochodu Reykjavik Pride Parade islandský prezident Gudni Jóhannesson, čímž se stal první hlavou této země, která tak učinila.", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "LGBT práva v Evropě", "section_level": 1}], "src_summary": "Práva leseb, gayů, bisexuálů a transsexuálů (LGBT) mají na Islandu stoupající tendenci. V únoru 2009 byla do čela vlády jmenována Jóhanna Sigurðardóttir jako první otevřeně lesbická premiérka v dnešní době. Parlament novelizoval manželské právo 11. června 2010 a vymezil manželství jako trvalý svazek dvou osob, čímž zlegalizoval stejnopohlavní manželství. Zákon nabyl účinnosti 27. června 2010. Od r. 2006 mají stejnopohlavní páry rovný přístup k adopci, umělému oplodnění a náhradnímu mateřství.", "tgt_summary": "冰岛已成功达成许多LGBT权益的里程碑,其中包括同性婚姻与领养的合法化。", "id": 1787040}
{"src_title": "Balasagun", "tgt_title": "八剌沙衮", "src_document": [{"title": "Vznik, prosperita a zánik.", "content": "Jelikož Sogdiana, která tvořila jednu z provincií Achaimenovské říše, ležela podél hedvábné stezky, už od 2. století př. n. l. až do 10. století zde dominoval obchod. Tak jako jiná města v tomto regionu, i Balasagun byl nejspíš založen za vlády starověké civilizace Sogdů.  Ze zdrojů, jako jsou dokumenty nalezeny sirem Marckem Aurelem Steinem a jiných se zdá, že do 4. století, zde probíhal monopolní obchod mezi Indií a Čínou. Krom toho, roku 568, byla k římskému císaři v Konstantinopoli vyslána turko-sogdská delegace, k získání povolení k obchodování, a v následujících letech obchodní činnost mezi státy vzkvétala. Poté, v druhé polovině 9. století, se Balasagun stal jedním ze čtyř velkých měst, anebo hlavním městem Karachánského chanátu a následně východního Karachánského chanátu (1032-1210), čímž nahradil bývalé hlavní město Karluků - Sujáb. Až do 11. století se v tomto městě používal sogdský jazyk. Po dobytí muslimského chanátu karakitanským gurchánem (kagan) Jie-lü Ta-š'im († 1143) který porazil Karachány, roku 1134, bylo z města učiněno centrum Karakitanského chanátu, které vydrželo téměř století do roku 1218, kdy ho dobyl Čingischán. Mongolové ho nazývali Gobalik (\"hezké město\"). Ve městě žil také značný počet obyvatelstva křesťanské nestoriánské církve.  Několik zemětřesení po staletí zde způsobilo mnoho škod. Od 14. století, kdy přestalo město existovat, je Balasagun vesnice s množstvím ruin. Mezi nejvýznamnější, ležící v Čujské oblasti ke které náleží Balasagunské ruiny, patří slavná Věž Burana. Věž Burana je minaret postavený v 11. století na ruinách starobylého města Balasagun.", "section_level": 1}, {"title": "Významné osobnosti města.", "content": "Balasagun byl rodištěm karachánského básníka Jusúfa Balasagunského (Jusúf Chas-Hadžib), autora slavné básně \"„Kutadgu Bilig → Prospěšné znalosti“\", který je považován za zakladatele turecké literatury.", "section_level": 1}], "src_summary": "Balasagun (: \"Balagasun - Balassagun, Balasaghun, Karabalsagun\"; : \"بلاساغون - Balāsāghūn\"; ; v jiných jazycích \"Koz Ordu, Koz Uluş, Kuz Uluş, غزباليغ - Ghuzz-Balïğ\") bylo starověké sogdské město v současném Kyrgyzstánu, které sa nacházelo v Čujské dolině mezi Biškekem a jezerem Issyk-kul. Bylo postaveno 12 kilometrů jihovýchodně od současného Tokmoku jako jedno ze čtyř, kdysi slavných a silných, hlavních měst: Balasagun, Sujáb a Nevkat. Nelze ho zaměňovat s městem Karabalgasun v Mongolsku, které bylo hlavním městem Ujgurské říše.", "tgt_summary": "八剌沙衮,位于中亚吉尔吉斯托克马克东南12公里处布拉纳城,在楚河附近,位于比什凯克与伊塞克湖之间,是粟特人的城市。", "id": 2144974}
{"src_title": "Višegrad", "tgt_title": "维舍格勒", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Středověké bosenské město bylo v roce 1454 obsazeno vojsky Osmanské říše. Turci jej spravovali až do roku 1878, kdy po Berlínském kongresu připadlo Rakousko-Uhersku. Rakousko-Uhersko pomohlo s rozvojem města, které se z orientálního sídla stalo malým městem evropského rázu. Vznikl vodovod, byly zřízeny katastrální knihy, vybudována úzkokolejná železnice a veřejné služby.  V roce 1896 zasáhla město velká povodeň, která značným způsobem poškodila město, včetně známého mostu. Ten však jako jeden z mála ustál vysokou vodu, okolní dřevěné mosty byly strženy, 150 domů bylo srovnáno se zemí. Povodeň dodnes připomíná pamětní deska na budově bývalé četnické stanice.  Během první světové války padlo město do rukou srbské armády (dne 14. září 1914).  Višegrad měl do roku 1970 železniční spojení prostřednictvím úzkorozchodné trati. Po jejím zrušení zůstává jediné dopravní spojení města buď silniční, nebo říční.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Průmysl se ve Višegradu začal rozvíjet po zavedení železnice v roce 1906. Vznikaly podniky, které zpracovávaly především dřevo, těžené v okolních horách, dále potom závody chemického průmyslu a dařilo se i více obchodu. Tradičně se v okolí obyvatelstvo věnovalo zemědělství a chovu dobytka. Díky vzniku umělých jezer na řece Drině má značný význam i rybářství.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Město je známé především díky historickému kamennému mostu přes řeku Drinu, který je zapsán na seznam památek UNESCO a o kterém tehdejší jugoslávský spisovatel Ivo Andrić napsal román \"Most na Drině\". Na jeho počest byla na soutoku řek Rzav a Drina v letech 2011–2014 z popudu a za peníze známého filmového režiséra Emira Kusturici vybudována nová čtvrť, nazvaná Andrićgrad.", "section_level": 1}], "src_summary": "Višegrad (srbsky \"Вишеград\") je město v jihovýchodní Bosně a Hercegovině, na řece Drině. Rozkládá se v hlubokém horském údolí, na přirozeném dopravním tahu mezi srbským městem Užice a bosenskou metropolí Sarajevo. Podle sčítání lidu z roku 2013 mělo 5 869 obyvatel.", "tgt_summary": "维舍格勒(,)是位于波斯尼亚和黑塞哥维那的一座城市,隶属于塞族共和国,坐落于德里纳河上。维舍格勒是波斯尼亚政治实体塞族共和国的一个边境城市,距离塞尔维亚相当近。该镇包括建于鄂图曼帝国时期的穆罕默德·帕夏·索科洛维奇桥,这是联合国教科文组织世界遗产,由帝国大维齐尔索库鲁·穆罕默德帕夏命建筑师科查·米马尔·希南所建造。一个名为Andrićgrad(Andrić's镇)的旅游景点,专门为Andrić而建,位於穆罕默德·帕夏·索科洛维奇桥的附近。", "id": 1727517}
{"src_title": "Becky G", "tgt_title": "貝姬·G", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Gomez se narodila 2. března 1997 do rodiny mexického původu a vyrůstala v oblasti Los Angeles, dětství ale strávila v kalifornském Moreno Valley. V devíti letech přinutily finanční problémy její rodinu prodat dům a přestěhovat se do přestavěné garáže prarodičů v Inglewoodu. Aby pomohla své rodině, chtěla Becky G vydělat peníze a proto se hlásila na různé reklamní konkurzy. Hrála také v dívčích kapelách a psala své vlastní písničky.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Na začátku roku 2011 začala zveřejňovat svá videa na YouTube. Coververze vytvořila k písničkám jako „Take Care“, „Novacane“ a „Boyfriend“.. Tyhle písničky byly vydané v remixové nahrávce nazvané @itsbeckygomez. S verzí písničky „Otis“ od Kanye Westa a Jay-Z upoutala pozornost skladatele Dr. Luka, který podepsal smlouvu se Selenou Gomez s jeho nahravací společností Kemosable Records.  V roce 2012 se podílela na několika písničkách: „Wish U Were Here“ s Codym Simpsonem, „Oath“ se zpěvačkou Cher Lloyd a remixová verze písničky „Die Young“ s Keshou, Juicy J a Wiz Khalifou. Na písničce \"Monster\" pro film \"Hotel Transylvánie\" se podílela s raperem will.i.am.  6. května 2013 vydala Becky videoklip k písničce „Play to Again“, který sloužil jako první promo singl pro její stejnojmenné debutové EP, jež vyšlo dne 16. července 2013. Druhým singlem byla písnička „Can't Get Enough“, na kterém se podílel americký rapper Pitbull.  23. dubna 2014 vydala první singl z debutového alba nazvaný „Shower“. Písnička se umístila na 16. místě amerického hudebního žebříčku Billboard Hot 100. Druhý singl „Can't Stop Dancing“, vydaný 4. listopadu, se umístil na 88. místě v Top 100. Stala se předskokankou Katy Perry na některých zastávkách jejím Prismatic světovém turné (2014–15) ve Spojených státech. Objevila se na sinlgu „Como Tú No Hay Dos“ zpěvačky Thalíe. Zveřejnila také svojí skladbu nazvanou „Lovin So Hard“, společně s hudebním klipem, ve kterém byly se objevily domácí nahrávka s Austinem Mahonem, se kterým krátce chodila. Vydala další singl „Break a Sweat“. Gomez doprovodila zpěvákaka J Balvina na jejich společném turné začínající 23. září a končící 25. října po Spojených státech. V roce 2016 získala roli Trini ve filmu \"\". Roli Valentiny Galindo si zahrála ve dvou dílech seriálu \"Empire\".", "section_level": 1}, {"title": "2016–současnost: aktuální a budoucí projekty.", "content": "Od 29. února do 28. května 2016 Gomez pracovala na filmu \"\" ve Vancouveru. Film měl premiéru v březnu 2017. S Pitbullem nahrála další skladbu “Superstar“. V červnu vydala nový singl nazvaný „Sola“ (2016). Zazpívala si na skladbě Lil Jona „Take it off“ (2016). V říjnu 2016 vydala druhý singl z jejího připravovaného čtvrtého alba s názvem „Mangú“. V únoru 2017 vydala třetí singl „Todo Cambio“.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Gomez chodila od února do srpna roku 2015 se zpěvákem Austinem Mahonem. V dubnu 2016 bylo potvrzeno, že chodí s americkým profesionálním hráčem fotbalu Sebastianem Lletgetem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Becky G (* 2. března 1997, Inglewood, Kalifornie, Spojené státy americké), vlastním jménem Rebbeca Marie Gomez, je americká zpěvačka, rapperka, herečka a tanečnice. Prvních úspěchů dosáhla v roce 2011, kdy na YouTube zveřejnila několik remixů populárních písní. V roce 2014 se její písnička „Shower“ umístila v americkém žebříčku Billboard Hot 100 na 16. místě. V říjnu 2015 se připojila k obsazení seriálu \"Empire\" v roli Valentiny Galindo. V roce 2016 získala jednu z hlavních rolí ve filmu \"\".", "tgt_summary": "蕾贝卡·玛莉·戈梅兹(英语:Rebbeca Marie Gomez,1997年-3月2日),艺名贝姬·G(英语:Becky G),是一名美国歌手、词曲作家及演员。", "id": 1345852}
{"src_title": "Sociální stigma", "tgt_title": "社會羞辱", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Sociální stigma vzniká pod vlivem vnějšího okolí. Představuje nesplnění požadavků, představ nebo očekávání společnosti. Stigmatem může být jakýkoliv výraz odlišnosti jedince od určité sociální skupiny.  Jedinec se stigmatem může být vystaven opovržení, posměchu, urážkám nebo dokonce fyzickému násilí. K projevům dochází i na straně jedince, který se snaží přizpůsobit svému okolí tím, že se snaží změnit svůj vzhled, chování či sociální status.  Jedinci, kterým se nepodaří zbavit stigmatu přisouzeného okolím, trpí pocitem méněcennosti, depresemi a v nejhorších případech mohou spáchat sebevraždu.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní teorie z pohledu sociologů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Erving Goffman.", "content": "Erving Goffman se tomuto tématu široce věnoval a napsal o něm i knihu Stigma. Definoval ho:  \"Jev, kde je jedinec s určitou vlastností, která je odsouditelná společností, kde se nachází, odsouzen na základě této vlastnosti.\" \"Stigma je právě ten proces, kdy reakce ostatních naruší jeho normální identitu.\"  Typy stigmat  Ervin Goffman rozlišuje 3 základní typy stigmat:  1. Tělesné – znetvoření  2. Charakterní vady – slabá vůle, nepoctivost, dominantní vášně ale také duševní poruchy, alkoholismus, homosexualita, nezaměstnanost  3. Kmenová stigmata – rasy, náboženství, národa", "section_level": 2}, {"title": "Stigmatizovaný, normální a zasvěcení.", "content": "Goffman také rozděloval vztah ke stigmatu do tří kategorií Goffman také dodává, že je potřeba vzít v úvahu různé situace, ve kterých se vyskytneme. Kdokoliv může být v rozdílných situacích jak stigmatizovaný, tak \"normální\". Udává ve svém díle příklad, že občas mohou na sobě nést stigma černí obyvatelé mezi bílými, ale může tomu být i naopak.  Popsal také, že může existovat \"pozitivní stigma\", například příliš hubený, bohatý, chytrý.  Sociální psychologové 21. století soudí, že stigmatizace a stereotypy je normálním projevem poznávacích schopností (a jejich limitů), ale také zkušeností a sociálních informací jednotlivých jedinců.", "section_level": 3}, {"title": "Émile Durkheim.", "content": "byl prvním, který se sociálním stigmatem zabýval (už v r. 1895). Napsal o něm:  \"Představte si společnost svatých, perfektní klášter ukázkových osobností. Zločiny nebo deviace by zde byly neznámé. Ale odchylky, které by se nezasvěceným zdály malé, by zde způsobily stejný skandál jako obyčejný přestupek mezi obyčejnou společností. Pokud pak, tato společnost má moc odsuzovat a trestat, definuje takové akty jako kriminální nebo deviantní, a bude se k nim stejně tak chovat.\"", "section_level": 2}, {"title": "Gerhard Falk.", "content": "a historik o něm napsal:  \"Všechny společnosti budou vždy stigmatizovat některé stavy a nějaké způsoby chování, protože to členy spojuje, pokud rozlišují mezi \"outsidery\" a \"insidery\".\"", "section_level": 2}, {"title": "Sociální stigma v průběhu času.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řím.", "content": "Všeobecně rozšířená stigmata se vyskytovala již ve starověkém Římě a stigmatizované skupiny byly za své negativně vnímané vlastnosti či jednání trestány. Například osoba označená za marnotratníka byla zbavena způsobilosti k právnímu jednání do té doby, než opět začala zacházet s rodinným majetkem společensky vhodným způsobem.  Existoval rovněž institut infamie (bezectnosti), který se jako následek recepce římského práva udržel ve středověké Evropě až do raného novověku. Mohl postihnout každého, kdo sobě nebo své rodině přivodil újmu na cti. Jednalo se o formu stigmatizace v tom smyslu, že dotyčná osoba ztrácela úctu a společenské postavení, se kterým se pojila mnohá občanská práva. Takto postihovat bylo možno například svobodnou ženu udržující intimní styk s otrokem, pachatele loupeží, podvodů nebo vykonavatele určitých povolání (herci a prostitutky).", "section_level": 2}, {"title": "Evropa.", "content": "Ve středověké Evropě bujela stigmata spojovaná s náboženským vyznáním. Zářným příkladem je nenávist vůči Židům, kteří byli uzavírání do ghett a stávali se oběťmi pogromů. Toto stigma pramení z nesčetných pověr o židovské zlomyslnosti, lakotě a krvavých rituálech. Židé byli podezíráni z trávení studní, rituálních vražd, snah o ovládnutí světa a byla jim připisována vina za smrt Ježíše Krista; podobná nařčení fungovala jako ospravedlnění utlačování a stigmatizace Židů, jejich kultury a náboženství. Antisemitismus se stal součástí oficiálního programu Třetí říše v podobě Norimberských zákonů, které Židy otevřeně diskriminovaly a kriminalizovaly kontakt s nežidovským obyvatelstvem. Stigma bylo ještě prohloubeno odlišením Židů žlutou hvězdou, jejíž nošení se stalo symbolem jejich méněcennosti.  Během průběhu křižáckých výprav byli křesťané rovněž nabádáni k nenávisti k vyznavačům islámu, o nichž neměli takřka žádné informace z jiného než zaujatého zdroje poplatného politické agendě. Církevní a státní propagandě se podařilo vytvořit silné stigma, přestože většina obyvatel se nikdy s žádným muslimem ani nesetkala.  Stigma se poutá i k různým nemocem, čemuž napomáhala i středověká křesťanská a islámská filosofie názorem, že nemoc je Božím trestem za hříchy. Nemocní byli proto považováni za nečisté osoby zasluhující si potrestání. Příkladem jsou malomocní, kteří byli během vrcholného středověku nuceni pobývat v institucích zvaných leprosárium, kde byli zcela izolováni od zbytku světa. Lepra byla obávanou nemocí, protože způsobuje viditelné trvalé následky (zohyzdění kůže), byla nevyléčitelná a považována za prudce nakažlivou.", "section_level": 2}, {"title": "USA.", "content": "S rozvojem námořních objevů počínaje patnáctým stoletím souvisí kontakt s odlišnými kulturami a etnicitami, z čehož pramení další důvody pro stigmatizaci. Do USA byli z Afriky ve velkém importováni černoši za účelem otrocké práce a bílým obyvatelstvem byli považováni za podřadné a nerovnoprávné osoby. Vedle jiných právních omezení kupříkladu platilo manželství mezi příslušníky rozdílných ras za protiústavní až do roku 1967 a takové vztahy byly společensky zcela nepřijatelné. K černošskému obyvatelstvu se vztahovalo nesčetné množství předsudků a černošské komunity se stávaly terčem nenávistných organizací typu Kukluxklan. Dvacáté století proběhlo v duchu zrovnoprávnění všech etnicit, nicméně ne všechny projevu rasismu a stigmatizace menšin se podařilo odstranit.  Během druhé světové války se v USA vzedmula obrovská vlna nepřátelství vůči válečnému protivníkovi Japonsku, někdy označovaná jako Yellow Peril (žlutá hrozba). Nenávistná nálada se projektovala do utlačování občanů japonského původu. Na spontánně vzniklé stigma reagovala vláda opresivními opatřeními, tito lidé byli vyháněni z domovů do internačních táborů, kde byli nuceni žít odděleně od zbytku společnosti. Tato opatření měla značnou lidovou oporu a v americké společnosti se odpor vůči Japoncům udržel i dlouho po konci druhé světové války.  Spojenými státy ve dvacátém století otřásly takzvané Red Scares (rudé paniky). Jednalo se o obavy pramenící z vývoje v Sovětském svazu, konkrétně z důsledků Říjnové revoluce a nástupu komunismu. První vlna trvala 2 roky počínaje rokem 1918. Vliv SSSR vzbuzoval ve společnosti strach ze sovětských špionů usilujících o destabilizaci a rozložení státu, zavedení bolševismu a následně anarchie. Lidé podezřelí ze sympatizování se Sovětským svazem byli udáváni, protizákonně zatýkáni, vyslýcháni a vyhošťováni. Začátek druhé vlny se překrývá s počáteční fází Studené války. Sociální stigma se týkalo symbolů spojovaných s komunismem či Ruskem, levicově zaměřených politických názorů nebo pouhé kritiky USA.", "section_level": 2}, {"title": "Homosexualita.", "content": "Dlouhou historii má stigmatizace homosexuality, která hojně přežívá dodnes. V roce 2014 je homosexuální vztah v 54 zemích oficiálně odsuzován a mnohdy se jedná o trestný čin.", "section_level": 2}, {"title": "HIV a AIDS.", "content": "Kvůli epidemii v roce 1980 se vytvořil ve společnosti také strach z nakažených virem HIV. Příčinami může být nevyléčitelnost, či okruhy lidí, ve kterých se vir HIV vyskytoval, např. homosexuálové nebo sexuální pracovníci, kteří ve společnosti často mají podobné stigma.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sociální stigma je označení pro specifický rys osobnosti člověka, který může být okolím chápán jako nežádoucí. Na základě tohoto rysu je jedinec vyloučen ze společnosti, ve které se nachází.", "tgt_summary": "社会羞辱(英语:Social stigma)又称为社会耻辱、社会羞耻或社会污名,是指在社会关系中基于个体特征而对某人的否定、不认同或不满。这些状况时常包括:不公正的待遇、疏远或排挤,并且可能对人产生有害的影响", "id": 1202284}
{"src_title": "Tisovec Montezumův", "tgt_title": "墨西哥落羽杉", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tento mohutný stálezelený či poloopadavý strom dorůstá do výšky až 40 m a jeho kmen dosahuje běžně průměru 1 – 3 m, výjimečně však i mnohem víc – viz níže. Listy jsou uspořádány spirálovitě, ale u základny jsou zkroucené a leží ve dvou vodorovných řadách. Jehlice jsou 1 – 2 cm dlouhé a 1 – 2 mm široké. šišky mají vejcovitý tvar a jsou 1,5 – 2,5 cm dlouhé a 1 – 2 cm široké.  Na rozdíl od tisovce dvouřadého a tisovce vystoupavého vytváří tisovec Montezumův jen zřídkakdy vzdušné dýchací kořeny. Stromy, jež rostou v mexické vysočině, dosahují úctyhodné mohutnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Tulský strom.", "content": "Nejznámějším tisovcem Montezumovým je takzvaný Tulský strom ( \"El Árbol del Tule\"), který roste ve městě Santa Maria del Tule v jihomexickém státě Oaxaca. Jedná se o zřejmě nejstatnější strom na světě s průměrem kmene 14 m a obvodem 42 m. Soutěžit s ním může jen baobab z Glencoe z jihoafrické provincie Limpopo. Stáří Tulského stromu se odhaduje mezi 2000 a 4000 roky. Původně stál zřejmě v zaplavované oblasti, která je však dnes již suchá, a proto strom jeví kvůli nedostatku vody a silnému znečištění ovzduší v okolí známky špatného zdraví a zřejmě pomalu umírá.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Tisovec Montezumův je zejména pobřežní strom, který roste podél vyvýšených říčních břehů, lze ho však také najít v okolí pramenů a močálů. Jeho stanoviště se nachází ve výškách od 300 do 2500 metrů, v Mexiku roste převážně ve vysočině mezi 1600 až 2300 metry. Je značně tolerantní vůči suchu, velmi rychle roste a dává přednost místům, kde je celoročně deštivé podnebí nebo alespoň značné letní srážky.", "section_level": 1}, {"title": "Tisovec v dějinách.", "content": "Kromě toho, že se \"Ahuehuete\" stala v roce 1910 mexickým národním stromem, je posvátná pro původní mexické obyvatele a hraje významnou roli v zapotéckých mýtech o stvoření světa. Slunečník z listů \"āhuēhuētlu\" a \"pōchōtlu\" (tisovce Montenzumova a vlnovce pětimužného) představoval u Aztéků symbolicky vládcovu moc. A podle legendy to byl právě tento strom, pod nímž v roce 1520 u Popotly plakal Hernán Cortés po útěku španělských conquistadorů z Tenochtitlánu během bitvy nazvané \"La Noche Triste\" (Žalostná noc).", "section_level": 1}, {"title": "Užití.", "content": "Montezumův cypřiš se již od předkolumbovských dob používal k okrasným účelům. Aztékové sázeli \"āhuēhuētl\" pro jeho spojení s vládcem podél cest, po nichž se v dnešním parku Chapultepec ubírala procesí. Stromy jako \"āhuēhuētl\" sloužily k budování umělých ostrovů zvaných \"chinampa\" v mělkých jezerech Mexického údolí, kdy se vnitřní prostor obdélníků o rozměrech obvykle cca 2,5 x 30 m, po jejichž obvodu se vysazovaly vodomilné stromy, vyplnil organickou hmotou rostlin a vysoce úrodným bahnem, které se vyzvedávalo ze dna jezera. Tisovce také před příchodem Španělů lemovaly břehy zavlažovacích kanálů.  V Mexiku se tyto stromy běžně vysazují v parcích a v zahradách. Dřevo tisovce slouží ke zhotovování trámů pro stavbu domů a pro výrobu nábytku. Aztékové pomocí jeho pryskyřice léčili dnu, různé vředy, kožní onemocnění, rozličná zranění a bolesti zubů. Odvar z kůry sloužil jako diuretikum ke zyýšení vylučování moči a jako prostředek vyvolávající nebo upravující menstruaci. Mast zhotovená ze dřeva se používala k léčbě zánětu průdušek. Listy sloužily jako prostředek k uvolnění a pomáhaly snižovat svědění.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Tisovec Montezumův (\"Taxodium mucronatum\", v nahuatlu \"Ahuehuete\"), je jehličnan z rodu tisovec. Přirozenou oblastí jeho výskytu je Mexiko, údolní niva řeky Rio Grande na jihu Texasu, a departement Huehuetenango v Guatemale. Tisovec Montezumův je od roku 1910 mexickým národním stromem.", "tgt_summary": "墨西哥落羽杉(学名:)又名墨西哥落羽松,是原生于墨西哥南部的一种柏科大树,当地纳瓦特语称为“阿维维特”(Āhuēhuētl),树一般可长到40米高。直径达1-3米甚至更大,常绿或半常绿,针叶长1-2厘米,宽1-2毫米,螺旋排列生长,球果卵圆形,长1.5-2.5厘米,宽1-2厘米。", "id": 2267806}
{"src_title": "Holky za mřížemi", "tgt_title": "勁爆女子監獄", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Seriál sleduje život Piper Chapman (Taylor Schilling), bisexuální ženy žijící v New Yorku, která byla odsouzena na patnáct měsíců do ženského federálního vězení za transport peněz za drogy k její bývalé přítelkyni Alex Vause (Laura Prepon), která je mezinárodním prodejcem drog. Ve vězení se s Alex opět setkává a společně se musí vypořádat s jejich vztahem a zároveň i s celým prostředím ženské věznice v Litchfieldu.  Seriál často ukazuje flashbacky významných událostí ze života různých postav. Tyto flashbacky většinou vysvětlují, jak se postavy do vězení dostaly anebo jinak doplňují příběh.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "V července 2011 bylo oznámeno, že společnosti Netflix a Lionsgate Television přidávají seriál \"Holky za mřížemi\", založený na pamětech Piper Kerman, k originálním Netflix seriálům. Obsazování rolí začalo v srpnu 2012 a Taylor Schilling byla první obsazenou do hlavní role, následoval Jason Biggs. Herečky Laura Prepon a Yael Stone se jako další připojily k obsazení, společně s Laverne Cox. Seriál se odehrává ve fiktivním vězení v Litchfieldu v New Yorku. Litchfield je reálné město, ale nemá federální věznici. Natáčet se začalo ve starém dětském psychiatrickém centru v Rockland Country dne 7. března 2013. Dne 27. června 2013 společnost Netflix prodloužila produkci seriálu na druhou sérii, ve které byly herečky Uzo Aduba, Taryn Manning, Danielle Brooks a Natasha Lyonne povýšeny z vedlejších rolí na hlavní. Laura Prepon se kvůli nedostatku času neobjevila v hlavní roli, ve druhé sérii pouze hostovala, ovšem v 3. sérii se zase vrátila mezi hlavní postavy. V květnu 2014 Prepon oznámila, že seriál byl prodloužen na třetí sérii. Pro třetí sérii bylo opět několik herců povýšeno mezi hlavní postavy seriálu, patřili mezi ně Selenis Leyva, Adrienne C. Moore, Dascha Polanco, Nick Sandow, Yael Stone a Samira Wiley. Herci Jason Biggs a Pablo Schreiber potvrdili, že se ve třetí sérii neobjeví. Dne 15. dubna 2015, dva měsíce před premiérou třetí řady, bylo odhaleno, že seriál byl prodloužen na čtvrtou sérii. Pro čtvrtou sezónu mezi hlavní herce přibyly Jackie Cruz a Lea DeLaria.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní distribuce.", "content": "Seriál se začal vysílat na televizní stanici TV2 na Novém Zélandu 19. srpna 2013 a v Austrálii 9. října 2013 na stanici Showcase.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Seriál obdržel za svojí první sérii od Metacritic 79 bodů ze 100 a na stránce Rotten Tomatoes získal skóre 93 %.  Druhá série získala na Rotten Tomatoes 97 % a na Metacritics obdržela 89 bodů ze 100.", "section_level": 1}], "src_summary": "Holky za mřížemi (v anglickém originále Orange Is the New Black; někdy uváděno jako OITNB) je americký dramatický seriál vytvořený Jenji Kohanovou a poprvé vydaný na síti Netflix dne 11. července 2013.", "tgt_summary": "《女子监狱》(英语:Orange Is the New Black)是一部美国电视剧。制作人为Jenji Kohan,2013年7月11日在Netflix首播。制作公司为狮门电视,根据Piper Kerman的监狱经历回忆录《Orange Is the New Black》改编。主要角色有因为参与运输毒品而入狱的Piper Chapman(泰勒·席林饰演),Piper的毒贩前女友Alex Vause(劳拉·普莱潘饰演)。", "id": 2526635}
{"src_title": "Jenna Dewan", "tgt_title": "珍娜·戴溫", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Jenna se narodila v Hartfordu v Connecticutu a je dcerou Nancy Smith (rozené Bursh) a Darrylla Dewana. Její otec má libanonské a polské kořeny a její matka německé a anglické. Její rodiče se rozvedli, když byla malá a její matka se provdala za Claudeho Brooks Smitha. Navštěvovala Grapevine High School v Grapevine v Texasu, kde patřila k roztleskávačkám. Odmaturovala v roce 1999 a byla zvolena královnou ročníku. Poté nastoupila na Univerzitu Jižní Kalifornie a byla členkou Pi Beta Phi.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tanec.", "content": "Před hereckou kariérou Jenna pracovala jako tanečnice pro umělce jako Janet Jackson, 'N Sync, Seana Combse, Toni Braxton, Celine Dion, Pink, Missy Elliott, Rickyho Martina a Billyho Crawforda. Objevila se ve videoklipech Janet Jackson k písničkám \"Doesn't Really Matter\" a \"All for You\" a také vyjela na turné All for You Tour a později na turné 'N Sync nazvané Popodyssey Tour. Jako tanečnice se objevila ve filmu \"Žába k zulíbání. \"Zahrála si ve videoklipu Christiny Aguilery k písničce \"Not Myself Tonight\" v roce 2010.", "section_level": 2}, {"title": "Herectví.", "content": "První role přišla se seriálem stanice Fox \"Quintuplets\" v roce 2004. Jako host se objevila v seriálech \"Mladí a neklidní, Joey \"a \"Melrose Place.\" V roce 2005 získala roli v hororovém filmu \"Tamara\". O rok později se objevila ve filmech \"Smrtící nenávist \"a \"Tančím, abych žil. \"V ten samý rok získala roli studentky Nori v tanečním filmu \"Let's dance\". Film vydělal přes 119 milionů dolarů po celém světě.  V srpnu 2008 se objevila v televizním filmu stanice Lifetime \"Skandál Texaských roztleskávaček\", ve kterém si zahrála trenérku Emmu Carr. V roce 2009 získala roli ve filmu \"Americká panna\", po boku Roba Schneidera. V roce 2010 byla obsazena do filmu \"Podraz\", který byl vydán přímo na DVD v září roku 2011.  V březnu 2011\" \"získala roli v seriálu stanice NBC \"The Playboy Club.\" Seriál měl premiéru 19. září a sledovalo ho přes 5,2 milionů diváků. Kvůli nízké sledovanosti byl seriál zrušen po třech odvysílaných epizodách. Ve stejném roce se objevila ve filmu \"Jak na holky\", který měl premiéru v Německu v roce 2009, ale ve Spojených státech byl vydán až v listopadu roku 2011.  Objevila se v romantické komedii \"10 Years,\" který produkoval její manžel Channing Tatum. Film měl premiéru 14. září 2012. Ten samý rok se objevila v hororovém seriálu \"American Horror Story: Asylum\" jako Teresa Morrison.  Od roku 2013 hraje v seriálu stanice Lifetime \"Witches of East End\" jednu z hlavních rolí, roli Freyi Beauchamp. V roce 2015 se objevila v seriálu \"Supergirl\", kde hraje Lucy Lane, sestru Lois Lane a přítelkyni Jamese Olsena. Během let 2017–2018 moderovala televizní taneční soutěž \"World of Dance\". Od roku 2018 hraje vedlejší roli v seriálu \"Doktoři\".", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 2006 potkala na natáčení filmu \"Let's Dance \"herce Channinga Tatuma a dvojice spolu začala krátce po skončení natáčení chodit. Pár se zasnoubil v září 2008 na Maui a vzali se 11. července 2009. Jejich dcera Everly se narodila 31. května roku 2013 v Londýně. V dubnu 2018 pár oznámil rozchod. O šest měsíců později podala Jenna žádost o rozvod. Od léta 2018 chodí s muzikálovým hercem Stevem Kazeem. V září 2019 oznámila, že se Stevem čeká dítě.  V únoru 2020 se Jenna a Steve zasnoubili. 6. 3. 2020 se jí narodil syn Callum.  Jenna bojuje za práva zvířat a je veganka.  Svojí dceru Everly vychovává jako vegetariánku, ale nechá ji samotnou rozhodnout, co chce jíst, až bude starší.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jenna Lee Dewan (Jenna Dewan Tatum) (* 3. prosince 1980, Hartford, Connecticut, USA) je americká herečka a tanečnice. Začala tančit pro zpěvačku Janet Jackson a později pro Pink, Missy Elliott a Christinu Aguileru. Nejvíce se proslavil filmovou rolí Nory ve filmu \"Let's Dance\" z roku 2006. Objevila se v seriálech \"The Playboy Club,\" \"American Horror Story: Asylum\" nebo \"Witches of East End'.\" Během let 2017–2018 moderovala televizní taneční soutěž \"World of Dance\".", "tgt_summary": "珍娜·李·戴温(英语:Jenna Lee Dewan,1980年-12月3日),美国演员、舞者,曾任模特儿。她以2006年舞蹈、爱情电影《舞出真我》中诺拉一角最为著名。于2013年演出Lifetime电视网中之电视剧《东区女巫》。", "id": 2164748}
{"src_title": "Dohoda Tito–Šubašić", "tgt_title": "維斯條約", "src_document": [{"title": "Průběh jednání.", "content": "Komunisté očekávali, že se představitelé exilové vlády budou pokoušet zachránit monarchii za každou cenu a připravit si takové postavení, které by jim umožnilo snadný návrat k moci po úspěšném skončení války. Nicméně, mezinárodní podpora však nebyla omezena jen na příslušníky královské vlády; vzhledem k tomu, že západní spojenci dali najevo svoje sympatie k Titovi, mohli si komunisté klást určité požadavky. Základními body, kterých se musely obě strany držet (jak Tito, tak Šubašić) byly proto závěry z druhého zasedání AVNOJe z konce listopadu 1943 (neboť antifašistický sjezd, pořádaný komunisty získal legitimitu na Teheránské konferenci). Šubašić rovněž přiznal roli NKOJe, výkonného výboru antifašistického setkání, který de facto plnil roli již fungující vlády. AVNOJ přitom označil exilovou vládu za nelegitimní; vzato do důsledků by tak Šubašić ani nemohl být před komunisty jejím právoplatným zástupcem.  Významný ústupek, který komunisté učinili pro západní mocnosti byl příslib, že otázka jugoslávské monarchie nebude otevřena až do skončení války. Tím získala exilová vláda i král Petr II. čas. Zcela stranou bylo ponecháno Jugoslávské vojsko ve vlasti, neboť Mihajlovićovi četnici byli již mimo hru – nedlouho před tím se totiž, po dlouhé rozvaze, přihlásila exilová vláda ke komunistům k jako hlavní síle odporu ve vlasti.  Vláda Ivana Šubašiće se na oplátku zavázala, že bude podporovat jugoslávský komunistický odboj a že bude fungovat jako zástupce NKOJ v zahraničí (resp. ve Velké Británii). Ve finálním textu smlouvy vyzývá královská vláda všechen lid Jugoslávie, aby se zapojil do Národněosvobozeneckých vojsk (partyzánských) a že tato vojska jsou jediným zástupcem exilové vlády v zemi. Rovněž exilová vláda ještě jednou potvrdila závěry 2. zasedání AVNOJe, tedy že země bude uspořádána na federativním principu.  Šubašićova vláda pak měla být doplněna o tři ministry, kteří byli z řad komunistů; Sreten Vukosavljević, Drago Marušić a Vlado Zečević. Třetí uvedený, pravoslavný kněz spolupracující s partyzány, však tuto nabídku nakonec odmítl. Dohoda rovněž stanovila, že zástupcem Jugoslávie v záležitostech vztahů s Itálií bude Josip Smodlaka.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky jednání.", "content": "Uzavřená dohoda měla celkem šest krátkých bodů (finální text zformulovali Vladislav Ribnikar, Josip Smodlaka a Edvard Kardelj) a nepřesahovala 2 strany A4.  Tato dohoda ve svém výsledku neukončila dvě paralelně fungující jugoslávské vlády (partyzánský NKOJ vs. exilová vláda), nicméně definovala jejich rámec spolupráce a zavázala je sestavit v budoucnu vládu jednotnou, ve které bude mít každá své zástupce. Velká Británie nepřivítala závěry jednání, neboť tamní politici očekávali, že na Visu bude zformována jednotná vláda, ve které budou mít převahu demokratické předválečné síly a politici, nezkompromitovaní s okupačními vojsky.  Závěry dohody přestaly být platné v říjnu 1945, kdy v prvních jugoslávských volbách drtivě vyhráli komunisté a obsadili všechny posty ve státě. Nedlouho poté král abdikoval a dne 29. listopadu 1945 byla vyhlášena republika.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dohoda Tito–Šubašić (srbochorvatsky v latince \"sporazum Tito–Šubašić\", v cyrilici \"споразум Тито–Шубашић\") byla uzavřena mezi oběma státníky (Josipem Brozem Titem za komunistické partyzány a Ivanem Šubašićem za Jugoslávskou exilovou vládu) na ostrově Vis dne 16. června 1944. Byl to jeden z pokusů západních spojenců, jak oslabit rostoucí moc jugoslávských komunistů v odboji v závěrečné části druhé světové války.", "tgt_summary": "《维斯条约》(塞尔维亚-克罗地亚语、),又称铁托-苏巴希奇协定,是西方国家欲于二站尾声时,令早在1941年便流亡至英国伦敦的南斯拉夫王国流亡政府加入实际控制南斯拉夫的共产党游击队将于战后组成的新政府之条约。1944年6月16日,游击队领导人约瑟普·布罗兹·铁托与王国流亡政府总理伊万·苏巴希奇于克罗地亚维斯岛上会面、签订此条约。1944年11月1日,双方再签订《贝尔格莱德协定》,组成实际的新政府。根据其规定,临时政府成员将以民主选举的方式决定,然而真正拥有大权的是共产党控制的阿夫诺伊(南斯拉夫反法西斯解放委员会)。选举只是南共作个样子,王国政府成员皆被派到了有职无权的位置上,南斯拉夫政府已实际上被南斯拉夫共产党所控制,尔后他们也察觉到这点,自愿退出。1945年10月,伊万·苏巴希奇辞职。1945年11月29日,南斯拉夫联邦人民共和国宣布成立。", "id": 2448163}
{"src_title": "Deklarace Konference OSN o životním prostředí a rozvoji", "tgt_title": "里約環境與發展宣言", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "Deklarace konference o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiro je velice stručná. Její rozsah činí necelých 5 normostran, je tedy kratší než Stockholmská deklarace. Na těchto několika stranách jsou, obdobně jako ve zmiňované Stockholmské deklaraci, velice stručně vyjádřeny jasné formulace, vize a principy, které by měly být uplatňovány v národních i mezinárodních aktivitách zaměřených na ochranu životního prostředí.  Přestože některé působí obecně, jsou důležité pro jasné shrnutí toho, na čem v době konání Konference panovala obecná shoda. V jednoduchosti tkví také síla Deklarace. V jednotlivých principech se již pracuje s pojmem udržitelný rozvoj tak, jak byl ustaven ve zprávě Naše společná budoucnost. Samotný text je strukturován do preambule a 27 zásad či principů.  Úvodní část prohlašuje návaznost na Stockholmskou deklaraci. V jednotlivých principech jsou rozpracována jak poměrně konkrétní doporučení, tak i teoretický rámec pro mezinárodní společenství pro postup směrem k udržitelnému rozvoji.  \"Jednotlivé principy můžeme také chápat jako nástin a úvod do:\" Deklarace se zabývá jednotlivými aspekty všech tří pilířů udržitelného rozvoje. Tedy nejen environmentálními, ale i sociálními, institucionálními a politickými otázkami. Deklaruje pomoc jednotlivým aktérům a zájmovým skupinám (jako jsou např. obyvatelé rozvojových zemí, ženy a děti), která je podrobněji rozpracována v Agendě 21. Všichni zmiňovaní aktéři jsou: ženy, děti a mládež, domorodí obyvatelé, nevládní organizace, pracující a jejich odbory, podnikatelský sektor, vědecká a technická sféra a zemědělci.  Dále věnuje pozornost především mezinárodní spolupráci na opatřeních směřujících k udržitelnému rozvoji.", "section_level": 1}, {"title": "Další dokumenty, které vzešly z Konference.", "content": "Na Konferenci byly kromě Deklarace přijaty ještě další významné dokumenty: Zásady obhospodařování lesů (Forest Principles), Agenda 21 a Slib zemi (Pledge to Earth). Kromě toho se na Konferenci připravovaly také další důležité konvence: Rámcová úmluva OSN o změně klimatu, Úmluva o biologické rozmanitosti a Úmluva OSN o boji proti desertifikaci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Deklarace Konference OSN o životním prostředí a rozvoji \"(anglicky: Rio Declaration on Environment and Development\" či zkráceně \"Rio Declaration)\" je jedním ze základních dokumentů udržitelného rozvoje, který přijala Organizace spojených národů na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji, která se konala v brazilském Riu de Janeiru ve dnech 3. – 14. června 1992. Pro Deklaraci se také užívá název Deklarace konference o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiro, pro Konferenci Summit Země. Po dříve přijaté Stockholmské deklaraci se jedná o další důležitý text mezinárodního významu, který přiznává lidstvu právo na zdravé životní prostředí a zároveň je stěžejním dokumentem pro následující vývoj mezinárodních aktivit v oblasti životního prostředí. Konference se stala (spolu se svými výsledky) zatím nejdůležitějším počinem OSN v oblasti udržitelného rozvoje. Konference se zúčastnili mimo jiné i představitelé z tehdejšího Československa.", "tgt_summary": "里约环境与发展宣言(简称里约宣言),是一份由联合国环境与发展会议(又称地球高峰会)在1992年发表的简短文件。里约宣言包括27条原则,旨在指导今后世界各地的可持续发展。", "id": 2003748}
{"src_title": "Sluneční bouře v roce 1859", "tgt_title": "1859年太陽風暴", "src_document": [{"title": "Carringtonova super erupce.", "content": "V období mezi 28. srpnem a 2. září 1859 bylo na Slunci pozorováno mnoho slunečních skvrn. Dne 29. srpna 1859 byla pozorována polární záře až na severu Austrálie v Queenslandu. Těsně před polednem dne 1. září angličtí amatérští astronomové Richard Christopher Carrington a Richard Hodgson nezávisle na sobě učinili první pozorování sluneční erupce. Bouře byla spojena s významným výronem koronální hmoty (coronal mass ejection – CME), která byla vyvržena přímo k Zemi, přičemž její cesta dlouhá 150 Gm trvala pouze 17,6 hodiny. Předpokládá se, že poměrně vysoká rychlost tohoto CME (typicky trvá CME několik dní, než dorazí k Zemi) souvisela s předchozím CME, který pravděpodobně způsobil velké polární záře dne 29. srpna a který „vyčistil cestu“ slunečnímu větru (plazmatu), jenž následně způsobil Carringtonovu událost.  Jelikož byl současně pozorován důsledek sluneční erupce skotským fyzikem Balfourem Stewartem na záznamu magnetometru Kewské observatoře a zároveň byla pozorována geomagnetická bouře následující den, Carrington vytušil spojitost v této událostí mezi Sluncem a Zemí. Informace z celého světa o účincích geomagnetické bouře, které v roce 1859 shrnul a publikoval Elias Loomis, potvrzují pozorování Carringtona a Stewarta.  Ve dnech 1.–2. září se udála jedna z největších pozemskými magnetometry zaznamenaných geomagnetických bouří. Polární záře byla viditelná po celém světě – na severní polokouli od pólu na jih až v Karibiku. Ve Skalistých horách byla záře tak silná, že dokonce probudila zlatokopy, kteří si mysleli, že je ráno a započali si chystat snídani.Lidé, kteří se vzbudili na severu USA mohli dokonce číst ve světle polární záře noviny. Polární záře byla viditelná dokonce tak daleko od pólů jako je Kuba a Havaj.  Telegrafní systémy po celé Evropě a Severní Americe selhaly. V některých případech byli dokonce operátoři zasaženi elektrickým proudem. Na telegrafních sloupech přeskakovaly výboje. Někteří operátoři mohli odesílat a přijímat zprávy, přestože odpojili zdroj energie.  V sobotu dne 3. září 1859 informovaly noviny Baltimore News-American a Commercial Advertiser, „že o čtvrteční noci je šance na pozorování další polární záře. Tento jev byl velmi podobný jevu v neděli. Na obloze se objevilo světlo, které ji celou ozářilo a zastínilo i hvězdy. Toto světlo, ač mělo nepopsatelnou hebkost, která obklopovala vše, co ozařovalo, bylo silnější než Měsíc v úplňku. Mezi dvanáctou a jednou hodinou, když byl jas největší, byly tiché městské ulice osvětlené tímto světlem krásné a pozoruhodné.“  V červnu roku 2013 společně výzkumníci z Lloyd's v Londýne a Atmosférického a přírodovědného výzkumného ústavu (AER) v USA použili data z Carringtonské události k odhadnutí stávající ceny dopadu podobné události na USA, přičemž odhadli dopad škod pouze na USA ve výši 0,6–2,6 biliónů USD.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné události.", "content": "Ledové jádro obsahující tenkou vrstvu bohatou na dusičnany bylo analyzováno za účelem rekonstruování historie solárních bouří před dobou jejich pozorování. Data z ledovce v Grónsku, shromážděná Kennethem G. McCrackenem a další, dávají důkaz, že událost s intenzitou, jaká byla naměřena při Carringtonské události, se odehrávají jednou za 500 let. S pětinovou intenzitou potom několikrát za století. Nicméně novější výzkumné práce zkoumající led ukazují, že špičkové hodnoty dusičnanů nejsou důsledkem slunečních bouří a tudíž jsou o této výzkumné metodě pochybnosti.Be a C je v současnosti považováno za spolehlivější indikátor. Tyto podobné, ale mnohem extrémnější sluneční bouře, mohou vzniknout i mimo Sluneční systém a dokonce i mimo Mléčnou dráhu (naši galaxii). Méně významné bouře se odehrály v letech 1921 a 1960, kdy bylo narušeno rádiové spojení v celé šíři spektra. V březnu 1989 geomagnetická bouře vyřadila energetickou sít ve velké části Québecu. 23. července 2012 byla pozorována superbouře stejné třídy jako Carringtonská událost. Její trajektorie však naštěstí minula Zemi. Informace o tomto pozorování byly poprvé veřejně sdíleny NASA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sluneční bouře v roce 1859, rovněž známá jako Carringtonova událost, byla silná geomagnetická bouře v roce 1859 během 10. slunečního cyklu. Výron koronální hmoty ze Slunce zasáhl zemskou magnetosféru a vyvolal jednu z největších zaznamenaných geomagnetických bouří. Erupce v sluneční fotosféře byla pozorována a zaznamenána anglickými astronomy Richardem Christopherem Carringtonem a Richardem Hodgsonem.", "tgt_summary": "1859年太阳风暴,是所谓的太阳超级风暴,也称为卡灵顿事件。它发生在第10太阳周期,是在有历史纪录以来最强大的太阳风暴。", "id": 655086}
{"src_title": "The Interview", "tgt_title": "采访 (电影)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Dave Skylark (James Franco) ve své talk show \"Skylark Tonight\" vede interviews s celebritami o osobních tématech. Po tom, co Dave a jeho parta oslaví tisícátou epizodu jejich talk show, zjistí, že vůdce Severní Koreje Kim Čong-un je fanoušek \"Skylark Tonight\", což podnítilo producenta show Aarona Rapoporta (Seth Rogen) k uspořádní interview s ním. Aaron putuje na venkov v Číně, kde dostává instrukce od Sook (Diana Bang), severokorejské úřednice.  Agentka CIA Lacey (Lizzy Caplan) navrhuje Daveovi a Aaronovi, aby zavraždili Kim Čong-Una potřesením si rukou s nalepenou transdermální náplastí s ricinem. Kimovou smrtí by měli usnadnit puč v Severní Koreji. Dave a Aaron s tím neochotně souhlasí. Po jejich příletu do Severní Koreje jeden z Kimových bodyguardů najde náplast v balíčku žvýkaček a sní ji, věře, že jde opravdu o žvýkačku. Lacey nechá shodit další dvě náplasti pomocí UAV a poradí Aaronovi, aby je propašoval do paláce rektálně.  Dave stráví den s Kimem, který ho přesvědčuje o tom, že byl světem špatně pochopen, načež se stávají přáteli. Při večeři bodyguard vystavený ricinu dostává záchvat a před svou smrtí neúmyslně zastřelí Kimova druhého bodyguarda. Další den ráno se Dave cítí provinile a zbaví se jedné ze dvou nových náplastí. Potom maří Aaronův pokus otrávit Kima poslední náplastí. Při další večeři objeví Dave Kimův opravdový charakter a dozví se pravdu o Severní Koreji. Po večeři zjistí, že obchody s potravinami, které na začátku jejich pobytu v Koreji viděl, jsou jenom \"Potěmkinovy vesnice\", které mají v cizinci vzbudit pocit severokorejské prosperity.  Aaron a Sook si přiznají svou vzájemnou přitažlivost. Poté mu Sook odhaluje, že Kimem pohrdá a omlouvá se za svoji obhajobu propagandy režimu. Dave, Aaron a Sook vymyslí plán, jak zničit Kimův kult osobnosti, a tím ukázat severokorejcům, že Kim je člověk a ne bůh. Během celosvětového televizního vysílání interview s Kimem řeší Dave stále více citlivá témata a podrobuje zkoušce Kimovu potřebu otcova souhlasu. Daveovy otázky doženou Kima k pláči. To ničí Kimovu reputaci před celým světem včetně severokorejců. Sook a Aaron se mezitím chopí kontroly nad vysílacím centrem a nechají běžet interview navzdory Kimovým reakcím. Jako odvetu Kim zastřelí Davea, který ale přežívá díky neprůstřelné vestě.  Dave, Aaron a Sook prchají v tanku ze sídla a Kim je pronásleduje v helikoptéře. Rozzuřen katastrofálním interview a tím, že ho celý svět viděl plakat, Kim přikazuje připravit nukleární střely k odpálení jako pomstu zbytku světa. Ale dříve než Kim stihne vydat tento příkaz, Dave vypálí z tanku na helikoptéru a zabíjí Kima, čímž ruší příkaz k vypuštění střel.  Sook navede Davea a Aarona na únikovou cestu, na konci které je zachrání členové SEAL Team Six přestrojení za severokorejské vojáky. Dave o této zkušenosti píše knihu a Severní Korea se za pomoci Sook stává demokratickým státem.", "section_level": 1}], "src_summary": "The Interview je americká akční politická komedie režisérů Setha Rogena a Evana Goldberga z roku 2014. Je to již druhý film tohoto režisérského dua. Tím prvním je \"Apokalypsa v Hollywoodu\". Scénář Dana Sterlinga je podle námětu Rogena, Goldberga a Sterlinga samotného. V hlavních rolích hrají Rogen a James Franco žurnalisty, kteří mají rozkaz od CIA zabít vůdce Severní Koreje Kim Čong-una, po tom, co si s ním zamluvili rozhovor.", "tgt_summary": "《采访》(英语:The Interview)是一部2014年美国喜剧片,由埃文·戈德堡和塞思·罗根共同执导。主演为詹姆斯·弗兰科、塞思·罗根,由威秀电影、Point Grey Pictures制作,哥伦比亚影业发行。", "id": 2546958}
{"src_title": "Efekt skleněného výtahu", "tgt_title": "玻璃手扶梯", "src_document": [{"title": "Skryté výhody.", "content": "Příčina skleněného výtahu je fakt, že muži nabývají skrytých výhod – skryté výhody můžeme vysvětlit jako užitky, které člověk sám vědomě nevyhledává nebo se jich aktivně nesnaží dosáhnout. Mezi ně patří:", "section_level": 1}, {"title": "Studie Christine Williams.", "content": "Problémem efektu skleněného výtahu se zabývá Christine Williams (profesorka sociologie na University of Texas Austin), která se ve své studii zaměřila na 4 typicky ženská povolání: zdravotní sestru, učitelku na základní škole, knihovnici a sociální pracovnici. Mezi lety 1985 – 1991 uskutečnila rozhovory se 76 muži a 23 ženami ve čtyřech oblastech USA, kde se lišila zastoupení v daných profesích: San Francisco, Kalifornie; Austin, Texas; Boston, Massachusetts a Phoenix, Arizona. 90 % tázaných byli běloši s průměrným věkem 38 let.  Ze studie vyplývá, že muži pracující v typicky ženském povolání jsou systémem tlačeni na vyšší pozice, na rozdíl od žen pracujících v typicky mužských profesích. Studie ukázala, že tento fenomén je viditelný převážně u nižších pracovních pozic, např. u zdravotních sester v nemocnicích. Na rozdíl od nich profesoři na vysokých školách, kteří vyučují zdravotní sestry, potvrdili diskriminaci z důvodu příliš „ženského“ povolání. K fenoménu efektu skleněného výtahu u mužů také často přispívají dobré vztahy s mužskými nadřízenými, díky kterým jsou mužům poskytnuty lepší pracovní pozice (efekt Old boy network).  Williams ve své studii identifikovala mechanismy, které stojí za úspěchy mužů v pracovním prostředí, kde je majorita žen. Tyto mechanismy spojila se třemi skupinami lidí, které mužům v minoritě nejvíce pomáhají k jejich „vyzdvižení“ v rámci hierarchie organizace – spolupracovníci, vedoucí a klienti.", "section_level": 1}, {"title": "Spolupracovníci.", "content": "Tento příklad nastává, když se kolegyně snaží protlačit svého kolegu v hierarchii organizace. Činí tak na základě předpokladu, že právě muž bude lépe schopen reprezentovat pracovníky a vyjednávat s výše postavenými muži.", "section_level": 2}, {"title": "Vedoucí.", "content": "Výzkum ukázal, že v pracovním prostředí, kde je majorita žen, muži více navazují vztahy se svými vedoucími. Tyto vztahy fungují na základě žák-mentor a následně níže postaveným mužům pomáhají do vedoucích pozic.", "section_level": 2}, {"title": "Klienti.", "content": "Tato skupina se týká mužů, kteří pracují v prostředí, které vyžaduje pečovatelské dovednosti. Na tyto muže je pohlíženo jako na genderové devianty, setkávají se s předsudky, stereotypy a obecně jsou více odmítáni. Jedním z možných řešení je dát těmto mužům práci, která by se více hodila k jejich genderu, například již zmiňované plánování, kontrola, apod.  Ne všichni muži pracující v netradičně mužských profesích pociťují výhody tohoto fenoménu. Mezi respondenty výzkumu byli gayové a Afroameričané, kteří potvrdili, že výhody skleněného výtahu se jich netýkají. Výsledky výzkumu ukazují, že muži, kteří pracují v tradičně ženských pozicích, nejsou diskriminováni v pracovním prostředí, ale spíše okolím.", "section_level": 2}], "src_summary": "Efekt skleněného výtahu (anglicky \"the glass escalator effect\") popisuje nerovnocenné zacházení s muži a ženami v pracovním prostředí, kterému dominují ženy. Tímto fenoménem můžeme nazvat situaci, kdy žena a muž vykonávají stejnou pracovní pozici, plní stejná zadání a jejich efektivnost se neliší. Muži mají ovšem díky svému minoritnímu postavení větší šanci na pracovní mobilitu. Tedy že budou v pracovním žebříčku organizace stoupat rychleji než stejně kvalifikovaná žena. Od denní manuální práce směrem ke kontrole, plánování, apod. – tedy budou rychleji dosahovat prací s větší prestiží a lepším finančním ohodnocením. Mezi nejčastější profese ovlivněné tímto fenoménem patří sociálně orientovaná povolání, vzdělávací systémy nebo zdravotnictví. Např. v nemocnicích 5 % zdravotních sester jsou muži, ale v nadřízených pozicích je pouze 5 % žen (2012, USA, Kogod School of Business).", "tgt_summary": "玻璃手扶梯(Glass escalator)是克里斯汀·L·威廉姆斯(Christine L. Williams)在1992年8月发表的文章《玻璃自动扶梯:男性在“女性”职业中的隐藏优势》(The Glass Escalator: Hidden Advantages for Men in the \"Female\" Professions)中引入的词语,是指男性进入以女性为主的职业时,将迅速升迁。此状况常出现在粉领族(主要是女性工作者的工作领域,例如护理工作或小学教师)职业中。", "id": 1700023}
{"src_title": "Airbnb", "tgt_title": "爱彼迎", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Krátce po přistěhování do San Francisca v říjnu 2007 nemohli spolubydlící a bývalí spolužáci Brian Chesky a Joe Gebbia zaplatit nájem za jejich podkrovní byt. Přišli tedy s nápadem umístit do jejich obývacího pokoje nafukovací matrace a provozovat na nich ubytování způsobem „bed and breakfast“. Prvním cílem bylo vydělat si pouze nějaké peníze na přilepšenou. V únoru 2008 se k nim přidal bývalý spolubydlící Nathan Blecharczyk jako technický ředitel a třetí spoluzakladatel nového podniku AirBed & Breakfast. Vytvořili webovou stránku, která nabízela krátký pronájem pro lidi, kteří si nemohli pronajmout hotel. V srpnu 2008 oficiálně tuto stránku i spustili. První zákazníci k nim dorazili během léta 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Regulace.", "content": "Řada evropských měst, např. Barcelona, Amsterdam, Paříž a Benátky posílila právní předpisy týkající se krátkodobých pronájmů, jako je Airbnb, s cílem řešit zvýšení životních nákladů místních obyvatel a dalších problémů spojených s touto službou. Americká města Washington, D.C., Los Angeles, Santa Monica, San Francisco, Charleston a New York mají také určitá právní omezení. Jersey City má nejvíce hostitelů ve státě, referendum z listopadu 2019 schválilo předpisy pro krátkodobé nájemné, které jsou považovány za nejpřísnější ve Spojených státech. Nová pravidla v Japonsku týkajících se Airbnb vešla v platnost v roce 2018, po jejich zavedení klesl počet Airbnb o téměř 80 %.  Od února 2020 město Praha na ministerstvu pro místní rozvoj prosazuje čtyři opatření proti Airbnb: povinnost platforem informovat obce o ubytováních, možnost samosprávy nařízením regulovat služby na svém území (například pomocí omezení počtu dní ubytování v roce), získání souhlasu pro majitele pronajímaného bytu od vlastníků ostatních bytů a jejich společenství a plnění stejných norem z hlediska bezpečnosti jako hotely.", "section_level": 1}, {"title": "Podvody na Airbnb.", "content": "V roce 2019 server vice.com upozornil na podvodné schéma některých hostitelů.<ref name=\"root.cz/clanky/postrehy-z-bezpecnosti-ok-google-open-the-garage-door\"></ref> Představuje problém především pro uživatele, kteří jsou unavení po dlouhé cestě do města, ve kterém jsou poprvé. Podvod funguje způsobem, že po té, se uživatel dostaví na místo ubytování, hostitel se ozve s tím, že vznikl problém a že ubytování v daném domě není možné, a nabídne jiné ubytování. Pošle uživateli hezké obrázky náhradního ubytování, ale na místě uživatel zjistí, že náhradní ubytování je spíš bouda s nábytkem ze skládky. Pokud se uživateli ubytování nelíbí, měl by podle podmínek Airbnb ubytování okamžitě stornovat a nezůstávat ani jednu noc. Ovšem pokud je někdo v daném městě poprvé a do města dorazil pozdě večer po dlouhé cestě, nejspíše nové ubytování hledat nebude.  Protože v systému Airbnb hodnotí nejenom uživatel hostitele, ale i hostitel uživatele, uživatelé, kteří se dožadovali svých práv dostali od podvodných hostitelů negativní recenzi.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Služba Airbnb byla kritizovaná za údajné zvýšení cen okolního bydlení. Od globalizace společnosti schválilo mnoho vlád různými předpisy omezujícími činnost krátkodobých společností poskytujících pronájem nemovitostí, jako je Airbnb. V San Franciscu vedl tento problém k protestům v listopadu 2015. Pronajímatelé byli obviněni z nezákonného vystěhování nájemníků, aby převedli nemovitosti na seznamy Airbnb. Studie University of Massachusetts v Bostonu Katedra ekonomie zjistila, že s každými 12 zápisy Airbnb se poptávka nájemného zvýšila o 0,4%.  Na Airbnb si stěžují obyvatelé, kteří žijí v blízkosti pronajímaných nemovitostí. V Praze si místní obyvatelé stěžují zejména na hluk, nepořádek a neustálé střídání nájemníků. Stížnosti v Česku na službu v roce 2017 vzrostly zhruba o 30 %. Problémem bývá zejména vyšší četnost lidí v bytech, oproti číslu nahlášenému předem a dochází k ničení obydlí lidí, kteří v budově žijí trvale. Turisté obývající byt jen na několik dní neberou příliš ohled na sousedy. Podle starosty Prahy 1 jsou problémy v soužití rezidentů a krátkodobých obyvatel největší právě v této městské části, podle něj Airbnb a podobné platformy přispívají k postupnému vylidňování centra města.  Sdružení nájemníků ČR vyzvalo v roce 2017 vedení Prahy a dalších velkých měst v Česku, aby se začala zabývat problémy Airbnb. Služba prý porušuje stavební zákon, státu unikají daně, z trhu mizí tisíce bytů k bydlení pro běžné nájemníky a zhoršuje soužití v domech. Sdružení Stop Airbnb v únoru 2020 zorganizovalo protest proti platformám pro krátkodobé ubytování.", "section_level": 1}], "src_summary": "Airbnb je webová služba zprostředkující pronájem ubytování. K 7. lednu 2015 inzerovala přes milion nabídek z 34 tisíc měst a 190 zemí. Soukromá společnost provozující stránku, Airbnb Inc., byla založena v srpnu 2008 a sídlí v San Franciscu.", "tgt_summary": "爱彼迎(英语:Airbnb)是一个让大众出租住宿民宿的网站,提供短期出租房屋或房间的服务。让旅行者可以通过网站或手机、发掘和预订世界各地的各种独特房源,为近年来共享经济发展的代表之一。该网站成立于2008年8月,公司总部位于美国加利福尼亚州旧金山,为一家私有公司,由「Airbnb, Inc.」负责管理营运。目前,Airbnb在191个国家、65,000个城市中共有超过3,000,000笔房源。", "id": 2489938}
{"src_title": "Spolehlivost (počítačové sítě)", "tgt_title": "可靠性 (计算机网络)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Když síť ARPANET přišla s revolučním myšlenkou přepojováním paketů, poskytovala proceduru pro spolehlivé doručení paketů na libovolný uzel připojený přes rozhraní 1822. Hostitelský počítač jednoduše uspořádal data do správného formátu paketu, vložil adresu cílového hostitelského počítače a poslal zprávu přes rozhraní na Interface Message Processor, ke kterému byl připojen. Při doručení zprávy na cílový server bylo odesilateli vráceno potvrzení. Jestliže síť nemohla zprávu doručit, vrátila odesilateli chybovou zprávu.  Mezitím vývojáři sítí CYCLADES a ALOHAnet ukázali, že lze vytvořit efektivní počítačovou síť, která neposkytuje spolehlivý přenos paketů. Tuto zkušenost později využili návrháři sítě Ethernet.  Jestliže síť nezaručuje doručení paketů, pak se o zajištění spolehlivost musí postarat koncový uzel tím, že detekuje ztracené pakety a opakuje jejich vysílání. Protože zkušenosti z provozu sítě ARPANET ukázaly, že síť nemůže spolehlivě odhalit všechny chyby při doručování paketů, byla odpovědnost za detekci chyb přenesena ve všech případech na odesílající uzel. To vedlo k vývoji principu konec-konec, který je jedním ze stěžejních principů používaných při návrhu sítě Internet.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti spolehlivosti.", "content": "Služba je spolehlivá, jestliže oznamuje odesilateli, že doručení selhalo, zatímco „nespolehlivá“ služba tuto informaci neposkytuje. Například IP poskytuje nespolehlivou službu. TCP a IP dohromady poskytují spolehlivou službu, zatímco UDP a IP poskytují nespolehlivou službu. Všechny tyto protokoly používají pakety, i když UDP pakety se obvykle nazývaný datagramy.  V kontextu distribuovaných protokolů udávají vlastnosti spolehlivosti záruky, které protokol poskytuje při doručování zpráv určenému příjemci nebo příjemcům.  Příkladem vlastnosti spolehlivosti pro unicast protokol je \"aspoň jednou\", tj. je zaručeno, že příjemci bude doručena alespoň jedna kopie zprávy.  Vlastnosti spolehlivosti pro multicast protokoly se mohou týkat buď jednotlivých příjemců (slabé vlastnosti spolehlivosti) nebo se mohou týkat doručení nebo pořadí doručení různým příjemcům (silné vlastnosti spolehlivosti).  V kontextu multicast protokolů vyjadřují silné vlastnosti spolehlivosti záruku, kterou protokol poskytuje s ohledem na doručení zpráv různým na příjemci.  Příkladem silné vlastnosti spolehlivosti je \"získání poslední kopie\", což znamená, že dokud je dostupná alespoň jedna kopie zprávy u libovolného z příjemců, všichni ostatní příjemci, kteří neselžou nakonec také získají svoji kopii. Silné vlastnosti spolehlivosti, jako je tato, typicky vyžadují, aby zprávy byly opětovně vysílány nebo předávány mezi příjemci.  Příkladem vlastnosti spolehlivosti silnější než \"získání poslední kopie\" je atomicita. Vlastnost vyžaduje pokud alespoň jedna kopie zprávy byla doručena příjemci, všichni ostatní příjemci nakonec získají kopii zprávy. Jinými slovy každá zpráva je vždy doručena buď všem nebo žádnému z příjemců.  Jednou z nejsložitějších silných vlastností spolehlivosti je virtuální synchronie.  Silné vlastnosti spolehlivosti poskytují skupinové komunikační systémy (GCS) jako například IS-IS, Appia framework, Spread, JGroups nebo QuickSilver Scalable Multicast. QuickSilver Properties Framework je flexibilní platforma, která poskytuje silné vlastnosti spolehlivosti, aby byla vyjádřený čistě deklarativním způsobem, pomocí jednoduchého jazyka založeného na pravidlech a automaticky převedeného na hierarchický protokol.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spolehlivý protokol v počítačových sítích poskytuje určité vlastnosti týkající se spolehlivosti doručení dat určenému příjemci nebo příjemcům. Za nespolehlivé se naopak považují protokoly, které neinformují odesilatele dat, zda byla úspěšně doručena. Termín „spolehlivý“ () je synonymem pro „zaručený“ (), které používá Mezinárodní telekomunikační unie (ITU) a ATM Forum v kontextu ATM koordinační funkce specifické pro jednotlivé služby (), například pro transparentní zaručené doručení u AAL5.", "tgt_summary": "计算机网络中,可靠协议保证可靠属性,与不可靠协议相反;不可靠协议不保证数据被无损传输,甚至传输与否。", "id": 1687562}
{"src_title": "César Baldaccini", "tgt_title": "塞萨尔·巴尔达奇尼", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho rodiče, Omer a Leila Baldaccini, Italové z Toskánska, provozovali bar v centru Marseille, kde se César také narodil v roce 1921. „Jsem v podstatě absolutní autodidakt“, říkal o sobě později. Nejdříve pracoval u svého otce a v roce 1935 začal navštěvovat kurzy v École des Beaux-Arts, Marseilles (1935–9), kde byl jeho spolužákem Raymond Normand. Od roku 1943 studoval v l'École nationale supérieure des beaux-arts de Paris v ateliéru Marcela Gimonda, spolu s Michelem Guino, Albertem Feraud, Danielem Davidem a Philippem Hiquily. Svůj ateliér měl v bývalém nevěstinci rue de l'Échaudé, jehož pokoje byly přiděleny studentům po uzavření pařížských nevěstinců roku 1946.  V roce 1954 vystavoval v galerii \"Lucien Durand\" a vyhrál cenu \"collabo\" za sochu s názvem \"Ryba\" vyrobenou v Villetaneuse, kde působil dvanáct let díky podpoře místního továrníka, Leona Jacquese. V roce 1956 se zúčastnil bienále v Benátkách, poté bienále v São Paulo a v roce 1959 Documenta II. V roce 1961 se spřátelil s Marino di Teana a připojil se ke skupině Nouveaux réalistes, kterou založil umělecký kritik Pierre Restany a jejímiž členy byli Mimmo Rotella, Niki de Saint Phalle a Gérard Deschamps, Arman, Klein, Raysse nebo Tinguely.  César roku 1978 obdržel titul Chevalier a roku 1993 Officier, Řádu čestné legie.  César byl otevřený Jižan, který si pěstoval pověst věčného řemeslníka, svářeče a především skvělého tvůrce. Poslední léta jeho života byla velmi šťastná. César často vystavoval: rozsáhlá retrospektiva jeho díla se uskutečnila v muzeu \"Jeu de Paume\" v Paříži v roce 1997 další retrospektivy v Malmö, Miláně, Sao Paulo a Mexico City. Caesar ukončil svou kariéru řadou portrétů a autoportrétů. Posledních deset let svého života sdílel se Stéphanií Busuttil. Správcem pozůstalosti je Alain-Dominique Perrin.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Svařované plastiky.", "content": "Od roku 1947 pracoval se sádrou a železem. V roce 1952 začal s letováním a se svařováním elektrickým obloukem v Trans-en-Provence a vytvořil své první sochy z levných materiálů. Důvodem byl nedostatek peněz. César chodil na skládky železného šrotu a z trubek, šroubů a jiného kovového odpadu svařoval sochy hmyzu, zvířat nebo akty jako Venuše z Villetaneuse (\"Vénus de Villetaneuse\"). V roce 1960 byl César považován za jednoho z nejvýznamnějších francouzských sochařů. Do roku 1966 vytvořil více než 300 svařovaných objektů.  V roce 1983 César realizoval hold Eiffelovi \"a Flying Frenchman\" pro město Hong Kong a začal vyrábět své \"Le Centaure\" – hold Pablu Picassovi, sochu 4,70 m vysokou, dokončenou v roce 1985. Socha se nachází na křižovatce Croix-Rouge v Paříži. Je také tvůrcem bronzové trofeje César, udělované francouzským filmovým profesionálům, kterou vytvořil v roce 1976.", "section_level": 2}, {"title": "Lisované objekty.", "content": "Roku 1960, při hledání materiálu na skládce kovového odpadu, viděl poprvé v akci hydraulický lis. Od té doby se začal zabývat technikou \"řízené komprese\", a ohromil své přátele, když na pařížské výstavě představil tři slisovaná auta. Když mu vikomtesa Noailles darovala jeho první auto, zbrusu nový sovětský ZIL, jediný v Paříži, César jí ho vrátil stlačený a plochý jako omeleta a zmenšený o 90 % objemu. Tento akt přivlastnění měl vyjádřit jeho opovržení konzumní společností. César lisoval části několika aut aby aby dosáhl žádané kombinace barev a struktury povrchu.  V roce 1986 představil Nadaci Cartier monumentální kompresi aut Peugeot 205 Turbo 16 havarovaných v motorových rally les Champions. Jednalo se o vozy Jeana Todta komprimované jako kukuřičné koláče. Na bienále v Benátkách představil horu kompresí, monumentální dílo vážící 520 tun. V roce 1998 představil svou Milánskou Suitu, sérii realizovanou z nových vozů Fiat, která po stlačení prošla nátěrovou dílnou závodu Fiatu v Turíně a vyšla z ní v barvě roku. Lisoval všechny druhy materiálů: tkaninu, papír, a dokonce i zlaté šperky, které mu mondénní ženy přinesly, a které jim vrátil jako lisovanou kostku ve formě přívěsku.", "section_level": 2}, {"title": "Otisky částí lidského těla.", "content": "Roku 1965 byl César přizván k účasti na skupinové výstavě s tématem \"Ruka, od Rodina k Picassovi\", začal experimentovat s plasty a nejprve tvořil otisky částí lidských těl a jejich zvětšeniny. V té době představil slavný model vlastního palce zvětšený na 1,85 m. Znovu pak tuto plastiku vytvořil jako šestimetrový bronz roku 1988 na olympijských hrách v Soulu. Roku 1967 vytvořil šest obřích plastik Prsa (82x193x266 cm) (Musée d’Art v Toulonu, Nadace Gianadd v Martigny) a roku 1970 monumentální Pěst z leštěné nerezové ocele o váze 7 tun (Lycée militaire de Saint-Cyr)", "section_level": 2}, {"title": "Pěnový polyuretan.", "content": "Od roku 1966 pracoval s pěnovým polyuretanem, který poprvé vystavil roku 1967 na Jarním salonu. (La grande expansion orange). V letech 1967–1970, pod vlivem Kleina a Armana, uspořádal sérii happeningů za přítomnosti obecenstva. Výtvarník při nich využil tekutost a vrstvení roztavené hmoty i pevnost a tvrdost ztuhlé pěny, objem, barevnost, nebo možnost hmotu brousit a lakovat. Začal také vytvářet sochy z taveného křišťálového skla. V roce 1970 se mu dostalo mezinárodního uznání jako jednomu z předních francouzských umělců a zúčastnil se řady výstav.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "Opraveno za použití textu v anglické Wikipedii a externích odkazů.", "section_level": 2}], "src_summary": "César Baldaccini zvaný César (1. ledna 1921 Marseille – 6. prosince 1998 Paříž) byl francouzský sochař, člen skupiny Nouveaux réalistes (Noví realisté), tvůrce francouzského filmového ocenění César, které od roku 1976 uděluje Filmová umělecká akademie (\"L’Académie des Arts et Techniques du Cinéma\").", "tgt_summary": "塞萨尔·巴尔达奇尼(,1921年-1月1日-1998年-12月6日),法国现代雕塑家。他的青铜作品同时融合了两项现代雕塑的元素:承袭自传统的雕塑品质及组合技法,后者尤为塞撒的创作特色。其擅长青铜造型、压缩技法、发泡技法等,其中发泡技法的基本技术是利用化学反应,他发现原来素材本身亦能创造造型。", "id": 2900737}
{"src_title": "Agota Kristofová", "tgt_title": "克里斯多夫·雅歌塔", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodila se v Maďarsku, ale téměř padesát let žila ve Švýcarsku. Z Maďarska emigrovala po sovětské invazi roku 1956. Exil, pocity vyhnanství a stesk se staly velkým tématem její tvorby. Zpočátku pracovala v továrně, až postupně se naučila francouzsky a až v poměrně pozdním věku se proslavila jako spisovatelka. Roku 1987 vydala svůj první román nazvaný \"Velký sešit\" (\"Le grand cahier\"). Měl obrovský úspěch a byl přeložen do více než 30 jazyků. Francouzská kritika dílo přirovnala k textům Samuela Becketta nebo Eugèna Ioneska. \"Velký sešit\" byl úvodem trilogie, další díly dostaly název \"Důkaz\" (\"La preuve\") a \"Třetí lež\" (\"Le troisième mensonge\"). V roce 1995 vydala román \"Včera\" (\"Hier\") o hledání identity. Na konci roku 2004 vyšla sbírka deseti autobiografických textů s názvem \"Analfabetka\" (\"L'Analphabète\"), jež byly napsány na konci 80. let pro časopis \"Du\", a kde mj. popisuje zkušenost, kdy se jako exilová „analfabetka“ pouští do psaní v adoptivním jazyce. Na počátku roku 2005 vydalo pařížské nakladatelství Seuil soubor textů \"To je jedno\" (\"C'est égal\"), které psala v mládí jako cvičení v nově přijatém jazyce. Psala i básně a rozhlasové a divadelní hry. Napsala 23 dramat, ale jen devět se hrálo na jevišti.  V roce 1987 získala cenu \"Prix du Livre Européen\". Rok poté obdržela cenu Alberta Moravii. V roce 2001 získala cenu Friedricha Schillera a také nejvýznamnější švýcarské literární ocenění – Cenu Gottfrieda Kellera. Roku 2008 získala Rakouskou státní cenu za evropskou literaturu. Těsně před smrtí se dočkala ocenění i ve své původní vlasti, když v roce 2011 získala cenu Lájose Kossutha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Agota Kristofová, maďarsky \"Kristóf Ágota\" (30. říjen 1935 – 27. červenec 2011) byla švýcarská spisovatelka maďarského původu. Svá díla psala francouzsky.", "tgt_summary": "克里斯多夫·雅歌塔(Kristóf Ágota,1935年10月30日—2011年7月27日),匈牙利裔女作家,1956年因匈牙利反共革命随前夫避难至瑞士,于纳沙泰尔市定居,使用法语写作。", "id": 2988284}
{"src_title": "Čang C’-lin", "tgt_title": "张梓琳", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, vzdělání.", "content": "Čang C’-lin se narodila 22. března 1984 v prefektuře Wej-chaj v provincii Šan-tung. Následně se přestěhovala do Pekingu, kde v letech 1996 až 2002 absolvovala studium na střední škole. V roce 2006 ukončila studium oboru obchodní administrativa na Univerzitě vědy a techniky v Pekingu.  Vyrůstala v akademicky orientované rodině a sama kladla důraz na důležitost vzdělání. V osmi letech se začala věnovat různým sportovním aktivitám, mezi něž patřil například trojskok nebo překážkový běh. V oblasti atletiky absolvovala také odbornou přípravu v běhu na 100 metrů s překážkami pod vedením čínského olympijského vítěze a mistra světa Liou Sianga. Jako vysokoškolská studentka se účastnila různých sportovních akcí a atletických závodů. V roce 2005 získala sportovní univerzitní ocenění Sports Advance Distinction Award.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Její kariéra v modelingu odstartovala v roce 2003, kdy se účastnila soutěže krásy, jež byla pořádána agenturou New Silk Road Modeling Agency. V soutěži se umístila mezi 10 nejlepšími účastnicemi. Později si ji všiml výkonný ředitel agentury Li Siao-paj a následně začala působit jako modelka v mnoha městech mimo Čínu, například v Paříži nebo Berlíně.  V roce 2006 byla nominována jako jedna z deseti profesionálních topmodelek na zisk ocenění během udělování cen Chinese Fashion and Culture Awards. V roce 2007 se zúčastnila módní přehlídky podzimní a zimní kolekce Giorgia Armaniho v Paříži a obdržela ocenění Top Model of the Year (nejlepší modelka roku) od agentury New Silk Road Modeling Agency.  1. prosince 2007 se stala vítězkou soutěže krásy Miss World 2007, jejíž finálové kolo proběhlo v čínském městě San-ja v provincii Chaj-nan. Jako držitelka titulu Miss World poté navštívila Spojené království, Spojené státy americké, Rusko, Mexiko, Trinidad a Tobago, Vietnam a Jihoafrickou republiku.  V roce 2008 propůjčila svůj hlas k soundtracku k Letním olympijským hrám 2008 a objevila se také v hudebním videu \"Beijing Welcomes You\".  Hereckou kariéru zahájila roku 2011, když debutovala ve snímku \"The Underdog Knight 2\". V roce 2014 se objevila v hongkongském fantasy filmu \"The Monkey King\".  V roce 2013 se v Thajsku provdala za Neila Nie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Čang C’-lin (; * 22. března 1984, Wej-chaj, Čínská lidová republika) je čínská modelka, královna krásy a příležitostná herečka. V roce 2007 se stala vítězkou čínské soutěže krásy Miss World China a v témže roce zvítězila také v soutěži Miss World 2007. Stala se vůbec první čínskou vítězkou této soutěže.", "tgt_summary": "张梓琳(1984年-3月22日),出生于山东省威海市的一个军人家庭,在河北省石家庄市长大,后移居北京市海淀区。最初以体育特长出身,小六时被体育老师推荐到业余体校练习田径,主项是三级跳远和百米跨栏。1998年获北京市第十届运动会女子100米栏丙组冠军。毕业于北京科技大学经济管理学院工商管理专业,职业为模特。", "id": 632767}
{"src_title": "Gene Wilder", "tgt_title": "吉恩·怀尔德", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Na hollywoodském plátně se poprvé mihl ve slavném filmu \"Bonnie a Clyde\" (1967), jeho první velkou filmovou rolí byl však až Leo Bloom v muzikálu \"Producenti\" (1968), za ni byl také nominován na Oscara za výkon ve vedlejší roli. Další velkou příležitostí byl Willy Wonka ve filmovém muzikálu \"Pan Wonka a jeho čokoládovna\" (1971), za ni byl nominován na Zlatý glóbus. Woody Allen ho poté obsadil do své populární komedie \"Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat)\" z roku 1972. Vyvrcholením spolupráce s režisérem Melem Brooksem, s nímž natočil už \"Producenty\", byl snímek \"Mladý Frankenstein\" (1974), kde Wilder nejen hrál titulní postavu, ale na kterém se podílel i scenáristicky, za což byl nominován na Oscara. Roku 1975 se Wilder poprvé chopil režisérské taktovky, v hudební komedii \"Dobrodružství mladšího a chytřejšího bratra Sherlocka Holmese\". Ve snímku \"Stříbrný blesk\" z roku 1976 se poprvé potkal na plátně s černošským komikem Richardem Pryorem, s nímž později natočil ve dvojici ještě několik filmů (\"Nevidím zlo, neslyším zlo\", \"Still crazy\", \"Another You\" aj.), a byl za svůj výkon znovu nominován na Zlatý glóbus (a znovu neuspěl – jako po celou svou kariéru). Ve filmu \"Největší milovník\" (1977) ztvárnil idol němé éry Rudolpha Valentina a byl to první film, u nějž byl režisérem, scenáristou, producentem i hercem v hlavní roli. Na začátku 90. let se s filmovým plátnem rozloučil. Občas se objevil v televizi (např. v sitcomu \"Will & Grace\", za což obdržel roku 2002 Emmy), ale především se začal věnovat charitě (poté, co jeho žena, herečka Gilda Radnerová, onemocněla rakovinou) a psaní knih. Krom svých pamětí \"Kiss Me Like a Stranger: My Search for Love and Art\" napsal i několik románů (\"My French Whore\", \"The Woman Who Wouldn't\", \"Something to Remember You By: A Perilous Romance\").  Je znám svou podporou Demokratické strany.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Gene Wilder, rodným jménem Jerome Silberman (* 11. červen 1933, Milwaukee – 29. srpen 2016) byl americký herec, komik, režisér, scenárista a spisovatel židovského původu.", "tgt_summary": "金·怀德", "id": 2081406}
{"src_title": "Rybářský naviják", "tgt_title": "卷线器", "src_document": [{"title": "Rybářské navijáky se zadní brzdou.", "content": "Navijáky se zadní brzdou se často vyskytují v kombinaci s brzdou bojovou. Jde o pohodlné řešení navijáku, které umožňuje snadnou manipulaci s otáčivým prvkem na konci navijáku, s pomocí kterého je možné rychle upravovat brzdnou sílu při lovení. Předností řešení je poměrně snadný přístup k cívce. Navijáky se zadní brzdou jsou mezi rybáři oblíbené především při lehké nebo středně těžké přívlači.", "section_level": 1}, {"title": "Rybářské navijáky s přední brzdou.", "content": "Navijáky s přední brzdou patří mezi ty nejrozšířenější varianty. Umožňují poměrně přesné nastavení brzdného odporu a díky dobře přístupné brzdě jsou vhodné i do extrémnějších podmínek, jakými jsou například mořský rybolov a další rybářské aktivity, kde jsou navijáky vystaveny nepříznivým podmínkám. Díky menšímu množství součástek se výrazně snižuje riziko poškození či zanesení a ztráta funkčnosti. Navijáky s přední brzdou se běžně používají při lovu kaprů.", "section_level": 1}, {"title": "Rybářské navijáky s bojovou brzdou.", "content": "Bojová brzda u navijáků je často považována spíše za doplněk ke klasické zadní brzdě. Funkcionalita spočívá v montáži pohyblivé páčky do zadní části navijáku, pomocí které rybář může rychle reagovat na chování ryby pod vodou. Posunem páčky do určitých poloh ovlivňuje brzdnou sílu dle aktuální potřeby. Navijáky s bojovou brzdou zachovávají plnou funkčnost brzdy zadní – rybář si ji tak stále mohou nastavit dle svých potřeb. Neexistuje žádný rychlejší systém pro změnu nastavení navijáku a pohotové reagování na chování lovené kořisti.", "section_level": 1}, {"title": "Rybářské navijáky s volnoběžnou brzdou.", "content": "Rybářské navijáky s volnoběžnou brzdou, často nazývané jako \"baitrunnery\", jsou velmi populárním rybářským vybavením, především díky své univerzálnosti. Tyto navijáky jsou vybaveny dvěma brzdami, přičemž každá z nich má svoji funkci. První brzda slouží k mírnění výpadů ryby při jejich zdolávání. Účelem druhé je regulace odporu, který je kladen lovené rybě při záběru. Díky této páčce je možné rybu nechat volně plavat pod hladinou nebo ji naopak „zaseknout“ a háček se lépe chytil do tlamy. Obě varianty brzd fungují separátně a nikdy nemohou být v provozu obě současně.", "section_level": 1}, {"title": "Multiplikátory.", "content": "Multiplikátory jsou speciální rybářské navijáky, které se vyznačují vysokou odolností před poškozením a vnějšími vlivy, jako jsou písek, slaná voda a jiné. Jsou určeny pro lov velkých ryb, jakými jsou například sumci, či pro mořský rybolov. Jejich nákup většinou provází poctivý výběr, jelikož se jedná o jedno z nejdražších rybářských vybavení, které je navíc odlišné pro leváky a praváky. Dražší modely na sobě mohou mít i počítadlo odmotaného vlasce či pletené šňůry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rybářský naviják patří mezi základní vybavení rybáře. Společně s prutem tvoří to nejdůležitější, co ve svém vybavení rybář má. Mylně se však především začínající rybáři domnívají, že jim toto vybavení (rybářský naviják a rybářský prut) stačí. Funkční celek je totiž tvořen i dalšími komponenty, jako jsou vlasce, nástrahy, závaží a další. Rybářské navijáky se dělí dle několika parametrů. Tím nejzásadnějším je pozice brzdy (páčky, která pomáhá v boji s rybou).", "tgt_summary": "卷线器是一种用来钓青鱼、草鱼、鲢鱼、鳙鱼或海电钓的工具,小鱼不需要使用卷线器。", "id": 2582734}
{"src_title": "Severočínské dialekty", "tgt_title": "官话", "src_document": [{"title": "Dialekty.", "content": "Severočínské dialekty se dělí na osm hlavních podskupin rozdělených podle tónů:  东北 = Severovýchodní podskupina – Severovýchodní Čína (Mandžusko), kromě poloostrova Liao-tung. Obsahuje jen málo rozdílů oproti standardní čínštině. 北京 = Pekingská podskupina – Peking a okolí. Stala se základem standardní čínštiny. Vzhledem k migraci se používá i v jiných částech Číny, především v severním Sin-ťiangu. 冀鲁 = Podskupina Ťi-Lu – Provincie Che-pej („Ťi“) a Šan-tung („Lu“) kromě Šantungského poloostrova, ale včetně okolí města Tchien-ťin, které sousedí s Pekingem. Má značně odlišné tóny i slovní zásobu, což ji činí obtížně srozumitelnou mluvčím pekingského dialektu. 胶辽 = Podskupina Ťiao-Liao – Poloostrovy Šan-tung („Ťiao-tung“) a Liao-tung. Vyskytují se výrazné změny v tónech oproti Ťi-Lu a je částečně, ale ne úplně, srozumitelná mluvčím pekingského dialektu. 中原 = Podskupina Čung-jüan – znamená doslova „centrální planina“. Používá se v Che-nanu, střední části Šen-si v údolí Žluté řeky a jižním Sin-ťiangu. Obsahuje značné fonologické odlišnosti oproti pekingskému dialektu, se kterým je částečně srozumitelná. Do této podskupiny patří dunganština, kterou mluví Dungani (kteří se sami nazývají Chuejové) v Kazachstánu a Kyrgyzstánu. 兰银 = Podskupina Lan-Jin – Provincie Kan-su, Ning-sia a severní Sin-ťiang. 江淮 = Podskupina Ťiang-Chuaj – Části provincií Ťiang-su a An-chuej na sever od Jang-c’-ťiang, ale také částečně na jižním břehu řeky, např. ve městech Nanking a Ťiou-ťiang. Vyskytují se významné fonologické a lexikální změny; vzájemná srozumitelnost s pekingským dialektem je omezená. Tato podskupina byla významně ovlivněna jazykem Wu, což je úplně samostatný jazyk v rámci čínštiny. 西南 = Jihozápadní podskupina – Provincie Chu-pej, S’-čchuan, Kuej-čou, Jün-nan a části provincií Chu-nan, Kuang-si a Šen-si. Vyskytují se silné fonologické, lexikální a tonální změny, vzájemná srozumitelnost s pekingským dialektem je v různé míře omezena.  Mnoho jazykovědců také k severočínským dialektům řadí ťin, kterou mluví 45 milionů lidí, ale jiní s tím nesouhlasí a považují ji za samostatný jazyk (neboli „dialekt“) v rámci čínštiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Severočínské dialekty (; případně ) je skupina dialektů čínštiny, která se používá ve většině severní a jihozápadní Číny. Pokud bychom považovali severočínské dialekty za jeden jazyk, pak by tento jazyk měl nejvíce rodilých mluvčích na světě – téměř miliardu.", "tgt_summary": "官话(又称北语、北方话、官话方言。此外有时也称北方方言)为汉语的一支,主体为北方汉语。若视汉语为一种语言,则官话是汉语的一级方言,下分北方官话、中原官话和南方官话。若视汉语为“汉语族”,视官话为独立语言的话,则官话下有数支官话的方言。无论如何划分,官话的地位都跟吴语、粤语、闽语、湘语、客语、赣语等相同,要么同为独立语言,要么同为汉语下的一级方言。", "id": 315457}
{"src_title": "Pořadový krok", "tgt_title": "行軍", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "Hlavním efektem nácviku pořadového kroku je zvýšení disciplíny jednotlivce i jednotky. Správné provedení pořadového kroku má psychologický efekt zastrašení odpůrců mezi civilisty a jde o folklórní zvyk při státních a vojenských výročích a příležitostech. Nácvik pořadového kroku, zejména na místě, podobně jako další vhodné úkoly, může být nařizován pro zvýšení disciplíny i během osobního volna pro zlepšení sebekázně, což bylo používáno jako lehká forma trestu a kolektivního trestu.", "section_level": 1}, {"title": "Pořadový krok v ČSLA.", "content": "K synchronizaci pochodu jednotky branců dochází během týdne až dvou týdnů intenzivního každodenního nácviku. Tento choreografický prvek je typický mechanicky strnulými a nepřirozenými pohyby. V armádě je používán pro typický silný zvuk, který je vyluzován úderem plochy boty (kanady, obuv vz. 60.) o zem. Pořadový krok byl v armádě ČSSR zahájen po zadání příkazů, v armádě nazývaných povel, „Pozor!“ a následně „Pochodem v chod!“. Někdy býval zadán povel „Tvrdší krok!“ Rovněž bylo možné při pochodovém kroku zahájeném na povel „Pohov!“ a následně „Pochodem v chod!“ možné zadat povel „Pozor!“. Při pořadovém kroku je možné zadat pokyny „Na místě!“, „Čelem vzad!“, „Vpravo (vlevo) v bok!“, „Vpravo, vlevo hleď!“. Ve tvaru a při pochodu voják nehovoří. Pouze na pozdrav nadřízeného při přehlídce „Nazdar soudruzi!“ odpovídal spolu se všemi vojáky jednotně nacvičenou odpovědí „Zdar soudruhu (hodnost)!“. Často býval během nácviku zadán pokyn „Na místě!“. Povely byly během pořadového kroku vydávány hlasitým výkřikem, kdy byly od sebe v hlasitých výkřicích rozděleny slabiky nebo skupiny hlásek („Póóó - zor!“).  Při kroku drží voják hlavu, zvedá nohu 15 až 20 cm nad zem a špičky boty klopí k zemi. Hlavu a tělo drží zpříma. Řízně pak došlapuje na celé chodidlo. Rukama voják pohybuje podél těla. Ruce polosevřené (nikoliv v pěst, ale v tzv. \"krabičku\", kdy jsou ukazováček-malíček ohnuty mezi prvním a druhým článkem v pravém úhlu a konec ukazováčku se dotýká konce mírně pokrčeného palce), ohýbající se v lokti, se vyšvihují do úrovni opasku.", "section_level": 1}, {"title": "Zastavení.", "content": "Zvlášť muselo být nacvičeno s branci zastavení, protože při prvních pokusech o zastavení po vydání povelu „Zastavit stát!“ docházelo ke kolizím a pádům. Zastavení se provádělo tak, že po zadání pokynu udělá tvar jeden a půl kroku. pro zjednodušení byl brancům zadáván pokyn jako „Zastavit stát! Raz-dva!“ Je zřejmé, že každé zakolísání při provádění pokynu při choreografickém vystoupení skupiny na přehlídce je nežádoucí.", "section_level": 2}, {"title": "Pohyb po mostě.", "content": "Při přiblížení pochodujícího útvaru k mostu měl být vydáván povel „Zrušit krok!“, rytmické údery nohou pochodujících vojáků totiž dokáží za shody určitých okolností rozkývat i velmi pevný most a způsobit dokonce jeho zřícení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pořadový krok je způsob pohybu jednotky (obvykle vojenské) nebo jednotlivce, který spočívá ve smluvené choreografii pohybů. Pohyby jednotlivců jsou synchronizovány a předem určeny. Smluvená choreografie pořadového kroku je spojena s dalšími obřadnými úkony a nezřídka vokálními projevy. Délka pořadového kroku v ČSLA v roce 1989 činila 70 - 80 cm. Pořadový krok je obvykle zadán při pochodu v tvaru. Pořadový krok je upraven i k použití sbory dobrovolných hasičů při jejich přehlídkách.", "tgt_summary": "行军是指军队沿指定路线,进行有组织的移动,前往指定的地点。", "id": 1899226}
{"src_title": "Bezdrátová ad hoc síť", "tgt_title": "無線隨意網路", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "Decentralizovaná povaha bezdrátové ad hoc sítě ji činí vhodnou pro řadu použití, kde nelze spoléhat na centrální uzly a kde může zlepšit rozšiřitelnost sítě ve srovnání se spravovanou bezdrátovou sítí.  Minimální konfigurace a rychlé nasazení dělá ad hoc sítě vhodné pro nouzové situace, jako je přírodní katastrofa nebo válečný konflikt. Přítomnost dynamických a adaptivních směrovacích protokolů umožňuje, aby ad hoc síť byla vytvořena rychle.", "section_level": 1}, {"title": "Technické požadavky.", "content": "Ad hoc síť je tvořena několika \"uzly\", které jsou vzájemně propojeny.  Kvalita spojení je ovlivněna jak zdroji uzlu (např. výkon vysílače, výpočetní výkon a paměť), tak vlastnostmi propojení (např. rozsah a ztráty signálu, rušení). Vzhledem k tomu, že spojení může být navázáno nebo ukončeno kdykoli, musí být fungující síť schopna vyrovnat se s dynamickou restrukturalizací, nejlépe takovým řešením, které je efektivní, spolehlivé, robustní a rozšiřitelné.  Síť musí umožnit komunikovat s libovolnými dvěma uzly předáváním informací prostřednictvím jiných uzlů. \"Cesta\" je řada propojení, které spojuje dva uzly. Různé metody směrování používají jednu nebo dvě cesty mezi libovolnými dvěma uzly; flooding používá všechny nebo většinu dostupných cest.", "section_level": 1}, {"title": "Media access control.", "content": "Ve většině bezdrátových ad hoc sítí spolu uzly soutěží o přístup ke sdílenému médiu, což často vede ke kolizím (rušení). Použití kooperativní bezdrátové komunikace zvyšuje odolnost proti rušení tím, že cílový uzel kombinuje vlastní rušení a rušení dalšího uzlu pro zlepšení dekódování požadovaného signálu.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Microsoft neumožňuje pokročilé šifrování a bezpečnostní protokoly pro bezdrátové ad hoc sítě v systému Windows. Bezpečnostní dírou je jak ad hoc síť sama o sobě, tak i most (bridge), který poskytuje do jiných sítí, obvykle v podnikovém prostředí. Pomáhá tomu i nešťastné výchozí nastavení ve většině verzí systému Windows, kde je tato funkce zapnuta, pokud to není výslovně zakázáno. Uživatel tak nemusí ani vědět, že má na svém počítači v provozu nezabezpečenou ad hoc síť. Pokud také zároveň používá drátovou či bezdrátovou síť s infrastrukturou, poskytuje tak most k zabezpečené síti prostřednictvím nezabezpečeného ad hoc připojení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bezdrátová ad hoc síť (WANET) je decentralizovaný typ bezdrátové sítě. Takové síti se říká ad hoc, protože nezávisí na předem existující infrastruktuře, jako jsou routery v kabelových sítích nebo přístupové body v bezdrátových sítích. Místo toho se určité uzly podílí na předávání dat jiným uzlům a jejich určení je prováděno dynamicky na základě síťové konektivity. Kromě klasického směrování, ad hoc síť může k předávání dat využít flooding.", "tgt_summary": "无线随意网络(英语:Wireless ad hoc network,mobile ad hoc network, 缩写为WANET, MANET),又称无线临时网络,是一种分布式的无线网络系统。ad hoc源自拉丁文,原意是临时、专用、特设的。它被称为ad hoc,是因为这种网络系统是临时形成,由节点与节点间的动态连结所形成。它不需要依赖一个既存的网络架构,像是有线系统的路由器,或是无线系统的无线网络基地台。相反的,它每一个节点,都有能力转送网络封包给其他节点(这称为路由)。", "id": 1154969}
{"src_title": "Dominic Solanke", "tgt_title": "多米尼克·索兰克", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Chelsea.", "content": "V sezóně 2013/14 Solanke nastřílel 20 gólů v 25 zápasech v Chelsea U18. V sezóně 2014/15 pravidelně trénoval s A–týmem. Na lavičce A–týmu Chelsea se poprvé objevil 18. října 2014 v zápase Premier League proti Crystal Palace FC. Za seniorský tým Chelsea poprvé nastoupil 21. října 2014 ve skupinové fázi Ligy mistrů UEFA proti slovinskému týmu NK Maribor, když v 73. minutě vystřídal Oscara za stavu 4:0 pro Chelsea (střetnutí skončilo výsledkem 6:0). 13. dubna 2015 vyhrál spolu s Chelsea FC U19 UEFA Young League 2014/15. Chelsea ve finále porazila Šachtar Doněck 3:2 a stala se tak druhým výhercem této soutěže. Dominic vstřelil ve finále gól. Celkem v UEFA Young League 2014/15 startoval v 10 utkáních a připsal si 12 gólů a 3 asistence.", "section_level": 2}, {"title": "Vitesse (hostování).", "content": "4. srpna 2015 se odešel do Vitesse v rámci celoročního hostování. První gól si připsal proti SC Cambuur, když překonal brankáře v 1. minutě nastavení druhého poločasu (utkání skončilo 4:1 pro Vitesse, Solanke odehrál 15 minut)", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Dominic Solanke nastupuje za anglickou fotbalovou reprezentaci do 21 let.  V květnu 2014 vyhrál s anglickou mládežnickou reprezentací U17 Mistrovství Evropy hráčů do 17 let, kde mladí Angličané ve finále porazili Nizozemsko v penaltovém rozstřelu po vyrovnaném stavu 1:1. Dominic se trefil ve skupinové fázi dvakrát proti Turecku, jednou v semifinále proti Portugalsku a ve finále proti Nizozemsku. Se 4 góly se stal společně s Nizozemcem Jari Schuurmanem nejlepším střelcem turnaje.  V lednu 2015 dostal ocenění pro nejlepšího dorostence Anglie roku 2014. Cenu převzal 24.3.2015 na reprezentačním srazu A-týmu Anglie.  V reprezentaci do 21 let debutoval 21. listopadu 2015 proti Bosně a Hercegovině (zápas skončil 0:0, Solanke odehrál 89 minut).  Byl členem týmu, který vyhrál mistrovství světa ve fotbale hráčů do 20 let 2017 v Jižní Koreji. Na turnaji vstřelil čtyři branky a byla mu udělena cena pro nejlepšího hráče.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační.", "content": "Anglie U17", "section_level": 2}], "src_summary": "Dominic Ayodele Solanke-Mitchell (* 14. září 1997) je anglický fotbalový útočník a mládežnický reprezentant s nigerijskými kořeny, hráč klubu Liverpool FC.", "tgt_summary": "多米尼加联邦·阿约德勒·苏兰基-米切尔(Dominic Ayodele \"Dom\" Solanke-Mitchell,1997年-9月14日)是英格兰的职业足球运动员,司职前锋,现效力英超球队伯恩茅斯。", "id": 1211865}
{"src_title": "Eugene Nida", "tgt_title": "尤金·奈達", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Nida se narodil v Oklahoma City v Oklahomě 11. listopadu 1914 a v mládí se stal křesťanem.  V roce 1936 absolvoval Kalifornskou univerzitu. Poté chodil na Camp Wycliffe, kde se vyučovala teorie překladu Bible. Nějakou dobu také působil jako duchovní mezi Tarahumarijskými indiány v Mexiku, než musel kvůli problémům způsobeným špatnou stravou a vysokými teplotami odejít. Zhruba v této době se Nida stal zakládajícím členem Wycliffe Bible Translators, sesterské organizace Letního lingvistického institutu, která je pojmenovaná po Johnu Wycliffovi a překládá Bibli do různých jazyků.  V roce 1937 začal Nida studovat na Univerzitě Jižní Kalifornie, kde o dva roky později získal magisterský titul z novozákonní řečtiny. Ve stejném roce, 1939, se po rezignaci zakládajícího pastora stal v Calvary Church v kalifornském městě Santa Ana prozatímním pastorem. V roce 1943 získal Nida titul Ph.D. v oboru lingvistika na Michiganské univerzitě. Oženil se s Altheou Lucille Sprague, která zemřela v roce 1993. V roce 1997 se oženil s Maríou Elenou Fernandez-Miranda, právničkou a diplomatickou atašé.  Nida odešel do penze na počátku 80. let, ačkoliv i nadále přednášel na univerzitách po celém světě. Žil v Madridu, Španělsku a Bruselu. Zemřel v Madridu 25. srpna 2011 ve věku 96 let.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Nidova kariéra začala roku 1943, kdy pracoval jako lingvista v American Bible Society (ABS – společnost pro podporu překládání a dalšího šíření Bible) a rychle byl povýšen do vyšších funkcí.  Nida pomohl zorganizovat snahu Vatikánu a United Bible Societies (UBS – sdružení společností starajících se o šíření a překládání Bible) vydávat překlady Biblí (různých církví) po celém světě. Tento projekt začal v roce 1968 a pokračoval ve shodě s Nidovým principem funkční ekvivalence.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie.", "content": "Nida byl průkopníkem v oblasti translatologie a lingvistiky.  Jeho učebnice \"Morfologie: Deskriptivní analýza slov\" je jedním z nejdůležitějších děl amerického strukturalismu. Dlouho byla jediným vhodným úvodem do studia morfologie a díky mnoha příkladům a cvičením je stále velmi ceněná.  Jeho nejvýznamnějším přispěním do teorie překladu je Dynamická ekvivalence, též známá pod názvem Funkční ekvivalence. Nida také vynalezl techniku „složkové analýzy“, kdy jsou slova rozdělena na jednotlivé komponenty, což napomáhá určit míru ekvivalence v překladu.  Nidova teorie dynamické ekvivalence je považována za protiklad k názoru filologů, kteří zdůrazňují, že porozumět zdrojovému textu lze pomocí zhodnocení vztahů slov na stránce a význam je obsažen v textu (jsou více zaměřeni na dosažení sémantické ekvivalence).  Tato teorie je spolu s ostatními teoriemi o shodě v překladu podrobně popsána v jeho eseji \"Principy shody\", kde Nida tvrdí, že pokud “žádné dva jazyky nejsou identické, ať už ve významech přiřazených k odpovídajícím symbolům nebo ve způsobech, jakými jsou symboly uspořádány ve slovních spojeních a ve větách, je samozřejmé, že mezi jazyky neexistuje žádná absolutní shoda. Nemohou tedy existovat zcela přesné překlady.” Zatímco účinek překladu se může podobat účinku originálu, v detailech nemůže být žádná shoda.  Nida poté ukazuje rozdíly v překladu na základě tří faktorů: 1. Podstata sdělení: v některých textech je nejvýznamnější obsah a v jiných je zásadní forma. 2. Záměr autora a překladatele: informovat o formě i obsahu; snažit se o srozumitelnost tak, aby čtenář zcela porozuměl smyslu sdělení; záměry, které usilují nejen o porozumění překladu, ale také se snaží zabránit jeho neporozumění. 3. Druh publika: případné publikum se liší jak ve schopnostech porozumění, tak v potenciálním zájmu.  Nida upozorňuje na to, že jelikož v překladu “identické ekvivalenty” neexistují, měl by se překladatel snažit najít “nejbližší přirozený ekvivalent”. Nida rozpoznává dva základní druhy zaměření v překladu, jež se odvíjejí od dvou různých typů ekvivalence: Formální ekvivalence (F-E) a Dynamické ekvivalence (D-E).  F-E se zaměřuje na samotné sdělení, na jeho formu i obsah. Překlady zaměřené na formální ekvivalenci se týkají překladů básní, jednotlivých vět a konceptů. Takové formální zaměření, které je příkladem tohoto typu strukturální ekvivalence, se nazývá „gloss translation“ (vysvětlující překlad), kdy se překladatel snaží reprodukovat formu a obsah co nejvíc doslovně a smysluplně.  Pravidla F-E překladu jsou: reprodukce gramatických celků; konzistence ve volbě slov; a zachování významu zdrojového textu.  Naproti tomu D-E usiluje o „přirozenost“ výrazu. D-E překlad se primárně zaměřuje na ekvivalenci v odezvě publika, spíše než na ekvivalenci formy. Vztah mezi příjemcem a sdělením by měl být v podstatě stejný, jaký existoval mezi příjemci a sdělením v originálním (zdrojovém) jazyce.  Pravidla D-E překladu jsou: přizpůsobení překladu jazyku a kultuře příjemce; překlad musí být v souladu s kontextem sdělení, což zahrnuje výběr stylu a uspořádání jednotlivých součástí sdělení.  Nida a Lawrence Venuti dokázali, že translatologie je mnohem komplexnější vědní disciplína, než by se na první pohled zdálo. Překladatel se musí zamýšlet nad textem do hloubky tak, aby pochopil vztahy uvnitř textu a porozuměl mu i na referenční (odkazové) úrovni. Překladatel musí posoudit prvky typické pro konkrétní kulturní prostředí, idiomy a figurativní jazyk tak, aby dosáhl porozumění zdrojovému textu a mohl vytvořit překlad, který nejen zachycuje, co slova v daném kontextu znamenají, ale také znovu vytváří dopad originálního textu na publikum v rámci možností překladatelova vlastního jazykového systému.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eugene Albert Nida [\"najda\"] (11. listopadu 1914 Oklahoma City – 25. srpna 2011) byl americký lingvista, autor teorie dynamické ekvivalence (rovnocennosti) překládání Bible a jeden ze zakladatelů moderní translatologie.", "tgt_summary": "尤金·奈达(Eugene A. Nida,1914年-11月11日-2011年-8月25日)是美国语言学家和翻译家,他提出了「动态对等」的圣经翻译理论。", "id": 1655424}
{"src_title": "Menšinová vláda", "tgt_title": "少數派政府", "src_document": [{"title": "Širší definice a politologické přístupy k menšinovým vládám.", "content": "Menšinová vláda se neustále nachází v situaci, kdy stačí, aby opozice použila všechny mandáty, kterými disponuje a vláda může zaniknout skrze vyslovení nedůvěry. K tomu však často nedochází, i přesto, že by to teoreticky měl být první krok, který opozice provede. Často se však stane, že strany zastoupené v opozici se nejsou schopny sjednotit, případně jim může vyhovovat určitá forma spolupráce s vládou, například pro prosazení části jejich politického programu. Většina politologů zabývajících se tímto tématem se tedy zaměřuje na to, co vede opozici k tomu, aby menšinové vládě nevyslovila nedůvěru. Dle „racionální teorie menšinových vlád“, vypracované K. Stromem, pro opoziční strany může být výhodné i nevstoupit do vlády, neboť jim větší zisk na poli prosazování jejich politiky přinese opoziční aktivita. Pokud budou opoziční strany blokovat legislativu, se kterou přichází jejich političtí oponenti, u voličů jim vzroste popularita, z čehož vychází, že opoziční straně zajistí neúčast na aktuální vládě lepší pozici při dalších volbách a tudíž se pro ně bude neúčast na vládě rovnat zisku. Jako další odůvodnění tohoto chování se často uvádí snaha politické strany vyhnout se odpovědnosti za nepopulární rozhodnutí, o kterých předpokládá, že budou muset být provedena nadcházející vládou.", "section_level": 1}, {"title": "Debata o menšinových vládách v politologii.", "content": "Problematikou koalic se zabývala část politologické obce, která se věnovala teorii her a racionální volby. H. W. Riker ve své teorii koalic (1962) a jeho následovníci tvrdili, že se při skládání koalic jedná o hru s nulovým součtem, takže nejlogičtějším výsledkem koaličního jednání je vznik minimální vítězné koalice. Minimální vítězná koalice je stav, kdy se vládnoucí koalice utvoří z nejmenšího možného počtu členů při kterém koalice disponuje parlamentní většinou. Jak velké koalice, tak menšinové vlády jsou v tomto modelu deviací. Tento přístup k menšinovým vládám jako kompromisním řešením pro krizové situace dlouho mezi politology převažoval. Například autoři Herman a Pope představili pět situací, při kterých ke vzniku koalic dochází, ze kterých vychází, že se jedná o kompromisní řešení: Tomuto přístupu oponoval K. Strom, který tvrdí, že zastánci teorie her při svém zařazení menšinových vlád nezohlednili možnost, že by pro opozici mohlo být výhodné, nepodílet se na vládě.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt menšinových vlád.", "content": "I přes zdánlivou nestabilitu a v podstatě určitý rozpor s tím, jak byly ústavy demokratických politických systémů konstruovány, je tento jev poměrně častý. Mezi lety 1945–1987 se v evropských demokraciích vyskytoval skoro ve třetině případů. Menšinové vlády jsou typické například pro Dánsko a Švédsko, kde jsou menšinové vlády dokonce častější, než většinové. Menšinové vlády pak jsou poměrně časté v italském politickém systému a ve Finsku. V historii České republiky lze nalézt několik případů menšinových vlád. Asi nejznámějším případem je vláda Miloše Zemana z roku 1998, ustanovena tzv. Opoziční smlouvou, dále pak druhá vláda Václava Klause, kde se poslanci ČSSD při hlasování o důvěře nedostavili do parlamentu, díky čemuž byla vládě vyslovena důvěra. V Švédském a Dánském politickém systému jsou menšinové vlády podporovány institucionálně skrze negativní parlamentarismus. Ve Španělském prostředí se opírají o tichou podporu regionálně vymezených stran v jednotlivých regionech, které se odmítají podílet na celostátním vládnutí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Menšinová vláda je pojem, kterým se obecně označuje situace, kdy vládnoucí strana či koalice nedisponují většinou křesel v parlamentu. Znamená to tedy, že exekutiva nemá zajištěnou jistou stranickou podporu v rámci legislativního tělesa pro návrhy, které se chystá realizovat. Spoléhá se však na podporu stran, které nejsou přítomny ve vládnoucím bloku. Tuto podporu mohou vyjádřit buď tím, že přímo podpoří vládou předkládané návrhy, nebo tím, že jejich poslanci nebudou přítomni na jednání o vládních návrzích, čímž sníží množství hlasů potřebné pro schválení návrhů a umožní tím vládnoucí straně schválit navrhovanou legislativu.", "tgt_summary": "少数派政府或少数内阁(英语:minority government, minority cabinet or minority parliament),是执政党或联盟的各方在议会没有过半数议席时形成的内阁,又称朝小野大。一般来说,少数派政府不及多数派政府稳定,因为反对党可以用不信任动议导致内阁总辞下台。此外少数派政府通常倾向将责任推给反对党,以回避责任。然而,由于少数派政府往往处于弱势,因此需要在不同党派之间寻求妥协,以确保通过法案。", "id": 598661}
{"src_title": "Blowfish", "tgt_title": "Blowfish", "src_document": [{"title": "Algoritmus.", "content": "Blowfish používá bloky dlouhé 64 bitů a proměnlivou délku klíče od 32 až po 448 bitů. Je 16kolová feistelova šifra užívající velké na klíči závislé S-boxy. Strukturou podobné CAST-128, která používá fixní S-boxy.  Schéma vlevo ukazuje fungování Blowfish. Každá řádka představuje 32 bitů. Algoritmus uchovává dvě pole podklíčů: 18hodnotové P-pole a čtyři 256hodnotové S-boxy. S-boxy přijímají 8bitový vstup a poskytují 32bitový výstup. Každé kolo je použita jedna hodnota P-pole, po posledním kole, každá polovina data bloku je sloučena funkcí XOR s jednou ze dvou zbývajících nepoužitých P-hodnot.  Diagram napravo zobrazuje Blowfish F-funkci. Funkce rozděluje 32bitový vstup na čtyři osmibitové části, tyto části poté používá jako vstup pro S-boxy. Výstup je upraven modulem 2 a použita funkce XOR k vytvoření konečného 32bitového výstupu.  Dešifrování je přesně stejné jako šifrování, kromě toho že P1, P2,..., P18 jsou použity v opačném pořadí. To není tak zřejmé protože xor je komutativní a asociativní funkcí. Běžným omylem je použití opačného pořadí šifrování jako dešifrovací algoritmus (tedy prvně užít xor k P17 a P18 na blok šifrovaného textu, poté užít P-vstupy v opačném pořadí).  Rozvrh užití klíčů začíná inicializací P-pole a S-boxů hodnotami odvozenými z šestnáctkového zápisu čísla pí, které neobsahuje žádný zřejmý vzor. Tajný klíč je poté, bajt po bajtu, v případě potřeby opakován, použit ve funkci XOR se všemi P-hodnotami v daném pořadí. 64bitový blok nul je poté zašifrován algoritmem. Nový výsledný šifrovaný text nahradí P a P. Stejný šifrovaný text je poté znovu šifrován s novými podklíči, nový výsledný šifrovaný text nahradí P a P. Toto pokračuje, nahrazením všech hodnot P-pole a všech hodnot S-boxů. Celkem Blowfish šifrovací algoritmus proběhne 521krát k vygenerování všech podklíčů, je zpracováno zhruba 4KB dat.  Protože je P-pole 576 bitů dlouhé a bajty klíče jsou použity funkcí XOR na celých těchto 576 bitech během inicializace, mnoho implementací umožňuje použití klíče do délky 576 bitů. I když je toto technicky možné, 448bitový limit je nastaven aby se zaručilo, že každý bit všech podklíčů bude záviset na každém bitu klíče, jelikož poslední čtyři hodnoty P-pole neovlivňují všechny bity šifrovaného textu. Toto by se mělo brát v úvahu pro implementace s rozdílným počtem kol, ačkoli to zvyšuje odolnost proti vyčerpávajícímu útoku, oslabuje bezpečnost zaručenou přímo algoritmem. A dáno pomalou inicializací šifry s každou změnou klíče, zaručuje přirozenou ochranu proti útokům hrubou silou, což tedy neospravedlňuje použití klíčů delších než 448 bitů.", "section_level": 1}, {"title": "Blowfish v praxi.", "content": "Blowfish je rychlou blokovou šifrou, s výjimkou výměny klíčů. Každý nový klíč vyžaduje preprocessing ekvivalentní zašifrování zhruba 4 kilobajtů textu, což je ve srovnání s jinými blokovými šiframi velmi pomalé. Toto brání použití v některých aplikacích, zatímco u jiných to není problém.  V jedné z aplikací je pomalá výměna klíčů fakticky výhodou, metoda hašování hesla v OpenBSD používá algoritmus odvozený od Blowfish, který využívá pomalý rozvrh klíčů. Představa je taková, že nutný dodatečný výpočetní výkon poskytuje ochranu proti slovníkovému útoku.  Blowfish užívá něco málo přes 4 kilobajty paměti. Takové omezení není problémem ani pro starší počítače, avšak brání použití v nejmenších vestavěných systémech jako rané smartcard.  Blowfish byla jednou z prvních bezpečných blokových šifer, které nebyly zatíženy patenty, a tedy byly pro kohokoli volně k užití. Toto přispělo k její popularitě při užití v kryptografickém softwaru.", "section_level": 1}, {"title": "Slabiny a nástupci.", "content": "Blowfish je znám náchylností k útokům na jistou skupinu slabých klíčů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blowfish je symetrická bloková šifra, navržena roku 1993 Brucem Schneierem a používána ve značném množství šifrovacích balíků a systémů. Blowfish poskytuje dobrou rychlost šifrování a dodnes není známa efektivní metoda jejího prolomení. Dnes se ale pozornost přesunuje spíše k Advanced Encryption Standard (AES).", "tgt_summary": "Blowfish是一个对称密钥加密分组密码算法,由布鲁斯·施奈尔于1993年设计,现已应用在多种加密产品。Blowfish算法由于分组长度太小已被认为不安全,施奈尔更建议在现代应用中使用Twofish密码。", "id": 2241113}
{"src_title": "Jamie Dornan", "tgt_title": "傑米·道南", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jamie se narodil 1. května 1982 v severoirském hrabství County Down, na předměstí Belfastu v Severním Irsku, jako nejmladší ze tří dětí. Jeho otec, James C. Dornan, je gynekolog a porodník. Jamieho matka Lorna zemřela na rakovinu slinivky, když mu bylo 16 let. Má dvě starší sestry - Liesu a Jessicu. Navštěvoval Methodist College v Belfastu, kde hrál ragby a byl členem dramatického oddělení. Poté navštěvoval Teesside University, ale školu opustil a odstěhoval se do Londýna, kde se věnoval modelingu a následně začal pracovat na své herecké kariéře.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Jako model pracoval pro značky Calvin Klein, Dior, Asquascutum a Armani. Deníkem The New York Times byl nazván \",Zlaté Torzo\".\"  Jeho herecká kariéra započala v roce 2006, kdy se objevil jako Axel von Fersen ve filmu Marie Antoinetta od Sofii Coppoli. O dva roky později si zahrál roli Eda v hororu \"Beyond the Rave.\" Následující rok se objevil v dramatickém filmu \"Shadows in the Sun. \"  V roce 2011 hrál v osmi epizodách v seriálu stanice ABC \"Bylo, nebylo \"roli Šerifa Grahama\". \"Jeho postava byla zabita v epizodě \"The Heart Is a Lonely Hunter\" a poté se vrátil ve flashbacku v epizodě \"A Land Without Magic\".  Zlom v Jamieho herecké kariéře přišel v roce 2013, kdy získal roli v irském dramatickém seriálu \"The Fall\", ve kterém hrál Paula Spectora, sériového vraha vraždící v Belfastu. V tomto seriálu si zahrál spolu s Gillian Andersonovou, která hrála vrchní vyšetřovatelku Stellu Gibson. I když měl seriál pouze 5 epizod způsobil naprostou senzaci. Díky velké sledovanosti a velké chvále ze strany kritiků, byla ještě témže roce natočena druhá série o šesti epizodách, která se začala vysílat v listopadu 2014. Třetí a poslední série uzavírající celý seriál byla odvysílána v září 2016. Před začátkem natáčení této série si stihl v roce 2014 zahrát Colina ve filmu Flying Home.  Po odchodu Charlieho Hunnama byl 23. října 2013 obsazen jako Christian Grey v nadcházejícím erotické thrilleru Padesát odstínů šedi, jenž je adaptací stejnojmenného bestselleru od E.L James. Premiéra filmu byl původně naplánována na 1. srpna 2014, ale následně bylo datum přesunuto přibližně na Den svatého Valentýna - 13. února 2015. Kritiky byl film zcela zamítnut, ovšem diváky velmi vřele přijat. V listopadu 2014 byl časopisem People vyhlášen třetím nejvíce sexy žijícím mužem.  V srpnu 2014 bylo oznámeno, že si zahraje Doktora Allana Pascala v nadcházejícím filmu \"Devátý život Louise Draxe,\" natočený podle stejnojmenné knihy od Liz Jensen. Zde si zahrál spolu s Aaronem Paulem a Sarah Gadon. Film měl premiéru v 2. září 2016.  V únoru 2015 Jamie potvrdil, že si zopakuje roli Christiana Greye v sequelech série Fifty Shades - \"Padesát odstínů temnoty (2017)\" a \"Padesát odstínů svobody (2018).\"  V britsko-českém koprodukčním snímku \"Anthropoid\" z roku 2016 zachycujícím atentát na říšského protektora Heydricha ztvárnil Jana Kubiše. Tento film se celý natáčel v Praze a spolu s ním se zde jako Josef Gabčík objevil irský herec Cillian Murphy a řada předních českých herců. Tentýž rok ztvárnil roli Pata Quinlana v historickém dramatu \"The Siege of Jadotville\", jenž zachycuje osudy irských vojáků v Africe.  10. února 2017 mělo premiéru velmi očekávané pokračování série Fifty Shades \"Padesát odstínů temnoty\". Stejně jako předchozí film této série se setkal s diváckým úspěchem. O další rok později (9. února 2018) měl premiéru poslední snímek trilogie \"Padesát odstínů svobody\". Dohromady vydělaly tyto komerčně úspěšné snímky na tržbách přes 1,32 miliardy dolarů.  V současné době Jamie natáčí další historický film \"Robin Hood: Origins.\"", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Jamieho blízcí kamarádi jsou herci Eddie Redmayne a Andrew Garfield. S Eddiem byli jednu dobu spolubydlící a společně si také hledali práci jako herci.  Během let 2003-05 chodil s herečkou Keirou Knightley. V roce 2013 se oženil s anglickou herečkou a zpěvačkou Amelií Warner. Na konci listopadu 2013 se jim narodila holčička Dulcie. V únoru 2016 se jim narodila druhá dcera Elva. V březnu 2019 se jim narodila třetí dcera Alberta.  Jamie je velký fanoušek fotbalového klubu Manchester United.", "section_level": 1}], "src_summary": "James „Jamie“ Dornan (* 1. května 1982, Holywood, Hrabství Down, Severní Irsko) je irský herec, model a muzikant. Světově známým se stal díky roli sexy svobodného miliardáře Christiana Greye ve filmové adaptaci erotického románu \"Padesát odstínů šedi\" z roku 2015 a dalších dvou filmových pokračování, \"Padesát odstínů temnoty\" (2017) a \"Padesát odstínů svobody\" (2018).", "tgt_summary": "詹姆士·「杰米」·道南(英语:James \"Jamie\" Dornan,1982年-5月1日)是一名北爱尔兰男演员、模特儿和音乐家。他最著名的演出是索菲亚·科波拉的电影《凡尔赛拜金女》,他在ABC《童话小镇》演出警长格雷厄姆·亨伯特,在英国广播公司第二台(BBC)犯罪连续剧影集《堕落》演出连环杀手保罗·斯佩克特。而他也在著名小说改编电影《格雷的五十道阴影》(2015年)中饰演克里斯钦·格雷。", "id": 1756461}
{"src_title": "Vřesovec stromovitý", "tgt_title": "白歐石楠", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Roste ve vyšších polohách některých afrických pohoří (Etiopská vysočina, Ruwenzori, Kamerunská vysočina), kde je druhem nejvyšších zón zapojeného lesa (nad zónou s \"Hagenia abyssinica\"), dále na Madeiře a Kanárských ostrovech, kde je obdobně druhem vyšších poloh vavřínového lesa, a ve Středozemí (až po Portugalsko), kde sestupuje na severní hranici rozšíření až do nižších poloh jako jeden z vůdčích druhů makchie na kyselých podkladech. Vysazen byl také v jihovýchodní Austrálii.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Tvoří vícekmenné stromy nebo velké keře. Borka větví je šedohnědá, listy jsou úzké čárkovité, zelené, velké asi 0,5 cm. Kvete bíle.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Pro svůj poměrně nepravidelný habitus a větší výšku má význam spíše v rozlehlejších kompozicích. Pravidelně řezaný může být použit i do větších skalek. Původní druh habitem a texturou připomíná spíše jalovec obecný a může být použit podobně. Kultivar 'Albert's Gold' příjemně žlutozeleného zbarvení může být použit jako solitéra. Druh je s ohledem na nároky vhodné kombinovat s dalšími vřesovištními dřevinami ale také s jehličnany. Kultivar 'Albert's Gold' je poměrně výrazný, vhodný spíše do popředí.  Kořen vřesovce, jehož dřevo je označováno jako \"bruyer\", \"brier\" nebo \"briár\" (\"brierové/briárové/bruyerové dřevo\"), se používá k výrobě dýmek.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Je teplomilný a v ČR v tuhých zimách namrzá, vyžaduje zimní přikrývku. Po namrznutí ale dobře obráží a snese i silné zmlazení. Roste poměrně rychle. Rostlina preferuje kyselou vlhkou humózní půdu, rašelinu nebo písčité půdy s přídavkem rašeliny. Vyžaduje světlé stanoviště nebo polohy na výsluní.", "section_level": 2}, {"title": "Množení.", "content": "Druh lze rozmnožovat semenem nebo řízky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vřesovec stromovitý (\"Erica arborea\") je keř nebo malý stálezelený strom z rodu vřesovec. Dorůstá výšky až 6 m a je pěstován jako okrasná dřevina. Kvete bíle v březnu až květnu, květy voní.", "tgt_summary": "白欧石楠()是一种常绿灌木,一般高约 1-4 米,有标本可达 7 米高。花色白,小花,长于酸性土壤。白欧石楠一般生长于环地中海地区的灌木地带,西至葡萄牙及加纳利和马德拉群岛、以至非洲紧连着的地带,例如:埃塞俄比亚高原、鲁文佐里山脉和喀麦隆山脉。", "id": 470520}
{"src_title": "Ballenyho ostrovy", "tgt_title": "巴雷尼群島", "src_document": [{"title": "Situace.", "content": "Souostroví je tvořeno třemi většími ostrovy a řadou ostrůvků a skalisek o celkové rozloze téměř 800 km2. Jsou situovány v 160 km dlouhé řadě orientované od severozápadu na jihovýchod. Nacházejí se mezi 66° 24' a 67° 25' jižní zeměpisné šířky a mezi 162° 25' a 164° 45' východní zeměpisné délky. Leží v Rossově dependenci, v území na které si činí nárok Nový Zéland (Viz Antarktický smluvní systém). Od pobřeží Antarktidy je jeho nejjižnější část vzdálena asi 100 km.  Skalnatý povrch ostrovů je z převážné části pokrýt ledovcem. Nejvyšším bodem souostroví je vrchol Brown Peak s nadmořskou výškou 1524 m nacházející se v severní části ostrova Sturge. Teplé mořské proudy způsobují, že moře v okolí ostrovů obvykle celoročně nezamrzá.  Tři větší ostrovy jsou: Za zmínku ještě slouží ostrůvky Borradaile Island (3,5 km2), Row Island (1,7 km2) a Sabrina Island (0,2 km2).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V letech 1838 – 1839 vypravila londýnská velrybářská společnost \"Samuel Enderby & Sons\" velrybářské lodě \"Elisa Scott\" a \"Sabrina\" k Antarktidě, aby zde hledaly nová loviště. Na palubě škuneru \"Eliza Scott\" byl kapitánem John Balleny, šalupě \"Sabrina\" velel Thomas Freeman. 9. února 1839 objevili Ballenyho ostrovy. Po dvou dnech se několika mužům ze Sabriny včetně Freemana na nich podařilo krátce přistát - - stali se tak prvními lidmi, kteří vstoupili na pevnou zem za jižním polárním kruhem. Dne 2. března roku 1839 zahlédli z lodi i vlastní Antarktidu, konkrétně pobřeží Sabriny. Na zpáteční cestě je 24. března zastihla prudká bouře, ze které se loď \"Sabrina\" nedostala. Jen \"Elisa Scott\" tak doplula zpět do Londýna.  V roce 1998 došlo poblíž ostrova k nejsilnějšímu zaznamenanému zemětřesení v oblasti Antarktidy o síle 8,1.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik ostrovů.", "content": "Ostrovy vznikly následkem deskové tektoniky při posunu Australské a Pacifické desky, jsou součásti podmořského řetězce hor sopečného původu vystupujících z tzv. Tasmánské plošiny která se nachází v hloubce 2,5 až 3 km. Ostrovy se nacházejí v místě tzv. horké skvrny „Balleny hotspot“, což je jedno z mnoha míst se zvýšeným tokem geotermální energie v zemské kůře. V současnosti se v blízkosti ostrovů silná zemětřesení nevyskytují.", "section_level": 1}, {"title": "Přítomnost.", "content": "Ostrovy jsou lidmi jen minimálně navštěvovány, není tam přistávací plocha pro letadla ani bezpečné přístaviště pro lodě. Byly i s okolím prohlášeny za chráněné území a byl zakázán rybolov do vzdálenosti 10 mil, vstup na ně je možný jen s povolením Nového Zélandu. Ostrovy i okolní vody nejsou dosud plně prozkoumány, teprve roku 2006 se začalo s mořským výzkumem.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "Na ostrovech bývají kolonie tučňáků královských a tučňáků uzdičkových. Tuleni se na ostrovech nerozmnožují, na pobřeží však tuleni Weddellovi a tuleni krabožraví vylézají k odpočinku, stejně jako občas i rypouši sloní. V okolních vodách bývají vidět tuleni leopardí při lovu tučňáků a různé velryby.  Na skalách hnízdí množství mořských ptáků, jsou to hlavně: buřňák antarktický, buřňák černobílý, buřňák holubí, buřňák jižní, buřňák obrovský, buřňák sněžní, buřňák temný, buřňák tenkozobý, buřňáček Wilsonův, rybák dlouhoocasý, hodně druhů chaluh a mnoho dalších.  Okolní moře je jedním z nejvíce biologicky produktivních regionů Jižního oceánu, žije v něm spousta krilu a ostatních živočichů kteří lákají větší a větší predátory. Přispívají k tomu i teplé mořské proudy které celoročně zajišťují vodní hladinu nespoutanou ledem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ballenyho ostrovy () je zaledněné neobydlené Antarktické souostroví v Jižním oceánu ležící na jižním polárním kruhu. Pojmenovány jsou po Johnu Ballenym, kapitánovi velrybářské lodi, který vedl v letech 1838–1839 komerčně neúspěšnou expedici do Antarktidy.", "tgt_summary": "巴雷尼群岛(英语:Balleny Islands)是位于新西兰南方临近南极洲的群岛,主要由扬岛(英语:Young Island)、巴寇岛(英语:Buckle Island)、史特奇岛(英语:Sturge Island)等3大岛及诸多小岛与礁岩所组成,总面积约400平方公里,最高海拔1524米,四周海域都是浮冰,无人居住,只有企鹅、海豹等动物,偶有研究人员或旅游人士造访。", "id": 283554}
{"src_title": "Bombardier TRAXX", "tgt_title": "庞巴迪TRAXX", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předchůdci.", "content": "Konstrukce lokomotiv TRAXX navazuje na platformu Eco2000 vytvořenou společností ABB-Henschel počátkem 90. let 20. století, kterou později převzala společnost Adtranz (po sloučení železničních divizí Daimler-Benz a ABB). Do této skupiny patří např. italské elektrické lokomotivy řad E405, E412 a E464. V roce 1997 pak Adtranz začal vyrábět střídavé elektrické lokomotivy německé řady 145, které lze považovat za první stroje z rodiny TRAXX, i když tehdy ještě nebyl uvedený název použit. Lokomotivy řady 145 pro DB Cargo začaly být vyráběny v závodě Berlin-Hennigsdorf (č. 145 001 až 010), ale další produkce již probíhala v Kasselu.", "section_level": 2}, {"title": "TRAXX 1.", "content": "V roce 1999 pak začala výroba dvoufrekvenčních (15 kV 16,7 Hz a 25 kV 50 Hz) lokomotiv, které byly později zpětně označeny jako TRAXX AC1. Jednalo se především o lokomotivy ve verzi F140 AC1 dodané pro dnešní DB Schenker Rail Deutschland jako řada 185 v počtu 200 kusů. Dále byly pro jiné dopravce a lokpooly dodávány tytéž lokomotivy v nákladní verzi F140 AC1 (v Německu řada 185, ve Švýcarsku Re482 a Re485) nebo osobních verzích P140 AC1 (lucemburská řada 4000) a P160 AC1 (německá řada 146).  Samotný název TRAXX byl společností Bombardier Transportation oficiálně představen v roce 2003. a jedná se o zkratku z anglického výrazu „Locomotives Platform for Transnational Railway Applications with eXtreme fleXibility“.", "section_level": 2}, {"title": "TRAXX 2.", "content": "V roce 2004 vyjely první lokomotivy další generace TRAXXů, tedy TRAXX 2. Tentokrát již nešlo jen o dvoufrekvenční stroje (TRAXX AC2), ale také o vícesystémové lokomotivy (TRAXX MS). Oproti starším vozidlům TRAXX 1 již stroje TRAXX 2 splňovaly nové požadavky norem TSI Crash na bezpečnost při čelním střetu. V případě dvoufrekvenčních lokomotiv šlo o verze pro nákladní dopravu F140 AC2 (v Německu řada 185.2, ve Švýcarsku Re482.2, v Maďarsku 481 a ve Švédsku 241, resp. Litt Re) a pro osobní dopravu P160 AC2 (německá řada 146.2 a maďarská řada 480).  Vícesystémové lokomotivy byly v této počáteční fázi dodávány pouze jako nákladní v počtu několika desítek kusů pro provoz mezi Švýcarskem a Itálií a odebrány byly dopravcem SBB Cargo (21 kusů) a lokpoolem MRCE Dispolok (5 kusů).", "section_level": 2}, {"title": "TRAXX 2 Evolution.", "content": "V srpnu 2006 byla představena lokomotiva E483 001, což byl první zástupce vylepšené verze platformy TRAXX 2, označované jako TRAXX 2 Evolution (TRAXX 2E). Příchod této platformy znamenal větší modularitu řešení, takže již výrobce začal nabízet čtyři základní verze: stejnosměrné elektrické lokomotivy (DC), střídavé elektrické lokomotivy (AC), vícesystémové elektrické lokomotivy (MS) a motorové (diesel-elektrické) lokomotivy (DE). Z těchto čtyř pilířů začaly být vyráběny jen tři (DC, MS, DE), neboť typ AC byl nadále nabízen v původní verzi F140 AC2.  Pilotním strojem rodiny TRAXX 2 Evolution byl výše zmíněný E483 001, který byl jako jediný kus ve stejnosměrném provedení vyroben v Kasselu, další již byly vyráběny v lokomotivce ve Vado Ligure. Tyto lokomotivy pro provoz na tratích napájených trakční soustavou 3 kV DC jsou vyráběny v nákladní verzi F140 DC pro dopravce v Itálii (řada E483), Španělsku (řada 253) a Polsku (řada E483, resp. 5170). Osobní verzi P160 DC pak odebral jako řadu EU47 pouze polský dopravce Koleje Mazowieckie.  Výroba podtypu MS byla zahájena na základě 26kusové objednávky lokpoolu Angel Trains Cargo z roku 2005. Tyto lokomotivy začaly být dodávány v roce 2007 jako německá řada 186. V následujících letech se rozhodly do nákupu těchto lokomotiv investovat i další leasingové společnosti jako CBRail, Railpool či Akiem, ale také přímo dopravci, např. Euro Cargo Rail společně s DB Schenker Rail, BLS Cargo (švýcarská řada Re 486), český intermodální operátor Metrans (česká řada 386), Lokomotion Gesellschaft für Schienentraktion a ve verzi pro F160 MS pro rychlost 160 km/h také Nederlandse Spoorwegen. Lokomotivy F140 MS si objednala také Veolia Transport, ale nakonec nebyly odebrány a skončily u jiných zákazníků. Dieselové verze byly zákazníkům dodávány rovněž ve verzích pro osobní dopravu (typ P160 DE) a nákladní dopravu (F140 DE), ale nejednalo se o velké série. 11 kusů lokomotiv P160 DE bylo dodáno německému dopravci Landesnahverkehrsgesellschaft Niedersachsen (řada 246), jiný zájemce pro tuto osobní verzi se dosud (2015) nenašel. Nákladní verzi F140 DE odebrala v počtu 10 kusů leasingová společnost CBRail, dopravce RheinCargo (5 kusů), Captrain Deutschland (3 kusy). Všechny tyto lokomotivy byly registrovány v Německu jako řada 285. 10 lokomotiv pak odebral polský dopravce Lotos Kolej, který ponechal německé označení BR285 a k tomu přibylo nejednoznačné polské řadové označení 365. Největší objednávka na stroje F140 DE přišla od francouzské společnosti SNCF Fret, která chtěla odebrat celkem 80 kusů (45 v první fázi). Později byly plány objednatele upraveny tak, že lokomotivy budou majetkem lokpoolu Akiem, který je stejně jako SNCF součástí skupiny Société nationale des chemins de fer français. Nakonec bylo vyrobeno jen 15 lokomotiv, které nebyly objednatelem odebrány a zůstaly tak majetkem Bombardier Transportation, který je nabízí k pronájmu či prodeji.", "section_level": 2}, {"title": "TRAXX AC3 (Last Mile).", "content": "Na úspěšný typ TRAXX AC2 navázalo v roce 2011 představení nové verze TRAXX AC3 Last Mile s inovovaným designem. Tyto dvoufrekvenční lokomotivy (15 kV 16,7 Hz a 25 kV 50 Hz AC) si zachovaly základní parametry TRAXXů druhé generace (jmenovitý výkon 5600 kW, tažná síla 300 kN) a nabízejí maximální rychlost dle požadavků zákazníka od 140 do 200 km/h). Novinkou je pomocný spalovací motor, který lokomotivě dodává výkon 180 kW na obvodu kol a tažnou sílu 300 kN při maximální rychlosti 50 km/h. Lokomotivy s tímto pomocným motorem tak umožňují přístavbu souprav na neelektrizovaných koncových úsecích tras nákladních vlaků, odtud vzniklo označení Last Mile (resp. plné označení TRAXX AC3 LM). Nabízena je samozřejmě i verze bez pomocného motoru s prostým označením TRAXX AC3. Vyvinuta byla i stejnosměrná verze (3 kV DC) s pomocným spalovacím motorem (DC LM), naopak podobná lokomotiva ve vícesystémové verzi (MS LM) zatím neexistuje, neboť taková lokomotiva by byla příliš těžká.  Pro účely testů byly nejdříve v letech 2011-2012 vyrobeny tři lokomotivy ve verzi TRAXX F160 AC3 LM (tedy nákladní verze pro rychlost 160 km/h s pomocným spalovacím motorem), které byly zaaregistrovány v Německu jako řada 187 (konkrétně šlo tedy o stroje 187 001, 187 002 a 187 003). Tyto lokomotivy byly později prodány společnosti Railpool. Přímo pro tuto leasingovou společnost bylo v letech 2012-2013 vyrobeno pět stejných lokomotiv (ev. č. 004 až 008), celkem jich tedy Railpool vlastní osm (stav v roce 2015). Pokračováním řady byla v roce 2014 výroba strojů 187 009 a 187 010, které sice mají nátěr Deutsche Bahn, ale jednalo se o demonstrační lokomotivy výrobce s určením pro případný prodej. V roce 2013 si pak další čtyři kusy F160 AC3 LM objednal Akiem, do konce roku odebral první dva kusy, které jsou rovněž registrovány v Německu (187 011 a 187 012). V lednu 2015 pak byl dodán první stroj F160 AC3 LM registrovaný mimo Německo: jde o lokomotivu se švýcarským číslem 487 001 pro dopravce Swiss Rail Traffic.  V roce 2014 pak byla zahájena výroba lokomotiv AC3 bez pomocného spalovacího motoru na základě rámcové smlouvy, která byla uzavřena na dodávku 450 kusů pro společnosti ze skupiny Deutsche Bahn s cílem nahradit v letech 2015 až 2023 starší lokomotivy německých řad 139, 140, 151 a 155. Jedná se především o lokomotivy typu TRAXX F160 AC3 pro DB Schenker Rail. Tato společnost si v roce 2013 objednala 110 kusů těchto lokomotiv, které nesou označení 187.1 (v roce 2014 byly dodány první dvě lokomotivy 187 101 a 187 102). Dále byla zahájena výroba 20kusové série verze TRAXX P160 AC3 pro DB Regio (německá řada 147), z níž byl první kus 147 001 dodán v závěru roku 2014.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bombardier TRAXX je název rodiny elektrických a motorových lokomotiv, které jsou vyráběny společností Bombardier Transportation (resp. dříve Adtranz) v mnoha modifikacích. Montáž lokomotiv probíhá v závodech společnosti v Kasselu a Vado Ligure.", "tgt_summary": "庞巴迪TRAXX,其注册商标全称为高灵活性的跨国铁路应用机车平台(英语:locomotives platform for Transnational Railway Applications with eXtreme fleXibility),是一个由庞巴迪运输为中型货运及客运铁路运输所制造的模块化系列机车的统称。其首个版本是2000年面世的为德国铁路(DB)制造的双电压制式交流电机车。随后又开发了可运行于欧洲大多数电气化铁路的直流电制式和四电压制式,以及自2006年起扩展至柴油动力制式的版本。该系列所有机型共有的元素包括钢制车身外壳、双动力轴双转向架、三相异步感应电动机、集成于车顶边缘的冷却排气装置以及轮盘式制动器。如今已有超过1230台TRAXX家族的机车在各大欧洲铁路运营商中运营或订购,其中仅TRAXX2和TRAXX2E系列就有719台。其所有系列均提供满足跨境交通需求的多系统机车。", "id": 2959373}
{"src_title": "Nantucket", "tgt_title": "南塔克特", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Ostrov vznikl asi před pěti tisíci lety z tillu nakupeného na konci Wisconsinského zalednění, který byl v důsledku stoupající mořské hladiny oddělen od severoamerické pevniny. Ostrov je rovinatý, povrch je pokryt pískem a křovinami. Klima je oceánské, s malými rozdíly mezi zimou a létem, mrzne jen vzácně. Časté mlhy daly ostrovu přezdívku „Dáma v šedém“. Silný slaný vítr vanoucí od moře způsobuje, že místní stromy (převážně zerav západní) jsou nízké a mají zkroucené kmeny.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Název ostrova pochází z domorodého jazyka Wampanoag, v němž znamená „vzdálená země“. Pro Evropany ostrov objevil v roce 1602 Bartholomew Gosnold. V roce 1641 Nantucket a sousední Martha's Vineyard zakoupil od britské koruny Thomas Mayhew, který ho roku 1659 prodal za třicet liber a dvě bobří čepice Tristramu Coffinovi. Ten zahájil osidlování ostrova, na kterém se usazovali zejména kvakeři. V roce 1746 byl postaven místní maják.  V osmnáctém a devatenáctém století byl Nantucket světovým centrem lovu velryb a jejich zpracování. Na tuto dobu upomíná zdejší architektonická zvláštnost zvaná \"Widow's Walk\": ohrádka na střeše domu, z níž ženy vyhlížely vracející se lodě. Z Nantucketu pocházela také plachetnice Essex, jejíž zkáza inspirovala Hermana Melvilla k napsání románu \"Bílá velryba\". Tyto doby připomíná muzeum velrybářství, založené roku 1929.  V druhé polovině 19. století se začal Nantucket vylidňovat v důsledku úpadku velrybářství, k němuž přispěl úbytek kytovců i rozvoj fosilních paliv. Později se ostrov stal oblíbenou prázdninovou destinací pro klidné prostředí a zachovalé historické stavby. V roce 1966 se stal památkovou zónou, kde se nesmějí stavět jiné než dřevěné domy. V létě se počet obyvatel ostrova zvedne až na padesát tisíc. Nemovitosti na Nantucketu patří k nejdražším v USA. Na ostrov se lze dostat přívozem nebo přistát na letišti Nantucket Memorial Airport.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nantucket je ostrov na atlantickém pobřeží Spojených států, ležící ve státě Massachusetts necelých 50 km jižně od Cape Cod. Má rozlohu 272,6 km2 (z toho 124 km2 připadá na pevnou zem) a žije na něm okolo deseti tisíc obyvatel. Spolu se sousedními ostrovy Tuckernuck a Muskeget tvoří Nantucket stejnojmennou obec a zároveň okres, který je nejmenší ve státě Massachusetts.", "tgt_summary": "楠塔基特(英语:Nantucket)是美国马萨诸塞州南部的一个岛屿,与塔克纳克岛(Tuckernuck Island)和木斯基格岛(Muskeget Island)组成南塔克特镇(其范围与南塔克特县同,且为县治所在)。面积272.6平方公里。根据美国2000年人口普查,共有人口9520人。", "id": 657811}
{"src_title": "Arlindo Gomes Furtado", "tgt_title": "阿林多·戈麥斯·富爾塔多", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako čtvrté dítě Ernesta Robala Gomese a Marie Furtado. Pokřtěn byl v srpnu 1951 v kostele svaté Kateřiny. Základní vzdělání získal v Achada Lém. Dne 1. října 1963 vstoupil do Menšího semináře svatého Josefa ke získal středoškolské vzdělání. Poté 11. září 1971 odešel do portugalské Coimbry kde pokračoval ve studiích ve Vyšším semináři. Po absolvování kurzů teologie Institutu teologických studií se roku 1976 vrátil do své rodné země. Dne 9. května 1976 byl biskupem Paulino do Livramento Évorem vysvěcen na jáhna. Jáhenskou službu sloužil ve farnosti Nossa Senhora da Graça v Praia. Na kněze byl vysvěcen 18. července 1976 stejným biskupem a byl jmenován farním vikářem Nossa Senhora da Graça. V letech 1978-1986 byl rektorem Menšího semináře svatého Josefa.  Roku 1986 odešel do Říma studovat na Papežský biblický institut kde získal licenciát z Písma svatého. Roku 1990 se vrátil do Kapverd. Za rok asistoval v oblasti Lém-Dog a Achada São Filipe. Učil angličtinu na Lyceum Domingo Ramos. Dále působil jako učitel biblické řečtiny, hebrejštiny, historie a geografie. Zastával funkci předsedy oddělení Starého zákona Institutu biblických studií v Coimbře. Během svého pobytu v této diecézi, byl farním administrátorem komunit v Amelu a ve Vile Pouce. Spolupracoval v překladatelském týmu \"Nova Bíblia dos Capuchinhos\", překládající knihy Přísloví, Kazatel, Ben Sirah kde psal své úvody. Roku 1995 se vrátil do Kapverd kde působil ve farnosti Nossa Senhora da Graça. Byl generálním vikářem diecéze Santiago de Cabo Verde.  Dne 14. listopadu 2003 jej papež Jan Pavel II. jmenoval biskupem Mindela. Biskupské svěcení přijal 22. února 2004 z rukou biskupa Paulina do Livramento Évory a spolusvětiteli byli biskup Albino Mamede Cleto a biskup José Câmnate na Bissign. Tuto funkci vykonával do 22. července 2009 kdy byl ustanoven biskupem Santiago de Cabo Verde.  Dne 14. února 2015 jej papež František na konzistoři jmenoval kardinálem s titulem-kardinál kněz ze San Timoteo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arlindo kardinál Gomes Furtado (* 15. listopadu 1949, Figueira das Naus) je kapverdský římskokatolický kněz a biskup Santiago de Cabo Verde.", "tgt_summary": "阿林多·戈麦斯·富尔塔多(;1949年-11月15日)是佛得角籍天主教司铎级枢机及现任佛得角圣地亚哥教区主教。", "id": 2556800}
{"src_title": "Třída Blekinge", "tgt_title": "A26型潛艇", "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku.", "content": "Přípravy spojené s vývojem typu A26 probíhaly od roku 2005. Ve stejném roce bylo s Německem podepsáno memorandum o porozumění v oblasti ponorek. Vývojem typu A26 měl být pověřen tradiční švédský výrobce ponorek Kockums v Malmö, přičemž se počítalo i s možným exportem ponorek, nebo s jejich nasazením v mezinárodních misích. Jednání o zapojení do projektu A26 probíhala například se Singapurem, jehož námořnictvo je uživatelem švédských ponorek.  V prosinci 2007 švédská vláda objednala zahájení vývojových prací na typu A26. Vývojové práce na novém typu přitom byly zahájeny roku 2009. Po zakoupení loděnic Kockums koncernem ThyssenKrupp Marine Systems (TKMS) měly být loděnice Kockums zachovány a pokračovat ve vývoji typu A26, avšak ve skutečnosti TKMS zablokoval švédské pokusy o export domácích ponorek, což vyvolalo krizi. Nakonec loděnici v červnu 2014 zakoupila společnost Saab, což umožnilo obnovení programu A26.  Kontrakt na stavbu dvou ponorek A26 byl zadán v červnu 2015. Předpokládaný termín předání jsou roky 2024 a 2025. Stavba prototypové jednotky začala září 2015.  Jednotky třídy \"Blekinge\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Ponorky budou mít modulární konstrukci. Záďová kormidla budou uspořádána do X, což zlepšuje manévrovací schopnosti ponorek. Budou vybaveny pohonem nezávislým na přístupu vzduchu (AIP – \"Air Independent Propulsion\"). Jejich pohonný systém budou tvořit diesely v kombinaci se stirlingovými motory Kockums. Lodní šroub bude jeden.", "section_level": 1}, {"title": "Export.", "content": "Počátkem roku 2015 podepsaly loděnice Saab Kockums Naval Systems a nizozemská Damen Group dohodu o spolupráci na vývoji ponorek, které budou moci v budoucnu nahradit ponorky nizozemské třídy \"Walrus\". Ponorka bude vyvinuta na základě třídy \"Blekinge\", přičemž patrně bude mít větší rozměry a pohon AIP. V prosinci 2019 se tento projekt dostal do užšího výběru na náhradu třídy \"Walrus\". Saab v soutěži soupeří s francouzskou loděnicí Naval Group a německou Thyssenkrupp Marine Systems.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Blekinge je vyvíjená lodní třída diesel-elektrických ponorek určených pro švédské námořnictvo. Roku 2014 byla objednána stavba dvou jednotek této třídy. Ponorky třídy \"Blekinge\" mají být další evolucí třídy \"Gotland\" (A19), přičemž ve službě nahradí ponorky třídy \"Södermanland\" (A17). Ponorky jsou vyvíjeny především pro operace v pobřežních vodách. Mají být modulární konstrukce, velmi tiché, obtížně zjistitelné a s vynikajícími manévrovacími schopnostmi. Do služby ve švédském námořnictvu mají vstoupit do roku 2022. Roku 2017 bylo zveřejněno, že vyvíjený typ A26 tvoří rodina tří základních typů, označených Pelagic, Oceanic a Oceanic (Extended Range) s výtlakem 1000–3000 tun.", "tgt_summary": "A26型(英语:A26)是瑞典绅宝考库姆公司所设计开发的一款常规动力潜艇。", "id": 504721}
{"src_title": "LGBT práva ve Finsku", "tgt_title": "芬兰LGBT权益", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Homosexualita byla ve Finsku dekriminalizována r. 1971, deklasifikována jako nemoc r. 1981 a legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku sjednocen na 16 let r. 1999. Diskriminace na základě sexuální orientace je trestná od r. 1995 a na základě genderové identity od r. 2005. Transvestitismus není považován za nemoc od r. 2011.", "section_level": 1}, {"title": "Stejnopohlavní soužití ve Finsku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátek 21. století.", "content": "Registrované partnerství je ve Finsku (finsky: rekisteröity parisuhde; švédsky: registrerat partnerskap) možné uzavírat od r. 2002. Návrh zákona dávajícího homosexuálním párům podobná práva a povinnosti jako mají manželské heterosexuální páry přijal parlament v září 2001 v poměru hlasů 99:84. V květnu 2009 parlament novelizoval zákon o registrovaném partnerství a umožnil homosexuálním párům osvojit si dítě svého v rámci registrovaného partnerství. Registrované partnerství, přístupné pouze stejnopohlavním párům, používá pro registraci a rozvodové řízení podobná ustanovení jako mají občanské sňatky. Zákon rovněž dává homosexuálům stejná imigrační práva v případě, že jeden z partnerů je cizinec.  Podle průzkumu zveřejněného magazínem Kotimaa 11. března 2010 mělo stejnopohlavní manželství 46 % podporu v parlamentu, zatímco 54 % bylo proti. Nicméně 4 z 8 politických stran v parlamentu – Sociálně demokratická strana Finska, Zelený svaz, Svaz levice a Švédská lidová strana – oficiálně deklarovaly svojí podporu stejnopohlavního manželství. Národní koaliční strana předložila svojí agendu homosexuálních manželství na parlamentní schůzi v červnu 2010 s vyjádřením místopředsedy parlamentu Bena Zyskowicze, který prohlásil svojí nedůvěru v přijetí zákona v nadcházejících 4 letech poukazujících na fakt, že většina členů parlamentu je proti. Středová strana Finska nezaujímá k otázce stejnopohlavních manželství žádný postoj, je ale proti adopcím. Strana Křesťanských demokratů a Praví Finovézaujímají k otázce otevřeně negativní postoj.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj po r. 2010.", "content": "Podle statistiky z r. 2011 zveřejněné novinami Helsingin Sanomat 90 členů parlamentu z 200 celkových podporuje plná adopční práva pro homosexuální páry, zatímco 93 je proti. V důsledku posledních parlamentních voleb r. 2011, které skončily vládní koalicí s Křesťanskými demokraty, se návrh zákona legalizujícího stejnopohlavní manželství nezahrnul do vládní platformy. Za to může Päivi Räsänen za Křesťanské demokraty a ministryně vnitra vděčit vládním stranám, které se k tomuto respektujícímu a tolerujícímu kroku rozhodly. Nicméně strana Levicové aliance zákon o genderově-neutrálním manželství podpořila spolu s ostatními politickými stranami mimo Křesťanských demokratů.  Skupina zákonodárců v čele v čele s členem Národní Koalice Lasse Männistö zahájila svojí činnost v září 2011. Návrh zákona byl následně představen parlamentu 8. února 2012 se 76 podporou ze strany zákonodárců. Návrh získal velkou podporu Levicove (12 a 2) a Zelených (10) a rovněž i Sociální demokracie a Švédské lidové strany. Dále návrh novely manželských zákonů získal nepatrnou podporu ze strany Národní koalice a velmi malou podporu ze strany Středové strany, zatímco Praví Finové a Křesťanští demokraté jsou výhradně proti. Podle státního rozhlasu Yleisradio měl návrh velmi mizivou šanci na přijetí, protože byl přijat jako návrh zákona ze strany soukromé iniciativy člena parlamentu, a tudíž je nutné, aby prošel Parlamentní komisí a Vládním souhlasem, aby vůbec mohl postoupit k prvnímu čtení.  27. února 2013 návrh zákona neschválila Komise pro právní záležitosti. Ještě před negativním stanoviskem komise podporovatelé zákona obvinili předsedkyni komise Anne Holmlund (která je otevřenou odpůrkyní zákona) za úmyslné odkládání procesu rozhodování. Holmlund to popřela s poukazem na velký počet vládních návrhů a jednání s více než 100 podpisy členů parlamentu. Členka parlamentu za Pravé Finy Arja Juvonen, u níž se očekávalo že bude víc profesionální než její předchůdkyně Johanna Jurva, taktéž obvinila Zelený svaz, Sociální demokracii Finska a Svaz levice za nátlak vyvíjený na postoupení návrhu zákona k prvnímu čtení i přes negativní stanovisko Skupiny Finských stran. Nicméně novela Ústavy Finské republiky z 1. března 2012 umožnila tzv. \"lidovou iniciativu\" s tím, že získání alespoň 50 tisíců podpisů má vliv na rozhodování parlamentu. Během kampaně s názvem \"Tahdon2013\" se získal dostatečný počet podpisů na podporu návrhu zákona. Ve výsledku iniciativa získala více než 166 tisíc podpisů k 19. září toho roku a protlačila zákon do parlamentu v prosinci 2013. Návrh se stal předmětem debaty na plenárním zasedání 20. února 2014 a byl následně dán k vyjádření Komise pro právní záležitosti. 25. června návrh komise odmítla v poměru hlasů 10:6. 2 členové nebyli přítomní, tedy 2 se omluvili z účasti na rozhodnutí, což mělo možná za následek negativní stanovisko.. Zákon pochází z občanské iniciativy a premiér to oficiálně prohlašuje za ukázkový příklad nepřímé demokracie.  28. listopadu 2014 finský parlament návrh zákona schválil v poměru hlasů 105:92 a umožnil homosexuálním párům uzavírat manželství. Toto činí Finsko 12. evropskou zemí, která legalizovala homosexuální sňatky. Návrh novely zákona byl podepsán prezidentem 20. února 2015. Finský premiér Alexander Stubb rovněž vyjádřil svojí podporu. Zákon vzešel z lidové iniciativy, což je podle slov premiéra první případ legislativy z vůle lidu.", "section_level": 2}, {"title": "Postoj veřejnosti ke stejnopohlavním manželství.", "content": "Podpora stejnopohlavních manželství ve Finsku vzrůstá už od r. 2000. Podle Evropského průzkumu z r. 2006 45 % Finů jej podporuje a podle průzkumu ze srpna 2010 zveřejněného rozhlasem Yleisradio ukázal, že podpora vzrostla na 54 %, zatímco 35 % je proti. V lednu 2013 byla podpora 57 %, zatímco 32 % bylo proti a 12 % si nebylo jisto. V tom samém průzkumu je 51 % homoparentálního osvojení, zatímco 36 % je proti a 13 % nejistých. Anketa z března 2013 od Taloustutkimus ukázal, že 58 % Finů podporuje stejnopohlavní manželství. A stejný výzkum z března 2014 ukázal, že už 65 % Finů podporuje stejnopohlavní manželství a 27 % je proti. Jiný výzkum z března 2014 tvrdí, že 57 % podporuje homoparentální osvojení a 36 % je proti.", "section_level": 2}, {"title": "Adopce a plánování rodiny.", "content": "Momentálně je možné pouze si osvojit dítě svého registrovaného partnera. Nicméně ženské homosexuální páry mají rodičovská práva rozšířenější než mužské, protože můžou podstupovat umělé oplodnění po jeho legalizaci r. 2006. Institut náhradního mateřství nemá ve Finsku žádnou právní úpravu ani pro heterosexuální páry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ve Finsku získají homosexuálové možnost uzavírat sňatky od 1. března 2017. I přesto se zde lesbám, gayům, bisexuálům a transsexuálům (LGBT) všeobecně dostává obrovské ochrany ze strany státu. Homosexuální pohlavní styk je tu legální od r. 1971, i tak ale byla trestná její propagace až do r. 1999, byť Finsko vyřadilo homosexualitu ze seznamu nemocí r. 1981. Legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku se sjednotil r. 1999. Anti-diskriminační zákony ohledně sexuální orientace zde platí od r. 1995 a týkají se všech oblastí, mimo manželských práv. Diskriminace na základě genderové identity je ve tu trestná od r. 2005 a transvestitismus není považován za nemoc od r. 2011.", "tgt_summary": "女同性恋者、男同性恋者、双性恋者与跨性别者(LGBT)在芬兰的权益近年来得到扩展。不管男性还是女性之间的同性性行为自1971年起合法化,但同时设置了更高的同意年龄及教唆罪名。在1981年不再列为疾病的一种。除了在婚姻范围,基于性取向的歧视在1995年列为罪名。1999年教唆罪名废止,同时同意年龄和异性间性行为的同意年龄设为一致。在2005年,基于性别认同的歧视也被列入罪名。", "id": 2211703}
{"src_title": "LGBT práva v Ázerbájdžánu", "tgt_title": "阿塞拜疆LGBT权益", "src_document": [{"title": "Dějiny LGBT v Ázerbájdžánu.", "content": "Po získání nezávislosti na Ruském impériu r. 1918 nově vzniklá Ázerbájdžánská demokratická republika nepřijala žádné zákony proti homosexualitě. Když se pak následně Ázerbájdžán stal součástí SSSR r. 1920, stala se zde homosexualita subjektem vymáhání sovětských zákonů kriminalizující sex mezi muži. I přes iniciativu Vladimíra Iljiče Lenina dekriminalizující homosexualitu v Sovětském Rusku, pohlavní styk mezi muži (nekorektně nezývaný jako pederastie), lépe řečeno sodomie se v Ázerbájdžánské SSR stal trestným r. 1928 pod hrozbou 5letého vězení a 8letého v případě, že je k jeho vykonání užito násilí.  Ázerbájdžán znovu získal nezávislost r. 1991 a v r. 2000 zrušil veškeré zákony proti sodomii pocházející ze sovětské éry. Speciální edice Ázerbájdžánu, oficiální tisk Národního shromáždění, zveřejněná 28. května 2000 prohlásila, že Shromáždění přijalo novou verzi Trestního zákoníku i s podpisem prezidenta, která vyjde v účinnost v září 2000. Zrušení § 121 bylo rovněž i podmínkou pro vstup Ázerbájdžánu do Rady Evropy, což země splnila a stala se tak 43. členem Rady 25. ledna 2001.", "section_level": 1}, {"title": "Život homosexuálů v zemi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Společnost.", "content": "Jako většina post-sovětských států je i Ázerbájdžán místem, kde homosexualita je velkou neznámou. Je tu nedostatek informací ohledně psychologických, sociologických a právních aspektů homosexuality, což způsobuje, že valná většina místních lidí nemá povědomí, co homosexualita vůbec je.  \"Coming outy\" gayů, leseb, bisexuálů a transsexuálů jsou zde vesměs ojedinělé a LGBT lidé se jej často obávají, a tudíž mnoho z nich žije dvojí život ve falešných manželstvích. Existuje tu sice pár finančně soběstačných jedinců v Baku, kteří žijí život podle své orientace, i tak jí ale praktikují vesměs pouze v soukromí. V zemi nefunguje ani žádné LGBT hnutí v politice, přesto se dá najít pár podpůrných lidskoprávních skupin zabývajících se problematikou LGBT lidí a jejich právním zastoupením.  Přestože dobrovolné homosexuální praktiky mezi muži jsou oficiálně legální, tak policejní násilí proti homosexuálním mužům, zejména mužským prostitutům, přetrvává.", "section_level": 2}, {"title": "Média.", "content": "V ázerbájdžánské televizi se běžně vyskytují LGBT postavy, ale ve státní televizi je homosexualita užívána spíše jako nástroj politického harašení, kritiky vlády a novinářů.  Dekriminalizací informovaného souhlasu k vykonání pohlavního styku mezi muži r. 2000 došlo ke zlepšení situace lidských práv v zemi. Rozhodnutí minulého prezidenta Hejdara Alijeva ohledně zrušení všech překážek k přístupu do Rady Evropy bylo ohromným hnacím motorem k procesu dekriminalizace.", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "V r. 2009 sepsal spisovatel Ali Akbar skandalizovanou knihu s názvem Artush a Zaur, jejímž hlavním tématem je příběh homosexuální lásky mezi Arméncem a Ázerbájdžáncem, což způsobilo pobouření u ázerbájdžánské společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku je pro obě orientace stanoven na 16 let. Ázerbájdžán je sekulární stát s ohromným počtem praktikujících muslimů. Důvodem, proč je v zemi rozšířená homofobie je tudíž nejen neznalost problematiky, ale také odkaz na \"tradice\". Rodiny homosexuálů často nemůžou oficiálně schvalovat jejich jiné sexuální smýšlení, obzvlášť ve venkovských oblastech. Coming out mívá za následek násilí a ostrakizaci ze strany rodinného patriarchátu a nucená heterosexuální manželství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lesby, gayové, bisexuálové a transsexuálové (LGBT) se v Ázerbájdžánu můžou setkávat s právními komplikacemi, s nimiž se heterosexuální většina nepotýká. Stejnopohlavní sexuální aktivita je pro muže i pro ženy legální, ale domácnostem tvořeným stejnopohlavními dvojicemi se nedostává stejné právní protekce jako domácnostem tvořeným páry různopohlavními.", "tgt_summary": "女同性恋,男同性恋,双性恋和跨性别(LGBT)人群在阿塞拜疆面临着非LGBT居民没有经历过的法律挑战和偏见。同性性行为在阿塞拜疆合法,但以同性伴侣为户主的家庭没有资格获得异性婚姻夫妇可获得的任何法律保护。", "id": 1667972}
{"src_title": "Padesát odstínů šedi (film)", "tgt_title": "格雷的五十道陰影 (電影)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "21letá studentka anglické literatury na Washingtonské státní univerzitě a obdivovatelka díla Thomase Hardyho Anastasia \"Ana\" Steel jde místo své kamarádky Katherine \"Kate\" Kavanagh udělat rozhovor s mladým miliardářem Christianem Greyem. Jeví se být velmi nervózní, Grey je naopak při konverzaci sebejistý. Od první chvíle se oba navzájem přitahují. Christian se chová jako dokonalý gentleman, což Anastasii imponuje. I když se jí zdá neskutečně inteligentní, charismatický a sexy, zároveň z něj cítí rezervovanost a chlad. Nezkušená dívka, ještě panna, která dosud čekala na toho pravého, však jeho kouzlu podlehne.  Grey ji navštíví v obchodě s nářadím, kde si Ana přivydělává na studia, a jejich vztah se pomalu rozvíjí. Grey u zamilované Any navíc boduje i projížďkami drahými automobily, pilotáží vrtulníku nad mrakodrapy velkoměsta, nákladnými dary apod. Vezme ji k sobě a ukáže jí svou „hernu“ – komnatu slasti a bolesti. Po zdech spoře osvětlené místnosti visí různé okovy, pouta, bičíky, karabáče, důtky aj. Grey se svěří, že jediným možným vztahem, který dokáže mít, je dominance (on) versus submisivita (ona). Po sexuální stránce jej pak ukojí pouze a výlučně BDSM praktiky. Nabídne Anastasii podrobnou smlouvu, která určuje podmínky jejich erotického vztahu.  Ana je zpočátku šokovaná, ale neodmítne. Postupně však nabývá dojmu, že jí Christian manipuluje a chce ji předělat k obrazu svému. Vyčítá mu také, že nechce přistoupit na normálnější vztah (nesmí s ním spát v jednom pokoji, nesmí se ho dotýkat apod.). Role sexuální otrokyně jí přestává vyhovovat. Během jedné vyjížďky se jí miliardář svěří, že měl těžké dětství a teď nedokáže své preference změnit. Ana se do Christiana zamiluje a chce postupně víc, ale jeho neoblomnost jí rozčiluje. Nakonec jej sama požádá, aby jí ukázal, jak jí chce potrestat. Jen tak má podle svého mínění možnost pochopit jeho jednání. Rozčilený Christian jí šestkrát bolestivě švihne páskem přes pozadí a má z její bolesti uspokojení. To Anu znechutí a rozhodne se od Christiana nadobro odejít. Následujícího rána jej se slzami v očích, ale zcela rozhodně opouští.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Na začátku roku 2013 několik Hollywoodských studií chtělo získat filmová práva na trilogii novel \"Padesát odstínů\". Warner Bros., Sony, Paramount, Universal a produkční společnost Marka Wahlberga „soutěžily“ o práva. Universal Pictures a Focus Features nakonec práva k trilogii získala v březnu roku 2013. E. L. James se snažila udržet určitou tvůrčí kontrolu během natáčení. Samotný James zvolil producenty Michaela De Lucu a Dana Brunettiho k produkování filmu. Kelly Marcel, scenárista filmu \"Zachraňte pana Bankse\", byl najatý na pozici scenáristy. I přes to, že touhu po napsání scénáře k filmu vyjádřil Bret Easton Ellis, scenárista filmu \"Americké psycho\". Patrick Marber byl najatý režisérkou Johnsonovou, aby scénář poupravil.Mark Bridges byl kostýmním designérem.", "section_level": 1}, {"title": "Režie.", "content": "K 9. květnu 2013 studio zvažovalo Joeho Wrighta do pozice režisére, ale nakonec pozici nemohl přijmout z důvodu jeho rozvrhu. Dále se zvažovalo nad Patty Jenkinsonovou, Billem Condonem, Bennettem Millerem a Stevenem Soderberghem. V červnu 2013 E. L. James oznámila, že na pozici režisérky byla najata Sam Taylor-Johnson. Za režii získala přes 2 miliony dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Casting.", "content": "Bret Easton Ellis se nechal slyšet, že jeho první volba pro roli Christiana Greye byl Robert Pattinson, ale autorka knihy cítila, že obsazení Pattinsona a herečky Kristen Stewartové do filmy by bylo „divné“. Ian Somerhalder a Chace Crawford se o roli Christiana zajímali. Somerhalder však uvedl, že i kdyby by byl do role zvažován, nastaly by problémy s jeho natáčecím rozvrhem seriálu \"Upíří deníky\". 2. září 2013 bylo oznámeno, že Charlie Hunnam a Dakota Johnsonová byly obsazeni do role Christiana Greye a Anastasie Steelové. Do role Anastasie byly zvažovány Alicia Vikander, Imogen Poots, Elizabeth Olsen, Shailene Woodley a Felicity Jones. Keeley Hazell, Lucy Hale se zúčastnily konkurzů.Role také byla nabídnuta Emilii Clarke, ta roli odmítla kvůli nahotě. Režisérka dala každé herečka, která se ucházela o roli Anastazie čtyři stránky monologu z filmu \"Persona\" od Ingmara Bergmana. Studio původně plánovalo obsadit Ryana Goslinga, ale ten o roli neměl zájem. Garrett Hedlund byl také zvažován, ten se však nemohl s rolí ztotožnit. Hunnam původně roli odmítl, ale později se rozhodl pro setkání s vedoucími studia.  Během října 2013 byla zvažována do role matky Anastasie Jennifer Ehle. 12. října 2013 Universal Pictures oznámilo, že Hunnam se rozhodl od projektu odejít kvůli jeho vytíženému pracovnímu rozvrhu. Alexander Skarsgård, Jamie Dornan, Theo James, François Arnaud, Scott Eastwood, Luke Bracey a Billy Magnussen byla vysoko v žebříčku na jeho nahrazení. 23. října 2013 byl do role obsazen Dornan. V říjnu se k obsazení připojil Victor Rasuk (José Rodriguez), v listopadu Eloise Mumford (do role Kate Kavanagh). V prosinci zpěvačka Rita Ora získala roli mladší sestry Christiana Mii, původně chtěla pracovat na soudtracku.", "section_level": 2}, {"title": "Natáčení.", "content": "V září bylo natáčení stanoveno na 5. listopadu 2013 ve Vancouveru v Britské Kolumbii. Následující měsíc producent Michale De Luca oznámil, že natáčení začne 13. listopadu. Nakonec se začalo až 1. prosince 2013. Scény se natáčely v historické části Vancouveru Gastown. Budova společnosti Bentall 5 byla použita jako budova společnosti Grey Enterprises. Univerzita Britské Kolumbie sloužila jako Washingtonská státní univerzita na které Ana odmaturovala. Hotel Fairmont ve Vancouveru byl použit jako hotel Heathman. Snímek se také natáčel ve studiích North Shore. Produkce oficiálně skončila 21. února 2014. Některé scény se přetáčely v týdnu od 13. října 2014. Film se natáčel pod pracovním názvem \"Dobrodružství Maxe a Bankse\".", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "James řekla, že filmový soundtrack bude vydán 10. února 2015. Prvním singlem se stala písnička od The Weeknd „Earned It“, druhý singlem písnička „Love Me like You Do“ od Ellie Goulding. Promo singlem se stala písnička od Sii „Salted Wound“.Ve speciální edici pro obchod Target se objevily další dvě písničky: „Rude“ od Terence Colese a Leona „RoccStar“ Youngblooda a „Call Me“ od St. Paula a The Broken Bones.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "Film vydělal 166,2 milionů dolarů v Severní Americe a 404,8 milionů dolarů v ostatních oblastech, celkově tak k 7. květnu 2015 vydělal po 84 dnech promítání přesně 571 006 128 dolarů po celém světě. Rozpočet filmu činil 40 milionů dolarů. Film se stal třetím nejvýdělečnějším filmem, který režírovala žena (za \"Kung Fu Panda 2\" a \"Mamma Mia!\"). Ve Spojených státech a v Kanadě se stal sedmnáctým nejvýdělečnějším filmem roku 2015 a čtvrtým nejvýdělečnějším romantickým filmem všech dob. V Severní Americe byl oficiálně uveden společně s filmem \"\". Za čtvrteční večer, kdy šel film do kin vydělal 8,6 milionů dolarů a stal se tak druhým nejvýdělečnějším filmem února (za \"Deadpoolem\"). Za první víkend docílil nejvyšší návštěvnosti, kdy vydělal 85,1 milionů dolarů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Padesát odstínů šedi (v originále \"Fifty Shades of Grey\") je americké erotické romantické filmové drama z roku 2015 režisérky Sam Taylor-Johnsonové podle stejnojmenné literární předlohy spisovatelky Eriky Mitchellové známé pod pseudonymem E. L. James. Snímek je filmovou adaptací prvního dílu erotické trilogie, která se stala bestsellerem (další dva díly jsou \"Padesát odstínů temnoty\" a \"Padesát odstínů svobody\").", "tgt_summary": "《格雷的五十道阴影》(英语:Fifty Shades of Grey)是一部2015年上映的美国情色爱情电影,根据EL·詹姆丝的同名小说改编而成。由萨姆·泰勒-约翰逊执导,凯利·马塞尔编剧,并由达珂塔·强生、杰米·道南、珍妮佛·艾莉以及马西雅·盖·哈登主演。电影于2015年2月11日在柏林国际电影节上首映,2月13日正式公映。票房获得即时的佳绩,打破了多个票房纪录,全球票房5.71亿美元。", "id": 1965530}
{"src_title": "LGBT práva v Nizozemsku", "tgt_title": "荷蘭LGBT權益", "src_document": [{"title": "Zákony týkající se stejnopohlavní sexuální aktivity.", "content": "Mezi lety 1730–1811 byla ve Spojených provinciích nizozemských sodomie považována za těžký zločin, což mělo v té době za následek perzekuci stovek homosexuálů. Po vpádu francouzských vojsk a zavedení Napoleonského zákoníku roku 1811 došlo ke zrušení všech zákonů proti dobrovolné homosexuální aktivitě v soukromí. Po intervenci křesťanů vznikly politické strany, které prosadily různý věk způsobilosti k pohlavnímu styku, který byl pro homosexuály 21 let a heterosexuály 16 let. Zákony na ochranu veřejné morálky byly rovněž často užívány proti homosexuálům. Během 2. světové války v době nacistické okupace zde na základě paragrafu 175 opět dočasně platily zákony proti stejnopohlavní sexuální aktivitě, které byly posléze koncem války zrušeny.  Ve 2. polovině 20. století nizozemští psychiatři i duchovní přestali na homosexualitu nahlížet negativně a od roku 1973 se přestala léčit. V roce 1971 byl Článek 248 zrušen a tím sjednocen legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku.", "section_level": 1}, {"title": "Stejnopohlavní soužití.", "content": "Nizozemský parlament přijal zákon o registrovaném partnerství v lednu 1998 jako jakýsi ekvivalent institutu manželství, který byl zatím přístupný jenom různopohlavním párům. To se stalo přístupným i pro stejnopohlavní páry roku 2001, kdy jej Nizozemsko legalizovalo jako první stát na světě s účinností od 1. dubna. A hned toho dne Job Cohen, amsterdamský primátor, oddal čtyři homosexuální páry se všemi právními náležitostmi předtím přístupným jen heterosexuálním párům. Zákon prošel v parlamentu v poměru hlasů 109:33. Přestože stejnopohlavní manželství v evropské části Nizozemska a v terioriích Karibského Nizozemska jako jsou Bonaire, Svatý Eustach a Saba platí, tak v Arubě, Curaçau a na Svatém Martinu, která také spadají do Nizozemského království, není možné je uzavírat. Podle článku 4 Charty Nizozemského království, veškerá stejnopohlavní manželství uzavřená kdekoli na tomto území, musejí být uznána ve všech jeho teritoriích, nicméně ani tak to negarantuje zcela rovné zacházení se stejnopohlavními manželskými dvojicemi", "section_level": 1}, {"title": "Veřejné mínění.", "content": "Podle aktuálního šetření z května 2013 85 % Nizozemců podporuje stejnopohlavní manželství a adopce. V době výzkumu situace u členských států EU roku 2006 zaujalo Nizozemsko s 82 % podporovatelů stejnopohlavních manželstvích nejvyšší místo mezi ostatními zeměmi. V Karibských teritoriích jsou občané silně věřící a v otázce stejnopohlavních manželství tím pádem odmítavější než na evropském kontinentu.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana před diskriminací.", "content": "Nizozemský parlament přijal Zákon o rovném zacházení roku 1993, který zakazuje diskriminaci na základě sexuální orientace v zaměstnání, bydlení a veřejných i soukromých ubytovacích službách.  Církevní školy financované státem nesmějí propouštět nebo jakkoli znemožňovat pedagogickou činnost učitelů kvůli jejich sexuální orientaci. Nicméně některé školy si ustanovení vykládají tím způsobem, že můžou propouštět učitele za mimoškolní chování, které by pošpiňovalo jejich čest a etický kodex. Toto vedlo k odchodu ze zaměstnání homosexuálního učitele roku 2008. Téma lepší formulace anti-diskriminačních zákonů, které by efektivněji chránily LGBT pedagogy a studenty byla proto předmětem politických debat. 27. května 2014 návrh novely zákona prošel s valnou většinou v Dolní komoře a nyní čeká na vyjádření Senátu.", "section_level": 1}, {"title": "Adopce a plánování rodiny.", "content": "Legalizace stejnopohlavního manželství v r. 2001 přiznala homosexuálním párům plná adopční práva. Od r. 2005 je umožněná adopce dětí i homosexuálním párům žijícím v zámoří. Lesbické páry mohou podstupovat umělé oplodnění. Altruistická surogace je v Nizozemsku legální. Komerční náhradní mateřství je ilegální pro všechny páry bez ohledu na pohlaví. Ačkoliv je bezúplatná surogace legální, poskytuje jí pouze několik zdravotních zařízení, přičemž se celý proces řídí velmi přísnými pravidly. Z tohoto důvodu většina párů cestuje za účelem surogace do zahraničí. V r. 2019 nabízely pouze dvě reprodukční kliniky náhradní mateřství homosexuálním párů: jedna v Leiderdorpu, která nabízela fertilizaci vajíček náhradní matky, zatímco druhá v Gemert-Bakel se zabývala geny rodinných příslušníků žadatelských párů.", "section_level": 1}, {"title": "Konverzní terapie.", "content": "Organizacím nabízejícím konverzní terapii je v Nizozemsku zakázaná činnost. Od června 2012 nejsou veškeré procedury, které údajně vedou ke změně sexuální orientace, hrazeny zdravotními pojišťovnami.  17. května 2019 po odvysílání televizního pořadu \"Ewout & homogenezing\" na stanici RTL 5, v němž se prezentovalo několik organizací, včetně holandských letničních a baptistických skupin, nabízejících konverzní terapii se Strana práce (PvdA) a Demokraté 66 (D66) rozhodly zahájit výzkum vyvracející jejich tvrzení. V květnu 2019 informoval Hugo de Jonge, ministr zdravotnictví za Křesťanskodemokratickou výzvu (CDA), Sněmovnu reprezentantů, že nevidí důvod pro přímý zákaz konverzní terapie. Rovněž řekl, že jeho resort nezřídí komisi nezávislých odborníků, která by se zaměřila na výzkum dětí a mladistvých, kteří jsou vystaveni těmto praktikám.  Navzdory tomu se Sněmovna reprezentantů rozhodla 22. května 2019 zahájit výzkum týkající se konverzní terapie v Nizozemsku. Pro byli D66, GroenLinks (GL) a PvdA. Proti Křesťanská unie (CE), Státní reformní strana (SGP) a Strana pro svobodu (PVV). 29. května přijala Sněmovna reprezentantů další opatření a vyzvala ministra vnitra Ferdinanda Grapperhause (CDA) ke zpracování návrhu příslušné legislativy, který by zakázal konverzní terapii. Členové parlamentu došli k závěru, že takové praktiky mají negativní dopady na lidské zdraví. Pod výzvu se podepsali Lidová strana pro svobodu a demokracii (VVD), D66, GL, PvdA a Socialisté. Proti jsou CDA, CE, PVV a Fórum pro demokracii (FvD). O návrhu příslušného zákona se zatím nehlasovalo.", "section_level": 1}, {"title": "Dárcovství krve.", "content": "V Nizozemsku podobně jako v mnoha dalších zemích nebylo MSM umožněno dárcovství krve. MSM populace ve vyspělých zemích vykazuje relativně vysoký výskyt infekce virem HIV/AIDS. Z tohoto důvodu platilo toto preventivní opatření až do r. 2015. V dubnu 2012 přijala Sněmovna reprezentantů novou legislativu, která tento zákaz liberalizovala. Nově by nemohli darovat pouze skupiny praktikujících gayů, u nichž se potvrdilo rizikové sexuální chování. Nizozemská vláda se pak obrátila na krevní banku Sanquin a Univerzitu v Maastrichtu s žádostí o studii týkající se rizikovosti dárcovství krve mužů majících sex s muži. Následně se potvrdilo, že jistá opatrnost v případě gay dárců krve, kteří sexuálně neabstinují, má své opodstatnění, ale že není potřeba je zcela vylučovat. Díky tomu zcela vymizel ten nejzákladnější protiargument. 28. října 2015 oznámil nizozemský resort zdravotnictví, že se nově bude uplatňovat 12měsíční zkušební lhůta namísto úplného odmítání gay dárců majících sex s muži. 15. února 2019 oznámila krevní banka Sanquin, že jí zkrátí na 4 měsíce. V praxi se začala tato nová politika uplatňovat v červenci 2019.", "section_level": 1}, {"title": "Veřejné mínění.", "content": "Podle průzkumu Ifop z května 2013 podporovalo 85 % Nizozemců stejnopohlavní manželství a adopce dětí homosexuálními páry. Výzkum EU z r. 2015 ukázal, že 91 % Nizozemců podporuje homosexuální sňatky, což byla největší hodnota v rámci všech zkoumaných zemí. Obyvatelé karibských teritorií jsou konzervativnější a víc odmítají stejnopohlavní manželství ve srovnání s Evropou.", "section_level": 1}, {"title": "Životní podmínky.", "content": "Nizozemsko je považováno za jednu z nejvíce gay friendly zemí na světě, a to díky brzkému přijetí LGBT inkluzivní legislativy a vysoké míře tolerance v tamní společnosti. Deník \"Independent\" řadí nizozemské hlavní město Amsterdam mezi nejpopulárnější gay města na světě. Festival hrdosti Amsterdam Pride se pravidelně koná od r. 1996 se statisícovou účastí lidí z celého světě a je považován za největší událost tohoto druhu v celém Nizozemsku. Amsterdam byl dvakrát za sebou hostitelem Europride, a to v letech 1994 a 2016. Posledně přilákal více než 560 tisíc účastníků. Kromě Amsterdamu je také velmi živá gay scéna v Rotterdamu, Utrechtu, Haagu a Scheveningenu, kde se nachází několik barů, saun a klubů specializujících se na gay klientelu. with several bars, saunas and clubs catering to gay clientele.  Podle průzkumu z r. 2013 souhlasilo 93 % Nizozemců s tvrzením, že by homosexuálové měli mít žít podle toho, jací jsou. Pouhá 4 % respondentů uvedla, že by homosexualita neměla být akceptovaná. Vysokou úroveň veřejného a společenského přijetí LGBT ukázaly i další průzkumy, čímž se potvrdilo, že Nizozemsko je skutečně jednou z nejvíc gay friendly zemí na světě. Podle zprávy Netherlands Institute for Social Research z r. 2016 zaujímala většina Nizozemců pozitivní postoj k homosexualitě. Pouze 7 % dotázaných vnímalo homosexualitu a bisexualitu negativně. U translidí to bylo 10 %. Nicméně se 3,8 % gayů a leseb stalo oběťmi násilí ve srovnání s 2,4 % u heterosexuálů. 32 % gay respondentů navíc uvedlo, že by se obávalo veřejných reakcí v případě, že by políbili svého partnera. U lesbických žen to bylo 23 %. V případě heterosexuálních párů by se odmítlo líbat na veřejnosti 12 %.  V dubnu 2017 napadla v Arnhemu skupina marocké mládeže homosexuální pár. Ihned po incidentu vyjádřilo několik politiků, veřejných činitelů a duchovních solidaritu s LGBT menšinou tím, že vyšli ruku v ruce do ulic. Zapojily se i další země Spojené království, USA a Austrálie. V letech 2011–2017 došlo podle monitoringu nizozemské LGBT skupiny COC k přibližně 400 až 600 útokům na příslušníky LGBT minority.", "section_level": 1}], "src_summary": "Práva leseb, gayů, bisexuálů a translidí (LGBT) v Nizozemsku jsou považována za nejvíce rozvinutá jak v Evropě, tak i ve světě. Stejnopohlavní sexuální aktivita je zde legální od roku 1811 po vpádu francouzské armády a instalaci Napoleonského zákoníku rušícího veškeré zákony proti sodomii, které po vzniku Spojeného království nizozemského nebyly obnoveny.", "tgt_summary": "荷兰以开放著称,十分注重性倾向等个人隐私的相关政策。人民普遍支持LGBT族群拥有平等权利,部分基督徒及伊斯兰教徒移民对性别平等仍采保守态度。调查显示,至少三分之二的反同性恋仇恨罪是由穆斯林移民家庭的青年所为,其多数是摩洛哥或土耳其人后裔。2011年10月调查表明,虽然荷兰90%的荷兰族认为同性恋并不违背道德,但仅有30%在荷土耳其人和25%的在荷摩洛哥人接纳此观点。 而据报道,印度裔的印度教徒多能接受荷兰族的观点。", "id": 277326}
{"src_title": "Stroganovové", "tgt_title": "斯特罗加诺夫家族", "src_document": [{"title": "Dějiny rodu.", "content": "Od dob panování Ivana Hrozného byli Stroganovové nejbohatším rodem v Ruském carství. Financovali například ruské dobytí Sibiře nebo znovudobytí Moskvy Dmitrijem Michajlovičem Požarským na Polácích. Také Stroganovská škola ikonobrazectví nese jejich jméno. Petr I. Veliký povýšil Stroganovce do šlechtického stavu (baron Ruského impéria). Poslední člen rodu zemřel roku 1923 ve Stroganovském paláci v Petrohradě.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Stroganovové byli původně zámožní pomorští sedláci (tzn. ze subarktické oblasti Ruského carství, při pobřeží Bílého moře). Fjodor Lukič Stroganov, zakladatel rodu z konce 15. století, pocházel ze Solvyčegodsku na ruském severu. Zde jeho syn Anikej Fjodorovič Stroganov (1488–1570) v roce 1515 založil solivar, který se později stal velmi významným hospodářským subjektem. V roce 1558 car Ivan Hrozný udělil Anikejovi Stroganovskému a jeho potomkům rozlehlá panství podél toků řek Kama a Čusovaja, které se tehdy nacházely na samé východní výspě ruského osídlení.", "section_level": 1}, {"title": "Stroganovové baroni a hrabata.", "content": "Během severní války v letech 1700–1721, poskytli Stroganovové značné finanční prostředky vládě Petra Velikého, za které byl v roce 1722 Alexandru Grigorijevičovi, Nikolaji Grigorijevičovi a Sergeji Grigorijevičovi Stroganovovým udělen titul barona a později také hraběte. Od té doby byli Stroganovové členy ruské aristokracie a zastávali významné posty ve vládě.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Po ruské revoluci v roce 1917 Stroganovové emigrovali společně s bělogvardějci a veškerý majetek rodiny v Rusku byl znárodněn bolševiky.  V roce 1992 vznikla ve státě New York nezisková organizace \"The Stroganoff Foundation\", která se zabývá sběrem, ochranou a restaurováním ruského kulturního dědictví rodu Stroganovových. Založení \"Stroganoff Foundation\" iniciovala baronka Hélène de Ludinghausen žijící v Paříži, jejíž matka, kněžna Xenia Alexandrovna Ščerbatova-Stroganova, se narodila ve Stroganovském paláci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stroganovové nebo Strogonovové ( \"Стро́гановы\", \"Строгоновы\"), ve francouzské podobě jako Stroganoff, je někdejší velmi úspěšná rodina ruských obchodníků, průmyslníků, feudálů a státníků v 16. – 20. století. Někteří členové rodu získali šlechtický titul.", "tgt_summary": "斯特罗加诺夫家族()是俄罗斯的一个著名贵族家族。在16世纪至20世纪初,这个家族曾中大商人、企业家、实业家、大地主和政治家辈出。", "id": 588538}
{"src_title": "Joey Lawrence", "tgt_title": "喬伊·羅倫斯", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se ve Filadelfii v Pensylvánii, je synem Donny a Josepha Mignogny. Má italské předky. Má dva mladší bratry, Matthewa a Andrewa, kteří jsou také herci.  Navštěvoval Abington Friends School v Jenkintownu v Pensylvánii a později navštěvovat Univerzitu Jižní Kalifornie.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Herectví.", "content": "První role přišla s reklamaou pro Craker Jakc. V 5 letech se objevil v \"The Tonight Show Starring Johnny Carson\", kde zazpíval písníčku „Give My Regards to Broadway“. V roce 1983 získal roli Joeho Donovana v sitcomu stanice NBC \"Gimme a Break!\". V roce 1988 propůjčil svůj hlas pro film \"Oliver & Přátelé\". Mezi lety 1991 a 1995 hrál v televizním seriálu \"Kvítko\", kde hrál Joeyho Russo.  Se svými bratry Mattewem a Andrewem si zahrál v seriálu \"Brotherly Love\". S Jennifer Morrison si zahrál ve filmu \"Temná legenda 2\". V roce 2006 se stal soutěžícím reality show stanice ABC \"Dancing with the Stars\", kde byl spárován s profesionální tanečnicí Edytou Śliwińskou. Skončil na třetím místě. V roce 2007 získal roli Billyho Flynna v Broadwayské produkci Chicaga. 9. července 2008 měla premiéru taneční reality show \"Master of Dance\", kterou moderoval.  V roce 2009 si zahrál po boku Melissy Joan Hart ve filmu \"Moje falešná svatba\", který měl premiéru na stanici ABC Family. V srpnu 2010 se vrátil na televizní obrazovky v sitcomu stanice ABC Family \"Melissa a Joey\" v roli Joeho Longa, kterého jako chůvu zaměstnala postava, kterou hraje Melissa Joan Hart.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "V 16 letech vydal své debutové album nazvané \"Joey Lawrence\". Jeho písnička „Nothin' My Love Can't Fix“ se stala mezinárodním hitem. Písnička se stala titulní písní filmu \"Cop and a Half\".  V červenci 2008 oznámila, že pracuje na novém albu, které se bude skládat především z balad. V černu 2011 vydal nový singl nazvaný \"Rolled\". V červenci vydal další single \"Give It To Ya (Acoustic)\"  V roce 2017 založil kapelu Still 3 a společně vydali singl „Lose Myself“.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Joey se oženil s Michelle Vellou v roce 2002, rozvedli se v roce 2004. Svojí druhou ženu Chandie Yawn-Nelson, poznal na dovolené do Disney Worldu, když byli teenageři, vzali se o 13 let později. Dvojici se narodily dvě dcery, narozené v roce 2006 a 2010. V roce 2017 zažádali o osobní bankrot.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joseph Lawrence Mignogna, Jr. (* 20. dubna 1976, Filadelfie, Pensylvánie, Spojené státy americké), známý jako Joey Lawrence je americký herec, zpěvák a moderátor. Nejvíce se proslavil rolemi v seriálech \"Gimme a Break!, \" \"Kvítko \"a \"Brotherly Love\". V roce 2010 získal roli Joeho Longa v seriálu stanice ABC Family \"Melissa a Joey.\"", "tgt_summary": "乔瑟夫(乔伊)·罗伦斯(英语:Joseph \"Joey\" Lawrence,出生名英语:Joseph Lawrence Mignogna, Jr.;1976年-4月20日)为美国演员、 R&B-歌手以及主持人。他最知名的作品为电视系列剧Gimme a Break!、Blossom、憨管家俏主人。", "id": 599463}
{"src_title": "Colnago", "tgt_title": "梅花自行车", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Koncem 60. let a celá 70. léta byl Ernesto Colnago obecně považován za jednoho z nejlepších stavitelů silničních rámů. V roce 1960 byl svědkem jak si Luigi Arienti dojíždí pro zlatou medaili na Olympijských hrách v Římě na kole Colnago. V roce 1963 se Ernesto Colnago přidal k týmu Molteni jako hlavní mechanik a závodníci jako Gianni Motta začali jezdit na jeho kolech. Vítězství Michele Dancelliho v roce 1970 na kole Colnago v závodě Milan-San Remo inspirovalo Ernesta ke změně jeho loga na 'Asso di Fiori' (♣)  K týmu Molteni se po rozpadu týmu Faema přidal Eddie Merckx. To co následovalo, popisuje Ernesto Colnago takto: „Merckx byl šampion s velkou budoucností a já byl nadějný stavitel kol. Byla velká čest pracovat pro takovou osobnost. Vzájemná spolupráce nás oba posunula dopředu a vyvinuli jsme speciální vidlice a kola.“ Důkazem je například vyvinutý super lehký rám, se kterým Merckx v roce 1972 prolomil světový rekord v hodinovce.  Díky vítězství v závodech rostla reputace a Colnago se ponořil do trhu výroby jízdních kol. Na počátku 70. let nastal ve Spojených státech cyklistický boom a firma Colnago začala kola produkovat ve velkém, jakoby v sázce byla budoucnost lidstva. V té době byl pro Colnago pilířem výroby model Super následován typem Mexico, který byl pojmenován na počest úspěšného pokusu o zdolání hodinovky v Mexico City. Postupně přicházely další modely jako Superissimo a Esa Mexico. Už tyto první modely Colnaga byly skvělými jízdními koly a předznamenaly tak kult budoucí výroby.  V reakci na kritiku, že jeho rámy nejsou dostatečně tuhé, začal Ernesto Colnago experimentovat se změnou chování komponent rámu. V roce 1983 představil rám Oval CX s oválným profilem horní trubky, za účelem větší tuhosti. Poté experimentoval s různě zahnutými trubkami rámů, které se staly výrobními modely nejvyšší třídy. Začalo to s modelem Master, poté Master-Light, Master Olympic a Master Piu. Colnago sestavil rám z trubek Columbus, na kterém Giuseppe Saronni vyhrál mistrovství světa v silniční cyklistice v roce 1982. Poté byla vydaná limitovaná edice kol se Saronniho jménem. Zatímco Colnago pokračovalo ve výrobě špičkových ocelových kol, začalo od 80. let vyrábět rámy i z dalších materiálů jako titan, hliník, karbon a jiné materiálové směsi. Z této doby pochází také unikátní rám Bititan, který má dvojitou titanovou spodní trubku. Zahnuté a předimenzované trubky rámu se objevily na modelu Tecnos, který je jedním z nejlehčích ocelových kol. Stejné zahnutí a velikost byli použity také pro hliníkový rám Dream. V roce 1981 byl vyroben prototyp CX Pista-samonosná konstrukce z karbonového vlákna s diskovými koly-který byl představen na výstavě kol v Milánu. Následně začal Colnago spolupracovat s Ferrari na vývoji technologie karbonových vláken. Ernesto také připisuje zásluhu svým inženýrům za opravdovou výzvu v oblasti návrhu vidlice, která vedla k inovativní rovné ocelové vidlici Precisa. Colnago experimentoval i s kombinací matriálů, jako například u modelů CT-1 a CT-2, jejichž hlavní trubky byly z titanu a vidlice a zadní konstrukce z karbonu. Nebo u rámu Master, kde kombinoval ocelové trubky s karbonovou vidlicí a zadní konstrukcí. První pokusy Ernesta Colnaga o produkci karbonových rámů nebyly komerčně úspěšné, ale své získané poznatky začlenil do stěžejních rámů jako C-40 (1994) a C-50 (2004), které byly pojmenovány po 40 a 50 letech výroby Colnaga. Tyto karbonové rámy nastavily nový standard top kvality. Rozhovor s Ernesto Colnagem, ve kterém popisuje několik svých průlomových kol, je dostupný zde.", "section_level": 1}, {"title": "Sponzorování týmů.", "content": "Od roku 1974 sponzorovalo Colnago alespoň jeden profesionální tým ročně, často i více. K tomu i jiné týmy v pelotonu závodily na kolech Colnago. Na počátku 70. let závodil na kolech Colnago tým Molteni s Eddy Merckxem. Gieseppe Saronni závodil na Colnagu po celou kariéru, od roku 1977 na Scic, poté na modelu Gis Gelati a Colnago-Del Tongo. Colnago bylo známé také sponzorováním profesionálního cyklistického týmu Mapei v 90. letech. V roce 2005 sponzorovalo i tým Rabobank. Dalším týmem byl americký Navigators, za které jezdil v letech 2005-2008 australský sprinter Hilton Clarke. V roce 2006 se na seznam sponzorovaných týmů Colnagem přidal tým Milram s Alessandro Petacchim a Erikem Zabelem. K tomu je Colnago spolusponzorem Landbouwkrediet-Colnago profi týmu, který závodí v soutěži UCI Europe Tour. Dále bylo dodavatelem rámů týmu Tinkoff v roce 2007. Pro rok 2012 sponzorovalo Colnago tým Colnago-CSF Bardini. Od Tour de France 2011, jezdí na rámech Colnago tým Europcar.", "section_level": 1}], "src_summary": "Colnago Ernesto & C. S.r.l. nebo Colnago je italským výrobcem jízdních kol určených pro silniční závody. Společnost založil Ernesto Colnago v roce 1952 v italském Cambiagu poblíž Milána. Místo toho, aby Ernesto pokračoval v rodinné firmě, vybral si možnost pracovat v obchodě s jízdními koly. Ve třinácti letech pracoval jako učeň ve firmě Gloria Bicycles a později začal závodit na silnici. Po těžkém pádu, který způsobil ukončení jeho závodní kariéry, si otevřel vlastní obchod s koly (1952) a ještě ten samý rok sestavil své první cyklistické rámy. Jako závodní mechanik byl hodně poptávaný. V roce 1955 působil jako druhý mechanik u týmu Nivea na Giro d’Italia a nakonec byl zaměstnán jako hlavní mechanik týmu Molteni, za který jezdila belgická legenda Eddy Merckx.", "tgt_summary": "Colnago是一家意大利自行车厂商的商标名,是以创办人的名字Ernesto Colnago当作他所生产的自行车的商标;Oval CX是自行车之中非常罕见的特殊车款,1980年代,空气动力学成为影响比赛成绩的一项研究题目,那一个年份许多自行车的产品致力研究如何减少或是降低空气阻力;Aero Dynamic 成为当时经常出现在这一个行业的字眼。", "id": 119537}
{"src_title": "Urzonovití", "tgt_title": "新大陸豪豬", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Urzonovití obývají Severní Ameriku od pobřeží Severního ledového oceánu na Aljašce po severní Mexiko a dále Střední a Jižní Ameriku od jižního Mexika po Ekvádor a sever Argentiny.  V Severní Americe se vyskytují od oligocénu (starších třetihor) do současnosti, v jižní od pozdního pliocénu (konce třetihor) do současnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Urzonovití se podle posledních poznatků dělí do pěti rodů:  podčeleď Chaetomyinae  podčeleď Erethizontinae  Pro rody \"Coendou\", \"Echinoprocta\" a \"Sphiggurus\" nemáme jedinečný český název, a proto je všechny označujeme jako kuandu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Urzonovití jsou střední až velcí podsadití hlodavci. Tělo je 300–680 mm dlouhé, ocas měří 75–450 mm. Jednotlivé druhy váží 0,5 – 7 kg. Nejtěžší je urzon kanadský, u kterého mohou velcí samci dosáhnout údajně váhy až 18 kg. Některé chlupy jsou stejně jako u dikobrazů přeměněny v ostny, které jsou kratší než u dikobrazů. Na konci jsou posety mikroskopickými zpětnými háčky.  Nohy jsou krátké a přizpůsobené pohybu na stromech. Na předních mají všichni zástupci čeledi čtyři prsty, na zadních mají čtyři s výjimkou ursonů, kteří jich zde mají pět. Ocas je většinou kratší, jen kuandové z rodu \"Coendou\" jej mají dlouhý a chápavý. U urzonů je shora pokrytý ostny. Mají 20 zubů – jejich zubní vzorec je", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Všichni urzonovití jsou přizpůsobeni životu na stromech. Proto bývají někdy označováni jako „stromoví dikobrazi“. Nejsou však vázáni pouze na stromy – zvláště urzoni se v jehličnatých lesích vyskytují více na zemi. Všechny druhy si také svoje doupata hledají nebo staví jak na zemi, tak na stromech. Pokud jsou napadeni, brání se nejen tím, že útočníkovi vystavují zadní část těla s ostny, ale větší druhy se pokoušejí útočníka také udeřit.  Jsou to převážně noční zvířata, která však hledají potravu i ve dne. Živí se listy, kůrou, plody, květy a další rostlinnou potravou.  Mívají obvykle jen jeden vrh ročně, pouze druhy žijící v tropických oblastech mohou mít dva. V jednom vrhu mívají obvykle jen 1–2 mláďata, která se rodí vyvinutá a osrstěná s měkkými ostny, které jim nejpozději během několika dnů ztvrdnou. Při narození již mají otevřené oči a většina z nich umí hned lézt ve větvích.  Dožívají se téměř 20 let.", "section_level": 1}, {"title": "Stupeň ohrožení.", "content": "Podle výzkumů IUCN nejsou urzonovití zásadně ohroženi – většina druhů tohoto rodu je v červeném seznamu druhů vyhodnocena jako málo dotčený druh.  Několik druhů však nemohlo být pro nedostatek údajů vyhodnoceno – například kuandu panamský (\"Coendou quichua\") byl teprve v roce 2005 uznán jako samostatný druh. Proto je u 6 z 18 druhů jejich stupeň ohrožení označen jako „Chybí údaje“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Urzonovití (Erethizontidae, „stromoví dikobrazi“) je čeleď hlodavců z podřádu Hystricomorpha (dikobrazočelistných) infrařádu Hystricognathi. Zahrnuje se pět rodů s 16 druhy, které obývají Severní a Jižní Ameriku.", "tgt_summary": "新大陆豪猪,即美洲豪猪科(学名:),是大型的树上啮齿动物,在身体上有刺覆盖。牠们栖息在北美洲至南美洲北部的森林及林木地区。虽然新大陆豪猪及旧大陆豪猪都同属,但牠们之间有很大分别,且不是近亲。", "id": 2463557}
{"src_title": "Putinismus", "tgt_title": "普京主義", "src_document": [{"title": "Vývoj a prvky.", "content": "Podle amerického žurnalisty Fareeda Zakarii jsou klíčovými prvky putinismu nacionalismus (podle amerického historika a novináře Waltera Laqueura dokonce „všudypřítomný pocit národa obklopeného nepřáteli“), náboženství, sociální konzervatismus, státní kapitalismus a státní nadvláda nad médii.  Politolog Richard Sakwa rozlišuje čtyři fáze putinismu:", "section_level": 1}, {"title": "Projevy putinismu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kult osobnosti.", "content": "Po převzetí moci Putinem došlo v Rusku k největším projevům kultu osobnosti od dob stalinismu. K vytváření specifické osobní image, resp. budování Putinova kultu dochází i podle názorů českých publicistů Libora Dvořáka a Jefima Fištejna.  V roce 2015 byla poblíž Petrohradu odhalena Putinova busta, kterou nechali vyrobit petrohradští kozáci.", "section_level": 2}, {"title": "Cenzura internetu.", "content": "Začátkem roku ruské úřady na pokyn generální prokuratury znemožnily bez soudního příkazu (pouze na základě příslušné legislativy) přístup na několik internetových stránek, kritizujících režim prezidenta Putina; všechny stránky provozoval známý Putinův kritik Garri Kasparov.", "section_level": 2}, {"title": "Postoj k stalinské éře.", "content": "Ruská ústřední volební komise v srpnu 2016 povolila ve volební kampani před parlamentními volbami používat portrét J. V. Stalina.  V létě 2018 Vladimir Putin nechal svým dekretem obnovit v armádě politické školení z dob studené války zrušené s rozpadem Sovětského svazu v srpnu 1991 Michailem Gorbačovem. Na politickou propagandu začala dohlížet tzv. hlavní politická správa, která má podle Putinova dekretu za úkol „organizovat vojensko-politickou činnost v ozbrojených silách“, „morálně psychologicky zajistit armádu“ a „zajistit ideologickou pevnost potřebnou k zajištění vlasteneckého vztahu k obraně státu“.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "V květnu 2014 vznikl Eurasijský ekonomický svaz, který sdružuje některé z bývalých sovětských republik; toto ekonomické uskupení bývá pokládáno za výsledek Putinovy iniciativy, jenž se tak snaží zvýšit, resp. udržet vliv Ruska v postsovětské oblasti. Ještě před vznikem svazu (v dubnu 2005) označil Putin rozpad Sovětského svazu za jednu z největších geopolitických tragédií 20. století, vytvoření svazu naopak označil za „epochální událost“.", "section_level": 2}, {"title": "Ohlasy.", "content": "Prezident Putin je často kritizován svými odpůrci v Rusku i mimo ně. Proti Putinovi nebo politice Ruska pod jeho vedením vznikají mnohé kampaně.", "section_level": 1}, {"title": "Ruské vnímání.", "content": "V ruštině termín použil například novinář a Putinův kritik Andrej Piontkovskij, jenž v roce 2000 napsal, že putinismus je „nejvyšší a poslední etapa gangsterského kapitalismu v Rusku“.  V březnu 2016 publikovala redaktorka novin \"Narodnyj žurnalist\" a poslankyně kurské oblastní dumy Olga Liová prohlášení, ve kterém obvinila Vladimira Putina ze zločinného spiknutí proti vlastnímu národu a z propagandy násilí prostřednictvím ruských federálních televizních společností. Dále vyslovila názor, že Putinova vnitřní i vnější politika přivedla ke krachu finanční systém Ruska, způsobila konec Ruska jako právního státu a pronesla domněnku, že Putinova popularita v Kurské oblasti ve skutečnosti nepřevyšuje 25 %.", "section_level": 2}, {"title": "Vnímání v ČR.", "content": "Podle české novinářky Petry Procházkové tento režim tvrdé ruky podporuje fízlování, cenzuru a zlovůli.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční vnímání.", "content": "Během ruské vojenské intervence na Ukrajině vznikly v zahraničí spontánní nebo organizované iniciativy a hesla kritizující Putinovu politiku a ideologii putinismu, například Putin chujlo!, Jez jablka, naštveš Putina! nebo Nekupuj ruské!.", "section_level": 2}, {"title": "Putinova kritika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podezření z korupce a opulentní životní styl.", "content": "Odpůrci Vladimira Putina zveřejnili zprávu, podle které životní styl šéfa Kremlu předčí i ropné šejky: k dispozici má 20 luxusních nemovitostí, 15 helikoptér a několik opulentních jachet. „Je to víc, než si mohou dovolit oligarchové či ropní šejkové,“ popsal Putinův životní styl jeden z hlavních autorů textu Boris Němcov z opozičního hnutí Solidarita. Podle britského listu The Guardian disponuje Putin „tajným majetkem“ přes čtyřicet miliard dolarů. Deník se odvolává na politologa Stanislava Belkovského, podle něhož by takové jmění dělalo z šéfa Kremlu jednoho z nejbohatších mužů Evropy. Ruská oficiální místa tyto údaje odmítla komentovat. Televizní stanice BBC se v jedné své reportáži odvolávala na údajnou tajnou zprávu CIA z roku 2007, ve které byl vyčíslen majetek ruského prezidenta částkou přibližně 37 miliard euro. V roce 2010 pronesl španělský prokurátor José Grinda Gonzáles před zástupci americké ambasády v Madridu: \"Z Ruska, Běloruska a Čečenska se staly mafiánské státy\". Přepis rozhovoru přinesl server WikiLeaks. Na stránkách ruské verze WikiLeaks nazvané RuLeaks byly zveřejněny snímky Putinova sídla, které se nachází u Černého moře. Lidé, kteří o tajné stavbě promluvili, museli utéct do zahraničí. V kauze Panama Papers se jméno Vladimira Putina v dokumentech nikde neobjevilo, ale podle britského deníku \"The Guardian\" vede údajná padesátimiliardová offshorová stopa k Putinovi. Klíčovou roli v záležitosti hrál Putinův přítel a kmotr jeho starší dcery Sergej Roldugin.  Přehled skrytých penězovodů kolem Vladimira Putina zmapovalo mezinárodní sdružení investigativních novinářů (OCCRP). Díky podivným utajeným zakázkám a přesunům peněz a akcií raketově bohatnou jeho děti, příbuzní i řada blízkých podnikatelů. V roce 2000, kdy Vladimir Putin nastoupil do funkce prezidenta, přitom tito jeho blízcí přátelé neměli podle dostupných informací žádný větší majetek a nefigurovali v jakýchkoli podnikatelských žebříčcích.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika Druhé čečenské války.", "content": "Podle Tomáše Šmída, politologa fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, nese za způsob vedení této války politickou zodpovědnost Vladimir Putin.  Vladimir Putin byl ostře kritizován Západem za válku v Čečensku. Putin avizoval \"krátkodobost\" konfliktu, to se opět stalo utopickou vizí. V této situaci kritika Moskvy ze strany Západu značně sílila. Parlamentní shromáždění Rady Evropy ve svém doporučení č. 1444 \"O konfliktu v Čečensku\" vyzvalo Rusko k neprodlenému zastavení vojenských akcí, zahájení politického jednání a k volnému vstupu masmédií. Moskva odpověděla 28. března 2000 memorandem \"O situaci v Čečenské republice\", v němž silovou akci označila za \"vnitřní záležitost\" Ruska, ačkoli vyjádřila připravenost ke spolupráci s RE, OSN a dalšími světovými organizacemi. Dubnová rezoluce Parlamentního shromáždění RE pak již v odvetu za akce v Čečensku požadovala pozastavení členství Ruska v RE.  Bývalý ruský politik Said-Emin Ibragimov podal u Mezinárodního trestního soudu v Haagu žalobu na Vladimira Putina za zločiny proti lidskosti během druhé rusko-čečenské války.  Nejdůležitějším tématem Anny Politkovské se stal severní Kavkaz. Politkovská proslula svým kritickým přístupem k vládě Vladimira Putina. Jejím terčem byl především prezident Putin, jako osoba nesoucí svrchovanou odpovědnost za činy státních orgánů a jako nejvyšší vojenský velitel.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt oponentů.", "content": "Bývalý důstojník tajných služeb KGB a FSB Alexandr Litviněnko, který přeběhl k britské MI6, krátce před svou smrtí obvinil Putina, že nařídil jeho vraždu. Vyšetřující britský soudce Robert Owen mu de facto dal v roce 2016 za pravdu. „Se znalostí všech důkazních prvků a analýzy, které jsem měl k dispozici, jsem dospěl k závěru, že operaci FSB pravděpodobně schválil Patrušev a také prezident Putin,“ uvedl Owen. Za jednoho z hlavních podezřelých z Litviněnkovy smrti byl Owenem označen Andrej Lugovoj, který Owenovo obvinění odmítl jako \"absurdní\". Litviněnko vyjádřil názor, že Vladimir Putin stál za vraždou novinářky Anny Politkovské, která zemřela na den Putinových 54. narozenin. Tajná služba FSB zosnovala podle Litviněnka teroristické útoky na obytné domy v Moskvě a Volgodoňsku v roce 1999, které měly podle něj za cíl ospravedlnit vojenskou akci proti Čečensku. Podle Českého rozhlasu bylo za čtrnáct let vlády Vladimira Putina zavražděno šest opozičních novinářů, mezi nimi Natalja Estěmirovová, Pavel Klebnikov a Anna Politkovská.  Boris Němcov, později zavražděný opoziční politik a bývalý vicepremiér v době prezidentství Borise Jelcina, prohlásil, že „Rusko se změnilo ve fašistický režim“ a obvinil Vladimira Putina, že cílem jeho politiky je udělat z Ruska „čínského vazala“, což je podle Němcova „zradou Ruska“.", "section_level": 2}, {"title": "Kampaně proti Putinovi.", "content": "V březnu 2010 vznikla kampaň Putin musí odejít, která však vyzněla do prázdna.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika během ukrajinské krize.", "content": "V souvislosti s ukrajinskou krizí a později ruskou vojenskou intervencí na Ukrajině začali fotbaloví fanoušci FK Metalist Charkov a FK Šachtar Doněck při pochodu Charkovem v březnu 2014 během společného zápasu veřejně prozpěvovat píseň Putin chujlo! s velmi negativním, urážlivým vyzněním. Popěvek se (i jako pouhé úsloví) záhy stal populárním u odpůrců Putina především na Ukrajině. Část veřejnosti postup Ruska v souvislosti s Ukrajinou přirovnávala k postupu nacistického Německa v českém pohraničí při anexi Sudet. Putina přirovnávala k Hitlerovi a přezdívala mu Putler. Postup Ruska na Ukrajině byl také přirovnáván k turecké okupaci Severního Kypru v roce 1974.  27. února 2015 byl v Moskvě zastřelen neznámým pachatelem Boris Němcov. Stalo se tak dva dny před plánovaným masovým opozičním protestem a 17 dní poté, co Němcov veřejně projevil obavu, že ho „Putin nechá zabít za jeho kritiku role Ruska v ukrajinském konfliktu“. Putin tuto vraždu prohlásil za cílenou provokaci, odsoudil ji a nařídil její důkladné vyšetření a objasnění. Spojitost mezi vraždou Němcova a Putinem nebyla prokázána.  Prezident Putin se po referendu o připojení Krymu k Rusku mnohokrát odvolával na kosovský precedens a na rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora v Haagu z roku 2010, podle kterého nebylo jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova na Srbsku v únoru 2008 porušením mezinárodního práva. Referendum za samostatnost v Kosovu se konalo v roce 1991, 8 let před přítomností zahraničních vojsk, referendum na Krymu se konalo až po anexi Ruskou federací v roce 2014. Ruský opoziční politik a jeden z vůdců protivládních protestů v Rusku v letech 2012–2013 Vladimir Ryžkov vyslovil právnické pochybnosti o uznatelnosti tohoto aktu.", "section_level": 2}, {"title": "Anexe Krymu Ruskou federací.", "content": "27. února 2014 se na Krymu mimo existující ruské vojenské základny objevili neoznačení vojáci s moderními zbraněmi a vybavením, některými západními médii označovaní jako \"„zelení mužíčci“\". Ruská vláda nasazení svých sil zhruba tři týdny rezolutně popírala. Postupně se ale potvrdilo, že v případě neoznačených vojáků vybavených moderními ručními zbraněmi a neprůstřelnými vestami šlo o příslušníky ruských speciálních sil, kteří byli do oblasti posláni kvůli „ochraně místních Rusů“. Podle vlastního prohlášení, které uveřejnil o více než rok později, svolal prezident Ruské federace Vladimir Putin již v noci z 22. na 23. února 2014 schůzi, na které rozhodl, že se ruské bezpečnostní složky připraví co nejrychleji na „navrácení Krymu do Ruska“. O úspěchu kontroverzní anexe Krymu Vladimir Putin vůbec nepochyboval. Vladimir Putin pronesl několik kontroverzních prohlášení v rámci anexe Krymu \"V Krymu žádní ruští vojáci nebyli, jen jednotky místní domobrany. Uniformy si koupili v army shopu\", \"Myslíte, že jde o naši pozici vůči Krymu nebo Ukrajině? Kdyby se to nestalo, našli by si jiný důvod\", \"Dal jsem rozkazy ozbrojeným silám, aby připravily pohotovost pro jaderný arzenál\".", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentské volby.", "content": "Prezidentské volby konané 4. března 2012 vyvolaly kontroverze u Putinových odpůrců. Vladimir Putin byl podle oficiálních výsledků zvolen téměř 64 procenty hlasů. Opozice však tento výsledek zpochybnila, hlasování podle ní bylo provázeno \"nebývalým falšováním ve prospěch favorita, který si soupeře sám vybral a ostatní uchazeče ke klání nepřipustil\".", "section_level": 2}, {"title": "Položení věnce u pomníku sovětských vojáků v Budapešti.", "content": "Kontroverze v Maďarsku vyvolalo podle zpráv gesto ruského prezidenta Putina, když při své návštěvě Budapešti údajně položil věnec u pomníku sovětským vojákům, kteří přišli o život během potlačování protikomunistického povstání v roce 1956. Psal o tom maďarský portál politics.hu, podle kterého ale s Putinem na hřbitov směli jen ruští novináři. Jakékoliv záběry, které by dokumentovaly Putinovo zastavení u pomníku k roku 1956, nejsou k dispozici. Během útoku Rudé armády proti maďarskému povstání za uvolnění poměrů v říjnu 1956 zemřelo nejméně 2700 Maďarů a 669 sovětských vojáků, zraněno bylo přes 30 000 lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Změny v demokratickém směřování Ruska.", "content": "Libor Dvořák, komentátor a překladatel z ruštiny, vyjádřil v roce 2015 názor, že v Rusku žádné reformy vidět nejsou, jen postupující autoritářství. Jefim Fištejn označil Vladimira Putina za odpovědného z příchodu samoděržaví a autoritářského vládnutí. Ruský historik Andrej Zubov, prohlásil: \"V první řadě je důležité pochopit, že Rusko, na rozdíl od jiných postsovětských států, nikdy nepřekonalo svou komunistickou minulost; místo toho „se komunismus vrátil ve formě autoritářského fašismu. Sovětský svaz se rozpadl, avšak komunismus, který s ním byl neoddělitelně spojen, přežil a změnil se ve fašismus.“ Grigorij Javlinskij, ruský politik a ekonom, řekl, že je Rusko autoritářským státem, nikoli demokracií. Veškerou politickou moc v Rusku držel a drží jak v době prezidentské funkce Dmitrije Medveděva tak i po ní Vladimir Putin, buď jako premiér nebo jako prezident. Podle Javlinského je Medveděv \"jen nastrčenou loutkou plnící Putinovy rozkazy\".", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverzní zákony a právní normy.", "content": "Některé zákony, vyhlášky a zákonná ustanovení, které byly přijaty v době Putinovy vlády, jsou jak v Rusku samotném, tak v zahraničí předmětem kritiky. Jedná se mj. o následující zákonné akty.", "section_level": 2}, {"title": "Zákon o pomluvách.", "content": "Ruský prezident Vladimir Putin podepsal v roce 2009 zákon o pomluvách, který kriminalizuje jisté druhy urážky na cti. Speciálně cílí na urážky mířené proti soudcům, státním zástupcům, porotcům nebo úředníkům činným v trestním řízení. Eventuální tresty se týkají i médií.", "section_level": 3}, {"title": "Zákon o zákazu adopcí do USA.", "content": "V roce 2012 byl přijat kontroverzní zákon o protiamerických sankcích včetně zákazu adopcí ruských dětí Američany. Asi 110 000 lidí podle listu The Telegraph podepsalo v Rusku petici proti tomuto zákonu a 55 000 lidí peticí požádalo Bílý dům o vydání zákazu ruským poslancům vycestovat do USA. Podle Dětského fondu OSN (UNICEF) žije v Rusku bez rodičovské péče asi 740 000 dětí.", "section_level": 3}, {"title": "Zákon o tzv. „zahraničních agentech“.", "content": "Dalším kontroverzním zákonem je zákon číslo 121-FZ, který závažným způsobem omezuje svobodné fungování ruské občanské společnosti. Nová legislativní norma rozšiřuje výrazné kontrolní pravomoci, kterými státní úřady disponují ve vztahu k nevládním neziskovým organizacím (NNO), které využívají zahraničních zdrojů financování, a vůči pobočkám nebo styčným kancelářím zahraničních organizací působícím v Rusku. Zákon mimo jiné vyžaduje, aby se tyto NNO, pokud zároveň vyvíjejí „politickou“ činnost, registrovaly coby tzv. „zahraniční agenti“.", "section_level": 3}, {"title": "Zákon o zákazu protestů.", "content": "Putin podepsal v roce 2013 kontroverzní zákon zakazující opakovaně pořádat v období šesti měsíců mítinky, shromáždění, pochody, demonstrace a stávky. V roce 2014 Vladimir Putin podepsal zákon umožňující trestat účastníky nepovolených demonstrací. Porušení se trestá pokutou, vězením nebo nucenými pracemi.  „Uvěznění opozičního aktivisty za porušení nově přijatého zákona o veřejném shromáždění je šokujícím a cynickým útokem na svobodu projevu,“ uvedla Amnesty International. Ildar Dadin byl totiž moskevským soudem odsouzen na tři roky vězení za opakovanou účast na protivládních pouličních protestech. Je první osobou, která je uvězněna na základě zmíněného zákona.", "section_level": 3}, {"title": "Zákony o urážce náboženství a propagaci homosexuality.", "content": "Zákonem ze dne 30. června 2013 se trestají urážky náboženských organizací a citů věřících. Nově budou moci být tyto činy potrestány až ročním vězením, nucenými pracemi nebo pokutou do 300 000 rublů. V případě, že k urážce víry dochází v kostelech, zvyšuje se sazba až na tři roky vězení.  Podle Amnesty International obsahuje tento zákon také normy, kterými jsou „flagrantně porušována práva LGBTI lidí“. Zákon zakazuje propagaci homosexuality mezi mladistvými. Rusko se tak údajně zařadilo mezi země jako jsou např. Saúdská Arábie, Pákistán, Gambie, Bělorusko a Uganda.", "section_level": 3}, {"title": "Zákon o kontrole internetu.", "content": "Podpisem prezidenta Putina vstoupil v roce 2013 v platnost kontroverzní zákon, který umožňuje úřadům, aniž by disponovaly soudním nařízením, blokovat weby, které podle jejich uvážení svým obsahem podněcují k masovým nepokojům a extremismu. Od té doby ruské úřady zakázaly tři opoziční weby: EJ.ru, Kasparov.ru a Grani.ru.", "section_level": 3}, {"title": "Zákon proti separatistickým tendencím.", "content": "V roce 2013 byl přijat také zákon, který trestá projevy separatismu v Ruské federaci peněžními pokutami nebo až tříletým vězením.", "section_level": 3}, {"title": "Ustanovení ústavy o rozsudcích mezinárodních soudů.", "content": "Prezident Putin podepsal v roce 2015 novelu zákona o Ústavním soudu, která umožňuje Rusku neplnit rozsudky Evropského soudu pro lidská práva a dalších mezinárodních soudů, pokud Ústavní soud shledá, že odporují ruské ústavě. Rusko podepsalo evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod v roce 1996. Její ratifikací Moskva uznala jurisdikci štrasburského soudu a zavázala se plnit jeho rozhodnutí. Podle opozičního poslance Dmitrije Gudkova předloha umožní libovůli při uznávání verdiktů mezinárodních soudů, a tak omezí práva ruských občanů, kteří patří k nejčastějším stěžovatelům ve Štrasburku.", "section_level": 3}, {"title": "Zákon o Národní gardě.", "content": "V květnu 2016 v Státní dumě prošel zákon o pravomocích Národní gardy. S tímto zákonem by k pravomocím gardistů mělo patřit zadržování demonstrantů, perlustrace, ale také vstup do soukromých příbytků a v „nezbytných případech“ i užití síly. Zákon by měl vstoupit v platnost 1. ledna 2017 a podle opozice umožňuje střelbu do demonstrantů. Někteří západní kritici došli k závěru, že Putin si de facto vytvořil soukromou armádu, která má větší počet vojáků než armády některých evropských států.", "section_level": 3}], "src_summary": "Putinismus () je termín používaný některými politiky, politology a novináři pro politický směr a režim v Ruské federaci na počátku 21. století, spojený s politickou činností nebo vládou ruského prezidenta Vladimira Putina. V souvislosti se změnami kurzu vnitřní i zahraniční politiky Ruska v tomto období se užívá i spojení Putinovo Rusko nebo Putinův režim.", "tgt_summary": "「普京主义」(俄语:)是西方和俄罗斯分析家有时会使用术语,以描述弗拉基米尔·普京的意识形态特征。这个词语出现时往往有消极的含义。在普京担任俄罗斯总统和总理期间,西罗维基()控制大部分的政治和财政权力。", "id": 3040704}
{"src_title": "Střelba v Uherském Brodě", "tgt_title": "烏赫爾布羅德槍擊案", "src_document": [{"title": "Průběh události.", "content": "Pachatel vešel ve 12.30 do restaurace, která se nachází v prvním patře víceúčelové budovy čp. 2066 u Slováckého náměstí. Na schodech jej v tu dobu předběhl host Petr Gabriel, který jej popsal jako staršího, prošedivělého člověka v modré bundě. Host mířil na záchod, kde poté, co slyšel střelbu, zůstal ještě několik hodin, díky čemuž přežil. Pachatel po vstupu do sálu se dvěma nabitými krátkými střelnými zbraněmi (samonabíjecí pistole CZ 75B a revolver Alfa vzor 820) začal okamžitě a bez varování střílet. Ve 12.38 obdržela policie první oznámení o střelbě, a to od mladíka, kterému se podařilo za pomoci personálu uniknout zadním vchodem. Ve 12.47 operační důstojník předal informaci dále. Podle jiných policejních informací ve 12.47 již policejní hlídka dorazila na místo.  Střelbu údajně nahlásil Vlastimil Šmíd, ředitel Centra plaveckých aktivit Delfín, které je vedle restaurace. V něm se ukryli čtyři vyděšení lidé, kteří z restaurace unikli zadním vchodem, který jim personál odemkl. Plavecké centrum bylo poté na pokyn policie uzavřeno. Majitel restaurace Pavel Karlík rovněž unikl zadním vchodem s hosty.  Ve 12.50 dorazila dvoučlenná hlídka místního obvodního policejního oddělení v neprůstřelných vestách, která postupovala po schodišti směrem do restaurace. Když se dostali se zbraněmi v rukou do prostoru dveří, pachatel po nich z protilehlého rohu místnosti z úkrytu za barovým pultem začal také střílet. Hlídka viděla v restauraci plno různě sedících a ležících lidí, ale nedokázala rozeznat, zda jsou zranění nebo mrtví. Policisté použili zákonné výzvy a když pachatel nereagoval, zvažovali použití zbraní. Situaci vyhodnotila tak, že je nutné volat posily, proto se z restaurace stáhla.  Ve 12.56 útočník volal na linku Krimi zpráv televize Prima, představil se jménem a příjmením a postěžoval si na své problémy a oznámil, že situaci bere do vlastních rukou, má pistoli, rukojmí a zařídí se po svém, přičemž uvedl jméno náměstí, ale odmítl sdělit i jméno restaurace. Redaktor Pavel Lebduška, bývalý policista, se snažil telefonát prodlužovat (trval asi 4 minuty, přičemž v pozadí nebylo slyšet žádné ruchy) a bezprostředně vzápětí volal na linku 158. Policie mu oznámila, že na místo vyšle dvě hlídky, aby situaci prověřily. Policie později médiím odmítla upřesnit, kdy volání od redaktora přijala. Podle prvotních zpráv měl pachatel do redakce volat ještě před útokem, což však ministr vnitra později zpochybnil. Později podle iDnes.cz ministr vnitra tvrdil, že pachatel volal do televize Prima až poté, co zastřelil 8 lidí.  Po 13.00 hod. dorazila policejní zásahová jednotka a policejní vyjednavač. Tomu se podařilo s pachatelem telefonicky spojit. Pachatel vyjednavači lhal, že jsou uvnitř všichni ještě živí. Po neúspěšném vyjednávání zásahová jednotka do restaurace vtrhla. Do akce byly zapojeny desítky policistů.  Ve 14.16, kdy ještě byla restaurace obklíčena a policie neměla situaci pod kontrolou, starosta Uherského Brodu živě ve vysílání ČT24 uvedl, že podle informací jeho asistentky se v objektu nachází její manžel. Ministr Milan Chovanec starostu později obvinil z ohrožení bezpečnosti skrývajícího se muže.  Ve 14.23 zásahová jednotka vnikla do restaurace a vzápětí zjistila, že se útočník během akce zastřelil.  Kolem 15.30 ministr vnitra veřejně oznámil, že má informaci o 8 mrtvých a že zemřel i pachatel. Podle tvrzení starosty se pachatel sám zastřelil, což policie ani státní zástupce nekomentovali. Zabito bylo 7 mužů ve věku 27 až 66 let a žena ve věku 43 let, o které se později psalo jako o servírce. Oběti byly střeleny převážně do hlavy, což ztížilo jejich identifikaci. Jedna žena, účetní restaurace, která však do restaurace nepřišla pracovně, ale na oběd, byla převezena do nemocnice ve vážném zdravotním stavu se střelnými poraněními hrudníku. Starosta uvedl, že podle velitele zásahu padlo při pachatelově palbě až 25 ran. Pachatel tak musel během střelby dobíjet a měnit zásobník.  Na místo činu ještě téhož dne v 17.37 dorazili ministr Milan Chovanec i policejní prezident Tomáš Tuhý. Během policejního zásahu byl od 13.50 do 16.32 hodin také zastaven provoz na blízké železniční trati.  Policie u nedalekého sídliště Olšava obklíčila řadový starý a neudržovaný domek, kde pachatel se svou ženou bydleli. Žena se v bytě zabarikádovala a odmítla otevřít, dokud se nevrátí její partner. Policie nechala v celé ulici odpojit přívod elektrického proudu (již kolem 20. hodiny byl celý blok potmě) a ve 23.00 hodin do bytu během několika desítek sekund bez střelby za použití motorové pily a za podpory hasičů vtrhla a asi po 20 minutách z domu vyvedla viditelně zdrcenou pachatelovu ženu, kterou následně předala do péče psychiatrické nemocnice, kde ovšem nebyla v režimu zadržení. Sanitka se ženou odjela od jejího domu asi ve 23.50, policejní zásahová jednotka již dříve.  Jedná se o jednu z 5 masových vražd s použitím palné zbraně na území ČR od roku 1980 (předchozí se staly v letech 1981 - Střelba v motorestu Kadrnožka, 1989 - Kladno, 2009 - Petřvald a 2019 - střelba ve Fakultní nemocnici Ostrava) a první masovou vraždu legálně drženou soukromou zbraní podle porevolučních zákonů.", "section_level": 1}, {"title": "Pachatel.", "content": "Pachatel, třiaašedesátiletý Zdeněk Kovář, bydlel se svou manželkou Jarmilou Kovářovou v řadovém domku na nedalekém sídlišti Olšava. Dříve pracoval jako elektrikář, naposledy pracoval u firmy na zpracování dřeva, v období před činem byl asi 10 let nezaměstnaný.  Dosud byl trestně bezúhonný. Podle místního policisty byl pachatel spolu se svou ženou opakovaně „řešen“ pro páchání přestupků proti veřejnému pořádku. Od místních obyvatel iDnes.cz zjistila, že oba manželé byli „psychicky labilní“. Žena často nesmyslně až nepříčetně celé hodiny vykřikovala z okna na ulici, jindy zase plivala na svatebčany z okna, křičela, že je sledovaná z vesmíru, jednomu důchodci nadávala kvůli jeho psovi, že prý znečišťuje ovzduší. Sprostě řvala na ostatní, že ona byla slušně vychovaná, ne jako dnešní mládež, která je plná feťáků. Vědělo se, že rodina má doma zbraně, a žena prý někdy z okna řvala, že všechny zabije. Idnes.cz uvedla, že muž se podle oficiálních informací s žádnou psychickou nemocí neléčil, podle jiných informací iDnes na psychiatrii docházel, manželka se léčila se schizofrenií, přičemž podle obyvatel občas nebrala léky nebo vypila nějaký alkohol, a pak bylo její chování ještě horší. Ani starosta města Uherský Brod, ani státní zástupce nepotvrdili nepříčetnost, nebo jakékoliv problémy tohoto manželského páru s policií.  Muž byl podle iDnes.cz podle jedné z jeho sousedek „divný a pořád zalezlý doma“. Jiný soused podle Novinek.cz řekl, že i on se choval jako psychopat a mnohdy nabádal ženu, aby se chovala nepříčetně a řádila na ulici. Tento soused s ním dříve pracoval a uvedl, že to vždycky byl uzavřený člověk, ale dřív se s ním dalo vyjít, zatímco v poslední době se jim oběma lidé vyhýbali obloukem. Podle jiných sousedů ho místní prý občas viděli vybírat popelnice a měli ho spíše za neškodného blázna, který se v minulosti nikdy neprojevoval jako agresivní člověk. Nosil prý takovou legrační, jakoby trpasličí čepici do špice, ale jinak byl oblékaný slušně a nebyl to žádný vagabund.  Lidé údajně připravovali petici, aby úřady s touto rodinou něco dělaly, ale nakonec ji pravděpodobně ani neposlali, protože se báli.  Psycholog Jiří Jelen pro iDnes uvedl domněnku, že pachatel byl asociálním člověkem, ve kterém agrese postupně zesilovala, což okolí nemuselo vůbec pozorovat, a pak stačila i banální záminka k tomu, aby svůj vražedný plán uskutečnil. Psycholog Daniel Štrobl iDnesu vysvětlil, že „tito šílenci“ často jednají z enormního pocitu bezmoci, který si potřebují kompenzovat naopak obrovskou mocí, jejímž výrazem je právě střelba do lidí. IDnes.cz připomněla, že podobná nenávist a pocit křivdy vůči společnosti motivovala k pomstě i Olgu Hepnarovou, která v roce 1973 usmrtila 8 lidí nákladním automobilem.  Střelec byl držitelem platného zbrojního průkazu a obě použité zbraně vlastnil a legálně držel. Podle krajského ředitele Policie ČR Jaromíra Tkadlečka muž splňoval všechny podmínky pro to, aby zbrojní průkaz i zbraně vlastnil, a do dne útoku nebyl zákonný důvod, aby mu zbraně byly odebrány nebo aby byla uplatněna jiná sankce podle zákona o zbraních a střelivu. Jeho otec podle některých informací dříve pracoval v České zbrojovce Uherský Brod.", "section_level": 1}, {"title": "Oběti.", "content": "Ještě 26. února 2015 policie ani nikdo jiný nepodal veřejnosti zprávu, kdo byl během tohoto masakru zastřelen, ačkoliv na veřejnost pronikla jména zavražděné servírky a dvou uherskobrodských důchodců.  Za zastřelené se 3. března v uherskobrodském kostele Neposkvrněného početí Panny Marie konala ekumenická bohoslužba.  K uctění jejich památky se ve čtvrtek 5. března v poledne rozezněly sirény, kvůli čemuž byla předchozí den zrušena pravidelná zkouška sirén.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlasy.", "content": "O útoku informovala i přední světová média včetně zpravodajského kanálu CNN.  Ministr Milan Chovanec bezprostředně po zákroku oznámil, že nešlo o teroristický čin, a naznačil možné omezení počtu zbrojních průkazů. Podle něj útoku nešlo zabránit a dorazivší hlídka, která proti pachateli přímo nezasáhla a stáhla se, podle něj pachateli znemožnila, aby se pohyboval po městě.  Starosta Uherského Brodu Patrik Kunčar bezprostředně po policejním zásahu sdělil médiím, že masakr má na svědomí psychicky nemocný muž a že chyba je v systému a tady jsme to s demokracií trochu přehnali, protože pokud je psychicky nemocný člověk nebezpečný pro své okolí, měl by být pod lékařským dohledem a ne v ulicích.  Premiér Bohuslav Sobotka ze své zahraniční cesty sdělil, že je šokován, a vyjádřil hlubokou lítost a upřímnou soustrast rodinám a příbuzným obětí. Mluvčí prezidenta Miloše Zemana Jiří Ovčáček uvedl na Twitteru, že pan prezident vyslovuje hlubokou soustrast rodinám a blízkým obětí střelby a že útok pana prezidenta šokoval. Na pátek 27. února si prezident naplánoval položit v Uherském Brodě květinu. Německá kancléřka Angela Merkelová napsala v telegramu českému premiérovi, že ji naplňuje hlubokým smutkem, když se lidé stávají oběťmi nevybíravého násilí, a vyjádřila jemu i lidem v Česku upřímnou soustrast.  Druhý den po masakru, 25. února od 10 hodin, se na pietním shromáždění u restaurace sešly dvě až tři stovky lidí, kteří za mírného deště dvě místa před budovou zaplavili spoustou položených svíček. Účast na pietním aktu potvrdili radní Uherského Brodu i celé vedení partnerského slovenského města Nové Mesto nad Váhom v čele s primátorem Jozefem Trstenským.  Zastupitelstvo města Uherský Brod druhý den po masakru na svém plánovaném pravidelném zasedání vyčlenilo z městského rozpočtu půl milionu korun pro poskytnutí finanční výpomoci pozůstalým po obětech úterní střelby a vyhlásilo pro tentýž účel též veřejnou sbírku.  Partnerská města Havlíčkův Brod, Železný Brod, Český Brod a Vyšší Brod vyvěsila na 25. a 26. února černou vlajku a poslala několik desítek tisíc korun do sbírky pro pozůstalé.  Ministerstvo vnitra den po události naznačilo, že chce zefektivnit fungování zákona o zbraních v oblasti ověřování zdravotní způsobilosti a následků jejího pozbytí. Jedním z uvažovaných opatření by bylo umožnit lékařům včetně specialistů přímý přístup do Centrálního registru zbraní, který byl spuštěn 1. července 2014.  Jeden z hostů, kterým se během střelby podařilo z restaurace uniknout, Jiří Nesázal, byl za záchranu několika lidí před střelcem vyznamenán Cenou Michala Velíška za rok 2015. Dne 28. října 2016 prezident Miloš Zeman udělil Jiřímu Nesázalovi Medaili Za hrdinství za projev občanské statečnosti při útoku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dne 24. února 2015 od 12.30 hodin ozbrojený třiašedesátiletý místní obyvatel Zdeněk Kovář zastřelil v restauraci Družba v Uherském Brodě osm osob a jednu těžce zranil. Po necelých dvou hodinách od masakru spáchal pachatel při následném zásahu policejní zásahové jednotky sebevraždu. Mezitím telefonicky hovořil s redaktorem zpravodajství televizní stanice Prima, kterému si stěžoval na ubližování, šikanu a lhostejnost úřadů. Policejní prezident Tomáš Tuhý v reakci na událost uvedl, že policie se s takovým případem v historii ještě nesetkala. Jde o druhou největší masovou vraždu v dějinách České republiky (v podobném rozsahu přitom vraždila ještě Olga Hepnarová) a podle některých médií byl den masakru nejčernějším dnem v historii města.", "tgt_summary": "乌赫尔布罗德枪击案,是指2015年2月24日,于捷克当地时间下午12:30左右,发生在兹林州乌赫尔布罗德镇内的「友谊」(Družba)餐厅的枪击事件。该起事件一共造成包含凶手兹德内克(Zdeněk K.,63岁)在内的9人死亡,1人受伤。乌赫尔布罗德镇位于首都布拉格东南方约300公里处,邻近斯洛伐克边界。", "id": 1001554}
{"src_title": "Druhá minská dohoda", "tgt_title": "新明斯克協議", "src_document": [{"title": "Jednání čtyř státníků v Minsku.", "content": "Od 11. února navečer se jednání čtyř státníků, a to německé kancléřky Merkelové, francouzského prezidenta Hollanda, ruského prezidenta Putina a prezidenta Ukrajiny Porošenka v Minsku uskutečnilo. Byly nejen projednány výsledky jednání zmíněné kontaktní skupiny a paralelních jednání diplomatů těchto čtyř států, ale přímo mezi státníky bylo intenzívně vyjednáváno. Prezident Putin trval na tom, že ukrajinské jednotky v oblasti města Debalceve jsou obklíčeny (viz Boje o Debalceve). Dne 12. února 2015 dopoledne dohodli státníci jmenovaných čtyř mocností ústně příměří pro východní Ukrajinu a celkem 13 bodů nutných opatření, která mají být splněna postupně jedno po druhém.  Písemnou dohodu o klidu zbraní podepsali pod záštitou OBSE stejní lidé, kteří podepsali první protokol z Minska:", "section_level": 1}, {"title": "Dohoda.", "content": "Dojednaný klid zbraní a stažení těžké vojenské techniky na dohodnuté vzdálenosti (tři pásma podle dosahu zbraní) byly stvrzeny písemně v rámci tzv. kontaktní skupiny, tj. za účasti proruských separatistů a Ukrajiny, a vstoupily v platnost 15. února 2015 okamžitě s úderem půlnoci. Dohoda dále určuje, že bude zajištěno efektivní sledování a ověřování příměří ze strany OBSE, amnestie a zákaz pronásledování a trestání osob v souvislosti s událostmi v Doněcku a Luhansku a propuštění všech rukojmích jak z Ukrajinské armády, tak z povstaleckých skupin. Stažení všech zahraničních ozbrojených útvarů a zařízení pod dohledem OBSE. Obnovení kontroly nad státní hranicí ukrajinskou vládou v celé zóně konfliktu má začít první den po komunálních volbách a dokončeno bude po provedení úplné politické regulace. Má být provedena ústavní reforma, klíčovým prvkem je decentralizace a schválení trvalých právních předpisů o zvláštním postavení okresů Doněck a Luhansk s místní samosprávou, dohodnutých se zástupci těchto okresů.", "section_level": 1}, {"title": "Dodržování dohody.", "content": "Ačkoli po příměří v půlnoci místního času 15. února 2015 boje obecně utichly, potyčky a ostřelování pokračovaly v několika částech zóně konfliktu. Navzdory dohodě o vytvoření třicetikilometrové nárazníkové zóny bez těžké vojenské techniky okolo linie příměří se první den příměří k frontě u Debalceva přesouvaly ruské tanky T-72B3 a povstalci dál na město útočili. Podle vůdce Doněcké lidové republiky (DLR) Alexandera Zacharčenka se příměří nevztahovalo na tuto oblast. Obě strany prohlásily, že nestáhnou těžké zbraně, dokud budou boje v Debalceve pokračovat. Ráno 18. února Debalceve padlo a mnoho světových politiků ostře odsoudilo porušování nových dohod povstalci a pohrozilo Rusku dalšími sankcemi za jejich podporu. Při stahování ukrajinských vojáků z města došlo k velkým ztrátám, když byli při ústupu ostřelováni těžkou technikou povstalců. Separatisté do města ustavičně odmítali vpustit pozorovatele OBSE, kteří opakovaně trvali na okamžitém zastavení bojů dle nových dohod z Minsku. Ofenzivní akce separatistů přitom v noci probíhaly i v dalších oblastech - u doněckého letiště a v Šyrokyne u Mariupolu. Dopoledne pak separatisté podle neověřených informací zahájili útok za pomocí raketového systému Grad na obec Trojicke.  Po týdnu po pádu Debalceve boje v zóně konfliktu opadly. Povstalci začaly stahovat dělostřelectvo z předních linií 24. února a ukrajinská armáda tak učinila 26. února.  Parlament Ukrajiny schválil zákon o zvláštním statusu pro Donbas dne 17. března 2015. Zákon byl okamžitě kritizován ukrajinskými politiky, separatistickými vůdci i ruskou vládou. Podle člena Radikální strany Oleha Ljaška je zákon „hlasem pro de-facto uznání okupace Donbasu“. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov prohlásil, že tento zákon byl „ostrým odklonem od dohod z Minsku“. Zástupci separatistů uvedli, že zákon byl jednostrannou modifikací Minsku II, jelikož nebyl jimi odsouhlasený.  6. června 2015 se švýcarská diplomatka Heidi Tagliaviniová rozhodla rezignovat na funkci zmocněnkyně OBSE pro Ukrajinu, protože vzhledem k nevůli obou znepřátelených stran na mírovém urovnání donbaské krize považuje svou misi za zbytečnou.  Komunální volby se na Ukrajině konaly 25. října 2015. Ovšem vůdce DLR Alexander Zacharčenko vydal dekret, že se komunální volby v DLR budou konat dne 18. října. Toto ihned kritizoval prezident Petro Porošenko s tím, že takové rozhodnutí je „extrémně nezodpovědné“. OBSE uvedla, že vyšle pozorovatele na volby v zóně konfliktu jen pokud je Ukrajina vyzve, aby tak učinila. Jak je uvedeno v Druhé minské dohodě, komunální volby v separatistických územích musejí být pozorovány OBSE, aby se mohly považovat za legitimní. Ukrajinské volby se nakonec konaly bez účasti regionů Doněcka a Luhanska. Zacharčenko volby mnohokrát oddálil a prohlásil, že v roce 2017 se volby buď budou pořádat v rámci dohod z Minsku, nebo se budou konat nezávisle.", "section_level": 1}], "src_summary": "Poté, co v lednu 2015 definitivně zkolabovala první dohoda o příměří mezi stranami zúčastněnými ve válce na východě Ukrajiny známá jako Minský protokol, byla na 11. až 12. února 2015 naplánována schůzka vrcholných představitelů Ukrajiny, Ruska, Francie a Německa pod záštitou Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) a s podporou běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka, která měla řešit kolaps předešlé úmluvy, dohodnuté na nižší diplomatické úrovni. Z jednání vzešla nová mírová dohoda podepsaná 12. února 2015, která je označována jako Minsk II nebo Druhá minská dohoda, jejímž cílem bylo oživení účinnosti předešlého minského protokolu a zastavení bojů mezi ukrajinskou armádou a vojenskými silami proruských separatistů. Příměří mělo začít platit počínaje půlnocí 15. února 2015. Západní státy vážou úplné zrušení i jakékoliv ulehčení mezinárodních sankcí proti Rusku dodržováním dohody tímto jejím signatářem.", "tgt_summary": "《新明斯克协议》(英语:Minsk II;或称明斯克协议II)是2015年德国、法国、乌克兰和俄罗斯四国领导人在白俄罗斯首都明斯克签订的一系列落实2014年《明斯克协议》的措施。", "id": 744610}
{"src_title": "Brenton Thwaites", "tgt_title": "布蘭頓·思懷茲", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v Cairns v Queenslandu v Austrálii. Je synem Petera a Fiony Thwaites. Má sestru Stacey. Studoval na Cairns State High School v Queenslandu. V 16 letech poprvé vystoupil před živým publikem v divadelní hře Romeo a Julie. Herectví studoval a v roce 2010 úspěšně ukončil na Queensland University of Technology. Poté se přestěhoval do Sydney, kde byl obsazen do telenovely \"Home and Away\" a poté se odstěhoval do Spojených států, aby se mohl dále věnovat své kariéře.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Po dokončení školy získal první filmovou roli v roce 2010 v nezávislém filmu \"Charge Over You\". V listopadu téhož roku byl obsazen do role Luka Gallaghera v australském seriálu \"SLiDE\". Seriál byl první řadě ukončen. Krátce po přestěhování do Sydney v dubnu roku 2011 získal roli Stua Hendersona v telenovele \"Home and Away\". Po přestěhování do Spojených států získal hlavní roli v televizním remaku filmu z roku 1980 \"Modrá laguna\", nazvaném \"\", po boku australské herečky Indiany Evans.  V roce 2013 byl obsazen do hlavní role hororového filmu \"Ocolus\". Film měl premiéru 5. září 2013 na Filmovém festivalu v Torontu. O rok později se na krátkou dobu vrátil do Austrálie k natáčení thrillerového filmu \"Son of a Gun\". Film měl premiéru 16. října 2014. Po boku Angeliny Jolie se objevil jako Princ Filip ve filmu \"Zloba – Královna černé magie\". Hlavní roli Nica Eastmana si zahrál ve sci-fi thrillerovém filmu \"The Signal\". Film měl premiéru v lednu 2014 na Filmovém festivalu Sundance. Také si zahrál hlavní roli Jonase ve filmu \"Dárce\", a to po boku Jeffa Bridgese a Maryl Streepové.  Na 12. ledna 2016 byla ohlášena premiéra filmu \"Bohové Egypta\" v němž hraje po boku Gerarda Butlera a Geoffreyho Rushe. Na konci roku 2014 byl obsazen do pátého dílu \"\" nazvaném \".\" Natáčení filmu začalo v únoru roku 2015 v Austrálii. Premiéra filmu byla ohlášena na 7. července 2017. V roce 2017 se také objeví ve filmu \"An Interview with God\", kde bude hrát mladého novináře Paula Ashera.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Brenton začal chodit s Chloe Pacey v roce 2015, zatímco spolu pracovali v Austrálii na filmu \"Piráti z Karibiku: Salazarova pomsta.\" Pár se stal rodiči v březnu 2016, kdy se jim narodila dcera.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brenton Thwaites (* 10. srpna 1989 Cairns, Queensland, Austrálie) je australský herec, který se proslavil rolí Luka Gallaghera v seriálu \"SLiDE\" (2011) a rolí Stua Hendersona v telenovele \"Home and Away\" (2011–2012). Po přestěhování do Spojených států se objevil ve filmech jako \"\" (2012), \"Ocolus\" (2013) nebo \"Dárce\" (2014), po boku Jeffa Bridgese a Meryl Streepové.", "tgt_summary": "布兰顿·思怀兹(英语:Brenton Thwaites,1989年-8月10日)是一名澳大利亚男演员。他最著名的作品是在Fox8的青少年电视剧《\"Slide (TV series)\"》(2011年)中出演Luke Gallagher角色和电影《记忆传承人:极乐谎言》(2014年)中的Jonas一角。他目前在DC Universe电视剧《悍将联盟》中饰演迪克·格雷森。", "id": 980352}
{"src_title": "Výpočetní model (teorie algoritmů)", "tgt_title": "计算模型 (数学)", "src_document": [{"title": "Příklady.", "content": "K příkladům výpočetních modelů patří Turingovy stroje, RAM stroje, konečné automaty, částečně rekurzivní funkce, lambda kalkul, kombinatorická logika a abstraktní přepisovací systémy. (...formální gramatika)", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "V oblasti běhové analýzy algoritmů je obvyklé zadat výpočetní model pomocí povolených \"primitivních operací\", které mají jednotkové náklady nebo jednoduše operací s jednotkovými náklady (). Často používaným příkladem je RAM stroj, který má jednotkové náklady na čtení i zápis každé paměťové buňky. V tomto ohledu se odlišuje od výše zmíněného Turingova stroje.  V \"modely řízeném inženýrství\" výpočetní model vysvětluje, jak je chování celého systému výsledkem chování jeho jednotlivých komponentů.  Klíčovým bodem, který je často přehlížen, je, že publikované spodní meze řešení problémů jsou často získané pro výpočetní model, který je omezenější než množina operací, které se obvykle používají v praxi, a proto mohou existovat algoritmy, které jsou rychlejší, než co bychom naivně považovali za možné.", "section_level": 1}, {"title": "Kategorie.", "content": "Existuje mnoho modelů výpočtů, které se liší množinou přípustných operací a jejich výpočetními náklady. Do této široké kategorie patří mimo jiné abstraktní stroj a modely s ním ekvivalentní (například lambda kalkul je ekvivalentní s Turingovým strojem) používaný pro důkazy vyčíslitelnosti a zjištění horní meze výpočetní složitosti algoritmů nebo modely s rozhodovacím stromem (to jsou jiné rozhodovací stromy, než tamty v dataminingu) používané pro důkazy spodní meze výpočetní složitosti algoritmických problémů.  Zvláště v teoretické informatice se používá pojem \"Turingovsky úplný\" model, případně stroj či formalismus, pro modely, které jsou schopné spočítat vše co Turingův stroj. Viz Church-Turingova teze  Pro automaty a gramatiky existuje několik modelů výpočtů, které lze uspořádat do hierarchie podle tzv. \"výpočtové síly\". Viz Chomského hierarchie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Výpočetní model () je abstraktní model v teorii vyčíslitelnosti a teorii složitosti definující množinu povolených operací používaných při výpočtu a jejich cen (nákladů). Používá se pro určení míry složitosti algoritmů vyjádřené dobou běhu nebo paměťovým prostorem: pro konkrétní výpočetní model lze analyzovat, jaké výpočetní prostředky vyžaduje, nebo diskutovat omezení algoritmů nebo počítačů.", "tgt_summary": "在可计算性理论和计算复杂性理论中,计算模型(model of computation)描述了如何根据一组输入值计算得出输出值,也包含了负责运算、存储和通讯等结构的具体组织方式。它可以用于测量一个算法在时间和/或空间上的复杂度。通过计算模型的抽象化总结,我们可以分析出算法的性能,而避免在具体程序层面,被不同的技术和实现方式造成的性能差异所误导。", "id": 1173000}
{"src_title": "Royston Drenthe", "tgt_title": "罗伊斯顿·德伦特", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Na klubové úrovni působil mimo Nizozemsko ve Španělsku, Anglii, Rusku, Turecku a Spojených arabských emirátech. Profesionální kariéru zahájil ve Feyenoordu Rotterdam, odkud po úspěšném Mistrovství Evropy hráčů do 21 let 2007 (kde mladí Nizozemci získali titul a on byl vyhlášen nejlepším hráčem šampionátu) přestoupil za 13 milionů britských liber do Realu Madrid. Přivedl si jej trenér Bernd Schuster. To byl vrchol jeho kariéry, která od tohoto bodu nabrala sestupnou křivku. Po problémech mezi hráčem a novým trenérem Realu José Mourinhem odešel v roce 2010 hostovat do klubu Hércules CF (tehdejší nováček španělské Primera División) a později do anglického Evertonu. Poté působil v ruském týmu Alanija Vladikavkaz, anglických Reading FC a Sheffield Wednesday, tureckém Kayseri Erciyesspor a v závěru kariéry v Baniyas SC ze Spojených arabských emirátů. V létě 2016 s ním Baniyas SC ukončil spolupráci. Drenthe v únoru 2017, znechucen z „věcí okolo fotbalu“, ukončil ve svých 29 letech profesionální hráčskou kariéru a dal se na dráhu rappera.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Drenthe byl členem nizozemských mládežnických výběrů. Zúčastnil se domácího Mistrovství Evropy hráčů do 21 let 2007, kde Nizozemci porazili ve finále Srbsko 4:1 a vyhráli druhý titul v řadě. S reprezentací do 23 let si zahrál také ve 4 zápasech na Letních olympijských hrách 2008 v Číně, kde byli Nizozemci vyřazeni ve čtvrtfinále Argentinou po výsledku 1:2 po prodloužení.  V A-mužstvu Nizozemska debutoval 17. 11. 2010 v přátelském utkání v Amsterdamu proti reprezentaci Turecka (výhra 1:0). Byl to jeho jediný start za národní A-tým Oranje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Royston Ricky Drenthe (* 8. dubna 1987, Rotterdam, Nizozemsko) je bývalý nizozemský fotbalový záložník se surinamskými kořeny. Na kontě má jeden start za A-mužstvo Nizozemska, v listopadu 2010 nastoupil proti reprezentaci Turecka (výhra 1:0). Profesionální fotbalovou kariéru ukončil v únoru 2017 ve věku 29 let, aby se mohl naplno věnovat kariéře rappera (pod pseudonymem Roya2faces).", "tgt_summary": "罗伊斯顿·德伦特(,1987年-4月8日),荷兰职业足球员,司职左翼及左闸,曾效力荷甲飞燕诺、西甲皇家马德里及俄超球队阿拉尼亚。于皇家马德里期间曾租借至英超爱华顿。2013至2015年曾效力英冠雷丁。", "id": 285971}
{"src_title": "Olověná vesta", "tgt_title": "金甲部隊", "src_document": [{"title": "Scénář.", "content": "V roce 1967 se během války ve Vietnamu dostaví na ostrov Parris Island zájemci o vstup do námořní pěchoty k základnímu výcviku. Poté, co si nechají oholit hlavy, se setkají s výcvikovým instruktorem, seržantem Hartmanem. Hartman svěřené nováčky týrá, aby z nich vycvičil tvrdé a nelítostné mariňáky připravené k boji. Mezi nováčky jsou také vojíni „Vtipálek“, „Kovboj“ a obézní Leonard Lawrence, který na začátku filmu dostane přezdívku „Gomer Pyle“ poté, co rozčílí instruktora.  Hartman přidělí vojína Pyla Vtipálkovi. Zpočátku se mu nedaří celou situaci zvládat, ale s pomocí Vtipálka se začne zlepšovat. To se změní poté, co Hartman zjistí, že Pyle nemá zamčenou skříňku a objeví v ní tajně ukrytou koblihu. V domnění, že se jedná o selhání rekrutů ve snaze mu pomoci, Hartman zavádí politiku kolektivního trestu: s každým Pylovým přestupkem to odnese zbytek družiny a Pyle se musí dívat, jak jeho kolegové trpí. To si družina nenechá líbit a zorganizuje odvetu, do níž přinutí se zapojit i Vtipálka. Každý z družiny několikrát praští Pyla do břicha kusem mýdla zabaleným do osušky. Po této zkušenosti se Pyle rozhodne pilně zapracovat a představuje si sebe samého jako ideálního mariňáka. To těší Hartmana, ale Vtipálek si všimne známek mentálního poklesu Pyla, který si povídá se svou puškou M14.  Po absolvování výcviku jsou rekruti (nyní mariňáci) přiděleni do různých odvětví námořnictva. Vtipálek je přiřazen k vojenskému zpravodajství. Během poslední noci na ostrově Parris Island má Vtipálek hlídku a najde Pyla na záchodech, kde si nabíjí svou pušku. Vtipálek se ho pokusí uklidnit a přimět, aby toho nechal, přičemž apeluje na jeho zdravý rozum. To se mu však nepovede, Pyle začne provádět příkazy s puškou a vykřikovat věty „střelcova kréda“, čímž vzbudí ostatní rekruty a Hartmana. Hartman přikazuje Pylovi, aby odložil pušku po zjištění skutečnosti, že zbraň je plně nabitá. V zápalu své mentality Pyle zastřelí Hartmana a poté spáchá sebevraždu.  V roce 1968 je již seržant Vtipálek válečný pisatel ve Vietnamu pro noviny \"Stars and Stripes\" společně se svým kamarádem vojínem Raftermanem, válečným fotografem. Rafterman chce jít do akce, jakmile Vtipálek vykládal o své touze. V základně mariňáků se Vtipálkovi vysmívají za to, že nikdy nepoznal stav duchanepřítomnosti, což značí jeho válečnou nezkušenost. Jejich rozhovor je přerušen ofenzívou Tet, když se síly severovietnamské armády pokusí napadnout základnu.  Následující den je zpravodajský štáb informován o útoku nepřátel v jižním Vietnamu. Vtipálek je společně s Raftermanem vyslán do Phu Bai. Potkají oddíl „čuňáků“, kde Kovboj působí jako seržant. Vtipálek čuňáky doprovází během bitvy o Hue, kde je nový kapitán „Gól“ zabit. Jakmile je oblast prohlášena za bezpečnou, američtí novináři vstupují do Hue a ptají se mariňáků na jejich čerstvé zkušenosti a názory na válku.  Během hlídky je velitel jednotky, Crazy Earl, zabit nastraženou pastí, Kovboj přejímá jeho pravomoce. Oddíl se ztratí a Kovboj nařizuje Osmičce prozkoumat oblast. Sniper Viet congu postřelí Osmičku a oddílový lékař, doktor Jay, je sám poraněn, když se pokusí přes zákaz zachránit Osmičku. Kovboj se dozví, že tanky nemohou přijet a velí týmu připravit se ke stažení. Kulometčík Bestie neposlechne Kovboje a rozhodne se na vlastní pěst zachránit kamarády. Zjistí, že je zde jen jeden sniper, ale Osmička a doktor Jay jsou zabiti, když se doktor pokusí ukázat na jeho polohu. Během přesunu ke sniperovi je Kovboj zabit.  Bestie přejímá pravomoce a nařizuje útok na snipera. Vtipálek najde střelce, kterým je náctiletá holka, a pokusí se ji střelit. Puška se mu ale zasekne a dívku tak nevědomky varuje. Rafterman dívku smrtelně postřelí. Když dorazí zbytek oddílu, sniperka žádá o smrt, čímž rozpoutá debatu o tom, co s ní udělají. Bestie udělí povolení k milosrdné popravě pouze, pokud to udělá Vtipálek. Po nějaké chvilce rozhodování ji Vtipálek zastřelí. Mariňáci mu gratulují k jeho prvnímu zabití, zatímco Vtipálek je duchem nepřítomen. Mariňáci se vrací zpět do tábořiště zpívajíc si znělku \"Mickey Mouse March\". Vtipálek konstatuje, že se dostal „do velkýho průseru“, ale je rád, že je naživu a už se nebojí.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přípravy.", "content": "Kubrick kontaktoval Michaela Herra, autora knihy vzpomínek na vietnamskou válku \"Dispatches (Poslání)\" (1977), na jaře 1980 během práce na filmu o holokaustu, na kterém přestal pracovat přerušen myšlenkou filmu o vietnamské válce. Potkali se v Anglii, kde mu režisér pověděl, že chce vytvořit film o válce, ale stále hledá námět pro příběh, který by na pozadí války vynikal. Kubrick zakrátko našel knihu Gustava Hasforda \"The Short-Timers\" při čtení recenze \"Virginia Kirkus\" a předal to Herrymu v kuchyňce, který mu řekl, že se jedná o mistrovský kousek. V roce 1982 si Kubrick knihu dvakrát přečetl, poté si pomyslel, že to byla „unikátní a naprosto výjimečná kniha“, a společně s Herrem se rozhodl udělat z ní základ pro další film. Filmař byl zaujatý knihou, o níž říkal, že je „skoro až poetická a chladná“. Rok poté začal hledat reference pro film, sledoval dokumentární filmy, četl vietnamské noviny na mikrofilmu z Knihovny Kongresu a zkoumal stovky dobových fotografií. Zpočátku se Herr nechtěl otevřít ke svým válečným zkušenostem a Kubrick tři roky strávil nad telefonáty Herrovi.  V roce 1985 Kubrick oslovil Hasforda, aby s ním a s Herrem spolupracoval na scénáři, často Hasfordovi třikrát až čtyřikrát týdně telefonoval. Kubrick už v té době měl připravený detailní příběh. Kubrick s Herrem se scházeli v Kubrickově domovu, kde příběh dělili do scén. Z toho pak Herr napsal první koncept. Filmař se obával, že název knihy by mohl mátnout diváky, jelikož evokoval myšlenku lidí, kteří pracují na zkrácený úvazek, a změnil titul na \"Full Metal Jacket\" (v češtině nesprávně pojmenováno „Olověná vesta“) poté, co objevil frázi při čtení dialogů se zbraněmi. Poté, co byl první návrh dokončen, Kubrick po telefonu sdělil další postup a Hasford s Herrem zaslali úpravy poštou. Kubrick si je přečetl a poupravil do finální podoby. Hasford ani Herr nevěděli, jak moc přispěli do scénáře, což vyvolalo rozepře v uvedení do závěrečných titulků. Hasford na to vzpomíná: „Byli jsme jako dělníci u výrobní linky v automobilce. Já pracoval na jedné straně, Michael na druhé a jenom Stanley věděl, že z toho bude auto.“ Herr řekl, že režisér nechtěl vytvořit film proti válce, ale že „chtěl ukázat, co je válka zač“. V jistý čas se chtěl Kubrick s Hasfordem seznámit důvěrněji, ale Herr namítal s odůvodněním, že autor knihy \"The Short-Timers\" je poněkud labilní, načež Kubrick uposlechl. Všichni se sešli u Kubricka doma v Anglii na obědě. Příliš se jim nedařilo, Hasford byl dokonce na krátkou dobu z produkce vyloučen.", "section_level": 2}, {"title": "Adaptace knihy.", "content": "Student filmu Greg Jenkins napsal detailní analýzu přenosu knihy na filmové plátno. Originální příběh má tři části, přičemž film téměř celou třetí část vypouští a dává více prostoru první části věnující se základnímu výcviku na ostrově Parris Island, která je v knize o mnoho kratší. To činí strukturu filmu duální, se dvěma zcela odlišnými částmi, které spojují stejné postavy, Jenkins věří, že jedna se shoduje s Kubrickovými prohlášeními o rozšíření běžných konvencí vypravování ze 60. let.  Seržant Hartman (v knize nazývaný Gerheim) se ve filmu vyskytuje častěji. Film se věnuje neschopnosti vojína Pyla jako zjevu, který vrhá negativní stín na zbytek oddílu. Ve filmu je na rozdíl od knihy jediným nováčkem, kterému se nedaří v testech. Film vypouští Hartmanův názor, že vojín Pyle se zdá být psychicky labilní. Místo toho mu ve filmu Hartman gratuluje, že se dokonale zocelil. Jenkins si myslí, že jakýkoliv citový vztah Hartmana k nováčkům by mohlo narušit rovnováhu filmu, což záleží na pohledu obyčejných vojáků pod kontrolou Hartmana jako na přírodní živel představující kult zabijáka.  Různé kapitoly knihy byly z filmu vystřiženy a sloučeny s ostatními. Scéna, kde Kovboj představuje svůj oddíl „čuňáků“, byla hodně zkrácena a doplněna jinými částmi knihy. I když závěrečná třetí část knihy byla téměř celá vypuštěna, její zbytky byly vloženy do jiných částí filmu. Dechberoucí scéna se sniperem je sloučení dvou kapitol z knihy, jedna z druhé části a jedna z části třetí. Jenkins vnímá tuto interpretaci obou kapitol dramatickou, ale zároveň méně děsivou, než její protějšek v knize.  Film má více vážnější tón, než kniha, která obsahuje častěji bezohledný humor. Vtipálek je ve filmu vyobrazen jako lidsky smýšlející bytost, což je znát ve scéně se sniperem i jinde v jeho morálním dilematu. Jeho dilema je spíše otázkou trpělivosti, než aby zápasil s ostatními mariňáky. Právě proto film vypouští jeho celkem dominantní spor s Bestií.  Film se také příliš nevěnuje smrti Raftermana. Jenkins si myslí, že to umožňuje divákům přemýšlet o jeho dosavadním vývoji a uvažovat o jeho vývoji příštím. Jenkins se rovněž domnívá, že by to nepasovalo do příběhu filmu.", "section_level": 2}, {"title": "Casting.", "content": "Kubrick prostřednictvím společnosti Warner Bros. podal inzerát na nábor mladých talentovaných herců ve Spojených státech a v Kanadě. Režisér k výběru adeptů použil videokazety. Dostal celkem 3 000 kazet. Štáb zhlédnul všechny kazety a vyřadil nepoužitelné. Tím zbylo 800 kazet k hodnocení pro Kubricka.  Bývalý výcvikový instruktor námořní pěchoty Ronald Lee Ermey byl původně k filmu pozván jako technický poradce, nicméně se ptal Kubricka, jestli by nemohl dostat roli seržanta Hartmana. Kubrick, který viděl jeho výkon jako výcvikový instruktor seržant Loyce ve filmu \"The Boys in Company C\", mu řekl, že není způsobilý k tomu, aby hrál takovou roli. Ermey jako odpověď zaslal nahrávku, kde ukazuje jeho schopnost vžít se do role, stejně tak na vojácích Královského námořnictva demonstruje, jak výcvikový instruktor dokáže podlomit vůli nováčka, improvizací a urážkami. Poté, co Kubrick zhlédl videokazetu s touto nahrávkou dal Ermeymu roli se slovy „Pro tuto roli jsi se narodil“. Rovněž zařadil 250-stránkový přepis Ermeyho hlášek do scénáře. Ermeyho zkušenosti z vietnamské války se ukázaly v tomto poli neobyčejné. Na Kubrickův souhlas si bývalý instruktor napsal 50 % vlastních dialogů, nejčastěji urážek.  Zatímco Ermey se učil jeho řeč v nácvikové místnosti, pomocný producent na něj házel tenisové míčky a pomeranče. Ermey jej měl chytit a hodit zpátky co nejrychleji to bylo možné a zároveň recitovat svojí řeč tak rychle, jak dokáže. Jakékoliv zaváhání, zakoktání nebo vynechání znamenalo začít znovu. Kubrick požadoval 20 bezchybných pokusů. „Byl můj výcvikový instruktor,“ říkal Ermey o pomocném producentovi.  Původně měl vojína Vtipálka hrát Antony Michael Hall, ale po 8 měsících dohadů to Kubrick s Hallem vzdal. Kubrick nabídnul roli i Bruce Willisovi, který ale účast odmítnul z důvodu účasti v televizním seriálu \"Měsíční svit\".  Vincent D'Onofrio se o náboru do rolí dozvěděl od Matthewa Modina. S půjčenou kamerou oblečený do armádní uniformy natočil náborové video pro roli vojína Pyla. Kubrick, který roli Pyla hodnotil jako nejtěžší z celého filmu, D'Onofria obratem informoval, že role je jeho.", "section_level": 2}, {"title": "Samotné filmování.", "content": "Kubrick film natáčel v Anglii. Místa natáčení zahrnují Cambridgeshire, národní park Norfolk Broads, bývalé Millennium Mills, becktonskou plynárnu a základnu bývalé RAF, později britské armády. Bassingbournské kasárny ve filmu zpodobňovaly výcvikový tábor mariňáků na ostrově Parris Island v Jižní Karolíně. Střelnice britské armády nedaleko Bartonu, mimo Cambridge, byla použitá ve scéně, kde Hartman Pylovi gratuloval k jeho střeleckému výkonu. Opuštěná becktonská plynárna několik kilometrů od centra Londýna si zahrála zničené město Hue. Kubrick místo pečlivě vybíral podle fotografií z Hue pořízených v roce 1968, přičemž našel oblast ve vlastnictví britských energetických závodů, která byla určená k demolici a Hue připomínala. K dokonání vzhledu filmaři vyhodily budovy do povětří a vedoucí výpravy s demoliční koulí vyboural díry v konkrétních budovách v průběhu dvou měsíců Kubrick měl původně plastovou repliku džungle dovezenou z Kalifornie, jenže poté, co se na ni podíval, řekl: „Není to ono, pryč s tím.“ Otevřená země je v cliffských mokřadech, rovněž na Temži, s 200 dovezenými španělskými palmami a 100 000 plastovými tropickými rostlinami z Hongkongu.  Kubrick objednal čtyři tanky M41 od belgického armádního plukovníka (fanouška) a helikoptéry Westland Wessex natřené mariňáckou zelení představující helikoptéry námořní pěchoty Sikorsky H-34. I když je Wessex licenčně odvozený od helikoptéry Sikorsky H-34, Wessex má místo pístových motorů naftové turbíny. To prodloužilo a zešpicatilo nos. Kubrick navíc dostal škálu pušek, granátomety M79 a kulomety M60 od legálního prodejce zbraní.  Modine natáčení popsal jako těžké. Filmovací lokalita představující Vietnam, becktonská plynárna, byla toxickou a environmentální noční můrou pro celý štáb. Azbest a stovky chemikálií otrávily půdu a vzduch. Modine natáčení v plynárně zdokumentoval ve své knize \"Deník Olověné vesty\". Během scén ze základního výcviku měl Modine s ostatními rekruty vydržet tvrdost mariňáckého výcviku, včetně Ermyho křičící na ně deset hodin denně během natáčení scén z ostrova Parris Island. Kvůli zajištění autentičnosti reakcí herců nesměli nacvičovat společně s Ermeym. Navíc kvůli kontinuitě filmu si museli nechat každý týden oholit hlavy.  V průběhu natáčení měl Ermey autonehodu, zlomil si všechny žebra na jedné straně a na čtyři a půl měsíce nebyl schopen hrát. Scéna s Kovbojovou smrtí ukazuje v pozadí budovu, která připomíná sochu slavného vetřelce z Kubrickova filmu \"\". Kubrick tuto podobnost označil jako mimořádnou náhodu.  Během filmování Hasford uvažoval o právním kroku při psaní zásluh do závěrečných titulků. Původně filmaři chtěli Hasforda uvést jako dalšího účastníka, ale Hasford trval na plném uvedení zásluh.  Kubrickova dcera Vivian, která se ve filmu v zásluhách neuvedena objeví jako novinářská kameramanka u masového hrobu, v zákulisí natočila 18 hodin dlouhý materiál o průběhu filmování pro potenciální film o filmu, podobný tomu, který vytvořila pro Kubrickův film \"Osvícení\", nicméně v tomto případě se její plán neuskutečnil. Části její práce mohou být k vidění v dokumentu z roku 2008 \"Komnata Stanleyho Kubricka\".", "section_level": 2}, {"title": "Témata.", "content": "V porovnání s ostatní Kubrickovou tvorbou témata Olověné vesty si získala trochu pozornosti ze strany kritiků a recenzentů. Esej Michaela Pursella \"Olověná vesta: Rozpad patriarchy\" z roku 1988 byla brzkou, detailní úvahou o dvoudílné struktuře filmu a kritikou mužné povahy, prohlašující, že film ukazuje válku a erotiku jako rovnocenné záležitosti. Mnoho recenzí se zaměřilo na armádní vymývání mozku v první části filmu, se základním výcvikem, zatímco druhá část recenzentům připadala více zmatená a separovaná od kontextu. Rita Kempley z deníku \"The Washington Post\" napsala: „Je to jako by si půjčili kousíček z každého válčeného filmu, aby utvořili tento rozmanitý závěr.“ Roger Ebert zas vysvětloval: „Film nepůsobí jako celek, rozpadá se na několik samostatných kousků, žádný z nich mne nijak nenadchnul.“ Julian Rice v jeho knize \"Kubrickova touha\" popisuje druhou část filmu jako pokračování psychické zkoušky Vtipálka ve snaze přežít lidské utrpení.  Tony Lucia z redakce \"Reading Eagle\" se v jeho filmové recenzi z 5. července 1987 zaměřil na témata z Kubrickovy kariéry, přičemž poznamenal: „Ten sjednocující prvek může být obyčejný člověk, který se díky zážitkům stal příliš velkolepým, aby se dal ovládnout,“ přičemž citoval „armádní způsob myšlení“ z tohoto filmu. Také napsal, že motiv brzy zobrazil „člověka pokoušející se zdolat vlastní omezení“ a speciálně, že „\"Olověná vesta\" je poslední kapitolou ve filmech, které nejen, že komentují dobu dnešní i minulou, ale také jsou něčím víc.“  V provokativní eseji o \"Olověné vestě\" britský kritik Gilbert Adair napsal: „Kubrickův přístup k jazykovému projevu byl vždy chabý a od přírody nekompromisně neměnný. Zdá se, že jej prezentuje jako výhradně environmentální produkt, jen velice nepatrně ovlivněný představou subjektivity a interiority, ve vším rozmaru změn osobního projevu.“ Michael Herr do své knihy o své práci na scénáři napsal: „Celé je to jednostranně zaměřeno, starý a stále aktuální problém, jak do filmu nebo knihy začlenit jiskru, aby to působilo živě, představuje něco, co Jung nazývá Stínem, nejběžnější vzor a nejlehčí k zisku zkušeností... Válka je pro Stín nejlepší místo k činnosti, kde Vás její ostatní činnosti vedou. Jak bylo ve Vietnamu výstižně vyřknuto: Jistě, třebaže projdu Údolím Stínů mrtvých, nebudu mít strach ze zla, neboť sám budu konat zlo.“", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "V souvislosti s její dokumentární prací Vivian Kubricková pod pseudonymem „Abigail Mead“ složila hudbu pro film. Podle interview, který poskytla v roce 1988 pro magazín \"Keyboard\" byla hudba pro film vytvořená převážně syntezátory Fairlight CMI a Synclavier. Dobovou hudbu Kubrick vybíral ze seznamů \"Billboard charts\" – Vybíral ze sta největších hitů pro každý rok v rozsahu 1962–1968 a vyzkoušel mnoho skladeb, ovšem „někdy nesedí rytmus hudby na pozadí s dialogy“. Zde je seznam dobových skladeb: Singl \"Full Metal Jacket (I Wanna Be Your Drill Instructor)\" od dvojice Abigail Mead a Nigel Goulding vyšel k propagaci filmu. Obsahuje Ermeyho hlášky z filmu. Singl ve Velké Británii dosáhl druhého místa v oblíbenosti.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tržby.", "content": "\"Olověná vesta\" byla 26. června 1987 uvedena do 215 kin. Ten víkend film vydělal celkem 2 217 307 dolarů, v přepočtu 10 313 dolarů na kino, čímž se film zařadil na desáté místo první desítky nejlepších filmů 26.–28. června. Později promítání vydělalo dalších 2 002 890 dolarů, celkem tedy 5 655 225 dolarů před rozšířením filmu do celé země 10. července 1987 do 881 kin (zvýšení počtu kin o 666). V průběhu 10.–12. července film vydělal navíc 6 079 963 dolarů, v přepočtu 6 901 dolarů na kino, film se tím posunul na druhé místo v oblíbenosti. Během následujících čtyř týdnů film uvedlo dalších 194 kin, celkem se film rozšířil do 1 075 kin. Celkem film nasbíral 46 357 676 dolarů, čímž se film umístil na 23. příčku oblíbenosti v roce 1987.", "section_level": 2}, {"title": "Domácí vydání.", "content": "23. října 2007 byl film vydán na nosičích Blu-ray ve Spojených státech i jinde. 9. dubna 2012 Warner Home Video oznámil, že 7. srpna 2012 vydá speciální Blu-ray DVD k 25. výročí premiéry filmu.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "\"Olověná vesta\" byla již od uveřejnění hodnocena kritiky. Recenzentní webové stránky Rotten Tomatoes retrospektivně sesbíraly recenze k filmu, čím stanovily hodnocení 94 % na základě recenzích od 70 kritiků, průměrné ohodnocení je 8,4 z 10. Jiný recenzent, Metacritic, film ohodnotila 78 body ze 100, čímž film řadí mezi „celkově populární“ na základě 18 recenzí. Recenzenti většinou film hodnotili pozitivně k hercům, zvláště u Ermeyho, špatně si nevede ani první část filmu se základním výcvikem, ovšem řada recenzí se stavila negativně k druhé části filmu odehrávající se ve Vietnamu a závěr filmu popisují jako „pomatenou“ morální připomínku. Film se zařadil na 95. místě mezi 100 nejnapínavějšími filmy soutěže oslavující 100 let americké kinematografie.  Richard Corliss z redakce \"Time\" ocenil technickou kvalitu filmu, „živý a zoufalý důvtip dialogů“, „odvahu k volbě chaotických šarvátek k vytyčení nesmyslnosti války“ a „úžasné výkony téměř všech herců“. Richard věřil, že Ermey a D'Onofrio by měli být nominováni na Oscara. Corliss rovněž ocenil „nadpřirozenou vytříbenost a preciznost Kubrickovy filmové tvorby“. Ian Nathan z redakce \"Empire\" film ohodnotil třemi hvězdičkami z pěti se slovy „je to rozporuplné“, přičemž film popsal jako „energický, ale stejně tak i nepříjemně strohý“. Nathan se domníval, že po úvodní scéně první část filmu se základním výcvikem působí bezúčelně, ovšem svou recenzi shrnul prohlášením filmu „silnou Kubrickovou snahou, která vás nažhaví opakovanými scénami“. Nathan také pochválil Ermeyho „úžasný výkon“. Vincent Canby z redakce \"The New York Times\" film popsal jako „depresivní, nádherný a příznačně excentrický“. Carby se ke chvále Ermeyho rovněž připojuje, označuje ho „senzačním překvapením ve filmu“. Říká o něm, že je „tak dobrý, tak posedlý, že to vypadá, že si napsal text sám“. Canby rovněž poznamenal, že D'Onofriův výkon by měl být hodnocený s obdivem, a označil Modina jako „jednoho z nejlepších mladých filmových herců jeho generace“. Canby došel k závěru, že \"Olověná vesta\" byla filmem „s nesmírnou a velice vzácnou fantazií“.  Jim Hall píšící pro Film4 v roce 2010 film ocenil plnými pěti hvězdičkami a přidal se ke chvále Ermeyho s odůvodněním, že „jeho výkon jako sprostý seržant Hartman je právem proslulý a těžko si představit film stejně dobře fungující i bez něho“. Recenze také více obdivuje úvodní část filmu se základním výcvikem, nežli tu ve Vietnamu, popisuje ji jako „o mnoho výraznější, než druhá, delší část“. Film4 film okomentoval, že končí znenadání, ale redakce to vidí tak, že „film demonstruje, jak čistá a precizní může být režisérova vize, pokud odolá neblahému sklonu k přílišné shovívavosti“. Redakce Film4 se shodla, že \"Olověná vesta\" je společně s \"Dr. Divnoláskou\" „nejlepším Kubrickovým filmem“. Jonathan Rosenbaum z redakce \"Chicago Reader\" film nazval „nejasným, plným nepatrných vnitřních veršů, a hluboce dojemným“, prohlásil, že to je „nejpřísněji zhotovený Kubrickův film od \"Dr. Divnolásky\", stejně tak i nejodpornější“. Redakce \"Variety\" film nazvala „pronikavým, schematickým a skvěle provedeným“ dramatem „plným živosti, neskutečně hrubé vojenské mluvy, která významně přispívá k autentičnosti filmu“, ale domnívá se, že nikdy nevyvolává „mimořádně silné emoce“. Herecké výkony byly ohodnoceny jako „mimořádné“, Modine byl vyčleněn jako „ztělesnění toho, kdo se snaží přežít jak válku, tak jistou intuici“. Gilbert Adair v recenzi na \"Olověnou vestu\" napsal, že „Kubrickův postoj k jazykovému projevu byl vždy zjednodušující a přísně neměnný“. Dále napsal: „Zdá se, že Kubrick chce film předložit jako exkluzivní výsledek environmentální formy jen velice nepatrně ovlivněný představou subjektivity a interiority, se vším rozmarem negativ a změn osobního projevu.“  Ne všechny recenze byly pozitivní. Kritik Roger Ebert z redakce \"Chicago Sun-Times\" zaujal oponující postoj, film nazval „zvláštně bezduchým“ s ohodnocením dvěma a půl hvězdičky ze čtyř. Film hodnotil jako jeden z nejlepších válečných filmů, ovšem poznamenal, že dle jeho názoru nedosahuje takových kvalit, jako filmy \"Četa\", \"Apokalypsa\" nebo \"Lovec jelenů\". Ebert dále kritizoval druhou část filmu zasazenou do vlastního konfliktu ve Vietnamu, řekl: „Film se rozpadá na řadu samostatných kousků, které nejsou nijak zvlášť zajímavé.“ Rovněž došel k závěru, že poselství filmu bylo příliš krátké a příliš pozdě, kde to jistí ostatní filmy o válce ve Vietnamu. Ebert nicméně pochválil Ermeyho a D'Onofriův výkon se slovy: „Tyto herecké výkony jsou nejlepší z celého filmu, ostatní vůbec nedosahují jejich kvalit po jejich odchodu ze scény.“ Tato konkrétní recenze pobouřila Gene Siskela z televizního pořadu \"At the Movies\", kritizoval Eberta za film \"Hledá se Benji\" (vydaného ve stejném týdnu), který si oblíbil více, než \"Olověnou vestu\". Jejich názorové rozdíly byly parodovány v televizním pořadu \"The Critic\", kde si Siskel dobírá Eberta za jeho náklonnost k filmu \"Hledá se Benji\". \"Time Out London\" se k filmu rovněž staví kriticky se slovy: „Kubrickova režie je chladná jako ocel a manipulativní jako \"régime it depicts\"“. Redakce magazínu také věří, že postavy byly nedomyšlené, k čemuž dodávají: „Nikdy jsme si nemysleli, nechť se každý rozhodne sám, zda se bude zajímat o nešťastné nováčky.“  Britská televizní stanice Channel 4 film zařadila na 5. místo v jejich seznamu nejlepších válečných filmů, které kdy byly natočeny. V roce 2008 filmový magazín Empire umístil \"Olověnou vestu\" na 457. příčku v jejich seznamu \"500 nejlepších filmů všech dob\".", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "\"Olověná vesta\" byla nominovaná na jedenáct cen po celém světě mezi léty 1987–1989 včetně Ceny akademie za nejlepší scénář, dvě Filmové ceny Britské akademie za nejlepší zvuk a nejlepší speciální efekty a Zlatého glóbu za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli pro Ermeyho. Film nakonec vyhrál pět cen, tři z nich od organizací mimo Spojených států: Itálie, Japonsko a Spojené království. Film vyhrál v kategorii Nejlepší zahraniční film Japonské akademie, Nejlepší producent ceny David di Donatello, Režisér roku ceny \"London Film Critics' Circle\" a Nejlepší režisér pro Kubricka a Nejlepší vedlejší role pro Ermeyho ceny \"Boston Society of Film Critics\". Čtyři z pěti cen získal Kubrick.", "section_level": 2}], "src_summary": "Olověná vesta (v anglickém originále Full Metal Jacket) je americký válečný film režiséra Stanleyho Kubricka z roku 1987. Scénář je společným dílem Kubricka, Micheaela Herra a Gustava Hasforda, autora knihy The Short-Timers z roku 1979, která se stala námětem filmu. Hlavním tématem filmu jsou vojáci námořní pěchoty USA, kteří se rozhodli bojovat ve Vietnamu. Originální název filmu odkazuje na celoplášťovou střelu (v angličtině právě \"full metal jacket\"), takže český název filmu je dosti nepřesný a zavádějící. Premiéru měl film 26. června 1987 v USA.", "tgt_summary": "是一部描述美国海军陆战队与越战的战争片,导演为史丹利·库柏力克,于1987年上映。", "id": 750231}
{"src_title": "Eroze půdy", "tgt_title": "土壤侵蝕", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "Přirozenými fyzikálními procesy eroze půdy je déšť, řeky, povodně, vítr a další procesy.  Eroze půdy lidskou aktivitou začala přibližně před 4000 lety a byla doprovázena odlesňováním. Ve 21. století hraje velkou roli zemědělství.  Příčiny eroze půdy souvisejí s globální intenzifikací zemědělské výroby a velkovýrobou, které byly v ČR počaty kolektivizací. Následkem bylo zvýšení produkčních ploch na úkor stabilizačních prvků krajiny, jakými jsou meze, remízky, aleje, louky, břehy přirozeně se vinoucích toků či dříve nevyužívaná produkčně nevhodná půda, které plní funkci nejen ekologickou, ale i protierozní. Došlo tím mj. ke změně způsobu obdělávání půdy souvisejícím se scelováním polí do větších celků, které mohly být obhospodařovány mechanizací, ovšem za cenu snížené ochrany, kterou právě do té doby běžné krajinné prvky plnily.  Transformace zemědělství probíhající od 90. let situaci nezlepšila. Důvodem je to, že stav, kdy se jednotliví zemědělci starali o vlastní zemědělské pozemky, se nikdy neobnovil; nedošlo k rozdělení velkých půdních celků (a obnově původních remízů). Česká republika má největší půdní bloky v Evropě. Přes probíhající restituce byl v roce 2000 podíl vlastní půdy oproti najaté 7,6 %, v roce 2013 pak 25,7 %. To je zapříčeno mj. tím, že restituce navrátily potomkům původních hospodářů pozemky v menších rozlohách, než je možné rentabilně obdělávat, a dále na takových parcelách, které jsou součástí velkých celků neumožňujících pozemky samostatně obdělávat. Tuto situaci částečně zlepšují komplexní pozemkové úpravy.  Vlivem hospodaření po transformaci, které do roku 2015 nebylo vázáno vhodnými povinnými postupy, dochází k dalším negativním jevům, které erozi „nahrávají“, jakými je např. utužení půdy, úbytek organické hmoty, chybné orební postupy, orba po svahu, nikoli po vrstevnici, pěstování erozně nebezpečných plodin (kukuřice, brambory, řepa, bob setý, sója, slunečnice a čirok), nevhodné osevní postupy na nevhodných stanovištích.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy eroze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vodní eroze.", "content": "Vodní eroze je definovaná jako komplexní proces, zahrnující rozrušování půdního povrchu, transport a sedimentaci uvolněných půdních částic působením vody.  Vodní eroze ohrožuje více než 50 % výměry orné půdy v rámci ČR. Na převážné ploše erozí ohrožených půd však není prováděna žádná systematická ochrana zabraňující dalším ztrátám.  Na vznik vodní eroze má největší vliv sklonitost pozemku v kombinaci s délkou pozemku po spádnici, dále vegetační pokryv, vlastnosti půdy a její náchylnost k erozi, uplatněná protierozní opatření a v neposlední řadě častý výskyt přívalových srážek, které střídá období sucha. Tyto faktory ovlivňují míru eroze vždy ve vzájemné kombinaci. K eroznímu smyvu tak dochází i na půdních blocích, které sice nejsou výrazně sklonité, ale v kombinaci s nepřerušenou délkou svahu jsou nevhodné pro pěstování erozně nebezpečných plodin.", "section_level": 2}, {"title": "Větrná eroze.", "content": "Druhý nejvýznamnější typ eroze v České republice je ovlivňují zejména meteorologické a půdní poměry, které jsou dále zesilovány či zeslabovány dalšími faktory a přímými zásahy člověka. Jsou to zejména drsnost půdního povrchu, půdní krusta, vegetační kryt půdy, způsob a termín obdělávání půdy a délka nechráněného pozemku.  Z meteorologických faktorů jsou to především rychlost a směr větru, doba jeho působení a četnost výskytu. Dále je vznik větrné eroze ovlivněn množstvím a formou atmosférických srážek a výparem ovlivněným teplotou. Čím větší je rozměr půdních částic, tím je potřebná větší rychlost větru při zemi, aby nastal odnos. Počáteční vlečná rychlost pro odnos půdních částic je s ohledem na půdní podmínky udávána od 3,3 m/s pro suchou písčitou a hlinitopísčitou půdu do 22 m/s pro suchou i vlhkou půdu hlinitou.  Větrná eroze se týká těch oblastí České republiky, které jsou v klimatických regionech 0-4.", "section_level": 2}, {"title": "Sněhová eroze.", "content": "Je způsobena z hlediska zemědělské půdy hlavně táním sněhu, kdy dochází k intenzivnímu povrchovému odtoku po půdě, která může být ještě zmrzlá, což omezuje vsakování a zároveň mrazem rozrušená půda může být snadněji odnášena.", "section_level": 2}, {"title": "Eroze orbou a sklizňová.", "content": "Eroze orbou způsobuje pohyb půdy ve směru svahu při orbě, sklizňová souvisí s odnosem půdy při odvozu plodin z pole, typicky u řepy cukrovky, která je od ornice omývána až v cukrovarech. Tyto typy eroze nejsou příliš zmapovány.  Dalším procesem, zapřičiňujícím pohyb půdy ve směru svahu, je eroze orbou. Ta se svými průměrnými ročními hodnotami blíží erozi vodní, dosud jí nicméně není věnována příliš velká pozornost.", "section_level": 2}, {"title": "Následky vodní eroze.", "content": "Zrychlená vodní eroze půdy ochuzuje zemědělské půdy o nejúrodnější část – ornici, zhoršuje fyzikálně-chemické vlastnosti půd, zmenšuje mocnost půdního profilu, zvyšuje štěrkovitost, snižuje obsah živin a humusu, snižuje propustnost půdy, poškozuje plodiny, znesnadňuje pohyb strojů po pozemcích a způsobuje ztráty osiv, sadby, hnojiv a přípravků na ochranu rostlin a tím samozřejmě snižuje i hektarové výnosy.  Navíc transportované půdní částice a na nich vázané látky znečišťují vodní zdroje a zanášejí akumulační prostory nádrží, snižují průtočnou kapacitu toků, vyvolávají zakalení povrchových vod, zhoršují prostředí pro vodní organismy, zvyšují náklady na úpravu vody a těžbu usazenin.  Hlavní důsledky vodní eroze můžeme rozdělit do následujících skupin: Vodní eroze ohrožuje více než 50 % výměry orné půdy v rámci ČR. V současnosti se pro výpočet ohroženosti půdy vodní erozí používá Univerzální rovnice ztráty půdy.  Podle posledních analýz by mohlo při nejhorším možném scénáři být erodováno až 21 milionů tun půdy za rok, což je možné finančně vyjádřit jako škodu za 4,3 miliardy korun (nejsou však započteny další škody na obecním a soukromém majetku).", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana před erozí.", "content": "Ochranu proti vodní erozi je možné zajistit aplikací protierozních opatření, které spočívají v ochraně půdy před účinky dopadajících kapek erozně nebezpečného deště, podpoře vsaku vody do půdy, omezení unášecí síly vody a soustředěného povrchového odtoku, zpomalení, zachycení a bezpečném odvedení povrchového odtoku na zájmovém půdním bloku či jeho dílu. Soustředěný povrchový odtok je potřeba bezpečně odvést do vodoteče nebo jiného místa, kde již nemůže způsobit přímou škodu a je třeba zachytit smytou zeminu. Z hlediska finančního je nutné při návrhu protierozních opatření postupovat od finančně i realizačně nejjednodušších opatření organizačního a agrotechnického charakteru k opatřením technického charakteru.  Opatření organizačního charakteru: Agrotechnická opatření: Technická opatření:  Ochranu před větrnou erozí zajišťuje:", "section_level": 1}, {"title": "Zákon o ochraně zemědělského půdního fondu.", "content": "Zákon č. 41/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí České republiky, ve znění pozdějších předpisů poprvé uvedl povinnost zemědělců nakládat se zemědělskou půdou tak, aby nedocházelo k jejímu poškozování nadměrnou erozí a stanovil sankce za porušení těchto povinností.", "section_level": 1}, {"title": "Dobrý zemědělský a environmentální stav půdy 4 a 5.", "content": "Ochrana zemědělské půdy před erozí je součásti standardu DZES (před rokem 2015 GAEC), který zajišťuje zemědělské hospodaření ve shodě s ochranou životního prostředí. Hospodaření v jeho souladu je jednou z podmínek poskytnutí plné výše finančních podpor. DZES 4 řeší problematiku protierozní ochrany na svažitých pozemcích, DZES 5 má za cíl ochranu půdy před vodní erozí a negativními následky na dalším majetku.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy.", "content": "Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy, v.v.i. (VÚMOP), se dlouhodobě zabývá ochranou půdy i z hlediska nebezpečí eroze. Je autorem publikací, metodik a příruček na toto téma, z nichž novější jsou dostupné online, svým výzkumem poskytuje podklady pro rozhodování státních orgánů, poskytuje veřejnosti informace o stavu půdy a erozi pomocí veřejně přístupných mapových projektů na Geoportálu SOWAC-GIS.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eroze půdy je proces degradace půdy způsobující omezení či úplnou ztrátu jejích produkčních schopností. Tento pojem tak je vztahován hlavně na půdu zemědělskou, i když může docházet k erozi i na půdách lesních v důsledku těžby. Samotný proces eroze půdy je procesem přírodním, který nelze zcela zastavit. Rozlišuje se tak eroze normální (geologická) a eroze zrychlená.", "tgt_summary": "土壤侵蚀是土壤退化的一种形式。 土地的侵蚀是在所有土地上自然发生的过程。土壤侵蚀的因素是水和风,每年造成大量的土壤流失。土壤侵蚀可能是一个缓慢的过程,持续相对未被注意到,或者它可能以惊人的速率发生,导致表土严重损失。农田土壤的损失可能反映在减少作物生产潜力,降低地表水质和破坏排水网络。", "id": 2388604}
{"src_title": "Živá panenka", "tgt_title": "真人大小", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Dvanáctiletá Casey (Lindsay Lohan) rozhodně není typická dívka. Víc než hračky ji zajímá míč a raději než s Barbie panenkami hraje s kluky fotbal. Proto ji mrzí, že otec opět nedodržel slib a nepřišel se podívat na její zápas. I když si na to už mohla zvyknout. Od té doby co před dvěma lety zemřela jeho milovaná manželka, se totiž Ben (Jere Burns) ponořil do práce v advokátní kanceláři. Že není tam, kde má být, si muž uvědomí uprostřed jednání se svými kolegy Richiem (Garwin Sanford) a Drew (Anne Marie Loder). Další den ho Drew pozve na večeři, ale Ben odmítne, protože Casey má narozeniny. Richie mu vyčítá, že sympatickou kolegyni odmítá a přehlíží, ale Ben stále ještě nevyrovnal s bolestnou ztrátou natolik, aby dokázal navázat nový vztah. Ani Casey se ještě nedokázala se ztrátou maminky vyrovnat. Stala se z ní nešťastná osamělá dívka, která nejenže se odcizila s otcem, ale ve své bolesti se pohádala a rozešla se všemi starými kamarády. Věří, že to jediné, co by ji znovu mohlo udělat šťastnou, je získat zpět mámu a proto se rozhodne vzít věci do vlastních rukou.  S pomocí internetu se dopátrá knihkupectví, kde prodávají magickou knihu obsahující návod, jak navrátit ztracenou duši. Vezme všechny úspory, ale kniha stojí sto padesát dolarů. Casey však udělá cokoli, aby získala maminku zpět a tak knihu ukradne. Musí protrpět nepovedenou narozeninovou večeři s otcem a také návštěvu Drew, která jí přinese dárek, luxusní panenku Eve. Casey o ni nestojí, pečlivě shromáždí všechny potřebné věci, a jme se kouzlit. Do přípravy se však vloudí chybička – to když se vlasy panenky Eve náhodně připletou ke kartáči, který patřil matce. Casey vysloví magická slova, jde spát a když se ráno probudí, leží vedle ní v posteli živá.. panenka Eve (Tyra Banks).  Ta je šťastná, že je živá a velká, přesto ji poněkud zaráží, že není modelkou, jak si vždycky myslela. Casey má pocity zcela opačné. Je nešťastná z toho, že kouzlo nevyšlo a pohrdá oživlou panenkou, která nadevše miluje nákupy a oblečky podle poslední módy. Neví si s ní rady a rozhodně nechce být nikde, kde je ona. Dočte se, že kouzlo se stane trvalým a nevratným pokud do čtyř dnů nepronese protikouzlo. To však obsahuje druhý díl knihy. Casey se rozhodne nesnesitelné Eve, která ji pronásleduje na každém kroku, zbavit, knihu najít a poslat panenku tam, odkud přišla.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Casting.", "content": "Lindsay Lohan nemusela absolvovat konkurz na Casey Stuart, protože film byl brán jako televizní a kvůli její smlouvě na tři filmy z produkce Walt Disney Company, role ji byla nabídnuta.  Sourozenci Lindsay Lohan si ve filmu zahráli menší role.", "section_level": 2}, {"title": "Natáčení.", "content": "Stephanie Moore přišla s nápadem panenky, která se stane živou a začala spolupracovat s režisérem Markem Rosmanem. Před produkce začala v létě 1999 a natáčení začalo v říjnu.  Natáčení trvalo tři týdny ve Vancouveru v Britské Kolumbii v Kanadě. Obchod Kaboodles, ve kterém se natáčelo, je skutečný. Nachází se v Point Grey ve Vancouveru.", "section_level": 2}, {"title": "Sequel.", "content": "Sequel k filmu byl poprvé oznámen v listopadu roku 2012. V lednu 2014 Disney Channel potvrdil, že pracuje na sequelu filmu s Tyrou Banks, která by si znovu měla zahrát roli Eve. V lednu 2014 samotná Tyra sequel potvrdila.", "section_level": 1}], "src_summary": "Živá panenka je americký televizní film roku 2000, režírovaný Markem Rosmanem. Premiéru měl na stanici ABC. Hlavními hvězdami filmu jsou Lindsay Lohan a Tyra Banks.", "tgt_summary": "《娃娃看天下》(Life-Size)是迪士尼所推出的一部TV电影,于2000年于美国ABC电视频道的『迪士尼奇妙世界』时段播出,并且也已经在美国发行一区DVD。本片是由 Mark Rosman 所执导,片中的主角小女孩 Casey 则是由因为迪士尼《天生一对》一片所捧红的少女 Lindsay Lohan 所担任,至于变成真人的娃娃 Eve 则是由 Tyra Banks 饰演,本片其他的演员还包括有 Jere Burns 、 Anne Marie Loder...等等。", "id": 794735}
{"src_title": "Paión z Mendé", "tgt_title": "帕奥纽斯", "src_document": [{"title": "Díla.", "content": "Uvádí se tři jeho hlavní díla. Současníci nejvíce cenili bronzovou pozlacenou Niké, jež byla umístěna na vrcholu východního štítu Diova chrámu v Olympii. Socha se však nezachovala.  Druhým slavným Paiónovým dílem byla Niké z parského mramoru, jejíž obě poloviny byly objeveny při vykopávkách německých archeologů v Olympii 20. a 21. prosince 1875. Později byly objeveny na různých místech ještě další úlomky. Hlavě sochy schází obličej a krk, avšak podařilo se objevit pozdější kopii této hlavy, takže máme o podobě sochy velmi jasné představy. Socha se nyní nalézá v Syngreiu v Olympii. Původně stála 32 metrů jihovýchodně od jihovýchodního rohu Diova chrámu, patrně obrácená k cestě, po níž se ubírala procesí k Diovu oltáři. Mramorový sokl měl výšku asi 9 metrů, celek měl tedy výšku skoro 12 metrů. Dle nápisu na soklu byla socha pořízena z válečné kořisti Messénských a Naupaktských, z čehož historikové usuzují, že socha vznikla okolo roku 420 př. n. l. Kr., neboť je míněna zřejmě kořist, kterou získali Messénští a Naupaktští po porážce Sparťanů na ostrově Sfaktérii roku 421 př. n. l. Ottův slovník naučný sochu popisoval takto: \"Bohyně zobrazena jest plným letem dolů se snášejíc. Peruti nejsou stejně vztyčeny, levá peruť stojí výše než pravá a také tělo stojí poněkud šikmo, jako to bývá u ptáka, jenž za určitým cílem k zemi slétá. Slet bohyně podporuje široký plášť, jejž Niké drží roztažený oběma rukama a jenž jako mohutná plachta vzhůru a nazad se vzdouvá. Proti tomuto pozadí, jež mělo barvu purpurovou, šlehá vítr záhyby dórského chitónu s přepásaným apoptygmatem, tak že z tohoto rámce vystupuje mladistvá postava bohyně v plné plastice. Pohled bohyně obrácen jest dolů, hlava jest lehce k pravému rameni nakloněna. Orel, jenž vylétá z kamene spojujícího roucho bohyně s plinthou, označuje vzduch, jimž Niké prolétá, a upomíná také na to, že Niké jest poselkyní Zevovou. Velikolepostí invence a virtuositou techniky socha jest dílem uměleckým prvního řádu. Motiv vlastně malířství náležející podán jest zde po prvé v plastice způsobem, jenž zůstal pak za doby pozdější přímo kanonickým. V jednotlivostech arci nedosahuje Niké jasnosti a přesnosti nejlepších výtvorů umění attického.\"  I třetí nejslavnější Paiónovo dílo byla socha Niké, vlastně replika výše uvedené sochy olympské. Nacházela se v Delfách, kde se však zachoval jen podstavec a části věnovacího nápisu.  Pausanias uvádí, že Paión byl též tvůrcem celého východního štítu Diova chrámu v Olympii, ovšem mnohé odborníky zaráží slohová vzdálenost mezi štítem a ostatními Paiónovými pracemi. Autorství je tedy sporné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paión z Mendé či též Paiónios, řecky Παιώνιος, byl starořecký sochař z 5. století př. n. l. Pocházel z města Mendé v Thrákii, jinak o jeho životě není nic bližšího známo.", "tgt_summary": "帕奥纽斯(英语:Paeonius),约活动于公元前5世纪前后。古希腊曼德的雕刻家之一,公元前425年为其创作盛期。公元1875年发现于奥林匹亚一个三棱柱上的一尊双翼胜利女神(尼克)的大理石雕像,上有铭文显示,这尊雕像为他的作品,为迈塞内人以及纳乌帕克提亚人于公元前425年于皮洛斯击败斯巴达人后的祭品。", "id": 2756707}
{"src_title": "Vztahový marketing", "tgt_title": "关系营销", "src_document": [{"title": "Úrovně vztahů se zákazníky.", "content": "Základní  Prodejce prodá zákazníkovi výrobek a o nic dalšího už se nestará.  Reaktivní  Prodejce prodá zákazníkovi výrobek a vyzve jej, aby ho kontaktoval v případě výskytu jakýchkoli problémů či nejasností  Odpovědný  Prodejce prodá zákazníkovi výrobek a následně jej kontaktuje s cílem zjistit, zda produkt splňuje jeho očekávání. Cílem prodejce je zjistit s čím zákazník není spokojen a jaké oblasti může společnost vylepšit.  Proaktivní  Společnost zákazníka čas od času kontaktuje s informacemi o nových nebo inovovaných produktech  Partnerský  Společnost se zákazníkem neustále komunikuje a s cílem zjistit, jak může poskytovat ještě lepší hodnotu. Strategie vztahového marketingu závisí především na tom, kolik má společnost zákazníků a jaká je jejich výkonnost. Společnosti s velkým množstvím zákazníků ale malou marží využívají základní marketing.  Hlavní kroky při tvorbě programu vztahového marketingu ve společnosti:  1. Určení klíčových zákazníků, kteří jsou pro vztahový marketing hodnotní  Společnost obvykle zvolí zákazníky, kteří jsou největší nebo nejlepší a označí je za vhodné pro vztahový marketing. K takto vytvořené skupině je poté možné přidávat zákazníky vykazující vysoký růst či prosazující nový vývoj odvětví.  2. Ke každému klíčovému zákazníkovi se přiřadí kvalifikovaný vztahový manažer  Prodejci projdou školením v oblasti vztahového managementu či jsou nahrazeni osobou, která požadované dovednosti má. Vztahový manažer by měl mít takové schopnosti, které zákazníkovi vyhovují.  3. Společnost sestaví popis pracovního místa vztahového manažera  Podnik definuje vztahy, za které bude manažer zodpovídat, staví cíle, odpovědnosti a kritéria hodnocení. Vztahový manažer by měl mít na starosti omezené množství klientů a rovněž by měl být ústřední osob ve všech jednáních s klientem.  4. Vztahový manažer by měl být tvůrcem ročních a dlouhodobých plánů pro vztahy se zákazníky  Prostřednictvím plánů by měly být stanoveny cíle, strategie, činnosti a také zdroje.  5. Společnost by měla určit manažera, který bude na vztahové manažery dohlížet  Manažer vytvoří přesné popisy pracovního místa, stanoví kritéria hodnocení a zdroje, jež budou zvyšovat efektivitu vztahových manažerů.", "section_level": 1}, {"title": "Transakční marketing.", "content": "Transakční marketing je charakteristický tím, že do popředí se dostává nabízený produkt a stává se v podstatě hlavní oblastí zájmu výrobců. V rámci transakčního marketingu tedy výrobci spíše než vhodný produkt pro zákazníky hledají vhodné zákazníky pro svůj produkt. Z této myšlenky také vychází, podle některých autorů již částečně překonané, nicméně stále aktuální, klasické pojetí marketingu, jehož základem je marketingový mix 4P (Product, Price, Place, Promotion). Jádrem marketingového mixu 4P je spíše než cílový zákazník právě nabízený produkt a hlavní důraz je kladen na jeho základní vlastnosti.  Charakteristické znaky transakčního marketingu: Tradiční transakčně orientovaný prodej může být úspěšný při krátkodobých jednorázových epizodách, kdy zpravidla bývá jedna strana vítězem a druhá poraženým. V důsledku toho ovšem obvykle nedojde k vytvoření recipročně prospěšných vztahů, které jsou podmínkou věrnosti a loajality mezi zákazníkem a dodavatelem.", "section_level": 1}, {"title": "Relační marketing.", "content": "Moderní marketing klade značný důraz na vztah mezi dodavatelem a zákazníkem, čímž se v podstatě ideově vrací k původní koncepci obchodování drobných řemeslníků. Mluvíme o takzvaném vztahovém, neboli relačním marketingu, který bychom mohli označit za protipól transakčního marketingu (3).  Charakteristické znaky relačního marketingu: Relační marketing je na rozdíl od transakčně orientovaného marketingu založen na dlouhodobých vztazích a oboustranně výhodném partnerství mezi dodavatelem a zákazníkem. Výsledky prodejních aktivit dle tohoto přístupu tedy nejsou pouze funkcí objemů uzavřených obchodů, ale také pevnosti vazeb a partnerství s jednotlivými zákazníky. Podle Kotlera by ovšem relační marketing neměl být zúžen pouze na vztahy se zákazníky, ale podnik by se měl soustavně zabývat také řízením vztahů s ostatními zainteresovanými partnery (Partner Relationship Management). Z pohledu marketingu můžeme obchodní partnery rozlišit na čtyři základní složky, kterými jsou zákazníci, zaměstnanci, marketingoví partneři (kanály, distributoři, dodavatelé, dealeři, agentury) a finančně zainteresovaná složka (akcionáři, investoři). Výsledkem vztahového marketingu by tedy mělo být v prvé řadě vytvoření trvalých, oboustranně výhodných vazeb a spojení mezi společností a ostatními zainteresovanými skupinami. Tyto vazby a spojení pak dohromady tvoří jedinečný celek – marketingovou síť. Ve stále se zvyšující míře konkurence na trhu pak vyhraje ta společnost, které se podaří vybudovat lepší marketingovou síť.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Vztahový marketing byl vyvinut z přímých marketingových kampaní, které kladly větší důraz na udržení zákazníků a spokojenost nežli na prodejní transakci. Vztahový marketing se liší od ostatních forem marketingu tím, že uznává dlouhodobé hodnoty vztahů se zákazníky a rozšiřuje komunikaci s nimi.  Vztahový marketing se rozvíjí s rozšiřováním internetové sítě a s přibýváním mobilních aplikací. S růstem a rozvojem technologie se upevňuje komunikace přes sociální sítě.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Trochu překvapivě může znít skutečnost, že dnešní CRM systémy zčásti vycházejí z principů využívaných ještě před vznikem marketingu samotného. Konkrétně hovoříme o době před průmyslovou revolucí, kdy byly výrobky produkovány a prodávány drobnými řemeslníky a živnostníky, kteří nejenže ovládali celý proces výroby, ale zejména přicházeli do bezprostředního styku se svými zákazníky. Tento fakt jim umožnil velice podrobně poznat způsob, jakým zákazníci produkt používali a požadavky, které od produktu očekávali. Všechny takto načerpané znalosti potom pečlivě ukládali v paměti a používali je při výrobě svých produktů. Osobní kontakt přispěl k budování oboustranných vztahů mezi prodejcem a zákazníkem. S malou nadsázkou lze prohlásit, že právě v tomto období, kdy osobní přístup a výrobky takříkajíc „na míru“ byly standardní záležitostí a kdy perfektní znalost zákazníka a obzvláště dobré vztahy s ním byly jedním ze zásadních faktorů úspěchu, nebo neúspěchu jednotlivých živnostníků, je možné pátrat po prapočátcích vzniku současných CRM systémů. Samozřejmě však ještě není možné mluvit o řízení vztahu se zákazníky v pravém slova smyslu. Situace se však značně změnila na konci 19. století s příchodem sériové výroby. Tuhle transformaci v přístupu k zákazníkům v době průmyslové revoluce a skutečný vznik marketingu jako prvku obchodní politiky podniku výstižně líčí J. Lehtinen a K. Strobacka, kteří přecházení od individuální výroby k hromadné vyjadřují takto:  \"„Řemeslničtí mistři byly nadále potřební, nyní však spíše pro vedení a řídící práce. Dělník už vůbec nepřišel do kontaktu se zákazníkem, natož aby věděl, co zákazník potřebuje. I přes svoji efektivitu vyústila masová výroba do problémů. Přirozená poptávka už nestačila a výrobky bylo třeba distribuovat v širším měřítku. Tak se zrodil marketing“\".  Zvlášť tato idea je velice významná pro porozumění problematiky CRM v širších souvislostech. Postihuje totiž změnu myšlení tehdejších podnikatelů. Ti se, spíše než na uspokojování jednotlivých požadavků zákazníků, začali větší měrou soustředit na svůj výrobek a postup jak zabezpečit jeho prodej. Zjednodušeně řečeno, namísto toho, aby se snažili porozumět v prvé řadě potřebám zákazníků a poté vyrobit výrobek příslušný těmto potřebám, začali se obchodníci především soustřeďovat na vyvíjení výrobku a posléze pro něj vyhledávali uplatnění na trhu, což směřovalo k rozvoji distribuce a budování distribučních kanálů, čímž výrobci přišli o přímý kontakt se svými zákazníky. Významné informace pak přicházely jako výsledky různých výzkumných metod nebo prostřednictvím zprostředkovatelů.  V dřívější době znali potřeby svých zákazníků jen drobní řemeslníci, kteří pro ně vyráběli na zakázku. Ostatní podniky vycházely nejprve z potřeb podniku a teprve potom řešily potřeby zákazníků. Tento způsob marketingu se nazýval transakční marketing, ve kterém každý obchodní případ končil transakcí. To končí samozřejmě i v současné době, kdy už hovoříme o uplatňování vztahového marketingu, jenže v tomto přístupu je kladen velký důraz na budování vztahu se zákazníkem a vycházení z jeho potřeb.  Transakční marketing se začal potýkat s problémy s postupující globalizací. Období globalizace je charakterizováno hyperkonkurencí, kdy nabídka mnohonásobně převyšuje poptávku. Střední a malé podniky se dokáží obvykle pohybovat v hyperkonkurence pružněji než velké podniky.  V 80. letech se podniky začaly částečně odvracet od transakčního marketingu, dochází také k odklonu části zákazníků od koncentrovaných a stále více neosobních služeb k menším a specializovaným prodejcům. Postupně se začal uplatňovat vztahový (relační) marketing, který kladl důraz na řízení vztahů se zákazníky.  Vztahový marketing se začal rozvíjet až po osvojení informačních a komunikačních technologiích. Díky těmto technologiím se mohou vést různé databáze potřeb a požadavků zákazníků, ale i zlepšila se komunikace a informovanost podniků se zákazníky.  V současné době existují vedle sebe oba marketingové přístupy, jak transakční tak i vztahový. Vztahový je orientován na zákazníka, jeho potřeby a poskytuje doprovodné služby, a transakční přístup je obsažen v poslední částí obchodu a to, že každý obchod je zakončen transakcí. Lze tedy říci, že se v současné době vyskytují oba marketingové přístupy.", "section_level": 1}, {"title": "Fáze vztahu se zákazníky.", "content": "Navázaní vztahu  V tomto období je zahrnut čas, kdy se sjednávají dohody a podepisují smlouvy se zákazníkem. Tyto dohody vznikají často neformálně, příkladem může být, když vrátný v restauraci zákazníka pozdraví pokynutím hlavy. Při započetí tohoto vztahu zákazník prodává svoji svobodu a na oplátku dostává možnost kontroly a také jistotu. Ve zrodu vztahu se zákazníkem hraje důležitou roli především výměna informací a emocí. Zda společnost získá zákazníka, závisí na tom, jestli si získá svoje místo v zákazníkově srdci a mysli.  Alfou a omegou získání zákazníka jsou reklamní kampaně. Kampaně jsou často prováděny masově v domnění, že jediný efektivní způsob komunikace je komunikovat s velkým počtem zákazníků. Podle výzkumu je průměrný spotřebitel týdně vystaven 3 600 reklamních sdělení, a jelikož tolik informací nemůže nikdo strávit, musí je spotřebitelé filtrovat. Častým příkladem jsou nápisy na poštovních schránkách „Nevhazujte reklamní materiály!“. Společnosti musí mít proto dostatečné množství informací o zákazníkovi, aby mohly analyzovat tzv. přechodná období, kdy vznikají nové vztahy (př. narození dítěte, svatba, rozvod, změna zaměstnání apod.).  Rozvíjení vztahu  V této fázi obvykle dochází k výraznému růstu hodnoty vztahu. Poté co je vztah navázán, společnost začne pracovat na zvyšování hodnoty vztahu. Zpravidla platí, že dlouhodobé vztahy jsou hodnotnější než ty krátkodobé. Společnosti došly k názoru, že nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje pevnost vztahu je zákazníkova spokojenost.  Zákazníci mění svoje návyky buď kvůli ceně, nebo protože chtějí změnu ve svém životě. Hlavním názorem ovšem je, že spokojení zákazníci jsou ochotni si zaplatit klidně vyšší cenu, aby získali výrobky či služby, na které jsou zvyklí a jsou s nimi spokojeni. Najdou se ovšem třeba i zákazníci, kteří se spokojí s restaurací nižší kvality, jelikož je pro ně nižší cena důležitější než nižší kvalita. Spokojenost zákazníka tedy závisí na tom, jakou hodnotu pro sebe vnímá.  Ukončení vztahu  Každý vztah se zákazníkem jednou skončí. Často se lidé domnívají, že ukončení je rychlejší proces než proces navázání. To ale není pravda. Všechny společnosti by si měly uvědomovat hodnotu zákazníka, pokud s ním vztah ukončují. Vztah může být ukončen změnou buď na straně zákazníka či společnosti. Zákazník se může stát náročnějším a má větší zkušenosti, které získá z různých druhů vztahů. U společnosti může dojít ke změně v personálu, sortimentu apod. V takové situaci zájem o vztah klesá.  Společnosti mohou být předem upozorněny o úmyslu vztah ukončit. Může se jednat o méně časté nákupy, omezení kontaktu či přímé pohrůžky od zákazníka. Varovným signálem může být také vyšší počet stížností. Banky například uvádějí, že k ukončení vztahu u nich dochází v momentu, kdy zákazníci splatí hypotéku. Tak či onak, vztah by neměl skončit nedobrými pocity pro kteroukoliv stranu. Je vhodné si nechat pootevřená dvířka, pokud by zákazník změnil názor a s jinou společností měl špatnou zkušenost. Při analýze končícího vztahu je důležité odhadnout způsobenou ztrátu. Ztracený vztah totiž může zanechat následek v podobě negativní reference, ztrátě image či negativní ekonomické hodnoty. Na druhé straně se musí brát v potaz i náklady na získání nového zákazníka. Ztracený vztah tedy může být nahrazen jiným, ale vyžaduje investici.", "section_level": 1}, {"title": "Řízení vztahů se zákazníky v globálním tržním prostředí.", "content": "Trendem současného desetiletí je silný rozvoj informačních společností umožněný výrazným rozmachem informačních a komunikačních technologií. Rychlý rozvoj a globální charakter infrastruktury umožnil a značně urychlil proces ekonomické globalizace. Jejím úkolem by měla být nejen potřeba získávat obrovské množství informací, ale především tyto informace zpracovat a využít je jako konkurenční výhodu. Klíčovým faktorem úspěchu, a to nejen na poli globální ekonomiky, je efektivní péče o zákazníky a vytváření a udržování dlouhodobých blízkých vazeb nejen s klienty, ale i s dodavateli a partnery.  Pro ekonomické vztahy dodavatelů a odběratelů můžeme konstatovat, že: Na globálním trhu se do výhody dostávají velké nadnárodní korporace, protože mohou: Celosvětový trh řízení vztahů se zákazníky vykazuje v současnosti následující vlastnosti: Chce-li firma v globálním prostředí uspět, musí se zamýšlet nad všemi, byť i okrajovými důsledky svých aktivit. Vypracování zobecněné metodiky pro úspěšné zavedení celkové koncepce řízení vztahů se zákazníky a potřebných informačních nástrojů ve firmě by mělo představovat bezpodmínečně nutnou podmínku existence firem. Jejich koncepční řízení vztahů se zákazníky by mělo nadále přijmout také zásady, které můžeme shrnout a označit jako marketing pro trvale udržitelný rozvoj, jehož otázky představují palčivý problém moderní doby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vztahový marketing je proces vytváření, udržování a rozšiřování silných a hodnotných vztahů se zákazníky a dalšími zainteresovanými osobami. Vztahový marketing se zaměřuje na dlouhodobé výsledky s cílem poskytnout zákazníkům dlouhodobé hodnoty a vytvořit vysokou loajalitu zákazníků prostřednictvím budování vztahů na mnoha úrovních ať už ekonomické, společenské, technické nebo právní.", "tgt_summary": "关系营销(也称作“关系营销学”)是指在营销过程中,企业还要与消费者,竞争者,分销商,供应商,政府机构和公众等发生交互作用的营销过程,它的结构包括外部消费者市场,内在市场,竞争者市场,分销商市场等,核心是和自己有直接或间接营销关系的个人或集体保持良好的关系。", "id": 1009434}
{"src_title": "T-14 (tank)", "tgt_title": "T-14阿玛塔主战坦克", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Při vývoji tanku a celé platformy Armata byly použity některé výsledky z předchozích projektů \"Objekt 195 (T-95)\" a \"Objekt 640 (Černý orel)\", které probíhaly mezi lety 1990 až 2010. Tank T-14 (dříve označovaný také jako T-99) je od roku 2009 vyvíjen Uralskou konstrukční kanceláří dopravního strojírenství UKBTM ve spolupráci s firmou Uralvagonzavod v Nižném Tagilu.  V letech 2014 a 2015 byla vyrobena série asi 20 kusů určených pro testování jednotlivých systémů a další armádní zkoušky. Vývojové práce stále probíhají a definitivní sériová verze se může od dosud předvedených tanků lišit, zejména to platí pro věž, její výzbroj a pancéřování. Státní zkoušky tohoto typu byly zahájeny v druhém pololetí roku 2016 a budou probíhat minimálně do roku 2017. Podle vyjádření Dmitrije Rogozina, místopředsedy ruské vlády, bude v září 2017 rozhodnuto o objemu výroby tanků T-14 Armata. Podle informací ruského deníku Izvestija z května 2017 bude T-14 zařazen do výzbroje ruské armády až po roce 2020. V roce 2015 přitom ruská média hovořila o dodávkách 2300 kusů do roku 2020. První stroje budou zařazeny do výzbroje elitního 1. gardového tankového pluku 2. gardové motostřelecké tamanské divize.  Někteří experti vyjádřili názor, že výroba typu může být zdržena vzhledem k použití elektroniky dovážené ze západních zemí, obtížněji dostupným vzhledem k mezinárodním sankcím uvaleným na Ruskou federaci po anexi Krymu. Dalším problematickým bodem může být také dluh výrobce, společnosti Uralvagonzavod, ve výši 200 miliard rublů (asi 72 miliard Kč). Největšími věřiteli jsou ruské banky Sberbank, Gazprombank a Alfa-Bank.  Výroba jednoho tanku vyjde zhruba na 250 milionů rublů.", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Tank je vybaven novým dálkově ovládaným vysokotlakým kanónem ráže 125 mm 2A82-1M s hladkým vývrtem. Oproti starší verzi kanónu 2A82 došlo k prodloužení hlavně ze 48 na 52 ráží, čímž se pravděpodobně zvýšila přesnost i úsťová rychlost vystřeleného náboje. Hlaveň není vybavena ejektorem, protože díky bezosádkovému uspořádání věže není nutný odtah spalin a kouře.", "section_level": 1}, {"title": "Obrana.", "content": "Tank by měl podle dostupných informací čelně odolat zásahu libovolnou existující munici - včetně podkaliberní tankové munice s uranovým penetrátorem. Z boků a zezadu by měl odolávat pěchotní protitankové výzbroji. Složení a konstrukce pancíře jsou utajované. Systémy aktivní ochrany by měly být schopný odklonit nebo zničit přilétající střely až do rychlosti 1 700 m/s (vyvíjen by měl být systém zvládající 3 000 m/s). Systém se skládá z několika vrstev. V první linii se aktivně snaží otočit věž k útočníkovi a zneškodnit především pomalejší střely ještě v letové fázi, případně pravděpodobně umí aktivně napadnout útočníka. Dále využívá v reakci na zaměření laserem/radarem nebo detekci přilétající střely automatická protiopatření v podobě clony, která znemožní zaměření tanku jak opticky tak infračerveně nebo radarově, aktivně ruší spojení přilétajících střel, a na krátkou vzdálenost využívá výmětnice s tříštivou směrovanou náloží. Aktivní pancíř počítá s tandemovou kumulativní municí a má vylepšenou účinnost proti munici podkaliberní. Posádka je na rozdíl od koncepčně starších tanků v odděleném a zvláště pancéřovaném prostoru v přední části trupu (někdy je uváděno že prostor posádky tvoří titanová skořepina).", "section_level": 1}], "src_summary": "T-14 Armata (vývojové označení \"Objekt 148\") je ruský tank nové generace postavený na základě platformy Armata. Vývoj byl zahájen v roce 2009, poprvé byly stroje z testovací série představeny 9. května 2015 na vojenské přehlídce na Rudém náměstí ke Dni vítězství.", "tgt_summary": "T-14型主战坦克(或称T-14主力战车)是俄罗斯基于新型履带通用平台“阿玛塔重型履带通用平台”为基础研发的一款坦克。为俄罗斯总统普京2011年宣布的10年20兆卢布武器更新计划要角,每辆造价估计达380万美元,预计2020年服役。", "id": 743415}
{"src_title": "Zoja Kosmoděmjanská", "tgt_title": "卓娅·科斯莫杰米扬斯卡娅", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ačkoli sovětská propaganda po Zojině smrti hovořila o jejím rolnickém původu, její matka byla učitelka, otec knihovník. Roku 1930 se rodina přestěhovala do Moskvy.  Od mládí byla zřejmě přesvědčenou komunistkou, v roce 1938 vstoupila do Komsomolu. Po přepadení Sovětského svazu německými vojsky se jako dobrovolnice přihlásila do rozvědky. V říjnu 1941 vstoupila do diverzního oddílu při štábu Západního frontu, který se připravoval na vysazení na nepřátelském území a následný partyzánský způsob boje. Mezi partyzány vystupovala pod přezdívkou Táňa. V listopadu byla její skupina vysazena v nepřátelském týlu.  4. listopadu 1941, několik týdnů po svých osmnáctých narozeninách, vyrazila Zoja spolu s dvěma spolubojovnicemi na svou první bojovou misi. Především pokládaly na silnice hřebíky. Při diverzních akcích se všechny tři dostaly i do křížové palby, ale přežily. Přesto měla její skupina obrovské ztráty, před její poslední akcí zbyli už pouze tři – Zoja, Boris Krajinov a Vasilij Kljubkov.  Někdy v druhé polovině listopadu se Zoja vydala na sólovou misi do obce Petriščevo. Ta se jí stala osudnou. V Petriščevu bylo ubytováno několik desítek německých vojáků. Při prvním nočním průniku do Petriščeva se jí podařilo přeřezat telefonní dráty. Další noci chtěla Zoja podpálit stáje, avšak akcí s dráty noc předtím na sebe upozornila a němečtí vojáci byli v pohotovosti. Zoja byla zajata, a to pravděpodobně bez jediného výstřelu. Při střetu s hlídkou si zřejmě neuvědomila, že již nemá automatickou pistoli TT, ale revolver, který krátce před tím směnila s jinou členkou partyzánské skupiny, a proto nestihla vystřelit.  Po zajetí byla vysvlečena do spodního prádla a odvlečena na velitelství. Tam pak byla brutálně mučena: vojáci ji bili pěstmi a bičovali opasky, pálili zápalkami, tloukli do páteře, nechali ji chodit bosou po sněhu až do vysílení. Přesto u výslechu nepromluvila. Druhý den nechali vojáci před velitelstvím postavit šibenici a Zoju zde 29. listopadu 1941 oběsili. Její poslední slova měla být: \"„Je nás dvě stě miliónů. Všechny nás nepověsíte. Ať žije soudruh Stalin!“\" Němci zohavovali její mrtvé visící tělo a fotografovali se s ním (tyto fotografie i fotografie z mučení byly objeveny v říjnu 1943 u vojáků zajaté 197. divize wehrmachtu). Viselo před velitelstvím více než měsíc, kde ho objevily sovětské jednotky, jež mezitím přešly do protiofenzívy.", "section_level": 1}, {"title": "Propaganda.", "content": "Sovětská propaganda vycítila, že v příběhu Zoji se skýtá obrovský potenciál – pro její mládí, krásu, odvahu i osud, jenž prozrazoval bezmeznou krutost germánských okupantů.  Kampaň zahájil 27. ledna 1942 článek Pjotra Lidova v deníku \"Pravda\", který příběh Zoji sestavil z vyprávění vesničanů z Petriščeva. Pojednával ještě o bezejmenné umučené mladé dívce. Článek si přečetl i sovětský vůdce Josif Stalin, kterého nadchnul a rozhodl, že dívka musí být identifikována, aby jí mohl udělit, jako první ženě v historii, titul Hrdina Sovětského svazu. 13. února 1942 mrtvou partyzánku identifikovala Zojina matka a vzápětí o mučení své dcery promluvila v rozhlase, což mělo mimořádný účinek na ruské veřejné mínění.  Po Zoje byla záhy pojmenována řada ulic, kolchozů a pionýrských skupin, byla po ní pojmenována též hora v pohoří Zailijský Alatau v Kazachstánu.  Ještě za války byl natočen film \"Zoja\" (Зоя) v režii Lva Arnštama a se sugestivní hudbou Dmitrije Šostakoviče, který navštívilo do konce války 20 milionů diváků.  V Petriščevu bylo zřízeno Muzeum Zoji Kosmoděmjanské, které v dobách Sovětského svazu ročně navštěvovalo 180 000 návštěvníků.", "section_level": 1}, {"title": "Fotografie.", "content": "Fotografie těla popravené partizánky Zoji Kosmoděmjanské se stal nejznámějším snímkem sovětského fotografa Sergeje Nikolajeviče Strunnikova. Poté, co se stal „klasickým vojenským fotografickým příběhem“ snímek poprvé zveřejněn v deníku \"Pravda\" 27. ledna 1942 jako ilustrace k eseji Petra Lidova „Tanja“ a následně byl několikrát dotisknut, získal význam symbolu ovlivňujícího pozdější umělecká díla různých žánrů věnovaných obrazu zavražděné dívky, včetně plakátu Victora Denise „Zabij fašistického fanatika!“ (1942), malby Kukryniksyho (2. vydání, 1942), náhrobního kamene sochaře Oleg Komov u hrobu K Osmodemyanskaya na hřbitově Novodevičí (1986). Poetický popis Strunnikovovy fotografie doplňuje třetí kapitolu básně Margaret Aliger \"Zoja\" (1942).  Zoju fotografoval Strunnikov v detailu, ležela ve sněhu se skloněnou hlavou, kolem krku měla kousek provazu a holou hruď. Odborníci berou na vědomí vysoké umělecké přednosti Strunnikovovy práce a zvažují obraz v kontextu překonávání tabu a poukazují na ambivalenci obrazu vytvořeného fotografem.  Filmový kritik Henri Vartanov, který nazval fotografii „bombou, která vyhodila do vzduchu všechna tabu v jednom pádu“, zdůrazňuje, že „vzhled této fotografie na stránkách ústředního stranického orgánu výrazně rozšířil hranice toho, co bylo povoleno“.", "section_level": 1}, {"title": "Pochybnosti.", "content": "Po pádu SSSR se objevily pochybnosti o její identitě, psychickém zdraví či smyslu jejích žhářských útoků.  Otazníky kolem skutečné identity popravené partyzánky vyplývají z toho, že 12. ledna 1942 přijela do Petriščeva komise, která měla identifikovat umučenou dívku. Komise s sebou vezla matky, které pohřešovaly dcery v Zojině věku, ale žádná z matek v dívce svou dceru nepoznala. Druhá komise s matkami přijela 13. února 1942, již po rozjetí propagandistické mašinérie, která ze Zoji udělala dokonalou hrdinku. Tehdy komise narazila na opačný problém – všechny matky tvrdily, že v popravené poznaly svou dceru. Komise pak za matku určila matku Zoji, neboť prý vystupovala nejpřesvědčivěji. Jelena Senjavská z Institutu ruských dějin ale tvrdí, že hrdinnou mučednicí byla komsomolka Lydija Azolina.  Roku 1991 vyšel v týdeníku \"Argumenty i Fakty\" článek, který tvrdil, že Zoju neumučili němečtí vojáci, ale místní zemědělci, které rozlítilo, že Zoja zapalovala v jejich vsi. Roku 1999 byly v časopise \"Parlamentskaja Gazeta\" zveřejněny poznámky Pjotra Lidova, který legendu o Zoje stvořil a o partyzánce shromažďoval fakta celý život. Z nich vyplývalo, že propagandou zatajovanou informací v příběhu o Zoje bylo, že byla zatčena patrně ve spánku, nikoli při bojové akci, a že byla udána skutečně místními obyvateli, kteří byli s diverzními akcemi partyzánů nespokojeni.  Roku 2006 agentura RIA Novosti publikovala novou verzi, na základě nově odtajněných spisů NKVD, která tvrdí, že Zoja byla Němcům udána svým spolubojovníkem Vasilijem Kljubkovem, který byl zajat dříve, než stihl vykonat svůj úkol. Oficiální místa tuto informaci tajila, aby Kljubkovova zrada nevrhla špatné světlo na partyzánské hnutí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zoja Anatoljevna Kosmoděmjanská, rusky Зоя Анато́льевна Космодемья́нская (13. září 1923, Osino-Gaj, Tambovská oblast – 29. listopadu 1941, Petriščevo, Moskevská oblast) byla sovětská partyzánka za druhé světové války. Byla zajata nacisty a popravena v obci Petriščevo. Její příběh měl velký ohlas v ruském veřejném mínění za války a stal se předmětem masivní propagandy. Hrdinka Sovětského svazu in memoriam, první ženská nositelka tohoto titulu.", "tgt_summary": "卓娅·阿纳托利耶芙娜·科斯莫杰米扬斯卡娅(,1923年-9月13日-1941年-11月29日)是前苏联游击队员,苏联英雄(追授)。她是首位获得这一称号的苏联女性,是一个受尊敬的苏联女烈士。", "id": 2783078}
{"src_title": "Lhokha (prefektura)", "tgt_title": "山南市", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V kraji Lhoka byla podle tibetských pověstí zrozena tibetská kultura a Tibeťané. V horách u břehů řeky Jarlung žily opice, z kterých se stali lidé a sestoupili do údolí podél řeky. Jednou k nim z nebes přišla osoba se zvláštními fyzickými rysy a Tibeťané si ji zvolili za krále známého pod jménem Ňathri Cänpo. Založil tzv.\"Jarlungskou dynastii\" a nechal postavit hrad Jumbulakhar, který se nachází v dnešním okrese Nedong (སྣེ་གདོང་རྫོང་) blízko prefekčního města Cethang.  V osmém století, když se v Tibetu šířil buddhismus, dal král Thrisong Decän postavit první buddhistický klášter Samjä. V okolí Samjä se brzy začaly stavět další kláštery a chrámy a staly se tak kolébkou tibetského buddhismu.  Po vpádu čínských vojsk do Tibetu se v kraji Lhokha formovala partyzánská odbojová činnost podporovaná americkou armádou. Postupně se zde sdružovaly všechny tibetské bojové oddíly, které ustupovaly z Amda a Khamu. Nejodlehlejší části kraje Lhokha Čína fakticky neovládala až do poloviny 70. let 20. století. Během čínské Kulturní revoluce Číňané značně poničili Samjä, Jumbulakhar a většinu všech náboženských památek v kraji. Koncem 20. století jich část Tibeťané opravili a dnes jsou přístupné veřejnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Lhokha hraničí na jihu s Bhútánem a Indií, hranici tvoří Himálaj. Na východě sousedí s tibetskou prefekturou Ňingthri a na severu s městskou prefekturou Lhasa. Průměrná nadmořská výška je 3700 metrů. Lhokhou protéká řeka Jarlung Canpo. V prefektuře se nachází velké množství jezer, mezi nejznámější patří Jardrog juccho (ཡར་འབྲོག་གཡུ་མཚོ་) a Lhamo Laccho (ལྷ་མོའི་བླ་མཚོ།). Díky bohatosti na vodní zdroje zde bylo vybudováno množství vodních elektráren. Nejvyšší vrchol kraje Lhokha dosahuje výšky 7554 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "V prefektuře Lhokha žije přibližně 330 000 obyvatel, z toho víc jak 90 % tvoří Tibeťané, dále Lhopové, Mönpové a další národnosti příbuzné Tibeťanům a Číňané.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Lhokha se skládá z 12 okresů, dohromady o rozloze přibližně 79 700 km2, přičemž většinu území okresů Cchona a Lünce fakticky kontroluje Indie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lhokha, plným názvem Prefektura Lhokha (tibetsky: ལྷོ་ཁ་ས་ཁུལ།, Wylie: Lho-kha Sa-khul; čínsky 山南地区, pinyin: Shānnán Dìqū), je prefektura v Tibetu v Čínské lidové republice. Má rozlohu přibližně 79 700 km2 včetně sporných území, která jsou pod kontrolou Indie. V prefektuře se nachází lhaské letiště Gongkar. Lhokou protéká řeka Jarlung Cangpo. Tibeťané věří, že počátek jejich civilizace je nedaleko prefekčního města Cethang.", "tgt_summary": "山南市()是中华人民共和国西藏自治区东南部的地级市。山南市位于雅鲁藏布江干流中下游地区,在冈底斯山至念青唐古拉山以南,北接拉萨市,西连日喀则市,东接林芝市,南与印度、不丹两国接壤,有600多公里长的边界线,山南错那县、隆子县的部分地区与印度有争议。印方认为藏南属印度阿鲁纳恰尔邦的一部分。", "id": 2838846}
{"src_title": "José Gaspar Rodríguez de Francia", "tgt_title": "何塞·加斯帕尔·罗德里格斯·德·弗朗西亚", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Jeho matka pocházela z místní aristokracie, jeho otec byl míšenec z Brazílie a pěstitel tabáku. Vystudoval teologii na univerzitě v Córdobě (byl jedním z prvních vysokoškolsky vzdělaných Paraguayců), odmítl však kněžskou dráhu a pracoval jako právník. V roce 1808 se stal hlavou městské rady v Asunciónu. Byl jedním z členů junty, která 14. května 1811 vyhlásila nezávislost Paraguaye na Španělsku, brzy se ale s ostatními názorově rozešel, opustil politiku a žil na svém venkovském sídle. Politická krize v zemi však pokračovala, proto bylo v září 1813 svoláno lidové shromáždění, které rozhodlo o vytvoření funkce konzula jako hlavy státu, ve které se budou po čtyřech měsících střídat Francia a Fulgencio Yegros. V říjnu 1814 však Francia po vypršení svého druhého funkčního období odmítl odstoupit, využil své popularity mezi lidem a prohlásil se Nejvyšším diktátorem (\"Dictador Supremo\"), v roce 1816 titul změnil na Doživotního diktátora (\"Dictador Perpetuo\"). Domorodci mu říkali \"Karai Guazú\" (v jazyce guaraní \"Velký pán\").  Jeho vláda byla silně autokratická, opírala se o armádu a tajnou policii. Pro odpůrce režimu byl zřízen trestanecký tábor Tevego v pustinách na severu země. V roce 1820 bylo odhaleno spiknutí proti Franciovi, následovala vlna poprav, při níž zahynul také Fulgencio Yegros. Francia se obával, nikoli neprávem, že větší sousedé Argentina a Brazílie se snaží Paraguay zabrat. Vedl proto silně izolacionistickou politiku, usiloval o naprostou hospodářskou soběstačnost země. Hranice byly uzavřeny a zahraniční diplomaté vypovězeni ze země. Naproti tomu Paraguay udělovala azyl politickým utečencům jako byl např. José Gervasio Artigas nebo uprchlým otrokům.  Francia byl silně ovlivněn myšlenkami Velké francouzské revoluce. Odmítal kastovní systém, který byl v Jižní Americe rozšířen a ve kterém byl sám jako míšenec terčem opovržení. Zakázal vzájemné sňatky mezi příslušníky tradiční španělské aristokracie. Později přišel s tím, že manželství je vůbec přežitek a uvalil na ně vysoké daně; místo toho doporučoval využívání služeb prostitutek a sám šel příkladem, zplodil množství nemanželských dětí. Inicioval rozsáhlou pozemkovou reformu, při níž přiděloval půdu tradičních elit a církve bezzemkům. V roce 1815 odtrhl paraguayskou katolickou církev od Říma a sám se prohlásil její hlavou; papež Pius VII. ho za to exkomunikoval. Jako v první latinskoamerické zemi zavedl v Paraguayi povinnou školní docházku a založil státní veřejnou knihovnu.  Paraguayský spisovatel Augusto Roa Bastos napsal o Franciově životě a poměrech za jeho vlády rozsáhlý román \"Já, nejvyšší\" (česky Odeon 1982, přeložil Josef Forbelský).", "section_level": 1}], "src_summary": "José Gaspar Rodríguez de Francia (6. ledna 1766 Yaguarón — 20. září 1840 Asunción) byl paraguayský politik, hlava státu v letech 1814—1840.", "tgt_summary": "何塞·加斯帕尔·罗德里格斯·德·弗朗西亚·伊·维拉斯科(,1766年-1月6日-1840年-9月20日),为巴拉圭独立运动领袖、独裁者及元首(1814～1840年)。他的官方头衔是“巴拉圭的最高和永久独裁者”,但他被普遍称为“巴拉圭最高领袖”。", "id": 3064167}
{"src_title": "Vasilij II.", "tgt_title": "瓦西里二世 (莫斯科)", "src_document": [{"title": "Boj o nástupnictví.", "content": "Vasilij II. nastoupil na trůn po smrti svého otce Vasilije I. v deseti letech jako jeho nejstarší syn. Jeho poručníkem byl prvních pět let litevský kníže Vitold (tchán Vasilije I.). Vztahy Moskvy s Litvou však byly dlouhodobě napjaté, což byla příhodná situace ke zpochybnění nástupnictví – využila jí koalice údělných knížat v čele s Vasilijovým strýcem Jurijem Dmitrijevičem (někdy zvaný Haličský či též Zvěnigorodský) a jeho syny Vasilijem Kosojem (Kosým, Kosy či též Šilhavým) a Dimitrijem Šemjakou. Ke koalici patřila též zvenigorodská a galičská knížata, později i Novgorod a Tver.  Jurij Dmitrijevič, bratr zesnulého knížete, se při svých nárocích na trůn opíral o bratrovu závěť a tzv. stařešinský princip. Chán Zlaté hordy Ulu Mehmed ale za následníka uznal Vasilije II. Na rozpoutání bojů se podle některých zdrojů nepodílely jen čistě mocenské ambice, ale i napjaté vztahy v knížecí rodině. Bezprostředním motivem k prvnímu pokusu o sesazení měl být kupříkladu skandál na svatbě Vasilije II. roku 1433 (bral si Mariji, dceru Jaroslava Borského, zemského bojara). Na svatební hostině Vasilijova matka Sofie prý obvinila Kosoje a Šemjaka z krádeže svatebního daru.  Válka o nástupnictví se proměnila ve válku občanskou a devastovala Rusko čtvrt století. Byla plná zvratů. Roku 1433 se Jurij Dmitrijevič nakrátko zmocnil Moskvy, byl však poražen, především díky moskevským bojarům vedeným Ivanem Dmitrijevičem Vsevolodským. Další velkou ofenzivu provedl o rok později Vasilij Šilhavý, který se na čas zmocnil Moskvy, ale roku 1435 byl Vasilijem II. poražen a oslepen.  Nejhorší situace pro Vasilije II. však nastala roku 1446, kdy v Rusku panovala značná nespokojenost s porážkou, již Vasilij II. utrpěl v boji s kazaňským chanátem. Dmitrij Šemjak provedl úspěšný převrat, Vasilije II. zajal a nechal ho dokonce oslepit jako pomstu za oslepení Šemjakova bratra Vasilije Kosého – odtud vzniklo Vasilijovo historické přízvisko Temný, které znamená „slepý“. Poté Šemjak Vasilije poslal do vyhnanství. Ten však v této chvíli prokázal politický a strategický talent, když neváhal kontaktovat kazaňského chána, od něhož byl před nedávnem poražen, a uzavřel s ním spojenectví, díky němuž roku 1447 Vasilij Šemjaka svrhl. Poslední pokus dobýt Moskvu Dmitrij Šemjak, nejvytrvalejší z neúspěšných pretendentů trůnu, podnikl roku 1450. Vasilij II. v boji zvítězil, načež Dmitrij Šemjak uprchl do Novgorodu. Zde byl v roce 1453 otráven Vasilijovým agentem, čímž vleklý boj o nástupnictví definitivně skončil a Vasilij II. začal upevňovat a centralizovat svou moc.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy s Východem.", "content": "Ještě otec Vasilije II. byl závislý na mongolské Zlaté hordě a ohrožovaný dalšími tatarskými nájezdníky. Vasilij II. však měl v tomto ohledu příznivější podmínky, neboť právě v jeho éře se začala Zlatá horda rozpadat na menší jednotky. Kolem roku 1430 se od Zlaté hordy oddělil Krymský chanát, asi v roce 1436 Kazaňský chanát a okolo roku 1460 pak konečně Astrachaňský chanát. Především kazaňský chanát byl pro vztahy Moskevského velkoknížectví s východem klíčovým. Roku 1445 vypukla mezi Moskvou a kazaňskými Tatary válka. V ní Vasilij II. ještě prohrál, byl zajat a nakonec propuštěn až za cenu vysokého výkupného (uvádí se částky mezi 25 000 a 200 000 rubly), územních ústupků a dokonce jedné kazaňské posádky trvale přítomné na ruském území.  Zvrat však přišel roku 1451, kdy v kazaňském chanátu došlo ke sporům o následnictví. Vasilij II. toho chytře využil a přiměl část tatarských bojovníků, kteří působili na moskevském území v pozici v zásadě okupační, aby vstoupili do jeho služeb. Následný pokus ze strany Kazaně Moskevské knížectví dobýt právě i díky kazaňským bojovníkům v moskevských řadách ztoskotal, načež Vasilij II. přestal Zlaté hordě odvádět daně. Od té chvíle, prvně v historii ruského knížectví, byl ruský vládce nezávislý na východních mocnostech. Nájezdy Zlaté hordy s cílem vymoci si obnovení placení poddanských daní v letech 1455 i 1461 nebyly úspěšné.", "section_level": 1}, {"title": "Expanze i diplomacie.", "content": "Roku 1456 Vasilij II. vedl válku s Novgorodskou republikou. Zvítězil a nezávislost Novgorodu se tak značně omezila (tzv. smlouvou v Jaželbicích). Novgorodští bojaři se v následujících letech snažili získat podporu polského krále, aby obnovili nezávislost.  Podobně si Vasilij II. podřídil Možajsk, Pskov a suzdalsko-nižněnovgorodské knížectví. Pskov sám Vasilije II. požádal o ochranu před livonskými rytíři, čímž se Rusko začalo silněji angažovat v Pobaltí, kterážto tradice od té doby nevyhasla. Roku 1447 dobyl Rjazaň, roku 1460 Vjatku (dnes Kirov).  Vasilij však nesázel jen na boj, byl i obratným diplomatem. Roku 1448 uzavřel s polsko-litevským vládcem Kazimírem IV. Velikým mírovou smlouvu (tzv. “věčný mír”).", "section_level": 1}, {"title": "Odklon od Byzance.", "content": "Vasilij nebojoval jen o nezávislost politickou a vojenskou s východem, ale chtěl rovněž omezit tradiční závislost ruské pravoslavné církve na západním mocném sousedu, na Byzanci. To se mu podařilo roku 1448, když prosadil ve sboru ruských biskupů, aby za nového patriarchu zvolili, navzdory konstantinopolskému patriarchovi, rjazaňskeho biskupa Jonu. Tím ale také zesílily vazby ruské pravoslavné církve na ruského knížete, což se stalo rysem pro ruské dějiny typickým; do jisté míry přetrvává dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Nástupnictví.", "content": "Aby zamezil sporům o následnictví, které sám tak dobře poznal, ustavil Vasilij II. již roku 1449 svého syna Ivana spoluvládcem. Když Vasilij II. 27. března 1462 zemřel, nastoupil Ivan skutečně na jeho místo, a to jakožto Ivan III. Vasilij II. zemřel nejspíše na souchotiny (tuberkulózu).", "section_level": 1}], "src_summary": "Vasilij II., též Vasilij II. Vasiljevič či Vasilij Temný, rusky Василий II Васильевич Тёмный (10. březen 1415, Moskva – 27. duben 1462, Moskva) byl středověký ruský panovník, velkokníže moskevský v letech 1425-1462. Jeho nástupnictví bylo zpochybněno jeho příbuznými a o trůn se zpočátku vedla krvavá občanská válka. Vasilij II. v ní však zvítězil a oslabil moc feudálů (údělných knížat), kteří stáli v čele vzpoury. Tím centralizoval a homogenizoval ruskou říši. Posílil v mnoha směrech nezávislost Ruska, v církevní oblasti přetnul vztah ruské pravoslavné církve k Byzanci (konstantinopolskému patriarchátu) a v závěru své vlády se mu podařilo získat dokonce faktickou nezávislost na mongolsko-tatarské mocnosti na východě, na Zlaté hordě, což byl významný přelom v ruských dějinách. Krom toho pokračoval v územní expanzi započaté svým otcem Vasilijem I., když si podřídil Novgorod, Pskov a suzdalsko-nižněnovgorodské knížectví.", "tgt_summary": "瓦西里二世·瓦西里耶维奇(失明大公)(俄语:Василий II Васильевич Тёмный,1415年3月10日~1462年3月27日)莫斯科大公(1425年~1433年,1433年~1434年,1434年~1445年,1445年~1446年,1447年~1462年)。", "id": 748872}
{"src_title": "William Morris Davis", "tgt_title": "威廉·莫里斯·戴维斯", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Davis se narodil ve Filadelfii do rodiny Edwarda M. Davise. Jeho matkou byla Maria Mott Davisová, dcera advokátky Lukrecie Mottové. V roce 1869 promoval na Harvardu, kde získal magisterský titul.  Od roku 1870 pracoval jako meteorolog v Argentinské meteorologické observatoři v Cordóbě, kde působil 3 roky. V roce 1876, poté co asistoval americkému paleontologovi a geologovi Nathanielu Shalerovi, se stal učitelem geologie na Harvardově univerzitě. Ještě v témže roce se oženil s Ellen B. Warnerovou ze Springfieldu. Přestože Davis nikdy nedokončil doktorské studium, byla mu v roce 1890 přidělena profesorská pozice, a jako akademik a učitel působil po zbytek svého života. V roce 1911 byl prezidentem Geological Society of America.  Davis odešel z Harvardu do penze v roce 1912. Následně hostoval na mnoha univerzitách a svůj čas věnoval studiu korálových útesů a ostrovů. Po smrti jeho první ženy se v roce 1914 oženil s Mary M. Wymanovou z Cambridže. Když Mary zemřela, jeho třetí ženou se v roce 1928 stala Lucy L. Tennantová z Miltonu, která Davise přežila.  Zemřel v Pasadeně v Kalifornii, krátce před svými 84. narozeninami. Jeho dům v Cambridži byl vyhlášen za národní historickou památku.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecké dílo.", "content": "Největším Davisovým přínosem pro vědu byla definice tzv. geomorfologického cyklu, kterou poprvé zveřejnil v roce 1889 v článku \"\"Řeky a údolí Pensylvánie\"\" (angl. \"The Rivers and Valleys of Pennsylvania\"). V tomto článku představil model říční eroze na základní bázi, k níž dochází během tektonického výzdvihu. V jeho erozním cyklu jsou u větších řek rozlišovány 3 fáze vývoje – stádium mládí, zralosti a stáří. Pro každou fázi vývoje jsou typické odlišné tvary reliéfu a další vlastnosti s nimi spojené.  Přestože bylo vysvětlení erozního cyklu pro tehdejší geomorfologii nadčasové, množství Davisových teorií o vývoji reliéfu se stalo terčem kritiky pozdějších geomorfologů. Když Davis v roce 1912 odešel z Harvardu do penze, téměř veškeré přístupy ke studiu vývoje georeliéfu vycházely z jeho teorií. Davis na svou kritiku reagoval vždy ostře a přezíravě, zvláště odmítavě se stavil ke kritice stran německé geomorfologické školy ve 20. letech 19. století, jíž vedl Walther Penck. Davis však často dokázal zacílit na nejzranitelnější místa dané kritiky.  S přibývajícími poznatky a dogmatičtějším přístupem se však postupem času někteří autoři začali shodovat na slučitelnosti (a po příchodu nové teorie globální deskové tektoniky také na komplementaritě) Davisových a Penckových názorů. Autoři dále tvrdí, že Davisovy teorie lze lépe aplikovat na blízké okolí aktivních okrajů litosférických desek, kde působí \"destruktivní\" tektonika, zatímco Penckova hypotéza lépe sedí na pasivní okraje desek a kontinentální platformní oblasti.  Davis v roce 1904 založil Americkou asociaci geografů (angl. \"Association of American Geographers\") a zpočátku úzce spolupracoval s Národní geografickou společností (angl. \"National Geographic Society\").", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz jména.", "content": "Podle W. M. Davise byla pojmenována také některá místa na Zemi. Patří mezi ně údolí Davisdalen na Svalbardu.", "section_level": 1}], "src_summary": "William Morris Davis (12. února 1850 – 5. února 1934) byl americký geograf, geolog, geomorfolog a meteorolog. Je považován za \"„otce americké geografie“\".", "tgt_summary": "威廉·莫里斯·戴维斯 (W·M·戴维斯,1850年2月12日—1934年2月5日)是美国地理学家、地质学家、地貌学家以及气象学家,常被称为“美国地理学之父”。", "id": 820053}
{"src_title": "Toše Proeski", "tgt_title": "托什·普羅葉斯基", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Zpíval makedonsky, ale nazpíval písně i v srbštině, srbochorvatštině, slovinštině, bosenštině, italštině a angličtině. Byl populární na celém Balkáně a také v Turecku. V Makedonii se na první místo singlové hitparády dostal třináctkrát, v Srbsku desetkrát, v Bosně a Hercegovině devětkrát, v Chorvatsku osmkrát, v Turecku šestkrát. Písně \"Igri Bez Granici\", \"The Hardest Thing\" a \"Jos uvijek sanjam da smo zajedno\" dobyly čelo hitparády ve všech jmenovaných zemích. Roku 2004 reprezentoval Makedonii v soutěži Eurovision Song Contest v Istanbulu. S písní \"Life\" (anglickou verzí makedonského songu \"Angel Si Ti\") skončil čtrnáctý.  Roku 2004 se stal regionálním ambasadorem UNICEF.", "section_level": 1}, {"title": "Spolupráce.", "content": "Spolupracoval s hudebním skladatelem a textařem Grigorem Koprovem, který mu napsal některé z jeho největších hitů. Željko Joksimović mu v roce 2003 napsal píseň \"Čija Si\", s níž poté zvítězil v srbské soutěži Beovizija 2003. Roku 2000 nazpíval duet s Karolinou Gočevou, roku 2004 se slovinskou zpěvačkou Anjou Rupelovou, roku 2007 s italskou hvězdou Giannou Nannini. Pěveckou techniku si zdokonaloval mj. u Williama Rileyho v New Yorku. Byl i autorem hudby, sám pro sebe napsal hity jako \"Ima Li Dan Za Nas\", \"Slusaš Li\", \"Malečka\" či \"Polsko Cveḱe\". Napsal též píseň \"Muza\" pro Martina Vučiće.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "16. října 2007 havaroval vůz, který ho vezl, na dálnici mezi Záhřebem a Lipovacem, nedaleko města Nova Gradiška. V době havárie Proeski spal a byl dle všeho na místě mrtvý. Pro Severní Makedonii to byl šok, severomakedonský parlament kvůli zprávě o jeho smrti dokonce přerušil zasedání. V Severní Makedonii mu jako zřejmě nejpopulárnějšímu severomakedonskému umělci všech dob vypravili státní pohřeb, jehož se zúčastnili nejvyšší představitelé země. Severomakedonská vláda po jeho smrti dokonce vyhlásila den státního smutku a vlajky v celé zemi byly staženy na půl žerdi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Todor „Toše“ Proeski, makedonsky Тодор \"Тоше\" Проески (25. leden 1981, Prilep – 16. říjen 2007, Nova Gradiška) byl severomakedonský zpěvák a hudební skladatel arumunského původu. Zahynul při autohavárii v Chorvatsku, v 26 letech.", "tgt_summary": "托多·托什·普罗叶斯基 (;1981年-1月25日-2007年-10月16日)是一个马其顿的歌手、歌曲创作人和演员。他在巴尔干地区以至东欧极受欢迎,在该国音乐界首屈一指。他最为人熟知的莫过于声线嘹亮,以及口头禅 \"\" (马语「我爱你们」之意),曾被BBC新闻称赞为「巴尔干猫王」。2007年10月16日,他不幸死于一次在邻国的车祸。", "id": 2146132}
{"src_title": "Farnavaz I.", "tgt_title": "法尔纳瓦兹一世", "src_document": [{"title": "Původ a identita.", "content": "Dle tradice (zaznamenané ve středověkém souboru textů \"Kartlis Cchovreba\" - ქართლის ცხოვრება) jeho původ sahal až k biblickému Noemovi. Legenda též praví, že Farnavaz se vzbouřil proti vládci Azonovi, kterého jako správce země dosadil makedonský vojevůdce Alexandr Veliký při svém vpádu na území dnešní Gruzie. Dle mýtu se měl Farnavaz ve snu vidět jako jádro Slunce, načež na lovu našel poklad, za který pak pořídil armádu, jež Azona svrhla. K této verzi nejsou jiné prameny, nicméně je pravděpodobné, že Alexandrův vpád do Kartli (o němž hovoří Plinius starší) s nástupem Farnavaze nějak souvisel, časově se události nejspíše překrývají. Existují dokonce pokusy ztotožnit Farnavaze s Farasmanem (Фαρασμάνης), o němž referuje Arriános v knize \"Alexandrova anabáze\". Arriános ovšem hovoří o králi \"Chórezmu\", což odpovídá území dnešního Uzbekistánu a Turkmenistánu. Někteří badatelé tvrdí, že mohlo jít o nedorozumění a Arriános nemínil Chórezm, ale gruzínskou provincii Klarjeti (která by se do řečtiny převedla asi jako Cholarzene). Je to ovšem předmětem sporů. Seleukovskou říší, jež vznikla po rozpadu Alexandrova impéria, byl Farnavaz pravděpodobně již uznáván za krále.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Správu země dle \"Kartlis Cchovreba\" rozdělil mezi sedm knížat (\"eristavi\"), kteří respektovali jeho vládu (ale možná jde o středověkou reinterpretaci, projektující do starověku středověký sociální systém). Nechal prý postavit chrám k uctění boha Armaziho, hlavního boha starogruzínského pohanství. Armaziho jméno nesla i pevnost, kterou Farnavaz vystavěl. Aby posílil vztahy s kmeny na severu Kavkazu, vzal si za manželku ženu z tohoto okruhu (středověké gruzínské zdroje tento lid nazývají Dzurdukové, možná šlo o Vajnachy).  Dle \"Kartlis Cchovreba\" stvořil také gruzínské písmo (užívané dodnes) a jako jediný jazyk v zemi povolil gruzínštinu. Vytvoření písma králem historikové dnes považují za nepravděpodobné, bylo mu nejspíše připsáno buď proto, že vzniklo za jeho vlády (podobně se připisovaly všechny vynálezy vládcům např. ve staré Číně), nebo proto, že učinil nějakou administrativní reformu, která rozšířila jeho užívání. Na trůně ho vystřídal jeho syn Saurmag.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Farnavaz je dnes gruzínským národním hrdinou, zakladatel gruzínské státnosti. Jeho jména nesou ulice i školy, má řadu soch po celé zemi. Roku 2013 režisér Amiran Amiranašvili natočil výpravný životopisný film \"Farnavaz\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Farnavaz I. (gruzínsky: ფარნავაზი) byl zakladatel a první král království Kartli (jež Řekové a Římané nazývali Království Ibérie), prvního státu na území Gruzie. Historikové se v určení doby jeho vlády rozcházejí, krajními mezemi jsou léta 302 př. n. l. a 219 př. n. l. Byl zakladatelem farnavazské dynastie, která Gruzii (Ibérii) vládla do konce 2. století př. n. l., než ji vystřídala aršakianská dynastie (არშაკიანი).", "tgt_summary": "法尔纳瓦兹一世()是乔治亚历史上第一位君主,于前302年至前237年上任,他亦是创造格鲁吉亚字母的始祖,是法尔纳瓦齐乌尼王朝的皇室成员。", "id": 2446715}
{"src_title": "Repozitář (verzování)", "tgt_title": "仓库 (版本控制)", "src_document": [{"title": "Typy repozitářů.", "content": "Repozitáře lze hrubě rozdělit na ty, které umožňují přímý přístup uživatele (prostřednictvím souborového systému), a ty, k jejichž datům lze řádně přistupovat jedině skrze nad nimi operující serverové aplikace. První případ je charakteristický pro centralizované verzování, druhý pro distribuované.  S výše uvedenou klasifikací souvisí fakt, zda je repozitář zároveň pracovní kopií. Pracovní kopie, která principielně může být obrazem celého obsahu repozitáře i jen některé jeho části (přesněji řečeno podadresáře libovolné úrovně v hierarchické struktuře), musí dovolovat přímou manipulaci s úplnou podobou souboru v uživatelem požadované verzi (jinak by nebylo možné provádět úpravy ve zdrojových kódech běžnými textovými editory). Repozitář a pracovní kopie v jedné sadě souborů je vlastní decentralizovaným (distribuovaným) verzovacím architekturám.", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní organizace dat.", "content": "Verzovacích systémy jako takové i jejich vlastní verze se liší ve způsobech organizace obsahu repozitářů. V principu lze data rozprostírat do adresářové struktury souborového systému, všechna soustředit v jednom souboru (ve smyslu stránkovacího souboru), nebo k jejich uložení využít (externí) systém řízení báze dat.  Příkladem verzovacího systému, který ve věci vnitřní organizace obsahu repozitáře prodělal velkou změnu, je Apache Subversion. Tento systém byl převeden z databázového rozhraní do uchovávání dat v podobě jednotlivých souborů v souborovém systému.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace dat podle zamýšleného obsahu.", "content": "Data podléhající správě verzí lze obecně rozdělit na textová a binární; binárními zde nejsou myšleny zkompilované zdrojové kódy, jež do repozitářů nepatří, nýbrž multimediální data, lépe řečeno data, změny v jejichž obsahu nemá smysl vyznačovat v textovém editoru. V zájmu optimalizace pak vývojový tým může zřídit jeden repozitář pro zdrojové kódy a dokumentaci, popř. významné chybové reporty, a druhý pro obrázky, zvukové a obrazové záznamy a jiná binární data; předpokladem je, že tuto dopřednou klasifikaci obsahu verzovací systém podporuje.", "section_level": 2}], "src_summary": "Repozitář () je takové datové úložiště verzovacího systému, ze kterého je standardním způsobem (způsobem předepsaným daným verzovacím systémem) možné vytvářet další úložiště, jinými slovy jeho obsah klonovat; tím se odlišuje od tzv. pracovní kopie (), jež duplikaci nepřipouští.", "tgt_summary": "仓库(英语:repository)亦称储存库、资源库、资源库、版本库、代码库、存放库,在版本控制系统中是指在磁盘存储上的数据结构,其中包含了文件、目录以及元数据。仓库可能为分布式(如Git)或集中式(如Subversion)。分布式的仓库可以复制到每个用户的本地;集中式的仓库只能保存在服务器上。", "id": 2579048}
{"src_title": "Lars Norén", "tgt_title": "拉斯·努列", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Lars Norén se narodil ve Stockholmu, v dětství se ovšem s rodiči přestěhoval do města Genarp v Skåne, kde jeho otec dostal práci v hotelu. Tento hotel se později stal dějištěm několika Norénových her. V 15 letech se vrátil zpátky do Stockholmu, kde v roce 1962 pracoval jako asistent režiséra Bengta Ekorta při inscenaci v Královském dramatickém divadle (Dramaten). Později zde byly jeho hry často hrány, působil zde také jako režisér.  Po roce 1999 působil jako umělecký šéf divadla Riksteatern, ale v roce 2007 po skandálu s inscenací 7.3 odstoupil. Roku 2009 přijal post uměleckého vedoucího v divadle Folkteatern v Göteborgu, odkud ale v roce 2012 kvůli zdravotním problémům odešel.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poezie.", "content": "Norén debutoval v 19 letech lyrickým dílem Šeříky, sníh (\"Syrener, snö\", 1963). V nich se soustředí na dvě hlavní témata: démonický sex a intenzivní pocity spojené se smrtí. Úspěch zaznamenaly sbírky Encyklopedie (\"Encyklopedi\", 1966) a Stupor (\"Stupor\", 1968), které tvoří koláž obrazů ze světových katastrof ale také soukromých osobních momentů. V textu nalézáme útržky obrazů utrpení, smrti a sexu. V 70. letech je v jeho sbírkách viditelná změna, jsou formálně disciplinovanější a konvenčnější, přičemž je stále citelná atmosféra vnitřní zranitelnosti. Jako hlavní témata se zde vyskytují separace a obětování se. Díla Denní a noční básně (\"Dagliga och nattliga dikter\", 1973), Deník srpen – říjen 1975 (\"Dagbok augusti – oktober 1975\", 1976) a Noční práce (\"Nattarbete\", 1976) obsahují lyriku psanou ve stylu deníkových zápisků. Norénovu básnickou tvorbu ovlivnil především Paul Celan a do jisté míry také Friedrich Hölderlin, Simone Weil a Joseph Beuys.", "section_level": 2}, {"title": "Drama.", "content": "Po smrti matky na počátku osmdesátých let začíná Norén psát dramata, protože, jak se sám vyjádřil: „moje básně se jaksi srážely, byly stále menší a menší. (...) A kromě toho bylo psaní básní příliš snadné. (...) Potřeboval jsem, aby mi látka kladla odpor. A to dělají moje hry. Psát dramata je mnohem namáhavější a časově náročnější práce“. V tomto počátečním období píše komorní hry inspirované americkou dramatikou 20. století (E. Albee, E. O ́Neill). Zachycuje v nich odvrácenou tvář rodinného života.. Dramata z této doby (\"Orestes \"(Orestes, 1980) a \"Odvaha zemřít \"(Modet att döda, 1980) se vyznačují zřetelnou stavbou a zápletkou, v realistických dialozích probleskují surrealistické momenty. V jednotlivých hrách nejsou důležité vzájemné vztahy, ale prožitky jednotlivých postav a hledání vlastní identity. Norén se výrazně inspiruje zážitky ze svého života. Psaní dramatu mu zároveň slouží jako vnitřní sebereflexe. Jako dramatika ho proslavil cyklus \"Noc je matkou dne \"(Natten är dagens mor, 1983), \"Chaos je sousedem Boha \"(Kaos är granne med Gud, 1983) a \"Klid \"(Stillheten, 1986)  V letech 1989–1995 Norénovi vychází čtrnáct her ve čtyřech svazcích pod názvem \"Mrtvé hry \"(De döda pjäserna). Téma smrti je v nich rozebíráno z různých uhlů pohledu. Nejdříve je smrt jen symbolická, smrt domova nebo citů, pak přechází do podoby smrtelných nemocí, až nakonec umírají i samotné postavy. Mrtvé hry začínají postrádat přehlednost, často nemají víc než jeden akt a podobají se skicám. Autor v nich postupně opouští líčení měšťácké rodiny ‚v uzavřeném prostoru‘, do něhož se události okolního světa promítají pouze prostřednictvím médií, a začíná se zajímat o vnější svět. Norén se věnuje lidem, kteří jsou nějakým způsobem vytlačeni ze společnosti: například rumunští emigranti v Americe ve hře \"Rumuni \"(Rumäner, 1994) nebo duševně nemocní z psychiatrických léčeben ve hrách \"Jakýsi Hádes \"(En sorts Hades, 1994) a \"Klinika \"(Kliniken, 1994). Píše o jedincích ovládaných pudy, vnitřním chaosem, kteří neumí překonat propast mezi ideálem a realitou, snem a rozumem. I v Mrtvých hrách lze nalézt záblesky týkající se společensko-politických otázek.  V roce 1998 přichází s hrou \"Sedm Tři \"(Sju Tre), jejíž název odkazuje na §7.3 týkající se zločinců se zvýšeným rizikem útěku nebo recidivy. Norén pracuje s vězni souzenými za nacismus a rasismus, navštěvuje je a tráví s nimi svůj čas. Výsledkem je čtyřhodinová hra, jejíž text vychází z autentických rozhovorů vězňů. Tři vězni hrající sami sebe jsou vedeni profesionálním hercem, který jim klade otázky o jejich životě a snaží se je přimět, aby soudili své vlastní zločiny. Kritici tvrdě zpytovali Noréna především kvůli morální stránce hry, čemuž pomohlo také setření hranice mezi fikcí a realitou. Inscenace byla hrána i mimo vězení. Po skončení dvacáté páté reprízy ve městě Halunda využil Tony Olsson (mezi skiny velmi populární) propustky z vězení a s několika komplici přepadl banku ve městě Kisa. Při útěku byli zastřeleni dva policisté. Později se ukázalo, že loupež byla detailně připravená. Proti Norénovi se zvedla vlna ostré kritiky. O šest let později byl o představení natočen film \"Divadelní zkoušky\" (Repetitioner) a Norénovi se tak dostalo rehabilitace.  Tématu zraněných a zraňujících lidí a složitých mezilidských vztahů a se věnuje i ve svých nejnovějších hrách napsaných po roce 2000. Dramata \"Podzim \"(Tristano), \"Detaily\" (Detaljer), \"Zimní úschova\" (Vinterförvaring) z trilogie \"Klidná hladina\" (Stilla vatten, 2000), \"Tichá hudba\" (Tyst musik, 2001), \"Chlad \"(Kyla, 2002) se vracejí k rodinným ‚kvartetům‘ a tematizují výhradně stárnutí a smrt. Tyto hry jsou charakteristické strohými replikami a emočně drásavými momenty – Norén se zde inspiruje stylem norského dramatika Jona Fosseho, jehož překládá do švédštiny. Lars Norén balancuje mezi společenskými tématy a interním účtováním. Krutost smrti a brutalita člověka a společnosti jsou pro něj spojité nádoby.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lars Norén (* 9. května 1944 Stockholm) je básník a dramatik, který je považován za nejvýznamnějšího švédského dramatika druhé poloviny 20. století. Jeho hry většinou poukazují na traumatické vztahy v rodině případně na sociální problémy. Často je přirovnáván k Augustu Strindbergovi a to hlavně proto, že pro jeho díla jsou charakteristické obnažené emoce a intenzivní konflikty.", "tgt_summary": "拉斯·努列(瑞典语:Lars Norén,1944年-5月9日),是著名的瑞典剧作家、小说家和诗人。他被认为是当代瑞典剧坛最为突出的剧作家。", "id": 1535241}
{"src_title": "Ukřižování Ježíše Krista", "tgt_title": "耶穌被釘十字架", "src_document": [{"title": "Událost v evangeliích.", "content": "Ježíš byl souzen za to, že se označoval za Mesiáše, krále Židů. Rozsudek si na římském místodržícím Pilátu Pontském vynutil dav. Ježíš byl pak mučen a veden s křížem na popravu.  Evangelia dále popisují, jak je Ježíš ukřižován na vrchu zvaném Golgota (Lebka). Na jeho kříž je připevněna cedule \"Židovský král\" a kolemjdoucí ho uráží a posmívají se mu, že je bezmocný. Spolu s Ježíšem jsou ukřižováni ještě dva zločinci, z nichž jeden se rouhá a druhý se Ježíše zastane. Vojáci hrají kostky o Ježíšův plášť a dávají mu napít z houby napuštěné octem. Opodál stojí Ježíšova matka Marie s příbuznou Marií Kleofášovou a Marie Magdalena (tři Marie), Salome a \"milovaný učedník\" (ztotožňovaný s Janem). Poté, co se objeví znamení (zatmění nebe, zemětřesení apod.), Ježíš skoná a setník jej označí za skutečného Božího syna. Na to voják probodne kopím Ježíšův bok a konstatuje smrt.", "section_level": 1}, {"title": "Mimokřesťanské prameny.", "content": "Okolnosti Ježíšovy smrti popisované evangelii nelze ověřit spolehlivými historickými prameny. Tacitus uvádí jen \"popravu Pilátem Pontským\", Flavius Iosephus zmiňuje jen smrt Ježíšova bratra ukamenováním a Talmud Ježíšovu (Ješuovu) smrt oběšení v předvečer Pesachu.. Flaviovo svědectví o Ježíšově ukřižování (\"Testimonium flavianum\") je zpochybňováno jako pozdější interpolace textu.  Korán uvádí, že Mesiáš Isá nezemřel ukřižováním, že to se to tak jen zdálo, ale že jej Bůh k sobě pozdvihl.", "section_level": 1}, {"title": "Význam v křesťanství.", "content": "Potupná a Bohem zlořečená smrt Pomazaného krále je ústřední zprávou Nového zákona. Ježíš na kříži nezemřel za svoje hříchy, ale aby vykoupil hříchy celého lidstva a způsobil usmíření mezi člověkem a Bohem. Tato spásná oběť, sebeobětování Božího syna, je připomínána eucharistií, kultickým přijímáním Kristova těla a krve v podobě chleba a vína.", "section_level": 1}, {"title": "Podoba kříže.", "content": "V Novém zákoně se uvádí, že Ježíš byl popraven připevněním na \"dřevo\" nebo \"kříž\", v originále \"stauros\". Jeho podoba není známá, často se předpokládá latinský kříž, ale také kříž tvaru T. Řecký výraz \"stauros\", latinsky \"crux\" původně označoval kůl pro přivazování nebo napichování odsouzenců. V Ježíšově době býval tento kůl vztyčen na místě popravy a zločinci si na místo popravy sami nosili příčné břevno, lat. \"patibulum\".  Z původních významů slov Svědkové Jehovovi odvozují, že Ježíš nebyl popraven na šibenici tvaru kříže.", "section_level": 1}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "V prvních staletích křesťanství se stále ještě používaná a potupná smrt ukřižováním nezobrazovala, nepoužíval se nejprve ani symbol kříže, později symbolicky doplněný monogramem nebo beránkem. Nejstarší zobrazení ukřižovaného Krista pochází asi ze 6. století, častěji se začal zobrazovat až za Karla Velikého. Od 11. století se objevuje Kristus s povadlou postavou a hlavou pokleslou na jedno rameno, což doplněno o trnovou korunu se stane nejobvyklejším ikonografickým typem západního umění.  Základní zobrazení Krista na kříži se, zvláště v plastickém provedení, nazývá \"krucifix\". Často se jedná o symbolické konvenční zobrazení bez umělecké ambice, jako v případě označení božích muk, náhrobků, přívěšků či atributů svatých. Není to však pravidlem, jak ukazuje například monumentální Braunův \"Ukřižovaný\" (jen tělo bez kříže) z letního refektáře plaského kláštera ve sbírce Národní galerie.  Širší zobrazení scény na Golgotě se nazývá \"Ukřižování\" (zvláště obrazové podání) nebo počeštěným latinským názvem vrchu \"kalvárie\". Tento výraz obzvláště označuje plastické znázornění na křížovém vrchu, respektive na konci křížové cesty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ukřižování Ježíše Krista je událost z 1. století našeho letopočtu, kdy byl Ježíš Nazaretský pověšen a přibit na kříž, kde zemřel a tím vykonán rozsudek ukřižování. Ježíšovou smrtí na kříži popisovanou v evangeliích vrcholí pašije – utrpení Kristovo a je spolu s jeho následným zmrtvýchvstáním nejdůležitější událostí křesťanského náboženství. Téma \"Ukřižování\" patří k nejčastějším motivům křesťanského výtvarného umění.", "tgt_summary": "耶稣被钉十字架(英语:Crucifixion of Jesus),耶稣被逮捕后以十字架处死的事件,一般认为发生在公元1世纪的犹太行省,最可能在公元30到33年之间。虽然历史学家对这个事件的准确细节并没有达成共识,但这个事件在四本正典福音书皆有描述,在使徒书信中有提及,而且也被其他古代资料证实,并被非基督徒的资料来源证实,学者多数认为这是一个历史事件。", "id": 2964}
{"src_title": "Procesuální archeologie", "tgt_title": "過程主義考古學", "src_document": [{"title": "Deduktivní přístup.", "content": "Deduktivní přístup je proces, ve kterém vycházíme z obecných předpokladů, přes konkrétní předpoklady k určitým závěrům. Jeho hlavní princip spočívá ve vytvoření a testování hypotéz pomocí empirických dat, čímž se liší od induktivního přístupu, který nejdříve zpracovává samotná data a až poté podle nich vytváří obecné hypotézy. Tato metoda se rozvinula v první polovině 20. století na základě práce dvou přírodovědců, a to Carla Gustava Hempela a Paula Oppenheima. Pro potřeby archeologie ji v 70. letech přeformuloval John M. Fritz a Fred T. Plog. Důležité pojmy využívané v tomto modelu jsou:  Zákon: Prohlášení o vztazích mezi dvěma nebo více proměnnými, které platí v každém čase a prostoru.  Hypotéza: Slouží k ověřování pravdivosti či nepravdivosti dané teorie.  Vysvětlení: Objasnění vztahů mezi dvěma nebo více proměnnými na základě obecného zákona; prokázání, že vztah byl předvídatelný daným zákonem. Hypotéza je testována pomocí explanandum a explanans. Explananty jsou obecné a specifické zákonitosti, kdežto explanandy jsou empirická data získaná výzkumem. Výsledkem tohoto procesu je vysvětlení empirických dat a ověření hypotéz. Empiristický nebo úzce induktivistický popisuje Carl Gustav Hempel jako: Problémem tohoto modelu je empirická pravdivost daných proměnných. Na rozdíl od induktivního přístupu je deduktivní přístup v principu zaobírající se testováním hypotéz. Vychází vždy z nějaké konkrétní hypotézy. Induktivní přístup vychází z analýzy dat a hledání skrytých struktur, které vedou k formulování hypotéz. Problém je, že deduktivní přístup nebere v úvahu skryté struktury v datech a pouze je predikuje. A proto je na jeho konci třeba se vrátit k indukci a definování nových teorií, které opět začneme ověřovat na základě empirických dat. V ideálním případě výzkumu se dostaneme do jakéhosi cyklu, kdy indukci a dedukci v podstatě kombinujeme a oba dva postupy uplatněné dohromady jsou pro nás větším přínosem než spoléhání se pouze na jeden postup.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie středního dosahu.", "content": "Termín Teorie středního dosahu (middle-range theory) byl představen sociologem Robertem R. Mertonem ke konci 40. let 20. století. Tato teorie byla reakcí na strukturální funkcionalismus Talcotta Parsonse (1948), která ve svém důsledku příliš vzdálila teorii od empirických dat. V sociologii byla terminologie teorie středního dosahu využitelná jak k tomu, aby teorii přiblížila empirickým datům, tak i k tomu, aby empirická data byla lépe využitelná pro tvorbu teorií.  V archeologii se tento pojem začal používat od 60. let, kdy Lewis R. Binford poukázal na to, že vztah mezi živým systémem (= dynamickou měnící se kulturou) a archaeologickým (statickým, neměnným) kontextem není dosud teoretizován. Aplikace teorie středního dosahu v archeologii byla rozvinuta jako teorie formativních procesů, kterou se ponejvíce zabýval Michael B. Schiffer.  Formativními procesy prochází cokoliv opouštějící živou kulturu (Schiffer používá pojem systémový kontext) a přecházející do mrtvé kultury, tj. archeologického kontextu. Tyto procesy lze v zásadě rozdělit do dvou druhů transformací, a to c-transformací a n-transformací.  C-transformace (culture transformations) jsou změny způsobené činností lidí, tj. jedná se o aktivní zacházení s předměty. Nejčastějším projevem kulturních transformací je zacházení s odpadem (z nedávných výzkumů např. tzv. Garbage project Williama J. Rathje)  N-transformace (nature transformations) lze charakterizovat jako změny nezpůsobené člověkem, ale přírodními procesy. Jedná se tedy o jevy jako eroze, sedimentace, klimatické změny, apod.  Teorie středního dosahu umožňuje postulovat zákonité n-transformace (využití přírod. věd), ovšem při c-transformacích je nutné postupovat jinak (převážně využití etnoarcheologie a analogií). Tento teoretický přístup vyžaduje interdisciplinaritu.  Problémem tohoto přístupu je, že archeologický pramen nemáme možnost pozorovat v systémovém kontextu, ale vždy musí dojít k interpretaci a rekonstrukci (= c- transformace ze strany archeologů) a to i v případě vztahu n-transformací ke c-transformacím.  Kritikou interdisciplinarity je, že přes nesporný význam zájmu o multioborovou spolupráci, jednostranně zatěžuje vznik archeologických teorií v nutnosti znát a zapojovat takto širokou škálu disciplín. Následný vznik velkého množství odnoží archeologie a jejich subdisciplín je v zásadě také důvodem odklánění mnohých badatelů od procesualismu.", "section_level": 1}, {"title": "Analogie.", "content": "Analogie obecně představuje způsob uvažování o obdobnosti objektů na základě některých jejich společných charakteristik. V archeologii úzko souvisí s etnoarcheologií, protože se uplatňuje zejména ve smyslu pozorování současných archaických společností s cílem pochopení minulých společností.  Procesuální přístup koncept analogie reinterpretuje a snaží se o vytvoření akademicky akceptovatelné solidní metodologie. Robert Ascher definuje dvě podmínky, které je třeba dodržet v obou kontextech, aby analogie mohla být použita: stejné přírodní prostředí a stejné technologie při adaptaci na toto prostředí.  Jeho koncept kritizuje Lewis R. Binford. Podle něj je v duchu logického pozitivismu nepřijatelný každý předpoklad, který nemůže být ověřen; a Ascherovo uvažování o \"B\" na základě \"b\" je takovým předpokladem. Binford však vidí východisko v jiné pozici analogie. Analogie je pro něj přijatelná, pokud bychom ji uplatnili na začátku procesu jako podklad pro počáteční hypotézu a otázky, které jsou následně jinými metodami zkoumány a ověřovány. To vše vedlo v 60. letech k větší osobní angažovanosti archeologů v etnografických pozorováních, k vzniku etnoarcheologie jako samostatného odvětví archeologie s vlastní metodologií v rámci procesuálního teoretického rámce. Příkladem etnoarcheologických studií je například výzkum Lewisa R. Binforda v prostředí inuitské společnosti Nunamiutů na Aljašce, nebo výzkum Iana Hoddera v prostředí kmene Baringo v Africe.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "V relativně krátkém čase se strhla vlna kritiky a někteří autoři (např. Gould a Watson) zcela odmítli použití analogie z důvodu přílišné arbitrárnosti a nevědeckosti. Hlavní nedostatek viděli v tom, že takto definované použití analogie je projekcí přítomnosti do minulosti. Limitujeme tak své vidění minulosti, kterou jsme schopni vidět jen v intencích přítomnosti. Minulost ale mohla být diametrálně odlišná. Alison Wylie se snaží nedostatky vyřešit použitím několika analogií zároveň, a to na různé oblasti pozorované v rámci jedné a téže kultury tak, že kombinace těchto analogií bude novým originálním obrazem minulé skutečnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní evoluce.", "content": "Ve vnímání procesuální archeologie je lidská kultura systémem, který reaguje na svoje prostředí. Zpočátku opomínanou rovinou výzkumu procesualistů byla změna vnitřní společnosti, která se nedala vždy odvodit od vnějších přírodních činitelů. Tuto strukturní změnu, označovanou jako sociální evoluce, vnímali procesualisté jako postupný nárůst komplexity mezilidských vztahů, tedy narůst vztahů mezi jednotlivými částmi systému. Aby bylo možné tento nárůst komplexity zkoumat, snažili se vědci zaobírající se tímto směrem, definovat fáze tohoto vývoje. Významnými členy tohoto teoretického myšlenkového proudu byli Elman Service a Morton Fried. Na základě kulturně-antropologických a etnologických výzkumů a vzájemném porovnávání zkoumaných společností byli vyčleněny čtyři stupně společenského vývoje podle narůstající komplexity: tlupa, kmen, náčelnictví a stát. Tlupu charakterizuje nižší počet členů, jejich vzájemná příbuznost, neusedlý způsob života a lov a sběr. Tlupa je nejvíce rovnostářský model společnosti. Kmen se skládá obyčejně z několika stovek příslušníků, kteří svůj původ odvozují od společného předka. Kmeny se mohou živit polno-hospodářstvím i chovem a můžou tedy být kočovné i usedlé. V rámci kmene se projevují rozdíly ve společenském postavení jen dočasně – na základě schopností jednotlivce. V náčelnictví může žít až několik tisíc jednotlivců a nejsou vázáni na jedno sídliště. Ekonomika je založena na přerozdělování. Pojivem jsou předci a postavení lidí v rámci společnosti odráží jejich vztah ke společným předkům – čím přímější potomci jsou (čím bližší je jejich linie původu k linii nejstarších potomků) – tím vyšší je jejich společenské postavení. Linie původu nemusí nutně odrážet skutečný stav; obyčejně je společný předek polomýtická postava a na základě zvyků se dědí přednostní postavení ve společnosti. Stát je nejkomplexnějším typem společnosti a zahrnuje největší množství jedinců. Vztahy ve státě jsou založené na přístlušnotsi ke společenské třídě. Ekonomika státu je založená na polno-hospodářství a tržním obchodu. Moc ve státě se zakládá na právu, je tedy formalizována. Výkon moci zprostředkují úředníci, kteří mají taktéž zformalizované úlohy a společenské postavení. Společenské vztahy byly zpočátku vyhodnocovány na základě dvojic protichůdných pojmů, jako egalitářství a stratifikace, rovnost a nerovnost, hierarchie a heterarchie, jednoduchost a komplexnost. Jak popisuje Chapman, pojmy v jednotlivých dvojicích představují spíše doplňující se než protichůdné aspekty společnosti, je tedy možno najít oba pojmy příslušící té které dvojici v libovolné společnosti; lišit se bude jejich míra. Toto pozorování vedlo badatele k dalšímu, podrobnějšímu rozčlenění zavedených obecných kategorií. Například náčelnictví bylo rozdělené na jednoduché a komplexní. Členění jednotlivých kategorií vycházelo z předpokladu, že tzv. zákon nutné varianty se dá aplikovat na lidské kultury. Toto pravidlo hovoří, že čím více je úrovní hierarchie částí systému (v tomto případě určité lidské kultury), tím větší je varianta jejich prvků v rámci jedné úrovně a naopak. Další výzkumy, například indiánského střediska Cahokia, však ukázaly, že ani taková úroveň členění nestačí. Kritické hlasy vůči tomuto směru teoretického uvažování zdůrazňují, že vybrané etnoarcheologické příklady předpokládají – pokud vezmeme v úvahu, že jediný způsob společenského vývoje je vývoj k vyšší komplexitě – že skupiny vzaté za příklad s nižším stupněm společenské složitosti, se vyvíjely pomaleji a jsou tedy na nižší úrovni, než složitější společnosti, především západní. Takový pohled je v dnešní době neetický. Druhou podstatnou námitkou je, že bez ohledu na to, jak podrobně členíme jednotlivé typy společenské organizace, nedostáváme se v argumentaci dále a zůstáváme jen při jiném označování. Výzkum společenské změny tak postrádá vysvětlení právě toho, co si předsevzal vyřešit – změnu jednoho stavu společnosti na druhý.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad využití procesuální archeologie v praxi.", "content": "Příkladem propojení jednotlivých vědních oborů a následné využití může být například spojení etnoarcheologie a statistiky. Lewis Robert Binford s pomocí těchto dvou vědeckých metod zkoumal opuštěné osady a místa, na kterých dlouhodobě žili lidé v Mladém paleolitu. Konkrétně se jednalo o místa, která obývali lovci a sběrači z kmene Inuitů právě v tomto období. Pomocí nalezených předmětů či pozůstatků obydlí se snažil přijít na důkaz, že tito lovci opakují určité vzorce a postupy např. při výrobě obydlí či jiných nástrojů, které se objevují i na jiných místech, která obývali lovci a sběrači v Mladém paleolitu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Procesuální archeologie (také nová archeologie) je teoretický směr v archeologii, který vznikl počátkem 60. let v USA, jako reakce na kulturně-historický přístup. Jeho zastánci věří, že důslednou aplikací vědeckých metod jsme schopni za archeologickým záznamem postihnout a rekonstruovat živou kulturu. Procesualismus do archeologie vnesl principy a myšlenky inspirované přírodními vědami, přijal za svoji jejich systematičnost a rozvinul tak metodologický potenciál celé vědy. Součástí archeologického bádání se staly statistika, modelování dat, chemické a fyzikální analýzy, inovovány byly metody stratigrafie a exkavační techniky. Procesualisté tak navázali těsnější vazby s empirickými vědami, zejména s antropologií. Věnovali se především studiu ekonomických faktorů, technologie, ekologie a sociální organizace.", "tgt_summary": "过程主义考古学(Processual Archeology)又称新考古学(New Archeology),是1960年代在北美流行的一个考古学派。这个学派的发起人,是当时在芝加哥大学任教的年轻考古学家路易斯·宾佛(\"Lewis Binford\")和他的学生,朗格(\"William Longacre\")、希尔(\"James Hill\")和佛兰内力(\"Kent Flannery\")...等。宾佛注重研究人类活动的行为和过程,其基本主张为:“一、要对考古遗物的解释进行严格的经验检验;二、用经过严格检验的考古证据重建史前人类生活”,曾在考古学界引起巨大反响。在1980年代时,此理论经考古工作者介绍而进入中国学界。", "id": 2097592}
{"src_title": "Jan Czerski", "tgt_title": "扬·切尔斯基", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Lednového povstání 1863 se zúčastnil jako osmnáctiletý student Šlechtického institutu (\"Instytut Szlachecki\") ve Vilniusu. Byl zatčen a zbaven šlechtického titulu i rodového majetku. Poté byl v hodnosti vojína zařazen do Omského pluku Ruské armády a odeslán na Sibiř, do Blagověščensku. Zde potkal řadu dalších polských vyhnanců a také Rusa Grigorije Potanina, který ho přiměl, aby se začal věnovat samostudiu geologie a zoologie.  Roku 1869 byl z armády propuštěn, ale povolení vrátit se domů nedostal, stal se politickým vyhnancem. Byla zamítnuta i jeho žádost o přijetí na univerzitu a o členství v Ruské geografické společnosti. Začal se tedy živit jako učitel v Omsku. Roku 1871 mohl odjet do Irkutsku, kde potkal polského geologa Aleksandera Czekanowského, který se stal jeho učitelem, a s jehož pomocí byl nakonec do Ruské geografické společnosti přijat. Díky tomu se v letech 1877–1881 mohl účastnit čtyř velkých expedic. V letech 1873–1875 do pohoří Východní Sajany a Kuzněckého Alatau, v letech 1877–1881 zkoumal geologické složení břehů Bajkalu a přilehlých oblastí, povodí Selengy a Dolní Tunguzky. Vydal první mapu pobřeží Bajkalu, za niž dostal Zlatou medaili Ruské geografické společnosti (celkem za svůj život dostal tři). Popsal též geomorfologické složení Sibiře od Bajkalu po Ural.  Pro své vědecké úspěchy byl roku 1883 politicky rehabilitován a získal zpět šlechtický titul. Roku 1886 onemocněl tuberkulózou, která ho sužovala až do konce života. Přestože v důsledku turberkulózního onemocnění dokonce částečně ochrnul, na jaře 1891 se vydal s expedicí Ruské akademie věd na další výpravu na Sibiř. Jeli spolu s manželkou Mavrou, zooložkou, a dvanáctiletým synem Alexandrem. Z Petrohradu se dostali do Jakutska, poté procestovali jižní část Verchojanského pohoří a prošli jím do Ojmjakonu. Prozkoumali Ojmjakonské pohoří a dostali se k Indigirce. Pokračovali k pohoří Taz Kystabyt (dnes Czerského hřbet) a k řece Sungari. Na řece Nera Czerski stanovil rozvodí Indigirky a Kolymy. V září 1891 výprava dorazila k Věrchněkolymsku. Během následující zimy se však Czerského zdravotní stav zhoršil. Nedbal toho, pustil se po proudu Kolymy a u ústí řeky Omolon zemřel.  Byla po něm pojmenována řada hor a zvířecích druhů. Jeho jméno dnes nese například i organizace běloruské menšiny v Rusku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Czerski [\"čersky\"] (15. květen 1845, Svolna – 25. červen 1892, Kolymskoje) byl polský geolog, geograf a objevitel Sibiře, kam byl vyhnán po polském lednovém povstání z roku 1863. Narodil se na severu dnešního Běloruska (tehdy Ruská říše), v šlechtické rodině. Je autorem první mapy jezera Bajkal. Za osobnost svých národních dějin ho považují Poláci, Bělorusové, Litevci i Rusové.", "tgt_summary": "扬·斯坦尼斯拉夫·弗朗西斯泽克·切尔斯基(Jan Stanisław Franciszek Czerski,1845年-1月3日-1892年-6月25日),俄国名字为伊万·德米特里维奇·切尔斯基(Иван Дементьевич Черский),波兰探险家。", "id": 1863231}
{"src_title": "Marius Petipa", "tgt_title": "莫里斯·珀蒂帕", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Matka Mariuse Petipy byla dramatickou herečkou, otec byl známým baletním mistrem a učitelem. Petipa ve svém dětství procestoval s rodiči Evropu. Základní vzdělání a umělecké vzdělání na hudební konzervatoři získal v Bruselu. Lekce z baletu dostával od svého otce ve věku 7 let, poprvé vystoupil v baletním představení ve věku 9 let. Jako baletní tanečník působil v Nantes, Paříži, New Yorku, Bordeaux a Madridu. Už na začátku své baletní kariéry v Nantes vytvářel choreografii jednoaktovek a divertiment.  Pro kariéru M. Petipy bylo rozhodující jeho působení v Rusku. Zde proslul nejdříve jako tanečník (od roku 1847), pak jako dlouholetý hlavní baletní mistr petrohradských carských divadel (Velké kamenné divadlo, Mariinské divadlo), a to od roku 1871 až do roku 1903. Působil i na dalších místech Ruska (Velké divadlo v Moskvě, Carské selo, Petrodvorce).  Petipa vytvořil více než padesát baletů, z nichž některé přežívají buď v původní verzi, nebo ve verzi, která byla Petipovou choreografií inspirována - \"Faraónova dcera\" (1862), \"Don Quijote\" (1869), \"Bajadéra\" (1877), \"Talisman\" (1889), \"Šípková Růženka/Spící krasavice\" (1890), \"Louskáček\" (choreografii zřejmě připravil Lev Ivanov na základě Petipových rad a instrukcí) (1892), \"Probuzení Flóry\" (1894), \"Odpočinek kavalerie\" (1896), \"Raymonda\" (1898), \"Roční období\" (1900) a \"Harlekýnovy milióny\" (1900).  Petipa přispěl k oživení řady děl, která vytvořili dřívější baletní mistři. Řada z jeho choreografií se stala napříště definitivními verzemi, ze kterých vycházejí pozdější představení. Nejznámější realizace jsou \"Korzár\", \"Giselle\", \"Esmeralda\", \"Coppélia\", \"Marná opatrnost\" (La fille mal gardée) - (se Lvem Ivanovem), Koníček Hrbáček a Labutí jezero (se Lvem Ivanovem).  Mimo to řada tanců z jeho baletních choreografií žije samostatným životem jako samostatná virtuózní čísla (např. Pas de deux a Grand pas de deux z řady baletů).", "section_level": 1}], "src_summary": "Marius Petipa (plným jménem Michel Victor Marius Alphonse Petipa, rusky \"Marius Ivanovič Petipa\") – narozen 11. března 1818 v Marseille, zemřel 14. července 1910 (1. července juliánského kalendáře) na Krymu. Pohřben je v Petrohradu. Marius Petipa byl v průběhu svého života tanečníkem baletu, baletním mistrem, učitelem baletu a choreografem. Jeho význam pro vývoj baletu je považován za zásadní.", "tgt_summary": "莫里斯·珀蒂帕();1818年-3月11日-1910年-7月14日)是一个法裔俄罗斯芭蕾舞演员、教师和编舞者。珀蒂帕被认为是芭蕾舞历史上最具有影响力的大师和编舞者之一。", "id": 1331849}
{"src_title": "Šiki Masaoka", "tgt_title": "正冈子规", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v chudší samurajské rodině. Jeho chlapecké jméno bylo Tokoronosuke (处 之 助), v dospělosti dostal samurajské jméno Noboru (升). Jeho otec Cunenao (常 尚) byl nižším důstojníkem a jeho matka Jae (八 重) byla nejstarší dcera Kanzan Óhara (大 原 観 山), učitele v klanové škole. Šiki ztratil otce když měl pět let. Ve dvanácti letech začal psát čínské básně \"kanši.\"  Noboru se učil ve střední škole v Macujamě, jejímž ředitelem byl vůdce demokratického hnutí Japonska Itagaki Taisuke. Taisuke měl velký vliv na jeho vývoj. V roce 1883 odešel do Tokia s úmyslem věnovat se politice a filozofii. Psal pro deník Nippon, cestoval po Japonsku a zanechal po sobě řadu cestovních deníků (haibun). Po ukončení střední školy začal studovat na Tokijské univerzitě v lednu 1890. V mladších letech hrával baseball.  V roce 1889 onemocněl tuberkulózu, tehdy si změnil jméno na Šiki (kukačka malá - \"Cuculus poliocephalus\"). Slovo Šiki je čínské čtení japonského slova \"Hototogisu\". Jeho nemoc se ztížila během jeho vyslání jako válečného korespondenta v První čínsko-japonské válce. Po návratu z vojenské služby v roce 1895 se zotavoval v sanatoriu v Macujamě ale uvědomoval si, že jeho nemoc je fatální. Do roku 1898 churavěl a byl upoután na lůžku. V letech 1901–1902 napsal sérii deníků, v nichž podrobně popsal klinický průběh své nemoci. Tyto deníky také obsahují četné básně tanka a haiku.", "section_level": 1}, {"title": "Literární tvorba.", "content": "Šiki byl intenzivní obhájce modernizace haiku a oživení žánru tanka. Starší název haiku - \"Hokku\" - přejmenoval na haiku. Tanka měla nahradit název 31-slabičný (morový) básně s tradičním názvem \"waka\" kvůli jasnému rozlišení od obecného názvu pro japonskou poezii (waka). Svými současníky byl považován za avantgardního reformátora poezie. Šiki také začal psát volný verš. Jeho styl je svěží a jednoduchý av současnosti populární. Šiki je zařazován mezi čtyř nejlepších tvůrců haiku spolu s autory Busoni Josom, basem Macu a Issou Kobajaši. Při skládání haiku se snažil o \"běžný tón\" - \"cukinamičó\", jehož byl prvním postulátorem. Šlo mu o rozšíření tematického okruhu a uvedení nových výrazových prostředků, které měly souvislost s rychle se rozvíjejícím moderním životem v Japonsku. Tento jeho styl měl takový vliv, že koncem let devadesátých 19. stol. v Japonsku již všeobecně převládl. V roce 1897 založil významný básnický časopis \"Hototogisu\" (kukačka malá). Šiki Masaoka měl značný vliv na japonskou moderní poezii a prózu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šiki Masaoka ( ) rodným jménem Cunenori Masaoka (), (17. září 1867, Macujama – 19. září 1902, Tokio) byl japonský spisovatel, básník, literární kritik a žurnalista. Žil v období Meidži Japonského císařství. Hrál významnou roli při oživení poezie tanka.", "tgt_summary": "正冈子规(1867年-10月14日-1902年-9月19日) 日本俳人。生于庆应3年9月17日(1867年10月14日),卒于明治35年(1902年9月19日)。明治时代文学宗匠,于俳句、短歌、新体诗、小说、评论、随笔有多方面的创作活动。患结核病七年而殁,得年34岁。本名常规,生于爱媛县松山市。早期作品有小说《月亮的都城》、 《花枕》、《曼珠沙华》等。", "id": 1350546}
{"src_title": "Ted Cruz", "tgt_title": "泰德·克鲁兹", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Narodil se v Calgary v Albertě v Kanadě. Jeho matkou byla Američanka irského a zčásti italského původu Eleanor Elisabeth Wilsonová Cruzová, která se narodila ve Wilmingtonu ve státě Delaware a vystudovala programování na Rice University v Texasu. Otcem Teda Cruze je Rafael Bienvenido Cruz, který se narodil roku 1939 na Kubě, kde se ve čtrnácti letech zapojil do Castrovy revoluce a v roce 1957 emigroval do Spojených států. Poté, co v roce 1961 získal diplom na Texaské univerzitě v Austinu, mu Spojené státy udělily politický azyl. Podnikal v ropném průmyslu. Z prvního manželství měl Rafael dvě dcery, Miriam Ceferinu (zemřela v roce 2011) a Roxanu Lourdes. Rodiče Teda Cruze se rozvedli v roce 1997.  Ted Cruz se v roce 2001 oženil s Heidi Nelsonovou (* 1972), úspěšnou investiční manažerkou z Kalifornie, s níž setkal během práce na prezidentské kampani George Bushe v roce 2000. Mají spolu dvě děti, Caroline (* 2008) a Catherine (* 2011).", "section_level": 1}, {"title": "Studium a kariéra.", "content": "Absolvoval střední školu v Houstonu, poté nastoupil na Princetonskou univerzitu, kde získal v roce 1992 titul bakaláře umění. Během studií se velmi úspěšně účastnil soutěžního debatování na celonárodní úrovni (v roce 1992 byl v rámci univerzitního klubu zvolen řečníkem roku) a velmi dobře se zapsal i u většiny svých profesorů, kteří si jej pamatují jako jednoho z nejlepších studentů. Následně studoval práva na Harvardově univerzitě, kde získal v roce 1995 titul doktora práv.  Navázal prací asistenta, nejprve v roce 1995 u federálního odvolacího soudu v Richmondu, poté v roce 1996 u Nejvyššího soudu pod soudcem Williamem Rehnquistem. Pak pracoval v letech 1997–1998 jako právník v soukromé firmě.  V roce 1999 se zapojil do politiky, podílel se na prezidentské kampani George W. Bushe jako právní poradce. Podílel se i na přípravě podkladů za Bushovu stranu, když o výsledku prezidentských voleb v roce 2000 musel rozhodovat soud. V letech 2003 až 2008 zastával v Texasu funkci zvanou Solicitor General, kterou zřídil úřad nejvyšší státního zástupce, aby dohlížela na odvolání týkající se státu. V roce 2013 se stal senátorem za stát Texas.  Na svém účtu na Twitteru v roce 2014 oznámil kandidaturu na prezidenta Spojených států amerických ve volbách v roce 2016. Jakkoliv dosud vyhrál primárky v některých státech (kupř. ve svém domovském Texasu, dále v Iowě, na Aljašce, Oklahomě či v Maine), za hlavním soupeřem Donaldem Trumpem k počátku března 2016 zaostával.", "section_level": 1}, {"title": "Politická stanoviska.", "content": "Ted Cruz se ideologicky řadí k silně pravicovému křídlu Republikánské strany, hlavní jádro jeho voličů tak tvoří konzervativní protestanté obvykle z jižních států. Cruz se netají kritikou federální vlády ve Washingtonu (dlouhodobě např. podporuje zrušení federálního daňového úřadu), soustavně odmítá negativní vliv člověka na globální oteplování, ostře vystupuje proti potratům (jedinou výjimku pro něj představují matky ohrožené na životě).  Zásadně nesouhlasí s uzákoněním sňatků homosexuálních párů, přičemž je ale přesvědčen, podobně jako ve věci legalizace marihuany, že by o otázce potenciálního přijetí zákona umožňujícího sňatky osob stejného pohlaví měly rozhodovat jednotlivé státy, nikoliv federální vláda. Je pro zachování trestu smrti.  Cruz se vymezuje proti některým mezinárodním smlouvám a jako potenciální prezident by prosazoval jednostranná řešení světových krizí a silně konfrontační politiku podobnou politickému konceptu George Bushe (tzv. Bushova doktrína), která zahrnovala rozšíření globálních zájmů Spojených států v její úloze supervelmoci (svoji názorovou pozici sám označuje jako „někde mezi izolacionismem Randa Paula a aktivním intervencionismem Johna McCaina“). Delší dobu kritizuje sbližování Spojených států s Kubou – ve svém rozhovoru pro stanici Fox prohlásil, že uvolňování napětí s Castrovým režimem se ukáže jako velká chyba Obamovy zahraniční politiky. Cruzovým velkým politickým vzorem je Ronald Reagan.  Cruz patří k nejhlasitějším kritikům Obamovy politiky (byl např. jedním z klíčových politiků, jež se důrazně postavili proti Obamovu návrhu zdravotní reformy, tzv. Obamacare). Jeho ultrakonzervativním stanoviskům se dostává podpory např. od Sarah Palinové či Randa Paula, naopak kupř. John McCain, neúspěšný kandidát na prezidenta z roku 2008, se s Cruzovými radikálními názory neztotožňoval, podobně jako celá řada Cruzových republikánských kolegů ze Senátu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rafael Edward „Ted“ Cruz (* 22. prosinec 1970 Calgary) je politik za Republikánskou stranu ve Spojených státech amerických, od 3. ledna 2013 senátor za stát Texas. Cruz byl jedním z nejúspěšnějších kandidátů za Republikánskou stranu v amerických prezidentských volbách v roce 2016.", "tgt_summary": "拉斐尔·爱德华·“泰德”·克鲁兹(英语:Rafael Edward \"Ted\" Cruz,1970年-12月22日),美国重量级政治人物,生于加拿大卡尔加里,毕业于哈佛法学院,现任德州联邦参议员、科学与太空委员会主席,曾于2016年参选美国总统,大选时则力挺川普当选。", "id": 2685212}
{"src_title": "Rot Weiss Ahlen", "tgt_title": "紅白艾倫", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Fotbal v Ahlenu před druhou světovou válkou nebyl příliš rozvinutý. Změna nastala ke konci čtyřicátých let, kdy byl založen KSG Ahlen (Kriegsspielgemeinschaft), který nuceně sjednotil většinu místních klubů do jednoho. V ročníku 1943/44 dokonce postoupil do Gauligy Westfalen a v sezóně 1944/45 se tak měl zúčastnit jedné ze skupin nejvyšší fotbalové soutěže v Německu. Ovšem z důvodu konce války nebyla sezóna dohrána a po prohrané válce byl poté okupačními úřady zrušen.  V roce 1945 bylo po zrušení KSG založeno nové sportovní sdružení, které dostalo název TuS Ahlen. Po celou dobu své existence se klub účastnil pouze regionálních soutěží. Zlom nastal v roce 1996, kdy do klubu majetkově vstoupila firma LR Health & Beauty Systems. Nový majitelé změnili nejen klubové barvy z tradiční zeleno-bílé na červeno-bílou, ale dokonce i název na LR Ahlen. Ovšem kvůli tvrdším pravidlům svazu, kdy není dovoleno použít název firmy v názvu fotbalového klubu, museli nový majitelé zkratku LR zaregistrovat pod názvem Leichtathletik Rasensport (podobný postup později využil Red Bull se svým RB Leipzig – RB = RasenBallsport). Období pod novými majiteli se dá charakterizovat profesionalizací místního fotbalu, čemuž pomohla celkem osmiletá účast ve druhé Bundeslize (v sezónách 2000/01 – 2005/06 a 2008/09 – 2009/10).  Po odchodu firmy LR International v roce 2006 došlo k přejmenování klubu na Rot Weiss Ahlen (nedošlo tak k návratu tradičních zeleno-bílých dresů). Bez finanční pomoci silného sponzora se klub dostal v roce 2010 do insolvence, kvůli čemuž se pak po sezóně 2010/11 přihlásil pouze do polo-amatérské Oberligy. V současném období působí pouze na polo-profesionální úrovni.", "section_level": 1}, {"title": "Historické názvy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Získané trofeje.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "Rot Weiss Ahlen (celým názvem: Rot Weiss Ahlen e. V.) je německý fotbalový klub, který sídlí ve městě Ahlen ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko. Založen byl v roce 1945 pod názvem TuS Ahlen. Svůj současný název nese od roku 2006. Od sezóny 2017/18 působí v Oberlize Westfalen, páté německé nejvyšší fotbalové soutěži. Klubové barvy jsou červená a bílá, jak napovídá název klubu.", "tgt_summary": "红白艾伦()是位于德国北莱茵-威斯特法伦明斯特行政区,瓦伦多夫县的煤业小镇艾伦(Ahlen)的足球会。直到不久以前,艾伦由主要赞助商冠名称为「LR艾伦」(\"LR Ahlen\"),但随着艾伦在2006年从德乙降级到地区联赛,赞助商撤回冠名,球队改称「红白艾伦」(\"Rot-Weiß Ahlen\")。", "id": 788271}
{"src_title": "RB Leipzig", "tgt_title": "RB萊比錫", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V premiérové sezóně 2009/10 klub vstoupil do páté nejvyšší soutěže (Oberliga Nordost Süd), na kterou získal licenci po fúzi s Markranstädtem. SSVM se od Lipska osamostatnilo hned po ukončení úvodní sezóny, v níž se \"býkům\" podařilo opanovat svoji oberligovou skupinu. V následujících třech sezónách pak hrál klub Regionalligu, čtvrtou nejvyšší soutěž.  V sezóně 2015/16 se Lipsku podařilo postoupit do Bundesligy a po dlouhé pauze se stalo dalším týmem z bývalé NDR, který se zúčastní nejvyšší německé fotbalové soutěže (po Dynamu Dresden, Hanse Rostock, VfB Leipzig a Energie Cottbus se stalo teprve pátým týmem). V úvodní prvoligové sezóně předvedlo Lipsko výborné fotbalové představení a zaslouženě se tak stalo vicemistrem Německa pro sezónu 2016/17. Prvních 11 utkání nepoznalo přemožitele, což se do té doby žádnému bundesligovému nováčkovi nestalo. Vedoucí celek Bundesligy padl překvapivě až ve 14. kole (10. prosince) na hřišti posledního Ingolstadtu 0:1. Druhým místem v lize si pak zajistilo také místenku ve skupinové fázi Ligy mistrů UEFA pro sezónu 2017/18. Jednalo se tak o první účast týmu z bývalé NDR v Lize mistrů po znovusjednocení Německa.  Před ročníkem 2017/18 se stal kapitánem mužstva stoper Willi Orban. Večer dne 13. září 2017 se Lipsko poprvé uvedlo v Lize mistrů a uhrálo bod za remízu v Monaku, gól dal Emil Forsberg. Na konci října v souboji o čelo tabulky prohrálo Lipsko v Mnichově s Bayernem 0:2. Většinu zápasu hrálo v deseti lidech, poté co byl na začátku zápasu vyloučen kapitán Orban. Ve skupině „G“ Ligy mistrů skončilo Lipsko nakonec třetí, i díky dvěma porážkám s tureckým Beşiktaşem. Na jaře se tým přesunul do Evropské ligy, kde vypadl ve čtvrtfinále s Olympique Marseille. Na jaře došlo ke ztrátě formy, v dubnu tým v Bundeslize ve čtyřech zápasech nevyhrál. Prohry s Leverkusenem (1:4) a Hoffenheimem (2:5) pak byly prohrami s konkurenty v boji o místenku v evropských pohárech. Po sezóně skončil po dvouletém působení trenér Ralph Hasenhüttl, se kterým klub předčasně rozvázal smlouvu. Na šesté ligové místo saský celek zareagoval angažováním trenéra Juliana Nagelsmanna z Hoffenheimu, který ale u svého týmu ještě rok zůstal a k dispozici tak měl být až od léta 2019.  V ročníku 2018/19 dovedl prozatímní trenér Ralf Rangnick Lipsko ke třetímu místu v německé Bundeslize a do finále domácího poháru, kde ale Lipsko nestačilo 1:3 na Bayern Mnichov.", "section_level": 1}, {"title": "Vycházející hvězda Nagelsmann.", "content": "Ralfa Rangnicka nahradil 32letý Julian Nagelsmann, který mohl nadále těžit z přítomnosti útočníka Tima Wernera, jenž před sezónou 2019/20 prodloužil kontrakt do roku 2023. Na pozici sportovního ředitele nově usedl Markus Krösche. Na roční hostování (i s opcí) z AS Řím přišel český útočník Patrik Schick.  První bundesligový zápas se novému trenérovi povedl, na hřišti nováčka Union Berlin totiž jeho mužstvo vyhrálo 4:0. V polovině září Lipsko zavítalo v rámci Ligy mistrů do Lisabonu, kde vyzrálo na Benficu a zvítězilo 2:1, ve druhém poločase se dvakrát trefil hvězdný Werner. Na konci října Lipsko porazilo 6:1 Wolfsburg na jeho půdě ve 2. kole \"DFB-Pokalu\". Na začátku listopadu mužstvo z Lipska porazilo hosty z Mohuče 8:0 a skoncovalo tak sérii čtyř ligových zápasů bez vítězství. Na konci listopadu se Lipsko v pátém zápase skupiny Ligy mistrů kvalifikovalo do osmifinále, když proti Benfice dohnalo domácí manko 0:2 díky Forsbergovi a jeho dvěma trefám v nastaveném čase.  Osmifinále Ligy mistrů zahájilo Lipsko na hřišti Tottenhamu, kde zejména v prvním poločase dominovalo. Ve druhém poločase vstřelil jedinou branku zápasu z pokutového kopu Werner. Odvetný domácí zápas proti \"Spurs\" saský celek zvládl a díky dvěma gólům Marcela Sabitzera a jednomu gólu Emila Forsberga zvítězil 3:0. Zajistil si tak postup do čtvrtfinále.", "section_level": 2}, {"title": "Historické názvy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska.", "content": "\"Aktuální k 14. březnu 2020\"", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "RB Leipzig II.", "content": "RB Leipzig II byl rezervním týmem Lipska. Založen byl v roce 2010 po přetransformování \"áčka\" klubu ESV Delitzsch na rezervní tým RB Leipzigu. Zrušen byl po ukončení sezóny 2016/17. Největšího úspěchu dosáhl v sezóně 2016/17, kdy se v Regionallize (4. nejvyšší soutěž) umístil na 3. místě.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj:  Zdroj:", "section_level": 2}], "src_summary": "RB Leipzig (celým názvem: RasenBallsport Leipzig e. V.) je německý fotbalový klub z Lipska, který působí v 1. Bundeslize (od sezóny 2016/17). Byl založen 19. května 2009 jako čtvrtý fotbalový klub dotovaný firmou Red Bull GmbH (po rakouském FC Red Bull Salzburg, americkém New York Red Bulls a brazilském Red Bull Brasil). Německý fotbalový svaz však nepovolil jméno firmy v názvu klubu, a tak vznikl název RasenBallsport Leipzig. Logo firmy však zůstalo zachováno v klubovém emblému. Klubové barvy jsou bílá a červená.", "tgt_summary": "莱比锡草地球类运动注册协会()简称为莱比锡RB,是一家总部设于萨克森州莱比锡的德国足球俱乐部。该俱乐部是由功能饮料生产商红牛公司在2009年通过收购第五级别联赛球队而得,并制订了一个10年内升入德国足球甲级联赛的计划。其主场设于红牛竞技场。", "id": 2431704}
{"src_title": "Australian and New Zealand Army Corps", "tgt_title": "澳新军团", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Australský a novozélandský armádní sbor při Gallipoli.", "content": "Koncem roku 1914 měly australské a novozélandské jednotky, které byly zformovány ve svých domovských zemích přesunout přes Suezský průplav do Evropy. V Egyptě měli absolvovat výcvik a být nasazeny ve Francii na západní frontě. Po rozhodnutí uskutečnit Dardanelského výsadkovou operaci se jejich místo určení změnilo na Gallipoli. Velitelem sboru byl generál William Birdwood. Sbor tvořila 1. australská divize a Australská a novozélandská divize. Během bitvy byly jako pěchota nasazeny i třetí australská a první novozélandská jezdecká brigáda. 2. australská divize dorazila na bojiště v srpnu 1915.", "section_level": 2}, {"title": "Další nasazení během 1. světové války.", "content": "Po evakuaci z Gallipoli v listopadu 1915 byly australské a novozélandské jednotky přesunuty do Egypta, kde proběhla jejich reorganizace. Novozélandská část vytvořil vlastní Novozélandskou divizi a Australské imperiální jednotky byly rozšířeny o další 2 divize (4. a 5. divize).  Tyto divize vytvořily nové dva sbory I. ANZAC Corps (Birdwood) a II. ANZAC Corps (Godley). Označení \"ANZAC\" se později stalo akronymem a byly používány pro jakékoli vojenské jednotky, které zahrnovaly australské nebo novozélandské vojska. Byla také vytvořena ANZAC jezdecká divize, kterou tvořili 3. australská a 1. novozélandská lehká jezdecká brigáda. Tato jednotka operovala na Blízkém východě, zejména v Egyptě a na Sinajském poloostrově, kde bojovala v bitvě u Romani, Magdhabe a Rafy, v Palestině v první a druhé bitvě o Gazu, Jeruzalémě, Jerichu, Megido, a také Sýrii.  Na západní frontě byly jednotky ANZAC nasazeny ve více bitvách. První z nich byla bitva u Fromelles, probíhající 19. a 20. července 1916, během níž v průběhu noci Australané ztratili 5533 mužů, kteří byli ranění a mrtví. Účastnili se také bitvy na Sommě, avšak ne jako celek, ale jako součást větších britských jednotek. Jako celek zasáhly během bojů o Pozières 23. července 1916. Bojů se účastnil I. ANZAC - 1., 2. a 4. divize. I. ANZAC byl později přejmenován na I. australský sbor a byly do něj přesunuty všechny australské divize na frontě, vznikl tak nejsilnější armádní sbor dohodových vojsk.", "section_level": 2}, {"title": "Jednotky po skončení 1. světové války.", "content": "V dubnu 1941, během druhé světové války, bylo velitelství Prvního australského sboru přesunuto do Řecka a přesto, že součástí sboru byly kromě 2. novozélandské divize i některé řecké a britské jednotky, byl 12. dubna označený jako ANZAC. Během bitvy o Řecko sbor v průběhu 23. a 24. dubna z Řecka ustoupil na Krétu a označení se více nepoužívalo.  Během války ve Vietnamu byly dvě roty královského novozélandského pěchotního praporu spojené s královským australským plukem. Tyto spojené jednotky měly ke svému oficiálnímu označení připojenou zkratku (ANZAC).  Během násilností ve Východním Timoru byla nasazena společná australsko-novozélandská bojová skupina označena jako bojová skupina ANZAC. Tato jednotka vznikla v září 2006.", "section_level": 1}], "src_summary": "Australsko-novozélandský armádní sbor (anglicky: Australian and New Zeland Army Corps; zkrácené ANZAC) byl armádní sbor složený z australských a novozélandských jednotek na začátku první světové války v rámci Britského impéria. Tyto jednotky složené z dobrovolníků byly nasazeny do bojů proti Osmanské říši. Později byl sbor reorganizován a nasazen na Blízkém východě a západní frontě. ANZAC byl zformován i během druhé světové války. Později se toto označení používalo pro několik australských a novozélandských praporů, které bojovaly během války ve Vietnamu.", "tgt_summary": "澳大利亚和新西兰军团,简称澳新军团(英语:Australian and New Zealand Army Corps,缩写ANZAC)是一支参加过第一次世界大战加里波利之战、中东和西部战线的联军,以失败告终。「ANZAC」此词后来逐渐演变为泛指所有参加过战争的澳大利亚和新西兰军人。", "id": 2061143}
{"src_title": "Pál Prónay", "tgt_title": "帕爾·普魯奈", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Prónay pocházel ze severomaďarského rodu nižší šlechty ( tedy ze slovenské Blatnice). Na konci první světové války měl hodnost majora c.a k. armády. Během dějinných zmatků při rozpadu monarchie založil „Národní obranný spolek“ (\"MOVE\" – \"Magyar Országos Véderő Egylet\") a přidal se na stranu regenta Miklóse Horthyho. MOVE byla šovinistická, pravicová a antisemitsky laděná formace, která organizovala Bílý teror mající za cíl zlikvidovat bolševickou Maďarskou republiku rad. Prónay byl jedním z velitelů MOVE. V roce 1919 založil společně s dalšími důstojníky Rongyos-gárdu.  V roce 1921 byl z velitelské pozice v Rongyos gárde sesazen Horthym, protože se svévolně prohlásil prezidentem plánovaného Litavského palatinátu, který nakonec nevznikl, protože Burgenland připadl Rakousku.  V roce 1930 vstoupil do politiky mezi pravicovou konzervativní opozici proti vládní Horthyho koalici. Zároveň se zařadil mezi nacisty a organizoval maďarské fašistické hnutí. V roce 1932 byl označen za nepřijatelného a zbaven hodnosti, taktéž byl odsouzen na šest měsíců do vězení. V roce 1932 byl vyřazen z armády jako podplukovník (\"oberstleutnant\").  V roce 1938 byl opět v čele reaktivované Rongyos-gardy. Jako 69letý, během chaosu v roce 1944 v Maďarsku, seskupil mladé fašisty a likvidoval s touto bojůvkou členy židovské obce v Budapešti a v okolí Balatonu. K tomu patřily i loupeže majetku obětí. V roce 1944 se ztratil v bitvě o Budapešť. Podle některých zdrojů byl zabit v roce 1945. V roce 2001 byl rehabilitován na základě § 3, odst. b zákona Ruské federace z 18. 10. 1991 o „rehabilitaci obětí politických pronásledování“.", "section_level": 1}, {"title": "Horthy a Prónayův stín.", "content": "Prónayovy zločiny jsou nepopiratelné a je otázkou, do jaké míry za ně mohl přebrat zodpovědnost Miklós Horthy. Diskuse vedená po desetiletí o krutostech páchaných Prónayem a zodpovědnosti za ně je pochybná, hlavně pokud jsou vzaty do úvahy i pochybná legálnost Prónayových funkcí a pověření a jeho svévolnost a těžká ovladatelnost. Komunistický režim v období 1945-1989 jej považoval za kriminální osobu. Maďarští historici souhlasí s tímto názorem, odsuzují Prónaye i Horthyho za fašistický teror. Ve světle faktů publikovaného Prónayova denníku však historici soudí, že to je pokus pošpinit Horthyho jméno. Podobně složitá situace je i při hodnocení množství obětí Bílého teroru, které se pohybuje od 1500 do 5000 osob, avšak je zkresleno jemu předcházejícím rudým terorem Maďarské republiky rad. Je nepochybné, že Prónay byl nepohodlný a příliš pošpiněn zločinem, o němž se mezinárodně vědělo, proto byl pro Horthyho nepřijatelný. Na druhé straně však Bílý teror v Maďarsku po první světové válce a teror Rongyos gardy a Szabadcsapatoku a jeho efekt Horthy využíval pro posílení své pozice regenta kde se dalo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pál Prónay, celým jménem Pál Prónay von Tóth-Próna und Blatnicza (2. listopadu 1874, Romhány, Maďarsko – † mezi prosincem 1944 a únorem 1945, místo úmrtí neznámé), byl velitel maďarské paravojenské útočné jednotky Rongyos gárda, kterou založili v roce 1919 maďarští důstojníci vyškolení v elitní vojenské akademii ve Vídni. Kromě toho si Prónay přisvojil i titul „prezident“ plánovaného „Litavského Banátu“ (\"Lajtabánszág\"), který měl nahradit pojmenování \"Burgenland\", tehdy nově vznikajícího spolkového státu Rakouska podle smlouvy ze Saint-Germain.", "tgt_summary": "帕尔‧普鲁奈 (,,1874-1947或1948年11月2日),第一次世界大战后的匈牙利反革命的准军事组织指挥官。普鲁奈被视为是匈牙利国民军军官中最残暴的一位。1919年匈牙利共产党发动了短暂的政变之后,普鲁奈发动了白色恐怖。", "id": 1271188}
{"src_title": "Diana Abgar", "tgt_title": "黛安娜·阿加", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se 12. října 1859 v Rangúnu v křesťanské rodině. Pokřtěna byla jako Gayane. Její otec byl indický Armén, který emigroval z jihovýchodní Asie z New Julfa v Persii. Její matka Avet pocházela z rodiny Tateos Avetum v Šírázu. Diana byla nejmladší ze sedmi dětí. Vyrůstala v Kalkatě a vzdělání získala v místní klášterní škole. Uměla plynně mluvit anglicky, arménsky a hindsky. Vdala se za Apcar Michael Apcara, který pocházel ze šlechtického rodu z New Julfa, místa odkud pocházela její rodina. Rodina Abgarů se stala úspěšnými obchodníky po celé jihovýchodní Asii.  Roku 1891 se se svým manželem přestěhovala do Japonska, aby založili a rozšířili rodinný podnik. Nakonec spolu měli 5 dětí, ale přežily jen 3. Když jí bylo 67 let, začala zažívat četné fyzické problémy. Selhával jí zrak, sluch a měla artritidu. Tyto zdravotní problémy vedly k její smrti dne 8. července 1937 v Jokohamě. Byla pohřbena na hřbitově pro cizince vedle svého manžela.", "section_level": 1}, {"title": "Diplomatická kariéra.", "content": "Když 28. května 1918 vyhlásila Arménie nezávislost, nebyla mezinárodně uznána. Nicméně v roce 1920, díky jejímu úsilí, se Japonsko stalo jedním z prvních států, který uznal nezávislost Arménie. Z úcty k jejímu úsilí, ji Hamo Ohanjanyan, ministr zahraničních věcí Arménie, jmenoval čestným konzulem v Japonsku. Tím se stala první arménskou ženou diplomatkou. Nicméně po sovětizaci Arménie roku 1920 byla nucena ukončit svou službu.", "section_level": 1}, {"title": "Práce.", "content": "Když její syn převzal rodinný podnik v Japonsku, začala se soustředit na její humanitární, literární a diplomatickou kariéru. Začala pracovat v mnoha časopisech a novinách jako je například The Japan Advertiser, The Far East, The Japan gazette, and Armenia. Začala se hodně věnovat literatuře. Psala o arménské situaci v Osmanské říši s cílem zvýšit globální povědomí. Do roku 1920 napsala více než 9 knih o Arménské genocidě. Také psala mnoho článků o mezinárodních vztazích a vlivu imperialismu na světové záležitosti a světový mír. Příklady jejích prací:", "section_level": 1}], "src_summary": "Diana Abgar (12. října 1859, Rangún – 8. července 1937, Jokohama) byla arménská spisovatelka, diplomatka a ambasadorka v Japonsku. Byla první arménskou ženou, která se stala diplomatkou a možná i první ženou, která byla jmenována do jakékoliv diplomatické služby.", "tgt_summary": "戴安娜·阿加(英语:Diana Apcar、,1859年10月12日 – 1937年7月8日)是亚美尼亚作家、外交官、以及短命的亚美尼亚民主共和国在1918年到1920年的驻日大使。她是第一位亚美尼亚的女性外交官,也可能是近代第一位出任外交职务的女性。", "id": 2020307}
{"src_title": "VLIW", "tgt_title": "超长指令字", "src_document": [{"title": "Architektury a instrukční paralelismus.", "content": "Snaha o zvýšení výpočetního výkonu procesorů postupně vedla k paralelnímu zpracování instrukcí, tedy k superskalárním mikroprocesorům i architektuře VLIW. Na rozdíl od procesorů architektury VLIW mají procesory s architekturou CISC instrukce s různou délkou instrukčního slova (různý počet bitů). To při paralelním zpracování instrukcí klade velké nároky na dekódování instrukčního toku. Mnohem jednodušší je dekódování instrukcí s pevnou délkou instrukčního slova. Tuto vlastnost mají například procesory s architekturou RISC. Ovšem samotná fixní délka instrukcí ještě neřeší rozdělování instrukcí do výpočetních jednotek a vzájemnou návaznost instrukcí, kdy libovolná instrukce potřebuje pro své řádné vykonání výsledek jiné paralelně zpracovávané instrukce. V takovém případě musí procesor vykonávání dané instrukce pozdržet až do doby, kdy jsou pro ni připravená data. Moderní procesory architektury CISC a RISC mohou toto řešit pomocí provádění instrukcí mimo pořadí (out of order) a pomocí přejmenovávání registrů (register renaming). To ovšem vyžaduje speciální a často i složité obvody v procesoru, což má vliv i na spotřebu energie. Vhodné uspořádání instrukcí může ovlivnit už překladač, ale i tak musí tyto procesory hlídat vzájemnou návaznost instrukcí.  Problém párování instrukcí při paralelním zpracování řeší procesory architektury VLIW. Každá paralelně vykonávaná operace má přidělené své bitové pole v instrukčním paketu, který má stejnou délku. Struktura instrukčního paketu zároveň přiřazuje k dané operaci konkrétní výpočetní jednotku. Celý paket tak může sdružovat zároveň operace pro aritmeticko-logickou jednotku (ALU), operace pro matematický koprocesor (FPU), operace s pamětí a operaci skoku. Tato vlastnost umožňuje zjednodušit instrukční dekodér a tedy uspořit místo na čipu i snížit energetické nároky.  Některé procesory mohou mít každé bitové pole pro operaci doplněné o bit, který určuje zda následující operace bude vykonána až v dalším hodinovém taktu. Tuto vlastnost mají například procesory rodiny TMS320C6.  Procesory architektury VLIW se často uplatňují v úlohách zpracování signálů (digitální signálové procesory, DSP) nebo jako grafické procesory (GPU).", "section_level": 1}, {"title": "Kompilace programového kódu.", "content": "Výpočetní výkon procesorů architektury VLIW je velmi závislý na optimalizaci programového kódu. Velmi záleží na tom, jak dobře dokáže překladač poskládat jednotlivé operace do instrukčního paketu. Překladač (kompilátor) sice může některá pole obsadit prázdnou instrukcí (NOP), což se ale projeví ve sníženém využití plného výpočetního potenciálu. Překladač dále musí zaručit posloupnost instrukcí, dodržet počet taktů pro vykonání jednotlivých operací, přiřadit správnou výpočetní jednotku a zamezit kolizím mezi operacemi. Samotný proces překladu programu může tedy ovlivnit i komerční úspěšnost daného procesoru.", "section_level": 1}, {"title": "Zpětná kompatibilita.", "content": "Neustálý vývoj výrobních technologií a vnitřních struktur procesorů způsobuje změny v časování některých instrukcí, změny ve výpočetních jednotkách i v počtu univerzálních registrů. U architektury VLIW pak v takovém případě program zkompilovaný pro předchozí typ procesoru není možné ve většině případů spustit na novějším typu procesoru. Příkladem mohou být grafické akcelerátory firmy AMD s architekturou VLIW5 a jejich novější čipy s architekturou VLIW4. Softwarová kompatibilita je zde řešena příslušným ovladačem pro daný typ grafické karty. Tento problém se ale nemusí příliš týkat vestavěných systémů (embedded system), které mají většinou stejný program po celou dobu své životnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "VLIW () je procesorová architektura, která umožňuje instrukční paralelismus (vykonávání několik nezávislých instrukcí souběžně) aniž by CPU musela vyhodnocovat časovou návaznost jednotlivých operací a možné kolize. Paralelismu je dosaženo sloučením vzájemně nezávislých operací v jeden celek (instrukční paket). Mezi zástupce této architektury patří například procesory řady TMS320C6, SHARC, Itanium a některé grafické procesory (GPU).", "tgt_summary": "超长指令字(VLIW:Very long instruction word)指的是一种被设计为可以利用指令级并行(ILP)优势的CPU体系结构。一个按照顺序执行指令的非超标量处理器不能充分的利用处理器的资源,有可能导致低性能。", "id": 827826}
{"src_title": "Mixxx", "tgt_title": "Mixxx", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Projekt byl spuštěn na začátku roku 2001 z důvodu psaní doktorské práce jako jeden z prvních systémů digitálního diskžokejování. Dnes jde o uhlazenou aplikaci, která je ročně stažena víc než milionkrát a obsahuje mnoho pro digitální diskžokejová řešení běžných funkcí, jakož i některé jedinečné: Podporuje pokročilé MIDI a HID DJ řadiče, je licencován pod GPL (v2.0 nebo novější) a běží na všech hlavních operačních systémech pro stolní počítače. Do vydání verze 1.10.0 s prací na Mixxxu pomohlo více než 100 vývojářů a uměleckých tvůrců.", "section_level": 1}, {"title": "Podpora pro technické a programové vybavení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podpora pro zvukové soubory.", "content": "Mixxx dokáže přečíst nejoblíbenější formáty zvuku včetně MP3, Ogg Vorbis, WAV, AIFF a FLAC. Verze 1.8 uvedla systém přídavných modulů, aby byl Mixx schopen přečíst jiné formáty včetně patentově chráněných, jejichž dekodéry nelze společně s Mixxem ve spustitelné podobě legálně šířit (např. M4A/AAC/MP4). Všechny takové přídavné moduly jsou, v případě že jsou přítomny, automaticky nahrávány za běhu programu.", "section_level": 2}, {"title": "Podpora pro zvukové API/vybavení.", "content": "Mixxx podporuje ASIO, WASAPI a DirectSound na Windows, OSS, ALSA a JACK na Linuxu, a CoreAudio na Mac OS X, vše toto přes PortAudio. Znamená to, že všechna zvuková zařízení podporovaná operačním systém jsou v Mixxxu použitelná.", "section_level": 2}, {"title": "Podpora pro řadiče vybavení.", "content": "Pro ovládání vnějšího vybavení Mixxx podporuje mnoho řadičů MIDI a HID a je jediným programem pro diskžokejování používajícím JavaScript pro pokročilou součinnost s řadiči a zpětnou vazbu (představeno ve verzi 1.7.0.)  Přes podsystém ovládání vinylem, který je postaven na programu xwax, jsou podporovány také standardní analogové gramofonové talíře a přehrávače CD. To umožňuje, aby gramofonové talíře a přehrávače CD digitální hudbu ovládaly přes užití časově zakódovaného média.", "section_level": 2}, {"title": "Přijetí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obchod Apple.", "content": "Mixxx je jedním z prvních svobodných programů s otevřeným zdrojovým kódem dostupným v obchodu Mac App Store. Za méně než 48 hodin od okamžiku, kdy se v něm objevil v únoru 2011 Mixxx se stal číslem 1 mezi nejlepšími aplikacemi zdarma v USA, Německu a v Itálii.", "section_level": 2}, {"title": "Účast na letním táboře Google (Google Summer of Code).", "content": "Mixxx byl přijat jako vyučující organizace na GSoC v letech 2007, 2008, 2010, 2011, 2012, a 2013.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mixxx je počítačový program s otevřeným zdrojovým kódem pro hudební diskžokeje. Program je obzvláště vhodný pro styl míchání známý jako plynulý přechod mezi skladbami. Mixxx je multiplatformní, přirozeně podporuje většinu běžných hudebních souborových formátů a lze jej ovládat pomocí řadičů MIDI a HID.", "tgt_summary": "Mixxx是开放源码的数码DJ软件,可以使用一台个人电脑将独立的音乐混合在一起。", "id": 1877806}
{"src_title": "Kristova komunita", "tgt_title": "基督社區", "src_document": [{"title": "Trvající principy.", "content": "Trvající principy jsou teologické základy, na nichž Kristova komunita stojí. Vytyčují hlavní body a cíle.", "section_level": 1}, {"title": "Rezoluce Světové konference.", "content": "Světová konference je nejvyšším zákonodárným orgánem Kristovy komunity. Koná se každé 3 roky (naposledy v roce 2016) a je složena z členů, zájemců a \"přátel\" Kristovy Komunity (spříznění lidé jiných vyznání). Během několikadenního setkání se po diskuzních kruzích hlasuje o rezolucích, které tvoří aktuální pravidla Kristovy komunity. Rezoluce by měly být v souladu s Trvajícími principy.", "section_level": 1}, {"title": "Články víry české komunity.", "content": "Česká odnož Kristovy komunity vydala 5 základních článků víry, které definují základní poselství této církve:", "section_level": 1}, {"title": "Historie RLDS.", "content": "V původní podobě se církev jmenovala Reorganizovaná Církev Ježíše Krista Svatých Posledních dnů, zkráceně RLDS (Reorganised Latter-day Saints). Byla \"reorganizována\" Josephem Smithem III. 6. dubna 1860, přesně 30 let po \"znovuzřízení\" původní církve jeho otcem Josephem Smithem. 6. dubna 1830. Stojí v mnoha věcech v ostrém protikladu k mainstreamové mormonské církvi – CJKSPD.  RLDS byla pro rané i pozdější mormony výrazná tím, že již od počátku udělovala kněžství osobám černošského původu, zatímco Církev Ježíše Krista Svatých Posledních dnů tuto možnost zavedla až v roce 1978. RLDS také již v roce 1984 uznala právo žen ke kněžství, má několik apoštolek a oddala několik homosexuálních párů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie Kristovy komunity.", "content": "RLDS prošla ve 20. století mnoha změnami a v roce 2001 přijala nové jméno Kristova komunita. Vedoucími církve již nejsou pokrevní potomci Josepha Smithe. V roce 2008 zmocnila Světová konference proroka Veazeyho, aby ustanovil zásady o vztahu komunity a historie:", "section_level": 1}, {"title": "Nauka a smlouvy.", "content": "Spolu s Biblí a Knihou Mormonovou používá Kristova komunita také Nauku a Smlouvu, která není dávným dokumentem, ale je novodobého původu. Kdykoliv se při Světové konferenci běžní členové dohodnou na novém kroku, přijímá se zjevení nebo deklarace a dojde k pokroku ve směřování Kristovy komunity.  V kratší verzi CJKSPD obsahuje kromě více než 130 zjevení Josepha Smithe také 1 zjevení Brighama Younga, 1 zjevení Johna Taylora, 1. oficiální deklaraci WIlforda Woodruffa, 1 zjevení Josepha F. Smithe a 2. oficiální deklaraci Spencera W. Kimballa.  Verze Kristovy komunity obsahuje 17 oddílů od syna Josepha Smithe, Josepha Smithe III. Dále 7 oddílů od jeho syna, Fredericka M. Smithe a následně ještě 15 dalších zjevení od jeho bratrů, Israela A. Smithe a W. Wallace Smithe. Kniha obsahuje také 12 dalších zjevení jejich pokračovatelů.", "section_level": 1}, {"title": "Současní apoštolové Kristovy komunity.", "content": "Kristova komunita ponechala Kvoru 12 apoštolů stejné role, jaké mělo během života mormonského proroka Josepha Smithe. Staralo se o šíření evangelia světu, tj. misionářské šíření \"radostné zvěsti\".  Za dnů Josepha Smithe byli apoštolové vždy vedoucími misií a byli často na dlouhou dobu mimo Ameriku – Oddíly Nauky a Smluv 114 a 118 mluví například o vyslání apoštolů do Británie. Tito a další apoštolové nejezdili do Evropy nebo jiných částí světa na několik dní, během nichž by spali v hotelu, nýbrž odjeli do cizí země, aby tam na 2 roky žili. Církev Ježíše Krista Svatých Posledních dnů tento prvek zachovala u misijních prezidentů a sedmdesátníků, avšak u samotného Kvora 12 apoštolů nikoliv. Důvod může spočívat ve změnách, které provedl Smithův nástupce Brigham Young.  Každý z 12 apoštolů Kristovy komunity má tedy na starost určitou oblast světa, s níž je spjat. Kupříkladu apoštolem pro tichomořské ostrovy je apoštolka Mareva Arnaud Tchong, žena, pocházející z Tahiti. Africkou misii vede Bunda Chibwe, muž, pocházející ze Zambie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kristova komunita (anglicky Community of Christ), nazývaná dříve RLDS (Reorganised Church of Latter-Day Saints), je mezinárodní církev odštěpená od Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, kterou na základě Božího nařízení založil Joseph Smith. V průběhu 20. století se stala silným zastáncem progresivních kroků, jako například svěcení žen, demokratické fungování nebo LGBT svatby. Pořádá každé 3 roky celosvětové setkání, nazvané Světová konference, kde se zástupci všech sborů na světě radí o budoucím postupu a spolu s vedoucími proroky přijímají nová zjevení, usnesení či rezoluce. V České republice existuje od roku 2017. Počet členů této církve se odhaduje na 250 000.", "tgt_summary": "基督社区(英文:Community of Christ),先前称之为重组后的耶稣基督后期圣徒教会(英文:Reorganized Church of Jesus Christ of Latter Day Saints、英文简称:RLDS)是一个为世人所知追求和平的基督信仰的宗派。它据称在全世界50个国家有25万信众。在它独特的神学和不同地处理基督信仰的方式下,它鼓励会友们「选择你自己的神学」。它有松散地基于「Revised Common Lectionary(校定后的共通经文日课)」的大量非礼文式的传统。从它在美国密苏里州独立城的总部,它特别专注于基督徒宣教、和平与公义的事工、属灵和完全、青年事工以及外展事工。教会的教导强调「所有人都被呼召」、「有价值的个人」以及「分享基督的和平」。", "id": 1926353}
{"src_title": "Paranormal Activity 2", "tgt_title": "鬼入鏡", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Všechno začíná 60 dní před smrtí Micaha Sloata. Katiena mladší sestra Kristie se provdala za vdovce Daniela Reye a spolu s jeho dospívající dcerou Ali, novorozeným dítětem Hunterem, mexickou hospodyní Martine a jejich ovčákem Abby se stěhují do nového domu na předměstí (jenom asi pět domů od Katie). Všichni si dům náležitě prohlédnou a Ali hned po příjezdu zapne osudovou kameru a všechno točí. Radost ale pomine po pár dnech. Někdo se do domu vloupal a zdemoloval všechno jeho vybavení. Ušetřen je pouze Hunterův pokoj. Je však kupodivu, že nezmizelo nic kromě Kristiinho náhrdelníku od Katie. Dan odkoupí od jedné firmy sedm důmyslných kamer rozmístěných po domě, aby se vloupání neopakovalo. Hned od nainstalování kamer se však začnou dít podivné věci, dveře od sklepa se samovolně otevírají a zavírají, pánve padají ze stojanu, Hunter ve své kolébce buď pláče nebo si s něčím neviditelným hraje a pes je neklidný. Martine začne s podivným rituálem na vyhnání zlých duchů. To se však Danovi nelíbí a vyhodí ji. V jednu noc kamera zaznamená vodní vysavač, jak sám vyjde z vody, ale Dan si myslí že, ho jen špatně nadstavil. Zatímco Ali pokládá jevy za úžasné, Dan je přesvědčen že jde o pouhou paranoiu. Kristie se bojí a promluví si s Katie. Ta jí však poradí, aby se o to nestarala nebo to bude ještě horší. Dan Kristie vezme na večeři a Ali má hlídat Huntera. Spolu se svým přítelem Bradem udělají seanci na tabulce ouija, která vyhláskuje H, U, N, T, E, R. Brad poté odejde. Ali se dívá na televizi. Když pak usne, televize začne sekat a nad Ali je vidět jakýsi zlověstný stín, který se k ní nakloní. Ali se s křikem probere. Někdo zaklepe na dveře, Ali otevře, ale nikdo venku není. Když vyjde ven, dveře se za ní zabouchnou. Zatím Hunter ve svém pokoji začne vzlykat. Jakási záhadná síla jej vytáhne z kolébky. Hunter sejde po schodech a otevře sklep a poté se vyšplhá nahoru do pokoje. Dan a Kristie se vrátí domů a vyčítají Ali, že ony dveře vůbec otevřela. Ta odpoví, že ve spaní slyšela, jako by někdo volal její jméno. Dan se naštve a nevěří tomu. Ali mu další den ukáže záznam z kamery. On ale stále prohlašuje, že dveře zabouchl vítr. Ali s Bradem najdou na počítači, že pokud jsou jevy trvalé, je možné, že jde o démona a že pokud s ním člověk uzavře dohodu o bohatství, musí zaplatit prvorozeným synem. Hunter je v rodokmenu první muž z Kristiny ztrany. Další noc Abby slyší zvuky zdola. Začne štěkat, pak ji cosi vtáhne mimo kameru a zdá se, jakoby s někým bojovala. Dan a Ali najdou v hale její tělo a hned spěchají k doktorovi, ale marně. Na druhý den Kristie čte v kuchyni a najednou se všechny dvířka a šuplíky ránou otevřou. Kristie se vystraší a běží nahoru. V noci Hunter pláče, když jej chce Kristie utišit, záhadná síla ji začne unášet dolů po schodech. Pokusí se utéct, ale nakonec je stejne vtáhnuta do sklepa a mlácena onou silou. Asi po dvou hodinách ticha vyjde ze sklepa jakoby nic a jde si lehnout. Ráno Dan musí na dvě hodiny odběhnout do práce a Ali zůstane s Kristie sama. Najde škrábance a krev na dveřích od sklepa a ji celou od kousanců ležet v Hunterově pokoji. Poté se ohlédne za nějakým zvukem a Kristie zmizí. Hledá ji po celém pokoji. Nakonec ji Kristie odežene. Ali volá otci, ať přijde domů a poté, když uvidí záznam z minulé noci, se velmi vyděsí. Ukáže ho Danovi a ten zavolá Martine, ta mu dá naolejovaný krucifix a řekne nemyslitelné. Že musí přenést démona na jejího pokrevného příbuzného, tedy na Katie. Dan to přes Aliny i svoje protesty udělá. Kristie jej hned napadne, v domě najednou zhasne elektřina a Hunter zmizí. Nakonec ale Kristie chytí a provede vymýtání. Podlaha se otřese s celou zemí. Dan, bezvědomou Kristie uloží do postele. Děj se pak přenese o tři týdny později. U Reyových je všechno v normálu, ale u Katie a Micaha všechno začíná. Poté začne první záběr z prvního dílu. Následný text: \"Micah byl zabit 8. října 2006\". V poslední noc (9. října) je Ali na školním výletu, Kristie je nahoře s Hunterem a Dan se dívá na televizi. Do domu vejde Katie s Micahovou krví na tričku, zlomí Danovi vaz, vyjde nahoru a vhodí Kristie do kamery a vezme si malého Huntera sebou. Démon tak dostane svůj dluh. Poslední text: \"Ali se 12. října vrátila z výletu a našla těla svých rodičů\".\"Policie našla Micahovo tělo den poté\".\"Místo pobytu Katie a Huntera není známo\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Paranormal Activity 2 je americký hororový film z roku 2010 režiséra Toda Williamse, natočený podle scénáře Michaela R. Perryho. Jde o prequel/sequel filmu \"Paranormal Activity\" z roku 2007. Snímek měl premiéru v říjnu 2010.", "tgt_summary": "《鬼入镜》(Paranormal Activity 2),又译名为灵动:鬼影实录2,2010年美国超自然恐怖片,为2007年电影《灵动:鬼影实录》的续集,《鬼入镜系列》的第二集,承袭首集的纪实风格(监视器、V8)拍摄。由独立制片导演陶德·威廉斯(Tod Williams)执导,首集编导欧伦·佩利(Oren Peli)担任制片;麦可·佩瑞(Michael R. Perry)编剧。", "id": 2366401}
{"src_title": "Assassin's Creed Syndicate", "tgt_title": "刺客教條:梟雄", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "První informace a obrázky ze hry vyšly 2. prosince 2014, tehdy pod názvem Assassin's Creed Victory. V květnu 2015 byl podnázev změněn na Syndicate a 12. května 2015 bylo od Ubisoftu oficiálně oznámeno vydání hry. Hra byla vydána 23. října 2015 na PlayStation 4 a Xbox One; a 19. listopadu na PC (Microsoft). Hra je vyvíjena pobočkou Ubisoftu v Québecu.", "section_level": 1}, {"title": "O hře.", "content": "Herní svět a herní mechanika přesahují otevřenost předchozího dílu série Assassin's Creed Unity. Celkově je hra akčnější a brutálnější. Nicméně, každá mise bude přidělena pouze jednomu z dvojčat.  Hráč může v otevřeném světě kdykoliv přepínat mezi Jacobem a Evie. Každý z nich má svoje mise a svůj vlastní strom dovedností.  Hra neobsahuje multiplayer, který se v sérii také nevyskytoval v dílech Assassin's Creed, AC II a AC Rogue. Vývojáři se díky tomu pořádně zaměřují na single-player. Mapa Londýna je přibližně o 30 % větší než mapa Paříže v AC Unity.  Novinkou v tomto díle je, že Jacob a Evie mají svůj gang, který se jmenuje Rooks a díky tomu mohou bojovat s dalšími gangy a získávat tak další území Londýna. Do hry byla nadále přidána možnost řídit kočáry s koňským spřežením.", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "Rok 1868: Jacob a Evie přijíždějí do Londýna. Vidí Londýn během průmyslové revoluce, kontrolovaný templáři. Začnout budovat vlastní gang a postupně musí vyčistit město od vysoce postavených templářů jako jsou Rupert Ferris, Pearl Attaway, John Elliotson, David Brewster nebo Maxwell Roth, všichni podporující templáře Crawforda Starricka. Na konci hry je závěrečná mise \"Nezapomenutelná noc\", která končí zabitím Crawforda Starricka.", "section_level": 1}, {"title": "DLC.", "content": "Pro tuto hru byly oznámeny 4 příběhové DLC: DLC budou postupně vycházet po vydání hry.", "section_level": 1}, {"title": "Season Pass.", "content": "Součástí Season Passu bude:", "section_level": 1}, {"title": "Jack the Ripper.", "content": "Jack the Ripper je DLC k AC Syndicate. Jedná se o singleplay styl hry. Vývojáři jsou Ubisoft Monpelier a vychází na PlayStation 4, Xbox One i Windows. DLC vyšlo 15. prosince 2015. Děj se odehrává dvacet let po událostech ve hře. Objevují se opět postavy Jacob a Evie Frye. Jacob se ale stane nezvěstným a Evie je pravděpodobně poslední žijící asasín v Londýně. Toto DLC přidává nové bojové mechaniky, které jsou o hodně brutálnější než plná hra. Např. bomby strachu, bodce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Assassin's Creed Syndicate (dříve Assassin's Creed Victory) je další díl v historicko-akční sérii her Assassin's Creed. Protagonisty hry jsou dvojčata Fryeovi – Evie a Jacob. Tento díl je zasazen do Viktoriánského období v Londýně, během průmyslové revoluce a celý příběh se odehrává během roku 1868. Hra vyšla 23. října 2015 na PlayStation 4 a Xbox One a 19. listopadu i na Windows.", "tgt_summary": "是一部由育碧魁北克开发、育碧公司发行的第三人称历史奇幻动作冒险游戏。本作是刺客教条主系列的第九部作品,登陆于PlayStation 4、Xbox One和Microsoft Windows平台。", "id": 11944}
{"src_title": "Richard Hamming", "tgt_title": "理查德·衛斯里·漢明", "src_document": [{"title": "Raná léta a vzdělání.", "content": "Richard Wesley Hamming se narodil v Chicagu, Illinois 11. února 1915. Hamming chtěl původně studovat strojírenství ale nedostatek peněz, zapříčiněný Velkou hospodářskou krizí, mu tento záměr překazil. Jedinou nabídku stipendia získal od Chicagské univerzity, která ovšem strojírenské obory nenabízela. Stipendium tedy přijal a rozhodl se pro matematickou informatiku a v roce 1937 získal bakalářský titul.  Pokračoval v magisterském studiu na univerzitě v Nebrasce. Po získání magisterského titulu pokračoval v doktorském studiu na Illinoiské univerzitě, kde psal disertační práci, která se zabývala teorií lineárních diferenciálních rovnic. Ve své práci pokračoval v myšlenkách svého vedoucího, Waldemara Trjitzinskyho. Zabýval se Greenovými funkcemi a rozvíjel metody Jacoba Tamarkina pro získávání charakteristických řešení. Po dokončení doktorského studia pokračoval jako učitel matematiky. V roce 1944 se stal docentem na univerzitě v Louisville.", "section_level": 1}, {"title": "Projekt Manhattan.", "content": "V dubnu roku 1945 se připojil k projektu Manhattan a pracoval na výpočetních strojích, které řešili složité výpočetní operace pro fyzikální výpočty. Tyto výpočty byly použity k simulování experimentů v rámci vývoje jaderných bomb.", "section_level": 1}, {"title": "Bellovy laboratoře.", "content": "V Bellových laboratořích sdílel Hamming kancelář s Claudem Shannonem. V rámci výzkumného matematického oddělení pracoval také s Johnem Tukey nebo Brockway McMillanem.  Ačkoliv byl Hamming najat zejména k práci na teorii pružnosti, věnoval i mnoho času počítacím strojům. V rámci svých pokusů na počítacích strojích si uvědomil, že může dojít k chybám, které jeho výpočty znehodnocují. A tak navrhl postup, jak chyby odhalit pomocí paritních bitů. Hammingův kód je výsledkem této práci a umožňuje opravu jednoho bitu lineárního kódu.  V průběhu roku 1950 naprogramoval jeden z prvních počítačů, IBM 650, a společně s Ruth A. Weiss vyvinul programovací jazyk L2, který byl dokončen v roce 1956. Tento jazyk byl hojně využíván v Bellových laboratořích ale i mimo ni, kde byl znám jako Bell 2. Počítač IBM 650 byl nahrazen IBM 704 a programovací jazyk L2 dodnes používaným Fortranem.  Po celou dobu působení v Bellových laboratořích se Hammingovi vyhýbala větší zodpovědnost za řízení celé firmy, ačkoliv byl několikrát povýšen na manažerské pozice. Sám to považuje za největší nedostatek své kariéry v Bellových laboratořích.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější život.", "content": "Od roku 1958 do roku 1960 působil jako prezident ACM. Jeho filozofie numerických výpočtů se později ukázala jako přínosná pro ostatní vědce. V pozdějších letech rovněž našel zalíbení ve výuce, které se věnoval na Stanfordově univerzitě, City College of New York nebo i Princetonské univerzitě.  V roce 1976 se přesunul na námořní postgraduální školu v Monterey County v Kalifornii, kde pracoval v pozici docenta matematické informatiky a věnoval se výuce a psaní. Zastával názor, že se matematika a jí podobné obory vyučují nezajímavým způsobem a snažil se ji zpopularizovat. Zemřel 7. ledna 1998 na infarkt, přičemž ještě několik týdnů předtím vydal svá poslední skripta k výuce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Richard Wesley Hamming (11. února 1915 - 7. ledna 1998) byl matematik, jehož práce měla velký význam na matematickou informatiku a telekomunikaci. Mezi jeho nejznámější objevy patří Hammingův kód, Hammingova vzdálenost nebo Hammingovo okno.", "tgt_summary": "理乍得·卫斯里·汉明(英语:Richard Wesley Hamming,1915年-2月11日-1998年-1月7日),美国数学家,主要贡献在计算机科学和电讯。", "id": 2026558}
{"src_title": "Adam DeVine", "tgt_title": "亞當·迪凡", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se ve Waterloo v Iowě, je synem Dennise a Penny DeVine. V roce 2002 odmaturoval na Millard South High School v Omaha v Nebrasce. Navštěvoval Orange Coast College. Později se přestěhoval do Los Angeles, kde začal pracovat jako stand-up komik a herec.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V roce 2006 DeVine a jeho kamarádi Blake Anderson, Anders Holm a Kyle Newacheck vytvořili skeč-komediální skupinu Mail Order Comedy. Přesto, že skupina vystupovala živě, prožili velký úspěch prostřednictvím MySpace a YouTube. Seriál stanice G4 \"Attack of the Show!\" vysílala hudební video skupiny „Wizard Never Die“. Hudební album \"Purple Magic\", vydané 1. dubna 2009, obsahovala 14 písniček. Seriál \"Workaholics\" měl premiéru 6. dubna 2011 na stanici Comedy Central, ve kterém Adam hrál a stal se i jeho spolutvůrcem a producentem.  Malou roli si zahrál ve filmu \"Mamminčin mazánek\" (2007) a \"The Legend of Awesomest Maximus\" (2009). Získal vedlejší roli v seriálu \"Samantha Who?\". Objevil se v seriálech \"Traffic Light\" (2011), Zpátky do školy (2013) a Arrested Development (2014). V roce 2012 si zahrál roli Bumpera v hudebním filmu \"Ladíme!.\" Za roli získal cenu Teen Choice Awards v kategorii Filmový zloduch. Roli si zopakoval v sequelu filmu \"Ladíme 2\" v roce 2015.  Svůj hlas propůjčil postavě Steva v animovaném seriálu \"Uncle Grandpa\", který měl premiéru 2. září 2013. Jeho vlastní seriál \"Adam Devine's House Party\", měla premiéru na stanicic Comedy Central v říjnu 2013. Vedlejší roli získal v páté a šesté sérii sitcomu stanice ABC \"Taková moderní rodinka.\" V roce 2016 si zahrál ve filmu se Zacem Efronem \"Mike i Dave sháněj holku\".  V roce 2018 si zahrál hlavní roli v romantické komedii, ke které také napsal scénář \"When We First Met\". Ve filmu si zahrál s Alexandrou Daddario, Shelley Hennig a Robbiem Amellem. Ve stejném roce si také zahrál ve filmu \"Game Over, Man!\" V roce 2016 bylo oznámeno, že si zahraje po boku Jeffrey Tambora a Gillian Jacobs ve filmu \"Magic Camp\". Premiéra je stanovena na 4. dubna 2019. V roce 2019 měl také premiéru film \"No není to romantika?\", ve kterém hraje po boku Rebel Wilson a Liama Hemswortha\".\"", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Dva roky chodil s herečkou Kelley Jakle, se kterou se seznámil v roce 2012 na natáčení filmu \"Ladíme!.\" Od ledna 2015 chodí s herečkou Chloe Bridges.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adam Patrick DeVine (* 7. listopadu 1983, Waterloo, Iowa, Spojené státy americké) je americký komik, zpěvák, textař, producent, herec a dablér. Je tvůrcem a hvězdou seriálu \"Workaholics\" a \"Adam Devine's House Party\". Zahrál si roli Bumpera Allena v hudebních filmech \"Ladíme!\" (2012) a \"Ladíme 2\" (2015)", "tgt_summary": "亚当·派翠克·迪凡(英语:Adam Patrick DeVine,1983年-11月7日)是一位美国男演员、喜剧演员、监制和编剧。较著名的是在电视剧《初入职场》(2011年至今)和《亚当迪凡的欢乐派对》(2013年至今)中的演出和担任共同创作者。而他也在歌舞电影《歌喉赞》(2012年)和《歌喉赞2》(2015年)中饰演邦普·艾伦。", "id": 1173624}
{"src_title": "Obvyklí podezřelí", "tgt_title": "普通嫌疑犯", "src_document": [{"title": "Ocenění.", "content": "Film byl v roce 1996 nominován na Oscara ve dvou kategoriích Nejlepší scénář a Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli (Kevin Spacey), obě tyto nominace dokázal proměnit ve zlaté sošky.  Další ocenění, která film získal, byla na Independent Spirit Award, a to v kategorii Nejlepší scénář a Nejlepší herec ve vedlejší roli (tentokrát ocenění získal Benicio Del Toro). Nominaci, kterou film neproměnil, byla nominace v kategorii Nejlepší kamera.  V Británii byl film nominován na cenu BAFTA v kategorii Nejlepší střih, Nejlepší scénář a Nejlepší film. Proměnil dvě ze tří nominací – Nejlepší střih a Nejlepší scénář.  Dále byl film nominován na cenu Glóbus za Nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli (Kevin Spacey).  „Neakademickým“ oceněním pro film bylo v roce 2008 vyhlášení Amerických filmovým institutem za 10. nejlepší mysteriózní film tamější kinematografie.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Scénář.", "content": "Bryan Singer a Christopher McQuarrie se seznámili na střední škole, kde byli spolužáky. Christopher McQuarrie napsal film jako poctu filmům noir a snímkům klasického Hollywoodu. Název vychází z poslední věty Claudea Rainse v legendární Casablance: „Sežeňte Obvyklé podezřelé“, pocta však více tkví ve filmech Humphreyho Bogarta, představitelem soukromého detektiva pátrajícím mezi nejhoršími kriminálníky. Flashbackové scény vyprávění vychází z Občana Kanea nebo Rašomona.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba a střih.", "content": "Jak Christophera McQuerriho, tak Johna Ottmana znal režisér Bryan Singer z dob studii. Když John Ottman pomáhal svému kamarádovi se stříháním filmu k studentskému Oscarovi, asistoval mu právě Bryan Singer, který mu již v té době řekl, že až bude točit nějaký film, určitě se mu ozve. Spolu se tedy sešli při snímku Obvyklí podezřelí, kterému Ottmanova hudba a střih přidávají nezapomenutelnou atmosféru filmu.", "section_level": 2}, {"title": "Premiéra.", "content": "Film byl poprvé promítán na filmovém festivalu v Cannes, kde uchvátil, jak diváky, tak kritiky. Tento úspěch povzbudil americké distributory, kteří filmu zcela nevěřili a měli pochyby o tom, jestli diváci zvládnout vyslovit titulní postavy Keyser Söze. Tuto slabinu však dokázala přeměnit marketingová agentura v přednost, když zahájila kampaň s billboardy po celé Americe s nápisem „Kdo je Keyser Söze?“.", "section_level": 1}, {"title": "Finance.", "content": "Pro tvůrce nebylo snadné sehnat dostatek financí pro natáčení. Investoři o tento žánr (pro jeho příliš temnou tematiku) nejevili zájem. Po dlouhé době se našel pouze Aaron Spelling – televizní producent, známý především produkováním amerických seriálů \"Beverly Hills 90210\" nebo \"Melrose Place\". Filmařům poskytl rozpočet ve výši 6,5 milionů dolarů. Díky nepříliš velkému rozpočtu film nevyniká speciálními efekty. Technické nedostatky jsou však nahrazeny tajemnou atmosférou, dobře stavěným příběhem a hereckými výkony.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obvyklí podezřelí (v anglickém originále The Usual Suspects) je americký kriminální thriller z roku 1995 natočený režisérem Bryanem Singerem. V té době začínající režisér způsobil filmem \"Obvyklí podezřelí\" malou revoluci v žánru krimi.", "tgt_summary": "《普通嫌疑犯》(英语:\"The Usual Suspects\",又译为《嫌疑惯犯》)是1995年的一部美国新黑色电影。该片由克里斯托普赫·麦奎里担任编剧,布莱恩·辛格执导,主要围绕外号“Verbal”的骗子罗杰·金特(凯文·斯贝西饰演)接受警方讯问展开。金特向审讯他的美国海关探员大卫·库科(查兹·帕明特瑞饰演)讲述了一个情节错综复杂的故事,解释了停靠在加州圣佩德罗湾洛杉矶港上的一艘失火的船上为何会出现一场大屠杀。插叙(flashback)和旁白的使用,使得金特对其同伙在船上原因的解释变得更加复杂。", "id": 1008828}
{"src_title": "Chiasma opticum", "tgt_title": "视交叉", "src_document": [{"title": "Křížení nervových vláken.", "content": "Nekřížící se vlákna, která pocházejí z temporálních polovin sítnice (nazální část zorného pole), probíhají na okrajích chiasmatu. Vykazují obloukovitý průběh a po přechodu do optického traktu opět zaujímají tutéž polohu, jakou měly v očním nervu. Vlákna z horních temporálních kvadrantů probíhají nahoře a dolních temporálních kvadrantů dole.  Křížící se vlákna z nazálních polovin sítnice (temporální polovina zorného pole) pronikají skrz chiasma jako široce rozvětvený svazeček a dosahují do protilehlého optického traktu. Vlákna z dolního nazálního kvadrantu sítnice probíhající při předním okraji chiasmatu, opisují přední kličku, při vstupu druhostranného očního nervu, aby pak dosáhla druhostranný optický trakt. Vlákna z horního nazálního kvadrantu sítnice táhnou směrem ke stejnostrannému optickému traktu a opisují zadní kličku a vstupují podél zadního okraje chiasmatu do druhostranného traktu.  Vlákna jdoucí z makuly (žlutá skvrna) se těsně před dosažením chiasmatu rozdělují na dva svazečky. Dolní svazeček vláken jde přímo a horní svazeček vláken se kříží. Toto zkřížení se odehrává v zadní části chiasmatu. V traktu pak probíhají makulární vlákna opět v centru. Vlákna pupilomotorického reflexu mají stejný průběh jako vlákna makulární a existují zde rovněž přímá a křížící se vlákna.", "section_level": 1}, {"title": "Krevní zásobení.", "content": "Krevní zásobení je obstaráváno vnitřní karotidou, která zde opouští sinus cavernosus a vysilá své konečné větve. V měkké pleně mozkové, která obklopuje chiasma, je hustá kapilární sít. Zásobují ji mozkové tepny a tepny jdoucí k hypofýze. Venózní krev je pak odváděna do přední mozkové vény.", "section_level": 1}, {"title": "Patologie chiasma opticum.", "content": "Útlak chiasma optikum (např. nádorem hypofýzy) vede k charakteristickým výpadkům zorného pole, které vyplývají ze specifického křížení vláken obou zrakových nervů. Tyto výpadky se nazývají hemianopsie. Pokud jsou výpadky jednostranné jedná se o homonymní hemianopsie. U oboustranného výpadku zorného pole jde o bitemporální nebo binazální hemianopsii.", "section_level": 1}, {"title": "Hypofyzarní tumory.", "content": "Hypofyzární tumory se projevují změnami v zorném poli asi v 90%. skiagrafické změny tureckého sedla jsou v 80%, hypofyzární dysfunkce se projeví u 60% nemocných a obrny okohybných nervů přicházejí u necelých 10% nemocných. Z tohoto je patrné, že oftalmologické výšetření, zejména pak podrobné vyšetření zorného pole, má základní diagnostický význam. Zpravidla prokáže více či méně vyjádřenou bitemporální hemianopsii. Pokud komprese netrvá příliš dlouho, lze docílit chirurgickým zákrokem ke zlepšení vidění.", "section_level": 2}, {"title": "Kraniofaryngeomy.", "content": "Kraniofaryngeomy jsou tumory vycházející z Ratketovy výchlipky. Vedou zejména k bitemporální hemianopsii, dále také hormonální dysfunkci a psychickým změnám.", "section_level": 2}, {"title": "Suprasellarní meningeom.", "content": "Při suprasellarních meningeomech je chiasma, případně zraková dráha, postižena velmi časně a velmi asymetricky. Další progrese bývá pomalá.", "section_level": 2}, {"title": "Aneurysma.", "content": "Tlak na chiasma může také být způsoben aneurysmem. Při tomto postižení bývá hemianopsie asymetrická a dochází také k postižení okohybných nervů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chiasma opticum spojuje jako most oba zrakové nervy a je místem částečného křížení dráhy zrakových nervů. Je to bílá ploténka mající čtyřrohý tvar. Na předních rozích do něj vstupují oba oční nervy a na zadních rozích z něj opět vystupují v podobě optických traktů. Šířka chiasma opticum je přibližně 12-14 mm, výška 3-4 mm a předozadní vzdálenost je 8 mm. Měkká plena mozková tvoří obal chiasma opticum. Leží asi 10 mm nad hypofýzou, pod bází mozku humpal.", "tgt_summary": "视交叉为一呈长方形的神经纤维块,位于蝶骨视神经沟之后上方,第三脑室前壁和底部的交界处,构成第三脑室隐窝的向前延伸部。在脚间池前部,略呈倾斜,后缘比前缘高。在垂体上部,除其后缘之外均浸在脑脊液中。由于视神经颅内段长短不同以及汇成视交叉的角度大小不同,故其与垂体的位置关系因人而异。其横径约12mm,前后径约8mm,厚约3~5mm。若以垂体为位置对比的基点,则统计资料表明,约79%位于垂体的后上方,即轻度后置位;12%偏于垂体的前部,即轻度前置;5%极度前置,位于视交叉沟之前;4%极度后置到鞍背。视交叉与鞍背并不直接接触,两者相距5~10mm,其间隔有脚间池。", "id": 93656}
{"src_title": "Maskovací oblečení", "tgt_title": "軍事偽裝", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Snaha splynout s okolím tu vždy byla už od dávných počátků. Ať už kvůli lovu, sabotáži či jiným důvodům, kdy na viditelnosti závisela úspěšnost mise. Ostatně příkladem můžou být jiné živočišné druhy, které se maskují před predátory či kořistí. Nicméně maskovací oblečení je velmi mladý pojem.  První snahu o maskování můžeme zaznamenat ve feudálním Japonsku (14. století), kde nindžové používali tmavou látku právě proto, že mise plnili hlavně v noci a temný oděv jim poskytoval dokonalé krytí. Další pokusy jsou známy až o několik století později. Změny oblékání vojáků začaly s příchodem 18. století, avšak nebyly natolik významné, aby změnily dosavadní trendy.  95. pěší Regiment z roku 1803, nosil tmavě zeleno-černý oděv, který lépe splynul s okolím, než klasická červená vojenská uniforma. Byl to první pokus Britské armády splynout s okolím a změnit tak roli vojáka. Místo reprezentování barev a moci své země měl za úkol skrýt se v terénu. Další změny v oblékání vojáků přišly v období kolem roku 1850, kdy Britští vojáci v Indii byli nuceni přebarvit své červené uniformy na přirozenější barvu, čímž vznikla nová barva Khaki, která se později stala standardní vojenskou barvou oblečení.  Nový vojenský trend se zanedlouho ujal i ve zbytku světa. Po té, co se khaki barva stala v roce 1902 oficiální barvou Britské uniformy, se ke změnám uniforem přidaly i Spojené státy americké, Rusko a jiné státy, které postupně vytvářely nové maskovací kombinace barev pro své vojáky. Avšak do vypuknutí První světové války ještě mnoho států používalo starý systém pestrého oblékání vojáků.  V roce 1915 vznikla ve Francii speciální Kamuflážní sekce, která sestávala z umělců. Každá maskovací uniforma byla jimi ručně malována a podle vzoru specifikovala druh vojáka, pro kterého byla určena. Později, téhož roku, se výroba rozšířila, protože vznikla nová idea maskování nejen vojáků, ale i objektů pomocí maskovacích sítí.  Na počátku První světové války některé státy pořád bojovaly v pestrých uniformách. Koncept kamufláže se ale rychle ujal a vojáci sami si později dokreslovávali maskovací prvky barvou email, nebo se potírali bahnem. Odstřelovači a speciální jednotky dokonce maskovali i zbytek své výbavy, čímž vznikly první Ghillie oblečení, speciální maskovací oděv využívaný hlavně odstřelovači.  Maskovací oděv podobný tomu, který známe ve 21. století, začala, jako první, používat Německá armáda. Největší rozmach maskovacích technik nastal v období Druhé světové války. Vznikaly nové varianty potisku a začala masová produkce. Němečtí vojáci SS začali nosit celouniformní maskáče (blůza, kalhoty), které už byly typově podobné maskovacímu oděvu dneška.", "section_level": 1}, {"title": "Typy.", "content": "Na počátku 21. století existují stovky vzorků na uniformách, podle druhu prostředí, se kterým má voják splynout – les, sníh, poušť ad. Vývoj maskovacích technik se během 20. století rapidně zrychlil a můžeme setkat s různými vzorky od „mloka“ až po digitální vzorky a vzory navržené pro boj do ulic. Změna uniforem je velmi častá právě proto, že mnohé státy mají zavedený standard, který zrovna nevyhovuje terénu, ve kterém se zrovna vojáci pohybují.  Konkrétně Československá armáda používala vzorky mlok a jehličí, přičemž mlok byl velmi podobný německé uniformě. Vzorek jehličí se udržel až do roku 1993, ale nejednalo se o vzorek československé výroby. Jehličí využívaly státy Varšavské smlouvy. Tento vzor s postupem času ztrácel na kvalitě, přičemž poslední kusy z výroby už skoro neplnily původní maskovací účely a navíc bylo těžké od sebe rozlišit jednotlivé státy Varšavské smlouvy, neboť všichni měli stejné uniformy. V polovině 80. let Češi přišli s novým vzorem. Jednalo se o kombinaci skvrn khaki, tmavě a světle zelených a černých skvrn, vzor 95.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Původně se maskovací oblečení používalo ve válce, avšak ve 21. století se využití maskáčů rozšířilo i mezi civilisty. Maskáče jsou velmi oblíbené a žádoucí u vojenských sportů jako je Airsoft, ale používají se i při lovu zvěře a při jiných příležitostech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maskovací oblečení je druh oděvu, který se používá za účelem splynutí s prostředím. Aby maskování bylo co nejúčinnější, existují speciální druhy vzorků podle toho, v jakém terénu se člověk chce ukrýt.", "tgt_summary": "军事伪装又称迷彩(英语:Military camouflage)为现代军事不可或缺之战术组成部分。到了19世纪,随着枪械的命中率与射速的不断上升,军事伪装的重要性也不断提升,与之相反的是直到20世纪前,各国军方依然倾向于使用明亮、单一且显眼的颜色,如卡其色来制作军服。将领们认为这有助于震摄敌军,并且也使得在战争迷雾中辨认友军,甚至对吸引新兵入伍也有帮助。", "id": 952547}
{"src_title": "Wilhelm Kempff", "tgt_title": "威廉·肯普夫", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Wilhelm Kempff vyrůstal v Postupimi, kde byl jeho otec hudebním ředitelem a varhaníkem. Hře na klavír se zpočátku učil pod vedením svého otce, ale už v devíti letech začal docházet na berlínskou Hochschule für Music, kde studoval skladbu u Roberta Kahna a klavír u Karla Heinricha Bartha. Navštěvoval také recitály věhlasných klavíristů, dle vlastních slov na něj velmi zapůsobili Eugen d'Albert a Ferruccio Busoni. Později ještě vystudoval na Berlínské univerzitě filozofii a muzikologii.", "section_level": 1}, {"title": "Koncertní kariéra.", "content": "Po dokončení studií v roce 1917 začal hojně koncertovat. Hrál ve významných koncertních síních zpočátku v Evropě, později i v Japonsku a v Americe. Vytvořil také nahrávky téměř celého svého repertoáru, skladeb od Schumanna, Brahmse, Schuberta, Mozarta, Bacha, Liszta, Chopina a zejména Beethovena. Celý život spolupracoval s Berlínskou filharmonií, nahrával také komorní hudbu například s Yehudi Menuhinem, Pierrem Fournierem, Henrykem Szeryngem a dalšími. Svou dlouhou koncertní kariéru ukončil až v roce 1981 v Paříži ze zdravotních důvodů (objevila se u něj Parkinsonova nemoc).", "section_level": 1}, {"title": "Výuka.", "content": "Vedle koncertování se Wilhelm Kempff věnoval také výuce. V letech 1924 - 1929 byl ředitelem konzervatoře ve Stuttgartu. Od roku 1931 se podílel na pořádání letních klavírních kurzů v Postupimi a v roce 1957 založil v jihoitalském Positanu nadaci Fondazione Orfeo, pod jejíž hlavičkou vedl až do roku 1982 každoroční interpretační kurzy zaměřené na Beethovenovu hudbu. Později převzali vedení kurzů Kempffovi žáci a nadace dodnes pokračuje ve své činnosti pod názvem Wilhelm Kempff Kulturstiftung.", "section_level": 1}, {"title": "Skládání.", "content": "Wilhelm Kempff byl také poměrně plodným skladatelem v mnoha žánrech, psal opery, symfonie, komorní hudbu, klavírní sonáty i písně. Na uvedení svých symfonií často spolupracoval s dirigentem Wilhelmem Furtwänglerem. Kromě samostatných skladeb také například hrál své vlastní kadence v Beethovenových klavírních koncertech a upravil pro klavír množství Bachových skladeb.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wilhelm Walter Friedrich Kempff (25. listopadu 1895 – 23. května 1991) byl německý klavírista, varhaník a skladatel. Měl velmi široký repertoár, nahrál mimo jiné všechny Beethovenovy a Schubertovy klavírní sonáty. Je považován za jednoho z nejlepších klavíristů 20. století.", "tgt_summary": "威廉·沃尔特·弗里德里希·肯普夫 (Wilhelm Walter Friedrich Kempf) (1895年-11月25日-1991年-5月23日)是世界有名的德国钢琴大师以及作曲家。虽然肯普夫的演绎对象包括巴赫、弗兰兹·李斯特、萧邦、约翰内斯·布拉姆斯、罗伯特·舒曼等人,但其最为乐迷所推崇的则是他对于贝多芬与弗朗茨·舒伯特的诠释,舒伯特全部的奏鸣曲作品,肯普夫有至少一次的录音作品,贝多芬钢琴奏鸣曲全集则留下了三套录音,后两套现在仍然是公认的权威演绎。", "id": 1792625}
{"src_title": "Konni", "tgt_title": "科尼 (狗)", "src_document": [{"title": "Rodokmen a potomci.", "content": "Konni, celým jménem Konnie Polgrave, se narodila v roce 1999 v kynologickém centru ministerstva mimořádných událostí v Noginsku, kde měla být vycvičena jako pátrací a záchranný pes. Rodiče Konni jsou Henrietta Bush (matka) a Alkor Ross Bradford (otec). Alkor Ross Bradford měl předky u psů, které vlastnil Leonid Brežněv. Dle domněnek byla Konni pojmenována po americké političce Condoleezze Riceové. V prosinci roku 2000 ji darem dostal Vladimir Putin od ministerstva pro mimořádné situace.  7. prosince 2003 porodila Konni osm štěňat. Dvě ze štěňat byla darována tehdejšímu rakouskému prezidentovi. Další Konnino štěně je u záchranné služby ve Vladikavkazu.", "section_level": 1}, {"title": "Konni a Vladimir Putin.", "content": "Od doby, kdy se stala členem rodiny Putina byla velkou částí v jeho životě. V roce 2007 se s ní Putin nechal vyfotit a výslednou fotku použil na svoji akreditační kartu. Na této fotce sedí Putin v křesle a Konni u jeho nohou.  Časem se Konni naučila mnoho povelů, které občas předváděla, když byla s Putinem ve společnosti. Krom základních povelů jako je \"Lehni!\" zvládala například i panáčkování.  Sám Putin se s ní ukazoval na různých politických akcích. Například v prosinci roku 2004 se Putin rozhodl nevzít ji s sebou na novoroční párty a zatímco Putin měl na pódiu proslov, Konni utekla z domu a přišla za ním na jeviště. Se svým majitelem se také účastnila zasedání s běloruským prezidentem Alexandrem Lukašenkem. Kromě jiných známých politiků se Konni setkala i s Angelou Merkelovou, která ale trpí strachem ze psů, nebo Georgem W. Bushem.  V roce 2004 byla o Konni vydána 60 stránková kniha v angličtině, která zaznamenávala její dobrodružství a život s jedním z nejvlivnějších mužů světa. V časopise Ogoňok vystupuje jako rádce Putina.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konni Polgrave (zkráceně Konni; 1999—2014) byla fena labradora, domácí mazlíček Vladimira Putina. V tisku byla obvykle zmiňována jako Koni či labrador Koni. Často se objevovala v novinových článcích, byla hrdinkou komiksu v časopise Ogoňok a knihy popisující život Vladimira Putina očima psa. Koncem roku 2014 zemřela.", "tgt_summary": "科尼(,1999年-2014年),也译为柯尼, 全名康妮·保尔格雷夫(Connie Paulgrave)(),也被叫做康妮(Connie),是俄罗斯领导人弗拉基米尔·弗拉基米罗维奇·普京所有一只雌性拉布拉多犬。科尼是2000年俄罗斯军方领导人谢尔盖·绍伊古送给普京的礼物。科尼常伴普京左右,参加国事会议,会见来访的各国领导人。", "id": 877756}
{"src_title": "Fotbalem k přátelství", "tgt_title": "足球·友谊", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fotbalem k přátelství 2013.", "content": "První mezinárodní dětské fórum Fotbalem k přátelství se konalo v Londýně 25. května 2013 a zúčastnilo se ho 670 dětí z 8 zemí: z Bulharska, Velké Británie, Maďarska, Německa, Řecka, Ruska, Srbska a Slovinska. Rusko reprezentovalo 11 fotbalových mužstev z 11 ruských měst, kde se v roce budou odehrávat zápasy fotbalového Mistrovství světa FIFA 2018. Fóra se dále zúčastnily mládežnické týmy klubů Zenit, Chelsea, Schalke 04 a Crvena Zvezda, vítězové sportovního dne Gazprom a vítězové festivalu Fakel (Pochodeň).  Děti během fóra hovořily se svými vrstevníky z jiných zemí a se slavnými fotbalisty a také navštívily finále Ligy mistrů UEFA 2012/2013 na stadionu ve Wembley.  Výsledkem fóra byl otevřený dopis, v němž jeho dětští účastníci formulovali osm hodnot programu: přátelství, rovnost, spravedlnost, zdraví, mír, oddanost, vítězství a tradice. Tento dopis byl posléze zaslán čelním představitelům UEFA, FIFA a MOV (Mezinárodního olympijského výboru). V září 2013 Sepp Blatter během setkání s Vladimírem Putinem a Vitalijem Mutkem potvrdil, že dopis obdržel, a prohlásil, že je program Fotbalem k přátelství připraven podporovat.", "section_level": 2}, {"title": "Fotbalem k přátelství 2014.", "content": "Druhý ročník programu Fotbalem k přátelství se konal ve dnech 23.–25. května 2014 v Lisabonu a zúčastnilo se ho přes 450 mladých fotbalistů ze 16 zemí: Běloruska, Bulharska, Velké Británie, Maďarska, Německa, Itálie, Nizozemska, Polska, Portugalska, Ruska, Srbska, Slovinska, Turecka, Ukrajiny, Francie a Chorvatska. Mladí fotbalisté se zúčastnili mezinárodního fóra Fotbalem k přátelství a turnaje v malém fotbale a navštívili finále Ligy mistrů UEFA 2013/2014. Vítězem mezinárodního turnaje v malém fotbale se v roce 2014 stal portugalský tým Benfica Lisabon, resp. mužstvo jeho mladých nadějí.  Výsledkem druhého ročníku programu byla volba lídra hnutí Fotbalem k přátelství. Stal se jím Filipe Soares z Portugalska. V červnu 2014 navštívil jako lídr hnutí devátý ročník mezinárodního mládežnického fotbalového turnaje, který se konal na památku Jurije Andrejeviče Morozova.", "section_level": 2}, {"title": "Fotbalem k přátelství 2015.", "content": "Třetí ročník mezinárodního společenského programu Fotbalem k přátelství se konal v červnu 2015 v Berlíně. Programu se poprvé zúčastnili mladí hráči z Asie – mládežnické týmy z Japonska, Číny a Kazachstánu. Třetího ročníku se zúčastnilo celkem 24 fotbalových týmů z 24 zemí.  Mladí fotbalisté hovořili se svými vrstevníky z ostatních zemí a s fotbalovými hvězdami včetně globálního ambasadora programu, Franze Beckenbauera, a také se zúčastnili mezinárodního turnaje juniorek v malém fotbale. Vítězem mezinárodního turnaje v malém fotbale se v roce 2015 stal juniorský tým rakouského Rapidu Vídeň. O událostech třetího ročníku programu Fotbalem k přátelství referovalo na 200 novinářů z předních světových publikací a také 24 mladých reportérů z Evropy a Asie, kteří se zapojili do práce Mezinárodního dětského tiskového centra.  Ročník 2015 vyvrcholil slavnostním předáním Poháru devíti hodnot, který získal španělský fotbalový klub Barcelona [14]. Vítěze zvolily v předvečer fóra děti, které hlasovaly v globální volbě konané ve všech 24 účastnických zemích. Na závěr fóra všichni účastníci tradičně navštívili finále Ligy mistrů UEFA 2014/2015, které se odehrálo na Olympijském stadionu v Berlíně.", "section_level": 2}, {"title": "Fotbalem k přátelství 2016.", "content": "Začátek ročníku 2016 mezinárodního společenského programu pro děti Fotbalem k přátelství byl vyhlášen na online tiskové konferenci prostřednictvím služby Hangout, která se konala 24. března v Mnichově za účasti globálního ambasadora programu Franze Beckenbauera.  Čtvrtého ročníku programu se zúčastnilo 8 nových mládežnických týmů z Ázerbájdžánu, Alžírska, Arménie, Argentiny, Brazílie, Vietnamu, Kyrgyzstánu a Sýrie, takže celkový počet účastnických zemí dosáhl čísla 32.  Dne 5. dubna 2016 začalo hlasování o udělení jedinečného Poháru devíti hodnot. Do hlasování o vítězi se zapojili fotbaloví fanoušci z celého světa, ovšem o celkovém vítězi rozhodly hlasy účastníků programu Fotbalem k přátelství. Pohár získal německý fotbalový klub Bayern Mnichov. Účastníci programu Fotbalem k přátelství ocenili tento klub za aktivity zaměřené podporu dětí se speciálními potřebami a iniciativy směřující k poskytování péče dětem v různých zemích a těm, kteří ji potřebují.  Čtvrté mezinárodní dětské fórum Fotbalem k přátelství a finálový zápas mezinárodního mládežnického turnaje v malém fotbale se konaly v Miláně ve dnech 27.-28. května 2016. Vítězem turnaje se stal slovinský tým Maribor. Na závěr fóra všichni účastníci tradičně navštívili finále Ligy mistrů UEFA. O událostech v průběhu fóra referovalo více než 200 novinářů z předních světových médií i z Mezinárodního dětského tiskového střediska, kde působili i mladí novináři z účastnických zemí.  Čtvrtého ročníku fóra Fotbalem k přátelství se zúčastnili i mladí fotbalisté syrského klubu Al-Wahda, což představovalo bezprecedentní událost. Zařazení syrského týmu mezi účastníky programu a účast syrských dětí na událostech v Miláně byly důležitým krokem k překonání humanitární izolace této země. Arabská sportovní redakce mezinárodní televizní stanice Russia Today natočila s podporou syrské fotbalové federace o dětských účastnících projektu dokumentární film „Tři dny bez války“. Premiéru tohoto filmu zhlédlo 14. září 2016 v Damašku více než 7 000 lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Fotbalem k přátelství 2017.", "content": "Za místo konání ročníku mezinárodního dětského společenského projektu Fotbalem k přátelství v roce 2017 byl vybrán Sankt-Petěrburg (Rusko) a finálové zápasy se odehrály od 26. června do 3. července.  Počet účastnických zemí se v roce 2017 zvýšil z 32 na 64. Akce Fotbalem k přátelství se v tomto ročníku poprvé zúčastnily děti z Mexika a z USA. Projektu se tedy zúčastnili mladí hráči ze čtyř kontinentů – Afriky, Eurasie, Severní a Jižní Ameriky.  Pátý ročník programu se konal podle nové koncepce: byl vybrán vždy jeden mladý fotbalista, který reprezentoval svoji zemi. Děti vytvořily osm mezinárodních týmů, Skupin přátelství, které byly složeny z chlapců a dívek ve věku 12 let, včetně dětí se zdravotním postižením.  Během otevřeného losování bylo oznámeno složení týmů a herní pozice zástupců účastnických zemí. Losování proběhlo v režimu internetové konference. Každý z osmi Týmů přátelství vedl mladý trenér: Rene Lampert (Slovinsko), Štefan Maximovič (Srbsko), Brandon Shabani (Velká Británie), Charlie Suj (Čína), Anatolij Čentulojev (Rusko), Bogdan Krolevecký (Rusko), Anton Ivanov (Rusko), Emma Henschenová (Nizozemsko). Losování se zúčastnila i zástupkyně mezinárodního tiskového centra programu Fotbalem k přátelství Lily Matsumotová (Japonsko).  Vítězem Mistrovství světa programu Fotbalem k přátelství v roce 2017 se stal „oranžový“ tým, do něhož patřili trenér a mladí fotbalisté z devíti zemí: Rene Lampert (Slovinsko), Hong Jun Marvin Tue (Singapur), Paul Puig I Montana (Španělsko), Gabriel Mendoza (Bolívie), Ravan Kazimov (Ázerbájdžán), Chisimir Stanimirov Stančev (Bulharsko), Ivan Agustin Casco (Argentina), Roman Horák (Česko), Hamzah Yusuf Nuri Alhavvat (Libye).  Mezinárodní dětské fórum Fotbalem k přátelství v roce 2017 navštívili Viktor Zubkov (předseda představenstva akciové společnosti Gazprom) [38], Fatma Samura (generální sekretář FIFA), Philippe Le Flock (generální obchodní ředitel FIFA), Júlio Baptista (brazilský fotbalista), Ivan Zamorano (chilský útočník), Alexander Keržakov (ruský fotbalista) a další hosté, kteří byli přizváni, aby v mladší generaci propagovali klíčové lidské hodnoty.  V roce 2017 projekt svedl dohromady více než 600 000 lidí a závěrečných událostí v Sankt-Petěrburgu se zúčastnilo více než 1 000 dětí a dospělých ze 64 zemí.", "section_level": 2}, {"title": "Fotbalem k přátelství 2018.", "content": "V roce 2018 se šestý ročník programu Fotbalem k přátelství konal od 15. února do 15. června. Závěrečné události se konaly v Moskvě před Mistrovstvím světa FIFA 2018. Mladí fotbalisté a novináři reprezentující 211 zemí a oblastí světa se stali účastníky programu. Oficiálním začátkem programu v roce 2018 bylo otevřené losování Fotbalem k přátelství v přímém přenosu, na jehož základě bylo vytvořeno 32 mezinárodních fotbalových týmů – Týmů přátelství.  V roce 2018 byly v rámci poslání zaměřeného na ochranu životního prostředí Týmy přátelství nazvány podle vzácných a ohrožených živočišných druhů.  African ElephantKomodo DragonKipunjiBig TurtleDama GazelleCheetahRhinocerosAngel SharkPolar BearLemurGrizzly BearWhale SharkThree-Toed SlothKing CobraChimpanzeeGharialWestern GorillaImperial WoodpeckerSaigaBlond CapuchinKoala  Siberian Tiger  Grévy's Zebra  Orangutan  Giant PandaMagellanic PenguinRothschild's Giraffe  Humpback WhaleAfrican Wild DogLion  HippopotamusGalápagos Sea Lion Také v rámci poslání zaměřeného na ochranu životního prostředí 2018 dne 30. května byla zahájena mezinárodní akce Happy Buzz Day vyzývající světové společenství, aby podpořilo organizace na záchranu vzácných živočišných druhů. K akci se připojily národní parky a přírodní rezervace Ruska, USA, Nepálu a Velké Británie. Také během závěrečných událostí programu Fotbalem k přátelství v Moskvě se účastníci jezdili ekologickými autobusy poháněnými zemním plynem.  Země a oblasti, které se v roce 2018 účastní programu Fotbalem k přátelství:  1. Australské společenství  2. Rakouská republika  3. Ázerbájdžánská republika  4. Alžírská demokratická a lidová republika  5. Americké Panenské ostrovy  6. Americká Samoa  7. Anguilla  8. Antigua a Barbuda  9. Egyptská arabská republika  10. Argentinská republika  11. Aruba  12. Barbados  13. Belize  14. Bermudské ostrovy  15. Bolívarovská republika Venezuela  16. Bosna a Hercegovina  17. Britské Panenské ostrovy  18. Burkina Faso  19. Velkovévodství lucemburské  20. Maďarsko  21. Uruguayská východní republika  22. Republika Gabon  23. Guinejská republika  24. Gibraltar  25. Sultanát Brunej  26. Stát Izrael  27. Stát Katar  28. Stát Kuvajt  29. Libyjský stát  30. Stát Palestina  31. Grenada  32. Řecká republika  33. Gruzie  34. Východotimorská demokratická republika  35. Demokratická republika Kongo  36. Demokratická republika Svatý Tomáš a Princův ostrov  37. Srílanská demokratická socialistická republika  38. Dominikánská republika  39. Jordánské hášimovské království  40. Afghánská islámská republika  41. Íránská islámská republika  42. Mauritánská islámská republika  43. Italská republika  44. Jemenská republika  45. Kajmanské ostrovy  46. Kanada  47. Čínská lidová republika  48. Čínská Tchaj-pej (Tchaj-wan)  49. Andorrské knížectví  50. Lichtenštejnské knížectví  51. Guyanská kooperativní republika  52. Korejská lidově demokratická republika  53. Království Bahrajn  54. Belgické království  55. Bhútánské království  56. Dánské království  57. Španělské království  58. Kambodžské království  59. Království Lesotho  60. Marocké království  61. Nizozemské království  62. Norské království  63. Království Saúdská Arábie  64. Svazijské království  65. Thajské království  66. Království Tonga  67. Švédské království  68. Kyrgyzská republika  69. Curaçao  70. Laoská lidově demokratická republika  71. Lotyšská republika  72. Libanonská republika  73. Litevská republika  74. Malajsie  75. Maledivská republika  76. Spojené státy mexické  77. Mnohonárodnostní stát Bolívie  78. Mongolsko  79. Montserrat  80. Bangladéšská lidová republika  81. Nezávislý stát Papua Nová Guinea  82. Nezávislý stát Samoa  83. Nový Zéland  84. Nová Kaledonie  85. Tanzanská sjednocená republika  86. Spojené arabské emiráty  87. Cookovy ostrovy  88. Ostrovy Turks a Caicos  89. Albánská republika  90. Angolská republika  91. Arménská republika  92. Běloruská republika  93. Beninská republika  94. Bulharská republika  95. Botswanská republika  96. Burundská republika  97. Vanuatská republika  98. Republika Haiti  99. Republika Gambie  100. Republika Ghana  101. Guatemalská republika  102. Republika Guinea-Bissau  103. Honduraská republika  104. Džibutská republika  105. Zambijská republika  106. Republika Zimbabwe  107. Indická republika  108. Indonéská republika  109. Irácká republika  110. Irská republika  111. Islandská republika  112. Republika Kazachstán  113. Keňská republika  114. Kyperská republika  115. Kolumbijská republika  116. Konžská republika  117. Korejská republika  118. Kosovská republika  119. Kostarická republika  120. Republika Pobřeží slonoviny  121. Kubánská republika  122. Liberijská republika  123. Mauricijská republika  124. Madagaskarská republika  125. Makedonská republika  126. Republika Malawi  127. Maliská republika  128. Maltská republika  129. Mosambická republika  130. Moldavská republika  131. Namibijská republika  132. Republika Niger  133. Nikaragujská republika  134. Kapverdská republika  135. Pákistánská islámská republika  136. Panamská republika  137. Paraguayská republika  138. Peruánská republika  139. Polská republika  140. Portugalská republika  141. Rwandská republika  142. Nejvznešenější republika San Marino  143. Seychelská republika  144. Senegalská republika  145. Republika Srbsko  146. Republika Singapur  147. Republika Slovinsko  148. Republika Myanmarský svazová  149. Súdánská republika  150. Surinamská republika  151. Republika Sierra Leone  152. Republika Tádžikistán  153. Republika Trinidad a Tobago  154. Turkmenská republika  155. Ugandská republika  156. Republika Uzbekistán  157. Fidžijská republika  158. Filipínská republika  159. Chorvatská republika  160. Čadská republika  161. Černá Hora  162. Chilská republika  163. Ekvádorská republika  164. Republika Rovníková Guinea  165. Salvadorská republika  166. Jihosúdánská republika  167. Kamerunská republika  168. Ruská federace  169. Rumunsko  170. Zvláštní správní oblast Čínské lidové republiky Hongkong  171. Svobodný přidružený stát Portoriko  172. Severní Irsko  173. Svatý Vincenc a Grenadiny  174. Svatá Lucie  175. Syrská arabská republika  176. Slovenská republika  177. Bahamské společenství  178. Dominické společenství  179. Spojené království Velké Británie a Severního Irska  180. Spojené státy americké  181. Šalamounovy ostrovy  182. Vietnamská socialistická republika  183. Komorský svaz  184. Zvláštní administrativní oblast Čínské lidové republiky Macao  185. Sultanát Omán  186. Tahiti  187. Guam  188. Republika Togo  189. Tuniská republika  190. Turecká republika  191. Ukrajina  192. Wales  193. Faerské ostrovy  194. Nepálská federativní demokratická republika  195. Etiopská federativní demokratická republika  196. Brazilská federativní republika  197. Spolková republika Německo  198. Nigerijská federativní republika  199. Somálská federativní republika  200. Federace Svatý Kryštof a Nevis  201. Finská republika  202. Francouzská republika  203. Středoafrická republika  204. Česká republika  205. Švýcarská konfederace  206. Skotsko  207. Eritrea  208. Estonská republika  209. Jihoafrická republika  210. Jamajka  211. Japonsko  Mistrovství světa Fotbalem k přátelství 2018 se zúčastnilo 32 Týmů přátelství. Poprvé v historii projektu závěrečnou hru komentoval mladý komentátor ze Sýrie Jazn Taha, a zápas byl souzen mladým rozhodčím z Ruska Bogdanem Batalinem.  Vítězem Mistrovství světa Fotbalem k přátelství 2018 se stal tým Chimpanzee, který zahrnoval mladé fotbalisty z Dominiky, Svatého Kryštofa a Nevisu, Malawi, Kolumbie, Beninu a Demokratické republiky Kongo. Trénoval tento tým mladý účastník ze Saranska Vladislav Poljakov.  Závěrečnou událostí šestého ročníku programu se stalo Mezinárodní dětské fórum Fotbalem k přátelství, které se konalo 13. června v Centru oceánografie a mořské biologie Moskvarium. Fórum navštívili Viktor Zubkov (předseda představenstva akciové společnosti Gazprom), Olga Golodec (místopředsedkyně vlády Ruské federace), Iker Casillas (španělský fotbalista, bývalý kapitán národního týmu), Alexander Keržakov (ruský fotbalista, trenér juniorského národního fotbalového týmu Ruska), zástupci 54 velvyslanectví z celého světa a další hosté.  Na fóru byli oceněni nejlepší mladí fotbalisté šestého ročníku: Deo Kalenga Mwenze z Demokratické republiky Kongo (nejlepší útočník), Yamiru Ouru z Beninu (nejlepší záložník), Ivan Volynkin z Walesu (nejlepší brankář) a Gustavo Sintra Rocha z Brazílie (MVP).  Nejlepším Mladým novinářem programu Fotbalem k přátelství v roce 2018 se stala Sheikali Asension z Aruby. Dívka má blog a vyzývá mládež Oceánie ke zvýšení environmentálního povědomí.  Na fóru se uskutečnila prezentace knihy a autogramiáda účastníce předchozího ročníku z Indie Ananya Kamboj. Po ukončení pátého ročníku Fotbalem k přátelství v roce 2017 Ananya napsala knihu My journey from Mohali to St. Petersburg o své zkušenosti z účastí jako Mladého novináře. V knize vyprávěla o devíti hodnotách programu pomáhajících změnit svět k lepšímu.  Dne 14. června po ukončení Mezinárodního dětského fóra Fotbalem k přátelství, se Mladí fotbalisté a novináři zúčastnili slavnostního zahájení Mistrovství světa FIFA 2018 v Rusku. Na stadionu Lužniki děti slavnostně zvedly vlajky všech 211 zemí a oblasti, které se letos zúčastnily programu. Poté mladí účastníci Fotbalem k přátelství sledovali zahajovací zápas mezi národními týmy Ruska a Saúdské Arábie.  Prezident Ruské federace Vladimír Putin pozval Mladého velvyslance programu Fotbalem k přátelství z Ruska Alberta Zinnatova do své lóže, aby společně sledovali zahajovací zápas. Tam mladík mluvil s Robertem Carlosem, světovým šampionem z Brazílie, stejně jako se španělským fotbalistou Ikerem Casillasem.  Více než 1500 dětí a teenagerů z 211 zemí a oblasti se zúčastnilo závěrečných událostí v Moskvě. Celkově bylo v rámci šestého ročníku uspořádáno více než 180 událostí v různých oblastech světa, kterých se zúčastnilo více než 240 tisíc dětí.  V roce 2018 projekt podpořili zástupci vlády. Místopředsedkyně vlády Ruské federace Olga Golodec přečetla uvítací projev prezidenta Ruska Vladimíra Putina k účastníkům a hostům Mezinárodního dětského fóra. Předseda vlády Ruské Federace Dmitrij Medveděv poslal pozdravný telegram účastníkům a hostům šestého Mezinárodního dětského fóra Fotbalem k přátelství.  Během brífingu dne 23. května oficiální mluvčí ruského MZV Marija Zacharova poznamenala, že v současnosti je program Fotbalem k přátelství vnímán ve světovém společenství jako důležitá humanitární složka mezinárodní sociální politiky Ruska.  Tradičně program Fotbalem k přátelství podporuje FIFA. Organizace poznamenala, že celkový počet účastníků a hostů závěrečných událostí v Moskvě dosáhl 5 000 lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Fotbalem k přátelství 2019.", "content": "V roce 2019 se klíčové události sedmého ročníku programu Fotbalem k přátelství konají v Madridu od 28. května do 2. června. Během otevřeného losování se tradičně určuje složení smíšených týmů – Týmů přátelství. Stejně jako v roce 2018 jsou v rámci poslání zaměřeného na ochranu životního prostředí týmy nazvány podle vzácných a ohrožených živočišných druhů.  Jednou z hlavních událostí sedmého ročníku se opět stává Mezinárodní fórum Fotbalem k přátelství. V roce 2019 je fórum platformou pro konstruktivní dialog a výměnu zkušeností mezi fotbalisty, politiky a zástupci veřejných a sportovních organizací. Fórum je věnováno rozvoji dětského a mládežnického fotbalu ve světě.", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství světa programu Fotbalem k přátelství.", "content": "V rámci programu Fotbalem k přátelství se koná mezinárodní turnaj v dětském fotbale. Týmy účastnící se mistrovství –Týmy přátelství – se sestavují během otevřeného losování. Týmy se sestavují na základě hlavní myšlenky programu Fotbalem k přátelství: v jednom týmu hrají vždy sportovci různých národností, různého pohlaví a s různými fyzickými schopnostmi.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní dětské fórum Fotbalem k přátelství.", "content": "Na každoročním mezinárodním dětském fóru Fotbalem k přátelství mladí zástupci projektu s dospělými diskutují o propagaci a rozvoji hodnot projektu na celém světě. Během fóra se děti setkávají a hovoří se svými vrstevníky z jiných zemí, slavnými fotbalisty, novináři a veřejně známými osobami a stávají se mladými ambasadory, kteří v budoucnosti budou nadále samostatně propagovat obecné hodnoty mezi svými vrstevníky.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní dětské tiskové středisko.", "content": "Zvláštním prvkem programu Fotbalem k přátelství je jeho vlastní Mezinárodní dětské tiskové středisko. Součástí projektu Fotbalem k přátelství se stalo poprvé v roce 2014. Mladí novináři v tiskovém středisku referují o událostech v rámci programu ve svých zemích: připravují zprávy pro národní i mezinárodní sportovní média, účastní se tvorby materiálů pro TV kanál Fotbalem k přátelství, dětské noviny Fotbalem přátelství a oficiální rozhlasovou stanici programu. V Mezinárodním dětském tiskovém středisku se setkávají vítězové národních soutěží a nejlepšího mladého reportéra, mladí blogeři, fotografové a spisovatelé. Mladí novináři z tiskového střediska prezentují svůj pohled na program ve formátu „děti o dětech“.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní den fotbalu a přátelství.", "content": "V rámci programu Fotbalem k přátelství se vždy 25. dubna slaví Mezinárodní den fotbalu a přátelství. Poprvé se tento den slavil v roce 2014 v 16 zemích. V tento den probíhají přátelské zápasy, akce typu flashmob, rozhlasové maratony, odborné přednášky s účastí osobností, televizní programy, otevřené tréninky apod. Těchto oslav se zúčastnilo přes 50 000 lidí.  V roce 2014 se Mezinárodní den fotbalu a přátelství slavil ve 24 zemích. Oslavy zahrnovaly přátelské fotbalové zápasy a další akce. V Německu vedli otevřený trénink hráči Schalke 04, v Srbsku byli fotbalisté hosty televizního programu, na Ukrajině se konal zápas mezi mládežnickým týmem Volyň FC a dětmi registrovanými v městském středisku sociálních služeb pro rodiny, děti a mladé lidi ve městě Luck.  V Rusku se Mezinárodní den fotbalu a přátelství slavil 25. dubna v 11 městech. Ve městech Vladivostok, Novosibirsk, Jekatěrinburg, Krasnojarsk, Barnaul, Sankt-Petěrburg a Saransk proběhly jako připomínka klíčových hodnot programu přátelské fotbalové zápasy. V Krasnojarsku, Soči a Rostově na Donu se konaly Štafety přátelství za účastí nositelů pochodně štafety s pochodní pro Zimní olympijské hry v roce 2014. V Moskvě byl s podporou Federace nevidomých uspořádán Turnaj rovných možností. Dne 5. května se Den fotbalu a přátelství slavil ve městech Nižnij Novgorod a Kazaň.  V roce 2016 se Mezinárodní den fotbalu a přátelství slavil ve 32 zemích. V Rusku proběhly jeho oslavy v devíti městech: Moskvě, Sankt-Petěrburgu, Novosibirsku, Barnaulu, Birobidžanu, Irskutsku, Krasnodaru, Nižním Novgorodu a Rostově na Donu. Nižnij Novgorod hostil přátelský zápas mladých fotbalistů klubu Volga FC a dospělí hráči klubu vedli rozcvičení před zápasem a trénink dětí. V rámci přátelského zápasu v Novosibirsku hrály i děti s postižením – tým Novosibirské oblasti Jermak-Sibiř.  V roce 2017 se Mezinárodní den fotbalu a přátelství slavil v 64 zemích. Akcí na celém světě se zúčastnili slavní fotbalisté včetně srbského obránce Branislava Ivanoviče a nizozemského útočníka Dirka Kuyta. V Řecku se akce zúčastnil Theodoras Zagorakis, jenž se jako člen národního týmu stal vítězem Mistrovství Evropy 2004. V Rusku proběhl v roce 2017 na hřišti klubu Zenit zvláštní trénink pro Zachara Badjuka, mladého ambasadora programu Fotbalem k přátelství. Během tréninku brankář Zenitu Jurij Lodygin velmi vysoce ohodnotil Zacharovy schopnosti a prozradil nadějnému hráči několik tajemství o tom, jak se stát dobrým brankářem.", "section_level": 1}, {"title": "Devět hodnot Fotbalem k přátelství.", "content": "Během prvního mezinárodního dětského fóra, které se konalo 25. května 2013, Mladí velvyslanci z Velké Británie, Německa, Slovinska, Maďarska, Srbska, Bulharska, Řecka a Ruska formulovali prvních osm hodnot programu: přátelství, rovnost, spravedlnost, zdraví, mír, oddanost, vítězství a tradice a představili je v Otevřeném dopise. Dopis byl zaslán vedoucím mezinárodních sportovních organizací: Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA), Unii evropských fotbalových asociací (UEFA) a Mezinárodnímu olympijskému výboru. V září 2013 Sepp Blatter během setkání s Vladimírem Putinem a Vitalijem Mutkem potvrdil, že dopis obdržel, a prohlásil, že je program Fotbalem k přátelství připraven podporovat.  V roce 2015 k programu Fotbalem k přátelství se připojili účastníci z Číny, Japonska a Kazachstánu, kteří navrhli přidat devátou hodnoty — čest.", "section_level": 1}, {"title": "Pohár devíti hodnot.", "content": "Pohár devíti hodnot jen cena mezinárodního dětského společenského programu Fotbalem k přátelství. Pohár se každý rok uděluje za největší oddanost hodnotám projektu: přátelství, rovnosti, spravedlnosti, zdraví, míru, oddanosti, vítězství, tradicím a cti. Do hlasování o vítězi se zapojují fotbaloví fanoušci z celého světa, ovšem o celkovém vítězi rozhodují hlasy účastníků programu Fotbalem k přátelství. Držiteli Poháru devíti hodnot jsou následující fotbalové týmy: Barcelona (2015), Bayern Mnichov (2016), Al Wahda (zvláštní ocenění), Real Madrid (2017).", "section_level": 1}, {"title": "Náramek přátelství.", "content": "Všechny akce v rámci programu Fotbalem k přátelství začínají výměnou náramků přátelství, které jsou symbolem rovnosti a zdravého životního stylu. Náramek tvoří dvě šňůrky zelené a modré barvy a může ho nosit každý, kdo sdílí hodnoty programu.  Slovy Franze Beckenbauera  „Symbolem hnutí je dvoubarevný náramek, který je stejně jednoduchý a pochopitelný jako základní hodnoty programu Fotbalem k přátelství.  Mladí účastníci programu připevnili Náramky přátelství na zápěstí slavných sportovců i veřejně známých osobností, k nimž patří kromě dalších: Dick Advocaat [60], Anatolij Timoščuk a Luis Netu, Franz Beckenbauer, Luis Fernandev, Didier Drogba, Max Meyer, Fatma Samura, Leon Gorecka, Domenico Criscito, Michel Salgado, Alexander Keržakov, Dimas Pirros, Miodrag Božović, Adelina Sotniková, Jurij Kamenec.", "section_level": 1}, {"title": "Aktivity účastníků mezi jednotlivými ročníky.", "content": "Mladí fotbalisté, kteří se účastní projektu Fotbalem k přátelství, se podílejí i na různých akcích mimo oficiální program jednotlivých ročníků. V květnu 2013 slovinský mládežnický tým Maribor cestoval na charitativní přátelský zápas do Kambodže. Dne 14. září 2014 se v Soči měli ruští účastníci programu možnost hovořit s Vladimirem Putinem v rámci jeho setkání s prezidentem FIFA Josephem Blatterem. V červnu 2014 pozval francouzský prezident Francois Hollande fotbalový tým Taverni, který se zúčastnil projektu Fotbalem k přátelství, do Elysejského paláce, aby spolu s ním sledoval zápas mezi Francií a Nigérií na Mistrovství světa ve fotbale 2014. V dubnu 2016 se Jurij Vaščuk, ambasador programu Fotbalem k přátelství pro rok 2015, setkal s nejsilnějším mužem Běloruska, Kirillem Šinkem, a mladí fotbalisté klubu BATE se podělili o zkušenosti z účasti v programu. Jurij Vaščuk daroval Kirillovi Šimkovi symbolický Náramek přátelství, čímž mu předal štafetový kolík propagace ideálů projektu: přátelství, spravedlnosti a zdravého životního stylu.", "section_level": 1}, {"title": "Ceny a ocenění.", "content": "Program fotbalem k přátelství vyhrál několik soutěží a obdržel mnoho ruských i mezinárodních ocenění. Patří k nim: „Nejlepší společenské projekty v Rusku“ v kategorii „Rozvoj mezinárodní spolupráce“, ocenění Gold Quill Awards Mezinárodní asociace obchodní komunikace (IABC) v kategorii „Společenská odpovědnost firem“ (2016), ocenění Saber Awards v kategorii „Nejlepší společenský projekt planety“ (2016), ocenění Drum Social Buzz Awards v kategorii „Nejlepší mezinárodní strategie“ (2017), Mmezinárodní ocenění pro inovativní řešení digitálního marketingu v kategorii „Nejlepší mediální strategie“ (2017), ocenění „Stříbrný lučištník“ v kategorii „Nejlepší společenský projekt v Rusku“ (2018) a Velká cena „Stříbrný lučištník“ (2018).", "section_level": 1}], "src_summary": "Fotbalem k přátelství (anglicky FOOTBALL FOR FRIENDSHIP) „Fotbalem k přátelství“ je název každoročního mezinárodního sociálního projektu pro děti, organizovaného akciovou společností Gazprom. Cílem projektu je propagovat u mladší generace důležité hodnoty a zájem o zdravý životní styl prostřednictvím fotbalu. V rámci programu se fotbalisté ve věku 12 let z různých zemí účastní každoročního mezinárodního dětského fóra, Mistrovství světa „Fotbalem k přátelství“ a Mezinárodního dne fotbalu a přátelství. Program je podporován FIFA, UEFA, OSN, Olympijským a Paralympijským výborem, hlavami států, vládami a fotbalovými federacemi různých zemí, mezinárodními charitativními nadacemi, veřejnými organizacemi a předními fotbalovými kluby na planetě. Globálním organizátorem programu je AGT Communications Group (Rusko).", "tgt_summary": "足球-友谊(Football for Friendship)是PJSC Gazprom(俄罗斯天然气工业股份公司,简称“俄气”)举办的一项年度国际儿童社交项目。该项目旨在通过足球,在年青一代中,为来自各国儿童培养对来自不同国家与有不同文化的尊重和培养重要的价值观和健康生活方式。在项目的框架内,来自各国年龄12岁的球员 将参加年度国际儿童论坛,“足球-友谊”世界杯,国际足球友谊日。该项目获得了国际足球联合会(FIFA),欧洲足球协会联盟(UEFA),联合国,奥林匹克委员会和参奥林匹克委员会,各国国家元首,政府代表,足球联合会, 国际福利基金会,社会团体,全球领导足球俱乐部[98]。该项目的全球组织者为AGT通讯集团(俄罗斯。", "id": 274852}
{"src_title": "Kokarda sličná", "tgt_title": "天人菊", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jednoletá bylina s až 60 cm vysokou, rozvětvenou lodyhou. Listy má přisedlé, obkopinaté, podlouhlé, ze spodní strany měkce pýřité, 5 až 10 cm dlouhé a 0,5 až 1 cm široké. Tvarované bývají různě, mohou být celokrajné, zubaté i peřenolaločné.  Na stopkách dlouhých 5 až 20 cm vyrůstají květní úbory široké 3 až 5 cm. Ve středu květního lůžka bývá 40 až 100 drobných, oboupohlavných květů s trubkovitou korunou zbarvenou nažloutle, fialově či hnědě; někdy bývá i dvojbarevná. Po obvodě je 8 až 14 samičích jazykovitých květů s korunou načervenalou, purpurovou nebo vzácně žlutou, jejich liguly jsou dlouhé 1,5 až 3 cm. Trojřadý zákrov je tvořen mnoha úzce kopinatými, brvitými listeny. Ochmýřené nažky (semena), asi 2 mm dlouhé, jsou pyramidálního tvaru a bývají odnášeny větrem na dlouhé vzdálenosti. Ploidie druhu je 2n = 34.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Rostliny nejlépe rostou ve středně suché, na humus a živiny bohaté, dobře odvodněné půdě na plném slunci. Nesnášejí zeminu kyselou, zamokřenou a nepropustnou. Semena se vysévají na venkovní stanoviště po přejití jarních mrazíků nebo do skleníků o čtyři až šest týdnů dříve. Vykvétají v období od května do srpna, pro prodloužení doby kvetení je vhodné odkvetlé květy ořezat a podpořit tak tvorbu nových. Ve středoevropském prostředí rostliny příliš netrpí škodlivým hmyzem, jen někdy na jejich listech sají mšice. Kokarda sličná se používá k plošné výsadbě, na lemy záhonů či chodníků a je vhodná i k řezu.  Bylo vyšlechtěno mnoho kultivarů hustého keřovitého vzrůstu s různě bohatými květy i s odchylně tvarovanými a rozličně zbarvenými paprsky jazykových květů, vyskytují se i dvojbarevné. Šlechtí se také na co největší pevnost a délku lodyhy i na dlouhou dobu kvetení. Kokarda sličná je společně s kokardou osinatou rodičem velmi úspěšného hybridu kokarda velkokvětá (\"Gaillardia x grandiflora\"), který se v současnosti velmi často pěstuje.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Kokarda sličná (\"Gaillardia pulchella\") je vysoká letnička s velkými, sytě zbarvenými květy (květními úbory). Pochází z jihozápadních oblastí Spojených států a na rozhraní 18. a 19. století byla pro své krásné květy rozšířena do mnoha zemí po celém světě. V České republice se vysazuje již přes dvě století, někdy přechodně zplaňuje a stává se neofytem české flory.", "tgt_summary": "天人菊(学名:),又名虎皮菊、老虎皮菊(上海)、中心菊、矢车天人菊,是菊科天人菊属的植物,分布于北美洲、美洲热带、美洲大陆,原产于美国中部,是一种生长期很短的一年生植物,目前已由人工引种栽培。", "id": 1749128}
{"src_title": "Pozdní Tchang", "tgt_title": "后唐", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 907 svrhl posledního císaře říše Tchang jeho vojevůdce Ču Wen, který zřídil vlastní stát Pozdní Liang. Jižní Čína poté od ústřední vlády definitivně odpadla. V severní Číně nepřátelský postoj vůči liangské vládě zaujali zejména Šatoové vedení Li Kche-jungem († 908) a jeho synem Li Cchun-süem, kteří zřídili knížectví Ťin v Šan-si, a Liou Šou-kuang vládnoucí severovýchodu Číny z Jou-čou (Pekingu), od roku 911 jako císař říše Jen. V nastalé válce zvítězili Šatoové, kteří roku 915 dobyli Jen a roku 923 obnovili říši Tchang s Li Cchun-süem na císařském trůnu (pro odlišení od svého vzoru získala od historiků označení Pozdní Tchang). Téhož roku zlikvidovali říši Liang. Tchangskému císaři se poté podřídila celá severní Čína, a formálně i jihočínské státy. Roku 925 dobyl stát Rané Šu v S’-čchuanu.  Li Cchun-sü si však jako císař neudržel podporu svých věrných, regionální guvernéři nelibě nesli pokusy vlády o omezení jejich moci, jeho generálové se cítili ohroženi vzestupem moci eunuchů (mocných za dynastie Tchang, nicméně od Ču Wenových čistek roku 903 bez vlivu), prvního ministra Kuo Čchung-tchaoa zabila císařovna podporovaná eunuchy. Roku 926 vypuklo několik povstání v regionech, generál Li S’-jüan (adoptivní syn Li kche-junga) vyslaný k jejich potlačení se přidal na stranu rebelů a nespokojenci v hlavním městě – Luo-jangu – zabili císaře. Li S’-jüan poté takřka bez odporu obsadil metropoli a nastoupil na trůn.  Nový panovník rychle zavedl pořádek v zemi, soustředil v okolí metropole silnou armádu, uspořádal státní finance (mimo jiné sjednotil tři finanční úřady do finančního vládního výboru a zrušil státní monopol na výrobu alkoholu a železa). Intriky a nepřátelství však i nadále u dvora kvetly. Kontrola nad vzdálenějšími regiony byla mnohdy problematická, zejména guvernéři S’-čchuanu si vedli dosti samostatně (až po popravu vládních inspektorů roku 927). Na druhé straně však s pomocí jihočínského formálně závislého království Čchu zabránil přechodu vládce Ťing-nanu (státu na středním toku Jang-c’) ke spojenectví s říší Wu a na severu zlikvidoval pokus guvernéra Ting-čou o spojení s říší Liao.  Koncem roku 933 Li S’-jüan onemocněl, v nervózní atmosféře se jeho syn a následník Li Cchung-žung pokusil obsadit císařský palác, v nastalých bojích byl zabit a na trůn po smrti císaře nastoupil mladší Li S’-jüanův syn Li Cchung-chou. Následující rok na rozbroje v metropoli reagoval guvernér S’-čchuanu vyhlášením samostatnosti (říše Pozdní Šu), a po několika měsících se tchangská vláda pokusila přesunout některé guvernéry, na což jeden z nich, Li S’-jüanův adoptivní syn čínského původu Li Cchung-kche, reagoval vzpourou, a když se metropolitní armáda přidala na jeho stranu, svrhl císaře. Prvním z guvernérů, kteří uznali Li Cchung-kchea, byl velitel vojsk na severní a severovýchodní hranici a Li S’-jüanův zeť Š’ Ťing-tchang, dlouholetý Li Cchung-kcheův soupeř. Přesto se nové vládě vztahy se Š’ Ťing-tchangem nepodařilo uspořádat a roku 936 vypukla otevřená válka, ve které s pomocí armády říše Liao Š’ Ťing-tchang prohlásil císařem říše Pozdní Ťin, porazil tchangská vojska, a začátkem roku 937 obsadil Luo-jang, přičemž Li Cchung-kche spáchal sebevraždu. Říše Pozdní Tchang tím zanikla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Říše Pozdní Tchang () byl jeden ze států, které se vystřídaly v severní Číně po pádu říše Tchang, v období Pěti dynastií a deseti říší. Založil ji roku 923 Li Cchun-sü, šatoský kníže z Ťin, který ze svého území v Šan-si ve válce s říší Pozdní Liang postupně dobyl severní Čínu. Li Cchun-sü zemřel roku 926, poté se stát utápěl ve sporech jeho nástupců dokud roku 936 nepovstal vojevůdce Š’ Ťing-tchang, který vyhlásil vlastní stát Pozdní Ťin a na přelomu let 936/937 zabral tchangské území.", "tgt_summary": "后唐(923年-937年)是中国五代时期的政权之一。923年,唐朝的赐姓沙陀人李存勖消灭后梁,重建唐朝。在魏州(河北大名县西)称帝,以“复兴唐朝”为名,不久迁都洛阳。后为石敬瑭勾结契丹入侵而灭亡。史学家为了区别由李渊所建立的唐朝,因而称之为后唐,历时十四年。", "id": 1016632}
{"src_title": "Bayesovo filtrování", "tgt_title": "貝葉斯垃圾郵件過濾", "src_document": [{"title": "Princip Bayesova filtrování.", "content": "Bayesovo filtrování je proces, který používá naivní Bayesův klasifikátor k identifikaci spamového e-mailu. Základní myšlenkou je, že většina událostí je mezi sebou závislá a pravděpodobnost jevu budoucí události může být odvozena z předcházejících jevů této události. To můžeme aplikovat i na spam. Pokud nějaký kus textu nalezneme ve spamu a nikoliv v hamu, můžeme usoudit, že e-mail bude pravděpodobně spam.", "section_level": 1}, {"title": "Přizpůsobení Bayesových filtrů.", "content": "Je důležité si povšimnout, že analýza potřebných e-mailů provedená Bayesovým filtrem v určitém prostředí je na toto prostředí přizpůsobena. Například finanční ústavy mohou často používat slovo „hypotéka“ a při použití obecných pravidel by e-maily s tímto slovem byly označeny jako spam. Bayesův filtr naučený konkrétně pro toto prostředí si všimne častého používání tohoto slova v potřebných zprávách a proto dosáhne lepších výsledků. Bayesovo filtrování je chytrý přístup ke třídění elektronické pošty, protože prozkoumá všechny aspekty zprávy, na rozdíl od pouhé kontroly obsahu zprávy. Například ne každý e-mail obsahující slova „zdarma“ nebo „peníze“ je spam. Bayesova metoda by tyto slova sice do klasifikace zahrnula, ale podle věrohodného odesílatele by e-mail jako spam neklasifikovala.", "section_level": 1}, {"title": "Nevýhody Bayesových filtrů.", "content": "Jednou z nevýhod je učení softwaru. Po instalaci je nutná perioda dvou týdnů, kdy se Bayesův filtr trénuje na zvyklostech prostředí ve kterém se nachází. Po dokončení této fáze je software schopen rozlišit spam od ham zpráv a správně je klasifikovat, přitom je schopen se přizpůsobit novým spamovým technikám, které jsou mu představeny. Zatímco běžné filtry podle klíčových slov se budou chovat lépe v průběhu prvního měsíce, Bayesův filtr je s největší pravděpodobností do konce měsíce předčí.  Anti-spamové softwary s velmi základními Bayesovými schopnostmi, jako například spamový filtr Microsoft Outlook, nevytváří přizpůsobená data určitým prostředím, ale vydává standardní soubory s hamovými daty. Ačkoli tato metoda nevyžaduje učení aplikace, má dvě velké nevýhody: Soubor s hamovými daty je veřejně přístupný a může tedy být hacknutý profesionálními spamery. Takovýto soubor hamových dat je příliš obecný a nemůže tedy být tak účinný, jako v případě kdy probíhá učení pro určité prostředí.  Pro efektivní využití musíme také provádět update posledních spamových technik pomocí souboru spamových dat. Díky tomu se ujistíme, že Bayesův filtr zná nejnovější taktiky spamerů a dosáhneme vysoké úspěšnosti detekce spamu. Jako příklad spamové techniky můžeme uvést třeba přepis slova „zdarma“ na slovo „z-d-a-r-m-a“, které by u typického anti-spam filtru muselo být evidováno jako další textový řetězec.", "section_level": 1}, {"title": "Bayesův filtr a vícejazyčnost.", "content": "Bayesova metoda je vícejazyčná, na rozdíl od většiny slov klíčových listů, které se dají použít pouze pro jeden jazyk. Bayesův filtr také bere v potaz odlišné způsoby mluvy určitých jazyků a nářečí, to mu umožňuje lepší klasifikaci spamu. Bayesův filtr je těžké obejít na rozdíl od filtrování podle klíčových slov. Pokročilý spammer, který se chce dostat přes Bayesův filtr musí použít méně slov, které by indikovaly zprávu jako spam, nebo použít více slov typického hamu. Druhý způsob, kdy se spammer pokouší najít požadovaná slova je však nemožný, pokud chce spamovat větší skupinu různých lidí, protože hledat tato slova pro každou osobu by bylo velice časově náročné.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Bayesova klasifikace", "section_level": 2}], "src_summary": "Bayesovo filtrování (Bayesian filtering) je jednou z nejefektivnějších řešení boje proti e-mailovému spamu. Spam je problém, kterému dnes čelí všichni uživatelé e-mailů a počty spamových emailů se denně zvyšují. Obvykle používané techniky anti-spamových softwarů jsou statické, to znamená, že spamerům stačí tyto techniky jen prozkoumat a najít cestu jak se jim vyhnout (například změnit titul zprávy). To dalo developerům novou výzvu. Namísto dosavadních statických metod bylo potřeba přijít na anti-spamovou techniku, která by se byla schopna přizpůsobit stále se měnícím spamerským taktikám. Odpověď byla nalezena v Bayesové matematice a vznikla technika Bayesova filtrování.", "tgt_summary": "贝叶斯垃圾邮件过滤是一种电子邮件过滤的统计学技术。它使用贝叶斯分类来进行垃圾邮件的判别。", "id": 2470114}
{"src_title": "Vyhledávač zboží", "tgt_title": "格價", "src_document": [{"title": "Pro zákazníky.", "content": "Zbožové vyhledávače jsou logickým důsledkem rozmachu on-line nakupování. Díky stále rostoucímu počtu e-shopů začalo být problematické orientovat se v jejich nabídce. Proto vznikly weby, které mají na starosti agregování údajů z jednotlivých e-shopů a vyhledávání zboží podle konkrétních zákazníkových požadavků.  V případě, že zákazník zamýšlí například nákup pračky, do srovnávače zadá potřebné parametry a ten mu vyhledá nabídky všech zohledňovaných e-shopů, které těmto parametrům odpovídají. Nalezené nabídky si pak může zákazník nechat srovnat podle ceny, oblíbenosti atp. Zároveň zde najde uživatelské recenze, hodnocení jednotlivých obchodů, nákupní rádce a další přidané funkce.", "section_level": 1}, {"title": "Pro e-shopy.", "content": "Pro e-shopy jsou zbožové vyhledávače přínosem především z hlediska marketingu. Umístěním e-shopu na cenový srovnávač získává jeho provozovatel cílenou propagaci. E-shop se zobrazí zákazníkům, kteří reálně zvažují koupi právě jím nabízeného zboží.  Cílení a filtrování podle parametrů tedy logicky zvyšuje konverzi, která se na cenových srovnávačích obvykle pohybuje kolem 4–8 %. E-shop platí srovnávači za proklik, tedy za skutečně přivedeného zákazníka. Zboží je do srovnávače nejčastěji exportováno pomocí XML nebo CSV.  Některé eshopy nabízejí zákazníkům, kteří na něj přišly z cenového srovnávače, nižší ceny, než zákazníkům nakupujícím na eshopu přímo.<ref name=\"podnikatel.cz/clanky/na-srovnavacich-najdete-nizsi-ceny-nez-v-e-shopech-je-to-fer\"></ref> Podle ČOI se nejedná o diskriminaci ani tím eshop neporušuje žádnou povinnost, kterou má ČOI pod dozorem.", "section_level": 1}, {"title": "Popis funkce.", "content": "K porovnávání cen a srovnávání produktů slouží tzv. srovnávací a nákupní galerie, které umožňují zákazníkům srovnání nabídek zvoleného zboží nabízeného obchodníky, a to podle ceny, případně dalších parametrů. Tyto nákupní galerie též často nabízejí svým uživatelům zpracování objednávek a jejich odeslání obchodníkům, kteří dané zboží nabízí. Veškeré vyhledávání na těchto webových stránkách je zdarma. Obchodníci umisťují pomocí automatizovaných softwarových prostředků (XML kódu) nabídky svého zboží na stránky srovnávací a nákupní galerie. Tyto nabídky jsou aktualizovány několikrát denně. Srovnávače neručí za případné chyby, nepřesnosti nebo vadné údaje jednotlivých nabídek. U každého zboží musí být uveden minimálně název zboží, fotografie zboží, specifikace zboží a konečná cena zboží včetně DPH. U ceny pak může být uvedena i cena dopravy od obchodníka k zákazníkovi, případně vyjmenované jednotlivé druhy dopravy. Obchodníci, kteří chtějí mít své nabídky na takovýchto srovnávačích, platí ceny za jednotlivé prokliky. Cena prokliku se odvíjí od toho, zda se jedná o obyčejný odkaz nebo zda se jedná například o zvýraznění daného e-shopu na stránkách srovnávače. Cena jednoho prokliku se také odvíjí od druhu nabízeného zboží. Jiná cena se tak účtuje prokliku na bytové dekorace a jiná na vysavače. Srovnávací a nákupní galerie vedle srovnávání cen zboží nabízejí i různé doplňkové služby. Některé nabízí svým uživatelům i různé nákupní průvodce, kteří radí lidem při výběrů produktů. Tyto rady pochází jak od expertů z oboru, tak i od uživatelů, kteří mají s produkty reálné zkušenosti (recenze).  Ty nejpropracovanější srovnávací a nakupovací galerie pomáhají uživatelům s výběrem produktu podle technických parametrů a specifikací produktů, umožňují, aby se uživatelé poradili s nákupními rádci, a zprostředkovávají reálné zkušenosti uživatelů, nezabývají se tak pouze prostým srovnáním cen. Tyto srovnávací a nákupní galerie se snaží přilákat nové uživatele na své stránky pomocí tzv. affiliate programů. Affiliate programy jsou provizní systémy pro provozovatele webových stránek. Když autor určité webové stránky nabídne zajímavé informace o cenách a populárních produktech, které nabízí srovnávače zboží, získávají pak nový zdroj příjmů prostřednictvím provizí z přivedených uživatelů. Nejznámější české porovnávače cen zboží jsou heureka.cz, zbozi.cz, hledejceny.cz, srovnanicen.cz nebo nejlepsiceny.cz.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhledávače zboží v zahraničí.", "content": "Největším srovnávačem zboží ve světě je Google Shopping. Servis byl poprvé představen v roce 2002 pod jménem Froogle. Později v roce 2007 byl servis rebrandován na Google Product Search a pak v roce 2012 na Google Shopping. V současné době Google Shopping funguje ve 121 zemích. Uživatelé mohou vyhledat zboží přímo ve vyhledávacím panelu Google vyhledávače v záložce Nákupy (Shopping) nebo rovnou přejít na stránky Google Shopping.  Zajímavým příkladem mezinárodních srovnávačů je dál například Trustpilot, který je zaměřen na srovnávání poskytovatelů služeb a prodejců. Servis byl poprvé zaveden v Dánsku v roce 2007, v současnosti je populární stránkou v Evropě i Severní Americe.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vyhledávač zboží (též porovnávač cen, cenový srovnávač, srovnávač zboží, zbožový vyhledávač) je web, který se specializuje na srovnání cen zboží z internetových obchodů. Slouží k vyhledávání nejvýhodnějších nabídek na trhu, nabízí ale i filtrování podle jiných parametrů, jako jsou například rozměry, značka produktu, cena dopravy nebo aktuální dostupnost zboží. V českém prostředí působí například srovnávače Heureka.cz a Zboží.cz.", "tgt_summary": "格价,是指消费者对同一商品进行价格比较的行为,以找出最便宜的价格。随着因特网兴起令市场资讯更为流通,格价行为变得越见普遍,当中不少格价行为是透过专门提供格价服务的网站进行。2005年,英国格价网站产业的总收入达1.2至1.4亿英镑。", "id": 1617561}
{"src_title": "Uchazeči o pořádání olympijských her", "tgt_title": "奧林匹克運動會申辦", "src_document": [{"title": "I. Letní olympijské hry 1896.", "content": "Athény zvoleny bez protikandidáta v Paříži 23. 6. 1894", "section_level": 1}, {"title": "II. Letní olympijské hry 1900.", "content": "Paříž zvolena bez protikandidáta v Paříži 23. 6. 1894", "section_level": 1}, {"title": "III. Letní olympijské hry 1904.", "content": "Chicago zvoleno bez protikandidáta v Paříži 22. 5. 1901, hry pak byly přesunuty do Saint Louis a spojeny se Světovou výstavou 1904", "section_level": 1}, {"title": "IV. Letní olympijské hry 1908.", "content": "Řím zvolen v Londýně v červnu 1904 V roce 1906 se Itálie pořadatelství z finančních důvodů vzdala a hry byly přiděleny Londýnu", "section_level": 1}, {"title": "V. Letní olympijské hry 1912.", "content": "Stockholm zvolen bez protikandidáta v Berlíně 27. 5. 1909", "section_level": 1}, {"title": "VI. Letní olympijské hry 1916.", "content": "Berlín zvolen ve Stockholmu 27. 5. 1912 Hry se nekonaly z důvodu první světové války", "section_level": 1}, {"title": "VII. Letní olympijské hry 1920.", "content": "Antverpy zvoleny v Lausanne 5. 4. 1919", "section_level": 1}, {"title": "VIII. Letní olympijské hry 1924.", "content": "Paříž zvolena v Lausanne 2. 6. 1921", "section_level": 1}, {"title": "IX. Letní olympijské hry 1928.", "content": "Amsterdam zvolen v Lausanne 2. 6. 1921", "section_level": 1}, {"title": "X. Letní olympijské hry 1932.", "content": "Los Angeles zvoleno bez protikandidáta v Římě v dubnu 1923", "section_level": 1}, {"title": "XI. Letní olympijské hry 1936.", "content": "Berlín zvolen 43 hlasy (voleb 26. 4. 1931 v Barceloně se nezúčastnil potřebný počet delegátů, proto byly hlasy posbírány korespondenčně a výsledek vyhlášen 13. 5. 1931 v Lausanne)", "section_level": 1}, {"title": "XII. Letní olympijské hry 1940.", "content": "Tokio zvoleno bez protikandidáta v Berlíně 31. 7. 1936. V roce 1938 se Japonsko pořadatelství vzdalo a MOV přidělil hry Helsinkám, nakonec se nekonaly kvůli druhé světové válce", "section_level": 1}, {"title": "XII. Letní olympijské hry 1944.", "content": "Londýn zvolen v Londýně 9. 6. 1939 Hry se nekonaly kvůli válce", "section_level": 1}, {"title": "XIII. Letní olympijské hry 1948.", "content": "Londýn zvolen v Lausanne v září 1946", "section_level": 1}, {"title": "XIV. Letní olympijské hry 1952.", "content": "Helsinky zvoleny ve Stockholmu 21. 6. 1947", "section_level": 1}, {"title": "XV. Letní olympijské hry 1952.", "content": "Helsinky zvoleny ve Stockholmu 21. 6. 1947", "section_level": 1}, {"title": "XVI. Letní olympijské hry 1956.", "content": "Melbourne zvoleno v Římě 28. 4. 1949 Jezdecké soutěže se konaly ve Stockholmu kvůli australským předpisům o karanténě pro dovážené koně", "section_level": 1}, {"title": "XVII. Letní olympijské hry 1960.", "content": "Řím zvolen v Paříži 15. 6. 1955", "section_level": 1}, {"title": "XVIII. Letní olympijské hry 1964.", "content": "Tokio zvoleno v Mnichově 26. 5. 1959", "section_level": 1}, {"title": "XIX. Letní olympijské hry 1968.", "content": "Mexico City zvoleno v Baden-Badenu 18. 10. 1963", "section_level": 1}, {"title": "XX. Letní olympijské hry 1972.", "content": "Mnichov zvolen v Římě 26. 4. 1966", "section_level": 1}, {"title": "XXI. Letní olympijské hry 1976.", "content": "Montreal zvolen v Amsterdamu 12. 5. 1970", "section_level": 1}, {"title": "XXII. Letní olympijské hry 1980.", "content": "Moskva zvolena 39 hlasy ve Vídni 23. 10. 1974", "section_level": 1}, {"title": "XXIII. Letní olympijské hry 1984.", "content": "Los Angeles zvoleno bez protikandidáta v Athénách 18. 5. 1978", "section_level": 1}, {"title": "XXIV. Letní olympijské hry 1988.", "content": "Soul zvolen 52 hlasy v Baden-Badenu 30. 9. 1981", "section_level": 1}, {"title": "XXV. Letní olympijské hry 1992.", "content": "Barcelona zvolena v Lausanne 17. 10. 1986", "section_level": 1}, {"title": "XXVI. Letní olympijské hry 1996.", "content": "Atlanta zvolena v Tokiu 18. 9. 1989", "section_level": 1}, {"title": "XXVII. Letní olympijské hry 2000.", "content": "Sydney zvoleno v Monte Carlu 23. 9. 1993", "section_level": 1}, {"title": "XXVIII. Letní olympijské hry 2004.", "content": "Athény zvoleny v Lausanne 5. 9. 1997", "section_level": 1}, {"title": "XXIX. Letní olympijské hry 2008.", "content": "Peking zvolen v Moskvě 13. 7. 2001", "section_level": 1}, {"title": "XXX. Letní olympijské hry 2012.", "content": "Londýn zvolen v Singapuru 6. 7. 2005", "section_level": 1}, {"title": "XXXI. Letní olympijské hry 2016.", "content": "Rio de Janeiro zvoleno v Kodani 2. 10. 2009", "section_level": 1}, {"title": "XXXII. Letní olympijské hry 2020.", "content": "Tokio zvoleno v Buenos Aires 7. 9. 2013", "section_level": 1}, {"title": "XXX. Letní olympijské hry 2024.", "content": "Volby proběhnou v Limě v září 2017", "section_level": 1}, {"title": "I. Zimní olympijské hry 1924.", "content": "Konaly se v Chamonix. (Původně nesly název \"Týden zimních sportů\", jako olympiáda byly uznány až dodatečně na kongresu MOV v Praze 1925)", "section_level": 1}, {"title": "II. Zimní olympijské hry 1928.", "content": "Svatý Mořic zvolen v Lisabonu 6. 5. 1926", "section_level": 1}, {"title": "III. Zimní olympijské hry 1932.", "content": "Lake Placid zvoleno 10. 4. 1929 v Lausanne", "section_level": 1}, {"title": "IV. Zimní olympijské hry 1936.", "content": "Garmisch-Partenkirchen dostal hry přiděleny na základě pravidla, že zimní olympiáda by se měla konat ve stejné zemi jako letní (pravidlo bylo zrušeno roku 1938)", "section_level": 1}, {"title": "Zimní olympijské hry 1940.", "content": "Sapporo zvoleno bez protikandidáta ve Varšavě 9. 6. 1937. O rok později se Japonsko her vzdalo, pořádáním byl pověřen Svatý Mořic a po jeho odstoupení Garmisch-Partenkirchen, po vypuknutí 2. světové války byly hry zrušeny.", "section_level": 1}, {"title": "Zimní olympijské hry 1944.", "content": "Cortina d'Ampezzo zvolena 9. 6. 1939 v Londýně Hry se nekonaly kvůli válce", "section_level": 1}, {"title": "V. Zimní olympijské hry 1948.", "content": "Svatý Mořic zvolen v Lausanne v září 1946", "section_level": 1}, {"title": "VI. Zimní olympijské hry 1952.", "content": "Oslo zvoleno 27. 6. 1947 ve Stockholmu", "section_level": 1}, {"title": "VII. Zimní olympijské hry 1956.", "content": "Cortina d'Ampezzo zvolena v Římě 28. 4. 1949", "section_level": 1}, {"title": "VIII. Zimní olympijské hry 1960.", "content": "Squaw Valley zvoleno 16. 6. 1955 v Paříži", "section_level": 1}, {"title": "IX. Zimní olympijské hry 1964.", "content": "Innsbruck zvolen 26. 5. 1959 v Mnichově", "section_level": 1}, {"title": "X. Zimní olympijské hry 1968.", "content": "Grenoble zvolen v Innsbrucku 28. 1. 1964", "section_level": 1}, {"title": "XI. Zimní olympijské hry 1972.", "content": "Sapporo zvoleno v Římě 26. 4. 1966", "section_level": 1}, {"title": "XII. Zimní olympijské hry 1976.", "content": "Denver zvolen v Amsterdamu 12. 5. 1970 Denver se pořadatelství zřekl roku 1973 z finančních důvodů, hry se konaly v Innsbrucku", "section_level": 1}, {"title": "XIII. Zimní olympijské hry 1980.", "content": "Lake Placid zvoleno bez protikandidáta ve Vídni 23. 10. 1974", "section_level": 1}, {"title": "XIV. Zimní olympijské hry 1984.", "content": "Sarajevo zvoleno v Athénách 18. 5. 1978", "section_level": 1}, {"title": "XV. Zimní olympijské hry 1988.", "content": "Calgary zvoleno v Baden-Badenu 30. 9. 1981", "section_level": 1}, {"title": "XVI. Zimní olympijské hry 1992.", "content": "Albertville zvoleno v Lausanne 17. 10. 1986", "section_level": 1}, {"title": "XVII. Zimní olympijské hry 1994.", "content": "Lillehammer zvolen v Soulu 15. 9. 1988", "section_level": 1}, {"title": "XVIII. Zimní olympijské hry 1998.", "content": "Nagano zvoleno v Birminghamu 15. 6. 1991", "section_level": 1}, {"title": "XIX. Zimní olympijské hry 2002.", "content": "Salt Lake City zvoleno 54 hlasy v Budapešti 16. 6. 1995", "section_level": 1}, {"title": "XX. Zimní olympijské hry 2006.", "content": "Turín zvolen 53 hlasy v Soulu 19. 6. 1999", "section_level": 1}, {"title": "XXI. Zimní olympijské hry 2010.", "content": "Vancouver zvolen v Praze 2. 7. 2003", "section_level": 1}, {"title": "XXII. Zimní olympijské hry 2014.", "content": "Soči zvoleno v Ciudad de Guatemala 4. 7. 2007", "section_level": 1}, {"title": "XV. Zimní olympijské hry 2018.", "content": "Pchjongčchang zvolen v Durbanu 6. 7. 2011", "section_level": 1}, {"title": "XV. Zimní olympijské hry 2022.", "content": "Peking zvolen 44 hlasy v Kuala Lumpuru 31. 7. 2015", "section_level": 1}], "src_summary": "Pořadatelské město olympijských her vybírá Mezinárodní olympijský výbor na základě nominací národních olympijských výborů na zasedání, které se koná sedm let před zahájením olympiády. Zvolené město hostí také paralympijské hry. Výběr pořadatele bývá provázen četnými spory. Jde spíše o politickou prestiž, ekonomická výhodnost olympiád je sporná vzhledem k velmi nákladným investicím do sportovišť a infrastruktury. Proto zájem o pořádání her klesá, zejména v evropských zemích. MOV na to reagoval vyhlášením programu \"Agenda 2020\", který chce náklady na hry omezit.", "tgt_summary": "一般而言,奥林匹克运动会(以下简称奥运)主办城市的申办流程如下:国家奥林匹克委员会会自所属国家内挑选候选城市提交至国际奥林匹克委员会(以下简称国际奥委会),并在那里与其他国家的候选城市竞争主办奥运的资格;最终再由国际奥委会决定主办城市。残疾人奥林匹克运动会(以下简称残奥)的主办城市资格也是自同一程序中决选出来的;易言之,奥运主办城市通常与残奥主办城市相同。自国际奥委会于1894年创立以来,至今已举办了31夏季奥林匹克运动会、22届冬季奥林匹克运动会与15届残疾人奥林匹克运动会,而每年均有为数众多的城市为了获得主办资格而申办竞争。", "id": 1966075}
{"src_title": "Richárd Guzmics", "tgt_title": "古兹米奇·理查德", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Je odchovanec Szombathelyi Haladásu, kde si v průběhu sezony 2004/05 odbyl premiéru v dresu \"áčka\", se kterým na jaře 2008 postoupil do nejvyšší soutěže. V průběhu podzimní části ročníku 2009/10 se s Szombathelyiem představil v předkolech Evropské ligy UEFA, kde nejprve maďarský klub postoupil přes celek Irtyš Pavlodar FK z Kazachstánu (výhra 1:0 a prohra 1:2) a následně vypadl se švédským týmem IF Elfsborg (prohra 0:3 a remíza 0:0). V Haladásu byl kapitánem mužstva a v maďarské nejvyšší soutěži odehrál celkem 168 střetnutí. V září 2014 přestoupil do polského klubu Wisla Krakov, kde hrál pravidelně v úvodní jedenáctce. V lednu 2017 odešel za 1 milion € do čínského mužstva Jen-pien Fu-te, kde bránil i známé hráče jako například Hulk, Ezequiel Lavezzi, Oscar, Paulinho nebo Axel Witsel. V Číně si zahrál tamní první i druhou ligu.", "section_level": 1}, {"title": "ŠK Slovan Bratislava.", "content": "V zimním přestupovém období ročníku 2018/19 měl nabídky z Číny, Maďarska i Polska. Nakonec však v lednu 2019 zamířil jako volný hráč (zadarmo) na Slovensko do Slovanu Bratislava, se kterým uzavřel roční kontrakt a v klubu doplnil stoperskou dvojici Kenan Bajrić - Vasil Božikov. Ligový debut v dresu \"belasích\" si odbyl v 19. kole hraném 16. 2. 2019 proti klubu FC DAC 1904 Dunajská Streda (výhra 1:0), na hrací plochu přišel v 85. minutě místo krajana Dávida Holmana. Se Slovanem získal 14. dubna 2019 po výhře 3:0 nad týmem MŠK Žilina šest kol před koncem sezony mistrovský titul. V mužstvu se příliš neprosadil, za necelý rok odehrál v lize 14 střetnutí.", "section_level": 2}, {"title": "Mezőkövesdi SE.", "content": "V říjnu 2019 uzavřel v předstihu kontrakt platný od zimy 2019/20 s maďarským celkem Mezőkövesdi SE, ke klubu se připojil 1. ledna 2020.", "section_level": 2}, {"title": "Klubové statistiky.", "content": "Aktuální k 27. prosinci 2019", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Richárd Guzmics je bývalý maďarský mládežnický reprezentant, nastupoval za výběry do 19 a 21 let.", "section_level": 1}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "V A-mužstvu Maďarska debutoval 14. listopadu 2012 v přátelském zápase v Budapešti proti týmu Norska (prohra 0:2), na hřiště přišel v 72. minutě. Svůj první ligový gól za reprezentaci dal v utkání hraném 7. 9. 2015 v kvalifikační souboji s reprezentací Severního Irska (remíza 1:1), když v 74. minutě otevřel skóre střetnutí.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2016.", "content": "S maďarským národním týmem slavil v listopadu 2015 postup z baráže na EURO 2016 ve Francii. Německý trenér maďarského národního týmu Bernd Storck jej zařadil do závěrečné 23členné nominace na EURO 2016 ve Francii. Maďaři se ziskem pěti bodů vyhráli základní skupinu F. V osmifinále proti Belgii se po porážce 0:4 rozloučili s turnajem. Guzmics odehrál na EURU všechny čtyři zápasu, ve kterých nechyběl na hřišti ani jednu minutu.", "section_level": 3}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Richárd Guzmics [richárd guzmič] (* 16. dubna 1987, Szombathely) je maďarský fotbalový obránce a reprezentant, od ledna 2020 hráč maďarského mužstva Mezőkövesdi SE. Mimo Maďarsko působil na klubové úrovni v Polsku, Číně a na Slovensku. Nastupuje ve středu obrany, dominuje ve vzdušném prostoru a soubojích jeden na jednoho.", "tgt_summary": "古兹米奇·理乍得(,1987年-4月16日)是一位匈牙利足球运动员,出生于松博特海伊。目前正效力于中国足球甲级联赛球队延边富德队,司职后卫,球衣号码为26号。他也代表匈牙利国家足球队参赛。", "id": 1245896}
{"src_title": "Slovo moudrosti", "tgt_title": "智慧語", "src_document": [{"title": "Historické pozadí.", "content": "V roce 1835 začal zakladatel mormonismu Joseph Smith učit svých 12 apoštolů hluboké nauky Království. Za tímto účelem ustanovil tzv. Školu proroků, která se setkávala v horním patře Prorokova domu. Během četných setkání tam Joseph Smith učil apoštoly jak rozumět tajemstvím božství a exaltace (oslavení/zbožštění člověka). Apoštolové měli ve zvyku během těchto setkání živě debatovat a do toho kouřit a žvýkat tabák. To po určité době rozzlobilo Prorokovu manželku, Emmu Smithovou, která svému manželovi důrazně řekla, že po pravých apoštolech by jistě na zemi nezůstala taková spoušť, jako po těch mormonských. Byla to totiž právě ona, kdo pokaždé musel uklízet plivance, tabák a popel z podlahy domů. Joseph Smith se v důsledku rady své ženy zeptal Boha a údajně přijal zjevení, které se dnes nachází v mormonském svatém Písmu, knize Nauky a smluv, jako oddíl 89.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura zjevení.", "content": "V samotném počátku zjevení je napsáno, že bylo dáno nikoliv jako přikázání (tedy nikoliv jako závazná povinnost a neporušitelné pravidlo církve), ale jako rada Svatým v Sionu. Z tohoto a mnoha jiných důvodů se Slovu moudrosti také přezdívá \"Zákon zdraví\". Jeho smyslem je poradit mormonům, jak zdravě žít, aby měli silné tělo i ducha.  První část zjevení je prostoupena \"negativními pravidly\" a týká se látek, které nejsou pro zdraví prospěšné a lidé by se jim měli vyhýbat (nebo jich užívat v malém množství). Mezi takovými látkami je vyjmenován tvrdý alkohol (víno ke svátosti je dovoleno), tabák a silné kávové nebo čajové odvary.  Druhá část zjevení je postavena na pozitivních premisách a týká se naopak látek, které jsou pro zdraví prospěšné a má jich býti užíváno pro zdraví a konstituci těla člověka. Mezi těmito látkami stojí na předním místě léčivé byliny. Zvláštní místo je ve zjevení přiřazeno i masu a jeho pojídání, k němuž jsou stanovena sice dobrovolná, ale jasně definovaná pravidla.", "section_level": 1}, {"title": "Slovo moudrosti v CJKSPD.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původní postoj.", "content": "Několik desítek let po smrti přijímatele zjevení (Josepha Smithe) došlo k tomu, že jeden z jeho nástupců, Brigham Young, učinil Slovo moudrosti závazným pravidlem pro členy církve. Přesto však v jeho době i časech poté neplatilo toto přikázání absolutně, jak dokazuje mnoho mormonských svědectví. Brigham Young osobně při zvláštních příležitostech žvýkal tabák a pití piva považoval za prospěšné.  Ještě na počátku 20. století bylo Slovo moudrosti liberálně pojatým \"přikázáním\". Slavný je například příběh o tom, jak jeden z mormonských apoštolů, James Talmage (autor mormonského bestselleru \"Jesus the Christ\") psal svoje veledílo přímo v místnostech Chrámu Salt Lake, zatímco u toho kouřil doutníky a cigarety.  Podle některých svědectví mu toto bylo doporučeno Prvním předsednictvem (vedoucíma CJKSPD) kvůli jeho nervozitě a stresu. Jde o příklad toho, kdy může být Slovo moudrosti modifikováno pro osobní potřebu člověka. Talmage také během života vyprávěl o tom, jak si koupil a vyzkoušel 20 gramů marihuany.", "section_level": 2}, {"title": "Změna.", "content": "Během prezidentství Hebera J. Granta došlo k tomu, že se ze Slova moudrosti udělalo striktní pravidlo, nutné ke vstupu do mormonských Chrámů. Od té doby do současnosti musí každý člen CJKSPD absolutně dodržovat modifikované zásady Slova moudrosti, aby mohl vykonávat obřady v chrámech. Modifikace těchto pravidel znamenala mimo jiné absolutní zákaz všech látek, které jsou ve zjevení zmíněny v negativní souvislosti.  Došlo i k striktnímu zákazu piva a dalších látek, které byly zjevením povolené. V nynějších příručkách mormonské CJKSPD se nezmiňuje dobrovolnost daného zjevení a úvodní verše o tom, že daný text je nikoliv přikázáním, ale radou, jsou vynechávány nebo odlišně interpretovány. CJKSPD do Slova moudrosti také zahrnula všechny látky, nazvané souhrnně a moderně \"drogy\", ačkoliv o nich původní zjevení nemluví.  Tato změna byla uskutečněna bez nového Božího zjevení, pouze na základě pravidel církve. Někteří kritici mormonismu obviňují CJKSPD za manipulaci s původními spisy a \"přepisování historie\", kvůli kterému údajně většina dnešních členů netuší, že původní zjevení zadávalo jiné podmínky, než dnešní církev. Tato obvinění CJKSPD považuje za nepodložená.", "section_level": 2}, {"title": "Role Slova moudrosti v současné CJKSPD.", "content": "Největší mormonská církev (CJKSPD) má po světě okolo 80 tisíců misionářů. Jimi je Slovo moudrosti učeno při standardizovaných lekcích jako jedno ze stěžejních témat před křtem. Jeho dodržování je pro zájemce potřebné k získání církevního povolení křtu (spolu s dalšími pravidly, jako Zákon cudnosti a Zákon desátku). Podle současné Příručky pro biskupy mormonských odboček (příručka smí být cirkulována pouze mezi biskupy a běžní členové k ní nesmí mít přístup) nemá Slovo moudrosti a jeho porušování vést k vyloučení člena z církve. Jde o liberalizaci proti dřívějšímu postoji v této příručce.  Při vstupu do Chrámu kvůli obřadu Obdarování a mnoha dalších příležitostech musí člen mainstreamové mormonské církve, CJKSPD, deklarovat, že dodržuje Slovo moudrosti. Po korelaci (procesu standardizace) pohovorů v 20.polovině 20. století již nehraje roli, zda člověk dodržuje pozitivně postavená pravidla v druhé polovině Slova moudrosti (střídmé jezení masa, zdravý životní styl a užívání bylin...). Stačí se zdržet zakázaných látek (negativní vymezení v první polovině zjevení), a to způsobem, jak to definovali současní vedoucí církve (v nynější době absolutní zákaz i mírně alkoholických nápojů a zákaz všech omamných látek, ovlivňujících vnímání).", "section_level": 2}, {"title": "Jednotlivá témata Slova moudrosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pivo.", "content": "Na konci zjevení se mluví o \"jemných\" nápojích, tedy slabě alkoholických přípravcích. Jak uvedl například druhý prezident a prorok CJKSPD, Brigham Young, tato pasáž vysloveně mluví o tom, že střídmé užívání piva a podobných nakvašených nápojů je zdraví prospěšné.", "section_level": 2}, {"title": "Coca-Cola.", "content": "Po dlouhou dobu bylo předmětem spekulací, zda se zákaz \"kávy\" týká všech kofeinových nápojů a přípravků, nebo nikoliv. Až do 21. století byla tato otázka nevyřešena, dokud vedoucí církve neuvedli, že Coca-Cola a podobné nápoje jsou povolené. Kritici poukazují na to, že vlivní a bohatí členové mormonské CJKSPD mají podíly ve společnosti, vyrábějící Coca-Colu, a že to může být jedním z důvodů tohoto postoje. CJKSPD toto popírá, avšak přiznává, že existují členové, kteří jim platí desátky v podobě akcií Coca-Coly, které církev okamžitě prodává na burze. Tento fakt vedl v moderní době k mylným obviněním, že \"mormonská církev obchoduje s Coca-Colou\".", "section_level": 2}, {"title": "Energy-drinky.", "content": "CJKSPD svou deklarací o povolení Coca-Coly a dalších kofeinových nápojů odmítla absolutní zákaz energy-drinků. O jejich škodlivé povaze však někteří vedoucí církve varovali na konferencích. Téma je stále předmětem debaty a v souladu s mormonskou tradicí mohou vedoucí církve kdykoliv definovat novou podobu \"Slova moudrosti\" a jeho pravidel.", "section_level": 2}, {"title": "Celé znění Slova moudrosti.", "content": "Zjevení dané skrze Josepha Smitha, Proroka, v Kirtlandu ve státě Ohio 27. února 1833 (History of the Church, 1:327–329).", "section_level": 1}, {"title": "Komentář.", "content": "V důsledku toho, že první bratří na svých shromážděních užívali tabák, Prorok byl veden k tomu, aby přemítal o této záležitosti; následkem čehož se na to tázal Pána. Výsledkem bylo toto zjevení, známé jako Slovo moudrosti. Původně byly první tři verše Prorokem napsány jako inspirovaný úvod a popis.", "section_level": 2}, {"title": "Úvod Josepha Smithe.", "content": "1 Slovo moudrosti, ku prospěchu rady vysokých kněží, shromážděných v Kirtlandu, a církve a také svatých v Sionu –  2 Poslané jako pozdrav; ne skrze přikázání nebo nucení, ale skrze zjevení a slovo moudrosti ukazující řád a vůli Boží ohledně časného spasení všech svatých v posledních dnech  3 Dané jako zásada se zaslíbením, přizpůsobené schopnosti slabých a nejslabších ze všech svatých, již jsou nebo mohou býti nazýváni svatými.", "section_level": 2}, {"title": "Zjevení.", "content": "4 Vizte, vpravdě, tak vám praví Pán: V důsledku zla a plánů, které existují a budou existovati v srdci spikleneckých lidí v posledních dnech, jsem vás varoval a varuji vás předem tím, že vám dávám skrze zjevení toto slovo moudrosti –  5 Že nakolik některý člověk mezi vámi pije víno nebo silný nápoj, vizte, není to dobré ani vhodné v očích Otce vašeho, leda když se shromáždíte, abyste přinesli před něj svátosti své.  6 A vizte, toto má býti víno, ano, čisté víno z hroznu vinného kmene, z vaší vlastní výroby.  7 A opět, silné nápoje nejsou pro břicho, ale pro umývání těla vašeho.  8 A opět, tabák není pro tělo ani pro břicho a není dobrý pro člověka, ale je bylinou, která má býti používána se soudností a obratností pro pohmožděniny a veškerý nemocný dobytek.  9 A opět, horké nápoje nejsou pro tělo ani pro břicho.  10 A opět, vpravdě pravím vám, všechny zdravé byliny Bůh ustanovil pro konstituci a podstatu člověka a užívání jím –  11 Každá bylina v období svém a každý plod v období svém, všechno toto má býti využíváno s prozíravostí a díkůvzdáním.  12 Ano, také maso zvířat a ptactva ve vzduchu jsem já, Pán, ustanovil pro užívání člověkem s díkůvzdáním; nicméně mají býti užívána střídmě;  13 A je mi příjemné, že nemají býti užívána, leda v časech zimy nebo chladu nebo hladu.  14 Veškeré obilí je ustanoveno pro užívání člověkem a zvířaty, aby bylo oporou života nejen pro člověka, ale i pro zvěř polní a ptactvo nebeské a veškerá divoká zvířata, která běhají nebo lezou po zemi;  15 A ta Bůh učinil pro užívání člověkem pouze v časech hladu a přemíry hladovění.  16 Veškeré obilí je dobré jako strava člověka; podobně také plody vinného kmene; to, co dává plody, ať v zemi nebo nad zemí –  17 Nicméně, pšenice pro člověka a kukuřice pro dobytče a oves pro koně a žito pro ptactvo a pro vepře a pro veškerou zvěř polní a ječmen pro veškerá užitková zvířata a pro jemné nápoje, podobně také další obilí.", "section_level": 2}, {"title": "Zaslíbení.", "content": "18 A všichni svatí, kteří pamatují na to, aby zachovávali a činili tato slova, kráčejíce v poslušnosti přikázání, obdrží zdraví v pupku svém a morek pro kosti své;  19 A naleznou moudrost a veliké poklady poznání, vpravdě skryté poklady;  20 A poběží, a nebudou znaveni, a budou kráčeti, a nebudou umdlévati.  21 A já, Pán, jim dávám zaslíbení, že ničící anděl projde kolem nich, jako kolem dětí Izraele, a nezabije je. Amen.", "section_level": 2}], "src_summary": "Slovo moudrosti je ustálený název pro zjevení, které roku 1835 zapsal mormonský prorok Joseph Smith. Definuje správný životní styl mormonů. Bylo údajně dáno Bohem \"nikoliv jako přikázání, ale jako rada Svatým\". Sehrálo důležitou roli v mormonské církvi. Nachází se dnes v mormonském svatém Písmu, knize Nauky a Smluv, jako oddíl 89.", "tgt_summary": "智慧语(英语:Word of Wisdom)是由耶稣基督后期圣徒教会出版书籍《教义和圣约》中的一个章节,这本书被其下许多教会认为是神的启示 (后期圣徒教会)。该名称也是该段经文中关于健康规章的名称,耶稣基督后期圣徒教会、摩尔门教基本教义派以及少部分其他后期圣徒教派列表以此进行严格的饮食实践。在耶稣基督后期圣徒教会中,遵守智慧语是目前洗礼、进行全职传教工作、参与教会学校以及进入圣殿 (后期圣徒教会)的先决条件;然而,违反智慧语并非处以绝罚或其他纪律委员会 (后期圣徒教会)的理由。", "id": 1781836}
{"src_title": "Masakry ve varšavské čtvrti Wola", "tgt_title": "沃拉大屠殺", "src_document": [{"title": "Hitlerův rozkaz zničit Varšavu.", "content": "Němečtí okupanti považovali Varšavu za centrum polského odboje proti nacistickému „novému řádu“. Ačkoli se v rámci Generálního gouvernementu snažili polské hlavní město degradovat do role provinčního města, Varšava byla stále centrem polského politického, intelektuálního a kulturního života. Sídlilo zde také velení Polského podzemního státu a fungovaly zde také obzvláště silné a dobře organizované struktury odbojového hnutí. Generální guvernér Hans Frank si 14. prosince 1943 zapsal do deníku: „Máme v této zemi jeden bod, z něhož pochází veškeré zlo: je to Varšava. Kdybychom v Generálním gouvernementu neměli Varšavu, neměli bychom 4/5 obtíží, s nimiž musíme bojovat. Varšava je a zůstane ohniskem nepokojů, místem, z něhož se neklid rozšiřuje do celé země.“  Vypuknutí varšavského povstání 1. srpna 1944 bylo v této situaci nacistickými vůdci vnímáno jako dokonalá příležitost vyřešit „polskou otázku“. Během projevu k vůdcům vojenských obvodů a velitelům škol, který pronesl v Jägerhöhe 21. září 1944 vzpomínal Reichsführer-SS Heinrich Himmler, že když dostal zprávu o vypuknutí povstání, vyrazil okamžitě za Hitlerem a řekl mu: „Můj Vůdce, není to pro nás příliš vhodná chvíle. Z historického pohledu je [však] požehnání, že to Poláci udělali. Za pět, šest týdnů se z toho dostaneme. A potom bude Varšava – hlavní město, hlava, inteligence toho bývalého 16-, 17milionového národa Poláků – zničena. Tento národ nám už 700 let blokuje Východ a od první bitvy u Tannenbergu nám stojí v cestě. Ale tento historický polský problém už brzy nebude představovat velký problém pro naše děti a pro všechny, kteří přijdou po nás – a dokonce už ani pro nás.“  Během porady, která se odehrála večer 1. srpna 1944 nebo následující den ráno, dal Hitler Himmlerovi a šéfovi generálního štábu Vrchního velení pozemních vojsk (OKH) generálu Heinzovi Guderianovi ústní rozkaz srovnat Varšavu se zemí a vyvraždit všechny její obyvatele. Podle zprávy SS-Obergruppenführera Ericha von dem Bach-Zelewski, který byl jmenován velitelem sil určených k potlačení povstání, zněl rozkaz takto: „každého obyvatele je třeba zabít, brát zajatce je zakázáno. Varšava má být srovnána se zemí. Tímto způsobem vznikne odstrašující příklad pro celou Evropu.“ Šéf von dem Bachova štábu, SS-Brigadeführer Ernst Rode, po válce vypověděl, že SS-Oberführer Oskar Dirlewanger – velitel jedné z jednotek zaměřených na boj proti povstání – obdržel od Himmleta tužkou ručně psaný rozkaz, v němž mu Reichsführer-SS jménem Hitlera oznamoval, že Varšava bude srovnána se zemí a sám Dirlewanger je oprávněn „zabíjet, koho se mu zachce, jak se mu zlíbí“. Hitlerův rozkaz zničit Varšavu dostali také velitelé německé posádky ve Varšavě. SS-Oberführer Paul Otto Geibel, velitel SS a Policie (SS- und Polizeiführer) ve varšavském distriktu, po válce vypověděl, že mu Himmler již 1. srpna večer po telefonu doporučil: „zničte jich desítky tisíc“. Hitlerův rozkaz však platil nejen pro Himmlerovi podřízené útvary SS a policie, ale také pro jednotky Wehrmachtu.", "section_level": 1}, {"title": "Německé zločiny ve Wole ve dnech 1.–4. srpna.", "content": "Od prvních hodin povstání se oddíly německé posádky ve Varšavě dopouštěly mnoha válečných zločinů. Zajaté povstalce stříleli, raněné dobíjeli. Došlo také k prvním vraždám civilního obyvatelstva. K jejich zahájení nebyl potřeba zvláštní Hitlerův rozkaz, protože generál Reiner Stahel měl jako velitel varšavské posádky právo „použít vůči civilnímu obyvatelstvu ve Varšavě všechny prostředky nezbytné k udržení klidu, bezpečnosti a pořádku“.  Zločiny, které Němci ve Wole páchali, neměly zpočátku za cíl kompletní vyvraždění obyvatel čtvrti, ale měly spíše představovat ráznou odvetu za vypuknutí povstání. Za oběť popravám padali především muži podezíraní z účasti v bojích. 1. srpna brzy odpoledne – tedy ještě před vypuknutím povstání – vykonali Němci hromadnou popravu u domu č. 28 v Sowińského ulici (na rohu s Karlińského). Jako odvetu za dřívější potyčku s vojáky Zemské armády, kteří mířili na shromaždiště, zde bylo zastřeleno osm náhodně zadržených Poláků. Na úplném počátku povstaleckých bojů zase německá pěchota s podporou tanků zaskočila v části Woly zvané Koło jednotky poručíků „Ostoji“ a „Gromady“ z obvodu Zemské armády „Wola“. Když rozprášili polské oddíly, podnikli Němci v ulicích Koła štvanici, dobíjeli raněné a zabíjeli zajaté vojáky ZA. 1. srpna zabili Němci také několik civilních obyvatel domu na Okopowé ulici č. 20 a zapálili dům č. 165 na Wolské ulici zvaný Pekiełko, kde zastřelili šest polských mužů.  Vzhledem k početní i technické převaze nepřítele nedokázaly oddíly obvodu ZA „Wola“ dobýt většinu určených cílů. Pouze část této čtvrti se na přechodnou dobu dostala pod kontrolu povstalců. Zásadní vliv na průběh bojů ve Wole mělo to, že touto čtvrtí procházela jedna z nejdůležitějších komunikačních tepen města, trasa Wolska – Chłodna – Elektoralna – Senatorska – Kierbedziův most (tzv. wolská tepna). V létě 1944 to byla jednak z nejdůležitějších zásobovacích tras na centrálním úseku východní fronty, která spojovala se zázemím německé oddíly na pravém břehu Visly. Již od ranních hodin 2. srpna se německé frontové oddíly snažily tuto neuralgickou linii odblokovat. Kvůli tomu se polské oddíly ve Wole již na úplném začátku povstání dostaly do intenzivních obranných bojů. Nepřítel útočil každý den silněji, přičemž se dopouštěl mnoha zločinů na zajatcích i civilním obyvatelstvu. Jak se později ukázala, Wola se stala jednou z varšavských čtvrtí, kde se ještě před příchodem Himmlerem zorganizovaných „posil“ Němci dopustili největších porušení válečného práva.  Vojáci divize „Hermann Göring“, kteří ve Wole bojovali ve dnech 1.–4. srpna, zavraždili cca 400 zajatých povstalců včetně mnoha raněných. Jednotky této divize zároveň – s podporou vojáků 608. obranného pluku – systematicky vyháněly z obytných budov polské civilní obyvatelstvo. Vojáci se přitom dopouštěli vražd, loupeží a znásilnění. 2. srpna shromáždili v zahradě domu č. 43 v ulici Zawiszy dvacet tři polských mužů, které následně zabili granáty. Dalších patnáct mužů Němci zavraždili poblíž na Magistracké ulici č. 9/11. Téhož dne zastřelili také skupinu mužů z domu na Sokołowské č. 26 (roh s Górczewskou) a sedm mužů, které vyvedli z domů č. 17 a 19 na Prądzyńského ulici. Kromě toho 2. srpna Němci uvěznili první skupinu civilních obyvatel v budově kostela sv. Vojtěcha na Wolské č. 76 (další skupiny vyhnanců, zpočátku nevelké, sem přišly 3. a 4. srpna). 3. srpna si němečtí vojáci oblékli bílé pásky, kterými se identifikovali povstalci, a díky tomuto úskoku se jim podařilo dobýt domy č. 12, 14 a 16 na Młynarské ulici. Obyvatele domů ukrývající se ve sklepech zavraždili mj. pomocí granátů, které vhazovali dovnitř.  Německé oddíly bojující ve Wole často využívaly polské civilisty, zejména ženy a děti, jako živé štíty kryjící útok pěchoty nebo tanků. Chycené Poláky nutili také k rozebírání barikád přímo uprostřed bojů. Tuto zločinnou taktiku jako první ve Varšavě použily oddíly Wehrmachtu, teprve později jednotky SS a policie. 2. srpna vojáci divize „Hermann Göring“ použili 50 Poláků přivázaných k žebříku jako krytí pro tanky, které se blížily k pozicím povstalců v oblasti Okopowé ulice. Byl to první zaznamenaný případ, kdy byli polští civilisté během povstání využiti jako živé štíty. Následující den, když německé tanky zaútočily na povstalecké barikády na Wolské ulici, Němci hnali před kolonou tanků skupinu mužů a žen, kteří měli posloužit jako štíty vozidel i pracovní síla k rozebrání barikád. Útok byl zastaven, část civilistů se povstalcům podařilo osvobodit, ale mnoho dalších zemřelo uprostřed křížové palby. V dopoledních hodinách početná skupina tanků z divize „Hermann Göring“ opět udeřila podél Wolské. Před tanky šlo jako krytí přibližně 300 polských civilistů (mužů i žen). Německé koloně se podařilo proniknout přes barikády povstalců a následně přes Towarowou ulici a Aleje Jerozolimskie až k mostu Poniatowského. Teprve tady propustili zbylé přeživší civilisty. Němečtí tankisté využívali polské civilisty jako živé štíty také během bojů ve Wole 4. srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Příchod německých posil.", "content": "Ačkoli vypuknutí povstání Němce nezaskočilo po taktické stránce, po operativní stránce se jednalo o neočekávanou událost. Německé velení proto mohlo do boje ve Varšavě poslat pouze ty jednotky, jejichž převelení do Varšavy umožňovala situace aktuálně panující na východní frontě. Již 2. srpna Reichsführer-SS Heinrich Himmler vyrazil letadlem do Poznaně, kde společně s místním gauleiterem Arthurem Greiserem a velitelem 21. vojenského obvodu generálem Walterem Petzelem vytvořili policejní skupinu, která měla vyrazit na pomoc německé posádce ve Varšavě; její velení svěřil Himmler SS-Gruppenführerovi Heinzi Reinefarthovi.  V první skupině německých sil převelených na boj proti povstání se nacházely následující oddíly:", "section_level": 2}], "src_summary": "Masakry ve Wole — vyvraždění obyvatel varšavské čtvrti Wola provedené oddíly SS a německé policie v prvních dnech varšavského povstání.", "tgt_summary": "沃拉大屠杀( Rzeź Woli)是发生于波兰首都华沙沃拉,纳粹德国军队于1944年在华沙起义期间有系统地杀害大约40,000-50,000人。1944年8月5日至12日之间,数以万计的波兰平民与地下军被开枪打死或有组织的大规模处决。", "id": 24586}
{"src_title": "Marija Stadnyková", "tgt_title": "玛丽亚·斯塔德尼克", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "Sportovnímu zápasení se věnovala od svých 12 let v rodném Lvově. Připravovala se pod vedením Oresta Skobelského. V ukrajinské ženské reprezentaci se pohybovala od roku 2006 ve váze do 48 kg. V témže roce získala titul mistryně Evropy, o který však záhy přišla kvůli pozitivnímu dopingovému nálezu na látku snižující tělesnou hmotnost (furosemid). Dostala dvouletý zákaz startu, ale podařilo se jí prokázat neúmyslné užítí a trest jí byl snížen na jeden rok.  Začátkem roku 2007 jí reprezentační vedení sdělilo, že pro olympijskou kvalifikaci v roce 2008 počítá jako s reprezentační jedničkou Irynou Merleniovou, která se vracela po mateřské pauze. V témže roce přijala nabídku reprezentovat Ázerbájdžán, který poprvé reprezentovala na jeho domácí půdě na mistrovství světa Baku. Ke konci roku se vdala za svého jmenovce Andrije Stadnyka, se kterým má syna a dceru.  V roce 2008 se kvalifikovala na olympijské hry v Pekingu. Potom co v úvodním kole zaváhala s Kanaďankou Carol Huynhovou se přes opravy probojovala do souboje o třetí místo, ve kterém porazila Tetjanu Bakaťukovou z Kazachstánu a získala bronzovou olympijskou medaili. V roce 2010 měla mateřskou pauzu. V roce 2012 startovala na olympijských hrách v Londýně. V semifinále porazila svou dlouholetou rivalku Irynu Merleniovovu a ve finále vyhrála úvodní kolo proti Japonce Hitomi Obaraové. Další dvě kola však s Japonkou prohrála a získala stříbrnou olympijskou medaili. V roce 2013 měla mateřskou pauzu. V roce 2016 startovala na svých třetích olympijských hrách v Riu výborně přípravená. Do finále proti Japonce Eri Tosakaové postoupila bez ztráty bodu a nad svou finálovou soupeřkou vedla v poslední minutě 2:0 na body. Neodolala však závěrečnému náporu Japonky, v posledních sekundách jí pustila své nohy a prohrála 2:3 na body. Získala stříbrnou olympijskou medaili.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marija Vasylivna Stadnyková (roz. Stadnyková) (* 3. června 1988 Lvov) je ukrajinská zápasnice – volnostylařka, olympijská medailistka z roku 2008, 2012 a 2016, která od roku 2007 reprezentuje Ázerbájdžán.", "tgt_summary": "玛丽亚·瓦西里夫娜·斯塔德尼克(,1988年-6月3日)生于乌克兰利沃夫,是一名阿塞拜疆女子自由式摔跤运动员。她于2000年开始练习摔跤,她一开始代表乌克兰参加国际比赛,后来归化至阿塞拜疆。她的丈夫安德烈·斯塔德尼克同样也是一名摔跤选手,而她丈夫的妹妹Yana Rattigan则与她同属一个重量级。", "id": 1912329}
{"src_title": "Zelení mužíčci (krymská krize)", "tgt_title": "小绿人 (格鲁乌)", "src_document": [{"title": "Hybridní válka.", "content": "Neoznačení vojáci a jejich neoficiální nasazení na území cizího státu bez formálního vyhlášení války je fenomenem nového pojetí války, tzv. hybridní války. Kromě tohoto fenomenu je hybridní válce vlastní také důraz na informační válku a psychologické akce.  Podle českého spolku Jagello 2000 právě v případě Ukrajiny dostala tato hybridní válka poprvé reálnější obrysy a kromě její vedení prostřednictvím neoznačených vojáků došlo také k zesílení ruské propagandy na mezinárodní scéně. Kromě tradičních způsobů byla také nasazena tzv. armáda trollů.", "section_level": 1}, {"title": "Zelení mužíčci na Krymu.", "content": "Poprvé se zelení mužíčci objevili během krymské krize, když obsazovali vojenská zařízení a politické instituce. Tehdy byli označováni jako neoznačení příslušníci místní domobrany, ale kvůli jejich vysoké profesionalitě a velmi moderní výbavě ruskými zbraněmi existovalo podezření, že jde o ruské vojáky. To nakonec potvrdil v březnu 2015 ruský prezident Vladimir Putin, který navíc na počest jejich klíčové role při anexi Krymu vyhlásil 27. únor \"„dnem speciálních sil“\" přezdívaný ruskými médii \"„den zelených mužíčků“\". Předtím existoval také ruskými vládními a armádními špičkami velmi oceňovaný návrh člena obranného výboru Státní dumy Igora Zotova, podle něhož by byl na 7. října, čili na Putinovy narozeniny, vyhlášen tzv. \"„den uctivých lidí“\". Uctiví lidé (, ) je označení těchto vojáků používané v Rusku a v ruských médiích. Zelení mužíčci se totiž při přebírání krymských institucí chovali k jejich zaměstnancům velmi uctivě.  Podle prezidenta Putina šlo o příslušníky GRU a námořní pěchoty, které vyslal na Krym pod záminkou posílení obrany tamních ruských vojenských objektů. Podle vysloužilého admirála Igora Kasatonova šlo v případě Krymu o příslušníky Specnaz, jejichž nasazení proběhlo pomocí šesti přistání vrtulníků a třech přistání letadel Il-76 v počtu celkem 500 mužů.", "section_level": 1}, {"title": "Zelení mužíčci na východě Ukrajiny.", "content": "Ruští vojáci a ruská vojenská technika dle tvrzení ukrajinské vlády a pozorovatelů NATO ve velkém figurují i v následné válce na východní Ukrajině. Rusko účast v této válce vytrvale odmítá, přestože se objevuje velké množství přímých (jako v případě sestřelení malajsijského letadla letu MH17) i nepřímých důkazů, že zde prostřednictvím neoznačené techniky a vojáků vede tzv. hybridní válku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zelení mužíčci či zelení človíčci (, ) je označení pro maskované vojáky v zelených neoznačených uniformách, kteří se objevili s moderními ruskými zbraněmi a vybavením na Ukrajině v roce 2014 během krymské krize. Označení se vžilo během období, kdy nebylo oficiálně jasné, ke komu tito neoznačení vojáci patří. Po počátečním popírání prezident Vladimir Putin přiznal účast ruských speciálních jednotek a námořní pěchoty, které přispěly k anexi Krymu.", "tgt_summary": "小绿人(,)指着俄国装备的秘密武装人员。这种叫法在2014年初俄联邦吞并克里米亚期间被首次使用。由于其着绿色的制服和先进的武器装备,当地居民起初也称他们为“火星人”。俄罗斯联邦国防部长谢尔盖·绍伊古则称这些武装人员为有礼貌的人(,)。", "id": 2727371}
{"src_title": "Agésilaos II.", "tgt_title": "阿格西莱二世", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Agésilaos se stal králem Sparty po svém nevlastním bratrovi Agidovi II., neboť Agidova syna Leótychida neuznali za legitimního následníka pro podezření, že byl nemanželským synem. Sparta byla na začátku kralování Agésilaa hegemonem v Řecku, ale v letech jeho vlády pro události, které sám nemohl zvrátit tuto pozici ztratila. Ještě před nástupem Agésilaa na trůn se Sparta zamíchala do vnitřních záležitostí Persie. Když v roce 404 př. n. l. zemřel perský král Dareios II. a jeho synové Artaxerxes a Kýros se dostali do sporu o trůn, Sparťané vojenskou pomocí o počtu 13 000 žoldáků podpořili Kýra, ale tento strategický tah jim nevyšel, neboť Kýros v roce 401 př. n. l. v bitvě u Kunax padl a dlouhou strastiplnou cestu domů nepřátelskou krajinou přežilo jen 6000 Sparťanů. Trest Peršanů nenechal na sebe dlouho čekat a vítězný Artaxerxés se Spartě pomstil válkou trvající od roku 399 do roku 394 př. n. l., která skončila prohrou Sparty v námořní bitvě u Knidu, kde Sparta přišla o téměř celé své loďstvo a tím o nadvládu v Egejském moři.  Na začátku války se i díky vojenským schopnostem krále Agésilaa Spartě ve válce dařilo. Agésilaos v bojích s Peršany osvobodil celou řadu maloasijských iónských měst a po významné bitvě u Sard, kde zvítězil proti Peršanům vedeným satrapou Tissafernem, hodlal proniknout hluboko do vnitrozemí Perské říše, ale tento úmysl mu zmařil rozkaz na návrat do Sparty pro vojenský konflikt, který propukl na Peloponésu.  V roce 395 př. n. l. vypukla tzv. Korintská válka a to přimělo Spartu odvolat z perské fronty krále Agésilaa. Bezprostřední příčinou této války byl lokální konflikt na Peloponésu mezi Spartou a spojenci z koalice Théb, Atén, Korintu a Argu ve kterém se angažovali hlavně Sparta a Théby, ale hlubší příčinou byla expanzivní politika Sparty. Válka se vedla na dvou frontách na souši a na moři. Na souši Sparta sice zvítězila ve více významných bitvách, ale tato vítězství nedovedla využít důsledně ve svůj prospěch a proto se válka na pevnině vyvíjela nerozhodně. Na moři dominovaly s podporou Peršanů Atény, neboť Sparta v bitvě u Knidy ztratila významnou část svého loďstva. Do války se Agésilaos zapojil vítězstvím v Bitva u Koronei, kde se mu 14. srpna v roce 394 př. n. l. pokusili spojené síly Théb a Arga blokovat přechod na Peloponés. Podle historika Xenofóna to byla bitva nesmírně krvavá, ve které padlo mnoho vojáků na obou stranách a Agésilaos byl v bitvě zraněn. V další fázi korintské války navzdory vynikajícím vojenským schopnostem Agésilaa Sparta ne vždy dokázala odolávat nepříteli, protože obě strany v bojích využívaly žoldáků v čem byly řečtí soupeři Sparty zvýhodněni, protože byly podporováni zlatem z Persie. To se ale později změnilo. Jelikož Athény po vítězství u Knidy opět vyrostly na námořní velmoc a postupně vzrostla i moc Théb, příliš velký vzrůst thébské a aténské moci nebyl v zájmu Peršanů. Tuto obavu Persie využila Sparta, která v roce 387 př. n. l. poměrně snadno přesvědčila prostřednictvím svého zmocněnce Antalkida perského krále Artaxerxa uzavřít tzv. \"Královský mír\". Podle společné dohody si perský král ponechal maloasijská města a Kypr. Athénám přiznaly ostrovy Lémnos, Skyros, Imbros a Sparta byla pověřena funkcí jakéhosi dozorce nad perskými zájmy v Řecku.  V dalších letech však vypukly v Persii nepokoje, které překročily rámec obvyklých palácových spiknutí. Proti ústřední moci vystoupili sami královští místodržící a proto byl vliv na dění v Řecku perskému králi omezený. Toho využily Athény a Théby, které mohly rozšířit svou moc. Athéňané v roce 378 př. n. l. začali organizovat svůj druhý námořní spolek a uzavřeli spojeneckou smlouvu s 32 státy a zanedlouho tento počet ještě vzrostl. Sparťané se rostoucí vliv Athén snažili zastavit, ale to jim nevyšlo, neboť v roce 376 př. n. l. námořní bitvě u ostrova Naxos utrpěli porážku. Také v Thébách obnovili Bojótský spolek, který spartský král Agésilaos neuznal a po neúspěšných jednáních za zrušení spolku vpadlo spartské vojsko v roce 371 př. n. l. pod velením Agésilaova spolukrále Kleombrota do Bojótie. Pod svým velením měl 10 000 těžkooděnců a 1000 jezdců. Thébané postavili vojsko o počtu 6500 mužů. V červenci tohoto roku se pak vojska srazila na pláni nedaleko vesnice Leuktry. Thébský velitel vojsk Epameinóndas menší počet svého vojska vykompenzoval novou taktikou boje a s bojovou formací tzv. \"Kosý šik\" dosáhl ohromujícího vítězství. Sparťané ztratili v boji 4000 mužů a mezi mrtvými ležel i jejich král Kleombrotos.  Následky této porážky byly pro Spartu přímo fatální. Peloponéský spolek se jim rozpadl a proti Spartě povstali Messéňané i Arkaďané a na následující rok Epameinóndas s armádou z celé Bojótie osvobodil nejprve Messénii po téměř 350leté porobě a později Arkadii. Navzdory převaze se jim však nepodařilo dobýt Spartu, kterou ubránilo vojsko vedené Agésilaem. Hegemonie Théb však trvala krátce. Zazářila rychle jako meteor, ale tak rychle i zhasla.  V roce 362 př. n. l. se spojila proti Thébám vojska tradičních nepřátel Sparty a Athén a jejich rozhodující boj se odehrál Bitva u Mantinei. I když bitva skončila nerozhodně, obě strany utrpěly velké ztráty na životech. Epameinóndas zahynul v boji a tím krátké období thébského hegemonie v Řecku skončilo. Ale i Sparta (jakož i Athény) ve svých následujících dějinách nedosáhla slávy z počátku panování Agésilaa. Agésilaos se se svým synem Archidamem ještě pokusili tento nepříznivý stav zvrátit, ale to se jim už nepodařilo. Když král Agésilaos jako 84letý ve Spartě zemřel, Sparta ho pohřbila velkolepě se všemi královskými poctami.  Úpadek Sparty nelze připsat pouze na vrub spartského krále Agésilaa. Pravomoci krále byly ve Spartě v jeho době omezené. Skutečnou moc měla Gerúsia a hlavně Eforové, kteří mohli odsoudit i samotného krále v případě porušení zákona i k trestu smrti. K úpadku Sparty přispěl i Epitadeův pozemkový zákon přijatý v těchto letech. Zákon otevřel cestu ke koncentraci pozemkového vlastnictví, což mělo pro Spartu dalekosáhlé negativní následky. Během dalších dvou generaci se počet vlastníků půdy snížil z původních 9000 na 1500. Půdy zbavení Sparťané se dali najímat jako žoldáci a jejich odchodem se snížil vojenský potenciál Sparty. Během prvních let panování Agésilaa došlo také k prvnímu známému spiknutí proti spartskému státu. Vůdce spiknutí Kinadón měl za cíl zlomit moc oligarchie a dát práva chudším Sparťanům. Pokus o převrat byl ale rychle potlačen a Kinadón po mučení popraven.  I přesto všemu antičtí historici popsali Agésilaa jako panovníka výjimečných kvalit, který žil svůj život jako skutečný \"Sparťan\". Známý je jeho výrok zaznamenán Plutarchem: \"\"Pokud jsem provedl jakýkoli čin, který si zasluhuje vzpomínku, tento skutek bude mým pomníkem. Pokud ne, žádný pomník nemůže zachovat mou památku.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Agésilaos II. nebo Agésiláos II. nebo Agesilaos II. () byl spartský král z královského rodu Eurypontovců. Na trůn nastoupil v roce 398 př. n. l. a vládl do roku 360 př. n. l. Byl synem Archidama II. a jeho druhé manželky Eupolie. Patřil mezi nejvýznamnější krále v dějinách Sparty. Jeho spolukrálem z dynastie Agiovců byl v letech 398–394 př. n. l. Pausaniás, v letech 394–380 př. n. l. Agésipolis I., v letech 380–371 př. n. l. Kleombrotos I., v letech 371–369 př. n. l. Agésipolis II. a v letech 369–360 př. n. l. Kleomenes II.", "tgt_summary": "阿格西莱二世( Άγησιλαος Β,前444年-?-前360年),欧里庞提德世系的斯巴达国王(约前400年—前360年在位)。阿希达穆斯二世之子,在其同父异母的兄弟亚基斯二世死后继承王位。", "id": 832475}
{"src_title": "Kniha Abrahamova", "tgt_title": "亞伯拉罕書", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Joseph Smith o Knize Abraham napsal, že jde o „překlad určitých dávných záznamů, jež se nám dostaly do rukou z egyptských katakomb“. Podle církevní historie se Smith dostal k papyrům skrze potulného obchodníka s egyptskými starožitnostmi. Překlad byl vydáván na pokračování v Times and Seasons počínaje 1. březnem 1842 v Nauvoo ve státě Illinois.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Kniha Abraham sestává z 5 kapitol a 4 různých tematických celků.", "section_level": 1}, {"title": "Tematické části.", "content": "První část (kapitoly 1–2) se týká samotného starozákonního proroka Abraháma. Abrahám usiluje o požehnání patriarchálního řádu a je v chaldejské zemi pronásledován kněžími faraonova kultu. Má být obětován, ale je zázračně zachráněn Jehovou. Abrahám poté opouští Ur, aby šel do Kanaánu, ale v Háranu se mu ukazuje Jehova a nasměruje ho dál do Egypta.  Druhá část (první polovina kapitoly 3) je astronomická lekce, kterou Jehova přednáší Abrahámovi, když jej učí o vesmíru. Abraham se prostřednictvím Urimu a Thumimu učí o Slunci, Měsíci a hvězdách.  Třetí část (druhá polovina kapitoly 3) popisuje tzv. předsmrtelnou existenci. Jehova učí Abraháma o věčné povaze duchů, o plánu na stvoření Země, o vyvolení Spasitele a o Luciferově první vzpouře.  Čtvrtá část (kapitoly 4 a 5) je přepracováním prvních 2 kapitol knihy Genesis.  Součástí Knihy Abraham jsou také tři faksimile (neboli egyptské obrazy), jejichž význam je vysvětlen v textu i poznámkách Josepha Smithe.", "section_level": 2}, {"title": "Faksimile 1.", "content": "První egyptský obraz v knize se týká obětování Abraháma. Je na něm chaldejský kněz, který je v textu knihy popsán takto: \"\"Nyní, v tomto čase bylo zvykem kněze Faraona, krále egyptského, obětovati na oltáři, který byl postaven v zemi kaldejské, jako oběti těmto cizím bohům muže, ženy a děti.\"\" Badatelé dnes zkoumají chaldejský vliv na biblickou literaturu, postavu Abraháma a informace, které Joseph Smith ve své době o chaldejcích měl.  Příběh o obětování Abraháma připomíná některé jiné apokryfy. Představa o tom, že sám Bůh sestoupil na zem, aby zachránil Abraháma, byla na blízkém východě poměrně častá. V textu Knihy Abrahamovy popisuje záchranu sám Jehova slovy: \"\"Abrahame, Abrahame, viz, jméno mé je Jehova a já jsem tě slyšel a sestoupil jsem, abych tě vysvobodil a odvedl tě z domu otce tvého a od všech příbuzných tvých do cizí země, o níž nevíš\".\" Vedoucí CJKSPD se k lidské oběti vegyptském kontextu vyjádřili několikrát.", "section_level": 1}, {"title": "Místo a doba.", "content": "V textu je zmíněno konkrétní místo, kde oltář údajně stál (\"\"kněz Faraonův obětoval na oltáři, který stál u pahorku zvaného Putifarův pahorek, na začátku planiny Olišem\"\"). Tato pláň je dochovaná v akkadštině na jednom z nápisů Naram-Sína, o němž se mnozí domnívají, že je biblickým Nimrodem. Islámská mytologie taktéž vypráví o tom, že měl být Abrahám obětován na příkaz stavitele babylonské věže, Nimroda. Obětování Abraháma se nachází i v Koránu (Súra 21 - Proroci). Židovské abrahámovské tradice zmiňují další příběhy o Abrahámovo obětování Nimrodem, stavitel babylonské věže. Všechny 3 konkrétní verze obětování (židovská, islámská a mormonská) se od sebe liší ve způsobu obětování.  Místo Abrahamova obětování je také popsáno v knize veršem: \"\"Vizte, Putifarův pahorek byl v zemi Ur v Kaldei\"\". Badatelé debatují kvůli zmínce mezopotámského města Ur o vlivu Egypta na starověkou Mezopotámii a její kulturu. Někteří zkoumají fakt, že víme o 2 různých městech v Mezopotámii, která byla nazývána Ur.", "section_level": 2}, {"title": "Lidské oběti v Egyptě.", "content": "Obětovávání lidí ve starověkém Egyptě sloužilo často k náboženským rituálů. Je doložené, že k němu docházelo i v oblastech, ovlivěných egyptskou kulturou.", "section_level": 2}, {"title": "Obětní dýka.", "content": "Faksimile 1 zobrazuje kněze držícího obětní dýku. Tento typ rituálních nožů byl ve starověkém Egyptě používán a nalezen (viz například dýka Gebel el-Arak, pocházející z doby výše zmíněného Naram-Sína). Rituální nože se používaly k obětovávání zvířat nebo lidí (popřípadě jiné rituální úkony, jako obřízku), jak bývá patrné na rukojetích těchto nožů (v případě Gebel el-Arak se jedná o zobrazení válečných zajatců nebo otroků, kteří jsou nejspíš vedeni k rituální popravě).", "section_level": 2}, {"title": "Lví sedačka.", "content": "Obětovávaný Abahám leží na obětním oltáři, který je na faksimile 1 zpodobněn jako tzv. \"lví sedačka\". Ta byla ve starověkém Egyptě častou součástí veřejných i soukromých obřadů (ať se týkaly živých nebo mrtvých). Egyptské lví sedačky měly většinou podobu kovových stolů, jak ukazuje nález z \"antechamber\" v Tutanchámonově hrobě. V případě Abrahámova příběhu jde spíš o kamenný oltář, na němž je vyrytý obraz lví sedačky (podobný oltář byl nalezen v Memphisu jako pozůstatek Apisova chrámu). Existují i jiné egyptské obrazy se lví sedačkou podobnou té z faksimile 1; některé z těchto obrazů obsahují Abrahámovo jméno.  Sedačka je popsána i v textu Knihy Abrahamovy ve verších 12 a 13: \"\"A abyste mohli míti znalost o tomto oltáři, odkazuji vás na znázornění na začátku tohoto záznamu. Byl učiněn podle tvaru lože, takového, jaké bývalo mezi Kaldejskými, a stál před bohy Elkenovým, Lebnovým, Mamakrovým, Korášovým, a také bohem podobným bohu Faraona, krále egyptského.\"\"", "section_level": 2}, {"title": "Užití v egyptských obřadech.", "content": "Lví sedačka byla egyptskou podobou blízkovýchodních oltářů. Měla podobu \"lože\" neboli postele, jelikož se pojila k příběhu posledního spočinutí a oslavení boha Usira. Ten si podle egyptských mýtů lehl do zlatého sarkofágu, kde jej však uvěznil jeho zlý bratr Sutech.  Usire byl později v egyptském příběhu vzkříšen a stal se bohem mrtvých (bohem podsvětí/egyptského pekla i nebe). Jeho rituální oběť (skrze kterou se stal později vzkříšeným bohem) však v egyptské kultuře zůstala. Faraoni každoročně prováděli veřejné náboženské obřady, při nichž procházeli Usirovým příběhem oni sami. V některých dobách se namísto faraona používal lidský \"obětní beránek\", který byl při rituálu skutečně zabit. Podobu vzkříšeného boha pak nabíral pouze faraon, jako zástupce bohů na zemi.  Podle badatelů je možné, že Abrahám měl být obětován při speciálním náboženském svátku jako součást rituálních obětí. Tomu by nasvědčovaly i další oběti, které chaldejský kněz (podle textu Knihy Abrahamovy) předložil na oltáři. Nejprve je zmínka o oběti malého dítěte (\"\"Vpravdě děkovnou oběť dítěte obětoval kněz Faraonův na oltáři, který stál u pahorku zvaného Putifarův pahorek, na začátku planiny Olišem.\"\"), poté o oběti 3 panen (\"\"Nyní, tento kněz obětoval na tomto oltáři současně tři panny, jež byly dcerami Onitovými, jednoho z královské linie, přímo z ledví Chama.\")\" a na konci o oběti Abraháma samotného. Podle badatelů je možné, že sled obětí (nemluvně, 3 panny, dospělý muž) měl náboženský účel v egyptských nebo mezopotámských příbězích.  Lví sedačka se ve starověkém Egyptě užívala také jako všeobecný symbol lože, na němž dochází mrtvý člověk vzkříšení a oslavení. Z těchto důvodů byla sedačka užívána při mumifikaci mrtvých nebo jiných rituálech, které se zemřelými souvisely.", "section_level": 3}, {"title": "Ptačí duch.", "content": "Existují také obrazy lvích sedaček, kde je pouze mumifikovaný člověk a andělský/božský pták, který má mrtvého vzkřísit z mrtvých. Jde o mytologickou ozvěnu Usirova mýtu, v němž byl bůh vzkříšen svou manželkou/sestrou Eset, která naněj dosedla v podobě holubice. V pozdní době byla holubice někdy chápána jako duše mrtvého, která se vrací do vzkříšeného těla.  Na faksimile 1 se také nachází ptačí posel. Byl popsán Josephem Smithem jako \"Anděl Páně\" a v textu jej údajný Abrahám zmiňuje při obětní scéně: \"\"A když pozdvihli na mne ruce své, aby mne mohli obětovati a mne připraviti o život, vizte, pozdvihl jsem hlas svůj k Pánu, Bohu svému, a Pán poslouchal a slyšel a naplnil mne viděním Všemohoucího a stál při mně anděl z přítomnosti jeho a ihned mi rozvázal pouta\".\"  Motiv anděla, vystupujícího při záchraně Abraháma, je ve starověké literatuře obvyklý - ať již jde o židovskou, islámskou nebo raně křesťanskou literaturu. Egyptská mytologie dokládá podobný příběh, týkající se Usira, který leží bezmocně na lví sedačce a volá k andělům o pomoc. Andělé však v příběhu nemají potřebnou pravomoc, a tak musí dojít pro pomoc k samotnému Bohu všech. Podle některých badatelů je možné, že jde o egyptizovaný příběh, vzatý z abrahámovských apokryfů.", "section_level": 2}, {"title": "Kanopy.", "content": "Na faksimile 1 se pod oltářem nachází čtveřice sošek. Jde o egyptské kanopy, užívané při mumifikaci a obětování. Každá z nádob reprezentovala jednoho ze synů egyptského boha Horuse a reprezentovala orgán, který je nutné ze zemřelého vyjmout a zachovat pro jeho vzkříšení.  Někteří badatelé vidí spojitost mezi 4 symbolickými zvířaty egyptských kanop a 4 zvířecími bytostmi, které se nachází v některých částech Bible. Tyto bytosti podle knihy Ezechiel a Zjevení Janova stojí pod Božím trůnem. Mormonský archeolog Hugh Nibley vyslovil tezi, že Lví sedačka v egyptském prostředí symbolizuje faraonův božský (exaltační) trůn a tudíž obsahuje stejnou symboliku, jako Jehovův trůn v Bibli. Biblický příběh o Abrahámovi obsahuje podobnou symboliku, spojenou s blízkovýchodním pojetí obětních oltářů a zvířat.  4 zvířecí postavy pod trůnem se nachází také v Apokalypse Abrahámově (XVIII), apokryfu z 1.století n.l., kde je taktéž zmíněný andělský pták, sestupující k Abrahámovi (viz ptačí duch).", "section_level": 2}, {"title": "Elkenah.", "content": "Jako první z \"modlářských bohů\" na faksimile 1 je zmíněn Elkenah. Tento bůh reprezentuje v Abrahámově knize nejen jednu z kanop, ale také boha chladejského kněze (který je v textu popsán slovy \"A kněz boha Elkenah byl taktéž knězem Faraóna\"). Jde pravděpodobně o kanaanského boha El, který byl ztotožněn s egyptským božstvem (Kebehsenufem) a převzat chaldejským kultem.  Na faksimile 1 je jeho jméno zmíněno třikrát, v textu první kapitoly Knihy Abrahamovy sedmkrát (nejčastěji ze všech bohů). Je vždy jmenován jako první. V textu knihy není občas zcela jasné, zda je Elkenah pouze jméno modlářského boha, nebo zda je také pojmenováním konkrétního místa, odkud daný bůh pocházel (v angličtině, v níž Joseph Smith Knihu Abrahamovu zapsal, se jedná o lingvistický rozdíl mezi \"the god Elkenah\" a \"the god of Elkenah\"). V záznamech Josepha Smithe bylo jméno tohoto boha nejprve zapsáno jako \"Elkkeen\", \"Elk-kener\"a \"Elk-Keenah\". Při pozdější revizi bylo jméno upraveno do dnešní podoby (Elkenah).", "section_level": 2}, {"title": "Původ jména.", "content": "V Bibli nacházíme několik postav s podobným jménem. V základním překladu toto jméno (El-qanah) znamená něco jako \"(bůh) El to zajistil\". Jiní badatelé uvádí, že jméno El-qanah znamená \"bůh stvořil\". Samotné slovo \"el\" znamená v překladu bůh\" (ačkoliv je zároveň samostatným názvem kanaanského boha) a bylo podobně jako v případě boha Elkenah používáno jako součást teoformních jmen (Eleazar, Ezechiel, Daniel...). Jméno Boží (\"EL\") můžeme najít i v samotném pojmenování národa Izrael (\"ten, kdo zápasí s bohem\").  Někteří badatelé spojují toto jméno s bohem El-kuni-irsa (\"bůh, který stvořil zemi\"), kterého nacházíme v chetitském textu a který je pravděpodobně totožný s fénickým \"(e) ́l qen ́rs\" (\"bůh, stvořitel země\") a akkadským \"il-gi-na\" a \"Ilu-qana\". V izraelských textech je tentýž božský titul zapsán hebrejsky jako Elyon konei shamayim va-aretz (\"Nejvyšší Bůh bohů, stvořitel nebe a země\").  Podle egyptologů by se slovo \"qen\" nebo \"qeni\" v syropalestinském prostředí četlo jako \"ken/y\". Egyptský kořen \"qen\" znamená v překladu \"mocný\" a je užíván ve jménech mnoha blízkovýchodních králů. Koncovka \"ah\" ve jménu Elkenah je typickým přenosem egyptského jména do kanaanských jazyků. Kanaan byl egyptskými nazýván \"Kinahhi\", a proto nazývali boha kanaanu jednoduše jako \"boha kenah\" - \"El-kenah\" (viz úvodní odstavec o možnosti, že Elkenah je název místa, odkud modlářský bůh pocházel).  Středověký židovský učenec (konvertita ke křesťanství) Bar-Hebraeus tvrdil, že podle židovské tradice přijali během života Abrahámova otce Teraha egypťané chaldejský kult, pro nějž Terah vytvořil modlu hlavního boha \"Kena\" (nebo také \"Kenose\"). Islámská historie taktéž tvrdí, že Terah byl výrobce model pro svůj lid. V Knize Abrahamově se v první kapitole píše o tom, že Abrahámův otec svého syna předal kněžím chaldejského kultu.", "section_level": 3}, {"title": "Spojení mezi Egyptem a Biblí.", "content": "Izraelský národ měl od počátku své historie časté kontakty s Egyptem. Nejen Abrahám navštívil podle Bible Egypt, ale také Jákob a jeho 12 synů (zvláště Josef, kterého egypťané někdy ztotožňují s Imhotepem). Mojžíš žil v Egyptě 40 let svého života a vyrůstal na faraonově dvoře. Po dobytí Jeruzaléma babylonským králem Nabuchodonozorem utekla do Egypta část Židů spolu s prorokem Jeremjášem. Podle legend byla tehdy do Egypta odnesena Archa úmluvy.  Posledním egyptským kontaktem v Bibli je exil \"Boží rodiny\", kdy Josef s Marií a nově narozeným Ježíšem museli na několik let utéct do Alexandrie. Právě v egyptském prostředí poté vznikly a také byly nalezeny apokryfní příběhy o Ježíšově dětství (např. Tomášovo evangelium dětství a další...).", "section_level": 2}], "src_summary": "Kniha Abrahamova (česky též \"Kniha Abraham\") je dokument, který v roce 1835 napsal mormonský prorok Joseph Smith a který prý přeložil z egyptštiny. Tvoří součást mormonského svatého Písma a nachází se v sekci zvané Drahocenná perla. Dokument je předmětem mnoha kontroverzí. Přibližně ve stejné době Jean-François Champollion rozluštil sice egyptské hieroglyfy, o čemž však Smith netušil. „Překlad“ se tak prokázal jako podvrh, protože původní text papyru pojednává o úplně jiné tématice. Kniha silně ovlivnila mormonský obřad Obdarování.", "tgt_summary": "《亚伯拉罕书》是后期圣徒运动创始人约瑟·斯密出版的一部书。其文本内容宣称是由一份埃及纸草纸上翻译而来的,该份埃及纸草纸1835年由他的教会(即后来的耶稣基督后期圣徒教会,俗称摩门教)出面从一个巡回的木乃伊展览会购入。斯密约瑟指定翻译的内容。这文本在后期圣徒运动的官方报纸《时代与季节》上面和纸草纸上面的图样的摹本以及斯密约瑟的解释一起出版。", "id": 2287847}
{"src_title": "Vlajky Konfederovaných států amerických", "tgt_title": "美利坚联盟国国旗", "src_document": [{"title": "Státní vlajky Konfederace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První státní vlajka: Stars and Bars.", "content": "První státní vlajka Konfederace nazývaná jako „Stars and Bars“ byla v různých variantách používána od 4. dubna 1861 do 1. května 1863. Byla navržena německo/pruským umělcem Nicolou Marschallem v Alabamském městě Marion a připomínala vlajku Rakouského císařství, kterou Marschall dobře znal. Vlajka „Stars and Bars“ byla přijata 4. dubna 1861, v první dočasném hlavním městě Konfederace Montgomery, a vztyčena nad prvním konfederačním kapitolem. Marshall rovněž navrhl armádní uniformy Konfederace.  V průběhu používaní na Konfederační vlajku přibývaly hvězdy, až do počtu třináct. Tento proces odrážel konfederační tvrzení o začlenění států Kentucky a Missouri do Konfederace. Ačkoliv byly oba státy reprezentovány v Konfederačním kongresu, Konfederace nikdy nekontrolovala ani nespravovala celé jejich území.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá státní vlajka: Stainless Banner.", "content": "Během přípravy druhé statní vlajky existovalo mnoho návrhů, které většinou vycházely z bojové zástavy Konfederace, která se kolem roku 1864 stala velice známou mezi občany Konfederace. Nový design vlajky byl určen Konfederačním kongresem jako bílé pole „s Unii (dnes užívanou jako bojová vlajka) byl čtverec do dvou třetin šířky vlajky, mající červený základ, přeškrtnutý modrým, bíle ohraničeným ondřejským křížem, ozdobeným bílými pěticípými hvězdami, odpovídajícími počtu konfederačních států.“  Vlajku, známou jako „Stainless Banner“, navrhl novinář William Tappan Thompson žijící ve městě Savannah v Georgii za asistence Williama Rosse Postella, konfederačního pašeráka. Přezdívka \"„stainless“\" (či neposkvrněný) odkazuje k čistě bílému poli, které zabírá většinu vlajky. Samotný Tompson, autor vlajky, nazýval své dílo „Vlajkou bílého muže.“ Ve vztahu k bílému poli, které zabírá většinu vlajky Tompson uvedl, že barva symbolizuje „nadřazenost bílého muže“.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí státní vlajka: Blood-Stained Banner.", "content": "Třetí státní vlajka, nazývaná \"„Blood-Stained Banner“\" (Zkrvavený prapor), byla přijata 4. dubna 1865. Svislý červený pruh byl navržen majorem Arthurem L. Rogersem, který tvrdil, že čistě bílé pole na druhé státní vlajce může být během bezvětří považováno za vlajku příměří.  Rogers úspěšně prosazoval svůj návrh v konfederačním senátu. Svůj návrh hájil jako takový, „který má co nejméně Yankeeské modré jak je to jen možné“. A popisoval jej jako symbolické znázornění původu občanů Konfederace s křížem svatého Ondřeje, pocházejícím z Britské vlajky a červeným pruhem z vlajky francouzské. Ačkoliv byl zákon schválen již v roce 1865 velice málo těchto státních vlajek bylo vyrobeno a použito v boji. Takže jí mnoho vojáků Konfederace nikdy nevidělo.", "section_level": 2}, {"title": "Konfederační jižanská vlajka.", "content": "Byla navržena Williamem P. Milesem členem výboru pro vlajku a znak, tato ve 20. a 21. století populární varianta Konfederační vlajky byla zamítnuta jako státní vlajka v roce 1861. Místo toho byla přijata jako bojová zástava Armády Severní Virginie pod velením generála Roberta E. Leeho. Přesto, že historicky nikdy nereprezentovala Konfederaci jako stát a nebyla nikdy uznána jako státní vlajka, je nazývaná jako „Konfederační vlajka“ a stala se uznávaným symbolem amerického Jihu. Je známá také jako rebelská vlajka nebo Jižní kříž a často nesprávně označovaná jako „Stars and Bars“.  Během druhé světové války byla vlajka opětovně využita jako neoficiální bojová zástava. Po bitvě o Okinawu byla americkými mariňáky krátce vztyčena nad hradem Šuri. O tři dny později byla z rozkazu generála Simona B. Bucknera ml. (syna konfederačního generála Simona B. Bucknera st.) nahrazena tehdejší americkou vlajkou. Buckner vlajku označil jako nemístnou, protože „dobytí ostrova se účastnili všichni Američané“.", "section_level": 1}, {"title": "Současné užití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Útok v Charlestonu.", "content": "17. června 2015 bylo v kostele Africké metodistické episkopální církve v Charlestonu v Jižní Karolíně zavražděno devět lidí. Podezřelý Dylann Roof pózoval na svém Facebookovém profilu s jižanskou vlajkou stejně jako s vlajkou Rhodesie a apartheidní Jihoafrické republiky. Den po útoku guvernérka Jižní Karolíny Nikki Haleyová vyzvala ke stažení konfederační vlajky ze státních budov. Velké prodejní řetězce jako Amazon.com a Walmart zastavily prodej zboží, obsahující konfederační vlajku. V reakci na útok stáhla Alabama jižanskou vlajku ze státních budov. 10. července 2015 byla vlajka sundána z úřadů a státních budov státu Jižní Karolíny.  15. června 2016 schválila Jižní baptistická konvence, největší křesťanská a dříve také pro–otrokářská denominace na americkém jihu dokument odsuzující užívání „jižanské vlajky“, jako symbolu rasistického rozdělení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Během své existence v letech 1861 až 1865 vystřídaly Konfederované státy americké (Konfederace) celkem šest státních vlajek. Podle převažujících motivů jsou označovány jako „Stars and Bars“ (Hvězdy a pruhy), „Stainless Banner“ (Neposkvrněný prapor), Blood-Stained Banner (Zkrvavený prapor). První čtyři vlajky označované jako „Stars and Bars“ vycházely z vlajky Spojených států amerických.", "tgt_summary": "美利坚联盟国国旗(英语:Flags of the Confederate States of America)是指美利坚联盟国于1861–1865年间分别采用的三面国旗。除国旗外,经常使用的旗帜中亦存在一些国旗或军旗的变体。南北战争结束后,尽管这些旗帜存在争议,但仍能以官方或个人名义使用。", "id": 1358771}
{"src_title": "Jean-Victor Poncelet", "tgt_title": "让-维克托·彭赛列", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Na \"École polytechnique\" byl žákem Gasparda Mongeho. Po studiu nastoupil jako inženýr poručík na \"École d ́application\" v Métách. V roce 1812 se zúčastnil Napoleonova tažení do Ruska. Během ústupových bojů o přechod přes Berezinu byl zajat a odveden do 1500 km vzdáleného Saratova. V zajetí v Saratově, společně se svými zajatými kolegy z \"École polytechnique\", začal formulovat své geometrické myšlenky. Roku 1814 se ze zajetí vrátil a deset let působil jako vojenský inženýr v Metách. Věnoval se též mechanice, upravil turbíny a vodní mlýny tak, že zdvojnásobil jejich výkon.  V letech 1820-1821 spolu s Brianchonem formulovali tzv. Feuerbachův teorém (viz Kružnice devíti bodů). Roku 1822 vydal práci \"Traité des propriétés projectives des figures\" (Pojednání o projektivních vlastnostech geometrických obrazců), kde rozvinul myšlenky, jež se v hrubých obrysech zrodily už v Saratově. Navázal na Mongeho, který se zabýval rovnoběžným promítáním. Poncelet pracoval na středovém promítání a aplikoval svůj pohled na celé soubory rovinných útvarů. Definoval zde základní koncepty projektivní geometrie: perspektiva, involuce a cirkulární body v nekonečnu.  Roku 1825 byl jmenován profesorem mechaniky na \"École d'application\". Roku 1837 se stal profesorem mechaniky na Sorbonně a ředitelem či náčelníkem École polytechnique v hodnosti generála. Od roku 1842 byl prezidentem Francouzské Akademie věd, členem Královské společnosti a 1853 byl jmenován velkým důstojníkem Řádu čestné legie. Roku 1850 odešel do výslužby. V letech 1862 a 1864 publikoval \"Applications d'analyse et de géométrie\", dvoudílný úvod do projektivní geometrie a roku 1865 byl zvolen členem Americké akademie umění a věd.  Je jedním ze 72 významných mužů, jejichž jméno je zapsáno na Eiffelově věži v Paříži.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean-Victor Poncelet (1. červenec 1788, Mety – 22. prosinec 1867, Paříž) byl francouzský matematik, mechanik a geometr. Položil základy moderní projektivní geometrie, teorie dynamiky strojů a aplikované mechaniky.", "tgt_summary": "让-维克托·彭赛列(,1788年-7月1日-1867年-12月22日),法国数学家、工程师,也译作彭赛利、庞斯列或蓬斯莱,是射影几何学的创立人之一,曾担任巴黎综合理工学院的校长。他的名字与众多法国重要的科学家与工程师等一起写在埃菲尔铁塔上。", "id": 2602949}
{"src_title": "Řecké referendum o záchranném programu 2015", "tgt_title": "2015年希臘紓困公投", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Referendum vyhlásil premiér Alexis Tsipras (SYRIZA) překvapivě dne 27. června 2015 bez jakékoliv dřívější snahy o debatu. Příštího dne, 28. června, referendum schválil parlament a potvrdil prezident Prokopis Pavlopulos. V parlamentu pro referendum hlasovalo 178 poslanců (ze Syrizy, Nezávislých Řeků a opozičního Zlatého úsvitu), proti bylo 120 poslanců z dalších opozičních stran, dva poslanci se zdrželi.  Jedná se o první celostátní referendum v Řecku od roku 1974, kdy Řekové zrušili monarchii.  Dne 3. července 2015 rozhodoval řecký nejvyšší správní soud o stížnosti na konání referenda, kterou podali dva řečtí občané. Soud ve zrychleném jednání rozhodl, že referendum nijak neporušuje zákony a proto se může konat ve stanoveném termínu.", "section_level": 1}, {"title": "Otázka referenda.", "content": "Otázka referenda byla netradičně dlouhá a relativně složitá. Její celé znění v češtině znělo: „Měl by být přijat návrh dohody předložený 25. června euroskupině Evropskou komisí, Evropskou centrální bankou a Mezinárodním měnovým fondem, sestávající ze dvou částí tvořících celý návrh? První dokument nese název ‘Reforms for the completion of the current programme and beyond’ (Reformy nutné pro dokončení nynějšího programu a pro další období) a druhý ‘Preliminary debt sustainability analysis’ (Předběžná analýza dluhové udržitelnosti)“.  Kontroverzní se stala i podoba odpovědí na hlasovacím lístku. Netradičně byla první v pořadí uvedena možnost „Neschvaluji (ne)“ a až poté „Schvaluji (ano)“. I samotné zvolení slov schvaluji a neschvaluji bylo považováno za nestandardní a matoucí.", "section_level": 1}, {"title": "Kampaně.", "content": "Premiér Alexis Tsipras i další vládní představitelé se veřejně vyjádřili za odmítnutí návrhů věřitelů. Naopak opoziční politické strany se vyjádřily proti referendu a pro jednání s mezinárodními věřiteli. Vláda dne 30. června 2015 spustila informační web k otázce referenda. Informace na něm byly dostupné v řečtině a angličtině. Dne 1. července 2015 Tsipras v televizním projevu potvrdil konání referenda a jménem vlády se znovu vyjádřil pro odmítnutí návrhů věřitelů. Současně uvedl, že referendum nepojednává o vystoupení z eurozóny. Řecký ministr financí Janis Varufakis spojil s výsledkem referenda svůj osud ve vládě, již 2. července oznámil, že pokud voliči přijmou návrhy věřitelů, podá demisi.  Šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová prohlásila, že referendum se stalo neplatným s vypršením termínu nezaplacené splátky, tedy 30. června 2015. Původní návrh, o kterém Řekové hlasovali, tak již nebyl platný. Francouzský premiér Manuel Valls prohlásil, že referendum je svobodnou záležitostí Řeků, ale že v případě odmítnutí úspor je odchod Řecka z eurozóny reálný. Český premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) označil referendum za nesmyslné, alibistické a špatně načasované.  Dne 3. července 2015 se současně konaly manifestace příznivců i odpůrců dohod s mezinárodními věřiteli. Na podporu přijetí návrhů mezinárodních věřitelů se na aténském stadionu z konce 19. století sešlo okolo 23 000 lidí, naopak odpůrců návrhů mezinárodních věřitelů se na aténském náměstí Syntagma sešlo okolo 30 000. Druhou akci svou přítomností podpořili i premiér Tsipras nebo předsedkyně parlamentu Zoi Konstantopuluová.  Kampaně skončily 4. července 2015 v souladu se zákonem o zákazu vedení kampaní a zveřejňování průzkumů jeden den před volbami (či hlasováním v referendu). Téhož dne řecké deníky \"To Vima\", \"To Proto Thema\", \"Eleftheros Typos\" a \"RealNews\" vyzvaly své čtenáře k přijetí návrhů věřitelů, naopak list \"I Avgi\" vyzval k odmítnutí návrhů.", "section_level": 1}, {"title": "Průzkumy mínění.", "content": "Exit polls a průzkumy z 5. července:  Po ukončení referenda dne 5. července 2015 v 18:00 všechny velké řecké televizní stanice zveřejnily aktuální průzkumy či exit polls. Všechny poukazovaly na těsnou výhru „NE“, tedy odpůrců návrhů věřitelů. Rozsah podpory se dle nich u „NE“ pohyboval mezi 49 % až 54,5 %, naopak u „ANO“ mezi 45,5 % až 51 %. Účast byla odhadnuta na 65 %.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky referenda.", "content": "V noci dne 5. července, po sečtení většiny hlasů, rezignoval předseda opoziční politické strany Nová demokracie Antonis Samaras. Samaras byl silným zastáncem dohody s mezinárodními věřiteli. V téže době předseda Evropské rady Donald Tusk svolal summit eurozóny na 7. července 2015. Tématem je otázka Řecka po konání referenda.  Dne 6. července se rozhodl rezignovat i řecký ministr financí Janis Varufakis (Syriza), který již dříve hodlal rezignovat, pokud by voliči podpořili návrhy mezinárodních věřitelů. Svůj odchod i přes výhru odpůrců dohody s věřiteli zdůvodnil vírou ve snazší vyjednávání pro řeckou vládu. Novým ministrem financí byl brzy poté jmenován hlavní vyjednávač Atén s mezinárodními věřiteli Euklidis Tsakalotos.  Od 12. července 2015 vedli představitelé Evropské měnové unie (EMU), především Angela Merkelová, François Hollande, Jean-Claude Juncker a Donald Tusk, v Bruselu jednání s ministerským předsedou Alexisem Tsiprasem o řešení řecké dluhové krize. Tsipras o tato jednání požádal bez ohledu na výsledek referenda z 5. července, protože se krize během několika dní vážným způsobem prohloubila. Dne 13. července 2015 bylo v Bruselu podepsáno předběžné ujednání mezi představiteli EMU a ministerským předsedou Tsiprasem o poskytnutí nových úvěrů ve výši zhruba 86 miliard eur (po odpočtu předpokládaného vlastního řeckého příspěvku jen 72 miliard eur) v rámci třetího záchranného programu s cílem dosáhnout v následujících třech letech restrukturalizaci státního dluhu země. V tom je započtena také částka 25 miliard eur na nezbytnou výpomoc pro opětné zprovoznění řeckého finančního systému, především bank. Potřebné úvěry by mohlo Řecko obdržet z prostředků Evropského stabilizačního mechanismu (EMS).", "section_level": 1}], "src_summary": "Řecké referendum o záchranném programu 2015 či také referendum o přijetí návrhů mezinárodních věřitelů na řešení řecké dluhové krize je referendum ze dne 5. července 2015, které vyhlásil řecký premiér Alexis Tsipras jako výsledek neúspěšných jednání mezi řeckou vládní koalicí stran SYRIZA a Nezávislí Řekové a mezinárodními institucemi, které tvořily Evropská unie (EU), Mezinárodní měnový fond (MMF) a Evropská centrální banka (ECB). Řekové v něm hlasovali o přijetí návrhu mezinárodních věřitelů ze dne 25. června 2015. Referendum bylo součástí řešení dlouhodobé dluhové krize.", "tgt_summary": "2015年希腊纾困案公投,是指2015年希腊为了决定是否接受欧盟(EU)、国际货币基金组织(IMF),以及欧洲中央银行所提出的纾困条件,而举办的公民投票,投票订于2015年7月5日进行。此项公投案由总理阿列克西斯·齐普拉斯在6月27日凌晨提出,并在次日经过议会与总统的批准;而欧盟各国主要领导人称,此项公投,也将连带影响希腊是否退出欧元区。", "id": 1629063}
{"src_title": "Babel Fish", "tgt_title": "Yahoo! Babel Fish", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Překladač Babel fish byl poprvé spuštěn 9. prosince 1997 na stránkách internetového prohlížeče AltaVista. Ten spatřil světlo světa o 2 roky dříve, tj. 15. prosince 1995. Tyto stránky měly původně ukazovat na vysoký potenciál serverů společnosti Digital Equipment Corporation, která tento vyhledávač založila.  V roce 2003 koupila AltaVistu firma Overture Services, Inc. Rok nato převzala Overture firma Yahoo!. Webová adresa překladače přesto zůstávala babelfish.altavista.com, a to až do května roku 2008, kdy se změnila na babelfish.yahoo.com.  Další změna přišla 30. května 2012, kdy adresa babelfish.yahoo.com začala odkazovat na Microsoft Bing Translator, protože právě tento překladač Babel fish nahradil. Od roku 2013 již odkaz babelfish.yahoo.com přesměrovává uživatele přímo na domovskou stránku Yahoo!.", "section_level": 1}, {"title": "Problémy překladu.", "content": "Obecně lze říči, že čím obsahuje zdrojový text více idiomatických výrazů, tím spíše bude jeho překlad nepřesný. Nejinak tomu bylo i u Babel fish. Připouštějí to i sami tvůrci, na druhou stranu ale říkají: “Tato technologie funguje nejlépe, pokud je text gramaticky správný a neužívá příliš mnoho idiomů, přesto by ale uživatelé měli být schopni porozumět i špatně napsaným dokumentům.” Dalším častým problémem, se kterým se strojový překlad potýká, je syntaktická struktura věty. Babel fish funguje na principu překladu “slovo za slovem”. Navíc provádí velice základní přeskupení slovosledu, aby byla výsledná věta co možná nejsrozumitelnější. Při komplikovanějších strukturách se ale může stát, že výsledný text bude těžko pochopitelný.  Strojový překlad může být buď vícejazyčný (překlad se uskutečňuje mezi třemi a více jazyky) nebo dvoujazyčný (překlad mezi dvěma jazyky). Přestože Babel fish nabízí překlad z a do několika desítek jazyků, každý “jazykový pár” je vlastně samostatný program, takže se vlastně jedná o systém dvoujazyčných překladů. V každém “jazykovém páru” existují navíc dva oddělené dvoujazyčné slovníky a překladové programy.  Proto může docházet k odlišnostem například při překladu z angličtiny do němčiny a naopak. Při překladu z angličtiny do němčiny systém správně přeloží větu “My son eats broccoli” na “Mein Sohn ißt Brokkoli“. Ovšem když tuto větu zadáme pro překlad z němčiny do angličtiny, dostaneme „My son eats Brokkoli“. To znamená, že přestože je slovo „broccoli“ v anglicko-německém slovníku, totéž slovo chybí ve slovníku německo-anglickém.  Jednoduše řečeno, i u sebehoršího dokumentu mohl čtenář pochytit z překladu alespoň hlavní myšlenky. Bylo to jednoduché, rychlé a hlavně zadarmo.  Překladač Yahoo! Babel Fish byl k nalezení na webu Yahoo!. Na doméně, která funguje i nyní, najdeme více funkcí. Yahoo! nabízí aktuální zpravodajství, finance, filmy... Překladač Yahoo! Babel Fish byl opravdu unikátní. Umožňoval překlad zhruba v 40 jazycích. Jazyky, které překladač dobře ovládal, byly např. angličtina, němčina, francouzština, řečtina, čínština aj. V rámci jazykových párů chyběla čeština. Yahoo! Babel Fish by neměl být chybně zaměňován za The Babel Fish Corporation (Oscar Jofre). Překladač Yahoo (v rámci pravidlového překladu) vyřeší i otázky morfologické roviny. V této oblasti je nutné analyzovat gramatické kategorie. Je důležité, aby překladač zachytil základní tvar, který je pro výchozí analýzu nezbytný. Z něho totiž vše vychází. Byly zvoleny pro zjednodušení i značky. Ty patří vždy k určitému druhu. Gramatické kategorie je někdy opravdu velice obtížné rozdělit, aby byl význam komplexní a nedocházelo k nedorozumění.", "section_level": 1}, {"title": "Historie strojového překladu.", "content": "Vývoj strojového překladu započal během druhé světové války. Strojový překlad tehdy sloužil výhradě pro válečné účely. Přibližně dvacet let “vojenského” strojového překladu bylo završeno vznikem SYSTRANu, společnosti zabývající se strojovým překladem. Jejím zakladatelem se stal roku 1968 Peter Toma v Kalifornii. Během 80. let byla technologie strojového překladu využívána hlavně velkými korporacemi (např.: Commission of European Communities, the U.S. Air Force, and Xerox Corporation) pro překlad velkých objemů dat.  Počátkem let devadesátých technologie SYSTRANu začala pronikat i do sféry osobních počítačů. A poté to byl právě SYSTRAN společně se společností Digital, kdo poskytl technologii pro spuštění Babel fish.", "section_level": 1}], "src_summary": "Babel Fish byl nejstarším bezplatným internetovým překladačem, který byl spuštěn roku 1997. Vznikl a fungoval jako součást tehdy oblíbeného vyhledávače AltaVista. V roce 2003 přešel Babel fish pod záštitu vyhledávače Yahoo!, v roce 2012 jej potom nahradil překladač Microsoft Bing Translator. Babel fish dokáže překládat text nebo obsah webových stránek mezi 38 jazyky.", "tgt_summary": "Yahoo! Babel Fish(Yahoo! 奇摩称作Yahoo! 奇摩翻译;又译宝贝鱼、巴别鱼)是一个因特网上一个自动化的免费机械翻译系统服务,由门户网站AltaVista(已被雅虎收购)提供。宝贝鱼可以为用户翻译一段文字,或指定的网页内容。早期的宝贝鱼服务只提供有五种最常见的欧洲语言,分别是:英语、法语、德语、西班牙语及意大利语。现时系统已能作12种语言(繁简中文算作一种)的翻译。从2012年6月1日起,Yahoo!Babel Fish已经关停,如果访问Yahoo! Babel Fish则会自动转向Bing Translator。", "id": 2360186}
{"src_title": "Preludia (Chopin)", "tgt_title": "前奏曲 (肖邦)", "src_document": [{"title": "24 preludií, Op. 28.", "content": "Tento opus je cyklus preludií ve všech 24 tóninách, vydaný roku 1839. Jejich inspirací byl Chopinův oblíbený cyklus preludií a fug, Bachův Dobře temperovaný klavír.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Chopin psal preludia především za svého pobytu s George Sandovou a jejími dětmi na ostrově Mallorca, nejdříve ve vile poblíž města Palma de Mallorca, poté v kartuziánském klášteře Valldemossa, Chopinovými slovy „zvláštním místě mezi skalami a mořem“. Chopin sem vyrazil na idylickou dovolenou, odpočinout si od vlhkého pařížského podnebí. Tato idyla však skončila, když se zhoršilo na Mallorce počasí a Chopin vážně onemocněl. To vedlo ke zdržení v komponování, skladby byly vydány až po návratu na pevninu. Rukopis byl věnovaný německému klavíristovi J. Kesslerovi, první francouzská edice však byla věnována výrobci klavírů Camille Pleyelovi, který za skladbu zaplatil 2 000 franků (ekvivalentní přibližně dnešním 700 000 Kč).", "section_level": 1}, {"title": "Další preludia.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Preludium č. 25.", "content": "Preludium cis moll, op. 45 bylo složeno v roce 1841. Bylo věnováno princezně Elizawetě Černyševové a obsahuje rozšiřující se bas a chromatické modulace na celkem uniformním tematickém základu.", "section_level": 2}, {"title": "Preludium č. 26.", "content": "Neotitulované \"Presto con leggierezza\" As dur bylo složeno roku 1834 jako dárek pro Pierra Wolffa a bylo publikováno v Ženevě v roce 1918. Toto preludium je velmi krátké a jasného tónu.", "section_level": 2}, {"title": "Preludium \"Ďáblův trylek\" (č. 27).", "content": "Toto preludium v es moll bylo pojmenováno \"Ďáblův trylek\" univerzitním profesorem Jeffrey Kallbergem podle podobnosti s Tartiniho houslovou sonátou známou jako \"Ďáblův trylek\", kterou se Chopin pravděpodobně inspiroval. Originální rukopis byl rychle načrtnut, ale zanechán nedokončen. Ačkoliv na něm Chopin pracoval na Mallorce při kompozici opusu 28, preludium es moll, které nakonec zaujalo v tomto opusu místo, s ním nijak nesouvisí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Preludia Fryderyka Chopina jsou skladby pro sólový klavír seskupené především v opusu 28, složeném mezi léty 1838–1839 při pobytu na Mallorce.", "tgt_summary": "萧邦创作了一些钢琴独奏用的前奏曲,包括24首前奏曲, Op. 28和一些独立的作品。他并没有为这些作品加上标题,但阿尔弗雷德·科尔托和汉斯·冯·彪罗于他逝世后各自加上别称。", "id": 1198922}
{"src_title": "Mark Allen", "tgt_title": "馬克·艾倫", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Amatér.", "content": "Mark Allen než vstoupil mezi profesionály, vyhrál amatérské tituly světa a Evropy. Po Dennisi Taylorovi a Alexu Higginsovi je dalším nejnadanějším hráčem Severního Irska.", "section_level": 2}, {"title": "Profesionál.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2005/2006.", "content": "Mark vstoupil do Main Tour v roce 2005. V témže roce se dostal do čtvrtfinále pozvánkového turnaje Northern Ireland Trophy, když v prvním kole porazil Steva Davise 4-0, v last 16 Johna Higginse 4-1 a ve čtvrtfinále prohrál se Stephenem Hendrym 1-5. Na UK Championship ho vyřadil v last 32 Steve Davis 9-7. Dostal se i do last 32 na bodovaném Malta Cupu, kde prohrál se Shaunem Murphym 2-5.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2006/2007.", "content": "Na nebodovaném Irish Professional Championship v Templelogue prohrál v semifinále s Kenem Dohertym 2-6. Na mistrovství světa se probojoval do last 16 s Matthewem Stevensem, který zvítězil 13-9.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2007/2008.", "content": "Mark se zúčastnil opět nebodovaného Irish Professional Championship, kde prohrál ve čtvrtfinále s Fergalem O'Brienem 4-5. Dostal se dostal se do semifinále už bodovaného Northern Ireland Trophy, kde prohrál s O'Brienem 3-6. Na UK Championship porazil v prvním kole Andrewa Higginsona 9-7, v druhém Stephena Hendryho 9-4 a v last 16 prohrál s Markem Williamsem 5-9. Na bodovaném Welsh Open prohrál v last 32 s Ryanem Dayem 2-5. Allen byl ve čtvrtfinále China Open, do kterého se probojoval přes Drew Henryho, v kole \"wild card\" porazil Li Hanga, v last 32 Neila Robertsona a v last 16 Allistera Cartera. Ve čtvrtfinále se střetl se Shaunem Murphym a prohrál 3-5. Na mistrovství světa ho vyřadil v last 32 Stephen Hendry 10-9. Poprvé se dostal v žebříčku do top 16 a sezónu zakončil jako světová šestnáctka.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2008/2009.", "content": "Mark se dostal na Northern Ireland Trophy do čtvrtfinále s Ali Carterem, když porazil v předchozích dvou kolech Dominica Dalea a Marka Williamse. S Carterem prohrál 2-5. Semifinále dosáhl na Bahrajn Championship. V tomto bodovaném turnaji porazil v last 32 Judda Trumpa 5-1, v last 16 Michaela Judgeho 5-2, ve čtvrtfinále Barry Hawkinse 5-2 a v semifinále ho vyřadil Neil Robertson 6-4. Na UK Championship skončil v last 16 po prohře se Shaunem Murphym 7-9. Na Masters se dostal do čtvrtfinále, kde prohrál s Markem Selbym těsně 5-6. Na Welsh Open a China Open došel do last 32. Na mistrovství světa byl v semifinále poté, co porazil v Martina Goulda, Ronnieho O'Sullivana a Ryana Daye. Ze semifinále postoupil John Higgins, který Marka Allena porazil 13-17.Allen skončil sezónu jako světová jedenáctka.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2009/2010.", "content": "Sezóna začala v Číně na pozvánkovém turnaji Jiangsu Classic, který Allen vyhrál, když ve finále porazil domácího favorita a obhájce titulu Dinga Junhui 6-0. Byl to jeho první vyhraný titul na profi tour. Na Shanghai Masters ho vyřadil v last 32 Matthew Stevens 5-2. Na Grand Prix došel do čtvrtfinále, kde prohrál s Johnem Higginsem 1-5. Na UK Championship vypadl v prvním kole se Stephenem Leem 8-9. Na Championship League se probojoval až do finále s Marcem Fu, ve kterém prohrál 2-3.  Na Masters po vítězství v last 16 nad Johnem Higginsem 6-3 se dostal do čtvrtfinále, kde prohrál s Markem Selbym 5-6. Na Welsh Open dosáhl dalšího čtvrtfinále, V last 32 v porazil Toma Forda 5-2, stejně tak v last 16 Matthew Stevense a ve čtvrtfinále prohrál s Ronniem O'Sullivanem 2-5. Ještě lepšího výsledku dosáhl na China Open, kde měl v semifinále za soupeře domácího Dinga Junhui, se kterým prohrál 6-2. Na World Championship porazil v last 32 Toma Forda 10-4. V druhém kole udělal v zápase proti Marku Davisovi svůj první nejvyšší break 146 a postoupil s vítězstvím 13-5 do čtvrtfinále, kde ho vyřadil z dalších bojů Graeme Dott 13-12. Sezónu zakončil na 10. místě světového žebříčku.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2010/2011.", "content": "Prvním turnajem sezóny byl opět turnaj v Číně – Wuxi Classic, který byl tento rok ještě pozvánkovým. Allen porazil ve čtvrtfinále Marca Fua 5-3 a prohrál v semifinále se Shaunem Murphym 1-6. Dalším dobrým výsledkem bylo až semifinále na PTC 5 v Hammu, kde byl v semifinále se Shaunem Murphym, který nad ním zvítězil 4-1. Na EPTC 6 v Praze došel do last 16, kde byl jeho soupeřem John Higgins, který Allena porazil 1-4. Byl v semifinále UK Championship, ve kterém prohrál s Johnem Higginsem 5-9.  Dalšího semifinále dosáhl na Masters, když v prvním kole porazil Ronnieho O'Sullivana 6-4, ve čtvrtfinále Neila Robertsona 6-4 a v semifinálovém zápase prohrál s Marcem Fuem 4-6. Na Welsh Open prohrál v last 16 s Dingem Junhuiem 3-4.  Na mistrovství světa vyhrál v prvním kole nad Matthewem Stevensem 10-9, v last 16 nad Barry Hawkinsem 13-12 a ve čtvrtfinále byl vyřazen s Markem Williamsem 5-13. Na konci sezóny byl světovou dvanáctkou.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2011/2012.", "content": "Allenovi se podařilo několik dobrých výsledků. Na Australian Goldfields Open se dostal do čtvrtfinále, kde prohrál se Stuartem Binghamem 3-5. Na Shanghai Masters porazil v prvním kole Ryana Daye 5-2, ale vypadl v last 16 se Shaunem Murphym 4-5. Byl v semifinále PTC 8 v Killarney s Neilem Robertsonem, které prohrál 3-4.  Úspěch přišel na UK Championship, kdy se hráči z Antrimu opět vrátila chuť do hry po depresích, kterými trpěl před mistrovstvím světa na jaře tohoto roku. Mark se probojoval přes Adriana Gunnela, Allistera Cartera, Marca Fua a Ricky Waldena do finále tohoto bodovaného turnaje v Yorku. Tam měl za soupeře Judda Trumpa, který Allena porazil 10-8.Allen v průběhu turnaje podrobil kritice šéfa World Snookeru Barry Hearna za to, že mění formát zápasů na UK Championship z best of 17 na best of 11 frames a měl obavy, aby úpravami neprošel i World Championship, což původně neměl šéf World Snookeru při jeho zvolení v roce 2010 v úmyslu. Byl přesvědčen, že snooker začíná replikovat šipky, které jsou dalším z Hearnových sportů a vyzval Hearna, aby odstoupil. Allen nebyl v této věci sám. Tyto změny také kritizoval John Higgins. Allen také přišel na další tiskovou konferenci s páskou přes ústa, aby dal najevo svůj protest, že nesouhlasí s kritikou jeho předchozích komentářů směřovaných na Barry Hearna.  Dostal se do čtvrtfinále PTC 12 ve Fürstenfeldbrucku (Německo), kde prohrál s Martinem Gouldem 4-3. V Championship League dosáhl semifinále ve \"Winners group\" s Juddem Trumpem, který postoupil do finále výhrou 3-0.  Před Masters vedl Barry Hearn s Markem Allenem přes rozdílnosti v názorech pozitivní rozhovor. Ale přesto mu byla udělena pokuta za klení během tiskové konference na UK Championship 250 liber. Na Masters skončil v last 16, když prohrál s Neilem Robertsonem 6-3. Na dalším z bodovaných turnajů German Masters skončil opět mezi last 16, když ho Trump porazil 5-2. Na Welsh Open se probojoval přes Kena Dohertyho a Stephena Maguireho do čtvrtfinále se Shaunem Murphym, které skončilo 5-4 pro Murphyho.  Na World Open 2012 v Haikou se dočkal prvního vítězství v bodovaném turnaji. V prvním kole vyřadil Jimmy Robertsona 5-1, v last 16 Judda Trumpa 5-4, ve čtvrtfinále Marka Kinga 5-1 a v semifinále Marka Selbyho 6-5. Ve finále byl jeho soupeřem Stephen Lee, nad kterým zvítězil 10-1. Allen opět, co se týkalo podmínek na turnaji, nemlčel, a nazval je na Twiteru úděsnými a popsal svoje dojmy.  Na China Open a World Championship skončil v last 32. Když na mistrovství světa utrpěl ohromující porážku od hráče na 81. místě světového žebříčku Cao Yupenga 6-10 přiznal, že byl naprosto přehrán, ale na tiskové konferenci po zápasu obvinil čínského hráče, že nepřiznal vlastní faul v důležitém framu, kdy on mohl jít na 5-5, ale rozhodčí faul neviděl. Allen byl znovu za svoje slova pokutován, dostal k zaplacení 11.000 liber, varování, že by mohl mít pozastaveno turné na tři měsíce, pokud poruší znovu pravidla v následujících šesti měsících a musel se podrobit mediálnímu tréninku. Sezónu ukončil opět jako světová dvanáctka.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2012/2013.", "content": "V této sezóně si Mark Allen polepšil na konci sezóny o pět příček ve světovém žebříčku. Jeho největšími úspěchy byl vyhraný titul na European Tour 3 - Antwerp Open, kde ve finále porazil Marka Selbyho 4-1. Na International Championship byl ve čtvrtfinále, kde prohrál s Juddem Trumpem 6-5. Na Masters byl ve čtvrtfinále, když porazil v last 16 Marka Davise 6-2 a pak prohrál s Neilem Robertsonem 5-6. Byl ve finále pozvánkového turnaje Shoot-Out v Tower Circus v Blackpoolu.  Allen obhájil svůj titul v Haikou na World Open, kde porazil ve finále Matthewa Stevense 10-4. Dostal se do čtvrtfinále na PTC Grand Final v Galway (Irsko). V tomto zápase prohrál s Dingem Junhuiem 3-4, když Ding měl maximální break v prvním framu. Před zahájením World Championship Allen vyjádřil obavy, že World Snooker klade větší důraz na turnaje v Asii a hráči si nyní platí letenky i ubytování ve většině zámořských událostí, což může vést ke ztrátě profesionálních hráčů v příští sezóně. Na mistrovství světa prohrál v prvním kole s Markem Kingem 9-10. Sezónu ukončil jako světová sedmička.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2013/2014.", "content": "Mark se dostal do čtvrtfinále European Tour (ET) v Doncasteru, kde prohrál s Ricky Waldenem 4-3. Vypadl brzy ve Wuxi i na Shanghai Masters. Pak přišlo finále v další European Tour v Mülheimu, kde prohrál s Dingem Junhui 1-4. Na Indian Open opustil turnaj v last 32 po porážce od Pankaje Advaniho 2-4. Na International Championship dosáhl last 16, kde ho vyřadil Joe Perry 6-4. Mark se probojoval do dalšího finále ET 6 Kay Suzanne Memorial Cup v Gloucesteru, kde získal titul, když ve finále zvítězil nad Juddem Trumpem 4-1. Na UK Championship porazil v prvním kole Jaka Jonese 6-1, potom Dave Harolda 6-3 a Michaela Holta 6-5, v last 16 Judda Trumpa 6-4 a ve čtvrtfinále prohrál s Ricky Waldenem 2-6. Masters opustil v prvním kole po prohře s Neilem Robertsonem těsně 5-6.  Na World Open v Haikou obhajoval titul, ale prohrál v semifinále se Shaunem Murphym 4-6. Na Players Championship Grand Final ho porazil ve čtvrtfinále Gerald Greene 2-4. Allen odstoupil z China Open. Důvodem bylo, že Players Championship Grand Final se původně mělo konat v Thajsku, ale nakonec zůstalo ve Spojeném království a tak se rozhodl věnovat přípravě na mistrovství světa. Dostal se však pouze do druhého kola, kde prohrál s Neilem Robertsonem 7-13. Sezónu zakončil na desátém místě světového žebříčku.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2014/2015.", "content": "Markovi se podařilo po Australian Open, kde vypadl v last 32 dostat do finále Euroepan Tour 1 Riga Open, kde prohrál s Markem Selbym 3-4. Na European Tour 2 Paul Hunter Classic to bylo opět finále, Mark jej vyhrál nad Juddem Trumpem 4-2. Dařilo se mu i na Shanghai Masters, kde byl v této sezóně ve třetím finále za sebou. Stuart Bingham v něm porazil Allena 10-3. Na International Championship dosáhl dalšího finále, kde prohrál s Ricky Waldenem 7-10.  Na pozvánkovém Masters porazil v prvním kole Johna Higginse 6-4, ve čtvrtfinále Joe Perryho 6-4 a prohrál v semifinále se Shaunem Murphym 2-6. Oba hráči se ještě setkali na German Masters, kde Allen prohrál 4-5 v last 16. Na Welsh Open vypadl v last 32 a na Players Championship Grand Final došel do last 16, stejně tak i na mistrovství světa, kde prohrál s Barry Hawkinsem 11-13. Nicméně sezóna byla pro Marka úspěšná, přestože na konci sezóny byl na dvanáctém místě ve světovém žebříčku.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2015/2016.", "content": "Allen se zúčastnil prvního bodovaného turnaje Australian Goldfields Open, ale hned prohrál s Markem Joycem 2-5.", "section_level": 3}, {"title": "Život mimo snooker.", "content": "Mark Allen má s bývalou přítelkyní a světovou šampiónkou ve snookeru, Reanne Evans, dceru Lauren, narozenou v roce 2006. Mark trpěl jeden čas depresemi a pak potkal Kylu McGuigan. Kyla má o rok staršího syna Robbieho od Lauren, o kterého se společně starají. Vzali se 10. května 2013 v hotelu Hillgrove v Monaghanu.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěchy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Profesionál.", "content": "výhry v bodovaném turnaji: výhry v malém bodovaném turnaji: výhry v nebodovaném turnaji:", "section_level": 2}], "src_summary": "Mark Allen (* 22. února, 1986, Antrim), je profesionální hráč snookeru ze Severního Irska. Vyhrál World Amateur Championship v roce 2004. Hraje levou rukou. Mezi profesionály vstoupil v roce 2005.", "tgt_summary": "马克·艾伦(Mark Allen,1986年2月22日-),是北爱尔兰职业斯诺克选手。他在2004年赢得了世界业余锦标赛冠军。第二年,他进入了主巡回赛,只用了三个赛季就进入了精英前16名。作为一名多产的破纪录者,艾伦已经在职业比赛中打了400多次破百。", "id": 1111411}
{"src_title": "Gabriel Lamé", "tgt_title": "拉梅", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V letech 1813-1817 absolvoval studium na École polytechnique v Paříži a pokračoval na École des mines (důlní škole), kde roku 1832 obhájil titul inženýra. V tomtéž roce požádal ruský car Alexandr I. Pavlovič francouzskou vládu o pomoc ve snaze posílit vědeckou činnost v Rusku. Povzbuzoval ruské učitele a vědce, aby cestovali na západ, navazovali odbornou spolupráci a zvali dobré odborníky do Ruska. Uvědomil si totiž jak rostoucí význam přírodních věd, a to i pro vojenskou techniku, tak také ruské zaostávání v této oblasti. Francouzská vláda mu vyhověla a vyslala do Petrohradu dva mladé nadějné vědce se zájmem o inženýrské problémy. Vedle Lamého to byl termodynamik a konstruktér lokomotiv Émile Clapeyron. Lamé byl jmenován profesorem na institutu ženijního vojska a komunikací, kde působil 12 let a publikoval množství odborných článků ve francouzštině, němčině i ruštině. Některé napsal společně s Clapeyronem, přičemž sám sledoval i hlubší teorii řešených problémů. Přednášel matematickou analýzu, fyziku, mechaniku a inženýrská témata, zejména teorii pružnosti. Účastnil se také plánování silnic a mostů kolem Petrohradu a v této souvislosti se začal zajímat i o železnice, jimž se pak věnoval po návratu do Paříže. Zúčastnil se otevření první železniční trati pro osobní dopravu Liverpool – Manchester 15. září 1830.  V Paříži byl hned po návratu v roce 1832 jmenován profesorem fyziky na \"École Polytechnique\" a s Clapeyronem a dvěma dalšími kolegy založili inženýrskou firmu. Od roku 1836 byl vrchním inženýrem francouzských dolů a podílel se na projektech železničních tratí z Paříže do Versailles a do St Germain, které byly otevřeny v roce 1837. Roku 1843 byl zvolen do Akademie věd a o rok později přešel z \"École Polytechnique\" na Sorbonnu, kde od roku 1851 vedl katedru matematické fyziky a pravděpodobnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Věnoval se široké řadě většinou inženýrských problémů, které však sledoval do jejich teoretických základů. Tak když pracoval na problému stability klenba|kleneb a visutých mostů, vytvořil soustavnou teorii pružnosti. Studium vedení tepla ho dovedlo k teorii křivočarých souřadnic, jimž se věnoval v různých souvislostech. Významně přispěl k diferenciální geometrii, k teorii čísel a dalším matematickým disciplinám.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Jeho jméno je jedním ze 72 jmen významných mužů, zapsaných na Eiffelově věži v Paříži. Je po něm pojmenován i kráter Lamé na Měsíci", "section_level": 1}], "src_summary": "Gabriel Léon Jean Baptiste Lamé (22. červenec 1795, Tours – 1. květen 1870, Paříž) byl francouzský matematik a fyzik. Věnoval se hlavně teorii pružnosti a izostatickým a izotermickým povrchům těles. Určil tzv. Laméovy koeficienty pružnosti.", "tgt_summary": "加布里埃尔·拉梅(,1795年-7月22日-1870年-5月1日),法国数学家。", "id": 21374}
{"src_title": "Německé volby do říšského sněmu 1920", "tgt_title": "1920年德国国会选举", "src_document": [{"title": "Předcházející události.", "content": "Původní termín voleb byl plánován až na podzim 1920, kdy mělo být rozhodnuto na základě plebiscitů o konečné podobě německých hranic. Ve Východního Pruska probíhal plebiscit o připojení některých jeho jižních částí k Polsku (více: Plebiscit ve Varmii a Mazursku), v Šlesvicku o připojení severních částí k Dánsku (více: Šlesvické plebiscity) a v Horní Slezsku o jeho rozdělení mezi Německo a Polsko (více: Hornoslezská povstání). Volání po volbách ale byl jedním z požadavků vzbouřenců v tzv. Kappově puči a vláda výměnou za jejich složení zbraní s dřívějším termínem voleb souhlasila. Ve výše zmíněných oblastech se nakonec hlasovalo se zpožděním (v únoru 1921 Východním Prusku a Šlesvicku a v listopadu 1922 v Opolí).  Nejen Kappův puč, ale i povstání dělníků v Porúří v březnu 1920, daňová reforma a výsledky Versailleské smlouvy měly na volby výrazný vliv. V levém politickém spektru došlo k výrazné radikalizaci a následně ke kritice sociálních demokratů od koaličních partnerů, že nedělají dostatek proti růstu vlivu reakčních sil. Měšťanstvo se na druhou stranu přimklo ve stínu neustálých nepokojů k touze po vládě silné ruky, a tudíž k volbě pravicových stran.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vládní koalice.", "content": "Vláda (tzv. Výmarská koalice, tvořená sociálními demokraty, katolickým Centrem a německými demokraty) ztratila ve volbách většinu. Sociální demokraté (SPD) volby opět vyhráli, ale museli se obejít bez 62 křesel. Ztráty byly způsobeny lepší připraveností a organizovaností jejího největšího konkurenta z nezávislé sociální demokracie (USPD) než tomu bylo ve volbách předešlých. Koaliční partneři SPD levicově liberální němečtí demokraté (DDP) ztratili polovinu svých křesel a Centrum dalších 27 křesel.", "section_level": 2}, {"title": "Opozice.", "content": "Ze ztrát vládní koalice těžily nevládní strany na obou křídlech politického spektra. Vlevo si nejvíce polepšili nezávislí sociální demokraté (USPD), kteří získali v porovnání s předchozími volbami dalších 10 %. USDP přebrala radikálnější voliče sociálním demokratům a její zisky pocházely hlavně z velkých měst. Komunisté (KPD) se voleb účastnili vůbec poprvé a získali 2,1 %. Z pravicových stran Německá lidová strana (DVP) získala taktéž dalších 10 % v porovnání s předchozími výsledky a Národní lidová strana (DNVP) se udržela své pozice. Strany, které se stavěly k nové Výmarské republice kriticky nebo přímo nepřátelsky (USDP, KPD, DVP a DNVP), získali po volbách 49 % všech hlasů.", "section_level": 2}, {"title": "Volby podle volebních obvodů.", "content": "Sociální demokraté získali 11 obvodů a jejich pozice byly nejsilnější v severním Německu a Dolním Slezsku. Nezávislí sociální demokraté získali 7 obvodů s nejlepšími výsledky ve středním Německu. Centrum bylo úspěšné v převážně katolických obvodech v jižním Německu, Porýní a Horním Slezsku. Nacionalisté získali tři obvody na východě země, které po konci války přišly o část svého území ve prospěch Polska.", "section_level": 2}, {"title": "Tvorba vlády.", "content": "Říšský sněm se po volbách poprvé sešel 24. června 1920. Volební jednání byla kvůli výsledkům voleb velice dlouhá. Nakonec byla vytvořena menšinová vláda Centra, německých demokratů (DDP) a německých lidovců (DVP) (více: Vláda Konstantina Fehrenbacha). Lidovci před stupem do koalice museli slíbit, že budou jednat podle ústavy. Sociální demokraté se koalice přímo neúčastnili, jednak kvůli lidovcům a jejich pravicové politice a jednak nechtěli dál dělat nepopulární vládní rozhodnutí. Na druhou stranu celá nová vláda závisela na toleranci sociálních demokratů. Říšským kancléřem byl jmenován Konstantin Fehrenbach z Centra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Německé federální volby konané 6. června 1920 byly v pořadí druhé volby do říšského sněmu Výmarské republiky. Sociálnědemokratická strana se stala opět nejsilnější stranou, ačkoliv ztratila třetinu mandátů. Po volbách vznikla koalice, kterou tvořilo Centrum, Německá lidová strana a Německá demokratická strana (více: Vláda Konstantina Fehrenbacha).", "tgt_summary": "1920年德国国会选举(德语:Reichstagswahl vom 6. Juni 1920)1920年6月6日,德国举行了联邦选举。尽管失去了超过三分之一的席位,但社会民主党仍然是国会中最大的党派。", "id": 1995388}
{"src_title": "Clementa Pinckney", "tgt_title": "克莱门塔·平克尼", "src_document": [{"title": "Dětství a vzdělání.", "content": "Pinckney se narodil v Beaufortu učitelce Theopii Stevensonové Aikensové (1945–2005) a automechanikovi Johnu Pinckneymu. Už od třinácti let vedl modlitby ve svém kostele a v 18 letech se stal pastorem.  Ze strany matky bylo povolání reverend v Africké metodistické episkopální církvi součástí rodinné stevensonovské tradice. Jeho pradědeček reverend Lorenzo Stevenson bojoval za zrušení rasově oddělených základních škol a strýc referend Levern Stevenson spolupracoval s NAACP při úsilí o zrušení segregace ve školních autobusech.  Pinckney vystodoval střední školu v Jasper County. V roce 1995 absolvoval Allenovu univerzitu a o čtyři roky později obhájil titul magistra veřejné správy na Univerzitě Jižní Karolíny. Později absolvoval Luteránský teologický jižní seminář a studoval Wesleyho teologický seminář.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Církevní kariéra.", "content": "Pinckney se stal v roce 2010 pastorem kostela Africké metodistické episkopální církve v Charlestonu. V této pozici následoval vzory jiných vedoucích osobností v církvi a zapojil se i do politiky, aby ještě lépe sloužil své obci. Sám Pinckney se svěřil, že cítil svou politickou činnost jako pokračování církevní práce.", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Poprvé byl Pinckney zvolen do parlamentu Jižní Karolíny v roce 1996 ve věku 23 let. Byl tak nejmladším Afroameričanem, který kdy nastoupil do takové funkce v Jižní Karolíně. Sloužil ve sněmovně reprezentantů až do roku 2000, kdy byl zvolen do státního senátu za 45. okrsek.  Jako senátor prosazoval zákon, podle kterého by policisté museli nosit na své uniformě kameru. Bylo to poté, co policista v North Charlestonu zabil osmi ranami neozbrojeného černocha Waltera Scotta.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1999 si Pinckney vzal Jennifer Benjaminovou, se kterou se seznámil za studií na Allenově univerzitě a byli spolu i na Univerzitě Jižní Karolíny. Měli spolu dvě dcery, Elianu Yvette Pinckneyovou a Malanu Elise Pinckneovou.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Večer 17. června 2015, poté, co strávil většinu dne na předvolební kampani s kandidátkou Hillary Clintonovou, Pinckney vedl čtení ze Svatého slova a modlitby v kostele v Charlestonu. Na shromáždění zahájil palbu 21letý Dylann Roof a zabil celkem devět lidí včetně Pinckneyho. FBI vyšetřovala čin jako zločin z nenávisti, ale byla kritizována, že ho neoznačila za rasisticky motivovaný teroristický čin.  Rakev s Pinckneyho ostatky byla vystavena v rotundě Kapitolu Jižní Karolíny, a v kostelech Africké metodistické episkopální církve v Ridgelandu a Charlestonu. Pohřeb proběhl 26. června 2015 ve sportovní hale TD Arena, která byla zcela zaplněná. Pohřbu se zúčastnili např. prezident Barack Obama, jeho choť Michelle Obamová, viceprezident Joe Biden a další osobnosti. Smuteční řeč pronesl i sám Obama.", "section_level": 1}], "src_summary": "Clementa Carlos „Clem“ Pinckney (30. července 1973 – 17. června 2015) byl americký politik, člen sněmovny reprezentantů a později senátor státu Jižní Karolína za Demokratickou stranu. V senátu byl za 45. okrsek od roku 2000 až do své smrti.", "tgt_summary": "克莱门塔·卡洛斯·“克莱姆”·平克尼(英语:Clementa Carlos \"Clem\" Pinckney,1973年-7月30日-2015年-6月17日)是美国南卡罗来纳州民主党参议员,自2000年以来担任第45区代表,1997年至2000年间曾担任南卡罗来纳州众议院议员。平克尼是查尔斯顿以马内利非裔卫理公会教堂的高级牧师。2015年6月17日,平克尼在晚间圣经研讨会上发生的大规模枪击案中遇害。", "id": 2048815}
{"src_title": "Astrild žlutobřichý", "tgt_title": "赤腰梅花雀", "src_document": [{"title": "Poddruhy.", "content": "Astrild žlutobřichý má celkem dva poddruhy:", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Astrild žlutobřichý je pták malého vzrůstu, silné postavy s nevýrazným pohlavním dimorfismem. Má asi 11 cm na výšku. Základní barva je světle hnědá, která pokrývá většinu těla, avšak ocasní pera mohou být do černa a důležitým znakem je červený pruh na hlavě, který se táhne od zobáku, přes oko až po zátylek. Samotný zobák je většinou tmavě červený. Svrchní křídelní krovky jsou červené. Rozlišovacím znakem pro určování pohlaví je barva zobáku; samice mají zobák černý, samci vždy s podílem tmavě červené barvy. Mláďata ale mají vždy zobák zcela černý a začíná jim červenat až později, proto je těžké určení pohlaví.", "section_level": 1}, {"title": "Predátoři.", "content": "Ve volné přírodě nemají tito ptáci téměř žádné nepřátele a k zemi slétávají pouze ve výjimečných případech. Ale na astrildech žlutobřichých často parazituje vdovka černobílá. Nejedná se o vnitřního ani vnějšího parazita; je to hnízdní parazit. Dospělá vdovka naklade svá vejce do hnízda astrildů a vyklubaná mláďata později vyrůstají s původními astrildy.", "section_level": 1}, {"title": "Chov.", "content": "Astrild žlutobřichý se hodí pro vnitřní voliérový chov (pakliže nebude voliéra uvnitř, je nutné ji připravit na zimu, aby ptáci nestrádali) s větší budkou. Přestože u mnoha okrasných ptáků se doporučuji občasně podávat i hmyz (např. moučné červy), u astrildů žlutobřichých to neplatí.  Při hnízdění je dobré oddělit jednotlivé páry do vlastních voliér, protože různé druhy astrildů se mezi sebou mohou křížit a vytvořit tak nežádoucí vzhled. Tento pár společně postaví hnízdo kulovitého tvaru z trav a to i přes to, že ve voliéře již budku mají. Samice pak naklade menší snůšku, většinou 4 vejce, ze kterých se mláďata vylíhnou asi za 2 týdny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Astrild žlutobřichý (\"Estrilda rhodopyga)\" je pták z čeledi astrildovitých (\"Estrildida),\" z rodu Estrilda. Jedná se o exotického ptáka malého vzrůstu a nevýrazného zbarvení, který je běžně chován jako okrasný — stejně jako mnoho jiných druhů astrildovitých ptáků. Nalezneme jej, krom klecí, i v Africe, kde se astrildové žlutobřiší stále vyskytují i ve volné přírodě. Sdružují se zde do menších skupinek. Živí se převážně zrním, semeny trav a bobulemi. V zajetí se dožívají až deseti let,ve volné přírodě je to méně. Co se ohrožení týče, pak jsou tito ptáci nedotčení.", "tgt_summary": "赤腰梅花雀(学名:),是梅花雀科梅花雀属的一种,分布于埃及、马拉维、索马里、吉布提、苏丹、埃塞俄比亚、肯尼亚、厄立特里亚、赞比亚、坦桑尼亚、卢旺达、布隆迪、刚果民主共和国、乌干达和莫桑比克。全球活动范围约为832,000平方千米。该物种的保护状况被评为无危。", "id": 714665}
{"src_title": "Pupečník obecný", "tgt_title": "野天胡荽", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Je rozšířen převážně v západní Evropě s výraznou atlantskou až subatlantskou tendencí, která okrajově zasahuje do Evropy střední. Jeho východní hranice prochází Estonském, Polskem a Slovenskem, izolované nálezy jsou hlášeny z oblasti Kavkazu, Íránu a severní Afriky.  V Čechách se tento druh nejčastěji objevuje na Českolipsku, ve východním Polabí a na Třeboňsku, ve všech lokalitách je vzácný. Na Moravě je jeho výskyt pravděpodobně již historií.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Roste na zaplavovaných územích, na vlhkých až bažinatých stanovištích. Bývají to hlavně mokřady, rákosiny, rašelinné louky, příkopy se stojatou vodou i břehy rybníků a jezer. Požaduje vysokou hladinu spodní vody, neškodí mu občasné zaplavení vodou. Vyskytuje se od nížin až do podhůří na kyselých půdách s malým obsahem živin, preferuje stanoviště s minimální konkurenci okolních rostlin.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Z asi 1 mm silného, rozvětveného oddenku vyrůstají plazivé, niťovité lodyhy až 60 cm dlouhé, které v uzlinách koření. Lodyhy jsou porostlé listy na vztyčených řapících až 15 cm dlouhých. Listy jsou štítovité, řapíky přirůstají ke středu spodní strany čepelí které jsou téměř okrouhlé a hrubě vroubkované. Čepele jsou uprostřed konkávní, mají šest až deset žil a mívají v průměru 2 až 4 cm (1,1 × širší než delší).  Z úžlabí listů (z lodyžních uzlin) vyrůstají směrem vzhůru asi 8 cm dlouhá květenství (kratší než řapíky), obvykle jsou skrytá pod listy. Na vřetenu květenství je v jednom až třech přeslenech po několika oboupohlavných, krátce stopkatých aktinomorfních květech, velkých asi 2 mm v průměru. Mají nezřetelný kalich, pět korunních, bílých nebo světle růžových lístků a pět drobných tyčinek nesoucích prašníky, ty se nacházejí v blízkosti blizen. Ploidie druhu 2n = 96.  Bylina kvetou od června do srpna, květy se opylují pravděpodobně autogamně. Plody vyrůstají na krátkých stopkách, jsou to silně zploštělé dvounažky elipsovitého tvaru (širší než delší), asi 2 mm velké a hrubě bradavčité. Semena (nažky) jsou schopná vyklíčit i za více než pět let.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Rostliny mají malý ekonomický význam, někdy se vysazují jako ozdobné vodní rostliny v okrasných jezírkách nebo akváriích. Obsahují obdobně jako ostatní druhy pupečníku látku vellarin, která v malém množství působí jako stimulans a ve větším způsobuje bolesti hlavy, závratě, otupělost a vnitřní krvácení.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Pupečník obecný vyrůstá na stále menších počtech stanovišť. Na podporu jeho záchrany je v „Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR“ i ve „Vyhlášce MŽP ČR č. 395/1992 Sb.“ zařazen mezi ohrožené druhy (C3), (§3).", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Pupečník obecný (\"Hydrocotyle vulgaris\") je vlhkomilná, vytrvalá, hemikryptofytická rostlina. Tento původní druh české flory je jediným druhem rodu pupečník který v České republice roste.", "tgt_summary": "野天胡荽(学名:)为五加科天胡荽属下的一个种。也可称为铜钱草、金钱草、钱币草、圆币草、少脉香菇草、香菇钱、盾叶天胡荽等,外观与南美天胡荽()非常相近。", "id": 2484363}
{"src_title": "Pokojová rostlina", "tgt_title": "觀葉植物", "src_document": [{"title": "Rozdělení.", "content": "Podle dekorativnosti lze pokojové rostliny členit na okrasné listem a okrasné květem, nebo podle nároků na: Podobně Hieke rozděluje pokojové rostliny na teplomilné, chladnomilné a středně náročné.  Podle nároku na světlo lze najít skupiny různě náročných rostlin, například \"Aspidistra\", \"Aucuba\" a \"Cissus\" snáší i přistínění, \"Adianthum\", \"Anthurium scherzerianum\", \"Sanseviera\" snesou lépe polostín, \"Cordyline\", \"Begonia rex\" a \"Cyclamen persicum\" preferují světlé stanoviště, \"Kalanchoe\", \"Stapelia\", \"Cyperus\" preferují slunce, ale snesou i polostín, \"Pelargonium zonale\" a většina druhů kaktusů a sukulentů vyžaduje plné slunce. Úplný stín nesnáší žádné rostliny pěstované jako okrasné. Situace například v místnostech pro rozloučení se zesnulými je řešena dočasným umístěním (týden) a pravidelnou výměnou rostlin snášejících přistínění (\"Aucuba\") nebo použitím umělých rostlin. Pěstování rostlin pod umělým osvětlením je poměrně nákladné, s ohledem na energii.  Některé rostliny používané jako pokojové se termínují k prodeji v určitém období, jako je Den matek nebo Vánoce. Takové rostliny jsou například cibuloviny nebo \"Kalanchoe blossfeldiana\" a \"Euphorbia pulcherrima\" (tzv. vánoční hvězda), mnohé jsou ale pěstovány k prodeji po celý rok. S ohledem na širokou paletu pěstovaných rostlin lze rozdělit pokojové rostliny i podle nároků na zálivku, pH půdy, živiny, nebo složení půdy. Tyto nároky se liší v rámci rodu (\"Euphorbia\", \"Pelargonium\" atp.). Pro šíři nároků tak zde nemá smysl se široce zabývat tématem pokojových rostlin s ohledem na jednotlivé nároky, pokud by neměly být jmenovitě uvedeny všechny druhy a jejich nároky.  Stejně jako vlastnosti se podle druhu různí i choroby a škůdci. Podobné jsou projevy fyziologických poškození a chorob. Časté jsou především poškození v souvislosti s nedostatkem světla, zálivky a živin.", "section_level": 1}, {"title": "Názvy.", "content": "U nověji introdukovaných druhů jsou používány častěji názvy odvozené od latinských slov, u dříve introdukovaných druhů jsou často používány neotřelé české názvy. České názvy pokojových rostlin však lze i pro množství synonym a neurčitost považovat spíše za orientační, běžně i mezi pěstiteli, prodejci a zákazníky obvykle nepoužívané.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Přesazování  Protože pokojové květiny prorůstají kořeny substrát v nádobě, je třeba jednou za dva roky provést přesazení do větší nádoby a doplnění substrátu. V případě, že přesazení do větší nádoby není možné, provádí se výměna země spojená s omezením kořenů a obvykle také nadzemní části. Takový zásah je nejlépe rostlinami snášen v předjaří. Přesazování obvykle není třeba v případě hydroponie.  Rozmnožování  Většinu pokojových rostlin lze snadno množit vegetativně, přirozeně se ale mohou množit i generativně. Při generativním množení se mohou měnit znaky typické pro odrůdy. Výsevům semen musí v některých případech předcházet skarifikace nebo stratifikace.  Z vegetativního rozmnožování je nejběžnější řízkování, množení bylinnými řízky. Některé druhy v tomto ohledu vyžadují specifické zacházení.  Zálivka  Míra zálivky se odvíjí od nároků druhu. Je preferována zálivka na povrch půdy nebo podmokem, ale rosení listů ve vhodných podmínkách, kdy list nezůstává hodiny vlhký, neovlivní výrazně riziko napadení houbovými chorobami a rostlinám prospívá. Některé druhy rostlin ovšem nelze zavlažovat jinak než na list. Závlaha se musí odvíjet od ročního období a snížená zálivka během vegetačního klidu je někdy nezbytná i pro kvetení.  Hnojení  Rostliny které jsou pěstovány pro kvetení, jsou obvykle náročnější na přihnojení fosforem. Některé rostliny nesnáší živné půdy, jiné chřadnou v chudých půdách. Je tedy důležitý výběr půdy nebo směsi zahradnických substrátů. Náročnější na živiny jsou obvykle rychleji rostoucí rostliny, ale jinak se nároky značně různí. Hnojit lze kapalnými, tedy rychle přijímanými hnojivy do půdy nebo přímo na list, ale i dlouhodobě rozpustnými granulemi, tabletami nebo tyčinkami vkládanými do půdního substrátu. Přehnojení a nevyrovnaná výživa má zásadní vliv na napadení chorobami a škůdci, ale i namrzání.  Nádoby a potřeby pro pěstování pokojových rostlin  K výsevům kapradin se používají sterilní jílové, rašelinové nebo pálené cihly, pro výsevy orchidejí skleněné nádoby s agarem, podobně jako pro meristémové množení.  Hrnky (květináče, kořenáče, kontejnery) jsou vyráběny od průměru 3-40 cm, obvykle z plastu nebo pálené hlíny. Pro palmy jsou nádoby vyšší, pro azalky nižší než průměrné.  Pro stínění jsou používány rákosové stínovky, ale bývají používány i stínovky dřevěné, nebo jutové. K zastínění slunečního záření pronikajícího přes sklo výrazněji prosklených místností lze použít i nátěry, například amarit.  Některé výsadby jsou provedeny v sesazení různých rostlin v sklenících nebo prosklených skříních přiléhajících k oknu, včetně jejich aranžmá. Této úpravě musí odpovídat nádoba na půdu a způsob hydroizolace a tepelné izolace okolí, kvůli pronikání vlhkosti a srážení vody.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Pokojovým rostlinám je přikládán především význam při zvlhčení vzduchu a ovlivnění psychiky. Fyzický vliv na kvalitu vzduchu ale prakticky nemají. Pokojové rostliny mohou sloužit jako pomůcky při vzdělávání a výchově dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Toxicita.", "content": "Některé rostliny pěstované v interiérech, například diffenbachie, mohou být dráždivé nebo mít významný obsah toxických látek. U takových rostlin je třeba používat přiměřené ochranné pomůcky při péči a děti na nebezpečnost jedovaté rostliny důkladně upozornit a vysvětlit bolestivé následky otravy. V případě chování zvířat je třeba předcházet otravě nepěstováním takových druhů rostlin, které mohou způsobit otravu zvířete, nebo zcela spolehlivou izolací rostliny a zvířete.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pokojová rostlina je termín označující skupinu rostlin pěstovaných v umělých klimatických podmínkách v interiérech. Jde o skupinu rostlin, které obvykle nesnášejí výkyvy teplot během roku a zejména zimní chladné počasí. Jako prostorové rostliny se používají zejména rostliny okrasné, protože jejich účel je především estetický, ale mají i další využití, například snižují hladinu oxidu uhličitého v místnosti a tím prospívají dýchání. Ve valné většině případů jde o sukulenty a kaktusy, neopadavé, stálezelené byliny nebo dřeviny, jejichž vzhled je přinejmenším v době květu nebo s plody považován za dekorativní. Pokojové rostliny lze přes teplé období roku tzv. letnit, tedy pěstovat venku nebo v části domu otevřené vlivu počasí. Podle nároků a dalších vlastností jsou dále členěny do specifických skupin.", "tgt_summary": "观叶植物一般指叶形叶色美丽、可作观赏的植物,原生于高温多湿的热带雨林中,需光量较少。又分为草本植物和木本植物,草本植物多属多年生植物如,椒草类、竹芋类、蕨类植物等。木本植物有五米高以上的乔木树及有如小叶榄仁、鹅掌藤、福禄桐等等的灌木。", "id": 2332799}
{"src_title": "Zážehový motor s přímým vstřikováním", "tgt_title": "汽油缸内直喷", "src_document": [{"title": "Druhy provozu.", "content": "V závislosti na zatížení, otáčkách, teplotním stavu motoru a dalších parametrech, pracuje zážehový motor s přímým vstřikem v některém ze šesti druhů provozu:", "section_level": 1}, {"title": "Provoz s vrstveným plněním.", "content": "Tento provoz je vhodný pro oblast nižších kroutících momentů a nižších otáček (do 3 000 min). Vstřikovací ventil dodá palivo jen krátce před zážehem, a směs se proto nestihne promíchat. Motor pracuje celkově s chudou směsí λ > 1, ale v oblasti svíčky je směs v zápalném rozmezí. Intenzivně se využívá recirkulace výfukových plynů z předešlých cyklů pro snížení emisí NO.", "section_level": 2}, {"title": "Provoz s vrstveným plněním a zahříváním katalyzátoru.", "content": "Tento provoz se využívá na zahřátí katalyzátoru na provozní teplotu. Princip je stejný jako při \"provozu s vrstveným plněním\", ale během expanze se vstříkne ještě jedna dávka paliva. Ta dohořívá později a zvyšuje teplotu výfukového potrubí i katalyzátoru. Výfukové potrubí musí být na takový provoz optimalizované.", "section_level": 2}, {"title": "Homogenní provoz.", "content": "Pro vysoké otáčky a vysoké zatížení je třeba získat ze směsi maximum energie, čehož se dosáhne při stechiometrickém složení směsi tj Λ = 1 (ve výjimečných případech motor spaluje mírně bohatou směs λ < 1). Taková směs je zápalná v celém objemu, proto není třeba dbát na rozvrstvení směsi. Vstřikování probíhá již během sacího zdvihu, proto je čas na vytvoření a rovnoměrné rozložení směsi dostatečný. V tomto režimu se průběh spalování a další charakteristiky jako spotřeba a emise jen velmi málo liší od zážehového motoru s nepřímým vstřikováním. Režim je univerzální a motor by v něm mohl pracovat ve všech režimech, ale tím by se připravil o výhody plynoucí z vrstveného plnění.", "section_level": 2}, {"title": "Homogenní provoz s chudou směsí.", "content": "Tento provoz je přechodový mezi \"homogenním provozem\" a \"provozem s vrstveným plněním\". Dosahuje se nižší spotřeby paliva než při homogenním provozu díky vyšší plnicí účinnosti (škrticí klapka je více otevřená, než by odpovídalo homogennnímu provozu.) Celkové složení chudoby směsi je 1 < Λ < 2.", "section_level": 2}, {"title": "Homogenní provoz s vrstveným plněním.", "content": "Jde o další přechodový režim, který navazuje na \"homogenní provoz s chudou směsí\". Pokud je celkové složení směsi s λ > 2, palivo se vstřikuje dvakrát. První vstřik s podílem cca 25% dávky paliva na cyklus se vstřikuje ještě během sání a vytváří homogenní směs. Druhý vstřik se zbytkem paliva se vstřikuje později během komprese. Jeho úkolem je vytvořit oblast bohatší, dobře zápalné směsi v okolí svíčky.", "section_level": 2}, {"title": "Homogenní provoz s ochranou před detonačním spalováním.", "content": "Provoz je určen pro nízké otáčky a vysoké zatížení, kde by mohlo docházet k detonačnímu spalování. Při tomto provozu se opět využívá dvojitý vstřik paliva, který přesune část dodávky tepla z druhé dávky paliva na později a sníží tak maximální tlaky a teploty, které jsou rizikové faktory pro detonačním spalování. Díky rozdělení dávek paliva není třeba snižovat předstih zapalování, jak se to musí v takových režimech dělat pro motory s nepřímým vstřikováním což přináší výhodu vyššího točivého momentu.", "section_level": 2}, {"title": "Proces spalování.", "content": "Aby se dosáhlo požadovaného průběhu a kvality spalovacího procesu ve vrstvené směsi, je třeba sladit geometrický tvar spalovacího prostoru včetně dna pístu, vzájemné umístění vstřikovače a zapalovací svíčky, směr a rychlost proudění náplně a směr a tvar paprsku paliva a správný okamžik vstřiku. Principiálně jsou možné 2 přístupy k vedení způsobu spalování:", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukční koncepce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přímý vstřik do válce s vstřikovači a svíčkami blízko sebe.", "content": "Tato koncepce využívá \"spalování vedené paprskem\". Palivový paprsek zasahuje přímo elektrody svíčky. Směs je přesouvána k elektrodám hlavně kinetickou energií paprsku, méně pohybem náplně. Toto řešení umožňuje dosáhnout: Zároveň je však třeba řešit následující problémy:", "section_level": 2}, {"title": "Přímý vstřik do válce s vstřikovači a svíčkami daleko od sebe.", "content": "Tato koncepce využívá \"spalování vedené stěnami\". Vstřikovače optimálně umístěny s ohledem na geometrické a teplotní podmínky hlavy válců. Vlastnosti tohoto uspořádání jsou: Mezi problémy konceptu patří:", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti motorů s přímým vstřikem.", "content": "Oba výše popsané způsoby vstřikování paliva mají bez použití recirkulace výfukových plynů různé úrovně NO a spotřeby (NO je výše, spotřeba nižší), proto je třeba použít optimální recirkulaci výfukových plynů. Snížení spotřeby paliva je uváděno v rozmezí 20–30 % oproti klasickým způsobům vstřikování paliva. Společné problémy obou řešení jsou: používání paliva s vhodnými vlastnostmi, nezbytnost zařízení na zpracování výfukových plynů, spolehlivost, ohřívání vstřikovačů, emise CH a kouřivost.  Systémy využívají kvalitativní regulaci (složením směsi), přesto je úplné odstranění škrticí klapky limitováno minimální teplotou výfukových plynů pro dobrou účinnost katalyzátoru, proto při nízkých zatíženích zůstane využito částečné škrcení a recirkulace výfukových plynů.", "section_level": 2}, {"title": "Koncepce OCP (Orbital Combustion Process).", "content": "Odlišným systémem přímého vstřikování paliva benzínových motorů je systém OCP. Jeho činnost spočívá v tom, že konvenční vstřikovač vstřikuje přesné množství paliva do komůrky, do které vyúsťuje proud vzduchu. Po ukončení vstřiku a krátké době na přípravu směsi je atomizovaná směs vstříknuta vzduchovým vstřikovačem do válce. Vstřikovač se nachází blízko u svíčky, což znamená, že další příprava směsi ve válci již není nutná. V tomto případě je možná dobrá kontrola poměru λ v okolí svíčky v době zážehu, což zajišťuje dobrou stabilitu procesu. Celkový poměr λ může být až 7. Snížení spotřeby paliva oproti standardnímu vícebodovému vstřikování se uvádí podle druhu testu v rozmezí od 17–30 %.  Výhody této koncepce jsou snížení emisí CH (malá velikost kapek, paprsek nedosáhne studené stěny) a umožnění až 40% recirkulace výfukových plynů nebo 80° překrytí ventilů.", "section_level": 2}, {"title": "Vstřikovací systémy pro přímý vstřik.", "content": "Základními součástmi vstřikovacího systému jsou palivová nádrž, dopravní čerpadlo (nízkotlaké), vysokotlaké čerpadlo, tlakový zásobník (Common rail), ventil pro řízení tlaku, snímač tlaku v zásobníku a vysokotlaký vstřikovací ventil.", "section_level": 1}, {"title": "1. generace vstřikovacích systémů.", "content": "První generace vstřikovacích systémů využívala elektromagneticky ovládané vstřikovací ventily. Vstřikovací tlak byl v rozmezí 5–12 MPa. Řídící systém DI-Motronic (1. generace) od společnosti Bosch byl uveden na trh v roce 2000.", "section_level": 2}, {"title": "2. generace vstřikovacích systémů.", "content": "Druhá generace vstřikovacích systémů využívá piezoelektricky ovládané vstřikovací ventily. Maximální vstřikovací tlak dosahuje 20 MPa. Vyšší tlak umožňuje lepší rozprášení paliva, rychlé piezoelektrické ventily přesnější dávkování rozdělené na více vstřiků. Oba parametry umožňují posouvat oblasti \"provozu s vrstveným plněním\" k vyšším otáčkám a vyšším zatížením motoru. Vstřikovací systémy druhé generace upřednostňují \"spalování vedené paprskem\". Řídící systém DI-Motronic 2. generace od společnosti Bosch byl uveden na trh v roce 2005.", "section_level": 2}, {"title": "Emise motorů s přímým vstřikem.", "content": "Pro oblasti \"homogenní provozu\", při které se spaluje stechiometrická směs, se používá řešení osvědčené u zážehových motorů s nepřímým vstřikem. O snižování emisí se stará třícestný katalyzátor řízený lambda sondou. Pro oblasti \"provozu s vrstveným plněním\", kde vlivem přebytku kyslíku vznikají při spalování emise NO, je třeba využít i redukční katalyzátor (tzv. DeNOx).", "section_level": 1}], "src_summary": "Zážehový motor s přímým vstřikem paliva ( pod různými názvy Gasoline direct injection engine (GDI), Petrol Direct Injection, Direct Petrol Injection, Spark Ignited Direct Injection (SIDI), Fuel Stratified Injection (FSI)) patří do skupiny zážehových motorů. Na rozdíl od konvenčního zážehového motoru nespaluje pouze homogenní směs. Palivo se totiž vstřikuje přímo (případně prostřednictvím komůrky) do válce, což umožňuje aktivně řídit vrstvenou tvorbu směsi.", "tgt_summary": "对现代内燃机,汽油缸内直喷是一种使用在两冲程和四冲程循环汽油发动机的燃料喷射装置。汽油经由高压共轨油路直接喷入每个汽缸的燃烧室,而不是如同传统的多点电喷将燃料喷入进气歧管。早期的缸内直喷引擎有污染物质难控制的问题,可通过欧洲废气排放标准但不能通过美国的标准,2004年日本五十铃汽车率先制造出能通过美国废气排放标准的缸内直喷引擎,1997年意大利菲亚特汽车(FIAT)将燃料高压共轨直喷技术使用在柴油引擎上十分成功,因此2006年奔驰汽车将此技术使用在汽油缸内直喷引擎上,但对燃料加压的压力没有高压共轨柴油引擎那样高,能协助从喷油嘴喷出的汽油单位体积变得更小更易雾化即可,有助于省油与性能的提升,不过代价是PM2.5排放提高千倍,而且目前尚未有法规规定采用缸内直喷的汽油引擎汽车一定要加装微粒过滤器。", "id": 394171}
{"src_title": "Tenis na Letních olympijských hrách 2016", "tgt_title": "2016年夏季奧林匹克運動會網球比賽", "src_document": [{"title": "Odhlášení tenisté: virus zika, zranění a nebodovaný turnaj.", "content": "Řada elitních tenistů se před zahájením odhlásila, což v dějišti her kritizoval obhájce zlata a druhý hráč světa Andy Murray slovy: „\"Je to ostuda. Roger i Stan patří mezi hráče, kteří na takovém typu turnaje mají šanci uspět. Je nešťastné, že budou chybět\".“  Riziko nákazy virem zika jako důvod neúčasti uvedli sedmý hráč žebříčku Milos Raonic a osmý Tomáš Berdych, třetí hráčka klasifikace Simona Halepová i sedmnáctka Karolína Plíšková. Do mužské čtyřhry pro dané riziko nezasáhli obhájci titulu Bob a Mike Bryanovi.  Ze zdravotních důvodů se omluvili třetí a čtvrtý muž pořadí Roger Federer a Stan Wawrinka. Mezi ženami pak světová jedenáctka Dominika Cibulková či šestnáctka Belinda Bencicová.  Olympijská šampionka z mixu a bronzová singlistka z Londýnských her Viktoria Azarenková, figurující na sedmé příčce, v červenci 2016 přerušila kariéru pro těhotenství. Obhájkyně stříbrného kovu z dvouhry Maria Šarapovová byla v době konání suspenzována pro pozitivní dopingový nález s dvouletým zákazem startu. Rozhodnutí Mezinárodní sportovní arbitráže, ke které se odvolala, bylo plánováno na září 2016.  Na rozdíl od Olympiády 2012, kde došlo k přidělení bodů do žebříčků ATP a WTA ve dvouhrách, nebyl riodejaneirský turnaj bodován v žádné ze soutěží, což také mohlo sehrát roli při rozhodování v účasti na hrách.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalifikační kritéria.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podmínky účasti v Davis Cupu a Fed Cupu.", "content": "Pro účast na olympijských hrách byli všichni tenisté povinni být součástí nominace týmu alespoň ve třech mezistáních utkáních Davis Cupu či Fed Cupu olympijského cyklu 2012–2016, z toho minimálně v jednom ročníku mezi lety 2015–2016. Výjimkou se stali hráči a hráčky, jejichž družstvo odehrálo alespoň tři ze čtyř sezón v zonálních základních skupinách, tedy mimo dvě světové skupiny, nebo pokud byl tenista minimálně dvacetkrát v kariéře nominován v Davis Cupu či Fed Cupu. Pro tyto hráče se kritérium snížilo na dvě povinné nominace v letech 2012–2016.  Mezinárodní tenisová federace si ve výjimečných případech vyhradila uznat start i při nesplnění výše uvedených podmínek. Každý národní olympijský výbor (NOV) byl oprávněn nominovat maximálně šest tenistů a šest tenistek, z toho až čtyři jednotlivce do dvouhry a dva páry do každé soutěže čtyřhry.", "section_level": 2}, {"title": "Ženská a mužská dvouhra.", "content": "Oznámení kvalifikovaných hráčů učinila Mezinárodní tenisová federace na základě 56 nejvýše postavených hráčů a hráček na žebříčcích ATP a WTA ve vydáních z pondělí 6. června 2016 (po dohrání French Open). Limitujícím kritériem byla účast maximálně čtyř olympioniků z jednoho státu, respektive národního olympijského výboru (NOV). Pokud byli mezi prvními padesáti šesti hráči žebříčku více než čtyři tenisté jednoho národního svazu, pak do turnaje nastoupili pouze čtyři nejvýše klasifikovaní. Místa tenistů z pátých a dalších pozic v redukovaných národních žebříčcích obsadili hráči umístění za 56. pozicí žebříčku, kteří současně splňovali podmínku figurovat do čtvrtého místa v redukované klasifikaci vlastního státu. Žádní tenisté z jedné výpravy nebyli nalosováni do stejné čtvrtiny pavouka (výjimkou se stali náhradníci).  Zbylých osm míst, do počtu 64 hráčů, bylo rozděleno ve formě divokých karet, z toho šest jich udělil Olympijský výbor ITF a dvě určila Tripartitní komise tenistům z malých států.", "section_level": 2}, {"title": "Ženská a mužská čtyřhra.", "content": "Do soutěží mužské a ženské čtyřhry se automaticky kvalifikovalo deset nejvýše postavených hráčů mužského deblového žebříčku ATP a prvních deset hráček ženského deblového žebříčku WTA ve vydání 6. června 2016. Tito tenisté mohli zvolit svého spoluhráče-krajana, jenž také figuroval na žebříčku dvouhry či čtyřhry.  Přímý postup si dále zajistilo minimálně čtrnáct dalších párů s nejnižším součtem v kombinovaném žebříčku z pondělní klasifikace 6. června 2016 s podmínkou maximálně dvou párů na jednu zemi (pár tvoří tenisté z jednoho národního olympijského výboru). Zbylých osm míst, do počtu 32 párů v soutěži, získá pozvání ve formě divokých karet od Olympijského výboru ITF.", "section_level": 2}, {"title": "Smíšená čtyřhra.", "content": "Do soutěže smíšené čtyřhry může národní olympijský výbor vyslat maximálně dvě dvojice, a v takovém případě každá z nich bude nalosována do jiné poloviny pavouka. Účastnit se soutěže mohou pouze tenisté, kteří již na olympiádě hráli dvouhru a/nebo čtyřhru. Dvanáct párů s nejnižším součtem v kombinovaném žebříčku, z vydání 6. června 2016, si zajistí přímou účast. Čtyři zbylá místa přidělí Olympijský výbor ITF ve formě divokých karet. Přihlášení párů do soutěže končí 9. srpna 2016 v 11:00 hodin místního času.", "section_level": 2}, {"title": "Body do žebříčků ATP a WTA.", "content": "Do žebříčku WTA nebyly hráčkám přiznány žádné body.  Ve věci mužské části zveřejnil 18. listopadu 2015 španělský deník \"Marca\" informaci od nově zvoleného prezidenta ITF Davida Haggertyho. Americký šéf Mezinárodní tenisové federace (ITF) uvedl, že pokud bude pokračovat neshoda mezi ITF a Asociací tenisových profesionálů (ATP), body do žebříčku ATP přiděleny nebudou. Původní dohoda o jejich distribuci byla podepsána 1. června 2011 a použita na LOH 2012 v Londýně. Vedení ITF však podle deníku odmítlo zaplatit kompenzace, zejména antukovým turnajům ATP, během konání olympiády, na kterých by nestartovali hráči účastnící se LOH v Riu de Janeiru. V reakci na to ATP odmítla obnovit dohodu z roku 2011 o přidělování bodů. Žádné bodové ohodnocení do klasifikace ATP tak přiděleno nebylo.", "section_level": 1}, {"title": "Herní systém a plán turnaje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Herní systém.", "content": "Všechny soutěže se hrály ve formátu vyřazovacího systému. Do mužské a ženské dvouhry nastoupilo 64 hráčů, což představovalo šestikolový turnaj. Mužská a ženská čtyřhra zahrnovala 32 párů a smíšená čtyřhra pak 16 párů. Poražení semifinalisté odehráli zápas o bronzovou medaili.  Všechny zápasy byly hrány na dvě vítězné sady vyjma finále mužské dvouhry, které se konalo na tři vítězné sady. Tiebreak poprvé v historii uzavíral všechny sety za stavu her 6–6. V rozhodující sadě utkání smíšené čtyřhry byl uplatněn tzv. supertiebreak, v němž zvítězil pár po dosažení 10 bodů za podmínky rozdílu alespoň dvou míčů.", "section_level": 2}, {"title": "Herní plán.", "content": "Olympijský turnaj probíhal od soboty 6. srpna do neděle 14. srpna 2016.", "section_level": 2}, {"title": "Olympijští vítězové.", "content": "Mužskou dvouhru ovládl druhý hráč světa Andy Murray ze Spojeného království, jenž se tak stal prvním tenistou historie, který získal druhou zlatou olympijskou medaili ze soutěží dvouher. Do sbírky britských medailí přispěl sedmnáctým zlatem z tenisových soutěží.  Ženskou dvouhru vyhrála 22letá Mónica Puigová, figurující na 34. příčce světové klasifikace. Stala se tak prvním portorickým reprezentantem, jenž vybojoval olympijské zlato, i první nenasazenou šampionkou singlové soutěže od znovuzařazení tenisu do olympijského programu v roce 1988.  V mužské čtyřhře zvítězili Španělé Marc López s Rafaelem Nadalem. U druhého jmenovaného se jednalo o druhý zlatý kov, když triumfoval již v singlové soutěži Pekingských her 2008.  Ženskou čtyřhru opanoval sedmý nasazený ruský pár Jekatěrina Makarovová a Jelena Vesninová.  Olympijské vítězství ve smíšené čtyřhře si připsali Američané Bethanie Matteková-Sandsová a Jack Sock. Stříbrná medailistka Venus Williamsová se pátou olympijskou medailí stala druhým tenistou historie, jenž vybojoval rekordní počet pěti olympijských kovů. Na čele dané statistiky se zařadila po bok Britky Kathleen McKaneové Godfreeovéu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tenisový turnaj na Letních olympijských hrách 2016 probíhal v období od soboty 6. srpna do neděle 14. srpna 2016 na otevřených dvorcích v Olympijském tenisovém centru brazilského Ria de Janeira, součásti Olympijského parku Barra.", "tgt_summary": "2016年夏季奥林匹克运动会网球比赛于8月6日至14日于奥林匹克网球中心举行。球场表面使用众多北美锦标赛使用的快速硬地表面,目的是尽量减少对球员的干扰。", "id": 2086461}
{"src_title": "Fotky Google", "tgt_title": "Google相簿", "src_document": [{"title": "Služba.", "content": "Fotky Google je služba pro ukládání a sdílení fotografií a videí od Googlu. Její hlavní funkce byly dříve součástí sociální sítě Google+. Nové Fotky Google zahrnují neomezený prostor pro ukládání fotografií a videí a aplikaci pro Android, iOS a prohlížeč. Uživatelé zálohují své fotografie do cloudové služby a stávají se přístupné na všech zařízeních propojených se službou.  Služba Fotky analyzuje a organizuje fotografie do skupin a může identifikovat předměty nebo místa jako pláže, nebe nebo „sněžná bouře v Torontu“. Ve vyhledávacím okně aplikace mohou uživatelé zobrazit potenciální vyhledávání pro skupiny fotografií ve třech hlavních kategoriích: lidé, místa a věci. Služba analyzuje fotografie s podobnými obličeji a seskupuje je do kategorie lidé. Může také seskupovat obličeje podle věku. Kategorie místa používá geotagging, ale může také určovat místa ve starších fotografiích prostřednictvím analýzy významných památek (např. fotografie obsahující Eiffelovu věž). Kategorie věci zpracovává fotografie podle jejich předmětu: narozeniny, budovy, kočky, koncerty, jídlo, promoce, plakáty, screenshoty atd. Uživatelé mohou manuálně odstranit kategorizační chyby.  Příjemci sdílených obrázků mohou procházet galerie bez potřeby stažení aplikace. Uživatelé mohou přejetím prstů přes obrazovku upravit nastavení úpravy fotografií na rozdíl od dříve používaných posuvníků. Obrázky mohou být snadno sdíleny na sociálních sítích (Google+, Facebook, Twitter) a v dalších službách. Aplikace generuje internetové odkazy pro uživatele Fotek Google, ale přístup mohou mít i neuživatelé.  Neomezené úložiště podporuje obrázky do 16 megapixelů a videa do 1080p, maximální rozlišení obrázků průměrných smartphonů v roce 2015. Větší soubory používají úložiště Disku Google. Větší fotografie, obvykle pořízené digitálními zrcadlovkami, mohou být nahrány přes internetový prohlížeč Google Chrome nebo použitím aplikace jako Syncdocs, která může přenést fotografie z paměťové karty fotoaparátu přímo do Fotek Google.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Fotky Google je samostatným nástupcem fotografických funkcí sociální sítě Google, Google+. Google spustil tuto sociální síť jako konkurenci ke funkcím Facebooku, ale služba se nikdy nestala stejně populární a Facebook zůstal preferovaným místem pro sdílení fotografií. Ačkoliv Google+ nabízel úložiště fotografií a nástroje pro organizaci, které překonávaly funkce Facebooku, Google+ postrádal uživatelskou základnu, která by je využívala. \"The Verge\" chválil funkce fotek Google+ především v porovnání s jinými fotografickými službami online. Osamostatnění fotografických funkcí Google+ do samostatné služby Fotky Google bylo oznámeno v květnu 2015 na konferenci Google I/O. Odstranění vztahu se sociální sítí se Fotky změnili z platformy pro sdílení na soukromou knihovnu.  V červnu 2015, Jacky Alcine, 21letý afroamerický programátor zaznamenal, že aplikace Fotky Google obsahuje mnoho fotografií ho a jeho černošských přátel v automaticky generovaných fotoalbech pojmenovaných „“ (). Po oznámení Google odstranil kontroverzní „gorillas“ tag z aplikace a omluvil se.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled.", "content": "Při vydání Fotek Google v květnu 2015 psali recenzenti, že se jedná o nejlepší službu svého druhu. Walt Mossberg z \"Re/code\" prohlásil službu nejlepším cloudovým úložištěm fotografií nad konkurencí od Amazonu (Amazon Cloud Drive), Applu (iCloud), Dropboxu a Microsoftu (OneDrive). \"The Verge\" napsal, že vydáním Fotek se stal Google hlavním konkurentem ve fotografických úložištích a že jejich cenová struktura učinila myšlenku placení za úložiště fotografií zastaralou. \"CNET\" napsal, že aplikace pro mobilní telefony a tablety jsou obzvláště dobré. Dodal také, že Fotky Google mají rychlejší design než Flickr od Yahoo! a organizovanější funkce než iCloud od Applu.  Recenzenti oceňují především vyhledávací funkce. \"The Verge\" upozornil na rychlost a inteligenci služby, především na jeho schopnost organizovat fotografie, stejně jako čas načítání fotografií, rychlost vyhledávání a jednoduchost nástroje na úpravy fotografií. \"The Verge\" také porovnává novou analýzu obrázků Fotek Google s technologií odhalenou Flickrem dříve ve stejném měsíci. Mossberg (\"Re/code\") si myslí, že sdružování obličejů ve skupinách je „pozoruhodně přesné“, ale více byl ohromen seskupováním věcí. Byl překvapen, že při vyhledávání slova () se zobrazily výsledky rybářských lodí v Cape Cod i benátských gondol, ale také poukázal na chyby jako řazení profesionálních fotografií mezi screenshoty.  John C. Dvorak z \"PC Magazine\" se obává o soukromí služby Fotky. Především je znepokojený motivací Googlu pro budování služby, vztahu společnosti s existujícími vládami a potenciálními zákony, které by vyžadovali po Googlu poskytnout celou historii fotografií na požádání. Kritizuje synchronizační funkce služby a preferuje složky s obrázky nad neřazenou „plochou databází“. Dvorak také upozornil na špatný výběr fotografií pro animování a nedostatek záruk trvanlivosti služby s ohledem na náhlé zrušení Google Readeru. V konečném důsledku navrhuje, aby uživatelé namísto Fotek používali přenosný hard disk, který považuje za bezpečnější a méně nákladný.  \"The Verge\" popisuje vydání služby v květnu 2015 jako důkaz toho, že Google vytahuje své nejlepší funkce ze své sociální sítě Google+. Fotky považují za osamostatněnou funkci sociální sítě. Walt Mossberg z \"Re/code\" popisuje vydání jako () pro fotografické služby, které byly „efektivně ukryté“ v „široce ignorované sociální síti“. Podle \"The Verge\" je strategií Google, aby byla veškerá data v jeho službách a mohlo by k nim být univerzálně přistupováno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fotky Google () je služba pro ukládání a sdílení fotografií a videí od Googlu. Služba byla oznámena v květnu 2015 na sociální síti Google+ a vydána byla 28. května 2015. Při jejím uvedení psali recenzenti, že služba je nejlepší svého druhu.", "tgt_summary": "Google相簿是一个图片存储和分享服务。它于2015年5月由Google发布,从Google+的相册服务中分离出来。", "id": 2283894}
{"src_title": "Astrild rudokřídlý", "tgt_title": "红翅斑腹雀", "src_document": [{"title": "Potrava.", "content": "Živí se semeny trav, bobulemi a malým hmyzem (mravenci, termiti), v zajetí je vhodné podávat krmné směsi pro krátkozobé exotické ptáky.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Žijí v párech, výjimečně i v menších skupinkách.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rozeznáváme dva poddruhy: Dříve se jako poddruh uznávala i \"Pytilia phoenicoptera lineata\" (astrild rudokřídlý páskový), v současnosti se sem již neřadí.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Tito drobní exotičtí ptáci mají robustní, ale lehké tělo s krátkými zaoblenými křídly. Délkou těla a hmotností se od sebe pohlaví neliší, avšak mají rozdílná zbarvení, díky čemuž není těžké určit pohlaví u dospělých jedinců, mláďata se vybarvují až v pozdějším věku.", "section_level": 1}, {"title": "Zbarvení.", "content": "Co se týče astrilda rudokřídlého západního (\"Pytilia phoenicoptera phoenicoptera)\", pak mají samci vrch hlavy a těla popelavě šedý, s načervenalým nádechem na zádech, vrch ocasu má červenou barvu. Prsa a vrchní část břicha jsou jasně šedé s drobným bílým příčným proužkováním, které na břiše a bocích vytváří širší pruhy. Křídla jsou cihlově červená, zobák černý. Samice mají šedé zbarvení, proužky na břiše jsou širší a všechny barvy jsou celkově matnější. Mláďata jsou podobná samicím, ale chybí proužkování.  U \"Pytilia phoenicoptera emini\" je zbarvení víceméně shodné se západní formou. Základním rozlišovacím znakem je jasně červený zobák u tohoto poddruhu. I u mláďat \"Pytilia phoenicoptera emini\" platí, že jsou spíše podobná samici, pohlaví se u nich tedy dá rozeznat až v pozdějším věku, kdy se začnou vybarvovat.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt a vhodné prostředí.", "content": "Poddruh astrild rudokřídlý západní je rozšířený ve východní Africe, především od jihovýchodního Súdánu až po Etiopii. \"Pytilia phoenicoptera emini\" se vyskytuje od severního Kamerunu, přes Středoafrickou republiku a jižní Súdán až po Demokratickou republiku Kongo. Co se národních parků týče, pak je můžeme hojně pozorovat v národním parku Garamba (Demokratická republika Kongo) a Kidepo Valley (Súdán).  Obecně se dá říct, že astrild rudokřídlý obývá řídce zalesněné savany v blízkosti zdroje vody. Jsou to denní tvorové, přes den shánějí potravu ve vysoké trávě nebo na keřích, v noci spí v keřích nebo v korunách nižších stromů.", "section_level": 1}, {"title": "Hnízdění.", "content": "Období rozmnožování se odehrává během druhé poloviny období dešťů. Oba partneři pracují na budování hnízda, která se nachází v husté vegetaci a sestává z kulové struktury složené z trav a rostlinných vláken. Když je hnízdo dostavěno, snese dovnitř samice 4-5 vajec, přičemž se v jejich zahřívání střídá se samcem. Za několik dní se vylíhnou holá a slepá mláďata, která se většinou do tří týdnů plně opeří a za další dva týdny již vylétají z hnízda. Ale ani v dospělosti tito ptáci příliš necestují a udržují se v blízkosti rodného hnízda.", "section_level": 1}, {"title": "Chov.", "content": "Chov astrilda rudokřídlého není levná záležitost, samotný pták stojí okolo 200 eur (což je přes 5,5 tisíce Kč). Také voliéra či klec by měla být prostorná. Ta by měla být umístěna na slunném místě v teplé místnosti, kde není průvan ani vlhkost. Není vhodné umístit voliéru do venkovního prostředí. V zajetí je vhodné krmit astrildy rudokřídlé směsí pro krátkozobé exotické ptáky a v době hnízdění je možné přidat nějaký hmyz nebo larvy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Astrild rudokřídlý (\"Pytilia phoenicoptera\") je drobný exotický pták z čeledi astrildovitých, z rodu \"Pytilia\". Jedná se o pestré ptáky, kteří se často chovají i jako okrasní. Délka jejich těla se pohybuje okolo 110 mm.", "tgt_summary": "红翅斑腹雀(学名:)是梅花雀科斑腹雀属的一种,为非洲的常见物种。其全球活动范围有370,000平方千米。", "id": 2435501}
{"src_title": "Mimoni", "tgt_title": "小小兵", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Mimoni jsou človíčci zabarveni do žluté barvy, známé z filmu \"Já padouch\", ale jak potkali Grua, to je znal od narození? Ne, toho potkali později. Mimoni jsou na Zemi mnohem déle než lidstvo a jejich hlavní mise je sloužit tomu největšímu padouchovi na světě. Najít si pána byla hračka, ale udržet si ho, to byl pro ně oříšek. Sloužili například tyrannosaurovi, knížeti Drákulovi nebo například Napoleonu Bonaparte. Bohužel již dlouho nikomu nesloužili, a tak spadli do hluboké deprese. Zároveň se nacházeli v zemi věčného sněhu a ledu. Pro spásu Mimoňů se tři hrdinové Kevin, Stuart a Bob vydávají na cestu nalézt jednoho velkého padoucha. Mají štěstí, dostávají se na floridský festival a mimoní trojka potkává Scarlet Odkráglovou. Scarlet tedy zkouší jejich schopnosti, a tak ji napadne ukrást britské korunovační klenoty.  Na konci potkali Grua, ale jako malého kluka. Na to navazuje Já Padouch, Já padouch 2 a Já padouch 3", "section_level": 1}, {"title": "Postavy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kevin.", "content": "Kevin je šéf mimoního kmene a vybral si dva mimoně, kteří mu pomohou najít padoucha, kterému by sloužili. Nechybí mu hrdost. Ve filmu se stane obřím mimoněm.", "section_level": 2}, {"title": "Stuart.", "content": "Stuart je první, koho si Kevin vybral na cestu. Velice rád hraje na kytaru. Je zvláštní tím, že jako jediný z mimoní trojky má jenom jedno oko, které se nachází uprostřed. Je často hladový.", "section_level": 2}, {"title": "Bob.", "content": "Nejmenší a nejroztomilejší mimoník, který se lehce ztratí. Vždy má při sobě svého plyšového medvídka Tima. Dá se říct, že se jedná o mimoní dítě. Ve filmu se stane králem Anglie.", "section_level": 2}, {"title": "Scarlet Odkráglová.", "content": "Mimoní trojka zjistila informace o Scarlet Odkráglové, a tak pro ni pracovali. Jejich mise byla ukrást britské korunovační klenoty. Stala se z ní nejlepší padouška. V originálním znění ji nadabovala Sandra Bullock.", "section_level": 2}, {"title": "Obsazení.", "content": "Seznam původních dabérů animovaných postaviček.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mimoni je americký 3D počítačově animovaný film z roku 2015, prequel k filmům \"Já, padouch\" (2010) a \"Já, padouch 2\" (2013). Film vyprodukovala společnost Illumination Entertainment pro Universal Studios.", "tgt_summary": "《小小兵》(英语:Minions)是2015年上映的美国3D电脑动画喜剧电影,是2010年与2013年上映的电影《神偷奶爸》、《神偷奶爸2》的外传作品,由布莱恩·林奇编剧,由皮耶·考芬与凯尔·巴尔达执导,且由克里斯·梅勒丹德利与珍娜·海莉制作。由乔·汉姆和珊卓·布拉克参与配音演出。此片以小小兵为主要角色,并于6月18日在马来西亚和新加坡、7月9日在台湾和香港、7月10日在美国、9月13日在中国上映。", "id": 55063}
{"src_title": "Nepokoje v Los Angeles 1992", "tgt_title": "1992年洛杉磯暴動", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Dne 3. března 1991 Rodney King a dva spolujezdci jeli po dálnici ve čtvrti Lake View Terrace, když byli vyzváni policisty z California Highway Patrol, aby zastavili. Následovala honička, při které rychlost vozů dosáhla až 185 km/h. Poté, co King zastavil, byli všichni zatčeni policisty Timothym Singerem a Melanie Singerovou.  Poté, co byli dva spolucestující zavedeni do policejního vozu, pět policistů LAPD (Stacey Koon, Laurence Powell, Timothy Wind, Theodore Briseno a Rolando Solano), se pokusilo zpacifikovat Kinga. Ten byl zasažen taserem, udeřen obuškem, sražen na zem a spoután. Policisté tvrdili, že King byl během zatčení pod vlivem fencyklidinu (PCP), což mělo způsobit, že byl velmi agresivní. Policista Koon uvedl, že King vzdoroval zatčení. Videonahrávka zatčení ukázala, že se King pokusil zvednout pokaždé, když byl sražen na zem, a policisté ho spoutali, až když ležel v klidu. Test na PCP byl negativní. Celý incident natočil svědek George Holliday ze svého bytu. Nahrávka se byla brzy dostala do všech amerických médií a stala se hybnou silou pro akce aktivistů.  Později King uvedl, že se pokoušel ujet, jelikož byl v podmínce za loupež. King se již dříve dopustil napadení, ublížení na těle a loupeží.  Následně byli čtyři policisté obviněni z použití nepřiměřené síly. Vedení soudu bylo přesunuto z Los Angeles County do Ventura County. Porota byla složena z devíti bělochů, jednoho Američana latinskoamerického původu, jednoho míšence a jednoho Asiata. Žalobce Terry White byl Afroameričan. Dne 29. dubna 1992 porotci zprostili obviněné policisty obvinění z použití nepřiměřené síly.", "section_level": 1}, {"title": "Nepokoje.", "content": "Nepokoje začaly v den vynesení rozsudku a jejich intenzita dosáhla maxima v následujících dvou dnech. Poté již upadala a vše skončilo šestého dne zásahem národní gardy.  Celkem bylo zabito 53 lidí, z toho osm zastřelili policisté a dva vojáci. Přes dva tisíce lidí bylo zraněno. Odhady škod se pohybují mezi osmi sty miliony a jednou miliardou dolarů. Bylo založeno přibližně 3 600 požárů a zničeno okolo 1 100 budov. Během nejhorších momentů přicházela hlášení o požárech každou minutu. Objevilo se také rabování. Často byly zasaženy obchody vlastněné Američany korejského původu a dalšími Asiaty.  Většina nepokojů se odehrála ve čtvrti South Central, která byla obydlena především Afroameričany, ale také hispánci. Méně než polovina zatčených a třetina zabitých byli hispánci.  Po skončení nepokojů bylo v oblasti nasazeno 13 000 policistů a vojáků, kteří střežili pořádek. Prezident George H. W. Bush podepsal prohlášení o katastrofě, které slibovalo finanční pomoc obětem nepokojů, včetně nízkých půjček pro poškozené ničením. Na přestavbu a obnovu mělo být vyčleněno šest miliard dolarů a vytvořeno 74 000 pracovních míst. Avšak většina původních vlastníků se k levným půjčkám nikdy nedostala.  O nepokojích byl natočen dokumentární film \"\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Nepokoje v Los Angeles 1992, také známé jako nepokoje Rodneyho Kinga, nepokoje v South Central a povstání v Los Angeles, byly sérií vážných nepokojů, rabování a žhářství, jež se odehrály v Los Angeles County v Kalifornii v roce 1992. Vyvolalo je zproštění obvinění policistů v případu natočeného policejního násilí. Jednalo se o největší nepokoje ve Spojených státech amerických od nepokojů v Detroitu 1967, nejrozsáhlejší v Los Angeles od nepokojů ve čtvrti Watts 1965 a o nepokoje s největším počtem úmrtí od nepokojů v New Yorku 1863.", "tgt_summary": "1992年洛杉矶暴动(英语:1992 Los Angeles riots,又称1992年洛杉矶内乱),主要指1992年于美国加州南部大城洛杉矶市爆发的一系列动乱,导火线为该年4月29日当地陪审团宣判四名被控「使用过当武力」的警察无罪释放,导致上千名对此判决不满的非裔与拉丁裔上街抗议,最终引发一连串暴动,波及包括亚裔(特别是居于城中的韩裔)在内的各社群。系争判决为三名欧洲裔白人警察和一名拉丁裔白人警察殴打涉及交通违规事件的一名黑人罗德尼·金。根据事后统计,整起内乱造成各方约10亿美元的财产损失,并有63人于暴动中死亡,数千人受轻重伤,震惊全球。", "id": 1899884}
{"src_title": "Max Verstappen", "tgt_title": "馬克斯·維斯塔潘", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Přestože se narodil v belgickém městě Hasselt belgické matce a nizozemskému otci, Josi Verstappenovi, žije v Belgii a cestuje s belgickým pasem, se Max Verstappen rozhodl závodit s nizozemskou závodní licencí, neboť během kariéry v motokárách byl obklopen Nizozemci, když vyrůstal v belgickém městě Maaseik, které leží na hranici s Nizozemskem.", "section_level": 1}, {"title": "Juniorská kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Motokáry.", "content": "Začal závodit na motokárách ve věku 4 a půl let. Účastnil se šampionátu Mini Junior ve své domácí provincii Limburk. V roce 2006 postoupil do třídy Rotax Max Minimax a vyhrál belgický šampionát. O rok později zvítězil v nizozemském mistrovství v kategorii Minimax. Poté vyhrál nizozemský a belgický šampionát kategorie Minimax a rovněž zvítězil v belgickém mistrovství kadetů.  V roce 2009 s týmem Pex Racing vyhrál vlámské mistrovství kategorie minimax a belgický šampionát KF5. O rok později vstoupil na mezinárodní scénu motokárových závodů. Jezdil za tovární tým CRG na mistrovství světa a Evropy. V kategorii KF3 dojel druhý za zkušeným Alexanderem Albonem. Toho porazil v evropské sérii WSK. V téže kategorii vyhrál i ve světové sérii, kde porazil Rumuna Roberta Vișoiu.  Roku 2011 zvítězil v seriálu WSK Euro Series. O rok později byl vybrán do jezdeckého programu Intrepid, kde závodil v třídách KF2 a KZ2. Ve třídě KF2 vyhrál WSK Master Series a South Garda Winter Cup.  Na konci roku oznámil, že by rád opustil Intrepid, krátce pracoval s motokárami Alexe Zanardiho, poté se vrátil do továrního týmu CRG. V závodech SKUSA SuperNationals ve třídě KZ2 skončil na 21. místě. V roce 2013 vyhrál evropské šampionáty tříd KF a KZ. V 15 letech vyhrál mistrovství světa třídy v nejvyšší motokárové kategorii KZ1.", "section_level": 2}, {"title": "Automobilové závody.", "content": "Poprvé testoval závodní vůz 11. října 2013 na okruhu Pembrey Circuit. Ujel 160 kol ve formuli Renault Barazi-Epsilon FR2.0-10 u týmu Manor MP Motorsport. V prosinci 2013 testoval formuli 3 značky Dallara u týmu Motopark Academy. Na Circuito de Jerez si později znovu vyzkoušel formuli Renault u týmu Josef Kaufmann Racing. Debutoval v seriálu Florida Winter Series.", "section_level": 2}, {"title": "Formule 3.", "content": "V roce 2014 jezdil evropský šampionát formule 3 za tým Van Amersfoort Racing. Ve svém první sezoně skončil třetí za vítězem Estebanem Oconem a druhým Tomem Blomqvistem.", "section_level": 2}, {"title": "Formule 1.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Scuderia Toro Rosso (2014–2016).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2014.", "content": "V srpnu 2014 se stal členem Red Bull Junior Team, i když zvažoval i nabídku Mercedesu na účast v jejich rozvojovém programu. O šest dní později byl potvrzen jako jezdec Scuderie Toro Rosso pro sezonu 2015.  Zúčastnil se prvního volného tréninku Grand Prix Japonska 2014 a stal se tak nejmladším jezdcem v historii, který se během závodního víkendu objevil na trati. Připravoval se tak na následující rok u týmu Scuderia Toro Rosso.", "section_level": 3}, {"title": "2015.", "content": "V lednu 2015 oznámila FIA změnu systému vydání super licencí, kdy zvýšila věkový limit na 18 let od sezony 2016. Verstappen se stal nejmladším pilotem, který kdy v F1 startoval, když debutoval v Grand Prix Austrálie 2015 ve věku 17 let a 166 dní, čímž překonal skoro o dva roky rekord Jaime Alguersuariho. Ve svém prvním závodě držel bodovanou pozici, poté kvůli poruše motoru odstoupil. V následujícím závodě v Malajsii se kvalifikoval šestý a závod dokončil na 7. pozici, čímž získal své první body ve formuli 1 ve věku 17 let a 180 dní a stanovil tak nový rekord. V Číně vypadl v posledním kole pro poruchu motoru, v Bahrajnu nedokončil kvůli problémům s elektronikou, ve Španělsku obsadil 11. místo. Grand Prix Monaka nedokončil po kolizi s Romainem Grosjeanem. V Kanadě dojel patnáctý. V Rakousku bodoval 8. místem. Grand Prix Velké Británie nedokončil. Na Hungaroringu kolidoval s Valtteri Bottasem, přesto dojel čtvrtý. Ve zbývajících 9 závodech sezóny bodoval sedmkrát. V USA zopakoval svůj nejlepší výsledek sezóny, když dojel na 4. místě.", "section_level": 3}, {"title": "2016.", "content": "Sezónu začal v Toro Rossu společně s Carlosem Sainzem. V prvním závodě sezóny v Austrálii se kvalifikoval na 5. místě a v závodě dojel 10. V dalším závodě v Bahrajnu dojel na 6. místě.", "section_level": 3}, {"title": "Red Bull (2016–).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2016.", "content": "Po Grand Prix Ruska vedení Red Bull Racing rozhodlo o výměně jezdců mezi hlavním a \"juniorským\" týmem. Max Verstappen tak u hlavního týmu Red Bull Racing nahradil Danilla Kvjata, jenž přesedlal do týmu Toro Rosso. Jeho první Grand Prix pro Red Bull Racing byla Grand Prix Španělska 2016. Do závodu odstartoval ze 4. místa. Po startu využil nehody vedoucích Mercedesů Lewise Hamiltona a Nico Rosberga a dostal se na druhé místo za svého týmového kolegu Daniela Ricciarda. Během závodu se díky své závodní strategii dostal na 1. místo. Po zbytek závodu odolával útokům Kimiho Räikkönena a nakonec dokázal Verstappen v tomto závodě vyhrát. Tím se stal nejmladším vítězem Velké ceny, čímž překonal rekord Sebastiana Vettela. Stal se také nejmladším jezdcem na pódiu a nejmladším jezdcem, který vedl kolo závodu.  Ve svých prvních 8 závodech za Red Bull dojel šestkrát mezi pěti nejlepšími, z toho čtyřikrát na pódiu.  Během Grand Prix Belgie byl součástí několika incidentů. V první zatáčce závodu kolidoval s Räikkönenem, poté se zapletl do menších incidentů s Vettelem a Sergio Pérezem. Na rovince Kemmel poté agresivně zablokoval Räikkönena, který se jej snažil předjet. Kvůli tomuto incidentu zavedla FIA nové pravidlo o zákazu změny směru při brzdění, které mezi fanoušky vzešlo v známost jako \"Verstappen rule\" (pravidlo bylo poté v roce 2017 opět zrušeno).  Do Velké ceny Brazílie se kvalifikoval na 4. místě. V deštivém závodě byl 15 kol před koncem kvůli výměně gum až na 16. místě, i tak ale po působivé jízdě dokázal dojet na 3. místě. Týmový ředitel Red Bullu Christian Horner to nazval \"jednou z nejlepších jízd, co kdy v F1 viděl\".", "section_level": 3}, {"title": "2017.", "content": "Sezónu 2017 nezačal Verstappen vůbec dobře. V prvních 14 závodech sedmkrát nedojel, když čtyřikrát odstoupil kvůli mechanickým problémům a třikrát kvůli kolizím v prvním kole závodu (ve Španělsku, Rakousku a Singapuru). V patnáctém závodě sezóny si však v Malajsii dojel pro své druhé vítězství v kariéře, na které navázal druhým místem v Japonsku. V dalším závodě v USA dojel třetí, byl ale klasifikován jako 4., jelikož jeho předjetí Räikkönena v posledním kole závodu bylo nelegální. V Mexiku předjel hned na startu Sebastiana Vettela a dostal se do vedení v závodě, které dokázal proměnit v jeho třetí výhru v kariéře.", "section_level": 3}, {"title": "2018.", "content": "Sezónu 2018 opět nezačal nejlépe, když byl v každém z prvních šesti závodů sezóny zapleten do minimálně jednoho incidentu. Do Grand Prix Austrálie se kvalifikoval na 4. místě, v závodě se však propadl za Kevina Magnussena a když se jej snažil předjet, tak si poškodil auto. Následně se v zatáčce otočil a propadl se pořadím. Díky strategii a odstoupení aut před ním dojel na 6. místě. V kvalifikaci na Grand Prix Bahrajnu měl nehodu a kvalifikoval se až na 15. místě. V závodě hned v prvním kole získal několik pozic, ovšem když se snažil na začátku druhého kola předjet Lewise Hamiltona, kolidoval s ním a poškodil si zavěšení, což vedlo k odstoupení ze závodu. V Číně odstartoval z 5. místa, ale již na konci prvního kola byl na třetím místě. Díky skvělé strategii Red Bullu, který Verstappena a jeho týmového kolegu Ricciarda povolal do boxu pro nové gumy, byly Red Bully ke konci závodu nejrychlejšími vozy na trati. Verstappen však během pokusu o předjetí Hamiltona vyjel z tratě a byl předjet Ricciardem. Hamiltona později předjel, ale následně kolidoval s lídrem šampionátu Sebastianem Vettelem, když se jej snažil předjet. Za tento incident byl potrestán desetisekundovou penalizací, která jej ze 4. místa v cíli posunula na 5. místo v klasifikaci. Jeho týmový kolega Ricciardo závod vyhrál.  V Ázerbájdžánu po většinu závodu bojoval o 4. pozici s Ricciardem. Ricciardo z tohoto místa startoval, Verstappen se však díky vyjetí safety caru dostal před něj. Ricciardo jej následně po mnoha pokusech předjel, ale Verstappen se po pitstopu opět dostal dopředu. Ricciardo se jej opět snažil předjet, po agresivní obraně Verstappena však najel do zádě jeho vozu a oba piloti museli kvůli poškození odstoupit. Tým i stevardi z kolize vinili oba jezdce. Ve Španělsku dojel na 3. místě, i přes menší incident s Lance Strollem. Během třetího tréninku na Velkou cenu Monaka narazil do bariéry a kvůli poškození vozu nemohl nastoupit do kvalifikace - do závodu tedy odstartoval z poslední, dvacáté, pozice. V závodě skončil na 9. místě, zatímco Ricciardo závod vyhrál.  Do Grand Prix Kanady odstartoval ze třetího místa a v prvním kole bojoval s Valtteri Bottasem o druhé místo. Souboj však přerušil výjezd safety caru a Verstappen dojel do cíle na 3. místě. Na pódiu, konkrétně na 2. místě, dojel i v následujícím závodě ve Francii. V Rakousku, na trati Red Bull Ring, domácí trati týmu Red Bull, startoval ze čtvrtého místa. V závodě předjel třetího Räikkönena, druhý Bottas odstoupil kvůli poruše a lídr závodu Hamilton měl pomalý pit stop. Verstappen se tak dostal do vedení závodu, které udržel a získal své čtvrté kariérní vítězství.  V Británii kvůli poruše brzd odstoupil, v Německu dojel 4. a první část sezóny zakončil v Maďarsku odstoupením v pátém kole závodu kvůli poruše motoru Renault.  Druhou část sezóny měl velmi silnou - v devíti závodech skončil sedmkrát na pódiu, včetně výhry v Mexiku. V USA dojel po startu z osmnáctého místa na 2. místě. V Brazílii si jel z 5. místa pro vítězství, když vedl po předjetí Räikkönena, Vettela, Bottase a Hamiltona. Narazil do něj ovšem Esteban Ocon, který jel o kolo zpět, a Verstappen se propadl na druhé místo. Ocon byl potrestán desetisekundovou stop and go penalizací, nejpřísnějším trestem před diskvalifikací. Po závodě Verstappen Ocona fyzicky konfrontoval, za což mu FIA udělila trest dvou dnů veřejně prospěšných prací. Sezónu zakončil třetím místem v Abu Zabí.", "section_level": 3}, {"title": "2019.", "content": "Pro sezónu 2019 dostal Verstappen nového týmového kolegu Pierre Gaslyho, když jeho bývalý týmový kolega Ricciardo odešel do Renaultu. Vozy Red Bull v tomto ročníku poprvé používaly motory Honda, které mezi lety 2015-2017 bez větších úspěchů používaly vozy McLaren a od roku 2018 juniorská stáj Red Bullu Toro Rosso. Do prvního závodu sezóny v Austrálii se Verstappen kvalifikoval na čtvrtém místě a v závodě dojel na třetím místě, čímž pro Hondu získal první pódiové umístění od Grand Prix Velké Británie v roce 2008. V dalším závodě v Bahrajnu dojel na čtvrtém místě, když mu safety car zabránil předjet porouchané Ferrari Charlese Leclerca o třetí místo. V dalších dvou závodech, v Číně a v Ázerbájdžánu, dojel taktéž na čtvrtém místě a v následujícím závodě ve Španělsku dojel na místě třetím. Do Grand Prix Monaka se kvalifikoval na 3. místě a ke konci závodu bojoval o vítězství s Mercedesem Lewise Hamiltona - závod dojel na druhém místě, ovšem kvůli pětisekundové penalizaci za nebezpečný výjezd z pit stopu se propadl na čtvrté místo.  V Kanadě se kvalifikoval až na jedenáctém místě, jelikož kvůli nehody Kevina Magnussena a následným červeným vlajkám nestihl zajet své ostré kvalifikační kolo. V závodě dojel na pátém místě, i před svým trápícím se kolegou Gaslym. Ve Francii se kvalifikoval a v závodě dojel 4. Do Grand Prix Rakouska se kvalifikoval na druhém místě, nepovedl se mu ovšem start, po kterém se propadl až na osmé místo. V závodě měl však skvělé tempo, ztracené pozice získal zpět, tři kola před koncem závodu předjel vedoucího Leclerca a závod vyhrál. Jednalo se o první vítězství pro vůz poháněný motorem Honda od Grand Prix Maďarska 2006. V dalším závodě ve Velké Británii jel na pódiovém 3. místě, ve finální části závodu do něj však narazil Sebastian Vettel a propadl se tak na místo páté.  Do deštivé Grand Prix Německa odstartoval z druhého místa, start se mu ovšem opět nepovedl a propadl se pořadím. Stejně jako v Rakousku ale dokázal ztracené pozice získat zpět a poté, co lídr závodu Hamilton havaroval, závod vyhrál. V kvalifikaci na Grand Prix Maďarska získal své první kariérní pole position a většinu závodu vedl, ve finální fázi závodu jej však po povedené strategii předjel Hamilton a Verstappen tak dojel druhý. Po Grand Prix Maďarska, která značí konec první půle sezóny, byl Verstappen v šampionátu těsně třetí za pilotem Mercedesu Valtteri Bottasem, a kvůli jeho konzistentnosti (nedojel hůře, než pátý) se o něm mluvilo jako o největším vyzyvateli Hamiltona o titul.  Během letní pauzy před Grand Prix Belgie dostal Verstappen nového týmového kolegu Alexandra Albona, který z důvodu neuspokojivých výsledků nahradil v Red Bullu Gaslyho. Závod v Belgii skončil pro Verstappena neúspěchem, jelikož po kolizi s Kimi Räikkönenem musel odstoupit ze závodu již v prvním kole. V Itálii kvůli penalizaci za výměnu komponentů startoval z posledního místa a dojel osmý. V následující Grand Prix Singapuru se vrátil na pódium, když dojel třetí. V Rusku dojel 4. a v dalším závodě v Japonsku musel po kolizi s Leclercem odstoupit v prvním kole.  V kvalifikaci na Grand Prix Mexika zajel nejrychlejší čas, byl však penalizován za nerespektování žlutých vlajek a startoval z místa čtvrtého. V závodě kolidoval s Bottasem a propadl se na poslední místo, dokázala však získat zpět ztracené pozice a závod dokončil na šestém místě. V USA dojel na třetím místě, na které navázal silným výsledkem v Brazílii, kde získal pole position, které poté proměnil v jeho třetí vítězství v sezóně. Sezónu zakončil druhým místem v Abu Zabí.  V sezóně 2019 skončil v šampionátu na třetím místě a získal 278 bodů - zatím nejvíce v kariéře. Třikrát zvítězil, devětkrát stanul na pódiu, dvakrát získal pole position a třikrát zajel nejrychlejší kolo.", "section_level": 3}, {"title": "Výsledky.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu  <nowiki>*</nowiki> V průběhu sezony.", "section_level": 2}], "src_summary": "Max Emilian Verstappen ( * 30. září 1997 Hasselt) je belgicko-nizozemský automobilový závodník, který pod nizozemskou vlajkou závodí ve formuli 1 za tým Red Bull Racing. Stal se nejmladším pilotem F1 v historii, když debutoval během Grand Prix Austrálie 2015 ve věku 17 let a 166 dnů. Je synem bývalého jezdce F1 Jose Verstappena.", "tgt_summary": "马克斯·艾米利亚·维斯塔潘(,1997年-9月30日),是一位荷兰一级方程序赛车车手。他曾加国际汽车联盟欧洲三级方程序赛车锦标赛,并在2015年世界一级方程序锦标赛加入红牛二队,以17岁166天的年龄成为一级方程序锦标赛中最年轻的车手。他也是世界一级方程序锦标赛中最年轻的领跑车手,最年轻获得单圈最快的车手,最年轻得分车手和最年轻分站冠军得主。", "id": 2298293}
{"src_title": "Maximiliánova fontána", "tgt_title": "罗兰喷泉", "src_document": [{"title": "Okolnosti vzniku díla.", "content": "Prostor, na kterém fontána stojí, byl od nepaměti centrálním městským náměstím. Zde se odehrával veřejný život, stála zde tržnice i radnice. Vzhledem k důležitosti místa se zde nacházela studna a od první poloviny 16. století i velká dřevěná nádrž, shromažďující vodu potřebnou k hašení případných požárů.  První v Bratislavě korunovaný uherský král Maxmilián II. (Korunovace 8.9.1563) si uvědomoval potřebu zabezpečení vody pro obyvatele města. Zvlášť, když 12. září při hrách pořádaných u příležitosti královské korunovace vypukl v uherském táboře požár, který se rozšířil i do města. Proto dal zřídit po městě vodní nádrže a zavést do nich po celý rok tekoucí vodu.  Matej Bel ve svých \"noticích\" (\"notitas Hungariae novae historico Geographica\") v souvislosti se zřízením fontány píše:  Král dal nejkrásnější z nich postavit v roce 1572 v západní části centrálního náměstí. Nová vodní nádrž s fontánou se stala zároveň pomníkem prvního krále korunovaného v městě a na věčné časy měla připomínat obyvatelům města nejen osobu panovníka, který ji dal postavit, ale také jeho zásluhy. Celek je tak uměleckým ztvárněním politické intence a mocenských nároků vladaře.", "section_level": 1}, {"title": "Popis díla.", "content": "Namísto tradičního Rolanda, který se jako symbol městských svobod a výsad (právo meče) ve výtvarném umění objevuje od středověku, se zde jako křesťanský rytíř a ochránce dal ztvárnit samotný Maximilián. Postava rytíře v brnění a helmicí s mečem v levé ruce na vysokém podstavci uprostřed fontány, opírající se o štít se znakem Uherska, se dívá směrem na radnici. Na podstavec ve tvaru kostky na královu počest kamenicky mistr vytesal latinskou oslavnou báseň velebící Maxmiliánův majestát. Pro současníky je nejzajímavější východní strana podstavce (obrácená směrem k radnici), která obsahuje dedikační nápis s důležitými historickými údaji vztahujícími se na samotného objednatele díla.  Renesanční kašna je tvořena kulatou nádrží s průměrem devět metrů. Na jejím obvodu jsou vytesány maskaróni, z jejichž úst vytékala voda do menších nádrží, které se však nedochovaly. Autor návrhu díla není znám, autorem fontány byl kamenický mistr Andreas Luttringer z rakouského Deutsch Altenburgu, který ji dokončil v roce 1572. Původní podoba monumentální dvojnádržové kašny a manýristické formy její sochařské výzdoby svědčí o souvislosti s dvorským uměním italských sochařů a kamenických mistrů.  Fontána prošla v pozdějších obdobích několika úpravami, přesto je jednou z nejkrásnějších renesančních kašen na Slovensku. Dnes už jen minimálně připomíná svůj někdejší vzhled. K původnímu sloupu fontány patřilo např. i torzo s reliéfními postavami čtyř čúrajících chlapců. V 30. letech 18. století, kdy fontána prošla radikální úpravou, je odstranili a dnes jsou součástí menší fontánky stojící ve dvoře bývalého paláce Károlyovcov na nedaleké Uršulínské ulici. Dnes jsou na jejich místě na fontáně podobné reliéfy; chlapce však nahradili Puttiové nesoucí ryby. V uvedeném období navíc fontánu doplnili o širokou kamennou mísu ze zrušené fontány v parku Letního arcibiskupského paláce. Zřejmě nejcitelnějším zásahem bylo v roce 2007 přistávění mramorového obvodového okruhu, který zásadně změnil vzezření fontány.", "section_level": 1}, {"title": "Nápisy na podstavci.", "content": "Západní strana podstavce: Východní strana podstavce: Jižní strana podstavce: Severní strana podstavce:", "section_level": 1}], "src_summary": "Maximiliánova fontána (nesprávně Rolandova) je renesanční kašna z roku 1572, nacházející se na Hlavním náměstí v bratislavském Starém Městě. Je nejstarší fontánou na území města.", "tgt_summary": "罗兰喷泉(),有时被称为马西米兰喷泉(\"Maximiliánova fontána\")是斯洛伐克布拉迪斯拉发最有名的喷泉,以及该市的重要地标之一。它位于布拉迪斯拉发老城的主广场。", "id": 1519180}
{"src_title": "Zátah: Vykoupení", "tgt_title": "突袭 (电影)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Film začíná loučením důstojníka Rama se svou manželkou, která čeká dítě. Rama se připojí k dvacetičlennému elitnímu policejnímu komandu, mezi nimi jsou mimo jiné důstojníci Bowo a Dagu, seržant Jaka a poručík Wahyu, které má provést zátah v bytovém domě v Jakartě. Tým má v úmyslu zastavit plány Tama Riyadiho, který vlastní blok a umožňuje zločincům pronajmout si pokoj pod jeho ochranou. Přichází neprozrazeni, vyklízí první podlaží a zneškodňuje různé trestné nájemce. Pokusí se také zadržet nevinného nájemce, který se snaží donést léky své nemocné manželce. Pokračují až do šestého patra, kde je spatří malý chlapec a stihne vyvolat poplach, předtím než ho Wahyu zastřelí.  Tama rozhlašuje, že kdo se pomůže zbavit policie už nikdy nebude muset platit nájem. Ve tmě je tým přepaden střelci ze shora a velké množství je zabito. Jaka se od Wahyua dozví, že mise není oficiálně schválená a nikdo nezná jejich polohu a žádná záloha ani posily nedorazí. Zbývající důstojníci jsou nuceni ukrýt se v prázdném bytě, kde je důstojník Bowo zraněn výstřelem. Rama sestavuje improvizované výbušné zařízení, které zabíjí útočníky a dostávají trochu času. Tým se rozdělí do dvou skupin: Jaka, Wahyu a Dagu se stáhnou do pátého patra, zatímco Rama a Bowo jdou do sedmého.  Rama a Bowo se ukryjí u nájemce, kterého dříve propustili a prosí aby jim pomohl. Přestože jeho nemocná manželka prosí, aby se nezapojoval do této nebezpečné akce, neochotně souhlasí a ukrývá je do tajné chodby ve svém bytě. Za chvíli sem přijdou muži s mačetama, ale když se jim nedaří najít Rama a Bowa, odejdou. Rama ošetřuje Bowa a poté se vydává za Jakou do pátého patra. Na chodbě mu ale zkříží cestu gang s mačetama. Rama je nucen s nimi bojovat holýma rukama. Když Rama všechny zbije jeho bratr Andi, Tamova pravá ruka, ho ukryje k sobě. Rama Andiho přesvědčuje, aby se vrátil domů.  Současně je Jak a jeho skupina objevena Mad Dogem. Ten zatýká Jaka a místo, aby jej zastřelil, vyzývá ho k souboji. Během něj Jaka uškrtí a jeho mrtvolu táhne s sebou do výtahu. Tama na mnoha bezpečnostních kamerách viděl Andiho mluvit s Ramem a odhalil jeho zradu. Proto poručí Mad Dogovi, aby ho zabil.  Rama najde Mad Doga jak mlátí Andiho a snaží se ho zachránit. Mad Dog mu povolí osvobodit bratra a bojuje s oběma zároveň. Souboj s přesilou však nezvládne a umírá.  Mezitím Wahyu bere Tama jako rukojmí, aby ho použil k útěku. Tama se Wahyuovi posmívá a říká mu, že i když se dostane ven později ho někdo zabije, protože všem řekne, že je podplacený vysoce postavenými zločinci. Wahyu Tama zastřelí poslední kulkou a pak se pokusí zastřelit sám sebe.  Andi poté Ramovi předává nahrávky, na kterých Tama vydírá důstojníky, kteří se brání úplatku. Rama zatýká Wahyua a se zraněným Bowem a Andim, který využívá svého vlivu, aby je dostal ven odchází pryč.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zátah: Vykoupení, nebo jen Zátah (v originále \"Serbuan maut\", nebo anglicky The Raid: Redemtion či jenom The Raid), je indonéský akční film režiséra Garetha Evanse z roku 2011. Po snímku \"Cesta bojovníka\" (2009) se jedná o druhý film, na kterém spolupracovali Gareth Evans a Iko Uwaise. V obou případech Iko Uwais s Yayanem Ruhianem představili tradiční indonéské bojové umění Pencak Silat.", "tgt_summary": "《突袭》()是2011年一部印度尼西亚动作片,由加雷斯·埃文斯执导,伊科·乌艾斯、唐尼·阿兰西亚等主演。本片讲述了一支特警部队和一帮躲在30层高楼的毒贩之间的一场攻坚战,片中采用大量的专业近身搏击术CQC增添影片的可看性。林肯公园乐队的配乐也是一大亮点。本片曾荣获2011年多伦多国际电影节票选最佳电影。本片的续集《突袭2:暴徒》于2014年3月28日上映。", "id": 558494}
{"src_title": "Gorděj Kolesov", "tgt_title": "叶伟国", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Gorděj se narodil v Moskvě. Když mu byly dva měsíce, přivezli ho rodiče do Kuang-čou, kde jeho otec Jevgenij Kolesov pracoval jako vedoucí společnosti Optim Consult zabývající se dodávkou zboží a zařízení z Číny, a působící v této zemi více než 15 let. Jméno v angličtině: Gordey Kolesov, ve zjednodušené čínštině: 叶伟国, v pinyin: Yè Wěi Guó — v překladu z čínštiny znamená \"E Velká země\" nebo \"E Velký stát\".  Televizní debut Gorděje se uskutečnil v dubnu roku 2014 v pořadu Alexeje Lysenkova Sám sobě režisérem na televizní stanici Rossija 1. Gorděj se stal dvojnásobným vítězem rubriky \"Zvládneš to?\", prokázal znalosti čínských hieroglyfů a zazpíval, spolu se svou mladší sestrou Milanou, písničku v čínštině.  V září roku 2014 Gorděj nastoupil do externího studia na střední všeobecné škole s pokročilým studiem cizího (anglického) jazyka při Velvyslanectví Ruska v ČLR (v Pekingu). V té době se začalo projevovat i jeho nadšení pro šachy.  V lednu roku 2015 se Gorděj zúčastnil talentové show v Číně v čínské centrální televizi CCTV-1, ve které zvítězil. Čínská média nadšeně psala o tom, jak si Gorděj spolu s jeho otcem udělali legraci ze známé moderátorky paní Čžudanové. Požádali moderátorku o vysvětlení významu čínského idiomu, čímž ji uvedli do rozpaků. Gorděj se tak stal prvním cizincem, který dosáhl takového úspěchu. Videozáznam s ruskými titulky byl zveřejněn ke konci února roku 2015 na YouTube na kanálu Čína s Jevgenijem Kolesovem a během týdne dosáhl více než milion zhlédnutí. Podle názoru některých komentátorů mladý ruský kluk udělal pro čínsko-ruské přátelství více než diplomaté, někteří mu dokonce předpovídají kariéru diplomata. Čínská média psala o obrovské roli otce ve výchově talentů svého syna.  Po svém vítězství v talentové show mladému Kolesovovi nabídli bezplatné studium na soukromé privilegované škole v 15 milionovém velkoměstě Kuang-čou, kde studují děti vyšších úředníků a generálů. Cena ročního studia činí více než 20 tisíc amerických dolarů. Gordějovi rodiče také dostávají od čínských televizních kanálů desítky pozvánek k účasti Gorděje na natáčení.  V únoru roku 2015 během čínsko-ruské tvůrčí a umělecké soutěže pro děti a mládež \"Čína — Rusko. Mosty přátelství\", která se uskutečnila v rámci Roků čínsko-ruského přátelství a výměny mládeže (v letech 2014–2015), získal Gorděj se svým výkresem stříbrnou medaili. Ve stejném měsíci vyhrál Cenu čtenářských sympatií během první soutěže čínské kaligrafie pevnou propiskou-2014. Do soutěže byl odeslán videozáznam, v němž Gorděj povídá o svých dovednostech v kaligrafii. Svou cenu Gorděj dostal z rukou generálního tajemníka ŠOS Dmitrije Mezenceva, který nadšeně chválil úspěchy mladého talentu (nejmladšího z účastníků soutěže) a vybízel přítomné, aby si vzali Gorděje za vzor. \"Během ceremoniálu talentovaný Rus přečetl pro všechny přítomné básně Su Ši (Poznámka editora: čínský básník období Sung) a byl odměněn vřelým potleskem diváků\". O úspěchu Gorděje psala také přední čínská tisková agentura Xinhua.  V dubnu 2015 byli Gorděj a jeho otec Jevgenij pozváni na natáčení speciálního vydání televizního pořadu Nechte je mluvit. Dosud mělo video více než 4 miliony zhlédnutí.  Dne 1. června 2015 byl na internetu zveřejněn videozáznam z galakoncertu talentové show v čínské centrální televizi CCTV-1. Gorděj překvapil porotu i čínské diváky svým výpočtem věku Sun Wukonga, Opičího krále, hrdiny klasického čínského románu XVI. století \"Cesta na Západ\". Populární čínský televizní moderátor Liu Yiwei po monologu ruského mladíka spadl z pohovky. Již po 3 dnech od zveřejnění videa počet zhlédnutí přesáhl půl milionu. Média Gorděje nazvala zázračným dítětem. Otec Gorděje Kolesova, Jevgenij, v rozhovoru s kanálem НТВ uvedl, že nemá cenu nazývat syna zázračným dítětem, protože podle jeho názoru \"je Gorděj milovaným dítětem, je disciplinovaný a učení ho baví\". Na videa s Gordějem se mimo jiné dívají i studenti Institutu vojenských překladatelů Ministerstva obrany Ruské federace a budoucí diplomaté z Moskevské státní univerzity mezinárodních vztahů (MGIMO), kteří příznivě oceňují jazykové schopnosti chlapce..  Filmový a divadelní herec, zasloužilý ruský umělec Michail Jefremov během přípravy TOP-5 hlavních zpráv ze dne 4. června pro informační agenturu Národní zpravodajské služby napsal o Gordějovi: \"Šestileté zázračné dítě z Ruska Gorděj Kolesov se stal vítězem talentové show vysílané čínskou centrální televizí. Gorděj umí pět jazyků, má první šachovou výkonnostní třídu a je členem reprezentace Ruska v tomto sportu. Gorději, ty jsi naše budoucnost, jsi vzorem pro celou zemi!\"  Videa s Gordějem jsou na internetu velice populární. Nejčastěji zobrazovaná jsou: \"Šestiletý Gorděj Kolesov v čínské centrální televizi CCTV-1\", \"Gorděj Kolesov se stal vítězem talentové show v čínské centrální televizi\", \"První místo v šachu v Shenzhenu\", \"Čínská píseň na kytaře od Gorděje Kolesova\", \"Čína. Šachové cvičení\", \"V. V. Majakovskij. Nota Číně\", \"475 čínských idiomů\", a dále videa, na kterých spolu se svým otcem recituje básně: \"Goj, ty, Rus moja rodnaja\" Sergeje Jesenina v čínštině a básnická díla Mao Ce-tunga v čínštině a ruštině.  Gorděj Kolesov je jedním z nejmladších mistrů ve skládání Rubikovy kostky na světě.  Na jaře roku 2015 dva centrální čínské televizní kanály natočily dva dokumentární filmy o Gordějovi a jeho rodině.", "section_level": 1}, {"title": "Nadšení pro šachy.", "content": "Gorděj se začal o šachy zajímat v létě roku 2014 a již v listopadu téhož roku se zúčastnil Mistrovství Kuang-čou v šachu a stal se stříbrným medailistou.  Od konce ledna 2015 začal pravidelně studovat šachy pod vedením Andreje Obodčuka, který se proto, aby trénoval Gorděje, přestěhoval do Kuang-čou. V období od listopadu roku 2014 do dubna roku 2015 se Gorděj zúčastnil několika kvalifikačních turnajů v šachu. V dubnu roku 2015 se Gorděj stal vítězem kvalifikačního turnaje v šachu v Shenzhenu a splnil požadavky pro první šachovou výkonnostní třídu. Mistrovský pohár Gorděj převzal z rukou čínského velmistra E Ťiang Chuan-jie, trenéra několika čínských mistryň světa, včetně trojnásobné mistryně světa (2010, 2011, 2013) a nejmladší velmistryně Chou I-fan. Na mistrovství světa mezi školáky konaném v Thajsku (Pattaya) od 5. do 15. května 2015 Gorděj vstoupil do první desítky s nejlepším výsledkem mezi mladými Rusy v jeho věkové kategorii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gorděj Kolesov (* 18. srpna 2008 v Moskvě) se stal vítězem talentové show v Číně v roce 2015 v čínské centrální televizi CCTV-1 (ve věku 6 let a 5 měsíců). Je vítězem šachových soutěží, laureátem tvůrčích soutěží, mluví pěti jazyky (rusky, čínsky, španělsky, anglicky, francouzsky), zná 555 čínských idiomů a je zázračným dítětem. Prezident Mezinárodní šachové federace (FIDE) Kirsan Iljumžinov nazval Gorděje Malým Buddhou šachového světa. Gorděj má 3 mladší sestry — Milanu, Agátu a Jesenii.", "tgt_summary": "叶伟国(2008年-8月18日),俄罗斯神童,国际象棋手,2015年CCTV-1电视节目《家庭幽默大赛》获奖者(时年6岁零5个月)。会说5种语言(俄语、汉语、西班牙语、英语和法语),通晓555个成语。世界国际象棋联合会主席基尔桑·伊柳姆日诺夫称其为“国际象棋界的小佛陀”。叶伟国有3个妹妹——叶美兰(米拉娜)、叶丽兰(阿嘎达)和叶塞尼亚。", "id": 2764513}
{"src_title": "Mansá Músa", "tgt_title": "曼萨·穆萨", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "V západních spisech a literatuře byl Músa Keita nejčastěji označován jako Mansá Músa. Také se objevují pojmenování jako Kankou Músa, Kankan Músa a Kanku Músa. 'Kankou' je populární Mandingské jméno, Kankou Músa tedy znamená 'Músa jehož matkou byla Kankou'.", "section_level": 1}, {"title": "Vzestup na trůn.", "content": "Znalosti, které dnes máme o Říši Mali pochází ze spisů Arabských učenců, jako Al-Umari, Abu-sa'id Uthman ad-Dukkali, Ibn Chaldún a Ibn Battuta. Podle Ibn-Khaldunových spisů o Malských králích, Mansá Músa byl vnuk Abu-Bakr Keita (nejedná se ovšem o sahábího Abu Bakra) - bratra Sundiata Keita, zakladatele Říše Mali. Sám Abu-Bakr říši nikdy nevládl a jeho syn, Músův otec, Faga Laye, není pro historii Mali významný.  Mansá Músa Keita byl podle primárních zdrojů určen zástupcem krále Abubakariho Keita II., který se vydal na výpravu s cílem nalézt hranice Atlantského oceánu a nikdy se nevrátil. Arabsko-Egyptský učenec Al-Umari cituje Mánsu Músu:Vládce mně předcházející nevěřil, že je nemožné dosáhnout kraje oceánu, který obklopuje zemi (Atlantského oceánu). Chtěl ho dosáhnout a byl odhodlaný svůj plán uskutečnit. Vyslal na dvě sta lodí plných mužu a spoustu dalších plných zlata, vody a proviantu na několik let. Rozkázal kapitánovi, aby se nevracel, dokud nenarazí na kraj oceánu, nebo dokud nevyčerpají zásoby jídla a vody. Vydali se tedy na svou cestu. Dlouho po nich nevraceli, než jedna loď připlula zpět. Když byl kapitán tázán, opověděl 'Ó princi, pluli jsme dlouho, než jsme uprostřed oceánu spatřili silný proud... Moje loď byla poslední; ostatní byly přede mnou, utopily se v tom velkém víru a zpět se už nedostaly. Plul jsem zpět, abych utekl tomu proudu.' Ale Sultán mu nevěřil. Rozkázal připravit na dva tisíce lodí pro něj a jeho muže a dalších tisíc na zásoby vody a jídla. Zvolil si mě jako svého regenta po dobu jeho nepřítomnosti a odplul se svými muži, aby se už nikdy nevrátil, ni nedal zmínku o svém životě.Músův syn a následovník, Mansá Magha Keita, také vládl jako zástupce po dobu Músovy pouti.", "section_level": 1}, {"title": "Islám a pouť do Mekky.", "content": "Músa byl oddaný Muslim a díky jeho pouti do Mekky (povinnost každého Muslima, pokud mu to jeho zdravotní a hospodářský stav dovoluje) se stal známým po celé severní Africe a Blízkém východě. Pro Músu byl Islám 'branou do kulturního světa Východního Středomoří'. Věnoval mnoho času podpoře šíření Islámu v jeho říši.  Músa vykonal svou pouť v roce 1324. V jeho procesí šlo údajně 60,000 mužů, včetně 12,000 otroků, z nichž každý nesl čtyři libry ve zlatých cihlách. Músa zajistil vše potřebné pro celé procesí včetně stravy pro všechny muže i zvířata. Mezi zvířaty bylo i 80 velbloudů, kteří nesli 50-300 liber zlatého prachu. Músa po cestě zlato rozdával chudým. Músa nejen daroval městům, kterými projížděl, včetně Cairo a Mediny, ale také vyměňoval zlato za suvenýry. Bylo také zaznamenáno, že každý pátek nechal vystavět mešitu.  Músova cesta byla zdokumentována několika očitými svědky, které potkal cestou a byli uchváceni bohatstvím a velikostí procesí. Záznamy pocházejí z mnoha zdrojů, včetně deníků a ústně předávaných historek. Jsou také záznamy o Músově návštěvě Mamluka, Sultána Egyptského, Al-Nasir Muhammada, v červenci 1324.  Músova štědrost ale nechtěně zdevastovala ekonomiku regionů, kterými prošel. Ve Káhiře, Medině a Mekce náhlý příliv zlata snížil jeho hodnotu na následující desetiletí. Ceny zboží výrazně vzrostly. Aby trh se zlatem zachránil, půjčil si v Káhiře tolik zlata, kolik jen mohl unést, při vysokém úroku. Toto je jediný známý případ v historii, kdy jeden muž přímo kontroloval cenu zlata ve Středomoří.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější léta vlády.", "content": "Během své dlouhé zpáteční cesty v roce 1325 se k Músovi donesly zprávy, že jeho armáda znovudobyla Gao. Armádu vedl jeden z jeho generálů, Sagmandia. Město Gao bylo součástí říše již před vládou Sakury a bylo důležitým obchodním centrem. Músa tedy město na své zpáteční cestě navštívil. Jako zajatci mu byli předvedeni dva synové Gaoského krále - Ali Kolon a Suleiman Nar. Vzal je s sebou do Niani (hlavního města říše) a vychoval je na svém dvoře. Když se Mansá Músa vrátil, přivedl s sebou zpět mnoho arabských učenců a architektů.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavba v Mali.", "content": "Músa se dal do rozsáhlého budování, stavěl mešity a madrasy v Timbuktu a Gao. Za zmínku stojí, že dávné centrum učení Sankore Madrasah (nebo Sankorská Univerzita) bylo založeno v době jeho vlády.  V Niani postavil Músa Aulu - budovu vnitřními dveřmi propojenou s královským palácem. Byl to 'obdivuhodný Monument', z něhož čněla kopule a byl zdoben arabeskami zářivých barev. Dřevěné okenní rámy vrchního patra byly postříbřeny; ty ve spodním patře pozlaceny. Stejně jako Velká Mešita, obrovská stavba postavena ve stejnou dobu v Timbuktu, byla Aula postavena z tesaného kamene.  V tomto období byl městský život ve významných centrech Mali na vysoké úrovni. Sergio Domian, Italský učenec v oblasti umění a architektury o tomto období napsal: 'Tak byly položeny základy městské civilizace. Při vrcholu své moci mělo Mali minimálně 400 měst a oblast delty Nigeru byla velmi hustě osídlena.'", "section_level": 2}, {"title": "Vliv v Timbuktu.", "content": "Mansá Músa připojil Timbuktu k Říši Mali na zpáteční cestě ze své pouti, stejně jako Gao. Od architektů, které si přivedl z Andalusie a Káhiry si nechal postavit velký palác a mešitu Djinguereber, která stojí dodnes.  Z Timbuktu se brzy stalo centrum obchodu, kultury a Islámu; prodávat své zboží sem přicházeli hausští obchodníci, Egypťané a obchodníci z dalších zemí. Byla zde založena univerzita (stejně jako ve městech Djenné a Ségou). Prostřednictvím univerzity a obchodů se šířil Islám a Timbuktu se stalo centrém islámské učenosti. Zprávy o městě bohatství v Říši Mali dorazily i do jižní Evropy a obchodníci z Benátek, Grenady a Genoe si brzy zaznamenali Timbuktu jako město pro prodej hotových produktů za zlato.  Na Univerzitě Sankore v Timbuktu byli za Músovy vlády zaměstnáni právníci, astronomové a matematici. Z univerzity se stalo centrum učenosti a kultury a přitahovalo učence z celé Afriky a blízkého východu do Timbuktu.  Músův palác dnes už nestojí, ale univerzita a mešita v Timbuktu stojí dodnes.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Rok úmrtí Mansá Músy je stále předmětem debat dnešních historiků. Soudě podle doby vlády jeho syna Mansa Maghana (1332 až 1336) je možné, že Músa zemřel v roce 1332. Některé zdroje také ale uvádějí, že měl v úmyslu abdikovat ve prospěch svého syna a podle Ibn-Khalduna byl Mansá Músa živý, když bylo dobyto město Tlemcen v Alžírsku v roce 1337, jelikož poslal do Alžírska své zástupce, aby dobyvatelům pogratuloval k jejich vítězství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Músa Keita I (cca 1280 - cca 1337) byl desátý Mansá, což lze nejlépe přeložit jako \"král králů\" nebo \"císař\", bohaté západoafrické Říše Mali. V době Músova nástupu na trůn se Říše Mali skládala z území dříve patřícího pod Ghanskou říši, dnes Mauritánie, Melle (Mali), a sousedících území. Músovi náleželo mnoho titulů, včetně Mellského emíra, Pána wangarských dolů nebo Dobyvatele Ghanaty. Během své pouti do Mekky výrazně přispěl k rozšíření islámu v severní Africe a na Blízkém východě. Byl to nejbohatší člověk historie, jeho majetek se odhaduje na 500 miliard dolarů.", "tgt_summary": "穆萨(Musa),即马里帝国的曼萨穆萨一世,又称曼萨·穆萨(Mansa Musa),14世纪马利帝国君主,在位时间大约为1312年至1337年,因前往麦加朝圣和赞助伊斯兰教学术而闻名。", "id": 3017589}
{"src_title": "Cenk Uygur", "tgt_title": "堅克·維吾爾", "src_document": [{"title": "The Young Turks.", "content": "V roce 2002 Cenk Uygur, Ben Mankiewicz, a Dave Koller založili \"The Young Turks\" – komentovanou politickou talkshow. Začínali v amatérských podmínkách jako radiová show v obývacím pokoji jednoho ze zakladatelů, v průběhu let ale show expandovali, přenesli na YouTube coby první stálou talkshow, rozšířili ji obsahově i žánrově, získali další moderátory, vybudovali nová studia, přešli na vysílání on-line a z Young Turks udělali nejsledovanější talkshow na internetu, která počtem diváků předčí online verze všech šesti amerických mediálních korporací.", "section_level": 1}, {"title": "Wolf PAC.", "content": "Cenk Uygur v roce 2011 založil politické hnutí Wolf PAC, jehož cílem je dostat velké peníze z politiky. Hnutí se snaží o přijetí zákonů (na úrovni jednotlivých států USA), které by zakázaly velké finanční příspěvky korporací politickým výborům kandidujících politiků (tedy jejich nepřímé financování). Cenk Uygur proti této praktice dlouhodobě vystupuje a přirovnává ji k legalizovanému úplatkářství.", "section_level": 1}, {"title": "Justice democrats.", "content": "V roce 2016 Cenk Uygur spolu s Kylem Kulinskim byl u zrodu \"Justice democrats\" (\"Demokraté spravedlnosti\") – politického hnutí, jež má za cíl seskupovat, prověřit a připravit na kandidaturu politiky z řad místních obyvatel (za ten který distrikt, v němž budou kandidovat), aby tito lidé v kampani za zvolení vyzvali soupeře stávající demokratické strany USA (s perspektivou jej porazit). Program demokratů spravedlnosti má několik desítek doporučených stanov (shodou okolností mají všechny nadpoloviční oblíbenost mezi veřejností) a jednu povinnou – sice tu, že kandidát nepřijme velké peníze od velkých korporací, think tanků a jiných zájmových skupin.", "section_level": 1}, {"title": "Progresivní ekonomický slib.", "content": "Cenk stál za formulací tzv. progresivního ekonomického slibu určeného především pro demokratické kandidáty prezidentských voleb v roce 2020. Slib obsahuje několik bodů. Jedná se o boj o tyto cíle:", "section_level": 1}, {"title": "Kandidatura do Kongresu.", "content": "V listopadu 2019 Uygur podal kandidaturu do Kongresu za kalifornský 25. okrsek na místo uvolněné po rezignaci Katie Hill, o které také usiluje favorizovaná demokratka Christie Smith a dalších 10 uchazečů. Uygur skončil čtvrtý se ziskem 6,5 % a nepostoupil do druhého kola.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cenk Kadir Uygur (* 21. března 1970, Istanbul, Turecko) je turecko-americký politický komentátor a aktivista. Je spoluzakladatel a hlavní konferenciér \"The Young Turks\" (\"TYT\"), hlavní aktivista hnutí Wolf PAC za odstranění \"velkých peněz\" z politiky stejně jako zakladatel hnutí Justice democrats.", "tgt_summary": "坚克·卡希尔·维吾尔(英语:Cenk Kadir Uygur,1970年-3月21日),土耳其裔美国政治评论家、专栏作家,以网络政治评论节目《青年土耳其人》闻名(与20世纪的青年土耳其党人无关),政治立场属典型左派进步主义。宾夕凡尼亚大学华顿商学院管理学理学士、哥伦比亚大学法学院法律博士毕业后,在首都华盛顿特区Drinker Biddle & Reath和纽约市Hayes & Liebman两家律师行任律师,其后才步入政治评论界。", "id": 2358598}
{"src_title": "Divergence (kniha)", "tgt_title": "分歧者 (小說)", "src_document": [{"title": "Souvislosti a uspořádání.", "content": "Román je prvním dílem Veroniky Rothové a byl publikován asi rok po jejím získání bakalářského titulu na Severozápadní univerzitě. Rothová román napsala během zimních prázdnin svého posledního ročníku a filmová práva prodala ještě předtím, než odpromovala.  Román se odehrává v post-apokalyptickém Chicagu, jejž Rothová původně nezamýšlela použít jako dějiště svého příběhu.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "V post-apokalyptickém Chicagu jsou obyvatelé rozdělováni do pěti frakcí podle svých dispozic: Odevzdaní se vyznačují nesobeckostí, Mírumilovní klidem, Upřímní poctivostí, Neohrožení statečností a Sečtělí intelektem. Každý rok všichni šestnáctiletí podstoupí zkoušku, která jim napoví, pro kterou frakci jsou nejvhodnější. Po obdržení výsledků se sami rozhodnou, jestli zůstanou ve frakci své rodiny nebo přestoupí k nové frakci. Ti, kteří ve své nové frakci nedokončí iniciační proces, se stanou Odpadlíky a jsou nuceni žít v chudobě na ulici.  Šestnáctiletá Beatrice Priorová se narodila v rodině Odevzdaných. Necítí však, že by do své rodné frakce patřila, protože v sobě nenachází přirozenou nesobeckost. Výsledky její zkoušky jsou neprůkazné a indikují vlohy pro hned tři frakce – Odevzdané, Sečtělé a Neohrožené. Její instruktorka ji u zkoušky varuje, aby svoje výsledky nikdy nikomu neprozrazovala, protože díky nim je Divergentní. Přede Dnem volby se Beatrice zmítá v nerozhodnosti, zda zůstat s rodiči nebo si zvolit novou frakci. Nakonec je opustí a zvolí si Neohroženost. Její bratr Caleb si zvolí Sečtělé.  Instruktor v Neohroženosti, Čtyřka, vysvětluje, že ne všem nově příchozím bude umožněn vstup do frakce. Jen deset nejlepších bude moct zůstat a zbytek se stane Odpadlíky. To je neobvyklé, protože u ostatních frakcí může zůstat každý, kdo projde iniciačním procesem. Během své iniciace se Beatrice přejmenuje na Tris a spřátelí se s Christinou, Alem a Willem. Do konfliktu se dostane naopak s Peterem, Drewem a Molly. Nakonec se zpřátelí i s několika lidmi, kteří se v Neohroženosti narodili – Uriahem, Lynn a Marlene.  Iniciace v Neohroženosti je rozdělena do tří fází. První vyžaduje naučit se, jak bojovat se zbraněmi a noži, stejně jako pěstmi. Tris ze všech nováčků nejvíc postrádá fyzickou sílu, nakonec ale skončí na šestém místě, když porazí vysoce postavenou Molly. Když jsou oznámeny výsledky, žárlivý Peter, který skončil druhý, bodne během noci Edwarda nožem do oka.  Rodiče mají návštěvní den a Tris si uvědomí, že původní frakce její matky byla Neohroženost.  Sečtelí vyvolávají nesouhlas s Odevzdanými, kteří město vedou, a obviní Marcuse, vůdce Odevzdaných, z týrání jeho syna. Fakt, že Marcusův syn před dvěma lety přestoupil k Neohroženým a také obě děti Trisiných rodičů svou rodnou frakci opustily, drbům jen přilijí olej do ohně.  Iniciační proces vstoupí do druhé fáze, která zahrnuje simulace podobné testu předpokladů. Nováčci jsou nuceni prožívat scénáře založené na jejich nejniternějších obavách. Přesto jsou to jen simulace a jejich nebezpečí není skutečné. Tris se schopností divergence je schopná si tenhle fakt zapamatovat i v simulaci. Svoji výhodu využije a dostane se na první příčku hodnocení. Peter, Drew a Al na ni kvůli tomu zaútočí a snaží se ji hodit do propasti na základně Neohrožených. Čtyřka ale zasáhne a zastaví je. Al prosí Tris o odpuštění, ale ona ho odmítne, načež Al spáchá sebevraždu.  Poslední fáze jejich iniciačního procesu sesbírá všechny jejich strachy do jediného prostředí. Všichni nováčci, včetně divergentních, si uvědomují, že jsou v simulaci a musí použít dovednosti, které se naučili během předchozích fází, aby překonali všechny překážky. Trisin vztah se Čtyřkou se vyvíjí, když ji připravuje na tuhle fázi tím, že ji provází vlastní krajinou strachu, kde má čtyři strachy – odtud jeho přezdívka. Tris se tak dozví, že je Tobiasem, synem vůdce Odevzdaných Marcuse, který byl obviněn z jeho týrání. Čtyřka Tris varuje o očekávaném útoku Neohrožených na Odevzdané.  Tris úspěšně zdolá sedm strachů ve své krajině strachu. Po svém testu je ona a zbytek Neohrožených naočkovaná novým \"stopovacím\" sérem, které by mělo zaznamenat, kdyby někdo chyběl.  Před oficiální iniciační ceremonií pozve Čtyřka Tris do svého soukromého bytu, kde Tris vyjádří svoje city k němu. Obřad začne zveřejněním konečného pořadí a Tris se umístí na prvním místě. Uprostřed obřadu si náhle uvědomí, že sérum má přimět Neohrožené k invazi do frakce Odevzdaných. V noci po obřadu spustí sérum simulaci a Neohrožení se stanou náměsíčnými vojáky s jediným rozkazem – zaútočit na Odevzdané. Na Tris ani Tobiase sérum neúčinkuje, protože jsou oba divergentní. Tris s Tobiasem se vymaní ze své jednotky a uprchnou, aby zachránili Odevzdané, ale Tris je postřelená. Tobias ji odmítne opustit, a tak jsou oba zajati a předvedeni před Jeanine, vůdkyni Sečtělých. Ta naočkuje Čtyřku experimentálním sérem, které překoná jeho schopnost divergence kontrolovat, co vidí a slyší. Jeanine pošle Tobiase zpět do kontrolní místnosti Neohrožených, aby dohlížel na útok, a Tris odsoudí k smrti. Tris se probudí uzavřená ve skleněném tanku naplněném vodou, z něhož ji ale zachrání její matka. Ta se přizná, že je také divergentní, pak ji ale zabijí, když pomáhá Tris utéct. To se jí nakonec podaří, ale je nucena zabít Willa, který ji napadne pod vlivem simulace.  Tris se podaří najít svého otce Andrewa, stejně jako Marcuse, v bezpečném domě. Společně se vydají na velitelství Neohroženosti, aby našli zdroj simulace. Trisin otec se obětuje, aby jim vyčistil cestu a oni se dostali do kontrolní místnosti. Tris se postaví ovládanému Tobiasovi, který na ni zaútočí. Tris si uvědomí, že ho nedokáže zabít, a tak se vzdá. To způsobí, že se Tobias vymaní z vlivu simulace, pomůže Tris ji vypnout a vrátí Neohroženým kontrolu nad jejich myslí. Pak se znovu spojí s Calebem, Marcusem a Peterem, který pomohl Tris najít kontrolní místnost výměnou za svoje bezpečí. Skupina naskočí na vlak do sektoru Mírumilovných, aby našli zbytek přeživších z frakce Odevzdaných.", "section_level": 1}, {"title": "Styl.", "content": "Mnoho recenzentů uvedlo, že styl psaní nabízí výraznou, svižnou prózu a čtenářský zážitek v rychlém tempu. Susan Dominusová, reportérka The New York Times, popisuje styl jako \"svěží stimulaci, okázalý let představivostí a psaní, které občas překvapí jemnými detaily.\" Abby Nolan z The American Prospect poznamenal, že Divergence následuje svou strukturou a stylem Hunger games a Blood Red Road.", "section_level": 1}, {"title": "Témata.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Identita.", "content": "Podobně jako v ostatní fikci pro děti a mládež se román zabývá problematikou autority a identity v rámci vztahu mladých k rodičům a dalším společenským silám. Kritik Antero Garcia popisuje tematickou podobnost mezi těmito utopickými romány jako zájem o \"uchopení moci mezi mládím a dospělou autoritou\". Román srovnává s románem Unwind od Neala Shustermana. Susan Dominusová v \"The New York Times\" řekla, že Divergence \"se zabývá běžnými pubertálními úzkostmi - bolestivé uvědomění si, že ruku v ruce s osamostatněním se jde často nutnost opustit svoji rodinu.\" \"The voice of Youth Advocates \"souhlasil, když uvedl, že Divergence ukazuje tlak mezi možností následovat rodiče nebo zkusit něco nového.\" Kritik Antero Garcia srovnává charaktery s nucenou identitou k dalším utopickým románům pro mládež, jako je Matched od Allyson Braithwaiteové Condiové nebo od Jamese Dashnera.", "section_level": 2}, {"title": "Sociální struktury a znalosti.", "content": "Vláda rozdělující populaci do jednotlivých komunit je častým znakem fikce pro mládež. Klasiky tohoto žánru jako např. The Giver od Lois Lowryové, The Dream Catcher od Monicy Hughesové nebo trilogie Green Sky od Zilphy Snyderové používají toto uspořádání k různým cílům. Ve své magisterské práci popisuje Ashley Ann Haynesová rozdělení společnosti v Divergenci v různé podobě a srovnává ji s Hunger Games. Divergence pak přidává novou vrstvu tohoto systému sdílenou iluzí demokracie v rozdělené společnosti s faktickým řízením zvnějšku.  Někteří recenzenti kritizují nedostatečnou hlubku a realičnost sociálních struktur v románu. Kirkus Reviews nazval toto uspořádání \"absurdní premisou.\" Booklist ji nazval \"zjednodušující a černobílou, občasně přicházející o svou důvěryhodnost.\" V recenzi pro Royal Purple News Abrielle Backhaus poznamenává, že \"celý systém se zdá značně křehký\" a pokládá řečnickou otázku, \"jak může být možné zařadit každého jednotlivce se všemi jeho nekonečnými emocemi a zážitky na základě jeho jediné vlastnosti, kterou by si měl zachovat po celý život od věku 16 let?\" V rozhovoru Rothová popisuje sociální strukturu jako rozšířenou od jejího původního záměru, přidala Upřímné, aby \"vyplnila mezeru, která v jejím světě musela být zaplněna.\"", "section_level": 2}, {"title": "Násilí a strach.", "content": "Podobně jako Hunger games, také Divergence popisuje značné násilí na knihu určenou pro mládež. The Publishers Weekly nazvalo tuto volbu \"dráždivou\" a popis iniciačního rituálu, který Tris absolvovala jako \"strhující, ale zároveň vyžadující až sadistické testy síly a odvahy.\" Susan Dominusová ale připomíná, že tohle násilí není v popředí čtenářského zážitku. V The New York Times píše, že \"lidem, které Tris miluje, se stanou strašné věci, přesto je postavy přijímají s překvapivou snadností. V tomto se román nějak vzdaluje od čtenářovy reality a stává se tak až fantaskním románem.\"  Když Rothová čerpala inspiraci pro trénink Neohrožených, v němž nováčci čelí vlastním strachů, podle svých slov na webu \"PopSugar\" byla ovlivněna mnoha zdroji, největší vliv ale měly moje hodiny psychologie na vysoké škole, kde jsem se dozvěděla o expoziční terapii, která léčí lidi strachem a úzkostí. Opakovaně jsou vystavováni tomu, čeho se bojí, čímž se jejich strach postupně zmenšuje nebo dokonce zcela mizí. Neohrožení jsou pak normálními lidmi, jen se musí přenést přes svoje racionální strachy.\"", "section_level": 2}, {"title": "Křesťanství.", "content": "Ačkoliv se román otevřeně neodkazuje ke křesťanské víře, někteří čtenáři si knihu vykládají i v tomto kontextu díky deklarované víře Rothové. V dovětku \"poděkování\" Rothová vyjadřuje svoji křesťanskou víru díkem: \"Díky, Bože za Tvého Syna a za tvoje požehnání, které přesahuje moje chápání.\" Pro některé čtenáře je tohle důkazem, že životní styl Rothové se promítá i do jejího díla. Například Sherry Earlyová, která psala recenzi pro deník \"Break Point\" popisuje Rothovou jako křesťanku a román jako post-feministický či dokonce křesťanský. Také říká, že i když román není \"vyloženě křesťanský\", následuje \"křesťanský pohled\" díky svému \"boji proti omezením ovládajícího a totalitního státu\" a díky tomu, že \"Tris musí prozkoumat vlastní trhliny a nedostatky ve své vlastní psychice.\" I K. B. Hoyle, který knihu recenzoval pro evangelickou recenzující organizaci The Gospel Coalition, uznává, že by román mohl šířit \"křesťanskou zprávu.\" Nicméně román kritizuje za použití neuctivé terminologie a \"nevyjasnění, co jednotlivé praktiky znamenají.\"  Recenzenti mimo křesťanskou komunitu si také všimli křesťanského kontextu románu. V recenzi první knihy a filmu David Edelstein vypozoroval, jak v knize přístup ke genetické modifikaci následuje křesťanské myšlení: intelektuální Sečtělí jsou líčení jako řídící, nenasytní darebáci stojící proti Odevzdaným, kteří jsou naopak spravedliví a milosrdní. Napsal, že \"spisovatelka Veronica Rothová si vyhrazuje nenávist pro Sečtělé, kteří tráví svoje dny duševní prací\" a tento trend intelektualismu (myšlení bez cítění) \"dělá lidi dychtivými moci a zakládá se na principech maoismu - pod trestem smrti nutí lidi chovat se jednotně.\"", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Divergence byla přijata velice dobře. V recenzi pro The New York Times Susan Dominusová napsala, že se jedná o román \"bohatý na děj a nápadité detaily\", také ji ale srovnává s dalšími knihami stejného žánru, jako jsou Hunger games a nijak zvlášť se tak od podobných knih neliší. Breia Brisseyová v recenzi pro Entertainment Weekly říká, že se jedná o dílo \"chatrnější a méně jemné\", než jsou Hunger games. Knihu ale ohodnotila známkou B+. Podobně, přestože svět v románu kritizoval jako \"zjednodušený a černobílý\", pozitivně uzavřel i recenzent Daniel Kraus s tím, že nabízí \"energickou akci a romantiku\". Kirkus říká, že je román \"postaven s pečlivými detaily, zajímavou oblastí působností a nezastavitelným originálním příběhem.\" Udělil dílu pět z pěti hvězdiček, stejně jako rating 13+.  Kniha se 22. května 2011 dostala na šesté místo žebříčku nejlépe prodávaných knih o mládež sestaveným The New York Times, kde zůstala 11 týdnů. 39 týdnů od prosince 2012 zůstala na přední příčce nejlépe prodávaných knih pro děti. Podle Publishers bylo v roce 2013 prodáno víc než 6,7 milionů výtisků knih trilogie Divergence. V lednu 2014, po vypuštění filmu, se kniha umístila na vrcholu žebříčku nejprodávanějších knih v USA Today ́s.  Divergence vyhrála v roce 2011 anketu o nejoblíbenější knihu Goodreads Readers Choice Awards a vyhrál také seniorskou kategorii v roce 2014 v anketě Young Reader ́s Choice Award.", "section_level": 1}], "src_summary": "Divergence je román americké spisovatelky Veroniky Rothové, kterým debutovala v roce 2011. Román je prvním dílem trilogie Divergence. Jedná se o dystopickou trilogii určenou pro mládež odehrávající se v odlišném světě. Román se odehrává v post-apokalyptické verzi Chicaga a sleduje Beatrice \"Tris\" Priorovou, jak objevuje vlastní identitu ve společnosti, která svoje obyvatele definuje podle jejich charakteristických znaků do pěti frakcí. Každého, kdo projeví nezávislou vůli, pak stíhá v proklamovaném zájmu bezpečnosti společnosti. Vedle hlavní akční dějové linky se zde objevuje také romantická zápletka mezi Tris a jejím instruktorem z frakce Neohrožených přezdívaným Čtyřka. Román je srovnáván s ostatními knihami pro mládež jako je Hunger games nebo – jednak kvůli podobnému tématu, jednak kvůli stejné cílové skupině čtenářů. Fikce pro mládež má společná témata jako autoritu dospělých a přechod od dětství k dospělosti, stejně jako obecnější motivy násilí a sociálních struktur v post-apokalyptické společnosti. Rozdělení společnosti podle osobnostních typů jako hlavní téma používá nejedna sci-fi práce. Za literárním konceptem se Rothová otevřeně vyjadřuje o svém křesťanství. Řada křesťanských komunit její práci podporuje.", "tgt_summary": "《分歧者》(英语:Divergent)是美国小说家薇若妮卡·罗斯的处女作,由哈珀柯林斯出版社儿童图书于2011年出版。本书是《分歧者》三部曲的第一部,全著故事发生在一个虚构的反乌托邦末日后世界内的芝加哥。书中的世界将国民根据其社会联系及性格特点被划分为五个派系,借此防止人们根据自由意志行动,重新威胁到整个社区的安全。主角碧翠丝(后改为翠丝)·普莱尔在这样的一个世界内试图找寻真实的自己。在惊险刺激的末日后主线剧情之下,还有一条恋爱副线围绕翠丝和她在无畏派内时指导她的一名教官(绰号“四”)展开。", "id": 1984931}
{"src_title": "Trio (hudba)", "tgt_title": "三重奏", "src_document": [{"title": "Klasická hudba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Instrumentální soubor.", "content": "Nástrojové obsazení tria v komorní hudbě může být různé, mezi nejběžnější varianty patří:", "section_level": 2}, {"title": "Další významy.", "content": "Od 17. století mívá název trio také kontrastní druhý nebo střední tanec mezi dvěma provedeními hlavního tance, jako je menuet nebo bourrée. Název trio je odvozen od toho, že zpočátku bývala tato část předepsána pro tři nástroje, například dva hoboje a fagot. Název už zůstal, i když se později přidávaly další nástrojové party.  V baroku se název trio používal také pro tříhlasé instrumentální skladby nezávisle na tom, kolik nástrojů ve skutečnosti hrálo. Dají se sem tak zařadit například varhanní tria (BWV 525 - 530) nebo tříhlasé invence (BWV 787 - 801) Johanna Sebastiana Bacha, které jsou určeny pro jediný nástroj.  Trio se také vyskutuje v názvu trio sonáty, hudební formy populární v 17. a 18. století. Trio sonáta je skladba určená pro dva melodické nástroje a basso continuo, tedy dohromady tři hlasy. Nicméně basso continuo obvykle hrají dva nástroje (typicky violoncello a klávesový nástroj, například cembalo), takže trio sonáty hrávají nejméně čtyři hudebníci.", "section_level": 2}, {"title": "Jazz a populární hudba.", "content": "Klasickou podobou jazzového tria je sestava klavíru, basy a bicích, ale existuje i mnoho jiných variant, které zahrnují například Hammondovy varhany, kytaru, či saxofon nebo jiný dechový nástroj.  Mezi populární tříčlenné rockové kapely patří například Rush, The Police, Motörhead nebo Nirvana. Obvyklá sestava je elektrická kytara, basová kytara a bicí (+ zpěv), i zde jsou však možné i jiné kombinace, např. v triu Emerson, Lake & Palmer byla kytara nahrazena klávesami.  V některých triích je pak dominantní vokální složka, zpívají všichni členové skupiny. Příkladem můžou být Crosby, Stills & Nash, Destiny's Child nebo TLC. Hiphopové trio se může skládat ze tří střídajících se vokalistů (např. Beastie Boys, The Lonely Island, Foreign Beggars), nebo dvou vokalistů a DJ, který vytváří hudební doprovod (např. Salt-n-Pepa).", "section_level": 1}], "src_summary": "V hudbě pojem trio označuje skupinu tří hudebníků (zpěváků nebo hráčů na hudební nástroj), a také skladbu pro takový soubor. Zejména ve vokální hudbě se někdy používá pojem \"tercet\".", "tgt_summary": "在音乐中,三重奏(trio)是指使用三种不同的乐器演奏的乐曲,三人合唱的歌曲则称为三重唱。", "id": 105825}
{"src_title": "Stříbrozobka zpěvná", "tgt_title": "银嘴文鸟", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Stříbrozobka zpěvná je drobný pták s mírně zavalitou postavou. Má přibližně 10 cm na délku. Mají dlouhá, černá a špičatá ocasní pera. Dospělý jedinec má tlustý, modro-stříbrný zobák, hřbet v různých odstínech hnědé a jeho břicho je světlé, až bělavé. Křídla mohou ladit se hřbetem nebo mohou být úplně černá. Ve volné přírodě mají stříbrozobky pouze toto jedno zbarvení, nazývané i přírodní, v zajetí existují ale i různé mutace, třeba čistě bílá. Obě pohlaví jsou podobná, pohlavní dimorfismus je jen velmi nevýrazný, samice jsou ale většinou v tmavších odstínech. Navíc, u vylíhnutých mláďat se dá pohlaví určit až při prvním přepeřování, kdy se skutečně vybarví. Samci vydávají trochu jiné zvuky, než samice, ty mají \"tsiptsip, tsiptsip,\" zatímco samci jim odpovídají \"tseep, tseep\". Odlišit poddruhy je také velmi složité a s určitostí se dá odlišit jen jeden a to \"Euodice cantans orientalis\", který má výrazně tmavší obličej i břicho.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zajetí.", "content": "Stříbrozobka zpěvná je krotký a společenský pták, který se hodí i pro začínající chovatele. Je to poměrně aktivní pták, který se hodí pro klecový chov, ale jen za podmínky, že klec bude dostatečně prostorná. Jsou zvyklí pohybovat se v hejnech po celý rok, proto není dobré je kupovat nebo chovat samostatně. Tyto malé astrildy je vhodné chovat i s jinými drobnými ptáky, ale chovatel musí mít na paměti, že stříbrozobka zpěvná se klidně může spářit třeba s panenkou muškátovou, z čehož vzniknou nepřirozené mutace. Stříbrozobka zpěvná se živí převážně semeny travin, ale v zajetí je vhodná i směs pro malé exotické ptáky.  Samice snáší 3 - 8 čistě bílých vajíček, nejčastěji je to 6. V inkubaci vajec se střídá samec i samice a zatímco jeden inkubuje, druhý shání pro sebe i pro partnera potravu. Inkubační doba trvá asi dva týdny, po této době se vylíhnout holá a slepá mláďata. Ta se postupně opeří, až v jednom měsíci jsou plně opeřená a tmavě hnědá. Po prvním přepeřování se ukáže jejich skutečná barva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stříbrozobka zpěvná (\"Euodice cantans\") je drobný exotický pták z čeledi astrildovitých z rodu \"Euodice\". Volně se vyskytují v Africe, avšak úspěšně se daří rozšiřovat je i do Kataru, Portugalska nebo Spojených států amerických. Jedná se o denní ptáky, ve dne shánějí potravu, v noci odpočívají ve vysoké trávě nebo v keřích. Vyskytují se na savanách nebo na polích, kde si také stavějí hnízda. Hnízda jsou slepená z trav, peří a slin a na jejich stavbě se podílí především samičky, ale samečci se také zapojují. Často jsou chovány i jako okrasní ptáci, takže se s nimi můžeme setkat i v Česku. Má nevýrazný vzhled, jejich barva je většinou jednolitá v různých odstínech hnědé nebo žlutavé. Živí se semeny travin, bobulemi, případně i malým hmyzem. Stříbrozobka má poměrně početné snůšky; až osm vajec. Má tři poddruhy:", "tgt_summary": "银嘴文鸟(学名:),是梅花雀科文鸟属的一种,分布于埃及、埃塞俄比亚、厄立特里亚、贝宁、塞内加尔、乍得、马里、波多黎各(引进种)、毛里塔尼亚、喀麦隆、沙特阿拉伯、尼日尔尔、加纳、中非共和国、吉布提、尼日尔利亚、也门、肯尼亚、巴林(引进种)、坦桑尼亚、多哥、阿曼、美国(引进种)、冈比亚、葡萄牙(引进种)、苏丹、布基纳法索、索马里和乌干达。该物种的保护状况被评为无危。", "id": 2021086}
{"src_title": "Schindlerův seznam (dokument)", "tgt_title": "舒特拉猶太人", "src_document": [{"title": "Vznik názvu.", "content": "Příběh jejich záchrany byl popsán v knize Thomase Keneallyho \"Schindlerova archa\" (\"Schindler's Ark\", 1982) a o deset let později zpopularizován díky filmové adaptaci románu režisérem Stevenem Spielbergem pod názvem \"Schindlerův seznam\" (\"Schindler's List\", 1993). Poldek Pfefferberg, jeden ze zachráněných židů, přesvědčil australského spisovatele Keneallyho k napsání knihy a režiséra Spielberga k natočení filmu.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik seznamu.", "content": "Pod vlivem románu a filmu si většina lidí představuje Schindlerův seznam jako dokument, do kterého Oskar Schindler spolu s účetním Izákem Sternem zapsali vybrané vězně koncentračního tábora Plašov, aby je přesunuli do továrny v Brněnci, a tak zachránili před plynovými komorami v koncentračním táboře Auschwitz.  Ve skutečnosti se na sestavení transportního seznamu vězňů, kteří měli být evakuováni na nové místo pro Schindlerovu továrnu podílelo více osob. Kromě samotného Schindlera, který zřejmě navrhl jen rodiny několika svých nejpotřebnějších pracovníků (jako byl účetní Stern) a tzv. investorů, kteří mu pomohli získat finance na zakoupení a provoz první továrny v Krakově, se na vytvoření seznamu podíleli především příslušníci vězeňské samosprávy a kápové, mezi jinými Mieczysław Pemper, Abraham Bankier a Marcel Goldberg. Někteří z nich tak činili za úplatek. Tento původní transportní seznam obsahoval asi 1000 jmen, vznikl v říjnu 1944 a pravděpodobně se nedochoval.  Další seznamy vězňů byly pořizovány po příjezdu vězňů do Brněnce a při selekci v kmenovém táboře Gross-Rosen. V podstatě se jednalo o výplatní seznamy, protože jako všichni podnikatelé, kteří využívali otrockou práci vězňů, i Schindler musel organizaci SS platit nájem za každého vězně podle jeho kvalifikace. Z těchto důvodů bylo u každého jména na seznamu uvedeno povolání (někdy i fiktivní) a současně na žádném ze seznamů nejsou uvedeny malé děti, které se několika rodinám podařilo do Brněnce propašovat s sebou. Tyto seznamy nebo jejich fragmenty jsou dnes uloženy v archivu International Tracing Service v Německu, v památníku Jad vašem v Izraeli, v Památníku Terezín v ČR, v Muzeu holocaustu v USA a v Muzeu Gross-Rosen v Polsku.  Poslední takový seznam byl vytvořen táborovou správou v Brněnci ke dni 18. dubna 1945, tedy pár týdnů před osvobozením tábora Rudou armádou. Jedná se o seznam, na kterém je uvedeno největší počet jmen, celkem 1098 (297 žen a 801 mužů), protože mezitím do Brněnce dorazilo několik menších vězeňských transportů. Současně se dochovalo nejvíce kopií (průklepů) tohoto seznamu vězňů, proto je nejčastěji přetiskován v publikacích a slouží jako ilustrační ukázka ve filmech a TV dokumentech.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnota dokumentu a soudní spory.", "content": "Vedle kopií, které jsou uloženy ve zmíněných muzejních institucích, se dochovalo několik seznamů také v soukromých rukou. Zatím ve všech případech se jednalo o kopie (průklepy) seznamu z 18. dubna 1945. Přestože se jedná o nejrozšířenější variantu seznamu brněneckých vězňů a soukromníci vlastní často pouze jeho fragment, díky mediální proslulosti získaly tyto kopie značnou sběratelskou hodnotu. Mezi ně patří i takzvaný „originální Schindlerův seznam“, nalezený v roce 1999 mezi ostatními Schindlerovými písemnostmi v domě v německém Hildesheimu (kde Schindler před svou smrtí bydlel), nebo údajný „soukromý“ seznam rodiny Izáka Sterna, který byl v březnu roku 2010 prodán v aukci za dva miliony dolarů. Argentinská novinářka Erika Rosenbergová (dědička Emilie Schindlerové, vdově po Oskaru Schindlerovi) se domnívá, že má autorská práva na všechny Schindlerovy písemnosti, včetně seznamu, a pokusila se aukci právně napadnout. Soud však její stížnost zamítl. Také izraelský soud v roce 2017 její nároky zamítl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Schindlerův seznam je populární označení pro seznam se jmény přibližně 1100 židovských vězňů, kteří přežili holocaust jako dělníci v továrně Oskara Schindlera.", "tgt_summary": "舒特拉犹太人(Schindlerjuden),是指于大屠杀期间被奥斯卡·辛德勒所拯救的,为数约1000至1200名的犹太人。他们的故事在澳大利亚作家托马斯·肯尼利的小说《舒特拉方舟》中被描写,后由史提芬·史匹堡改编成有名电影《舒特拉的名单》而广为人知。根据书本记载,托马斯·肯尼利是在加州比佛利山庄的一家皮箱店中,认识了其中一名舒特拉犹太人,波德克·费佛伯格 (Poldek Pfefferberg),并首次听到有关奥斯卡·舒特拉的故事后决定写成故事的。", "id": 2418381}
{"src_title": "Polské parlamentní volby 2015", "tgt_title": "2015年波蘭議會選舉", "src_document": [{"title": "Výsledky voleb do Sejmu.", "content": "Do Sejmu se dostalo celkem 5 politických stran a uskupení. PiS získala většinu 235 mandátů, PO získala 138 mandátů, Kukiz'15 42 mandátů,.Nowoczesna 28 mandátů a PSL 16 mandátů.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky voleb do Senátu.", "content": "Do Senátu se dostaly celkem 3 politické strany a uskupení a 4 nezávislí kandidáti. 61 mandátů a většinu získala PiS, 34 mandátů PO, 1 mandát PSL a 4 mandáty získali nezávislí kandidáti.", "section_level": 1}, {"title": "Volební systém.", "content": "Polsko volí v parlamentních volbách vždy obě komory parlamentu, přičemž moc je vychýlená ve prospěch Sejmu, který jako jediný rozhoduje o důvěře vlády či o odvolávání ministrů.  Sejm má 460 poslanců, kteří jsou volení ve vícemandátových obvodech na základě poměrného volebního systému (D'Hondtova metoda). Ke vstupu do Sejmu je pro samostatně kandidující strany stanovená uzavírací klauzule 5 % celostátního podílu hlasů; volební koalice musí však překročit 8 %. Klauzule neplati pro volební strany národnostních menšin.  Senát má 100 členů a ti jsou voleni v jednomandátových obvodech na základě systému relativní většiny. V praxi se tak stává, že zatímco v Sejmu potřebuje vítězná politická strana koaličního partnera pro sestavení kabinetu, tak v Senátu disponuje nadpoloviční většinou křesel.", "section_level": 1}, {"title": "Kandidující strany.", "content": "Následující výčet uvádí volební kandidátky sestavené pro volby do Sejmu. V praxi se tak může jedna kandidátka skládat z více politických subjektů.", "section_level": 1}, {"title": "Občanská platforma.", "content": "Do té doby nejsilnější parlamentní strana, která vládla od roku 2007. Strana ve volbách sázela zejména na stabilitu uplynulých osmi let a rovněž na proevropskou politiku. Přesto zaznamenala strana v posledních měsících před volbami prudký pokles popularity a nebyla považována za favorita voleb. Její preference se pohybovaly mezi 20-30%, což ji podle většiny průzkumu mělo sesadit na druhé místo. Volebním lídrem byla předsedkyně PO a stávající polská premiéra Ewa Kopaczová.", "section_level": 2}, {"title": "Právo a spravedlnost.", "content": "Nejsilnější opoziční strana PiS byla od roku 2007 v opozici, předtím působící dva roky ve vládě. Strana se profilovala jako sociálně-konzervativní a euroskeptická. Jejím předsedou byl expremiér Jarosław Kaczyński, ale stranu do voleb jako lídryně vedla poslankyně Beata Szydło. Důvodem byla zřejmě i kontroverznost předsedy Kaczyńského. PiS byla před volbami považována za jasného favorita voleb, některé průzkumy dávaly kandidátce až 40%. PiS kandidovala ve volbách společně s menšími pravicovými subjekty- Sjednoceným Polskem, Polskem společně a Pravicí republiky", "section_level": 2}, {"title": "Sjednocená levice.", "content": "Sjednocená levice je polskou kandidátkou, která vznikla v létě 2015. Hlavními dvěma subjekty jsou SLD vedený expremiérem Leszkem Millerem a Tvé hnutí v čele s kontroverzním poslancem Januszem Palikotem.Mimo SLD a TR byli na kandidátce zastoupeni i členové Unie práce, Strany zelených a celé řady dalších levicových stran, hnutí a zájmových seskupení. Přestože Palikotovo hnutí a SLD získaly v minulých parlamentních volbách téměř 20% hlasů a samotná SLD byla dokonce na počátku století dominantní silou Polska, byla před těmito volbami podpora obou subjektů velice malá. Palikotovo hnutí opustila většina poslanců a od roku 2013 se trvale drželo pod pětiprocentní hranicí, SLD pod tuto hranici podle řady průzkumů spadla po debaklu prezidentské kandidátky Magdaleny Ogorekové. Podpora Sjednocené levice se v předvolebních průzkumech pohybovala mezi 4-10%.", "section_level": 2}, {"title": "Polská lidová strana.", "content": "PSL je politickou stranou s více než stoletou tradicí. Do parlamentu se dostává pravidelně každé volby od roku 1989. Od listopadu 2007 byla menším koaličním partnerem PO, s níž vládla ve třech vládních kabinetech. Preference strany se před volbami pohybovaly okolo 5% hranice nutné pro vstup do Sejmu. Volebním lídrem byl předseda strany a vicepremiér Janusz Piechociński.", "section_level": 2}, {"title": "KORWiN.", "content": "Koalice Obnovy Republiky Volnost i Naděje, zkráceně KORWiN (: KORViN), je pravicově-libertariánská politická strana hájící konzervativní hodnoty polského národa společně se silným důrazem na individuální volnost a původní myšlenky republikanismu, v rámci těchto svých idejí se staví negativně vůči demokraticko-socializujícím tendencím, vůči hospodářskému i společenskému etatismu a vůči imigraci z kulturně vzdálených zemí, tedy i vůči tzv. islamizaci Evropy a multikulturalismu, taktéž zastává přirozený pro národní postoj a podporuje koncept přímé demorkacie. Strana byla založena 22. ledna 2015 myslitelem a politikem Januszem Korwinem-Mikkem, který je za své názory ohledně individuální volnosti někdy označován jako sociální darwinista.", "section_level": 2}, {"title": "Kukiz 15.", "content": "Hnutí neúspěšného kandidáta na prezidenta Pawła Kukize bylo považováno za černého koně podzimních voleb. Volební program hnutí nebyl jasně vyprofilovaný a stavěl zejména na popularitě lídra, který získal 20% v prezidentských volbách a na podpoře přímé demokracie. Bezprostředně po prezidentských volbách se preference hnutí pohybovaly na 20% a hnutí ohrožovalo druhou pozici PO, ale v předvolebních průzkumech preference hnutí klesaly až k jednociferným hodnotám, přesto většina agentur předpokládala, že se hnutí do parlamentu dostane.", "section_level": 2}, {"title": "Nowoczesna.", "content": "Moderní.pl je liberální politickou formací, v jejímž čele stojí ekonom Ryszard Petru, který je žákem otce polské ekonomické reformy Leszka Balcerowicze. Strana měla ambici získat zejména dosavadní voliče PO, ale v předvolebních průzkumech se pohybovala pod pětiprocentní hranicí.", "section_level": 2}, {"title": "Bílo-červení.", "content": "Bílo-červení jsou polskou středolevicovou formací založenou v polovině roku 2015 bývalým předsedou SLD a současným poslancem Grzegorzem Napieralskim. Vyvrcholily tím dlouhodobé spory mezi vedením SLD a Napieralského skupinou. V létě 2015 se hnutí odmítlo zapojit do koalice Sjednocené levice a rozhodlo se kandidovat samostatně. V průzkumech veřejného mínění se však prakticky neobjevovalo.", "section_level": 2}, {"title": "Předvolební situace v Polsku.", "content": "V Polsku již druhé volební období vládla koalice liberální Občanské platformy a agrární Polské lidové strany. V čele vlády stál do Září 2014 Donald Tusk, který se však posléze stal předsedou Evropské rady a v pozici premiéra i předsedy PO jej nahradila Ewa Kopaczová. Dlouhodobá stabilní podpora vlády se však začala v druhé polovině volebního období bortit, mimo jiné i kvůli aféře s odposlechy některých vládních činitelů.  V evropských a regionálních volbách se opoziční formace Právo a spravedlnost prakticky vládní platformě vyrovnala a v roce 2015 se pak dokonce kandidátovi opoziční strany PiS Andrzeji Dududovi podařilo porazit v prezidentských volbách dosavadního prezidenta Bronisława Komorowského, což představovalo zásadní porážku pro tehdejší vládní koalici.  Opozici vůči koalici na půdě Sejmu tvořily mimo již zmiňované strany PiS též Twoj Ruch, Svaz demokratické levice a dále strany, které byly na půdě Sejmu díky odštěpení od pěti stran, které uspěly v předcházejících volbách. Šlo o Sjednocené Polsko, Polsko společně, Unii práce,Stranu zelených, Bílo-červené a Koalici pro obnovu republiky-svoboda a naděje", "section_level": 1}], "src_summary": "Polské parlamentní volby 2015 se uskutečnily v neděli 25. října 2015. Šlo o řádné parlamentní volby, ve kterých se se volilo celé složení polského Sejmu i Senátu, a po osmé plně demokratické parlamentní volby od pádu komunistického režimu v roce 1989. S velkým náskokem v nich zvítězila strana Právo a spravedlnost, která získala absolutní většinu v obou komorách coby první strana, které se to od pádu komunismu podařilo.", "tgt_summary": "2015年波兰议会选举于2015年10月25日举行。", "id": 372942}
{"src_title": "Gražyna Bacewiczová", "tgt_title": "格拉奇娜·巴切维茨", "src_document": [{"title": "Studium.", "content": "Vystudovala varšavskou konzervatoř. Skladbu studovala u Kazimierze Sikorského, hru na housle u Józefa Jarzębského, na klavír u Józefa Turczyńského. Roku 1932 absolvovala v oborech skladba a housle. Poté odjela do Paříže, kde dále studovala skladbu pod vedením skladatelky Nadii Boulangerové, hru na housle zdokonalovala pod André Touretem. Při svém dalším pobytu v Paříži ji vedl Carl Flesch.", "section_level": 1}, {"title": "Houslistka.", "content": "Houslové úspěchy přišly rychle, ještě před válkou. Získala 1. cenu na Mezinárodní houslové soutěži Henryka Wienawského, v letech 1936–1938 byla první houslistkou Polského rozhlasového orchestru, koncertovala po Evropě (Francie, Španělsko, Pobaltské státy). Do Polska se vrátila dva měsíce před druhou světovou válkou a celou ji strávila zde, v okupované zemi. Tím byla její kariéra přerušena. Po válce začala znovu koncertovat, mimo jiné i v Československu, ale v polovině 50. let kariéru virtuózky ukončila.", "section_level": 1}, {"title": "Skladatelka.", "content": "Jako skladatelka tvořila nejprve v neoklasickém stylu (zejm. \"Dechový kvintet\"). V další fázi své tvorby tvořila též pod vlivem Karola Szymanowského (\"Houslový koncert č. 3\", \"Klavírní sonáta č. 2\", \"Houslový koncert č. 5\", \"Smyčcový kvartet č. 3\", \"Koncert pro smyčcový orchestr\"). Po válce, v dobovém trendu, začala rovněž užívat folklórních prvků (\"Klavírní koncert\", \"Houslový koncert č. 3\"). Dostala se také pod silný vliv socialistického realismu, ale nikdy se neuchýlila k budovatelským písním. Na konci 50. let byla konfrontována s nástupem nové generace skladatelů a zahraničních vlivů, které začaly do Polska pronikat. Přijala tyto nové výzvy a začala experimentovat s novými postupy, např. dvanáctitónovou řadou, témbrovou hudbou (zejm. \"Smyčcový kvartet č. 6\", \"Pensieri notturni\"). V 60. letech vyvinula techniku tzv. „patchworkingu“, založené na širokých citacích, mimo jiné i vlastních děl.  Působila i jako hudební pedagožka. V letech 1934–1935 a 1945–1946 vyučovala harmonii a kontrapunkt na konzervatoři v Lodźi. Od roku 1966 až do smrti učila skladbu na varšavské konzervatoři.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Získala nejvyšší cenu v Mezinárodní Chopinově soutěži skladatelů ve Varšavě (1949), první cenu v Mezinárodní soutěži skladatelů v Liège (1951), první cenu v orchestrální sekci Mezinárodní soutěže skladatelů UNESCO v Paříži (1960) či zlatou medaili v Mezinárodní hudební soutěži královny Elisabeth v Bruselu (1965).", "section_level": 1}], "src_summary": "Gražyna Bacewiczová (5. únor 1909, Łódź – 17. leden 1969, Varšava) byla polská hudební skladatelka a houslistka. Skládala symfonie, houslové a jiné koncerty, komorní skladby, scénickou a filmovou hudbu. Po Marii Szymanowské byla druhou polskou skladatelkou, jež došla uznání ve světě.", "tgt_summary": "格拉奇娜·巴切维茨(,1909年-2月5日-1969年-1月17日),波兰作曲家,小提琴家。早年在华沙音乐学院学习,后接受帕德雷夫斯基资助赴巴黎师从娜迪亚·布朗热,回国后在乐队演奏小提琴为生。二战后回到罗兹任教,后来因车祸不幸致残。她的作品多为弦乐器而作,体现出浪漫主义的特征,同时也有一定的现代性。", "id": 1710524}
{"src_title": "David Spade", "tgt_title": "大衛·史派德", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "David se narodil v Birminghamu ve státě Michigan. Jeho matka je Judith J. Spade (rozená Meek), která je spisovatelka a editorka časopisu. Jeho otcem je Wayne M. Spade a je obchodním manažerem. Má dva bratry, Bryana a Andyho Spade, který pracuje v marketingu. Andy si vzal za manželku módní návrhářku Kate Spade.  On a jeho rodina se přestěhovali do Scottsdale v Arizoně, když mu byly 4 roky. Jeho rodiče se rozvedli za krátko po stěhování a on společně s bratry vyrůstal v péči matky.  David studoval na Saguaro High School a později na Scottsdale Community College, předtím než nastoupil na arizonskou státní univerzitu (Arizona State University), kterou ukončil v roce 1986. Byl členem studentského klubu Sigma Alfa Omega. Na univerzitě natočil skeč \"Farce Side Comedy Hour\". V polovině 80. let účinkoval v pondělní komediální show v Tonyho pizzerii v Tempe v Arizoně.", "section_level": 1}, {"title": "Ceny a pocty.", "content": "David získal cenu Emmy a byl nominován na Zlaté glóbusy za roli Dennise Finche v seriálu \"Just Shoot Me!\". Od 5. září 2003 má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Má dceru s modelkou z Play Boye Jiallian Grace, jménem Harper (* 2008). Je velmi citlivý na světlo. V kombinaci jasných světel na place si trvale poškodil zrak při natáčení filmu \"Black Sheep\" (1996). Od té doby vyžaduje nošení klobouku nebo čepice a to i u sebe doma. V prosinci 2005 daroval 100 000 amerických dolarů policejnímu oddělení ve svém domovském městě Phoenixu. Díky tomuto daru mohli být všichni policisté v tomto sektoru obdarováni služební zbraní. Také daroval 200 000 dolarů pro oběti hurikánu v Oklahomě během programu 20. května 2013 a 100 000 za Ice Bucket Challenge v roce 2014.", "section_level": 1}], "src_summary": "David Wayne Spade (* 22. července 1964) je americký herec, komik, spisovatel, muzikant, tanečník a televizní moderátor. Proslavil se v 90. letech, když moderoval \"Saturday Night Live\" a od té doby mu byly nabízeny role v seriálech a sitcomech. Hrál také ve filmech a účinkoval ve dvou víceletých seriálech: \"Just Shoot Me! \"(1997–2003) a Pravidla zasnoubení (2007–2013).", "tgt_summary": "大卫·韦恩·史派德(英语:David Wayne Spade,1964年-7月22日)是一名美国男演员、独角喜剧演员、编剧与电视名流。史派德较著名的喜剧风格多半围绕于嘲讽和自嘲上。", "id": 2552818}
{"src_title": "Rýžovník šedý", "tgt_title": "禾雀", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Rýžovníka šedého známe v Evropě poměrně dlouho, jelikož ho popsal již Linné, to by znamenalo, že tu rýžovníci byli již v době před rokem 1758. Právě tohoto roku je ale Linnaeus popsal a učinil tak v 10. vydání své knihy \"Systema Naturae\", kde rýžovníka šedého nazval \"Loxia oryzivora\". Jako původ vzorků je uvedena Jáva. Tehdy se jednalo o ptáky velmi rozšířené po celé jihovýchodní Asii, především ale byli rozšíření na indonéských ostrovech, jako je právě Jáva nebo Bali.", "section_level": 1}, {"title": "Stupeň ohrožení.", "content": "Populace rýžovníků šedých ve volné přírodě rychle klesá a to i v areálu sekundárního rozšíření. Při recentním průzkumu bylo na Jávě nalezeno pouze 109 ptáků. Přestože ještě před rokem 1800 bychom je potkávali běžně i mimo jihovýchodní Asii, dnes je i zde potkáváme málo. Za takový úbytek populace mohou především lidé; ubývá území vhodného pro rýžovníky, jsou odchytáváni na objednávky, ale hlavně jsou zabíjeni jako škůdci na úrodě. Proto jej IUCN řadí jako zranitelný druh (VU).", "section_level": 2}, {"title": "Vzhled.", "content": "Rýžovníci šedí jsou asi 15-17 cm dlouzí ptáci, s mírně zavalitým tělem a silnější tělesnou konstrukcí. Při hodnocení se nejvíce sleduje typ a postava, dále se hodnotí i barva, kresba, křídla, ocas, zobák a nohy. Nejedná se o příliš pestré ptáky a pohlavní dimorfismus je velmi nevýrazný. Jedním z mála faktorů, podle kterých můžeme rozeznat samici od samce je zobák. Samci mají obecně trochu mohutnější a delší zobák. Co se zbarvení týče, pak je dobré vědět, že existuje více možných zbarvení, přičemž nejrozšířenější je to, které nazýváme „přírodní“. Existují i různé mutace, například čistě bílí jedinci nebo plaví jedinci. Křížením čistě bílých jedinců s přírodními získáme rýžovníky straky.  Typické volání je \"chipchipchipchipchipchip.\"", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Rýžovník šedý se vyskytuje na ostrovech Indonésie (Jáva, Bali, Bawean...), ale najdeme je také na Havaji nebo Srí Lance. Vyhovují jim zemědělské oblasti s vodními toky nebo lesy, poblíž kterých se drží. Úmyslně se zdržují v blízkosti lidí, hlavně jejich polí, kde mají dostatek potravy. Tento druh se nenazývá \"rýžovník\" jen tak, skutečně se živí hlavně rýží, která se na místních polích pěstuje již odnepaměti. Přestože zemědělské oblasti jsou pro ne plné potravy, jejich domovem jsou i předměstí a blízké okolí velkoměst jako jsou Kalkata, Madras nebo Colombo. Sdružují se do menších skupin.", "section_level": 1}, {"title": "Chov.", "content": "V Česku lze koupit rýžovníky šedé za poměrně únosnou cenu; do 200 Kč. Náročnější chovatelé mohou (o něco dráže) koupit ptáky ze zahraničních chovů. V tom případě je nutné podotknout, že dobré chovy má třeba Nizozemsko nebo Německo.  Hodí se spíše pro klecový, než pro voliérový chov. Klec by měla být dostatečně prostorná, v závislosti na tom, kolik ptáků ji bude obývat. Rýžovníci obecně dobře vycházejí s jinými ptáky a proto je vhodné umístit je do jedné společné klece, i když je nutností v době hnízdění jednotlivé páry oddělit.  Rýžovníky šedé je vhodné krmit rýží, samozřejmě musí být jen naklíčená nebo loupaná. K rýži je vhodné přidávat i proso a lesknici, pokud k tomu ale nemá chovatel přístup, je vhodné zvolit směs pro exotické ptáky, pokud možno, tak speciálně pro ty z čeledi astrildovití. Výjimečně, například v období hnízdění, je dobré do krmení přidat i nějaký hmyz.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rýžovník šedý (\"Lonchura oryzivora\") je drobný, exotický pták, často chovaný jako okrasný. Jedná se o druh, který je zařazen v čeledi astrildovití v rodu \"Lonchura\", někdy stále řazen do rodu \"Padda\" (rýžovník). Původní areál rozšíření zahrnuje ostrovy Jáva a Bali, vlivem introdukce člověkem můžeme nyní nalézt zdivočelé populace rýžovníka šedého např. na Havajských ostrovech, v Japonsku nebo v celé řadě zemí v jihovýchodní Asii. Rýžovník šedý ovšem v přírodě drasticky ubývá. Jedná se o ptáky, kteří se živí semeny trav, rýží, bobulemi a příležitostně i malým hmyzem. Známým chovatelem těchto ptáků byl třeba francouzský přírodovědec Vieillot.", "tgt_summary": "禾雀(学名:')又名文鸟、爪哇禾雀、黑芙蓉、白芙蓉、银芙蓉、浅黄褐芙蓉、爪哇雀,为雀形目梅花雀科禾雀属的鸟类,分布于印尼,一般生活于低地草原或具草甸、灌丛的空旷林地、也见于耕地、花园、城郊的村镇以及活动于稻田或甘蔗田、树林或灌木丛中。该物种的模式产地在亚洲及埃塞俄比亚。", "id": 1884730}
{"src_title": "Roguelike", "tgt_title": "Roguelike", "src_document": [{"title": "Implementace RPG.", "content": "Implementace stolních RPG do videoherní podoby si s sebou nesla různé změny. V případě Roguelike žánru je to především změna z hry kolektivní na hru pro jednoho hráče. Tzv. pána jeskyně, který řídil hru, nahradil počítač a dobrodružství se účastnil jen jeden hráč, který řídil jen jednu postavu. V pozdějších letech vznikaly i pokusy o multiplayerové verze Roguelike her.  Na druhou stranu byly v Roguelike hrách mnohé věci ze stolních her zachovány. Například pravidla simulující hody různostěnnými hracími kostkami, čtverečkované mapy, tahový charakter boje i pohybu.", "section_level": 1}, {"title": "ASCII grafika.", "content": "V případě Rogue byla ASCII grafika technická nutnost, protože terminálový stav tehdejší výpočetní techniky neumožňoval lepší řešení. Např. hráče představuje znak @, schody dolů jsou znak >, schody nahoru <, nepřátelé jsou různá malá a velká písmena abecedy( w je worm, D je dragon a tak podobně). Toto symbolické vyjádření se ukázalo být natolik silné, že se používalo i v době, kdy už to nebylo technickou nutností a používá se dodnes, i když ne výhradně.  První nevábné pokusy přinést bitmapovou grafiku do Roguelike her se začaly objevovat někdy na přelomu tisíciletí a jednalo se o primitivní nahrazení ASCII znaků bitmapovými sprity o stejných velikostech. Ukázalo se ale, že jsou příliš malé, aby byly srozumitelné a přehledné. Při jejich zvětšení se zmenšil výřez viditelné mapy a hra opět ztrácela na přehlednosti a atmosféře. Z praktických důvodů se tedy i na moderních systémech s grafickým rozhraním emuloval textový terminál a nadále se hrálo v pseudo ASCII grafice. Mělo to výhody. Třeba hraní v několika oknech, lepší možnost výběru fontu a velikosti znaků a hlavně práci s barvami.  Moderní technologie později přinesly velké obrazovky s jemným rozlišením a levné nástroje pro snadnou tvorbu 3D grafiky, takže 2D nebo isometrická 3D grafika začala pronikat i do Roguelike her. Byť jen jako volitelná záležitost s možností přepnout zpět do ASCII.", "section_level": 1}, {"title": "Procedurálně generované levely.", "content": "V případě hry Rogue byl procedurálně generovaný obsah další nutností způsobenou tehdejším nedostatkem paměti. Každé nové podlaží je po hráčově vstupu náhodně vygenerováno a smazáno z paměti potom, co ho hráč opustí.  Navzdory několika pokusům o implementaci předem vytvořených levelů, je tento koncept pro Roguelike hry typický dodnes. Ačkoliv se původně jednalo pouze o technickou nutnost, ukázal se tento prvek být klíčovým pro zachování atmosféry Roguelike her. Nabízí hráčům vysokou znovuhratelnost a radost z objevování.", "section_level": 1}, {"title": "Identifikace předmětů.", "content": "Znovuhratelnost je podpořena i konceptem identifikace předmětů. Hráči po nalezení nového předmětu (např. modrého lektvaru) nejsou známy jeho účinky a musí ho nejprve nějakým způsobem identifikovat (použitím onoho předmětu, za pomoci kouzel nebo jeho prodáním). Po identifikaci budou objevené vlastnosti platit pro každý modrý lektvar, se kterým daná postava přijde do styku. Po smrti postavy a zahájení nové hry se obecné a konkrétní informace znovu promíchají, takže modrý lektvar může představovat něco jiného a hráč musí znovu investovat do jeho identifikace.  Tento koncept je dále rozpracován a propojen se systémem RPG her. Existují např. silné a slabé identifikace, pseudo identifikace atd.", "section_level": 1}, {"title": "Permanentní smrt.", "content": "Permanentní smrt znamená, že postava již nemůže po své smrti být obnovena a to ani nahráním uložené pozice. Hráči nezbývá, než začít hrát znovu od začátku. To má velký vliv na atmosféru hry. Hráč se o postavu reálně bojí a chová se značně opatrně. Za chybu může zaplatit ztrátou spousty úsilí a mnoha hodin hraní.", "section_level": 1}, {"title": "Nekomerční charakter.", "content": "Roguelike hry si dlouho držely charakter volně šiřitelných her, a to včetně zdrojových kódů. To vedlo k řetězení a rozdvojování projektů, jejich vzájemnému soupeření i obohacování. Výsledkem je velmi variabilní scéna a zároveň dlouhodobý kontinuální vývoj řady projektů a tím i vysoká komplexnost a odladěnost herních mechanismů.  Záhy po Rogue vznikla roku 1983 na VMS jemu podobná hra Moria (podle Tolkienovy Morie). Hra se několik let vylepšovala a vyvíjela a roku 1987 byla portována na UNIXy jako UMoria. I UMoria se dále vylepšovala a vyvíjela, až z její verze 5.2.1 v roce 1990 vznikla hra Angband. Historie se opakuje a z Angbandu 2.8.1 vzniká ZAngband, který z Tolkienovy Středozemě přechází tematicky na Amber Rogera Zelaznyho. Ze ZAngbandu 2.2.0 vzniká PernAngband, který se zase inspiruje Drakeny z Pernu od Anne McCafrey. Zasahuje Ubisoft, který vlastní práva k této značce a PernAngband se přejmenovává na ToME (Troubles of Middle Earth) a vrací se zpět k Tolkienovi.  Tady vidíme 20 let kontinuálního vývoje Roguelike hry s kořeny na počátku osmdesátých let. Dnes je možno si Rogue, Angband a další roguelike zahrát i na Androidu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Roguelike je označení jednoho z nejstarších herních žánrů videoher. Dnes se dá považovat za subžánr RPG, i když původně se jedná o prvotní implementace tohoto druhu her na výpočetních systémech. Prvním úspěšným pokusem vytvořit videoherní obdobu stolních her na hrdiny byla roku 1980 hra Rogue. Roguelike hry jsou, jak jejich označení napovídá, hry jí podobné. Hra Rogue obsahuje několik výrazných designových konceptů, které se staly charakteristické pro Roguelike herní žánr.", "tgt_summary": "Roguelike是角色扮演游戏的一个分支类型,它以一系列随机生成关卡的地牢、游戏中的回合和计时系统、基于磁贴的图像(tile-based graphics)和角色永久死亡(即一次游戏内无法无限制复活)为特点。大多数Roguelike游戏建立在高度幻想的故事背景上,这一点是由于桌面角色扮演游戏(如《龙与地下城》)的影响。", "id": 2354505}
{"src_title": "Spatodea zvonkovitá", "tgt_title": "火焰樹", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Spatodea zvonkovitá je opadavý až stálezelený strom dorůstající výšky 10 až 35 metrů. Kmen starších stromů má někdy u paty slabé opěrné pilíře. Mladé větévky jsou chlupaté až téměř lysé. Listy jsou vstřícné, lichozpeřené, až 50 cm dlouhé, složené ze 4 až 8 párů celokrajných lístků. Lístky jsou eliptické až podlouhlé, až 15 cm dlouhé, na bázi krátce klínovité. Žilnatina je zpeřená, tvořená asi 6 páry postranních žilek. Květy jsou tlustě stopkaté, uspořádané v chudých, vrcholových hroznech. Kalich je zahnutý, v poupěti kompletně srostlý a později na hřbetní straně pukající téměř až k bázi. Koruna je oranžová až červená se žlutým lemem, široce zvonkovitá, silně dvoustranně souměrná, 10 až 12 cm dlouhá, zakončená 5 laloky. Tyčinky jsou 4, vyčnívající z květů. Semeník je drobný. Čnělka je jen o málo delší než tyčinky a nese dloulaločnou bliznu. Tobolky jsou úzké, 15 až 20 cm dlouhé. Pukají jedním švem. Semena jsou plochá, 8 mm velká, obklopená kolem dokola průsvitným křídlem.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Druh pochází z tropické západní Afriky, odkud přesahuje do Konga a Angoly. Roste v sekundárních a opadavých lesích a v řídké stromové vegetaci na savanách, v nadmořských výškách do 2000 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Spatodea má zajímavou biologii opylování. Květy jsou cizosprašné a rozkvétají v období sucha. Jsou opylovány ptáky, mnohé znaky však poukazují na dřívější přizpůsobení opylování netopýry. Kalich je v průběhu vývoje květu naplněn tekutinou a koruna se tedy vyvíjí ve vodním prostředí. Když se koruna rozvíjí, větší část vody zůstane v korunní trubce a ve zvonkovité části koruny. Květy se otevírají na noc (kolem 21. hodiny), o půlnoci jsou již plně rozvité. Mezi 4. a 5. hodinou ranní se začíná uvolňovat pyl, okolo 8. hodiny se rozlepují oba laloky blizny a ta je následně receptivní až do pozdního večera následujícího dne. Pokud je blizna opylena, oba laloky se k sobě opět přikládají. Do tekutiny v květu se uvolňuje nektar až do koncentrace cukrů okolo 9,5 %. Pokud není nektar odebírán, produkce se okolo 6. hodiny ranní zastavuje. Při odebrání kališní tekutiny s nektarem se jejich produkce obnovuje.  Drobná křídlatá semena dozrávají asi 8 týdnů po opylení a šíří se ještě v průběhu suchého období větrem. Někteří ptáci (v Asii např. majna obecná, vrána domácí, vrána hrubozobá, alexandr malý aj.) plody otevírají a semena konzumují.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Spatodea zvonkovitá je považována za jeden z nejkrásnějších kvetoucích afrických stromů. Je pěstována v tropech celého světa a místy i zplaňuje. Na Cejlon byla dovezena v roce 1873. Semena spatodey jsou jedlá a jsou v mnohých oblastech Afriky konzumována. Dřevo je měkké, světle hnědé a používá se zejména na výrobu bubnů a k vyřezávání. Kůra má projímavý a antiseptický účinek. V medicíně jsou používána i semena, květy a kořeny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spatodea zvonkovitá (\"Spathodea campanulata\") je tropický strom z čeledi trubačovité. Je to jediný druh rodu spatodea. Dorůstá výšky až 35 metrů, má zpeřené listy a nápadná květenství velkých, oranžových, zvonkovitých květů. Pochází z tropické západní Afriky a je pěstován jako okrasná dřevina v tropech celého světa. Květy mají zajímavou biologii opylování.", "tgt_summary": "火焰树(学名:Spathodea campanulata)又名火焰木、苞萼木,木兰纲唇形目紫葳科火焰木属,香港常见的常绿乔木。 一般高达15米的火焰树是外来的品种,它原产于非洲,因为树顶有鲜艳夺目、犹如火焰的花朵而得名。花冠外橙红色而内黄色,像郁金香,花比凤凰木更大而鲜艳,树叶亦较浓密和深绿。花期为冬末春初,蒴果,种子有翅,有助传播远方,复叶羽状而端尖,树皮较厚来适应高温。", "id": 2022124}
{"src_title": "Xenie Alexandrovna", "tgt_title": "謝妮亞·亞歷山德羅芙娜女大公", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Marie se narodila jako čtvrté dítě a starší ze dvou dcer ruského cara Alexandra III. a jeho manželky, carevny Marie Fjodorovny z oldenbursko-glücksburské dynastie. Přes svého děda z matčiny strany Kristiána IX. (přezdíván \"Tchán Evropy\") byla příbuzná téměř se všemi evropskými královskými rody.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Xenie a její pozdější manžel velkokníže Alexandr Michajlovič (v rodině známý jako \"Sandro\") se znali již jako děti, což bylo u příslušníků carské dynastie běžné. Když bylo Xenii patnáct let, chtěli se se Sandrem vzít, ale její rodiče car s carevnou byli proti, jelikož si mysleli že je Xenie mladá a neznali Sandrův charakter. Carský pár ke sňatku svolil až v lednu roku 1894, poté co Sandrův otec, velkokníže Michail Nikolajevič (carův nejmladší bratranec) intervenoval v jejich prospěch.  Svatba se konala 6. srpna 1894 v paláci Peterhof. Krátce po svatbě zemřel otec Xenie car Alexandr III. a novým carem se stal její bratr Mikuláš, se kterým si oba mladí manželé byli blízcí. Pár měl sedm dětí, jedinou dceru a šest synů:  Děti Xenie a Sandra byla vnoučata cara (Alexandra III.) v ženské linii, ale zároveň (a pouze) pravnoučata cara (Mikuláše I.) v mužské linii. Díky tomu nenesli stejný titul jako jejich rodiče (velkokníže/velkokněžna), ale pouze titul kníže/kněžna s oslovením Výsost.  Potomci Xenie jsou nejbližší přeživší potomci posledního cara Mikuláše II. a také předposledního cara Alexandra III. Zároveň jsou příslušníky stejné dynastie jako poslední carové. Pokud by došlo k aplikaci pravidla primogenitury na potomky cara Mikuláše I. byli by to právě potomci velkokněžny Xenie, kdo by byli nejbližší dědicové carského trůnu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Xenie Alexandrovna Romanovová (Ксения Александровна Романова; 6. dubna 1875, Sankt Petěrburg, Rusko – 20. dubna 1960, Londýn, Spojené království) byla ruská velkokněžna a nejstarší dcera ruského cara Alexandra III. a sestra posledního ruského cara Mikuláše II. Jejím manželem byl její bratranec z druhého kolena, ruský velkokníže Alexandr Michajlovič (vnuk cara Mikuláše I.)", "tgt_summary": "谢妮亚·亚历山德罗芙娜·罗曼诺娃(,1875年-4月6日-1960年-4月20日)是俄罗斯帝国沙皇亚历山大三世与妻子玛丽亚·费奥多萝芙娜的女儿。她是末代沙皇尼古拉二世的妹妹,也是俄罗斯帝国最后的女大公之一。", "id": 3002944}
{"src_title": "Sam Childers", "tgt_title": "山姆·奇德斯", "src_document": [{"title": "Dřívější život.", "content": "Sam Childers se narodil Grand Forks (Severní Dakota). Jeho otec Paul Childers byl hutník a bývalý mariňák. Childers měl 2 starší bratry Paula Jr. a George. Měl také sestru Donnu, která zemřela na srdeční problémy ještě než jí byl rok. Během dospívání se jeho rodina často stěhovala.  „Spousta lidí se mě ptá, jaké jsi měl rodiče? Měl jsem skvělé křesťanské rodiče, neviděl jsem svého otce nikdy pít alkohol, kouřit marihuanu a nikdy nevztáhl ruku na mou matku. Jako děti jsme ovšem viděly spoustu lidí kouřit, také marihuanu a jak pijí alkohol a mysleli jsme si jak to není skvělé. Mysleli jsme si, že nás to udělá staršími. Jako velmi mladý (11, 12 let) jsem si myslel, že udělám dojem na starší dívky 13, 14 let, a tak jsem začil kouřit. Ve 14 jsem již kouřil každý den. A v 15 jsem již nepotřeboval na nikoho dělat dojem, protože jsem začal s tvrdšími drogami“ Childers začal užívat heroin.  V současné době je Sam ženatý s Lynn, která se před přijetím Krista živila jako striptérka. Společně vychovali dceru Paige. Měli rovněž syna, ten ovšem zemřel na předávkování heroinem.", "section_level": 1}, {"title": "Afrika.", "content": "V polovině roku 1992 Childres s pomocí své ženy přijal Krista v církvi Shromáždění Boha. Ten samý večer pověděl pastor Childresovi o možnosti jet do Afriky. Na konci roku 1998 podnikl Childres první cestu do Sudánu. Při své první cestě, tak jako při mnoha následujících, viděl zrůdnosti, které páchala armáda LRA. Nedlouho po první cestě, Childers a jeho žena Lynn založili Angels of East Africa (Andělé Východní Afriky), dětskou vesničku v Jižním Sudánu. Tato vesnička od svého založení již zachránila více než 1000 dětí. V současné chvíli ubytovává a živí více než 300 sirotků. Zaměstnanci vesničky jsou převážně Súdánští sirotci a vdovy. V současné době se jedná o největší sirotčinec v Jižním Súdánu a je výjimečný tím, že za pomoci armády podnikl záchranné mise v teritoriu LRA.  Childers popsal své africké zkušenosti v knize \"Another Man's War.\"  Z této knihy vychází film \"Kazatel Kalašnikov\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Sam Childers (* 1963) je bývalý člen Outlaws Motorcycle Club, který věnoval svůj život a zdroje k záchraně dětí ve válečné zóně Jižního Sudánu. Childers a jeho žena Lynn založili a spravují vesničku pro sirotky v Nimule (Jižní Sudán). Tato vesnička nese název a stará se o více než 300 dětí. V roce 2013 obdržel cenu Matky Terezy za sociální spravedlnost.", "tgt_summary": "山姆·奇德斯(英语:Sam Childers,1963年),美国人,生于北达科他州,知名慈善家、基督教传教士。", "id": 569756}
{"src_title": "Anthony Ashley Cooper", "tgt_title": "安東尼·阿什利-柯柏,第三代沙夫茨伯里伯爵", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Exeter House, ve významné šlechtické rodině. Jeho dědečkem byl Anthony Ashley Cooper, 1. hrabě Shaftesbury, který byl za anglické revoluce členem dlouhého parlamentu a významně ovlivnil průběh anglických dějin (podílel se na odstranění Olivera Cromwella a návratu Stuartovců, s nimiž se později rovněž dostal do sporu a musel odejít do nizozemského exilu). Právě 1. hrabě se o malého Anthonyho staral nejvíce, neboť jeho otec, 2. hrabě Shaftesbury byl tělesně postižený. Děd tak Anthonyho silně ovlivnil, mimo jiné tím, že mu jako osobního učitele přivedl filozofa Johna Locka, svého přítele. Již v 11 letech proto hovořil skvěle latinsky a řecky. Děd zemřel roku 1683, krátce poté Anthony začal studovat na Winchester College. Zde ovšem narazil na konzervativní způsob vzdělávání, proti němuž se bouřil. Roku 1686 ze školy odešel.  Rodinné jmění mu umožnilo, aby hned po škole začal cestovat po Evropě. Po cestovatelské fázi svého života se začal věnovat literární a politické činnosti. Ze zdravotních důvodů byl nucen se politické práce vzdát, načež roku 1698 přesídlil do Nizozemska, kde udržoval blízké styky s filozofickými a učeneckými kruhy. Po smrti svého otce zdědil křeslo v horní komoře parlamentu a vrátil se do Británie. Podpoval vládu Viléma III. Po jeho smrti se vrátil do Nizozemska a roku 1711 pak přesídlil natrvalo do Itálie.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Dnes je nejvíce oceňováno jeho dílo filozofické, zejména proto, jaký mělo inspirační vliv na skotskou filozofii, a ovšem také na filozofii kontinentální.  Cooper věřil, že existuje jakýsi mravní cit (\"moral sense\"), vrozený smysl, jímž člověk poznává dobro a zlo. Tento vrozený cit ovšem také zakládá lidský smysl pro vznešeno a krásno (podle Coopera nebyl mezi etikou a estetikou v podstatě rozdíl). Toto pojetí dalo vzniknout tzv. morálnímu sensualismu, který poté rozpracovali především skotští autoři (David Hume, Francis Hutcheson, Adam Smith).  Podstatná byla i jeho idea harmonie vesmíru. Jeho pojetí harmonie ovlivnilo G. W. Leibnize, J. J. Rousseaua, J. G. Herdera, J. W. Goetheho či F. W. J. Schellinga.  Velmi oblíbená a komentovaná (i zesměšňovaná) se později stala i jeho teze, že existence světa je nedokazatelná a je jen otázkou víry. Větší vliv mělo i znejistění existence lidského já, jeho substanciálnosti.  Neoznačoval se za filozofa, ale výhradně etika. Ottův slovník naučný k tomu poznamenával: \"Jest moralistou, jenž veškeré své filosofické myšlení soustřeďuje na ethiku, ježto theoretické úkoly filosofické jsou podle něho nedokázatelné. Jeho ethika jest eudaimonismus, který jde přes meze sobectví tím, že bytosti lidské, má-li býti dobrou, ta podminka se ukládá, aby veškeré její snahy a emoce byly ve shodě se všeobecným dobrem (...) Shaftesbury jest spisovatel duchaplný a bystrý a mnohé z jeho děl jsou vzorem anglické prosy.\"", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas.", "content": "Denis Diderot ve spise \"O géniovi\" o něm napsal „Je velmi málo omylů v Lockovi a příliš málo pravd v mylordu Shaftesburym: první však je jen všestranný duch, pronikavý a přesný; a druhý je génius prvního řádu. Locke viděl; Shaftesbury tvořil, konstruoval, budoval; Lockovi vděčíme za velké pravdy chladně postřehnuté, metodicky sledované, suše oznámené, kdežto Shaftesburymu za oslnivé soustavy, spočívající často na vratkých základech, přesto však plné vznešených pravd; i když se mýlí, stále ještě se líbí a přesvědčuje kouzlem své výmluvnosti.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Anthony Ashley Cooper, 3. hrabě Shaftesbury (26. únor 1671, Londýn - 4. únor 1713, Neapol) byl anglický filozof, představitel tzv. morálního sensualismu.", "tgt_summary": "安东尼·阿什利-柯柏,第三代沙夫茨伯里伯爵(Anthony Ashley Cooper, 3rd Earl of Shaftesbury,1671年-2月26日-1713年-2月4日)是一位英格兰政治家、哲学家和作家。", "id": 1047497}
{"src_title": "Korejský Jindo", "tgt_title": "珍島犬", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie plemene korejského jinda je zahalená tajemstvím; neexistují žádné písemné záznamy o jeho původu. Toto psí plemeno po dlouhou dobu žilo izolovaně na ostrově Čindo v Jižní Koreji, od kterého je odvozen i název. Jeho předky jsou pravděpodobně původní mongolští psi, kteří se na Korejský poloostrov dostali ve 13. století při vpádu Mongolů na území dnešní Severní Koreje. Původně se korejský jindo využíval pro lov a hlídaní, k čemuž má vlohy. Jeho kořistí bývala střední až velká lesní zvěř, některé legendy vyobrazují toto psí plemeno při lovu na tygra ussurijského. Při lovu se psi pohybovali samostatně, výjimečně v párech.  Jedná se o chráněné psí plemeno, které je uznávané jako národní, dokonce jej v roce 1962 vláda Jižní Koreje označila jako \"přírodní památku\" (천연 기념물;天然記念物). Právě kvůli tomu bylo a stále je velmi těžké vyvézt je do světa. V roce 1988 se několik těchto psů předvedlo na letních olympijských hrách v Soulu, když kráčeli v zahajovacím průvodu. United Kennel Club (UKC) plemeno uznal 1. ledna 1998.  Poprvé bylo plemeno vyvezeno do Francie, odkud se dostalo do Spojených států. Ve Velké Británii se počet zapsaných psů pohybuje okolo 30 kusů.  V roce 2009 \"Korea Economic Daily\" udělal rozhovor s jihokorejským psovodem jménem Bak Nam-sun, který řekl, že korejští jindové se ve své rodné zemi nevyužívají jako záchranářští a vyhledávací psi, protože jejich lovecké instinkty jsou příliš silné a jejich výcvik je složitý. V roce 2010 člen korejské bezpečností služby napsal, že většinu jejich pracovních psů tvoří němečtí ovčáci, protože korejský jindo dog se neukázal jako dobrý služební pes. I přes tyto negativní odezvy se i nadále někteří chovatelé snaží cvičit tyto psy jako služební. Ještě toho roku v říjnu se v Los Angeles objevilo několik jedinců plemene, kteří zde měli být využíváni právními službami při vymáhání dluhů. Výcvik se ale nezdařil a štěňata byla označena za příliš aktivní, horlivá a dychtivá.", "section_level": 1}, {"title": "Korejský jindo v příbězích.", "content": "V roce 1993 prodala 83 let stará žena Park Bok-Dan svoji fenu korejského jinda do města vzdáleného přes 300 km od jejího domu. Když fena přicestovala k novému majiteli, během pár dnů utekla a vrátila se domů. Tato cesta jí trvala 7 měsíců a prokázala tak, že tito psi jsou velmi loajální vůči majiteli a jeho změnu nesou velmi těžce. Její původní majitelka Park Bok-Dan se rozhodla, že si fenu i nadále nechá. Ta zemřela o 7 let později přirozenou smrtí. Příběh této feny se stal v Koreji senzací a dle něj bylo vytvářeno mnoho karikatur, dokumentů i pohádek. V roce 2004 byla hotova socha oné feny a umístěna do jejího rodného města.  Další příběh pojednává o korejském jindovi jménem Baekgu, který žil sám jen se svým jedním majitelem. Ten zemřel a od té doby Baekgu nic nejedl ani nepil a po sedmi dnech svého majitele následoval.", "section_level": 2}, {"title": "Povaha.", "content": "Korejský Jindo je dobře známý pro svou věrnou a nezkrotnou povahu. Jedná se o aktivní a mrštné psy, kteří jsou velmi bystří a inteligentní, ale neposlouchají kdekoho. Z rodiny si vyberou pouze jednoho člena, kterému jsou oddaní, zbytek lidí ignorují. Jsou dominantní a tvrdohlaví. Jsou tišší, ale dobří hlídači. Nezvaného hosta jsou schopni sami zadržet a v případě nutnosti brání svého majitele do krve. Rozeznají známé tváře a neznámé vetřelce. Umí skákat velmi vysoko, jejich území tedy musí být ohrazeno velmi vysokým plotem. Rád tráví čas se svým majitelem a samotu těžko snáší. V dospívání potřebuje hodně socializace a kontaktu s lidmi, aby s nimi v budoucnu dobře vycházel. Vyžaduje hodně aktivity, jinak si zábavu najde sám: prokouše plot, uteče, bude olizovat zásuvky... V souvislosti s tímto psím plemenem je často zmiňována i jejich nenávist vůči vodě, takže koupel je pro něj velmi nepříjemný zážitek. U některých jedinců tento strach přerostl téměř ve fóbii, takže ani nepřejdou most přes vodu nebo nepůjdou na procházku v dešti. Vůči jiným psům nejsou přirozeně agresivní, ale vycházejí s nimi jen proto, že si to jejich majitel přeje. Nepracují příliš dobře ve skupině více psů, více jim vyhovuje práce samostatná. Děti jim nevadí, ale některé jejich hry jim mohou být nepříjemné. S jinými domácími zvířaty nevychází dobře hlavně kvůli svému loveckému instinktu, který jim velí zvíře pronásledovat a udávit.", "section_level": 1}, {"title": "Péče.", "content": "Péče o toto psí plemeno není příliš náročná. Srst je jemná, hustá a hladká na dotek, má podsadu, to znamená, že líná 2x ročně (na jaře a na podzim). V tomto období je nutné věnovat jí zvláštní pozornost a vyčesávat každý den. Mimo toto období stačí vyčesat jednou za týden. Už kvůli strachu těchto psů z vody je dobré se vyhýbat mytí ve vodě,  Korejský Jindo vyžaduje hodně pohybu jakéhokoliv typu. Majitel ale musí myslet na to, že by se pes neměl příliš ušpinit, nepřipadá tedy v úvahu prašné prostředí. Krom toho se ale korejský jindo hodí na horské túry i některé psí sporty, jako je agility nebo tanec se psem (dogdancing).  Výchova i výcvik jsou velmi náročné a je nutné s nimi začít již v nízkém věku, tedy co nejdříve. Pak už je na to pozdě a pes může být nezvladatelný a agresivní. Vyžaduje důkladnou socializaci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Korejský Jindo (anglicky: Korean Jindo, – \"Čindos gä\" – doslova „\"Čindský pes\"“) je psí plemeno původem z Jižní Koreje. Jedná se o typického představitele špiců; je tvrdohlavý, temperamentní, důstojný a schopný samostatně jednat. Mezinárodní kynologická federace toto plemeno uznává a řadí jej do skupiny špicové a plemena primitivní, do sekce asijští špicové a příbuzná plemena. Oficiální zkratka je KJ a číslo standardu 334.", "tgt_summary": "珍岛犬(),为韩国的国犬,亦被北韩列为国宝。因韩国全罗南道珍岛郡之上的特殊地理环境,交通不易并且没有其他外来种的入侵,而被保存下来的一纯种犬种,并于2005年获英国育犬协会的正式登记,列入了世界级名犬的行列。", "id": 1300555}
{"src_title": "Makak jávský", "tgt_title": "食蟹獼猴", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Rodové jméno \"Macaca\" pochází z portugalského názvu \"Makako\" odvozeného z afrického jazyka Fiot. Druhový název \"fascicularis\", znamenající „s pruhem” udělil zvířeti Thomas Stamford Raffles, nevysvětlil však, proč zvolil zrovna tento název.  V Indonésii a Malajsii je pro všechny druhy makaků používán název ', patrně kvůli pronikavému křiku, anglická synonyma jsou'(poukazuje na to, že se občas živí i kraby) a \"\" (poukazuje na dlouhý ocas). Známý je též název \"cynomolgus monkey\".", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Je uznáno celkem deset poddruhů makaka jávského. V roce 1993 provedla bioložka Čang s kolektivem první důkladný rozbor jejich mitochondriální DNA pomocí analýzy restrikční endonukleázy. Roku 2007 bylo prozkoumáno 1 053 vzorků mtDNA makaka jávského z různých stanovišť, ale i přes další výzkumy nebyl ještě v roce 2014 vztah mezi jednotlivými poddruhy zcela znám. Nejrozšířenějším poddruhem je \"M. f. fascicularis\", vyskytující se v Indočíně a Malajském souostroví (Sumatra, Borneo [Kalimantan] a jiné). Poddruh \"M. f. aureus\" lze nalézt opět v Indočíně, poddruh \"M. f. umbrosus\" v Indii (Nikobary) a ostatní jsou rozšířeny hlavně na různých ostrovech v Malajském souostroví mimo Sulawesi. Jednotlivé poddruhy se odlišují podle fyzických vlastností, klíčovou roli zde hraje délka ocasu, tvar vousů a barva srsti.  Makak jávský se může křížit s jinými druhy makaků.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Areál rozšíření tohoto primáta je rozsáhlý. Vyskytuje se především v různých typech lesů včetně mangrovů až do 2 000 metrů nad mořem. Schopnost adaptovat se na různá prostředí mu umožnila, aby se rozšířil po téměř celé jihovýchodní Asii. Do výčtu území, kde jej lze najít, patří Sumatra, Borneo, Jáva, Filipíny a další ostrovy, Indočína (Kambodža, Indie, Thajsko) a oblasti, kam byl introdukován (je tam nepůvodním druhem), např. Mauricius nebo Palau.  Nebezpečný je pro původní druhy ptáků kvůli pojídání jejich vajec a soupeření o potravu. Mezinárodní svaz ochrany přírody jej zařadil na seznam „100 nejhorších invazních druhů“.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Makakové jávští mohou, v závislosti na poddruhu, dosahovat délky až 55 cm bez ocasu, samci jsou větší než samice. Hmotnost u samců se odhaduje na 4,8–7 kg, samice jsou lehčí a váží 3–4 kg (makak jávský patří mezi 3 nejmenší druhy makaků). Srst má po celém těle červeno-hnědé až šedo-hnědé zbarvení, na hlavě se táhne až do čela a vytváří typickou chocholku. Na obličeji samcům roste, pro ně typický, šedo-bílý knír a na rozdíl od samic mají také vyvinutější špičáky. Obě pohlaví se tedy od sebe výrazně odlišují, je zde zřetelný pohlavní dimorfismus. Řezáky jsou lopatkovitého tvaru (zubní vzorec trvalého chrupu je I 2/2 C 1/1, P 2/2 M 3/3). Oči míří dopředu (u makaka jávského je tedy, podobně jako u všech primátů, vyvinuto binokulární vidění) a jsou lemovány bílou srstí, oční víčka mají bílé zbarvení. Tváře jsou růžovo-hnědé, nos plochý a nosní dírky umístěny blízko sebe; jde o typický znak úzkonosých primátů. V tlamě má opice lícní torby, do kterých si může uschovávat potravu a sežrat ji později. Makak jávský vlastní na rozdíl od mnoha jiných makaků ocas. Ten je delší než tělo, měří kolem 40–65 cm a slouží především k udržování rovnováhy při skocích, jenž mohou dosáhnout až 5 m, ale pomáhá i udržovat rovnováhu při chůzi. Makakové se dožívají až 30 let, pohlavní dospělosti dosahují u samců po 50. měsíci, u samic po 51. měsíci. Samice makaků jávských definitivně přestanou růst po šesti letech, samci až po deseti letech.  Makakové jávští jsou náchylní k infekčním chorobám, zároveň také slouží jako přenašeči pro lidi smrtelných virů, jako je Herpes virus typu B. Na člověka mohou poměrně snadno přenést i parazita \"Plasmodium knowlesi\", který způsobuje malárii jak u těchto primátů, tak případně i u lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Makak jávský je všežravec. Hlavní složkou potravy jsou semena a plody (až více než 2/3), konzumuje však i listy, květy, kořínky a kůru. Do jeho jídelníčku patří i maso a živočišná potrava – příležitostně se živí drobnými obratlovci (hnízdící ptáci, ještěrky, žáby), z ptačích hnízd vybírá ptáčata a vejce. V Indonésii, kde se často zdržuje v mangrovových porostech, se naučil lovit v mělké vodě kraby a jiné korýše, díky čemuž dostal v angličtině název \"\". Kromě toho se živí i měkkýši. Lov probíhá tak, že sedí na větvích a čeká na správnou příležitost, kdy ustoupí na pláži voda. Poté sleze ze stromů dolů, pochytá korýše a rozbije jejich tvrdou schránku kamenem. Někdy vniká i do plantáží cukrové třtiny, čímž ničí úrodu.", "section_level": 2}, {"title": "Chování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Denní režim.", "content": "Tyto opice patří mezi denní živočichy a zdržují se především na stromech. Pohybují se zde pomocí všech čtyř končetin a málokdy slézají dolů, aby je neohrožovaly šelmy, zvláště tygři. Útočiště ve stromoví nacházejí i v noci, jednotlivé skupiny opic mají své vlastní stromy. Ráno vstávají kolem 5.30 až 6.00 hodin. Denně se mohou přemístit až o dva kilometry, když pátrají po potravě, uražená vzdálenost při tom závisí na velikosti skupiny. Makak jávský se nebojí vody a na rozdíl od mnoha jiných druhů primátů dovede plavat. Už mláďata si ve vodě hrají a hledají potravu na dně (makak jávský se dovede potopit až na půl minuty).", "section_level": 2}, {"title": "Hierarchie.", "content": "Makakové jávští žijí v tlupách, v nichž může být 6 až 58 jedinců, z nichž jsou nejpočetnější samice. Ty jsou takzvaně filopatrické, vyskytují se pouze v domovské lokalitě, kterou téměř nikdy neopouštějí. Po dosažení pohlavní dospělosti mláďat ze skupiny odejdou samci, aby se ujali vedení jiné tlupy, a samice v ní zůstávají. Pokud se samec pokusí převzít místo alfa samce, nastává boj mezi těmito opicemi, při kterém se makakové mohou zranit. Každý samec má kolem sebe skupinku asi 3 samic. Jedna skupina makaků si může přivlastnit teritorium až o rozloze 200 ha. Pokud se dvě skupiny setkají, obvykle dochází k bitce, která začíná vrčením a ceněním zubů a pokud to nepřítele nezastraší, dojde k opravdovému boji. V regionu jižního Bornea žijí v kompetičních vztazích s kahauy nosatými (\"Nasalis larvatus\"). Konflikty mezi členy tlupy zažehnává mimo jiné společné pití vody.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Největší šanci na spáření má alfa samec, jenž se může pářit i se samicemi jiných samců. Samice je březí 162–193 dní. Po skončení gravidity se jí narodí jediné mládě, vážící zhruba 320 g, o které se stará pouze ona. Jestli jde o samce nebo samici, lze poznat až po delší době, mláďata nejprve vypadají stejně a mají černé zbarvení, které se časem změní na barvu dospělých jedinců. Jsou kojena mateřským mlékem po dobu asi 420 dní. Někteří jedinci mohou být nesnášenliví vůči dalším členům skupiny, objevují se krádeže mláďat výše postavenými samicemi těm, které jsou v hierarchickém žebříčku níže, i zabíjení mláďat. Mladí jedinci obojího pohlaví si zpočátku hrají dohromady, kolem jednoho až dvou let věku se však začnou věnovat navzájem pouze jedinci stejného pohlaví.", "section_level": 2}, {"title": "Inteligence a používání nástrojů.", "content": "Některé skupiny těchto primátů používají kameny k rozbíjení ořechů nebo mlžů, kterými se živí, aby se dostaly k jedlému vnitřku, dovedou si oloupat také batáty a maniok. Byli pozorováni rovněž jedinci, kteří si před požitím plodů umyli písek z nich v řece. Dovedou si také čistit zuby a učí to i mláďata.", "section_level": 2}, {"title": "Ve vědeckém výzkumu.", "content": "Makak jávský je často odchytáván pro výzkumné účely a společně s makakem rhesus (\"Macaca mulatta\") jde o nejčastěji používanou opici k laboratorním pokusům. Tuto oblíbenost způsobuje především malá velikost tohoto primáta vzhledem k ostatním úzkonosým opicím. Pokusy zahrnují především testování léků proti různým chorobám. Makak jávský se také využívá při výzkumu diabetu (cukrovka je u tohoto druhu poměrně rozšířenou chorobou). Jelikož je citlivý na stres, probíhají i výzkumy vlivu stresu na vznik kardiovaskulárních onemocnění i na reprodukční funkci. Rovněž psychiatři a psychologové využívají makaky jávské na testy jejich chování po požití alkoholu nebo drog, případně na výzkum deprese.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Makak jávský je často odchytáván pro lékařský výzkum, což snižuje jeho stavy. Nebezpečí představuje také lov, který probíhá především na Filipínách, kde jsou makakové loveni jak pro potravu, tak pro sport. Hrozbu představuje také ztráta přirozeného prostředí, na kterou se však dovede druh celkem adaptovat. V některých narušených stanovištích se prý může vyskytovat dokonce častěji než v zachovalých. Odchyt z volné přírody zakazují pouze balijské zákony, neboť je zde makak jávský považován za božstvo a lidé mu stavějí chrámy. Považují jej totiž za boha Hanumána. V některých zemích, např. v Kambodži nebo Vietnamu, se samci chytají pro lékařský výzkum.  Druh je podle Mezinárodního svazu ochrany přírody málo dotčený, a to i díky širokému rozšíření. Mezi přirozené nepřátele patří šelmy, krokodýli, hadi a dravci.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Makaka jávského chová v České republice např. ZOO Tábor.", "section_level": 1}], "src_summary": "Makak jávský (\"Macaca fascicularis\"), také makak obecný nebo opice jávská je úzkonosý primát z čeledi kočkodanovití (\"Cercopithecidae\") a rodu makak (\"Macaca\"). Druh popsal Thomas Stamford Raffles roku 1821. Jeho anglický název \"\" poukazuje na to, že se tento druh občas přiživí i kraby nebo měkkýši, větší část potravy však tvoří různá semena a jiná rostlinná potrava. Samci se od samic liší velikostí a „knírem“. Ve skupině se projevuje matrilineární hierarchie, samci tlupu opouštějí po dosažení puberty.", "tgt_summary": "食蟹猕猴(学名:'),也称菲律宾猕猴、长尾猕猴或马来猴。成年身长约为40至47厘米,尾长为50至60厘米。成年雄性体重5至7千克,雌性体重约为3至4千克。主要分布在亚洲东南部的香港、印度尼西亚、老挝、越南、马来西亚、菲律宾等国家地区。活动范围包括原始森林、次生林、红树林以及其他一些靠近水域的森林地区,有时在乡村和郊区也能发现它们的身影。它们的食物来源较为广泛,除了螃蟹以外,水果、树叶、小动物、鸟类都是他们食用的对象。近来的一些观察发现,随着生存环境的恶化,有些食蟹猕猴学会了捕食鱼类来扩大自己的食物来源。同许多动物一样,栖息地被破坏是导致食蟹猕猴数量减少的主要原因。另一方面,食蟹猕猴也面临被捕捉作医学实验或药物实验的危胁。来自当地农民、住户的捕杀也造成了它们数量的减少,部分国家和地区的政府已经考虑为这种生物建立相应的保护机制。", "id": 1775776}
{"src_title": "Obyvatelstvo Malty", "tgt_title": "馬爾他人口", "src_document": [{"title": "Věková distribuce.", "content": "Od roku 2000 začalo být zjevné stárnutí populace. Průměrný věk populace se zvýšil z hodnoty 38,5 let v roce 2005 na 40,5 let v roce 2011. Důsledkem je vyšší míra osob ve věku 55 let a víc a menší poměr osob mladších než 25 let. Průměrný věk na ostrovech Gozo a Comino (41,6 let) byl vyšší než na samotném ostrovu Malta. V roce 2011 byl poměr osob ve věku 65 let a víc 16,3 % populace, zatímco v roce 2005 to bylo 13,7 %. V roce 2011 osoby ve věku 14 let a méně tvořili 14,8 % populace, zatímco v roce 2005 to bylo 17,2 %.", "section_level": 1}, {"title": "Emigrace a imigrace.", "content": "Malta byla od 19. století zemí emigrantů, přičemž vrchol emigrace byl v desetiletích po II. světové válce. Migrace nejdříve směřovala do severoafrických zemí (zvlášť do Alžírska, Tunisu a Egypta); později maltští emigranti mířili do Velké Británie, Spojených států, Kanady a Austrálie. I většina lidí z maltských severoafrických komunit nakonec zamířila do míst jako Marseille, Británie a Austrálie.  Podle sčítání v roce 2005 žilo na Maltě 12 112 osob zahraničního původu (3 % populace). Z toho bylo nejvíce Britů (4 713), Italů (585), Němců (518) a Libyjců (493).  Z celkové populace 416 055 osob v roce 2011 jich 20 086, tedy 4,8 % populace, mělo jiný než maltézský původ, což je oproti roku 2005 nárůst o 65,8 %.", "section_level": 1}, {"title": "Demografická statistika.", "content": "\"Statistiky OSN\" \"a Maltského národního statistického úřadu\"", "section_level": 1}, {"title": "Demografická data.", "content": "Data z \"Index Mundi\"  Věková struktura: <br>\"0-14 let:\" 15,1 % <br>\"15-24 let:\" 12,6 % <br>\"25-54 let:\" 40,4 % <br>\"55-64 let:\" 14 % <br>\"65 let a víc:\" 17.9%  Průměrný věk: 40,9 let (2014, odhad)  Náboženství: římští katolíci (oficiální náboženství), více než 90 % (2011, odhad)", "section_level": 1}], "src_summary": "Počet obyvatel Malty v roce 2014 činil 445 426 lidí", "tgt_summary": "马耳他是世界人口密度最高的国家之一,每平方公里的人口数约有1265人。马耳他每10年举行一次人口普查,最近一次人口普查是在2005年11月。马耳他自史前时代开始就有人居住,在历史上经历过西西里人、腓尼基人、罗马人、拜占庭人、阿拉伯人等不同民族的殖民统治。而西班牙、法国、英国等国家也在不同程度上影响了马耳他人的生活和文化。马耳他人口的98%是罗马天主教徒,但马耳他是一个保障信教自由的国家。马耳他的官方语言是马耳他语和英语,此外意大利语的普及率也非常高。马耳他的识字率达93%。学生有义务在16岁前接受教育。2011年,马耳他总人口中16.3%是65岁以上人口,14.8%是14岁以下人口", "id": 3063636}
{"src_title": "Fontainebleauská smlouva (1814)", "tgt_title": "枫丹白露条约 (1814年)", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Ve válce šesté koalice (1812-1814) vytlačila v roce 1813 koalice Rakouska, Pruska, Ruska, Švédska, Spojeného království a několika německých států Napoleona z Německa. V roce 1814 zaútočily na Francii v Pyrenejích Spojené království, Španělsko a Portugalsko, a přes Rýn Rusko, Rakousko a jejich spojenci. Po bitvě u Paříže zahájily vyjednávání s členy francouzské vlády o abdikaci Napoleona Bonaparte. 31. března vydala Koalice prohlášení k francouzskému národu: „Spojenecké mocnosti jsou nyní, po obsazení Paříže, připraveny přijmout prohlášení francouzského národa. Prohlašují, že kdyby bylo nutné, aby mírové podmínky obsahovaly silnější záruky, kdyby bylo potřeba zkrotit Napoleonovy ambice, budou příznivější, až Francie sama návratem k rozumnější vládě předloží záruku uklidnění. Hlavy spojeneckých států prohlašují, že se nadále nebudou spolčovat s Napoleonem a ani s nikým z jeho rodiny; že respektují celistvost staré Francie, tak jak existovala za legitimních králů – a mohou zajít ještě dále, protože vždy zastávají zásadu, že pro štěstí Evropy je zapotřebí, aby Francie byla velká a silná; že uznají a zaručí takovou ústavu, jakou si vytvoří sám francouzský národ. Vybízejí tedy Senát, aby jmenoval prozatímní vládu, která by se postarala o náležitosti správy a zavedla takovou ústavu, která by vyhovovala francouzskému lidu. Záměry, které jsem zde vyjádřil, sdílím se všemi zúčastněnými mocnostmi. Alexandr, Paříž, 31. března 1814 ve 3 hodiny odpoledne.“ 1. dubna vystoupil Alexandr I osobně ve francouzském Senátu a podrobně probral podmínky uvedené v prohlášení z předešlého dne a na znamení dobré vůle oznámil, že dá neprodleně propustit 150 000 francouzských válečných zajatců, které Rusko zadrželo od napadení Ruska Francií v roce 1812. Další den přijal francouzský Senát podmínky spojenců a vydal prohlášení o sesazení Napoleona. Vydal také dekret datovaný 5. dubna, který schvaluje jejich akce a v jehož závěru se uvádí: „... Senát prohlašuje a nařizuje následující: 1. Napoleon Bonaparte je sesazen z trůnu a následnické právo jeho rodiny se ruší. 2. Francouzský lid a armáda jsou zbaveny přísahy věrnosti, kterou mu složily. 3. Toto nařízení bude předáno departmentům a vojenským jednotkám a okamžitě vyhlášeno ve všech čtvrtích hlavního města.“ \"– Moniteur, 5. dubna 1814\" 3. dubna 1814 se Napoleon, který byl ve Fontainebleauském paláci, dozvěděl, že jej francouzský Senát sesadil z trůnu. Když koaliční síly veřejně prohlásily, že vedou spor s Napoleonem, nikoliv s francouzským lidem, Napoleon to označil za klam, abdikoval ve prospěch svého syna a regentkou ustanovil císařovnu Marii Luisu. K panovníkům koalice vyslal tři zplnomocněnce s touto podmínečnou abdikací: „Jelikož spojenecké mocnosti prohlásily, že císař Napoleon je jedinou překážkou k nastolení míru v Evropě, císař Napoleon, věren své přísaze, prohlašuje, že je ochoten vzdát se trůnu, odejít z Francie, a dokonce ze samého života, pro dobro země, které je neoddělitelné od práv jeho syna, regentství císařovny a zachování zákonů císařství.“ \"– Napoleon, Fontainebleau, 4. dubna 1814\" Poté co byli zplnomocněnci vysláni s poselstvím, Napoleon se doslechl, že Auguste Marmont plně ovládl bojiště a že kapitulace je nevyhnutelná. Vládcové koaličních států nebyli ochotni k žádným kompromisům a Napoleonovu nabídku odmítli: „Regentství s císařovnou a jejím synem – to zní dobře, přiznávám, ale Napoleon zůstává – v tom je potíž. Marně slibuje, že zůstane v klidu v ústraní, které mu bude určeno. Znáte lépe než já jeho nenasytnou činorodost, jeho ctižádostivost. Jednoho krásného dne dosadí do čela regentství sám sebe nebo je sám sebou nahradí. Pak válka vypukne znovu a celá Evropa bude v ohni. Hrůza z něčeho takového donutí spojence, aby měli armády v pohotovosti, a zmaří všechny jejich mírové úmysly.“ \"– Car Alexandr\" Poté co byla Napoleonova podmínečná abdikace odmítnuta a Napoleonovi nezbylo žádné vojenské řešení, podrobil se nevyhnutelnému: „Jelikož spojenecké mocnosti vyhlásily, že císař Napoleon je jedinou překážkou znovunastolení všeobecného míru v Evropě, císař Napoleon, věren své přísaze, prohlašuje, že se zříká za sebe i za své dědice francouzského a italského trůnu a že není žádné osobní oběti, dokonce ani oběti života, kterou by nebyl ochoten přinést pro zájmy Francie.“ \"– Napoleon, Fontainebleau, 6. dubna 1814\" V následujících dnech na sklonku jeho vlády nad Francií vypracovali a podepsali v Paříži 11. dubna zplnomocněnci formální smlouvu, kterou Napoleon ratifikoval 13. dubna.", "section_level": 1}, {"title": "Podmínky.", "content": "Tato smlouva obsahovala celkem 21 článků. Na základě nejdůležitějších podmínek smlouvy byl Napoleon zbaven moci vládce francouzského císařství, ale on i Marie Luisa Rakouská si směli podržet své tituly císaře a císařovny. Kromě toho bylo všem Napoleonovým následníkům i členům rodiny zakázáno získat moc nad Francií. Smlouva také ustanovila ostrov Elbu jako samostatné knížectví pod vládou Napoleona. Suverenitě a vlajce Elby zaručovaly uznání signatářské cizí mocnosti, ale jen Francii bylo dovoleno Elbu asimilovat. Dalším bodem Smlouvy bylo, že císařovně Marii Luise bude postoupeno Vévodství Parmy, Piacenzy a Guastally. Mimo to přímý mužský potomek císařovny Marie Luisy měl nést titul Vévoda z Parmy, Piacenzy a Guastally. V dalších bodech Smlouvy byl roční důchod císařovny Josefíny snížen na milión franků a Napoleon se musel vzdát všech svých nemovitostí ve Francii ve prospěch francouzské koruny a vrátit všechny korunovační klenoty Francii. Směl si ponechat jen 400 mužů, kteří mu měli sloužit jako osobní garda. Signatáři byli Caulaincourt, vévoda z Vicenzy; maršál MacDonald, vévoda z Tarentu; Maršál Ney, vévoda z Elchingen; kníže Metternich; hrabě Nesselrode; a baron Hardenberg.", "section_level": 1}, {"title": "Stanovisko Spojeného království.", "content": "Spojené království Velké Británie a Irska zastávalo stanovisko, že francouzský národ je ve stavu vzpoury a že Napoleon Bonaparte je uchvatitel. Lord Castlereagh vysvětlil, že smlouvu za krále Spojeného království nepodepíše, protože by tím uznal legitimitu Napoleona jako císaře Francouzů a že jeho vysídlení na ostrov, na němž bude vládcem a který je v těsné blízkosti Francie a Itálie, kde je silné jakobínské smýšlení, by snadno mohlo vyústit v další střet.", "section_level": 1}, {"title": "Krádež.", "content": "V roce 2005 byli dva Američané, někdejší profesor dějepisu John William Rooney (74 let) a Marshall Lawrence Pierce (44) odsouzeni francouzským soudem za krádež jednoho z exemplářů Fontainebleauské smlouvy z Francouzského národního archivu někdy v letech 1974-1988. Krádež vyšla najevo v roce 1996, kdy kurátor Francouzského národního archivu zjistil, že Pierce dal tento dokument do prodeje v Sotheby’s. Rooney a Pierce byli v USA uznáni vinnými a byla jim vyměřena pokuta 1 000, respektive 10 000 dolarů. Nebyli však vydáni soudu do Francie. Exemplář Smlouvy, jakož i množství dalších dokumentů (jako dopisy od francouzského krále Ludvíka XVIII), které Rooney a Pierce odcizili, byly Spojenými státy vráceny do Francie v roce 2002.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fontainebleauská smlouva (1814) byla smlouva uzavřená ve francouzském Fontainebleau 11. dubna 1814 mezi Napoleonem I. a zástupci Rakouska, Ruska a Pruska. Smlouvu podepsali zplnomocněnci obou stran 11. dubna a Napoleon ji ratifikoval 13. dubna. Smlouvou zbavili spojenci Napoleona postavení francouzského císaře a poslali jej do vyhnanství na ostrov Elbu.", "tgt_summary": "《枫丹白露条约》( Treaty of Fontainebleau)通常是指1814年4月11日由法兰西第一帝国皇帝拿破仑一世、俄国沙皇亚历山大一世、普鲁士国王腓特烈·威廉三世、奥地利皇帝弗朗切斯科一世签订的条约,内容是拿破仑一世退位法国,并被流放到厄尔巴岛,保留皇帝尊号,名义上统治该岛。", "id": 2671580}
{"src_title": "Priboj (Srbsko)", "tgt_title": "普里波耶", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ve středověku byla oblast údolí řeky Lim, která se nachází v blízkosti dnešního města, součástí středověkého srbského státu. Podle oficiálních zdrojů zde existovala osada na počátku 15. století. Poprvé však osadu na tomto místě zaznamenal arabský cestovatel El Idriz Abdulláh v roce 1153.  Město se dostalo pod tureckou nadvládu postupně v období od let 1459 až 1463. Součástí Osmanské říše bylo až do roku 1912, kdy připadlo spolu s regionem Sandžak Srbsku. Během období turecké nadvlády byl Priboj administrativně součástí několika okolních administrativních jednotek (spadal pod Višegrad, Čajniče, Novu Varoš, Prijepolje a Pljevlju). Po Berlínském kongresu v roce 1878 byla v Priboji umístěna rakousko-uherská vojenská posádka, která zde zůstala až do roku 1909. Rakousko-uherské vojsko přineslo do města vymoženosti moderní civilizace. Přestože Priboj zůstával i nadále součástí Osmanské říše, přicházely sem evropské zvyky, zboží a byl tu vybudován také i první hotel evropského typu. Roku 1865 byla do Priboje zavedena elektřina. V roce 1888 byla vybudována dodnes dochovaná mešita.  Po vypuknutí první světové války získalo město strategicky značný význam. Jako jedno z posledních srbských měst u hranice s Bosnou a Hercegovinou se nacházelo přímo na linii s nepřátelským Rakousko-Uherskem. Po zhroucení srbské obrany v roce 1915 však byl i Priboj obsazen, stejně jako zbytek Srbska, vojsky Rakousko-Uherska. Od roku 1918 bylo město součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a později Jugoslávie. V meziválečném období byl rozvoj města velmi pomalý, především díky špatné hospodářské situace království. V roce 1921 mělo město 220 domů a 1050 obyvatel. Místní pravoslavný chrám byl dokončen v roce 1940.  Priboj byl v druhé světové válce obsazen jako jedno z posledních měst v Jugoslávii, dne 17. dubna 1941. Nejprve jej obsadily německé jednotky, nicméně město bylo připojeno k italské okupační zóně, kde zůstalo až do roku 1943 (tj. do kapitulace Itálie). Následně vykonávalo okupační správu nad městem Bulharsko. Dne 12. září 1943 byl Priboj obsazen jednotkami JVuO (četniků). Na začátku roku 1945 se uskutečnily vojenské operace partyzánského vojska s cílem osvobození města a 12. ledna 1945 byl Priboj osvobozen.  Po skončení války bylo město industrializováno. V roce 1946 zde bylo otevřeno gymnázium a roku 1976 bylo napojeno na jugoslávskou železniční síť dokončením trati Bělehrad–Bar.", "section_level": 1}, {"title": "Známé osobnosti.", "content": "Z Priboje pocházely následující slavné osobnosti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Priboj (v srbské cyrilici Прибој) je město v srbském Zlatiborském okruhu. Nachází se na západě země, na samé hranici s Bosnou a Hercegovinou v hornaté krajině. V roce 2011 mělo podle sčítání lidu 14 920 obyvatel. Je sídlem stejnojmenné opštiny.", "tgt_summary": "普里波耶(塞尔维亚语:Priboj,Прибој,)是塞尔维亚的一座城市。位于塞尔维亚西南部地区。座标位置是北纬43.59°,东经19.54°。2011年,市区人口有14,015人,整个行政区的人口有27,127人。普里波耶首次被提到是在1418年。普里波耶位于塞尔维亚、波黑和黑山三国之间。市内人口最多的民族是塞尔维亚人。FAP公司的总部位于普里波耶。", "id": 91896}
{"src_title": "Giulio Clovio", "tgt_title": "朱利奥·克洛维奥", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "O jeho životě není mnoho informací, základním zdrojem je proslulá Vasariho kniha životopisů malířů - podle ní přišel do Itálie ve věku 18 let a vstoupil do služby u Marino Grimaniho. Pro Grimaniho pracoval tři roky a dělal pro něj návrhy medailí. Grimani ho pak doporučil římskému Giulio Romanovi, jako vhodného žáka miniaturní malby. Učil se u něj pravděpodobně někdy před rokem 1524, po tomto datu Clovio působil již v Mantově. Poté odešel načas do Uherska, do služeb krále Ludvíka Jagellonského. Po jeho smrti v roce 1526 se vrátil do Říma a vstoupil do služby kardinála Lorenzo Campeggia. Vasari říká, že v této době začal kopírovat Michelangela. Později tvořil často kopie též Raffaelových děl.  Během vyplenění Říma (Sacco di Roma) roku 1527 byl nakrátko uvězněn, ale podařilo se mu prchnout do Mantovy, kde vstoupil do řádu salvatoriánů. Po třech letech se přestěhoval do kláštera v Candianě nedaleko Padovy, kde se v oboru miniaturní malby stal žákem Girolama dai Libri. Poté se svolením papeže znovu vstoupil do služby kardinála Grimaniho, pak legáta Uffizia di Nostra Donna ve městě Perugia. Uffiziův komentář k Pavlově listu Římanům iluminoval, a to mezi lety 1535-1539. Pro kardinála Alessandra Farneseho z Říma Clovio devět let vytvářel knihu 26 miniaturních obrazů (datována 1546), proslulé \"Farneseho hodinky\".  Od srpna 1552 působil ve Florencii, neboť tam roku 1551 odešel jeho podporovatel Farnese. Zde vytvořil obraz \"Ukřižování\" (\"Uffizi\"), a to kolem roku 1553 pro Cosima I. Toho roku se vrátil do Říma, kde se setkal s Pieterem Bruegelem starším, s nímž pak také spolupracoval. Odborníci se dodnes přou o to, zda některé z Cloviových miniatur nevytvořil právě Bruegel.  Clovio posléze doprovázel Farneseho do Parmy, roku 1557 působil ve městě Piacenza, v letech 1559-1560 v Correggiu. Papežská bula z dubna 1560 ho přinutila vrátit se do klástera v Candianě, v srpnu 1560 už byl ale ve městě Caprarola. V pozdních letech pravděpodobně pracoval pro Francesca I. de Medici ve Florencii a pro papeže Pia V.  Zachoval se též dopis ze 16. listopadu 1570, v němž Clovio doporučuje mladého El Greca, který právě přicestoval do Říma, kardinálu Farnesemu. Na Cloviovu přímluvu byl El Greco ubytován v kardinálově paláci, kde se seznamoval s dalšími umělci pracujícími pro kardinála. Byl mezi nimi i Bartholomeus Spranger, který přicestoval do Říma již v roce 1566 a na Cloviovu přímluvu byl přijat kardinálem jako Cloviův spolupracovník Spranger v Římě zůstal i po Cloviově smrti a do Vídně (později do Prahy) odešel až v roce 1576.", "section_level": 1}], "src_summary": "Giulio Clovio [\"džúlijo klóvijo\"], (Julije Klović (1498, Grižane – 5. leden 1578, Řím) byl italský malíř miniatur a iluminátor rukopisů, narozený na území dnešního Chorvatska (tehdy Uherska), asi 30 km jihovýchodně od Rijeky.", "tgt_summary": "朱利奥·克洛维奥(Giulio Clovio,英语:Giulio Clovio),(1498年-1578年),文艺复兴时期欧洲克罗地亚插图画家。他主要在维也纳和神圣罗马帝国的宫廷中从事创作。他为亚历山德罗·法尔内塞枢机委托制作的泥金装饰手抄本法尔内塞的祈祷书(现藏于美国纽约皮尔庞特·摩根图书馆)是其杰作之一。", "id": 1430649}
{"src_title": "Bob Kane", "tgt_title": "鲍勃·凯恩", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v newyorské židovské rodině, která měla kořeny ve východní Evropě. Již na střední škole se potkal a spřátelil s jiným budoucním slavným komiksovým kreslířem Willem Eisnerem. Po střední škole si také oficiálně změnil jméno na Bob Kane. Vystudoval poté vysokou školu \"The Cooper Union for the Advancement of Science and Art\" v East Village. Roku 1934 nastoupil do \"Max Fleischer Studio\" jako animátor.  V roce 1936 vydal své první komiksy: \"Peter Pupp\" a \"Hiram Hick\". V roce 1938 začal malovat pro společnost National Comics, seriály \"Rusty and His Pals\" a \"Clip Carson\". Vytvořil také seriál \"Professor Doolittle\" pro časopis \"Adventure Comics\".  To byl ovšem také rok, kdy se objevil v časopise \"Action Comics\" seriál Superman. Šéf National Comics Vincent Sullivan oslovil Kanea a scenáristu Billa Fingera, aby vytvořili hrdinu, který by byl Supermanovým konkurentem a přitom byl jiný než on. Kane a Finger o jednom víkendu vymysleli Batmana, hrdinu mnohem temnějšího, chladnějšího a záhadnějšího než byl Superman, hrdinu bez superschopností a z mnohem chladnějšího a syrovějšího světa.  Podle \"batmanovské\" legendy hrdina komiksu, pravým jménem Bruce Wayne, jako dítě sledoval, jak byli jeho rodiče zavražděni v temné uličce New Yorku cestou domů z kina. Traumatizovaný mladý Bruce slíbil pomstít jejich smrt a pronásledovat všechny zločince světa. Vystudoval kriminologii, vycvičil své tělo k maximální pružnosti a shromáždil arzenál technických prostředků pro boj se zločinem ve městě Gotham. Jednou v noci se polekal netopýra za oknem a tak ho napadlo oblékat se jako netopýr a budit tak strach ve zbabělých a pověrčivých srdcích zločinců. První díl seriálu vyšel v 27. čísle časopisu \"Detective Comics\" v květnu 1939 pod názvem \"Případ chemického syndikátu\".  Vizuální podoba Batmana měla několik inspiračních zdrojů, sám Kane zdůrazňoval nákresy létajících strojů Leonarda da Vinciho, kterého ho fascinovaly už v dětství. Některé vizuální rysy ovšem vymyslel Finger, například absenci duhovky a zorniček v Batmanových očích. Postavu Robina oba vymysleli o rok později. Byla přidána do hry proto, aby se s ní mohly identifikovat děti a také aby byla méně násilná a temná než Batman (Robin měl červenou vestu, zelené boty a žlutý plášť). Obě postavy se staly rychle nesmírně populární a již v roce 1940 došlo k prvním pokusům o zfilmování. V tom roce také přibyly do seriálu postava zloducha Jokera a Catwoman. Nicméně s rostoucí popularitou Batmana se tato postava stávala pro samotného Kanea nepříjemnou a stále méně se podílel na kreslení seriálu. Ačkoli se jeho jméno objevovalo na titulních stranách do roku 1964, v té době již Batmana většinou kreslili jiní kreslíři.  Po roce 1966 se z komiksového světa stáhl a pokusil se uplatnit ve vážném umění. To se mu však příliš nedařilo. V závěru života se vrátil k animaci a žil z velké části z batmanovské legendy, byl i konzultantem režiséra Tima Burtona při tvorbě jeho zřejmě nejslavnější filmové adaptace Batmana z roku 1989.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Roku 1994 byl Bob Kane uveden do \"Jack Kirby Hall of Fame\", roku 1996 do \"Will Eisner Comic Book Hall of Fame\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Bob Kane, rodným jménem Robert Kahn (24. říjen 1915, New York – 3. listopad 1998, Los Angeles) byl americký komiksový kreslíř a karikaturista. Tvůrce legendární postavy Batmana, stejně jako dalších slavných postav batmanovské série: Robina, Jokera, Tučňáka a Catwoman.", "tgt_summary": "鲍勃·凯恩(英语:Bob Kane,原名:罗伯特·卡恩 英语:Robert Kahn,1915年-10月24日-1998年-11月3日),是一名美国的著名漫画家、编剧,是著名漫画《蝙蝠侠》的原始作者,即“蝙蝠侠之父”。", "id": 599502}
{"src_title": "James Dwight Dana", "tgt_title": "詹姆斯·德怀特·丹纳", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Dana se narodil 12. února 1813 v Utice. Jeho otcem byl obchodník James Dana (1780–1860) a jeho matka byla Harriet Dwight (1792–1870). Z matčiny strany byl příbuzný s novoanglickou rodinou Dwightů – misionářů a učitelů – zahrnující strýce H. G. O. Dwighta a bratrance H. O. Dwighta.  Od raných let projevoval zájem o vědu, který v něm pomáhal pěstovat Fay Edgerton, učitel na utické střední škole, a v roce 1830 začal studovat na Yale College u Benjamina Sillimana staršího. Absolvoval v roce 1833, následující dva roky učil matematiku námořní kadety US Navy, a plavil se do Středomoří, přičemž se věnoval svým úkolům.  V roce 1836 a 1837 byl asistentem profesora Sillimana v chemické laboratoři v Yale, následující čtyři roky pracoval jako mineralog a geolog průzkumné expedice Spojených států, vedené kapitánem Charlesem Wilkesem, v Tichém oceánu. Jeho úsilí na přípravě závěrečných studií z jeho průzkumů mu zabrala část z následujících třinácti let po jeho návratu do Ameriky v roce 1842. Jeho poznámky z čtyřleté výpravy obsahovaly 50 náčrtů, map a diagramů, včetně pohledů na Mount Shasta a Castle Crags. Danova črta Mount Shasta byla v roce 1849 použita ve vědeckém časopisu \"American Journal of Science and Arts\" (který Silliman založil v roce 1818) spolu se sáhodlouhým článkem založeným na Danových geologických zápiscích z roku 1841. V článku vědecky popisuje horniny, minerály a geologii oblasti hory Shasta. Patrně se jednalo o teprve druhé zobrazení Mount Shasta, které bylo kdy publikováno.  V roce 1844 se znovu stal občanem New Haven a oženil se s dcerou profesora Sillimana, Henriettou Frances. V roce 1850 byl jmenován nástupcem Sillimana, který zastával místo profesora přírodopisu a geologie na Yale College do roku 1892. V roce 1846 se stal spoluredaktorem a během následujících let šéfredaktorem časopisu \"American Journal of Science and Arts\", do které průběžně přispíval články z geologie a mineralogie. Publikace z roku 1849 o geologii Mount Shasta byla nepochybně odpovědná za kalifornskou zlatou horečku. Dana byl předním americkým geologem své doby, a byl jedním z mála zkušených pozorovatelů, kteří znali přímo terén severní Kalifornie. Již dříve psal o pravděpodobných nalezištích zlata na cestě mezi Umpqua River v Oregonu a údolím Sacramento. Pravděpodobně byl zahrnut dotazy ohledně oblasti hory Shasta, čímž byl nucen zveřejnit více podrobností napomáhajících zlatokopům.  Dana zkoumal havajský vulkanismus. V roce 1880 a 1881 přinesl první geologickou studii vulkanismu ostrova Havaj. Dana předpokládal, že se vulkanický řetězec skládá ze dvou vulkanických podřetězců, pojmenovaných Loa a Kea. Kea zahrnuje Kilauea, Mauna Kea, Kohala, Haleakala, a West Maui. Loa zahrnuje Loihi, Mauna Loa, Hualālai, Kahoolawe, Lanai a West Molokai. V návaznosti na expedici geologa C. E. Duttona v roce 1884, se Dana vrátil znovu na ostrov v roce 1890 a publikoval v té době nejpodrobnější práci o ostrově.  Dana zemřel 14. dubna 1895. Jeho syn Edward Salisbury Dana (1849–1935) byl rovněž významným mineralogem.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Danovy nejznámější knihy jsou:  \"Manual of Mineralogy\" J. D. Dany se stal standardním učebním textem a byl průběžně revidován a aktualizován následníky, jako byl W. E. Ford (13. a 14. vyd., 1912–1929), Cornelius S. Hurlbut (15. až 21. vyd., 1941–1999) a nově 22. vydáním Cornelise Kleina. Konečně 23. vydání je v tisku pod názvem \"Manual of Mineral Science (Manual of Mineralogy)\" (2007), revidovaný Cornelisem Kleinem a Barbarou Dutrow.  Danův \"System of Mineralogy\" byl rovněž revidován, 6. vydání (1892) bylo připraveno k vydání jeho synem E. S. Danou. Další 7. vydání bylo publikováno v roce 1944, 8. vydání bylo publikováno v roce 1997 pod názvem \"Dana's New Mineralogy\", připravené kolektivem kolem R. V. Gainese.  Mezi lety 1856 a 1857 Dana zveřejnil několik pojednání ve snaze přiblížit vědecké poznatky Bibli. K těm patřilo i \"Science and the Bible: A Review of the Six Days of Creation\" (1856), a \"Creation, Or, The Biblical Cosmogony in the Light of Modern Science\" (1885).", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Dana byl oceněn Copleyho medailí Královské společnosti v roce 1877, Wollastonovou medailí Geologické společnosti v Londýně v roce 1872 a Clarkovou medailí Královské společnosti Nového Jižního Walesu v roce 1882. V roce 1890 byl prezidentem Geological Society of America.  Na Danovu počest byly pojmenovány i některá místa:", "section_level": 1}], "src_summary": "James Dwight Dana (12. února 1813 – 14. dubna 1895) byl americký geolog, mineralog, vulkanolog a zoolog. Je autorem průkopnických vědeckých prací o tvorbě pohoří, vulkanické činnosti, vzniku a stavbě kontinentů a oceánů.", "tgt_summary": "詹姆斯·德怀特·丹纳(英语:James Dwight Dana,1813年-2月12日-1895年-4月14日),美国地质学,矿物学和动物学家,曾在南太平洋、美国西北部和欧洲等地考察研究,主要研究山脉的形成、火山活动、海洋生物和大部与洋盆的形成与构造等方面。", "id": 2635924}
{"src_title": "Max Riemelt", "tgt_title": "馬可斯·尼麥特", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "První herecké zkušenosti získal v divadelním kroužku na základní škole. Studium na střední škole přerušil, nezískal tak maturitu. V herectví je samouk. Nevystudoval ani žádnou hereckou školu a přesto patří k první lize současných německých herců. Mnohé filmové národní a mezinárodní ceny potvrzují, že patří k těm nejzajímavějším představitelům charakterních rolí. Do roku 2015 vytvořil přes 60 televizních a filmových rolí.  Televizní debut měl Max Riemelt v roce 1997 ve vedlejší roli dvoudílného televizního filmu \"\"Eine Familie zum Küssen\"\" \"(\"Rodina k zulíbání\")\".  Širokou veřejnost si však získal v roce 1998 hlavní rolí třináctidílného seriálu německé televize ZDF a režiséra Matthiase Steurerse \"\"Zwei Allein\"\". Teprve šestnáctiletý Max Riemelt byl v roce 2000 obsazen dnes už zesnulou režisérkou českého původu Danou Vávrovou do filmu \"\"Hurá na medvěda\"\" \"(Der Bär Ist Lost)\". Role televizních produkcí vystřídaly v dalších letech první velké filmové role, například ve filmech \"\"Holky to chtěj taky «1»\"\" (2001) a \"\"Holky to chtěj taky «2»\"\" (2004) režiséra Dennise Gansela. Následovaly četné hlavní role v epizodách populárních německých seriálů jako \"\"Kobra 11\"\" (2002) nebo \"\"Wolfův revír\"\" (2003).  Avšak definitivním průlomem v jeho filmové kariéře byla v roce 2004 role Friedricha Weimera ve filmu režiséra Dennise Gansela \"\"Napola – Hitlerova elita\"\". Jeho herecký výkon ve filmu \"\"Napola\"\" byl oceněn na 39. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech cenou publika. European Film Promotion udělil Maxi Riemeltovi v roce 2005 na Berlinale německou cenu \"Shooting Star\" a v témže roce obdržel na filmovém festivalu v Hamptonu ve Spojených státech amerických cenu \"Rising Star Award\".  V průběhu další Riemeltovy kariéry pak byli před kamerou jeho partnery již proslulí němečtí herci jako například Moritz Bleibtreu, Uwe Ochsenknecht nebo Jürgen Vogel. Mnoho předních režisérů pak tohoto Berlíňana podporovalo v jeho uměleckém vývoji. S režisérem Dominikem Grafem natočil hlavní roli v milostném dramatu \"\"Rudý kakadu\"\" (2006) - za tuto roli obdržel Bavorskou filmovou cenu \"\"nejlepší dorostenecký talent\"\".  V roce 2008 natočil režisér Dennis Gansel film \"\"Die Welle\" (Náš vůdce)\", na který přišlo celkem 2,6 milionů diváků, snímek se tak stal druhým nejúspěšnějším německým filmem roku - Max Riemelt hrál hlavní roli Marka.  K dalším jeho úspěšným produkcím se řadí filmy \"\"13. semestr\"\" nebo kriminální drama \"\"Tváří v tvář zločinu\"\" \"(Im Angesicht des Verbrechens)\", za který byl oceněn televizní cenou. V poslední době oslnil v milostném dramatu režiséra Stephana Lacanta \"\"Freier Fall\" (Volný pád)\", který je filmovou kritikou i diváky často srovnáván s podobně silným příběhem americké \"\"Zkrocené hory\"\".  V roce 2015 vytvořil hlavní roli v dramatu \"\"Amnesia\"\", kde stál po boku Marty Kellerové a jednu z hlavních osmi rolí v seriálu americké produkce Netflix \"\"Sense8\"\". V prosinci 2016 byl odvysílán vánoční dvouhodinový speciál \"\"Sense8\"\", v květnu 2017 seriál pokračoval druhou desetidílnou řadou a zakončen byl dvouhodinovým speciálem v červnu 2018. Na prestižním filmovém festivalu Sundance Film Festival v americkém Utahu byla v lednu 2017 premiéra nejnovějšího celovečerního filmu \"\"Berlin Syndrome\"\" s Teresou Palmerovou a Maxem Riemeltem v hlavních rolích.  V červnu 2018 Riemelt dokončil natáčení německo-kubánského filmu \"Ernesto's Island\" (Matthias), premiéra se očekává v roce 2020. V Berlíně bylo na konci května 2019 zahájeno natáčení TV filmu podle kriminálního románu Elisabeth Herrmannové \"Der Schneegänger\" s Riemeltem v hlavní roli kriminalisty Lutze Gehringa. Postprodukční práce stále probíhají na sci-fi thrilleru německé produkce \"Golem\", rovněž s Riemeltem v hlavní roli.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Béatrice Ottersbach, Thomas Schadt, Nina Haun (2007)", "section_level": 1}], "src_summary": "Max Riemelt (* 7. ledna 1984 východní Berlín, Německo) je německý filmový herec. V současnosti stále žije v Berlíně a je otcem dcery. Lukas Riemelt (*1995) je jeho mladší bratr, který se rovněž pokouší o herectví.", "tgt_summary": "马可斯·尼麦特(Max Riemelt,1984年-1月7日) 是德国演员,因在Netflix系列《超感8人组》中扮演Wolfgang Bogdanow而闻名国际。 在德国,他以表演和导演而闻名的电视和电影界多年。", "id": 1415675}
{"src_title": "Parlamentní volby v Řecku v září 2015", "tgt_title": "2015年9月希臘議會選舉", "src_document": [{"title": "Předvolební situace.", "content": "V lednových volbách získala skoro polovinu z 300 křesel řeckého parlamentu Koalice radikální levice a vytvořila koaliční vládu se stranou Nezávislí Řekové, premiérem se stal Alexis Tsipras. Hlavním úkolem jeho vlády bylo vyjednávat o podmínkách nových půjček z Evropského stabilizačního mechanismu. Když se dohodl, protlačil parlamentem schválení podmínek ovšem jen za pomoci poslanců z jiných stran, protože ho nepodpořilo víc než 40 poslanců Koalice radikální levice.  Tsipras vyhodnotil tak nízkou podporu v klíčovém hlasování jako nedostatek důvěry ve svou vládu a 20. srpna odevzdal prezidentovi Prokopisu Pavlopulosovi demisi vlády. Po neúspěšných jednáních o sestavení nové vlády vyhlásil 28. srpna prezident termín nových voleb na 20. září a jmenoval na základě ústavy do čela prozatímní úřednické vlády předsedkyni nejvyššího soudu Vasiliku Thanuovou.", "section_level": 1}, {"title": "Průzkumy.", "content": "V září byla ve většině průzkumů vítěznou stranou Syriza (se ziskem 30 až 34 % hlasů), v jejím závěsu končila opoziční Nová demokracie (se ziskem 24 až 32 % hlasů). Na třetím místě se umísťovala strana Zlatý úsvit (okolo 7,5 % hlasů), dále Komunistická strana (6,5 %), Řeka (5,5 %), PASOK (5,5 %) a jako nováčci Lidová jednota (3,5 %) odtržená od Syrizy a centristický Svaz centristů (3,5 %). Do parlamentu se dle průzkumů něměli dostat vládní Nezávislí Řekové (2 %).", "section_level": 1}, {"title": "Exit polls.", "content": "V exit polls sesbíraných po ukončení hlasování se stala vítěznou stranou Koalice radikální levice (Syriza). Oproti dřívějším průzkumům se do parlamentu znovu dostala strana Nezávislí Řekové a naopak neuspěli odtržení rebelové ze Syrizy ve straně Lidová jednota (LAE). Dle očekávání se do parlamentu také nově dostala strana Centristická unie (EK).", "section_level": 2}, {"title": "Povolební situace.", "content": "První zprávy odhadovaly, že se Tsipras znovu stane premiérem a pokusí se dohodnout koaliční vládu znovu s Nezávislými Řeky. Složení vlády se očekávalo v řádu hodin od oznámení výsledků voleb. K tomu také došlo a byla obnovena vláda na původním lednovém půdorysu. Ve vládě usedlo deset členů Syrizy, tři nezávislí a jeden za ANEL. Jen po dvanácti hodinách byl nucen rezignovat nový náměstek ministra dopravy Dimitris Kammenos (ANEL) za rasistické a antisemitské výroky na Twitteru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Parlamentní volby v Řecku v září 2015 se konaly 20. září a jednalo se o předčasné volby, které následovaly jen osm měsíců po předčasných volbách v lednu. Celkově šlo již o páté parlamentní volby za posledních šest let. Vítězem se opět stala Koalice radikální levice (Syriza) se 35,46 % hlasů a 145 mandáty (95 + 50 bonusových mandátů). Na druhém místě se umístila Nová demokracie (75 mandátů), poté s odstupem Zlatý úsvit (18 mandátů), Panhelénské socialistické hnutí v koalici s Demokratickou levicí (17 mandátů), Komunistická strana Řecka (15 mandátů), Řeka (11 mandátů), Nezávislí Řekové (10 mandátů) a nově byla zvolena i Centristická unie (9 mandátů).", "tgt_summary": "2015年9月希腊议会选举于2015年9月20日举行,改选希腊议会全部300名议员。这是一场突然选举(由于希腊总理阿列克西斯·齐普拉斯在8月20日宣布辞职),法定选举原计划于2019年2月举行。", "id": 2607951}
{"src_title": "Stříbrná mince", "tgt_title": "銀圓", "src_document": [{"title": "Historie stříbrných mincí.", "content": "První ražené mince se objevují přibližně 550 let př. n. l. ve Středomoří. Z tohoto období pochází jedna z nejstarších dochovaných mincí, vyražená ve starověkém Řecku, na které je vyobrazený milétský lev. Od roku 269 př. n. l. byly stříbrné mince zařazeny do platebního systému Římské říše. Brzy na to se stříbro prosadilo také jako mezinárodní platidlo, protože jeho hodnota byla obecně uznávaná. Od roku 206 př. n. l. začíná stříbrné mince razit i Čína. Vydala jich ale jen malé množství a byly dostupné pouze členům královské rodiny. Další významnější rozšíření přichází v roce 708, kdy je začínají razit v Japonsku. Po krátké době však byly nahrazeny měděnými mincemi. S objevením Ameriky byly také objeveny nové stříbrné doly. Historicky největší stříbrný důl byl nalezený v Bolívii v roce 1545.  Zlomem v novodobé historii stříbra byl rok 1794, kdy USA začínají vydávat americké stříbrné dolary.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětní stříbrné mince.", "content": "Populární jsou i stříbrné pamětní mince, které se vydávají k uctění významné osobnosti, události nebo místa. I v tomto odvětví jsou průkopníky opět Řekové, kteří začali vydávat první stříbrné pamětní mince k oslavě gladiátorských slavností a válek.  V USA začala historie stříbrných pamětních mincí v roce 1892, kdy začaly vydávat pamětní půldolary Od roku 1982 má Mincovna Spojených států za cíl vydat minimálně dvě nové pamětní mince ročně.", "section_level": 1}, {"title": "České pamětní mince.", "content": "Stříbrné pamětní mince v České republice vydává Česká národní banka. Na těchto mincích je vždy uvedena nominální hodnota, která uvádí minimum, za které musí emitent minci odkoupit zpátky. Sběratelská hodnota těchto mincí však bývá mnohdy vyšší, než jejich nominální hodnota.  Vůbec první stříbrnou pamětní mincí v České republice byla mince s nominální hodnotou 200 Kč emitovanou ku příležitosti 1. výročí schválení Ústavy ČR. Tato mince byla vydaná 15. prosince 1993.  Většina stříbrných pamětních mincí má nominální hodnotu 200 Kč. Existují však i výjimky.  Postupem času klesá také počet emitovaných kusů jednotlivých mincí. Mince k 1. výročí schválení Ústavy ČR byla emitována v nákladu 35000 ks, zatím poslední vydaná mince ku příležitosti 200. výročí představení parovozu Josefem Božkem byla emitována v nákladu 5500 ks.", "section_level": 2}], "src_summary": "Stříbrné mince patří mezi historicky nejstarší typy platidel. Používali je již staří Řekové. Známky masové produkce stříbrných mincí můžeme najít již před 1500 lety.", "tgt_summary": "银圆的现代意义是以银铸造的钱币的统称,各国史上也曾多次授予法定意义成为当时当地流通的银本位制货币,很早便开铸于欧洲,曾广泛在世界各地流通。以十五世纪末的西班牙银圆最为流行,在中国俗称圆银、银元、银钱、银饼、银洋、洋银、大洋钱、大洋、洋钱、洋钿、光洋。银圆的广泛流通直到19世纪中期各国开始盛行金本位制,而逐渐被取代。中华民国国民政府曾在1933年停止民国初期银两跟银圆再度合法混用的状况,也就是「废两改圆」,短暂的确立银本位币制,直到1935年改为发行「法币」(法定货币)。银圆一直到2000年正式修法前,一直都是中华民国自由地区名义上的法定货币。", "id": 2475483}
{"src_title": "Académie des beaux-arts", "tgt_title": "法兰西艺术院", "src_document": [{"title": "Činnost.", "content": "Académie des beaux-arts (Akademie krásných umění) je jednou z pěti akademií, které spolu tvoří Francouzský Institut. Jejím cílem je propagovat a podporovat uměleckou tvorbu ve všech svých podobách a zajišťovat ochranu francouzského kulturního dědictví. Její kontinuální podpora tvorby zahrnuje i každoroční udělování řady ocenění a aktivní partnerství mnoha kulturních institucí.  K zajišťování své činnosti čerpá Akademie krásných umění z dědictví sestávajícího především z darů, ale také z přispěvků řady důležitých kulturních nadací, mj. Fondation Paul Marmottan Monet (Musée Marmottan Monet v Paříži a Bibliothèque Marmottan v Boulogne-Billancourt), Fondation Claude Monet v Giverny, Villa Ephrussi de Rothschild v Saint-Jean-Cap-Ferrat a Fondation Jean et Simone Lurçat v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V roce 2006 byla Akademie potvrzena zákonem jako právnická osoba podle veřejného práva se zvláštním postavením.  Obsazení funkce prezidenta Akademie a viceprezidenta se pravidelně mění.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "K říjnu 2018 je Akademie složena z devíti sekcí, které vznikaly postupně:", "section_level": 1}, {"title": "Obsazení křesel v jednotlivých sekcích.", "content": "Počty křesel se v jednotlivých sekcích časem měnily a docházelo i k přesunu křesel mezi sekcemi. Křesla jsou obsazena pouze žijícími osobami, takže vždy je část křesel prázdných a jsou postupně znovu obsazována.  I. Malířství  Pierre Carron • Guy de Rougemont • Yves Millecamps • Vladimir Velickovic • Philippe Garel • Jean-Marc Bustamante • Gérard Garouste • Fabrice Hyber  II. Sochařství  Jean Cardot • Claude Abeille • Antoine Poncet • Brigitte Terziev • Pierre-Edouard • Jean Anguera • Jean-Michel Othoniel  III. Architektura  Roger Taillibert • Jacques Rougerie • Aymeric Zublena • Alain Charles Perrot • Dominique Perrault • Jean-Michel Wilmotte • Marc Barani • Bernard Desmoulin  IV. Rytectví  Pierre-Yves Trémois • Erik Desmazières • Astrid de La Forest • Pierre Collin  V. Hudební skladba  Laurent Petitgirard • François-Bernard Mâche • Edith Canat de Chizy • Michaël Levinas • Gilbert Amy • Thierry Escaich • Bruno Mantovani • Régis Campo  VI. Volní členové  Michel David-Weill • Pierre Cardin • Henri Loyrette • François-Bernard Michel • Hugues R. Gall • Marc Ladreit de Lacharrière • William Christie • Patrick de Carolis • Muriel Mayette-Holtz • Adrien Goetz  VII. Kinematografická a audiovizuální tvorba  Roman Polański • Régis Wargnier • Jean-Jacques Annaud • Jacques Perrin • Coline Serreau  VIII. Fotografie  Yann Arthus-Bertrand • Sebastião Salgado • Bruno Barbey • Jean Gaumy  Přidružení členové S.M.I. Farah Pahlavi • Ieoh Ming Pei • Leonard Gianadda • Seiji Ozawa • William Chattaway • Woody Allen • SA Karim Aga Khan IV • SA la Cheikha Mozah • Sir Norman Foster • Philippe de Montebello • Antonio Lopez Garcia • Jiří Kylián", "section_level": 1}], "src_summary": "Académie des beaux-arts (\"Akademie krásných umění\") je francouzská akademie umění, součást Institut de France. Vznikla v roce 1816 spojením \"Královské akademie malířství a sochařství\", \"Akademie hudby\" a \"Královské akademie architektury\".", "tgt_summary": "法兰西艺术院()是法兰西学会5个院之一,是法国艺术界的权威机构。", "id": 1985481}
{"src_title": "Ekonomika Indie", "tgt_title": "印度经济", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předkoloniální období.", "content": "Do 5. století n. l. jsou indické dějiny charakterizovány dějinami impérií Nandovců, Maurjů a Guptovců ležících v současné severovýchodní Indii. Počínaje rokem 711 n.l. (bitva u přístavu Debulu) začíná islamizace Indie. Islámská nadvláda nevedla k plné islamizaci obyvatel, do současnosti trvá významný vliv hinduismu a buddhismu (Buddha 563–483 př. n. l.). K oddělení těchto náboženství došlo až v 20. století novým státoprávním uspořádáním (muslimský Pákistán x buddhistická a hinduistická Indie). Specifikem Indie je přitom kastovní systém, mající základ v hinduismu. S nástupem kolonialismu se význam Islámu snižuje. Kvůli vnitřním rozporům v Indii získávají vzrůstající moc a politický vliv evropské mocnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Koloniální období.", "content": "Proces kolonizace, jako výraz postupného ekonomického a správního ovládnutí daného území, začal koncem 15. století. V tomto období začaly pronikat do Indie Portugalci později Holanďané a Britové. Tento proces byl završen založením anglické a holandské Východoindické společnosti na počátku 17. století. V 60. letech 17. století založením francouzské východoindické společnosti získává vliv na toto území další evropská mocnost – Francie. Téměř stoletá koexistence Evropanů v Indii vyvrcholila ozbrojenými konflikty, jejichž konečným výsledkem bylo úplné převzetí Indie pod správu Velké Británie. Formálně byl tento stav vyjádřen Zákonem pro lepší správu Indie roku 1858, kdy moc nad indickými državami byla odebrána Východoindické společnosti a přešla na britskou korunu – Britská Indie se stala korunní kolonií. Vliv kolonizace Indie lze hodnotit pozitivně, společenské uspořádání zůstalo zachováno, ale rozvoj infrastruktury a průmyslu přispěl k prosperitě státu „Indie“, který vznikl ve 20. století.", "section_level": 2}, {"title": "Postkoloniální období.", "content": "Všeobecná chudoba většiny obyvatel vedla k nespojenosti nejen s britskou nadvládou ale i s místními vládci. Tato nespokojenost vyvrcholila v národně-osvobozeneckém boji pod vedením Mahátma Gandhího. Strategie Gandhího, nenásilný odpor – pasivní rezistence, se ukázala být úspěšnou a vedla k vyhlášení nezávislé Indie a legislativnímu odtržení muslimské části Britské Indie – Pákistánu v roce 1947. V důsledku se projevilo, že přes všechny nedostatky se Indie přetvořila v moderní průmyslově i technologicky vyspělý stát, i přes přetrvávající tradiční a často středověké resentimenty. V současnosti je Indie, jako jaderná mocnost a průmyslově vyspělý stát respektována i v mezinárodním měřítku.", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Zemědělství je tradičně velmi významnou součástí indické ekonomiky, i v současnosti více než 40 % obyvatelstva pracuje v zemědělství, ale tento podíl se trvale snižuje vlivem průmyslového rozvoje, přesto zůstává významnou částí indické ekonomiky. I když podíl na HDP byl v roce 2016 pouze 14,5%, tento stav je podmíněn relativně levnou pracovní sílou. Pěstování tradičních plodin, ječmene, pšenice, prosa, rýže, cukrové třtiny, luštěnin, zeleniny, sezamu, obohacený o importované plodiny např. čaje, tvoří dodnes, včetně extrémně důležité produkce koření (pepř, zázvor, kardamon, skořice, šafrán) základ zemědělské výroby. V současnosti je Indie jedním z největších světových producentů rýže, pšenice, bavlny, arašídů, cukrové třtiny, ovoce a zeleniny a největším producentem juty a luštěnin. S tím souvisí významný export rýže Basmati, pšenice, obilovin, koření, čerstvého ovoce, sušeného ovoce, buvolího hovězí maso, bavlny, čaje, kávy. Asi 10 % příjmu zahraničního obchodu tvoří právě vývoz těchto komodit.  Živočišná výroba je ovlivněna náboženským cítěním obyvatel, a proto je produkce masa omezena. Produkce hovězího masa je vyloučená, ale v produkci mléka jsou největším producentem. V historii nejvýznamnějším exportním artiklem bylo koření.  V roce 2017 byla Indie na 9. místě v žebříčků největších exportérů zemědělských produktů. K tomuto umístění přispělo i to, že výtěžnost plodin na jednotku plochy od roku 1951 vzrostla u všech plodin, díky zvláštnímu důrazu kladenému na zemědělství v pětiletých plánech a stabilnímu zlepšení zavlažování, technologiím, uplatňování moderních zemědělských postupů a poskytování zemědělských úvěrů a dotací od Zelené revoluce v Indii. Na zemědělství se v Indii podílí tyto státy: Uttar Pradesh, Punjab, Haryana, Madhya Pradesh, Andhra Pradesh, Telangana, Bihar, West Bengal, Gujarat a Maharashtra.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Průmyslová výroba přispívá k 26 % celkového HDP a zaměstnává 22 % z celkové pracovní síly. Podle údajů Světové banky z roku 2015 obsadilo HDP průmyslové výroby 6. místo. Průmyslové odvětví prošlo značnými změnami v důsledku průmyslových reforem. Bylo zrušeno například omezení dovozu, liberalizovali režim přímých zahraničních investic (PZI) a privatizovali některé státní podniky. Rovněž se radikálně zlepšila infrastruktura. Po liberalizaci se soukromý sektor potýkal s rostoucí konkurencí, jak na domácí, tak i na zahraniční půdě. Musel se například potýkat s hrozbou dovozu levnějšího zboží z Číny. Hlavně proto se Indie nyní snaží snížit cenu svého zboží tím, že snižuje náklady, spoléhá na levnou pracovní sílu a nové technologie, tyto technologie způsobují snižování pracovních míst, a to i u menších výrobců.", "section_level": 1}, {"title": "Ropa a chemikálie.", "content": "Ropné produkty a chemikálie jsou tažnou silou průmyslové výroby. Dohromady tvoří 34 % výnosů z exportu. V Indii se nachází spousta ropných rafinérií, ta největší se nachází v Jamnagaru, kde je zpracováváno až 1,24 miliónů barelů ropy denně. Indie je největším distributorem a výrobcem chemikálií v Asii. Indie je jedním z pěti největších výrobců agrochemikálií, polymerů, plastů, barviv a různých organických a anorganických chemikálií. Chemické průmyslové odvětví zaměstnává 17.33 miliónů lidí a tvoří 6 % HDP (141 biliónů USD).", "section_level": 2}, {"title": "Farmacie.", "content": "Indický farmaceutický průmysl se v posledních letech rozrostl tak, že se Indie stala třetím největším výrobcem zdravotnických produktů na světě. V zemi bylo v roce 2011 vyrobeno 8 % všech farmaceutických výrobků ve světě. Hodnota průmyslové výroby vzrostla z 6 miliónů dolarů (2005) na 36,7 miliónů dolarů (2016) a očekává se, že v roce 2020 bude dosahovat až 55 miliónů dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Strojírenství.", "content": "Strojírenství je největším průmyslovým odvětví. Vyrábí se zde obráběcí stroje, díly turbín, automobily a železnice. Toto odvětví zaměstnává asi 4 milióny lidí. Ve fiskálním roce 2013–2014 bylo z Indie vyvezeno zboží v hodnotě 67 miliónů dolarů. V roce 2011 bylo v Indii vyrobeno přibližně 18 miliónů osobních a užitkových vozů a z toho asi 2,3 miliónů vyvezeno od zahraničí.Strojírenský průmysl zaměstnává asi 6,76 miliónů lidí a jeho hodnota je 79 biliónů dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Klenotnictví.", "content": "Indie je jeden z největších spotřebitelů zlata, je také jedním z největších center pro leštění diamantů a drahokamů a výrobu bižuterie. Po ropě je vývoz a dovoz zlata, vzácných kovů, drahých kamenů a klenotů největší částí indického globálního obchodu. Tvoří zhruba 7 % HDP a zaměstnává milióny lidí. Klenotnictví v roce 2013 mělo hodnotu 35 miliard dolarů a A.T. Kearney ji plánuje do roku 2018 zvýšit na dvojnásobek.", "section_level": 2}, {"title": "Textilní průmysl.", "content": "Textilní průmysl přispívá zhruba 4 % k HDP země, 14 % průmyslové produkce a 17 % k výnosům z vývozu. Textilní výroba se v posledních letech stala jedním z nejrychleji se rozvíjejících odvětví v indické průmyslové výrobě. Od roku 2004 do roku 2008 se celkové investice do textilního sektoru zvýšily o 27 miliard dolarů. Toto odvětví zaměstnává zhruba 45 miliónů lidí, a to včetně dětí, kterých je přibližně 400 000.", "section_level": 2}, {"title": "Těžební průmysl.", "content": "Těžba přispívá 63 miliardami dolarů ročně (3 % HDP) a zaměstnává 20,14 milionu lidí (5 % pracovní síly). V roce 2013 se zde zpracovávalo 89 různých materiálů. Téměř 50 % indického těžebního průmyslu je soustředěno v 8 státech: Urísa, Rádžasthán, Čhattísgarh, Arunáčalpradéš, Telangána, Džhárkhand, Madhjapradéš and Karnátaka. Dalších 25 % pochází z rafinérií umístěných v oceánu.", "section_level": 2}, {"title": "Služby.", "content": "Podíl služeb na tvorbě HDP se trvale zvyšuje a v roce 2012 dosáhl 57 %. V tomto sektoru bylo v roce 2017 zaměstnáno 33,48 % lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Letectví.", "content": "Leteckou dopravu zajišťuje především státní Air India a působí zde mnoho dalších soukromých společností. Indie je třetí největší a nejrychleji rostoucí trh s civilním letectvím na světe. Předpokládá se, že indické letecké společnosti budou v roce 2020 provozovat 800 moderních letadel, což bude reprezentovat 4,3 % světového objemu.", "section_level": 2}, {"title": "Informační technologie.", "content": "IT je rychle se rozvíjejícím oborem, v současnosti je číselně vyjádřený export 70 biliónů dolarů a zaměstnává 2,8 miliónů lidí v tomto odvětví, přitom v 90. letech byl export okolo 100 miliónů dolarů a 5000 pracovníky. V roce 2016 se tento sektor podílel na HDP 7,7 %. Zpráva Indického sdružení softwarových průmyslových společností (NASSCOM) uvádí, že růst IT průmyslu v letech 2016–2017 bude 13-14 %. Vrcholnými společnostmi, které nabízí pracovní příležitosti v tomto oboru jsou Tata Consultancy Services (TCS), Wipro Technologies, Cognizant, Yahoo!, Google, Tech Mahindra, Infosys Technologies, HP, Capgemini, iGATE Patni, Accenture, L&T, EY, Convergys, MphasiS, Genpact, HCL Technologies and Godrej Infotech.", "section_level": 2}, {"title": "Bankovnictví.", "content": "Dominantní postavení na trhu mají v současnosti státní banky znárodněné v r. 1969, proto je bankovní systém kontrolovaný státem. Indický bankovní systém tvoří státní banky (State Bank of Bikaner and Jaipur, State Bank of Hyderabad, State Bank of Mysore, State Bank of Patiala, State Bank of Travancore) soukromé indické (Bank of Rajasthan, Bharat Overseas Bank, Catholic Syrian Bank, Federal Bank Ltd., Dhanlaxmi Bank, Jammu & Kashmir Bank, Karnataka Bank, Karur Vysya Bank, City Union Bank, Lakshmi Vilas Bank, Nainital Bank, Ratnakar Bank, South Indian Bank, Tamilnad Mercantile Bank, ING Vysya Bank) a zahraniční banky(Abu Dhabi Commercial Bank, American Express Bank, Arab Bangladesh Bank, Australia & New Zealand Bank, Antwerp Diamond Bank, Bank International Indonesia, Bank of America, Bank of Bahrain and Kuwait, Bank of Ceylon, Bank of Nova Scotia, Bank of Tokyo Mitsubishi) a družstevní a zemědělské banky. Rostoucí liberalizace bankovnictví roste úloha Indické centrální banky (Reserve bank of India). Indická centrální banka sídlí ve finančním centru v Mumbai, jejím úkolem je dohled nad bankovním trhem, formuje měnovou politiku, spravuje měnové rezervy, je bankou centrální vlády a státních vlád. Družstevní a zemědělské banky slouží specifickým komunitám převážně na venkově.", "section_level": 2}, {"title": "Dopravní infrastruktura.", "content": "Infrastruktura a dopravní sektor se podílí na HDP 5 %. Indie má po USA a Číně třetí největší silniční síť, k 31. březnu měla tato síť rozlohu více než 5 472 144 kilometrů. Indické komunikace jsou směsí moderních dálnic a úzkých, nezpevněných silnic, ale stále se zlepšují.  Indická železnice je čtvrtou největší železniční sítí na světě s délkou tratě 114 500 kilometrů a 7 172 stanic. Tato železniční sít je provozovaná vládou a v roce 2013 přepravila v průměru 23 miliónů cestujících denně a více než miliardu tun nákladů.  Indie má pobřeží dlouhé 7500 km a 3 hlavní a 60 méně významných přístavů, které společně zpracovávají 95 % zahraničního obchodu země podle objemu a 70 % podle hodnoty. Nhava Sheva je největší veřejný přístav a Mundra je největší soukromý přístav.  Letecká doprava zahrnuje 125 letišť, ze kterých 66 je určeno jak pro cestující, tak i pro náklad.", "section_level": 2}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "V roce 2017 se cestovní ruch podílel 9,4 % na HDP a zajišťoval zaměstnání 8 % pracovní síly. Mezi lety 2016 a 2017 byl nárůst návštěvníků Indie 15,6 %. V roce 2016 to bylo 8,89 miliónů a v roce 2017 více než 10 miliónů zahraničních turistů. Nejvíce turistů přichází do Indie ze Spojených států, dále to jsou turisté z Evropské unie a Japonska.Méně než 10 % zahraničních turistů navštíví Tádž Mahal, většina navštěvuje jiné kulturní, tematické a prázdninové okruhy. Každý rok se za turismem vydává do zahraničí více než 12 miliónů Indů.  V Indii se rychle rozvíjí sektor zdravotního turismu, protože ve své zdravotnické ekonomice nabízí nízkorozpočtové zdravotnické služby a dlouhodobou péči. V roce 2014 do Indie cestovalo za lékařskou péčí 184 298 zahraničních pacientů.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční obchod.", "content": "Až do liberalizace v roce 1991 byla Indie záměrně izolována od světových trhů, chránila svou ekonomiku a dosáhla soběstačnosti. Zahraniční obchod byl předmětem dovozních sazeb, vývozních daní a množstevních omezení, zatímco zahraniční přímé investice (FDI) byly omezeny horní hranicí majetkové účasti, omezeními transferu technologií, povinností vývozu a vládními schváleními; tato schválení byla nezbytná pro téměř 60 % nových přímých zahraničních investic v průmyslu. Tato omezení zajistila, že mezi roky 1985 a 1991 průměrné zahraniční investice dosahovaly průměrné hodnoty kolem 200 milionů dolarů ročně; velké procento kapitálových toků se skládalo ze zahraniční pomoci, komerčních půjček a vkladů indických nerezidentů(lidé, kteří jsou indického původu, žijících mimo Indickou republiku). Během prvních 15 let po nezávislosti indický export stagnoval kvůli obecnému zanedbání obchodní politiky vládou tohoto období; import ve stejném období, s časnou industrializací, se skládal převážně ze strojů, surovin a spotřebního zboží. Od liberalizace se hodnota indického mezinárodního obchodu prudce zvýšila, přičemž příspěvek celkového obchodu se zbožím a službami k HDP vzrostl z 16% v letech 1990-91 na 47% v letech 2009-10. Zahraniční obchod představoval 48,8% HDP Indie v roce 2015. Celosvětově se Indie podílí na 1,44% vývozu a 2,12% na dovozu zboží pro obchod a na 3,34% na vývoz a na 3,31% obchodování se službami. Mezi hlavní obchodní partnery Indie patří Evropská unie, Čína, Spojené státy a Spojené arabské emiráty.  V letech 2006–2007 zahrnovaly hlavní vývozní komodity strojírenské výrobky, ropné produkty, chemikálie a léčiva, drahokamy a šperky, textil a oděvy, zemědělské produkty, železná ruda a další nerostné suroviny. Mezi hlavní importní komodity patří surová ropa a příbuzné výrobky, stroje, elektronické zboží, zlato a stříbro.  Indie je jedním ze zakládajících států u Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) a následně WTO. Protože se Indie aktivně účastní zasedání Generální rady, má zásadní význam pro vyslovení obav rozvojového světa. Indie například pokračovala v opozici vůči začlenění pracovních sil, problematiky životního prostředí a dalších netarifních překážek obchodu do politik WTO.", "section_level": 1}, {"title": "Zaměstnanost.", "content": "Zemědělství a jeho odvětví zaměstnávalo během fiskálního roku 2009–2010 přibližně 52,1 % pracovní síly. Zatímco se zaměstnanost v zemědělském sektoru postupem časem snižovala, služby zaznamenaly stálý růst, zaměstnanost v sektoru služeb dosáhla 20,3 %. Asi 51,2 % pracovní síly je samostatně výdělečně činná.  Nezaměstnanost v Indii je charakteristická chronickou (skrytou) nezaměstnaností. Vládní programy zaměřené na vymýcení chudoby i nezaměstnanosti se snaží zjednodušit podnikání státními příspěvky a kvalifikačními kurzy, protože jedna z největších překážek, která zabraňovala dosáhnutí rovných příležitostí, je vzdělání a vzdělávací systém.  Dětská práce představuje v Indii obrovský problém, který souvisí hlavně s chudobou. Od devadesátých let 20. století vláda zavedla řadu programů na odstranění dětské práce. Zřídila školy a zavedla bezplatné školní obědy. Případy dětské práce u dětí mladších 10 let je vzácná. Dětí ve věku 10-14 let zaměstnaných v továrnách jsou 2 %. Dalších 9 % pomáhá na farmách svým rodičům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ekonomický systém, který Indie zastává je smíšená ekonomika. Indická ekonomika je podle nominálního HDP šestá největší a třetí podle parity kupní síly. Hodnota HDP na osobu zde činí 2 134 USD a je tak 139. největší na světě.Hodnota parity kupní síly z roku 2018 je 7 783 USD a je tak 122. na světě. Po hospodářské liberalizaci v roce 1991 dosáhla Indie průměrného růstu HDP 6-7 % za rok. Indická ekonomika se od posledního čtvrtletí roku 2014 stala nejrychleji rostoucí ze zemí G20, kdy vystřídala ČLR.", "tgt_summary": "印度经济是全球成长最快的新兴经济体之一、世界十大经济体之一。以IMF公布的全球购买力平价(PPP)数据,印度是世界第三大经济体。以美元作为货币单位的GDP计算,印度是世界第六大经济体,并且一直保持着高速度增长。因此,许多专家均预测直至2050年印度将会成为仅次于中国和美国之后的经济体,并且与美国经济总量相等。在成长速度方面,印度在2014/15财政年度的GDP增长达7.3%,超越中国成为世界主要经济体中成长最快的经济体。", "id": 1610696}
{"src_title": "Hledík větší", "tgt_title": "金鱼草", "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Je to heliofyt rostoucí nejčastěji na suchých kamenitých stanovištích, v okolí zahrad, na rumištích, skládkách i náspech podél cest a železnic. Někdy se stává i vegetací rostoucí ve skalních štěrbinách a starých zdech. Velikost rostliny, kvalita květů a délka kvetení odvisí od výživnosti půdy a dostatku vláhy.  Jsou to krátce vytrvalé rostliny, jejich oddenky mohou přežít mírnou zimu. Ve středoevropských podmínkách se obvykle pěstují jako letničky.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Rostlina s vespod dřevnatějící lodyhou vysokou 20 až 100 cm, která vyrůstá z kuželovitého, rozvětveného oddenku. Přímá, větvená lodyha je ve spodní části lysá a má listy vstřícné, v horní části je chlupatá a listy má střídavé. Listové čepele jsou čárkovité až vejčité, u báze klínovité, na vrcholu špičaté a po obvodu celokrajné, bývají dlouhé až 7 cm a široké do 2 cm, ve středu jsou nejširší.  Výrazné květy jsou 3 až 4 cm dlouhé a vyrůstají v hustém, koncovém, hroznovitém květenství s chlupatým vřetenem. Oboupohlavné květy s listeny kratšími než květy mají asi 1 cm dlouhé stopky. Pět žláznatých, vejčitých, na koncích tupých kališních cípů je pouze 0,7 cm dlouhých. Koruna je dvoupyská, šklebivá, ústí trubky má uzavřeno vysoko vypouklým patrem huňatého dolního pysku; bývá barvy fialové, červené, růžové, bílé nebo žluté. Čtyři plodné tyčinky v korunní trubce jsou dvojmocné a mají chlupaté nitky. Semeník je dvoupouzdrý, čnělka tenká a blizna dvoulaločná. Květy rozkvétají od června do září a jsou obvykle opylovány čmeláky, kteří dokážou otevřít jícen koruny a vlézt dovnitř. Ploidie druhu je 2n = 16.  Plodem je 1,5 cm dlouhá, válcovitá, mnohosemenná tobolka otvírající se zuby na vrcholu. Obsahuje podlouhlá, tmavohnědá semena 1 mm velká.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Hledík větší se vyskytuje v několika poddruzích, v české přírodě roste pouze nominátní poddruh \"Antirrhinum majus\" subsp. \"majus\". Mimo něj jsou rozpoznávány ještě \"Antirrhinum majus\" subsp. \"cirrhigerum\", \"Antirrhinum majus\" subsp. \"linkianum\", \"Antirrhinum majus\" subsp. \"litigiosum\", \"Antirrhinum majus\" subsp. \"siculum\" a \"Antirrhinum majus\" subsp. \"tortuosum\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Tyto květiny se pěstují v okrasných zahradách, parcích i v květinových nádobách. Byly vyšlechtěny stovky kultivarů, odlišují se mezi sebou především výškou lodyhy, barvou, velikostí a trvanlivostí květů a dobou kvetení. Nové výpěstky mohou mít květy téměř všech barev (vyjma modrých), také byly vyšlechtěny kultivary s květy dvoubarvými. Rostliny trpasličího vzrůstu se používají do okenních truhlíků a květináčů, středního na záhony do skupin letniček nebo trvalek a rostliny vysoké (až 120 cm) bývají vhodné k řezu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hledík větší (\"Antirrhinum majus\") je kvetoucí bylina s nápadnými, různě zbarvenými květy se šklebivou korunou, jediný druh rodu hledík, který se v české přírodě vyskytuje. Pochází z evropských a afrických území okolo Středozemního moře a z Malé Asie. Do střední Evropy byl přivezen jako okrasná rostlina, která se postupně ze zámeckých a později i selských zahrad dostala do volné přírody. Na území dnešní České republiky, kde je hledík větší klasifikován jako vzácně se vyskytující naturalizovaný neofyt, byl v přírodě prvně pozorován v roce 1819. Lidským přičiněním byl takto rozšířen, vyjma severních částí, téměř po celé Evropě a Severní Americe.", "tgt_summary": "金鱼草(学名:')又名龙口花、龙头花、洋彩雀\"',为车前科金鱼草属多年生草本植物,原属玄参科,是一种模式生物。原产于地中海地区,分布区域从摩洛哥和葡萄牙向北至法国南部,东至土耳其和叙利亚。金鱼草因花状似金鱼而得名,其拉丁学名“\"Antirrhinum\"”意指“状如鼻子”,而“\"majus\"”则意为“五月开花”。", "id": 425289}
{"src_title": "Edward de Vere, 17. hrabě z Oxfordu", "tgt_title": "爱德华·德·维尔,第十七代牛津伯爵", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Edward de Vere se narodil v roce 1550 jako syn a dědic Johna de Vere, 16. hraběte z Oxfordu. Od narození až do roku 1562, kdy zdědil po otci hraběcí titul, se nazýval vikomt (\"Viscount\") Bulbeck. Jako bohatému aristokratovi z rodu, jehož historie sahala až k ovládnutí Anglie Normany, byl Oxford vzděláván v jízdě na koni, lovectví, vojenském umění či hudbě a tanci. Jeho soukromí učitelé, mezi nimi věhlasný učenec Arthur Golding, jej vyučovali jednak jazykům, především latině, starořečtině a francouzštině, tak mnoha dalším předmětům. Později získal diplom s nižší hodností v humanitních vědách na Cambridgeské univerzitě a vyšší hodnost ve stejném oboru na Univerzitě v Oxfordu. Poté rok studoval právo v Gray's Inn, jedné z vyhlášených právnických fakult v Londýně.  V jeho 12 letech mu zemřel otec a Edward se stal královským chráněncem. Jako poručník mu byl přidělen William Cecil, státník, lord strážce pokladu Anglie a dlouholetý člen tajné rady královny Alžběty. Když Edward dospíval, byl představen královně a dvoru. Ve věku 21 let se oženil s Anne Cecil, dcerou lorda Cecila, tehdy již povýšeného na barona z Burghley. Měl s ní pět dětí, avšak jen dvě dcery se dožily dospělosti. Nejstarší z nich, Elizabeth de Vere, narozená 2. července 1575, se v lednu 1594 (nebo 1595) provdala za Williama Stanleyho, 6. hraběte z Derby.  V letech 1575-1576 se Oxford se svým doprovodem vydal na dlouhou cestu po Evropě. Povolení k cestě a také dopis, ve kterém byl doporučován vládcům navštěvovaných zemí, obdržel od královny v lednu 1575. Aby mohl tak nákladnou výpravu financovat, prodal svá panství v hrabstvích Cornwall, Staffordshire a Wiltshire za 6 000 liber. V únoru 1575 již byl ve Francii, kde byl v březnu téhož roku představen králi Jindřichovi III. z Valois a královně. Navštívil také kraje v Německu a především Itálii. Jeho pobyt v Itálii trval celý jeden rok. Edward de Vere během něj pobýval mj. ve Veroně a v Benátkách. Itálii opustil až v březnu 1576.  Po svém dobrodružně probíhajícím návratu do Anglie, při kterém byl na moři přepaden a okraden piráty, odmítl Oxford opět žít se svou manželkou Anne Cecil. Podezříval ji z nevěry a nechtěl uvěřit, že Elizabeth de Vere je jeho dcera. Vyplývá to z dokumentů, které zanechal jeho tchán William Cecil, pozdější lord Burghley. Z nich se lze dozvědět, že Oxford zahrnul celou Cecilovu rodinu trpkými výčitkami. Po pěti letech, o vánocích 1581, se však se svou manželkou smířil.  Oxford zemřel v roce 1604 během morové epidemie v Hackney blízko tehdejší obce Stratford Langthorne, dnes Stratford, součást londýnského předměstí London Borough of Newham.", "section_level": 1}, {"title": "Edward de Vere a královna Alžběta I..", "content": "Edward de Vere postupně přišel o podstatnou část svého původně velkého majetku. V roce 1586 mu proto královna Alžběta I. přidělila doživotní důchod ve výši 1000 liber ročně, což byla tehdy značná suma, rovnající se zhruba dnešním 100 000 US-dolarům. Je to přinejmenším pozoruhodné, neboť Alžběta byla jinak notoricky skoupá. Penzi mu skutečně vyplácela až do své smrti v roce 1603 a její následovník král Jakub I. Stuart v těchto platbách až do Oxfordovy vlastní smrti v roce 1604 pokračoval. Je také pozoruhodné, že za vyplácený důchod nebyly Edwardovi de Vere určeny žádné povinnosti, ba ani nebyly uvedeny nějaké minulé zásluhy, které by byly důvodem tohoto rozhodnutí. Je ovšem možné, že za přidělenou penzi musel královně Alžbětě slíbit, že bude ve svých dílech zpracovávat dějiny Anglie a jejích panovníků. V roce 1662 napsal Dr. John Ward, nový farář ve Stratfordu nad Avonou, do svého deníku, že se dozvěděl následující informaci: „Pan Shakspeare (sic!) dodával na divadelní jeviště dvě hry ročně a obdržel za to tak vysoký roční důchod, že mohl každým rokem utrácet 1000 liber.“", "section_level": 1}, {"title": "Spekulace o Edwardovi de Vere jako skutečném autorovi Shakespearova díla.", "content": "Lze vyjmenovat celou řadu důvodů pro to, že někteří badatelé určují Edwarda de Vere za skutečného autora většiny divadelních her a všech sonetů připisovaných Williamu Shakespearovi. Ve svých mladých letech byl hrabě Oxford v okruhu svých vzdělaných současníků znám tím, že napsal osm básní. Osm raných Oxfordových básní bylo dokonce publikováno pod jeho vlastním jménem ve sbírce \"The Paradise of Dainty Devises\" (1576). Německý badatel Kurt Kreiler přičítá Oxfordovi další raná díla, uveřejněná pod souhrnným názvem \"Adventures of Master F. I.\" (Dobrodružství pana F. I.). Zkratka F. I. znamenala \"Fortunatus Infoelix\" (Šťastný nebohý), a toto označení lze považovat za Oxfordův tehdejší pseudonym.  Edward de Vere byl znám svým literárním a divadelním mecenášstvím. V letech 1564–1599 mu byla věnována vydání 33 knih, zejména děl Arthura Goldinga, Johna Lylyho, Roberta Greena a Anthonyho Mundaye. Oxford byl prvním nájemcem divadla \"U černých bratří\" (\"Blackfriars Theatre\") v polovině 80. let 16. století. Po určitou dobu také pořádal nejrůznější zábavy pro královnu Alžbětu I. a její dvůr.  V alžbětinské době panoval názor, že pro šlechtice není vhodné či důstojné psát poezii či divadelní hry. Rozhodně však neměli svá díla uveřejňovat nebo uvádět na divadelních scénách pod svým pravým jménem. Zejména vysoce postaveným šlechticům to bylo zapovězeno, a to skrze společenský tlak (tzv. \"stigma of print\"), ale především ústními zákazy panovníka. Badatelé proto došli k závěru, že hraběti z Oxfordu bylo těmito okolnostmi znemožněno získat velkou literární slávu (\"... he was deeply compromised in name and fame\"), která místo něj nezaslouženě připadla jinému muži.  Od roku 1586, kdy obdržel od královny Alžběty pravidelný roční důchod ve výši 1000 liber, se Oxford stáhl z přítomnosti u dvora. Je možné, že posledních osmnáct let svého života strávil psaním a revidováním divadelních her a sonetů, které tak proslavily autora zvaného William Shakespeare. Mnohé z tragédií se zabývaly tématy z anglických dějin, k čemuž musel autor mít dokonalé dějinné znalosti. Přitom lze najít mnoho míst v těchto hrách, kde se projevuje určité zkreslení historických skutečností směrem k pozitivnímu vylíčení předků rodu Tudorovců, ze kterého pocházela královna Alžběta I. Oxford pobýval dlouhá léta u královnina dvora, takže znal velmi dobře dvorské poměry. Některé z divadelních her připisovaných Shakespearovi pojednávaly o poměrech u fiktivních královských či vévodských dvorů, avšak postavy v těchto hrách mohly být považovány za skutečné osoby u dvora královny Alžběty I. Mnozí dnešní badatelé, dokonce i zastánci tzv. stratfordiánské teorie, jmenují v této souvislosti postavu Polonia ve slavné hře \"Hamlet\", ve které vidí Oxfordova tchána barona Burghleyho, k němuž měl Edward de Vere postupem doby velmi komplikovaný vztah. I další osobnosti se mohly cítit dotčeny narážkami obsaženými v Shakespearových divadelních hrách, takže podle tehdejších norem a zvyků mohlo dojít k soudním žalobám nebo i soubojům. Tomu bylo nutno zamezit, což mohlo také být důvodem utajení Oxfordova autorství her.  V roce 1609, tedy pět let po Oxfordově smrti, byly zcela neočekávaně poprvé vydány Shakespearovy sonety. Původcem tohoto vydání byl nakladatel Thomas Thorpe, který také napsal krátkou předmluvu. Mnohé, avšak ne všechny, ze 156 básnicky dokonalých sonetů jsou považovány za milostné básně, přičemž panuje domněnka, že některé z nich jsou určeny mladému muži. To je vykládáno tak, že autor sonetů měl sklon k homosexualitě či bisexualitě, avšak pro tuto domněnku chybí jakékoliv důkazy. U některých sonetů mohla být vzhledem ke struktuře anglického jazyka adresátkou žena, jiné z nich mohly být určeny muži, který byl autorovým příbuzným nebo s ním byl spřátelen.  Jiné sonety jsou zjevně určeny milované ženě. Hrabě Oxford měl po určitou dobu trvání svého prvního manželství, a to i po svém smíření s Anne Cecil, milenku jménem Anne Vavasour, dvorní dámu královny Alžběty I. Anne Vavasour mohla být adresátkou sonetů připisovaných Shakespearovi. Když dne 21. března 1581 Anne porodila Oxfordova nemanželského syna (tehdy byl jediným synem), známého později jako sir Edward Vere, dozvěděl se o okolnostech jeho narození již dva dny poté Francis Walsingham, jeden z nejvlivnějších královniných rádců a zakladatel její tajné služby. Jak Oxford, tak Anne Vavasour a dokonce i její novorozeně byli zatčeni a uvězněni v Toweru. Po intervenci ze strany lorda Burghleyho však byli všichni po nějaké době propuštěni na svobodu, Oxford dne 8. června 1581.  Oxfordův milostný poměr s Anne Vavasour trval ještě nějakou dobu po jeho smíření s manželkou. V březnu 1582 se z tohoto důvodu udál v ulicích Londýna souboj mezi Edwardem de Vere a strýcem Anny Thomasem Knyvetem a také bitka mezi jejich služebníky. Oxford byl při souboji zraněn a jeden z jeho sluhů byl zabit. Není zcela jasné, zda byl sir Knyvet při souboji rovněž zraněn či nikoliv. Později se Anne Vavasour provdala za jiného muže.  Po smrti své první manželky Anne Cecil, která zemřela dne 5. června 1588 ve věku 31 let, se Edward de Vere koncem roku 1591 oženil podruhé. Jeho druhá žena Elizabeth Trentham (sama velmi zámožná, ač původem z nižší šlechty), jej o mnoho let přežila. Z tohoto manželství vzešel jen jeden syn, který dostal v jeho rodě nezvyklé křestní jméno Henry (Henry de Vere, 18. hrabě z Oxfordu). K tomu se váže spekulace, že Edward de Vere nebyl jeho pravým otcem.", "section_level": 1}, {"title": "Oxfordiánská teorie.", "content": "Podle tzv. oxfordiánské teorie (\"Oxfordian theory\"), která je nejpopulárnější alternativní teorií při sporu o Shakespearovo autorství, byla snaha příbuzných Edwarda de Vere o zastření identity pravého autora Shakespearova kánonu, důvodem k tomu, že setrvali na již dlouho praktikovaném připsání autorství muži jménem William Shakespeare. V roce 1623, tedy zhruba sedm let po smrti Shakespeara (1616), se rozhodli uveřejnit všechny jim známé (a pouze v opisech zachované) Shakespearovy divadelní hry. Tak vzniklo tzv. první foliové vydání (\"First Folio\") tohoto epochálního díla. Úvodní báseň k němu napsal Ben Jonson, který v ní pouze naznačil, že autor celého díla pocházel ze Stratfordu (labuť ze Stratfordu, \"Swan of Stratford\"). Jonson také zařídil, aby poblíž Shakespearova hrobu byl postaven pomník s nápisem obsahujícím slova chvály pro něj. Je známo, že se nedochoval naprosto žádný rukopis Williama Shakespeara, pouze jeho šest neumělých a nadto rozdílných podpisů. Vzhledem k tomu, že skutečná totožnost autora díla, které bylo uveřejňováno pod jménem William Shakespeare, byla i vždy poté pečlivě utajována, pár náznaků stačilo k upevnění možného klamu. Než William Rowe sepsal v roce 1709 první Shakespearův životopis, byli ti, kdož znali pravdu, dávno mrtví a mýtus Shakespearova autorství již žil svým vlastním životem.  Prvním, kdo vyčerpávajícím způsobem předložil otázku Oxfordova autorství, byl Angličan John Thomas Looney (1870-1944). Identifikoval v Shakespearových dílech – zvláště v \"Hamletovi\" – osobnostní charakteristiky, které autora vykreslují jako excentrického aristokratického básníka, příznivce dramatu a sportovních zábav, s klasickým vzděláním, který cestoval do Itálie. Looney rozpoznal četné podobnosti mezi Oxfordovou a Shakespearovou poezií v užívání motivů a předloh, frázování a rétorických prostředků, což jej vedlo k uznání Oxforda jako autora Shakespearova kánonu. Od té chvíle, co byla v roce 1920 vydána Looneyho kniha \"\"Shakespeare\" Identified in Edward De Vere, the Seventeenth Earl of Oxford\" (Shakespeare identifikován jako Edward de Vere, sedmnáctý hrabě z Oxfordu), stal se hrabě z Oxfordu rychle nejpopulárnějším alternativním kandidátem na autorství Shakespearova kánonu a nahradil v této roli Francise Bacona.  V roce 1922 založili Looney a Greenwood mezinárodní organizaci \"Shakespeare Fellowship\", která začala podporovat diskusi o autorství, později ale své zaměření změnila na šíření oxfordiánské teorie. Existuje ještě několik dalších oxfordiánských společností, mj. \"Shakespeare Oxford Society\" v USA a \"De Vere Society\" ve Spojeném království.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edward de Vere, 17. hrabě z Oxfordu (12. dubna 1550 zámek Hedingham, Essex, Anglie – 24. června 1604 Hackney, Anglie), byl příslušník anglické vysoké šlechty (\"Earl\") v době panování královny Alžběty I. V letech 1562 až 1603 byl dědičným nejvyšším komořím (\"Lord Great Chamberlain\") na královnině dvoře. Podle rozšířených spekulací je považován za skutečného autora většiny divadelních her a všech sonetů připisovaných Williamu Shakespearovi.", "tgt_summary": "爱德华·德·维尔,第十七代牛津伯爵(Edward de Vere, 17th Earl of Oxford,1550年-4月12日-1604年-6月24日),伊丽莎白女王朝臣,编剧,抒情诗人,运动家,艺术资助者,被怀疑是莎士比亚艺术作品的代撰人。", "id": 734835}
{"src_title": "Clare Hollingworthová", "tgt_title": "克莱尔·霍林沃思", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Po připojení Sudet k Německu v důsledku Mnichovské dohody v roce 1938 odjela do Varšavy, kde se zapojila do práce s československými uprchlíky, kterým mezi březnem a červencem pomáhala opustit Polsko získáním britského víza. Celkově tak pomohla téměř 2 000 lidem utéct před nacisty. Na základě toho ji v srpnu 1939 angažoval Arthur Wilson, vydavatel deníku \"The Daily Telegraph\". Pro deník pracovala jako zahraniční zpravodajka. Přesvědčila britského generálního konzula v Katovicích, Johna Anthonyho Thwaitese, aby jí půjčil na průzkumnou cestu přes německé hranice své auto s řidičem. 28. srpna si při jízdě diplomatickým vozem podél německo-polské hranice Hollingworthová všimla špatně zamaskovaných německých tanků pod sítěmi a plachtami, které zvedal vítr. Tato skutečnost ji zaujala a při dalším pozorování identifikovala obrovské množství německých vojáků, tanků a obrněných vozidel, stojících na německém území podél celé polské hranice. Její zpráva o těchto pozorováních byla nejdůležitějším příběhem následujícího dne na první stránce The Daily Telegraph. Titulek zněl: „1000 tanků shromážděno na polské hranici. Deset divizí je připraveno k rychlému útoku“.  Její zpráva z 1. září, v níž vyzvala britské velvyslanectví ve Varšavě, aby oznámilo německou invazi do Polska je považována za „sólokapra století“ (\"„the scoop of the century“\"). Aby přesvědčila zaměstnance velvyslanectví, který měl pochybnosti o této skutečnosti, vystrčila v průběhu hovoru telefonní sluchátko z okna svého pokoje v Katovicích, aby slyšel zvuk německých tanků na ulicích města. Její zpráva byla také první zprávou, kterou britský ministr zahraničí o invazi do Polska obdržel.  Pokračovala reportážemi o situaci v Polsku a v roce 1940, kdy pracovala pro Daily Express, odjela do Bukurešti, odkud podala zprávu o vynucené abdikaci krále Karla II. a následných událostech. V roce 1941 odešla do Egypta a později podávala zprávy z Turecka, Řecka a egyptské Káhiry. Její snahy ztěžovalo to, že ženy – válečné korespondentky – nedostávaly v té době úřední akreditaci. Poté, co 23. ledna 1943 obsadily britské jednotky Bernarda Montgomeryho Tripolis, bylo jí nařízeno vrátit se do Káhiry. Protože chtěla zůstat na frontě, pokračovala jako reportérka u jednotek generála Dwighta D. Eisenhowera v Alžíru. Odsud psala pro Chicago Daily News. Později působila v Palestině, Iráku a Persii. V této době se stala prvním novinářem, který hovořil s íránským šáhem Muhammadem Rezou Pahlavím.  V roce 1946 přežila bombový útok na hotel Krále Davida v Jeruzalémě, který zabil 91 lidí. Zemřela v Hongkongu ve věku 105 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Clare Hollingworthová (10. října 1911 Knighton, Leicester – 10. ledna 2017 Hongkong) byla anglická spisovatelka a novinářka, která jako první ohlásila začátek druhé světové války v Evropě. V Česku byla vzpomenuta pro svou pomoc československým uprchlíkům v polských Katovicích.", "tgt_summary": "克莱尔·霍林沃思(或译为霍林伍兹,英语:Clare Hollingworth,1911年-10月10日-2017年-1月10日),英国籍女战地记者,于1938年效力英国每日电讯报(The Daily Telegraph)时,以率先报导第二次世界大战以及采访过无数重大事件闻名,其中包括越战、阿尔及利亚独立战争、印度与巴基斯坦战争以及中国文化大革命。她取得奖学金在伦敦大学学院斯拉夫与东欧研究学院学习,并且争取到前往萨格勒布大学进修克罗地亚语的机会。", "id": 1654586}
{"src_title": "Anheuser-Busch InBev", "tgt_title": "安海斯-布希英博集團", "src_document": [{"title": "Převzetí skupiny SABMiller.", "content": "V průběhu roku 2015 nabízel Anheuser-Busch (AB) InBev akcionářům SABMiller, což je dosavadní druhý největší pivovarnický koncern na světě, postupně až 42 anglických liber za jednu akcii, což by rezultovalo v kupní cenu 104 miliard dolarů za celou společnost. K SABMiller patří mj. největší česká pivovarnická skupina Plzeňský Prazdroj. Dozorčí rada SABMiller se tomuto převzetí dlouho bránila, resp. požadovala 45 liber za akcii, čímž by se prodejní cena společnosti zvýšila na celkem 111 miliard dolarů. Velkoakcionář SABMiller, tabáčnický koncern Altria Group, však byl převzetí brzy nakloněn.  Ve středu 14. října 2015 měla vypršet lhůta daná akcionářům SABMiller podle britského práva k tomu, aby se vyjádřili k nabídce převzetí skupinou AB InBev. Tato společnost prohlásila ve čtvrtek 8. října 2015, že vyjádření dozorčí rady konkurenta o nedostatečnosti této nabídky a podcenění hodnoty akcií SABMiller „postrádá důvěryhodnost“. Zároveň koncern AB InBev apeloval na akcionáře SABMiller, aby se k jeho nabídce zavčas vyjádřili. Aby akcionáře SABMiller získal na svou stranu, zvýšil koncern AB InBev v pondělí 12. října 2015 svou nabídku ceny za jednu akcii na 43,50 anglických liber. Důležití velkoakcionáři SABMiller (kromě tabáčnického koncernu Altria), především miliardářská rodina Santo Domingo z Kolumbie, britská finanční skupina Aberdeen a jihoafrický státní fond PIC, zůstávali v ten den ke zvýšené nabídce ještě skeptičtí. Po dalším zvýšení ceny za akcii na 44 liber v noci téhož dne však změnili svůj názor.  Během úterý 13. října 2015 bylo oznámeno, že sloučení obou pivovarnických skupin bylo dohodnuto. Kupní cena za všechny akcie SABMiller je podle zpráv 99 miliard eur, při zohlednění zároveň přebíraných dluhů více než 110 miliard eur. Svým finančním objemem je tato megafúze třetí největší ve světových hospodářských dějinách. Kdy kupní smlouva vstoupí v platnost, nebylo zatím oznámeno. Po sloučení bude vzniklá pivovarská společnost vařit skoro třetinu piva na celém světě (obě společnosti měly v roce 2014 celkový podíl 30,6 % na světovém výstavu piva). Součástí této transakce je Plzeňský Prazdroj. Jaké následky z tohoto obchodu a z případných požadavků antimonopolních úřadů Evropské unie vzejdou pro české a jiné pivovary včetně těch již sdružených v obou dosavadních obřích skupinách, nelze zatím odhadnout.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anheuser-Busch InBev (holandská výslovnost [ˈɑnɦɔi̯zər ˈbuʃ ˈɪmbɛf]; zkráceně AB InBev) je belgická nadnárodní nápojová a pivovarnická společnost s hlavním sídlem v belgické Lovani. Je to akciová společnost, která vznikla sloučením belgického InBevu a americké společnosti Anheuser Busch, která pocházela ze St. Louis ve státě Missouri. Společnost operuje na dalších více než 50 trzích. Sídla má např. v Londýně, New Yorku, Sao Paulu, St. Louis, v Mexico City, San Salvadoru, Torontu, Buenos Aires, Johannesburgu a dalších. V říjnu 2016 se společnost rozrostla odkoupením skupiny SABMiller a dokončila tak fúzi těchto dvou subjektů.", "tgt_summary": "百威英博(Anheuser-Busch InBev SA/NV,缩写为AB InBev),是一家总部位于比利时鲁汶的跨国啤酒生产集团,于2008年11月18日由比利时的英博集团(InBev)与美国的安海斯-布什(Anheuser-Busch)两大酒业集团合并而成。至于InBev,则是在2004年8月27日透过合并交易结合世界第三大的比利时啤酒酿制厂商Interbrew及世界第五大的巴西啤酒酿制厂商Ambev,并创造了市值115亿美元,变为世界第一的啤酒制造厂。此交易同时也统一了来自比利时、加拿大、德国和巴西的最高品牌。该集团在全球30多个国家拥有工厂,其产品行销130多国。其2012年的集团年度利润高达72.43亿美元,并拥有1226.21亿美元的资产,是全球规模最大的啤酒酿造厂。", "id": 1891418}
{"src_title": "Sara Bareilles", "tgt_title": "莎拉·芭瑞黎絲", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bareilles se narodila a vyrůstala ve městě Eureka, Kalifornie v Humboldt Country. Je jednou ze tří dcer Bonnie Halvorsen (rozené Capellas), pracovnice v pohřebním ústavu, a Paula Bareilles, pojišťovacího agenta. Má nevlastní sestru Melody. Je italského, anglického, německého, portugalského a francouzského původu; umí italsky a také v Itálii rok pobývala. Vyrůstala v katolické rodině. Zpívala ve sboru na střední škole, Limited Edition, a působila v místním divadle.  Po absolvování střední školy v roce 1998, Bareilles nastoupila na komunikační studijní program na University of California, Los Angeles, kde se stala členem koedukační kapely s názvem Awaken a Capella, kterou lze slyšet na jejím albu „\"Dysfunktional Family“ v písničce „Gravity“ a „I want you“ od skupiny The Jackson 5. Písnička „Gravity“ byla zahrnuta v roce 2004 na CD s nejlepšími písničkami vysokoškolských hudebních skupin. Vystupovala na výročním studentském koncertě\" UCLA Spring Sing, kde dvakrát vyhrála. Sama se naučila hrát na piano, kytaru a ukulele.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2002–06: Začátek kariéry.", "content": "Po absolvování UCLA v roce 2002, Bareilles vystupovala v lokálních barech a klubech (např. v Hotel Café a v Genghis Cohen v Los Angeles). V roce 2003 vydala dvě dema: „The First One“ v dubnu a „The Summer Sessions“ v říjnu. V roce 2004 se objevila jako barová zpěvačka v nezávislém filmu Girl play, kde zpívá píseň „Undertow“.  V lednu 2004, Bareilles nahrála své první album „Careful Confessions“. Dne 15. dubna 2005 podepsala kontrakt se společností Epic Records. Zbytek roku 2005 a začátek následujícího roku strávila psaním a přepracováváním písní pro její další album.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sara Beth Bareilles (* 7. prosince 1979 Eureka, Kalifornie, USA) je americká skladatelka a zpěvačka. Do pozornosti širší veřejnosti se dostala v roce 2007 díky hitu „Love song“, který obsadil čtvrtou příčku v Billboard 100 chart. Jen v Americe prodala přes jeden milion záznamů a více než 7 milionů singlů. Byla pětkrát nominovaná na cenu Grammy Award stejně jako na Grammy Award za Album roku, na kterou se někteří lidé dívají jako na nejprestižnější cenu hudebního průmyslu v Americe. Ve třetím ročníku pořadu NBC s názvem The Sing-off byla jedním z porotců po boku Bena Foldse a Shawna Stockmana. V únoru roku 2012 umístila VH1 (americká hudební televizní stanice) Bareilles na 80. místo v seznamu Top 100 nejlepších žen v hudbě.", "tgt_summary": "莎拉·芭瑞黎丝(Sara Bareilles,,1979年-12月7日) 是一位曾获格莱美奖提名的美国创作歌手及钢琴家。", "id": 2391295}
{"src_title": "Let El Al 402", "tgt_title": "以色列航空402號班機空難", "src_document": [{"title": "Let.", "content": "Constellation letěl na obvyklé každotýdenní trase z Londýna a po mezipřistání odstartoval ve 2:53 ze Schwechatu. Letěl do Tel Avivu s plánovaným mezipřistáním v Istanbulu. Nikdy nebylo objasněno, proč se letadlo odchýlilo z plánované trasy. V tomto bodu se názory bulharských a izraelských vyšetřovatelů zásadně liší. Jednou z hypotéz je zkreslení NDB navigace bouřkovou aktivitou. Blesky mohly zapříčinit chybnou činnost zařízení a navigátor se domníval, že je v dosahu radiomajáku ve Skopje a zvolil kurz 142 stupňů. Avšak tuto domněnku vyvrací absence bouřek v oblasti. Příčiny sestřelu jsou předmětem diskusí bulharských vojáků a historiků bulharského letectva. Jisté je, že letadlo vlétlo ve výši přibližně 18.000 stop do bulharského prostoru. Když minulo Tran, ulétlo dalších 200 km než bylo ve vzdálenosti 120 km od bulharských hranic sestřeleno.", "section_level": 1}, {"title": "Nehoda.", "content": "Přelet západních bulharských hranic zaznamenala vojenská hláska nedaleko města Tran a na rozkaz zástupce náčelníka protivzdušné obrany odstartovala dvojice proudových MiGů 15 s vedoucím Petrovem. MiGy odstartovaly z letiště v Dobroslavci odpovědném za obranu hlavního města. Podle svědectví pilotů, nejprve dvojka varovnými výstřely před nos letadla upozornila pilota El Al a Petrov varování opakoval. Mezitím se letadlo přiblížilo jižní hranici s Řeckem a nedaleko Petriče bylo sestřeleno. Podle svědectví pilotů MiGů Constellation nejdříve vysunul přistávací klapky i podvozek a hodlal uposlechnout varování, poté je však rychle zasunul a zamýšlel uniknout do Řecka.  Úmysly pilotů stíhaček se staly předmětem sporů; místo pádu v blízkosti hranic nedaleko Petriče vzbuzuje dojem, že letadlo bylo doprovázeno do posledních minut před sestřelem. Rozkaz vydal generál Veličko Georiev, který nařídil: „Pokud letadlo neuposlechne příkazy a hodlá opustit naše území a není čas na další varování, sestřelte ho.“ Letadlo zasažené výstřely začalo klesat a ve výšce 2000 stop se rozpadlo a v plamenech zřítilo.  Zpočátku se uvažovalo, že letadlo nesestřelili stíhači, ale bylo zasaženo protiletadlovou raketou ze země. Druhý den Bulhaři přiznali sestřel, vyjádřili politování a nařídili vyšetřování. Ale nedovolili šestičlennému izraelskému týmu se na něm podílet; toto rozhodnutí se později stalo předmětem kritiky obou zúčastněných stran.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšetřování.", "content": "Jako pravděpodobná příčina nehody bylo stanoveno:  Letoun utrpěl zásah nebo zásahy, které způsobily ztrátu přetlaku a požár. V důsledku zásahů pravého křídla, pravděpodobných zásahů levého křídla a zásahů zadní části trupu projektily velké ráže, se letoun ve vzduchu rozpadl.  Vyšetřovatelé doporučili vybavit trasu Amber 10 více VOR namísto jediného radiomajáku, který byl provozován v době nehody.", "section_level": 1}, {"title": "Let v historii poštovní přepravy.", "content": "Na palubě letadla se nacházela i pošta z Německa, Nizozemska, Rumunska a Sovětského svazu. Nepoškozena a zachována ale zůstala jen malá část těchto zásilek. Ta byla potom dopravena do Tel Avivu. Adresátům v Izraeli byly zásilky doručeny s dodatečným razítkem s textem v hebrejštině: Obrys rámečku lemujícího text má rozměr 19 mm × 36 mm, samotný hebrejský text je o velikosti 2–3 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Není překvapující, že v době studené války obě strany považovaly nehodu za vážnou provokaci.  I když bulharská vláda nejprve odmítla přijmout odpovědnost a obvinila izraelské letadlo z nepovoleného proniknutí do vzdušného prostoru, nakonec vydala formální omluvu, označila jednání pilotů stíhaček za „příliš ukvapené“ a souhlasila se zaplacením odškodnění rodinám obětí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Let El Al 402 byl mezinárodní let z Londýna přes Vídeň a Istanbul do Tel Avivu. Letadlo Lockheed Constellation registrace 4X-AKC, se ocitlo v bulharském letovém prostoru, bylo sestřeleno dvěma proudovými stíhačkami MiG-15 a zřítilo se nedaleko Petriče. Zahynulo všech 51 cestujících a 7 členů posádky. K neštěstí došlo v době napjatých vztahů mezi Východem a Západem a bylo svého času nejvážnější nehodou Lockheedu Constellation.", "tgt_summary": "以色列航空402号班机是一架由洛克希德星座型执飞,由伦敦飞往特拉维夫的班机。1955年7月27日,注册编号为4X-AKC的星座型在执行此班机时误入保加利亚领空,被保加利亚空军的两架米格-15战斗机击落,坠毁于佩特里奇附近,机上51名乘客和7名机组人员全部死亡。此事件为当时涉及L-049的最严重空难,亦拉大了东方集团与西方阵营关系的裂痕。", "id": 2884890}
{"src_title": "Charles d'Albert, vévoda de Luynes", "tgt_title": "吕伊内公爵", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z poměrně chudé provensálské šlechtické rodiny. Jeho otec se vypracoval na plukovníka a zastával úřady v regionální správě. Charles d'Albert se roku 1611 stal královským sokolníkem, v lednu 1615 obržel funkci místodržitele Amboise a roku 1616 kapitána Louvru. Sokolnictví bylo velkým koníčkem tehdy dospívajícího Ludvíka XIII., a proto byl se svým ptáčníkem v častém kontaktu. V té době se osamělý král, ke kterému se jeho matka Marie Medicejská chovala chladně, s Luynesem spřátelil.", "section_level": 1}, {"title": "Mocenský vzestup.", "content": "Zlom v jeho životě nastal roku 1616, kdy se významnou měrou podílel na spiknutí, během kterého byl svržen a zavražděn Concino Concini, favorit regentky Marie Medicejské, která spolu s ním vládla místo svého syna. Během těchto událostí se ale choval váhavě a doporučoval Ludvíkovi, aby se z Paříže utekl. Přesto poté, co se král chopil samostatné vlády, obdržel postupně úřad prvního komořího, státního rady, kapitána Bastily, dále velení nad stovkou ozbrojených mužů, vévodský titul a funkci konetábla. Ludvík XIII. ho dokonce hodlal oženit se svou nevlastní sestrou, ta však se s sňatkem pod svou úroveň nesouhlasila. Luynes se tedy oženil s Marií de Rohan. Vzhledem ke svému důvěrnému přátelství s králem byl Luynes Francouzi považován za neoficiální hlavu státu. Nikdy se však nestal ministrem a kromě funkce konetábla neobdržel ani žádnou jinou vysokou vládní funkci. Sice se účastnil zasedání státní rady, ale jeho účast byla dost nevýrazná. Byl povrchní a státním záležitostem rozuměl velice málo. Nebyl schopen vládnout státu. Při jednom zasedání rady byl dokonce králem napomenut, aby mlčel, když neví, co mluví. Současníky byl hodnocen jako hodně průměrný, ne příliš schopný člověk, toužící po majetku a poctách. Měl ale vliv na rozdělování různých funkcí a královských důchodů, zprostředkovával králi styk s těmi, co o to požádali a také konzultoval s králem udělování milostí. Jiný zdroj ale jeho politické působení popisuje jako „diktaturu“ a srovnává ho s Concinem Concinim. Luynes získal jeho majetek a nechal jeho ženu Leonoru Galigaï popravit pro čarodějnictví, aby získal i tu část, kterou po svém manželovi zdědila. Luynesovi postupně stouplo sebevědomí natolik, že již tolik nerespektoval krále a jejich vzájemný vztah se zhoršil. Roku 1621 během tažení proti hugenotům na jihu Francie neúspěšně velel obléhání Montaubanu. Během něho dostal silné horečky a náhle zemřel.", "section_level": 2}], "src_summary": "Charles d'Albert, vévoda de Luynes (1578 – 1621) byl francouzský politik, oblíbenec krále Ludvíka XIII. V letech 1616 až 1621 byl mnohými Francouzi považován za nejmocnějšího muže hned po králi, ale o významných státních záležitostech příliš nerozhodoval a ani jim z velké části nerozuměl. Podle jiného zdroje bylo ovšem jeho politické působení „diktaturou“.", "tgt_summary": "查尔斯·德·阿尔贝(后封为吕伊内公爵,法语:,1575年-8月5日-1621年-12月15日),法王路易十三亲政后提拔的首席大臣,直到他在1621年权势最高峰死去之前,更兼任著「法国王室统帅」。", "id": 1514247}
{"src_title": "Sagunto", "tgt_title": "萨贡托", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zdejší kopec byl osídlen a záhy opevněn Keltibery, čili smíšenými kmeny Keltů a Iberů, patrně již v průběhu 5. století př. n. l.. Pod vlivem řeckých a fénických obchodníků se zde ve starověku razily mince. Rozvoji města, v němž byl založen přístav, velmi přispěl příchod řeckých kolonistů. Ti město pojmenovali Zakynthos a proto patrně pocházeli ze stejnojmenného ostrova.  Významnou roli hrálo Sagunto během konfliktu mezi starověkými mocnostmi, Římem a Kartágem, známým jako punské války. Město stálo na straně římské republiky, avšak v roce 219 př. n. l. se jej po osmiměsíčním obléhání zmocnilo kartaginské vojsko vedené slavným vojevůdcem Hannibalem Barkasem. Právě pád města se pro Řím stal záminkou k vypovězení války, která trvala až do roku 201 př. n. l. a přes počáteční Hannibalovy úspěchy skončila krutou porážkou Kartága.  Město obsadili Římané a přejmenovali jej na Saguntum. V prosperujícím městě, které se stalo municipiem, bylo vystavěno divadlo či amfiteátr a údajně zde bydlelo na 50 000 obyvatel. Pozvolným úpadkem Saguntum prošlo po pádu Západořímské říše, kdy čelilo invazi germánských kmenů.  V průběhu 8. století, kdy Pyrenejský poloostrov obsadili Arabové, se Sagunto, které bylo tehdy známé jako Morvedre či Morviedro, stalo součástí Córdobského chalífátu. Ve městě byly v maurském stylu vystavěny paláce, lázně a mešity, avšak jeho význam začal vedle nedaleké rychle rostoucí Valencie postupně upadat. Město v roce 1098 dobyl slavný kastilský rytíř El Cid, avšak krátce poté se jej znova zmocnili Mauři. Definitivně se Sagunto dostalo pod křesťanskou nadvládu v roce 1238, kdy jej dobyla vojska krále Jakuba I. Aragonského.  Během španělské války za nezávislost došlo v blízkosti města 25. října 1811 k bitvě, v níž byly španělské oddíly poraženy Francouzi, jež vedl maršál Louis Gabriel Suchet.  Díky rozvoji zdejšího strojírenského průmyslu se město v průběhu 19. století rozšířilo z území historického centra nacházejícího se pod zdejším kopcem až k nedalekému přístavu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sagunto (ve valencijštině Sagunt) je přístavní město nacházející se ve východním Španělsku. Sagunto, které přináleží do Valencijského společenství a provincie Valencia, se nachází 30 kilometrů na sever od hlavního města provincie i celého Valencijského společenství, Valencie. Ve městě žije přibližně 65 000 obyvatel.", "tgt_summary": "萨贡托(Sagunto)是一座西班牙东部城市,位于瓦伦西亚省,距其省会城市瓦伦西亚约30公里。城市处于丘陵地带,也是一座海岸城市。2008年人口总计65,821。", "id": 2980288}
{"src_title": "Sün-fu", "tgt_title": "巡撫", "src_document": [{"title": "V říši Ming – velcí koordinátoři.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Pověření \"sün-fu\", cestovat a usmiřovat, poprvé obdržel roku 1391 korunní princ Ču Piao, s úkolem prozkoumat poměry v provincii Šen-si a jejím hlavním městě Si-anu, o němž císař Chung-wu uvažoval jako o možném hlavním městě říše Ming. Také jiní vládní hodnostáři byli vysíláni do provincií uklidňovat a usmiřovat (, \"an-fu\") nebo cestovat a vyšetřovat (, \"sün-š’\"). Po třech desetiletích byli roku 1426 s titulem \"sün-fu\" vysláni dva vysocí hodnostáři do Pej č’-li a Če-ťiangu vyšetřit stav regionů a chování úředníků. Po návratu doporučili vysílání dalších emisarů; nicméně další pověřenci \"sün-fu\" byli vysláni až roku 1430 do provincií Che-nan, Šan-tung, Šan-si, Ťiang-si a Chu-kuang.  Poté byli koordinátoři \"sün-fu\" vysíláni dle potřeby, s přestávkami a ne do všech provincií (například do S’-čchuanu byl velký koordinátor posílán pouze ojediněle – v letech 1449–50, 1452–62, 1469–73 a 1507–09). Do konce říše Ming byli jmenováni do 29 míst. Po prvních jmenováních císař vysílal velké koordinátory \"sün-fu\" do vojenských posádek na severní hranici – roku 1436 do Liao-tungu, Süan-fu a Ning-sia; roku 1450 Jen-sueje, Si-anu a Kan-čou; roku 1472 Pao-tingu a roku 1474 Ta-tchungu. \"Sün-fu\" této vlny přišli na místa, kde sídlila knížata z císařského rodu, do konce 14. století pověřovaná dohledem nad vojsky. Koncem 15. století byly vytvořeny dvě nové pozice. První roku 1475 v Jün-jangu (prefektuře na severovýchodě Chu-kuangu) k dohledu nad regionem postiženým vzpourami nelegálních přistěhovalců (ťing-siangské povstání). Druhá roku 1493 v Nan-anu na jihu Ťiang-si, opět k potlačení rebelií v okrajové horské oblasti. Oblast odpovědnosti obou míst zahrnovala části více provincií a obě byly čistě vojenské.  V 16. století jmenování koordinátorů \"sün-fu\" prosazovali tehdejší velcí sekretáři, kteří tak chtěli mít zásluhu na vyřešení regionálních problémů. V polovině 16. století se zkomplikovaly poměry na jihu Číny, v důsledku čehož bývali jmenováni koordinátoři v Jün-nanu (od roku 1551), od 1556 ve Fu-ťienu a Če-ťiangu, od 1566 v Kuang-tungu, od 1568 v Kuej-čou a od 1569 v Kuang-si. Neklid na jihu byl spojen s hospodářským vzestupem doprovázeným růstem pirátství (tzv. wo-kchou) a násilností, v reakci na něž byli jmenováni koordinátoři. Měli také za úkol likvidovat rolnická povstání, která se na jihu šířila zejména v letech 1506–1515 a 1566–1575, přičemž je ve významné míře vyvolaly třenice mezi místními kmeny Miao a Jao a přistěhovalými Chany.  Z podobných – protipovstaleckých – důvodů vznikly místa koordinátorů i v 17. století v Pchien-jüanu (roku 1623, jižní Chu-kuang), Čcheng-tchienu (roku 1643, severní Chu-kuang), a roku 1637 ve střední Číně v An-čchingu a Chuaj-jangu. Koncem mingské doby nové posty koordinátorů vznikaly v širším okolí Pekingu v souvislosti s hrozbami Japonců (roku 1597 v Tchien-ťinu) a Mandžuů (roku 1620 v Teng-laj na severu Šan-tungu a roku 1638 v Mi-jün severovýchodně od Pekingu).", "section_level": 2}, {"title": "Jmenování a tituly.", "content": "Velcí koordinátoři \"sün-fu\" vyslaní do vnitrozemských oblastí byli vybíráni společným rozhodnutím ministerstev státní správy a daní, potvrzeným císařem; koordinátory vysílané do pohraničí navrhovalo císaři ministerstvo státní správy s ministerstvem vojenství. Od roku 1535 všechny \"sün-fu\" navrhovala konference „devíti ministrů“.  Celé mingské období \"sün-fu\" zůstali mimořádnými úředníky centra vyslanými do regionů, Obvykle měli titul náměstka ministra (, \"š’-lang\") nebo ministra (, \"šang-šu\"), zpravidla vojenství nebo daní, v závislosti na povaze úkolů. Po roce 1453 dostávali i titul zástupce (, \"fu tu-jü-š’\") nebo pomocníka (, \"ťien tu-jü-š’\") nejvyššího kontrolora, čímž získali pravomoc odvolat a/nebo uvěznit úředníky a přímý přístup k císaři, což přispělo k zvýšení jejich prestiže a vlivu. Občas dostali i vyšší hodnost nejvyššího kontrolora (, \"tu-jü-š\"’).  Měli-li kromě obecné koordinace a dohledu nad provinčními autoritami konkrétní pověření, uváděl je přídavek k titulu, např. \"sün-fu\" Šan-tung \"ťien can-li ťün-wu\" = velký koordinátor a pověřenec vojenskými záležitostmi v Šan-tungu.  Pokud měli pověření k řešení vojenských záležitostí, dostávali vojenský titul \"tchi-tu ťün-wu\" (), např. \"sün-fu ťien ťi-tu ťün-wu\" (velký koordinátor a vedoucí vojenských záležitostí), někdy s variantami pomocný velitel/vojenský komisař (, \"can-li ťün-wu\", nebo, \"cchan-can ťün-wu\"). Měli-li velení nad všemi vojsky provincie, byli titulováni nejvyšší velitel (, \"cung-tu\").", "section_level": 2}, {"title": "Postavení ve státní správě.", "content": "Velcí koordinátoři \"sün-fu\" byli zprvu vysíláni na krátkodobé cesty, od 30. let 15. století zůstávali ve svěřených regionech dlouhodobě. Pověřováni byli různými úkoly, dozírali nad výběrem daní, stavem vodních cest a hrází, pořádkem, nebo obranou hranic, sečuánští \"sün-fu\" odpovídali za dodávky dřeva. Kompetence jim císař určoval individuálně, jak okolnosti vyžadovaly. Od poloviny 15. století mívali za úkol dohled a řízení (\"ťie-č’\") provinčních úřadů.  Neměli k dispozici úřední zaměstnance ani oficiální kancelář, ale od druhé poloviny mingské doby si najímali a platili soukromé tajemníky \"mu-fu\" () a neúřední specialisty.  Obecně koordinátoři \"sün-fu\" zůstali mimořádnými pověřenci mimo pravidelný chod administrativy. Jejich jmenování bylo projevem nedůvěry centra ve schopnost řádných úřadů vypořádat se s problémy. Nedůvěra se však mnohdy přenášela i na ně. Byli v podstatě císařskými vyslanci, závislými na zdrojích centra, nikoliv místa, s nevyjasněnými mechanismy spolupráce s provinční správou (která sama byla rozdělená na civilní správu v čele s dvěma proviciálními správci \"pu-čeng-š’\", provinční kontrolní úřad v čele s kontrolorem-soudcem \"an-čcha-š’\" a provinční vojenskou komisi) a malou schopností civilní správy ovlivnit jejich vojenské aktivity. Přes své vojenské i civilní pravomoci často neměli přístup k civilním zdrojům potřebným pro jejich vojenské úkoly. Při výkonu funkce se museli vyrovnávat s tlakem místních významných hodnostářů – knížat z císařského rodu, enunuchů ve velitelských funkcích – a dokonce i vlastních vojsk, např. roku 1510 zabil velkého koordinátora vzbouřený kníže (z An-chua) a ve 20. letech 16. století během povstání proti zvyšování daní dva velké koordinátory zabili vojáci. Koncem mingské doby byli velcí koordinátoři podřízeni nejvyšším velitelům \"cung-tu\".", "section_level": 2}, {"title": "V říši Čching – guvernéři.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Guvernéry \"sün-fu\" Čchingové zprvu jmenovali na mingská místa koordinátorů: roku 1644 do osmi míst v severní Číně, do konce roku 1645 na jedenácti místech na severu, severozápadě a v povodí Jang-c’-ťiang. Také (patrně z vojensko-bezpečnostních důvodů) jmenovali guvernéra do Pao-tingu u Pekingu, do Nankingu jako náhradu mingské administrace a na dolní tok Jang-c’ k dohledu nad dopravou a obchodem. Začátkem roku 1646 tedy sloužilo 22 čchingských guvernérů (mezi nimi 15 bývalých mingských úředníků). Později byli jmenováni ještě guvernéři ve Fu-ťienu (1647), S’-čchuanu (1648), Kuang-tungu (1649), Kuang-si (1649), a ještě později v Kuej-čou (1658) a Jün-nanu (1659). Od 1659 sloužili guvernéři v 26 místech v nichž sloužili už za Mingů, nebyly obnoveny pouze posty v Liao-tungu, Čcheng-ťienu, Mi-jün a Ta-tchungu. Guvernéři v Tchien-ťinu a Pao-tingu byly brzy (1649) odvoláni, a po odchodu jednotek více na jih i místa na dolním toku Jang-c’. Ve dvou vlnách, začátkem 50. let a v první polovině 60. let 17. století, s tím, jak se nový režim v regionech stabilizoval, vláda zrušila posty guvernérů mimo hlavní města provincií.  Struktura provincií se dotvořila v 60. letech 17. století, kdy byly dobyty Kuej-čou a Jün-nan a sídla provinční správy Ťiang-su a Chu-nanu přesunuta z opevněných a strategických Ťiang-ningu (tehdejší jméno Nankingu) a Pchien-jüanu do Su-čou (1661) a Čchang-ša (1667). Guvernéři \"sün-fu\" pak sídlili pouze ve velkých městech v říčních údolích, v centrech osídlení a hospodářství, zatímco za Mingů koordinátoři \"sün-fu\" leckdy řešili vojenské krize v okrajových regionech.", "section_level": 2}, {"title": "Jmenování.", "content": "Za Čchingů uvolnilo-li se místo, ministerstvo státní správy prohlásilo úřad za uvolněný a dotázalo se císaře, zda si přeje provést „speciální jmenování“ (, \"tche-ťien\"). Pokud se císař rozhodl využít svého práva, mohl jmenovat kohokoliv nezávisle na jeho postavení. Pokud ne, byl v prvních desetiletích říše Čching (do roku 1671) vybrán některý z kandidátů doporučených úředníky, kandidáta mohl doporučit kdokoli (jednotlivě i skupina), od roku 1653 s předložením životopisu, od roku 1654 muselo být doporučení předloženo den poté, co bylo místo prohlášeno za volné. Za doporučení nevhodného kandidáta byli kandidát i doporučující (nařízením z roku 1663) trestáni. Roku 1671 dostalo ministerstvo státní správy za úkol seřadit možné kandidáty na guvernéry do seznamu (, \"kchaj lie\"), z něhož pak císař vybral. Seznam byl čchingskou inovací používanou např. při obsazování míst v korouhvích. Předtím, za Mingů, byly střední a vysoké pozice v úřadech obsazovány tzv. „kolektivním doporučením“ (, \"chuej-tchuej\") vysokých úředníků. Což kandidátům zajišťovalo známost a podporu ve vládě, na druhé straně ale podporovalo frakcionářství. Čchingský seznam umožnil vyhnout se prosazování frakčních zájmů, když na něm byli všichni vhodní kandidáti, a sice držitelé o stupeň nižších úřadů – místokancléři velkého sekretariátu, zástupci nejvyššího kontrolora, prefekti hlavního města a Feng-ťienu a provinciální správci \"pu-čeng-š’\".  Z reformy roku 1671 nejvíce získali důstojníci korouhví z regionů – v následujících dvaceti letech byly tři čtvrtiny nových guvernérů vybrány z jejich řad. Do roku 1691 se ministerstvo ptalo císaře, zda si přeje vybírat z mandžuských či čínských důstojníků korouhví, nebo čínských úředníků, a následně sestavilo seznam vhodných kandidátů z určené skupiny. Od roku 1691 se sestavovala jedna listina se všemi kandidády bez ohledu na jejich původ. Bezprostředně tím císař chtěl zvýšit počet kandidátů z korouhví v rámci příprav na válku ve střední Asii s Galdanem. Dlouhodobě však opatření otevřelo cestu k postupu na místa guvernérů čínským úředníkům. Úředníci pak mohli postupovat po služebním žebříčku až na místo guvernéra, nebo generálního guvernéra a následně se držitelé nejvyšších provinčních úřadů, včetně guvernérů, během konce 17. a začátku 18. století postupně začali považovat ne za reprezentanty centra v regionech, ale za představitele regionálního úřednického sboru.  Za císaře Kchang-siho (1662–1723) bylo guvernéry jmenováno více lidí z korouhví než civilních úředníků, ale za Čchien-lunga (1736–1796) se stav obrátil a v 18. století byli guvernéři typicky povýšeni z provinciálních správců. Přispěla k tomu i nedůvěra císaře Jung-čchenga (1723–1736) k osazenstvu metropole a jeho sázka na povyšování úředníků z regionů a také růst administrativních povinností guvernérů vyžadující zkušenost s byrokratickou praxí. Význam měla i diverzita regionů vyžadující znalost místních specifik a potřeba zkušených administrátorů v některých regionech. Relativně nejčastější bylo proto jmenování guvernérů z provinciálních správců v okrajových provinciích jihu a jihozápadu.  Centrum v zájmu bezpečnosti státu zpravidla nejmenovalo guvernéra do provincie, kde sloužil jako provinciální správce, od éry Jung-čcheng však obavy se „srůstání“ hodnostáře s provincií mizely a povyšování v rámci provincie se stala běžnými. Nejčastější byla v Ťiang-su, poté s odstupem v Šen-si, Šan-tungu a Jün-nanu. V Ťiang-su totiž po roce 1760 sloužili dva provinciální správci – jeden v sídle provincie Su-čou a druhý v Ťiang-ningu (Nankingu) – a to kvůli dlouhodobě vysokým daňovým nedoplatkům (kvůli naději na zlepšení výběru daní se ostatně Ťiang-nan v 17. století rozdělil na provincie Ťiang-su a An-chuej.) Další tři provincie byly specifické silnou vojenskou přítomností, přičemž zásobování vojáků leželo na bedrech provinční správy.", "section_level": 2}, {"title": "Tituly.", "content": "Za Mingů měli koordinátoři \"sün-fu\" (a velitelé \"cung-tu\") úřední hodnost ze své předešlé funkce. Za Čchingů zprvu dostávali hodnost o jeden stupeň vyšší než měli dosud. Až roku 1748 panovník sjednotil jejich úřední hodnost, a sice na nižší druhou (2b). Stupeň 1a totiž neměl nikdo, 1b nejvyšší hodnostáři v metropoli, 2a dostali generální guvernéři, guvernérům byl proto přidělen stupeň 2b, který od mingských dob nosili také provinciální správci.  Za Čchingů dostávali guvernéři \"sün-fu\", podobně jako v mingské době i tituly náměstků ministrů a zástupce (pomocníka) nejvyššího kontrolora. Císař Jung-čcheng v prvním roce své vlády (1723) určil, že guvernéři jmenovaní z vysokých pozic v metropoli dostanou titul zástupce nejvyššího kontrolora po levici a náměstka ministra vojenství po pravici, jmenovaní z relativně nižších postů v metropoli pouze zástupce nejvyššího kontrolora po levici, jmenovaní z provincií pomocníka nejvyššího kontrolora. Čímž zase měli odlišné tituly. Nakonec roku 1748 císař Čchien-lung tituly guvernérů sjednotil. Pak měli titul náměstka ministra vojenství a zástupce nejvyššího kontrolora.  Neformálně byli guvernéři \"sün-fu\" nazýváni \"č’-tchaj\" () nebo \"fu-ťün\" ().", "section_level": 2}, {"title": "Kompetence.", "content": "Úřad guvernéra \"sün-fu\" měl civilní charakter, počáteční spojení s vojenstvím bylo pozůstatkem mingských dob a roku 1661 byla fráze „dohližitel a poradce ve vojenských věcech“ škrtnuta z jmenovacích dekretů. V čchingské Číně měli vojenskou odpovědnost především generální guvernéři a provinční vojenští správci. Guvernér byl prostředníkem mezi ústřední vládou a regionální správou a také mezi civilními úřady a vojáky, prostředníkem, který v mingské době zřetelně chyběl.  Guvernéři podléhali generálním guvernérům \"cung-tu\" a řídili celou civilní správu svěřené provincie (v jejímž čele stál proviciální správce \"pu-čeng-š’\" a proviční soudce \"an-čcha-š’\"), dozírali na nižší úřady, jmenovali a navrhovali odvolání jejich úředníků, odpovídali za výdaje na provinční úrovni (což byla téměř čtvrtina daňových příjmů státu), v případě přírodních pohrom na základě jejich zpráv vláda udělovala úlevy, řídili provinční úřednické zkoušky, odpovídali za zásobování vojenských posádek, dohlíželi na financování vodních děl, kontrolovali soudní případy před odesláním do metropole k potvrzení, od 18. století vydávali provinční věstníky.", "section_level": 2}, {"title": "Délka služby.", "content": "Za Čchingů bylo funkční období prefektů a níže postavených úředníků tříleté, okružních intendantů dvouleté, sloužili-li v „pozicích v břichu [státu]“ (\"fu feng\", tj. ve vnitrozemí) a u obou poloviční, sloužili-li v pohraničí (\"ťiang feng\"). Čchingští guvernéři mezi roky 1700–1900 zůstávali v úřadě v průměru 24 měsíců, medián doby služby však byl jen 17 měsíců a třetina vykonávala funkci méně než 9 měsíců. Tradičním důvodem krátkého služebního období byla obava před přílišnou nezávislostí dlouho sloužících guvernérů. Desetina jich však zůstala v úřadě déle než pět let.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sün-fu (, doslovně „cestující usmiřovatel“) byla vysoká úřední funkce v administrativě mingské a čchingské Číny, tj. od 15. do začátku 20. století. Vznikla ve 20. letech 15. století, když mingští císaři začali vysílat \"ad hoc\" jmenované inspektory „cestovat a uklidňovat“ (\"sün-fu\") do některých provincií. Pověřenci, neboli velcí koordinátoři \"sün-fu\" řešili aktuální problémy ve svěřené oblasti, někdy hospodářského charakteru, častěji však otázky bezpečnosti a dohlíželi na místní orgány. V čchingském období, od poloviny 17. století, se pověřenci \"sün-fu\" stali fakticky provinčními guvernéry stojícími v čele provinčních úřadů.", "tgt_summary": "巡抚,尊称为抚台、抚军。为中国14世纪-20世纪初的地方官制名称,统治区域可能由从数千平方公里至数十万平方公里,权力大于今日仅负责行政事务之省长,统筹地方行政、军事、司法权力。清朝巡抚多有都察院右副都御史头衔,副都御史俗称御史中丞,故习称巡抚为中丞。", "id": 1993880}
{"src_title": "Ivan Vasiljevič Panfilov", "tgt_title": "伊萬·瓦西里耶維奇·潘菲洛夫", "src_document": [{"title": "Vojenská kariéra.", "content": "V roce 1915 byl odveden do carské armády a odeslán na rusko-německou frontu. V roce 1918 dobrovolně vstoupil do Rudé armády a bojoval občanské válce. Po skončení občanské války vystudoval dvouletou pěchotní školu v Kyjevě, poté byl přidělen do Středoasijského vojenského okruhu, kde bojoval proti basmačům. V roce 1920 byl přijat do VKS(b), od roku 1938 byl vojenským komisařem Kyrgyzské SSR.  Ve Velké vlastenecké válce velel 316. střelecké divizi (od 17. listopadu 1941 8. gardová), která se proslavila v těžkých ústupových bojích na Volokolamském přístupu k Moskvě. Divize byla zformována z odvedenců z Alma-Aty a z Frunze.", "section_level": 1}, {"title": "Taktika.", "content": "Generál Panfilov věřil, že bitvy na koni s vytaseným mečem jsou minulostí. Proto v průběhu formování 316. pěší divize na cvičištích pod Talgarem, organizoval výcvik pro překonání \"tankobojazni\", kdy na postavení čerstvých rekrutů najížděly traktory. Do vojenských příruček byl zaveden nový pojem \"Panfilovova smyčka\". Jednotka zaujala jednotlivé důležité body a s útokem na nepřítele nespěchala. Při obraně Moskvy uplatnil systém do hloubky členěné protitankové obrany a mobilních jednotek. Podle ústních svědectví, v říjnu 1941, kdy bojoval u Volokolamsku, organizoval nájezdy do týlu nepřítele, „aby si vojáci osvojili pocit, že nepřítel je jen člověk, kterého je možné porazit“.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina a osobní život.", "content": "Podle vzpomínek generálovy vnučky Ajgul Vajkadamovové byl Panfilov veselým, náročným a dobrým člověkem, tak jsem si ho zapamatovala z vyprávění mé matky Valentiny Ivanovny. Chtěl se věnovat rodině, ačkoli volného času měl málo. Vždyť měl s Marií Ivanovnou pět dětí... vedli vojenský kočovný život. Po roce 1923, kdy dokončil školu rudých velitelů v Kyjevě, je vojenská služba nadlouho přivedla do Střední Asie. Když říkal své ženě o stěhování, jen se zeptala kdy? A začala balit věci do velkých překližkových beden, které měli namísto kufrů a nábytku.  Žena Marie Ivanovna (narozená v lednu 1903) se věnovala veřejné službě, v roce 1936 se zúčastnila Všesvazového setkání manželek velitelů Rudé armády. Zachovaly se fotografie na kterých stojí s celou delegací vedle Stalina a Vorošilova. V roce 1939, když se manžel stal vojenským komisařem ve Frunze, Marie Ivanovna předsedala Sverdlovskému rajónnímu sovětu. Byla vyznamenána Řádem cti. Po smrti muže ji ranila mrtvice, ale postižení dokázala překonat. Ve válečných letech žila ve Frunze a když se generál spolu s jeho 28 vojáky stal hrdinou Sovětského svazu, obdaroval ji „všesvazový správce“ Michail Kalinin bytem v Moskvě a chatou v Bolševě. Do Moskvy se odstěhovala s celou rodinou.", "section_level": 1}, {"title": "Památka.", "content": "Generál Panfilov je pohřben na Novoděvičím hřbitově v Moskvě. Na místě, kde padl (ves Guseněvo, rolnická osada Čismenskoje, Volokolamský rajón Moskevské oblasti) byl postaven památník. Památník byl rovněž postaven v Alma-Atě, v parku 28 gardistů-panfilovců. Ve Frunze byl postaven památník podle návrhu z roku 1941. Byl prvním památníkem postaveným hrdinovi Velké vlastenecké války. V Astaně byl památník generálu Panfilovovi a 28 panfilovcům odhalen 9. května 2015.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Ředitel ruského státního archivu sociálně-politických dějin Sergei Mironenko označil legendu Panfilova a jeho 28 gardistů za úmyslně zfalšovanou. Dne 16. března 2016 zanechal Sergei Mironenko svůj vzkaz poté, co dosáhl věkové hranice pro úředníky 65 let, a pak se vzdal pozice vedoucího státního archivu. Mironenko prohlásil, že opustil svou funkce na vlastní žádost, aby se „zaměřit se na vědeckou práci?“: „Opravdu myslíte, že bych nebojoval, kdyby to nebylo moje rozhodnutí?...v otázce mé výpovědi se není čeho obávat.“  Ruský ministr kultury řekl: „Jsem hluboce přesvědčen, že i kdyby ten příběh byl od začátku do konce smyšlený a Panfilov nikdy neexistoval, tak tuto svatou legendu nesmí nikdo špinit. A lidé, kteří se o to pokoušejí, jsou darebáci.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Ivan Vasiljevič Panfilov (; 20. prosince 1892/1. ledna 1893 Petrovsk – 19. listopadu 1941 u Volokolamsku) byl sovětský voják. Generálmajor Panfilov obdržel 12. dubna 1942 posmrtně titul Hrdina Sovětského svazu.", "tgt_summary": "伊万·瓦西里耶维奇·潘菲洛夫(,英语:Ivan Vasilyevich Panfilov;1893年-1月1日-1941年-11月18日),苏联将军,位阶少将,知名于在莫斯科战役期间指挥苏军316师抵抗德军,后来战死沙场获追授苏联英雄。", "id": 2546607}
{"src_title": "Frauke Petryová", "tgt_title": "弗劳克·佩特里", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodina a studium.", "content": "Frauke Petryová se narodila v Drážďanech a od roku 1989 dospívala ve Schwarzheide () v Dolní Lužici v Braniborsku. V roce 1992 se rodina přestěhovala do Bergkamenu v Severním Porýní-Vestfálsku, kde Petryová odmaturovala v roce 1995 na státním gymnáziu. V letech 1995 až 1998 studovala chemii v Anglii na Univerzitě v Readingu. V letech 1998 až 2000 pokračovala na univerzitě v Göttingenu, kde získala doktorský titul.  Byla vdaná za evangelického faráře Svena Petryho, se kterým má čtyři děti. V říjnu 2015 bylo veřejně oznámeno jejich vzájemné odloučení a rozvod. Jejím novým životním partnerem je předseda AfD v Severním Porýní-Vestfálsku Marcus Pretzell. V prosinci 2016 uzavřeli Petryová a Pretzell sňatek. V květnu 2017 se jim narodil syn, který je pátým dítětem Frauke Petryové.", "section_level": 2}, {"title": "Politické působení.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Volební rok 2017.", "content": "Od určité doby ztratila Frauke Petryová ve straně hodně ze svého dřívějšího vlivu. Nestala se ani hlavní celoněmeckou kandidátkou pro volby do Spolkového sněmu, jež se konaly dne 24. září 2017. Byla sice zvolena poslankyní za Alternativu pro Německo ve spolkové zemi Sasko, a to tzv. přímou volbou v obvodě, kde kandidovala, s velkým počtem hlasů. Avšak hned dne 25. září oznámila, že nebude členkou stranické frakce (poslaneckého klubu) AfD, nýbrž pouze nezařazenou členkou Bundestagu, a den poté sdělila, že také ukončí své členství ve straně. Její postavení jako celoněmecké spolupředsedkyně AfD - tím druhým předsedou je Jörg Meuthen - bylo již od zemských voleb v Sasku v roce 2017, kde došlo k výraznému vnitrostranickému střetu, po kterém se Frauke Petryová rozbrečela, značně oslabené. Její vystoupení z AfD nabylo platnosti ke dni 29. září 2017, čímž přestala být předsedkyní této strany.  Podle její aktivity, mj. podle zřízení odpovídajícím způsobem nazvané webové stránky již v červenci 2017, se pozorovatelé domnívají, že Petryová zamýšlí založit novou politickou stranu s názvem Die Blauen (Modří). Jediným politikem s celoněmeckým stupněm známosti, který ji zatím v této snaze otevřeně podpořil, je její manžel a poslanec Evropského parlamentu zvolený za AfD, Marcus Pretzell. I Pretzell již z této strany vystoupil, a to k 2. říjnu 2017.", "section_level": 3}], "src_summary": "Frauke Petryová (\"Petry\", rozená \"Marquardt\", * 1. červen 1975 Drážďany) je německá politička. Od července 2015 až do 29. září 2017 byla celoněmeckou (spolu-)předsedkyní strany Alternativa pro Německo (AfD). Od úspěchu AfD ve volbách do Spolkového sněmu dne 24. září 2017 je poslankyní Bundestagu, sdělila však, že se vzdala členství v poslaneckém klubu AfD, je tedy nezařazená. Ke dni 29. září 2017 vystoupila z AfD.", "tgt_summary": "弗劳克·佩特里(,原名;1975年-6月1日),德国政治人物,自2015年7月4日至2017年9月26日为右翼政党德国另类选择主席。政治科学家卡斯·穆德形容她是党内极右翼路线的代表,但佩特里否认这项指称,并认为自己是民族保守主义者。", "id": 1931432}
{"src_title": "Lebeda zahradní", "tgt_title": "榆钱菠菜", "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Lebeda zahradní pravděpodobně pochází z lebedy lesklé a mají mnoho společného. Je schopna vyrůstat v široké paletě půd, preferuje vlhká a světlá stanoviště dobře zásobená živinami. Dostatek světla, vláhy a živin je předpokladem pro její rychlý růst a tvorbu listů. Rostliny nejsou mrazu odolné. Suché a horké počasí urychluje tvorbu květů.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jako dávno zkulturněná rostlina byla hojně pěstována již ve starověkém Řecku a Římě. Byla převážně používána jako salát nebo se z ní vařily polévky či omáčky, později byla nahrazena špenátem, který má dužnatější listy. Lebeda zahradní má hojnost vitaminu C a vyšší nutriční hodnotu, navíc obsahuje minimum lidskému organismu škodlivé kyseliny šťavelové.  Používá se také jako okrasná rostlina v záhonech smíšených vyšších letniček nebo trvalek, obvykle se spolehlivě sama vysemení a příští rok na záhoně i po okolí spolehlivě znovu vyrůstá.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Během dlouhé doby pěstování lebedy zahradní byly vyšlechtěny dvě barevně odlišné variety:", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Mohutná, jednoletá, jednodomá rostlina až dva metry vysoká, která má vzpřímenou a rozvětvenou lodyhu, často ve spodní části červenofialově zbarvenou a vyrůstající z hluboko sahajícího kořene. Listy má střídavé, dlouhé 5 až 25 a široké 3 až 18 cm, směrem vzhůru se zmenšující, jsou řapíkaté a oboustranně pomoučené. Čepele spodních a středních listů jsou trojúhelníkovité až vejčité či srdčité, nepravidelně plytce zubaté a na vrcholu špičaté, u horních listů jsou kopinaté.  Květy bez listenů jsou nejčastěji jednopohlavné, mají zelenou barvu a jejich smíšená klubkovitá květenství vytvářejí axiální nebo terminální laty. Samčí květy s pětičetným okvětím zelené barvy mají pět tyčinek. Samičí květy s listenci a s pestíkem bývají dvojí, buď také mají pětičetné okvětí nebo jsou bezobalné. Květy bez okvětí po opylení vztyčí oba oválné listence a ty se zdánlivě spojí a vytvoří nad vznikajícím plodem krovky. Květy s okvětím bývají někdy i oboupohlavné.  Květy se v závislosti na podnebí otvírají od června do srpna, opylovány jsou nejčastěji větrem. Samičí květy vytvářejí dvojí semena: květy s okvětím mají čočkovité nažky tmavohnědé až černohnědé a velké asi 2 mm, květy bez okvětí s krovkami mají ploché nažky světlehnědé a velké asi 4 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Lebeda zahradní se rozšiřuje pouze semeny, kterých vytváří veliká množství. Nažky mají nestejně dlouhou dobu dormance, světlé nažky kratší a tmavší delší. Dobře klíčí pokud jsou v malé hloubce pod povrchem, klíčivost si podržují po dobu několika let. Ploidie druhu je 2n = 18.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Pro kuchyňské použití se doporučuje vysévat semena od března do srpna po etapách s odstupem 30 dnů. Během růstu je nutná pravidelná zálivka, ne však přemokření. Zhruba za dva měsíce po výsevu lze sklízet prvé listy, nejkvalitnější listy bývají do výšky 50 cm rostliny. Starší rostliny tvoří menší a tužší listy, kvetoucí rostliny mají listy nahořklé, letní výsevy často vybíhají do květu.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Lebeda zahradní (\"Atriplex hortensis\") je jednoletá, rychle rostoucí, statná bylina. Je to druh rodu lebeda, který je v České republice považován za archeofyt a bývá pěstován jako kuchyňská i okrasná rostlina a občas zplaňuje do volné přírody.", "tgt_summary": "榆钱菠菜(学名:)为苋科滨藜属的植物。分布于欧洲等地,生长于海拔2,250米的地区,目前尚未由人工引种栽培。 近十年中国中科院在新疆研究发现,在盐碱地上种植盐地碱蓬、盐角草、野榆钱菠菜等盐生植物,每年可从土壤中带走大量盐分,连续三年左右就可以大幅“淡化”土地,达到耕种标准。", "id": 1722480}
{"src_title": "Elektronický šum", "tgt_title": "雜訊", "src_document": [{"title": "Tepelný šum.", "content": "Je v principu všudypřítomný a vzniká náhodným tepelným pohybem nabitých částic (zpravidla elektronů) v rámci elektrických vodičů a zařízení. Teoreticky se dá říci, že tepelný šum není generován jen ve vodičích, jejichž teplota je rovna nebo téměř rovná absolutní nule. Jakákoliv vyšší teplota (i o jeden Kelvin) již znamená náhodný pohyb elektronů a tedy vznik šumu.  Tento fakt se využívá například při konstrukci vědeckých aparatur, kde šum znamená významnou a nechtěnou odchylku od naměřených dat.  Jako příklad mohou posloužit vědeckovýzkumné satelity WISE, WIRE nebo COBE, jejichž superpřesné vědecké měřící systémy musely být chlazené na teplotu co nejbližší absolutní nule.  Tento druh šumu je zároveň jedním z hlavních viníků zhoršení obrazu z digitálního fotoaparátu, kde se na jeho označení používá i název \"digitální šum\".  Podle jeho charakteru se nazývá i \"bílý šum\", protože prochází celým spektrem frekvenčního rozsahu (tak jako bílé světlo obsahuje spektrum všech jednotlivých barev).", "section_level": 1}, {"title": "Schottkyho šum.", "content": "Schottkyho šum (někdy také výstřelový šum) vzniká při přerušování proudů elektronů v klopných elektronických obvodech a dá se přirovnat k rázové zvukové vlně po výstřelu. Proud elektronů je při činnosti klopných obvodů prudce zastaven nebo uvolněný, což vyvolá elektronický ekvivalent rázové vlny. Ta se šíří vodiči a při rychlém přepínání toku elektronů vzniká šum, který by se dal přirovnat zvuku deště na plechové střeše. Šum deště je zvuk poměrně konstantní úrovně, ale je tvořen množstvím miniaturních nárazových vln (dopadů kapek).", "section_level": 1}, {"title": "Kmitavý šum.", "content": "Je také známý i jako 1/f šum nebo jako \"růžový šum\". Je to signál nebo proces, jehož výkonová frekvenční hustota je přímo úměrná převrácené hodnotě frekvence. Při zdvojnásobení frekvence klesne energie o 3 dB. Zvukové systémy a aparatury se testují často právě za pomoci růžového šumu aby se zjistilo, zda dokáží splnit požadované nároky přenosu v celém rozsahu.  Dalšími, méně vyskytujícími se druhy jsou červený šum (Brownův), modrý, purpurový, šedý, zelený i černý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elektronický šum je náhodné kolísání nebo tvorba nežádoucího samovolného elektrického signálu, jehož hlavním znakem je to, že jde o nechtěnou a rušivou složku elektrického signálu. Vytváření šumu doprovází prakticky jakoukoli elektronickou součástku či zařízení.", "tgt_summary": "噪声(英语:Noise)在电子学中指,讯号在传输过程中会受到一些外在能量所产生讯号(如杂散电磁场)的干扰,这些能量即噪声。噪声通常会造成信号的失真。其来源除了来自系统外部,亦有可能由接收系统本身产生。噪声的强度通常都是与讯号带宽成正比,所以当讯号带宽越宽,噪声的干扰也会越大。所以在评估噪声强度或是系统抵抗噪声能力的数据,是以讯号强度对噪声强度的比例为依据,此即讯杂比。", "id": 1837557}
{"src_title": "Tichon Nikolajevič Chrennikov", "tgt_title": "吉洪·尼古拉耶维奇·赫连尼科夫", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Tichon Chrenikov se narodil v Jelce v Lipecké oblasti v Rusku v rodinně kupce jako desáté dítě. Hudbou se začal zabývat po vyslechnutí koncertu klavíristy V. P. Agarkova. Na jeho radu dokončil v Jelcích středoškolská studia a v roce 1929 vstoupil do Hudebního učiliště Gněsiných (Музыкальное училище имени Гнесиных) v Moskvě. Školu absolvoval v roce 1932 a stal se studentem Moskevské konzervatoře. Jeho učiteli byli Vissarion Jakovlevič Šebalin a Genrich Nejgauz. Již během studia na konzervatoři pracoval v Moskevském divadle pro děti, které vedla Natálie Sacová. Konzervatoř dokončil v roce 1936 a v roce 1941 se stal ředitelem hudební části Divadla ruské armády.  Vedle čistě hudební činnosti se silně angažoval i politicky. Již ve třicátých letech se stal členem svazu skladatelů a představoval tak „skladatelskou mládež“. Účastnil se boje proti tzv. formalismu v hudbě i útoků na Sergeje Prokofjeva a Dmitrije Šostakoviče. V roce 1939 napsal operu Do bouře (В бурю), která se podle tehdejší kritiky stala „prvním úspěšným pokusem o zpracování revolučního téma v hudbě“. Poprvé se také na scéně objevila osoba V. I. Lenina. Jeho díla měla úspěch. Komponoval hudbu k filmům i divadelním hrám. Ani po smrti Josifa Vissarionoviče Stalina neztratil svůj vliv. Nadále ovládal oficiální sovětskou hudební scénu, udržoval stranickou linii v hudbě, účastnil se pronásledování ruské hudební avantgardy i boje proti tzv. sionismu v hudbě včetně pronásledování skladatelů židovského původu. Od roku 1961 přednášel na Moskevské státní konzervatoři (v roce 1966 byl jmenován profesorem). Obdržel bezpočet státních cen a vyznamenání.  V posledních deseti letech svého života se negativně vyjadřoval o lídrech perestrojky, rozpadu Sovětského svazu a likvidaci jeho struktur. Zemřel v Moskvě 14. srpna 2007. Podle svého přání byl pochován ve své rodné obci. Na jeho hrobě byl postaven pravoslavný kříž a v jeho blízkosti busta skladatele od sochaře Lva Kerbela.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní ocenění.", "content": "Mnoho dalších vyznamenání společenských organizací, čestných občanství obcí apod.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Je autorem osmi oper, pěti baletů, devíti instrumentálních koncertů, hudby ke třiceti filmům a mnoha dalších děl komorní, vokální, symfonické i scénické hudby.", "section_level": 1}, {"title": "Filmová hudba.", "content": "Kromě toho komponoval scénickou hudbu pro divadla a je autorem mnoha písní na verše ruských a sovětských básníků.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tichon Nikolajevič Chrennikov (; 28. května / 10. června 1913 Jelec – 14. srpna 2007 Moskva) byl ruský hudební skladatel a pedagog.", "tgt_summary": "吉洪·尼古拉耶维奇·赫连尼科夫(,1913年-6月10日-2007年-8月14日),苏联作曲家、音乐活动家,曾执掌苏联作曲家协会长达数十年,因为1948年带头对普罗科菲耶夫、肖斯塔科维奇等人进行批判而著名,众多作曲家在此事件中被指责为“形式主义”从而遭受了各种程度的迫害。数十年后他作为作曲家协会的领导又公开批评七名年轻作曲家,并封杀他们的作品,这七人中包括了古拜杜丽娜和杰尼索夫。对赫连尼科夫的评价一向很有争议,有的认为他并非杰出的作曲家,只是靠取悦当局和打压其他作曲家而获得名利;有的则认为他其实是迫不得已,而他风格保守的音乐作品也确实具有一定价值。2007年在莫斯科逝世。", "id": 2223960}
{"src_title": "Teorie hájitelného prostoru", "tgt_title": "防御空间", "src_document": [{"title": "Teorie.", "content": "Ústředním cílem teorie je předcházet kriminálně patogenním jevům vhodným plánováním výstavby a její struktury. Dle Newmana je klíčové vytvořit prostředí, se kterým se lidé mohou ztotožnit, což jim umožní lépe kontrolovat prostor kolem sebe a odradí potenciální pachatele trestné činnosti. Newman totiž považuje „intimní a osobnostní distanci za obhajitelný prostor, na který si každý jedinec činí nárok a jehož narušení prožívá jako útok na integritu své osobnosti jako vpád do soukromého teritoria.“ Myšlenka se spoléhá na neformální komunitní soudržnost spíše než na zásahy státu, a není tudíž závislá na pomoci vnějších subjektů.  V rámci kriminologie bývají postupy vycházející z teorie hájitelného prostoru řazeny do oblasti situační prevence, neboť „jsou zaměřeny na odstraňování kriminogenních situací, na omezování příležitostí ke spáchání trestných činů a na zvyšování rizika dopadení pro pachatele.“  Autor staví svoji hypotézu na faktu, že kriminogenní charakteristiky dané lokality jsou ovlivňovány především následujícími faktory:", "section_level": 1}, {"title": "Územní plánování.", "content": "Klíčové uplatnění našla teorie v oblasti územního plánování a designu obytných čtvrtí. Ve své publikaci přichází Newman s následujícími doporučeními, která mají pomoci snížit úroveň kriminality.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik teorie.", "content": "Teorie byla zformulována na základě vyhodnocení dat sesbíraných v amerických velkoměstech.  Sám Newman tvrdí, že ústředním motivem k vybudování teorie pro něj bylo sledování osudu tehdy nově zbudovaného komplexu budov Pruitt-Igoe v St. Louis. Tento ambiciózní projekt svěřený do rukou věhlasným architektům a navazující na principy Le Corbusiera se ukázal jako koncepčně špatný. Kvůli přílišnému množství společných, a tedy anonymních prostor, si k němu obyvatelé nedokázali vytvořit vztah a více než 40 procent bytů se nepodařilo prodat. Veřejné prostory (haly, výtahy, ulice) byly plné odpadků, zařízení se stávalo terčem útoků vandalů, což vyvolávalo strach mezi obyvateli. Po deseti letech od vybudování byl celý komplex stržen a stal se další z mnoha nevhodně naplánovaných staveb v USA, které stihl podobný osud.", "section_level": 1}, {"title": "Uplatnění.", "content": "V USA dalo publikování teorie hájitelného prostoru vzniknout nové kriminologické subdisciplíně. Teorie byla využívána i vládními institucemi (v USA např. U.S. Department of Housing and Urban Development). Na žádost tohoto úřadu sestavil Newman příručku, která měla pomoci soukromým i veřejným organizacím teorii implementovat (vyšla roku 1996 pod názvem \"Creating Defensible Space\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Teorie hájitelného prostoru (anglicky \"Defensible Space Theory\") je teorie formulovaná americkým architektem Oscarem Newmanem roku 1972 v knize \"Defensible Space\". Snaží se objasnit vztah mezi strukturou výstavby a mírou kriminality ve městech. Newmanovy poznatky (např. o souvislosti počtu pater výškových budov a bezpečnosti v dané lokalitě) nalezly uplatnění v kriminologii a územním plánování.", "tgt_summary": "防御空间(,又译防卫空间、可防御空间、可防卫空间、防御性空间)是建筑师和城市规划师奥斯卡·纽曼(Oscar Newman)提出的有关预防犯罪和社区安全的理论。纽曼认为,建筑和环境设计在增加或减少犯罪方面起着至关重要的作用。该理论在1970年代初发展起来,他在1972年写了关于该主题的第一本书《防御空间》。该书记载了来自纽约的一项研究,研究指出,和较低矮的公营住宅相比,高层公寓楼的犯罪率更高。他总结说,这是因为居民认为自己无法控制这么多人居住的区域,或对它没有个人责任。整个研究过程中,纽曼专注于解释他的关于社区设计的社会控制、犯罪预防和公众健康方面的理念。", "id": 1050113}
{"src_title": "Conor McGregor", "tgt_title": "康纳·麦格雷戈", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "McGregor začal s profesionálním MMA v roce 2008, poté co opustil své dosavadní zaměstnání jako instalatér. V roce 2009 se zúčastnil turnaje \"UFC 93\" a byl tak inspirován zkušeností, že začal žít svůj sen, že jednoho dne si udělá kariéru v Ultimate Fighting Championship. McGregor trénuje pod vedením Johna Kavanagha, který je prvním Irem, co získal hnědý pás v brazilském jiu jitsu v jeho týmu SBG Ireland. Conor byl vždy zapálený do bojování a bojové sporty mu nebyly cizí, když už trénoval box. Se základním boxem také cvičil taekwondo, karate, capoeiru a kickbox před soutěžemi v profesionálním MMA. Po zápase s Dustinem Poirierem byl Kavanaghem povýšen na hnědý pás. V týmu SBG trénuje po boku bojovníků z UFC jako jsou Cathal Pendred nebo Gunnar Nelson.", "section_level": 1}, {"title": "MMA kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná kariéra.", "content": "Svůj debut v profesionálním MMA měl Conor McGregor 9. března 2009 na Cage of Truth 2, kdy porazil v druhém kole Garyho Morrise na TKO.  Roku 2011 McGregor zahájil nepřerušenou řadu 13 výher. Během tohoto období vyhrál jeden z nejrychlejších zaznamenaných knockoutů v MMA, boj skončil za 4 sekundy na Immortal Fighting Championship v irském Letterkenny. V roce 2012 McGregor vyhrál titul mistra pérové a lehké váhy v CWFC a stal se tak prvním Irem, který držel tituly ve dvou divizích zároveň. Tento fakt vedl ke značné pozornosti na fórech MMA a McGregor vzrostl v evropských žebříčcích, což pak vedlo k zájmu UFC.", "section_level": 2}, {"title": "Ultimate Fighting Championship.", "content": "V únoru 2013 UFC oznámila, že s McGregorem podepsala smlouvu. Tím se Conor McGregor stal po kolegovi z SBG Tomu Eganovi teprve druhým bojovníkem z Irska, který zápasí v UFC.  6. dubna 2013 McGregor debutoval v UFC proti Marcusovi Brimageovi na předběžném zápase \"UFC on Fuel TV: Mousasi vs. Latifi\". Zápas vyhrál na TKO na začátku druhé minuty prvního kola a získal cenu \"Nejlepší knockout večera\".  Na \"UFC Fight Night 26\" 17. srpna 2013 se měl McGregor setkat v oktagonu s Andym Oglem. Nicméně Ogle ze zápasu odstoupil kvůli zranění a byl nahrazen Maxem Hollowayem. McGregor zápas vyhrál na body, ale během souboje si poranil přední křížové vazy na koleni a potřeboval chirurgický zákrok, který ho indisponoval na dalších 10 měsíců.  Dne 19. července 2014 na \"UFC Fight Night 46\" se měl Mcgregor utkat s Cole Millerem, ale kvůli zraněnému palci Miller ze zápasu odstoupil a za něj nastoupil Diego Brandão. McGregor zvítězil v prvním kole na TKO. Vítězství mu také přineslo ocenění \"Performance of the Night\" (Výkon večera).  Na zápase v rámci akce\" UFC 178\" dne 27. září 2014 čelil McGregor Američanovi Dustinu Poirierovi. McGregor zvítězil v prvním kole na TKO a stal se tak prvním mužem, který porazil Dustina Poirera na KO/TKO. Vítězstvím se také zasloužil o druhé ocenění \"Performance of the Night\".  Dne 18. ledna 2015 se odehrál zápas mezi McGregorem a Dennisem Siverem. McGregor zvítězil v druhém kole na TKO a získal své třetí ocenění \"Performance of the Night\". Po zápase McGregor vyskočil z klece a vyzval šampiona UFC v pérové váze Josého Alda. Zápas se měl udát na akci \"UFC 189\", kdy se však krátce před zápasem Aldo zranil a i přesto, že podle doktorů byl schopný bojovat, ze zápasu odstoupil a na jeho místo nastoupil 1. muž v řebříčku pérové váhy americký zápasník Chad Mendes. I přes zranění kolene zápas vyhrál McGregor v druhém kole na technické K.O. a vysloužil si tak dočasný titul UFC šampiona, což vedlo k jeho zápasu o opravdový titul proti Jose Aldovi 12. prosince 2015 na akci \"UFC 194\". Tam 10 let neporaženého šampiona knockoutoval za pouhých 13 sekund a ustavil tak nejrychlejší titulový zápas v historii UFC.  Poté vyzval o titul i šampiona lehké váhy Rafaela Dos Anjos, který však taktéž odstoupil ze zápasu kvůli zranění nohy. Na jeho místo nastoupil veterán ultimátních zápasů Nate Diaz. Kvůli Diazovi neschopnosti zhubnout na potřebnou váhu se zápas odehrál ve welterové váze, tudíž o dvě váhové kategorie výš, než byl McGregoruv poslední zápas. McGregor zápas jednostranně vyhrával, dokud se neunavil a zápas prohrál ve druhém kole na \"rear-naked-choke\" (škrcení).  Jediné, co poté chtěl, byl ještě jeden zápas s Nate Diazem v té samé váze, který dostal na akci \"UFC 202\" 20. srpna 2016. McGregor v zápase dominoval a vyhrál na body. Zápas získal ocenění Nejlepší zápas v UFC historii.  Po tomto významném vítězství McGregor nastoupil proti novému šampionovi lehké váhy Eddiemu Alvarezovi na akci \"UFC 205\" 12. listopadu 2016. Nového šampiona víckrát položil úderem na zem a dominantním výkonem zápas vyhrál na TKO v druhém kole, čímž se stal tak nejen prvním bojovníkem, který držel v UFC tituly ve dvou divizích najednou ale taky jediným bojovníkem v UFC historii, který vyhrál zápasy ve třech váhových divizích během pouhého roku.  Poté, o dva roky později, byl zbaven titulu pro neobhajování a blokování divize. Titul byl předán Chabibu Nurmagomedovi když porazil Ala Iaquintu.  6. října 2018 proběhl McGregoruv návrat do klece. Jeho soupeřem na akci \"UFC 229\" byl dosud neporažený šampion lehké váhy Chabib Nurmagomedov (27 vítězství). Ten byl v zápase aktivnější, několikrát strhl McGregora k zemi a tam uplatňoval svůj lepší grappling. Ve třetím kole McGregor dokázal to co nikdo jiný. Vyhrál třetí kolo. Chabib nikdy v životě neprohrál jediné kolo. Nakonec ale ve 4. kole nasadil škrcení na bradu zvané neck-crank a McGregor musel odklepat a vzdát. Zápas měl ale nepříjemnou dohru, když Chabib vběhl mezi fanoušky a strhla se bitka. Navíc McGregor byl napaden jedním z členů Nurmagomedova týmu. Až později se zjistilo že McGregor udeřil jako první protože chtěl bránit svůj tým.  26. března Conor ohlásil svůj odchod do důchodu.", "section_level": 1}, {"title": "Boxerský zápas s Floydem Mayweatherem (2017).", "content": "Dne 26. srpna 2017 se utkal v Las Vegas v boxerském klání s americkým neporaženým boxerem Floydem Mayweatherem. V zápase začal aktivně, ale postupně se unavil a Maywether převzal iniciativu. Nakonec McGregor prohrál v desátém kole technickým K.O. Sám to okomentoval v tom smyslu, že sice byl unavený, ale rozhodčí zápas ukončil předčasně – kdyby ho počítal, mohl si odpočinout a pokračovat.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do UFC (2020).", "content": "Conor se vrátil do klece 18. ledna 2020 na akci UFC 246. Jeho soupeřem se stal Donald \"Cowboy\" Cerrone, zápasník s nejvíce výhrami v historii UFC, zápas proběhl ve welterové váze. Šlo o úspěšný comeback. Hned po zaznění gongu se McGregor rozběhl a chtěl zasadit první úder. To se však nepodařilo a \"Cowboy\" ho chtěl dostat na zem. To se také nepodařilo, nicméně pomocí úderu ramenem zlomil McGregor Cerronovi nos a následně kopem na hlavu a pár údery na zemi souboj vyhrál. Zápas celkově trval 40 sekund. Později Conor McGregor vyzval i několik hvězd světového formátu, samotného Conora pak vyzval i samotný Floyd Mayweather, Jr.. 7. července 2020 však Conor \"ukončil kariéru\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Conor Anthony McGregor (irsky: \"Conchúr Antóin Mac Gréagóir)\" (* 14. července 1988, Dublin) je irský bojovník smíšených bojových umění (MMA), bývalý šampion UFC v lehké a pérové váze a také bývalý šampion pérové a lehké váhy v Cage Warriors (CWFC).", "tgt_summary": "康纳·麦格雷戈(Conor McGregor,1988年-7月14日),爱尔兰混合武术格斗选手,现隶属于终极格斗冠军赛(UFC)。他是前UFC羽量级冠军、前UFC轻量级冠军。", "id": 2408620}
{"src_title": "Alexander Papagos", "tgt_title": "亚历山大·帕帕戈斯", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Alexander Papagos se narodil v Aténách v roce 1883. Jeho otec byl generálmajor Leonidas Papagos. V roce 1902 vstoupil do Bruselské vojenské akademie. Oženil se s Marii Kallinskiou, dcerou generála Andrease Kallinskis-Roïdis. Byl v roce 1911 povýšen na nadporučíka a účastnil se válek na Balkáně v letech 1912-13.  V roce 1913 byl povýšen na kapitána. Po skončení balkánských válek sloužil v 1. jezdeckého pluku a III. armádním sboru. V roce 1916 byl povýšen na majora a v roce 1916 byl jmenován náčelníkem štábu obrněné brigády.  Dne 10. října 1935, spolu s viceadmirálem Dimitriosem Oikonomou a Georgiosem Reppasem, svrhli vládu Panagise Tsaldarisa a Papagos se stal ministrem pro vojenské záležitosti v novém kabinetu Georgiose Kondylise, který okamžitě prohlásil, že obnoví řeckou monarchii.  Dne 5. března 1936 byl jmenován generálním inspektorem armády a svůj post držel do 31. července. Další den byl povýšen na šéfa generálního štábu armády.  Během následujících let se jako náčelník generálního štábu aktivně snažil reorganizovat armádu pro nadcházející druhou světovou válku. Při vypuknutí řecko-italské války dne 28. října 1940 se stal velitelem armády a post si udržel až do kapitulace řeckých ozbrojených sil po německé invazi do Řecku v dubnu 1941.  Papagos režíroval řecké operace proti Itálii podél řecko-albánské hranice. Řecká armáda pod jeho velením zastavila Italy 8. listopadu a donutila je stáhnout se hluboko do Albánie mezi 18. listopadem a 23. prosincem. Úspěchy řecké armády mu přinesli slávu. Druhé italské útočné vlně mezi 9. a 16. březnem 1941 se nepodařilo dosáhnout výraznějších úspěchů.  I přes tento úspěch se Papagos rozhodl zachovat část řecké armády v Albánii, a byl ochoten postupným stahováním posílit severovýchodní hranici obrany. Po německé invazi dne 6. dubna 1941 se Řekové v Makedonii zuřivě bránili německým útokům na Metaxovu linii, ale byli nepřítelem přemoženi.  Brzy po tom řecká epirská armáda kapitulovala a 23. dubna řecká vláda uprchla na Krétu.  Papagos zůstal v okupovaném Řecku a v červenci 1943 byl zatčen německými okupačními orgány a byl převezen do Německa jako rukojmí. Na konci dubna 1945 byl převezen do Tyrolska spolu s asi 140 dalších prominentními vězni z koncentračního tábora Dachau. Byl osvobozen Pátou americkou armádou dne 5. května 1945.  V lednu 1949 byl znovu jmenován velitelem v probíhající řecké občanské válce. Jako odměnu za jeho služby mu byl 28. října 1949 udělen titul Maršál (Stratarches) a byl vrchním velitelem až do roku 1951.  Od roku 1951 se angažoval v politice. Založil stranu Řecké sjednocení (Ελληνικός Συναγερμός), po vzoru De Gaulla, a vyhrál v září volby s 36,53 procenty hlasů, z velké části kvůli jeho popularitě, protože byl silný a odhodlaný vůdce, a také díky komunistické porážce v občanské válce, která byla připsána ve velké části jeho vedení.  Alexandros Papagos zemřel roku 1955.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexander Papagos (řecky: Alexandros Papagos, 9. února 1883 – 4. října 1955) byl řecký politik a polní maršál, který vedl řeckou armádu ve druhé světové válce a v pozdějších fázích řecké občanské války. V květnu 1951 vystoupil z armády, aby se angažoval v politice. Založil politickou stranu Řecké sjednocení, s kterou vyhrál volby v září 1951. Athénské předměstí Papagou, kde se nachází řecké ministerstvo obrany, je dnes pojmenováno po něm.", "tgt_summary": "亚历山大·帕帕戈斯(;1883年-12月9日-1955年-10月4日),希腊政治家、战略家,在第二次世界大战希腊战役中担任陆军总司令,带领希腊军队击退意大利军队的进攻,并将意军逐回阿尔巴尼亚。在希腊内战中领导希腊国民军作战并取得胜利,后成为新组建的希腊王国政府总理。", "id": 1045385}
{"src_title": "Arabští křesťané", "tgt_title": "阿拉伯基督徒", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Příslušníci arabských kmenů přijímali křesťanství už v době Římské říše, jako například Ghassanidé. V letech 246 a 247 se v Bosře konaly dva koncily. Arabského původu byl také teolog svatý Jan z Damašku. Islámská expanze zahájila postupný přechod většiny Arabů na islám, ale křesťanské menšiny byly jako lidé knihy nadále tolerovány, musely pouze platit daň džizja. Křesťané žili převážně ve městech a patřili ke vzdělanější a majetnější části obyvatelstva. Řada z nich odcházela do Afriky nebo latinské Ameriky, kde se uchytili převážně jako obchodníci. Mnozí z nich byli součástí palestinského exodu. Vzestup radikálního islamismu vede k útokům na křesťanské komunity, mnoho jejich příslušníků hledá azyl v Evropě nebo USA.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Nejvyšší procento křesťanů na Blízkém Východě žije v Libanonu, kde Maronité tvořili ještě v první polovině 20. století většinu obyvatel: proto je v ústavě zakotveno rozdělení vládních funkcí podle náboženského klíče, které jim automaticky zaručuje post prezidenta. Emigrace a nižší porodnost však vedly k tomu, že muslimové početně převážili: důsledkem jejich požadavků na vyšší zastoupení byla první libanonská válka. V Sýrii tvoří křesťané zhruba šestinu populace, jejich postavení výrazně zhoršila syrská občanská válka. Arabští křesťané v Izraeli byli roku 2014 uznáni jako samostatná etnická skupina, odlišná od arabských muslimů, což jim umožnilo sloužit v armádě. Objevil se také návrh, aby se tato národnost napříště oficiálně označovala jako Aramejci.  K arabským křesťanům bývají počítáni také Koptové v Egyptě, potomci arabizovaných starověkých Egypťanů, kteří však místo arabštiny používají jako liturgický jazyk koptštinu.", "section_level": 1}, {"title": "Církve.", "content": "Nejvýznamnějšími denominacemi arabských křesťanů jsou Maronitská katolická církev, Koptská katolická církev, Koptská pravoslavná církev, Melchitská řeckokatolická církev, Řecká pravoslavná církev, Syrská pravoslavná církev a Římskokatolická církev.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Významnými arabskými křesťany byli svatá Mariam Baouardy, zakladatel strany Baas Michel Aflaq, syrský premiér Faris al-Churi nebo generální tajemník Organizace spojených národů Butrus Butrus-Ghálí. Ze světových osobností mají kořeny v arabskokřesťanské diaspoře například politolog Edward Said, herečka Salma Hayeková, spisovatel Chalíl Džibrán, politik Ralph Nader nebo multimilionář Carlos Slim Helú.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arabští křesťané (العرب المسيحيين Al-'Arab Al-Masihiyin) je etnoreligiózní skupina obyvatel Levanty, kteří se hlásí k arabské národnosti a jsou příslušníky některé z křesťanských církví. Jejich počet se odhaduje na minimálně dvacet milionů, z toho velká část však žije v diaspoře.", "tgt_summary": "阿拉伯基督徒在广义上指生活在阿拉伯世界信仰基督教的群体。狭义上指近东地区的巴勒斯坦基督徒。各类数据统计在500万至2000万人之间,一般认为在600万至800万人间。主要分布于埃及、黎巴嫩、伊拉克、叙利亚、约旦、以色列和巴勒斯坦。其它数据统计,基督徒占阿拉伯世界人口由20世纪初的20%,至当代下降至5%。移民潮和低于穆斯林的出生率是阿拉伯基督徒人口比例下降的主因。", "id": 1153141}
{"src_title": "Terrestrial Trunked Radio", "tgt_title": "地面中繼式無線電", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Radiokomunikační TETRA využívá jako mnoho jiných moderních systémů (GSM, DMR) technologii časového multiplexu TDMA, kdy je komunikační kanál v případě systémů TETRA se šířkou 25 kHz rozdělen na 4 časové úseky (timesloty). V časových úsecích mohou probíhat nezávislé hovory nebo přenos dat. Veškerá komunikace je digitální, hovory jsou digitalizovány pomocí hlasových kodeků a jsou přenášeny jako data. Systém TETRA umožňuje provoz pod trunkovou infrastrukturou nebo v přímém režimu, kdy komunikují radiostanice spolu navzájem.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled hlasových a datových služeb podporovaných systémy TETRA.", "content": "Podrobnější popis klíčových služeb radiokomunikačních systémů TETRA je na stránkách stránkách asociace TCCA.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Vzhledem ke svému zaměření na státní správu je v rámci standardu TETRA kladen velký důraz na bezpečnost systému a přenášených dat.", "section_level": 1}, {"title": "Síťové topologie.", "content": "Původně používaly radiové sítě podle standardu TETRA pouze centralizovanou topologii, kde byly jednotlivé základnové stanice připojeny k centrálnímu přepínači ( serveru, který obsahuje informace o konfiguraci sítě a uživatelích sítě). Tento typ topologie se nadále využívá pro středně velké a velké komunikační sítě. Pro zajištění spolehlivosti bývají centrální přepínače redundantně zdvojeny a geograficky odděleny.  Pro menší radiokomunikační sítě dnes většina výrobců nabízí distribuovanou topologii, kdy je inteligence sítě rozprostřena do jednotlivých základnových stanic. Velkou výhodou této topologie je velká odolnost proti poruchám.", "section_level": 1}, {"title": "Spolehlivost systému radiových sítí TETRA.", "content": "Vzhledem k orientaci na nejnáročnější segment zákazníků, kteří vyžadují spolehlivé spojení v krizových situacích, realizují výrobci infrastruktury TETRA řadu opatření pro zajištění spolehlivosti systému. Výpadek žádné jednotlivé části systému nesmí způsobit selhání celého systému.", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání TETRA release 1 a TETRA release 2 (TEDS) podle ETSI.", "content": "Tetra release 2 je více variabilní při využití modulace QAM. Postačuje-li uživateli systému menší přenosová rychlost, může použít modulaci s menším počtem stavů, tím dojde ke zlepšení citlivosti přijímače a ze základnové stanice lze pokrýt větší území. Naopak při požadavku na vyšší datovou propustnost lze použít více stavovou QAM modulaci a větší šířku kanálu, ale terminály i základnové stanice budou vyžadovat větší úroveň signálu. Síť základnových stanic bude muset mít větší hustotu.", "section_level": 1}, {"title": "Základnové stanice a terminály TETRA.", "content": "Několik příkladů, jak vypadají moderní základnové stanice nebo koncové terminály TETRA:", "section_level": 1}, {"title": "Výhody a nevýhody standardu TETRA.", "content": "Každé technické řešení sebou nese výhody a nevýhody. Uživatel si musí zvolit řešení, které bude splňovat jeho požadavky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Terrestrial Trunked Radio neboli TETRA je standardem ETSI pro profesionální radiové sítě se zaměřením na časově kritickou komunikaci, který byl speciálně vyvinut pro komunikaci vládních úřadů, bezpečnostních a záchranných složek (policie, hasičů, záchranných složek, armády), dále je často využíván pro komunikaci ve veřejné dopravě (letiště, dopravní podniky) a průmyslu. Velkou výhodou přesně definovaného standardu je interoperabilita mezi koncovými terminály a infrastrukturou různých výrobců. V jedné radiové síti mohou vzájemně komunikovat radiostanice od několika dalších různých výrobců podobně jako mobilní telefony v sítích GSM.", "tgt_summary": "地面中继式无线电(英语:TErrestrial Trunked RAdio,缩写:英语:TETRA;前称「跨欧陆中继式无线电」,英语:Trans European Trunked RAdio,又称:陆地集群无线电)是一种专门的第三者无线电(Trunked radio system)双向发报机(一般称为双向无线电,例如无线对讲机),专门为到政府机构、紧急服务(警察队、武装部队、消防局、救护车)、铁路运输、运输服务及军队的使用而设计的通讯系统。", "id": 2566240}
{"src_title": "Doprava v Německu", "tgt_title": "德国交通", "src_document": [{"title": "Silniční doprava.", "content": "Objem dopravy v Německu, zejména přeprava zboží, je díky jeho centrální poloze v Evropě vysoká. V posledních desetiletích byla část nákladní dopravy přesunuta ze železnic na silnice, což vedlo federální vládu k zavedení mýtného pro nákladní auta. Požívání automobilů se nadále zvyšuje, což má za následek relativně vysokou hustotu provozu při srovnání s jinými zeměmi. Další nárůst se očekává i v budoucnu.  Vysokorychlostní automobilová doprava má v Německu dlouhou tradici. První Dálnice na světě AVUS byla postavena právě zde. Německo má jeden z nejhustších silničních systémů světa a německé dálnice nemají rychlostní limit. Výjimkami jsou pouze nebezpečné a přetížené úseky, stejně jako tam, kde je hluk nebo problém vysokého znečištění.  Německo má přibližně 650 tisíc km silnic, na kterých se za rok najezdí téměř 2 triliony kilometrů. Státní silnice v Německu se nazývají Bundesstraßen. Další hlavní veřejné cesty jsou v jednotlivých spolkových zemích, nazývané také Landesstraße (\"zemské cesty\"). Pro menší cesty v rámci obcí a měst se používá označení Kreisstraße.", "section_level": 1}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Německo má velmi hustou železniční síť a výbornou železniční dopravu. V zemi se nachází celkem 40 826 km železnic, z toho 14 tisíc je elektrifikovaných. Hlavní německý železniční dopravce je Deutsche Bahn. Kromě této společnosti existuje v Německu ještě dalších 280 soukromých železničních společností.  InterCityExpress (známé také jako \"\"ICE\"\") je druh rychlíku, provozovaného společností Deutsche Bahn, který jezdí do velkých měst a okolních zemí (Curych, Vídeň, Kodaň, Paříž, Amsterdam a Brusel).  Relativně málo měst má plnohodnotnou síť metra (U-Bahn). V Německu se nachází metro v těchto velkých městech: Berlín, Mnichov, Hamburk a Norimberk. Více se používají systémy S-Bahn, které spojují obce s městy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Německo je země s hustou a moderní dopravní infrastrukturu, která zajišťuje transportní potřeby obyvatelstva, zemědělství a průmyslu.", "tgt_summary": "德国堪称世界上交通最发达的国家。德国的地理位置十分优越,是欧洲的东西和南北交通干线的相交区域,有欧洲陆上的“十字路口”之称;德国是世界上最早拥有高速公路的国家;也是世界上高速铁路技术最为成熟的少数国家之一;德国是世界上内河航运最发达的国家之一,是极少数充分利用运河的国家,海运技术和运量亦居世界前列;航空业基础雄厚,是世界主要航空国。", "id": 2266135}
{"src_title": "Kritika islámu", "tgt_title": "對伊斯蘭教的批評", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raný islám.", "content": "První přeživší psanou kritiku islámu lze nalézt ve spisech křesťanů, kteří se dostali pod nadvládu raného islámského chalífátu. Jeden z nich byl Jan z Damašku (asi 676-749 n. l.), který byl s islámem a arabštinou obeznámen. Druhá kapitola jeho knihy Pramen poznání má název \"ohledně kacířství\" a představuje sérii diskuzí mezi křesťany a muslimy. Jan tvrdí, že ariánský mnich (o kterém nevěděl, že byl Bahíra) ovlivnil Mohameda a pohlíží na islámskou doktrínu jako na mišmaš uplácaný z Bible. Na adresu islámských tvrzení, že je islám Abrahámovského původu, Jan vysvětluje, že Arabové byli nazývání „Saracéni“ (, Sarakenoi), protože byli „prázdní“ (řecky κενός, kenos) „Sáry“. Byli nazýváni i jako „Hagaréni“, protože byli „potomci otrokyně Hagar“.  Mezi další významné kritiky islámu patří:", "section_level": 2}, {"title": "Morální stránka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mohamed.", "content": "Mohamed je muslimy považovaný za jednoho z proroků islámu a model pro jeho následovníky. Kritici jako je Sigismund Koelle a bývalý muslim Ibn Warraq označují některé z Mohamedových činů jako nemorální.  Židovský vůdce Ka'b ibn al-Ashraf působící v Medíně v 6. a 7. století n. l. napsal poetickou eulogii připomínající zavraždění významných Kurajšovců; později odcestoval do Mekky a vyprovokoval Kurajšovce k boji s Mohamedem. Také sepsal erotickou poezii o muslimských ženách, která zde urazila muslimy. Mohamed vyzval své stoupence k zabití Ka'ba. Své služby mu nabídl Muhammad ibn Maslamah a ještě další čtyři. Mohamed ibn Maslamah a ostatní vylákali Ka'ba ze své pevnosti za měsíčné noci tím, že předstírali, že se obrátili proti Mohamedovi, a na příkaz Mohameda ho zabili navzdory jeho energickému odporu. Židé byli jeho vraždou vyděšeni a jak popisuje historik Ibn Ishaq: \"...nebylo Žida, který by se nebál o svůj život.\"", "section_level": 2}, {"title": "Věk Mohamedovy ženy Áiši.", "content": "Podle většiny hadíthů bylo Áiše v době sňatku s Mohamedem 6 let a manželství bylo sexuálně naplněno v jejích devíti letech (podle at-Tabarího v deseti letech). Tato skutečnost je dnes často kritizována, kritika ze strany západní kultury se ovšem objevila až poměrně nedávno. Manželství s dětmi nebyla v tehdejší beduínské společnosti neobvyklá a po většinu historie bylo muslimskými historiky Aíšino mládí považováno za velmi pozitivní fakt a často vyzdvihováno, protože bylo vnímáno jako potvrzení jejího panenství a čistoty.", "section_level": 3}, {"title": "Otrokářství.", "content": "Historik Bernard Lewis píše: \"Jedním ze smutných paradoxů lidské historie bylo, že humanitární reformy přinesené islámem vyústily v obrovský rozvoj obchodu s otroky uvnitř, a ještě větší vně islámského světa.\" Poznamenává, že islámská nařízení proti zotročování muslimů vedly k masivnímu dovozu otroků z venku. Podle profesora Patricka Manninga způsobilo islámské uznání a kodifikace otroctví ochranu a expanzi otroctví než opak.  Na rozdíl od západních společností, které ve své opozici vůči otroctví daly vzniknout hnutí proti otroctví, jejichž počet a nadšení často pramenily z církevních skupin, v muslimských společnostech žádná taková organizace na místní úrovni vůbec vyvinuta nebyla. V muslimské politice stát nekriticky učení islámu přijal a aplikoval jej jako zákon. Tím, že islám otroctví postihoval, rozšířil legitimitu obchodu s otroky.  Až ve 20. století, po první světové válce, začalo být otroctví v muslimských zemích postupně stavěno mimo zákon a potlačováno; především díky tlaku vyvíjeného západními zeměmi, jako Velká Británie a Francie. Gordon popisuje nedostatek domácích islámských hnutí za zrušení otroctví jako důsledek toho, že je hluboce zakotveno v islámském právu. Legitimizováním otroctví a – potažmo – obchodu s otroky islám tyto praktiky povýšil na nezdolatelnou morální rovinu. V důsledku toho nikde v muslimském světě nebyla ideologická výzva proti otroctví. Politická a sociální struktura muslimské společnosti by se na takovou výzvu dívala špatně. Někteří muslimští vůdci, jako fátimovský chalífa Al-Hakim bi-Amr Allah, otroctví zakázali, ale v islámském světě měli malý vliv.  Otázka otroctví v islámském světě v moderní době je sporná. Kritici argumentují, že je těžké dokázat jeho existenci a ničivé účinky. Jiní tvrdí, že otroctví v centru islámských zemí prakticky vymřelo v polovině dvacátého století a že zprávy ze Súdánu a Somálska ukazují otroctví v příhraničních oblastech jako důsledek pokračující války. Podle některých učenců dochází v posledních letech ke \"znepokojujícímu trendu\" ohledně \"znovuotevření\" problematiky otroctví některými konzervativními salafistickými učenci po tom, co bylo otroctví ve 20. století v muslimských zemích zakázáno a \"většina muslimských učenců\" shledala praxi, že \"není v souladu s morálkou koránu\".  Šejk Fadhlalla Haeri z Karbaly vyjádřil v roce 1993 názor, že může dojít k prosazování nevolnictví, ale omezeného na válečné zajatce a těch jako otroky narozených. Dr. Abdul Latif-Mushtari, vedoucí homiletiky a poradenství na Univerzitě al-Azhar, uvádí na téma ospravedlnění islámského povolení otroctví: Vydání digitálního časopisu Islámského státu Dabiq z roku 2014 ospravedlňuje zotročení jezídských žen.", "section_level": 2}, {"title": "Apostáze.", "content": "Podle islámského práva je odpadlictví popisováno jako seznam činů, mezi které patří konverze k jinému náboženství, popření existence Boha, odmítání islámských proroků, zesměšňování Boha nebo proroka, uctívání model, odmítání šaríi nebo jednání umožňující chování, které šaría zakazuje, jako je například cizoložství, příjem zakázaných potravin nebo pití alkoholických nápojů. Většina muslimských učenců se drží tradičního názoru, že odpadlictví se trestá smrtí nebo odnětím svobody až do pokání; alespoň pro dospělé muže zdravé mysli.  Zákony zakazující náboženskou konverzi jsou v rozporu s článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv, v němž se uvádí, že \"každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru, sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů.\"  Anglický historik C. E. Bosworth říká, že tradiční pohled na odpadlictví brání rozvoji islámského učení. Zatímco organizační forma křesťanských univerzit umožnila rozvoj a rozkvět do moderních univerzit, \"ty muslimské zůstaly sevřené samotnou doktrínou vakf - jejich fyzické zázemí je často beznadějně zhoršující se a jejich osnovy jsou zúženy vyloučením netradičních náboženských věd jako filozofie a přírodní vědy\" ze strachu, že by se mohly vyvinout v potenciální záchytné body pro káfiry – lidi, kteří odmítají Boha.", "section_level": 2}, {"title": "Islámské právo.", "content": "Bernard Lewis shrnuje: Čtyři sunnitské školy islámské právní vědy se stejně jako šíitští učenci dohodly na rozdílných trestech pro muže a ženu. Zdravý dospělý muž-odpadlík může být popraven. Odpadlice může být podle většinového názoru popravena, nebo podle jiných má být uvězněna, dokud neodprosí.", "section_level": 3}, {"title": "Úmluva o lidských právech.", "content": "Některé široce držené výklady islámu jsou v rozporu s úmluvami o lidských právech, které uznávají právo na změnu náboženství. Zejména článek 18 Všeobecné deklarace lidských práv.  K implementaci tohoto článku 18 (2) Mezinárodní pakt o občanských a politických právech říká:  Právo pro muslimy změnit své náboženství není poskytováno íránským právem šaría, které toto právo konkrétně zakazuje. Muslimské země jako Súdán, Saúdská Arábie nebo Írán mají pro odpadlictví od islámu trest smrti. V roce 1990 organizace islámské spolupráce zveřejnila samostatnou Káhirskou deklaraci lidských práv v islámu v souladu s šaríou. Ačkoliv poskytuje mnoho práv v prohlášení OSN, neuděluje muslimům právo na konverzi k jinému náboženství a omezuje svobodu projevu.  Abul Ala Maududi, zakladatel pákistánské islámské strany, napsal knihu nazvanou \"Lidská práva v islámu, ve které tvrdí, že dodržování lidských práv bylo vždy v právu šaría zakotveno a kritizuje západní představy, že mezi těmito dvěma existuje zásadní rozpor. Západní učenci z velké části jeho analýzu odmítají.", "section_level": 3}, {"title": "Násilí.", "content": "Teroristické útoky na USA z 11. září 2001 a další nedávné útoky vedly nemuslimy k názoru, že islám je násilné náboženství. Učení Koránu ohledně otázek války a míru se stalo v posledních letech tématem horlivé diskuse. Někteří poukazují na verše koránu, které schvalují vojenské akce proti nevěřícím jako celku, a to jak za života Mohameda, tak i po něm. V koránu stojí: \"Bojujte ve jménu svého náboženství s těmi, kteří bojují proti Vám.\" Jiní se na druhou stranu snaží argumentovat, že tyto verše Koránu jsou interpretovány mimo kontext, a tvrdí, že když se verše čtou v kontextu, je zcela zřejmé, že Korán agresi zakazuje a dovoluje boj jen v sebeobraně.  Orientalista David Margoliouth popsal bitvu u Chajbaru jako \"stupeň, od kterého se islám stal hrozbou pro celý svět.\" Podle Margolioutha by dřívější útoky na Mekkánce a židovské kmeny v Medině (např. invaze Banú Kurajza) mohly být věrohodně připsány ke křivdám provedených Mohamedovi nebo islámskému společenství. Margoliouth ale tvrdí, že Židé z Chajbaru neudělali nic, co Mohamrda nebo jeho následovníky poškozovalo a útok připisuje touze po kořisti. Mohamedův důvod k útoku byl, že \"jeho obyvatelé \"nebyli muslimové\"\" (kurzívou ve zdroji) a podle Margolioutha se toto stalo omluvou pro neomezené dobývání.  \"Džihád\", islámský termín, je náboženskou povinností muslimů. V arabštině se slovo \"džihád\" překládá jako podstatné jméno znamenající \"boj\". Džihád se v Koránu objevuju 41krát a často v idiomatickém vyjádření \"úsilí pro Boží vůli (al-džihad fi sabil Allah)\". Džihád je pro muslimy důležitou náboženskou povinností. Menšina mezi sunnitskými učenci tuto povinnost někdy popisuje jako šestý pilíř islámu, i když takový oficiální status nemá. Nicméně mezi ší'itskými dvanáctníky je džihád jedna z 10 přídavných povinností víry. Korán opakovaně volá po džihádu nebo svaté válce proti nevěřícím, včetně Židů a křesťanů. Odborník na střední východ Bernard Lewis říká, že \"drtivá většina klasických teologů, právníků a tradicionalistů (odborníci na hadísy) chápe povinnost džihádu ve vojenském smyslu.\" Kromě toho Lewis dodává, že po většinu ze zaznamenané historie islámu – od života proroka Mohameda a dále – bylo slovo džihád používáno v první řadě ve vojenském smyslu. Podle Andrew Bostoma se velké množství džihádistů zaměřovalo na křesťany, hinduisty a Židy.  Korán: (08:12): „...Já vrhnu do srdcí těch, kdož nevěří, hrůzu, a vy bijte je po šíjích a bijte je po všech prstech!“ Fráze, která \"přikazovala, aby terorizovali nevěřící\" byla citována jako motivace pro džihádistický teror. Jeden džihádistický duchovní řekl:  David Cook, autor \"Pochopení džihádu\", řekl: \"Při čtení muslimské literatury – a to jak moderní, tak klasické – je vidět, že důkazy o nadřazenosti duchovního džihádu jsou zanedbatelné. Dnes je jisté, že žádný muslim používající nezápadní jazyk (arabštinu, perštinu, urdštinu) by nikdy netvrdil, že džihád primárně není násilný nebo že byl nahrazen duchovním džihádem. Tyto nároky jsou dílem výhradně západních učenců, především těch, kteří studují súfismus nebo práce v mezináboženském dialogu. A také muslimských obhájců, kteří se snaží prezentovat islám v nejneškodnější formě.\" Magdi Allam, v Egyptě narozený italský novinář, popisuje islám jako násilný ze své podstaty a vyznačující se \"nenávistí a nesnášenlivostí\".  Rúholláh Chomejní se vyjádřil:", "section_level": 2}, {"title": "Stínání (řezání) hlav.", "content": "Ačkoli byla poprava stětím původně hojně rozšířená metoda popravy, byla po celém světě postupně zakázána. Islám je dnes jediné světové náboženství, jehož státní i nestátní představitelé a vyznavači tyto popravy ospravedlňují a legitimizují.", "section_level": 3}, {"title": "Homosexualita.", "content": "Lesbická aktivistka Irshad Manji, bývalý muslim Ehsan Jami či bývalá nizozemská politička Ayaan Hirsi Aliová kritizují postoje islámu vůči homosexuálním lidem. Většina mezinárodních organizací pro lidská práva, jako je například Human Rights Watch a Amnesty International, odsuzují islámské zákony. Ty dělají z homosexuálních vztahů mezi dospělými zločin. Od roku 1994 výbor Spojených národů pro lidská práva také rozhodl, že tyto zákony porušují právo na soukromí zaručené všeobcnou deklarací lidských práv a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech.  V květnu 2008 byla LGBT organizace Lambdaistanbul (se sídlem v Istanbulu v Turecku) zakázána na základě soudního rozhodnutí pro porušení ústavních ustanovení o ochraně rodiny a článku zakazujícího subjekty s cíli, které porušují zákon a morálku. Nakonec bylo toto rozhodnutí nejvyšším soudem zrušeno.  Bývalý muslim Ibn Warraq poznamenal, že odsouzení homosexuality v Koránu bylo v praxi často ignorováno a že islámské země byly až donedávna k homosexualitě tolerantnější než ty křesťanské. Bývalý íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád několikrát prohlásil, že v Íránu homosexuálové nejsou a homosexualitu označil jako \"odpornou\".", "section_level": 2}, {"title": "Ženy v islámu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Domácí násilí.", "content": "Mnoho učenců tvrdí, že právo šaría vybízí k domácímu násilí na ženách, když má muž u své manželky podezření na \"nushuz\" (neposlušnost, neloajálnost, rebelie, špatné chování). Jiní učenci tvrdí, že bití není v souladu s moderními perspektivami Koránu.  Jedním z veršů koránu, který povoluje domácí násilí je súra 4:34. V úctě k súře 4:34 mnoho zemí, kde platí právo šaría, případy domácího násilí nepostihuje. Šaría je kvůli ignorování ženských práv v případech domácího násilí kritizována. Musawah/CEDAW, KAFA a další organizace navrhují způsoby, jak upravit zákony inspirované právem šaría ke zlepšení ženských práv v islámských zemích, včetně práv v případech domácího násilí. Výjimkou v islámských státech nejsou ani útoky na ženy pomocí kyseliny.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika muslimských přistěhovalců a přistěhovalectví.", "content": "V posledních desetiletích se zvýšila imigrace muslimů do Evropy, čímž vznikly problémy s novými sousedy. Konzervativní muslimské sociální postoje a návyky vyvolaly k moderním tématům v Evropě i jinde polemiku. Učenci se dohadují o tom, jak moc jsou tyto postoje výsledkem muslimské víry. Někteří kritici považují islám se sekulární západní společnosti za zcela neslučitelný. Jejich kritika byla částečně ovlivněna postoji proti multikulturalismu, obhajovaných některými filozofy, úzce spjatými s dědictvím nových filozofů. Prohlášení proponentů jako je Pascal Bruckner popisují multikulturalismus jako vynález \"osvícených\" elit, které popírají výhody demokratických práv vůči nezápadním tím, že je připoutají k jejich kořenům. Věří, že toto dává islámu volnou ruku k propagaci činů, které oni sami nazývají zneužíváním či špatným zacházením, jako je týrání žen a homosexuálů a v některých zemích také otroctví. Dále uvádějí, že multikulturalismus umožňuje určitou míru svobody vyznání, která však přesahuje to, co je zapotřebí pro osobní svobodu náboženského vyznání a přispívá k tvorbě organizací zaměřených na podkopávání evropských sekulárních či křesťanských hodnot.  Do Kanady emigrovali lidé z téměř každé muslimské země. Podle nedávného průzkumu mělo 54% Kanaďanů na islám nepříznivý pohled, který byl vyšší než k jakémukoli jinému náboženství.  Ve Spojených státech se předpokládalo, že po bombových útocích v Bostonu budou imigrační procesy těžší. Komentátor Bryan Fischer navrhl, že žádná další víza už nebudou muslimům udělována a nebudou stavěny žádné další mešity Jeho názor získal podporu od bývalého prezidentského kandidáta Pata Buchanana.", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání s komunismem a fašistickými ideologiemi.", "content": "V roce 2004 hovořil kardinál George Pell na Acton Institute ohledně problematiky \"sekulární demokracie\" a popsal podobnost mezi islámem a komunismusmem: \"Islám může v 21. století poskytovat přitažlivost, která se dostala komunismu ve 20. století, a to jak pro ty, kteří jsou na jedné straně odcizení a zahořklí, tak na druhé straně pro ty, kteří hledají pořádek nebo spravedlnost.\" V jiné řeči Pell také souhlasí s tím, že kapacita pro jeho dalekosáhlou renovaci je silně omezena. Australský islamistický mluvčí Keysar Trad na kritiku reagoval: \"Komunismus je bezbožný systém, systém, který ve skutečnosti víru pronásleduje\".  Spisovatelé jako Stephen Schwartz Suleyman a Christopher Hitchens shledávají některé prvky islamismu za fašismus. Malise Ruthven, skotský spisovatel a historik, který píše o náboženství a islámských záležitostech, se staví proti redefinici islamismu jako \"islamofašismu\", ale také nachází mezi dvěma ideologiemi \"přesvědčivé podobnosti\". Člen holandského parlamentu a předseda strany pro svobodu Geert Wilders také srovnává islám s fašismem a komunismem.", "section_level": 1}, {"title": "Veřejná kritika islámu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Německo.", "content": "Tania Kambouri, německá policistka z Bochumi, vydala v roce 2015 knihu \"Deutschland im Blaulicht – Notruf einer Polizistin\" (2015), ve které na základě své každodenní policejní praxe velice tvrdě napadla migranty muslimského původu, a to kvůli jejich agresivitě.  Mezi další známé kritiky islámu v Německu patří zejména bývalý dlouholetý starosta Berlína Heinz Buschkowsky, jehož kritické knihy (\"Die andere Gesellschaft\" (2014), \"Neuköln ist überall\" (2012), vycházející z jeho zkušenosti s migranty, se staly bestsellerem, či německo-egyptský novinář a politolog Hamed Abdel-Samad, autor knihy \"Islámský fašismus: analýza\" (2016).", "section_level": 2}, {"title": "Rakousko.", "content": "K rakouským veřejným kritikům islámu patří bojovnice za lidská práva, spisovatelka pákistánského původu Sabatina James.", "section_level": 2}, {"title": "Francie.", "content": "V roce 2015 vyšla v českém překladu kniha iráckého konvertity od islámu, Josepha Fadelleho \"Cena, kterou zaplatíš\", v níž autor vypráví o tom, proč se rozhodl stát raději křesťanem a utéci od vlastní rodiny a víry, nežli být muslimem. Mezi francouzské kritiky islámu se dle britského deníku \"The Daily Telegraph\" řadí také slavný francouzský spisovatel, Michel Houellebecq, který např. ve své knize \"Podvolení\" (2015) kritizuje islámem podrobenou Francii, dále Éric Zemmour či spisovatel a politický aktivista Renaud Camus.", "section_level": 2}, {"title": "Nizozemsko.", "content": "Ayaan Hirsi Ali, nizozemská politička a spisovatelka, jež náleží k předním nizozemským kritikům islámu, tvrdě poukazuje na rituální vraždy ze cti, znásilňování, násilí a incest. Tato politička a spisovatelka spolupracovala také na filmu \"Submission\" nizozemského režiséra Thea van Gogha. Ten byl v roce 2004 zavražděn radikálním muslimem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kritika islámu existuje již od 7. století, z doby, kdy se islám formoval. Rané psané kritiky na adresu islámu pocházejí od křesťanů do 9. století, z nichž mnoho vidělo v islámu radikální křesťanskou herezi. Hinduisté a zoroastriáni také přišli s významnou kritikou. Později zazněla kritika i ze strany samotného muslimského světa. Kritika islámu v západním světě zesílila po útocích z 11. září 2001 a ostatních teroristických akcích ve 21. století.", "tgt_summary": "对伊斯兰教的批评自伊斯兰教创立以来就已存在。早期对伊斯兰的批评来自基督徒,例如9世纪前多数激进基督徒称伊斯兰教为异端。到后来穆斯林世界本身也遭到批评。在九一一袭击事件和其他恐怖攻击之后,西方国家对伊斯兰教的批评得到延续。其后也由这些批判,激起了反伊斯兰和大部分欧洲国家反移民的浪潮的理由。", "id": 1667682}
{"src_title": "Azavak", "tgt_title": "阿扎瓦克犬", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Plemeno azavak vzniklo v Nigérii, konkrétně v údolí Azawakh, od kterého je odvozen název plemene. Jeho stáří nelze jednoznačně určit, ale první podobné psy bychom nalezli již před dvěma tisíci lety na jeskynních nástěnných malbách v subsaharských oblastech. Postupně se rozšířilo i mezi kočovné kmeny ze subsaharské oblasti a do států Mali, Burkina Faso a Alžírska. Jeho úkolem bylo hlídání majetku a lov zvířat, především gazel nebo zajíců. Tito psi se natolik přizpůsobili podmínkám, že dokáží vyvinout až rychlost 60 kilometrů za hodinu. Podobně rychlý je například i greyhound. Současně se řadí mezi plemena, která tzv. „loví očima“. To znamená, že na rozdíl od jiných psích plemen se neřídí čichem, který mají poměrně slabý, ale zrakem, který mají naopak nejlépe vyvinutý. Silný lovecký pud si plemeno udrželo až do současnosti. Od ostatních chrtích plemen se ale liší tím, že vždy lovil ve smečce.  Chov azavaků se aktuální i v Česku, kde se toto plemeno pomalu rozšiřuje. Přesto jej zde potkáme jen vzácně, stejně jako například v Severní Americe.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Azavak je plemeno, které bychom výškou označili jako obří, avšak podle váhových kategorií patří spíše mezi střední plemena. Zároveň je také se svými 70 cm vyšší než delší. Jeho tělo je stavěné na dlouhé a vytrvalé běhy, tedy dobře osvalené, lehké a pohyblivé. Srst, která pokrývá celé tělo, je krátká, přiléhavá, nepříliš hustá a špatně izolující proti zimě. Zbarvení je nejčastěji plavé s bílými „ponožkami“, povolené jsou ale všechny odstíny od pískové po mahagonovou. Přípustná je i černá maska a žíhání, ty se ale vyskytují jen vzácně. Pohyb azavaka je plynulý a elegantní.  Hlava je dlouhá, úzká a suchá. Mozkovna téměř plochá, s vyznačenými nadočnicovými oblouky a naopak málo patrným stopem. Uši jsou vysoko nasazené, vždy spadající dolů podél hlavy, trojúhelníkového tvaru. Oči mandlového tvaru jsou poměrně velké, s jantarovou duhovkou. Nosní houba většinou černá, výjimečně i tmavě hnědá a s dobře otevřenými otvory. Zuby musí mít nůžkový skus a chrup je povolený pouze kompletní. Krk je dlouhý, dobře osvalený a mírně klenutý, bez laloku. Hřbet je poměrně dlouhý se svažující se zádí. Výrazně klenutá žebra dodávají dojem silného a tlustého hřbetu, většinou jsou dobře vidět i bez ohmatání. Hrudník je nejvýraznějším symbolem a nejpřesnějším poznávacím znamením, dosahuje totiž až k loktům předních nohou a záhy je drasticky vtažený. Ocas nízko nasazený, dlouhý, od kořene ke špičce se zužuje, pes jej nesmí nosit nad hřbetní linií. Nohy jsou velmi dlouhé, slabé, zakončené kulatými, téměř kočičími, tlapkami.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Povahově je azavak samostatný, mírně tvrdohlavý a elegantní pes. Zároveň je také bystrý a pozorný, plný energie. Obecně má divokou a plachou povahu, kvůli které se hodí pro zkušenější chovatele. Je to dobrý aportér, který se ale štítí vody. K cizím se chová zdrženlivě, ale nikdy ne bázlivě nebo agresivně. Málo štěká, ale i přesto se jedná o dobrého hlídače, který imponuje velikostí a má hluboko zakořeněný ochranářský pud. Současně má vyvinutý i lovecký pud, kvůli kterému není možné jej pouštět z vodítka v neoploceném prostoru. Vůči rodině má silné pouto a je jí věrný a loajální. Změnu nebo dlouhodobé odloučení těžko nese. K dětem je přátelský, milý a pokud mu jsou některé jejich hry nepříjemné, prostě uteče. Azavak většinou jiné psy ignoruje, ale ponižování si nenechá líbit a v zájmu hierarchie se nebojí pustit se do rvačky. Na lovu je schopný s nimi spolupracovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Azavak neboli azavžský chrt (anglicky: Azawakh) je psí plemeno typu chrt z Nigérie. Azavak je plemeno oficiálně uznané Mezinárodní kynologickou federací (FCI), ta jej řadí do skupiny chrti, do sekce krátkosrstí chrti. Oficiální číslo standardu je 307 a používaná česká zkratka je AZ.", "tgt_summary": "阿扎瓦克犬(英文:Azawakh) 出众的运动员外貌,异乎寻常的速度,能够达到每小时64公里,而且耐力相当强。这种沙漠灵提狩猎时不会将猎物杀死,而是使猎物受重伤,这是因为,死猎物在灼热的阳光下很快会变质。", "id": 1024669}
{"src_title": "Cradle to Cradle design", "tgt_title": "從搖籃到搖籃設計", "src_document": [{"title": "Oddělit látky syntetického a organického původu.", "content": "Materiály – živiny musí být rozděleny do dvou na sobě nezávisle cirkulujících okruhů, metabolismů. První okruh operuje s látkami organického původu, které jsou snadno odbouratelné a není u nich proto problém navrátit je zpět do biosféry, respektive její součástí nepřestane být. Druhý operuje se syntetickými látkami, jež by měly být do produktů vkládány tak, aby bylo možné je z nich následně extrahovat a opět použít, a nebylo tak nikdy nutné je do biosféry navracet. U některých výrobků je potřeba použít látky jak organické, tak syntetické. Design by měl počítat s tím, že je bude po použití potřeba znovu oddělit a navrátit do odlišných cyklů.", "section_level": 1}, {"title": "Inspirace přírodou.", "content": "Primárním cílem je zamyslet se, jakým způsobem své výrobky navrhuje příroda. V procesu evoluce se zvířata i rostliny, a s nimi i celé ekosystémy, přizpůsobují podmínkám v dané oblasti. Zejména v architektuře, tedy v designu budov, musíme často čelit nepříznivým přírodním podmínkám, jako jsou sucho, deště, mrazy, ostrý sluneční svit nebo vítr. Biomimetika nám pomáhá odolávat změnám počasí a také předcházet přírodním katastrofám.  Betonové plochy jsou nepropustné, čímž snižují retenci vody v krajině. Také akumulují teplo v horkých letních dnech. Travní porosty, které aplikoval William McDnough například na střechu chicagské radnice, naopak zajišťují stabilní teplotu, umožňují ochlazování, odpařování při vysokých teplotách, izolují v zimě a chrání střechu před ultrafialovými paprsky. Navíc produkují kyslík, zadržují dešťovou vodu, zadržují částice jako saze a absorbují uhlík.  Příroda produkuje jen odpady, které je sama schopná odbourat, a dokonce využít. Cokoli, co uhyne, slouží jako potrava pro další rostiny a živočichy.", "section_level": 1}, {"title": "Změna v přístupu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Být \"méně špatný\" nestačí.", "content": "Současný přístup k negativním externalitám průmyslové výroby, jako je znečištění, klimatická změna či toxické částice, jež se uvolňují z některých nátěrů či lepidel, je takový, že se snažíme negativní jevy izolovat, a poté je eliminovat. Méně emisí, méně toxinů, menší spotřeba energie a z ní pramenící úbytek znečištění by neměly být konečným cílem. Tím by měla být eliminace těchto jevů.  Místo toho, aby se hledal způsob, jak negativní externality výroby a spotřeby omezit a aby bylo nutné hledat využití pro odpad až poté, co už existuje, design výrobků by měl v sobě nést dlouhodobou koncepci nakládání s materiály.  Například pálení odpadu je považováno za efektivnější než skládkování, protože lze pomocí něho získávat energii. Zákon o zachování hmoty naznačuje, že i po spálení, budou jejich rezidua ve sloučeninách poletovat vzduchem. Protože ale pro bezpečné pálení nebyly navrženy, mohou se při jejich kremaci do ovzduší uvolňovat dioxiny. Proto je nejlogičtější možností vyrábět takové plastové výrobky, které se po použití budou dát použít jako surovina o stejné kvalitě, jako když byl produkt vyroben.", "section_level": 2}, {"title": "Recyklace = downcycling, potřebujeme upcycling.", "content": "Sama idea recyklace by se dala označit za snahu být „méně špatný“.  Opětovné použití je problematické pokud v sobě výrobky obsahují toxické látky (což často ani nevíme). Recyklovaný produkt bude potom rovněž toxický. Další nevýhodou je, že opětovným použitím se snižuje kvalita. Nejde tedy o recyklaci v duchu konceptu cirkulární ekonomiky, ale jen o oddálení okamžiku, kdy bude výrobek potřeba spálit nebo skládkovat.  Když McDonough a Braungart popisují tuto rapidní změnu v myšlení, uvádějí jako příklad „příběh tří knih“. Jedna je vyrobená tradičně, z mnoha materiálů – dřevěné drti, lepidel, inkoustu a s pevnou vazbou s ozdobnými motivy, které mohou obsahovat těžké kovy a halogenizované uhlovodíky. Druhá je lehký paperback z recyklovaného papíru. I ona ale obsahuje dřevěnou drť a pravděpodobně i příměsi chlóru, který se ve sloučeninách běžně ve stromech vyskytuje. Je navíc málo ergonomická – hůře se s ní manipuluje a zahnědlý papír je méně kontrastní vzhledem k inkoustu, a proto se hůře čte. Třetí už na papíru nelpí. Je vyrobena z polymeru a slepena lepidly na stejné bázi. Inkoust z ní lze odstranit pomocí jednoduché a bezpečné chemické procedury nebo horké vody. Polymer je možné poté použít na výrobu dalších knih o stejné kvalitě.", "section_level": 2}, {"title": "Jedna velikost nesedí všem.", "content": "Rozmanitost je pro přírodu typická. Lidstvo naopak tíhne k vytváření monokultur. Při takovém typu zemědělské výroby se snižuje retenční schopnost krajiny, dochází k erozi půdy a její kontaminaci herbicidy.  Ve srovnání s rokem 1900 zmizelo 75 % rostlin užívaných v zemědělství, stejně tak 86 % odrůd jablek, které rostly ve Spojených státech. Druhy hospodářských zvířat i odrůdy kulturních rostlin jsou geneticky ovlivněné lidmi. Musí mít homogenní velikost, aby se dobře přepravovaly i se s nimi snadno dalo manipulovat na výrobní lince. Také musí co nejrychleji vyrůst.  Systémy, které jsou rozmanitější, se ale snáze přizpůsobí novým skutečnostem. Zachování diverzity je nejjednodušší a nejlevnější způsob, jak zemědělskou výrobu připravit na změny. Příkladem může být irský hladomor roku 1845, kdy byla velká část populace potravinově závislá na jedné odrůdě brambor. Když byla poté napadena plísní, kolem milionu lidí zemřelo právě v důsledku nedostatku alimentárních alternativ.  Schopnost adaptace a kreativita jsou tím, v čem se C2C design snaží přírodu napodobit. Vytvářením monokultur nejen unifikujeme, ale snižujeme také schopnost adaptability u živočichů i rostlin, protože umožňujeme reprodukci pouze těm rostlinám a živočichům, kteří odpovídají poměrně rigidním standardům.  Takzvaný C2C design je výrobní proces, který si klade maximální nároky na používání surovin. V praxi to znamená, že surovina se musí projevit, jako nekonečná ve svém výrobním cyklu. Tedy nikdy se nestane v případě dosloužení výrobku odpadem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Cradle to Cradle design (též Cradle 2 Cradle, C2C) je přístup, který na výrobky i výrobní proces klade maximální možné nároky. Design by měl umožňovat krátkodobé užití, pohodlí (ergonomický design) i estetický požitek s vědomím, že materiály přetrvají i po dosloužení výrobku. Suroviny tak cirkulují v nekonečném výrobním cyklu, kde neexistuje odpad. Za inspiraci si často bere přírodu, říkáme, že je biomimetický. Tento přístup k designu je nezbytný pro implementaci principů cirkulární ekonomiky.", "tgt_summary": "摇篮到摇篮设计(Cradle-to-cradle design)也称为摇篮到摇篮、C2C、cradle 2 cradle是产品及系统设计上仿生学的途径,将人类的产业视为一种自然界的程序,将材料视为是在健康、安全的代谢中循环的养份。这个词是相对于另一个流行短语「从摇篮到坟墓」(Cradle to Grave)的概念,传统工业生产从开采加工使用后,就被丢弃成为垃圾,是个摇篮到坟墓的过程;摇篮到摇篮设计则视产品材料为养分,从设计之初就设想如何完全循环回制造端,因此称为摇篮到摇篮。", "id": 2142027}
{"src_title": "Gerrymandering", "tgt_title": "傑利蠑螈", "src_document": [{"title": "Etymologie slova.", "content": "Termín \"Gerrymander\" (původně \"Gerry-Mander\") vznikl spojením příjmení Gerry a slova salamander (nikoliv ovšem běžný mlok, ale mytický salamandr, často zobrazovaný jako okřídlený ještěr). Tento termín byl poprvé použit autorem článku v \"Boston Gazette\", 26. března 1812, který poukazoval na nekalé praktiky, jimiž se guvernér Elbridge Gerry snažil ovlivnit senátní volby v americkém státě Massachusetts. Před volbami v roce 1812 guvernér Gerry nově přerozdělil volební obvody v Massachusetts, aby zajistil vítězství kandidáta Demokraticko-republikánské strany, k níž sám patřil. Když byly nové obvody zakresleny do mapy, karikaturistovi \"Boston Gazette\" jeden z nich připomínal ještěra, který obtáčí ostatní volební obvody, a nazval jej \"Gerry-Mander\". Nesprávný je tedy výklad, který vznik slova Gerrymander připisuje podobnosti volebních obvodů ke skvrnám na kůži mloka.", "section_level": 1}, {"title": "Taktika a typy gerrymanderingu.", "content": "Prvořadým cílem gerrymanderingu je maximalizovat vliv hlasů svých příznivců a minimalizovat vliv hlasů pro soupeře. Toho lze dosáhnout několika způsoby:  V praxi se kombinuje více způsobů najednou, například taktikou koncentrace voličů opozice do několika málo volebních obvodů, které jsou tak „obětovány“ a jejich roztříštěním ve většině ostatních obvodů lze dosáhnout volebního vítězství i v oblasti, kde má jinak převahu opozice (viz schéma).", "section_level": 1}, {"title": "Příklady použití gerrymanderingu.", "content": "Gerrymandering se často zneužívá k oslabení volebního práva etnických či náboženských menšin, zejména na územích, kde tyto menšiny mají lokální početní převahu.  Některé demokratické státy, například Nizozemsko, používají volební systémy pouze s jediným (celostátním) volebním obvodem. To prakticky vylučuje gerrymandering v parlamentních volbách, ale nezabrání mu na komunální úrovni.", "section_level": 1}, {"title": "Spojené státy.", "content": "USA jako země s dlouhodobou tradicí hlasovacího práva občanů a s převážně většinovým volebním systémem je současně zemí, kde byl gerrymandering poprvé popsán a kde je také velmi často využíván. První pokus o gerrymandering dokonce předcházel éře guvernéra Gerryho, když v roce 1788 při vůbec prvních volbách do kongresu USA se Anti-federalisté ovládající místní parlament snažili rozvrhnout volební obvody ve Virginii tak, aby James Madison nebyl zvolen do kongresu (tato snaha nebyla úspěšná).  Velmi rozšířeným jevem byl gerrymandering jako nástroj ke snížení zastoupení menšin ve vládách jednotlivých států i v kongresu USA. Ve státě Ohio byl dokonce nahrán rozhovor mezi republikánskými úředníky, kteří prováděli úpravy volebních obvodů s cílem minimalizovat vliv Afroameričanů, kteří zpravidla hlasovali pro demokratické kandidáty. S rozvojem hnutí za lidská práva ve druhé polovině 60. let byly přijaty zákony zakazující nebo alespoň silně redukující případy gerrymanderingu proti rasovým a etnickým menšinám v USA, nicméně v praxi se stále provádí ve prospěch bipartizmu (politické dominance republikánů a demokratů). Mezinárodní pozorovatelé z OBSE ještě v roce 2004 kritizovali způsob stanovení volebních obvodů a jejich vliv na průběh voleb do Kongresu USA a doporučili řadu změn nezbytných pro skutečnou konkurenceschopnost kandidujících subjektů.", "section_level": 2}, {"title": "Velká Británie – Severní Irsko.", "content": "Gerrymandering (irsky: Claonroinnt) byl široce aplikován od zavedení volebního práva v Severním Irsku až do roku 1972 s cílem upřednostnit protestanty, respektive unionisty loajální k britské koruně a to na úkor katolíků, kteří byli převážně irskými nacionalisty.", "section_level": 2}, {"title": "Česká republika.", "content": "V českých zemích byl gerrymandering častým jevem při parlamentních volbách v dobách první republiky s cílem snížit politický vliv německých voličů. Díky „správnému“ rozvržení volebních obvodů tak bylo například možné, aby při posledních volbách v roce 1935 Republikánská strana se ziskem 14,29 % všech odevzdaných hlasů obdržela v parlamentu 45 mandátů a SdP se ziskem 15,18% hlasů obdržela pouze 44 mandátů.  Nejkřiklavějším případem z posledních let byly volby do obecních zastupitelstev v roce 2010 v Praze. ODS ovládající pražské zastupitelstvo v předchozím volebním období iniciovala a prosadila nové rozdělení území Prahy na sedm devítimandátových obvodů, v jehož důsledku se fakticky zvýšila uzavírací klauzule z 5% na 7–8%, a do pražského zastupitelstva se tak nedostaly některé subjekty, které by jinak na mandáty ve volbách dosáhly (koalice SNK a SZ) a ODS díky tomu i navzdory velkému propadu mohla po volbách vytvořit „velkou koalici“ s ČSSD a udržet se v české metropoli i nadále u moci.  Proti novému rozdělení Prahy na volební obvody podalo osm kandidujících subjektů ještě před konáním voleb stížnost u Nejvyššího správního soudu a po skončení voleb napadlo jejich výsledek jedenáct subjektů u Městského soudu v Praze a proti zamítavému usnesení městského soudu pak podali stížnost k Ústavnímu soudu.  Podle rozhodnutí NSS stěžovatelé neprokázali, že by v důsledku opatření došlo k nepřípustnému zásahu do poměrného volebního systému, protože v případě komunálních voleb zákon ponechal prostor k modifikaci charakteru volebního systému vymezením dalších parametrů, mezi něž patří i možnost rozdělit obec na volební obvody. Následně NSS srovnal největší a nejmenší pražský volební obvod a konstatoval, že co do počtu voličů je mezi nimi rozdíl 15,78 % a dospěl přitom k závěru, že takové odchylky jsou v rámci Ústavním soudem vymezené přijatelné odchylky (nejvýše 30 %).  Podle rozhodnutí ÚS se stěžovatelům nepodařilo prokázat účelovost postupu pražského zastupitelstva s odkazem na oficiálně deklarované důvody pro novou úpravu. Argumenty stěžovatelů poukazující na konkrétní výsledky voleb, tj. rozdílnou váhu hlasu, faktické zvýšení uzavírací klauzule apod., ÚS nepovažoval za dostatečné. Několik soudců ÚS však připojilo k nálezu své výhrady, nejostřeji Eliška Wagnerová, která zejména kritizovala skutečnost, že ÚS nevyhověl návrhu na zrušení části § 27 zákona o volbách do zastupitelstev obcí, jehož protiústavnost je dle ní „do očí bijící“, neboť „umožňuje měnit pravidla politické soutěže během hry“. Dále kritizovala nedostatečné záruky realizace rovného volebního práva. Ostrou kritiku připojil mj. i Pavel Rychetský podle něhož argumentace v nálezu ÚS, že k obdobné situaci došlo i v minulých volbách do pražského zastupitelstva (1998 a 2002), je intelektuálně na úrovni dopadeného zloděje, který se hájí tvrzením „že i jiní kradli a běhají na svobodě“.  Za gerrymandering bylo označeno i rozdělení volebních obvodů na Praze 9 před komunálními volbami 2018, kdy byla do jednoho obvodu spojena dvě nesouvisející území. Obvod č. 2 sestával ze Střížkova a Hrdlořez, které leží na opačných koncích městské části.", "section_level": 2}], "src_summary": "Gerrymandering je účelové manipulování s hranicemi volebních obvodů (na základě znalosti volebních preferencí voličů) tak, aby došlo ke zvýhodnění politické strany, která úpravu volebních obvodů prosadila.", "tgt_summary": "杰利蝾螈(英语:Gerrymander),是一个来自美国的政治术语,指以不公平的选区边界划分方法操纵选举,致使投票结果有利于某方。这个政治术语源自1812年美国马萨诸塞州州长埃尔布里奇·格里(Elbridge Thomas Gerry)将某一选区划分成不寻常的蝾螈(salamander)状,以让民主共和党得胜。当时被重划的选区中,有一选区形状特别怪异,有如蝾螈(一种长得像蜥蜴的两栖动物),格里的政敌于是将格里(Gerry)姓氏与蝾螈的字尾(mander)组合成「gerrymandering」(杰利蝾螈),用来影射为照顾党派利益,不公平画分选区的方式,此后沿用于世。美国最高法院在1985年裁决该做法违宪,此后各州的众议院选区划分须以人口比例去作分配,每十年的人口普查决定州的选区数目。", "id": 2482110}
{"src_title": "Teroristické útoky v Paříži v listopadu 2015", "tgt_title": "2015年11月巴黎袭击案", "src_document": [{"title": "Teroristické útoky 13. listopadu 2015.", "content": "Během zjevně koordinované akce došlo postupně k několika útokům, které zahrnovaly střelbu z útočných pušek, sebevražedné bombové útoky i braní rukojmích.", "section_level": 1}, {"title": "Útoky u stadionu Stade de France.", "content": "U fotbalového stadionu Stade de France zazněly během prvního poločasu přátelského utkání Francie s Německem postupně tři exploze (21:20, 21:30 a 21:53 SEČ). Šlo o sebevražedné atentátníky. První z nich se odpálil, když byl odhalen ochrankou při snaze dostat se (s platnou vstupenkou) na tribunu. Druhý následoval u jiné brány před stadionem a třetí pak u blízké restaurace McDonald's. Kromě sebevražedných atentátníků zemřela u stadionu nejméně jedna další osoba.  V době útoků byl utkání přítomen i francouzský prezident François Hollande. Ten byl bezpečnostními složkami evakuován po druhé explozi. Ačkoliv byly výbuchy slyšet i na ploše stadionu, utkání nebylo přerušeno. Aby nedošlo k panice, hráči a fanoušci nebyli ani o poločasové přestávce o útocích informováni a utkání bylo dohráno. Celkem 80 tisíc návštěvníků bylo po skončení zápasu (výhra Francie 2:0) z bezpečnostních důvodů pozdrženo na stadionu, část byla odvedena policií na trávník, aby nedošlo k tlačenici a ušlapání. Evakuace probíhala po menších skupinách. Členové německého týmu přespali na stadionu, francouzští fotbalisté zůstali ze solidarity k soupeři na stadionu přes noc taktéž.", "section_level": 2}, {"title": "Rue Bichat a Rue Alibert.", "content": "Útoky střelců začaly zhruba ve 21:25 SEČ střelbou u křižovatky Rue Bichat a Rue Alibert v 10. městském obvodu. Teroristé zde stříleli do lidí před barem \"Le Carillon\". Poté přešli Rue Bichat a zaútočili na protější kambodžskou restauraci \"Le Petit Cambodge\". V baru a restauraci zemřelo celkem 15 lidí, dalších 15 osob bylo vážně zraněno. Útočníci zřejmě uprchli v automobilu či automobilech, svědci hovořili o belgické poznávací značce.", "section_level": 2}, {"title": "Rue de la Fontaine-au-Roi.", "content": "K další střelbě došlo ve 21:32 SEČ na Rue de la Fontaine-au-Roi. Zde muž s útočnou puškou střílel do hostů na terase italské restaurace \"La Casa Nostra\". Zemřelo zde 5 lidí, dalších 8 osob bylo vážně zraněno.", "section_level": 2}, {"title": "Rue de Charonne.", "content": "Dva útočníci začali kolem 21:36 SEČ střílet na terase restaurace \"La Belle Équipe\" na Rue de Charonne v 11. městském obvodě. Střelba trvala několik minut, útočníci poté uprchli v automobilu. Policie následně potvrdila, že v restauraci bylo ozbrojenci zabito 19 osob, dalších 9 osob je v kritickém stavu.", "section_level": 2}, {"title": "Boulevard Voltaire.", "content": "Na Boulevardu Voltaire nedaleko sálu Bataclan (viz níže) se kolem 21:40 SEČ odpálil sebevražedný atentátník sedící na terase kavárny \"Comptoir Voltaire\". Útočník zabil sebe a zranil 15 lidí, jedna osoba byla zraněna těžce.", "section_level": 2}, {"title": "Masakr v koncertní hale Bataclan.", "content": "Nejvíce obětí si vyžádal útok na koncertní sál Bataclan na Boulevardu Voltaire v centru města. Tam zrovna probíhal koncert americké rockové skupiny Eagles of Death Metal za účasti asi 1 500 diváků. Do budovy kolem 21:40 SEČ pronikli tři útočníci vyzbrojení útočnými puškami AK-47 a ručními granáty, kteří zabili desítky lidí a další desítky osob vzali jako rukojmí.  Kolem 00:15, se objevily zprávy, že teroristé začali popravovat rukojmí, zahájily francouzské bezpečnostní jednotky protizásah, při němž byli teroristé zneškodněni. Jeden byl zasažen střelbou bezpečnostních jednotek a jeho vesta explodovala, zbylí dva se odpálili sami. Džihádističtí útočníci rukojmí mučili. Původní odhady francouzské policie hovořily o 100 mrtvých, později bylo upřesněno, že v sále zemřelo 89 lidí (plus útočníci). Další desítky osob jsou v kritickém stavu. Členové rockové skupiny vyvázli nezraněni.  Budova patřila dlouhá léta židovským majitelům, kterým bylo již dříve vyhrožováno. Rocková skupina Eagles of Death Metal rovněž nedávno vystoupila v Izraeli. Desítky lidí byly zachráněny arabským muslimem, příslušníkem klubové ochranky, který otevřel nouzový východ ze sálu a poté se vrátil otevřít další v patře.", "section_level": 2}, {"title": "Související dění.", "content": "Francouzský prezident François Hollande oznámil po zasedání krizového štábu v mimořádném prohlášení o půlnoci z 13. na 14. listopadu uzavření hranic a vyhlášení výjimečného stavu na celém území Francie. Dočasně uzavřeno bylo také několik linek pařížského metra (3, 5, 8, 9, 11). Přerušena byla i autobusová doprava v 9. a 10. obvodu. Pařížská policejní prefektura požádala obyvatele města, aby nevycházeli na ulici. Později v noci francouzský prezidentský úřad oznámil, že hranice nebudou uzavřeny úplně, ale dojde k výraznému zpřísnění hraničních kontrol.  Do akce se dle televizních záběrů zapojila též armáda, přesněji 1500 vojáků.  Den po útocích (14. 11.) zůstala většina kulturních a sportovních zařízení v Paříži a okolí zavřená. Prezident Hollande vyhlásil třídenní státní smutek za oběti atentátů. Eiffelova věž byla až do odvolání uzavřena a následující večer po útocích (14. 11.) zůstala zhasnutá jako symbol smutku nad oběťmi.  Francie v reakci na útoky významně zintenzivnila své bojové akce vůči Islámskému státu, zaměřila se především na bombardování pozic IS ve městě Rakka a okolí. Rakka je hlavní baštou IS v Sýrii.  V pondělí 16. 11. přednesl prezident Hollande ve francouzském parlamentu projev, ve kterém prohlásil, že „Francie je ve válce“. Požádal velmoci i všechny ostatní státy, aby Francii podpořily v boji proti terorismu. Vyzval též Radu bezpečnosti OSN, aby přijala rezoluci proti radikálům z Islámského státu. Prezident Hollande dále požádal parlament, aby schválil prodloužení výjimečného stavu na dobu až tří měsíců. Rovněž navrhl diskusi o ústavních změnách, které by mimo jiné zahrnovaly například odebírání francouzského občanství teroristům.  V úterý 17. 11. Francie oficiálně požádala Evropskou unii o naplnění článku 42 Smlouvy o Evropské unii, který v případě ozbrojeného napadení některého z členských států zajišťuje tomuto státu podporu všech ostatních členských států. Zatím není jasné, jak by měla pomoc vypadat.  Ve středu 18. 11. vyplula z námořní základny v Toulonu směrem do východního Středomoří operační skupina v čele s letadlovou lodí Charles de Gaulle, aby podpořila útočné akce proti Islámskému státu..", "section_level": 1}, {"title": "Pátrání po pachatelích.", "content": "V hodinách bezprostředně po útoku se k akci nikdo nepřihlásil. 14. listopadu dopoledne ovšem média uvedla, že organizace Islámský stát na nově zveřejněném, nicméně nedatovaném videu hrozí Francii. Muž na záběru říká, že „\"...dokud budete pokračovat v bombardování, nebudete žít v míru. Dokonce se budete bát jít i do obchodu\".“ Dále Islámský stát vyzval své stoupence, kteří nemohou odcestovat na bojiště v Sýrii, aby prováděli útoky přímo na francouzském území. Okolo 11. hodiny dopolední označil i francouzský prezident Hollande za pachatele organizaci Islámský stát.  Necelý týden před útokem zadržela německá spolková policie v rámci kontrol proti pašerákům lidí do Německa 51letého muže z Černé Hory, který přepravoval na dálnici ze Salzburgu do Mnichova několik kalašnikovů (AK-47), pistolí, ručních granátů a výbušnin. Podle bavorského zemského ministra vnitra Joachima Herrmanna mohl jednat s teroristickými úmysly, případně dodával zbraně teroristům. Ministr nevyloučil souvislost s útoky v Paříži, jelikož podle navigace v autě mířil právě do francouzské metropole.  Odpoledne 14. 11. se objevily první konkrétní zprávy ohledně totožnosti pachatelů. Jedním z útočníků byl Francouz, který byl bezpečnostním složkám znám jako radikál. U sebevražedných útočníků ze Saint-Denis byly nalezeny syrský a egyptský pas.  Rychle vyšlo najevo, že útočníci měli kontakty v Belgii. Belgická policie den po útocích zatkla při zátahu v bruselské čtvrti Molenbeek několik osob podezřelých ze styků s atentátníky. Další muž byl zadržen (avšak z ne zcela jasných důvodů záhy propuštěn, viz níže) francouzskou policií u belgických hranic – šlo o muže, jenž si pronajal jeden z automobilů použitých při útocích.  Dne 15. listopadu byl identifikován první útočník pomocí prstu nalezeného v Bataclanu. Jednalo se o 29letého Omara Ismaila Mostefaie, Francouze alžírského původu, jenž měl záznamy v trestním rejstříku a tajné služby ho vedly na seznamu extremistů.  Odpoledne 15. listopadu bylo oznámeno, že oba automobily použité teroristy byly zapůjčeny v Belgii. Jeden z automobilů byl nalezen na pařížském předměstí Montreuil opuštěný, uvnitř byly nalezeny útočné pušky a prázdné i plné zásobníky.  Jeden ze sebevražedných atentátníků ze Saint-Denis byl podle syrského pasu identifikován jako Ahmad Al Mohammad. Držitel pasu přišel v říjnu do EU „balkánskou cestou“ přes Řecko a Srbsko a požádal zde o azyl. Spekuluje se však, že pas může být falešný, neboť některé údaje nesouhlasí.  Odpoledne 15. 11. požádala francouzská policie veřejnost o pomoc při pátrání po Salahu Abdeslamovi, který si pronajal jedno z vozidel použitých při útoku. Jeho bratr Brahim Abdeslam byl jedním z teroristů, kteří zemřeli při útocích. Další sourozenec je mezi osobami zadrženými belgickou policií při razii v bruselském Molenbeeku.  Bylo rovněž oznámeno, že egyptský pas nalezený u Stade de France nepatřil útočníkovi, ale fotbalovému fanouškovi původem z Egypta, který byl pří jednom z výbuchů vážně zraněn.  V noci na pondělí 16. 11. provedla francouzská policie desítky razií na různých místech po celém území Francie. Tyto akce byly zaměřeny proti islámským radikálům a pašerákům zbraní. Jen některé razie však měly přímou souvislost s pařížskými útoky. Zadrženo bylo 23 lidí, dalším desítkám osob byla nařízena domácí vazba.  Dopoledne 16. 11. bylo zveřejněno, že za hlavního organizátora útoků francouzská policie považuje Belgičana marockého původu Abdelhamida Abaaouda. Ten byl v červenci 2015 odsouzen v nepřítomnosti belgickým soudem na 20 let vězení za verbování do řad Islámského státu. Zorganizoval zřejmě i letní útok v rychlovlaku TGV z Bruselu do Paříže, který jen díky odvaze několika cestujících neskončil tragédií. Abaaoud měl bydliště v Molenbeeku, kde se ale nezdržoval. Předpokládalo se, že se skrývá v Sýrii.  Vyšlo také najevo, že automobil převážející hledaného Salaha Abdeslama spolu se dvěma dalšími muži kontrolovala v sobotu ráno (14. 11.) francouzská pohraniční hlídka na francouzsko-belgických hranicích (viz výše), nechala jej však projet. Oba spolujezdci byli později zadrženi belgickou policií při razii v Molenbeeku.  Dalšími dvěma identifikovanými útočníky byli Bilal Hadfi a Samy Amimour. Druhý jmenovaný byl rodilý Pařížan, o kterého se již dříve zajímala policie.  Belgická policie provedla v pondělí 16. 11. další razii v Molenbeeku, nikoho však nezadržela. Pět ze sedmi osob zadržených při sobotní razii bylo propuštěno, mezi nimi i Mohamed Abdeslam, bratr dvou útočníků z Paříže.  V noci z 16. 11. na 17. 11. provedly francouzské bezpečnostní složky další desítky razií. V úterý 17. 11. bylo oznámeno, že podle analýzy DNA se útoků (kromě sedmi mrtvých a Salaha Abdeslama) mohl přímo účastnit další, zatím neidentifikovaný terorista.", "section_level": 1}, {"title": "Policejní operace v Saint-Denis 18. listopadu 2015.", "content": "Navzdory původním předpokladům, že hlavní organizátor útoků, 28letý belgický státní příslušník marockého původu Abdelhamid Abaaoud, se nachází v Sýrii, získaly bezpečnostní složky informace, které nasvědčovaly tomu, že Abaaoud byl v době atentátů ve Francii a i poté na francouzském území zůstal. Přitom bylo pravděpodobné, že chystal další útoky. Ráno a dopoledne 18. listopadu 2015 od 04:27 do 11:26 SEČ provedly francouzská policie a speciální protiteroristické složky rozsáhlou razii na pařížském předměstí Saint-Denis. Bylo důvodné podezření, že se Abdelhamid Abaaoud skrývá v jednom bytě na rohu Rue de la République a Rue du Corbillon. Na akci se podíleli: neupřesněný počet příslušníků regulérní policie, 110 příslušníků elitního policejního sboru \"Recherche, assistance, intervention, dissuasion\" (RAID, česky „Průzkum, pomoc, zásah, odrazení“), dále i jednotka rychlého nasazení patřící k \"Brigade rapide d'intervention\" (BRI), asi 50 vojáků francouzské armády a různé pomocné síly. V úzké ulici ve středu města došlo k dlouhotrvajícím přestřelkám. Již kolem 07:30 hod. po detonaci nálože v obléhaném bytě byla zveřejněna domněnka, že se jistá žena sama vyhodila do povětří.  V průběhu operace byly zataraseny okolní ulice a nasazeny vrtulníky. Počáteční pokus policie o proniknutí do obléhaného bytu se nezdařil, protože jeho dveře byly pancéřované a tudíž neprůstřelné. Postupně přišly ke slovu granátomety; v průběhu akce bylo vypáleno téměř 5 000 nábojů. Po skončení razie bylo nejprve oznámeno, že policie zatkla sedm osob, z toho byli tři teroristé a majitel či nájemník obléhaného konspirativního bytu. Ministr vnitra Bernard Cazeneuve dal na vědomí, že kromě zmíněné ženy zemřel jeden další terorista, který byl zneškodněn odstřelovačem RAID. Při zásahu bylo zraněno pět příslušníků RAID a zahynul policejní pes. O osudu Abdelhamida Abaaouda nebylo zprvu nic oznámeno, ani to, zda se skutečně v obléhaném bytě nacházel.  V pozdních odpoledních hodinách 18. listopadu oznámil americký list The Washington Post ve svém internetovém vydání s odvoláním na blíže neurčenou tajnou službu, že Abdelhamid Abaaoud byl při zásahu policie zabit. Pařížský prokurátor François Molins, který vyšetřuje listopadové teroristické útoky, však informaci při následné tiskové konferenci nepotvrdil. Molins však sdělil, že je nutno ještě zjistit totožnost muže, který byl v konspirativním bytě zabit. Tato mrtvola byla provrtaná mnoha kulkami a silně znetvořená zdivem, které se na ni svalilo. Kromě toho Molins potvrdil, že zásahem v Saint-Denis bylo pravděpodobně zabráněno dalšímu útoku zlikvidované teroristické skupiny. Molins také upřesnil, že při zásahu bylo zatčeno osm osob, z toho jedna žena.  Teprve následující den pařížská prokuratura oficiálně potvrdila, že jedním z mrtvých mužů v bytě byl skutečně hlavní strůjce útoků v Paříži, Abdelhamid Abaaoud. Tělo bylo rozstříleno, identifikace proběhla podle otisků prstů. Nalezena byla rovněž mrtvá žena, která byla identifikována jako Abaaoudova sestřenice, 26letá Hasna Aït Boulahcenová. Kromě ní a Abaaouda při zásahu zahynul ještě jeden terorista, jenž pravděpodobně odpálil bombu, která zabila jej i Boulahcenovou.  Po zásahu v Saint-Denis začalo rozsáhlé vyhodnocování všech poznatků a okolností. Vyšetřování se zúčastnily různé složky pařížské policie a vnitrostátní zpravodajské služby Direction générale de la Sécurité intérieure (DGSI), která byla založena francouzským ministerstvem vnitra dne 12. května 2014. Uveřejněn byl mimo jiné poznatek, že Abaaoudův úkryt v konspirativním bytě v Saint-Denis byl objeven na základě lokalizace odposlouchávaného mobilního telefonu jeho sestřenice Boulahcenové.", "section_level": 2}, {"title": "Video s pachateli.", "content": "Před koncem ledna 2016 zveřejnila organizace Islámský stát na svém oficiálním telegramovém kanálu video, na němž je údajně poslední poselství devíti osob, které se atentátu zúčastnily. Pravost materiálu podle agentury Reuters nebylo možno ověřit. Video obsahuje údajné záběry z doby před atentátem, na kterých jsou zachyceni v maskáčích někde v poušti. Podle označení mělo jít o tři lidi s francouzským občanstvím, čtyři s belgickým a dva s iráckým. Někteří na nahrávce podřezávají zajatce a vyhrožují, že po Paříži přijdou další útoky. Video také potvrzuje, že dva sebevražední útočníci, u nichž byly nalezeny syrské pasy, by mohli být ve skutečnosti Iráčané. Na záběrech ale chybí Salah Abdeslam, který byl v době zveřejnění videa nejhledanějším mužem Evropy. Česká televize bez bližšího určení uvedla, že „podle expertů“ mohli vyšetřovatelé jeho roli přecenit, nebo mohl u teroristů upadnout v nemilost.", "section_level": 2}, {"title": "Zatčení Salaha Abdeslama a atentáty v Belgii.", "content": "Dne 18. března 2016 se podařilo belgické policii po zátahu v bruselské čtvrti Molenbeek zadržet hledaného Salaha Abdeslama. Terorista byl při zásahu postřelen do nohy, zatčeno bylo i několik jeho kompliců. Zprávy o tom, že zatčený Abdeslam spolupracuje s policií, a s tím související obavy z prozrazení, přiměly zřejmě zbylé členy teroristické skupiny k další akci. Dne 22. března 2016 došlo k útokům na bruselské letiště Zaventem a na bruselské metro, které si vyžádaly 31 obětí. Vyšetřování ukázalo, že pachateli byli stejně jako v Paříži navrátilci z bojů za Islámský stát v Sýrii a Iráku, a potvrdilo i vazby na pařížské atentátníky včetně Abdeslama.", "section_level": 2}, {"title": "Reakce na teroristické útoky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Francouzské reakce.", "content": "Vládnoucí levicová strana ve Francii Parti socialiste a krajně pravicová Národní fronta předsedkyně Marine Le Penové pozastavily své volební kampaně pro nadcházející francouzské regionální volby, konané v prosinci 2015. Le Penová to oznámila v časných ranních hodinách na svém Twitteru, kde uvedla: „\"Noční můra pokračuje. Pozastavujeme proto naši kampaň až do příštího oznámení. Našimi srdci otřásá chladný hněv\".“ Bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy, lídr republikánů a středo-pravé opoziční strany, vyzval národ k jednotě, která by měla pomoci překonat těžké časy. Rovněž podporuje vyhlášení výjimečného stavu a zvýšení bezpečnostních opatření na hranicích. Následné chemické útoky, před kterými varuje francouzský premiér, podle odborníků pravděpodobně nehrozí.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční reakce.", "content": "Útoky okamžitě odsoudili generální tajemník OSN Pan Ki-mun, americký prezident Barack Obama, britský premiér David Cameron, který přislíbil Francii pomoc, a ruský prezident Vladimir Putin. Reagovali i předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, předseda Evropské rady Donald Tusk a předseda Evropského parlamentu Martin Schulz. O týden později Evropská komise v reakci na tyto útoky spáchané nelegálními automatickými zbraněmi navrhla zakázat legálně držené poloautomatické zbraně. Proti návrhu se zvedla vlna protestů a občané v mnoha zemích sepisují petice.  Řada zemí bezprostředně po útocích v Paříži zavedla zvýšená bezpečnostní opatření.  Večer 14. 11. byla řada známých budov po celém světě (v Česku například Petřínská rozhledna či ještědský vysílač a další) osvětlena v barvách francouzské vlajky na znamení solidarity s Francií a oběťmi pařížských útoků.  V neděli 15. listopadu se v pravé poledne na památku obětí rozezněly v České republice kostelní zvony.  Internetovým symbolem tragédie se stal modifikovaný mezinárodní symbol míru – černý kruh se siluetou Eiffelovy věže, který umístil na sociální sítě francouzský umělec Jean Jullien. Po internetu byl šířen spolu s hashtagy'(mír pro Paříž),'(modlíme se za Paříž) a \"\" (jsem Paříž).  Pondělí 16. 11. bylo dnem státního smutku v celé Evropské unii. Památka obětí byla uctěna minutou ticha.  Členové skupiny Anonymous vyhlásili v reakci na útoky v Paříži kyberválku Islámskému státu. Hlavním cílem skupiny je zničení stránek a účtů (hlavně na Twitteru), které IS používá k propagandě. Den po svém oznámení dokázali smazat přes 3 800 twitter účtů různých členů ISIS a jejich spolupracovníků.", "section_level": 2}, {"title": "Muslimové.", "content": "Útoky v Paříži odsoudila většina muslimských autorit i politiků, řada z nich ještě předtím, než se k zodpovědnosti přihlásil IS. Mezi těmi, kdo útoky odsoudili, byli mimo jiné íránský prezident Hasan Rúhání či vrchní imám egyptské univerzity al-Azhar, považovaný za nejvyšší autoritu sunnitského islámu.  Útoky odsoudil i syrský prezident Bašár Asad, podotkl však, že Francie svou podporou syrským opozičním skupinám sama přispěla k šíření terorismu.  Vůdce militantní organizace Hizballáh, šejch Hasan Nasralláh, útoky silně odsoudil a vyjadřil solidaritu francouzskému lidu. Od útoků se distancovaly i některé další blízkovýchodní militantní organizace jako Hamás či Islámský džihád.  Podporu útočníkům naopak vyjádřila Fronta an-Nusrá, vedle Islámského státu další islamistická vojenská organizace bojující v Sýrii, napojená na Al-Káidu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Teroristické útoky v Paříži v listopadu 2015 byly sérií teroristických aktů, k nimž došlo v noci z 13. listopadu na 14. listopad 2015 ve francouzské metropoli mezi 21. a 1. hodinou, počínaje 21:20 středoevropského času. Teroristé provedli celkem šest útoků střelnými zbraněmi a čtyři sebevražedné bombové útoky, které proběhly v 1., 10. a 11. pařížském obvodu. Útoky si vyžádaly 130 mrtvých (129 obětí bezprostředně v rámci útoků, jedna další osoba zemřela o několik dní později na následky zranění v nemocnici) a 352 zraněných (podle jiného zdroje 415 zraněných). Jak uvedla francouzská ministryně zdravotnictví Marisol Touraineová dne 18. listopadu (pět dní po útocích), zůstávalo 195 osob stále hospitalizováno, z toho 41 osob na jednotce intenzivní péče, tři lidé byli stále v kritickém stavu. Zemřelo rovněž sedm teroristů.", "tgt_summary": "2015年11月巴黎袭击案()是2015年11月13日与14日凌晨发生于法国巴黎及其北郊圣但尼的连续恐怖袭击事件。袭击事件共造成来自26个国家的127人当场遇难,3人到院后不治身亡,80-99人重伤,368人受伤。其中巴塔克兰剧院的观众被恐怖分子挟持为人质,造成89人死亡。另外案发当时有7名袭击者拒捕并以炸弹自杀,法国政府随后继续开展追查帮凶的行动。", "id": 1982515}
{"src_title": "Makak medvědí", "tgt_title": "短尾猴", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Makak medvědí se vyskytuje v jihovýchodní Asii, od Indočíny, jako je Indie, Čína, Myanmar, Thajsko až k Malajskému souostroví. Uměle vysazená populace je na neobydleném ostrově Tanaxpillo patřící Mexiku. K životu dávají přednost stálezeleným tropickým a subtropickým lesům, lze je najít v různých nadmořských výškách, přičemž výskyt je ovlivněn množstvím srážek.", "section_level": 1}, {"title": "Popis a chování.", "content": "Makak medvědí měří 48,5−68 cm a váží od 7,5 do 10,2 kg. Samci jsou větší než samice, u tohoto druhu je vyvinut pohlavní dimorfismus. Srst je hustá a dlouhá, krátký ocas a obličej je lysý. Tváře bývají sytě růžové, s přibývajícím věkem tmavnou až do hněda. Makakové medvědí se živí rozmanitou potravou, především ovocem, jídelníček ale tvoří i další rostlinná potrava, jako kořeny, pupeny nebo listy, pojídají však i kraby, hmyz a drobné obratlovce (ptáci, žáby), vybírají ptačí vejce z hnízd. Potravu si někdy ukládají do lícních toreb a sní ji později, přičemž se do nich vejde obsah srovnatelný s jejich žaludkem. V zimě ji vyhrabávají ze sněhu. Jsou to denní tvorové, od rána do poledne tráví čas hledáním potravy a putováním na jiná stanoviště. Skupinu tvoří zhruba 60 opic, přičemž mladí samci po dosažení dospělosti opouštějí tlupu. Rozmnožování probíhá během října a listopadu. Páří se především dominantní samec, avšak mladší jedinci v případě nepozornosti alfa samce také někdy využijí svou možnost k rozmnožování. Gravidita trvá zhruba 177 dní, po porodu jsou mláďata zhruba 9 měsíců opatrovávána matkami. Osamostatní se až kolem 1,5 roku věku. Dožívají se až 30 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody je makak medvědí zranitelný druh. Nebezpečí představuje především ničení přirozeného prostředí, způsobená těžbou dřeva, žďáření, erozí půdy nebo fragmentací. Stavy těchto opic snižuje také lov pro orgány do tradiční čínské medicíny, pro maso nebo jako sport.  Druh je zapsán na seznam CITES II, chráněn je například v Indii nebo Vietnamu, žije také v mnoha chráněných oblastech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Makak medvědí (\"Macaca arctoides\") je druh úzkonosého primáta z čeledi kočkodanovití (\"Cercopithecidae\") a rodu makak (\"Macaca\"). Druh popsal Isidore Geoffroy Saint-Hilaire roku 1831. Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody se jedná o zranitelný druh, především kvůli ničení přirozeného prostředí a lovu pro tradiční medicíně ve Vietnamu.", "tgt_summary": "短尾猴(学名:')也称红脸猴、红面猴、红面短尾猴、红面断尾猴、华南断尾猴、大青猴、桩尾猴、截尾猕猴、黑猴、泥猴、人熊等,为猴科猕猴属的一种。", "id": 2573650}
{"src_title": "Dornier Do 228", "tgt_title": "多尼爾228", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Vývoj letounu byl zahájen v létech 1975–76, kdy byl vypracován projekt nového křídla se superkritickým profilem Dornier Do A-5. Nosná plocha se pak pod označením TNT (Tragflügel Neuer Technologie) testovala na upraveném letadle Dornier Do 28 Skyservant. Krátce po prvním letu 14. července 1979 upraveného Do 28D2, bylo 27. listopadu rozhodnuto o stavbě dopravního Dornieru 228, vybaveného křídlem TNT. Během konstrukčních a vývojových prací v roce 1980 Dornier oznámil svůj záměr při příležitosti letecké výstavy v Hannoveru.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "První dohotovený letoun 228-100 (imatrikulace D-IFNS, výr. č. 4358) pro 15 cestujících byl zalétán 28. března 1981 v Oberpfaffenhofenu, první 228-200 (D-ICDO, 4359) pro 19 cestujících měl premiérový let 9. května 1981.  Na počátku sériové výroby byl Dornier 228 nabízen ve dvou základních verzích. Typ 228-100 o délce 15,04 m a 228-200 o délce 16,56 m. Za pohon vybrala společnost Dornier osvědčené jednohřídelové turbovrtulové motory Garret AiResearch TPE-331-5-252D o výkonu po 533 kW. Standardní vrtule jsou celokovové čtyřlisté stavitelné Hartzell.  V nákladní variantě může Dornier 228 přepravovat až 2297 resp. 2163 kg nákladu, nebo ve smíšené verzi přepravovat cestující společně se zbožím. Další využití představuje námořní hlídkování, leteckou kalibraci pozemních systémů, sanitní lety, fotogrammetrii, průzkum a výcvik osádek. Verze 228-101 a 228-201 se zesíleným podvozkem mají zvýšenou vzletovou hmotnost z 5700 kg na 5980 kg. Tyto varianty včetně výsadkářské 228-201M s vyhledávacím radiolokátorem Marec II vyráběla v licenci indická společnost Hindustan Aeronautic z Kánpuru. Hlavními odběrateli se stal přepravce Regional Air Service, letectvo indické Pobřežní stráže, vojenské námořnictvo a indické vojenské letectvo.  V roce 1986 byla zahájena výroba verze 228-202 s maximální vzletovou hmotností 6200 kg a v roce 1989 modernizované 228-212 s novou avionikou a dalším zesílením podvozku.  Po ukončení výroby Do 228 v mateřském podniku, jejímž důvodem bylo začlenění společnosti Dornier do Deutsche Aerospace AG, byl v německé firmě RUAG v Oberpfaffenu/Wesslingu zahájen v říjnu 2007 program obnovení produkce modernizované verze Do 228-200. Nový letoun označený RUAG Do 228 NG (New Generation) (D-CNEU ex PH-MNZ, 8206) poprvé vzlétl 5. listopadu 2009. Inovací prošel interiér pro 19 cestujících, zesílený podvozek, navigační a komunikační systém a nově byl instalován skleněný kokpit. Novinkou byly rovněž pětilisté stavitelné vrtule MT Propeller na motorech Garret TPE 331-10 o maximálním výkonu po 579 kW.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Prvním zákazníkem se stala norská regionální letecká společnost AS Norving Flyservice, která jej nasadila od července 1982 na vnitrostátní linky i na spojení Trondheimu se švédským Sundsvallem a finskou Vaasou.  K dalším odběratelům se zařadil dopravce z tehdejší NSR Delta Air, řecký Olympic Aviation, Air Hudik (Švédsko), Precision Airlines z USA, Japan Air Commuter (Japonsko) a další provozovatelé z Austrálie, Malajsie, Bhútánu, Botswany, Keni, Nigérie, Indie a Švýcarska.  Dornier 228-100 pojmenovaný „Polar 2“ byl od prosince 1983 používán německými výzkumníky Institutu Alfreda Wegenera pro polární výzkum v Antarktidě. Letoun měl speciální pevný podvozek kombinovaný s koly a hydraulicky zdvihanými lyžemi pro provoz z VPD i zasněžených ploch. Interiér byl přizpůsoben pro nesení detektorů pro měření síly ledu, speciální kamery pro mapování a zařízení pro zjišťování magnetických anomálií pod ledem. Před dodáním institutu byl letoun důkladně testován v Grónsku.  První společností, která zakoupila modernizovaný Do 228NG, se v září 2010 stala japonská New Central Aviation. Dva stroje pořídily také aerolinky Aurigny z Normanských ostrovů.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní technické údaje.", "content": "Údaje platí pro verzi 228-200", "section_level": 1}], "src_summary": "Dornier 228 je německý dvoumotorový turbovrtulový dopravní hornoplošník kategorie STOL pro 15 až 20 cestujících, přímo odvozený z předchozích konstrukcí společnosti Dornier.", "tgt_summary": "多尼尔Dornier Do 228是由德国多尼尔公司研制的小型载客飞机,于1981至1998年投产,共生产超过270架。此飞共有两个型号,分别为100型及被广泛使用的200型。停产后此型号飞机将由多尼尔328所取代。由2009年重新投产。", "id": 3034854}
{"src_title": "Makak ásámský", "tgt_title": "熊猴", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Makak ásámský se vyskytuje v Asii. Najít ho lze v podhůří asijských hor, například v Himálaji, je rozšířen od Indie a Nepálu až po jihovýchodní Čínu a Vietnam. K životu dává přednost lesům, žije ve výškách od 300 do 3500 m n. m., obyčejně se vyskytuje ve výškách kolem 1000 m n. m. Noc tráví na útesech kolem řek, kde makaky neohrožují predátoři.", "section_level": 1}, {"title": "Popis a chování.", "content": "Makak ásámský měří zhruba 43−73 cm, hmotnost se odhaduje na 5−15 kg, samci bývají větší než samice. Délka ocasu je individuální, měří od 14 cm do 46 cm. Srst má zbarvení od tmavohnědě nebo tmavočervené až do žlutohnědé, přičemž přední část těla je obyčejně světlejší, obličej srstí není pokrytý. Jídelníček tvoří především rostlinná potrava, jako je ovoce, pojídají však také větší hmyz, loví ptáky a pojídají i jejich vejce, která vybírají z hnízd. Tlupu tvoří 10 až 15 opic, někdy lze najít i skupinu o 50 jedincích. Mladí samci po dosažení pohlavní dospělosti opouštějí tlupu, aby neohrožovali vůdčí místo alfasamce. Postavení ve skupině si opice utužují přátelským probíráním srsti. Doba rozmnožování závisí na oblasti výskytu, zatímco v Nepálu se makakové rozmnožují v listopadu až prosinci, thajští makakové mají období říje kolem října až února. Samice jsou připravené k páření, pokud jim zčervenají sedací mozoly, které ukazují samcům. Po 158−170 dnech gravidity se samici narodí jediné mládě vážící asi 400 g.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Makak ásámský je dle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) téměř ohrožený druh a jeho populace klesá. Nebezpečí představuje především ničení přirozeného prostředí (severovýchodní Indie) a lovu (Vietnam) pro maso, sport nebo lékařský výzkum.  Makak ásámský je zapsán na seznam II CITES a chrání ho všechny státy, ve kterých se vyskytuje. Bylo zjištěno, že žije ve více jak 40 chráněných oblastech jihovýchodní Asie.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Jsou uznány celkem 2 poddruhy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Makak ásámský (\"Macaca assamensis\") je úzkonosá opice z čeledi kočkodanovití (\"Cercopithecidae\") a rodu makak (\"Macaca\"), která se vyskytuje v Asii. Popsal ji John McClelland roku 1840. Jde o téměř ohrožený druh, především kvůli ničení přirozeného prostředí a lovu. Jsou známy dva poddruhy.", "tgt_summary": "熊猴(学名:\"\"),是一种产于印度、尼泊尔、越南以及中国南方云南、广西、西藏等地的猕猴属动物。", "id": 1673387}
{"src_title": "Tlustice stromkovitá", "tgt_title": "景天树", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Rostlina pochází z Paleotropické a Kapské floristické oblasti v Jižní Africe, kde roste v dobře odvodněných a na živiny chudých půdách na pískovcových a břidlicových podložích. Vyskytuje se na velkých plochách, hlavně na kopcích a již méně v údolích, vždy ale na slunných stanovištích.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Je přizpůsobená prostředí s teplým a suchým podnebím, kde prší jen minimálně a intenzívně svítí slunce. Má ojíněné listy s voskovým povlakem odrážející sluneční záření a pro snížení světelné expozice jsou listy lehce vzpřímené. Kořeny má rozprostřeny plytce, to aby zachytily vláhu i z krátkého deště či rosy.  Listy nebo mladé větvičky mají schopnost, po odlomení a dopadu na substrát, snadno zakořenit. Takto se okolí původně jen několika rostlin postupně silně zahušťuje a rostliny sestupují ze svahů i do údolí.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Ve své domovině roste tento sukulent jako keř nebo nevysoký a silně větvený strom s hrubým kmenem, tlustými větvemi a plytkými kořeny. Roste jen zvolna, dorůstá do výšky 2 metrů a má šedě zelenou kůru, na které jsou patrné jizvy po opadaných starších listech. Listy jsou hrubé a masité, šedě ojíněné, slunci vystavené mají načervenalé okraje a bílé tečky; vyrůstají křižmostojně a bývají přisedlé nebo krátce řapíkaté. Listové čepele jsou obvejčité až okrouhlé, 2 až 4 × 1 až 3 cm velké, bázi mají zúženou, na vrcholu jsou oblé nebo mají ostrou špičku a po obou stranách jsou slabě vypouklé.  Hvězdicovité, oboupohlavné květy vyrůstají v hustých větvených a téměř kulovitých stopkatých hlávkách v květenstvích které převyšují listy. Korunní lístky, dávající květu hvězdičkovitý tvar, mívají barvu bílou, smetanovou, růžovou nebo načervenalou, jsou až 10 mm dlouhé a ostře špičaté. Tyčinky s fialovými prašníky jsou stejně jako čnělky na úrovni nebo vystupují z koruny, opylovány jsou hmyzem slétajícím se za nektarem. Začínají kvést v zimním období, obvykle v prosinci a lednu.  Po opylení dostane okvětí hnědou barvu a poměrně dlouho na rostlině vytrvá. Plody jsou asi 6 mm tobolky se zbytky okvětí, otevírají se podélně a obsahující tři až pět měchýřku s množstvím drobných, větrem rozfoukávaných semen.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Tlustice stromkovitá se nejčastěji rozmnožuje vrcholovými nebo listovými řízky, které se před vysazením nechávají několik dnů zaschnout, rostlinky z vrcholových řízků jsou vzhlednější a rychleji rostou. Může se také rozmnožovat semeny, což je zdlouhavé a náročné.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Když se opomine využití tlustice stromkovité africkými.domorodými kmeny, kteří uvařené kořeny jedí a listy používají proti průjmu a epilepsií, je hlavním důvodem pro její pěstování estetický vzhled a potřeba minimální péče. V tropických a subtropických podmínkách se vysazuje v okrasných zahradách skalkového typu. V klimatických pásmech se zimní teplotou klesající k nule se pěstuje jako interiérová, stále zelená, pomalu rostoucí a nenáročná rostlina, která majitele za dva či tři roky nevytlačuje z bytu.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Rostlina se obvykle pěstuje v propustné směsi zahradní zeminy a hrubého písku či perlitu a díky skromným kořenům v malých květináčích, přesazuje se co dva až tři roky do jen o málo větších. Příliš výživná půda způsobuje nepřirozeně dlouhé přírůstky a proto se jen minimálně hnojí. V létě se na plném slunci zalévá častěji, ale vždy až po vyschnutí půdy. Přes zimní období může zůstat v chladné místnosti při teplotě 8 až 12 °C s minimální zálivkou, nebo se pěstuje při běžné pokojové teplotě s omezeným zaléváním, to aby se rostliny pro nedostatek světla nevytahovaly. Ve středoevropských podmínkách tlustice stromkovitá obvykle nekvete. Nejčastější příčinou její záhuby je hniloba kořenů následkem nadbytečné vláhy.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Tlustice stromkovitá ve své domovině vyrůstá ve dvou poddruzích:", "section_level": 1}], "src_summary": "Tlustice stromkovitá (\"Crassula arborescens\") je subtropická tučnolistá rostlina rostoucí jako keř nebo malý strom, druh rozsáhlého rodu tlustice. Ve středoevropských podmínkách je nejvíce známa jako interiérová bylina uzpůsobený pro růst v suchém a celoročně teplém prostředí.", "tgt_summary": "景天树(学名:英语:\"Crassula arborescens\"),也称蓝鸟花月(中国大陆)、银圆树(英语:Silver Dollar Jade),是景天科青锁龙属的一种植物。这是南非西开普省一个特有种。这是一种高度为2到4英尺(0.6至1.2米)的多汁灌木。叶子圆形,灰绿色,表面有一层蓝灰色的粉状物质,形似银币。在冬季开白色至浅粉色的花朵。它被作为观赏植物在花园种植,也适合作为室内植物放置在光线充足的房间内。", "id": 1921408}
{"src_title": "Ruská vojenská intervence v Sýrii", "tgt_title": "俄羅斯在敘利亞內戰的軍事介入", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Rusko udržuje dlouhodobé přátelské vztahy se syrskými vládami reprezentovanými zesnulým prezidentem Háfizem al-Asadem a jeho synem, rovněž prezidentem Bašárem al-Asadem, kteří byli, resp. jsou také předsedy Socialistické strany arabské obrody (Baas). Ruské námořnictvo využívalo a doposud využívá námořní základnu v Tartúsu. Po vypuknutí občanské války dodávalo Rusko Asadovi kromě humanitární pomoci také nejrůznější vojenskou výzbroj. Rusko vidí v osobě prezidenta Asada a v jeho vládě hráz proti militantnímu islamismu prezentovaného především organizací Islámský stát.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2015.", "content": "Ruská intervence v Sýrii byla zahájena dne 30. září 2015 na základě žádosti prezidenta Sýrie Asada. Tuto žádost jednomyslně schválil ruský parlament. Podle ruského ministerstva obrany se letectvo zaměřuje na vojenské objekty, zbrojní sklady a komunikační sítě, které používají radikálové z Islámského státu. Agentura Reuters však s odvoláním na anonymní zdroj z americké armády uvedla, že ruské nálety zprvu nemířily na pozice islamistů.  V září začalo Rusko posilovat svoji přítomnost v Sýrii. Byla rozšířena letecká základna Chumajnim u Latákie, kde byly rozmístěny ruské letouny a také protiletadlová obrana. Dle nejmenovaného amerického činitele se na počátku jednalo o 28 letounů (čtyři víceúčelové Suchoje Su-30SM a po dvanácti bombardérech Suchoj Su-24M a Suchoj Su-25SM/UB), 14 vrtulníků (bitevní Mil Mi-24 a transportní Mil Mi-17) a protiletadlový komplex Pancir-S1. Pozdější zdroje uvádí dalších 6 Suchojů Su-34 a celkem 21 vrtulníků včetně 16 bitevníků Mil Mi-24. Dne 30. září zahájilo ruské letectvo bombardování cílů v oblasti guvernorátu Homs.  Dne 7. října 2015 odpálily čtyři lodě Kaspické flotily celkem 26 střel s plochou dráhou letu 3M-14T Kalibr NK (v kódu NATO SS-N-30A). Ministr obrany Ruska Sergej Šojgu uvedl, že střely byly namířeny na cíle v Islámským státem kontrolované části Sýrie, o čemž v koalici vedené USA, jež se angažuje jak v Sýrii tak v Iráku, existují pochybnosti. Střely po odpalu z jižní části Kaspického moře dle údajů letěly přibližně 1500 kilometrů k cílům v Sýrii přes vzdušný prostor Íránu a Iráku s nimiž byl přelet střel přes jejich území napřed konzultován a jimi povolen. Ministr Šojgu dále uvedl, že podle objektivních řídicích dat byly všechny cíle zničeny a nebyly zasaženy žádné civilní objekty. Pentagon však prohlásil, že nemá žádné údaje o výskytu jednotek Islámského státu v okolí Aleppa, kam některé rakety směřovaly. Rusko však tvrdí, že jeho útoky jsou cílené na všechny teroristické skupiny. Ruský ministr zahraničí prohlásil, že Moskva je ochotna navázat kontakt s povstaleckou skupinou známou jako Svobodná syrská armáda a koordinovat útoky na Islámský stát a další teroristické skupiny a připravit půdu pro politickou stabilizaci v Sýrii. Ministr obrany USA Ashton Carter v této souvislosti uvedl, že koaliční síly bojující v Sýrii proti Islámskému státu nebudou spolupracovat s Ruskem a že strategie Ruska je špatná, neboť útoky na cíle mimo Islámský stát jsou dle něj zásadní chybou.  Po zničení letu Kogalymavia 9268, obsazeného především ruskými občany, a teroristických útocích v Paříži zintenzivnilo Rusko své nálety. Zvýšilo také počet přítomných letounů na 69. Dne 20. listopadu informovalo BBC, že dle ruského ministerstva obrany dopadlo během čtyř dnů na nepřítele přes 100 střel s plochou dráhou letu a bylo zničeno na 800 cílů. Ruský personál také psal na bomby zprávy typu „Toto je pomsta za naše mrtvé“ a „Za Paříž“. Téhož dne vypálily ruské lodě v Kaspickém moři dalších 18 střel s plochou dráhou letu 3M-14T Kalibr NK na cíle v guvernorátech Rakka, Idlib a Aleppo.  Dne 8. prosince 2015 vypálila ve Středozemním moři plující ponorka \"Rostov na Donu\" (B-237) několik střel s plochou dráhou letu 3M-14 Kalibr PL (zveřejněné video ukazuje odpal čtyř střel z ponořené ponorky) na cíle v Rakka.", "section_level": 2}, {"title": "2016.", "content": "Dne 14. března 2016 oznámil ruský prezident Vladimir Putin „dosažení stanovených cílů“ a zahájení stahování „hlavní části“ ruských sil ze Sýrie od 15. března. Zároveň oznámil, že v Sýrii zůstanou jednotky, které mají zabezpečit ruské základny v Sýrii. Termín ukončení stahování jednotek nezmínil. Během prvního týdne byly z Chumajnim staženy tři Su-24M, čtyři Su-34, všech dvanáct bitevních Su-25 a čtyři vrtulníky Mi-24/34, které ale nahradily nejméně dvě dvojice bitevních vrtulníků Mil Mi-28N a Kamov Ka-52.  Dne 12. dubna 2016 ruské ministerstvo obrany oznámilo ztrátu jednoho Mi-28N v provincii Homs, ke které mělo dojít z technických důvodů v ranních hodinách téhož dne. Pilot i operátor zahynuli.  Podle tvrzení generála Pavla směřuje jen třetina útoků na Islámský stát.  V polovině srpna 2016 Rusko rozmístilo v Íránu na základně Hamadán strategické bombardéry Tu-22M3, kterými bombardovalo cíle v Sýrii. Podle ruské státní agentury RIA Novosti se jednalo také o pozice Islámského státu. Ministerstvo obrany Ruska oznámilo, že bylo zničeno mj. šest skladišť munice IS. Po krátké době byly ruské bombardéry z Íránu staženy.", "section_level": 2}, {"title": "2017.", "content": "V prvních dnech března 2017 dobyla syrská armáda s pomocí ruského letectva již podruhé starobylé pouštní město Palmýru. Vyhnala odtud všechny bojovníky Islámského státu, kteří doposud Palmyru ovládali. Ti však po celém městě položili miny, takže obsazování městského území probíhalo pomalu. Údaje ruského ministra obrany Šojgua o osvobození Palmyry potvrdila i Syrská pozorovací mise pro lidská práva se sídlem ve Velké Británii.  10. října při startu ze základny Chumajnim havaroval bombardér Su-24M, přičemž oba členové posádky zahynuli.  11. prosince oznámil prezident Putin, že Rusko stáhne většinu svých vojsk. Stále však ponechá některé vojáky na základnách v Hmejmímu (letectvo) a v Tartúsu (námořnictvo).", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy s ostatními intervenujícími zeměmi.", "content": "Turecko v průběhu náletů varovalo Rusko, že se má vyhnout bombardování „civilních turkmenských vesnic“, a že pokračující bombardování může vést k „závažným důsledkům“. Dne 24. listopadu byl tureckou F-16 sestřelen ruský bombardér Su-24, poté co byl údajně několikrát varován. Vojenský analytik Martin Koller však zpochybnil způsob tureckého varování a označil incident za plánovanou provokaci ze strany Turecka. Letoun dopadl na syrské území nedaleko tureckých hranic. V reakci na to Rusko umístilo na své letecké základně Hmeimim protiletecký systém S-400 s dosahem až 400 km.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika ruské intervence.", "content": "Ruská vojenská intervence v Sýrii vyvolala podle některých pozorovatelů další vlnu migrantů, a to kvůli údajným útokům na civilní obyvatelstvo. Dva čeští ministři obvinili Rusko, že migrantům pomáhá s dopravou do EU.  Rusko v průběhu intervence bombardovalo jak vojenské, tak i civilní cíle. Například podle britského listu The Guardian nebo syrsko-americké zdravotnické společnosti (SAMS) bylo do konce října 2015 poničeno pět nemocnic: dvě v Aleppu a po jedné v Latákii, v Idlibu a v Hamá. V Idlibu podle nich při bombardování zemřelo nejméně 10 civilistů (podle organizace Syrských ochránců lidských práv (SOHR) 13 civilistů) a dva zaměstnanci, 28 civilistů bylo zraněno. Rusko tato obvinění popřelo. Podle výpovědí humanitárních organizací, které zveřejnil britský list The Times dne 1. prosince 2015, údajně Rusko už několik týdnů používalo při bombardování civilních cílů v Rakce a Idlibu bílý fosfor a dopouštělo se tak válečných zločinů, jelikož jeho použití v civilních oblastech zakazují ženevské úmluvy. Tato tvrzení však nebyla ověřena nezávislými pozorovateli a ruská armáda se k nim nevyjádřila. Do konce listopadu 2015 podniklo Rusko asi 1500 náletů, 32 % jejich obětí byli podle syrské opoziční organizace SOHR civilisté.  Naproti tomu nezávislý zbrojní analytik Jaroslav Štefec uvedl v listopadu 2015, že letecké údery ze strany Ruska jsou velmi účinné, ale směřují i na jiné skupiny, které v oblasti působí a jsou protivníky vlády prezidenta Asada.  Na webu dobrovolnické iniciativy Informnapalm byl v únoru 2016 uveřejněn rozhovor s povstaleckým generálem Ahmadem Rahalem, který byl do roku 2012 generálem syrských ozbrojených sil, náměstkem ministra obrany Sýrie a velitelem námořnictva. Ten v roce 2012 odmítl dále plnit rozkazy Bašára al-Asada a přeběhl na stranu povstalecké Svobodné syrské armády. V rozhovoru mimo jiné prohlásil, že ruské letectvo bombardovalo syrské civilisty, zatímco ruská propaganda šířila hesla o boji proti Islámskému státu. Přes 95 % ruských leteckých útoků je podle něj mířeno proti syrskému národu a Svobodné syrské armádě. V Sýrii údajně přítomných 12 tisíc ruských vojáků obvinil z napomáhání genocidě syrského národa, jelikož v 80 % případů úmrtí civilistů jde o důsledek ruských operací a bombardování. Uvedl, že 70 tisíc lidí opustilo své domovy a stalo se uprchlíky kvůli ruským náletům a dalších 350 tisíc obyvatel východních částí Aleppa se k útěku chystá. Ahmad Rahal tvrdil, že Rusko používá proti civilistům některé typy zakázaných zbraní: fosforové, kazetové a vakuové pumy a rakety typů Kalibr, TOW22 a TOW95. Rusko podle něj v Sýrii opakuje scénář z Grozného, tzn. totální likvidaci lidí a stromů. Ruská přítomnost v Sýrii podle něj představuje určitý druh okupace. Islámský stát označil za teroristickou organizaci, kterou vytvořily Asadova tajná policie, Rusko, Írán, Irák a také některé západní tajné služby. Tvrdil, že Rusko nejen nebombarduje, ale dotuje Islámský stát. Spojené státy se podle něj snaží bránit sjednocení povstalců a prodlužovat válku v Sýrii za účelem vyčerpání libanonského Hizballáhu, Íránu a Ruska.  V říjnu 2016 nebylo Rusku prodlouženo členství v šestičlenné regionální skupině za východní Evropu v Radě OSN pro lidská práva. Podle komentátorů se tak stalo v reakci na obvinění Ruska a jím podporovaného syrského režimu z válečných zločinů v Sýrii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ruská vojenská intervence v Sýrii začala 30. září 2015 a je vedená v rámci syrské občanské války na podporu režimu Bašára al-Asada. Do bojů je zapojeno především letectvo. Podle Ruska i USA v Sýrii hrozí zástupná válka širšího konfliktu mezi Ruskou federací a Spojenými státy.", "tgt_summary": "俄罗斯在叙利亚内战的军事介入指俄罗斯在叙利亚内战中采取的军事行动,俄军从2015年9月30日开始向叙利亚反政府武装展开空袭。在此之前俄罗斯已经向叙利亚政府提供武器,俄罗斯的军事行动也得到叙利亚政府同意。", "id": 82668}
{"src_title": "Vyhodnocovací strategie", "tgt_title": "求值策略", "src_document": [{"title": "Striktní vyhodnocování.", "content": "V \"striktním vyhodnocování\" jsou argumenty funkce vždy zcela vyhodnoceny před tím než jsou na funkci aplikovány (aplikace argumentů na funkci je v imperativních jazycích často označována jako volání funkce s danými argumenty).", "section_level": 1}, {"title": "Volání hodnotou.", "content": "\"Volání hodnotou\" je nejčastější vyhodnocovací strategie, používaná například v jazyce C. Při volání hodnotou je argument výrazu vyhodnocen a výsledná hodnota je přiřazena k odpovídající proměnné ve funkci (obvykle zkopírováním hodnoty na nové místo v paměti). Pokud je dovoleno, aby funkce, nebo procedura mohla přiřadit hodnoty svým argumentem, tato hodnota je přiřazena pouze lokální kopii. To znamená, že cokoliv volající pomocí argumentů odevzdal funkci má po vrácení z volání funkce volající v rozsahu platnosti nezměněny.", "section_level": 2}, {"title": "Volání referencí (odkazem).", "content": "\"Volání referencí\" je způsob vyhodnocování používaných v některých jazycích (například C++), kde proměnné a některé jiné hodnoty, nazývané \"l-hodnotou\" (anglicky \"l-value\"), musí vždy odkazovat na nějaké místo v paměti. V těchto jazycích některé funkce jako své argumenty akceptují pouze l-hodnoty. S l-hodnotou se musí vždy zacházet jako s referencí a musí být předána funkcí \"pomocí hodnoty\". Tělo funkce může pak manipulovat s obsahem odkazovaných buňky paměti, změnou hodnoty na kterou l-hodnota ukazuje ve rozsahu platnosti volajícího.  V jazycích, které používají neomezované ukazatele namísto nebo spolu s referencemi, je \"volání adresou\" variant k volání referencí, kde reference je neomezený ukazatel.  Některé jazyky používají reference, nebo ukazatele jako zvláštní hodnoty. Například ML má \"ref\" konstruktor, jazyk C intenzivně využívá ukazatele. V těchto jazycích je \"volání referencí\" nebo \"volání adresou\" může být použito jako způsob předání hodnoty reference, nebo hodnoty ukazatele jako argumentu funkce.", "section_level": 2}, {"title": "Nestriktní vyhodnocování.", "content": "V \"nestriktním vyhodnocování\" nejsou argumenty funkce vyhodnocovány, dokud nejsou právě použity při vyhodnocování těla funkce.", "section_level": 1}, {"title": "Normální vyhodnocování.", "content": "\"Normální vyhodnocování\" je vyhodnocovací strategie, kde je při aplikování funkce redukovaná ta funkce, která je nejvíce venku, aniž by byly vyhodnoceny funkční argumenty. Od \"volání jménem\" se liší tím, že se nevyhodnocuje vnitřní tělo nepoužívání funkce.", "section_level": 2}, {"title": "Volání jménem.", "content": "Vyhodnocování \"volání jménem\" je zřídka implementováno přímo, ale často je použito při uvažování nad teoretickými vlastnostmi programů a programovacích jazyků. Při vyhodnocování \"voláním jménem\" nejsou argumenty funkce vůbec vyhodnocovány – spíše jsou argumenty funkce přímo nahrazeny ve funkčním těle. Když argument není vůbec použit, tak se nikdy nevyhodnotí. Když je argument používán několikrát, tak je vždy znovu vyhodnocován. Z tohoto důvodu se sémantika volání jménem obvykle implementuje \"voláním dle potřeby\".", "section_level": 2}, {"title": "Volání dle potřeby.", "content": "\"Volání dle potřeby\" je paměťová vyhodnocovací verze \"volání jménem\". Když je poprvé vyhodnocen argument funkce, tak se jeho hodnota uloží. Při dalším vyhodnocování se použije uložená hodnota. Když je argument používán dvakrát nebo vícekrát, tak je volání podle potřeby téměř vždy rychleji než volání jménem. V jazyce, který má \"čisté\" výrazy (bez vedlejších efektů), toto dává stejné výsledky jako při volání jménem.  \"Volání dle potřeby\" lze použít pouze v jazycích, které zaručují referenční transparentnost – například v deklarativních, nebo funkcionálních jazycích. Při použití imperativních jazyků toto není zaručeno na 100 % (protože vyhodnocování výrazu závisí na stavu, ve kterém se program nachází – ve výrazu se může měnit hodnota globální proměnné a při každém vyhodnocení může mít tento výraz jinou hodnotu).", "section_level": 2}], "src_summary": "Vyhodnocovací strategie (nebo také redukční strategie – pojem se typicky používá ve funkcionálních jazycích) v programovacím jazyce je množina pravidel (většinou deterministických), která definuje způsob vyhodnocování výrazů. Důraz je obvykle kladen na funkce a operátory – vyhodnocovací strategie definuje, kdy a v jakém pořadí jsou vyhodnocovány argumenty funkce, a kdy a jakým způsobem jsou ve funkci nahrazovány.", "tgt_summary": "在计算机科学中,求值策略(英语:Evaluation strategy)是确定编程语言中表达式的求值的一组(通常确定性的)规则。重点典型的位于函数或算子上——求值策略定义何时和以何种次序求值给函数的实际参数,什么时候把它们代换入函数,和代换以何种形式发生。经常使用用来研究函数的形式系统λ演算来建模求值策略,这里它们通常叫做归约策略。求值策略分为两大基本类,严格的和非严格的,基于如何处理给函数的实际参数。一个语言可以组合多种求值策略;例如C++组合了传值调用和传引用调用。多数语言对布尔表达式和codice_1语句使用某种形式的非严格求值。", "id": 810275}
{"src_title": "Sociologie vědy", "tgt_title": "科学知识社会学", "src_document": [{"title": "Vývoj a představitelé.", "content": "Sociologie vědy se vyvinula přibližně v 80. letech 19. Století, ale až do počátku 40. let 19. století byla součástí sociologie vědění. Mezi nejvýznamnější představitele této doby patří Karl Marx, Max Scheler, Karl Mannheim, Helmuth Plessner, György Lukács nebo Ludwik Fleck, který přesunul pozornost sociologie vědy ke zkoumání skutečných vztahů mezi vědci a vědeckými komunitami, a také Florian Witold Znaniecki a John Desmond Bernal.", "section_level": 1}, {"title": "R. K. Merton.", "content": "Nejvýznamnější osobností sociologie 30. až 50. let 20. století byl Američan Robert King Merton, jehož strukturální funkcionalismus zásadně ovlivnil nahlížení na vědu. Merton je rovněž považován za zakladatele sociologie vědy. Navýšil základ studie vědy daný Durkheinem a Weberem natolik, že bylo možné začít připravovat a provádět první empirické výzkumy. Zaměřoval se na vědu jako na systém složený ze struktur a zejména na institucionální rámec vědy. Formuloval základní sociální normy, které řídí vědeckou činnost:  Sociologií vědy se Merton zabývá ve svém díle \"Social Theory and Social Structure\" (1949). Dalším významným sociologem této doby byl Bernard Barber, jehož \"Science and The Social Order\" (1953) je považováno za první systematickou práci ze sociologie vědy.  V 60. letech 20. století byla sociologie vědy zařazena mezi samostatné disciplíny a to jak z výzkumného, tak i z akademického pohledu. Hlavní příčinou bylo častější uplatňování kvantitativních postupů a rozšíření oblastí, ve kterých je bylo možné implementovat (Eugene Garfield, Derek John de Solla Price). Dále bylo zkoumáno rozvrstvení ve vědeckých komunitách. Mertonovi žáci Harriet Zuckermannová, Jonathan R. Cole a Stephen Cole založili své pojetí na předpokladech, že vědci jsou hodnoceni na základě výsledků své práce a že ve vědě je nezpochybnitelné, který výsledek je dobrý.", "section_level": 2}, {"title": "Sociologie vědy.", "content": "Změna paradigmatické struktury západní sociologie v 70. letech znamenala i zásadní změnu v sociologii vědy. Na základě fenomenologické sociologie, interpretativní sociologie, modernizované sociologie vědění a postpozitivistické filosofie vědy (Thomas Samuel Kuhn, Michael Polányi, Paul Karl Feyerabend) byla ustanovena kognitivní sociologie vědy, jejíž hlavní inspirací byl tzv. silný program sociologie vědy reprezentovaný Davidem Bloorem. Bloor se snažil obrátit pozornost sociologie od vědeckých institucí k samotnému vědeckému poznání. Formuloval zásady silného programu sociologie vědy:  Sociologií vědy se Bloor zabývá ve svém díle \"Knowledge and social imaginery\" (1976). Přírodní vědy a matematika přestaly být v 70. letech privilegovány a začaly být studovány stejně jako sociální vědy. Na základě etnometodologie se dostávalo více zájmu etnografickým studiím vědeckých společenství. Zakladatelem etnometodologie, která se zabývá výzkumem „metod“, kterými lidé dávají svému životu smysl, byl Harold Garfinkel. Rozvinulo se tvrzení, že vědecké zkoumání není odrazem skutečností ve vnějším světě, ale jen výsledkem konsensu vědecké komunity. Karin Knorrová-Cetinová rozlišuje ve vývoji vztahu mezi společností a vědou 3 fáze: kauzální pojetí podmíněné myšlenkami Marxe a Mannheima; konsensuální pojetí, které se zaměřuje na způsoby dosahování shody a antropologický přístup, který zkoumá reálné situace v laboratořích, pracovnách, ústavech.", "section_level": 2}, {"title": "Empirický program relativizmu.", "content": "V 70. letech byl na univerzitě v anglickém městě Bath založen nový program sociologie vědy, který se nazývá \"Empirický program relativizmu\" (angl. Empirical program of relativism). Nejvýznamnějšími představiteli jsou Harry M. Collins a Trevor Pinch. Hlavním cílem tohoto programu bylo ukázat, že vědecké poznatky (Fyziky, Chemie, Biologie) jsou výsledkem často i neracionálních postupů při dosahování vědecké shody. Neexistuje sociální kontext a vědecký obsah. Vědecký obsah je sociální. Ve své knize \"The Golem: What You Should Know About Science\" (1993), Collins a Pinch zkoumají s menším důrazem na kauzalitu a větším důrazem na symetrii popisu, jak vědci sledují pravidla a zákonitosti při provádění experimentů a vědecké praxi. Podle autorů jsou průběh i výsledky experimentů podstatně ovlivněny sociálními faktory. Ve své knize popisují několik kontroverzních vědeckých experimentů, jak byly vnímány společností, a jak také veřejné mínění ovlivnilo jejich vývoj. Poukazují na různé experimenty, které „ověřily“ teorii relativity, studené fúze, Pasteurovy experimenty o tzv. „spontánní generaci“ (orig. génération spontanée) a jiné další. Ukazují, že věda není jen v metodách, zpracování dat, experimentování a zveřejňování výsledků. Každý vědecký předmět se musí vypořádat s egem, politikou, touhou a ochotou dělat vědu.  Actor-network teorie Na přelomu 80. a 90. let se zviditelnili Michel Callon, John Law a Bruno Latour tzv. teorii sítí-akterů (actor-network theory). Tato teorie je založena na představě, že všichni lidé, zvířata i věci jsou propojeny v heterogenních sítích, přičemž na všechny subjekty i objekty je nahlíženo rovnocenně. Tento systém je výrazně inspirován symbolickým interakcionalismem, francouzským postkulturalismem, teorií organizací atd. a uplatnil se i v mnoha dalších disciplínách.", "section_level": 2}, {"title": "Česká sociologie vědy.", "content": "V Čechách a na Slovensku se sociologii vědy nevěnovala přílišná pozornost. Nejvýznamnější jsou práce Arnošta Bláhy, Václava Lamsera, Ireny Dubské, Jaroslava Kapra, Zory Bútorové, Ivana Dianiška, Miloslava Petruska a Josefa Alana.", "section_level": 1}, {"title": "Disciplíny.", "content": "Sociologie vědy zahrnuje makrosociologii (vztah vědy a společnosti, makrostrukturální determinace vědy, vliv politického režimu a duchovní atmosféry na vědu, prestiž vědy) i mikrosociologii (struktura vědeckých komunit, invisible college). Dalšími tématy, na která se sociologie vědy zaměřuje, jsou např. etika vědy a controversy studies.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sociologie vědy je sociologická disciplína, zaměřující se na sociologickou podmíněnost vědeckého poznání, vztahy vědy k ostatním sociologickým institucím, společenské působení vědeckých poznatků a jejich aplikací.", "tgt_summary": "科学知识社会学(sociology of scientific knowledge,缩写为SSK)是将科学作为一种社会活动来研究,特别是关于“科学的社会条件和影响,以及科学活动的社会结构和过程。” 科学无知社会学是科学知识社会学的补充。 为了进行比较,知识社会学研究人类知识的影响,以及关于社会和知识与产生知识的社会环境之间关系的主流观点。", "id": 1090449}
{"src_title": "Alamanda", "tgt_title": "黃蟬屬", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Alamandy jsou dřevnaté liány nebo vzpřímené keře, ronící bílý latex. Listy jsou jednoduché, v přeslenech nebo na horních nodech někdy vstřícné či střídavé. Na bázi řapíku jsou četné prstovité žlázky. Květy jsou velké a nápadné, uspořádané ve vrcholových nebo zdánlivě úžlabních, chudokvětých chocholících. Kalich je hluboce členěný na 5 obvykle silně nestejných, lupenitých laloků. Koruna je žlutá nebo výjimečně purpurová (\"Allamanda blanchetii\"), nálevkovitá. Okraje korunních laloků se překrývají směrem doleva. Tyčinky jsou zanořené v úzké části korunní trubky a mají velmi krátké nitky. V květech je dužnatý, miskovitý, celistvý nebo lehce pětilaločný nektáriový terč. Semeník obsahuje jedinou komůrku s mnoha vajíčky. Čnělka je nitkovitá, zakončená hlavatou, krátce dvoulaločnou bliznou. Plodem je kulovitá, eliptická nebo zploštělá, ostře ostnitá tobolka pukající 2 chlopněmi. Obsahuje mnoho zploštělých semen. Semena jsou křídlatá nebo mají blanitý okraj.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod alamanda zahrnuje 15 druhů. Je rozšířen v tropické Americe od Mexika po Argentinu. Alamanda počistivá roste zplaněle i v jiných částech tropů, např. na Karibských ostrovech, Floridě, Myanmaru, Thajsku nebo Indii.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Allamanda\" je v rámci čeledi \"Apocynaceae\" řazen do podčeledi \"Rauvolfioideae\" a tribu \"Plumerieae\". Mezi příbuzné rody ze stejného tribu náleží např. rody \"Cerbera\", \"Plumeria\" a \"Thevetia\".", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky a jedovatost.", "content": "Alamandy jsou jedovaté. Alamanda počistivá obsahuje plumericin, látku s dráždivým účinkem na trávicí trakt. Je obsažena v kůře, šťávě, listech i plodech. Rostlina při požití způsobuje zejména břišní křeče a průjem.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Alamanda počistivá (\"Allamanda cathartica\") je pěstována v tropech celého světa jako okrasná liána. Řidčeji jsou pěstovány i jiné druhy, zejména keřovitý druh \"Allamanda schottii\" nebo purpurově kvetoucí \"Allamanda blanchetii\". Existují i okrasné kultivary, například plnokvěté formy alamandy počistivé. Kříženec neznámého původu, \"Allamanda\" 'Cherries Jubilee', má velké, růžovopurpurové květy. Alamanda počistivá je používána v domorodé medicíně tropické Ameriky při ošetřování různých neduhů. Lze se s ní setkat ve sklenících českých botanických zahrad.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alamanda (\"Allamanda\") je rod rostlin z čeledi toješťovité. Jsou to liány a keře s přeslenitými jednoduchými listy a velkými, žlutými nebo výjimečně purpurovými květy. Rod zahrnuje 15 druhů a je rozšířen v tropické Americe. Nejznámějším zástupcem je alamanda počistivá, pěstovaná v tropech celého světa jako okrasná liána a využívaná v domorodé medicíně.", "tgt_summary": "黄蝉属(学名:\"\")是夹竹桃科的一个属,是一种热带灌木,原生于美洲,从墨西哥到阿根延都有分布。此属学名为「\"Allamanda\"」,以表对瑞士植物学家弗雷德里克-路易·阿拉曼德(Frédéric-Louis Allamand)的敬意。该花也是古晋北市之市花。", "id": 1746113}
{"src_title": "Psychologismus", "tgt_title": "心理主义", "src_document": [{"title": "Historie psychologismu.", "content": "Zakladatelem psychologismu je francouzský sociolog a sociální psycholog Gabriel Tarde. Považoval za nutné definovat v rámci sociologie elementární sociální fakt. Tím byl psychický stav jednotlivce. Začátkem 19. století se psychologie zabývala jedincem a sociální procesy nebrala v potaz. Ke konci století se situace zásadně změnila, Tarde sociální jevy považoval za jevy vznikající na základě vzájemného vztahu individuí. Psychologismus se velmi rozšířil, a to jako obecná tendence psychologicky zdůvodnit vědecké poznání a objasnit nejrůznější jevy. Psychologické zdůvodňování gnozeologie (F. E. Beneke), lingvistiky (G. Paul), estetiky (G. T. Fechner), logiky (J. Lipps), dějin a literární vědy (H. Taine) i dalších disciplín se stalo moderním.  Poprvé Erdmann použil pojem „psychologismus“ při kritické charakteristice filozofického postoje Fridricha Eduarda Benekeho, který pokládal psychologii za veškerý základ filozofie. Podle Benekeho je psychologie nástrojem, který umožňuje propojit filozofii s vnitřní individuální zkušeností a z výsledku poté vyvodit strukturu lidského poznávání.  Počátky psychologismu tak začínají v 60. letech 19. století, kdy psychologové a sociologové začali přicházet na to, že fungování lidského života, potažmo lidské chování, není možné nazírat jen z fyziologického hlediska. Psychologové dospěli k závěru, že lidské chování je ovlivněno i společenským životem člověka, naproti tomu sociologové pochopili, že lidské chování nelze posuzovat jen na základě chování ve společnosti, ale i na základě dílčích projevů chování, jako je například rozhodování.  K rozvoji zkoumání tohoto fenoménu dochází tedy zejména v 19. století, a to hlavně ve Francii, kde dlouhodobě dochází k rozsáhlým společenským změnám, a to především kvůli francouzským revolucím. Francouzská revoluce jako taková se stává příčinou změn a zároveň těžištěm zkoumání tohoto období. Vzhledem k tomu dochází k rozsáhlému zkoumání tzv. psychologie davů, neboť to byly právě lidové davy, které ve francouzských revolucích sehrály klíčovou roli.  Zastánci psychologismu se v této době shodují na těchto rysech lidského chování:  · Lidská mysl má společný, nadosobní základ daný společností, ve které žije  · Člověk je svou povahou spíše bytost iracionální; to implikuje, že ani společnost nelze posuzovat na základě víry v rozumné chování členů, víry v logiku  Na počátku 20. let 20. století se na našem území sporem o psychologismu zabýval český filozof a sociolog Josef Ludvík Fischer. Tuto problematiku rozebral především ve své publikaci \"Úvod do filozofie\", zejména v oddílu věnovaném její metodě.  S postupem času se náhled na psychologismus mění a je chápán v nových souvislostech. Současný americký filozof Ned Block ve své knize \"Psychologism and Behaviorism\" líčí psychologismus jako pohled na inteligentní chování soudíc podle toho, jak člověk vnitřně zpracovává myšlenky konatele. Tento postoj je v kontrastu s behaviorálním pohledem, který tvrdí, že inteligence může být přisuzována bytosti výhradně skrze pozorování jejího chování.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika psychologismu.", "content": "Termín psychologismus vyvolával zejména v 19. století značné spory. Vznikaly dobové kritiky, zaměřené zejména na to, zda logika a epistemologie jsou součástí psychologie. Přestože se diskuze o pojetí psychologismu vedly zejména v německém prostředí, do debaty významně přispěl také anglický filozof John Stuart Mill. Jeho následovníci se však dodnes nemohou shodnout, zda byl zastáncem psychologismu, či nikoliv, a to z toho důvodu, že ve svých dílech někdy zmiňuje závislost logiky na psychologii a jindy naopak tento vztah popírá.  Kritikou psychologismu v logice se zabýval německý filozof moravského původu Edmund Husserl ve svém díle \"Prolegomen k čisté logice\". Pojem psychologismus v logice vykládá, že logika je brána jako součást psychologie, jež se považovala za jediný a dostatečný teoretický základ logiky. Husserl se zabýval dvěma linkami kritiky psychologismu, které detailně popisuje ve svém díle. První princip vychází z analýzy povahy zákonů čisté logiky, podle níž se tyto zákony nemohou zakládat na empirických psychologických pravidlech, a tedy psychologie nemůže být základem logiky. Druhá linie Husserlovy kritiky se snaží dokázat vnitřní rozpornost psychologistického stanoviska, jsou-li z něj vyvozeny jeho nejzazší důsledky.  Dalším významným kritikem psychologismu byl německý fenomenologický filozof Martin Heidegger, žák a následovník myšlenek Edmunda Husserla. Na jeho raných publikacích se podepsal nejvíce kritický realismus a katolická filozofie, byl silným odpůrcem modernismu. V mládí byl hodně ovlivněn freiburským teologem a filozofem Carlem Braigem. Spor o psychologismus podle něj nebyl primárně sporem s psychologií, ale příležitostí k odhalení hlubokých filozofických problémů, které přímo vedly ke Kantovi a jeho filozofii. Významná je Heideggerova dizertace s názvem \"Nauka o soudu v psychologismu.\"  V článku \"Psychologie náboženství a podvědomí\" vedl otevřený spor s psychologií a byl proti psychologizaci víry. Nechápal spor o psychologismus jako spor přímo s psychologií, ale jako možnost odhalení filozofických významů. Psychologizace logiky totiž nepramenila z psychologie, ta se ovšem právě díky psychologizaci logiky začala prezentovat jako samostatná vědní disciplína. K psychologizaci logiky mimo jiné vedlo nepochopení Kantových transcendentálních výzkumů výbavy lidského rozumu.  O spor o psychologismus a logicismus se ve 20. letech 20. století zajímal také J. L. Fisher ve svém díle Úvod do filozofie. Pokusy logicismu dát poznávaným pravdám nadsubjektivní hodnotu podle J. L. Fishera končily nezdarem. Dle jeho slov,logicismus chtěje ujíti domnělé absurdnosti psychologismu, který ujišťuje o pouze relativní povaze všech pravd, musí strpěti, aby byl obviněn z absurdnosti ještě větší‘‘. Podle něj nelze obejít subjektivní účast při vzniku poznání. Hlavní překážkou, jež se musela překonat, byla možnost veškerých psychologických bádání opřít se o prostý fakt, že logika je jako disciplína pojednávající o myšlení bezpochybně vnořena do psychických procesů myslícího subjektu.  Významně se sporem o psychologismus ve 20. století zabýval Přemysl Dvorský, který teoreticky vycházel z Heideggerových myšlenek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Psychologismus je názor považující psychologii za základ vší filozofie a za základní vědu vůbec. Vztahuje psychologické techniky do řešení filosofických technik a vychází z pojetí, že psychologie je základem každé vědy, neboť neexistuje vědecké odvětví, v němž by také nešlo o vnímání, myšlení apod. V současné sociologii představují psychologismus zejména směry neofreudismus, fenomenologická sociologie a etnometodologie. Psychologismus je také označení pro jakékoliv přeceňování významu a dosahu psychologie, kdy jiná hlediska bývají zanedbána nebo zcela odmítnuta. Jiné definice říkají, že psychologismus spočívá v chybné identifikaci nepsychologických subjektů s psychologickými. Název vymyslel německý historik a filozof Johann Eduard Erdmann. Termín psychologismus vyvolával zejména v 19. století značné spory a vznikaly dobové kritiky.", "tgt_summary": "心理主义(Psychologism)是一种哲学立场,其核心主张是:心理学对于解释其他非心理的事实或法则起着基础作用。", "id": 1952755}
{"src_title": "Sociální hnutí", "tgt_title": "社會運動", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předchůdci.", "content": "Hobbes, Rousseau a Marx se jako jedni z prvních pokouší objasnit tajemství jednání kolektivních aktérů. Avšak počátky „moderních“ dějin teorie kolektivního jednání se pojí s analytikem davu Gustavem Le Bonem. Francouzský sociolog ve svých výzkumech čerpá z revolučních časů Francie a dochází k závěrům, že aristokracie, která do potenciálně destruktivního chování vnášela racionalitu, odchází a nastává čas davu, ve kterém jsou individuální chování, morální soudy a prožívání ovládány sugescí, která často vzniká působením vůdcovské osobnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Počátky.", "content": "Po 1. světové válce, kdy se studium sociálních hnutí přesouvá do USA, z myšlenek Le Bona a pod vlivem Tarda vychází představitel Chicagské školy Robert Park, který stojí na počátku teorie, kterou dnes známe po názvem \"teorie kolektivního chování\" a pokládá tak základy racionálnímu pojetí kolektivního chování (iracionálním je Le Bonovo pojetí zmíněné výše). Na počátku 20. Století na něj navazuje Blumer, který se věnuje problému kolektivní identity v práci Outline of Collective behavior. Od většiny ostatních předchůdců (zejména těch evropských), kteří připisovali kolektivnímu chování davový a iracionální charakter, vnesl do teorie nový prvek – tvořivost. Tvořivost byla základem Blumerova interakcionizmu, který naznačuje racionální přizpůsobení lidí proměnám jejich prostředí. Mezi další významné sociology sociálních hnutí patří Smelser, chápající kolektivní chování jako neinstitucionalizované v důsledku nestrukturované situace. Jako jeho nejdůležitější formy uvádí paniku, mánii, výbuch nepřátelství, normativně orientované hnutí a hodnotově orientované hnutí. Aby určil, které příčiny rozhodují o té či oné formě kolektivního chování, konstruuje model \"přidané hodnoty\" (\"value-added\" model). Teorie Blumera a Smelsera se pak vzájemně doplnily a vytvořily tak ucelenou teorii kolektivního chování. Teorie je vybudována na předpokladu, že chování člověka, který je součástí spontánně se tvořící skupiny, se liší od jeho chování individuálního.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní pojetí.", "content": "Po 2. Světové válce vzniká teorie masové společnosti inspirující se v díle iracionalistů, zejména Le Bona a Ortegy y Gasseta, která ve velkém reaguje na zkušenosti s autoritativními a totalitními režimy. Od 50. Let probíhají v USA hnutí za občanská práva a v západní Evropě bylo možno vídat pochody organizované mírovým hnutím. Velice šokující však bylo hnutí 60. let, kde jako sociální aktéři působili studenti a profesoři. Problémem bylo, že dominující sociologické školy neuměly na fenomén sociálních hnutí odpovědět, protože studenty a učitele nebylo možné považovat za iracionálního společenského aktéra (vyhýbali se elitářství, nechtěli převzít politickou moc). Studentské hnutí uvedlo do pohybu hnutí starší (př. feministické, environmentální) a také dalo vzniknout novým hnutím (př. hnutí za práva homosexuálů). Na události této doby reaguje sociologie nejen změnou principů vysvětlujících kolektivní jednání, ale také terminologickými inovacemi, kdy do jejích textů začíná pronikat termín \"sociální hnutí\", který se objevoval vedle již zavedeného označení \"kolektivní chování\", aniž by byl řádně vysvětlen vztah obou významů. Velmi brzy se termín \"sociální hnutí\" stal označením tak rozmanitých forem jednání kolektivit, že dnes lze jen stěží odpovědět na otázku, co se pod tímto názvem vlastně skrývá, a tak tím je dnes označován téměř každý stabilnější komplex jednání menší nebo větší skupiny lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Typy sociálních hnutí.", "content": "Rozlišujeme tři typy:", "section_level": 1}, {"title": "Smelserův model přidané hodnoty.", "content": "Tento model přináší hierarchii podmínek, za nichž dochází ke kolektivnímu chování. Od podmínek méně specifikujících projevy kolektivního chování tak lze dojít až k podmínkám určujícím konkrétní formy chování kolektivit. Úrovně podmínek následují v tomto pořadí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Sociální hnutí je sítí neformálních interakcí mezi větším počtem individuí, skupin nebo organizací angažovaných v politických nebo kulturních konfliktech na základě sdílené kolektivní identity s cílem rozšířit občanské svobody. Obecným cílem teorie sociálních hnutí je snaha o vysvětlení důvodů, proč dochází ke kolektivní akci, tedy k mobilizaci a protestu občanů. Teoretici zabývající se sociálními hnutími se snaží přijít na to, proč v některých zemích k mobilizaci občanů dochází a v jiných ne, zda je příčinou např. nastavení politických systémů nebo schopnost vůdců mobilizovat občany.", "tgt_summary": "社会运动(英语:Social movement)是由个体或社会群体松散组织为了实现推动、执行、抵制、阻止或撤消社会变革变化,而用体制外的策略,来改变现有体制的一种政治现象行动与集体。社会运动被描述为“组织结构和战略,这些结构和战略可能使被压迫人口能够提出有效的挑战,并抵抗更强大和更有优势的精英”。", "id": 557647}
{"src_title": "Veřejné mínění", "tgt_title": "舆论", "src_document": [{"title": "Funkce veřejného mínění.", "content": "Demokratizační - projevují se důrazem na přihlížení k tomu, co si lidé myslí. Veřejné mínění zde plní funkci při rozhodování o politických záležitostech. Tato funkce může být naplňována různými způsoby, v podobě referend při přímé demokracii, či v podobě voleb volených zástupců v rámci zastupitelské demokracie.  Kontrolní - představuje formu sociální kontroly a to např. v případech veřejných činitelů, kteří prezentují své sliby, a následně veřejnost chce vědět, jak byly splněny, pokud nebyly tak proč atp.  Hodnotící – plní funkci poskytování zpětné vazby  Morální až právní – základem je, že veřejné mínění představuje hodnocení jednání, činů. (může také urychlit přijetí zákona)  Artikulační – veřejné mínění takto formuluje a vyjadřuje, co společnost shledává svými zájmy a potřebami v nejrůznějších oblastech.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Význam veřejného mínění se v minulosti znatelně vyvíjel. Dříve bylo v některých teoriích chápáno jako přímý výsledek aktivit veřejnosti. Rozhodující význam mělo za antiky, kdy tehdejší formy demokracie na něm byly de facto založené. Podstatně méně významným bylo veřejné mínění ve středověku, avšak s nástupem renesance jeho význam opět stoupá, objevují se autoři přímo se zabývající touto tematikou, mezi něž patří například i Niccoló Machavelli. Postupem času, se sílícím kapitalismem a ústupem feudalismu, vliv a význam veřejného mínění postupně roste. Později reagují některé sociologické přístupy na urbanizaci a hledají inspiraci v poznatcích rozvíjející psychologie. Ve 30. letech 20. století vypracoval základy empirických kvantitativních výzkumů George Gallup, ve kterých se zaměřil na zkoumání jednotlivců. Do té doby převažující model veřejnosti ustoupil chápání veřejného mínění jako souboru individuálních názorů.  V České republice má veřejné mínění nemalou tradici. První výzkumný institut byl založen již v roce 1946 v tehdejším Československu. O čtyři roky později byl ale zrušen jako nepotřebný. Před rokem 1989 zde působily tři instituce, které se zabývaly výzkumem trhu a veřejného mínění. V roce 1967 vznikl jako součást Akademie věd Sociologický Ústav pro výzkum veřejného mínění, který v průběhu „pražského jara“ zkoumal politické názory a postoje. Dále existoval Výzkumný ústav obchodu, který také patřil pod Akademii věd a přibližně od roku 1972 několikrát přejmenovávaný Institut pro výzkum veřejného mínění působící pod Státním statistickým úřadem, který po roce 1989 přechází pod vedením Bohumila Jungmanna pod Akademii věd jako součást Sociologického ústavu.  Po roce 1990 vznikla řada agentur, zabývající se průzkumem trhu a veřejného mínění. První výzkumné agentury či sdružení agenturního typu se objevily bezprostředně po revoluci na začátku roku 1990. Mnozí lide přešli ze Sociologického ústavu, Výzkumného ústavu obchodu nebo Ústavu pro výzkum veřejného mínění, bylo založeno například Středisko empirických výzkumů – STEM, Asociace pro nezávislou sociální analýzu – AISA, DEMA, Dema Rapid, Marktest, Ecoma, Raisa, Amasia, Factum, a řada dalších. V tomto období se tak uplatnilo české majetkové a duševní vlastnictví plynoucí z akademické sféry. To bylo do jisté miry podporováno i velkým zaměřením na sociálně politické výzkumy (alespoň během prvních let). Dalším motorem tohoto prudce se rozvíjejícího oboru byl bezesporu hlad po informacích ze strany velkých marketingových zahraničních společností a později médií.", "section_level": 1}, {"title": "Vlivy.", "content": "Veřejné mínění lze ovlivňovat mnoha způsoby. Je formováno faktory materiálního a duchovního rázu, spolu s poznatky a emocemi, též zmiňuje podstatnou roli širokého spektra dostupných informací. K nejčastěji skloňovaným faktorům patří média, dále vlastní zkušenost, zájem o danou problematiku.", "section_level": 1}, {"title": "Faktory.", "content": "Osobní a zprostředkovanou zkušenost - poznání, jehož zdrojem je vnější prostředí člověka.  Hodnotový systém - hierarchie hodnot, závisející na preferenci jednotlivých hodnot, vznik i změny hierarchie závisí na činitelích, mezi něž patří věk, inteligence, vzdělání, výchova, profese, rodina a společenské zařazení.  Výchova - systematické rozvíjení emocionálních a racionálních schopností jedince, utváření postojů, způsobů chování a to v souladu s cíli dané skupiny kultury.  Vytvořené postoje a názory - komplexní tendence vyjadřovat se ustáleným způsobem na určité situace, myšlenky, objekty, osoby, atp.  Bezprostřední okolí - postoje a názory členů bezprostředního okolí jedince  Stereotypy - základ pro nezdůvodnitelné předsudky  Názorové vůdcovství - sociologický koncept, podle něhož existuje ve společnosti část aktivních a informovaných jedinců, kteří názorově ovlivňují ostatní  Spirála mlčení – situace, kdy se z jakéhokoliv důvodu o něčem „raději nemluví“ či nějaký názor „raději neříká“, rozšiřuje se toto mlčení ve společnosti a je tak vytvářen dojem, že tento postoj ve společnosti neexistuje, přestože je z důvodu jevu spirály mlčení pouze lidmi nevyjadřován.  Média - veřejný sdělovací prostředek s velkým počtem oslovených příjemců", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "Výzkum veřejného mínění je jednou ze složek sociologie jakožto společenskovědního oboru a zabývá se názory a postoji obyvatelstva k nejrůznějším aspektům společenských vztahů. Dnešní výzkum veřejného mínění se principielně příliš neliší od metody, kterou při svém výzkumu ve 30. letech 20. století aplikoval George Gallup. Jeho metoda výzkumu spočívá ve dvou nejdůležitějších aspektech:  1. Je prováděn pomocí standardizovaného rozhovoru tazatele s dotázaným. Takový rozhovor spočívá v předčítání otázek i možných odpovědí dotázanému tazatelem, kdy odpovědi vybrané dotázaným jsou zaznamenávány.  2. Je používán reprezentativní statistický výběr respondentů. Takto je docilováno vědeckosti postupu a věrohodnosti výsledků.  V České republice se výzkumem veřejného mínění aktuálně zabývají vědecké ústavy, tedy Centrum pro výzkum veřejného mínění při Sociologickém ústavu akademie věd ČR, a dále specializované agentury, jako např. SC&C, TNS AISA či agentura STEM.", "section_level": 1}], "src_summary": "Veřejné mínění (anglicky \"public opinion\", německy \"öffentliche Meinung, francouzsky opinion publique\") je koncept a pojem používaný ve vícero společenskovědních disciplínách, jako například sociologii, sociální psychologii, politologii filosofii, žurnalistice a dalších. Tento pojem nemá ustálenou definici, existuje několik definic, ale nejčastěji je veřejné mínění definováno jako souhrn názorů a hodnocení, které členové veřejnosti vyjadřují k určitému tématu, nebo jako shoda názorů mezi členy veřejnosti dosažená vzájemnou diskuzí (jednoduše řečeno je to názor či smyšlení společnosti). Někdy může být též označováno jako „pověst“, „fáma“, „hlas lidu“, veřejná (obecná) „reputace“, „souhlas lidu“ atp.", "tgt_summary": "舆论,或称民意(英语:Public opinion),其定义非常多样化,人们都意识到舆论的重要性,但是对于什么是舆论却从来没有达成一致的意见,就和其它社会科学一样,舆论学对舆论的定义决定了舆论学的发展。", "id": 1132639}
{"src_title": "Poporodní deprese", "tgt_title": "产后抑郁症", "src_document": [{"title": "Příznaky.", "content": "Příznaky se mohou projevit kdykoliv v těhotenství, nebo v průběhu prvního roku života dítěte. Aby rodič obdržel diagnózu poporodní deprese, musí příznaky přetrvávat alespoň 2 týdny. Poporodní deprese se vyskytují i u žen, které utrpěly přirozený potrat, nebo porodily mrvý plod.  Mezi hlavní příznaky poporodní deprese patří stavy spojené s pláčem, únavou, celkovou nechutí, otupělostí, zpomalením a poruchami spánku. Dalšími příznaky mohou být prudká náladovost, úzkost, strach či panika doprovázená zrychleným tepem, bolestmi na hrudníku, třesem a malátností, změny v apetenci, změna libida. Rodiče také pociťují potíže s navázáním pouta mezi nimi a dítětem, slabé sebevědomí v péči o dítě, obavy, zda se o ně dokáží dobře postarat. Mohou se objevovat myšlenky zahrnující posedlost zdravím dítěte, projevující se například neustálým mytím rukou.  Poporodní deprese může mít negativní vliv na pouto mezi matkou a novorozencem, v dlouhodobém měřítku může narušit normální vývoj dítěte, jelikož poporodní deprese může způsobit, že je chování matky k dítěti nestálé a nepravidelné (např. v dodržování jídelních a spánkových návyků), či zanedbává péči o něj.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny.", "content": "Příčiny poporodní deprese nejsou jasně známy. Potenciální příčiny jsou hormonální změny, genetické faktory, a významné životní události a změny.", "section_level": 1}, {"title": "Rizikové faktory.", "content": "Velmi významným faktorem je dědičnost. Proto pokud se v rodinné anamnéze vyskytuje deprese, riziko poporodní deprese se zvětšuje. Podobně pokud se nachází v osobní historii jedince, nebo dokonce přímo v těhotenství, výskyt poporodních depresí je více pravděpodobný. Poporodní depresí jsou velmi vážně ohroženy ženy, které byly před porodem vystaveny strachu, bezmoci či měly při porodu pocit špatného zacházení. U těchto žen se mohou objevit noční můry, strach z kontaktu s ostatními a pocit paniky. Mezi ohrožující faktory dále patří sociologické faktory, jako je například vystavení stresové situaci nebo sociálnímu konfliktu. Dalšími možnými faktory, které mohou předznamenat poporodní depresi, jsou například cukrovka, poruchy spánku nebo kouření. Za rizikový faktor se také považuje předchozí úmrtí plodu či přirozený potrat.", "section_level": 2}, {"title": "Diagnóza.", "content": "Diagnóza je stanovena na základě symptomů poporodní deprese. Aby byla označena za velmi vážnou depresi, musí se objevit alespoň 5 symptomů. Alespoň jeden z těchto symptomů musí být anhedonie nebo depresivní nálada. Dalšími symptomy mohou být například únava, poruchy spánku či sebevražedné sklony. Rozlišuje se, zdali se jedná pouze o poporodní deprese či o poporodní psychózu, která je doprovázená halucinacemi, neschopnosti spát několik nocí po sobě a celkovým zmatením. Na stanovení diagnózy se používá především Edinburská škála poporodní deprese, ale i další metody jako Škála poporodních depresí, nebo Beckův depresivní inventář. Doporučuje se otestovat rodiče při návštěvě lékaře hned po porodu, ale také průběžně před porodem pomocí standardizovaných testů na úzkost a deprese.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Antidepresiva.", "content": "Farmakologická léčba je vhodná především pro ženy s diagnózou těžké poporodní deprese. Vzhledem k tomu, že jsou ženy krátce po porodu citlivé na vedlejší účinky léků, měla by být léčba zahájena polovinou doporučené denní dávky, která se případně postupně navyšuje. Pokud žena již dříve úspěšně reagovala na nějaký druh antidepresiv a pokud jsou tyto léky účinné i proti depresi poporodní, je dobré jejich opětovné použití. Léčba by měla trvat nejméně ještě 6 měsíců po vymizení příznaků, aby bylo zabráněno jejich návratu. 50-80 % pacientů s jedinou epizodou těžké deprese má po vysazení léků alespoň jednu další epizodu, přičemž se toto riziko zvyšuje s počtem předchozích epizod. Proto je dlouhodobá léčba nutná pro prevenci recidivy, a to především u žen, které měly tři nebo více epizod těžké deprese. Pokud nedojde ke zlepšení po šesti týdnech farmakoterapie nebo dojde k návratu nemoci, je třeba zvážit doporučení k psychiatrovi.. Antidepresiva však nejsou ideální volbou, jelikož látky, které tato psychofarmaka obsahují, přecházejí do mateřského mléka, a tak jejich uživatelky nemohou kojit.", "section_level": 2}, {"title": "Hormonální léčba.", "content": "Estrogenová terapie může snížit příznaky deprese již po 12 týdnech léčby, a to především u žen s těžkou poporodní depresí.. Tato léčba je však velmi kontroverzní, jelikož podávání estrogenu není povolené, pokud má pacient zvýšené riziko krevní sraženiny, což má prvních 12 týdnů po porodu každá matka.", "section_level": 2}, {"title": "Psychoterapie.", "content": "Depresivní symptomy u žen s poporodní depresí může pomoci redukovat také psychologická intervence, která je vhodná především pro ženy s mírnou až středně těžkou depresí. Může být prováděna samostatně nebo ve spojení s antidepresivy. Psychologická intervence zahrnuje jak individuální tak skupinovou psychoterapii, konkrétně například interpersonální psychoterapii či kognitivně behaviorální terapii. Může však trvat několik měsíců, než jsou pozorována zlepšení.", "section_level": 2}, {"title": "Prevence.", "content": "Preventivní léčba postnatální deprese by měla být zvážena především u žen, které dříve prodělaly jakoukoli epizodu deprese. Důležité je pečlivé sledování po porodu a připravení plánu pro rychlý zásah, pokud se objeví depresivní symptomy. Předepisována bývají antidepresiva, které byla již dříve úspěšně užívána. K prevenci je velmi vhodná prenatální i postnatální psychologická intervence, která rizika vzniku poporodní deprese výrazně snižuje. Vhodná je opět jak individuální tak skupinová terapie. Efektivní je také poporodní psychoedukace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Poporodní deprese jsou deprese, které se objevují v rozmezí dní až měsíců, po porodu potomka. Jako poporodní deprese se podle Americké psychologické asociace označují i depresivní stavy, kterými trpí žena během těhotenství. Postihují především ženy, ale mohou jimi trpět i muži. Hlavními příznaky jsou především deprese, anhedonie, únava, nechuť a poruchy spánku. Jedná se o stav odlišný od poporodní psychózy.", "tgt_summary": "产后抑郁症(英语:postpartum depression,PPD)也叫产后忧郁症,是妇女在分娩孩子之后由于生理和心理因素造成的抑郁症,症状有紧张、疑虑、内疚、恐惧等,极少数严重的会有绝望、离家出走、伤害孩子或自杀的想法和行动。产生产后抑郁症的生理因素是内分泌的变化。妇女在怀孕时,雌激素升高,孩子出生后,雌激素迅速下降。心理因素包括太担心孩子,无法应付产后忙碌的生活,不能接受自身的角色变化等。", "id": 86307}
{"src_title": "Fisherův princip", "tgt_title": "费雪原理", "src_document": [{"title": "Základní vysvětlení principu W. D. Hamiltonem.", "content": "William Donald Hamilton ve své práci \"Extraordinary sex ratios\" z roku 1967 popsal Fisherův princip takto:", "section_level": 1}, {"title": "Fisherův princip.", "content": "Ronald Fisher ve své teorii předpokládá, že rovnovážný poměr pohlaví v populaci je podmíněn stejnými náklady rodičů na vychování potomka jakéhokoli pohlaví. Tedy, že pro rodiče je stejně náročné vychovat samce jako samici.  Pokud by tomu tak nebylo a výchova například synů byla pro rodiče méně náročná, začali by upřednostňovat „levnější“ pohlaví. Namísto 3 dcer by zplodili 6 synů. Tímto by se ale staly reprodukčně cennějšími dcery. Někteří jedinci by poté preferovali výchovu právě dcer, jelikož by toto pohlaví mělo více příležitostí k páření.  „\"Pohlavním výběrem rodiče získávají výhodu před všemi ostatními, kteří i nadále investují do potomků nadbytečného pohlaví.\"“  Postupně by se zvyšoval počet rodičů preferujících výchovu reprodukčně cennějšího pohlaví a v důsledku toho by došlo k vyrovnání poměru, pravděpodobně i k vychýlení na druhou stranu.  „\"Dcery by se tak naopak mohly stát nadbytečnými. Znovu by tlak působil na dorovnání vychýlení. Poměr pohlaví by se nakonec pod vlivem selekčního tlaku ustálil s mírnými oscilacemi přibližně uprostřed.“\"", "section_level": 1}, {"title": "Fisherovy zdroje.", "content": "V roce 1997 publikoval A. W. F. Edwards práci \"Natural Selection and the Sex Ratio: Fisher ́s Sources\", kde se zabývá zdroji, které inspirovali R. A. Fishera. Podle Edwardse mohou být Fisherovy zdroje vystopovány až k Darwinově knize \"The Descent of Man and Selection in Relation to Sex\" (1871). Touto knihou se totiž inspirovali Düsing a Gini, jejichž knihy Fisher prokazatelně znal.", "section_level": 1}, {"title": "Přirozená nerovnováha.", "content": "V lidské populaci nebyl poměr pohlaví 1:1 nikdy. Historicky se vždy rodilo o něco víc mužů, přirozený poměr se pohybuje okolo 105:100. Tento fakt je určován hlavně tím, že muži mají větší šanci zemřít, od pravěku riskují při lovu potravy, válkách a podobně. I celkově se dožívají méně let, v Česku je to u žen asi 81 a u mužů o 6 let míň.  I přesto, že se obecně rodí víc mužů než žen, je v mnoha zemích napříč všemi věkovými kategoriemi víc žen. Platí to v podstatě u celé Evropy, USA a Ruska, kde je nepoměr obzvlášť výrazný. Na 10 mužů tam připadá necelých 12 žen, u věkové kategorie nad 65 let je poměr dokonce 30:70 ve prospěch žen.", "section_level": 1}, {"title": "Nepoměr v Asii.", "content": "Čína a Indie mají v současné době opačný problém s nerovnováhou mezi pohlavími. Důsledkem zavedení politiky jednoho dítěte se rodí větší počet mužů než žen. Muži jsou žádanější z čistě praktických důvodů - muži vydělávají víc peněz, a tak jsou schopni se později postarat o stárnoucí rodiče. Naopak dcera, když se vdá, odchází k manželově rodině a nelze očekávat, že se bude starat o své rodiče. Od dob, kdy jsou doktoři s pomocí sonografu schopni odhadnout pohlaví plodu, mají rodiče možnost výběru. Generace těchto „vybraných“ je dnes již v produkčním věku a proto je první generací s takto velkým nepoměrem.  “\"Therese Heskethová z londýnské University College a JIang Min Min z Če-ťiangské univerzity rozebrali čínský přebytek synů v časopise EMBO reports. V roce 1979 Připadalo na 100 novorozených čínských děvčat 106 chlapců, tedy přibližně normální stav. V roce 1990 to bylo 111, o deset let později už 117 a v roce 2005, z něhož pocházejí poslední dostupné údaje, už to bylo 121.”\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Fisherův princip je evoluční model, který vysvětluje, proč je poměr pohlaví u většiny druhů, které se rozmnožují pohlavně, přibližně 1:1 mezi samci a samicemi. Tento princip poprvé vysvětlil Ronald A. Fisher ve své knize \"The Genetical Theory of Natural Selection\" z roku 1930. Fisherova teze zobecňuje a upřesňuje myšlenky Darwina, Giniho a Düsinga.", "tgt_summary": "费雪原理(英语:Fisher's principle)解释了为何大多数物种的性别比接近于1:1。 此原理最初由Düssing在1887年提出,之后在罗纳德·费雪1930年的巨著《自然选择的遗传理论》中提到的,被错误的认为是费雪原创。尽管如此,A. W. F. 爱德华兹()仍将其评价为“或许是进化生物学最著名的论证。” 特别的,费雪用亲代支出一词来表达他的论证,并预测在两性上的亲代支出应是均等的。1:1的性别比因此被称为“费雪式”性别比;非1:1的那些则被称为“非费雪式”或“反常”的,这些发生在费雪模型的假设被打破的情况下。", "id": 1311419}
{"src_title": "Bobos", "tgt_title": "布波族", "src_document": [{"title": "Počátky bobo.", "content": "V padesátých letech byli v Americe vládnoucí elita takzvaní waspové, neboli waspovská elita. Zakládali si na svých mravech a předcích, po kterých zdědili své bohatství. Svou pozici odvozovali od svého původu nikoli od svých intelektuálních dovedností. Brooks je kritizuje za jejich elitářství a segregaci. Jejich úpadek započal s otevřením vysokých škol i lidem z jiných ekonomických vrstev. Došlo tak k tomu, že se i člověk mimo majetné vrstvy mohl vypracovat na vysoké pozice. Šedesátá léta se vyznačovala kulturními revolucemi a odmítáním všeho spojeného s předcházející americkou elitou. Postupně se začala vyvíjet nová elita - intelektuální. Nástup informačního věku dal vzniknout zcela novým profesním kategoriím. Najednou se platová propast mezi vzdělanými a nevzdělanými zněkolikanásobila a původně chudé, bohémské vzdělané elity zjistily, jaké je to disponovat obrovským jměním. Začaly zastávat pozice, proti kterým původně bojovaly, a začaly se potýkat s tím, aby se nestaly odsuzovanou waspovskou elitou. A tak se spájí vzpoura šedesátých a sedmdesátých let s výkonem let osmdesátých a vytváří se nová elita. Všeobecně se začínají přijímat nová pravidla asimilující principy buržoazie a bohémství a vzniká bobo.", "section_level": 1}, {"title": "Znaky.", "content": "Bobo se vyznačuje důrazem na práci, ambicemi a zároveň i bohémstvím, tolerancí a otevřeností. Je umírněný a střídmý. Může být označen za alternativního kapitalistu. Rád nakupuje drahé věci, ale rozhodně ne okázalé. Bobo není materialista, vyznává funkčnost, originalitu a kvalitu. Podle bobo není špatné utratit velkou sumu za praktické každodenní věci, doporučené odborníky, které nepůsobí nijak luxusně a ani nejsou nijak komerčně známé. Naopak se vyhraňuje proti snobství, luxusu a okázalosti, které jsou podle něj vulgární a nepřípustné. Odmítá jakoukoliv reklamu. Svoji práci považuje více za koníčka než za povinnost a tráví v zaměstnání dlouho dobu. Je to pro něj cesta k sebenaplnění a seberealizaci. Velké množství peněz, které vydělá, je ochotný utratit za svoje další drahé záliby a za vybavení, které k nim potřebuje a často ani účelně nevyužije. Takovým typickým sportem je golf. Jeho mottem je sportem ku zdraví. Dále také vydává velké obnosy peněz za dobročinné a humanitární akce a na životní prostředí. Rád cestuje a nebojí se navštívit neobvyklá a odlehlá místa i na úkor pohodlí. V domácnosti je pro něho jedna z nejdůležitějších místností kuchyně, která je typicky obrovská. Díky rozšíření kuchyně a odstraněním přebytečných stěn byl vytvořen otevřený prostor, který je i dnes moderní.", "section_level": 1}, {"title": "Spiritualita.", "content": "60. léta měla vzhledem k náboženství emancipační charakter, následkem čehož došlo k uvolnění poměrů doposud zkostnatělého spirituálního smýšlení ve společnosti. Lidé začali uvažovat individuálně a zároveň realizovali nejrůznější formy svých duchovních ambicí. Po určité době začalo být jasné, že lidem chyběla kolektivní forma sdílení duchovních hodnot a tudíž došlo k návratu k tradičnějším formám, které ale byly ochuzeny o autoritářský prvek, což zapříčinilo vznik tzv. flexidoxie, která je charakterizována jako kompromis liberálních a ortodoxních hodnot. Bobo tedy ambivalentně uznávali určité principy pravidel, která obecně náboženství ukládalo, ale zároveň nepodléhali submisivnímu chování vůči těmto pravidlům.", "section_level": 2}, {"title": "Politické hodnoty.", "content": "Kompromis dominuje i v oblasti politického života bobo. Nelze jednoznačně určit, jaké hodnoty bobo vyznávají, protože jejich hodnoty jsou mnohdy nastaveny jako průsečík mnoha protipólů v rámci různých politických přesvědčení napříč celým spektrem. Zachovávají si autonomní stanovisko, které jim neumožňuje opoziční aktivity. Proběhnuvší společenské změny v 60. a 80. letech reflektovaly individualismus a svobodu, v reakci na tyto změny bobo začali vyznávat hodnoty společenství a regulace. Bobo tedy raději než bezbřehou svobodu respektovali spíše kontrolu a odpovědnost, což mělo zajistit eliminaci násilnických, revolučních tendencí společnosti, které měly být nahrazeny reformami. Za nejlepší způsob, jakým lze řešit jakékoliv politické a sociální problémy, je dle bobo považován způsob eliminace jakéhokoliv problému na lokální úrovni.", "section_level": 2}], "src_summary": "Termín bobo je abreviace dvou předtím existujících slov buržoazie a bohémství (bourgeois bohemian), označující nově vzniklou sociální elitu v Americe. Zavedl jej americký novinář a spisovatel David Brooks ve své knize \"Bobos in Paradise\".", "tgt_summary": "布波族(bobo)是作者大卫·布鲁克斯最有名的新词,有时亦被翻为 BOBO族、BOBOS族 或 布尔乔亚波希米亚族,是 bourgeois bohemian(中产阶级式的波希米亚人)的缩写,为1980年代「雅痞」一词的衍生词,形容1990年代之后,因为信息时代的快速来临,随着高度的创作空间与快速的财富累积,而来到中上到上层阶级的新高级知识分子。他们鲜少违背主流社会,对于社会中不同的声音有极高的容忍度,不会吝惜购买昂贵的物品,相信现今的资本主义社会(如美国)是属于精英领导的社会。", "id": 609375}
{"src_title": "Postmaterialismus", "tgt_title": "後物質主義", "src_document": [{"title": "Metoda měření.", "content": "Způsob měření materialismu/postmaterialismu je poměrně jednoduchý. Zpočátku Inglehart používal tzv. čtyřpoložkovou baterii. Otázka pro respondenta zněla takto:  „Hodně se dnes hovoří o tom, k jakým cílům by naše země měla směřovat v nejbližších deseti letech. Na tomto lístku jsou uvedeny některé z cílů, jimž by různí lidé dali přednost. Kdybyste si musel(a) vybrat, kterou ze snah na tomto lístku byste označil(a) za nejdůležitější?“  Respondent měl vybrat jednu odpověď, kterou považoval za prioritní a jednu, kterou považoval za druhou nejdůležitější. Pokud odpověděl např. „Udržet pořádek ve státě“ a „Bojovat proti růstu cen“, byl označen za materialistu. Pokud odpověděl např. „Dát lidem větší možnost hovořit do důležitých vládních rozhodnutí“ nebo „Bránit svobodu projevu“, byl označen za postmaterialistu. Kombinace materialistické a nematerialistické odpovědi značila smíšeného respondenta.  Inglehart později přistoupil k používání dvanáctipoložkové baterie. Součástí výzkumu byly tři čtyřpoložkové baterie obsahující i původní baterii, ale postup se od původní výzkumné metody lišil.  Inglehartova koncepce vzbudila v odborné politologické i sociologické veřejnosti značnou pozornost. Jeho položky měřící postmaterialismus byly aplikovány v různých zemích a různými autory.", "section_level": 1}, {"title": "Postmaterialismus v České republice.", "content": "Výzkumy ISSP 2000 dokazují, že se postmaterialisté nejvíce objevují mezi osobami ve věku 18-29 let. Nejméně jich poté najdeme ve věku 60 let a více. Dále se postmaterialismus vyskytuje častěji u osob s vyšším vzděláním. Část respondentů s vysokoškolským vzděláním byla téměř rovnoměrně rozdělena mezi postmaterialisty a materialisty. U osob se základním vzdělání je značná převaha materialistů. Ve všech kategoriích převládají smíšení respondenti. Obavy postmaterialistů bývají často spojené s environmentálními problémy současné společnosti. Postmaterialisté mají větší cit k životnímu prostředí a k problémům s ním spojenými než materialisté, jsou ochotni platit například vyšší daně, pokud jejich placení přispěje k nápravě poškozené přírody. Také se v této otázce více angažují, podepisují petice či se omezují v jízdě autem nebo darují peníze neziskovým organizacím pomáhajícím životnímu prostředí. Na přelomu tisíciletí se v populaci České republiky vyskytovalo zhruba 10 % postmaterialistů.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativní význam.", "content": "Označení \"Post-materialismus\" bývá někdy používáno v rámci kritiky materialismu jakožto filosofického směru (též označovaného jako metafyzický naturalismus), který mimo jiné vylučuje existenci čehokoliv transcendentního či paranormálního.", "section_level": 1}], "src_summary": "Postmaterialismus (z angl. originálu \"Postmaterialism\") je výraz, užívaný v sociologii pro označení hodnotové orientace nebo směru, jež upřednostňuje nemateriální hodnoty (humanismus, možnost seberealizace, účast na správě věcí a politickém dění atd.) nad materiálními hodnotami typu ekonomický růst a prosperita, blahobyt, nebo bezpečnost ve státě. Termín byl poprvé použit americkým sociologem Ronaldem Inglehartem \"v článku The Silent Revolution in Europe: Integenerational Change in Post-Industrial Societies\" v roce 1971. Svou teorii podrobně rozpracovává v knize \"The Silent Revolution: Changing Values and Political Styles Among Western Publics (19\"77).", "tgt_summary": "后物质主义(英语:Post-materialism)是后现代的新理论:指由个体及社会所带动的持续转变,使他们从基本的物质需要中释放出来的持续革命。 「后物质主义」这个概念及相关连的「」是由政治及社会科学家朗奴·英高赫(英语:Ronald Inglehart)于1970年代在他的著作《宁静革命—后物质主义价值变迁》(英语:\"The Silent Revolution: Changing Values and Political Styles Among Western Publics\")里所提出。", "id": 1187992}
{"src_title": "Konkrece", "tgt_title": "结核 (地质学)", "src_document": [{"title": "Původ slova.", "content": "Pojmenování konkrece vzniklo spojením latinských slov \"con\" (\"spolu\") a \"crescere\" (\"růsti\"). Takto vytvořený latinský výraz \"concretio\" znamená v českém překladu \"zhuštění\".", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a vzhled.", "content": "Konkrece mívají velmi často kulovitý nebo vejčitý tvar, avšak existují i konkrece nepravidelných tvarů. Základem vzniku konkrece je obvykle jádro, kolem něhož se začnou zhutňovat a zahušťovat minerální látky z okolního prostředí. Tímto jádrem bývá nějaký cizorodý prvek, nezřídka organického původu – například list či jiná část rostliny, zub, malý organismus apod. Jako základ jádra konkrece může posloužit i zrnko písku nebo dokonce tak cizorodý materiál, jako jsou střepiny munice, jak ukazují nálezy sideritových konkrecí, vznikajících kolem těchto pozůstatků bojů z období 2. světové války v slaných pobřežních mokřinách v hrabství Lincolnshire na východě Anglie. Často se konkrece začaly vytvářet také kolem různých fosilií, s čímž souvisel již od 18. století zájem sběratelů o tyto zvláštní útvary. V tvorbě některých druhů konkrecí hraje roli i působení bakterií.  Rovněž velikost konkrecí bývá značně rozdílná – od několika milimetrů až po tvary o průměru několika decimetrů a dokonce i několika metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy konkrecí a jejich výskyt.", "content": "Druhy konkrecí i jejich složení bývají velmi rozmanité – hlavní složkou může být uhličitan vápenatý, křemičitany, hematit, goethit, pyrit, markazit, dolomit, siderit, baryt a další. S výskytem různých druhů konkrecí se lze setkat nejen na souši všech kontinentů, ale i na mořském dně. Odhaduje se, že ve světovém oceánu by mohlo být nejméně 300 miliard tun zásob manganové rudy, a to převážně v podobě železito-manganových konkrecí, nalézajících se na jeho dně. Nejběžněji se konkrece vyskytují v břidlicích, prachovcích a pískovcích.  Jednotlivé druhy konkrecí bývají popisovány z hlediska jejich složení, tvarů, velikostí a vzniku. Specifickým druhem jsou například septárie, což jsou konkrece z jílovitých sedimentů. Pro jejich vzhled je charakteristická síť vnitřních trhlin, které vznikly při diagenezi a nezřídka bývají vyplněny druhotnými minerály. Největší ukázky kulovitých septárii, které měří až 3 metry v průměru, lze spatřit na Novém Zélandu (Moeraki Boulders na pobřeží Jižního ostrova a okolí Hokianga Harbour na Severním ostrově). Velké kulovité konkrece bývají obvykle uváděny pod názvem \"dělové koule\", anglicky \"Cannonball\". S tímto pojmenováním souvisí i název řeky Cannonball River v Severní Dakotě (USA), v jejímž okolí se vyskytují koule, které mají až 3 metry v průměru. Obří \"dělové koule\" o velikosti až 6 metrů se vyskytují i na jiných místech USA, například v přírodním parku Rock City (\"Skalní Město\") jižně od Minneapolisu v Kansasu.  Ve světě je známa řada dalších lokalit – například Qasr El Sagha u Fajjúmu v severním Egyptě (až 9 metrů velké kulovité konkrece), dále v Kanadě, na Aljašce, v Grónsku, ve fjordu Van Mijenfjorden na Špicberkách, v Bosně a Hercegovině nebo v čínské provincii Chu-nan.  Příklad výskytu obřích kulovitých konkrecí typu \"cannoballs\" je doložen i ze střední Evropy, a to z česko-slovenského pomezí. Jedná se o lokalitu Megonky v okrese Čadca, která je chráněna jako přírodní památka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konkrece je specifický minerální agregát, pevný a tvrdý tvar, vzniklý zahuštěním a spojením minerálů kolem určitého jádra v sedimentárních horninách a půdách.", "tgt_summary": "结核(Concretion)在地质学中,指在沉积岩或土壤中与周边环境成分有明显区别的某种矿物团块。其形状有球形、卵形及各种不规则形状。内部构造式样很多,有同心圆状、放射状等。大小差别很大,直径从几厘米、十几厘米至几米不等。常见的结核主要是由化学沉淀的矿物组成,如菱铁矿、黄铁矿、石膏、磷灰石等。", "id": 2566274}
{"src_title": "Politická sociologie", "tgt_title": "政治社会学", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Politická sociologie jako disciplinární odvětví sociologie vzniká ve 20. a 30. letech 20. století, kdy jejími hlavními představiteli byli zejména Gaetano Mosca a Vilfredo Pareto. Avšak oficiálně se politická sociologie jako disciplína institucionalizuje až v roce 1959, kdy byl na IV. světovém sociologickém kongresu založen Výbor politické sociologie. Během sedmdesátých a osmdesátých let zájem o politickou sociologii významně rostl zejména v Německu, díky teorii o materialistickém pojetí společnosti Wilfrieda Röhricha a knize Soziologie der Politik Richarda Müncha, ve které se sociolog zabývá politickým jednáním. V Čechách se politická sociologie významně opětovně rozvíjí v devadesátých letech (J. Fibich, L. Brokl, E. Pecka, J. Kabele), v předchozím období byla českými sociology (Z. Suda, Z. Strmiska, I. Bayer) udržována v zahraničí.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní témata.", "content": "Ústředním tématem politické sociologie je moc a to zejména ta politická, i veškerý politický život se točí kolem moci. Podle Maxe Webera má moc ten, kdo dokáže prosadit svou i proti vůli ostatních. Můžeme ji rozdělit podle rozsahu. Dalším pojmem, který automaticky přichází s mocí, je autorita. Rozdíl mezi autoritou a mocí je v tom, že autorita uplatňuje svůj vliv na základě nějakého nároku a uznané kompetence a převahy. Autorita se může odehrávat ve dvou prostředích, a to v malých skupinách (jinak také osobních či primárních) a velkých organizacích. Velmi často také bývá vázána na určitou pozici. Mocí a autoritou se zabývalo mnoho autorů, ale co do činění s politickou sociologií jsou nejdůležitější Max Weber a Michel Foucault, podle kterého je moc úzce spojena s věděním a každý by k ní měl mít přístup. Podle Maxe Webera rozdělujeme autoritu na tři skupiny: Jinými slovy, politická sociologie se tradičně zabývala tím, jak sociální trendy, dynamiky a struktury nadvlády ovlivňují formální politický proces, stejně tak zkoumá, jak různé sociální síly spolupracují na změně politických zásad. Z tohoto pohledu můžeme vyhodnotit 3 hlavní teoretické vzorce – pluralismus, teorie elit a třídní analýza, která přesahuje marxistické analýzy. Pro současné politické sociology je nejdůležitější význam, povaha a rozdělení moci. Zabývají se také rozdělením politických systémů, zejména na takzvaně (vnějškově/formálně se zdající jako víceméně) demokratické a autoritářské.", "section_level": 1}], "src_summary": "Politická sociologie je obor, který se zabývá vztahem politiky a společnosti, tj. jednak společenskými faktory, které ovlivňují politiku a zároveň působením politiky na společnost. Je zároveň oborem, který na základě vztažení jednotlivých problémů k širšímu společenskému kontextu pomáhá porozumět politickým procesům. Mezi hlavní témata sociologie politiky nepochybně patří funkce a formy občanské společnosti a její mocenské struktury (vůdci elit, politické systémy a režimy, instituce, ústavy), celostátní politika, její procesy a působení jejích aktérů (politické strany, parlament, vláda), politická kultura, vztah sociálních nerovností a moci. Naopak do tematického okruhu politické sociologie nepatří zabývání se státovědní problematikou nebo politickou filosofií.", "tgt_summary": "政治社会学(英语:Political sociology)是结合政治学和社会学的跨学科产物,主要研究对象是社会与政治之间的互动关系,以及政治权威的产生及其对社会的影响。研究范围包括:", "id": 1807373}
{"src_title": "Luskoun tlustoocasý", "tgt_title": "印度穿山甲", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Luskoun tlustoocasý bývá dlouhý 45 až 75 cm a jeho ocas měří dalších 30 až 45 cm. Samci se od samic na pohled odlišují tím, že jsou znatelně větší; statný samec může vážit až 35 kg. Na zádech, bocích a na ocase je pokryt až 18 řadami vzájemně se překrývajících rohovitých šupin. Malá trojhranná hlava navazuje plynule na tělo, podobně jako tlustý ocas. Šupiny, vytvářející tuhý krunýř, vznikly přeměněnou srsti a chrání zvíře před predátory, zraněním, chladem i parazity. Celková hmotnost šupinovitého krunýře žlutohnědé nebo žlutošedé barvy je asi čtvrtina až třetina váhy zvířete. Šupinami nemá porostlé břicho, čumák, uši a okolí očí. Má velmi špatný zrak i sluch, nejdůležitějším smyslem je pro něj čich. Mezi šupinami mu rostou ještě i chloupky chránící ho před útoky jeho kořisti.  Na každé silné končetině má pět drápů, z nichž tři větší jsou uzpůsobeny pro hrabání v zemi. Nemá žádné zuby a jeho hlavním nástrojem pro zachycení jídla je jazyk dlouhý až 25 cm. Polknutou potravu shromažďuje v prvé komoře žaludku a teprve ve druhé komoře, lemované tuhou svalovinou a představující jen pětinu celkového objemu žaludku, ji rozmělní a stráví.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Převážně noční zvíře, které den tráví osamoceno ve vyhrabané noře, která může být v měkké půdě až 6 m dlouhá. Na ochranu před nebezpečím se zkroutí do klubíčka a ocasem přikryje hlavu a nechráněné břicho; toto sevření je velmi pevné a luskouna nelze normálně rozvinout. Pro odpuzení nepřítele mu slouží žláza u análního otvoru, ze které vystřikuje páchnoucí tekutinu. Protivníka odrazuje také syčením a funěním, stejně jako sekáním tvrdým ocasem. Tato syčení a funění jsou jeho jedinými hlasovými projevy. Svoje území si značkuje výkaly.  Kromě pomalé chůze po zemi dokáže, díky svým drápům a silnému ocasu, i přes svou značnou váhu šplhat po stromech. Na stromy vylézá za mravenci, kteří se často v korunách stromů živí nektarem květů nebo šťávou z plodů.", "section_level": 1}, {"title": "Stravování.", "content": "Živí se hlavně termity a mravenci. Mohutnými drápy vyhrabe díru do termitiště a vsune dovnitř svůj dlouhý lepkavý jazyk, okolní hmyz slízne a rychle polkne do prvé, větší části žaludku. Při krmení se chrání před útočící kořistí tím, že zavírá oční víčka a svírá nozdry a uši.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Pokud jsou vidět dva luskouni tlustoocasí společně, jde u těchto samotářů s největší pravděpodobnosti o pár připravující se k páření, jedině v tomto období se spolu nacházejí i ve stejné noře. Po období březosti trvající 65 až 70 dnů se rodí, obvykle v lednu až březnu nebo v červenci až listopadu, jedno až dvě mláďata. Váží 200 až 500 gramů, je pokryto měkkými šupinami, hned vidí a je schopno chodit. Asi měsíc mládě zůstává u matky v noře, pak se asi stejnou dobu vozí na zádech matky přichyceno u kořene ocasu; kojeno je obvykle asi 3 měsíce. V zajetí se luskouni tlustoocasí dožívají průměrně 13 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Mezi jejich největší nepřátele jsou považováni lidé, kteří je i přes přísný zákaz loví. Jsou chytáni pro svou kůži, které se v Asii přisuzují afrodiziakální účinky nebo se z ní dělají kožené výrobky (např. boty) a také pro chutné maso. Tento lov má staleté historické zdůvodnění, jenže v minulosti byl prováděn s jinými zbraněmi.  Není přesně znám počet těchto zvířat vyskytujících se na tak rozlehlém a těžko přístupném území, přesto odborníci soudí, že jeho stavy se nepřetržitě snižují. Luskoun tlustoocasý je chráněn vnitrostátními předpisy ve všech zemích, kde žije, a je zařazen v příloze II CITES. Mezinárodním svazem ochrany přírody (IUCN) je hodnocen jako ohrožený druh (EN).", "section_level": 1}], "src_summary": "Luskoun tlustoocasý (\"Manis crassicaudata\") je pozemní, bezzubý, šupinatý savec, jeden ze sedmi žijících druhů rodu luskoun. Žije v různých typech tropických a subtropických lesů i na přiléhajících otevřených plochách v Indii, Nepálu, Pákistánu a na Srí Lance, kde se živí výhradně termity a mravenci.", "tgt_summary": "印度穿山甲(学名:\"\"),是穿山甲科穿山甲属的一个物种。印度穿山甲主要分布于印度及斯里兰卡的大部分地区。", "id": 784946}
{"src_title": "Carrie Fisher", "tgt_title": "嘉莉·費雪", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodila se v roce 1956 v americkém městě Beverly Hills do rodiny zpěváka a entertainera Eddie Fishera a herečky Debbie Reynoldsové. Otec byl židovského původu, syn přistěhovalců z Ruska; od rodiny se odstěhoval, když Carrie byly tři roky, kvůli vztahu s herečkou Elizabeth Taylor.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Ve svém prvním filmu s názvem \"Šampón\" si zahrála postavu jménem Lorna Karpf. Hned druhým filmem v její kariéře byly \"Star Wars\", ve kterém byla obsazena do role princezny Leii. Režisér George Lucas vybral do všech hlavních rolí v tomto filmu neznámé herce jako Marka Hamilla (Luke Skywalker) nebo Harrisona Forda (Han Solo). Natáčení tohoto filmu provázela řada komplikací. Ať už větší, jako že třeba během natáčení v poušti přišly teploty okolo 40 °C, a nebo menší, jako že Fisher měla podle režiséra George Lucase na svou roli až moc velká ňadra. Po velkém úspěchu \"Star Wars\" přišla pokračování v podobě druhého dílu - \"\", a třetího dílu - \"\". Stejně jako Mark Hamill se dále věnovala méně komerčně úspěšným projektům. Možná i proto se herečka v devadesátých letech začala věnovat psaní. V roce 2015 se vrátila na scénu v pokračování Star Wars, po boku Marka Hamilla a Harrisona Forda.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1983 se provdala za Paula Simona. Jejich manželství ale moc dlouho nevydrželo. Její osobní problémy ji dohnaly až k závislosti na alkoholu a drogách. Svoje pocity z tohoto období popsala v knize \"Postcards from the Edge\". Po rozvodu měla vážný vztah s Bryanem Lourdem, s kterým má jedinou dceru Billie Lourd. Ten ji však opustil, jelikož zjistil, že je bisexuál a vyměnil ji proto za Bruce Bozziho.  23. prosince 2016<ref name=\"http://www.rollingstone.com/movies/news/carrie-fisher-princess-leia-in-star-wars-dead-at-60-w457713\"></ref> ji postihl srdeční infarkt, stalo se tak asi 15 minut před přistáním jejího letu z Londýna do Los Angeles. O čtyři dny později, 27. prosince v 8.55, v nemocnici na následky infarktu zemřela.<ref name=\"http://people.com/movies/carrie-fisher-dies/\"></ref> Den nato zemřela její matka Debbie Reynoldsová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carrie Fisher (přechýleně Fisherová, 21. října 1956 – 27. prosince 2016) byla americká herečka, známá především rolí princezny Leii v původní trilogii \"Star Wars\", na niž navázala v roce 2015 filmem \"\" součásti v pořadí již třetí trilogie, dějově navazující na původní. Dále se objevila například ve filmu \"The Woman\", kde ztvárnila postavu Bailey Smithové.", "tgt_summary": "嘉莉·法兰西丝·费雪(英语:Carrie Frances Fisher,1956年-10月21日-2016年-12月27日)是一名美国女演员、小说家、剧作家、表演艺术家。她是歌手艾迪·费雪与女演员黛比·雷诺的女儿。她最出名的演出是在《星际大战》三部曲(1977年至1983年)及《星球大战:原力觉醒》(2015年)中饰演莉亚公主。其他知名作品包括电影《洗发精 (电影)》(1975年)、《福禄双霸天》(1980年)、《姊妹情深》(1986年)、《地狱来的芳邻》(1989年)和《90男欢女爱》(1989年)。", "id": 2670165}
{"src_title": "Dymnivka", "tgt_title": "紫堇属", "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Jsou to rostliny z polostínu, většinou rostou na půdě dobře odvodněné a bohaté na humus. Některé druhy jsou silně tolerantní k suchu, na příliš vlhké půdě bývají napadány houbovými chorobami. V přírodě se dymnivky rozšiřují semeny, která ochotně roznášejí mravenci, v zahradnické praxi jsou množeny dělením hlíz nebo oddenků.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jednoleté nebo vytrvalé byliny se složenými, obvykle šedě zelenými listy. Mají vzpřímené, větvené lodyhy vysoké 10 až 90 cm, které rostou z kulovitých hlíz nebo oddenků. Lodyhy jsou porostlé pouze dvěma až třemi trojčetnými listy.  Souměrné, oboupohlavné květy vyrůstají na stopkách v konečných, listenatých hroznech, které se po odkvětu obvykle prodlužují. Květy s ostruhou mají dva drobné kališní lístky, které často brzy opadávají či dokonce chybí. Korunní lístky jsou čtyři a rostou ve dvou kruzích, bývají růžové, fialově namodralé, modré, oranžové a vzácně i bílé. Menší a užší vnitřní lístky jsou si podobné a vrcholem srostlé. Z větších vnějších je horní lístek prodloužen do ostruhy nebo je vakovitě vydutý. Šest podplodních tyčinek je dvoubratrých, vyrůstají nitkami srostlé po třech. Střední tyčinka má prašník se dvěma pylovými váčky, kdežto krajní jen s jedním; u báze tyčinek jsou nektarové žlázky. Jednopouzdrý, vejčitý, svrchní semeník s mnoha vajíčky je vytvořen ze dvou plodolistů, nese nitkovitou čnělku nejčastěji se dvěma bliznami. Jednotlivé druhy rozkvétají v rozličnou dobu, od jara až do podzimu. Květy jsou opylovány hmyzem slétajícím se pro nektar.  Plod je mnohosemenná, dvoudílná, nepukající, šešulovitá tobolka obsahující černá, kulovitá semena s masíčkem.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V České republice rostou tyto čtyři druhy rostlin z rodu dymnivka: Mimo to se v české přírodě ještě vyskytuji dva kříženci: Mezi známější druhy dymnivek dále patří:  Některé druhy byly přeřazeny do rodu \"Pseudofumaria\" (chocholačka).", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Některé dymnivky jsou používány jako okrasné rostliny do zahrad, jsou to hlavně dymnivka plná, dymnivka kapraďolistá, \"Corydalis aurea\", \"Corydalis caseana\", \"Corydalis scouleri\" nebo \"Corydalis sempervirens\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Dymnivka (\"Corydalis\") je rod nevysokých rostlin z čeledi makovitých, do které byl přesunut po zrušení čeledi zemědýmovitých. Rod dymnivka je velmi obsáhlý, skládá se asi ze 400 druhů rostlin, které rostou v mimotropických oblastech po celé severní polokouli. Největší počet druhů pochází z Asie a Severní Ameriky, v české přírodě se vyskytují druhy čtyři.", "tgt_summary": "紫堇属(学名:\"\")是荷包牡丹科的一个属,共有300多个种,广泛分布于北温带和非洲南部地区。该属植物多含有生物碱,故而多又被当地居民用作草药者。", "id": 2540234}
{"src_title": "Britsko-irská válka", "tgt_title": "爱尔兰独立战争", "src_document": [{"title": "Cesta k válce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předválečné násilí.", "content": "Roky mezi Velikonočním povstáním v roce 1916 a Válkou za nezávislost byly krvavé. Thomas Ashe, jeden z dobrovolnických vůdců uvězněných za jeho funkci v povstání, zemřel během hladovky v roce 1917. V roce 1918 během nepokojů zahynulo šest civilistů po konfrontací s policií a přes 1000 jich bylo zatčeno. Velké nepokoje v Dublinu si vyžádaly více než 100 zraněných britských vojáků. Konaly se také velké útoky kvůli zbraním pro dobrovolníky. V hrabství Cork byly zabaveny zbraně z kasáren ve městě Eyeries v březnu 1918. V červenci 1918 přepadli dobrovolníci dva členy RIC mezi městy Ballingeary a Ballyvourney. Byl to první ozbrojený útok na RIC od Velikonočního povstání. Jeden policista byl střelen do krku a druhý zbit. Byly jim zabaveny jejich pušky a munice. V září a říjnu byly fyzicky napadeny policejní hlídky v městech Bantry a Ballyvourney. Útoky přinesly britskou vojenskou přítomnost od léta 1918, která jen nakrátko potlačila násilí a zvýšila policejní razie.", "section_level": 2}, {"title": "Počáteční nepřátelství.", "content": "I když na začátku roku 1919 nebylo jasné, zda Dáil má v úmyslu získat nezávislost pomocí vojenských prostředků, došlo 21. ledna 1919, tedy v den, kdy byl First Dáil svolán, k incidentu. Několik členů IRA vedených Seanem Treacym, Seamusem Robinsonem, Seanem Hoganem a Danem Breenem napadlo a zastřelilo dva důstojníky RIC, Jamese McDonella a Patricka O'Connellyho, kteří převáželi výbušniny.", "section_level": 2}, {"title": "Stupňování násilí.", "content": "Dobrovolníci začali útočit na majetek britské vlády, prováděli nájezdy pro zbraně a fondy a zabíjeli prominentní členy britské administrativy. První byl soudce John C. Milling, který byl zastřelen ve městě Westport za to, že poslal dobrovolníky do vězení za nezákonné shromažďování. Ačkoli někteří republikánští vůdci, zejména Éamon de Valera, preferovali konvenční válku, Michael Collins a širší vedení IRA oponovalo těmto taktikám, protože vedly k vojenskému debaklu z roku 1916. Ostatní, zejména Arthur Griffith, upřednostňovali kampaň občanské neposlušnosti před ozbrojeným bojem. Během rané fáze konfliktu, zhruba od roku 1919 do poloviny roku 1920, bylo množství násilí poměrně omezené.", "section_level": 2}, {"title": "Organizace a operace IRA.", "content": "Michael Collins byl hnací silou hnutí za nezávislost. Ministr financí republikánské vlády a také šéf zpravodajství IRA byli zapojeni do poskytování finančních prostředků a zbraní IRA. Collinsovo charisma a organizační schopnosti povzbudily mnoho lidí, kteří se s ním setkali.  Náčelníkem štábu IRA byl Richard Mulcahy, který byl zodpovědný za organizaci a řízení IRA po celé zemi. Teoreticky se Collins a Mulcahy zodpovídali ministru obrany Cathalovi Brughanovi, ale v praxi měl Brughan jen úlohu dohledu. Velký vliv měli lídři IRA v místních oblastech, kteří organizovali partyzánskou činnost, a to především z vlastní iniciativy. Většinu konfliktu byla činnost IRA soustředěna v Munsteru a Dublinu a jen s izolovanými aktivními jednotkami, např. v hrabství Roscommon, Longford a Mayo.  Zatímco papírově měla IRA přes 100.000 členů, Michael Collins odhadoval, že během války jich bylo aktivních jen 15.000, s asi 3.000 členy ve stálé službě. Měli také podporu organizace Ženská liga (\"Cumann na Mbanu\") a Fianna Éireann, které zabezpečovaly zbraně a zpravodajství pro IRA a zajišťovaly jim jídlo a ubytování. IRA těžila z rozsáhlé pomoci běžné irské populace, která odmítala předávat informace RIC a britské armádě a často poskytovala úkryty pro členy IRA, kteří byli na útěku. Mnoho popularity získala IRA díky přehnaným reakcím britských sil na její aktivity. Když se Éamon de Valera vrátil z USA, požadoval v Dáil, aby IRA upustila od přepadu a vražd, které pomáhaly Britům vykreslovat ji jako teroristickou skupinu a aby přešla na konvenční bojové metody jako britská armáda. Návrh byl okamžitě zamítnut.", "section_level": 2}, {"title": "Stanné právo.", "content": "Britové zvýšili použití síly, ale zdráhali se nasadit britskou armádu do země ve větším počtu. Nasadili však dva polovojenské policejní oddíly na pomoc RIC. Black and Tans měli 7.000 členů, hlavně bývalých britských vojáků demobilizovaných po první světové válce. V Irsku byli nasazeni v březnu 1920 a většina pocházela z anglických a skotských měst. Oficiálně byli součástí RIC, ale ve skutečnosti byli polovojenskou jednotkou. Rychle si získali špatnou reputaci pro opilost, nedisciplinovanost a tím, že uškodili britské autoritě v Irsku více než kterákoliv jiná skupina. V reakci na aktivity IRA příslušníci Black and Tans v létě 1920 vypálili mnoho malých měst v celém Irsku včetně Ballbrigganu, Trimu, Templemore a jiných. V červenci 1920 přišly do Irska další pseudovojenské jednotky, tzv. Auxiliaries. Bylo to 2.215 bývalých britských armádních důstojníků. Měli stejně špatnou pověst jako Black and Tans kvůli jejich špatnému zacházení s civilním obyvatelstvem, ale byli aktivnější proti IRA.  9. srpna 1920 prošel v britském parlamentu zákon o „obnovení pořádku v Irsku“. Dne 10. prosince 1920 bylo vyhlášeno stanné právo v provincii Munster v okresech Cork, Kerry, Limerick a Tipperary. V lednu 1921 se rozšířilo na zbytek Munsteru v okresech Clare a Waterford, stejně jako na okresy Kilkenny a Wexford v provincii Leinster. Pravomoci vojenských soudů byly rozšířeny na celou populaci a bylo povoleno používat trest smrti a internace bez soudu. Vládní platby místním vládám Sinn Féin byly pozastaveny. Tento zákon je historiky interpretován jako výběr premiéra Davida Lloyda George, aby potlačil vzpouru v Irsku dříve, než začnou jednání s republikánským vedením. Jako důsledek uplatňování zákona se začalo od léta 1920 násilí postupně zvyšovat a poté prudce rostlo od listopadu 1920 až do července 1921.", "section_level": 2}, {"title": "Stupňování: říjen - prosinec 1920.", "content": "Řada akcí výrazně stupňovala konflikt koncem roku 1920. Primátor města Cork Terence MacSwiney během hladovky zemřel v říjnu ve vězení Brixton v Londýně. Dva další vězni z IRA zemřeli během hladovky ve vězení v Corku.  21. listopadu 1920 byl den dramatického krveprolití v Dublinu. V časných ranních hodinách se Collinsova IRA „Squad“ pokusila vyvraždit britské zpravodajské pracovníky v hlavním městě. Postřelili celkem 19 lidí, z toho 14 smrtelně a 5 zranili. Byli to britští armádní důstojníci, policisté a civilisté, členové tzv. „Cairo Gangu“.  Jako odezvu na tento útok vtrhli Auxiliaries na stadion Croke Park v Dublinu během fotbalového zápasu a začali střílet do davu. 14 civilistů včetně jednoho hráče bylo zabito a dalších 65 civilistů bylo zraněno. Později v ten samý den byli v Dublin Castle zabiti dva republikánští vězni, Dick McKee a Peadar Clancy, a jejich přítel Conor Clune, který byl zatčen spolu s nimi. Oficiální zpráva tvrdí, že byli zastřeleni během pokusu o útěk. Nacionalisté jsou si však jistí, že byli mučeni a následně popraveni. Tento den se stal známým jako Krvavá neděle.  28. listopadu 1920, jen týden po Krvavé neděli v Dublinu, jednotky IRA ze západního Corku pod vedením Toma Barryho přepadly hlídku Auxiliaries ve městě Kilmichael v provincií Cork. Zabili všech 18 členů hlídky. Dne 12. prosince 1920 členové Black and Tans vypálili centrum Corku a následně stříleli na hasiče, kteří se pokoušeli oheň uhasit. Byla to odveta za přepadení Auxiliaries v Corku členy IRA, kdy zabili jednoho z členů a 11 zranili.", "section_level": 2}, {"title": "Vyvrcholení násilí: prosinec 1920 - červenec 1921.", "content": "Během následujících osmi měsíců až do července 1921 bylo během konfliktu zabito přes 1.000 lidí včetně členů RIC, britské armády, dobrovolníků IRA a civilistů. To představuje asi 70 % celkového počtu obětí v tříletém konfliktu. Navíc v té době bylo internováno 4.500 členů a stoupenců IRA. Během tohoto násilí Dáil v březnu 1921 formálně deklaroval válku s Británií.  Dne 19. března 1921 100 členů IRA pod vedením Toma Barryho provedlo rozsáhlou akci proti 1.200 britským vojákům, při které jich 10 až 30 zabili. O dva dny později IRA přepadla vlak u Killarney. Bylo zabito 20 britských vojáků, 2 členové IRA a 3 civilisté.  Jediná větší ztráta IRA byla 25. května 1921 v Dublinu. Několik set členů IRA z brigády Dublin obsadilo a vypálilo Custom House (centrum místní správy v Irsku) v centru Dublinu. Bylo zamýšleno ukázat, že britská vláda v Irsku je neudržitelná. Nicméně z vojenského hlediska to byla katastrofa, v níž bylo pět mužů IRA zabito a přes osmdesát bylo zajato. Ukázalo se, že IRA nebyla dost dobře vybavena nebo vycvičena, aby se podílela na útocích proti britským jednotkám konvenčním způsobem.  Přesto mnoho vojenských historiků tvrdí, že IRA bojovala úspěšně a partyzánská válka donutila britskou vládu k závěru, že IRA nemůže být poražena vojensky. Všeobecné volby do parlamentu Jižního Irska se konaly 13. května 1921. Sinn Féin vyhrála 124 křesel ze 128, ale zvolení členové parlamentu odmítli obsadit svá místa v parlamentu. Podle podmínek aktu irské vlády z roku 1920 byl parlament Jižního Irska rozpuštěn a výkonným a legislativním orgánem nad Jižním Irskem se stal \"Lord Lieutenant\". Během příštích dvou dnů (14.–15. květen 1921) IRA zabila 15 policistů. Tyto události ukázaly kompletní selhání britské koaliční vlády v otázce irské politiky, neschopnost prosadit urovnání bez jednání se Sinn Féin a neschopnost porazit IRA.  V době příměří však bylo mnoho republikánských vůdců, včetně Michaela Collinse, přesvědčeno, že pokud by válka trvala déle, válečná kampaň IRA by byla uvedena do stavu klidu. Kvůli tomu byly vypracovány plány na „přenesení války do Anglie.“ IRA začala kampaň v ulicích Glasgowa. Bylo rozhodnuto, že klíčové ekonomické cíle, jako například doky v Liverpoolu, by měly být cílem bombových útoků. Jednotky pověřené těmito misemi by se snadněji vyhnuly příměří, protože Anglie nebyla „pod zákonem“ a britská veřejnost by stanné právo nepřijala. Od plánů bylo upuštěno kvůli příměří.", "section_level": 2}, {"title": "Příměří: červenec - prosinec 1921.", "content": "Válka za nezávislost v Irsku skončila příměřím 11. července 1921. Konflikt uvízl na mrtvém bodě. Rozhovory, které předchozí rok vypadaly slibně, se přerušily v prosinci, kdy David Lloyd George naléhal, že IRA má nejprve odevzdat své zbraně. Rozhovory pokračovaly na jaře 1921 a vyústily v příměří. Z hlediska britské vlády to vypadalo, jakoby kampaň IRA pokračovala donekonečna, což by se odrazilo na britských obětech a financích. Britská vláda za jednání britských sil v Irsku čelila ostré kritice doma i v zahraničí. Na druhé straně, vůdci IRA a zejména Michael Collins cítili, že tehdejší organizace IRA nemůže pokračovat donekonečna. To by se projevilo nasazením pravidelných britských jednotek do Irska a nedostatkem zbraní a střeliva.  Počáteční průlom, který vedl k příměří, byl přičítán třem lidem: králi Jiřímu V., premiéru Jižní Afriky generálu Smutsovi a předsedovi vlády Spojeného království Davidu Lloyd Georgeovi. Řeč, která byla poslána do Belfastu 22. června, byla obecně dobře přijata. Vyzvala „ všechny Iry ke snášenlivosti, smírčím řízením, odpuštění a zapomenutí, a učinit zemi, která miluje novou éru míru, spokojenosti a dobré vůle“.  24. června 1921 se kabinet britské koaliční vlády rozhodl navrhnout rozhovory s vůdci Sinn Féin. Austen Chamberlain, nový vůdce unionistické strany, řekl, že „králova řeč by měla být sledována jako poslední pokus o mír, než půjdeme do plné délky stanného práva“. 24. června Lloyd George napsal Éamonovi de Valerovi jako „zvolenému vůdci velké většiny v Jižním Irsku“, což svědčí o konferenci. Sinn Féin reagovala tím, že souhlasila s jednáním. De Valera a Lloyd George nakonec souhlasili s příměřím, kterým bylo zamýšleno ukončit boje a položit základ pro detailní jednání. Jeho podmínky byly podepsány 9. července a nabyly platnosti 11. července. Jednání o urovnání však byla odložena o několik měsíců, protože britská vláda trvala na tom, že IRA má nejdříve odevzdat své zbraně, ale tento požadavek byl nakonec zrušen. Bylo dohodnuto, že britští vojáci zůstanou v kasárnách.  Většina důstojníků IRA brala příměří jen na jako dočasný odpočinek a pokračovala v náboru a výcviku dobrovolníků. Ani útoky na RIC nebo britskou armádu úplně nepřestaly. V období od prosince 1921 do února 1922 bylo zaznamenáno 80 útoků IRA na následně rozpuštěnou RIC, po kterých zůstalo 12 mrtvých. 18. února 1922 jednotka Ernieho O'Malleyho zaútočila na kasárna RIC ve městě Clonmel, přičemž vzala 40 policistů jako zajatce a zabavila více než 600 zbraní a tisíce nábojů. V dubnu 1922 členové IRA zabili ve městě Cork 10 místních protestantů podezřelých ze špionáže za to, že natáčeli jednoho z jejich mužů. Ti, kteří byli zabiti, byli uvedeni v získaných britských dokumentech jako informátoři před příměřím podepsaným v červenci. Více než 100 protestantských rodin po zabíjeni uprchlo z oblasti.  Pokračující odpor mnoha vůdců IRA byl jedním z hlavních faktorů vypuknutí Irské občanské války, protože odmítali přijmout anglo-irskou smlouvu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Britsko-irská válka (jiné názvy: angl(ick)o-irská válka, irská válka za nezávislost; ) byla v letech 1919 až 1921 partyzánská válka mezi Irskou republikánskou armádou a britskými bezpečnostními silami v Irsku.", "tgt_summary": "爱尔兰独立战争(英语:英语:Irish War of Independence;爱尔兰语:')又称英爱战争(英语:英语:Anglo-Irish War;爱尔兰语:'),是一场爱尔兰共和军在爱尔兰发动的游击战,以反对大不列颠及爱尔兰联合王国对爱尔兰的统治。战争理由起因于1918年由大多数爱尔兰籍英国国会议员建立的第一届爱尔兰国会的合法性之质疑。战争从1919年1月21日始,自1921年7月11日休战协议止。参加这场战争的爱尔兰共和军经常被称作“爱尔兰共和军 (1917–22)”(英语:英语:Old IRA),以区别于之后使用同样名称的其他组织。", "id": 2089160}
{"src_title": "Pařížská dohoda", "tgt_title": "巴黎協定", "src_document": [{"title": "Účel dohody.", "content": "Účel dohody je popsán v jejím článku č. 2 jako „zlepšení implementace“ Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu pomocí: Všechny země musí usilovat dosažení „globálního zlomu v emisích skleníkových plynů co nejdříve“.", "section_level": 1}, {"title": "Nástroje plnění dohody.", "content": "Každá smluvní strana bude pravidelně předkládat svoje vnitrostátně stanovené národní příspěvky (INDC), ve kterých stanoví svoje závazky snižování emisí skleníkových plynů. První příspěvky byly předloženy již v průběhu roku 2015 a to 187 státy. Doposud předložené INDC nejsou dostačující pro splnění cíle omezení nárůstu teploty. Z tohoto důvodu byly stanoveny pravidelné pětileté revize, které mají vést k navyšování ambice jednotlivých států a postupnému snížení emisí na požadovaný objem.  Smluvní strany musí do roku 2020 prezentovat své emisní závazky, nízkoemisní strategie a plány do roku 2050. Rozvojové země musí připravit strategie, plány a akce pro svůj nízkoemisní rozvoj. Každá smluvní strana je zodpovědná za své emise, musí zveřejňovat status plnění svých závazků a provádět analýzu dopadů změny klimatu a účinnosti adaptačních opatření. Smluvní strany budou zvyšovat podporu, plánování a implementaci adaptačních opatření a také odolnost vůči změně klimatu.  Vyspělé státy mají do roku 2020 vytvořit finanční mechanismus, pomocí kterého bude poskytnuto nejméně 100 miliard dolarů ročně na podporu opatření na ochranu klimatu v rozvojových zemích, a nastavit nový cíl financování opatření proti změně klimatu po roce 2025.  Dohoda také zdůrazňuje důležitost zapojení nesmluvních stran a vítá aktivity veřejného sektoru směřující k řešení změny klimatu (občanské společnosti, soukromého sektoru, finančních institucí, měst a dalších orgánů).", "section_level": 1}, {"title": "Proces ratifikace dohody.", "content": "Dohoda byla připravena k podpisu a k uložení ratifikačních listin od 22. dubna 2016 do 21. dubna 2017 v New Yorku, v sídle OSN. Dohoda vstoupila v platnost 4. listopadu 2016, což bylo 30 dní poté, co minimálně 55 zemí reprezentujících minimálně 55 % globálních emisí dohodu ratifikovalo. K 13. červnu 2019 dohodu podepsalo 194 států a Evropská unie a 186 z těchto členů dohodu ratifikovalo. Těchto 186 členů reprezentuje 89,4 % globálních emisí. Nejvýznamnější země, které ratifikovaly, jsou Čína, Spojené státy americké a Indie, tedy země s třemi největšími emisemi skleníkových plynů ze všech signatářů (asi 42 % dohromady). Poslední země Evropské unie, která dohodu ratifikovala, byla Česká republika (předposlední bylo Nizozemsko, které tak učinilo 28. července 2017). Dne 5. září 2017 dala Poslanecká sněmovna souhlas s ratifikací (dříve už tak učinil Senát), prezident dokončil kroky k ratifikaci svým podpisem 14. září 2017. Ratifikace nastala 5. října, samotná dohoda pro Českou republiku vstoupila v platnost 4. listopadu 2017.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pařížská dohoda je dohoda v rámci Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, která má omezit emise skleníkových plynů po roku 2020 a navázat tak na Kjótský protokol. Dohoda byla dojednána během Klimatické konference v Paříži 2015, schválena všemi 195 smluvními stranami a přijata 12. prosince 2015. Byla podepsána 22. dubna 2016 (Den Země) celkem 177 členskými státy Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, 15 z nich ji hned ratifikovalo. K červnu 2019 dohodu podepsalo 195 účastníků Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu, z nichž 186 ji již ratifikovalo. Dohoda vstoupila v platnost 4. listopadu 2016. Stanovuje závazky všech smluvních stran, včetně největších světových producentů emisí skleníkových plynů jako je Čína, Spojené státy americké (USA) či Indie. Hlavní vyjednavač této dohody, francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius označil uzavřenou dohodu za „ambiciózní a vyrovnaný“ plán a jako „historický obrat“ v úsilí o dosažení omezení globálního oteplování. Donald Trump 1. června 2017 oznámil, že USA od Pařížské dohody odstupují.", "tgt_summary": "《巴黎协定》(,英语:Paris Agreement,或译巴黎协议)是由联合国195个成员国(包括观察员巴勒斯坦国及圣座)于2015年12月12日在2015年联合国气候峰会中通过的气候协议;取代京都议定书,期望能共同遏阻全球暖化趋势。协议第二条指将通过以下内容「加强《联合国气候变化框架公约》」:", "id": 2675017}
{"src_title": "Star Trek: Do neznáma", "tgt_title": "星际迷航3:超越星辰", "src_document": [{"title": "Obsazení.", "content": "Herec Anton Yelchin, představitel praporčíka Pavla Čechova, zemřel při autonehodě několik týdnů před uvedením filmu do amerických kin. Producent J. J. Abrams poté prohlásil, že nechce Čechova pro další film přeobsazovat a že raději najde způsob, jak postavu ve scénáři nahradit.", "section_level": 1}, {"title": "Marketing a uvedení.", "content": "V srpnu 2014 byl oznámen záměr společnosti Paramount Pictures uvést film v roce 2016, u příležitosti 50. výročí původního televizního sci-fi seriálu \"Star Trek\". V prosinci téhož roku bylo ohlášeno zamýšlené datum premiéry 8. července 2016. V září 2015 pak bylo posunuto na 22. července 2016.  Česká premiéra byla nejprve ohlášená na 28. července 2016. Později bylo datum opraveno na 18. srpna.  První trailer k filmu unikl bez předchozího ohlášení už v polovině prosince 2015. Další byl pak oficiálně vydán v květnu 2016.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "V průběhu premiérového víkendu v téměř 4 tisících amerických kin vydělal film na tržbách přes 59 milionů dolarů. Tím obsadil první příčku před reprízovaným animákem \"Tajný život mazlíčků\" (\"The Secret Life of Pets\") s 29,6 miliony, oběma dalšími nejambicióznějšími premiérami týdne: hororem \"Zhasni a zemřeš\" (\"Lights Out\") i pátým pokračováním prehistorické animované série \"\" (\"Ice Age: Collision Course\"), oběma s více než 21milionovými tržbami. Na páté příčce je ještě stíhal reprízovaný komediální sci-fi reboot \"Krotitelé duchů\" (\"Ghostbusters\"), který rovněž těsně překročil 21milionovou hranici. Oproti předchozímu filmu série \"\" se 70milionovým nástupem do kin se však jednalo v případě tohoto snímku o 15% pokles a dosud nejslabší nástup z celé obnovené filmové série. Očekávalo se však, že by to mohly vynahradit zahraniční tržby zejména v Latinské Americe a v Asii, zatímco celkové domácí tržby byly předem odhadovány na částku kolem 180–200 milionů. Jeho produkční rozpočet přitom dosáhl asi 185 milionů dolarů. Týž víkend jako na domácím trhu byl snímek premiérově uveden také ve Velké Británii, kde odhadované tržby dosáhly v přepočtu 6,1 milionu dolarů, i v Německu s 4,5 milionu nebo v Rusku s 3,3 milionu dolarů. V německých i ruských kinech přitom obsadil v návštěvnosti první příčku, v britských druhou.  Druhý víkend již na domácím trhu snímek v návštěvnosti předběhl premiérový akční \"Jason Bourne\" s utrženými 59 miliony dolarů a těsně za Star Trek se zavěsila rovněž premiérově uvedená komedie \"Matky na tahu\" (\"Bad Moms\") s 23,8 miliony. \"Star Trek: Do neznáma\" tak zůstal nejnavštěvovanějším reprízovaným filmem víkendu 29.–31. července a utržil téměř 24,8 milionu dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Pokračování.", "content": "Ještě před uvedením snímku do kin, v červenci 2016, produkce oznámila záměr natočit v pořadí již čtvrtý film této restartové série.", "section_level": 1}], "src_summary": "Star Trek: Do neznáma (v anglickém originále Star Trek Beyond) je sci-fi film z nové filmové série na motivy světa \"Star Treku\". Pro studio Paramount Pictures jej natáčel Justin Lin, který převzal režii série po J. J. Abramsovi. Ten se na filmu podílel produkčně, zatímco se ujal režie „konkurenčního“ sci-fi spektáklu \"\". Ústřední dvojici kapitána lodi \"Enterprise\" Jamese T. Kirka a prvního komandéra Spocka opět ztvárnili Chris Pine a Zachary Quinto. Do amerických kin byl snímek uveden tři roky po předchozím snímku \"\" a v roce 50. výročí vzniku světa \"Star Trek\"u, 22. července 2016. Česká premiéra proběhla 18. srpna 2016.", "tgt_summary": "《星际迷航3:超越星辰》(英语:\"Star Trek Beyond\")是一部于2016年上映的美国科幻冒险片,由林诣彬执导,赛门·佩吉和道格·姜格根据金·罗登贝瑞的同名电视系列来撰写改编剧本。本片为星舰迷航记系列电影的第十三部作品和重启版的第三作,同时也是2013年的《暗黑无界:星际争霸战》的续集。由前作的克里斯·潘恩、柴克瑞·恩杜、赛门·佩吉、卡尔·厄本、柔伊·莎达娜、周约翰和安东·叶尔钦回归主演外,还加入了伊卓瑞斯·艾巴与苏菲亚·波提拉。", "id": 1985141}
{"src_title": "Jan II. Bretaňský", "tgt_title": "约翰二世 (布列塔尼)", "src_document": [{"title": "Rodina a křížové výpravy.", "content": "Jan byl nejstarším synem Jana I. Bretaňského a Blanky Navarrské. Dne 22. ledna 1260 se oženil s Beatrix, dcerou krále Jindřicha III. Anglického. Jan si byl velmi blízký se svým švagrem, budoucím anglickým králem Eduardem I. V roce 1271 ho doprovázel na Deváté křížové výpravě, kde se setkal se svým otcem a francouzským králem Ludvíkem IX. Ludvík v Tunisu zemřel a Janův otec se vrátil do Bretaně. Jan následoval Eduarda do Palestiny. Křížová výprava skončila následujícího roku, aniž by dosáhli výrazných úspěchů. V roce 1285 se Jan zúčastnil Aragonské křížové výpravy na straně krále Filipa III. Francouzského.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Po otcově smrti 8. října 1286, Jan nastoupil na bretaňský trůn, zdědil také hrabství Richmond v Anglii. Jeho syn Jan řídil Guyenne ve jménu svého strýce, krále Eduarda, v květnu 1294 se francouzský král Filip IV. rozhodl mu Guyenne zabavit. Jan svému švagrovi v tomto konfliktu pomáhal, utrpěl však jen samé porážky. Když se však v roce 1296 anglická armáda snažila vybavit tím, že vydrancovala bretaňský klášter Saint-Mathieu de Fine-Terre, rozhodl se Jan Eduarda opustit. Na to ho Eduard zbavil richmondského hrabství. Jan se chtěl spojit s Francouzi, což zajistil sňatkem svého vnuka se sestřenicí krále Filipa, Isabelou z Valois. Filip ho pak v roce 1297 ve Francii povýšil mezi pairy.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední roky a smrt.", "content": "V letech 1294 až 1304 Jan pomáhal francouzskému králi v tažení proti Vítovi Flanderskému, účastnil se rozhodující bitvy u Mons-en-Pévèle. Potom, co král Filip v roce 1305 zvítězil, Jan odcestoval do Lyonu, na korunovaci papeže Klementa V. Během oslav vedl papežova koně davem. Na hradbách bylo tolik lidí, že se kus hradeb odlomil a Jana zavalil. Zemřel o čtyři dny později, 18. listopadu. Jeho tělo bylo uloženo do olověné rakve a sesláno po Loiře. Pohřben byl 16. prosince v karmelitánském klášteře, který sám v Ploërmelu založil. Roku 1790 byl jeho náhrobek poničen a znovu obnoven byl díky městské radě v 19. století. Nyní je v místním kostele kostele svatého Armagila.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan II. Bretaňský ( \"Jean II de Bretagne\", 3./4. ledna 1239 – 18. listopadu 1305, Lyon) vládl od roku 1268 až do své smrti jako bretaňský vévoda, a také jako hrabě z Richmondu v Anglii. Zúčastnil se dvou křížových výprav a byl zapojen do konfliktů mezi anglickým a francouzským králem. Byl rozdrcen kamením při nehodě během oslav papežovy korunovace.", "tgt_summary": "约翰二世 Jean II(1239年1月3日~1305年11月18日)法国封建领主,布列塔尼公爵(1286年~1305年在位)和里士满伯爵(英国封号,1268年起)。布列塔尼公爵约翰一世之子,母亲为纳瓦拉公主布朗歇。", "id": 125676}
{"src_title": "Ludvík II. Neapolský", "tgt_title": "路易二世 (安茹)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ludvík II. se narodil v Toulouse jako syn Ludvíka I. a Marie ze Châtillonu. V Angevin, které zahrnovalo Provence, měl soupeře, dědice Neapole, Karla.  Většina provensálských měst se po smrti Ludvíkova otce v roce 1384 vzbouřila. Jeho matka pak sestavila armádu, se kterou pochodovali od města k městu, aby získali podporu. Ludvík byl v roce 1387 uznán za hraběte z Provence.  V roce 1386, byl nezletilý syn Karla III. Neapolského Ladislav, po otcově smrti, vyloučen z následnictví Neapole. 1. listopadu 1389 byl Ludvík korunován králem Neapole avignonským vzdoropapežem Klementem VII. a následujícího roku se zmocnil Neapole. V roce 1399 byl svým protivníkem Ladislavem svržen.  V roce 1409, Ludvík osvobodil Řím od Ladislavovy okupace, v roce 1410, jako spojenec vzdoropapeže Jana XXIII., napadl Ladislava a porazil ho u Roccaseccy (1411). Nakonec Ludvík ztratil neapolskou podporu a musel odstoupit. Jeho nárok na Neapol přešel na jeho syna, Ludvíka III.  V roce 1400 se v Arles oženil s Jolandou Aragonskou.  Syn Ludvíka se zasnoubil s Kateřinou Burgundskou, dcerou Jana I. Burgundského. Nicméně poté, co Jan podnítil útok na francouzského dauphina, se Ludvík a jeho žena přidali k Armagnakům. Spojení s Kateřinou bylo zavrženo, což způsobilo nepřátelství burgundského vévody.  Ludvík se nezúčastnil bitvy u Azincourtu, protože měl zánět močového měchýře. Po bitvě uprchl z Paříže a připojil se ke své ženě a dětem v Angers.  Ludvík II. zemřel na zámku v Angers, v srdci Anjou, kde byl také pohřben.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Ludvík s Jolandou měli pět dětí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Ludvík II. Neapolský (5. říjen 1377 − 29. duben 1417) byl v letech 1389–1399 králem Neapole a od roku 1384 do své smrti vévodou z Anjou z dynastie Valois-Anjou.", "tgt_summary": "安茹的路易二世(,1377年-10月5日-1417年-4月29日),1384年-1417年间为安茹公爵和普罗旺斯伯爵;他亦宣称拥有那不勒斯王国的主权,但仅在1390年-1399年间实际统治其部分领土。他的父亲,瓦卢瓦-安茹王室的创立者安茹的路易一世,是法兰西的让二世的次子和那不勒斯女王乔万娜一世的养子。当他还是个孩子时,父亲便于1384年那不勒斯的一场军事行动去世。他从父亲处继承了安茹,但他的母亲布卢瓦的玛丽不能说服他的三叔贝里公爵让和四叔勃艮第公爵腓力二世继续她的丈夫在那不勒斯的战争。普罗旺斯的贵族和城镇拒绝承认路易二世是他们的合法统治者,但布卢瓦的玛丽在1385年-1387年间一个个说服他们效忠他。", "id": 2516225}
{"src_title": "Daleko od hlučícího davu (film, 2015)", "tgt_title": "遠離塵囂:珍愛相隨", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj filmu začíná ve viktoriánské Anglii roku 1870. Příběh začíná představením hlavní hrdinky Bathsheby Everdenové, nespoutané, svéhlavé a krásné ženy, která žije se svojí příbuznou na menším statku. Bathsheba se brzy seznámí s novým sousedem, chovatelem ovcí Gabrielem Oakem, ten se do ní na první pohled zamiluje a krátce nato ji požádá o ruku. Bathsheba jej ale odmítá s tvrzením, že je příliš divoká a nezkrotná. Gabriel je jejím odmítnutím zdrcen a vrací se domů. Zatímco hlavní hrdinka po příchodu domů zjistí, že po svém strýčkovi zdědila veškerý majetek, tedy velkou farmu s poli, naopak Gabriel prožívá noční můru; veškeré jeho ovce rozbily ohradu a utekly. Jeho ovčácký pes je zatím mladý a nepříliš nadaný, proto je nažene dolů ze srázu. Gabriel přišel o všechny ovce a po tom, co jej zastřelil, i o psa. Jde tedy na veletrh a shání práci, shodou okolností se dostane i k hloučku lidí, kteří poslouchají hlásící vojáky. Ti rekrutují nové kadety, avšak nikdo se nehlásí. Gabriel váhá nad myšlenkou střechy nad hlavou a jídlem, i přesto se nakonec rozhodne se k armádě nepřidat. V hloučku lidí potkává Fanny Robinovou, která mu prozradí, že jeden z vojáků je její milý.  Bathsheba se stěhuje do svého nového domova a zažívá první šok; tu noc, kdy se nastěhuje začíná hořet stodola s veškerou sezónní sklizní. Náhodou se okolo potlouká Gabriel, kterému se povede úrodu zachránit a Bathsheba mu na svém novém panství nabízí místo ovčáka. Mezitím se Fanny vydává do kostela, kde si má vzít svého milého Franka Troye. Fanny si ale nedopatřením splete kostel a voják Frank na ni marně čeká u oltáře.  Bathsheba se začíná učit práci na farmě a poprvé vezme na veletrh svoji úrodu, aby ji zde prodala. Zákazníci se ale neženou, nakonec prodá úrodu pod cenou jejímu sousedovi a příteli jejího zesnulého strýčka. Zde se také setkává s bohatým a starým mládencem Willliamem Boldwoodem. Jako vtip mu pošle valentýnku a on sám je Bathshebou velmi okouzlen, začíná přemýšlet nad svatbou. Nakonec se odhodlá ji požádat o ruku, Bathsheba jej ale odmítá. Gabriel upozorňuje Bathshebu na nebezpečí, které ji hrozí, ta jej v hádce vyhodí. Gabriel ihned odchází z farmy a Bathsheba se jde projet na koni po svých pozemcích. Při tom narazí na otrávené ovce a její služební jí vysvětlí, že zachránit je může jen schopný ovčák, který trubičkou s ostrým hrotem vytvoří na určitém místě otvor, který jim pomůže dýchat. Bathsheba se rozhodne Gabrielovi omluvit a prosí jej, aby její ovce zachránil. Ten přijímá a ovce skutečně zachrání, také zpět získá místo ovčáka na farmě.  Krátce nato se Bathsheba setkává s vojákem Frankem, který si měl původně vzít Fanny a nadále žije s myšlenkou, že od něj utekla. Frank začne Bathshebě lichotit a přestože jej z farmy vykáže, druhý den se znovu ukáže a pomáhá při sklizni. Nakonec pozve hlavní hrdinku na schůzku, kde s ní flirtuje. Krátce nato porušuje Bathsheba pravidlo, že bude farmu vést sama, a vdává se za něj. Gabriel ji před ním varuje, ale ona ho neposlouchá. Krátce po svatbě při oslavách se ale Frank opije a odmítne jít Grabrielovi pomoct schovat seno před bouřkou. Místo něj mu jde pomoct Bathsheba a omlouvá se Gabrielovi za to, že podlehla Frankově šarmu.  Další den Frank Troy ve městě potkává Fanny, která mu vysvětluje, proč nepřišla do kostela. Pak se mu přizná, že s ním čeká dítě. Frank Fanny stále tajně miluje a slíbí jí, že jí další den přinese peníze a zařídí jí ubytováni, pro ni i jejich dítě. Bathsheba ale odmítne mu peníze dát, protože jsou na zemědělské účely. I přesto další den Frank odjíždí, aby se s Fanny setkal. Ta se ale na smluvené místo nedostaví, až po příjezdu zpět na farmu se Troy dozvídá, že zemřela při porodu jeho dítěte. Po tom, co Frank uvidí v rakvi mrtvou Fanny a jejich dítě, řekne otevřeně Bathshebě, že ji nikdy nemiloval a nikdy pro něj nebude znamenat víc než Fanny. V rozčílení odjíždí a chystá se utopit v moři.  Bathsheba, ač Franka nikdy nemilovala, je z jeho slov zdrcená a svůj smutek utápí v práci. Krátce nato jsou jí přineseny šaty jejího manžela se slovy, že jeho tělo se v moři nenašlo. Bathshebina farma má dluhy a ona se bojí, že ji bude muset prodat. jako kupec se nabízí William, který Bathshebě opět nabízí sňatek. Ta mu řekne, že si jeho nabídku promyslí.  Na pořádané oslavě se objeví i Frank, který je v pořádku a zdráv. Je na Bathshebu hrubý a vyžaduje její peníze. Nakonec se ukáže William a zastřelí jej, za což je uvrhnut do žaláře. Po těchto událostech Gabriel oznámí, že odchází do Ameriky a následující den skutečně odchází. Bathsheba si uvědomuje, jak byla slepá a hloupá a vydává se za ním. Nakonec se Gabriel Bathsheby znovu ptá, zda by si jej vzala a ona souhlasí.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce.", "content": "Film \"Daleko od hlučícího davu\" měl ve Spojených státech premiéru 1. května 2015, v Česku to bylo 9. července toho roku. Od kritiků získal tento film velmi dobré hodnocení, průměrně 85 %. Na Československé filmové databázi film získal přes 70 %. Nejvíce kritizována bývá samotná hlavní herečka, Carey Mulligan, většina se přiklání k názoru, že Julie Christie, která hrála ve stejnojmenném filmu z roku 1967, tuto roli ztvárnila lépe.", "section_level": 1}], "src_summary": "Daleko od hlučícího davu (v originále \"Far from the Madding Crowd\") je americký celovečerní film natočený podle stejnojmenné knihy Thomase Hardyho z roku 1874. Na motivy této knihy byly natočeny celkem čtyři filmy.", "tgt_summary": "《远离尘嚣:珍爱相随》(英语:英语:\"Far from the Madding Crowd\")是一部2015年英-美合拍的爱情片,由汤玛斯·凡提柏格导演,凯莉·墨里根、马提亚斯·修奈尔、麦可·辛、汤姆·史特瑞吉和茱诺·坦普主演。影片改编自汤玛士·哈代发表于1874年的同名小说《远离尘嚣》,此片是第四次改编这部小说的影视作品。", "id": 2852765}
{"src_title": "Čerňachovsk", "tgt_title": "切尔尼亚霍夫斯克", "src_document": [{"title": "Historie města.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Od založení do 17. století.", "content": "Insterburg byl založen roku 1336 při křížové výpravě proti pohanským Prusům. Založil ho společně s hradem \"Instierburgem\" velmistr Řádu německých rytířů Dietrich von Altenburg na místě původní pruské pevnosti. Hrad s osadou byl vypleněn v roce 1376 Litevci a 1457 Poláky. Následně byl přestavěn na sídlo prokurátora Řádu a začalo se mu říkat Insterburg. Roku 1525 Albrecht Braniborsko-Ansbašský sekularizoval Řád německých rytířů, a tak se Insterburg stal součástí Pruského vévodství. Městská práva dostala osada roku 1583 dekretem Jiřího Fridricha Braniborsko-Ansbašského. Bohužel většina města byla následně zničena požárem v roce 1590 (zničeno bylo 140 budov z původních 149). Během 17. století bylo město vyplundrováno postupně vojsky Švédů, Rusů a Tatarů. V letech 1643 - 1648 žila ve Insterburgu švédská královna Marie Eleonora, vdova po králi Gustavu Adolfovi.", "section_level": 2}, {"title": "Od 18. století do roku 1914.", "content": "V roce 1709 byla populace města zdecimována morem, a tak nabídl pruský král Fridrich Vilém I. rakouským protestantům vyhnaných ze Salzburského arcibiskupství, aby se usadili v roce 1732 právě v Insterburgu. Pruský královský dvůr se přestěhoval do místního hradu v roce 1723 a k městu byly oficiálně přičleněny okolní osady a i samotný hrad. V letech 1721 - 1748 koupil rozsáhlá území na západ od města kníže Leopold I. Anhaltsko-Desavský a rozvinul výrazně místní zemědělství. V letech 1758 - 1762 během Sedmileté války bylo město obsazeno ruskými vojsky.  Za Napoleonských válek v roce 1812 město navštívil samotný Napoleon. Na cestě do Německa v roce 1818 zde zemřel významný ruský generál Michail Bogdanovič Barclay de Tolly, který se velkou měrou zasloužil za Napoleonovu porážku v ruském tažení. Mezi lety 1828 - 1835 bylo město napojeno na silniční síť a v roce 1860 se Insterburg stal železničním uzlem mezi Köningsbergem a Kaunasem a mezi Tylží a Toruní. Díky dobrému dopravnímu spojení se začal ve městě rozvíjet průmysl. Vznikly zde slévárny, ocelárny a přádelny lnu. Rozvíjelo se i místní školství. V roce 1860 vzniklo gymnázium a dále ve městě fungovala zemědělská a zdravotní škola. V roce 1863 zde začala operovat tajná polská organizace, která zajišťovala zbraně Polákům pro připravované Lednové povstání proti ruské nadvládě. Po vzniku Německého císařství v roce 1871 se stal Insterburg především vojenskou základnou německé armády. V 1914 bylo ve městě na 2 000 vojáků.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Na počátku první světové války bylo město na necelý měsíc obsazeno ruskými vojsky (mezi 24. srpnem a 11. zářím 1914) a následně se stalo hlavním stanem pro generála Hindenburga. Mezi světovými válkami došlo k jeho dalšímu rozvoji. Insterburg se stal sídlem místní správy, soudu, celního úřadu, pobočky říšské banky a obchodní komory. Hospodářství se rozrostlo se vznikem závodů na výrobu cukrovinek, octa, chemikálií a dílny na zpracování kůží. Po nástupu nacismu v Německu v roce 1933 vznikly ve městě velké kasárny a vojenské letiště. V roce 1939 došlo k rekonstrukci nejvýznamnějších památek města. Před vypuknutím války mělo město téměř 49 000 obyvatel. Za války byl Insterburg bombardován dne 27. července 1944 britským Royal Air Force. Následně začala německá operace Hanibal, které měla za cíl evakuovat většinu německého obyvatelstva z Východního Pruska do Německa před příchodem Rudé armády. Z původních 50 tisíc zbylo ve městě v lednu 1945 pouze něco okolo 8 - 10 000, zejména těch co pracovali v továrnách a ve státních institucích. Sověti od 20. ledna 1945 město neustále bombardovali, čímž ho v podstatě srovnali se zemí. Rudá armáda vstoupila do města 22. ledna 1945.", "section_level": 2}, {"title": "Pod sovětskou a ruskou správou.", "content": "Po příchodu Rudé armády byl ve městě vytvořen internační tábor pod vedením NKVD. Pro tento účel sloužil místní hrad, z kterého se stal velký tranzitní tábor pro zbylé německé obyvatelstvo, které bylo nuceně posíláno v letech 1946 - 1949 do Východního Německa. Táborem prošlo na 250 000 lidí a na 16 000 jich v táboře zahynulo. Po odsunutí německého obyvatelstva se do města začali stěhovat především Rusové z centrálních oblastí Ruska. Po válce připadlo město pod správu SSSR a bylo přejmenováno na \"Čerňachovsk\" podle hrdiny Sovětského svazu Ivana Daniloviče Čerňachovského, sovětského generála, který padl při dobývání Köningsbergu. Po rozpadu SSSR v roce 1991 se město stalo součástí Ruska jako jeho exkláva. Výrazně negativně se podepsalo na ekonomice Čerňachovsku přistoupení sousední Litvy a Polska do EU v roce 2004. Celá Kaliningradská oblast se dostala do výrazné izolace, začala se zhoršovat ekonomická situace obyvatel a růst nezaměstnanost. Dokonce poprvé od od konce války začal klesat počet obyvatel města.  V roce 1996 německá organizace \"Lidový spolek péče o německé hroby obětí válek\" obnovila ve městě hřbitov z první světové války, na kterém leží 556 německých a 165 ruských padlých vojáků. Od té doby bylo na společném hřbitově pochováno na 8 700 vojáků.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Etnické složení obyvatelstva.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2010 bylo etnické složení v městě následující:", "section_level": 2}], "src_summary": "Čerňachovsk ( \"Черняхо́вск\"; Insterburg; \"Įsrutis\"; \"Wystruć\", \"Instruč\" ) je město v Kaliningradské oblasti v Rusku ležící 90 km východně od Kaliningradu s populací čítající v roce 2010 cca 40 000 obyvatel.", "tgt_summary": "切尔尼亚霍夫斯克(俄语:'),又称因斯特堡(德语:'),立陶宛语称“'”,波兰语称“'”,俄罗斯加里宁格勒州的一座城市,2002年人口普查人口44,323。", "id": 831835}
{"src_title": "Joan Gamper", "tgt_title": "胡安·甘伯", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Již od mládí byl sportovním nadšencem – krom fotbalu hrál rugby, tenis, golf, provozoval atletiku, plavání i cyklistiku. Roku 1897 se přestěhoval do francouzského Lyonu, kde pracoval pro banku \"Crédit Lyonnais\". Tato společnost ho roku 1898 poslala do katalánské Barcelony. Gamper v Katalánsku zakořenil, mj. proto, že skvěle zvládl katalánštinu. Také pokatalánštil své jméno, neboť H se Kataláncům obtížně vyslovovalo. Krom obchodu v Katalánsku pracoval jako dopisovatel švýcarských novin a založil i vlastní sportovní noviny \"Los Deportes\". Právě v nich uveřejnil 22. října 1899 inzerát oznamující, že by rád založil fotbalový klub, a že zájemci se mají dostavit ke gymnáziu Solé. 29. října se tam sešla skupinka sportovních nadšenců, zhusta švýcarských a britských protestantů (sám Gamper byl protestant), a toto datum je tak považováno za vznik klubu FC Barcelona. Je pravděpodobné, že barvy klubu – modrou a červenou – vybral Gamper podle barev FC Basilej.  Za Barcelonu Gamper zpočátku i hrál, jako kapitán (funkce prezidenta ani tehdy neexistovala) – v letech 1899-1903 odehrál 51 utkání, v nichž vstřelil 120 branek. Roku 1901 s klubem vyhrál trofej zvanou \"Copa Macaya\". Tato soutěž je dnes považována za první ročník katalánského mistrovství. Roku 1902 Gamper vedl svůj tým i ve vůbec prvním ročníku španělského poháru (Copa del Rey), ve finále podlehli klubu Vizcaya.  Roku 1908 byl jmenován prezidentem klubu. Tuto funkci zastával s přestávkami 25 let, přesněji v letech 1908-1909, 1910-1913, 1917-1919, 1921-1923 a 1924-1925. Do roku 1909 Barcelona neměla vlastní stadion, to jako prezident Gamper změnil. První stánek, který v tom roce pořídil, \"Camp del carrer Indústria\", pojal 6000 diváků, druhý, \"Camp de Les Corts\", byl dostavěn roku 1922, na něj se vešlo již 20 000 diváků, přičemž postupně byla jeho kapacita navyšována až na 60 000. Barcelona na něm hrála až do roku 1957, kdy se přestěhovala na \"Nou Camp\". K jeho zásluhám je rovněž přičítáno, že do klubu přivedl legendárního střelce fotbalového pravěku Paulino Alcántaru, dodnes druhého nejlepšího střelce v historii klubu, a anglického trenéra Jacka Greenwella. Během Gamperova prezidentství Barcelona získala tři španělské poháry (1911/12, 1912/13, 1924/25).  Místo prezidenta klubu musel Gamper opustit po skandálu z roku 1925, kdy fanoušci Barcelony vypískali při úvodním ceremoniálu španělskou hymnu a naopak tleskali při britské hymně \"God Save the Queen\". Španělský diktátor Primo de Rivera obvinil Gampera z podporování katalánského nacionalismu a separatismu a uzavřel na půl roku klubu stadión. Následně Gampera navíc postihly finanční problémy, což vše nakonec vyústilo roku 1930 v jeho sebevraždu.  Roku 1966 prezident FC Barcelona Enric Llaudet založil soutěž Pohár Joana Gampera (\"Trofeu Joan Gamper\"), k jeho poctě. Hraje se každoročně v srpnu, před začátkem španělské ligy, a účastní se jí týmy z celého světa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joan Gamper, původním jménem Hans-Max Gamper (22. listopad 1877, Winterthur – 30. červenec 1930, Barcelona) byl švýcarský fotbalista, průkopník sportu a zejména fotbalu. Založil několik evropských fotbalových klubů, mj. FC Basilej, FC Curych a FC Barcelona.", "tgt_summary": "胡安·甘伯(,1877年-11月22日-1930年-7月30日), 原名汉斯·马克斯·坎佩尔-海西格(),是一位瑞士的足球先驱者、球员和俱乐部主席,他参与创建了巴塞尔足球俱乐部、苏黎世足球俱乐部以及巴塞罗那足球俱乐部。为了纪念他,巴塞罗那足球俱乐部在每个赛季开始前都举办名为甘伯杯的友谊赛。", "id": 1246739}
{"src_title": "KM Kaspická příšera", "tgt_title": "里海怪物", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po úspěšných zkouškách ekranoplánu sovětské námořnictvo objednalo v roce 1963 v loděnicích Volga stavbu ekranoplánu s označením KM (\"Korabl Maket\") jako vzor pro budoucí bojové ekranoplány.  Ekranoplán byl dokončen v březnu 1966 a po řece Volze byl remorkéry tajně v noci odtažen do Kaspického moře, aby stroj nezpozorovaly západní satelity, nicméně nakonec byl americkými satelity objeven. Obrovský stroj díky své velikosti a zvláštnímu tvaru dostal přezdívku Kaspická mořská příšera (Caspian Sea Monster). Poprvé vzlétl 18. října 1966. Pilotoval ho sám Alexejev, což nebylo obvyklé, neboť většina sovětských konstruktérů své stroje nikdy nepilotovala.  Pro akceleraci na cestovní rychlost sloužilo osm předních motorů, umístěných na dvou pylonech, po dosažení cestovní rychlosti ekranoplán poháněly jen dva proudové motory na zádi. Letová výška se pohybovala mezi 4–14 metry, cestovní rychlost byla 430–500 km/h, maximální rychlost byla 650 km/h, některé zdroje uvádějí až 740 km/h.  KM sloužil 15 let a podle pilotů to byl skvělý stroj pro dopravu po rozlehlých vodních plochách a skvěle sloužil i pro rychlý výsadek.  V roce 1980 ekranoplán pilotoval pilot, který dlouho v podobném stroji neseděl; rozhodl se vzlétnout i přes špatné povětrnostní podmínky – vlny ten den přesahovaly výšku 3,5 metru a stroj byl stavený maximálně na vlny vysoké 2 metry. Pilot nabral rychlost a KM silně přitáhl, čímž nabral kritický úhel, poté zazmatkoval a stáhl plyn, ekranoplán se levým křídlem zabořil do vodní hladiny, začal hořet a potopil se. Osádka stihla opustit vrak bez větších zranění.  Na základu Kaspické příšery byl postaven ekranoplán Lun (pod označením projekt 903) který byl ozbrojen šesticí protilodních raket 3M80 Moskit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ekranoplán KM (Корабль-макет), přezdívaný Kaspická příšera, byl prototyp obřího sovětského ekranoplánu využívající k pohybu princip dynamického přízemního efektu, vyvíjeného konstruktérem Rostislavem Jevgeňjevičem Alexejevem v šedesátých letech 20. století, byl to největší ekranoplán na světě. Do pohybu ho dostáválo 10 proudových motorů přičemž 8 z nich dodávalo potřebný výkon při startu a po dosažení cestovní rychlosti zůstaly zapnuty jen zadní 2 motory, které rychlost udržovaly.", "tgt_summary": "KM (Korabl Maket) (俄语:,意为「船-原型」),俗称里海怪物(Ekranoplan 或“Kaspian Monster”,俄语:),原苏联阿列克谢耶夫中央设计局利用地面效应设计的地效飞行器。", "id": 1836836}
{"src_title": "Dokovací stanice", "tgt_title": "扩展坞", "src_document": [{"title": "Typy dokovacích stanic.", "content": "Dokovací stanice se rozdělují na univerzální (ve většině případů se připojují prostřednictvím USB), anebo specifické jen pro určité typy notebooků. Většina dokovacích stanic je proprietárních, od originálního výrobce notebooku, často jsou dokonce uzpůsobeny jen pro jediný typ. Ceny těchto dokovacích stanic jsou velmi vysoké a z tohoto důvodu je pro uživatele mnohdy výhodnější si koupit replikátor portů.", "section_level": 1}, {"title": "Port replikátory.", "content": "Tato zařízení obsahují některé výhody dokovacích stanic, ale za znatelně nižší cenu. Jednou z největších přínosů je možnost snadného připojení k řadě externích zařízení; uživatel, který je většinou na cestách, se tak nemusí zvlášť připojovat k monitoru, klávesnici, myši, tiskárně, ale jen k jedinému replikátoru.", "section_level": 2}, {"title": "Specifická dokovací stanice.", "content": "Tento typ dokovací stanice je přesně určen k danému typu notebooku. Nevýhodou je v některých případech vyšší cena, než jakou můžeme očekávat od univerzálních dokovacích stanic. Konektor pro připojení k dokovací stanici je možné najít především na noteboocích, které jsou určeny pro korporátní sektor. Výhody dokovací stanice ale ocení třeba běžní domácí uživatelé, kteří si v pohodlí domova k notebooku připojí větší stolní LCD nebo prostornější klávesnici.", "section_level": 2}, {"title": "Univerzální dokovací stanice.", "content": "Tento typ dokovací stanice lze k notebooku připojit nejčastěji pomocí USB rozhraní, díky kterému je poté zprostředkováno připojení všech dalších zařízení. Mezi výhody používání univerzálních dokovacích stanic řadíme právě široké spektrum podporovaných notebooků, ale i nižší cenu. U některých modelů však může dojít k neúplné kompatibilitě nebo i chybám při přehrávání videí na externím monitoru, který pomocí univerzální dokovací stanice připojíme.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dokovací stanice je typ zařízení, které lze připojit pomocí USB portu do počítače. Po zapojení k přístroji umožňuje okamžitě a plně využívat více funkcí přístroje, např. přesun souborů a aktualizaci firmware přehrávače. Měl by zajišťovat připojení k monitoru, klávesnici a k dalšímu příslušenství.", "tgt_summary": "扩展坞(英语:Docking station),又称端口复制器(英语:Port Replicator),是专为笔记本电脑设计的一种外置设备。通过复制甚至扩展笔记型电脑的端口,可使笔记本电脑与多个配件或外置设备(如电源适配器、网线、鼠标、外置键盘、打印机及外置显示器)方便的一站式连接。", "id": 41480}
{"src_title": "Rezistence (kniha)", "tgt_title": "反叛者 (小说)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Po útoku na frakci Odevzdaných vedeném vůdkyní Sečtělých Jeanine nastává v Chicagu zmatek. Někteří Neohrožení se přidali na stranu Sečtělých a stali se z nich zrádci. Tris, Čtyřka (Tobias), Caleb, Marcus a Peter se vydávají na základnu Mírumilovných, aby unikli jisté smrti. Tris jednou zaslechne Tobiasova otce Marcuse, jak někomu povídá o důležité a tajné informaci, kterou chce Jeanine získat a kvůli které zaútočila na Odevzdané. Při procházce v sadech Tris také uvidí, že se k základně Mírumilovných blíží auta Sečtělých. Spolu s ostatními se jim podaří útoku Sečtělých utéct a ve vlaku, do něhož naskočí, se střetnou s odpadlíky. Jejich velitelkou je Tobiasova údajně mrtvá matka Evelyn, která chce svrhnout Jeanine a systém pěti frakcí. Snaží se Tobiase přesvědčit, aby se k nim přidali i Neohrožení.  Poté co se vydají od odpadlíků k Upřímným jsou okamžitě zatčeni a Tris s Tobiasem jsou vyslechnuti pod vlivem séra pravdy, aby se Upřímní ujistili zda opravdu nepomáhali Jeanine. Zde se Tris setkává s ostatními přáteli z Neohrožených. Čtyřka je zvolen jako jeden z nově vybraných vůdců a tak přesvědčí Neohrožené, aby se přidali na stranu odpadlíků a pomohli jim sesadit Jeanine. Jenže ještě dříve stihnou na Upřímné zaútočit Sečtělí, kteří všechny uspí sérem, proti kterému jsou imunní pouze divergentní. Neohroženým se podaří útok zahnat a vydávají se zpět do své základny. Při útoku bylo ovšem mnoho Neohrožených zasaženo drobným čipem, kterým je Jeanine může ovládat a řekne, že pokud se některý z divergentních nevydá jí na milost, každou noc někoho zabije. Tris se i přes slib, který dala Tobiasovi vydává na základnu Sečtělých a vzdá se.  Jeanine na ní testuje séra, kterým Tris úspěšně odolává, ale když už ji nepotřebuje chce ji dát popravit. V den své popravy Tris zjistí, že její bratr Caleb je na straně Sečtělých a tak neví komu ještě může věřit. Tobiasovi a Peterovi se podaří včas Tris zachránit a odvedou ji na území Odevzdaných, kde už chystají útok na Sečtělé odpadlíci a Neohrožení. Marcus však Tris přemluví, aby šla s ním zachránit důležitou informaci, kterou má Jeanine ve svém počítači. Tris tak zradí Tobiase. Když se dostanou k počítači, Neohrožení zaútočí a Jeanine zabijí. Tris je považována za zrádkyni. Onou informací je videonahrávka, která se začne promítat v místnosti plné odpadlíků, Neohrožených a jejich vězňů. Na videonahrávce je jistá Edith Piorová, zastupitelka organizace za oplocením, která sděluje že až bude dostatek divergentních mají vůdci dá příkaz k otevření brány.", "section_level": 1}, {"title": "Filmové zpracování.", "content": "Filmová adaptace režírovaná Robertem Schwentkem měla premiéru 19. března 2015. Natáčení proběhlo v Atlantě a Chicagu. Hlavní postavu, Tris, ztvárnila stejně jako v předchozím filmu s názvem Divergence Shailene Woodley a Čtyřku (Tobiase) si opět zahrál Theo James.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rezistence je sci-fi román americké spisovatelky Veroniky Rothové a druhý díl v trilogii Divergence. Kniha byla vydána v roce 2012 a navazuje na předchozí díl Divergence. Děj je zasazen do post-apokalyptické verze města Chicaga, kde společnost funguje na základě pěti frakcí utužujících určité schopnosti a ctnosti. Mezi jednotlivými frakcemi narůstá nevraživost a válečný konflikt je téměř na spadnutí. Hlavní hrdinkou příběhu je opět dospívající šestnáctiletá dívku, Tris Priorová.", "tgt_summary": "反叛者(Insurgent) 一部青少年科幻小说,由美国作家韦罗妮卡·罗思所著,哈珀柯林斯在2012年5月出版发行。它是罗思《分歧者三部曲》中的第二部,第一部分歧者在2011年发行,第三部赤诚者在2013年完成。《分歧者三部曲》版权已被狮门娱乐购买,第一部已经改编为电影《分歧者·异类叛逃》,在2014年上映。第二部《分歧者2:反叛者》电影也已进入制作后期,预计将在2015年上映。", "id": 2216798}
{"src_title": "Tibet (1912–1951)", "tgt_title": "中華民國治藏歷史", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nezávislý Tibet.", "content": "V roce 1911 využilo carské Rusko rozkladu mandžuského impéria a na severu od pouště Gobi prosadilo vznik státu nezávislého na Číně, dnešní Mongolsko tak vzniklo v sobotu 1. prosince 1911. Podobnou myšlenku se pokusili realizovat i Britové v Tibetu. Jejich zájem se hlavně soustředil na strategicky důležitý tzv. Vnější Tibet. Konference, která byla svolána ve městě Simla (Indie) 1913-1914, měla za cíl legalizovat vznik nezávislého tibetského státu. Válka v Evropě přerušila tento proces.  Následně zahájila tibetská vláda, v čele s 13. dalajlamou, proces postupné modernizace Tibetu. Navržené reformy podstatně omezily ekonomickou moc klášterů, které byly v držení pančenlamy. Pančenlama na protest odešel do kláštera, který se nacházel v provincii Qinghai na území tzv. Vnitřního Tibetu. V roce 1925 odjel do Číny a chtěl si v Pekingu stěžovat ústřední čínské vládě na dalajlámovy reformy. Byl sice zdvořile přijat, ale čínská vláda už do situace v Tibetu nezasáhla. Důvodem bylo, že dny pekingské vlády byly již sečteny, neboť v té době již začal pochod kuomintangské armády z jihu Číny na sever.  Koncem 20. let kuomintangská vláda zřídila Výbor pro záležitosti Mongolska a Tibetu a v tehdejším dočasném čínském hlavním městě Nankingu byla ustavena reprezentační Tibetská kancelář. Občanská válka a protijaponská válka neumožnily Kuomintangu mít vliv na Tibet jinak, než zcela formálně. Po zániku Čchingského impéria nebylo v Číně silné ústřední vlády schopné udržovat někdejší čínskou suzerenitu (vazalství) nad Tibetem, a ten tak byl fakticky samostatným státem, na čemž se shoduje většina nezávislých historiků i právníků.", "section_level": 2}, {"title": "Čínská anexe Tibetu.", "content": "Situace se změnila poté, co vyšli vítězně z čínské občanské války komunisté. 25. října 1950 Čínská lidová republika oficiálně oznámila, že „jednotky Čínské lidové osvobozenecké armády“ dostaly rozkaz k pochodu na Tibet, aby „osvobodily tři miliony Tibeťanů od imperialistického útlaku a upevnily národní obranu na západní hranici Číny.“ Toto oznámení ovšem bylo učiněno poněkud pozdě, protože čínské vojsko do Tibetu bez upozornění vtrhlo již 7. října. Na hlavní město východního Tibetu Čhamdo z osmi směrů zaútočilo čtyřicet tisíc čínských vojáků. Malá tibetská armáda, kterou tvořilo osm tisíc vojáků a domobrany, byla poražena. Po dvou dnech bylo Čhamdo obsazeno a místní guvernér zajat. Při této invazi přišlo podle o život přes čtyři tisíce tibetských vojáků, podle tajemníka komunistické strany Číny pro Tibet bylo během invaze zabito 5700 „nepřátel“.  Indická vláda 26. října 1950 u vlády ČLR protestovala proti použití síly v Tibetu a prohlásila, že invaze není v zájmu Číny, ani míru. 6. listopadu Velká Británie vyslovila nad čínskou invazí a použitím síly hlubokou lítost a „plně podpořila stanovisko, které zaujala vláda Indie.“ Řada dalších zemí, včetně Spojených států, vyjádřila souhlas s postojem Indie.  Svůj vpád do Tibetu v roce 1950 Čína vykládá jako „osvobození Tibetu od imperialistů a feudálního systému“. Těmito argumenty se snažila dokázat, že v žádném případě nešlo o invazi, ale o mírové osvobození. Podle ČLR tato armáda \"bez násilí osvobodila\" Tibet se souhlasem jeho lidu a institucí a obnovila jeho plně integrovaný status, který, jak ČLR prohlašuje, zde existoval po celá staletí před přechodným slabým obdobím Číny v letech 1911 – 1950, před založením ČLR. Co se týče argumentu souhlasu tibetského lidu a institucí s nenásilným osvobozením, rozhodně se nedá tvrdit, že by tibetský lid dobrovolně přijal, nebo snad dokonce uvítal vpád vojenských jednotek a následnou okupaci svého území. Tibetská vláda se svým nepočetným a zcela nevybaveným vojskem v podstatě neměla na výběr, pokud chtěla zachránit tibetský lid před dalším masovým vybíjením a pleněním, když jí byla vnucována Sedmnáctibodová smlouva, která ustanovila čínskou nadvládu nad Tibetem. Co se týče dalšího čínského argumentu „osvobození Tibetu od imperialistických vlivů“, ten rovněž poukazuje na smyšlenou konstrukci Číny v pokusu ospravedlnit se před celým světem. Veškeré mocnosti, které měly v té době v Tibetu nějaký vliv, se do jeho vnitřních záležitostí nevměšovaly, a pro Tibet plnily spíše funkci ochránce před čínskými nároky než že by stály v postavení utlačovatelských mocností. Navíc v době před invazí se Velká Británie stahovala na své rodné ostrovy a Indie se věnovala vlastním problémům. Tibetští představitelé poslali generálnímu tajemníkovi OSN výzvu, ve které žádali o oficiální reakci OSN. Vyslovili zde protest proti čínské invazi, a nazvali ji flagrantním aktem agrese. Prohlásili, že nejsou schopni vzdorovat čínské invazi a navrhli přátelská jednání s čínskou vládou. Prostřednictvím této výzvy se také obrátili na všechny národy světa, aby zakročily v jejich prospěch a čínskou agresi zastavily. 17. listopadu 1950 zástupce El Salvadoru, jako jediný z delegátů, oficiálně předložil generálnímu tajemníku OSN žádost, aby otázka agrese vůči Tibetu byla zařazena na pořad jednání OSN.  Tibet se ocitl v zoufalé situaci. Vojenská okupace východního a severního Tibetu, poražení a zničení malé armády, postup dalších desítek tisíc vojáků „čínské lidové osvobozenecké armády“ do vnitrozemí a chybějící aktivní podpora mezinárodního společenství je přiměly k rozhodnutí poslat do Pekingu delegaci, která se měla pokusit jednat s novým čínským vedením. V dubnu 1951 byla do Pekingu vyslána pětičlenná delegace, která byla tibetskou vládou pověřena předložit tibetský postoj a vyslechnout čínské stanovisko. Delegaci však nebylo uděleno tibetskými vládními orgány zplnomocnění uzavírat smlouvy. Měla vládě pouze předat všechny diskutované otázky. Číňané předložili k projednání návrh smlouvy, který byl pro tibetskou delegaci nepřijatelný. Čínští zástupci však otevřeně delegátům objasnili, že tato verze smlouvy je konečná. Tibetskou delegaci oslovovali urážlivými a nevlídnými výrazy a zastrašovali psychickým násilím. Žádné další vyjednávání nebylo umožněno a tibetské delegaci bylo zabráněno v kontaktu s dalajlamou a tibetskou vládou i v obdržení jejich instrukcí. Tibetská delegace tak stála před rozhodnutím, zda podepsat dohodu na vlastní odpovědnost nebo přijmout zodpovědnost za okamžitý vojenský postup na Lhasu. Pod čínským tlakem a pohrůžkami dalšího postupu čínských vojsk do vnitrozemí Tibetu nakonec delegáti v Pekingu 23. května 1951 podepsali tzv. „Dohodu o opatřeních k mírovému osvobození Tibetu“, která vešla ve známost pod názvem „Sedmnáctibodová dohoda“. Delegáti varovali Číňany, že dohodu podepisují pouze v rámci své osobní způsobilosti a nemají žádnou pravomoc zavazovat k dohodě dalajlamu ani tibetskou vládu, které tudíž nemohou přimět k akceptování a dodržování smlouvy. Ani to však neodradilo Číňany od uspořádání slavnostního ceremoniálu podpisu smlouvy a oznámení světu, že byla vzájemně stvrzena smlouva „o mírovém osvobození Tibetu“. Číňané po podpisu dohody dokonce padělali duplikáty tibetských pečetí a přinutili delegáty, aby jimi dokumenty zpečetili, čímž tomuto dokumentu zdánlivě dodali potřebnou autenticitu. Tibet i samotný dalajlama se o podpisu smlouvy dozvěděli až ve chvíli, kdy její plné znění oznamovalo rádio Peking, 27. května 1951. Všechny tyto události jsou právě pro českého čtenáře citlivé, protože téměř přesně předznamenávají agresi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 do ČSSR.  Není tedy pravda, že na základě této smlouvy přešla tibetská suverenita na Čínu. Za prvé ani Čína si právo na Tibet neodvozuje od jeho dobytí, tedy od podpisu této dohody, ale na základě svých historických práv. Za druhé, uzavření dohody bylo právně neplatné a tibetská exilová vláda v roce 1959, při první příležitosti tak učinit, odmítla smlouvu dodržovat pro její neplatnost, protože byla uzavřena pod nátlakem. Samozřejmě Čína se ve svých oficiálních dokumentech odvolává na to, že Tibeťané smlouvu podepsali dobrovolně, ale veškeré dokumentace kromě čínských se v této otázce jednoznačně vyslovují ve prospěch Tibetu. Dalším důkazem bezcennosti této smlouvy je fakt, že již od samého počátku jejího vzniku nebyla Číňany vůbec dodržována a v podstatě do dnešní doby je stále porušována.  Přímo k Sedmnáctibodové smlouvě se vyjádřila Mezinárodní komise právníků ve své zprávě z roku 1960: „Tibet se své nezávislosti vzdal v roce 1951 podepsáním Dohody o mírových opatřeních pro osvobození Tibetu. Podle této dohody se Čínská lidová republika zavázala k řadě povinností, mezi nimiž je také slib, že bude zachováno existující politické zřízení v Tibetu, status a funkce dalajlamy a pančhenlamy, zavázala se k ochraně svobody náboženství a klášterů a zdržet se násilných reforem v Tibetu. Komise shledala, že tyto a jiné závazky byly Čínskou lidovou republikou porušeny a že tibetská vláda měla právo na vypovězení této Dohody, což také učinila dne 1. března 1959.“  V roce 1951 proběhla debata o definici agrese v Komisi pro mezinárodní právo, jejímž výsledkem byly závěry ve formě „Souhrnného záznamu“. Komise v rámci této diskuse dvakrát přímo zmínila intervenci Číny v Tibetu. O hodnocení aktu ČLR jako agrese svědčí mj. toto: V jednom z návrhů jednání Komise byla agrese definována pouze jako použití síly, nepočítalo se v něm s hrozbou síly či jinými možnostmi. K tomuto návrhu se Komise vyjádřila: „Byl to znovu typický případ výčtu, který obchází další způsoby. Nic kromě fyzického útoku, použití ozbrojené síly, zde neustanovilo agresi. Kromě toho výsledkem této definice by bylo ospravedlnění států, které v posledních patnácti letech mezinárodním veřejným míněním byly označovány jako agresoři pro takové činy jako například německý anšlus Rakouska v roce 1938, anexe Československa hitlerovským Německem v roce 1939 a stále více v poslední době Čína a její intervence Ústřední lidové vlády Čínské lidové republiky v Tibetu. Kdyby Komise schválila tuto definici, celá řada činů, odsuzovaných veřejným míněním a odporující morálce, by nebyla považována za agresi.“ Také Mezinárodní konference právníků z roku 1993 se k daným otázkám staví zcela jednoznačně: „Podle tibetské vlády v exilu čínská lidová osvobozenecká armáda představuje okupační armádu. Vstoupila do Tibetu, který byl podle mezinárodního práva nezávislým státem, čímž se dopustila aktu agrese. Od té doby okupuje Tibet v rozporu s přáním tibetského lidu. Tím tedy porušila mezinárodní právo a jako jeden z následků odpírá lidu nezávislého tibetského státu právo na sebeurčení, které Tibet požíval před tímto aktem agrese. Účastníkům konference byla předložena celá řada materiálů a důkazů potvrzujících tento názor.“ Dále závěrečná zpráva konference uvádí: „z důvodu aktu agrese a vojenské okupace byl tibetskému lidu odmítnut výkon práva na sebeurčení. Závěry konference se tedy přiklánějí k tomu, že od vojenského vstupu v roce 1949 – 50 byl Tibet pod cizineckou okupací a nadvládou ČLR a jeho řízení neslo charakteristiky despotické koloniální administrativy.“ V rámci svých závěrečných doporučení tato konference „nařizuje, aby tyto závěry a doporučení byly postoupeny pozornosti Generálního tajemníka Organizace spojených národů, vládě Čínské lidové republiky, tibetské vládě v exilu, ostatním vládám a důležitým mezivládním a nevládním organizacím, aby mohlo být okamžitě postupováno podle závěrů a doporučení této konference.“  ČLR zdůvodňuje znovuovládnutí Tibetu také tak, že jde o ovládnutí strategicky významného území, které se již v minulosti několikrát nacházelo pod čínskou suverenitou a jež nyní bylo nárazníkovým pásmem mezi Čínou a Indií.  Vládce Tibetu, patnáctiletý čtrnáctý dalajláma, zůstal i po čínské anexi loutkovou hlavou Tibetu. Ve druhé polovině padesátých let se situace značně zhoršila. Ve snaze vymýtit z Tibeťanů buddhismus, jejich hlavní smysl života, Číňané odsvěcovali chrámy, kláštery a posvátná místa, tibetské děti odebírali rodičům a posílali je do Číny k převýchově, věznili tibetské mnichy a odpůrce režimu. V roce 1956 ve východních provinciích Kham a Amdo propukly otevřené boje. O tři roky později se povstání rozšířilo po celém Tibetu a vyvrcholilo masovými demonstracemi ve Lhase v březnu 1959. Desítky tisíc Tibeťanů byly zmasakrovány „čínskou lidovou osvobozeneckou armádou“. 10. března 1959 byl dalajlama čínským velitelstvím pozván na divadelní představení ve vojenské základně, přičemž nesměl být doprovázen osobní stráží. Pod vlivem vícero předchozích únosů lamů a důležitých osobností z čínských slavností, se tibetský lid obával, že Číňané zamýšlejí únos dalajlamy. Ještě týž den se před dalajlámovým palácem Norbulingka konala obrovská demonstrace, lid požadoval odchod Číňanů a obnovení úplné nezávislosti. Dalajlama nařídil rozpuštění demonstrace, ale poté co vypukly další otevřené boje a byly krvavě potlačeny, dalajlama viděl, že snaha dohodnout se s Číňany je marná. Rozhodl se proto uprchnout do Indie a odtamtud žádat o mezinárodní pomoc pro záchranu svého lidu. V noci 17. března tajně a v přestrojení uprchl z Lhasy. Po jeho odchodu začali Číňané provádět veškeré reformy co nejradikálněji. V průběhu dalších měsíců emigrovalo do Indie, Nepálu, Bhútánu a Sikkimu asi osmdesát tisíc Tibeťanů, po celém území Tibetu se vyhrotily represe, v rámci kterých bylo usmrceno asi dvanáct tisíc Tibeťanů. Vedení povstalců v provincii Kham se také obrátilo s žádostí o podporu na Ústřední zpravodajskou službu (CIA); CIA ale na pokyn presidenta USA Dwight D. Eisenhowera trvala na tom, že požaduje oficiální žádost ze Lhasy. Nakonec však CIA začala poskytovat skrytou podporu povstání i bez prosby z Lhasy, která se mezitím naplnila uprchlíky z provincií Amdo a Kham, kde povstání začalo. Podle čínských dokumentů se odhaduje, že bylo při potlačení povstání zabito asi 85000 Tibeťanů.  V Indii bylo dalajlamovi připraveno vřelé uvítání, státníci z mnoha zemí mu posílali dopisy s vyjádřením radosti nad jeho bezpečným příchodem a soucitu s tragickými událostmi v jeho zemi. Požádal o politický azyl, v dubnu ustanovil v Mansúrí v severní Indii Tibetskou exilovou vládu a začal podnikat kroky k mezinárodní pomoci. Dalajlamou a exilovou vládou byla vydána četná prohlášení o tom, že čínská správa nebude tibetským lidem nikdy uznána, že jsou připraveni mírově a přátelsky řešit situaci za předpokladu cizího nevměšování do tibetských záležitostí, prohlásili Sedmnáctibodovou dohodu za neplatnou, jelikož byla uzavřena pod nátlakem a výhrůžkami, a obrátili se na OSN. Nakonec byla tibetská otázka zařazena na pořad jednání čtrnáctého zasedání Spojených národů.  Čína téhož roku zrušila tibetské poddanství a otrokářství, zastánci obsazení Tibetu Čínou také uvádějí, že čínská nadvláda přinesla tibeťanům důležité reformy a pokrok. Je ovšem nutné také uvést, že v období 1959 – 69 docházelo k masovému usmrcování obyvatelstva a systematické destrukci buddhistické víry. Nejhorším obdobím čínské perzekuce bylo řádění Rudých gard v letech 1966 – 69 v rámci Mao Ce-tungovy celočínské kampaně za upevnění socialistického sytému, tzv. kulturní revoluce. V jejím průběhu bylo terorizováno a usmrceno tisíce Tibeťanů a zničeno tisíce tibetských chrámů a klášterů. Podle údajů tibetské exilové vlády v přímém důsledku čínské okupace zahynulo přibližně 1,2 milionů Tibeťanů z původního počtu přibližně 6 milionů. Především na základě tohoto období je Čína mnoha subjekty mezinárodního práva obviňována ze spáchání zločinu genocidia. Podle mnoha subjektů mezinárodního práva došlo k pokusu o zničení Tibeťanů jako náboženské skupiny a ve smyslu Úmluvy o genocidě ke spáchání zločinu genocidia. I Encyklopedie mezinárodního práva veřejného uvádí, že „naprostá váha důkazů ukazuje na fakt, že čínské vedení systematicky provádí politiku směřující ne k ochraně náboženství a k existenci systému v Tibetu, nýbrž k jeho vymýcení.“ Mezinárodní společenství reagovalo vydáváním četných rezolucí a vyjádření, ve kterých neustále vybízelo Čínu k zastavení jejích praktik. Například Mezinárodní komise právníků ve své zprávě z roku 1960 zkritizovala Čínu za „lehkomyslné zabíjení Tibeťanů“ a vyjádřila nesouhlas se závazky vyplývajícími ze Sedmnáctibodové dohody. Dále zde uznala, že se Čína dopouští systematického porušování lidských práv v Tibetu, včetně projevů genocidy. Ještě v roce 1959 a poté v letech 1961 a 1965 byly vydány Valným shromážděním OSN rezoluce, jež vyzývají Čínu k zastavení praktik, které zbavují tibetský národ jejich základních práv a svobod. V roce 1959 Valné shromáždění OSN schválilo rezoluci o Tibetu, požadující „respektování základních lidských práv tibetského lidu a jeho odlišného kulturního a náboženského života.“ V roce 1961 Valné shromáždění OSN schválilo druhou rezoluci o Tibetu, v níž uznalo právo tibetského lidu na sebeurčení. Ve třetí rezoluci o Tibetu z roku 1965 Valné shromáždění OSN opakovaně „žádalo skončení všech praktik, jež porušují lidská práva tibetského lidu a jeho základní svobody, které vždy požíval.“ Jiné zdroje uvádějí, že během čínského tzv. Velkého skoku zemřelo 200 tisíc až 1 milion Tibeťanů, přibližně 6000 klášterů bylo zničeno během kulturní revoluce. Od skončení kulturní revoluce v roce 1969 a od smrti Mao Ce-tunga v roce 1976 se situace zlepšila. V Tibetu, i v Číně, došlo k postupné liberalizaci náboženství a skončila etapa masového zabíjení a ničení. Z porušování základních lidských práv a svobod a ze stále probíhající politiky asimilace je však Čína obviňována dosud.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tibet (tibetsky བོད་, Wylie \"bod\", 西藏 Xīzàng) je historické území ve střední Asii a v letech 1912–1951 samostatný stát.", "tgt_summary": "中华民国对西藏的主权地位一直是西藏独立运动中争论的焦点。西方学术界普遍认为在中华民国的大陆统治时期,西藏并不受北洋政府和国民政府管辖或支配,甚至达成事实上的独立(de-facto independence),不过中华民国大陆时期也被视为中国秩序解体的时期,全国处于事实上的分裂状态。", "id": 2702513}
{"src_title": "Metabolismus (architektura)", "tgt_title": "代謝運動", "src_document": [{"title": "Metabolisti.", "content": "Metabolisti nesouhlasili s dosavadním vývojem měst a urbanistickými prostředky jejich řešení, protože neodpovídají dynamickým proměnám života. Opouštějí tradiční architektonické myšlení v pojmech funkce a tvar a zdůrazňují prostor a jeho funkční proměnlivost. Do centra své koncepce položili ideu nezakončenosti a stálé změny architektonické kompozice. Usilují vytvořit takové podmínky, které umožní jednotlivým stavbám a jejich komplexem měnit se a rozvíjet v čase a prostoru.  K dosažení tohoto cíle v architektuře vydělili dlouhotrvající stabilní struktury jako například dopravní uzly a magistrály, místa veřejných shromáždění a prvky, které nemají dlouhodobou trvanlivost a morální rychlé stárnou. Jimi mohou být například obytné a pracovní místnosti, které lze podle potřeby snadno nahradit druhými.  Metabolisti byly talentovanou a intelektuální silnou skupinou japonských architektů, která se etablovala v šedesátých letech 20. století. Šlo o generaci vyrůstající bezprostředně po 2. světové válce. Jejich zaměření odráželo potřeby japonské společnosti s rychlým ekonomickým růstem a převratnými technologickými změnami. Svým působením však významně ovlivnily i mezinárodní architektonickou scénu.", "section_level": 1}, {"title": "Faktory ovlivňující tvorbu metabolistů.", "content": "Kenzó Tange, hlavní představitel metabolismu, vnášel do své architektury tradiční prvky, které však nebyly kopiemi svých starších vzorů, ale jejich volnými interpretacemi. Významný vliv na práci metabolistů měli i pozdní práce Le Corbusiera, zejména \"pavilon Philips\" na Světové výstavě v Bruselu roku 1958, který byl velkolepou vznešenou formou vybudovanou na matematických základech.  Metabolisti se jako skupina zformovaly roce 1960 v rámci \"Světové konference designu\" v Tokiu. Impulsem byl vzestup spotřební elektroniky. Podle metabolistů elektronické součástky, počínaje tranzistory a konče mobilními telefony, zcela změnily vztah veřejné a soukromé sféry. Rádio jste najednou mohli poslouchat kdekoliv a oddává se tak soukromé činnosti na veřejnosti. Metabolisti byli přesvědčeni, že tato skutečnost rozhodujícím způsobem ovlivní i architekturu. Navrhovali obytné domy, které připomínaly seskupení technologiemi nabitých buněk, a veřejné budovy v podobě sítí a uzlů. Města se pro ně stávaly místy nových zkušeností a způsob jejich zobrazování připomínal science fiction.  \"Světová výstava v Ósace\" roce 1970 potvrdila japonskou ekonomickou sílu a metabolistům zajistila mezinárodní pozornost. Pro skupinu však znamenala začátek postupného rozpadu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Metabolismus je architektonický směr, který vznikl v 60. a začátkem 70. let 20. století v Japonsku. Orientoval se na rozvoj a změnu architektonických komplexů a jednotlivých staveb v čase na úkor spojení stacionárních a proměnných prvků v jejich struktuře.", "tgt_summary": "代谢运动源于1950年代,由一批年轻的日本建筑师及设计师联手推行的建筑设计运动,黑川纪章设计的中银胶囊塔是其中一个代表作品。", "id": 2335377}
{"src_title": "Merlík smrdutý", "tgt_title": "菊叶香藜", "src_document": [{"title": "Jméno a popis.", "content": "Druh popsal roku 1753 zakladatel biologické systematiky Carl Linné. Dle tradované historky uvedl, že \"\"je cítit zápachem nemyté ženy\"\". Zápach rostliny způsobuje obsažená látka methylamin. Původní české jméno, kterým rostlinu označili bratři Preslové, bylo \"merlík psí kunda\". Toto mírně úsměvné jméno bylo později nahrazeno synonymním výrazem \"merlík smrdutý\".", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Roste v mírném pásu Evropy a Asie až po Pamír. Druhotně je téměř kosmopolitním druhem, byl rozšířen do Ameriky, Afriky i Austrálie. Na území České republiky má těžiště výskytu v Čechách i na Moravě v oblastech termofytika s částečně i mezofytika.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Synantropní druh preferující osluněná místa s půdou suchou, písčitou a se zvýšeným obsahem dusíkatých látek. Nejčastěji roste na ruderálních stanovištích, u skládek biologického odpadu a hnojišť, okolo starých venkovských hospod, městských zídek a plotů. Této konkurenčně velmi slabé rostlině vyhovují místa, kde často vykonávají lidé i psi svou malou potřebu a tamní sešlapávaná půda svým přebytkem amoniakálního dusíku a dalších živin neprospívá jiným druhům rostlin. Dobře se mu daří i ve městech na sečených trávnících, kde se často venčí psi.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jednoletá rostlina charakteristická svým výrazným šedobílým pomoučení lodyhy, listů i květů. Lodyha je plazivá či vystoupavá, až 30 cm dlouhá, rýhovaná, silně rozkladitě větvená a dolní větve mívá přitisknuté k půdě. Střídavě vyrůstající řapíkaté listy mají mírně nesouměrnou, do 2 cm dlouhou čepel, ta bývá široce vejčitá až kosočtverečná, po obvodě má na obou stranách tupý, tříhranný zub a její vrchol je tupě špičatý.  Nejčastěji oboupohlavné, drobné květy jsou sestaveny do malých klubíček, která tvoří řídké úžlabní nebo koncové klasovité laty. Květy mají zelené, taktéž poprášené, pětidílné, vytrvalé okvětí nálevkovitého tvaru, pět tyčinek (které někdy úplně chybí) a svrchní semeník s jedním vajíčkem a dvěma krátkými čnělkami s bliznami, které dozrávají dříve než pyl v prašnících. Květy rozkvétají postupně od května do října, nemají nektar a jsou opylovány větrem.  Plodem je asi 1 mm velká, kulovitá, mírně zploštělá nažka obalená suchým okvětím. Obsahuje černé semeno s hladkým osemením. Ploidie druhu je 2n = 18.", "section_level": 1}, {"title": "Záměna.", "content": "Rostliny obsahují methylamin a po rozemnutí nepříjemně páchnou. Tento charakteristický zápach bývá přirovnáván k pachu hnijící ryby nebo - jak napovídá popis od C. Linné - k pachu nemyté ženy. Z pokožky potřísněné rostlinnou šťávou nelze tento puch snadno smýt. Usušené rostliny z herbářů, i několik desítek let staré, po navlhčení opět zapáchají. Pro tuto vlastnost nelze merlík smrdutý zaměnit s jiným druhem rostoucím v české krajině.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Merlík smrdutý se stal v České republice pro své akutní ohrožení vzácnou rostlinou. S rozvojem urbanismu je ohrožen zánikem míst vhodných pro jeho růst. Jsou likvidována pohoršení budící špinavá, sešlapaná a pokálená prostranství, která mu ještě v nedávné minulosti pomáhali udržovat lidé, psi a domácí zvířectvo (slepice a husy). Růst společenské kulturnosti a obecný zákaz volného pobíhání zvířat se stal pro něj silně ohrožujícím faktorem. Před úplným vymizením ho snad zachrání zimní solení chodníků a cest. V „Červeném seznamu cévnatých rostlin“ z roku 2012 je zařazen mezi silně ohrožené druhy (C2t), jejichž počty rychle klesají.Doložené lokality", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Merlík smrdutý (\"Chenopodium vulvaria\") je nízká, rozložitá bylina, která po rozemnutí intenzivně páchne. Tento druh rodu merlík, byť je v české přírodě původní druh, se v Česku stal rostlinou vzácnou.", "tgt_summary": "菊叶香藜(学名:)为苋科藜属的植物。分布在亚洲、非洲、欧洲以及中国大陆的西藏、山西、青海、四川、甘肃、辽宁、内蒙古、陕西、云南等地,生长于海拔1,520米至4,500米的地区,见于沟岸河沿、林缘草地及人家附近,目前尚未由人工引种栽培。", "id": 303546}
{"src_title": "Sexuální násilí v Německu na silvestra 2015", "tgt_title": "德國跨年夜性侵事件", "src_document": [{"title": "Průběh a rozsah událostí.", "content": "Večer 31. prosince 2015 bylo v Kolíně hlášeno házení zábavní pyrotechniky (petard) do davu na kolínském náměstí před nádražím, a to ze strany asi pětisetčlenné skupiny, která se v průběhu noci rozrostla asi na dvojnásobek. Již v průběhu událostí se desítky žen obracely na policii s tím, že byly sexuálně obtěžovány a zároveň okrádány. Na policii se pak přihlásilo k 6. lednu více než sto obětí, včetně jedné policistky v civilu. K 12. lednu počet lidí, kteří podali trestní oznámení, dosáhl v Kolíně asi 550, z toho asi 200 kvůli sexuálnímu násilí, k 20. lednu 2016 se počet napadených vyšplhal již na 1049 osob. a k 10. únoru bylo podáno 1054 trestních oznámení, z toho téměř polovina (454) kvůli sexuálnímu napadení, ostatní kvůli krádežím, loupežím či ublížení na zdraví. Několik žen uvedlo, že jim bylo z těla strženo spodní prádlo a tři ženy oznámily, že byly znásilněny. Útočníci neváhali napadat i zasahující policisty, kterých bylo pouze asi 210. Personálně nedostatečně přítomná zemská a spolková policie nebyla schopná situaci zvládnout. Kromě sexuálních přestupků došlo k velkému počtu kapesních krádeží u lidí obou pohlaví, kteří byli obklopeni útočníky. Podle německých policistů, kteří část útočníků většinou pouze přechodně zadrželi a perlustrovali, tvořili jejich velký díl čerství migranti žádající o azyl. Mezi podezřelými policie identifikovala devět Alžířanů, osm Maročanů, pět Íránců a čtyři Syřany. Z 31 identifikovaných podezřelých bylo 18 žadatelů o azyl.  Podobné případy, byly hlášeny i z dalších měst: Hamburku (přes 350 obětí sexuálního napadení), Düsseldorfu, Stuttgartu, Bielefeldu a Frankfurtu nad Mohanem.  Vyšetřovatelé pracovali s verzí, že jde o nový typ organizovaného zločinu, následně se potvrdilo, že byly útoky organizované na sociálních sítích a útočníci se sjeli ze širokého okolí, ale nestojí za nimi žádná pevná organizovaná struktura.  K podobným útokům došlo i v rakouském Salcburku, švýcarském Curychu a ve finských Helsinkách. V Salcburku došlo k několika jednotlivým útokům během noci na Rezidenčním náměstí i jiných místech, obdobné incidenty se odehrály i před a po silvestru. V Curychu bylo nahlášeno 25 případů oloupení, přičemž několik obětí oznámilo spolu s tím i napadení a sexuální obtěžování. Helsinská policie zaznamenala během noci zvýšený počet případů sexuálního obtěžování, zejména na centrálním náměstí, tři možné případy i na vlakovém nádraží.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšetřování.", "content": "V pondělí 18. ledna informovalo kolínské policejní prezidium o prvním obvinění muže ze sexuálního napadení, z celkově vyšetřovaných 20 podezřelých. Šlo o šestadvacetiletého Alžířana, zadrženého v uprchlické ubytovně v Kerpenu nedaleko Kolína, u něhož policisté našli dva tehdy ukradené mobilní telefony, přičemž jedna z poškozených hovořila rovněž o sexuálním napadení ze strany pachatele. Deník \"The Independent\" uvedl s odvoláním na kolínského žalobce Ulricha Bremera, že se většiny skutků dopustili muži alžírského, tuniského a marockého původu, kteří už však v Německu pobývali delší dobu. Dne 15. února 2016 sám Bremer tuto informaci agentuře AP dementoval s tím, že bylo zadrženo celkem 73 podezřelých, dvanácti z nich se žalobci pokusí prokázat sexuální útok. Podíl migrantů neupřesnil, uvedl však, že „naprostá většina podezřelých spadá do obecné kategorie uprchlíci“.  Dne 6. května byl zahájen soudní proces s prvními obviněnými ze sexuálních útoků – dvojicí mužů alžírského původu, kteří údajně obstoupili jednu ženu, osahávali ji a ukradli jí mobilní telefon. Ještě téhož dne byli odsouzeni k půlročnímu podmínečnému trestu za krádež a přechovávání kradených věcí, sexuální násilí jim však nebylo prokázáno. S trestem je spojeno i vyhoštění, neboť oba do Německa přicestovali nelegálně. Již předtím soudy udělily několik podmíněných trestů za krádeže spojené se silvestrovskými událostmi. V polovině dubna byl první obviněný za krádež odsouzen i k nepodmíněnému jednoročnímu trestu vězení.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní a psychologické pozadí.", "content": "V arabských zemích je fenomén hromadného sexuálního obtěžování až znásilňování žen (\"taharrush, taharrush gamea\") již nějakou dobu znám. Ve větší míře se vyskytl například v Egyptě v roce 2011 a 2012 během událostí na káhirském náměstí Tahrír.  Bývalý český armádní psycholog Daniel Štrobl ve vysílání České televize vyslovil přesvědčení, že nejde o jednorázový jev a že jsou v Evropě podobné incidenty známy už několik let. Kultura, z níž mladí muslimští imigranti pocházejí, podle něj devastuje jejich sexualitu a mladý muž tak nemá šanci na přirozený sexuální život známý v evropském kulturním prostoru. Potlačovaný sexuální pud se pak může proměnit v agresi. Pokud by tito lidé začali akceptovat jiný než islámský způsob vnímání sexuality, podle jeho názoru by mohli žít podobným sexuálním životem jako běžní mladí Evropané, v opačném případě se mohou projevovat jako agresoři.  Arabista Bronislav Ostřanský v pořadu \"Události, komentáře\" uvedl, že mnozí příchozí mohou být frustrovaní, když nemohou uzavřít manželství, protože nemají dostatek prostředků. Pohlavní styk je totiž z hlediska islámského práva přípustný pouze v rámci manželství a za předmanželský styk nebo nevěru hrozí přísné tresty. Sami muslimové se podle Ostřanského cítí vůči západnímu světu morálně na výši a k sexualitě přistupují racionálně, neboť se vyhýbají oběma krajnostem – celibátu i bezuzdné sexualitě – zatímco na Západě je běžná promiskuita, prostituce či pornografie. Zároveň uvedl, že představy migrantů o evropském světě i jejich kulturní vzorce jsou značně rozdílné v závislosti na vzdělání. Redaktorka Lidových novin Petra Procházková uvedla jako vzor představ o západních ženách film \"Základní instinkt\", Ostřanský zmínil „pokleslé internetové zdroje“. Podle Ostřanského nejsou kolínské útoky omluvitelné ani z hlediska islámského práva a v muslimské zemi by pachatelé byli tvrdě sankcionováni.", "section_level": 1}, {"title": "Následné násilí proti imigrantům.", "content": "V neděli 10. ledna 2016 večer napadly v Kolíně nad Rýnem skupinky útočníků několik cizinců. Místní deník Express uvedl, že za útoky stojí motorkáři, fotbaloví výtržníci a vyhazovači, kteří se domluvili na „vyčištění“ městského centra přes neveřejné skupiny na Facebooku. Zraněni byli nejméně jeden Syřan a dva Pákistánci. Souvislost se silvestrovskými událostmi policie prověřuje.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce médií.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reakce německých médií.", "content": "V regionálních médiích a na sociálních sítích se informace o sexuálním násilí v Kolíně objevily již 1. ledna 2016, a také kolínská policie 2. ledna revidovala svou původní tiskovou zprávu a zahrnula do ní i útoky na ženy (což ještě téhož dne převzaly do svého zpravodajství například deník Süddeutsche Zeitung a televizní stanice RTL). Naproti tomu veřejnoprávní německá média zprávy o kolínských událostech zadržovala několik dní. Celoněmecká televize ARD o nich informovala teprve ve večerních zprávách v pondělí 4. ledna, zatímco redakce televize ZDF se ještě 4. ledna rozhodla žádné zprávy o útocích nezveřejňovat a teprve v úterý večer odvysílala zvláštní zpravodajství na téma \"Co se událo o silvestrovské noci?\" Současně s tím se však objevily zprávy, které měly události v Kolíně a jinde v Německu relativizovat, například přirovnáním k údajně stejnému počtu sexuálních útoků během Oktoberfestu. Podle těchto informací, které německá veřejnoprávní media okamžitě nekriticky převzala a šířila, avšak policie následně dementovala, mělo být na Oktoberfestu v roce 2015 znásilněno deset žen, přičemž policií údajně odhadovaný počet sexuálních deliktů měl být asi dvě stě (právě tolik trestních oznámení bylo v té době podáno kvůli událostem v Kolíně nad Rýnem). Přístup celostátních médií si následně vysloužil ostrou kritiku německé veřejnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Reakce českých médií.", "content": "Česká televize (ale i jiná média, například Britské listy) se rovněž pokusila silvestrovské události v Německu bagatelizovat přirovnáním k tradičnímu festivalu Oktoberfest v Mnichově, kde bylo v roce 2015 nahlášeno 20 sexuálních deliktů (bez souvislosti s žadateli o azyl či Araby), přičemž policie prý odhadovala, že reálný počet nenahlášených sexuálních deliktů je asi desetinásobný. V té době bylo podáno teprve přibližně 250 trestních oznámení od žen postižených během silvestrovské noci, takže přirovnání k dvěma stovkám předpokládaných případů na Oktoberfestu se zdálo oprávněné (a komentátoři samozřejmě nezmínili, že pivní festival trvá nejméně dva týdny). Mnichovská policie, ještě před převzetím těchto informací českými médii, je dementovala s tím, že v roce 2015 byl nahlášen jen jeden případ pokusu o znásilnění a mezi ostatní delikty patří i exhibicionismus a verbální obtěžování. Údaj o počtu dvou set sexuálních deliktů označil mluvčí policie za definitivně falešný.", "section_level": 2}, {"title": "Reakce úřadů.", "content": "Politici v Německu v reakci na útoky mluvili o zpřísnění imigračních zákonů. Jako ochranu před vznikem ghett prosazovala kancléřka Angela Merkelová a vicekancléř Sigmar Gabriel myšlenku přidělování povinného místa bydliště imigrantům. Někteří poslanci požadovali uzavření hranic, což však kancléřka nechtěla dopustit. Dalším plánem byla možnost repatriace i podmíněně odsouzených v oblasti vážných trestných činů včetně nezletilých (dosud bylo vyhoštění možné jen u lidí s nejméně ročním nepodmíněným trestem).  Počátkem července téhož roku němečtí zákonodárci přijali změnu legislativy, která rozšířila kvalifikaci trestného činu znásilnění – zatímco předtím si pachatel pohlavní styk musel vynutit násilím nebo pod jeho pohrůžkou, podle nové úpravy by mělo stačit, aby k němu došlo proti zjevné vůli oběti. Při skupinovém sexuálním násilí navíc nově mohou být trestáni i ti, kteří se ho přímo aktivně neúčastnili, ale byli součástí skupiny, která se incidentů dopustila. Podle některých právních názorů by však takové ustanovení mohlo být protiústavní. Ke zpřísňující změně zákona došlo v důsledku debaty, kterou odstartovaly silvestrovské útoky.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "hlavního", "section_level": 1}], "src_summary": "O silvestrovských oslavách 2015/2016 došlo ve vícero velkých německých městech k hromadným sexuálním útokům a okrádání žen, které podle svědků či poškozených páchaly skupiny mužů arabského a severoafrického vzhledu. Největšího rozsahu dosáhlo násilí na náměstí mezi hlavním nádražím (\"Hauptbahnhof\") a gotickou Katedrálou svatého Petra v Kolíně nad Rýnem. Podle vyjádření prezidenta Spolkového kriminálního úřadu (BKA) Holgera Müncha se útočníci k akcím svolali prostřednictvím sociálních sítí.", "tgt_summary": "在2015年/2016年跨年夜庆祝活动中,德国多个城市发生了由北非裔及阿拉伯裔男子(或貌似)干犯的集体性侵犯事件,当中以科隆的规模最大。", "id": 302507}
{"src_title": "Zlatý most", "tgt_title": "金角湾大桥", "src_document": [{"title": "Výstavba.", "content": "Nápad postavit most přes Zlatý roh se objevil už na konci 19. století, tedy relativně krátce po založení samotného Vladivostoku. Plány však vždy překazily dějinné události: rusko-japonská válka, první světová válka, revoluce, druhá světová válka a nakonec perestrojka.  Nejblíže měl most k realizaci tehdy, když přišel roku 1959 Nikita Chruščov s plánem vybudovat Vladivostok takový, aby předčil San Francisco. Roku 1969 byl most zahrnut do plánu urbanistického rozvoje města, přesto však nakonec nebyl postaven.  V prosinci 2005 vydal gubernátor Přímořského kraje rozhodnutí o výstavbě mostu přes záliv Zlatý roh. Na základě výběrového řízení se stala hlavním dodavatelem projektu firma \"Institut Giprostrojmost - Sankt-Petěrburg\", na zhotovení projektu se podílely ještě další dvě ruské a jedna německá společnost.  Výběrové řízení na hlavního dodavatele stavby zvítězila firma \"Tichookeanskaja mostostrojitělnaja kompanija\", na samotné stavbě se však podílela také řada subdodavatelů. Stavba měla být dokončena před konáním vladivostockého summitu zemí APEC roku 2012.  25. července 2008 se začalo výstavbou 250 m dlouhého tunelu zajišťujícího příjezd k mostu ze severovýchodu.  Stavba byla zakončena slavnostním otevřením 11. srpna 2012. Plánovaný rozpočet byl nakonec překročen pouze o 889 milionů rublů.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Po celou dobu projektování a výstavby neměl most žádný oficiální název. Radnice proto vyzvala obyvatele města, aby zasílali své návrhy na pojmenování novostavby (a současně též mostu na Ruský ostrov). Shromáždilo se okolo 350 návrhů, z nichž radnice vybrala 30, o kterých nechala hlasovat v internetové anketě. V té zvítězil návrh na nazvání \"most Zlatý roh\" podle zátoky, kterou most překlenul. Vladivostocká místopisná komise však nakonec rozhodla o oficiálním nazvání \"Zlatý most\", mj. také proto, že obyvatelé města již sami začali používat tuto zkrácenou variantu vítězného návrhu.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Od roku 2015 je na most zakázán vstup chodců. Obyvatelé proti tomu často protestují.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zlatý most (rusky \"Золотой мост\") je dopravní stavba překlenující záliv Zlatý roh ve Vladivostoku. Postaven byl spolu s Ruským mostem v rámci přípravy města na konání summitu APEC. Otevřen byl 11. srpna 2012. Se svou výškou 226 metrů patří k nejvyšším mostům světa.", "tgt_summary": "金角湾大桥是位于俄罗斯海参崴的一座斜拉桥。该桥跨越金角湾(佐洛托伊罗格湾)连接海参崴与丘尔金半岛工业住宅区,跨海长度1,388米,主跨737米,整座大桥全长2.1公里。", "id": 2835970}
{"src_title": "Iyaz", "tgt_title": "Iyaz", "src_document": [{"title": "Hudební Kariéra 2009-2011.", "content": "Iyazova hudební kariéra začala v roce 2009 jeho pilotním hitem Island Girls, který ve spolupráci s dalšími rapery natočil v Karibiku. Klip byl plný hezkých ostrovních holek z jeho rodného ostrova. Klipem pochopitelně na sebe mediálně hodně upozornil. A tak se začala rozjíždět jeho hudební kariéra, ke které mu dopomohl jeho kámoš Sean Kingston.Přivedl ho do nahrávací společnosti Beluga Heights Records, představil ho producentovi J. R. Rotemovi, na kterého Iyaz udělal dobrý dojem, tak stejně jako Seanovi i jemu dopomohl ke kariéře.  Pak se kolem Iyaze sláva jen hemžila a v roce 2009 vydal svůj první singl Replay jehož chytlavá melodie: Shawty's like a melody, utkvěla v hlavě milionům lidí a fanouškům na celém světě. Tím začal začátek Iyazovy velké hudební kariéry.  Pak v roce 2010 vydal 3 úspěšné singly, ke kterým natočil videoklipy (Solo, So Big a Look At Me Now) Vydal tak své první album pojmenované podle jeho pilotního hitu Replay.  Během roku 2010 ale vydal zároveň 2 úspěšné featuringy (Pyramid, ve spolupráci s Korejskou zpěvačku Charice a Break My Bank ve spolupráci s Hip Hop Duo New Boyz.  V roce 2011 vydal další 3 singly (z toho jeden vlastní Pretty Girls ve spolupráci se zpěvákem Traviem McCoyem) a 2 featuringy (The Mack, kde hostoval začínajícímu zpěvákovi z Beluga Heights Manovi) a Fight For You, kde hostoval zpěvákovi Steviemu Hoangovi.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební absence 2012-2014.", "content": "Pak se na pár let po Iyazovi jakoby slehla zem a už nebyl tak známý a dal si na nějakou dobu pauzu. Sice vydal v roce 2013 singl Da da da s velmi chytlavou melodií,ale nenatočil k tomu klip. Tak celkově jakoby se vypařil.", "section_level": 1}, {"title": "2015- Velký návrat velká změna.", "content": "Pak se po 4 letech pauzy Iyaz do hudební branže zase vrátil a vydal druhé album Aurora co obsahovalo singly One Milion a Alive, které byly pro většinu fanoušků velkým zklamáním, jelikož se ani trochu nepodobaly jeho původním singlům v jeho zlatých starých dobrých časech (Island Girls, Replay, Solo, So Big, Pretty Girls, Look At Me Now)", "section_level": 1}], "src_summary": "Keidran Jones (* 15. dubna 1987 Tortola, Britské Panenské ostrovy) je americko-karibský ostrovní zpěvák, známý pod jménem Iyaz. Jeho blízkým a nejlepším přítelem je Sean Kingston, který mu dopomohl ke kariéře.", "tgt_summary": "科德瑞恩·琼斯(英语:Keidran Jones,1987年-4月15日),以其艺名Iyaz(发音为EYE-AZ)出名,来自英属维京群岛,是贝尔卢加高地唱片公司的签约歌手。他的首支单曲于2009年发布,在公告榜百强单曲榜上位列次席,在美国、澳大利亚的排行榜上登顶,并在多国排行榜上跻身前十。Iyaz的所有单曲都在英国单曲排行榜上入围前四十。", "id": 992646}
{"src_title": "Poe Dameron", "tgt_title": "波·戴姆倫", "src_document": [{"title": "Koncept a vytvoření postavy.", "content": "Během přípravy \"Síla se probouzí\" byla postava označována jako \"John Doe\" a původně se zamýšlelo, že to bude Jedi a pak lovec odměn s Wookiee pomocníkem.  Isaacovo obsazení ve filmu bylo ohlášeno 29. dubna 2014. Jeho postavu bylo možné poprvé vidět v 88sekundovém teaser traileru k \"Síla se probouzí, \"který uvolnil Lucasfilm 28. listopadu 2014 a ve kterém řídil X-winga. Jméno Poe Dameron odhalil \"Entertainment Weekly\" na návrhu výměnných kartiček od Lucasfilmu, v prosinci 2014. Tato postava byla také zobrazena v květnu 2015 ve \"Vanity Fair\" v sérii fotek od Annie Leibovitz. Byl pojmenován podle asistenta režiséra J. J. Abramse, Morgana Damerona.  Film sklidil chválu pro rozmanité obsazení postav, včetně Guatemalce Isaaca. Peter Travers z \"Rolling Stone\" napsal, že: \"dát hlavní role černochovi, bělošce a latinoameričanovi... to se zapíše do historie\". TV spot mediální televizní sítě Univision, která je zaměřena na španělsky mluvící diváky, obsahoval velmi mnoho záběrů s Poem a sám Poe ho uváděl ve španělštině. Po prvním vydání promo-plakátů hlavních postav, v listopadu 2015, byl Poeův plakát vydán následující měsíc.", "section_level": 1}, {"title": "Postava.", "content": "V díle \"Síla se probouzí\" je Poe zručným pilotem X-wingu na straně Rebelů. Je synem rebelské pilotky a člena komanda, a zastává post velitele rebelské bojové letky a je \"jedním z nejvíce důvěryhodných operativců Leiy Organy\", který je umíněný a \"umí létat s čímkoliv\". Isaac popsal Poea jako \"zatraceně nejlepšího pilota v galaxii... Byl vyslán na misi jistou princeznou a přitom narazí na <nowiki>[</nowiki>Finna<nowiki>]</nowiki> a jejich osudy se navždy propletou.\"  Natalie Zutter a Chris Lough z \"Tor.com\" napsali: \"Poe je jedním z těch vzácných lidí, kteří přesně vědí co dělat se svým životem.\" Isaac řekl o své postavě: \"Poe je ten typ chlápka, kterého byste si vzali sebou do nepohody. Je přímočarý, upřímný, neuvěřitelně loajální a velmi sebevědomý.\" Katy Waldman napsala pro \"Slate:\" \"Tohle je Poe Dameron, hvězdný pilot, idol, který klidně půjčuje svou koženou bundu leteckého esa, Finnův kámoš. Když se zakření na <nowiki>[</nowiki>Kylo Rena<nowiki>]</nowiki>, se vším tím šarmem odvážného hejska, víme, že film bude OK.\"", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Síla se probouzí\" (2015).", "content": "Poe Dameron je metály ověnčený hvězdný pilot z rebelské flotily generálky Leii Organy a robot BB-8 je jeho astromech droid. Je poslán Leiou na misi na planetu Jakku, aby získal část mapy, která by vedla na místo, kde je její bratr, Luke Skywalker. Než stihne Poe odletět s mapou, První řád zaútočí a Poe je chycen. Ještě předtím ale Poe svěří mapu BB-8, který s ní uteče do pouště, zatímco Kylo Ren mučí Poe při hledání mapy. Poe je zachráněn odpadlíkem stormtrooperů Finnem a spolu utečou ve stíhačce TIE fighter. Narazí na planetu Jakku; Finn se katapultuje z lodi, ale zdá se, že Poe zahynul, když se poničená loď potopí do tekutého písku. Poe se později znovu objeví, protože se z lodi zachránil ještě před nárazem, a teď už vede eskadru pilotů X-wingu při útoku na První řád u hradu. Později také vede svou eskadru při útoku na základnu Prvního řádu (Starkiller) a osobně vypálí střely, které způsobí, že celoplanetární ničivá zbraň exploduje.  Isaac řekl \"GQ\" v prosinci 2015, že když mu nabízeli roli, Abrams mu řekl, že Poe ve filmu zemře. Když pak později roli přijal, Abrams prohlásil, že si to rozmyslel: \"Rozhodnul jsem se. Budeš v celém filmu.\"", "section_level": 2}, {"title": "Další výskyty a reklamní prodej.", "content": "Poe se objevil taky v nových povídkách a komiksech, které měly propojit nový film s původními díly. Poprvé je o něm zmínka v povídce \"Moving Target: A Princess Leia Adventure\" (2015) od Cecila Castellucciho a Jasona Frye, kde je ještě jako mladík a která se odehrává v době mezi \"\" (1980) a \"\" \" \"(1983). Yavin 4, planeta na které je umístěna rebelská základna ve filmu \"\", byla vybrána jako Poeův domovský svět v komiksové sérii \"Star Wars: Shattered Empire\" (2015) poté, co si Isaac, jako rodilý Guatemalec, uvědomil, že místo střelby na planetě Yavin 4 bude Tikal v Guatemale. V sérii \"Shattered Empire\" vystupují i Poeovi rodiče, členové Aliance rebelů: jeho matkou je Shara Bey, pilotka A-wingu, která prožívá dobrodružství s Leiou, a jeho otec Kes Dameron, člen speciálních pozemních sil, známých jako Pátrači (Pathfinders) pod vedením Hana Sola. Poe se objevuje v \"Star Wars: Before the Awakening\" (2015) od Grega Rucka, antologie pro mladé čtenáře, která se zabývá životy Poe, Rey a Finna ještě před událostmi \"Síla se probouzí\". Poe je taky postavou v povídce z roku 2015 od Alana Deana Fostera.  Poe je hratelná postava v přídavku videohry \"Disney Infinity 3.0\" a je dostupný i samostatně jako \"Infinity\" postavička. On a BB-8 vystupují v Lego \"Star Wars\" herním setu nazvaném Poeův X-wing Fighter, a Poe je dostupný i jako postavička Lega. Hasbro taky vydalo 3.75 palců velkou akčni figurku Poe Damerona a 6 palcovou figurku ve své Černé edici.", "section_level": 3}, {"title": "\"Epizoda VIII\".", "content": "20. března 2015 Isaac prohlásil, že se objeví v, následujícím díle po \"Síla se probouzí\".", "section_level": 2}, {"title": "Přijetí.", "content": "Michael Phillips z \"Chicago Tribune\" napsal: \"Oscar Isaac je velkým přínosem ve své roli Poe Damerona... Podobně jako Fordův Han Solo v originální trilogii, je to ten typ chlápka, kterého byste chtěli mít ve svém týmu\". Robbie Collin z \"The Telegraph\" nazval Poea \"švihácký, chvastoun se suchým humorem, zkrátka je jako Han Solo před 40 lety\". Todd McCarthy z \"The Hollywood Reporter\" popsal tohoto špičkového pilota jako \"muže z podobného těsta jako je Solo\" a Manohla Dargis z \"The New York Times\" napsala, že Poe \"vypadá jako Han nové generace\". \"The Telegraph\" taky zařadil Poeovy scény mezi \"14 věcí, které fanoušci \"Star Wars\" budou milovat v díle \"Síla se probouzí\"\" a dále napsal, že \"srší jiskrou\" a že: \"i když Han Solo bude vždy zaujímat místo jedničky, Poe Dameron Oscara Isaaca je určitě žhavý kandidát na titul Druhého nejvíce cool týpka v galaxii\". Peter Travers z \"Rolling Stone\" napsal, že \"z Isaaca čiší chlapecký šarm\".  \"Okamžitá chemie\" mezi Poem a Finnem, intimita některých pozdějších scén a Isaacovy vlastní komentáře v průběhu rozhovoru s Ellen Degeneres, zavdaly příčiny ke spekulacím fanoušků a novinářů, že Poe může být gay a nebo že se tak jeho postava bude vyvíjet v budoucích filmech. Fanoušci, kteří by rádi viděli Poe a Finna jako pár, už dokonce stvořili fanfiction a fan art, který tomu odpovídá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Poe Dameron je fiktivní strašná a zbytečná postava ve \"Star Wars\". Poprvé se představil v roce 2015 ve filmu\" \", kde ho hrál Oscar Isaac. Poe je pilot X-wingu na straně Rebelů, který neúmyslně zatáhne stormtroopera Finna a hledačku šrotu z planety Jakku, Rey, do boje proti zlověstnému Prvnímu řádu. Objevuje se v díle \"Síla se probouzí\" a i v následujícím díle \"\". Isaac a jeho postava byli pozitivně přijati a Poe byl srovnáván s postavou Hana Sola (Harrison Ford) v originální filmové trilogii \"Star Wars\".", "tgt_summary": "波·戴姆伦(英语:Poe Dameron)是一名《星际大战》专营权中的虚构人物,首次登场于2015年电影《STAR WARS:原力觉醒》中,由奥斯卡·伊萨克饰演。波·戴姆伦是一名抵抗势力的X翼战机王牌飞行员,在对抗第一军团的过程中意外地认识了第一军团叛逃的风暴兵芬恩(约翰·波耶加 饰演)和贾库星的拾荒者芮(黛西·蕾德莉 饰演),尤其与前者的关系甚好。他出现在《STAR WARS:原力觉醒》的媒体、商品及同名漫画书系列中,并于续集《STAR WARS:最后的绝地武士》里出现。伊萨克饰演的角色已获得积极的评价。", "id": 673524}
{"src_title": "Turbínová hala továrny AEG", "tgt_title": "AEG渦輪機工廠", "src_document": [{"title": "Vznik továrny.", "content": "Továrna byla vybudována v letech 1908-1909 dle návrhu německého architekta Petra Behrense (1868-1940), který od roku 1907 vykonával funkci uměleckého poradce ve \"Všeobecné elektrické společnosti\" AEG. Jeho přínos se týkal i návrhů průmyslových budov podniku. Ve spolupráci s inženýrem Karlem Bernhardem byl v roce 1908 pověřen úkolem navrhnout prostor pro montáž turbín, který by dovoloval zvedat a přemísťovat obrovské součástky v různých fázích výroby a zajistil by přístup i po železnici. Dalším požadavkem bylo maximální využití přirozeného osvětlení.  Výsledkem těchto požadavků byl návrh 127 m dlouhé a 25 m široké stavby v podobě obdélníkového hranolu ležícího strategicky na jižním rohu továrního komplexu podél ulic \"Hüttenstrasse\" a \"Berlichingenstrasse\". Působivá čelní fasáda byla výkladem prosperujícího německého koncernu.", "section_level": 1}, {"title": "Architektonické řešení.", "content": "Stavba je zastřešena jediným obloukem, tvořeným průhlednou obloukovou klenbou s mnohoúhelníkovým profilem. Konstrukce ze železa a skla je na rozích ukončena masivními nakloněnými stěnami, jejichž povrchy připomínající rustikované kamenné zdivo jakoby podpírající celou stavbu.  Exteriér vypovídá o významné úloze společnosti AEG v Německu. Architekt použil výrazové prostředky a monumentalitu starověkého Řecka. Budova, označována jako \"moderní Parthenón\", odkazuje na klasické chrámy. Štítové průčelí je lemováno dvěma vzhůru se zužujícími pylony, s tympanónem polygonálního tvaru, který je umístěn nad velkou zasklenou plochou a je do něj vytesán symbol podniku.  Nosný systém třídílných oblouků s táhly má výšku 25,60 m. Boční stěny jsou rozčleněny v pravidelném rytmu směrem dolů se zužujícími železnými výztuhami. Jsou tvořeny kontinuální skleněnou plochou, která je rozdělena do oddílů a spočívá na železobetonovém základě. Pilíře jsou podepřeny přišroubovanými ocelovými spoji. Chrámový vzhled této haly je však jen chytře realizovanou iluzí. Mohutně působící prvky fasády sestávají z lehkého betonového obalu, který je zachycen na ocelové mřížovině. Jsou zakončením prostoru, ale nemají nosnou funkci. Úzké železné pásy ve spárách rohových pylonů a jemné kovové rámování tympanonu prozrazují umělecký záměr použitých prostředků. Interiér, prosvětlený velkými okny, je ryze funkční.  Továrna na výrobu turbín je se stala ukázkovým příkladem sjednocení klasické architektury s novou realitou průmyslového obchodu a výroby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Montážní hala továrny AEG na výrobu turbín (německy AEG-Turbinenfabrik) v Berlíně byla první typově moderní továrnou s jasně vymezeným uměleckým ztvárněním. Nachází se v berlínské čtvrti Moabit.", "tgt_summary": "AEG涡轮机工厂(AEG-Turbinenfabrik),位于在德国柏林莫阿比特Huttenstraße12-16,建于1909年左右。 AEG涡轮机工厂是建筑师彼得·贝伦斯最著名的作品,是一个有影响力且知名的工业建筑。AEG涡轮机工厂的设计具有革命性:工厂两侧具有100米长、15米高的玻璃、钢墙,这是一个大胆的举动,对建筑历史影响深远。", "id": 1056923}
{"src_title": "Kostel svatého Jošta (Český Krumlov)", "tgt_title": "圣儒督堂 (捷克克鲁姆洛夫)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Budova se nachází v městské části Latrán, na levém břehu řeky Vltavy. Objekt je součástí Městské památkové rezervace Český Krumlov a historického jádra města, které je zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO.  Jeho severní průčelí ční do ulice Latrán, jižní terasa pak směřuje k řece. Ze západu s budovou sousedí měšťanský dům čp. 2, z východu je k němu připojena budova bývalého špitálu sv. Jošta, dnešní čp. 13. V jihovýchodním rohu objektu je zasazena bývalá kostelní věž.  Průčelí obracející se do ulice Latrán je pětiosé a asymetrické. Je na něm patrné rozdělení budovy na tři podlaží. K tomuto přepatrování došlo na sklonku 18. století, krátce po zrušení kostela. V západní části průčelí je stále naznačeno původní dělení klenebních polí hlavní lodi. Nachází se zde vstup do jednoho z obchodů, vedle nějž jsou dvě sdružená okna. Ta se nachází i ve druhém podlaží, v podlaží třetím už je po jednom okně.  Ve východní části severního průčelí se nachází vstup do druhého z obchodů a do muzea a bytů. Nad tímto portálem se nachází nika se sochou Panny Marie s Ježíškem.  Jižní fasáda na rozdíl od té severní téměř postrádá stopy původní podoby kostela. Díky terénu svažujícímu se k řece je zde o podlaží víc. Velkou část fasády tvoří asymetrický přístavek, na nějž navazují terasy, které opět vznikly až po zrušení kostela.  Střecha objektu je polovalbová, díky zasazení věže nepravidelná. Čtyřboká věž o patro převyšuje vrcholnici střechy a je zakončena barokní cibulovitou střechou s lucernou. Její lamelová okna jsou orámována bílými lizénami, těsně pod střechou se nachází terakotové maskarony.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Na místě dnešní budovy s čp. 6 stála původně kaple či kostelík při špitále sv. Jošta. Špitál s kaplí a snad i hřbitovem musel být postaven pravděpodobně do roku 1317 Petrem I. z Rožmberka. Z toho roku pochází také první zmínka o kostele, zasvěceném sv. Joštu. Petr z Rožmberka jej patrně nechal postavit jako poděkování za narození syna Jošta. S největší pravděpodobností šlo o malé gotické jednolodí s pětibokým závěrem.  Na tento původní kostelík dodnes upomínají dochované gotické prvky - celý západní štít hlavní lodi pozdějšího kostela je gotický a mohl tak být západním štítem původního kostelíku. Ve sklepní úrovni se zachoval i gotický lomený portál.  Tento původní kostel byl roku 1596 Petrem Vokem z Rožmberka zbořen a na jeho místě byl postaven kostel nový, renesanční. Podle některých pramenů si zde Petr Vok chtěl nechat zbudovat hrobku. Ta by teoreticky ve sklepení opravdu mohla být. Petr Vok byl ale nakonec pohřben ve vyšebrodském klášteře a to, zda původně opravdu zamýšlel ulehnout k poslednímu odpočinku v kostele sv. Jošta, není nijak potvrzeno ani vyvráceno.  K přestavbě kostela došlo mezi lety 1596 a 1604 a vedl ji architekt Domenico Cometta. Ještě před kompletním dostavením byl kostel nově zasvěcen Nejsvětější Trojici a předán krumlovským luteránům. Protože většina luteránů v Krumlově tehdy byli Němci, stal se z něj německý kostel. Už roku 1599 ale Petr Vok z Rožmberka luteránského kazatele propustil, a to kvůli malému zájmu o bohoslužby ze strany věřících. Roku 1600 pak Rudolf II. Petru Vokovi zakázal užívat kostel jako protestantský, kostel však nadále zůstal německý. Po roce 1599 zde probíhaly bohoslužby Jednoty bratrské, roku 1602 pak připadl jezuitům.  Po vydání Rudolfova majestátu v roce 1609 se protestanté pokusili kostel získat zpět, ale marně. V roce 1615 bylo kostelu vráceno jeho původní zasvěcení – svatého Jošta.  V 18. století se kostel dočkal výrazných stavebních úprav. Hned roku 1709 došlo k rozšíření sakristie. V roce 1765 byla zbourána zchátralá kostelní věž a za finanční podpory Josefa Adama ze Schwarzenbergu postavena věž o patro vyšší. A to v barokním slohu, v podobě, ve které se dochovala do dnešních dní.  Roku 1773 byl zrušen jezuitský řád a kostel připadl prelátskému farnímu úřadu. Počet bohoslužeb zde konaných poklesl.  Nedlouho poté byl kostel zrušen, a to na základě reforem vydaných Josefem II. Zavřen byl 11. června 1788 a o dva roky později byl prodán za 1245 zlatých měšťanu Kašparu Koutnému. Věž zůstala v majetku města, zřejmě proto, aby mohla sloužit jako požární hláska. Podle některých pramenů také z toho důvodu, že „slouží ku ozdobě města“ a je součástí jeho panoramatu, které by se při jejím případném zbourání výrazně narušilo.  Mobiliář zrušeného kostela byl rozprodán do měst a vesnic v širokém okolí. Jeden ze zvonů byl převezen do Slavkova, druhý do Hodňova, dvou nedalekých šumavských vesnic. Velký oltář byl přesunut do Nového světa, malé vesnice u Borové Lady, varhany do Čkyně. Různé další mobilie přijaly kostely v Pacově, Vitěšovicích či Přídolí. Část byla převezena do Prahy a zde rozprodána do soukromých rukou.  Kašpar Koutný budovu bývalého kostela dále prodal dvěma měšťanům, obchodníku a kloboučníkovi, kteří ji přestavili na obytnou a zřídili si v ní obchody. Roku 1792 byl z velké části zbořen presbytář a na jeho místě byl vybudován trakt vstupní chodby. Zbylá část presbytáře byla spolu s hlavní i vedlejší lodí rozdělena na tři podlaží s byty. Nově bylo vyhloubeno sklepení a dům dokonce získal várečné právo. Po roce 1802 jeden z majitelů budovu znovu přestavil. V patře byl nově taneční sál, v přízemí kasino a výčep. Na straně k řece byla pro účely restaurace či právě kasina přistavěna terasa.  Roku 1915 byl postaven nový portál pro krámek Josefa Seidela, o pět let později si zde zřídila prodejnu také firma Baťa. Roku 1922 byl po téměř šesti stech letech zrušen přilehlý špitál. V roce 1925 se v budově zřítil jeden z komínů, což si vyžádalo vnitřní rekonstrukci. Další renovace pak proběhly ve 30. a 40. letech. Upraven byl štít směrem k mostu a uliční fasáda – celé severní průčelí bylo přestavěno do dnešní podoby. Do domu byl zaveden vodovod, zchátralý povalový strop byl nahrazen novým. Směrem k řece byl dostaven sklad pro obchod s jízdními koly a motocykly, který zde tehdy sídlil. Roku 1939 bylo upraveno horní patro, kde vznikl velký byt. Po válce pak došlo k obnově střešní krytiny.  Rodina Wrtaczekových, která v budově od počátku 30. let vlastnila a zasadila se o její rekonstrukce, byla po válce spolu s ostatními českokrumlovskými Němci vysídlena a objekt byl předán do národní správy. Od roku 1958 je památkově chráněn. Během komunismu objekt, stejně jako celé historické centrum Českého Krumlova, chátral. Další rekonstrukce a nového využití se dočkal až po roce 1989.  Roku 1991 byl vypracován stavebně-historický průzkum budovy a na samém sklonku 90. let došlo patrně na jeho základě ke kompletní rekonstrukci budovy. Ta umožnila, aby zde roku 2001 bylo otevřeno muzeum marionet, jehož hlavní expozice zabírá půdní prostor pod renesančním trámovím. V současné době se v objektu kromě muzea loutek nacházejí i čtyři byty a dva obchody.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bývalý kostel a špitál svatého Jošta v Českém Krumlově (po roce 1599 dočasně též jako kostel Nejsvětější Trojice), je stavba původně z doby gotické, později renesančně a barokně přestavěná. Nachází se na adrese Latrán 6. Kostel již neslouží duchovním účelům a v budově sídlí muzeum marionet.", "tgt_summary": "圣儒督堂(Kostel svatého Jošta (Český Krumlov))是捷克共和国南波希米亚州捷克克鲁姆洛夫的一座原教堂,最初建于约1334年,为哥特式,后来在1594-1599年重建,为巴洛克式风格,增加了一个钟楼,并且一度改为更正教圣三一堂。1611年恢复为罗马天主教圣儒督堂。该建筑已经不再用于宗教活动,开设木偶博物馆。", "id": 2229567}
{"src_title": "Myrmekomorfie", "tgt_title": "擬蟻現象", "src_document": [{"title": "Batesovské mimikry.", "content": "Batesovské mimikry (též Batesiánské mimikry) používají ty druhy, které obvykle nemají vlastní silnou obranu a snaží se vypadat jako nebezpeční mravenci, aby se vyhnuli útokům predátorů. Existuje několik těchto skupin členovců popsaných níže.", "section_level": 1}, {"title": "Rovnokřídlí.", "content": "Vývojová stádia (larvy, nymfy) některých rovnokřídlých jako cvrčků, kobylek či sarančat (např. \"Macroxiphus sumatranus\") se velmi podobají mravencům, počínaje černou barvou, dále tvarem těla a chováním. Jejich dlouhá tykadla jsou maskovaná tak, aby vypadala kratší - černou barvu má jen krátká část. Postupným vývojem a proměnami se však tento hmyz zbarvuje jinak a mění se i tvar jejich těl, až nakonec dospělci získají jasné varovné zabarvení.", "section_level": 2}, {"title": "Pavouci.", "content": "Přes 300 druhů mravenců z různých čeledí používá Batesovské mravenčí mimikry. Jedná se například o některé zápředníkovité (\"Clubionidae\") nebo brabenčíky (\"Phrurolitus\"). V čeledi skákavkovitých (\"Salticidae\") jsou mimetičtí pavouci rozpoznatelní často jen podle toho, že se svými pohyby drží od mravenců v určité \"bezpečné\" vzdálenosti. Jedná se o například o druhy z rodů \"Myrmarachne\", \"Leptorchestes\", \"Synageles\" či \"Heliophanus\". Lovci mravenců mezi pavouky se naproti tomu mravencům nepodobají tak moc. Za myrmekomorfii se ale platí. Pavouci takto maskovaní jsou štíhlejší, což má za následek redukci počtu vajíček. Zdá se však, že to kompenzují produkcí většího množství kokonů. Naopak pavouci, kteří se nepodobají mravencům tak dokonale a používají jen volnější Batesovské mimikry, nemají zřejmě v rozmnožování žádná omezení. Jde například o mikarie pospolité (\"Micaria sociabilis\"), hlavouny žlutonohé (\"Liophrurillus flavitarsis\") a zápředky obecné (\"Phrurolithus festivus\"). Nedokonalí mimetici mají evidentně více výhod. Je možné, že jejich zjev jim umožňuje unikat jak predátorům, kteří loví pavouky, tak těm, kteří loví mravence.  Studie tří druhů kudlanek ukázala, že se již od narození vyhýbají mravencům jako potenciální kořisti, a že nenapadají ani skákavky napodobující mravence. Jiný výzkum ukázal, že podobně působí mravenčí mimikry na skákavku pavoukožravou a jiné druhy rodu \"Portia\", kteří jinak s chutí útočí na jiné skákavky.", "section_level": 2}, {"title": "Polokřídlí.", "content": "Mezi několika polokřídlými (Hemiptera, většinou ploštice), které se podobají mravencům, jsou to například klopuškovití (Miridae). Bezkřídlý druh klopuška mravenčí (\"Myrmecoris gracilis\") se živí mšicemi, zatímco \"Systellonotus triguttatus\", u něhož nymfy a samičky silně připomínají mravence, se často nachází v blízkosti mravenců. Samci \"Formiscurra indicus\" (Caliscelidae) jsou podobné mravencům, ale samice nikoliv.", "section_level": 2}, {"title": "Strašilky.", "content": "Strašilka druhu \"Extatosoma tiaratum\", v dospělosti připomínající sušené trnité listy, se líhne z vajíček jako replika mravenců rodu \"Leptomyrmex\" s červenou hlavou a černým tělem. Dlouhý konec je zvlněný, aby se tvar těla co nejvíce podobal mravenčímu. Pohyb je nevyzpytatelný, zatímco dospělí se pohybují jinak, pokud se vůbec hýbou. U některých druhů se vajíčka podobají rostlinným semenům, která jsou sbírány a přenášeny mravenci. Mravenci přívěsek semínek zvaný masíčko konzumují, zbytek nechají, či odnesou pryč. Říká se tomu myrmekochorie (viz Symbiotické vztahy mravenců). Vejce je pak nadále životaschopné, a tím, že bylo do značné míry pod mravenčí ochranou, je větší šance, že se z něj vylíhnou malé strašilky.", "section_level": 2}, {"title": "Třásnokřídlí.", "content": "Stuhatkovití (Aeolothripidae) je dravá čeleď hmyzu z řádu třásnokřídlých. Především samičky se podobají zjevem a chováním mravencům. Tyto mimikry se vyvinuly v několika rodech v této čeledi a to nezávisle na oblasti výskytu. Jde například o druhy \"Franklinothrips megalops\", \"Aeolothrips albicinctus\", \"Aeolothrips bicolor\", \"Desmothrips reedi\" a rody \"Allelothrips\" a \"Stomatothrips\". Důvodem zřejmě byla reakce na přítomnost mravenců.", "section_level": 2}, {"title": "Kudlanky.", "content": "Kudlanky jsou sice dravci, ale rovněž čelí nebezpečí sežrání většími živočichy. Mladé nymfy rodu \"Tarachodes\", například \"Tarachodes afzelii\", mimetují mravence, nicméně v pozdějších vývojových stádiích tyto mimikry zmizí, a nejenže je nenapodobují, ale větší kudlanky mravence loví.", "section_level": 2}, {"title": "Dvoukřídlí.", "content": "Dvoukřídlí (Diptera), kteří imitují mravence, zahrnují rod \"Sepsisoma\", jenž předstírá býti mravencem \"Camponotus crassus\".  Několik druhů z čeledi štíhlonožkovití (Micropezidae) se podobá mravencům rodu \"Pseudomyrmex\" do té míry, že je i pro odborníky obtížné je rozlišit, \"„dokud neodletí“\".", "section_level": 2}, {"title": "Brouci.", "content": "Mnoho parazitických drábčíkovitých (Staphylinidae), kteří žijí spolu s mravenci, se jim podobá. Příkladem je \"Ecitomorpha nevermanni\", jenž barvou imituje mravence \"Eciton burchellii\", a jelikož tito mají velmi špatný zrak, je to zřejmě proto, aby oklamal predátory z řad obratlovců.  Některé rody čeledi květiníkovití (Anthicidae) vypadají a pohybují se jako mravenci. Zástupci rodu \"Anthelephila\", např. \"Anthelephila cyanea\", mezi mravenci nežijí, ale někdy s nimi pobíhají a to i poblíž hnízd. Jde tedy o Batesovské mimikry.  Členové rodu \"Euderces\" z čeledi tesaříkovití (Cerambycidae) jsou mravenčí mimetici. Jsou to například \"Camponotus sericeiventri\", \"Mallocera spinicollis\", \"Diphyrama singularis\", \"Pseudomyrmecion ramalium\", \"Cyrtinus pygmaeus\".", "section_level": 2}, {"title": "Agresivní mimikry.", "content": "Agresivní mimikry uplatňují predátoři, kteří podobnost s mravenci mají proto, aby je ulovili. Jedná se například o některé pavouky čeledí mravčíkovití (Zodariidae), skálovkovití (Gnaphosidae) a skákavkovití (Salticidae). Tito pavouci se většinou nepodobají mravencům úplně dokonale, ale osvojili si některé techniky, jak je oklamat. Buď se pohybují jako mravenci nebo jimi ochromeného mravence používají jako „figurínu“ k ošálení ostatních. Takto například postupují mravčíci. Skálovka mravencožravá se mravencům vzhledově nepodobá téměř vůbec, ale napodobuje jejich pohyby.", "section_level": 1}, {"title": "Wasmannianské mimikry.", "content": "Chemické Wasmannianské mimikry umožňují některým druhům členovců díky produkci „mravenčích“ feromonů žít v úzkém kontaktu s mravenci. Pavouci \"Cosmophasis bitaeniata\" a \"Myrmarachne assimilis\" používají feromon mravenců krejčíků \"Oecophylla smaragdina\" v jejichž blízkosti se pohybují. Zajímavý způsob chemické ochrany si vyvinula skákavka \"Peckhamia picata\". Vzhledově mravence velmi připomíná, ale to jí k ochraně zjevně nestačí. Svým pachem nicméně nepředstírá, že je mravenec, ale naopak omezila svou pachovou stopu na naprosté minimum. Tím se snaží chránit jak před mravenci, tak před pavoukožravými vosami, kteří se při lovu do značné míry řídí chemickými signály.", "section_level": 1}, {"title": "Hmatové mimikry.", "content": "Roztoči \"Planodiscus\" používají zřejmě hmatové (dotykové) mimikry. Přichytí se k tibii mravence \"Eciton hamatum\". Ten, ačkoli si nohu čistí, nepozná rozdíl. Roztoč má kutikulární strukturu a chloupky imitující končetinu mravence.  Kombinaci několika mimiker používá cvrčík mravenčí (\"Myrmecophila acervorum\"). Dokáže žít v hnízdech mravenců rodů \"Formica\", \"Myrmica\" a \"Lasius\". Larvy se vyvíjejí mimo mraveniště. Po dosažení určité velikosti proniknou cvrčíci do hnízd mravenců. Mohou však být zpočátku zabiti, pokud nestačí utéct. Ale po několika dnech se pohybem, chováním, hmatovým kontaktem a možná i produkcí feromonů tak přizpůsobí, že je mravenci začnou zcela tolerovat.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "Doplněno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Myrmekomorfie je druh mimikry, kdy je vzhled či chování živočicha připodobněno mravencům. Napodobování mravenců bylo zjištěno u více než 2 000 druhů členovců náležejících do nejméně 54 čeledí. Mravenci žijí na světě ve velkých počtech a mnozí predátoři, kteří se spoléhají na zrak při hledání kořisti, se jim vyhýbají, protože jsou nechutní nebo agresivní. Někteří členovci díky podobnosti s mravenci unikají predaci (ochranné mimikry), zatímco jiným umožňuje, aby mravence lovili (agresivní mimikry). Imitátoři napodobují mravence pohybem, vizuálně, chemicky, nebo kopírováním mikrostruktury jejich těl pro ošálení hmatových vjemů.", "tgt_summary": "拟蚁现象是其它生物模仿蚂蚁的拟态。蚂蚁大量遍布全世界,其潜在的天敌中依靠视觉来捕食的(例如鸟和黄蜂)通常会避免捕食它们,因为他们通常难以下咽或具有攻击性。一些节肢动物模仿蚂蚁来摆脱天敌(即拟态),另一些在结构上模仿蚂蚁,并且捕食其它蚂蚁。", "id": 1746713}
{"src_title": "MythTV", "tgt_title": "MythTV", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "MythTV Projekt byl zahájen v dubnu roku 2002 Isaacem Richardsem, který objasnil svůj záměr takto:", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "HDTV podpora.", "content": "MythTV dokáže přenášet HDTV signál z jakéhokoliv zdroje, který bude poskytovat nešifrované videa. To znamená, že vysílání ATSC a DVB obsah, stejně jako šifrovaný obsah DVB při použití tuneru s CI modulem. Většina amerických kabelových a satelitních poskytovatelů šifrovaného videa přístupnou jen přes jejich vlastní settop boxy. Kabelové systémy mohou poskytnout některé nešifrované QAM kanály, ale ty budou obecně většinou pouze místní rozhlasové stanice a ne programy kabelové televize nebo prémiové kanály.  OpenCable zařízení jsou k dispozici pro přístup k šifrovanému obsahu na kabelových systémech v USA, ale protože se jedná o plné DRM systémy a ne jen CA (podmíněný přístup) jako u DVB CI, musí být každý kus hardwaru a softwaru v přehrávacím řetězci testován a licencován CableLabs. V současnosti je Windows Media Center jediný DVR software splňující tyto požadavky a pouze on může používat další software a knihovny, které používají tyto zařízení. V roce 2010 CableLabs uvolnil omezení DRM unlicensed zařízení pro záznam kopírovat svobodně obsah pomocí těchto zařízení, ale je to zcela na provozovateli kabelové televize, co poskytují za obsah, který byl označen jako takový.  Jako alternativa k přímému zachycení lze použít externí dekodér pro příjem kanálů a pak zachytit pomocí digital-analog-digital konverze.", "section_level": 2}, {"title": "Podporované karty tuneru.", "content": "MythTV software podporuje TV tuner karty plně kompatibilní s V4L-DVB kernel ovladačů. K dispozici jsou seznamy podporovaných zařízení.  MythTV také podporuje program Capture (zachycení) pomocí FireWire z digitálních settop boxů. Mezi ně patří Motorola DCT-6200, STB použitý v Cogeco Cable používaný v USA a Shaw Cable v Kanadě pro své HD služby. Může také nahrávat přímo z IPTV zdrojů, jako je Freebox službu, jako je z HDHomeRun síťového tuneru.", "section_level": 2}, {"title": "Moduly.", "content": "Add-on moduly (pluginy) zahrnují:  Základní systém je dobře integrovaný s jeho moduly. Systém může být ovládán pomocí infračerveného dálkového ovládání pomocí LIRC, nebo dálkového ovládání pomocí modulů jádra.", "section_level": 2}, {"title": "Operační systémy.", "content": "MythTV je k dispozici pro mnoho operačních systémů, které jsou založeny na různých linuxových nebo unixových distribucích (včetně Apple Mac OS). Na MythTV webu je k dispozici pouze zdrojový kód, který musí být zkompilovaný pro požadovaný systém, spustitelné programy lze stáhnout z různých zdrojů třetích osob. Tento software funguje a je oficiálně podporovaný systémem Microsoft Windows, včetně LiveTV, plánování a sledování záznamů, ale většina pluginů nefunguje bez dalších záplat.", "section_level": 1}, {"title": "Balíky.", "content": "Existuje několik projektů, které zahrnují distribuci Linuxu s MythTV (a související knihovny), aby instalace, konfigurace a údržba byla snadnější a rychlejší:", "section_level": 2}, {"title": "Součásti.", "content": "Výchozí formát souboru pro kódování softwaru je RTJPEG nebo MPEG-4 videa uložena v mírně modifikované verzi Romana Hochleitnera \"NuppelVideo\" (.nuv) kontejneru. NUV soubory jsou také spustitelné ve VLC media player a MPlayer, ale můžou se občas projevit problémy se synchronizací A/V v důsledku specifických změn MythTV. Zdá se také, že MythTV je nyní jediný orgán na formátu souboru NuppelVideo, protože webové stránky původního autora již nejsou k dispozici.  MythTV může také nahrávat pomocí hardware-kodéru karet a dalších zdrojů MPEG-2 digitálních televizních zdrojů, jako je DVB, ATSC a FireWire (od HDTV kabelové televize ve Spojených státech), tak mnoho uživatelů MythTV viděli jen zřídka NuppelVideo soubory, pokud se rozhodnete transkódování souborů do NuppelVideo ušetříte tím místo na disku.  V září roku 2012 je podporována již od té doby svého vzniku databáze MySQL. Databáze obsahuje hodně z provozních dat v systému, například jaké TV tunery jsou k dispozici v systému a jejich vlastnosti/schopnosti, jaké kanály můžou být naladěny tímto laděním hardwaru, jaké nahrané programy jsou k dispozici pro prohlížení, informace o plánování programu atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "MythTV je v informatice název počítačové free a open source aplikace určené pro vytvoření domácího zábavního centra. Aplikace má zjednodušené uživatelské rozhraní navržené pro používání v obývacím pokoji a je přizpůsobeno pro zobrazení na běžném televizoru. S doplňujícím vybavením umožňuje přes domácí počítačovou síť streamovat video, digitální vysílání, ale lze ho používat i jako osobní počítač. MythTV lze považovat za svobodnou a open-source alternativu k TiVo nebo Windows Media Center. Funguje na různých operačních systémech především v Linuxu, OS X a FreeBSD.", "tgt_summary": "MythTV是用来把Linux电脑变成数码录影机、HTPC的软件,而且采用了GNU通用公共许可证。", "id": 1568417}
{"src_title": "Borovice dlouhověká", "tgt_title": "刺果松", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Stálezelený, jehličnatý, jednodomý, větrosprašný strom, vysoce odolný proti extrémnímu suchu, dorůstající do výšky 18 m. Ve vysokohorských podmínkách, někdy také v důsledku velmi silných a mrazivých větrů zakrnělý a pokroucený, výšky jen pod 9 m, dorůstající a odspodu velmi hustý keř (takzvaný „Krummholz“, výraz pochází z němčiny, krumm = křivý, ohnutý, křivolaký a holz = dřevo, les, dohromady tedy křivý les nebo křivé dřevo a tak podobně). Strom se dožívá nejvyššího známého věku ze všech neklonových, pohlavně se rozmnožujících rostlin na světě, nejstarší stromy se dokáží dožít přes 5000 let. Rychlost růstu borovice \"Pinus longaeva\" je velmi proměnlivá, přímo se odvíjející od podmínek, ve kterých strom roste. V nepříznivých podmínkách roste velmi pomalu, asi 15 cm za 40 let, po dosažení maximální výšky strom přestane růst do výšky, ale kmen dále sílí do šířky. Kmen stromu bývá jak jednotlivý, tak též násobný, a dosahuje průměru do 2 m. Kořenový systém stromu je z většiny velmi rozvětvený a mělký, účinně zajišťující a maximalizující vstřebávání vody pro strom, několik velkých a rozvětvených kořenů poskytuje stromu statickou oporu.  Větve jsou pokroucené a sklánějí se. Koruna je nepravidelná nebo zaoblená či zploštělá, silně se zužující. Borka je u mladých stromů tenká, hladká a šedobílá, u starších stromů pak červenohnědá, mělce až hluboce rozpraskaná do tlustých, šupinovitých, nepravidelných a hranatých brázd; borka borovice \"Pinus longaeva\" nedosahuje takové tloušťky jako u borovice \"Pinus balfouriana\", odolnost \"Pinus longaeva\" proti ohni není proto vysoká, odolá pouze lehčím požárům, požár koruny strom zahubí. Letorosty jsou zprvu bledě červenohnědé, později šedé nebo žlutošedé, pokryté měkkými chlupy. Pupeny jsou vejčitě se zužující, bledě červenohnědé, 10 mm dlouhé, pokryté hnědými šupinami, pryskyřičnaté. Jehlice jsou ohnuté vzhůru, tmavozelenožluté, voskovité a pokryté bílými tečkami zaschlé pryskyřice či s bledými šupinami; vosk a tlustá pokožka jehlic snižují odpar vody a pomáhají stromu udržet vodu v suchých podmínkách; jehlice jsou ve svazečcích (\"Fasciculus\") po 5 ; jehlice jsou 1,5-4 cm dlouhé a 0,8-1,2 mm široké; spodní povrchy jehlic, postrádající středovou rýhu, mají na svých površích 2 podpokožkové (Subepidermální) pryskyřičné kanálky (pásky), zatímco horní povrchy nesou výrazně bílé průduchy (\"Stomata\"); okraje jehlic jsou celé nebo mírně a jemně distálně nepatrně vroubkované; špičky jehlic jsou otupeně ostré až krátce se zašpičaťující; svazečkové pochvy jsou 1 cm dlouhé, zanedlouho tvoří růžice a potom brzy opadávají; jehlice zůstávají na stromě 10-43 let a jsou funkční a schopné fotosyntézy a řízení odparu vody i po 35 letech. Samčí (pylové) šištice (\"Microstrobilus\") jsou elipsovitě válcovité, 7–12 mm dlouhé a purpurovočervené. Samičí (semenné) šištice – šišky (\"Megastrobilus\") jsou souměrné, rozevíravé, kopinatě válcovité, téměř přirostlé, se zaoblenou základnou před rozevřením, po rozevření jsou kopinatě válcovité až úzce vejčité; 5–14 cm dlouhé, zprvu purpurové, později červenohnědé, vyskytují se po jedné nebo v přeslenech po 2 ; šišky dozrávají 2 roky, potom uvolní semena a brzy opadávají. Výrůstky (\"Apophysis\") jsou velmi ztluštělé, s ostrým kýlem. Přírůstek prvního roku (\"Umbo\") je středový, vyvýšený na nízké opoře, zkrácený nebo podepřený středovým stonkem, náhle se zužující nebo štíhlý a tuhý, s proměnlivě 1–6 mm dlouhým trnem, s bledým pryskyřičným výměškem. Semena jsou elipsovitě obvejčitá, 5–8 mm dlouhá, bledě hnědá s tmavočervenými skvrnami. Křídla semen jsou 10–12 mm dlouhá. Semena jsou rozšiřována větrem.", "section_level": 1}, {"title": "Tajemství dlouhověkosti stromu.", "content": "Podle některých teorií souvisí dlouhověkost stromu s nepřátelským prostředím, ve kterém strom roste. Vysoký poměr mrtvého a živého dřeva omezuje respiraci a vodní ztráty, čímž se prodlužuje životnost stromu. Extrémně nepřátelské vysokohorské a suché prostředí též nesvědčí hmyzu a houbám, z nichž některé druhy by mohly stromu škodit. Dlouho existující a fungující jehličí způsobuje, že přidání jehlic nových nestojí strom příliš mnoho energie, trvanlivé jehlice mají navíc stabilní fotosyntetickou schopnost, která stromu pomáhá v náročných podmínkách. Jinou zajímavou schopností hospodařit s energií a živinami v extrémních klimatických podmínkách je, že strom nechá úplně odumřít své (ohněm, suchem, bleskem, vichřicí) poškozené části, aby je nemusel dále vyživovat a mohl se soustředit na výživu částí nepoškozených (kterým se potom naopak ještě více daří). Důležitou předností stromu je jeho velmi husté a pryskyřičnaté dřevo, které spolehlivě zastavuje útoky různých patogenů (bakterie, houby, hmyz, parazitické rostliny a další). Velmi suchý vzduch v oblastech výskytu stromu pomáhá zabránit vyhnívání stromu, na druhou stranu může strom v extrémních případech zabít jeho přílišným vysušením. Nejstarší stromy rostou v nechráněných polohách, daleko od sebe a v půdách (dolomitového původu), ve kterých nedokáže růst téměř žádná jiná rostlina; navíc trvanlivé jehlice nevytvářejí téměř žádnou nastýlku (pokryv půdy organickým materiálem). To vše přispívá k minimalizaci rizika vzniku požáru a zejména jeho šíření.  V neposlední řadě je podivuhodná schopnost i těch nejstarších jedinců vytvářet šišky se životaschopnými semeny.  Nejstarší borovice \"Pinus longaeva\" dosáhla v roce 2012 stáří zhruba 5060 let. Není záměrně pojmenována a její přesné umístění v horském pásmu White Mountains ve státě Kalifornie v USA je utajeno z důvodu ochrany před vandalismem.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuznost.", "content": "Borovice dlouhověká \"Pinus longaeva\", borovice osinatá \"Pinus aristata\" a borovice Balfourova \"Pinus balfouriana\" mají společné předchůdce, jsou tedy blízce příbuzné. Do roku 1970 byly borovice dlouhověká \"Pinus longaeva\" a borovice osinatá \"Pinus aristata\" považovány za stejný druh, proto je v některých starších zdrojích \"Pinus longaeva\" uváděna jako varieta borovice osinaté \"Pinus aristata\", to znamená: \"Pinus aristata\" varieta \"longaeva\", nicméně amatérský botanik D.K.Bailey objevil natolik velké rozdíly v jehlicích a v šiškách, které zplnomocnily nový samostatný druh borovice: \"Pinus longaeva\"; borovice \"Pinus longaeva\" má na spodních površích jehlic 2 nepřerušované podpokožkové (Subepidermální) pryskyřičné kanálky, zatímco borovice osinatá \"Pinus aristata\" má na jehlicích malé bílé pryskyřičné skvrny, navíc jsou jehlice borovice osinaté \"Pinus aristata\" obvykle užší a ostřejší, než u borovic \"Pinus longaeva\" a \"Pinus balfouriana\", a mají téměř vždy úzkou středovou rýhu na svých spodních površích. Od \"Pinus balfouriana\" se \"Pinus longaeva\" liší také rozdílnými základnami šišek a vlastnostmi šupin šišek.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Domovinou druhu jsou Spojené státy americké (státy Kalifornie, Nevada a Utah).", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Borovice dlouhověká je horský až vysokohorský strom, tvořící porosty až k horní hranici lesa. Strom roste v těchto nadmořských výškách: Kalifornie: 2200-3700 m, Nevada: 2400-3300 m a Utah: 2195-3265 m. \"Pinus longaeva\" roste na strmých horských svazích se sklonem v rozmezí 10–50 % a na horských hřebenech. Borovice \"Pinus longaeva\" nesnáší stín, neuchytne se ve velmi hustých lesních porostech. Půdy jsou mělké leptosoly (typu litozem), vzniklé hlavně z vápence a dolomitu a občas také z pískovce a kvarcitu, jsou chudé na živiny a zásadité půdní reakce, pH půdy je v rozmezí 6–8. Klima je zde suché, s chladnými zimami (teploty v lednu kolem – 18 °C) a suchými, horkými léty (teploty v červenci kolem 34 °C) s ročními srážkami v rozmezí 300–600 mm, vanou zde velmi silné větry a je zde velká intenzita slunečního záření. \"Pinus longaeva\" tvoří jak samostatné porosty, tak též porosty smíšené, kde je velmi často převládajícím druhem spolu s borovicí ohebnou \"Pinus flexilis\", v nižších nadmořských výškách roste spolu s borovicí \"Pinus monophylla\", na půdách mesických s topolem osikovitým \"Populus tremuloides\", ve východní Nevadě a Utahu také se smrkem Engelmannovým \"Picea engelmannii\", jedlí plstnatoplodou \"Abies lasiocarpa\", jedlí ojíněnou \"Abies concolor\" varieta \"concolor\" a douglaskou tisolistou sivou \"Pseudotsuga menziesii\" varieta \"glauca\". Podrost je řídký, z keřů tvořený například pelyňky \"Artemisia tridentata\" a \"Artemisia arbuscula\", meruzalkou \"Ribes cereum\", oháňkovníkem \"Cercocarpus ledifolius\" a dalšími, z bylin například se smělkem štíhlým \"Koeleria macrantha\", pýrovníkem \"Elymus elymoides\", písečnicí \"Arenaria kingii\", bylině či keři z čeledi jirnicovitých \"Polemoniaceae\" – \"Leptodactylon pungens\". Borovice \"Pinus longaeva\" poskytuje domov, životní prostředí a potravu mnoha druhům zvířat: ořešníku americkému \"Nucifraga columbiana\", strnadci zimnímu \"Junco hyemalis\", salašníku horskému \"Sialia currucoides\", také různým brhlíkům, ptákům z čeledi pěnkavovitých, sýkorám, zemním veverkám a dalším. Mulám v Utahu připadá strom nepoživatelný.", "section_level": 1}, {"title": "Nepřátelé a nemoci.", "content": "Na strom občas útočí lýkohub \"Dendroctonus ponderosae\". V jižní Nevadě a Utahu je strom občas napadán trpasličím jmelím \"Arceuthobium camylopodum\". \"Pinus longaeva\" je sice náchylná k infekci rzí vejmutovkovou (\"Cronartium ribicola\"), nicméně současně má strom proti této houbě vysokou odolnost a navíc suché prostředí brání rzi se účinně šířit. V místech, kde dojde k poškození rzí, je třeba vysazovat vůči rzi co nejodolnější semenáče stromu.", "section_level": 1}, {"title": "Přátelé.", "content": "Půdy dolomitového původu a nepřátelské vysokohorské prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Využití člověkem.", "content": "Dřevo této borovice je tvrdší a hustější, než u většiny jehličnanů, kolem roku 1860 byl strom kácen pro dřevo, používané ve stavebnictví a při stavbě dolů. Dnes již není \"Pinus longaeva\" pro dřevo komerčně využívána. V minulosti využívána též jako vánoční stromek. \"Pinus longaeva\" má, pro svou dlouhověkost, obrovský význam v dendrochronologii, například při zkoumání klimatických změn v průběhu tisíců let. Dnes jsou také lesy borovice \"Pinus longaeva\" oblíbeným místem pro rekreaci.", "section_level": 1}, {"title": "Význam v přírodě.", "content": "Strom poskytuje úkryt a životní prostředí mnoha zvířatům v místech, kde žádná jiná vegetace není schopná se uchytit a růst.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Strom není považován za ohrožený, stav jeho populace je stabilní, nicméně některé populace v Kalifornii jsou považovány za zranitelné pro jejich nízký počet a/nebo malou velikost. Strom je aktivně chráněn a kácení a sběr dřeva je zakázán na státní nebo federální úrovni. Většina stanovišť a subpopulací \"Pinus longaeva\" je v chráněných oblastech a některé chráněné oblasti byly za účelem ochrany této borovice vytvořeny. Probíhají programy \"Ex situ\" provádějící konzervaci genů stromu, kdy jsou semena a pyl stromu uchovávány v chladu. Vliv současných a budoucích klimatických změn (a na ně navazující migrace hmyzu, patogenů, množství srážek, změny teploty a další) na život a přežití tohoto úžasného druhu není příliš jasný a bude vyžadovat další zkoumání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Borovice dlouhověká (\"Pinus longaeva\") je severoamerická pětijehličná borovice s proměnlivou rychlostí a typem růstu a velkou snášenlivostí k extrémním přírodním podmínkám, dožívající se nejvyššího známého věku ze všech neklonovaných rostlin na světě. Synonyma \"Pinus aristata\" syn. \"longaeva\",", "tgt_summary": "大盆地刺果松(学名\"Pinus longaeva\"),是生长在美国西南部高山区的一个物种种群,共有三种,其中大盆地刺果松分布在犹他州、内华达州和加利福尼亚州。 大盆地刺果松是只有中等高度的树,大约为5-15米,树干直径可达2.5米甚至3.6米,树皮光滑,橘黄色;针叶每束5针,2.5-4厘米长,蓝绿色,表面有亮白色的气孔,叶子寿命是植物中最长的,有的叶子在45年间仍然保持绿色。", "id": 2293505}
{"src_title": "Stříbrozobka malabarská", "tgt_title": "白喉文鳥", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Stříbrozobka malabarská je 11 až 11,5 cm dlouhý pták převážně hnědé barvy, která má různé odstíny, od velmi světle hnědé na břiše až po tmavě hnědou na křídlech a letkách. Ocas může být tmavě hnědý až černý. Rozeznat pohlaví je u jedinců ve volné přírodě téměř nemožné, není zde vůbec žádný pohlavní dimorfismus, u chovných jedinců lze udělat testy DNA. Mladí jedinci mají kratší ocas a břicho má většinou tmavší hnědou barvu, než je tomu u dospělých. Zajímavostí je, že ve volné přírodě se často vyskytují kříženci právě stříbrozobek malabarských a stříbrozobek zpěvných.  Stříbrozobky malabarské se živí hlavně semeny, sekundárně i drobným hmyzem. Výjimečně se krmí i nektarem ze zarděnic.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Stříbrozobky vyhledávají suchá stanoviště jen s nízkým porostem, například křovinami, a to jedině v blízkosti vody. Vyskytují se i na sub-himálajských pláních. Areál rozšíření tohoto druhu zahrnuje Pákistán, Nepál, Bangladéš, Indii, Srí Lanku, Írán a Izrael. Uměle byli stříbrozobky malabarské vysazeny i v jiných koutech světa, například v Jordánsku, Kuvajtu, Ománu, Portoriku, Kataru, Saúdské Arábii, Spojených státech...  Ačkoliv se nejedná o příliš aktivního či dokonce tažného ptáka, během sezóny se mohou na kratší vzdálenosti, v rámci desítek kilometrů, přesouvat.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Stříbrozobky malabarské jsou společenští ptáci, shlukují se do hejn až o 60 kusech. Potravu sbírají na zemi, nízkých keřích nebo stéblech trávy, málokdy vyletí do větších výšek. Vše dělají za neustálého cvrlikání. Důležitou součást jejich života patří i vodní plochy, v jejich okolí si vyhledávají možné obydlí.  Období hnízdění je různé a liší se podle populací; populace v Íránu hnízdí v jiné době, než ta v Nepálu. Co se ale jižní Indie týče, pak zde ptáci hnízdí v zimě. Hnízdo je sestavené především ze stébel trávy, má postranní vchod a bývá umístěné na nízkých keřích. Někdy využívají k vlastnímu hnízdění i hnízda snovačů. Snůška čítá čtyři až osm bílých vajec, která oba rodiče inkubují po dobu asi 11 dnů.  Častým parazitem v peří stříbrozobek malabarských je \"Trypanosoma avium\".", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Druh stříbrozobka malabarská byl poprvé popsán švédským biologem Carlem Linnéem v roce 1758 v jeho několikáté publikaci \"Systema Naturae\" a to pod latinským názvem \"Loxia malabarica\". \"Loxia\", neboli křivka, je rod ptáků, přičemž tři druhy z tohoto rodu se dokonce vyskytují i v Česku. Následně byly stříbrozobky malabarské zahrnuty mezi rody \"Uroloncha\" a \"Aidemosyne\" a později do rodu \"Lonchura\", kam je přiřadil Jean Delacour v roce 1943. Kvůli rozdílům oproti ostatním členům rodu však byla stříbrozobka malabarská spolu se stříbrozobkou zpěvnou nově přeřazeny do samostatného rodu \"Euodice\" (např. del Hoyo a kol. 2016). Tuto klasifikaci uznává jak ITIS, tak IUCN. Tento druh netvoří žádné poddruhy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stříbrozobka malabarská (\"Euodice malabarica\") je druh malého astrildovitého ptáka z rodu \"Euodice\". Obývá indický subkontinent a přilehlé regiony a je blízce příbuzná stříbrozobce zpěvné, přičemž dochází k častému křížení mezi těmito druhy. Mimo jiné ale byl tento druh uměle zaveden i do jiných částí světa. Stříbrozobky malabarské vyhledávají suché oblasti s dostatkem křovin či podobných faktorů, které jim v případě potřeby mohou poskytnout ochranu.", "tgt_summary": "白喉文鸟(学名:'),又称印度银嘴文鸟,是梅花雀科银嘴文鸟属的一种,分布于约旦(引进种)、阿富汗、巴基斯坦、波多黎各(引进种)、阿拉伯联合酋长国、孟加拉国、伊朗、印度、沙特阿拉伯(引进种)、巴林(引进种)、以色列(引进种)、科威特(引进种)、斯里兰卡、卡塔尔(引进种)、阿曼、尼泊尔和维尔京群岛(引进种)。该物种的保护状况被评为无危。", "id": 800600}
{"src_title": "Bitva u San Patricia", "tgt_title": "圣帕特里西奥之战", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Za vlády prezidenta Antonia Lópeze de Santa Anny se mexická vláda začala přesouvat z federalistického modelu na více centralizovanou vládu. Jeho narůstající diktátorské zásady, včetně zrušení ústavy z roku 1824 v roce 1835, podnítila federalisty v celém národním odboji. Mexická armáda rychle potlačila odpor Mexičanů, včetně brutálního potlačení domobrana ve městech Oaxaca a Zacarates. Nepokoje pokračovaly v Mexickém státě Coahuila y Tejas. Území ohraničené Spojenými státy americkými, známé také jako Texas, bylo osídleno převážně anglicky mluvícími osadníky, známými pod názvem Texians. V říjnu se Texians chopili zbraní a tím začala takzvaná Texaská revoluce. Následující měsíc se Texians prohlásili jako obyvatelé státu nezávislého na Coahuila a vytvořili prozatímní vládu na základě principů Ústavy z roku 1824. Do konce roku byli všechny Mexické jednotky vyhnány z Texasu.  Vůdčí federalisté v Mexiku obhajovali plán na útok na centralistické vojsko v Matamarosu. Členové generální rady, jakožto prozatímního orgánu řídící Texas, byli okouzleni myšlenkou Expedice Matamoros. Doufali, že tento krok inspiruje ostatní federalistické státy ke vzpouře a udrží znuděné Texiánské vojáky od opuštění armády. Nejdůležitější věcí by bylo přesunutí válečné zóny mimo území Texasu. Rada oficiálně schválila tento plán 25. prosince a 30. prosince se Frank W. Johnson, velitel dobrovolnické armády, a jeho pomocník James Grant s většinou armády a téměř všemi zásobami přesunuli do města Goliad z důvodu přípravy expedice.  Rozhodnutý potlačit povstání, Santa Anna začal shromažďovat rozsáhlou armádu pro obnovení řádu; na konci roku 1835 čítala jeho armáda 6019 vojáků. Na konci prosince se, na jeho příkaz, Mexický Kongres schválil Tornelovu vyhlášku, která deklarovala, že všichni cizinci bojující proti Mexickým vojskům \"budou považováni za piráty a bude se s nimi jednat jako s občany, kteří v současné válce s Republikou bojují za neuznaný stát pod neuznávanou vlajkou\". Na počátku 19. století se zadržení piráti okamžitě popravovali. Usnesení, které vydala Mexická Armáda, povolovalo nevěznit zajatce ve válce proti Texians. Santa Anna vedl osobně většinu svých vojsk do vnitrozemí do San Antonio de Béxar a nařídil generálu José de Urreovi, aby vedl 550 vojáků podél silnice Atascocita směrem ke Goliadu. Urreovo úsilí potlačilo povstání podél Gulfského pobřeží, které vešlo do historie pod názvem Goliadská Kampaň.", "section_level": 1}, {"title": "Předehra.", "content": "Texaskou prozatímní vládu jmenoval Sam Houston, velitel nové pravidelné armády v Texasu, ale bez oprávnění nad dobrovolníky, kteří hlasovali pro Johnsona. Prozatímní guvernér Henry Smith nepodporoval Expedici Matamoros a nařídil Houstonovi, aby našel způsob, jak tuto operaci rozpustit. Ve strhujícím projevu k dobrovolníkům se Houstovi podařilo odradit většinu mužů od pokračování v jejich poslání. Mnoho z nich opustilo armádu. Ostatní se připojili k druhému nejvyššímu veliteli, Jamesi Fenninovi na Presidio La Bahia v Goliadu. Na konci ledna 1836 zůstalo jen 70 mužů, kteří byli s Johnosen a Grantem. Většina dobrovolníků byli Američané nebo Evropané kteří přijeli do Texasu po začátku Texaské Revoluce.  José de Urrea dosáhl Matamorosu 31. ledna. Sám jakožto angažovaný federalista brzy přesvědčil ostatní federalisty v oblasti, že konečný cíl Texians, secese a pokus o zažehnutí federalistického povstání, byl jen způsob odvrácení pozornosti. Urreova armáda přišla do Texasu 18. února.  Mezitím mexičtí dvojití agenti pokračovali v ujišťování Johnsona a Granta, že by byli schopni snadno dobýt Matamoros. I přes zvěsti o blížící se Mexické armádě se Grant a Johnson rozhodli vzít své muže na jih od řeky Nueces, na území jenž patří do státu Tamaulipas, aby našli nějaké koně ke koupi nebo ke krádeži. Kolem 21. února putoval Johnson s částí svojí skupiny a asi 100 koňmi zpět do Texasu. Zbytek mužů zůstal s Grantem, aby se zdánlivě snažili najít další koně. Ve skutečnosti se pokoušel setkat se spojenci blízko Matamorosu, aby zjistil, zdali jsou ještě federalisté ochotni povstat proti mexické armádě.  Johnsonovi muži dorazili 24. února do San Patricia, Irské osady vzdálené asi 100 mil (160 km) severně od Matamorosu. Mnoho obyvatel San Patricia byli centralisté věrní Mexické vládě. Johnson vyslal dvanáct mužů, aby střežili koně na ranči Julian de la Garza, vzdáleného přibližně 4 míle (6,4 km) od města, zatímco zbytek se připravoval v San Patriciu. Počasí bylo chladné a obleční mužů bylo obnošené a prošoupané. Johnson si byl jistý, že pokud se mexičtí vojáci přiblíží, bude jej Grant varovat, a proto se rozhodl jmenovat hlídky namísto nasazení celého vojska na útočiště.  Mexická armáda jednoduše následoval stopu zanechanou po Johnsonově stádu. 25. února vedl Urrea 100 dragounů (pěchoty vycvičené k jízdě na koni, anglicky dragoons) a 100 vojáků pěchoty na okraj území Texians. Kolem desáté hodiny večer nahlásili zvědové, že se Texiánští vojáci usadili v San Patriciu. Mexičtí vojáci pokračovali v pochodu chladnou nocí; šest z nich zemřelo po odhalení.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Urrea vyslal tři důstojníky převlečené za civilisty do San Patricia, aby varovali centralisty, že Mexická armáda se blíží. Ve snaze o snížení obětí a škody na majetku byli centralisté požádáni, aby zanechali ve svých oknech rozsvícené lucerny jako důkaz loajality. Místní také podrobně popsali důstojníkům, kde se Texiánští vojáci nacházejí. Urrea poslal 30 mužů pod velením kapitána Rafaela Pretalia, aby překvapili tábořící Texiánce na ranči Julian de la Garza. 26. února ve 3:30 minut ráno vstoupili zbývající Mexičtí vojáci do San Patricia.  Jedna skupina Texians se vzdala okamžitě, když probudili obklíčeni Mexickými vojáky. Když byla jiná skupina požádána, aby se vzdala, místo toho zahájili palbu, při které zabili jednoho Mexického důstojníka a další dva vojáky zranili. Aby se předešlo více obětem, zahájili Mexičtí dragoonové vypalování domů, aby přinutili Texiánce vyjít ven. Několik Texiánců oznámilo, že se vzdávají, avšak potom, co vyšli ven, byli zastřeleni nebo popraveni.  Johnson a jeho tři muži, poručík Daniel Toler a seržant Love a Miller, byli stále vzhůru, protože probírali bojovou taktiku. Mexickým vojákům bylo řečeno, že v domě, kde byl Johnson, byl jedním z jejich cílů, a přesto zde svítila lampa, což signalizuje, že to byl domov loajalistů. Jedna ze skupin vojáků z opatrnosti zaklepala na dveře. Než však mohli Texians otevřít dveře, uslyšeli střelbu z náměstí. Toler se podíval z okna a uviděl uniformované vojáky na verandě. Bez otevření řekl vojákům ve španělštině, že zde žádní vojáci nebyli. Boje se přestěhovaly do ulic, vojáci bránící zadní dveře se přesunuli kolem domu na frontu. Johnson, Toler, Love a Miller vyběhli zadními dveřmi a unikli.  Na ranči José de la Garza drželi Texiánci hlídky. V chladu však všechny hlídky usnuli. Vojáci kapitána Pretalia zahájili palbu na spící muže a zranili dva z nich. V následném boji zahynuli čtyři Texians, osm mužů (tři Američané a pět mexických občanů) bylo vzato do vazby a několik uprchlo.  Boj skončil po patnácti minutách.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Johnson, Tyler, Miller, Love, John F. Beck úspěšně uprchli. Vydali se pěšky do města Refugio, ze kterého odeslali zprávu do města Goliad v okrese Fannin, 75 mil (121 km) severně, že Urreova armáda je blízko. Ti, kteří přežili, dorazili do města Goliad 29. února. Po vyplnění oficiální zprávy o bitvě, se rozhodl Johnson, Toler a Love opustit armádu. Odešli do města San Feliepe. Zbývající přeživší se připojili k Fanninskému vojsku. Padli při Goliadském masakru 27. března 1836.  Jedenáct Texians bylo zavražděno, pět utrpělo smrtelná zranění a 21 bylo zajato. Šest místní mužů bylo zatčeno pro pomoc při povstání. Někteří historici uvádějí, že muži byli zajati ihned na náměstí. Podle zpráv Johnsona a dalších byli zajatci mučeni. Během 72 hodin byli všichni mrtví. Jeden Mexický voják zemřel a čtyři byli zraněni.  V úředník záznamech Urrea je uvedeno, že se bitva odehrávala na pevnosti Lipantitlán, na druhé straně řeky Nueces. Texiánské záznamy tvrdí, že k bojům došlo ve městě a na ranči José de la Garza. Zatímco Urrea čekal na posily před pochodem směrem na Goliad, jeho záloha hledala Granta a zbývající Texians. Po určení místa Grantova pobytu pomocí místních špehů, 2. března přepadli dragoouns Texians v Aqua Dulce Creek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Válka o San Patricia vypukla 27. února 1836 mezi mexickou armádou a rebelujícími přistěhovalci, kteří obývali Mexickou provincii Texasu, známou také jako Texians. Válka označuje začátek takzvané \"Goliadské kampaně\", kdy Mexická ofenziva znovu dobyla Gulfské pobřeží v Texasu. Toto místo se nachází ve městě San Patricio a jeho okolí.", "tgt_summary": "圣帕特里西奥之战(英语:Battle of San Patricio)发生于1836年2月27日,持续了15分钟,经过15分钟的战斗,德克萨斯士兵中除了6人以外的其他所有人都被杀或被监禁。1名墨西哥士兵被打死,4人受伤。这场战役之后墨西哥重新占领了德克萨斯州墨西哥湾沿岸,标志着戈利亚德攻势的开始", "id": 1921289}
{"src_title": "Émile Jaques-Dalcroze", "tgt_title": "达尔克罗兹", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Když mu bylo deset, jeho rodina se přestěhovala do Ženevy. Roku 1877 zde začal studovat hudební konzervatoř. Skladbu se učil u Léa Delibese a Gabriela Faurého. Později vystudoval i vídeňskou konzervatoř.  V roce 1886 navštívil Alžírsko. Silně ho přitom ovlivnila arabská lidová hudba, kterou začal intenzivně studovat. Mimo jiné se již tehdy zajímal o různé druhy rytmické exprese.  Od roku 1892 byl hudebním pedagogem na konzervatoři v Ženevě. Vyučoval harmonii a hudební teorii. Pro své žáky nakonec vytvořil zvláštní metodu, tzv. rytmickou gymnastiku (v anglojazyčném světě je známa jako \"eurhythmics\"). Jeho cílem bylo hudebním výškám, rytmu, dynamice, barvě či harmonii přisoudit určitý pohyb. Věřil, že pokud studenti spojí hudbu s pohybem, nejen se jí snadněji naučí, ale lépe ji i prožijí a pochopí. V roce 1905 metodu představil veřejnosti. Měla rychle úspěch, byť se její užití pozvolna vzdalovalo Dalcrozovým původním záměrům - jeho pohybově-hudební pravidla začala být užívána například jako zdravotní cvičení, zájem projevili i tanečníci (zejm. Rosalia Chladeková).  Úspěch Dalcrozovi umožnil, aby roku 1910 založil vlastní školu, v Hellerau u Drážďan. Koncept školy měl jisté utopické přesahy, škola byla vybudována jako ideální zahradní město, harmonicky slučující práci a život. Ve škole byla i divadelní scéna, roku 1913 zde mělo premiéru dílo \"Orfeus a Eurydika\" scénografa Adolphe Appia. Škola přitahovala významné osobnosti, navštívili ji Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Oskar Kokoschka, Sergej Ďagilev a další. Avšak záhy, roku 1914, její činnost ukončila první světová válka. Dalcroze se vrátil do Ženevy. Roku 1919 byla škola obnovena, ale Dalcroze se na její činnosti již nepodílel, zůstal v Ženevě až do své smrti v roce 1950.  Dalcroze několikrát přednášel i v českých zemích. Jeho rytmická gymnastika ovlivnila i sokolské hnutí, Augustin Očenášek a Karel Pospíšil vypracovali pod jejím vlivem soustavu sokolské rytmiky. Metodu samotnou šířila i Anna Dubská, první česká absolventka školy v Hellerau, či Eliška Bláhová, autorka publikace \"Pohyb, rytmus, výraz\" z roku 1929.", "section_level": 1}], "src_summary": "Émile Jaques-Dalcroze, rodným jménem Émile Henri Jaques (6. červenec 1865, Vídeň - 1. červenec 1950, Ženeva) byl švýcarský hudební skladatel narozený v Rakousku. Více než svými skladbami proslul originální technikou výuky hudby za pomoci pohybu.", "tgt_summary": "爱弥尔·雅克·达克罗士 (Émile Jaques-Dalcroze,又译作达尔库罗兹,1865年7月6日 – 1950年7月1日)是一个瑞士作曲家、音乐家和音乐教育家,他提出了体态律动法(或旋律教育法),一种通过运动学习和实践音乐的方法。体态律动法的影响体现在美国各学校开设的奥福教学法课中。", "id": 2163601}
{"src_title": "Lidská migrace", "tgt_title": "人口遷徙", "src_document": [{"title": "Demografie.", "content": "Z demografického hlediska lze migrace vyjádřit několika ukazateli. Jedním z nich je migrační saldo (někdy též „čistá migrace“), které vyjadřuje rozdíl počtu přistěhovalých (imigrantů) a vystěhovalých (emigrantů) v dané oblasti. V závislosti na výsledku pak hovoříme buď o migračním růstu/zisku či o migračním úbytku/ztrátě. Vypočítá se následovně:  kde M je migrační saldo, I je počet přistěhovalých a E je počet vystěhovalých. Celkový počet migrantů je uváděn jako migrační objem či migrační obrat, který je součtem počtu přistěhovalých a vystěhovalých v dané oblasti. Při stejných proměnných se vypočítá jako:  Podíl migračního salda a migračního objemu vyjadřuje index migračního salda či migrační účinnost (někdy je tento ukazatel označován i jako index atraktivity nebo index efektivity). Dosahuje hodnot od -1,0 do 1,0. Vypočítá se následovně:", "section_level": 1}, {"title": "Imigrace.", "content": "Je výraz z pohledu cíle pohybu, tak jak to vidíme jako číslo jedna na ilustraci imigraci - přistěhování obyvatelstva. Právě o imigraci mluvíme, když jde o pohyb přes hranice státu či států, kde jsou podobné či stejné stejné ekonomické podmínky či platí podobné či stejné politické či náboženské zákony do státu, v němž jsou podmínky z některého zmíněného důvodu výrazně výhodnější. Například ve Spojených státech amerických (USA) můžeme mluvit o irské imigraci - připlutí lidí z Irska, méně často jako o lidech připluvších z Irska, o mexické imigraci - příchodu lidí z Mexika, méně často jako o lidech přišedších z Mexika. O skupinách lidí přišedších ze stejné země či části země se spíše mluví jako o lidech nějakého původu: na příkladu opět Spojených států amerických (USA) můžeme mluvit o lidech irského či mexického původu.", "section_level": 2}, {"title": "Emigrace.", "content": "Je výraz z pohledu zdroje pohybu (odkud vychází), tak jak to vidíme jako číslo dva na ilustraci emigraci, vystěhování obyvatelstva. O emigraci mluvíme, když je ve hře prvek vůle - když lidé mají na vybranou. Pokud jde o akt, kdy si lidé nemohou vybrat nebo by museli změnit například náboženství, mluvíme o vyhnání a o exulantech a v některých souvislostech se spíše používá termín vyhnanci. Příčiny vystěhování opět mohou být ekonomické, politické nebo náboženské či kombinací několika. Na příkladu České republiky můžeme mluvit o československé emigraci, či několika československých emigracích - podle toho, zda máme na mysli souhrn či je chceme členit podle dat či událostí, před kterými nebo po kterých se konaly (předválečnou, poúnorovou, posrpnovou...), a můžeme mít na mysli samotný odchod (proces, pohyb) či lidi odešedší z Československa, podobně se například mluví o polské, o ruské či francouzské šlechtické emigraci.", "section_level": 2}, {"title": "Reemigrace.", "content": "Třetí případ je reemigrace, pohyb obyvatel, který zahrnuje emigraci a zpětnou imigraci.", "section_level": 2}, {"title": "Migrace z oblastí konfliktů.", "content": "V oblastech konfliktů, společenských (včetně politických) nebo ekonomických rozdílů migrace představují závažný socioekonomický problém. Migrace mohou být dobrovolné, za prací či za příbuznými, či nucené (jejichž příčinou je zpravidla silné zhoršení životních podmínek, válečný stav, diktatury atd.). Někdy nelze tyto dva druhy jednoznačně odlišit.  V současné době nejvíc emigrantů ve světě pochází z Afghánistánu (4 500 000) a Palestiny (4 123 000). Množství lidí, kteří žijí v jiném státě, než ve kterém se narodili, se odhaduje na 150 000 000 až 185 000 000. (Toto číslo závisí na způsobu výpočtu, tj. na to, kdo všechno je pod pojem „žijí“ zahrnut. Např. podle statistik USA stačí pobyt déle než jeden rok.) Před 30 lety bylo toto číslo zhruba poloviční. Populace některých států je tvořena z velké části právě těmito migranty, např. Austrálie (24 %), Kanada (17 %), Švédsko (12 %) a USA (přes 10 %). Mezi migrujícími lidmi výrazně převládají migrace dobrovolné. Uprchlíků a lidí žádajících o azyl bylo v roce 2002 asi 15 milionů, toto číslo proti stavu z roku 1993 mírně pokleslo (tehdy se jednalo o 16,3 milionu). OSN předpokládá, že v roce 2017 počet lidí, kteří nežijí v místě svého narození, překonal rekord. Dle jejich dat je nyní ve světě 244 milionů migrantů.  Ve většině států je velmi obtížné získat azyl, neboť jejich azylová politika je postavena na velmi důkladném zkoumání důvodů emigrace a úspěšnost žádostí o azyl se tak pohybuje v jednotkách procent, především z politických důvodů. Po dobu vyřizování žádostí žijí lidé ve zvláštních zařízeních, přičemž úroveň zde poskytovaných služeb je v řadě vyspělých států včetně USA velice nízká.  S ohledem na klesající populaci většiny vyspělých států se naskýtá otázka, jestli řízená migrace zejména vzdělanějších vrstev obyvatelstva není řešením hrozícího stárnutí obyvatelstva. Existují zde ovšem rozdíly kulturní a náboženské a v řadě případů též xenofobní nálady domácího obyvatelstva, obávajícího se ztráty zaměstnání a nárůstu kriminality.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lidská migrace je pohyb lidí z jedné oblasti do druhé s úmyslem se v nové oblasti dočasně či trvale usadit. Pohyb lidí obvykle probíhá na dlouhé vzdálenosti, přičemž překračuje hranice jednotlivých států, ale vnitřní migrace je také možná. Součástí migrace mohou být jednotlivci, rodiny anebo větší skupiny.", "tgt_summary": "人口迁徙是一种人类族群集体或个别改变居住地域的现象,其形式有自愿或非自愿、合法或非法之别,原因则可能包括(但不限于)资源短缺、气候变迁、战争、奴隶贸易、种族清洗、政治迫害、经济压力等。", "id": 1306764}
{"src_title": "Anti (album)", "tgt_title": "反了", "src_document": [{"title": "O albu.", "content": "V květnu 2014 Rihanna opustila hudební nahrávací společnost Def Jam Recordings, kde vydala svých prvních sedm alb. Následně se upsala ke společnosti Roc Nation, která jí již v té době vedla managment. V roce 2014 rovněž podepsala reklamní smlouvu se společností Samsung, dle které měla Rihanna propagovat výrobky Samsung, zatímco Samsung zase album \"Anti\".", "section_level": 1}, {"title": "Singly.", "content": "V lednu 2015 byl vydán singl „FourFiveSeconds“ (ft. Kanye West a Paul McCartney), který byl označován za první píseň z alba \"Anti\". Folk-popový singl byl úspěchem, v řadě zemí se umístil na první příčce hitparád. V USA dosáhl na 4. příčku v Billboard Hot 100 a získal certifikaci 2x platinový singl. Další singl „Bitch Better Have My Money“ byl zveřejněn v březnu 2015. Píseň nahraná v žánru trap byla opět komerčním úspěchem. V USA se vyšplhala na 15. příčku hlavního žebříčku a prodalo se jí přes milion kusů. V dubnu poté následoval třetí singl „American Oxygen“. Ten se umístil v USA na 78. příčce. Na všech třech se produkčně podílel Kanye West, který byl rovněž označen za výkonného producenta alba.  Od dubna 2015 ovšem příval nových písní utichl. Další singl byl vydán až v lednu 2016. Dne 27. ledna byl vydán singl „Work“ (ft. Drake) s tím, že se jedná o první singl k albu. \"Work\" debutoval na 9. a vyšplhal se na 1. příčku žebříčku Billboard Hot 100. První tři singly se na finální verzi alba neobjevily.  Dne 30. března byly současně vydány dva singly, a to „Kiss It Better“ a „Needed Me“.", "section_level": 2}, {"title": "Po vydání.", "content": "Album \"Anti\" bylo překvapivě vydáno 28. ledna 2016 bez předchozího ohlášení. Vydání alba předcházelo vydání singlu „Work“ (ft. Drake), jež byl vydán 27. ledna. Žádný z předchozích singlů se na finální verzi alba neobjevil. Album bylo exkluzivně vydáno na streamovací hudební službě Tidal, kde bylo dáno zdarma ke stažení jak pro uživatele Tidalu, tak i pro všechny ostatní. Tidal ke streamování alba získal týdenní exkluzivní práva. Album tak sloužilo rovněž k propagaci Tidalu, jehož hlavním vlastníkem je Jay-Z, rovněž majitel nahrávací společnosti Roc Nation, kde \"Anti\" vyšlo. Částečným vlastníkem služby je i sama Rihanna.  Za pouhých čtrnáct hodin od vydání bylo album \"Anti\" z Tidalu staženo milionkrát a téměř 14 milionkrát streamováno. Po stažení milionu kusů skončila možnost stahování zdarma, která byla součástí kampaně ANTIdiaRy, sponzorované společností Samsung. Společnost RIAA udělila albu certifikaci platinová deska již den po vydání. Nicméně další hudební giganti jako Billboard 200 a Nielsen SoundScan do svých žebříčků nepočítají milion prodaných kusů společnosti Samsung, která je poskytla zdarma ke stažení přes Tidal.  O první týden se v USA prodalo jen malé množství kusů, jelikož počítaná doba skončila brzy poté, co Tidal přestal nabízet album zdarma. Album tak proto debutovalo na 27. příčce žebříčku Billboard 200. V druhý týden skočilo na první příčku se 124 000 prodanými kusy (166 000 ks i po započtení streamů). Byl to nejlepší mezitýdenní skok za posledních osm let. Celkem se v USA prodalo přes 300 000 kusů alba, které díky stremingu získalo ocenění 2x platinová deska.  Album bylo doprovázeno propagačním turné Anti World Tour, které začalo v únoru v USA. Americká část probíhala až do května 2016. Od června probíhala evropská část turné. V Praze se koncert konal 26. července 2016. Celé turné skončilo ve Švýcarsku v srpnu 2016.  V prosinci 2019 album překonalo 200. týden v řadě v žebříčku Billboard 200. Rihanna tak byla první afroamerickou zpěvačkou, která toho dosáhla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anti je osmé studiové album barbadoské R&B a Pop zpěvačky Rihanny. Album bylo nahráno u Roc Nation a překvapivě vydáno 28. ledna 2016. Vedoucím singlem je píseň „Work“ (ft. Drake), která byla vydána jen den před vydáním alba. Album bylo vydáno exkluzivně na streamovací hudební službě Tidal, která držela výhradní streamovací práva na první týden od vydání. Po dobu jednoho dne bylo album zdarma ke stažení. Fyzický release na CD proběhl 5. února 2016.", "tgt_summary": "《反了》(英语:Anti)是巴巴多斯歌手蕾哈娜的第八张录音室专辑,于2016年1月28日通过Tidal发行免费数字下载,并于翌日29日正式发行。专辑至今发行了四支单曲,包括获得美国告示牌百强单曲榜九周冠军的《加把劲》,以及前十单曲《需要我》、《无法忘怀的爱》等。专辑以约166,000张的销售单位登上美国告示牌二百强专辑榜位置,成为其第二张美国冠军专辑,并于发行两天后因三星先行购买了100万张专辑供用户免费下载而获美国唱片业协会认证为白金唱片。", "id": 3018664}
{"src_title": "Budova California Academy of Sciences", "tgt_title": "加利福尼亚州科学院", "src_document": [{"title": "Lokalita.", "content": "California Academy of Sciences je situována v parku Golden gate v San Francisku. Zahrnuje planetárium, akvárium, muzeum přírodní historie a výzkumné centrum. V blízkosti se nachází \"de Young Memorial Museum\" od dvojice Herzog & amp; de Meuron se sbírkami amerického, afrického a tichomořského umění.", "section_level": 1}, {"title": "Koncept stavby.", "content": "Objekty jsou umístěny pod zvlněnou střechou, která reaguje na kopcovitou krajinu v okolí San Francisca. Zároveň tento tvar umožňuje přirozenou ventilaci a osvětlení.  Důležitou roli při architektonickém návrhu sehrála ekologie. Většina použitých materiálů je z obnovitelných zdrojů a byla dovezena ze vzdálenosti kratší než 800 km. Konstrukční ocel obsahuje 95 procent recyklovaného železa. I beton obsahuje recyklovanou škváru a izolace recyklovaný textil. Dřevo pochází také z obnovitelných zdrojů.  Energetická náročnost budovy je o 30 až 35 procent menší než u podobných typů budov této velikosti díky ekologicky navržené skladbě střechy, kde vrstva 15 centimetrů zeminy zajišťuje teplotu interiéru o 6 stupňů nižší než u konvenční střeše. Vrchní vrstva střechy je tvořena zeleným kobercem z místních trav a květin.  Kolem celého půdorysu střechy je veden zasklený baldachýn pokrytý fotovoltaickými články, což přispívá ke snížení energetické spotřeby.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Kalifornské centrum tvoří zelená střecha, která spojuje starší budovy kalifornské akademie spolu z nově vzniklými prostory planetária, pralesa a akvária. Uprostřed dispozice se nachází sklem zastřešené prostranství volně propojené s podélně orientovaným výstavním prostorem. Prostranství tvoří spojovací linii mezi dvěma vstupními vestibulů, které propojují původní budovy akademie.  Na západě je deštný prales imitující ekosystém Bornea, Madagaskaru, Kostariky a Amazonie. Z přízemí vede výtah do válcové zakřiveného akvária představujícího prales při povodních. V podzemí najdou návštěvníci Steinhartovo akvárium navržené Studiem Thinc and Urban Urban A & O se skuplturálním prostorem připomínajícím podmořské dno. Akvárium je v současnosti nejhlubším korálovým akváriem na světě s 795 000 litrovými nádržemi tvořícími filipínský podmořský ekosystém. Součástí je i 360 stupňová skleněná bublina, díky které návštěvníci mohou zažít pocit z potápění. Na východ od centrálního prostranství je situováno Morrisonovo planetárium s projekcí ve vysokém rozlišení schopnou přijímat přímé přenosy z NASA.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Návrh klade velký důraz na transparentnost a vizuální propojení výstavních prostor s okolním parkem. Vzdušnost je také podpořena štíhlými sloupy s výztužným systémem lan a použitými materiály jako sklo s nízkým obsahem železa a světlého pohledového betonu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Budova California Academy of Sciences slouží pro instituci stejného jména v San Francisku, v USA. Byla navržena architektem Renzem Pianem v roce 2008. Získala ocenění Silver Holcim Award v kategorii \"Sustainable Construction a Enwiromental Award\" za unikátní ekologické zpracování a design.", "tgt_summary": "加利福尼亚州科学院(英语:California Academy of Sciences)位于美国旧金山金门公园,是世界上最大型的自然历史博物馆,于2008年建筑改装。本馆历史起于1853年,是一个学习社会和科学研究的学校, 同时也有展览厅, 于20世纪转型成博物馆。全面翻新后的主大楼于2008年9月27日开放。", "id": 474649}
{"src_title": "Pštrosí efekt", "tgt_title": "鸵鸟效应", "src_document": [{"title": "Příklady.", "content": "V obchodování s akciemi, které je poměrně riskantní, může pštrosí efekt pomoci vysvětlit chování investorů. Ti totiž podle studie Karlssona a kolektivu (2009) vyhledávají (kontrolují) investice mnohem častěji, když jde burzovní index nahoru a naopak je nevyhledávají („strkají hlavu do písku“), když jsou zprávy o stavu burzy neutrální nebo špatné. Galai a Sade (2003) definují pštrosí efekt na finančních trzích jako „vyhýbání se očividně riskantní finanční situaci tím, že se předstírá, že neexistuje.“ Jde tedy o vyhýbání se takovým informacím, které by mohly způsobit psychické nepohodlí.  Chování založené na pštrosím efektu se objevuje také v partnerských vztazích. Když jeden partner zavírá oči před nevěrou druhého tím, že záměrně ignoruje např. pozdní návraty domů a vůni cizího parfému. Negativním informacím se tak vyhýbá a nevyhledává je.  Jiným příkladem, kde se pštrosí efekt vyskytuje, je problematika domácího násilí. Oběť útočníkovy útoky omlouvá tak často, až dojde ke ztrátě schopnosti problém si vůbec uvědomit, přiznat a narušený vztah vyřešit.", "section_level": 1}, {"title": "Pštrosí manager.", "content": "Na osoby v managerských pozicích jsou kladena určitá očekávání, jak se manager bude chovat, jednat a rozhodovat. Jednou z rolí managera je být dobrým stratégem. Strategický manager se snaží pochopit současnou situaci, použít ji jako základ pro budoucí krátkodobá i dlouhodobá rozhodnutí či plány a naplnit tak vizi a misi organizace.  Opakem strategického managera je pštrosí manager, který se vyhýbá realitě, která by mohla být nepohodlná nebo ohrožující. Nezáleží na původu této nekonformní situace či informace, pštrosí manager reaguje tak, že hrozbu ignoruje, odsune ji na stranu nebo předstírá, že vůbec neexistuje. Tento typ managerského chování je obzvlášť nebezpečný ve vysokých postech, kdy manager nese zodpovědnost za celou organizaci a svým chování a neřešením situace ji může dostat do vážných problémů. Avšak ne vždy si takový manager své pštrosí chování uvědomuje.  Dokonce, i když je správné řešení naprosto evidentní všem okolo, pštrosí manager racionalizuje a omlouvá svůj nečinný postoj a neschopnost řešit daný problém. Nehledají změnu nebo řešení, ale hledají jistotu, bezpečnost a snaží se zachovat status quo. V minulosti se přitom mohlo jednat o úspěšné managery, kteří se však drží hesla \"takhle se to dělalo vždycky\".  Příčiny tohoto chování mohou být různé - konflikt, nečekaná informace nebo okolnosti, ztráta reputace, ztráta finanční pobídky, složité vztahy, selhání, zklamání, odmítnutí, přílišná důvěřivost, přecenění sil nebo příliš obtížný úkol. Mohou tak jednat také proto, že věří, že skrývání pravdy pomůže více než její odhalení.  V roce 2010 byl dokonce vyvinut \"Ostrich Manager Quick Test\", který pomocí otázek pomáhá managerům odhalit, zda jsou spíše strategickými managery, nebo těmi pštrosími.", "section_level": 1}, {"title": "Následky pštrosího chování.", "content": "Vyhýbání se nebo odmítání relevantních informací může mít za následek snížení efektivity seberegulace a zhoršit tak dosažení cílů, protože bez sledování aktuální situace (nebo dokonce vyhýbání se jí) není možné na nepříznivou situaci zareagovat a upravit cestu, kterou má být úspěchu dosaženo. Monitorování cílů, cesty k nim i případných dílčích neúspěchů pomáhá lidem odhalit nesrovnalosti mezi současným a požadovaným stavem, a tím snadněji cílů dosáhnout. Monitorování pomáhá odhalit, co je třeba udělat.  Jedna studie (Polivy a kol., 1986) odhalila, že lidé na dietě snědli méně čokolád, pokud byli požádáni, aby prázdné obaly nechávali na stole, kde na ně bylo vidět a oni tak byli nuceni čelit skutečnosti, kolik čokolád snědli. Snadněji tím mohli sledovat své výsledky, na rozdíl od situace, kdy by prázdné obaly vyhazovali do koše - v této situaci by množství snězené čokolády neměli na očích, před reálným větším množstvím by se tak schovávali, protože v případě pštrosího efektu platí \"sejde z očí, sejde z mysli\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Pštrosí efekt je jedním ze známých kognitivních zkreslení, kvůli kterým může jedinec dojít k chybnému úsudku. Název tohoto kognitivního biasu je odvozen od rozšířené lidové pověry, podle které pštros v ohrožení strká hlavu do písku, protože si myslí, že tím pro něj nebezpečí zmizí. Pštrosí efekt je postaven na principu „nevidím-li to, pak to neexistuje\". Jde tedy o záměrné popření negativní informace.", "tgt_summary": "鸵鸟效应(Ostrich effect),在行为经济学中用来形容投资者对负面信息进行选择性忽视的现象。据说,鸵鸟在面对危险的时候会停下来把头埋在沙子里以避免风险,尽管实际通常并非如此,但该效应却因此得名。", "id": 476319}
{"src_title": "American Truck Simulator", "tgt_title": "美國卡車模擬", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "SCS Software oznámil práci na hře 6. září 2013. Odhalení se konalo na výstavě E3 17. června 2015.  11. dubna 2014 vývojáři z SCS Software oznámili, že ve hře bude přes 100 měst a zveřejnili několik obrázků. Zpočátku budou v \"American Truck Simulator\"u k dispozici dvě značky licencovaných nákladních vozů a to Kenworth a Peterbilt, ale další včetně Freightlineru a Volva budou následovat po získání licence. První dva státy jsou Kalifornie a Nevada, čtyři měsíce po vydání byla do hry přidána Arizona jako DLC zdarma. SCS plánuje postupně pokrýt celou Severní Ameriku včetně Kanady a Mexika. 26. ledna 2015 SCS Software zveřejnil na YouTube video z rozpracované hry. 18. prosince 2015 SCS Software na jejich blogu oznámil datum vydání American Truck Simulatoru, bylo stanoveno na 3. února 2016.", "section_level": 1}, {"title": "Licencované nákladní vozy.", "content": "SCS Software na svém blogu potvrdil, že Peterbilt 579 a Kenworth T680 budou první dva nákladní vozy dostupné v den vydání. Potvrdili také jednání se společností PACCAR o získání dalších vozů jimiž jsou Kenworth W900 a Peterbilt 379. Volvo VNL 780 je jedním z dalších kamionů, které budou později přidány do hry po boku Freightlineru Cascadia.  Kenworth W900 byl přidán do hry 15. února 2016, Peterbilt 379 byl přidán do hry 3. listopadu 2016 a Volvo VNL ke konci roku 2018. Dalším tahačem který do hry přibyl, byl v závěru roku 2019 tahač International LoneStar. Aktualizace hry z 28. dubna 2020 pak obsahuje tahač Mack Anthem.", "section_level": 1}, {"title": "Státy.", "content": "V den vydání byly dostupné první dva státy Kalifornie a Nevada. Arizona byla přidána krátce po vydání hry v podobě DLC zdarma (6. května 2016). Podle SCS však budou další DLC, které přidají budou další státy placené. Nové Mexiko vyšlo jako placené DLC 9. listopadu 2017, Oregon vyšel 4. října 2018, Washington vyšel 11. června 2019, Utah vyšel 7. listopadu 2019. V lednu 2020 bylo oznámeno Idaho, jež má vyjít v průběhu roku 2020. V březnu 2020, ještě před vydáním Idaha, bylo oznámeno rozšíření o stát Colorado, jež má vyjít v závěru roku 2020.", "section_level": 1}], "src_summary": "American Truck Simulator je simulátor nákladní dopravy na území Severní Ameriky. Hru vytvořila česká společnost SCS Software, která stojí za úspěšnou hrou \"Euro Truck Simulator 2\".", "tgt_summary": "是一款由捷克公司SCS Software开发的运输模拟游戏,属《欧洲卡车模拟2》同一系列的续作。游戏于2016年2月3日正式发布。游戏的世界地图位于美国的西岸地区;玩家可以驾驶铰接式卡车驶入多处地点的运输站来运送货物。随着游戏的进展,玩家将可以购买更多的车辆、车库,并可以雇用更多司机为其工作。玩家亦可以透过使用模组去实现更多车种以及其他的功能。", "id": 1961622}
{"src_title": "Antonio Gades", "tgt_title": "安東尼奧·加德斯", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 14. července 1936, několik měsíců před vypuknutím Španělská občanské války v chudé rodině katalánského zedníka. Otec, republikán, odešel bojovat do Madridu, kam ho později následovala i rodina. Antonio přerušil v 11 letech školní docházku a nechal se zaměstnat, aby pomohl vylepšit finanční situaci rodiny. Pracoval jako pomocník ve fotografickém studiu i jako poslíček ve vydavatelství madridského deníku ABC a ve volných chvílích se věnoval tanci.  V roce 1949 se zapsal na taneční akademii, kterou ukončil diplomem v roce 1952. Vystupoval v různých varietních pořadech v Teatro Circo Price, kde ho objevila známá španělská tanečnice a choreografka Pilar López Júlvez, pozvala ho k vystupování ve své skupině a dala mu umělecké jméno Antonio Gades. Jako první tanečník vystupoval v její skupině 9 let, v roce 1960 navštívili na společném turné Japonsko. Po celém světě pak představili vystoupení \"El sombrero de tres picos\", \"El amor brujo\" a \"El concierto de Aranjuez\". V tomto období vytvořil i své první samostatné dílo \"Ensueño\".  V roce 1962 začalo jeho působení v Itálii. V prosinci téhož roku debutoval jako první tanečník a mistr tanečního souboru v milánské La Scale (\"Carmen\" a \"Čarodějná láska\"), kde pobýval devět měsíců; účinkoval v různých televizních programech a natáčel film s Vittorio Gassmanem.  Poté co opustil taneční soubor Pilar López, vybudoval v letech 1963 a 1964 první základy budoucího Ballet de Antonio Gades. Se svým souborem pak sklízel úspěchy v New Yorku, Chicagu i Paříži.  V roce 1978 také spoluzaložil a stal se uměleckým ředitelem španělského Národního baletu (Ballet Nacional de España). V roce 1980 byl Ministerstvem kultury odvolán z místa ředitele. Spolu se členy Balletu, kteří se k němu na důkaz solidarity připojili, vytvořil Grupo Independiente de Artistas dela Danza (GIAD). Skupina debutovala v srpnu 1980 ve španělském městě Pamplona a poté odjela na turné po celé rodné zemi a po Spojených státech.  Zásadním pro něho bylo setkání s kytaristou Paco de Lucíou. Svoji tvorbou se navzájem inspirovali a ovlivňovali.  Spolupracoval úzce s režisérem Carlosem Saurou a také s Cristinou Hoyosovou, známou španělskou tanečnicí flamenca; ztvárnil hlavní mužské role v jeho filmech \"Bodas de sangre\" (\"Krvavá svatba\") v roce 1980, \"Carmen\" v roce 1983 a \"El amor brujo\" (\"Čarodějná láska\") v roce 1986. Vytvořil též choreografii k filmovému zpracování opery Georgese Bizeta \"Carmen\", režiséra Francesca Rosiho z roku 1984.  V roce 1987 byl členem poroty na 15. Mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě. V roce 1990 cestoval po světě s vystoupením \"Fuenteovejuna\" (Ovčí pramen), založeném na stejnojmenné hře Lope de Vegy. V roce 1994 se vrátil ke spolupráci s Carlosem Saurou a podílel se na přípravě jeho filmu \"Flamenco\".  Krátce před smrtí obdržel \"Řád José Martího\", jeden z nejvyšších vyznamenání Kuby, který mu předal v Havaně kubánský vůdce Fidel Castro.  Zemřel v Madridu 20. července 2004 ve věku 67 let poté, co po dlouhou dobu trpěl rakovinou. Jeho popel byl téhož roku uložen na ústředním hřbitově v Santiago de Cuba. Na náměstí Plaza de la Catedral ve staré Havaně stojí jeho socha, jejímž autorem je sochař José Villa Soberón.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Zatímco pracovní partnerství s tanečnicí Cristinou Hoyosovou trvalo téměř 20 let, v soukromém životě vystřídal mnoho partnerek. Byl pětkrát ženaty, jeho manželkou byla herečka a zpěvačka Marujita Díaz (1964 – 1965) nebo herečka a zpěvačka Marisol (1982 – 1986), se kterou měl tři dcery, též herečky a zpěvačky. Další dvě děti měl z předešlého vztahu s tanečnicí Pilar San Clemente.", "section_level": 2}, {"title": "Politický život.", "content": "Antonio Gades byl členem Komunistické strany Španělska. Velkou polularitu si získal na Kubě, nejen pro své taneční umění, ale i pro podporu Kubánské revoluce a osobní přátelství s Fidelem Castrem. Fidel Castro, spolu s tanečnicí Alicií Alonsovou mu byli za svědky na kubánské svatbě se zpěvačkou Pepou Flores (Marisol). Splněno bylo i Gadesovo přání, aby místo jeho posledního odpočinku bylo na Kubě.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Antonio Gades pomohl popularizovat španělské taneční umění na mezinárodní scéně. Jeho nejvýznamnější díla jsou taneční úpravy děl Prospera Mérimée \"Carmen\" a Federica Garcíi Lorcy \"Krvavá svatba\" (\"Bodas de Sangre\"), stejně jako celovečerní adaptace předlohy Manuela de Fally, balet \"El Amor Brujo\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Antonio Gades, vlastním jménem Antonio Esteve Ródenas, (14. listopadu 1936, Elda, Alicante – 20. července 2004, Madrid) byl španělský tanečník flamenca, choreograf a herec.", "tgt_summary": "安东尼奥·加德斯(Antonio Gades,1936年-11月14日-2004年-7月20日) 是一个西班牙佛朗明哥舞者、编舞家。", "id": 986511}
{"src_title": "Strukturní izomer", "tgt_title": "结构异构", "src_document": [{"title": "Řetězcové izomery.", "content": "U řetězcových izomerů jsou jejich hlavní (obvykle uhlíkové) řetězce rozdílně uspořádány a vytvářejí tak odlišné struktury, například pentan má tři strukturní izomery: \"n\"-pentan (často nazývaný pouze jako \"pentan\"), isopentan (2-methylbutan) a neopentan (dimethylpropan).", "section_level": 1}, {"title": "Poziční izomery (regioizomery).", "content": "U pozičních izomerů jsou funkční skupiny nebo jiné substituenty navázány na odlišná místa základní struktury. V níže zobrazeném případě může hydroxylová skupina na n-pentanovém řetězci zaujímat tři různé pozice a tvořit tak tři různé sloučeniny.  U mnoha aromatických sloučenin existují poziční izomery, protože mají substituenty různé vzájemné polohy na benzenovém jádru. Fenol má pouze jeden izomer, zatímco u kresolu existují tři izomery, jelikož se druhá methylová skupina může nacházet ve třech různých polohách vzhledem k první skupině. Xylenol má na benzenovém jádru připojenou jednu hydroxylovou a dvě methylové skupiny a vysktuje se celkem v šesti izomerech.", "section_level": 1}, {"title": "Funkční izomery.", "content": "Funkční izomery jsou strukturní izomery, které mají stejný sumární vzorec, ovšem jejich atomy jsou odlišně pospojovány, a tak neobsahují stejné funkční skupiny.  Jako příklad lze uvést cyklohexan a hex-1-en, které mají shodný sumární vzorec CH. Patří mezi funkční izomery, protože cyklohexan je cykloalkan, zatímco hex-1-en patří mezi alkeny.  Aby dvě molekuly byly funkčními izomery, musí mít funkční skupiny uspořádané určitým způsobem; příkladem může být vzorec CHO, který, v závislosti na uspořádání atomů, může patřit dvěma různým sloučeninám, kterými jsou dimethylether CH-O-CH a ethanol. Ethanol a dimethylether jsou tedy funkční izomery.  Pokud jsou funkční skupiny stejné, pouze umístěné na různých místech, pak tyto strukturní izomery nejsou funkčními izomery. Propan-1-ol a propan-2-ol jsou strukturní, ovšem nikoliv funkční izomery - obě tyto látky patří mezi alkoholy.  Funkční izomery se obvykle identifikují pomocí infračervené spektroskopie. Infračervené spektrum látky odpovídá energiím spojeným hlavně s vibracemi molekul. Alkoholová skupina má díky vodíkové vazbě výraznou vibraci na určité vlnové délce a všechny alkoholy v kapalném a pevném skupenství absorbují infračervené záření o této vlnové délce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Strukturní (podle Mezinárodní unie pro čistou a užitou chemii (IUPAC) konstituční) izomery jsou molekuly, které mají stejný sumární vzorec, ale mají různě uspořádané atomy, čímž se liší od stereoizomerů, u kterých se vyskytují stejné vazby ve stejném pořadí a liší se pouze jejich prostorové uspořádání.", "tgt_summary": "结构异构,也称构造异构,是指由于化合物具有不同的原子连接顺序而产生的同分异构现象,与立体异构相对。存在结构异构的化合物互称结构异构体。它们又可分为碳链异构、位置异构和官能团异构三类。", "id": 666636}
{"src_title": "Eurovision Song Contest 2016", "tgt_title": "2016年歐洲歌唱大賽", "src_document": [{"title": "Místo konání.", "content": "Hostující televizní kanál Sveriges Television (SVT) oznámil dne 24. května, den po vítězství v soutěži Eurovision Song Contest 2015, že dějištěm první volby byla Tele2 Arena ve Stockholmu. Přesto byla vyzvána k předložení nabídky i jiná města a arény. Měly asi tři týdny na to, aby předložily svou nabídku SVT. Ta 1. června oznámila podmínky, které musela města a místa splňovat, aby se mohla o hostování soutěže ucházet.  Svoje nabídky podaly Saab Arena v Linköpingu; Fjällräven Center v Örnsköldsvik; Göransson Arena v Sandvikenu; Malmö Arena v Malmö, které hostilo už Eurovision Song Contest 2013; Ullevi a Scandinavium (hostilo Eurovision Song Contest 1985) v Göteborgu; Annexet, Friends Arena, Ericsson Globe, Hovet a Tele2 Arena ve Stockholmu. Hostitelské právo nakonec obdržela aréna Ericsson Globe, která v minulosti hostila Eurovision Song Contest 2000 a také Mistrovství světa v ledním hokeji 2012 a 2013. Hala disponuje běžnou kapacitou 16 000 diváků.", "section_level": 1}, {"title": "Formát.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nový systém hlasování.", "content": "EBU dne 18. února 2016 oznámila, že se bude hlasovat novým hlasovacím způsobem. Poslední změny v hlasováním proběhly v roce 1975. Nový systém byl inspirován hlasovacím systémem v Melodifestivalenu. V minulých letech ohlašovaly jednotlivé země svou top desítku, která byla vytvořena na základě kombinace hlasů poroty a diváků. Od letošního ročníku se budou body poroty a diváků udělovat zvlášť. To znamená, že nedojde ke kombinaci bodů každé hlasující skupiny v daném státu. V praxi to bude vypadat tak, že všechny účastnící se země ohlásí během velkého finále top desítku svých národních porot. Top desítky televizních diváků z každého státu se sečtou a vytvoří jeden velký společný žebříček. Ten bude ohlášen a následně přičten moderátory přenosu po prezentaci bodů poroty. Začínat se bude od nejméně úspěšné země až po tu nejúspěšnější. To zajistí, že do poslední chvíle nebudeme znát jméno vítěze soutěže. Jelikož půjde o obrovský přísun bodů, zvítězit bude moci v takový moment i ten interpret, který byl prozatím v hlasování poroty například na čtvrtém místě. V minulých letech se stávalo, že vítěz byl znám několik minut před bodováním poslední země, čímž show ztrácela na napětí.  Bodovací systém zůstal stejný, tedy 12 bodů pro první místo, 10 bodů pro druhé, 8 bodů pro třetí až k desátému místu, za které se udělil jeden bod. Po skončení finále se daly k dispozici kompletní žebříčky všech národních porot a hlasujících diváků z jednotlivých zemí na Internetu. Jednotlivé vysílací stanice měly možnost prezentovat v závěru večera samostatné pořadí svých televizních diváků.  Stejný systém byl využit i během semifinálových kol, avšak ohlášeno bylo pouze deset postupujících zemí bez pořadí či počtu bodů. Další pravidla zůstala beze změny. V případě remízy by o vyšším umístění rozhodl vyšší počet hlasujících zemí pro daného interpreta. V případě, že by byl shodný, rozhodující by byl vyšší počet dvanáctibodových hodnocení.", "section_level": 2}, {"title": "Rozlosování a pořadí.", "content": "Rozlosování účastníků jednotlivých semifinálových kol proběhlo 25. ledna 2016 na Stockholmské radnici. Účastníci vyjma automatických finalistů byli rozděleni do šesti košů.", "section_level": 2}, {"title": "Grafický design.", "content": "Grafická podoba soutěže včetně loga byla prezentována 25. ledna 2016. Hlavní symbol tohoto ročníku, inspirovaný pampeliškou, vytvořil Rikard Holst z firmy INGO. Odváté květy představují jednotlivé evropské národy, které se v květnu spojily do jedné magické květiny. Ta měla vyzařovat pozitivní energii, kterou přináší společná oslava hudby evropského kontinentu. Sloganem tohoto ročníku Eurovize se stalo „Come Together“, což lze česky přeložit jako „Spojme síly“, „Dejme se dohromady“ nebo „Buďme spolu“. Jedná se o aktuální výzvu pro rozdělenou Evropu, aby hledala porozumění, spolupracovala a snažila se najít společnou řeč. Hlavní inspiraci pro slogan hledali organizátoři v současné problematice migrační krize.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Finále.", "content": "Finále se konalo 14. května 2016. Pořadová čísla finálových zemí určili organizátoři show po skončení obou semifinálových večerů, ale Švédsko si vylosovalo startovní pozici ve velkém finále již dne 14. března 2016.", "section_level": 2}], "src_summary": "Eurovision Song Contest 2016 byl 61. ročník Eurovision Song Contest. Soutěž se konala v Ericsson Globe ve švédském hlavním městě Stockholmu, a to po vítězství Månse Zelmerlöwa s písní „Heroes“ v předchozím ročníku. Švédsko hostilo Eurovision Song Contest již pošesté. Moderátory soutěžních večerů byli Petra Mede a Måns Zelmerlöw.", "tgt_summary": "2016年欧洲歌唱大赛(Eurovision Song Contest 2016),是第61届的欧洲歌唱大赛,主办国是由2015年欧洲歌唱大赛的获胜国瑞典,地点选在斯德哥尔摩的爱立信球形体育馆。2015年瑞典歌手曼斯·赛尔梅勒夫以Heroes一曲夺得当年冠军。这是继1975年及2000年之后,斯德哥尔摩第三次主办欧洲歌唱大赛,其中2000年的赛事也选定了爱立信球形体育馆。整个比赛包括了两次半决赛(5月10日及5月12日)以及决赛(5月14日),三场的主持人皆为曼斯·赛尔梅勒夫及佩特拉·梅戴。", "id": 1573062}
{"src_title": "Brunšvické vévodství", "tgt_title": "不伦瑞克公国", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Potvrzení formální suverenity.", "content": "Území Wolfenbüttelu bylo jako suverénní stát uznáno na Vídeňském kongresu v roce 1815. Bylo částí středověkého vévodství Brunšvicko-Lünenburského. Od roku 1705 byly všechny ostatní části někdejšího vévodství Brunšvicko-Lünenburského s výjimkou Wolfenbüttelu drženy knížectvím Calenberským a Cellským, tj. Hannoverským kurfiřstvím, ale Wolfenbüttelská linie si na Hannoveru udržela nezávislost.  Wolfenbüttelské knížectví bylo v letech 1807–1813 součástí království Vestfálského. Kongres z něj učinil nezávislé území s názvem Brunšvické vévodství.", "section_level": 2}, {"title": "Karel II. (1815–1830).", "content": "Nezletilý vévoda Karel, nejstarší syn vévody Fridricha Viléma (který padl ve válce), byl dán do opatrovnictví Jiřímu IV., princi regentovi Velké Británie a Hannoveru a pozdějšímu králi.  Nejprve měl mladý vévoda spor ohledně data svojí plnoletosti. Poté, v roce 1827, Karel označil některé ze zákonů vydaných v jeho nezletilosti za neplatné, čímž způsobil konflikty. Po zásahu Německého spolku byl nucen tyto zákony akceptovat. Jeho správa byla považována za zkorumpovanou.  Následkem červencové revoluce v roce 1830 musel Karel definitivně odstoupit. Jeho absolutistický styl vlády odcizil šlechtu a buržoazii, přičemž nižší třída se stala neloajální kvůli špatné ekonomice. Během noci ze 7. na 8. září 1830 byl brunšvický vévodský palác napaden rozzuřeným davem, zapálen a kompletně zničen. Karel ze země uprchl.", "section_level": 3}, {"title": "Vilém VIII. (1830–1884).", "content": "Když se Karlův bratr Vilém VIII. vrátil 10. září do Brunšviku, byl lidem radostně přijat. Vilém se původně ustanovil pouze bratrovým regentem, ale po roce se prohlásil za vládnoucího vévodu. Karel učinil několik zoufalých neúspěšných pokusů o sesazení svého bratra.  Vilém přenechal většinu vládních záležitostí svým ministrům a trávil velkou část svého času mimo stát, ve slezské Olešnici. Po revoluci v roce 1830 byly prosazeny liberální reformy a 12. října 1832 byla přijata nová ústava. Přestože volební systém umožňoval volit pouze asi 40% mužské populace Brunšvicka, získal brunšvický parlament více pravomocí než v ostatních německých státech a moc vévody byla výrazně omezena.  I když se Vilém v roce 1866 připojil k Pruskem vedenému Severoněmeckému spolku, jeho vztahy s Pruskem byly napjaté, neboť to odmítlo uznat Ernesta Augusta Hannoverského, 3. vévodu z Cumberlandu, Vilémova nejbližšího mužského příbuzného, jako jeho dědice.  Když v roce 1866 Prusko napadlo Hannoverské království, vévodství Brunšvické si zachovalo suverenitu a nezávislost. Nejprve se připojilo k Severoněmeckému spolku a následně k Německému císařství.  V 70. letech 19. století se stalo zjevným, že s vévodou Vilémem vymře tehdejší vládnoucí větev rodu Welfů. Podle rodové zvyklosti měl vévodský trůn připadnout hannoverské dynastii. Nicméně Hannoverští stále odmítali přijmout pruskou anexi jejich území. Ve výsledku zde byl silný pruský tlak proti získání Brunšvicka Jiřím V. Hannoverským nebo jeho synem bez splnění tvrdých podmínek, zahrnujících přísahu věrnosti Německému spolku a zřeknutí se veškerých vazeb k Hannoveru.  Zákonem z roku 1878 vytvořilo Brunšvické vévodství dočasnou regentskou radu, která by se postarala o stát v případě vévodovy smrti, a v případě, že by trůn nemohl převzít vévoda Cumberlandský, se měla postarat o jmenování regenta. S Vilémovou smrtí zanikla v roce 1884 Wolfenbüttelská linie rodu. Vévoda Cumberlandský se poté prohlásil i vévodou Brunšvickým. Vzhledem k tomu, že se stále považoval za právoplatného krále Hannoveru, Spolková rada uvážila, že by mohl svými brunšvickými nároky narušovat mír v Německém císařství. Následovala zdlouhavá jednání, ale problém nebyl nikdy vyřešen.", "section_level": 3}, {"title": "Regentství (1884–1913).", "content": "Byli jmenováni dva regenti. Prvním byl až do své smrti v roce 1906 princ Albert Pruský. Následoval jej vévoda Johan Albert Meklenburský.", "section_level": 3}, {"title": "Ernst August III. (1913–1918).", "content": "Potřeba mít na trůně regenta skončila v roce 1913. Nejstarší syn cumberlandského vévody v roce 1912 zemřel a starý vévoda se rozhodl vzdát Brunšvicka ve prospěch svého mladšího syna Ernsta Augusta, který se oženil s dcerou císaře Viléma II., přísahal loajalitu Německému císařství a vzdal se všech nároků na Hannover. Tím pádem mu bylo v roce 1913 umožněno usednout na vévodský trůn.  Následkem Německé revoluce v roce 1918 byl vévoda nucen abdikovat a byl založen \"Svobodný Brunšvický stát\", jako součást Výmarské republiky.", "section_level": 3}], "src_summary": "Brunšvické vévodství (německy \"Herzogtum Braunschweig\") byl německý historický státní útvar. Jeho hlavním městem byl Braunschweig. Vzniklo jako nástupce knížectví Brunšvicko-Wolfenbüttelského na Vídeňském kongresu v roce 1815. Během vývoje německého politického uspořádání v 19. století bylo součástí Německého spolku, Severoněmeckého spolku a od roku 1871 Německého císařství. S koncem první světové války zaniklo a jeho území bylo začleněno do Výmarské republiky jako Svobodný stát Brunšvicko.", "tgt_summary": "不伦瑞克公国()为一前德意志国家,首都为不伦瑞克。1815年维也纳会议建立此国家以取代前布伦瑞克-沃尔芬比特尔亲王国。19世纪该公国先后为德意志邦联及北德意志邦联成员邦国,而在1871年则成为德意志帝国邦国。第一次世界大战后不伦瑞克公国宣告完结,为不伦瑞克自由邦所取代并加入魏玛共和国。", "id": 433073}
{"src_title": "Shep", "tgt_title": "謝普 (狗)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Shep se pravděpodobně narodil v roce 1930 v divoké Montaně ve Spojených státech. Své mládí strávil se svým majitelem (jméno neznámé), pastevcem, kterému pomáhal s hlídáním a pasením ovcí a dobytka. Sám jeho majitel byl velice chudý a pracoval za nocleh a jídlo.  V létě roku 1936, když bylo Shepovi okolo šesti let, pastýř náhle onemocněl a byl hospitalizován ve městě Fort Benton. Po dobu jeho hospitalizace se o Shepa staraly jeptišky. Pastýř nakonec ale zemřel a jeho rodina požádala, aby bylo jeho tělo vlakem převezeno zpět na východ USA, kde měl příbuzné. Shep následoval rakev svého majitele až ke vlaku, avšak průvodčí jej do vlaku nevpustili a on zůstal na nádraží. Shep se tedy schoval pod jeden z vagónů, o několik dní později jej našli železničáři, kteří se nejdříve snažili psa vyhnat, avšak ten se nedal. Až později se dozvěděli, že Shepův pán z nádraží odjel v rakvi.  Následovalo dalších šest let čekání. Nejdříve byl Shep vídán, jak se chodí napít k řece několik kilometrů daleko, ale pracovníci nádraží se rozhodli postarat se o něj. I v zimě, kdy se průvodčí snažil psa nalákat do budovy, zůstával venku a čekal na svého pána. Po krátké době si místní obyvatelé psa všimli a jeho příběh byl otisknut v regionálních novinách. Netrvalo dlouho a Shep se objevil nejen v Daily Express, ale i v The New York Times. Několik lidí se dokonce nabídlo, že se psa ujmou.  V posledních letech života byl Shep téměř hluchý a špatně viděl, většinu času spával v nádražní budově. Dne 12. ledna 1942 nešťastnou náhodou uklouzl na kolejích a spadl pod projíždějící vlak, srážku nepřežil. Shepa pohřbili pracovníci nádraží na kopci nedaleko Fort Bentonu, pohřbu se účastnilo téměř dvě stě lidí. Samotné nádraží bylo později uzavřeno a přestože budova tam stojí i v současné době, samotné nádraží nefunguje. Ve městě existují hned dva památníky oslavující tohoto křížence; jedna kovová silueta na místě jeho hrobu, a druhá vedle hotelu Grand Union u řeky Missouri. Ta byla odhalena roku 1994.  Shepův příběh je také popsán ve fikci \"Shep Forever Faithful\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Shep (1930 – 12. ledna 1942) byl kříženec plemene border kolie, kterého, podobně jako například psa Hačika, proslavila věrnost pánu.", "tgt_summary": "谢普(英语:Shep,?—1942年1月12日)是美国的一只雄性牧羊犬,其主人在蒙大拿州本顿堡去世、遗体被运走后,牠仍逗留在车站内继续等待主人归来,直至1942年遭火车撞死。", "id": 591176}
{"src_title": "Hydroxylamin", "tgt_title": "羟胺", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hydroxylamin poprvé připravil (v podobě hydrochloridu) německý chemik Wilhelm Clemens Lossen reakcí cínu s kyselinou chlorovodíkovou za přítomnosti dusičnanu ethylnatého. V čisté podobě jej poprvé připravil roku 1891 nizozemský chemik Lobry de Bruyn a Francouz Léon Maurice Crismer.", "section_level": 1}, {"title": "Deriváty.", "content": "Pokud je substituován vodík hydroxylové skupiny, vznikají \"O\"-hydroxylaminové deriváty, při substituci vodíku aminoskupiny jde o \"N\"-hydroxylaminy. Podobně jako u obyčejných aminů, i zde existují primární, sekundární a terciární hydroxylaminy.  Ke sloučeninám s hydroxylaminovou skupinou patří například \"N-terc-\"butylhydroxylamin a \"N,O-\"dimethylhydroxylamin.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "NHOH se vyrábí několika různými způsoby. Nejčastější je Raschigův proces, kde je dusitan amonný ve vodném roztoku redukován oxidem siřičitým za vzniku hydroxylamido-N,N-disulfonátového aniontu:  NHNO + 2 SO + NH + HO → 2 NH + N(OH)(OSO).  Aniont se následně hydrolyzuje, přitom se vytváří (NHOH)SO:  N(OH)(OSO) + HO → NH(OH)(OSO) + HSO.  Pevný hydroxylamin se získá reakcí s kapalným amoniakem, síran amonný, vedlejší produkt této reakce, se odstraní filtrací a amoniak se odpaří.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce.", "content": "Hydroxylamin reaguje s elektrofily, například s alkylačními činidly: R-X + NHOH → R-ONH + HX R-X + NHOH → R-NHOH + HX.  Reakcí s aldehydy a ketony vznikají oximy: RC=O + NHOH∙HCl, NaOH → RC=NOH + NaCl + HO", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Hydroxylamin a jeho soli se používají jako redukční činidla v mnoha organických a anorganických reakcích. Také mohou fungovat jako antioxidanty mastných kyselin.  Při syntéze polyamidu 6 se cyklohexanon nejprve převádí na oxim, z něhož Beckmannovým přesmykem za přítomnosti kyseliny sírové vznikne kaprolaktam. Hydroxylamoniumnitrát, dusičnan hydroxylaminu, byl zkoumán jako pohonná hmota pro rakety, jak ve vodném roztoku, tak jako pevná látka.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Hydroxylamin může při zahřívání vybouchnout. Rychlost rozkladu 50% roztoku NHOH urychlují železnaté a železité soli. Hydroxylamin a jeho deriváty jsou mnohem bezpečnější ve formě solí.  Tato látka dráždí kůži, dýchací cesty a oči. Může být vstřebána kůží, je škodlivá při polknutí a pravděpodobně jde o mutagen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hydroxylamin je chemická sloučenina obsahující aminovou a hydroxylovou funkční skupinu. Jedná se o bílou nestabilní hygroskopickou krystalickou látku. Nejčastěji se používá ve vodném roztoku. Používá se k výrobě oximů a také je meziproduktem nitrifikace.", "tgt_summary": "羟胺——又称羟基胺——可看作NH中的一个H被OH取代而形成的衍生物,其分子式为NHOH。室温下为不稳定的白色晶体,容易潮解, 常以水溶液的形式使用。", "id": 2180400}
{"src_title": "Pepřovník", "tgt_title": "胡椒属", "src_document": [{"title": "Rozšíření a ekologie.", "content": "Druhy rodu \"Piper\" mají pantropické rozšíření a zpravidla se vyskytují v podrostu nížinných tropických deštných lesů, mohou se však vyskytovat i mimo les a ve vyšších polohách, např. v mlžném lese; jeden druh (\"P. kadsura\"), rostoucí v jižním Japonsku a nejjižnější Koreji, je subtropický a snáší mírný mráz. Pepřovníky jsou často dominantními druhy ve svém prostředí.  Většina druhů rodu jsou byliny nebo liány; některé rostou jako keře až malé stromy. Několik druhů, např. \"Piper cenocladum\", žijí v mutualismu s mravenci. Plody pepřovníku rozšiřují v přírodě zejména ptáci, ale i někteří drobní plodožraví savci, např. netopýři rodu Carollia. Navzdory vysokému obsahu ochranných látek škodlivých pro býložravce si některé druhy hmyzu vytvořily odolnost a staly se škůdci na kulturách pepřovníku.  Některé druhy jsou od pradávna využívány v ájurvédské medicíně, jiné jsou zdrojem opojných látek (pepřovník opojný) nebo skýtají koření zpestřující jednotvárnou stravu. Pro uspokojení rostoucí poptávky se některé druhy (pepřovník černý) začaly pěstovat v nových oblastech a téměř průmyslovým způsobem na plantážích, mimo přirozené prostředí.  Ke zdárnému růstu, květu a vývoji plodů vyžadují pepřovníky teplo a pravidelný dostatek vláhy. V Evropě, kde se občas některé drobnější druhy pěstují jako ozdobné rostliny, není žádný druh původní.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jsou to vesměs aromatické polokeře, keře, malé stromky nebo velmi často liány. Jejich listy s řapíky vyrůstají střídavě ze ztlustlých uzlin, čepel mají po obvodě celokrajnou se zpeřenou nebo dlanitou žilnatinou a postranní žilky viditelně vypouklé a žebříčkovitě propojované. Mnoho druhů rodu se s ohledem na rozdílné místní podmínky vyvíjí jako různě vysoké a tvarované dřeviny a také vzhled listů a jejich zbarvení bývá variabilní; identifikace nekvetoucí rostliny je proto obtížná.  Rostliny jsou obvykle dvoudomé, méně často jednodomé. Jednopohlavné květy se vyskytují častěji než oboupohlavné a vytvářejí květenství samčí, samičí nebo smíšená. Květy jsou holé, bez okvětních lístků, mají drobné listeny a vytvářejí hustá hroznovitá nebo klasovitá květenství vyrůstající z uzlin proti listům, která jsou někdy sestavena do koncových okolíků. Samčí květenství jsou méně nápadná a jejich květy mají krátkou životnost. Oboupohlavné květy mohou obsahovat dvě až šest tyčinek s krátkými nitkami nesoucími prašníky se dvěma váčky a dále dvou- až pětiplodolistový, jednovaječný semeník se dvou- až čtyřlaločnou bliznou. Květy bývají opylovány větrem.  Plody jsou drobné, kulovité či vejčité, přisedlé nebo stopkaté, hladké, jednosemenné bobule či peckovice 1 až 3 mm velké, které ve zralosti bývají červené nebo žluté.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Všechny druhy pepřovníku produkují velké množství plodů, jenž jsou ve zralém stavu atraktivní potravou pro netopýry, semena jsou pak po průchodu jejich zažívacím traktem šířena po celém netopýřím území. Semena mají různě dlouhou dobu dormance, která je u některých druhů regulována vlhkosti, teplotou i barvou dopadajícího světla (zda má barvu slunečního světla nebo je modifikováno prostupem přes listy).  Další vývoj těchto rostlin, tvořících v podstatě podrost mohutných stromů, závisí na místě, kde zakořenily, a na nárocích jednotlivých druhů. Mnohé, ač začaly růst na místech s dostatkem světla, se v krátké době dostanou do hlubokého stínu a uhynou dříve, než stačí vykvést. Rostliny užitkových druhů bývají pěstovány na plantážích, kde v zájmu co největších výnosů je o jejich potřeby postaráno.", "section_level": 1}, {"title": "Pepřovník a člověk.", "content": "Mnohé pepřovníky slouží jako zahradní okrasné rostliny v subtropech a tropech. Popínavé pepřovníky mohou nahradit břečťan i v mírném pásmu. Jiné druhy, např. \"P. magnificum\", rostou jako mohutné, husté a vzhledné keře s tuhými lesklými listy. Menší druhy, např. indonéský \"P. ornatum\" s jemnou kresbou na listech jsou vhodné jako pokojové rostliny.  Nadměrné kácení tropických pralesů ohrožuje řadu druhů pepřovníku. Důsledky takového hromadného ničení biotopů pro rod \"Piper\" nejsou známy, bylo však zjištěno, že v lesích Ekvádoru, jediném větším regionu, pro který jsou k dispozici komplexní data, je více než deset druhů na pokraji zániku. Naproti tomu jiné druhy pepřovníku, např. \"P. aduncum\", se díky člověku značně rozšířily a v některých oblastech se staly nepříjemnými invazivními druhy.  Nejvýznamnější pro člověka však není vzhled pepřovníku, nýbrž široké spektrum látek, obsažených především v plodech.", "section_level": 1}, {"title": "Koření a zelenina.", "content": "Kulinární využití pepřovníku je doloženo z doby až před 9000 lety. Pepřová zrna byla nalezena v severozápadním Thajsku v odpadcích po hoabinhské kultuře. Plody byly získány spíše sběrem než pěstováním.  Užití pepře jako koření je významné v mezinárodním měřítku. V klasickém starověku již existoval čilý obchod s kořením včetně černého pepře z jižní Asie do Evropy. \"Apicius\", sbírka receptů z doby kolem r. 400 n.l. uvádí pepř jako koření u většiny hlavních chodů. Ke konci římského impéria byl černý pepř drahý, přesto natolik dostupný, že byl používán častěji než sůl či cukr.  Počátkem středověku se obchodní cesty narušily a používání pepře poněkud pokleslo, protože se však pepř snadno skladoval a nezabíral mnoho místa, nikdy nepřestal být výnosným zbožím. Později vedly evropské mocnosti války mezi sebou a ve složitých vztazích spojenectví či nepřátelství s vládci zemí na březích Indického oceánu mj. o nadvládu nad cestou koření, v první řadě černého pepře. Dodnes je pepř ve svých třech podobách (zelený, bílý a černý) ve světovém měřítku jedním z hlavních druhů koření rostlinného původu.  Díky velkému rozšíření rodu \"Piper\" jsou i plody dalších druhů významným kořením, často v mezinárodním měřítku. Zřejmě druhým nejoblíbenějším kořením tohoto druhu je pepřovník dlouhý (\"P. longum\"), ostrostí připomínající chili; protož plody jsou velmi drobné, používá se celé plodenství. Svůj význam v obchodu s kořením měl i pepřovník kubebový (\"P. cubeba\"). Španělský král Filip IV. údajně před rokem 1640 potlačil obchod s tímto druhem, aby zvýhodnil svůj podíl na obchodu s černým pepřem. Pepř kubebový nicméně zůstává významným kořením v okolí Indického oceánu. Západoafrický pepřovník guinejský (\"P. guineense\") je běžně používán v západoafrické kuchyni a někdy se přidává do etiopské kořenící směsi \"berbere\". Ač byl kdysi dosti obchodován, není již tento druh mimo Afriku příliš znám.  Nejen plody rodu \"Piper\" se využívají v kuchyni. Listy pepřovníku guinejského, lokálně známé jako \"uziza\", slouží jako zelenina k ochucení nigerijských dušených jídel. V Mexiku a okolí má několikeré využití \"hoja santa\" neboli mexický pepřový list (\"P. auritum\"). V kuchyni jihovýchodní Asie jsou významné dva druhy pepřovníku: do listů \"P. lolot\" se v Indočíně balí maso ke grilování a planý betel (\"P. sarmentosum\") se používá jako syrová nebo vařená zelenina v malajské a thajské kuchyni. Stonky a kořeny druhu \"Piper chaba\" slouží jako koření v Bangladéši.", "section_level": 2}, {"title": "Léčivo.", "content": "Pepřovník kubebový (\"P. cubeba\") je využíván v lidovém léčitelství a bylinářství a zejména ve 20. století také k aromatizaci cigaret. \"P. darienense\" využívá jako léčivo kmen Kuna v panamsko-kolumbijském pohraničí a na jiných místech se používá k intoxikaci ryb, které se pak snadno loví. Pepřovník úzkolistý (\"Piper angustifolium\" Lam., syn. \"P. aduncum\"), původem z tropické Ameriky, slouží k stavění krvácení, proti chorobám plicním a pohlavním a je zřejmě účinné desinficiens a antibiotikum. Olej z pepřovníku černého bývá užíván v bylinářství a podobně pepřovník dlouhý je uplatňován v ájurvédě jako složka v pilulkách, mj. k omlazujícím a detoxikačním účelům.  Jeden druh pepřovníku dosáhl širokého využití jako stimulans: do listů pepřovníku betelového (\"P. betle\") se balí plátky arekového ořechu a spolu s hašeným vápnem, příp. listem gambirovníku trpkého (\"Uncaria gambir\") tvoří tzv. betelové sousto, oblíbenou drogu zejména v jihovýchodní Asii.  Podobně i pepřovník opojný (\"P. methysticum\"), působící jako sedativum, antiseptikum a euforians, je využíván jako droga: je rošířen v Oceánii, kde se z něho připravuje sociální nápoj zvaný kava nebo kava-kava s podobnými účinky jako alkohol a benzodiazepiny, avšak bez řady nežádoucích vedlejších účinků a s menším rizikem návyku. Od konce 20. století dochází obliby i jinde a slouží jako léčivá rostlina. Tablety připravené z celé rostliny však opakovaně vykázaly hepatotoxický účinek, a proto byla kava v řadě zemí zakázána. Tradiční příprava uklidňujícího nápoje z kořenových hlíz však zřejmě nepředstavuje žádné nebo jen malé riziko.", "section_level": 2}, {"title": "Pepřovník ve vědě.", "content": "Rod obsahuje řadu druhů, vhodných pro výzkum v oborech přírodopisu, molekulární biologie, chemie přírodních látek, komunitní ekologie a evoluční biologie.  \"Piper\" je modelovým rodem pro studium ekologie a evoluční biologie díky své diverzitě a ekologickému významu. Výzkum se většinou zaměřuje na hospodářsky významné druhy \"P. nigrum\" (černý pepř), \"P. methysticum\" (kava), a \"P. betle\" (betel). Studie založená na sekvenční analýze DNA nasvědčuje původ \"P. nigrum\" v Západním Ghátu v Indii.  Obligátní a fakultativní mutualismus mezi některými druhy rodu a mravenci má silný vliv na jejich biologii; díky tomu jsou ideálními systémy pro výzkum evoluce symbióz a vlivu mutualismu na biotická společenstva.  Významnými sekundárními metabolity u druhů pepřovníku jsou piperin a chavicin, poprvé izolované z pepřovníku černého, které mají údajně antibiotické vlastnosti. Předběžný výzkum prokázal antibakteriální účinek piperinu např. na druhy \"Staphylococcus aureus\", \"Streptococcus mutans\" a žaludeční patogen \"Helicobacter pylori\"; omezuje také pronikání toxinu H. pylori do buněk žaludečního epitelu.  Významnými sekundárními metabolity pepřovníku opojného jsou kavalaktony a flavokawainy. Za hlavní hepatotoxickou látku ve stoncích a listech tohoto druhu je považován pipermethystin.", "section_level": 2}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Pepřovník (\"Piper\") představuje jeden z druhově nejbohatších rodů v celé rostlinné říši a hospodářsky i ekologicky významný rod v čeledi Piperaceae. Sestává z 1000 až 2000 druhů bylin, keřů (často ovíjivých), výjimečně i stromů. Listy jsou střídavé, jednoduché, celokrajné, někdy trojlaločné, obyčejně s palisty. Květy jsou přisedlé v jehnědovitých klasech, vzácně v hroznech; plod je bobule.", "tgt_summary": "胡椒属植物在经济和生态方面都很重要,包括大约有1,000-2,000余种,有草本、灌木、藤本甚至是小乔木,胡椒科植物既不属于双子叶植物也不属于单子叶植物,和三白草科亲源关系较近,在胡椒科内,胡椒属和草胡椒属的亲源关系较近。", "id": 2587394}
{"src_title": "Vyslovení nedůvěry", "tgt_title": "不信任动议", "src_document": [{"title": "Tři typy vyslovení nedůvěry.", "content": "Demokratické státy nejčastěji využívají jeden ze tří typů vyslovení nedůvěry.", "section_level": 1}, {"title": "Konstruktivní vyslovení nedůvěry.", "content": "Pokud dojde k iniciaci hlasování o nedůvěře vlády, musí opozice zároveň předložit návrh na nového premiéra, kterého při následném hlasování o nedůvěře vlády zvolí jakožto následníka. Cílem využití konstruktivního vyslovení nedůvěry je snaha předejít případným vládním krizím. Návrh na upravení ústavy a zavedení tohoto typu vyslovování nedůvěry se v Česku pokusila vláda Petra Nečase v roce 2012. Stále tento typ hlasování využívá například Německo, Polsko, Španělsko, atd. Viz Konstruktivní vyslovení nedůvěry", "section_level": 2}, {"title": "Vyslovení nedůvěry absolutní většinou.", "content": "V tomto případě je při vyslovení nedůvěry potřeba, aby prohlasovala většina všech poslanců. V současné době se tento typ používá v Česku, na Slovensku a ve Francii", "section_level": 2}, {"title": "Vyslovení nedůvěry prostou většinou.", "content": "K vyslovení nedůvěry tímto způsobem stačí podpora většiny poslanců, kteří jsou na hlasování přítomni. Systém prosté většiny můžeme najít ve Velké Británii, dále v Dánsku nebo v Itálii", "section_level": 2}, {"title": "V různých státech.", "content": "Kontrolní mechanismus vyslovení důvěry lze najít ve většině demokratických státních zřízení.", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "Jelikož zde je vláda odpovědná Poslanecké sněmovně, podle čl.68 Ústavy ČR, je to tedy pouze dolní komora parlamentu, která může iniciovat hlasování o nedůvěře vlády. K vyvolání hlasování je potřeba podpora alespoň 50 poslanců, kteří k tomu podají příslušný návrh. Za předpokladu, že je tato podmínka splněna, dojde k samotnému hlasování. Pro úspěšné hlasování o nedůvěře vládě je nutné, aby nadpoloviční většina všech poslanců (absolutní většina) vyslovila svůj souhlas. V případě úspěšného hlasování je vláda nucena podat demisi.  V českém prostředí byla vyvinuta snaha o vyslovení nedůvěry v každém volebním období po roce 2000, nicméně úspěšná byla pouze jedenkrát, a to v roce 2009.", "section_level": 2}, {"title": "Velká Británie.", "content": "Kvůli nepsané ústavě a politickému systému založenému na zvykovém právu je obtížné přesně stanovit podmínky pro vyslovení nedůvěry vládě. Členové opozice v dolní komoře parlamentu “vyslovují nedůvěru” různými vládními kroky, ale k samotnému aktu vyslovení dochází i jinými prostředky než prostým hlasováním většiny přítomných o nedůvěře. Může se jednat například o neschopnost prosadit zákon o státním rozpočtu nebo o zásadní zákony, jejichž schválení vláda, v případě zvolení, slibovala v předvolební kampani. Pokud k vyslovení nedůvěry skutečně dojde, dolní komora parlamentu- sněmovna (House of Commons) je rozpuštěna a vypisují se nové volby. Naposledy se tak stalo v roce 1979, kdy byla labouristické vládě Jamese Callaghana vyslovena nedůvěra o jediný hlas, 310 proti a 311 pro. Následně se postu ministerského předsedy ujala Margaret Thatcherová z konzervativní strany.", "section_level": 2}, {"title": "Francie.", "content": "Francouzské národní shromáždění může hlasovat o vyjádření nedůvěry vládě za předpokladu, že jej podpoří minimálně jedna desetina všech poslanců. Pokud se tak stane a návrh dostatečnou podporu skutečně získá, je povinností vyplývající z ústavy počkat 48 hodin před samotným hlasováním o vyslovení nedůvěry. K vyslovení dojde při kladném vyjádření absolutní většiny všech poslanců. Pokud je vládě nakonec vyslovena nedůvěra, premiér podává demisi za sebe i za vládu prezidentovi republiky. Posledním vyslovením nedůvěry byl v roce 1962 postižen Georges Pompidou. Za normálních okolností by vláda podala demisi prezidentovi, zde ovšem De Gaulle místo toho rozpustil Národní shromáždění, dle článku 12 ústavy a nechal Pompidoua jakožto předsedu vlády.", "section_level": 2}, {"title": "Itálie.", "content": "K tomu, aby byla vláda důvěryhodnou, potřebuje, na rozdíl od výše popsaných států, souhlas obou komor parlamentu. V případě nedůvěry je ale potřeba pouze názor dolní komory. Pro vznesení hlasování o nedůvěře vlády je potřeba alespoň jedna desetina ze všech 630 poslanců. Při podpoře návrhu je podle ústavy nutno počkat 3 dny před samotným hlasováním o nedůvěře. K vyslovení nedůvěry stačí prostá většina, tedy pouze většina všech přítomných poslanců[M5]. Nejnovější případ vyslovení nedůvěry byl v roce 2008, kdy tehdejší premiér Romano Prodi ztratil důvěru senátu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vyslovení nedůvěry vládě je akt, který používá parlament k odstavení vlády od moci. Při kladném výsledku hlasování vláda podává demisi. Parlament tak může učinit například kvůli nedostatečné akceschopnosti vlády nebo kvůli vládním korupčním aférám.", "tgt_summary": "不信任动议(英语:Motion of No Confidence 或 英语:Motion of Non Confidence)、不信任投票(英语:Vote of No Confidence)或不信任决议(英语:Resolution of No Confidence),中文又俗称倒阁,是一种议会议案,一般适用于议会制及半总统制国家的议会。传统上由反对派提交给议会,希望打败政府(内阁)或使政府难堪。在少数情况下,它也可能由对政府已失去信心的昔日支持者放入议会的议程,该议案由议会投票决定通过或拒绝。一般而言,假如议会表决通过不信任动议或无法通过信任动议,阁揆(内阁)只有两个选择,一是阁员全部辞职(辞职后,亦可以复任),二是解散议会并进行议会大选。此制度源于十八世纪末叶,值美国独立,英军屡败时。时英国下议院通过决议称:「本议院毋可就现任各大臣身保信任。」致时任英国首相诺斯勋爵请辞。虽未即时成为定例,亦开后制先河。", "id": 911016}
{"src_title": "TOS-1", "tgt_title": "TOS-1火箭炮", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "\"TOS-1 Buratino\" je postaven na osvědčeném podvozku tanku T-72, na kterém je nainstalované odpalovací zařízení pro 30 raket ráže 220 mm. Rakety jsou vybaveny termobarickou hlavicí o hmotnosti 100 kg. Samotnou munici tvoří dvě nálože. První nálož, která exploduje v předem určené výšce, rozptýlí explozivní hmotu do okolí, kde společně se vzduchem vytvoří vysoce explozivní aerosolový mrak. S odstupem několika sekund potom další nálož vzniklou směs zapálí, čímž dojde k explozi, která má několikanásobně větší sílu, než klasické trhaviny. Vzniká tak mohutná tlaková vlna s obrovskou ničivou silou. Celý ničivý efekt je umocněn podtlakem vzduchu, který se tvoří za tlakovou vlnou. Plamenomet tak dokáže zničit až 8 budov najednou a navíc způsobuje devastující škody na 4 kilometry čtvereční. Kromě samotného ničivého účinku dochází při použití této zbraně i k silnému psychologickému efektu na napadené jednotky.  Bojové vozidlo BM-1, na kterém je nainstalováný raketový systém, má hmotnost 45,3 t. Je dlouhé 9,5 m a široké 3,6 m. Jeho posádku tvoří 3 muži - velitel, střelec, řidič. BM-1 pohání vznětový motor V-84 o výkonu 630 kw (840 koňských sil). Vozidlo dokáže vyvinout rychlost až 60 km/h a na jedno natankování přejde do 550 km. Zbraň je schopna vystřelit na cíl 30 raket za 15 sekund a dosah zbraně činí 500-3 500 m.  Kromě vozidla BM-1 a samotných raket se systém TOS-1 skládá ještě ze dvou přepravně-nakládacích vozů TZM-T, které jsou postaveny také na podvozku tanku.  V roce 2001 byla vyvinuta nová verze \"TOS-1A Solncepjok\" s vylepšeným balistickým počítačem a palebným dosahem 6 000 m. Počet raket na spouštěcího zařízení byl snížen z 30 na 24. Odpalovací zařízení je chráněno pancéřováním, které odolá munici ráže 7,62 mm ze vzdálenosti od 620 m. Čas, který uplyne od zastavení vozidla až po bojovou připravenost k palbě, je 90 sekund. Rakety jsou následně vystřelovány každou 0,5 sekundu. To znamená, že při odpalování raket jednotlivě proběhne celá salva za 12 sekund a při střelbě v párech je všech 24 raket vystřelených do 6 vteřin.", "section_level": 1}], "src_summary": "TOS-1 ( „tjaželaja ogňomjotnaja sistema“) je sovětský 30-hlavňový (původní systém, Ob.634 nebo TOS-1M) nebo 24-hlavňový (Ob.634B nebo TOS-1A) raketomet a termobarická zbraň ráže 220 mm na podvozku tanku T-72.", "tgt_summary": "TOS-1“布拉提诺”(,重型喷火系统)为一款苏联以T-72底盘开发的220毫米30管(原设计,634工程/TOS-1M)或24管(634B工程或TOS-1A)多管火箭炮。TOS-1被设计为轻装甲自行火箭炮,用于开阔地区的防御工事。其参与的第一场战斗为1988-1989年的苏联对阿富汗的战争中的战斗。TOS-1第一次被公开是在1999年的鄂木斯克。", "id": 1826527}
{"src_title": "Hoja mnohokvětá", "tgt_title": "流星毬蘭", "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Je to rostlina rostoucí v půdě nebo v kamenité suti či skaní štěrbině v nadmořské výšce od 500 do 1200 m. Nejčastější si volí místech s mírným stínem, bývá součásti světlých lesů a řídkých křovin.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Hoja mnohokvětá roste obvykle jako kompaktní, hustě větvený, někdy převislý keř vysoký do 1 m, ojediněle jako liána do výšky nejvíce 2,5 m. Větve keře jsou přímé nebo vystoupavé, mají hladkou kůru našedlé barvy a vespod patrné jizvy po opadaných listech. Tmavě zelené, kožovité listy s 1,5 cm řapíky vyrůstají vstřícně a jejich široce kopinaté čepele jsou dlouhé 10 až 20 cm a široké 2 až 6 cm, na bázi jsou klínovité a vrcholu tupě špičaté. Listy jsou lysé, mají zřetelnou nervaturu a bývají světle skvrnité či bez skvrn.  Mnohokvětá, polokulovitá okoličnatá květenství vyrůstají na koncích větví nebo z úžlabí listů na stopkách. Převislá květenství jsou tvořena dvaceti až čtyřiceti pětičetnými květy, velkými až 2 cm, které mají stopky dlouhé okolo 5 cm. Kališní lístky s mnoha podélními žlázkami jsou vejčité a 2,5 × 2 mm velké. Korunní lístky jsou podlouhle trojúhelníkovité (šípovité), 1,5 až 2 cm dlouhé, od báze silně nazpět ohnuté a jsou zbarveny bílé až slámově žlutě s oranžovými konci. Lístky bílé pakorunky směřující dopředu jsou úzce kopinaté a pokryté vzpřímenými, jakoby voskovitými šupinkami. Květy jsou variabilní a mohou se částečně lišit barevným odstínem i tvarem.  Květy mají vágní vůni (někomu připomíná citrón) a obsahuji hodně nektaru tvořícího se hlavně v podvečer nebo brzy ráno. Opylovány jsou hlavně nočními motýly a netopýry, květ je otevřen asi 12 dnů. Plodem je 1 až 2 cm dlouhý měchýřek dozrávající na podzim, který obsahuje vejčitá semena velká 4 × 2 mm; rostlina však vytváří měchýřky se semeny jen ojediněle.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Rostliny se sice mohou rozmnožovat semeny, trvá to však poměrně dlouho a mnohdy je výsledek nevalný. Spolehlivě se množí kmenovými řízky zasazenými v mokrém písku, půdě nebo přímo ve vodě.  V tropických a subtropických krajích se vysazuje v parcích a zahradách jako okrasný keř. Ve středoevropských podmínkách lze hoju mnohokvětou celkem bez problémů pěstovat jako pokojovou rostlinu v rašelinovém substrátu na mírně přistíněném místě.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Hoja mnohokvětá (\"Hoya multiflora\") je keřovitá, stálezelená rostlina pocházející z Malajsie a Filipín, která byla rozšířena ve velké části jihovýchodní Asie (Indonésie, Myanmar, Laos, Thajsko, Vietnam, jihovýchod Číny). Pěstuje se pro četné nádherné květy zdobící rostlinu po dobu nejméně třech měsíců.", "tgt_summary": "流星毬兰(学名:'),又名火箭毬兰、蜂出巢。为萝藦科毬兰属下的一种常绿蔓状灌木。原生于中国云南、中南半岛、印尼以及菲律宾等地。", "id": 1306550}
{"src_title": "Broadwell", "tgt_title": "Broadwell微架構", "src_document": [{"title": "Historie vývoje.", "content": "Procesory Broadwell byly oznámeny ke konci roku 2012. Původně se spekulovalo, že by tyto procesory měly využívat pouze patice typu BGA a prodávat se přivařené k základní desce, což by znemožnilo změnu komponentů a tedy vylepšování počítače. Začátkem roku 2013 Intel oznámil, že ve čtvrtém čtvrtletí roku 2013 začne sériovou výrobu čipů, které měly být zákazníkům dodávány už v následujícím roce. Nedlouho poté bylo oznámeno, že Intel zůstane u LGA patice a procesory se k deskám vařit nebudou. V červenci bylo oznámeno, že se Broadwell posouvá na druhé pololetí roku 2014. Nedlouho poté bylo oznámeno další zpoždění, kvůli defektům vyrobených procesorů a jiným technickým problémům.  27. října 2014 bylo spuštěno několik mobilních procesorů řady Core M. Další procesory začaly vycházet v lednu 2015 a procesory pro stolní počítače řady Core i5 a i7 byly vydány 2. června 2015, jednalo se však pouze o dva modely, které byly navíc byly zastíněny vydáním procesorů Skylake o necelé tři měsíce později. Představitel Intelu Kirk Skaugen přiznal, že přeskočení desktopových procesorů u Broadwellu bylo špatné rozhodnutí.  V květnu 2016 Intel oznámil chystané procesory pro nadšence Broadwell-E, které měly být pokračováním modelů Haswell-E s 14-nanometrovým výrobním procesem Broadwellu.", "section_level": 1}, {"title": "Technické parametry.", "content": "Mezi varianty pro mobilní zařízení s patící typu BGA patří Broadwell-Y, Broadwell-U, Broadwell-H. První dva jmenované se vyznačují nízkou spotřebou energie a jsou určené primárně pro tablety a ultrabooky. Varianta H byla navržena pro chipsety HM68, HM87, QM87. Vznikl pro ní také nový chipset HM97 pro \"all-in-one\" systémy a malé základní desky.  Procesory pro stolní počítače označené jako Broadwell-DT jsou čtyřjádrové a přetaktovatelné. Mají integrovaný grafický čip Iris Pro 6200 a 128 MB L4 mezipaměti. V základní frekvenci mají tepelný výkon 65 W. Využívají patici LGA 1150 a jsou zpětně kompatibilní se základními deskami navrženými pro procesory Haswell.  Řada pro počítačové nadšence Broadwell-E využívá stejnou patici jako Haswell-E, tedy LGA 2011-v3. Také chipset zůstává stejný (je však třeba aktualizace BIOSu), proto jsou základní desky pro Haswell-E použitelné i pro Broadwell-E. Tyto procesory také podporují novější typ paměti DDR4 na čtyřech kanálech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Broadwell je kódové označení pro pátou generaci mikroprocesorů vyvíjených společností Intel. Broadwell je zmenšením architektury Haswell; využívá 14-nanometrovou výrobní technologii. Procesory Broadwell však plně nenahradily procesory Haswell, protože nenabízí žádné low-endové desktopové procesory. První desktopové procesory vyšly 2. června 2015. Jejich nástupcem se staly procesory architektury Skylake.", "tgt_summary": "Broadwell是英特尔(Intel)于2015年1月在消费性电子展(CES)发表的处理器架构代号,是tick-tock模式中Haswell微架构的14nm制程改进版本。移动及服务器领域为主,桌面领域为辅,而且没有零售版。", "id": 994232}
{"src_title": "Lori límcový", "tgt_title": "綠領吸蜜鸚鵡", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Loriové límcoví jsou endemičtí pro Fidži, konkrétně obývají většinu velkých ostrovů v severní části souostroví Lau. Nejlepší podmínky pro jejich pozorování jsou na ostrově Viti Levu. Obecně si pro žití vybírá tento druh hlavně deštné lesy, avšak dobře se přizpůsobil životu s lidmi a proto jej uvidíme i na kokosových plantážích, zahradách nebo parcích. Malá populace loriů límcových se nachází i ve městě Suva. Fidži obecně je velmi vlhká oblast, ve které zimní teploty neklesnou pod 17 °C a i tomu je nutné přizpůsobit chov loriů.  Dospělý lori límcový má na délku okolo 20 cm a vykazuje pohlavní dimorfismus. Samečci mají světle rudé tváře, krk, hruď a horní část břicha. Korunka (vršek hlavy) je fialový. Zátylek je zářivě zelený, křídla, záda a ocas mají podobný odstín. Podbříšek je fialový. Zobák žlutý, velmi malý, nohy růžovo oranžové. Naopak samičky mají bledší korunku s nazelenalým odstínem. Mláďata jsou méně výrazná s hnědým zobákem a hnědými duhovkami.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Lori límcový se běžně vyskytuje v párech, mimo sezónu hnízdění i v malých skupinkách čítajících okolo šesti kusů. Existují ale i záznamy o padesáti loriích límcových na jednom stromě, jedná se však o výjimky. Samotné období hnízdění probíhá od července do prosince a loriové většinou vyhledávají zetlelé kmeny palem. V době hnízdění jsou loriové límcoví vůči ostatním ptákům agresivní, především v okolí hnízda. Tento druh se živí nektarem květin, pylem, plody a drobným hmyzem. Podle literatury dávají loriové přednost nektaru z kokosových palem a stromů zarděnice pestré a spatodei zvonkovité.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zajetí.", "content": "Obecně panuje tvrzení, že chov loriů límcových v zajetí je náročnější a to především na složení stravy a hygienu. Tento druh se hodí pro voliérový chov. Samotné voliéry které se dají dobře udržovat (musí tedy být z dobře omyvatelného materiálu) a navíc musí být prostorné, jelikož loriové límcoví jsou velmi pohybliví a akční. Větší část jejich stravy by měl tvořit sladký nektar. Na druhou stranu nesmí to být příliš hustá kaše, kvůli které se v zobáku loriů tvoří kvasinky. Cenově se jedná o dostupné ptáky; běžná cena za jedno mládě je 1 300 eur. Co se odchovu týče, pak obecně platí, že jsou loriové límcoví dobří rodiče-  První jedinec se do Evropy, konkrétně do Velké Británie, dostal v roce 1870 a přivezl jej sem kapitán Hudson. V roce 1911 pak byli do londýnské Zoo importování další dva jedinci. Ve větším měřítku tyto ptáky začal chovat až švýcarský chovatel Bukard v 60. letech 20. století. V Česku se první lori límcový objevil až v roce 2002, jedním z prvních tuzemských chovatelů byl například Pavel Pecka.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie a status.", "content": "Lori límcový byl poprvé popsán německým přírodovědcem Georgem Adolfem Suckowem v roce 1800. Do monotypického rodu \"Phigys\" se ale tento druh dostal až o sedmdesát let později, roku 1870, a to díky anglickému přírodovědci Georgi Robertu Grayovi. Někteří biologové stále loriho límcového řadí do rodu \"Vini\". Na Fidži tohoto ptáka přezdívají „Kula“.  Lori límcový je druh ptáka se stabilními populacemi, který se snadno přizpůsobí novým podmínkám a i proto mu dle IUCN přísluší status málo dotčený (LC).", "section_level": 1}], "src_summary": "Lori límcový (\"Phigys solitarius\") je monotypický druh ptáka z čeledi \"Psittaculidae\", z podčeledi loriů. Je endemický pro ostrovy Fidži. Tento druh se stal oblíbený jako klecový pták až v posledních deseti letech a obecně se jedná o druh náročnější na chov, především na hygienu a výživu.", "tgt_summary": "绿领吸蜜鹦鹉(学名\"Phigys solitarius\")是斐济特有的一种鹦鹉。它们是唯一由雨林环境适应到城市生活的鸟类。它们长20厘米,下身及面部呈鲜红色,有紫色的冠,上身呈绿色。雄鸟及雌鸟相似,但雌鸟的冠较为淡色。", "id": 3052750}
{"src_title": "Socialistický realismus (architektura)", "tgt_title": "斯大林式建筑", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nový hospodářsko-politický systém zapřáhl cílevědomě architekturu do svých služeb, do programových záměrů výstavby a pro tyto úkoly si politicky vždy zformuloval vlastní směrnice i podmínky v architektuře i umění. Architektura tohoto období odrážela nejen způsob života, jeho technickou a kulturní úroveň, ale zejména jeho sociálně-ekonomický stav, a tak se stává nejspolehlivějším dějinným záznamem o vyspělosti života období socialistického realismu.  Ideologie období označovala funkcionalismus za přežitou, pochybnou a bezideovou cestu architektury, popisujíc ji za typickou pro kapitalistické zřízení. Požadavky dialektického materialismu vynucovaly zásady tvorby pro nový sloh, ke kterému se mělo dospět právě metodou socialistického realismu. Tato nová estetika a teorie proklamovala architekturu za takové umění, kde umělec musí vést politický a ideový zápas v zájmu diktatury proletariátu. Tedy v zájmu třídním musí dělat obecné závěry a přijatelnou ideovou stavbu.  Teoretici stalinského socialistického realismu proklamovali, že socialistická architektura má mít účast na jeho společenském soužití nejen účelově, ale i výtvarně. Hlásali, že musí pracujícího člověka přesvědčovat, že je to umění nejdemokratičtější, které musí být obsahem socialistické a formou národní. V samotných tvůrčích zásadách, jimiž se cílevědomě řídí socialistická umělecká tvorba, je vyjádřena potřeba rozvíjet národní formy. Má být, jak to výzva redakční rady časopisu \"Architektura\" formulovala, umění takové, \"aby podle vzoru velkého příkladu architektury sovětské svou uměleckosti, vysokým uměleckým mistrovstvím za použití nejvyspělejší techniky obohatila naši krásnou vlast novými krásnými stavbami, které by nejen sloužily všem potřebám společnosti, ale právě tak svou krásou vzbuzovaly u všech pracujících nadšení a pocity hrdosti nad dosaženými úspěchy při budování socialismu v naší vlasti, aby vyjadřovaly skvělé myšlenky socialistického humanismu a vlastenectví, aby celému světu ukazovaly velkolepost mírového budování\". Tak byly položeny hlavní směrné postuláty pro tvorbu formy. Byly účelově verbalisticky prospekulovány na cestu vysoce vytyčené ideovosti umění na dvou postamentech. Jedním z nich byla jednoznačná nutnost poslušně respektovat sovětské zkušenosti a druhým postamentem bylo, že zdroj krásy třeba hledat v tradici, v národní kultuře, v lidové tvořivosti.", "section_level": 1}, {"title": "Systém.", "content": "Po sociální lince se začala věnovat politická péče zejména o obyčejného člověka hledáním způsobů rovnoměrného rozdělení společenského bohatství. To si vynutilo požadavky po co největší industrializaci. To si zase žádalo standardizaci přes maximální typizaci. Na faktorech totalitou vnucených začalo bloudění. Protipólovost velké vůle za uměleckým projevem, abstraktní, vyjadřující krása na jedné straně, a technická pravda progresivních výrobních metod na straně druhé se dostávaly do kolize. Politicky nasměrovaný systém socialistického realismu za hledáním nového slohu života, nových forem tak jak byl interpretován, byl výbojem krátce časovým. Do předepsaného schématu nebylo mnoho zájmu. Právě proto to byla příležitost pro čile myslící architekty, kteří z pózy nezkušených samozvaných interpretátorů vymýšleli teorie odtržení od pokroku techniky, vědy i stavu života. Utápěli se v neschůdných formulacích, aby směrnice slovesného umění aplikovali zcela mechanicky do propagace socialismu přes architekturu. Architektům v tvorbě už zdatným se tohle všechno těžce vstřebávalo. Socialistický realismus nebyl cestou přímého vývoje architektury v našich podmínkách, byl schématem vycházející ze společenského systému, který zde v období socialismu vládl. Rovnoměrné rozdělení společenského bohatství mělo za následek neúměrné zásahy do urbanizace krajiny v důsledku nastolení takového stavu. Asi nejvýstižnější forma staveb socialistického realismu je přes vyjádření monumentalizmu těchto staveb, jejich reprezentativní charakter a jasný symbol moci rozrůstající se světové velmoci, kterou v té době Sovětský svaz byl.  Socialistický realismus byl regionálním slohem v bipolárním rozdělení tehdejšího světa. Byl to svébytný sloh, reflektující situaci své doby, především ve společensko-politické a na mezinárodní scéně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Socialistický realismus v architektuře je architektonický styl používaný u reprezentativních staveb v Sovětském svazu a jeho satelitech během vlády Josifa Stalina a v krátkém období po jeho smrti.", "tgt_summary": "斯大林式建筑(Сталинский Ампир)风格指苏联斯大林时代发展并大量运用的一种建筑风格。开始于1933年(以苏维埃宫最后设计方案的确定为标志),并于1955年结束(苏维埃建筑学会的废止)。1940年代以来,苏联境内建成了大批斯大林风格建筑的高楼大厦。这种建筑风格对1950年代即存在的东欧各附属国以及中华人民共和国等共产主义国家的也有很大影响。在前民主德国的首都的东柏林、波兰首都华沙、中国的北京以及朝鲜平壤等地,受此影响的建筑物在今日仍随处可见。", "id": 2449041}
{"src_title": "Space Travel", "tgt_title": "星际旅行 (1969年游戏)", "src_document": [{"title": "Hra.", "content": "Hra Space Travel je simulací letu ve vesmírném prostoru, prezentována dvojrozměrnou soustavou a pohledem shora. Prostředí tvoří monochromatická grafika tvořená bílými čarami na černém pozadí. V něm hráč ovládá vesmírnou loď letící přes simulaci sluneční soustavy. Hra nemá žádné jiné specifické cíle, než se pokusit přistát na různých planetách a měsících soustavy. Planety a většina měsíců ve sluneční soustavě jsou znázorněny v určitém měřítku a to jak co do velikosti, tak do vzdálenosti od sebe navzájem. Oběžné dráhy jsou zjednodušeny coby kruhy.  Aby hráč mohl přistát na vesmírném tělesu, musí jeho loď překročit hranici představující povrch tělesa a rovněž se musí pohybovat dostatečně nízkou rychlostí. Hráč má možnost pohybovat svou lodí dopředu i zpět a také lodí otáčet. Vesmírné plavidlo se pohybuje konstantní rychlostí vzhledem k měřítku prostoru, které hráč také může ovládat, čili je schopen ovládat rychlost lodi. Zvýšením měřítka může procestovat celou sluneční soustavu během několika málo sekund, ovšem riskuje, že svůj cíl přelétne. Na druhou stranu snížením měřítka může hráč dostatečně snížit rychlost pro přistání. Loď je vždy ve středu obrazovky, otočená nahoru. Otočení vpravo nebo vlevo otáčí sluneční soustavou okolo lodi.  Každá planeta nebo měsíc má definovanou hmotnost a tudíž i gravitaci. Tělesa se nemohou vzájemně ovlivnit a proto pouze to nejsilnější gravitační pole ovlivňuje hráče. To někdy vede k podivnému chování gravitace. Např. gravitační efekt Marsu je silnější než jeho měsíce Phobosu, což znamená, že aby hráč mohl na měsíci přistát, musí se nejdříve dostat až pod jeho povrch, což ho rázem vrátí zpět a teprve přistane na povrchu. Název planety nebo měsíce s aktuální nejsilnější gravitací se zobrazuje na obrazovce. Hráči si také mohli upravit parametry programu. Populárními úpravami bylo zvýšení úrovně gravitace a tím i obtížnosti hry nebo úprava souřadnicového zobrazovacího systému tak, že místo aby loď zůstávala v centru obrazovky a planety se pohybovaly kolem ní, se současná dominantní planeta vždy nacházela ve spodní části obrazovky a loď se pohybovala relativně vůči ní.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "V roce 1969, programátor Ken Thompson pracoval pro Bell Labs v operačním systému Multics. Při své práci vyvinul Space Travel na počítači GE 635.  Když Bell Labs upustili od projektu Multics, portoval kód z Multics k programu Fortran tak, aby mohl běžet na operačním systému GECOS a již na GE 635. Thompson a další zaměstnanci Bell Labs, jako je Ravi Sethi a Dennis Ritchie, hráli hru na systému, ale počítač byl spuštěn na bázi \"interaktivní dávky\", kde bylo připevněno několik terminálů a každý výkon programu musel být umístěn do fronty. Společnost interně sledovala využití počítače pomocí systému poplatků. Každá hra byla zpoplatněna částou od 50 do 70 USD, které se připisovaly na vnitřní účet. Hra dobře neběžela ani na systému GECOS tak jako to mělo být na Multics. Systém navíc vyžadoval zadávání uživatelských příkazů, namísto mačkání jednotlivých kláves. To vedlo k obtížnému ovládání lodi. Proto v Bell Labs chtěli najít jiné, lepší řešení. Thompson původně žádal Bell Labs o koupi počítače DEC-10. Toto řešení by ale stálo bezmála 120000 USD, díky nutnosti vývoje nového operačního systému. To Bell Labs zamítli, protože nejevili zájem o investici do vývoje dalšího operačního systému, když nedávno od jednoho takového projektu upustili. Thompsonovi se však podařilo zjistit, že sousední oddělení mělo starší minipočítač PDP-7, který byl málo používán, a který by mohl s trochou námahy mohl perfektně využít.  Jak Thompson začal portovat hru na nový systém, rozhodl se vytvořit kód, který by nenavazoval na některý stávající software, ale vyvinul zcela nový, vlastní. V důsledku toho se realizoval svůj vlastní aritmetický balíček s plovoucí desetinnou čárkou, grafický souřadnicový systém pro výstup na obrazovku a odladovací podsystém. Tyto počáteční subsystémy byly kódovány v jazyce symbolických instrukcí na systém GECOS a sestaveny, jejich výstup byl ukládán na papírové pásky, které měly být přeneseny do PDP-7. Thompson pak napsal assembler pro PDP-7, aby se zabránilo tomuto zdlouhavému a náročnému procesu. Hra na novém stroji běžela velmi pomalu, což Thompsona vedlo k tomu navrhnout svůj vlastní souborový systém založený na některých nápadech a poznatcích Dennise Ritchieho a Rudda Cassawaye, které získali při práci se souborovým systémem Multics, na kterém poté Space Travel běžel.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "V době, kdy Space Travel byla plně portován na PDP-7, Thompson rozšířil svou softwarovou sadu k plnému základnímu operačnímu systému, v takovém rozsahu, kdy by to projektem Multics a GE 635 nebylo možné. Operační systém rozšířil mezi další uživatele ve firmě a v podstatě vytvořil jádro toho, co dostalo v roce 1970 název \"operační systém Unix\". Space Travel byl vyvinut před vzestupem komerčního odvětví videoher v časné historii. Nikdy nebyla distribuována mimo místo jejího vytvoření. Takže jediným a vlastně tak trošku vedlejším, avšak velice důležitým odkazem je potlačení a vývoj Unixu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Space Travel je jedna z prvních videoher vyvinutá Kenem Thompsonem v roce 1969. Videohra simuluje cestování ve sluneční soustavě. Hráč cestuje svou vesmírnou lodí modelem dvojrozměrné sluneční soustavy. Jediným cílem této hry je pokusit se přistát na různých planetách a měsících. Hráč může lodí pohybovat a otáčet. Lze také nastavit celkovou rychlost úpravou měřítka simulace. Loď je ovlivněna nejsilnější gravitační silou astronomických těles.", "tgt_summary": ",是UNIX开发者肯·汤普逊于1969年编写的电子游戏。玩家可以模拟操作太空船在代表太阳系的二维画面内进行飞行,或者在不同的行星或卫星表面着陆。太空船会受到万有引力影响。", "id": 978092}
{"src_title": "Bedřiška Šlesvicko-Holštýnsko-Sonderbursko-Glücksburská", "tgt_title": "腓特丽克公主", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodina a mládí.", "content": "Bedřiška se narodila 9. října 1811 na zámku Gottorp v blízkosti Schleswig v Šlesvicku jako princezna Bedřiška Šlesvicko-Holštýnsko-Sonderbursko-Becká, druhá nejstarší dcera Fridricha Viléma, vévody Šlesvicko-Holštýnsko-Sonderbursko-Beckého, a jeho manželky Luisi Karolíny Hesensko-Kasselské.  Bedřiščin otec Fridrich byl hlavou dynastie, která si od roku 1448 držela norský trůn, byl tedy poměrně významný. Prostřednictvím otce tedy byl Bedřiška přímým potomkem Kristiána III. Dánského. Bedřiščina matka Luisa Karolína byla dcerou lankraběte Karla Hesensko-Kasselského, dánského polního maršála a místodržitele Šlesvicka a Holštýnska, a jeho manželky Luisi Dánské (dcera Frederika V. Dánského). 6. června 1825 byl Fridrich Vilém jmenován nevlastním bratrem Frederikem VI. vévodou glücksburským, jelikož roku 1779 stará glücksburská linie zanikla.", "section_level": 2}, {"title": "Vévodkyně Anhaltsko-bernburská.", "content": "Dne 30. října 1834, ve věku 23 let, si Bedřiška vzala Alexandra Karla, vévodu Anhaltsko-bernburského, syna Alexiuse Fridricha Kristiána. Svatba proběhla na zámku Louisenlund a manželství bylo bez potomků.  V listopadu 1855 byl Alexandr Karel uvězněn v zámku Hoym kvůli postupnému zhoršení jeho duševního zdraví (podle některých zdrojů dokonce trpěl schizofrenií). Tam Alexandr strávit zbytek svého života ve společnosti svého komorníka, malíře Wilhelma von Kügelgena. Odsud ale nemohl vládnout vévodství, proto všechny jeho pravomoci převzala právě manželka Bedřiška. Alexandr nakonec 19. srpna 1863 v zajetí zemřel. Protože Anhaltsko-Bernburští Alexandrem vymřeli, zdědili po nich vévodství Anhaltsko-Desavští, konkrétně Leopold IV., kterému se nakonec podařilo sjednotit celé Anhaltsko — stalo se tak po více než 280 letech a co více, titul by dědičný.  Vévodkyně vdova Bedřiška zemřela ve věku devadesáti let 10. července 1902 v Ballenstedtu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bedřiška Šlesvicko-Holštýnsko-Sonderbursko-Glücksburská (9. října 1811, Gottorp – 10. července 1902, Ballenstedt) byla dcera Fridricha Viléma, vévody Šlesvicko-Holštýnsko-Sonderbursko-Glücksburského, a jeho manželky Luisi Karolíny Hesensko-Kasselské, tím pádem byla Bedřiška starší sestrou budoucího dánského krále Kristiána IX. Po sňatku s Alexandrem Karlem Anhaltsko-Bernburským se stala poslední vévodkyní Anhaltsko-bernburskou; jejím manželem dynastie vymřela po meči, po přeslici vymřela již několik let před ním.", "tgt_summary": "腓特丽克·卡罗琳·朱丽安妮(;1811年-10月9日-1902年-7月10日),是第一代石勒苏益格-荷尔斯泰因-索恩德堡-格吕克斯堡公爵腓特烈·威廉的二女儿,丹麦国王克里斯蒂安九世的次姐。", "id": 2679246}
{"src_title": "Mad Max (počítačová hra, 2015)", "tgt_title": "疯狂麦克斯 (2015年游戏)", "src_document": [{"title": "Gameplay.", "content": "Mad Max je post-apokalyptická akční adventura, s těžkým důrazem na automobilový boj, v němž hráč přebírá roli titulní postavy Maxe Rockatanskyho. Podle vydavatele až 60% videohry vyžaduje po hráči, aby řídil automobil. Maxův automobil, s přezdívkou \"Magnum Opus\", lze i vylepšovat. Maxovým společníkem v autě je zručný mechanik \"Chumbucket\". Hra se zobrazuje z pohledu třetí osoby, ale během řízení lze přepnout do pohledu první osoby. Ve hře je hlavní příběh, ale samozřejmě jsou zde i vedlejší mise.  Měna ve hře je šrot, za který se vylepšuje Maxův automobil, ale i sám Max. Šrot se nachází různě po videoherní mapě. Max dále získává dovednosti z nasbíraných zkušeností, za které se pořizují další Maxova vylepšení.  Je uvedeno mnoho možností gameplaye, hlavně akční a stealth, ale hra upřednostňuje akci. Ačkoli má Max brokovnici, munice je vzácná, proto bojuje nejčastěji pěstmi. Hra má bojový systém volného proudění, která využívá profesionální útoky smíchané s boxerskými techniky, podobně jako série videoher.  Krajina hry se skládá z kaňonů, jeskyní, pouští, vyprahlého mořského dna a opuštěných budov. Herní svět je rozdělen do několika oblastí, přičemž každá oblast má svou vlastní jedinečnou krajinu a vedlejší příběh v podobě vedlejších misí. Unikátní památky a ruiny mohou být objeveny v každém regionu. Vedlejší činnosti, jako jsou například závody smrti, dobyvání nepřátelských pevností, shazování strašáků a ničení nepřátelských konvojů lze nalézt v každém regionu. Dále „úroveň hrozby\" regionu se snižuje po splnění takových aktivit, a tím umožňuje hráčům procházet svět snadněji. Každý region ve hře má svého bosse (\"Top Dog Boss\"). Některé z pevností ve hře jsou lehčí, některé těžší. Každou oblast Max objeví pomocí horkovzdušného balónu. Ve hře též funguje \"fast-travel\", tedy okamžitý přesun z jednoho bodu na mapě do druhého.  Magnum Opus spotřebovává benzín, který se získává z plných kanystrů a spojeneckých základen. Hráči mohou najít sběratelské předměty, a to historické relikvie v průběhu celé hry. Hráč může vjéct do „\"The Big Nothing\"\", nezmapované pouštní oblasti. Právě zde se dají nalézt vzácné součástky pro \"Magnum Opus\". Ve hře je i dynamický systém dne a noci, a systém elektrických a pouštních bouří.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Videohra, stejně jako filmová série se odehrává v australské poušti zničené jadernou válkou o zbývající zdroje, která zpustošila civilizaci a vyprahla svět.  Samotář, \"Max Rockatansky\" (Bren Foster), projíždí ve svém automobilu \"Interceptoru\" \"Pláně ticha\" (\"Plains of Silence\"). Jeho jízda se změní, když narazí na skupinu bojovníků pod velením \"Scabrouse Scrotuse\" (Travis Willingham), psychotického syna \"Immortana Joea\" a vládce města \"Gas Town\". \"Scrotusovi\" bojovníci přepadnou \"Maxe\". Vezmou mu jeho automobil, věci a oblečení. \"Max\" se ale nenechá a stačí skočit na \"Scrotusovo\" vozidlo \"War Rig\". Zde zaútočí na \"Scrotuse\". Po krátkém boji \"Max\" zařízne motorovou pilu hluboko do hlavy \"Scrotuse\", který však kupodivu přežije a skopne \"Maxe\" z vozidla a nechá jej polonahého v pustině.  \"Max\" získá oblečení a brokovnici od nedaleké mrtvoly. Následně pozná zručného mechanika jménem \"Chumbucket\" (Jason Spisak), vyhoštěného hrbáče s vlastní vírou točící se kolem automobilů. \"Chumbucket\" začne \"Maxovi\" říkat „\"Řidič\"\" („\"The Driver\"\") a ukáže \"Maxovi\" automobil, kterému \"Chum\" říká \"„Magnum Opus\"\". \"Max\" má v plánu se dostat pryč z \"Plání ticha\", ale pro překonání potřebuje motor V8. \"Chum Maxovi\" řekne, že \"Magnum\" má V8 a daruje automobil do rukou \"Maxe\", pokud získá karoserii. Proto se nejdříve vydají do nepřátelské základny pro karoserii, kterou také získají. Vrátí se, ale tehdy \"Max\" zjistí, že mu \"Chum\" lhal, protože \"Magnum\" má jen V6. Od \"Chuma\" zjistí, že se V8 nachází v nedalekém městě \"Gas Town\". \"Max\" má v plánu tam jet. \"Chum\" mu v tom zabrání, jelikož je \"Magnum\" moc slabý. Proto se tedy \"Max\" zaváže \"Chumovi\", že automobil vylepší. Avšak náhle na dvojici zaútočí bojovníci \"Stunk Guma\", a proto dvojice odjede pryč. \"Chum\" zavede \"Maxe\" do spřátelené základny \"Jeeta\" (Josh Keaton), nacházející se ve starém majáku. \"Max\" chce pokračovat dál ke \"Gas Townu\", ale v tom mu brání dlouhá zeď přes celé \"Pláně\". Jediným průjezdným místech je brána jménem „\"Čelisti\"\" (“\"Jaws\"\"). Tu \"Max\" později úspěšně zničí. Pokračuje dál po \"Pláních\".  V pátrání po V8 se \"Max\" dozví, že v \"Gas Townu\" se konají závody smrti a jako hlavní cena je právě motor V8. Dojede proto do \"Gas Townu\". Zde objeví muže jménem \"Outcrier\", místního pořadatele závodů. Nechce \"Maxe\" zapsat do závodů, ale pokud \"Max\" získá světýlka (\"vánoční žárovky\"), tak ho zapíše. Proto se tedy \"Max\" vydá do „\"The Big Nothing\"\", neprozkoumané pouštní oblasti ovládané frakcí \"Krkavců\" (\"Buzzards\"). Zde objeví rozpadlé letiště zasypané pískem. Nalezne zde světýlka a vrátí se. Je zapsán do závodů, ale potřebuje střelce (\"Chumbucket\" nestačí). \"Max\" proto nalezne ženu jménem \"Tenderloin\", která naplní úlohu střelce a \"Max\" přijede na závod. Závod vyhraje, ale je nucen \"Tenderloin\" zabít. Po úspěšném boji k \"Maxovi\" přijde \"Scrotus\", který jej pozná a vrhne se po něm. \"Max\" je zraněn. Zachrání ho žena, konkubína kterou \"Max\" v závodu vyhrál jako další cenu, jménem \"Hope\" (Courtenay Taylor), která \"Maxe\" odvede ke zdravotníkovi. \"Max\" má halucinace, ale nakonec se probouzí. \"Max\" dožaduje svou odměnu, a proto ukradne z \"Gas Townu\" vozidlo s V8.  Zamíří do spojeneckého chrámu muže jménem \"Deep Friah\" (Robin Atkin Downes), vůdce uctívačů ohně. \"Chumbucket\" zde namontuje V8 do \"Magnumu\". Zde se \"Max\" opět setká s \"Hope\", která má požadavek najít její dceru \"Glory\" (Madison Carlon), nacházející se v poušti „\"The Big Nothing\"\". \"Max\" nejdříve odmítá, ale nakonec neochotně souhlasí. Dojede do pouště a vstoupí do letiště, ale v tom momentu \"Chumbucket\" odjede s \"Magnumem\" pryč. \"Max\" zachrání \"Glory\" a odjede zpět k \"Deep Friovi\" v jednom z automobilu \"Krkavců\". \"Glory\" se opět setká s \"Hope\". \"Max\" zjistí, že \"Chumbucket\" odjel do svého starého domova. Vydá se za ním. Když dorazí do \"Chumova\" starého obydlí, objeví nejen \"Chuma\", ale i \"Stunk Guma\". \"Max Stunk Guma\" zabije, ale ještě před smrtí mu řekně, že \"Hope\" i \"Glory\" brzy zemřou. \"Max\" s \"Chumem\" odjede v \"Magnumu\" k chrámu \"Deep Fria\". Zde však objeví všechny mrtvé - včetně \"Hope\". \"Glory\" zemře v \"Maxově\" náručí. \"Max\" dostane záchvat hněvu a rozhodne se za každou cenu \"Scrotuse\" zabít.  Avšak neví, kde je, proto dojede do \"Gas Townu\" a zeptá se jednoho \"transfúzáka\". Ten mu odpověď řekne. \"Max\" se vydá za \"Scrotusem\" do \"Pustiny\". Nalezne jej v jeho velkém vozidle (\"War Rig\"). \"Max\" toto vozidlo silně poškodí. Nakonec se vozidlo dostane až ke kraji útesu. \"Max\" se rozhodne \"Magnumem\" narazit přímo do něj. \"Chumbucket\" nesouhlasí, ale \"Max\" si nedá říct. Přes protest \"Maxe\", \"Chumbucket\" zůstává, protože „raději zemře společně s \"Magnumem\", než bez něj\". \"Max\" se rozjede proti vozidlu. Včas vyskočí. Auto vybuchuje a společně s ním \"Chumbucket\" umírá. \"Scrotusovo\" vozidlo padá přes sráz, ale \"Scrotus\" se stačí zachránit v \"Maxově\" starém \"Interceptoru\". Po krátkém boji \"Scrotus\" vypadne z automobilu a zde ho \"Max\" zabije. Poslední scéna ukazuje, jak \"Max\" nasedá do \"Interceptoru\" a jede přes starou silnici vstříc \"Pustině\".", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Videohra se sice odehrává v universu \"Šíleného Maxe\", ale nejedná se o oficiální kánon, jak uvedl George Miller, tvůrce filmové série Šílený Max, v rozhovoru v roce 2008. Miller spolupracoval s Cory Barlog, spisovatelem hry God of War II, po odchodu od svého bývalého zaměstnavatele, Sony Computer Entertainment. Projekt byl původně stanoven jako \"doplněk\" k novému filmu Šílený Max. Produkce filmu byla pozastavena tak, aby bylo více času pro vyvíjení hry, aby byla zachována její kvalita. Barlog oznámil, že hledá vydavatele pro hru v roce 2008, ale žádné další informace o projektu neodhalil. V roce 2010 Barlog pracoval pro Avalanche Studios jako konzultant, ale později odešel v roce 2012 pro Crystal Dynamics.  Dne 14. února 2013, rozmazaný snímek z videohry byl vydán jako ukázka ze strany zakladatele Avalanche Studios, Christophera Sundberga. Hra byla oficiálně odhalena na Electronic Entertainment Expo 2013 dne 10. června během tiskové konference Sony. Bylo to však kritizováno, aby se hra vypustila na Microsoft Windows, PlayStation 3, PlayStation 4, Xbox 360 a Xbox One v roce 2014. Nicméně, během Expo, generální ředitel společnosti Avalanche Studios, Christopher Sundberg, prohlásil, že hru Mad Max nedělají Miller a Barlog společně. Nicméně připustil, že Barlog pracoval na Mad Max hře, když později pracoval u Avalanche. Navzdory nejasného vztahu mezi těmito dvěma projekty, podle ředitele pro design ve hře, Miller spolupracoval s Avalanche Studios během před-výrobní doby hry.  V dubnu 2014, Avalanche oznámil, že Mad Max bude odloženo až do roku 2015. Přes vydání ve stejném roce, videohra není přímo napojena na film, a nikdy nebyla plánována jako \"doplněk\". Jako výsledek, příběh ve hře je originální a samostatný. Důvodem pro rozhodnutí bylo, že vydavatel hry Warner Bros. Interactive Entertainment, se poučil z úspěchu her Batman: Arkham, a shledal, že samostatná hra může přinést více výhod pro hráče, než aby to byl jakýsi doplněk pro film. Avšak se ve hře objevila filmová místa, jako je Gas Town a Dóm hromu. Na rozdíl od předchozích her Avalanche Studios, jako například Just Cause 2, se v Mad Max dává větší důraz na vyprávění příběhu.  Podobně jako u filmů, Max málokdy mluví, anebo nevyjadřuje své emoce, ale jeho myšlenky se projevují prostřednictvím jeho konání. Tým se zaměřil na budování komplexní osobnosti Maxe. Podle ředitele hry, Max je traumatizován některými jeho minulými zkušenostmi, jako je například ztráta své rodiny, což je věc, kterou na Maxovi oceňují nejvíce, a tyto zkušenosti jej vedli k tomu, aby se stal \"šílený\", \"nestabilní\" a \"vzteklý\". Tyto vlastnosti se odrážejí v hraní, což vede k režimu \"Fury\". Je-li tento režim aktivován, Max uděluje větší poškození na nepřátelých. Chumbucket je Maxův mechanik a společník na jeho cestě, který doprovází Maxe. Chumbucket má posedlost k tomu vytvořit co nejsilnější Magnum Opus. Podle vedoucího autora hry, Chumbucket má pseudonáboženský vztah k motorům. Scabrous Scrotus je nastaven jako hlavní protivník ve hře. Byl navržen tak, aby byl \"krvežíznivým netvorem, který nalézá útěchu v utrpení druhých z jeho vlastní bolesti\". Tváře nepřátel jsou lakované a zjizvené, což má znamenat, že pustina je nehostinné a nebezpečné místo.  Od vedoucího designéra Emila Kraftinga bylo zjištěno, že hraní hry byla tou nejvyšší prioritou při vývoji. Podobně jako Just Cause série, vývojář má za cíl poskytnout hráči svobodu. Studia se rovněž zaměřila na vytvoření dynamického světa tím, že vytvoří \"bezešvé série událostí\". Inspirací pro hru bylo čerpáno z atmosféry filmové série Šílený Max, namísto přímého příběhu. Vývojáři ukázali, že neměli v úmyslu čerpat inspiraci od jiných post-apokalyptických videoher, jako je Fallout, Rage a Borderlands, protože mnoho z nápadů těchto her bylo čerpaných z původního Šíleného Maxe. Uvedli, že byla výzva vytvořit tuto automobilovou bojovou hru, kvůli jejich nezkušenosti s tímto stylem.  Herní mapa byla také inspirována sérií Just Cause, která se vyznačuje velkými oblastmi k prozkoumání. Svět hry je navržen tak, aby byl mrtvý, ohrožující a nepřátelský, ale vzrušující a poutavý, který podporuje touhu po poznání. Výzva při vývoji byla v tom, že chtějí vybudovat pustinu, která by byla \"ohromující a dostatečně pestrá\", díky čemuž je Mad Max první hra od Avalanche, kde je otevřený svět post-apokalyptického prostředí. Jako výsledek, vývojář strávil většinu svého času navrhováním terénu tak, aby se zabránilo tomu, že by se terén opakoval. Kvůli tomu, že se hra odehrává v poušti, která je většinou plná hnědé barvy, tým v Avalanche používal živější barvy při vytváření herní oblohy. Avalanche Studios také poslal tým navštívit džungli v Kostarice, aby si prohlédli místní krajinu a životní prostředí pro tvorbu světa v Mad Max. Garáže, které umožňují hráči provést vylepšení a opravení svého auta, byly jednou nastaveny tak, aby vystupovaly ve hře. Nápad byl později zrušen, protože si studio myslelo, že by se prvek \"střetával s hratelností.\"  Mad Max je poháněn Avalanche Engine, což je engine vyvinutý společností Avalanche svými předchozími hrami, jako je Just Cause 2. Podle grafického designéra hry, Alvara Jansson, nové grafické prvky byly zavedeny do enginu během vývoje hry, a že engin byl navržen a optimalizován pro vývoj her s otevřeným světem.  První ukázky ukázaly, že Maxův přízvuk je americký, a ne typicky australský. Mnoho fanoušků protestovalo proti Maxovo americkému přízvuku. Nicméně, Avalanche Studios později potvrdilo, že postava bude mít australský přízvuk.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání.", "content": "Hra byla vydána dne 1. září 2015 v Severní Americe a v Anglii, 2. září v Austrálii, 3. září na Novém Zélandu a 4. září v Evropě pro Microsoft Windows, PlayStation 4 a Xbox One. Před vydáním, dne 3. května 2015, bylo oznámeno, že verze hry pro PlayStation 3 a Xbox 360 byla zrušena kvůli jejich hardwarovému omezení. Verze hry pro Linux byla také zrušena.  Hráči, kteří si hru předobjednali, mohli obdržet další návrh Magnum Opus nazvaný \"The Ripper\". Hráči, kteří si zakoupili hru pro PlayStation 4, mohli získat přístup k exkluzivní části obsahu, dále \"\"Road Warrior Survival Kit\"\". Road Warrior Survival Kit obsahuje dvanáct různých obleků pro Maxe. Exkluzivita tohoto obsahu skončila dne 30. listopadu 2015.  Pro podporu hry, Warner Bros. Interactive Entertainment zastávala různé události. V Austrálii, Warner Bros. uspořádal akci, která pozval umělce vytvořit umělecké dílo na svých vozidlech, jen za použití prachu. Oni také spolupracovali s Uber pro časovou propagaci v Seattlu, ve kterém mohou uživatelé získat přístup k Uber zadarmo. Nabídka je zdarma, protože \"dolary jsou bezcenné v pustině\".", "section_level": 2}, {"title": "Příjetí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před vydáním.", "content": "Před vydáním, Mad Max dostal pozitivní recenze. Hra se označila za \"vzrušující, rychlou, násilnou a zábavnou\". Hardcorový hráči si mysleli, že by se hra mohla stát \"největším překvapením roku 2015\", přičemž se chvála upoutala na přizpůsobení vozidla, která jsou ve srovnání s přizpůsobení lodi, skvělá. Zatímco IGN nazývá hra roku 2015. Nicméně, PC hráči vyjádřili obavy, že hra \"se snaží být příliš mnoho věcí najednou\". Někteří kritici srovnávali hru negativně s úspěšným filmem Šílený Max: Zběsilá cesta.", "section_level": 2}, {"title": "Po vydání.", "content": "Mad Max obdržel smíšené, i když obecně pozitivní recenze. Weby GameRankings a Metacritic dal verzi Microsoft Windows 73,72% na základě 9 recenzí a 73/100 na základě 20 recenzí. Xbox One verze dostala 70,29% na základě 14 recenzí a 72/100 na základě 18 recenzí. PlayStation 4 verze dostala 69,40% na základě 53 recenzí a 69/100 na základě 71 recenzí.  Herní příběh přijal protichůdné reakce. Brandin Tyrrel z IGN si myslel, že příběh byl překvapující a originální, přesto říká, že většina z příběhu hry se objeví pouze v druhé polovině hry. Tyrrel si také myslel, že všechny postavy mají různé osobnosti, a považoval je za \"opravdové hvězdy\" z celé hry. Chris Carter z Destructoid si myslel, že herní příběh je dost poutavý pro hráče k pokroku. Leon Hurley z GamesRadar si myslel, že celkový příběh byl slabý. Nicméně se mu líbila herní dynamika. Matt Bertz z Game Informer také kritizoval příběh. Dodal, že příběh hry je slabý. Bertz také kritizoval nerovnoměrné výkony hereckých hlasů.  Design herního světa získal celkově pozitivní recenze. Tyrrel dodal, že svět je jako hřiště pro hráče k prozkoumávání. Leon Hurley z GamesRadar chválil herní měřítko, ve srovnání se. Martin Robinson z Eurogamer řekl, že herní měřítko je příznivé od Avalanche vzhledem na předchozí série Just Cause. Robinson si také myslel, že Avalanche úspěšně kombinoval universe Šíleného Maxe s moderním otevřeným světem. Bertz ocenil herní nehostinné prostředí, a pochválil Avalanche pro přidání různých stylů a zářivé nebe do jinak nudné pouště. Daniel Bloodworth z GameTrailers opakoval podobné myšlenky, a myslel si, že každý region v herním světě je jedinečný a rozdílný od ostatních. Bloodworth ocenil i studio pro úsilí vynaložené při tvorbě světa. Peter Brown z GameSpot chválil přírodní pohromy (silné bouře) ve hře, jelikož si myslel, že byl vytvořen nový standard pro herní svět. Nicméně, Filip Kollar z Polygon kritizoval rozložení hry. Dodal, že každé místo ve hře je totožné, a že nevýrazné prostředí odradí hráče od průzkumu.  Tyrrel považuje za jeden z nejlepších prvků právě automobilový boj. Brown pochválil automobilovou akci, kterou považoval za intenzivní, složitou a nepředvídatelnou, ale kritizoval nadměrné zjednodušení a stejný pěstní boj. Carter u automobilů ocenil lehké ovládání. Tyrrelovi se také zalíbil pěstní boj, konkrétně možnost použít zbraň a aktivování Fury. Hurley pochválil progresi, jelikož si myslel, že přináší pocit uspokojení hráčům. On také ocenil velkou rovnováhu mezi automobilovým bojem a pěstním bojem. Bloodworth si myslel, že boje na blízko jsou občas otravné, kvůli špatné poloze kamery. Kollar kritizoval souboje s bossy, kvůli tomu, že každý boss vpodstatě vypadá stejně a dělá to samé.  Ostatní aspekty hry přijal protichůdné recenze. Tyrrel kritizoval přizpůsobení systému auta, protože možnosti přizpůsobení mají dopad na hratelnost a celkový zážitek. Tento pohled byl adeptován Kollarem. Brown kritizoval obtížnost, jelikož podle něj má hráč pocit nevykonané práce. Brown také kritizoval zdraví, že se doplňuje vodou a potravinami, které nejsou zrovna časté. Kromě toho, Brown kritizoval systém sběru šrotu, jelikož si myslel, že sběr nabídl frustrující zážitek pro většinu hráčů a zpomaluje herní tempo. Nicméně, Robinson si myslel, že začlenění těchto prvků odráží barbarské povahy pustiny. Ocenil světový design, jelikož si myslel, že odráží styl filmů, a popsal ho jako \"svět zkrouceného kovu a náhlého násilí\". Bloodworth kritizoval pevnost herního systému, jelikož se podle něj neustále opakuje.  Herní design průzkumu také přijal protichůdné recenze od kritiků. Tyrrel ocenil množství obsahu a aktivit rozptýlené po celé mapě. Kromě toho si myslel, že všechny tyto aktivity jsou vytvořené pro každého hráče. Nicméně, neměl rád jejich opakující se systém. Brown kritizoval strukturu několika misí, které nutí hráče používat určitou metodu k dokončení, přičemž odrazuje svobodu a kreativitu hráčů. Chris Carter z Destructoid si myslel, že hra nedokázala nabídnout nic nového k žánru, a její úkoly a funkce nesou příliš mnoho podobností s typickým Ubisoft-ským otevřeným světem.  V první veřejné verzi hra trpěla některými technickými problémy. Tyrrel poznamenat, že hra má nestabilní snímkovou frekvenci a občas chyby v texturách. Kollar také poznamenal, že hra trpěla některými zvukovými problémy.  Mad Max byla druhá nejprodávanější hra ve Spojeném království v jeho prvním týdnu vydání. Byla hned za, který byl vydán ve stejném dni. Podle NPD Group, hra byla osmou nejprodávanější hrou ve Spojených státech v září 2015.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mad Max je akčně adventurní videohra zasazená do mechanismu otevřeného světa a vytvořena na základě filmové série Šílený Max, přestože do oficiálního kánonu této série nezapadá. Hra je vytvořena společností Avalanche Studios a publikována Warner Bros. Interactive Entertainment. Byla vydána na Microsoft Windows, PlayStation 4, a Xbox One 1. prosince 2015 v Severní Americe, 2. prosince 2015 v Austrálii, 3. prosince 2015 na Novém Zélandu, a 4. prosince v Evropě.", "tgt_summary": "是一款由雪崩工作室开发,并由《疯狂的麦克斯系列电影》特许授权的第三人称动作冒险游戏。2015年9月,该游戏于首先由华纳兄弟互动娱乐在Microsoft Windows,PlayStation 4,以及Xbox One平台上发行,2016年10月20日,Feral Interactive发行了MacOS及Linux版。", "id": 224966}
{"src_title": "Kalinin K-7", "tgt_title": "加里宁K-7", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Práce na projektu byly zahájeny v projektové kanceláři K. A. Kalinina koncem 20. let. Konstrukční dokumentace byla dokončena v roce 1932. Pro montáž tak velkého stroje musela být postavena nová hala. Na dvoře Charkovského leteckého závodu nejprve vyrobili dřevěnou maketu centrální části v měřítku 1:1. Prototyp začali vyrábět v listopadu 1932 a v rekordním čase, za devět měsíců, byl dokončen. První testy ukázaly na nedostatečnou tuhost konstrukce, projevovaly se nežádoucí vibrace a letoun musel být vyztužen.  Po úpravách K-7 poprvé vzlétl v ranních hodinách 21. srpna 1933. Ovládání stroje bylo snadné, provedl nad Charkovem několik okruhů a přistál na továrním letišti. Zkušební lety pak pokračovaly další 3 měsíce. Poslední byl naplánován na 20. listopadu, a pak měl stroj přeletět do Moskvy. Kvůli chybě pozemních měřičů rychlosti však musel být let následujícího dne opakován. Stroj měl proletět 3× nad vyměřenou pozemní bází ve výšce 100 m při plné rychlosti. Při příletu k prvnímu měření však letoun nečekaně začal ztrácet výšku a po nárazu do země a následném odskoku tvrdě dopadl a začal hořet. Nehodu způsobilo rozkmitání ocasní části při plném výkonu motorů, s následným zlomením jednoho z ocasních nosníků. Stroj se pak stal neovladatelným. Ve své době byl tento druh mechanického kmitání (flutter) ještě velmi málo probádaný.  Následně dostal Kalinin za úkol vyrobit do roku 1935 další dva prototypy – vojenskou a civilní verzi. Tentokrát měla výroba proběhnout ve Voroněžském leteckém závodě. Tyto stroje však už nebyly dokončeny, další rozvoj sovětského letectví se vydal jiným směrem.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Klíčovým prvkem letounu bylo rozměrné křídlo s rozpětím 53 m, ve kterém byla zaintegrována většina zařízení. Křídlo bylo eliptické, s tak vysokým profilem (více než 2 m), že uvnitř mohli pohodlně procházet lidé. Ve střední části, v centroplánu, byly umístěny prostory pro náklad a posádku. Z centroplánu vystupovala směrem dopředu kabina pro piloty, střelce, radistu, mechanika a navigátora. Centroplán měl potah z duralu, konce křídla, v nichž byly umístěny palivové nádrže, byly potaženy plátnem. Mechanizaci křídla tvořila křidélka s výraznými vyvažovacími ploškami pro snížení potřebné ovládací síly. Na náběžné hraně křídla byla uchycena šestice motorů a uprostřed, na odtokové hraně, ještě sedmý s tlačnou vrtulí. Nástup do letounu se uskutečňoval po krytém schodišti z jedné z rozměrných podvozkových gondol, v nichž bylo mj. i stanoviště střelců, přímo do vnitřního prostoru křídla.  Ocasní plochy byly s křídlem spojeny dvěma nosníky trojúhelníkového průřezu se stanovišti střelců. Zdvojené svislé ocasní plochy nebyly umístěny v ose nosníků, ale blíže středu, aby střelec na zadním stanovišti nebyl ohrožován pohybujícím se směrovým kormidlem. Obdélníková vodorovná ocasní plocha byla ukončena půleliptickými konci. Jak výškové, tak směrová kormidla byla opět pro usnadnění řízení doplněna vyvažovacími ploškami.  S ohledem na pevnost a co nejnižší hmotnost byla konstrukce svařena z chromem a molybdenem legovaných ocelových trubek. Byla to ve své době převratná novinka a v Sovětském svazu bylo třeba nejprve zvládnout technologii jejich výroby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kalinin K-7 (rusky Калинин К-7) byl prototyp sovětského obřího víceúčelového letounu navržený a postavený začátkem třicátých let 20. století. Do budoucna byly zvažovány tři varianty: těžký bombardér, dopravní letadlo a výsadkový letoun. Po třech měsících letových zkoušek ale došlo k nehodě, při níž byl první prototyp zcela zničen. V roce 1935, před dokončením dalších dvou strojů, byl program definitivně ukončen; konstrukce letounů se vydala jiným směrem.", "tgt_summary": "K-7()是苏联在1930年代设计的一种巨型飞机。主要被用做巨型轰炸机和大型客机。因为设计太过激进和巨大,K-7在原型机坠毁后就没有继续发展。如果K-7得以进入服役,将会是B-52服役之前世界上翼展最大的轰炸机。", "id": 1768458}
{"src_title": "Selekce (kniha)", "tgt_title": "天选", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "V království Illea život není vůbec lehký. Je to svět rozdělený do osmi kast podle sociálního a ekonomického postavení.  America Singerová, hrdinka celé série, patří do Páté kasty, tedy do kasty, kde jsou lidé umělecky založení a vede se jim trochu hůře. Nikdy neuvažovala o pohádkovém životě v paláci či o pozornosti prince. Vždy měla jasno ohledně své budoucnosti a přepychový život tam nepatřil. Plánovala se provdat za svou tajnou lásku Aspena, příslušníka Šesté kasty, byla připravena se vyrovnat se zlostí své temperamentní, cílevědomé matky, nebo zvládnout zdlouhavé papírování kolem sňatku. Je tady ale něco, na co připravena nebyla.  Nikdy nemohla vědět, že královská rodina se rozhodne, že princ už dospěl do věku na ženění. Princ Maxon tedy vyhlašuje Selekci, soutěž, ve které si musí najít manželku. Jeden dopis přijde i do schránky rodině Singerových. Na nátlak své matky a přání Aspena se America přece jen do Selekce přihlásí. Je v klidu, jelikož si je jistá svou prohrou již ve výběru adeptek. Jenže o pár týdnů později jsou v televizi vyhlášeny Dcery Illey \"(účastnice soutěže) \"a jednou z nich je právě America. Těsně před odjezdem do paláce ji Aspen zlomí srdce a America si není jistá ničím. Později si musí zvykat na luxusní život v zámku, nevraživost až nenávist ostatních soutěžících \"(přesto se najde pár výjimek), \"a pozdější úkoly dvora. Kromě toho se zhoršuje situace v zemi a na palác jsou často podnikány útoky rebelů, snažících se monarchii zničit, aby zase mohl vládnout lid. Avšak když se America setká s princem Maxonem, stává se jeho jedinou přítelkyní, protože netouží po koruně, a princ jí za to poskytuje oporu. Jenže když si uvědomí, že mezi ní a Maxonem přeskočila jiskra, musí se potýkat nejen se zničenými sny, těžkým životem u dvora, neustálým ohrožením života, ale i se silami srdce. Ví, že dříve či později bude muset čelit volbě... dva mladíci a jen jedna dívka...", "section_level": 1}], "src_summary": "Selekce je román pro mladistvé z roku 2012. Napsala jej americká autorka Kiera Cassová. První kniha byla publikována 24. dubna 2014 prostřednictvím nakladatelství Harper Collins Publishers LLC a byl také jednou z možností pro potenciální seriál skrz CW, ale nebyl vybrán. Na Selekci navazuje z roku 2013 kniha \"Elita\", druhá v sérii, následuje třetí kniha, \"První\". Čtvrtá kniha byla vydána na 5. května v roce 2015 (anglická verze), The Heir\",\" u nás přeložena jako \"Dcera\". Jako poslední díl byla vydána pátá kniha \"Crown\", u nás jako \"Koruna\". V Anglii dále vyšla i novela \"The Prince\" vyprávěna z pohledu prince Maxona, spolu s ní vyšla i novela z pohledu Aspena - \"The Guard\". Další dvě novely, \"The Queen\" a \"The Favourite\" byly také vydány pouze v anglickém jazyce.", "tgt_summary": "《决战王妃》(英语:The Selection)是一部CW电视网曾开发的剧集,根据尚未出版的系列小说改编。后来由华纳兄弟抢下版权,目前并无消息。", "id": 2113607}
{"src_title": "Mlhovina Řasy", "tgt_title": "面紗星雲", "src_document": [{"title": "Části mlhoviny.", "content": "V současném pojetí se názvy \"Řasová mlhovina a Závojová mlhovina\" obecně vztahují k celé viditelné struktuře pozůstatku supernovy, nebo dokonce k celé samotné smyčce. Členitost mlhoviny je tak velká, že bylo jednotlivým obloukům mlhoviny přiřazeno několik čísel v katalogu NGC. Hlavní viditelné složky jsou tři:  nebo \"Filamentary Nebula\") s hvězdou 52 Cygni, která se nachází v popředí  NGC 6974 a NGC 6979 jsou jasné obláčky na slabší části mlhoviny na severním okraji smyčky mezi NGC 6992 a Pickeringovým trojúhelníkem.", "section_level": 1}, {"title": "Pozorování.", "content": "Řasovou mlhovinu objevil William Herschel 5. září 1784. Západní část popsal takto: \"rozsáhlá; prochází kolem 52 Cygni... skoro 2 stupně dlouhá.\" Východní část popsal: \"větvící se mlhovina... východní část se dělí do několika proudů, které se směrem k jihu opět spojují.\"  Při bližším zkoumání některé části vypadají jako vlákna provazu. Běžným vysvětlením je velmi tenké čelo rázové vlny, které má tloušťku 1/50 000 jejího poloměru, takže je obálka viditelná pouze tehdy, když se na ni díváme přesně z boku. Díky tomu obálka vypadá jako vlákno. Zvlnění na povrchu obálky vytváří více obrazů, proto se vlákna jeví jako propletená.  Na obloze se tato mlhovina nachází v jižní části souhvězdí, NGC 6960 přibližně 3° jižně od hvězdy Epsilon Cygni s magnitudou 2,5 a NGC 6992 přibližně 3° jihovýchodně od téže hvězdy. Ačkoli má mlhovina poměrně velkou zdánlivou magnitudu 7, je rozprostřená na velmi velké ploše a má tedy nízkou plošnou jasnost. Díky tomu je mezi astronomy proslulá obtížnost jejího pozorování. Nicméně pozorovatel může mlhovinu vidět celkem jasně pomocí dalekohledu vybaveného OIII filtrem (filtr propouštějící pouze vlnovou délku světla z dvojitě ionizovaného kyslíku), protože většinu světla tato mlhovina vyzařuje na této vlnové délce. Dalekohled o průměru primárního zrcadla 200 mm s OIII filtrem ukáže jemnou síť viditelnou na fotografiích a alespoň v náznaku by s pomocí OIII filtru měla být vidět téměř v každém dalekohledu. Někteří pozorovatelé dokonce tvrdí, že mlhovinu viděli bez dalekohledu, když se dívali pouze přes OIII filtr držený před okem. Místo OIII filtru se dá případně použít UHC filtr, který také velmi usnadní pozorování.  Jasnější části mlhoviny mají v katalogu NGC označení NGC 6960, 6974, 6979, 6992 a 6995. Nejsnadnější objekt k nalezení je NGC 6960, který prochází kolem pouhým okem viditelné hvězdy 52 Cygni. NGC 6992/5 jsou také poměrně jednoduché objekty na východní straně smyčky. NGC 6974 a NGC 6979 jsou viditelné jako obláčky u severní hrany smyčky. Pickeringův trojúhelník je mnohem slabší a nemá NGC číslo (ačkoli je mu příležitostně přisuzováno číslo 6979). Objevila jej fotograficky Vilemína Flemingová v roce 1904 (po vydání katalogu NGC), ale byl přisouzen řediteli observatoře Edwardu Charlesi Pickeringovi, jak bylo tehdy zvykem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mlhovina Řasy (také známá jako Řasová mlhovina, Závojová mlhovina, anglicky Veil Nebula nebo Caldwell 33 a 34) je oblak zahřátého a ionizovaného plynu a prachu, který vidíme jako emisní mlhovinu v souhvězdí Labutě. Mlhovina je tvořena viditelnými částmi Smyčky v Labuti (zdroj rádiového záření W78, nazývaný také Sharpless 103), což je velký a poměrně slabý pozůstatek supernovy. Výchozí supernova vybuchla před asi 5 000 až 8 000 lety a zbytky se od té doby rozšířily na plochu přibližně 3 úhlových stupňů, což odpovídá šestinásobku průměru Měsíce v úplňku. Vzdálenost mlhoviny není přesně známa, ale data z vesmírného teleskopu Far Ultraviolet Spectroscopy Explorer (FUSE) ukazují vzdálenost 1 470 světelných let.", "tgt_summary": "面纱星云是在天鹅座中一团高温与电离的气体和尘埃云。", "id": 754252}
{"src_title": "Tištěná elektronika", "tgt_title": "印刷电子学", "src_document": [{"title": "Technické základy.", "content": "Tištěná elektronika spojuje znalosti a vývojové výsledky tiskových technologií, elektroniky, stejně tak chemie a materiálového inženýrství, včetně organické chemie a polymerové chemie. Rozvoji pomáhá také vývoj organické elektroniky, založené na rozvoji funkčních organických elektronických materiálů. Vedle elektrických vlastností (vodivost, polovodivost, elektroluminiscence) vede právě zpracovatelnost v tekuté formě jako roztok, disperze nebo suspenze k rozvoji tištěné elektroniky. Současně jsou ale také využívány anorganické materiály v kapalné formě. Jakkoli v tištěné elektronice jde o součástky organické elektroniky, liší se konstrukcí i fungováním částečně od konvenčních elektronických součástek. Proto mají obvodová řešení a optimalizace součástek i obvodů velmi důležitou roli ve vývoji tištěné elektroniky. K výrobě tištěné elektroniky jsou využitelné takřka všechny zavedené tiskové postupy, přinejmenším v modifikované podobě. Podobně jako se při klasickém tisku tisknou jednotlivé barvy přes sebe, při tisku elektroniky jsou nanášeny jednotlivé funkční vrstvy. Protože se vzájemně liší jak použité materiály, tak vlastnosti jednotlivých tiskových technik, je hledání nových materiálů a nových způsobů tisku jednou z nejdůležitějších úloh v rozvoji tištěné elektroniky. Například maximální rozlišení struktur při konvenčním tisku je určeno maximálním rozlišením lidského oka. Detaily menší než 20 μm už nedokáže lidské oko rozlišit a nejsou proto klasickými tiskovými technikami reprodukovány. Oproti tomu v elektronice jsou požadovány mnohem jemnější struktury a to platí i o soutisku jednotlivých vrstev při tisku složitějších struktur, například tranzistorů. Kolísání tloušťky a proměnlivost vlastností nanesených vrstev, stejně tak jako výskyt nepotištěných míst jsou při konvenčním tisku významné, jen když jsou rozlišitelné lidským okem. Oproti tomu u tištěné elektroniky představuje výskyt takových vad významný vliv na funkci tištěných součástek. Naopak vizuální dojem, vzhled je zde nevýznamný. K tomu navíc je nutné zpracovávat množství velmi odlišných materiálů, což klade velké nároky na jejich vzájemnou kompatibilitu (snášenlivost), přilnavost a společné působení. Ve srovnání s tradiční mikroelektronikou se tištěná elektronika vyznačuje jednoduchou, flexibilní a především cenově výhodnou výrobou. Měla by umožnit elektronickým aplikacím významně větší rozšíření, síťové propojení a průnik do nových oblastí využití. Dobrým příkladem je opatření obalů zboží denní potřeby natištěným RFID identifikátorem. Ten umožní bezkontaktní identifikaci při dopravě i v obchodě. Navíc umožní tištěná elektronika jednoduchou realizaci a integraci specifických vlastností a funkcí (například ohebné displeje a solární články). Výkonnost tištěné elektroniky zůstává z hlediska jednotlivých funkcí zatím pozadu za konvenční elektronikou. Elektronické systémy s vysokými spínacími frekvencemi a velkou hustotou integrace zůstanou v dohledné době doménou konvenční elektroniky, mimo jiné pro velké investiční náklady na vývoj. Oproti tomu míří tištěná elektronika k zavedení nízkonákladové elektroniky v oborech, kde velká výkonnost konvenční elektroniky není potřebná.", "section_level": 1}, {"title": "Výrobní postupy.", "content": "Atraktivita použití tiskových postupů k výrobě elektroniky vyplývá v první řadě z možnosti skládat funkční vrstvy (tedy tenkovrstvé součástky) významně jednodušším a levnějším způsobem, než při konvenční výrobě. K tomu hraje významnou roli také možnost produkovat výrobky s novými nebo vylepšenými vlastnostmi. Výběr použitých tiskových technik se řídí podle nároků na vytištěné vrstvy, podle vlastností potiskovaných materiálů a podle vlastností požadovaných od výsledného produktu. Z průmyslově využívaných postupů šlo od začátku především o tryskový tisk (ink-jet) a sítotisk. Využívají se i techniky velkonákladového tisku jako jsou hlubotisk, ofset a flexotisk. Zatímco techniky velkonákladového tisku se užívají při tisku na základní materiál v rolích (roll-on-roll), ink-jet a sítotisk se využívají při potisku základního materiálu v arších (listech, přířezech).", "section_level": 1}, {"title": "Velkonákladový tisk.", "content": "Postupy velkonákladového tisku (hlubotisk, ofset, flexotisk) vykazují ve srovnání s ostatními druhy tisku velkou produktivitu, která může dosahovat až 10 000 m2/hod. Jejich použití je vhodné při potřebě drasticky snížit výrobní náklady. Díky velké produktivitě a variabilitě použití umožňují tisky tlustých vrstev až do 20 μm a přitom výbornou kvalitu vrstev. V oboru tištěné elektroniky pokračuje vývoj stále dál. Ofset a flexotisk jsou vhodné zvláště pro tisk anorganických i organických vodivých vrstev a pro tisk dielektrik. Hlubotisk se díky dobré kvalitě nanášených vrstev hodí zvláště pro vrstvy citlivé na kvalitu, jako jsou organické polovodiče a polovodivé a dielektrické vrstvy v tranzistorech. Je třeba upozornit, že organické tranzistory řízené polem (FET, unipolární tranzistor) a z nich konstruované integrované obvody je možné kompletně vyrábět pomocí postupů velkonákladového tisku.", "section_level": 1}, {"title": "Inkoustový tisk.", "content": "Je flexibilní a všestranně použitelný způsob digitálního tisku, který je možné použít s přiměřeně nízkými náklady i v laboratorních podmínkách. Je velmi vhodný pro nízkoviskózní, rozpustné materiály, například organické polovodiče. U vysokoviskózních materiálů jako jsou organická dielektrika nebo disperze částic jako jsou anorganické metalické barvy, nastávají problémy s ucpáváním trysek. Vzhledem k nanášení vrstev po kapkách je dosažitelná homogenita vrstev omezena. Tyto potíže je možné využitím některých dodatečných opatření odstranit. Současným použitím více trysek a tiskem na povrchově upravený substrát lze produktivitu tisku zlepšit. Inkoustový tisk je vhodný pro organické polovodiče v polem řízených tranzistorech (OFET) a organické diody LED (OLED), ale je možné takto tisknout kompletní tranzistory. Byl vyzkoušen tisk OLED displejů, integrovaných obvodů a organických fotovoltaických článků.", "section_level": 1}, {"title": "Sítotisk.", "content": "Díky možnosti nanášet tlusté vrstvy pastózních materiálů je sítotisk využíván v průmyslu už dlouho. Především se takto zhotovují vodiče z anorganických materiálů (kovů) pro plošné spoje, antény), ale také izolační nebo pasivační (ochranné) vrstvy. Plocha, kterou je možné zhotovit, se pohybuje do 50 m2/h a rozlišení do 100 μm jsou podobně jako u inkoustového tisku omezené. Také v tištěné elektronice se tento mnohostranný a přiměřeně jednoduchý způsob tisku používá pro tisk vodivých a dielektrických vrstev. Je ověřen i tisk organických polovodičů (OPVC) i samostatných OFET.", "section_level": 1}, {"title": "Materiály pro tištěnou elektroniku.", "content": "Pro tištěnou elektroniku se užívají jak organické, tak anorganické materiály. Předpokladem je, mimo elektrické vlastnosti, aby materiál bylo možné převést do kapalné formy jako roztok, disperzi nebo suspenzi. To zahrnuje mnoho organických materiálů, které mohou být použity jako vodiče, polovodiče nebo izolanty. U anorganických materiálů jde až na malé výjimky o disperzi kovových mikro- nebo nanočástic. Výchozím bodem pro vývoj tisknutelných elektronických materiálů bylo objevení konjugovaných polymerů a jejich další vývoj jako rozpustných látek. V současnosti existuje velký počet tisknutelných materiálů z této skupiny polymerů, které mají vodivé, polovodivé, elektroluminiscenční, fotovoltaické a další funkční vlastnosti. Jiné polymery mohou být využity jako izolanty nebo dielektrika. Vedle příslušných elektrických vlastností je pro využití v tištěné elektronice důležitá také zpracovatelnost v tiskovém procesu. Vlastnosti použitých materiálů určují v širokém rozsahu rozdíly mezi tištěnou a konvenční elektronikou. Přesto nabízejí materiály používané v tištěné elektronice celou řadu výhod, které jsou rozhodující pro rozvoj této technologie. K nim patří vedle zpracovatelnosti v kapalné formě také ohebnost a možnost ovlivňovat funkční vlastnosti chemickou modifikací (např. barvu emitovaného světla ve vrstvě OLED). Na druhou stranu nelze vyrobit z organických, polymerních materiálů tak dokonale uspořádané vrstvy a povrchy, jaké jsou obvyklé u anorganických materiálů. Tím je způsobena horší vodivost organických vodičů a horší vlastnosti u organických polovodičů. Momentálně se intenzivně zkoumá fakt, že u většiny organických polovodičů je vhodnější děrová vodivost oproti elektronové. Zatím se jeví, že jde o specifickou vlastnost těchto látek, používaných pro OFET. Nedají se natisknout skoro žádné vrstvy N-typu na rozdíl od P-typu. Z toho dál vyplývá, že v tištěné elektronice nejsou dostupné skoro žádné CMOS mimo PMOS. Navíc je odolnost součástek v tištěné elektronice vůči povětrnostním vlivům horší a životnost kratší ve srovnání s konvenční elektronikou. Charakteristické pro tištěnou elektroniku je použití ohebných podložek (substrátů), které dovolují snížit výrobní náklady a vyrábět ohebné obvody. Zatímco pomocí inkoustového tisku a sítotisku se potiskují také tuhé podložky jako sklo nebo křemík, postupy velkonákladového tisku se vzhledem k rotačnímu principu zpracování potiskují skoro výhradně fólie a papír. Z cenových důvodů se potiskují hlavně polyetylentereftalátová fólie (PET) a polyimidová fólie (PI). Dalšími důležitými vlastnostmi při užití podložky jsou nízká drsnost a dobrá smáčivost. Tu lze ale upravit předběžnými úpravami (nanesení pomocných vrstev, plazmové obrábění). V protikladu ke konvenčnímu tisku je zde velká nasákavost podložky nežádoucí. Na základě nízké ceny a mnohostranného využití představuje papír atraktivní podložku pro tištěnou elektroniku. Velká drsnost a nasákavost ale způsobují technologické těžkosti při výrobě.", "section_level": 1}, {"title": "Související technické obory.", "content": "Rozvoj následujících oborů (výzkum, vývoj a výroba) přispívá k rozvoji TE:", "section_level": 1}], "src_summary": "Tištěná elektronika angl. \"printed electronics\" je elektronická sestava (podsestava) vyrobená pomocí technologií tisku na různých substrátech; postupy tisku mohou být doplněny o další aditivní nebo subtraktivní techniky. Tištěná elektronika (TE) zahrnuje často organickou elektroniku, která obsahuje elektronické součástky vyrobené z organických materiálů. Tištěná elektronika zahrnuje elektronické součástky, sestavy a aplikace, vyrobené úplně nebo alespoň z velké části tiskem. Namísto tiskařských barev se tiskne tekutými nebo pastózními funkčními materiály.", "tgt_summary": "印刷电子学(英语:printed electronics)是利用印刷在多种衬底上制造电子器件的方法。印刷电子学中常用丝网印刷(英语:Screen printing)、柔性版印刷、凹版印刷(英语:Gravure)、胶印和喷墨印刷等方法。具有电学功能的材料或光学墨水被沉积在衬底之上,从而形成有源或无源器件,例如薄膜晶体管或电阻器。印刷电子学有望在低成本、高性能的电子器件在卷轴显示器和射频识别等应用产品中得到应用。", "id": 1195372}
{"src_title": "Gargantua a Pantagruel", "tgt_title": "巨人传", "src_document": [{"title": "Dějová linie.", "content": "Dějová linie románu je tvořena historií královského rodu obrů – otce, syna a vnuka. První kniha začíná narozením Gargantuy, syna obra Grand Gousiera, a pokračuje jeho výchovou, studiemi v Paříži, válkou a založením utopického opatství Thelémského. Ve druhé knize přichází na svět Gargantuův obrovský syn Pantagruel, který, když dospěje a vystuduje, se vydá na dobrodružné cesty se svým přítelem Panurgem. Třetí kniha líčí groteskní Pantagruelovy úvahy o ženitbě a rozhodnutí o návštěvě věštírny, čtvrtá a pátá pak samotnou fantastickou plavbu k věštírně Božské Lahvice, při jejímž průběhu hrdinové poznají řadu parodicky utopických ostrovů a jejich obyvatel a v závěru získávají zde vytouženou věštbu a její výklad.  O autenticitě a autorství páté knihy vydané až po Rabelaisově smrti ovšem panují pochybnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí a kritické ohlasy.", "content": "Román vzbudil u čtenářů velkou odezvu, avšak Sorbonna, která je v knize popsána jako bašta scholastické výchovy, odsoudila první dva díly jako obscénní. Kvůli proticírkevnímu tónu a až „karnevalově“ veselému zesměšňování zavedených tradic se proti románu ohradil i reformátor Jan Kalvín a církví byla kniha veřejně odsouzena. Rabelaisovo dílo zařadila katolická církev na \"Index zakázaných knih\". Zůstalo na něm až do konce 19. století, zmiňuje ho ještě \"Index\" z roku 1892.  V pozdějších epochách (baroko, klasicismus) upadalo Rabelaisovo dílo vzhledem ke svému humornému vyznění stále znovu do nemilosti, objeveno bylo znovu až romantiky. Silný vliv měl Rabelaisův styl grandiózní slovní zásoby a funkčního mísení archaismů, latinismů, neologismů, přísloví, vznešených obratů i vulgarit např. na N. V. Gogola nebo Vladislava Vančuru. Z podobných důvodů stoupl i vědecký zájem o román na počátku 20. století v dílech strukturalistů, hlavně Michaila Bachtina.", "section_level": 1}, {"title": "České překlady.", "content": "Z několika českých překladů uvádíme klasický překlad Jihočeské Thelémy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gargantua a Pantagruel (1532–1564) je pětidílný román Francoise Rabelaise z období renesance, jenž byl částečně inspirován tehdy oblíbenou lidovou četbou o životě obrů. Jedná se o jakýsi burleskní výchovný román líčící svéráznou cestu hlavní postavy za poznáním, přičemž první dvě knihy připomínají svou podobou svéráznou Iliadu, poslední dvě pak neméně svéráznou Odysseu. Tato stavba románu poskytovala autorovi spoustu příležitostí k satiře na všechny oblasti soudobého života a středověkého myšlení, jako byly scholastická teologie a logika, mnišství a katolická askeze, protestantské puritánství i doznívající rytířství; krom toho je i parodií na soudobou literaturu a její žánry. V utopii Thelémského opatství založeného obrem Gargantuou podává však Rabelais také svou vlastní vizi svobodného lidství.", "tgt_summary": "《巨人传》(),是法国文艺复兴时期的重要文学作品,由法国作家弗朗索瓦·拉伯雷创作,共有五集,1532至1564年陆续出版。", "id": 2994992}
{"src_title": "Sleziník", "tgt_title": "鐵角蕨屬", "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Velký počet druhů a globální rozšíření naznačují i pestrost podmínek, ve kterých se rostliny vyskytují. Mnohé rostou ve vlhkém a trvale zastíněném prostředí, jiným nevadí plné oslunění. Obdobně je tomu i u požadavků na vlastnosti půdy, které se mohou odlišovat i v rámci jednotlivého druhu; příkladem je v ČR hojně rozšířený sleziník červený, jehož jeden podruh roste výhradně na kyselých půdách a druhý pouze na zásaditých.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Sleziníky jsou kapraďorosty rostoucí v zemině či skalních štěrbinách, vzácně i epifyticky. Vyrůstají z vodorovného nebo vystoupavého, krátkého, šupinatého a bohatě kořenujícího oddenku. Vzpřímené nebo téměř vzpřímené listy rostou v hustém trsu, plodné listy bývají vyšší než sterilní a někdy i odlišně tvarované. Často křídlaté listové řapíky mají jeden nebo dva protilehle otočené cévní svazky. Čepele listů bývají různotvaré, od jednoduchých až po čtyřnásobně zpeřené a mají na listech znatelné žilky. Podlouhlé výtrusnicové kupky bývají na jednom lístku po čtyřech až šesti a jsou kryté bělavými, celokrajnými ostěrami. Spory jsou zploštěné, eliptické až ledvinovité, nadzemní gametofyt je zelený.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V rozrůznění sleziníků hrají velkou roli hybridizace, polyploidizace i aloploidizace. Nejčastěji se vyskytují druhy diploidní, které jsou alogamické a rozmnožují se sexuálně. Méně časté jsou druhy tetraploidní, ty jsou autogamické (schopné samooplození) a mohou se tak rozšiřovat rychleji. Vzájemná, někdy mnohonásobná propojení mají za následek nízký počet determinačních znaků, často jsou kvantitativní povahy a lze je určit jen mikroskopicky. To vede k nejasnostem v příbuznosti a znejisťuje hodnotu jednotlivých taxonů.  Na rod sleziník je nyní nahlíženo jako na široký rod s několika podrody, které byly v minulosti hodnoceny jako samostatné rody. V české přírodě to jsou např. podrody \"Asplenium\" L. (sleziník), \"Ceterach\" DC. (kyvor) a \"Phyllitis\" Hill (jelení jazyk).  V České republice vyrůstají tyto druhy sleziníků: Vyskytují se také hybridy:", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Některé stálezelené, exotické, epifytické druhy, např. \"Asplenium antiquum\" a \"Asplenium dimorphum\" nebo terestrický \"Asplenium nidus,\" se pěstují a osazují se jimi subtropické skleníky. Evropské druhy, např. jelení jazyk celolistý a sleziník červený bývají zase součástí okrasných zahrad a parků.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Sleziník (\"Asplenium\") je rozsáhlý rod kapradin z čeledi sleziníkovité, v jeho širokém pojetí je rozeznáváno okolo 700 druhů a je nejrozsáhlejším rodem leptosporangiátních kapradin. Jsou rozšířeny téměř kosmopolitně po celém světě, několika druhů roste i v tropech. Na území Evropy je známo asi 50 druhů a v České republice asi 9. Některé stálezelené druhy se používají jako okrasné rostliny.", "tgt_summary": "铁角蕨属为铁角蕨科植物,密被黑褐色或深棕色小鳞片,鳞片为披针形,通常近全缘,基部着生。叶子为远生、近生或簇生,柄为草质,通常为淡绿色、青灰色或栗褐色。铁角蕨属包含约700种植物,广泛分布于世界各地,主要以热带和亚热带地区为主,尤其是热带地区,中国境内现知有110种。", "id": 72771}
{"src_title": "Flowing Hair Dollar", "tgt_title": "飘发自由女神1美元硬币", "src_document": [{"title": "Vzhled mince.", "content": "V roce 1794 začal rytec Robert Scot připravovat design stříbrného dolaru. Na původním návrhu byla na aversu zobrazena busta bohyně Liberty a na reversu orel. Později Scot na žádost vlády přidal kolem orla věnec a přesunul hodnotu mince z reversu na její hranu. Písmo použité na minci bylo navrženo Frederickem Geigrem, který pracoval jako typograf pro americké nakladatelství. Po vyražení několika testovacích verzí bylo rozhodnuto, že na averz přibude ještě 15 hvězd reprezentující patnáct státu, které tehdy tvořily Spojené státy.", "section_level": 1}, {"title": "Historie mince.", "content": "Počátky historie této mince jsou úzce spjaty se vznikem Spojených států amerických. Po podepsání Deklarace nezávislosti probíhali snahy o sjednocení měny pro nově vzniklý stát. V roce 1792 byl schválen závazný právní dokument, který upravoval oběh měny a mincí na území Spojených států. Bylo rozhodnuto, že dolarové mince budou vyraženy ze stříbra a jejich ryzost musí být 0,8924. Po prvních zkušebních emisích, bylo rozhodnuto, že bude ryzost zvýšena na 0,900. Příměsí byla měď. Návrhem designu mince byl pověřen právě rytec Robert Scot.  Po zahájení výroby se ukázalo, že mincovní písty jsou příliš slabé a brzy se opotřebovávají. Proto bylo v první várce vyrobeno 2000 kusů. 242 z těchto exemplářů bylo rovnou nepoužitelných, 2 se zachovaly jako vzor pro ražbu v roce 1795 a zbylých 1756 kusů bylo předáno řediteli mincovny. Mince byly postupně zaváděny do oběhu. Vlivem tehdejších nedokonalých technologií se později na povrchu mincí začaly tvořit vzduchové bubliny, které zapříčinily špatnou zřetelnost vyražených motivů. Mince s tímto designem byly raženy ještě v roce 1795. V tomto roce ale byly nahrazeny dolary raženými dle návrhu Gilberta Stuarta.  Jak se kvalita mincí horšila, některé kusy byly upravovány tak, aby odpovídaly aktuálním standardům, jako byla hmotnost nebo obsah kovu. Tyto úpravy způsobily výrazný odklon od původního motivu. Zejména vlasy bohyně Liberty, která se nachází na aversu mince, rozdílný počet hvězdiček nebo jiné detaily.  Vzhledem k nízké odolnosti mincí vyražených v rámci této emise se odhaduje, že do dnešního dne se zachovalo přibližně 120 mincí. Nalezeno jich bylo pouhých 10. Vzhledem k problémům při výrobě mince, jejich nízké odolnosti a historické hodnotě, není překvapením, že si ji cení i sběratelé mincí. Právě jeden z exemplářů Flowing Hair Liberty Dollar z roku 1794, který se dochoval ve velmi vysoké kvalitě, byl v roce 2013 vydražen ve Stack’s Bowers za 10 016 875 dolarů, což z ní činí dosud nejdražší minci světa.", "section_level": 1}, {"title": "Mince v Evropě.", "content": "V roce 2016 se mince vůbec poprvé podívala do Evropy. V rámci evropské tour byla v únoru vystavena v Nové budově Národního muzea v Praze. Do Prahy ji přivezla Národní Pokladnice, pobočka Samlerhuset Group BV. Zároveň s ní byl vystaven také Bostonský originál deklarace nezávislosti USA z roku 1776. Mince se v rámci této tour podívá také do Varšavy, Tallinnu, Helsinky, Stockholmu, Osla, Londýna a Dublinu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mince Flowing Hair Liberty Dollar z roku 1794 je vůbec prvním vyraženým americkým dolarem. V roce 2013 byla tato mince vydražena na burze Stack ́s Bowers za částku 10 miliónů dolarů a tím se stala nejdražší mincí, která byla zatím prodána.", "tgt_summary": "飘发自由女神1美元硬币(英语:Flowing Hair dollar)是美国联邦政府发行的第一种1美元硬币,于1794至1795年铸造,其尺寸和重量都是根据当时在美国流行的西班牙银圆设计。", "id": 2621752}
{"src_title": "Marketingová krátkozrakost", "tgt_title": "行銷短視", "src_document": [{"title": "Základní myšlenka.", "content": "Základní idea krátkozrakého myšlení, kterou Levitt stanovil, předpokládá neúspěch na cestě v podnikání. Tento neúspěch má příčinu v nekomplexním myšlení a v přesvědčení, že se podnik nachází v tzv. roustoucím odvětví. Kvůli tomuto se ztrácí přehled o požadavcích zákazníků. Aby podnik mohl růst, musí zjišťovat požadavky a touhy zákazníku a na základě toho se musí chovat. Nestačí spoléhat na předpokladanou dlouhověkost produktu. Důvodem, proč je růst ohrožen, zpomalen či úplně zastaven, není nasycenost trhu, ale chyba managementu.  Někteří novináři označili Levittovu publikaci jako počátek moderního marketingu. Tématem publikace je, že vize většiny podniků jsou omezené kvůli jejich úzkému pohledu na byznys, ve kterém podnikají. Publikace nabádá výkonné vedení podniků, aby znovu přezkoumali vizi společnosti a znovu definovali cílové trhy z širší perspektivy. Tato publikace byla velice úspěšná a měla velký dopad, a to z toho důvodu, že je velice praktická. Společnosti díky ní zjistily, že v minulosti ztratily spoustu příležitostí, které při aplikaci širšího pohledu bylo lehké najít. Ropné společnosti (které byly jedním z příkladů v Levittově publikaci) znovu definovaly svůj předmět podnikání na obchodování s energií, namísto s palivem.  Jedním z důvodů, proč je krátkozrakost tak rozšířená, je lidský pocit, že budoucnost nelze přesně určit. Toto přesvědčení je jistě odůvodnitelné, ale zároveň platí, že je možné použít celou řadu nástrojů k odhadu budoucích podmínek.  Něco jako rostoucí průmysl neexistuje. Existují pouze podniky, které jsou organizovány a řízeny k vytváření a využívání příležitostí k růstu.  Jsou 4 typy chybných sebe-přesvědčení:", "section_level": 1}, {"title": "Praktický pohled.", "content": "Velký prostor příležitostí vzniká v důsledku průmyslových změn. To nutí manažery ohlédnout od jejich současných podnikatelských aktivit a uvažovat v jiném směru \"\"outside the box\"\". George Steiner (1979) je jedním z mnoha obdivovatelů, kteří citují Levittův slavný příklad týkající se dopravy. Pokud výrobce bryček v roce 1910 definuje svoji činnost jako \"doprava základem podnikání,\" měl by být schopen udělat kreativní skok a pokud by to technologický vývoj umožňoval, přejít například do automobilového průmyslu.  U lidí, kteří se zaměřují na marketingové strategie, různé prediktivní techniky a životnost zákaznických hodnot, může toto stopnout nad krátkozrakost pouze do určité míry. To může mít za následek sledování dlouhodobých cílů, ovšem někdy na úkor krátkodobých cílů.  Železnice může sloužit také jako příklad jednoho odvětví, jehož pokles je zapříčiněn omezeným pohledem na trh. Za tím, že jsou železnice v nesnázích, nestojí pokles přepravy cestujících nebo dokonce to, že potřeba byla zaplněna auty, letadly či jinými druhy dopravy. Odvětví selhává spíše proto, že se soustředilo hlavně na samotnou železnici namísto dopravního a přepravního podnikání. Orientace byla zaměřena na železnici namísto dopravy, a také na produkt namísto zákaznické orientace.", "section_level": 1}, {"title": "Nová marketingová krátkozrakost.", "content": "Nová marketingová krátkozrakost nastane, pokud obchodníci nevidí širší společenský kontext obchodního rozhodování, někdy je to také následkem katastrofálních důsledků pro jejich organizace a společnost.  Vychází ze tří souvisejících jevů: Zákazníci v \"nové marketingové krátkozrakosti\" i nadále představují ústřední hledisko, stejně jako v tradiční \"marketingové krátkozrakosti\". Nicméně, akademici, kteří rozvíjí \"nové marketingové krátkozrakosti\", uvádí, že je nezbytné si uvědomit, že ostatní zúčastněné strany také vyžadují marketingovou pozornost. Pro B2C společnosti, tyto ostatní zúčastněné strany (např. zaměstnanci) jsou někdy také zákazníky, ale nemusí být (např. nečlenové cílového trhu lokální firemní komunity).", "section_level": 1}, {"title": "Související téma.", "content": "Philip Kotler a Ravi Singh (1981) prosazovali ve své publikaci termín \"marketing hyperopia\", čímž mají na mysli lepší představu o vzdálených otázkách než o těch, které jsou bližší. Baughman (1974) používá termín \"marketing macropia\". ve smyslu příliš širokého pohledu na dané odvětví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marketingová krátkozrakost je termín používaný v marketingu a objevil se v publikaci autora (1926–2006). Tento dokument byl poprvé zveřejněn v roce 1960 v Harvard Business Review. Marketingová krátkozrakost naznačuje, že podniky budou mít lepší výsledky v případě, když se budou soustředit na \"uspokojování potřeb zákazníků, spíše než na prodej svých výrobků.\" Vzniká tehdy, jestliže firma přestane vnímat potřeby a přání zákazníka. Neustále zvyšuje kvalitu a to vede k růstu nákladů na výrobu a to se promítne do konečné ceny výrobku. Ten se pak může stát neprodejným na trhu.", "tgt_summary": "行销短视(Marketing Myopia),亦称营销近视症。是西奥多·李维特(Theodore Levitt)1960年发表在《哈佛商业评论》,一篇描述标准石油公司案例的代表作篇名中提出的一个营销理论,指的是指企业在拟定策略时,过于迷恋自己的产品,多数组织不适当地把注意力放在产品上或技术上,而不是市场。即致力于生产优质产品,并不断精益求精,却不太关心产品在市场是否受欢迎,不关注市场需求变化,过于重视生产,就会忽略行销。在市场营销治理中以产品作为导向,而非市场导向,缺乏市场远见,进而致使企业将市场定义过于狭隘,使得产品销售每下愈况,企业丢失了市场,降低了竞争力。", "id": 1700850}
{"src_title": "Národní obranné jednotky (Sýrie)", "tgt_title": "國防軍 (敘利亞)", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Počátkem roku 2013 přijala syrská vláda opatření k formalizaci a profesionalizaci stovek lidových milicí pod novou ozbrojenou skupinu zvanou Národní obranné jednotky. Cílem bylo vytvořit z provládních domobran efektivní, místní vysoce motivovanou vojenskou sílu. NDF na rozdíl od Šabihy dostávala vládní dotace a vojenské vybavení. Později byla Šabiha včleněna do nových Národních obranných jednotek.  Mladí nezaměstnaní muži se přidávali do NDF, které jim připadaly přitažlivější než Syrská armáda, která byla považována za prolezlou povstalci. Spousta členů NDF řekla, že se ke skupině přidali kvůli tomu, že povstalci zabili členy jejich rodiny. V některých alavitských vesnicích se k Národním obranným jednotkám přidali téměř všichni bojeschopní muži.  Ostatní jako Drúzové z guvernorátu Suvajda se přidali, aby ochránili svoji zemi před Islámským státem. Ke konci června 2015 začala syrská armáda vyzbrojovat občany tohoto guvernorátu proti IS(dříve ISIS/ISIL, arabsky Dá ́eš), který obtěžoval místní obyvatelstvo únosy, popravami a drancováním. Místní se stali velkou a vlivnou skupinou v rámci NDF v provincii.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv Íránu.", "content": "Na vznik NDF osobně dohlížel íránský velitel jednotek Quds generál Suleimanim. Syrští bezpečnostní představitelé přiznali, že obdrželi pomoc od Íránu a Hizballáhu, které oba sehráli klíčovou roli ve formování jednotek NDF podle vzoru íránských jednotek Basídž. Členové Národních obranných jednotek obdrželi od Íránských revolučních gard výcvik pro partyzánskou městskou válku, od instruktorů Hizballáhu zase školení o vybavení používaném na Blízkém východě. Írán přispíval ke společnému sbližování obou milicí a poskytoval jim vojenské vybavení a výcvik. I USA prohlásily, že se Írán snaží o vytvoření skupiny podle vzoru jednotek Basídž, kdy někteří členové byli údajně vycvičeni v Íránu.", "section_level": 2}, {"title": "Úloha.", "content": "Jedná se především o pěchotní jednotky přímo bojující proti povstalcům na zemi a účastnící se pozemních operací spolu se Syrskou armádou, která jim poskytuje logistickou a dělostřeleckou podporu.  NDF jsou sekulární skupinou. Z toho vyplývá, že spousta jejich členů pochází ze zástupců syrských menšin jako jsou křesťané (včetně Arménů), Drúzové a Alavité. Podle deníku Washington Post a Wall Street Journal sehrály Národní obranné jednotky klíčovou v období od léta 2012, kdy spousta analytiků předpovídala pád prezidenta Asada a jeho vlády. V jednotce údajně působilo až 60 tisíc vojáků (červen 2013). Do srpna téhož roku se ale počet příslušníků zvýšil až na 100 000.  Jednotlivé skupiny NDF nejčastěji působí ve svých vlastních oblastech, ačkoliv se jejich členové mohou zúčastnit armádních operací. Jinak je známo, že se místní členové účastní bojových akcí, kvůli výborné znalosti prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Lvice národní obrany.", "content": "Od ledna roku 2013 mají NDF také ženské ozbrojené křídlo zvané Lvice národní obrany (nebo jen Lvice obrany), známé také pod zkratkou LND (z anglického: Lionesses of National Defence). Skupina čítá asi 500 žen vyzbrojených samopaly Kalašnikov, těžkými kulomety a granáty. Operuje především v syrském guvernorátu Homs.", "section_level": 2}, {"title": "Další role.", "content": "Co se spolehlivosti a loajality týče, velitelé Syrské armády stále více upřednostňují členy NDF, které považují za více oddané a motivované než obyčejné armádní odvedence pomáhající při vojenských operacích. Jsou také používány jako podpůrná pěchota při postupu obrněných jednotek. Jeden z armádních velitelů, který si nepřál být jmenován řekl, že regulérní armáda se čím dál tím víc věnuje roli logistické, zatímco bojovníci NDF, se stávají hlavní bojovou složkou.", "section_level": 2}, {"title": "Výcvik.", "content": "Doba výcviku se pohybuje od 2 týdnů do jednoho měsíce v závislosti na jednotlivci. Rekrut se učí základy boje, střelbě či technikám zpravodajství.", "section_level": 1}, {"title": "Údajné neshody mezi NDF a SAA.", "content": "Podle protivládních aktivistů vypukla 30. dubna roku 2015 v guvernorátu Homs přestřelka mezi NDF a Syrskou armádou po tom, co se bezpečností složky pokusily po stížnostech obyvatel zatknout místní vůdce NDF, kteří se měli chovat protiprávně. Přestřelka si údajně vyžádala několik mrtvých.", "section_level": 1}], "src_summary": "Národní obranné jednotky (Arabsky: قوات الدفاع الوطني, Quwat ad-Difāʿ al-Watanī), známé také jako Jednotky NDF (z anglického National defence forces) jsou syrská provládní milice zformovaná v průběhu Syrské občanské války, po létě roku 2012 syrskou vládou. Jedná se o dobrovolnickou složku Syrské armády.", "tgt_summary": "国防军(),或译国家防卫军,是叙利亚一支亲政府世俗民兵部队,在2012年夏天之后成立。叙利亚政府在叙利亚内战期间组建了该支民兵,由自愿加入的民众组成。", "id": 858375}
{"src_title": "Tymošenkova teorie ohybu nosníku", "tgt_title": "铁木辛柯梁理论", "src_document": [{"title": "Rovinný ohyb.", "content": "V případě, že se nosník prohýbá v jedné rovině a nedochází ke kroucení nosníku, což platí například u izotropního nosníku se symetrickým průřezem, který je vystavený zatížení působícímu v rovině symetrie, lze dle předpokladů teorie popsat posuv bodů nosníku pomocí vztahů  kde formula_4 je posuv ve směru osy nosníku, formula_5 je průhyb nosníku a formula_6 je posuv ve směru kolmém na rovinu průhybu a osu nosníku, formula_7 je posuv ve směru osy nosníku na ose nosníku formula_8, formula_9 je kolmá vzdálenost od osy nosníku měřená v rovině průhybu a formula_10 je natočení průřezu nosníku kolem osy formula_11.", "section_level": 1}, {"title": "Řídicí diferenciální rovnice.", "content": "Diferenciální rovnice popisující chování nosníku a správný tvar okrajových podmínek lze odvodit pomocí d'Alembertova principu pro deformovatelné těleso. Podle něj pro těleso bez jednostranných vazeb v kterémkoli okamžiku platí, že součet práce vnitřních sil, vnějších sil a práce setrvačných sil vykonané na jakémkoli geometricky přípustném poli posunutí, jež nezávisí na čase a vztahuje se ke stavu tělesa v daném okamžiku, se rovná nule:  kde formula_13 označuje práci a formula_14 označuje variaci, tj. hodnotu související s jakoukoli geometricky přípustnou deformací nosníku, popsanou pomocí libovolných geometricky přípustných posuvů formula_15 a formula_16 a natočení formula_17. V případě nosníku se spojitým příčným zatížením platí (zatížení na konci nosníku nemění tvar výsledných diferenciálních rovnic) ^2+ c_{\\mathrm{L}}^2 + \\frac{\\kappa c_{\\mathrm{S}}^2A}{k^2I}\\right) \\pm\\sqrt{ \\left(\\kappa c_{\\mathrm{S}}^2+ c_{\\mathrm{L}}^2 + \\frac{\\kappa c_{\\mathrm{S}}^2A}{k^2I} \\right)^2-4\\kappa c_{\\mathrm{S}}^2c_{\\mathrm{L}}^2} }{2} }\\.</math>  Rychlost šíření vlnění je tedy závislá na vlnové délce – dochází k disperzi vlnění. Pro vlnové délku blížící se v limitě nule je rychlost šíření vlnění konečná, čímž se Timošenkova teorie liší od teorie Eulerovy-Bernoulliho. To platí i pro grupovou rychlost. Z výše uvedeného vztahu je také patrné, že existují dva typy vlnění, které se šiří různou rychlostí.", "section_level": 2}, {"title": "Statický ohyb.", "content": "V případě statického ohybu lze rovnice () a () převést na rovnice vhodnější pro řešení  U nosníku s konstantním průřezem lze pak psát", "section_level": 3}, {"title": "Příklad – vetknutý nosník s konstantním spojitým zatížením.", "content": "Pro vetknutý nosník (konzolu) s konstantním průřezem, který je vystavený spojitému konstantnímu svislému zatížení, lze integrací rovnic () a () při užití okrajových podmínek získat řešení  Maximální průhyb lze vyjádřit ve tvaru  kde člen v závorce představuje součinitel zpřesňující hodnotu průhybu získanou pomocí klasické Eulerovy-Bernoulliho teorie.  Pro nosník s obdélníkovým průřezem pak lze psát  kde formula_24 je šířka a formula_25 výška průřezu. Obdobný vztah platí i pro nosník z ortotropního materiálu, jehož hlavní materiálová osa je rovnoběžná s osou nosníku. Z uvedeného vztahu je zřejmé, že vliv smykové deformace se výrazněji projeví u krátkých nosníků či nosníků z materiálů, jejichž modul pružnosti ve smyku je výrazně menší než modul pružnosti v tahu.", "section_level": 4}, {"title": "Opravný smykový součinitel.", "content": "Opravný smykový součinitel formálně udává poměr mezi rovnoměrnou poměrnou příčnou smykovou deformací nosníku, dle předpokladů Tymošenkovy teorie, a velikostí posouvající síly přičemž pro formula_27 Tymošenkova teorie odpovídá Rayleighově teorii kmitání nosníku. Pokud se nejedná o rovinný ohyb nosníku, je zapotřebí znát alespoň dva obecně různé korekční součinitele.  Někdy se pojem opravný smykový součinitel užívá pro jeho převrácenou hodnotu, tj. viz např..  Opravný smykový součinitel lze chápat jako nástroj pro úpravu předpovědí chování nosníků dle Tymošenkovy teorie tak, aby co nejlépe odpovídaly výsledkům experimentů, či předpovědím dle přesnějších teorií. Velikost součinitele obecně závisí na tvaru a velikosti průřezu, materiálových vlastnostech, zatížení a okrajových podmínkách nosníku a frekvenci kmitání nosníku.  Výpočtové postupy jsou založeny na různých principech, např:", "section_level": 3}, {"title": "Historie.", "content": "Teorii kmitání nosníku, jež zohledňuje smykovou deformaci a moment setrvačnosti průřezů nosníku, publikoval v roce 1859 Jacques Antoine Charles Bresse, profesor na École Nationale des Ponts et Chaussées. Bresse odvodil soustavu diferenciálních rovnice popisující podélné a příčné kmitání slabě zakřiveného nosníku, ale tuto teorii ve své knize nepoužil pro řešení konkrétních problémů. Bresse nezavedl pojem korekční smykový součinitel, ale pracoval s příčnou tuhostí vyjádřenou součinem Youngova modulu pružnosti, formula_30, a blíže nespecifikovaného součinitele formula_31.  Tymošenko publikoval svoji teorii v ruštině v roce 1916 a v angličtině v roce 1920, nicméně obvykle je citována anglická verze z roku 1921. Tymošenko se zabýval příčným kmitáním prizmatických nosníků, přičemž doplnil existující Rayleighovu teorii kmitání nosníku z roku 1877 zahrnující vliv rotační setrvačnosti průřezu nosníku o korekci na smykovou deformaci nosníku. Na příkladu vlastní frekvence kmitání nosníku s obdélníkovým průřezem a s podepřenými konci ukázal, že vliv smykové deformace na velikost vlastní frekvence je výraznější než vliv rotační setrvačnosti, přičemž oba vlivy klesají se vzrůstající vlnovou délkou a vzrůstajícím poměrem délky a výšky nosníku. Opravný smykový součinitel, označený formula_32, formula_33 či formula_34, Tymošenko stanovil na základě předpokladu, že smyková deformace po průřezu nosníku odpovídá smykové deformaci na ose nosníku stanovené pomocí přibližné Žuravského teorie. Tento postup je však sporný, neboť závisí na volbě vztažné osy nosníku a neposkytuje dostatečně přesné hodnoty smykové součinitele.  Ve svém článku Tymošenko Bresseho teorii nezmiňuje. Zmínku o Bresseho knize, avšak ne o Bresseho teorii, lze u Tymošenka najít v jeho pojednání o historii nauky o pružnosti a pevnosti z roku 1953.  Ve svém článku z roku 1922 se Tymošenko zabýval kmitáním nosníku s obdélníkovým průřezem, jehož tloušťka je velmi malá (stav rovinné napjatosti) nebo velmi velká (stav rovinné deformace), přičemž k nosníku přistupoval jako k dvojrozměrnému kontinuu. Odvodil vztah pro vlastní frekvenci kmitání a srovnal jej se vztahem dle teorie ze svého předcházejícího článku. Poté ještě srovnal vztah pro vlastní frekvenci kmitání válcového nosníku dle Pochhammera se vztahem pro válcový nosník dle teorie ze svého dřívějšího článku. Pochhammerův vztah je aproximací exaktního řešení problému trojrozměrného kmitání nekonečně dlouhého nosníku s kruhovým průřezem.  K popularizaci své teorie Tymošenko později přispěl svými knihami.  V anglicky psané literatuře upozornil na existenci Bresseho teorie nejpozději v roce 1893 Karl Pearson v knize \"A history of the theory of elasticity and of the strength of materials from Galilei to the present time\". V souvislosti s Tymošenkovou teorií pak na Bresseho teorii upozornili Mindlin a Deresiewicz v roce 1953.  Korekce Eulerovy-Bernoulliho teorie zohledňující vliv smykové deformace na statický ohyb nosníku, která je identická s korekcí dle Tymošenka, byla publikována už v roce 1858 profesorem stavebního inženýrství a mechaniky na University of Glasgow Williamem Rankinem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tymošenkova teorie ohybu nosníku (přepisem z ruštiny Timošenkova teorie, též \"Bresseho-Tymošenkova teorie\") je teorie umožňující přibližně popsat ohyb nosníku. Teorie vychází ze dvou předpokladů o deformaci nosníku:", "tgt_summary": "铁木辛柯梁是20世纪早期由美籍俄裔科学家与工程师斯蒂芬·铁木辛柯提出并发展的力学模型。模型考虑了剪应力和转动惯性,使其适于描述短梁、层合梁以及波长接近厚度的高频激励时梁的表现。结果方程有4阶,但不同于一般的梁理论,如欧拉-伯努利梁理论,还有一个2阶空间导数呈现。实际上,考虑了附加的变形机理有效地降低了梁的刚度,结果在一稳态载荷下挠度更大,在一组给定的边界条件时预估固有频率更低。后者在高频即波长更短时效果更明显,反向剪力距离缩短时也有同样效果。 如果梁材料的剪切模量接近无穷,即此时梁为剪切刚体,并且忽略转动惯性,则铁木辛柯梁理论趋同于一般梁理论。", "id": 1259358}
{"src_title": "BlackBerry 10", "tgt_title": "BlackBerry 10", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Operační systém se měl původně jmenovat BBX, ale název byl změněn, po té co se firma BASIS International ohradila, že tento název již využívá jejich software. Dne 12. listopadu 2012 CEO Blackberry Thorsten Heins oznámil, že 30. ledna 2013 vyjde operační systém 10.0 a první smartphone s tímto systémem. Operační systém stejně jako dva mobilní telefony (Q10 a Z10) byly uvedeny na trh 30. ledna 2013. Společnost také oznámila, že Blackberry Playbook v budoucnu získá upgrade na Blackberry 10. Po ekonomických výsledcích společnost oznámila, že na Blackberry Playbook tento operační systém nebude.  Dne 10. května 2013 vydala společnost operační systém Blackberry 10.1, který dokázal opravit chyby systému a dokázal přidat další funkce, které si přáli uživatelé.  13. září 2013 oznámili vydání systému 10.2 a nový Blackberry 10 smartphone Z30, který přinášel vyšší výkon než Z10 a Q10.  18. června 2014 oznámil obchodní vztah se společností Amazon, který vyústil ve verzi 10.3 se zabudovaným Amazon Appstore.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ovládání.", "content": "Blackberry 10 má velice propracovaný systém gest. Například když táhnete prstem z spodního okraje displeje nahoru můžete odemknout zařízení nebo zavřít aplikaci. Když v některých aplikacích táhnete z horního okraje dolů tak se zobrazí menu s nastavením aplikace. Toto ovládání ovšem není moc intuitivní.", "section_level": 2}, {"title": "Multitasking.", "content": "Když se člověk z aplikace vrátí na domovskou obrazovku tak se aplikace minimalizuje a vytvoří takzvané \"aktivní okno\" například, když zavřete aplikace počasí se vám v aktivním oknu bude zobrazovat počasí ze světa. Aktivní okno můžete zavřít tapnutím na malý křížek v pravém dolním rohu rámečku okna. Aktivní okno zastupuje funkce widgetů známých z operačního systému Android.", "section_level": 2}, {"title": "Blackberry Hub.", "content": "Blackberry hub sdružuje všechny příchozí E-maily, SMS správy, hovory a oznámení z aplikací řazené dle data. V BB Hub může uživatel rovnou vytvářet nové např. Emaily a SMSky.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "Blackberry 10 také obsahuje", "section_level": 2}, {"title": "Aplikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předinstalované.", "content": "Blackberry 10 má dostatek předinstalovaných aplikaci které vykonávají různé funkce systému.  Předinstalované aplikace: Webový prohlížeč, galerie, hudba, story maker ( aplikace k vytváření příběhů z fotografií ), poznámky, kalkulátor, hodiny, počasí, prohlížeč souborů, Box, Dropbox, Facebook, Twitter, Blackberry World, Amazon Appstore, Docs to go atd.", "section_level": 2}, {"title": "Zařízení.", "content": "Blackberry 10 podporuje následující zařízení. Všechna podporují poslední verzi systému.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "http://global.blackberry.com/en/home.html  http://blackberryczech.cz/  Byl použit překlad z anglické Wikipedie", "section_level": 1}], "src_summary": "BlackBerry 10 je operační systém pro mobilní telefony značky BlackBerry. BlackBerry 10 je QNX, Unix-like operační systém původně vyvíjený společností QNX Software Systems až do chvíle než firmu převzala společnost BlackBerry. Jako výsledek akvizice vydala společnosti BlackBerry pro.", "tgt_summary": "BlackBerry 10,是由黑莓公司所研发的移动操作系统,使用于他们公司所开发的黑莓手机之上。作为BlackBerry OS的后继者,它以RIM公司在2010年所收购的操作系统核心QNX为内核打造,并融入了功能并不完整的安卓虚拟机以丰富软件支持。", "id": 2764881}
{"src_title": "Ceawlin", "tgt_title": "查乌林 (威塞克斯)", "src_document": [{"title": "Historický kontext.", "content": "Pro historii pořímského období v Británii máme pouze chabé prameny, které jsou navíc předmětem množství zásadních neshod mezi historiky. Zdá se však, že nájezdy na Británii v 5. století, které podnikaly kmeny z kontinentální Evropy, přerostly v migraci. Čerství přistěhovalci zahrnovali Angly, Sasy, Juty a Frísy. Příslušníci těchto kmenů zabrali území na východě a jihu Anglie, ale zhruba ke konci 5. století vítězství britských Keltů v bitvě u Mount Badon zastavilo anglosaský postup na padesát let. Avšak kolem roku 550 začali britští Keltové znovu ztrácet půdu pod nohama a zdá se, že během 25 let měli vetřelci ve svých rukou téměř celou jižní Anglii.  Mír následující po bitvě u Mount Badon je částečně dosvědčen sv. Gildou, britsko-keltským mnichem, kterým napsal \"De Excidio et Conquestu Britanniae\" (\"O zničení a dobytí Británie\") během poloviny 6. století. Tato esej je polemikou odsuzující činy jeho současníků a Gilda uvádí málo jmen a dat. Nicméně zřejmě konstatuje, že mír trval od roku jeho narození až po dobu, kdy psal. Dalším hlavním pramenem, který popisuje toto období, je \"Anglosaská kronika\", a ta ve svém zápisu k roku 827 přináší seznam králů, kteří nesli titul „bretwalda“, neboli „vládce Británie“. Tento seznam má mezeru na začátku 6. století, což souhlasí s Gildovou verzí událostí.  Ceawlinova vláda patří do období anglosaské expanze na konci 6. století. Přestože existují mnohé nezodpovězené otázky ohledně chronologie a aktivit raných vládců Wessexu, je jasné, že Ceawlin byl klíčovou postavou konečného anglosaského dobytí jižní Británie.", "section_level": 1}, {"title": "Rané wessexské prameny.", "content": "Dva hlavní písemné prameny pro ranou historii Západních Sasů jsou \"Anglosaská kronika\" a \"Západosaský genealogický královský seznam\". \"Anglosaská kronika\" je souborem letopisů, které byly sestaveny kolem roku 890 během vlády wessexského krále Alfréda Velikého. Zaznamenávají dřívější látku ze starších zápisů, které byly shromážděny z původních letopisů, které se již nezachovaly, jakož i ze ság, které mohly být předávány ústně. \"Anglosaská kronika\" klade příchod budoucích „Západních Sasů“ do Británie do roku 495, kdy Cerdic a jeho syn (vnuk?) Cynric přistáli u \"Cerdices ora\", neboli \"Cerdikova pobřeží\". Téměř dvacet letopisů popisujících Cerdikova tažení a tažení jeho potomků se objevuje rozptýleno v následujících sto letech zápisů v \"Anglosaské kronice\". Přestože tyto letopisy poskytují většinu toho, co je známo o Ceawlinovi, historicita mnoha zápisů je nejistá.  \"Západosaský genealogický královský seznam\" je seznam vládců Wessexu včetně délky jejich vlády. Dochoval se v několika verzích včetně té, která je předmluvou verze [B] rukopisu \"Anglosaské kroniky\". Stejně jako \"Anglosaská kronika\" byl sestaven během vlády Alfréda Velikého a oba dva, jak \"kronika\", tak \"seznam\" byly ovlivněny přáním svých pisatelů použít jedinou linii rodokmenu sledující rodinný původ králů Wessexu přes Cerdika ke Gewisovi, potomku Ódina a mýtickému předku Západních Sasů. Výsledek sloužil politickým účelům pisatele a je pro historiky zaplevelen rozporuplnými tvrzeními.  Tato rozporuplná tvrzení mohou být jasně vidět při kalkulaci dat odlišnými metodami z různých zdrojů. První událost v historii Wessexu a datum, které může být považováno za dostatečně jisté, je pokřtění krále Cynegilse, ke kterému došlo ke konci 30. let 6. století, možná nejpozději v roce 640. \"Anglosaská kronika\" datuje Cerdikův příchod do roku 495, ale když k tomu přidáme délky panování, jak jsou uvedeny v \"Západosaském genealogickém královském seznamu\", vede to k závěru, že Cerdikova vláda by měla začít roku 532, což je rozdíl 37 let. Ani s rokem 495, ani s rokem 532 nelze zacházet jako se spolehlivým. Navíc pozdější rok se opírá o předpoklad, že \"Západosaský genealogický královský seznam\" je správný v uvádění králů Wessexu v jejich posloupnosti jednoho po druhém, aniž by nějaký král byl opomenut a aniž by existovali spoluvlády dvou králů, a je založen na předpokladu, že délky panování jsou uvedeny správně. Žádný z těchto předpokladů nemůže být brán jako jistý.  Prameny jsou nedůsledné ohledně délky Ceawlinovy vlády. \"Anglosaská kronika\" uvádí 32 let, od roku 560 do roku 592, ale \"Západosaský genealogický královský seznam\" v tom nesouhlasí: jeho různé verze udávají sedm nebo sedmnáct let. Nedávná podrobná studie \"Západosaského genealogického královského seznamu\" datuje příchod Západních Sasů do Anglie do roku 538, dává přednost sedmiletému Ceawlinovu panování jako nejpravděpodobnějšímu a navrhuje léta 581–588. Prameny se shodují v tom, že Ceawlin je synem krále Cynrika, a zpravidla ho jmenují jako otce prince Cuthwina. Jedna nesrovnalost tu ale je: zápis k roku 685 ve verzi [A] \"Anglosaské kroniky\" připisuje Ceawlinovi syna, prince Cuthu, ale v zápise k roku 855 té samé verze rukopisu je Cutha zanesen jako syn prince Cuthwina. Cutha je také zmíněn jako Ceawlinův bratr verzích [E] a [F] \"Anglosaské kroniky\", a to v zápisech k letům 571 a 568.  Otázka, zda Ceawlin je potomkem Cerdika, je předmětem diskuze. Podmnožiny různých variant západosaských rodokmenů působí dojmem odlišných skupin, z nichž Ceawlinova linie byla jednou z několika. Některé problémy v rodokmenech králů Wessexu mohly vzniknout kvůli snahám začlenit Ceawlinovu linii do ostatních rodokmenů, neboť pro Západní Sasy byla velmi důležitá možnost vysledovat své předky zpátky k Cerdikovi. Dalším důvodem k pochybnostem o literární podstatě těchto raných rodokmenů je etymologie jmen několika raných členů dynastie, které se nezdají být germánské, jak bychom čekali u jmen vůdců zjevně anglosaské dynastie. Ceawlinovo jméno je jedním ze jmen, která nemají přesvědčivou anglosaskou etymologii, a zdá se mnohem pravděpodobněji být domorodého keltobriského původu.  Nejstarší prameny nepoužívají termín „Západní Sasové“. Podle díla \"Historia ecclesiastica gentis Anglorum\" (\"Církevní dějiny národa Anglů\") napsaného Bedou Ctihodným je tento termín zaměnitelný s termínem Gewisové, znamenající potomky mýtického Gewise. Termín „Západní Sasové“ se objevuje teprve ke konci 7. století, po panování krále Cædwally.", "section_level": 1}, {"title": "Západosaská expanze.", "content": "Nakonec království Wessex zabralo jihozápad Anglie, ale počáteční etapy jeho expanze nejsou ze zdrojů zřejmé. Cerdikovo přistání, ať už by mělo být datováno jakkoliv, mělo proběhnout, zdá se, poblíž ostrova Wight a letopisy zaznamenávají jeho dobytí v roce 530. Podle \"Anglosaské kroniky\" v roce 534 Cerdic zemřel a jeho syn Cynric nastoupil na trůn. \"Anglosaská kronika\" dodává, že „dali ostrov Wight svým synovcům, Stufovi a Wihtgarovi“. Tyto záznamy doslova protiřečí Bedovi Ctihodnému, který uvádí, že ostrov Wight byl osídlen Juty, nikoliv Sasy, čemuž archeologické důkazy do jisté míry odpovídají.  Navazující záznamy v \"Anglosaské kronice\" přinášejí podrobnosti některých bitev, jimiž Západní Sasové vybojovali své království. Ceawlinova tažení nejsou umisťována u pobřeží. Mají rozsah podél údolí Temže a dále, od současného hrabství Surrey na východě až po ústí řeky Severn na západě. Ceawlin je jasnou součástí západosaské expanze, ale historii válečných tažení tohoto období je těžké porozumět. Data v následujících částech jsou uvedená podle \"Anglosaské kroniky\", ačkoliv jsou dnes považována za příliš raná, jak zmíněno výše.", "section_level": 1}, {"title": "556: Beran byrg.", "content": "První záznam o bitvě, která byla vybojována Ceawlinem, se váže k roku 556, kdy on a jeho otec Cynric bojovali proti domorodým britským Keltům u \"Beran byrg\" nebo \"Beranburh\", neboli „\"Berovy pevnosti\"“, nyní ztotožněné s Barbury Castle, hradištěm z doby železné v současném hrabství Wiltshire, nedaleko Swindonu. V té době měl být králem Wessexu Cynric.", "section_level": 1}, {"title": "568: Wibbandun.", "content": "První bitvu, ve které Ceawlin bojoval již jako král, datuje \"Anglosaská kronika\" do roku 568, kdy on a Cutha bojovali s králem Kentu Æthelberhtem. Zápis říká „Toho roku Ceawlin a Cutha bojovali proti Æthelberhtovi a zahnali ho do Kentu; a zabili dva „\"ealdormany\"“, Oslafa a Cnebbu, na \"Wibbandunu\". Místo, kde se nacházel \"Wibbandun\", což lze přeložit jako „\"Wibbova hora“\", nebylo s určitostí identifikováno; jeden čas byl za \"Wibbandun\" považován Wimbledon, ale dnes se to nepovažuje za správné. Tato bitva je pozoruhodná jako první zaznamenaný konflikt mezi dvěma skupinami nájezdníků: předchozí bitvy zaznamenané v \"Anglosaské kronice\" jsou mezi Anglosasy a domorodými britskými Kelty.  V anglosaské historii existuje mnoho příkladů společné vlády dvou králů a toto může být další příklad: není jasné, jaký byl Cuthův vztah ke králi Ceawlinovi, ale zcela určitě je možné, že byl také králem. Zápis k roku 577 (níže uvedený) je dalším možným argumentem pro tuto možnost.", "section_level": 1}, {"title": "571: Bedcanford.", "content": "Zápis k roku 571 říká: „Toho roku bojoval Cuthwulf proti Britonům u \"Bedcanfordu\" a obsadil čtyři osady: Limbury a Aylesbury, Benson a Eynsham; a ve stejném roce skonal.“ Cuthwulfův vztah ke králi Ceawlinovi je neznámý, ale aliterace obvyklá u anglosaských královských rodin nabízí možnost, že Cuthwulf byl členem západosaské královské linie. Samo místo bitvy není identifikováno. Uvažovalo se, že jde o Bedford, ale to, co je nám známo o rané historii jmen Bedfordu, to nepotvrzuje. Tato bitva je zajímavá a překvapivá tím, že oblast tak daleko na východě by měla stále ještě být v keltobritských rukou takto pozdě: existují dostatečné archeologické důkazy o rané přítomnosti Sasů a Anglů v oblasti Midlands a historici všeobecně interpretují dílo sv. Gildy \"O zničení a dobytí Británie\" coby naznačující, že britští Keltové ztratili kontrolu nad touto oblastí do poloviny 6. století. Jedním možným vysvětlením je, že tento letopis zaznamenává znovudobytí území, které bylo ztraceno ve prospěch britských Keltů v taženích, která skončila bitvou u Mount Badon.", "section_level": 1}, {"title": "577: Dolní povodí řeky Severn.", "content": "Letopis k roku 577 říká „Toho roku Cuthwine a Ceawlin bojovali proti Britům a zabili tři krále, jménem Coinmail a Condidan a Farinmail, na místě zvaném \"Dyrham\", a obsadili tři města: Gloucester a Cirencester a Bath.“ Tento zápis je vše, co je známo o těchto keltobritských králích; jejich jména jsou zapsána v archaické podobě, je tedy velmi pravděpodobné, že tento letopis čerpá z mnohem staršího psaného pramenu. Bitva sama byla dlouho považována za klíčový moment saského postupu, neboť tím, že Západní Sasové dosáhli Bristolského zálivu, ztratili britští Keltové na západ od řeky Severn pozemní spojnici se svými soukmenovci na poloostrově na jih od Bristolského zálivu. Wessex téměř určitě ztratil toto území ve prospěch mercijského krále Pendy v roce 628, kdy \"Anglosaská kronika\" zaznamenává, že „Cynegils a Cwichelm bojovali proti Pendovi u Cirencesteru a potom dospěli k dohodě.“  Je možné, že když Ceawlin a Cuthwine obsadili město Bath, nalezli tam v určitém rozsahu stále fungující římské lázně. Velšský mnich a historik z 9. století, Nennius, zmiňuje „Horké jezero“ v zemi Hwicce, která se rozprostírala podél řeky Severn, a dodává „Je obehnáno zdí, vytvořené z cihel a kamene, a lidé se tam mohou kdykoliv koupat, a každý člověk může mít druh koupele, jaký se mu zlíbí. Když chce, bude to studená koupel; a když chce horkou koupel, bude horká“. Beda Ctihodný rovněž popisuje horké koupele v geografické předmluvě k \"Církevním dějinám národa Anglů\" termíny velmi podobnými těm Nenniovým.  Wansdyke, raně středověký obranný zemní val, se táhne jižně od Bristolu až k Marlborough v současném hrabství Wiltshire a míjí v nevelké vzdálenosti Bath. Byl pravděpodobně postaven v 5. nebo 6. století, možná králem Ceawlinem.", "section_level": 1}, {"title": "584: Fethan leag.", "content": "Ceawlinovo poslední zaznamenané vítězství se váže k roku 584. Tento zápis říká „Toho roku Ceawlin a Cutha bojovali proti Britonům u místa, jež se jmenuje \"Fethan leag\", a Cutha byl zabit, a Ceawlin obsadil mnoho měst a pobral bezpočet válečné kořisti, a ve hněvu se obrátil nazpět na své vlastní [území].“ Les nazývaný \"Fethelée\" je zmíněn v dokumentu ze 12. století, který se vztahuje k vesnici Stoke Lyne v současném hrabství Oxfordshire; v současnosti se domníváme, že bitva u \"Fethan leag\" se musela udát právě v této oblasti.  Věta „ve hněvu se obrátil nazpět na své vlastní [území]“ pravděpodobně naznačuje, že tento letopis čerpá z nějaké ságy, jako ostatně možná všechny letopisy z období raného Wessexu. Formulace této věty je používána jako argument, že Ceawlin možná v této bitvě nezvítězil a že se kronikář rozhodl nezaznamenat její výsledek zcela přesně, neboť král obvykle nepřichází domů „ve hněvu“ po obsazení „mnoha měst“ a získání „bezpočtu válečné kořisti“. Ceawlinova hegemonie nad jižní Británií touto bitvou možná skončila.", "section_level": 1}, {"title": "Hegemonie.", "content": "Northumbrijský mnich a kronikář Beda Ctihodný napsal své dílo nazvané \"Církevní dějiny národa Anglů\" kolem roku 731. Toto dílo nebylo primárně sekulární historií, ale Beda Ctihodný podává hodně informací o historii Anglosasů, včetně seznamu raně historických sedmi velekrálů, kteří, jak on říká, drželi „\"imperium\"“ nad ostatními království na jih od řeky Humber. Bedovo slovo „\"imperium\"“ lze překládat jako „hegemonie“. Beda Ctihodný jmenuje Ceawlina jako druhého velekrále na tomto seznamu, ačkoliv jeho jméno hláskuje jako „Caelin“ a dodává, že „byl znám mezi svými lidmi jako Ceaulin“. Beda Ctihodný rovněž jasně říká, že Ceawlin nebyl křesťan, a zmiňuje až krále Kentu Æthelberhta jako „prvního, který vstoupil do království nebeského“.  \"Anglosaská kronika\" opakuje ve svém zápisu k roku 827 Bedův seznam, přidává krále Wessexu Egberta a rovněž zmiňuje, že tito velekrálové byli známi jako \"bretwalda\", neboli „\"vládce Británie\"“. Mnoho odborné pozornosti bylo věnováno významu slova \"bretwalda\". Bývá popisován jako termín „chvalořečnické poezie“, ale také jako důkaz naznačující jednoznačnou funkci vojenského vůdcovství.  Beda Ctihodný říká, že tito velekrálové vykonávali své pravomoci „na jih od řeky Humber“, ale rozsah jejich moci, přinejmenším u ranějších \"bretwaldů\", byl pravděpodobně menší, než toto vymezení. V Ceawlinově případu je těžké rozsah jeho moci určit přesně, ale to, že Beda Ctihodný zahrnul Ceawlina do seznamu velekrálů, kteří drželi „\"imperium\"“, a seznam bitev, které jsou zaznamenány jako Ceawlinem vyhrané, ukazuje na energického a úspěšného vůdce, který ze své základny v údolí horního toku řeky Temže ovládal většinu okolních území a po určitou dobu měl hegemonii i nad jižními britskými Kelty. Navzdory Ceawlinovým vojenským úspěchům nebylo možné jím dobyté severní oblasti vždy udržet: Mercie obsadila většinu údolí horního toku řeky Temže a severovýchodní města vybojovaná v roce 571 byla mezi územími, která byla následně poté v různých dobách pod vládou Kentu a Mercie.  Bedovo pojetí moci těchto hegemonů však musí být viděno jako produkt názorů až 8. století. Když byly psány \"Církevní dějiny národa Anglů\", ovládal Anglii na jih od řeky Humber mercijský král Æthelbald a Bedův názor na předchozí krále byl nesporně ovlivněn stavem Anglie v této době. U ranějších \"bretwaldů\" jako Ælle a Ceawlin musí být v Bedově popisu trochu anachronismu. Je rovněž možné, že Beda Ctihodný měl pouze na mysli moc nad anglosaskými královstvími, nikoliv nad domorodými britskými Kelty.  Ceawlin je druhým velekrálem na Bedově seznamu. Všichni následující \"bretwaldové\" následovali více nebo méně postupně po sobě, avšak mezi prvním \"bretwaldou\", králem Sussexu Ællem, a Ceawlinem je dlouhá pauza, možná až 50 let. Nepřerušená řada nadvlády pozdějších \"bretwaldů\" bývá používána jako argument, že data z Ceawlinovy doby souhlasí s pozdějšími záznamy v \"Anglosaské kronice\" s rozumnou přesností. Podle této analýzy následující \"bretwalda\", král Kentu Æthelberht, musel již být dominantním králem v době, kdy mu psal papež Řehoř Veliký v roce 601, neboť Řehoř by nepsal žádnému bezvýznamnému králi. Podle \"Anglosaské kroniky\" Ceawlin porazil Æthelberhta v roce 568. Æthelberhtova životní data jsou diskutabilní, ale současní historici se shodují, že jeho vláda nezačala před rokem 580. Rok 568 pro bitvu u \"Wibbandunu\" je považován za nepravděpodobný vzhledem k tvrzením v různých verzích \"Západosaského genealogického královského seznamu\", že Ceawlinova vláda trvala buď sedm, nebo sedmnáct let. Jestliže tuto bitvu zařadíme poblíž roku 590, tedy dříve než se Æthelberht etabloval coby mocný král, potom navazující letopisy vztahující se k Ceawlinově porážce a smrti by mohly být docela opodstatněně blízko správnému datu. V každém případě je nepravděpodobné, aby se bitva s Æthelberhtem udála více než pouhých několik let před nebo po roku 590. Na druhou stranu pauza mezi Ællem a Ceawlinem je brána jako podpůrný důkaz pro zprávu z Gildová díla \"O zničení a dobytí Británie\" o míru trvajícím generaci nebo více po keltobritském vítězství u Mount Badon.  Král Kentu Æthelberht následuje Ceawlina na seznamu \"bretwaldů\", ale doby jejich panování se mohou poněkud překrývat: současná hodnocení kladou pravděpodobnou dobu vlády krále Ceawlina do let 581–588 a Æthelberhtův nástup na trůn řadí blíže roku 589, ale tyto analýzy nejsou ničím víc než pouhými vědeckými domněnkami. Ceawlinův ústup ze slávy, patrně zapříčiněný Ceolem, byl příležitostí pro Æthelberhtův vzestup na výsluní; Æthelberht byl velmi pravděpodobně dominantním anglosaským králem do roku 597. Æthelberhtův vzestup se mohl udát již dříve: letopis k roku 584, i kdyby zaznamenával vítězství, by byl posledním Ceawlinovým vítězstvím v \"Anglosaské kronice\" a ono období poté by mohlo být obdobím Æthelberhtova vzestupu a Ceawlinova úpadku.", "section_level": 1}, {"title": "Wessex v době Ceawlinovy smrti.", "content": "Král Ceawlin ztratil trůn Wessexu v roce 592. Letopis k tomuto roku mimo jiné říká: „Toho roku došlo k velkému vraždění ve Woden's Barrow, a Ceawlin byl vyhnán.“ Woden's Barrow je neolitická mohyla a místo je nyní zvané Adam's Grave (\"Adamův hrob\"), u Alton Priors v současném hrabství Wiltshire. Zápis neudává žádné podrobnosti o Ceawlinově protivníku. Středověky kronikář William z Malmesbury, píšící kolem roku 1120, říká, že to byli „Anglové a Britové, kteří se spolu spikli“. Anebo to mohl být Ceawlinův synovec Ceol, o němž se předpokládá, že se stal následujícím králem Wessexu, vládnoucím podle \"Západosaského genealogického královského seznamu\" šest let. Podle \"Anglosaské kroniky\" zemřel Ceawlin následujícího roku. Příslušná část letopisu říká: „Toho roku Ceawlin a Cwichelm a Cryda zemřeli.“ O Cwichelmovi a Crydovi není nic víc známo, ačkoliv mohli být členy královské dynastie Wessexu – jejich jména odpovídají aliteračnímu vzoru obvyklému u královských rodů té doby.  Podle \"Západosaského genealogického královského seznamu\" byl Ceol synem Cuthy, který byl synem krále Cynrika; a jeho bratr Ceolwulf panoval dalších 17 let po něm. Je možné, že v době Ceawlinovy smrti došlo k určité fragmentaci vlády mezi Západními Sasy: králové Ceol a Ceolwulf měli mít svou mocenskou základnu v současném hrabství Wiltshire, oproti předchozí mocenské základně v údolí na horním toku Temže. Tento rozkol mohl rovněž přispět k Æthelberhtově schopnosti dopracovat se dominantního postavení v jižní Anglii. Avšak z vojenského hlediska zůstali Západní Sasové vlivní: \"Anglosaská kronika\" a Beda Ctihodný zaznamenávají pokračující vojenskou aktivitu proti královstvím Essex a Sussex během dvaceti nebo třiceti let od Ceawlinovy smrti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ceawlin (též Ceaulin nebo Caelin, † asi 593) byl anglosaský král Wessexu z rodu Cerdikovců (asi v letech 560–592; pro toto období je termín Wessex ahistorický; ve skutečnosti byl králem saského kmenového uskupení Gewisů s titulem GEVVISSÆ CYNING, latinsky REX GEVVISSÆ, ze kterého se království Wessex vyvinulo).", "tgt_summary": "查乌林(Ceawlin,也拼作Ceaulin和Caelin;约593年去世)是一位威塞克斯国王。他可能是威塞克斯的金里克的儿子,威塞克斯的彻迪克的孙子。彻迪克和金里克被《盎格鲁-撒克逊编年史》描写为来到英格兰的第一批撒克逊人的领袖,他们后来建立了威塞克斯。查乌林活跃于盎格鲁-撒克逊人入侵浪潮的最后一些年。在他去世时,南英格兰只有一小部分还由原住民布立吞人控制。他是第二位不列颠统治者。", "id": 851415}
{"src_title": "Goral tmavý", "tgt_title": "斑羚", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Goral tmavý je asi 95 až 130 cm dlouhý, váží 35–42 kg. Srst je šedá nebo hnědošedá, na nohou žlutohnědá. Na krku jsou světlejší skvrny a v linii páteře je osamocený černý pruh. Samci mají na krku krátkou hřívu. Samci i samice mají dozadu zatočené růžky dlouhé až 18 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Místa výskytu.", "content": "Goral tmavý žije v himálajských lesích. Lze jej potkat v Pákistánu, Nepálu, jižním Tibetu, Bhútánu, severní Indii včetně Sikkimu a Arunáčalpradéše, a možná i v západní Barmě. V Indii a Nepálu se vyskytuje v nadmořských výškách 900 – 2750 m. V Pákistánu byl zaznamenán v nadmořských výškách 1000 – 4000 m. Teritorium jednoho stáda má obvykle kolem 40 ha.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie a chování.", "content": "Goralové obvykle vytvářejí stádečka o 4–12 jedincích, známy jsou však i páry. Starší jedinci, především samci, mohou být samotáři. Goralové jsou aktivní především za úsvitu a za soumraku. Po ranní pastvě se goral obvykle napije a pak odpočívá na skále. Strava sestává především z listů a měkčích částí rostlin, především trav.  Goral je velmi hbitý a rychle běhá. Zbarvení jej velmi dobře maskuje, takže je těžké jej spatřit, zvláště když většinu dne tráví v klidu. Je-li v ohrožení, vydává syčivé a kýchavé zvuky.  Březost trvá 170–218 dní, rodí se obvykle jediné mládě. Matka mláďata odstavuje v 7–8 měsících. Dospělosti dosáhnou zhruba ve 3 letech. Goral se může dožít 14–15 let.", "section_level": 1}, {"title": "Status a ochrana.", "content": "Goral tmavý je uveden v CITES, příloze I. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) jej eviduje jako téměř ohrožený druh.", "section_level": 1}], "src_summary": "Goral tmavý je přežvýkavý sudokopytník z čeledi turovitých. Patří k podčeledi ovcí a koz. Obývá lesní oblasti na úpatí Himálaje.", "tgt_summary": "斑羚(\"Naemorhedus goral\")是栖息在喜玛拉雅山细小、毛发粗糙及圆角的斑羚属。", "id": 1650871}
{"src_title": "Ray Tomlinson", "tgt_title": "雷·湯姆林森", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Tomlinson se narodil v Amsterdamu ve statě New York, ale jeho rodina se brzy přestěhovala do městečka Vail Mills v New Yorku. Navštěvoval Broadalbin Central School v blízkém Broadalbinu, později studoval na Rensselaer Polytechnic Institute (RPI) v městě Troy, kde se podílel na programu kooperativního vzdělávání IBM. Získal bakalářský titul na RPI v oboru elektrotechniky v roce 1963.  Po absolvování RPI vstoupil na Massachusettský technologický institut, aby pokračoval ve svém elektrotechnickém vzdělání. Na MIT Tomlinson pracoval v Speech Communication Group a vyvinul hybrid analogově-digitálního syntetizéru jako předmět své magisterské práce z oboru elektrotechniky, který dokončil v roce 1965.  V roce 1967 nastoupil do technologické společnost Bolt, Beranek a Newman (nyní BBN Technologies), kde pomáhal vyvíjet operační systém TENEX včetně ARPANET Network Control Program a implementace telnetu. Napsal program s názvem CPYNET pro přenos souborů přes ARPANET. Tomlinson byl požádán, aby upravil programu s názvem SNDMSG, který odeslal zprávy ostatním uživatelům stejného počítače, tak aby běžel na TENEXu. Tomlinson vzal kód z CPYNET a implementoval ho do SNDMSG; díky tomu mohly být zprávy odeslány i uživatelům na jiných počítačích - tak vznikl e-mail.  Tomlinson zemřel 5. března 2016 na srdeční infarkt ve věku 74 let.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky používání emailu.", "content": "První email, který Ray Tomlinson poslal, byl testovací. Nebyl zachován a Tomlinson jej popisuje jako bezvýznamný, něco jako „QWERTYUIOP“. To je obyčejně chybně interpretováno jako „První e-mail byl QWERTYUIOP“. Tomlinson později poznamenal, že tyto \"testovací zprávy byly zcela snadno zapomenutelné a já jsem na ně proto zapomněl.\" Původně nebyl jeho systém posílání e-mailů považován za důležitý. Když ho Tomlinson ukázal svému kolegovi Jerrymu Burchfieldovi, řekl mu: „Nikomu to neříkej! Tohle není to, na čem bychom měli pracovat.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Raymond Samuel Tomlinson (23. dubna 1941 – 5. března 2016) byl americký počítačový programátor, který realizoval první e-mailový systém na systému ARPANET, předchůdci internetu, v roce 1971. Jednalo se o první systém schopný odeslat zprávy mezi uživateli různých počítačů připojených k ARPANETu. Dříve mohly být zprávy posílány jen mezi uživateli, kteří používají stejný počítač. K dosažení tohoto cíle použil znak @ oddělující uživatelské jméno a jméno počítače, systém, který je od té doby použit v e-mailové adrese. Internetová síň slávy komentovala důsledky jeho práce „Tomlinsonův e-mailový program přinesl úplnou revoluci, zásadně mění způsob, jakým lidé komunikují“.", "tgt_summary": "雷蒙德·塞缪尔·汤姆林森(英语:Raymond Samuel Tomlinson,1941年-4月23日-2016年-3月5日),暱称雷·汤姆林森(英语:Ray Tomlinson),美国程序员,以发明电子邮件而知名,被誉为“电子邮件之父”。", "id": 221919}
{"src_title": "Pávík popelavý", "tgt_title": "新西兰扇尾鹟", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Pávík popelavý je středně až tmavě šedý nebo šedohnědý druh ptáka střední velikosti. Dolní partie jsou nažloutlé nebo oranžové, hrdlo bílé. Pod hrdlem je příčný černý pruh. Nad okem jsou bílé znaky, jejichž četnost závisí na poddruhu, a dlouhá ocasní pera jsou na koncích a dolní straně bílá. I zbarvení ocasních per ale závisí na poddruhu; například jen 1 % ptáků ze Severního ostrova má bílé okraje ocasního peří, na druhou stranu, 25 % ptáků z Jižního ostrova má ocasní peří částečně bílé. Na délku mají tito pávíci asi 16 cm, jen polovinu z toho ale tvoří ocas. Samečci jsou stejní jako samičky, jen mladiství jsou zbarveni spíše do hněda.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Pávík popelavý je velmi aktivní a hbitý pták, který se živí hmyzem, především létavým. Právě lov zabírá pávíkům většinu dne. Vůči lidem jsou přátelští a nikdy plaší. Není výjimkou, že žijí i v okolí zahrad nebo přímo na nich. Při nízkých teplotách se hejna pávíků popelavých choulí dohromady, aby se zahřáli. Mimo zahrad a parků obývají i husté lesy a houštiny.  Pávíci popelaví hnízdí v období od srpna do března na Severním ostrově, na Jižním ostrově je to od září do ledna. Na Chathamových ostrovech probíhá hnízdění obvykle od října do ledna. Samička do miskovitého hnízda z různých malých větviček klade tři nebo čtyři hnědě kropenatá vajíčka. Hnízdo staví pár společně a krom větviček se skládá i z mechu, kůry a podobných materiálů. Inkubace vajíček trvá asi 15 dní, kdy se vylíhnou holá a slepá ptáčata.", "section_level": 1}, {"title": "V mytologii.", "content": "Pávík popelavý se objevuje i v místní kultuře, avšak pod jménem \"Piwakawaka\". Tento pták přináší smrt nebo zprávy o ní od Boha k lidem. \"Tiwakawaka\", další jméno, pod kterým pávík popelavý vystupuje, je vnuk poloboha a hrdiny Mauia.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie a status.", "content": "Druh pávík popelavý poprvé popsal švédský přírodovědec Anders Sparrman (1748–1820) v roce 1787. Ve své domovině je tento druh poměrně běžný a jeho populace jsou stabilní, i proto má pávík popelavý dle IUCN status málo dotčený (LC). V současné době tvoří druh několik poddruhů: \"Rhipidura fuliginosa cervina\", \"Rhipidura fuliginosa fuliginosa\", \"Rhipidura fuliginosa penita\" a \"Rhipidura fuliginosa placabilis\". Ty se krom rozšíření liší i zbarvením.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pávík popelavý (\"Rhipidura fuliginosa\") je druh malého hmyzožravého ptáka z rodu pávíků. Typickým znakem druhu jsou ocasní pera, která jsou při rozvinutí jako vějíř, podobně je tomu u pávů. Vyskytuje se na Novém Zélandu, rozsah na jednotlivých ostrovech záleží na poddruhu. Na Novém Zélandu jsou tito ptáci známí také pod názvy \"Pīwakawaka\" nebo \"Tīwakawaka\". V minulosti bylo častým jevem, že druhy pávík popelavý a \"Rhipidura albiscapa\" byly považovány za jeden. Nicméně většina ornitologů souhlasí s tím, že se jedná o samostatné druhy.", "tgt_summary": "新西兰扇尾鹟(学名:\"Rhipidura fuliginosa\"),英文名为 New Zealand fantail,是扇尾鹟科扇尾鹟属的一个物种。其体型不大,尾部羽毛打开的时候像是一把扇子的小型鸟类,原产于新西兰、澳大利亚到东南亚一带的国家。新西兰扇尾鹟是新西兰常见的鸟类,毛利名为Pīwakawaka(发音:píwākǎwākǎ)。全世界有20多种扇尾鹟,新西兰只有一种。", "id": 1546916}
{"src_title": "NGC 6885", "tgt_title": "NGC 6885", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Na obloze se nachází v severní části souhvězdí, 5° severovýchodně od mlhoviny Činka a obklopuje pouhým okem viditelnou hvězdu spektrálního typu B s názvem 20 Vulpeculae a magnitudou 5,9. 3,5 stupně severozápadně se nachází mlhovina IC 4954 (Roslund 4) a 5° severovýchodně otevřená hvězdokupa NGC 6940.  V triedru hvězdokupa vypadá jako neurčité zhuštění severozápadně od hlavní hvězdy, ale nejsou vidět žádné podrobnosti. Dalekohledem o průměru 200 mm je možné při základním zvětšení pozorovat několik desítek slabých hvězd do magnitudy 13, které jsou velmi rozptýlené s pouze slabým náznakem zhuštění, přičemž je tato oblast oblohy bohatá na hvězdná pole.  Tato hvězdokupa může být pozorována z obou polokoulí Země, i když je její střední severní deklinace poněkud výhodnější pro pozorovatele na severní polokouli. V severních oblastech během léta vystupuje vysoko na oblohu, zatímco na jižní polokouli vždy zůstává velmi nízko nad obzorem. Přesto je pozorovatelná ze všech obydlených oblastí Země. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od června do listopadu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování a záhada NGC 6882.", "content": "NGC 6885 se na mapách často označuje jako objekt překrývající mnohem větší NGC 6882 a zhuštěný kolem hvězdy 20 Vulpeculae. V místě, kde je obtížné nalézt jednu hvězdokupu, je ale ještě těžší rozeznat dvě hvězdokupy.  Hvězdokupu zapsal do svého katalogu William Herschel 9. září 1784 a popsal ji jako rozptýlenou a nepříliš bohatou hvězdokupu; tento popis ovšem nesouhlasí se záznamem v New General Catalogue, kde je označená jako velmi rozsáhlá, bohatá a jasná, s hvězdami v rozsahu magnitud 6 až 11. Takový popis je zaznamenán i v jeho předchůdci General Catalogue of Nebulae and Clusters Johna Herschela, Williamova syna, který se pravděpodobně vzdálil od popisu svého otce a popsal raději svoje vlastní pozorování. William Herschel v této oblasti pozoroval ve skutečnosti dvě hvězdokupy, označované jako NGC 6882 a NGC 6885; první popsal jako umístěnou východojihovýchodně od hvězdy 18 Vulpeculae, mírně na jih od hvězdy 19 Vulpeculae (kde se ovšem nenachází žádná hvězdokupa), ovšem druhou popsal podobně, což vedlo některé vědce k domněnce, že se jedná o tentýž objekt.  V příručce \"Webb Society Deep-Sky Observer's Handbook\" se nachází poznámka, že NGC 6885 překrývá mnohem větší NGC 6882. Robert Julius Trumpler, jeden z největších znalců otevřených hvězdokup na začátku 20. století, situaci obrátil a poznamenal, že NGC 6882 je malá hvězdokupa severovýchodně od 20 Vulpeculae a NGC 6885 je velká hvězdokupa kolem této hvězdy. Další velký vědec z této doby, Per Collinder, zaměnil rozměry těchto dvou hvězdokup ve svém katalogu a označil je čísly 416 a 417.  V přepracovaném vydání New General Catalogue, vydaném na konci 20. století, se oba objekty považují za totožné.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "NGC 6885 vypadá jako hvězdokupa s velmi rozptýlenými hvězdami, které tvoří slabé zhuštění zejména severozápadně od hvězdy 20 Vulpeculae, která se nachází v popředí a ve skutečnosti do hvězdokupy nepatří. Vzdálenost hvězdokupy se odhaduje na 600 parseků (1 950 světelných let), leží tedy na vnitřním okraji ramena Orionu, nedaleko od soustavy mlhovin Velké trhliny v Labuti. Některé odhady uvádějí větší vzdálenost, navíc navrhují rozlišovat NGC 6882 od NGC 6885, která by mohla být součástí OB asociace.  Podle odhadovaného stáří hvězdokupy, které je 1,4 miliardy let, jsou hvězdy viditelné v této hvězdokupě značně staré. O této oblasti se běžně uvádí, že hostí dvě proměnné hvězdy typu Delta Scuti, označované jako V381 Vulpeculae a V382 Vulpeculae; později bylo zjištěno, že první z nich opravdu patří do této třídy, i když má nadprůměrně dlouhou periodu, a patří do skupiny hvězd ve vzdálenosti 450 parseků, zatímco druhá je ve skutečnosti hvězda typu Beta Cephei a nachází se ve vzdálenosti 1 200 parseků, spolu s dalšími hvězdami, které zjevně nepatří do této hvězdokupy, protože se nachází ve dvojnásobné vzdálenosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "NGC 6885 (také známá jako Caldwell 37) je velmi rozptýlená otevřená hvězdokupa vzdálená 1 950 světelných let v souhvězdí Lištičky o hodnotě magnitudy 8,1. Její poloha, která je souhlasná s hvězdokupou NGC 6882, způsobila v minulosti mnoho nejasností.", "tgt_summary": "NGC 6885,也称为科德韦尔37,是位于狐狸座的疏散星团,和科德韦尔天体。它的星等在+5.7/+8.1,它的天球赤道座标位置是RA,赤纬。它围绕着一颗肉眼可见的O或B型恒星,并且邻近梅西尔27 (哑铃星云)、星云IC 4954、疏散星团NGC 6882和NGC 6940。它的视直径是7'/18' across.。", "id": 1315568}
{"src_title": "Galidie proužkovaná", "tgt_title": "環尾獴", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Na Madagaskaru obývá hlavně lesnaté, subtropické a tropické oblasti v severní, východní, západní a centrální oblasti ostrova. Vyskytuje se ve vlhkých i suchých lesích v nadmořské výšce až do 2000 m, nejhojnější bývá pod 1500 m. Je nejvíce rozšířeným druhem celé čeledi, přesto o jejím životě není dost podrobných informací.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Tato šelma je poměrně nevelká, bývá dlouhá 32 až 38 cm, váží 0,7 až 0,9 kg a má huňatý ocas dlouhý asi 30 cm. Její srst má červenohnědou barvu s výjimkou malé hlavy se zaoblenými ušima, krku a hrudníku, které jsou olivové. Na krátkých končetinách s drápy je zbarvená hnědě až černě a na výrazném ocase má čtyři až šest černých kroužků. Obě pohlaví jsou si velikostí i vzhledem podobná.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Je to denní, nesociální živočich, který žije samotářsky nebo je vídán v párech či pravděpodobně rodinných skupinách do pěti členů. Převážnou část života stráví na zemi, dokáže ale dobře šplhat po stromech a dokonce i plavat. Noc tráví ve stromových dutinách nebo vyhrabaných norách.  Je teritoriální, své území označuje samec výměšky z análních žláz, které zanechává na kmenech stromů, větvích i kamenech. Dokáže vydávat širokou škálu různých zvuků příznačných pro specifickou událost, od zachycení stopy kořisti až po varování při nebezpečí. Jednotlivci spolu komunikují také postoji a vzájemnými doteky.  Galidie je masožravá a její stravu tvoří malí savci, bezobratlí, plazi, ptáci, ryby, vejce a v malé míře i ovoce. Dokáže také v mělké vodě lovit drobné ryby, korýše i žáby. Pokud žije v blízkosti venkovských lidských obydlí a má málo přirozené potravy, vydává se na lov domácí drůbeže.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "K páření dochází v širokém období od dubna do listopadu, monogamie ani polygamie není potvrzena. Po březosti trvající necelé tři měsíce se v doupěti rodí mezi únorem a červencem jedno mládě vážící pouhých 50 g. Je slepé, ale má srst jako dospělý a po čtrnácti dnech již chodí. Po určitou dobu ho matka kojí a sama se o něj stará. Dorůstá do velikosti dospělce okolo jednoho roku, pohlavní dospělosti dosahuje asi ve dvou létech a pak odchází od rodiny. Není známo, jak dlouho žije ve volné přírodě, v zajetí 13 až 24 let.  Galidie proužkovaná není dosud považována za ohrožený druh, její stavy se však v posledním desetiletí snížily o 20%. Jako příčina je uváděna rychlá degradace životně důležitých lesních biotopů intenzivně kácených i soutěž o potravu s rozšířenou cibetkou indickou. Dále je ohrožována zdivočelými psy a kočkami a vzrůstajícím lovem domorodých obyvatel pro maso. V zajetí bývá chovana jen vzácně.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Galidie proužkovaná je rozdělována do tří podruhů lišících se od sebe odstínem srsti i a potvrzených i genetickým zkoumáním. Poddruhy žijí v geograficky od sebe oddělených oblastech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Galidie proužkovaná (\"Galidia elegans\") je malá, suchozemská šelma, endemit Madagaskaru. Je jediným druhem rodu galidie a vzhledem i chováním se dá vzdáleně připodobnit k velké lasici.", "tgt_summary": "环尾獴(学名\"Galidia elegans\"),一种生活在非洲马达加斯加岛的动物,旧属獴科,今归入食蚁狸科的环尾獴亚科。", "id": 591009}
{"src_title": "USS Triton (SSRN-586)", "tgt_title": "特里同号核潜艇 (SSRN-586)", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Stavbu ponorky provedla loděnice Electric Boat Division společnosti General Dynamics v Grotonu ve státě Connecticut. Stavba byla zahájena 29. května 1956, trup byl na vodu spuštěn 19. srpna 1958 a hotová ponorka byla uvedena do služby 10. listopadu 1959.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Ponorka na věži nesla zatahovatelný vyhledávací radar BPS-2, aktivní sonar BSQ-4 a pasivní sonar BQR-2. Byla vyzbrojena šesti 533mm torpédomety (čtyřmi na přídi a dvěma na zádi). Systém řízení palby byl typu Mk 101. Pohonný systém tvořily dva reaktory S4G a dvě turbíny, pohánějící dva pětilisté lodní šrouby. Pohonný systém měl na šroubu výkon 34 000 hp. Nejvyšší rychlost dosahovala 25 uzlů na hladině a 22 uzlů pod hladinou.", "section_level": 1}, {"title": "Operační služba.", "content": "\"Triton\" byl první ponorkou, která obeplula zeměkouli pod hladinou bez vynoření. Stalo se tak od 16. února 1960 do 10. května 1960 v rámci operace Sandblast. Ponorka pod hladinou urazila 41 500 námořních mil. Po úspěšném dokončení mise byly ponorka a její posádka oceněny prezidentskou citací Dwighta D. Eisenhowera.  Dne 1. března 1961 byl \"Triton\" reklasifikován na útočnou ponorku. V letech 1962–1964 prošel modernizací a výměnou paliva. Do roku 1967 byl vlajkovou lodí atlantických ponorkových sil (COMSUBLANT).", "section_level": 1}, {"title": "Vyřazení.", "content": "Ponorka byla ze služby vyřazena 3. května 1969 na námořní základně New London ve státě Connecticut. Stala se tak první americkou jadernou ponorkou vyřazenou ze služby. Poté se nacházela v rezervě. Z námořního registru byla vymazána 30. dubna 1986. Poté byla odtažena na základnu Puget Sound Naval Shipyard v Bremertonu ve státě Washington, kde čekala na recyklaci. Likvidace ponorky byla dokončena v roce 2009. Oddělená velitelská věž ponorky byla umístěna v USS Triton Submarine Memorial Park v North Richlandu ve státě Washington.", "section_level": 1}], "src_summary": "USS \"Triton\" (SSRN-586) byla radarová jaderná ponorka námořnictva Spojených států amerických z doby studené války. Její konstrukce byla optimalizována pro rychlou plavbu na hladině, přičemž ponorka měla stačit svazům letadlových lodí, které by varovala před leteckým útokem. V operační službě byla v letech 1959–1969. \"Triton\" měla být první ze série jaderných radarových ponorek, tato koncepce se však neosvědčila (úspěšnější byly roku 1958 zařazené palubní letouny včasné výstrahy Grumman E-1 Tracer) a ponorka byla roku 1961 reklasifikována na útočnou (SSN-586). Nepraktické velké plavidlo s vysokými provoznými náklady bylo vyřazeno už roku 1969.", "tgt_summary": "特里同号(SSRN/SSN-586)是美国海军的一艘核动力雷达哨戒潜艇,也是第一条完成水下环球航行的船只(1960年初期的喷沙行动),而且这一次航行还是它的试航,当时艇长是上校。它是自成一级的核潜艇,也是至今唯一装备双核反应堆的西方核潜艇。", "id": 1295220}
{"src_title": "Náramek", "tgt_title": "手镯", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "I když u některých pravěkých šperků (např. korálů) nelze rozhodnout, zda šlo o náramek, nejstarší nálezy pocházejí z paleolitu. Jak naznačuje název, nosíval se i na rameni, jako ho dodnes nosí afričtí muži. Stáří nálezů z jeskyně v pohoří Altaj se uhlíkovou metodou odhaduje na 40 tisíc let. Velký význam měly náramky u přírodních národů i v prvních civilizacích, například v Egyptě. Ve starověku i v raném středověku mohl náramek v některých kulturách představovat majetkovou rezervu ženy. V novověku také šperky podléhají módě a náramky se střídavě objevují a zase mizí.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy náramků.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pevný náramek.", "content": "Pevný náramek je pevný kroužek nebo ovál, vyrobený z kosti, dřeva, kovu, skla nebo plastu. Otevřený náramek se nasazuje na ruku přerušením ze strany, uzavřený se obvykle v polovině rozevírá (kovový náramek). Náramky z drahých kovů jsou obvykle duté. Počet, tvar nebo barva pevných náramků slouží v některých kulturách jako odznak společenského postavení ženy.", "section_level": 2}, {"title": "Ohebný náramek.", "content": "Nejjednodušší ohebný náramek je barevná šňůrka, která se například na Balkáně uvazuje kolem zápěstí, snad aby urychlila příchod jara. Podobně si mladí lidé i dnes pletou \"přátelské\" náramky, které si navzájem uvazují na zápěstí. Velmi oblíbený druh náramku jsou navlékané korále z velmi rozmanitých materiálů. Článkové náramky a kovové řetězy se obvykle zapínají nějakou sponou nebo zámkem a často se na ně navěšují amulety a přívěsky. Také kožené a textilní pásky se obvykle zapínají. Trvalé identifikační náramky jsou obvykle ohebné, tvořené řetízkem a kovovým štítkem, na němž jsou identifikační údaje. Pro pacienty v nemocnicích se užívají levné papírové nebo plastové pásky, často s čárovým kódem pacienta. Podobné náramky se také používají jako potvrzení o právo na vstup (zaplacení vstupného) do různých placených areálů jako např. kempinky či hudební festivaly.", "section_level": 2}], "src_summary": "Náramek je šperk, který se nosí na zápěstí ruky. Může to být pevný kroužek z kovu, dřeva nebo plastu, anebo je to ohebný řetízek či pásek, který se kolem zápěstí zapíná. Na náramek se často připevňují různé přívěsky a amulety. Jako jiné šperky, je i náramek doložen od starší doby kamenné a sloužil patrně jako ochrana před kouzly a uřknutím. V moderní době se na náramky upevňují náramkové hodinky nebo zábavní elektronika a náramky slouží také k identifikaci například novorozených dětí a pacientů v nemocnici; papírové náramky slouží jako vstupenky. Alternativní medicina někdy používá náramky údajně léčivé (např. magnetické), silně však podléhá vlnám módy.", "tgt_summary": "手镯,又称手环或手链,是一种佩戴在手腕上的装饰物。", "id": 2951666}
{"src_title": "Casey Neistat", "tgt_title": "凱西·奈斯塔特", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Neistat se narodil a vyrostl v New London, Connecticut. Školu opustil v 10. ročníku a nevrátil se. Od 17 do 20 žil v přívěsu se svojí přítelkyní, a synem Owanem. V té době umýval nádobí. Ve 20 letech se rozhodl, že se přestěhuje do New Yorku, poté co ho přítelkyně Robin Harrisová opustila. V New Yorku se snažil splnit si svůj sen a začít se věnovat natáčení.  Dne 29. prosince 2013 se Casey oženil s Candice Pool, spolu mají dceru Francine.", "section_level": 1}, {"title": "Film a televize.", "content": "Po přestěhování do New Yorku Neistat pracoval jako rozvažeč balíků a myl nádobí. Se svým bratrem následovně začal tvořit filmy a krátké série.", "section_level": 1}, {"title": "iPod's dirty secrets.", "content": "Neistat na sebe poprvé poukázal v roce 2003, díky krátkému filmu s názvem \"iPod's Dirty Secret\", kritizující Apple za baterii obsaženou v iPodu, která není vyměnitelná a vydrží pouze 18 měsíců. Film získal národní mediální pozornost a přinesl široký pohled na politiku společnosti Apple vůči bateriím pro iPod.", "section_level": 2}, {"title": "Tom Sachs Films.", "content": "V polovině roku 2001 Casey a jeho bratr Van začali pracovat s umělcem Tomem Sachsem na sérii filmů o umělcových sochách a instalacích.", "section_level": 2}, {"title": "Science experiments.", "content": "S bratrem Vanem vytvořili sérii 15minutových videí dokumentujících různé přírodovědné experimenty.", "section_level": 2}, {"title": "The Neistat Brothers HBO.", "content": "V červenci 2008 si HBO koupila osmi dílovou sérii The Neistat Brothers za necelé 2 miliony dollarů. Tato série pojednávala o životech Caseyho a Vana.", "section_level": 2}, {"title": "YouTube.", "content": "Dne 5. února 2010 si Casey založil účet na YouTube, kam začal nahrávat videa. Casey Neistat se stal velmi populárním. Postupně přestal spolupracovat s televizí a filmy začal nahrávat na YouTube. Casey 24. března 2015 začal s denní pravidelností vydávat denní vlogy, což mu přineslo vyšší sledovanost a nové diváky. V srpnu 2015 dosáhnul 1 000 000 odběratelů, za půlrok denních vlogů se jeho odběry zdvojnásobily. Natočil také video Draw My Life, ve kterém popisuje celý svůj život. Napůl se živí YouTubem, napůl vlastnictvím mobilní aplikace Beme.  Jeho kanál 9. srpna 2016 odebíralo 4 000 000 lidí, z 500 000 odběratelů se tak na tento počet dostal za 18 měsíců. Hranici 5 000 000 odběratalů překonal Neistat přibližně 2 měsíce po milníku 4 milionů, 30. září 2016, v té době byl v Nashville.  Dne 19. listopadu 2016 Casey po 18 měsících a více než 500 videích skončil s denními vlogy. Ke vlogům se poté vrátil 27. března 2017, sice je nazývá jako denní, ale úplně denní nejsou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Casey Owen Neistat (* 25. března 1981, New London, Connecticut) je tvůrcem populárních videí na YouTube a spoluzakladatelem sociální mediální společnosti Beme. Casey a jeho bratr Van, jsou tvůrci série na HBO, The Neistat Brothers. Jeho YouTube kanál přesáhl 30. září 2016 hranice 5 milionů odběratelů, v roce 2019 čítal přes 11,5 milionů odběratelů.", "tgt_summary": "凯西·欧文·奈斯塔特(Casey Owen Neistat,1981年-3月25日),一位美国纽约的Youtuber,微电影制作人和社交软件BEME的创始人。Neistat兄弟两人曾经向HBO出售\"The Neistat Brothers\"影集。", "id": 1260907}
{"src_title": "Maria Dąbrowska", "tgt_title": "瑪麗亞·東布羅夫斯卡", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v nepříliš bohaté venkovské rodině a v letech 1907-1914 studovala sociologii, filosofii a přírodní vědy v Lausanne (Švýcarsko) a v Bruselu. Ještě za studií si vzala aktivistu Mariana Dabrowského, který roku 1925 nečekaně zemřel. Od roku 1917 žila ve Varšavě, od roku 1956 v jakési vnitřní emigraci. Byla aktivní i v politických a společenských sporech. V roce 1964 spolu s 33 dalšími polskými spisovateli a vědci podepsala protest proti komunistické cenzuře. Navzdory tomu proti ní komunistická vláda přímo nezasáhla, obdržela několik cen a vyznamenání a když roku 1965 zemřela, byl jí vypraven státní pohřeb.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V roce 1909 začala psát články pro polské noviny na téma politických a hospodářských reforem a družstevnictví. Její první významná povídka, \"Janek\", vyšla v roce 1914. Následně vydala několik sbírek povídek, včetně \"Uśmiech dzieciństwa\" (1923), \"Ludzie stamtąd\" (1926), kde započal její celoživotní zájem o rolnictvo, a \"Znaki życia\" (1938).  Během třicátých let pracovala na polském ministerstvu zemědělství a svůj časný zájem o družstevnictví využila i při tvorbě prvního dílu svého klasického čtyřdílného románu \"Noce i Dnie\" (1932-34). Román byl často srovnáván s jinými uznávanými rodinnými ságami (například s \"Buddenbrookovými\" Thomase Manna nebo se \"Ságou rodu Forsythů\" Johna Galsworthyho). \"Noci a dni\" vypráví příběh Bogumiła a Barbary, kteří se oba narodí do upadajících statkářských rodin, které se pokoušejí zachránit sňatkem. Příběh je sledován až do Bogumiłovy smrti roku 1914. Každá z hlavních postav je nucena přehodnotit osobní hodnoty pod tlakem měnící se společnosti.  Kromě prózy Dąbrowska napsala dvě historické hry a řadu esejů, včetně knihy esejů o Josephu Conradovi \"Szkice o Conradzie\" (1959). Přeložila též do polštiny řadu cizojazyčných děl, zejména deník Samuela Pepyse, Angličana ze 17. století. Nedokončený román \"Przygody człowieka myślącego\" vyšel až po její smrti v roce 1970. Její deníky v sedmi dílech vyšly až roku 1999.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maria Dąbrowska, rodným jménem Marja Szumska (6. říjen 1889, Russów – 19. květen 1965, Varšava) byla polská spisovatelka, esejistka a dramatička. /Čtyřikrát byla navržena na Nobelovu cenu a pro své občanské postoje byla neformální mravní autoritou.", "tgt_summary": "玛丽亚·东布罗夫斯卡(,1889年-10月6日-1965年-5月19日),波兰女作家。她曾四次获得诺贝尔文学奖提名。她将塞缪尔·皮普斯的日记翻译成波兰语。", "id": 1741267}
{"src_title": "Zlatý věk science fiction", "tgt_title": "科幻小說黃金時代", "src_document": [{"title": "Datování Zlatého věku.", "content": "Na tom, kdy má Zlatý věk svůj počátek, panuje poměrně jasná shoda. Je jím nástup Johna W. Campbella do čela pulpového magazínu \"Astounding Stories\". Stalo se tak v září roku 1937, ale teprve další rok přinesl ve vydávání časopisu velké změny. Campbell jednak časopis přejmenoval na \"Astounding Science Fiction\" a postupně kolem sebe shromáždil skupinu vynikajících autorů, které umělecky vedl a zásoboval je i mnoha nápady.  Mnohem obtížnější je časové určení konce Zlatého věku. Specifickým rysem tohoto období je tzv. hard science fiction, která se opírala o poznatky přírodních věd, neboť vznikala v době pro lidstvo nevídaného technického rozmachu. Rok 1946 je považován za konec Zlatého věku s ohledem na události druhé světové války, které způsobily, že se ztratil optimistický postoj k vědě a technice a pozornost autorů se začala přesouvat směrem k vnitřnímu životu člověka a k jeho snaze ubránit svoji existenci ve vztahu k okolnímu prostředí.  Za skutečný konec Zlatého věku je ale často považováno až období let 1949–1950, kdy časopis \"Astounding Science Fiction\" ztratil své dominantní postavení na trhu v oblasti sci-fi a kdy byl Campbellův technický optimismus překonán vznikem nových ambiciózních magazínů \"The Magazine of Fantasy & Science Fiction\" (zkráceně \"F&SF\") a \"Galaxy Science Fiction\", které umožňovaly autorům další literární vývoj.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj žánru v období Zlatého věku.", "content": "Časopis \"Astounding Science Fiction\" učinil první krok směrem k rehabilitaci science fiction jakožto seriózní literatury. Zbavil ji její pokleslé minulosti a uvedl na scénu autory, kteří pak dominovali žánru po celou druhou polovinu 20. století. Kromě toho sehrála významnou roli ve vzniku a rozvoji science fiction v tomto období skupina fanoušků zvaní Futuriáni, která vznikla toku 1938 a za jejíhož zakladatele je považován Donald A. Wollheim. Ačkoliv se činnost Futuriánů zaměřovala hlavně na publikaci fanzinů a organizaci fandomu, dokázala kolem sebe soustředit mnoho mladých fanoušků sci-fi, výtvarníků a začínajících editorů,z nichž mnozí se později stali významnými vydavateli, redaktory a spisovateli.  Pro Zlatý věk jsou typická především tato témata:  V povídkách Zlatého věku však přetrvávala také určitá klišé z předcházejících období, jako byl určitý rasismus (nadřazenost bílé rasy, „žluté nebezpečí“ atp.) a zobrazování ženských hrdinek jako pasívních obětí ohrožovaných nějakou zápornou postavou (nejčastěji mimozemšťanem). V povídkách vydávaných v \"Astounding Science Fiction\" se k tomu přidalo ještě tabu týkající se sexu (čtenáři byli totiž také mladí chlapci, jejichž výchova by podle tehdejšího všeobecně rozšířeného názoru mohla být erotickými tématy ohrožena), takže se v nich ženy vyskytovaly zcela ojediněle.", "section_level": 1}, {"title": "Významní autoři Zlatého věku.", "content": "Na tyto autory pak navázala další generace sci-fi spisovatelů, mezi něž patří především Poul Anderson, Philip K. Dick, James E. Gunn, John Christopher, Cyril M. Kornbluth, Walter M. Miller, Jr. nebo Philip José Farmer.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zlatý věk science fiction (anglicky Golden Age of Science Fiction) je označení pro období americké sci-fi převážně datované do let 1938–1946. Toto období je téměř identické s obdobím největší slávy pulpového magazínu \"Astounding Science Fiction\", ve kterém debutovala řada nejslavnějších sci-fi autorů.", "tgt_summary": "科幻小说黄金时代(Golden Age of Science Fiction)通常是指美国1940年初到1950年代,在这段时期,科幻小说开始广为人知,并且有不少经典的科幻小说陆续出版。历史学家亚当·罗伯兹表示,「『黄金时代』这个名词所形容的小说类型,主要是指:硬派科幻小说,直叙体,英雄在太空中或科技场景里解决问题或是对抗威胁。」", "id": 522156}
{"src_title": "Gija Kančeli", "tgt_title": "吉雅·坎切利", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z rodiny lékaře. Původně začal studovat geologii na univerzitě v Tbilisi, ale později přešel na tbiliskou konzervatoř, kterou vystudoval v letech 1959–1963 (prof. Iona Tuskia). Poté se živil jako skladatel filmové a scénické hudby, většinou na volné noze. V roce 1970 byl jmenován hudebním ředitelem Státního akademického divadla opery a baletu v Tbilisi. Po vypuknutí konfliktu mezi Gruzií a Ruskem na přelomu 80. a 90. let Kančeli emigroval. Nejprve přesídlil do Německa, později do belgických Antverp. Exil byl také zlomem v procesu jeho mezinárodního docenění.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Končeli napsal přes tři sta skladeb. Jádro tvorby leží v jeho zatím sedmi dokončených symfoniích. Na rozdíl od tradičně chápaného makrocelku symfonické řady, kdy mezi sebou jednotlivé symfonie komunikují svou rozdílností, odlišným zaměřením, případně kontrastním obsazením, Kančeliho symfonie jsou neseny v duchu stylové jednoty a redukce kontrastu mezi nimi – při prvním poslechu jsou jedna od druhé takřka k nerozeznání. Kontrast se naopak maximálně projevuje v mikroformě jako hlavní výrazový prvek jeho kompoziční techniky: obrovské masy zvuku jsou bez přechodů střídány maximálně ztišenými, často jednohlasými pasážemi.", "section_level": 1}, {"title": "Symfonie.", "content": "Kančeliho hudba je v symfonických dílech většinou modální, z atonálních kompozičních technik si autor bere pouze prostředky pro ozvláštnění výrazu a témbru. Kančeliho symfonie jsou ukázkou duchovně orientované postmoderní tvorby postsovětských autorů, jakými jsou například Alfred Schnittke, Sofia Gubajdulina anebo Valentin Silvestrov.", "section_level": 2}, {"title": "Jiné skladby.", "content": "Kančeli v pozdějších letech napsal rovněž řadu symfonických básní, vesměs vydávaných vydavatelstvím ECM v Mnichově, další komorní hudbu a jednu operu.", "section_level": 2}, {"title": "Filmová hudba.", "content": "Kančeli psal hudbu k filmům, a také jeho orchestrální díla jsou využívána ve filmu. Kromě deseti gruzínských filmů se objevuje také ve filmu \"Amputace\" ukrajinských režisérů Igora Pomeranceva a \"Charkov\" Lydie Starodubcevové (2017).", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Encyklopedie \"Contemporary Musicians\" ho roku 2003 označila za „nejdůležitějšího gruzínského skladatele posledních padesáti let, a jednoho z nejvýznamnějších světových skladatelů minulého století,“ jehož „bohatě strukturovaná hudba je prostoupena vlivy gruzínské lidové hudby, amerického jazzu a ruských skladatelů dvacátého století.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Gija Alexandrovič Kančeli (gruzínsky \"გია ყანჩელი\", rusky \"Ги́я Алекса́ндрович Канче́ли\", anglicky \"Giya Alexandrovich Kancheli\", 10. srpna 1935, Tbilisi – 2. října 2019) byl gruzínský hudební skladatel žijící v Belgii. Je především představitelem moderní klasické hudby (minimalismus, duchovní minimalismus), ale také scénické a filmové hudby. Dříve komponoval i šansony a pop.", "tgt_summary": "吉雅·坎切利(,1935年-8月10日-2019年-10月2日)是格鲁吉亚作曲家。著名作品包括1977年创作的单乐章交响曲《第五交响曲》等。", "id": 736543}
{"src_title": "Hyperaktivní močový měchýř", "tgt_title": "膀胱過動症", "src_document": [{"title": "Příznaky hyperaktivního močového měchýře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Časté močení.", "content": "O častém močení můžeme mluvit v případě, kdy je pacient nucen chodit na toaletu po hodině, 15 minutách a častěji, celkem vícekrát než 8krát denně. Při častém močení pacient vylučuje pouze malé množství moči. Je však nutné myslet, na to, zda pacient nepožil větší objem tekutin než obvykle, případně tekutiny s alkoholem, které působí močopudně, v takovém případě je zcela běžné, že pacient navštíví toaletu vícekrát.", "section_level": 2}, {"title": "Neodkladné nucení a močení (urgence).", "content": "Imperativní močení, známé také jako urgentní močení či urgence je náhle vzniklé, silné a neodkladné nutkání na močení. Tento stav pacient velmi obtížně oddaluje, proto někdy dochází k nechtěnému úniku moči (urgentní inkontinence).", "section_level": 2}, {"title": "Časté noční močení (nykturie).", "content": "V případě nykturie mluvíme o častém nočním močení, které pacienta probouzí více než jedenkrát za noc. V rámci nykturie se nepočítá první ranní močení ani močení během noci, kdy však pacient nepociťuje potřebu a je probuzen z jiného důvodu.", "section_level": 2}, {"title": "Neschopnost udržet moč (urgentní inkontinence).", "content": "Urgentní inkontinence se projevuje jako zcela náhlé a velmi silné nucení na močení, jenž vede k nechtěnému úniku moči. který vzniká následkem křečovitých stahů svaloviny močového měchýře.  Pokud máte prvotní podezření, že se hyperaktivní močový měchýř týká i vás, udělejte si orientační online test. Rozhodně však neotálejte s návštěvou lékaře, která je stěžejní!", "section_level": 2}, {"title": "Diagnostika hyperaktivního močového měchýře.", "content": "Pro správnou diagnózu je nutno podstoupit několik vyšetření. Prvně je nutné, aby lékař zjistil veškeré údaje spojené s příznaky nemoci. Příznaky se posuzují také dle speciálních dotazníků a především záznamů pacienta do pitné mikční karty. V rámci této karty pacient zaznamenává přesný čas a množství přijatých tekutin. Zároveň se zapisuje objem i čas močení. Tyto údaje pacient zaznamenává po dobu nejméně dvou dnů. Mikční karta (mikční deník) existuje také v digitální podobě, a to konkrétně jako mobilní aplikace, která slouží k zaznamenávání údajů o pitném režimu a močení za pomoci mobilního telefonu nebo tabletu.  V druhé fázi lékař vyšetřuje moč pro zjištění případné přítomnosti zánětu, krve nebo nádorových buněk. U mužů pak může proběhnout zhodnocení velikosti a povrchu prostaty, u žen se vyšetřuje děložní čípek. V rámci určení diagnózy je nutné provést i vyšetření za pomoci ultrazvuku, kdy se vyšetřuje nejen močový měchýř, množství zbytkové moči po vymočení v něm, ale i stav ledvin.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba hyperaktivního močového měchýře.", "content": "Mezi nejčastější způsoby léčby patří:", "section_level": 1}, {"title": "Behaviorální terapie.", "content": "Mezi první doporučení patří zdravý životní styl, především změna jídelníčku. Je vhodné zcela vynechat kořeněná jídla, kyselé citrusové plody, pít dostatečné množství vody (přibližně 2 litry během dne), omezení alkoholických a kofeinových nápojů. Doporučuje se i příjem potravin s vlákninou. Pomoci může i posilování pánevního dna především za pomoci cvičení s názvem Kegelovy cviky.", "section_level": 2}, {"title": "Elektrická stimulace.", "content": "Při tomto způsobu léčby dochází k stimulaci aferentních vláken nervus punendus. Při tomto efektu dochází také k dráždění eferentních vláken, čímž je zvýšena kontraktilita (stahování) příčně pruhovaného uretrálního svalu a svalovinypánevního dna.", "section_level": 2}, {"title": "Farmakoterapie.", "content": "Pro léčbu hyperaktivního močového měchýře je možná i farmakoterapie, kdy se na českém trhu nabízí celá řada léčiv, která mají vliv na zakončení v močovém měchýři. Tyto léky se obecně nazývají spasmolytika (anticholinergika), mezi nejčastěji užívané patří trospium chlorid, oxybutinin, tolterodin, solifenacin a nejnovější fesoterodin.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hyperaktivní močový měchýř, známý také jako OAB syndrom (overactive bladder syndrome), je onemocnění urologického původu.", "tgt_summary": "过动性膀胱(英语:Overactive bladder,简称OAB),又称为膀胱过动症(英语:Overactive bladder syndrome),急迫性尿失禁;欲望性尿失禁(英语:Urge incontinence),经常会有急切的想去排尿的症状,且会对个人的生活品质造成负面影响。这种经常需要排尿的症状可能发生在白天,造成频尿症;若发生在夜晚,则造成夜尿症或日夜皆有想要排尿的症状。如果有膀胱失禁的现象,则为尿失禁。有超过40%的膀胱过动症患者伴随着失禁的现象。并有40%到70%的尿失禁的患者是因为膀胱过动所造成。此症状并不威胁生命安全,大多数患者长年都受此困扰。 造成膀胱过动症的原因至今仍未明确。危险因子包含肥胖、咖啡因及便秘。未良好控制糖尿病的患者、行动不便者及慢性骨盆腔疼痛可能会使症状加重。患者往往在有症状一段时间后才寻求治疗,而且常常是由照顾者发现此症状。诊断一般是靠病人的症状及体征进行,而且要排除泌尿道感染及神经调控障碍等因素。每次排尿时的尿量相对不多,若排尿时疼痛,可能除了膀胱过动症外,还有其他相关的疾病。 通常膀胱过动症不一定需要特定的处置。但若是需要治疗,初期治疗建议进行凯格尔运动、膀胱训练,以及其他行为治疗。如体重超重的患者减重、减少咖啡因的摄取,和适量地饮用液体等,都可能对病情有所助益。只有在其他途径都无效时,才会建议使用药物(通常是抗胆碱药物)。不过用药不一定比由行为改善的方式来得更加有效,甚至对老年人而言,用药较容易造成副作用。另外也可以将肉毒杆菌毒素注射到膀胱壁;一般并不推荐放置导尿管或进行手术。最后,以日记的模式追踪,将可以帮助判断采取的治疗对患者是否有效。 估计约有7-27%的男性与9-34%的女性患有膀胱过动症,而随着年龄增长,罹患膀胱过动症的人数也逐渐增加。部分研究显示膀胱过动症好发于女性,尤其是尿失禁的患者。在美国,2000年时花费在膀胱过动症的经济成本估计约有126亿美金及42亿欧元。", "id": 981507}
{"src_title": "Gaussovo–Krügerovo zobrazení", "tgt_title": "横轴墨卡托投影", "src_document": [{"title": "Historie a vývoj.", "content": "Autorem Gaussova zobrazení je Carl Friedrich Gauss, německý matematik, fyzik, astronom a geodet. V období mezi lety 1820 až 1830 se Gauss aktivně podílel na triangulaci Hannoverského království. Pro tu použil elipsoidní transverzální Mercatorovo zobrazení, které bylo délkojevné podél centrálního poledníku. Jednalo se o jeho vlastní modifikaci Mercatorova zobrazení. Nicméně Gauss své výsledky nikde nepublikoval, a když v roce 1855 zemřel, společně s ním také zmizely matematické základy jím odvozeného zobrazení.  V roce 1866 se v knize \"Projection methods of Hannover land surveying\" Oskara Schreibera objevují opět zmínky o původním Gaussově zobrazení. Daleko podrobněji propracovanou teorii představil až v roce 1912 ve své knize \"Conformal mapping of the earth ellipsoid to the plane\" německý geodet Johann Heinrich Louis Krüger. V této knize Krüger studoval a doplnil Gaussovo zobrazení a od té doby je známo jako Gaussovo–Krügerovo zobrazení a bylo používáno v mnoha zemích. Pro vhodnější použití Gaussova–Krügerova zobrazení navrhl v roce 1919 německý učenec Boaga rozdělit projekci na poledníkové pásy 3° široké s počátkem od Greenwiche.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika zobrazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zařazení zobrazení.", "content": "Gaussovo–Krügerovo zobrazení patří do skupiny tzv. geodetických zobrazení. Jako geodetická zobrazení se označují taková zobrazení, která slouží pro geodetické účely a mapování velkých měřítek. Tato zobrazení jsou v zásadě konformní a pracuje se s nimi převážně na elipsoidu. Z dalších zobrazení, patřících mezi geodetické, jde zmínit např. Křovákovo zobrazení nebo zobrazení UTM. U geodetických zobrazení dochází ke zvláštnostem u označování souřadnic, ty jsou následující:", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Gaussovo–Krügerovo zobrazení lze označit jako konformní válcové příčné zobrazení elipsoidu do roviny bez použití referenční koule. V Československu bylo zavedeno v r. 1952 pro Topografickou mapu generálního štábu ČSA. Zobrazení je jednotné pro státy bývalé Varšavské smlouvy, proto se používá Krasovského elipsoid.  Zobrazované území se rozdělí na sférické dvojúhelníky, které vytvoří protáhlé pásy. Každý pás má svůj střední poledník a zároveň je každý pás zobrazen na válcové ploše, dotýkající se daného středního poledníku (proto se lze setkat s pojmem mnohoválcové zobrazení, tedy zobrazení určené pro glóbusové pásy). Tento střední poledník se zobrazí do roviny nezkreslený, přímý a je volen za osu formula_5 pravoúhlých souřadnic. Poledníkové pásy jsou rozděleny po 6° nebo 3° zeměpisné délky. Tedy každý pás má rozdíl v zeměpisné délce hraničních poledníků formula_6, resp. formula_7. Střední poledník pásu je u 6° pásů vždy vzdálený 3°, 9°, 15° atd. od Greenwiche (u 3° pásů potom 3°, 6°, 9° atd.). Délkové zkreslení dosahuje maximální hodnoty na okraji pásu, a to 0,57 m/km u 6° pásu a 0,14 m/km u 3° pásu.  Zeměpisná síť má přímkové obrazy základního poledníku (délkojevný) a rovníku (není délkojevný). Obrazy poledníků jsou sinusoidy, uvnitř pásu je však lze nahradit přímkami. Dělení pro stupně zeměpisné šířky je lineární. Rovnoběžky se zobrazují jako paraboly, uvnitř pásu se mohou nahradit kružnicemi o poloměru formula_8 (formula_9 je jmenovatel měřítka mapy). Dělení pro stupně zeměpisné délky není lineární.  Pomocí rozdělení na poledníkové pásy se dá zobrazit celý svět. Každý pás má své číslo v pořadí od pásu č. 1, který se nachází na 180°. Pokud tedy máme svět rozdělený na 6° pásy, celý svět je zobrazen na 60 pásech. Ze 6° pásů připadají na území Česka pásy číslo 33 a 34 (podle mezinárodní mapy světa 1 : 1 000 000), resp. číslo 3 a 4 (podle regionálního číslování), se základními poledníky 15° a 21° východně od Greenwiche. Ze 3° pásů zasahují na území Česka pásy 4 až 6 se základními poledníky 12°, 15° a 18° východní délky.", "section_level": 2}, {"title": "Zobrazovací rovnice.", "content": "Zobrazovací rovnice udávají pravoúhlé souřadnice formula_1, formula_2, přičemž formula_1 je vzdálenost od obrazu rovníku a formula_2 vzdálenost od základního poledníku pásu. Nabývá hodnot kladných i záporných.  Zobrazovací rovnice pro formula_1\":\"  formula_15  kde formula_16 je délka poledníkového oblouku od rovníku po formula_17 a formula_18 je příčný poloměr křivosti elipsoidu v dané zeměpisné šířce.  Zobrazovací rovnice pro formula_2\":\"  formula_20  kde první člen udává délku rovnoběžkového oblouku a formula_18 je opět příčný poloměr křivosti elipsoidu v dané zeměpisné šířce.", "section_level": 2}, {"title": "Dělení na pásy.", "content": "V Gaussově–Krügerově zobrazení se kromě nezkresleného centrálního poledníku délkové zkreslení navyšuje se vzdáleností od centrálního poledníku. Ve větších vzdálenostech pak dochází k velmi velkému zkreslení. Právě z toho důvodu je projekce dělena na poledníkové pásy, protože spolehlivě omezuje jinak velký vliv délkového zkreslení a může být obstojně zobrazen klidně celý svět. Logicky tedy vyplývá, že čím více pásů rozděluje dané území, tím menší je celkové zkreslení délek.  Jednotlivé rozdělené pásy mají poté jedinečný souřadnicový systém, který má také jedinečný počátek. Můžeme si to představit jako dva body, které leží na obou stranách poledníku, který rozděluje jednotlivé pásy. Každý z těchto bodů leží v jiném pásu a má tedy jiný souřadnicový systém. Pokud máme území, které leží ve více než jednom pásu, je nutná transformace souřadnic na společný souřadnicový systém. Počátek souřadnic je v každém pásu na průniku centrálního poledníku (osa formula_22) a rovníku (osa formula_23). Body na severní polokouli mají tedy souřadnice formula_24 kladné a na jižní polokouli záporné. Podobně je to se souřadnicemi formula_25. Ty jsou východně od centrálního poledníku pásu kladné a západně záporné.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdíly se zobrazení UTM.", "content": "UTM (Universal Transverze Mercator) je konformní válcové zobrazení v příčné poloze, užívané na vojenských mapách USA a NATO. Zobrazení UTM se oproti Gaussově–Krügerově liší ve dvou bodech:", "section_level": 1}, {"title": "Souřadnicový systém S-42.", "content": "Systém 1942 (S-42) byl použit poprvé pro vojenské topografické mapy po roce 1953 a je využíván ve vojenském sektoru. Název vyjadřuje napojení astronomicko-geodetické sítě bývalého Československa po začlenění do Varšavské smlouvy na společně vyrovnanou síť, jejímž základem byla síť Sovětského svazu vyrovnaná v roce 1942. Pro souřadnicový systém S-42 bylo použito právě Gaussovo–Krügerovo zobrazení poledníkových pásů na Krasovského elipsoidu. Časem se Krasovského elipsoid vyčlenil pouze pro vojenské topografické mapy, zatímco civilní sféra přešla opět na S-JTSK.  Území České republiky spadá do 3. a 4. poledníkového pásu se základními poledníky 15° a 21°. Aby se poznalo, ve kterém pásu leží uvažovaný bod, připočte se k souřadnici formula_25 hodnota vytvořená z čísla pásu počítaného od greenwichského poledníku vynásobená hodnotou 106 (pro jednoduchost se přidá číslo pásu před číselnou hodnotu souřadnice formula_25).  Z praktických důvodů se počátek každé soustavy posunuje po ose formula_23 o 500 km na západ, a tak všechny body severně od rovníku budou mít obě souřadnice kladné. V 3. 6° pásu (počítáno od Greenwiche) bude tedy pro každý bod souřadnice formula_25 zvětšena o hodnotu 3 500 000 metrů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gaussovo–Krügerovo zobrazení je označováno jako konformní (úhlojevné) válcové zobrazení v transverzální (příčné) poloze. Mnoho států Evropy, jako například Německo, Rusko, Rakousko nebo státy bývalé Varšavské smlouvy, používalo toto zobrazení převážně na vojenských topografických mapách. Dnes je modifikace Gaussova–Krügerova zobrazení (UTM) oficiálním zobrazením používaným pro konstrukci vojenských map členských států NATO.", "tgt_summary": "横轴墨卡托投影(transverse Mercator projection),又称高斯-克吕格投影(Gauss–Krüger projection),简称高斯投影,是一种地图投影法,它由德国数学家高斯于1820年代创立,1912年经德国大地测量学家克吕格完善。它是一种横轴等角切椭圆柱投影:假想一个平面卷成圆筒套在球体外面,圆柱的中心轴线通过地球的中心且与赤道面夹角为零,球面上一根子午线与圆柱面相切。这样,该子午线在圆柱面上的投影为一直线,赤道面与圆柱面的交线是一条与该子午线投影垂直的直线。将圆柱面展开成平面,由这两条正交直线就构成高斯-克吕格平面直角坐标系。为减少投影变形,高斯-克吕格投影分为3°带和6°带投影。", "id": 1862076}
{"src_title": "Yoel Romero", "tgt_title": "尤尔·罗梅罗", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "Volnému stylu se začal věnovat ve 12 letech. Od svých 17 se připravoval v Havaně pod vedením Filiberta Delgada. Členem kubánské seniorské reprezentace byl od roku 1997. V roce 1999 vybojoval titul mistra světa ve střední váze. V roce 2000 startoval na olympijských hrách v Sydney. Ze základní skupiny postoupil bez ztráty bodu a ve finále se utkal s Dagestáncem Adam Sajtijevem. V zápase však několikrát hrubě chyboval čehož šikovný ruský reprezentant dokázal využít a zvítězit na lopatky. Získal stříbrnou olympijskou medaili. V roce 2004 obhajoval olympijskou medaili na olympijských hrách v Athénách a bez větších problémů postoupil ze základní skupiny. V semifinále však o bod prohrál s Američanem Caelem Sandersonem a nakonec skončil bez medaile. V roce 2007 se po účasti na světovém poháru v Německu, rozhodl na rodnou Kubu nevrátit. Od roku 2010 zápasí v profesionálním ringu.", "section_level": 1}, {"title": "Profesionální kariéra.", "content": "Po emigraci z Kuby v roce 2007 se usadil v Norimberku v Německu. Od roku 2008 se připravoval ve fightclubu Petera Althofa se zaměřením na mixed martial arts (MMA). Na konci roku 2009 se oficiálně poprvé představil v profesionálním ringu v zápase se Saschou Weinpolterem a zvítězil.  V roce 2011 dostal možnost zápasit v přeprogramu profesionální soutěže MMA Strikeforce v Cincinnati ve Spojených státech amerických. V zápase s Rafaelem Cavalcantem však byl ve druhém kole knockoutován a kvůli zraněné krční pátěři se téměř dva roky v ringu neobjevil. Během této doby se v USA zabydlel a v roce 2013 podepsal smlouvu v profesonální soutěži v MMA Ultimate Fighting Championship.  V dubnu 2013 měl svůj první zápas v UFC a od té doby porazil téměř všechny své soupeře, někteří z nich (např. Lyoto Machida, Chris Weidman) byli v UFC šampiony. Dvakrát zápasil o titul s Robertem Whittakerem ale ani jednou neuspěl. Šanci získat titul však dostal ještě jednu, a to i přes dvě prohry v řadě. Soupeřem mu byl neporažený Israel Adesanya. Ani zde se mu ale nepodařilo získat titul a Yoel prohrál na body.  Žije a trénuje v Miami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Yoel Romero Palacio, (* 30. dubna 1977 v Pinar del Río, Kuba) je bývalý kubánský zápasník volnostylař, olympijský medailista z roku 2000. V roce 2009 přestoupil k profesionálům potom co v létě 2007 z Kuby emigroval. Věnuje se zápasení v mixed martial arts. Aktuálně bojuje v nejprestižnější MMA organizaci na světě Ultimate Fighting Championship.", "tgt_summary": "尤尔·罗梅罗(Yoel Romero,1977年-4月3日),古巴综合格斗运动员,现隶属于终极格斗冠军赛(UFC)。", "id": 1754539}
{"src_title": "Garda ve vyšívaných uniformách", "tgt_title": "錦衣衛指揮使司", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Garda ve vyšívaných uniformách \"ťin-i-wej\" vznikla již v roce 1360. Sloužila jako osobní stráž Chung-wua, zakladatele a v letech 1368–1398 prvního císaře říše Ming, ve válkách povstání rudých turbanů. Po založení říše Chung-wu rozšířil povinnosti svých strážců i na odhalování možných povstání a kontrolu úředníků. Její početnost vzrostla z 500 mužů při reorganizaci roku 1382 na asi 14 tisíc o tři roky později.  Roku 1393 Chung-wu omezil pravomoci gardy \"ťin-i-wej\" poté, co údajně její důstojníci zneužili pravomoci v průběhu vyšetřování Lan Jüova spiknutí, v průběhu kterého bylo popraveno na 20 tisíc lidí. Pravomoci gardy vůči úředníkům opět rozšířil císař Jung-le (vládl 1402–1424), který se dostal na trůn uzurpací v občanské válce (kampaň ťing-nan) a obával se nespokojenosti poddaných. Garda ve vyšívaných uniformách byla rozpuštěna s dobytím Pekingu protimingskými povstalci Li C’-čchenga v roce 1644.  Důstojníci gardy ve vyšívaných uniformách \"ťin-i-wej\" měli právo zatýkat, vyslýchat, zadržovat bez soudu a trestat nepřátele státu nezávisle na běžných soudních postupech a úřadech. Garda byla bezprostředně podřízena císaři a dostávala rozkazy přímo od něj. V dobách války její členové také sloužili jako osobní představitelé panovníka (svého druhu „političtí komisaři“) v mingských armádách. V pozdním mingském období byla garda \"ťin-i-wej\" pod kontrolou Východního křídla, císařské tajné služby složené z eunuchů sloužících v Zakázaném městě. S nárůstem frakčních bojů v mingské vládě byla garda využívána jako prostředek k odstranění politických protivníků, prostřednictvím atentátů, nebo právních postihů.  Jmenování do gardy mohlo být i císařovou odměnou za věrnou službu (tak byli jmenováni důstojníky gardy například synové úspěšných státníků a vojevůdců Čao Wen-chuy a Tchan Luna), nebo formou zaopatření (například malíř Šang Si).", "section_level": 1}], "src_summary": "Garda ve vyšívaných uniformách () byla vojenská tajná služba přímo podřízená císařům říše Ming v Číně. Založil ji první mingský císař Chung-wu, zprvu jako pluk své osobní stráže, postupně se vyvinula v tajnou službu. Měla oprávnění k zatýkání, vyslýchání a souzení kohokoliv, včetně aristokracie a císařových příbuzných.", "tgt_summary": "锦衣卫指挥使司,简称锦衣卫,是明朝所设的特务机构,直接向皇帝负责。其出门办事的校尉被雅称为缇骑。洪武十五年(1382年),在原亲军都尉府及所属的仪鸾司的基础上改制而成。下辖经历司、南北镇抚司及亲军所、驯象所等十四所。永乐后,分为锦衣卫与南京锦衣卫。", "id": 494082}
{"src_title": "Privátní značka", "tgt_title": "自有品牌", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zboží privátních značek se objevily na konci 19. století ve Spojených státech a prodávala je společnost The Great Atlantic and Pacific Tea Company. Na evropský trh vstoupily v 70. letech 20. století, kde se ve Spojeném království prodávaly pod firmou Sainsbury ́s. Na českém trhu se objevují od roku 1994. Největší nárůst po celém světě nastal v 90. letech 20. století, v České republice pak po roce 1999. V roce 2014 na českém trhu dosahoval podíl privátních značek 18 %, v západní Evropě pak 29 %. Nižní podíl na českém trhu může být podle agentury AC Nielsen ovlivněn permanentními slevovými kampaněmi na značkové výrobky. Od roku 2012, kdy byl podíl privátních značek na výdajích domácností 19,4 %, do roku 2016 tento podíl stoupl o 1,5 % na 20,9 %.<ref name=\"zpravy.aktualne.cz/finance/nakupovani/privatni-znacky-kupuje-cim-dal-vice-lidi-nejde-jen-o-nizsi-c/r~34e2b88c137a11e7b7fa0025900fea04\"></ref>", "section_level": 1}, {"title": "Fáze zavádění.", "content": "Zavádění privátních značek na trhy prošlo čtyřmi fázemi. Nejprve se obchodníci zaměřovali na základní rychloobrátkové zboží v nejnižší cenové kategorii s cílem zvýšit svou marži a vytvořit alternativu k výrobním značkám. Zaměřovali se na zákazníky citlivé na cenu. Ve druhé fázi zaváděli výrobky střední kvality za nízkou cenu, čímž chtěli posílit věrnost zákazníků a omezovat sílu výrobců. Ve třetí fázi došlo k zavedení i prémiových značek a rozvoji předchozích dvou kategorií. Ve čtvrté fázi jsou výrobky srovnatelné se standardními značkami a dodávají a vyrábějí je velké mezinárodní korporace.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dle kvality a ceny.", "content": "Dělí se dle ceny a kvality do čtyř skupin:", "section_level": 2}, {"title": "Výrobci.", "content": "Firmy se pro produkci výrobků privátních značek rozhodují, aby měly zaručený odběr zboží, efektivně využívaly výrobní kapacitu, snížily celkové výrobní náklady, mohly výrobu specializovat a snížit náklady na propagaci. Výrobci světově známých značek nebývají výrobci privátních značek. Většinou se tomuto segmentu věnují výrobci, kteří mohou vyrábět určitý objem zboží určité kvality v přesném dodávkovém cyklu. Na druhé straně může produkce privátní značky způsobit pokles prestiže jejich vlastní výrobní značky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Privátní značka je označení pro výrobky a služby, které vytváří výrobce pro jinou společnost, která ji nabízí pod svou značkou. Většinou jde o obchodníky a další členy distribučního řetězce. Vznik, plánování, rozvoj a řízení privátní značky probíhá dohledem vlastníka a výrobce se vzdává své identity ve prospěch obchodních subjektů. Pro obchodníka jsou privátní značky výhodné, neboť mu umožňují odlišit se od konkurence, zhodnotit image firmy, zlepšit loajalitu zákazníků, získat výhodnější pozici v odběratelských vztazích a samostatně rozhodovat o cenách, čímž může mít obchodník vyšší marži. Oproti běžným značkám mívají nižší náklady na výrobu a prodej a prodávají se za výhodnější ceny proti konkurenci. Ceny výrobků s privátní a výrobní značkou se průměrně liší v rozmezí 20–40 %.", "tgt_summary": "自有品牌(英语:Private Brand)是指物流集团的成员(通常为大型连锁零售商),以自身的销售能力为支援,与制造商签约大量进货,或与制造商合作自行开发商品,并在上面放置商店自有商标的商品,通常是该商店的专用和独家商品。", "id": 2516923}
{"src_title": "OSIRIS-REx", "tgt_title": "OSIRIS-REx", "src_document": [{"title": "Průběh mise.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Start.", "content": "Start proběhl 8. září 2016 ve 23:05 UTC z Cape Canaveral AFS ze startovací rampy LC-41 pomocí rakety Atlas V. Raketa v konfiguraci 411 se skládala z prvního stupně s motorem RD-180 s jedním urychlovacím blokem a z druhého stupně Centaur. OSIRIS-REx se po 55 minutách letu oddělil od nosné rakety.", "section_level": 2}, {"title": "Přeletová fáze.", "content": "Sonda opustila oběžnou dráhu Země a vydala se ke svému cíli. 28. prosince 2016 proběhl zážeh motoru tzv. DSM-1 (anglicky \"Deep Space Maneuver 1\"), který změnil rychlost o 431 m/s při použití 354 kg paliva a nasměroval sondu na podobnou heliocentrickou oběžnou dráhu, po které obíhá Země kolem Slunce. 18. ledna 2017 se uskutečnil ještě malý korekční manévr.  Oběžná dráha planetky Bennu je oproti rovině ekliptiky skloněná o 6°. Bylo tedy nutné dodat sondě rychlost a směr, aby se dostala na správnou dráhu. 22. září 2017, zhruba po roce letu, čekal tedy OSIRIS-REx gravitační manévr u Země, kdy sonda prolétla ve výšce 17 237 km nad Antarktidou. Během průletu kolem Země proběhly zkoušky vědeckých přístrojů. Další korekce dráhy DSM-2 (anglicky \"Deep Space Maneuver 2\") se uskutečnila 28. června 2018. Sonda změnila rychlost o 16,7 m/s při spotřebě 12,8 kg paliva.  Dne 1. října 2018 začal OSIRIS-REx svou rychlost vůči Bennu snižovat. Během října a listopadu pomocí čtyř zážehů AAM-1 až AAM-4 (anglicky \"Asteroid Approach Maneuver\") z rychlosti přibližování 491 m/s zpomalil na 4 cm/s. 3. prosince 2018 se sonda dostala do vzdálenosti 19 km od povrchu planetky a zahájila výzkumnou fázi svého letu.", "section_level": 2}, {"title": "Přístrojové vybavení.", "content": "Sonda je vybavena následujícími přístroji:  OCAMS – Akronym pro kamerové vybavení (\"the OSIRIS-REx Camera Suite\", OCAMS), které se skládá ze tří kamer: PolyCam, MapCam a SamCam. Kamery dodala Arizonská univerzita a mají za cíl zkoumat asteroid Bennu z různých pohledů. Úkoly jednotlivých kamer jsou následující:  OLA – Laserový výškoměr (\"the OSIRIS-REx Laser Altimeter\", OLA) je skenovací lidar poskytující topografické informace ve vysokém rozlišení.  OVIRS – Spektrometr pracující ve viditelném a infračerveném spektru (\"the OSIRIS-REx Visible and IR Spectrometer\", OVIRS), poskytující informaci o minerálním a organickém složení povrchu a tím i o vhodném místě pro odběr vzorku.  OTES – Spektrometr (\"the OSIRIS-REx Thermal Emission Spectrometer\", OTES), který poskytuje spektrální mapy na základě teplotních dat z infračervené spektroskopie v rozsahu 4–50 μm.  REXIS – Rentgenový spektrometr (\"the Regolith X-ray Imaging Spectrometer\", REXIS) poskytne mapu asteroidu v rozsahu rentgenového záření.  TAGSAM – Systém pro odebrání vzorku (\"Touch-And-Go Sample Acquisition Mechanism\", TAGSAM) složený z odběrové hlavy a robotické manipulační paže.", "section_level": 1}], "src_summary": "OSIRIS-REx (akronym z angl. \"The Origins, Spectral Interpretation, Resource Identification, Security, Regolith Explorer\") je název vesmírné sondy a vědecké vesmírné mise NASA, jejímž cílem je studium asteroidu 101955 Bennu (planetka) a návrat zpět na Zemi s odebranými vzorky. Start sondy se uskutečnil 8. září 2016 a po více než dvou letech na cestě se 3. prosince 2018 sonda dostala do plánované pracovní polohy (přibližně 19 km) nad povrchem planetky. Návrat se vzorky asteroidu pro jejich detailní výzkum na Zemi je plánován na rok 2023.", "tgt_summary": "太阳系起源、光谱解析、资源识别、安全保障、小行星风化层探索者(英语:Origins, Spectral Interpretation, Resource Identification, Security, Regolith Explorer,缩写OSIRIS-REx,又译为欧西里斯号或冥王号)是一项由美国国家航空航天局(NASA)进行中的小行星研究和采样返回任务。探测器于2016年9月8日发射,任务是研究小行星101955——一颗含碳的近地小行星,并在2023年将样本送回地球进行详细分析,这颗小行星被视为潜在威胁天体,是有可能会撞击地球的小天体之一。探测器采得的材料有望使科学家进一步了解太阳系的形成与演化,包含行星形成初期阶段,和导致地球上生命形成有机化合物的来源。如果成功,OSIRIS-REx将是首具从小行星带回样本的美国航天器,也是继日本的隼鸟号后,第二具将小行星样本送回地球的探测器。", "id": 1719766}
{"src_title": "Tykadla (galaxie)", "tgt_title": "觸鬚星系", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Na obloze se nachází v západní části souhvězdí u hranice se souhvězdím Poháru, 0,75 stupně severně od hvězdy 31 Crateris a 3,25 stupně jihozápadně od hvězdy Gienah (γ Crv). Můžeme je vidět středně velkým amatérským astronomickým dalekohledem jako drobnou mlhavou skvrnku ve tvaru srdce. 40 úhlových minut jihozápadně od NGC 4038 se nachází galaxie NGC 4027. Větší dalekohled ukáže další podrobnosti, ale tykadla jsou tak slabá, že nejsou viditelná.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Galaxie Tykadla prochází galaktickou srážkou. V důsledku této srážky vznikly dva dlouhé slapové ohony, které vypadají jako hmyzí tykadla (anglicky \"antennae\") a jsou tvořeny z galaxií vyvrženými hvězdami, plyny a prachem. Jádra těchto dvou galaxií se spojují a vznikne z nich jedna velká galaxie. Většina galaxií pravděpodobně projde ve svém životě přinejmenším jednou významnou srážkou. Toto asi v budoucnu čeká i naši Mléčnou dráhu, když se srazí s Galaxií v Andromedě.  NGC 4038 je nejvýznamnější člen Skupiny galaxií NGC 4038, která leží ve vzdálenosti 70 milionů světelných let a kam patří i NGC 4039, NGC 3957, NGC 3981, NGC 4027 a několik dalších galaxií.", "section_level": 1}, {"title": "Supernovy.", "content": "V galaxii NGC 4038 zatím bylo pozorováno pět supernov: SN 1921A, SN 1974E, SN 2004GT, SN 2007sr (typ Ia, magnituda 12,9) a SN 2013dk.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Před 1,2 miliardami let byla Tykadla oddělené galaxie. Spirální galaxie NGC 4039 byla větší než spirální galaxie s příčkou NGC 4038. Před 900 miliony let vypadala Tykadla podobně jako NGC 2207 a IC 2163. Před 600 miliony let se galaxie minuly a vypadaly jako NGC 4676 (galaxie Myši). Před 300 miliony let začaly z galaxií vystupovat dva proudy hvězd, které dnes zasahují daleko za hranice původních galaxií a vypadají jako tykadla.  Během 400 milionů let splynou jádra těchto galaxií do jediného jádra obklopeného hvězdami, prachem a plyny. Pozorování a simulace interagujících galaxií naznačují, že se Tykadla nakonec stanou eliptickou galaxií.  Rentgenová observatoř Chandra objevila při rozboru galaxií Tykadel oblasti obsahující velké množství neonu, hořčíku a křemíku. Tyto prvky jsou nezbytné pro planety, na kterých by mohl vzniknout život. Pozorované oblasti obsahovaly 16 krát více hořčíku a 24 krát více křemíku než Slunce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Galaxie Tykadla (také známé jako Arp 224, NGC 4038/NGC 4039, Galaxie Antény nebo Caldwell 60/61) jsou dvojice interagujících galaxií v souhvězdí Havrana vzdálená přibližně 70 milionů světelných let. Objevil ji britský astronom William Herschel 7. února 1785. V současnosti prochází obdobím prudké tvorby hvězd, která je způsobena srážkami mračen plynů a prachu v propletených magnetických polích. Galaxie jsou v atlasu pekuliárních galaxií označeny jako Arp 244.", "tgt_summary": "触须星系,也称为NGC 4038/NGC 4039或科德韦尔60/61,是在乌鸦座的一对交互作用星系,早在1785年就被威廉·赫歇尔发现。", "id": 337155}
{"src_title": "Fjodor Tolbuchin", "tgt_title": "费奥多尔·伊万诺维奇·托尔布欣", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z ruské rolnické rodiny. V roce 1912 ukončil studium na obchodní akademii v Petrohradě a začal pracovat jako účetní. Po vypuknutí první světové války sloužil krátce v motocyklové jednotce, později byl vyslán na poddůstojnický kurz. V roce 1915 pověřen velením roty na jihozápadním frontě. Vyznamenán řádem svaté Anny a svatého Stanislava. Na sklonku války sloužil jako štábní důstojník. V roce 1918 byl demobilizován. Už v srpnu téhož roku vstoupil do Rudé armády. Absolvoval štábní důstojnický kurz a následně působil ve štábních funkcích ve střeleckých divizích na severním a severozápadním frontu. Podílel se na potlačení Kronštadtské vzpoury. V roce 1931 dokončil studium na Vojenské akademii M. V. Frunzeho. V následujícím období působil jako štábní důstojník a náčelník štábů řady jednotek o velikosti divize a sboru. V říjnu 1937 se stal velitelem 72. střelecké divize.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Od července 1938 velel štábu zakavkazského vojenského okruhu. V této funkci setrval i po operaci Barbarossa do prosince 1941. Od prosince 1941 do ledna 1942 působil jako náčelník štábu Kavkazského frontu. Od ledna 1942 do března 1942 jako náčelník štábu Krymského frontu. V této funkci připravil plán Kerčsko-feodosijské operace, ale v průběhu její realizace byl na podnět L. Mechlise odvolán z funkce. Od května do července 1942 pak působil jako poradce velitele stalingradského vojenského okruhu. Následně byl pověřen velením 57. armády nasazené v bojích o Stalingrad. Jeho nadřízený velitel Stalingradského frontu generálplukovník Andrej Jeremenko vysoce hodnotil Tolbuchinovy vojenské a organizační schopnosti. Po skončení bojů byl povýšen do hodnosti generálporučíka a krátce velel 68. armádě jihozápadního fronty. Zanedlouho byl znovu povýšen – v dubnu mu byla udělena hodnost generálplukovníka. V téže době byl pověřen velením jižního frontu. Dne 20. září 1943 byl front přejmenován a dostal označení 4. ukrajinský front. Následujícího dne byl Tolbuchin povýšen do hodnosti armádního generála. Jeho jednotky se podílely na bojích při přechodu Dněpru na Ukrajině. V květnu 1944 přebral po Rodionu Malinovském velení 3. ukrajinského frontu. Dne 12. září 1944 získal hodnost Maršál Sovětského svazu. Následně se podílel na dobytí Rumunska, Bulharska, Maďarska, Jugoslávie a Rakouska.  Tolbuchin byl považován za jednoho z nejlepších sovětských velitelů druhé světové války. Je označován jako pečlivý, pozorný, a ne příliš ambiciózní na rozdíl od jiných sovětských velitelů. Byl respektovaný mezi svými kolegy, sympatie svých podřízených si získal i proto, že dbal na nízkou míru ztrát svých jednotek.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období.", "content": "Po válce velel Tolbuchin Jižní skupině vojsk, která kontrolovala oblast Balkánu. V lednu 1947 byl pověřen velením Zakavkazského vojenského okruhu, ve kterém vytrval až do své smrti 17. října 1949. Byl zpopelněn a urna s jeho popelem byla uložena do Kremelské stěny v Moskvě. Dne 7. května 1965 mu byl posmrtně udělen titul Hrdina Sovětského svazu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fjodor Ivanovič Tolbuchin (16. červen 1894 – 17. říjen 1949, Moskva) byl sovětský vojevůdce ruského původu v období druhé světové války, maršál Sovětského svazu (1944). Velkou část své kariéry působil v různých štábních funkcích.", "tgt_summary": "费奥多尔·伊万诺维奇·托尔布欣(,1894年-6月16日-1949年-10月17日),苏联军事家,政治家,战时第七个晋升苏联元帅 。他是唯一一位死后才获追授苏联英雄称号的苏联元帅。", "id": 2888896}
{"src_title": "NGC 2362", "tgt_title": "NGC 2362", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Na obloze se nachází 2,5° severovýchodně od hvězdy δ CMa s magnitudou 1,8, ve směru velmi bohatého pouhým okem viditelného hvězdného pole. 0,4 stupně severně od hvězdokupy se nachází zákrytová dvojhvězda typu beta Lyrae 29 CMa, 1 stupeň jihovýchodně od hvězdokupy leží červený veleobr VY Canis Majoris a dalších 30' východně mlhovina Sh2-310, která je vidět pouze na fotografiích s dlouhou expozicí.  Hvězdokupa je velmi zhuštěná a obklopuje dvojhvězdu Tau Canis Majoris s celkovou magnitudou 4,4, která svým jasem ztěžuje pozorování hvězdokupy, protože když pomineme jednu hvězdu sedmé magnitudy na okraji, jsou její hvězdy 9. magnitudy a slabší. Dalekohled o průměru 100 mm je schopen ji zcela rozložit na jednotlivé hvězdy i rozlišit obě složky centrální dvojhvězdy.  Její střední jižní deklinace je poněkud výhodnější pro pozorovatele na jižní polokouli, přestože je cirkumpolární pouze z velkých jižních zeměpisných šířek; na severní polokouli je její pozorování omezeno pouze ve velkých severních zeměpisných šířkách, takže je pozorovatelná téměř ze všech obydlených oblastí Země. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od prosince do dubna.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "NGC 2362 pravděpodobně objevil Giovanni Battista Hodierna kolem roku 1654. William Herschel ji nezávisle spoluobjevil 4. března 1783 a popsal ji jako pěknou a velmi bohatou hvězdokupu tvořenou velmi jasnými hvězdami. Jeho syn John ji později znovu pozoroval a zařadil ji do svého katalogu mlhovin a hvězdokup General Catalogue of Nebulae and Clusters pod číslem 1513.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "NGC 2362 je velmi bohatá, silně zhuštěná a docela jasná hvězdokupa. Obsahuje asi tři tucty hvězd spektrálního typu O a B a dalších více než 100 hvězd s malou hmotností, které ještě nepřešly na hlavní posloupnost. Nachází se ve vzdálenosti přibližně 4 800 světelných let od Země v rameni Orionu, ve větvi pravděpodobně mířící pryč od středu Galaxie.  Hvězdokupa vznikla uvnitř obrovského molekulárního mračna, jehož zbytky jsou viditelné zejména východně od hvězdokupy a tvoří HII oblast s označením Sh2-310. Navzdory svému mladému věku není hvězdokupa obklopena mlhovinou. Z toho se usuzujeme, že hvězdné větry hmotných hvězd již od doby vzniku hvězdokupy stihly všechen plyn a prach odehnat. V mračnu je tedy kolem hvězdokupy rozpínající se dutina o průměru přibližně 30', na jejímž okraji se hromadí odehnaný plyn.  Hvězdokupě vévodí modrý veleobr Tau Canis Majoris, který je dobře viditelný i pouhým okem. Průměr hvězdokupy jsou pouhé 3 parseky. Většina jejích hvězd, zejména méně hmotných, má protoplanetární disk. Hvězdokupa je poměrně mladá, její odhadované stáří je 4 až 5 milionů let a hvězdy typu T Tauri v ní obsažené mají odhadovaný věk 1,8 až 5 milionů let (závisí na použitém modelu). Díky svému mladému věku byla hvězdokupa vybrána pro studium tvorby planet kolem hvězd podobných Slunci.", "section_level": 1}], "src_summary": "NGC 2362 (také známá jako Caldwell 64) je otevřená hvězdokupa v souhvězdí Velkého psa vzdálená přibližně 4 800 světelných let. Objevil ji italský astronom Giovanni Battista Hodierna v roce 1654. Hvězdokupa je soustředěna kolem hvězdy magnitudy 4,4 Tau Canis Majoris, která je její nejjasnější hvězdou a podle které někdy bývá nazývána Tau Canis Majoris Cluster. Hvězdokupa je poměrně mladá, její odhadované stáří je 4 až 5 milionů let. Je také velmi hmotná, její hmotnost se odhaduje na 500 hmotností Slunce. S hvězdokupou souvisí i velká mlhovina Sh2-310, která leží ve stejné vzdálenosti.", "tgt_summary": "NGC 2362是位于大犬座的疏散星团。它在1654年之前就已经被意大利天文学家乔瓦尼·巴蒂斯特·霍迪尔纳首先观测到。", "id": 414213}
{"src_title": "De Havilland Canada DHC-6 Twin Otter", "tgt_title": "德哈維蘭加拿大DHC-6", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "V roce 1964 bylo ve firmě DHC rozhodnuto, že základní aerodynamická i technologická koncepce letounu De Havilland Canada DHC-3 Otter bude využita pro inovovaný letoun DHC-6. Konstrukce DHC-3 měla rezervu nosnosti a pevnosti, avšak jejich využití limitovala hvězdicová pohonná jednotka. Pro pohon nového stroje byla zvolena dvojice turbovrtulových motorů Pratt & Whitney of Canada PT6A-6 o výkonu po 426 kW, umístěných na vzpěrovém obdélníkovém křídle s dvojštěrbinovými vztlakovými klapkami.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj a nasazení.", "content": "Prototyp DHC-6 (CF-DHC-X) byl zalétán 20. května 1965, osvědčení amerického úřadu FAA získal v červenci 1966. První stroj ze série DHC-6-100 byl předán správě zemědělství a lesnictví provincie Ontario. Sloužil zejména v protipožárním průzkumu a přepravě požárních družstev.  Twin Otter nalezl uplatnění také v celé řadě vojenských uživatelů, např. USAF, kde létá pod označením UV-18B, nebo Fuerza Aérea de Chile.  Od čtvrtého sériového letounu byly motory PT6A-6 nahrazeny typem PT6A-20 se stejným výkonem, avšak s příznivějšími vzletovými charakteristikami. Celková produkce dosáhla počtu 115 strojů.  V dubnu 1968 byla ve výrobě zavedena verze DHC-6-200 s prodlouženou přídí trupu, kde byl i zavazadlový prostor pro cestující. Obě varianty mohly mít místo podvozkových kol namontovány lyže, kombinované lyže s koly, nebo dva plováky. V tomto případě mají Twin Ottery kratší příď a na VOP dvě pomocné svislé plošky pro vyrovnání zvětšené plochy před těžištěm.  Od 231. draku se DHC-6 dodával ve zdokonalené verzi DHC-6-300, jejíž první sériový kus byl předán na jaře 1969. Je poháněna motory PT6A-27 po 486 kW, čímž se podstatně zlepšily vlastnosti stroje v kategorii STOL. Twin Ottery byly dodávány také s přídavnou nádrží pro náklad do hmotnosti 272 kg, zavěšenou pod trupem.  Verze DHC-6-300S byla vybavena pro dosažení nejvyšší bezpečnosti provozu za cenu snížení počtu pasažérů na 11.  Dne 1. října roku 2008 byl zalétán prototyp DHC-6-400 (C-FDHT) s motory PT6A-34 po 551 kW. Limitovaná sériová výroba varianty byla obnovena u společnosti Viking Air, která odkoupila výrobní plány a práva k typu.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Údaje dle", "section_level": 1}], "src_summary": "De Havilland Canada DHC-6 Twin Otter je kanadský dvoumotorový turbovrtulový hornoplošník pro 12 až 20 cestujících s pevným příďovým podvozkem.", "tgt_summary": "德哈维兰加拿大 DHC-6 双水獭(英语:de Havilland Canada DHC-6 Twin Otter)是 德哈维兰加拿大(现已并入庞巴迪宇航)所研发的一款19人座短距离起降(STOL)多用途运输机,目前由维京航空以维京航空 DHC-6 双水獭(英语:Viking Air DHC-6 Twin Otter)名义生产。因简单的固定式起落架设计、短场起降及高爬升率能力,使其广泛作货运、支线运输及医疗专机之用,另于地形测绘、高空跳伞活动也有采用,而在多国军队也能见其身影。", "id": 1350831}
{"src_title": "Sports Illustrated Swimsuit Issue", "tgt_title": "運動畫刊泳裝特輯", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "„Plavkové vydání“ amerického časopisu \"Sports Illustrated\" zavedl americký šéfredaktor Andre Laguerre, aby zaplnil zimní mezeru ve sportovním kalendáři, kdy se počet událostí snižoval. Požádal proto módní novinářku Jule Campbellovou, aby pokračovala v přípravě sérií fotek s atraktivními modelkami. První číslo vyšlo 20. ledna 1964 s Babette Marchovou na obalu a pětistránkovým obsahem.  Campbellová se stala významnou postavou ve světě modelingu a plavkové vydání proměnila v mediální fenomén, zobrazující typ „větších a zdravějších“ kalifornských žen. Fotografie byly nově také opatřeny jmény modelek. Tento přístup stál, podle magazínu \"Slate\", u zrodu éry supermodelek. Ovšem exkluzivní vydání pro jednotlivé modelky neexistovaly do roku 1997. Již v padesátých letech dvacátého století několik žen pózovalo na obálce \"Sports Illustrated\", ale až od roku 1964 získaly série samostatný formát známý jako \"Swimsuit Issue\".", "section_level": 1}, {"title": "Primáty modelek.", "content": "Nejmladší modelkou, která se objevila na titulní straně se roku 1984 stala osmnáctiletá Pavlína Pořízková.  Největší ohlas v počtu dopisů došlých do redakce vzbudilo číslo z roku 1978. Důvodem nebyl obal, ale plavky ze síťoviny oblečené na Cheryl Tiegsové. Číslo také způsobilo nejvyšší počet zrušení odběrů magazínu. Nejlépe prodávaným ročníkem se stal výtisk 25. výročí z roku 1989 s Kathy Irelandovou na obálce.  První Afroameričankou na obalu byla roku 1996 Tyra Banksová. Zpěvačka Beyoncé drží primát, jako první nemodelka a nesportovkyně na obálce. Nejvícekrát focená na titul se stala Elle Macphersonová, jež mezi lety 1986–2006 uváděla pět vydání.  V roce 2016 se na přední stranu poprvé dostala plnoštíhlá modelka Ashley Grahamová a do obsahu také vůbec nejstarší modelka, 56letá Nicola Griffinová. Prodejnost dosáhla více než jednoho milionu výtisků a vydání se podílelo více než 7 % příjmů časopisu \"Sports Illustrated\". V další mutaci vydání 2016 na titulní straně poprvé pózovala sportovkyně, americká zápasnice a judistka Ronda Rouseyová.  První květnové vydání plakové mutace z roku 2019 – v němž se nikdy předtím neobjevily modelky takového věkového rozpětí, různých velikostí a postav – přineslo několik primátů. Winnie Harlowová se stala první modelkou nafocenou s kožní chorobou – vitiligem, plnoštíhlá Veronica Pome'eová první Polynésankou, Megan Rapinoe první otevřeně hlásící se k lesbické orientaci, Halima Adenová první zachycenou v burkiny, Tara Lynnová ve 26 letech nejstarší debutantkou a Tyra Banksová ve 45 letech nejstarší modelkou na obálce. Samantha Hoopesová byla v pokročilém stádiu těhotenství. Pavlína Pořízková se v 54 letech stala druhou nejstarší pózující modelkou vůbec.", "section_level": 1}, {"title": "Neprofesionální modelky.", "content": "Mezi sportovkyně, které vytvořily fotosérie se zařadily německá tenistka Steffi Grafová (1997), americká tenistka Serena Williamsová (2003), krasobruslařská olympijská šampionka Jekatěrina Gordějevová či ruská tenistka Anna Kurnikovová (2004).  V roce 2005 se představily olympijské vítězky Amanda Beardová a Jennie Finch, spolu s Lauren Jacksonovou a Venus Williamsovou. Maria Šarapovová pózovala pro číslo 2006. Editorka Diane Smithová zvolila pro rok 2007 jako téma hudbu a držitelka Grammy Beyoncé nafotila sérii jako první zpěvačka a stala se také první ne-modelkou na obalu.  V roce 2008 zažily premiéru snímky roztleskávaček týmů americké Národní fotbalové ligy. Mezi vybraná družstva se řadily dívky týmů Tampa Bay Buccaneers, San Diego Chargers, Dallas Cowboys, Miami Dolphins, Philadelphia Eagles, Atlanta Falcons, Jacksonville Jaguars, New England Patriots, Oakland Raiders, Washington Redskins a Houston Texans.  Automobilová závodnice Danica Patricková nasnímala pro vydání 2008 čtyřstránkový piktoriál z floridského ostrova Singer Island.  V čísle 2010 se objevily čtyři olympioničky ze zimních her Clair Bidezová, Lacy Schnoorová, Hannah Teterová a Lindsey Vonnová, stejně jako srbská tenistka Ana Ivanovićová. Australská překážkářka Michelle Jennekeová se objevila na stránkách ročníku 2013 poté, co se virálem na YouTube stal její předstartovní rozehřívací taneček.  Bývalá dánská světová jednička v tenise Caroline Wozniacká pózovala pro vydání 2015 v Mexickém zálivu na Captiva Island. Spolu s ní se v únoru 2016 objevily snímky Lindsey Vonnové a Rondy Rouseyové, které nafotily bodypaintingovou kolekci – nakreslených plavek na nahém těle. V roce 2017 premiérově nafotila snímky kanadská tenistka Eugenie Bouchardová.  V roce 2019 snímky nafotily fotbalistky Crystal Dunnová, Megan Rapinoe, Abby Dahlkemperová a Alex Morganová (na obálce), Lindsay Vonnová, gymnastka Simone Bilesová a zápasnice MMA Paige VanZant.", "section_level": 1}, {"title": "Modelky na obálce.", "content": "V období 2008–2013 byly modelky na obálce zveřejňovány v televizním pořadu \"Noční show Davida Lettermana\", v letech 2014 a 2017 během pořadu \"Jimmy Kimmel Live!\" a roku 2015 v \"The Tonight Show Starring Jimmy Fallon\".", "section_level": 1}, {"title": "Místa focení.", "content": "Plavkové vydání původně volilo jednu exotickou lokalitu na rok. Nárůstem obsahu se zvýšila i četnost míst focení během jediného roku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sports Illustrated Swimsuit Issue je „plavkové vydání“ amerického časopisu \"Sports Illustrated\", tištěné jednou ročně. Na obálce je vyfocená modelka v plavkách na pozadí exotické lokality. Všechny modelky, které se objevily na titulní straně, byly ženy. Podle časopisu \"Slate\" je plavkové vydání spojeno s posuzováním úspěchu dívek jako supermodelek. Hodnota prodané reklamy ročníku 2005 dosáhla částky 35 milionů dolarů. Plavková edice byla s nástupem osmdesátých let doplněna o speciální televizní verze s modelkami. Videa nejprve vycházela na VHS a LD, později na nosičích DVD.", "tgt_summary": "《运动画刊泳装特辑》(英语:\"Sports Illustrated Swimsuit Issue\")是美国杂志商《运动画刊》每年二月中旬左右发行的杂志。 以穿着泳装的时尚模特儿为封面,且从创刊至今的封面人物皆为女性。有些人认为,这本杂志是成为超级名模的裁决者。首次发行于1964年,归功于1946年发明了比基尼。", "id": 2240948}
{"src_title": "Lucas Till", "tgt_title": "盧卡斯·提爾", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Lucas Till se narodil ve Fort Hoodu v Texasu. Je synem Dany (rozené Bradyové) a Johna Tilla – armádního podplukovníka. Větší část svého dětství však strávil v Mariettě v Georgii, kde navštěvoval Kell High School. Po natáčení \"Hanny Montany\" se vrátil zpět na školu a odmaturoval v roce 2008. Po maturitě se přestěhoval do Los Angeles.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V deseti letech se začal objevovat v reklamách. Ve dvanácti byl obsazen do role Harryho Vandeerbilta v \"Dobrodružství Ociee Nashové\". V roce 2004 si zahrál ve filmu Lightning Bug. První větší role přišla s filmem \"Walk the Line\", kde hrál roli staršího bratra Johnnyho Cashe. Po tomto snímku se objevil v několika nezávislých filmech na stanici Lifetime. V roce 2008 se zúčastnil konkurzu do filmu \"\", v němž získal roli Travise Brodyho. S Jackie Chanem si zahrál ve filmu \"Chůva v akci\". Také se objevil ve videoklipu Taylor Swift k písničce „You Belong With Me“. V roce 2008 se objevil i v hororové komedii \"Dance of the Dead\".  Dne 8. července 2010 bylo oficiálně oznámeno, že získal roli Havoka ve spin-offu X-Menů, \"\". V roce 2013 hrál v nezávislém filmu \"All Superheroes Must Die\". O rok později si zopakoval roli Havoka v sequelu \"\". V roce 2015 si zahrál po boku Joshe Duhamela ve filmu \"Město statečných\". A v roce 2016 znovu Havoka ve filmu \"\". Společně s Jane Lyve podepsal smlouva na film \"Monster Trucks\".Od roku 2016 hraje roli Anguse MacGyvera v seriálu stanice CBS \"MacGyver\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Lucas Daniel Till (* 10. srpna 1990, Fort Hood, Texas, Spojené státy americké) je americký herec. S hraním začal v roce 2003 a od té doby se objevil v několika filmech a seriálech jako \"\", \"\" a \"\". V roce 2015 si zahrál po boku Joshe Duhamela ve filmu \"Město statečných\". Od roku 2016 hraje hlavní roli Anguse MacGyvera v seriálu \"MacGyver\", který vysílá stanice CBS.", "tgt_summary": "卢卡斯·丹尼尔·提尔(英语:Lucas Daniel Till,1990年-8月10日)是一名美国男演员。他是一位童星,在1990年代早期就已经开始出演电影和电视剧。他最著名的作品是「X战警系列电影」中饰演的亚历士·桑莫斯/法官。他还出演了泰勒丝的MV《天生一对》。", "id": 2414713}
{"src_title": "Alexander Van der Bellen", "tgt_title": "亞歷山大·范德貝倫", "src_document": [{"title": "Život a politická kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodinné zázemí.", "content": "Narodil se ve Vídni roku 1944 estonské matce a ruskému otci nizozemského původu, kteří uprchli z Estonska před stalinismem. Jeho otec získal roku 1934, po útěku z Ruska, estonské občanství. Ruštinu, první jazyk svých rodičů, se nikdy neučil. Je ženatý, z předchozího manželství má dva syny.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání a profesionální kariéra.", "content": "V roce 1962 vystudoval akademické gymnázium v Innsbrucku a poté studoval ekonomii na Univerzitě v Innsbrucku, kde získal v roce 1970 doktorát. V letech 1972 až 1974 pracoval v Berlíně v Internationales Institut für Management und Verwaltung. V roce 1975 se habilitoval a v letech 1976 až 1980 působil jako docent na univerzitě v Innsbrucku. V roce 1980 byl jmenován řádným profesorem v oboru ekonomie na Vídeňské univerzitě. V letech 1990 až 1994 zastával funkci děkana fakulty sociálních věd a ekonomie na téže univerzitě.", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentské volby 2016.", "content": "V dubnu roku 2016 se ucházel o post rakouského prezidenta. V prvním kole voleb 24. dubna získal 21,4 procenta hlasů a do dalšího kola postoupil společně s Norbertem Hoferem, vítězným kandidátem strany FPÖ. Druhé kolo 22. května vyhrál s výsledkem 50,3 % hlasů.  Úřadu se měl ujmout složením slibu 8. července 2016, avšak 1. července 2016 rakouský Ústavní soud kvůli početným přestupkům proti pravidlům sčítání korespondenčních hlasů zrušil platnost druhého kola voleb. Od 8. července vykonávalo pravomoci prezidenta tříčlenné předsednictvo rakouské Národní rady. Opakované druhé kolo 4. prosince vyhrál Bellen se ziskem 53,8 % hlasů. Do úřadu spolkového prezidenta nastoupil složením přísahy 26. ledna 2017.  Vítězství Van der Bellena v prezidentských volbách uvítali český premiér Bohuslav Sobotka i český ministr obrany Martin Stropnický.", "section_level": 2}, {"title": "Zastávané postoje.", "content": "Van der Bellen podporuje sňatky homosexuálů, ochranu životního prostředí a evropskou integraci. V souvislosti s evropskou migrační krizí kritizuje stávající rakouskou vládu za tvrdý postup vůči uprchlíkům a podporuje politiku německé kancléřky Angely Merkelové.  Opakovaně se vyjádřil, že jako prezident by nejmenoval zástupce FPÖ do čela vlády, a to i v případě, že by strana vyhrála příští parlamentní volby.  Van der Bellen podporuje možnost dvojího občanství.  V roce 2017 prohlásil že jestli bude pokračovat šíření islamofobie, tak přijde den kdy budou muset všechny ženy nosit islámský šátek z náboženské solidarity.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexander Van der Bellen (* 18. ledna 1944 Vídeň) je rakouský politik, vysokoškolský pedagog a ekonom, od roku 2017 prezident Rakouska. V letech 1997–2008 působil jako předseda rakouských Zelených. V roce 2016 byl zvolen rakouským prezidentem, když v opakovaném druhém kole prezidentských voleb těsně porazil Norberta Hofera.", "tgt_summary": "亚历山大·范德贝伦(,;1944年-1月18日)是一名奥地利政治人物及经济学家。", "id": 766936}
{"src_title": "Jelenec pampový", "tgt_title": "草原鹿", "src_document": [{"title": "Taxonomie a evoluce.", "content": "Jelenci pampoví jsou označováni jako jedni z novosvětských druhů, což je označení pro jihoamerické druhy jelenů. Fosilie dokazují, že novosvětští jeleni cestovali ze Severní do Jižní Ameriky v souvislosti s tzv. \"Great American Interchange\" před 2,5 miliony lety, tedy po vzniku Panamské šíje. Jednalo se o proces, při kterém se stěhovala zvířata ze Severní Ameriky přes Střední Ameriku do Jižní Ameriky a naopak, protože vznikla již zmíněná Panamská šíje, která spojila dříve oddělené kontinenty. Kvůli vysoké kyselosti půdy a kontinentálnímu ledovci bylo ale mnoho pozůstatků té doby zničeno, takže se neví, jak v té době jelenci pampoví nebo jejich předci vypadali. První přímí předci dnešních jelenců se pravděpodobně vyvinuli během pleistocénu.  Vědci se domnívají, že jelenci pampoví se vyvíjeli bez přirozených predátorů, jelikož byl objeven zvláštní poklus, kterým se pohybují, a typický zápach vycházejí z jejich kopyt. Podobné geny jako jelenci pampoví mají další druhy jelenců, především jelenec bahenní. Jedinečné na jejich genech jsou například dva druhy kondenzovaných chromozomů.  Počet poddruhů jelence pampového je spekulativní, některé zdroje uvádějí poddruhů pět, jiné pouze tři. Běžně jsou ale uváděny pouze tři; nominátní \"Ozotoceros bezoarticus bezoarticus\", poddruh, který žije ve východní a střední Brazílii od řeky Amazonky až po Uruguay, \"Ozotoceros bezoarticus leucogaster\", poddruh z jihozápadní Brazílie, jihovýchodní Bolívie, Paraguaye a \"Ozotoceros bezoarticus celer\" ze severní Argentiny. Poslední uvedený poddruh je ten nejvzácnější.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jelenci pampoví mají srst, která může být v různých odstínech hnědé. Na vnitřní straně nohou bývá srst světlejší. Srst se přes rok nemění. Na hrdlech a horních čelistech mají bílé skvrnky. Kohoutková výška se pohybuje mezi 60 až 65 cm u samic, u samců je to více, tedy 65 až 70 cm. Ocasy jsou krátké s hustou srstí, na délku mívají okolo 10 až 15 cm. Při běhu mají jelenci ocas zvednutý a je vidět i bílá srst na jeho spodní straně (podobně je tomu například u jelenců běloocasých).  Dospělí samci mohou vážit 24 až 34 kg, avšak byly zdokumentovány i kusy o hmotnosti 40 kg. Samice běžně váží v rozmezí od 22 do 29 kg. Druh jelenec pampový je oproti jiným jelenovitým poměrně malý, s výrazným pohlavním dimorfismem. Samci mají malé, lehké parohy, které v srpnu nebo září shazují. Samice mají místo parohů pouze takové „pahýlky“. Samci ze žláz na kopytech vylučují silný zápach, který lze zachytit až na vzdálenost 1,5 km. V porovnání s jinými přežvýkavci mají jelenci pampoví vzhledem ke své velikosti malá varlata.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Jelenci pampoví jsou skupinová zvířata; tvoří malé skupinky o dvou až šesti jedincích. Jsou to převážně denní a nepříliš aktivní zvířata. Přes den se příliš nepohybují, pouze se pasou, čímž se pomalu posouvají. Tito přežvýkavci jsou velmi zvědaví a nebojí se přijít ani blízko k pozorovatelům, lidem, což z nich v očích pytláků dělá snadnou kořist.  V případě blížícího se nebezpečí může jelence pampové ochránit především vegetace a oni toho využívají. Nejsou to rychlí běžci ani nedokáží dělat velké skoky, proto je jejich nejspolehlivější taktikou schovávání se ve vysoké trávě. Samice jsou dobrými matkami a v případě, že vidí možné nebezpečí, v zájmu svých mláďat často simulují kulhání, aby na sebe obrátily pozornost predátora.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Jelenci pampoví nejsou monogamní zvířata ani si samci nevytvářejí harémy; na jednoho samce v době páření připadá jedna samice. Období páření jelenců pampových v Argentině trvá od prosince do února, v Uruguayi je to pak od února do dubna. Vše začíná námluvami, kdy se samec dvoří samici. Samec vydává bzučivé zvuky a po dlouhou dobu následuje samici. Někdy samice na námluvy reagují i tím, že si lehnou na zem.  Jelenci pampoví nejsou teritoriální zvířata ani v případě období páření a svá území si nechrání, avšak projevují různé znaky dominance. Například v případě, že chce samec vyštvat jiného samce, který si namlouvá „jeho samici“, začne domácí samec chodit s hlavou vysoko zdviženou a promyšlenými pohyby se snaží nového samce odsunout pryč. Pokud se ale tato taktika nedaří, začnou samci přejíždět parožím po zemi. V průběhu toho si území značkují močí, výkaly nebo zapáchajícím sekretem ze žláz v kopytech. Nakonec se samci začnou kousat.  Po spáření je následně samice březí po dobu asi sedmi měsíců a několika týdnů a většina kolouchů se rodí v období mezi zářím a listopadem. Ještě před porodem se každá samice oddělí od stáda a najde si klidné místo. Běžná hmotnost novorozených jelenců je okolo 2,2 kg. Ke stádu se opět i s mládětem připojuje v průběhu následujících dvou dnů. Kolouchové jsou malí a podobně jako je tomu u jiných mláďat jelenovitých, i oni mají bílé skvrnky na hřbetě, které se ve dvou měsících života ztrácejí. Samice kojí své mladé po dobu asi 6 týdnů, ti pak následně přecházejí na pevnou stravu. S matkami zůstávají po další rok, dokud se nestávají pohlavně dospělými.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Jelenci pampoví se živí listím, větvičkami keřů a bylinami. Většina jimi konzumovaných rostlin roste na vlhkých půdách. Tito sudokopytníci často o potravu soutěží s dobytkem. Jejich výkaly byly několikrát studovány a porovnávány s výkaly dobytka. Bylo zjištěno, že oba druhy jedí stejné rostliny, avšak v různých poměrech, Jelenci jedí méně trávy, naopak více se živí bylinami a rostlinami s listy a větvičkami. Během období dešťů tvoří 20 % jejich stravy čerstvá tráva.  Jelence pampové lze vidět stát na zadních nohách, když si shánějí potravu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jelenec pampový (\"Ozotoceros bezoarticus\") je druh jelence žijícího na nízko položených pastvinách Jižní Ameriky. Vyhledávají stanoviště v blízkosti vody a nejlépe i s vysokou travnatou vegetací, která může v případě nouze zvíře schovat před predátorem. Mnoho jedinců žije i v mokřadech Pantanalu. Je známo, že ve volné přírodě se mohou dožít 12 let, v zajetí i více, avšak jsou ohroženi lidskou činností, především pak ztrátou přirozeného prostředí a lovu. Biologové jsou znepokojeni úbytkem těchto zvířat, jelikož ta spásáním trávy udržují přirozený vzhled pastvin. Populace jelenců pampových bývá odhadována na 80 000 kusů, přičemž většina žije na území Brazílie.", "tgt_summary": "草原鹿(\"Ozotoceros bezoarticus\"),又名南美草原鹿,是南美洲的一种鹿。牠们分布在阿根廷、玻利维亚、巴西、乌拉圭及巴拉圭。", "id": 762334}
{"src_title": "Superdelegát", "tgt_title": "超级代表", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Superdelegát je hovorové, neoficiální pojmenování, kterým se odlišuje jako tzv. nezavázaný delegát (svobodně volící dle vlastního uvažení) od tzv. zavázaného delegáta, jenž je na národní konvent vybírán ve stranických primárkách a shromážděních (kaukusech) registrovanými voliči, a který je naopak v první volbě na sjezdu vázán jejich preferencí pro konkrétního kandidáta. Ničím nevázaní superdelegáti tak mohou ovlivnit výsledek sjezdu, pokud se např. jejich dostatečná většina rozhodne odevzdat hlas jinému nominantu, než se očekávalo.  Terminologicky se označení superdelegát nevztahuje k nominačnímu procesu – primárkám a kaukusům Republikánské strany. Přesto i u republikánů existují delegáti, kteří mají účast na Republikánském národním konventu automaticky zajištěnou. Z každého unijního státu jsou na sjezdu přítomni tři funkcionáři, a to předseda stranické buňky daného státu se dvěma členy okresních výborů. Na rozdíl od Demokratů je republikánská trojice vázána hlasovat pro kandidáta, který v jejich státu zvítězil v primárkách dle specifických pravidel platících pro daný stát.  Přestože byl původně termín superdelegát vytvořen pro typ delegáta v Demokratické straně, jeho užití se široce rozšířilo v obou hlavních stranách, tedy i mezi republikány, ačkoli nemá oficiální zakotvení ani v jedné z nich.", "section_level": 1}, {"title": "Kategorie.", "content": "V Demokratické straně jsou rozlišovány tři kategorie superdelegátů podle pozic, které zastávají. Ve stanovách jsou dané osoby oficiálně popsány v bodu 9. A (Rule 9. A) jako „\"delegáti – nezavázaní straničtí vůdci a zvolení funkcionáři\",“ sestávající ze:  V Republikánské straně existují tři delegáti na každý unijní stát automaticky delegovaní na sjezd, a to předseda stranické buňky daného státu a dva členové stranických okresních výborů. Tito delegáti jsou však vázáni hlasovat pro vítězného kandidáta vzešlého z primárek v jejich státu, pokud se taková volba uskutečnila.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Historie superdelegátů spadá do druhé poloviny 20. století, kdy Demokratická strana zahájila změny procesu výběru delegátů po Demokratickém národním konventu 1968 na základě výsledků činnosti tzv. McGovernovy-Fraserovy komise, pojmenované podle jejích spolupředsedajících. Účelem změn mělo být dosažení více proporčního složení delegátů na celonárodním sjezdu, které by odpovídalo počtu obyvatel v jednotlivých státech a umenšení vlivu stranických vůdců. Cílem byla i transparentnost, tj. otevřený proces výběru namísto tajného a zákulisního průběhu ovlivněného vůdci. V důsledku toho došlo k příklonu k primárním volbám a ústupu od shromáždění voličů (kaukusů). Někteří Demokraté se následně domnívali, že změny přinesly přílišné snížení vlivu vůdců a volených funkcionářů, což podle nich vyústilo k oslabení pozic demokratických nominantů v prezidentských volbách 1972 u George McGoverna a také v roce 1980 u Jimmyho Cartera, kteří drtivě prohráli s republikánskými kandidáty.  Strana proto roku 1981 ustavila novou komisi pod vedením tehdejšího severokarolínského guvernéra Jimyho Hunta, která měla nalézt řešení vůči kritickým hlasům. Její doporučení z roku 1982 přijal řídící stranický orgán Demokratický národní výbor v podobě zřízení tzv. superdelegátů, s hlasovacím právem pro vybrané vůdce strany a vybrané členy, kteří se měli účastnit sjezdu vedle tzv. zavázaných delegátů. Huntova komise původně doporučila 30% podíl superdelegátů z celkového počtu delegátů. Impletementace do stanov v roce 1984 ovšem zavedla pouze 14% podíl. V průběhu dalších desetiletí jejich poměr vzrůstal až na přibližných 20 % v roce 2008.  Superdelegáti byli poprvé uplatněni v roce 1984, kdy fakticky jedinkrát sehráli významnou roli v zisku nominace. Po primárkách vedl Walter Mondale před Garym Hartem bez rozhodujícího náskoku. Vzhledem k tomu, že si Mondale dokázal zajistit téměř všechny superdelegáty na sjezd v San Franciscu, jasně zvítězil a získal nominaci. V roce 1984 se nezavázaní delegáti rekrutovali z předsedů a místopředsedů stranických buněk v každém unijním státu. Zbylý podíl byl přidělen dvěma způsoby. Demokraté zasedající v americkém Kongresu mohli vybrat až 60 % členů ze svých řad. Druhá část připadla státům Unie, kde došlo k preferenci guvernérů a starostů velkých měst. V roce 1988 následovalo zjednodušení procesu výběru, včetně zvýšení podílu demokratických kongresmanů a senátorů až na 80% podíl z jejich řad. Status superdelegátů nově získali všichni členové Demokratického národního výboru a úřadující demokratičtí guvernéři. V daném roce byla také zřízena kategorie pro „zasloužilé vůdce strany“. Roku 1992 přibyli další nezavázaní delegáti, stanovením pevného počtu jednotlivým státům, počtu určeného pro další vůdce a funkcionáře, do té doby v seznamu nezahrnutých. Roku 1996 získali jistotu superdelegátů všichni demokratičtí členové Kongresu Spojených států.  V rámci prezidentských voleb 2016 demokraté, vedle zavázaných delegátů vzešlých z primárek a kaukusů, určili 715 superdelegátů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Superdelegát (anglicky \"Superdelegate\") je termín vztahující se k americkému stranickému systému, označuje delegáta účastnícího se Demokratického národního konventu, sjezdu, na nějž je automaticky delegován se svobodnou volbou pro libovolného kandidáta. Superdelegáti se rekrutují z úřadujících amerických kongresmanů, senátorů, guvernérů států a teritorií, členů Demokratického národního výboru a dalších vůdců strany (např. bývalých prezidentů a viceprezidentů). Všichni již předtím prošli úspěšnou volbou, ať již do zastupitelských, či stranických orgánů. Svými hlasy přispívají k výběru stranického kandidáta pro prezidentské volby.", "tgt_summary": "超级代表(英语:superdelegate)是美国政治中的一个术语,指在美国总统初选期间无需选举即自动当选的民主党全国代表大会代表(约占15%),他们可以根据自己的意愿进行投票,无需理会初选时选民的意愿。与民主党不同,共和党本身并没有超级代表。不过共和党全国代表大会也包括了一些自动当选的代表,每州限最多三人。", "id": 2713634}
{"src_title": "Henry, vévoda z Gloucesteru", "tgt_title": "亨利王子 (格洛斯特公爵)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 31. března 1900 v York Cottage jako syn Jiřího, vévody z Yorku a jeho manželky vévodkyně Marie z Tecku. Pokřtěn byl 17. května 1900 v kapli hradu Windsor biskupem Winchesteru Randallem Davidsonem. Jeho kmotry byly jeho prababička královna Viktorie, bratranec německý císař Vilém II. Pruský (zastoupen jeho bratrancem princem Albertem Pruským), prateta princezna Beatrix Sasko-Koburská, prateta vévodkyně Thyra Dánská (kterou reprezentovala její sestra Alexandra, princezna z Walesu), bratranec princ Jiří Řecký a Dánský (zastoupený prince z Walesu), teta princezna Maud z Walesu (zastoupená její sestrou princeznou Viktorií z Walesu), strýc princ Alexander, 1. vévoda z Athlone (zastoupen princem Jiřím, vévodou z Cambridge) a polní maršál Frederick Roberts, 1. vévoda Roberts (zastoupen generálem Sirem Dightonem Probynem).  Navštěvoval školu St Peter's Court a později Eton College.  Na rozdíl od svých bratrů vstoupil do armády a byl přijat do Britského královského námořnictva. Roku 1919 vstoupil do Royal Military College (Sandhurst). Později sloužil v King's Royal Rifle Corps a 10th Royal Hussars. Po vypuknutí 2. světové války vstoupil do British Expeditionary Force a sloužil jako Chief Liaison Officer. Roku 1940 se nacházel v 20th Armoured Infantry Brigade. Roku 1955 se stal polním maršálem a roku 1958 maršálem Královského letectva.  Dne 31. března 1928 mu jeho otec udělil titul vévody z Gloucesteru, hraběte z Ulsteru a barona Cullodena.  Dne 6. listopadu 1935 se oženil s Lady Alice Montagu Douglas Scott, s dcerou Johna Montagu Douglase Scotta, 7. vévody z Buccleuch a Lady Margaret Bridgeman. Spolu měli dva syny:  V letech 1945–1947 sloužil jako generální guvernér Austrálie.  Zemřel 10. června 1974 v Barnwell Manor.", "section_level": 1}], "src_summary": "Henry, vévoda z Gloucesteru (31. března 1900, York Cottage – 10. června 1974, Barnwell Manor) byl britský královský princ, voják a guvernér Austrálie.", "tgt_summary": "格洛斯特公爵亨利王子殿下(英语:H.R.H. Prince Henry, Duke of Gloucester,1900年-3月31日-1974年-6月10日)是英国国王乔治五世和玛丽王后的第三子、爱德华八世和乔治六世的弟弟。", "id": 961858}
{"src_title": "Duga", "tgt_title": "Duga远程警戒雷达", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Sověti pracovali na radarovém systému včasného varování pro své anti-balistické raketové prostředky celá šedesátá léta. Žádný z těchto systémů ale nebyl schopný poskytnout varování o startu nepřátelské rakety během několika sekund nebo minut, aby bylo možné včas zajistit obranu a naplánovat reakci.  První experimentální systém Duga byl postaven za městem Mykolajiv na Ukrajině, kde úspěšně detekoval starty raket z Kosmodromu Bajkonur na vzdálenost 2500 kilometrů. Následoval prototyp Duga postavený na stejném místě, který byl schopen sledovat starty z Dálného Východu a z ponorek v Tichém Oceánu. Oba tyto radarové systémy byly zaměřeny na východ a měly poměrně nízký výkon, ale byl ověřen koncept k operačnímu nasazení. Nový systém Duga-1 využíval vysílač a přijímač vzdálený od sebe asi 60 km.", "section_level": 1}, {"title": "„Ruský Datel“.", "content": "Roku 1976 byl po celém světě detekován nový a silný rádiový signál pojmenovaný radioamatéry Datel. Přenosové napětí vysílače bylo přibližně stejně vysoké jako 10 MW ekvivalentního izotropně vyzářeného výkonu. Radarový systém byl Sověty označen kódem 5Н32-Západ a byl zřízen ve dvou uzavřených městech. Ljubech-1 disponoval dvěma vysílači a Černobyl-2 měl přijímače.", "section_level": 2}, {"title": "Pojmenování dle NATO.", "content": "NATO pojmenovalo systém Duga-1 jako \"STEEL YARD\". Některé zdroje také používají termín \"STEEL WORK\" (nebo \"STEEL WORKS\").", "section_level": 2}, {"title": "Rušení.", "content": "Radioamatéři zkoušeli signál rušit vysíláním na stejné frekvenci. Založili klub s názvem Lovecký Klub Ruského Datla.", "section_level": 2}, {"title": "Radar Duga v populární kultuře.", "content": "Spekulacím o plánované explozi jaderné elektrárny Černobyl pro zakrytí stop o prodělečném a nefunkčním radaru se věnuje dokumentární film Ruský datel z roku 2015 režírovaný Chadem Graciou. Teorii ve filmu propaguje alternativní umělec Fedor Alexandrovič, ale nenabízí kromě domněnek žádné důkazy. Kontroverzní film získal cenu poroty za dokument na Mezinárodní filmovém festivalu Sundance 2015.", "section_level": 2}], "src_summary": "Duga () byl sovětský OTH (over the horizon) radarový systém, využívaný jako součást systému včasné výstrahy ABM. Radar byl provozován od července 1976 do prosince 1989. Operačně byly nasazeny dva radary Duga, jeden poblíž Černobylu a druhý na východní Sibiři.", "tgt_summary": "Duga远程警戒雷达()是苏联在冷战时期所建设的超视距雷达,是苏联反弹道导弹远程警戒网络的一部分,于1976年7月至1989年12月期间服役。该系统总共部署了两套,一套位于乌克兰苏维埃社会主义共和国(今天的乌克兰)境内的切尔诺贝利与切尔尼戈夫附近,另一套位于东西伯利亚。", "id": 1054185}
{"src_title": "Faidón", "tgt_title": "斐多篇", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Echekratés z Fliúntu si žádá na Faidónovi z Elidy, aby vyprávěl o posledním dnu Sókrata, kterého byl přímým svědkem. Faidón, jenž si dle svých slov na Sókrata vždy rád zavzpomíná, souhlasí.  Faidón své vyprávění počíná vykreslením atmosféry, která v onen den panovala v Sókratově cele. Vzpomíná na nezvyklou směs libosti a zármutku, již – stejně jako ostatní přítomni - pociťoval. Vzpomíná na pocit, který byl na jedné straně zapříčiněn vědomím přítelovy blízké smrti, na druhé vznešenými řečmi, jež se v ten den vedly.  Vše to začalo, když si Sókratés položil řečnickou otázku, zda jsou nějaké řeči, které by odsouzenci na smrt slušely více, než ty které zkoumají cestu na onen svět a které o této cestě vyprávějí?  První, co přichází na přetřes, je otázka sebevraždy. Sókratés věc nahlíží tak, že lidé jsou k bohům v podobném poměru jako čeleď k pánům. Člověk je majetkem bohů, stejně jako je čeledín majetkem pánů. A stejně jako se pán hněvá, když si čeledín vezme život, hněvají se i bohové. To je tedy důvod, proč člověk nesmí sám sebe usmrtit. Nadto je tu však důležitý zákon, v kterém platí, že člověk nesmí sám sebe usmrtit, dokud mu není bohy naznačeno, že je nutné, aby zemřel.  Sókratés naznačil, že filosof by měl svět opouštět s úsměvem na rtech, bezmála se na smrt těšit. S tím však nesouhlasí Kebés a Simmias. Argumentují tím, že bohové jsou nejlepší páni, že je nerozumné těšit se na den, kdy jim přestaneme sloužit. Rozumnému by dle nich slušelo, aby se v poslední den smutnil.  I Sókratés uznává, že pokud by smrt znamenala konec, bylo by rozumné smutnit, avšak jelikož věří, že se mu na onom světě dostane největšího dobra, nesmutní a ani se smrti neděsí.  Konstatuje, že ti, kteří správně pochopili filosofii, se nezabývají ničím jiným než umíráním a smrtí, proto by bylo zvláštní, kdyby tito v posledních hodinách života, smutnili nad něčím, čemu věnovali celý svůj život. Toto konstatování vyvolá debatu, v jakém smyslu jsou opravdoví filosofové ztraceni pro život a v jakém smyslu zasluhují smrti a jaké smrti?  První otázka zní, co je smrt? Odpovědí je, že smrt je odloučení duše od těla. A následují další otázky. O co se zajímá pravý filosof, co je předmětem jeho zájmu? Rozkoše plynoucí z dobrého jídla a pití, rozkoše lásky, zkrášlování zevnějšku? Ne! Sókratés a jeho druzi konstatují, že hodnověrný filosof odhlíží od těla a předmětem jeho zájmu je duše. Proto se svému okolí může jevit jako mrtvý.  Další otázkou je, jakou úlohu hraje tělo v nabývání moudrosti? Pomáhá, překáží? Panuje shoda, že tělesné smysly jako zrak a sluch nejsou přesné a mohou nás klamat. Je to rozum (část duše), který nechávaje tělo být za sebou, poznává. Pravý filosof toužící po skutečném poznání (po poznání dobra o sobě, spravedlnosti o sobě, krásna o sobě), k tomuto poznání tělo nepotřebuje, ba naopak, je mu na škodu.  Z toho Sókratovi plyne, že moudrosti buď nelze dosáhnouti vůbec, nebo až ve stavu, kdy bude duše oddělena od těla, kdy nebude nakažena jeho přirozenosti (žádostmi a nedostatkem), totiž ve smrti. Proto se Sókratés ke konci upíná s naději, že po smrti – očištěn filosofii - konečně spatří Pravdu, o kterou celý život usiloval. Tento životní postoj spojuje Sókratés se skutečnou statečností a uměřeností.  Kebés souhlasí s tím, že je to nádherná vize, ale poznamenává, že není jisto, zda duše poté, kdy se odloučí od těla, i nadále existuje. Poukazuje k tomu, že si někteří myslí, že hyne spolu s tělem. Tím si na Sókratovi žádá mínění o nesmrtelnosti duše.  První z důkazů nesmrtelnosti duše je vyargumentován na vzniku opačného z opačného. Tak jako větší vzniká z menšího, menší z většího, spravedlivé z nespravedlivého, nespravedlnost ze spravedlnosti, bdění ze spánku a spánek z bdění, tak se živé mění v mrtvé a mrtvé v živé. Bez tohoto by ve světě nebyla rovnováha.  Druhý z důkazů říká, že pokud platí, že učení se je rozpomínání se (\"anamnésis\"), musí být duše nesmrtelná. Teorie \"anamnésis\" totiž předpokládá duše, které už kdysi (před životem) kdesi cosi (totiž ideje) nahlíželi.  Takto Sókratés dokázal, že duše jsou před životem (narozením), Kebés však stále není přesvědčen, že je i po životě (po smrti). K tomu Sókratés přichází s tezí, že existují věci složené a věci nesložené, přičemž věci nesložené jsou věčné, neměnné, v každém okamžiku totožné samy se sebou. Složené jsou měnící se. Dá se i říct, že věci složené jsou viditelné (smyslově vnímatelné), nesložené neviditelné (rozumem uchopitelné). Tak je tělo viditelné a duše neviditelná. Tím spadá k rodu nesloženého, věčně existujícího, božského.  Sókratés už jednou řekl, že pouze vycvičené duše, rezignující na tělesnost se po smrti dostanou do kontaktu s božským. Ne tak jiné. Duše pošpiněné tělesností budou bloudit po světě, nespravedlivé a tyranské duše na sebe vezmou v příštím životě podobu vlků, jestřábů či supů, duše poddajné podobu vos či včel.  Tím by Sókratův výklad mohl skončit, neobjevit se námitka, že duše je něco jako harmonie. Simmias klade podobnost s lyrou. Tak pokud jsou přetrženy struny lyry, harmonie zaniká. A druhá námitka. Kebés, jenž uznal, že duše po smrti přežívá, se pak bojí, že duše, která vystřídá mnoho těl, po tom, co opustí to poslední, co si projde koloběhem inkarnací, definitivně zanikne.  Proč nemůže být duše něco jako harmonie? Simmias Sókratovi odsouhlasil, že duše se rozpomíná, že byla před tělem. Kdyby duše byla něco podobného harmonií, nemohla by být před tělem, musela by být jeho důsledkem, projevem. Duše nenásleduje po těle, nýbrž ho vede, usměrňuje.  Kebét je vyvrácen tak, že duše je nositelkou živého. Nemůže v sobě pojmout smrtelné. Stejně jako liché v sebe nemůže pojmout sudé. Tím se duše stává nesmrtelnou.  Poslední, o co se Sókratés podělí před vypitím jedu je jeho vize onoho světa. V tomto výkladu rezignuje na rozumový výklad a přidržuje se mýtu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Faidón (starořecky Φαίδων) je Platónův dialog, který líčí poslední den Platónova učitele a přítele Sókrata, jenž – odsouzen na smrt za bezbožnost a kažení athénské mládeže a čekající v žaláři na podání číše bolehlavu – strávil tak, že se svými přáteli rozmlouval o nesmrtelnosti duše, která se tak stává tématem dialogu.", "tgt_summary": "《斐多篇》(, \"Phaidōn\", )是柏拉图的第四篇对话录,内容为苏格拉底饮下毒药前的对话。斐多篇当中的叙事者为斐多,一个曾受过苏格拉底帮助的年轻人并成为其弟子,在苏格拉底死亡当年亦跟随在他身旁。斐多的对话对象为弗里乌斯的伊奇,一个同是哲学家的朋友。在对话中,苏格拉底从多方面试图证明人灵魂的存在。", "id": 271232}
{"src_title": "Chiloé", "tgt_title": "奇洛埃岛", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Ostrov má zhruba tvar obdélníku, jehož delší strana je orientována severojižním směrem. Pobřeží je velmi členité. Na severu je oddělen od pevniny průlivem Chacao, který má v nejužším místě necelé dva kilometry. Na východě leží mezi ostrovem a pevninou chráněný záliv Corcovado a záliv Ancud. Na ostrově pokračuje pevninské pohoří Cordillera de la Costa, nejvyšší vrchol má nadmořskou výšku 866 metrů. Chiloé leží na hranici Patagonie, obvykle však není pokládán za její součást. Kolem ostrova se nachází množství menších ostrůvků, které společně s hlavním ostrovem tvoří souostroví Chiloé – k největším z těchto ostrůvků patří např. Quinchao.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Ostrov má mírné vlhké podnebí, průměrná roční teplota se pohybuje okolo 11 °C a srážky okolo 3000 mm. Většinu území pokrývají rašeliniště nebo husté pabukové a fitzroyové lesy s množstvím mechů a kapradin. Typickými rostlinami jsou jahodník chilský, rozpylec lékařský, jehož plody slouží jako náhražka pepře, a jedlá barota chilská, připomínající dvoumetrovou reveň. Obyvateli lesů jsou vzácné druhy pudu jižní a pes Darwinův, v okolí vodních toků žije hvízdák chilský, ve skalách hnízdí buřňák temný. Na pobřeží ostrova se nacházejí kolonie tučňáků a lachtanů, v okolním moři žije plejtvák obrovský, velryba jižní nebo plískavice jižní. Na ochranu ohrožených kytovců byl v obci Puñihuil spuštěn \"Projekt Alfaguara\" (španělsky „plejtvák“), zaměřený na vědecký výzkum a osvětu návštěvníků. Na ostrově jsou dvě přírodní rezervace: na severozápadě Národní park Chiloé a na jižním pobřeží soukromý park Tantauco, který vlastní chilský prezident Sebastián Piñera.  Ostrov je pro své klima a přírodní poměry srovnáván s Irskem.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Název Chiloé znamená v jazyce původních obyvatel z kmene Huilliche „země racků“. Ostrov byl podle archeologických nálezů osídlen již před sedmi tisíci lety, pro Španěly jej zabral roku 1558 guvernér Chile García Hurtado de Mendoza, který založil město Castro. Byl zaveden systém encomiend, zrušený po povstání domorodců v roce 1712. Po vyhlášení nezávislosti Chile se ostrov odmítl k novému státu připojit a zůstal baštou zbytků koloniální armády, která kapitulovala až roku 1826. V roce 1960 bylo západní pobřeží ostrova vážně poničeno vlnou tsunami vzniklou v důsledku velkého chilského zemětřesení.  Památkami na období christianizace jsou dřevěné kostely na Chiloé, šestnáct z nich bylo roku 2000 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. Největší z nich je chrám svatého Františka v Castru s dvojicí věží dosahujících výšky 42 metrů. Typickým obydlím jsou dřevěné domky \"palafitos\", které stojí na pobřeží na kůlech a jsou natřeny pestrými barvami.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Na ostrově se provozuje převážně těžba dřeva, pastevectví a pěstování brambor místní odrůdy \"Michuñe\". V okolním moři se loví ryby a slávka peruánská, lososi se chovají také v sádkách. Na významu získává ekoturistika, založená na zdejší přírodě a klidném životním tempu.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Ostrov je přístupný trajektem nebo letecky, letiště se nachází v Mocopulli. V letech 2017–2020 probíhá výstavba visutého mostu Chacao přes průliv Chacao, tento projekt byl dlouhá léta odkládán. Mělo by se jednat o nejdelší visutý most v Jižní Americe. Na ostrově však panují obavy, jestli nedojde větším přílivem dopravy k poškození identity ostrova.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chiloé (plným jménem Isla Grande de Chiloé – \"Velký ostrov Chiloé\" – jedná se o největší ostrov ze souostroví) je ostrov v Tichém oceánu nedaleko jižního pobřeží Chile. Má rozlohu 8 394 km2 a je tak čtvrtým nebo pátým největším ostrovem jihoamerického kontinentu – rozlohou srovnatelný s Korsikou či Kyprem. Spolu s okolními ostrůvky tvoří souostroví Chiloé, které je jednou ze čtyř provincií regionu Los Lagos. Hlavním městem je Castro se zhruba čtyřiceti tisíci obyvateli, dalšími významnými sídly jsou Ancud a Quellón. Obyvatelstvo tvoří indiánsko-španělští míšenci, nazývaní \"Chilotes\" a hovořící specifickým nářečím.", "tgt_summary": "奇洛埃岛(Isla de Chiloé),又名大奇洛埃岛(Isla Grande de Chiloé),是智利中南部奇洛埃群岛中最大岛屿,属湖大区奇洛埃省,面积8394平方公里,人口154,775人(2002年)。首府卡斯特罗市,位于该岛东岸。该岛北隔查考海峡与大陆相望,东为科尔科瓦多湾,南为乔诺斯群岛。", "id": 1374683}
{"src_title": "UniProt", "tgt_title": "UniProt", "src_document": [{"title": "UniProt konsorcium.", "content": "UniProt konsorcium se skládá z Evropského institutu Bioinformatiky (EMBL-EBI), Švýcarského institutu bioinformatiky (SIB) a Protein Information Resource (PIR). V tomto projektu je zapojeno více než sto zaměstnanců, kteří se podílí na správě databáze, vývoji softwaru a podpoře uživatelů.", "section_level": 1}, {"title": "Původ UniProt databází.", "content": "UniProt vznikl sloučením Swiss-Prot, TrEMBL a PIR-PSD.  EMBL-EBI a SIB byli společně správci Swiss-Prot a TrEMBL. TrEMBL (Translated EMBL Nucleotide Sequence Data Library) byl vytvořen za účelem pomoci Swiss-Prot, neboť rychlost generování sekvenčních dat byla rychlejší než byl schopen stíhat. Protein Information Resource (PIR) byl zachován a po sloučení těchto tří institucí vzniklo v roce 2002 UniProt Consortium.", "section_level": 2}, {"title": "Organizace UniProt databází.", "content": "UniProt se skládá ze čtyř databází: the UniProt Knowledgebase (UniProtKB), the UniProt Archive (UniParc), the UniProt Reference Clusters (UniRef) a The UniProt Metagenomic and Environmental Sequences (UniMes).", "section_level": 2}, {"title": "UniProtKB.", "content": "UniProtKB je složen ze dvou částí: UniProtKB/Swiss-Prot a UniProtKB/TrEMBL  UniProtKB/Swiss-Prot je kvalitní, manuálně anotovaná sekce UniProtuKB, která sdružuje experimentální výsledky a vědecké závěry. Anotace se skládají z informací o proteinech, jejich struktuře, post-translační modifikaci, doménách, sekundární a kvartérní struktuře, podobnosti k jiným proteinům atd. V porovnání s UniProtKB/TrEMBL můžeme ve SWISS-PROT najít výrazně méně výsledků.  UniProtKB/TrEMBL obsahuje kvalitní výpočetně analyzované záznamy obohacené o automatickou anotaci. Anotované překlady kódujících sekvencí z jiných databází jsou automaticky zpracovány a převedeny do UniProtKB/TrEMBL. UniProtKB/TrEMBL obsahuje také sekvence například z PDB.", "section_level": 3}, {"title": "UniParc.", "content": "UniParc je rozsáhlá databáze obsahující všechny proteinové sekvence bez anotací, z hlavních, veřejně dostupných databází proteinových sekvencí. Proteiny se mohou objevovat v několika různých zdrojových databázích nebo v několika kopiích ve stejné databázi. UniParc ukládá každou jedinečnou sekvenci zvlášť, čímž se zabraňuje zbytečnému opakování. Každá sekvence má svůj identifikátor (UPI), díky kterému je možné určit stejný protein z různých databází.", "section_level": 3}, {"title": "UniRef.", "content": "UniRef poskytuje seskupený soubor sekvencí z UniProtKB a vybrané záznamy z UniParc. UniRef100 seskupuje všechny identické sekvence a subfragmenty s 11 nebo více zbytky do jednoho záznamu. UniRef50 a UniRef90 jsou sestaveny na bázi UniRef100.", "section_level": 3}, {"title": "UniMes.", "content": "UniMes slouží jako úložiště metagenomických a environmentálních údajů.", "section_level": 3}, {"title": "Přístup do databáze.", "content": "Internetové stránky UniProt jsou primárním přístupovým bodem k datům a dokumentaci. Tyto stránky nabízí různé nástroje jako např.: fulltextové vyhledávání, fulltextové vyhledávání pro jednotlivé pole, vyhledávání podobné sekvence, sériové vyhledávání pro více sekvencí současně, mapování identifikátoru v databázi. Web také nabízí stručný úvod pro začátečníky, příslušný odkaz lze nalézt na domovské stránce. Při vyhledávání není třeba mít znalost o funkcích organizace dat ani syntaxe vyhledávání, takže je vhodný i pro uživatele-začátečníky. Výsledky vyhledávání jsou seřazeny dle podobnosti s vyhledávaným slovem. V levé části webu je po vyhledání možné výsledky filtrovat dle různých parametrů. Výsledky vyhledávání sekvenční podobnosti lze filtrovat podle taxonomie, pro získání rychlého přehledu o taxonomickém rozdělení výsledků. Anotace sekvencí shodných záznamů mohou být transformovány do alignmentu, aby bylo vidět, zda zůstávají zachovány důležité pozice. Web umožňuje si vyhledané struktury dávat do záložek (funkce Basket) a sady výsledků stahovat.", "section_level": 2}, {"title": "Informace v databázi.", "content": "UniProt je jedna z nejlépe anotovaných proteinových databází současnosti. U vyhledaných struktur je možné najít mnoho informací o funkci, regulaci, umístění v buňce, patologických projevech souvisejících s proteinem a konkrétní příklady mutací, které je způsobují. Dále se zde nachází informace o posttranslačních modifikacích a interakcích, na kterých se protein podílí. Je zde možno nalézt odkazy na konkrétní PDB struktury. Nezbytnou součástí databáze jsou informace o jednotlivých doménách a proteinové rodině. Také se zde nachází sekvence, kterou je možné stáhnout ve formátu FASTA a mnoho dalších.", "section_level": 2}], "src_summary": "Uniprot je komplexní databáze proteinových sekvencí. Tato volně přístupná databáze obsahuje informace o funkci proteinu. Informace v UniProt sdružují výsledky projektů sekvenujících genomy a informace o biologických funkcích bílkovin.", "tgt_summary": "UniProt(联合的蛋白)是一个全面的,高质量的,免费使用的蛋白质序列与功能信息数据库,许多内容来自基因组计划,它还包含了大量来自研究文献的关于蛋白的生物学功能信息。", "id": 1371604}
{"src_title": "Graptoliti", "tgt_title": "筆石", "src_document": [{"title": "Dendroidea.", "content": "S dendroidy se setkáváme jako se sesilním bentosem (žijící přisedle na mořském dně). Ovšem jejich larvy jsou planktonní. Z nich se nejspíše v období ordoviku odštěpil druhý řád graptolitů, tzv. Graptoloidea (někdy se označují jako praví graptoliti).", "section_level": 1}, {"title": "Graptoloidea.", "content": "Tento řád vznikl v období ordoviku a zanikl ve středním devonu. Byť žil daleko kratší dobu než jeho nejbližší příbuzný, pro stratigrafii je důležitý, protože tyto planktonní formy prodělávaly velice rychlou evoluci.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba těla.", "content": "Jejich tělo bylo složeno pouze z měkkých tkání. Celá jejich kolonie se označuje jako rhabdosom (tubárium) a dělí se na jednotlivé celky. Celá kolonie vyrůstala z jedné prvokomůrky označované jako sikula, v níž žije sikulozooid, ze kterého postupným klonováním vznikají další téky, které jsou obývány zooidy. Dále je možné vidět nema, které je protkáno celou kolonií a je pevně, ale zároveň pružně připevněno k celé kolonii. Jednotlivý zooidi staví své komůrky (téky) z fuzelárních článků, což si lze představit jako půlprstence, které do sebe zapadají a posléze jsou zpevněny takzvanou kortikální bandáží, kterou nanáší zooid na povrch sikuly. Tuto kortikální bandáž si lze představit jako postupně tuhnoucí sádrový obvaz, který zooid vylučuje pomocí jeho ústního otvoru. Na rhabdosom můžeme pozorovat dva typy fuzelárních článků.  Zooidi byli k celé kolonii přichyceni pomocí stolonu, což je pevné a pružné vlákno, které zooidům umožňovalo pohyb po povrchu rhabdosomu a hlavně jeho bezpečný návrat zpět do jeho téky. Přirovnat to můžeme k pohybu kosmonautů po povrchu vesmírné stanice. Jejich přesnou stavbu bohužel neznáme, ale usuzuje se, že byla podobná jako dnešní Rhapdopleura.", "section_level": 1}], "src_summary": "Graptoliti (Graptolithina) jsou vyhynulí mořští polostrunatci. Jsou děleni na dva řády Dendroidea (zde se jedná o benticky žijící formy) a Graptoloidea (zde se jedná o planktonní formy). První z graptolitů se objevili už ve středním kambriu (přibližně před 500 mil. let, řád Dendroidea) a poslední kolonie graptolitů žily v karbonu (asi před 320 mil. let a opět řád Dendroidea).", "tgt_summary": "笔石()是一类已灭绝的很小的群居性半索动物,生存于寒武纪中期至石炭纪晚期的海洋中,其中志留纪时期的笔石化石甚多,被称为“笔石时代”。因为牠们酷似古代西方使用的羽毛笔,故得名笔石。笔石分布广,演化快,在地层对比中有独特的价值。牠们曾长期被人误作腔肠动物,后经学者用显微镜研究后确定其为半索动物门下的一纲,即笔石纲 (学名:),也可视为羽鳃纲下的一个亚纲。", "id": 1448710}
{"src_title": "Deportace Krymských Tatarů", "tgt_title": "克里米亚鞑靼人强制流放", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oblast Krymu byla kolonizována v 7. století př. n. l. Řeky. Od 5. století oblast obývali Krymští Gótové, zbytky jejich komunity zde přežívaly do 17. století.  Krymští Tataři osídlili Krym ve 12. století při vzniku mongolské veleříše Zlaté hordy. Po jejím rozpadu založili roku 1443 Krymský chanát, jenž se již v roce 1475 stal vazalem Osmanské říše. Chanát podnikal četné nájezdy na Rus, roku 1521 krymská vojska dokonce oblehla Moskvu a při dalším nájezdu roku 1571 byla Moskva krymskými Tatary vypálena a tisíce obyvatelů byly odvlečeny do otroctví.  Někteří historici odhadují, že při loupeživých nájezdech obávané krymskotatarské jízdy, tzv. sklízením stepí mezi 15. a 18. stoletím, byly odvlečeny a prodány z Ukrajiny a jižního Ruska do otroctví v Osmanské říši až 3 miliony lidí, především Ukrajinců a Rusů, ale také Bělorusů a Poláků.  Po páté rusko-turecké válce (1768–1774) a porážce Osmanů byl Krym zcela ovládnut Ruským impériem a carevnou Kateřinou Velikou, v roce 1783 byl formálně připojen k Ruskému impériu. Po porážce Ruska v letech 1853–1856 v Krymské válce, ze strany koalice tvořené Tureckem, Velkou Británií a Francií a snad i následnou frustrací z této porážky došlo k terorizování Tatarů ze strany Ruska. Počet obyvatel tatarské národnosti postupně klesal. Kolem roku 1890 obývalo Krym asi 400 tisíc obyvatel velmi pestrého složení, většinu tvořili Krymští Tataři. V tomto období Rusko začalo ničit stopy tatarské kultury na Krymu a vytvářelo tlak k masové emigraci. 60 000 Tatarů zemřelo během ruské občanské války. 80 000 tatarů zemřelo v průběhu, podle některých historiků, cíleně způsobených hladomorů na Ukrajině (celkový počet sovětského hladomoru byl přibližně 7-10 milionů převážně Ukrajinců a také Rusů). V roce 1941 bylo z Krymu vyhnáno 63 000 obyvatel německé národnosti a 700 Italů.  Dne 11. května 1944 vydal Výbor státní obrany SSSR vyhlášku s tvrzením, že takzvané „Tatarské národní výbory“ se pokusily infiltrovat a sabotovat Rudou armádu a „soustředit svou činnost na pronásledování a útlak netatarského obyvatelstva na Krymu“ a nařídil vypovězení krymských Tatarů do Uzbecké SSR. Bylo deportováno 191 000 krymských Tatarů (230 000 i s rodinnými příslušníky netatarské národnosti), 15 040 Řeků, 12 242 Bulharů, 9 600 Arménů a 3 650 Turků a Peršanů. Počet obyvatel Krymu se snížil o dvě třetiny, na jejich místo přišli postupně hlavně veteráni z války, důstojníci NKVD a prověření političtí pracovníci.  Rozhodnutím prezídia Nejvyššího sovětu z roku 1967 byla obvinění krymských Tatarů zrušena. Krymští Tataři byli rehabilitováni a teoreticky jim byl umožněn návrat na Krym. Toto potvrdil i zákon z roku 1991, ovšem zákon měl různé nedostatky, včetně nejasného právního postavení mnoha lidí. 21. dubna 2014 Vladimir Putin podepsal dekret na „Opatření pro rehabilitaci arménského, bulharského, řeckého, krymskotatarského a německého obyvatelstva a státní podporu jejich obnovy a rozvoje.“ Vyhláška tak vyřešila právní stav obyvatelstva, které bylo z Krymu deportováno.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Po anexi Krymu Ruskou federací se postavení Tatarů zhoršilo. Ruská Federální služba bezpečnosti uzavřela hlavní kancelář Medžlisu (krymskotatarský parlament) v Simferopolu. V roce 2015 Rusko zrušilo licenci pro poslední televizní stanici, která vysílala v jazyce Krymských Tatarů, ATR. Podle informací Amnesty International se opatření ruské vlády dotklo i kanálů pro děti a těm, kdo se mu vzepřou, hrozí vysoké pokuty nebo i trestní stíhání. Blogerka a krymskotatarská aktivistka Elzara Beshuili líčí současné dění: \"Je to dokonce horší než v samotném Rusku. V Moskvě se lidé fotí na Rudém náměstí s ukrajinskými vlajkami. Na Krymu za to hrozí obvinění z porušování veřejného pořádku. Politici a známí proukrajinští aktivisté Krym dávno opustili. Stačí však být aktivní na sociálních sítích a člověk je hned podezřelý,\" pokračuje Beshuili s tím, že běžnou součástí každodenního života na Krymu se staly domovní prohlídky a předvolávání lidí k pohovorům s ruskou tajnou policií FSB.", "section_level": 1}, {"title": "Genocida.", "content": "Dlouhou dobu krymští Tataři a někteří sovětští disidenti vyzývali k uznání genocidy krymských Tatarů. 18. květen byl prohlášen Ukrajinským parlamentem jako den památky obětí krymskotatarské genocidy.  Profesor Steven R. Rosefielde ze Severokarolínské univerzity v Chapel Hill a Ruské akademie věd a profesor Norman M. Naimark ze Stanfordovy univerzity označuje všeobecně deportace národů SSSR jako genocidu, nemluví však jmenovitě o genocidě krymských Tatarů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Deportace Krymských Tatarů byla v roce 1944 násilným přemístěním zhruba 230 000 osob tatarské národnosti z Krymu především do Uzbecké sovětské socialistické republiky. Josif Vissarionovič Stalin Tatary obvinil ze spolupráce s nacisty a nařídil deportaci, při které zemřelo hladem nebo na nemoci, jako přímý důsledek deportace, přes 100 000 lidí. Deportace probíhala v dobytčích vlacích.", "tgt_summary": "克里米亚鞑靼人强制流放(,意指「流放」)是指1944年斯大林以他们与纳粹党勾结为由把克里米亚鞑靼人流放至中亚与西伯利亚一带。", "id": 1746727}
{"src_title": "Les Svastika", "tgt_title": "卐樹林", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Dle stáří a dostupných zpráv byly modříny zasazeny v roce 1938. Není však jasné, kdo je zasadil a uspořádal takovým způsobem. Jedna z teorií říká, že horlivý lesník přesvědil členy místní organizace Hitlerjugend, aby zasadili stromy na památku narozenin Adolfa Hitlera. Jiný zdroj uvádí, že byly vysazeny správcem lesa, a to buď na podporu nacistického režimu, nebo z rozkazu státních úředníků.  Každý rok na podzim a na jaře se na pár týdnů jehlice modřínů zbarví a kontrastují tak s tmavě zelenými borovicemi lesními. Krátké trvání tohoto efektu (v kombinaci s faktem, že je obraz viditelný pouze ze vzduchu) způsobilo, že hákový kříž zůstal bez povšimnutí i po pádu nacistického režimu. Napomohl k tomu také relativní nedostatek soukromých letadel v oblasti. Během následného období komunismu údajně sovětské úřady věděly o jeho existenci, ale neprojevily žádnou snahu o odstranění. V roce 1992 nařídila vláda znovusjednoceného Německa letecké průzkumy všech pozemků ve vlastnictví státu. Fotografie byly přezkoumány studenty lesnictví, kteří si okamžitě všimli tohoto obrazce.", "section_level": 1}, {"title": "Odstranění.", "content": "Braniborské státní orgány měly obavy o poškození oblasti v očích veřejnosti a také z toho, že by zde vzniklo poutní místo příznivců nacismu. Proto se pokusily obrazec zničit odstraněním 43 ze sta modřínů v roce 1995. Nicméně zůstalo rozeznatelné torzo ze zbývajících 57 stromů, a také pár stromů znovu obrostlo. V roce 2000 německý bulvár zveřejnil další letecké fotografie ukazující obrazec. Do této doby byla zhruba polovina pozemků, na nichž stromy rostly, prodána do soukromých rukou. Povolení k pokácení dalších 25 stromů na části pozemku vlastněné vládou bylo vydáno 1. prosince 2000 a obraz svastiky byl z velké části odstraněn.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné případy.", "content": "Koncem sedmdesátých let objevili američtí vojáci takto vysázené stromy v lese v Hesensku (spolu s číslem „1933“). Kdo tyto stromy vysázel není známo.  V září 2006 The New York Times zveřejnil zprávu o lesní svastice v Eki Narynu v Kyrgyzstánu na okraji pohoří Ťan-šan. Svastika z vysázených jedlí měří asi 200 m napříč. O původu svastiky existují různé mýty a legendy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Takzvaný Les Svastika byla skupina stromů nacházející se nedaleko braniborské obce Zernikow v severovýchodním Německu. Les vznikl vysázením modřínů (pokrývajících 3600 metrů čtverečních) v oblasti borového lesa tak, aby vypadaly ze vzduchu jako hákový kříž.", "tgt_summary": "卐树林()是位于德国东北部勃兰登堡乌克马克泽尼克附近的一群落叶松。这群落叶松在面积约为3,600平方米(4,300平方码)的松树林中组成了「卐」符号,而这些落叶松很可能是在1930年代,即希特勒统治德国期间种植的。", "id": 423933}
{"src_title": "French Open 2016 – mužská dvouhra", "tgt_title": "2016年法國網球公開賽男子單打比賽", "src_document": [{"title": "Federerovo a Nadalovo odstoupení.", "content": "Třetí hráč žebříčku a vítěz z roku 2009 Roger Federer se z grandslamu 19. května 2016 odhlásil, aniž by specifikoval zdravotní příčinu. Přerušil tak sérii 17 startů na Roland Garros v řadě a také stanovil nový rekord otevřené éry 65 účastmi v hlavní soutěži Grand Slamu bez přerušení. Tento rekordní zápis činil 69 startů včetně kvalifikací a 73 včetně grandslamových juniorek. Naposledy předtím na majoru nestartoval na US Open 1999. 34letý Švýcar na pařížských dvorcích trénoval jen 20 minut ve středu 18. května.  Devítinásobný španělský vítěz Rafael Nadal svolal před utkáním třetího kola proti krajanovi Marcelu Granollersovi tiskovou konferenci, na které oznámil odstoupení z turnaje. Příčinou bylo zraněné levé zápěstí, kvůli němuž už ve 2. kole proti argentinskému tenistovi Facundu Bagnisovi hrál s utišující injekcí a přes noc se tyto problémy zhoršily: „\"Ve čtvrtek jsem ještě mohl hrát, ale v noci to začalo víc a víc bolet a dneska se zápěstím vůbec nemohu hýbat\",“ uvedl.", "section_level": 1}, {"title": "Kariérní a nekalendářní grandslam pro Novaka Djokoviće.", "content": "Stejně jako na úvodním majoru roku Australian Open postoupili do finále první dva hráči žebříčku Srb Novak Djoković a Skot Andy Murray. Přestože Srb úvodní sadu ztratil, zbylé tři vyhrál a po 3:03 hodinách zkompletoval titulem z Roland Garros kariérní Grand Slam jako osmý tenista historie, když ovládl všechny čtyři velké turnaje. Ve dvaceti devíti letech byl s Andrem Agassim nejstarším, kterému se tento výkon podařil. Po výhrách ve Wimbledonu, US Open a na Australian Open navíc dosáhl na tzv. nekalendářní grandslam, když triumfoval na čtyř majorech v řadě. Po Rodu Laverovi (1969) se stal druhým mužem otevřené éry, jenž takového výsledku dosáhl a po Donu Budgeovi třetím tenistou historie.  Z předchozích tří pařížských finále 2012, 2014 a 2015 odešel Djoković poražen. Trofej znamenala jeho šedesáté páté turnajové vítězství na okruhu ATP Tour a dvanáctým vavřínem z majoru se posunul na čtvrté místo historických tabulek, které sdílel s Australanem Royem Emersonem, respektive třetí pozici open éry. Do žebříčku ATP si připsal 2 000 bodů a získal částku 2 000 000 eur, finalista pak poloviční prémii.  Andy Murray se stal prvním britským finalistou Roland Garros od roku 1937, kdy z něho odešel poražen Bunny Austin. V desátém přímém boji o grandslamový titul Murray poosmé prohrál, z toho pětkrát jej zdolal Djoković. Všech 26 předchozích utkání na French Open, v nichž Skot vyhrál úvodní sadu, dovedl do vítězného konce. Proti Srbovi měl v těchto zápasech s vítězným prvním setem, bilanci výher a proher 9–4.  Djoković v Paříži zvítězil při dvanácté účasti, což představovalo nejdelší období muže v čekání na zisk prvního titulu. Z předchozích dvaceti tří odehraných grandslamů nepostoupil do finálového duelu pouze pětkrát. Postupem do čtvrtfinále si srbský tenista 2. června zajistil start na závěrečném Turnaji mistrů v Londýně. Navíc tato výhra znamenala, že se stal prvním tenistou historie s více než 100 miliony dolarů výdělku na odměnách. Po kole částka činila 100 001 974 dolarů a po turnaji pak 101 917 404 dolarů. Druhý Federer měl na kontě přes 98 milionů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Do soutěže mužské dvouhry pařížského grandslamu French Open 2016 nastoupilo sto dvacet osm tenistů. Z kvalifikace prošlo dvacet hráčů, z toho šestnáct řádně po vítězstvích ve třech kvalifikačních kolech a čtyři jako tzv. šťastní poražení. Turnaj probíhal mezi 22. květnem až 5. červnem 2016. Obhájcem titulu byl čtvrtý hráč světa Stan Wawrinka ze Švýcarska, který v zápase o finále podlehl nasazené dvojce Andymu Murraymu.", "tgt_summary": "斯坦·瓦林卡是卫冕冠军,但在四强败给安迪·莫瑞。莫瑞自成为首位1937年法国网球公开赛男子单打比赛的邦尼·奥斯汀后,首位进入决赛的英国男子选手。", "id": 2642143}
{"src_title": "French Open 2016", "tgt_title": "2016年法國網球公開賽", "src_document": [{"title": "115. ročník.", "content": "115. ročník se odehrával na osmihektarovém areálu Stade Roland-Garros v Paříži. Premiérový ročník se na tomto místě uskutečnil v roce 1928.  Tenisté bojovali o tituly v soutěžích mužských a ženských dvouher i čtyřher, smíšené čtyřhry, dvouhry a čtyřhry juniorů a juniorek do 18 let v kategorii Grade A, a také dvouhry a čtyřhry vozíčkářů v rámci okruhu handikapovaných UNIQLO Tour, turnaje zařazeného do kategorie Grand Slamu. Součástí byl také turnaj ženských legend a legend mužů do a nad 45 let, a to ve formě čtyřher.  V areálu s více než dvaceti antukovými dvorci se rozhodující utkání závěrečné fáze odehrály na třech hlavních stadionech, kterými byly Court Philippe Chatrier, Court Suzanne Lenglen a Court 1.  French Open byl posledním turnajem, z něhož mohli tenisté získat body pro žebříčky ATP a WTA, jejichž vydání z pondělí 6. června 2016 bylo rozhodující pro přímou účast tenistů a tenistek na Letních olympijských hrách 2016 v Riu de Janeiru.  Švýcar Roger Federer se z grandslamu 19. května 2016 odhlásil pro bolest zad. Přerušil tak sérii 17 startů na Roland Garros v řadě a také stanovil nový rekord otevřené éry 65 účastmi v hlavní soutěži Grand Slamu bez přerušení. Tento rekordní zápis činil 69 startů včetně kvalifikací a 73 včetně grandslamových juniorek. Naposledy předtím na majoru nestartoval na US Open 1999.  Den před utkáním 3. kola svolal devítinásobný šampion Rafael Nadal ze Španělska tiskovou konferenci, na které oznámil odstoupení z turnaje. Hlavní příčinou bylo zraněné levé zápěstí, kvůli němuž už ve druhém kole proti argentinskému tenistovi Facundu Bagnisovi hrál s utišující injekcí. Krajan Marcel Granollers, se kterým se měl střetnout, tak bez boje prošel do osmifinále.  Turnaj byl přerušován deštěm vytrvalejším než v jiných ročnících. V druhém pondělí, 30. června 2016, nebylo odehráno žádné utkání, což se naposledy předtím v rámci jednoho hracího dne stalo během ročníku 2000. Za zhoršené podmínky na dvorci kritizovala organizátory světová dvojka Agnieszka Radwańská, která v osmifinále dvouhry překvapivě vypadla se 102. hráčkou žebříčku Cvetanou Pironkovovou. Před přerušením pro déšť vedla 6–3 a 3–0. Následně však ztratila deset her za sebou a odešla poražena. Hru zhodnotila slovy: „\"Tohle přece není desetitisícový turnaj..., ale grandslam. Jak vůbec můžete povolit, aby se hrálo v dešti?\"“ Postupující Bulharka k tomu uvedla: „\"... byl [to] mimořádně těžký zápas, skoro dva dny jsme čekaly, než jsme ho mohly dohrát\".“", "section_level": 1}, {"title": "Vítězové.", "content": "Ve svém čtvrtém finále na pařížský kurtech získal poprvé titul světový hráč číslo jedna Srb Novak Djoković. Zkompletoval tak sbírku svých grandslamových trofejí na dvanáct, jako osmý muž v historii završil kariérní grandslam, za vítězství na všech čtyřech Grand Slamech a stal se teprve třetím tenistou v historii, jenž vybojoval nekalendářní grandslam po výhře na všech čtyřech grandslamových turnajích v řadě.  Premiérový grandslamový titul kariéry získala čtvrtá žena žebříčku Garbiñe Muguruzaová ze Španělska. Po Arantxe Sánchezové Vicariové se stala druhou Španělkou, která triumfovala na Roland Garros. Během turnaje ztratila pouhý set, o který ji připravila v úvodním kole Slovenka Anna Karolína Schmiedlová.  Poprvé od roku 1990 triumfovala v Paříži španělská dvojice složená z Feliciana Lópeze a Marca Lópeze, pro něž to byla premiérová grandslamová trofej a druhá společná na okruhu ATP Tour.  Ženskou čtyřhru ovládly Francouzsky Caroline Garciaová s Kristinou Mladenovicovou jako první čistě francouzská dvojice od roku 1971. Obě hráčky si připsaly premiérový triumf na grandslamovém turnaji ve čtyřhře žen.  Vítězi smíšené soutěže se stali Švýcarka Martina Hingisová a Ind Leander Paes. Oba šampioni tak po výhrách na Australian Open 2015, ve Wimbledonu 2015 a na US Open 2015 zkompletovali kariérní grandslam ve smíšené čtyřhře. V této kategorii si Švýcarka připsala premiérové vítězství z Roland Garros, páté celkově a dvacáté druhé na Grand Slamu. Pro Inda to byla také první pařížská trofej z mixu, desátá celkově a osmnáctý vavřín v rámci majoru.", "section_level": 1}, {"title": "Dotace turnaje.", "content": "Celkový rozpočet French Open 2016 byl proti předešlému ročníku navýšen téměř o čtyři miliony eur a dosáhl výše 32 017 500 eur. Vítězové mužské a ženské dvouhry obdrží 2 000 000 eur, což představovalo nárůst o 11 % proti roku 2015.", "section_level": 1}, {"title": "Body do žebříčků ATP a WTA.", "content": "Tabulka uvádí zisk bodů do žebříčku ATP a WTA v závislosti na kole turnaje, ve kterém tenista vypadl.", "section_level": 1}, {"title": "Divoké karty.", "content": "Následující tenisté obdrželi divokou kartu do hlavních soutěží.  Divoké karty pro zástupce australského a amerického tenisu v singlových soutěžích byly přiděleny v rámci reciproční dohody tří ze čtyř tenisových svazů pořádajících Grand Slam – Tennis Australia, United States Tennis Association (USTA) a Fédération Française de tennis (FFT). Australská federace je udělila Jordanu Thompsonovi a Arině Rodionovové. Americký svaz zvolil Bjorna Fratangela a bývalou juniorskou světovou jedničku Taylor Townsendovou.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalifikanti.", "content": "Tenisté, kteří postoupili do hlavních soutěží z kvalifikací.", "section_level": 1}], "src_summary": "French Open 2016 byl 115. ročník druhého tenisového grandslamu sezóny, konaný v rozmezí 22. května až 5. června 2016. Představoval jediný major hraný na antukovém povrchu, když probíhal na otevřených dvorcích Stade Roland-Garros v 16. městském obvodu francouzské metropole Paříži.", "tgt_summary": "2016年法国网球公开赛(英语:2016 French Open)是一场举办于室外泥地球场网球比赛。这是第115届法国网球公开赛,及本年度的第2场大满贯赛事。这场赛事在2016年5月22日至6月5日间,于罗兰·加洛斯球场进行,其中包含职业选手的单打、双打及混合双打比赛。青少年及轮椅选手也有单打及双打赛事。", "id": 992150}
{"src_title": "Sü Ťie", "tgt_title": "徐階", "src_document": [{"title": "Jména.", "content": "Sü Ťie používal zdvořilostní jméno C’-šeng () a pseudonymy Šao-chu () a Cchun-čaj ().", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a počátky kariéry.", "content": "Sü Ťie se narodil roku 1503 v Süan-pchingu v provincii Če-ťiang, kde jeho otec úřadoval jako zástupce okresního přednosty, vyrůstal v Ning-tu (v provincii Ťiang-si), kam byl jeho otec přeložen ve stejné funkci. Rodina Sü Ťiea pocházela z okresu Chua-tching v prefektuře Sung-ťiang (moderní obvod Feng-sien v Šanghaji). Nijak zvlášť nevynikala, jeho otec začínal úřední kariéru jako pomocný zaměstnanec (a proto se nemohl pozvednout nad relativně nízké funkce), rodinný majetek pocházel vesměs z výnosů manufaktury, v níž zaměstnankyně tkaly hedvábné látky. Na manufakturu dohlížely postupně Sü Ťieova matka, manželky a snacha. Od dětství se soustředil na studium konfucianismu; jeho otec se kvůli němu vrátil do Chua-tchingu, aby se tam mladý Sü Ťie mohl kvalifikovat jako \"šeng-jüan\" (okresní student), zkoušky na něj složil ve 14 letech, dříve než většina mladých studentů. Už po dvou letech byl připuštěn k provinčním zkouškám, které nesložil. V dalším studiu mu pomohl nový okresní přednosta Nie Pao, který se denně setkával s vybranými studenty, včetně Sü Ťiea, a diskutoval s nimi o konfuciánských otázkách (takzvané debaty o studiu, \"ťiang-süe\"). Mladého Süa, jehož cílem dosud bylo jen získání postavení a bohatství, nasměroval k \"li-süe\" (studiu principu).  Roku 1522 Sü Ťie už provinční zkoušky složil s nemalým úspěchem – byl sedmý ze 135 úspěšných a několika tisíc uchazečů. Na jaře 1523 se s cca 3500 dalšími kandidáty účastnil metropolitních a následných palácových zkoušek v Pekingu. Ze čtyř set úspěšných kandidátů byl třetí. V jeho věku osmnácti let bylo výjimečným úspěchem samotné složení zkoušek, natožpak tak vysoké pořadí. V následném rozhovoru udělal dojem i na velké sekretáře Jang Tching-chea a Fej Chunga.  Po zkouškách dostal místo mladšího kompilátora v akademii Chan-lin. Aby mohl zahájit úřední kariéru, musel se oženit. Odjel proto domů, vzal si dívku příjmením Šen (1505–1530), jak dohodli jejich rodiče, ale cestou zpět do Pekingu ho zastihla zpráva o smrti otce. Zůstal doma ve smutku po zbytek roku i většinu roku následujícího, čímž se vyhnul zapletení do úřednických protestů v Pekingu v srpnu 1524, kterými vyvrcholil Velký spor o obřady a které vynesly těžké postihy mnoha úředníkům. Jeho manželka mu roku 1529 dala syna, Sü Fana. Následující rok však zemřela. Oženil se znova, se svou druhou ženou příjmením Čang (1516–1583) měl dva syny, Sü Kchuna narozeného roku 1544 a o šest let mladšího Sü Jinga, a jednu dceru.  Do Pekingu přijel již po skončení sporu o obřady. Navštívil své přátele potrestané vypovězením do vzdálených provincií a přispěl jim na cestu, nevyslovil se však k proběhlému sporu. Po návratu do akademie dostal za úkol výuku palácových eunuchů, čehož se zhostil s velkou snahou a (v kontrastu k předchůdci) pozvedl její úroveň. Tehdy navázaná spojenectví s eunuchy se mu vyplatila v pozdější kariéře. Koncem 20. let občas přednášel i císaři. Kromě plnění úředních povinností se v Pekingu účastnil i „debat o studiu“ konfucianismu se svým přítelem Ou-jang Tem a podobně naladěnými mladými úředníky, stoupenci učení Wang Jang-minga, z nichž filozofové Cou Šou-i a Luo Chung-sien a plodný spisovatel Tchang Šun-č’ v následujících desetiletích vyrostli v osobnosti celostátního významu.", "section_level": 2}, {"title": "Odvolání z Pekingu a služba na jihu.", "content": "Roku 1530 se neočekávaně a osaměle postavil proti revizi obřadů a titulů spojených s Konfuciem, kterou navrhli císař Ťia-ťing a velký sekretář Čang Fu-ťing. Císař a sekretář projekt reformy předložili k připomínkám, neočekávali však přitom závažnější odpor. Sü Ťie ale změny odmítl s tím, že obřady a tituly spojené s Konfuciem potvrdili císaři-zakladatelé dynastie Chung-wu a Jung-le. Neodvolal své námitky, a to ani před velkými sekretáři Čang Fu-ťingem, Čchaj Luanem a Kuejem E, císař ho proto přikázal přeložit z Pekingu. Z iniciativy hlavního cenzora Wang Chunga, který císařovo rozhodnutí pokládal za nepřiměřeně mírné, byl zatčen. Očekával, že ve vězení zemře, dva vysocí úředníci – Wen Jüan a Tchang Lung – však intervenovali v jeho prospěch. Císař ho nakonec pouze přeložil do fuťienské prefektury Jen-pching na místo prefekturního soudce.  Nesouhlasné gesto mu vyneslo respekt a známost mezi úředníky. On sám jej později hodnotil jako naivní, když při svých námitkách vycházel z přesvědčení, že V Jen-pchingu zůstal tři roky. Své povinnosti vykonával energicky: potlačil bandity, mýtil korupci ve stříbrných dolech, podporoval konfuciánské vzdělávání. Roku 1534 byl povýšen na místo provinčního intendanta pro vzdělání v provincii Če-ťiang a 1536 přeložen na stejné místo v Ťiang-si. Ve funkci dohlížel nad státními školami v provincii a podílel se na organizaci zkoušek; dosáhl utužení disciplíny studentů v plnění jejich povinností, aniž by vyvolal jejich odpor, naopak si získal respekt. Roku 1539 byl povolán zpět do Pekingu. Jeho kariérní vzestup podpořil ministr státní správy Sü Can a také Sia Jen, na přelomu 30. a 40. let stojící v čele velkého sekretariátu.", "section_level": 2}, {"title": "Zpět v Pekingu.", "content": "V Pekingu pracoval v akademii Chan-lin, a formálně i jako učitel následníka trůnu (narozeného roku 1536). Roku 1539 byli povoláni z exilu a pověřeni výukou následníka i někteří Sü Ťieovi přátelé sdílející s ním filozofické a politické postoje: Cou Šou-i, Luo Chung-sien, Tchang Šun-č’ a Čao Š’-čchun. Všichni čtyři byli roku 1541, kvůli kritice panovníka, opět odvoláni. Sü Ťie se vyhnul problémům, protože v rozhodnou dobu pobýval doma v Chua-tingu kvůli smutku po smrti své matky. Po návratu, téhož roku 1541, stanul v čele státní univerzity. Podobně jako předtím v provinciích se soustředil nejen na administrativu, ale i na přísnější dohled nad chováním studentů. V listopadu 1544 přešel na místo náměstka ministra obřadů, od března 1545 náměstka ministra státní správy. Po přechodu Sü Cana do velkého sekretariátu v září 1544 se v čele ministerstva vystřídalo několik starých a/nebo nevýkonných mužů, které energický a aktivní Sü Ťie zastiňoval. V únoru 1547 se ministrem stal Wen Jüan, který se rozhodně chopil řízení úřadu. Sü Ťie reagoval žádostí o místo chanlinského akademika, které dostal, a vedle práce na ministerstvu se pak věnoval i vedení absolventů úřednických zkoušek, kteří v akademii začínali svoji úřední kariéru.  Na podzim 1548 Sia Jen neuspěl v mocenském zápasu ve velkém sekretariátu a skončil na popravišti. Jeho místo v čele sekretariátu zaujal Jen Sung. Sü Ťie v březnu 1549 povýšil na ministra obřadů a od července téhož roku se přestěhoval do císařova sídla v Západním parku. Ve funkci ministra obřadů úspěšně organizoval velké veřejné akce, jako pohřeb následníka trůnu roku 1549, nebo roku 1550 velké modlitby za odvrácení přírodních neštěstí a vpádů barbarů; přesvědčil císaře k zahájení oficiální výuky zbylých dvou synů roku 1552 a jejich svatbám následujícího roku. Také reformoval císařskou akademii medicíny, reorganizoval sbor kuchařů ve dvorském ministerstvu císařských zábav, dal do pořádku personální záznamy kuchařů, hudebníků a tanečníků přidělených ke dvorskému ministerstvu císařských obětí. Aktivně se účastnil řešení krize roku 1550, kdy mongolští nájezdníci pronikli až k hradbám Pekingu. Pozornost poměrům na severní hranici věnoval i nadále a aktivně se snažil posílit obranu proti Mongolům.  V dubnu 1552 ho císař Ťia-ťing vybral mezi velké sekretáře. Poté byli sekretáři tři – nejvlivnější Jen Sung stál v jejich čele, třetí Li Pen nebyl tak silnou osobností jako jeho kolegové a ustupoval jim. Sekretáři byli nejbližšími pomocníky císaře, který je stavěl proti sobě, totiž využíval Süe Ťiea jako protiváhu Jen Sunga. Třebaže oba stáli v čele soupeřících politických klik, své nepřátelství otevřeně neprojevovali; Sü Ťie respektoval vyšší postavení svého kolegy a vyhýbal se otevřeným střetům, zatímco si zabezpečoval mocenské pozice. Tak na místo ministra vojenství vyzdvihl Nie Paoa (ministr 1553–1555) a po něm dalšího svého přítele Jang Poa (ministr 1555–1556); jako svého nástupce na ministerstvu obřadů prosadil Ou-jang Teho (se kterým počítal i do sekretariátu, Ou-jang Te ale roku 1554 neočekávaně zemřel). Přes vnější korektnost, oponoval Jen Sungovi a nesouhlasil s jeho návrhy. Jen Sung zase Sü Ťiea podezíral, že stojí za kritikou a žalobami proti němu, a několikrát se pokoušel přimět císaře k Sü Ťieovu odvolání.  V 50. letech se v rámci bojů s piráty \"wo-kchou\" Sü Ťie soustředil na péči o pořádek v jižní metropolitní oblasti, která – zejména prefektury Su-čou a Sung-ťiang – byla významným zdrojem daní. Přitom podporoval převod daní z naturálií na stříbro. Prakticky si s Jen Sungem rozdělili pravomoci – Jen Sung prostřednictvím mimořádného inspektora Čao Wen-chuy a vrchního velitele vojsk tří pobřežních provincií Chu Cung-siena dozíral na boje s \"wo-kchou\" a poměry v Če-ťiangu a Fu-ťienu, kdežto Sü Ťie komunikoval s nankingskými funkcionáři a staral se o záležitosti jižní metropolitní oblasti (třebaže se pravomoc Chu Cung-siena formálně vztahovala i na ni).", "section_level": 2}, {"title": "První velký sekretář.", "content": "Během 50. let Sü Ťieův vliv postupně rostl, jak si získával uznání mezi úřednictvem a respekt císaře, který získával jak administrativními schopnostmi, tak zejména ochotou ke psaní taoistických modliteb a účastí při taoistických obřadech. Začátkem 60. let už byl schopen z pozadí zorganizovat pád Jen Sunga, uvěznění a popravu jeho syna, uvěznění Chu Cung-siena, konfiskaci majetku Jen Sungovy rodiny a vyloučení Jen Sunga z úřednického stavu. Po demisi Jen Sunga byl císař v depresích a opakovaně (v letech 1562, 1565, 1566) uvažoval o abdikaci, Sü Ťie mu ji vždy vymluvil a pod vlivem jeho schopností a energie se císař vrátil k zájmu o dobrou správu země.  Po Jen Sungovi převzal roku 1562 místo prvního velkého sekretáře. S nástupem do čela sekretariátu zformuloval tři zásady správy země, v nichž se distancoval od Jen Sungova stylu řízení: Sü Ťie také tvrdil, že císař má úřední místa obsazovat podle doporučení ministerstva státní správy, resp. vysokých hodnostářů, ale velké sekretáře a ministra státní správy si má vybrat sám a nezávisle (zejména ministr státní správy má být nezávislý na sekretářích). Když potom roku 1565 zemřel Sü Ťieův jediný kolega ve velkém sekretariátu Jüan Wej, vysvětloval Sü Ťie panovníkovi, že je nesprávné, aby byl v sekretariátu sám, ale že mu nedá žádné doporučení. Císař do sekretariátu vybral dva jižany, ministra státní správy Jena Na a ministra obřadů Li Čchun-fanga. Oba se Sü Ťieovi podřizovali, ale Jen Na ještě téhož roku zemřel. Císař na jeho místo navrhl Li Čchun-fangova nástupce na ministerstvu obřadů, Tung Fena, nicméně Sü Ťie se – v rozporu se svými zásadami – postavil proti němu, protože Tung dříve patřil do kliky Jen Sungova syna, a přiměl císaře ke změně názoru. Naopak seveřany Kuo Pchua (bývalého ministra státní správy) a Kao Kunga (po Tung Fenovi ministra obřadů) podpořil, což se mu později nevyplatilo, když se Kao postavil proti němu.", "section_level": 2}, {"title": "Politické postoje.", "content": "Sü Ťie věnoval hodně pozornosti výběru a prosazování schopných vojevůdců; i jeho rodina měla dlouhodobě spojení s důstojnictvem Šan-tungu a syna Sü Jinga oženil s dcerou císařova oblíbence a velitele gardy ve vyšívaných uniformách Lu Pinga. Své politické koncepce prosazoval pomocí neformálního dopisování s úředníky v regionech, mimo oficiální komunikační kanály. Byl to Sü Ťieův specifický postup, který jiní velcí sekretáři nepoužívali. Jako velký sekretář neměl právo jim něco nařizovat, nicméně vzhledem k jeho vysokému postavení a blízkosti k panovníkovi jeho doporučení a návrhy, vyslovované v přátelském duchu, měly pro regionální úředníky velkou váhu.  Jako politik byl úspěšný: zpravidla se choval opatrně, ale dovedl být přizpůsobivý i tvrdý podle požadavku okamžiku. Politická rozhodnutí měla podle něj vznikat z konsenzu vysokých úředníků, nikoliv z autoritativního rozhodnutí úzké skupiny vrcholných hodnostářů.  Svůj vliv užíval k šíření Wang Jang-mingova etického učení, kladoucího důraz na vrozené dobro v lidech a na jeho poznání a rozvoj. Z pozice ministra obřadů a velkého sekretáře od počátku 50. let organizoval debaty \"ťiang-süe\" o konfuciánském studiu. Diskuze probíhaly v pekingských předměstích, někdy i centru města, za účasti stovek studentů a úředníků, trvaly i několik týdnů. Třebaže oficiálně šlo pouze o debaty o správném pochopení konfuciánského učení a rozvoji osobnosti, Sü Ťie pochopil jejich politický potenciál a využíval je k navazování kontaktů a budování sítě spřízněných úředníků podporujících jeho politické koncepce. Při tom postupoval obratně a opatrně, aby se vyhnul obvinění z budování politické frakce, což byl v mingském právu zločin trestaný smrtí. Sü Ťieova oddanost diskuzím o konfuciánském studiu ho vzdálila Kao Kungovi a také jejich mladšímu spolupracovníkovi Čang Ťü-čengovi, kteří oba inklinovali k legismu.", "section_level": 2}, {"title": "Změna na trůnu, demise a závěr života.", "content": "Začátkem roku 1567 zemřel císař Ťia-ťing. Sü Ťie sestavil (s pomocí Čang Ťü-čenga, tehdy chanlinského akademika zakrátko jmenovaného velkým sekretářem) Ťia-ťingův poslední edikt, „politickou závěť“, zveřejněný den po panovníkově smrti a zorganizoval nástup na trůn císařova syna Lung-čchinga. V ediktu mimo jiné rehabilitoval úředníky postižené (ať už propuštěním, degradací, nebo i popravou) za celou dobu vlády Ťia-ťinga. Ti, kteří byli schopni se vrátit do úřadů, mu byli zavázáni, čímž si Sü Ťie vytvořil silnou mocenskou oporu. To kritizoval jeho kolega v sekretariátu Kao Kung. Sü i Kao se v první polovině roku 1567 prostřednictvím svých stoupenců vinili z různých přehmatů. Nicméně vlna žalob, která se snesla na Kao Kunga, byla silnější a v červnu 1567 musel odejít z úřadu. O rok později při další kritice Sü Ťie formálně nabídl svou rezignaci, kterou císař kvůli zákulisním intrikám Kao Kungova spojence Čang Ťü-čenga neočekávaně přijal. V následných čistkách se Kao Kungovo a Čang Ťü-čengovo úsilí o odstranění stoupenců Sü Ťiea prolínalo s jejich snahou o omezení vlivu neokonfuciánských filozofů ve státním aparátu. Jejich debaty o konfuciánských principech považovali Kao Kung a Čang Ťü-čeng za „prázdné řeči“; ale v debatách vzniklá přátelství a sítě vzájemné podpory měli za nebezpečné svým vlivem. Roku 1570 proto úředníkům zodpovědným za vzdělávání studentů konfuciánství zakázali účast v debatách \"ťiang-süe\". Po odchodu Sü Ťiea z politického života tak nadvláda Wang Jang-mingových myšlenek nad intelektuální elitou Číny oslabila a hnutí se pod tlakem politických útoků na několik desetiletí obrátilo více k literárnímu vyjádření, než se politicky oživilo v tunglinské škole.  Po demisi se Sü Ťie vrátil domů do Chua-tchingu a spravoval své statky. Jeho vysoké postavení a příjmy s ním spojené přinesly bohatství celé rodině. Původně nevelký majetek se tak rozrostl na polnosti o rozloze 60 tisíc \"mu\" (přes 1 700 ha), Sü Ťie se tím stal jedním z nejbohatších velkostatkářů v Ťiang-nanu. Půdu rodina pronajímala tisícovce nájemců, kteří platili celkem 9 800 \"liangů\" (365,5 kg) stříbra nájmu ročně. Zbohatlá rodina rovněž investovala do půjčování peněz obchodníkům v Ťiang-nanu a Pekingu. Své zájmy v regionu Sü Ťie prosazoval pomocí několika set najatých ozbrojenců, které v případě potřeby neváhal použít.  V letech 1569–1570 se Sü Ťie dostal do konfliktu s velkým koordinátorem \"sün-fu\" regionu Chaj Žuejem, který se – v zájmu stability společnosti – pokusil posílit vrstvu drobných rolníků na úkor velkostatkářů. Požadoval proto po Sü Ťieovi vydání poloviny polností s tím, že si zbylé bude moci užívat v klidu bez obav z případného vyšetřování, jak přišel ke svému majetku. Chaj Žuej byl po několika měsících ve funkci dotlačen k rezignaci, ale potíže s úřady pro Sü Ťiea neskončily. Roku 1570 se s pomocí Čang Ťü-čenga vrátil do úřadu velkého sekretáře Kao Kung a zahájil šetření Sü Ťieovy rodiny. Kao Kungův pověřenec shromáždil důkazy proti ní – o lichvě a mnoha případech zabírání malých usedlostí prostřednictvím podvodů a zastrašování. Zatkl tři Sü Ťieovy syny a doporučil konfiskaci rodinných majetků, hrozilo uplatnění trestu smrti. Tehdy zasáhl Čang Ťü-čeng a dohodl s Kao Kungem mírnější potrestání; dva synové byli odesláni na vojenskou službu na vzdálené hranice, třetí byl vyškrtnut z úřednického stavu. Záležitost vzbudila nedůvěru mezi Kao Kungem a Čang Tü-čengem, když se rozšířila fáma, že Čang zasáhl, protože dostal od Sü Ťiea úplatek 30 tisíc \"liangů\" (1119 kg) stříbra.  Sü Ťie zemřel roku 1583 v Chua-tchingu, Nan č’-li.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sü Ťie (; 1503 Süan-pching, Če-ťiang – 1583 Chua-tching, Nan č’-li) byl politik v čínské říši Ming. Za vlády císaře Ťia-ťinga v druhé třetině 16. století zaujímal vysoké postavení v těsné blízkosti panovníka, v letech 1549–1552 vykonával funkci ministra obřadů, poté velkého sekretáře, přičemž v letech 1562–1568 stál v čele velkého sekretariátu. Jako mladý úředník byl energický a stál si za svými názory, i proti vládě a panovníkovi. Jako zralý politik byl opatrný, ale dovedl se chovat rozhodně i ústupně podle požadavků okamžiku. Ač pocházel z nepříliš zámožné rodiny, stal se jedním z největších statkářů v Ťiang-nanu. Po odchodu z úřadu čelil útokům svých politických nepřátel, Sü Ťieovu rodinu však od přísných trestů a konfiskace jmění zachránila podpora velkého sekretáře Čang Ťü-čenga.", "tgt_summary": "徐阶(1503年-1583年),字子升,号少湖,一号存斋,直隶松江府华亭县(今上海市松江区)人,是明代政治家、文学家及思想家,官至内阁首辅、吏部尚书、建极殿大学士。", "id": 1750466}
{"src_title": "Matutinum", "tgt_title": "黎明颂", "src_document": [{"title": "Ukázka - Invitatorium z slavnosti Nanebevzetí Panny Marie.", "content": "Ant. Veníte, adorémus Regem regum, * Cuius hódie ad æthéreum Virgo Mater assúmpta est cælum.  Ant. Veníte, adorémus Regem regum, * Cuius hódie ad æthéreum Virgo Mater assúmpta est cælum.  Veníte, exsultémus Dómino, iubilémus Deo, salutári nostro: præoccupémus fáciem eius in confessióne, et in psalmis iubilémus ei.  Ant. Veníte, adorémus Regem regum, * Cuius hódie ad æthéreum Virgo Mater assúmpta est cælum.  Quóniam Deus magnus Dóminus, et Rex magnus super omnes deos, quóniam non repéllet Dóminus plebem suam: quia in manu eius sunt omnes fines terræ, et altitúdines móntium ipse cónspicit.  Ant. Cuius hódie ad æthéreum Virgo Mater assúmpta est cælum.  Quóniam ipsíus est mare, et ipse fecit illud, et áridam fundavérunt manus eius (genuflectitur) veníte, adorémus, et procidámus ante Deum: plorémus coram Dómino, qui fecit nos, quia ipse est Dóminus, Deus noster; nos autem pópulus eius, et oves páscuæ eius.  Ant. Veníte, adorémus Regem regum, * Cuius hódie ad æthéreum Virgo Mater assúmpta est cælum.  Hódie, si vocem eius audiéritis, nolíte obduráre corda vestra, sicut in exacerbatióne secúndum diem tentatiónis in desérto: ubi tentavérunt me patres vestri, probavérunt et vidérunt ópera mea.  Ant. Cuius hódie ad æthéreum Virgo Mater assúmpta est cælum.  Quadragínta annis próximus fui generatióni huic, et dixi; Semper hi errant corde, ipsi vero non cognovérunt vias meas: quibus iurávi in ira mea; Si introíbunt in réquiem meam.  Ant. Veníte, adorémus Regem regum, * Cuius hódie ad æthéreum Virgo Mater assúmpta est cælum.  V. Glória Patri, et Fílio, * et Spirítui Sancto.  R. Sicut erat in princípio, et nunc, et semper, * et in sǽcula sæculórum. Amen.  Ant. Cuius hódie ad æthéreum Virgo Mater assúmpta est cælum.  Ant. Veníte, adorémus Regem regum, * Cuius hódie ad æthéreum Virgo Mater assúmpta est cælum.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matutinum neboli (hora) matutina, nebo též vigiliae, nocturni či officium nocturnum je v křesťanských církvích součást modliteb nebo liturgie hodin čtených v noci (od půlnoci do svítání/kuropění). Ta část breviáře, která zahrnuje matutina, se nazývá matutinale.", "tgt_summary": "黎明颂或称凌晨祈祷、晨祷,是一天中的第一场祈祷,属于日课经部分。修士们要在子夜时分诵唱。 神父们也应该做黎明颂,但在时间上没有严格的规定,可以根据教区的工作自由选定。", "id": 1020935}
{"src_title": "Ninjas in Pyjamas", "tgt_title": "睡衣忍者", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ninjas in Pyjamas byli založeni v červnu roku 2000, ale ustáleni v roce 2001 po změnách sestavy a jmen.  Největší úspěch byla výhra Cyberathlete Professional League World Championships po velmi těžkém finále s týmem X3. Ninjas in Pyjamas usilovali o nalezení sponzora, a výsledkem se připojili do prominentní organizace SK Gaming. V SK pokračovali ve svém úspěchu. Peníze z výher v roce 2003 činily přibližně 170.000 dolarů.  Emil Christensen s Tommy 'Potti' Ingemarssonem společně s jednateli Peter Hedlundem a \"Victorem Lindqvistem obnovili NiP jako švédskou akciovou společnost.\" V roce 2005, kvůli problémům s SK, NiP pokračovali v účasti na mezinárodních turnajích. Podepsali několik největších sponzorských dohod na scéně. Tým měl na svých webových stránkách kolem 100.000 členů v Evropě během prvních dvou let a byl to první neasijský tým, který vstoupil na asijský trh. Během šestí měsíců měli kolem 90.000 členů na asijské webové stránce. Tým byl největší otevřený odpůrce změny z originálního \"Counter-Striku\" na novější verzi \"Counter-Strike: Source\".  3. listopadu 2015 Richard Lewis napsal článek na \"Breitbart.com\" prohlašoval, že NiP údajně dluží své \"Counter-Strike: Global Offensive\" sekci peníze za výhry v předchozích turnajích. Od napsání článku organizace obdržela masivní nápor komunity, která se snažila podpořit hráče a vyvíjeli tlak, aby přiznali pravdu a dali hráčům jejich získané výhry. Ninjas in Pyjamas rychle vydali prohlášení, v němž se uvádí, že tvrzení ze strany Richarda Lewise je falešné a hráči jsou řádně placení.  Partneři organizace: Betway, Asus ROG, Kinguin, Faceit, Netgear, NOCCO, Twitch, DXRacer  Celkový příjem organizace: $1,919,607", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky týmu na turnajích.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Counter-Strike: Global Offensive.", "content": "\"(Tučné zvýraznění značí turnaj kategorie Major)\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Ninjas in Pyjamas (NiP) je švédská profesionální eSportová organizace. V současné době má organizace sekci a League of Legends. NiP měli největší úspěch od založení v roce 2000 až do rozpadu v roce 2007. Jeden z hráčů byl Emil \"HeatoN\" Christensen, který se později stal managerem organizace. V roce 2012 byl tým obnoven s Counter-Strike: Global Offensive sekcí po vydání hry. V CSGO týmu se nacházeli bývalí hráči fnatic Patrik \"f0rest\" Lindberg a Christopher \"GeT_RiGhT\" Alesund. NiP měli také Overwatch a Dota 2 sekci.", "tgt_summary": "睡衣忍者(Ninjas in Pyjamas,简称NiP)是瑞典著名的反恐精英队伍,他们被认为是世界上最为专业和最为商业化的队伍之一。", "id": 984441}
{"src_title": "Natalia Vodianova", "tgt_title": "娜塔莉亞·沃迪亞諾娃", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Narodila se ve městě Gorkij, v tehdejším Sovětském svazu (nyní Nižnij Novgorod, Rusko). Vyrůstala v chudé čtvrti města zvané Avtozavod se svou matkou a dvěma nevlastními sestrami, Kristinou a Oksanou, z nichž ta druhá trpěla v dětství mozkovou obrnu a je autistkou. Již jako dítě pomáhala své matce prodávat ovoce na ulici. V 16 letech si zřídila vlastní stánek s ovocem společně s kamarádkou, aby pomohla své rodině z chudoby. Otec odešel od rodiny, když byla Natalja batole a neměla s ním žádný další kontakt do té doby, než se stala slavnou.", "section_level": 1}, {"title": "Supermodelka.", "content": "Ve svých 15 letech se během tří měsíců naučila anglicky. Poté, co ji v Nižním Novgorodu mezi 100 děvčaty objevil headhunter módních firem, dostala se do Moskvy. Jako sedmnáctiletá pak odešla do Paříže a brzy se stala modelkou agentury \"Viva Models\". Vystupovala pro módní značky Gucci, Calvin Klein, Diane von Fürstenberg, Louis Vuitton, Chanel (2008) a Versace (rovněž 2008). Patřila mezi nejlépe placené modelky světa. V roce 2011 vydělala 5,5 milionu eur. V roce 2012 se umístila na 3. místě v žebříčku nejlépe placených modelek podle časopisu Forbes, který odhadl její tehdejší roční výdělek na 8,6 milionů dolarů. Podle models.com byla jednou z nových supermodelek módního průmyslu.", "section_level": 1}, {"title": "Filantropie.", "content": "Je zakladatelkou dobročinné organizace \"Naked Heart Foundation\", která se snaží zajistit bezpečné a inspirativní prostředí pro každé dítě žijící v městském Rusku a aby přispěla podporuje rodiny, které vychovávají děti se zdravotním postižením.  Inspirací k založení této organizace byla tragédie v Beslanu. Myšlenkou bylo zabavit děti, které přežily s psychickým traumatem. Organizace postavila svůj první zábavní park v roce 2006 v Nižním Novgorodu. Od té doby postavila více než 90 více dalších včetně jednoho v Beslanu. Hlavní událostí nadace Heart Foundation Naked je \"Love Ball\". První ročník se uskutečnil v Moskvě v roce 2008, další dva se konaly v Londýně (2010) a v Paříži (2011). V roce 2013 se tento event konal v Monte Carlu pod záštitou Alberta II. Monackého, knížete Monaka a jeho choti Charlene, kněžny monacké.  Propůjčuje svou podporu k řadě filantropických účely, jako je například kampaň \"(Bugaboo)RED\" (Bugaboo), iniciativě v boji proti AIDS v Africe. Ve stejném roce se stal velvyslancem globální kampaně \"Hear the World\", která usiluje o zvýšení povědomí témat týkající se sluchu a ztráty sluchu a podporuje dobrý sluch po celém světě.  Je také mluvčí aliance \"The Tiger Trade Campaign\", která sdružuje 38 organizací za čelem společného cíle: přivést zpět divoké tygry zastavením obchodu s tygřími částmi těla a výrobků všemi zdroji. V rozhovoru podporující kampaň řekla: „Jsem hrdá, že Rusko, moje země, je domovem většiny velkolepých zvířat, divokých sibiřských tygrů. Dnes je na nás, abychom chránili tygry a jejich domov, méně než 350 sibiřských tygrů zůstává ve volné přírodě a ne více než 3 400 jich přežívá kdekoli na světě. Pokud nebudeme jednat nyní, budeme svědky vyhynutí populace divokých tygrů v rámci našeho života“.  Annie Leibovitz si ji vybrala a vyfotografovala do nově přepracovaného kalendáře Pirelli pro rok 2016, který oslavoval některé ze světově inspirujících žen.", "section_level": 1}, {"title": "Spuštění aplikace Elbi.", "content": "V roce 2015 se spojila s Eugenií Makhlin, která pracovala v technické oblasti v Googlu, Facebooku a AOL. Spolu vytvořily aplikaci Elbi, která se také nachází na App Store. Ta umožňuje lidem darovat peníze pomocí tzv. „Love Button“ (tlačítko lásky), vytvářet obsah, posílat zprávy a hlasovat pro charitativní účely. Aplikace v současné době umožňuje uživatelům darovat peněžní prostředky celé řadě charitativních organizací jako jsou Save the Children International, Walkabout Foundation, Blue Skye Thinking a mnoho dalších. Jméno znamená „Little Big“ (LB) a filozofie za ní je, že je možné udělat velkou změnu prostřednictvím malých kroků.  Slovy Natalii Vodianové: „Elbi je platforma, která přináší sílu světa sociálních sítí digitálního světa charitám a spojuje je s lidmi po celém světě. S Elbi můžete udělat malé věci, které dělají velké rozdíly. To je to, co Elbi znamená — malé věci mohou dělat velký rozdíl. Často se tak tyto příběhy ztrácí. Nyní mohou všichni z nás podniknout kroky přímo ke svým telefonům a učinit rozdíl po celém světě“.  Aplikaci podpořili známí představitelé v oblasti technologií a filantropie, například bývalá britská ministryně pro internetovou bezpečnost a ochranu Joanna Shields, spoluzakladatel programu \"Beba\" Michael Birch, zakladatel Wikipedie Jimmy Wales, spoluzakladatelka internetového časopisu \"Huffington Post\" Arianna Huffington, zakladatel \"Mind Candy\" Michael Acton Smith, návrhářka Diane von Fürstenberg, spoluzakladatel \"Lastminute.com\" a \"Made.com\" Brent Hoberman stejně jako zakladatel a hospodářský ředitel (CEO) společnosti Illumination Entertainment Chris Meledandri.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V listopadu 2010 ji módní časopis Harper ́s Bazaar udělil ocenění \"Inspiration of the Year\" jako uznání za její dobročinné úsilí. V dubnu 2013 získala cenu \"Inspiration\" na čtvrtém ročníku DVF Awards. Cena se uděluje ženám, které prokázaly vůdčí schopnosti, sílu a odvahu, když stály tváří v tvář nepřízni osudu, a které využívají svého vlivu k realizaci pozitivních změn. Ve stejném roce také přijala ocenění \"Philanthropist of the Year\" od stejného časopisu.  Dne 10. listopadu 2014 byla jednou z těch, kteří získali cenu \"2014 Glamour Woman of the Year\" za svůj přínos a filantropii jako \"The Voice for Children\". Udílení cen se konalo v Carnegie Hall a cenu jí předala Arianna Huffington.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Natalia Vodianova má blízké přátele v módním průmyslu včetně topmodelek, jako jsou Mariacarla Boscono, Karlie Kloss a Eva Herzigová, a známých fotografů jako Mario Testino, Paolo Roversi, Steven Meisel, Annie Leibovitz, Bruce Weber a Patrick Demarchelier. Dále to jsou nebo byli významní módní návrháři Riccardo Tisci, Valentino Garavani, Stella McCartney, zemřelý Karl Lagerfeld, Diane von Fürstenberg, Christian Louboutin, Uljana Sergejenko, šéfredaktorka módního časopisu \"Net-a-Porter\" Lucy Yeomans, ředitelé módních firem Grace Coddington, Carine Roitfeld a hlavní redaktorka \"US Vogue\" Anna Wintour.  V roce 2001 potkala Natalia Vodianova v Paříži u večeře dědice velkého pozemkového majetku v Londýně Justina Portmana (* 1969). Je to třetí syn 9. vikomta Edwarda Henryho Berkeleye Portmana a nevlastní bratr 10. vikomta, bývalý umělec a organizátor šachových turnajů. Vzali se v listopadu 2001, když byla Vodjanova v 8. měsíci těhotenství. V září 2002, více než devět měsíců po registraci manželství ve Velké Británii, měli svatební obřad v Petrohradu, kde Vodjanova měla na sobě šaty navržené Tomem Fordem. Pár má tři děti, jsou to syn Lucas Alexander (* 22. prosince 2001), dcera Neva (* 24. března 2006) a syn Viktor (* 13. září 2007). Viktor je pojmenovaný po jejím dědečkovi, který Natalju vychovával po odchodu jejího otce, a Neva je pojmenována po ruské řece Něvě. Natalia Vodianova a Justin Portman oznámili svůj rozchod v červnu 2011.  Brzy po rozchodu s Justinem Portmanem se Natalia Vodianova seznámila s Antoinem Arnaultem, synem zakladatele koncernu LVMH (luxusní zboží) a nejbohatšího občana Francie Bernarda Arnaulta. Antoine Arnault zastává pozici předsedy představenstva u firem vlastnících luxusní značky Berluti a Loro Piana. První syn Natalje a Antoina, Maxim, se narodil 2. května 2014. Dne 4. června 2016 přišel na svět jejich druhý syn Roman. Pár již uzavřel sňatek. Spolu se svými dětmi i třemi dětmi Vodjanové z prvního manželství obývají luxusní byt v Paříži v blízkosti Eiffelovy věže.", "section_level": 1}], "src_summary": "Natalia Vodianova (, [nɐˈtaljjə mjɪˈxajləvnə vədjɪˈnovə]; 28. února 1982 Gorkij, Sovětský svaz, dnes Nižnij Novgorod, Rusko); přezdívaná Supernova, je ruská modelka, filantropka a příležitostná herečka.", "tgt_summary": "娜塔莉亚·米哈伊洛芙娜·沃迪亚诺娃(;俄语罗马化:Natalia Mikhailovna Vodianova,1982年-2月28日),生于苏联时期下诺夫哥罗德市,昵称“Supernova”,俄罗斯超级名模。", "id": 2178563}
{"src_title": "Mlhovina Uhelný pytel", "tgt_title": "煤袋星雲", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Na obloze se nachází v jihovýchodní části souhvězdí, východně od jasné hvězdy s magnitudou 0,77 Acrux, a částečně přesahuje do sousedního souhvězdí Kentaura a Mouchy. Mlhovina má zhruba tvar pravoúhlého lichoběžníku, jehož dvě základny míří severojižním směrem. Zakrývá nejjižnější část Mléčné dráhy, tedy místo, kde se galaktický rovník nejvíce přibližuje k jižnímu nebeskému pólu. Tato část oblohy je velmi bohatá na hvězdná pole, jasné mlhoviny a hvězdokupy a díky tomu je velmi výrazná. Jde o jednu z nejbližších temných mlhovin, protože leží ve vzdálenosti přibližně 600 světelných let.  V západní části mlhoviny je vnořená otevřená hvězdokupa NGC 4609 a 1 stupeň od severního okraje se nachází otevřená hvězdokupa NGC 4755.  Kvůli její velké jižní deklinaci je mlhovina zcela pozorovatelná pouze jižně od obratníku Raka; jižně od obratníku Kozoroha je naopak cirkumpolární. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od února do srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Mlhovina byla dobře známá v dobách starověku obyvatelům jižní polokoule, stejně tak i národům kolem Středozemního moře, kteří ji mohli pozorovat v období, kdy byla díky precesi zemské osy viditelná v mnohem severnějších oblastech. V moderní době ji jako první popsal Vicente Yáñez Pinzón v roce 1499. Florentský mořeplavec Amerigo Vespucci ji o několik let později pojmenoval Temná urna (italsky \"Canopo fosco\"). Během dalších století byla nazývána různě, například Tmavý Magellanův oblak. Následně ji popsal abbé Lacaille v roce 1751. Kalevi Mattila v roce 1970 dokázal, že Uhelný pytel není úplně tmavý, ale má určitou jasnost, která dosahuje zhruba desetiny jasnosti okolních oblastí Mléčné dráhy. Tato jasnost vzniká odrazem světla hvězd, které mlhovina zakrývá. Australští domorodci v mlhovině viděli hlavu ptáka emu, který byl pro australské domorodce souhvězdím skládajícím se spíše z temných mlhovin než z hvězd. Inkové tuto mlhovinu nazývali Yutu, což znamená tetřevovitý jižní pták nebo tinamy.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Téměř všechny studie mlhoviny Uhelný pytel se shodují, že jde o poměrně klidný oblak prachu bez jakýchkoliv stop tvorby hvězd. Průzkum na různých vlnových délkách ukázal, že se za mlhovinou nachází hmotní a jasní modří obři, jejichž světlo je z našeho pohledu mlhovinou silně zastíněno. Přítomnost téměř 300 hvězd v blízkosti mlhoviny naznačuje, že se nejedná o jediný objekt, ale o dva oddělené objekty ve vzdálenostech 610 a 790 světelných let s tím, že temná mlhovina se nachází blíže k nám a má skutečný rozměr 54 světelných let. Tato dvojitá stavba může být určitým způsobem spojená s temnou mlhovinou v souhvězdí Chameleona, které je vidět přibližně 15° směrem na jihozápad.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mlhovina Uhelný pytel (také známá jako Coalsack Nebula nebo Caldwell 99) je temná mlhovina v jižním souhvězdí Jižního kříže vzdálená přibližně 600 světelných let. Je viditelná pouhým okem jako velká tmavá skvrna v jasné části Mléčné dráhy na obloze jižní polokoule. Nemá přiřazené žádné číslo v katalogu NGC ani v žádném jiném, kromě Caldwellova katalogu.", "tgt_summary": "煤袋星云(或简称为煤袋)是天空中非常著名的暗星云,在南半球的银河衬托下,很容易用裸眼看见的一片深色斑块。这个斑块位于南十字座,最接近地球的部分,距离大约是600光年。", "id": 2902294}
{"src_title": "Talířovka obrovská", "tgt_title": "獅鬃水母", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Nad taxonomií druhu \"Cyanea\" se zoologové zatím ještě plně neshodli. Vědci navrhli, že všechny druhy se stejným rodem by měly být považovány za druh jediný. Dva odlišné taxony se vyskytují ve východním Atlantiku, s \"Cyanea lamarckii\", která se liší modrou (ne červenou) barvou a menším vzrůstem (10-20 cm v průměru, zřídkakdy 35 cm). Populace v západním Pacifiku kolem Japonska jsou často rozlišovány jako \"Cyanea nozakii\", nebo jako poddruh \"Cyanea capillata subsp. nozakii\".", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Ačkoli zvon talířovky obrovské je schopen dorůst velikosti v průměru až přes 2 metry, mohou se tyto medúzy ve svých velikostech velmi lišit. Talířovky nalezené v nižších zeměpisných šířkách jsou mnohem menší než jejich severní protějšci se zvonem zhruba okolo 50 centimetrů v průměru. Chapadla větších jedinců mohou dosahovat délky 30 a více metrů. Tato extrémně lepkavá chapadla jsou seskupena do osmi chomáčů, každý chomáč nesoucí přes 100 chapadel, uspořádaných v řadách.  S délkou 36,6 metru byl největší známý exemplář delší než plejtvák obrovský, a je tak považována za nejdelší známé zvíře na světě. Nicméně v roce 1864 byla na břehu Skotska nalezena pásmovka velká, měřící 55 metrů. Tělo pásmovky je ovšem značně elastické a dá se libovolně natahovat; je tak možné, že do takové délky nevyrostla.  Zvon talířovky je rozdělen do osmi laloků. Propletené uspořádání barevných paží vychází ze středu zvonu, které jsou mnohem kratší než stříbřitá a tenká chapadla, vycházející ze subumbrelly zvonu.  Velikost také určuje zbarvení – větší jedinci jsou zbarvení od sytě purpurové po temně fialovou, zatímco menší jedinci si udržují barvu světle oranžové nebo žlutohnědé. Český překlad jména medúzy vychází z talířovitého tvaru zvonu.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Vzhledem k tomu, že talířovka patří k druhům žijících ve studených vodách, nemůže se tak rozmnožovat v teplejších oblastech. Talířovky jsou pelagické (tzn. žijí na širém moři), ale ke konci jejich ročního života mají tendenci se usazovat v mělkých zálivech. Na širém moři se talířovky pro určité druhy mořských tvorů, jako třeba krevety, chovají jako plovoucí oázy, poskytující jak potravu, tak úkryt před predátory.  Nepřátelé talířovky zahrnují mořské ptáky, větší ryby jako třeba měsíčník svítívý, další druhy medúz a mořské želvy. Kožatka velká se na talířovkách krmí téměř exkluzivně ve velkém množství během letní sezóny okolo východní Kanady. Talířovky samy se pak živí zooplanktonem, malými rybami, žebernatkami a rodem malých medúz, zvaných Aurelia.", "section_level": 1}, {"title": "Chování a reprodukce.", "content": "Talířovky obrovské zůstávají většinou těsně u hladiny, maximálně do 20 metrů hloubky. Jejich pomalé pulzační pohyby (vypuzování vody pod zvonem pomocí svaloviny po obvodě zvonu) je ženou kupředu pouze slabě, a tak z velké části závisejí na mořských proudech, což jim umožňuje cestovat na obrovské vzdálenosti. Talířovky jsou často k vidění kolem pozdního léta a podzimu, když už dorostly do větších velikostí a mořské proudy je začínají vyvrhovat na pobřeží.  Stejně jako ostatní medúzy se talířovky mohou rozmožovat jak pohlavním rozmnožováním ve stádiu medúzy, tak i rozmnožováním nepohlavním ve stádiu polypu. Talířovky projdou za svůj roční život celkem čtyřmi stádii – larva, polyp, stádium zvané ephyra a stádium medúzy. Samice talířovky nese svá oplodněná vajíčka ve svých chapadlech, kde vajíčka rostou do larválního stádia. Jakmile jsou larvy dostatečně staré, samice medúzy je potom odloží na pevný mořský povrch, kde larvy mohou růst v polypy. Polypy se začínají rozmnožovat nepohlavně, vytvářejíce komínky malých tvorů, zvaných ephyrae. Jednotliví vyspělí ephyrae pak komínky zlomí, a začnou dorůstat do dospělé medůzy.", "section_level": 1}, {"title": "Žahadla a lidský kontakt.", "content": "Střetnutí člověka se žahadly talířovky působí dočasnou bolest a začervenání kůže. Za normálních okolností není její žahnutí smrtící. K deaktivaci nematocytů se používá ocet, avšak kvůli velkému počtu chapadel je po požahání doporučena lékařská péče.  V červenci roku 2010 bylo v USA ve městě Rye, New Hampshire požaháno asi 150 lidí. Zřejmě šlo o ostatky talířovky obrovské, která se rozpadla na bezpočet kousků. Při velikosti jedinců tohoto druhu, je možné, že tato příhoda byla způsobena jediným exemplářem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Talířovka obrovská (\"Cyanea capillata\"), také známá jako medúza žahavá, je největší známý druh medúzy. Vyskytuje se převážně v boreálních (subarktických) vodách Severního ledového oceánu a v severních částech Atlantiku a Pacifiku. Běžně ji lze spatřit i v Lamanšském průlivu, Irském moři, Severním moři a v západních vodách Skandinávie, na jih ke Kattegat a Øresund. Může také \"zabloudit\" i do vod Baltského moře (kde se ale nemůže rozmnožovat kvůli nízké salinitě). Podobné medúzy, které mohou patřit ke stejnému druhu, obývají moře poblíž Austrálie a Nového Zélandu. Největší zdokumentovaný exemplář byl nalezen vyplavený na břehu Massachusettského zálivu v roce 1870 s rozměry zvonu v průměru 2,3 metry a chapadly dosahující délky 37 metrů. Talířovka obrovská byla po nějaký čas pozorována jižně od 42° s. š. ve větších zálivech východního pobřeží USA.", "tgt_summary": "狮鬃水母(学名:)是世界上体型最大的水母之一以及世界上最大的刺丝胞动物之一,其伞形躯体可达两米,触手有八组,最多150条,可长逾35米。主要生长于较冷的海域,包括北极海、北大西洋、北太平洋等,极少生长在低于北纬四十二度的地区。在澳洲、新西兰海域也有类似种类的水母。", "id": 2201037}
{"src_title": "Otto von Kotzebue", "tgt_title": "奥托·冯·科策布", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Roku 1803, ve svých patnácti letech, se zúčastnil první ruské plavby kolem světa, na lodi \"Naděžda\". Výpravě velel kapitán Ivan Ivanovič (Adam Johann von) Kruzenštern, příští admirál. V roce 1815 byl jmenován velitelem brigy \"Rjurik\", která měla také obeplout svět a především hledat severní spojení Tichého oceánu a Atlantiku. Plula přes Baltské moře do Severního moře. V Lamanšském průlivu loď zastihla bouře a zle ji poničila. Další smrtelné nebezpečí přišlo v Drakeově průlivu. Obří vlna málem zabila i samotného Kotzebua. Loď se ale nepotopila, byla jen poškozená, a tak ji Kotzebue nechal opravit v Chile. V Tichém oceánu pak expedice objevila řadu nových ostrovů, kterým výprava dala samozřejmě ruské názvy: Rumjancevův (podle sponzora výpravy hraběte Nikolaje Petroviče Rumjanceva), Sviridovův, Kutuzovův či Suvorovův ostrov; dnes se neužívají, protože západní objevitelé ruské právo na pojmenování nerespektovali. Na cestě nicméně výprava objevila 399 dosud neznámých ostrovů.  Poté se expedice zastavila v přístavu Petropavlovsk na Kamčatce a dále mířila na Aleuty, na Havajské ostrovy a objevila nové atoly u Marshallových ostrovů. Na Aljašce prozkoumala dosud zcela neznámou část pobřeží. U Aljašky však přišla rovněž další krize, kdy bouře znovu málem Rjurika potopila a Kotzebue podruhé málem přišel o život. Mezi Sumatrou a Jávou se Rusové dostali do konfliktu s piráty a došlo i na dělostřelecký souboj. Pak již výprava dorazila znovu do Evropy – přes Portsmouth a Kodaň do Tallinu.  Další výpravy se zúčastnil v roce 1823 na šalupě \"Predprijatije\", která plula na Kamčatku, do Petropavlovsku. Roku 1826 se úspěšně vrátila do Kronštadtu. Poté se již Kotzebuovo zdraví zhoršilo natolik, že plavba po moři nepřicházela do úvahy – do důchodu odešel v dvaačtyřiceti letech, zemřel v osmapadesáti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Otto von Kotzebue (30. prosinec 1787, Tallinn – 15. únor 1846, Tallinn) byl estonsko-německo-ruský cestovatel, syn dramatika Augusta von Kotzebue. Narodil se v estonském Tallinnu (tehdy Ruské impérium), v rodině baltských Němců, svůj život spojil s ruským námořnictvem. Je po něm pojmenován Kotzebueův záliv na západním pobřeží Aljašky a rovněž městečko na Aljašce.", "tgt_summary": "奥托·冯·科策布(,,1787年-12月30日-1846年-2月15日),俄罗斯探险家、领航员。波罗的海德意志人。", "id": 2855158}
{"src_title": "Prezidentské volby v Rakousku 2016", "tgt_title": "2016年奧地利總統選舉", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První kolo voleb.", "content": "Vítězem prvního kola volby se stal kandidát národně konzervativní Svobodné strany Rakouska (Freiheitliche Partei Österreichs, FPÖ) Norbert Hofer se ziskem 35,1 % hlasů, do druhého kola s ním postoupil nezávislý kandidát Alexander Van der Bellen, člen strany Zelení – Zelená alternativa (Die Grünen – Die grüne Alternative), se ziskem 21,3 % hlasů. V prvním kole volby zaznamenali výrazný neúspěch kandidáti stran vládní koalice – Rudolf Hundstorfer za Sociálně demokratickou stranu Rakouska (Sozialdemokratische Partei Österreichs, SPÖ) a Andreas Khol za Rakouskou lidovou stranu (Österreichische Volkspartei, ÖVP), kteří dostali každý jen něco málo přes 11 % hlasů.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé kolo voleb.", "content": "Ve druhém kole volby zvítězil velmi těsným výsledkem o pouhých 31 tisíc hlasů a poměrem 50,3 ku 49,7 % hlasů Alexander Van der Bellen, čímž se stal zvoleným prezidentem Rakouska pro volební období 2016–2022. Zprvu byly hlasy voličů, kteří hlasovali osobně ve volebních místnostech, sečteny v neděli večer. Podle webu ministerstva vnitra v tu dobu vedl Norbert Hofer nad Alexanderem Van der Bellenem v poměru 51,9% ku 48,1%. S předběžnými výsledky však výrazně zamíchaly korespondenční hlasovací lístky, kterých bylo vydáno takřka 900 000, což byl rekordní počet. Platných korespondenčních hlasů bylo podle pondělního sčítání odevzdáno přes 740 000, zde však v poměru 61,8 % ku 38,2 % zvítězil Van der Bellen, což zvrátilo celkový výsledek volby na jeho stranu.  List \"Kronen Zeitung\" 24. května přinesl podezření o falešných volebních údajích, jako například 146,9% volební účast ve Waidhofen an der Ybbs a další nemožný výsledek v Linci. Podle vedoucího oddělení voleb na ministerstvu vnitra Roberta Steina šlo pouze o chyby při hlášení a oficiální výsledky měly být opraveny.", "section_level": 2}, {"title": "Napadení výsledku volby u soudu.", "content": "Svobodná strana Rakouska 8. června 2016 oznámila, že napadla výsledek volby u Ústavního soudu. Žaloba obsahovala 150 stran textu, kritizovala zejména korespondenční hlasování, soud musel rozhodnout, zda došlo k porušení zákona a zda to ovlivnilo výsledek voleb. K rozhodnutí chtěl soud dospět ještě předtím, než měl Van der Bellen nastoupit 8. července do funkce. Důvodem ke stížnosti bylo podezření na předčasné otevření 60 tisíc obálek s korespondenčními hlasy, které navíc otevřeli neoprávnění lidé. Dle žaloby bylo zaznamenáno 117 neoprávněných zásahů v 94 volebních okrscích. Expert na ústavní právo prof. Theo Öhlinger z Vídeňské univerzity označil dvě ze stížností v celkem 150 stránkovém dokumentu podanému k Ústavnímu soudu jako „velmi vážné“.", "section_level": 2}, {"title": "Zrušení výsledků druhého kola volby.", "content": "Ústavní soud začal stížnost projednávat v pondělí 20. června a veřejné líčení mělo trvat tři dny. Ministr vnitra Wolfgang Sobotka řekl, že v případě zrušení výsledku voleb přichází v úvahu nové hlasování na podzim. Rozhodnutí padlo v pátek 1. července – Ústavní soud návrhu Svobodných vyhověl a výsledek druhého kola voleb zrušil. Důvodem ke zrušení byl chybný postup při rozbalování části hlasů z korespondenční volby. Některé volební lístky byly totiž otevřeny ještě před stanoveným termínem pro sčítání a za účasti lidí, kteří nebyli členy volební komise. Ačkoli podle předsedy ústavního soudu Gerharta Holzingera neexistovaly žádné indicie, že by bylo s odevzdanými hlasy manipulováno, bylo pro zrušení druhého kola volby dostačující již to, že k takovým manipulacím kvůli chybnému otevírání obálek vůbec mohlo dojít. Chybný postup se měl týkat až 78 tisíc hlasů, což je více než necelých 31 tisíc hlasů, o které Van der Bellen ve zrušeném druhém kole vyhrál. Rozhodující pro zrušení volby byly nesrovnalosti ve 14 volebních okrscích.  Vzhledem ke zrušení druhého kola volby nepřevzal Van der Bellen prezidentský úřad, ale pravomoci prezidenta přešly dne 8. července na tříčlenné předsednictvo rakouské Národní rady (předsedkyní byla Doris Buresová a jedním z místopředsedů byl samotný Norbert Hofer), a to až do opakování volby.", "section_level": 2}, {"title": "Opakované druhé kolo volby.", "content": "Opakováno bylo pouze druhé kolo prezidentské volby, kterého se zúčastnili oba kandidáti postupující z prvního kola, Van der Bellen a Hofer. Podle ministra vnitra Sobotky se opakované druhé kolo volby mělo původně uskutečnit na přelomu září a října 2016. Odstupující prezident Fischer za pravděpodobný termín nových voleb označil září. Sobotka následně navrhl termín 2. října, což vláda schválila.  Rakouské ministerstvo vnitra ale v pátek 9. září připustilo, že opakované druhé kolo může být odloženo, protože obálky určené pro korespondenční hlasování byly nekvalitní – nedržely dostatečně zalepené – a mohlo by tak znovu dojít ke zpochybnění hlasování. Problém se mohl týkat až 1,5 milionu obálek. V pondělí 12. září oznámil ministr vnitra, že volba bude posunuta zřejmě na přelom listopadu a prosince. Konečný termín voleb byl stanoven na 4. prosinec 2016. <br> V opakovaném druhém kole prezidentské volby potvrdil své vítězství Alexander Van der Bellen se ziskem 51,7 % hlasů. Oproti zrušenému druhému kolu tak zvýšil svůj náskok, nicméně díky nižší volební účasti obdrželi oba kandidáti nižší absolutní množství hlasů. V porovnání s prvním kolem prezidentské volby v opakovaném druhém kole naopak stoupla volební účast o 5,7 procentního bodu na 74,2 % registrovaných voličů.", "section_level": 2}, {"title": "Volební výsledky.", "content": "<noinclude", "section_level": 1}], "src_summary": "Volby prezidenta Rakouské republiky se uskutečnily ve dnech 24. dubna 2016 (první kolo) a 22. května 2016 (druhé kolo volby). Druhé kolo bylo později zrušeno Ústavním soudem a proto se mělo opakovat 2. října 2016. Vzhledem k technickým problémům s obálkami hlasovacích lístků však bylo znovu odloženo na přelom listopadu a prosince. K jeho uskutečnění tedy došlo až 4. prosince 2016.", "tgt_summary": "2016年奥地利总统选举于2016年4月24日举行,无候选人获得半数以上选票,又在5月22日进行第二轮投票。奥地利总统是每隔六年直选产生,可连选连任一次。奥地利宪法赋予总统任命联邦内阁的权力,但实际上政府首脑由议会多数党推举,总统并无多大实权。根据宪法,在第一轮投票中如果没有候选人获得超过50%的选票,则进行第二轮投票。", "id": 1863548}
{"src_title": "Ismail Kemali", "tgt_title": "伊斯梅尔·捷马利", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se do šlechtické rodiny. Po dokončení základního vzdělání ve svém rodném městě a absolvování gymnázia \"Zosimea\" v Janině se v roce 1859 přestěhoval do Konstantinopole, kde zahájil kariéru osmanského úředníka. Byl guvernérem několika měst na Balkáně, když podporoval liberálního předsedu vlády Midhata Pašu a měl jeho přízeň. Během této doby se podílel na úsilí o standardizaci albánské abecedy a oživení albánského kulturního života.  Roku 1877 však osmanský sultán Abdulhamid II. zbavil Midhata vlády, čímž ztratil své pozice i Ismail. Byl poslán do exilu v západní Anatolii, později byl omilostněn a jmenován guvernérem Bejrútu. Nicméně jeho liberální názory ho znovu připravily o sultánovu přízeň, takže v květnu 1900 Ismail vstoupil na jachtu britského velvyslance a požádal o politický azyl. Dalších osm let žil v exilu.  V lednu 1907 byla podepsána tajná dohoda mezi Kemalim, nyní již neformálním vůdcem albánského národního hnutí, a řeckou vládou, podle níž Albánci s Řeky vytvářeli alianci proti Osmanské říši. Dohodnuty byly i budoucí řecko-albánské hranice. Dohoda s Řeky byla vedena především snahou oslabit roli Bulharů na Balkáně.  Roku 1908 však v Osmanské říši vypukla mladoturecká revoluce, po níž nastaly politické změny. I Kemali se vrátil do Turecka a zasedl v obnoveném osmanském parlamentu. V roce 1909 začal proti mladoturkům sílit tlak konzervativních sil. V chaotické situaci se Kemali dokonce nakrátko stal předsedou osmanského parlamentu, ale již druhý den musel z Konstantinopolu uprchnout. Po porážce mladoturků viděl Kemali pro svou zem již jedinou cestu – nezávislost. Byť existují názory, že si nechával otevřenu i cestu pro albánsko-řeckou unii.  V roce 1911 začalo albánské povstání. Zlomovým se stalo setkání aktivistů ve vesnici Gerče v Černé Hoře dne 23. června. Kemali se svými podporovateli zde sepsali tzv. \"Gerčské memorandum\" (někdy označované jako \"Červená kniha\", kvůli barvě desek, do nichž bylo uloženo). Byly v něm formulovány národní požadavky jak vůči Osmanské říši, tak vůči Velké Británii, která se na Balkáně dosti angažovala.  Dne 28. listopadu 1912 Kemali vyhlásil nezávislost Albánie a ukončil tak pětisetletou vládu Turků nad albánským územím. Významným symbolickým momentem bylo, když spolu s Luigj Gurakuqim vyvěsil vlajku na balkoně dvoupatrové budovy ve Vloře, kde byla právě podepsána \"Deklarace nezávislosti\". Dne 4. prosince 1912 ve Vloře vznikla též prozatímní vláda, do jejíhož čela se postavil Kemali a stál v něm do roku 1914. Zároveň vykonával i funkci „hlavy státu“ (\"de facto\" prezidenta) a ministra zahraničí.  V období 1912-1914 musel Kemali řešit především nástup proosmanských monarchistických sil v Albánii. V listopadu 1913 tyto síly nabídly albánský trůn osmanskému ministrovi války Izzetu Pašovi, který byl albánského původu. Osmanská říše vyslala do Albánie agenty, aby zorganizovali vzpouru v Izzetův prospěch. Vzpouru vedl etnický Albánec Beqir Grebenali, mezinárodní společenství však podporovalo více Kemaliho. Složitou hru ukončilo vypuknutí první světové války roku 1914.  Během války žil Kemali v exilu v Paříži. Psal své paměti a i přes nedostatek finančních zdrojů se snažil vést kampaň ve prospěch poválečné nezávislé Albánie. V roce 1918 Kemali odcestoval do Itálie, kde chtěl zajistit svému řešení italskou podporu. Italská vláda ho však nepřijala dobře a byl de facto uvězněn v hotelu v Perugii, k jeho velkému rozhořčení. Velmi brzy v tomto hotelu zemřel na infarkt. Po obnovení albánské nezávislosti bylo jeho tělo slavnostně převezeno do Vlory a byl pohřben na místním hřbitově Tekke.  V letech 1992-1996 byl Kemali znázorněn na albánské bankovce v hodnotě 200 leků, od roku 1996 pak na bankovce pětisetlekové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ismail Kemali (16. leden 1844, Vlora - 24. leden 1919, Perugia) byl albánský politik, vůdce albánského národního hnutí, zakladatel nezávislého albánského státu, jeho první prezident i premiér.", "tgt_summary": "伊斯梅尔·捷马利( 1844年-1月16日-1919年-1月24日),阿尔巴尼亚民族解放运动领导人,1912年11月29日宣布阿尔巴尼亚独立,并出任阿尔巴尼亚独立后的第一任国家元首,第一任总理和第一任外交部长。", "id": 1851844}
{"src_title": "Mettler Toledo", "tgt_title": "梅特勒-托利多", "src_document": [{"title": "Vznik a historie.", "content": "Společnost Mettler-Toledo vznikla v roce 1989 fúzí dvou firem: Mettler se sídlem ve Švýcarsku a Toledo Scale se sídlem v Columbusu ve státě Ohio v USA.Vzniklá firma má v současnosti sídlo ve Švýcarsku a pobočky svých mnoha značek po celém světě.  Dr. Erhard Mettler, švýcarský inženýr, založil v roce 1945 v Küsnachtu ve Švýcarsku firmu zaměřenou na přesnou mechaniku. Vynalezl substituční princip u jednomiskových vah, které bylo možné vyrábět sériově. Analytické váhy s jednou vážicí miskou v laboratořích postupně nahradily dříve běžně používané dvoumiskové váhy.  V roce 1980 Mettler firmu prodal společnosti Ciba-Geigy AG. Laboratorní a průmyslový pilíř firmy tak byly doplněny o třetí – maloobchodní. Technologický pokrok umožnil proměnu vah používaných v obchodech na přístroje pro správu rychle se kazícího zboží.  V roce 1989 získal METTLER prostřednictvím akvizice největšího amerického výrobce průmyslových a maloobchodních vah, TOLEDO Scale Corporation se sídlem v Columbusu v Ohiu. Zakladatel této společnosti Henry Theobald uvedl v roce 1901 na trh inovativní prodejní váhy s automatickým zobrazením ceny a hmotnosti.  Na přelomu let 1996 a 1997 prodala společnost Ciba-Geigy AG firmu Mettler-Toledo newyorské investiční společnosti AEA Investors Inc. v rámci přípravy primární emise akcií. Po dokončení primární emise akcií začala být firma obchodována na newyorské burze pod značkou MTD. Díky přirozenému růstu i akvizicím několika dalších firem dosáhla firma současného počtu 10 000 zaměstnanců a tržeb v hodnotě 2 miliardy amerických dolarů (údaje z roku 2008).", "section_level": 1}, {"title": "Provozní struktura.", "content": "Společnost Mettler-Toledo disponuje velkými prodejními a servisními organizacemi zaměstnávajícími přibližně 6000 (tj. přibližně polovinu) zaměstnanců, kteří se zabývají prodejem a servisem v 36 zemích. Společnost má výrobní závody v Evropě, Spojených státech amerických a Číně.", "section_level": 1}, {"title": "Laboratoř.", "content": "Díky laboratorním vahám bylo od roku 1952 možné stanovit hmotnost s přesností na jednu desetinu miliontiny gramu. V laboratořích rychle zdomácnělo sousloví „váhy Mettler“. Pokroky v oblasti technologie mikroprocesorů během let postupně vedly k vynálezu široké škály produktů pro laboratoře, např. automatických titrátorů a termických analyzátorů. Laboratorní produkty a technologie společnosti Mettler-Toledo zlepšily procesy ve výzkumu a vývoji, farmacii a kontrole kvality. Váhový software přizpůsobený danému využití poskytuje možnost analýzy dat za účelem lepší přesnosti, produktivity a dodržení všech standardů.", "section_level": 2}, {"title": "Přístroje RAININ.", "content": "V roce 2001 koupil Mettler-Toledo firmu Rainin Instrument, LLC, kterou nyní plně vlastní jako dceřinou společnost. Rainin dodává kvalitní pipety a špičky určené pro manipulaci s kapalinami. Dále dodává automatizované systémy pro chemický průmysl, které se využívají při objevování a vývoji léků a chemických sloučenin.", "section_level": 2}, {"title": "Průmyslové váhy a systémy.", "content": "Firma rovněž vyrábí a prodává systémy detekce kovů a další kontrolní systémy instalované na koncích výrobních a balicích linek.  Mezi další produkty této společnosti patří nejrůznější průmyslové vážicí přístroje a související terminály a rovněž software pro farmaceutický, chemický, potravinářský a jiný průmysl. Dále firma nabízí systémy detekce kovů a další kontrolní systémy instalované na koncích výrobních a balicích linek. Společnost dodává řešení využívající automatickou identifikaci a sběr dat se zabudovanými technologiemi pro vážení za pohybu, stanovování rozměrů a identifikaci v dopravě, přepravě zboží a logistice. V jejím portfoliu se nachází i robustní průmyslové váhy a související software.  Řešení \"Cargoscan Dimensioning\" společnosti Mettler-Toledo používají mezinárodní dopravní firmy, malí přepravci, sklady a distribuční centra všude ve světě. Všechny systémy odpovídají mezinárodním standardům pro míry a váhy, čímž je zajištěna vysoká výkonnost přístrojů. Technologie laserového dálkoměru prokazatelně zvyšuje přesnost procesů v tomto odvětví, což má pozitivní vliv na tržby.  Řešení Safeline vyvinula v roce 1989 sama společnost METTLER TOLEDO. Produkt Safeline představoval pokrokový detektor kovu vybavený digitální technologií pro větší citlivost a přesnost.  V roce 1997 proběhla akvizice firmy Raytech za účelem rozšíření nabídky řešení v oblasti detekce. Raytech vyráběl vybavení pro rentgenovou kontrolu. Vybavení pro rentgenovou kontrolu v kombinaci s detekčními přístroji poskytlo firmám možnost identifikovat několik kontaminantů najednou a zároveň ověřit integritu produktu a mít pod kontrolou velikost porcí.Mettler-Toledo CI-Vision je dceřiná společnost, kterou plně vlastní Mettler-Toledo Inc. Mettler-Toledo Product Inspection Group, sestávající z CI-Vision, Hi-Speed a Safeline, je dodavatelem in-line kontrolních vah, detektorů kovu, strojových optických systémů a systémů pro rentgenovou kontrolu.", "section_level": 2}, {"title": "Průmyslové systémy měření - procesní analytika.", "content": "Divize procesní analytiky Thornton, Inc. založená v roce 1964 vyvíjí, vyrábí, prodává a dodává přístroje a snímače používané pro měření a řízení procesů úpravy kapalin. Pomocí těchto přístrojů lze měřit a řídit úpravu čisté vody ve farmaceutickém průmyslu, a také měřit parametry konduktivity/rezistivity, celkového obsahu organického uhlíku (TOC), pH, rozpuštěného kyslíku (DO), rozpuštěného ozónu a toku v polovodičovém a elektrickém průmyslu.  INGOLD byl založen v r. 1948 a specializuje se na řešení pro měření pH, rozpuštěného kyslíku (DO), konduktivity, zákalu a obsahu CO v rámci procesní analytiky v chemickém, farmaceutickém a potravinářsko-nápojovém průmyslu.", "section_level": 2}, {"title": "Maloobchod - obchodní váhy.", "content": "Pro prodejny potravin nabízí společnost METTLER TOLEDO široký sortiment přístrojů a výrobků pro zajištění zásobování čerstvými potravinami, od přijetí, přes předbalování, samoobslužné úseky, pulty s lahůdkami až po pokladní terminály. Přístroje společnosti METTLER TOLEDO jsou schopny pracovat v propojené síti a shromažďovat údaje o jednotlivých položkách. Software pomáhá zákazníků, s oceňováním, etiketováním a řízením zásob, a také poskytuje cenné informace pro důležité obchodní rozhodování spojené se zbožím.", "section_level": 2}], "src_summary": "Upravit|externí odkazy z textu", "tgt_summary": "梅特勒-托利多(Mettler Toledo),是世界上最大的衡器和实验室仪器制造商、销售商。总部在瑞士苏黎世,在美国证券交易所上市。", "id": 776233}
{"src_title": "Tom Holland (herec)", "tgt_title": "汤姆·赫兰德", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodil se v londýnské čtvrti Kingston-upon-Thames, do rodiny fotografky Nicoly Elizabeth a spisovatele a komika Dominic Hollandových. Je nejstarší ze čtyř bratrů, dvojčata Sam a Harry jsou o tři roky mladší a Harry se objevil ve filmu \"Diana\", jeho další bratr, Patrick „Paddy“, je o osm let mladší. Jeho prarodiče z otcovy strany se narodili na ostrově Man a v Irsku.  Navštěvoval katolickou školu Donhead. Později chodil na Wimbledon College, kde setrval do prosince 2012 a pak se přihlásil na uměleckou školu The BRIT School for Performing Arts and Technology.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Divadlo.", "content": "S tancem začal během hodin hip hopu v taneční škole Nifty Feet Dance School ve Wimbledonu. Během školního vystoupení jeho potenciál spatřila choreografka Lynne Page, která spolupracovala s Peterem Darlingem, choreografem muzikálu Billy Elliot. Po osmi kolech konkurzu a dvou letech tréninku se dne 28. července 2008 poprvé objevil na prknech West Endu v muzikálu Billy Elliot v roli Michaela, nejlepšího kamaráda Billyho. Jeho první vystoupení v titulní roli Billyho přišlo dne 8. září 2008 za pozitivních ohlasů.  V září 2008 se společně se svým kolegou Tannerem Pfluegerem objevil v televizním pořadu na kanálu FIVE a dal své první televizní interview. O rok později se objevil v pořadu \"The Feel Good Factor\", kde společně s dalšími dvěma představiteli Billyho Elliota, Tannerem Pfluegerem a Laytonem Williamsem vystupovali s písní „Angry Dance“ a poté je vyzpovídala moderátorka pořadu, Myleene Klass.  Dne 8. března 2010, u příležitosti pátého výročí uvádění muzikálu Billy Elliot, byli čtyři představitelé titulní role, včetně Hollanda, pozváni do domu 10 Downing Street, aby se setkali s premiérem Gordonem Brownem. Holland byl též vybrán, aby odehrál hlavní roli ve slavnostním představení dne 31. března 2010. Dne 29. května 2010 měl své poslední představení v roli Billyho Elliota.", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "V roce 2011 namluvil hlavní postavu v anglickém dabingu pro japonský animovaný film \"Arrietty ze světa půjčovníčků\". O rok později si zahrál syna Naomi Watts a Ewana McGregora ve filmu \"Nic nás nerozdělí\" režiséra Juana Antonia Bayony. Ztvárnil Isaaca ve snímku \"Budoucnost nejistá\" a objevil se po boku Toma Nickersona ve filmu Rona Howarda, \"V srdci moře\". V roce 2015 přišla také jeho první televizní role, a to Peer Gregory Cromwell v seriálu \"Wolf Hall\". Dne 23. července 2015 bylo oznámeno, že byl obsazen do role Spider-Man do filmů série Marvel Cinematic Universe. Poprvé si roli zahrál ve filmu \"\" (2016). V této roli se následně objevil ve filmech \"\" (2017), \"\" (2018)\", \" (2019) a \"\" (2019). Po premiéře \"Captain America: Občanská válka\" získal Holland chválu za svůj výkon v roli Spider-Man a někteří ho označili jako „nejlepšího Spider-Mana, jakého kdy viděli“.  V listopadu 2015 se přidal k obsazení filmu Shane Carrutha \"The Modern Ocean\", kde se objeví po boku Anne Hathaway, Keanu Reevese, Daniela Radcliffa, Chloë Grace Moretz, Asy Butterfield, Jeffa Goldbluma a Abrahama Attaha.V roce 2018 bylo oznámeno, že si zahraje ve filmové adaptaci video her \"Uncharted\" roli mladého Nathana Drakea. Také získal hlavní roli ve filmové adaptaci \"Beneath the Scarlet Sky\". V roce 2019 si zahraje po boku Willa Smitha ve filmu \"Špióni v převleku\". Po boku Roberta Downey Jr. si zahraje ve filmu \"The Voyage of Doctor Dolittle\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Thomas Stanley „Tom“ Holland (* 1. června 1996 Londýn, Anglie) je anglický herec a tanečník. Proslavil se titulní rolí v muzikálu Billy Elliot v uvedení londýnského divadla Victoria Palace Theatre. Kromě toho také hrál ve filmu \"Nic nás nerozdělí\", či ztvárňuje od roku 2016 Petera Parkera ve filmech Marvel Cinematic Universe, a nebo si zahrál ve filmu \"V srdci moře\" kde ztvárňuje jednu z hlavních postav.", "tgt_summary": "汤玛斯·史丹利·“汤姆”·霍兰德(英语:Thomas Stanley \"Tom\" Holland,1996年-6月1日 )是一位英国男演员,因於伦敦维多利亚皇宫剧院的著名音乐剧《舞动人生》中扮演主角比利·艾略特而成名。2012年出演描述南亚海啸的电影《浩劫奇迹》。2015年6月,赫兰德获选在漫威电影宇宙中饰演「蜘蛛人」彼得·帕克。曾就读伦敦表演艺术学校。", "id": 2351456}
{"src_title": "AIDC F-CK-1 Ching-kuo", "tgt_title": "F-CK-1經國號戰鬥機", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Kvůli odporu ČLR, která Čínskou republiku považuje za svou odštěpenou provincii, má Čínská republika dlouhodobě problémy se získáním moderních typů zbraní. Na počátku 80. let země usilovala o získání moderních amerických lehkých stíhacích letounů General Dynamics F-16 Fighting Falcon a Northrop F-20 Tigershark, které měly perspektivně nahradit stávající typy Northrop F-5 a Lockheed F-104 Starfighter, jejich prodej však roku 1982 odmítla americká administrativa, neboť usilovala o zlepšení vztahů s komunistickou Čínou. Téhož roku tak domácí letecký výrobce Aerospace Industrial Development Corporation v Tchaj-čungu pod označením \"An Hsiang\" (bezpečný let) zahájil vývoj domácího bojového letounu.  Kvůli urychlení vývoje společnost rozsáhle spolupracovala s americkými zbrojovkami a vývoj byl rozdělen na čtyři dílčí projekty – projekt Ying yang – vývoj draku letounu ve spolupráci s General Dynamics (letoun nezapře vizuální podobnost se stíhačkou F-16 Fighting Falcon), projekt Yun han – vývoj motorů ve spolupráci s Hughes Corporation, projekt Tian lei project – vývoj avioniky ve spolupráci s Westinghouse a projekt Tian chien – vývoj zbraňových systémů. Dále se například na vývoji radaru podílela společnost General Electric.  Postaveny byly čtyři prototypy (A-1 až A-4, poslední dvojmístný). Slavnostní roll-out prvního prototypu proběhl v prosinci 1988. První let prvního prototypu, který postrádal radiolokátor a některé zbraňové systémy, provedl tovární zalétávač Wu Kang Ming 28. května 1989. Dne 27. září byl zalétán druhý prototyp, následovaný 10. ledna 1990 třetím a poslední čtvrtý měl premiérový let 10. července 1990. Zkušební program byl narušen havárií druhého prototypu 12. července 1991, kdy došlo v hladině 5000 m k utržení levé výškovky. Pilot Wu Ke Chen sice letoun pomocí katapultáže poškozený stroj opustil, avšak utonul v moři.  Celkem bylo postaveno 130 letounů tohoto typu – z toho 102 jednomístných a 28 dvojmístných. Výroba byla roku 1990 zahájena 10 předsériovými kusy, dodanými roku 1993 a skončila roku 2000. Původně byla plánována stavba až 250 letounů F-CK-1, objednávka ale byla snížena poté, co na počátku 90. let země přeci jen získala americké stíhačky F-16A/B a francouzské Dassault Mirage 2000.  Do výzbroje letectva byl tento typ přijat roku 1994 a ve stejném roku začaly dodávky sériových letounů. Jako první byla Ching-kuo vyzbrojena 8. letka 3. taktického křídla. Následně byla typem vyzbrojena 7., 8. a 28. letka 3. křídla taktického stíhacího letectva na základně Ching-Chuan-Kang. V průběhu let 1998 a 1999 nahradily stárnoucí F-5E a F u 1., 3. a 9. letky 1. křídla taktického stíhacího letectva na základně Tai-nan. Vyrobené letouny výrazně posílily obranyschopnost ostrova, zároveň však začaly zastarávat. Proto byly roku 2001 zahájeny práce na modernizaci letounů na standard F-CK-1C/D Hsiung Ying. Modernizace se týká především avioniky (tzv. digitální kokpit) a výzbroje letounů. Celkem má být modernizováno 71 kusů, přičemž náklady budou činit 588 milionů amerických dolarů. První dva modernizované prototypy byly vyrobeny roku 2006. Přestavba byla naplánována na roky 2009–2012.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "F-CK-1 A/B.", "content": "Avionika letounu je řešena modulárně. Kokpit je vybaven digitálními dipleji Bendix a ovládáním HOTAS. Pilot má k dispozici průhledový displej HUD a vystřelovací sedadlo Martin Baker Mark 12. Řízení je digitální fly-by-wire s trojnásobným zálohováním. V přídi se nachází dopplerovský radar GD-53 Zlatý drak, vyvinutý na základě amerických typů AN/APG-67 a AN/APG-66.  Letouny pohánějí dva dvouproudové motory Honeywell/ITEC F-125-70 s tahem 27 kN a 42,1 kN s přídavným spalováním. Výzbroj tvoří jeden 20mm kanón M61 Vulcan a další výzbroj na šesti závěsnících – dvou pod trupem, dvou pod křídly a dvou na koncích křídel. Verze F-CK-1A/B může nést čtyři protiletadlové řízené střely krátkého dosahu Tien Chien I (Skysword I), nebo čtyři AIM-9M Sidewinder s infračerveným naváděním a dvě střely středního dosahu Tien Chien II (Skysword II), nebo AIM-120C AMRAAM s aktivním radarovým naváděním. Proti pozemním cílům mohou použít různé druhy pum (Mk.82, Mk.84 a GBU-12A Paveway II) kazetových pum (CBU-87) a raket (např. AGM-65 Maverick). Na podkřídelních a podtrupových závěsnících mohou nést až tři protilodní střely Hsiung Feng II.", "section_level": 2}, {"title": "F-CK-1C/D.", "content": "Kvůli prodloužení doletu jsou letouny vybaveny konformními palivovými nádržemi. Podvozek byl zesílen. Zásadní změn doznala avionika – byl instalován nový tříbarevný HUD diplej, vylepšený radar CD-53, nový palubní počítač a systém elektronického boje. Zesílena byla i výzbroj – letouny unesou o dvě řízené střely Tien Chien II více a nově mohou nést i protiradiolokační střely Tien Chien IIA a protiletadlové řízené střely dlouhého dosahu Wan Chien (dosah 250 km).", "section_level": 2}], "src_summary": "AIDC F-CK-1 Ching-kuo je víceúčelový dvoumotorový proudový stíhací letoun provozovaný letectvem Čínské republiky. Letoun byl vyvinut jako nouzové řešení domácím průmyslem a je pojmenován po prezidentu Chiang Ching-kuo. Vyrobeno bylo celkem 130 kusů. Letoun je též označován jako Indigenous Defence Fighter (IDF). Zpočátku byla zkratka IDF veřejností vykládána jako \"I Don't Fly\" (nelétám). Jedná se o první pokročilý stíhací letoun vyvinutým průmyslem Čínské republiky.", "tgt_summary": "F-CK-1战斗机(),是中华民国在美国技术协助下设计、开发的一种轻型超音速多用途喷射战斗机,具备视距外作战能力及冷舱启动快速等特点;在中华民国空军的规划下,自制F-CK-1战斗机与向法国采购的幻象2000-5及向美国采购的F-16A/B战斗机,构成国军防卫台湾海峡制空权的主力,其中F-CK-1型战斗机负责中低空防御及部分对地攻击任务。", "id": 1922221}
{"src_title": "Rusko-čchingská válka", "tgt_title": "雅克萨战役", "src_document": [{"title": "Poamuří a Mandžusko v první polovině 17. století.", "content": "Koncem 16. a začátkem 17. století Nurhači sjednotil kmeny ťienčouských Džürčenů a roku 1616 se prohlásil za chána říše (Pozdní) Ťin. Od roku 1636 jeho nástupce Chuang Tchaj-ťi přejmenoval říši na Čching a svůj národ na Mandžuy. V první polovině 17. století mandžuská říše Čching kontrolovala jižní část moderního Mandžuska, a sice území na dolním toku řeky Liao-che, poloostrov Liao-tung a oblast horního toku řeky Sungari. Severněji, mezi Amurem a čchingským územím, ležel široký pás osídlený svobodnými kmeny – Evenky (Tunguzy), Daury, Ďučery a dalšími. V povodí Amuru na Šilce a Arguni žily tunguzské kmeny, poté podél Amuru po Zeju mongolojazyční Daurové a podauření Evenkové, níže po proudu Amuru tunguzští Ďučeři, na dolním Amuru Natci a Ačani (předkové Nanajců a Ulčů), u ústí Amuru a na pobřeží Giljaci. Na severních přítocích Amuru až k Ochotskému moři žili Evenkové. Amurské kmeny vesměs žily z lovu a rybolovu, pouze Dauři a Ďučeři byli zemědělci pod vládou knížat sídlících v opevněných městečkách.", "section_level": 1}, {"title": "Rusko-čchingské boje v 50. letech.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bitva v Ačansku (1652).", "content": "Proti ruským kozákům čchingské úřady vypravily z Ninguty 2000 mužů, kteří koncem února 1652 dorazili do Ačansku. Podařilo se jim zaskočit Rusy překvapivým útokem, během něhož dělostřelbou poničili ruské opevnění a průlomem v palisádě se pokusili vtrhnout do pevnosti. V průlomu je však kozáci rozstříleli. Podle pozdější zprávy Chabarova v bitvě padlo téměř sedm set útočníků,", "section_level": 2}, {"title": "Bitva na Sungari (1654).", "content": "Čchingské úřady chtěly Rusy zbavit zdrojů potravin vysídlením Daurů z horního Poamuří na jih na řeku Sungari, roku 1656 přesídlily na jih i Ďučery. Přesídlování se jim kvůli odporu části domorodců, kteří dali přednost poddanství Rusům, nepodařilo úplně.  Na jaře 1654 Čchingové vypravili další armádu, která v dubnu 1654 na řece Sungari napadla oddíl kozáků", "section_level": 2}, {"title": "Obléhání Kumarsku (1655).", "content": "Po bitvě na Sungari se čchingské vojsko vrátilo do Ninguty, zatímco Stěpanov se svými muži přezimoval v Kumarsku na středním toku Amuru. Připojilo se k němu několik menších ruských skupin přišlých ze Zabajkalska a Sibiře, takže měl kolem pěti stovek mužů. Kvůli obavám z čchingské armády se Rusové snažili Kumarsk co nejlépe opevnit, namísto běžné palisády nasypali za širokým příkopem zemní val, na němž postavili dvojitou palisádu vyplněnou hlínou a kamením.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva v Korčejevské zátoce (1658).", "content": "Roku 1657 založili Mandžuové na místě dnešního Girinu loděnice a znovu přikázali Korejcům přivést posily. Následujícího roku vyrazila do útoku čchingská armáda o síle cca 1400 mužů, včetně stovky dělostřelců s padesáti kanóny, dvou set korejských mušketýrů a stovky střelců mandžuských, vycvičených mnohem hůře než Korejci. Začátkem června se na Amuru, nedaleko od ústí Sungari, střetla s cca pěti sty kozáky. Oproti roku 1654 měli Mandžuové mohutnější lodě a početné dělostřelectvo. Rusové se před přesilou pokusili ustoupit, ale nebyli schopni setřást rychlejší čchingské lodě a asi po 10 km pronásledování Stěpanov soustředil své lodě do obranné linie v Korčejevské zátoce na levém", "section_level": 2}, {"title": "Ruská kolonizace Poamuří v 60. a 70. letech.", "content": "Po několika letech se Rusové vrátili zpět na Amur a na místě zimoviště Jerofeje Chabarova z let 1650/51 vystavěli v roce 1665 Albazin. Založili ho ruští osídlenci z Ilimska, kteří se vzbouřili proti místnímu vojevodovi, zabili ho a odešli „do daurské země“. Vedl je Nikifor Černigovskij. Začali vybírat jasak, který odesílali přes Něrčinsk do Moskvy. Místní kmeny se snažili získat nabídkou ochrany a potravin, naopak Mandžuové místním přikázali odejít od Amuru na jih, kde by je měli pod kontrolou.", "section_level": 1}, {"title": "Rusko-čchingské diplomatické vztahy v 50. – 70. letech.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bajkovova mise (1654–1658).", "content": "Roku 1652 ruská vláda souhlasila s návrhem tobolských kupců (původem z Buchary) a kozáků na otevření obchodní cesty z Tobolska do Číny přes území Kalmyků a Mongolů a vyslala moskevského šlechtice Fjodora Bajkova do Tobolska, aby zorganizoval první karavany. V únoru 1654 byl Bajkov postaven do čela první ruské oficiální diplomatické mise k čchingské vládě. Měl navázat diplomatické styky a uzavřít", "section_level": 2}, {"title": "Mise Perfiljeva a Ablina (1658–1662) a další mise Ablina (1668–1671).", "content": "V září 1657 začala ruská vláda, znepokojená osudem Bajkova, připravovat další poselstvo k čchingskému císaři. Do jeho čela postavila syna bojarského Ivana Perfiljeva a tobolského kupce bucharského původu Seitkula Ablina. Na cestu vyrazili roku 1658, do Pekingu přijeli počátkem června 1660, carův list s návrhem na ustavení vzájemných styků předali v Dvoru závislých držav. Čchingská státní rada navrhla list odmítnout jako nevhodný – nepoužívající čínský kalendář a neúměrně vyvyšující cara přisvojujícího si tituly neschválené čchingským císařem. Nicméně nakonec byly dary a list přijaty, i když na něj nebylo odpovězeno.  Ablin se", "section_level": 2}, {"title": "Aršinského jednání s Čchingy (1670).", "content": "V prosinci 1669 přišla k Něrčinsku na vzdálenost dvoudenního pochodu šestitisícová čchingská armáda v čele s Malou, zkušeným mandžuským diplomatem a úředníkem, jehož zástupce si v Něrčinsku stěžoval na agresivitu albazinských kozáků vůči Daurům a Ďučerům.  V dubnu 1670 v Něrčinsku čchingští poslové požadovali – v zájmu mírových vztahů – vydání Gantimura, přičemž vojenské akce proti kozákům z 50. let omlouvali tím, že čchingské úřady je měly za bandity a nevěděli, že jsou ruskými poddanými. Něrčinský vojevoda Daniil Aršinskij ze své iniciativy reagoval vysláním desátníka Ignatije Milovanova do Pekingu s listem, v němž vyzýval čchingského císaře k podřízení se carovi; nevydání", "section_level": 2}, {"title": "Spafarijova mise (1675–1678).", "content": "Mezi rokem 1670 a příchodem Spafarije se Čchingové třikrát dotazovali v Něrčinsku, kdy už přijede carův vyslanec. Roku 1675 se ruská vláda rozhodla vyslat do Pekingu zkušeného diplomata moldavského původu Nikolaje Spafarije. Měl za úkol ustavit oficiální obchodní vztahy a diplomatické styky. K teritoriálním otázkám se neměl vyjadřovat, ruská vláda totiž měla za to, že o ruských poddaných a území není třeba diskutovat.  Spafarij z Moskvy vyjel začátkem března 1675, cestoval přes Irkutsk, Něrčinsk a Albazin a na Velkém Chinganu se setkal s čchingskými zástupci. Rozhovory se Spafarijem vedli Mandžuové na Noně po tři měsíce do začátku března 1676. Ještě", "section_level": 2}, {"title": "Čchingská příprava na válku a podněcování Mongolů (počátek 80. let).", "content": "Po porážce povstání tří vazalů v Číně roku 1681 si Čchingové uvolnili síly pro boj s Ruskem a od začátku 80. let začali připravovat útok na Rusy na Amuru a v Zabajkalí. Jejich nejsevernějšími opěrnými body v té době byly Ninguta na řece Mu-tan-ťiang, jižním přítoku Sungari, a Girin na horním toku Sungari, kde od roku 1657 fungovaly loděnice, od roku 1674 pevnost, a který roku 1676 od Ninguty převzal roli sídla mandžuské správy regionu. Paralelně, kvůli obraně mandžuských území před usazováním Mongolů, Korejců a Rusů, císař roku 1678 nařídil na hranicích říše Čching vystavět opevněnou linii, takzvanou vrbovou palisádu.  Dva roky, 1681–1683, strávili Mandžuové přípravami – budováním cest, stavbou lodí, shromažďovaním zásob, zpravodajskou činností. Naplánovali útok na Albazin a v případě úspěchu počítali s pokračováním na Něrčinsk. Vojenským akcím předcházel diplomatický tlak, proto roku 1681 mandžuští vyslanci v Albazinu protestovali proti výstavbě ruských pevnůstek na Zeje, s tím, že jsou na jejich hranici. Rusové odvětili, že kmeny na Zeje jsou jejich poddanými a nejlepší hranice by byla na Amuru. Albazinci žádali", "section_level": 1}, {"title": "Boje v Poamuří a Zabajkalí 1683–1686.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Boje na Amuru (1683–1684).", "content": "Na jaře 1683 čchingská vojska začala přesun k Amuru. Mandžuové se usadili v ústí Zeji a vybudovali zde pevnost Ajgun, u ústí Kumary stejnojmennou pevnost Kumara a ještě jednu pevnost mezi nimi. V červnu Mandžuové u ústí Zeji zajali většinu ruského oddílu, který plul z Albazinu vystřídat posádku zejských ostrohů. Ve třech ruských ostrozích na Zeje bylo v té době celkem 67 kozáků a v Albazinu něco přes stovku. V Něrčinsku a zabajkalských ostrozích měl tamní vojevoda dohromady dvě stovky kozáků. Velikost čchingské armády odhadli Rusové na deset tisíc lidí na 300 lodích, se 300 velkými i malými děly.  Ve druhé polovině roku 1683 Mandžuové podnikli výpad k jezeru Dalaj núr a pomocí oddílů o 400–500 mužích obsadili ruské ostrohy v povodí Zeji, poslední (Verchnozejský) v únoru 1684. Do zajetí padlo", "section_level": 2}, {"title": "Reakce Moskvy: posilování obrany (1683–1685).", "content": "Carská vláda reagovala začátkem roku 1683 reorganizací správy východní Sibiře, když všechny východosibiřské újezdy: Jakutský, Irkutský (vzniklý roku 1682), Ilimský, Něrčinský a demonstrativně nově zřízený Albazinský újezd soustředila v Jenisejském razrjadu (založeném nedávno předtím, roku 1677) a podřídila novému jenisejskému vojevodovi Konstantinovi Ščerbatovovi. Poté, co do Moskvy dospěly zprávy o bojích roku 1683, přikázala v lednu 1684 tobolskému vojevodovi Alexeji Golicynovi sebrat z vojáků na západní Sibiři 600 lidí a na jaře je poslat do Jenisejska Ščerbatovovi, který k nim něl přidat 400 dalších a vyslat za Bajkal, což na Sibiři vyvolalo vlnu horečné aktivity. Do Albazinu byl z Moskvy poslán Alexej Tolbuzin", "section_level": 2}, {"title": "Obležení a pád Albazinu (1685).", "content": "Po nevýrazné kampani roku 1684 Kchang-si odvolal váhavého velitele čchingské armády na Amuru Sabsua a v únoru 1685 vydal edikt, ve kterém zopakoval obvinění Rusů z expanze, přikázal jejich zničení a nakázal svým vojevůdcům poslat do Albazinu ještě jedno poselstvo s výzvou stáhnout se z čchingského území do Jakutska, jež měl potom tvořit hranici.  V dubnu 1685 čchingský císař poslal ruskému carovi listy (v ruštině, latině a čínštině) s podmínkami míru. Ruským úřadům v Albazinu, v Jakutsku, v Selenginsku a v Tobolsku je předali kozáci propuštění Čchingy ze zajetí. Do Moskvy první z listů dorazil v listopadu 1685. V listech císař nabízel mír a obchodní styky, pokud bude dohodnuta hranice u Jakutska a Jenisejska.  Od začátku roku 1685 se v Zabajkalí množily zprávy o připravovaném mongolském útoku. V březnu 1685 se třísetčlenný jezdecký oddíl Mandžuů objevil pod Albazinem, v blízkosti města zajal či zabil osazenstvo jednoho mlýnu a přítomné kozáky a odešel. Poté rolníci v okolí Albazinu zaseli.  Začátkem", "section_level": 2}, {"title": "Mongolské útoky na Rusy (1685).", "content": "V dubnu 1685 dorazil Bejtonův oddíl do Udinsku, ale zde se měsíc zdržel, protože dvoutisícový mongolský oddíl mu odehnal koně a tažná zvířata. Útočníky se vydalo pronásledovat přes 400 kozáků a necelé tři stovky místních lovců, potulných lidí a Tunguzů. Podařilo se jim na Mongolech vydobýt část koní, 150 hlav skotu a tisícovku ovcí a beze ztrát se vrátit.  V květnu 1685 v Irkutsku Čichundordžovi poslové opět požadovali zpět „své“ Burjaty a hrozili čchingským útokem. Poté Mongolové zaútočili. Začátkem června 1685 oblehli Selenginsk", "section_level": 2}, {"title": "Obnovení Albazinu (1685).", "content": "V polovině července 1685 ruský průzkumný oddíl zjistil, že Mandžuové opustili Albazin a odešli k Nonu a dále na jih; pouze v Ajgunu nechali nevelký oddíl o 500 mužích. Stáhli se tak rychle, že nestačili zničit úrodu na polích. Sklizeň z polí v okolí Albazinu byla rozhodující pro udržení města, zásobování velké posádky z Irkutska by totiž bylo velmi obtížné až nereálné. Vlasov neprodleně vyslal Tolbuzina, Bejtona a většinu svých kozáků do Albazinu, kde na podzim bylo", "section_level": 2}, {"title": "Druhé obležení Albazinu (1686–1687).", "content": "V létě 1686 Mandžuové vedení Sabsuem a Langtanem vytáhli na Albazin. Kozácké hlídky pochod nepřátelské armády včas zjistily a varovaly obyvatelstvo, které se skrylo v pevnosti. V ní měl Tolbuzin 826 obránců, jeden moždíř a osm děl, dostatek prachu a olova, zásobu obilí do léta 1687.  Obléhatelé připluli k Albazinu 7. července na 150 lodích. Měli do 5 000 nebo až 6 500 mužů se 40 děly, velel jim opět Langtan. Jeho úkolem bylo dobýt Albazin a bez odkladu i Něrčinsk. K pochodu na něj měl 3 000 koní. Po týdnu bojů byl Tolbuzin raněn a po několika dnech zemřel, velení po něm převzal Bejton.  Poté, co se Rusové", "section_level": 2}, {"title": "Reakce Moskvy: Golovinův pochod s posilami (1686–1687).", "content": "Koncem roku 1685 ruská vláda rozhodla o posílení vojsk v Zabajkalí 500 střelci z Moskvy a 1 400 ze Sibiře, pro které v lednu 1686 vypravila z Moskvy 1 000 píšťal, 20 děl a těžký moždíř a značné množství střelného prachu, olova, dělových koulí a granátů. Zajištění přesunu takového množství vojáků bylo pro sibiřské úřady a obyvatelstvo mimořádným výkonem. Rozhodnutí znamenalo značný růst sibiřských vojsk: k roku 1688 bylo na celé Sibiři 7 215 \"služilich ljuděj\" (vojáků i úředníků).  Současně v prosinci 1685 carská vláda zplnomocnila k vedení mírových rozhovorů Fjodora Golovina a pověřila ho obranou a obnovou válkou poškozeného pohraničního území. Cílem ruské vlády bylo potvrzení hranice na Amuru až k jeho ústí, kterou považovala za přirozenou. V krajním případě Golovinovi dovolila ustavení hranice na Amuru po ústí Zeji, v nejkrajnějším u Albazinu s právem lovu až po Zeju, a zbytek nechat nerozhraničený. V každém případě chtěla zachovat ruské osídlení a svrchovanost nad domorodci, kteří již přijali ruské", "section_level": 2}, {"title": "Reakce Moskvy: mise Veňukova a Favorova a ukončení obležení Albazinu (1686–1687).", "content": "Současně s vysláním Golovina do Zabajkalska carská vláda poslala do Pekingu vyslance Nikifora Veňukova a Ivana Favorova s úkolem předat carovu listinu s vyjádřením rozhořčení nad čchingskou agresí a návrhem na mírovou konferenci v Albazinu, pokud Čchingové ukončí boje a odejdou z ruského území. Vyslanci v srpnu 1686 dorazili na mongolské území a více než měsíc vedli rozhovory s bojovně naladěným Čichundordžem i jeho bratrem Dzanabadzarem, prosazujícím mír.  Veňukov a Faforov přijeli do Pekingu 31. října 1686. Již následující den začala jednání. Mandžuové tvrdili, že nejsou s Ruskem ve", "section_level": 2}, {"title": "Rusko-čchingské příměří, jednání a boje Mongolů a Džúngarů (1686–1689).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mongolské neúspěšné útoky na Rusy a Džúngary (1688).", "content": "Už od roku 1686 se zhoršovaly vztahy mezi Mongoly a Džúngary, navzdory snaze čchingské diplomacie vyzývající je ke smíru, aby měli Mongolové volné ruce k válce s Rusy. Koncem roku 1687 mongolský chán Čichundordž zaútočil na svého západního souseda a spojence Džúngarů, Dzasagtu-chána a zabil ho. V boji padl i bratr džúngarského chána Galdana. Současně se Mongolové rozhodli rozpoutat válku proti dvěma protivníkům. Zatímco Čichundordž se soustředil na boj s Džúngary, v lednu 1688 Čichundordžův bratr Šidiširi bagatur-chuntajdži vyrazil proti Rusům.  Šidiširiho Mongolové kvůli sněhu nemohli projít za Bajkal, proto se rozhodli zaútočit na Selenginsk a Udinsk. Podle plánu měla jedna část vojska zaútočit na Selenginsk a druhá zablokovat cestu na západ, k Bajkalu a do Irkutska. Podle různých odhadů současníků jich bylo 4 až 12 tisíc a protentokrát disponovali děly a píšťalami zaslanými z Pekingu. Rusové měli v té době v Zabajkalí kolem dvou tisíc vojáků: v Albazinu stovku, v Něrčinsku přes 400, v Selenginsku kolem 250, v Udinsku a okolních vsích něco přes tisíc. Začátkem ledna 1688 Mongolové v počtu asi 5 tisíc oblehli Golovina v Selenginsku a přišli k Udinsku. Iniciativu na ruské straně převzal", "section_level": 2}, {"title": "Porážka Mongolů Džúngary a odložení čchingsko–ruské mírové konference (1688).", "content": "Golovin na jaře 1688 opevňoval Udinsk a Selenginsk a naplánoval útok na Mongoly ze dvou směrů, který však odložil poté, co přišly informace o džúngarském vítězství nad Čichundordžem a postupu Džúngarů na východ do Mongolska.  Císař Kchang-si jmenoval do čela čchingské delegace určené pro jednání s Rusy zkušeného státníka Songgotu, svého strýce Tchung Kuo-kanga, vojevůdce Maciho a další. Z Pekingu vyjeli s početným doprovodem koncem května 1688. Začátkem července, již na mongolském území, začali potkávat mongolské uprchlíky z války s Galdanem. Songgotu", "section_level": 2}, {"title": "Dohoda o sjezdu vyslanců a čchingské tažení na Něrčinsk (1689).", "content": "Golovin v lednu 1689 poslal do Pekingu Ivana Loginova, který do Pekingu dorazil v polovině května s úkolem dohodnout okolnosti setkání vyslanců, a seznámit chingskou vládu s návrhy mírové smlouvy, připravenými v Moskvě. Pro setkání navrhl Albazin nebo Něrčinsk. Mandžuové nechtěli, aby Golovin s vojskem přijel do Albazinu, proto Loginovovi v Pekingu jednoznačně oznámili, že jednání vyslanců proběhnou u Něrčinska a s vyslanci pošlou tisíc vojáků. Současně Mandžuové od jara posilovali své vojsko v Ajgunu – naváželi zásoby, opravovali lodě a posílali nové vojáky; což znepokojilo Rusy v Albazinu i Něrčinsku. V červenci Golovin přikázal Bejtonovi v Albazinu sklidit obilí a mandžuským zástupcům přítomným v Něrčinsku si stěžoval na narušování příměří.  V první polovině roku 1689 se císař Kchang-si stále snažil diplomatickou cestou usmířit Mongoly s Džúngary a Džúngary přesvědčit ke stáhnutí se z Mongolska a návratu na západ. Golovin zase v létě 1689 pochopil, že toho roku nedojde k čchingskému útoku na Galdana, a tak se koncem června začal přesouvat s", "section_level": 2}, {"title": "Jednání v Nerčinsku a konec války (1689).", "content": "Cílem Mandžuů bylo dosažení souhlasu Ruska s mandžuskou anexí ruských území na Amuru a uzavření míru s Ruskem, což by jim umožnilo pustit se do války s Džúngary a naopak zabránilo protičchingské džúngarsko-ruské alianci. Před Něrčinskem měli kolem 15 000 vojáků a 50 děl. Rusové měli původně 100 vojáků v Albazinu a 600 v Něrčinsku; po příchodu Golovina soustředili v Něrčinsku kolem 2 000 vojáků (přibyl tisícičlenný Golovinův pluk plus pomocné oddíly domorodců). Poměr sil byl podobný jako při obležení Albazinu, Něrčinsk ale neměl tak dobré opevnění. Jednání začala 12. srpna, za Rusko jednali Fjodor Golovin a Ivan Vlasov, za říši Čching Songgotu, Tchun Kuo-kang, Langtan a další. Čchingové si nárokovali země až k Bajkalu s odůvodněním, že kdysi patřily mongolské říši Jüan; Rusové navrhovali hranici na Amuru. Čchingští vyslanci využili svou absolutní vojenskou převahu k nátlaku na ruské vyjednavače a donutili je přijmout většinu čchingských požadavků. Golovin se nakonec vzdal Albazinu a souhlasil s hranicí na horském hřbetu severně od Amuru. Smlouva byla podepsána 27. srpna. První tři články se týkaly hranic, čtvrtý zakotvoval vydávání přeběhlíků, ale pouze v budoucnu. Dosavadní přeběhlíky Rusové kategoricky odmítli vydat, Mandžuové zase nevydali zajatce od Albazinu. Pátý článek se týkal obchodu otevřeného pro kupce s průvodními listy, šestý zakotvoval nenarušování hranic.  Do Moskvy se první informace o smlouvě dostaly koncem května 1690, podrobné v červnu. V Posolském prikaze se ke smlouvě a Golovinovi postavili kriticky, nicméně po příjezdu do Moskvy vláda vyjádřila Golovinovi uznání.  Pro říši Čching urovnání vztahů s Ruskem odvrátilo hrozbu rusko-džúngarského spojenectví, mohla se nyní soustředit na válku s Džúngary. Rusku zase uspořádání vztahů s čchingskou říší umožnilo nerušený dovoz čínského zboži. Naopak džúngarský chán Galdan se celé následující desetiletí snažil získat ruskou podporu, neuspěl však, protože nebyl schopen ruské vládě nabídnout náhradu za obětování výnosného obchodu s Čínou.  Na nově získaných zemích v povodí Amuru ponechala čchingská vláda místní kmeny jejich vlastnímu životu. Zakázala komukoliv se na nich usazovat a poté o ně ztratila zájem. Rusko prosadilo posunutí hranice na Amur až po dvou staletích: ve čtyřicátých letech 19. století zahájilo průzkum a kolonizaci Poamuří a v letech 1858/1860 v Ajgunské a Pekingské smlouvě získalo území severně od Amuru a východně od Ussuri.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rusko-čchingská válka v letech 1652–1689 byly boje mezi kozáky, kolonisty a vojáky ruského carství a vojsky říše Čching o kontrolu nad územím na levém (severním) břehu řeky Amuru. Konflikt vyvolala ruská kolonizace levobřeží Amuru, které říše Čching počítala mezi svou sféru vlivu. Boje vyvrcholily dvojím obležením ruské pevnosti Albazin v letech 1685 a 1686–1687. Válku ukončila Něrčinská smlouva uzavřená roku 1689, podle které sporné území přešlo k říši Čching.", "tgt_summary": "雅克萨战役,是17世纪中后期清朝和俄国之间因边境冲突而爆发的一场战争,俄方及西方称之为俄清边境冲突(俄文:Русско-цинский пограничный конфликт, 1652—1689)。", "id": 126388}
{"src_title": "Zootropolis: Město zvířat", "tgt_title": "動物方城市", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Příběh se odehrává ve světě, kde lidé neexistují a zvířata se vyvinula ve vyspělejší bytosti. Hlavní postavou je králičí samička Judy Hopkavá, která má jediný sen a to stát se policistkou. Jako malá vystupovala na slavnosti Dne mrkve, kde vystupovala jako ustrašená kořist. Tam Judy napadl zlý lišák Gideon Šedý za to, že se postavila za jednu ze svých kamarádek, které Gideon sebral lístky na slavnost. Judy lístky zachránila a rozhodla se, že se stane policistkou. Když začala studovat na Zootropoliskou policejní akademii, musela složit zkoušku, která obsahovala všechna prostředí Zootropole, a to Tundrákov, Písečnou pouť a Deštný prales. Od začátku jí zkouška moc nešla, ale pak se začala snažit navzdory vnitřním hlasům, který jí říkaly, že to nedokáže. Když byla Judy vyznamenána jako první králičí policistka Zootropole, musela se přestěhovat do jejího středu, kde seznámila se s domovnicí a se dvěma hlučnými sousedy.  První den se Judy vypraví do Zootropolis Police Academy, kde se seznámí s policistou Clawhauserem,tlustým gepardem, který je přesvědčen, že to tu není pro ni moc bezpečné. Judy se na ústředí seznámí s ostatními policisty a s náčelníkem Bogem. Ten jí první den přidělil parkovací hlídku. To se Judy moc nelíbilo, protože toužila dělat věci jako opravdová policistka. Bogovi to bylo jedno, ale stejně ji nechal rozdávat parkování. Judyin první den byl úspěšný, když rozdala 201 pokut pomocí svého sluchu a mrštnosti. Později si ale všimne lišáka Nicka Wildea, který se vplížil do cukrárny pro slony. Judy se ho rozhodne sledovat. Je pak zklamaná, když zjistí, že chce jen koupit obří nanuk pro svého syna. Majitel cukrárny jim ale nechce nanuk prodat. Judy se vloží do rozhovoru mezi Nickem a slonem a řekne slonovi, že nabírání zmrzliny chobotem je přestupek, ale je ochotna to přehlédnout, když prodají lišákovi velký červený nanuk. Slon se rozhodl jim nanuk prodat. Vtom ale Nick zjistí, že nemá peníze a smutně se svým synem odchází pryč. Judy z lítosti zaplatila nanuk a dala ho Nickovi. Ten poděkuje, že je tak milá a že není jedna z těch, co si myslí, že se liškám nedá věřit. Judy je ráda, že jim pomohla a radostně šla dělat svoji práci.  Několik dalších hodin dělala svou práci, když si najednou všimla Nickova syna. Chtěla jít se s ním pozdravit, ale v tom uviděla, jak Nick na slunci nechává roztát nanuk, který mu koupila Judy. Nick potom se synem nakládal do auta roztavený nanuk ve sklenicích a odjeli pryč. Nejpodivnější na tom bylo, že jeho syn uměl řídit. Judy si uvědomila, že to není žádné liščátko, ale je to jen malý fenek Finnick. Judy se je rozhodla sledovat. nejdřív jeli do Tundrákova, kde pomocí malých tlapek Finnick dělal ve sněhu formu, aby tam mohl Nick nalít roztavený nanuk. Pak odjeli do Malých hlodavic v centru města, kde Nick prodal nanuky křečkům a morčatům. Finnick sebral všechny špejle z odpadních košů a odvezli je do druhé části hlodavic, kde špejle prodali jako surovinu na stavění domků pro myšky. Později Nick vyplácí Finnickovi peníze za obchod. Když Finnick odjel, pustila se do Nicka Judy. Řekla, že Nicka udá za nepovolené obchodování, převážení zboží mezi hranicemi města a za klamavou reklamu.. Nick měl ale moc dobré argumenty a Judy tak na něj nic neměla. Nakonec Nick odejde, když Judy uvízla v mokrém betonu.  Judy přišla domů strašně unavená a otrávená z rozhovoru s Nickem. Když si uvaří mrkvičku pro jednoho, kterou ale vyhodí, jí zavolají rodiče a všimnou si, že Judy není opravdová policistka a že dělá jen parkování. Po rozhovoru jde Judy spát. Další den Judy rozdává pokuty otráveným řidičům, kteří jí nadávají, že za ni musí platit daně a že nemůže dávat pokuty, když stojí na propadlém parkovacím místě jen pět minut.Judy si sedla do svého vozidla a začala bouchat hlavou do volantu.V tom k ní přiběhne prase a vykřikuje, že mu vykradli obchod. Judy se za zlodějem okamžitě vrhne. Začne pronásledování do Malých hlodavic, kde Judy zachrání malou rejsku před obří koblihou, kterou zloděj po Judy hodil. Tou obří koblihou Judy zloděje chytí.  Na ZPD dává náčelník Bogo Judy kázání, že neměla opustit stanoviště a neměla se plést do záležitosti skutečné policie. Během kázání přijde na stanici paní Vydrová, která naléhá na Náčelníka, aby jí našel jejího manžela. Bogo začne utěšovat paní Vydrovou. Judy řekne, že ten případ bere. Bogo Judy vyhodí a chce, aby paní Vydrové řekla, že ten případ nebere,že jí ruplo v bedně a že je vyhozena z práce. Když ale náčelník Bogo otevře dveře, uvidí paní Vydrovou jak mluví s místostarostkou Skopovou. Ta je nadšená, když se dozví, že Judy ten případ bere. Bogo dá Judy na ten případ 48 hodin, s podmínkou, že když selže, skončí. Judy to příjme a hned jde za Clawhauserem, který ji dá spis o panu Vydrovi. Jenže toho ve složce moc nebylo. Judy si nevěděla rady, dokud si nevšimne,že pan Vydra má něco v ruce. Díky Clawhauserově sklenici od džusu si Judy všimla, že si koupil nanuk, který prodával Nick. To byla její hlavní stopa. Judy ihned jela vyhledat Nicka. Když ho našla, chce po Nickovi, aby jí pomáhal, jen kvůli tomu, že nahrála na průpisku Nickovo přiznání od ulívání z daní.  Jako první šli do nudistického klubu, kde jim jak Yax řekl, že ho odvezla bílá limuzína. Díky Yaxově dobré paměti si Judy napsala její SPZ (29THD03). Nick jí pak odvedl za svým přítelem Bleskem, který dělal na dopravním inspektorátu. Judy byla překvapena, když uviděla, že tam pracují jen Lenochodi. Judy málem zešílela z jejich pomalé rychlosti. Když už měli informace o SPZ,šli hledat limuzínu na parkoviště v Tundrákově. Při pátrání v limuzíně si Nick všimnul, že limuzína patří panu Velkému, největšímu mafiánovi v Zootropoli. Když Nicka a Judy chytili lední medvědi, odvezli je za panem Velkým. Nick prozradí Judy, že ho pan Velký nenávidí kvůly tomu, že mu prodal koberec upletený z tchořího zadku. Jak za panem Velkým dorazili, chce je nechat zmrazit v ledové vodě. Zachrání je dcera pana Velkého, která poznala Judy, protože ji zachránila život před obří koblihou v Malých hlodavicích. pan Velký je pustí a prozradí Judy, že pan Vydra zdivočel a přepadl jeho řidiče Manchase a že pokud chtějí víc informací, mají jít za ním.  Judy a Nick jeli do pralesního okrsku, kde vyhledali pana Manchase v jeho domě. Ten jim řekne, že pan Vydra po zdivočení mluvil o Modrých břečťanech. Než jim ale řekl něco víc, sám z neznámého důvodu zdivočel. Judy a Nick začali utíkat k lanovkovému centru, kde se chtěli pokusit o útěk před Manchasem. Judy mezitím zavolala Clawhauserovi a oznámila mu, že pan Manchas zdivočel. Ten ihned pošle jednotku policistů do pralesního okrsku. Judy zachrání Nickovi život připoutáním Manchase, když se po Nickovi vrhl. Judy a Nick museli skočit na liány, aby si zachránili před Manchasem život. Liány je ale svázaly a shodili je metr nad zemí, hlavou dolů. V té chvíli přijela policie. Když Judy chtěla náčelníku Bogovi ukázat zdivočelého Manchase, byl pryč. Bogo to už nevydržel a chtěl po Judy, aby mu vrátila průkaz. V tom se ale vloží do rozhovoru Nick a udělá něco, co nikdo nečekal, Judy obhájí a vysvětlí, že mají na vyřešení případu už jen 10 hodin. Judy Nickovi poděkuje a Nick Judy vysvětlí, ať nikdy nic nevzdává jako on, když se chtěl jako malý stát skautem, ale savci ho šikanovali za to, že je dravec a liška. Vtom rozhovoru mezi Judy a Nickem si Nick všimne, že všude po Zootropoli jsou rozmístěny kamery, a tak by mohly zjistit, kam zmizel pan Manchas. Judy si uvědomí, že má kamarádku na radnici. Místostarostka Skopová jim dá přístup ke kamerám, aby se podívali, kam mohl Manchas zmizet. Když místostarostka odešla, Nick našel tajný tunel vedoucí do opuštěné nemocnice za Zootropolí.  Když Judy a Nick dojeli na místo opuštěné nemocnice, ukázalo se, že není opuštěná. Byly tam všude strážní vlci, kteří hlídali hlavni vchod. Díky Judyina vytí rozptýlila vlky a dostali se kanálem dovnitř. Tam našli všechny ztracené dravce, které ukazoval náčelník Bogo na fotkách. Všichni tu byli zavřeni jako pokusné subjekty. Nick si všiml, že tu je pan Manchas a pan Vydra. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešel starosta Zootropole Lionheart s vědcem. Lionheart chtěl vědět, proč nejdou vyléčit všichni dravci. Judy to začala všechno nahrávat na mobil. Nahrála jak byl starosta rozrušený, když mu vědec řekl, že se to děje s jejich genetikou a že můžou zdivočet jen dravci. Starosta to nechtěl dát na veřejnost, protože nechtěl přijít o místo starosty.(KVŮLI TOMU, ŽE JE LEV). Najednou zavolali Judy rodiče a to ji s Nickem prozradilo. Utekli pomocí obřího hrošího záchodu, který byl v jejich cele. Spadli do odpadní šachty, která vedla do vodopádu u útesů. Judy a Nick ihned zavolali náčelníku Bogovi, který ihned na místo dorazil s policií a zatkl starostu s vlky a vědci. Na tiskové konferenci oznámili, že se všichni dravci našli. Judy dala Nickovi přihlášku do policejního sboru a řekla, že by se jí hodil parťák. Když Judy vyzvali, aby na konferenci vysvětlila, co se s dravci stalo, nevěděla co říct, tak začala mluvit o jejich DNA a genetice a že zatím zdivočeli jen dravci. Když skončila s řečí, celé Zootropolis se začalo bát, že každý dravec může zdivočet. To co Judy řekla na konferenci se Nickovi nelíbilo. Řekl, že jestli můžou zdivočit dravci, může zdivočet on. Judy přiznala, že se Nicka bojí, když se ji pokusil jakoby sežrat. Nick jí vrátil přihlášku a odešel. Zootropolis se za ty týdny změnilo. Savci se začali bát dravců a nepokoje kvůli dravcům začaly stoupat. Judy to už nevydržela,když musel Clawhauser odejít a sama dala výpověď, z důvodu, že chtěla zlepšit svět a ne ho zhoršit. Judy se vrátila na farmu svých rodičů, kde pracovala jako farmářka. Když se ji rodiče pokusili utěšit, přijel k nim sám Gideon Šedý, který pomáhá Judyině rodině jako pekař. Judy si začne povídat s Gideonem o jejich dětství. Gideon se jí začne omlouvat a na usmířenou jí dal koláč. V tom si Judy všimne, jak její táta křičí na děti, aby nechodily k modrým rostlinám, protože by se z toho mohly zbláznit, nebo zdivočet. Gideon Judy řekne, že těm rostlinám se říkalo Modrý břečťan. Judy si uvědomí, že touhle květinou mohl někdo otrávit dravce, aby to vypadalo, že zdivočeli. Judy si půjčila tátovo auto a vydala se hledat Nicka.Nejdřív našla Finnicka,aby jí řekl,kde je Nick. Ten jí řekl,že je v parku pod mostem, kde se opaluje. Jak ho Judy našla, ihned mu začala vysvětlovat, že někdo schválně otravuje dravce, aby to vypadalo, že zdivočeli. Nick jí nechce pomoct. Judy začne brečet a dávat si vše za vinu,omlouvat se a že když jí pomůže, může ji klidně až do smrti nenávidět. Nick jí nic neřekne. Pak zvedne propisku, kterou měla Judy a pustil jí z diktafonu, jak brečí a dává si vše za vinu. Nick jí řekne, že jí pomůže a že to může smazat, až to vyřeší.  Ihned se Judy a Nick vydávají za zlodějem, který vykradl květinářství. Hned jak ho našli, začali ho vyslýchat. Ten se zapřisáhl, že jim nic nepoví a že s tím nic neudělají. Tak ho odvezli za panem Velkým, aby jim pomohl při vyslýchání. Zloděj ze strachu o svůj život prozradí, že ukradl Modrý břečťan a prodal ho beranovi Dagovi, který bydlí v metru. Tam najdou starý vyřazený vlak, plný modrého břečťanu. Judy se pokusí vlak ukrást, ten ale při útěku před Dagem vykolejí a vybuchne. Jediný důkaz, co přežije je zbraň, která má v sobě jed z břečťanu. Ihned chtějí projít skrz muzeum na ZPD. Než tam dorazí, u vchodu je zastaví místostarostka Skopová a chce, aby jí předali zbraň. Ihned jim dojde, že za vším stojí Skopová. Ta se je pokusí chytit a zastaví je tím, že je shodí do výběhu, co vypadá jako kopie Zootropole z dávných časů. Skopová nechtěla žádné svědky a tak vypálila jed na Nicka. Ten začal divočet a pokusil se Judy sežrat. Judy mu do cesty hodila vycpané zvíře, které ho mělo zabavit. Judy mezitím vyslýchala Skopovou, aby jí řekla všechen svůj plán. Nick se ale blížil a už se chystal Judy zakousnout. Jak ji zakousl, Judy začala předstírat, že z ní srší krev a že pak umřela. Skopová to nechápala. Nick se postaví vysvětlí jí, že jed nebyl v zbrani a že tam dal borůvky z Judyiny farmy. Skopová je přesvědčena, že to bude tvrzení proti tvrzení. Judy ale vytáhne mrkvovou propisku s diktafonem, kde je nahráno přiznání Skopové. Hopkavá přivolá do Muzea policii a Skopová končí ve vězení. Příběh končí tím, že Nick je přijat u ZPD, jako nový policista. Nakonec dostanou od Boga za úkol chytit auto za rychlou jízdu. Auto řídí Blesk z dopravního inspektorátu. Hned po dokončení práce se koná koncert hvězdy Gazzele.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zootropolis: Město zvířat (v anglickém originále Zootopia) je americký animovaný film studia Walt Disney Pictures a režisérů Byrona Howarda a Riche Moorea. Hlavní postavy namluvili Ginnifer Goodwin, Jason Bateman, Idris Elba, Jenny Slate, Nate Torrence, Bonnie Hunt, Don Lake, Tommy Chong, J. K. Simmons, Octavia Spencer, Alan Tudyk a Shakira. Do amerických kin byl snímek o délce 108 minut uveden 4. března 2016, v Česku byl poprvé promítán o den dříve. V roce 2017 získal Oscara v kategorii Nejlepší celovečerní animovaný film.", "tgt_summary": "是一部美国华特迪士尼动画工作室制作、并由华特迪士尼影业所发行的3D电脑动画动作喜剧冒险电影,也是第55部迪士尼经典动画长片。该片由拜伦·霍华德、里奇·摩尔和杰瑞·布什联合执导,主要的配音员包括了吉妮佛·古德温、詹森·贝特曼、伊卓瑞斯·艾巴、珍妮·斯蕾特、内特·托伦斯、宝妮·杭特、唐·雷克、汤米·钟、J·K·西蒙斯、奥克塔维亚·斯宾塞、阿兰·图代克和夏奇拉等人。电影故事的主要背景设定在一个只有人类以外的哺乳动物所居住的大城市中,其剧情则叙述了主角兔子女警茱蒂和一只街头行骗高手狐狸尼克合作解开一桩肉食动物的失踪案,并揭发其背后的阴谋。", "id": 2270223}
{"src_title": "Ave, Caesar!", "tgt_title": "凱薩萬歲!", "src_document": [{"title": "Děj filmu.", "content": "Film se odehrává v roce 1951 v hollywoodských filmových ateliérech. Eddie Mannix (Josh Brolin) je vedoucím výroby v Capitol Pictures a také „vyjednávač“, který se snaží utajit před bulvárními novináři skandální chování hereckých hvězd. Protože je ve své práci velmi dobrý, má o něj zájem společnost The Lockheed Corporation, která mu nabízí výhodnou a dobře placenou pozici, on ale neví, zda tuto práci vzít. Když otěhotní neprovdaná herečka DeeAnna Moran (Scarlett Johansson), Mannix zařídí, aby její dítě putovalo nejprve do pěstounské péče a ona ho později adoptovala a veřejnost by se nedozvěděla, že právě ona je matkou. Manixe často od práce zdržují sestry Thora a Thessaly Thackerovy (obě hraje Tilda Swinton), jednovaječná dvojčata, které pracují jako novinářky, ale jedna té druhé nemůže přijít na jméno.  Hlavním filmem studia je \"Ave, Caesar!\", výpravný film odehrávající se ve starověkém Římě, v hlavní roli s hereckou hvězdou Bairdem Whitlockem (George Clooney). Whitlock během natáčení vypije pohár, do kterého předtím nalil komparzista (Wayne Knight) omamnou látku a během pauzy záhadně zmizí. Krátce poté přijde do studia vzkaz od skupiny říkající si „Budoucnost“, která se přiznává k únosu Whitlocka a požaduje za něj výkupné 100 000 dolarů. Mannixovi se od vedení studia podaří peníze získat a dává je na určené místo. Whitlock se probudí v domku u pláže, kde se dostane na setkání skupiny „Budoucnost“, což je komunistická buňka. Její představitelé, kteří se mu představí jako scenáristé ve filmovém průmyslu, mu vysvětlí svou ideologii a získávají ho na svou stranu. V tu samou dobu novinářka Thora Thacker vyhrožuje Mannixovi, že napíše článek ohledně skandálu, který se týká vzniku filmu \"Na křídlech orlů\", ale Manixovi se podaří oddálit den zveřejnění tím, že jí prozradí informace ze soukromého života několika herců.  Mezitím je slavný westernový herec Hobie Doyle (Alden Ehrenreich) obsazen na nátlak studia do dramatického filmu noblesního režiséra Laurence Laurentze (Ralph Fiennes). Ale Doylův výkon vůbec neodpovídá představám režiséra, a tak Laurentz prosí Mannixe, aby Doyla z projektu vyřadil a on si tak mohl nechat svou uměleckou vizi filmu. Mannix nicméně Laurentze přesvědčí, že Doyle ve filmu musí být a Laurentz se mu musí víc věnovat, aby zlepšil jeho herecký výkon. Doyle později přichází do Mannixovy kanceláře a přiznává, že se v roli necítí dobře, ale Mannix ho utvrzuje v tom, že má pro roli ty nejlepší předpoklady a připomíná, jak velkorysé k němu studio bylo.  Ten večer jde Doyle na premiéru svého filmu společně s herečkou Carlottou Valdez (Verónica Osorio), přesně podle Mannixových instrukcí. Během projekce je zpočátku znepokojen, jelikož z jeho zpívající scény vynikla pouze komická linka, nicméně když vidí, že se publikum baví, je spokojený. Po premiéře jde s herečkou Valdez do klubu a mají k sobě blízko, ale přeruší je obě sestry Thackerovy. Doyle najednou spatří aktovku, kterou mu dříve ukazoval Mannix a řekl o ní, že uvnitř je výkupné za Whitlocka. Aktovku nese Burt Gurney (Channing Tatum), hvězda komediálního námořnického filmu.  Doyle sleduje Gurneyho při cestě k domku u pláže, otevře dveře a zjistí, že v domě je jen Whitlock. Zbytek členů „Budoucnosti“ jede lodí směrem k sovětské ponorce, kde se s nimi Gurney loučí, protože jako zapálený komunista cestuje do Sovětského svazu. Zbylí členové mu věnují kufřík s výkupným na komunistické účely. Nicméně když Gurney nastupuje, tak mu do náruče skočí pes a kufr mu tak spadne do moře. Doyle odváží Whitlocka zpět do studia a ihned poté přijíždí policie, která zatkne všechny zbylé členy skupiny.  Whitlock se snaží Mannixovi tlumočit své nové poznatky ohledně komunismu, ten ho ale rychle uzemní, profackuje ho a nařídí mu, aby rychle dotočil svou roli v \"Ave, Caesar!\" Thora se setkává s Mannixem a vyhrožuje mu zveřejněním informace, že Whitlock získal roli ve filmu \"Na křídlech orlů\" kvůli tomu, že spal s režisérem Laurentzem. Nicméně Mannix vyvodil, že tuto informaci získala od Gurneyho a přemluví ji, aby to nepublikovala, jelikož Gurney je komunista a tímto by pomohla komunistům a zničila tak svou pověst. DeeAnna se vdá za úředníka Josepha Silvermana (Jonah Hill), který ji dříve pomáhal s projednáním údajné adopce. Mannix odmítá nabídku Lockheedu a pokračuje ve své práci v Capitol Pictures.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ave, Caesar! (v anglickém originále Hail, Caesar!) je americko-britský komediální film z roku 2016, který napsali, produkovali, stříhali a režírovali Bratři Coenové.", "tgt_summary": "是一部2016年美国喜剧片,为乔·柯恩与伊森·柯恩执导、监制和编剧。由乔许·布洛林、乔治·克隆尼、史嘉蕾·乔韩森、蒂达·史云顿、艾登·艾伦瑞克、雷夫·范恩斯、乔纳·希尔、法兰丝·麦杜雯和查尼·塔图主演。", "id": 2585633}
{"src_title": "Luisa Markéta Pruská", "tgt_title": "路易斯·玛格丽特公主 (康诺特公爵夫人)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Luisa Markéta, celým jménem Luisa Markéta Alexandra Viktorie Anežka Pruská, se narodila v Marmorpalais nedaleko Postupimi v tehdejším Pruském království. V Postupimi se, den před Luisou, narodila i Šarlota Pruská. Luisiným otcem byl Fridrich Karel Pruský (1828–1885), syn Karla Pruského a jeho manželky Marie Sasko-Výmarsko-Eisenašské. Její matkou byla Marie Anna Anhaltsko-Desavská (1837–1906), dcera Leopolda IV. Anhaltského, kterému se po více než 280 letech podařilo sjednotit Anhaltsko.  Dne 13. března 1879 se Markéta Luisa vdala za Artura Sasko-Koburského, vévodu z Connaughtu a Strathearnu. Obřad se odehrál v kapli sv. Jiřího ve hradu Windsor. Princ Artur byl sedmé dítě, ale teprve třetí syn britské královny Viktorie a jejího manžela Alberta. Pár obdržel mnoho svatebních darů, včetně diamantového diadému a perlových šperků. Svatby se též účastnilo mnoho příslušníků jak pruské, tak britské královské rodiny. Výjimkou nebyli ani Eduard VII. a Alexandra Dánská.  Čerstvá vévodkyně z Connaughtu strávila prvních dvacet let manželství jako doprovod svého manžela při jeho vojenských nasazeních po celé Velké Británii. Luisa Markéta doprovázela svého manžela i do Kanady, kam se rodu 1911 vydal, aby se zde stal generální guvernér kolonie.  Manželský pár získal jako dar i park Bagshot v hrabství Surrey a po roce 1900 pobýval v Clarence House v Londýně.  Měla slabé zdraví a cestování ji značně vyčerpávalo. Roku 1917 onemocněla bronchitidou, ke které se později přidala i chřipka. Tyto dvě nemoci způsobily skon Luisy Markéty dne 14. března toho roku, kdy jí bylo šestapadesát let. Zemřela v Clarence House a stala se první členkou britské královské rodiny, která si přála být zpopelněna. Její přání bylo vyplněno v krematoriu Golders Green. Její popel v urně byl nakonec umístěn na královský hřbitov Frogmore, kde je pohřbena například i vévodkyně z Kentu Marina. Samotnou Luisu Markétu přežil její manžel Artur a téměř pětadvacet let.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Z manželství s Arturem Sasko-Koburským vzešly tři děti: dvě dcery a syn.", "section_level": 1}], "src_summary": "Luisa Markéta Pruská, CI (celým jménem \"Luisa Markéta Alexandra Viktorie Anežka Pruská\", 25. července 1860, Postupim, Pruské království – 14. března 1917, Clarence House, Londýn, Anglie) byla německá princezna z rodu Hohenzollernů a díky sňatku s Arturem Sasko-Koburským i členka britské královské rodiny. Markéta Luisa je přímou předkyní Karla XVI., Markéty II., nebo Anny Marie Dánské.", "tgt_summary": "普鲁士的路易斯·玛格丽特公主(Princess Louise Margaret,1860年-7月25日-1917年-3月14日),是腓特烈·卡尔亲王的幼女——第4个女儿(她的姐姐夭折,形同是第3个女儿)。她在1879年与英国维多利亚女王的第三子阿瑟王子结婚,成为维多利亚女王的三儿媳。", "id": 2935142}
{"src_title": "Lee Tae-min", "tgt_title": "泰民", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Taemin se narodil 18. července, 1993 v Soulu, Jižní Korea. V roce 2005 byl objeven společností SM Entertainment po úspěšném konkurzu na \"SM Open Weekend Audition Casting\" ve věku 12 let. V roce 2007 studoval čínštinu v Pekingu v Číně.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V březnu 2011 přešel do Hanlim Multi Art School z jeho předchozí školy, Chungdam High School, aby přizpůsobil jeho hektický rozvrh se SHINee. Školu dokončil v únoru 2012, ale nebyl schopen se účastnit ceremoniálu kvůli činnosti SHINee. V současné době studuje obor Muzikál a Film, na Myongji University. Je věřící římského katolicismu a jeho křestní jméno je Francesco (František).", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "SHINee.", "content": "V roce 2008 byl Taemin vybrán jako člen SHINee. Skupina měla oficiální premiéru 25. května 2008, v programu SBS Inkigayo.", "section_level": 2}, {"title": "Další.", "content": "Dne 19. září 2012 Taemin vydal své první OST, \"U\", jako drama \"To The Beautiful You\". 16. října 2012 bylo oznámeno, že se Taemin spolu s Eunhyukem a Henrym ze skupiny Super Junior, Hyoyeon z Girls' Generation a s Kaiem a Luhanem ze skupiny EXO zúčastní jako šestičlenný taneční tým pro Veloster s písní \"Maxstep\", z alba ze spolupráce mezi SM Entertainment a Hyundai. Video ukázka z písně byla vidět na PYL Younique 17. října, 2012.  V červnu 2013 vystupoval s Henrym a Kyuhyunem (Super Junior) se sólo písní \"Past\". V prosinci téhož roku se podílel na soundtracku seriálu \"Prime Minister and I\", \"Steps\". Píseň byla oficiálně představena dne 7. ledna 2014.  Dne 1. června vydal píseň \"That Name\" ve spolupráci s Jonghyunem (SHINee) pro OST na KBS2 pro \"Who Are You: School 2015\". Song debutoval na 36. místě na Gaon Singles Chart.", "section_level": 2}, {"title": "Herectví.", "content": "Taemin v roce 2009 v MBC vystupoval v komedii \"Tae Hee, Hye Kyo, Ji Hyun\" jako Junsu.  V prosinci 2011 se Taemin zúčastnil jako dabér pro korejský animovaný film s názvem \"Outback\" jako hlavní postava, Johnny bílá koala, spolu s kolegyní Sunny (Girls' Generation).", "section_level": 2}, {"title": "Televizní pořady.", "content": "V roce 2009 se objevil v televizních pořadech jako např.\" Idol Maknae Rebellion \"vedle kolegů Onew, Jonghyun a Key (SHINee) v několika epizodách, spolu se členy dalších skupin, včetně umělců Dongho, Shorry J, Jinwoon, Yunhwa, Seunghyun a Mir.  V dubnu 2013 SM Entertainment oznámila, že Taemin bude se Son Na-Eun ze skupiny A-Pink hrát pár v reality show \"We Got Married\", kterým nahradili předchozí pár Kwanghee a Sunhwa.  Dne 8. února 2014 se vrátil s Immortal Song 2, kde nazpíval píseň \"Wait a Minute\" jako Joo Hyun-mi.  3. února 2015 byl potvrzen pro obsazení do první sezóny \"Match Made in Heaven Returns\". Dne 23. března byla oznámena jeho účast v estrádě Off to School.", "section_level": 2}, {"title": "Sólový debut.", "content": "Dne 25. července bylo oznámeno, že Taeminův oficiální sólový debut vyjde v srpnu. Oficiální hudební videoklip pro jeho titulní píseň \"Danger\" vyšel 15. srpna. 18. srpna Lee Taemin vydal své sólové mini album \"Ace\", které obsahuje šest písní.  V září roku 2015 se tvrdilo, že se Taemin připravuje na sólový comeback, který krátce poté potvrdil také na koncertu sám.  Dne 23. února, 2016 se vrátil se s jeho prvním albem \"Press it\", které obsahuje celkem deset skladeb, včetně titulní skladby \"Press Your Number\", na které se podílel známý zpěvák Bruno Mars.  Jeho japonský debut v podobě mini alba \"Solitary Goodbye\" vyšlo 27. června 2016. Na albu jsou 4 nové japonské písně a japonská verze \"Press Your Number\".  V září 2017 se objevil v japonském krimi dramatu Final Love: Even If You Disappear Tomorrow, pro který vytvořil i oficiální soundtrack.  Taeminovo druhé album \"Move\" bylo vydáno v říjnu 2017, které obsahuje i jeho dosud největší hit \"Move\". Album se umístilo na druhém místě na Gaon Album Chart a na třetím místě Billboard World Albums Chart. V prosinci téhož roku měl vystupovat na KBS Song Festivalu, ale kvůli úmrtí svého kolegy ze SHINee Jonghyuna svoji účast zrušil.  Dne 5. listopadu 2018 vydal své třetí album \"Taemin\". Dne 11. února 2019 vydal své druhé korejské EP \"Want\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Lee Tae-min známý též jako Taemin (* 18. července 1993) je jihokorejský zpěvák, tanečník a herec. Debutoval jako zpěvák a hlavní tanečník ve skupině SHINee v květnu 2008. V roce 2009 započal svou hereckou kariéru s MBC komedií \"Tae Hee, Hye Kyo, Ji Hyun\", kde ztvárnil Junsu.", "tgt_summary": "李泰民(,英语:Lee Tae Min,1993年-7月18日),艺名泰民(,英语:TAEMIN),韩国男歌手、舞者。出生于韩国首尔特别市,SM娱乐旗下的五人男子歌唱团体SHINee的成员,为团体的主舞及副唱。该团体后来成为韩国K-POP史上最具代表性的组合之一。 2008年5月25日以SHINee成员身份正式出道,14岁(未满15岁)就以卓越的舞蹈实力而备受瞩目,从此便担任组合主领舞。变声期后,2012年1月在KBS《不朽的名曲》中展露出不俗的歌唱实力,便担任组合领唱。出道至今参演多部电视剧,并为动漫电影配音,演唱电视剧OST;2014年首次主演音乐剧《宫 2014》,于日本演出时获得极大回响。2014年8月18日正式以solo歌手出道,并发行首张个人迷你专辑《ACE》,为SM娱乐现役团体成员中首位solo出道者。2016年发行的首张正规专辑《Press It》年度发行销售量为韩国国内个人歌手第一位。", "id": 2953456}
{"src_title": "Andělský investor", "tgt_title": "天使投资者", "src_document": [{"title": "Vznik pojmu.", "content": "Pojem andělský investor pochází se Spojených států, kde se původně objevil v divadle na Broadwayi, kde označoval zámožné jedince, kteří poskytovali peníze na divadelní představení, jež by nemohly bez takto poskytnutých peněž fungovat. Ve spojitosti s financováním podniků byl tento termín poprvé použit univerzitním profesorem z univerzity v New Hampshire, Williamem Watzelem v roce 1978. Watzel pracoval na studii o vybírání kapitálu v začátcích podnikání. Pojmem „\"angel investor\"“ pak označil ty individuální investory, kteří poskytli financování takto nově založeným společnostem.", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "Definovat pojem andělský investor je složité, neboť různé publikace uvádějí rozdílné definice, zde je několik příkladů:", "section_level": 1}, {"title": "Zdroje podnikání.", "content": "Andělský investor investuje převážné své peníze, ne peníze druhých osob či společností jako je tomu v případě profesionálně řízeného investičního fondu. Zajímavostí může být, že dle studie Williama R. Kerra, Joshe Lernera a Antoinette Schoar jsou startupy a začínající společnosti zafinancované andělskými investory stabilnější, než ty společnosti financované klasickými investičními fondy.  Při shánění peněz na podnikání se podnikatelé často obrací na rodinu, přátele či investiční fondy. Rodina dokáže obvykle půjčit relativně malé částky, kdežto investiční fondy se obvykle nepouštějí do menších investic v řádech desítek, ale i stovek milionů korun. Andělští investoři pak vyplňují tuto mezeru. Některé publikace označují za andělské investory i přátele či rodinu, která na podnikání poskytne peníze. Protože se zpravidla jedná o úspěšné a zámožné osoby, je pro andělské investory půjčka ve výši několik stovek tisíc, ale i milionů korun optimální. Samozřejmě, výše poskytnutého kapitálů se může lišit mezi andělskými investory. Nelze tak určit přesnou hranici, kolik může andělský investor investovat do společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Investiční profil.", "content": "Jakákoliv investice, a především andělská investice sebou obnáší velký risk. Andělský investor hledá především takové společnosti, u které je vysoká pravděpodobnost návratu investovaného kapitálu. Proto se soustředí na společnosti s jasným obchodním plánem, které nabízejí promyšlený a uvěřitelný růst společnosti a také úspěšnou exit strategii (prodání společnosti).Andělští investoři investují zpravidla pouze čtvrtinu svých dostupných financí. To souvisí s rizikovým profilem tohoto podnikání", "section_level": 1}, {"title": "Andělští investoři v České republice.", "content": "Z historických důvodů se v Česku objevují první andělští investoři až po roce 1989 a Sametové revoluci. Rozmach andělských investic však přichází až v posledních 10 letech. Důvodem je, že se v současné době začíná dorůstat skupina úspěšných podnikatelů, kteří za sebou mají jeden či více úspěšných exitů (prodaných společností) po rozmachu internetu po roce 2000, a tudíž mají k dispozici slušný kapitál, který mohou investovat do dalších startupů, malý společností či jiných zajímavých podnikatelských nápadů.  V České republice se také začínají objevovat první sdružení, asociace či skupiny sdružující andělské investory. Mezi tyto skupiny patří například platforma Busyman.cz, která vznikla jako vůbec první svého druhu (2010), dále Keiretsu Forum, jedna z největších celosvětových sítí andělských investorů a které otevřela během jara roku 2016 svou pobočku v České republice. Další podobnou skupinou působící v České republice je Business Angels Czech, které je součástí evropské investorské skupiny EBAN. Počátkem roku 2020 vznikla Czech Business Angel Association (CBAA), první asociace andělských investorů v České republice, které cílem je zejména aktivní rozvoj tuzemského andělského investování, zastupování společných zájmů andělských investorů a kultivace podnikatelského prostředí, kde se investoři a startupy pohybují.", "section_level": 1}], "src_summary": "Andělský investor nebo také obchodní anděl či anděl, je český výraz pro anglické termíny \"angel investor\", \"business angel\", \"seed investor\" či \"private investor\", který označuje jedince, jenž poskytuje kapitál pro zakládání podniků, obvykle výměnou za podíl ve společnosti či participaci na zisku společnosti. Od konce internetové horečky ve druhé polovině devadesátých let ve světě vzrůstá počet andělských investorů, především skrz financování online, ITC a software společností, jejichž rozmach nastal na začátku tohoto století. Existují i společnosti, které sdružují andělské investory do organizací.", "tgt_summary": "天使投资者(英语:Angel investor)或天使,在欧洲称为商业天使(英语:Business Angel)或非正式投资者,是指提供创业资金以换取可转换债券或所有者权益的富裕个人投资者。天使投资人自己组织成的天使团体或天使网络目前正不断扩大,以分享研究成果和集中资金针对性。术语“天使”最初来自英格兰,代表提供戏剧表演资金的资本。1978年,新罕布什尔大学教授、该校创业研究中心创始人William Wetzel完成了一项开拓性研究:探讨在美国如何增加企业的原始资本,他第一次使用“天使”来描述那些支持这些企业的投资者。", "id": 1112124}
{"src_title": "Kokotice ladní", "tgt_title": "平原菟絲子", "src_document": [{"title": "Výskyt v ČR.", "content": "V České republice je kokotice ladní považována za invazní neofyt, patrně byla zavlečena s osivem kulturních plodin, olejninami, luštěninami nebo bavlnou. V Praze byla nalezena již roku 1883 a byl to patrně její první sběr v Evropě. Postupně se ze středních Čech začala šířit na Moravu, kde byla zjištěna v roce 1924. V současnosti roste hlavně v teplých a sušších oblastech, v Polabí, na Hané, na jižní Moravě a v podhůří Bílých Karpat. V chladnějších podmínkách se hojněji vyskytuje pouze v jižních Čechách.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Mimo polí osídluje často zelené rostliny podél komunikací, na rumištích, skládkách, v nevyužívaných prostorách továren, na odkalištích cukrovarů, na úhorech i v obdělávaných zahradách. Nemá specifické podmínky na hostitele a žije na širokém spektru druhů, její šíření na nová území podporuje i zvýšená tolerance vůči zasoleným biotopům na okrajích silnic. Vyskytuje se jak na rostlinách rostoucích na suchých stráních, tak i na vlhkých, obnažených dnech rybníků.  Kokotice ladní je parazitující rostlina, která nemá vlastní vyživovací kořenový systém a neosahuje chlorofyl. Při získávání živin je zcela odkázána na hostitelské rostliny, připojuje se k jejich nadzemním, lodyžním pletivům pomoci mnoha haustorií, jimiž z rostlin pro svou potřebu odčerpává vodu a živiny, tím je oslabuje a dochází k jejich vadnutí a usychání. V porostech kulturních rostlin pak vznikají následkem kruhovitého šíření parazita plochy zcela bez výskytu pěstované plodiny.  V ČR tento nebezpečný plevel cizopasí hlavně většinu druhů čeledí lilkovitých a tykvovitých a dále rody: aksamitník, dvouzubec, heřmánek, hulevník, chryzantéma, jablečník, jetel, jitrocel, krásenka, lebeda, máchelka, merlík, mrkev, pelyněk, posed, rýt, řebříček, řepeň, sléz, sporýš, srdečník, svlačec, tolice, truskavec, vikev atd. V Evropě je uváděn její výskyt u více než 200 druhů cévnatých rostlin.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jednoletá parazitická bylina se silně rozvětvenou, asi 1 mm hrubou, nažloutlou, bezlistou, ovíjivou lodyhou z které vyrůstají četná haustoria. Její lodyha porůstá pětičetnými, asi 3 mm velkými, bílými, nažloutlými až narůžovělými květy. Ty vytvářejí klubkatá květenství, která obsahují dvě až deset oboupohlavných květů na krátkých stopkách s miskovitými listeny. Pětičetný kalich má vejčité plátky, které se na bázi překrývají. Pět korunních plátků tvořící korunní trubku je trojúhelníkovitého tvaru a na vrcholech jsou dovnitř zahnuté. V krátce zvonkovité koruně je pět tyčinek, jejichž podlouhlé prašníky z květu vyčnívají a kulovitý semeník se dvěma hnědými čnělkami zakončenými kulovitými bliznami. Květy rozkvétají v období od června do srpna a opyluje je hmyz. Ve velikosti a hustotě květenství, stejně jako ve velikosti plodů, bývají u jednotlivých rostlin rozdíly. Ploidie druhu je 2n = 56.  Plodem je kulatá, na vrcholu mírně zploštělá tobolka asi 3 mm velká. Obsahuje čtyři světle hnědá, oválná, jednostranně zploštělá, asi 1 mm velká semena.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Rozmnožuje se semeny, kterých může statná rostlina ročně vytvořit i přes 100 000. Bývají roznášena větrem, vodou, zvířaty i lidmi na strojích nebo během přepravy sklizených plodin. Mají nestejnou dobu dormance, podržují si klíčivost po dobu šesti až deseti roků, přežívají i průchod trávicí soustavou zvířat. Klíčit začínají při teplotě od 8 °C, optimum je při 18 až 24 °C. Vzcházejí v dubnu až červnu, kvetou v červnu a srpnu a semena dozrávají v červenci až říjnu. Tento parazitický druh se může rozšiřovat i roznesenými útržky lodyh s dosud nezralými semeny, ta spolehlivě uzrají i na jejich suchých úlomcích.  Při klíčení spotřebovává mladá rostliny zásobu živin uloženou v drobném v semenu a musí se co nejdřív připojit k parazitované rostlině pro získání dalších živin. Semeno proto musí vyklíčit v těsné blízkosti zelené rostliny, kolem které se může semenáček ovinout a napojit se na ni haustoriemi. Kořínek slouží jen k upevnění a brzy zaniká, rostlina pak nemá žádný kontakt s půdou.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Kokotice ladní je celosvětově považována za invazní plevelný druh, který nemá pro lidi ani zvířata žádný ekonomický přínos, ale přináší v místech silného výskytu nemalé škody. V české přírodě se její škody nejvíce projevují na porostech jetele a vojtěšky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kokotice ladní (\"Cuscuta campestris\") je parazitická rostlina bez kořenů a listů, má pouze lodyhy, květy a plody, je jedním z téměř 200 druhů rodu kokotice. Je původní v Severní Americe a na karibských ostrovech, odkud se rozšířila do Jižní Ameriky, Jižní, Střední i Západní Evropy, do velké části Asie od Arabského poloostrova přes Kavkaz, Střední Asii a Čínu až po Japonsko, Indii a Indonésii. Doputovala také do Austrálie i na Tichomořské ostrovy.", "tgt_summary": "平原菟丝子(学名:)为旋花科菟丝子属下的一种寄生植物。俗名田野菟丝子、金色菟丝子、草原菟丝子等。原产于北美中部地区,能寄生多种植物,包括苜蓿和其他豆科植物,已成为许多国家广泛分布的有害杂草。", "id": 1640363}
{"src_title": "Jurij Norštejn", "tgt_title": "尤里·諾里斯金", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pochází z moskevské židovské rodiny, narodil se v Penzenské oblasti, kam byla jeho matka za války evakuována. V roce 1961 absolvoval animátorský kurs pořádaný studiem Sojuzmultfilm. Pracoval pod vedením režiséra Ivana Ivanova-Vana, v roce 1968 spolu s Arkadijem Ťurinem vytvořil svůj první film \"25. říjen — první den\", zabývající se odrazem Říjnové revoluce v tvorbě avantgardních malířů. Dalším filmem byla \"Bitva u Keržence\" (1971), freska z ruské historie využívající hudbu Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Následovaly dětské filmy \"Liška a zajíc\" (1973), \"Jeřáb a volavka\" (1974) a \"Ježek v mlze\" (1975). Norštejn na nich spolupracoval se svojí manželkou, výtvarnicí Francescou Jarbusovovou, inspiroval se pokusy Alexandra Alexejeva s prostorovou iluzí dosahovanou pomocí špendlíkového plátna. Pohádkové náměty jsou zpracovány lyrickým způsobem se smyslem pro tragikomické životní situace, Josif Bojarskij o \"Ježkovi v mlze\" napsal: „Tento film, plný jemných psychologických nuancí, dokazuje, že neexistují žádné odstíny lidských citů, které by se nedaly vyjádřit prostředky kresleného filmu.“ V roce 1975 obdržel Státní cenu Sovětského svazu.  V roce 1979 natočil Norštejn film \"Pohádka pohádek\" podle scénáře Ljudmily Petruševské a s hudbou Michaila Mejeroviče. Folklórní námět o malém šedém vlkovi se prolíná s proudem vědomí, odrážejícím vzpomínky Norštejnovy generace, narozené za války. Film byl na uměleckém festivalu, pořádaném u příležitosti olympijských her 1984, vyhlášen nejlepším animovaným filmem všech dob.  Norštejn je známý svým precizním, přemýšlivým způsobem práce, který mu vynesl přezdívku „Zlatý hlemýžď“. Na celovečerní filmové adaptaci Gogolovy povídky \"Plášť\" pracuje již od roku 1981, zatím z tohoto díla byly promítnuty pouze krátké ukázky na několika filmových festivalech. Kvůli pomalému tempu práce byl propuštěn ze Sojuzmultfilmu a roku 1993 založil vlastní studio ŠAR (Škola animátorů a režisérů). Je také uznávaným filmovým pedagogem, který přednáší po celém světě. Za svůj vzor ho označují japonští filmaři Hajao Mijazaki a Isao Takahata, v Japonsku také Norštejn obdržel Řád vycházejícího slunce. Je autorem knihy \"Sníh na trávě\", v níž vysvětluje svoje tvůrčí postupy.  V roce 2014 převzal Jurij Norštejn čestný doktorát pražské Akademie múzických umění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jurij Borisovič Norštejn (rusky \"Юрий Борисович Норштейн\", 15. září 1941 Andrejevka) je ruský animátor a režisér, od roku 1996 držitel titulu národní umělec Ruské federace.", "tgt_summary": "尤里·鲍里索维奇·诺尔施泰因(,1941年-9月15日),俄罗斯动画导演,制作人。动画作品《故事中的故事》(Сказка сказок)是其成名作。", "id": 491426}
{"src_title": "Michal Šišman", "tgt_title": "米哈伊尔·希什曼", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Po brzké smrti Svjatoslavova syna Jiřího II. Tertera se na bulharský trůn dostal car Michal Šišman. Tento Vidinský despota byla zvoleny bojary. V té chvíli už klidné roky vlády cara Teodora Svjatoslava byly minulostí. Zajímavostí bylo, že téměř celé své období panování (1323 - 1330) car proseděl na koni.  Michal Šišman bojoval v mnoha bitvách. Znal vítězství i prohry. Jeho první bitvy proti Byzantské říši v oblasti Thrákie jsou zrcadlem velké síly její armády.  O pár let později, když znovu hrozila bitva s Byzancí, si již sám nevěděl rady, a tak poprosil Tatary - své staré spojence, - aby mu pomohli v boji. Nečekané vpády ze strany Bulharů v Thrákii a v Adrianopoli vyčerpávaly Byzantskou říši, která byla nejednotná, protože v zemi bylo mnoho vnitřních rozporů a bitev.  V roce 1324 car Michal Šišman podepsal s Byzantinci mírovou smlouvu, protože si nebyl schopen udržet v bitvách získané oblasti. Smlouva byla potvrzena svatbou cara se sestrou mladého panovníka Andronika III. - Teodorou - vdovou po carovi Teodoru Svjatoslavi. Tímto způsobem si car zajistil mír z jihu. Nová dynastie byla také slavnostně uznána za platnou. V druhé polovině 20. let 14. století byl car zapleten do bitvy o Konstantinopol. Jeho touha získat ho do svých rukou se však neskončila dobře. Po neúspěšném vojenském pochodu v Thrákii prosil Andronika znovu o mír. Tento mír byl nyní pro Bulharsko velmi potřebný, protože na zemi stále více doléhali Srbové.  Ti ovládali již velkou část Makedonie a jejich král Štěpán Uroš III. Dečanský se připravoval na bitvu proti Bulharům. Bitva se uskutečnila u města Velbăžd (dnes Kjustendil) na západě země. Následovaly dramatické momenty s důležitými následky pro Bulharsko. Koncem července roku 1330 po bitvě proti Srbům se oba tábory dohodly na příměří. Okolnosti okolo smrti Michala Šišman jsou nejasné. Podle byzantského císaře a historika Jana Kantakuzenose byl císař v bitvě smrtelně zraněn a brzy zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michal Šišman (, známý také jako Michal III. Asen, ) byl v letech 1323 až 1330 bulharský car. Přesný rok jeho narození není znám, ale předpokládá se, že mezi lety 1280 a 1292. Byl zakladatelem poslední vládnoucí dynastie druhé bulharské říše, Šišmanů. Po korunovaci ale vystupoval pod jménem Asen, aby zdůraznil spojení s Asenovci - první, kdo druhé říši vládli.", "tgt_summary": "米哈伊尔·希什曼(,?-1330年-7月28日)是保加利亚沙皇(1323年-1330年在位),希什曼王朝的创立者。维丁大公希什曼之子。他在保加利亚历经内乱和蒙古人的蹂躏之后,再度统一了国家。", "id": 1627370}
{"src_title": "Drag and drop", "tgt_title": "拖放", "src_document": [{"title": "Akce.", "content": "Základní sekvence využívající funkci drag-and-drop je následující:  Tažení vyžaduje větší fyzickou námahu než pohyb se stejným ukazovacím zařízením bez držení tlačítka. Vzhledem k tomu se uživatel nemůže pohybovat tak rychle a přesně při tažení (viz Fittsův zákon). Nicméně drag-and-drop operace mají tu výhodu, že můžeme skloubit dohromady dva operandy (objekt a cílovou lokaci) do jediné akce.  Problém se objeví, když pro výběr objektů i pro jejich přetažení slouží stejné tlačítko. Nepřesný pohyb může způsobit přetažení, když uživatel chce jen vybrat.  Dalším problémem je, že cíl operace drag-and-drop může být zakrytý jinými objekty. Uživatel v takovém případě musí tažení přerušit, zajistit, aby zdroj i cíl byly viditelné a začít znovu. V klasickém Mac OS slouží lišta nacházející se v horní části obrazovky jako univerzální cíl, který umožňuje anulovat přetahovací operaci. Tento problém byl vyřešen v Mac OS X se zavedením Exposé.", "section_level": 1}, {"title": "V operačním systému Mac OS.", "content": "Drag and drop, nazváno stejně jako klikni a táhni, bylo použito v originálním Mackintoshi pro manipulování se soubory (například jejich kopírování mezi disky nebo složkami). System 7 přidal možnost otevření dokumentu v aplikaci tím, že upustí ikonu dokumentu na ikonu aplikace.  V systému 7.5, drag and drop byla rozšířena společná schránka o operace jako kopírování nebo přesouvání textového obsahu v rámci dokumentu. Obsah může být také vtažen do souborového systému k vytvoření \"výstřižku souboru\", které by pak mohly být uloženy a znovu použity.  Pro většinu z jeho historie Mac OS používá jediné tlačítko myši, tímto tlačítkem pokrývá velkou část horního povrchu myši. To může zmírnit ergonomické obavy udržet stisknuté tlačítko při přetahování.", "section_level": 1}, {"title": "V OS/2.", "content": "Pracoviště nazváno jako The Workplace Shell v OS/2 rozsáhle používá pro drag and drop vedlejší tlačítko myši, přičemž primární tlačítko zůstává pro výběr a standardní klikání myši. Používá se to jako další pokročilé funkce Common User Access na rozlišení nativních OS/2 aplikací pro platformě-nezávislé porty.", "section_level": 1}, {"title": "V HTML.", "content": "Specifikace v HTML5 nazívající se \"working draft\" obsahují podporu drag and drop. HTML5 podporuje rozdílné druhy funkce táhnutí a puštění zahrnující:  Každý z těchto typů může být použit, záleží na akci kterou právě potřebujeme. Všimněte si, že když HTML element je tažen pohybem na jeho nynější pozici, jeho ID je posláno na jeho rodičovský poziční element; takže pošle text a může být považován za první skupinu.  Webová e-mailová aplikace Google Gmail podporuje drag and drop obrázků a příloh v nejnovějším prohlížeči Google Chrome a Apple Safari (5.x). Drag and drop také podporuje Google obrázkové vyhledávání.", "section_level": 1}, {"title": "Na dotykovém zařízení.", "content": "Většina nových zařízení s dotykovým displayem také obsahují funkci drag and drop, nebo více přesněji, dlouhý stisk a poté tah. Jako je tomu například u Apple iPhone nebo u zařízení s operačním systémem Android.", "section_level": 1}], "src_summary": "Drag and drop (\"táhni a pusť\") je v informatice operace používaná v grafickém uživatelském rozhraní, kdy uživatel v počítači „uchopí“ pomocí ukazovacího zařízení (např. myši) virtuální objekt (např. soubor nebo ikonu) a přesune ho „přetažením“ na jiné místo (nebo na jiný objekt).", "tgt_summary": "拖放(英语:Drag-and-drop)指的是图形使用者接口(英语:Graphical user interface)中,「在一个虚拟的物件上按著鼠标键将之拖曳到另一个地方或另一个虚拟物件之上」的动作(或是支持着这样的用户界面的技术)。一般而言,这可以用来产生很多种动作,或是在两个抽象物件当中产生各式各样的连结。", "id": 1243268}
{"src_title": "Fredric Brown", "tgt_title": "弗雷德里克·布朗", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ve čtrnácti letech mu zemřela matka a o rok později otec. Pracovat začal v šestnácti letech a prošel různými zaměstnáními, byl úředníkem, zaměstnancem cirkusu, knihovníkem i soukromým detektivem. V letech 1927-1928 se snažil studovat na vysoké škole, ale studia záhy opustil. Roku 1929 se oženil a s manželkou měl dva syny. Od roku 1936 začal psát humoristické povídky pro různé časopisy. V letech 1937-1945 pracoval jako korektor v \"Milwaukee Journal\". Roku 1938 vydal své první detektivní příběhy. Pro pulpové magazíny psal kromě detektivek také sci-fi povídky a westerny. V žánru science fiction debutoval roku 1941 povídkou \"Not Yet the End\" (Ještě není nic ztraceno). Svůj nejznámější sci-fi příběh \"Arena\" (Aréna) vydal roku 1944. Úspěch jeho detektivního románu \"The Fabulous Clipjoint\" (1947, Báječný zapadák), za který obdržel roku 1948 cenu Edgara Alana Poea (Edgar Award) za nejlepší románovou prvotinu, mu umožnil stát se spisovatelem z povolání.  Roku 1947 se rozvedl se svou první ženou a následující rok se oženil s Elizabeth Charlierovou. Protože měl vždycky problémy s alergiemi a astmatem, přestěhoval se s manželkou roku 1954 do Tusconu v Arizoně, kde doufal najít pro své zdraví lepší životní podmínky. Nemoc se mu však neustále zhoršovala a začal mít také problémy s alkoholem. Roku 1965 přestal být literárně činný a roku 1972 zemřel na rozedmu plic.  V žánru science fiction se proslavil jako tvůrce krátkých a většinou humorně laděných povídek (tzv. short short story) v době, kdy byl humor ve sci-fi velmi vzácný. Kromě povídek napsal celou řadu románů, a to nejen sci-fi ale i detektivních, v nichž v mnoha případech vystupuje dvojice amatérských detektivů, strýc Ambrose Hunter a jeho synovec Ed Hunter. Kromě toho napsal několik scénářů pro televizní seriál Alfreda Hitchcocka \"Alfred Hitchcock Presents\" (1957-1959, Alfred Hitchcock uvádí).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejznámější povídky.", "content": "Následující seznam obsahuje především sci-fi povídky, pokud jde o detektivní povídku, je takto označena.", "section_level": 2}, {"title": "Detektivní romány a thrillery.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Románová série s detektivy Ambrosem a Edem Hunterem.", "content": "V následujících románech vystupuje dvojice amatérských detektivů, strýc Ambrose Hunter a jeho synovec Ed Hunter.", "section_level": 3}, {"title": "Série Fredric Brown in the Detective Pulps.", "content": "Série se skládá z devatenácti povídkových sbírek, které obsahují doposud knižně nevydané autorovy detektivní, tajemné a sci-fi povídky z pulpových magazínů, jeho poezii a také nedokončená díla:", "section_level": 2}], "src_summary": "Fredric William Brown (29. října 1906, Cincinnati, Ohio – 11. března 1972, Tucson, Arizona) byl americký novinář, scenárista, humorista a spisovatel fantasy a science fiction, jeden z autorů období tzv. Zlatého věku sci-fi.", "tgt_summary": "弗雷德里克·布朗(Fredric Brown)(1906年10月29日 - 1972年3月11日)是美国科幻小说、推理小说作家。他出生于辛辛那提。", "id": 2868613}
{"src_title": "Sejfulla Malëshova", "tgt_title": "赛依弗拉·马利绍瓦", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Malëshova byl osobním tajemníkem albánského meziválečného politika Fana Noliho. K této pozici se Malëshova dostal poté, co dokončil svá studia lékařství v Itálii. Poté, co byla Noliho vláda svržena, odešel Malëshova do Paříže a později do Moskvy, kde se stal komunistou a studoval marxismus.  V letech 1930 – 1932 se stal členem Komunistické strany Sovětského svazu, nicméně byl velmi brzy jako příznivec Nikolaje Bucharina vyloučen, vzhledem k probíhajícím čistkám v KSSS v 30. letech a boji o moc. Přeložil komunistický manifest do albánštiny. Po založení Albánské strany práce na začátku druhé světové války se stal členem této strany. Věnoval se také poezii a tvořil pod pseudonymem Lame Kodra. Poté, co albánští komunisté převzali v zemi moc se stal ministrem kultury a propagandy. V témže roce byl zvolen do nově vzniklého Albánského svazu spisovatelů a umělců. Sám Malëshova přeložil některá díla světové literatury do albánštiny.  Malëshova byl kritikem Envera Hodži v řadě oblastí. Kritizoval plánovanou pozemkovou reformu; obával se, že povede k hladomoru.  Malëshova byl ve srovnání s řadou dalších albánských komunistů poměrně umírněný. Cenzurní pravidla uplatňoval víceméně velmi vágně, což mu vyneslo nelibost ze strany albánského komunistického vůdce Envera Hodži. Sám Malëshova napsal několik dopisů Harrymu Trumanovi a Clementu Attlee s cílem, aby Spojené státy a Velká Británie uznaly novou albánskou vládu. V roce 1946 obvinil Hodža Malëshovu z pravicových úchylek. Koči Dzodze ho následně vyloučil z komunistické strany. Enver Hodža jej označil za jugoslávského trockistu. Následně byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 20 let vězení.  Zbytek svého života strávil Malëshova jako skladník v přístavním městě Fier.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sejfulla Malëshova (2. března 1900, Këlcyrë, Osmanská říše – 9. června 1971, Fier, Albánie) byl albánský partyzán a komunistický politik.", "tgt_summary": "赛依弗拉·马利绍瓦(;1900年-3月2日-1971年-6月9日),是阿尔巴尼亚的政治家、党和国家领导人,阿尔巴尼亚共产党中央政治局委员,阿尔巴尼亚宣传和文化部部长、教育部部长、作家和艺术家协会主席。1946年,被指责企图建立资产阶级民主制度,发展资本主义私有制经济,向美英让步,犯了右倾机会主义错误,被开除出党。之后的余生靠当一名仓库保管员度过,直到1971年去世。", "id": 2410043}
{"src_title": "Paka nížinná", "tgt_title": "駝鼠", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Paka nížinná má rozsáhlý areál výskytu od severovýchodního Mexika (především v Mexickém zálivu) přes Paraguay, Argentinu až do jihovýchodní Brazílie. Některé populace žijí rovněž v Uruguayi. Do tropických oblastí Severní Ameriky se paky dostaly přes pevninský most z Jižní Ameriky při poslední době ledové v pleistocénu. Byla introdukována do Alžírska a na Kubu. K životu dává přednost stálezeleným tropickým lesům (například v Mexiku), avšak žije též v mangrovníkových porostech. Na Yucatánu žije i v suchých oblastech. Průměrná nadmořská výška, ve které žije, činí 1 600 m n. m. Hustota populace závisí na dostupnosti potravy, vody, přítomnosti predátorů a dalších faktorech.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Paka nížinná má robustně stavěné tělo, samci měří na délku 65 až 82 cm, samice jsou menší a dosahují délky 60 až 70 cm; u tohoto druhu je vyvinut pohlavní dimorfismus. Hmotnost se odhaduje na 7−12 kg, jedná se o největšího hlodavce Mexika. Nohy jsou krátké, ocas zakrnělý. Přední tlapy jsou opatřeny 4 prsty, zadní 5. Lebka měří zhruba 19 cm. Celkový zubní vzorec činí I 1/1, C 0/0, PM 1/1, M 3/3 = 20. Srst je červenohnědá, se světlejším břichem a bílými skvrnami na bocích.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Paky nížinné přes den obývají nory, které si vyhrabávají 2 až 6 m hluboko, na yucatánském poloostrově obývají jeskyně. Žijí ve skupinkách složených ze samce a samice (monogamní druh), avšak nebydlí spolu v jedné noře. Chrání území o rozloze 3−4 ha a značí si jej rozstřikováním sekretů ze žláz blízko konečníku. Jedná se o noční zvířata, orientují se především sluchem a čichem, mají však také dobrý zrak podporovaný například vrstvou \"tapetum lucidum\" na sítnici. Predátory zastrašují zvuky připomínajícími chrochtání až vrčení, jež mohou vyvolávat díky zvětšené lícní kosti. Živí se zejména plody, například z pouterie sapoty (\"Pouteria sapota\"), mlékovce obecného (\"Brosimum alicastrum\"), hruškovce přelahodného (\"Persea americana\") nebo \"Dialium guianense\". Rozmnožování nastává během celého roku, estrální cyklus trvá průměrně 32,5 dní. Po období březosti, jež trvá asi 97–118 dnů, se samici narodí jedno až dvě plně vyvinutá mláďata, o která se stará 8 týdnů. Matku přivolávají mňoukavými zvuky. Odstav od mateřského mléka nastává zhruba ve 3 měsících života mláďat a pohlavní dospělosti dosahují v 8 měsících. Průměrný věk činí zhruba 12,5 let. Mezi nepřátele pak nížinných se řadí například jaguáři američtí (\"Panthera onca\"), parazituje na nich měchožil \"Echinococcus vogeli\".", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Paka nížinná je často lovena pro maso, které se prodává jako \"\". V jihovýchodní části areálu výskytu populace klesly kvůli ničení přirozeného prostředí. Kvůli rozsáhlému areálu výskytu společně s velkou populací je však paka nížinná řazena mezi málo dotčené druhy. Vyskytuje se v řadě chráněných oblastí a je mimo jiné zapsána na Úmluvu o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paka nížinná, rovněž aguti paka nebo tlamák bahní (\"Cuniculus paca\") je hlodavec z čeledi pakovití a rodu \"Cuniculus\". Dříve byl řazen do čeledi agutiovití (Dasyproctidae). Popsal jej Carl Linné v roce 1766. Má rozsáhlý areál rozšíření. Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody i proto patří mezi málo dotčené druhy.", "tgt_summary": "驼鼠(\"Cuniculus paca\")是美洲热带及亚热带的一种大型啮齿目,分布在墨西哥东中部至阿根廷北部。", "id": 2743190}
{"src_title": "Síťový socket", "tgt_title": "網路插座", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Například k poslání „Hello, world!” pomocí TCP na port 80 hostitele s adresou 1.2.3.4, vytvoříme socket, připojíme jej ke vzdálenému hostiteli, odešleme řetězec a poté socket zavřeme: Socket socket = getSocket(type = \"TCP\") connect(socket, address = \"1.2.3.4\", port = \"80\") send(socket, \"Hello, world!\") close(socket) \"Socket API\" je rozhraní pro programování aplikací (API), které je obvykle poskytováno operačním systémem a umožňuje aplikačním programům ovládat a používat síťové sockety. API internetových socketů jsou obvykle založena na standardu Berkeley socketů. Dle standardu Berkeley socketů jsou sockety ve formě deskriptoru souboru (\"souborový\" handle), což vychází z filozofie Unixu, která tvrdí, že „všechno je soubor”, a analogie mezi sockety a soubory: v obou případech lze data číst, zapisovat a socket lze otevřít a zavřít. V meziprocesové komunikaci bude obecně mít každá strana komunikace své vlastní sockety a každý z nich může používat jiné API, protože jsou data předávána pomocí síťového protokolu.  \"Adresa socketu\" je kombinací IP adresy a čísla portu, stejně jako je jeden konec telefonního spojení kombinací telefonního čísla a předčíslí (tzv. „volačka“). Sockety nemusí mít nutně adresu (například pouze pro odesílání dat), ale pokud program \"váže\" sockety na adresu, mohou být sockety použity k přijímání dat odeslaných na danou adresu. Na základě této adresy doručují internetové sockety příchozí datové pakety do příslušného procesu nebo vlákna aplikace.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled.", "content": "Internetový socket je charakterizován alespoň následujícím:  Z toho vyplývá, že TCP port 53 a UDP port 53 jsou odlišné sockety. Socket, který je připojen do jiného socketu, například při navázání TCP spojení, má také vzdálenou socket adresu.  Jak je uvedeno v oddílu klient-server níže, TCP server může obsluhovat více klientů současně. Server vytvoří jeden socket pro každého klienta a z pohledu tohoto serveru sdílejí sockety stejné místní socket adresy a mají různé vzdálené adresy pro každého klienta.  V rámci operačního systému a aplikace, která socket vytvořila, je na socket odkazováno pomocí unikátní celočíselné hodnoty nazývané \"socket deskriptor\". Operační systém předává příchozí IP pakety odpovídající aplikaci pomocí extrakce informací socket adresy z IP adresy a hlaviček transportních protokolů a oddělování hlaviček od aplikačních dat.  V IETF RFC, Internetových Standardech, v mnoha učebnicích a také v tomto článku se pojem \"socket\" vztahuje k entitě, která je jednoznačně identifikována pomocí čísla socketu. V ostatních učebnicích odkazuje pojem \"socket\" na místní socket adresu, tj. „kombinaci IP adresy a čísla portu”. V původní definici \"socketu\" uvedené v, která bylo vydáno v souvislosti se sítí ARPANET v roce 1971 je uvedeno, že „socket je specifikován jako 32bitové číslo se sudými sockety identifikujícími přijímací sockety a lichými sockety identifikujícími odesílající sockety”.  V unixových systémech i v systémech založených na Microsoft Windows může být v příkazovém řádku použit nástroj codice_1, který zobrazí seznam všech aktuálně používaných socketů a souvisejících informací.", "section_level": 1}, {"title": "Typy síťových socketů.", "content": "Několik typů internetového socketu:  Další typy socketů jsou realizovány pomocí jiných transportních protokolů, jako jsou např. Systems Network Architecture (SNA). Viz také Unix domain sockety (UDS), pro interní meziprocesovou komunikaci.", "section_level": 1}, {"title": "Stavy síťových socketů a model klient-server.", "content": "Počítačové procesy, poskytující aplikační služby, jsou označovány jako servery a při startu vytvářejí sockety, které jsou ve \"stavu naslouchání\" (listen). Tyto sockety čekají na iniciativu od klientských programů.  TCP server může obsluhovat více klientů současně pomocí podřízeného procesu vytvořeného pro každého klienta a navázání TCP spojení mezi podřízeným procesem a klientem. Pro každé spojení jsou vytvořeny unikátní \"specializované sockety\". Když je zaváděno socket-to-socket virtuální spojení nebo virtuální okruh (VC), také známo jako TCP relace, pomocí dálkového socketu, což poskytuje duplexní proud bytů, jsou tyto unikátní specializované sockety ve stavu \"spojeno\" (connected).  Server může vytvořit několik současně stanovených TCP socketů se stejným lokálním číslem portu a lokální IP adresou, kde je každý socket mapován na vlastní server-podřízený proces a slouží vlastnímu procesu klienta. Operačním systém s těmito sockety však zachází jako s rozdílnými, protože vzdálené socket adresy (IP adresa klienta a/nebo číslo portu) jsou rozdílné, jelikož mají různé čtveřice socketových párů.  UDP socket nemůže být ve stavu \"spojeno\", protože UDP je nespojový protokol. Proto výstup příkazu codice_1 neukazuje stav UDP socketu. UDP server nevytváří nové podřízené procesy pro každého souběžně obsluhovaného klienta, ale jeden stejný proces postupně zpracovává příchozí datové pakety od všech vzdálených klientů přes stejný socket. To znamená, že UDP sockety nejsou identifikovány pomocí vzdálené adresy, ale pouze pomocí lokální adresy i přesto, že každá zpráva má přiřazenu i vzdálenou adresu.", "section_level": 1}, {"title": "Socketové páry.", "content": "Komunikující lokální a vzdálené sockety se nazývají \"socketové páry\". Každý socketový pár je popsán unikátní čtveřicí, která se skládá ze zdrojů a umístění IP adres a čísel portů (lokálních a vzdálených socket adres). Jak bylo popsáno výše v případě TCP je každé unikátní čtveřici socketového páru přiřazeno číslo socketu, zatímco v případě UDP je každé lokální socket adrese přiřazeno číslo socketu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Síťový socket () je v informatice koncový bod připojení přes počítačovou síť. S rozvojem Internetu většina komunikace mezi počítači používá rodinu protokolů TCP/IP. Vlastní přenos zajišťuje IP protokol, a proto je používáno i označení \"internetový socket\". Vlastní socket je handle (abstraktní odkaz), který může program použít při volání síťového rozhraní pro programování aplikací (API), například ve funkci „odeslat tato data na tento socket“. Sockety jsou vnitřně často jen celá čísla, která odkazují do tabulky aktivních spojení.", "tgt_summary": "网络插座(英语:Network socket;又译网络套接字、网络接口、网络插槽)在计算机科学中是电脑网络中行程间资料串流的端点。使用以网际协议(英语:Internet Protocol)为通讯基础的网络插座,称为网际插座(英语:Internet socket)。因为网际协议的流行,现代绝大多数的网络插座,都是属于网际插座。", "id": 2776034}
{"src_title": "Reginald Fessenden", "tgt_title": "范信達", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Studoval matematiku na \"Trinity College School\" v Port Hope v Ontariu a na \"Bishop’s College\" v Lennoxvillu, ale studium nedokončil. Začal učit ve Whitneyho institutu, nedávno založené škole na Bermudách. Protože ho zajímala věda, brzy odjel do New Yorku a požádal o práci u Thomase Edisona, ve firmě \"Edison Machine Works\". Roku 1886 byl přijat a brzy se stal hlavním chemikem v nové \"Edison Laboratory\" ve West Orange. Avšak v roce 1890 se Edison dostal do velkých finančních problémů a musel propustit většinu zaměstnanců, mj. i Fessendena. Ten tedy přešel do \"Westinghouse Electric Company\" v Newarku, a pak do \"Stanley Company\" v Pittsfieldu v Massachusetts. Roku 1892 ale firma zkrachovala a Fessenden tak zahájil akademickou kariéru na univerzitách v Indianě (\"Purdue University\") a v Pensylvánii (\"Western University of Pennsylvania\", dnes \"University of Pittsburgh\").  Od roku 1900 pracoval v Meteorologickém úřadě (\"U.S. Weather Bureau\"), kde chtěli využít vysílání zpráv o počasí v Morseově abecedě. Zde si začal pohrávat s myšlenkou převést Morseův kód na zvuk, což se mu nakonec, byť v primitivní formě, podařilo, za použití jiskrového telegrafu. Pak se však dostal s vedením úřadu do sporu a odešel do Brant Rock ve státě Massachusetts, kde založil firmu NESCO a pokračoval ve výzkumu. Brzy dosáhl prvního velkého úspěchu, když uskutečnil první zaoceánské vysílání oběma směry, mezi Brant Rock a skotskou vesnicí Machrihanishs. Nepřenášel ale zvuk, ale opět jen Morseův kód.  Klíčem k možnosti přenášet zvuk byl skutečně vysokofrekvenční alternátor (generátor střídavého elektrického proudu). Ten sám Fessenden vyvinout nedokázal, a tak musel čekat, až dostatečně silný alternátor vyvine firma \"General Electrics\". To se stalo roku 1906, kdy firma vyrobila generátor schopný generovat střídavý proud o kmitočtu 50 kHz. Pak již Fessenden měl, co potřeboval: s použitím generátoru, Edisonova mikrofonu a telefonu začal modulovat amplitudu vlny (tzv. amplitudová modulace – AM). Tak vyslal radiový signál, který mohly telegrafní přijímače zachytit jako zvukový. Slavný experiment, kdy se prvně v historii z radiotelegrafního přístroje ozval lidský hlas, Fessenden uskutečnil na Štědrý den, 24. prosince 1906. Do mikrofonu přečetl pasáž z Bible o Ježíšově narození a zazpíval koledu \"Tichá noc\" (\"Heilige Nacht\"). Tak objevil tzv. velmi dlouhé vlny jako prostředek dálkového přenosu signálu, což se uplatnilo zejména v lodní dopravě. Úspěšnější byl ale model rádia vytvořený Marconim, takže Fessenden jako vynálezce rozhlasu není tolik známý. V životě vedl mnoho vleklých patentových sporů, řadu ale vyhrál roku 1928, takže se mohl s manželkou přestěhovat na odpočinek na její rodné Bermudy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Reginald Aubrey Fessenden (6. října 1866, East Bolton, Quebec — 22. července 1932, Bermudy) byl kanadský fyzik a vynálezce, který významně přispěl ke vzniku rozhlasového vysílání.", "tgt_summary": "范信达(英语:Reginald Aubrey Fessenden,1866年-10月6日-1932年-7月22日)是一位加拿大发明家,以发明电台广播而著名。中国大陆通常翻译为费森登。", "id": 529148}
{"src_title": "Fibrovaný prostor", "tgt_title": "纤维丛", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Zde si představíme definici fibrovaného prostoru, jež může působit dost abstraktním a těžko stravitelným dojmem. V následujícím oddíle je proto tento pojem vyložen v povědomějších termínech pro snazší pochopení. Navíc, v následující definici požadujeme, aby jednotlivé množiny byly diferencovatelné variety. Tento požadavek však není nutný a místo diferencovatelných variet lze brát obecněji topologické prostory, kde současně místo hladkosti zobrazení vystupujících v definici požadujeme pouze jejich spojitost. Fibrované prostory, kde za množiny bereme diferencovatelné variety, se pak v tomto kontextu označují jako diferencovatelné fibrované prostory.", "section_level": 1}, {"title": "Fibrovaný prostor.", "content": "Fibrovaný prostor (angl. \"fibre bundle\") je definován jako uspořádaná čtveřice formula_1 následujících objektů:  Fibrovaný prostor formula_1 se často značí jen jako formula_23 nebo výrazem  Přísně vzato, definice fibrovaného prostoru by měla být nezávislá na konkrétní volbě otevřeného pokrytí formula_25. Matematicky korektně se tedy postupuje tak, že se nejdříve definicí výše zavádějí souřadnicové fibrované prostory  formula_26. Na množině všech takovýchto souřadnicových fibrovaných prostorů s různými pokrytími se zadefinuje relace ekvivalence tak, že formula_26 je ekvivalentní s formula_28 právě tehdy, když formula_29 je opět souřadnicovým fibrovaným prostorem. Množinu všech souřadnicových fibrovaných prostorů si tedy můžeme faktorizovat podle této ekvivalence a fibrovaný prostor samotný je pak definován jako třída ekvivalence v tomto faktorprostoru.", "section_level": 2}, {"title": "Přechodová zobrazení.", "content": "Okolí formula_25 pokrývají bázovou varietu formula_7. Ke každému formula_12 je přitom přiřazena lokální trivializace formula_19. Na průniku dvou okolí formula_34 tak máme bod formula_35 totálního prostoru vyjádřen pomocí dvou různých trivializací kde formula_37 je takové, že platí formula_38. Skutečnost, že v obou případech máme stejné formula_37 pro obě trivializace vyplývá z požadavku kladeného na tato zobrazení v definici fibrovaného prostoru. Co je obecně různé jsou však prvky formula_40. Můžeme si tak zavést zobrazení formula_41 předpisem Takto zavedeným zobrazením se říká přechodové funkce. Konvence pro jejich značení se liší u různých autorů. Místo označení formula_43 se tak lze setkat i s opačným pořadím indexů formula_44 apod. Přechodové funkce se mají k lokálním trivializacím způsobem  Pokud formula_46, je odpovídající přechodová funkce formula_47 zjevně rovna identitě. Dále, pokud platí formula_48, tak zřejmě i formula_49, z čehož vyplývá formula_50. Pokud bychom neuvažovali pouze body z průniku dvou okolí formula_51, ale rovnou ze tří okolí formula_52, tak bychom podobnými úvahami dospěli i ke vztahu Ukázali jsme tak, že v množině všech přechodových zobrazení formula_54 se nachází jednotkový prvek (identické zobrazení), každý prvek má k sobě inverzní prvek a že tato množina je uzavřená vůči operaci skládání prvků coby zobrazení. Skládání zobrazení je asociativní a tyto všechny vlastnosti nám tedy říkají, že množina všech přechodových zobrazení (spolu s operací skládání zobrazení) tvoří grupu. Této grupě se říká strukturní grupa. V našem postupu jsme měli zadány lokální trivializace a z nich jsme sestrojili přechodové funkce. Lze se však vydat i opačným směrem, kdy máme předem zadané přechodové funkce a z nich jsme schopni zrekonstruovat lokální trivializace, viz oddíl Rekonstrukce fibrovaného prostoru ze znalosti přechodových zobrazení níže. Strukturní grupa se tedy někdy vyskytuje v samotné definici fibrovaného prostoru.  Množina všech řezů na prostoru formula_23 se často značí symbolem formula_66. Podobně, jako lokální řez (na okolí formula_67) označíme hladké zobrazení formula_68 vyhovující podmínce formula_69, kde formula_70 je otevřená podmnožina bázové variety. Důvod, proč se řezy nazývají právě \"řezy\", je ten, že zobrazení formula_71 vybere pro daný bod formula_37 bázové variety jen jeden bod formula_73 z vlákna nad bodem formula_74. Pro libovolné další formula_75 se už nemůže stát, že by formula_76 spadlo do téhož vlákna. Situace je lépe nahlédnutelná na animovaném Obr. 2 níže. V tomto případě je řezem hladké zobrazení formula_71, které bere body kružnice a vrací body v Möbiově pásce. Na obrázku je v Möbiově pásce vyznačen větší počet typických vláken, v tomto případě představovaných úsečkami. Celá úsečka přitom odpovídá jedinému bodu kružnice. Řez formula_71 bere po řadě body kružnice a každému takovému bodu přiřazuje jen jeden bod na odpovídající úsečce.", "section_level": 2}, {"title": "Grafická interpretace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kartézský součin.", "content": "Jak již bylo řečeno, fibrovaný prostor má do jisté míry zobecňovat pojem kartézského součinu. Popravdě řečeno, kartézský součin dvou diferencovatelných variet formula_96 lze chápat jako jednoduchý fibrovaný prostor formula_97, kde formula_96 je nyní totální prostor, formula_99 je bázová varieta a formula_100 je typické vlákno. Projekci formula_18 si v tomto případě můžeme definovat způsobem formula_102, pro libovolné formula_103, formula_104. Pokud si dále vezmeme nějaké otevřené pokrytí formula_25 variety formula_99, tak ke každému okolí formula_12 můžeme definovat lokální trivializaci formula_108, která ze dvou bodů vytvoří jejich uspořádanou dvojici. Máme tak všechny suroviny vystupující v definici fibrovaného prostoru a můžeme uzavřít, že kartézský součin je skutečně triviálním případem fibrovaného prostoru.  Nezůstaňme ovšem jen u triviálních případů. Každý fibrovaný prostor, resp. jeho totální prostor, totiž jako kartézský součin vypadá alespoň \"lokálně\". Zhruba řečeno je ke každému bodu bázové variety formula_7 přilepena jiná varieta, vlákno formula_60. Ostatně samotné lokální trivializace formula_19, jak již jejich název dává tušit, slouží k lokálnímu převodu totálního prostoru na kartézský součin dvou množin. Pro každé okolí formula_12 lze množinu formula_113 (která je podmnožinou totálního prostoru formula_23) zobrazit díky formula_115 difeomorfně na kartézský součin okolí a vlákna, tj.", "section_level": 2}, {"title": "Möbiova páska.", "content": "Jedním z nejjednodušších příkladů fibrovaných prostorů, které nelze vyjádřit jako kartézský součin, je Möbiova páska, na níž lze pěkně ilustrovat role jednotlivých objektů vystupujících v definici fibrovaného prostoru. Celá situace je znázorněna na obr. 1 níže. Na tomto obrázku vidíme následující:  Na bázové varietě, kružnici, jsou dále pro názornost vybrány tři různé body formula_117. Vzory těchto bodů při projekci formula_18 jsou po řadě vlákna formula_119. \"Vlákno nad bodem\" formula_120 je tedy označeno formula_121 a podobně pro ostatní body. Vidíme tak, že jednomu bodu kružnice odpovídá celá úsečka bodů na Möbiově pásce. Každá z těchto úseček je v podstatě rovna typickému vláknu formula_60. Jednotlivé body na dané úsečce lze pak rozlišit pomocí bodů z typického vlákna, kterážto situace je znázorněna pro případ bodu formula_123. Jeho projekce na bázovou varietu je formula_124 a v rámci vlákna formula_125 je formula_126 jednoznačně identifikován bodem formula_127. Nějakému jinému prvku formula_128 ze stejného vlákna formula_125 by odpovídal jiný bod formula_130, ačkoli jeho projekce formula_131 by byla stále rovna formula_132, tj. formula_133.", "section_level": 2}, {"title": "Báze, vlákno a projekce.", "content": "Způsob, jakým se došlo od Möbiově pásce ke kružnici, coby bázové varietě, s úsečkou, coby vláknem, je naznačen v animaci na Obr. 2 a podrobněji matematicky rozebrán v následujícím. Möbiova páska je dvourozměrná varieta, kterou můžeme vložit do trojrozměrného prostoru formula_134 a na jejíž body se pak díky tomu můžeme odkazovat pomocí jejich souřadnic formula_135. Parametrické rovnice Möbiovy křivky o jednotkovém poloměru a jednotkové šířce v těchto souřadnicích potom znějí kde formula_137 a formula_138. Od teď nebudeme rozlišovat mezi Möbiovou páskou a jejím vložením do formula_134. Pod \"bodem Möbiovy pásky\" tak budeme rozumět trojici čísel formula_135 vyhovující parametrickým rovnicím výše.  Položíme-li formula_141 pevně, tak okamžitě vidíme, že křivka formula_142 je jednotková kružnice ležící ve vodorovné rovině, neboť platí Za bázovou varietu si tedy skutečně můžeme vzít jednotkovou kružnici, která je parametrizovaná proměnnou formula_144. Máme-li na kružnici formula_7 zvolen pevně jistý počáteční bod, tak mu můžeme přiřadit hodnotu formula_146. Pokud zvětšujeme parametr formula_144 postupně od nuly do formula_148, tak projdeme všechny body kružnice. Každému bodu formula_149 kružnice je tak jednoznačně přiřazeno jisté číslo formula_150. Tento vztah budeme v tomto oddíle vyjadřovat zápisem formula_151. Kružnice je jednorozměrná křivka a pokud ji vnoříme do trojrozměrného prostoru formula_134, tak jí můžeme ztotožnit s množinou formula_142. V takovém případě má počáteční bod kružnice souřadnice formula_154 a souřadnice formula_155 bodu formula_156 mají tvar  Jestliže si nyní ukotvíme parametr formula_144 a položíme ho rovno číslu formula_159, tak lze parametrické rovnice Möbiovy křivky přepsat do tvaru což je parametrické vyjádření úsečky ve trojrozměrném prostoru (parametr formula_161 probíhá omezený interval od -1/2 do 1/2). Proměnná formula_161 tedy parametrizuje vlákno; udává \"vzdálenost\" bodu úsečky od jejího středu. Zaveďme pro prvky vlákna podobné značení, jaké jsme přijali pro prvky bázové variety. Konkrétně bod formula_163 ve \"vzdálenosti\" formula_164 od středu úsečky vyjadřujme vztahem formula_165.  Uvažujme nyní nějaký konkrétní bod Möbiovy pásky, např. bod formula_126 na Obr. 1. Nechť jeho souřadnice znějí formula_167 pro nějaké formula_168 a formula_169. Za \"projekci\" tohoto bodu na bázovou varietu položíme bod na kružnici, jehož vzdálenost od počátečního bodu kružnice je rovna formula_169. Pokud si za počáteční bod kružnice zvolíme bod formula_120 na Obr. 1, pro nějž platí formula_172, tak projekcí bodu formula_126 je bod formula_174. V návaznosti na tento postup si tak zavedeme projekci formula_175 vztahem Projekce nám tak smaže veškerou informaci o vlákně skrytou v proměnné formula_161.", "section_level": 3}, {"title": "Lokální trivializace.", "content": "Zbývá nám určit lokální trivializace, jež sestávají z okolí pokrývajících bázovou varietu a k nim přiřazených zobrazení splňujících dodatečné podmínky. Za pokrytí kružnice bychom si mohli zvolit dvojici okolí Pokud bychom uvažovali bázovou varietu formula_7 coby kružnici vloženou do formula_134, tak by šlo vyjádřit tato okolí ve tvaru Meze intervalů jsme zvolili více méně libovolně, důležité je, aby tyto intervaly byly otevřené a jejich sjednocení bylo nadmnožinou intervalu formula_182. Okolí bychom si mohli zvolit i více, rozhodně ne však méně. Později si ukážeme, že jediné okolí pokrývající kružnici \"M\" nelze pro zavedení lokálních trivializací použít. Pro aktuální volbu okolí nyní stačí za lokální trivializace vzít zobrazení formula_183, formula_184, jejichž předpis v parametrizaci pomocí proměnných formula_185 zní Parametrické rovnice Möbiovy pásky jsou tedy v podstatě lokálními trivializacemi. Zobrazení formula_188 vezme jednak bod kružnice formula_189 parametrizovaný hodnotou formula_190, jednak bod typického vlákna formula_191 parametrizovaný hodnotou formula_137, a této dvojici prvků přiřadí bod Möbiovy pásky, jehož souřadnice formula_193 se získají z parametrických rovnic. Trivializace formula_184 se chová podobně, akorát její definiční obor je omezen na hodnoty formula_137 a formula_196. Pro názornost jsou pokrývající okolí i působení lokálních trivializací vykreslena na Obr. 3.  Zodpovězme nyní otázku, proč jsme uvážili dvě okolí formula_197 namísto jednoho formula_67, které by pokrylo celou kružnici a které by mělo tvar Množina formula_67 je zjevně pokrývající a otevřená (celá množina vždy patří do své topologie a splňuje tak podmínku otevřenosti). Co nám tedy brání ji použít? Potíž je v tom, že odpovídající lokální trivializace formula_201 by nebyla na celém svém definičním oboru hladké zobrazení. Abychom toto nahlédli mějme analogicky předchozímu případu Při obejití kružnice se dostaneme zpět na počátek a musí tedy platit, že hodnoty lokální trivializace pro formula_146 a formula_204 se při ukotveném formula_205 rovnají. Hodnota formula_148 přísně vzato neleží v definičním oboru a tato podmínka proto zní Položíme-li formula_208, tak se levá strana redukuje do tvaru formula_209, zatímco pravá strana přechází na tvar formula_210. Rovnost tedy viditelně nenastává a s jediným pokrývajícím okolím Möbiovy pásky si tak nevystačíme. Graficky lze nespojitost zobrazení formula_211 vidět na animaci v Obr. 2, kde šipka \"generující\" pásku na počátku směřuje ven, při oběhnutí kružnice však směřuje dovnitř pomyslného kruhu.  Naše volba dvou okolí s danými trivializacemi problém nespojitosti zobrazení obchází. Zatímco u jednoho okolí formula_212 mělo toto topologii kruhu a daná trivializace musela být \"spojitá v počátečním bodě\", tak pokud použijeme okolí dvě, tak každé z nich má topologii úsečky (bez koncových bodů) a o žádnou spojitost v \"počátečním bodě\" se nemusíme starat.", "section_level": 3}, {"title": "Přechodové funkce.", "content": "Okolí formula_213 a formula_214 se překrývají v oblastech formula_215 a formula_216. Označme si první interval písmenem formula_217 a druhý interval podobně písmenem formula_218. Pro úplnost si odvodíme tvar přechodových funkcí formula_219 a formula_220. Vzhledem k tomu, že jedna je inverzí druhé, stačí spočíst formula_221. Zde je nutno pro každý z obou intervalů \"A\" a \"B\" hledat tvar přechodové funkce zvlášť. Pro všechny body formula_222, kde formula_223, a pro všechny prvky vlákna formula_224, formula_137, platí Přechodová funkce formula_227 je tedy identickým zobrazením. Explicitně, Podobně postupujeme i pro interval \"B\", zde však musíme být více na pozoru. Proměnná formula_144, parametrizující kružnici, nabývá hodnot mezi nulou a formula_148. V intervalu \"B\" se však nacházejí čísla mimo tyto meze. Protože hodnotě formula_231 by měl odpovídat stejný bod kružnice jako hodnotě formula_138, vyjádřeme si proměnnou formula_233 explicitně ve tvaru formula_234, kde už formula_235. Při tomto vyjádření přecházejí goniometrické funkce do tvarů Vyjádření lokální trivializace formula_238 tak přejde do tvaru kde nyní parametr formula_144 nenabývá hodnot z intervalu \"B\", ale z intervalu formula_241. Vidíme, že znaménko mínus, objevivší se z úpravy goniometrických funkcí, můžeme přidružit k proměnné formula_161. Máme-li pevně zadán bod formula_135 Möbiovy pásky, jehož parametry v trivializaci formula_188 mají hodnoty formula_245 a formula_246, tak v trivializaci formula_238 je tentýž bod popsán parametry o hodnotách formula_248 a formula_249, kde však Z těchto vztahů okamžitě vidíme, že na intervalu \"B\" přechodová funkce formula_251 efektivně obrací hodnotu parametru formula_161 Toto obracení parametru je explicitní vyjádření nespojitosti, se kterou jsme se setkali u zobrazení formula_211 v předchozím pododdíle o lokálních trivializacích. Graficky pak obracení parametru formula_161 při přechodu od jedné trivializace ke druhé na intervalu formula_241 můžeme odtušit ze směru ohraničující šipky na Obr. 3, kde pro trivializaci formula_188 směřuje daná šipka ven, zatímco u trivializace formula_238 tato šipka směřuje dovnitř.  Jen tak na okraj, v případě \"válce\" (kde neuvažujeme jeho podstavy) k žádné podobné nespojitosti nedochází a celý válec tak lze popsat jediným okolím a jedinou lokální trivializací. Válec je tedy příkladem triviálního fibrovaného prostoru. Pokud bychom i přesto pokrývali válec dvěma okolími jako v případě Möbiovy pásky výše a zvolili bychom si přirozenou parametrizaci válcové plochy, tak přechodová funkce by byla na obou intervalech \"A\" i \"B\" identické zobrazení.  Na závěr tedy můžeme vyjádřit předpis přechodové funkce na celém průniku okolí formula_213 a formula_214 pro Möbiovu pásku způsobem", "section_level": 3}, {"title": "Rekonstrukce fibrovaného prostoru ze znalosti přechodových zobrazení.", "content": "V tomto oddíle si ukážeme důležitost přechodových funkcí definovaných výše. Zrekonstruujeme totiž fibrovaný prostor formula_1 jen na základě znalosti bázové variety formula_7, jejího otevřeného pokrytí formula_25, typického vlákna formula_60 a přechodových zobrazení formula_43 tvořících strukturní grupu formula_267. K plnému určení fibrovaného prostoru tedy ještě musíme najít totální prostor formula_23, projekci formula_18 a lokální trivializace formula_19. Postup je následující:  Nejprve si definujme množinu a zaveďme si na ní relaci ekvivalence formula_272, kdy prvky formula_273 a formula_274 jsou ekvivalentní formula_275 právě tehdy, když formula_276 a současně existuje formula_277 tak, že formula_278. Aby tento vztah byl skutečně ekvivalencí, musejí přechodové funkce splňovat požadavky: kde formula_63 značí identické zobrazení. Totální prostor formula_23 poté definujeme jako množinu formula_284 faktorizovanou podle právě uvedené ekvivalence Každý prvek totálního prostoru je tedy třída ekvivalence. Třídu ekvivalence, jež obsahuje prvek formula_286 si budeme značit formula_287. Projekci formula_175 definujeme přirozeným způsobem Podobně přirozeně nadefinujeme i lokální trivializace formula_290 a sice Lze jednoduše ověřit, že takto definované objekty skutečně vyhovují definici fibrovaného prostoru.", "section_level": 2}, {"title": "Význačné příklady fibrovaných prostorů.", "content": "V tomto oddíle jsou zmíněny některé druhy fibrovaných prostorů, z nichž nejvýraznějšími jsou patrně tečný bandl a hlavní fibrovaný prostor.", "section_level": 1}, {"title": "Vektorový fibrovaný prostor.", "content": "Vektorový fibrovaný prostor (angl. \"vector bundle\") je fibrovaný prostor, jehož typickým vláknem je vektorový prostor. Přechodové funkce v tomto případě tvoří strukturní grupu všech nesingulárních matic odpovídajících rozměrů. Je-li typické vlákno reálný vektorový prostor dimenze \"k\", tj. formula_292, tak strukturní grupa je rovna maticové grupě formula_293. Podobně, pokud je typické vlákno rovno komplexnímu vektorovému prostoru formula_294, tak strukturní grupa je formula_295. Číslo \"k\" se nazývá dimenze vlákna a značí se, poněkud nekonzistentně, symbolem formula_296. (Ačkoli dimenze totálního prostoru \"E\" je rovna \"n + k\", kde \"n\" je dimenze bázové variety \"M\".) Důležitým příkladem vektorového fibrovaného prostoru je tečný fibrovaný prostor. Jiným příkladem je normálový fibrovaný prostor. Oba druhy jsou popsány v následujících pododdílech.", "section_level": 2}, {"title": "Tečný fibrovaný prostor.", "content": "Jedním z důležitých příkladů fibrovaných prostorů je tzv. tečný fibrovaný prostor (někdy též tečný bandl, angl. \"tangent bundle\"), k němuž dojdeme následujícím postupem. Uvažujme nějakou (reálnou) diferencovatelnou varietu formula_7 konečné dimenze formula_298. V každém bodě formula_74 této variety je definován tečný prostor formula_300, což je vektorový prostor všech tečných vektorů k varietě formula_7 v bodě formula_74. Disjunktním sjednocením všech tečných prostorů získáme totální prostor tečného fibrovaného prostoru. Disjunktním sjednocením je zde přitom míněno sjednocení, kde prvek z formula_304 si \"pamatuje\" nejen to, kam coby tečný vektor míří, ale i z jakého bodu variety vychází. Informaci o bodu variety, ze kterého daný prvek formula_305 vychází, nám přitom podá projekce formula_306. Matematicky zapsáno Bázovou varietou je tedy samotná varieta formula_7 a vláknem je vektorový prostor formula_309, neboť všechny tečné prostory formula_300 pro libovolné formula_37 jsou izomorfní formula_309.  Abychom mohli zavést lokální trivializace, uvažme nějaké otevřené pokrytí formula_25 variety formula_7 a z něho uvažujme právě jedno konkrétní okolí formula_12 se souřadnicemi formula_316. Souřadnice formula_317 bodu formula_318 variety tedy obdržíme ze vzorce formula_319. Každý bod variety formula_7 v okolí formula_12 je tedy jednoznačně popsán formula_322-ticí čísel. Co víc, za bázi tečného prostoru formula_300 si můžeme vzít derivace formula_324. Každý vektor formula_325 z formula_300 je tedy také určen formula_322-ticí čísel formula_328. Pro jednoznačnou identifikaci bodu formula_329 z množiny formula_16 (tj. ze vzoru okolí formula_12 při projekci formula_18) je tedy třeba znát formula_333 čísel Za lokální trivializaci formula_335 tak můžeme vzít zobrazení, jehož inverze má v souřadnicích formula_336 tvar Tímto způsobem obdržíme lokální trivializace pro všechna pokrývací okolí. Tečný fibrovaný prostor je tedy fibrovaný prostor určený čtveřicí formula_338 a danými lokálními trivializacemi.  Řez tečného fibrovaného prostoru se nazývá vektorové pole. Každému bodu variety formula_7 je tedy přiřazen nějaký vektor a toto přiřazení je hladké.", "section_level": 2}, {"title": "Normálový fibrovaný prostor.", "content": "Nechť formula_7 je formula_322-rozměrná diferencovatelná varieta vložená do prostoru formula_342. Dále nechť formula_343 je ortogonální doplněk k formula_300 ve vektorovém prostoru formula_342, kde formula_300 značí tečný vektorový prostor k varietě formula_7 v bodě formula_37. Platí tedy kde tečka značí standardní skalární součin. Z předchozího plyne, že vektorový prostor formula_343 je izomorfní prostoru formula_351. Disjunktním sjednocením všech množin vznikne normálový fibrovaný prostor formula_352 (angl. \"normal bundle\"), jehož typickým vláknem je formula_351. Explicitně tedy", "section_level": 2}, {"title": "Duální fibrovaný prostor.", "content": "Mějme vektorový fibrovaný prostor formula_355 s vláknem formula_60. K vektorovému prostoru formula_60 můžeme uvažovat prostor formula_358 k němu duální, jenž je tvořen všemi lineárními funkcionály. Tento prostor má stejnou dimenzi jako formula_60 a fibrovaný prostor, kde za vlákno vezmeme formula_358, nazýváme duální fibrovaný prostor (angl. \"dual bundle\"). Speciálním druhem duálního fibrovaného prostoru je kotečný fibrovaný prostor, jenž je definován níže.", "section_level": 2}, {"title": "Kotečný fibrovaný prostor.", "content": "Ke každému tečnému prostoru formula_300 existuje prostor duální formula_362, tvořený lineárními funkcionály definovanými nad vektory z formula_300. Tomuto duálnímu prostoru se říká \"kotečný prostor\" k varietě formula_7 v bodě formula_74. Postupem analogickým tomu pro tečný fibrovaný prostor můžeme definovat tzv. kotečný fibrovaný prostor (někdy též kotečný bandl, angl. \"cotangent bundle\"). V případě kotečného fibrovaného prostoru je za bázovou varietu zvolena (reálná) diferencovatelná varieta formula_7 dimenze formula_298, totální prostor se definuje jako disjunktní sjednocení duálních prostorů a za vlákno se bere množina formula_309. Tato množina je totiž izomorfní duálnímu prostoru formula_362 pro libovolný bod variety formula_37. Projekce formula_372 je volena tak, aby pro každý prvek z formula_373 vrátila bod variety, odkud tento prvek pochází. To jest Jak je zmíněno v předchozím pododdíle o tečném fibrovaném prostoru, pro každý tečný prostor formula_300 k varietě formula_7 v bodě formula_74, kdy se bod formula_74 nachází v nějakém pokrývacím okolí formula_379 popsaném souřadnicemi formula_380, můžeme za bázi tečného prostoru vzít množinu formula_324 derivací podle daných souřadnic. V duálním prostoru formula_362 dále můžeme uvažovat bázi souřadnicových funkcionálů formula_383, jejichž působení na vektorech alias derivacích lze vyjádřit elegantně ve tvaru kde formula_385 označuje Kroneckerovo delta. Každý lineární funkcionál formula_386 z duálního prostoru formula_362 tak lze zapsat ve tvaru formula_388 a je tak plně určen souřadnicemi formula_389. Lokální trivializaci formula_335 tak můžeme zavést způsobem, že její inverze nabývá tvaru kde formula_392 jsou souřadnice bodu formula_318. Tuto konstrukci lokální trivializace můžeme provést pro všechna pokrývací okolí. Kotečný fibrovaný prostor je tedy fibrovaný prostor určený čtveřicí formula_394 a danými lokálními trivializacemi.  Řez kotečného fibrovaného prostoru se nazývá diferenciální 1-forma. Každému bodu variety formula_7 je tedy přiřazen nějaký lineární funkcionál na formula_309 a toto přiřazení je hladké.", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní fibrovaný prostor.", "content": "Fibrovaný prostor formula_397, jehož typické vlákno \"F\" je rovno strukturní grupě \"G\" a ta je navíc grupou Lieovou, nazýváme hlavní fibrovaný prostor (angl. \"principal bundle\" nebo \"G bundle\") a značíme též symbolem  Totožnost vlákna a strukturní grupy nám umožňuje na totálním prostoru zavést pravou akci grupy, pomocí které lze mj. snadno popisovat tvar vláken nad jednotlivými body bázové variety. Předtím, než přejdeme k definici, si připomeňme, že lokální trivializace jsou zobrazení formula_399, jejichž inverze jsou dány předpisem  Definujme si nyní pravou akci, kterou libovolný prvek formula_401 z grupy alias vlákna formula_267 působí na prvсích formula_329 totálního prostoru formula_404. Toto působení označíme formula_405 a definujeme za pomoci lokálních trivializací předpisem kde formula_407 a výraz formula_408 je grupový součin prvků formula_409. Tato definice je ve skutečnosti nezávislá na konkrétní volbě trivializace a pravá akce grupy je tedy dobře definována. To je patrné z následujících úprav kde formula_411 a formula_412 je přechodová funkce mezi trivializacemi, kterou můžeme chápat jako násobení prvkem formula_413 grupy. Platí pro ni tedy  Díky tomu, že typické vlákno je totožné se strukturní grupou, tak platí formula_415. Ze stejného důvodu lze navíc vyjádřit vlákno formula_416 nad daným bodem formula_37 bázové variety jako kde formula_419 je libovolný bod, jehož projekce je rovna formula_74, tj. formula_38. Pravá akce nám dále umožňuje zavést význačný případ lokálních trivializací. Předpokládejme, že pro každé pokrývací okolí formula_422 máme definován lokální řez formula_423. Lokální řez formula_424 tedy každému bodu formula_425 přiřadí právě jeden bod formula_426 totálního prostoru. Z vlastností typického vlákna alias grupy lze každý bod formula_329 z vlákna formula_416 nad bodem formula_425 vyjádřit pomocí pravé akce a jednoznačně určeného prvku formula_430 grupy formula_267 jako Můžeme si tedy zavést lokální trivializaci formula_433 vztahem Takto zavedeným trivializacím se říká kanonické lokální trivializace.", "section_level": 2}, {"title": "Přidružený fibrovaný prostor.", "content": "Mějme zadán hlavní fibrovaný prostor formula_435, diferencovatelnou varietu formula_60 a nechť je definována levá akce prvků formula_437 grupy formula_267 na prvky formula_439 množiny formula_60, kterou označíme formula_441 a která nemá obecně nic společného s pravou akcí grupy na prvcích totálního prostoru formula_404. Definujme si dále relaci ekvivalence formula_443 na kartézském součinu formula_444 způsobem Tento vztah skutečně splňuje definici ekvivalence a můžeme tedy uvažovat množinu formula_444 faktorizovanou podle této ekvivalence. Faktorprostor formula_447 prohlásíme za totální prostor přidruženého fibrovaného prostoru (angl. \"associated fibre bundle\"), jehož bázovou varietou je formula_7 a vláknem varieta formula_60.  Pokud za vlákno formula_60 vezmeme formula_451-rozměrný vektorový prostor formula_452 a za levou akci grupy formula_267 na prostoru formula_452 uvážíme reprezentaci formula_455, dostáváme vektorový přidružený fibrovaný prostor (angl. \"associated vector bundle\"). Tento značíme symbolem Konkrétněji, prvky totálního prostoru formula_457 jsou třídy ekvivalence formula_458, kde ekvivalence je definována stylem Bázovou varietou je formula_7, projekci formula_461 definujeme jako kde formula_463 je projekce původního hlavního fibrovaného prostoru. Projekce formula_464 je dobře definována, neb pro všechny prvky jedné třídy ekvivalence vrátí stejný výsledek, jak lze vidět přímým dosazením Za lokální trivializace můžeme zvolit zobrazení formula_466, která působí způsobem Konečně, přechodové funkce na vektorovém přidruženém fibrovaném prostoru jsou tvaru formula_468, kde formula_469 jsou přechodové funkce na hlavním fibrovaném prostoru formula_435.", "section_level": 2}, {"title": "Příklady.", "content": "Jeden příklad, Möbiovu pásku, jsme si představili výše v oddíle Grafická interpretace. Zaměřme svojí pozornost nyní na další příklady fibrovaných prostorů.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad 1 – Hlavní fibrovaný prostor.", "content": "Mějme hlavní fibrovaný prostor formula_471. Vektorový přidružený fibrovaný prostor je pak vektorový fibrovaný prostor nad formula_7 s vláknem formula_351.  Jedním z prvních příkladů (hlavních) fibrovaných prostorů byla Hopfova fibrace.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pod pojmem fibrovaný prostor se v matematice, zejména pak v topologii, rozumí objekt, jenž je v jistém smyslu zobecněním pojmu kartézského součinu množin. Jedná se o prostor, který lze lokálně popsat jako kartézský součin, globálně však může mít netriviální topologickou strukturu. Známými příklady jednoduchých netriviálních fibrovaných prostorů jsou například Möbiova páska či Kleinova láhev. Aplikace tento topologický pojem nachází v různých odvětvích fyziky, kde lze s jeho pomocí např. konzistentně popisovat polohy a hybnosti fyzikálních systémů v klasické mechanice, pole v kvantové teorii pole či vlastnosti časoprostoru v obecné teorii relativity. Kalibrační teorie pak nacházejí v teorii fibrovaných prostorů solidní matematický základ.", "tgt_summary": "纤维束(fiber bundle 或 fibre bundle)又称纤维丛,在数学上,特别是在拓扑学中,是一个局部看来像直积空间,但是整体可能有不同的结构。每个纤维丛对应一个连续满射", "id": 2598985}
{"src_title": "Wimbledon 2016 – mužská dvouhra", "tgt_title": "2016年溫布頓網球錦標賽男子單打比賽", "src_document": [{"title": "Významné zápasy.", "content": "V úvodním kole vyřadil na sedmnáctém dvorci britský kvalifikant a 772. hráč žebříčku Marcus Willis litevského tenistu Ričardase Berankise, jemuž patřila 54. příčka světové klasifikace. Třísetový zápas, v němž odvrátil 19 z 20 brejkbolů, byl pro 26letého Brita prvním grandslamovým duelem v hlavní soutěži. Do té pronikl po šesti výhrách v předkvalifikaci a kvalifikaci. Ve druhé fázi nestačil na Rogera Federera.  Vítězstvím ve druhém kole nad Francouzem Adrianem Mannarinem vytvořil Novak Djoković nový rekord otevřené éry 30 vítěznými zápasy na Grand Slamu v řadě, čímž překonal výkon tenisové legendy Roda Lavera z konce šedesátých let dvacátého století. Rekord ale hned v následném kole nedokázal navýšit, když byl překvapivě nad jeho síly dvacátý osmý nasazený americký tenista Sam Querrey, který dokázal Srba porazit ve čtyřech setech po výsledku 6–7, 1–6, 6–3 a 6–7. Utkání se hrálo ve dvou dnech, nejprve v pátek 2. července vyhrál Američan první dva sety a pro nepřízeň počasí se zápas odložil na sobotu. V ní pak srbská jednička získala třetí set, ovšem po nevyužití šancí ve 4. sadě rozhodl o vítězství Querreyho tiebreak s výsledným skórem 7–5. Na grandslamu se Djokovič nedostal do osmifinále poprvé od Roland Garros 2009, kdy v Paříži rovněž skončil ve třetím kole. Ukončil tím šňůru dvaceti osmi grandslamových čtvrtfinále v řadě.  Juan Martín del Potro, vracející se po vleklých zraněních obou zápěstí, vyřadil ve druhém kole světovou čtyřku Stana Wawrinku. Argentinský semifinalista z roku 2013 na grandslamu nestartoval od Australian Open 2014 a pro postavení 165. hráče ve světové klasifikaci získal žebříčkovou ochranu.  Osmnáctý nasazený Američan John Isner ve třetím kole navázal na nejdelší zápas tenisové historie z roku 2010. V pětisetovém maratonu proti francouzské turnajové dvanáctce Jo-Wilfriedu Tsongovi ztratil vedení 2–0 na sety, aby v závěrečném pátém dějství podlehl poměrem her 17–19. Tsonga tak navýšil aktivní bilanci pětisetových utkání na 15–7, z toho ve Wimbledonu na 6–0. Svou 103. grandslamovou výhrou vyrovnal historický rekord francouzských tenistů v počtu vítězství na majorech, jenž držel Jean Borotra. Isnerův poměr pětisetových duelů činil 6–15. Celé utkání trvalo 4:24 hodin a Francouz v poslední sadě, hrané přes dvě hodiny, proměnil jediný brejkbol, aby se ujal vedení 18–17. Za stavu gamů 15–16 přitom odvrátil mečbol.  První ryze český zápas v mužské dvouhře od duelu Štěpánka s Hernychem v roce 2008 sehráli v osmifinále 22letý Jiří Veselý a desátý nasazený Tomáš Berdych. Za vedení 2–1 na sety, 6–5 a 40:0 měl při podání soupeře Berdych tři mečboly, které neproměnil. Méně zkušený levák pak získal 10 z 11 dalších míčů a v tiebreaku se ujal vedení 6:1. Pět setbolů v řadě však nezužitkoval. Série následných 6 míčů favorizovaného Čecha znamenala vedení 7:6 a čtvrtý mečbol pro Berdycha. Poté prohospodařil i pátou šanci na ukončení zápasu, přestože čárový rozhodčí při mečbolu zahlásil Veselému aut. Hlavní rozhodčí však rozhodnutí změnil a opakovanou výměnu získal mladší 22letý hráč. Jestřábí oko v té chvíli nefungovalo pro přílišnou tmu, na níž si v závěru čtvrté sady stěžoval i Berdych. Veselý zkrácenou hru získal poměrem 11:9 a po 3:22 hodinách se duel musel dohrávat příští den. Turnajová desítka se ještě snažila přesvědčit rozhodčí o přesunutí zápasu na centrální dvorec, kde bylo k dispozici osvětlení. V úterní páté sadě dominovala favorizovaná světová devítka a za 34 minut ji získala poměrem 6–3 po využití osmého mečbolu. Počtvrté v kariéře tak Berdych postoupil do wimbledonského čtvrtfinále.  Do čtvrtfinále se probojoval Francouz Lucas Pouille, který před turnajem nevyhrál ani jeden zápas na trávě. Poprvé také na grandslamu překonal brány druhého kola. Mezi poslední osmičkou jej však zastavil Tomáš Berdych po třísetovém průběhu. Podesáté v kariéře dokázal Roger Federer otočit průběh zápasu ze stavu 0–2 na sety, když ve čtvrtfinále zdolal devátého nasazeného Marina Čiliće v pěti sadách. Chorvat nevyužil ani jeden ze tří mečbolů. Basilejský rodák tak mezi poslední čtveřici hráčů na londýnském grandslamu prošel ve 34 letech a 336 dnech věku, čímž se stal nejstarším tenistou v této fázi od roku 1974 a tehdy 42letého Australana Kena Rosewalla. 307. vítězným zápasem na Grand Slamu překonal historický rekord Martiny Navrátilové (306) v počtu výher. Jedenáctou účastí ve wimbledonském semifinále vyrovnal rekordní zápis Američana Jimmyho Connorse.", "section_level": 1}, {"title": "Andy Murray: Druhý triumf ve Wimbledonu.", "content": "Finále nabídlo reprízu z tří týdnů starého travnatého turnaje AEGON Championships v londýnském Queen's Clubu mezi Andym Murrayem a Milosem Raonicem, kde v posledním utkání uspěla domácí jednička Brit Murray, který mladšího rivala porazil ve třech setech. V deseti předchozích grandslamových finálových střetnutích byli jeho soupeři buď Roger Federer nebo Novak Djoković. Vítěz si do žebříčku ATP připsal 2 000 bodů a získal částku 2 000 000 liber, finalista pak poloviční prémii.  Stejný počet setů potřeboval Murray i ve finále na Centre Courtu, kde prvního Kanaďana v historii finále londýnského Grand Slamu a debutanta v grandslamovém finále Raonice porazil po výsledku 6–4, 7–6 a 7–6, vylepšil si vedení ve vzájemné bilanci zápasů na 7-3 a ziskem 3. grandslamové trofeje navázal na svůj londýnský triumf z roku 2013 a vítězství na US Open 2012. V prvním sadě dokázal Skot prorazit podání kanadského tenisty v sedmé hře, a jelikož sám dobře podával, doservíroval set bez větších komplikací. V následujícím setu měl rodák z Glasgow čtyři příležitosti k brejknutí soupeře, ale ani jednu z nich nevyužil, a tak musela o vítězi setu rozhodnout zkrácena hra. V ní měl od začátku navrch domácí tenista, který ukořistil tiebreak poměrem míčků 7:3. Ve 3. setě přišli Kanaďanovi šance, když mu za stavu 2–2 na gemy nabídl soupeř poprvé šanci k brejku, kterou však nedokázal využít. I tato sada dospěla do zkrácené hry, v níž se rychle ujal vedení 5:0 Murray, jenž nakonec využil svůj druhý mečbol a po svém čtyřicátém vyhraném utkání v sezoně se dojetím rozplakal na lavičce.  Při slavnostním ceremoniálu pak dojatý Murray zmínil: „\"Tohle je pro mě každý rok nejdůležitější turnaj. Zažil jsem tady nádherné chvíle i těžké časy, ale dnes jsem hrál opravdu dobře. Když jsem tu vyhrál poprvé v roce 2013, byla to taková úleva po tom všem stresu a tlaku, že jsem neměl šanci si to pořádně užít. Nyní si to rozhodně vychutnám\".“ Murray poděkoval i svému staronovému kouči Ivanu Lendlovi: „\"Patří mu dík za všechno, co pro mě udělal. Spolupráce s ním funguje výborně\".“  Poté však publikum v hledišti bučelo, to když Skot narážel na ministerského předsedu Davida Camerona a jeho roli ve vystoupení Británie z EU: „\"Vyhrát Wimbledon je těžké, ale určitě bych nechtěl být ministerským předsedou\".“  Zklamaný Raonic poznamenal: „\"Nevyšlo to, ale doufám, že to brzy zažiju znovu. Dnes jsem udělal maximum. Chtěl jsem ho dostat pod tlak, ale on hrál ze základní čáry mnohem lépe než já. Hrál jsem s ním vyrovnaně, ale v důležitých okamžicích jsem prostě nedokázal zahrát lépe\".“  Pár týdnů před Wimbledon obnovil Skot spolupráci se staronovým trenérem Ivanem Lendlem, pod jehož vedením vyhrál na trávě všech 12 zápasů, ke kterým nastoupil. Pod Lendlovým vedením zaznamenal Murray tři grandslamové triumfy ze 4 finále, které pod jeho taktovkou hrál. Bez něj neuspěl ani v jednom ze 7 finále, jež na turnajích velké čtyřky odehrál.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mužská dvouhra ve Wimbledonu 2016 proběhla na přelomu června a července 2016. Do londýnského grandslamu nastoupilo sto dvacet osm tenistů. Z kvalifikačního turnaje, odehrávajícího se mezi 20. až 25. červnem, postoupilo šestnáct hráčů. Rozlosování proběhlo 25. června 2016. Dvojnásobným obhájcem titulu byl první hráč světa Novak Djoković ze Srbska, jenž však ztroskotal ve třetím kole na Američanovi Samu Querreymu.", "tgt_summary": "诺瓦克·乔科维奇是两届卫冕冠军,但在本次赛事的第三轮不敌28号种子萨姆·奎里。这是他自2009年法网之后首次未能进入大满贯八强。", "id": 2740773}
{"src_title": "Model ΛCDM", "tgt_title": "ΛCDM模型", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Většina moderních kosmologických modelů je založených na kosmologickém principu, že naše místo ve vesmíru není nijak výjimečné nebo speciální. V dostatečně velkých měřítkách vypadá vesmír stejně (izotropně) z každého místa (homogenně).  Tento model zahrnuje rozpínání vesmíru, které je dobře zdokumentované jako rudý posuv spektrálních čar vzdálených galaxií a také jako dilataci času při rozpadu světelných křivek supernov. Oba efekty způsobuje Dopplerův jev. Táto expanze zvětšuje vzdálenosti mezi objekty bez vzájemné gravitační interakce, nezvětšuje však velikost objektů v prostoru. Rovněž umožňuje nejvzdálenějším galaxiím, aby se od sebe vzdalovaly rychlostí větší než rychlost světla.  Λ (Lambda) označuje kosmologickou konstantu, která souvisí s energií vakua anebo temnou energií prázdného prostoru, to vysvětluje současné zrychlující rozpínání vesmíru, které působí proti přítažlivým účinkům gravitace. Kosmologická konstanta má negatívní tlak, formula_1. Kosmologická konstanta se označuje formula_2 a představuje zlomek celkové hustoty hmotnosti a energie plochého vesmíru, který tvoří temná energie. Podle dat z roku 2013 zhruba 68,3 % hustoty energie vesmíru představuje temná energie.  Studená temná hmota je formou hmoty, která je potřebná na vytvoření gravitačního účinku, který nemohla vytvořit normální hmota a který pozorujeme v strukturách v největších měřítkách. Temná hmota se označuje jako studená (tzn. její rychlost je v období rovnosti záření a hmoty nerelativistická (o mnoho nižší než rychlost světla]), nebaryonová (tvořená jinou hmotou, ne protony a neutrony), nerozptýlitelná (neochlazuje se vyzařováním fotonů) a nekolizní (částice temné hmoty interagují mezi sebou a s jinými částicemi pouze prostřednictvím gravitace anebo možná slabé jaderné interakce). Podle dat z roku 2013 se odhaduje, že temná hmota tvoří 26,8 % hustoty energie a hmoty vesmíru.  Zbylých 4,9 % tvoří všechna běžná hmota jako atomy, chemické prvky, plyn a plazma. Hmota, ze které jsou tvořeny viditelné věci.  Energetická hustota zahrnuje i velmi malý zlomek (~0,01 %) záření kosmického mikrovlnného pozadí a ne více než 0,5 % reliktních neutrin.  Model zahrnuje jedinou původní událost, velký třesk anebo počáteční singularitu, která nebyla explozí, ale náhlým vznikem rozpínajícího se časoprostoru, který obsahoval záření při teplotách asi 10 K. Okamžitě po tom (do 10 sekund) následovalo exponenciální rozpínání prostoru o faktor 10 nebo víc, což je známé jako kosmická inflace. Raný vesmír byl velmi teplý (nad 10 000 K) několik set tisíc let, stav, který je detekovatelný jako reliktní záření, velmi málo energetické záření vycházející z každého směru. Kosmická inflace je rovněž potřebná na vyřešení problému horizontu v reliktním záření. Je pravděpodobné, že vesmír je větší než viditelný částicový horizont.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Objev kosmického mikrovlnného pozadí (reliktního záření) v roce 1965 potvrdil klíčovou předpověď kosmologie velkého třesku. Od tohoto objevu je všeobecně přijímané, že vesmír vznikl v horkém, hustém stavu a v průběhu času expandoval. Rychlost expanze závisí na typech hmoty a energie ve vesmíru, a zejména na tom, zda je celková hustota menší anebo větší než tzv. kritická hustota. V průběhu 70. let 20. století se většina pozornosti soustředila na čistě baryonové modely, ty ale narazily na vážné problémy při objasňování vzniku a vývoje galaxií. Začátkem 80. let se zjistilo, že tento problém je možné vyřešit pomocí studené temné hmoty, která by převažovala nad baryonovou hmotou a inflace inspirovala modely s kritickou hustotou. Později se pozornost přesunula na studenou temnou hmotu s kritickou hodnotou hustoty hmoty, zhruba 95 % studené temné hmoty a 5% baryonů; tyto modely byly úspěšné při vysvětlování vzniku a shlukovaní galaxií. Přesto některé problémy přetrvaly, zejména to, že model vyžadoval nižší Hubblovu konstantu, než udávala pozorování. Tyto těžkosti se vyostřily s objevem anizotropie reliktního záření satelitem COBE v roce 1992. Vědci zvažovali několik alternativ včetně Lambda-CDM a smíšené horké+studené temné hmoty. Model Lambda-CDM se stal standardem, když bylo v roce 1998 objeveno zrychlování expanze vesmíru. V krátké době ho podpořily i jiné pozorování: v roce 2000 experiment s reliktním zářením BOOMERanG zjistil hodnotu celkové hustoty (hmoty a energie) blízko 100 % kritické hustoty a v roce 2001 průzkum rudého posuvu galaxií 2dfGRS měřením stanovil hustotu hmoty blízko 25 %. Tento veliký rozdíl podpořil pozitivní kosmologickou konstantu anebo temnou energii. Přesnější měření mikrovlnného pozadí sondou WMAP v letech 2003 až 2010 dále podporovaly a vylepšovaly tento model. Poté se ale začala objevovat nekonzistence měření Hubbleovy konstanty, která se nadále prohlubuje a tak je například navrhováno ještě temné záření.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "Kromě vysvětlení pozorovaní před rokem 2000, vytvořil tento model několik úspěšných předpovědí: zejména existenci akustických baryonových oscilací, které objevili v roce 2005 na předpokládaném místě, polarizaci reliktního záření a statistiku slabé gravitační čočky.", "section_level": 1}, {"title": "Neúspěchy.", "content": "Rozsáhlé pokusy o zachycení částic temné hmoty zatím neprokázaly žádné detekované částice, zachytit temnou energii v laboratorních podmínkách může být téměř nemožné, neboť její hodnota je velmi malá v porovnání s předpovědí teorií.  Porovnání modelu a pozorovaní bývá úspěšné v obrovských měřítkách (větších než galaxie), ale jsou výjimky, které tomu odporují. Problémy se mohou také objevit v sub-galaktických měřítkách jako například předpoklady příliš velkého počtu malých galaxií a příliš mnoho temné hmoty ve vnitřních oblastech galaxií. Tato malá měřítka se těžko simulují, takže není jasné zda jsou problémem simulace, nestandardní vlastnosti temné hmoty anebo závažnější chyby v modelu.  Problémů ΛCDM modelu je ale více. Pochybnosti vnáší i různá ad hoc řešení (temná hmota, zavedení nehomogenit) a neochota vylepšovat i alternativní teorie, což může vytvářet publikační zkreslení.", "section_level": 1}, {"title": "Parametry.", "content": "ΛCDM model je založený na šesti parametrech:  Ty jsou uvedeny jako první v tabulce níže. Pod nimi jsou uvedeny odvozené parametry. Existují však ještě další fixované parametry (například hmotnost neutrin).  V souladu s Occamovou břitvou je 6 nejmenší počet parametrů potřebných pro shodu se současnými pozorováními v rámci nejistoty měření. Další možné parametry jsou stanovené na „přirozené“ hodnoty například celková hustota = 1,00, stavová rovnice temné energie = -1. Hmotnosti neutrin již však nejsou považovány za zanedbatelné a relativistické efektivní stupně volnosti v 3D jsou již uvažovány s „nepřirozenou“ hodnotou 3,046.  Současná teorie nepředpokládá téměř žádnou z hodnot těchto parametrů, pouze pro skalární spektrální index předpokládá většina verzí kosmické inflace hodnotu mírně nižší než 1, což je ve shodě s odhadovanou hodnotou 0,96. Hodnoty parametrů a tolerancí se odhadují pomocí superpočítačů. Z těchto šesti parametrů se dají lehce vypočítat další hodnoty modelu jako Hubblova konstanta a stáří vesmíru.  Pozorování odpovídající modelu zahrnují anizotropii reliktního záření, vztah jasu a rudého posuvu supernov, shlukování galaxií ve velkých měřítkách včetně akustických baryonových oscilací. Jiné pozorování jako například Hubblova konstanta, množství kup galaxií, slabá gravitační čočka, věk kulových hvězdokup se s nimi ve všeobecnosti shodují a poskytují kontrolu modelu, ale v současnosti jsou měřené s menší přesností.  Hodnoty parametrů v tabulce pocházejí ze 7 let pozorování teploty a polarizace sondy WMAP. Zahrnují odhady založené na údajích akustických oscilací baryonů a měření jasu supernov typu Ia. Důsledky dat pro kosmologické modely jsou rozebrané v Komatsu et al. a Spergel et. al.  Model ΛCDM nevysvětluje některé zákonitosti hodnot parametrů a jejich kombinací, jak ukazují následující problémy: U obou problémů se může jednat o náhodnou koincidenci, nebo o projev zákonitosti dosud skryté současnému poznání.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšířené modely.", "content": "Možné rozšíření nejjednoduššího modelu ΛCDM preferují kvintesenci před kosmologickou konstantou. V tom případě se stavová rovnice temné energie může lišit od -1. Kosmická inflace předpovídá tenzorové fluktuace (gravitační vlny). Jejich amplituda je parametrizovaná poměrem tenzor-skalár (označené jako r), který je daný energetickou škálou inflace. Jiné modifikace umožňují aby zakřivení prostoru mělo jinou hodnotu než 1, horkou tmavou hmotu v podobě neutrin nebo pohyblivý spektrální index.  Přidání těchto parametrů obecně zvýší chybovost v parametrech výše.  Někteří vědci navrhli existenci pohyblivého spektrálního indexu, ale žádná studie to neprokázala.", "section_level": 1}], "src_summary": "Model ΛCDM je parametrizací kosmologického modelu velkého třesku, ve kterém se vesmír rozpíná s nenulovou kosmologickou konstantu, označenou jako Λ (velké lambda; jinými slovy - obsahuje temnou energií), a obsahuje studenou temnou hmotu (cold dark matter – CDM). Často se označuje za standardní kosmologický model založený na velkém třesku, protože je to nejjednodušší model, který poskytuje rozumnou shodu s následujícími pozorováními:", "tgt_summary": "ΛCDM模型(英语:英语:ΛCDM Model或英语:Lambda-CDM Model)是所谓Λ-冷暗物质(英语:Cold Dark Matter)模型的简称。它在大爆炸宇宙学中经常被称作索引模型,这是因为它尝试解释了对宇宙微波背景辐射、宇宙大尺度结构以及宇宙加速膨胀的超新星观测。它是当前能够对这些现象提供融洽合理解释的最简单模型。", "id": 2233060}
{"src_title": "Choi Min-ho", "tgt_title": "珉豪", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pre-debut.", "content": "Před debutem se Shinee, Minho pracoval jako model pro Ha Sang Baek \"Seoul Collection F/W 08-09.\"", "section_level": 2}, {"title": "Shinee.", "content": "Minha objevila v roce 2006 S. M. Casting System. V roce 2008 byl vybrán jako člen skupiny Shinee. 5-členná chlapecká skupina debutovala 25. května 2008 na SBS' Inkigayo.", "section_level": 2}, {"title": "Sólo.", "content": "Minho se objevil v Korejské a Japonské verzi hudebního videa \"Gee\" od Girls' Generation. Také vystupoval v hudebním videu skupiny VNT v jejich debutové písni s názvem \"Sound\".", "section_level": 2}, {"title": "Herectví.", "content": "Minho debutoval jako herec 20. listopadu 2010 na KBS2. Vystoupil zde v dramatu \"Pianist \"s herečkou Han Ji-hye.  Dne 7. prosince 2011, bylo oznámeno, že Minho by měl vystoupit v novém SBS sitcomu \"Salamander Guru and The Shadows\", který by měl být vysílán na začátku roku 2012. Minho hrál roli Min-hyuka (geniálnílho hackera), po boku herců Im Won-hee a Oh Dal-su. \"Salamander Guru and The Shadows\" byl první sitcom SBS po pěti letech a točí se kolem dvou lupičů, kteří imitují guru. Sitcom se vysílal v lednu 2012.  Dne 26. dubna 2012 bylo potvrzeno, že Minho ztvární hlavní roli po boku Sulli z f(x) a Lee Hyun-woo, v korejském dramatu \"To The Beautiful You \"korejská verze nese název \"Hana Kimi\". Drama se začalo vysílat dne 15. srpna 2012 na SBS. Minho ztvránil postavu Kanga Tae Joona (zlatý medailista ve skoku vysokém). V rámci přípravy na svou roli jako Tae-joon, Minho obdržel osobní trénink od trenéra Kim Tae-younga, bývalého národního sportovce zabívající se skokem vysokým a členem Korea Asociace Atletických Federací. Trénik trval měsíc a půl. Jeho osobní rekord v tuto dobu je 175 cm.", "section_level": 2}, {"title": "Lyrické psaní.", "content": "Je známo, že Minho napsal několik rappových částí v písních Shinee. Pro Shinee starší alba napsal texty spolu s JQ (\"idol rap instruktor\"), který pracuje pod SM Entertainment na zlepšení a přímé rapp schopnosti jejich umělců.  Pro Shinee 1. studiové album \"The SHINee World\", napsal rappovou část písní \"Replay\", \"Love Like Oxygen\", \"Love's Way\", \"One for Me\", \"Graze\", a \"Best Place\".  O rok později napsal rappové texty pro jejich 2. mini-album \"Romeo a \"také pro písně \"Talk to You\"\", \"Juliette\", \"Hit Me\", a \"Romeo + Juliette\". Pro jejich 3. mini-album \"2009, Year of Us\", spolupracoval s kolegou ze SHINee Keyem a textařem JQ, na písni \"Get Down\".  V jejich 2. studiovém albu \"Lucifer, \"které vyšlo v červenci 2010, napsal rappové části písní: \"Up & Down\" (kterou napsal kolega ze SHINee, Jonghyun), \"Obsession\" (také psaná Jonghyunem), \"Your Name\" (napsaná SHINee leaderem Onewem), a také napsal písně \"WOWOWOW\" s JQ a poté \"Shout Out\" s kolegou MISFITem.  V přebalovém albu \"Hello\", napsal rap pro titulní skladbu \"Hello\", a pro písně \"One\" a \"Get It\".  Minho je také uváděn jako skladatel rappových částí u písní \"Better\", \"To Your Heart\", a \"Stranger\", v SHINee 1. Japonském studiovém albu, \"The First\" vydné v prosinci 2011.  Pro SHINee 4. mini-album \"Sherlock\" vydané v Březnu 2012, napsal rappovou část do písní \"Alarm Clock\" a \"Honesty\".  Pro jejich 3. plné album \"Chapter 1. Dream Girl – The Misconceptions of You\" napsal rappové texty pro titulní píseň \"Dream Girl\", stejně jako pro píseň \"Girls, Girls, Girls\" a spolu s jeho SHINee kolegou Keyem, napsali rappové části v písních \"Aside\", \"Beautiful\" a \"Dynamite\".  Pro skupiny páté plné album \"Everybody\", Minho napsal rappové čási u písní \"Destination\", \"Close the Door\" a \"Colorful\" (společně s SHINee kolegou Keyem).  Minho také napsal rappové části pro písně, \"Romance\" a \"Farewell My Love\" v SHINee čtvrtém studiovém album, \"Odd.\"", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 2008 se zúčastnil \"3rd Youth International Video Festival \"the aura\" Goodwill Ambassador\" s jeho kolegou ze Shinee, Keyem. Minho byl jmenován jako ambasador Konkuk Univerzity v roce 2010.  Minho vystudoval Konkuk University. Po nástupu na vysokou školu v roce 2010, studoval jako hlavní obory: umění, kulturu a film. Absolvoval v roce 2015.  Jeho otec, Choi Yun-kyum, je dobře-známý jihokorejský fotbalový trenér. Má staršího bratra jménem Choi Minseok.  V Březnu 2010, byl Minho zraněn při natáčení \"Dream Team Season 2\". Musel odstoupit a nahradil ho kolega ze Shinee, Taemin Po zotavení se Minho konečně vrátil a v srpnu 2010 mohl pokračovat v promo-akcích Shinee a jejich druhého studiového alba, \"Lucifer\".  Dne 23. Května 2011, byl jmenován Čestným Velvyslancem pro \"Youth 2011\".  Choi Minho byl uveden mezi Korean Top Stars, s příjmem 300 Milionů Wonů jako jeho roční reklamní sazby.  Dne 5. prosince 2014, byli Minho a Yoona jmenováni jako ambasadoři v kampani UNICEF Unihero \"Giving hope to the children\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Choi Min-ho (*9. prosince, 1991), lépe známý pod přezdívkou Minho, je jihokorejský zpěvák, rapper, herec, moderátor a model. Je hlavní rapper jihokorejské chlapecké skupiny Shinee.", "tgt_summary": "崔珉豪(,英语:Choi Min Ho,1991年12月9日 - ),艺名珉豪(,英语:Min Ho),韩国男歌手、饶舌歌手、演员及主持人。韩国仁川市人,SM娱乐旗下的五人男子歌唱团体SHINee的成员,于队内担任主饶舌和副唱。2019年自愿申请加入海军陆战队,3月21日公布合格,并于2019年4月15日正式入伍,预计退伍时间为2020年11月15日,成为SHINee第三位服兵役的团员。", "id": 2475097}
{"src_title": "Edgar Lee Masters", "tgt_title": "埃德加·李·马斯特斯", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině Hardina Wallace Masterse, právníka a syna farmářů v Illinois a Emmy Dexter jako jejich prvorozený syn. V roce 1872 se rodina přestěhovala do města Petersburg v Illinois. Manželství rodičů nebylo šťastné a Edgar Lee strávil většinu dětství na farmě prarodičů. Idylické dětství bylo ukončeno dvěma tragédiemi: jeho mladší bratr Alex zemřel na záškrt a jeho přítel Mitch Miller tragicky zahynul při naskakování do vlaku. V roce 1882 rodina přesídlila do nedalekého Lewinstownu. Atmosféra v tomto městě byla ale zcela jiná. Namísto dobrosrdečného venkovského Petersburgu žil v neupřímném městě bankéřů a továrníků. Na druhou stranu se zde setkal s učitelkou Marií Fisher, která jej seznámila s klasiky anglické literatury, jako byli: Lord Byron, Emily Dickinson či William Makepeace Thackeray. Stal se i nejmladším členem Fultonské vědecké společnosti, kde proslovil úvodní přednášku o Waltu Whitmanovi.  V roce 1885 náhodou objevil v knihkupectví v Mason City knížku veršů Percy Bysshe Shelleyho, kterými byl velmi zasažen a ovlivněn. V roce 1889 zahájil studia práv na Knox College v Galesburg (Illinois). Složil advokátskou zkoušku a začal pracovat v Lewinstownu v kanceláři svého otce.  V roce 1892 odešel po hádce s matkou do Chicaga. Chtěl se věnovat žurnalistice, ale to se mu nepovedlo a pracoval jako právník. Jeho přítel a rovněž veršující právník Ernest McGalley mu našel vydavatele pro jeho první básnickou sbírku \"A Book of Verses\" (\"Kniha veršů\"). V roce 1893 zahájil svou vlastní právnickou praxi. Věnoval se rovněž politice, jeho politické eseje z let 1892 – 1902 vyšly pod názvem \"The New Star Chamber and Other Essays\" (\"Sněmovna Nová hvězda a jiné eseje\"). Angažoval se v prezidentské kampani demokratického kandidáta Williama Jenningse Bryana.  V roce 1898 se oženil s Helenou Jenkins. Manželům se narodily tři děti, vztah ale nebyl šťastný a básník přiznal mnoho mimomanželských vztahů. Manželství bylo v roce 1923 rozvedeno.  V roce 1912 začíná jeho korespondence s Theodore Dreiserem. Začíná přispívat do chicagského časopisu \"Poesie\", který v roce 1911 založila Harriet Monroe a do kterého přispívali např. Ezra Pound nebo T. S. Eliot.  V roce 1914 začal psát fiktivní epitafy, které vycházely nejprve časopisecky pod pseudonymem Webster Ford a v roce 1915 vyšly knižně pod názvem Spoonriverská anthologie (\"Spoon River Anthology\"). Autor se po dokončení práce zhroutil. Kniha mu ale přinesla úspěch, který se mu již nikdy nepodařilo zopakovat.  V roce 1917 opustil rodinu a v roce 1920 přesídlil do New Yorku. Znovu se oženil s o mnoho let mladší studentkou literatury Ellen Coyne, v roce 1928 se jim narodil syn. Ve čtyřicátých letech vážně onemocněl a zemřel v roce 1950. Je pohřben v místě své největší inspirace: na hřbitově Návrší (The Hill) v Petersburgu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo (výběr).", "content": "Napsal dalších více než dvacet básnických sbírek, které ale nedosáhly významu Spoonriverské anthologie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edgar Lee Masters (23. srpna 1868, Garnett, Kansas – 5. března 1950, Filadelfie) byl americký právník, básník, prozaik a životopisec.", "tgt_summary": "埃德加·李·马斯特斯(Edgar Lee Masters,1868年8月23日,堪萨斯州加内特 - 1950年3月5日,宾夕法尼亚州梅尔罗斯帕克)是美国诗人、传记作家、剧作家。著有《匙河集》、《新星商会和其他散文》、《歌曲和讽刺》、《大峡谷》、《旷野之蛇,不起眼的故事》、《脾》、《马克·吐温画像》、《林肯传》、《伊利诺伊诗篇》等书。马斯特斯出版了12个剧本、21本诗集、6部小说和6本传记,包括韦切尔·林赛、马克·吐温、亚伯拉罕·林肯和惠特曼的传记。", "id": 453080}
{"src_title": "Gravitační astronomie", "tgt_title": "引力波天文学", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Běžné gravitační vlny mají nízké frekvence a je proto velmi těžké je pozorovat. Proto se bylo třeba zaměřit na gravitační vlny s vysokými frekvencemi pocházející z dramatických událostí.", "section_level": 1}, {"title": "Vysoké frekvence.", "content": "V roce 2015 se detektory LIGO staly prvním pracovištěm, kde se podařilo přímo detekovat gravitační vlny pomocí laserové interferometrie. Obě prokázaná pozorování pocházejí se sloučení dvou černých děr s hvězdnými hmotnostmi. Tato pozorování prokázala existenci binárních systémů černých děr, dále existenci gravitačních vln a šlo také o první pozorování sloučení dvou černých děr. Tato pozorování jsou revoluční, protože umožní další pokrok ve zkoumání temné hmoty nebo raného vesmíru.  V současnosti (rok 2016) existuje několik vědeckých pracovišť pro pozorování gravitačních vln. Existuje celosvětová síť pozemních detektorů pracujících na bázi laserové interferometrie s délkou ramen v řádu kilometrů, která zahrnuje následující detektory:  Detektory LIGO byly po rekonstrukci znovu spuštěny v roce 2015. VIRGO má být po obdobné rekonstrukci spuštěno ve druhé polovině roku 2016. Nejpokročilejší z uvedených detektorů KAGRA se v současné době buduje, do provozu by měl být uveden roku 2018. GEO600 je sice funkční, avšak jeho citlivost je nedostatečná na zachycení většiny běžně očekávatelných signálů, primárním cílem přístroje je tedy zkouška nové techniky.", "section_level": 2}, {"title": "Nízké frekvence.", "content": "K laserové interferometrii existuje alternativní způsob pozorování přes takzvané „pulsar timing array“. Existují tři konsorcia specializující se na tento způsob detekce, evropské European Pulsar Timing Array, severoamerické NANOGrav a Parkes Pulsar Timing Array, které spolupracují jako International Pulsar Timing Array. Tyto projekty využívají současné radioteleskopy, ale pracující na frekvencích v řádu nanohertz, proto je k detekci signálů potřeba mnoho let pozorování. Citlivost detektorů se ale postupně zvyšuje.", "section_level": 2}, {"title": "Střední frekvence.", "content": "V budoucnu existuje i možnost detekce zdrojů středních frekvencí za pomoci vesmírných detektorů. Evropská kosmická agentura vybrala misi Evolved Laser Interferometer Space Antenna jako svou třetí velkou misi (L3) s očekávaným startem v roce 2034. Ve fázi studií je také japonský vesmírný detektor Deci-Hertz Interferometer Gravitational wave Observatory (DECIGO).", "section_level": 2}, {"title": "Vědecký potenciál.", "content": "Astronomie se tradičně spoléhá na pozorování v elektromagnetickém záření. Nejprve se pozorovalo ve viditelném světle, později se přidaly další části elektromagnetického spektra od radiového záření až po gama záření. Každé nové frekvenční pásmo nám dalo nové okno do vesmíru a přineslo nové objevy. Gravitační astronomie nám tedy poskytuje další možnosti nových pozorování.  Pozorování gravitačních vln může doplnit informace získané jinými zdroji. Pokud budeme pozorování gravitačních vln kombinovat s použitím dalších typů astronomie, elektromagnetické nebo neutrinové, umožní nám to získat kompletnější pochopení vlastností zdroje. Gravitační vlny také můžeme použít k pozorování zdrojů v elektromagnetickém spektru neviditelných nebo obtížně detekovatelných nebo k měření jiným způsobem. Poskytují například jedinečnou metodu měření vlastností černých děr.  Gravitační vlny mohou být emitovány v mnoha typech systémů, ale k tomu, abychom je mohli zaznamenat musí být zdroj tvořen velmi hmotnými objekty s rychlostmi blížícími se rychlosti světla. Hlavním zdrojem jsou binární systémy hmotných objektů. Například:  Kromě binárních systémů existují i další možné zdroje gravitačních vln:  Gravitační vlny interagují s hmotou jen velmi slabě, což je jeden z důvodů proč je obtížné je odhalit. Mohou tedy volně cestovat po vesmíru a nejsou absorbovány nebo rozptýleny jako elektromagnetické záření. Díky gravitačním vlnám je tedy možné vidět do centra hustých systémů jako jsou jádra supernov nebo centra galaxií. Je s nimi také možné dívat se do historie vesmíru dále než vniklo reliktní záření, do doby kdy byl vesmír pro elektromagnetické záření neprůhledný, avšak gravitační vlny jím mohly volně procházet.  Schopnost gravitačních vln volně se pohybovat a prostupovat objekty také znamená, že detektory gravitačních vln pozorují celou oblohu na rozdíl od dalekohledů a elektromagnetických teleskopů, které mají jen určité zorné pole. Detektory jsou však citlivější v některých směrech, proto je výhodné mít síť detektorů.", "section_level": 1}, {"title": "Kosmická inflace.", "content": "Období kosmické inflace, předpokládané období exponenciálního rozpínání vesmíru by vyvolalo gravitační vlny, které by měly zanechat otisk v polarizaci reliktního záření. Z měření vzorků v reliktním záření je možné vypočítat vlastnosti gravitačních vln z raného vesmíru, o němž se můžeme takto dozvědět více informací. V tomto případě nejde o přímé pozorování, přítomnost gravitačních vln je třeba odvodit z pozorování jiných jevů.", "section_level": 2}, {"title": "Rozvoj.", "content": "Gravitační astronomie je mladou oblastí výzkumu, stále se tedy vyvíjí. Nicméně se očekává, že v 21. století se tento typ astronomie stane běžnou součástí astronomie.  Gravitační vlny mohou vhodně doplňovat informace získané v elektromagnetickém spektru. Na rozdíl od elektromagnetických vln nejsou ty gravitační rozptylovány a absorbovány, můžeme jimi proto vidět středy supernov, galaktická jádra a další objekty novým způsobem. Pozemní detekce gravitačních vln by nám mohla přinést nové informace o binárních systémech hmotných objektů (kandidáti na gama záblesky). Mohly by též být detekovány signály z jader supernov nebo z pravidelných signálů z neutronových hvězd. Dále by mohly být zjistitelné informace o fázových přechodech a dalších událostech v raném vesmíru. Vesmírné detektory by mohly přinést informace o binárních systémech bílých trpaslíků a slučování supermasivních černých děr a pádu objektů o velikosti jednotek až stovek hmotností Slunce do těchto obřích černých děr.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gravitační astronomie je nově vznikající obor astronomie, který má za cíl využití gravitačních vln k shromažďování pozorovacích dat o objektech jako černé díry a neutronové hvězdy, o událostech jako výbuchy supernov a o procesech probíhajících ve vesmíru krátce po jeho vzniku.", "tgt_summary": "引力波天文学(英语:Gravitational-wave astronomy)是观测天文学20世纪中叶以来逐渐兴起的一个新兴分支,其发展基础是广义相对论中引力的辐射理论在各类相对论性天体系统研究中的应用。传统天文学主要是使用电磁波来观测各种天体系统,而引力波天文学则是通过引力波来观测发出引力辐射的天体系统。由于万有引力相互作用和电磁相互作用相比强度十分微弱,引力波的直接观测需要利用到当今最高端科技。", "id": 578047}
{"src_title": "Kvantová fluktuace hmoty", "tgt_title": "量子涨落", "src_document": [{"title": "Kvantové fluktuace pole.", "content": "Kvantové fluktuace hmoty jsou dočasným výskytem energetických částic mimo prázdný prostor, jak to umožňuje princip neurčitosti. Princip neurčitosti postuluje, že pro dvojici konjugovaných proměnných jako je například poloha/hybnost nebo energie/čas je nemožné mít přesně definovanou hodnotu každého členu z páru současně. Například dvojice částic může vyskočit z vakua v průběhu velmi krátkého časového intervalu.  Rozšíření je použitelné pro neurčitosti v čase a neurčitosti v energii (včetně energie klidové hmotnosti formula_2). Je-li hmotnost velmi velká v řádu makroskopických objektů, potom jsou neurčitosti a rovněž kvantové efekty velmi malé a je použitelná klasická fyzika. To navrhl v roce 1916 Adam Jonathan Davies z Harvard Laboratory, teorie byla prokázána Louisem de Brogliem roku 1920 a stala se zákonem kvantové fyziky.  V kvantové teorii pole pole podstupuje kvantové fluktuace. Pro kvantované Klein-Gordonovo pole ve vakuovém stavu můžeme vypočítat hustotu pravděpodobnosti pozorování konfigurace formula_3 v čase formula_4 pokud jde o jeho Fourierovu transformaci formula_5 nechť je  Naproti tomu pro klasické Klein-Gordonovo pole při nenulové teplotě, je Gibbsova hustota pravděpodobnosti, že bychom potřebovali konfigurace formula_3 v čase formula_4 je Amplituda kvantových fluktuací je řízena Planckovou konstantou formula_10, stejně jako hustota teplotních fluktuací je řízena formula_11, kde formula_12 je Boltzmannova konstanta. Zajímavá je úzká souvislost těchto tří bodů:  Můžeme zkonstruovat klasické kontinuální náhodné pole, které má stejnou hustotu pravděpodobnosti jako kvantový stav vakua. Hlavní odlišnost od kvantové teorie pole tedy představuje to, že jde o teorii měření (měření v kvantové teorii se zásadně liší od měření v klasické spojité náhodné oblasti, klasická měření jsou vždy vzájemně kompatibilní, v kvantové mechanice podmínky vždy komutují). Kvantové efekty, které jsou pouze důsledkem kvantových fluktuací hmoty, které nejsou z jemnosti měření nekompatibility, mohou být alternativně vysvětleny jako modely klasických spojitých náhodných polí.  V roce 1930 si Pascual Jordan uvědomil, že by hvězda mohla mít nulovou energii, protože energie hmoty by byla pozitivní, zatímco gravitační energie negativní a obě tyto složky by se vzájemně vyrušily. To ho dále vedlo ke spekulacím nad tím co by zabránilo kvantovému přechodu vytvořit novou hvězdu. Jeho motivací k těmto úvahám byla otázka původu hmoty ve věčně existujícím vesmíru.  Roku 1973 byl v časopise Nature publikován článek Edwarda Tryona s názvem \"\"Je vesmír vakuovou fluktuací?\" V tomto článku Tryon uvedl, že náš vesmír mohl vzniknout jako kvantová fluktuace vakua. Tato myšlenka vesmíru vzniklého kvantovými fluktuacemi nebo kvantovými procesy nebyla brána příliš vážně dokud se neobjevila inflační teorie vymyšlená roku 1979 Alanem Guthem. Tato teorie vysvětluje jak se vesmír mohl nafouknout z počátečního malého rozměru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kvantová fluktuace hmoty je v kvantové fyzice dočasná změna množství energie v určitém místě ve vesmíru, jak vysvětluje Heisenbergův princip neurčitosti.", "tgt_summary": "在量子力学中,量子涨落(英语:quantum fluctuation。或量子真空涨落,真空涨落)是在空间任意位置对于能量的暂时变化。 从维尔纳·海森堡的不确定性原理可以推导出这结论。", "id": 2093175}
{"src_title": "Tom Kibble", "tgt_title": "湯姆·基博爾", "src_document": [{"title": "Dětství a vzdělání.", "content": "Narodil se v indickém Čennaí. Jeho dědeček pracoval v indické lékařské službě, babička byla spisovatelkou. Nejprve se vzdělával v Indii, následně i v Británii. V 50. letech nastoupil na Edinburskou univerzitu, kde v roce 1955 získal bakalářský, roku 1956 magisterský a nakonec roku 1958 i doktorský titul.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V rámci svého výzkumu po dokončení univerzity pracoval v oblasti fyzikálních symetrií, zabýval se mechanismy jejich narušení (spontánní narušení symetrie, fázovými přechody a topologickými defekty (magnetické monopóly, kosmické struny a doménové stěny).  Nejvíce znám je však díky objevu mechanismu vytvářejícího hmotnost elementárních část, dnes známého převážně jako Higgsův mechanismus. Práce Toma Kibbleho, Geralda Guralnika a C. R. Hagena vyšla v roce 1964 jako poslední ze tří prací, jejich autoři objevili de facto to samé (Peter Higgs a François Englert s Robertem Broutem tuto skupinu předběhli), práce skupiny GHK byla však nejobsáhlejší a nejpropracovanější. Za tento objev získal Kibble roku 2010 Sakuraiovu cenu, časopis Physical Review Letters označil práci za jednu z nejdůležitějších ve své historii. Nobelovu cenu za fyziku však v roce 2013 získali pouze Higgs a Englert (Brout už byl po smrti). Peter Higgs vyjádřil zklamání nad skutečností, že nebyl zahrnut i Kibble. Dalším jeho významným přínosem fyzice byly zejména pionýrské práce v oblasti topologických defektů a fázových přechodů v raném vesmíru. Běžně používaný mechanismus vzniku topologických defektů přes fázové přechody druhého řádu se nazývá Kibble-Zurek mechanismus. Napsal také knihu o kosmických strunách, která tuto problematiku vnesla do moderní kosmologie.  V roce 1966 napsal s Frankem Berkshirem učebnici klasické mechaniky. Rovněž byl šéfem výzkumných projektů v rámci programů kosmologie v laboratoři a topologické defekty v částicové fyzice, kondenzovaných stavech a kosmologii.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Kromě Sakurai Prize získal i mnoho dalších ocenění například Diracovu medaili, Hughesovu medaili, Rutherfordovu medaili nebo Medaili Alberta Einsteina. Byl členem Královské společnosti, Americké fyzikální společnosti nebo Evropské fyzikální společnosti.  V roce 1988 získal za významné příspěvky fyzice Řád britského impéria v hodnosti komandéra a roku 2014 byl povýšen do rytířského stavu.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální odpovědnost vědců.", "content": "Zabýval se také sociální odpovědností vědců. Byl znepokojen jaderným zbrojením. Později byl členem výboru vědců pro jaderné odzbrojení nebo členem společnosti pro společenskou odpovědnost vědců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tom Kibble (23. prosince 1932 – 2. června 2016) byl britský teoretický fyzik, emeritní profesor na Královské univerzitě v Londýně. Zabýval se především výzkumem v oblasti kvantové teorie pole a souvislostmi mezi částicovou fyzikou a kosmologií. Nejvíce je znám díky teoretické předpovědi Higgsova mechanismu a výzkumu topologických defektů.", "tgt_summary": "汤姆·基博尔(英语:Tom Kibble,1932年-12月23日-2016年-6月2日),英国物理学家,英国皇家学会院士,英国伦敦帝国学院布莱克特实验室(Blackett Laboratory)的资深研究专家。他的专长是量子场论,在高能粒子物理学与宇宙学的交叉领域贡献良多。他曾经研究对称性破缺、相变、拓扑缺陷(topological defect,例如,拓扑单极(topological monopole)、宇宙弦(cosmic string)、磁畴等等)的机制,对于这些论题颇有建树。他发表的一篇极具原创性的论文将宇宙弦的概念引入现代宇宙学。基博尔毕业于爱丁堡大学(文学硕士1955年,理学学士1956年,博士1958年)。", "id": 340095}
{"src_title": "Katolická teologie", "tgt_title": "天主教神学", "src_document": [{"title": "Vztah víry a katolické teologie.", "content": "Katolická teologie objasňuje eklesiální víru, tedy víru, jejíž autentičnost má být garantovaná samotnou katolickou církví. Proto je možné hovořit o jistém „sensus Ecclesiae“, což znamená eklesiální (církevní) vědomí, v rámci kterého se vyznává daná katolická víra, přičemž toto vědomí je jakýmsi pozadím, na kterém se uskutečňuje objasňování víry. V tomto smyslu se dává teologie do služeb víry, snažíce se objasnit, prohloubit chápání jejích tzv. pravd, ukázat člověku tzv. spásné perspektivy a také proklamovat její vlastní podstatné obsahy. Teologie počítá s názorem, že při teologické reflexi, která má vést k hlubšímu pochopení tzv. Božího zjevení, obsaženého zejména v křesťanské Bibli a katolické tradici, je nutná spoluúčast lidského rozumu. Katoličtí teologové věří, že ačkoliv zmíněné Boží zjevení přesahuje poznávací schopnosti člověka, nepříčí se lidskému rozumu, ale zůstává s ním v harmonii. Znakem této spoluúčasti je mimo jiné i systematická forma teologického myšlení.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup k filosofii.", "content": "Již od dob Tertuliána, představitele křesťanské patristiky z přelomu 2. a 3. století, který ve snaze vysvětlit víru v božskou Trojici zavedl filosofické kategorie jediné božské podstaty a třech božských osob do teologické reflexe, byla filosofie a její názvosloví více než relevantní, mimořádně potřebné prvky při objasňování křesťanských nauk. Filosofii používali pro zdokonalení své obhajoby křesťanství i apologeté 2. století (např. Aristides, Tacián, Justin, Atenagoras, Teofil z Antiochie). Filosofické metody a terminologie jsou tedy často užitečnými prvky, které katolická teologie sjednocuje svými úvahami do logického celku. Ve středověku se právě teologie stala filosofickým zpracováním víry a tzv. zjevených obsahů.", "section_level": 1}, {"title": "Podstatné vlastnosti katolické teologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ekleziálnost.", "content": "Ekleziálnost teologie souvisí s jejím spojením s činností katolické církve. Právě v tom spočívá největší rozdíl mezi religionistickým a teologickým charakterem seznamování se s katolickým křesťanstvím, jeho doktrínou, vírou a Božím zjevením. Religionistika uchopuje tento předmět „zvenku“ a nestranně, zatímco teologie reflektuje víru se zaujetím pro spásné perspektivy v tzv. horizontě zjevené pravdy. Je možné potvrdit, že církev si sama stanovuje misionářské a učitelské poslání, se kterým je úkol a smysl teologie úzce spjat.  Proto katoličtí teologové zůstávají (resp. mají zůstat) věrnými Magisteriu, tedy církevní hierarchii, která úředně a centralizovaně rozhoduje o pravosti a věroučné přijatelnosti různých cest vysvětlování a reflektování katolické víry. Teologie tento jev nazývá ekleziální zodpovědností. Ekleziálnost teologie se takto projevuje i v realizaci postulátů Druhého vatikánského koncilu (1962-65):", "section_level": 2}, {"title": "Aktuálnost a otevřenost.", "content": "Katoličtí teologové si kladou za cíl vždy znovu reinterpretovat věroučné obsahy tak, aby jejich aktuální verze na jedné straně neměnily katolickou doktrínu, a na druhé straně by vysvětlovaly věci podle kulturní situace věřících. To znamená, že proklamovaná pravda by měla být srozumitelná pro lidi dané doby, různých jazyků, kultur, mentality i spirituality. Katolická teologie se vyznačuje otevřeností vůči současnému světu, člověku a jiným náboženským vyznáním. Její otevřenost a aktuálnost se projevuje v její reflexi současnosti podle věroučných obsahů, pocházejících z Božího zjevení. Tímto způsobem chce teologie poukazovat na to, co je neměnné v měnících se kulturních a civilizačních podmínkách. Katolický teolog je tedy odborník, který se stává zřetelným interpretem zjevení tak, jako toto zjevení Boha v Bibli a katolické tradici chápe katolická církev.", "section_level": 2}, {"title": "Moudrost.", "content": "Katolická teologie není výhradně věcí intelektuálního poznání, ale chce být formou životní moudrosti, která by odpověděla na existenciální otázky. Vzhledem k tomu, že hlavním smyslem teologie je rozvíjet spásné perspektivy, tj. objasňováním víry napomáhat věřícím ke spáse, je její zaměření na otázky původu člověka, nejhlubšího smyslu života, smyslu lásky, utrpení, nemoci etc. nejvýš relevantní. Katolická teologie takto aspiruje na vydávání svědectví katolické víry, adekvátně vysvětlujíc Boží zjevení podle toho, jaké výzvy a problémy před věřícího člověka staví dobová situace a svět.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pojmem katolická teologie lze označit ty proudy teologie, které existují v rámci Katolické církve, nebo které se vyskytují u různých katolických teologů či myslitelů. Katolická teologie čerpá při svém bádání z Bible (Písmo svaté), dále z katolické tradice, která je systémem tradovaných zvyklostí a tendencí. Důležitým zdrojem a nástrojem je též rozum. Mezi jiné zdroje katolické teologie patří dokumenty církevních sněmů, římských biskupů (papežů), církevních otců z dob patristické epochy církevních dějin a nakonec i práce různých katolických teologů lze považovat za relativní zdroje. Katolická teologie se v mnohých aspektech pokládá za vědeckou disciplínu, rozpoznává vlastní metody, východiska a cíle. Její postupy a náboženská oblast zaměření jsou však natolik odlišné od vlastností humanitních nebo přírodních věd, že je možno ji nazývat odbornou reflexí náboženských textů a zdrojů.", "tgt_summary": "天主教神学(英语:Roman Catholic theology,罗马大公教会神学;明朝天主教称之为天学)是指有关天主教会根据《圣经》和圣传进行传教的神学理论。教会的信仰体现在《尼西亚信经》、《使徒信经》中,并在《天主教教理》中被详细论述。天主教会的一些理论在历史上几次重要的大公会议中得到修订或澄清。公元50年,使徒在耶路撒冷召开了第一次大公会议。而最近的一次大公会议为1965年的第二次梵蒂冈大公会议。", "id": 130219}
{"src_title": "Sport v Česku", "tgt_title": "捷克體育", "src_document": [{"title": "Olympijské hry.", "content": "Na olympijských hrách dosáhli čeští sportovci významných úspěchů. Již v roce 1900 se František Janda-Suk zúčastnil 2. olympijských her v Paříži, kde získal stříbrnou medaili v hodu diskem. Na letních olympijských hrách získala gymnastka Věra Čáslavská sedm zlatých olympijských medailí (3× 1964, 4× 1968). Legendární běžec Emil Zátopek obdržel čtyři zlaté (1× 1948, 3× 1952), tři zlaté má oštěpař Jan Železný (1992, 1996, 2000) Dvě zlaté získali rychlostní kanoisté Josef Holeček (1948, 1952) a Martin Doktor (1996), kanoistka Štěpánka Hilgertová (1996, 2000) a oštěpařka Barbora Špotáková (2008, 2012).  Na zimních olympijských hrách vybojovala rychlobruslařka Martina Sáblíková tři zlaté medaile (2× 2010, 1× 2014).", "section_level": 1}, {"title": "Lehká atletika.", "content": "Kromě na Letních olympijských hrách se čeští lehcí atleti účastní také pravidelných mistrovství světa a Evropy.  Běžkyně Jarmila Kratochvílová již od roku 1983 drží světový rekord v běhu na 800 metrů, jde o nejdéle platný světový rekord v historii ženské atletiky.", "section_level": 1}, {"title": "Fotbal.", "content": "Před druhou světovou válkou patřily AC Sparta Praha a SK Slavia Praha k nejlepším klubům Evropy. Sparta dvakrát vyhrála Středoevropský pohár (1927, 1935), nejprestižnější klubovou soutěž té doby, Slavia jednou (1938). V roce 1934 se fotbalová reprezentace Československa probojovala až do finále mistrovství světa, ve kterém podlehla Itálii po sporné penaltě 1 : 2. Oldřich Nejedlý byl nejlepším střelcem mistrovství světa ve fotbale 1934. Legendárním střelcem, jehož velkou část kariéry však pohltila druhá světová válka, byl Josef Bican. Jedním z nejlepších brankářů své doby na světě byl František Plánička.  Po založení evropských pohárů, organizovaných od 50. let asociací UEFA, se v nich nejdál dostali Dukla Praha (semifinále PMEZ 1966/67, semifinále PVP 1985/86), Sparta (semifinále PMEZ 1991/92, semifinále PVP 1972/73), Baník Ostrava (semifinále PVP 1978/79), Bohemians Praha (semifinále UEFA 1982/83) a Slavia (semifinále UEFA 1995/96). Čtvrtfinále hrály SK Hradec Králové, Zbrojovka Brno, TJ Vítkovice, Sigma Olomouc a Slovan Liberec.  Fotbalová reprezentace Československa a posléze České republiky získala dvě stříbrné medaile na mistrovství světa, roku 1934 a roku 1962. V roce 1976 vyhrálo Československo Mistrovství Evropy ve fotbale 1976 v Jugoslávii, přičemž ovšem bylo z 22 hráčů na soupisce jen sedm Čechů. Stříbro na tomto turnaji národní tým vybojoval roku 1996, bronz pak v letech 1980 a 2004. Roku 1980 získal olympijský výběr ČSSR zlaté medaile na letních olympijských hrách v Moskvě. Nejvíce startů za reprezentaci Československa si připsal Zdeněk Nehoda, za reprezentaci ČR Karel Poborský, nejlepším československým reprezentačním střelcem byl Antonín Puč, v dresu ČR Jan Koller. K dalším úspěšným fotbalistům patří Svatopluk Pluskal, Ladislav Novák, Antonín Panenka, Ladislav Vízek, Tomáš Skuhravý a Tomáš Rosický.  Josef Masopust (1962) a Pavel Nedvěd (2003) vyhráli anketu Zlatý míč, která každoročně hledá nejlepšího fotbalistu Evropy. Brankář Ivo Viktor skončil v této anketě roku 1976 třetí. Nejprestižnější evropskou pohárovou soutěž, Ligu mistrů, vyhráli Vladimír Šmicer, Milan Baroš (oba roku 2005 s FC Liverpool), Marek Jankulovski (2007 s AC Milan) a brankář Petr Čech (2012 s Chelsea FC). Nedvěd získal roku 1999 s Laziem Řím Pohár vítězů pohárů. Pohár UEFA (potažmo nástupnickou Evropskou ligu) vyhráli Jiří Němec, Radoslav Látal (oba 1997 se Schalke 04), Vladimír Šmicer, Patrik Berger (oba 2001 s Liverpoolem), Radek Šírl (2008 se Zenitem Petrohrad), Tomáš Hübschman (2009 se Šachťarem Doněck), Tomáš Ujfaluši (2010 s klubem Atlético Madrid) a Petr Čech (2013 s Chelsea). Milan Baroš byl nejlepším střelcem mistrovství Evropy 2004.", "section_level": 1}, {"title": "Lední hokej.", "content": "V ledním hokeji patří k největším reprezentačním úspěchům zlatá medaile na olympijských hrách v Naganu roku 1998, jejíž cena tkví v tom, že se turnaje zúčastnili poprvé všichni nejlepší hráči planety, včetně profesionálů ze severoamerické NHL. Ke hvězdám týmu patřili zejména Jaromír Jágr a brankář Dominik Hašek.  Co se týče hokejových individualit, je Jágr co do počtu bodů nejlepším v současnosti aktivním střelcem v NHL a druhým nejlepším v celé historii této ligy. Dvakrát vyhrál Stanleyův pohár (1990/91 a 1991/92 s klubem Pittsburgh Penguins). Dva Stanley Cupy má i Hašek, a to s Detroit Red Wings (2001/2002, 2007/2008). Třikrát tuto prestižní trofej vyhráli Jaroslav Pouzar a Jiří Hrdina, dvakrát Petr Sýkora, Patrik Eliáš, Bobby Holík, Michal Rozsíval a Jiří Fischer. Nejvíce bodů v kanadském bodování získali v základní části NHL spolu s Jágrem, Eliášem, Holíkem a Sýkorou také Milan Hejduk, Petr Nedvěd, Martin Straka a Václav Prospal, ve Stanley Cupu David Krejčí a Michal Pivoňka. Před rokem 1989 však čeští hokejisté NHL mohli hrát jen výjimečně, přesto měli světovou úroveň. Velkých úspěchů dosáhla slavná generace čtyřicátých let jako byli Vladimír Bouzek, Stanislav Konopásek, Bohumil Modrý, Václav Roziňák, Vladimír Zábrodský, Augustin Bubník a Jaroslav Drobný. V padesátých a šedesátých letech vynikli Vlastimil Bubník, Bronislav Danda a Václav Pantůček. V sedmdesátých letech pak Jiří Bubla, Ivan Hlinka, Jiří Holeček, Jiří Holík, Oldřich Machač, Vladimír Martinec, František Pospíšil, Miroslav Dvořák, Václav Nedomanský, Milan Nový, Jaroslav Holík, Milan Chalupa. Vladimír Růžička je jediným hráčem, který zažil největší úspěch 80. let (zlato z MS 1985) i let devadesátých (zlato z Nagana). Jiří Šlégr je spolu s Jágrem jediným českým členem prestižního Triple Gold Clubu, do něhož symbolicky vstupují hráči, kteří vyhráli mistrovství světa, olympijské hry i Stanleyův pohár. Mužstvo Československa vyhrálo mistrovství světa roku 1947, 1949, 1972, 1976, 1977 a 1985. Mužstvo České republiky pak v letech 1996, 1999, 2000, 2001, 2005 a 2010. Pět zlatých z MS má František Kaberle a David Výborný, čtyři Pavel Patera a Martin Procházka.  Kluby, které vyhrály českou hokejovou ligu, jsou HC Olomouc, HC Vsetín, HC Sparta Praha, HC Slavia Praha, Zlín, Dynamo Pardubice, HC Karlovy Vary, HC Oceláři Třinec, HC Škoda Plzeň, HC Litvínov, Bílí Tygři Liberec a Kometa Brno. Československou ligu navíc také LTC Praha, ATK Praha, Motor České Budějovice, HC Vítkovice, Kladno a Dukla Jihlava. V KHL působil jen krátkou dobu český klub HC Lev Praha, nicméně probojoval se až do jejího finále.", "section_level": 1}, {"title": "Tenis.", "content": "Mimořádně úspěšná je česká tenisová škola. Martina Navrátilová vyhrála devětkrát nejprestižnější tenisový turnaj Wimbledon (1978, 1979, 1982, 1983, 1984, 1985, 1986, 1987, 1990). Dvakrát vyhrála Wimbledon Petra Kvitová (2011, 2014) a jednou Jana Novotná (1998). Jediným českým mužským vítězem turnaje ve Wimbledonu v tzv. open éře se stal Jan Kodeš (1973), ale v minulosti zde triumfoval i Jaroslav Drobný (1954). Ivan Lendl byl 270 týdnů světovou jedničkou v žebříčku ATP, jako dosud jediný český hráč. Ženskému žebříčku WTA kralovala celkem 332 týdnů Martina Navrátilová. V roce 2017 se světovou hráčkou č. 1 stala rovněž Karolína Plíšková. Krom jmenovaných hráčů vyhráli některý z tzv. grandslamových turnajů také Petr Korda (Austrálie 1998) a Hana Mandlíková (Austrálie 1980, 1987, Paříž 1981, US Open 1985).  Mužská tenisová reprezentace Československa resp. Česka vyhrála třikrát Davis Cup, a to 1980, 2012 a 2013 (poslední dvě soutěže jako Český daviscupový tým). Ženská tenisová reprezentace Československa resp. Česka zvítězila dokonce desetkrát ve Fed Cupu (1975, 1983, 1984, 1985, 1988, 2011, 2012, 2014, 2015 a 2016). Český fedcupový tým tedy vyhrál tuto prestižní soutěž od roku 2011 již pětkrát.", "section_level": 1}, {"title": "Basketbal.", "content": "České basketbalistky mají tři stříbra (1964, 1971, 2010) a tři bronzy (1957, 1959, 1975) z mistrovství světa, v roce 2005 vyhráli mistrovství Evropy. Čeští basketbalisté vyhráli mistrovství Evropy v roce 1946, šestkrát přivezli stříbro (1947, 1951, 1955, 1959, 1967, 1985). Nejprestižnější evropskou pohárovou soutěž v basketbale žen (dnes Euroliga, dříve Pohár mistrů evropských zemí) vyhrála Sparta Praha (1975/76), Gambrinus Brno (2005/06) a USK Praha (2014/15). V analogické mužské soutěži se probojovaly do finále kluby Spartak Brno (1963/64, 1967/68) a Slavia VŠ Praha (1965/66). Nejlepším českým basketbalistou 20. století byl vyhlášen Jiří Zídek. Jeho syn Jiří Zídek mladší byl prvním českým hráčem v americké NBA.", "section_level": 1}, {"title": "Házená.", "content": "Ženská házenkářská reprezentace vyhrála mistrovství světa (1957), jednou přivezla stříbro (1986) a jednou bronz (1962). Muži vyhráli mistrovství světa roku 1967, krom toho mají dvě stříbra (1958, 1961) a dva bronzy (1954, 1964). Získali též stříbro na olympijských hrách v Mnichově roku 1972. Tým mužů Dukly Praha třikrát vyhrál Pohár mistrů evropských zemí (1957, 1963, 1984), ženský tým Sparty Praha jednou (1962). Filip Jícha byl roku 2010 vyhlášen nejlepším házenkářem světa.", "section_level": 1}, {"title": "Volejbal.", "content": "Ve volejbale má mužská reprezentace dva tituly mistra světa (1956, 1966), tři tituly mistra Evropy (1948, 1955, 1958), stříbro a bronz z olympijských her (1964, 1968). Ženy vyhrály roku 1955 mistrovství Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Jiné sporty.", "content": "Ke světově významným šachistům patřili velmistři Oldřich Duras, Richard Réti, Vlastimil Hort a David Navara či mistryně světa Věra Menčíková. První mistr světa v šachu Wilhelm Steinitz se narodil v Praze, v mládí však z Čech natrvalo odešel.  Tomáš Enge je jediným českým účastníkem závodů Formule 1.  Z nových sportů se oblíbenými staly nohejbal, hokejbal, futsal a florbal. Česká futsalová a florbalová reprezentace dosahují významných mezinárodních úspěchů, avšak nejvíce úspěchů z MS a ME drží česká nohejbalová reprezentace.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Počátky organizované české tělovýchovy sahají do roku 1862, kdy Miroslav Tyrš, Jindřich Fügner a další založili podle vzoru podobných německých spolků Sokol (od něho se odštěpila časem levicová Dělnická tělovýchovná jednota a katolický Orel). Tyto organizace pořádaly pravidelně masová cvičení. Největší byla ta pořádaná Sokolem, tzv. všesokolské slety. Na ně v éře socialismu navázaly tzv. spartakiády. Velkou tradici má česká turistika. Klub českých turistů, založený Vojtou Náprstkem, pečuje o unikátní síť turistických značek, jednu z nejhustších na světě. Její kořeny sahají k roku 1889. Průkopníky moderního sportu a olympismu v českých zemích byli Jiří Guth-Jarkovský a Josef Rössler-Ořovský.", "section_level": 1}, {"title": "Transformace v postkomunismu.", "content": "Listopadové události a změna režimu přinesly mnoho změn i do oblasti sportu. Ten byl před listopadem 89 značně zpolitizován a většina sportovních organizacích a svazů byla v rukou státu. To se po revoluci značně změnilo. Sportovní organizace a svazy se také museli vyrovnat s odlivem peněz ze státního rozpočtu a byli nuceni nalézt alternativní zdroje financí. Po vzoru západoevropských zemí začali svazy a organizace tyto zdroje hledat v soukromém sektoru (fenomén sponzoringu). Dalším fenoménem se pak staly odchody a přestupy našich nejlepších hráčů do zahraničních soutěží.", "section_level": 2}, {"title": "ČSTV (Československý svaz tělesné výchovy a sportu).", "content": "Před rokem 1989 spadali pod ČSTV takřka veškeré sporty a byl tak klíčovou sportovní organizací. Po sametové revoluci se sešel výkonný výbor a ústřední výbor ČSTV a usnesli se na několika zásadních věcech. Bylo rozhodnuto, že ČSTV se stane dobrovolnickou a politicky nezávislou organizací. Dále se výbory ČSTV rozhodli rehabilitovat bývalé funkcionáře a sportovce, kteří byli za své politické názory po roce 1968 perzekvováni.  Výrazná změna nastala i v oblasti financování ČSTV. Hlavním zdrojem financí se stal výtěžek z loterijní společnosti SAZKA. Další významný zdroj financí pak tvořili dividendy akciových společností s většinovým vlastnictvím ČSTV. Mezi ostatní zdroje patřily členské příspěvky a dary.", "section_level": 3}, {"title": "Československý olympijský výbor.", "content": "Sametová revoluce měla obrovský vliv na chod této organizace, která vysílala naše sportovce na Olympijské hry. Před listopadem 1989 patřila tato organizace pod ČSTV. Po revoluci rezignoval předseda výboru Jindřich Poledník. Na jeho místo nastoupila bývalá sportovní gymnastka Věra Čáslavská. S jejím příchodem proběhlo ve výboru mnoho změn. Hned v prosinci 1989 došlo k jeho osamostatnění od ČSTV. V roce 1992 v důsledku rozdělení Československa došlo k zániku ČOV a 21. prosince téhož roku tak vznikl Český olympijský výbor v jehož čele zůstala Věra Čáslavská.  Organizačně stojí dnes na špici českého sportu Česká unie sportu. K největším sportovním svazům patří Fotbalová asociace ČR.", "section_level": 3}, {"title": "Český svaz ledního hokeje.", "content": "Pád komunistické režimu měl obrovské důsledky i pro český lední hokej. Po sametové revoluci začali hráči ve velkých počtech odcházet do zahraničních soutěží, především pak do nejvyšší severoamerické soutěže NHL. To bylo před rokem 1989 naprosto ojedinělé a výjimečné. Tím utrpěla nejenom česká hokejová reprezentace, ale především i naše nejvyšší hokejová liga, která značně ztratila na kvalitě.", "section_level": 3}, {"title": "Soutěže.", "content": "K největším pravidelným mezinárodním sportovním akcím v ČR patří Velká cena silničních motocyklů v Brně, atletická Zlatá tretra v Ostravě, běžecký Pražský mezinárodní maraton, jezdecká Velká pardubická, tenisový turnaj Prague Open (navazující na Czech Open), lyžařská Jizerská padesátka, automobilová Barum rallye ve Zlíně či plochodrážní Zlatá přilba v Pardubicích. V minulosti byli významnými akcemi i České hokejové hry či Závod míru. Ve vodním slalomu či v biatlonu se v ČR pravidelně konají závody světového poháru.  Z domácích soutěží patří k nejsledovanějším pravidelným soutěžím 1. česká fotbalová liga (dříve Fotbalová liga Československa), Český fotbalový pohár, Český fotbalový Superpohár, Česká hokejová extraliga (dříve Československá hokejová liga) a Česká basketbalová liga (dříve Československá basketbalová liga).  V ČR se konala i řada jednorázových mezinárodních sportovních akcí, kupříkladu na pražském stadionu v Edenu se roku 2013 hrálo finále evropského Superpoháru, v roce 2015 se v Praze (Eden a Letná), v Olomouci (Andrův stadion) a v Uherském Hradišti (Stadion Miroslava Valenty) konalo Mistrovství Evropy ve fotbale hráčů do 21 let, desetkrát se v ČR konalo mistrovství světa v ledním hokeji (1933, 1938, 1947, 1959, 1972, 1978, 1985, 1992, 2004, 2015), několikrát též mistrovství světa a Evropy v basketbale mužů (1947, 1981) i žen (1956, 1967, 1995, 2000), mistrovství světa v házené mužů (1964, 1990) i žen (1978), mistrovství světa a Evropy ve volejbale mužů (1949, 1958, 1966, 2001, 2011) i žen (1949, 1958, 1986, 1993), mistrovství Evropy v atletice 1978 a dvě halová atletická mistrovství Evropy (1967, 2015), mistrovství světa v klasickém lyžování 2009 v Liberci, mistrovství světa v biatlonu 2013 v Novém Městě na Moravě, dvě zimní univerziády (1964, 1978), devět mistrovství světa či Evropy v krasobruslení (1908, 1928, 1934, 1937, 1948, 1962, 1988, 1993, 1999), mistrovství světa ve florbale 1998 a roku 1981 se na brněnském velodromu konalo kupříkladu i mistrovství světa v dráhové cyklistice.  Nejpopulárnější všesportovní anketou je Sportovec roku, významnými oborovými anketami jsou Fotbalista roku, Zlatá hokejka, Atlet roku či Zlatý kanár.", "section_level": 2}, {"title": "Sportoviště.", "content": "K nejmodernějším sportovištím patří fotbalové stánky Eden a Letná v Praze, stadion ve Štruncových sadech v Plzni, Stadion Na Stínadlech v Teplicích, Andrův stadion v Olomouci, víceúčelové haly O2 Arena v Praze, Ostravar Aréna v Ostravě, KV Arena v Karlových Varech a Home Credit Arena v Liberci, atletický Městský stadion v Ostravě-Vítkovicích, Masarykův okruh v Brně, můstky na Ještědu či fotbalové stadiony Bazaly, Juliska a Ďolíček.  Historicky významnými jsou též Velký strahovský stadion, který býval uváděn jako největší sportovní stadion na světě, pražská Sportovní hala v Holešovicích, lední stadion na Štvanici, tenisový stadion na Štvanici, Stadion Evžena Rošického na Strahově či můstky Čerťák v Harrachově. Mezinárodní akce ve vodních sportech se konají na Veslařském kanálu v Račicích a v Trojském slalomovém kanálu.  Fotbalový stadion Za Lužánkami v Brně, který byl až do roku 1990 jedním z největších v Československu, postupně zchátral a nemůže být používán.", "section_level": 2}], "src_summary": "Podle statistiky České unie sportu jsou nejpopulárnějšími sporty v ČR podle velikosti členské základny sportovních oddílů: fotbal, tenis, lední hokej, volejbal, florbal, golf, hokejbal, atletika, basketbal a lyžování. Pořadí sportovních disciplín podle sledovanosti obecenstvem je následující: lední hokej, biatlon, fotbal, lyžování, tenis, florbal, basketbal a volejbal. Přímo v Česku vznikly nohejbal a národní házená.", "tgt_summary": "许多捷克人都日常参加体育活动并有自己支持的体育队伍。捷克最受欢迎的体育运动是足球和冰球,并且吸引最多人和媒体的关注。除了足球和冰球之外,捷克受欢迎的体育项目还有篮球、排球、手球、捷克式手球、田径和福乐球。捷克人较重视的体育赛事有冰球世界锦标赛、奥运会、冰球锦标赛、欧洲足球锦标赛、足球世界杯等赛事。捷克国家冰球队是世界最强的冰球国家队之一。", "id": 428516}
{"src_title": "Kerrova–Newmanova metrika", "tgt_title": "克尔-纽曼度规", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1965 našel Ezra T. Newman nové osově souměrné řešení Einsteinových rovnic pro černé díry, které jsou rotující a elektricky nabité. Tento vzorec pro metrický tenzor formula_1 se nazývá Kerrova-Newmanova metrika. Jedná se o zobecnění Kerrovy metriky platící pro rotující nenabitou hmotu, objevené Royem Kerrem v roce 1963.  Čtveřici podobných řešení lze shrnout do následující tabulky:  kde Q reprezentuje elektrický náboj a J reprezentuje moment hybnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Matematická forma.", "content": "Kerrova-Newmanova metrika popisuje geometrii prostoročasu v okolí rotující hmoty \"M\" s nábojem \"Q\". Formulace této metriky závisí na tom jaké souřadnice a podmínky souřadnic jsou zvoleny. Jeden způsob jak vyjádřit tuto metriku je zapsáním lineárního elementu v určité sadě sférických souřadnic, zvaných také Boyerovy-Lindquistovy souřadnice:  kde souřadnice (\"r\", \"θ\", \"φ\") jsou standardní souřadnicový systém a délkové škály:  byly zavedeny pro stručnost. Zde \"r\" je Schwarzschildův poloměr masivního tělesa v metrech, který se vztahuje k hmotě \"M\" podle  kde \"G\" je gravitační konstanta, a \"r\" je délková škála korespondující s elektrickým nábojem \"Q\" hmoty  kde 1/4π\"ε\" je Coulombova konstanta.", "section_level": 1}, {"title": "Dílčí formulace.", "content": "Složky Kerrovy-Newmanovy metriky lze odečítat po jednoduchém algebraickém přeuspořádání:", "section_level": 2}, {"title": "Alternativní Kerrova-Schildova formulace.", "content": "Kerrova-Newmanova metrika lze vyjádřit Kerrově-Schildově formě za použití zvláštního souboru kartézských souřadnic. Tato řešení byla navržena Kerrem a Schildem v roce 1965.  Zajímavé je, že k je jednotkový vektor. \"M\" je zde konstantní hmotnost rotujícího objektu, \"Q\" je konstantní náboj rotujího objektu, \"η\" je Minkowského tenzor, a \"a\" je konstantní rotační parametr rotujícího objektu. Má se za to, že vektor formula_13 je směřován podélkladné osy z. Velikost \"r\" není poloměr, ale je spíše přesně definována takto:  Velikost \"r\" se obvykle stává poloměrem  když se rotační parametr \"a\" blíží nule. V této formulaci řešení jsou jednotky vybrány tak, že rychlost světla je rovna jedné (\"c\" = 1). S cílem poskytnout kompletní řešení Einsteinových rovnic, zahrnuje Kerrovo-Newmanovo řešení nejen vzorec pro metrický tenzor, ale také vzorec pro elektromagnetický potenciál:  Pro velké vzdálenosti od zdroje (R » a) se tyto rovnice redukují na Reissnerovo-Norströmovo řešení s:  V Kerrově-Schildově formulaci Kerrovy-Newmanovy metriky je determinant metrického tenzoru všude negativní, včetně blízkosti zdroje.", "section_level": 2}, {"title": "Speciální případy a zobecnění.", "content": "Kerrovy-Newmanova metrika je zobecněním dalších exaktních řešení v obecné relativitě:  Kerrovo-Newmanovo řešení (s kosmologickou konstantou rovnou nule) je také speciálním případem obecnějších exaktních řešení Einsteinových rovnic.", "section_level": 1}, {"title": "Některé aspekty řešení.", "content": "Newmanův výsledek představuje nejjednodušší stacionární, osově souměrné, asymptoticky ploché řešení Einsteinových rovnic v přítomnosti elektromagnetického pole ve čtyřech dimenzích. Proto je někdy označováno jako elektrovakuové řešení Einsteinových rovnic.  Jakýkoli Kerrův-Newmanův zdroj by měl rotační osu srovnanou s osou magnetickou. To je výrazný rozdíl oproti běžně pozorovaným astronomickým tělesům, u nichž existuje podstatný úhel mezi osou rotace a osou magnetickou.  Je-li Kerrův-Newmanův potenciál pokládán za model pro klasický elektron, předvídá že elektron má nejen magnetický dipólový moment, ale rovněž i další multipólové momenty, například elektrický kvadrupólový moment. Tyto ovšem zatím nebyly experimentálně nalezeny.  V G=O limitu je elektromagnetické pole nabitý rotující disk uvnitř kruhu, kde jsou pole nekonečná. Celková polní energie pro tento disk je nekonečná a proto tato G=0 limita neřeší problém nekonečné vlastní energie.  Stejně jako Kerrova metrika pro nenabitou rotující hmotu, existuje vnitřní Kerrovo-Newmanovo řešení matematicky, ale pravděpodobně není reprezentativní pro skutečnou metriku realistické rotující černé díry kvůli problémům se stabilitou. Ačkoli jde o zobecnění kerrovy metriky, není toto řešení v astrofyzice pokládáno za příliš významní, jelikož se neočekává, že by realistické černé díry měly znatelný elektrický náboj.  Kerrova-Newmanova metrika definuje černou díru s horizontem událostí, jen když je splněn následující vztah:  Elektronový moment hybnosti \"a\" a elektrický náboj \"Q\" (vhodně specifikované v geometrizovaných jednotkách) oba překročí svou hmotnost \"M\", přičemž v tomto případě nemá metrika žádný horizont událostí a proto nemůže existovat nic jako elektronová černá díra, ale pouze nahá rotující prstencová singularita. Taková metrika porušuje několik očekávaných fyzikálních zákonů, například hypotézu kosmické cenzury a porušení kauzality v bezprostřední blízkosti singularity.  Ruský teoretik Alexandr Burinskij objevil v roce 2007 korespondenci mezi vlnovou funkcí Diracovy rovnice a spinorovou strukturou Kerrovy geometrie. To mu umožnilo předpoklad, že Kerrova-Newmanova geometrie odráží specifickou prostoročasovou strukturu obsahuje Kerrův-Newmanův prstenec. Burinskij popisuje elektron jako gravitačně uzavřený kroužek singularity bez horizontu událostí. To má některé, ale ne všechny předpokládané vlastnosti černé díry.", "section_level": 1}, {"title": "Elektromagnetické pole.", "content": "Elektrická a magnetická pole mohou být získána obvyklým způsobem rozlišujícím čtyřpotenciál aby byl získán elektromagnetický silový tenzor. To se dá ukázat na trojrozměrném vektorovém zápisu:  Statické elektrické a magnetické pole jsou odvozeny z vektoru potenciálu a skaláru potenciálu, jako je tento:  Použití Kerrova-Newmanova vzorce pro v Kerrove-Schildově formuli přináší následující stručný komplexní polní vzorec:  Velikost omega (formula_24) v této poslední rovnici je podobná Coulombickému potenciálu, kromě toho, že poloměr vektoru je posunut o imaginární jednotku. Tento komplexní potenciál byl diskutován již v 19. stoletíí, francouzským matematikem Paulem Émile Appellem.", "section_level": 1}, {"title": "Carterovy pohybové rovnice.", "content": "Z Hamiltonových pohybových rovnic pro testovací částici o hmotnosti formula_25 a náboji formula_26 vyplývají dva integrály pohybu:  kde formula_29 odpovídá energii v nekonečnu a formula_30 odpovídá projekci momentu hybnosti na rotační osu. Dalším integrálem pohybu je klidová hmotnost částice formula_31. Obecně je potřeba čtyř integrálů pohybu pro jednoznačné určení trajektorie částice ve čtyřrozměrném prostoročasu. Pokud by prostoročas měl další symetrii (např. sférickou namísto pouhé axiální), automaticky by existovala čtvrtá konstanta. Černé díry nejsou obecně sférické, a proto existují pouze tři zřejmé konstanty pohybu. Je pozoruhodné, že čtvrtá konstanta vskutku existuje. Byla objevena Carterem (1968) pomocí Hamiltonovy-Jacobiho rovnice. Tato konstanta je  Konstantu pohybu  která se získá kombinací formula_34, formula_30 a \"E\", lze použít místo formula_34. Zatímco formula_34 může být záporná, formula_38 je vždy nezáporná.  Nyní kontravariantní složky čtyřhybnosti formula_39, kde formula_40 pro hmotné částice, lze vyjádřit pomocí formula_41:", "section_level": 1}], "src_summary": "Kerrova-Newmanova metrika je řešení Einsteinových rovnic obecné relativity, které popisuje gravitační pole v okolí nabité rotující hmoty. Toto řešení není příliš užitečné pro popis reálných astrofyzikálních jevů, protože pozorované astronomické objekty nemají znatelný čistý elektrický náboj. Řešení je naopak předmětem zájmu matematiků a fyziků teoretiků.", "tgt_summary": "克尔-纽曼度规(英语:Kerr-Newman metric),简称英语:K-N度规,是描述匀角速度旋转的带点电荷球体的引力场的度规,其数学表示是:", "id": 891965}
{"src_title": "Kokuricu Jojogi kjógidžó", "tgt_title": "國立代代木競技場", "src_document": [{"title": "Letecký pohled.", "content": "Hlavní stadion má elipsovitý půdorys a vejde se do něj 15 000 sedících diváků. Nacházely se zde bazény na plavecké soutěže a další vodní sporty, přičemž se mohl proměnit i na kluziště. Menší kruhový stadion, který poskytuje 4 000 míst k sezení, byl původně určen na basketbal, dnes však hosty i jiné sportovní a konferenční akce. Stadiony jsou propojeny objektem s různými prostory s pomocným vybavením, tréninkovým bazénem, jídelní halou a s kancelářemi. Na jeho střeše se napříč celým komplexem táhne vyvýšená komunikace pro návštěvníky. Tato zvýšená cesta pro chodce si zachovala popularitu a stala se živým prostorem kulturně-společenských aktivit a promenád.", "section_level": 1}, {"title": "Popis stavby.", "content": "Architektura tvořila nápadnou kulisu mezinárodní sportovní události, aniž by výrazněji zdůraznila svou funkci.  Novátorsky tvar zavěšené střechy vytváří lehkou a jasná komplexní konstrukci. Betonový stožár slouží jako pilíř na zavěšení lan hlavní střechy. Hluboce zapuštěný betonový blok zakotvuje masivní napínací lana, z nichž každé má v průměru 33 centimetrů. Napnuté struktury působí dojmem lehkosti, ocelová lana však musí odolávat obrovské zátěži. Řetězová střešní lana jsou přivázána k hlavnímu podpůrnému lanu. Síť, vytvořená osnovou průřezových lan, podpírá ocelové pláty přikrývající střechu. Tvar lan popisuje složitý, avšak přirozený trojrozměrný oblouk střešní formy. Mírný oblouk střešní linie nepřímo odkazuje na tvar střech tradičních japonských chrámů.  V důsledku napnutí hlavních podpůrných lan vznikl podél hrany eliptický otvor. Využili ho ke zřízení stínitelných světlíků, které mohly do interiéru dodávat přirozené světlo. Mohutný tlak a napětí, kterému čelí beton a ocel, nacházejí dramatické vyjádření ve spojení lana s kotevními bloky. Jednoduché zpracování přispívá k přesvědčivému s spolehlivému působení podpůrných prostředků této dramatické a křehké struktury.  Přečnívající přístřešek hlavního stadionu působí jednoznačně vstřícným, přívětivým dojmů hned od vstupu. Je vytvořen prodloužením poloviny elipsovitého půdorysu podél centrální osy. Symetrický tvar se zde pozvolna přizpůsobuje funkci budovy a jeho struktura se vyznačuje přirozenou rovnováhou.  Vnější betonová zeď vytváří okrajový záchytný pás sítě střešních lan. Jeho sochařská křivka odpovídá silám, kterými působí lana. Jakoby napnutím střechy nadzvednut tvar přirozeně vyvažuje křivky stavby. Dokonalá kvalita holého betonu je odkázána na přesnost truhlářských prací, nezbytných pro vytvoření bednění. Vzhledem k úzkostlivé standardy japonské konstrukce je pro ni litý beton obzvláště vhodným materiálem.  Kamenný Valový zeď je narážkou na mohutné opevnění japonských feudálních hradů. Skulpturální tvar stadionu doplňuje krajinné dotvoření terasových rovin.  Vnitřní objem stadionu svou dramatičností naplňuje očekávání navozené vnější formou, přičemž usměrňuje pozornost diváků na centrální soutěžní část. Zvlněný profil střechy je vypočítán tak, aby poskytoval divákům uvnitř stadionu volný, ničím nezastřený výhled. Sedadla jsou uspořádány v klesajících řadách, vybíhajících z betonových pilířů, které podpírají vnější zeď.  Budova se svými vidlicovitě rozvětvenými rameny betonového sloupu připomíná zkřížené krokve tradičních šintoistických svatyní. I když jde jen o náznak souvislostí, je dostatečným svědectvím jedinečného kulturního dědictví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kokuricu Jojogi kjógidžó (, dosl. „Národní sportovní hala v Jojogi“) je stadion v tokijské čtvrti Jojogi, který navrhl pro plavecké a basketbalové soutěže letních olympijských her 1964 architekt Kenzó Tange.", "tgt_summary": "国立代代木竞技场()是位于日本东京代代木公园的体育馆,分为第一体育馆、第二体育馆两个部分。两者亦通称为「代代木○○(第一、第二)体育馆」。", "id": 2012438}
{"src_title": "Rutherfordův experiment", "tgt_title": "盖革-马士登实验", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejrozšířenějším modelem popisujícím atomy byl na počátku 20. století Thomsonův pudinkový model. Tento vymyslel v roce 1904 Joseph John Thomson, objevitel elektronu. Jeho model počítal se záporně nabitými elektrony, které se měly vznášet uvnitř kladně nabité homogenní koule, podobně jako hrozinky v pudinku, odtud název pudinkový model. Tento model byl ve fyzice dominantní až do roku 1911, kdy Rutherford zveřejnil výsledky svého týmu.  Experiment provedli v roce 1909 fyzik Hans Geiger a student Ernst Marsden pod dohledem vedoucího katedry fyziky na univerzitě v Manchesteru Ernesta Rutherforda.", "section_level": 1}, {"title": "Experiment.", "content": "Rutherfordův experiment sestával ze série testů, v nichž kladně nabité alfa částice (jádra helia) bombardovaly tenký list zlaté fólie. V případě správnosti Thompsonova modelu atomu měly alfa částice pronikat fólií bez většího ovlivnění, jelikož jsou alfa částice hmotné a elektrický náboj je podle Thompsonova modelu široce distribuován. Nicméně skutečné výsledky byly pro Rutherforda překvapivé. Ačkoli mnoho alfa částic skutečně skrz fólii proniklo, řada z nich mělo velmi odkloněné dráhy a některé se dokonce odrazily a vrátily zpět ke zdroji záření.  V podrobnějším popisu byly částice záření alfa generovány radioaktivním rozpadem radonu směrem do olověného kontejneru obráceného otvorem směrem k velmi tenké zlaté fólii. Fólie pokrytá sulfidem zinečnatým byla v tomto experimentu detailně zkoumána pod mikroskopem. Mikroskop se může otáčet kolem zlaté fólie, aby bylo možné pozorovat částice, jejichž dráha byla vychýlena o stanovený úhel. Podle Thomsonova modelu by částice měly být vychýleny maximálně o několik stupňů. Nicméně bylo zjištěno, že malé procento částic je vychýleno mnohem více.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky a závěry.", "content": "Výsledky experimentu prokázaly, že Thomsonův model atomu je neplatný. Skutečnost, že se mnoho alfa částic vychýlí o větší úhly nebo dokonce odrazí zpět ke zdroji značí, že v atomu je na malém objemu ve středu soustředěn pozitivní náboj s vysokou hmotností. Alfa částice procházející středem nebo poblíž středu atomu se srazí s kladně nabitým středem nebo s ním interagují. Vzhledem k tomu, že řada částic pronikla fólií bez ovlivnění, znamená to, že střed atomu musí být dostatečně malý ve srovnání se zbytkem.  Většina alfa částic měla odchylky nulové nebo jen velmi malé, tudíž dospěl Rutherford k závěru, že zbytek atomu je oblast s velmi nízkou hustotou. Celý kladný elektrický náboj se nachází ve velmi hmotném a hustém středu atomu, ve struktuře, které Rutherford říkal těžiště a později získala název atomové jádro. Z těchto výsledků tedy vychází dnešní představa o atomu jako o struktuře s pozitivně nabitým hustým a hmotným jádrem, kolem nějž obíhají záporné elektrony v relativně velké vzdálenosti ve srovnání s velikostí jádra.  Rutherford výsledky experimentu publikoval v roce 1911. Definitivně odmítl možnost platnosti Thomsonova modelu, jelikož žádný ze záporných elektronů nemá dostatečné množství záporného náboje nebo hmotnosti, aby ovlivnil dráhu alfa částic. Místo toho Rutherford navrhl, že uvnitř ve středu atomu se nachází kladně nabité jádro v němž je soustředěna většina hmotnosti atomu a kolem obíhají záporně nabité částice relativně daleko od jádra.  Při analýze výsledků použil Rutherford striktně Newtonovy metody klasické fyziky. Později, když se rozvinula kvantová mechanika, bylo zjištěno, že její metody dávají v tomto případě stejné výsledky jako ty odvozené Rutherfordem klasickými metodami.  Ačkoli měl Rutherfordův model atomu řadu problémů, například s distribucí náboje elektronu a další, které byly vyřešeny nástupem kvantové mechaniky, hlavní závěr experimentu, existence atomového jádra, je platný i v 21. století.  Rutherfordův model atomu byl v roce 1913 vylepšen Nielsem Bohrem. Přestože i Bohrův model atomu byl brzy nahrazen kvantově mechanickým modelem atomu, Bohrův model se i na začátku 21. století pro mnoho fyzikálních účelů používá jako přijatelné zjednodušení. Rutherfordovy výsledky přinesly základ pro všechny budoucí modely atomu a pro budoucí vývoj jaderné fyziky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rutherfordův experiment nebo také Geigerův-Marsdenův experiment byl experiment provedený Hansem Geigerem a Ernestem Marsdenem pod vedením Ernesta Rutherforda v roce 1909 v Manchesteru. Experiment měl za cíl sledovat vnitřní strukturu atomu. Jeho neočekávané výsledky vedly k opuštění Thomsonova modelu, zvaného též pudinkový a zavedení Rutherfordova modelu.", "tgt_summary": "盖革-马士登实验(英语:Geiger-Marsden experiment),又称卢瑟福散射实验,是1909年汉斯·盖革和欧内斯特·马斯登在欧内斯特·卢瑟福指导下于英国曼彻斯特大学做的一个著名散射实验。", "id": 623694}
{"src_title": "Lidská práva v Rusku", "tgt_title": "俄罗斯联邦人权", "src_document": [{"title": "Stav ruské společnosti.", "content": "Ruské státní televizní stanice, které sleduje 94 procent obyvatel, podle ruského sociologa Borise Dubina šíří v poslední době (2014) „strach z okolního světa, který nerozumí složité ruské povaze“. Z pořadů prý vyplývá pocit, že Rusové jsou jiní, složitější, lepší, s výjimečnou historickou zkušeností. Putin je pak se svými postoji, které jsou pro většinu ostatního světa nepřípustné, pro Rusy hrdinou. Když např. Putin tvrdí, že na Ukrajině ruští vojáci nejsou, všichni včetně Rusů podle Dubina vědí, že to není pravda, ale část Rusů to považuje za povolenou a geniální válečnou lest. Pohrdání druhými je podle něj vnímáno jako projev hrdosti a nezávislosti svébytného ruského národa a Narcismus ovládá státní, občanskou i vojenskou politiku v Rusku.  Historik Alexej Kelin si myslí, že Rusové vnímají více emocionálně než Evropané, což je důsledkem toho, že se jim ještě nepodařilo dohnat Evropu ve všech směrech a zbavit se definitivně následků mongolské nadvlády, o což se snaží od dob Petra Velikého. Ruská elita podle něj byla vždy daleko od poddaných a v Rusku neexistovala téměř žádná občanská společnost, jen v roce 1917 byla procarská elita vystřídána bolševickými demagogy. Mocnáři si prý od té doby jen udržovali stav okolnostmi vynucené loajality poddaných a poddanství je přitom voliči vnímáno jako ochranářství a privilegia mocných jako přirozenost. Současný stav voličstvu vyhovuje a jen 20 procent Rusů se aktivně účastní politického života.  Ostře se na téma Putinova režimu vyslovoval Boris Němcov jakožto jeden z hlavních ruských opozičních předáků. 80 procentní podporu Rusů Putinovi přikládá tomu, že prý Putin „systematicky Rusům vymýval mozky.“ Podle něj u nich vyvolal pocit méněcennosti vůči Západu, nenávist k cizincům, pocit, že je potřeba obnovit sovětské pořádky, a také víru, že lze svět ohromit pouze násilím, agresí, silou a strachem. Podle Němcova má ruská propaganda rysy Goebbelsova stylu, kdy je apelováno na city a jedná se podle hesla „tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou,“ cílí na prosté lidi a je účinná. Stojí za ní podle něj také generální ředitel Prvního kanálu Konstantin Ernst nebo vedoucí provládní agentury Rusko dnes Dmitrij Kiseljov. Rusko se podle Němcova pomalu mění v jakýsi hybridní fašistický stát využívající některé fašistické prvky a národnostní menšiny, jazyk a kulturu používá k rozkladu okolních států zevnitř a používá proti nim i proti vlastním lidem zločinné metody. Podle Němcovova odhadu bude Putin krizi na Ukrajině spíše prohlubovat a bude dále investovat značné finanční prostředky do modernizace armády. 27. února 2015 byl Němcov zastřelen neznámým pachatelem v centru Moskvy, dva týdny po tom, co vyjářil obavy z toho, že ho prezident Putin nechá kvůli svým kritickým postojům zabít. Vykonavatelé byli dopadeni, ale objednatel vraždy je dosud nejasný (2016).", "section_level": 1}], "src_summary": "Nástroje v oblasti lidských práv, včetně mezinárodního paktu o občanských a politických právech, mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (úplně) a úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (s výjimkami) ztělesňují přednost mezinárodního práva před vnitrostátními právními předpisy podle kapitoly 1 článku 15 Ústavy.", "tgt_summary": "俄罗斯联邦的公民权利和自由是在由1993年通过的《俄罗斯联邦宪法》的第2章中所授予的。 俄罗斯签署了《世界人权宣言》,也批准了其他一些国际公约,包括《公民权利和政治权利国际公约》,《经济、社会及文化权利国际公约》和《欧洲人权公约》(部分条款有所保留)。根据《俄罗斯宪法》第1章第15条规定,这些国际公约的效力均高于国内的法律。", "id": 2782586}
{"src_title": "Valentin Bondarenko", "tgt_title": "瓦连京·瓦西里耶维奇·邦达连科", "src_document": [{"title": "Vzdělání.", "content": "Narodil se v Charkově, jeho otec bojoval na východní frontě v druhé světové válce. Již od dětství snil Bondarenko o tom, že se stane pilotem. Nastoupil proto na leteckou školu v Charkově a současně byl členem místního leteckého klubu. V roce 1954 byl přijat na Vorošilovu leteckou akademii, později byl přeložen do Armaviru, kde absolvoval v roce 1957. Poté sloužil u sovětského letectva jako poručík.", "section_level": 1}, {"title": "Oddíl kosmonautů.", "content": "V dubnu 1960 byl Bondarenko vybrán do prvního sovětského oddílu kosmonautů jako nejmladší z 20 členů. V květnu začal trénovat na simulátorech lodi Vostok.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "23. března 1961 právě probíhal desátý den jeho plánovaného patnáctidenního testu v tlakové komoře, kde bylo nejméně 50 % kyslíku. Po dokončení denní práce si Bondarenko sundal senzory z těla a umyl si kůži bavlněným tampónem namočeným v alkoholu, který pak zahodil. Tampón ale dopadl na elektrickou varnou desku, kde si Bondarenko vařil čaj. Tampón začal hořet a Bondarenko se ho pokusil uhasit rukávem vlněné kombinézy. Neuvědomil si však, že má na těle také hořlavý alkohol.  Přetlaková komora bohatá na kyslík nešla kvůli rozdílu tlaků dlouho otevřít. Lékaři komoru otevřeli až po půl hodině. Během této doby byl spálen téměř veškerý kyslík v komoře a Bondarenko utrpěl popáleniny 3. stupně na většině povrchu těla. Byl převezen do nemocnice, kde ale po 16 hodinách zemřel. Vedoucí programu pilotovaných kosmických letů Nikolaj Petrovič Kamanin dával za vinu Bondarenkovu smrt špatné organizaci a řízení experimentu.  Bondarenko byl pohřben v Charkově a v červnu 1961 dostal posmrtně Řád rudé hvězdy.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Zpráva o nehodě a smrti Bondarenka nebyla v 60. letech zveřejněna. Bondarenko už se ale objevil na několika filmech a fotografiích prvního oddílu a jeho záhadné zmizení vedlo ke vzniku pověstí o kosmonautech umírajících při neúspěšných startech. V roce 1980 byly zveřejněny podrobnosti incidentu na západě a v roce 1986 je zveřejnil novinář Jaroslav Golovanov i v Sovětském svazu.  Bondarenkova smrt byla způsobena požárem v uzavřené komoře s vysokým obsahem kyslíku. Stejný osud postihl také astronauty Apolla 1. Později se tedy spekulovalo, že kdyby byli Sověti více otevření a zveřejnili detaily nehody, NASA mohla vědět o nebezpečí konstrukce velitelské sekce lodi Apollo a včas by provedla změny, které by smrti tří astronautů zabránily. Nicméně v roce 1966 bylo nebezpečí spojené s vysokotlakým prostředím o velkém obsahu kyslíku podrobně popsáno v amerických vědeckých publikacích, tedy bylo NASA dobře známo.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1956 se oženil s lékařskou pracovnicí Galinou Rykovou. Měli spolu syna. Bondarenko rád zpíval a hrál tenis.", "section_level": 1}], "src_summary": "Valentin Vasiljevič Bondarenko (16. února 1937 - 23. března 1961) byl sovětský stíhací pilot vybraný v roce 1960 do prvního oddílu kosmonautů. Zemřel v důsledku popálenin, které utrpěl v průběhu patnáctidenního testu v tlakové komoře. Vláda tajila jeho smrt i to, že byl v oddílu kosmonautů, až do roku 1980.", "tgt_summary": "瓦连京·瓦西里耶维奇·邦达连科(,,1937年-2月16日-1961年-3月23日),苏联宇航员,苏联空军上尉战斗机飞行员。", "id": 885240}
{"src_title": "Alain Aspect", "tgt_title": "阿兰·阿斯佩", "src_document": [{"title": "Vzdělání.", "content": "Aspect je absolventem École normale supérieure de Cachan, kterou dokončil v roce 1965. Poté získal ještě magisterský titul na Université d'Orsay v roce 1969. Následovala tříletá vojenská služba, během níž vyučoval v Kamerunu.  Na počátku roku 1980, když pracoval na své disertační práci, vykonal experimenty, které měly prověřit platnost Bellových nerovností. Tyto experimenty ukázaly, že pravděpodobně skutečně v kvantové mechanice existuje působení na dálku, které poprvé formulovali Albert Einstein, Boris Podolsky a Nathan Rosen ve známém EPR paradoxu. Když jsou dvě částice odděleny libovolně velkou vzdáleností, korelace mezi jejich vlnovými funkcemi zůstává zachována, jako by byly součástí jedné vlnové funkce, která není narušena dokud není jedna z částic měřena.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "Pokud je kvantová teorie správná, určení směru osy polarizace fotonu, nutící vlnovou funkci ke kolapsu v této ose, bude mít vliv na měření částice dvojčete tohoto fotonu. Tento jev se vyskytuje bez ohledu na neznalost experimentátora jaké osy byly vybrány vzdálenými kolegy. Jev se rovněž vyskytuje i ve vzdálenostech, pro které je nemožná jakákoli komunikace mezi fotony i rychlostí světla.  Aspectovy experimenty byly po experimentech Stuarta Freedmana a Johna Clausera další, které poskytly důkazy že jsou Bellovy nerovnosti porušeny. Nicméně výsledky nebyly zcela průkazné, protože obsahovaly takzvané mezery, které umožňují alternativní vysvětlení, která jsou v souladu s lokálním realismem. Tyto alternativy jsou takzvané lokální teorie se skrytými parametry.  Experiment poskytl silný důkaz, že kvantová událost na jednom místě může ovlivnit událost na jiném místě bez zjevného mechanismu pro komunikaci mezi těmito dvěma místy. Albert Einstein to nazval \"strašidelným působením na dálku\". Nicméně tyto experimenty neumožňují komunikaci rychlostí vyšší než je rychlost světla, protože kvantové události se zdají být ze své podstaty náhodné.  Dále se Aspect věnoval výzkumu laserového chlazení neutrálních atomů a experimentům na vytváření Boseho-Einsteinových kondenzátů.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Za svou práci na Bellových nerovnostech získal v roce 2010 Wolfovu cenu za fyziku. Dále získal roku 2012 medaili Alberta Einsteina.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alain Aspect (* 15. června 1947) je francouzský fyzik, který je známý především díky práci v oblasti experimentálního ověřování kvantového provázání.", "tgt_summary": "阿兰·阿斯佩(,1947年-6月15日),出生于阿让,法国物理学家、卡尚高等师范学校校友。", "id": 545017}
{"src_title": "Spinová síť", "tgt_title": "自旋網路", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Penroseova originální definice.", "content": "Spinová síť, tak jak je popsána Penrosem je druh diagramu v němž každý lineární segment představuje světočáru jednotky (buď elementární částici nebo složený systém částic). Tři úsečky se připojují ke každému vrcholu. Vrchol může být interpretován jako událost, ve které se buď jeden celek dělí na dvě jednotky nebo se naopak dvě jednotky srazí a spojí do jednoho celku. Diagramy jejichž lineární segmenty jsou spojeny ve vrcholech se nazývají uzavřené spinové sítě. Čas může být považován za ubíhající v jednom směru, například ze spodní části diagramu do horní, ale u uzavřených spinových sítí nemá směr chodu času vliv na výpočty.  Každý lineární segment je označen celým číslem zvaným spinové číslo. Jednotka se spinovým číslem \"n\" se nazývá \"n\"-jednotka a má moment hybnosti \"nħ/2\", kde \"ħ\" je redukovaná Planckova konstanta. Pro bosony, jako fotony a gluony, je \"n\" celé číslo. Pro fermiony, jako elektrony a kvarky, je \"n\" liché.  Pro každou uzavřenou spinovou síť lze vypočítat nezáporné celé číslo, které se nazývá norma spinové sítě. Normy mohou být použity pro výpočet pravděpodobnosti různých hodnot spinu. Síť, jejích normou je nula, má nulovou pravděpodobnost výskytu. Pravidla pro výpočet normy a pravděpodobnosti jdou nad rámec tohoto článku. Nicméně, implikují, že pro spinové sítě, které mají nenulovou formu musí být splněny dvě podmínky u každého vrcholu. Předpokládejme, že vrchol spojuje tři jednotky se spinovými čísly \"a\", \"b\", a \"c\". Potom jsou tyto podmínky uvedeny jako:  Například, \"a\" = 3, \"b\" = 4, \"c\" = 6 je nemožné, protože 3 + 4 + 6 = 13 je liché, a \"a\" = 3, \"b\" = 4, \"c\" = 9 je nemožné protože 3 + 4 < 9. Nicméně, \"a\" = 3, \"b\" = 4, \"c\" = 5 je možné protože 3 + 4 + 5 = 12 je sudé a je splněna i trojúhelníková nerovnost. Někdy se používá poločíselné značení, s podmínkou že \"a\" + \"b\" + \"c\" musí být celé číslo.", "section_level": 2}, {"title": "Formální definice.", "content": "Formálněji je spinová síť graf, jehož hrany jsou spojeny s neredukovatelnými reprezentacemi kompaktní Lieovy grupy a její vrcholy jsou spojeny s propletením hran k nim přiléhajících.", "section_level": 2}, {"title": "Použití ve fyzice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Smyčková kvantová gravitace.", "content": "Ve smyčkové kvantové gravitaci představuje spinová síť kvantový stav gravitačního pole tří dimenzionálního hyperpovrchu. Množina všech možných spinových sítí (přesněji s-uzlů, což je ekvivalence tříd spinových sítí pod difeomorfizmem je počitatelná, to představuje základ Hilbertova prostoru smyčkové kvantové gravitace.  Jedním z klíčových výsledků smyčkové kvantové gravitace je kvantování ploch. Pozorovatel z plochy \"A\" dvojdimenzionálního povrchu Σ by měl mít diskrétní spektrum. Každá spinová síť je vlastní stav každého takového pozorovatele a vlastní hodnota se rovná  kde součet přejde přes všechny průsečíky \"i\" z Σ se spinovou sítí. V tomto vzorci,  Podle tohoto vzorce, nejnižší možné nenulová vlastní hodnota operátoru oblasti odpovídá propojení, které nese reprezentaci spinu 1/2. Za předpokladu, že je Immirziho parametr řádu jedna, dostáváme nejmenší možnou měřitelnou plochu ~10 cm.  Vzorec pro vlastní hodnoty plochy se stává poněkud složitějším, pokud se povrch propojí uzly. Zatím ovšem není jasné, zda tyto případy mají fyzikální smysl.  Kvantování se vztahuje na operátor objemu. Podobně objem 3D podpotrubí obsahující části spinové sítě je dán součtem příspěvků každého uzlu uvnitř. Každý uzel je elementární kvantový objem a každé propojení je elementární kvantová plocha obklopující tento objem.", "section_level": 2}, {"title": "Obecnější kalibrační teorie.", "content": "Podobné konstrukce mohou být použity pro obecné kalibrační teorie s kompaktními Lieovými grupami.  Michael Levin a Xiao-Gang Wen také definovali strunovou síť pomocí tenzorových kategorií. Přesné spojení se spinovými sítěmi zatím není známo.", "section_level": 2}], "src_summary": "Spinová síť je ve fyzice typ diagramu, který může být použit k reprezentaci stavu a interakce mezi částicemi a poli v kvantové mechanice. Z matematického hlediska jsou diagramy stručný způsob jak reprezentovat multilineární funkce a funkce mezi reprezentacemi maticových grup. Schematická notace často zjednodušuje výpočty, protože jednoduché diagramy mohou být použity k reprezentaci složitých funkcí. Za vynálezce spinové sítě je považován Roger Penrose, i když podobné schematické techniky existovaly i před tímto okamžikem.", "tgt_summary": "量子力学中,自旋网络是一种图表,用以表示粒子与量子场之间的的交互作用与状态。以数学的出发点来看,这些图案是一种简明方法,可代表多线性函数以及矩阵群众多表示之间的关联函数。此图案记号往往能简化计算,以其能代表复杂的函数。自旋网络的发明一般是归因于罗杰·潘洛斯于1971年的贡献,然而在此之前已有类似的图样方法。", "id": 1963422}
{"src_title": "Atmosféra Uranu", "tgt_title": "天王星大氣層", "src_document": [{"title": "Pozorování a průzkum.", "content": "Ačkoli Uran nemá žádný dobře definovaný povrch ve svém nitru, vnější plynná obálka planety se nazývá atmosféra. Schopnost dálkového průzkumu sahá asi 3000 kilometrů pod úroveň 1 baru. V této vrstvě je tlak asi 100 MPa a teplota 320 Kelvinů.  Historie pozorování atmosféry Uranu je bohatá, přestože je Uran ze Země viditelný velmi slabě, jeho úhlový průměr je menší než 4′′. První spektrum Uranu pozorovali v roce 1871 Angelo Secchi a William Huggins, který našel celou řadu širokých tmavých pruhů, které nebyl schopen identifikovat. Nebyl také schopen identifikovat žádné Fraunhoferovy sluneční čáry. To později vysvětlil Norman Lockyer tak, že Uran vyzařuje vlastní světlo a neodráží světlo ze Slunce. Roku 1889 však byly Fraunhoferovy čáry pozorovány v ultrafialovém spektru, ukázalo se tedy, že Uran skutečně svítí odraženým světlem Slunce. Povaha tmavých pruhů zůstala neznámá až do 30. let 20. století.  Klíč k rozluštění spektra Uranu našli v roce 1930 Vesto Slipher a Rupert Wildt, kteří zjistili, že pozorované tmavé pruhy patří plynnému metanu. Předtím nebyly pozorovány protože jsou velmi slabé. Atmosféra Uranu tak byla transparentní do větší hloubky než u jiných plynných planet. V roce 1950 si Gerard Kuiper všiml dalšího difuzního tmavého pásu ve spektru, který nebyl schopen identifikovat. Roku 1952 ukázal Gerhard Herzberg, že tento pás je způsoben slabou kvadrupólovou absorpcí molekulárního vodíku. Spektroskopická pozorování prováděná od roku 1967 ukazovala, že tepelná bilance Uranu je přibližně vyrovnaná, tedy že vyzařuje zhruba tolik tepla, kolik přijímá od Slunce.  V lednu 1986 prolétla kolem Uranu v minimální vzdálenosti asi 107 000 kilometrů sonda Voyager 2. Ta poskytla první blízké snímky a spektrum atmosféry. Bylo potvrzeno, že se atmosféra skládá hlavně z vodíku a helia se zhruba 2% příměsí metanu. Atmosféra se ukázala být velice transparentní a bez stratosférické a troposférické mlhy. Bylo pozorováno jen omezené množství diskrétních mraků.  V 90. letech a po roce 2000 umožnil Hubbleův vesmírný dalekohled a rozvoj adaptivní optiky poprvé pozorování rysů atmosféry Uranu ze Země. Tato pozorování umožnila například prověřit rychlost větrů na Uranu.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "Složení atmosféry Uranu je odlišné od složení Uranu jako celku. Atmosféra se skládá převážně z vodíku a helia. Na rozdíl od plynných obrů nedošlo k přesunu helia z horních vrstev atmosféry do hlubších vrstev planety.  Třetí nejhojnější složkou atmosféry je metan, jehož přítomnost je známa již delší dobu. Metan má významné absorpční pásy ve viditelné a infračervené části spektra, což způsobuje akvamarínovou nebo azurovou barvu, kterou u Uranu pozorujeme. Metan tvoří 2,3% složení atmosféry. Nachází se převážně v hlubších vrstvách atmosféry s nižší teplotou.  izotopové složení atmosféry je zatím téměř neznámé. Známý je pouze poměr vodíku k deuteriu, což bylo změřeno družicí Infrared Space Observatory v 90. letech.  Infračervená spektroskopie, včetně měření pomocí Spitzerova vesmírného dalekohledu pomohla na Uranu zjistit stopová množství uhlovodíků, které jsou vyrobeny fotolýzou metanu vyvolanou slunečním UV zářením. Nalezeny byly ethan, acetylen, propyn nebo butadiin. Dále byly spektroskopicky odhaleny stopy vodní páry oxidu uhelnatého a oxidu uhličitého ve stratosféře, které pravděpodobně pocházejí z externího zdroje jako jsou padající komety či prach.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Atmosféru Uranu dělíme do třech základních vrstev. Troposféra se nachází ve výškách -300 až 50 kilometrů a jsou v ní tlaky 100 - 0,1 baru. Dále stratosféra ve výškách mezi 50 a 4000 kilometry a tlacích 0,1 - 10 barů a termosféra/exosféra, která se nachází ve vrstvách od 4000 kilometrů až do vzdálenosti několika planetárních poloměrů. Uran nemá mezosféru.", "section_level": 1}, {"title": "Troposféra.", "content": "Troposféra je nejnižší a nejhustší část atmosféry, je charakterizována poklesem teploty s rostoucí výškou. Ve výškách -300 kilometrů je teplota kolem 320 Kelvinů, ve výškách kolem 50 kilometrů je teplota 53 Kelvinů. Ve skutečnosti se teplota na horní hranici troposféry pohybuje od 49 do 57 Kelvinů v závislosti na zeměpisné šířce. Nejnižší známá teplota byla dosažena na 25 stupni jižní šířky. Troposféra drží většinu hmotnosti planety a tropopauza je zodpovědná za většinu termálních infračervených emisí planety.  Předpokládá se, že troposféra má velmi složitou strukturu oblačnosti. Metanové mraky při asi 1–2 bar, mraky z čpavku a sirovodíku při 3–10 bar, mraky z amonných hydrosulfidů při 20–40 bar a nakonec vodní mraky mezi 50–300 bary. Přímo byly ale Voyagerem pozorovány pouze metanové mraky, další tři vrstvy tedy zatím zůstávají spekulativními. Sirovodíková oblačnost je možná pouze v případě, že poměr síry a dusíku je výrazně větší než solární hodnota 0,16. V opačném případě sirovodík reaguje s amoniakem za vzniku hydrosulfidu amonného.  Přesné umístění horní vrstvy oblačnosti je poněkud sporné. Nová měření jsou totiž v rozporu s měřeními získanými Voyagerem 2 a umisťují oblačnost do rozmezí tlaků 2–6 barů, na rozdíl o měření Voyageru, která udávají rozmezí 1,2 až 1,3 bar. Tento rozpor může být vyřešen novými daty o absorpci metanu v atmosféře planety.  Troposféra je velmi dynamická, vykazuje silné pásmové větry, metanové mraky, tmavé skvrny a změny ročních období.", "section_level": 2}, {"title": "Stratosféra.", "content": "Stratosféra je střední vrstva atmosféry Uranu, v níž teplota roste s rostoucí výškou, od 53 Kelvinů na hranici tropopauzy až po 850 Kelvinů na hranici termosféry. Ohřev stratosféry je způsoben vedením tepla z termosféry směrem dolů, jakož i absorpcí slunečního ultrafialového a infračerveného záření metanem a složitými uhlovodíky.  Uhlovodíky těžší než metan jsou přítomny v relativně úzké vrstvě atmosféry ve výšce 160 až 320 kilometrů, což odpovídá tlaků 10-0,1 kPa a teplotám 100-130 Kelvinů. Po metanu nejhojnější uhlovodíky jsou acetylen a ethan. Komplexní uhlovodíky jsou zodpovědné za chlazení stratosféry v této vrstvě.  Kromě uhlovodíků obsahuje stratosféra také oxid uhelnatý a stopy vodní páry a oxidu uhličitého. Tyto tři sloučeniny jsou ve stratosféře distribuovány poměrně homogenně a nejsou omezeny na úzkou vrstvu jako uhlovodíky.  Koncentrace uhlovodíků ve stratosféře Uranu je nižší než ve stratosféře jiných plynných planet. Horní vrstvy atmosféry Uranu jsou tak velmi čisté a transparentní. Uranova stratosféra je proto méně neprůhledná a chladnější než u ostatních plynných planet.", "section_level": 2}, {"title": "Termosféra.", "content": "Termosféra je vnější vrstvou atmosféry Uranu táhnoucí se tisíce kilometrů s jednotnou teplotou mezi 800 a 850 Kelviny. Což je teplota mnohem vyšší než například 420 Kelvinů u termosféry Saturnu. Zdroje potřebné pro udržení teploty nejsou zatím pochopeny, jelikož ani solární záření ani polární aktivita nemůže poskytnout dostatek energie. Přispívat může slabá schopnost chlazení termosféry vzhledem k přítomnosti uhlovodíků ve stratosféře. Termosféra obsahuje velké množství volných atomů vodíku, zatímco helium zde chybí, protože je difúzně odděleno v nižších výškách.  Termosféra a horní část atmosféry obsahuje velké množství iontů a elektronů, které tvoří ionosféru Uranu. Data z Voyageru 2 ukazují, že ionosféra leží ve výšce mezi 1000 a 10 000 kilometry a může zahrnovat několik úzkých a hustých vrstev mezi 1000 a 3500 kilometry. Ionosféra je udržována především slunečním zářením a její hustota závisí na sluneční aktivitě. Polární aktivita Uranu není tak silná jako u Jupiteru či Saturnu a k ionizaci přispívá jen málo. Vysoká koncentrace elektronů může být částečně způsobena nízkou koncentrací uhlovodíků v atmosféře.  Horní vrstva atmosféry je zdrojem dalekých ultrafialových emisí známých jako \"dayglow\" nebo \"electroglow\", které vychází výhradně z osvětlené části planety. Tento jev se vyskytuje v termosféře všech plynných planet a je interpretován jako ultrafialová fluorescence atomů a molekul vodíku excitovaných slunečním zářením nebo fotoelektrony.", "section_level": 2}, {"title": "Vodíková korona.", "content": "Horní část termosféry se nazývá exosféra. Spodní hranice exosféry Uranu je ve výšce 6500 kilometrů nebo 1/4 planetárního poloměru nad \"povrchem\". Skládá se převážně z vodíku a je často nazývaná vodíková korona Uranu. Exosféra Uranu je poměrně rozsáhlá, což částečně vysvětluje vysoká teplota a tlak ve spodní části termosféry. Hustota atomárního vodíku v koroně pomalu klesá se vzrůstající vzdáleností od planety. Exosféra sahá až na několik poloměrů planety daleko. To způsobuje brzdění malých částic obíhajících Uran a odčerpávání prachu z Uranových prstenců. Padající prach zase kontaminuje horní vrstvy atmosféry.", "section_level": 2}, {"title": "Dynamika.", "content": "Uran má poměrně nevýrazný vzhled, chybí mu široké barevné pruhy a oblaky přítomné na Jupiteru nebo Saturnu. Voyager 2 pozoroval jasnou jižní polární čepičku. Nejjasnější zonální pás byl pozorován v blízkosti polární čepičky. Tato polární čepička pozorovaná v roce 1986 se ztrácela v 90. letech, kdy byl na Uranu slunovrat. Po rovnodennosti v roce 2007 začal jižní polární límec slábnout a naopak se objevovat severní polární límec.  Atmosféra Uranu je v porovnání s ostatními plynnými planetami poměrně klidná. Obsahuje jen omezený počet malých jasných mraků ve středních zeměpisných šířkách na obou polokoulích. Zatím byla pozorována jen jedna tmavá skvrna. Jeden ze světlých oblaků na -34 stupni zeměpisné šířky pravděpodobně existuje již od roku 1986. Přesto má atmosféra Uranu poměrně silné pásmové větry, které vanou v retrográdním směru v blízkosti rovníku a kolem 20 stupně zeměpisné šířky přecházejí na klasický směr. Rychlosti větru jsou obvykle mezi 50 a 100 metry za sekundu. Nicméně kolem 50 stupně zeměpisné šířky dosahují až 240 metrů za sekundu. Profil větrů naměřený v roce 2007 byl mírně asymetrický, silnější větry byly naměřeny na jižní polokouli, což se ale ukázalo být sezónním jevem, protože jižní polokoule byla předtím nepřetržitě osvětlena. Po roce 2007 došlo ke zrychlení větrů na severu a zpomalení na jihu.  Uran vykazuje značnou sezónní variabilitu v průběhu 84leté oběžné doby. Periodické mizení a objevování polárních límců a slábnutí a zesilování polárních čepiček jsou reálné jevy. Další změny jsou dány spíše změnou pohledu na Uran, jelikož jasná polární oblast přichází do zorného pole v blízkosti slunovratů, zatímco tmavší rovník vidíme poblíž rovnodennosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Atmosféra Uranu je jako u většiny plynných obrů složena převážně z vodíku a helia. V hloubce je podstatně obohacena o těkavé látky jako voda, amoniak a methan ve formě \"ledů\". Naopak vrchní část atmosféry obsahuje kvůli nízké teplotě velmi málo plynů těžších než vodík a helium. Atmosféra Uranu je nejchladnější ze všech planet, dosahuje teploty kolem 49 Kelvinů.", "tgt_summary": "天王星的大气层虽然还是以氢和氦为主要的成分,但与海王星相似,而不同于较大的气体巨星木星和土星,它拥有的挥发性物质(类似于\"冰\"),像是水、氨和甲烷的比例较高。不同于木星和土星,天王星上层的大气层之下被认为没有金属氢。取而代之的是,在内部应该是由氨、水和甲烷组成的\"海洋\",逐渐的转换成以氢和氦为主的大气层并混合在一起,而没有很清楚的界线。由于这样的差异,许多天文学家认为天王星和海王星应该自成一族,称为冰巨星,以与木星和土星有所区别。", "id": 1632166}
{"src_title": "Jezdectví na Letních olympijských hrách 2016", "tgt_title": "2016年夏季奧林匹克運動會馬術比賽", "src_document": [{"title": "Soutěž.", "content": "Jezdectví na Letních olympijských hrách 2016 má šest odvětví:", "section_level": 1}, {"title": "Průběh soutěže.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Parkurové skákání.", "content": "Celkem se jede pět kol, jejichž vítěz získá individuální medaili. Do druhého kola postoupí ti mezi prvním až šedesátým místem včetně. Pokud bylo na šedesátém místě více účastníků, postupovali by všichni. Do třetího kola postupuje pětačtyřicet nejlepších, opět platí, že postoupí všichni soutěžící na 45. místě, tedy i pokud jich bylo více. Do čtvrtého kola postupuje pětatřicet jezdců, ale maximálně čtyři na jednu zem (tedy v případě, že postoupilo pět účastníků z jednoho státu, jeden z nich v dalším kole soutěžit nemohl). Ve čtvrtém kole pak jezdci začínají „s čistým štítem“. Dvacet nejlepších jezdců odjede i páté kolo a poté se sčítají chyby ze čtvrtého a pátého kola, z čehož vyplynou medailisté a zbývající umístění.  V družstevní soutěži odjedou týmy celkem tři kola. Nejlepších osm družstev postupuje do druhého kola a ty samé týmy postupují i do třetího kola. Výsledky z druhého a třetího kola se sečtou a podle skóre jsou rozděleny medaile.", "section_level": 2}, {"title": "Drezura.", "content": "Drezurní družstva se skládají ze čtyř členů, přičemž ti všichni se účastní i soutěže o individuální medaile. Země, které nemají dostatek jezdců na utvoření družstva mohou své žokeje nechat soutěžit v individuální soutěži.  Všichni jezdci, jak v družstevní tak individuální kategorii, odjedou Grand Prix. Šest nejlepších týmů, včetně těch na děleném šestém místě, postupuje do dalšího kola – Grand Prix Special, kde je hodnocení přísnější. Následně se sečtou výsledky tří nejlepších jezdců z každého týmu a podle výsledného skóre jsou určeni vítězové a zbývající umístění.  V jednotlivé soutěži postupují do Grand Prix Special všichni jezdci, jejichž družstvo je mezi šesti nejlepšími. V případě, že země nemohla vytvořit družstvo, do dalšího kola postupuje osm nejlepších jednotlivců. Nejlepších osmnáct jezdců Grand Prix Special postupuje do třetího kola na freestyle. Platí ale, že na jednou zemi připadají v této soutěži maximálně tři soutěžící, podobně, jako je tomu v parkurovém skákání. Ve freestylu si jezdec sám tvoří hudbu i sestavu, i když v ní musí být některé, předem určené, povinné prvky. Záleží na jezdci zda zvolí jednodušší prvky nebo naopak. Důležitý je i výběr a sestavení hudby. Medaile jsou následně, na základě výsledku freestylu, rozdány podle skóre.", "section_level": 2}, {"title": "Jezdecká všestrannost.", "content": "Soutěž pro jednotlivce i družstva probíhá současně. Jezdci se zúčastní drezurního testu, kola cross-country a parkurového skákání. V družstevní soutěži jsou následně sečteny tři nejlepší výsledky dané země (tři nejlepší z každé disciplíny) a tým s nejnižším počtem trestných bodů vítězí. V soutěži jednotlivců se pak soutěžící účastní ještě parkurového skákání a pak jsou podle výsledků rozděleny individuální medaile. I v jezdecké všestrannosti platí, že do finálního kola jednotlivců mohou postoupit maximálně tři žokejové na jednu zem.", "section_level": 2}, {"title": "Zúčastněné země.", "content": "Soutěže se účastnilo 43 zemí, přičemž pro Tchaj-wan, Dominikánskou republiku, Palestinu, Katar a Zimbabwe se jednalo o debut.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jezdectví na Letních olympijských hrách 2016 v Riu de Janeiru probíhalo od 6. do 19. srpna 2016 v Olympijském jezdeckém centru v Deodoru. Soutěž měla šest odvětví a účastnilo se jí celkem 43 zemí, přičemž pro některé z nich to byl debut. Česko zde nemělo žádného reprezentanta.", "tgt_summary": "2016年夏季奥林匹克运动会马术比赛于2016年8月7日至19日在奥林匹克马术中心举行,此次比赛共分为6个项目。", "id": 2648908}
{"src_title": "Harlow Shapley", "tgt_title": "哈罗·沙普利", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Narodil se v Nashvillu ve státě Missouri. Vychodil pouze pět tříd základního vzdělání, poté se vzdělával doma a pracoval jako novinář v krimi rubrice. Vrátil se však do školy a za pouhé dva roky dokončil zbývajících šest tříd středoškolského vzdělání.  V roce 1907 se rozhodl jít studovat žurnalistiku na University of Missouri. Když se dozvěděl, že obor žurnalistika nebude ten rok otevřen, rozhodl se studovat první obor, který uvidí v seznamu předmětů. Odmítl archeologii, již nedokázal vyslovit, druhým předmětem v seznamu byla astronomie, zapsal si tedy tento obor.  Po absolvování základního kurzu v Missouri získal stipendium na Princetonské univerzitě, kde pracoval pod vedením Henryho Norrise Russella. Věnoval se určování vzdálenosti kulových hvězdokup za pomoci vztahu mezi periodou a svítivostí proměnných hvězd cefeid, který objevila Henrietta Swan Leavittová. Ukázal, že cefeidy nejsou spektroskopické dvojhvězdy, ale pulsující hvězdy. Uvědomil si rovněž, že Galaxie Mléčná dráha je výrazně větší, než se předpokládalo a že Slunce v ní zaujímá nevýznamné místo. Tento objev je v souladu s Koperníkovským principem, podle nějž naše Země, respektive Slunce nezaujímají v rámci vesmíru žádné význačné místo.  Shapley se účastnil Velké debaty s Heberem D. Curtisem o povaze mlhovin, galaxií a velikosti vesmíru. Diskuze se uskutečnila 26. dubna 1920 ve Wwashingtonu DC v sále Národní akademie věd USA. Shapley zastával názor, že spirální mlhoviny (nyní známé jako spirální galaxie) jsou uvnitř naší Galaxie Mléčné dráhy, zatímco Curtis zastával názor, že spirální mlhoviny jsou \"ostrovní vesmíry\" daleko za hranicí naší Galaxie, povahou a velikostí srovnatelné s naší Galaxií. Tato debata je považována za počátek extragalaktické astronomie. Nicméně Shapleyova argumentace na vlastní diskuzi byla značně odlišná od později publikované práce, zřejmě s motivací zapůsobit na přítomnou delegaci z Harvardovy univerzity, která mohla Shapleymu nabídnout místo ředitele Harvard College Observatory. Astronomické důkazy brzy rozhodly ve prospěch Curtise, když Edwin Hubble objevil cefeidy v mlhovině M31 v Andromedě a jednoznačně určil, že je daleko za hranicemi naší vlastní Galaxie.  V době Velké debaty pracoval Shapley na observatoři Mount Wilson pod vedením George Ellery Halea, nicméně brzy po konání debaty získal místo ředitele Harvard College Observatory po nedávno zesnulém Edwardu Charlesi Pickeringovi.  Poté co Hubble určil, že existují i jiné galaxie než naše, nesouhlasil s jeho pozorováními, která kritizoval jako značně nesprávná. Nicméně poté, co mu Hubble poslal svoje důkazy a křivky, které napozoroval, Shapley uznal svůj omyl a naopak Hubbla podpořil, aby napsal článek pro Americkou astronomickou společnost. Tento článek zásadně přebudoval náš pohled na vesmír.  Shapley byl ředitelem Harvard College Observatory od roku 1921 do roku 1952, během této doby působil jako vedoucí prací, zejména vedl doktorskou práci Cecilia Payne-Gaposchkin, která se proslavila pozorováním Slunce a proměnných hvězd.  O astronomii a vědách napsal mnoho knih. Ve 40. letech pomohl založit Národní vědeckou nadaci, je také zodpovědný za přidání písmene S do názvu UNESCO, tedy \"science\" (věda).  V roce 1947 se stal prezidentem Americké asociace pro pokrok ve vědě. Jako zásadní hrozby ve svém projevu uvedl léky potlačující chuť na sex, nudu, světové války se zbraněmi hromadného ničení a morové epidemie.  V roce 1950 pomáhal s kampaní proti kontroverzní knize Worlds in Collision od psychiatra Immanuela Velikovskeho.  Roku 1953 napsal studii \"Liquid Water Belt\", v níž podpořil myšlenku teorie ekosféry Huberta Strugholda a navrhl myšlenku obyvatelné zóny. V roce 1957 navrhl v knize \"Of Stars and Men\" termín metagalaxie pro to, čemu dnes říkáme nadkupa galaxií.  Kromě astronomie se Shapley celý život zajímal o myrmekologii, tedy studium mravenců.  Zemřel v pečovatelském domě v Boulderu v Coloradu v roce 1972.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1914 si vzal za manželku Marthu Betz, která mu pomáhala s astronomickými výzkumy a sama napsala řadu vědeckých článků. Měli spolu dvě dcery a čtyři syny, jeden z nich Lloyd Shapley je nositelem Ceny Švédské národní banky za rozvoj ekonomické vědy na památku Alfreda Nobela.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Jmenuje se po něm kráter na Měsíci, asteroid 1123 Shapleya nebo Shapleyova nadkupa galaxií. Dále je po něm pojmenováno ocenění Americké astronomické společnosti. Sám Shapley získal řadu ocenění, například Henry Draper Medal nebo Gold Medal of the Royal Astronomical Society.", "section_level": 1}], "src_summary": "Harlow Shapley (2. listopadu 1885 - 20. října 1972) byl americký astronom. Jako první správně odhadl velikost galaxie Mléčné dráhy a pozici Slunce v Galaxii s použitím měření paralaxy hvězd RR Lyrae. V roce 1953 navrhl, že by obyvatelné planety měly existovat v takové vzdálenosti, v níž je možná existence kapalné vody. Tento koncept je znám jako obyvatelná zóna.", "tgt_summary": "哈洛·沙普利(英语:Harlow Shapley,1885年-11月2日-1972年-10月20日),美国天文学家,美国科学院院士。他利用天琴座RR变星正确地估出了银河系的大小以及太阳所处其中的位置。1953年他提出了“液态水带”理论,现在称之为“适居带”概念。", "id": 1073170}
{"src_title": "Diaspora* (sociální síť)", "tgt_title": "Diaspora (社交网络)", "src_document": [{"title": "Technologie.", "content": "Sociální síť diaspora* je tvořena sítí uzlů, neboli \"lusků\", hostovaných mnoha různými jednotlivci i institucemi. Každý uzel provozuje kopii softwaru Diaspora jednající jako osobní webový server. Uživatelé sítě mohou hostovat lusk na svém vlastním serveru nebo si vytvořit účet na jakémkoliv stávajícím lusku dle svého výběru, a z tohoto lusku může komunikovat s ostatními uživateli na všech ostatních luscích.  Instance Friendica jsou také součástí sociální sítě diaspora* přes Friendica Diaspora connector.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Uživatelé diaspora* si ponechávají vlastnictví svých dat a nezříkají se svých vlastnických práv. Tento software je speciálně navržen tak, aby uživatelům umožnil stahovat všechny jejich obrázky a texty, které jimi byly kdykoli nahrány.  Software Diaspora umožňuje uživatelské příspěvky publikovat buď jako „veřejné“ nebo „omezené“. V druhém uvedeném případě, příspěvky mohou být přečteny pouze lidmi, přiřazenými k jedné ze skupin, nazývané \"aspekty\", které uživatel vybral při zveřejnění. Je možné sledovat veřejné příspěvky jiného uživatele bez vzájemného „přidání do přátel“. Uživatelé si také mohou posílat soukromé zprávy, zvané Konverzace. Uživatel může filtrovat svůj proud novinek pomocí aspektů.  Vývojáři považují distribuovanou povahu sítě za stěžejní pro její design a úspěch:  Distribuovaná konstrukce přitahovala členy militantní islamistické extremistické skupiny ISIS poté, co byly jejich propagandistické kampaně cenzurovány na Twitteru. Vývojáři diaspora* vydali prohlášení vyzývající uživatele k hlášení nevhodného obsahu, ale vzhledem k návrhu služby nebyli schopni blokovat obsah bez spolupráce administrátorů lusků.  Diaspora* byla výslovně uvedena americkým National Public Radio pro jeho politiku, která umožňuje použití pseudonymů, v kontrastu s jejím souputníkem Facebookem, který vyžaduje skutečná jména.  Příspěvky na diaspora* mohou obsahovat hashtagy a ‚zmínky‘ (symbol @ předcházející před uživatelským jménem). Uživatelé mohou do příspěvků nahrávat fotografie, a mohou formátovat text a odkazy s použitím Markdownu. Příspěvky mohou být přenášený do propojených účtů na Facebooku, Twitteru a Tumblr. Diaspora podporuje vkládání médií z YouTube, Vimeo a řady dalších míst, a také podporuje náhledy OpenGraph.", "section_level": 1}], "src_summary": "Diaspora (stylizováno jako diaspora* a v minulosti také DIASPORA*) je nezisková, uživateli vlastněná, distribuovaná sociální síť založená na svobodném softwaru Diaspora. Diaspora se skládá ze skupiny nezávisle vlastněných uzlů (nazývaných \"lusky\"), které dohromady tvoří společnou síť. K březnu 2014 existovalo na síti diaspora* více než 1 milion účtů.", "tgt_summary": "Diaspora(现在常写作diaspora*,之前常写作DIASPORA*)是一个非营利性、用户自有的分布式社交网络,基于Diaspora 软件。", "id": 47433}
{"src_title": "Lotfi Zadeh", "tgt_title": "盧特菲·澤德", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Baku v Ázerbájdžánu, jeho otec byl novinář íránsko-ázerbájdžánského původu, matka pediatrička rusko-židovského původu. V Baku tři roky navštěvoval základní školu.  V roce 1931 se rodina přestěhovala do Teheránu, kde dalších osm let chodil do místní střední školy. Přestože ovládal lépe ruštinu než perštinu, složil v Íránu zkoušky na univerzitu a umístil se jako třetí nejlepší v celé zemi. V roce 1942 dokončil Teheránskou univerzitu jako jeden ze tří absolventů oboru elektrotechnika. Když později Spojené státy americké, Sovětský svaz a Velká Británie napadly Írán, který byl tehdy spojencem Německa, Zadeh obchodoval s americkými vojáky, kterým dodával hardware a stavební materiály.  Roku 1943 Zadeh se rozhodl emigrovat do Spojených států, kam se dostával složitou cestou přes Káhiru, kde čekal na loď a na potřebné dokumenty k cestě. Do USA se dostal v polovině roku 1944 a nastoupil na Massachusettský technologický institut, kde nastoupil jako postgraduální student. V USA si změnil prostřední jméno na Asker.  Na Massachusettském technologickém institutu získal v roce 1946 magisterský titul v elektrotechnice. Následně odešel na Kolumbijskou univerzitu, protože jeho rodiče se přestěhovali do New Yorku. Kolumbijská univerzita jej přijala jako doktoranda, titul z elektrotechniky zde získal roku 1949, následující rok se stal asistentem.  Na Kolumbijské univerzitě vyučoval deset let, až byl v roce 1957 povýšen na řádného profesora. V roce 1959 přesídlil na Kalifornskou univerzitu v Berkeley. Roku 1965 zde vydal práci na téma fuzzy množin, ve které detailněji studuje matematiku fuzzy teorie množin. V roce 1973 navrhl teorii fuzzy logiky.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká práce.", "content": "Podle Google Scholar byly Zadehovy práce k září 2015 citovány 150 852 krát, z toho práce o fuzzy množinách 58 251 krát.", "section_level": 1}, {"title": "Fuzzy množiny a systémy.", "content": "Ve své teorii Zadeh navrhoval použítí charakteristické funkce s rozsahem intervalu [0,1] fungující na doméně všech možných hodnot. Navrhl nové operace na počtu logiky a ukázal, že fuzzy logika je zobecněním klasické a booleovské logiky. Navrhl také fuzzy čísla jako zvláštní typ fuzzy množin, stejně jako odpovídající pravidla pro konzistentní matematické operace.", "section_level": 2}, {"title": "Další práce.", "content": "V roce 1952 spolu s Johnem Ragazzinim vyvinuli metodu Z transformace v diskrétním zpracování časových signálů. Tato metoda je i na počátku 21. století standardem v oblasti digitálního zpracování signálu, digitálního ovládání a dalších diskrétních systémech používaných v průmyslu a výzkumu.  Jeho nejnovější práce zahrnuje výpočetní techniky se slovy a vnímáním.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Zadeh je ženatý s Fay Zadeh, kterou poznal na univerzitě v Íránu, mají spolu dvě děti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lotfi Aliasker Zadeh (Az:Lütfəli Rəhim oğlu Ələsgərzadə; 4. února 1921 – 6. září 2017) byl matematik, počítačový vědec, elektrotechnik, výzkumník umělé inteligence a profesor počítačových věd na Kalifornské univerzitě v Berkeley.", "tgt_summary": "卢特菲·阿利亚斯卡·泽德(英语:Lotfi Aliasker Zadeh,,1921年-2月4日-2017年-9月6日)是一位美国逻辑学家和数学家。", "id": 2171516}
{"src_title": "Parnas (Raffael)", "tgt_title": "帕那苏斯山", "src_document": [{"title": "Námět a ikonografie.", "content": "Dílo svým námětem vychází ze starořecké mytologie, podle níž bývalo pohoří Parnas domovem boha Apollóna a múz.  Řecký Parnas byl tak jako Vatikánský pahorek, kde se v antických dobách nacházela Apollonova svatyně, zasvěcený umění. Toto spojení antiky a současnosti bylo zdůrazněno oknem v místnosti, zakomponovaným do fresky, kterým se otevírá pohled na Belvederské nádvoří s antickými sochami.  Podle starořecké filozofie existovaly tři hlavní kategorie lidského ducha: Pravda, Dobro a Krása. Jejich výtvarným ztvárněním na stěnách v této místnosti Raffael zanechal trvalý odkaz svého uměleckého mistrovství.  Zatímco fresky \"Athénská škola\" a \"Disputace o Svátosti oltářní\" představují Pravdu racionální a Pravdu nadpřirozenou, \"Ctnosti\" jsou vyjádřením Dobra, zobrazení Krásy představuje malba \"Parnas\". Raffael si zvolil obraz muzicirujícího Apollóna na vrchu porostlém vavřínovými stromy, v obklopení múz a slavných antických i současných básníků.  Každá z postav je identifikovatelná. Ze známějších osobností zde nacházíme v levé části slepého básníka Homéra, recitující ze svých básní, po bocích kterého stojí Dante Alighieri (vlevo) a Vergilius (vpravo). Vlevo dole se o rám okna opírá Sapfó dívaje se na čtveřici mužů stojících při vavřínovém stromu – zleva je to Alkaios, pak Corinna, Petrarca a Anakreón. V pravém dolním rohu diskutuje trojice mužů: sedící Horatius, nad kterým stojí Ovidius (vlevo) a Sannazzaro.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz díla.", "content": "V ztvárnění starověkých a současných básníků spolu s mytologickými Múzami tkví ideologické poselství díla, kterým bylo poukázání na inspirující odkaz antického světa pro současnost. Kromě toho freska vyznívala jako chvalozpěv na papeže Julia II., velkého podporovatele umění, který v očích renesančních umělců byl oslavován jako nový Apollón a jeho éra jako nový zlatý věk poezie a umění vůbec.", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "Raffaelovy sály", "section_level": 1}], "src_summary": "Parnas (tal. \"Parnaso\") je název fresky namalované v letech 1509 – 1511 italským renesančním umělcem Raffaelem Santim.", "tgt_summary": "《帕那苏斯山》(,)是意大利文艺复兴全盛期大师拉斐尔创作的一幅湿壁画,位于梵蒂冈宗座宫殿内的拉斐尔房间签字厅(\"Stanza della Segnatura\")的北墙上,由教宗儒略二世订制。它也许是签字厅的第二幅壁画,绘于1509年至1511年,晚于西墙上的《圣礼的争辩》,而早于东墙上的《雅典学院》。", "id": 1796104}
{"src_title": "Hsiung Feng III", "tgt_title": "雄風三型反艦飛彈", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Tchajwanská obranná strategie předpokládá užití protilodních střel proti případné invazi z kontinentální Číny. Jelikož ale země dlouhodobě obtížně získává vojenskou techniku ze zahraničí, musela vyvinout své vlastní typy střel. Na první generaci podzvukové střely Hsiung Feng I (HF-1) roku 1993 navázal vylepšený typ Hsiung Feng II (HF-II).  Přibližně roku 2002 začal vývoj daleko pokročilejší nadzvukové protilodní střely HF-III. V roce 2005 bylo poprvé zveřejněno, že střela provedla úspěšnou ostrou střelbu. Veřejnosti byly střely poprvé předvedeny na přehlídce dne 10. října 2007. Sériová výroba začala roku 2007. Roku 2008 byly první střely HF-III instalovány na fregaty třídy \"Cheng Kung\". Druhé v pořadí je dostaly raketové čluny třídy \"Jing Chiang\" (některé prameny uvádějí přepis \"Jing Chiang\"). Později následovaly fregaty třídy \"Kang Ding\" a korvety třídy \"Tuo Chiang\". Obvykle je doplňují starši střely HF-II.  Roku 2013 byla na zbrojním veletrhu TADTE 2013(Taipei Aerospace & Defense Technology Exhibition) představena pozemní verze systému HF-III. Jedno šestikolové vozidlo nese celkem čtyři střely HF-III.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Střela startuje pomocí dvou raketových motorů na pevné pohonné látky a následně ji pohání náporový motor. Její dosah je odhadován až na 300 km. Rychlost střely je odhadována na 2,5–3 M.", "section_level": 1}, {"title": "Nehody.", "content": "Dne 1. července 2016 posádka raketového člunu ROCS \"Jin Chiang\" (PG-610) třídy \"Jing Chiang\", kotvícího na námořní základně, omylem vypustila střelu HF-III. Střela zasáhla ve vzdálenosti 40 mil plující rybářskou loď, přičemž jejího kapitána zabila a tři další osoby ztranila. Nehodu zavinila lidská chyba – během cvičení operátor nedodržel postup a omylem přepnul systém ze simulačního do bojového režimu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hsiung Feng III (HF-3) je typ nadzvukové protizemní a protilodní střely vyvinutý pro námořnictvo Čínské republiky tchajwanským institutem CSIST (\"Chungshan Institute of Science and Technology\"). Střela může být vypouštěna z pozemního odpalovacího zařízení, nebo z válečných lodí.", "tgt_summary": "雄风三型反舰导弹(Hsiung Feng III),简称「雄三」,是由中华民国中山科学研究院自行研发的超音速反舰导弹,于2007年10月10日中华民国国庆国防表演时正式展示。", "id": 181004}
{"src_title": "Farnsworth House", "tgt_title": "范斯沃斯宅", "src_document": [{"title": "Historický vývoj.", "content": "Paní Farnsworthová si dům objednala v roce 1945, v roce 1947 byl projekt vystaven na výstavě. Stavba se protáhla kvůli dědickým záležitostem, práce na budově začaly v roce 1950 a byly v podstatě dokončeny v roce 1951. Celkové náklady na stavbu v roce 1951 činily 74 000 dolarů, což by v roce 2012 odpovídalo asi 648 000 dolarů. Původní rozpočet byl překročen o 16 000 USD vzhledem k růstu cen surovin po druhé světové válce a probíhající korejské válce. Když paní Farnsworthová nechtěla celou částku zaplatit, van der Rohe ji žaloval u soudu, což mu oplatila žalobou kvůli údajným machinacím. Soud sice prohrála, pro architekta to však bylo velké zklamání. Edith Farnsworthová užívala dům jako víkendové relaxační sídlo po dobu 21 let. Zde se potkávala s významnými architekty, kteří dílo světově proslulého architekta obdivovali. V roce 1968 musela místnímu dálničnímu oddělení odprodat dva akry na přilehlém pozemku pro postavení nového dálničního mostu přes řeku Fox River. Farnsworthová zažalovala společnost, která chtěla dálnici vybudovat, ale soudní spor prohrála. Proto se v roce 1972 rozhodla dům prodat a odešla na důchod do své vily v Itálii.", "section_level": 1}, {"title": "Uspořádání domu.", "content": "Základní vlastnosti domu jsou ihned viditelné. Rozsáhlé využívání skla od podlahy až po strop otevírá v interiéru okolní prostředí v extrémním úhlu. Hrany desky jsou definovány exponovanými ocelovými konstrukčními prvky natřenými čistě bíle. Dům je vyzdvižen do výšky 1,6 m nad zemí záplavovými ocelovými sloupy ve tvaru H, které jsou připojeny na obou stranách podlahy do stropních desek. Dům vypadá jako by plaval ve stavu beztíže nad zemí. Třetí plovoucí deska, připojená k terase, funguje jako přechod mezi obývacím prostorem a zemí. Dům je přístupný pomocí dvou širokých schodišť propojujících terasu se zemí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Farnsworth House je dům postavený podle projektu architekta Ludwiga Miese van der Rohe v letech 1945 – 1951 jako jednopokojový víkendový byt ve venkovském prostředí. Nachází se 89 km jihozápadně od centra Chicaga v USA. Dům ze skla a oceli byl zbudován pro doktorku Edith Farnsworthovou, prominentní lékařskou specialistku. Měl sloužit jako místo, kde by si mohla užívat své koníčky: hraní na housle, překlady poezie a radost z přírody. Mies pro ni vytvořil dům o rozloze 140 m, který je široce uznáván jako ikonické mistrovské dílo moderní architektury. Dům byl prohlášen za Národní historickou památku v roce 2006, po zapsání do Národního registru historických památek v roce 2004.", "tgt_summary": "范斯沃斯宅(Farnsworth House)是路德维希·密斯·凡德罗设计的一座建筑,1951年完工。它位于伊利诺伊州芝加哥西南普莱诺的福克斯河河畔,占地。该建筑只有一个房间,采用玻璃和钢铁构筑而成,造型十分简洁。建筑的委托人是芝加哥的肾病学家艾迪斯·范斯沃斯(Edith Farnsworth),她将其用作周末休假之地。", "id": 1385333}
{"src_title": "Japonský fašismus", "tgt_title": "日本法西斯主義", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Světová hospodářská krize a destabilizace Japonska.", "content": "Na počátku 30. let se v Japonském císařství začínají objevovat známky blížící se nestability a hospodářské krize. O vládu se střídaly dvě dominantní politické síly, \"Strana národní politiky\" (立憲民政党 - Rikken Minseitō) a \"Konstituční společnost politických přátel\" (立憲政友会 - Rikken Seijūkai). V letech 1927-1929 byl premiérem předseda strany Seijúkai generál Giiči Tanaka, jehož vláda začala postupovat proti levici a prosazovala agresivní zahraniční politiku, zejména vůči Číně. Za jeho vlády došlo například k incidentu z 15. března 1928, kdy bylo zatčeno přes 1600 japonských komunistů a socialistů a několik levicových stran bylo rozpuštěno.  Roku 1929 bylo Japonsko silně zasaženo Světovou hospodářskou krizí, kdy průmyslová výroba poklesla o 40-60% a silně bylo zasaženo i zemědělství. Naopak vzrostl vliv monopolů z takzvané \"finanční kliky\" (財閥 - Zaibacu), jako například Micubiši nebo Kawasaki. Zostřování sporů mezi dělnictvem a buržoazií vedlo k nástupu extrémních pravicových sil, zejména z řad tradičních samurajských rodin, které podporovaly prosazování politických cílů násilím a volaly po obnovení absolutní moci císaře, bez stranické politiky a byrokracie, a zavedení vojenské diktatury. Tito militaristé, spojující feudální autokratické tradice s myšlenkami fašismu, dostali označení „supervlastenci“. Jedním z prvních násilných aktů této krajní pravice byl pokus o atentát na premiéra Osačiho Hamagučiho (Minseitó).", "section_level": 2}, {"title": "Období sporů o moc.", "content": "V roce 1931 byly odhaleny dva plány vojenských převratů organizovaných důstojníky sdruženými v ultranacionalistickou \"Společnost Sakury\" (桜会 - Sakurakai). Další pokus o převrat, který přišel o rok později, byl sice potlačen, nicméně vražda premiéra Cujošiho Inukaje (Seijúkai) vedla k de facto konci stranické politiky a nástupu byrokraticko-vojenských vlád s omezeným vlivem největších pravicových stran. V první polovině 30. let došlo k názorovým rozporům. Na jedné straně radikální nacionalistické spolky ve spojení s nižším důstojnictvem, sdruženým ve \"Skupině císařské cesty\" (皇道派 - Kōdōha), prosazující agresivní cestu k moci prostřednictvím atentátů, na druhé stran nejvyšší generalita, tzv. \"Skupina Kontroly\" (統制派 - Tōseiha), společně s monopoly a vysokou byrokracií, hlásající schůdnější cestu postupnou transformací monarchistického systému. Dne 26. února 1936 se Kodóha pokusila o další převrat, kdy byly vojáky obsazeny strategické vládní budovy, došlo k několika atentátům na politické představitele. Puč však byl na příkaz císaře Hirohita potlačen a vojenští i civilní vůdci (mimo jiné i významný politický filozof Ikki Kita) byli popraveni.", "section_level": 2}, {"title": "Dovršení fašizace.", "content": "V červnu 1937 byl premiérem jmenován Fumimaro Konoe, který měl sjednotit vnitřně znesvářenou zemi a dokončit program válečných příprav. Jeho původ z řad dvorské šlechty, dobré styky s vrchním důstojnictvem i představiteli monopolů mu dávali šanci na sjednocení zájmů všech mocenských struktur. Za jeho vlády došlo k incidentu na mostě Marca Pola, po kterém se naplno rozhořela druhá čínsko-japonská válka. Již dříve byl uzavřen Pakt proti kominterně a spojenectví mezi Itálií, Německem a Japonskem, známe jako Osa Berlín-Řím-Tokio. Konoeho vláda také schválila zákon o národní mobilizaci, kterým byla ekonomika zcela podřízena vládě a válečnému úsilí. Roku 1939 Konoe podal demisi, ale o rok později se do pozice premiéra vrátil. Fašizace Japonska pak byla dovršena rozpuštěním politických stran, respektive jejich začleněním do Asociace pro podporu trůnu (大政翼贊會 - Taisei Jokusankai).", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "V roce 1941 pokračovalo Japonské tažení v Číně, po kapitulaci Francie a dohodě s Vichistickou vládou Japonci bez boje obsadili Indočínu. Vztahy mezi Japonskem a USA se dále ochlazovaly a Japonsko spatřovalo v USA hlavní překážku ve své expanzi do tichomoří. Proto 7. prosince 1941 zaútočil svaz letadlových lodí na americký přístav Pearl Harbor na Havaji a ve stejný den pak začalo vyloďování japonských vojsk na Filipínách, čímž oficiálně začala válka v tichomoří. Konoe se ukázal jako slabý na to, aby odolal vzrůstajícím požadavkům důstojnictva, proto na podzim 1941 podruhé rezignoval. Premiérem se stal generál Hideki Todžó, který byl rovněž náčelníkem generálního štábu armády, a tím ve svých rukou soustředil civilní i vojenskou moc. Toto období bývá také označováno také jako „Tódžóova diktatura“. Ve vnitřní politice se soustředil zejména na likvidaci pozůstatků politického života a snahu o národní mobilizaci. Docházelo k dalšímu zatýkání přívrženců levicových směrů, byla zavedena kontrola slova a shromažďování a došlo k rozšíření pravomoci ministerského předsedy a vlády. Kvůli nepříznivému válečnému vývoji Tódžó 16. července 1944 rezignoval. Ve funkci premiéra ho vystřídal generál Kuniaki Koiso, ale ani ten nezvrátil nepříznivý vývoj války komplikovaný těžkou situací v zázemí, nedostatkem potravin a strádáním civilistů. Na podzim 1945 císař Hirohito vyhlásil kapitulaci, které se neúspěšně pokusila skupina důstojníku zabránit.", "section_level": 2}, {"title": "Po skončení války.", "content": "Po podpisu kapitulace přešlo Japonsko pod okupační správu USA, v jejímž čele stál Douglas MacArthur. Jejím hlavním úkolem bylo potrestání válečných zločinů, propuštění politických vězňů, omezení monopolů a demokratizace Japonska. Hlavní představitelé Japonského režimu byli odsouzeni Tokijským tribunálem.", "section_level": 2}, {"title": "Porovnání s evropskými režimy.", "content": "Přestože bylo Japonské císařství spojencem Německa a Itálie nalezneme zde společné prvky i podstatné rozdíly. Nejviditelnější rozdíly mezi Japonskem a jeho evropskými protějšky jsou:  Jiní historici tvrdí, že můžeme hovořit o fašismu, protože:  Významným společným rysem byl odpor k levici, zejména ke komunismu. Příkladem tohoto odporu může být pakt proti kominterně, kterým se v roce 1936 Japonsko a Německo (později se přidaly i další státy) zavázaly společně bojovat proti komunistické propagandě, nebo zmiňovaný incident z 15. března 1928. Společným prvkem byl také vypjatý nacionalismus. Všichni Japonci byli císařovi pokorné děti, byl to vyvolený národ a ostatní Asiaté byli někde hodně vespodu. Číňané byli dokonce níže, než prasata.", "section_level": 1}], "src_summary": "Japonský fašismus je ne zcela přesné označení pro souhrn krajně pravicových ideologií, které byly hlavní politickou silou v Japonském císařství na počátku vlády císaře Hirohita v letech 1928–1945. Používá se také označení etatismus období Šówa.", "tgt_summary": "日本法西斯主义,是指日本在第二次世界大战前军事独裁主义的意识形态及政治体制。", "id": 912316}
{"src_title": "USS Oklahoma (BB-37)", "tgt_title": "奧克拉荷馬號戰艦", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Kýl byl položen v loděnicích New York Shipbuilding Company v Camden (New Jersey) 26. října 1912. Na vodu byla spuštěna 23. března 1914 a americké námořnictvo si ji převzalo 2. května 1916.", "section_level": 1}, {"title": "Pohon a pancéřování.", "content": "Pohon zajišťovaly tři pístové expanzní trojčinné parní stroje, které poháněly dva lodní šrouby s výsledným výkonem 24 800 ihp, které dával maximální rychlost lodi 20,5 uzlu.  Na Oklahomě (po její sesterské lodi USS Nevada) byl použit poprvé systém pancéřování \"všechno nebo nic\", tzv. hlavní a životně důležité části chránil silný pancíř, zatímco méně důležité části byly chráněny slabě.", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Hlavní výzbroj sestávala z deseti děl ráže 365 mm ve čtyřech věžích (dvě vpředu, dvě vzadu) v konfiguraci 3-2-2-3 děla na věž. Pomocnou výzbroj tvořilo 21 děl ráže 127 mm uložených v kasmatech po stranách. Tato pomocná výzbroj se však ukázala jako neefektivní (použitelná pouze při klidném moři), proto bylo po několika letech demontována a ponechány byly pouze děla ve střední části trupu. Později bylo přidáno 8 protiletadlových děl ráýe 127 mm. Nesla i čtyři torpédomety ráže 533 nmm.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Od převzetí do služby sloužila v Atlantiku s domovskou základnou Norfolk ve státě Virginie. V letech 1918 a 1919 chránila konvoje mezi USA a Evropou. V prosinci 1918 a červnu až červenci 1919 převážela prezidenta Wilsona na konference do Evropy. Po pěti letech služby v Atlantiku se přesunula do Tichomoří (1921). V roce 1925 podnikla plavby na Nový Zéland a do Austrálie.  V roce 1927 se vrátila přes Panamský průplav do Atlantiku, kde od září 1927 do července 1929 podstoupila ve Philadelphia Navy Yard – Philadelphii ve státě Pensylvánie rekonstrukci. Poté krátce sloužila v průzkumné flotile a znovu se vrátila k pacifické flotile. V polovině roku 1936 byla opět v evropských vodách, kde asistovala při evakuaci občanů USA z Španělska během tamní občanské války. Do domovského přístavu Norfolk se vrátila 11. září 1936, a do Pacifiku se přeplavila 24. října. V Pacifické flotile, do které byla znovupřevelená, se stala lodí určenou k výcviku rezervistů.  V době útoku na Pearl Harbor kotvila jednotka vedle bojové lodě USS Maryland. Japonská letadla zasáhla loď velkým počtem torpéd, čímž jí způsobily velkou trhlinu na levoboku následkem čehož se rychle převrátila a potopila. Naštěstí díky mělkému dnu a obětavému zásahu vojáků i civilistů se podařilo několik lidí zachránit po prořezání trupu. Zahynulo přes 400 členů posádky.  V roce 1943 byla jednotka vyzdvižena a v suchém doku uvedena do stavu schopného přepravy do nejbližších loděnic, kde se dostala s cizí pomocí, protože pohonné jednotky nebyly opraveny. Poškození se však následně ukázala jako neopravitelná, a proto se odmontovala dělostřelecká výzbroj a loď byla vyřazena ze služby. V prosinci 1946 byla loď prodána do šrotu, ale v květnu 1947 se během přepravy potopila. Přesná poloha vraku zůstala neznámá.", "section_level": 1}], "src_summary": "USS Oklahoma byla druhá jednotka bitevních lodí třídy Nevada. Pojmenována byla v souladu s doktrínou USA po jednom ze spolkových států USA, Oklahoma. Měla jedinou sesterskou loď Nevada a byla poslední lodí USA, která měla ještě pohon parními stroji.", "tgt_summary": "奥克拉荷马号战舰(舷号BB-37)是一艘隶属于美国海军的战舰,为内华达级战舰的二号舰。她是美军第一艘以奥克拉荷马州为名的军舰,亦是美国首批超级无畏舰。", "id": 1862730}
{"src_title": "Helen Quinnová", "tgt_title": "海倫·奎恩", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Quinnová absolvovala střední školu ve Victorii v Austrálii a následně nastoupila na University of Melbourne. Na doktorské studium přešla do USA na Stanfordovu univerzitu. V roce 1967 získala doktorát, v té době tvořily ženy méně než 2% fyziků. Postgraduální práci absolvovala v německé urychlovačové laboratoři DESY v Hamburku. Následně strávila sedm let na Harvardově univerzitě předtím, než se vrátila do Stanfordu, kde získala post profesorky fyziky na Stanford Linear Accelerator Center.", "section_level": 1}, {"title": "Příspěvky ve fyzice.", "content": "Společně s Howardemem Georgim a Stevenem Weinbergem ukázala že tři typy základních fyzikálních interakcí (silná, elektromagnetická a slabá), které vypadají velmi odlišné když pozorujeme jejich chování v běžném světě, se stávají velmi podobné v procesech s extrémně vysokými energiemi. Proto mohou být tyto tři interakce aspekty jediné sjednocené interakce. Navrhla také možnou novou symetrii vesmíru, později známou jako Pecceiova–Quinnové symetrie. Tato vysvětluje jak může v silné interakci platit CP symetrie, ačkoli ve slabé interakci tato symetrie neplatí. Jedním z důsledků této teorie je předpověď částice známé jako axion. Tato částice dosud nebyla pozorována, ale uvažuje se o ní jako o možném kandidátovi na temnou hmotu.  Rovněž společně s Weinbergem a Enrico Poggiem ukázala, jak může být fyzika kvarků použita k předpovědi některých aspektů fyziky hadronů (což jsou částice složené z kvarků) bez ohledu na detaily struktury hadronů. Tato vlastnost je známa jako kvark-hadronová dualita.  V několika různých zemích vystoupila s přednáškou \"\"Chybějící antihmota\"\", ve které naznačuje, že tato oblast výzkumu je velmi slibná.  Dlouhodobě se angažuje v otázce výchovy. V Kalifornii, pracuje s učiteli ze základních a středních škol, tak aby se naučili předávat zábavu a vzrušení související s fyzikou studentům. Je členkou Rady pro vědecké vzdělávání v rámci Národní rady pro výzkum. Předsedala výboru, Národní rady pro výzkum který v roce 2012 vyvinul \"\"Rámec pro K-12 vzdělávání vědy\"\", který by se měl stát vodítkem pro vývoj multistátních norem pro vědecké vzdělávání. Konečná podoba dokumentu byla vydána v roce 2013 pod názvem \"\"Příští generaci vědeckých standardů\"\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Helen Rhoda Arnold Quinnová (* 19. května 1943 Melbourne) je americká fyzička austrálského původu zabývající se fyzikou elementárních částic. Její práce se týká především hledání jednotné teorie tři interakcí, silné, elektromagnetické a slabé. Obdržela několik vyznamenání včetně Diracovy medaile.", "tgt_summary": "海伦·罗达·奎恩(英语:Helen Rhoda Quinn,1943年-5月19日),澳大利亚出生的美国粒子物理学家,以寻找三种相互作用力统一理论闻名,并获得一些荣誉国际奖项。", "id": 2918858}
{"src_title": "Sidney Coleman", "tgt_title": "西德尼·科尔曼", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Sidney Coleman se narodil a vyrostl v Chicagu. V roce 1957 získal bakalářský titul na Illinois Institute of Technology.  Poté odešel na Kalifornský technologický institut, kde v roce 1962 obdržel doktorský titul. Po získání doktorátu začal pracovat na Harvardově univerzitě, kde strávil celý zbytek kariéry. V 70. letech se tam setkal se svou budoucí manželkou Dianou, vzali se v roce 1982.  \"Byl to gigant ve zvláštním smyslu, protože nebyl známý na veřejnosti,\" řekl laureát Nobelovy ceny Sheldon Glashow pro Boston Globe. \"Není Stephen Hawking, zvenku není prakticky viditelný. Ale ve společenství teoretických fyziků je velký bůh. Je fyzikem fyziků.\"  V roce 1966 Antonino Zichichi přijal Colemana jako asistenta na tehdejší novou letní školu v rámci Mezinárodní školy pro subjadernou fyziku ve městě Erice na Sicílii. Coleman zde v průběhu 70. a 80. let zaznamenal velký úspěch a v roce 1979 u příležitosti patnáctého výročí založení školy mu byl udělen titul \"nejlepšího přednášejícího\". Jeho vysvětlení spontánního narušení symetrie z hlediska malého muže žijícího uvnitř ferromagnet bylo často citováno pozdějšími popularizátory fyziky. Klasický text částicové fyziky\" Aspekty Symetrie\" z roku 1985 je kolekcí Colemanovy přednášky v Erici.  Colemanovy přednášky na Harvardu byly rovněž úspěšné. Studenti jednoho kurzu kvantové teorie pole vytvořili trička s jeho obrazem a jeho proslulými citáty, mezi nimiž byl například výrok: \"Nejen Bůh ví, já vím, a na konci semestru budete vědět také.\" I přes toto uznání neměl příliš velký úspěch ve výuce doktorských studentů:  Nesnáším [výuku]. Dělám to jako součást práce. No, je to samozřejmě nepravdivé, nebo možná větší pravda než nepravda, když řeknu, že to nesnáším.... Ale určitě bych býl stejně šťastný, kdybych neměl žádné doktorské studenty.... Občas se najde student s nímž je radost spolupracovat. Hugh David Politzer a Erick Weinberg byli tohoto druhu, ale oni byli v podstatě téměř zralí fyzikové. Byli velmi chytří, když přišli ke mně. Obecně platí, že práce s doktorským studentem je jako učit kurz. Je to únavná a nepříjemná práce. Bolest v krku. Můžete to udělat, protože za to máte zaplaceno. Kdybych nedostal zaplaceno, určitě bych to nikdy nedělal.  V roce 1989 získal Coleman ocenění Národní akademie věd.  V roce 2005 na Colemanovu počest uspořádala katedra fyziky Harvardovy university \"SidneyFest\" - konferenci o kvantové teorii pole a kvantové chromodynamice.  Kromě akademické práce byl Coleman znám i nadšením pro science-fiction. Byl jedním ze zakladatelů nakladatelství Advent: Publishers a působil jako recenzent sci-fi knihy pro \"The Magazine of Fantasy and Science Fiction\".", "section_level": 1}, {"title": "Příspěvky k fyzice.", "content": "Některé z jeho nejznámějších prací jsou", "section_level": 1}], "src_summary": "Sidney Richard Coleman (7. března 1937 – 18. listopadu 2007) byl americký teoretický fyzik, který studoval pod vedením Murraye Gell-Manna. Je známý díky svému výzkumu fyziky vysokých energií.", "tgt_summary": "西德尼·理查·科尔曼(英语:Sidney Richard Coleman,1937年-3月7日-2007年-11月18日),犹太裔美国理论物理学家,哈佛大学教授。他是量子场论的权威学者,在有效理论、自发对称性破缺和宇宙学方面都有重要工作。他的演讲集《对称性面面观》(英语:Aspect of Symmetry)是量子场论的经典著作。", "id": 1451222}
{"src_title": "Richard Tolman", "tgt_title": "理查德·托勒曼", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Tolman se narodil ve West Newtonu v Massachusetts a studoval chemické inženýrství na Massachusettském Technologickém Institutu, kde obdržel bakalářský titul v roce 1903 a doktorský titul v roce 1910 pod vedením Arthura Noyese.  V roce 1924 se oženil s psycholožkou Ruth Sherman Tolmanovou.  V roce 1912 představil koncept relativistické hmotnosti tím, že napsal, že \"výraz \"m\"(1 - \"v\"/\"c\") je nejlelpší pro popis hmotnost pohybujícího se tělesa.\"  Roku 1916 experimentálně prokázal, že se elektřina se skládá z elektronů tekoucích přes kovové vodiče. Jako vedlejší produkt tohoto experimentu byla změřena hodnota klidové hmotnosti elektronu. Byl však znám především jako teoretik.  Tolman byl členem Technické Aliance do nějž vstoupil v roce 1919. Šlo o předchůdce Technokratického hnutí. V rámci aliance pomáhal provádět energetický průzkum, analýzu možností uplatnění vědy v sociálních a pracovních záležitostech.  Členem Americké Akademie Umění a Věd byl zvolen v roce 1922. Ve stejném roce nastoupil na Kalifornský Technologický institut, kde se stal profesorem fyzikální chemie a matematické fyziky a později děkanem.  Jedním z Tolmanových raných studentů na Kalifornském technologickém institutu byl teoretický chemik Linus Pauling, kterého Tolman naučil pre-Schrödingerovskou kvantovou teorii.  V roce 1927 publikoval Tolman text o statistické mechanice, jehož pozadí byla stará kvantová teorie, Maxe Plancka, Nielse Bohra a Arnolda Sommerfelda. V roce 1938 vydal novou podrobnou práci, která se vztahuje na aplikace statistické mechaniky na klasické a kvantové systémy. Byla to standardní práce na toto téma po mnoho let a zůstává v zájmu fyziků i na počátku 21. století.  V pozdějších letech své kariéry se Tolman stále více zajímal o aplikace termodynamiky na relativistické systémy a kosmologii. Důležitou monografii vydal v roce 1934 pod názvem \"Relativita, Termodynamika a Kosmologie\", která ukázala jak se záření černého tělesa ochladí v expandujícím vesmíru, ale zůstává tepelným, což byl klíčový ukazatel vzhledem k vlastnostem reliktního záření. Tolman v této monografii dále jako první člověk dokumentoval a vysvětlil, jak by mohl mít uzavřený vesmír nulovou energii. Vysvětlil že veškerá hmota a energie je pozitivní a veškerá gravitační energie je záporná, takže se vzájemně vyruší, což vede k vesmíru s nulovou energií. Jeho zkoumání hypotézy oscilujícího vesmíru, kterou navrhl Einstein v roce 1930, upozornilo na problémy, pokud jde o entropii modelu a vyústilo v zánik hypotézy v pozdních 60 letech.  V průběhu druhé světové sálky působil Tolman jako vědecký poradce generála Leslie Grovese v rámci projektu Manhattan. V době jeho smrti v Pasadeně, byl hlavním poradcem Bernard Barucha amerického zástupce v komisi OSN pro atomovou energii.  Každý rok uděluje jihokalifornská sekce Americké Chemické Společnosti Tolmanovu cenu \"za vynikající příspěvky v chemii.\"", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Tolmanův bratr byl behaviorální psycholog Edward Chace Tolman.", "section_level": 1}], "src_summary": "Richard Chace Tolman (4. března 1881 – 5. září 1948) byl americký matematický fyzik a fyzikální chemik, který byl odborníkem ve statistické mechanice. Udělal také významné příspěvky k teoretické kosmologii v letech těsně po Einsteinově objevu obecné teorie relativity. Byl profesorem fyzikální chemie a matematické fyziky na Kalifornském Technologickém Institut.", "tgt_summary": "理乍得·蔡斯·托尔曼(英语:Richard Chace Tolman,1881年-3月4日-1948年-9月5日),美国数学物理学家和物理化学家,亦是统计力学的权威学者。他还在爱因斯坦发现了广义相对论后不久为物理宇宙学做出了诸多贡献。他是加利福尼亚理工学院的物理化学兼数学物理教授,亦是曼哈顿计划的科学顾问之一。", "id": 2596686}
{"src_title": "Edward Morley", "tgt_title": "愛德華·莫立", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Newarku Anně Clarisse Treat a Reverendu Sardisi Brewsterovi Morleymu. Oba rodiče byli měli původ mezi prvními kolonisty kontinentu a čistě britského původu. Morley vyrostl ve West Hartfordu v Connecticutu. Během dětství byl často nemocný a měl nalomené zdraví, proto byl až do devatenácti let vzděláván otcem doma.  V roce 1857 Morley nastoupil na Williams College v Williamstownu což byla alma mater jeho otce. Bakalářské studium absolvoval v roce 1860, a v roce 1863 získal magisterský titul. Kolem roku 1860 se jeho zájem postupně přesunul z chemie, která ho fascinovala od dětství k optice a astronomii. V letech 1860-1861 připravil tranzitní nástroje vyrobené z chronografu a provedl první přesné stanovení zeměpisné šířky z univerzitní observatoře. Toto stanovení bylo předmětem jeho první publikované knihy, která byla přečtena před Americkou asociací pro pokrok ve vědě v roce 1866.  Na radu svých rodičů vstoupil Morley do Andover Theological Seminary v roce 1861, kurz dokončil o 3 roky později a získal v něm dobrou znalost hebrejštiny. Od roku 1866 do roku 1868 byl učitelem na soukromé škole a později, od roku 1868 kázal v malé farnosti v Ohiu. Ve stejné době byl jmenován profesorem chemie na Western Reserve College (nacházející se v Hudsonu v Ohio a později přestěhované do Clevelandu a přejmenované na Case Western Reserve University), kde zůstal až do svého odchodu do penze v roce 1906. Tato událost byla zlomovým bodem v jeho kariéře. V roce 1873 se stal profesorem chemie v Cleveland Medical College z této pozice ale odstoupil v roce 1888 aby měl více času na výzkum. Těsně předtím, než se přestěhoval do Hudsonu se oženil se Imbellou A. Birdsallovou.  Během pobytu v Clevelandu shromáždil jednu z nejlepších soukromých sbírek chemických časopisů v Americe. Vlastnil i ruské časopisy a naučil se rusky tak dobře aby je mohl číst. Po odchodu do penze jeho knihovnu zakoupila univerzita a přesídlila ji do chemické laboratoře, která po něm byla pojmenována. V roce 1906 se přestěhoval do West Hartford v Connecticutu, kde postavil malý dům a laboratoř pro své osobní studium hornin a minerálů.  Morley nebyl plodný spisovatel, publikoval pouze 55 odborných článků. Svou ženu přežil jen o několik měsíců a zemřel po chirurgické operaci v nemocnici v Hartfordu v roce 1923.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Optika a astronomie.", "content": "Nejvíce známy jsou jeho výzkumné práce v oblasti fyziky a optiky. V této oblasti Morley spolupracoval a pomáhal fyzikovi Albertu Abrahamu Michelsonovi především v období kolem roku 1887. Mnohokrát nastavovali a zlepšovali techniku pro experiment později nazývaný Michelsonův–Morleyův. Jejich aparatura byla sestavena k přesným měřením rychlosti světla v různých směrech a v různých obdobích roku, tak jak se Země pohybuje na své oběžné dráze kolem Slunce. Tato pečlivá měření byla vytvořena za účelem měření rozdílů rychlosti světla v různých směrech. Michelson a Morley ale vždy zjistil, že rychlost světla se nemění vůbec a nezávisí na směru měření nebo postavení Země na oběžné dráze. Toto nazýváme \"nulový výsledek\" pro jejich experimenty s měřením rychlosti světla.  Ani Morley ani Michelson nepředpokládali, že tyto nulové výsledky vyvrací hypotézu o existenci \"éteru\", ve kterém docházelo podle tehdejších předpokladů k šíření elektromagnetických vln. Irský fyzik George FitzGerald Francis navrhl vysvětlení těchto nulových výsledků, když postuloval to co dnes nazýváme FitzGerald–Lorentzova kontrakce fyzikálních objektů ve směru jejich pohybu v inerciálním referenčním rámci.  Nicméně jiní vědci dospěli k závěru, že éter neexistuje. Výsledky Michelsonova–Morleyova experimenty podporovaly Einsteinův silný postulát z roku 1905, že rychlost světla je konstantní ve všech inerciálních vztažných soustavách, který byl součástí jeho speciální teorie relativity.  Morley také spolupracoval s Daytonem Millerem na experimentech s pozitivním éterem po skončení experimentů s Michelsonem. Morley dále sám prováděl měření rychlosti světla při průchodu přes silné magnetické pole. Studoval také teplotní roztažnosti pevných materiálů.", "section_level": 2}, {"title": "Chemie.", "content": "Ve Western Reserve College byl Morley povinen učit a to nejen chemie, ale také geologii a botaniku, což mu nechávalo jen málo času na výzkum. Nicméně během prvních deseti let na Hudsonu publikovat pět článků, většina se týkala přesnosti měření.  V chemii, která byla jeho původní vědou pracoval na zjištění přesné hodnoty složení atmosféry a určení hmotností plynů v atmosféře. Jeho práce na atomové hmotnosti kyslíku zahrnuje období jedenácti let. Hodně času strávil kalibrací přístroje a zlepšením přesnosti měření na nejvyšší možný stupeň (cca 1 díl na 10 000). V roce 1895 Morley představil novou hodnotu poměrů atomových hmotnostní kyslíku a vodíku, což poskytlo nejpřesnější určení atomové hmotnosti kyslíku v dosavadní historii vědy. Morleyův výzkum atomové hmotnosti kyslíku byl uznán jako Národní kulturní chemické památka Americké chemické společnosti v roce 1995.", "section_level": 2}, {"title": "Vyznamenání.", "content": "Morley byl prezidentem Americké asociace pro pokrok ve vědě v roce 1895 a rovněž byl prezidentem Americké chemické společnosti v roce 1899. Byl oceněn Davyho medailí, pojmenovanou pro britském chemikovi Humphry Davym, kterou získal od Královské společnosti v roce 1907 a také získal medaili Elliotta Cressona od Franklinova institutu v roce 1912 za významné příspěvky k chemii. Od Chicagské sekce Americké chemické společnosti održel cenu Willarda Gibbse v roce 1917.  Jeho jméno nese kráter Morley na přivrácené straně Měsíce a také Morleyho základní škola ve West Hartfordu a Morleyho vědecká laboratoř v kampusu Williams College. Jeho dům ve West Hartfordu byl prohlášen Národní kulturní památkou v roce 1975.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edward Williams Morley (29. ledna 1838 – 24. února 1923) byl americký vědec, známý díky jeho měření relativní atomové hmotnost kyslíku, a díky Michelsonově–Morleyho experiment.", "tgt_summary": "爱德华·莫立(英语:Edward Morley,1838年-1月29日-1923年-2月24日),是一位美国物理学家,化学家。他与阿尔伯特·迈克生合作完成著名的迈克生-莫立实验。", "id": 407032}
{"src_title": "Letní paralympijské hry 2016", "tgt_title": "2016年夏季帕拉林匹克運動會", "src_document": [{"title": "Volby pořadatele.", "content": "Města, která měla zájem na uspořádání LOH 2016, musela spolu s ostatními podat přihlášku do 14. ledna 2008. Potenciální kandidátská města prošla výběrovým řízením, které hodnotilo celkem jedenáct kritérií (doprava, finance, ubytování atd.) Na jejich základě pak komise zúžila výběr na čtyři adepty: americké Chicago, španělský Madrid, brazilské Rio de Janeiro a japonské Tokio (které hostilo Letní olympijské hry 1964 a znovu je bude hostit v roce 2020). Mezinárodní olympijský výbor (MOV) nepodporoval kandidaturu Dauhá, a to i navzdory vyššímu ohlasu než vybrané Rio de Janeiro, jelikož záměr Dauhá pořádat olympijské hry v říjnu nevyhovoval kalendáři MOV. Praha a Baku také nepřešly přes výběrové řízení.  V čele 10členné hodnotící komise stanula Maročanka Nawal El Moutawakel, která již předsedala hodnotící komisi pro jednotlivé kandidatury Letních olympijských her 2012. V druhém čtvrtletí roku 2009 provedla komise inspekce na místě. Dne 2. září, měsíc před volbami, vydali pro členy MOV obsáhlé odborné posouzení.  MOV udělalo na jednotlivých místech mnoho omezení, aby se zabránil kandidujícím městům v komunikaci nebo v přímém ovlivňování 115 hlasujících členů. Nicméně kandidující města investovaly do svých PR a mediálních programů nemalé částky ve snaze nepřímo ovlivňovat členy MOV, sbírat domácí podporu, podporu sportovních médií a obecně mezinárodních médií jako takových.  Konečné hlasování se konalo dne 2. října 2009 v dánském hlavní městě Kodani. Chicago a Tokio byly vyřazeny po prvním a druhém kole hlasování, v uvedeném pořadí, přičemž do posledního kola mířilo Rio de Janeiro s výrazným náskokem před Madridem. Ten si také udrželo a bylo vyhlášeno jako hostitel Letních olympijských her v roce 2016.", "section_level": 1}, {"title": "Soutěže.", "content": "Na XV. Letních paralympijských hrách se soutěžilo v celkem 22 sportovních odvětvích.", "section_level": 1}, {"title": "Úmrtí.", "content": "Íránský cyklista Bahman Golbarnezhad zemřel 17. září 2016 při závodě kvůli infarktu a následnému pádu z kola.", "section_level": 1}, {"title": "Česko na LPH 2016.", "content": "Česko reprezentovalo 37 paralympioniků.  Vlajkonošem české paralympijské reprezentace byl zvolen šestinásobný paralympijský vítěz v cyklistice Jiří Ježek.  \"Čestí medailisté\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Letní paralympijské hry 2016, oficiálně XV. letní paralympijské hry (), se konaly v brazilském Riu de Janeiru. Slavnostní zahájení proběhlo 7. září 2016, ukončení se pak uskutečnilo 18. září 2016. Ve městě konání byly několik dnů před zahájením demonstrace, a proto nebylo jisté, jestli hry začnou v termínu. Her se účastnilo 159 zemí a zhruba 4342 paralympioniků ve 22 sportech.", "tgt_summary": "2016年夏季残疾人奥林匹克运动会(巴西葡萄牙语:\"Jogos Paralímpicos de Verão de 2016\")是第十五届夏季残疾人奥林匹克运动会;将于2016年9月7日至9月18日在巴西里约热内卢举办,是第一次在南美洲举行的残疾人奥林匹克运动会。本届残奥会于2009年10月2日在丹麦哥本哈根举行的第121届国际奥委会全体会议上选出。", "id": 1860363}
{"src_title": "USS Idaho (BB-42)", "tgt_title": "愛達荷號戰艦 (BB-42)", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Kýl byl položen v loděnicích New York Shipbuilding Company v Camdenu ve státě New Jersey v lednu 1915. Na vodu byla spuštěna 30. června 1917 a americké námořnictvo si ji převzalo 24. března 1919.", "section_level": 1}, {"title": "Pohon a pancéřování.", "content": "Pohon zabezpečovalo 9 kotlů Babcock & Wilcox a 4 turbíny, které na rozdíl od první jednotky New Mexico poháněly přímo čtyři lodní šrouby s výsledným výkonem 27 500 hp, které dávali lodi maximální rychlost 21 uzlů.  Boční pancéřový pás byl silný 279 - 203 mm a paluba byla chráněna 152,5 - 76,2 mm pásem. Hlavní dělostřelectvo bylo uloženo ve věžích o síle pancíře 457 - 228 mm sekundární dělostřelectvo mělo pancéřování 152 - 76 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Hlavní výzbroj se skládala z dvanácti děl ráže 365 mm (14 \"/ 50 cal.) ve čtyřech trojhlavňových věžích (dvě vpředu, dvě vzadu). Pomocnou výzbroj tvořilo 22 děl ráže 127 mm (5\" / 51) uložených v kasematech po 11 na každé straně. V průběhu krátkého času bylo odstraněno 8 děl z nejnižších kasemat, protože se tato pomocná výzbroj dala použít jen při klidném moři. Ve třicátých letech bylo přidáno 8 x 127 mm děl (5 \"/ 25 cal.). Loď nesla dva 533 mm torpédomety.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "13. dubna 1919 proběhly první cvičné plavby v zálivu Guantánamo a odtud se loď přesunula k New Yorku, kde nalodila brazilského prezidenta Epitácio Pessoa na jeho cestě do Rio de Janeiro 6. července. 17. července se vrátila zpět. Nato přes panamský průplav odplula do Monterey v Kalifornii a následně byla v září přesunuta do Pacifické flotily. Zúčastnila se cvičení a prohlídek včetně prohlídky flotily prezidentem Woodrowem Wilsonem 13. září 1919. V roce 1920 vezla státní sekretáře (námořnictva a vnitra) Josephuse Danielse a Johna B. Payna na jejich inspekci po Aljašce.  Po návratu z Aljašky 22. července 1920 část flotily manévrovala v oblasti Kalifornie a dále na jih u Chile. Intenzivní výcvik pokračoval až do roku 1925 s krátkými přestávkami. Například v Seattlu pozdravila prezidenta Warrena Hardinga, krátce před jeho smrtí v roce 1923.  Bitevní loď se od 15. dubna 1925 do 1. července zúčastnila válečných her u Havaje, načež navštívila Samou, Austrálii a Nový Zéland. Z cest se vrátila 24. září 1925 a zakotvila v San Francisku v Kalifornii. Na zpáteční cestě stihla nalodit Johna Rodgerse a jeho hydroplán po jeho pokusu přeletu z USA na Havaj.  Následujících šest let operovala ze základny San Pedro, během nichž cvičila u pobřeží Kalifornie a v Karibském moři. 7. září 1931 vyplula ze San Pedra a přesunula se na východní pobřeží USA.  30. září 1931 do 9. října 1934 podstoupila rozsáhlou (generální) přestavbu v loděnicích Norfolk Navy Yard. Úpravy se týkaly přidání lepšího pancéřování, zesíleny byly i podhladinové části, kde byly přidány protitorpédové oddíly, lepší strojní zařízení, odstraněny byly válcovité stožáry a přestavěny nástavby. To mělo za následek zvýšení výtlaku a mírné rozšíření plavidla. Po dokončení 9. října podstoupila konstrukční zkoušky v Karibiku, aby se následně 17. dubna vrátila na svou domovskou základnu San Pedro.  Po příjezdu do San Pedra se věnovala nadále výcviku a střeleb až do vypuknutí druhé světové války v Evropě načež se přesunula na Havaj jako část bojové flotily (1. červen 1940). Vzápětí však byla 6. června převelena na východní pobřeží do Atlantiku jako součást patrol USA. V září chránila americkou předsunutou základnu na Islandu s domovským přístavem ve fjordu Hvalfjordur]] až do 7. prosince 1941.  27. srpna 1945 byla součástí okupačních sil v Tokijském zálivu a 2. září byla při podpisu kapitulace Japonska. O čtyři dny později se přesunula Panamským průplavem na východní pobřeží do Norfolku, kam dorazila 19. října. 3. července 1946 byla deaktivována a přesunuta do zálohy. 24. listopadu 1947 byla prodána do šrotu firmě Lipsett, Incorporated, z New York City.  \"Idaho\" obdržela během II. sv. války sedm hvězd za službu.", "section_level": 1}], "src_summary": "USS Idaho byla třetí loď třídy New Mexico. Pojmenována byla v souladu s doktrínou USA po jednom z amerických států, konkrétně po 43 státě - Idaho. Měla dvě sesterské lodě New Mexico a Mississippi.", "tgt_summary": "爱达荷号战舰(舷号BB-42)是一艘隶属于美国海军的战舰,为新墨西哥级战舰的三号舰。她是美军第四艘以爱达荷州为名的军舰。", "id": 2364305}
{"src_title": "Video RAM", "tgt_title": "VRAM", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Video RAM obecně zahrnuje všechny formy RAM, které se používají k ukládání dat snímků pro počítačový monitor. Všechny typy Video RAM jsou určitou variantou dynamické RAM a jsou součástí grafické karty počítače.", "section_level": 1}, {"title": "VRAM.", "content": "Nejběžnější typ, nazývaný VRAM (Video RAM s velkým V), v podstatě slouží jako vyrovnávací paměť (buffer) mezi procesorem a monitorem počítače, proto se často nazývá framebuffer. Když jsou snímky připraveny k odeslání monitoru, jsou nejprve přečteny procesorem jako data z nějaké formy hlavní RAM a poté zapsány do VRAM. Z ní jsou poté konvertována z digitálních dat na analogové signály pomocí RAMDAC (). Tyto signály jsou následně odeslány a zobrazeny na monitoru.", "section_level": 1}, {"title": "Další typy video RAM.", "content": "Do kategorie pamětí video RAM patří i další typy, které mají několik společných vlastností. Obsahují 2 porty, díky kterým může procesor do paměti VRAM zapisovat nový snímek, zatímco monitor z ní čte signály, na jejichž základě mění zobrazovaný obsah. Dvouportový design je hlavní rozdíl mezi hlavní pamětí RAM a video RAM.", "section_level": 1}, {"title": "Window DRAM (WRAM).", "content": "Tato varianta video RAM byla vyvinuta s cílem dosáhnout lepšího výkonu za nižší cenu než u běžné VRAM. Nabízela o 25% širší pásmo, což umožňovalo zrychlit běžně používané grafické operace, jakými je plnění bloků a vykreslovaní textu. Použita byla například u grafických karet Matrox Millenium nebo ATI 3D Rage Pro.", "section_level": 2}, {"title": "Multibank DRAM (MDRAM).", "content": "Tento typ, vyvinutý společností MoSys, je RAM s vysokým výkonem, která paměť rozdělí na množství částic (bank) o velikosti 256 KB, ke kterým lze přistoupit jednotlivě. Oproti tradiční video RAM, která je monolitická, ji rozdělení na banky umožňuje dosáhnout zlepšeného výkonu. Další výhodou tohoto typu video RAM je možnost zavést ji do grafické karty s nižší pamětí a lze ji tedy vyrobit levněji. MDRAM byla primárně používána u grafických karet od firmy Tseng Labs (v roce 1997 odkoupena firmou ATI Technologies).", "section_level": 2}, {"title": "Synchronous Graphics RAM (SGRAM).", "content": "Synchronní grafická RAM je speciální druh SDRAM (Synchronní dynamická RAM) pro grafické adaptéry. Jedná se o relativně levnou paměť. která má některé nadstandardní funkce. Využívá funkci maskovaní bitů (), která umožňuje modifikovat data pomocí jediné operace, oproti standardní sekvenci operací, tvořenou čtením, úpravou a zapsáním. Také má funkci zapisování do bloků (), která zvládá operace s daty pro plnění obrazovek na popředí nebo pozadí s větší efektivitou. Oproti většině video RAM je výjimečná tím, že má pouze 1 port, nicméně umí otevřít 2 stránky paměti najednou, čímž simuluje dvouportovou technologii.", "section_level": 2}], "src_summary": "Video RAM je dvouportové provedení dynamické RAM (DRAM) pro grafické adaptéry. Její nejrozšířenější variantu označovanou VRAM v roce 1980 vyvinuli zaměstnanci vývojové divize IBM F. Dill, D. Ling and R. Matick (patent přidělen v roce 1985). VRAM byla poprvé komerčně využita v grafickém adaptéru pracovní stanice IBM 6150 RT, kterou IBM uvedla na trh v roce 1986. Používání VRAM přineslo barevnou grafiku s lepším rozlišením za nižší cenu. Její dostupnost i na levnějších strojích byla ve své době klíčová pro rozvoj grafického uživatelského prostředí počítače.", "tgt_summary": "VRAM(Video RAM,影像随机接达记忆器),是显存的一种形式,作为影像绘图卡、显卡所使用的DRAM(内存),属于双埠随机存取内存,可让RAMDAC与影像处理同时存取。一般可包括两个部分,第一是数码电子的部分,用以接受微处理机的命令,将所收到的资料格式化。另一个是影像产生器的部分,用以将上述资料进一步形成视讯讯号。", "id": 1463056}
{"src_title": "USS New Mexico (BB-40)", "tgt_title": "新墨西哥號戰艦", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Kýl byl položen v loděnicích New York Navy Yard v Brooklynu v New Yorku 14. října 1915. Na vodu byla spuštěna 13. dubna 1917 a americké námořnoctvo si ji převzalo 20. května 1918.", "section_level": 1}, {"title": "Pohon a pancéřování.", "content": "Pohon zabezpečovalo 9 kotlů Babcock & Wilcox pohánějící 4 turbíny, které následně poháněly elektrické agregáty, napájející elektromotory, které otáčely hřídely čtyř lodních šroubů s výsledným výkonem 27 500 hp. Maximální rychlost lodi byla 21 u. Pohonem pomocí elektrických agregátů a elektromotorů se USS New Mexico lišila od svých sesterských lodí Mississippi a Idaho.  Boční pancéřový pás byl silný 279–203 mm. Paluba byla chráněna 152,5 – 76,2 mm pásem. Hlavní dělostřelectvo bylo uloženo ve věžích o síle pancíře 457 - 228 mm. Sekundární dělostřelectvo mělo pancéřování 152–76 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Hlavní výzbroj se skládala z dvanácti děl ráže 365 mm (14 \"/ 50 cal.) Ve čtyřech trojhlavňových věžích (dvě vpředu, dvě vzadu). Pomocnou výzbroj tvořilo 22 děl ráže 127 mm (5 \"/ 51) uložených v kasematech po 11 na každé straně. V průběhu krátké doby bylo odstraněno 8 děl z nejnižších kasemat, protože se tato pomocná výzbroj dala použít jen při klidném moři). Ve třicátých letech bylo přidáno 8 x 127 mm (5 \"/ 25 cal.). Loď nesla dva 533 mm torpédomety.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Do služby byla zařazena 20. května 1918, krátce před koncem první světové války, takže se ještě stihla zapojit do hlídkování podél východního pobřeží USA. V roce 1920 převezla z Francie do USA prezidenta Wilsona. Nato se ještě téhož roku přesunula do Pacifiku, kde se stala součástí americké tichomořské flotily. Následujících dvacet let působila střídavě v Pacifiku a Karibiku.  V loděnicích Philadelphia Navy Yard absolvovala od března 1931 do ledna 1933 modernizaci. Byly odstraněny elektrické agregáty a elektromotory. Touto změnou pohonného systému se zvýšil výkon na 32 500 hp. Zvětšen byl náměr děl (delší dostřel) a stožáry trubkové konstrukce byly zrušeny.  V roce 1941 se přesunula do vod Atlantiku vzhledem k sílící činnost německých ponorek. Tím se vyhnula pohromě v Pearl Harboru, po kterém byla okamžitě převelena na Havajské ostrovy, aby nahradila ztráty způsobené tímto náletem.  Po kapitulaci Japonska se z Tokijského zálivu vydala na cestu na východní pobřeží USA přes Panamský průplav. 19. července 1946 byla v Bostonu vyřazena ze služby a 9. listopadu 1947 prodána do šrotu.", "section_level": 1}], "src_summary": "USS New Mexico byla první lodí třídy New Mexico. Pojmenována byla v souladu s doktrínou USA po jednom z amerických států, konkrétně po 47 státě – Nové Mexiko. Měla dvě sesterské lodě Mississippi a Idaho.", "tgt_summary": "新墨西哥号战舰(舷号BB-40)是一艘隶属于美国海军的战舰,为新墨西哥级战舰的首舰。她是美军第一艘以新墨西哥州为名的军舰。", "id": 744495}
{"src_title": "Filosofie chemie", "tgt_title": "化学哲学", "src_document": [{"title": "Základy chemie.", "content": "Hlavní filozofické otázky vyvstávají už se samotnou definicí chemie a jejího zájmu. Jako základní jednotky chemické teorie se považují atomy a molekuly, nicméně tradiční modely molekulární struktury a chemických vazeb nejsou schopny objasnit některé vlastnosti látek jako kovů, kovových komplexů či aromaticitu.  Kromě toho používají chemici často fiktivní chemické subjekty, jako jsou rezonanční struktury, aby vysvětlili strukturu a reakce látek, pro jejichž popis užíváme různé grafické a jazykové alegorie, které se ve skutečnosti chovají docela jinak.  Někteří chemici a filozofové chemie proto raději jako o základní jednotce chemie uvažují o látkách, než mikrostrukturách. Výhoda tohoto pohledu spočívá v tom, že většina látek, se kterými se setkáváme, není uspořádána v přesných komplexech.  S tím také souvisí filozofické dilema, zda zkoumá chemie látky či reakce. I pokud jsou atomy udržovány ve stálém, pravidelném pohybu, mají tendence vytvářet nové produkty.  Filozofové chemie diskutují otázky symetrie a chirality v přírodě. Organické molekuly (tj. na bázi uhlíku) jsou většinou chirální. Toto je důležitá otázka, protože aminokyseliny, nukleové kyseliny a cukry, které se nacházejí v organismech výhradně jako jeden enantiomer, jsou základními stavebními prvky biologického života. Chemici, biochemici a biologové podobně debatují i kořeny homochirality. Filozofické diskuze jsou závislé na poznatcích o původu tohoto jevu. Je možné, že jsou důsledkem hlubších principů a ve hře bylo racemické prostředí nebo další dosud neznámé jevy. Někteří spekulují, že odpovědi lze nalézt pouze ve srovnání s potenciálním mimozemským životem. Dalším zajímavým bodem v diskusi je například otázka, jestli symetrie přírody koření v tom, že jsme jako lidé nuceni jisté vzorce vnímat, a tím pádem nejsme schopni naši \"předpojatost\" zaznamenat.  Jedním z nejaktuálnějších témat je debata o tom, do jaké míry vysvětluje kvantová fyzika chemické jevy. Je možné svět chemie chápat jako jeden z fyzikálních principů vesmíru, jak bylo mnohokrát předpokládáno, nebo existují nevysvětlitelné mezery, kvůli které ani nebude možné chemii axiomatizovat? Někteří autoři jako Roald Hoffmann říkají, že v takové redukci chemie je řada problémů: týká se to chemických konceptů jako aromaticita, pH, reaktivita či nukleofilita.", "section_level": 1}], "src_summary": "Filozofie chemie je filozofické odvětví uvažující otázky kolem chemie a jejího zkoumání. Filozofové vědy si otázky, které vyplývají ze studia chemických procesů, začali klást zhruba od druhé poloviny 20. století.", "tgt_summary": "化学哲学是关注化学的科学方法论和假设。研究者包括哲学家、化学家和由两方结合的团队。其大部分历史都是被物理哲学所涵盖,但是有化学产生哲学问题自20世纪后半叶便引发了越来越多的关注。 研究内容: 化学哲学的研究内容十分广泛,主要包括:", "id": 49874}
{"src_title": "Jenny Lindová", "tgt_title": "珍妮·林德", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byla žákyní švédského skladatele Adolfa Fredrika Lindblada, který ji vedl na operní škole dvorského divadla ve Stockholmu. Na této scéně také prvně vystoupila, a to roku 1838. Působila zde do roku 1841. Pak odjela do Paříže s vírou, že získá angažmá ve Velké opeře. To se jí nezdařilo, a proto až do konce svého života odmítala na této scéně vystoupit. Od roku 1844 studovala a vystupovala v Berlíně. Giacomo Meyerbeer speciálně pro ni roku 1847 napsal titulní úlohu opery \"Vielka\". V roce 1847 též prorazila v Londýně. K jejím nejslavnějším operním rolím patřila Norma v Belliniho stejnojmenném díle, Adina v Donizettiho \"Nápoji lásky\" a Alice v Meyerbeerově opeře \"Robert ďábel\". Po dvou letech opustila operní jeviště a věnovala se již jen koncertnímu zpěvu. V letech 1850–1852 absolvovala obří turné po Spojených státech. Jejím impresáriem zde byl pověstný „mistr humbuku“, obchodník a průkopník moderní reklamy Phineas Taylor Barnum. Na tomto turné se také vdala, v Bostonu si vzala skladatele Adolfa Goldschmidta. Turné mělo obrovský ekonomický úspěch a do Evropy se tak švédská zpěvačka vrátila se značným jměním. Většinu z něj však ihned darovala na dobročinné účely v rodném Švédsku. Po návratu nicméně žila nejprve v Německu a od roku 1856 znovu v Londýně. Zde v letech 1883–1886 učila zpěv na Royal College of Music. Lektorovala též zpěváky \"Bach Choir\", sboru, který řídil její manžel. Naposledy vystoupila roku 1870 na dolnorýnské slavnosti v Düsseldorfu.  Ottův slovník naučný její pěveckou techniku hodnotil takto: „Byla zpěvačkou nadanou hlasem sopranovým okouzlujícího zvuku, neuvěřitelné techniky koloraturní, zvláště trilkové, a obdivuhodné výraznosti v přednesu.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Jenny Lindová, nepřechýleně Jenny Lind (6. října 1820, Stockholm, Švédsko – 2. listopadu 1887, Malvern, Worcestershire, Anglie) byla švédská operní pěvkyně, sopranistka. Je řazena mezi nejslavnější pěvkyně 19. století a měla přezdívku „švédský slavík“. Ceněna byla zvláště za své výkony v dílech italských skladatelů.", "tgt_summary": "珍妮·林德(Johanna Maria Lind 、Jenny Lind,1820年-10月6日-1887年-11月2日),本名叫做约翰娜‧玛丽亚‧林德,是出生在瑞典的女高音歌唱家,有“瑞典夜莺”(Swedish Nightingale)之称。", "id": 1503694}
{"src_title": "Help! (píseň)", "tgt_title": "Help! (歌曲)", "src_document": [{"title": "Kompozice.", "content": "Dokumentární série \"Antologie Beatles\" odhalila, že Lennon napsal tuto píseň, aby tak mohl vyjádřit svůj stres z rychlého vzestupu Beatles k úspěchu. „Byl jsem tlustý a deprimovaný a křičel jsem o ‘pomoc’ “, řekl Lennon pro Playboy. Spisovatel a kritik Ian MacDonald popisuje píseň jako první trhlinu v Lennonově ochranné skořápce vybudované kolem jeho emocí, během vzestupu Beatles ke slávě, a jako důležitý mezník v jeho skladatelském stylu.  V rozhovorech pro Rolling Stone z roku 1970, nazvané \"Lennon vzpomíná\", řekl Lennon, že to byla jedna z jeho nejoblíbenějších písní Beatles, kterou napsal, ale přál si, aby byla zaznamenána v pomalejším tempu. V těchto rozhovorech Lennon řekl, že cítil, že „Help!“ a „Strawberry Fields Forever“ byly jeho nejupřímnější původní písně od Beatles a ne jen písně „psané na zakázku“. Ovšem podle Lennonova bratrance a přítele z dětství, Stanleyho Parkese, Lennon napsal píseň poté, co „přišel jedné noci ze studia a řekl:,Bože, oni změnili název toho filmu, teď se bude jmenovat,Help!’ Takže jsem musel napsat novou píseň, pod tímto názvem’ “.  Paul McCartney později řekl, že byl 4. dubna 1965 pozván do Lennonova domu ve Weybridge, aby mu píseň pomohl dokončit.", "section_level": 1}, {"title": "Nahrávání.", "content": "Beatles píseň nahráli na 12 pokusů, během dne 13. dubna 1965 s použitím čtyř-stopového rekordéru. Nahrávání začalo v 7 hodin večer a trvalo čtyři hodiny. V prvních osmi pokusech se Beatles soustředili hlavně na instrumentální podklad. Vokály nahrávali až od 9. pokusu. George Harrison měl trochu problémy se složitými a rychlými kytarovými riffy. Také se obával nutnosti hrát a zpívat zároveň, ale McCartney ho ujistil, že to nebude nutné, protože jsou k dispozici dvě hlasové stopy. Z dvanácti pokusů byl nakonec nejlepší ten poslední.  Vokály byly pro film znovu nahrány, a to 24. května 1965 v CTS Studios, které se specializovalo na post-synchronizace.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání.", "content": "Píseň vyšla jako singl v červenci 1965, společně s „I’m Down“. Jak v britských, tak v amerických hitparádách dosáhla na 1. místo. Jednalo se o čtvrtý ze šesti hitů, který v amerických hitparádách dosáhl č. 1 v řadě; „I Feel Fine“, „Eight Days a Week“, „Ticket to Ride“, „Help!“, „Yesterday“ a „We Can Work It Out“.  Píseň vyšla na albech \"Help!\", americkém soundtracku k filmu \"Help!\", \"1962–1966\", soundtracku k dokumentu \"\", \"1\", \"Love\" a \"The Capitol Albums, Volume 2\". Mono verze (s odlišnými vokály a bez tamburíny) byla vydána na albu \"Rarities\" a v box setu \"The Beatles in Mono\".  Na americkém soundtracku píseň začíná titulní melodií Jamese Bonda. Na žádném jiném albu se tento úvod nenachází.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební videoklipy.", "content": "Dne 22. dubna 1965 Beatles natočili úvodní vystoupení pro film \"Help!\". Ty samé záběry (bez šipek a úvodních titulků) byly použity v hudebním videoklipu, který propagoval vydání singlu. Dne 23. listopadu 1965 natočila kapela další videoklip, tentokrát pro televizní pořady \"Top of the Pops\" a \"Thank Your Lucky Stars\". Režie se ujal Joseph McGrath. Černobílý klip zobrazuje členy kapely, kteří sedí za sebou na pracovním stole, zatímco zpívají na playback. Starr během písně drží nad hlavou deštník, ze kterého ke konci začne padat umělý sníh. Druhý videoklip byl v roce 2015 vydán na video kompilaci Beatles \"1\".", "section_level": 1}, {"title": "Živá vystoupení.", "content": "Beatles zahráli „Help!“ živě 1. srpna 1965, během vysílání \"Blackpool Night Out\". Záznam z vystoupení byl použit na kompilaci Anthology 2 a v následném dokumentu \"Antologie Beatles\". 14. srpna nahrála kapela živé vystoupení pro \"The Ed Sullivan Show\", během kterého zaznělo „Help!“ a pět dalších písní. Pořad se vysílal následující měsíc. Show je k dispozici na DVD \"The 4 Complete Ed Sullivan Shows Starring The Beatles\".  Píseň „Help!“ byla zařazena do repertoáru Beatles pro turné po USA 1965. Vystoupení z 15. srpna na stadionu Shea bylo nahráváno pro dokument \"The Beatles at Shea Stadium\", i když před vydáním bylo audio této písně pře-nahráno. Vystoupení z 29. srpna v Hollywood Bowl bylo vydáno na albu \"The Beatles at the Hollywood Bowl\".", "section_level": 1}, {"title": "Komerční využití.", "content": "V únoru 1985 byla píseň „Help!“ použita (jako první píseň od Beatles) pro americkou televizní reklamu. Lincoln-Mercury divize Ford Motor Company zaplatila 100 000 dolarů za práva k písni, ale ne pro použití verze od Beatles, nýbrž nově nahranou od neznámé kapely, za pomoci George Martina. Americký elektro-spotřebitelský řetězec hhgregg použil ve své reklamě cover verzi písně. Píseň byla také jednou použita v reklamě banky Halifax.", "section_level": 1}, {"title": "Nástroje.", "content": "John Lennon: zpěv, kytara  Paul McCartney: baskytara  George Harrison: elektrická kytara  Ringo Starr: bicí souprava", "section_level": 1}], "src_summary": "Help! je píseň od britské kapely The Beatles, která posloužila jako titulní song pro páté album kapely, a také pro druhý film. Ten se měl původně nazývat \"Eight Arms To Hold You\", což bylo 17. března 1965 uvedeno také v tisku, ale nakonec dostal název \"Help!\". Píseň vyšla také jako singl, který se udržel tři týdny na prvním místě hitparády, a to jak ve Spojeném království, tak i ve Spojených státech.", "tgt_summary": "《Help!》是一首披头士乐队的歌曲,为同名专辑《Help!》和同名电影《Help!》的标题歌。它也作为单曲发行,在英国和美国两地的排行榜上位居第一长达三周。", "id": 879697}
{"src_title": "81. ročník udílení Oscarů", "tgt_title": "第81屆奧斯卡金像獎", "src_document": [{"title": "Ceny a nominace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejlepší film.", "content": "Milionář z chatrče – Christian Colson", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší režie.", "content": "Milionář z chatrče – Danny Boyle", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší herec v hlavní roli.", "content": "Sean Penn – \"Milk\"", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší herec ve vedlejší roli.", "content": "Heath Ledger – \"Temný rytíř\"", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší herečka v hlavní roli.", "content": "Kate Winslet – \"Predčítač\"", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší herečka ve vedlejší roli.", "content": "Penélope Cruz – \"Vicky Cristina Barcelona\"", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší adaptovaný scénář.", "content": "Milionář z chatrče – Simon Beaufoy", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší původní scénář.", "content": "\"Milk\" – Dustin Lance Black", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší cizojazyčný film.", "content": "\"Odjezdy\" (Japonsko)", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší animovaný film.", "content": "Vall-I – Andrew Stanton", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší výprava.", "content": "\"Podivuhodný případ Bejamina Buttona\" – Donald Graham Burth a Victor J. Zolfo", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší kostýmy.", "content": "\"Vévodkyně\" – Michael O'Connor", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší masky.", "content": "\"Podivuhodný případ Bejamina Buttona\" – Greg Cannom", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší kamera.", "content": "Milionář z chatrče – Anthony Dod Mantle", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší hudba.", "content": "Milionář z chatrče – Alláh Rakkha Rahmán", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší píseň.", "content": "Milionář z chatrče – Alláh Rakkha Rahmán a Gulzar – \"Jai Ho\"", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší střih.", "content": "\"Milionář z chatrče\" – Chris Dickens", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší zvuk.", "content": "\"Milionář z chatrče\" – Ian Tapp, Richard Pryke a Resul Pookutty", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší zvukových efektů.", "content": "\"Temný rytíř\" – Richard King", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší vizuální efekty.", "content": "\"Podivuhodný případ Bejamina Buttona\" – Eric Barba, Steve Preeg, Burt Dalton, Craig Barron", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší dokument.", "content": "Muž na laně", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší krátký dokument.", "content": "Smile Pinki", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší krátký animovaný film.", "content": "Dům z malých kostek – Kunio Kato", "section_level": 2}, {"title": "Nejlepší krátký hraný film.", "content": "Země hraček – Jochen Alexander Freydank", "section_level": 2}], "src_summary": "Slavnostní ceremoniál 81. ročníku udílení Oscarů se uskutečnil 22. února 2009. Nejlepším filmem se stal film \"Milionář z chatrče\", který získal celkem 8 zlatých sošek.", "tgt_summary": "第81届奥斯卡颁奖典礼是美国电影艺术与科学学院旨在奖励2008年最优秀电影的一场晚会,于2009年2月22日PST下午17点30分(EST晚上20点30分)开始在美国加利福尼亚州洛杉矶好莱坞的杜比剧院举行,共计颁发了24座奥斯卡金像奖(又称学院奖)。男演员休·杰克曼首次担任主持人,颁奖典礼通过ABC在美国直播,吸引了北美地区近3700万观众收看。两个星期前的2月7日,谢茜嘉·比尔在比佛利山的威尔希尔丽晶酒店主持颁发了奥斯卡科技成果奖。", "id": 982695}
{"src_title": "Uvsunurská kotlina", "tgt_title": "乌布苏盆地", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Uvsunurská kotlina je severní částí kotliny Velkých jezer. Od jižní části tohoto celku Uvsunurskou kotlinu odděluje nízký hřbet Chan-Chuchijn-Nuruu (vysoký maximálně 2928 m n. m.) a je ho západní pokračování, hřbet Togtochyn-Šil (vysoký maximálně 2357 m n. m.).  Délka Uvsunurské kotliny ze severu na jih činí 160 km, ze západu na východ 600 km.  Původně se celé území kotliny nacházelo v Mongolsku, avšak roku 1932 byla mezi Mongolskou lidovou republikou a Tuvinskou aratskou republikou podepsána smlouva, na základě které Mongolsko postoupilo část Uvsunurské kotliny Tuvinské republice. Ta roku 1944 vstoupila do SSSR jakožto Tuvinská autonomní oblast, území tak po rozpadu Sovětského svazu připadlo Ruské federaci jako Tuvinská republika. Současná podoba hranice vychází z mezistátní dohody z roku 1958, kdy došlo k upřesnění mezistátní hranice v této oblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Roku 2003 bylo přijato rozhodnutí o zápisu povodí jezera Uvs núr na seznam světového dědictví UNESCO. Zapsáno bylo celkem 12 jednotlivých pozemků - 7 na území ruské přírodní rezervace Ubsunurská kotlina, zbytek v mongolských přírodních rezervacích Ubsu-Nur (4) a Tes-Chem (1).  Význam Uvsunurské kotliny spočívá v tom, že představuje všechny základní typy krajiny, charakteristické pro východní Eurasii. Na jejím území byla zaznamenána velká druhová rozmanitost ptáků, v pouštních částech přebývají vzácné druhy malých savců. Ve vysokohorských částech kotliny žijí velmi vzácné živočišné druhy jako irbus, argali altajský či kozorožec sibiřský.  Daří se zde zvířatům, kterým vyhovují hory i tundra, např. srnec sibiřský a velekur altajský. Vyskytují se zde typičtí obyvatelé tajgy jako jelen maral, rys a rosomák sibiřský. Stepní zvířata představují například kalandra mongolská, jeřáb panenský a sysel dlouhoocasý. Mezi pouštní zvířata patří drop a pískomil jižní. Jenom ptáků zde žije 359 různých druhů. Jakmile začala být oblast Uvsunurské kotliny chráněna, přesunuly se sem také některé jinde ohrožené živočišné druhy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Uvsunurská kotlina (mongolsky \"Увс нуурын хотгор\", rusky \"Убсунурская котловина\" - tedy \"Ubsunurská kotlina\") je povodí jezera Uvs núr, nejsevernější velká bezodtoká oblast Střední Asie. Tato bezodtoká oblast se rozkládá na území Mongolska (oblast jezera Uvs núr) a Ruska (přírodní rezervace Ubsunurská kotlina). V obou zemích má chráněné území status biosférické rezervace. Celková plocha území zanesených na seznam světového dědictví UNESCO činí 10 688,53 km.", "tgt_summary": "乌布苏盆地(,字面意思为“乌布苏湖盆地”),是一个横跨蒙古国乌布苏省、扎布汗省、库苏古尔省与俄罗斯联邦图瓦共和国的盆地。", "id": 239282}
{"src_title": "Nitrid stříbrný", "tgt_title": "氮化银", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nitrid stříbrný byl dříve označován jako třaskavé stříbro, ale to může způsobit záměnu s fulminátem stříbrným, azidem stříbrným nebo jinými sloučeninami stříbra, které byly také označovány tímto jménem. Fulminát a azid se netvoří ze čpavkového roztoku AgO.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Nitrid stříbrný je slabě rozpustný ve vodě, ale rozkládá se v minerálních kyselinách. Rozklad je explozivní v koncentrovaných kyselinách. Rozkládá se také ve vzduchu při pokojové teplotě a exploduje při zahřátí na 165 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Nebezpečí.", "content": "Nitrid stříbrný se často nechtěně vytvoří během laboratorních experimentů, které zahrnují sloučeniny stříbra a amoniaku, což vede k náhlým detonacím. Jestli je nitrid stříbrný vytvořen závisí na koncentraci amoniaku v roztoku. Oxid stříbrný ve 1.52 M roztoku amoniaku se snadno převede na nitrid, zatímco oxid stříbra v 0.76 M roztoku nitrid netvoří. Nitrid stříbrný je více nebezpečný, když je suchý, suchý nitrid stříbrný je citlivý na mechanické podněty. Explozi může způsobit sebemenší dotek nebo třeba i padající vodní kapka. Je také výbušný, když je vlhký, i když méně, a výbuchy se nešíří dobře na vlhkém podkladu sloučeniny.  Nitrid stříbrný se může objevit ve formě černých krystalů, zrn, krusty nebo jako lesklé usazeniny na stěně nádoby. Podezřelé usazeniny by měli být rozpuštěny přidáním ředěného roztoku amoniaku nebo koncentrovaným roztokem uhličitanu amonného, čímž se odstraní nebezpečí exploze.", "section_level": 1}, {"title": "Další použití termínu.", "content": "Název „nitrid stříbrný“ se také někdy používá k popisu reflexní vrstvy, skládající se ze střídajících se tenkých vrstev stříbra a nitridu křemíku. Tento materiál není výbušný a není to pravý nitrid stříbrný. Používá se k potahování zrcadel a brokovnicí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nitrid stříbrný je explozivní chemická sloučenina se vzorcem AgN. Je to černá, kovově vypadající pevná látka, která se tvoří, když se oxid stříbra nebo dusičnan stříbrný rozpustí v koncentrovaném roztoku amoniaku, což způsobí vznik stříbro-amidový nebo imidový komplex, který se následně štěpí na AgN. Standardní volná energie směsi je asi +315 kJ/mol, což znamená, že je to endotermická sloučenina, která se explozivně rozkládá na kovové stříbro a dusík.", "tgt_summary": "氮化银是一种具有爆炸性的化合物。常温下,氮化银是一种黑色,具有金属外观的固体。银氨溶液放置一段时间后,会形成氨基银或者亚氨基银,随后就会立即分解生成AgN。氮化银很容易爆炸,生成氮气和银。", "id": 2801750}
{"src_title": "Port-Gentil", "tgt_title": "让蒂尔港", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1722 se odehrála u mysu Cap Lopez bitva mezi piráty vedenými Bartholomew Robertsem a loďstvem Royal Navy, při které byl Bartholomew Roberts zabit. V roce 1873 byl založen na místě přístav a pojmenován po vedoucím kolonie Émile Gentilovi.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Hlavním odvětvím je těžba ropy ze zálivu Port-Gentil na severu města. Těžební terminály jsou na dohled od přístavu. Na severozápadě u letiště se rozkládá ohrazená průmyslová zóna rafinerie Sogara (\"Société gabonaise de raffinerie\"). Klesající ceny ropy na světových trzích mají dopad na ekonomiku Port-Gentilu.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Port-Gentil leží u pobřeží na ostrově Mandji, který však nemá s gabonským vnitrozemím pozemní spojení ani most. Silniční doprava se omezuje zatím (v roce 2016) na oblast ostrova Mandji. Z centra lze vyjet na severozápad k letišti a dál podél pobřeží až k mysu Cap Lopez. Tam silnice končí u skladišť ropy. Na jih lze dojet asi 15 kilometrů od města a poté se asfaltová cesta proměňuje v prašnou a špatně udržovanou cestu podél nových čtvrtí N'Tchengue. Za dalších 10 kilometrů cesta končí a začíná savana Mpega, kterou lze projet terénním autem až do Ozouri (asi 35 kilometrů) v ústí řeky Ogooué. Souběžně s cestou na planině Mpega se staví asfaltová silnice, která v budoucnu spojí Port-Gentil s Libreville.", "section_level": 2}, {"title": "Lodní doprava.", "content": "Cena plavby mezi Libreville a Port-Gentil činí 5000 CFA franků na osobu (2015). Plavba trvá 4 až 8 hodin podle typu lodi a počasí.", "section_level": 2}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Vedle lodní dopravy poskytuje letiště v Port-Gentil jediné spojení s hlavním městem Gabonu Libreville. Letiště se nachází na severozápadě od města. Letecké společnosti létají z Port-Gentil také do přístavních měst Tchibanga v Gabonu a Pointe-Noire v Konžské republice.", "section_level": 2}], "src_summary": "Port-Gentil [\"pór-žantil\"] je druhé největší město v Gabonu a jeho hlavní přístav. Leží na ostrově v nejzápadnějším výběžku země, nedaleko ústí řeky Ogooué, a má asi 80 tisíc obyvatel. Je střediskem těžby ropy a dřeva, od roku 1960 je zde velká rafinerie ropy a od roku 1968 i zemního plynu.", "tgt_summary": "让蒂尔港(法语:)是加蓬的第二大城市和主要海港,也是该国的石油和木材工业中心,1993年估计人口80,000。让蒂尔港位于奥果韦河河口的一个近岸岛屿曼基岛(),但该岛附近大陆都是森林地区,没有桥梁连接两地。该城由法国人在19世纪建立,以殖民地长官埃米尔·让蒂尔的名字命名。", "id": 582467}
{"src_title": "Dějiny lékařství", "tgt_title": "医学史", "src_document": [{"title": "Pravěk.", "content": "Informace o zdravotním stavu pravěké populace se čerpají z archeologických nálezů, využívá se při tom poznatků z oborů jako je paleodemografie a paleopatologie. Určitým vodítkem pro poznání zdravotního stavu pravěké populace také může být srovnání s dnešními primitivními kmeny, např. v poušti Kalahari. Antropologové předpokládají, že v pravěké tlupě existovaly dva přístupy k nemocným: buď se o ně lidé starali a nebo je opouštěli či vyhošťovali. Tento druhý přístup byl zřejmě častější.  Nejstarším léčebným postupem bylo využití instinktů – např. odstraňování cizopasníků, lízání, vysávání a tření postižených míst, zvracení po konzumaci nevhodného jídla. Časem začali lidé při řešení zdravotních problémů sbírat zkušenosti a z těch talentovanějších se stali léčitelé. Na další úrovni stáli ti léčitelé, kteří se zamýšleli nad původem nemocí. Tito šamani a kouzelníci se domnívali, že příčiny zdravotních problémů pocházejí od nadpřirozených bytostí, jako jsou bozi či démoni, nebo od jiných lidí, kteří škodí ostatním např. uhranutím či prokletím. Nemoci také dávali do souvislosti s působením hvězd nebo komet. Zdravotní stav lidí se pak snažili ovlivnit různými magickými rituály. Již od konce paleolitu se prováděly trepanace, a to převážně u tříštivých zlomenin z důvodu vyčištění rány a zarovnání jejího obvodu. Tímto zákrokem se také (dekompresí mozkomíšního moku) mohla léčit bolest hlavy, epilepsie, či psychická onemocnění  Postupné ukončování kočovného způsobu života a vznik trvalých osídlení, které začalo v době mladšího paleolitu, zvýšilo nemocnost lidské populace. Mutací chorob chovaných zvířat vznikly lidské nemoci jako tuberkulóza, sněť slezinná, pravé neštovice. Odpadky začaly přitahovat hlodavce a hmyz, přenášející parazitární choroby, např. malárii.", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mezopotámie.", "content": "Ve starověké Mezopotámii (též Sumer, Babylónie) nijak nerozlišovali mezi racionální vědou a magií. Když člověk onemocněl, lékaři předepsali jak magické formulky, které má nemocný recitovat, tak i léčebné postupy. Nejstarší takový lékařský předpis je dochován z období třetí dynastie (asi 2112 př. n. l - asi 2004 př. n. l.).  Tzv. \"ašipu\" byli spíše duchovní léčitelé a exorcisté, postavě moderního lékaře se více blížili tzv. \"asu\", kteří léčili fyzické symptomy pomocí bylin, živočišných výtažků, minerálů, lektvarů, klystýrů, mastí nebo obkladů. Tito lékaři mohli být muži i ženy. Nejrozsáhlejším babylonským lékařským textem je \"Diagnostická příručka\", kterou napsal \"ummânū\" (hlavní učenec) Esagil-kin-apli z Borsippy, který působil za vlády babylonského krále Adad-Apla-Iddina (vládl 1069–1046 př. n. l.). Text obsahuje seznam lékařských symptomů a často podrobných empirických pozorování, podle symptomu pak diagnostikuje a činí prognózu přežití. Jako terapeutické prostředky jsou doporučovány obvazy, byliny a krémy. Mezopotámci znali též princip prevence.  Velký zájem budily duševní nemoci. Byla vnímána jejich patologie, nicméně se věřilo, že jsou způsobeny specifickými božstvy. Psychické poruchy byl nazývány “ruce” (míněny byly ruce či moc bohů nad osobou). Jedna taková nemoc byla zvána ruce Ištařiny, jiná ruce Utua. Popisy těchto nemocí jsou však v dochovaných textech natolik vágní, že je nemožné určit, kterým nemocem v moderní terminologii odpovídají. Mezopotamští lékaři též vedli podrobné záznamy o halucinacích svých pacientů a přiřazovali jim duchovní významy. Pokud pacient halucinoval psa, věřilo se, že zemře. Pokud gazelu, čekalo se uzdravení. Řada poznámek o psychických poruchách se dochovala proto, že v královské rodině Elamu byly značně rozšířené. Dochovala se též lékařská poznámka, že erektilní dysfunkce má psychologické příčiny.", "section_level": 2}, {"title": "Starověký Egypt.", "content": "Lékařství ve starověkém Egyptě bylo na svou dobu velmi pokročilé, nejdůležitější informace o něm čerpáme ze 13 lékařských papyrů, a to zejména z Ebersova a Smithova papyrusu. Tehdejší egyptští rolníci trpěli podobnými nemocemi jako ti dnešní, při jejich léčbě se využívalo velké množství rozmanitých farmak, které se vyráběla jak z rostlin, tak i z minerálů a živočichů.  Egyptští lékaři se dělili do tří skupin: ti první, tzv. \"sevenu\", podávali léky, dále na kouzelníky, kteří využívali magii a působili na psychiku a pak chirurgy. Chirurgové používali kauterizaci, různé typy dlah, lněná obinadla a tampóny.  Staří Egypťané sice věřili v nadpřirozené síly a při léčbě někdy používali magii, ale jejich lékařství bylo zároveň racionální a čerpalo se získaných zkušeností. Člověk měl být podle tehdejších představ protkán sítí trubic – tzv. \"metu\". Aby člověk mohl být podle egyptských lékařů zdravý, musel mít tento systém trubic průchodný. To se v případě potřeby řešilo např. podáváním projímadel či vypouštěním hnisu z ran. I když měli lidé v této době dost zjednodušenou představu o lidské anatomii – např. za centrum myšlení považovali srdce, podařilo se jim vytvořit první ucelený medicínský systém v historii lidstva.", "section_level": 2}, {"title": "Starověké Řecko.", "content": "Důležitým zdrojem informací o medicíně v archaickém Řecku jsou eposy Ílias a Odysseia. O tom, zda lidé onemocní, uzdraví se a nebo zemřou v nich rozhodují bohové, ale v obou těchto eposech se objevuje také racionální léčba založená na zkušenostech. V Odysseie je poprvé zmíněn Asklépios, lékař, který měl údajně působit v době trojské války a pozdější bůh lékařství. Jeho jméno se stalo synonymem pro starořeckého lékaře a byly po něm pojmenovány také starořecké léčebné chrámy – asklépia. V Iliadě je také poprvé zmíněna hypnóza.  Zdaleka nejdůležitějším lékařem klasického období řeckých dějin byl Hippokratés. Muž, který měl na další rozvoj evropské medicíny obrovský vliv, jež je patrný ještě dnes. Hippokratés a jeho žáci praktikovali zcela racionální lékařství, kde již nebylo žádné místo pro pověry a kouzla. Při léčbě vycházeli z teorie čtyř tělesných šťáv a přikládali velký význam diagnóze podložené důkladnou anamnézou pacienta. Řečtí lékaři té doby zkoumali u nemocného teplotu, puls, dýchání, prohlíželi si jeho vlasy i nehty, ochutnávali moč a krev, studovali stolici, zvratky a různé tělesné tekutiny. Hippokratikové pracovali velice systematicky i v jiných ohledech – přihlíželi k ročnímu období, počasí i typu krajiny, kde pacient žil. Na základě jejich zkoumání tak medicína přestávala být pouhým řemeslem, a v budoucnu se na ní mohlo nahlížet jako na skutečnou vědu.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Byzantská říše.", "content": "Významní byzantští lékaři ve svých dílech navazovali na učení Hippokrata a Galéna a pokoušeli se antické lékařství vykládat svým vlastním způsobem. Mezi jejich nejvýznamnější zástupce patřil např. v 5. století žijící Oreibazios, autor lékařské encyklopedie \"Collectio medicinae\" nebo později Pavel z Aigíny, označovaný za „otce chirurgie“. Na rozdíl od medicíny ve starověkém Řecku, alespoň tak jak je známa od dob Hippokrata, však byzantská medicína nebyla úplně racionální a při léčení byla praktikována magie. Významným způsobem se ale posunula vpřed péče o nemocné. Z podnětu Basileia Velikého totiž vzniklo první xenodochium – předchůdce dnešní nemocnice. Šlo o velké zařízení, poskytující nemocným péči na základě křesťanských principů a sloužící zároveň jako útulek pro chudé a ubytovna pro poutníky. Podobná zařízení byla zakládana ve větších městech po celé říši.  Za císaře Justiniána I. zasáhla byzantskou říši silná morová epidemie, která ovlivnila i politickou situaci v zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Klášterní medicína.", "content": "Klášterní medicínou nazýváme v Evropě období od 6. do 12. století, kdy díla o lékařství vznikala a byla přechovávána v klášterech. Zde se také soustředila péče o nemocné ovlivněná křesťanstvím, které se tehdy v Evropě postupně rozšiřovalo. Toto nové náboženství bylo totiž spojené s láskou k bližnímu a také pomocí a soucitem s trpícími. Informací o tomto období je velice málo. Starostlivý přístup k nemocným popisuje z hlediska dějin lékařství první důležité dílo klášterní medicíny – Řehole svatého Benedikta od Benedikta z Nursie. Péče o nemocné je zde líčena jako povinnost, kterou koordinuje opat ve funkci jakéhosi vrchního lékaře kláštera. Mniši v klášterech přejímali a uchovávali přírodovědné znalosti z antiky, zejména díla Pedaniose Dioskúrida a Plinia staršího. To svým současníkům radil i v 6. století žijící významný filozof Cassiodorus, který dále propagoval Hippokrata a Galéna. Dalšími důležitými autory této doby jsou např. benediktinští opati Rhabanus Maurus a Walahfrid Strabo nebo později abatyše Hildegarda z Bingenu. Ta se ve svých dvou lékařských knihách z 12. století věnovala mimo jiné léčivým bylinám a ženským chorobám.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dějiny lékařství popisují vývoj zdravotních problémů lidstva a jejich řešení od pravěku až po současnost. Zaměřují se především na práci lékařů a jejich předchůdců.", "tgt_summary": "医学史,又称医疗史或医药史,历史学的一个分支,以疾病经验及其对应手段为研究对象。二十世纪初期的医学史,大多由医生所撰写,强调医学技术的进步与突破。近期的医学史,则强调病人的经验,以及不同时代或文化对身体和疾病认知的差异。", "id": 2079333}
{"src_title": "Nepenthes burbidgeae", "tgt_title": "豹斑猪笼草", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "\"Nepenthes burbidgeae\" je endemickým druhem Národního parku Kinabalu, roste na horách Kinabalu a Tambuyukon (například na plošině Márai Parai). Nejčastěji uváděná nadmořská výška hovoří 1200 až 1800 m n. m. Roste převážně v mlžných či horských lesích na ultramafických půdách, v exponovanějších oblastech často v blízkosti keřů \"Leptospermum javanicum\" a někdy i v bambusových lesích. Roste rovněž v blízkosti jiných láčkovek druhů \"Nepenthes edwardsiana\", \"Nepenthes rajah\" a \"Nepenthes tentaculata\", z nichž se všemi hybridizuje. Nejvýznamnějším hybridem je \"N. burbidgeae × N. rajah\" popsána jako \"N. × alisaputrana\".", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "\"Nepenthes burbidgeae\" je druh plazivé rostliny, jejíž stonek může měřit až 15 metrů a dosahuje tloušťky okolo 18 mm. Listy jsou světlezelené. Jsou kožovité a velké až 40 cm na délku a 10 cm na šířku. Z listů vyrůstají láčky, jež mají bělorůžové zbarvení, jejich vnitřek je bílý, někdy rovněž poset růžovými skvrnami. Rostlina vytváří dva typy láček naplněných trávicí tekutinou, horní a spodní. Spodní láčky jsou velké asi 25 cm a široké asi 10 cm. Obústí měří až 3 cm na šířku a je lemováno malými zuby. Víčko měří asi 8 cm a brání napršení do rostliny a zředění tekutin uvnitř láčky. Horní láčky vypadají podobně jako spodní, ale jsou menší; měří okolo 13 cm na výšku a 7 cm na šířku. Na láčky rostlina přilákává drobné bezobratlé (mravencovití), kteří jsou přilákáni nektarem a barvou rostliny na hladké obústí, ze kterého spadnou do láčky a útopí se v trávicí tekutině. Uvnitř láček těchto rostlin mimo to také žije řada zvířat, jimž toto prostředí nevadí, například jeden druh pavouka, \"Misumenops nepenthicola\".  \"Nepenthes burbidgeae\" je dvoudomá rostlina a začne kvést až po vytvoření horních láček. Květenstvím je hrozen, roste na stonku o délce okolo 25 cm. Opylování obstarávají dvoukřídlí a noční motýli, kteří jsou na květy přilákávání vůní nektaru. Plody zrají okolo 3 měsíců, poté se z nich uvolní 100 až 500 semen rozptylovaných větrem.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Druh \"Nepenthes burbidgeae\" je ohrožen nelegálním sběrem a ztrátou přirozeného prostředí následkem kácení lesů a vysazování plantáží namísto nich. Rovněž jev El Niño, jenž nastal mezi lety 1997 až 1998, způsobil velký pokles populací láčkovek. Způsobil sucha a požáry v Národním parku Kinabalu.  Mezinárodní svaz ochrany přírody tento druh hodnotí jako ohrožený, je zařazen rovněž do přílohy II Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin. Všechny populace se vyskytují v národním parku Kinabalu, chráněné jsou rovněž v takzvané \"Nepenthes Garden\" v oblasti Mesilau.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "\"Nepenthes burbidgeae\" je tolerantní k různým teplotám i složení půdy; odolá teplotám od 9 do 41 °C. Noční teploty by však měly dosahovat pod 18 °C, jinak rostliny rostou pomaleji. Optimální teploty pro dobrý růst jsou 20 až 29 °C ve dne a 12 až 16 °C v noci. pH půdy by mělo dosahovat 4,8 až 5,5.  Úroveň světla závisí na zdroji: například sluneční světlo by mělo mít intenzitu 8 100 až 11 000 lx, halogenidová výbojka 6 500−9 100 lx a zářivka 5 400−7 300 lx. Rostlinu lze pěstovat i za snížených světelných podmínek, avšak láčkovky mají světlejší zbarvení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nepenthes burbidgeae je druh masožravé rostliny z čeledi láčkovkovité (\"Nepenthaceae\") a rodu láčkovka (\"Nepenthes\"). Druh v roce 1858 objevili při výstupu na horu Kinabalu Hugh Low a Spenser St. John. Mezi jedny z prvních přírodovědců, kteří ji ve volné přírodě sbírali, patřil také Frederick William Burbidge. Rostlinu popsal Joseph Dalton Hooker a pojmenoval ji po jeho manželce. Vzhledem k dalším druhům je nezaměnitelná díky zvláštním láčkám. Podobají se jí \"Nepenthes chaniana\" a \"Nepenthes pilosa\".", "tgt_summary": "豹斑猪笼草(学名:\"\")呈片状的分布于婆罗洲沙巴的基纳巴卢山及坦布幼昆山附近。 其种加词“\"burbidgeae\"”来源于弗雷德里克·威廉·伯比奇的姓氏“Burbidge”。", "id": 1470700}
{"src_title": "Velký požár v Chicagu", "tgt_title": "芝加哥大火", "src_document": [{"title": "Průběh události.", "content": "Požár vypukl v neděli 8. října 1871 okolo deváté hodiny večer v domě katolických irských přistěhovalců, rodiny O’Learyových (\"De Koven Street 137\"). Příčina není jasná: populární historka, že požár založila kráva, která ve stáji při dojení převrhla petrolejovou lampu, se dodatečně ukázala jako novinářský výmysl. Existují také dohady o úmyslném založení. Ke žhářství se údajně krátce před svou smrtí přiznal jistý Daniel \"Peg Leg\" Sullivan, který byl v době požáru ještě chlapec.  Oheň se šířil velmi rychle, vzhledem k mimořádně suchému a větrnému počasí; Chicago bylo tehdy postaveno z velmi hořlavých materiálů, jako dřevo a dehet, značná část obyvatel chovala dobytek a skladovala pro něj doma seno na zimu, také chodníky ve městě byly zpravidla zpevněny prkny, překotný růst města vedl k zanedbávání bezpečnostních předpisů při stavbě. Hasičský sbor byl velmi špatně vybaven (na celé město připadalo pouze sedmnáct stříkaček tažených koňmi), navíc v uplynulém létě řádilo v oblasti Chicaga množství menších požárů, což způsobilo vyčerpání příslušníků sboru i nedostatek vody na hašení. Další neštěstí bylo v tom, že si dispečer po ohlášení požáru spletl adresu a poslal vozy opačným směrem. Všechny tyto faktory vedly k tomu, že během noci se ocitlo v plamenech celé centrum města (Chicago Loop), požár se poté rozšířil i na opačný břeh Chicago River, kde začaly hořet sklady uhlí. Nastala panika a lidé začali prchat z města. Ve vysokých domech vytvářel rozpálený vzduch komínový efekt, který přispíval k šíření plamenů. Výbuch cisterny s petrolejem na North Side vedl ke zničení okolní čtvrti, která byla nejluxusnější částí Chicaga. Po celodenním řádění živlu se 9. října večer spustil silný déšť, který pomohl do rána zlikvidovat poslední ohniska požáru. Ve zdevastovaném městě následovala vlna rabování a násilností, k jejímu zvládnutí vyhlásil starosta Roswell B. Mason stanné právo.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Zničena byla oblast o rozloze přes osm čtverečních kilometrů, ale i v epicentru požáru se zachovaly jednotlivé budovy jako redemptoristický kostel svatého Michaela nebo Chicagská vodárenská věž. Celkové škody se odhadují na 222 milionů tehdejších dolarů (asi třetina městského rozpočtu). Následovala rozsáhlá obnova města, díky níž v Chicagu vyrostlo množství moderních budov, výsledkem je jeho přezdívka \"Second City\" (Druhé město).  Na místě, kde začalo hořet, byl roku 1961 vybudován památník v podobě bronzových plamenů. Na paměť požáru je pojmenován místní fotbalový klub Chicago Fire i univerzitní tým UIC Flames. Brian Wilson byl událostí inspirován k vytvoření instrumentální skladby „Mrs. O'Leary's Cow“. Ve městě Peshtigo ve státě Wisconsin vypukl 8. října 1871 další velký oheň, který si vyžádal přes dva tisíce životů a je označován za nejhorší v amerických dějinách, v obecném povědomí ho však zastínil požár Chicaga.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velký požár v Chicagu (\"Great Chicago Fire\") byla ohnivá bouře, která v říjnu 1871 zničila velkou část amerického města Chicago. Při požáru zahynulo okolo tří stovek lidí a bylo zničeno 17 000 domů, takže více než pětina obyvatel půlmilionového velkoměsta ztratila přístřeší.", "tgt_summary": "芝加哥大火是一起发生在1871年的火灾,从10月8日星期日一直到10月10日星期二的早晨,近300人被夺去性命,约100,000人无家可归,毁坏了约9平方公里范围的芝加哥。虽然这起火灾是美国19世纪最大的灾难之一,其重建却也促使芝加哥的发展,使其成为美国经济上的重要都市。", "id": 1098775}
{"src_title": "Dionýsovo divadlo", "tgt_title": "狄俄倪索斯剧场", "src_document": [{"title": "Historie a stavební vývoj.", "content": "O umístění Dionýsova divadla na jižním svahu Akropole se vědělo již v 18. století. Řecká archeologická společnost odkrývala pozůstatky divadla od roku 1838, v roce 1862 se přikročilo k jejich úplnému odkrytí pod vedením německého architekta Heinricha Stracka. Nejstarší nálezy pocházejí z 6. století př. n. l. z období Peisistratovy vlády, ale divadlo zde bylo postaveno až o století později. Nejstarší památky na konstrukci divadla jsou kamenné bloky, které byly druhotně použity ve 4. století př. n. l.  V 6. století př. n. l. se představení spojená s oslavami boha Dionýsa pravděpodobně odehrávala na athénské agoře, kde byli diváci usazeni na dřevěných nekrytých tribunách (\"ikria\") okolo kruhového prostoru (\"orchestra\"). Po propadnutí dřevěné tribuny na agoře byly slavnosti přeneseny na svah Akropole do míst Dionýsova divadla. V bezprostřední blízkosti divadla byly dva chrámy zasvěcené Dionýsovi.  Nejstarší podoba divadla byla jistě velmi prostá s plochým prostorem orchestry zaujímající pravděpodobně kruh o poloměru 27 metrů a s několika řadami dřevěných nebo kamenných lavic zasazených do svahu. V zadní části orchestry byla vystavěna dřevěná budova (skena) sloužící pro kulisy a zřejmě i ke zlepšení akustiky. V divadle této podoby se odehrávaly nejslavnější tragedie starořeckého období.  Ke konci 5. století př. n. l. byly některé dřevěné konstrukce vyměněny za kamenné. Základ současné monumentální podoby byl vytvořen v době vlády athénského státníka Lykúrga (cca 390–325/4 př. n. l.). Divadlo pak mělo stálé jeviště před orchestrou a třístupňové hlediště (\"theatron\") ve svahu. Orchestra zůstala dusaná a uprostřed stál zřejmě oltář. Budova skeny byla doplněna bočními přístavbami (\"paraskenia\"), které pravděpodobně sloužily i jako sklady kulis. Podle některých názorů je kamenná skena Dionýsova divadla nejstarší skenou ve starověkém Řecku. Skrývala v sobě sál (46,5 x 6,4 m) pravděpodbně se sloupořadím.  V helénistickém období bylo pořízeno několik přístaveb a úprav včetně 67 mramorových trůnů s vytesanými jmény hodnostářů, kteří je užívali. Dnešní podoba trůnu, které mají podobu křesel \"klismos\", je pravděpodobně římskou kopií původních trůnů. Uprostřed této řady je velký trůn sloužící pro Dionýsova kněze.  Dionýsovo divadlo prodělalo modernizaci v římské době, ale integritu a celkovou podobu si zachovalo z doby řecké. V 1. století n. l. bylo postaveno zcela nové jeviště věnované bohu Dionýsovi a císaři Neronovi, a to u příležitosti císařovy návštěvy, během níž chtěl v divadle vystoupit v roli zpěváka. Orchestra byla vydlážděna mramorovými deskami a kolem jejích hran byla osazena nová čestná sedadla. Reliéfy, které ozdobily přední část jeviště za císaře Hadriana, byly druhotně použity při další přestavbě za archonta Faidra ve 3. století n. l., který nechal divadlo upravit i pro hry vodní, kdy do orchestry mohla být napuštěna voda. Pozůstatky této podoby jsou v divadle k vidění dodnes.  Divadlo bylo zasvěceno Dionýsovi, bohu vína a patronu divadla. Odehrával se zde také festival městských nebo také velkých dionýsií (na rozdíl od malých venkovských), jehož součástí bylo i soutěžení v dramatickém umění – nejdříve v tragédii (její vynález je přičítán právě Athéňanům a této první scéně, v níž je zmiňován vznik tragedie z dithyrambů), později i v komedii. Mezi soutěžícími byli i dramatici klasické éry, jejichž díla se zachovala do dnes: Aischylos, Sofoklés, Eurípidés, Aristofanés a Menanderos. Zpočátku byly do soutěže zařazeny tři tragédie a jedna satyrská hra na lehčí téma. Často se objevovaly tematicky podobná dramata, někdy zřejmě přímo trilogie jako dnes jediná dochovaná Aischylova \"Oresteia\" (\"Agamemnon\", \"Choéfory\", \"Eumenidy\", z roku 458 př. n. l.), která vypráví příběh Átreova rodu.  V době, kdy byla uvedena \"Oresteia\", pravděpodobně již existovala budova skeny a zároveň i kruhová platforma pro zvláštní efekty (\"ekkyklema\") a zdvihací stroj (\"mechane\"). Vývoj divadla spěl od jednoho herce (\"protagonista\") a chóru k postupnému zařazení druhého a v době \"Oresteii\" již i třetího herce, příčemž úloha chóru ustupovala. Herci koncem 4. století používaly výrazné masky, které byly považovány za důležitý prvek pro zdůraznění charakteru vzhledem k početnému diváctvu.  Dionýsovo divadlo také někdy hostilo zasedání athénské ekklésie poté, co byl Pnyx shledán nevhodným. V římské době se v divadle odehrávaly i gladiátorské zápasy a další římské zábavné hry a závody, v době byzantské celý komplex zcela zanikl.", "section_level": 1}, {"title": "Kapacita.", "content": "Hlediště Dionýsova divadla bylo 31 m vysoké a mělo 78 řad. Kapacita je počítána podle rozdělení na místa k sezení (rýhami) z doby římské na 17 000 diváků, podle jiných badatelů byla ale původně ještě vyšší – až 30 000 diváků. Zachovala se zmínka o tom, že diváci, kteří se nevešli do divadla, lezli na blízký topol na skále za hledištěm. Pro srovnání kapacita divadla v Epidauru byla asi 14 000 diváků, v Megalopoli 16 000, divadlo v Efezu z období helénismu pojmulo až 25 000 diváků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dionýsovo divadlo je hlavní divadlo v Athénách, postavené na úpatí athénské Akropole. Bylo zasvěceno Dionýsovi Eleutheriovi (eleutherios = osvoboditel), bohu her a vína. Divadlo, které bylo vytesáno do jižního svahu akropole, mohlo pojmout více než 17 000 lidí, mělo vynikající akustiku a odehrávala se v něm největší divadelní oslava Dionýsie. Pravděpodobně jde o první kamenné divadlo na světě a zároveň se zde zrodila první dramatická forma – řecká tragédie. Vykopávky odkryly podobu divadla po římských úpravách a dnes jsou přístupné veřejnosti. Divadlo se někdy mylně zaměňuje za nedaleký Odeon, postavený za Héróda Attica.", "tgt_summary": "狄俄倪索斯剧场(Theatre of Dionysus)是希腊雅典的一个露天剧场。这是世界上最古老的剧场之一。在节日,会在此表演戏剧,献给葡萄酒和农业之神,戏剧的保护神狄俄倪索斯。它常会与兴建较晚,保存较好的希罗德·阿提库斯剧场(Odeon of Herodes Atticus)相混淆,后者位于雅典卫城的西南山坡。", "id": 667040}
{"src_title": "Golf Channel", "tgt_title": "NBC高爾夫台", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před startem.", "content": "Nápad na spuštění sportovního kanálu cíleného výhradně na golf se zrodil v roce 1991 u mediálního podnikatele Josepha E. Gibbse, pocházejícího z Birminghamu v Alabamě. Ten vytušil dostatečný zájem veřejnosti a nechal si provést průzkum. Gibbsovi se podařilo zahájit spolupráci s americkým profesionálním golfistou Arnoldem Palmerem, který měl velmi dobré znalosti golfu a kontakty v golfovém prostředí, zatímco Gibbs měl zkušenosti s provozováním dalších kabelových sítí. Své plány na spuštění \"Golf Channelu\" společně oznámily veřejnosti na profesionálním golfovém turnaji Bob Hope Chrysler Classic v únoru roku 1993 a začaly hledat investory. To se jim nakonec podařilo. Kabeloví operátoři \"Continental Cablevision\", \"Comcast Cable Communication\", \"Newhouse Broadcasting\", \"Cablevision Industries\", \"Adelphia Communications\" a \"Times Mirror Company\" poskytly na spuštění nového kanálu a vybudování plně digitálně vybaveného studia celkem 80 milionů amerických dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "1995 - 1999.", "content": "Na sestavení pestrého programového schématu byl přijat zkušený manažérský tým a odborník na line up vysílání. \"The Golf Channel\" zahájil své vysílání 17. ledna 1995 a již od 19. do 22. ledna 1995 odvysílal první živý přenos soutěže Dubai Desert Classic. \"The Golf Channel\" se stal prvním sportovním kanálem věnující se výhradně golfu. V prvním roce bylo odvysíláno 23 tuzemských turnajů a 41 evropských a australských událostí.  V roce 1996 byly spuštěny webové stránky \"GolfChannel.com\", jejíž hlavním cílem bylo sdružovat komplexní informace pro golfisty a fanoušky, nejnovější zprávy, video návody a další informace z oblasti golfu. Ve stejném roce \"Golf Channel\" expandoval do zahraničí a zahájil vysílání v Japonsku.  Na konci roku 1998 měl \"The Golf Channel\" 22 milionů předplatitelů.", "section_level": 2}, {"title": "2000 - 2009.", "content": "V roce 2002 \"The Golf Channel\" zaměstnával ve studiu v Orlandu 330 lidí.  O rok později provozovatel britského televizního programu Golf TV (\"Golf TV Ltd.\") oznámil spojenectví s americkou základnou \"Golf Channel\" a tak ke dni 22. listopadu 2003 byla spuštěna britská verze Golf Channel UK. První vysílání bylo možné sledovat od 19. hodiny v digitální satelitní platformě Sky Digital na kanálu 429.  V roce 2006 došlo ke spojenectví DirecTV s podnikatelem Carlosem Avilou, což vedlo ke spuštění verze \"Golf Channel\" pro Latinskou Ameriku s výjimkou Brazílie. Program je vysílán ve španělštině.  Úspěch zaznamenali v roce 2007, kdy se podařilo uzavřít exkluzivní patnáctiletý kontrakt s největším organizátorem golfových turné PGA Tour. Tento kontrakt zcela pokryl Mercedes Championship, Sony Open, Bob Hope Chrysler Classic a FedExCup, včetně World Golf Championships, The Tour Championship a Players Championship. PGA zaručuje 47 PGA tour událostí. Na konci roku 2007 bylo ukočeno vysílání britské verze Golf Channel UK. Příjmy z reklamy a teleshoppingu nepokryly výdaje stanice na její provoz.  Od roku 2008 se název programu zkrátil na \"Golf Channel\" a bylo zahájeno vysílání v České republice a na Slovensku.", "section_level": 2}, {"title": "2010 až současnost.", "content": "K dalšímu rozšíření partnerství na deset let, tentokrát s organizací LPGA, sdružující profesionální golfistky, došlo v roce 2010. To umožní odvysílat Premier Women's Professional Golf Tour a získali výhradní práva k Solheim Cupu. V téže roce se \"Golf Channel\" stává součástí portfolia skupiny Comcast, jehož součástí jsou televizní stanice E!, Style Network, PBS Kids Sprout a další. Po tomto spojení došlo k výraznému zvýšení podílu sledovanosti.  Roku 2010 byla podepsána smlouva s francouzským provozovatelem satelitní televize AB Groupe, na jejíž základě vzniká francouzská verze Golf Channel (France) vysílající z Lucemburska. Obdobně vzniká i verze pro Thajsko a Tchaj-wan.  V roce 2011 dochází ke sloučení skupiny Comcast s americkým konglomerátem \"NBCUniversal\", čímž se \"Golf Channel\" stal součástí NBC Sports Group, které se podařilo rozšířit multiplatformní partnerství s PGA of America a stal se výhradním partnerem vysílání Ryder Cupu v USA až do roku 2030.  \"Golf Channel\" v roce 2014 expandoval také na polský trh, kde je v anglickém jazyce vysílán prostřednictvím kabelové televize \"EchoStar Studio\" v Poznani.", "section_level": 2}, {"title": "TV pořady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Golfové soutěže.", "content": "\"Ryder Cup\" je nejsledovanější golfová týmová soutěž na světě, ve které bojuje o vítězství Evropa se Spojenými státy.  \"PGA Tour\" a \"FedExCup\" jsou nejprestižnějším okruhem mužského golfu v zámoří, kde hráči bojují o prémii 10 milionů amerických dolarů. Každý rok je zakončen čtyřmi díly Play Off.  \"Presidents Cup\" - Výběr světa bez hráčů Evropy s USA  \"World Golf Championship\" jsou po majorech nejprestižnější golfové turnaje mužského golfu.  \"European Tour\" - Nejlepší golfisté z Evropy se v závěrečném turnaji představí v katarském Dubaji.", "section_level": 2}, {"title": "Zpravodajství a analýzy.", "content": "\"Denní zpravodajství\" - Aktuální informace ze světa golfu v rámci relace \"Golf Central\".  \"Morning Drive\"", "section_level": 2}, {"title": "Pro rekreační golfisty.", "content": "\"Tréninkové lekce\" (Playing Lessons) - Lekce amerických trenérů pro začínající golfisty.  \"Golf Channel Academy\"  \"PGA Tour Champions Learning Center\"  \"Škola golfu\" (School Of Golf)  \"The Golf Fix\"", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní pořady.", "content": "\"Feherty\" - Talk show uváděná Davidem Fehertym.  \"Golf's Greatest Rounds\"  \"The Big Break\"", "section_level": 2}, {"title": "Dostupnost.", "content": "Níže jsou uvedeny pouze satelity, na níž probíhá vysílání americké verze \"Golf Channelu\". Distribuční neveřejné trasy zde nejsou uvedeny.", "section_level": 1}, {"title": "Kabelové sítě.", "content": "\"Golf Channel\" je dostupný v mnoha kabelových sítích ve Spojených státech amerických a Kanadě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Golf Channel (do roku 2008 pod názvem The Golf Channel, zkráceně \"TGC\") je americký placený sportovní kabelový a satelitní televizní kanál, jež je úzce profilován na tematiku golfu. Stanice vysílá nepřetržitě 24 hodin denně. Programová skladba je tvořená živými přenosy z golfových turné, dokumenty o golfu a slavných golfových hráčích, pořadů typu talk show se slavnými golfisty a golfovým zpravodajstvím s aktuálními výsledky. Pro rekreační golfisty vysílá také instruktážní videa a školu golfu. Podle licenčních podmínek může \"Golf Channel\" odvysílat také teleshopping propagující firmy působící v golfovém prostředí.", "tgt_summary": "高尔夫台(Golf Channel,1995年至2007年曾名为The Golf Channel)是美国的一个有线电视和卫星电视频道,由NBC环球旗下的NBC体育集团所有。高尔夫台专门播出有关高尔夫的节目,创建于亚拉巴马州伯明翰。现在高尔夫台总部位于佛罗里达州奥兰多。2015年2月,高尔夫台的收视户有79,250,000,占美国电视用户总数的68.1%。高尔夫台开始播出于1995年。", "id": 1660160}
{"src_title": "Den nezávislosti: Nový útok", "tgt_title": "ID4星際重生", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Film se odehrává dvacet let po ničivé mimozemské invazi z prvního dílu. Organizace spojených národů vytvořila Zemskou Vesmírnou Obranu (anglicky ESD), globální obranný a výzkumný program využívající mimozemšťanskou technologii jako obranu proti hrozbám z vesmíru. Tyto hlavní obranné síly byly zřízeny na orbitě Země, Měsíci, Marsu a Saturnově měsíci Rhea. Oblast 51 v Nevadě se stala velitelstvím této obrany.  Svět se připravuje na oslavu dvacátého výročí porážky vetřelců. Mezitím se však ředitel ESD David Levinson (Jeff Goldblum) ve Střední Africe setkává s doktorkou Catherine Marceauxovou (Charlotte Gainsbourg) a válečníkem Dikembem Umbutu, který jej dovede do mimozemské lodi, která zde při invazi přistála a už neodletěla. Uvnitř zjistí, že loď vysílá nouzové volání. Kromě toho se doktor Oblasti 51 Brackish Okum probudí z dvacetiletého kómatu, přičemž Okum, Umbutu a bývalý americký prezident Thomas Whitmore, kteří prodělali telepatický kontakt s mimozemšťany, spatří vizi, v níž vidí zvláštní, neidetifikovatelný kulovitý objekt.  Neidetifikovatelná ohromná kulovitá loď, zcela odlišná od lodí vetřelců před dvaceti lety, se vynoří z červí díry blízko obranné stanice ESD na Měsíci. Levinston je přesvědčen, že se jedná o jinou mimozemskou rasu, kterou doposud neznají, a proto doporučuje, aby neútočili. Přesto však použijí ničivé energetické dělo vetřelců a kulovitou loď sestřelí, načež se zřítí do kráteru Van de Graaff. Kvůli tomu dva piloti z Měsíce, Jake Morrison (Liam Hemsworth) a Charlie Miller (Travis Tope) vyzvednou vesmírným tahačem Levinstona, Marceauxovou, Umbuta a amerického federálního pracovníka Floyda Rosenberga, načež zamíří k troskám neznámé lodi. Mezitím se však z hlubokého vesmíru objeví obrovská loď vetřelců, stejných vetřelců, jaké napadli Zemi před dvaceti lety, s 5000 kilometry v průměru. Během chvilky zničí celou obrannou síť děl kolem Země. Jake s ostatními seberou z trosek kulovité lodě zvláštní kontejner se symbolem kulovitého objektu, načež je zachytí gravitační pole obrovské mimozemské lodi. Od gravitace se odputají až nad Atlantikem, kde loď přistane, a společně odletí v tahači do Oblasti 51. Zjistí, že se loď začíná provrtávat do Zemského jádra, aby jej využila jako pohonnou hmotu, kvůli čemuž vyhubí všechen pozemský život.  Mezitím se Whitmore v Oblasti 51 zavře do cely s jedním z živých vetřelců, kteří se náhle probudili z dvacetiletého spánku. Všichni se prostředním Whitmora, kterého mimozemšťan využívá jako telepatický prostředek k řeči, dozví, že jedna z jejich královen velí zdejší invazi. Následně Whitmore upadne do bezvědomí, z něhož se později opět probere. Levinston má hypotézu, že pokud zabijí královnu, vetřelci přestanou vrtat a ustoupí. ESD zavelí letcům, mezi nimiž je i Jake a Charlie, pod velením Dylena Dubrow-Hillera, syna Stevena Hillera, aby vlétli do úseku mateřské lodě nad Atlantikem, ve které je královna. Avšak jedná se o past, proto všichni ztroskotají uvnitř mateřské lodě.  V Oblasti 51 Okun otevře mimozemský kontejner, díky čemuž uvolní velkou bílou kouli. Tu aktivují a zjistí, že se jedná o posledního člena velmi vyspělé rasy, která si svá vědomí přesunula do těchto kulovitých robotických těl. Dokáže mluvit lidskou řečí, podle níž se jedná o primitivní jazyk, díky čemuž se od ní dozví, že ony vetřelce nazývá „Sklízeči\", a vede planetu plnou přeživších uprchlíků, jejichž rasy byly vlivem Sklízečů vyhubeny. Společně vedou odboj proti Sklízečům. Jelikož se Sklízeči této bílé sféry obávají, chtějí jí zničit a získat její vědomosti. Lidé se zavážou, že jí ukryjí. Avšak sféra nevědomky vysílá signál, který upoutá pozornost Sklízečů, kvůli čemuž se k Oblasti 51 začne přibližovat loď Sklízečů s královnou na palubě. Avšak lidé tento signál použijí jako návnadu, aby královnu přilákali do pasti.  V mateřské lodi Sklízečů se Dylen, Jake, Charlie a ostatní proberou, načež úspěšně ukradnou několik jejich stíhačů a odletí z lodě pryč. Mezitím se Whitmore, proti vůli své dcery, dobrovolně přihlásí na sebevražednou misi v jednom z vesmírných tahačů. Úspěšně vletí dovnitř přibližující se královniny lodi, kde odpálí zbraň na studenou fúzi, přičemž zemře. Loď sice exploduje, ale královna kvůli osobnímu silovému poli přežije. Několik stíhačů se pokusí královnu sestřelit, ale neúspěšně. Později se královna začne dobývat ke sféře, ale to jí stihne porazit Jake a ostatní ve stíhačích Sklízečů. Všichni Sklízeči ustoupí a mateřská loď přestane vrtat, načež odletí pryč. Okun všem řekne, že jim sféra nabídla, aby lidé vedli meziplanetární odboj proti Sklízečům. Velitelé souhlasí, přičemž to Okun komentuje slovy: „Pojďme mimozemšťanům nakopat jejich zadky.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Den nezávislosti: Nový útok (v originále \"Independence Day: Resurgence\") je americký sci-fi film německého režiséra Rolanda Emmericha, který se také podílel na scénáři spolu s hlavním scenáristou Deanem Devlinem. Film je pokračováním prvního dílu z roku 1996. Emmerich potvrdil, že se v roce 2017 máme dočkat třetího dílu, který se dle jeho slov bude odehrávat ve vesmíru.", "tgt_summary": "《ID4星际重生》(英语:\"Independence Day: Resurgence\",或简称英语:\"IDR\")是一部2016年美国科幻灾难片,由罗兰·艾默瑞奇执导。为1996年电影《ID4星际终结者》的续集。电影主演除了杰夫·高布伦、比尔·普曼、裘德·赫希、薇薇卡·A·福克斯和布伦特·斯派尔等人回归出演自己的角色外,本集还新加入了连恩·汉斯沃、杰西·亚瑟、麦卡·门罗、莎拉·华德、夏绿蒂·甘丝柏、乔伊·金、Angelababy与威廉·菲德内尔。", "id": 1950559}
{"src_title": "Město andělů", "tgt_title": "天使之城 (1998年電影)", "src_document": [{"title": "Děj filmu.", "content": "Anděla Setha (Nicolas Cage), který doprovází zemřelé do dalšího života, při čekání na úmrtí muže, kterého operuje doktorka Maggie Rice (Meg Ryan), zaujme doktorčina snaha o záchranu pacientova života a smutek při jejím neúspěchu. Přestože je Seth pro smrtelníky neviditelný, v jednu chvíli se zdá, že Maggie se na Setha dívala. Při příštím setkání se Seth rozhodne doktorce zjevit.  Vzájemné přátelství přerůstá do přitažlivosti, přesto je však Maggie již ve vztahu se svým kolegou z nemocnice, Jordanem Ferrisem (Colm Feore). Seth se poté setká s Nathanielem Messingerem (Dennis Franz), jedním z pacientů Maggie, který vycítí jeho přítomnost v pokoji. Nathaniel mu prozradí, že býval také andělem, ale rozhodl se stát se člověkem tzv. „pádem“, skokem z velké výšky. Seth začne zvažovat využití této možnosti, tak aby mohl plně fyzicky a emocionálně prožít vztah s Maggie.  Maggie, která si všimne, že Seth je nezranitelný, požaduje po něm vysvětlení. Tvrzení, že je andělem však není schopna přijmout a pošle jej pryč. V pozdějším rozhovoru s Nathanielem, který postupně odhaluje svůj andělský původ, se Maggie dozvídá, že existuje možnost stát se člověkem. Seth se rozhodne tento krok udělat, skrz symbolické gesto skoku z vrcholu mrakodrapu. Mezitím Maggie Jordan požádá o ruku.  Ihned po probuzení začne Seth vnímat pocity a vjemy, které do této doby neznal, včetně fyzického zranění a bolesti. Bývalý anděl vyrazí do nemocnice za Maggie, kde se však dozví, že si vzala dovolenou a odjela do hor na chatu. Seth se tam vydá, po cestě jej však potká několik nepříjemností – je okraden o boty, bez peněz neměl na autobus a v dešti promokl. Poté co se na chatu dostane, Maggie ihned pozná, že se vzdal svého způsobu života a stal se člověkem.  Druhý den ráno jede Maggie na kole do místního obchodu. Po cestě zpátky jede plná štěstí se zavřenýma očima a rozpaženýma rukama. Proti ní se však objeví kamion, s nímž už nemůže odvrátit střet. Seth vycítí, že Maggie je v potížích a běží jí na pomoc. Když dorazí, Maggie mu říká, že vidí anděla, který ji přišel doprovodit. Přestože ji Seth prosí, aby se dívala na něj, Maggie odpoví, že se nebojí.  Truchlícího a samotného Setha navštíví Cassiel (Andre Braugher), přítel z doby, kdy byl andělem. Seth se ptá, zdali byl potrestán za odchod z nebe, Cassiel jej ujišťuje, že ne a řekne, že lidé umírají a tak jednou umře i Seth. Cassiel se zeptá, zdali by to udělal i kdyby věděl, že se to stane, na což Seth odpovídá: „Vždy bych dal přednost přivonení k jejím vlasům, jedinému polibku od ní, doteku její dlaně, před věčným životem bez ní“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Město andělů (v anglickém originále City of Angels) je romantické drama USA z roku 1998 režiséra Brada Silberlinga. V hlavní roli se objevil Nicolas Cage jako anděl Seth a Meg Ryan jako doktorka Maggie Rice. Film je remake německého snímku Nebe nad Berlínem z roku 1987.", "tgt_summary": "《天使之城》(英语:\"City of Angels\"),是一部上映于1998年的美国电影,由尼可拉斯·凯吉等主演。讲述一名天使与一位人类女医生的爱情经历与命运曲折。该片曾获1999年美国青少年观众票选大奖等奖项。", "id": 2707259}
{"src_title": "WTA Finals 2016", "tgt_title": "2016年WTA巡迴賽錦標賽", "src_document": [{"title": "Turnaj.", "content": "Potřetí v historii se turnaj konal v singapurské aréně Singapore Indoor Stadium, která jej hostila mezi 23. až 30. říjnem 2016. Představoval čtyřicátý šestý ročník ve dvouhře a čtyřicátý první ve čtyřhře. Událost organizovala Ženská tenisová asociace (WTA) jako součást okruhu WTA Tour 2016. Jednalo se o větší ze dvou závěrečných turnajů sezóny. Menším z nich byl čínský WTA Elite Trophy, hraný v týdnu po skončení turnaje mistryň.  Singapur se stal historicky devátým dějištěm WTA Finals, od založení v roce 1972. Práva zakoupil minimálně na pět ročníků (2014–2018). Los dvouhry i čtyřhry proběhl 23. října v 20 hodin místního času.  Po dvou ročnících turnaje vycházejících hvězd byla v neděli 23. října 2016 odehrána pouze krátká soutěž tenisových nadějí v kategorii 14letých a 16letých z asijsko-pacifického regionu pod názvem WTA Future Stars.  Americká světová dvojka a pětinásobná šampionka Serena Williamsová odstoupila z turnaje podruhé za sebou. Učinila tak 17. října 2016 na doporučení lékařů v důsledku poraněného ramene. O poslední, nově uvolněné osmé účastnické místo tak soupeřila Světlana Kuzněcovová, která si start v Singapuru zajistila až titulem z moskevského Kremlin Cupu 2016, hraného v týdnu před turnajem mistryň. V případě, že by jej nevyhrála, zamířila by na závěrečnou událost sezóny Britka Johanna Kontaová, která se v té době neúčastnila žádného turnaje pro natažené břišní svalstvo. Na počátku moskevské události měla stejnou příležitost jako Kuzněcovová také Španělka Carla Suárezová Navarrová, jíž by singapurský start zajistil pouze triumf. Zápas druhého kola však skrečovala pro poraněné zápěstí.", "section_level": 1}, {"title": "Formát.", "content": "Soutěže dvouhry se účastnilo osm hráček, z nichž každá v úvodních čtyřech dnech odehrála tři vzájemné zápasy v jedné ze dvou čtyřčlenných základních skupin – červené a bílé. První dvě tenistky z každé skupiny postoupily do semifinále, které bylo hráno vyřazovacím systémem pavouka. První z bílé skupiny se utkala s druhou z červené skupiny a naopak. Vítězky semifinále se následně střetly ve finále o pohár Billie Jean Kingové.  Do soutěže čtyřhry nastoupilo osm párů. Její formát se od skupinového profilu vrátil do sezóny 2014 a dvojice přímo od čtvrtfinále hrály vyřazovacím systémem.", "section_level": 2}, {"title": "Kvalifikační kritéria.", "content": "Ve dvouhře byly žebříčkové body kumulovány ze šestnácti turnajů. Mezi ně se povinně započítávaly čtyři Grand Slamy, čtyři události Premier Mandatory a nejlepší výsledky ze dvou turnajů Premier 5. Ve čtyřhře byly žebříčkové body kumulovány z jedenácti nejlepších výsledků páru jakýchkoli turnajů v sezóně. Nemusely se tak povinně započítávat Grand Slamy ani události kategorie Premier.", "section_level": 2}, {"title": "Kritéria pořadí v základní skupině.", "content": "Konečné pořadí v základní skupině se řídilo následujícími kritérii:", "section_level": 2}, {"title": "Finanční odměny a body.", "content": "Prize money turnaje mistryň činilo 7 000 000 dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Ženská dvouhra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přehled hráček.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Angelique Kerberová.", "content": "Sezónu zahájila v Brisbane, kde ve finále nestačila na Viktorii Azarenkovou. Během Australian Open ale poprvé v kariéře Azarenkovou zdolala a po výhře nad Johannu Kontaovou postoupila do boje o titul. V něm přehrála světovou jedničku Serenu Williamsovou a získala premiérový grandslam. V úvodním kole přitom odvrátila mečbol Misaki Doiové. Stala se tak prvním tenistou historie, který vyhrál grandslamovou dvouhru po hrozbě mečbolu v prvním kole..  Následně však prohrála tři zápasy v řadě. Druhou trofej si připsala až z dubnového Porsche Tennis Grand Prix po vítězství nad krajankou Laurou Siegemundovou. Poprvé vyhrála jediný turnaj dvakrát. Otevírací zápas French Open s Kiki Bertensovou nezvládla. Zlepšení formy přišlo ve Wimbledonu, kde cestou do finále neztratila žádný set a na její raketě zůstaly Simona Halepová i Venus Williamsová. V závěrečném klání však nenašla recept na Serenu Williamsovou.  Během letní americké sezony se probojovala do semifinále montréalského Rogers Cupu, v němž ji zastavila Halepová. Stříbrný kov si odvezla z dvouhry olympijského turnaje v Riu de Janeiru, když mezi poslední čtveřicí hráček vyřadila Madison Keysovou. Od nejvyšší příčky ji dělila prohra s Portoričankou Mónikou Puigovou. Prohrané finále na Western & Southern Open v Cincinnati s Karolínou Plíškovou znamenalo, že na posun do čela světové klasifikace bude muset dále čekat. Tento cíl však splnila na US Open postupem do semifinále přes Robertu Vinciovou a za současného, příznivého bodového propočtu po porážce Sereny Williamsové v semifinále. V dané fázi zdolala Caroline Wozniackou a v boji o titul oplatila čerstvou prohru Karolíně Plíškové. Stala se tak první tenistkou, vyjma Sereny Williamsové, která získala více než jeden grandslam během kalendářní sezóny od roku 2007 a Justine Heninové. Ve vydání žebříčku WTA z 12. září 2016 se posunula na 1. místo.  Asijská část však přinesla nevyrovnané výkony, když ji ve wuchanském osmifinále vyřadila Petra Kvitová a ve stejné fázi China Open dohrála na raketě Eliny Svitolinové. Čtvrtfinálovou stopku ji na Hong Kong Tennis Open vystavila Australanka Darja Gavrilovová.", "section_level": 3}, {"title": "Serena Williamsová.", "content": "Jako obhájkyně trofeje postoupila do finále Australian Open bez ztráty setu poté, co vyřadila mimo jiné Marii Šarapovovou a Agnieszku Radwańskou. Nad její síly však v závěrečném klání byla Angelique Kerberová, čím utrpěla první prohru ze sedmi melbournských finále i první třísetovou grandslamovou porážku ve finále.  Po měsíčním odpočinku se vrátila březnovým BNP Paribas Open, na němž postoupila do finále poprvé od roku 2001. Její série pěti vzájemných výher nad Viktorií Azarenkovou však skončila nezvládnutým finálovým duelem. Ve čtvrtém kole opustila pavouk Miami Open, po vyřazení od Světlany Kuzněcovové. Skončila tak její 20zápasová miamská neporazitelnost od roku 2012. Sedmdesátý titul vybojovala na Internazionali BNL d'Italia po zdolání Madison Keysové. Ukončila tím 265 dní čekání na trofej. Poražena odešla i z finále druhého grandslamu French Open, v němž ji přehrála světová čtyřka Garbiñe Muguruzaová.  Ve čtvrtfinále Wimbledonu deklasovala Anastasiji Pavljučenkovovou a v semifinále si poradila s překvapením turnaje Jelenou Vesninovou. V boji o titul vrátila lednovou porážku Kerberové. Na čtvrtý pokus tak vybojovala dvacátý druhý grandslam z dvouhry, čímž vyrovnala rekord otevřené éry Steffi Grafové. Němku a Dorotheu Lambertovou Chambersovou dorovnala i počtem sedmi wimbledonských vavřínů. Ve věku 34 let a 288 dní se stala nejstarší vítězkou majoru open éry. Na olympijském turnaji podlehla již ve třetím kole Elině Svitolinové a z Western & Southern Open se odhlásila pro pokračující potíže s ramenem. Na US Open zopakovala semifinálový výsledek, když ji v této fázi vyřadila desátá nasazená Karolína Plíšková. Porážka znamenala ztrátu postu světové jedničky. Přesto se výhrou ve čtvrtém kole nad Jaroslavou Švedovovou stala nejúspěšnějším tenistou ve statistice vítězných zápasů na Grand Slamu. Celkově 308. vítězstvím pokořila historický rekord Rogera Federera.  Pro pokračující poranění ramene se odhlásila z podzimních turnajů ve Wu-chanu a Pekingu. Dne 17. října pak vydala prohlášení, že se podruhé v řadě nezúčastní ani Turnaje mistryň.", "section_level": 3}, {"title": "Simona Halepová.", "content": "Z Brisbane International se odhlásila poranění Achillovy šlachy.  Sezónu tak rozehrála na Apia International Sydney, kde ji v semifinále vyřadila Světlana Kuzněcovová. Na Australian Open dohrála již v prvním kole s čínskou kvalifikantkou Čang Šuaj. V dubajské dvouhře skončila v první fázi na raketě Any Ivanovićové a úvodní zápas nezvládla ani na Qatar Total Open, kde byla nad její síly Ruska Jelena Vesninová. Ztráta bodů znamenala pád o dvě příčky na 5. místo žebříčku.  Březnový BNP Paribas Open v Indian Wells znamenal čtvrtfinálovou porážku od Sereny Williamsové. Ve stejné fázi Miami Open pak dohrála se Švýcarkou Timeou Bacsinszkou a poprvé od května 2014 vypadla z elitní světové pětky.  Antukovou sezónu zahájila na halovém Porsche Tennis Grand Prix, kde po volném losu nestačila na kvalifikantku Lauru Siegemundovou. Jednalo se o její nejtěžší porážku od finále Turnaje mistryň 2014. Naopak zlepšení formy přišlo během Mutua Madrid Open, kde ve finále zdolala Slovenku Dominiku Cibulkovou. French Open přinesl osmifinálové vyřazení od Samanthy Stosurové. Ve Wimbledonu došla do čtvrtfinále, v němž jí stopku vystavila Angelique Kerberová.  Z olympijského turnaje v Riu de Janeiru se omluvila pro riziko nákazy virem zika. Druhý bukurešťský triumf přidala na BRD Bucharest Open po finálovém vítězství nad lotyšskou turnajovou sedmičkou Anastasijí Sevastovovou poměrem 6–0 a 6–0. Zlepšení formy potvrdila na montréalském Rogers Cupu, kde si připsala trofej po finálové výhře nad Madison Keysovou. V semifinále cincinnatského Western & Southern Open nenašla recept na Kerberovou a mezi poslední osmičkou hráček US Open ji zastavila světová jednička Serena Williamsová.  Na asijské túře postoupila do semifinále Wuhan Open, v němž dohrála s Petrou Kvitovou. Pekingský China Open znamenal opuštění turnaje ve třetí fází po porážce od Čang Šuaj.", "section_level": 3}, {"title": "Agnieszka Radwańská.", "content": "Do sezóny vstoupila titulem z Shenzhen Open, kde ve finále zdolala americkou tenistku Alison Riskeovou. Na Australian Open postoupila do semifinále, kde uhrála jen čtyři gamy proti světové jedničce Serenu Williamsovou.  V páté semifinálové účasti Qatar Total Open odebrala Carle Suárezové Navarrové dvě hry. BNP Paribas Open znamenal vítězným čtvrtfinále nad Petru Kvitovou návrat na 2. místo žebříčku. V dalším duelu však nenašla recept na Serenu Williamsovou. Miami Open znamenal opuštění soutěže ve čtvrtém kole po porážce od Švýcarce Timey Bacsinszké.  První antukový turnaj, Porsche Tennis Grand Prix, přinesl semifinálovou prohru s německou kvalifikantkou Laurou Siegemundovou. Brzké vyřazení následovalo na Mutua Madrid Open s Dominikou Cibulkovou. Na pařížském grandslamu French Open postoupila do čtvrtého kola, kde v utkání – pro déšť hraném tři dny – vypadla s Bulharkou a 102. hráčkou žebříčku Cvetanou Pironkovovou. Před přerušením přitom vedla 6–3 a 3–0. Následně však ztratila deset her za sebou a ostře zkritizovala organizátory za neregulérní podmínky.  V prvním kole birminghamského AEGON Classic hraného na trávě byla nad její síly Coco Vandewegheová. AEGON International v Eastbourne znamenal nezvládnuté semifinále s Dominikou Cibulkovou, která ji vyřadila i ve čtvrtém kole navazujícího Wimbledonu.  Letní americkou sezónu rozehrála kanadským Rogers Cupem, kde ji ve třetím kole zastavila šestnáctá nasazená Anastasija Pavljučenkovová. Přesun z Montréalu na olympijský turnaj v Riu de Janeiru trval 55 hodin a soutěž opustila v zahajovacím zápasu po prohře od Číňanky Čeng Saj-saj. Ve čtvrtfinále cincinnatského Western & Southern Open pak nenašla recept na Simonu Halepovou. Jako turnajová jednička zavítala na Connecticut Open do New Havenu, kde po výhře nad dvojnásobnou obhájkyní trofeje Petrou Kvitovou pronikla do finále. V něm přehrála Elinu Svitolinovou a připsala si devatenáctý singlový titul na okruhu WTA Tour. Její cestu US Open ukončila 18letá teenagerka Ana Konjuhová ve čtvrtém kole.  Na tokijském Toray Pan Pacific Open se popáté probojovala do semifinále, v němž nestačila na Dánku Caroline Wozniackou. Ve čtvrtfinálové fázi Wuhan Open ji vystavila stopku Světlana Kuzněcovová a z pekingského China Open si odvezla druhou trofej, když zvládla duel o titul proti Britce Johanně Kontaové. Turnajem prošla bez ztráty setu. Před čtvrtfinálem na Tianjin Open v Tchien-ťinu odstoupila pro zranění pravého stehna.", "section_level": 3}, {"title": "Karolína Plíšková.", "content": "Ve čtvrtfinále Apia International Sydney ji zastavila světová dvojka Simona Halepová. Melbournský Australian Open znamenal postup do třetího kola, v němž dohrála na raketě Jekatěriny Makarovové. Své zahajovací utkání proti Američance Coco Vandewegheové nezvládla na Dubai Tennis Championships a stejný scénář zopakovala během Qatar Total Open, kde byla nad její síly Ruska Margarita Gasparjanová. Březnový BNP Paribas Open znamenal postup do semifinále, v němž ji vyřadila Běloruska Viktoria Azarenková. Další výpadek přišel na navazujícím Miami Open, kde po volném losu nestačila na Maďarku Timeu Babosovou.  Na halovém Porsche Tennis Grand Prix ji ve třetím kole vystavila stopku Agnieszka Radwańská a na pražské události J&T Banka Prague Open si zahrála semifinále proti Lucii Šafářovové, z něhož odešla poražena. Brzká vyřazení přišla na antukových turnajích Mutua Madrid Open, římském Internazionali BNL d'Italia s Darjou Kasatkinovou i pařížském grandslamu French Open, kde nenašla recept na 108. hráčku žebříčku Shelby Rogersovou.  Zlepšení formy přišlo s přechodem na trávu. Titul získala na AEGON Open Nottingham po finálovém vítězství nad Američankou Alison Riskeovou. Naopak v prvním kole birminghamského AEGON Classic skončila na raketě Barbory Strýcové, s níž dosáhla deblové trofeje. Jako poražená finalistka odešla z AEGON International v Eastbourne, když nestačila na Slovenku Dominiku Cibulkovou. Wimbledon opustila porážkou ve druhém zápase od Japonky Misaki Doiovou.  Letní americkou sezónu rozehrála Rogers Cupem, kde ji ve třetím kole vyřadila Simona Halepová. Z olympijského turnaje v Riu de Janeiru se omluvila pro riziko nákazy virem zika. První trofej z kategorie WTA Premier dosáhla na cincinnatském Western & Southern Open, hraném v úrovni Premier 5. V roli turnajové patnáctky ve finále přehrála Angelique Kerberovou. Po turnaji se posunula na 11. místo a poprvé v kariéře se stala českou ženskou jedničkou, když druhé Kvitové patřila patnáctá příčka. Až při 18. startu na grandslamu překročila brány prvního hracího týdne, když poprvé postoupila alespoň do osmifinále a objevila se ve druhém týdnu majoru. Na cestě do premiérového grandslamového finále v kariéře, US Open, se stala teprve osmou hráčkou na okruhu WTA Tour, jež dokázala na jediném turnaji porazit sestry Venus i Serenu Williamsovy. V třísetovém boji o titul pak nestačila na Kerberovou. Po turnaji se posunula na kariérní maximum, když jí patřilo 6. místo. Na tokijském Toray Pan Pacific Open prohrála po volném losu s kvalifikantkou Aljaksandrou Sasnovičovou, ve třetím kole skončila na Wuhan Open a v téže fázi skončila na pekingském China Open s Johanna Kontaovou. Dne 10. října se stala novou světovou pětkou.", "section_level": 3}, {"title": "Garbiñe Muguruzaová.", "content": "Sezónu rozehrála na Brisbane International, kde ve druhém kole skrečovala Varvaře Lepčenkové pro zánět fascie plosky. Na Australian Open dohrála ve třetí fázi na raketě Češky Barbory Strýcové.  Svůj zahajovací duel nezvládla na březnovém BNP Paribas Open v Indian Wells, kde ji vyřadila Američanka Christina McHaleová. V osmifinále opustila Miami Open po porážce od Belorusky Viktorije Azarenkové. Antukový Porsche Tennis Grand Prix přinesl čtvrtifálovou když prohrála s Petrou Kvitovou. Již ve druhém kole pak dohrála na Mutua Madrid Open s Rumunkou Irinou-Camelií Beguovou. Do prvního semifinále v roce se probojovala na římském Internazionali BNL d'Italia, kde ji zdolala Američanka Madison Keysová.  Na French Open prošla po výhře nad Samanthou Stosurovou do svého druhého grandslamového finále, v němž porazila obhájkyni trofeje a světovou jedničku Serenu Williamsovou ve dvou sadách. vybojovala premiérový grandslamový titul kariéry. Stala se tak druhou španělskou šampionkou Roland Garros. V žebříčku WTA se poprvé posunula na 2. místo. Premiérový ročník travnatého Mallorca Open znamenal vyřazení v prvním kole od Belgičanky Kirsten Flipkensové. Ve Wimbledonu pak dohrála ve druhé fázi na raketě slovenské kvalifikantky z druhé stovky Jany Čepelové. Na olympijském turnaji postoupila přes Japonku Nao Hibinovou do třetího kola, v němž uhrála jen dva gamy na Portoričanku Mónicu Puigovou. Cincinnatský Western & Southern Open přinesl vyřazení v semifinále od Karolíny Plíškové a newyorský grandslam US Open opuštení soutěže ve druhém kole po prohře s Anastasijí Sevastovovou z Lotyšska.  V podzimní asijské části se probojovala do čtvrtfinále tokijského Toray Pan Pacific Open, kde ji vyřadila světová dvacítka Elina Svitolinová. Na Wuhan Open nezvládla úvodní duel proti Jeleně Jankovićové a pavouk pekingského China Open opustila v osmifinálove, když byla nad její síly Petra Kvitová. Na rakouském Generali Ladies Linz, dohrála mezi poslední osmičkou poté, co ji zastavila Švýcarka Viktorija Golubicová.", "section_level": 3}, {"title": "Madison Keysová.", "content": "Američanka se na Turnaj mistryň kvalifikovala poprvé v kariéře, když se v průběhu roku dokázala dostat do Top 10 žebříčku WTA. Na turnaji byla ve věku 21 let nejmladší účastnicí.  Sezónu odstartovala na Australian Open, kde ji v osmifinále vyřadila Čang Šuaj. Utkání značně ovlivnilo zranění levé nohy Keysové, po kterém marodila až do březnového Indian Wells, hraného v Kalifornii. Tam po volném losu v úvodním kole vypadla s krajankou Nicole Gibbsovou. Po přesunu pak prohrála ve čtvrtfinále Miami Open, když byla nad její síly Němka Angelique Kerberová. Vítězstvím nad Darjou Gavrilovovou pomohla týmu Spojených států k triumfu nad Austrálií v baráži Světové skupiny Fed Cupu.  V květnu pak skončila v osmifinále antukového Mutua Madrid Open, kde ji z turnaje vyřadila rumunská hráčka Patricia Maria Țigová. Svého třetího finále na okruhu se dočkala na Internazionali BNL d'Italia v Římě, které se stalo jejím prvním finálovým utkáním kategorie Premier 5, a v němž podlehla ve dvou setech Sereně Williamsové. Stejně jako Australian Open, tak i French Open opustila po 4. kole, když ji vyřadila Kiki Bertensová z Nizozemska.  Postupem do finále travnatého AEGON Classic v Birminghamu si ve dvaceti jedna letech zajistila premiérový posun do první světové desítky žebříčku WTA, když postoupila o šest míst na 10. příčku. Stala se tak první Američankou v elitní desítce od Sereny Williamsové, která do ni pronikla v roce 1999. V něm porazila Češku Barboru Strýcovou a získala svůj druhý titul v kariéře. Ve Wimbledonu došla stejně jako na předchozích dvou grandslamech opět do osmifinále, v němž jí stopku vystavila Simona Halepová. Se stejnou soupeřkou pak prohrála ve finále kanadského Rogers Cupu.  Jen 4. místo na ni zbylo z dvouhry olympijského turnaje v Riu de Janeiru, když mezi poslední čtveřicí hráček nejprve prohrála s Angelique Kerberovou a v boji o bronzovou medaili rovněž i s Petrou Kvitovou. Počtvrté v sezóně vypadla na grandslamu v osmifinále, když ji na newyorském US Open zastavila Dánka Caroline Wozniacká. Zlepšení formy přišlo v asijské části sezóny. Do čtvrtfinále se probojovala na Wuhan Open, v němž ji z pavouka odstavila Simona Halepová. V semifinále pekingského China Open pak podlehla britské tenistce Johanně Kontaové. Místenku na Turnaj mystryň jí zajistil postup do semifinále rakouského turnaje v Linci, ke kterému však nenastoupila.", "section_level": 3}, {"title": "Výsledky a body.", "content": "Tabulka uvádí sezónní výsledky a odpovídající bodový zisk kvalifikovaných hráček a náhradnic Turnaje mistryň.", "section_level": 2}, {"title": "Čtyřhra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky a body.", "content": "Tabulka uvádí sezónní výsledky a odpovídající bodový zisk kvalifikovaných párů a náhradnic Turnaje mistryň.", "section_level": 2}], "src_summary": "WTA Finals 2016, známý také jako Turnaj mistryň 2016 či se jménem sponzora BNP Paribas WTA Finals 2016, představoval jeden ze dvou závěrečných tenisových turnajů ženské profesionální sezóny 2016 pro osm nejvýše postavených žen ve dvouhře a osm nejlepších párů ve čtyřhře na žebříčku WTA Race.", "tgt_summary": "2016年WTA巡回赛总决赛,于2016年10月23日至30日在新加坡的新加坡室内体育馆举行。本届赛事是女子网球赛事的第46届单打总决赛和第41届双打总决赛。比赛由冠军积分排名的前8名的单打球员和排名前8名的双打球员组成,是2016年赛季最后一个大型的巡回赛。", "id": 1231162}
{"src_title": "Spolek tří císařů", "tgt_title": "三帝同盟", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "K prvnímu setkání, ryze neformálnímu, došlo v létě roku 1871 mezi Františkem Josefem I. a Vilémem I. O rok později se k nim na stále neformálním setkání přidal na vlastní žádost ruský car Alexandr II. První oficiální, i když tajnou, dohodu uzavřeli Vilém I. a Alexandr II. Jednalo se o vojenskou konvenci podepsanou v Petrohradu (tehdy Sankt Petersburg), v níž se zavazovali podpořit se v případě válečného konfliktu vysláním pomocné armády o síle 200 000 mužů. Tuto dohodu nabídli k podepsání i Františku Josefovi I., ten ale z obavy, že by tak bylo Rakousko-Uhersko zataženo do nových konfliktů, odmítl. Místo toho nabídl Alexandrovi II. jiné ujednání, které pak o měsíc později 6. června 1873 vstoupilo v platnost jako Schönbrunnská dohoda (název podle zámku, v němž byla projednávána a podepsána). V této smlouvě konzultativního charakteru, kterou svým podpisem stvrdil v říjnu i Vilém I. a Spolek tří císařů tak byl založen, se zavázali zachovávat mezi sebou mír, podporu při útoku od čtvrté strany a společný postup ve válečných konfliktech. Detaily a podoba společného postupu a dalších vojenských otázek měly řešit samostatné vojenské konvence mezi jednotlivými členy Spolku, nicméně prvotní dohoda z Petrohradu mezi Ruskem a Německem mezi nimi nebyla – ta nikdy nevstoupila oficiálně v platnost.", "section_level": 1}, {"title": "Období odluky.", "content": "Neshody mezi členskými státy v postupu při mnohých problémech a otázkách evropské mezinárodní politiky se výrazně projevily při balkánské krizi 1875 – 1878. Rusko z velké části ignorovalo své spojence ze Spolku a o postupu při válce s Tureckem si rozhodovalo samo, včetně závěrečného míru v San Stefanu. Ten byl pro Rakousko-Uhersko nepřijatelný a své vztahy s Ruskem ochladilo, následné události berlínského kongresu zvětšily i trhlinu ve vztazích Ruska a Německa (především v rozdílném přístupu k politice Velké Británie a Francie, jejich hlavním protivníkem na celoevropském poli respektive).  Zatímco se Rusko vzdalovalo svým (bývalým) spojencům a naopak se sbližovalo s Francií, Německo a Rakousko-Uhersko své vztahy vylepšili. Tento vývoj vedl k uzavření Dvojspolku roku 1879, jehož tajnou součástí byla i dohoda zaměřená proti Rusku (vzájemná vojenská pomoc při případném útoku). Přesto došlo k obnovení jednání s Ruskem, i v důsledku oslabení vztahů Rusko/Francie a změně britské politiky v turecké oblasti na základě personálních změn v politických aparátech jednotlivých zemí.", "section_level": 1}, {"title": "Obnovení.", "content": "Jednání o obnově spolku počalo na popud Alexandra II. roku 1879, ještě před vznikem Dvojspolku, k uzavření nové smlouvy mezi všemi třemi stranami však došlo až v červnu 1881 a za ruskou stranu ji už podepisoval nový car Alexandr III. Nová smlouva byla obsahově osekána (řešila méně bodů než původní schönbrunnská dohoda) a formulována přesněji, především v otázce případných konfliktů s jinou stranou: signatáři se zavazovali k vzájemné neutralitě – jednalo se tedy primárně o dohodu o neutralitě. Ve snaze neopakovat příčiny prvního odloučení bylo specifikováno, že v případě, kdy bude opačnou stranou konfliktu Turecko (případně jakýkoliv problém, jehož součástí je Balkánský poloostrov), je dotyčný člen povinen své partnery zpravit o svých válečných plánech a cílech. Též si zpětně uznali kroky provedené během balkánské krize 1875 – 1878.  Tato nová dohoda pak roku 1884 všemi třemi stranami znovu potvrzena.", "section_level": 1}, {"title": "Zánik spolku.", "content": "Fungování Spolku pomalu upadalo, až se následně kvůli bulharské krizi 1885 – 1887 definitivně rozpadl. První se odloučilo Rakousko-Uhersko, když zanevřelo na jakékoliv spojenectví s Ruskem, s Německem nadále udržovalo blízké vztahy na půdě Trojspolku. Německo a Rusko ještě prodloužili spolkovou dohodu mezi sebou jako tzv. Zajišťovací smlouvu. Německá a ruská spolupráce pak definitivně skončila roku 1890, kdy nový německý císař Vilém II. už dohodu neobnovil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tzv. Spolek tří císařů (též \"Aliance tří císařů\") bylo volné spojenectví Německa, Ruska a Rakousko-Uherska v 70. a 80. letech 19. století, které mělo sice politicko-vojenský charakter, jehož primárním záměrem však bylo zpevnění vztahů mezi jeho členy a podpora vůči dalším stranám. Formálně byla tato úmluva o vzájemných konzultacích podepsána císaři Vilémem I., Františkem Josefem I. a carem Alexandrem II. 22. října 1873 na zámku Schönbrunn ve Vídni. Na mezinárodním poli však tito tři panovníci resp. jejich nástupci nikdy nevystupovali jako sjednocení spojenci, pouze občas vytvářeli společnou názorovou frontu.", "tgt_summary": "三帝同盟(,),德国宰相俾斯麦感到法国想报普法战争(1870年-1871年)之仇、取回阿尔萨斯-洛林(割让给德国的领土),欲恢复由俄皇亚历山大一世发起的神圣同盟,以及防止俄罗斯与法国联手,发动战争东西夹击德国,于是撮合俄罗斯沙皇亚历山大二世,德国皇帝威廉一世及奥匈帝国皇帝弗兰茨·约瑟夫一世于1873年签署以孤立法国为目标的三帝同盟。", "id": 50341}
{"src_title": "AVL List", "tgt_title": "李斯特内燃机及测试设备公司", "src_document": [{"title": "Historie a úspěchy společnosti.", "content": "Firmu AVL založil profesor Hans List v roce 1948, poté, co se stal nezávislým inženýrem. Finanční prostředky z Marshallova plánu pro obnovu po druhé světové válce byly klíčem k založení AVL. Společnost byla zaměřena především na vznětové motory pro nákladní vozidla a po velkém úspěchu, se v roce 1960 rozdělila, aby zahrnovala divizi pro přístrojové vybavení pro všechny spalovací motory.  V roce 1969 AVL vyvinula revoluční motorovou zkušebnu, která umožňovala komplexní sběr a analýzu dat.  V průběhu roku 1970 se výkon motoru a získávání dat ze vznětových motorů vyvíjených AVL i nadále zlepšovaly a jejich testovací software PUMA začal budovat společnosti dobrou mezinárodní pověst. Syn zakladatele Helmut List se stal předsedou představenstva v roce 1979. Po dalších inovacích a úspěších v osmdesátých letech, AVL otevřelo svou divizi AST (Advanced Simulation Technology) v roce 1987.  Některé ze speciálních dovedností AVL jsou všeobecně známé a dostupné technicky zdatné veřejnosti. Jedním z nich je rozvoj a vylepšení pohonných systémů 4x4. Dalším z nich je ladění zvuku vozidel prakticky pro všechny výrobce automobilů po celém světě. To je důvod proč obecně tišší vozidla mohou být rozlišeny podle jejich výrobce. Nicméně, zvuky jsou citlivě sladěny s místní sluchovým očekáváním a proto zní jinak v Japonsku, Jižní Koreji, Spojených státech, Německu nebo Itálii. Navíc pro každý typ vozidla se očekává, že budou mít charakteristický zvuk. Zvuk sportovního vozu se výrazně liší od SUV nebo cestovní limuzíny od stejného výrobce.  AVL pomáhalo Fordu s vývojem jejich nového \"Power Stroke\" pro středně těžká nákladní vozidel se vznětovým motorem.  V roce 2007, AVL koupil francouzskou společnost Le Moteur Moderne, která se také specializovala na vývoj motorů. Cílem této operace bylo zlepšit pozici AVL ve Francii, stejně jako ve zbytku světa.  Generální ředitel Helmut List je také autorem stejnojmenné víceúčelové kulturní haly Helmut-List-Halle. Ta hostí mnoho událostí během každoročního Festivalu Štýrský podzim. Zejména díky ideálním akustickým podmínkám pro koncerty klasické hudby byla vyzdvihována i dirigentem Nikolausem Harnoncourtem, který vyrostl ve Štýrském Hradci (Graz).  AVL má mnoho technických center po celém světě. Jmenovitě v Rakousku, Německu, Česku, Slovinsku, Chorvatsku, Švédsku, Japonsku, Jižní Koreji, Francii, USA, Maďarsku, Indii, Velké Británii, Číně, Turecku a Brazílii.  Do AVL group patří, kromě přímých dceřiných společností AVL List GmbH, také další společnosti", "section_level": 1}, {"title": "AVL Advanced Simulation Technologies.", "content": "Termodynamika motorů a Analýza vnitřních toků Strukturální dynamika motorů<br> Akustické simulace motorů<br> Koncept simulace vozidel<br> Mechanika proudění vozidel<br> On-line řešení", "section_level": 1}, {"title": "Elektrická vozidla.", "content": "Posun k elektrifikovaným vozidlům vedla AVL Powertrain Engineering Inc. k otevření laboratoře pro baterie v technickém centru v Ann Arbor, Michigan.  AVL představilo nové centrum pro energetický management a systémové integrace - AVL California Technology Center (CTC), na podporu trhu pokročilých technologických iniciativ. Nachází se v epicentru \"zelené\" iniciativy v jižní Kalifornii. Toto centrum má disponovat možnostmi, kterými v současné době nedisponuje žádné jiné severoamerické vědecké zařízení.", "section_level": 1}, {"title": "AVL v České republice.", "content": "V ČR má společnost AVL dvě dceřiné firmy: AVL Čechy a AVL Moravia - ta se zabývá především výrobou válcových dynamometrů pro vývoj nových aut.", "section_level": 1}], "src_summary": "AVL List, celý název Anstalt für Verbrennungskraftmaschinen (Ústav pro spalovací motory) Prof. Dr. Hans List, je mezinárodní koncern s centrálou v Rakousku zaměřený na automobilový průmysl, poradenská firma a nezávislý výzkumný ústav. Je to největší soukromá společnost zaměřená na vývoj pohonných systémů pro motory s vnitřním spalováním (ICE), přístrojů a testovacích systémů a také vyvíjí elektrické pohonné systémy.", "tgt_summary": "李斯特内燃机及测试设备公司(,简称AVL)是奥地利一家汽车工业咨询公司及独立研究机构,主要从事内燃机研究开发、内燃机测试设备和汽车测试设备研究及销售。公司总部位于奥地利格拉茨,拥有10000名员工。", "id": 633344}
{"src_title": "Národní park Kings Canyon", "tgt_title": "国王峡谷国家公园", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Západně od národního parku se nachází San Joaquin Valley (jižní část Velkého kalifornského údolí), východně leží údolí Owens Valley a pohoří Inyo Mountains. Jižně na Kings Canyon navazuje další kalifornský národní park Sequoia. Kaňonem protéká řeka Kings River, která má tři hlavní zdroje: řeky North Fork Kings River, Middle Fork Kings River a South Fork Kings River. Všechny tyto hlavní přítoky Kings River pramení pod nejvyššími štíty Sierry Nevady a tečou směrem na západ. Kaňony řek Middle Fork a South Fork Kings River náleží k nejhlubším ledovcovým údolím v Severní Americe. Více známý je kaňon řeky South Fork Kings River, kterým částečně prochází a kde končí Kalifornská státní silnice 180 (SR 180). Výška mezi dnem a horními okraji kaňonu se pohybuje mezi 1 500 až 2 500 metrů. Nechybí více jak 1 000 metrů kolmé skalní stěny. Dno kaňonu dosahuje největší šířky 800 m a je pokryto silnou vrstvou sedimentů. Severněji ležící kaňon Middle Fork Kings River je téměř nedostupný.", "section_level": 1}, {"title": "Národní park.", "content": "Park se skládá ze dvou částí. V západní, menší (méně než 10% rozlohy), rostou sekvojovce obrovské. V této části parku nazývané \"Redwood Mountain Grove\" rostou objemem největší stromy na světě. Druhou, východní část (více než 90% rozlohy parku), pak tvoří prameny řeky \"Kings River\", která následně protéká kaňonem \"Kings Canyon\" s hloubkou 2 500 m. Náleží tak k nejhlubším kaňonům ve Spojených státech. Nejvyšší horou parku je North Palisade (4 341 m), třetí nejvyšší vrchol pohoří Sierra Nevada.", "section_level": 1}, {"title": "Lesy v oblasti.", "content": "V nejnižších polohách rostou především kalifornské duby Kellogovy a duby Douglasovy. Na velmi suchých místech rostou pouze keře larey \"(Larea tridentata)\". Nad úrovní dubů rostou především borovice těžké. Ve vyšších polohách, kde je již více vlhko, jsou hlavními stromy jedle stejnobarvá, pazerav sbíhavý a nejvyšší druh americké borovice, borovice Lambertova. V nadmořské výšce 1 500 až 2 550 m pak rostou nejobjemnější stromy na Zemi – sekvojovce obrovské. Tyto stromy rostou pouze v těchto nadmořských výškách a pouze na západních svazích pohoří Sierra Nevada. Nejvyšší sekvojovci dosahují výšky přes 80 i 90 metrů, šířky kmene v základně přes 10 metrů a stáří přes 3 000 let. Mezi sekvojovci rostou nejvíce borovice Jeffreyovy. Ve výškách nad 2 400 m rostou zejména jedle nádherné. Ještě výše, pak náročných podmínkách borovice Murrayovy a jedlovce Mertensovy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Národní park Kings Canyon (anglicky \"Kings Canyon National Park\") je národní park ve středovýchodní části Kalifornie ve Spojených státech amerických. Kings Canyon leží na jihu pohoří Sierra Nevada.", "tgt_summary": "国王峡谷国家公园(Kings Canyon National Parks) 坐落在美国内华达山南部,位于加州费雷斯诺县以东。这座公园建立于1940年,占地 。为保护格兰特将军森林,1890年建立的格兰特将军国家公园已被并入该园。", "id": 797031}
{"src_title": "De La Rue", "tgt_title": "德拉鲁公司", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "19. století.", "content": "Firma byla založena Thomasem de la Rue v Londýně. V roce 1831 vyvinul ve své firmě novou typografickou metodu, pomocí které byly vytvořeny první moderní hrací karty. Za tento vynález byl oceněn králem Vilémem IV. U příležitosti korunovace královny Viktorie v roce 1838 nechal vytisknout speciální zlaté vydání novin The Sun. O šest let později, v roce 1846 vyvinul Thomasův syn Warren de la Rue stroj na skládání obálek, který dokázal za hodinu vytvořit až 2700 obálek. Tento stroj byl vystaven o pět let později na výstavě Great Exhibition of 1851, která se konala v Crystal Palace v Londýně a také na dalších výstavách v New Yorku a Paříži. V roce 1855 začala firma De La Rue tisknout poštovní známky. První kontrakty na poštovní známky pocházely z Indie, Mysu Dobré naděje, Mauriciu, Trinidadu, Západní Austrálie, Cejlonu, Svaté Heleny, Baham, Natalu a Svaté Lucie. V roce 1860 vytiskli první papírovou bankovku. Jednalo se o bankovky pro Mauricius v hodnotách 1 Libra, 5 Liber a 10 shillingů. V roce 1862 vytvořili poštovní známku pro Konfederované státy americké. Jednalo se o známku v hodnotě 5 centů, která na sobě měla otištěnou hlavu Jeffersona Davise. Do současnosti jde také o jedinou americkou známku, která byla vytištěna v zahraničí. V roce 1874 otevřela firma De La Rue novou továrnu v Londýně. O 7 let později, v roce 1881 zde bylo vyvinuto první praktické plnící pero. V roce 1896 byla firma převedena na soukromou společnost.", "section_level": 2}, {"title": "20.století.", "content": "V roce 1921 opustila rodina firmu a ta byla převedena na veřejně obchodovatelnou společnost. Na počátku první světové války, v roce 1914, byla společnost pověřena vydáním britskými bankovkami v hodnotách 1 Libra a 10 shillingů. Po 11 letech, v roce 1925, převzala tisk britských bankovek centrální banka Bank of England. Od roku 1930 do roku 1948 vydávala společnost De La Rue čínské bankovky. V roce 1939 dokonce nechala postavit v Šanghaji vlastní továrnu, kam byla produkce přesunuta. Během druhé světové války, byly v roce 1940 zničeny továrny v Londýně. Po druhé světové válce vyrobila De La Rue poválečné československé bankovky v hodnotách 5 a 10 Korun. Dne 27. března 1957 byla společnost uvedena na akciovou burzu London Stock Exchange. V roce 1957 byla společností De La Rue na trh uvedena první počítačka bankovek. V roce 1961 byla do De La Rue začleněna konkurenční firma Waterlow & Sons. V roce 1969 prodala společnost výrobu hracích karet Johnu Waddingtonovi. V roce 1990 firma oficiálně otevřela své sídlo ve městě Basingstoke a zároveň změnila své jméno z De La Rue Company plc na současné De La Rue plc. Během roku 1993 se společnost stala součástí konsorcia Camelot Group plc, které v roce 1994 získalo licenci k provozování britské národní loterie. V roce 1993 De La Rue získala výrobní skupinu Portals Group plc, která vyráběla bankovky pro Bank of England od roku 1724 a v roce 1997 firmy Harrison $ Sons a Philips Cartes et Systèmes. V témže roce byly uvedeny do oběhu bankovky vytištěné firmou De La Rue pro nově vzniklou Českou republiku v hodnotách 50, 100 a 500 Korun Jednalo se o bankovky v sériích A a Z. a pro Slovensko v roce 1993 v hodnotách 100, 500 a 1000 Korun, v letech 1996–2001 v hodnotách 100 a 500 Korun, v roce 2002 v hodnotě 1000 Korun a v roce 2004 bankovku 100 Korun.", "section_level": 2}, {"title": "21. století.", "content": "V roce 2003 podepsala společnost De La Rue sedmiletý kontrakt na tisk bankovek pro Bank of England, čímž převzala veškerou výrobu bankovek banky. V roce 2007 získala firma ocenění Queen's Award za inovaci v zabezpečení bankovek nazvanou StarChrome. O dva roky později, v roce 2009 získala společnost kontrakt na deset let na výrobu britských pasů a zároveň byla obnovena smlouva s Bank of England o výrobě bankovek. V roce 2010 prodala firma svůj podíl ve skupině Camelot. V roce 2012 vyrobila firma De La Rue svou první polymerovou bankovku. Jednalo se o bankovku pro Fidži v hodnotě 5 dolarů. Tato bankovka byla uvedena do oběhu v lednu 2013. V roce 2013 oslavila firma své výročí 200 let od založení. V témže roce záskala společnost další ocenění Queen's Award. Tentokrát za vyvinutí bezpečnostního průhledného okénka v bankovkách nazvaného Optiks.", "section_level": 2}], "src_summary": "De La Rue plc je papírenská firma se sídlem v anglickém městě Basingstroke zaměřující se na tisk bankovek a jiný bezpečnostní tisk jako například poštovní známky, bankovní šeky apod.", "tgt_summary": "德拉鲁公司(De La Rue plc,, 或 )是一个集防伪印刷、造纸与现金处理为一体的英国公司。它的总部设在英国汉普郡的贝辛斯托克。公司在盖茨黑德的提姆谷村、埃塞克斯的劳顿,和萨默塞特的巴斯福德也设有工厂。公司在伦敦证券交易所上市,并且是FTSE250综合指数的成分股。", "id": 1896697}
{"src_title": "Rozchodníkovec nachový", "tgt_title": "紫八宝", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Je původním druhem téměř v celé Evropě, stejně jako na Kavkaze a přes celou Sibiř, Čínu a Mongolsko i na Dálném východě a v Japonsku. Druhotně byl rozšířen i do východní části Spojených států amerických.  V české přírodě roste nejvíce v západních Čechách, na jihozápadě Brd, okolo Klatov, Sušice a Železné Rudy. V ostatních oblastech se vyskytuje jen roztroušeně, s tradičních stanovišť mizí a stává se poměrně vzácným. V \"Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky\" je proto považován za druh vyžadující si pozornost (C4a).", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Nejčastěji si vybírá k růstu kamenité, ale hluboké půdy, které jsou dobře odvodněné. Vyskytuje se obvykle na plně osluněných stanovištích, např. v silničních příkopech, na náspech železničních tratí, ve štěrkovnách, u kamenných zdí, na rumištích, podél okrajů lesů, na travnatých mezích, horských loukách nebo ruderalizovaných místech v blízkosti lidských sídel. Dobře přežívá období sucha, neboť potřebnou vláhu si ukládá v dužnaté lodyze i listech a také v kořenových hlízkách. Potřebuje půdu hodně propustnou, mírně kyselou a s vyšším podílem organické složky. V české krajině roste do nadmořské výšky 1600 m.  Rostliny raší na jaře poměrně pozdě, až koncem dubna a květy rozkvétají od července do září. Nástup kvetení je podmíněn zkracování délky dne.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá, statná rostlina s tmavohnědými lodyhami, vysokými 40 až 60 cm, vyrůstající z krátkého, dřevnatějícího vícehlavého oddenku s řepovitými hlízkami. Lodyhy jsou přímé, obvykle nevětvené a vyrůstají v trsech, statná rostlina jich mívá 15 až 40. Každoročně odumírající lodyhy od spodu dřevnatí a na podzim po uschnutí dlouho přetrvávají i s vysemeněným květenstvím.  Lodyžní listy jsou krátce řapíkaté neb přisedlé, vyrůstají střídavě, vzácněji v tříčetných přeslenech a bývají dlouhé 3 až 8 cm a široké 1,5 až 2,5 cm. Jejich ploché dužnaté čepele jsou tvaru obvejčitého až kosníkovitého, vrchol mají tupě špičatý a po obvodě jsou drobně nepravidelně zubaté. Ojíněná lodyha i listy mohou být purpurově naběhlé.  Květenství je mírně vypouklá chocholičnatá lata s přímými větvemi tvořená drobnými, stopkatými, oboupohlavnými, hvězdovitými květy. Mají pět vytrvalých, dužnatých, vejčitých kališních lístků 2,5 mm velkých. Pět dvojnásobně velkých lístků korunních je na bázi srostlých, mají vejčitý tvar, na konci jsou špičaté, barvu mají karmínovou a po okrajích jsou někdy bělavé. Ve dvou kruzích vyrůstá deset tyčinek s růžovými nitkami. Z pěti plodolistů je vytvořeno pět semeníků, pod kterými ústí žlázky s nektarem, za kterým se slétá různý hmyz. Pro spolehlivé opylení nejdříve dozrávají prašníky vnějších tyčinek a teprve později vnitřních. Blizny dospívají až po vypylení všech prašníků, květy se však spolehlivě opylí i vlastním pylem.  Plody jsou mnohosemenné měchýřky otvírající se na vnitřních švech, obsahují množství drobných, válcovitých, hladkých semen. Po postupném vypadaní semen mají ještě po jistou dobu vytrvávající otevřené plody tvar hvězdiček.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Nejčastěji se rozchodníkovec nachový rozmnožuje generativně. Semena obvykle opouštějí měchýřek za deště, kdy jsou proudem vody odnesena do škvír a skulin, kde je více vlhkosti a mají větší naději vyklíčit. Přirozeně se rozšiřuje také vegetativně rozrůstáním oddenku nebo jeho roztrháním na části při posunu zeminy. U množení v zahradnictvích se používají vrcholové nebo lodyžní řízky, dělí se trsy a u cenných hybridů se používá množení \"in vitro\". Čerstvě odlomený list obvykle zakoření ve vlhké půdě.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Rostliny se vysazuje jako trvalky na parkové záhony nebo do větších skalek, hlavně nově vyšlechtěné odrůdy. Například křížením s rozchodníkovcem nádherným byly vyšlechtěny mnohé kultivary lišící se výškou, odstíny květů a listů i dobou kvetení, např. 'Aquarell', 'Carl', 'Herbstfreude', 'Matrona', 'Purple emperor' nebo pestrolisté 'Diamond Edge' či 'Lajos'.  Rozchodníkovec nachový je žírnou rostlinou housenek motýla jasoně červenookého (v ČR kriticky ohroženého), které spásají jeho listy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rozchodníkovec nachový (\"Hylotelephium telephium\") je vytrvalá, statná rostlina s množství drobných karmínových či nachových květů na vrcholech lodyh. Nenáročnost na kvalitu půdy a pravidelnou závlahu, odolnost proti živočišným škůdcům a hlavně dlouhé kvetení bývají důvody k jejího vysazování do okrasných zahrad.", "tgt_summary": "紫八宝(学名:)又称紫景天,为景天科八宝属的植物。分布于远东地区、日本、欧洲、北美洲以及中国大陆的新疆、黑龙江、吉林、辽宁等地,生长于海拔420米至1,550米的地区,多生长于山坡草原上或林下阴湿山沟边,目前尚未由人工引种栽培。", "id": 1973589}
{"src_title": "Ophiocordyceps unilateralis", "tgt_title": "偏侧蛇虫草", "src_document": [{"title": "Životní cyklus.", "content": "Mravenec s nedostatkem živin je nucen slézt dolů ze stromu, kde se nacházejí spory houby. Spory napadnou mravence přes kutilkulu, dostávají se do nervové soustavy a začínají produkovat chemickou látku, která ovládá mravence. Bohužel zatím není známo, o jakou směs látek se jedná. Vědci mnoho látek při výzkumu ani neznali, je ale zajímavé, že se látky lišily, podle toho jaká houba napadala jakého mravence.  Tato infekce trvá 6 dní, poté je mravenec přinucen opustit své hnízdo. Zakousne se na spodní stranu listu do hlavní cévy listové žilnatiny, přibližně 25 cm nad zemí, v místě s velmi vysokou vlhkostí a teplotou mezi 20 a 30 °C. Toto jsou nejideálnější podmínky pro houbu k rozmnožování.  Zatímco mravenec umírá, houba nadále šíří hyfy, přemění vnitřní orgány na cukr, aby mohla lépe růst. Svalovou soustavu nechává bez povšimnutí, aby měla jistotu, že mravenec zůstane stále přichycený na spodní straně listu. Ani vnějšího obalu si nevšímá, až na jedno místo, v zadní části hlavy mravence vyroste stopka. Nechce totiž, aby houbu napadly mikroby nebo jiné houby.  Po 2 týdnech stopka dosáhne dvojnásobné velikosti mravence, vyroste plodnice a výtrusy spadnou na zem, kde vytvoří „infekční pole“, do kterého když mravenec vstoupí, je téměř jistotou, že se nakazí.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "S touto parazitickou houbou se nejčastěji setkáváme na území deštných pralesů Thajska, Brazílie a jejich okolí.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace mravenců.", "content": "Mravenci si vyvinuli jistou formu ochrany před nákazou, staví si hnízda ve stromech. Nedostatek živin je však zažene dolů, kde se mohou nakazit touto parazitickou houbou. Další adaptací může být to, že se vyhýbají místům, kde se vyskytují ostatní mrtví mravenci stejného druhu.", "section_level": 1}, {"title": "Potenciální využití \"O. unilateralis\".", "content": "Houby \"O. unilateralis\" a její příbuzné druhy mají schopnost aktivního sekundárního metabolismu, když produkují protilátky na ochranu mravence před napadení mikroby při rozmnožování houby uvnitř těla mravence. Jejich agens (konkrétně Polyketid) zaujal vědce jako potenciální Imunomodulátor.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ophiocordyceps unilateralis, známý také jako zombie houba, je druh parazitické houby, která napadá mravence rodu \"Camponotus\". Tento vztah je jedním z příkladů manipulace parazita svým hostitelem. K parazitismu dochází nejčastěji v tropických deštných lesích.", "tgt_summary": "偏侧蛇虫草(),或称偏侧蛇虫草菌,是一种拟寄真菌,俗称「丧尸真菌」,主要以莱氏巨山蚁(\"Camponotus leonardi\")或其近亲物种为寄主。偏侧蛇虫草感染蚂蚁后,会控制蚂蚁的肌肉,利用蚂蚁的身体帮助真菌找到适合的生长环境。 当蚂蚁感染了这种真菌,就会离开位于树冠层的巢穴或是觅食路径,来到温度与湿度较适合真菌生长的位置,通常是树林下层,蚂蚁寻找一片叶片后,于叶背以大颚紧紧钳住叶脉直至死亡,这通常需要花费4~10天。而这段时间也是真菌的生殖阶段,子实体从寄主的头部长出,破裂并释放孢子。", "id": 2048506}
{"src_title": "Chuaj-jin (Ťiang-su)", "tgt_title": "淮阴区", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Za říše Čchin zde roku 223 př. n. l. vznikl okres Chuaj-jin. Po založení říše Chan byl z něho vydělen okres Fu-lin (). Roku 201 př. n. l. dal chanský císař Kao-cu svému generálovi Chan Sinovi titul markýze z Chuaj-jinu () a okres mu dal jako úděl. Za pět let byl Chan Sin zabit a z Chuaj-jinu se opět stal okres. Roku 117 př. n. l. vznikla komandérie Lin-chuaj () skládající se z okresů Chuaj-jin a Fu-lin. Po pádu režimu Wang Manga byl okres Fu-lin začleněn do okresu Chuaj-jin a komandérie Lin-chuaj začleněna do komandérie Tung-chaj (). Roku 72 byla komandérie Lin-chuaj obnovena.  V následujících staletích se administrativní dělení oblasti průběžně měnilo. Za říše Sung roku 1273, na sever od administrativního centra starého okresu Chuaj-jin, vznikl okres Čching-che (), který se rozkládal na území dřívějšího Chuaj-jinu. Za mongolské říše Jüan roku 1324 Žlutá řeka změnila tok a odnesla sídlo okresu Čching-che, nové bylo postaveno na místě bývalého sídla okresu Chuaj-jin. Za Čchingů roku 1761 bylo sídlo okresu přeneseno do Čching-ťiang-pchu.  Po vzniku Čínské republiky byl roku 1914 – kvůli shodě jména s okresem v provincii Che-pej – okres Čching-che přejmenován na Chuaj-jin.  Roku 1949 se okres Chuaj-jin stal součástí nové prefektury Chuaj-jin, roku 1951 byla urbanozovaná část okresu vyčleněna jako město Čching-ťiang (). V letech 1958–1964 byli okres a město opět sjednoceny. Roku 1983 byly město Čching-ťiang a prefektura Chuaj-jin zrušeny, vznikla městská prefektura Chuaj-jin, okres Chuaj-jin byl jednou z jejích částí. Roku 2001 byla městská prefektura Chuaj-jin přejmenována na Chuaj-an a okres Chuaj-jin přejmenován na městský obvod Chuaj-jin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chuaj-jin () je městský obvod v městské prefektuře Chuaj-an v provincii Ťiang-su Čínské lidové republiky. Leží v centru provincie, severně od Jang-c’-ťiang. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "淮阴区是中国江苏省淮安市所辖的一个市辖区,因古代县域在淮河南岸(水之南为阴)而得名。", "id": 299443}
{"src_title": "Efektivní altruismus", "tgt_title": "有效利他主義", "src_document": [{"title": "Filozofie.", "content": "Efektivní altruismus se liší od jiných přístupů k filantropii důrazem na kvantitativní srovnávání charitativních projektů a intervencí s cílem maximalizace určitých morálních hodnot (například počet zachráněných lidských životů, QALY nebo jiné). Tímto souvisí s filozofií konsekvencialismu, se kterou někteří představitelé hnutí souhlasí.", "section_level": 1}, {"title": "Prioritizace.", "content": "Přestože se neziskové organizace čím dál tím více snaží zlepšovat svoji efektivnost pomocí vědecké metody, obvykle to provádí pouze v jedné oblasti, na kterou jsou zaměřeny – například vzdělávání nebo globální oteplování. Efektivní altruisté se oproti tomu snaží porovnávat i různou efektivitu různých oblastí pomoci.  Mezi priority efektivních altruistů patří: chudoba v rozvojovém světě, utrpení zvířat chovaných na farmách a žijících ve volné přírodě a vzdálená budoucnost lidstva. Především názory filozofa Petera Singera pomohly v růstu hnutí efektivního altruismu.", "section_level": 2}, {"title": "Efektivita nákladů.", "content": "Efektivní altruisté se, pokud možno, snaží najít charity, které jsou vysoce nákladově efektivní, což znamená, že dosahují nejvyššího přínosu za určitou částku. Například vybírání zdravotní intervence probíhá na základě několika metrik, které měří jejich dopad. Počet životů zachráněných za jeden dolar, QALY (quality-adjusted life years) vyjadřující vylepšení kvality života s cílem maximalizovat počet let, které člověk prožije navíc v plném zdraví, kde 1 QALY=1 rok. DALY (disability-adjusted life years) je klíčová metrika používaná Světovou zdravotnickou organizací při OSN v dokumentech jako Globální zátěž nemocí (Global Burden of Disease), kde vyjadřuje množství ztracených let v důsledku nemoci, jiného postižení nebo předčasného úmrtí.  Organizace efektivního altruismu používají randomizované kontrolované studie jako hlavní zdroj důkazů. Takové studie jsou považovány za spolehlivý zdroj vědeckých důkazů, vysoko na pomyslném žebříčku důkazu používaných k formování zdravotnických postupů a pravidel, protože randomizované kontrolované studie ze své podstaty snižují riziko falešné kauzality a ovlivnění ze stran autorů. Určité zdravotnické intervence, jako očkování, jsou dostatečně podloženy vědeckými důkazy, a proto charity, provádějící takové intervence, nemusí dokazovat jejich účinnost. Nasledující akademické skupiny provádí randomizované kontrolované studie jiných zdravotnických intervencí: Poverty Action Lab a Innovations for Poverty Action.  Organizace efektivního altruismu tvrdí, že některé charity jsou mnohem efektivnější než jiné, a to buď proto, že některé nedosahují svých cílů, nebo kvůli proměnlivosti nákladů, které jsou nutné k dosahovaní těchto cílů. Projekty s velkým dopadem na zlepšení zdraví mohou být až stonásobně efektivnější, než projekty s malým dopadem.", "section_level": 2}, {"title": "Nestrannost.", "content": "Efektivní altruisté odmítají názor, že některé životy mají ze své podstaty vyšší hodnotu než jiné. Například věří, že člověk v rozvojové zemi má stejnou hodnotu jako člověk v jeho vlastní krajině. Navíc si mnoho efektivních altruistů myslí, že budoucí generace mají srovnatelnou morální hodnotu jako současná populace, takže se zaměřují na snižování existenciálních rizik, které by mohly ovlivnit budoucí generace. Jiní věří, že zájmům zvířat by měla být přisuzována stejná morální váha jako srovnatelným zájmům lidí a mělo by se pracovat na snižování a prevenci utrpení těchto zvířat, jako jsou hospodářská zvířata chovaná v průmyslovém zemědělství.", "section_level": 2}, {"title": "Komparativní bohatství.", "content": "Mnoho efektivních altruistů věří, že: „pokud je v naší moci zabránit něčemu špatnému, bez toho, aniž bychom museli obětovat něco podobné morální hodnoty, měli bychom to udělat”. Kdokoli s příjmem nad $52, 000 PPP (parita kupní síly) patří k 1% nejbohatší lidí na světě. Proto mnoho efektivních altruistů věnuje značnou část svých příjmů efektivním charitám, jelikož i přes velké darované sumy pro ně není nutné se vzdát důležitých koupí.", "section_level": 2}, {"title": "Hypotetické úvahy.", "content": "Efektivní altruisté argumentují tím, že hypotetické úvahy jsou důležitou součástí procesu určování těch nejlepších postupů, které maximalizují pozitivní dopad. Mnoho lidí předpokládá, že nejlepší způsob, jak pomoci lidem je v přímé pomoci, jako práce pro charitu nebo poskytování sociálních služeb. Protože poskytovatelé těchto sociálních služeb z pravidla nemají problém s hledáním zaměstnanců a dobrovolníků, efektivní altruisté se snaží srovnávat množství dobra, které by vykonal nejlepší kandidát a množství dobra, vykonané druhým nejlepším kandidát na takové pozici. V tomto ohledu dopad při výběru altruistické kariéry může být menší, než se na první pohled zdá.  Strategie earning to give byla navržena jako jedna z možných pro efektivní altruisty. Tato strategie se zaměřuje na primární výběr kariéry v dobře placeném odvětví, s jasným cílem věnovat velkou část takto vydělaných peněz na efektivní charitu. Benjamin Todd a William Mc Askill tvrdí, že dopad potenciálních neetických činů v rámci takto výnosné kariéry je druhořadý, protože někdo jiný na této pozici by jednal stejně nehledě na své zájmy, zatímco dopad peněz darovaných efektivním altruistou je mnohem větší.", "section_level": 2}, {"title": "Chování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Volba kariéry.", "content": "Výběr kariéry je rozhodujícím faktorem v celkovém množství dobra, které je jedinec schopný vykonat, ať už přímo v rámci kariéry např. v sociálních službách, nebo nepřímo tím, jak využívá vydělané peníze na pomoc ostatním. Organizace 80,000 Hours se snaží poskytnout kariérní poradenství efektivním altruistům a pomoci jim maximalizovat pozitivní dopad. Tvrdí, že volba kariéry by měla vycházet jak z přímého dopadu (včetně dopadu prostřednictvím darovaných peněz), tak z dopadu, který by mělo budování kariérního kapitálu, který může být využit později.", "section_level": 2}, {"title": "Darování.", "content": "Efektivní altruismus podporuje darování peněz na charitativní účely. Cílem je zvyšování množství peněz, které lidé darují, nebo hledání neziskových organizací, které nejlépe splňují kritéria efektivního altruismu. Evaluátor charit GiveWell se zaměřuje především na druhý problém identifikací nejlepších příležitostí k darování a rozšiřováním možného financování. Giwing What We Can (GWWC) má za cíl adresovat oba aspekty: slib GWWC vyzývá k darování 10 % veškerých příjmů a doporučuje konkrétní charity, které obdarovat.  Mnoho altruistů daruje podstatně víc, než je zvykem v jejich sociálním prostředí. Někteří věří, že zmírňovat utrpení skrze darování peněz je morální povinnost, pokud vzdání se dané částky nezpůsobí srovnatelné utrpení jemu samotnému. To vede některé z nich ke skromnému životu, který umožní darovat více peněz.  Jiní efektivní altruisté se snaží darovat více peněz prostřednictvím earning to give, tedy skrze kariéru např. ve financích nebo technologiích. Tato strategie vyvolala kontroverzi. David Brooks, sloupkař v The New York Times, kritizoval efektivní altruisty, kteří si takovou strategii zvolili. Napsal, že většina lidí pracujících ve finančnictví a jiných vysoce placených oborech, si cení peněz z velmi sobeckých důvodů, a proto obklopovat se takovými lidmi vede efektivní altruisty k tomu, že se stávají méně altruističtí. Někteří efektivní altruisté tuhle možnost připouští a snaží se potlačit riziko pomocí online komunit, veřejných slibů a darů skrze dárcovské investice pro charitativní účely. V týdeníku The Week, Pascal-Emmanuel Gobry tvrdil, že zvolit si takto „neetickou“ kariéru je z podstaty nemorální bez ohledu na důvody.", "section_level": 2}, {"title": "Prioritizace oblastí pomoci.", "content": "Efektivní altruismus je v podstatě otevřen pomoci v jakékoli oblasti, kde to nejvíce pomůže. V praxi, lidé v rámci hnutí efektivního altruismu, prioritizovali následující čtyři klíčové oblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Zmírnění globální chudoby.", "content": "Téma zmírňování globální chudoby bylo spojováno už s jedněmi z prvních a nejprominentnějších organizací efektivního altruismu. Evaluátor charit GiveWell tvrdí, že největší dopad vztažen na jednotku peněz má mezinárodní snižování chudoby a řešení zdravotních problémů rozvojového světa. Jeho hlavní doporučení byla v těchto čtyřech oblastech.(Against Malaria Foundation, Schistosoiasis Control Initiative, Deworm the World Initiative, a dříve také VillageReach v rámci globálního zdraví a GiveDirectly pro přímé bezpodmínkové finanční dary) Zatímco většina z prvotních zaměření byla v rámci přímých strategií jako zdravotní intervence, finanční pomoc, mikropůjčky a mikroplatby, byla zde také snaha o více systematickou sociální, ekonomickou a politickou reformu, která by zajistila větší a dlouhodobější snížení chudoby.", "section_level": 2}, {"title": "Zvířecí welfare.", "content": "Mnoho efektivních altruistů věří, že snižování utrpení zvířat by mělo být hlavní prioritou a že, v současné situaci, existují nákladově efektivní způsoby, jak toho dosáhnout. (29) Hlavní organizace, soustřeďující se na tuto oblast spojena s efektivním altruismem, je Animal Charity Evaluator (ACE, dříve nazýván Effective Animal Activism) která hodnotí a porovnává nejrůznější zvířecí charity v závislosti na jejich nákladové efektivitě a transparentnosti. Zvláště ty, které se věnují průmyslovému chovu zvířat.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdálená budoucnost a globální katastrofická rizika.", "content": "Někteří efektivní altruisté věří, že otázka vzdálené budoucnosti je nesmírně důležitá. Zejména říkají, že i když použijeme jakékoli měřítko (bohatství, potenciál trpět nebo být šťastný, atd.) a vztáhmene ho na mnoho budoucích generací, daleko přesahuje hodnotu pro lidi žijící v současnoti.  Poukazování na existenciální rizika jako nebezpečí spojená s nanotechnologiemi, biotechnologiemi, pokročilou umělou inteligencí a globálním oteplováním je často zdůrazňováno a je předmětem aktivního výzkumu. Některé z organizací, které aktivně pracují na výzkumu a propagaci tématu vzdálené budoucnosti, spojené s efektivní altruismem jsou: Future of Humanity Institute, Centre for the Study of Existential Risk a Future of Life Institute. Navíc, Machine Intelligence Research Institute (MIRI) se výlučně zaměřuje na zajištění toho, že vytvoření umělé inteligence chytřejší než člověk, bude mít pozitivní dopad", "section_level": 2}, {"title": "Meta.", "content": "Někteří efektivní altruisté se snaží zvýšit svůj dopad tím, že zvyšují a vylepšují kapacity samotných komunit. Oblasti, na které se obvykle tyto organizace zaměřují jsou outreach (zvyšování počtu lidí zapojených v efektivním altruismu) vylepšování hnutí (zefektivňování a zvyšování kapacit samotných organizací) a cause research (zjišťování, který oblastem je nejefektivnější se věnovat).", "section_level": 2}, {"title": "Organizace zaměřené na efektivní altruismus.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Givewell.", "content": "Evaluátor charit GiveWell byl založen v roce 2007. Jeho cílem je identifikace těch nejslibnějších příčin a charit kterým věnovat peníze, většina doporučení byla zatím v oblasti snižování světové chudoby a zlepšování zdraví. GiveWell je součást hnutí efektivího altruismu. V září 2011, GiveWell oznámilo otevření GiveWell Labu, který zkoumá více spekulativní oblasti. V srpnu 2014 změnili název na ‘’Open Philantropy Project’’. OPP je spolupráce mezi GiveWell a GoodVentures, filantropickoou organizací založenou spoluzakladatelem facebooku Dustine Moskowitzem a jeho ženou Cari Tuna.", "section_level": 2}, {"title": "Giving What We Can.", "content": "Giving What We Can (GWWC) je organizce lidí, kteří se snaží maximalizovat množství dobra, které konají ve světě prostřednictvím finančních darů. Založena v listopadu 2009 filozofem Toby Ordem, GWWC se zaměřuje zmírňování světové chudoby. Ačkoli provádí i vlastní výzkum, hlavní zdroj výzkumu leží v jiných organizacích jako GiveWell. Slib GWWC člověka zavazuje k darování 10% vlastních příjmů na efektivní účely. GWWC působí pod organizací Centre for Effective Altruism.", "section_level": 2}, {"title": "80,000 Hours.", "content": "80,000 Hours (80 000 Hodin) je Oxfordská organizace, působící ve Velké Británii. Věnuje se výzkumu v oblasti kariéry s pozitivním sociálním dopadem a poskytuje kariérní poradenství. Zdůrazňuje, že pozitivní dopad při výběru určitého zaměstnání by se měl měřit množstvím dobra, které je vykonáno navíc jako následek výběru takové kariéry, ne množstvím dobra,vykonaného přímo. Bere do úvahy nepřímé způsoby jak zvýšit množství dobra, které konáme, jako výběr kariéry ve vysoce výdělečném odvětví a darování části takto vydělaných peněz, stejně tak přímé způsoby jako vědecký výzkum. 80 000 Hours provozuje charita Centre for Effective Altruism. Jméno je převzato z 80 000 hodin, které průměrný člověk věnuje svojí kariéře.", "section_level": 2}, {"title": "Efektivní altruismus jako sociální hnutí v historii.", "content": "Myšlenky stojící za efektivním altruismem, jako konsekvencialismus, jsou už dlouho známy v rámci praktické filozofie a byly předmětem prací filozofů jako například Petera Singera a Petera Ungera. Základní argument altruismu byl definován v Singerově spisu “Famine, Affluence, and Morality” (Hladomor, hojnost a morálka) z roku 1972, ve kterém tvrdí, že lidé mají povinnost pomáhat těm v nouzi.Pokud je v naší moci zabránit něčemu špatnému, bez toho, aniž bychom museli obětovat něco podobné morální hodnoty, měli bychom to udělat.Hnutí nesoucí název efektivní altruismus vzniklo až na konci prvního desetiletí po roce 2000(65), a bylo soustředěno kolem organizací jako Giving What We Can.  Konference efektivního altruismu se konají od roku 2013. V roce 2015 Peter Singer publikoval knihu s názvem The Most Good You Can Do (Tolik dobra, kolik je ve vašich silách) knihu o efektivním altruismu. Kniha popisuje a propaguje filozofii a sociální hnutí efektivního altruismu.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "David Brooks zpochybňoval, zda by dětem ve vzdálených zemích měla být přisuzována stejná morální hodnota jako dětem v naší části Země. Tvrdí, že morálka by měla být “vnitřně zušlechťující”(40).  Pascal-Emmanuel Gobry varuje před “problémem měřitelnosti”, kdy v některých oblastech jako je lékařský výzkum nebo snaha o reformu vládních systémů třetích zemí “krok za krokem” jsou těžko měřitelné pomocí kontrolovaných a nákladově efektivních postupů, čímž se tyto oblasti dostávají mimo hlavní zájmy hnutí efektivního altruismu.  Ve čtvrtletníku Stanford Social Innovation Review, Ken Berger a Robert Penna z organizace  V magazínu Jacobin Mathew Snow namítá, že efektivní altruismus “prosí jednotlivce, aby použili vlastní peníze na zaopatření potřeb těch, kteří je zoufale potřebují, ale v prvé řadě neříká nic o systému, který určuje jak jsou tyto nezbytnosti vyráběny a distribuovány\". Joshua Kissel tvrdí že antikapitalismus je teoreticky kompatibilní s efektivním altrusimem a dodává, že efektivní altruisté a anitkapitalisté mají důvody být vůči sobě přátelštější.", "section_level": 1}], "src_summary": "Efektivní altruismus je filozofie a sociální hnutí, které hledá nejúčinnější způsoby jak zlepšit svět pomocí vědeckých důkazů a rozumu. Efektivní altruismus je forma filosofického pragmatismu, která nabádá jednotlivce, aby zvažovali při rozhodování všechny světové problémy a možné způsoby jednání, a pak se chovali tak, aby podle svých osobních hodnot přinesli světu co největší pozitivní dopad.", "tgt_summary": "有效利他主义(Effective altruism),是一个哲学与社群,以改善世界为目的,理性思维去推导有效的改善方式,并且力行实践。这个主义原先存在于其他道德哲学里,但于2000年起,在彼得·辛格和威廉·麦卡斯基等哲学家的推广下,「有效利他」这个名词才被确立,这个社群才开始茁壮。", "id": 744026}
{"src_title": "Sergej Michajlovič Ljapunov", "tgt_title": "谢尔盖·米哈伊洛维奇·利亚普诺夫", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ljapunov se narodil 30. listopadu 1859 v Jaroslavli, hlavním městě stejnojmenné oblasti. V osmi letech mu zemřel otec a matka se s dětmi přestěhovala do Nižního Novgorodu. Zde navštěvoval základní školu a hudební školu, kterou v té době v Novgorodu založila Ruská hudební společnost. V roce 1878 vstoupil na Moskevskou konzervatoř, kde studoval pod vedením Karla Klindwortha (klavír) a Sergeje Tanějeva (skladba).  Absolvoval v roce 1883. Byl přitahován spíše národními hudebními prvky Nové ruské školy než více kosmopolitními tendencemi Petra Iljiče Čajkovského a Sergeje Tanějeva. V roce 1885 proto odešel do Petrohradu, vyhledal Milije Balakireva a stal se horlivým příznivcem skupiny skladatelů Mocná hrstka, kterou Balakirev vedl. Balakirevův vliv se pak projevuje v celém Ljapunově skladatelském díle.  V roce 1893 pověřila \"Imperiální geografická společnost\" Ljapunova, Balakireva a Ljadova sběrem lidových písní v oblasti Vologdy, Vjatky a Kostromy. Sebrali na 300 písní, které Společnost publikovala v roce 1897. Ljapunov 30 písní aranžoval pro zpěv a klavír a témata těchto písní používal v devadesátých letech ve svých skladbách.  Ljapunov měl velký úspěch jako koncertní klavírista. V letech 1910–1911 vykonal několik koncertních cest po zemích západní Evropy, včetně Rakouska a Německa. Na jaře roku 1910 nahrál některé své skladby na gramofonové desky. Po roce 1904 vystupoval také jako dirigent.  Vystřídal Nikolaje Rimského-Korsakova ve funkci ředitele Imperiálního orchestru a stal se i ředitelem Bezplatné hudební školy. V roce 1911 byl jmenován profesorem petrohradské konzervatoře. Po bolševické revoluci emigroval v roce 1923 do Paříže. Působil jako ředitel hudební školy pro ruské emigranty a následujícího roku zemřel na srdeční selhání. Oficiální sovětská místa uváděla, že zemřel během koncertního turné v Paříži.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sergej Michajlovič Ljapunov (rusky \"Сергей Михайлович Ляпунов;\" 30. listopadu 1859, Jaroslavl – 8. listopadu 1924, Paříž) byl ruský hudební skladatel, dirigent a pianista. Jeho bratry byli Alexandr Ljapunov, ruský matematik, a Boris Michajlovič Ljapunov, ruský slavista.", "tgt_summary": "谢尔盖·米哈伊洛维奇·利亚普诺夫(,1859年-11月30日-1924年-11月8日),俄罗斯作曲家,钢琴家。早年在莫斯科音乐学院学习,1885年结识巴拉基列夫,此后一直深受其影响。1893年,他与巴拉基列夫和里亚多夫一同搜集民歌。之后曾在欧洲各地旅行演出。1911年任圣彼得堡音乐学院教授,1923年流亡法国,次年病逝于巴黎。", "id": 2715646}
{"src_title": "Šater latnatý", "tgt_title": "圆锥石头花", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Je původním druhem v jihovýchodní Střední Evropě (Moravou probíhá severozápadní hranice výskytu), na Balkánu a po celé Východní Evropě až po pohoří Ural. Jeho areál se dále rozprostírá přes Turecko po oblasti Kavkazu i západní Sibiře a přes Přední a Střední Asii až do severovýchodní Číny a Mongolska. V Německu, stejně jako v Pobaltí, roste až druhotně, stejně jako v Severní Americe, Austrálii a na Novém Zélandu.  V České republice se přirozeně vyskytuje pouze na jižní a jihovýchodní Moravě v nížinách do nadmořské výšky 250 m. Poměrně časté jsou jeho sekundární výskyty na nových místech, což jsou následky jeho úniků do volné přírody při pěstování v zahradách.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Obligátní psamofyt, který se vyskytuje v termofytiku na neutrálních i bazických, písčitých neb hlinitých půdách, které jsou převážně suché a bohaté na vápník. Je geofyt či hemikryptofyt rostoucí na místech plně osluněných, obvykle na otevřených plochách stepního charakteru, v nízkých travnatých porostech, ve vytěžených pískovnách, na železničních náspech i po okrajích cest. Raší obvykle v dubnu, kvete v červnu až srpnu a plody dozrávají v září a říjnu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá bylina vysoká 50 až 100 cm, která má několika bohatě rozvětvených lodyh dávající rostlině kulovitý vzhled. Vyrůstá z dlouhého, válcovitého, dřevnatějícího, vícehlavého kořene tmavé barvy, který může být až 1 m dlouhý. Lodyhy jsou od báze široce rozvětvené, v uzlinách ztlustlé, bývají zbarveny žlutozeleně, světlohnědě nebo červenavě a jsou hustě olistěné. Listy dlouhé 2,5 až 6,5 a široké 0,5 až 1 cm jsou čárkovité nebo úzce kopinaté, na vrcholu zahrocené a mají tři žilky; spodní listy usychají již během kvetení.  Květenství je bohatě větvená, ale jinak poměrně řídká vrcholičnatá lata vidlanů. Je tvořeno až tisícem bílých, velmi drobných květů, které jsou pětičetné, oboupohlavné a kvetou od června do srpna. Květ usazený na kratičké stopce má pětičetný zvonkovitý kalich s laloky 1 až 2 mm velkými, korunu se stejným počten bílých, 2 až 4 mm velkých plátků, deset ve dvou kruzích rostoucích tyčinek s kulovitými prašníky a vejčitý, ze dvou plodolistů složený semeník se dvěma čnělkami. Nejdříve dozrávají tyčinky ve vnějším kruhu, pak blizny a nakonec tyčinky vnitřní; takto je podporováno opylení cizím pylem, který přináší drobný hmyz slétající se za nektarem vespod květu. Plod je kulovitá tobolka, poměrně pozdě se otevírající čtyřmi dlouhými zuby, obsahuje hnědá, kulatá, asi 1 mm velká semena. Ploidie druhu je 2n = 34.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Šater latnatý patří mezi tzv. stepní běžce, rostliny se specifickým způsobem rozšiřování semen. V pozdním létě se po dozrání semen odlomí již suché lodyhy a jsou po volných pláních odnášeny větrem, při vzniklých nárazech se otevírají špičky tobolek, semena postupně vypadávají a jsou rozsévána do širokého okolí. Uměle se rostliny množí zimním předpěstováním sadby ze semen a následným jarním vysázením, nebo předjarním rozdělením trsů statných rostlin.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Je rostlinou pěstovanou v zahradách mezi okrasnými trvalkami a její rozkvetlé a usušené lodyhy se pro svůj jemný vzhled a trvanlivost používají jako dekorace při aranžování květin. Černohnědý kořen se v minulosti používal v léčitelství, obsahuje saponiny mající laxativní i spermicidní účinky.  Na severu a západě Spojených států, kde je zavlečenou rostlinou, se chová invazně a stal se na mnoha loukách a pastvinách široce rozšířeným plevelem. V oblastech trávnatých plání na písčitých dunách v okolí Velkých jezer představuje dokonce hrozbu pro některé tamní vzácné rostlinné druhy.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "V české přírodě je tato divoce rostoucí trvalka záhonového charakteru považována za ohroženou. Následkem plošných hospodářských úprav stanovišť a různými sukcesními procesy z řady historických lokalit vymizela. Na podporu její ochrany byl šater latnatý prohlášen \"vyhláškou Ministerstva životního prostředí ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb.\" za druh silně ohrožený (§2) a \"Červeným seznamem cévnatých rostlin České republiky z roku 2012\" dokonce za druh kriticky ohrožený (C1t).", "section_level": 1}], "src_summary": "Šater latnatý (\"Gypsophila paniculata\") je vytrvalá rostlina teplých a suchých míst. Má nezaměnitelný vzhled, je tvořen až 1 m vysokým, kompaktním trsem mnohonásobně větvených lodyh s bílými, drobnými květy. Bývá pěstován v zahradách a používán při aranžování čerstvých i suchých květin, je znám pod lidovým názvem \"nevěstin závoj\".", "tgt_summary": "圆锥石头花(学名:),别名满天星、宿根满天星、 锥花丝石竹、圆锥花丝石竹、丝石竹、锥花霞草,为石竹科石头花属的植物。原产于中东欧,多生在固定沙丘石质山坡、河滩、草地或农田中。它作为一种观赏植物引入世界其他地区,但在美国等地成为入侵物种。", "id": 1423330}
{"src_title": "Katedrála v Basileji", "tgt_title": "巴塞尔大教堂", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvním basilejským biskupem byl zvolen Justinianus Rauricorum, který sem byl povolán z chrámu Augusta Raurica. Informace o dalších biskupech jsou neúplné a až do 9. století jich mnoho nemáme. Až do 9. století není archeologicky prokázáno, že by na místě dnešního Münsteru stál nějaký chrám. První chrám zde byl vystavěn v letech 805–823 pod vedením tehdejšího basilejského biskupa Haito, po němž byl i pojmenován. Zničen byl roku 917. Stavba Münsteru započala v roce 1019. Dnešní podoba budovy pochází převážně z doby okolo roku 1225. V roce 1356 bylo zemětřesením zničeno pět kostelních věží i kostelní klenba. Opravena byla roku 1363 Johannesem z Gmündu. Ulrich Ensingen, který projektoval obě věže, v letech 1421–1429 prodloužil severnější věž, jižnější pak byla zvýšena v roce 1500 Hansem Nussdorfem. V druhé čtvrtině 15. století zde probíhalo několik jednání Basilejského koncilu. Od tohoto roku na katedrále žádné významné přestavby neprobíhaly, pouze ve 20. století došlo k několika menším rekonstrukcím, které měly zvýraznit románské prvky.", "section_level": 1}, {"title": "Destrukce náboženských obrazů.", "content": "V letech 1528–1529 bylo v rámci obrazoborectví zničeno mnoho místních obrazů. Nejdrsnější útok na interiér katedrály proběhl 9. února 1529, kdy zhruba ve 13 hodin proniklo z hustě zalidněného tržiště dovnitř asi 40 ozbrojených mužů. Po zničení hlavního oltáře šli hledat posilu. Místní kaplani se pokusili zatím zabarikádovat vstup, ale skupina posílená asi na 200 mužů barikádu prorazila. Byly napáchány vysoké škody na oltářích, obrazech i křížích a dalších náboženských symbolech. Později odpoledne se toto šílenství rozšířilo i do dalších kostelů v Basileji.", "section_level": 2}, {"title": "Exteriér.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Věže.", "content": "Hlavnímu průčelí, které směřuje na západ, vévodí dvě věže o výškách 64,2 a 62,7 metrů. Věže jsou pojmenovány Jiří (64,2 m) a Martin. Sochy obou světců se nacházejí v nižších částech věží. Socha Martina pochází z roku 1320 a světec je zde vyobrazen na koni. Socha Jiřího pochází z roku 1372 a Jiří taktéž sedící na koni zde bojuje s malým drakem. Na boku Martinovy věže se nacházejí sluneční hodiny, které však ukazují špatný čas. Na obě věže lze vystoupat po 224 schodech. V Martinově věži lze vidět vnitřní stranu hodin na ní umístěných.", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní vchod.", "content": "Původně se u hlavního vchodu nacházela socha Panny Marie a tympanonu byl zobrazen Poslední soud. Oboje však bylo v rámci obrazoborectví zničeno. Dnes jsou nalevo od hlavního vchodu sochy zakladatelů katedrály – Jindřicha II. a jeho manželky Gisely Burgundské. Jindřich je vyobrazen mladý, bez vousů; v ruce drží model katedrály na znamení, že on je jejím zakladatelem. Vpravo jsou dvě sochy mladých žen.", "section_level": 2}, {"title": "Interiér.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Loď kostela.", "content": "Trojlodní kostel je 65 metrů dlouhý a 32,5 metrů široký. Další dvě lodě byly přistavěny, kostel je dnes pětilodní. Barevná skla v oknech pocházejí z 19. století. V gotickém kněžišti se nachází novogotická okna. Ve velkém prostředním okně jsou znázorněni 4 evangelisté. Zajímavá jsou i okna severní a jižní příčné lodě, která zobrazují křest Krista. Klenba katedrály je gotická. Při restaurátorských pracích bylo zjištěno, že zde byl vymalován Mariánský cyklus, který vznikl k roku 1400. Je však viditelný pod UV zářením. V jižní lodi najdeme kamennou křtitelnici z roku 1465, biskupský trůn z roku 1380 a kazatelnu z roku 1486.", "section_level": 2}, {"title": "Varhany.", "content": "Podle dokumentu z roku 1303 se v Basileji nacházely nejstarší varhany ve Švýcarsku. Po basilejském zemětřesení byly však vyměněny. Kvůli reformaci byla hra na varhany mezi roky 1529 a 1561 zakázána. Současné varhany v katedrále pocházejí z roku 2003. Navrženy byly Peterem Märklim a postaveny varhaníkem Mathisem. Tělo varhan bylo zkonstruováno tak, aby nezakrývalo okno.", "section_level": 2}], "src_summary": "Katedrála v Basileji \"(\"někdy též \"katedrála Münster)\" (německy Basler Münster) je jedna z nejvýznamnějších památek tohoto švýcarského města. Je typická svou červenou barvou. Její výstavba probíhala v letech 1019 –1500. Nachází se na náměstí Münsterplatz.", "tgt_summary": "巴塞尔大教堂(Basler Münster)是瑞士巴塞尔的主要地标,这是一座红色砂岩建筑,彩色屋瓦,两个小塔,主屋顶十字型交叉。巴塞尔主教座堂列入瑞士国家遗产名单。", "id": 2231005}
{"src_title": "ATP World Tour Finals 2016", "tgt_title": "2016年ATP世界巡回赛总决赛", "src_document": [{"title": "Turnaj.", "content": "Londýnská O Arena hostila mezi 13. až 20. listopadem 2016 čtyřicátý sedmý ročník turnaje mistrů ve dvouhře a čtyřicátý druhý ve čtyřhře. Událost organizovala Asociace tenisových profesionálů (ATP) jako součást okruhu ATP World Tour 2016. Jednalo se o závěrečný turnaj sezóny v kategorii World Tour Finals.", "section_level": 1}, {"title": "Formát.", "content": "Soutěže dvouhry se účastnilo osm tenistů, z nichž každý odehrál tři vzájemné zápasy v jedné ze dvou čtyřčlenných základních skupin A a B. První dva tenisté z každé skupiny postoupili do semifinále, které bylo hráno vyřazovacím systémem pavouka. První ze skupiny A se utkal s druhým ze skupiny B a naopak. Vítězové semifinále pak nastoupili k finálovému duelu.  Soutěž čtyřhry kopírovala formát dvouhry.  Všechny zápasy dvouhry byly hrány na dva vítězné sety. Ve všech se uplatňoval tiebreak, a to včetně finále. Každé utkání čtyřhry se konalo na dva vítězné sety. Za vyrovnaného stavu 1:1 na sety, rozhodoval o vítězi supertiebreak. Jednotlivé gamy čtyřhry neobsahovaly „výhodu“, ale po shodě vždy následoval přímý vítězný míč gamu.", "section_level": 2}, {"title": "Názvy skupin.", "content": "Stejně jako v předchozím roce pojmenovala ATP skupiny po bývalých vítězích turnaje. V roce 2016 nesly označení pro dvouhru po Johnu McEnroeovi (1978, 1983, 1984) a Ivanu Lendlovi (1981, 1982, 1985, 1986, 1987). Ve čtyřhře získaly pojmenování po sedminásobných šampionech v řadě Petru Flemingovi a Johnu McEnroeovi, respektive švédských tenistech Stefanu Edbergovi a Andersi Järrydovi.", "section_level": 2}, {"title": "Dvouhra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předešlý poměr všech vzájemných zápasů.", "content": "Tabulka uvádí poměr vzájemných zápasů hráčů před turnajem mistrů.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky a body.", "content": "Tabulka uvádí započítané sezónní výsledky a odpovídající bodový zisk kvalifikovaných hráčů a náhradníků Turnaje mistrů. Desátý hráč žebříčku Tomáš Berdych odmítl stejně jako Jo-Wilfried Tsonga a Nick Kyrgios roli náhradníka.", "section_level": 2}], "src_summary": "ATP World Tour Finals 2016, známý také jako Turnaj mistrů 2016 či se jménem sponzora Barclays ATP World Tour Finals 2016, představoval závěrečný tenisový turnaj mužské profesionální sezóny 2016 pro osm nejvýše postavených mužů ve dvouhře a osm nejlepších párů ve čtyřhře na žebříčku ATP (Emirates ATP Rankings) v pondělním vydání po skončení posledního turnaje okruhu ATP World Tour před Turnajem mistrů, pokud se podle pravidel účastníci nekvalifikovali jiným způsobem.", "tgt_summary": "2016年巴克莱银行ATP世界巡回赛总决赛(2016 Barclays ATP World Tour Finals)是2016年11月13日-11月20日在英国伦敦的O2体育馆举行的男子网球巡回赛。", "id": 672214}
{"src_title": "Tesla Model X", "tgt_title": "特斯拉X型", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původně Tesla plánovala první dodávky Modelu X na začátek roku 2014. Nicméně v únoru 2013 společnost oznámila, že dodávky budou odloženy na konec roku 2014 za účelem dosažení jejího cíle produkce 20 000 Modelů S během roku 2013. V listopadu 2013 Tesla oznámila, že očekává vysoký objem výroby Modelu X až ve druhém čtvrtletí roku 2015. V listopadu 2014 však Tesla oznámila další odložení s tím, že dodávky Modelu X začnou ve třetím čtvrtletí roku 2015. Dodávky nakonec začaly 29. září 2015. Mezi důvody pro zpoždění patřily problémy s dveřmi falcon-wing a s chlazením motorů při tahání přívěsů.  V roce 2016 podala společnost žalobu proti firmě Hoerbiger kvůli neuspokojivé kvalitě dveří \"falcon-wing\" pro Model X. Tesla tvrdila, že dveře trpěly úniky oleje a přehříváním. Mnozí věří, že to byl hlavní z důvodů pro zdržení Modelu X. Žaloba byla urovnána v září 2016.  29. července 2015 Tesla oznámila tzv. \" referral program\" (program doporučení) platný do 31. října 2015, podle něhož může každý stávající majitel Modelu S, který získá 10 nových kupujících, koupit Model X \"Founder Series\" za cenu základního modelu. První osoba v každém ze tří regionů – v Americe (severní i jižní), Evropě a Asii-Pacifiku – dostane po dosažení 10 doporučení tento model zdarma.  13. července 2016 Tesla představila Model X 60D, který začíná na ceně $74 000,- před dotacemi. Pro srovnání začínala původně cena Model X na $80 000,-. Model X 60D má dojezd 200 mil, umí zrychlit z nuly na 100 km/h za šest sekund a dosáhnout nejvyšší rychlosti 209 km/h. Kapacitu baterie v tomto modelu lze softwarovými prostředky zvýšit na 75 kWh.  Tesla plánuje použít platformu Modelu X pro Tesla Minibus.  V srpnu 2016 Tesla představila variantu P100D s \"ludicrous mode\" (v překladu směšný, hravý). Tento nový nejlepší Model X P100D má 100 kWh baterii, zrychlení 0-100 km/h za 2,9 sekundy a dojezd více než 450 km. V říjnu 2016 Tesla ukončila výrobu verz 60D a zároveň zavedla \"Smart Air Suspension\" (chytré vzduchové odpružení) jako standard místo vinutých pružin, přičemž zvýšila základní cenu na $85 000,-.", "section_level": 1}, {"title": "Design.", "content": "Verze vozidla pro sériovou výrobu byla představena 29. září 2015 a má panoramatické čelní sklo. Podle ředitele Tesly Elona Muska, je to nejbezpečnější SUV z hlediska čelního a bočního nárazu, přičemž je více než dvakrát bezpečnější než další nejbližší SUV v testech převrácení. Model X obsahuje Autopilot Tesla, standardně s radarem na bázi AEB a stranovým protisrážkovým systémem na bázi ultrazvuku, který má předcházet bočním kolizím. Tesla vyvinula ultrazvukové snímače, které fungují i skrz kov. Před tím mnoho světových výrobců ultrazvukových snímačů tvrdilo, že to není možné. O reálnosti funkčnosti takové aplikace komunikovali zástupci Tesly s firmou APRI v Rožnově pod Radhoštěm. Tyto senzory umožňují, že dveře \"falcon wing\" nenarážejí do okolních objektů při otevírání nebo zavírání. Musk tvrdí, že toto auto má první skutečný HEPA filtr, který umožňuje čistotu vzduchu srovnatelnou s požadavky na operační sál v nemocnicích. Tesla tvrdí, že pokud má auto aktivovanou maximální schopnost ochrany (aktivace tlačítkem \"Bioweapon Defense Mode\" – režim obrany proti biologickým zbraním), tak v kabině nemohou být detekovány žádné viry, bakterie ani spóry.  Model X má dveře \"falcon wing\" s dvojitým závěsem, takže při otvírání se hrana dveří pohybuje blízko vnějšího obrysu vozidla – na rozdíl od tradičních křídlových dveří (gull-wing). Tesla tvrdí, že falcon dveře umožňují jednodušší přístup do vozidla. Model X nabízí prostor pro sedm dospělých a jejich zavazadla ve třech řadách sedadel s předním a zadním kufrem.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Model X váží zhruba o 8% více než Model S a používá 30% shodných dílů, oproti očekávaným 60% když začal vývoj. U Modelu X je v současnosti standardně na výběr ze tří lithium-ionových baterií, s kapacitou 75, 90 nebo 100 kWh – téměř stejné možnosti jako u Modelu S (kde je v nabídce stále i 60 kWh varianta). Nejvýkonnější verze Modelu X - P100D zrychlí z 0 na 100 km/h za 2,9 sekundy a 400 m pod 11,6 sekund, čímž překonává nejrychlejší SUV i některé sportovní vozy. Model X k pohonu všech kol používá dva motory (jeden pro přední a druhý pro zadní nápravu), na rozdíl od konvenčních AWD systémů, které mají jeden (spalovací) motor. Dle oficiálního EPA hodnocení má Tesla Model X 90D dojezd 413 km, což podle valuewalk.com přibližně odpovídá 500 km dle specifikace Evropského testovacího cyklu NEDC. Nejvýkonnější P100D se zatím prodává pouze s odhadovaným dojezdem 465 km dle EPA.  Tesla zprvu plánovala i variantu pouze s pohonem zadních kol, ale vzhledem k malému zájmu o tuto variantu se společnost nakonec rozhodla pro pohon všech kol jako standard Modelu X. Standardní Model X je vybaven motory s maximálním výkonem 193 kW na obou nápravách, ale nejvýkonnější varianta Performance má 193 kW vpředu a 375 kW vzadu. S volitelným tažným zařízením může Model X táhnout přípojné vozidlo až do hmotnosti 2300 kg. Při tažení vozíku o hmotnosti 1043 kg, v Kalifornii maximální povolenou rychlostí 88 km/h, se normovaný dojezd sníží zhruba o 30 %.", "section_level": 1}, {"title": "Spotřeba energie.", "content": "Následující tabulka ukazuje oficiální hodnocení pro spotřebu paliva dle EPA v ekvivalentu mil na galon benzínu (MPGe) a odhad nákladů na palivo pro varianty Modelu X hodnocených 30. září 2015 jak je uvedeno na štítku \"Monroney\".", "section_level": 2}, {"title": "Výroba a prodej.", "content": "Tesla začala přijímat rezervace na Model X v únoru 2012 aniž by oznámila cenu. Pro standardní Model X je potřebná záloha US$ 5,000 a pro variantu \"Signature\" (již není v nabídce) byla potřeba záloha US$ 40,000 od roku 2013. Do září 2014 bylo rezervováno více než 20 000 Modelů X. V srpnu 2015 kolovaly mezi fanoušky odhady předobjednávek 30 000 pro Model X a 12 000 pro Model S.  Prvních šest \"Founder Series\" byly dodány během oficiálního ceremoniálu v továrně Fremont 29. září 2015. první Signature Edition byla doručena 18. prosince 2015. Ceny za limitovanou Signature edici Modelu X se pohybovaly mezi $132 000,- a $144 000,-. Standardní výrobní verze Modelu X měla být za cenu asi o 5000 dolarů vyšší než srovnatelně vybavený AWD Model S – ten se tehdy prodával za $75 000,- za základní Model 70D.  V prvním čtvrtletí roku 2016 se všechny Tesla Model X dodaly na severoamerický trh. Nicméně, v lednu 2016 bylo \"Tesla auto jiné než Model S\", registrováno v Německu a konkrétně Tesla Model X byl spatřen s poznávací značkou z Ingolstadtu. Vzhledem k tomu, že v Ingolstadtu sídli Audi, vedlo to ke spekulacím, že Audi získala Tesla Model X jako součást svého úsilí při rozvoji vlastního elektrického SUV.  Tesla vyrobila 507 kusů Modelu X se ve čtvrtém čtvrtletí roku 2015, z nichž 206 bylo dodáno zákazníkům. Tržby Modelu X činily více než 2400 kusů během prvního čtvrtletí roku 2016. Podle Tesla Motors, byly dodávky nižší, než se očekávalo, protože výroba byla ovlivněna vážným nedostatkem dílů od subdodavatelů v prvních dvou měsících roku 2016. Také byla údajně Tesla příliš ambiciózní a chtěla pokročilé funkce. První Model X, který nepotřeboval opravy byl vyroben v dubnu 2016.  Prodeje během druhého čtvrtletí roku 2016 činily 4 638 kusů. Protože byla produkce až o 20 % vyšší oproti předchozímu čtvrtletí, byl počet vozidel \"v tranzitu\" na konci června 2016 mnohem vyšší, než se očekávalo (5,150 včetně Modelu S), což znamenalo 35,8% z celkového počtu vozů dodaných v prvním čtvrtletí (14,402 vozidel, včetně Modelu S). Celosvětové tržby dosáhly 10 000 kusů v srpnu 2016. Bylo dodáno 8 774 kusů ve třetím čtvrtletí roku 2016 a celkově se prodalo 15 812 kusů Modelu X během prvních devíti měsíců roku 2016. V září 2016 (rok po záhájení) dosáhly prodeje 16 024 kusů. Spojené státy byly hlavním trhem se 13 536 kusů dodaných do října 2016.  Model X byl nejprodávanějším plug-in elektromobilem v Norsku, v září 2016. Nicméně registrace vozidel Volkswagen Golf byly rozčleněny podle jednotlivých variant pohonu – čistě elektrického e-Golfu bylo registrováno 392 kusů, Golf GTE plug-in hybridů 358, a čistě spalovací Golf jen 242 jednotek. Proto se Model X také umístil jako nové auto s nejvyššími prodeji v září 2016. Norsko bylo první zemí na světě mající prodeje čistě elektrických vozidel opakovaně vyšší než prodeje spalovacích vozů v daném měsíci. Dříve byl čtyři měsíce nejprodávanějším novým autem Tesla Model S a Nissan Leaf dvakrát.  Podle Tesly se 5 428 kusy prodanými ve třetím čtvrtletí roku 2016 Model X činil 6% podílu trhu v segmentu luxusních SUV, překonávající Porsche a Land Rover, ale za sedmi modely SUV, které vyrábí Mercedes, BMW, Cadillac, Volvo, Audi a Lexus. Prodeje během prvních tří čtvrtletí roku 2016, které se odhadují na 12 328 kusů Modelu X jež byly dodány v USA, činí toto elektrické SUV třetí nejprodávanější plug-in na Americkém trhu po vozech Tesla Model S a Chevrolet Volt.", "section_level": 1}, {"title": "Známé problémy.", "content": "11. dubna 2016 Tesla dobrovolně svolala 2 700 kusů Modelu X kvůli bezpečnosti. Během kolizních testů, bylo zjištěno, že třetí řada sedadel se může odjistit a složit do druhé řady. Tesla vyzvala zákazníky, aby do opravy nepoužívali třetí řadu sedadel.  Falcon-wing dveře se někdy nemusí otevřít nebo se nedovřou při zavření a občas nelze zcela otevřít nebo zavřít okna. Tesla vyřešila tyto otázky po několika aktualizacích a nejsou žádné známé problémy po aktualizaci firmware na verzi 8.0.  27. června 2016 se urovnala žaloba o obavách na použitelnost a to tak, že Tesla potvrdila, že výroba Modelu X byla zahájena předčasně – tedy před tím než byla opravdu připravena pro tzv. \"prime-time\". Do října 2016 byly problémy sníženy o 92 %.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Dne 8. listopadu 2016 byl Model X oceněn Zlatým Volantem (), jednou z nejprestižnějších automobilových ocenění na světě, v kategorii velkých SUV. Kandidáti na tuto cenu jsou nominováni stovkami tisíc lidí v celé Evropě za vynikající výsledky v šesti kategoriích. Porota Zlatého Volantu, složená z profesionálních řidičů závodních vozů, úspěšných techniků, redaktorů, návrhářů, experty na digitální připojení a dalších odborníků pak strávila tři dny a hodnotili Model X.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tesla Model X je čistě elektrické luxusní SUV vyráběné automobilkou Tesla Motors. Je vybaveno tzv. \"falcon wing\" dveřmi pro přístup do druhé a třetí řady sedadel. Prototyp byl představen na akci \"Tesla’s design studios\" v Los Angeles 9. února 2012. Model X má maximální oficiální dojezd podle cyklu EPA 414 kilometrů a ekvivalent kombinované spotřeby paliva/spotřeby energie pro model AWD P90D byl ohodnocen na 89 mpg-e (ekvivalent mil na galon).", "tgt_summary": "特斯拉X型(Tesla Model X)是一款由美国特斯拉汽车公司开发的高性能电动运动型多用途车,于2016年日内瓦车展上发布。鹰翼门是此款车的最大特色之一,后侧门能以向上延展方式掀开,同时侦测侧边及上方的障碍物避免碰撞,达到即便在狭窄的空间范围仍可轻松进出。", "id": 2716853}
{"src_title": "Želvy Ninja (film)", "tgt_title": "忍者龜:變種新任務", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "V roce 2004 prováděl Dr. O'Neill a Eric Saxs výzkum na želvách a kryse. Vpravoval jim do krve mutagen, který uměl mutovat. Jeho dcera April O'Neillová želvy pojmenuje: Leonardo, Donnatelo, Raffaelo a Michelangelo. Krysu pojmenuje Tříska. V laboratoři však vypukne požár, při kterém sice 8letá April zachrání želvy, ale její otec zemře.  V současnosti April pracuje pro kanál 6 jako reportérka a pracuje na další loupeži klanu Food. Pozdě večer je nikým nepozorována svědkem loupeže klanu Food. Ovšem jakýsi hrdina loupež překazí. Na místě najde pouze japonský znak. Druhý den April zjistí, že tento znak používali nindžové. Poté je při další loupeži zajata ale osvobozena. Tajně sleduje své zachránce, ale ti si jí všimnou a ona zjišťuje, že jsou to čtyři dvoumetrové želvy vyzbrojené japonskými zbraněmi. Zjišťuje, že umějí nindžicu a také že se jmenují: Leonardo, Donnatelo, Raffaelo a Michelangelo. Ta jména odněkud zná a zjišťuje, že se tak jmenovaly želvy, které byli testovacími vzorky v laboratoři v roce 2004.  Vyhodí jí z práce kvůli tomu, že jí nikdo nevěří, že viděla mluvící želvy. Přijde na návštěvu k Ericovi Saxsovi. Ten jí vysvětlí, že mutagen je schopen vyléčit téměř všechnu nemoc. Eric se dozví, že želvy žijí a hned po odchodu April informuje velitele klanu Food Trhače o tom, že želvy žijí. Jakmile se to Trhač dozvídá, dá rozkaz klanu Food chytit želvy. Želvy unesou April a Tříska jí vysvětlí, že Eric Saxs chtěl na New York vypustit toxid a pak ho zachránit. Její otec to však zjistil a zapálil laboratoř a zničil toxid. Eric ho však pak zastřelil.  V tu chvíli klan Food napadne želvy a Trhač v kovovém obleku Třísku. Tříska po souboji padá polomrtvý k zemi a Trhač poráží i želvy kromě Raffaela (toho zasypala zeď). Klan Food želvy zajme a ve svém bunkru jim začne odčerpávat krev, ve které je mutagen.  Raffaelo, který se zvedá, ošetřuje Třísku a s April jde zachránit bratry. Po vysvobození April omráčí Erica Saxe a želvy jdou bojovat s Trhačem. Toho nakonec poráží, Trhačův oblek je zničen a jde do vězení. Tříska se uzdraví a končí příběh.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "Film vydělal přes 191 milionů dolarů v Severní Americe a přes 302 milionů dolarů v ostatních oblastech, celkově tak vydělal přes 493 milionů dolarů po celém světě. Rozpočet filmu činil 125 milionů dolarů. Za první víkend docílil nejvyšší návštěvnosti, kdy vydělal 65,6 milionů dolarů. Na prvním žebříčku se udržel i druhý víkend, kdy vydělal 28,5 milionů dolarů. Třetí víkend se stal docílil druhé nejvyšší návštěvnosti, kdy vydělal 16,7 milionů dolarů. Na první místo se dostal film \"Strážci Galaxie\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Želvy Ninja (v anglickém originále Teenage Mutant Ninja Turtles) je americký akční film z roku 2014, založen na postavách Mirage Studios Želvách Ninja. Je to pátý film z filmové série \"Želvy Ninja.\" Režie se ujal Jonathan Liebesman a scénáře Josh Applebaum, André Nemec a Evan Daugherty. Ve snímku hrají hlavní role Megan Fox, Will Arnett, William Fichtner, Minae Noji, Whoopi Goldbergová, Abby Elliott a Tohoru Masamune a své hlasy propůjčili Johnny Knoxville, Alan Ritchson, Noel Fisher, Jeremy Howard a Tony Shalhoub.", "tgt_summary": "《忍者龟:变种世代》(英语:\"Teenage Mutant Ninja Turtles\")是一部2014年美国超级英雄电影,改编自幻影工作室的同名漫画。为「忍者龟系列电影」的一部重启作品,由强纳森·李伯斯曼执导,并以梅根·福克斯、强尼·诺克斯威尔、彼得·柏斯提克、诺尔·费雪、杰瑞米·霍华德、艾伦·瑞奇森、丹尼·伍德、托尼·夏尔赫布、威廉·菲德内尔、威尔·阿奈特、琥碧·戈柏等人主演。", "id": 455746}
{"src_title": "Sociální bublina", "tgt_title": "過濾氣泡", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "Velké kulturní, intelektuální a sociální rozdíly významně formovaly historii už od vzniku prvních států. Potyčky mezi jednotlivými národy starověku byly po většinou otázkou rozdílné kultury. Často tedy nešlo \"primárně\" o rasovou, náboženskou nebo ekonomickou rozdílnost, tyto rozdíly pro řadu válek souhrnně zařadit pod jinou kulturu celkově (takzvané myšlení \"\"my a oni\"\"). Někteří sociologové se tak vymezují proti častému pohledu, podle kterého bylo většina válek způsobeno náboženstvím: Charles Phillips a Alan Axelrod ve svém díle \"Encyklopedie válek\" určili ze 1763 vybraných důležitých válečných konfliktů pouze 123, tedy necelých 7 procent (2 % z mrtvých) jako takové, jejichž příčinou bylo náboženství, historie podle nich svědčí spíše o národech pokoušejících se ovládat jiné národy (jako nejvýraznější případ uvádí velké antické dobyvatele jakými byli Římané, Egypťané, Babyloňané, Peršané či Řekové.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk a novověk.", "content": "Celý středověk byl poznamenán učením o trojím lidu, které vůbec filosofický smysl života „pracujících“ - rolníků a řemeslníků - stavěl na úroveň služebníků, v literatuře byli často spojováni s nečistotou, hříšností a nedokonalostí. Velkým posunem byla francouzská revoluce (a další revoluce a povstání rolníků, které inspirovala): v momentě, kdy rolnická třída nabrala dostatečnou podporu, nezřídka pozorujeme totiž obrácení těchto hodnot a kritika bohatých, šlechticů a kapitalismu znovu nabere na oprátkách, což se projevuje i v klasicistní a romantické literatuře, později se kritika a perzekuce \"šlechtické třídy\" dostane i do filosofie nacismu a komunismu.  Dalším předělem, který potlačil výhody sociálního kapitálu aristokracie byla industrializace. Ústavně byla ukotvena v řadě států rovnost „urozené“ a „neurozené“ populace až (včetně českých zemí) na začátku 20. století v důsledku nástupu demokracie po první světové válce.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní dějiny.", "content": "Ideologické války 20. století měly často kontext sociálních rozdílů, na povrch však vykazovaly zájem o rovnost lidí jak demokracie, tak nacismus a komunismus. Nacismus (původně \"národní socialismus)\" se však pokoušel sjednotit „nadlidi“ (\"Übermensch\" v pojetí Hitlera) a lidi vybraných ras, náboženství, ideologií a fyzických postižení za lidi nepovažoval. Komunismus (respektive socialismus) ve východním bloku například úspěšně rozděloval prostory pro bydlení, v praxi však byly možnosti studia, práce i svobodného pohybu opět silně zatíženy ideologickou příslušností.  Monarchové i aristokracie hrají od roku 1918 v demokratických státech pouze symbolickou roli (přestože například ve Spojeném království stále mají obě uznána významná politická práva), na vzniku rovných příležitostí se kromě demokratických vlád podílí také tercializace (přesun pracovních příležitostí do sektoru služeb) v důsledku vědeckého a technologického pokroku. V rozvojových zemích však stále mají \"lépe narozené\" děti o poznání příznivější studijní a pracovní příležitosti.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "O vzniku sociálních bublin a souvisejícím riziku postupného snižování sociální koheze se začíná mluvit v souvislosti s existencí sociálních sítí, zejména Facebooku. Podle českého sociologa Jana Hartla se tento problém může zhoršovat; lze mu předejít vystupováním z virtuálního světa a udržováním mezilidských vztahů mimo sociální sítě.  Podle některých výzkumů sociální bubliny mohou bránit odhalování dezinformací a svobodnému dialogu, který je podmínkou demokracie. Lidé mají tendenci se zatvrdit a spíše obviňovat toho, kdo jejich představu vyvrací, že slouží nějakým zájmům. Tendenci člověka upřednostňovat ty informace a interpretace, které podporují jeho vlastní názor popisuje článek konfirmační zkreslení.  Zvláště v rozvojových zemích se mluví také o tom, že společnost je rozdělena tzv. digitální propastí - fenomén, že lidé (následně i země) s přístupem na internet mají výrazně lepší životní podmínky (a také se sociálně vymezují), než jedinci bez přistupu na internet. Sociologové však tento problém převážně popisují jako dočasnou situaci.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sociální bublina (nebo v kontextu internetu filtrová bublina, názorová bublina) popisuje vznik politických, sociálních nebo kulturních rozdílů mezi jednotlivými skupinami společnosti, nebo jakousi imaginární bariéru mezi společnostmi, která zamezuje oboustranné výměně informací a vytváří tak dojem, že vlastní společnost reprezentuje celé společenské spektrum.", "tgt_summary": "过滤气泡(英语:filter bubble),又称为同温层、个人化资料过滤、筛选小圈圈,是一种网站针对个人化搜寻而提供筛选后内容的结果。网站内嵌的算法会透过使用者的地区、先前活动纪录或是搜寻结果,给予使用者想要的或是观点一致的结果。这种结果可能会导致使用者越来越看不到他们不同意的观点或资讯,使得认知过於单向,并处于他们的文化、意识形态气泡之中。", "id": 743463}
{"src_title": "Black Rebel Motorcycle Club", "tgt_title": "黑色叛逆摩托車俱樂部", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení kapely a první roky (1998–2003).", "content": "Kapela byla založena v roce 1998 pod názvem The Elements. Po zjištění, že stejný název používá již jiná kapela, se kapela přejmenovala na Black Rebel Motorcycle Club. Inspirací k názvu byl film z roku 1953 \"The Wild One\".  Basista Robert Levon Been a kytarista Peter Hayes se potkali na škole ve městě Lafayette (San Francisský záliv, Kalifornie), kde založili svou kapelu, krátce po tom co Hayes odešel od The Brian Jonestown Massacre. Robert Been v jednom interview prozradil, že Peter Hayes měl v té době problémy se svým rodinným životem, takže parkoval a přespával ve svém autě na pozemku Beenů. Po zhruba roce se nechal Peter Robertem a jeho otcem přemluvit a nastěhoval se k nim do domu. Po nějaké době se začali poohlížet po bubeníkovi. Potkali Nicka Jaga, který se přestěhoval z Anglie do Kalifornie za svými rodiči po ukončení studií na Winchester School of Art, kde studoval výtvarné umění.  První dvě alba byla ovlivněna zvukem klasických hardrockových kapel, zejména Led Zeppelin, na albech jsou patrné také další vlivy žánrů – psychedelic rock, space rock a noise pop a kapel jako The Verve, Loop, Sonic Youth, Dinosaur JR, a The Jesus and Mary Chain. Jejich druhé album \"Take Them On, On Your Own\", produkované Rikem Sipomsonem(Coldplay/Kasabian), obsahuje několik písní jako např. „Generation“ a „US Government“, ve kterých kritizují vládu USA.  Been používal na prvních dvou albech pseudonym 'Robert Turner', aby nebyl spojován se svým otcem Michaelem Beenem z kapely The Call. Ke svému původnímu jménu se vrátil v době vydání alba \"Howl\". Beenův otec později cestoval s BRMC jako zvukař.  V roce 2003 musel být přerušen koncert kapely v anglickém Leedsu během něhož hrozilo poškození podlahy ve 150 let staré radnici. Proto jsou občas BRMC zmiňováni jako „kapela, která prolomila podlahu“. První problémy s bubeníkem Nickem Jagem se dostaly na veřejnost během přebírání ocenění NME Awards v roce 2003. Jago během devítiminutového pobytu na pódiu zůstal němý.", "section_level": 2}, {"title": "\"Howl\" období (2004–2006).", "content": "V roce 2004, po konfliktech kapely s vydavatelem, byli BRMC vyhozeni z Virgin Records. Během koncertu ve Skotsku dochází také k další roztržce mezi bubeníkem Jagem a kytaristou Hayesem. Jago se neúčastní nahrávání alba Howl, ke kapele se připojil pouze během nahrávání písně „Promise“. Jago se ve stejné době léčí ze závislosti na drogách.  V roce 2005 kapela podepisuje smlouvu s vydavatelstvím Echo ve Velké Británii a RCA v USA. Album \"Howl\" obdrželo většinou příznivou kritiku. Zvuk alba se odklání od raných nahrávek B.R.M.C., objevují se na něm folk-bluesové písně a písně s klasickým rockovým zvukem. Pro turné k albu \"Howl\" byl najat dočasně čtvrtý člen kapely, kytarista Spike Keating.", "section_level": 2}, {"title": "\"Baby 81\" a \"The Effects of 333\" (2007–2009).", "content": "V roce 2007 se Nick Jago znovu připojil k B.R.M.C. Čtvrté album s názvem \"Baby 81\" vyšlo 30. dubna 2007 ve Velké Británii a Evropě a 1. května 2007 v USA.  V červnu 2008 Jago znovu odchází z BRMC a je nahrazen bubenicí Leah Shapiro, která před tím koncertovala s The Raveonettes. Jago ke svému odchodu poznamenal: „Beru to tak, že jsem byl znovu vyhozen a abych byl upřimný, respektuji jejich rozhodnutí“. Hayes a Been však k odchodu poznamenali: „Nick s náma nepojede na nadcházející evropské turné, ale není pravda, že jsme ho vyhodili. Myslíme si jen, že potřebuje čas na to, aby si vyřešil, co chce v současné době dělat. Věnuje se naplno svému sólovému projektu a potřebuje čas na to, aby práci na něm mohl dokončit“. Jago se však k BRMC již nepřipojil.  V říjnu roku 2008 BRMC oznámili, že vychází nové album \"The Effects of 333\". Jedná se o první nahrávku, která vyšla pod jejich vlastním vydavatelstvím Abstract Dragon. Album je kompletně instrumentální a bylo možné jej stáhnout na stránkách BRMC. Ke stažení se objevilo přesně v čase 3:33 1. listopadu 2008.  10. listopadu 2009 BRMC vydávají záznam z koncertů, které byly pořízeny během turné k albu \"Baby 81\". Nahrávky byly pořízeny v Glasgow, Berlíně a Dublinu. Album vyšlo u Vagrant Records.", "section_level": 2}, {"title": "Beat the Devil's Tattoo (2010–2011).", "content": "Píseň z alba \"Beat the Devil's Tattoo\" „Done All Wrong“ se objevila na soundtracku k filmu \"\" z roku 2009. Šesté studiové album \"Beat the Devil ́s Tattoo\" vyšlo 8. března 2010 ve Velké Británii a Evropě a 9. března 2010 v Severní Americe. Kapela odehrála turné, které probíhalo od února do prosince.  19. srpna 2010 po vystoupení na belgickém festivalu Pukkelpop zemřel v backstagi na infarkt Robertův otec Michael Been, který pracoval pro kapelu jako zvukař.  1. listopadu 2010 kapela vydává své druhé DVD s názvem \"Live in London\". Záběry byly pořízeny během vyprodaného vystoupení v London Forum, které proběhlo 23. dubna 2010. Byl to také poslední projekt, na kterém pracoval zesnulý Michael Been.  V roce 2011 BRMC začali pracovat na svém sedmém albu, které vyšlo roku 2013. Během nahrávání si kapela poprvé zahrála v Jižní Africe na Synergy festivalu v Kapském Městě a v Číně, kde odehrála tři vystoupení: dvě Pekingu a jedno v Šanghaji.  V prosinci 2012 odehráli BRMC tři koncerty na podporu připravovaného nového alba. Koncerty proběhly v malých klubech v Kalifornii: Slim ́s v San Franciscu, The Catalyst v Santa Cruz a los angelesský The Troubador. Všechny tři show byly vyprodány, v repertoáru se objevily jak klasické hity BRMC, tak i některé písně z chystané desky. Zajímavostí bylo, že na vystoupení přijeli fanoušci až z Číny, aby mohli zhlédnout vystoupení BRMC po dlouhé zdánlivé nečinnosti.  Po úspěchu těchto vystoupení ohlásila kapela další koncerty, které proběhly po Evropě se zastávkami ve Velké Británii, Německu, Itálii a mnoha dalších zemích EU.", "section_level": 2}, {"title": "Specter at the Feast (2013).", "content": "9. ledna 2013 kapela oznámila na svému facebookovém profilu název jejich sedmého studiového alba \"Specter at the Feast\", které vyšlo 18. března ve Velké Británii a Evropě a 19. března v USA, Kanadě a zbytku světa. Album obdrželo převážně kladnou kritiku.  Skladba „Let the Day Begin“ (cover písně kapely The Call) byla vydána jako singl – volně ke stažení na oficiálních stránkách kapely. Píseň kapela natočila, aby vzdala poctu zesnulému Michaelu Beenovi, který pro kapelu pracoval jako zvukař. Michael Been kapelu The Call založil a často svými zkušenostmi přispíval a pomáhal BRMC v jejich hudebním rozvoji.  V roce 2015 vydávají BRMC další živý audio záznam a DVD pořízené v Paříži během turné k albu \"Specter at the Feast\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Black Rebel Motorcycle Club (zkráceně BRMC) je americká kapela ze San Francisca. Kapela v současné době hraje ve složení: Peter Hayes (zpěv, kytara, harmonika), Robert Levon Been (zpěv, basa, kytara) a Leah Shapiro (bicí). Bývalý bubeník Nick Jago opustil kapelu v roce 2008 a věnuje se svému sólovému projektu.", "tgt_summary": "黑色叛逆摩托车俱乐部(英语:Black Rebel Motorcycle Club,简写:BRMC)是来自加州旧金山的美国乐团,现以洛杉矶为活动基地。乐队的曲风大略为以下走向:垃圾摇滚、蓝调、民谣复兴、新迷幻摇滚以及具宗教气息的歌词,深受布莱恩·琼斯城大屠杀(The Brian Jonestown Massacre)、滚石合唱团、约翰·蓝侬、地下丝绒以及耶稣和玛莉之钥(The Jesus and Mary Chain)等影响。", "id": 2434233}
{"src_title": "La La Land (film)", "tgt_title": "樂來越愛你", "src_document": [{"title": "Produkce.", "content": "Damien Chazelle má velkou zálibu v muzikálových filmech, jelikož on sám je bubeník. Scénář napsal v roce 2010, během období svého života, kdy se zdálo, že filmový průmysl je pro něj mimo dosah. Filmem chtěl vzdát poctu lidem, kteří se stěhují do Los Angeles kvůli splnění svých snů. Na projekt přišel,když studoval Harvardovu univerzitu se spolužákem Justinem Hurwitzem. Ti dva prozkoumali koncert v jejich práci o nízkorozpočtovém muzikálu o Bostonském jazzovém muzikantovi nazvaném \"Guy and Madeline on a Park Bench\". Chazelle byl oslněn filmy jako \"Manhatta\" (1921) nebo \"Muž s kinoaparátem\" (1929), které vzdávaly hold jinými metropolemi. Poté co získal titul se přestěhoval v roce 2010 do Los Angeles, pokračoval v psaní scénáři, kde udělal pár změn, včetně umístění do Los Angeles namísto Bostonu. Po úspěchu s jeho filmem \"Whiplash\" se o jeho scénář začaly zajímat studia Summit Entertainment a Black Label Media, která souhlasila, že projekt zainvestují. Zpočátku si měli hlavní role zahrát Miles Teller a Emma Watson. Nicméně oba dva od projektu odešli. Choreografii k filmu vytvořila Mandy Moore a zkoušky probíhaly v Atwater Village od května 2015. Gosling trénoval piáno v jedné místnosti, Stone pracovala s Moore na choreografii v druhé a kostýmní designérka Mary Zophres měla svůj vlastní růžek v komplexu. Každý pátek Chazelle pouštěl své crew a obsazení klasické filmy, aby je inspiroval, včetně \"The Umbrellas of Cherbourg\", \"Singin' in the Rain, Páni v cylindrech\" a \"Hříšné noci\". Natáčení začalo 10. srpna 2015 a natáčelo se na více jak 60 místech v Los Angeles. Natáčelo se 42 dní a konec byl v polovině září. Chazelle strávit skoro rok střihem filmu s Tomem Crossem, dvojice se soustředila, aby hlavně zachytili ten správný tón, což byl hlavní cíl všech, kteří na filmu pracovali.", "section_level": 1}, {"title": "Soundtrack.", "content": "Skladby a filmová hudba byla složena a řízena Justinem Hurwitzem, spolužákem Chazelleho z Harvardovy univerzity, kteří spolu již pracovali na dvou filmech. Slova k hudbě napsali Pasek and Paul.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání.", "content": "Film měl světovou premiéru na Benátském filmovém festivalu 31. srpna 2016. Také se promítal na Filmovém festival v Tellurie a na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu 12. září 2016. Na Britském filmovém festivalu a na Middleburgském filmovém festivalu měl premiéru na konci října 2016. Na Filmovém festivalu ve Virginii měl premiéru na tamní univerzitě 6. listopadu 2016 a na AFI festivalu 15. listopadu 2016.  Do kin měl být uveden 15. července 2016, v březnu však bylo oznámeno, že se film dostane do kin v omezeném vydání 2. prosince 2016 a větší vydání bude 16. prosince. Chazelle přiznal, že změna nastala, protože cítil, že datum vydání nebylo správné pro kontext filmu.", "section_level": 1}], "src_summary": "La La Land je americké romantické muzikálové komediální drama z roku 2016. Režie a scénáře se ujal Damien Chazelle. Hlavní role hrají Ryan Gosling, Emma Stone, John Legend, Rosemarie DeWitt a J. K. Simmons. Film vypráví příběh muzikanta a začínající herečky, kteří se potkají a zamilují v Los Angeles. Jde o třetí film, ve kterém hrají Stone a Gosling zamilovaný pár – po snímcích \"Bláznivá, zatracená láska\" a \"Gangster Squad – Lovci mafie\".", "tgt_summary": "《乐来越爱你》(英语:\"La La Land\")是一部于2016年上映的美国歌舞爱情浪漫喜剧片,由达米恩·查泽雷执导和编剧。电影由瑞恩·高斯林和艾玛·史东担纲主演,他们分别饰演爵士钢琴家和充满抱负的女演员,并讲述两人在洛杉矶追随梦想时坠入爱河。", "id": 2837013}
{"src_title": "Hapoel Beer Ševa FC", "tgt_title": "比亞斯華夏普爾足球會", "src_document": [{"title": "Domácí úspěchy.", "content": "Celkem pětkrát se klub radoval z mistrovského titulu, a to v sezónách 1974/1975, 1975/1976, 2015/16, 2016/17 a 2017/18. V sezóně 1996/1997 vyhrál izraelský fotbalový pohár. Z méně významných soutěží můžeme jmenovat tři vítězství v domácím superpoháru (1975, 2016 a 2017) a další tři v klubové soutěži zvané Pohár Toto (1988/1989, 1995/1996, 2016/17), jejíž obdobu v českém fotbale nenajdeme.", "section_level": 1}, {"title": "Evropské poháry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Do 2016.", "content": "Několikrát (především v 90. letech) se klub účastnil předkol Poháru UEFA (nyní Evropská liga) či Poháru Intertoto, žádný výraznější úspěch však nezaznamenal.", "section_level": 2}, {"title": "2016/17.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Liga mistrů UEFA.", "content": "Zlom přišel v sezóně 2016/17, kde Hapoelu jen o jeden gól utekl postup do Ligy mistrů UEFA. Díky vítězství v domácí soutěži v sezóně měl právo startovat ve 2. předkole Ligy mistrů, kde vyřadil moldavský Šerif Tiraspol (3:2 doma, 0:0 venku). Ve 3. předkole porazil i řecký Olympiakos Pireus (1:0 doma, 0:0 venku). V posledním předkole, ze kterého už se postupuje do hlavní soutěže, však padl se skotským Celtikem Glasgow (2:0 doma, 2:5 venku).", "section_level": 3}, {"title": "Evropská liga UEFA.", "content": "Kluby vypadnuvší z posledního předkola Ligy mistrů UEFA automaticky získávají právo startovat v základní skupině Evropské ligy. Pro klub to byl vůbec první postup do hlavní soutěže evropského poháru. Do základní skupiny K mu byli nalosováni Inter Milán (Itálie), Southampton (Anglie) a Sparta Praha (Česko). V ní porazil dvakrát Inter (2:0 a 3:2), dvakrát remizoval se Southamptonem (0:0, 1:1) a dvakrát prohrál se Spartou (0:1, 0:2). S 8 body obsadil v tabulce druhé místo a postoupil do jarní fáze soutěže, kde se střetl s tureckým Beşiktaşem Istanbul. Ten byl však nad jeho síly a po 2 prohrách (1:3 a 1:2) se se soutěží rozloučil.", "section_level": 3}, {"title": "2017/18.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Liga mistrů UEFA.", "content": "Svou pouť největší evropskou klubovou soutěží začal Hapoel i tentokrát úspěšně ve 2. předkole, kde vyřadil maďarský Honvéd (2:1 doma, 3:2 venku). Ve 3. předkole se utkal s Ludogorcem Razgrad, mistrem Bulharska a díky většímu počtu vstřelených gólu na hřišti soupeře dokázal postoupit. Stejné pravidlo ho však zastavilo v předkole čtvrtém, kdy soupeřem byl slovinský NK Maribor.", "section_level": 3}, {"title": "Evropská liga UEFA.", "content": "Vypadnutí ve 4. předkole Ligy mistrů znamenalo účast v základní skupině Evropské ligy. Soupeři byli česká Viktoria Plzeň, rumunská FCSB a švýcarské Lugano. V ní však klub pohořel a se ziskem pouhých 4 bodů obsadil poslední místo v základní skupině G.", "section_level": 3}, {"title": "2018/19.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Liga mistrů UEFA.", "content": "Jakožto opětovný mistr Izraele vyrazil Hapoel do boje o základní skupinu Ligy mistrů, tentokrát však už od 1. předkola, kde pohodlně přešel přes estonskou Floru Tallin. Konec přišel už v předkole následujícím, kde nad síly týmu byl nejslavnější chorvatský tým Dinamo Záhřeb.", "section_level": 3}, {"title": "Evropská liga UEFA.", "content": "Po vypadnutí z Ligy mistrů čekalo klub 3. předkolo Evropské ligy, kde však ihned vypadnul s kyperským APOELem. Tento rok si tedy na rozdíl od předešlých dvou sezón Hapoel základní skupinu evropského poháru nezahrál.", "section_level": 3}, {"title": "2019/20.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Evropská liga UEFA.", "content": "Jakožto čtvrtý tým domácí soutěže si Hapoel vysloužil účast v Evropské ligy. Svou pouť na cestě do základní skupiny úspěšně začal v 1. předkole s albánským KF Laçi, následovalo vyřazení kazašského Kajratu Almaty a ve 3. předkole švédského Norrköpingu. Tažení zastavil až v posledním předkole přesvědčivými výhrami dvakrát 3:0 nizozemský Feyenoord Rotterdam. Ani letos tedy klub do základní skupiny evropského poháru nepostoupil.", "section_level": 3}, {"title": "Konfrontace s českými kluby.", "content": "V dosavadní historii se klub střetl s dvěma českými kluby. Při svém historicky prvním postupu do Evropské ligy v sezóně 2016/17 se potkal v základní skupině se Spartou Praha a o rok později ve stejné soutěži i s Viktorií Plzeň. Všechny dosavadní zápasy s českými týmy prohrál.  Video sestřihy: Hapoel - Sparta (ČT), Sparta - Hapoel (ČT), Plzeň - Hapoel (ČT), Hapoel - Plzeň (ČT)", "section_level": 2}], "src_summary": "Hapoel Beerševa Football Club (český přepis) známý také jako Hapoel Be'er Sheva Football Club (anglický přepis), v hebrejském originále מועדון הכדורגל הפועל באר שבע je izraelský fotbalový klub z města Beerševa založený roku 1949 hrající tamní nejvyšší soutěž Ligat ha'Al, kterou dokázal pětkrát vyhrát. Na domácí scéně je neúspěšnějším klubem posledních let. V sezónách 2016/17 a 2017/18 hrál základní skupinu Evropské ligy.", "tgt_summary": "比亚斯华夏普尔足球会(Hapoel Be'er Sheva Football Club;, \"Moadon HaKaduregel Hapoel Be'er Sheva\"),也译比亚斯华夏普尔,是一支位于以色列贝尔谢巴的职业足球会,是 16 支以色列足球超级联赛球队中的一支。", "id": 1378111}
{"src_title": "Sociologie vědění", "tgt_title": "知识社会学", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Základní a obecně přijímaná charakteristika pojmu sociologie vědění byla utvořena v dílech předchůdců tohoto tématu, F. Nietzscheho, W. Diltheye, G. H. Meada či É. Durkheima. Podstatou práce F. Nietzscheho byla mimo jiné kritika platónské tradice a křesťanské morálky, která měla bránit v tvořivosti a podněcovat nihilismus. W. Dilthey zkoumal humanitní a společenské vědy jako kontrastní k vědám přírodním. Jejich úkolem podle Diltheye bylo chápat a vysvětlovat provázanost mezi životem, rozuměním a vyjadřováním. G. H. Mead se věnoval sociálnímu behavioralismu, který stojí na přesvědčení, že osobnost a vědomí jsou utvářeny primárně interakcí ve společnosti (i přesto, že člověk má určité dispozice, předpoklady a přírodní dovednosti). E. Durkheim se zabýval sociologií jako samostatnou exaktní vědou. Pojem „společnost“ se vysvětloval jako hlavní vysvětlující faktor lidského jednání a povahy. Tito filosofové vymezili základní problematiku a zformulovali základní otázky této sféry sociologie, nicméně nekoncipovali ji jako samostatnou vědní disciplínu. Ústředním tématem jejich prací byl tzv. \"pojmový trojúhelník\", který reaguje na tři zásadní témata jejich epochy – téma ideologie, vědeckého poznání a výstavby světa. V dílech a myšlenkách W. Diltheye jsou položeny základy světonázorového paradigmatu díky poznatkům o vědění o člověku, společnosti, dějinách a kultuře. V teorii vědění a komunikativní koordinace G. H. Meada jsou obsaženy počátky interpretativního paradigmatu.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Moderní vývoj sociologie vědění je rozdělen do dvou etap. Za první etapu jsou považována 20. léta 20. století, ve kterém byly pro toto téma zásadní práce K. Mannheima. Druhou etapou, která sociologii vědění výrazně rozšiřuje, jsou 60. léta 20. století; zde figurovali Peter L. Berger a Thomas Luckmann. Společným tématem obou etap je zkoumání a popisování otázek ideologií, podstaty světového názoru, fungování sféry společenského vědění. Zásadní otázkou je pak pro obě etapy určení povahy vztahu a závislosti společenského vědomí na společenském bytí.  Společným znakem je odkaz na dílo Karla Marxe jako zdroj myšlenek této disciplíny. Již v 19. století Marx formuloval sociologii vědění jako problematiku vztahu vědění a společenského bytí jedince či skupiny; je také autorem tvrzení, že vědění je podmíněno materiálním stavem jedince a společnosti, ve kterém se nachází. Zásadním byl pro něj také pojem „třídní vědomí“, kterým popisoval fakt, že buržoazní třída hájí své postavení, protože má co hájit (na rozdíl od proletariátu).  Mannheim se s touto teorií neztotožňoval, naopak tvrdil, že jedinými, kdo se může osvobodit od předsudků, kterým je každý celý svůj život vystavován, jsou intelektuálové. Jedině inteligence je schopna se povznést a zachovat si určitý nadhled. Není to však způsobeno tím, že by intelektuálové nebyli „vázáni na bytí“, naopak jako jediní jsou schopni tuto vazbu reflektovat.  Sociologie vědění, jak je zpracována druhou etapou, se v mnohých oblastech liší od výkladu K. Mannheima. Nejucelenější pohled na tento výklad podává práce Bergera a Luckmana \"The Social Construction of the World\" (1967). Zatímco Mannheim se ve svých pracích soustředí na otázky týkající se mocenského boje různých politických ideologií ve slabých evropských režimech 20.století, Berger a Luckman se zaměřují zejména na otázky formulované tzv. fenomenologickou sociologií, jejímž zakladatelem je Alfred Schütz; ta se zaměřuje na sociologické koncepce, které vychází z každodenního jednání individuí.", "section_level": 1}, {"title": "Paradigmata.", "content": "Ve filosofii je pojem „paradigma“ chápán jako souhrn základních přístupů vědy ke světu. Jedná se o obecně přijímaný soubor představ, domněnek a předpokladů určité skupiny vědců, platforma, na jejímž základě je svět vnímán. Mění se na základě nových poznatků. Rozlišujeme tři základní paradigmata sociologie vědění, jejichž autory jsou Max Scheler, Karl Mannheim a Alfred Schütz:", "section_level": 1}, {"title": "Světonázorové paradigma (Scheler).", "content": "Schelerův soubor hodnot člení předmět sociologie vědění do tří výchozích kategorií, a to reálných faktorů, ideálních faktorů a poměrně přirozených světových názorů, od nichž se odvozují další kategorie a pojmy sociologie vědění. Stavebním kamenem této sociologické disciplíny je podle něj „zákon řádu ideálních faktorů a reálných faktorů“, který je zbudován na ontologickém dualismu ducha a přírody. Ideální faktory jsou spojeny se svobodou ducha a reální faktory jsou spojeny s nutností přírody (Sociologie vědění, Stanislav Holík, str. 74). Životní společenství - uskupení a primární zdroj vědění, má povahu jako příroda a se svými „étosy“ (podle Schelerova pravidla, které dodržuje určitý druh společnosti) funguje stejně nepochybně jako svět a příroda. Max Scheler na této myšlence zformuloval \"zásadu sociologie vědění\". Díky původu vědění o realitě a jeho naplnění, které je lidskému vědomí přirozeně vlastní, existuje pevný zákon řádu.", "section_level": 2}, {"title": "Ideologické paradigma (Mannheim).", "content": "Sociologii vědění zkoumá podle hlediska ideologií. Své teze popsal ve spisu \"Ideologie a utopie\". Podle Mannheima není myšlení procesem, který byl stál na bázi univerzálnosti, naopak je zformováno na základě skupinové (třídní) identity. Čím strnulejší a dogmatičtější (ustrnulejší) společnost je, tím hůře její příslušníci jednají. Na druhou stranu čím více je společnost demokratická, tím více dochází k tzv. třídnímu boji mezi jednotlivými idejemi (Mannheim čerpal hodně ze slovníku Karla Marxe a používal jeho termíny). Podle Mannheima se člověk již rodí do světa, který je určitým způsobem vykládán. Svět významů, do něhož člověk přichází, mu umožňuje a zároveň vnucuje určitou orientaci. \"„Jak je možné, že přes gnozeologickou rovnocennost stejně parciálních výkladů světa se jedny stanou uznávanými, zatímco druhé jsou potlačeny?“\" To, zda určitý výklad skutečnosti převládne nad jinými, závisí na mocenské potenci té skupiny, která ho prosazuje. Cílem soupeřících stran není pochopit skutečnost, nýbrž vnutit ostatním své vidění světa.", "section_level": 2}, {"title": "Interpretativní paradigma (Schutz).", "content": "Schutz přistupoval k sociologii vědění podle zásad fenomenologické sociologie. Ten se ve svém studiu zaměřuje na běžné, každodenní lidské jednání a aktivity ve světě, který považuje za přirozený. Dokud nedojde k události, která naruší jejich chápání této přirozenosti, nedotazují se, proč je svět takový, jaký je. Interpretační paradigma se tedy snaží vysvětlit, jak lidé chápou chod a fungování světa a jak to ovlivňuje jejich jednání a chování. Klíčové jsou pro něj výrazy jako přirozený postoj, všední den či zdravý rozum.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sociologie vědění je sociologický směr studující vzájemné vztahy mezi společností a poznáním. Podstatou sociologie vědění je předpoklad, že naše chápání a vědění o světě je sociálně podmíněno a že naše myšlení slouží k ospravedlnění určité sociální situace. Tento přístup chápe myšlení každého jednotlivce jako produkt historické, společenské a geopolitické situace, ve které se myslící a jednající jedinec nachází. Sociologie vědění zdůrazňuje, nakolik je chápání věcí, které každého jedince obklopují, a vztahů, do nichž vstupuje, výsledkem jeho vlastních aktivit; podtrhuje přitom, že existuje množství možných výkladů téže skutečnosti. Neukazuje však, proč ze všech možných výkladů jsou v jisté společnosti a v jisté době realizovány právě určité.", "tgt_summary": "知识社会学研究的是观念的社会根源,以及盛行观念对社会的影响。", "id": 1168733}
{"src_title": "Paddington (film)", "tgt_title": "柏靈頓:熊愛趴趴走", "src_document": [{"title": "Produkce.", "content": "První oznámení o filmu proběhlo v roce 2007, kdy David Heyman měl film produkovat a Hamish McColl psát scénář. S projektem se začalo pracovat až v září 2013, kdy Heyman oznámil obsazení Colina Firtha v hlavní roli Paddingtona. Namísto Firtha nakonec nastoupil Ben Whishaw.S rozpočtem 50–55 milionů dolarů je film nejdražším filmem francouzské produkční společnosti StudioCanal. Natáčení a produkce začalo 13. září 2013. V červnu 2014 bylo natáčení dokončeno.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "Ve Velké Británii měl film premiéru 28. listopadu 2014 a za první víkend získal 8 milionů dolarů a stal se nejvíce navštěvovaným filmem dva týdny po sobě. K 30. listopadu 2016 film vydělal 76,3 milionů dolarů v Severní Americe a 191,8 milionů dolarů v ostatních oblastech, celkově tak vydělal přes 268 milionů dolarů. Rozpočet filmu činil 50–55 milionů dolarů  Film získal pozitivní recenze od kritiků. Na recenzní stránce Rotten Tomatoes získal z 135 započtených recenzí 98 procent. Na serveru Metacritic snímek získal z 38 recenzí 77 bodů ze sta. Na Česko-Slovenské filmové databázi snímek získal 73%. CinemaScore udělilo známku A na škále A+ až F.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "King získal nominaci na filmovou cenu Britské akademii v kategorii nejlepší adaptovaný scénář a s Heymanem získala nominaci v kategorii nejlepší britský film. Na cenu Saturn byl nominován film v kategorii nejlepší fantasy film. Na 20. předávání cen Empire Awards film získal nominaci na nejlepší britský film a domů si odnesl cenu v kategorii nejlepší komediální film.", "section_level": 1}, {"title": "Sequel.", "content": "28. dubna 2015 byl potvrzená tvorba sequelu. David Heyman bude film znovu produkovat a Paul King se vrátí jako režisér a scenárista, se scénářem mu však bude pomáhat Simon Farnaby. V červnu 2016 byl potvrzený třetí díl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paddington je britsko-francouzský rodinný komediální film z roku 2014. Režie a scénáře se ujal Paul King. Inspirován je knihami od medvídkovi Paddingtonovi od Michaela Bonda. Ondřej Brzobohatý svůj hlas propůjčil hlavní postavě a dále si ve filmu zahráli Hugh Bonneville, Sally Hawkins, Julie Walters, Jim Broadbent, Peter Capaldi, Nicole Kidman.", "tgt_summary": "是改编自麦可·庞德的英国童话《帕丁顿熊》的喜剧电影。演员有休·邦尼维尔、莎莉·霍金斯、妮可基嫚等。英国于2014年11月28日上映。", "id": 1206547}
{"src_title": "22. světové skautské jamboree", "tgt_title": "第22次世界童軍大露營", "src_document": [{"title": "Tábořiště.", "content": "Jamboree se konalo na polích Rinkaby. V roce 2001 se zde konalo národní jamboree s 26 700 účastníky a další národní Jamboree \"Jiingijamborii\" se zde konalo 14.-22. července 2007 Prostor kempu samotného leží v blízkosti pobřeží na písčité půdě, obklopené borovými lesy. Písčitá půda zabraňuje hromadění srážek, a tudíž nehrozí podmáčení v jakýchkoli částí areálu kempu. Tábořiště je přibližně čtvercové o straně 1,5 km. Malé plochy lesa rozdělují tábořiště na menší části. Průměrná denní teplota v daném období je 22 °C, průměrná noční teplota je 17 °C. Slunce vychází v 5 hodin ráno a zapadá v 9 večer. Pitná voda je k dispozici ze studní na místě. Na tábořišti je v zemi zbudován rozsáhlý sytém rozvodů vody a elektřiny s ohledem na toto jamboree. V jižní části tábořiště je volná plocha s přírodním amfiteátrem. V blízkosti tábořiště jsou písčité pláže s písečnými dunami vytvořenými větrem. Na tábořišti byla organisována kyvadlová doprava na pláž.", "section_level": 1}, {"title": "Zahajovací a závěrečný ceremoniál.", "content": "Slavnostní otevření se konalo 27. července 2011. Jeho součástí byla ukázka historie a geografie Švédska, s hudbou včetně písně „Changing the world“ kterou zahrál Daniel Lemma a Pär Klang. Součásti byl také průvod vlajek (jeden z každé země) a oficiální předání pořadatelství z Velké Británie do Švédska, který zahrnovalo Beara Gryllse který slanil ze střechy jeviště (měl v plánu paragliding, ale svůj plán musel změnit kvůli špatnému počasí). Závěrečný ceremoniál se konal 6. srpna 2011, s živou hudbou od rockové kapely Europe, včetně skladby „The Final Countdown“, a belgická zpěvačka Kate Ryan. V polovině jejího představení začala bouře se silným deštěm. Na závěr každý přítomný skaut, včetně krále Švédska, potvrdil svůj skautský slib.", "section_level": 1}], "src_summary": "22. světové skautské jamboree () se konalo v Kristianstadském Rinkaby, v jižním Švédsku od 27. července do 7. srpna 2011. Jeho mottem bylo \"Jednoduše skauting\". Zúčastnilo se ho 40 061 skautů, vůdců a dospělých dobrovolníků ze 166 různých zemí.", "tgt_summary": "第22次世界童军大露营于2011年7月27日至8月7日在瑞典南部克里斯蒂安斯塔德市的Rinkaby举行。活动主题是「Simply Scouting」。来自166个国家和地区的40,061名童军、领袖和成年志工参与了这次大露营。", "id": 1385790}
{"src_title": "Chrám svatého Dmitrije ze Soluně (Vladimir)", "tgt_title": "聖德米特里主教座堂 (弗拉基米爾)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Datum výstavby není úplně jisté, nicméně na základě údajů vladimirského kronikáře se předpokládá, že se tak stalo v letech 1194-1197. Tentýž kronikář také vyzdvihuje skutečnost, že na stavbu chrámu sv. Dmitrije \"„nehledali mistry z němec“\", že na ní pracovali pouze ruští stavitelé. Naráží tak nejspíše na německé mistry, vyslané Fridrichem I. Barbarossou, kteří stojí za realizací vladimirského Chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice či nedalekého bogoljubského Chrámu Pokrovu na Něrli. Roku 1197 také svatostánek získal své dvě hlavní relikvie - tzv. „náhrobní desku“, což je ve skutečnosti ikona sv. Dmitrije v životní velikosti, a část mučedníkovy košile, potřísněnou údajně jeho krví. Tyto relikvie pochází ze Soluně a dodnes není zcela jasné, jak k nim Vsevolod III. přišel. Zřejmě jejich nabytí souvisí s jeho sedmiletým vyhnanstvím.Současná podoba chrámu se od té původní značně odlišuje. Stavba byla totiž během stalení mnohokrát poškozena požáry a mnohokrát rekonstruována a přestavována. Největší škody na původním vzhledu chrámu však přinesly necitlivé zásahy v 19. století. Roku 1934 totiž Vladimir navštívil car Mikuláš I. a pokáral místní za špatný stav památné budovy. V letech 1834-1839 proto byla stržena původní nízká galerie, která chrám obklopovala a která byla značně zchátralá. V letech 1840-1847 proběhla renovace interiérů, při které byly nenávratně zničeny téměř všechny původní fresky. Navíc bylo do chrámu instalováno vytápění, kterým celá konstrukce značně trpěla.  Po nástupu bolševiků již v roce 1917 byl chrám prohlášen za památku staroruského umění a o rok později, byť byla země zmítána občanskou válkou, začaly práce na renovaci původních fresek z 12. století - pod chórem podařilo se obnovit kousek malby posledního soudu. Špatný stav celé budovy (způsobený hlavně nešťastným vytápěním) si vynutil zásadní rekonstrukci započatou roku 1937, která probíhala i navzdory probíhající válce. Poslední generální oprava proběhla v letech 1999-2004 - kamenné kvádry byly pokryty speciální ochrannou směsí a v interiéru byl zaveden systém udržování stálého mikroklimatu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chrám svatého Dmitrije ze Soluně () je pravoslavný chrám v ruském Vladimiru, vystavěný koncem 12. století na příkaz vladimirského knížete Vsevoloda III. jako součást jeho paláce. Zasvěcen byl sv. Dmitriji ze Soluně. Je ceněn pro své vzácné kamenné reliéfy, kterých je na budově okolo 600 a zobrazují světce, mýtická i reálná zvířata", "tgt_summary": "圣德米特里主教座堂(Дмитриевский собор)是位于俄罗斯城市弗拉基米尔的一座主教座堂。圣德米特里主教座堂竣工于1191年。圣德米特里主教座堂是弗拉基米尔和苏兹达尔的白色古迹群的一部分,被联合国教科文组织列入世界文化遗产。教堂的浮雕拥有很高的价值。", "id": 186538}
{"src_title": "Georgij Michajlovič Romanov", "tgt_title": "格奥尔基·米哈伊洛维奇 (1863-1919)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Velkokníže Georgij Michajlovič se narodil v Bělom Ključi, v tifliské gubernii ruského impéria 23. srpna 1863 jako třetí syn a čtvrté ze sedmi dětí velkovévody Michaila Nikolajeviče a jeho manželky Olgy Fjodorovny, rozené bádenské princezny. Georgij Michajlovič, rodinou nazývaný „Gogi“, vyrůstal v Gruzii, kde jeho otec byl generálním guvernérem Zakavkazska. Křestní jméno, pro Romanovce netypické, dostal podle svatého Jiří, který má pro obyvatele Gruzie značný symbolický význam a je jedním ze zemských patronů.  Dostalo se mu spartánské výchovy, spal na kavalci a bral studené koupele. Vzděláván byl doma soukromými učiteli. Otec byl zaměstnán vojenskými a vládními povinnostmi a zůstával odtažitou postavou, dominantní silou v rodině byla pedantická matka. Stejně jako jeho bratři, Georgij Michajlovič byl předurčen pro vojenskou kariéru. Hned po křtu byl jmenován patronem 3. praporu a obdržel hodnost generál-adjutanta. Kariéru začal na Kavkaze a pokračoval v Petrohradě, kam se rodina přestěhovala, když mu bylo 18 let. Byl dosti vysoký, měřil okolo 1,93 m, měl hnědé oči, žádné vousy, ale nosil mohutný knír. Již v mladém věku byl plešatý. V mládí žil typickým životním stylem bohatých ruských šlechtických synků: pitky, hazard a ženy. Měl však také intelektuální zájmy a také jisté malířské vlohy. Zájem o umění jej přivedl na místo kurátora \"Ruského muzea Jeho carské výsosti Alexandra III.\" (dnes Státní ruské muzeum) v Petrohradě, místo zastával po mnoho let. V roce 1898 byl jmenován předsedou Ruské genealogické společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Sbírka mincí.", "content": "Od útlého dětství projevoval všepohlcující zájem o numismatiku. V průběhu let nashromáždil nejlepší a největší sbírku ruských mincí a medailí, která obsahovala prakticky každou minci, která někdy v ruské říši obíhala. Na toto téma napsal deset monografií, mezi ně patří \"Catalogue of Imperial Russian Coins 1725–1891\", který se v USA dočkal v roce 1976 reprintu a i dnes představuje významný příspěvek k tématu. Když byl Georgij Michajlovič v roce 1895 jmenován ředitelem nově založeného \"Muzea Alexandra III.\", využil všechny své znalosti a vliv k rozšíření numismatické sbírky o vzácné kusy nebo i celé soubory, jako byl soubor ruských mincí vydaných po roce 1700 v kabinetu Hutten-Czapského. V roce 1909 daroval svou vlastní sbírku \"Muzeu Alexandra III.\", která byla podrobně zpracována předními ruskými vědci za přispění (i finančního) samotného velkoknížete.  Otřesy světové války vyvolaly obavy velkoknížete o kolekci, nechal ji proto uložit do beden, které svěřil Státní úvěrové bance v Petrohradě do úschovy. Během revoluce byly čtyři z pěti beden za záhadných okolností propašovány ze země. Část byla na Západě ukradena, ale většinu sbírky dostala jeho vdova. Mince si nakonec našly cestu z Jugoslávie přes Řím, New York a Berkeley do Národní numismatické kolekce ve Washingtonu. Tento velký a unikátní soubor je od roku 1950 součástí sbírek Smithsonovského institutu. Více než 10 000 ruských mincí a 1250 medailí je součástí kolekce, kterou kdysi vlastnil Georgij Michajlovič.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "V mládí se Georgij Michajlovič zamiloval do princezny Niny Čavčavadze, která byla přímým potomkem gruzínských králů, ale vzít si ji nemohl, protože podle rodinných zákonů by to bylo morganatické manželství. Georgiji Michajlovičovi to zlomilo srdce a zůstal svobodný až do sedmatřiceti let. V roce 1892 se chtěl oženit s princeznou Marií Edinburskou, ale její matka okamžitě zařídila její sňatek s Ferdinandem I. Rumunským. Nakonec se Georgij Michajlovič začal zajímat o princeznu Marii Řeckou a Dánskou, nejmladší dceru Jiřího I. Řeckého a velkokněžny Olga Konstantinovny. Maria Řecká nebyla ani krásná, ani neměla zájem si ho vzít, ale on vytrval a v dubnu 1896 přijel do Athén, aby ji požádal o ruku. Přála si zůstat v Řecku, ale nebylo jí dovoleno si vzít neurozeného muže, do kterého se zamilovala a tak nakonec dala přednost Georgiji Michajlovičovi před dalším nápadníkem, srbským princem Alexandrem Obrenovićem. Námluvy se konaly v průběhu Olympijských her v Aténách. Marie dala jasně najevo, že jej nemiluje, byl to sňatek z rozumu. Svatba se konala o čtyři roky později, na její naléhání proběhla v Řecku, na Korfu, 12. května 1900. Pár strávil líbánky v Itálii a po návštěvě Rakouska se usadili v Rusku. Spolu mluvili francouzsky.  Georgij s manželkou žil šest let v Novomichajlovském paláci, rezidenci jeho otce, velkoknížete Michaila Nikolajeviče. Měli dvě dcery: princezna Nina se narodila v roce 1901 a princezna Xenie v roce 1903. V roce 1905 se rodina přestěhovala do nově postaveného malého paláce na Krymu. Nechali ho postavit v anglickém stylu a dali mu řecké jméno Harax. Velkokníže a jeho žena zde vedli po devět let klidný život. Georgij byl oddaný otec, ale jeho manželství nebylo šťastné. Velkokněžna Marie Georgijevna nikdy neměla Rusko ráda a nakonec se manželovi odcizila úplně. V červnu 1914 vzala Marie své dvě dcery do Anglie pod záminkou zlepšení zdraví, ve skutečnosti chtěla pryč od svého manžela. Když vypukla měsíc po jejím příjezdu válka, velkokněžna zpět do Ruska nespěchala a později to bylo příliš nebezpečné, než aby se pokusila vrátit. Georgij už nikdy neviděl ani manželku ani dcery.", "section_level": 1}, {"title": "Válka a revoluce.", "content": "Když vypukla první světová válka, byl aktivován v hodnosti generálporučíka. V roce 1915 byl jmenován pobočníkem vrchního velitele a Mikuláš II. jej pověřil inspekcí. Vrchnímu veliteli měl hlásit situaci na frontě. Zjistil hroznou dezorganizaci ve všech úrovních, zejména v týlu, a korupci, takže si hlášeními udělal mnohé nepřátele. Na pomoc válečnému úsilí také zorganizoval soukromou nemocnici ve svém paláci v Petrohradě. V březnu 1915 byl jmenován patronem 4. kabanského strážního praporu. Ve stejném roce byl poslán s osobním poselstvím na misi do Japonska, tehdejšího spojence ve válce proti Německu. Nejprve navštívil Koreu a odtud pokračoval lodí do Japonska. Na počátku roku 1916 se přes Vladivostok vrátil do Ruska, na zpáteční cestě si udělal obrázek o situaci na Dálném východě. Později byl poslán na návštěvu německých a rakouských válečných zajatců. Začátkem roku 1917 byl poslán na inspekci ruského armádního sboru v Besarábii a Rumunsku, na své cestě navštívil Marii Fjodorovnu v Kyjevě, a v Bukurešti královnu Marii, kterou si kdysi měl vzít. Poté se vrátil do Mogileva, sídla Mikuláše II. Počátek revoluce jej zastihl v Petrohradu.  Pobýval v Gatčině, když Mikuláš II. abdikoval. S pádem monarchie skončil k 31. březnu 1917 vojenskou službu. Chtěl odejít do Anglie, ale britská vláda odepřela všem ruským velkoknížatům vstup. Georgij Lvov, první porevoluční premiér Ruska, odmítl Georgijovu žádost, aby jej nechal odejít ze země. Tři měsíce po pádu Romanovců dostal Georgij povolení provinční vlády odejít do Finska, odkud doufal, že unikne do Švédska a najde si cestu ke své rodině v Anglii.  V červnu 1917 se mu podařilo získat povolení k odjezdu do Finska a pronajal si vilu v malé vesnici Retierve. V zimě 1917 Retierve opustil, protože v domě bylo příliš chladno, a odešel do Helsingforsu. V lednu 1918 byl informován, že Mikuláš II. i s rodinou byl uvězněn a poslán do vězení v Tobolsku. Nakonec situace ve Finsku vzala obrat k horšímu. V touze uniknout a shledat se po čtyřech letech odloučení s rodinou, požádal o nový cestovní pas a povolení k opuštění země a odjezdu do sovětského Ruska. Tím byl jeho osud zpečetěn. Velkokníže byl 3. dubna 1918 zatčen a přivezen pod stráží rudých gardistů zpět do Petrohradu.", "section_level": 1}, {"title": "Uvěznění.", "content": "Zpočátku byl jen požádán, aby neopouštěl město. Protože jeho palác zabrala Rudá armáda, pobýval v domě svého bývalého tajemníka. Následující měsíc otiskly petrohradské noviny dekret nařizující všem Romanovcům přihlásit se tajné policii Čeka. Velkokníže Georgij se dostavil se svým tajemníkem a hovořil s Mojsejem Urickým, jedním z petrohradských bolševických vůdců. Zůstal na svobodě, ale krátce poté se bolševici rozhodli poslat členy rodu Romanovců, kteří se zaregistrovali, do vnitřního vyhnanství. Georgij byl poslán do Vologdy.  Na nádraží ve Vologdě se setkal s obchodním zástupcem, v jehož domě měl žít. Byl to malý dům, kde hostitel žil se ženou a čtyřmi dětmi, a Georgij mu nechtěl překážet. Našel si proto lepší ubytování v domě, který patřil bohatému obchodníkovi.  V exilu pobýval se svým bratrem Nikolajem a s bratrancem Dmitrijem Konstantinovičem, mohli se po městě volně pohybovat a často se navštěvovali. Ráno 14. července, dva dny před vraždou Mikuláše II. a jeho rodiny, přijeli v autě čtyři těžce ozbrojení muži a odvedli velkoknížata z jejich dočasných domovů. Byli zatčeni a internováni v malém venkovském vězení, kde mohli být snáze střeženi. Během věznění k nim dolehly pověsti o vraždě cara.  Georgiji Michajlovičovi se často podařilo propašovat dopisy jeho manželce, poslední z nich je datován 27. listopadu 1918. Jeho žena se neúspěšně pokusila vykoupit svobodu všech tří velkoknížat za padesát tisíc liber prostřednictvím dánského vyslance v Petrohradě.  Velkokníže Georgij napsal své ženě v Anglii: „Dostali jsme každý svoji celu, později se k nám připojil Dmitrij. Skrze železné mříže v okně jsem ho viděl přijíždět a zarazil mne jeho smutný výraz. Prvních dvacet čtyři hodin bylo těžkých, ale potom nám naštěstí dali naše kavalce a také naše oblečení. Až na nás tři je vězení prázdné“. Napsal, že je střeží vojáci z pobaltských gubernií: „Chovají se k nám přátelsky a naše cely od druhého dne nezamykají. Chodíme na malou zahrádku na vězeňském dvoře. Jídlo nám přinášejí zvenku.“ Ve vězení je zastihly znepokojivé zvěsti o zavraždění cara. Vypadalo to na nejhorší a Georgij ze všech knížat propadal největšímu pesimismu. Z exilu ve Vologdě byla velkoknížata převezena zpátky do Petrohradu. V již bývalém hlavním městě byli okamžitě uvězněni spolu s dalšími šesti zadrženými v cele na velitelství Čeky.  Po příjezdu se Georgij Michajlovič a další velkoknížata dotazovali na dobu věznění Mojseje Urického, předsedy petrohradské Čeky. Georgij napsal: „Dmitrij se zeptal Urického, proč jsme byli uvězněni, a jeho odpověď byla, že to bylo pro naši záchranu před hněvem lidu, ve Vologdě nás chtěli lidé zastřelit, takovému vysvětlení je těžké uvěřit.“ Vězni byli vyfotografováni a pak je přestěhovali do vězení Kresty.  Krátce poté byli převezeni do vězení Špalernaja, kde zůstali pro většinu jejich uvěznění. Zde každý měl vlastní celu sedm metrů dlouhou a tři metry širokou, jediným nábytkem byla těžká železná postel. Velkoknížatům bylo povoleno cvičení půl až tři čtvrtě hodiny dvakrát denně. Osobní kontakty povolené ve Vologdě byly nyní zakázány jako jedna z prvních věcí. Všichni dozorci byli vojáci, chovali se k nim tak slušně, že dokonce pomáhali Georgijovi propašovat ven dopisy. Po několika dnech jim bylo povoleno sejít se na dvoře a dostávali také některé věci, jako je čerstvé prádlo a cigarety. Den jim začínal v 7 hodin ráno, když byli probuzeni kroky dozorců na chodbě a řinčením klíčů ve dveřích. Oběd se podával v poledne, skládal se ze špinavé horké vody s několika rybími kostmi a černého chleba. Světla se v celách rozsvěcela v 7 hodin večer, a když se blížila zima, vězni seděli do té doby ve tmě. Při setkáních během rozcvičky měli příležitost prohodit spolu pár slov.  Někteří z jejich příbuzných vynaložili obrovské úsilí a pokusili se prostřednictvím Maxima Gorkého požádat Lenina o propuštění, ale pro velkoknížata přišla zpráva příliš pozdě.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "O popravě neexistují žádné zprávy očitých svědků. Verze událostí jsou založeny na informacích z druhé ruky. Rozcházejí se v podrobnostech, některé jsou přehnaně dramatické, avšak obsahem jsou si podobné. O půl dvanácté v noci z 27. na 28. ledna stráže se probudily Georgije Michajloviče, jeho bratra Nikolaje a jeho bratrance Dmitrije Konstantinoviče v jejich celách ve věznici Špalernaja a řekly jim, že si mají sbalit věci. Nejdříve se domnívali, že budou převezeni do Moskvy. Nikolaj Michajlovič si dokonce myslel, že by mohli být propuštěni, ale Georgij mu řekl, že je pravděpodobnější, že budou převezeni na jiné místo a tam zastřeleni. Zlověstným náznakem dalších událostí byl příkaz při odjezdu, podle kterého měli nechat svá zavazadla na místě.  Velkoknížata nastoupila do nákladního vozu, ve kterém již seděli čtyři obyčejní zločinci a šest rudých gardistů. V 1:20 28. ledna odjeli z věznice. Směřovali k řece okolo Martových polí, kde vůz zastavil. Zatímco řidič zkoušel znovu nastartovat, jeden z odsouzených se pokusil utéct a když prchal, byl střelen do zad. Nakonec se motor náklaďáku rozběhl a mohli pokračovat k Petropavlovské pevnosti. Vězni byli hrubě vystrčeni z auta u Trubecké bašty. Navzdory dvacetistupňovým mrazům jim přikázali, aby si svlékli kabáty i košile. Od té chvíle nemohli mít pochyby, co je čeká, a velkoknížata se naposledy objala.  Objevili se vojáci nesoucí na nosítkách velkoknížete Pavla Alexandroviče. Dva vojáci, každý po jedné straně, přivedli každého z nich k příkopu, který byl vykopán ve dvoře. Když procházeli kolem Petropavlovského chrámu, kde byli jejich předkové pohřbeni, velkoknížata si sama požehnala. Vězni byli seřazeni před příkopem, ve kterém již leželo třináct těl. Nikolaj Michajlovič, který nesl svoji kočku, ji podal vojákovi a požádal ho, aby se o ni postaral. Všichni čelili smrti s velkou statečností. Georgij a Dmitrij se tiše modlili. Pavel Alexandrovič, který byl velmi nemocný, byl zastřelen na nosítkách, Nikolaj, Georgij a Dmitrij byli zabiti stejnou salvou. Smršť střel je poslala k ostatním tělům v masovém hrobě.", "section_level": 1}, {"title": "Děti.", "content": "Z manželství velkoknížete a velkokněžny Marie Georgijevny vzešly dvě dcery:", "section_level": 1}, {"title": "Vyznamenání a ocenění.", "content": "Velkovévoda obdržel více ruských a zahraničních vyznamenání:", "section_level": 1}], "src_summary": "Velkokníže Georgij Michajlovič Romanov (; 23. srpna 1863 – 28. ledna 1919) byl synem velkoknížete Michaila Nikolajeviče a bratrancem Alexandra III. Byl generálem ruské armády v první světové válce. Během ruské revoluce byl uvězněn bolševiky a zastřelen popravčí četou spolu s bratrem, velkoknížetem Mikulášem Michajlovičem, a bratranci velkoknížaty Pavlem Alexandrovičem a Dmitrijem Konstantinovičem.", "tgt_summary": "格奥尔基·米哈伊洛维奇(,1863年-8月23日-1919年-1月28日),俄罗斯帝国皇室成员,为尼古拉一世之孙,米哈伊尔·尼古拉耶维奇和妻子奥尔加·费奥多罗芙娜的第四个孩子。他在一战时作为俄罗斯军官在军队服务。格奥尔基大公在1919年1月28日,与他兄长尼古拉·米哈伊洛维奇大公、堂弟保罗·亚历山德罗维奇大公,以及德米特里·康斯坦丁诺维奇大公一起,在圣彼得堡遭枪决处死。", "id": 1869481}
{"src_title": "Tematická analýza", "tgt_title": "主题分析", "src_document": [{"title": "Použití tematické analýzy.", "content": "Tematická analýza může být použita ke spojení zdánlivě neslučitelných materiálů tak, aby dohromady dávaly smysl na základě společných témat. Bývá užívána k analyzování a získání kvalitativních informací o osobě, skupině, určité situaci, organizaci či kultuře. Tematická analýza bývá aplikována, aby se výzkum mohl posunout od pouhého čtení získaných dat k objevení vzoru a zformování specifické výzkumné otázky. Badatelé využívají tematickou analýzu jako prostředek k získání hlubšího porozumění informacím, které v průběhu výzkumu získali. V praxi a v závislosti na předmětu výzkumu tematická analýza může obsahovat trochu z metody zakotvené teorie, pozitivismu, interpretativní a fenomenologické sociologie- a koncepty výzkumu jako například uchycená data nebo indukce/dedukce.  Tematická analýza využívá koncept takzvaných ukotvených teorií, tedy teorií které mají své předpoklady, vycházejí přímo z empirických dat skrze hledání vhodných témat, jejich kontrastů a výsledkem je vytváření tematických modelů.  Stejně jako fenomenologie se zabývá zkoumáním subjektivních lidských zkušeností. Tento přístup klade důraz na účastníkovy pocity, vjemy a zkušenosti. Tento princip vycházející z humanistické psychologie umožňuje ukázat druhou stranu kvalitativního výzkumu – umožňuje totiž respondentům vyjádřit se vlastními slovy/na základě vlastních zkušeností bez nutnosti být vázán například pevnými otázkami kvantitativních výzkumů.  Jako u většiny ostatních výzkumných metod analýza dat může probíhat dvěma způsoby – indukčně a dedukčně. Indukční způsob analýzy je zde využíván zejména protože jsou předpoklady či závěry pevně vázány na pevná data, takže během analýzy není potřeba pokoušet se najít již princip nebo vzor. Dedukční způsob je na druhou stranu mnohem více zaměřen na teorii – což ale způsobuje problém v tom, že tato analýza je limitována na předem daná data.", "section_level": 1}, {"title": "Téma.", "content": "Téma je soubor vzorů nebo společných myšlenek opakující se v rámci určitého celku – souboru dat. To, jestli je určitý vzor považován za téma, je na rozhodnutí výzkumníka a není závislé na kvantitativním výskytu ale na kvalitě a prostoru, který je těmto myšlenkám v rámci dat věnován. Cílem tématu je umožnit lepší porozumění důležitým prvkům v rámci dat.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody a nevýhody tematické analýzy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klady.", "content": "Výhodou tematické analýzy je fakt, že umí přenést na povrch skryté znaky textu. Umí číst mezi řádky a pak informace zprostředkovat tak, aby byly pro čtenáře zřetelné a srozumitelné. Tato funkce se využívá hlavně u textů, které často užívají symbolismu, jako jsou například texty ideologické.", "section_level": 2}, {"title": "Zápory.", "content": "Nicméně zmíněný symbolismus je i slabinou tematické analýzy, neboť to není jasně vyjádřený fakt, ale jedná se pouze o domněnky analytika, který daný text zkoumá. A nic tedy nevylučuje možnost, že jiný analytik může dojít k úplně odlišnému závěru. Jednotlivé interpretace mezi sebou tedy nemohou být rovnocenně porovnány a zároveň je není možné vyvrátit.", "section_level": 2}, {"title": "Co tematická analýza nabízí.", "content": "Tematická analýza by měla být považována za základní metodu k provedení kvalitativní analýzy, zároveň by to také měla být jedna z prvních analytických metod, které by se měl každý výzkumný pracovník naučit. Poskytuje totiž všechny základní zkušenosti, které jsou užitečné k provádění mnoha dalších metod kvalitativní analýzy. Metoda tematické analýzy nebývá charakterizována jako jednotná, specifická metoda, ale spíše jako nástroj k užití v rámci různých metod kvalitativní analýzy. Její obrovskou výhodou je právě její flexibilita, a tak je tematická analýza jednou z metod, která, může díky svojí teoretické volnosti, poskytnout užitečný vyhledávací prostředek k získání bohatého a detailního, ale zároveň komplexního výčtu dat o zkoumané problematice.", "section_level": 2}, {"title": "Proces analýzy.", "content": "Postup realizace je rozdělen do tří částí. Jako první krok jsou utvářeny kategorie, což jsou třídy nadřazeného pořádacího systému, které jsou tvořeny podle několika kritérií. Aby byl postup správný, musí být dodržena úplnost kategorie, nezávislost na jiných kategoriích a musí být jasně definována. Dalším krokem je vytváření vzorků, zde musí být jednoznačně určeno, co bude jednotkou výběru (většinou větší množiny) a co analytickou jednotkou (věty, články). Třetí krok je kódování – dochází zde k analyzování daného vzorku, kdy je každá jednotka šetření přiřazena k dané kategorii. Zde se dozvídáme popis obsahu podle témat (kategorií), který je výsledkem textové analýzy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tematická analýza (nebo také analýza témat) je jednou z nejoblíbenějších a zároveň nejstarších metod obsahové analýzy při kvalitativním výzkumu, kterému nabízí snadný a flexibilní přístup. Poprvé se objevila už v 19. století, kdy ji použil sociolog Stoklossa. V současné době se tematická analýza standardní metodou při analýze textů v médiích. Témata zkoumaného textu či textů jsou řazena do kategorií, které jsou definovány ještě před samotným zkoumáním. Díky redukci informací do vytvořených kategorií je velmi úspornou metodou.", "tgt_summary": "主题分析(英语:Thematic analysis)是定性研究中最为常见的一种形式。它强调在数据中精确定位、检查和记录主题或模式。主题(英语:themes)是跨数据集的模式(英语:patterns),这些模式对于现象的描述很重要,并且与特定的研究问题相关联。", "id": 3017778}
{"src_title": "Collateral Beauty: Druhá šance", "tgt_title": "最美的安排", "src_document": [{"title": "Produkce.", "content": "13. května 2015 bylo oznámeno, že Hugh Jackman a Rooney Mara si zahrají v dramatu \"Collateral Beauty\", které bude režírované Alfonsem Gomez-Rejonem a scénářem k filmu bude napsán Allanem Leobem. 15. června 2015 Variety oznámil, že se mluví o tom, že Jason Segel se připojí k obsazení. 15. července 2015 bylo oznámeno, že Jackman od projektu odpustil kvůli jeho závazkům k filmu \"\" a producenti nyní přemýšlí o Johnnym Deppovi. 4. srpna 2015 bylo oznámeno, že hlavní roli se filmu zahraje Will Smith. V listopadu David Frankel získal pozici režiséra. V lednu 2016 se k projektu připojili Edward Norton, Michael Peña, Naomie Harrisová a Helen Mirrenová. V února se připojily Keira Knightley a Kate Winsletová.", "section_level": 1}, {"title": "Soundtrack.", "content": "V listopadu 2016 bylo potvrzeno, že skladba skupiny OneRepublic „Let's Hurt Tonight“ je součástí soundtrackové alba, hudební video bylo zveřejněné 6. prosince 2016.", "section_level": 2}, {"title": "Natáčení.", "content": "Natáčení začalo 22. února 2016 v New Yorku, kde se natáčelo v Queensu a na Manhattanu.", "section_level": 2}, {"title": "Vydání.", "content": "Film měl premiéru na Filmovém festivalu v Dubaji. 13. prosince 2016 a do kin byl oficiálně uveden 16. prosince 2016. V České republice bude mít premiéru 22. prosince 2016.", "section_level": 1}, {"title": "Tržby.", "content": "V Severní Americe byl uveden do kin společně s filmem \"\" a s filmem \"Místo u moře\", který byl rozšířen do více kin. Za první víkend byl plánován výdělek 11–13 milionů dolarů. Za první promítací den snímek získal 2,4 milionů dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Recenze.", "content": "Film získal negativní recenze od kritiků. Na recenzní stránce Rotten Tomatoes získal z 88 započtených recenzí 14 procent s průměrným ratingem 3,5 bodů z deseti. Na serveru Metacritic snímek získal z 35 recenzí 23 bodů ze sta. Na Česko-Slovenské filmové databázi snímek získal 72%.", "section_level": 2}], "src_summary": "Collateral Beauty: Druhá šance (v anglickém originále Collateral Beauty) je americký dramatický film z roku 2016. Režie se ujal David Frankel a scénáře Allan Leob. Ve filmu hrají Will Smith, Kate Winsletová, Keira Knightley, Helen Mirrenová, Edward Norton, Michael Peña a Naomie Harrisová. Snímek sleduje muže, který se vypořádává se smrtí své dcery prostřednictvím dopisů, které píše času, smrti a lásce. Film měl premiéru na Filmovém festivalu v Dubaji 13. prosince 2016 a do kin byl oficiálně uveden 16. prosince 2016.", "tgt_summary": "《最美丽的安排》(英语:\"Collateral Beauty\")是一部于2016年上映的美国剧情片,由大卫·法兰科执导,艾伦·洛布编剧。该片的主演包括威尔·史密斯、艾德华·诺顿、绮拉·奈特莉、麦可·潘纳、娜欧蜜·哈瑞丝、雅各·拉提摩、凯特·温斯蕾和海伦·米兰等人,剧情讲述广告公司总裁霍华德·因莱特(英语:Howard Inlet,史密斯饰演)透过写信给死亡、爱情和时间来面对丧女之痛。", "id": 2946024}
{"src_title": "Útok kamionem na vánočních trzích v Berlíně", "tgt_title": "2016年柏林聖誕市場卡車衝撞事件", "src_document": [{"title": "Průběh útoku.", "content": "Útok se odehrál nedaleko obchodního domu Kaufhaus des Westens (KaDeWe) na náměstí Breitscheidplatz u Pamětního kostela císaře Viléma ve čtvrti Charlottenburg. Pachatel nejprve náměstí s trhy objel dokola a následně ve 20.02 hodin středoevropského času zaútočil. Kamion s návěsem přijel od západu z Kantovy ulice, přes chodník vjel vysokou rychlostí do prostoru vánočních trhů na náměstí plné lidí a davem projel asi 50 až 80 metrů, než se zastavil na kraji Budapešťské ulice. Během útoku neměl podle informací deníku \"Die Welt\" zapnutá světla. Naložen byl 25 tunami ocelových součástek a konstrukcí. Srazil několik stánků a mnoho lidí, zastavil těsně před vánočním stromem. Zastavení kamionu způsobily automatické brzdy, které fungují při silném nárazu. Zprvu bylo ohlášeno devět mrtvých lidí a asi 50 zraněných. Na náměstí vypukla bezprostředně po události panika.  Svědkové později vypověděli, že se ozvala velká, blíže nespecifikovaná rána a následoval křik lidí, zhasínala světla, padaly prodejní stánky a na zemi zůstávali mrtví a ranění. Řidič kamionu se zjevně nesnažil brzdit a zůstala za ním „naprostá zkáza“. Ranění se drželi za hlavu nebo leželi ve stabilizované poloze. Všude bylo sklo a dřevo a mezi tím ležela i mrtvá těla. Návštěvníci, kteří byli po útoku v pořádku, se snažili pomáhat raněným.  První tísňové volání obdržela policie ve 20.04. Na místě rozmístila ozbrojené hlídky a uzavřela ho páskami. Ihned se sem sjely sanitky, zdravotníci ošetřovali zraněné a odváželi je do okolních nemocnic. Pomáhali i hasiči. Klinika Charité vyhlásila nouzový stav, aby uvolnila své lékaře pro vyslání k neštěstí. Policie vyzvala občany, aby zůstali doma.  Během noci stoupl počet obětí na 12. Druhý den oznámil nejvyšší státní zástupce Peter Frank, že bylo 30 lidí zraněno těžce, z toho 15 zůstává v ohrožení života.", "section_level": 1}, {"title": "Oběti.", "content": "Šéf Spolkového kriminálního úřadu Holger Münch 20. prosince uvedl, že bylo dosud identifikováno šest obětí, všichni Němci. Sedmou dosud identifikovanou obětí byl polský řidič kamionu, sedmatřicetiletý Łukasz Urban, který o něj byl oloupen a během toho zemřel. 22. prosince policie potvrdila, že mezi oběťmi je turistka z Izraele a italský premiér Paolo Gentiloni informoval, že zemřela také žena z Itálie žijící dlouhodobě v Berlíně.  V noci ze čtvrtka 22. na pátek 23. prosince potvrdilo české ministerstvo zahraničí, že mezi oběťmi byla Češka žijící a pracující v Německu jménem Naďa Čižmár. Podle ministra Lubomíra Zaorálka byla první českou obětí teroristických útoků na území Evropské unie, dle České televize třetí českou obětí teroristů vůbec – po útoku v Egyptě roku 2005 a útoku v Pákistánu 2008.  Dne 23. prosince už byly identifikovány všechny oběti. Celkem šlo o 6 žen a 6 mužů. Vedle Poláka, Izraelky, Italky a Češky byli ostatní němečtí občané. Mezi zraněnými byli kromě Němců také občané Izraele, Španělska, Británie, Maďarska, Finska a Libanonu.", "section_level": 1}, {"title": "Odškodnění.", "content": "Obětem a pozůstalým atentátu by podle německé legislativy neměla připadnout žádná kompenzace, protože vylučuje odškodnění v případě útoku motorovým vozidlem. Ministryně práce a sociálních věcí Německa Andrea Nahlesová ale prohlásila, že se hodlá zasadit o nápravu a odškodné obětem zajistit.", "section_level": 2}, {"title": "Vyšetřování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prvotní vyšetřování.", "content": "Pozadí události bylo zpočátku nejasné a nevědělo se, zda šlo o útok či o nehodu. O možnosti útoků na vánoční trhy v Evropě nedávno předtím varovalo americké ministerstvo zahraničí a podle německého listu \"Die Welt\" měla informace o nebezpečí útoku na vánoční trh v Berlíně několik dní také německá policie. Událost svým provedením připomněla také teroristický útok ve francouzském Nice z července 2016, kdy útočník nákladním automobilem zabil 84 lidí a dalších asi 300 zranil.  Bezprostředně po incidentu jeden z mužů z vozu utekl. Berlínská policie o něco později informovala, že asi dva kilometry od místa události, v parku Tiergarten u Vítězného sloupu, zatkla podezřelého muže. Stalo se tak díky svědkovi, který viděl vyskočit muže z kamionu, sledoval ho a telefonicky naváděl přes nouzovou linku policii. Po chvíli ale pronásledovaného ztratil a dal policistům jen jeho zevrubný popis.  Černý kamion Scania měl gdaňskou poznávací značku, jeho návěs štětínskou. Brzy bylo zjištěno, že patřil polské přepravní společnosti Ariela Żurawského. V kabině byl nalezen mrtvý muž a zpočátku se mělo za to, že jde o spolujezdce, který zemřel při srážce. Pozdě v noci ale přišly zprávy, že šlo o zastřeleného Poláka, a policie pak potvrdila jeho národnost. Podle Żurawského měl kamion od pondělního odpoledne až do úterní osmé hodiny čekat na vykládku. Majitel společnosti se za řidiče zaručil s tím, že je to jeho bratranec, kterého zaměstnával 15 let. Měl podezření, že kamion i s řidičem byl unesen. Řidiče se přitom nedařilo do pozdního večera kontaktovat, naposledy s ním mluvila ve 3 hodiny odpoledne jeho žena a ve 4 už se mu nedovolala.  Vyšetřování převzal ještě večer nejvyšší státní zástupce Peter Frank.", "section_level": 2}, {"title": "Rozkrývání identity podezřelého.", "content": "Vyšetřovatelé v průběhu večera uváděli, že ještě nemají jasno, zda šlo o útok nebo o nehodu. Druhý den ráno policie na Twitteru uvedla, že předpokládá, že útok byl úmyslný. Muž podezřelý z útoku, kterého v noci policie zatkla, byl hlášen ve středisku pro uprchlíky v hangáru na bývalém letišti Templehof. Kolem 4. hodiny ranní tam policie provedla razii a podle listu \"Der Tagesspiegel\" vyslechla čtyři Afghánce. Nikoho přitom nezatkla. V tu dobu nebylo potvrzené, ani že tam podezřelý skutečně žil, ani jestli byl v kontaktu se čtyřmi vyslýchanými Afghánci. Nejvyšší státní zástupce ale popřel, že by měla razie souvislost s případem. Podle listu \"Die Welt\" mělo jít o 23letého Pákistánce. Do Německa přišel jako uprchlík balkánskou cestou přes hraniční přechod v Bavorsku v polovině února 2016 a registrován byl v Pasově. Podle deníku se zatím nedaří určit jeho pravou identitu, jelikož je často měnil. Jiné listy uvedly, že vyšetřovatelé už podezřelého znají z dřívějška kvůli menším kriminálním deliktům. Kancléřka Angela Merkelová později označila možnost, že kamion řídil uprchlík, jemuž Německo poskytlo ochranu, za zvláště odpornou, a slíbila, že incident bude vyšetřen a pachatel potrestán tak tvrdě, jak jen to zákony dovolí. Obviněný svoji vinu opakovaně popíral.  Nejvyšší státní zástupce Peter Frank rozhodl o tom, že případ bude vyšetřovat Spolkový kriminální úřad. Zástupcem dopravce byly zanalyzovány údaje z GPS z kamionu a bylo zjištěno, že v době, kdy už firma neměla kontakt s řidičem, někdo vůz startoval. Poprvé auto nastartovalo v 15.44 a po chvíli motor zhasl. Další nastartování proběhlo v 16.52 a motor zhasl v 17.37. Kamion přitom nikam nejel. Naposledy byl kamion nastartován v 19.40, dal se do pohybu a zamířil na vánoční trh. Podle majitele firmy po cestě několikrát přejel dvojitou čáru a několikrát se dostal do složité situace. Celé toto chování podle něj vypadá, jako by se někdo učil kamion ovládat.", "section_level": 2}, {"title": "Falešná stopa.", "content": "Deník \"Die Welt\" v průběhu 20. prosince citoval vysoce postavený policejní zdroj, který uvedl, že policie „[má] nesprávného muže“, zatímco skutečný útočník se ještě ozbrojený volně pohybuje. Téhož dne večer byl podezřelý pákistánský imigrant Navíd B. pro nedostatek důkazů propuštěn z vazby. Policie na jeho těle nenašla stopy střelného prachu ani krve polského zastřeleného řidiče. Útočník tak zatím zůstává stále na útěku a policie prověřuje další tipy a intenzivně po pachatelích pátrá. Úřady v té době už neměly pochyb, že šlo o úmyslný útok, neznaly ale jeho motivy.  Majitel společnosti vlastnící kamion ten den podle policejních fotografií identifikoval svého bratrance, sedmatřicetiletého Łukasze Urbana. Uvedl k tomu, že ho policie informovala, že měl na těle bodné a střelné rány. Na fotografii prý bylo vidět, že řidič bojoval o život do poslední chvíle. Tvář měl napuchlou a zkrvavenou. To samé potvrdil kolega zastřeleného řidiče Łukasz Wąsik, který nevěřil, že by v případě přepadení vydal vůz aniž by ho bránil do poslední chvíle. Policie oficiálně uvedla, že řidič byl zastřelen, a podle informací týdeníku Spiegel ho zabila jediná rána do hlavy malého kalibru. Podle výsledků pitvy, které byly k dispozici následující den, se v kabině skutečně pravděpodobně zápasilo a polský řidič byl zastřelen. Střelná zbraň, kterou byl zavražděn, dosud nebyla nalezena. Řidič vezl z Turína do Berlína 25 tun ocelových konstrukcí a na místo přijel v předstihu, 19. prosince v 7.00. V cíli určení, v ocelářské společnosti ThyssenKrupp, mu bylo sděleno, že musí počkat s vykládkou do úterního rána. Se šéfem pak mluvil kolem poledne a se svojí ženou ve 3 hodiny odpoledne. Ve 4 už se mu nedovolala. Kamion tak musel být odcizen někdy po třetí hodině.  K útoku se přihlásil Islámský stát přes agenturu Amaq a úřady prověřovaly i tuto možnost. Nejvyšší státní zástupce Frank k tomu řekl, že „z cíle a formy útoku je možné usuzovat na islamistický motiv“. Berlín útok neparalyzoval a druhý den po útoku město žilo svým běžným životem. Německé úřady ale uvažovaly omezení nebo dokonce zrušení novoročních oslav.  Dva dny po útoku stále ještě byla uzavřena část náměstí a probíhalo vyšetřování.", "section_level": 2}, {"title": "Nový podezřelý.", "content": "V kabině kamionu byly objeveny dokumenty čtyřiadvacetiletého Tunisana na jméno Ahmad A. Vystaveny byly v Severním Porýní-Vestfálsku a umožňovaly držiteli zůstat v zemi. Doklady ale patřily muži jménem Anis Amri, narozenému 22. prosince 1992, který používal více identit a uváděl kromě tuniského občanství i egyptské nebo libanonské. Používal šest různých dokladů totožnosti.  Policie tak po něm začala dva dny po útoku pátrat po celém Německu jako po dalším možném pachateli a uvedla, že může být ozbrojený a nebezpečný. Za informace vedoucí k zatčení obviněného byla vypsána odměna až 100 tisíc eur. Podezřelý měl podle některých informací napojení na salafisty na západě Německa, konkrétně na v listopadu 2016 zatčeného salafistického duchovního abú Valá, kterého považují úřady za hlavní islamistickou osobnost v zemi. Stále nebylo jasné, jestli útok provedl pouze jeden pachatel a nebyla ani objevena střelná zbraň. Podezřelý se narodil 22. prosince 1992 v městečku Tataouine, oblast v okolí městečka je přitom salafistickou baštou a je chudá a zanedbaná. V patnácti letech opustil školu a začal se živit příležitostnou prací. Podle rodiny nebyl nábožensky založený, nemodlil se a pil alkohol. V roce 2011, během Arabského jara a protivládních nepokojů opustil Tunisko a na Sicílii připlul v únoru 2011. Mezitím byl v Tunisku odsouzen v nepřítomnosti na pět let odnětí svobody za loupež. Aby byl umístěn v Itálii na Sicílii, lhal o svém věku a vydával se za nezletilého. V Itálii nejprve žil v centru pro nezletilé a potom se věnoval dále trestné činnosti. Za zapálení školy se společníky si odpykal tříapůlletý trest, během kterého dostával neustále napomenutí za špatné chování, šikanování spoluvězňů a vyvolávání rebelií. Kvůli tomu byl během výkonu trestu několikrát přeložen do jiné káznice. Celkem jich na Sicílii prošel šest. Během věznění se radikalizoval. V roce 2015 měl být deportován zpět do Tuniska a byl umístěn do deportačního centra v sicilském Trapani. Tunisko ale nepotvrdilo včas jeho identitu a on tak musel být propuštěn. V červenci 2015 odjel přes Švýcarsko a jihoněmecký Freiburg do Německa a pobýval v Bádensku-Württembersku, v Berlíně a v Severním Porýní-Vestfálsku. Od února už byl převážně jen v Berlíně a v dubnu 2016 požádal o azyl, který mu byl zamítnut a čekal na vyhoštění. Umístěn byl do vydávací vazby v Ravensburgu v jižním Německu. Kvůli tomu, že neměl tuniské doklady, nepodařilo se ho vyhostit, protože Tunisko odmítlo uznat, že jde o jeho občana. Do vyřešení mu německé úřady umožnily dočasný pobyt v zemi. O jeho přijetí rozhodlo Tunisko až 17. prosince 2016, 2 dny před útokem.  Marocká tajná služba Mudīriyyat Murāqabat at-Turāb al-Waṭanī před Anisem Amrim dvakrát varovala německou Spolkovou zpravodajskou službu, a sice 19. září a opět 11. října 2016. Podle Maročanů měl Amri kontakty s Islámským státem a byl připraven spáchat teroristický útok. V Německu se setkal nejméně se dvěma přívrženci Islámského státu.  Tři dny po útoku už žádný ze zraněných při atentátu nebyl v kritickém stavu. Vánoční trh se znovu otevřel veřejnosti, ale byly kolem něj postaveny bezpečnostní betonové bariéry a trhovci se z pietních důvodů vzdali výrazných ozdob, osvětlení a veselé hudby. Na trhy dorazily stovky lidí, které hlídali policisté se samopaly.", "section_level": 2}, {"title": "Zatykač a dopadení.", "content": "Nejvyšší státní zastupitelství na Amriho vydalo 22. prosince, tři dny po útoku, zatykač. Německá policie prohledala ubytovnu v Emmerichu v Severním Porýní-Vestfálsku, kde dříve podezřelý bydlel. Prohledala také další lokality v Berlíně a v Dortmundu. Razie se přitom zpozdily kvůli formálním nedostatkům – jednou chybělo rozhodnutí soudu, podruhé bylo rozhodnutí neplatné kvůli gramatické chybě. Komando provedlo také razii v mešitě v berlínské čtvrti Moabit, v jejíž blízkosti údajně zaznamenala kamera pohyb Amriho jen 8 hodin po útoku (tato informace se pak ukázala jako nesprávná). Mešita byla známá zpravodajským službám jako centrum islamistů především z Kavkazu a Turecka, kteří podporovali Islámský stát. Proto byly v její blízkosti nainstalovány sledovací kamery.  Bratr Amriho ho vyzval, aby se vzdal policii. Jeho otisky prstů byly nalezeny na dveřích kamionu. Policie uvedla, že má také jeho mobilní telefon a peněženku. Bylo zjištěno, že ho německé úřady několik měsíců sledovaly, protože měly podezření, že chce spáchat loupež a sehnat si tak peníze na nákup automatické zbraně. Podezření se ale nepotvrdilo, proto bylo sledování ukončeno. Vyšetřovatelé zaznamenali pouze to, že prodával drogy v berlínském parku Görlitzer Park. Podle serveru \"Spiegel Online\" ale vyšetřovatelé z odposlechů zjistili, že se dříve nabídl pro spáchání sebevražedného útoku. Tehdy však nebylo možné žádat o zadržení, protože to řekl velmi kódovaně. Deník \"The New York Times\" také uvedl, že podezřelý byl nejméně jednou v přímém kontaktu s Islámským státem a na internetu si hledal návod na výrobu výbušniny.  Rodině polského řidiče se začali hlásit lidé, kteří chtěli rodinu finančně podpořit, a byla založena veřejná sbírka. Objevila se také petice, která vyzývala německého prezidenta Joachima Gaucka, aby řidiči udělil nejvyšší německé vyznamenání, Spolkový kříž za zásluhy, který je možné in memoriam udělit pouze ve výjimečných případech. Pod petici byl za 4 dny nasbíráno přes 33 tisíc podpisů. Polská premiérka Beata Szydłová se rozhodla poskytnout vdově a synovi speciální důchod.  V pátek 23. prosince dopoledne agentura Reuters s odvoláním na italské bezpečnostní zdroje uvedla, že Anis Amri byl ve tři hodiny v noci zastřelen během bezpečnostní kontroly nedaleko severoitalského Milána. Podle listu \"La Repubblica\" se tak stalo ve městě Sesto San Giovanni, kam přijel o dvě hodiny dříve vlakem z francouzského města Chambéry. Tam se z Německa dostal podle záznamů bezpečnostních kamer přes Lyon. Dvojčlenná hlídka Amriho vyzvala k předložení dokladů, ten na ni ale po výkřiku zaútočil střelbou z revolveru a jednoho policistu zranil. Při pokusu o útěk ho druhý policista zastřelil. Následně identitu pachatele potvrdil italský ministr vnitra Marco Minniti. Islámský stát odpoledne označil Amriho za strůjce atentátu a zveřejnil video, ve kterém pravděpodobný útočník přísahá věrnost vůdci této teroristické organizace Abú Bakr al-Bagdádímu a vyzývá k dalším útokům v Evropě kvůli odplatě za křižácké bombardování muslimů. Policisté následně prověřovali, jestli měl Amri islamistické kontakty v okolí Milána. Rodina Amriho žádala o vysvětlení a vydání těla.  26. prosince oznámilo tuniské ministerstvo zahraničí, že dva dny před útokem Tunisko souhlasilo s navrácením Amriho do jeho rodné země.", "section_level": 2}, {"title": "Hledání možných spolupachatelů.", "content": "Policie dál pokračovala ve vyšetřování, protože nebylo jisté, že Amri byl sám a neměl komplice. Policie také podle bulváru \"Bild\" hodlala vyšetřit úniky policejních informací do médií. Objevily se i informace, že německá policie dostala v září a říjnu od Maroka varování o Amriho chystaném útoku.  Tuniská policie v noci 23. prosince zadržela poblíž města Kairouan v souvislosti s vazbami na pravděpodobného útočníka tři osoby ve věku 18 až 27 let. Skupina byla aktivní v oblasti na jihu Tuniska, z které Amri pocházel. Mezi nimi byl i Amriho synovec, který se podle tuniského ministra vnitra také hlásil k Islámskému státu. Se svým strýcem podle něj mluvil přes šifrovanou chatovací aplikaci Telegram a strýc mu poslal peníze, aby za ním přijel do Německa. Podle synovce patřil jeho strýc ke skupině džihádistů v Německu kolem radikálního kazatele abú Valá, což uváděly i dřívější informace. Španělský ministr vnitra Juan Ignacio Zoido oznámil, že ministerstvo prověřuje jednoho španělského občana a jeho možné spojení s Amrim, které se mělo uskutečnit přes internet.", "section_level": 2}, {"title": "Zpráva zvláštního vyšetřovatele události.", "content": "Ze závěrečné zprávy zvláštního vyšetřovatele vyplynulo, že útoku se dalo zabránit a že policie udělala řadu chyb. Úřadům byl pachatel známý jako nebezpečný radikál. Obchodoval s drogami a měl zfalšované osobní dokumenty, takže ho úřady mohly po zadržení v jižním Německu, které se událo již 30. července 2016, ponechat ve vazbě, což se nestalo.", "section_level": 2}, {"title": "Reakce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Domácí.", "content": "Německý ministr vnitra Thomas de Maizière vyjádřil všem pozůstalým soustrast a nabídl veškerou součinnost spolkové policie. Německý prezident Joachim Gauck v první reakci řekl, že je to zlý večer pro Berlín i Německo, vyjádřil soustrast pozůstalým a poděkoval záchranářům a policistům. Zármutek vyjádřila také německá kancléřka Angela Merkelová, vicekancléř Sigmar Gabriel a ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier. Facebook aktivoval službu Safety Check, která umožňuje uživatelům oznamovat svým přátelům, že jsou v pořádku.  Den po útoku byla Braniborská brána v Berlíně nasvícena německou trikolorou. Němečtí žadatelé o azyl se večer sešli v Berlíně, aby uctili památku obětí. Dva dny po útoku navštívil zraněné v nemocnici německý prezident Joachim Gauck.  Německo po útoku zavedlo bezpečnostní opatření například v dopravě a posílilo ostrahu na nádražích a letištích. Zaměřilo se také na ostrahu v 30kilometrovém pásmu od hranic země. Policie posílila hlídky v ulicích mnoha měst a v řadě velkých měst také před kostely, kam lidé chodili na štědrovečerní mše. Našly se ale i města a státy, které žádné další zvláštní opatření přímo pro Štědrý večer nepřijaly, například Hannover nebo Sasko. Německu podle ministra vnitra Thomase de Maizière hrozilo i nadále nebezpečí.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční.", "content": "Soustrast ještě večer vyjádřil francouzský prezident François Hollande a francouzský premiér Bernard Cazeneuve a ministr vnitra avizoval zpřísnění bezpečnostních opatření na vánočních trzích v celé zemi. Podle slovenského premiéra Roberta Fica byl čin útokem na kulturní identitu Evropy a ruský prezident Vladimir Putin prohlásil, že tento zločin vůči mírumilovným civilistům je svým surovým cynismem šokující. Americký prezident Barack Obama vyjádřil hlubokou soustrast kancléřce Merkelové a rodinám obětí a zraněným popřál brzké uzdravení. Jeho brzký nástupce Donald Trump k tomu napsal, že civilizovaný svět musí změnit kvůli zhoršujícím se útokům způsob uvažování. Papež František vyzval veřejnost, aby skoncovala s vražedným šílenstvím terorismu. Na základě události byla zpřísněna předvánoční bezpečnostní opatření v některých zemích ve světě, například v Rakousku, v Itálii nebo ve Spojených státech. Některé památky v Evropě byly nasvíceny do barev německé trikolóry na počest obětí.  Francii podle ředitele policie Jean-Marca Falconeho hrozil další teroristický útok a riziko bylo vysoké. 24. prosince tak policie zpřísnila opatření, posílila hlídky v ulicích a hlídala trhy a půlnoční mše.  23. prosince posílily bezpečnost asijské státy v návaznosti na útok v Berlíně a plánované odhalené atentáty v Austrálii a Indonésii. Během telefonického hovoru s německou kancléřkou odsoudil tuniský prezident Al-Bádží Qáid as-Sabsí „zbabělý teroristický čin“ Tunisana. V předešlém prohlášení vyzval k užší spolupráci „proti moru terorismu, který ohrožuje stabilitu a bezpečnost všech zemí“.", "section_level": 2}, {"title": "České.", "content": "Ještě večer vyjádřil soustrast pozůstalým český premiér Bohuslav Sobotka a svolal na druhý den zpravodajskou skupinu s cílem určit další postup v oblasti bezpečnostních opatření. Po dohodě ministra vnitra Milana Chovance s policejním prezidentem Tomášem Tuhým posílila večer policie s okamžitou platností bezpečnostní opatření u míst s vysokou koncentrací osob.  Na druhý den prezident Miloš Zeman kondoloval německému prezidentovi Joachimu Gauckovi a sdělil mu, že zprávu přijal s hlubokým zármutkem a mimořádným rozhořčením. Premiér Bohuslav Sobotka po setkání s ministrem vnitra a policejním prezidentem uvedl, že jakákoli spojitost aktu s Českou republikou se prověřuje, existenci jakýchkoli informací o podobném nebezpečí pro Českou republiku však v danou chvíli vyloučil.  Den po útoku lidé v Česku kladli svíčky a květiny před německé velvyslanectví v Praze a vyjadřovali tak solidaritu. Petřínská rozhledna byla nasvícena v barvách německé trikolory. Dva dny po útoku německá ambasáda vystavila na několik hodin kondolenční knihu, do které se mohl kdokoliv zapsat. Dva dny po útoku bylo uzavřeno pro vozidla náměstí Svobody v Brně, kde se konaly adventní trhy, a byl přerušen provoz speciální vánoční tramvajové linky, která přes náměstí během adventu projížděla. V Uherském Brodě de facto zrušili vánoční trhy, od středy 21. prosince z náměstí kvůli zvýšeným bezpečnostním opatřením vykázali trhovce. Ve větších městech se objevili hlídkující policisté se samopaly, kteří hlídali městská centra, vánoční trhy, obchodní centra nebo nádraží. Policisté věnovali zvýšenou pozornost odloženým věcem, odstaveným autům a podezřelému chování lidí.  Večer 22. prosince německá ambasáda předala české straně informaci o úmrtí Češky. Identifikována byla na základě dotazu jejího manžela, který s ní žil v Berlíně a po atentátu ji začal pohřešovat. Ten kontaktoval konzulární službu české ambasády v Berlíně, která se obrátila na německé ministerstvo zahraničí a to zpočátku její smrt nepotvrdilo. Manžel předal německé policii vzorky DNA, fotografie a identifikační údaje a na základě toho byla jedna z obětí identifikována. Rodinu informoval ještě večer český velvyslanec Tomáš Podivínský a kondoloval jí premiér Bohuslav Sobotka i ministr zahraničí Lubomír Zaorálek.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k evropské migrační politice.", "content": "Prezident Česka ústy svého mluvčího vyjádřil den po útoku politování, „že se potvrdilo jeho dlouho trvající varování před rizikem dalších teroristických útoků na území Evropy“ a pochválil si již dříve zavedená zpřísněná bezpečnostní opatření na Pražském hradě. Vicepremiér Andrej Babiš na Facebooku přičetl vinu za útok německé kancléřce Angele Merkelové a „nekontrolované migraci“. Ve středu 21. prosince Babišův výrok odmítl premiér Bohuslav Sobotka, když uvedl: „Místo výkřiků je spíš potřeba, abychom vyřešili migrační krizi, ochránili bezpečí občanů. Abychom přišli s reálnými koncepty, reálnými řešeními a začali je naplňovat.“  Vlnu kritiky vyvolal Horst Seehofer, šéf bavorské Křesťanskosociální unie, když půl dne po teroristickém činu vyzval ke změně vládní migrační a bezpečnostní politiky v Německu. Kritici napříč politickým spektrem ho obvinili, že využívá útoku k politickému boji, což ale popřel s tím, že změna je nutná. Vyčetli mu také, že nepočkal na závěry vyšetřování. Seehofer tak přilil olej do ohně ve sporu vládních CSU a CDU o vstřícnou migrační politiku kancléřky Merkelové a nejen v Berlíně tak vzniklo silné napětí. V září 2017 přitom budou v Německu klíčové parlamentní volby, v kterých má Merkelová šanci vyhrát. Tu ale mohou nějaké výrazné vnější vlivy narušit.  Jak se objevovaly stále další informace o minulosti podezřelého Tunisana Amriho, přibývalo kritiky na adresu bezpečnostních složek převážně z řad vládních konzervativců CDU/CSU. Cílem kritiky byl postup úřadů ve věci sledování islamistů nebo např. neefektivní výměna informací mezi spolkovými zeměmi.  Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker 24. prosince 2016 prohlásil, že si nepřeje změny v přístupu k uprchlíkům a že se uprchlíci nesmějí paušálně podezírat z terorismu. Obranou vůči terorismu má být podle něho větší spolupráce členských zemí Evropské unie. Nejlepšími zbraněmi proti teroru jsou podle něho evropské hodnoty a soužití ve svobodě, ve společenství a v otevřenosti.", "section_level": 2}, {"title": "Výročí 2017.", "content": "U příležitosti ročního výročí tragické události se v Berlíně konaly smuteční slavnosti a na náměstí Breitscheidplatz byl odhalen pomník jejím obětem – na schodech vedoucích k Pamětnímu kostelu císaře Viléma byla vyznačena jména obětí a napříč památníkem vytvořena dlouhá trhlina symbolizující zásah do životů i společnosti. Oficiálního obřadu dne 19. prosince 2017 se zúčastnila kancléřka Angela Merkelová, spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier a starosta Berlína Michael Müller. Steinmeier také slíbil pomoc obětem útoku a jejich rodinám.  V prosinci 2017 se kancléřka Angela Merkelová osobně setkala s pozůstalými obětí a zraněnými oběťmi útoku ve svém úřadě poté, co od nich obdržela otevřený dopis. Předtím byla kancléřka ze strany některých médií či veřejnosti kritizována za to, že bezprostředně po útoku ani v následujících obdobích osobně ani písemně obětem nekondolovala. Příbuzní obětí kritizovali činnost úřadů před útokem i po něm. Kritika směřovala i na výši finančního odškodnění obětí a jejich rodin.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dne 19. prosince 2016 došlo k útoku kamionem na vánoční trhy v Berlíně. Teroristický útok se udál na berlínském náměstí Breitscheidplatz, kde se v té době konaly tradiční adventní trhy. Útočník najel s kamionem naloženým ocelí do davu lidí. K útoku se druhý den přihlásila teroristická organizace Islámský stát. Zahynulo 12 osob, mezi nimi i jedna Češka, dalších 48 bylo zraněno, z toho 30 vážně.", "tgt_summary": "2016年柏林圣诞市场卡车冲撞事件于2016年12月19日当地时间(UTC+1)20:14发生,一辆悬挂波兰车牌的卡车冲入德国柏林市中心一个热闹的圣诞市场,造成至少12死56伤。德国警方表示这起事件是蓄意袭击,事后伊斯兰国宣称对事件负责。该事件被认定为2016年7月法国尼斯恐袭的翻版。", "id": 285158}
{"src_title": "Bičovka zelená", "tgt_title": "綠蔓蛇", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Tento druh se vyskytuje ve Střední Americe a též v severní části Jižní Ameriky, konkrétně v Belize, Bolívii, Brazílii, Kolumbii, Kostarice, Ekvádoru, Salvadoru, Francouzské Guyaně, obývá též Guatemalu, Guynu, Honduras, Mexiko, Nikaraguu, Panamu, Peru, Surinam, Dominikánskou republiku, Venezuelu.  Vyskytuje se v lesích, kde obývá stromové patro.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Bičovka zelená je asi 1,5 m dlouhý had štíhlého těla (2 cm), někdy o pár decimetrů větší. Hlava je špičatá, ocas dlouhý a had se za něj pověšuje když polyká kořist. Samice mají hlavu větší a ocas kratší. Jazyk je dlouhý a zelený, bičovka s ním, podobně jako další bičovky, pohybuje nahoru a dolů, čímž zkoumá terén kolem sebe při rychlém pohybu ve stromoví. Duhovka je zlatá, s kulatou zornicí. Tělo je pak zelené, břicho zbarvené žlutozeleně a podél těla se nachází žlutobílý pruh.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Druh se živí hlavně menšími zvířaty, například ptáky (v některých oblastech se specializoval na chytání kolibříků, přičemž lov ptáků preferují spíše samičky) či ještěrky (pro ně je nebezpečný hlavně jeden z jedů tohoto hada, fulgimotoxin), které vyhledává ve dne i v noci. Loví visící z větví, případnou kořist pod sebou uchopí za hlavu a potom ji zvedne 20 až 40 cm od země a do zvířete dvěma jedovými zuby vpraví toxin, který ji znehybní. Zvednutím had eliminuje možné bránění se kořisti. Jakmile je kořist spolknuta, had vyhledá klidné místo odpočinku, nejčastěji na nejvyšších větvích stromů.  Pro lidi jed není nebezpečný. Uštknutí tímto druhem je nepravděpodobné, při vpravení jedu do krevního oběhu člověka způsobuje dočasné znecitlivění v místě kousnutí, avšak hrozí nebezpečí alergické reakce. O chování tohoto druhu nebylo zjištěno dostatečné množství informací. Dle studie z roku 2009 z Brazílie na základě zkoumání 55 samců a 51 samic bylo zjištěno, že vejce jsou kladena od září do prosince, zatímco k vyklubání mláďat došlo od ledna do dubna. Při napadení tento druh imponuje nepříteli vyrovnáním hlavy a snaží se jej zastrašit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bičovka zelená, známá též jako bičovka lesklá (\"Oxybelis fulgidus\"), je užovkovitý had z rodu \"Oxybelis\". Popsal jej François Marie Daudin v roce 1803.", "tgt_summary": "绿蔓蛇(学名:Oxybelis fulgidus),又名藤蔓蛇,是蛇亚目游蛇科蔓蛇属下的一种无毒蛇类,属树栖性蛇类,主要分布于中美洲、南美洲北部与及印度。", "id": 2867220}
{"src_title": "Selsovět", "tgt_title": "村委员会", "src_document": [{"title": "Selsověty po rozpadu SSSR.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bělorusko.", "content": "V Bělorusku jsou selsověty nejnižší administrativní územní jednotkou, které se nacházejí pod správou rajónu. Sdružují na svém území několik vesnic nebo sídel. Adminsitrativním strem selsovětu je podle zákona zemědělské sídlo (aгрогородок), a v případě jeho absence i další osady na území vesnické rady. Správním orgánem je Rada lidových představitelů (Савет народных дэпутатаў). Dne 1. února 2008 bylo v Bělorusku 1 465 těchto Rad.  Dne 1. ledna 1999 bylo v Bělorusku 1 456 selsovětů (podle jiných zdrojů 1506), dne 1. ledna 2003 – 1427, dne 1. ledna 2004 – 1 439, dne 1. říjen 2004 – 1 390, dne 1. ledna 2007 – 1446 (včetně passovětů), dne 1. ledna 2008 – 1358, k 1. lednu 2010 – 1 346.  V období před rozpadem SSSR bylo 2. ledna 1925 v Běloruské SSR 1 202 selsovětů, k 1. lednu 1926 – 1 202, k 1. lednu 1931 – 1 418, k 1. říjnu 1938 – 1420, dne 1. ledna 1941 – 2 808, k 1. lednu 1947 – 2 522, k 1. lednu 1987 – 1502.  Zajímavosti", "section_level": 2}, {"title": "Rusko.", "content": "Selsověty přetrvávaly na většině území Ruské federace až do poloviny 90. let 20. století. Po přijetí Federálního zákona „O obecných principech místní samosprávy v Ruské federaci“ ze dne 28. srpna 1995 No 154 byly nahrazeny venkovskými okruhy. V některých subjektech Ruské federace přetrvalo slovo „сельсовет“ až do současnosti a používá se ve jménech vesnických okresů. V hovorové řeči je slovem „сельсовет“ často označována jako venkovská správa nebo venkovský komunální útvar, i když nemá toto slovo ve svém oficiálním názvu.", "section_level": 2}, {"title": "Ukrajina.", "content": "Zákon Ukrajiny „O místní samosprávě na Ukrajině“ ze dne 21. května 1997 definoval systém místních samospráv v zemi, včetně povahy selsovětu (сільська рада). Selsovět je orgán místní samosprávy, který zastupuje venkovskou komunitu a vykonává svým jménem a ve svém zájmu funkce a pravomoci místních samospráv. Vesnický selsovět je právnická osoba. V roce 2007 bylo na Ukrajině celkem 10 281 selsovětů. V roce 2012 jich bylo 10 278.", "section_level": 2}], "src_summary": "Selsovět nebo také vesnický sovět či vesnická rada (zkráceně v cyrilici с/с; rusky сельсовет, сельский совет; bělorusky сельсавет, сельскi савет; ukrajinština сільрада, сільська рада) je orgán místní samosprávy nebo administrativně-územní celek v některých zemích bývalého Sovětského svazu, konkrétně v Rusku, v Bělorusku a na Ukrajině. V minulosti se toto označení používalo v celém Sovětském svazu.", "tgt_summary": "村委员会(,),又称为村苏维埃,为苏联在农村地区建立的基层行政区划。苏联解体后,乌克兰、白俄罗斯以及俄罗斯部分地区仍设有村委员会,属于第三级行政区划。村委员会通常下辖有若干更小的农村居民点。在俄罗斯联邦宪法于1993年生效前,村委员会在俄罗斯全境有着统一的定义。但在1993年之后,俄罗斯联邦主体的行政区划类型不再由联邦政府统一设置,而改为各联邦主体独自划分。故目前仅有部分联邦主体仍设有村委员会。", "id": 1368225}
{"src_title": "Hochzeitsturm", "tgt_title": "婚礼塔", "src_document": [{"title": "Vstupní hala.", "content": "Ve vstupní hale se nacházejí dvě mozaiky od Friedricha Wilhelma Kleukense s názvy \"Polibek\" a \"Věrnost\". Strop představuje noční oblohu. Výtah byl instalován později.", "section_level": 1}, {"title": "Členění fasády.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základ se vstupním portálem.", "content": "Základ má omítnuté třístupňové provedení s výškou přibližně 1,5 poschodí.", "section_level": 2}, {"title": "Tělo věže.", "content": "Tělo věže je vyzděno z tmavorudých cihel (v rašelině vypalované klinkery). V jeho spodní části nad vchodem je umístěna pískovcová deska se dvěma erby, nad nimiž jsou vyobrazeny čtyři postavy, které jsou zosobněním čtyř vlastností: Síla, Moudrost, Spravedlnost a Shovívavost.  Reliéf byl navržen Heinrichem Jobstem (* 1874 † 1943) a nese nápis:  \"ZUM GEDÄCHTNIS DER VERMÄHLUNG I: I. K.K.H.H. DES GROSZHERZOGS ERNST LUDWIG UND DER GROSZHERZOGIN ELEONORE ERRICHTET VON DER STADT DARMSTADT; ANNO 1907–1908\"  \"V upomínku svatby I:I.K.K.H.H. velkovévody Ernsta Ludviga a velkovévodkyně Eleonory zřídilo město Darmstadt; ANNO 1907-1908\"  Ve druhém a třetím poschodí se nachází knihovna.  Sluneční hodiny na jižní straně byly navrženy v r. 1914 Friedrichem Wilhelmem Kleukensem a vyhotovila je firma Vereinigten Werkstätten für Mosaik und Glasmalerei Puhl & Wagner – Gottfried Heinersdorff v Berlíně-Neukölln. Jsou rámovány zvířetníkem a obsahují první a poslední – poněkud upravené – sloky básně od Rudolfa G. Bindinga:  Ve čtvrtém poschodí s excentricky a do rohů vloženými sekcemi oken (4 a 1) se nalézá pokoj velkovévody, tzv. „Šlechtický pokoj“ dnes kancelář matriky.  V pátém poschodí s excentricky a do rohů vloženými sekcemi oken (4 a 1) leží pokoj velkovévodkyně, tzv. „Svatební pokoj“. Na severní straně šestého poschodí se rovněž od roku 1914 nalézají věžní hodiny se symboly víry, zdobené plátkovým zlatem a navržené Albinem Müllerem.", "section_level": 2}, {"title": "Vyhlídková plošina a pětiprsté ukončení.", "content": "Cimbuří ve tvaru pěti prstů je nahoře soudkovitě zaobleno a symetricky uspořádáno do klínovitého tvaru.  Na úzkých stranách těchto prstů jsou využity fialové cihly s úzkou stranou jako pohledovou. Tvoří pět jemných, dovnitř obrácených svazků, které struktuře propůjčuji lehkost. Svazky začínají v pátém poschodí nad žlutým kvadratickým ozdobným reliéfem. Plocha střechy je z měděného plechu.  Vyhlídková plošina leží ve výšce přibližně 33,5 m a rozprostírá se nad celým sedmým patrem. Je dosažitelná buď výtahem, nebo po schodišti se 195 schody uspořádanými ve třinácti spirálových stupních.  Na každé z užších stran jsou trojice dělených oken. Na západní straně s pěti dělenými okny jsou dveře vedoucí k malým balkonům. Na východní straně je vpravo i vlevo po jednom děleném oknu a mezi nimi troje dveře s balkony stejně jako na západní straně. Okna a dveře nemohou být návštěvníky otvírány. Přesto nabízí vyhlídková plošina široký panoramatický rozhled.", "section_level": 2}, {"title": "Vnitřní vybavení.", "content": "Původní obě místnosti velkovévody a velkovévodkyně jsou využívány matrikou jako svatební síně a připomínají tak vlastně svůj původní účel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hochzeitsturm \"()\" je 48,5 m vysoká stavba stojící na výšině Mathildenhöhe.", "tgt_summary": "婚礼塔(Hochzeitsturm)是德国达姆施塔特的地标建筑,高48.5米,位于 Mathildenhöhe。", "id": 319714}
{"src_title": "Akvizice dokumentů", "tgt_title": "圖書館採訪", "src_document": [{"title": "Typy akvizice.", "content": "\"Akvizice individuální\" – potřeba akvizičního pracovníka přímo v knihovně, který zná tematické složení fondu a potřeby čtenářů dané knihovny  \"Akvizice ústřední\" – u institucí, které jsou složeny z několika částí. Výhodami jsou množstevní slevy nebo šetření pracovní síly (netřeba mít akvizičního pracovníka na každé pobočce). Nevýhodou může být nedostatečný počet publikací (danou publikaci nemají všechny pobočky, proto se objedná z jiné pobočky, kde následně chybí)  \"Akvizice kooperativní\" – spolupráce dvou a více knihoven, výhodné pro ušetření finančních prostředků a prostor (dokumenty jsou rozděleny mezi institucemi)  \"Akvizice předběžná/počáteční\" – probíhá při zakládání instituce  \"Akvizice průběžná\" - v pravidelných časových intervalech doplňujeme fond  \"Akvizice zpětná/retrospektivní\" – snaha o získání dokumentů, které již vyšly. Důvod pro zpětnou akvizici může být například zničený nebo ztracený dokument, jeho cenové zlevnění nebo požadavek o získání do fondu od čtenáře", "section_level": 1}, {"title": "Zdroje doplňování fondu (akvizice).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nákup.", "content": "nejčastější způsob akvizice. Nevýhodou je častý nedostatek financí. Nákup je možno provést:", "section_level": 2}, {"title": "Dar.", "content": "skutečnost, kdy knihovně publikaci právnická či fyzická osoba věnuje. Knihovna může dar do fondu přijmout nebo odmítnout. Často se tímto způsobem získává do fondu firemní literatura.", "section_level": 2}, {"title": "Výměna.", "content": "výměna publikací mezi institucemi, kdy vyměněné publikace mají podobnou cenovou a významovou hodnotu. Větší instituce mají výměnný fond. Vyměňovány bývají publikace, které nejsou běžně na trhu dostupné a publikace vydané danou institucí. Nesmí se vyměňovat publikace muzejní povahy, archiválie či kulturní památky.", "section_level": 2}, {"title": "Povinný výtisk.", "content": "povinnost daná ze zákona č. 37/1995 Sb. o neperiodických publikacích a dle vyhlášky č. 156/2003 Sb. Pro povinný výtisk periodické produkce platí zákon č.46/2000 Sb. Povinný výtisk jako zdroj akvizice fondu slouží pouze státem určeným institucím. Povinný výtisk nemůže být z fondu vyřazen. Povinný výtisk má funkci hlavně bibliografickou (bibliografické soupisy) a konzervační (konzervační fond). Povinný výtisk elektronických dokumentů nebyl prozatím zákonně vyřešen.", "section_level": 2}, {"title": "Statické prvky systému akvizice.", "content": "\"dokumenty\" – dezideráty (eventuálně elektronické báze dat deziderát), evidence objednávek, evidence faktur, přírůstkový seznam  \"zaměstnanci\" – akviziční pracovníci  \"zařízení\" – kartotéky, manipulační stoly, razítka, počítače, knihovní software, internet", "section_level": 1}, {"title": "Procesy akvizice fondu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Profilování knihovního fondu.", "content": "úkolem akvizičního pracovníka je zajištění a stanovení optimální struktury a obsahu fondu. Metodická hlediska pro určování profilu knihovny:", "section_level": 2}, {"title": "Zjišťování dokumentů.", "content": "je nezbytností sledovat literární rubriky, nabídky knihkupců nebo požadavky čtenářů, aby měl akviziční pracovník přehled o možnostech doplnění knihovního fondu. Součástí je i Kartotéka deziderat - knihovní kartotéka nebo databáze obsahující dokumenty, kterými má být knihovní fond doplněn s ohledem na potřeby čtenářů a profil fondu. Týká se to pouze dokumentů, které můžeme nějakým způsobem získat. Pokud jsme daný dokument již doplnili do fondu, musí se z evidence vyškrtnout (vymazat).", "section_level": 2}, {"title": "Evidence a zpracování získaných dokumentů.", "content": "Každou objednávku je třeba zaevidovat, abychom předešli duplicitě. Objednávku evidujeme buďto ručně v sešitě nebo v akvizičním softwaru knihovního systému, kde zároveň vytváříme objednávku. Objednávka obsahuje adresu dodavatele, jasnou specifikaci objednaných dokumentů a počet kusů. V akvizičním modulu knihovního systému si doplní automaticky adresu dodání a kontaktní údaje odpovědné osoby. Pokud není objednávka dodána včas či není knihovna do měsíce od objednání informována o stavu zaslané objednávky, musí být objednávka urgována. AKS zasílá urgenci automaticky. Následuje dodávka dokumentů, která je přijímána na základě verifikace. Při verifikaci se ověří správnost dodávky pomocí průvodního dokladu (dodacího listu, faktury), je zkontrolován stav dokumentů, a zda cena odpovídá faktuře. Pokud jsou nějaké nesrovnalosti, přistupuje se k reklamaci. Vyřízená objednávka je vyřazena z evidence objednávek. Dodané dokumenty jsou orazítkovány na důkaz vlastnictví dané knihovny – adjustace. Akviziční knihovník zkontroluje objednávku na faktuře a přidělí dokumentům přírůstková čísla. Poté potvrdí na faktuře dodávku a předá fakturu k proplacení účetnímu oddělení. Kopie faktury je uložena v dokumentech knihovny. Neperiodické dokumenty jsou zapsány do přírůstkového seznamu, periodické dokumenty do Pomocné evidence periodik. Přírůstkové číslo je jedinečné, nelze přidělit dvakrát. AKS toto číslo generuje automaticky. Poté jsou dokumenty opatřeny signaturou. Signatura je znak, který stanoví místo uložení jednotky v knihovním fondů. Signatura je přenosná a v případě vyřazení dokumentu z fondu ji můžeme znovu přidělit. V případě AKS není nutné mít papírový přírůstkový seznam, protože signaturu přidělí systém. V menších knihovnách je momentálně dost časté mít jak papírový, tak elektronický přírůstkový seznam.  Po dokončení akvizičního procesu dokument pokračuje k bibliografickému zpracování a následnému zařazení do fondu, kde je k dispozici čtenářům.", "section_level": 2}, {"title": "Akvizice elektronických informačních zdrojů (EIZ).", "content": "Do elektronických informačních zdrojů se řadí jak elektronické knihy, tak informační databáze. Elektronické knihy je možno získat nákupem nebo předplatným, a to buď jako kolekci nebo jednotlivé dokumenty. V některých knihovnách je akvizice EIZ založena na čtenářích, kteří předloží své návrhy na EIZ, o které by oni sami měli zájem (Patron Driven Acquistion PDA). Předplatné znamená dočasné získání licence, na jejímž základě je umožněno zpřístupnění elektronického zdroje pro čtenáře knihovny. Nákup EIZ je provozován zejména konsorciální formou a to z důvodu velmi vysoké finanční náročnosti. Konsorcium je utvořeno z několika institucí, které by měli o určitý informační zdroj zájem. Členové určí vedoucí instituci konsorcia a ta vyjednává o podmínkách a hlavně o nejnižší ceně pro celou konsorciální skupinu. Členské instituce tímto společným financováním mají možnost získat EIZ, které by pro ně jinak byly nedostupné. K nákupu EIZ je využíváno jak vlastních financí, tak grantových prostředků. Nákupem je možno získat přístup k EIZ, který může být jednorázový (EIZ na různých typech nosiče), časově omezený (zejména databáze) nebo dle využití (stanovený počet výpůjček e-knihy).", "section_level": 1}, {"title": "CzechELib.", "content": "Projekt se záměrem vytvořit národní centrum pro pořizování, správu a využívání elektronických informačních zdrojů (časopisů, knih, databází, aj.). Centrum má vyjednávat nákup a zpřístupnění elektronických informačních zdrojů pro grantovou oblast VaV. CzechELib bude také tyto zdroje spravovat, do roku 2022 spolufinancovat a povede statistiku využití těchto zdrojů. Projekt je financován z grantu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Řešitelem je Národní technická knihovna společně se zástupci veřejných vysokých škol, Akademie věd ČR dalšími knihovnami, které jsou budoucími uživateli CzechELib. Projekt byl spuštěn v roce 2017.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "https://www.czechelib.cz/", "section_level": 1}], "src_summary": "Akvizice dokumentů je činnost knihovny pro doplňování knihovního fondu. Doplňované dokumenty jsou vybírány podle profilu fondu knihovny, požadavků čtenářů a financí knihovny.", "tgt_summary": "图书馆采访,在图书资讯学中,是指书籍的采购与访视,是图书馆征集图书的工作。 其中“采”是指通过各种渠道进行广泛搜集,“访”是指广泛系统地进行调查研究。图书馆采访和采购不同,其根本区别在于采访是必须认真的、精挑细选的,采访对图书馆的藏书结构有着决定性的影响。", "id": 3061774}
{"src_title": "Young Thug", "tgt_title": "扬·萨格", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Jeffery Lamar Williams se narodil v roce 1991 v Atlantě jako druhé nejmladší z jedenácti dětí. Vyrůstal v bytovém komplexu na Jonesboro South.", "section_level": 2}, {"title": "Počátky kariéry (2011–2013).", "content": "Od června 2011 do července 2012 vydal tři díly mixtapeové série \"I Came from Nothing\". Díky nim si ho všiml atlantský rapper Gucci Mane, který ho v roce 2013 upsal pod svůj label 1017 Records, spadající pod společnosti Asylum/Atlantic. Young Thug zde v únoru 2013 vydal první mixtape pod nahrávací společností, ten nesl název \"1017 Thug\". Mixtape se setkal s úspěchem u hudebních kritiků. Časopis Rolling Stone ho označil jako 5. nejlepší mixtape roku. Úspěch zaznamenala i píseň „Picacho“.  V říjnu 2013 vydal svůj debutový komerční singl „Stoner“ (47. příčka v žebříčku Billboard Hot 100). Píseň se dočkala řady neoficiálních remixů od rapperů jako Wale, Jim Jones, Jadakiss, Iamsu! a Trick-Trick. Další úspěšnou písní byla „Danny Glover“, kterou zremixovali například Waka Flocka Flame a Nicki Minaj.", "section_level": 2}, {"title": "Cesta ke slávě (2014).", "content": "V lednu 2014 uveřejnil, že dostal nabídku v hodnotě 1,5 milionu dolarů, když se upíše pod label Freebandz rappera Futurea. V březnu 2014 jednal s labelem Cash Money Records a jeho šéfem Birdmanem, což vedlo ke spekulacím o nabídnutí smlouvy, což ovšem později label popřel.  V březnu 2014 vyvolal kontroverzi, když ohlásil, že své debutové album hodlá pojmenovat \"Carter 6\" v odkazu na sérii alb, které pod tímto názvem vydal rapper Lil Wayne. Během první poloviny roku vydal mixtapes \"Black Portland\" (s Bloody Jay), \"Young Thugga Mane La Flare\" (s Gucci Mane) a \"World War 3D: The Purple Album\" (s Gucci Mane). V červnu podepsal smlouvu s labelem 300 Entertainment. Přesto v druhé polovině roku ještě stihl u labelu 1017 Records vydal dva mixtapes \"1017 Thug 2\" a \"1017 Thug 3: The Finale\".", "section_level": 2}, {"title": "Barter 6 a série Slime Season (2015–2016).", "content": "Na rok 2015 bylo plánováno jeho debutové album s názvem \"Carter 6\". Název byl poctou rapperovi Lil Wayneovi, který tehdy chystal vydání alba \"Tha Carter V\". Lil Wayne se ovšem k tomuto počinu Young Thuga vyjádřil kriticky a dokonce nabádal své fanoušky, aby Young Thuga přestali poslouchat. Následně Young Thug uveřejnil, že mu bylo vyhrožováno žalobou, a že se proto rozhodl změnit název alba na \"Barter 6\". Z alba se však nakonec stala jen další mixtape. Přesto byla vydána k prodeji a ve svém prvním týdnu se ji v USA prodalo 17 000 ks, čímž debutovala na 22. příčce žebříčku Billboard 200, jako Young Thugův první počin. V dubnu 2015 oznámil, že jeho debutové album ponese název \"Hy!£UN35\" (což znamená \"HiTunes\"). V roce 2015 rovněž došlo k rozsáhlému úniku dat z Young Thugova archivu. Proto se rozhodl uniklé písně vydat na mixtapes \"Slime Season\" a \"Slime Season 2\" (září až říjen 2015). Ze \"Slime Season\" pochází úspěšný singl \"Best Friend\" (45. příčka v žebříčku Billboard Hot 100).  V únoru 2016 vydal EP s názvem \"I'm Up\", kterého se v první týden v USA prodalo 22 000 ks, čímž debutovalo na 22. příčce žebříčku Billboard 200. V březnu následovala mixtape \"Slime Season 3\", které se v první týden prodalo 38 000 ks (7. příčka v Billboard 200). Ze \"Slime Season 3\" pochází úspěšné singly \"With Them\" (87. příčka) a \"Digits\" (93. příčka). Díky této mixtape konečně pokryl uniklá data. V dubnu 2016 bylo vydáno debutové album kolektivu Bankroll Mafia, který v roce 2015 utvořili T.I., Young Thug a Shad da God.", "section_level": 2}, {"title": "Jeffery (2016).", "content": "V červenci 2016 oznámil vydání své nové mixtape s názvem \"Jeffery\". Název odkazuje na civilní jméno Young Thuga. CEO labelu 300 Entertainment oznámil, že Young Thug si s touto mixtape změní pseudonym na „No, My Name Is Jeffery“. Sám Young Thug nakonec však jen uvedl, že si mění pseudonym na Jeffery pouze na jeden týden, ve kterém vyjde jeho mixtape. Na obalu mixtape je Young Thug vyfocen v dámských šatech, které navrhl italský návrhář Alessandro Trincone. Fotografii pořídil fotograf Garfield Lamond. Obal mixtape se stal virálním a vyvolal vlnu kontroverze mezi fanoušky. Mixtape byla vydána 26. srpna 2016. V první týden prodeje se ji v USA prodalo 37 000 ks (8. příčka v žebříčku Billboard 200). Jako bonusová píseň je na mixtape umístěn společný singl s Travisem Scottem \"Pick Up the Phone\" (43. příčka, platinová certifikace).", "section_level": 2}, {"title": "Beautiful Thugger Girls, Super Slimey a Slime Language (2017–2018).", "content": "V červnu 2017 vydal u společností 300 a Atlantic komerční mixtape s názvem \"Beautiful Thugger Girls\". Projekt byl nejdříve propagován pod názvem \"Easy Breezy Beautiful Thugger Girls\" a pod zkratkou \"E.B.B.T.G.\" Výkonným producentem desky byl kanadský zpěvák Drake. Young Thug na tomto projektu vystupuje z trapového žánru a vedle rapu více zpívá. Trapové beaty jsou doplněny o zvuk akustické kytary. Na albu se tak míchají žánry trap, hip-hop a pop. Po vydání se mixtape umístila na 8. příčce žebříčku Billboard 200 s 37 000 prodanými kusy během prvního týdne prodeje (po započítání streamů). Z projektu se v žebříčku Billboard Hot 100 umístila jen jedna skladba, a to píseň \"Relationship\" (ft. Future) (65. příčka).  V září 2017 vydal společné nezávislé EP s hudebním producentem Carnage. EP nese název \"Young Martha\" a obsahuje čtyři písně.  V říjnu překvapivě vydal komerční mixtape \"Super Slimey\", na kterém spolupracoval s rapperem Futurem. Na většině písní vystupovali jako duo, ale mixtape obsahuje také sólové písně obou rapperů. Mixtape debutoval na 2. příčce žebříčku Billboard 200 s prodejem 75 000 ks (se započítanými streamy) během prvního týdne. V žebříčku Billboard Hot 100 se umístily následující písně: \"Patek Water\" (s Future (ft. Offset)) (50. příčka), \"No Cap\" (s Future) (62. příčka), \"All da Smoke\" (s Future) (77. příčka) a \"Three\" (s Future) (100. příčka).  V dubnu 2018 vydal EP \"Hear No Evil\", které se skládalo ze tří písní. Singl \"Anybody\" (ft. Nicki Minaj) se umístil na 89. příčce žebříčku Billboard Hot 100.  V srpnu 2018 vydal projekt \"Slime Language\", na kterém spolupracoval s umělci ze svého labelu Young Stoner Life Records. Projekt, jehož výkonnými producenty byli Wheezy a London on da Track, vydal na své 27. narozeniny.  Na konci září vydal EP s názvem \"On the Rvn\".", "section_level": 2}, {"title": "So Much Fun (2019).", "content": "V květnu 2019 vydal singl \"The London\", na kterém hostovaly hvězdy J. Cole a Travis Scott. Singl se umísitl na 12. příčce žebříčku Billboard Hot 100, jako v té době jeho nejvýše umístěný. Píseň byla původně vydána jako singl k plánovanému projektu s názvem \"Gold Mouf Dog\". Album ovšem bylo nakonec nazváno \"So Much Fun\" a vydáno v srpnu 2019. Výkonným producentem alba byl rapper a hudební producent J. Cole.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Je zasnoubený s Jerrikou Karlae. Je otcem šesti dětí, které má se čtyřmi ženami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jeffery Lamar Williams (* 16. srpna 1991, Atlanta, Georgie, USA) je americký rapper a hudební producent. Proslul svým neobvyklým hlasem a personou, prvně se prosadil jako hostující umělec na písních jiných jižanských rapperů, jakými například byli Rich Homie Quan, Birdman, Waka Flocka Flame, T.I. nebo Gucci Mane. Na začátku své kariéry vydal sérii nezávislých mixtapes, kterou v roce 2011 odstartovala mixtape s názvem \"I Came From Nothing\". V roce 2013 získal smlouvu na labelu rappera Gucciho Manea 1017 Records, kde vydal mixtape \"1017 Thug\".", "tgt_summary": "杰弗里·拉马尔·威廉斯(英语:Jeffery Lamar Williams,1991年8月16日 - ),艺名扬·萨格(Young Thug,又意译称年轻暴徒),美国饶舌歌手、歌手、词曲作家和唱片制作人。他因与饶舌歌手Rich Homie Quan、未来小子、Birdman、Cash Out 、Shawty Lo和古驰·马恩合作而首次受到关注,并以古怪的声线闻名。2011年起,扬·萨格发布了以《I Came from Nothing》为首的数张独立混音带。2013年初,扬·萨格与古驰·马恩的厂牌1017 Record签约,当年晚些时候,他发布了广受好评的厂牌下首张混音带《1017 Thug》。", "id": 272968}
{"src_title": "Evropský skautský region", "tgt_title": "歐洲童軍區 (世界童軍運動組織)", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Členové.", "content": "Evropský skautský region tvoří 40 národních skautských organizací, které jsou členy Světové organizace skautského hnutí a organizují skauting v západní a střední Evropě, vyjma zemí bývalého sovětského bloku. Ty spadají do Euroasijského skautského regionu, Z kulturních důvodů zahrnuje evropský skautský region také Kypr (technicky není součástí Evropy, ale je členem Evropské unie), Turecko (který se klene přes dva kontinenty) a jako člen OSN regionu Západní Evropy a dalších skupin také Izrael.  Světová organizace skautského hnutí uznává nejvýše jednu členskou organizací v každé zemi. Některé země mají ale několik organzací kombinovaných do federace, s různými členy rozdělenými na základě náboženství (např. Francie a Dánsko), etnické identifikace (např. Bosna a Hercegovina) nebo jazyka (např. Belgie).  Všechny bývalé komunistické státy střední a východní Evropy a Sovětský svaz obnovili skauting po mnohadesetiletém zákazu - pazi takové země patří Albánie, Bulharsko, NDR, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a státy vzniklé z Československa, Jugoslávie a pobaltské národy nezávislé na bývalém Sovětském svazu. Z nich byly v oblasti obnovy svého skautského hnutí nejúspěšnější Polsko, Česko a Maďarsko, jejich organisace jsou na vysoké úrovni, částečně díky existenci hnutí Scouts-in-Exile během diaspory těchto národů.", "section_level": 2}, {"title": "Evropské země bez skautských organisací.", "content": "Andorra a Vatikán jsou momentálně jedněmi z pěti zemí světa ve kterých neexistuje skautské hnutí. V Andoře skautské hnutí existovalo do roku 1980.", "section_level": 1}, {"title": "Aktivity evropského skautského regionu.", "content": "Evropský skautský region nabízí řadu aktivit pro sdílení a školení pro své členské organizace, několik z nich je organizováno společně s Evropským regionem WAGGGS. Hlavním cílem těchto aktivit je poskytnout příležitost pro sdílení a výměnu zkušeností a osvědčených postupů, jakož i školení dospělých dobrovolníků a odborníků zapojených do skautingu.  Mezi pravidelně pořádanými akcemi jsou následující:  Evropský skautský region také podporuje neformální sítě členských organizací které poskytují platformu pro dialog a výměnu ve specifických oblastech:", "section_level": 1}, {"title": "Evropské skautské jamboree.", "content": "Evropský skautský region WOSM je organizátorem Evropského skautského jamboree (Eurojamu). To se uskutečnilo dvakrát a vždy jako generálka světového skautského jamboree (v roce 1994 a v roce 2005).", "section_level": 2}, {"title": "Roverway.", "content": "Roverway je akcí evropského regionu WOSM a evropského regionu WAGGGS. Jedná se o desetidenní akci otevřenou pro starší skauty ve věku 18 - 24 let. Akce je rozdělena na dvě části - na cestování a na táboření.", "section_level": 2}], "src_summary": "Evropský skautský region je jednou z šesti geograficky oddělených částí Světové organizace skautského hnutí, se sídlem ve švýcarské Ženevě s kanceláří v Belgickém Bruselu, srbském Bělehradu a makedonském Veles.", "tgt_summary": "欧洲童军区(英语:European Scout Region)是世界童军运动组织世界童军局的分区办事处,总部在瑞士日内瓦,并拥有2个地区性办事处;在比利时布鲁塞尔的办事处负责处理对外关系;塞尔维亚贝尔格莱德则支援南欧的国家童军总会。", "id": 2819689}
{"src_title": "Rebecca Blacková", "tgt_title": "瑞贝卡·布莱克", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Rebecca se narodila v Irvine v Kalifornii. Je dcerou Johna Jefferyho Blacka a Georginy Marquez Kellyové, kteří jsou oba veterináři. Její matka je mexického původu a otec, původem s Iowy, má anglický, italký a polský původ. Rebecca chodila na soukromou školu, kterou v 6. třídě opustila kvůli šikaně. V dubnu 2011 začala s domácím vzděláváním, aby měla čas na svoji kariéru a vyhnula se posměškům od bývalých spolužáků. Rebecce se kvůli nabitému programu nedařilo v angličtině.", "section_level": 1}, {"title": "2010/11: Průlom se singlem 'Friday' a hudbou celkově.", "content": "Na konci roku 2010, spolužák Rebeccy a klient losangelského labelu ARK Music Factory, jí řekl o této firmě. Matka Rebeccy musela zaplatit 4000 dolarů za produkování hudebního videa, zatímco Blackovi měli vlastnictví videa. Singl \"Friday\" byl vypuštěn společností ARK na Youtube a iTunes. Video písně bylo nahrané na Youtube 10. února 2011 a během prvního měsíce mělo přes 1000 zhlédnutí. Během několika dnů se stalo nejdiskutovanějším tématem na sociální síti Twitter a většinou se jí dostávalo negativní medializace. V prvním týdnu se odhadl prodej na 40 000. Dne 22. března se Rebecca objevila v \"The Tonight Show\" s Jayem Lenem. Zahrála v pořadu svou skladbu a diskutovala s moderátorem o negativních reakcích na píseň. V Billbord Hot 100 \"Friday\" dosáhl na 58. místo, v novozélandské \"Singles Chart\" na 33.  Ve Velké Británii debutovala na 61. místě UK Singles Chart. V reakci na video k písni \"Friday\" začala Rebecca dostávat dopisy s výhrůžkami zabitím, které byly zkoumány policejním oddělením v Anaheimu. Rebecca se na apríla 2011 zúčastnila televizního pořadu 'Funny or Die' (ten den se pořad přejmenoval na Friday or Die) kvůli sérii videí, včetně jednoho o nezletilé dospívající řídící automobil v jejím singlu 'Friday'. Rebecca napsala manažerce DB Entertainment, Debře Baumové, údajně žádala o pomoc Ryana Seacresta.  Rebecca uvedla, že je fanynka Justina Biebera a vyjádřila zájem o vytvoření duetu s ním. MTV vybrala Rebeccu jako hosta pro svoje první on-line předávání cen – O Music Awards Fan Army Party, v dubnu 2011. Jako pocta singlu 'Friday' se objevila v hudebním videu Katy Perry 'Last Friday Night', ve kterém hraje jako hostitelka. Kryt písně 'Friday' byl proveden v \"Glee\" ve druhém období, 'The Queen'. Na otázku, proč píseň byla pokryta z Glee, řekl ukázat tvůrce Ryan Murphy, \"Přehlídka vzdává hold pop kultuře, milování, nebo nenávidění toho, protože je píseň popová\". Zanedlouho po rozšíření singlu 'Friday' se dostala R.Blacková a její matka, Georgina Kelly do právních problémů, s listy hudby, přes práva, až k písni.V dopise od Kellyniného právníka Ark Music březen 29, 2011, bylo tvrzeno, že Ark Music je v souladu s podmínkami jejich dohody z listopadu 2010, což jí dává píseň a video, je majitelem nahrávky, Rebecca podepsala výhradně etiketu, která používá píseň bez svolení – například prodej 'Friday' vyzvánění. Zatímco Ark zakladatel (a scenárista 'Friday'), Patrice Wilson Kelly souhlasil, že Blacková nebyla omezena. V červnu 2011 Ark Music Factory začalo chtít poplatek 2,99$ za sledování hudebního video na YouTube. O měsíc později, 'Friday' byl odstraněn z důvodu soudního sporu; to bylo obnoveno na YouTube dne 16. září 2011.  Navzdory více než 167 milionům zhlédnutí během prvních čtyřech měsíců, před jeho dočasným odstraněním, 'Friday nashromáždil více než 3,190,000 palců dolů. Po sporu s Ark Music Factory, začala Rebecca dělat nezávislou nahrávací společnost s názvem RB Records. Sama vyprodukovala singl s názvem 'My Moment' z 18. července 2011, píseň je jako první v původním obalu s doprovodným hudebním videem zveřejněným na jejím YouTube kanálu v ten samý den. Ve videu, ředitel Morgan Lawley nabízí záběry ze skutečného života Rebeccy Blackové před a po své slávě. Na konci října 2011 vydala třetí singl s názvem 'Person of Interest'. Rebecca vydala další dvě skladby – 'Sing It', v květnu 2011 a 'in your words', v listopadu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rebecca Renee Blacková (nepřechýleně Black, * 21. června 1997 Irvine) je americká youtuberka a zpěvačka, která se proslavila v roce 2011 singlem \"Friday\". Poté co se \"Friday\" rozšířil po sociálních médiích, někteří hudební kritici a diváci nazvali singl 'nejhorší písní'. Rebecca pokračovala s vydáváním dalších skladeb, její spolupráce s Dave Days na singlu \"Saturday\" jí přinesla ještě větší úspěch. V současné době nahrává na svém Youtube kanálu videa o různých tématech.", "tgt_summary": "瑞贝卡·芮尼·布莱克(英语:Rebecca Renee Black,1997年-6月21日),是美国少年流行曲歌手,以其在2011年在ARK音乐工厂旗下发布的单曲“Friday”一炮走红。该曲在评论界受到恶评,被许多音乐评论家和听众称为是“史上最差的歌曲”。该歌曲的音乐录影带在上传至YouTube后,以极快的速度在网络上传播,而这一网络迷因的主角布莱克也因此备受关注。根据Google时代精神年度盘点,布莱克成为2011年度搜索最多的关键词。", "id": 2334437}
{"src_title": "Úklady a láska", "tgt_title": "阴谋与爱情", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Ferdinand je armádní major a syn prezidenta von Waltera, vysoce postavený šlechtic u německého knížecího dvora, zatímco Luisa Millerová je dcerou měšťanského hudebníka. Zamilují se do sebe, ale oba jejich otcové jim řeknou ať ukončí svůj vztah, protože její otec si myslí, že to s ní nemyslí vážně a jeho otec odmítá sňatek kvůli nižšímu společenskému postavení Luisy, kterou navíc považuje za prostitutku. Prezident chce místo toho rozšířit svůj vliv a postavení na dvoře a tak domluví synovi manželství s milenkou vévody lady Milfordovou. Avšak Ferdinand se bouří proti záměru svého otce (důležitý motiv vzdoru otci) a snaží se přesvědčit Luisu, aby s ním utekla. Prezident a jeho tajemník Wurm (Ferdinandův soupeř) vymyslí zákeřnou past a nechají bezdůvodně zatknout Luisiny rodiče. Donutí Luisu, aby napsala milostný dopis pro maršála a potom musela přísahat, že to nikomu neřekne. Tento dopis se dostane k Ferdinandovi a vyvolá to v něm naprosté zoufalství. Luisa řekne otci, že se chce zabít, ale ten ji přemluví, aby to nedělala. Pak přijde Ferdinand pošle otce pryč a otráví sebe i Luisu. Umírající Luisa řekne Ferdinandovi pravdu o dopise. A tak oba umřou vinou jeho otce a tajemníka Wurma. Ještě před smrtí však stihne Ferdinand svému otci odpustit.", "section_level": 1}, {"title": "Pozadí hry.", "content": "Autor se zde snaží vyrovnat s otázkou spravedlnosti. Revoltou proti společenských pořádkům dílo zapadá do literárního hnutí Sturm und Drang (bouře a vzdor), kdy mnohé prvky děje korespondují s jinou měšťanskou truchlohrou s názvem Emilia Galotti sepsanou osvícenským spisovatelem a filozofem G. E. Lessingem.", "section_level": 1}, {"title": "Zhudebnění.", "content": "Námět hry pod názvem \"Luisa Millerová\" zpracoval italský skladatel Giuseppe Verdi jako tragickou operu ve 3 dějstvích, na libreto Salvatora Cammarana. Opera měla premiéru 8. prosince 1849 v neapolském Královském divadle San Carlo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Úklady a láska () je divadelní hra, kterou napsal roku 1784 německý dramatik Friedrich Schiller. Městská tragédie (v německé literatuře \"bürgerliches Trauerspiel\" – měšťanská truchlohra) se skládá z pěti dějství. Hra je postavena na kontrastu a dramatickém napětí. Proti zkaženosti šlechty a intrikám je postavena slušnost obyčejných lidí, malých měšťanů, kteří jsou navzdory chudobě čestní a pokorně přijímají, co jim život přináší.", "tgt_summary": "《阴谋与爱情》(德语:Kabale und Liebe),是1784年弗里德里希·席勒的重要戏剧作品。五幕话剧,直接取材于德国现实。这个剧本以现实主义的手法反映了当时市民阶级和封建贵族之间的斗争。这部作品直接批判封建贵族的道德败坏。 它还通过一系列戏剧冲突来控诉封建贵族阶级的专横和残暴,真实地反映了市民阶级与封建贵族斗争时的弱点。“这出戏剧的反封建性鲜明而强烈,恩格斯在评论《阴谋与爱情》时说,它‘是德国第一部有政治倾向的戏剧’。”", "id": 1579667}
{"src_title": "Integer", "tgt_title": "整数 (计算机科学)", "src_document": [{"title": "Hodnota a její reprezentace.", "content": "\"Hodnota\" položky celočíselného typu je matematické celé číslo, kterému odpovídá. Celočíselné typy mohou být \"bez znaménka\" (schopné reprezentovat pouze nezáporná celá čísla) nebo \"se znaménkem\" (schopné reprezentovat i záporná celá čísla). Znaménko je ukládáno do jednoho bitu (viz znaménkový bit).  Celočíselná hodnota se ve zdrojovém kódu programu obvykle uvádí jako posloupnost číslic, případně s předchozím + nebo −. Některé programovací jazyky umožňují jiné zápisy, například jako hexadecimální (základ 16) nebo osmičkový (základ 8). Některé programovací jazyky také povolují oddělovače skupin číslic.  \"Vnitřní reprezentace\" této hodnoty je způsob, jakým je hodnota uložena v paměti počítače. Na rozdíl od matematických čísel, hodnota v počítači má typicky nějakou minimální a maximální možnou hodnotu.  Nejčastější reprezentace kladného celého čísla je řetězec bitů, tj. pomocí binární číselné soustavy. Pořadí bajtů v paměti při ukládání se liší; viz endianita. \"Rozsah\" nebo \"přesnost\" celočíselného typu je počet bitů, které jej zastupují. Pomocí typu s \"n\" bity lze zakódovat 2 čísel; například při uložení hodnoty bez znaménka obvykle představuje nezáporné hodnoty 0 až 2−1 (jedna z možných hodnot je nula). Jiné způsoby kódování celočíselných hodnot do bitové podoby jsou například Binárně kódovaná desítka, Grayův kód nebo kódy znaků v ASCII.  K dispozici jsou čtyři nejznámější způsoby, jak reprezentovat záporná čísla v binárním systému. Nejčastější je dvojkový doplněk, který umožňuje datovému typu integer se znaménkem a \"n\" bity reprezentovat čísla od −2 do 2−1. Aritmetika dvojkovového doplňku je výhodná, protože má dokonalou bijekci mezi reprezentací a hodnotou (zejména nerozlišuje mezi +0 a −0), a protože sčítání, odčítání a násobení nemusí rozlišovat mezi typy se znaménkem a bez znaménka. Další možnosti zahrnují binární offset, sign-magnitude a jedničkový doplněk.  Některé počítačové jazyky definují velikosti datového typu integer nezávisle na použitém počítači, jiné mají různé definice v závislosti na základní velikosti slova (word) v daném procesoru. Ne všechny jazykové implementace definují proměnné pro všechny celočíselné velikosti a definice určitých rozsahů ani nemusí být v konkrétní realizaci uvedena. Integer v jednom programovacím jazyce nemusí být stejného rozsahu (velikosti) jako v jiném jazyce nebo na jiném procesoru.", "section_level": 1}, {"title": "Běžné integrální datové typy.", "content": "Různé procesory podporují různé celočíselné datové typy. Typicky hardware podporuje znaménkové i bezznaménkové datové typy, ale jen v několika málo šířkách (rozsazích).  Výše uvedená tabulka uvádí šířky celočíselných typů, které jsou podporovány přímo v hardwaru běžných procesorů. Vyšší programovací jazyky poskytují více možností. Je běžné mít celočíselný typ, který má dvakrát tolik bitů než největší hardwarově podporovaný typ. Mnohé jazyky mají také typy\" bitových polí\" (určitý počet bitů, obvykle omezena tak, aby byla nižší než maximální hardwarově podporovaná šířka) a \"rozsahové\" typy (které mohou reprezentovat pouze celá čísla v zadaném rozsahu).  Některých jazyky, například Lisp, Smalltalk, REXX, Haskell, Python a Perl 6, podporují celá čísla s \"libovolnou přesností \"(známá jako \"celá čísla s nekonečnou přesností \" nebo \"bignums\"). Další jazyky, které nepodporují tento koncept jako konstrukci datových typů mohou mít knihovny, které reprezentují velmi velká čísla pomocí pole menších proměnných. Mezi ně patří knihovny jako BigInteger v Javě nebo \"bigint\" balíček v Perl 5. Ty pak používají k uložení čísla tolik paměti, kolik je potřeba. Nicméně, počítač má pouze omezené množství úložného prostoru, takže i ona mohou představovat jen konečnou podmnožinu matematických čísel. Tyto režimy podporu velmi velká čísla, například jeden kilobyte paměti lze použít k ukládání čísla do 2466 desetinných číslic.  Typ boolean nebo flag může představovat jen dvě hodnoty: 0 a 1, které se obvykle chápou jako nepravda (\"false\") resp. \"pravda\" (\"true\"). Tento typ může být uložen v paměti pomocí jediného bitu, ale často využívá celý byte pro snazší adresování a rychlost přístupu.  Čtyřbitová proměnná se označuje jako \"nibble\" (menší než \"kousnutí\", angl. \"bite\") nebo \"nybble\" (slovní hříčka na formu slova \"byte\"). Jeden \"nibble\" odpovídá jedné číslici v šestnáctkové soustavě a představuje jednu číslici nebo kód znaménka v binární kódované dekadické soustavě.", "section_level": 1}, {"title": "Bajty a oktety.", "content": "Termín \"bajt\" (byte) původně znamenal nejmenší adresovatelnou jednotku paměti. Byte má obvykle 8 bitů, vzácně se vyskytly i počítače s jinou šířkou bajtu, počítače, které mohly adresovat jednotlivé bity (bitově adresovaný stroj), nebo naopak skupiny po například 16 nebo 32 bitech (adresování po slovech). Termín \"bajt \"nebyl obvykle vůbec používán v souvislosti se stroji adresovanými po bitech či slovech.  Termín \"oktet\" se vždy vztahuje na rozsah 8-bitů a většinou se používá v oblasti počítačových sítí, kde umožňuje komunikaci počítačům s různými šířkami bajtu.  V moderním použití \"bajt \"téměř vždy znamená osm bitů, protože všechny ostatní velikosti se přestaly používat, takže \"bajt \"se stal synonymem pro \"oktet\".", "section_level": 2}, {"title": "Slova.", "content": "Výraz „slovo“ (anglicky \"word\") se používá pro malou skupinu bitů, které procesor konkrétní architektury zpracovává najednou. Velikost slova je tedy specifická pro daný procesor. Mezi užívanými velikostmi slova byla například slova o 6, 8, 12, 16, 18, 24, 32, 36, 39, 48, 60 nebo 64 bitech. Protože je velikost slova závislá na dané architektuře, je jeho velikost obvykle stanovena prvním procesorem v dané rodině procesorů. Významy termínů odvozených od \"slova\", jako\" dlouhé-slovo (longword), dvoj-slovo (doubleword), čtyř-slovo (quadword), a půl-slovo (halfword)\", se také mění podle použitého procesoru nebo operačního systému.  Prakticky všechny aktuální desktopové procesory (v roce 2017) jsou schopny používat 64bitová slova, i když jsou stále běžné procesory pro vestavěné systémy, které jsou 8bitové nebo 16bitové. Délka slova 36 bitů byla běžná v raných letech vývoje počítačů.  Jednou z významných příčin nekompatibilního softwaru je nesprávný předpoklad, že všechny počítače mají stejnou velikost slova, jako počítač používaný programátorem. Například pokud programátor používající jazyk C a nesprávně deklaruje proměnnou, která bude použita k uložení hodnoty větší než 2-1, jako datový typ codice_1, program nebude možné spustit na počítačích s 16bitovou šířkou datového typu integer. Taková proměnná by měla být deklarována jako codice_2 (který má alespoň 32 bitů na jakémkoliv počítači). Programátoři mohou také nesprávně předpokládat, že ukazatel (pointer) může být převeden na celé číslo beze ztráty informace, což mohlo fungovat na (některých) 32bitových počítačích, ale na 64bitových počítačích s 64bitovou šířkou ukazatele a 32bitovými datovými typy integer to však nefunguje.", "section_level": 2}, {"title": "Krátký (short) integer.", "content": "\"Krátký (short) integer\" může představovat celé číslo, které potřebuje méně úložného prostoru, ve srovnání se standardním integerem na stejném stroji.  V jazyce C, je označován jako short. Je podmíněn šířkou alespoň 16 bitů a je často menší než standardní integer, ale to není nutné. Kompatibilní program může předpokládat, že lze bezpečné ukládání hodnoty mezi −(2−1) a 2−1, ale nesmí předpokládat že rozsah není větší. V Javě je short \"vždy\" 16bitové celé číslo. Ve Windows API je datový typ SHORT definována jako 16bitové celé číslo se znaménkem na všech strojích.", "section_level": 2}, {"title": "Dlouhý (long) integer.", "content": "Long integer může reprezentovat celé číslo, jehož rozsah je větší nebo rovnen standardnímu integeru na stejném stroji.  V C, je označován jako long. Musí mít alespoň 32 bitů, a může nebo nemusí být větší, než je standardní integer. V kompatibilní programu, lze předpokládat, že může bezpečně ukládat hodnoty mezi −(2−1) a 2−1, ale nemusí předpokládat, že rozsah není větší.", "section_level": 2}, {"title": "Běžné rozsahy long integeru.", "content": "termín long a int je ekvivalentní", "section_level": 3}, {"title": "Long Long.", "content": "Ve C99 verzi programovacího jazyk C a C++11 verzi C++, je codice_3 datový typ který má minimálně dvojí rozsah standardního long. Tento typ není podporován kompilátory, které vyžadují aby kód byl v souladu s předchozím C++ standardem C++03, protože v C++03 tento datový typ neexistuje. Pro ANSI/ISO kompatibilní kompilátory, jsou minimální požadavky na rozsah pro tento typ od −(2−1) do 2−1 pro typ se znaménkem a 0 2–1 pro typ bez znaménka. Tyto dva požadavky musí být splněny, nicméně rozšíření tohoto rozsahu je povoleno. To může vést k problémům při výměně kódu a dat mezi platformami, nebo při přímém přístup k hardwaru. Existuje několik sad záhlaví poskytujících platformně nezávislé rozsahy pro rozsahy datových typů. Standardní knihovna v C poskytuje \"stdint.h\". Tato knihovna byla implementována v C99 a C++11.", "section_level": 2}], "src_summary": "Integer [\"intydž\"] je v programování označení celočíselného datového typu, který představuje konečnou podmnožinu z celých čísel. Celočíselné datové typy mají v různých programovacích jazycích různou definici. Podle velikosti uložené informace (např. 16, 32 nebo 64 bitů) umožňují uchovat celé číslo z určitého intervalu a mohou (ale nemusejí) podporovat uložení znaménka (tj. záporného čísla). Hardware počítačů téměř vždy poskytuje způsob, jak reprezentovat adresu v paměti, obsah paměti nebo registr jako celé číslo.", "tgt_summary": "在计算机科学中,整数的概念指数学上整数的一个有限子集。它也称为整数数据类型,或简称整型数、整型。 通常是程序设计语言的一种基础资料型态,例如java及C 程序语言的int 资料类型,然而这种基础资料型态只能表示有限的整数,其范围受制于电脑的一个字组所包含的位元数所能表示的组合总数。当运算结果超出范围时,即出现演算溢位,微处理器的状态暂存器中的溢位旗标(overflow flag)会被设定,而系统则会产生溢位例外(overflow exception)或溢位错误(overflow error)。", "id": 436044}
{"src_title": "Pergamonské muzeum", "tgt_title": "佩加蒙博物館", "src_document": [{"title": "Budova.", "content": "Muzejní budova v historizujícím stylu je druhá v pořadí postavená pro Pergamonský oltář na muzejním ostrově. Zvenčí vypadá jako mezopotámský chrám v pruském stylu s detaily ve stylu pruského neoklasicizmu. Stavba muzea nebyla v podstatě nikdy dokončena. Pod jižním křídlem bylo nutno betonovým překryvem uzavřít 50 metrů hlubokou puklinu (tzv. Kolk), pozůstatek z doby ledové. Ve vstupním centrálním křídle je situována hala Pergamonského oltáře (centrální místnost muzea), severní křídlo patřilo původně Německému muzeu (Deutsches Museum), jižní křídlo hostí sbírku islámského umění.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Budova vznikla jako poslední muzejní objekt na ostrově, určený k umístění velkých exponátů, které se do Berlína dostaly díky rozsáhlým vykopávkám a nákupům na Blízkém východě v oblasti Středomoří (začaly v roce 1875). První muzejní budova vznikla v roce 1901, jejím hlavním kusem byl zrekonstruovaný a nově vystavený Pergamonský oltář. Budova na ostrově vydržela pouze několik let, již v roce 1909 plány k expanzi sbírky vedly ke stavbě nové budovy. Architektonické plány vypracoval Alfred Messel, po jeho smrti v nich pak pokračoval Ludwig Hoffmann, který svůj plán ve spolupráci s městským architektem Wilhelmem Wille v roce 1930 realizoval. Budova měla mít tři křídla (jejich stavba byla skutečně realizována), spojená na straně řeky kolonádou (nerealizována). Stavba byla přerušena po dobu I. světové války, dokončena byla teprve v roce 1930. S budovou Bodeho muzea a Nového muzea spojoval Pergamonské muzeum pár krytých mostů, nicméně ty byly už v době stavby chápány jako provizorní.  Na počátku 2. světové války bylo muzeum uzavřeno, rozměrné kusy však nebylo možné přestěhovat do krytů, bomby proto silně poškodily Trhovou bránu z Milétu a fasádu Paláce Mshatta. Menší kusy, především vlysy Pergamonského oltáře byly sice ukryty, po válce byly nicméně odvezeny do Sovětského svazu a na jejich vrácení se čekalo až do roku 1959, k úplnému sjednocení sbírek došlo teprve po sjednocení Berlína v roce 1990. Od roku 2013, pravděpodobně do roku 2025, probíhá rekonstrukce muzejní budovy, díky níž jsou některé výstavní místnosti pro veřejnost uzavřeny. Po ukončení rekonstrukce by měly být vystaveny i dosud v depozitářích uložené kusy fasásy paláce v Mshattě, mělo by dojít k úplné reorganizaci muzejních místností a napojení muzea na Archeologickou promenádu, podzemní chodbu, spojující jednak 4 hlavní muzejní budovy ostrova (s výjimkou Staré národní galerie), která má však dále fungovat jako samostatný výstavní prostor.", "section_level": 1}, {"title": "Expozice.", "content": "V muzeu jsou sbírky islámského umění, starověkého blízkého východu a část sbírky klasické antiky. Nejvýznamnější kusy jsou:  Pergamonský oltář – Velký oltář vybudovaný na terase akropole v Pergamonu okolo roku 170 př. n. l. Eumenem II. K oltáři patří i vystavené vlysy znázorňující zápas bohů a gigantů (gigantomachie), symbolizující boj mezi pergamskými Řeky a barbarskými Galaty. Oltář byl odkryt pruskou expedicí v průběhu tří sezón vykopávek (1878-1886). Vystavená část je pouze jednou dochovanou částí původně čtvercové stavby.  Trhová brána z Milétu – brána, která původně stávala u vstupu na tržiště antického Milétu je vystavena jako celek (rozměry 28,29 x 6,66 metrů, výška 16,73 metrů), více než 60 % stavby je tvořeno původními kameny. Brána vznikla v 2 století našeho letopočtu jako přechod mezi agorou a tržištěm.  Ištařina brána – původně byla osmou bránou babylónského vnitřního města. Vystavěna byla kolem roku 575 př. n. l. z příkazu novobabylonského krále Nebukadnesara II. a byla zasvěcena babylonské bohyni plodnosti, lásky a války, Ištar. Většinu jejího povrchu tvoří modře glazované cihly se zvířecími motivy, především draky a býky.  Fasáda paláce v Mshattě – fasáda pouštního paláce, jehož zbytky se nachází poblíž dnešního letiště Jordánského hlavního města Ammánu. Fasáda se do Berlína dostala jako dar otomanského sultána Abdula Hamida II. císaři Vilémovi II.  Komnata z Aleppa – nejstarší dochované dřevěné panely z dob osmanské říše. Vytvořena byla kolem roku 1600 jako přijímací místnost křesťanské rezidence v syrském Aleppu. Dřevěné panely jsou bohatě ornamentálně zdobeny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pergamonské muzeum je jedno z pěti muzeí v Berlíně v Německu, soustředěných na Muzejním ostrově. Vzniklo v roce 1930 jako poslední z muzejních budov a je v něm umístěna část sbírky klasického antického umění, dále v něm sídlí Muzeum starověkého blízkého východu a Muzeum islámského umění. Muzeum je jako součást Muzejního ostrova od roku 1999 na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a díky velkolepým vystaveným artefaktům (Trhová brána, Ištařina brána, Pergamonský oltář, mozaiky, atd.) patří k nejnavštěvovanějším muzeím na ostrově.", "tgt_summary": "帕加马博物馆(,或译「佩加蒙博物馆」、别迦摩博物馆)位于德国柏林博物馆岛,兴建于1910年到1930年。佩加蒙博物馆包括古典收藏、中东博物馆,以及伊斯兰艺术博物馆,收藏有复制的原来尺寸的纪念性建筑物,如来自小亚细亚帕加马祭坛、米利都市场大门,以及巴比伦的伊什塔尔城门。", "id": 1787046}
{"src_title": "Kotlin (programovací jazyk)", "tgt_title": "Kotlin", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V červenci roku 2011 představila společnost JetBrains nový programovací jazyk pro JVM s názvem Kotlin, který byl tou dobou již rok ve vývoji. Vedoucí týmu JetBrains Dimitry Jemerov prohlásil, že většina jazyků kromě Scaly nenabízí možnosti které jeho tým vyžadoval. Problémem Scaly byl podle Jemerova příliš dlouhý čas kompilace. Jedním ze základních cílů Kotlinu je tedy kompilace alespoň tak rychlá jako u čisté Javy. V únoru 2012 uvolnil JetBrains Kotlin jako open source pod licencí Apache 2. Kotlin v. 1.0 byl představen 15. února 2016. Tato verze je považována za první oficiálně stabilní vydání a JetBrains se od této verze bude snažit o zachování zpětné kompatibility.  V květnu roku 2017 na konferenci Google I/O bylo oznámeno, že se Kotlin stává oficiálním programovacím jazykem pro mobilní platformu Android. Tento krok způsobil další rozšíření jazyku v Android komunitě, kde se stal oblíbenou alternativou jazyka Java. To vedlo v roce 2019 k oznámení společnosti Google, že ve vývoji pro Android se Kotlin stává preferovaným jazykem.", "section_level": 1}, {"title": "Filozofie.", "content": "Podle vedoucího vývoje Andreye Breslava je Kotlin navržen jako průmyslově spolehlivý objektově orientovaný jazyk, který je lepší než Java, ale je s ní naprosto interoperabilní.", "section_level": 1}, {"title": "Syntaxe.", "content": "Podobně jako Pascal, TypeScript, Haxe, PL/SQL, F#, Go a Scala a na rozdíl od jazyků odvozených od C, jako například C++, Java, C# a D mají proměnné a seznamy parametrů v Kotlinu datový typ deklarovaný až po názvu (oddělený dvojtečkou). Stejně jako v jazycích Scala a Groovy jsou středníky volitelné a většinou se používají jen v případě, že je vzhledem k čitelnosti kódu potřeba mít více příkazů na jednom řádku.", "section_level": 1}, {"title": "Sémantika.", "content": "Vedle tříd a metod (které se v Kotlinu nazývají „member functions“) vlastních objektově orientovaným jazykům podporuje Kotlin i procedurální programování za použití funkcí. Stejně jako v C a C++ je vstupním bodem do aplikace funkce s názvem „main“, která přijímá jako jediný argument pole argumentů z příkazové řádky. Kotlin podporuje interpolaci řetězců ve stylu Perlu a Unix/Linux Shellu. Také je podporováno odvozování typů proměnných.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka kódu, který vypíše „Hello World!“.", "content": "fun main() { Kotlin rozlišuje mezi nulovatelnými a nenulovatelnými datovými typy. Všechny nulovatelné objekty musejí být deklarovány s otazníkem („?“) za názvem typu. Operace s nenulovatelnými objekty vyžaduje od vývojáře speciální přístup – před použitím hodnoty je nutné zkontrolovat, jestli není null. Kotlin obsahuje tzv. null-safe operátory, tedy operátory, které v případě že je objekt null nevyhodí Exception.", "section_level": 2}, {"title": "Ukázka použití operátoru Elvis.", "content": "fun sayHello(maybe : String?, neverNull : Int) { // vrátí null pokud je foo null, nebo bar() nebo baz() vrátí null foo?. bar()?. baz()", "section_level": 2}], "src_summary": "Kotlin je staticky typovaný programovací jazyk běžící nad JVM, s možností kompilace do JavaScriptu. Jeho hlavním vývojářem je tým programátorů ze společnosti JetBrains, pracující z pobočky v ruském Petrohradu (název je odvozen od ruského ostrova Kotlin poblíž Petrohradu). V lednu roku 2012 byl Kotlin jmenován programovacím jazykem měsíce časopisem Dr. Dobb’s Journal. I když není Kotlin syntakticky kompatibilní s Javou, je navržen pro interoperabilitu s knihovnami Javy a na některých knihovnách jádra dokonce závisí.", "tgt_summary": "Kotlin是一种在Java虚拟机上执行的静态型别程序语言,它也可以被编译成为JavaScript源代码。它主要是由俄罗斯圣彼得堡的JetBrains开发团队所发展出来的程序语言,其名称来自于圣彼得堡附近的科特林岛。2012年1月,著名期刊《Dr. Dobb's Journal》中Kotlin被认定为该月的最佳语言。虽然与Java语法并不相容,但在JVM环境中Kotlin被设计成可以和Java程序码相互运作,并可以重复使用如Java集合框架等的现有。Hathibelagal写道,“如果你正在为Android开发寻找一种替代编程语言,那么应该试下Kotlin。它很容易在Android项目中替代Java或者同Java一起使用。”", "id": 2949850}
{"src_title": "Jiří II. Sasko-Meiningenský", "tgt_title": "格奧爾格二世 (薩克森-邁寧根)", "src_document": [{"title": "Rodina a mládí.", "content": "Jiří byl jediný syn Bernharda II, vévody sasko-meiningenského a jeho manželky princezny Marie Frederiky hessebsko-kasselské. Jeho narození dne 2. dubna 1826 bylo poddanými jeho otce přijato s velkou úlevu, jelikož nástupnictví ve vévodství bylo v ohrožení z důvodu nedostatku mužských dědiců v rodině. Jiří zůstal sedmnáct let jedináčkem a poté se mu v roce 1843 narodila sestra, princezna Augusta.  Jiří strávil dětská léta pod dohledem rodičů a babičky, vévodkyně Luisy Eleonory. Právě ona vštípila Jiřímu vlastenecké ctnosti jejich rodu, stejně jako smysl pro povinnost potřebný pro vládnutí.  V roce 1862, si jeho jediná sestra vzala prince Mořice, mladšího syna Jiřího, vévody sasko-altenburského. Stali se rodiči Arnošta II., vévody sasko-altenburského, posledního vládnoucího představitele Saska-Altenburska.", "section_level": 1}, {"title": "Vévoda sasko-meiningenský.", "content": "Jiří nahradil svého otce jako vévoda sasko-meiningenský 20. září 1866, kdy byl Bernhard donucen abdikovat po porážce Rakouska v Prusko-rakouské válce. Na rozdíl od svého otce zůstal Jiří během války loajální vůči Prusům a byl odměněn pozicí generálporučíka pruské armády. Během prusko-francouzské války vedl Jiří dva pluky vojáků z Meiningenu a vedl si úspěšně v bitvě u Froeschweileru. Poté bojoval téměř v každé bitvě této války. Jiří byl členem štábu císaře Viléma I, když vstoupil do Paříže a zůstal jeho blízkým přítelem až do císařovy smrti v roce 1888.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k divadlu a hudbě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Meiningenský divadelní soubor.", "content": "Po prusko-francouzské válce se Jiří věnoval divadlu. Byl jedním z největších intelektuálů z řad vyšší šlechty v obodobí Německého císařství. Zvláště známý je kvůli založení a podpoře Meiningenského divadelního souboru pro jeho dvorní divadlo. Díky svým znalostem z dějin umění a kreslířským dovednostem navrhoval velmi detailní, historicky přesné kulisy, kostýmy a rekvizity. Kromě toho se stal vynikajícím choreografem velkých davových scén, které ohromily diváky v celé Evropě. Se svým souborem procestoval Evropu a měl hluboký vliv na divadelní produkce napříč kontinentem. Není pochyb o tom, že v tomto období se vyvinula role režiséra jako samostatného činitele, který hru pozoroval, řídil a byl zodpovědný za celkové pojetí, interpretaci, styl a detail divadelního představení. Meiningenský soubor od počátku do 30. let 19. století pod vedením Jiřího II. a Ludwiga Chronegka se vyvinul v divadelní společnost zbavenou systému manažerů a hereckých hvězd. Jejich režie se soustředila na realistické herectví a inscenování. Zpočátku šlo o stálý soubor kamenného dvorního divadla, ale od roku 1874 se stal souborem převážně zájezdním, který sklízel úspěchy na evropských turné.  V článku pro \"Deutsche Bühne \"vévoda Jiří nastínil své režisérské principyː nejdůležitější bylo vytvoření jevištního obrazu (vizuální efekt vytvořený syntézou herců s kulisami a rekvizitami), historická přesnost v mizanscénách, herecký styl, který používá přesné pohybové a vokální imitace, použití autentických kostýmů pro dané období a přesné plánování a choreografie skupinových a davových scén.  Původním cílem Meiningenského souboru bylo vytvořit historicky co nejpřesnější mise en scéne. Meiningenští se snažili vytvořit iluzi přírodních prostor na jevišti. Vévoda Jiří kladl důraz především na vytvoření přirozené iluzorní atmosféry pro herce. Chronegk a vévoda připravovali režijní nákresy a diagramy znázorňující herce a jejich pohyby v dobovém oblečení, aby se dosáhlo co nejpřirozenějšího dojmu pro diváka. Meiningenská režijní práce ovlivnila řadu dramatiků jako např. Henrika Ibsena, herců jako Henry Irvinga a režisérů jako byli André Antoine nebo Konstantin Sergejevič Stanislavskij.  Realistické pojetí poskytovalo Meiningenskému souboru prostředky, kterými divadelní umělec vytváří iluzi každodenního života. Umění mělo podle tohoto konceptu napodobovat vědu a zobrazovat život \"takový, jaký je\" bez dalšího komentáře, interpretace a strukturování známé z tehdy rozšířené pièce bien faite. Vévoda věřil, že téměř živoucí reality se na jevišti dosáhne pečlivým studiem hry a detailní režií. Jeho hlavním příspěvkem divadelnímu umění nebylo jen použití realistických kulis a kostýmů, ale i to, jak se snažil integrovat herce do mizanscény. Použití historicky přesného kostýmu mělo pomoci herci hrát ve stylu, který odpovídal jednotě s ostatními prvky scény. Požadoval, aby všichni herci byli na většině zkoušek a pečlivě promýšlel i pohyby a činnost každého jedince v davových scénách. Od jednotlivých členů davu se stejně jako od představitelů hlavních rolí očekávalo, že svůj výkon přizpůsobí charakteru události zachycené na jevišti. Vévoda byl známý pro svůj skvělý zrak a paměť a často pracoval bez scénáře, čistě z hlavy a že využíval běžce, který sděloval jeho nápady asistentu Chronegkovi. Protože v letech 1874 až 1890 soubor intenzivně cestoval, ovlivnila meiningenská incenační metoda celý divadelní svět. Jiří II. bývá považován prvního moderního režiséra.", "section_level": 2}, {"title": "Meiningenský dvorní orchestr.", "content": "Vévoda byl také patronem jednoho z předních evropských orchestrů, Meiningenského dvorního orchestru. Orchestr dosáhl zvláštního uznání poté, co pro něj v roce 1880 vévoda najal dirigenta Hanse von Bülow. Bülow zavedl přísné zkušební metody a s vévodovým svolením najal osm hudebníků, čímž zvýšil počet členů orchestru na 44. Bülow nabídl orchestr ke zkoušení Johannesu Brahmsovi, který s ním nazkoušel svůj Druhý klavírní koncert a Třetí symfonii a uvedl premiéru Čtvrté symfonie, kterou sám oddirigoval. Spor Bülowa s Brahmse o tom, kdo bude dirigovat premiéru Čtvrté symfonie ve Frankfurtu vedl Bülowa k rezignaci (Brahms ho předešel a provedl symfonii s místním orchestrem). Na Bülowovo místo nastoupil jeho tehdy dvacetiletý asistent Richard Strauss, který po měsíci rezignoval, a pak Fritz Steinbach. Steinbach byl milovníkem Brahmse, a uspořádal Brahmsův festival v Meiningenu v letech 1895 a 1897 za účasti skladatele. Privátní koncert nacvičil s orchestrem Brahms v roce 1891, aby vyzdvihl umění prvního klarinetisty, Richarda Muhlfelda; Brahms pak pro Muhlfeld složil Klarinetové trio, Klarinetové kvinteto a dvě klarinetové sonáty. V roce 1897 nechal vévoda v meiningenské anglické zahradě vytvořit Brahmsův památník od Adolfa von Hildebranda.", "section_level": 2}, {"title": "Stáří a smrt.", "content": "Ve stáří trpěl Jiří II. akutní hluchotou a odešel z aktivního života. Rád lovil a cestoval, byl sběratelem starožitností a rukopisů. Zemřel 25. června 1914 v Bad Wildungen, následován svým nejstarším synem Bernhardem. Je pohřben na hřbitově v Meiningenu (Parkfriedhof) vedle své třetí ženy.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První.", "content": "Jiří se poprvé oženil s princeznou Šarlotou Pruskou v Charlottenburgu dne 18. května 1850. Šarlota byla nejstarší dcerou Albrechta Pruského a Marianny Oranžské a vnučkou Fridricha Viléma III. Pruského a Viléma I. Nizozemského.  Měli čtyři děti: Byl to sňatek z lásky, sňatek následoval krátce po zásnubách. Mezi svatebními dary byla opulentní stará vila na břehu jezera Como od matky Marianny, která na počest své nové majitelky získala jméno \"Villa Carlotta\". Následujících pět let strávili manželé v Berlíně a Postupimi, ale před narozením dětí se vždy vrátili se do Meiningenu.  27. ledna 1855 zemřel jejich druhý syn Jiří. Šarlota jej následovala o dva měsíce, umírá při porodu syna, který nepřežil první den svého života. Mladý princ Jiří je trojí smrtí svých nejbližších hluboce zasažen. Jedenáct let po Šarlotině smrti, v roce 1866, se Jiří stal vévodou sasko-meiningenským.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé.", "content": "Jiří nebyl vdovcem dlouho, chtěl najít novou matku pro své dvě malé děti. Na cestě do Itálie potkal svou sestřenici z druhého kolene princeznu Feodoru Hohenlohe-Langenburskou a ihned se zasnoubili. Feodora byla neteří královny Viktorie, dcerou Victoriiny nevlastní sestry princezny Feodory Leiningenské a jejího manžela Arnošta I., prince Hohenlohe-Langenburgského. 23. října 1858 se snoubenci vzali v Langenburgu.  Jiří a Feodora měli tři syny: Jejich manželství nebylo šťastné. Jiří se nikdy nesmířil s Šarlotinou smrtí a Feodora se k němu povahově nehodila. Neměla žádné intelektuální ani umělecké vědomosti; ještě horší bylo, že neměla zájem se jakkoli rozvíjet. Přesto se Jiří snažil ji vzdělávat, zejména v umění a historii. Po smrti třetího syna Feodora opouštěla Meiningen tak často, jak to bylo jen možné. V roce 1866 se stala vévodkyní sasko-meiningenskou.  V lednu 1872 Feodora onemocněla spálou a následující měsíc zemřela. I přes mnohé rozdíly mezi manželi, ji Jiří měl stále rád a její nemoc jej velmi rozrušila; dvakrát denně psal telegramy jejím rodičům.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí.", "content": "Potřetí se vévoda oženil v Liebensteinu 18. března 1873 s Ellen Franzovou, bývalou herečkou. Šlo o morganatický svazek. Krátce před sňatkem byla titulovaná jako Helena, \"baronka von Holdburg\".  Nerovný svazek velmi rozhněval císaře Viléma, pravděpodobně i proto, že Jiřího první žena byla jeho vnučkou. Jiří byl naopak velmi nevrlý, když někdo dával jeho ženě najevo, že jej není hodna. Jedním z takových byl i Jiřího otec ex-vévoda Bernhard, ale také někteří úředníci a ministři, kteří na protest rezignovali na své úřady. Mezi obyčejnými lidmi se pár naopak těšil velké oblibě. Ellen se intenzivně angažovala v Jiřího divadelních aktivitách.  Pár neměl žádné děti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jiří II, vévoda sasko-meiningenský (2. dubna 1826 Meiningen – 25. června 1914 Bad Wildungen), byl předposlední člen vládnoucí dynastie Sasko-meiningenského vévodství panující v letech 1866 až 1914. Pro svůj přínos a podporu úspěšného dvorního divadla byl také známý jako \"Theaterherzog\" (\"divadelní vévoda\").", "tgt_summary": "格奥尔格二世(德语:\"Herzog Georg II. von Sachsen-Meiningen\",1826年4月2日—1914年6月25日),萨克森-迈宁根公爵,1866年—1914年在位。", "id": 486518}
{"src_title": "LGBT práva v Libanonu", "tgt_title": "黎巴嫩LGBT权益", "src_document": [{"title": "Zákony o homosexualitě.", "content": "Článek 534 libanonského trestního zákoníku trestá sexuální vztahy, které svojí vnitřní povahou odporují přírodním zákonům, jedním rokem odnětí svobody. V praxi se prosazování zákona liší a často záleželí na postoji konkrétního úřadu nebo policisty. V r. 2002 vnikla policie do obydlí ženy, kterou její matka obvinila z krádeže peněz a šperků. Během razie byla dotyčná přistižena při pohlavním styku s jinou ženou. Státní zastupitelství to pak následně vyhodnotilo jako sodomii a obě ženy byly následně odsouzeny.  11. prosince 2009 zveřejnila libanonská LGBT organizace Helem zprávu o právní situaci homosexuálů na Středním východě a v Severní Africe. Libanonský soud v Al-Batrun rozhodl proti aplikaci článku 534 na homosexuály.  V dubnu 2013 nařídil starosta Dekwaneh, severní periferie Bejrútu, bezpečnostním složkám provést zátah na noční gay-friendly klub. Několik jeho návštěvníků bylo zadrženo a odvedeno na policejní stanici, kde se museli svléknout do naha, a takhle se nechat vyfotit. Tento postup odsoudilo několik gay aktivistů. Libanonský ministr vnitra prozatímní vlády Marwan Charbel starostu podpořil se slovy: \"Homosexualita nemá v Libanonu co dělat. Zdejší zákony jí považují za trestnou.\"  11. července 2013 rozhodla Libanonská psychiatrická společnost (LPS), že homosexualita není duševní poruchou, a tudíž jí nelze léčit, se slovy: \"Homosexualita svojí vnitřní povahou nijak nenarušuje svéprávnost, duševní stabilitu, spolehlivost a jiné sociální schopnosti jedince. Předpoklad, že homosexualita je důsledkem špatného rodinného prostředí nebo narušeného rozvoje osobnosti, je založen na chybných informacích.\" LPS rovněž připomněla, že \"konverzní terapie\", jejímž účelem je změna sexuální orientace, nemá žádnou vědecku oporu, a tudíž by se o ní neměla lékařská veřejnost pokoušet, a to ani při provozování soukromých klinik. Tímto se Libanon stal první arabskou zemí, která přestala považovat homosexualitu za poruchu.  28. ledna 2014 zrušil soud města Dżudajda Al-Matin trest proti interexuálovi identifikujícím se jako žena, který byl předtím shledán vinným z protipřírodního sexuálního vztahu s mužem. Rozsudek takto ukončil platnost článku 534, který byl historicky aplikován pouze na homosexuální vztahy.", "section_level": 1}, {"title": "Svoboda projevu a sdružování.", "content": "Přestože byly zaznamenány případy pokusů libanonské vlády cenzurovat LGBT témata, tak se v poslední době zdejší společnost spíše liberalizuje.", "section_level": 1}, {"title": "LGBT publikace.", "content": "Libanon je první arabskou zemí se svým vlastním gay týdeníkem \"Barra\" (\"Out\" v arabštině). K prvnímu pokusu o publikaci došlo v březnu 2005. Další dvě následovaly v létě 2005 a na jaře 2006.  Helem má také své vlastní webové stránky s pravidelnou online publikací.  V r. 2009 se v Bejrútu konala publikace knihy Libanonského lesbofeministického kolektivu (\"Lebanese lesbian Feministr Collective\") \"Bareed Mista3jil\". Organizace se také někdy nazývá Nasawiya. Jejím cílem je sdružování aktivistů usilujících o rovné příležitosti žen na pracovním trhu. Kniha je kolekcí 41 pravdivých příběhů leseb, bisexuálek, queer, transgender a jinak ohrožených žen z celého Libanonu. Vychází jak v anglickém, tak i arabském jazyce. Kniha byla pokřtěná v Masrah Al Madina zástupci Feministického kolektivu a IndyAct. Selektované příběhy \"Bareed Mista3jil\" byly rozděleny a jsou přístupné v angličtině a arabštině.", "section_level": 2}, {"title": "Mediální kampaně.", "content": "V květnu 2015 zahájila Proud Lebanon, libanonská nezisková organizace, oslavy Mezinárodního dne proti homofobii spolu s mediální kampaní. Do kampaně se zapojilo několik prominentních libanonských umělců a celebrit. Ty vyzývaly vládu, aby se více zapojovala do boje za rovné příležitosti pro všechny občany bez ohledu na sexuální orientaci, národnost atd. Zvláštní pozornost byla věnována právům LGBT komunity, která žije ve společnostech bez homofobie, v kontrastu s LGBT jedinci, kteří stále čelí předsudkům, zejména ze strany konzervativců a klerikálů.", "section_level": 2}, {"title": "Libanonské hnutí za práva LGBT.", "content": "Členové libanonské LGBT komunity zahájili veřejnou kampaň za svá práva v r. 2002 založením politické asociace Hurriyyat Khassa (překlad: \"Osobní svobody\"). Skupina cílila na reformu článku 534 trestního zákona tak, aby dobrovolná sexuální aktivita mezi dospělými již nebyla nadála trestným činem. Další LGBT organizací v Libanonu je Helem (arabsky:حلم, překlad: \"Sen\"). Činnost těchto organizací spočívá v demonstracích, lektorské činnosti, fundraisingu a prevenci HIV/AIDS.  V r. 2006 slavila Helem Mezinárodní den proti homofobii v Monroe Hotel Downtown.  V srpnu 2007 byla založená lesbická organizace Meem na podporu leseb, bisexuálek, transžen, queer a jinak ohrožených Libanonek. Skupina nabízí těmto komunitám podporu, psychologické poradenství, aktivitu, právní podporu, socializaci a příležitosti se zapojovat do změn společenského klimatu. Meem se také stará o bejrútský Womyn House, který slouží jako sdružovací a aktivistické centrum.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lesby, gayové, bisexuálové a translidé (LGBT) žijící v Libanonu se můžou setkávat s určitými obtížemi neznámými pro většinu obyvatelstva. I tak je ale v porovnání s ostatními arabskými zeměmi považován za poměrně liberální. V r. 2014 rozhodnul soud města Dżudajda Al-Matin ve prospěch zrušení aplikace Článku 534 libanonského trestního zákona, který trestal homosexuální aktivity. Článek 534, který zakazoval jakékoli sexuální vztahy svojí vnitřní povahou odporující zákonům přírody, byl používán jenom proti homosexuálům. Soud rozhodnul, že homosexuální chování není proti přírodě, a že tedy nelze podle něj homosexuály trestně stíhat.", "tgt_summary": "生活在黎巴嫩的女同性恋,男同性恋,双性恋和跨性别(LGBT)仍然经历着性多数者没有经历过的困难。2014年,朱代德法院法官作出了黎巴嫩刑法第534条的适用起诉同性恋活动的条款无效的判决。第534条规定禁止发生“违背自然规律”的性关系,被认为用来针对同性恋者。法官裁定,同性恋不违背自然规律,从而使本条所规定的对同性恋者的迫害无效。", "id": 2958067}
{"src_title": "Oromové", "tgt_title": "奥罗莫人", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Oromové hovoří oromštinou, ta se řadí mezi kušitské jazyky z afroasijské jazykové rodiny. Lidé hovořící původní kušitštinou obývali severovýchod a východ Afriky, což dokládají nejstarší historické záznamy. Země Kúšů, Nubijců nebo starověkých Etiopanů na středním a dolním toku Nilu byla právě domovem lidí hovořící kúšitštinou. Později docházelo k rozptýlení této populace, která se následně rozdělila do několika dalších lingvistických a kulturních skupin. Různé národy, jejichž jazyk patří do kúšitské větve afroasijské jazykové rodiny, dnes obývají severovýchod a východ Afriky. Národ Oromo, jehož jazyk do kúšitské větve řadíme, postupně migroval směrem na jih, poté na východ a západ a obýval značnou část Afrického rohu. Duchovní, kulturní, jazykové rysy Oromů potvrzují, že jsou původními obyvateli Afriky, navíc dochované historické prameny podávají důkaz o jejich existenci ve východní Africe jako společenství fungujícího po tisíce let. Objevila se i ojedinělá tvrzení, která popírají, že by Oromové byly původními obyvateli, podle těchto názorů přišli z Asie přes Madagaskar nebo se na africkou půdu dostali přes Rudé moře.", "section_level": 1}, {"title": "Pohled Oromů na svou vlastní historii.", "content": "Oromové, jež se považují za státotvorné etnikum, obývají značnou část afrického kontinentu. V samotné Etiopii jsou nejpočetnějším etnikem. Mají své autentické politické a sociální instituce, které rozvíjely během své dlouhověké historie. Vytvořili politický systém zvaný „gadaa“, unikátní demokratické státní zřízení, jež ovlivňuje a řídí každodenní život Oromů ve společnosti narozením počínaje a smrtí konče.  Oromie jako region etiopské federace patří k nejbohatším v oblasti Afrického rohu. Přesto se potýká s chudobou a mnoha problémy, z nichž Oromové viní etiopskou ústřední vládu. Oromoie byla Etiopií před více než sto lety kolonizována. Etiopské království bylo, podle názoru Oromů, mnohem zaostalejší ve srovnání s jejich tradičním uspořádáním společnosti a jejich vlastními výdobytky. Oromský národ ustrnul ve svém vývoji právě z důvodu podmanění Etiopií, která dále nejevila zájem o rozvoj regionu, oromský lid byl vystaven krutému útisku, vykořisťování, hladomoru a vyhlazování.  Oromský národ byl kolonizován v 2. polovině 19. století Etiopií s pomocí evropských koloniálních mocností, Evropané zabrali sousední Somálsko, Keňu a Súdán. Případ Oromie je docela speciální, protože jde o jediné území, jež bylo zabráno africkou zemí namísto evropskou mocností. V letech 1870 - 1900 probíhala kolonizace Oromie, počet obyvatel oromského původu se snížil z 10 na 5 miliónů. Za vlády etiopských panovníků Jana, Menelika a jejich následovníků bylo s oromským lidem velice krutě zacházeno. Mnoho Oromů bylo zabito armádou a nově usazenými osadníky, jiní zemřeli hladem, kosily je epidemie, nebo byli prodáváni do otroctví. Zbylé obyvatelstvo bylo degradováno do pozice tzv. gabbarů a prakticky se z nich stali nevolníci. Vláda císaře Haileho Selassieho se nesla v duchu předešlých poměrů. Selassie, jež byl u moci v období 1917 - 1974, vystavil oromský národ dalším diskriminačním opatřením a represím, jejichž cílem bylo trvalé vykořenění oromské kultury a povědomí.  Oromové společně s dalšími utiskovanými etniky vytrvali v boji proti etiopskému režimu, v roce 1974 byl Selassie svržen, nicméně moci ve státě se chopila vojenská junta, která pokračovala ve vykořisťování oromských obyvatel. Značná část padla ve válkách, jež vedla Etiopie proti Eritreji a Somálsku. Řada dalších Oromů zemřela v ulicích měst za éry tzv. Rudého teroru, který byl později rozšířen i do venkovských oblastí. Masakry, doprovázené bombardováním, jejichž účelem bylo usmrcení civilistů, chovaných zvířat, znehodnocení úrody a majetku, donutily mnoho Oromů k opuštění země a hledání útočiště v sousedních státech. Značná část uprchlíků v Africkém rohu je právě oromského původu. Současný režim, v jehož čele stojí Meles Zenawi, působí navenek jako demokratický. Země byla federalizována, avšak veškerou moc má fakticky v rukou právě Zenawi. Prostřednictvím kampaně slibující rozvoj, odškodnění Oromů, značnou míru samosprávy a zlepšení gramotnosti se snaží zakrýt proces de-oromizace a naopak urychlit proces amharizace (Amharové – 2. nejpočetnější etnikum žijící v Etiopii). Většina programů a projektů ve skutečnosti vede k vysídlování Oromů a popírání jejich svobod a lidských práv.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oromové jsou nejpočetnějším národem Etiopie, jehož obyvatelstvo tvoří asi 80 odlišných etnických skupin. Žijí především na jihu Etiopie a také na severu Keni.", "tgt_summary": "奥罗莫人(;)是一个主要分布在埃塞俄比亚的民族,同时也有部分分布在肯尼亚东部、北部以及索马里。 奥罗莫人是埃塞俄比亚中人口最多的一个民族,占了埃塞俄比亚总人口中约34.4%的比例;也有调查声称达到了40%的比例。现今埃塞俄比亚人口约为1亿400万,而在埃塞俄比亚境内之奥罗莫人人口约为3500万左右。", "id": 1233581}
{"src_title": "Imunologické privilegium", "tgt_title": "免疫豁免", "src_document": [{"title": "Mechanismus.", "content": "Antigeny z míst s imunitním privilegiem interagují s T buňkami nezvyklým způsobem, který ve výsledku vede k navození tolerance namísto očekávané ničivé imunitní odpovědi. Imunologické privilegium se vyvinulo spíše jako aktivní než pasivní mechanismus.  Jedním z hlavních mechanismů vzniku imunologického privilegia na daném místě, je přítomnost fyzických struktur okolo privilegovaného místa, které brání odtoku lymfy, čímž omezují přístup buněk imunitního systému na dané místo. Mezi další faktory, které přispívají k udržení imunologického privilegia patří: Tím, že jsou imunoprivilegovaná místa izolovaná od zbytku těla, může na nich dojít k rozvoji autoimunitních poruch, mezi které patří například sympatická oftalmie v oku.", "section_level": 1}, {"title": "Imunologicky privilegovaná místa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Oko.", "content": "Vedle mechanismů, které fyzicky omezují vstup imunitních buněk do oka a způsobují potlačení imunitní odpovědi jsou v oku i aktivní buňky imunitního systému, které cílí na cizorodé antigeny. Tyto buňky interagují s imunitním systémem, což vede k potlačení (supresi) systematické imunitní odpovědi cílené na antigeny. Tento jev se nazývá Anterior Chamber Associated Immune Deviation (ACAID).  Sympatická oftalmie je vzácné onemocnění, které vzniká v důsledku izolace oka od systematické imunitní odpovědi. Obvykle dojde k rozvoji onemocnění po traumatu oka, kdy se uvolní oční antigeny, které jsou rozpoznány antigen prezentujícími buňkami (APC) mezi které patří makrofágy nebo dendritické buňky. Tyto APC nesou antigen do spádové mízní uzliny, kde dojde k prezentaci antigenu T buňkám a B buňkám. Poté, co dojde k prezentaci imunitnímu systému, jsou antigeny identifikovány jako cizorodé a dojde k rozvoji imunitní reakce. Výsledkem je tak vznik přecitlivělosti vůči vlastním proteinům, která vede k autoimunitní reakci cílené na poškozené i zdravé oko.  V takovém případě imunologické privilegium funguje proti oku. Za normálních okolností se T buňky setkávají s vlastními antigeny během vývoje. T buňky, které váží vlastní antigeny jsou vystaveny anergii, která vede k jejich inaktivaci a likvidaci. Tento mechanismus zabraňuje rozvoji autoimunitních poruch v budoucnosti. Fyzická izolace však brání prezentaci očních antigenů T buňkám. Experimenty prováděné na myších ukazují, že nedostatečná prezentace očních antigenů příslušným T buňkám vede k nedostatečné anergii a později tak k neschopnosti rozpoznat vlastní antigeny. I když je díky fyzickým překážkám zabráněno aktivaci autoreaktivních imunitních buněk v oku, v případě traumatického poškození a následné prezentace antigenu T buňkám dochází k nepřiměřeně silné imunitní reakce.", "section_level": 2}, {"title": "Placenta a plod.", "content": "Imunitní systém matky je schopen zabránit rozvoji mikrobiálních infekcí aniž by došlo k imunitní reakci cílené na tkáně plodu, které exprimují aloantigeny pocházející od otce. Hlubší porozumění imunologie těhotenství by mohlo vést k objasnění důvodů pro samovolné potraty.  Zdá se, že regulační T buňky hrají důležitou roli v udržování tolerance vůči fetálním antigenům. Během normálního, fyziologického těhotenství dochází ke zvýšení počtu regulačních T buněk v matčině krvi. Jak v myších modelech tak u testovaných žen byla objevena silná korelace mezi sníženým počtem regulačních T buněk a samovolným potratem. Při experimentech na březích myších, došlo k transferu CD4+/CD25+ regulačních T buněk z normálních březích myší do myší náchylných k samovolnému potratu. U myší náchylných k potratu byla díky transferu regulačních T buněk udržena březost. Tento experiment potvrdil význam regulačních T buněk pro udržení těhotenství/březosti.  Existuje řada dalších teorií, které vysvětlují mechanismus udržení tolerance vůči plodu v průběhu těhotenství/březosti. Takovým mechanismem by mohlo například být tolerantní mikroprostředí na rozhraní mezi matkou a plodem tvořené regulačními T buňkami, které produkují \"tolerantní molekuly\". Mezi tyto molekuly patří například: hem oxygenáza 1 (HO-1), leukemický inhibiční faktor (LIF), transformující růstový faktor β (TGF-β) a interleukin 10 (IL-10).", "section_level": 2}, {"title": "Varlata.", "content": "Spermie jsou imunogenní buňky. V případě transplantace z varlat do jiné části těla vyvolají imunitní reakci. Imunogenicita spermií byla prokázána v mnoha experimentech provedených Lansteinerem (1899) a Metchinikoffem (1900) na krysách, myších a morčatech. Pravděpodobný důvod pro imunogenicitu spermií je, že poprvé plně dozrají až v období puberty tedy poté, kdy je ustanovena centrální tolerance. Tím pádem rozpoznává imunitní systém antigeny přítomné na spermiích jako cizí a spustí proti nim imunitní reakci. Proto je nutné, aby ve varlatech existovaly mechanismy, které spermie ochrání a zabrání rozvoji autoimunitní reakce. Bariéra mezi krví a varlaty (blood-testis barrier = BTB) je jedním z hlavních mechanismů ochrany spermií. Nicméně je nepravděpodobné, že by BTB dokázala zajistit veškerou imunologickou ochranu a potlačení imunitních reakcí ve varlatech. Existují pro to dva argumenty, zaprvé v oblasti rete testis je BTB neúplná a za druhé mimo BTB se vyskytují imunogenní molekuly a to na povrchu spermatogonií. Dalším důležitou složkou ochrany spermií před autoimunitní reakcí jsou Sertoliho buňky. Vytváří bariéru Sertoliho buněk, která doplňuje BTB. Ochrana spermií je docílena vznikem těsných spojení (tight junctions) mezi sousedícími Sertoliho buňkami. Dalším mechanismem, který se také podílí na ochraně spermií před imunitním systémem je potlačení imunitní odpovědi ve varlatech.", "section_level": 2}, {"title": "Centrální nervový systém.", "content": "Centrální nervový systém (CNS) se skládá z mozku a míchy. Jedná se velice citlivý systém s vysoce omezenou schopností regenerace. Z toho důvodu bylo imunologické privilegium CNS považováno za zásadní, aby se předešlo zánětlivé imunitní reakci a s ní souvisejícímu otoku. Hematoencefalická bariéra hraje důležitou roli v oddělení CNS od imunitního systému, ale jako taková nezajišťuje imunologické privilegium. Míra imunologického privilegia se pravděpodobně liší podle konkrétního místa v CNS. Nejvíce je imunologické privilegium patrné v bílé hmotě.  CNS nepatří mezi typické příklady orgánů s imunologickým privilegiem. Tento koncept byl v poslední dvaceti letech významně zpochybněn. Nyní jsou již k dispozici data z experimentů, která nejen potvrzují přítomnost makrofágů v CNS (známé pod termínem mikroglie), ale zároveň poskytují důkazy o aktivní interakci CNS s periferními imunitními buňkami.  Ve zdravé (neporaněné) tkáni jsou antigeny navázány na antigen prezentující buňky a společně s nimi odvedeny do mízních uzlin. Případně mohou být rozpustné antigeny odvedeny do mízních uzlin přímo. V CNS však nejsou dendritické buňky přítomné v perivaskulárním prostoru, ale jen v mozkových blánách a plexus choroideus. V CNS je tak jen omezená možnost prezentovat antigeny T buňkám a způsobit jejich aktivaci.  I když CNS jako takový nemá žádné vlastní spádové mízní uzliny, experimentálně bylo prokázáno, že antigeny z CNS putují do krčních mízních uzlin. Imunitní odpověď vyvolaná v lymfatických uzlinách proti antigenům z CNS je převážně B buněčná. Dendritické buňky z mozkomíšního moku byly pozorovány v B buněčných folikulech krčních mízních uzlin. Tím, že dochází spíše k rozvoji B buněčné odpovědi je menší pravděpodobnost vzniku nebezpečné zánětlivé T buněčné odpovědi.  V experimentech již byla dříve prokázána tendence k rozvoji systematické tolerance vůči antigenům z CNS.", "section_level": 2}, {"title": "Využití v medicíně.", "content": "Molekulární mechanismy imunologického privilegia mají potenciální využití při transplantacích a to zejména alotransplantacích. V porovnání s kožními alotransplantáty, které se odhojí téměř ve 100% případů, alotransplantáty rohovky dlouhodobě přežívají u 50 až 90% pacientů. Významným faktem při transplantacích z imunologicky privilegovaných míst je nepotřebnost imunosupresiv, která jsou běžně nasazována, dokonce doživotně, u ostatních typů transplantátů. Výsledky experimentů poukazují na možnost využití ACAID a jeho protizánětlivých účinků a možnost aktivace regulačních T buněk, která by mohla zvýšit počet dlouhodobě přežívajících alotransplantátů bez nutnosti použití imunosupresiv.  Další možností využití imunologického privilegia je genová terapie. Sertoliho buňky byly použity v experimentech na produkci inzulinu u diabetických myší. Sertoliho buňky byly upraveny pomocí genového inženýrství za využití rekombinantního lentiviru, tak, aby samy produkovaly inzulin a následně byly takto upravené Sertoliho buňky transplantovány do myší. Přestože byly výsledky pouze krátkodobé, vědcům se podařilo docílit produkce inzulinu. Potvrdili, že Sertoliho buňky skrývají jistý potenciál pro využití v buněčné terapii.  Sertoliho buňky byly také experimentálně testovány k využití jejich imunosupresivních účinků. Byly experimentálně využity k ochraně a výživě Langerhansových ostrůvků, které produkovaly inzulin v myších s diabetes mellitus I. Ostrůvky chráněné Sertoliho buňkami přežívaly výrazně déle než ostrůvky nechráněné. Nicméně stále je potřeba provést více experimentů než budou nabyté poznatky uplatnitelné v lidské medicíně.", "section_level": 1}, {"title": "Historie výzkumu imunologického privilegia.", "content": "První zmínky o imunologickém privilegiu pochází z konce 19. století, kdy na jeho existenci v oku přišel Peter Medawar a začal jej podrobněji zkoumat. Jeho původní chápání tohoto fenoménu bylo spjato s fyzickými bariérami, které měly znemožnit veškeré rozpoznání imunitním systémem a zabránit rozvoji imunitní reakce. Medawarovi následovníci objevili řadu dalších mechanismů, které blíže objasnily principy spjaté s rozvojem, udržením a možným využitím imunologického privilegia.", "section_level": 1}], "src_summary": "Některá místa v těle se těší tzv. imunologickému privilegiu. Na takových místech nedochází při setkání s cizorodým antigenem k rozvoji zánětlivé imunitní reakce, ale naopak k rozvoji tolerance vůči danému antigenu. Typickým příkladem tkáně, která s sebou do organismu přináší cizorodé antigeny je transplantát. Když dojde k rozpoznání antigenů imunitním systémem následuje rozvoj imunitní reakce, která napadne transplantát. Oproti tomu, když dojde k transplantaci v místě s imunologickým privilegiem, transplantovaná tkáň může přežít po delší dobu aniž by došlo k odhojení. Mezi místa s imunologickým privilegiem byla dříve zařazena: Do určité míry je možné za místa s imunologickým privilegiem považovat i kloubní chrupavky.", "tgt_summary": "免疫豁免(英语:Immune privilege)在免疫学中是指由于解剖和免疫屏障的存在,有些自身抗原位于免疫豁免部位,自身反应性淋巴细胞不能接触到它们。如果屏障遭到破坏,自身抗原暴露,就能诱导自体免疫。现认为免疫豁免器官并非完全与淋巴细胞隔绝,但是免疫豁免器官内高表达FasL,并且产生多种抑制性细胞因子,使得淋巴细胞耐受。然而这种耐受是有限的,当器官感染或受损时,将引起强烈的免疫应答。", "id": 2859063}
{"src_title": "Vojenské neštěstí v pohoří Hakkóda", "tgt_title": "八甲田雪中行軍遭難事件", "src_document": [{"title": "Pozadí tragédie.", "content": "Již od roku 1898 se stupňovalo napětí mezi Ruskem a Japonskem. Rusko stále více rozšiřovalo svůj vliv v Číně a jasně demonstrovalo svůj záměr získat kontrolu také nad Koreou. Japonci se ruské expanze obávali a proto s ním začali vyjednávat. Brzy však pochopili, že Rusové pouze využívají tato jednání ke zdržování za účelem posílení své armády ve východní Asii. Také Japonci se proto začali intenzivně připravovat na hrozící válečný konflikt. Na rok 1902 byla naplánována série cvičení, jejímž cílem bylo zajištění bezpečné cesty přes pohoří Hakkóda pro případ, že by ruské námořnictvo ostřelovalo blízké pobřežní město Aomori a zničilo jeho přístupové cesty. Součástí akce byl také nácvik pohybu v zimních podmínkách, které se daly při případných bojích na ruském území očekávat. Konflikt mezi Ruskem a Japonskem později vyvrcholil vypuknutím rusko-japonské války.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh neštěstí.", "content": "Lednového cvičení se měly účastnit dva pluky císařské armády z měst Hirosaki a Aomori. 31. pluk z Hirosaki splnil svůj úkol jako první. 23. ledna 1902 se o traverz pohoří jinou cestou pokusil i 5. pěší pluk s 210 muži z Aomori (ovšem pouze jeden z vojáků z této oblasti opravdu pocházel). Cesta sestávala z 20 km dlouhého pochodu z Aomori k teplému prameni Tashiro. Výprava započala v 6:55 ráno. V 6 hodin večer stanula skupina na vrcholu hory Umatateba, pouhé 4 kilometry od cíle cesty. Krátce na to se strhl silný blizard doprovázený extrémním přívalem sněhu. Celá skupina následně několik dní bloudila na severovýchodní straně pohoří. Vysílení vojáci začali postupně umrzat. 24. ledna se měla jednotka ohlásit po splnění svého úkolu. Ačkoliv se tak nestalo, velení zůstávalo optimistické. Téhož dne byla naměřena nejnižší teplota v historii Aomori -12,3 °C. O den později padl také japonský rekord, když byla ve městě Asahikawa naměřena teplota -41 °C. Teprve 26. ledna byla do pohoří vyslána 60členná pátrací skupina. Ta 27. ledna nalezla desátníka Fusanosukeho Gota, který stál zasypaný ve sněhu a neschopný pohybu. Gotó své zachránce informoval o neštěstí, které jeho jednotku potkalo. Teprve poté byla zorganizována rozsáhlá pátrací akce. Do 2. února se podařilo nalézt dalších 16 přeživších. 6 z nich však zemřelo během několika následujících týdnů. 8 dalších muselo podstoupit rozsáhlé amputace. Až 28. května byl nalezen poslední mrtvý. Z 210 vojáků pochod přežilo pouze 11. Veřejnost byla o neštěstí informována prostřednictvím tisku. V místě neštěstí dnes stojí památník vyobrazující Fusanosukeho Gota, který kvůli omrzlinám přišel o všechny končetiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "23. ledna 1902 došlo k rozsáhlé tragédii, když 199 z 210 vojáků 5. pěšího pluku japonské císařské armády umrzlo během cvičného zimního přechodu pohoří Hakkóda. Jedná se o historicky nejhorší tragédii spojenou s horskými výstupy.", "tgt_summary": "八甲田雪中行军遭难事件是在1902年(明治35年)1月发生于日本青森县八甲田山的山难事件。当时的日本帝国陆军第8师团的步兵第5连队,为了进行寒冷天气的军事训练,由青森县青森市出发前往八甲田山的田代新汤,在雪中行军途中遇难。参加此次训练的210人中有199人死亡(其中6名为救出后死亡),是日本的冬季军事训练史上最多死伤者的事故,也是近代史上最大规模的山岳遭难事故。", "id": 1989493}
{"src_title": "Stejnopohlavní manželství na Islandu", "tgt_title": "冰岛同性婚姻", "src_document": [{"title": "Registrované partnerství.", "content": "Návrh zákona o registrovaném partnerství (islandsky:staðfestur staðfest) párů stejného pohlaví byl islandskému parlamentu předložen v r. 1996. 4. června téhož roku jej přijal Althing v poměru hlasů 44:1. Nový zákon se stal účinným 27. června 1996. Tento zákon byl posléze zrušen přijetím zákona o genderově-neutrálním manželství.  Registrované partnerství bylo přístupné pouze stejnopohlavním párům a garantovalo jim zcela stejná práva a povinnosti jako mají manželé. Všechny politické strany zastoupené v Althingu zákon podporovaly.  8. května 2000 přijal islandský parlament novelu zákna o registrovaném partnerství v poměru hlasů 49:1. Ta umožnila cizincům, kteří mají nejméně dva roky na Islandu trvalý pobyt, uzavřít registrované partnerství. Jiná novela umožnila osobě žijící v registrovaném partnerství osvojení biologického dítěte svého partnera, pokud se nejednalo o dítě osvojené v zahraničí. Island se tak po Dánsku stal druhou zemí na světě, která poskytla homosexuálním párům určitá adopční práva.  2. června 2006 přijal parlament zákon zcela zrovnoprávňující homosexuální páry v adopčním procesu, rodičovství a přístupu k asistované reprodukci. Žádný zákonodárce nehlasoval proti a zákon nabyl účinnosti 27. června 2006.  Novela, která nabyla účinnosti 27. června 2008, povolila Islandské církvi a jiným náboženským skupinám žehnat registrovaným homosexuálním párům před Bohem.  Jedním ze známých Islanďanů žijících v registrovaném partnerství byla také bývalá premiérka Jóhanna Sigurðardóttir a její partnerka Jónína Leósdóttir. 27. června 2010 si pár nechal změnit svůj svazek na manželství.", "section_level": 1}, {"title": "Stejnopohlavní manželství.", "content": "Islandská vláda sestavená v dubnu 2009 oznámila, že za svého působení zpracuje vlastní návrh zákona o manželství pro všechny. Platforma vládní koalice 'Aliance sociální demokracie a Hnutí zelená levice' zveřejnila 19. května 2009, že novela zákona o manželství bude s největší pravděpodobností přijat. Nebyl přesně řečen její obsah, ale tak nějak se vědělo, že se jedná právě o zpřístupnění manželství párům stejného pohlaví. Opoziční Progresivní strana taktéž podporovala manželství pro všechny.  18. listopadu 2009 potvrdila islandská ministryně spravedlnosti a lidských práv Ragna Árnadóttir, že vláda pracuje na vlastním návrhu novely zákona o manželství pro všechny. 23. března 2010 předložila vláda návrh na zrušení zákona o registrovaném partnerství a jeho nahrazení genderově-neutrálním manželstvím. 11. června 2010 přijal tento návrh islandský parlament v poměru hlasů 49:0. 7 zákonodárců se zdrželo a 7 bylo nepřítomných. Zákon se stal účinným 27. června 2010.  Hlasování Althingu 11. června 2010", "section_level": 1}, {"title": "Veřejné mínění.", "content": "Podle průzkumu Gallup z února 2000 podporovalo právo leseb a gayů na osvojení dětí 53 % Islanďanů, 12 % bylo neutrálních a 35 % bylo proti.  Pozdějí anketa Gallup z července 2004 ukázala, že 87 % Islanďanů podporuje stejnopohlavní manželství. Jiná od Fréttablaðið uskutečněná v listopadu 2005 ukázala, že 82,3 % obyvatelstva podporuje právo leseb podstupovat umělé oplodnění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stejnopohlavní manželství je na Islandu legální od 27. června 2010. Návrh zákona redefinující manželství na genderově-neutrální byl přijat Althingem 11. června 2010. Žádný z členů parlamentu nehlasoval proti návrhu a podle statistik veřejného mínění se stejnopohlavní manželství těší na Islandu velké podpoře. Island se takto stal devátou zemí na světě, která legalizovala stejnopohlavní manželství.", "tgt_summary": "2010年6月27日,冰岛容许同性婚姻的法律生效。2010年6月11日,冰岛国会在无人反对下通过性别中立婚姻法,而且公众非常支持此法案。冰岛成为全球第九个全国性给予同性注册结婚的国家。", "id": 925585}
{"src_title": "Jasuhiro Jamašita", "tgt_title": "山下泰裕", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "S judem začínal na základní škole v rodné horské obci Jamato v prefektuře Kumamoto v deseti letech. V dětství poutal pozornost zavalitou postavou a záhy si ho vyhlédl sensei úspěšného školního týmu v hlavním městě regionu Kumamoto Reisuke Širaiši. Po dlouhém přemlouvání ho sensei Širaiši s rodiče přemluvili k přesunu do Kumamota, kde se judu začal věnovat vrcholově. V tomto období získal své stravovací návyky, které novinářům popisoval jeho blízký přítel, osobní trenér (spartingpartner) a tiskový mluvčí Radomir Kovačević. Sensei Širaiši s ním měl velké plány a během čtyř let ho vykrmil na váhu až 130 kilogramů. Jeho rozměry neunikly pozornosti skautů daleko bohatšího sportu sumó, ale zisk zlaté olympijské medaile ho přiměl u juda vydržet. V sedmnácti letech ho zlákalo lepší tréninkové zázemí univerzity Tókai v Tokiu, kde nejprve dokončil středoškolská studia na \"Tókai Sagami\".  Na univerzitě Tókai se ho ujal dvojnásobný mistr světa Nobujuki Sató, pod jehož vedením se v roce 1975 dostal do japonské seniorské reprezentace. Pod vedením Nobujuki Satóa zdokonalil své ne-waza (boj na zemi), ale především se naučil stabilizovat svoji váhu (cca 125 kg), při které zvládal fyzicky náročné, taktické zápasy s evropskými obranáři. Proti Evropanům, jejichž fyzické dispozice činily japonským těžkým vahám od šedesátých let nemalé problémy (Nizozemci, Sověti, Němci) mu pomohl i skoro dvoumetrový Srb Radomir Kovačević, který na univerzitě Tókai studoval. Od října 1977 se datovala jeho neporazitelnost, která trvala do konce jeho sportovní kariéry v roce 1985 a činí 203 vyhraných zápasů v řadě. Do této bilance se počítá 7 remíz, které v judu znamenají vítězství/prohra po hantei (praporky).  Jeho mezinárodní sportovní kariéru do velké míry ovlivnila politika konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let – olympijské hnutí versus profesionalismus ve sportu, studená válka, vzestup politiky Číny, rasismus. V roce 1976 se jako junior do japonského olympijského týmu pro olympijské hry v Montréalu nevešel. V roce 1977 ho o účast na později zrušeném mistrovství světa v Barceloně připravily spory Španělska s Mezinárodní judistickou federací. V roce 1980 ho o účast na olympijských hrách v Moskvě připravil bojkot zemí sympatizujících s politikou Spojených států amerických. Nevyřešenou otázkou tak zůstalo v jaké formě by na olympijských hrách v Moskvě startoval. Dva měsíce před začátkem soutěží si koncem května, během japonského mistrovství těžkých vah v zápase s Sumio Endóem zlomil levý kotník..  V roce 1984 startoval na svých prvních olympijských hrách v Los Angeles. Cestu za vysněnou zlatou olympijskou medailí mu neulehčil ani bojkot zemí Východního bloku. V zápase druhého kola s Němcem Arthurem Schnabelem si natáhl pravý lýtkový sval. V zápalu boje zápas dokončil vítězstvím na submisi škrcením. V semifinále však viditelně kulhal a Francouz Laurent Del Colombo se toho snažil hned v úvodu využít pravým útokem o-soto-gari, který jen s problémy ustál. Ve druhé minutě zápasu vykouzlil své překrásné o-uči-gari, poslal Francouze na zem a nasadil mu osae-komi. Ve finále proti Egypťanu Mohamedu Rašvánovi po minutě boje okontroval jeho pokus o levé o-soto-gari a na zemi mu nekompromisně nasadil osae-komi. Získal zlatou olympijskou medaili.  V roce 1985 po sérii vleklých zranění oznámil v 28 letech v červnu konec sportovní kariéry. Po skončení sportovní kariéry pracoval jako asistent a později jako profesor na univerzitě Tókai. Působil u japonské seniorské reprezentace, je pravidelně volen do komisí v Mezinárodní judistické federaci. Je držitelem 8 danu.  Jamašitovo kouzlo osobnosti nespočívalo jen v jeho šibalském úsměvu. Žádný jiný japonský judista nevyhrál vysoce prestižní japonské mistrovství bez rozdílu vah tolikrát co on. Všech svých sportovních úspěchů dosáhl svojí technickou vybaveností jak v postoji tak na zemi, zápasnickým entusiasmem, ale i taktikou. Byl mistrem kontrachvatů. Jako pravák bojoval z levého úchopu, na který ho přeorientoval jeho první sensei Širaiši. Na těžkou váhu se uměl pohybovat a pro většinu soupeřů byla smrtící jeho kombinace levých aši-waza (o-uči-gari, o-soto-gari, sasae apod.) s technikami v boji na zemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jasuhiro Jamašita (1. června 1957 Jamato, Japonsko) je bývalý japonský zápasník–judista, všeobecně považovaný za největšího japonského judistu všech dob. Je devítinásobným mistrem Japonska v kategorii bez rozdílu vah, olympijský vítěz a trojnásobný mistr světa v těžké váze.", "tgt_summary": "山下 泰裕(1957年-6月1日),日本柔道运动员,出生地为熊本县上益城郡矢部町(现山都町)。", "id": 932645}
{"src_title": "Josefína Bakhita", "tgt_title": "若瑟芬·柏姬妲", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rané dětství a únos.", "content": "Bakhita se narodila ve vesničce Olgossa na úpatí hory Agilerei do rodiny vyznávající monoteismus s animistickými prvky. Její otec byl bratr náčelníka vesnice a vlastnil pole s plantážemi. Jméno, které jí dali rodiče, zapomněla. Ve svých devíti letech, roku 1878, se vydala s kamarádkou na pole poblíž domova a byla unesena otrokáři. Stala se tak jednou z mnoha obětí četných nájezdů pořádaných náčelníky okolních kmenů, kteří museli Egyptu platit buď majetkovou daň, nebo daň ve formě otroků. Dostala nové jméno Bakhita, což znamená \"šťastná\".", "section_level": 2}, {"title": "Otroctví.", "content": "Byla několikrát prodána na trzích v Chartúmu a El Obeidu. Prošla si krutým zacházením a fyzickým i psychickým utrpením včetně zkroucení prsou a vyřezávání ornamentů do těla. Roku 1883 byla prodána italskému konzulovi Callistu Legnanimu. Novou životní situaci popsala slovy: \"\"Ještě jsem nebyla svobodná, ale začaly se dít změny. Byl konec s bičováním, tresty i urážkami, zkrátka byl to konec deseti let nelidského zacházení.\"\"", "section_level": 2}, {"title": "Odchod do Itálie.", "content": "Politické změny přiměly Legnaniho k návratu do Itálie. Bakhitu vzal s sebou a svěřil ji svému příteli tlumočníku Augustu Michielimu, v jehož rodině se právě narodila dcera. Bakhita se stala ošetřovatelko Michieliho dcery.", "section_level": 2}, {"title": "Konverze a vstup do kláštera.", "content": "Když rodina potřebovala odcestovat, umístila Bakhitu s dítětem do Katechumenického centra sester kanosiánek v Benátkách. Tam se Bakhita poprvé důkladně seznámila se základy křesťanství a v lednu 1890 přijala křest i nové jméno Josefína. Přes nabídku Michieliových se odmítla vrátit do Afriky. Rozhodla se vstoupit do kongregace Dcer křesťanské lásky a zůstat v klášteře. Často připomínala, že křest pro ni znamenal druhé vyvedení z otroctví.", "section_level": 2}, {"title": "Řeholní život.", "content": "Roku 1902 byla sestra Josefína Bakhita z Benátek poslána do řeholního domu ve Schiu. Z počátku se dostávala do nekomfortních situací kvůli barvě pleti. V roce 1907 byla povýšena na hlavní kuchařku komunitní kuchyně. Představená Markéta Bonotto ji požádala, aby sepsala svůj životní příběh. Tak vznikl třicetistránkový rukopis \"Storia meravigliosa\". Během první světové války pracovala Bakhita jako ošetřovatelka ve vojenské nemocnici a starala se o zákristii. Vojenský kaplan B. Cesaretti o ní svědčil: \"\"Jedním z jejích úkolů byla starost o sakristii. Preciznost a svědomitost v této službě prozrazovaly její úctu k eucharistii...s nesmírnou radostí připravovala oltář i bohoslužebné předměty.\"\" Roku 1922 překonala zápal plic a výrazně zeslábla. Byla jí tedy svěřena funkce fortnýřky. 10. srpna 1927 složila věčné sliby v Miranu. Po druhé světové válce se jí opět zhoršilo zdraví. Trpěla astmatickou bronchitidou, atritidou, synovitidou a elefantiázou i přes velké bolesti a omezení pohybu prohlásila: \"\"Jsem na hoře Tábor, ne na Kalvárii.\"\"  Zemřela v pověsti svatosti 8. února 1947 po boji s nemocí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Svatá Josefína Bakhita (1869 Olgossa – 8. února 1947, Schio) byla zotročená súdánská dívka, která se po svém příchodu do Itálie stala křesťankou a řeholnicí kongregace kanosiánek. Je často zmiňována v encyklice Spe salvi papeže Benedikta XVI., v den jejího svátku se připomíná \"Světový den modliteb za oběti obchodu s lidmi\" a je také patronkou katolické církve v Súdánu.", "tgt_summary": "若瑟芬·柏姬妲( 1869年-1947年-2月8日),出生于苏丹德化的奥高沙。于2000年由教宗若望保禄二世册封为圣女。原先为黑奴,被人口贩卖。圣名为 若瑟芬·丽达·幸运儿(Giuseppina,Margerita e Fortunata)", "id": 17252}
{"src_title": "Lezení na obtížnost", "tgt_title": "難度攀登", "src_document": [{"title": "Klasifikace obtížnosti lezení.", "content": "Obtížnost lezeckých cest je regionálně klasifikována mnoha stupnicemi s odlišným historickým vývojem. Ke srovnání potom slouží tabulky porovnání obtížnosti (existuje více odlišných zdrojů). Mezi celosvětově nejrozšířenější klasifikace pro lezení s lanem patří klasifikace \"UIAA\", \"francouzská\" a \"americká\". Obdobně se odlišují klasifikace při boulderingu, i zde je jich několik.  Některé klasifikace měly dříve uzavřenou horní hranici, postupem času ale přesto několikrát docházelo k jejich rozšíření nahoru. Mezi jednotlivými stupni obtížnosti se často používají písmena a znaménka pro jejich jemnější odstupňování, nebo také lomítka jako mezihodnoty.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace pro lezení s lanem.", "content": "\"název a příklad číslování\"", "section_level": 2}, {"title": "Stupnice obtížnosti.", "content": "viz článek Stupnice obtížnosti (horolezectví)", "section_level": 2}, {"title": "Posun výkonnosti.", "content": "Mezi významné milníky horolezectví či lezení patří překonávání lidských hranic a posouvání klasifikace, a to dále ještě s rozlišením u všech významných stylů přelezu (OS, flash, RP, PP). Zaznamenávají se nejvyšší klasifikace přelezené lezci jednotlivých národů u mužů i žen. Nejmladší lezci, kteří přelezli velmi těžce klasifikované výstupy. Nejtěžší cesty přelezené v jednotlivých oblastech či regionech. Také většina jednotlivců si zaznamenává dosažené úspěchy a nejtěžší přelezené cesty, k tomu se používají \"papírové\" nebo elektronické či internetové lezecké deníčky (např. Čechy: Lezec.cz, ve světě: 8a.nu). U významných cest se eviduje kdo a kdy je přelezl, v jakém stylu, na kolik pokusů a v jakém období.  V regionálním i celosvětovém měřítku lze obvykle výkony porovnávat až s časovým odstupem (např. až za několik let se stejní lezci dostanou k vzájemnému přelezu svých nejtěžších cest, nebo tyto výstupy zopakují další lezci a upřesní jejich obtížnost.", "section_level": 2}, {"title": "Obtížnost na závodech.", "content": "Lezení na obtížnost je v novodobých mezinárodních závodech nejstarší disciplína, např. v Sovětském svazu se ale také již dříve závodilo v lezení na rychlost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lezení na obtížnost (O, Obtížnost, : \"L, Lead\") je disciplína sportovního lezení, při které se sportovci – lezci snaží vylézt cestu na hranici svých možností. Mezi lezci je tato disciplína nazývána královskou.", "tgt_summary": "难度攀登(英语:Lead Climbing,又称为先锋攀登)是攀岩的技术性称呼。而成为室内体育项目的难度赛则是运动攀登三大项目的一种,世锦赛的正式项目,亦是混合赛的末项比赛。限时为6分钟,只进行一场比赛,选手需要在限时内不断向上攀登,只得一次尝试机会,跌下便完结。由于难度赛的辅助物较少及刁钻,因此与抱石一样非常考验选手的韧力和技术。选手上升时需要不断把绳索悬挂在墙上的扣中。选手不断上升时会由不同的计分点,较高者为先,若选手成功攀至顶点,则取花费时间较少者为胜。若出现同分(即多于一名选手在到达同一个计分点跌下),初赛中便会视为同分,决赛则会视初赛成绩较佳者为先。", "id": 1586689}
{"src_title": "Albazino", "tgt_title": "雅克萨", "src_document": [{"title": "Geografie a doprava.", "content": "Vesnice Albazino leží na levém břehu řeky Amur, na rusko-čínské hranici, a to jižně od města Skovorodino, sídla stejnojmenného rajónu. Po silnici (přes osady Lesnoj, Sredněrejnovskij, Tajožnyj a vesnici Džalinda) je od Skovorodina vzdáleno kolem 85 km. Na jih (po proudu Amuru) vede z Albazina silnice k vesnici Osežino. Nejbližší stanice Zabajkalské železnice je Rejnovo. Autobusová doprava spojuje Albazino se Skovorodinem.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Na podzim roku 1650 obsadil Jerofej Pavlovič Chabarov opevněné městečko daurského náčelníka Albazy (), rozložené na Amuru nedaleko od soutoku řek Šilka a Arguň, naproti ústí řeky Albazichy. Po odchodu Chabarovova oddílu následujícího jara sídlo zůstalo opuštěné, dokud se zde roku 1665 neusadili ruští kozáci, lovci a rolníci v čele s Nikiforem Černigovským, kteří odešli na Amur po vzbouře proti ilimskému vojevodovi. Nejbližší představitelé ruského státu – správci Něrčinska – už roku 1666 Albazince v čele s Černigovským uznali za legitimní reprezentanty Ruska na horním Amuru. Albazin a okolní osady poté administrativně podléhaly Něrčinsku a odesílaly do Moskvy daň v kožešinách (jasak) vybranou od domorodců. Roku 1675 byl Černigovskij i jeho lidé omilostněni.  Osídlení Albazinu a okolí rychle rostlo a začátkem 80. let už byl albazinský region nejvíce zasídlenou částí Zabajkalska. Celkem v Zabajkalí a Poamuří žilo začátkem 80. let cca 1500 mužů ruského osídlení a stovky žen a dětí. Z toho v Albazinu a okolí přes 200 kozáků a, podle různých odhadů, přes 300, přes 400 nebo kolem 500 rolníků, a několik set lovců, nájemných pracovníků a obchodníků. Na Amur samovolně přesídlilo tolik Rusů, až se sibiřské úřady od Jeniseje po Jakutsk začaly obávat vylidnění „svých“ regionů.  V Albazinu uvnitř opevnění stály dva kostely, úřední budovy, vojevodský dvůr a 53 budov obyvatel. Mimo něj žilo do padesáti rolníků. V okolí Albazinu – tj. od ústí Argunu níže v délce cca 300 verst (přes 320 km) – žili rolníci ve více než dvou desítkách obcí a osad. Nedaleko (5 km) od Albazinu stál klášter s vlastními polnostmi. Oseto bylo přes 1000 děsjatin (přes 1000 ha) polí, roku 1686 v podmínkách války 500 desjatin; v oblasti stálo několik mlýnů. Rolníci měli nemalé množství dobytka: roku 1685 Mandžuové zabavili Albazincům přes 2000 hlav skotu. Obilí se vyváželo do Něrčinska. Zemědělství se rozvíjelo s minimální státní podporu. Rozvíjel se i lov, v sezóně 1684/85 desetiprocentní daň ze sobolů ulovených ruskými lovci (401 sobolů) téměř dosáhla výše jasaku vybraného v albazinské oblasti od domorodců (425 sobolů)  V letech 1679-1681 albazinští kozáci podle příkazu z Něrčinska postavili menší ostrohy na středním Amuru v povodí Zeji – roku 1679 Selemdžinský v ústí Selemdži a Verchnězejský na horním toku Zeji, a roku 1680 Dolonský na Zeje v ústí Dolonky.  Roku 1682 bylo založeno Albazinské vojevodství, které zahrnovalo Poamuří na obou březích řeky od soutoku Šilky a Arguni po Zeju. Správu vojevodství převzal Alexej Larionovič Tolbuzin, který do Albazinu přijel roku 1684.  Mandžuská říše Čching ovládající Čínu se už od 40. let 17. století snažila vytlačit Rusy z Poamuří. Začátkem 80. let Čchingové potlačili povstání v Číně a přenesli pozornost na sever. Po několikaletých přípravách roku 1685 vytáhla na Albazin čchingská armáda o 15 tisících mužů s 200 kanóny. Pevnost bránilo 450 kozáků pod vojvodou Tolbuzinem, udrželi se pouze několik dní, pak byl Albazin dobyt a zničen. Čchingská armáda se poté vrátila na jih. Rusové ovšem v létě 1686 Albazin obnovili. Čchingský císař Kchang-si nařídil nový útok s posilami až z Fu-ťienu. V květnu 1686 čchingská armáda dorazila k Albazinu a zaútočila něj, měla několik tisíc mužů se 40 kanóny. Rusů tentokrát bylo na tisíc, měli tucet děl a vybudovali silné opevnění. Pod velením Afanasije Bejtona se úporně bránili do poloviny roku 1687, kdy čchingský císař Kchang-si nechal obléhání ukončit a dal přednost diplomatickému jednání. To už Albazin bránilo jen 66 kozáků. I po skončení obležení Čchingové pustošili albazinské zázemí.  Po podepsání Něrčinské mírové smlouvy roku 1689, podle které oblast připadla říši Čching, Rusové Albazin vyklidili.  Během nového osidlování Poamuří v 19. století byla na místě Albazina založena kozácká stanice. Začátkem 20. století v ní žilo kolem 600 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Částečně se zachoval albazinský ostroh, na místě kterého byl roku 2011 obnoven archeologický výzkum v rámci projektu Albazinské archeologické expedice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Albazino () je vesnice v Skovorodinském rajónu Amurské oblasti Ruské federace. Bylo to první ruské sídliště na řece Amur, založené roku 1651.", "tgt_summary": "雅克萨也作雅克塞(),俄文名阿尔巴津(清史稿中称阿勒巴沁,俄语:)或阿尔巴津诺(俄语:),是俄罗斯帝国在向东扩张中在外东北建立的最初的据点,位于黑龙江与额木尔河交界口东岸,西岸为今中国黑龙江省呼玛县。现该地为俄罗斯阿穆尔州阿尔巴津诺。", "id": 1991118}
{"src_title": "Air-Sol Moyenne Portée", "tgt_title": "ASMP飛彈", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Střelu ASMP vyvinula francouzská zbrojovka Aérospatiale jako náhradu za do té doby užívané neřízené jaderné pumy. Roku 1986 byla zavedena do výzbroje francouzských bombardérů Mirage IVP a roku 1988 do výzbroje letounů Mirage 2000N. Později byla integrována také do výzbroje palubních útočných letounů Super Étendard (tehdy operující z letadlové lodě \"Foch\" (R99)) a bojových letadel Rafale (ve verzích B, C a M). Celkem bylo vyrobeno 84 střel ASMP. Na počátku roku 2000 se celkem 60 střel nacházelo u jednotek vyzbrojených stroji Mirage 2000N a 24 střel u jednotek námořnictva s letouny Super Étendard.  Spojením střely ASMP a vylepšeného náporového motoru, vyvinutého v programu VESTA, vznikla modernizovaná střela ASMP-A. Vývoj střely začal roku 2000. Ta dosavadní model nahradí ve výzbroji letounů Mirage 2000N a Rafale (typy Mirage IVP a Super Étendard již byly vyřazeny). Střela je obratnější a má dosah prodloužený až na 500–600 km. První zkušební střela ASMP-A byla úspěšně vypuštěna 23. listopadu 2010 z letounu Mirage 2000N (operace Topaz). Střela ASMP-A vstoupila do služby v říjnu 2009 u letounů Mirage 2000NK3 a v červenci 2010 u letounů Rafale. Společnost MBDA do roku 2011 vyrobila 54 střel ASMP-A.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "ASMP.", "content": "Po vypuštění střelu pohání raketový motor na pevné pohonné látky (booster), díky kterému dosáhne rychlosti umožňující zapnutí hlavní pohonné jednotky – náporového motoru na tekuté pohonné látky vyvinutého společností Aérospatiale. Díky němu může letět rychlostí 2 M u země a 3 M ve velké výšce. Střela je vyzbrojena taktickou jadernou hlavicí o síle 300 kT. Na cíl je naváděna pomocí inerciálního navigačního systému. Při vypuštění z velké výšky má střela dolet 300 km, ale z malých výšek pouze 100 km.", "section_level": 2}, {"title": "ASMP-A.", "content": "Střela ASMP-A je poháněna startovacím raketovým motorem na pevné pohonné látky SNPE a letovým náporovým motorem na tekuté pohonné látky, díky kterému se pohybuje trojnásobkem rychlosti zvuku. Její dolet je 500 km. Nese termonukleární hlavici TNA (\"Tête nucléaire aéroportée\") nového typu o síle 300 kT.", "section_level": 2}], "src_summary": "Air-Sol Moyenne Portée (ASMP, ) je francouzská letecká nadzvuková řízená střela středního doletu nesoucí taktickou jadernou hlavici. Bývá klasifikována jako střela s plochou dráhou letu. Do služby byla zavedena roku 1986. Modernizovaná verze střely s jiným motorem a prodlouženým doletem nese označení ASMP-A (\"Air-Sol Moyenne Portée Amélioré\"). Střela tvoří jeden ze základních prvků francouzského jaderného arzenálu. Ve francouzské obranné doktríně se jedná o střelu posledního varování před plným užitím jaderného arzenálu (mezikontinentální balistické rakety). Střela je ve výzbroji francouzského letectva (\"Forces aériennes stratégiques\") a námořnictva (\"Force aéronavale nucléaire\"). V použití střel je vycvičena část pilotů bojových letounů Rafale M operujících z letadlové lodě \"Charles de Gaulle\" (R91).", "tgt_summary": "ASMP中程空对地导弹(,意为「中程空对地导弹」)是法国宇航为法国军队开发的一种空射超音速核子巡弋导弹,属于法国核威慑力量的一部分,在法国的核武战略理论中,ASMP导弹定位为全面核报复行动前的「最终警告」武器。", "id": 414012}
{"src_title": "No Child Left Behind Act", "tgt_title": "有教無類法案", "src_document": [{"title": "Výhody zákona NCLB.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Školy se zvýšenou odpovědností za výsledky vzdělávání.", "content": "Tímto zákonem se zvýšila odpovědnost škol a učitelů za dosažené výsledky studentů v mnohem větší míře, než tomu bylo doposud. Jednotlivé školy se musí účastnit každoročních testů. Standardy pro tyto testy si vytvářejí jednotlivé státy samostatně, protože zákon NCLB nedefinuje jednotné standardy, které by platily pro všechny státy. Podle zákona NCLB se na základě výsledků zmíněných testech měří jak velké zlepšení výsledků dosáhli studenti dané školy během daného školního roku. Na základních školách se musí měřit dané testování výsledků studentů každý rok v 3. až 8. ročníku. Na středních školách se musí provést dané testování výsledků studentů alespoň jednou za čtyři roky. Na základě NCLB školy, které v daných testech nedosáhli během roku žádné zlepšení výsledků, nebo došlo u nich ke zhoršení výsledků, dostanou následující rok méně financí od státu jako předešlý rok, nebo budou potrestány jiným způsobem. Pomocí těchto změn dosáhl zákon NCLB zvýšení úlohy státu ve veřejném vzdělávání.  Zákon NCLB finančně odměňuje školy, na kterých studenti se zdravotním postižením a s individuálním studijním plánem dosahují pokroku ve výsledcích a které poskytují těmto studentům i jiná opatření než jim usnadnit nebo poskytnout vzdělání.  Podle zákona NCLB musí školy a školní okresy informovat rodiče studentů o výsledcích, které dosáhly školy ve standardizovaných testech a o tom, zda jsou učitelé, kteří učí jejich děti, dostatečně kvalifikovaní na vyučování. Rodiče jsou také zapojeni do rozhodování o školních osnovách a školních pokynech.", "section_level": 2}, {"title": "Školy a povinnost výběru školy.", "content": "Podle zákona NCLB školy jsou povinny poskytnout studentům možnost přestoupit na jinou školu, nebo zajistit jejich doučování nebo školní programy po škole, pokud nesplňují standardy každoročního testování nejméně dva roky po sobě.", "section_level": 2}, {"title": "Školy a vyučovací metody spojené s vědeckým výzkumem.", "content": "Školy musí, podle zákona NCLB, využívat na vyučování pouze vědeckým výzkumem podložené programy a metody. Podle zákona NCLB je tento vědecký výzkum založený na „systematických, objektivních a striktních postupech pro získání spolehlivých a platných poznatků“. Výsledky získané z takového výzkumu jsou „reprodukovatelné a použitelné“. Naopak nevědecké metody a jiné formy kvantitativního výzkumu nejsou, podle zákona NCLB, použitelné pro rozhodování o výuce dětí.", "section_level": 2}, {"title": "Zákon NCLB a zlepšení dosažených výsledků studentů.", "content": "V historii Spojených států nebyl ještě nikdy použit lepší systém odpovědnosti státu za dosažené výsledky studentů, jak systém který zavedl zákon NCLB. Státy, které zavedly tento systém odpovědnosti státu za vzdělání studentů podle zákona NCLB, dosáhly dosud největší růst znalostí studentů. Tento systém odpovědnosti pomáhá i odhalit školy, které nezajišťují základní dovednosti a znalosti studentů na dostatečně vysoké úrovni.  Na základě výsledků studie, která byla dělaná v roce 2005, je zřejmý fakt, že zavedení zákona NCLB zlepšilo výsledky studentů v předmětech matematika a čtení. Podle výsledků této studie si velmi dobře počínali studenti ve věku 9 let, kteří dosáhli větší zlepšení jak dosaženo zlepšení studentů za posledních 28 let spolu. Rekordně úspěšné výsledky dosahovaly hispánské a studenti černé pleti. V daném roce 2005 byly rozdíly ve znalostech devítiletých hispánských studentů a devítiletých studentů bílé pleti v předmětech matematika a čtení na historickém minimu. Celkově se, podle výsledků této studie, více než čtyřicet států zlepšilo nebo zůstalo na stejné úrovni, co se týče úrovně vzdělání studentů.  Zavedení zákona NCLB způsobilo, že zdravotně postižení nebo zdravotně omezení studenti píší stejné testy a jsou hodnoceni stejně jako studenti bez postižení. Právě toto jednotné hodnocení znalostí způsobuje, že zdravotně postižení nebo zdravotně omezení studenti jsou začleňování do kolektivu a nedostatky ve výuce těchto znevýhodněných studentů jsou včas identifikovány a řešeny.", "section_level": 2}, {"title": "Zákon NCLB a podpora pro individuální studující studenty.", "content": "Zákon NCLB mluví také studentech s individuálním studijním plánem. Konkrétně říká, že tito studenti musí mít adekvátní ubytování během každoročního testování. Výsledky těchto studentů se hodnotí stejně jako pro jiné studenty pouze v tom případě, že ubytování nemá vliv na výsledky hodnocení. V případě potřeby, je podle zákona NCLB povoleno, aby studenti s individuálním studijním plánem měli během testování zajištěn delší dobu na vypracování testů, klidnější atmosféru, samostatnou třídu, překlad zadání testů do rodného jazyka nebo možnost odpovídat na otázky z testů ústní formou.", "section_level": 2}, {"title": "Nevýhody zákona NCLB.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zákon NCLB a „zlepšení“ dosažených výsledků studentů.", "content": "Co se týče zlepšení výsledků znalostí studentů, po zavedení zákona NCLB, dochází ke snížení úrovně vzdělávání studentů, tím že každoroční testování škol nutí státy aby sledovaly nižší cíle vzdělanosti studentů. Jednotlivé státy mohou vhodnými zásahy dosáhnout zlepšení dosažených výsledků nebo snížení bariéry mezi vědomostmi znevýhodněných a zdravotně postižené studenty a studenty bez zdravotního omezení. Stát Missouri otevřeně přiznal, že dosáhl lepší výsledky v testech pomocí snížené úrovně standardů. Druhým způsobem jak dosáhnout lepších výsledků testů je možnost překvalifikování neúspěchů, které školy dosáhly v testech. Bylo totiž prokázáno, že školy snižují nepříznivé statistiky výsledků testů pomocí různých kreativních forem překvalifikování neúspěchů.  Výsledky zmíněné studie z roku 2005 jsou zároveň zavádějící, protože nárůst v dosažených výsledcích znalostí studentů byl stejný mezi lety 2000 a 2003 jako mezi lety 2003 a 2005. Tento fakt vylučuje tvrzení, že zákon NCLB měl vliv na zvýšení výsledků znalostí studentů v roce 2005. Tato studie dále ukazuje, že některé skupiny studentů měli výsledky stejné nebo i horší než v předchozím období. Opět, jak to vyplývá z výsledků studie, se narazilo na problém, že testy mohly být děláno jednodušší, aby se dosáhlo požadované zlepšení.", "section_level": 2}, {"title": "Zákon NCLB a sestavování standardizovaných testů.", "content": "Na základě zákona NCLB bylo zavedeno pravidlo stejného testu pro každého studenta, tedy standardizované testy pro studenty. Zákon NCLB, který posuzuje výsledky těchto testů nepřímo vybízí učitele, aby učili jen ty vědomosti a dovednosti, které jsou nezbytné pro zvýšení úspěšnosti testů. Tím pádem se učitelé nezaměřují na učení školních osnov v plném rozsahu. Tento jev je označován jako „učení se na testy“. Je tedy logické, že při tomto jevu došlo ke zlepšení výsledků testů. Na druhé straně „učení se na testy“ jako vyučovací metoda nedosahuje až takové zlepšení výsledků jako metody, při kterých se studenti učí celé školní osnovy. Učitelé, kteří praktikují metodu \"učení se na testy\" dezinterpretují výsledky testů, které slouží k měření výsledků vzdělávání. V praxi se pak často stává, že učitelé dokážou předvídat obsah testů, ale ne fakt, z jakého typu úkolů budou složeny. Tím, že testy jsou standardizované mohou být studenti s postižením znevýhodněni až do takové míry, že může dojít k porušení zákona o postižení (IDEA). Tento zákon říká, že testy musejí být přizpůsobeny pro postižené studenty. Zákon NCLB však žádné takové přizpůsobení nedefinuje. Porušení zmíněného zákona o postižení způsobuje i fakt, že studenti se zdravotním postižením se učí ze stejných materiálů jako studenti bez zdravotního omezení.  Toto každoroční testování může přinést studentům i nemalé zdravotní problémy. Kromě faktu, že z tohoto každoročního testování vyplývají negativní emocionální účinky na zdravotní stav studentů, tak tyto účinky jsou spojovány s problémy celoživotního charakteru.  Celkově se dá říci, že někteří lidé podporují standardizované testování úrovně vzdělání studentů a někteří naopak jsou proti těmto dalším zkouškám a raději preferují názory učitelů a výsledky založené na hodnocení.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky zákona NCLB na umělecké a volitelné předměty.", "content": "Základními předměty, na které se zákon NCLB zaměřuje při hodnocení jsou čtení, matematika, angličtina nebo psaní. Tento jev má za následek fakt, že až 71% škol snížilo délku vyučovací doby a náklady pro předměty jako jsou historie, umění, hudba. Příčinou tohoto jevu je snaha škol o získání dostatku času a prostředků na vyučování těch předmětů, na které je zákon NCLB zaměřen a ve kterých nejsou školy schopny dosáhnout předepsané minimální dovednosti požadované zákonem NCLB.  Co je překvapivé je fakt, že takový předmět jako tělesná výchova, není prakticky vůbec poznamenána snížením nákladů nebo snížením vyučovacího času. Je to zarážející i z toho důvodu, že tělesná výchova nepatří mezi ty předměty, na které se při hodnocení zaměřuje zákon NCLB. Tento jev, proč není tělesná výchova negativně ovlivněna, má dvě příčiny:", "section_level": 2}, {"title": "Zákon NCLB a posílení / oslabení státu ve vzdělávání.", "content": "Účast konkrétního státu na zákoně NCLB by měl být dobrovolný a volitelný, protože stát jako takový nemá ústavní pravomoc v oblasti vzdělávání. Velká účast států na NCLB nelze chápat jako touha po zvýšeném vzdělání studentů, ale jako fakt, že státy se nechtějí vzdát finančních prostředků, které vyplývají ze zákona NCLB.", "section_level": 2}, {"title": "Zákon NCLB a nadaní studenti.", "content": "Přestože je zákon NCLB zaměřen na zvyšování vzdělanostní úrovně, nevyžaduje od škol, aby měli ve svých osnovách programy pro talentované nebo jiným způsobem nadané studenty. Během prvních let platnosti zákona NCLB se snížilo financování vládou na nadané studenty o třetinu. Zájem o nadané studenty najdeme jen v některých státech (např. Arizona, Kalifornie, Virginie a Pensylvánie).", "section_level": 2}], "src_summary": "No Child Left Behind Act (zkráceně NCLB). je zákon navržen administrací G. W. Bushe s cílem zlepšit úroveň vzdělání žáků. Americký Kongres přijal tento návrh zákona v roce 2001.", "tgt_summary": "有教无类法案(No Child Left Behind Act of 2001,Public Law 107-110),又译为不让任何孩子落后法案,简称为NCLB,是2002年1月8日由美国总统乔治·沃克·布什签署的一项美国联邦法律,该法案的措施的效力和愿望仍在引起热烈的辩论。", "id": 895216}
{"src_title": "Ďučeři", "tgt_title": "杜切尔人", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Z archeologického hlediska se ďučerská kultura vydělila ve druhé polovině 13. století jako následník kultury amurských Džürčenů. Podle zpráv ruských průkopníků 17. století byli Ďučeři zemědělci, stejně jako jejich příbuzní Gogulové (žijící v povodí Zeji) a severozápadní sousedé Dauři. Pěstovali žito, pšenici, ječmen, oves, proso, pohanku, vignu čínskou a konopí, na zahradách zeleninu. Chovali koně, skot a zejména prasata. Orali pomocí dřevěných rádel, zapřahali býky. Součástí jejich hospodářství byl i rybolov a lov. Zpracovávali kovy. Bylo jich přes 14 tisíc.  Jejich politickými centry byla hradiště, vesměs zděděná po předchozích národech, Džürčenech a Moche. Jedním za zachovalých ďučerských archeologických nalezišť je takzvané Grodekovské hradiště (Гродековское городище) u vesnice Grodekovo na Amuru jižně od Blagoveščenska v Amurské oblasti. Z archeologického výzkumu plyne, že vzniklo na přelomu prvního a druhého tisíciletí n. l. a zaniklo v polovině 17. století. Mělo značný rozsah, po obvodu 3 km. Jerofej Chabarov ho k roku 1652 popsal pod jménem Ajťun, jménem, které odpovídá jménu města Ajgun na protějším břehu Amuru, původně mandžuské pevnosti založené v 80. letech 17. století.  Ruští kozáci vybírali od Ďučerů (a Daurů a dalších amurských národů) daň (jasak) krátce v polovině 17. století, násilné chování Rusů však vedlo k útěku obyvatelstva na jih, navíc mandžuská vláda říše Čching (v rámci rusko-čchingské války) rozhodla o přesídlení amurských národů na své území v jižním Mandžusku, aby zbavila Rusy potravinové základny. Přesídlení proběhlo v 50. letech 17. století.  Za potomky Ďučerů jsou občas pokládáni Nanajci, Ulčové a další národy regionu. Historik Dálného východu Boris Polevoj Ďučery (minimálně část sídlící na Sungari a Ussuri) přímo ztotožnil s Nanajci.  Mnohem rozšířenější je však mínění vyslovené už v 19. století, že Ďučeři byli větví Džürčenů (resp. Mandžuů), která se po přesídlení na jih s Mandžuy splynula a jako samostatné etnikum zanikla. Zatímco Nanajci pocházejí z východněji od nich žijících Ačanů a Natků a na bývalá ďučerská území přišli až po ďučerském odchodu na jih.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ďučeři či Dučeři () je ruský název zřejmě tunguzského národa žijícího od 13. do poloviny 17. století na středním toku Amuru, přibližně od ústí Zeji po ústí Ussuri a poněkud dále po proudu.", "tgt_summary": "杜切尔人(дючеры、дучеры),是俄罗斯对黑龙江、结雅河与乌苏里江一带通古斯人的称呼。他们与满族及赫哲族有关系。", "id": 3061308}
{"src_title": "Jasak", "tgt_title": "牙薩克", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Slovo jasak se dostalo do ruštiny v počátcích dobytí a obsazení Sibiře a vytváření sítě sibiřských ostrohů a zimovišť, které sloužily jako místa výběru jasaku. Samotná daň byla placena už ve Zlaté hordě a jejích nástupnických státech, Astrachaňském a Kazaňském chanátu, od kterých převzali vybírání daně v kožešinách Rusové.  Výběr jasaku byl hlavním důvodem kvůli kterému se ruská vláda snažila připojit rozsáhlá sibiřská území. Jasak se vybíral v kožešinách sobolů, lišek, bobrů, kun a dalších kožešinových zvířat, někdy byl odváděn i ve skotu. Např. zabajkalští Burjati platili jasak (ve výši 1 sobola na poplatníka) v koních, skotu a velbloudech, přičemž se jedno zvíře počítalo za dvaapůl sobola. Výběr jasaku organizoval Sibiřský prikaz, od roku 1763 přešel do kompetence imperátorského kabinetu. Takto získané kožešiny tvořily v 17. a 18. století významný zdroj příjmů ruského státu.  Jasak byli povinni platit dospělí muži zdaněných kmenů, soupisy poplatníků byly vedeny v tzv. jasačných knihách. Jeho výše kolísala, byl určován pro každý kmen nebo region zvlášť. Obecně byl vyšší pro kmeny a národy, které hledaly u Ruska ochranu před útoky nebo výběrčími jasaku přicházejícími od jejich sousedů (například Ketové na střední Jeniseji byli před objevením se Rusů terčem nájezdů angarských Tunguzů a takřka vyhlazeni; k roku 1621 platili mimořádně vysoký jasak 12 sobolů na člověka; v analogické situaci se ocitli i kolymští Jukagirové tísnění Čukči, Tunguzi a Jakuty). Méně (1 sobol na osobu, případně i jen 0,4 sobola na osobu) platily kmeny podrobené Rusy silou, zejména pokud měly možnost ústupu mimo ruské území. U kmenů vzpurných a odmítajících jasak se je ruská vláda snažila obměkčit nabízením „panovníkových darů“ výměnou, v jiných oblastech Rusové používali systém rukojmích.  Výše jasaku postupně klesala s úbytkem zvěře, například u pitských Tunguzů na Jeniseji z 10 sobolů na člověka ve 30. letech 17. století na 2 soboly koncem století, v Jakutsku se počátkem stejného období snažili vybrat 3 soboly, koncem se dařilo získávat méně než 1 sobola. Zvláštností Jakutska také bylo, že většinu jasaku zde tvořily liščí kůže místo místo sobolích. Začátkem 18. století na východní Sibiři vybíralo od 0,6 po 1,5 sobola na poplatníka.  Kvůli stížnostem poplatníků roku 1763 zvláštní komise ruské vlády zrevidovaly a uspořádaly jejich povinnosti, přičemž pro každý rod a region určily výši odvodů. V případě nedostatku lovné zvěře povolily náhradu méně hodnotnými kožešinami nebo penězi. Další revize proběhla roku 1827, kdy byl výběr jasaku omezen na kočovníky, kdežto usedlí sibiřští domorodci byli zbaveni jasaku a zdaňování jako běžné obyvatelstvo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jasak (, – moc, vláda; – naturální daň, – daň) byla v Rusku od 15. do počátku 20. století naturální daň placená národy Sibiře a severu Ruska, odváděná především v kožešinách. Do počátku 18. století se vybírala i v Povolží.", "tgt_summary": "牙萨克(),是来自突厥语的俄文词语,即是贡品。最初是指罗斯公国向金帐汗国缴纳的贡品,后来指西伯利亚原住民向俄国人缴纳的毛皮税。", "id": 570820}
{"src_title": "Historie verzí Windows 10", "tgt_title": "Windows 10版本历史", "src_document": [{"title": "Technical Preview.", "content": "Windows 10 Technical Preview byla první veřejně vypuštěná verze. Stáhnout si ji mohl každý, Microsoft však varoval, že jde o velmi ranou verzi systému a mohou proto nastávat problémy jako zamrzání systému nebo odstranění uživatelských dat. Navíc je používání této verze doporučeno pouze technicky zdatnějším jedincům. Existuje ve dvou verzích: základní Windows 10 Technical Preview a verze pro firmy – Windows 10 Technical Preview for Business.", "section_level": 1}, {"title": "Build 9841.", "content": "Build 9841 je první verzí Technical Preview, který vyšel 1. října 2014. Obsahuje již dříve známé změny jako novou nabídku Start, kterou je možné přepnout do nabídky z Windows 8, virtuální pracovní plochy, spouštění \"moderních\" aplikací v okně a nebo vylepšené uchytávání oken. Zahrnuje také aplikaci Windows Feedback, pomocí které zanechávají její uživatelé zpětnou vazbu Microsoftu. Hlásí se jako 6.4", "section_level": 2}, {"title": "Build 9860.", "content": "Build 9860 vyšel 23. října 2014. Podle Microsoftu se většina změn udála uvnitř systému, jsou zde však také viditelnější změny, například přidání Notifikačního centra nebo více animací. Barva oken moderních aplikací se vrátila na standardní černou a při kliknutí na ikonu Wi-Fi na hlavním panelu se rovnou otevře nastavení sítí, nikoli wi-fi (tuto funkci však Microsoft vrátil zpět).", "section_level": 3}, {"title": "Build 9879.", "content": "Další sestavení Windows 10 vyšlo 13. listopadu 2014. Toto sestavení hlavně opravilo chyby a vylepšilo podávání zpětné vazby: byla přidána aplikace Insider Hub, která informuje o změnách v systému, a aplikace Windows Feedback byla vylepšena. Tlačítka Hledat a Task View lze nyní odstranit z Hlavního panelu. Navíc tato verze přináší několik nových ikon složek.", "section_level": 3}, {"title": "Build 9926.", "content": "Build 9926 byl vydán 23. ledna 2015. Toto sestavení přináší především českou lokalizaci, personální asistentku Cortana (ta funguje ale pouze s nastavenou angličtinou), nabídku Start kombinující nabídku z Windows 7 a 8, několik nových aplikací (Mapy, Fotografie a Xbox) a nové rychlé přepínače pro Wifi, Bluetooth a podobně. Již se hlásí jako Windows 10.0., obsahuje vylepšenou podporu grafiky API DirectX 12.", "section_level": 3}, {"title": "Build 10041.", "content": "Build 10041 byl uvolněn 18. března 2015. Tato verze systému přináší průhlednou nabídku Start, možnost přetahování oken mezi plochami, Cortana je dostupná pro některé další oblasti a Wi-Fi se nově zapíná a vypíná ve speciální nabídce, ne v nastavení. Změnou prošla také aplikace pro zasílání zpětné vazby, která usnadňuje testerům zasílání souhlasů s nápadem.", "section_level": 3}, {"title": "Build 10049.", "content": "Toto sestavení vyšlo 31. března 2015, ovšem pouze pro testery v tzv. Fast ringu. Neobsahuje mnoho změn, protože je vvydané krátce po předchozím buildu, tou zásadní je ale nový prohlížeč, Project Spartan.", "section_level": 3}, {"title": "Build 10061.", "content": "Build 10061 byl uvolněn 22. dubna 2015. Nabídka Start má opět více možností při změnách velikosti, přibyly možnosti pro přizpůsobení počítače. Zároveň sestavení obsahuje nové aplikace, Poštu, Kalendář a Počasí, které zapadají do celkového vzhledu systému.", "section_level": 3}, {"title": "Insider Preview.", "content": "Do fáze Insider Preview se systém dostal po konferenci Microsoft Build 2015.", "section_level": 2}, {"title": "Build 10074.", "content": "Toto sestavení vyšlo 30. dubna 2015 v předvečer konání konference Microsoft Build 2015. Sestavení 10074 přináší spíše dílčí změny systému. Došlo k opravě mnoha chyb, živé dlaždice dostaly jinou animaci a byly aktualizovány či přidány nové univerzální aplikace. Nové funkce dostala také Cortana, ta však v České republice není dostupná.", "section_level": 3}, {"title": "Build 10122.", "content": "Vyšel 20. května 2015.", "section_level": 3}, {"title": "Build 10130.", "content": "Vyšel 30. května 2015 (v USA 29. vlivem časového posunu). Platnost vyprší 2.10.2015 1:59.", "section_level": 3}, {"title": "Build 10158.", "content": "Vyšel 30. června 2015. Opravuje převážně chyby a obsahuje nové tapety na plochu. Také došlo k drobným kosmetickým změnám.", "section_level": 3}, {"title": "Build 10159.", "content": "Vyšel den po 10158 byly přidány 3 nové tapety včetně tapety Hero a přihlašovací/zamykací obrazovky. Taky opravuje okolo 300 chyb oproti předchozí verzi.", "section_level": 3}, {"title": "Build 10162.", "content": "Vyšel 3. července 2015. Má opravovat stabilitu, výkon baterie a kompatibilitu. Vyšlo i v pomalém okruhu a na ISO.", "section_level": 3}, {"title": "Build 10166.", "content": "Uvolněn 9. července 2015 v rychlém aktualizačním kanálu.", "section_level": 3}, {"title": "Build 10240.", "content": "Uvolněn 15. července 2015. Obsahuje novou verzi prohlížeče Edge, který má být výrazněji rychlejší. Jedná se o tzv. RTM(Release to Manufacturing – uvolněním do výroby), což je finální verze Windows 10. Finalní verze Windows 10 vyšla 29.7.2015.", "section_level": 3}, {"title": "Build 10532.", "content": "Vyšel asi měsíc po vydání Windows 10. Platnost tohoto sestavení vyprší 16.7.2016.", "section_level": 3}, {"title": "Build 10547.", "content": "Uvolněn 18.9.2015.", "section_level": 3}, {"title": "Build 10565.", "content": "Uvolněn 12.10. 2015. Přináší mnoho novinek, z nichž nejzajímavější je integrace služby Skype, podpora IP hovorů a videopřenosů (Messaging, Phone a Skype Video). V Centru akcí rovněž přibylo nové tlačítko Quick Reply pro okamžitou možnost odpovědi na zprávu bez nutnosti otevření aplikace. Tyto funkce se objeví také v chystané mobilní verzi Windows 10. Tento build obsahuje také vylepšenou aktivací, která bude ve finální verzi přijímat produktové klíče z Windows 7 a 8.x", "section_level": 3}, {"title": "Build 10576.", "content": "Uvolněn byl na sklonku října a listopadu. Upravuje drobně vzhled, opravuje chyby a přidává další nové funkce", "section_level": 3}, {"title": "Build 10586.", "content": "Uvolněn 5.11. 2015, Kódové jméno je nyní Threshold 2, Vylepšené aplikace Mail, Kalendář, Fotky, Groove, Xbox, Obchod, OneNote, Solitaire, a více!, Výkon je nyní o 30 % vyšší než u vašeho zařízení.", "section_level": 3}, {"title": "Build 11082.", "content": "16. prosince 2015 vydal Microsoft 1.první zkušební build příští velké aktualizace Windows s kódovým označením Redstone. Od roku 2016 se budou sestavení operačního systému dostávat rychleji jenom na \"Fast Ring\". Experimentální podpora pro VP9 byla přidána, vylepšený OneCore a přidaná aplikace \"Insider Hub\"", "section_level": 3}, {"title": "Build 11099.", "content": "13. ledna 2016 Microsoft vydal druhý zkušební build příští velké aktualizace Windows s kódovým označením Redstone. Obsahuje vylepšený OneCore, Opraveno kopírování nebo vyjmutí (Měly by se zobrazit správně dialogy ve správném čase).", "section_level": 3}, {"title": "Build 11102.", "content": "Vydáno 21. 1. 2016. Viditelnou novinkou je pouze obohacený prohlížeč Microsoft Edge, ale jádru systému je těch novinek celkem 1200.", "section_level": 3}, {"title": "Build 11103.", "content": "Toto sestavení nemá datum a neobsahuje žádné opravy či nové obohacení.", "section_level": 3}, {"title": "Build 14251.", "content": "28. 1. 2016 Důvod vydání tohoto sestavení je především sjednotit čísla sestavení mobilní verze a verze pro desktop, kde mobilní verze měla náskok v počtu sestavení.", "section_level": 3}, {"title": "Build 14267.", "content": "Vydáno 4. 2. 2016  Opravy:", "section_level": 3}, {"title": "Build 14271.", "content": "Vydáno 24.2. 2016", "section_level": 3}, {"title": "Build 14279.", "content": "Vydáno 4.3. 2016", "section_level": 3}, {"title": "Build 14295.", "content": "Vydán 25.3 v rychlém a 30.3. 2016 v pomalém kanálu (v 1. den konání konference Microsoft Build 2016) Obsahuje Microsoft Edge verze 34 který již podporuje rozšíření doplňky.", "section_level": 3}, {"title": "Build 14316.", "content": "Vydán 6.4. 2016 v rychlém kanálu. Přidána podpora nástrojů Bash on Ubuntu on Windows", "section_level": 3}, {"title": "Build 14328.", "content": "Vydán 22.4.2016, obsahuje novou aplikaci Windows Ink, nový Start Menu, nový design akčního centra a mnoho dalšího.", "section_level": 3}, {"title": "Build 14342.", "content": "Vyšel 18.5.2016 (verze 1511) obsahuje podporu projektu Centennial", "section_level": 3}, {"title": "Build 14366.", "content": "Vyšel 16.6. 2016. Do počasí byly přidány mapy (verze 1606)", "section_level": 3}, {"title": "Build 14583.", "content": "Vyšel 8.7.2016. Už neobsahuje časové razítko, jedná se tedy nejspíše o finální aktualizaci Anniversary update", "section_level": 3}, {"title": "Build 14393.", "content": "Vyšel 15.7.2016. Jedná se o RTM verzi která byla dostupná 2.8.2016 pro všechny počítače s Windows 10", "section_level": 3}, {"title": "Build 14901.", "content": "Vyšel 11.8.2016. Jedná se o první build Redstone 2, neobsahuje nic nového kromě notifikací v akčním centru", "section_level": 3}, {"title": "Build 14931.", "content": "Vyšel 22.9.2016. Možnost posílat SMS přes Skype Preview, Nativní podpora pro USB Audio 2.0 a různé vylepšení aplikací", "section_level": 3}, {"title": "Build 14942.", "content": "Vyšel 10.10.2016  Změn se dočkal správce obrázků Fotky, který je nyní k dispozici i ve světlém provedení. Editor registru se dočkal adresního řádku pro rychlou navigaci na konkrétní cestu. Čistší systém, přehlednější Správce úloh a stabilnější systém viz odkaz.", "section_level": 3}, {"title": "Build 15002.", "content": "Vyšel 11. 1. 2017. Edge dostal nový vzhled a funkce", "section_level": 3}, {"title": "Build 15007.", "content": "Vyšel 14.1 2017. vyšel i pro telefony (Windows 10 Mobile)", "section_level": 3}, {"title": "Build 15019.", "content": "Vyšel 28.1. 2017. Asi největší změna oproti předchozímu buildu je změna ikony a názvu poslední položky v nastavení z Holografic na Mixed Reality. Objevil se zde tzv. \"Game Mode\"  \"Některé buildy nemají napsaný changelog kvůli nedostatku aktivních uživatelů.\"", "section_level": 3}, {"title": "Build 15025.", "content": "Vyšel asi 3.2.2017. Z rychlého nastavení zase zmizela položka Mixed Reality", "section_level": 3}, {"title": "\"Build 15031\".", "content": "Vyšel 9.2.2017", "section_level": 3}, {"title": "verze 1903.", "content": "Verze 1903, s kódovým označením \"19H1\" je sedmá velká aktualizace pro Windows 10 a po dlouhé době nemá v kódovém označení \"Redstone\". První sestavení bylo vydáno 25. července 2018 Insiderům ve Skip Ahead ringu.", "section_level": 3}], "src_summary": "Windows 10 je operační systém, který firma Microsoft začala poskytovat v režimu software as a service. Vývoj probíhá průběžně a koncovým uživatelům jsou poskytovány nové revize systému. Pro geeky a vývojáře je k dispozici beta verze z kanálu Windows Insider (dříve „Windows Technical Preview“).", "tgt_summary": "Windows 10是一款由微软公司制作的操作系统。在微软“操作系统即服务”的策略下,Windows 10大约每半年发布一个功能性更新,并不定时发布安全性和其他更新。本条目列举Windows 10的全部公开发布版本,但不包括被“泄漏”的内部版本。", "id": 242863}
{"src_title": "Frederika Luisa Hesensko-Darmstadtská", "tgt_title": "弗蕾德里克·路易絲 (黑森-達姆施塔特)", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Frederika Luisa se narodila v Prenzlau jako dcera Ludvíka IX. Hesensko-Darmstadtského a Karolíny Zweibrückenské. Byla sestrou sasko-výmarsko-eisenašské velkovévodkyně Luisy a velkovévody Ludvíka I. Hesenského.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "Frederika se za Fridricha Viléma provdala v zámku Charlottenburg 14. července 1769, ihned po jeho rozvodu s Alžbětou Kristýnou Ulrikou Brunšvicko-Wolfenbüttelskou. Fridrich Vilém jí říkal \"„Hessische Lieschen“\" nebo \"„Hessian Lizzie“\".  Královnou Pruska se Frederika stala po manželově nástupu na trůn v roce 1786 a byla jí po dobu jedenácti let. Manželství nebylo šťastné, Fridrich Vilém měl spoustu milenek, zejména Wilhelmine von Lichtenau, se kterou měl vztah od téhož roku, kdy se oženil s Frederikou Luisou až do své smrti. V roce 1787 se Frederičin manžel dopustil bigamie, když se oženil s její dvorní dámou Julie von Voß, a v roce 1790 znovu svým sňatkem s další dvorní dámou Sophie von Dönhoff. Frederika Luisa byla známa svou velkorysostí, a to zejména vůči těm, kteří ji potřebují.  Od roku 1788 trávila léta v Bad Freienwalde, kde byla často navštěvována svými dětmi a vnoučaty. Tím výrazně přispěla k hospodářském a kulturnímu rozvoji města. V roce 1799 jí tam postavil letní palác David Gilly.  V roce 1797 ovdověla. Frederika Luisa byla popisována jako výstřední, a to zejména v průběhu vdovství. Tvrdilo se, že vídá přízraky a duchy, a z toho důvodu spala ve dne a probouzela se v noci.  Švédská princezna Hedvika Šlesvicko-Holštýnsko-Gottorpská ji při své návštěvě v roce 1798 popsala taktoː  Frederika Luisa zemřela 25. února 1805 v Berlíně po prodělání mrtvice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frederika Luisa Hesensko-Darmstadtská (16. října 1751 Prenzlau – 25. února 1805 Montbijou, Berlín) byla sňatkem s Fridrichem Vilémem II. pruskou královnou.", "tgt_summary": "弗蕾德里克·路易丝(,1751年-10月16日-1805年-2月25日),普鲁士王后,丈夫是腓特烈·威廉二世。", "id": 174179}
{"src_title": "Plejtvákovití", "tgt_title": "须鲸科", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Asi nejnápadnějším znakem těchto kytovců je jejich často obří velikost, přičemž některé druhy zřejmě představují největší známé živočichy, kteří kdy na Zemi existovali. Přinejmenším dva druhy plejtváka (obrovský a myšok) dosahují hmotnosti přes 100 metrických tun, čímž nejspíš právě hmotností (nikoliv ale délkou) překonávají i všechny dosud známé druhohorní sauropodní dinosaury (jako byl rod \"Argentinosaurus\" a někteří další). Hmotnost největších známých sauropodů je zatím odhadována \"pouze\" asi na 70 až 100 metrických tun, ačkoliv nejspíš mohli existovat i hmotnější jedinci.  Všichni členové této čeledi mají ve spodní části těla kůži složenou z podlouhlých rýh, táhnoucích se od úst až k pupíku (s výjimkou plejtváka sejvala a plejtváka malého, jejichž rýhy jsou kratší). Jejich účelem je umožnit plejtvákům mohutně otevřít ústa při krmení, což jim dovolí pohltit obrovská sousta potravy na jedno jediné polknutí. Tyto rýhy jsou jasně viditelné na krku a na břiše a odlišují je od ostatních kytovců.  Plejtvákovití jsou oproti svým příbuzným, čeledi velrybovitých, charakterističtí svým štíhlým a aerodynamickým tvarem těla. Většina má také úzké a podlouhlé ploutve a můžeme u nich nalézt též hřbetní ploutev, umístěnou zhruba ve dvou třetinách zad. Plejtvákovití filtrují potravu přes kostice. Žerou korýše, jako je kril, ale také různé druhy ryb, například sledě nebo sardinky.  Březost trvá 11 až 12 měsíců, aby se páření a porod odehrávaly ve stejnou roční dobu. Samice porodí pouze jedno mládě, které bývá v závislosti na druhu odstaveno po 6 až 12 měsících. U některých druhů žijí dospělí jedinci v malých skupinách, jež čítají dva až pět členů. Například u keporkaků si můžeme povšimnout proměnlivé sociální struktury - někdy žijí ve skupinách, jindy preferují samotu.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Plejtvákovití se vyskytují po celém světě: plejtvák obrovský, myšok a sejval obývají všech pět oceánů (Atlantský, Tichý, Indický, Jižní a Severní ledový); plejtvák jižní, jak napovídá druhové jméno, celou jižní polokouli a plejtvák malý celou severní polokouli. Plejtvák Brydeův se vyskytuje ve všech oceánech vyjma chladných vod v okolí Arktidy a Antarktidy.  Většina druhů obývá pouze oceány. Výjimkou je plejtvák Brydeův, který je po celý rok pozorován v blízkosti břehů, tedy většinou v mořích. Nejmenší a největší druhy, respektive plejtvák malý a plejtvák obrovský, se vyskytují v nejstudenějších vodách úplně na jihu, jimž se kupříkladu plejtvák myšok vyhýbá.  Plejtvákovití se rozmnožují povětšinou v tropických vodách během zimy, odkud poté migrují do polárních vod, bohatých během krátkého polárního léta na plankton a kril.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Plejtvákovití získávají potravu většinou tak, že zrychlí a poté otevřou ústa v největším možném úhlu. Tento pohyb vyvolá ve vodě tlak, který jim umožní nasát, poté filtrovat a spolknout obrovské množství vody obsahující korýše a ryby.  Získávat potravu výše popsaným způsobem jim umožňuje jejich specifická anatomie. Jedná se o rýhy na krku a břiše, jež se mohou výrazně roztáhnout, a dále unikátní smyslový orgán sestávající z mechanoreceptorů, jež pomáhají s koordinací při pohlcení potravy. Mimoto jsou nervy plejtvákovitých tak pružné, že by těmto tvorům umožnily pojmout větší objem vody, než je jejich velikost. Tyto nervy jsou obaleny vlákny elastinu. Otevření úst způsobí jejich rozvinutí a po zavření se znovu sbalí do původní polohy.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Dříve byla čeleď plejtvákovitých (Balaneopteridae) rozdělena do dvou podčeledí: Balaenopterinae a Megapterinae, z nichž každá obsahovala jeden rod: \"Balaenoptera\" a \"Megaptera\". Studie fylogeneze různých druhů plejtvákovitých nicméně ukázaly, že tehdejší rozdělení bylo parafyletické, a roztřídění do podčeledí bylo posléze zavrženo.  V listopadu roku 2003 bylo oznámeno objevení nového druhu plejtváka, nazvaného \"Balaenoptera omurai\". Tento nový druh se podobá plejtváku myšokovi, je ale menší a byl pozorován v indopacifických vodách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plejtvákovití (Balaenopteridae) jsou nejpočetnější čeledí z podřádu kosticovců (Mysticeti). Do této čeledi zařazujeme devět různých druhů, mimo jiné plejtváka obrovského, kytovce vážícího až přes 180 tun, jenž je považován za největšího živočicha, který kdy žil. Dokonce i nejmenší člen této čeledi, plejtvák malý, váží okolo 9 tun.", "tgt_summary": "须鲸科(学名:)是须鲸小目下最大的一个科,包含了两个属共计九种须鲸。其中包括目前世界上体型最大的动物:蓝鲸,最大体重达150公吨以上,体型次大的两种须鲸体重也常突破50公吨,就连本科中体型最小的小须鲸,体重也可达到九公吨以上。", "id": 1674832}
{"src_title": "Marie Adelaida z Cambridge", "tgt_title": "玛丽·阿德莱德郡主 (剑桥)", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Narodila se 27. listopadu 1833 v Hannoveru v Německu. Její otec byl Adolf z Cambridge, nejmladší syn Jiřího III. a Šarloty Meklenbursko-Střelické. Její matkou byla Augusta Hesensko-Kaselská, dcera Fridricha Hesensko-Kasselského.  Malá princezna byla pokřtěna 9. ledna 1834 v hannoverském Cambridge House, reverendem Johnem Rylem Woodem, kaplanem vévody z Cambridge. Její kmotra a teta z otcovy strany, princezna Alžběta, byla jedinou kmotrou, která byla u křtu přítomna. Zbylými kmotry, kteří nebyli přítomni, ale byli zastoupeni, byli král Vilém IV. a královna Adelaida (její strýc a teta otcovy strany), princezna Marie (teta z otcovy strany), princezna Marie Hesensko-Kasselská (teta z matčiny strany) a princezna Marie Luisa Šarlota Hesensko-Kasselská (sestřenice). Po svých tetách a strýci tedy dostala jména Marie Adelaida Vilemína Alžběta.  Raná léta svého života trávila v Hannoveru, kde její otec sloužil jako místokrál, místo jejích strýců Jiřího IV. a později Viléma IV.  Po smrti Viléma IV. v roce 1837 se sestřenice Marie Adelaidy, Viktorie stala královnou. Nicméně, Salické právo nedovolovalo Viktorii vládnout v Hannoveru, a tak se stal hannoverským králem její strýc Arnošt August, vévoda z Cumberlandu. To znamenalo konec personální unie mezi Británií a Hannoverem. Cumberland se přestěhoval do Hannoveru a Adolf z Cambridge, který už tam jako místokrál nebyl potřeba, odjel se svou rodinou do Londýna, kde se usídlil v Kensingtonském paláci.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "Ještě ve 30 letech byla Marie Adelaida stále svobodná. Její postava, kvůli které byla nazývána „Fat Mary“ – tlustá Mary, a nedostatek příjmů, stejně jako pokročilý věk toho byly příčinou. K tomu její královský původ jí zakazoval vzít si někoho bez královské krve. Pomoc při hledání partnera se pokoušela i její sestřenice, královna Viktorie.  Nakonec byl vhodný kandidát nalezen ve Württembersku, František z Tecku. Princ byl nižšího postavení, než Marie Adelaida, narodil se z morganatického manželství a neměl žádná práva na württemberské dědictví, ale byl alespoň knížecího titulu a královské krve. Bez žádných jiných možností, se Marie Adelaida rozhodla za něj provdat. Svatba se konala 12. června 1866 v kapli svaté Anny v Kew, Surrey.  Vévoda a vévodkyně z Tecku si vybrali sídlo v Londýně radši než v zahraničí, především proto, že Marie Adelaida získala od parlamentu roční rentu ve výši £5,000. Její matka, vévodkyně z Cambridge jí také poskytla další příjem. Žádosti královny Viktorie pro dodatečné prostředky byly odmítnuty, přesto královna poskytla Teckům apartmány v Kensingtonském paláci a White Lodge v Richmond Parku jako venkovský dům.  Marie Adelaida žádala pro svého manžela titul Královská Výsost, to však královna Viktorie odmítla. Nakonec však Františka povýšila do hodnosti Výsost v roce 1887 při příležitosti svého zlatého jubilea.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Marie Adelaida měla s Františkem čtyři dětiː", "section_level": 1}, {"title": "Život v zahraničí.", "content": "Navzdory svým skromným příjmům, měla Marie Adelaida nákladné záliby a žila extravagantním životem, utrácela za drahé jídlo, oblečení a dovolené v zahraničí. Teckovi měli brzy dluhy a v roce 1883 museli prchnout ze země, aby se zachránili před svými věřiteli. Odcestovali do Florencie a také zůstávali u příbuzných v Německu a Rakousku. Zpočátku cestovali pod jmény hrabě a hraběnka z Hohensteinu. Nicméně, Marie Adelaida si přála cestovat v královském stylu, a to vyžadovalo mnohem více pozornosti a lepších služeb.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější život a smrt.", "content": "Teckové se vrátili ze svého dobrovolného exilu v roce 1885 a pokračovali v životě v Kensingtonském paláci a White Lodge v richmondském parku. Marie Adelaida se začala věnovat charitě, stala se patronkou Bernardovy a dalších dětských charit.  V roce 1891 si přála, aby se její dcera Viktorie Marie, známá jako May, provdala za jednoho ze synů prince z Walesu. Tou dobou hledala královna Viktorie britskou nevěstu pro vnuka, který se měl jednou stát králem. Chtěla, aby dívka měla královské postavení i předky. Dcera Marie Adelaidy tato kritéria splňovala. Po schválení královny Viktorie se May zasnoubila s Albertem Viktorem, vévodou z Clarence a Avondale, druhým v pořadí následnictví na britský trůn. O šest týdnů později však náhle zemřel. Královna Viktorie poté přesvědčila nového následníka, bratra zesnulého Alberta Viktora, Jiřího, vévodu z Yorku, aby se s ní oženil. Svatba se konala 6. července 1893 v královské kapli svatojakubského paláce.  Marie Adelaida už nespatřila dceřinu korunovaci, 27. listopadu 1897 ve White Lodge, po naléhavé operaci zemřela. Pohřbena byla v kapli svatého Jiří ve Windsoru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Adelaida z Cambridge (27. listopadu 1833 – 27. října 1897) byla členkou britské královské rodiny, vnučkou Jiřího III. a prababičkou Alžběty II. Sňatkem se stala nositelkou titulu vévodkyně z Tecku. Byla matkou Marie z Tecku, manželky Jiřího V. a jedním z prvních členů královské rodiny, kteří sponzorovali širokou škálu charit.", "tgt_summary": "剑桥的玛丽·阿德莱德·威廉敏娜·伊丽莎白郡主(英语:Princess Mary Adelaide Wilhelmina Elizabeth of Cambridge,1833年-11月27日-1897年-10月27日),英国王室成员,是剑桥公爵阿道弗斯亲王的幼女,英国国王乔治三世的孙女。她还是现任英国女王伊丽莎白二世的外曾祖母。", "id": 3008147}
{"src_title": "Jelena Pavlovna Romanovová", "tgt_title": "赫蓮娜·巴甫洛夫娜女大公", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Velkokněžna Jelena Pavlovna se narodila v Petrohradě, hlavním městě Ruského impéria. Příchod druhé dcery byla pro jejího otce, careviče Pavla Petroviče, který ztratil svou první ženu Vilemínu před osmi lety při porodu, dobrá zpráva. Říkalo se, že byla tak krásná, že ji její babička, carevna Kateřina, pojmenovala po Heleně Trojské.  Protože byla dívka, probíhalo její vzdělávání soukromě doma, nejdříve pod dohledem babičky, impozantní Kateřiny II. Byla vzdělávána v oblasti umění, literatury a hudby. Jejím životním cílem bylo dobře se vdát a zajistit svému manželovi potomky. Ze všech jejích sourozenců jí byla nejbližší sestra Alexandra.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "Jelenina matka Žofie Dorota Württemberská (v Rusku Marie Fjodorovna) se ukázala jako vynikající dohazovačka. Přesto, že jedna z jejích dcer zemřela jako nemluvně, ostatní dcery se provdaly do významných královských rodin Evropy.  V roce 1798 byla situace taková, že se Rusko rozhodlo pro užší vojenskou spolupráci s Rakouskem, a tak byla velkokněžna Alexandra provdána za Josefa Habsbursko-Lotrinského. Zároveň byla zahájena jednání o sňatku velkokněžny Jeleny s dědicem malého, ale politicky významného meklenbursko-zvěřínského vévodství. Jednání proběhlo bez komplikací a bylo úspěšně dokončeno.  Dědičný princ Fridrich Ludvík Meklenbursko-Zvěřínský (1778–1819) byl nejstarším synem Fridricha Františka I. a Luisy Sasko-Gothajsko-Altenburské. Hrabě Rostopchin napsalː \"v pondělí 25. února jede dvůr do Pavlosku, po 24. bude rozhodnuto o zasnoubení velkokněžny Jeleny s meklenburským princem, pohledným mužem, ale v podstatě prostým a nevzdělaným, přestože je to dobrý člověk.\"  Oficiální zásnuby velkokněžny Jeleny s dědičným meklenbursko-zvěřínským princem se slavily 5. května 1799. Pro evropské princezny bylo obvyklé, že odjedou do vlasti svého manžela, kde se má poté konat svatba; ruské velkokněžny byly vždy výjimkou, protože se podle tradic své země vdávaly ve své domovině. Svatba Jeleny Pavlovny a Fridricha Ludvíka se konala 23. října 1799 v paláci Gatčina. Její sestra Alexandra následovala jejího příkladu a provdala se za svého snoubence na tomtéž místě o týden později.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Jelena měla s Fridrichem Ludvíkem dvě dětiː", "section_level": 2}, {"title": "Život ve Schwerinu a smrt.", "content": "Velkokněžna Jelena (nyní dědičná velkovévodkyně Jelena) odjela se svým manželem do Zvěřína ( Schwerin). Tam se seznámila se zcela novým dvorem, docela odlišným od bohatého Petrohradu. Se svým manželstvím byla však spokojená a brzy po svatbě otěhotněla. V září 1800 porodila syna Pavla Fridricha, který byl pojmenován po obou svých dědečcích, carovi Pavlovi i po vévodovi Fridrichovi. Rok 1801 byl pro Jelenu obzvlášť těžký, během několika dní ztratila blízké členy své rodiny: 16. března zemřela v Budíně její sestra Alexandra při porodu dcery Alexandriny, která zemřela o několik dní později. O pouhých osm dní později byl její otec, ruský car, zavražděn. Následující rok Jelena opět otěhotněla a v březnu 1803 porodila dceru Marii Luisu, která byla pojmenována po obou svých babičkách, po carevně vdově i po meklenbursko-zvěřínské vévodkyni Luise.  V září 1803 Jelena vážně onemocněla a 24. září náhle zemřela. S velkým smutkem byla pohřbena v Ludwigslustu v mauzoleu Heleny Pavlovny, které bylo pojmenováno na její počest. Několik členů meklenbursko-zvěřínské dynastie, včetně druhé a třetí ženy jejího manžela, je pochováno tamtéž.", "section_level": 1}, {"title": "Potomstvo.", "content": "Její pravnučka, princezna Alžběta Sasko-Altenburská, se v roce 1884 provdala za velkoknížete Konstantina Konstantinoviče Ruského; další pravnučka, princezna Marie Meklenbursko-Zvěřínská (známá jako Miechen), se provdala za Vladimíra Alexandroviče Romanova; její bratr Fridrich František III. Meklenbursko-Zvěřínský se oženil s Anastázií Michailovnou Ruskou, dcerou Michaila Nikolajeviče Ruského. Jeich dcera, Cecílie Meklenbursko-Zvěřínská se sňatkem stala německou korunní princeznou a její starší sestra Alexandrina Meklenbursko-Zvěřínská se sňatkem s Kristiánem X. stala dánskou a islandskou královnou.  Jelenin vdovec Fridrich Ludvík se znovu oženil v roce 1810 s Karolínou Luisou Sasko-Výmarskou. Měli spolu dceru Helenu, která se provdala za Ferdinanda Filipa Orleánského. Fridrich v roce 1816 znovu ovdověl a v roce 1818 se oženil s Augustou Hesensko-Homburskou, následujícího roku však zemřel. Fridrich Ludvík se nikdy velkovévodou nestal, nástupcem vévody Fridricha Františka se v roce 1837 stal až Jelenin syn Pavel Fridrich.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jelena Pavlovna Romanovová (24. prosince 1784 – 24. září 1803) byla dcerou velkoknížete, později cara Pavla I. Ruského a jeho druhé manželky Žofie Doroty Württemberské. Po sňatku se synem a dědicem meklenbursko-zvěřínského velkovévody přestala užívat svůj ruský titul.", "tgt_summary": "赫莲娜·巴甫洛夫娜女大公(俄语:\"Великая Княжна Елена Павловна\",1784年12月24日—1803年9月24日),俄罗斯女大公,梅克伦堡-施威林大公储妃。", "id": 2374929}
{"src_title": "Beth Ditto", "tgt_title": "贝丝·迪托", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "„Beth Ditto“ se narodila jako Mary Beth Patterson do chudé americké rodiny. Její matka často střídala partnery a Beth tak vyrůstala nejen s ní a šesti sourozenci, ale i s různými nevlastními otci. Jako třináctiletá od matky odešla a začala žít s tetou. Jako osmnáctiletá, roku 1999, se nejdříve přestěhovala do Olympia ve státě Washington a od roku 2003 žila v Portlandu v Oregonu.  V čele skupiny Gossip byla již od jejího vzniku v roce 1999 až do skončení v roce 2016. Krom toho ale byla zapojena i do jiných hudebních projektech. V roce 2011 vydala s pomocí Jamese Forda a Jase Shawa své vlastní EP \"Beth Ditto EP\".  Beth Ditto se otevřeně hlásí k homosexualitě a podporuje LGBT komunitu ve Spojených státech. Sama sebe považuje za feministku. Zastává se především obézních žen a často sama pózuje pro různé magazíny a časopisy. Roku 2007 pózovala polonahá pro magazín \"NME\". Germaine Greerová řekla, že časopis „měl dostatek odvahy na to, aby dal nejúžasnější ženu planety na obálku“. O dva roky později, v únoru 2009, byla focena polonahá na hlavní obálku britského magazínu \"Love\", určeného pro LGBT komunitu.  První vlastní kolekci pustila do světa 9. července 2009 a to ve spolupráci s designérkou Lisou Marie Peacockoou. V roce 2010 pak vytvořila i druhou kolekci, obě dvě pro Evans. Marianne Kirby z \"The Guardian\" uvedla, že její kolekce bude jistě slavit mezinárodní úspěch. V červnu 2012 Beth Ditto spolupracovala s MAC Cosmetics a vytvořila vlastní sadu make-upu.  V červenci 2013 si Beth Ditto na Havaji vzala svoji přítelkyni a nejlepší kamarádku Kristinu Ogata. Obě ženy byly oděné v bílém saku a košili a šly naboso. V prosinci 2014 pár legalizoval svůj sňatek druhou svatbou, tentokrát v Oregonu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mary Beth Pattersonová, známá pod uměleckým jménem Beth Ditto (* 19. února 1981, Searcy, Arkansas) je americká písničkářka, známá svou spoluprací s indie rockovou kapelou Gossip. Její hlas bývá přirovnáván k Ettě Jamesové, Janis Joplinové či Tině Turnerové.", "tgt_summary": "玛丽·贝丝·帕特森(英语:Mary Beth Patterson,艺名贝丝·迪托,1981年-2月19日)出生于阿肯色州瑟西,是一位美国创作歌手,独立摇滚乐队流言蜚语的主唱。", "id": 1225249}
{"src_title": "Komotiní", "tgt_title": "科莫蒂尼", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Sídlo existuje od 2. století př. n. l., což je doloženo archeologickými nálezy, a v té době profitovalo z blízké silnice Via Egnatia, která vznikla v téže době. Na zdejších zříceninách z byzantské doby se nachází nápis ze 4. století. V té době byla daleko významnější blízká pevnost Mosynopolis. Podle všeho město založili uprchlíci z této pevnosti poté, co ji v roce 1207 dobyl bulharský car Kalojan. Od té doby se plynule rozrůstalo a v roce 1331 ho ve své knize \"Historie\" zmiňuje císař Jan VI. pod jménem Koumoutzina v souvislosti s byzantskou občanskou válkou. Pod svým současným jménem je město zaznamenáno historikem \"Nikephorem Phokasem\" v roce 1343.  Město padlo do osmanského panství mezi lety 1361 až 1363 a Turci se záhy stali dominantním obyvatelstvem zdejšího okolí. Turecký název města je doložen již v roce 1361. Osmanský census z roku 1519 uvádí 2 500 obyvatel, z čehož bylo asi jen 10 % křesťanů a 4 % židů. Naproti tomu francouzský cestovatel Pierre Belon, který město navštívil v roce 1548, tvrdí, že je obýváno Řeky a jen málo Turky. V polovině 17. století napočítal Evlija Čelebi 4 000 prosperujících kamenných domů a 400 obchodů. Město bylo několikrát postiženo morem, což vedlo k úbytku obyvatelstva, a ten byl vyrovnán až v 19. století. V té době se Komotiní začalo finančně dařit díky rozvíjejícímu se obchodu, založenému především na pěstování tabáku v okolí města. To dokládá tehdejší vysoká stavební aktivita, během které byly mimo jiné rozšířeny i zdejší mešity. Zároveň byla postavena železnice spojující Soluň a Cařihrad.  Po rusko-turecké válce přibyli do města a okolí muslimští uprchlíci z Bulharska a převážili tak stávající poměr mezi jednotlivými náboženstvími. Během první balkánské války obsadila město bulharská armáda, která v bezprostředně následující druhé balkánské válce ustoupila před tureckými vojsky. Po Bukurešťském míru ustanovili zdejší muslimové provizorní vládu Západní Thrákie ve snaze zabránit Bulharsku, aby území znovu zabralo, a Komotiní se stalo hlavním městem tohoto útvaru. Po Cařihradském míru se město stalo, stejně jako západní Thrákie, součástí Bulharska až do roku 1919, kdy připadlo podle smlouvy z Neuilly Řecku. Muslimské obyvatelstvo západní Thrákie bylo smlouvou z Lausanne vyňato z výměny obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem, ta ovšem změnila zdejší demografické složení, protože se do města přistěhovali řečtí utečenci především z Malé Asie a východní Thrákie. Za druhé světové války Bulharsko město znovu obsadilo a transportem do Treblinky dalo vyhubit místní židovskou minoritu. Od roku 1944 je město trvale součástí Řecka.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Město je významným hospodářským centrem západní Thrákie. Nachází se tu 20 základních škol, 7 nižších a 4 vyšší střední školy a 2 průmyslové školy. Od roku 1974 tu sídlí Thrácká Démokritova univerzita.", "section_level": 1}], "src_summary": "Komotiní ( \"Κομοτηνή\", \"Gümülcine\", \"Гюмюрджина\" – \"Gjumjurdžina\") je město ležící v severovýchodním Řecku, v Dolnothrácké nížině mezi Egejským mořem a jižním úpatím Rodopů.", "tgt_summary": "科莫蒂尼(,)是希腊东马其顿和色雷斯大区首府及罗多彼州首府。西距塞萨洛尼基282公里,北距保加利亚边境23公里,东距土耳其100千米。科莫蒂尼位于历史上的色雷斯地区,1363年被奥斯曼帝国占领,1913年在第一次巴尔干战争中改城被保加利亚占领。第一次世界大战结束后,作为同盟国的保加利亚王国战败,同协约国签订《纳伊条约》,将科莫蒂尼以及西色雷斯地区割让给希腊王国。科莫蒂尼目前是希腊主要的土耳其穆斯林聚居区,城市人口中土耳其穆斯林占到50%。", "id": 1934406}
{"src_title": "Jerofej Pavlovič Chabarov", "tgt_title": "叶罗费·帕夫洛维奇·哈巴罗夫", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, přesídlení na Sibiř.", "content": "Jerofej Chabarov se narodil kolem roku 1603, pocházel z rolnické rodiny z okolí města Velikij Usťug, na severu evropské části Ruska. Jeho otcem byl Pavel Ivanovič Chabarov, který měl tři syny – Nikitu, Jerofeje a Nikifora. Rodina žila ve vesnici Svjatica na řece Dvině, u vesnice Dmitrijevo, ve Velikousťužském újezdu. Svjaticu smyla povodeň, načež roku 1626 Pavel Chabarov koupil statek ve vsi Vystavok Lenivcev v sousedním Solvyčegodském újezdu (dnes region leží v Kotlasském rajónu Archangelské oblasti), kde byli ještě ve 40. letech 17. století jako majitelé statku a související půdy zapsáni bratři Jerofej a Nikifor Chabarovové. Třetí bratr, Nikita, je k roku 1626 doložen v Dmitrijevu.  Roku 1625 se Jerofej Chabarov účastnil své první sibiřské cesty, když se plavil z Tobolska na poloostrov Tajmyr a do Mangazeje. Roku 1628 vedl výpravu na řeku Chetu. V Mangazeji a na Tajmyru je Jerofej Chabarov připomínán s příjmením Svjatickij, podle rodné vesnice. Působil tam s ním i bratr Nikifor. Roku 1630 se vrátil z Mangazeje do Tobolska.  Od roku 1632 obchodoval s kožešinami na horním toku Leny. Roku 1639 u Usť-Kutského ostrohu na Leně u ústí Kuty objevil zdroje soli a postavil zde solivar. Roku 1641 postavil mlýn u Usť-Kirenského ostrohu, vlastnil a obdělával pozemky, postavil další mlýn v Čečujsku. Podnikání mu nevydrželo dlouho, vojevoda Pjotr Golovin po něm nejdříve požadoval vyšší odvody a pak mu zabavil jmění a uvěznil ho v Jakutském ostrohu. V Jakutsku Chabarov zůstával do roku 1645..", "section_level": 2}, {"title": "Amurská výprava.", "content": "Roku 1648 přišel do Jakutska nový vojevoda, Dmitrij Francbekov. Chabarov ho požádal o vypravení oddílu na Amur, do „daurské země“, kterému se chtěl postavit do čela. Francbekov souhlasil.  Roku 1649 se Chabarov s oddílem 70 lidí vypravil na z Jakutského ostrohu po Leně a Oljokše a pak na jih k Amuru, ke kterému se dostal u ústí řeky Urky, kde leželo městečko daurského náčelníka Lavkaje. Chabarov a jeho lidé však našli osadu prázdnou, neboť domorodci ze strachu před Rusy uprchli. Prázdných bylo i několik dalších sídel. Na jaře 1650 se vrátil do Jakutska se zprávami a pro posily. Také toho roku požádal úřady v Moskvě o souhlas s přesídlením své ženy Vasilisy s dcerou, vnukem a příbuznou za ním, protože dosud žili na Usťugu. Moskevské úřady souhlasily.  Na podzim 1650 se silnějším oddílem dobyl městečko náčelníka Albazy, pozdější Albazino, a po přezimování v něm se na jaře vydal dále po proudu Amuru. Daurská a ďučerská městečka a osady podél řeky si podroboval silou, pobral mnoho zajatců a skotu. V průběhu pochodu sestavil mapu řeky Amur, první evropskou mapu Poamuří. Zimu 1651/52 Chabarovovi kozáci strávili na Ačanském ostrožku. Dne 24. března tam na ně zaútočila armáda mandžuské říše Čching o 2000 mužích s 6 kanóny. Rusové bitvu u Ačanského ostrohu vyhráli, podle pozdější zprávy Chabarova v bitvě padlo téměř 700 útočníků, ale pouze 10 Rusů. Nicméně přes vítězství se cítili nejistě a stáhli se na střední Amur.  Nad ústím Sungari Chabarov v červnu 1652 potkal posilový oddíl, ale pod dojmem zpráv o šestitisícové mandžuské armádě táhnoucí proti němu, ustoupil na severozápad výše po Amuru.  V dubnu 1652 narazil na oddíl kozáků pod velením Treťjaka Čečigina vracející se z Jakutska se střelným prachem, olovem a posilami. Ukázalo se, že Čečigin poslal napřed předvoj, který se s Chabarovem minul. Kozáci chtěli plout dolů po Amuru hledat své druhy, ale Chabarov odmítl a rozkázal vydat se naopak proti proudu. To vyvolalo odpor mezi kozáky a začátkem srpna i rozkol – 136 kozáků pod velením Stěpana Poljakova se odtrhlo a vydali se po proudu Amuru. Dostali až na jeho dolní tok do země Giljaků, kde se usadili. Chabarov se vydal za nimi a 30. září se objevil u stěn jejich ostrohu, nechal postavit zimoviště v jejich blízkosti a pak na ně nechal střílet z děl a zbít na smrt dvanáct z nich, chycených mimo ostroh. Ostatní rebelové se pak vzdali, ale přes písemné záruky opaku je Chabarov nechal zbít, až několik z nich zemřelo. Jejich ostroh 7. února 1653 spálil.  V srpnu 1653 na Amur doputoval moskevský šlechtic Dmitrij Zinovjev pověřený uspořádáním záležitostí v Poamuří. Ze žalob Chabarovových kozáků zjistil, že Jerofej Chabarov posílal do Jakutska nepravdivé přikrášlené zprávy o své činnosti, v rozporu s instrukcemi se choval násilně a krutě jak ke kozákům, tak k místnímu obyvatelstvu, které proto od Rusů utíkalo a země pustly. Zinovjev proto Chabrova zatkl, velením na Amuru pověřil Onufrije Stěpanova a s vězněným Chabarovem se vrátil do Moskvy.", "section_level": 2}, {"title": "Život po Amuru.", "content": "Do Moskvy Zinovjev s Chabarovem dorazil v prosinci 1654. Vyšetřování Chabarovovy činnosti na Amuru skončilo osvobozením Poljakova a ostatních vůdců protichabarovské vzpoury. Chabarov také žaloval Zinovjeva z toho, že si přisvojil jeho majetek, a na podzim 1655 spor vyhrál.  Roku 1655 Chabarov sepsal podání carovi Alexeji Michajloviči, ve kterém podrobně vyčíslil své zásluhy při osvojování sibiřských a daurských území. Car rozhodl, že Chabarov sice nedostane peněžní odměnu, nicméně byl povýšen na syna bojarského a poslán na Sibiř do Usť-Kutského ostrohu spravovat tamní volosť. Současně mu vláda uložila zaplacení nákladů za vybavení jeho amurských expedic, v závratné výši 4 850 rublů.  Z Moskvy Chabarov odjel v červenci 1656, na Lenu dorazil v srpnu 1657 a do května 1659 byl \"prikazčikom\" v Kirensku. Potom odjel do Tugirského ostrožku a v srpnu 1659 do Jakutska. V červenci 1660 ho jakutský vojevoda poslal pod stráží do Čečujsku, aby tam hospodařil na své půdě. Zůstal tam do roku 1665, přičemž dvakrát, v letech 1663 a 1664, navštívil Jakutsk. Stále dlužil státu za amurskou výpravu 4 382 rublů, 22 altynů a 2 děngy. Jako splátku dluhu mu jakutský vojevoda I. F. Goleniščov-Kutuzov zabavil mlýn u Čečujska. Chabarov se placení dluhu vyhýbal a roku 1665 z Čečujska odjel do Kirensku v ilimském újezdu. Aby uchránil svůj tamní majetek před zabavením, daroval mlýn (ohodnocený na tisíc rublů) a související pozemky u Kirenska tamnímu klášteru.  Roku 1667 ho ilimský vojevoda pověřil odvezením jasaku a hlášením do Moskvy. Vyjel koncem července 1667, zastavil se v Tobolsku u tamního vojevody a podal žádost o vypravení na Amur v čele oddílu o sto mužích, s nímž chtěl „stavět města a ostrožky a zavést pěstování obilí, aby panovník měl zisk z výběru jasaku a ze zemědělství“. Do Moskvy dorazil v únoru 1668, několik týdnů po své žádosti a opět žádal o vyslání na Amur s tím, že na svůj účet vypraví a zásobí na cestu 100 lidí. Po návratu do Kirensku v něm opět do podzimu 1669 zastával funkci \"prikazčika\".  Jak vyplývá z analýzy ruského historika Georgije Krasnoštanova z roku 2004, založené na žádosti kirenského kláštera z února 1671 o převzetí Chabarovových pozemků v souladu s jeho závětí, zemřel Chabarov v srpnu 1670.  Měl dva syny, Andreje a Maxima.", "section_level": 2}, {"title": "Památka.", "content": "Po Chabarovovi jsou pojmenovány:  Roku 2016 byl ve Velikom Usťugu odhalen pomník Jerofeje Chabarova.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jerofej Pavlovič Chabarov (, kolem 1603, Svjatica, Velikousťužský újezd – srpen 1670, Usť-kirenský ostroh) byl ruský průkopník a podnikatel, který se podílel na připojení Poamuří k Rusku.", "tgt_summary": "叶罗费·帕夫洛维奇·哈巴罗夫(俄语:,1603年-1671年),俄国人,原为暴发富商,后因服刑破产,乃向雅库次克总督弗兰茨别科夫请自筹队伍远征黑龙江。", "id": 1232975}
{"src_title": "Bambus (rod)", "tgt_title": "簕竹属", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci rodu bambus jsou stromovité, někdy keřovité nebo i šplhavé dřevnaté trávy, dorůstající výšky od 1 do 20 metrů. Stonek nese několik až mnoho postranních větví, z nichž často 1 až 3 dominují. Uzliny stonku nejsou vystouplé. Větévky spodních větví jsou někdy přeměněné v tuhé nebo měkké trny. Listové pochvy jsou u většiny druhů opadavé. Listy jsou různé velikosti, s nezřetelnými postranními žilkami. Květenství je podepřeno 2 kýlovitými listeny a je složené z pseudoklasů, které jsou většinou nahloučené do hlávek roztroušených po větvích květenství nebo výjimečně jednotlivé. Tyčinek je 6 a mají volné nitky. Semeník je obvykle stopkatý, s krátkou čnělkou zakončenou 3 bliznami. Plodem je obilka.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod bambus zahrnuje asi 100 druhů. Je rozšířen v tropické a subtropické Asii od Indie po Japonsko a přes ostrovy jihovýchodní Asie po Novou Guineu a severní Austrálii. Největší počet druhů se vyskytuje v Číně, kde roste asi 80 druhů, z toho 67 endemických.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V minulosti byly do rodu \"Bambusa\" řazeny i některé americké druhy, které byly přeřazeny do rodu \"Guadua\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Mnoho druhů tohoto rodu je v tropech a subtropech pěstováno jako okrasné bambusy. Některé druhy dokonce ani nejsou známy z divoké přírody. Mezi zvláště ceněné náleží \"B. multiplex\", \"B. ventricosa\" a \"B. vulgaris\". Stébla řady druhů se používají ke stavbě lešení a různých konstrukcí. Štípaná stébla \"B. albolineata\", \"B. lenta\" a \"B. textilis\" slouží k pletení různých výrobků. Výhonky \"Bambusa tulda\", \"B. varirostrata\", \"B. gibboides\" a \"B. pallida\" jsou jedlé a v tropické Asii používané po úpravě jako zelenina. V některých indických státech jsou semena bambusů tohoto rodu ve směsi s medem konzumovány místo rýže, v Číně se ze semen připravuje mouka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bambus (\"Bambusa\") je rod trav z čeledi lipnicovité. Jsou to stromovité nebo keřovité bambusy dorůstající výšky až 20 metrů. Vyskytují se v počtu asi 100 druhů v tropech a subtropech od Indie po Austrálii. Největší počet druhů roste v Číně. Některé druhy jsou pěstovány jako okrasné bambusy nebo mají jedlé výhonky či semena, stébla slouží na různé stavby nebo se štípou a používají na pletené výrobky.", "tgt_summary": "簕竹属(学名:'),又称刺竹属,禾本目禾本科的一属,是竹亚科竹族中的一个大属,有约137种和多数培育变种,原产于亚洲的热带和亚热带的季风湿热地区,多数品种植株矮小丛生,也有几种高大品种,有多种园艺观赏品种。在中国,主要生长在长江以南各地,但目前许多观赏品种已经被引种到北方,以及欧洲、美洲各地。", "id": 1264668}
{"src_title": "NVM express", "tgt_title": "NVM Express", "src_document": [{"title": "Okolnosti vzniku.", "content": "SSD disky dlouho využívaly ke komunikaci s počítačem rozhraní SATA, které se stalo běžným způsobem připojení. Avšak vzhledem k neustálému vývoji a dalšímu potenciálu flash paměti bylo SATA rozhraní, původně vyvinuté primárně pro mechanické typy úložišť, již zastaralé. SSD disky proto začaly být omezovány maximální možnou rychlostí SATA rozhraní nebo omezenými možnostmi paralelnosti přenosu dat.  Výrobci SSD disků proto přišli s alternativou připojení SSD disku k počítači pomocí sběrnice PCI-express x4, jejímiž hlavními výhodami jsou vyšší prostupnost dat a také větší využití paralelní komunikace pomocí linek PCIe. Problém však byl v počtu rozhraní, která by musela být podporována, protože každý výrobce si začal vyrábět své vlastní. Přišlo se proto s nápadem vytvořit unifikované rozhraní, pro které by každý z výrobců nemusel vyvíjet vlastní ovladače, a zároveň by také ulehčilo práci vývojářům operačních systémů, kteří by nemuseli optimalizovat systém pro každé rozhraní.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Poprvé se NVMHCI objevilo v roce 2007 na konferenci Intel Developer Forum, avšak pouze v teoretické rovině. V roce 2008 skupina pracující na vývoji NVMHCI zveřejnila na svých internetových stránkách revizi 1.0.  Technická fáze vývoje začala v roce 2009. Na vývoji se podílelo velké množství firem pod taktovkou Intelu. První verze specifikace NVM express byla vydána v roce 2011, následována revizí o rok později. Hlavními rozdíly mezi těmito verzemi jsou v přidání tzv. „multipath I/O“ a také vektorového I/O. Dále následovalo několik dalších revizí, až v srpnu roku 2012 byly uvolněny na trh první chipsety nového standardu NVM express. V červenci roku 2013 pak Samsung oznámil první SSD disk se jménem Enterprise, založený na standardu NVMe. Disk dle Samsungu dosahoval rychlostí 3 GB/s při čtení, což je několikrát víc než jejich předešlé produkty. V roce 2013 SandForce oznámil chipset s podporou x4 PCIe a rychlostmi 1 800 MB/s čtení/zápis v sekvenčním použití. V roce 2014 byly ohlášeny první produkty od Intelu postavené na standardu NVMe, které rovněž využívají sběrnici PCIe.  V březnu roku 2014 byla založena společnost NVM Express Inc., která sdružuje výrobce. Společnost má za úkol spravovat specifikace NVMe, dále je inovovat a také tuto technologii propagovat. Společnost je složena se zástupců různých firem pohybujících se v odvětví výroby a vývoje SSD disků.", "section_level": 1}, {"title": "NVM express vs AHCI/SATA.", "content": "Předností rozhraní AHCI/SATA je hlavně široká softwarová podpora, rozhraní však bylo vyvinuto primárně pro magnetické úložiště a proto neumožňuje paralelní přenos dat. To znamená, že je AHCI rozhraní schopno zvládat pouze jednu řadu o 32 příkazech. Na druhou stranu NVMe rozhraní je schopno zvládat 65535 řad o 65535 příkazech v každé řadě. Díky tomu může procesor při čtení/zápisu dat využívat více procesorových jader s vyšší účinností, čímž se zvýší jak objem zpracovaných dat v jeden okamžik, tak rychlost jejich zpracování. Rozhraní NVMe dokáže navíc využívat více PCIe linek najednou. U PCIe 3.0 prostupnost dat na jedné lince dosahuje 1 GB/s jednosměrně. Například u zapojení přes sběrnici PCIe x8 tedy prostupnost dosahuje 8 GB/s, kdežto AHCI dosahuje rychlostí blížících se 500 MB/s.  NVMe rovněž operuje při nižší latenci, protože na rozdíl od AHCI nepotřebuje číst z registrů pro zadání příkazu pro rozhraní. Každý příkaz pro AHCI znamená 4 čtení registrů, což přidává přibližně 2,5 mikrosekund latence.", "section_level": 1}, {"title": "Hardwarová podpora NVMe.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "SATA Express a SFF-8639.", "content": "SATA Express je nová iterace staršího rozhraní SATA určená pro koncového zákazníka. Na druhé straně rozhraní SFF-8639 je určeno pro korporátní hlavně serverové využití.  SATAe rozhraní bylo vytvořeno v roce 2013. V květnu roku 2014 byly vydány chipsety H97 a Z97 od Intelu s podporou M.2 a SATAe rozhraní. AMD plánuje přidat podporu SATAe a M.2 v roce 2017 s příchodem nového socketu AM4 (Zen). Ale SSD disků se SATAe podporou není zatím mnoho.", "section_level": 2}, {"title": "M.2.", "content": "M.2 je rozhraní používající několik typů sběrnic pro připojení k počítači. PCIe 3.0, SATA 3.0 a USB 3.0. M.2 v případě připojení přes PCIe může využívat až 4 PCIe linky s teoretickou prostupností 4 GB/s jednosměrně. M.2 je schopno interagovat s NVMe ovladačem a tím pádem dokáže využívat velkého potenciálu pro paralelní prostupnost dat.  M.2 je možno použít také pro připojení externích karet, které například umožňují připojení Bluetooth či WiFi. M.2 rozhraní se dnes používá hlavně v přenosných zařízeních jako jsou notebooky.  Socket 2 je konfigurace používána hlavně pro sběrnici SATA či PCIe x2 s nižšími rychlosti a větší konečnou velikostí úložného zařízení a nižší cenou.  Socket 3 je konfigurace používána hlavně pro sběrnici PCIe s menší konečnou velikostí úložného zařízení, s vyšší rychlostí a zároveň také cenou.", "section_level": 2}, {"title": "Podpora NVM express.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Windows.", "content": "Prvním systémem s nativní podporou NVMe je Windows 8.1 a Windows Server 2012 R2. Microsoft také zpětně přidal podporu pro NVMe pro Windows 7 a Windows Server 2008 R2.", "section_level": 2}, {"title": "OS X.", "content": "Apple přidal podporu pro NVMe svému desktopovému systému v updatu 10.10.3 pro OS X Yosemite. MacBook Retina a MacBook Pro 2016 rovněž používají rozhraní NVMe.", "section_level": 2}, {"title": "iOS.", "content": "Apple poprvé použil rychlou flash paměť s rozhraním NVMe přes sběrnici PCIe v modelech iPhone 6s a 6s Plus.", "section_level": 2}, {"title": "Chrome OS.", "content": "V únoru 2015 byla přidána podpora NVMe rozhraní pro Chrome OS.", "section_level": 2}, {"title": "Linux.", "content": "Ovladač pro linux byl vytvořen jako open-source projekt. První ovladač byl implementován v Linux kernelu v. 3.13.", "section_level": 2}, {"title": "Solaris.", "content": "Systém od vývojáře Oracle obdržel první ovladače ve verzi 11.2.", "section_level": 2}, {"title": "VMware.", "content": "Intel vydal první ovladače pro verzi VMware vSphere 5.5. Nativně je NVMe podporováno od verze 6.0 dále.", "section_level": 2}, {"title": "FreeBSD.", "content": "Podpora vývoje nativní podpory byla sponzorována Intelem. Kernel systému ovladač obsahuje poprvé ve verzi 10.2.", "section_level": 2}, {"title": "UEFI.", "content": "UEFI ovladač.", "section_level": 2}], "src_summary": "NVM express, NVMe nebo dříve NVMHCI (\"Non-Volatile Memory Host Controller Interface Specification\") je specifikace rozhraní pro komunikaci mezi flash pamětí a jejím řadičem. Rozhraní využívá hlavních výhod flash pamětí oproti starším mechanickým diskům. Rozhraní je optimalizováno pro maximální využití nízké latence a vysoké propustnosti dat při připojení flash paměti přes PCIe nebo například SATA Express U.2 sběrnice. NVMe operuje na hardwarovém ovladači, definuje sady příkazů a zařizuje komunikaci mezi externím hardwarem (SSD disk) a interními komponenty (procesor).", "tgt_summary": "NVM Express(NVMe),或称非易失性内存主机控制器接口规范(英语:Non-Volatile Memory Host Controller Interface Specification,缩写:英语:NVMHCIS),是一个逻辑设备接口规范。它是与AHCI类似的、基于装置逻辑接口的总线传输协定规范(相当于通讯协议中的应用层),用于访问通过PCI Express(PCIe)总线附加的非挥发性内存介质(例如采用闪存的固态硬盘机),虽然理论上不一定要求PCIe总线协定。", "id": 2854126}
{"src_title": "Tulský kreml", "tgt_title": "圖拉克里姆林", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 1503 získal moskevský velkokníže Ivan III. třetinu rjazaňských měst, včetně Tuly. Od té doby byla Tula majetkem Moskevského knížectví. To tehdy trpělo nájezdy Krymských Tatarů, proto přikázal Vasilij III. roku 1507 založit v Tule, na levém břehu řeky Upy, dubovou pevnost. Tato stavba ve tvaru protáhlého půlkruhu byla dokončena roku 1509. O 5 let později dal kníže Vasilij po vzoru vystavět novou kamennou pevnost, na níž pracovali italští architekti, kteří nedlouho před tím pracovali na Moskevském kremlu. Jejich rukopis je patrný například na cimbuří ve tvaru vlaštovčích ocasů, které do Ruska přinesli z Itálie právě tito, kteří prováděli přestavbu sídla ruských carů.  Nový kreml byl dokončen roku 1520, starší dubové opevnění však zůstalo na místě až do roku 1740. Cihlové hradby byly dlouhé 1066 m a hlavní palebná síla byla soustředěna v jeho 9 věžích. Mezi Ivanovskou věží a řekou byla vyhloubena tajná chodba, která umožňovala obráncům zásobovat se vodou v případě obležení. Půdorys kremlu je obdélníkový.  V roce 1552, tedy v době kdy byl car Ivan IV. na výpravě na Kazaň, oblehl Tulský kreml krymský chán Devlet I. Geraj. Obránci se nicméně udrželi až do příchodu carského vojska z Kolomny. Tyto události připomíná kámen u Ivanovské brány.  Dřevěné opevnění bylo ve 2. polovině 16. století rozšířeno natolik, že desetinásobně převyšovalo rozlohu kremlu, a chránilo tak celé město.  V roce 1605 se Tula na chvíli stala hlavní městem Ruska, když se ve zdejším kremlu usadil Lžidimitrij I. Právě sem přijížděli tomuto samozvanci přísahat věrnost bojaři a dvořané.  Roku 1607 po čtyři měsíce drželi kreml povstalci v čele s Ivanem Bolotnikovem. Vojsko pod vedením cara Vasilije Šujského marně podniklo několik útoků na pevnost. Pomohl mu nakonec až chytrý bojarský synek, kterého napadlo přehradit řeku Upu pytli se zeminou a vytvořit tak jezero, které by kreml zatopilo. Voda skutečně donutila povstalce kapitulovat. Tuto událost připomíná obelisk, vztyčený v roce 1953.  Po připojení levobřežní Ukrajiny k Rusku v polovině 17. století kreml zcela ztratil svůj vojenský význam. Hradby nicméně na rozdíl od jiných kremlů nebyly zbořeny a dočkaly se dokonce oprav na konci 18. a v 19. století.  Ve 30. letech 20. století byly odstraněny některé objekty, údajně kvůli špatnému technickému stavu. V 50. a 60. letech potom probíhaly restaurátorské a výzkumné práce, jejichž cílem bylo vrátit kremlu původní vzhled.  Po roce 2013 opět proběhly velké opravy, vedené z velké části za prostředky vybrané dobročinným fondem \"Tulský kreml\". V roce 2015 bylo ve zrekonstruovaném historickém objektu otevřeno Muzeum samovarů a tulského perníku, Muzeum historie Tulského kremlu a výstavní sál.  Na rok 2020 se plánují oslavy výročí 500 let Tulského kremlu.", "section_level": 1}, {"title": "Areál kremlu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Věže.", "content": "Kremelské hradby jsou posíleny 9 věžemi, z nichž 4 slouží zároveň jako brána:", "section_level": 2}], "src_summary": "Tulský kreml () je starobylý kreml na břehu řeky Upy v centru ruské Tuly. V letech 1514-1520 jej nechal vystavět moskevský velkokníže Vasilij III. na posílení obrany před nájezdy Krymských Tatarů na Moskvu. Jedná se o nejstarší objekt ve městě.", "tgt_summary": "图拉克里姆林()是俄罗斯城市图拉的一座要塞建筑,修建于16世纪。图拉克里姆林内有两座大教堂。图拉克里姆林于1507年开始修建,不过在17世纪时,图拉克里姆林已经没有了军事意义。1930年代,图拉克里姆林内的教堂被毁。2012年至2014年,教堂得到了重建。现在图拉克里姆林作为博物馆对外开放。", "id": 612271}
{"src_title": "Devětsil japonský", "tgt_title": "蜂斗菜", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Domovinou devětsilu japonského je Japonsko (mimo ostrova Hokkaidó) a dále Korejský poloostrov, severovýchodní oblasti Číny a Přímořském a Chabarovský kraj na ruském Dálném východě. Odtud byl coby nenáročná okrasná rostlina rozšířen do Střední i Severní Evropy a jako rostlina vhodná i k jídlu též do Vietnamu a na Havaj.  Rostlina se koncem 19. století začala jako exotická bylina vysazovat do evropských zámeckých zahrad a parků, kde upoutávala hlavně svou velikostí. Odtud začala pouť mimo vyhrazená území, obvykle byly vyvezeny úlomky oddenků, které ve vlhkém prostředí zakořenily a daly vzniknout novým rostlinám.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Vlhkomilná rostlina vyskytující se ve světlých lesích, na březích rybníků, potoků nebo i v bažinách. Roste v široké škále vlhkých půd, v závislosti na jejích výživnosti se odvíjí velikost rostliny. Z vytrvalého, plazivého, silně se rozrůstajícího oddenku vyrůstá z jara nejdříve květní lodyha s listeny a květenstvím tvořeným mnoha úbory a teprve po odkvětu raší přízemní listy. Bylina se rychle rozrůstá podzemními oddenky a v nevelkých zahradách zarůstá okolní rostliny. Evropskou zimu spolehlivě přežívá, vykvétá brzy z jara a na místech s pozdními mrazíky někdy namrzají rozkvetlá květenství.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá, dvoudomá bylina, která na jaře nejdříve vypouští z oddenku lodyhu hrubou 5 až 10 mm, která bývá vysoká 20 až 40 cm a po opylení se prodlužuje až na délku 70 cm. Na lodyze vyrůstá květenství se žlutozelenými listeny, které bývají až 8 cm dlouhé, mají rovnoběžnou žilnatinu a na vrcholu jsou tupé. Květenství je tvořeno 20 až 30 do hlávky staženými úbory obsahující četné, vonné, trubkovité květy s bílými či nažloutlými korunami. Květy jsou na celé rostlině stejné, funkčně samčí nebo samičí. Samičí květy se mohou opylit výhradně pylem z jiné samčí rostliny. Opylené květy produkují válcovité nažky 3,5 mm velké zakončené bílým, asi 1 cm dlouhým chmýrem. Kvetou v dubnu až květnu, semena (nažky) dozrávají v červnu.  Po odkvětu začnou na dlouhých řapících vyrůstat z oddenku přízemní listy. Jejich čepele jsou srdčitě ledvinovité nebo vejčitě podlouhlé, bývají velké téměř 1 m, po obvodě jsou nepravidelně jemně zubaté, na horní straně hladké a na spodní chlupaté a později olysané.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Tato statná rostlina bývá využívána na rychlé pokrytí velkých vlhkých a stinných zahradních ploch. Aby vynikla krása velkých listů a z jara i zajímavých květenství (připodobňovaných ke květákům), potřebuje velký prostor. Po zakořenění se oddenky rychle šíří do okolí a záhy se může rostlina stát nepříjemným plevelem, ze stanoviště kde rostla po několik let ji lze jen nesnadno vyhubit.  Ve své domovině, v Japonsku, se dlouhé bylinné řapíky po oloupaní svrchní vrstvy používají jako zelenina. Kořen se ve východoasijském lidovém léčitelství používá obdobně jako u devětsilu lékařského v Evropě. Oddenky se suší a vaří se z nich léčivé čaje používané při nemocech dýchacích cest, žlučníku či močového ústrojí, proti žaludečním křečím, revmatickým bolestem i střevním parasitům. Čerstvé listy se používají na obklady vnějších poranění kůže nebo i kloubů, pomáhají i při hadímu uštknutí.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V přírodě České republiky se vyskytuje poddruh devětsil japonský obrovský (\"Petasites japonicus\" (Siebold et Zucc.) Maxim. subsp. \"giganteus\" Kitam.), který je, jak napovídá jméno, mohutnější. Řapíky přízemních listů má dlouhé až 1,5 m a jejich čepele mívají v průměru až 2 m. V kultuře se pěstují kultivary 'Nishiki buki' a 'Variegata' se žlutě skvrnitými listy a 'Purpureus' s fialovými listeny a tmavě purpurovými listy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Devětsil japonský (\"Petasites japonicus\") je statná, vytrvalá, dvoudomá rostlina s plazivými oddenky. Tento příležitostně se vyskytující neofyt je jedním ze čtyř druhů rodu devětsil, s kterými se můžeme v přírodě České republiky setkat; poprvé zde byl zjištěn roku 1900.", "tgt_summary": "蜂斗菜(学名:'),别名冬花、款冬或款冬蒲公英,属于菊科蜂斗菜属,多年生草本植物。雌雄异株,花期约在1-3月。常见生长于山野路边,原产于河南、陕西、山西、甘肃以及日本等地。全株皆可入药,是中药里止咳化痰、润肺及促进食欲的药方之一。但与其他的菊科一样,蜂斗菜含有的吡咯里西啶生物碱会导致肝小静脉闭塞。中医学中把本植物与款冬花混淆,因此这两种植物有相同的别名。", "id": 365040}
{"src_title": "Stejnopohlavní manželství v Portugalsku", "tgt_title": "葡萄牙同性婚姻", "src_document": [{"title": "Nález Ústavního soudu.", "content": "1. února 2006 zažádal lesbický pár o vydání manželské licence. Jejich žádosti nebylo vyhověno s odvoláním se na zákonnou definici manželství. Obě žadatelky se pak následně obrátily na soud kvůli diskriminaci, která je ústavně zakázaná od r. 1976. Diskriminace jiných sexuálních orientací je v Portugalsku ústavně nepřípustná od r. 2004. V květnu 2007 se soud rozhodl jejich případem nezabývat, čímž se celá záležitost dostala k Ústavnímu soudu, který jí převzal v červenci 2007. Právní zástupce Heleny a Teresy Luís Grave Rodrigues prezentoval jejich žádost se sedmi odbornými vyjádřeními (\"pareceres\") portugalských profesorů práv, kteří byli toho názoru, že zákaz stejnopohlavního manželství je neústavní.  9. července 2009 rozhodl Ústavní soud v poměru hlasů 3:2, že stejnopohlavní manželství není ústavním právem, ale že není ani nepřípustné, a tudíž konečně rozhodnutí záleží pouze na zákonodárcích.", "section_level": 1}, {"title": "Legislativní proces.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Návrhy poslanců za BE a PEV z r. 2008.", "content": "Dva návrhy zákona o stejnopohlavním manželství byly prezentovány v parlamentu 10. října 2008. Jednalo se o dva separátní návrhy poslanců Levého bloku (BE) a Os Verdes (PEV). Oba návrhy byly odmítnuty vládnoucí Socialistickou stranou a opoziční Portugalskou sociálně demokratickou stranou.", "section_level": 2}, {"title": "Vládní návrh 2009-2010.", "content": "Portugalský premiér José Sócrates řekl 18. ledna 2009 ve svém předvolebním projevu, že pokud v zářijových volbách znovu vyhraje, tak se jeho vláda zasadí o legalizaci manželství pro všechny. Přestože se mělo jednat o manželství bez adopcí, tak jej většina portugalských LGBT organizací vnímala jako významný krok.  V květnu 2009 potvrdil mluvčí Úřadu vlády Jorge Lacão, že socialistická vláda přijme zákon o stejnopohlavních sňatcích, pokud v r. 2009 vyhraje volby.  Proti stejnopohlavnímu manželství se vyslovila předsedkyně konzervativní Portugalské sociálně demokratické strany (PSD) Manuela Ferreira Leite.  V květnu 2009 se zrodilo Hnutí za rovnost v přístupu k občanským sňatkům s kampaní za manželství pro všechny. Za svého trvání si získalo podporu od spisovatele a držitele Nobelovy ceny za literaturu José Saramaga a lisabonského starosty Antónia Costy.  V říjnu 2009 potvrdil nově sestavený vládní kabinet José Sócrata, že Socialistická strana svůj předvolební slib splní, a že vyjde vstříc hnutí za stejnopohlavní manželství. Předseda poslaneckého klubu Levého bloku tento postoj uvítal a sám zpracoval vlastní návrh novely zákona o rodině měnící definici manželství na genderově-neutrální. V polovině října 2009 oznámil Jorge Lacão, že by stejnopohlavní manželství mělo být přijato na začátku r. 2010.  3. listopadu 2009 podal člen CDS-Lidové strany José Ribeiro e Castro žádost o konání referenda, které premiér, Socialistická strana a Levý blok nevyhověli.  4. listopadu 2009 potvrdil předseda poslaneckého klubu Socialistické strany Francisco Assis, že zákon o stejnopohlavních sňatcích bude přijat v brzké době, a že neumožní homosexuálním párům adopci dětí.  17. prosince 2009 přijala vláda návrh zákona o stejnopohlavních manželství.  8. ledna 2010 následujíc po parlamentní debatě, jíž se zúčastnil i premiér, byl vládní návrh hned v prvním čtení přijat Republikovým shromážděním v poměru hlasů 126:97. Poslanecké návrhy Levého bloku a Zelené strany byly odmítnuty. Se stejným osudem se setkal i zákon o registrovaném partnerství navržený poslanci strany PSD. 10. února byl návrh schválen Ústavním výborem Parlamentu Portugalské republiky. Finální parlamentní hlasování se pak konalo 11. února, kde byl návrh opět přijat. 24. února 2010 postoupil Ústavní výbor návrah porgualskému prezidentovi Aníbalu Cavaco Silvovi.  13. března 2010 dal prezident návrh k přezkumu Ústavnímu soudu, aby rozhodl, zda je neústavní. 8. dubna 2010 hlasovali soudci Ústavního soudu v poměru 11:2 pro ústavnost návrhu. Tři z nich se vyjádřili pro ústavní právo párů stejného pohlaví na sňatek. Nález Ústavního soudu byl publikován 28. dubna. Prezident měl celkem 20 dní na to, aby se rozhodl, zda zákon podepíše, anebo vrátí Republikovému shromáždění.  17. května 2010 byl návrh podepsán prezidentem. Zákon byl pak publikován ve Sbírce zákonů Portugalské republiky 31. května 2010. Účinnosti nabyl 5. června 2010. 7. června 2010 se Teresa Pieres a Helena Paixão staly prvním lesbickým párem, který v Portugalsku uzavřel manželství.", "section_level": 2}, {"title": "Homoparentální adopce.", "content": "24. února 2012 odmítnul parlament dva návrhy umožňující homosexuálním párům adopce dětí.  17. května 2013 odmítnul parlament v poměru hlasů 104:77 návrh umožňující homosexuálním párům adopci dětí znovu. Ten samý den přijal parlament v prvním čtení návrh umožňující sezdaným párům stejného pohlavní adopci dítěte svého manžela. Ten byl pak následně odmítnut ve druhém čtení 14. března 2014 v poměru hlasů 107:112.  17. ledna 2014 přijal parlament rezoluci na konání referenda o adopčních právech párů stejného pohlaví. 28. ledna dal prezident Aníbal Cavaco Silva žádost k Ústavnímu soudu, aby přezkoumal ústavnost rezoluce. 19. února 2014 rozhodl Ústavní soud, že je rezoluce neústavní. Cavaco Silva pak následující den rezoluci vetoval.  20. listopadu 2015 přijal parlament 5 návrhů umožňující homosexuálním párům adopce dětí v prvních čteních. Návrhy pak předložil Výboru pro ústavní záležitosti, práva, svobody a jejich garance. 16. prosince byly návrhy sjednoceny do jednoho, o kterém pak následně parlament hlasoval. 18. prosince byl návrh přijat ve druhém a finálním hlasování. 23. ledna 2016 byl návrh vetován prezidentem, který toto rozhodnutí oznámil až o dva dny později 25. ledna. 10. února 2016 bylo prezidentské veto přehlasováno. Ve Sbírce zákonů byl nový zákon publikován 29. února. Účinnosti nabyl prvním dnem měsíce následujícího po publikaci, tj. 1. březen 2016.", "section_level": 2}, {"title": "Manželské statistiky.", "content": "Rok po nabytí účinnosti zákona se v Portugalsku konalo cca 380 homosexuálních svateb.  Podle statistik z r. 2013 bylo v Portugalsku oddáno 305 homosexuálních párů - z toho 98 ženských a 207 mužských párů párů. V r. 2014 došlo k mírnému nárůstu. Za ten rok uzavřelo manželství 308 homosexuálních párů - z toho 127 lesbických a 181 gay. Homosexuální manželské páry tvořily 1 % ze všech uzavřených manželství v zemi.  V období od června 2010 do června 2015 se v Portugalsku konalo celkem 1591 homosexuálních svateb. 1060 z nich tvořily gay páry a 531 lesbické páry.", "section_level": 1}, {"title": "Opozice.", "content": "V době diskuzí na téma stejnopohlavního manželství a po jeho legalizaci vznikala řada skupin, která jej odmítala.  Jedním z hlavních odpůrců stejnopohlavního manželství byla Římskokatolická církev v Portugalsku. Ačkoli je Portugalsko ústavou chápané jako sekulární, drží si status země s katolickou historií a tradicí, což je jedním z důvodů, proč se ze stejnopohlavního manželství stal předmět bulvárního tisku, což značně zvýšovalo jeho kontroverze.  8. ledna 2010 odmítnul parlament žádost o konání celonárodního referenda o stejnopohlavním manželství.  V únoru téhož roku protestovalo v Lisabonu proti stejnopohlavnímu manželství 5000 Portugalců.  13. května 2010 během oficiální návštěvy v Portugalsku a čtyři dny před ratifikací nového zákona vyjádřil papež Benedikt XVI. odpor ke stejnopohlavnímu manželství, které prohlásil za \"nebezpečné a zničující\".", "section_level": 1}, {"title": "Právní úprava manželství.", "content": "19. července 2010 publikoval Instituto dos Registos e do Notariado následující čtyři předpisy regulující manželství:", "section_level": 1}], "src_summary": "Stejnopohlavní manželství je v Portugalsku legální od 5. června 2010. Vládní kabinet José Sócrata zpracoval návrh takového zákona v prosinci 2009. Ten pak následně v únoru 2009 přijalo Republikové shromáždění (\"Asembleia da República\"). Ústavnost návrhu potvrdil Ústavní soud Portugalské republiky v dubnu 2010. 10. května 2010 byl návrh podepsán prezidentem Aníbalem Cavaco Silvou a Portugalsko se tak stalo šestou zemí v Evropě a osmou na světě, která umožnila párům stejného pohlaví uzavírat sňatky. Nový zákon byl pak následně publikován ve Sbírce zákonů Portugalské republiky (\"Diário da Republica\") 31. května 2010. Účinným se stal 5. června 2010.", "tgt_summary": "葡萄牙同性婚姻,于2010年5月17日由中间偏右阵营的葡萄牙社会民主党的总统阿尼巴尔·卡瓦科·席尔瓦签署后正式生效。", "id": 2472529}
{"src_title": "Marie Louise Coleiro Preca", "tgt_title": "玛丽·路易斯·科勒略·普雷卡", "src_document": [{"title": "Život a politická kariéra.", "content": "Coleiro Preca se narodila v Qormi. Na maltské univerzitě obdržela titul bakalářky umění na právních a humanitních studiích (mezinárodní studie) diplom notáře.  Po vstupu do Labouristické strany pracovala jako členka Národní exekutivy, asistentka generálního tajemníka a později generální tajemnice. Byla také členkou Národní kanceláře socialistické mládeže (později Fóra mladých labouristů), prezidentkou Ženského křídla strany (1996–2001), zakládající členkou nadace Ġużè Ellul Mercer a publicistkou ve stranickém týdeníku \"Il-Helsien\" (v současné době už zaniklém).  V letech 1998–2014 byla poslankyní maltského parlamentu. V parlamentních volbách 2008 byla zvolená jako první poslankyně. Jako členka opozice zastávala post stínové ministryně sociální politiky a členky Stálé komise sociálních věcí od roku 1998.  Poté, co Alfred Sant rezignoval na post předsedy Labouristické strany v roce 2008, se neúspěšně pokusila zpochybnit novou volbu předsedy strany.", "section_level": 1}, {"title": "Prezidentka.", "content": "1. března 2014 přijala Coleiro Preca nominaci na úřad prezidenta. Po odchodu Ġorġe Abely byla nominována jako nový prezident s nástupem od 4. dubna 2014. Coleiro Preca se ve věku 55 let stala nejmladším maltským prezidentem a druhou ženou v tomto úřadu po Agathě Barbarové.  V roce 2014 založila Prezidentskou nadaci pro všeobecné dobro společnosti, což je nezisková konzultativní a výzkumná organizace pomáhající maltským prezidentům provádět politiku sociální inkluze a zvyšování životní úrovně obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní tituly.", "content": "V září 2016 obdržela prezidentka Coleiro Preca ocenění 'průkopnice změny' na konferenci žen při Organizace spojených národů za jejím podílu na genderové rovnosti a většího uplatnění žen ve středomořském regionu. Výkonná ředitelka žen při OSN Lakshmi Puri popsala Coleiro Preca jako opravdového vítěze genderové rovnosti, nejen na Maltě, ale v celém Commonwealthu.", "section_level": 2}, {"title": "Setkání s britskou královnou.", "content": "V listopadu 2015 v rámci setkání hlav států Commonwealthu osobně přivítala královnu Alžbětu II.", "section_level": 2}], "src_summary": "Marie Louise Coleiro Preco (* 7. prosince 1958, Qormi) je maltská politička. V letech 2014–2019 byla devátym prezidentem Maltské republiky a druhou ženou v této funkci. Před vstupem do prezidentského úřadu byla v letech 1998-2014 poslankyní maltského parlamentu za Labouristickou stranu. Od 11. března 2013 do 29. března 2014 zastávala funkci ministryně pro rodinu a sociální solidaritu.", "tgt_summary": "玛丽·路易斯·科勒略·普雷卡(Marie Louise Coleiro Preca) (1958年-12月7日) 马耳他政治家,2014年当选马耳他总统。她是马耳他工党成员,1998年起被选为马耳他众议院议员,2013年3月11日至2014年3月29日担任家庭和社会团结部长。2014年3月1日她接受总统候选人提名,4月1日在议会间接选举中被选为新总统,4月4日正式就职。科勒略·普雷卡是最年轻的马耳他总统,现年58岁,也是该国自阿加莎·巴巴拉之后的第二个女总统。", "id": 2445537}
{"src_title": "Ruské prezidentské volby 2018", "tgt_title": "2018年俄罗斯总统选举", "src_document": [{"title": "Kandidáti.", "content": "V první polovině prosince roku 2017 bylo oznámeno, že se bude o prezidentský úřad ucházet i počtvrté Vladimir Putin, dosavadní prezident. Dále kandiduje Pavel Grudinin, ředitel Leninova sovchozu, kandidující za komunistickou stranu, Vladimir Žirinovskij – ruský nacionalista, předseda Liberálně-demokratické strany Ruska, Xenija Sobčaková – novinářka a televizní moderátorka, Grigorij Javlinskij – ruský liberální ekonom, bývalý předseda liberálního opozičního politického hnutí Jabloko, Boris Titov – politik, podnikatel a předseda Strany růstu, Maxim Surajkin – předseda strany Komunisté Ruska a Sergej Baburin – dřívější poslanec Státní dumy a lídr strany Ruský všenárodní svaz. Hlavní kandidát opozice Alexej Navalnyj nebyl k volbám připuštěn kvůli jeho dřívějšímu odsouzení z údajného korupčního jednání.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze kolem kandidatury A. Navalného.", "content": "Alexej Navalnyj je opoziční politik, předseda Strany pokroku a zakladatel Fondu boje s korupcí. Více než rok před volbami vedl velmi intenzivní předvolební kampaň, v níž dokázal aktivizovat stovky tisíc lidí napříč celým Ruskem i přes informační blokádu v celostátních médiích. Na desítky setkání s Navalným po celé zemi přicházely tisíce zejména mladých lidí. Kampaň provázel velký tlak ze strany úřadů, jeho stoupencům nebylo povolováno organizovat mítinky a demonstrace a poté docházelo k věznění organizátorů mítinků, jeho příznivci a členové jejich rodin byli zatýkáni, zastrašováni, došlo i k výpovědím ze zaměstnání či vyloučení ze studia. Sám Navalnyj byl v průběhu kampaně odsouzen dvakrát, jednou na 15, podruhé na 20 dní vězení. Centrální volební komise jej nakonec 25. prosince odmítla registrovat, neboť Navalnyj byl pravomocně odsouzen v kauze zpronevěry v podniku Kirovles. Rozsudek v této kauze však byl již dříve zpochybněn Evropským soudem pro lidská práva. Za politicky motivovaný proces označil tuto kauzu např. tehdejší velvyslanec USA v Rusku, Evropská unie a řada vysokých představitelů evropských zemí. Navalnyj v reakci na znemožnění kandidovat vyhlásil \"stávku voličů\".  V souvislosti se zamítnutím kandidatury Alexeje Navalného ze strany ruské Centrální volební komise na základě jeho údajné zpronevěry v kauze Kirovles vydala Evropská služba pro vnější činnost tiskové prohlášení. V něm vyjádřila \"vážnou pochybnost nad politickým pluralismem v Rusku a nad uskutečněním demokratických voleb v příštím roce\". Prohlášení také připomíná, že v kauza, která znemožnila Navalného kandidaturu, byla již jednou Evropským soudem pro lidská práva zpochybněna. Vyzývá také, aby politicky motivované rozsudky nebyly používány k omezení politické soutěže.  Mluvčí ministerstva zahraničí USA Noel Clay vyjádřil znepokojení nad rozhodnutím Centrální volební komise nepřipustit Navalného k prezidentským volbám. Zároveň sdělil, že USA vyzývají ruskou vládu k provedení \"čestných voleb, které budou transparentní, spravedlivé a svobodné a budou garantovat svobodné vyjádření vůle lidu\".  28. ledna 2018 proběhly ve více než 100 ruských městech od Vladivostoku po Kaliningrad protesty proti nepřipuštění Alexeje Navalného k volbám a za jejich bojkot. Podle Navalného byli k volbám připuštěni pouze ti kandidáti, které Putin osobně vybral a kteří jej ani v nejmenším neohrožují. V sibiřském Jakutsku lidé vyšli nehledě na teplotu -45 °C. V Jakutsku, Jekatěrinburgu a Petrohradě se sešlo okolo 1 000 lidí, v Moskvě asi 3 000 - 4 000 lidí. V asi 20 % měst demonstrace nebyly povoleny. Zadrženo bylo po celé zemi 371 lidí, v souvislosti s protesty 120 osob dostalo pokuty v rozmezí 500 až 150 000 rublů nebo zatčeno v rozsahu 1 až 30 dní (k 31. lednu 2018).", "section_level": 2}, {"title": "Nátlak na nezávislé pozorovatele.", "content": "Již před volbami byl vyvíjen nátlak na nezávislou pozorovatelskou organizaci Golos a na organizaci Alexeje Navalného, která k volbám vyslala přes 30 tisíc pozorovatelů. Nejdříve bylo oběma organizacím znemožněno vyslat pozorovatele přes jejich oficiálně zaregistrovaná média, takže museli požádat o pověření od kandidátů. Těsně před volbami proběhla po celém Rusku vlna domovních prohlídek a zatýkání. Na dobu voleb byli uvězněni někteří koordinátoři a lektoři pozorovatelů, zároveň se policie v některých regionech snažila zabavit aktivistům pověření pro pozorovatele. Jenom v Kemerovské oblasti takto policie zabavila přes 1600 pověření.", "section_level": 2}, {"title": "Během voleb.", "content": "Opoziční pozorovatelé a novináři v průběhu voleb zdokumentovali množství kontroverzí a podvodů. Například v některých urnách již v momentě otevření volebních místností ležely hlasovací lístky. Centrální volební komise a zejména nezávislí pozorovatelé zveřejnili řadu videí, ve kterých členové volebních komisí vhazovali do uren svazky hlasovacích lístků. Šéf volební místnosti nedaleko Moskvy byl suspendován a druhý muž obviněný z toho, že hodil do urny vícero hlasů na dalekém východně byl zatčen.  Některým voličům bylo umožněno hlasovat více než jednou, což potvrdil i kandidát za komunistickou stranu Pavel Grudinin. Některé takové případy byly dokonce zachyceny kamerami.  Docházelo také k zatýkání a napadání pozorovatelů přímo ve volebních místnostech. Ve městě Dolgoprudnyj dva opilí lidé vyhnali z volební místnosti pozorovatele kandidáta Borise Titova, ten se do místnosti poté vrátil. V Machačkale byli údajně napadeni volební pozorovatelé. Předsedkyně Pamfilovová však jakékoliv vykázáni, či dokonce napadení pozorovatelů popřela a označila je za zvěsti, ačkoliv řada incidentů byla zachycena kamerami.  Několik stovek lidí si oficiálně stěžovalo, že byli nuceni k účasti ve volbách pod různými pohrůžkami, například nižším platem, nebo ztížením zkoušek na škole. Účast ve volbách museli dokazovat například fotografií z volební místnosti.Jednalo se nejenom o státní zaměstnance, ale i o studenty a zaměstnance soukromých podniků.  Záběry zveřejněné Golosem ukazují kamery ve volebních místnostech, které byly záměrně zakrývány, aby znemožnily pozorovat dění, například balónky.", "section_level": 2}, {"title": "Nesrovnalosti ve výsledcích.", "content": "Podle zpráv nezávislých pozorovatelských organizací byla ve volebních místnostech, kde byl přítomen nezávislý pozorovatel, volební účast nápadně nižší než v ostatních. V Penzenské oblasti například pozorovatelé od Alexeje Navalného napočítali účast asi 50 %, oficiální volební účast v regionu ovšem činila 70 %. Zároveň bylo ve volebních místnostech Penzenské oblasti bez nezávislých pozorovatelů napočítáno o 15-20 % hlasů za Vladimira Putina více než na těch bez pozorovatelů. V Čečensku, kde k volbám přišlo oficiálně téměř 90 % voličů, odvolilo v místnostech pokrytých pozorovateli více než dvakrát méně lidí. Celkově Navalnyj uvádí, že oficiální údaje byly navýšeny asi o 10 %. Pozorovatelé agentury Reuters počítali u 12 volebních místností, kolik do nich za celý den přijde voličů. Oficiální výsledky v 9 z nich byly o 10 i více procent vyšší než údaje pozorovatelů.  Fyzik a matematik Sergej Špilkin, který se dlouhodobě zabývá podáváním matematických důkazů falzifikace ruských voleb, odaduje, že v těchto prezidentských volbách bylo Putinovi přičteno okolo 10 milionů falešných hlasů. Vychází přitom z analýzy statistických anomálií, kdy Putin ve volebních místnostech s nižší účastí získal výrazně menší počet hlasů než ve volebních místnostech s vysokou účastí. Podle Špilkina se tak ale paradoxně jedná o nejčestnější volby v Rusku za posledních 15 let.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Na ruské ambasádě v Paříži hlasoval také francouzský herec Gérard Depardieu, který v roce 2013 obdržel od prezidenta Putina ruské občanství.  Poprvé se přímo pod ruskou vládou hlasovalo na Krymu. Voliči tam dostávali odznak s nápisem „S Ruskem na věčné časy“.  Ukrajina se rozhodla, že hlasování ruským občanům na svém území nedovolí – například ambasáda v Kyjevě byla blokována policejními jednotkami. Ukrajinská vláda tímto opatřením zareagovala na ruskou výzvu, aby zajistila bezpečnost zastupitelských úřadů v den voleb. Rusko postup Ukrajiny označilo za porušení mezinárodního práva.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce.", "content": "Čína byla první světovou velmocí, která reagovala na výsledky voleb, se slibem, že s Ruskem vytáhne vztahy na „vyšší stupeň“. Další země, které následovaly byly: Ázerbájdžán, Arménie, Bělorusko, Bulharsko, Chorvatsko, Kuba, Česká republika, Egypt, Německo, Guatemala, Maďarsko, Indie, Írán, Izrael, Japonsko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Malajsie, Moldavsko, Saúdská Arábie, Sýrie, Tádžikistán, Uzbekistán a Venezuela. 20. března, tedy ještě před sečtením 100 % hlasů, Putinovi gratuloval předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker a telefonicky také americký prezident Donald Trump.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ruské prezidentské volby se uskutečnily v neděli dne 18. března 2018. Dosavadní prezident Vladimir Putin obhájil svůj mandát se 76,66 % hlasů (účast 67,47 %), ve funkci prezidenta bude s přestávkou (2008–2012) již po čtvrté volební období, o další budoucí kandidatuře již neuvažuje.", "tgt_summary": "2018年俄罗斯总统选举在2018年3月18日于俄罗斯举行。现任俄罗斯总统弗拉基米尔·普京参加总统选举,并以76.69%的支持率在选举胜出,获得连任,他将会执政至2024年5月7日。自上次总统选举以来,普京的民意支持率一直高于80%。", "id": 1899007}
{"src_title": "NGC 281", "tgt_title": "NGC 281", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Součástí této mlhoviny o rozměrech 20'×30' je také otevřená hvězdokupa IC 1590, několik Bokových globulí a hvězdný systém B 1. Tyto objekty dohromady tvoří jeden systém nazvaný Sh2-184, který má zdánlivý rozměr 40'. Měřením paralaxy vodních maserů na frekvenci 22 GHz, které bylo provedené v roce 2014, byl získán nový odhad vzdálenosti mlhoviny od Země. Naměřená vzdálenost 2,82 ± 0,20 kpc (9 200 světelných let) je mírně nižší než obecně uváděná vzdálenost 9 500 světelných let. Díky svému tvaru, který připomíná postavu z počítačové hry, je mlhovina mezi astronomy známa také pod názvem Pacman Nebula (mlhovina Pacman).", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Edward Emerson Barnard tuto mlhovinu objevil 16. listopadu 1881 a popsal ji jako \"velkou slabou a velmi rozptýlenou mlhovinu.\" Sherburne Wesley Burnham později v mlhovině objevil vícenásobnou hvězdu 'B 1' (β 1), jejíž hlavní člen HD 5005 (HIP 4121) je velmi zářivou hvězdou osmé magnitudy a spektrální třídy O6 a čtyři společníci jsou od ní vzdáleni 1,4' až 15,7'. Od doby jejich prvního proměření v roce 1875 v tomto pětinásobném systému nenastaly žádné patrné změny.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha IC 11.", "content": "V místě, které Barnard zaznamenal jako souřadnice objektu IC 11, se mlhovina nenachází, proto některé katalogy považují IC 11 za nenalezený objekt. Trojhvězda zmíněná v popisu však naznačuje, že se Barnard při zápisu polohy zmýlil o 30 minut v rektascenzi. NGC 281 i IC 11 je tedy dvojí označení stejného objektu.", "section_level": 2}, {"title": "Pozorování.", "content": "Mlhovinu je možné vidět amatérským dalekohledem z oblastí s tmavou oblohou. Walter Scott Houston ve své knize \"Deep Sky Wonders\" popsal vzhled mlhoviny v malém dalekohledu: \"V nejbližším okolí vícenásobné hvězdy byla vidět slabá záře a občas jsem měl dojem, že je tam i mnohem větší mlhovina. Její plošná jasnost byla mnohem menší než u Galaxie v Trojúhelníku nebo NGC 205, vzdáleného společníka Galaxie v Andromedě.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "NGC 281 (také IC 11 nebo Sh2-184 ) je jasná emisní mlhovina a součást HII oblasti v souhvězdí Kasiopeji. Je vzdálena přibližně 9 500 světelných let od Země, takže patří do ramena Persea Mléčné dráhy. Objevil ji Edward Emerson Barnard 16. listopadu 1881.", "tgt_summary": "NGC 281、IC 11或Sh2-184是在北天仙后座的一个亮发射星云和电离氢区的一部分,也是银河系英仙臂的一部分。这个20 X 30 角分大小的星云也与有数个包克球和聚星B1的疏散星团IC 1590相关联。它们共同组成Sh2-184,跨越40角分的大面积。在2014年,使用来自水迈射在22GHz的无线电视差,估计它距离我们大约2,820±200秒差距(9,000光年)。因为它看似电动游戏的小精灵,通俗的说法也称NGC 281为小精灵星云(Pacman Nebula),香港天文界则翻译为食鬼星云。", "id": 602346}
{"src_title": "Burndown chart", "tgt_title": "燃尽图", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Burndown graf má na ose Y množství práce kterou zbývá udělat do konce sprintu. Práce se může sledovat například pomocí jednotky nazývané story point. Na Ose X je čas. Interval osy X je jeden sprint projektu. První hodnota na ose Y je množství práce naplánované pro celý sprint. Jak práce postupuje, vkládá se do grafu kolik práce zbývá udělat. Tedy odčítá se hodnota “spálené” práce – z čehož je odvozen název grafu. Čára spojující tyto hodnoty v grafu pak vyznačuje množství skutečně zbývající práce.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty rozšíření.", "content": "Do grafu může být vyznačena linie ukazující ideální průběh. Ideálním průběh je takový, že je práce prováděna rovnoměrně po celou dobu sprint, co je graficky vyjádřeno jako úsečka. Tato úsečka začne na bodu daném hodnotou práce naplánované pro celý sprint. Koncový bod je dán nulovým množstvím zbývající práce a časem trvání sprintu.  V některých případech se do grafu vyznačují i další hodnoty ukazující například okamžik dokončení a hodnotu práce jednotlivých úkolů.", "section_level": 1}, {"title": "Interpretace grafu.", "content": "V případě, že je linie ukazující reálně odvedenou práci nad linií ideálního průběhu, je project za plánem. Naopak v případě, že je tato linie pod čarou ideálního průběhu běží project rychleji než bylo odhadováno.", "section_level": 1}, {"title": "Využití grafu.", "content": "Burndown graf ukazuje pokrok v práci a rychlost jakou je pokrok dosahován. Graf slouží k prezentaci postupu práce pro zákazníka. Zvolená forma by také měla podporovat tým ve snaze udržet tempo dodávek. Na základě dosahovaného výkonu může projektový manažer udělat revizi původních odhadů, kterou aplikuje při plánování. S postupem projektu získává tým zkušenosti s řešenou problematikou, technologií a hlubší porozumění pro zadání projektu a jeho úkolů. V agilním projektu bývají jednotlivé požadavky obvykle popsány volněji, například ve formě tak zvaných user story. Zkušenosti a znalost reálně dosahované rychlosti realizace vede k tomu, že odhady se mohou v průběhu postupu projektu zlepšovat.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Související stránky.", "content": "Agilní řízení projektu", "section_level": 2}], "src_summary": "Burndown Chart (též Burn down chart, Burndown report) je graf používaný při agilním řízení projektu, který ukazuje množství práce kolik zbývá dodělat v rámci jednoho sprintu. Je tím vizualizováno tempo práce, což mimo jiné podporuje tým v udržení rychlosti dodávek.", "tgt_summary": "燃尽图(英语:burn down chart)是用于表示剩余工作量的工作图表,由横轴(X)和纵轴(Y)组成,横轴表示时间,纵轴表示工作量。这种图表可以直观的预测何时工作将全部完成,常用于软件开发中的敏捷软件开发方式,也可以用于其他类型的工作流程监控。", "id": 647225}
{"src_title": "Ning-an", "tgt_title": "宁安市", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "U městeček Tung-ťing-čcheng a Po-chaj, 25 km jihozápadně od centra Ning-anu, leželo město Sanggjeong (čínsky Šang-ťing, ), v letech 756–485 a 793–926 hlavní město státu Parhe.  Údolí řeky Mudan patřilo v 16. století k vlasti ťienčouských Džürčenů, pozdějších Mandžuů. Předchůdcem Ning-anu bylo město Ninguta, ležící asi 50 km severozápadně, dnes v městském okrese Chaj-lin. V první polovině 17. století byla Ninguta, významná základna mandžuské říše Čching severně od Vrbové palisády.  V souvislosti s ruským pronikáním do Poamuří poslala roku 1652 mandžuská vláda do dosud chabě obsazené Ninguty dva tiíce vojáků pod velením Šarhudy, zkušeného válečníka pocházejícího od řeky Mudan. Byla to první stálá čchingská posádka severně od Vrbové palisády. Ninguta poté, v 50. letech 17. století, sloužila jako východisko pro protiruská tažení Šarhudových vojsk v rámci prvních fází rusko-čchingských pohraničních srážek v povodí Amuru. Po Šarhudově smrti roku 1659 jeho postavení převzal syn Bachaj.  Role Ninguty záhy poklesla, když od 60. let 17. století vznikaly další čchingské vojenské základny v Ťi-linu a Cicikaru, zůstala však důležitým regionálním centrem. Definitivně ztratila význam v souvislosti s výstavbou Východočínské dráhy na přelomu 19. a 20. století, železniční trať totiž překročila řeku Mudan 20 kn severněji, u Mu-tan-ťiangu, který Ningutu záhy přerostl.  Administrativně byla Ninguta od roku 1909 sídlem prefektury Suej-fen, rsp. od roku 1910 Ning-an. Od roku 1913 v rámci celkové administrativní reorganizace Číny po vzniku republiky na místě prefektury Ning-an vznikl stejnojmenný okres, ze kterého se roku 1946 vydělila severní část jako okres Sin-chaj (který po sloučení s dalším okresem roku 1948 vytvořil okres Chaj-lin); dočasně (v letech 1946–1948) se vydělil i okres Ťing-po. Okres Ning-an od poloviny 40. let 20. století podléhá Mu-tan-ťiangu. Roku 1993 byl reorganizován v městský okres Ning-an.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ning-an () je městský okres v městské prefektuře Mu-tan-ťiang v provincii Chej-lung-ťiang v Čínské lidové republice. Leží na řece Mudan, 20 km na jihozápad od Mu-tan-ťiangu.", "tgt_summary": "宁安市在中国黑龙江省东南部,是牡丹江市下辖的一个县级市。宁安市东与穆棱市毗邻,西与海林市交界,南与吉林省汪清县接壤,北与牡丹江市相连。", "id": 3051539}
{"src_title": "Beznábojnicové střelivo", "tgt_title": "無殼彈", "src_document": [{"title": "Spalitelné nábojnice.", "content": "V roce 1812 byl ve Francii udělen patent na jednotný náboj. V průběhu 19 století byly realizovány různé konstrukce nábojů s papírovou nábojnicí. Nespálené zbytky vedly k myšlence zcela spalitelné nábojnice.  Zkoušely se nábojnice z materiálů, u nichž se záměrně zvyšovala jejich hořlavost. Vysoce hořlavý papír používal například náboj.31-100, který si patentoval v roce 1859 J. Ferguson. V náboji.52 Sharps byla použita chemicky upravená textilie. Tento náboj byl použit do Sharpsovy vojenské pušky, která se používala ještě v průběhu občanské války Sever proti Jihu v USA.", "section_level": 1}, {"title": "Nábojnice tvořené výmetnou náplní.", "content": "Nábojnici slisovanou z výmetné náplně (černého prachu) si patentovali R. O. Dorem a B. L. Budd. Výmetná náplň byla nalisována na hrot, který vystupoval z olověné střely. Za druhé světové války zkoušela z důvodu úspory materiálu vyvinout beznábojnicový náboj ráže 7,92 mm německá výzbrojní správa, ale jeho vývoj nebyl do konce války ukončen. Problémem byly samozápaly výmetné náplně od zahřáté nábojové komory. Vývoj pokračoval po válce ve Španělsku v \"Centro de Estudios Technicos de Materiáles Especiales\" (Středisko pro studium speciálních materiálů).  V padesátých letech probíhal vývoj ve Zbrojovce Brno, ale byl zastaven. Podobně skončil i vývoj prováděný v šedesátých a sedmdesátých letech v USA.  V sedmdesátých letech započal ve spolupráci firem Heckler & Koch a Dynamit Nobel vývojový program beznábojnicového střeliva původně značeného jako 4,7 x 21DE a nové útočné pušky pro toto střelivo. Útočná puška typu G11 vyrobená firmou Heckler & Koch měla nahradit útočnou pušku G3. Puška G11 prošla fází několika prototypů i etap testování, ale po sjednocení Německa k plánovanému zavedení do výzbroje německé armády nedošlo. Do sériové výroby byly zavedeny náboje.22 Daisy. Byly určeny pro vzduchové zbraně a výmetná náplň byla zažehnuta silně zahřátým stlačeným vzduchem při výstřelu. Výroba byla zastavena v roce 1974.", "section_level": 1}], "src_summary": "Beznábojnicové střelivo je střelivo do palných zbraní které nepoužívá v sestavě náboje nábojnici. Funkci spojení komponent náboje plní pak obvykle výmetná náplň, která je provedena ve formě tuhého tělesa.", "tgt_summary": "无壳弹是一种小型枪械弹药,它并没有一般用来容纳底火、推进剂及抛射物的弹壳。无壳弹试图透过消除过往由黄铜或钢铁制成的弹壳以降低重量及成本,同时通过免却退膛及上膛来简化操作", "id": 647996}
{"src_title": "Mocný vládce Oz", "tgt_title": "魔境仙踪", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj filmu začíná v roce 1905 v americkém Kansasu, kde vystupuje druhořadý kouzelník Oscar Diggs v cirkusu. Po představení ho navštíví v maringotce jeho dívka Annie, která právě obdržela nabídku k sňatku od mladého farmáře z okolí. Annie doufá, že toto sdělení přiměje Oscara k žárlivosti a bude se s ní chtít oženit sám. Ale Oscar ji poradí ať se vdá, protože on má dobrodružnou povahu a proto se pro ženění nehodí. V tom uslyší, že se k maringotce řítí cirkusový zápasník, který se doslechl, že Oscar flirtoval s jeho ženou. Oscar uniká v horkovzdušném balónu, ale je vtažen do tornáda, které ho zanese do magické země Oz. Tam se setká s půvabnou, ale naivní čarodějkou Theodorou, která věří, že Oscar je čaroděj, který má podle proroctví zničit zlou čarodějku, která zabila krále země Oz. Theodora ho doprovází do Smaragdového města a doufá, že si ji Oscar vybere jako svoji partnerku. Po cestě Oscar zachrání kouzelnickým trikem létajícího opičáka Finleyho před lvem. Finley mu za záchranu nabídne své služby a po zbytek cesty nese jeho zavazadlo.  Ve Smaragdovém městě se Oscar seznámí se sestrou Theodory, čarodějkou Evanorou, která mu ukáže zlatý poklad. Řekne mu, že ho získá jen tehdy pokud je zbaví zlé čarodějnice, která žije v Temném lese. Musí zničit její hůlku, zdroj její síly. Při cestě do lesa Oscar a Finley prochází kolem poničené Porcelánové vesnice. Tam objeví malou Panenku, která naříká, protože zlá čarodějnice rozbila její domov a přitom pochroumala i její nohy a ona nemůže chodit. Oscar má ve své brašně lepidlo a nohy jí spraví. Panenka se hned rozhodne, že je bude na jejich cestě za zlou čarodějnici doprovázet. Když se dostanou do lesa a získají hůlku, zjistí že \"zlá čarodějnice\" je ve skutečnosti Glinda, hodná čarodějka, dcera zesnulého krále a zlá čarodějnice je Evanora. Oscar je při setkání s Glindou překvapen, že je velice podobná Annie, kterou opustil v Kansasu. Glinda přenáší Oscara a jeho doprovod do jejího království na jihu Země Oz. Mezitím Evanora ve Smaragdovém městě pozoruje v křišťálové kouli útěk Oscara s Glindou a vysílá za nimi svoji armádu a létající monstra. Theodora pochopí, že Evanora je tou zlou čarodějnicí a netají se svou lítostí nad tím, že ji Oscar podvedl a uprchl s Glindou. Evanora ji na zlomené srdce nabízí kouzelné jablko. Když si z něj Theodora ukousne, její lítost se změní ve zlobu a ona se promění v nebezpečnou zelenou čarodějnici, létající na koštěti.  Ve svém království představí Glinda všem obyvatelům Oscara jako mocného čaroděje, který je přišel zachránit před zlými silami. Sama ale brzy pochopí, že Oscar není tím za koho ho mají. Přesto mu důvěřuje a snaží se Oscara přesvědčit, aby se pokusil nezklamat důvěru lidí. Oscar se nejprve zdráhá a nevěří si, ale když uspává Panenku, vzpomene si na \"čaroděje\" Edisona a dostane nápad. Lidé v království jsou všeumělové a dokáží vyrobit cokoliv. Nejprve tak vyrobí umělou armádu ze slámy, kterou posunují po Makovém poli ke Smaragdovému městu. Obě čarodějnice proti nim vyšlou svá létající monstra, která se nadýchají makové vůně a odpadnou. Oscar nechá také vyrobit promítací přístroj se zvětšovacím objektivem a s jeho pomocí promítne svůj zvětšený obraz v trůnním sále Smaragdového města. Za pomoci kouřových efektů, zesíleného hlasu a ohňostroje vytvoří dokonalou iluzi mocného a nezničitelného čaroděje. Zastraší tím zlé čarodějnice Evanoru a Theodoru, které nenávratně prchnou ze země. Oscar s Glindou se mohou rozhodnout, zda se vrátí do reality, nebo zůstanou v říši fantazie.", "section_level": 1}, {"title": "Kritiky.", "content": "Věršina kritiků ohodnotila film jako typicky disneyovský produkt, který postrádá větší umělecké ambice. Film nepřichází s originálním námětem, je pouze prequelem pohádkového muzikálu režiséra Victora Fleminga \"Čaroděj ze země Oz\" z roku 1939. \"Mocný vládce Oz\" používá především digitální triky a 3D podívanou, která otevírá bránu do světa fantazie dětí i dospělých. Film se nesnaží přijít s novým přístupem k popkulturnímu mýtu Čaroděje ze země Oz, tak jako se o to pokoušel \"Čaroděj\" režiséra Sidneyho Lumeta z roku 1978, který představil moderní černošskou variaci původního příběhu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mocný vládce Oz (v anglickém originálu Oz the Great and Powerful) je americký dobrodružný fantasy film režiséra Sama Raimiho z roku 2013. Jedná se o další filmové zpracování literárního námětu podle předlohy knižní série o zemi Oz Lymana Franka Bauma. Scénář napsali David Lindsay-Abaire a Mitchell Kapner.", "tgt_summary": "是一出2013年美国奇幻冒险电影,由山姆·雷米导演,占士·法兰高主演,华特迪士尼影业发行。本片是1939年的电影《绿野仙踪》的前传故事。美国于2013年3月8日上映。", "id": 2301714}
{"src_title": "Parlamentní volby v Maďarsku 2018", "tgt_title": "2018年匈牙利議會選舉", "src_document": [{"title": "Volební systém.", "content": "Podle základního zákona Maďarska probíhají volby do Zemského sněmu v měsíci dubnu nebo květnu vždy v neděli. Volební den nemůže být dnem pracovního klidu, nebo svátky Velikonoce a Letnice. Konkrétní termín voleb vyhlásí republikový prezident, a to nejdříve 90, nejpozději 70 dní před datem hlasování. V parlamentních volbách je celkem 199 poslanců voleno smíšeným volebním systémem jednokolovou volbou. Ve 106 jednomandátových obvodech většinovým systémem, zvítězí jediný kandidát s nejvyšším počtem odevzdaných hlasů. Zbylých 93 mandátů se přerozděluje poměrným způsobem na základě výsledků hlasování pro celostátní kandidátní listiny stran, ale pouze těm stranám, které získaly 5 % hlasů a více, u koalic dvou stran platí hranice 10 %, tří a více stran 15 %.", "section_level": 1}, {"title": "Menšinová samospráva.", "content": "Příslušníci etnických a národnostních menšin v Maďarsku zároveň volí své parlamentní menšinové přímluvčí (\"Nemzetiségi szószóló\"). V případě, že by některý z kandidátů národnostních menšin dosáhl na sníženou kvótu (ve volbách 2014 to bylo 22 022 hlasů), získal by mandát poslance s hlasovacím právem. Samosprávné menšiny v Maďarsku jsou: Arméni, Bulhaři, Chorvati, Němci (MNOÖ), Poláci, Slováci (OSZÖ), Slovinci, Srbové, Romové (ORÖ), Rumuni, Řekové, Rusíni, Ukrajinci.", "section_level": 2}, {"title": "Předvolební situace.", "content": "V předchozích parlamentních volbách, které se konaly 6. dubna 2014, zvítězila pravicová koalice stran Fidesz – Maďarská občanská unie a Křesťanskodemokratické lidové strany (KDNP). Hlasovalo pro ni 2 264 780 voličů (45,04%) a zvítězila rovněž v 96 ze 106 jednomandátových obvodů. S odstupem na druhém místě skončila volební aliance středo–levicových stran a hnutí Összefogás, pro kterou hlasovalo 1 290 806 voličů (25,67%) a zvítězila i v 10 jednomandátových obvodech ve městech Budapešť, Miskolc a Szeged. Celkových 38 mandátů si strany přerozdělily následovně: MSZP získala 29 křesel, DK: 4, Együtt: 3, PM: 1, MLP: 1 poslance. Na třetím místě se ziskem 1 020 476 odevzdaných hlasů (20,30%) skončilo Hnutí za lepší Maďarsko (Jobbik), které získalo 28 poslaneckých mandátů, nevyhrálo však v žádném jednomandátovém obvodu. Hnutí Politika může být jiná (LMP), které se ziskem 269 414 hlasů (5,36%) získalo 5 poslaneckých mandátů se stalo nejmenší parlamentní stranou s vlastní parlamentní frakcí. Na základě rozložení mandátů v Zemském sněmu byl sestavením nové vlády pověřen dosavadní premiér Viktor Orbán. V průběhu sedmého parlamentním cyklu vládne třetí vláda Viktora Orbána, která se opírá o podporu 133 poslanců z parlamentních frakcí Fidesz a KDNP.  Rozložení politického spektra ukázaly i výsledky voleb do EP 2014, které se konaly 25. května 2014. Zvítězila vládní koalice Fidesz–KDNP se ziskem 51,49%, druhý skončil Jobbik (14,68%), až třetí byla MSZP (10,92%), čtvrtá DK (9,76 %), pátá koalice Együtt–PM (7,22 %), poslední LMP (5,01 %).  V říjnu 2016 se v Maďarsku konalo referendum o přesídlovacích kvótách navrhovaných EU. Ačkoliv bylo toto hlasování neplatné, jelikož se jej zúčastnilo jen 44,08% oprávněných voličů, protože opoziční levicové strany (MSZP, DK, E14, PM a mimoparlamentní MoMa) vyzývaly k neúčasti svých voličů a tedy ke zmaření referenda, dokázala vládní koalice Fidesz–KDNP zmobilizovat více než 3 600 000 voličů, kteří v poměru 98,36% ku 1,64% rozhodli proti uprchlickým kvótám.  V březnu 2017 vládní koalice Fidesz–KDNP zvolila v prezidentské volbě svého kandidáta Jánose Ádera na druhé funkční období maďarským republikovým prezidentem, s mandátem do května 2022.  Pozornost vzbudily také předčasné volby starosty města Hódmezővásárhely ze dne 25. února 2018, kde zvítězil nezávislý kandidát Péter Márki-Zay (57,49%) nad Zoltánem Hegedűsem (41,63%) kandidátem koalice Fidesz–KDNP.", "section_level": 1}, {"title": "Kampaň.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fidesz–KDNP.", "content": "Pravicová koalice strany Fidesz – Maďarská občanská unie (antikomunismus, národní konzervatismus, pravicový populismus) a Křesťanskodemokratické lidové strany (křesťanská demokracie, sociální konzervatismus) s podporou Strany soukromníků (konzervativní liberalizmus). Kandidátem na premiéra je Viktor Orbán, současný premiér a předseda strany Fidesz. Stěžejní body volebního programu vládní koalice Fidesz–KDNP, jak byly prezentovány Viktorem Orbánem na hospodářském fóru Maďarské obchodní a průmyslové komory (\"Magyar Kereskedelmi és Iparkamara\") v Budapešti dne 6. března 2018:", "section_level": 2}, {"title": "MSZP–Párbeszéd–(MLP).", "content": "Levicová koalice Maďarské socialistické strany (sociální demokracie, levicový populismus) a hnutí Dialog za Maďarsko (feminismus, zelená politika) s podporou Maďarské liberální strany (liberalismus), jejíž jediná kandidátka Anett Bősz kandiduje na 15. místě na celostátní kandidátní listině této koalice, kde mají převahu kandidáti MSZP. Společným kandidátem na premiéra je Gergely Karácsony, současný spolu–předseda zeleného hnutí Párbeszéd. Významné body volebního programu MSZP s názvem \"Tegyünk igazságot! – A demokratikus, európai Magyarországért.\" ze dne 9. prosince 2017 a volebního programu Párbeszéd s názvem \"Mindenki számít!\" ze dne 26. července 2017:", "section_level": 2}, {"title": "Jobbik.", "content": "Pravicové Hnutí za lepší Maďarsko (nacionalismus, národní radikalismus, sociální konzervatismus, pravicový populismus). Kandidátem na premiéra je předseda strany Gábor Vona. Hlavní body volebního programu s názvem \"Magyar szívvel, józan ésszel, tiszta kézzel.\" zveřejněného dne 20. února 2018:", "section_level": 2}, {"title": "LMP–(ÚK).", "content": "Zelené hnutí s názvem Politika může být jiná (zelená politika) s podporou mimoparlamentní strany Nový začátek (liberální konzervatismus), jejíž kandidáti jsou na celostátní kandidátní listině na 3. a 10. místě. Kandidátkou na post premiéra je Bernadett Szél, současná předsedkyně hnutí LMP. Hnutí podle volebního programu s názvem\"Választási Program 2018 – Hogy a politika valóban más legyen.\" ze dne 14. prosince 2017 slibuje:", "section_level": 2}, {"title": "DK.", "content": "Levicová strana s názvem Demokratická koalice (sociální liberalismus, levicový populismus). Volebním lídrem je Ferenc Gyurcsány, bývalý premiér (protesty 2006)a předseda MSZP. Volební program s názvem \"Sokak Magyarországa.\" ze dne 18. listopadu 2017:", "section_level": 2}, {"title": "Együtt.", "content": "Hnutí Společně celý názvem \"Együtt – a Korszakváltók Pártja\" (sociální demokracie, sociální liberalismus). Kandidátem na post premiéra je Viktor Szigetvári, který kandiduje na celostátní kandidátní listině na 2. místě, zatímco na 1. místě kandiduje současný předseda hnutí Péter Juhász. Hlavní body volebního programu s názvem \"Együtt Európai élet az Együtt Magyarországán\" ze dne 16. září 2017:", "section_level": 2}, {"title": "Momentum.", "content": "Mimoparlamentní hnutí Momentum Mozgalom (liberalismus, konzervatismus). Volebním lídrem je předseda hnutí András Fekete-Győr. Hnutí ve svém volebním programu s názvem \"Indítsuk be Magyarországot!\" ze dne 15. října 2017 slibuje:", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Falešné strany.", "content": "Stejně jako v parlamentních volbách 2014 kandidují i velmi malé politické strany s velmi nízkou podporou (1%) označované za „falešné strany“ nebo „byznys strany“. Při úřední kontrole podpisových archů na podporu kandidatur stran bylo zjištěno, že několik malých stran kopírovalo podpisy od jiných politických subjektů. Na podpisovém archu na podporu strany Hajrá Magyarország! Párt bylo objeveno jméno Attila Péterffalvi, předsedy \"Národního centra pro ochranu soukromí a informací\", ačkoliv sám Péterffalvi prohlásil, že této straně podporu nevyjádřil a podpisový arch pro kandidaturu nepodepsal. V dalším případu v jednomandátovém volebním obvodu č. 17 v Budapešti (\"Budapesti 17. sz. országgyűlési egyéni választókerület\") bylo zjištěno, že podpisy podporovatelů pro kandidátku Katalin Lévai za stranu Lendülettel Magyarországért byly v mnoha případech shodné s podpisy na podporu strany Fidesz.", "section_level": 2}, {"title": "Kandidující subjekty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Seznam zaregistrovaných kandidujících stran a hnutí.", "content": "Abecední seznam politických stran a hnutí zaregistrovaných u maďarského Národního volebního výboru (\"Nemzeti Választási Bizottság\") pro parlamentní volby 2018. V první závorce je uvedena oficiální volební zkratka subjektu, ve druhé závorce datum úřední registrace. Tučně jsou vyznačeny politické strany, které měly v průběhu volebního období 2014–2018 alespoň jednoho poslance. Kurzívou jsou vyznačeny samosprávy národnostních a etnických menšin.", "section_level": 2}, {"title": "Jednomandátové volební obvody.", "content": "Tabulka zobrazuje počty jednotlivých kandidátů v jednomandátových volebních obvodech (OEVK) za nejvýznamnější kandidující strany, hnutí a koalice. Kandidaturu v jednomandátovém volebním obvodu je podle volebního zákona nutné doložit sebranými podpisy minimálně 500 obyvatel s trvalým bydlištěm v daném obvodu.", "section_level": 2}, {"title": "Celostátní kandidátní listiny.", "content": "Tabulka zobrazuje prvních dvacet kandidátů na celostátních kandidátních listinách nejvýznamnějších kandidujících stran, hnutí a koalic. Kandidát strany na post předsedy vlády je vyznačen tučně.", "section_level": 2}, {"title": "Průzkumy veřejného mínění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Simulace rozložení mandátů.", "content": "Simulace výsledného rozdělení poslaneckých mandátů na základě podrobného průzkumu institutu Republikon Intézet z března 2018:", "section_level": 2}, {"title": "Volební výsledky.", "content": "Po sečtení 98,96% všech hlasů lze konstatovat, že v parlamentních volbách 2018 zvítězila vládní koalice Fidesz–KDNP se ziskem 49,60% odevzdaných hlasů, která zvítězila rovněž v 91 jednomandátových volebních obvodech OEVK a celkově získala 133 poslaneckých mandátů. Udržela si tak v parlamentu ústavní 2/3 většinu, kterou má od voleb 2010. Na druhém místě skončilo Hnutí za lepší Maďarsko (Jobbik) s 19,19%, které vyhrálo v 1 obvodu OEVK a obsadí celkem 26 poslaneckých křesel. Na třetím místě se ziskem 11,99% se umístila koalice MSZP–Párbeszéd, která vyhrála rovněž v 8 obvodech OEVK a celkem získala 20 mandátů. Následuje hnutí Politika může být jiná (LMP), pro které hlasovalo 7,10%, vyhrálo v 1 obvodu OEVK a celkem získalo 8 poslaneckých křesel. Poslední stranou vstupující do sněmu je Demokratická koalice (DK), která se ziskem 5,41% zvítězila i ve 3 obvodech OEVK a celkem tak získala 9 mandátů. Žádné další kandidující strany ani hnutí (Együtt, MIÉP, MKKP, MMP, MoMo) nezískaly alespoň 5% odevzdaných hlasů. V jednomandátových volebních obvodech OEVK byli ještě zvoleni také jeden poslanec za hnutí Együtt a nezávislý poslanec Tamás Mellár. Jeden mandát poslance s hlasovacím právem (Imre Ritter) získala díky snížené kvótě i Zemská samospráva Němců v Maďarsku, samosprávy ostatních národnostních menšin zvolily své parlamentní menšinové mluvčí. Definitivní volební výsledky po sečtení všech hlasů ze zahraničí zveřejní Národní volební úřad v průběhu dubna 2018.", "section_level": 1}, {"title": "Účast voličů.", "content": "Účast voličů hlasujících na území Maďarska.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky hlasování na celostátní kandidátní listiny.", "content": "Tabulka zobrazuje výsledky hlasování pouze na celostátní kandidátní listiny politických stran, hnutí, koalic a menšinových samospráv po sečtení 100% všech hlasů.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledné rozdělení poslaneckých mandátů.", "content": "Tabulka zobrazuje celkové zisky poslaneckých mandátů v obou způsobech volby a výsledné přerozdělení všech 199 poslaneckých mandátů v 8. volebním období Zemském sněmu (2018–2022).", "section_level": 2}, {"title": "Povolební situace.", "content": "V souvislosti s oznámením výsledků těchto parlamentních voleb dne 9. dubna 2018, odstoupil Gábor Vona z postu předsedy Hnutí za lepší Maďarsko, a o den později oznámil, že ani nenastoupí do zvolené poslanecké funkce. Také odstoupilo i celé vedení Maďarské socialistické strany v čele s předsedou Gyulou Molnárem. Z funkce spolu-předsedy hnutí Politika může být jiná odstoupil Ákos Hadházy. A v reakci na totální volební neúspěch hnutí Együtt odstoupil jeho předseda Péter Juhász.", "section_level": 1}], "src_summary": "Parlamentní volby v Maďarsku v roce 2018, které se konaly v neděli 8. dubna 2018, byly v pořadí osmé demokratické a svobodné volby republiky Maďarsko od pádu komunismu v roce 1989. Datum konání těchto voleb vypsal dne 11. ledna 2018 maďarský republikový prezidentem János Áder. Smíšeným volebním způsobem bylo v jednom kole zvoleno všech 199 poslanců maďarského Zemského sněmu. Příslušníci samosprávných národnostních a etnických menšin žijící na území Maďarska rovněž zvolili své parlamentní menšinové mluvčí. Volby skončily jasným vítězstvím vládní pravicové koalice Fidesz–KDNP, pro kterou hlasovalo 49,60 % voličů a získala tak 133 poslaneckých mandátů, což znamená, že si i nadále udrží ústavní 2/3 většinu. Druhou nejsilnější stranou se stalo krajně pravicové Hnutí za lepší Maďarsko, pro které hlasovalo 19,19 % voličů a získalo 26 mandátů. Levicová koalice MSZP–Párbeszéd skončila až na třetím místem se ziskem 11,99 % a 20 poslaneckých mandátů.", "tgt_summary": "2018年匈牙利议会选举于2018年4月8日举行。", "id": 1935131}
{"src_title": "Friedrich von Schomberg", "tgt_title": "弗雷德里希·紹姆貝格,第一代紹姆貝格公爵", "src_document": [{"title": "Stručný životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Friedrichova matka Anna zemřela při porodu, jeho otec o rok později, chlapce poté vychovávala jeho babička. Mladý hrabě studoval na Akademii v severofrancouzském Sedanu a na Univerzitě v Leidenu. V roce 1633 jako sedmnáctiletý vstoupil do armády Frederika Hendrika Oranžského, následně přešel do švédských služeb a s vlastní setninou bojoval v pluku Josiase Rantzaua. V roce 1634 zažil porážku švédského vojska v bitvě u Nördlingenu. Na vojenských operacích Třicetileté války se podílel až do roku 1637.", "section_level": 2}, {"title": "Svatba a další vojenská kariéra.", "content": "Po zklamáních z účasti v této válce Friedrich Schomberg načas opustil aktivní vojenskou službu. Dne 30. dubna 1638 se oženil se svou sestřenicí Johannou Elisabeth von Schönberg. Hned v následujícím roce však již bojoval jako poručík ve vojsku prince Oranžského ve válce proti Španělům.  V roce 1651 vstoupil do francouzských služeb a působil ve vojsku maršála de Turenne. V roce 1654 byl Friedrich von Schomberg jmenován generálporučíkem a poté se se svým vlastním plukem účasnil bojů francouzsko-španělské války. V červnu 1658 úspěšně velel levému křídlu francouzské armády v Bitvě u Dunkerque. V roce 1660 na základě doporučení maršála de Turenne a v souladu s tajnou politikou kardinála Mazarina přešel Friedrich Schomberg do portugalských služeb, kde mu byl nabídnut úřad guvernéra provincie Alentejo. Navzdory složité situaci v portugalské armádě a jejímu slabšímu vybavení zaznamenal Friedrich von Schomberg během španělsko – portugalské války řadu úspěchů. Válka byla ukončena mírem 13. února 1668, který přinesl Portugalsku samostatnost pod vládou rodu Bragançů, za což do značné míry mohli Portugalci vděčit Friedrichu Schombergovi.  V roce 1672 propukla francouzsko-nizozemská válka. Friedrich Schomberg se jí zpočátku neúčastnil, později však uposlechl výzvu anglického krále Karla II. a v roce 1673 se stal generálkapitánem pozemních vojsk v armádě Ruprechta Falckého, vévody z Cumberlandu. Již koncem roku 1673, když neuspěl se svými návrhy na modernizaci anglické armády, se však vrátil opět do Francie. Zúčastnil se poté řady bojů v evropských zemích a 30. července 1675 byl jmenován maršálem Francie.", "section_level": 2}, {"title": "Zrušení Nantského ediktu.", "content": "Na přelomu 70. a 80. let 17. století strávil Friedrich von Schomberg několik roků mimo válečné události. Pobýval buď u francouzského dvora nebo na svém panství.V roce 1684 však na příkaz krále Ludvíka XIV. stanul opět v čele čtyřicetitisícové armády, s níž vytáhl proti Lucemburku a obsadil jej 4. června. V létě 1684 pak Schomberg se svou s armádou přiměl Němce k uzavření míru s Francií na dobu 20 let.  Přelomovým datem v životě maršála Schomberga se stal 22. říjen 1685, kdy král Ludvík XIV. zrušil platnost Nantského ediktu, v důsledku čehož pozbyli protestanti ve Francii svých práv. Také Friedrich von Schomberg musel zemi opustit. Napřed se uchýlil do Portugalska. V Lisabonu sice byl nadšeně přivítán, avšak ani v této katolické zemi na něj nečekala žádná další životní perspektiva. V roce 1687 odešel do Haagu, kde se seznámil s braniborským kurfiřtem Fridrichem Vilémem I., který Schomberga jako generála ustanovil svým vojenským rádcem a vrchním velitelem braniborských vojsk.", "section_level": 2}, {"title": "Boj o anglický trůn a smrt.", "content": "Po kurfiřtově smrti v následujícím roce se Friedrich von Schomberg připojil k Vilémovi III. Oranžskému v jeho boji o získání anglického trůnu. Po vylodění v Anglii spolu s Vilémem III. Oranžským vstoupil 5. listopadu 1688 do Londýna, zatímco katolický král Jakub II. uprchl do Francie. Za tuto podporu Vilém III. Oranžský udělil Friedrichu von Schombergovi titul vévody a hodnost generalissima jako vrchního velitele anglických vojsk. Tituly, které von Schomberg v Anglii získal, byly \"Duke of\" \"Schomberg\", \"Marquess of Harwich\", \"Earl of Brentford\" a \"Baron Teyes\". Byl jmenován rytířem podvazkového řádu a anglický parlament mu schválil odměnu 100 000 liber jako náhradu za majetky, zabavené ve Francii a za zničené rodové sídlo Schönburg v Oberweselu.  V roce 1689 se sesazený král Jakub II. pokusil o návrat na trůn. Vylodil se v Irsku, kde jej podporovalo místní katolické obyvatelstvo. Dne 13. srpna 1689 přistál Friedrich von Schomberg s armádou asi 6 000 anglických vojáků v severoirském přístavu Groomsport. Následovala vítězná bitva o Carrickfergus, který hájila posádka 1200 vojáků. V červnu roku 1690 k Schombergovi v Irsku připojilo mnohem početnější vojsko, vedené samotným Vilémem III. Oranžským. K rozhodujícímu střetnutí mezi protestantskými silami a katolickým vojskem Jakuba II. došlo na řece Boyne u Rossnaree nedaleko známé prehistorické lokality Newgrange. Král Jakub II. v bitvě utrpěl definitivní porážku. K vítězství vojsk Viléma III. Oranžského výrazně přispěl i Meinhardt von Schomberg poté, co jeho otec v bitvě padl. Podle jedné z verzí události Friedrich von Schomberg, který kvůli překonávání řeky neměl na sobě kyrys, zemřel ranou kordem při střetnutí se skupinou irských jezdců. Rod Schombergů vymřel po meči smrtí generála Meinhardta von Schomberga v roce 1719.  Friedrich von Schomberg byl pohřben v katedrále svatého Patrika v Dublinu. Od roku 1731 je náhrobek opatřen pamětní deskou s latinským nápisem, jehož autorem je slavný spisovatel Jonathan Swift:  \"\"Hic infra situm est corpus Frederici Ducis de Schonberg, ad Bubindam occisi, A.D. 1690.\" \"Decanus et Capitulum maximopere etiam atque etiam petierunt, ut haeredes Ducis monumentum\" \"in memoriam parentis erigendum curarent. Sed postquam per epistolas, per amicos, diu ac saepe\" \"orando nil profecere; hunc demum lapidem statuerunt; saltem ut scias, hospes, ubinam terrarum\" \"SCHONBERGENSIS cineres delitescunt. Plus potuit fama virtutis apud alienos quam sanguinis\" \"proximitas apud suos. A.D. 1731\"\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Friedrich Hermann Graf von Schomberg (\"Friedrich Hermann hrabě ze Schombergu\", původně \"von Schönberg\", t. j. \"ze Schönbergu\", v poangličtělé verzi \"Frederick Schomberg, 1st Duke of Schomberg\", ve francouzské verzi jména \"Frédéric-Armand\", v portugalské \"Armando Frederico\") byl evropský vojevůdce, původem německý šlechtic z rýnského protestantského rodu Schomberg auf Wesel (Schönberg auf Wesel). Narodil se v Heidelbergu v prosinci roku 1615, jeho otcem byl Hans Mainhard von Schomberg (1582 – 1616), vrchní maršál Falckého kurfiřství, matkou pak Anna, dcera anglického lorda Edwarda, 5. barona Dudleye.", "tgt_summary": "弗雷德里希·绍姆贝格,第一代绍姆贝格公爵(Friedrich Hermann,或Frédéric-Armand,1st Duke of Schomberg,原为Schönberg,勋伯格;1615年12月或1616年1月–1690年)KG,知名的德意志军事冒险家、法国元帅、英格兰贵族,也曾在葡萄牙与英国担任将军。", "id": 506740}
{"src_title": "Gaydon", "tgt_title": "蓋登 (英國)", "src_document": [{"title": "Gaydon a okolí.", "content": "Gaydon protínají dva významné silniční tahy – z Kinetonu na Southam, který farnost protíná v severovýchodním směru a silniční tah na Warwick a Banbury, která ji protíná kolmo k ní. V Gaydonu je pouze jediná hospoda, Malt Shovel. Opuštěná druhá hospůdka Gaydon Inn stojí v blízkosti průsečíku dvou cest. Gaydon Inn byla známá především v 18. století v souvislosti s loupeživými skupinami. Hlavní část obce Gaydon je umístěna podél krátké smyčky jižně od hlavní křižovatky. Další pamětihodností obce je dům Manor House na Kineton Road, jehož původ sahá až do 17. století.  Ačkoli je Gaydon nyní v úpadku, jelikož se stal pouze průjezdním místem díky dálnici M40, která byla dokončena v lednu 1991, prochází nyní renesancí, která je směrována zpět ke kořenům obce a fary což je zemědělství a hlavně duchovní sounáležitost. Za tímto účelem vznikly za podpory místní Farní rady plány jak oživit zemědělské parcely v okolí Gaydonu. Mimo to byla 24. května 2010 otevřena obecní prodejna v centru prodávající lokální produkty zdejším obyvatelům.  Úsek dálnice M40, který prochází Gaydonem byl jednu dobu zvažován coby místo možné stavby čerpací stanice. K tomuto účelu byly v roce 1986 vypracovány plány, ale projekt byl nakonec zrušen v roce 1990 několik měsíců před dokončením úseku.", "section_level": 1}, {"title": "Automobilový průmysl.", "content": "V blízkosti obce, na místě bývalého areálu základny RAF se nyní nachází Jaguar Land Rover Gaydon Centre, jedno z technických center automobilky Jaguar Land Rover (další je v závodě Whitley v Coventry). V tomto závodě se v letech 1981 – 2000 vyráběly i části automobilů Rover a Austin. O kousek dále stojí automobilové muzeum Heritage Motor Centre, které vlastní údajně největší sbírku historických britských automobilů na světě a mapuje tak historii britského automobilového průmyslu z přelomu 20. století až po současnost. K areálu přiléhá také ředitelství automobilky Aston Martin.", "section_level": 1}, {"title": "Filmový archiv.", "content": "Nepoužívaná vojenská základna nedaleko Gaydonu je také skladištěm speciálních trezorů, kde se nacházejí vysoce hořlavé nitrocelulózové filmové pásky uložené Národním archivem Britského filmového institutu. Jedná se o největší světový archiv filmu a televize.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gaydon je farní obec v anglickém hrabství Warwickshire. V jeho blízkosti je oblíbené bývalé lázeňské město Royal Leamington Spa. V roce 2001 při sčítání lidu měla obec 376 obyvatel, přičemž do roku 2011 vzrostl počet na 446 obyvatel.", "tgt_summary": "盖登是一个在英国沃里克郡邻近皇家利明顿温泉的教区和村庄。 在2001年的人口普查中,该教区的人口为376人,并在2011年人口普查中增加到446人。", "id": 3000984}
{"src_title": "Vědomostní propast", "tgt_title": "知識鴻溝", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Dle teorie jde o to, že vědomosti jsou sociálními systémy distribuovány nerovnoměrně. Sociální třída s vyšším socioekonomickým statusem má tendenci k získávání informací rychleji, než skupina s nižším socioekonomickým statusem. Pojem knowledge gap byl poprvé použit v roce 1970 na Minnesotské univerzitě (Tichenor a kol.), avšak s teorií, na které je pojem založen, se pracovalo již ve dvacátých letech 20. století\".\" V 20.letech 20. století byly vypracovávány studie zaměrené na tehdejší média (noviny a rozhlas) v případě rozhlasu šlo z tehdejšího pohledu o nové médium. Mezi červnem a zářím roku 1921 byla v New Yorku provedena studie mezi muži z vyšších vrstev společnosti, která zkoumala jak moc čtou noviny.  Dle akademiků Tichenora, Donohue a Olienové existuje pět věcí, proč existují vědomostní propasti. U lidí s vyšším socioekonomickým statusem se objevují:  1. lepší komunikační schopnosti;  2. lepší porozumění kontextu o předcházejících událostech;  3. relevantnější sociální kontakty;  4. vyšší zaujatost tématy;  5. mediální trhy uspokojují chutě svých diváků.  Jde hlavně o informace šířené masovými médii (televize, rozhlas, noviny a internet). S tímto pojmem se pojí i aktualizovaný výraz digitální propast (digital divide), který značí rozdíly mezi skupinou, která nemá přístup k novým technologiím a skupinou, která k nim přístup má. S novějšími technologiemi je spojena i možnost příjmu většího množství informací nebo přímo specifičtějších, jen zde dostupných informací. Na tuto možnost navazuje fakt, že v dnešní době Webu 2.0 dochází k zahlcení uživatele informacemi, což je přímo spojené s tlakem na uživatele vybrat si právě ty zdroje, které jsou pravdivé či zkreslené. V tomto případě mluvíme o Informační gramotnosti uživatelů.", "section_level": 1}, {"title": "Socioekonomický faktor.", "content": "Mezi roky 1937 a 1938 byla ve Spojených státech amerických provedena studie zabývající se vztahem mezi příjmy domácnosti a časem stráveným poslechem rozhlasu i výběrem pořadů. Studie ukázala že s rostoucími příjmy v domácnosti klesá čas strávený posloucháním rozhlasu. Na druhou stranu je zde i zřetelný rozdíl v obsahu, který posluchači konzumují. Kdy lidé z vyšších socioekonomických vrstev spíše poslouchají vážnější pořady (jako příklad je uveden projev amerického senátora Hugo Blacka v případě nejvyšší vrstvy slyšelo projev 62% respondentů u nejnižší pouze 35%.). Zde je vidět že i přes stejnou příležitost obou skupin je každá zaujata jinými pořady, z nichž ty s větší informační hodnotou jsou spíše konzumovány socioekonomicky úspěšnějšími.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vědomostní propast (anglicky knowledge gap) je anglický pojem referující o vědomostním rozdílu ve společnosti. Volně přeloženo jde o vědomostní rozdíl, mezeru či propast. Díky postupnému vývoji masových médií je možné tyto nerovnosti snižovat. S termínem přichází akademik Phillip J. Tichenor z Minnesotské univerzity v roce 1970.", "tgt_summary": "知识鸿沟(英语:Knowledge gap hypothesis),又称知识沟。是传播学中的一个假设,属传媒影响的课题。知识鸿沟假设指传播媒体使知识丰富和知识缺乏间的距离增加。", "id": 989109}
{"src_title": "Citlivostní analýza", "tgt_title": "敏感度分析", "src_document": [{"title": "Typy.", "content": "Citlivostní analýzy lze dělit z několika hledisek – podle rozsahu, zaměření a komplexnosti. Z hlediska rozsahu lze rozlišit dílčí a celkové citlivostní analýzy. U dílčích citlivostních analýz je testován vliv pouze několika vybraných vstupů, zatímco u celkových se jedná o všechny vstupní parametry výpočtu. Citlivostní analýza může být zaměřena na kritéria nebo rozhodnutí. V případě zaměření na kritéria je podstatou analýzy stanovení vlivu jednotlivých parametrů a následně určení pořadí jejich důležitosti vůči výstupu. Zaměření na rozhodnutí znamená snahu o nalezení hraničních hodnot vstupů, při kterých dochází k relevantní změně výsledků – např. kdy dochází ke změně pořadí jednotlivých variant řešení. Z pohledu komplexnosti se rozlišují jednorozměrné a vícerozměrné analýzy. Jednorozměrná citlivostní analýza mění vždy hodnoty pouze jednoho vstupu a ostatní parametry modelu zůstávají konstantní. Tímto způsobem lze jednoznačně bez zkreslení stanovit vliv testované vstupní veličiny na výsledek. Nevýhodou je fakt, že v reálných aplikacích se pouze jeden vstup najednou mění jen velmi zřídka a takto testovaný scénář změn je tudíž čistě teoretický. Tento nedostatek odstraňují vícerozměrné citlivostní analýzy, které mění současně hodnoty více vstupních veličin a hodnotí tak jejich kombinovaný vliv na výstup výpočtu. Nevýhodou tohoto typu testování může být jeho náročnost a složitost.", "section_level": 1}, {"title": "Metody.", "content": "Mezi hlavní používané metody patří prostá obměna hodnot vstupní proměnné, mřížková metoda, scénáře a simulace. Jednoduché postupné změny hodnoty vstupu se využívají především v jednorozměrných analýzách. Mřížková metoda se snaží otestovat typické a relevantní kombinace vstupů, jedná se tedy o poměrně snadný způsob vícerozměrné analýzy. Tvorba scénářů se využívá jak pro jednorozměrné tak vícerozměrné analýzy. Typicky se stanovuje pesimistický, realistický a optimistický scénář vstupních hodnot. Poslední hojně používanou skupinou metod provedení jsou matematické simulace. Na začátku situace je testovaným vstupům přiřazeno definované pravděpodobnostní rozdělení, podle jehož charakteristiky se následně ve zvoleném počtu cyklů mění hodnoty. Jedná se o pokročilé, velmi přesné metody, které jsou však náročné na definici vstupů i výpočetní schopnosti. Zpravidla se simulace provádějí pouze s využitím výpočetní techniky, což může být chápáno jako nevýhoda těchto metod. Nejpoužívanější typ simulace je tzv. metoda Monte Carlo. Kromě zmíněných metod existuje ještě řada dalších jako například provádění citlivostní analýzy grafickými metodami, jejich využití v praxi je ovšem minimální. Alternativou k citlivostní analýze jako takové jsou metody aktivního přístupu ke stochastickému programování (například převod stochastických úloh na deterministicky ekvivalentní).", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Obecně lze citlivostní analýzu provést pro každý model výpočtu bez ohledu na jeho aplikaci. Standardně se citlivost na vstupní hodnoty zjišťuje zejména v investičním rozhodování, optimalizaci a projektování.", "section_level": 1}], "src_summary": "Citlivostní analýza se dá chápat jako pasivní přístup ke stochastickému programování. Jedná se metodu provádění výpočtů, která zkoumá vliv změny vstupních proměnných výpočtu na jeho výstupy (výsledky). Účelem citlivostní analýzy je tedy určit citlivost výstupů na jednotlivé nebo kombinované vstupy a zjistit jak tyto vstupy ovlivňují celkový výsledek. K provedení citlivostní analýzy je zapotřebí mít k dispozici model výpočtu, citlivostní analýza tak bývá posledním krokem výpočetních operací.", "tgt_summary": "敏感度分析(Sensitivity analysis)是研究数学模型或系统(数值或其他)输出中的不确定性如何在其输入中被分配到不同的不确定性来源。一个相关的实践是不确定度分析,它更注重不确定度的量化和不确定度的传播;理想情况下,不确定度和灵敏度分析应该同时进行。", "id": 2807272}
{"src_title": "Lust for Life (album, Lana Del Rey)", "tgt_title": "渴望生活 (拉娜·德雷专辑)", "src_document": [{"title": "Pozadí tvorby a vydání.", "content": "Lana Del Rey se poprvé rozpovídala o svém dalším albu při rozhovoru s \"NME Magazine\" v prosinci 2015. Na otázku, jakým směrem se chce s novým albem vydat, odpověděla: \"Mám nějakou představu, co bych chtěla udělat. Má nahrávací společnost, Interscope, je dost flexibilní a otevřená, co se vydávání mých alb týče, takže nemám žádný nátlak. Jsem prostě šťastná, že můžu dělat hudbu, za kterou si můžu stát. To mi stačí.\" Během února 2016 na Clive Davis Pre-Grammy Gala řekla \"Billboard\" magazínu, že její nadcházející nahrávka se bude ubírat jiným směrem než \"Honeymoon\", ale zachová si stejnou estetiku.  Oficiální název alba byl oznámen 29. března 2017, kdy Del Rey zveřejnila upoutávku k albu. Přebal alba zveřejnila na sociálních sítích 11. dubna 2017. V rozhovoru s Courtney Love pro \"Dazed Digital\", Del Rey potvrdila spolupráci s The Weeknd na titulní skladbě \"Lust for Life\", a spolupráci se Seanem Lennonem nazvanou \"Tomorrow Never Came\". Zmínila se, že na titulní písni pracovala i s Maxem Martinem a byla inspirována zvukem skupiny The Shangri-Las. Byla potvrzena i spolupráce se Stevie Nicks pojmenovaná \"Beautiful People Beautiful Problems\". Album bylo vydáno 21. července 2017.", "section_level": 1}, {"title": "Kompozice.", "content": "\"Lust for Life\" obsahuje opakující se trapové beaty, klasické rockové náměty a zpěv Del Rey je ovlivněn hip-hopem.", "section_level": 1}, {"title": "Propagace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Singly.", "content": "Během ledna 2017, pilotní singl z alba \"Love\" byl zaregistrován na \"Harry Fox Agency\" pod alternativním názvem \"Young & In Love\". Fanoušci začali spekulovat, že se tahle píseň objeví na novém albu. 17. února 2017 se po Los Angeles objevily propagační plakáty pro hudební video \"Love\" režírované Richem Lee. Později toho dne píseň unikla na internet, což donutilo Del Rey, aby píseň vydala dříve, než bylo plánováno. Píseň byla oficiálně vydána 18. února a videoklip k ní 20. února. \"Love\" debutovala na 44. místě v žebříčku Billboard Hot 100 a na 2. místě v Hot Rock Songs. 19. dubna proběhla na \"BBC Radio 1\" premiéra druhého singlu \"Lust for Life\", na které se objevil The Weeknd.  15. května vydala Del Rey \"Coachella – Woodstock in My Mind\" jako první propagační singl z alba. 12. července proběhla premiéra druhého propagačního singlu \"Summer Bummer\" na které hostovali A$AP Rocky a Playboi Carti, a třetího propagačního singlu \"Groupie Love\" opět s A$AP.", "section_level": 2}, {"title": "Vystoupení.", "content": "18. července 2017 oznámila Del Rey přes sociální sítě, že vystoupí 24. července na exkluzivním koncertě v Brixton Academy v Londýně.", "section_level": 2}, {"title": "Ohlasy kritiků.", "content": "Metacritic, které přiřazuje normalizované hodnocení ze 100 recenzí dalo albu skóre 84 založené na 5 recenzích, což znamená \"univerzální uznání\". Neil McCormick z \"The Daily Telegraph\" vychválilo album jako \"přivítání zpět k hip hopu, který byl slyšet na jejím debutovém albu Born To Die z roku 2012\". Jon Parales z \"The New York Times\" napsal příznivou recenzi, ve které říká, že \"Lust for Life [...] za sebou ve vzácných momentech mrknutím oka nechává mrzuté ukolébavky, které Del Rey dříve tvořila.\" Ve velmi pozitivní recenzi \"GQ Magazínu\", Kevin Long napsal \"Stejně jako Melodrama od Lorde, Lust For Life je dokonalý umělecký kousek, protilék na banální melodie, které válcují hitparády, a jedno z nejlepších alb tohoto roku.\" \"Billboard\" jmenoval Lust for Life jejich albem týdne, \"V popové hře roku 2017 plné žízně, nestálých trendů a zklamání, Lana Del Rey získala pozoruhodnou, jedinečnou konzistenci.\" Roison O'Connor napsal pro \"The Independent\", že \"Lust For Life je spíše zpracování jejích oblíbených témat než jen jejich opakování, v podstatě je to její nejrozsáhlejší album do dnešního dne,\" zakončil to poznámkou, že \"Del Rey je mnohem sebevědomější než byla na svých předchozích albech.\" El Hunt z \"DIY\" napsal, že Lust for Life je \"nahrávka, které je připravena být skutečně zranitelnou, a tím je ještě více působivá.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Lust for Life je páté studiové album americké zpěvačky Lany Del Rey, které bylo vydáno 21. července 2017. První singl \"Love\" byl vydán 18. února 2017 a název alba byl potvrzen 29. března 2017 spolu s oficiální upoutávkou, která byla zveřejněna na jejím VEVO kanálu. Titulní píseň, na které se objevil kanadský zpěvák The Weeknd, byla vydána 19. dubna jako druhý singl. Na albu také hostují A$AP Rocky, Stevie Nicks, Sean Lennon a Playboi Carti.", "tgt_summary": "《欲望人生》(英语:\"Lust for Life\")是美国歌手拉娜·德雷的第五张录音室专辑和第四张主流厂牌专辑,发行于2017年7月21日。首支单曲《爱 (拉娜·德雷歌曲)》于2017年2月18日全球发行,专辑名称透过德雷在YouTube上的官方Vevo频道上发布的一个预告片公布于2017年3月29日。专辑同名单曲由威肯伴唱,作为第二支单曲发行于4月19日。专辑的伴唱嘉宾包含了ASAP Rocky、史蒂薇·妮克丝、西恩·列侬和Playboi Carti。", "id": 2755782}
{"src_title": "Prezidentské volby ve Finsku 2018", "tgt_title": "2018年芬蘭總統選舉", "src_document": [{"title": "Termín voleb.", "content": "Finská poslanecká sněmovna (Eduskunta) původně plánovala přesun všech státních voleb na třetí neděli měsíce dubna, čímž mohlo dojít k tomu, že první kolo prezidentské volby by se uskutečnilo dne 15. dubna 2018 (společně s krajskými volbami) a druhé kolo 29. dubna 2018. Nakonec se ale zákonná novelizace termínu prezidentských voleb nijak nedotkla, protože novelizace zákona o krajích a tím i krajské volby byly odloženy na pozdější dobu.", "section_level": 1}, {"title": "Kandidáti.", "content": "Kandidáty byli bývalý finský ministerský předseda Matti Vanhanen (za centristy), neúspěšný prezidentský kandidát z voleb roku 2012 Pekka Haavisto (za Zelené), jenž byl druhý v prvním kole a prohrál v kole druhém, poslankyně a bývalá ministryně školství a práce a sociálních věcí Tuula Haatainen(ová) (za finské sociální demokraty), Merja Kyllönen(ová) (za Levicový svaz), Nils Torvalds (za Švédskou lidovou stranu zastupující finské švédskojazyčné obyvatelstvo) a Laura Huhtasaari(ová) (za Pravé Finy). Úřadující prezident, konzervativec Sauli Niinistö měl ještě možnost kandidovat podruhé, a o svůj úřad se podruhé ucházel prostřednictvím nikoliv své strany, ale sdružení voličů, k čemuž potřeboval souhlas dvaceti tisíc finských občanů. Niinistöa ale podpořila i jeho domovská strana a kromě ní i někteří odštěpenci od populistických Pravých Finů z uskupení tzv. Modré budoucnosti i finští křesťanští demokraté. Prostřednictvím sdružení voličů se o prezidentský post rovněž ucházel Paavo Väyrynen, předseda Občanské strany (na tento post kvůli kandidatuře rezignoval) a dřívější dlouholetý člen centristické strany, který se o prezidentství za toto uskupení ucházel v letech 1988, 1994 a 2012.  Prostřednictvím sdružení voličů se o post prezidenta také chtěli ucházet šéfredaktor Ilja Janitskin či občanský aktivista Petri Hirvimäki, ale později k tomu nedošlo.", "section_level": 1}, {"title": "Průzkumy pro první kolo volby.", "content": "Ze všech průzkumů vystupoval jako jasný vítěz současný finský prezident Sauli Niinistö, jenž by podle všech průzkumů vyhrál již první kolo, v němž musí získat nejméně polovinu všech odevzdaných hlasů plus minimálně jeden hlas navíc.  Podle průzkumu objednaného večerníkem Ilta-Sanomat na konci roku 2015 by ve volbách 2018 65 % rozhodnutých voličů volilo současného prezidenta Sauliho Niinistöa, kandidoval-li by; na druhém místě se umístil Pekka Haavisto za Zelené, kterého by volilo 15 % voličů. Jiného kandidáta by volilo 9 % respondentů a na otázku nedokázalo odpovědět 11 %. Pokud by Niinistö nekandidoval, Haavista by volilo 32 %, současného finského předsedu vlády, centristu Juhu Sipiläho 21 %, bývalého finského ministerského předsedu a ministra financí, konzervativce Alexandera Stubba 9 % a (tehdejšího) představitele populistických Pravých Finů Tima Soiniho 6 % voličů.  Podle zdroje TNS, v průzkumu z dubna 2017 vyjádřilo svou podporu Niinistöovi 66 % voličů, Haavistovi 19 %, sociálnímu demokratovi Eerovi Heinäluomovi 5 %, Mattimu Vanhanenovi 4 %, Merje Kyllönen(ové) 3 %, Sampovi Terhovi (tehdy) zastupujícímu populistické Pravé Finy 1 % a jiným kandidátům rovněž 1 % voličů. Zdroje Taloustutkimus a Tietoykkönen přisuzují v květnu, respektive na přelomu května a června Niinistöovi 72, resp. 62 % hlasů. Haavisto by obdržel 12 (11) %, Heinäluoma 3 %, Vanhanen 3 (1) %, Kyllönen(ová) 2 (2) %, Terho 1 %, Essayah (křesťanští demokraté) 1 (0) %, Torvalds nebyl ještě zahrnut / 1 %, jiný kandidát 2 (7) %, na otázku nedokázalo odpovědět 5 (12) % respondentů. V druhém uvedeném průzkumu se pro Haatainen, Lauru Huhtasaari(ovou) za Pravé Finy a Väyrynena vyslovilo po 1 % respondentů.  Průzkum Taloustutkimus přisoudil v srpnu 2017 Niinistöovi 60 % hlasů. Haavisto by obdržel 12 %, Vanhanen 3 %, Kyllönen(ová) 2 %, Huhtasaari(ová) 4 %, Väyrynen 2 %, Torvalds 1 %, jiný kandidát 5 %, na otázku nedokázalo odpovědět 9 % respondentů. Zářijový průzkum TNS přisuzuje Niinistöovi 68 % hlasů. Haavisto by obdržel 13 %, Haatainen(ová) 3 %, Vanhanen 2 %, Kyllönen(ová) 2 %, Huhtasaari(ová) 3 %, na otázku nedokázalo odpovědět 10 % respondentů.  Průzkum Taloustutkimus přisoudil v říjnu 2017 Niinistöovi 76 % hlasů. Haavisto by obdržel 14 %, Haatainen(ová) 1 %, Vanhanen 2 %, Kyllönen(ová) 2 %, Huhtasaari(ová) 3 %, Torvalds 1 %, jiný kandidát 1 %. Říjnový průzkum Tietoykkönen přisuzuje Niinistöovi 60 % hlasů. Haavisto by obdržel 10 %, Haatainen(ová) 3 %, Vanhanen 2 %, Kyllönen(ová) 3 %, Huhtasaari(ová) 4 %, Väyrynen 1 %, jiný kandidát 2 %; na otázku nedokázalo odpovědět 14 % respondentů.", "section_level": 1}, {"title": "Průzkumy pro druhé kolo volby.", "content": "I průzkumy výsledků pro druhé kolo prezidentské volby, pakliže by se konalo, hovořily zcela jasně pro Sauliho Niinistöa.  V druhém kole by podle květnového průzkumu Taloustutkimus dopadl duel Niinistö - Haavisto 76 % : 19 % (nerozhodnutých je 5 % respondentů). Podle srpnového průzkumu Taloustutkimus by Niinistö zvítězil nad Haavistem poměrem 70 % : 22 % hlasů (nerozhodnutých je 8 % respondentů), nad Huhtasaari(ovou) ještě větším poměrem 87 % : 7 % hlasů (nerozhodnutých je 6 % respondentů) a nad sociálnědemokratickou političkou Maarit Kristiinou Feldt-Rantou poměrem 81 % : 9 % hlasů (nerozhodnutých je 10 % respondentů). Podle zářijového průzkumu TNS by Niinistö zvítězil nad Haavistem poměrem 77 % : 16 % hlasů (nerozhodnutých je 7 % respondentů), nad Huhtasaari(ovou) ještě větším poměrem 87 % : 4 % hlasů (nerozhodnutých je 9 % respondentů), nad Haatainen(ovou) poměrem 85 % : 6 % hlasů (nerozhodnutých je 9 % respondentů) a nad Vanhanenem poměrem 89 % : 3 % hlasů (nerozhodnutých je 8 % respondentů). Podle říjnového průzkumu Taloustutkimus by Niinistö zvítězil nad Haavistem poměrem 82 % : 18 % hlasů, nad Haatainen(ovou) i Kyllönen(ovou) poměrem 94 % : 6 % hlasů a nad Huhtasaari(ovou) i Vanhanenem poměrem 96 % : 4 % hlasů.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky.", "content": "V oznámeném termínu 28. ledna 2018 se konalo první kolo voleb. V něm získal favorizovaný kandidát Sauli Niinistö 62,7 % hlasů, což znamená, že zvítězil a druhé kolo konáno nebude. Celkem bylo odevzdáno 3 001 325 hlasů, z toho menšina (1 413 803) v řádný den voleb a většina (1 587 522) v předběžném korespondenčním hlasování trvajícím jeden týden (17. – 23. ledna). Na druhém místě uspěl Pekka Haavisto (Zelení) s 12,4 % hlasů, na třetím Laura Huhtasaari(ová) s 6,9 % hlasů, na čtvrtém Paava Väyrynen s 6,2 % hlasů. O další místa se dělí Matti Vanhanen (Finský střed) s 4,1 % hlasů, Tuula Haatainen(ová) (Finská sociální demokracie) s 3,3 % hlasů, Merja Kyllönen(ová) (Levicový svaz) s 3,0 % hlasů a Nils Torvalds (Švédská lidová strana) s 1,5 % hlasů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Finské prezidentské volby v roce 2018 pro zvolení prezidenta Finské republiky na funkční období 2018-2024 se měly konat, jak předepisuje současná platná legislativa, dne 28. ledna 2018 (tj. o čtvrté neděli měsíce ledna). Případné druhé kolo mělo být konáno o dva týdny později, tj. v neděli 11. února. Možnosti předběžného hlasování mohli finští voliči využít v prvním kole v době 17.−23. ledna 2018 a v druhém kole 31. ledna − 6. února 2018.", "tgt_summary": "2018年芬兰总统选举于1月28日进行首轮投票。当选者的任期为2018年3月1日-2024年3月1日。时任总统绍利·尼尼斯托于2017年5月宣布将以独立参选人的身份争取连任。共有八名候选人参与此次总统选举。", "id": 1359847}
{"src_title": "Windows-1252", "tgt_title": "Windows-1252", "src_document": [{"title": "Detaily.", "content": "Zatímco kódování IANA ISO-8859-1 obsazuje kódy 0x80 až 0x9F řídicími znaky z řídicí sady C1, Windows-1252 používá tyto kódy pro tisknutelné znaky. Z pohledu tisknutelných znaků a díky minimálnímu používání řídicích znaků ze sady C1 bývá Windows-1252 považováno za nadmnožinu kódování ISO 8859-1. Z přidaných znaků jsou významné jednoduché a dvojité uvozovky, znak Euro a všechny tisknutelné znaky, které jsou (s jinými kódy) v ISO 8859-15. V Microsoft Windows se označuje jako kódová stránka číslo 1252, IANA používá označení „windows-1252“.  Velmi často je kódování Windows-1252 označováno jako ISO-8859-1. Obvyklým důsledkem bylo, že všechny uvozovky a apostrofy (vytvořené ve slovních procesorech funkcí „smart quotes“) byly na jiných operačních systémech než Windows nahrazeny otazníky nebo čtverečky, což ztěžovalo čtení textu. Většina moderních WWW prohlížečů a klientů pro e-mail zobrazuje MIME codice_1 jako Windows-1252, aby zobrazovaly takto chybně označené texty správně. Okolo roku 2010 to bylo standardní chování v HTML 5, které vyžadovalo, aby dokumenty označené jako ISO-8859-1 byly skutečně analyzovány s kódováním Windows-1252. V dubnu 2017 uvádělo kódování Windows-1252 0,8 % WWW stránek, ale 5,2 % stránek používalo ISO-8859-1, které by podle norem HTML5 měly být považovány za stejné kódování, takže lze říct, že efektivně 6 % WWW stránek používá kódování Windows-1252.  Označení „ANSI Code Page“ (ACP) se historicky používalo ve Windows pro označení různých kódových stránek považovaných za nativní. Původním úmyslem bylo zaregistrovat většinu kódových stránek jako ANSI standard podobně jako ISO/IEC 8859-1. Ale ani první a zdaleka nejpoužívanější takto pojmenovaná kódová stránka, kterou je právě Windows-1252, nebyla nikdy ANSI standardem. Microsoft píše: „Používání termínu ANSI pro označení kódových stránek Windows je překonané, nyní nevhodné, ale v komunitě uživatelů Windows přetrvává.“  V systému LaTeX je kódování CP-1252 označovano jako „ansinew“.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura kódové stránky.", "content": "Následující tabulka zobrazuje kódování Windows-1252. U každého znaku je uveden jeho kódový bod Unicode a desítkový kód. Konverze do Unicode vycházejí z mapování Windows-1252 s „best fit“ uvedeného na serveru Unicode.org.  Podle informací z webů firmy Microsoft a Unicode Consortia nejsou kódy 0x81, 0x8D, 0x8F, 0x90 a 0x9D použité; Windows API codice_2 je však převádí na odpovídající znaky z řídicí sady C1. Toto chování je zdokumentováno i v „best fit“ mapování.", "section_level": 1}], "src_summary": "Windows-1252 nebo CP-1252 je znaková sada používaná implicitně ve starších verzích Microsoft Windows pro angličtinu a některé další západoevropské jazyky. Patří mezi kódové stránky systému Windows.", "tgt_summary": "Windows-1252 或 CP-1252 是拉丁字母的字符编码,主要用于英文或某些其他西方文字版本 Microsoft Windows 的默认编码,为Windows代码页之一。LaTeX软件称之为「ansinew」。", "id": 1386422}
{"src_title": "Kranas americký", "tgt_title": "黄条鰤", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Kranas americký je ostnoploutvá ryba patřící do čeledi kranasovití (Carangidae) a rodu kranas (\"Seriola\"). Popsal jej Achille Valenciennes v roce 1833 a rodové jméno pochází z latiny a odkazuje na velký hliněný hrnec. Existují tato vědecká synonyma: \"Halatractus dorsalis\", \"Lichia pappei\", \"Seriola aureovittata\", \"Seriola banisteri\", \"Seriola dorsalis\", \"Seriola foncki\", \"Seriola fonki\", \"Seriola grandis\", \"Seriola lalandei\" a \"Seriola lalandei dorsalis\". Druh tvoří mnoho subpopulací, které byly i považovány za jednotlivé druhy.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Druh obývá subtropické vody, vyskytuje se v Indo-Pacifiku (Japonsko, Austrálie, Jihoafrická republika, Nový Zéland a jiné), východním Tichém oceánu (Galapágy, západ Spojených států) a na východě a jihozápadě oceánu atlantského (například Brazílie). K životu dává přednost teplotám mezi 18 °C až 24 °C a hloubce 3 až 825 metrů. Preferuje dno i otevřenou vodu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Kranas americký je asi 2,5 metrů dlouhá ryba s hmotností až 36,3 kg. Tělo pokrývá 5 až 6 hřbetních paprsků, 33 až 35 hřbetních měkkých paprsků, 2 až 3 řitní paprsky a 20 až 21 řitních měkkých paprsků. Je zbarveno indigově, boky a břicho mají barvu stříbrnou, a protíná jej bronzový pruh. Ploutve jsou zabarveny žlutě. Druh je citlivý na zvuk.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Kranas americký žije většinou samotářský život, může však tvořit i menší skupinky. V případě, že je některý jedinec zraněný, jiný kranas mu pomáhá plavat. Teritorium nevytváří. Druh žere hlavně jiné druhy ryb, jako jsou sledi nebo makrely, nepohrdne však ani hlavonožcem. Rozmnožování probíhá v období od prosince do ledna (teplota vody musí být vyšší než 17 °C), druh je polygamní. Námluvy trvají okolo hodiny, samec při nich plave pod břichem samice, jedinci se navzájem dotýkají a nepravidelně plavou. Samotné tření pak trvá okolo 20 sekund a během něj může samice naklást až 150 vajíček. Z nich se vylíhnou asi po 105 hodinách larvy, které nemají vyvinuté oči ani trávicí soustavu; tyto vlastnosti se u nich objeví až čtvrtý den po vylíhnutí. Mláďata tvoří u pobřežních vod rybí školky. Loví při východu a západu slunce a konzumují zooplankton a malé rybky. Za 2 až 3 roky dosáhnou pohlavní dospělosti, v tuto dobu samice měří asi 75 cm. Druh se může dožít až 12 let, ve volné přírodě však obvykle méně. Mezi přirozené nepřátele patří například žralok bílý (\"Carcharodon carcharias\") či lachtan kalifornský (\"Zalophus californianus\"), na kranasovi pak parazitují například motolice (Trematoda) či tasemnice (Cestoda).", "section_level": 1}, {"title": "Vztah s lidmi.", "content": "Kranas americký je vysoce ceněná ryba, v Austrálii chovaná v akvakulturách. Ročně je odloveno asi 130 tun těchto ryb v Novém Jižním Walesu a 50 tun na západě Austrálie. Prodávají se buďto čerstvé, nasolené nebo sušené. I přes rybolov populace neklesá a vzhledem k výskytu v řadě chráněných oblastí považuje Mezinárodní svaz ochrany přírody kranase amerického za málo dotčený druh.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kranas americký (\"Seriola lalandi\") je ostnoploutvá ryba patřící do čeledi kranasovití (Carangidae) a rodu kranas (\"Seriola\"). Obývá subtropické vody Indo-Pacifiku, Tichého oceánu i Atlantiku. Měří asi 2,5 metru.", "tgt_summary": "黄条𫚕(学名:)为辐鳍鱼纲鲈形目鲈亚目鲹科𫚕属的鱼类,俗名黄键牛。在中国,分布于黄渤海等;分布于全世界,包括整个印度太平洋区。该物种的模式产地在日本。深度3-825米,体呈纺锤型,体背部为深蓝色,腹部近白色,背鳍硬棘5-6枚、背鳍软条33-35枚、臀鳍硬棘2-3枚、臀鳍软条20-21枚,体长可达250公分,体重可达96.8公斤,成鱼主要栖息在沿海大陆棚岩石底质或海草床,通常单独或成小群活动,属肉食性,以鱼类、头足类为食,可做为食用鱼及游钓鱼,通常以生鲜或腌渍贩售。", "id": 1711820}
{"src_title": "Stejnopohlavní manželství v Irsku", "tgt_title": "愛爾蘭同性婚姻", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Komise pro právní reformu (2000–2006).", "content": "V prosinci 2000 požádala vláda komisi pro právní reformu, aby se zabývala druhou částí reformy irského právního řádu, kterými byly aspekty vzájemného soužití. V dubnu 2004 zveřejnila tato komise konzultační list s navrhovanými právními rámci pro osoby žijící ve společně hospodařící domácnosti. Zpráva obsahovala analýzu problematiky soužití homosexuálních párů. Z vybraných odpovědí sestavil ministr spravedlnosti Michael McDowell finální report publikovaný v prosinci 2006.  Konzultační návrhy požadovaly 'vhodný' právní rámec pro \"kvalifikované\" nesezdané soužití. \"Kvalifikovaným soužitím\" byly definovány nemanželské heterosexuální páry a homosexuální páry žijící ve společně hospodařící domácnosti a odkázané na vzájemnou výživu minimálně 2 roky (v některých případech 3 roky), jejichž soužití se svojí povahou podobá manželství, a tudíž je oprávněné být uznávané soudní mocí.  Komise prozkoumala několik příslušných oblasti jako jsou majetková práva, dědictví, vyživovací povinnost, důchody, sociální péče a daně. Z výsledků zkoumání pak vyvodila, jak by měla přibližně vypadat právní úprava kvalifikovaných soužití. Na rozdíl od manželství, z jehož existence tato práva a povinnosti vyplývají automaticky, by tato byla přiznávána příslušnými soudy. Cílem komise bylo se snažit, aby právní rámec kvalifikovaného soužití, pokud možno, co nejméně kopíroval manželství kvůli obavám o možný rozpor s ústavní ochranou rodiny.  Součástí analýzy byla také doporučení týkající se dalších záležitostí, včetně psaní posledních vůlí, vzájemného zastupování v běžných záležitostech atd.", "section_level": 2}, {"title": "Ústavní přezkum (2004–2006).", "content": "Ústavní komise při Oireachtasu sestávající ze členů parlamentu napříč celým politickým spektrem změněná v prosinci 2002 byla pověřená přezkumem ústavy. V říjnu 2004 se zabývala články týkajícími se rodiny. Předseda Denis O'Donovan uvedl, že při přezkoumávání těchto článků nebylo vůbec jednoduché je \"chápat v souvislosti s jejich účelem, tedy sloužit nejlepšímu zájmu jedince a společnosti, a s ním souvisejícími změnami, které přinese větší stabilita dvou lidí.\" Za nejožehavější téma v komisi byla definice rodiny a právo stejnopohlavních párů na sňatek.  Relevantními a důležitými články jsou 40.3, 41 a 42  Na jaře 2005 se uskutečnila tisková konference, na níž byli členové komise značnou většinou 60 % vyzváni k tomu, aby se v žádném případě nepokusili o ústavní změnu manželství nebo rodiny. Mezi odpůrci převažovali členové Pro Life Campaign, Family Solidarity a Mother and Child Campaign. The final report, Desátou prozatímní zprávu komise publikoval 24. ledna 2006 taoiseach Bertie Ahernová. V ní doporučovala se nijak nepokoušet o změnu ústavních definic, které by s velkou pravděpodobností neprošli v plebiscitu. Na základě tohoto nabízela zákon o registrovaném partnerství homosexuálních i heterosexuálních párů, který by jim nabízel určitá dědická a daňová práva a povinnost vzájemné výživy. Za kontroverzní bylo považované uznávání vzájemného soužití ze strany soudů, jak doporučovala komise pro právní reformu, pokud by se jednalo o heterosexuální páry. Základem tohoto omezení byl fakt, že by pro soudy bylo jednoduché uznat platnost heterosexuálního vztahu, pokud by v něm byly děti.", "section_level": 2}, {"title": "Colley Report (2005–2006).", "content": "20. prosince 2005 oznámil ministr spravedlnosti Michael McDowell, že vytvoří pracovní skupinu při Ministerstvu spravedlnosti, která se bude zabývat optimalizací vládního doporučení. K tomu došlo den poté, co se v severoirském Belfastu uskutečnily první svatební obřady registrovaného partnerství, které v tom roce přijalo Spojené království. Vládní představitelé uvedli, že by se k podobnému kroku mohlo odhodlat Irsko ihned, ale taoiseach Bertie Ahern uvedl, že na něco takového není z důvodu nadcházejících voleb čas.  Pracovní skupině předsedala bývalá poslankyně dolní komory Oirechtasu Dáil Éireann. Mezi jejími členy byli i zástupci GLEN, lobbistické organizace za LGBT práva. Jako taková řekla, že jejími doporučeními je občanský sňatek pro všechny. V květnu 2006 se uskutečnila konference s touto skupinou s odborníky ze zemí, které už přijaly registrované partnerství, případně stejnopohlavní manželství. Během svého projevu byl ministr McDowell několikrát přerušen členy Starobylého řádu Hiberniánů (\"Ancient Order of Hibernians\"), který odmítal vládní návrhy.  V reakci na report z března 2006 prezentovala v listopadu 2006 výše uvedená skupina vládním představitelům svůj vlastní. Zde doporučili, aby registrované partnerství vyřešilo podstatnou většinu problematiky soužití homosexuálních párů a nesezdaných heterosexuálních párů s tím, že jim nebude garantovat všechny benefity plynoucí za sňatku. Otevření občanských sňatků homosexuálním párům by mělo představovat ústavní změnu. Zpráva se také zmiňovala o právním přístupu k osobám žijícím ve vzájemně hospodařící domácnosti po minimální dobu tří let nebo vzájemně pečujících o děti. Neobsahuje žádná doporučení pro páry žijící v nemanželském svazku z nejasných příčin. Vládní kabinet tuto zprávu sice přezkoumal, ale do generálních voleb v r. 2007 nepřijal žádnou příslušnou legislativu. Zároveň odmítl opoziční legislativu s tím, že je třeba počkat ne rozhodnutí Nejvyššího soudu v kauze \"Zapponne vs. Revenue Commissioners\".", "section_level": 2}, {"title": "Jiné iniciativy a NGO.", "content": "Equality Authority: V lednu 2001 zpracovaly autority zprávu o stejnopohlavním partnerství v Irsku, jejímž vyvrcholením bylo otevření veřejné debaty. V květnu 2002 vydaly Equality Authority formální zprávu o rovnosti leseb, gayů a bisexuálů, která nastiňovala široké veřejnosti nedostatečnou právní jistotu pro homosexuální páry v irských zákonech. V závěru tohoto dokumentu byla doporučená příslušná právní opatření, která spočívala v právním uznání homosexuálních svazků, jejich rovnosti s manželstvím, zejména pak ve věcech rodičovství, dědictví, zdanění a eliminaci diskriminace.  NESF: V dubnu 2003 publikovalo Národní ekonomické a sociální fórum (\"National Economic and Social Forum, NESF\") zprávu č. 27. Ta obsahovala implementaci politiky gay, lesbické a bisexuální rovnosti. Doporučení zahrnovala i požadavky na Komisi pro právní reformu dosáhnout rovnosti homosexuálních párů, jak požaduje příslušné zprávy.  Human Rights Commission: Na základě zprávy o nesezdaných párech prezentované ministru spravedlnosti v květnu 2006 začala irská komise pro lidská práva (\"Irish Human Rights Commission\") vyhodnocovat mezinárodní standardy nemanželských párů ve vztahu k požadovaným změnám v irském právu z lidskoprávní perspektivy. Komise požadovala právní uznávání všech nesezdaných soužití, ale ne zpřístupnění občanských sňatků homosexuálním párům. V lednu 2009 zveřejnila zprávu o aspektech registrovaného partnerství.  Irish Council for Civil Liberties: Právní uznání partnerských práv a poukazování na nerovnosti v rodinném právu byly jedním ze strategických cílů ICCL v letech 2004-2009. V prosinci 2004 sice uvítala návrhy Právní reformy s tím, že ale registrované svazky jsou pouze tou nejmenší nutností. V rádiovém rozhovoru v r. 2005 uvedli členové ICCL, že by téma občanských sňatků rozhodně nemuselo být nutně předmětem vypsání celonárodního referenda. Nicméně jejich zpráva z května 2006 na toto téma „Rovnost všech rodin“ (\"Equality for All Families\") podepsaná a zveřejněná jejím zakladatelem Kaderem Asmalem hovoří pouze o registrovaném partnerství s tím, že by se ústavní definice občanských sňatků a rodiny měla posuzovat z hlediska nejlepšího zájmu dítěte. Její změna obsahující právo na sňatek bez ohledu na sexuální orientaci tudíž vyvolává potřebu referenda.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kauza.", "content": "V listopadu 2004 přijal Vrchní soud kauzu manželství uzavřené mezi Katherine Zapponeovou a Ann Lousie Gilliganovou v kanadském Vancouveru z hlediska společného zdanění. K hlavnímu líčení došlo v říjnu 2006. Rozsudek byl vydán v prosinci 2006 a stálo v něm, že irská ústava uznává pouze manželství mezi mužem a ženou. V únoru 2007 se obě ženy proti tomuto rozsudku odvolaly k Nejvyššímu soudu. Ten se jejich případem začal zabývat v r. 2012, ačkoli v té době již proběhly příslušné změny zákonů, zejména pak \"zákon o civilní registraci 2004\" a \"zákon o registrovaném partnerství, 2010.\"", "section_level": 2}, {"title": "Příprava referenda.", "content": "Když v březnu 2011 sestavil premiér Enda Kenny irskou vládu, vytvořil Ústavní konvenci zabývající se rozsáhlými novelami irské ústavy, mezi které spadalo také stejnopohlavní manželství. 10. července 2012 rozhodla Dáil Éireann o zahrnutí stejnopohlavního manželství do práce Ústavní konvence. 14. dubna 2013 se tématem stejnopohlavního manželství zabýval celý irský parlament Oireachtas s tím, že se vypíše celonárodní referendum. 2. července 2013 zaslala Ústavní konvence Oireachtasu příslušnou zprávu, na níž měl do čtyř měsíců odpovědět.  5. listopadu 2013 bylo oficiálně oznámeno, že se referendum o manželství pro všechny bude konat přibližně v prvním pololetí roku 2015. 1. července 2014 oznámil taoiseach Enda Kenny, že se referendum o stejnopohlavním manželství bude konat na jaře 2015. Jako konečné datum pak byl stanoven 22. květen 2015.  Novela zákona o dětech a rodině (\"Children and Family Relationships Act\") z 6. dubna 2015 umožnila stejnopohlavním párům společné osvojení dětí, osvojení nevlastního dítěte, a rovněž také přístup k metodám asistované reprodukce.  18. ledna 2016 nabyly účinnosti klíčové aspekty zákona (včetně manželů, nevlastních rodičů, registrovaných partnerů a soužijících osob ve vztahu k poručenství a svěření dítěte do péče) po přijetí nařízení Ministerstva spravedlnosti a rovnosti. Ustanovení týkající se společného osvojení ještě není účinným.", "section_level": 2}, {"title": "Referendum o manželské rovnosti.", "content": "Zpracování příslušné novely ústavy bylo přesunuto na 21. ledna 2015. V referendu se rozhodovalo o přijetí následujícího znění článku 41 ústavy Irské republiky: V březnu 2015 publikovalo Ministerstvo spravedlnosti a rovnosti obecné schéma nového \"manželského zákona\". Návrh obsahoval veškeré související legislativní změny, pokud navržená novela bude přijata. Jejich součástí bylo odstranění všech zákazů manželství párů stejného pohlaví, neboť samotná ústavní novela sama o sobě ruší a prohlašuje za neplatné veškeré zákony a právní předpisy, které mají nižší právní sílu, což se týká i registrovaného partnerství a celého právního řádu, který by se jí musel přizpůsobit, tedy se celkově zreformovat.  Referendum o manželské rovnosti se konalo 22. května 2015. Z celkových 43 volebních obvodů se 62,07 % oprávněných voličů vyslovilo pro přijetí nové legislativy. Po vyhlášení výsledků slíbila ministryně spravedlnosti Frances Fitzegaraldová, že příslušnou legislativu by měl Oireachtas přijmout, co nejrychleji, tedy přibližně v červnu nebo červenci 2015, aby se stejnopohlavní manželství stalo realitou, jak požaduje irský lid. Vládní a parlamentní práce na nové legislativě však zpozdily neúspěšné pokusy o zpochybnění výsledků referenda.  Návrh čtyřiatřicáté novely irské ústavy (manželská rovnost) 2015", "section_level": 2}, {"title": "Manželský zákon 2015.", "content": "16. září 2015 poté, co Nejvyšší soud odmítnul žalobu zpochybňující platnost výsledků referenda, předložila ministryně Fitzgeraldová \"návrh manželského zákona\" celému vládnímu kabinetu. Mluvčí ministerstva prohlásila, že cílem návrhu je přijmout zákon tak rychle, jak jenom to bude možné, aby se první stejnopohlavní manželství mohla uzavřít ještě tento rok. Podle legislativy se první stejnopohlavní manželství budou týkat těch, kteří chtějí změnit svá stávající registrovaná partnerství na manželství. \"Návrh manželského zákona\" prošel celým legislativním procesem 22. října 2015. 29. října 2015 byl návrh podepsán prezidentskou komisí, čímž byl definitivně přijat jako \"manželský zákon 2015\".", "section_level": 2}, {"title": "Začátek.", "content": "Veškeré homosexuální páry, které chtějí uzavřít sňatek, mají tříměsíční oznamovací povinnost (stejně jako heterosexuální páry). Registrované stejnopohlavní páry, které chtějí změnit svůj stav, mají tuto lhůtu zkrácenou na pět dní. Od 16. listopadu 2015 jsou v Irsku uznávána veškerá stejnopohlavní manželství uzavřená v zahraničí. První svatební obřady tohoto typu se uskutečnily ihned následující den 17. listopadu 2015.", "section_level": 2}, {"title": "Následné změny.", "content": "5. května 2016 oznámili James Reilly a ministr pro děti a mladistvé, že irská vláda přijala \"návrh novely adopčního zákona 2016\". Účelem návrhu byla novela \"adopčního zákona 2010\", tak aby byl kompatibilní s jednatřicátou novelou irské ústavy (dětské referendum). Návrh garantuje dvěma osobám bez ohledu na rodinný vztah adopci dětí, tedy i manželským homosexuálním párům. Návrh přijal Dáil 30. listopadu 2016 a momentálně leží v Seanadu.", "section_level": 2}, {"title": "Statistiky.", "content": "Od 16. listopadu 2015 do 31. prosince 2015 bylo v Irsku zavřeno 47 gay a 44 lesbických manželství.  Několik dní před výročím referenda o manželské rovnosti zveřejnilo Ministerstvo sociálních věcí statistiku stejnopohlavních manželství uzavřených od listopadu 2015. Za těchto 6 měsíců uzavřelo manželství 412 homosexuálních párů.  Rok po nabytí účinnosti \"manželského zákona\" bylo v Irsku oddáno 1 082 homosexuálních párů, průměrně 21 svateb týdně. 450 těchto svateb se uskutečnilo v Dublinu, 93 v Corku, 56 ve Wicklow a 48 v Kildare. Hrabství s nejmenším počtem stejnopohlavních manželství bylo Longford se dvěma následované Roscommonem se třemi a Leitrimem s pěti.  V r. 2016 uzavřelo manželství 1 056 stejnopohlavních párů. Poprvé mohly homosexuální páry uzavřít manželství po celý rok. 606 z nich byly gay a 450 lesbické páry.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejná debata.", "content": "Po dekriminalizaci „sodomie“ v r. 1993 nebyla v Irsku LGBT práva považována za důležité politické téma. Od r. 2001 se nicméně irská média začala stále více a více zajímat o vývoj v zahraničí ve vztahu k problematice legalizace stejnopohlavních svazků. Pozornost byla věnována zejména právním překážkám, jimž irské homosexuální páry čelí, surogátnímu mateřství, adopci legalizaci stejnopohlavních svazků a jejich vnímáni z náboženského hlediska a zahraničnímu homosexuálnímu partnerství irských politiků. Pozornosti neušla ani legalizace registrovaného partnerství v sousední Velké Británii v r. 2005, které lze uzavírat v Severním Irsku.  Irští zákonodárci začali na téma homosexuality a stejnopohlavních svazků veřejně diskutovat v roce 2003. Někteří začínali předkládat první návrhy příslušných zákonů, jiní se odvolávali na učení katolické církve. Ve společnosti byly reakce spíše pozitivní. Online průzkum z r. 2005 ukázal, že většina Irů považuje alespoň částečnou legalizaci stejnopohlavních svazků za nevyhnutelnou. Jiné relevantnější studie, které proběhly v roce 2006, ukázaly ještě silnější podporu 80 % legalizaci partnerství párů stejného pohlaví s těsnou většinu, která by byla pro manželství. Jinak tomu bylo v případě LGBT adopce, kde byly hodnoty nižší.  Některé veřejné a náboženské osobnosti, včetně katolických biskupů a irské církve, taktéž podporovali určité uznání stejnopohlavního partnerství, které ale bude odlišné od manželství.  V irských parlamentních volbách 2002 vyjádřily podporu právům homosexuálních párů pouze dvě politické strany - zelení a labouristé. V r. 2004 se ale pro legalizaci stejnopohlavního soužití vyjádřila i irská vládní koalice Fianna Fáil/Progresivní demokracie. V r. 2004 vydala Fine Gael jako první politická strana jasné podpůrné stanovisko ve vztahu k registrovanému partnerství.  V kampani před irskými parlamentními volbami 2007 všechny politické strany podporovaly legalizaci registrovaného partnerství pro páry stejného pohlaví, přičemž Sinn Féin a Zelení se vyslovily pro občanské sňatky. Součástí kampaně všech politických stran byl také manifest homosexuálním párům zveřejněné v Gay Community News. V r. 2012 se Sinn Féin dokonce rozhodla přesunout otázku legalizace stejnopohlavního manželství na úroveň komunální politiky. Stávající a nově vznikající gay organizace jako GLEN, GLUE a Noise vedly kampaň ze uznání stejnopohlavních svazků od r. 2006.  Do listopadu 2013 mělo stejnopohlavní manželství podporu ve všech politických stranách zastoupených v Dáilu, dolní komoře irského parlamentu: Labouristická strana, Zelení, Socialistická strana, Sinn Féin, Fianna Fáil, a Fine Gael.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stejnopohlavní manželství je v Irsku legální od 16. listopadu 2015 po kladném výsledku referenda o novele ústavy definující manželství jako trvalý svazek dvou osob konaném 22. května 2015. Tato nová legislativa byla podepsána irským prezidentem jako Čtyřiatřicátá novela irské ústavy 29. srpna 2015. Nová ústavní definice manželství s sebou přinesla \"změnu manželského zákona\" přijatou irským parlamentem Oireachtasem 22. října 2015 a podepsanou prezidentskou komisí 29. října 2015, která umožňuje uzavírání sňatků i párům stejného pohlaví. Manželství homosexuálních párů se v Irsku začala uzavírat od 16. listopadu 2015. První taková svatba se konala ihned následující den 17. listopadu 2015.", "tgt_summary": "过去爱尔兰共和国在西欧国家里是最为保守的天主教国家之一,LGBT权益的立法也较其他西欧或是北欧国家来的还要晚,一直到1993年,爱尔兰才正式将同性性行为给除罪化。", "id": 2080368}
{"src_title": "Otylka krátkohlavá", "tgt_title": "散疣短头蛙", "src_document": [{"title": "Prostředí.", "content": "Žije v otevřených nebo zalesněných savanách, na územích namnoze využívaných pouze pro chov dobytka, kde je považována za běžně se vyskytujícího obojživelníka. Jedná se převážně o náhorní plošiny v nadmořské výšce 1000 až 2000 m pokryté hlavně písčitou až písčito-hlinitou půdou. Na těchto územích spadne, v závislosti na blízkosti k západními nebo východnímu pobřeží, průměrně od 230 do 1000 mm srážek ročně. Tato rozdílnost je způsobována mořskými proudy, studeným mořským Benguelským proudem obtékající jih afrického kontinentu se západu a teplým Agulhasským proudem tekoucím na východní straně. Na některých místech mohou být až po 120 dnů v roce ranní přízemní mrazíky. Vyskytuje se v oblastech, ve kterých dominuje travnatý porost se zřetelným horním patrem dřevitých, keřovitých nebo stromovitých rostlin, které jsou v období sucha postihovány častými požáry, při nichž zhruba desetina rostlin nepřežije.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Otylka krátkohlavá je drobná, pouze 2 až 3 cm velká zemní žába s tlustým, téměř kulovitým tělem a silně zploštělou obličejovou části. Nohy má nápadně krátké, první a páté prsty zadních nohou jsou širší než delší. Barva těla téměř odpovídá prostředí ve kterém se pohybují, bývá od světle po tmavě hnědou, na zádech a po obou stranách mívá nažloutlé skvrny a od oka do podpaží vede černý pruh. Kůže na zádech může být zrnitá nebo hladká, na břichu je vždy hladká.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Vyhrabává si hluboké podzemí nory kde bývá mírně vlhké klima, ukrývá se do nich v případě ohrožení nebo tam přečkává období sucha. Za potravou vylézá po ochlazení nebo po dešti. Při vyrušení reaguje nafouknutím svého těla pomocí obrovských plic a párových hrudních vaků, v noře se tím zaklíní a dravec ji nemůže vytáhnout. Krátké nohy jsou výhodné pro pohyb v noře, na povrchu jí však nedovolují skákat a proto po zemi leze. Neumí plavat, do vody nikdy nevstupuje a při vodním přívalu se nafoukne vzduchem a nechává se vodou unášet. Žere mravence, termity a drobný hmyz. Ozývá se hvízdavými zvuky vydávanými v dlouhých sériích s rychlostí přes 60 tónů za sekundu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Po silných deštích na jaře nebo počátkem léta vyleze z podzemního úkrytu nejdříve samec a poblíž si připraví vhodné místo, vyhrabe mělkou, vlhkou proláklinu porostlou trsem trávy. Tam se usadí a začne po dobu až pěti dnů a nocí volat samici, voláním soupeří se sousedními samci. Po příchodu suchého počasí nebo při vyrušení se schová do podzemní nory, po pominutí nebezpečí se vrátí na své místo a pokračuje ve vábení.  K vlastními páření dochází v typické žabí poloze, kdy samec sedí na zádech samice a objímá ji předníma nohama. Samec je podstatně menší a má krátké nohy, takže samici neobejme. Aby se na zádech udržel, vypustí samice lepkavý, na vzduchu tuhnoucí sekret, kterým se samec na její záda přilepí. Samice pak vyhrabe hnízdní noru hlubokou asi 30 cm, do které naklade asi 45 oplodněných vajíček zabalených v želatinovém obalu a noru zahrabe. Za šest týdnů malé, již zcela vyvinuté žabky hnízdo opustí. Samice do doby vylíhnutí setrvává v těsném blízkosti, o potomstvo však viditelně nepečuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Otylka krátkohlavá (\"Breviceps adspersus\") je zemní žába adaptovaná k hrabavému způsobu života na suchu a rozmnožování se bez potřeby vod, z vajíček se líhnou přímo malé žabky. Je nejrozšířenějším druhem rodu otylka, vyskytuje se v Angole, Botswaně, Jihoafrické republice, Mosambiku, Namibii, Svazijsku, Zambii a v Zimbabwe.", "tgt_summary": "散疣短头蛙(\"Breviceps adspersus\")也称馒头蛙,分布于南部非洲的一种短头蛙,体长约30～50毫米之间,体重仅5克,体圆腿短眼大,缺乏游泳和跳跃能力,善于掘地和爬行,大部分时间休眠于地下,雨季出来觅食和交配,主要以白蚁为食。由于散疣短头蛙雌蛙体型远大于雄蛙,无法像普通蛙抱合在一起,所以在交配时,雌蛙皮肤会产生一种粘性液体,将雄蛙黏在身上。卵埋在地下,约4～5周直接孵化出幼蛙,不经历蝌蚪阶段。由于外形憨态可掬,常被当做宠物饲养。", "id": 2235366}
{"src_title": "Magnitského zákon", "tgt_title": "全球馬格尼茨基人權問責法", "src_document": [{"title": "Dopad zákona na Rusko.", "content": "Přijetí Magnitského zákona vyvolalo v Rusku rozhořčené reakce. Úřad prezidenta Vladimira Putina označil zákon za \"„nepřípustné vměšování do ruských záležitostí“\".  Ještě v prosinci 2012 prezident Putin podepsal zákon, který je vnímán jako odveta za zákon Magnitského. Tento ruský zákon obsahuje protiamerické sankce včetně zákazu adopcí ruských dětí Američany. Dále je namířen proti cizincům, kteří poškozují práva Rusů v zahraničí. Neziskovým organizacím, které se zabývají politickými otázkami a jsou financovány z USA, zakazuje vyvíjet v Rusku činnost. Osoby s americkým občanstvím podle něj také nesmějí v Rusku politicky orientované nevládní organizace řídit.  V době předcházející americkým prezidentským volbám vyslal Kreml do USA právníka, který se pokusil lobbovat za zrušení zákona u členů volebního štábu Donalda Trumpa. Putin znovu nepřímo zmínil Magnitského zákon po schůzce s Trumpem v Helsinkách, když ho žádal o výslech Billa Browdera.", "section_level": 1}, {"title": "Události předcházející přijetí zákona.", "content": "V 90. letech založil v Rusku americko-britský miliardář Bill Browder hedgeový fond Hermitage Capital, který rychle rostl a Browder se vypracoval na největšího zahraničního investora na ruském trhu. Roku 2005 ho Vladimír Putin vypověděl ze země a poté skupina zkorumpovaných policistů vyrabovala Browderovu moskevskou kancelář a s pomocí úředníků z finančního úřadu ze státní pokladny ukradla 230 milionů dolarů, které Browderův investiční fond zaplatil na daních. Sergej Magnitskij, kterému se celé korupční spiknutí ve státní správě podařilo rozplést, byl Browderův daňový právník. Po smrti Magnitského se Browder osobně angažoval, aby přesvědčil západoevropské parlamenty, že je třeba přijmout zákon, který postihne konkrétní osoby, které porušují lidská práva nebo jsou zapojené v korupčním jednání. Magnitského zákon jim zakazuje cestovat do těchto zemí, držet v nich majetek a provádět finanční transakce. Kromě USA přijaly podobný zákon také Kanada (Justice for Victims of Corrupt Foreign Officials Act), Velká Britínie, Estonsko, Litva a Lotyšsko.  Na formulaci Magnitského zákona se podílel Kyle Parker, který zastával funkci poradce v úřadu amerického Ministerstva zahraničí pro Eurasii. V současnosti působí jako personální šéf v Komisi pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. O přijetí zákona se zasadil David Kramer, někdejší náměstek ministra zahraničních věcí v administrativě George W. Bushe, který jako prezident Freedom House v letech 2010–2014, byl jedním z největších zastánců přijetí tohoto zákona.", "section_level": 1}, {"title": "Další záhadná úmrtí.", "content": "Klíčovým svědkem v kauze rozsáhlých defraudací, jichž se měli dopustit úředníci ruské státní správy, byl právník Alexandr Perepiličnij, který získal azyl ve Velké Británii krátce po smrti Magnitského roku 2009. V sobotu 17. listopadu 2012 si šel čtyřiačtyřicetiletý Perepiličnij jako obvykle zaběhat poblíž svého luxusního a přísně střeženého domu v britském Surrey. Zničehonic ale zkolaboval a zemřel. V jeho žaludku byl nalezen exotický jed z jasmínovce, rostoucího v Číně a užívaného čínskými nájemnými vrahy a ruskými zločinci. Právník si již předtím stěžoval, že dostává výhrůžky z míst spojených s Kremlem.", "section_level": 2}, {"title": "Magnitského zákon a EU.", "content": "Podle usnesení Evropského parlamentu ze 13. září 2017 (Corruption and human rights in third countries) se v odstavci 35 praví, že Parlament opakuje svou výzvu z předchozích usnesení a vyzývá Evropskou unii, aby přijala Magnitského zákon v co nejkratším termínu. Ten se týká celkem 32 ruských představitelů, kteří nesou přímý podíl na umučení Sergeje Magnitského. Má zahrnovat zákaz udělování víz a zmrazení jejich finančních prostředků ve všech státech EU. Ukládá Prezidentovi komise, aby toto usnesení předal Radě EU, Komisi EU, vládám a parlamentům členských států a Evropské centrální bance.", "section_level": 1}, {"title": "Globální Magnitského zákon.", "content": "Podle doporučení Helsinské komise z 24. 5. 2018 má Magnitského zákon globální účinnost. Měl by postihovat nejhorší porušovatele lidských práv a zkorumpované oligarchy a úředníky kdekoli ve světě. Jejich majetek v USA bude zabaven a stanou se párii na finančních trzích. Obvinění konkrétních lidí spolu s důkazy proti nim lze odeslat přímo na adresu globalmagnitsky@state.gov.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tzv. Magnitského zákon, podepsaný americkým prezidentem Barackem Obamou 14. prosince 2012, uvaluje finanční a vízové sankce na ruské činitele odpovědné za porušování lidských práv. Je pojmenovaný po ruském právníkovi Sergeji Magnitském (1972–2009), který obvinil skupinu vysokých hodnostářů z miliardových machinací na úkor fondu Hermitage Capital a ruského rozpočtu. Poté byl vzat do vazby a v jednom z nejhorších ruských kriminálů Matrosskaja tišina byl pomalu a cílevědomě umučen k smrti (16.11.2009). Osudem Magnitského se zabývá také několikrát oceněné dokumentární drama \"The Magnitsky Act – Behind the Scenes\".", "tgt_summary": "全球马格尼茨基人权问责法(英语:The Global Magnitsky Human Rights Accountability Act),授权美国政府对违反人权及国外显著腐败人士实施制裁,例如禁止入境、冻结并禁止官员在美国的财产交易。该法案于2015年12月17日在美国参议院通过,2016年12月23日附加于年度国防授权法中成为法令。全球至少六国通过类似法律,欧盟、澳洲、法国、瑞典、荷兰正审议相关立法。", "id": 345395}
{"src_title": "Hodinový takt", "tgt_title": "时钟频率", "src_document": [{"title": "Určující faktory.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Binning.", "content": "Výrobci moderních procesorů si obvykle účtují prémiové ceny u procesorů, které pracují na vyšším hodinové taktu, z praxe tzv. binning. Pro daný procesor jsou hodinové takty stanoveny na konci výrobního procesu prostřednictvím uskutečněného testování každého procesoru. Výrobci čipů publikují specifikace takzvané \"maximální taktovací frekvence\" a testují čipy před jejich prodejem, aby se ujistili, že splňují tuto specifikaci a to i při provádění nejsložitějších instrukcí, které jsou schopné CPU vypočítat při nejsložitějších ostatních faktorech (testování teploty a napětí, které běží na nejnižší výkon). Procesory, které prošly testy a splnily stanovené standardy mohou být označeny s vyšší taktovací frekvencí např. 3.50 GHz, zatímco těm kterým se v testu dobře nevedlo a neplnily normy pro vyšší taktovací frekvence může být označení nejvyšší taktovací frekvence sníženo např. 3.3 GHz, a prodávají se poté za nižší cenu.", "section_level": 2}, {"title": "Inženýrství.", "content": "Taktovací frekvence CPU je normálně určena frekvencí z oscilátoru crystalu. Obvykle krystalový oscilátor vytváří pevné sinusové vlny — frekvence referenčního signálu. Elektronické obvody tento signál poté transformují na digitální signál (obdélníkový signál) pro digitální aplikace. Hodiny distribuční sítě uvnitř procesoru nesou hodinový signál pro všechny části, které jej potřebují. A/D převodník má \"hodinový\" pin vedený podobným systémem pro nastavení vzorkovací frekvence. S konkrétním CPU je možné vyměnit krystal původní za jiný, který bude mít poloviční frekvenci (\"podtaktování\"), poté bude obecně CPU běžet na polovinu výkonu avšak se snížením vyprodukovaného tepla od CPU. Naopak někteří lidé se snaží zvýšit výkon procesoru tím, že nahradí oscilátor krystalu s vyšší frekvencí krystalu (\"přetaktování\"). Nicméně možnosti přetaktování je omezeno a limitováno časem, kdy je procesor v provozu a především také množstvím vyprodukovaného tepla (které je logicky větší, jelikož se procesor více zahřívá)  Po každém hodinovém pulsu potřebují signálové linky uvnitř CPU čas, aby se usadili do jejich nového stavu. To znamená, že každý signál linky musí dokončit přechod z 0 na 1 nebo z 1 na 0. Pokud následující hodinový puls přijde před tím, výsledky budou nesprávné. V procesu přechodu se uvolňuje nějaká energie ve formě tepla (většinou uvnitř řízených tranzistorů). Při provádění složitých instrukcí, které způsobují mnoho přechodů, platí že čím vyšší taktovací frekvence, tím více tepla. Tranzistory mohou být poškozeny nadměrným teplem (přehřejí se).", "section_level": 2}, {"title": "Historické milníky a stanovené rekordy.", "content": "První elektromechanický počítač pro všeobecné použití, Z3 pracoval s frekvencí kolem \"5 až 10 Hz\". První elektronický počítač pro všeobecné použití, ENIAC, použil ve své cyklické jednotce hodiny o frekvenci 100 kHz. Protože každá instrukce trvala 20 cyklů, měla instrukční rychlost 5 kHz.  První komerční počítač, Altair 8800 (MITS), používal Intel 8080 CPU s taktovací rychlostí \"2 MHz\" (2 milionů cyklů za sekundu). Původní IBM PC (c. 1981) měl taktovací frekvence 4,77 MHz (4,772,727 cyklů za sekundu). V roce 1992 Hewlett-Packard a Digital Equipment Corporation zlomili obtížně dosažitelný 100 MHz limit s RISC techniky v PA-7100 a AXP 21064 DEC Alpha. V roce 1995, Intel P5 Pentium čip běžel na \"100 MHz\" (100 milionů cyklů za sekundu). 6. Března 2000 AMD \"dosáhlo 1 GHz milník\" několik měsíců před Intelem. V roce 2002, Intel Pentium 4 model byl představen \"jako první procesor s taktovací frekvencí 3 GHz\" (tři miliardy cyklů za sekundu, což odpovídá ~3.3×10sekund nebo 0,33 nanosekund za cyklus). Od té doby se hodinový takt od výrobců procesorů zvyšuje mnohem pomaleji a navýšení a celkové zlepšení výkonu putuje z jiných konstrukčních změn.  Od roku 2011 je Guinnessův světový rekord pro nejvyšší CPU hodinový takt přetaktovaný procesor na hodnotě \"8.805 GHz\" a to \"AMD Bulldozer založený na čipu FX-8150\". Tento čip předčil předchozí rekord, 8.670 GHz AMD FX \"Piledriver\" čip.  Od poloviny roku 2013 je nejvyšší taktovací frekvence na výrobní procesor IBM zEC12, taktovaný na 5.5 GHz, který byl vydán v srpnu roku 2012.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "Inženýři i nadále hledají nové způsoby, jak navrhnout procesory, které by byly o trochu více rychlejší, nebo by používaly trochu méně energie. Maximální limity energie na přechod jsou zkoumány v reverzibilní computing.  První plně reverzibilní CPU Pentium, bylo realizováno za použití standardních CMOS tranzistory ke konci roku 1990 na MIT.  Inženýři také pokračují v hledání nových způsobů jak navrhnout procesory tak, aby dokončily více instrukcí v hodinovém cyklu, čímž se dosáhne nižší CPI (hodinové cykly na instrukci) počet, i když se může spustit ve stejné nebo dokonce nižší taktovací frekvenci jako starší procesory. Toho je dosaženo prostřednictvím architektonické techniky jako je instrukční pipelining a out-of-order execution, který se snaží využít paralelního zpracování (superskalární architektura).", "section_level": 1}, {"title": "Porovnání.", "content": "Hodinový takt procesoru je velmi užitečný pro porovnávání mezi procesory ve stejné rodině. Hodinový takt je pouze jedním z několika faktorů, které mohou ovlivnit výkon při porovnávání procesorů v různých rodinách. Například IBM PC s Intel 80486 CPU běží na 50 MHz a bude asi dvakrát tak rychlejší (vnitřně) při porovnání se stejným CPU a paměti běžícím na 25 MHz, zatímco to samé nebude pravda pro MIPS R4000 běžícím na stejné taktovací frekvenci jako dva různé procesory, které implementují různé architektury a mikroarchitektury. Existuje mnoho dalších faktorů, které je nutné zvážit při porovnávání procesorů jako je šířka CPU datové sběrnice, latence paměti a cache architektury.  Hodinový takt sám o sobě je obecně považován za nepřesné měření při porovnávání procesorů ze stejné rodiny. Pro podobné porovnávání jsou softwary zvané benchmarky a jsou celkem užitečné. Hodinové hodnoty mohou být někdy zavádějící, protože množství práce vykonané na různých procesorech mohou dělat v jednom cyklu odlišné. Například superskalární procesory můžou vykonat více než jednu instrukci za jeden cyklus (v průměru), což pro ně není neobvyklé. Kromě toho superskalární procesory s využitím paralelismu můžou také ovlivnit výkon počítače, bez ohledu na taktovací frekvence.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hodinový takt () je v informatice obvykle označení frekvence, na které běží počítačový čip, například CPU nebo GPU (ať už jedno- nebo vícejádrový). Používá se jako indikátor rychlosti procesoru, která se měří v \"hodinovém cyklu za sekundu\" nebo jeho ekvivalent (SI jednotka) Hertz (Hz). Hodinový takt první generace počítačů byl měřen v hertzech, nebo kilohertzech (kHz), ale v 21. století rychlost moderních procesorů je běžně v gigahertzech (GHz). Tato metrika je užitečná při porovnávání procesorů v rámci stejné rodiny, které mají podobné funkce, jež mohou mít dopad na výkon. Naopak se nehodí pro porovnání procesorů vyrobených různými technologiemi (nebo výrobci). Výrobci GPU i CPU při výrobě testují a následně nastavují čipům maximální možnou použitelnou frekvenci, protože čím vyšší je při prodeji frekvence, tím vyšší je i cena.", "tgt_summary": "时钟频率(又译:时脉速度,英语:clock rate)是指同步电路中时钟的基础频率,它以“每秒时钟周期”(clock cycles per second)来度量,量度单位采用SI单位赫兹(Hz)。例如,来自晶振的基准频率通常等于一个固定的正弦波形,则时钟频率就是这个基准频率,电子电路会为数字电子设备将它转化成对应的脉冲方波。需要补充一点的是,“速度”作为矢量不应与标量“频率”相混淆,所以使用“时钟速度”来描述这个概念是用词不当的。", "id": 2903879}
{"src_title": "Eurovision Song Contest 2018", "tgt_title": "2018年歐洲歌唱大賽", "src_document": [{"title": "Místo konání.", "content": "Díky vítězství Salvadora Sobrala s písní „Amar Pelos Dois“ na Eurovizi 2017 soutěž poprvé v historii hostí Portugalsko. Hostující televize Rádio e Televisão de Portugal (RTP) a Evropská vysílací unie (EBU) vybrala jako místo konání 63. ročníku soutěže Altice (dříve MEO) Arénu v Lisabonu.  Tato multifunkční aréna byla postavena pro Expo 1998 a má kapacitu 20 000 diváků, díky čemuž se řadí mezi největší kryté stavby svého druhu v Evropě. Jedná se také o největší uzavřenou arénu v Portugalsku. Nachází se v srdci moderní severovýchodní části města Parque das Nações, která hostila právě i Expo '98. Spojení mezi touto částí města a mezinárodním letištěm Portela zajišťuje metro, vlak ji pak spojuje se zbytkem Portugalska, jako i Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Výběr hostitelského města.", "content": "V den finále Eurovize 2017 bylo portugalským televizním vysílatelem RTP oznámeno, že v případě výhry by se Portugalsko ujmulo pořádání příštího ročníku. Na tiskové konferenci, která se konala po vítězství Salvadora Sobrala, navrhl výkonný producent soutěže Jon Ola Sand portugalskou stanici k organizování příštího ročníku. V reakci na to potvrdil ředitel RTP, Nuno Artur Silva, že se Portugalsko ujme hostování Eurovize 2018. Též zmínil právě MEO Arénu jako pravděpodobné místo konání. 15. května 2017 stanice uvedla, že se další ročník pravděpodobně bude konat v MEO Aréně, následujícího dne ovšem přišla s oznámením, že žádné konečné rozhodnutí ještě nepadlo.  Zde je výpis podmínek účasti ve výběrové fázi, které byly odeslány RTP Evropskou vysílací unií těsně po portugalském triumfu v Kyjevě: Kromě Lisabonu projevila zájem o pořádání události i města Braga, Espinho, Faro, Gondomar, Guimarães a Santa Maria da Feira. Starosta města Porto, Rui Moreira, prozradil, že nemá zájem „utrácet miliony eur“ na hostování soutěže, ale podporuje města v metropolitní oblasti Porta, tj. Espinho, Gondomar a Santa Maria da Feira.  13. června 2017 se zástupci stanice RTP v sídle Evropské vysílací unie (EBU) v Ženevě setkali s eurovizním výborem. Během této schůze se úředníci RTP zúčastnili workshopu týkající se témat spojených s hostováním soutěže. Také se poučili ze zkušeností ukrajinského vysílatele UA:PBC. Dostali i příležitost sdělit některé plány Eurovize 2018, jako návrhy hostujících měst.  25. července 2017 EBU a RTP definitivně potvrdily Lisabon jako místo konání dalšího ročníku. Hlavní město tak vyhrálo ve výběrovém kole hostujícího města. Předstihlo tak města Braga, Gondomar, Guimarães a Santa Maria da Feira, která se oficiálně ucházela o organizaci soutěže. Při této příležitosti RTP naznačilo, že dějištěm všech akcí spjatých se soutěží bude městská část Parque das Nações, kde se nachází již zmíněná Altice Arena.", "section_level": 2}, {"title": "Účastníci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. semifinále.", "content": "Prvního semifinále se zúčastnilo 19 zemí. Z automaticky postupujících států do finále, tedy tzv. \"Velké pětky\" a vítěze minulého ročníku, měly právo na hlasování Portugalsko, Španělsko a Velká Británie.", "section_level": 2}, {"title": "2. semifinále.", "content": "Druhého semifinále se zúčastnilo 18 států. Z automaticky postupujících zemí v tomto semifinále hlasovaly Francie, Německo a Itálie.", "section_level": 2}, {"title": "Finalisté.", "content": "Účastníci velkého finále, jejich určené pořadí, výsledné pořadí a celkově získané body (od poroty i publika).", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní státy.", "content": "Podmínkou účasti v Eurovision Song Contest je aktivní členství národního vysílatele v Evropské vysílací unii (EBU), který bude schopen samotnou show vysílat. EBU poslala pozvánku všem 68 aktivním členům unie. Některé státy účast v tomto ročníku potvrdily, některé ale odmítly:", "section_level": 1}, {"title": "Incidenty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cenzura čínského vysílání.", "content": "Čínská televize Mango TV vysílala 1. semifinále soutěže s devítihodinovým zpožděním. Z vysílání přitom vystřihla reprezentanty Albánie a Irska, a to včetně následné rekapitulace všech 19 účastníků semifinále. Albánie byla vystřižena kvůli tetování reprezentanta Eugenta Bushpepy a členů jeho kapely, Irsko pak z důvodu údajné propagace homosexuality. Během přenosu byly taktéž rozmazány duhové vlajky, symbol LGBT hnutí, v publiku a tetování ostatních reprezentantů. V reakci na to Evropská vysílací unie (EVU) ukončila partnerství s televizí Mango TV s tím, že cenzura není v souladu s všeobecnými a celkovými hodnotami EVU, a že je hrdá na tradici oslavování odlišností prostřednictvím hudby. To vedlo k zákazu vysílání druhého semifinále a finále v Číně. Mluvčí mateřské televizní společnosti Hunan TV uvedl, že si nebyli vědomi úprav, kterých se dopustila televize Mango TV. Irský reprezentant Ryan O’Shaughnessy později v rozhovoru pro BBC uvedl, že toto nebrali na lehkou váhu, a že si myslí, že se jednalo o krok správným směrem.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika kulturní etiky izraelského vystoupení.", "content": "Po ukončení Eurovize 2018 se v reakci na vystoupení izraelské reprezentantky a následné vítězky soutěže Netty s písní „Toy“ vyskytly názory kritizující její kostým a celkový vzhled pódia jejího vystoupení. Zpěvačka na sobě měla kimono a drdol, součástí stage pak byly tzv. Maneki Neko, tedy japonské sošky pro štěstí. To vše mělo podle kritiků projevit neúctu k japonské kultuře, na Twitteru pak bylo několika uživateli toto představení označeno za urážlivé.  Toto téma se vyskytlo i 14. května 2018 v britském ranním pořadu \"Good Morning Britain\" moderovaném Trishou Goddard a Piersem Morganem. Ti se Netty zastali s tím, že zpěvačka tyto předměty do vystoupení zakomponovala proto, že naopak japonskou kulturu uznává. Moderátorům na druhou stranu oponovala anglická novinářka Rebecca Reid, podle které nešlo o vyzdvihnutí této kultury, nýbrž o pouhý kostým.", "section_level": 2}, {"title": "Narušení britského vystoupení.", "content": "Během finálového vystoupení britské reprezentantky SuRie na pódium vtrhl muž, vytrhl mikrofon ze zpěvaččiných rukou a vykřikl „Moderní nacisté britských médií, požadujeme svobodu! Válka není mír!“ Tento narušitel byl později identifikován jako „Dr ACtivism“, politický aktivista z Londýna. Ke zpěvačce se dostal díky jedné z kamer, na kterou vylezl a dostal se tak na jeviště. Poté, co SuRie nakonec své vystoupení dokončila, do vysílání bylo vloženo interview s ostatními reprezentanty sedícími v tzv. green roomu, tedy v části arény, kde sedí delegace všech států po a před jejich vystoupeními. Britská zpěvačka následně odmítla náhradní vystoupení nabídnuté organizátorem soutěže. Interpretka rovněž ukázala několik modřin, které ji aktivista způsobil. Na oficiálním kanálu Eurovision Song Contest na serveru YouTube je zveřejněn upravený záznam představení. Kritická pasáž je nahrazena záznamem z show pro poroty, která se odehrála předešlý večer. Video ovšem obsahuje interview s ukrajinskou delegací, které bylo součástí improvizovaného vstupu z green roomu.", "section_level": 2}, {"title": "Výběr běloruské písně.", "content": "Podle pravidel Evropské vysílací unie (EVU) musí být soutěžní píseň ve všech zemích vydána poprvé po 1. září před samotnou Eurovizí. 10. února 2018 však vyšlo najevo, že ukrajinský zpěvák Alekseev, který se přihlásil s písní „Forever“ do běloruského národního kola, již tuto skladbu zazpíval v květnu 2017 v ruské Stavropoli, a to v ruské podobě s názvem „Navsegda“. Celkem šest interpretů vyhrožovalo odstupem z běloruského výběru, zpěvačka Sofi Lapina tak dokonce učinila. Poté, co zpěvák provedl drobné úpravy skladby, umožnila mu Běloruská televizní a rozhlasová společnost (BTRC) účastnit se národního kola. To vyhrál a stal se tak reprezentantem země na Eurovizi 2018. 23. února 2018 mu EVU povolila původní anglickou verzi s názvem „Forever“, 28. března 2018 pak Alekseev přišel s finální verzí s odlehčeným úvodem a přidaným refrénem na konci.", "section_level": 2}, {"title": "Zranění českého reprezentanta.", "content": "Během první semifinálové zkoušky 29. dubna 2018 si český reprezentant Mikolas Josef během salta poranil záda. Zkoušku o třech vystoupeních dokončil, posléze ale musel odjet do nemocnice. Večer pak svůj stav objasnil na svém instagramovém účtu, na který napsal: „Mohu potvrdit, že jsem se během zranil během zkoušky a situace se během následujících hodin zhoršila. Momentálně nemohu ani chodit. Hned co jsem přijel z jedné nemocnice, už směřuji do další.“ Následně ale uvedl, že „vystoupí, ať to stojí, co to stojí“. Zpěvák nakonec s drobnými úpravami vystoupení 8. května na 1. semifinále soutěžil, postoupil a skončil šestý ve finále.", "section_level": 2}], "src_summary": "Eurovision Song Contest 2018 byl 63. ročník soutěže Eurovision Song Contest. Soutěž se konala v Altice Areně v Lisabonu, hlavním městě Portugalska, a to po vítězství portugalského zpěváka Salvadora Sobrala s písní „Amar Pelos Dois“ na předchozím ročníku v Kyjevě na Ukrajině. Portugalsko na Eurovizi zvítězilo poprvé v historii a poprvé tak soutěž i organizovalo. 1. semifinále se uskutečnilo 8. května, 2. semifinále 10. května a finále 12. května.", "tgt_summary": "2018年欧洲歌唱大赛(Eurovision Song Contest 2018)是第63届欧洲歌唱大赛,主办国是2017年欧洲歌唱大赛的获胜国葡萄牙。2017年葡萄牙歌手萨尔瓦多·索布拉尔以《相爱》()荣获当年度冠军。这是葡萄牙自1964年参赛以来首次获得主办权。本次大赛分为在2018年5月8日、10日及12日举办的两场半决赛和决赛。", "id": 578923}
{"src_title": "Sebevražedný bombový útok v Manchester Areně", "tgt_title": "2017年曼徹斯特體育場爆炸案", "src_document": [{"title": "Útok.", "content": "Útok spáchal sebevražedný atentátník Salman Abedi 22. května 2017 v 22.31 BTS krátce po skončení koncertu Ariany Grande. Odpálil improvizovanou hřebíkovou bombu, ta byla naplněna hřebíky, šrouby a dalšími ostrými předměty. Koncert byl vyprodaný, účastnilo se ho 14 200 lidí. Policie dětské návštěvníky koncertu dle zpráv odvedla do sousedního hotelu, lidé a taxikáři je dobrovolně odváželi od místa incidentu.", "section_level": 1}, {"title": "Další průběh.", "content": "V přibližně 1:32 britského letního času došlo ke kontrolovanému odpálení podezřelého předmětu v městském parku Cathedral Gardens. Předmět byl později identifikován jako odložený kus oděvu.  Následně byl několikrát hlášen údajný druhý výbuch, který měl být slyšen, když mnoho návštěvníků opouštělo arénu. Úřady vyzvaly k nepřibližování se k místu incidentu. Atentátník měl podle policie výbušninu připevněnu na těle a vyhodil se do vzduchu.", "section_level": 2}, {"title": "Oběti.", "content": "Útok měl 23 obětí útoku včetně osoby pachatele a 119 zraněných, z toho 23 kriticky. Mezi obětmi a zraněnými byly děti a jejich rodiče, kteří na ně čekali před halou. Na místě bylo 60 záchranných vozů, jejichž posádky transportovaly 59 zraněných do nemocnic a na místě ošetřily řadu osob s méně závažnými zraněními. Mezi prvními byly identifikovány dvě oběti ženského pohlaví ve věku 8 a 18 let. Mezi oběťmi jsou také polští občané. Identifikován byl i 29letý PR manažer a dřívější redaktor magazínu \"Attitude\" Martyn Hett.  Na koncertě byl přítomen i primátor města Liverpoolu Steve Rotheram, který nebyl zraněn, stejně jako Ariana Grande.", "section_level": 1}, {"title": "Útočník.", "content": "Útočníkovi bylo 23 let, byl libyjského původu a jmenoval se Salman Abedi. Byl příslušníkem radikálního Islámu, k tomu se začal hlásit od roku 2015 ve Spojeném království, k tomu se dostal přes internet a své známé. Bombu si nejspíše vyrobil sám. V den útoku zanechal své rodině vzkaz, ve kterém prosil o odpuštění.  K útoku se přihlásila teroristická organizace Islámský stát.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Den po útoku byl ve spojitosti s útokem v Jižním Manchesteru zatčen sebevrahův 23letý bratr, Ismail Abedi. Policií v libyjském hlavním městě Tripolis byl zatčen také mladší bratr, Hašim Abedi. Celkem bylo zatčeno 22 lidí, nikdo z nich ale nebyl obviněn a tak byli 11. června 2017 propuštěni.  Britské bezpečnostní složky pozastavily sdílení informací s americkými kolegy, kvůli rozsáhlému uniku informací týkajících se vyšetřování útoku do amerických médií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sebevražedný bombový útok v Manchester Areně se odehrál ve víceúčelové hale v anglickém Manchesteru 22. května 2017 ve 22.35 hodin britského letního času (23.35 SELČ) na konci koncertu americké zpěvačky Ariany Grande, který se konal v rámci jejího turné Dangerous Woman. Útok si vyžádal 22 obětí (23 včetně útočníka) a 119 zraněných, z toho 23 kriticky. Ariana Grande nebyla během incidentu zraněna.", "tgt_summary": "2017年5月22日,美国歌手亚莉安娜·格兰德在英国曼彻斯特竞技场举行演唱会;演唱会临近尾声,当地时间22:33分发生爆炸,致使23人死亡119人伤。", "id": 2413666}
{"src_title": "Omegle", "tgt_title": "Omegle", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Omegle nejprve nabízelo pouze náhodně spárovaným uživatelům textový chat. V roce 2010, stránka zavedla videochat, který páruje uživatele s webkamerou a mikrofonem. Tento videochat má také textovací okénko. V roce 2011 byla zavedena nový mód Spy. V tomto módu, též známém jako dotazovacím módu, uživatelé mají dvě možnosti, a to buď být takzvaný „špion“ a položit uživatelům otázku nebo o ní diskutovat s jiným uživatelem. Uživatel v roli špiona zadá otázku a může vidět diskuzi, ale nemůže do diskuze zasahovat a může chat kdykoliv ukončit, aniž by diskutující ukončili diskuzi. Pokud si uživatel vybere diskutování otázky, jako v normálním textovém módu, uživatel je spárován s jiným uživatelem, dokud se jiný uživatel nerozhodne ukončit diskuzi, a/nebo odpovídat na novou otázku.  V roce 2012, Omegle přidalo novou možnost do textového a video módu, a to možnost přidání zájmů. Přidání zájmů může spárovat uživatele se společnými zájmy. Pokud se tento uživatel nenajde, je uživatel spárován s náhodným uživatelem. V roce 2013 byla nemonitorovaná verze videochatu otevřena každému staršímu 13 let, jehož vysílání neobsahuje sexuální scény. Video sekce se sexuálním podtextem je povolena osobám 18 let. V roce 2014, Omegle začalo experimentovat s „Dorm Chatem“, který umožnil uživatelům uvést e-mailovou adresu končící na.edu jako ověření, že jsou spojení s kolejí či univerzitou. Tento chat umožňuje uživatelům chatovat se spolužáky, nebo kolegy.  V roce 2015, stránka začala s Captcha zabezpečením, aby snížila počet botů na stránce. To však vedlo k stížnostem, že počet botů je stále vysoký a že zákonné použití je narušeno.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Před rokem 2013 stránka necenzurovala příspěvky pomocí filtru vulgárních slov a uživatelé tak lehce mohli narazit na nahotu a sexuální obsah. V lednu 2013 Omegle zavedlo monitorovanou verzi videochatu, která měla omezit nevhodné chování a snížit možnost, že lidé mladší 18 let narazí na na potenciálně nevhodný obsah. Toto monitorování je však pouze částečně účinné. K. Brooks potvrdil sporný obsah, zároveň vyjádřil zklamání, jakým způsobem byla stránka využívána. Mimo této cenzurované verze videochatu Omegle nadále poskytuje i videochat nemonitorovaný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Omegle (ou-me-gul) je internetová chatovací stránka, která umožňuje lidem chatovat a sblížit se s ostatními, aniž by se registrovali. Stránka náhodně spáruje pár uživatelů, kde pak používá slova „You“ a „Stranger“, nebo v případě Spy módu „Stranger 1“ a „Stranger 2“. Stránku vytvořil 18letý Leif K. Brooks a veřejnosti byla zpřístupněna 25. března 2009. Po necelém měsíci dosáhlo Omegle kolem 150 tisíc návštěv za den a později zavedlo i videochat. Stránka nyní umožňuje mobilní aplikaci, kterou mohou používat lidé s mobilními zařízeními. Omegle je přirovnáváno k AOLu z počátku 90. let. Mezi další podobné služby patří například Tinychat a Whisper.", "tgt_summary": "Omegle是一个匿名和随机的全世界网友聊天的网站。该网站是由美国佛罗里达州伯瑞特波罗的18岁少年雷夫·K-布鲁克斯(英语:Leif K-Brooks)在2009年3月25日创建的。", "id": 711598}
{"src_title": "Modernismus (literatura)", "tgt_title": "现代主义文学", "src_document": [{"title": "Představitelé a směry.", "content": "Za klasiky modernismu v literatuře jsou považováni v próze zejména Franz Kafka (zejm. \"Proces, Zámek\"), James Joyce (\"Odysseus\"), Virginia Woolfová (\"Paní Dallowayová\"), Marcel Proust (\"Hledání ztraceného času\"), Robert Musil (\"Muž bez vlastností\") a Jaroslav Hašek (\"Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války\"). V dramatu Samuel Beckett (\"Čekání na Godota\"), Luigi Pirandello (\"Šest postav hledá autora\"), Friedrich Dürrenmatt (\"Návštěva staré dámy\"), Eugène Ionesco (\"Plešatá zpěvačka\") a Bertolt Brecht (\"Matka Kuráž a její děti\"). V poezii Ezra Pound, Walt Whitman, Rainer Maria Rilke a Thomas Stearns Eliot. Na modernismus navazuje avantgarda, která je někdy vnímána jako jeho součást, jindy spíše jako samostatný fenomén. Pojem modernismus má vysokou míru obecnosti a rozpadá se na řadu směrů, jako jsou expresionismus, impresionismus, symbolismus, dekadence, absurdní drama či civilismus, v širším pojetí i dadaismus, futurismus a surrealismus. Za pozdní modernismus jsou někdy označováni např. představitelé francouzského nového románu. Za předchůdce modernismu, tedy představitele starších směrů, kteří určitými aspekty svého díla předjímali modernistické experimentování a subjektivismus, bývají označováni Anton Pavlovič Čechov, August Strindberg, Henrik Ibsen, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Gustave Flaubert, Guy de Maupassant, Charles Baudelaire, Stéphane Mallarmé, Maurice Maeterlinck či Arthur Rimbaud. U některých autorů je ovšem hranice neostrá. Vůči modernismu se programově vymezuje literární postmoderna, která se vzpurně vrací k některým klasickým vyprávěcím modelům, ale zároveň odmítá klasické realistické schéma a dilema formy často přímo reflektuje v textu (Umberto Eco, Milan Kundera aj.).", "section_level": 1}, {"title": "Česká literatura.", "content": "V dějinách české literatury je pojem modernismus svázán především se signatáři Manifestu české moderny (Josef Svatopluk Machar, Antonín Sova, Otakar Březina), tzv. anarchistickými buřiči (Viktor Dyk, Fráňa Šrámek, Petr Bezruč), dekadenty (Arnošt Procházka, Jiří Karásek ze Lvovic, Karel Hlaváček) a katolickou modernou (Xaver Dvořák, později Jakub Deml). Všichni tito autoři jsou však spjati spíše generačně, než stylově či tematicky.", "section_level": 1}, {"title": "Další autoři spojovaní s modernismem.", "content": "Guillaume Apollinaire, Tadeusz Borowski, André Breton, Michail Bulgakov, Joseph Conrad, Alfred Döblin, Edward Morgan Forster, William Faulkner, André Gide, Knut Hamsun, Ernest Hemingway, Hermann Hesse, Arthur Koestler, David Herbert Lawrence, Thomas Mann, Katherine Mansfieldová, Filippo Tommaso Marinetti, Gertrude Steinová, Italo Svevo, Anna Achmatovová, Wystan Hugh Auden, Konstantinos Kavafis, Blaise Cendrars, Robert Desnos, Paul Éluard, Odysseas Elytis, Stefan George, Max Jacob, Federico García Lorca, Wilfred Owen, Octavio Paz, Giorgos Seferis, Wallace Stevens, Dylan Thomas, Tristan Tzara, Paul Valéry, William Carlos Williams, William Butler Yeats, Edward Albee, Jean Anouilh, Antonin Artaud, Jean Genet, Alfred Jarry, Vladimir Majakovskij, Arthur Miller, Seán O'Casey, Eugene O'Neill, John Osborne, Erwin Piscator, George Bernard Shaw, John Millington Synge, Ernst Toller, Frank Wedekind, Thornton Wilder, Stanisław Ignacy Witkiewicz", "section_level": 1}], "src_summary": "Modernismus v literatuře je směr, který se začal prosazovat na konci 19. století a začátku století dvacátého, zejména v Evropě (tam spíše v próze) a Spojených státech (tam spíše v poezii). V próze je charakterizován rozbitím klasické formy realistického vyprávění, v poezii důrazem na subjekt a jeho sebevyjádření. Významným tématem je izolace jedince a hranice reality a snu. Velký vliv na rozvoj literárního modernismu měla psychoanalýza a učení filozofů, jako byli Henri Bergson a Friedrich Nietzsche.", "tgt_summary": "现代主义文学,又称现代派文学或现代文学,是1890年-1950年间流行于欧美各国的一个国际文学思潮。在纵向上,前承古典主义文学、浪漫主义文学和现实主义文学,后接后现代主义文学。在横向上,包括象征主义文学、表现主义文学、未来主义文学、意识流文学、意象主义文学和超现实主义文学六个分支流派。", "id": 2305824}
{"src_title": "Izotopy helia", "tgt_title": "氦的同位素", "src_document": [{"title": "Helium-2.", "content": "Helium-2 (též helium 2, značka He), také diproton, je umělý radioizotop helia a vůbec nejjednodušší možný izotop tohoto prvku a také nejlehčí radionuklid. Jádro je složeno pouze ze 2 protonů. Jelikož tyto protony na sebe působí odpudivou elektrickou silou, je jeho poločas přeměny velmi krátký, avšak zatím (2013) není znám.  He bylo objeveno roku 2000, společně s novým typem radioaktivní přeměny. Nejlépe bylo zaznamenáno v roce 2008 vědci z italského Istituto Nazionale di Fisica Nucleare. Proud jader Ne se srazil s jádry beryllia, přičemž některá neonová jádra se přeměnila na Ne, jež následně narazila do jader olova, čímž byla excitována a stala se velmi nestabilními, poté se Ne rozpadl na O. Přitom byly vyzářeny dva protony letící stejným směrem, ale vzhledem k tomu, že nemohly být vyzářeny dva samostatné protony zároveň, tak musela být vyzářena částice skládající se pouze ze dvou protonů.  Helium-2 je také meziproduktem v prvním kroku proton-protonového cyklu, kde se nejprve dva protony sloučí na diproton:  2 p → He,  který se poté beta plus přeměnou mění na deuterium:  He → H + e + ν.", "section_level": 1}, {"title": "Helium-3.", "content": "He je stabilní, je společně s H jediným stabilním nuklidem, který má v jádru více protonů než neutronů. Na Zemi se vyskytuje pouze ve stopovém množství (0,000 137 %), většina jej pochází z doby vzniku Země a menší část z vesmírného prachu. Malé množství vzniká také beta minus přeměnou tritia. Ve hvězdách je ovšem většinou produktem jaderné fúze. Mimoplanetární hmota (například regolit) obsahuje stopová množství He ze slunečního větru.  Aby se helium-3 stalo suprakapalinou, musí být ochlazeno pod 0,002 5 K, asi tisíckrát blíže k absolutní nule než helium-4 (2,17 K). Tento rozdíl je způsoben rozdílnými kvantovými vlastnostmi izotopů: atomy helia-3 jsou fermiony a atomy helia-4 bosony, díky čemuž se snáze přemění na suprakapalinu.", "section_level": 1}, {"title": "Helium-4.", "content": "Nejběžnější izotop helia, He, vzniká na Zemi alfa rozpadem těžších radioaktivních prvků, alfa částice jsou jádra helia-4 zbavená elektronového obalu. Ve velkém množství vzniklo také během nukleosyntézy po Velkém třesku. He je neobvykle stabilní jádro, protože jeho nukleony zcela zaplňují jadernou slupku.  Pozemské helium se skládá téměř výhradně (z 99,999 86 %) z tohoto izotopu. Jeho teplota varu je 4,2 K, což je nejnižší hodnota u jakékoliv známé látky. Při ochlazení na 2,17 K se přeměňuje na suprakapalinu (kapalinu s nulovou viskozitou. Zkapalnit jej lze až při tlaku 2,5 MPa, kdy má teplotu tání 0,95 K.", "section_level": 1}, {"title": "Těžší izotopy helia.", "content": "V částicových urychlovačích byly připraveny i těžší izotopy helia.  Nejkratší poločas přeměny má helium-5 (7,6×10 s). Helium-6 podléhá přeměně beta minus s poločasem 0,8 s. Helium-7 rovněž vyzařuje beta záření (a navíc ještě záření gama). Nejvíce prozkoumaným těžkým iztotopem helia je helium-8. Tento izotop se, stejně jako helium-6, pravděpodobně skládá z jádra helia-4, které je obklopeno neutronovým „halem“ (obsahujícím dva neutrony u He a čtyři neutrony u He). Byla také potvrzena existence helia-9 a helia-10. He a He vznikají v některých jaderných reakcích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Je známo devět izotopů helia, ovšem jen dva, He a He jsou stabilní. Všechny radioizotopy se rychle rozpadají, nejstabilnější je He s poločasem přeměny 806,7 milisekund. Nejméně stabilní je He s poločasem 7,6×10 s, i když He má možná ještě kratší poločas.", "tgt_summary": "氦(原子量:4.002602)共有8个已知同位素,其中有2个同位素是稳定的,分别是He和He,其中He丰度很少,只有0.000137% 。", "id": 2458476}
{"src_title": "Acetylaceton", "tgt_title": "乙酰丙酮", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tautomerie.", "content": "Keto- a enol<nowiki>forma</nowiki> existují společně; jedná se o tautomery. Enolforma má symetrii C, což znamená, že vodíkový atom je rovnoměrně sdílen mezi oběma kyslíkovými atomy. V plynném skupenství je rovnovážná konstanta \"K\" 11,7 (ve prospěch enolformy). Oba tautomery se dají snadno rozlišit pomocí NMR spektroskopie, infračervené spektroskopie a dalších metod.  Rovnovážná konstanta je vysoká v nepolárních rozpouštědlech; ketoforma má větší zastoupení v polárních rozpouštědlech s přítomností vodíkových vazeb, například ve vodě.", "section_level": 2}, {"title": "Kyselost/zásaditost.", "content": "Acetylaceton je slabá kyselina:  Velmi silné zásady, například organolithné sloučeniny, způsobují dvojnásobnou deprotonaci acetylacetonu. Vzniklé produkty mohou být alkylovány.", "section_level": 2}, {"title": "Příprava a výroba.", "content": "Acetylaceton se průmyslově vyrábí tepelným přesmykem isopropenylacetátu: CH=C(CH)OC(O)CH → CHC(O)CHC(O)CH  Metody laboratorní přípravy začínají acetonem. Prvním způsobem je reakce acetonu s acetanhydridem za přítomnosti BF jako katalyzátoru:<br> (CHCO)O + CHC(O)CH → CHC(O)CHC(O)CH  Druhý způsob spočívá v kondenzaci acetonu a ethylacetátu následované reakcí s kyselinou:<br> NaOEt + EtOCCH + CHC(O)CH → NaCHC(O)CHC(O)CH + 2 EtOH NaCHC(O)CHC(O)CH + HCl → CHC(O)CHC(O)CH + NaCl  Díky jednoduchosti uvedených postupů je známo mnoho acetylacetonátů, tedy solí a esterů acetylacetonu, například CHC(O)CHC(O)CH (dbaH) a (CH)CC(O)CHC(O)CC(CH).", "section_level": 1}, {"title": "Reakce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kondenzace.", "content": "Acetylaceton je všestranným prekurzorem heterocyklických sloučenin, jelikož obě ketoskupiny mohou podstoupit kondenzační reakce. Reakcí s hydrazinem vznikají pyrazoly, s močovinou pyrimidiny.", "section_level": 2}, {"title": "Koordinační chemie.", "content": "Acetylacetonátový aniont, acac, vytváří komplexy s mnoha ionty přechodných kovů. Hlavním způsobem jejich přípravy je reakce příslušného iontu s acetylacetonem za přítomnosti zásady (B):<br> MB + \"z\" Hacac M(acac) + \"z\" BH Zásada umožňuje odstranění protonů z acetylacetonu a posouvá rovnováhu reakce ve prospěch komplexu. Oba kyslíkové atomy se naváží na kov za vzniku šestičlenného chelátového kruhu. V některých případech je chelatační efekt tak silný, že k tvorbě komplexu není třeba přítomnost zásady. Jelikož takový komplex nemá elektrický náboj, je nerozpustný ve vodě ale rozpustný v nepolárních organických rozpouštědlech.", "section_level": 2}, {"title": "Biologická rozložitelnost.", "content": "Acetylaceton se rozkládá působením enzymu acetylacetondioxygenázy, který štěpí vazbu C-C v molekule za vzniku acetátu a 2-oxopropanalu. Enzym k činnosti potřebuje železnaté nebo zinečnaté kationty, které slouží jako prostetická skupina. Biologický rozklad acetylacetonu byl pozorován u bakterie \"Acinetobacter johnsonii\".  CHO + O → CHO + CHO", "section_level": 1}], "src_summary": "Acetylaceton (systematický název pentan-2,4-dion) je organická sloučenina, která vytváří dva tautomery. Ketoforma má vzorec CHCOCHCOCH.", "tgt_summary": "乙酰丙酮是一个有机化合物,缩写Hacac,其标准命名为2,4-戊二酮。它是一个双齿配体,并且在杂环化合物的合成中有很多用处。", "id": 2378849}
{"src_title": "FlixBus", "tgt_title": "弗利克斯巴士", "src_document": [{"title": "Zásluhy společnosti DeinBus.", "content": "Od roku 1934 existoval v Německu zákon, který neumožňoval, aby se na trhu objevila firma konkurující železniční společnosti Deutsche Bahn. Ta tak v Německu držela monopol. Zákon téměř zakázal jakoukoliv dálkovou autobusovou dopravu a měl za úkol ochránit státní železniční společnost před konkurencí. To se mu dlouhou dobu dařilo. Zlom přišel až v březnu roku 2009, kdy tři mladí studenti Christian Janisch, Alexander Kuhr a Ingo Mayr-Knoch začali hledat způsob, jak zákon obejít. Rádi totiž cestovali dálkovými autobusy po Evropě a uvědomili si, že v Německu takovou možnost lidé nemají. Podrobně prostudovali celý zákon a našli v něm mezeru. Zákon totiž výrazně neomezoval příležitostnou autobusovou dopravu. Zastaralý zákon též nepočítal s rozmachem moderních technologií a tedy i s rozmáhajícím se trhem se sdílených službami. Právě na těchto dvou bodech studenti vystavěli svůj nový byznys a 4. prosince 2009 poprvé vyrazili na první \"zájezdovou\" cestu mezi Frankfurtem a Kolínem nad Rýnem. V autobuse nabídli za 12,5 euro spolujízdu dalším desítkám cestujících. Pro porovnání je zajímavé uvést skutečnost, že srovnatelná jízdenka na vlak by stála kolem 64 eur. Díky tomu se jejich služba spolujízdy stala brzo populární.", "section_level": 1}, {"title": "Pyrhovo vítězství DeinBusu.", "content": "Vznik těchto služeb se samozřejmě nelíbil společnosti Deutsche Bahn, která správně odtušila, že další rozvoj DeinBusu a podobných služeb může ohrozit její monopol. Podala tak na společnost DeinBus žalobu. Ta však vyvolala opravdu silný zájem medií a mezi veřejností se začalo diskutovat, zda není čas zastaralý zákon změnit. Trojici studentů totiž dal sice soud za pravdu a ti tak nadále rozvíjeli své služby, ale zákon stále platil. Tlak veřejnosti na změnu nepolevoval, až se nakonec roku 2012 německá vláda rozhodla přepracovat celý zákon o přepravě osob. Již na začátku následujícího roku začal platit nový zákon, který umožňoval vznik soukromých vnitrostátních dálkových autobusových linek. Dein Bus vyhrál a měl volnost pro svůj rozvoj. Příležitost však vycítila i spousta jiných společností, které si chtěly též uzmout kus trhu pro sebe. V tuto chvíli vstoupila na trh i společnost FLIXBUS.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik společnosti.", "content": "U vzniku společnosti FLIXBUS stáli, stejně jako u DeinBusu, tři mladí muži. Jednalo se o dva spolužáky - inženýra André Schwämmleina a informatika Daniela Krausse a Kraussova pracovního kolegu Jochena Engerta. Všichni již měli pracovní zkušenosti od velkých technologických společností a ani podnikání jim nebylo cizí. Společně správně zanalyzovali, že uvolnění trhu jim přinese skvělou příležitost, která se nemusí opakovat. V roce 2011 založili společnost GoBus a postupně se připravovali na možné uvolnění trhu. Když uvolnění v roce 2013 opravdu přišlo, tak byli připraveni a 13. února 2013 na německé silnice vyjeli jejich první autobusy, avšak již pod nový názvem FlixBus. V té době ještě s jinou grafikou a především modrou barvou. Svůj provoz začínali se spoji mezi Mnichovem, Norimberkem a Erlangenem. Do konce roku již vytvořili napříč celým Německem síť svých spojů. K tomu, aby zažili takto raketový start bylo samozřejmě potřeba peněz. Ty jim zajistily rozsáhlé investice od společnosti Daimler v kooperaci se společností Holtzbrinck Ventures.", "section_level": 1}, {"title": "Otevření trhu.", "content": "Téměř ihned po otevření trhu se v Německu objevila velká spousta nových dopravců. Velké procento z nich bylo založeno silnými investory, kteří neváhali do nového byznysu vložit miliony Eur. Nově otevřený trh nabízel všem spoustu možností, ale i tak začalo být na trhu autobusové dopravy brzo těsno. Dopravci zajištěni výraznými investory, kteří ale požadovali obvykle neustálý růst tržeb, se pustili do cenové války. Ceny za jízdné dosáhly takové úrovně, že dopravci již nedokázali býti v zisku. Menší dopravci začali postupně odpadat. Na konci roku 2014 ohlásil bankrot i nám již známý průkopník - společnost DeinBus. Díky investicím se ji sice nakonec podařilo zachránit, ale v současné době už pouze prodává jízdenky ostatních dopravců. Problémy s financemi začínal mít i FlixBus. Objem cestujících sice rostl, ale ziskový nadále nebyl. Zakladatelé se však rozhodli byznys nevzdat a začali s hledáním dalšího investora.", "section_level": 1}, {"title": "Zelená + modrá = Zelená.", "content": "Novým investorem se stala společnost General Atlantic. Právě díky její investici došlo na začátku roku ke spojení FlixBusu se silnějším konkurentem - společností MeinFernbus. Tato společnost provozovala spoustu linek svými autobusy zelené barvy s bílým názvem společnosti. Po krátké epizodě, kdy byly používány oba názvy spojených společností (název byl MeinFernbus Flixbus), došlo k ustálení jen na názvu FlixBus. Grafický jazyk společnosti se ustálil na jednoduchém základu, tedy jasné zeleno-oranžové barvě v kombinaci s bílými nápisy. Tato jednoduchá grafika je přesně tím co si dnes člověk představí, když se řekne slovo FlixBus. Převzato bylo i motto - Fahr grün!", "section_level": 1}, {"title": "Rozmach největší Evropské sítě.", "content": "Díky výrazné finanční podpoře investorů již v roce 2016 spojené společnosti přepravili přes 20 milionů cestujících. U toho společnost nezůstala a míří stále výše. I díky převzetí svých konkurentů postupně obsadil svými linkami většinu států Západní Evropy. V domácím Německu zaujímá dominantní postavení a patří mu tak více než 90% místního autobusového trhu. V současné době (konec roku 2018) spolupracuje s více než 320 dopravními partnery s 8000 řidičů, kteří řídí přes 2000 autobusů po 30 zemích Evropy. Každý den na skoro 300 000 spojů přepraví tisíce cestujících mezi 1800 destinacemi.", "section_level": 1}, {"title": "Síť v Česku.", "content": "V roce 2016 FlixBus rozšířil svoji síť i do České republiky. Postupně začal nabízet různá spojení s okolními státy, především však s Německem. V půlce roku 2015 vstupuje FlixBus v ČR i na trh vnitrostátní dopravy. Začal nabízet linky z Prahy do Brna, Plzně či Českých Budějovic. V Praze vzniklo nové středisko pro expanzi do Střední Evropy a Východní Evropy. Díky tomu brzy přibyla spojení třeba na Slovensko či do Chorvatska. I v České republice zaznamenává úspěch a nadále se rozvíjí.Česko má jednu z nejlepších a nejrozvinutějších sítí autobusové a celkově veřejné dopravy. Svou pozici si tak musí tvrdě dobývat dlouhodobou cenovou válkou. Největším konkurentem FlixBusu v Česku je společnost RegioJet českého podnikatele Radima Jančury. Nejdůležitější místní partner FlixBusu je autobusová společnost Umbrella bývalého českého fotbalisty Pavla Steinera. Postupně však získává i další partnery, například společnost ICOM.", "section_level": 1}, {"title": "FlixTrain.", "content": "V srpnu roku 2017 si společnost zaregistrovala značku FlixTrain. Za pomoci českého dopravce Leo Express, který předtím získal insolventní společnost Locomore, spustil FlixBus (potažmo mateřská společnost FlixMobility) přepravu na trase Berlín – Stuttgart. Od 23. března 2018 nabízí Flixtrain také spojení mezi Hamburkem a Kolínem nad Rýnem, které bylo dříve provozováno pod názvem Hamburg-Cologne-Express (HKX). Provozovatelem tohoto spojení je společnost Bahntouristikexpress. Od dubna 2018 jsou všechny vlaky FlixTrain v jednotném vzhledu, který je velmi podobný autobusům. V únoru 2019 byl oznámen plán na rozšíření provozu na trasu Berlín - Kolín nad RýnemKolín nad Rýnem. V současné době (březen 2019) je FlixTrain jediným konkurentem Deutsche Bahn na německém trhu dálkové železniční dopravy.", "section_level": 1}], "src_summary": "FlixBus je německá značka provozující meziměstskou autobusovou dopravu po celé Evropě a též v USA. Společnost zahájila svou činnost v roce 2013 po deregulaci německého trhu mobility. FlixBus původně usiloval o zavedení nového dopravního prostředku jako „alternativní, spolehlivé a zelené“ cesty autem, spolujízdou nebo s využitím státního železničního dopravce Deutsche Bahn. Po uvolnění trhu dálkové linkové autobusové dopravy ve Spolkové republice Německo však nakonec vsadil na autobusy. Dne 13. února 2013 poprvé vyjel na silnice autobus s logem FlixBus a začala rychlá expanze nových linek, která trvá dosud.", "tgt_summary": "弗利克斯巴士(FlixBus),又译作菲利克斯巴士,是一家于2013年成立的德国长途大巴公司,总部在慕尼黑。弗利克斯巴士致力于创立一种“可靠绿色”的出行方式,来与德国铁路竞争。于传统的大巴公司不同,菲利克斯巴士并不直接拥有旗下的巴士车辆,而是将它们外包给当地的巴士租赁公司来运营,进而实现轻资产和快速扩张。", "id": 1195256}
{"src_title": "Zkoumání o lidském rozumu", "tgt_title": "人类理智研究", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Kniha je rozdělena na dva oddíly: empirickou a aplikovanou epistemologii. Každý oddíl má šest částí.  1.1. O rozdílných druzích filosofie. Hume zde rozděluje filosofii na přírodní a morální. Preferuje druhou z nich, ale oceňuje preciznost první. Cílem by mělo být zrušit hranice mezi těmito dvěma druhy filosofií, sloučit hloubku s jasností.  1.2. O původu idejí. Zde se rozlišují percepce \"dle živosti a síly\" na dojmy, tj. bezprostřední počitky, a na ideje, které jsou kopiemi impresí a jsou vzpomínkovými a fantazijními představami. Všechny ideje lze rozložit na jednoduché ideje, které odpovídají nějaké impresi. Idea Boha lze rozložit na Dobro.  1.3. O sdružování idejí. V této kapitole je předložena tzv. asociační teorie. Ideje se sdružují podle podobnosti, podle sousednosti a podle příčiny/účinku.  1.4. Skeptické pochybnosti o výkonech rozumu. Předměty poznání lze rozlišit na vztahy idejí (nezpochybnitelné apriorní pravdy, např. matematické) a na faktické okolnosti (matter of fact), které se zakládají na zkušenosti kauzality. Toto rozlišení bude známé jako Humova vidlička (Hume ́s fork). Faktické okolnosti v budoucnu nemusí nutně nastat. Např. \"Slunce zítra vyjde\" může být buď pravda, nebo nepravda. Je zpochybněna nutnost následnosti účinku po příčině.  1.5. Skeptické řešení těchto pochybností. Ukazuje se, že předpoklad účinku jako následku příčiny je věcí zvyku (habit). Zvyk je tedy principem kauzality.  1.6. O pravděpodobnosti. Náhoda neexistuje. Všechna zvyková spojení se v nás vytvářejí na základě více či méně pravděpodobného účinku nastávajícího po příčině. Pravděpodobnost účinku je jen jeho subjektivním očekáváním na základě množství předešlých zkušeností.  2.1. O ideji nutného spojení. Matematické ideje jsou jasné a určité, ale žádají si dlouhé vyvozování. Morální vědy jsou oproti tomu nejasné a mnohoznačné.  2.2. O svobodě a nutnosti. O skutečném spojení příčiny a účinku nemůžeme nic vědět. Vnímáme jen souběh. Nutnost chápeme jen jako dosud vždy opakovaný souběh příčiny a účinku. Svobodu naopak. Než hledat důkazy o působení Boha ve světě, měla by filosofie zkoumat otázky běžného života ve společném světě (common life).  2.3. O rozumu zvířat. \"Usuzování\" zvířat není založeno na rozumu, přesto jsou vycvičitelná (analogie se zvykem, stálým souběhem). Jejich instinkty nelze rozumově zkoumat.  2.4. O zázracích. Kapitola obsahuje tzv. Humovu břitvu, jíž je ořezána definice zázraku takřka na nemožnost: \"Žádné svědectví není s to dokázat zázrak, ledaže by šlo o svědectví takového druhu, že by jeho mylnost byla ještě zázračnější než skutečnost, kterou se snaží doložit.\"  2.5. O konkrétní prozřetelnosti a budoucím stavu. Obsahuje fiktivní rozhovor Huma s jedním epikurejcem, jenž vyvrací možnost poznání posmrtného života tím, že tvrdí, že s ním nemáme žádnou zkušenost, a že Boží prozřetelnost je pro nás nevyzpytatelná.  2.6. O akademické čili skeptické filosofii. Rozlišuje se skepse předchůdná (Descartova radikální pochybnost) a skepse následná (zpochybnění naší poznávací mohutnosti, jistoty dosaženého vědění). Skepticismus vlastně vidí funkci rozumu v korekci bezprostředních názorů pocházejících ze smyslového poznání. Dále je rozlišen skepticismus lidový - pyrrhonismus a skepticismus akademický.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zkoumání o lidském rozumu je kniha skotského filosofa Davida Huma z roku 1748. Je zjednodušenou verzí jeho hlavního díla Pojednání o lidské přirozenosti. Jedná se o jedno ze základních děl novověké filosofie. Hume v ní předkládá svou teorii poznání a čtenářsky přívětivým způsobem vysvětluje některé své důležité myšlenky.", "tgt_summary": "《人类理解研究》(An Enquiry Concerning Human Understanding),一书是由苏格兰经验主义哲学家大卫·休谟在1748年用英文出版的。本书是休谟前一著作《人性论》的修正。休谟对于人性论的反响非常失望,他声称此书是“一本夭折的作品”。因此休谟写了《人类理解研究》一书去宣传他更为先进的思想,并且以更短、更为好辩的文章形式出版。", "id": 1600568}
{"src_title": "Sennarský sultanát", "tgt_title": "丰吉苏丹国", "src_document": [{"title": "Sociální systém.", "content": "Vládnoucí dynastie byla zpočátku křesťansko-animistická, od roku 1523 sunnitsko-muslimská a používala arabštinu. Žila zcela odříznuta od veřejnosti a její formálně absolutní moc byla dosti omezena lokálními vezíry (šlechtou), kteří měli ovšem povinnost vzít si manželky z královského rodu, čímž po čase vznikla vládnoucí kasta oddělená od místního obyvatelstva. Byla takto ovšem vytvořena silná jízda, takže sennarská armáda byla největší armádou ve východní Africe až do roku 1810. Avšak nejen vládnoucí kasta byla separována, celá společnost byla rozdělena na šest rasových skupin, které se nesměly mísit.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Zakladatelem říše byl Amara Dunqas, fundžský vojevůdce, který roku 1504 porazil dosud v místě existující nubijské křesťanské království Alodia (Alwa, Aloa). Největší moci a rozkvětu sultanát dosáhl pod vládou Badiho II. (1644-1680). Bohatství říše zpočátku plynulo z masivního obchodu s otroky, monopolizovaného pro panovníka, a z kontroly obchodních tras vedoucích do Egypta. Měnou bylo zlato. To posilovalo absolutistickou pozici panovníka. Na konci 17. století se však Sennar otevřel obchodu s Osmanskou říší a začal razit mince. Tím vznikla nová, střední obchodnická třída, nad níž panovník ztratil moc. Její intelektuální část se stala kritikem sennarských zvyklostí z hlediska islámu (dynastie se například, vzhledem ke starým lokálním tradicím, prohlašovala za polobožskou, což bylo napadeno učenci; stejně tak se pod palbu kritiky dostala tradiční konzumace alkoholu během královských svátků). To vedlo v roce 1762 ke svržení sultána Badiho IV. skupinou zvanou hamájové (původně šlo o jednu z rasových skupin, tzv. \"ahmarů,\" tedy v překladu \"červených\"). Její vůdce Abu Likayik, vládce Kordofanu, dosadil jiného člena královské rodiny jako loutkového panovníka a sám se ujal postu regenta. Regentská hamájovská vláda (\"wiṣāyat ul-Hamaj\") trvala až do zániku sultanátu, přestože se královská rodina snažila znovu plně převzít moc. Vnitřní spor říši oslabil a postupně začal stoupat osmanský vliv (Osmané v té době již ovládali Egypt, jenž sousedil se Sennarským sultanátem na severu). Roku 1821 poslal osmanský vládce Muhammad Alí Paša do Sennaru armádu vedenou svým synem. Ta se nesetkala s odporem ani královské rodiny, ani obyvatelstva a Sennarský sultanát hladce pohltila Osmanská říše.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sennarský sultanát, též Sinnarský či Fundžský sultanát, byl stát, který na území dnešního Súdánu založili Fundžové a který existoval v letech 1504–1821 V súdánské historiografii se o něm hovoří také jako o Modrém sultanátu, protože o černoších jeho vládci hovořili jako o \"modrých\". Většinou je ale nazýván podle hlavního města Sennar. Na západě sousedil s třemi jinými sultanáty: Darfúr, Wadai a Bornu, na východě s Etiopií.", "tgt_summary": "森纳尔丰吉苏丹国,是丰吉人领袖奥马尔·冬卡和阿卜杜拉·詹马于1504年灭亡阿尔瓦国后所建,首都森纳尔,领土北达尼罗河第三瀑布。", "id": 2279408}
{"src_title": "Meizu", "tgt_title": "魅族科技", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jack Wong (Huáng Zhāng, 黄章) založil společnost Meizu v roce 2003. Původně výráběli přehrávače MP3 a v roce 2006 představili svůj první přehrávač MP4. Jejich nejpozoruhodnější přehrávač MP4 byl M6 Mini Player.  V dubnu 2007 Meizu oficiálně uvolnila smartphone Meizu M8, který byl velmi chválen pro kvalitu zvuku, výkon a atraktivní cenu. Kromě toho, že byl jedním z prvních telefonů s kapacitním dotykovým displejem, běžel na Mymobile operačním systému, založený na Microsoft Windows CE 6.0. Modernizovaná verze Meizu M8, Meizu M8SE, byla vydána 2. října 2009. Dne 1. ledna 2011 společnost vydala Meizu M9, jejich první smartphone založený na operačním systému Android. Tento přístroj byl považován za velký obchodní úspěch v Číně.  Meizu otevřel svou první pobočku mimo Čínu v Hongkongu v roce 2011. Později tohoto roku otevřela také pobočku v Rusku. Meizu MX byl vydán 1. ledna 2012, přesně rok po M9. Byl to první smartphone s operačním systémem Flyme OS, hluboce upravenou verzí Androidu. Meizu MX byl první telefon Meizu oficiálně uvolněný mimo Čínu, byl uvolněn v Hongkongu ve stejnou dobu. Quad-core verze Meizu MX byla uvolněna v červnu 2012.  V prosinci 2012 byl představen Meizu MX2. Tento smartphone běží na Flyme OS 2.0 založený na Androidu 4.1 Jelly Bean. Telefon byl produkován Foxconnem a šel na trh v Číně, Rusku, Izraeli a Hongkongu.  Meizu MX3 byl vydán v říjnu 2013 a je první smartphone s 128 GB interní paměti. 6. března 2014 uvedli na trh produkt Meizu MX3 ve Francii, v tomtéž roce se rozšířil i do Itálie a do Východní Evropy V prosinci 2014 Meizu oznámili sérii výrobků M s první produktem Meizu M1 Note a v lednu 2015 druhý smartphone v řadě produktů M, Meizu M1. V březnu 2015 představili MX4 Ubuntu Edition, která byla představena na MWC. Od 20. července 2015 lze Meizu MX4 Ubuntu Edition zakoupit v Evropské Unii.  Dne 2. června 2015 Meizu oznámila nástupce Meizu M1 Note, Meizu M2 Note, který nabízí fyzické tlačítko domů a nový MediaTek octa-core procesor. Po Meizu M2 Note přišel Meizu M2. Má stejné fyzické tlačítko domů, a MediaTek 6753 Octa-Core procesor. Je dodáván s operačním systémem Flyme OS 4.5 Nástupce Meizu MX4, Meizu MX5, byl vyhlášen 30. června 2015, během velkého křtu v Pekingu. Zároveň Meizu také oznámila své první powerbanky a brýle pro virtuální realitu.  V září 2015 vydala Meizu novou sérii s názvem PRO series se smartphonem Meizu PRO 5. Toto zařízení bylo také později představeno na MWC roku 2016 a nakonec komerčně uvolněno v únoru 2016 jako alternativa edici s názvem Meizu PRO 5 Ubuntu Edition se systémem Ubuntu Touch. Meizu PRO 6 je nástupce PRO 5 a byl představen 13. dubna 2016. Je vybaven desetijádrovým procesorem Helio X25 SoC, 4 GB RAM a 5,2-palcovým displejem.  Meizu dále rozšířil své portfolio o M sérii výrobků Meizu M3, Meizu M3 Note, Meizu M3E a Meizu M3 Max v roce 2016. Stávající zařízení MX série je Meizu MX6, který byl představen 19. července 2016. V poslední době se Meizu zaměřeje na nový smartphone s názvem Meizu M4.", "section_level": 1}, {"title": "Produkty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Chytré telefony.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "PRO série.", "content": "PRO série byla představena na zahájení Meizu PRO 5 jako nástupce Meizu MX4 Pro. Představuje řadu stěžejních zařízení pro uživatele, kteří hledají výkonné zařízení s vysokým výkonem.", "section_level": 3}, {"title": "MX série.", "content": "Série MX je řada smartphonů určená pro uživatele, kteří chtějí zařízení, umístěné mezi obecné mid-range zařízení, a top-of-the-line vlajková loď zařízení.", "section_level": 3}, {"title": "M série.", "content": "M series je řada smartphonů cílené na uživatele, kteří chtějí cenově dostupné a funkční smartphone.", "section_level": 3}], "src_summary": "Meizu Technology Co., Ltd. je čínská společnost, která vyrábí spotřební elektroniku, se sídlem v Ču-chaji v Kuang-tungu. V roce 2003 společnost založil středoškolský odpadlík Jack Wong, firma Meizu začala jako výrobce přehrávačů MP3 a později MP4. V roce 2008 Meizu rozšířil své zaměření i na chytré telefony, v roce 2015 prodal přes 20 milionů kusů a v roce 2017 je 11. největší výrobce smartphonů na světě.", "tgt_summary": "魅族科技(MEIZU,全称珠海市魅族科技有限公司,简称魅族)是中国大陆一家智能手机研制与软件开发企业,2003年由黄章在广东省珠海市成立。", "id": 2017857}
{"src_title": "Markarjanovy galaxie", "tgt_title": "馬克仁星系", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1964 se Markarjan rozhodl hledat tento druh galaxií. První Byurakan Survey zahájil v roce 1965 pomocí Schmidtova teleskopu v Byurakan Astrophysical Observatory. Dalekohled používá 132 cm zrcadlo a 102 cm opravnou desku. Ve své době šlo o největší dalekohled s plnou clonou objektivu hranolu. Cílem průzkumu bylo najít galaxie s přebytkem UV záření. Použitá optika byla upravena pro modro fialovou. Hranoly měly nízký rozptyl 180 nm/mm, aby nedošlo k šíření spektra galaktického jádra příliš mnoho a nepletlo se to s jinými objekty. To umožnilo klasifikaci galaxií s magnitudou do 17.5. Sedmdesát galaxií s UV-kontinuem se objevilo na seznamech, a termín \"Markarjanova galaxie\" se začal používat. Další dva seznamy přinesly řadu galaxií (302 v roce 1969). FBS pokračovalo v pozorováních až do roku 1978 s plným spektrálním průzkumem ve vysokých galaktických šířkách. V roce 1980 došlo k dokončení analýzy desek a vybírání zahrnutých. Dalších dvanáct dokumentů s objekty z Prvního Byurakanova Průzkumu přineslo seznam až 1500 galaxií.  Seznam s názvem \"První Byurakanův Průzkum\" se dostal do oběhu v roce 1986, včetně původních 1500 galaxií a 32 doplňků číslováných od 9001 do 9032. V roce 1989 byl zveřejněn rozšířený seznam čítající až 1515 položek.  V roce 2005 proběhl \"Druhý Byurakanův Průzkumu\" (SBS, SBSSS, BSS, MrkII, Markarjan II), kdy bylo provedeno rozšíření MrkI přehlídky na slabší objekty a tvorba katalogu 3563 objektů, 1863 galaxií (SBSG) a 1700 hvězd (SBSS). 761 galaxií je AGN (155 Seyfertovy galaxie, 596 kvasary, 10 blazary).", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Katalogy galaxií zahrnují jméno, souřadnice, spektrální typ, viditelnou velikost a morfologický typ galaxie. Vlastní označení pro galaktické jádro je s pro hvězdě podobné, nebo d pro difúzní, s hybridními typy ds nebo sd. Číslice 1, 2 nebo 3 uvádějí silné, střední nebo slabé UV záření. A písmeno \"e\" je připojena, pokud jsou emisní čáry zřejmé. Jedenáct galaxií mělo modré hvězdy v popředí vytvářející ultrafialové přebytek, takže tyto galaxie nepatřily opravdu do této třídy. Dalším problémem jsou duplicitní položky, kde Mrk 107 je Mrk 20, Mrk 1318 je Mrk 49, a Mrk 890 je Mrk 503.  Různé objekty v tomto katalogu zahrnují Seyfertovy galaxie, starburst galaxie, H II oblastí, aktivní galaktická jádra, BL Lac objekty a kvasary. Některé objekty jsou ve skutečnosti obří svítící oblasti ionizovaného vodíku v galaxii, včetně Mrk 59, 71, 86b, 94, 256b, 404, 489b, 1039, 1236, 1315, a 1379a. Další galaxie mají černé díry vytryskávající horký plyn v energetických proudech. Mnohé jsou proměnné, ukazující jas pocházející z malé oblasti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Markarjanovy galaxie jsou třída galaxií, které mají jádra s nadměrným množství ultrafialových emisí ve srovnání s jinými galaxiemi. Benjamin Markarjan upozornil na tento typ galaxií v roce 1963. Jádra galaxií mají modré barvy, spojené s hvězdami tříd A až F. Modré jádro neodpovídá zbytku galaxie. Spektra v detailu mají tendenci ukázat kontinuum, o kterém Markarjan předpokládal, že musí být vyrobeno netepelně. Většina z nich má emisní čáry a vyznačují se vysoce aktivní činnosti. Záznamy Markarjanova katalogu jsou ve tvaru \"Markarjan ####\", a často mohou být použíty zkratky, Mrk, Mkr, Mkn; zřídka také Ma, Mk, Mark.", "tgt_summary": "马克仁星系(Markarian galaxies)是一种和其他星系相比,其星系核紫外线辐射超量的一种星系。苏联籍亚美尼亚天文学家本杰明·马克仁于1963年首次注意到这种星系。这种星系的核心颜色偏蓝,相当于A至F型光谱恒星。而它们的偏蓝核心在其他星系中并不会出现,而且其光谱是连续谱,代表这是非热辐射。大多数的马克仁星系光谱都有发射线,而且因为代表它们相当活跃而引人注意 。", "id": 2854623}
{"src_title": "Magnetické pole Merkuru", "tgt_title": "水星磁場", "src_document": [{"title": "Síla.", "content": "Magnetické pole Merkuru je asi z 1,1% stejně silné jako na Zemi. Na rovníku Merkuru je relativní síla magnetického pole kolem 300 nT, což je méně než na Jupiterově měsíci Ganymedu. Magnetické pole Merkuru je slabší, než na Zemi, protože jádro planety se ochladí a ztuhne rychleji, než na Zemi. I když je magnetické pole Merkuru mnohem slabší než magnetické pole Země, je stále ještě dost silné na to, aby odstínilo sluneční vítr a vyvolalo magnetosféru. Protože má Merkur slabé magnetické pole, zatímco meziplanetární magnetické pole, které působí na orbitě je poměrně silné, dynamický tlak slunečního větru na oběžné dráze Merkuru je také třikrát větší než na Zemi..  Zda se magnetické pole změnilo ve významné míře mezi misemi \"Marineru 10\" a \"MESSENGER\"u zůstává otevřenou otázkou. V roce 1988 uvedli J. E. P. Connerney a N. F. Ness osm různých dokumentů o magnetickém poli Merkuru z mise Mariner 10, v nichž bylo nabízeno ne méně než patnáct různých matematických modelů magnetického pole odvozených od sférické harmonické analýzy dvou blízkých průletů sondy s hlášeným středem magnetického dipólového momentu v rozmezí od 136 do 350 nT-R (R je poloměr Merkuru 2436 km). Kromě toho, poukázali na to, že \"odhady dipólu získané z obloukového šoku a nebo pozice magnetopauzy se pohybují přibližně od 200 nT-R (Russell 1977) přibližně do 400 nT-R (Slavina a Holzer 1979).\" Došli tedy k závěru, že \"neshoda mezi modely je dána základními omezeními vyplývajícími z prostorového rozdělení dostupných pozorování.\" Anderson \"et al.\" 2011 s použitím vysoce kvalitních dat ze sondy \"MESSENGER\" z mnoha oběžných dráh kolem Merkuru, nikoli jen několika průletů vysokou rychlostí, zjistili, že dipólový moment je 195 ± 10 nT-R.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Původ magnetického pole lze vysvětlit teorií dynama, tedy konvekcí elektricky vodivého roztaveného železa na planetární vnějším jádru. Dynamo je generováno velkým železným jádrem, které se ponořilo do středu hmoty planety a neochladilo se v průběhu let a vnějším jádrem, které není zcela ztuhlé, a cirkuluje kolem vnitřního jádra. Před objevem magnetické pole v roce 1974, se mělo za to, že kvůli malé velikosti Merkuru se jádro v průběhu let ochladí. Stále existují problémy s touto teorií dynama, včetně skutečnosti, že Merkur má pomalou 59 dní dlouhou rotaci, která by neměla umožnit generovat magnetické pole.  Dynamo je pravděpodobně slabší než na Zemi, protože je řízeno termo-kompoziční konvekcí spojenou s tuhnutím vnitřního jádra. Tepelný gradient na hranici jádra a pláště je subadiabatický, a proto je vnější oblast kapalného jádra stabilně rozvrstvená s dynamem pracujícím pouze v hloubce, kde vzniká silné pole. Protože má planeta pomalou rotaci, výsledné magnetické pole je ovládáno drobnými součástmi, které se s časem rychle pohybují.", "section_level": 1}, {"title": "Magnetické póly a magnetické měření.", "content": "Podobně jako Země je i magnetické pole Merkuru nakloněno, což znamená, že magnetické póly nejsou umístěny ve stejné oblasti, jako geografické póly. To má za následek severo-jižní asymetrii ve vnitřním magnetickém poli Merkuru, geometrie magnetických siločar se liší v severní a jižní polární oblasti Merkuru. Zejména magnetická \"polární čepička\", kde jsou siločáry otevřené pro meziplanetární medium je mnohem větší v blízkosti jižního pólu. Z této geometrie vyplývá, že jižní polární oblast je mnohem více než severní vystavena nabitým částicím, zahřívaným a urychlovaným interakcí slunečního větru a magnetosféry. Síla kvadrupólového momentu a náklon dipólového momentu jsou zcela neomezené.  Jsou různé způsoby jak bylo magnetické pole Merkuru měřeno. Obecně platí, že odvozené ekvivalentní pole vnitřního dipólu je menší, pokud je odhadováno na základě magnetosférické velikosti a tvaru (~ 150-200 nT R3). Poslední radarová měření rotace Merkuru odhalila mírný kývavý pohybem s vysvětlením, že jádro Merkuru je alespoň částečně roztavené, což znamená, že železný \"sníh\" pomáhá udržovat magnetické pole. \"Sonda MESSENGER\" provede více než 500 milionů měření magnetické pole Merkuru, pomocí jejího citlivého magnetometru.", "section_level": 1}, {"title": "Objev.", "content": "Před rokem 1974 se myslelo, že Merkur nemůže generovat magnetické pole, protože má relativně malý průměr a nemá atmosféru. Nicméně, když \"Mariner 10\" udělal průlet kolem Merkuru (v dubnu 1974), objevil magnetické pole, které mělo intenzitu jedné setiny magnetického pole Země. Ale tyto průchody poskytovaly slabé omezení velikosti vnitřního magnetického pole, jeho orientace a harmonické struktury, zčásti proto, že pokrytí planetárního pole bylo špatné a zčásti kvůli nedostatku souběžných pozorování hustoty a rychlosti slunečního větru. Od objevu získalo magnetické pole Merkuru velkou pozornost především proto, že Merkur je malé velikosti a má pomalou 59 dní dlouhou rotaci.  Pokud jde o původ magnetického pole, v současné době se předpokládá, že pochází z mechanismu \"dynama\", i když je to dosud nejisté.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti pole.", "content": "Vědci zjistili, že magnetické pole Merkuru může být velmi \"děravé\", protože sonda \"MESSENGER\" se setkala s magnetickými \"tornády\", během jejího druhého průletu 6. října 2008, které by mohly doplnit atmosféru (nebo \"exosféru\", podle astronomů). Když \"Mariner 10\" uskutečnil průlet zpět v roce 1974, jeho signály měřily obloukový šok, vstup a výstup z magnetopauzy a magnetosférickou dutinu, která je zhruba 20 krát menší než Země, a která se pravděpodobně rozpadla během průletu \"MESSENGER\"u. I když je pole zhruba je z 1% silné tak jako zemské magnetické pole, jeho detekce \"Marinerem 10\" byla přijata některými vědci jako náznak, že je vnější jádro Merkuru ještě tekuté, nebo alespoň částečně kapalné s železem a možná i jinými kovy.", "section_level": 1}, {"title": "\"BepiColombo\" mise.", "content": "\"BepiColombo\" je společná mise Evropské kosmické agentury (ESA) a Japan Aerospace Exploration Agency (JAXA) k Merkuru. Mezi cíle mise bude i objasnit magnetické pole Merkuru. Mise by měla odstartovat v říjnu 2018.", "section_level": 2}], "src_summary": "Magnetické pole Merkuru je přibližně magnetický dipól (což znamená, že pole má pouze dva magnetické póly) a je zřejmě na planetě Merkur globální. Údaje ze sondy \"Mariner 10\" vedly k jeho objevu v roce 1974, sonda změřila, že intenzita pole je 1,1% Zemského magnetického pole. Původ magnetického pole lze vysvětlit teorií dynama. Magnetické pole je dostatečně silné v blízkosti obloukového šoku na pomalý sluneční vítr, který vyvolává magnetosféru.", "tgt_summary": "水星磁场近似于磁偶极 (意思是这个磁场只有两个磁极),这是值得注意,而且是全球性的,在水星。 依据水手10号太空船于1974年发现的资料,水星磁场的强度只有地球的1.1% 。磁场的起源可以用发电机原理来解释,并且因为磁场是足够强大,可以在附近形成弓形震波,减缓太阳风的速度,诱发磁层。", "id": 1380396}
{"src_title": "Růžový kavalír", "tgt_title": "玫瑰騎士", "src_document": [{"title": "Libreto a vznik opery.", "content": "Hofmannsthalovo libreto vychází z románu \"Lásky rytíře Faublase\" (\"Les Amours du chevalier de Faublas\"), který napsal francouzský spisovatel Jean-Baptiste Louvet de Couvray, a z Molièrovy komedie \"Pán z Prasečkova\" (\"Monsieur de Pourceaugnac\"). Hofmannsthal vytvořil své jednající osoby jako dramatické postavy, které jsou ke skutečným lidem blíže než tradiční divadelní postavy. Pocházejí z francouzského románu, ale mají své vzory v postavách italské Commedia dell’arte. Nejsou jen vytypizované, krom toho mají mezi sebou spletité vztahy. Blízkost Hofmannsthalových dramatických postav ke skutečným lidem oslovuje diváka velmi silně a umožňuje mu vcítit se do motivů jejich jednání. Hofmannsthalovo libreto používá různé formy a dialekty německého jazyka. V originálním znění mluví příslušníci šlechtického stavu propracovaným jazykem (tzv. \"Hochdeutsch\"), často však dosti archaickým, nastaveným do doby děje. V soukromých dialozích pak přecházejí do tykání, zčásti do vídeňského dialektu s použitím drsných výrazů (hlavně baron Ochs na Lerchenau). Maršálka von Werdenberg a její mladičký milenec Octavian používají v prvním jednání za přítomnosti jiných osob vykání (ve formě \"Ihr\"), ale soukromě přecházejí do něžného tykání (\"Du\"). Maršálka (a kněžna) oslovuje hraběte Octaviana chvílemi také tehdy užívanou, dnes však zastaralou formou onikání (\"Er\"). Jazyk, používaný Octavianem, když se vydává za Mariandel a také jazyk nešlechtických postav, je nářečí, jehož konotace je někdy obtížné pochopit i pro znalce němčiny. Kromě toho němčina, kterou používají oba Italové, Valzacchi a Annina, je velmi rozdílná, nedokonalá a s výrazným italským akcentem.  V anglických překladech opery byly tyto dialekty používány s různým stupněm přesnosti; například verze \"Chandos Highlights\" používá pouze standardní britskou angličtinu.  Díky svému jazykovému umění vytvořil libretista Hofmannsthal postavy s lidskými vlastnostmi, humorem a s určitým osudem. Divák k nim a k dění na jevišti není lhostejný. V tom leží tajemství úspěchu a lásky publika k tomuto mistrovskému dílu hudební scény. Samotný text libreta dnes patří ke světové literatuře, a to je u textů pro hudební scénu velmi vzácné. Scénář vytvořil Hofmannsthal v březnu 1909 ve Výmaru v rozhovoru se svým přítelem, hrabětem Harrym Kesslerem, kterému je také věnováno jeho první vydání. Hofmannsthal psal text sám. Kessler obdržel pouze výňatky, dával rady, ale Hofmannsthal je nemusel nutně implementovat nebo dodržovat. Richard Strauss měl pravděpodobně větší vliv, zejména při svém přání přepracovat druhé jednání od předání růže až k souboji mezi baronem Ochsem a Octavianem a ještě na dalších místech. Konečný text se na několika místech liší od první verze. Je kratší, něco bylo změněno a přepsáno. Některé části byly také rozšířeny podle hudby. Dva návrhy textu z roku 1909 se zachovaly, částečně se skicami scén. Také se zachovala starší verze prvního jednání.  Název opery byl sporný ještě krátce před tím, než šlo dílo do tisku. Navrhovala se různá jména. V názvu se měl objevit \"Ochs auf Lerchenau\" a stříbrná růže (\"die silberne Rose\"). Hofmannsthal navrhoval \"Kavalír s růží\" (\"Rosenkavalier\"), který však Strauss i Kessler odmítli. Známé ženy kolem Hofmannsthala název \"Ochs auf Lerchenau\" odmítaly a chtěly název \"Rosenkavalier\". Posledním rozhodujícím byla žena Richarda Strausse a ten nakonec souhlasil. (\"Ať ho vezme čert\").  \"Růžový kavalír\" je moderní dílo, založené na dění v Rakousku v období kolem roku 1910. Lze jej chápat jako kritiku zvyků dunajské monarchie - k níž byl připoután sám Hofmannsthal - nebo jako obhajobu svatého manželského stavu. V díle je skrytá tendence odhalit a odstranit zpustlost cizoložníků a prostopášníků, aby nakonec mohla triumfovat manželská láska. Sophie se před příchodem barona modlí k Bohu:  \"„Matka je mrtvá a já jsem úplně sama. Zařídím se pro sebe. Manželství je však posvátný stav “.\" \"(„Die Mutter ist tot und ich bin ganz allein. Für mich selber steh ich ein. Aber die Ehe ist ein heiliger Stand“)\".  Vztah mezi milostným omámením a manželským poutem není ve hře tak jednoznačný, jak se zdá. Mladý Octavian také nese určité rysy chtivého barona Ochse. Sophie také není cudná nevěsta, nechává se svádět, ačkoli již byla zaslíbena ke svatbě. Zda bude manželství mezi Sophií a Octavianem nakonec uzavřeno, zůstává otevřené. Sám Hofmannsthal jednou uvedl, že co měl o manželství říci, řekl ve svých komediích. Manželství považoval za křesťanskou svátost.  Dalším přístupem je skutečnost „času“. Hofmannsthal nechává maršálku přemýšlet o čase, o tom, jak uplývá a jak na osud člověka působí.  Opera \"Kavalír s růží\" vznikala v letech 1908 –1910 jako druhé společné dílo Strausse a Hofmannsthala. Premiéra v drážďanské opeře Semperoper málem skončila katastrofou – mladý režisér se s inscenací nedokázal vyrovnat. Pár dní před premiérou byl proto požádán o pomoc rakouský divadelní režisér Max Reinhardt, který v krátké době představení dopracoval a mělo pak velký úspěch. Opera byla hrána v mnoha divadlech po celém světě největšími umělci té doby. Získala trvalé místo ve světovém repertoáru.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Po revolučním vzepětí v operách \"Salome\" a zejména v \"Elektře\", zvolil Strauss v \"Kavalíru s růží\" výrazně mírnější tempo. Harmonické ostrosti, které v Elektře vedou až k limitům tonality, jsou z velké části vymazány. V barvě zvuku se po hrubém propuknutí v Elektře opět přibližuje k jemnějšímu zvukovému ideálu ze Salome. Ve druhém a třetím dějství hraje výraznou roli vídeňský valčík. Část jeho melodie převzal z valčíku od Josefa Strausse. \"Dynamiden –\" \"Geheime Anziehungskräfte\". To se kryje s hudební myšlenkou Hofmannsthala, který nechtěl oživovat historickou éru rokoka. V souladu s tím nepoužívá žádné tance v rokokovém stylu, jako byly menuet, lendler a polonéza, ale vídeňský valčík (\"Wiener Walzer\"), který jinak patří do 19. století. Richardu Straussovi bylo opakovaně předhazováno, že valčíky v 18. století ještě nebyly. Zdá se však, že zde měl valčík pouze přiblížit místní kolorit, a že tedy má symbolizovat dějiště opery, Vídeň, nikoli přibližování se k operetě.  Po dramatech v Salome a Elektře toužil Richard Strauss po veselejším námětu a chtěl vzdát hold svému největšímu vzoru, Mozartovi, vzletnou hudební komedií v žánru opera buffa. Samotný děj spletité komedie o šlechtici, který se uchází o služku, připomíná Figarovu svatbu (\"Le nozze di Figaro\"). Strauss v tonálním jazyce (\"Tonsprache\") zůstává dítětem své doby, díky svěží a smyslné instrumentaci. Orchestr má kolem stovky hudebníků. V Kavalíru s růží (\"Der Rosenkavalier\") se Strauss odchyluje od některých avantgardních rysů, které mají jeho předchozí opery a volí jasnější jazyk, ve kterém wagnerovský chromatismus dává převážně diatonickou stupnici. Stejně jako Wagner, používá Strauss příznačný motiv, kterým identifikuje postavy a situace a který se objevuje s různými transformacemi.  Předehra začíná motivem Octaviana, anglickým rohem, náhlým a energickým, připomínajícím \"Dona Juana\", jednu z autorových symfonických básní. V tomto fragmentu je poprvé slyčet motiv, který slouží k popisu pocitů maršálky. Je to motiv, který i přes nedostatek síly, vykazuje nostalgii a rezignaci.  Italská árie prvního jednání, \"Di rigori armato il seno\", je sentimentální serenáda, která napodobuje typickou stránku tradičního repertoáru. Je to fragment plný lyriky, velmi hlasově náročný, který ve svém opakování kontrastuje s dialogem mezi baronem a notářem o manželské smlouvě, před kterým je árie náhle přerušena. Poslední scéna tohoto jednání začíná monologem maršálky, \"Da geht er him\". Tato postava se při scéně s Octavianem projevovala jako smyslná milenka, ale v dialogu s baronem jako frivolní a vznešená dáma. Stává se z ní však zralá a přemýšlivá žena. V tomto fragmentu Strauss používá sólové nástroje, které dávají orchestru komorní zvuk a podtrhuje intimní atmosféru scény. Octavián je doprovázen vášnivou a občas dramatickou hudbou, která kontrastuje s klidným a melancholickým tónem maršálky.  Druhé jednání vyzdvihuje scénu setkání Octaviana a Sophie \"Mir ist die ehre widefahren\", ve které se akt darování stříbrné růže promění v milostné duo. Sophiina extatická melodie dosahuje v pianissimu extrémní konec a skladatel pomocí hudby a textu umísťuje postavy nad prostor a čas. Téma stříbrné růže je představeno originální orchestrací. Zvuk má stříbrné nuance (jemný rozdíl) a naznačuje kov růže. Scéna je zakončena orchestrálním epilogem, ve kterém hlas klarinetu naznačuje přítomnost barona Ochse a narušuje poetické klima scény. Použití valčíku jako hudební formy přítomné na mnoha místech partitury je úmyslný anachronismus, protože tato hudební forma pochází až z 19. století a nebyla v době konání děje běžná. Jedním z nejznámějších výňatků z této opery je baronský valčík ve druhém jednání, \"Ohne mich, ohne mich jeder tag dir so bang\". Ačkoli se baron vyjadřuje většinou zlomenými a recitovanými frázemi, momenty, ve kterých se vyjadřuje melodicky, jsou obecné, když tak činí ve valčíkovém rytmu. Tímto způsobem je použití valčíku spojeno s charakterem barona. Místo brilantnosti vídeňských valčíků Johanna Strausse jsou v tomto díle plné ironie a mají dekadentní nádech.  Třetí jednání vrcholí triem mezi maršálkou, Octavianem a Sophií, \"Hab` mir`s gelobt\", jednou z nejkrásnějších částí Straussovy opery, ve které se maršálka vzdává lásky k Octavianovi. Skladatel zkombinoval tři ženské hlasy podobného zabarvení, aniž by to bylo monotónní a matoucí. Hlasy vstupují postupně a zavádějí varianty, které vytvářejí stále složitější strukturu. Opera končí duetem Octaviana a Sophie: \"Ist ein Traum, kann nicht wirklich sein\", ve kterém vyjadřují svou lásku k sobě.", "section_level": 1}, {"title": "Instrumentace.", "content": "Straussův rozpis nástrojů je následující:  \"Dřevěné dechové nástroje\": 3 flétny (III zdvojnásobení na pikolu), 2 hoboje, 1 anglický roh (také zdvojnásobení na 3. hoboje), 2 klarinety v B (také v A a C), 1 klarinet v D (také v Es, B a A),1 basetový roh (zdvojnásobí basový klarinet v B a A), 3 fagoty (III také kontrafagoty)  \"Žesťové dechové nástroje\": 4 lesní rohy, 3 trubky, 3 pozouny, 1 basová tuba  \"Bicí nástroje\": tympány (jeden hráč), basový buben a činely, triangel, tamburína, zvonkohra, řehtačka, vířivý buben, malý bubínek, rolničky, kastaněty.  \"Strunové nástroje\": 1 čelesta, 2 harfy, 16 houslí I, 16 houslí II, 12 viol, 10 violoncell, 8 kontrabasů  Jevištní hudba ve třetím jednání: 2 flétny, 1 hoboj, 3 klarinety, 2 fagoty, 2 francouzské rohy, 1 trubka, malý bubínek, harmonium, 1 klavír a smyčce: housle I a II, violy, violoncella, kontrabasy (smyčcový kvintet jeden nebo více, jen ne dva).", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První jednání.", "content": "Odehrává se ve Vídni okolo roku 1740. První jednání se odehrává v ložnici kněžny Werdenbergové.  Sedmnáctiletý hrabě Oktavián se probouzí v ložnici \"maršálky\" - dvaatřicetileté manželky polního maršála, který se zrovna zabývá lovem medvědů kdesi v Chorvatsku. Milenci si vyznávají lásku, ale jsou vyrušeni hlasy služebnictva a kněžniných ranních návštěvníků. Oktavián se ukryje v šatně. Do kněžniny ložnice vtrhne její bratranec, baron Ochs von Lerchenau (doslovně přeloženo \"Vůl ze Skřivanova\") Informuje kněžnu, že si chce vzít za manželku mladičkou Sofii, dceru bohatého barona Faninala. Baron hledá kavalíra, který by podle starého zvyku odnesl jeho snoubence stříbrnou růži. Kněžna mu navrhne Oktaviána. Ten se náhle objeví v převleku za komornou Mariandel. Baron Ochs začne Mariandel ihned svádět. Do kněžniny ložnice ale začnou přicházet sloužící, obchodníci a prosebníci. Objevuje se i italský zpěvák. Ochs se dohaduje s notářem o Sofiino věno. Objeví se zde i dvojice italských slídilů Annina a Valzacchi, které si baron najme, aby mu zjistili, kde bydlí půvabná Mariandel. Nakonec všichni odcházejí a kněžna se zamýšlí nad svým uplývajícím životem. Přichází Oktavián, již bez převleku, a je překvapen změnou kněžniny nálady. Vyznává jí lásku, ale kněžna mu prorokuje, že ji jednou opustí pro mladší dívku. Oktavián uražen odchází. Kněžna jej volá zpátky, ale pozdě. Posílá tedy za ním sluhu se stříbrnou růží a prosbou, aby ji doručil Sofii.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé jednání.", "content": "Odehrává se v domě barona Faninala  Nastávající nevěsta Sofie očekává příjezd \"růžového kavalíra\". Oktavián přijíždí a předává jí stříbrnou růži. Sofie i Oktavián k sobě pociťují náhle silnou náklonnost. Přijíždí baron Ochs a svým neomaleným chováním Sofii odpuzuje. Zatím co odejde jednat s baronem Faninalem o věnu, Sofie prosí Oktaviána o pomoc. Jsou přistiženi Anninou a Valzacchim kteří přivolají Faninala i Ochse. V potyčce Oktavián Ochse zraní a ten ztropí scénu a přivolává lékaře. Oktavián podplatí Anninu a Valzacchiho a ti doručí Ochsovi, který se vzpamatovává ze \"zranění\" u sklenky vína, psaníčko od Mariandel. Baron ale za doručení odmítne zaplatit, čímž si oba špehy popudí proti sobě.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí jednání.", "content": "Odehrává se ve vídeňském hostinci  V hostinci je připravena na Ochse past. V pokojíčku ho očekává \"Mariandel\", ve skutečnosti převlečený Oktavián. Jejich soukromí ale narušují podivné postavy, které barona znervózňují, včetně jeho údajné manželky a houfu jeho údajných dětí. Když je přivolána policejní hlídka, baron tvrdí, že Mariandel je jeho snoubenka. Přichází Faninal se Sofií a vyvracejí Ochsovo tvrzení. Když je zmatek největší, přichází kněžna a vše policejnímu důstojníkovi vysvětluje. Oktavián se zbaví svého dívčího převleku a baronovi konečně dochází, že byl podveden a zesměšněn. Při odchodu je zavalen účty od dodavatelů a sloužících.  Kněžna ví, že Oktavián se zamiloval do Sofie, ponechává oba mladé milence sobě a odchází. Ti se oddávají svému splněnému snu.", "section_level": 2}, {"title": "Inscenační historie.", "content": "Po drážďanském úspěchu 26. ledna 1911 rychle následovaly další operní domy. Do konce roku se dílo hrálo na více než čtyřiceti scénách v Německu i v zahraničí, včetně vynikajících inscenací ve městech Mnichov (režie: Felix Mottl), Milán (režie: Tullio Serafin) a Berlín (režie: Carl Muck). Ještě dlouho však dominovala představení v duchu Reinhardta a Rollera. Teprve v šedesátých letech dvacátého století se začaly tvořit inscenace podle jiných koncepcí: ve Wiesbadenu (režisér: Claus Helmut Drese), ve Stuttgartu (režisér: Götz Friedrich), ve Frankfurtu (režisér: Ruth Berghaus) a Salcburku (režisér: Herbert Wernicke).  Během dvou měsíců od premiéry byla opera přeložena do italštiny a představena v La Scale. Italské obsazení dirigoval Tullio Serafin. Octaviana hrála Lucrezia Bori, Sophii Ines Maria Ferraris a Barona Ochse Pavel Ludikar.  Česká premiéra se konala 4. března 1911 v Národním divadle Praha. Libreto do češtny přeložil Karel Šípek. Režie Robert Polák, dirigoval Karel Kovařovic. Maršálku zpívala Anna Slavíková, Sophii Kamila Ungrová, Octaviana Marie Šlechtová a barona Ochse Emil Pollert. Inscenace se hrála dvacetdevětkrát až do 20. 2. 1913. Další inscenace v češtině byly v ketech 1914, 1934 a 1964. V německém originále pak v roce 1996. S originální německojazyčnou inscenací Prahu předstihlo Německé divadlo v Brně (\"Brünner Stadttheater\"), které ji uvedlo 26. října 1912 a Nové německé divadlo v Praze (premiéra 7. června 1914).  Rakouskou premiéru uvedla Vídeňská státní opera 8. dubna pod taktovkou Franze Schalka, přičemž maršálku zpívala Lucie Weidt, Sophii Gertrude Förstel, která alternovalala Selmu Kurz, Octaviana Marie Gutheil-Schoder a barona Ochse Richard Mayr.  O sedm měsíců později, 14. listopadu, ji dávalo divadlo Teatro Costanzi v Římě, dirigoval Egisto Tango, maršálku ztvárnila Hariclea Darclée a Octaviana Conchita Supervía.  Britská premiéra se konala v Royal Opera House v Londýně 29. ledna 1913. Představení dirigoval Thomas Beecham a maršálku hrála Margarethe Siems a Sophii Caroline Hatchard.  Premiéra ve Spojených státech se konala v Metropolitní opeře 9. prosince 1913 v inscenaci pod vedením Alfreda Hertze. Maršálku hrála Frieda Hempel, Octaviana Margarethe Arndt-Ober a Sophii Anna Case  Řada italských divadel inscenovala dílo poprvé ve dvacátých letech, včetně Teatro Lirico Giuseppe Verdi v Terstu (1922), Teatro Regio di Torino (1923), Teatro di San Carlo v Neapoli (1925) a Teatro Carlo Felice v Janově (1926).  Premiéra v Monaku byla 21. března 1926, v opeře Opéra de Monte-Carlo v Salle Garnier (koncertní sál, který vytvořil francouzský architekt Charles Garnier) ve francouzském překladu. V představení vystoupila Gabrielle Ritter-Ciampi jako maršálka a Vanni Marcoux jako Faninal.  Roku 1926 měl také 10 ledna 1926 premiéru němý film \"Der Rosenkavalier\" \"(1926)\"  Francouzská premiéra se konala v Palais Garnier v Paříži 11. února 1927 s dirigentem Philippe Gaubertem. Obsazení zahrnovalo Germaine Lubin jako Octavian.  Brusel toto dílo poprvé slyšel v La Monnaie dne 15. prosince 1927 s Clarou Clairbert jako Sophie.  Na Salcburském festivalu se Kavalír s růží (\"Der Rosenkavalier\") poprvé hrál 12. srpna 1929, inscenace Clemens Krauss.  Australská premiéra byla až roku 1972 v divadle Princess Theatre v Melbourne, kterou řídil sir Edward Downes.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zfilmování.", "content": "První zpracování „Rosenkavaliera\" jako němého filmu pochází od samotného Hofmannsthála, operní příběh je pouze jeho částí. Režie, Robert Wiene. Premiéra se konala 10. ledna 1926 v Královské opeře v Drážďanech. Orchestr řídil sám Richard Strauss.  Kromě hraných filmů existují i televizních verzí.", "section_level": 2}, {"title": "Různé.", "content": "Po velkém úspěchu drážďanské premiéry v roce 1911 byl z Berlína na další představení do Drážďan vypraven speciální vlak „Rosenkavalier“, prodávaly se cigarety s názvem „Rosenkavalier“ a v karnevalovém průvodu dokonce jel „Rosenkavalier\" na koni a následoval jej Richard Strauss a jeho divadelní postavy. Byly napsány i satirické básně – jinými slovy, o tomto díle tehdy každý hovořil.  Hugo von Hofmannsthal byl prvním a jediným sběratelem Picassa v Rakousku. Za tantiémy ze svého libreta pro operu „Rosenkavalier\" koupil v galerii Heinricha Thannhausera v Mnichově dřívější autoportrét “Yo Picasso”.", "section_level": 2}], "src_summary": "Růžový kavalír Op. 59 je komická opera německého skladatele Richarda Strausse. Libreto napsal rakouský spisovatel Hugo von Hofmannsthal. Dílo mělo premiéru 26. ledna 1911 v Královské opeře v Drážďanech. Významově správnější překlad názvu opery do češtiny by měl být Kavalír s růží.", "tgt_summary": "《玫瑰骑士》(),Op. 59,是理查·斯特劳斯所著的歌剧,共分三幕,时长将近4小时,于1911年1月26日在德国德累斯顿市首演。故事叙述一位19岁的单身伯爵与32岁的元帅夫人发生外遇,伯爵又阴错阳差地担任了夫人表亲的「玫瑰骑士」,向一位富家女提亲,却爱上她的故事。", "id": 2417630}
{"src_title": "Nukleofilní substituce", "tgt_title": "亲核取代反应", "src_document": [{"title": "Nukleofilní substituční reakce.", "content": "V organické chemii existuje velké množství reakcí, které probíhají tímto mechanismem. Běžné reakce jsou", "section_level": 1}, {"title": "Nukleofilní substituce na nasyceném uhlíkovém centru.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "S1 a S2 reakce.", "content": "V roce 1953 Edward D. Hughes a Christopher Ingold studovali nukleofilní substituci alkylhalogenidů a příbuzných sloučenin. Zjistili, že existují dva hlavní mechanismy účinku, přičemž navzájem soutěží. Jsou to S1 reakce a S2 reakce (S jako substituce, n jako nukleofilní a číslo vyjadřuje kinetický řád reakce).  Při reakci typu S2 probíhá adice nukleofilu a eliminace odstupující skupiny simultánně. Nastává tam, kde je centrální atom snadno dostupný pro nukleofil. Naproti tomu reakce typu S1 probíhá ve dvou stupních. Tento typ mechanismu se více prosazuje tehdy, když je centrální uhlíkový atom substrátu obklopen objemnými skupinami, protože takové skupiny stéricky interferují s S2 a protože vysoce substituovaný uhlík vytváří stabilní karbokation. Z počátku bylo určení třídy nukleofilní substituce složité, protože se řídilo posloupností derivátů uhlovodíků: Reakční kinetika se mění postupně od prvního řádu k řádu druhému. Řády jsou ovlivněny odlišnými faktory. S1 reaktivita roste v posloupnosti (pro alifatické halogenderiváty) CH-X < primárně < sekundární < terciární, zatímco S2 roste terciární> sekundární> primární> CH-X. Celková reaktivita je určena součtem reaktivity dvou řádů a platí pořadí: CH-X> primární> terciární> sekundární.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní mechanismy.", "content": "Vedle S1 a S2 jsou známé i jiné mechanismy, ale nevyskytují se často. Mechanismus Si byl pozorován v reakci sulfinylchloridů s alkoholy. Je téměř stejný jako S1, s rozdílem přístupu nukleofilu ze stejné strany jako odstupující skupina.  Nukleofilní substituce může být spojena s posunem dvojné vazby, což můžeme pozorovat například ve Ferrierově posunu. Tento typ je nazýván jako reakce S1 'nebo S2', podle kinetiky. Například při reakcí allylhalogenidů nebo sulfonátů nukleofil může atakovat γ-nenasycený uhlík, namísto uhlíku nesoucího odstupující skupinu. Můžeme to pozorovat při reakcí 1-chlor-but-2-enu s hydroxidem sodným, kde vzniká směs 2-buten-1-olu a 3-buten-1-olu.  V anorganické chemii se ještě vyskytuje S1CB mechanismus.", "section_level": 2}, {"title": "Nukleofilní substituce na nenasyceném uhlíkovém centru.", "content": "Nukleofilní substituce mechanismem S1 a S2 obvykle neprobíhá u vinyl- a arylhalogenidů nebo příbuzných sloučenin. Za jistých okolností může proběhnout, ale jinými mechanismy a při specifických podmínkách- obvykle vysoká teplota a tlak. Pokud se má substituovat karbonylová skupina, acylová skupina může podlehnout nukleofilní acylové substituci. Je to obvyklý způsob substituce s deriváty karboxylových kyselin, jako acylchloridů, esterů a amidů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nukleofilní substituce je pojmenování třídy reakcí v organické chemii a biochemii, kde atakující činidlo (nukleofil) vstupující do reakce musí mít volný elektronový pár nebo záporný náboj, protože odstupující skupina (nukleofug) odchází z původní vazby s dvojicí elektronů. Nukleofug musí být také nukleofilní povahy (podle pravidla, že odstupující skupina musí mít stejnou povahu jako přistupující (atakující) činidlo). Nukleofilní substituce může být dobře využitelná na zabrání místa na alifatickém (nasyceném) uhlíku nebo (méně často) na aromatickém nebo na jiných nasycených uhlíkových centrech. Obecný zápis reakce je následující:", "tgt_summary": "亲核取代反应,或称亲核性取代反应,亲核攻击,通常发生在带有正电或部分正电荷的碳上,碳原子与带有负电或部分负电的亲核试剂(Nu:)产生反应而被取代。常分为两种反应机构:", "id": 1813298}
{"src_title": "Izotopy lithia", "tgt_title": "鋰的同位素", "src_document": [{"title": "Lithium-4.", "content": "Lithium-4 (Li) má v jádru tři protony a jeden neutron. Má nejkratší poločas přeměny ze známých izotopů lithia, přibližně 9,1×10 s, a přeměňuje se vyzářením protonu na helium-3. Může se utvořit jako meziprodukt některých fúzních jaderných reakcí.", "section_level": 1}, {"title": "Lithium-6.", "content": "Li má v jádru tři neutrony, je lehčím z obou stabilních izotopů lithia. Používá se na výrobu tritia (H) a k absorpci neutronů při jaderné fúzi. Přírodní lithium obsahuje kolem 7,5 % tohoto izotopu, zbytek tvoří lithium-7. Lithium-6 se používalo jako součást termonukleárních bomb. Je to jeden ze tří stabilních nuklidů se spinem 1.", "section_level": 1}, {"title": "Lithium-7.", "content": "Lithium-7 je nejběžnější izotop, patří k němu asi 92,5 % přírodního lithia. V jeho jádru se nacházejí čtyři neutrony. Kvůli svým jaderným vlastnostem méně běžné než helium, beryllium, uhlík, dusík nebo kyslík, přestože většina těchto prvků má těžší jádra.  Při průmyslové výrobě lithia-6 vzniká odpadní produkt se zvýšeným obsahem lithia-7 a sníženým obsahem lithia-6. Tento produkt se prodává a část z něj se dostává do životního prostředí.  LiOH se používá na alkalizaci chladiva v tlakovodních reaktorech.  Podařilo se vytvořit na několik pikosekund atomy lithia-7, které obsahovaly částici lambda ve svém jádru, i když se předpokládá, že atomové jádro může obsahovat pouze neutrony, protony a piony.", "section_level": 1}, {"title": "Lithium-11.", "content": "Lithium-11 má v jádru tři protony a osm neutronů, přičemž dva by měly tvořit jaderné halo. Přeměňuje se beta minus přeměnou na Be, které se dále přeměňuje několika způsoby (viz níže v tabulce)", "section_level": 1}, {"title": "Lithium-12.", "content": "Lithium-12 má velmi krátký poločas přeměny (méně než 10 ns). Přeměňuje se emisí neutronu na Li.", "section_level": 1}], "src_summary": "Přírodní lithium (Li, relativní atomová hmotnost 6,94) se skládá ze dvou stabilních izotopů: lithia-6 (Li) a lithia-7 (Li), přičemž druhý z nich je mnohem rozšířenější, zahrnuje asi 92,5 % atomů. Oba přírodní izotopy mají oproti sousedním prvkům nižší jadernou vazebnou energii na nukleon (~5,3 MeV, helium má ~7,1 MeV a beryllium ~6,5 MeV). Nejstabilnější radioizotop je Li s poločasem přeměny 838 milisekund (ms). Lithium-9 má poločas 178 ms a lithium-11 1,1 ms, ostatní izotopy se přeměňují s poločasem kratším než 10 nanosekund. Nejméně stabilní ze známých izotopů je Li, které se přeměňuje vyzářením protonu s poločasem kolem 9,1×10 s, ovšem poločas přeměny lithia-3 ještě není znám a pravděpodobně bude ještě kratší. Nejtěžším známým izotopem je Li, jeho poločas není znám.", "tgt_summary": "锂(原子量:6.941(2))目前共观测到11个同位素,其中有2个是稳定的,分别是Li和Li,除了稳定的之外,半衰期最长的是Li,半衰期有838毫秒,其次是Li,有187.3毫秒,之后其他的同位素半衰期都在8.6毫秒以下。而Li是所有同位素里面半衰期最短的同位素,只有7.58043秒。", "id": 880977}
{"src_title": "Papoušek žlutoramenný", "tgt_title": "金肩鸚鵡", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Papoušci žlutoramenní obývají pouze poloostrov Cape York na severovýchodě Austrálie. Vyhledávají otevřené a mírně zalesněné oblasti. Pro jejich výskyt je důležité i to, zda se v dané oblasti nachází i termitiště, kde mohou zahnízdit, a která jsou stavěna většími druhy termitů.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Dospělí jedinci váží okolo 56 g a jejich tělo měří asi 26 cm (některé zdroje ale uvádí i 23 až 28 cm). U papoušků žlutoramenných je vyvinutý výrazný pohlavní dimorfismus: samci jsou pestrobarevní, zatímco samice méně výrazné a převážně zelené. Samečci mají tyrkysové dolní partie, jen břicho je růžové až lososové, ramena žlutá a od zobáku se jim táhne černý pruh až k zátylku, kde se barva zesvětluje až do tmavě hnědé. Ocasní peří je hnědé a modré, záda šedohnědá. Naopak samičky jsou zbarveny v různých odstínech zelené až žluté, jen břicho je světle růžové. Mladí jedinci jsou podobní samicím, již v nízkém věku však lze u samců rozpoznat spíše tyrkysový odstín na hlavě. Mladé lze nejspolehlivěji od samic rozeznat díky oranžovému zobáku, který je u dospělých ptáků šedobílý. Duhovka hnědá, nohy šedé.  Tito ptáci jsou poměrně tišší, většinou se hlasově neprojevují.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Jsou aktivní během dne, který tráví především sháněním potravy: různých druhů semen nebo plodů.  Papoušci žlutoramenní hnízdí na konci období dešťů v termitištích, kam hloubí tunel dlouhý mezi 50 až 350 mm. Takový způsob hnízdění je výhodný například proto, že stavba drží vejce v teple, takže rodiče mohou odletět na delší dobu, aniž by tím snůšku nějak poškodili. Snůška se pohybuje mezi třemi až šesti vejci, která jsou následně zahřívaná asi 20 dní. Během výzkumu provedeného v letech 1975 až 1979 bylo zjištěno, že existují pouze dvě oblasti, kde papoušci žlutoramenní hnízdí. První místo se nachází na sever od řeky Morehead, druhé na jihu Cape Yorku. Podlé této studie byla pro hnízdění populární především termitiště postavená druhem \"Amitermes scopulus\", ve druhé řadě pak termity \"Amitermes laurensis\". Důvodem pravděpodobně bylo, že termitiště stavěná prvním z uvedených druhů mívají více kuželovitý tvar.  Po prvním období dešťů tvoří menší skupinky i s jinými druhy, například lasoletem černolícím (\"Artamus cinereus\"), čímž sníží pravděpodobnost predace ze strany flétňáků černohrdlých (\"Cracticus nigrogularis\").", "section_level": 1}, {"title": "Populace.", "content": "Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody přísluší druhu papoušek žlutoramenný status ohrožený (EN) a je též zahrnut v CITES, příloze 1. Je to především kvůli klesajícímu rozsahu, který je způsobený i rozšiřováním stád dobytka. Během 20. století se rozšíření těchto ptáků výrazně zmenšilo, v současné době se populace soustředí pouze do čtyř malých oblastí. Důležitým aspektem v klesání populace těchto papoušků je i predace, ať už ze strany koček domácích, koček divokých, turistů nebo divokých prasat, která ničí hnízda. Ačkoliv je ze strany IUCN snaha o udržení populace, například monitorování jedinců, poskytování potravy navíc během období dešťů a zakládání chráněných oblastí, počty těchto ptáků stále klesají.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Tento druh papouška patří mezi zřídka chované druhy. V dubnu 2020 byl chován přibližně jen v 15 evropských zoo. V Česku se ve stejnou dobu jednalo o dvě zoologické zahrady:", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "Papoušek žlutoramenný byl v minulosti již krátce chován v roce 2014. Aktuální chov započal roku 2018, kdy byli přivezeni dva samci a jedna samice. Nejprve byl získán pár od soukromého chovatele, v listopadu přibyl samec z Vogelparku Turnersee.  Jde o jeden z druhů expozičního komplexu Darwinův kráter, který se nachází v dolní části zoo.", "section_level": 2}], "src_summary": "Papoušek žlutoramenný (\"Psephotus chrysopterygius\") je vzácný druh papouška obývající pouze australský poloostrov Cape York. Tento pestrý papoušek je podobný papoušku žlutokřídlému, avšak ve volné přírodě se tyto dva druhy nemohou setkat. Pohlaví jsou snadno rozeznatelná: samice jsou převážně zelené až světle žluté, zatímco samci mají výrazné tyrkysové břicho, žlutá ramena a černý pruh táhnoucí se od zobáku až k zátylku. Tento druh je zahrnutý v dohodě CITES I a populace asi 1 000 volně žijících jedinců má za následek i malý genofond.ento australský papoušek obývá ve volné přírodě převážně suché oblasti na území Severního teritoria. Popisuji základní subspecii, která se v našich chovech vyskytuje nejčastěji. Samec: temeno hlavy černé, oblast okolo řitního otvoru oranžová, celá přední část a líce jsou zelenomodrá, záda černá s výrazně žlutými křídly Samice: celkově méně vybarvená, celá zelená, pouze břicho a líce namodralé Mláďata: po vylétnutí z hnízda jsou od matky téměř k nerozeznání, jen zkušený chovatel dokáže rozpoznat intenzivnější zabarvení lící a světlejší břicho u mladých samečků", "tgt_summary": "金肩鹦鹉(学名:\"\")是澳洲昆士兰约克角半岛南部的稀有鹦鹉。牠们细小及色彩鲜艳,是红腰鹦鹉的近亲,曾被认为是异色金肩鹦鹉及天堂长尾鹦鹉的超种。", "id": 1169283}
{"src_title": "Bohové (buddhismus)", "tgt_title": "天人 (佛教)", "src_document": [{"title": "Arúpadhátu – bohové bez tvarů.", "content": "Protože se jedná vždy o anágaminy – bytosti, které se znovu již nezrodí, nemůže zde pobývat pochopitelně žádný bódhisattva (budoucí buddha). Existují čtyři typy zdejších bohů, které korespondují se stupni vědomí (džhána):", "section_level": 1}, {"title": "Rúpadhátu – bohové s tvary.", "content": "Jedná se o první nebe (směrem od nejvyššího), kde mají bytosti svoje tělo a umístění v prostoru, i když jsou složeni z velmi subtilní substance, která je neviditelná pro bytosti z oblasti Kámadhátu. Pokud se chce Mahábrahma zjevit některému bohu v Kámadhátu, musí na sebe vzít hrubější formu. Podle buddhistických tradic je 17 až 22 takovýchto nebí, nejčastěji je uváděno (i zde) 18, členěných dále do 5 svébytných kategorií. Obyvatelé těchto nebí neprožívají extrémní slast nebo bolest a netěší se ze stejných věcí, jako bytosti Kámadhátu. Jejich těla nejsou pohlavně rozlišená a bytosti neprožívají sexuální zážitky (jako bohové v Kámadhátu). Stejně jako bytosti z Arúpadhátu, mají mysli korespondující k jednotlivým džhána (zde již ke 4 nižším, resp. nejnižším).  Bytosti v bezprostředně nižším nebi žijí většinou o polovinu méně kratší dobu, mají poloviční velikost a jejich nebe dosahuje o polovinu menší vzdálenosti. Vyšší nebe jsou také rozsáhlejší co do šířky jejich světa. Výška jejich světa je vyjádřena v jodžánách, přičemž 1 jodžána je vysoká jako 4 000 na sebe postavených mužů, údajně přibližně 7,31 km.", "section_level": 1}, {"title": "Suddhávása světy – „Čisté příbytky“.", "content": "Tyto světy obývají pouze anágamini, kteří dosáhnou vykoupení bezprostředně po skončení jejich života v některém z těchto nebí, nebo se znovuzrodí v některém jiném nebi z této skupiny. Proto ani zde nemůže být žádný budoucí Buddha. Všichni jejich obyvatelé jsou považováni za ochránce buddhismu. Jejich světy také nejsou nikdy zničeny přírodními katastrofami na konci mahakalpy nebo konci několika mahakalp (viz dále).", "section_level": 2}, {"title": "Brhatphala světy.", "content": "Stav jejich mysli odpovídá 4. džhána a je charakterizován duševní vyrovnaností. Jednou za 64 mahakalp dojde k destrukci vesmíru větrem a toto jsou poslední světy, které jsou ušetřeny takovéto destrukce. Jsou to zároveň poslední světy, kde se rodí anágamini – proto např. Mahábrahma – Hospodin – se bude muset ještě minimálně jednou podle buddhistů znovuzrodit.", "section_level": 2}, {"title": "Subhakinha světy.", "content": "Mentální stav v těchto světech odpovídá 3. džhána a je popisován jako klidná radost či klidné blaho. Bytosti zde mají těla, která vyzařují nepřetržitě světlo. Při zničení vesmíru vodou jednou za 8 mahakalp jsou takovéhoto zničení ušetřeni, neboť voda nedosahuje dostatečné výšky, aby je zaplavila.", "section_level": 2}, {"title": "Abhassara světy.", "content": "Mentální stav těchto bytostí odpovídá 2. džhána a je charakterizován potěšením a radostí či blahem. Jejich těla vyzařují paprsky světla jako blesky. Mají navzájem stejná těla, ale různé schopnosti vnímání. Jsou to poslední světy, které nezničí oheň na konci každé mahakalpy (plameny nedosáhnou takové výšky). Po zničení celého vesmíru jsou první bytosti nacházející se v něm bytosti reinkarnované z tohoto světa – to je případ i Mahábrahmy (Hospodina, viz níže).", "section_level": 2}, {"title": "Brahmalóka.", "content": "Stav jejich mysli koresponduje s první džhána a je popisován jako pozorování a přemítání, jakož i potěšení a radost či blaho. Tyto světy jsou společně se všemi ostatními pod nimi zničeny při zániku vesmíru ohněm na konci každé mahakalpy.", "section_level": 2}, {"title": "Dévalóka – bohové v oblastech pokušení.", "content": "Bytosti v těchto nebích se od sebe navzájem liší mírou štěstí, avšak platí pravidlo, že zde nenaleznete žádného anágamina, tudíž se všechny takové bytosti budou muset ještě minimálně jednou narodit jako lidé.", "section_level": 1}, {"title": "„Nebesa“.", "content": "Následující 4 světy jsou ohraničené plochy, každá 80 000 jodžán široká, které se vznášejí kolem hory Méru. Někdy jsou také nazývána nebesa, protože tento pojem nejvíce odpovídá západním představám právě o nebi na obloze.", "section_level": 2}, {"title": "Světy poblíž hory Méru.", "content": "Tyto dva světy leží poblíž hory Méru, buď na jejím vrcholu, nebo na jejích stráních. K těmto světům poblíž Méru patří rovněž polobohové (asurové – viz dále), kteří bojují s těmito bohy neúspěšně o jejich panství.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bohové ( déva, dévové) jsou v buddhistické kosmologii jedním ze šesti stavů existence, ve kterých se lze znovuzrodit, a to tím s nejblaženějším stupněm vědomí. Blaženější je již pouze \"nirvána\".", "tgt_summary": "天人(,),又称天众、天部、天神,音译为提婆,指佛教中住于诸天界之有情。最早源自古印度神话中的提婆,与之不同的是佛教认为天人为轮回五道(或六道)之一。", "id": 128051}
{"src_title": "Wimbledon 2017", "tgt_title": "2017年溫布頓網球錦標賽", "src_document": [{"title": "131. ročník.", "content": "131. ročník se tradičně odehrával v londýnském All England Lawn Tennis and Croquet Clubu. Premiérový ročník se v něm uskutečnil roku 1877. Na novou adresu v ulici Church Road se oddíl přemístil v roce 1922.  Z celkového počtu čtyřiceti travnatých dvorců bylo pro grandslam využito osmnáct včetně tří největších: centrálního dvorce s kapacitou 14 979 diváků, kurtu č. 1, jenž pojme 11 393 přihlížejících, a dvorce č. 2, do jehož ochozů se vtěsnalo 4 000 návštěvníků. Zbylých dvacet dva dvorců v Aorangi Parku a Southlands College sloužilo pro trénink.  Jestřábí oko pro elektronickou kontrolu dopadu míčů, používané od roku 2006, bylo umístěno na třech největších dvorcích a dále na kurtech č. 3, 12 a 18. K odehrání pořadatelé naplánovali 674 zápasů.  Grand Slam probíhal mezi 3. až 16. červencem 2017 a zahrnoval soutěže mužské i ženské dvouhry, mužskou, ženskou a smíšenou čtyřhru, singly i debly juniorů a juniorek do 18 let v kategorii Grade A, turnaj legend, a také dvouhry a čtyřhry vozíčkářů v rámci okruhu handikapovaných UNIQLO Tour, turnaje zařazeného do kategorie Grand Slamu. Mezi 26. až 30. červnem 2017 probíhaly kvalifikační turnaje v areálu Bank of England Sports Ground na londýnském předměstí Roehampton.  Oficiální míče dodávala od roku 1902 firma Slazenger. Na organizaci se podílelo okolo šesti tisíc osob, včetně 360 rozhodčích (hlavních a čárových), 250 sběračů, 22 fyzioterapeutů a 46členné obsluhy výsledkových tabulí. Pro zamezení přítomnosti holubů na dvorcích byl každý den dopoledne vypouštěn jestřáb. Držitelem vysílacích práv se stala veřejnoprávní stanice BBC, s níž pořadatelé v roce 2016 prodloužili smlouvu do roku 2024. Akreditováno bylo 3 250 médií. Tradiční večeře šampionů se uskutečnila v Guildhallu.", "section_level": 1}, {"title": "Vítězové.", "content": "Mužskou dvouhru vyhrál Švýcar Roger Federer, jenž navýšil rekordní statistiku mužského tenisu 19. grandslamem z dvouhry a jako první vybojoval osmou wimbledonskou trofej, čímž se odpoutal od Peta Samprase a britského amatéra Williama Renshawa. Vyrovnal také rekordní počet 70 startů na grandslamu Francouze Fabrice Santora. Jako druhý hráč otevřené éry prošel soutěží bez ztráty setu a navázal na výkon Björna Borga z roku 1976. Účastí v celkově jedenáctém wimbledonském finále vyrovnal Connorsův rekord londýnského majoru 102. odehraným zápasem dvouhry. Ve věku 35 let a 341 dní se stal nejstarším londýnským šampionem otevřené éry.  První wimbledonský titul v ženské dvouhře získala 23letá Garbiñe Muguruzaová ze Španělska. Po triumfu na French Open 2016 tak přidala druhé grandslamové vítězství. Stala se i první tenistkou, jež dokázala porazit obě sestry Williamsovy ve finále Grand Slamu.  Mužskou čtyřhru ovládl polsko-brazilský pár Łukasz Kubot a Marcelo Melo, jehož členové si odvezli první společnou grandslamovou trofej a každý z nich druhou v mužské grandslamové čtyřhře, respektive první takovou z Wimbledonu. V travnaté části sezóny 2017 neprohráli žádný ze 14 zápasů, v jejichž rámci vybojovali tři trofeje. Za nejdelším wimbledonským finále v mužském deblu zaostal závěrečný zápas trvající 4.40 hodin o 21 minut.  V ženské čtyřhře triumfovaly úřadující olympijské vítězky Jekatěrina Makarovová s Jelenou Vesninovou z Ruska, které si připsaly debutový triumf z ženského wimbledonského debla a každá z nich v této soutěži třetí grandslamový. Ve finále nedovolily soupeřkám uhrát ani jeden game, což se stalo pouze v roce 1953.  Ve smíšené čtyřhře zvítězila švýcarsko-britská dvojice Martina Hingisová a Jamie Murray, jejíž členové získali první společný grandslamový titul a každý z nich druhý wimbledonský z mixu.", "section_level": 1}, {"title": "Dotace turnaje.", "content": "Celkový rozpočet Wimbledonu 2017 byl proti předešlému ročníku navýšen o 3,5 milionu liber (o 12,5 %) a dosáhl částky 31 600 000 liber. Vítězové dvouher si připsali 2 200 000 liber, což představovalo meziroční nárůst o 200 tisíc liber.", "section_level": 1}, {"title": "Body do žebříčků ATP a WTA.", "content": "Tabulka uvádí zisk bodů do žebříčku ATP a WTA v závislosti na kole turnaje, ve kterém tenista vypadl.  \"Úplné složení odstoupivších a hráčů, kteří je nahradili v mužské dvouhře.\"  \"Úplné složení odstoupivších a hráček, které je nahradily v ženské dvouhře.\"", "section_level": 1}, {"title": "Divoké karty.", "content": "Následující tenisté obdrželi divokou kartu do hlavních soutěží.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalifikanti.", "content": "Sedmnáct mužů a dvanáct žen postoupilo do hlavních soutěží z kvalifikací dvouher. Z deblových soutěží prošlo kvalifikačním sítem po čtyřech párech. Turnaj se hrál mezi 26. až 30. červnem 2017 v areálu Bank of England Sports Ground na londýnském předměstí Roehampton. Původně plánován byl do 29. června. Vzhledem k vytrvalému dešti druhý den turnaje došlo k jeho prodloužení.", "section_level": 1}, {"title": "Skrečování.", "content": "Následující tenisté skrečovali během soutěží svá utkání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wimbledon 2017 představoval 131. ročník třetího tenisového grandslamu sezóny a jubilejní 50. v otevřené éře – nejstaršího a nejslavnějšího turnaje světa, který se konal od pondělí 3. července do neděle 16. července 2017. Grand Slam probíhal tradičně na travnatých dvorcích v londýnském All England Lawn Tennis and Croquet Clubu.", "tgt_summary": "2017年温布顿网球锦标赛是第131届温布顿网球锦标赛。于2017年7月3日至7月16日在英国伦敦的全英草地网球和门球俱乐部举行。", "id": 2164060}
{"src_title": "Agenti S.H.I.E.L.D. (1. řada)", "tgt_title": "神盾局特工 (第一季)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Agent Phillip Coulson, který umřel ve snímku Avengers (o okolnostech jeho oživení se točí celá první série), dává dohromady svůj tým pro polní mise agentury S.H.I.E.L.D. Tým se skládá z pilotky a pravé ruky Coulsona Melindy May, specialisty Granta Warda, lékařky a vědkyně Jemmy Simmons a vědce/technika Leopolda Fitze. V pilotním díle se do týmu navíc přidá ještě počítačová hackerka Skye. Hlavním nepřítelem S.H.I.E.L.D.u se stává tajemná organizace Stonožka (angl. Centipede), která vytváří pomocí speciálního séra supervojáky, v čele s neznámým Jasnovidcem (angl. Clairvoyant) a jeho pravou rukou Rainou.  Tým agentů pod vedením Coulsona řeší v první polovině sezóny různé problémy – nález neznámého mimozemského předmětu (epizoda \"0-8-4\"), zachránit známého vědce (ep. \"Přínos/The Asset\"), zastavení ženy provádějící nemožné loupeže (ep. \"Kdo se dívá/Eye-Spy\"), záchrana muže se zvláštními schopnostmi a stopování Rainy (ep. \"Dívka v květovaných šatech/Girl in the Flower Dress\"), vyřešení záhady levitujících mrtvých těl (ep \"Výboj/FZZT\" – díl navazuje opět na film Avengers), zastavení zbraně s obrovskou ničivou silou v Jižní Osetii (ep. \"The Hub\"), zastavení útočníků zneužívajících mocných Asgardských zbraní (ep. \"Studna/The Well\" – díl bezprostředně po filmu ), nebo zastavení bytosti uvězněné mezi dvěma světy (ep. \"Škody/Repairs\").  V desáté epizodě \"Most/The Bridge\" (zimní finále první sezóny) agent Coulson vyhlašuje Stonožce válku, Problém nastane když Stonožka unese syna Mikea Petersona/Deathloka, prvního supervojáka stvořeného Stonožkou, kterého v pilotní epizodě zachránila dvojice FitzSimmons před výbuchem, jelikož sérum Stonožky ještě nebylo dokončené a bylo nestabilní – Peterson se přidal na Coulsonovu stranu. Syn měl být vyměněn za otce za dohledu ostatních agentů, Petersona doprovázel k výměně Coulson a Stonožka nakonec místo Petersona za výměnu vezme agenta Coulsona. Sám Mike Peterson na konci dílu vážně zraněn po výbuchu nádrže s palivem při snaze zachránit Coulsona z rukou Stonožky.  Během epizody \"Zázračné místo/The Magical Place\" je Coulson vyslýchán Rainou ohledně podrobností jeho smrti – Stonožka je potřebovala znát pro stabilizaci svého séra. Sám Coulson o této době nic neví, má vpraveny do hlavy falešné vzpomínky, a dozvídá se, že mrtvý nebyl pouze pár sekund, ale dokonce několik dní. Na konci epizody je zachráněn svým týmem. Poté vyšetřuje se svým týmem incident kdy zmrzl celý bazén v akademii S.H.I.E.L.D.u (ep. \"Sémě/Seeds\").  V epizodě \"T.R.A.T.Ě./T.R.A.C.K.S\" je tým vyslán do Itálie získat ze spárů svých nepřátel ve vlaku kufřík, mise se zvrtne a celé to vyústí postřelením agentky Skye milionářem Ianem Quinnem, jenž úzce spolupracuje se Stonožkou. Následně (ep. \"T.A.H.I.T.I.\") Coulsonův tým neposlechne rozkaz od nadřízených v S.H.I.E.L.D.u aby zajatého Quinna odevzdali k výslechu a vydávají se do neznámého lékařského zařízení, kde měl být Coulson léčen, aby zachránili těžce zraněnou Skye. K Coulsonovi se připojí Wardův bývalý nadřízený a bývalý spolupracovník agent John Garett se svým podřízeným Antoine Triplettem, aby vyslechli Quinna přímo na palubě Coulsonova letadla. Tým se do opuštěného lékařského střediska dostane a získá záhadné sérum GH-325, které bylo podáno i Coulsonovi. Ten ale zjišťuje, že látka pochází z mimozemšťana rasy Kree. Skye ono záhadné sérum zachrání život.  V dalším díle (ep. \"Služebníci/Yes Men\") na Zem uteče asgardská vězeňkyně Lorelei schopná ovládat všechny muže, Coulsonovu týmů přijde na pomoc další asgarďanka Lady Sif (objevila se již ve filmech Thor a Thor:Temný svět). Společnými silami Lorelei zastaví a navrátí do asgardských cel. Poté (ep. Konec \"začátku/End of the Beginning\") se k Coulsonovi navrátí Garett s Triplettem aby konečně dopadli Jasnovidce. Do cesty se jim ale postaví uzdravený Peterson/Deathlok, který je proti své vůli Jasnovidcem ovládán. Na konci epizody je Wardem zastřelen falešný nastrčený Jasnovidec a Ward je postaven mimo službu.  V epizodě \"Časy se mění/Turn, Turn, Turn\", která se odehrává za událostí filmu, Coulson odhaluje, že pravým Jasnovidcem musí být nějaký agent S.H.I.E.L.D.u, jelikož má bezpečnostní prověření, se kterým ví o příštích krocích Coulsonova týmu. Podle Coulsona je tím zrádcem agentka Victoria Hand, protože proti Coulsonovu letadlu jsou vyslány tryskáče S.H.I.E.L.D.u které spadají pod Handovou. Coulson je nucen přistát na jedné z základen S.H.I.E.L.D.u Hub, na které zjišťuje pravdu, že sama agentka Hand si myslela že Jasnovidcem je Coulson a proto proti němu zasáhla. Samotná základna Hub je prolezlá agenty zločinné organizace Hydry a Coulson zjišťuje, že pravým Jasnovidcem je jeho přítel John Garett. Garett je zatčen a má být uvězněn na další základně S.H.I.E.L.D.u – v Mrazáku. V letadle ho doprovází agentka Handová a jeho bývalý podřízený agent Ward. V letadle se ukáže, že Handová neplánovala Garetta převést do vězení, ale plánovala ho zabít – dá tu možnost Wardovi, ten ale místo Garetta zastřelí samotnou Handovou, všechny další agenty v letadle a společně s Garettem přepadnou Mrazák a propustí zde držené vězně.  Po událostech filmu Captain America: Winter Soldier celý S.H.I.E.L.D. padl a z nařízení americké vlády je prohlášen i s Hydrou za ilegální. Po stopách Coulsonova týmu se vydává armádní generál Glenn Talbot (ep. \"Providence\") a Coulson je nucen se schovat do jedné z tajných základen bývalého ředitele S.H.I.E.L.D.u Nicka Furyho. Zde na základně Providence je tým v bezpečí a vydává se pochytat uprchlé vězně z Mrazáku (angl. Fridge) (ep. \"Jediné světlo v temnotě/The Only Light in the Darkness).\" Část Coulsonova týmu se vydává zachránit Coulsonovu bývalou přítelkyni Portlandskou violoncellistku Audrey. Na základně zůstala Skye a agent Eric Koenig, agentka May tým opustila, a Grant Ward, plnící Garettův rozkaz přívést Skye, aby mohla pro Hydru rozluštit zašifrovaná data S.H.I.E.L.D.u se vrací na Hřiště, kde agenta Koeniga zabije a odvede Skye s důvodem, že Coulsonův tým v Portlandu potřebuje jejich pomoc. Skye ale Warda prohlédla, našla mrtvého Koeniga a uvědomila zbytek týmu o jeho pravém postavení. Sama je ale nucena s Wardem spolupracovat a hrát na něj divadlo, že mu věří.  V příštím díle \"Nic osobního/Nothing Personal\" se vrací agentka May společně s agentkou Mariou Hill a snaží se zachránit Skye ze zajetí Hydry. To se jim podaří, ovšem Ward unikne. V epizodě \"Vděčnost/Ragtag\" se objasňuje Wardovo chování a ukazuje se jeho vztak ke Garettovi, Coulsonův tým se infiltruje na pobočku firmy Cybertek vyrábějící součástky pro Garetta. Ward zajme agenty Fitze a Simmonsovou a převáží je v letadle společně s Garettem, během jedné chvíle, kdy je nehlídán, zkratuje Fitz elektřinu v letadle a přivodí Garettovi infarkt. Zjišťují, že Garett má vážně zdravotní problémy, sám je částečný kyborg. Garett pomalu umírá, ale Ward s Rainou mu podají všechno sérum vyvíjené ve Stonožce, aby ho zachránili. Garett začne mít po vstřebání séra, jehož částí bylo i GH-325 zvláští vize, při kterých začíná rýt do všech možných předmětů zvláštní tvary. Fitze se Simmonsovou Ward schodí uzavřené v kapsli na dno oceánu.  Fitz vyjádří Simmonsové lásku ve finále první sezóny \"Počátek konce/Beginning of the End\", poté jsou Fitz se Simmonsovou zachráněni samotným Nickem Furym, Fitz má ale z důvodu nedostatku kyslíku pod vodou poruchu mozku (Simmonsová měla k dispozici dýchací přístroj, jenž našli ve své kapsli a Fitz jí ho přenechal). Coulson s celým týmem zahajují útok na základnu Cyberteku, osvobozují všechny supervojáky držené Stonožkou a Garettem proti své vůli včetně Mikea Petersona a celou organizaci ničí. John Garett v boji umírá Coulsonovou rukou. Nick Fury, který je oficiálně mrtvý, jmenuje Coulsona ředitelem a předá mu všechná zbylá data z S.H.I.E.L.D.u. a sám odchází do ústraní. V poslední scéně první série Coulson zahlídne symboly vyryté Garettem, což u něj funguje jako nějaká spoušť a on sám začne rýt stejné symboly.", "section_level": 1}], "src_summary": "První řada amerického televizního seriálu \"Agenti S.H.I.E.L.D.\" na motivy organizace S.H.I.E.L.D. od Marvel Comics se zaměřuje na Phila Coulsona, postavu která zemřela ve filmu Avengers a znovu ožil. Kolem jeho oživení se točí celá první řada, která se také soustředí na jeho tým agentů. Byla vysílána na americké televizní stanici ABC od 24. září 2013 do 13. května 2014. Řada má celkem 22 dílů.", "tgt_summary": "《神盾局特工》第一季(英语:\"Agents of S.H.I.E.L.D.\" Season 1)在2013年9月24日至2014年5月13日间于ABC首播,是根据漫威漫画中的组织神盾局(国土战略防御攻击与后勤保障局)改编,故事围绕在探员菲尔·考森(克拉克·格雷格饰演)与其团队的故事,由乔斯·温登、杰德·温登与茉莉莎·谭雀罗兰开创。", "id": 2981767}
{"src_title": "Ašvinové", "tgt_title": "双马童", "src_document": [{"title": "Motivy.", "content": "Podle Rgvédu překonávají Ašvinové svým vozem každý den celé nebe a zemi, některé zmínky dokonce naznačují že jejich vůz je totožný se sluncem. Slunce má védských textech často dvě formy, jednu denní a bílou a druhou noční a černou, Rgvédský hymnus 6.9 tak hovoří o bílém (\"ardžuna\") a černém (\"kršna\") dni, což se odráží v Mahábháratě kde je válečník Ardžuna doprovázen vozatajem Kršnou. V rgvédském hymnu 10. 39 jsou Ašvinové vzýváni aby přijeli se svým vozem a mohla se tak zrodit Ušas – nový úsvit a dva krásné Vivasvánovy dny – tedy bílý a černý. V jiných textech je denní slunce běžným sluncem, zatímco nočním sluncem je oheň, takže dvojici tvoří Súrja a Agni, jindy zase Mitra a Varuna.  Rgvédský hymnus 10. 17 označuje za matku Ašvinů bohyni Saranjú a boha Vivasvána a naznačuje mýtus rozpracovaný v pozdějších textech. Podle toho Saranjú nejprve porodila dvojčata Jamu a Jamí a poté vytvořili svoji dvojnici Savarná, které přenechala děti, a sama se promněnila v klisnu. Poté co Vivasván zjistil pravdu proměnil se v hřebce a když svoji manželku nalezl zplodil s ní Ašviny. Prakticky stejný mýtus je opakován ve Vájupuráně a Višnupuráně, kde však jako rodiče Ašvinů vystupují Saňdžňa a Súrja. Jiné zmínky v pramenech je označují za potomky Djause, oceánu či Púšana.  Podle rgvédských hymnů 1.112 a 1.116-119 zachránili a vyléčili Ašvinové celou řadu lidí, převážně ršiů, védských mudrců a pěvců. Bhudžju a Rébhu zachránili před utopením nepřáteli, Atriho z ohnivé jámy, vyléčili Rdžrásrovu slepotu, Čjavanovi vrátili mládí a zmrzačenému koni Višpalovi nahradili holenní kost železnou protézou. O Čjavanově omlazení vypráví také Mahábhárata. Mudrc se z vděčnosti za toto dobrodiní postavil Indrovi, který považoval Ašviny za nehodné účasti na sómové oběti a silou své askeze vytvořil démona jménem Mada „opojení“, který Indru přinutil aby blížence k rituálu připustil.  Podle rgvédského svatebního hymnu 10.85 byli Ašvinové družby či neúspěšnými nápadníky při svatbě Súrji, dcery Slunce, se Sómou, bohem měsíce. Podobný mýtus je znám i v lotyšské tradici kde se Dieva dēli snaží získat ruku Saules meita „dcery Slunce“, ale tu získá Mēness – Měsíc. V mnoha hymnech je však uvedeno že Súrja byla manželkou obou Ašvinů a že si je sama vybrala. Podle Aitaréja bráhmany ji získali za manželku namísto Sómy, když navrhli že její ruka bude odměnou za výhru v závodu. Manželství s ní, archetypální védskou manželkou, je spojuje i se svazkem muže a ženy – jsou vzýváni aby vezli novomanželku ve svém voze, pomáhají milencům ve vzájemném shledání, nechali eunuchovu ženu porodit dítě a jalovou krávu dávat mléko. Ašvinové jsou společně s Mitrou, Varunou a Indrou vzýváni v mittanijských smlouvách jako jejich garanti. Motiv Ašvinů jako strážců přísahy se objevuje několikrát i v Rgvédu, pozdější text zvaný Nirukta, obsahující různé lidové etymologie, vykládá Nasátja jako „ne falešný, ne-nepravdivý“. Řečtí Dioskúrové byli také považováni za strážce přísah. Asko Parpola také přikládá Ašvinům pohřební funkci. Poukazuje na existenci pohřebních závodů vozů v řeckém a baltském prostředí a podobnost obětních nádob \"gharma\" s pohřebními nádobami gandhárské kultury – z Gandháry podle tradice pocházeli mudrci Kánvové, autoři mnoha rgvédských pasáží věnovaných Ašvinům.  Ašvinové hrají svojí roli i v Mahábháratě, dva z bratrů Pandúovců, hlavních hrdinů eposu, známí jako Nakula a Sahadéva jsou jejich syny. V těchto dvou postavách se odráží vlastnosti božských blíženců, i jejich pozice mezi bohy, některé motivy v díle se objevující jsou nejspíše velmi staré, jiné zase odpovídají době vzniku eposu, tedy až samotného sklonku védského období. Nakula a Sahadéva se vyznačují krásným vzhledem, skromností a úctou ke svým starším bratrům, zároveň se v některých rysech od sebe odlišují. Nakula se na dvoře krále Viráta stará o koně, je krásnější, bojovnější a připomíná tak kšatriju – válečníka, Sahadéva se stará o dobytek, je moudrý a dobromyslný a připomíná tak ideálního bráhmana. Podobný motiv se objevuje i v Řecku kde Kastór je krotitelem koní, zatímco Polydeukés je vítězem jednoho sporu při krádeži dobytka.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "V sanskrtu je jméno těchto božstev uváděno v duálu, tedy jako \"Ašviná\" či \"Ašvinau\", ve stejné formě se objevují i jejich další společná jména jako \"Násátja\" a \"Násatjau\", tedy Nasátjové, a \"Divó/dívo napátá\" „synové nebes, potomci nebes“. Lze předpokládat že všechna tato jména jsou duály eliptickými a tak například Ašviná vlastně znamená „Ašvin a jeho bratr“. Odlišná jména a původ těchto postav odráží například tento verš:  Etymologie různých jmen těchto božstev jsou následující:", "section_level": 1}, {"title": "Hypotézy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Asko Parpola.", "content": "Podle názoru indologa Asko Parpoly není kult Ašvinů původem praindoevropský, ale vznikl až v prostředí Praindoíránců obývajících na přelomu 3. a 2. tisíciletí př. n. l. území v okolí jižního Uralu. Předobrazem těchto božstev byla posádka nového vynálezu – válečného vozu, který byl objeven buď v této oblasti nebo na Blízkém východě. Od Praindoíránců se poté tento kult rozšířil k předkům Řeků a Baltů.  To že Ašvinové tvoří dvojici vysvětluje Parpola faktem že posádku válečného vozu tvořili dva muži - válečník soustředící se na boj či lov a vozataj řídící vůz a starající se o koně. Těsné sepětí této dvojice naznačuje nález hrobu kultury Sintašta (2 200 – 1800 př. n. l.) na jižním Uralu na jehož dně je pohřben válečník se zbraněmi a vozem, zatímco v horní komoře je pohřben další muž s párem koní. Ve védském náboženství je pak posádka vozu s Ašviny přímo ztotožněna.  Indoíránci uctívající dobovou formu Ašvinů později migrovali na jih kde na hranicích dnešního Afghánistánu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu okolo roku 1 500 př. n. l. Ovládli starší kulturu zvanou Baktrijsko-margiánský kulturní komplex. Zde se setkali mimo jiné s Asyřany jejichž kult nejvyššího boha Aššura je vedl k představě dvou abstraktních božstev: Mitry a Varuny, která však měla stejnou duální povahu jako Ašvinové. V důsledku toho převzala tato nová božstva královskou funkci Ašvinů.  Parpola chápe Ašviny jako božské reprezentanty dvojkrálí, které je doloženo ze Sparty, jež byla centrem kultu Dioskúrů. V indickém prostředí Džajminíja bráhmana zmiňuje že rádžpurohit – králův kněz sloužil svému pánu jako vozataj aby dohlížel na to že nespáchá žádný hřích. Pod jménem Divó napátá jsou skutečně v rgvédském hymnu 10.39 označováni jako králové, ačkoliv podle některých názorů „potomky nebes“ v tomto případě nejsou myšleni Ašvinové, ale Mitra a Varuna. Proti tomu však lze namítnout že spojení mezi vladařem a válečným vozem se opakovaně objevuje v védských náboženských i epických textech, stejně tak indoárjovská jména mittanijských králů jsou spojena s vozem.", "section_level": 2}, {"title": "Trojfunkční hypotéza.", "content": "Zastánci trojfunkční hypotézy, vytvořené Georgem Dumézilem, chápou Ašviny především jako božstva navracející mládí, zdraví a plodnost, zajišťující lásku a bohatství. Řadí je tak božstvům třetí funkce, spojené s plodností a prosperitou. Jaan Puhvel spatřuje doklad příslušnosti Ašvinů k třetí funkci i ve dvou výčtech božstev kde figurují na třetím místě:  Zmiňuje i obdobné trojice v Rgvédu a na jiném místě Atharvavédu, kde však namísto Ašvinů figurují Vasuové, skupina božstev – dárců statků, tvořících družinu Indry či Agniho. Z tohoto důvodu řadí Ašviny mezi Vasuje, ačkoliv védské texty tak nečiní.  Podle Puhvela mohl být původním Ašvinem Násatja, odpovídající řeckému Kastórovi, zatímco druhým byl Dasra/ Divó napátá, syn Djausův odpovídající Polydeukovi, synu Diovu. Mýtus o sporu mezi Ašviny a Indrou interpretuje jej jako válku funkcí, zároveň démona Madu přirovnává k severskému Kvasirovi. Za nejasný považuje vztah mýtu o zrození Ašvinů božským rodičům proměněným v koně s řeckým mýtem o tom jak Nefelé, bohyně stvořená jako dvojnice Héry, zplodila s krále Ixiónem Kentaura, předka kentaurů. Kromě démonického Nánhaithjua považuje za íránský, respektive zarathuštrický, protějšek Ašvinů také dvojici Ameša Spentů zvaných Hauhavát „Celistvost, Zdraví“ a Ameretát „Nesmrtelnost, Dlouhověkost“. Jejich spojení s vodou a rostlinami přirovnává léčivým vodám a bylinám Ašvinů jako božských lékařů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ašvinové, též Nasátjové jsou védská božstva, božští blíženci úzce spojení s koňmi. Typicky jsou vzývání jako pomocníci v nesnázích a zachránci při katastrofách, především na moři. Prosebníku mohou pomoci tím že mu darují poklady či jej zachránit před smrtí či zraněním v bitvě, jako lékaři bohů lečí nemoci, zmrzačení, navrací mládí a střeží nesmrtelnost. V Rgvédu zaujímají poměrně významné místo, je jim věnováno přes padesát hymnů čímž se řadí hned za Indru, Agniho a Sómu. Ašvinové se od sebe vzájemně liší a to jak svojí povahou tak nejspíše i svým původem, zatímco jeden je válečníkem, druhý vozatajem, méně bojovným ale nadaným kouzelnou mocí. Jméno \"Ašvin\" „mající koně“, respektive \"Násatja\" „zachránce“, se nejspíše původně vztahovalo k jednomu, respektive druhému, z páru. Nejstarší zmínka o nich pochází již z mittanijských smluv přibližně z roku 1380 př. n. l., které je zmiňují jako \"Na-ša-at-ti-jas\", ze zarathuštrické literatury je známo jméno \"Nanhaithja\", které označuje blíže neurčeného daévu, tedy démona, zmiňovaného společně s Indarou, tedy védským Indrou, a Saurvou, védským Šarvou-Rudrou. Především však mají svůj protějšek v řeckých Dioskúrech a baltských Dieva dēli a Ašvieniai.", "tgt_summary": "双马童(梵语:अश्विन;IAST:,音译为阿湿波,字面意思为“驯马者”,按另一些解释,则为“马所生的”)是婆罗门教-印度教中的一对双子神。", "id": 1620224}
{"src_title": "Baby Driver", "tgt_title": "玩命再劫", "src_document": [{"title": "Produkce.", "content": "Scenárista a režisér Edgar Wright se poprvé dostal k projektu v roce 1994. Filmový originál adaptoval do hudebního videoklipu hudební skupiny Mint Royale k písničce „Blue Song“, ve kterém hrál hudbu-milujícího řidiče skupiny vykrádačů bank Noel Fielding. Videoklip je krátce ukázán ve filmu, když hlavní postava přepíná televizní programy. Inspirace pro film vznikla z filmů \"Na svobodě\", \"Bod zlomu\", \"Gauneři\" a \"Nelítostný souboj\".", "section_level": 1}, {"title": "Casting.", "content": "Produkce filmu byla oznámena v červenci roku 2014. Ansel Elgort si musel při konkurzu vybrat jednu písničku a odzpívat jí na playback. Vybral si písničku „Easy“ od The Commodores. Do dalších rolí byli zvažováni Emma Stone, Michael Douglas, Lily James, Jamie Foxx. V říjnu roku 2015 podepsal smlouvu na roli jednoho ze členů gangu herec Jon Hamm. V listopadu bylo oznámeno, že Kevin Spacey si zahraje kriminálníka a vedoucího skupiny. V prosinci bylo potvrzena herečka Eiza Gonáles. Jon Bernt byl obsazen v únoru roku 2016.", "section_level": 2}, {"title": "Přijetí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tržby.", "content": "Film vydělal k 19. říjnu 2017 107,8 milionů dolarů v Severní Americe a 118,8 milionů dolarů v ostatních oblastech, celkově tak vydělal 226,6 milionů dolarů po celém světě. Rozpočet filmu činil 34 milionů dolarů. V Severní Americe byl oficiálně uveden 26. června 2016. Za první víkend docílil druhé nejvyšší návštěvnosti, kdy vydělal 21 milionů dolarů. Na první místě se umístil animovaný film \"Já, padouch 3\", který utržil 72,4 milionů dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Recenze.", "content": "Film získal pozitivní recenze od kritiků. Na recenzní stránce Rotten Tomatoes získal z 288 započtených recenzí 93 procent s průměrným ratingem 8,1 bodů z deseti. Na serveru Metacritic snímek získal z 52 recenzí 86 bodů ze sta. Na Česko-Slovenské filmové databázi snímek získal 73%.", "section_level": 2}], "src_summary": "Baby Driver je americko-britský akční hudební thriller z roku 2017. O režii a scénář se postaral Edgar Wright. Ve snímku hrají hlavní role Ansel Elgort, Kevin Spacey, Lily James, Jon Bernthal, Eiza González, Jon Hamm a Jamie Foxx.Film měl premiéru na Filmovém festival South by Southwest 11. března 2017 a do kin byl oficiálně uveden 28. června 2017. Film je znám díky akci, která je synchronizovaná s hudbou.", "tgt_summary": "是一部2017年英国和美国合拍的动作犯罪片,由艾德格·莱特执导和编剧。电影主演包括安索·艾格特、凯文·史贝西、莉莉·詹姆斯、强·柏恩瑟、艾莎·冈萨雷、乔·汉姆与杰米·福克斯。剧情叙述一名年轻的车手被迫为犯罪集团合作,以使自己离开犯罪的世界。", "id": 2782600}
{"src_title": "Registrované partnerství na Kypru", "tgt_title": "塞浦路斯民事同居", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V r. 2010 indikoval tajemník kyperského Ministerstva vnitra Lazaros Savvides, že by vláda měla začít zvažovat legalizaci stejnopohlavního manželství na ostrově.  Toto následovalo oznámení ministryně vnitra Eleni Mavrou, že její úřad již zpracoval parlamentní návrh zákon o registrovaném partnerství, který považuje za přijatelnější cestu, než sňatek pro páry stejného pohlaví. Vláda pak následně tento návrh podpořila. V březnu téhož roku nově zvolený prezident Nicos Anastasiades a jeho vláda znovupotvrdili svoji podporu návrhu zákona. V listopadu 2013 potvrdil ministr vnitra Socratis Hasikos, že návrh zůstane součástí vládní agendy, a že bude podroben přezkumu ze strany všech ministerstev. Hlasování parlamentu mělo proběhnout již v dubnu 2014. Nicméně až do června 2014 se nestihl zákon ani předložit. Podle ministerského tajemníka Constantina Nicolaida měly být veškeré práce na návrhu dokončeny již v dubnu, což se ale nestalo. Všechny politické strany obdržely kopii návrhu s žádostí o prostudování do druhého sjezdu v září. Hasikos nechtěl přejít k hlasování, dokud nebude mít jistotu, že návrh podpoří všechny politické strany.  V březnu 2014 se představitel Kyperské pravoslavné církve arcibiskup Chrysostomos II. ostře vymezil proti veškerým snahám přiznat homosexuálním párům právo na registrované partnerství nebo na manželství a zurgoval všechny církve, aby zaujaly jednoznačný postoj proti homosexualitě a sekulárním vládám narušujícím \"morální integritu\" prostřednictvím přiznávání rovných práv homosexuálům: \"Když kupříkladu vláda nelegalizuje jenom registrované partnerství, ale i \"homosexuální manželství\", pak by žádná církev neměla váhat nad odsouzením homosexuality.  6. května 2015 přijala návrh zákona o registrovaném partnerství \"pro všechny\", který párům žijícím v něm dává většinu práv a povinností plynoucích z manželství. 6. června 2015 vládnoucí Demokratické shromáždění taktéž podpořilo zákon o registrovaném partnerství. První čtení návrhu proběhlo 18. června 2015. 1. července 2015 se parlament rozhodl přejmenovat navržený název právního rámce na \"registrované partnerské soužití\". Druhé čtení bylo záměrně naplánováno na 9. července, ale nakonec se odsunulo na podzim. Druhé a třetí čtení návrhu proběhlo 26. listopadu 2015 se závěrečným hlasováním, kde byl přijat v poměru hlasů 39:12. 3 poslanci se zdrželi. V promulgačním listu byl nový zákon publikován 9. prosince 2015 a ten samý den se stal také účinným.", "section_level": 1}, {"title": "Statistiky.", "content": "Prvním registrované partnerství spolu uzavřely 29. ledna 2016 dvě ženy. K prvnímu uzavřenému registrovanému partnerství se svatebním obřadem došlo 4. března 2016 mezi dvěma muži v hlavním městě Nikósie.  Do 18. dubna 2016 uzavřelo registrované partnerství celkem 8 párů.  Od ledna do října 2016 bylo sezdáno celkem 70 homosexuálních párů v zemi.  Registrované partnerství je velmi populární i u heterosexuálních párů. Do srpna 2017 reprezentovaly heterosexuální páry 70 % všech uzavřených registrovaných partnerství. Homosexuálních párů bylo 30 %.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejné mínění.", "content": "Podle Eurobarometru 2006 souhlasilo s legalizací stejnopohlavního manželství pouze 14 % Kypřanů, což byla tou dobou třetí nejnižší hodnota v rámci členských zemí EU (pouze v Litvě a Rumunsku byla ještě nižší). V roce 2015 se v Eurobarometru vyslovilo pro stejnopohlavní manželství 37 % respondentů, zatímco 56 % bylo proti.  S registrovaným partnerstvím párů stejného pohlaví souhlasilo v anketě z roku 2014 53,3 % Kypřanů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kypr umožnil homosexuálním párům uzavírat registrované partnerství od 9. prosince 2015, čímž právně uznal jejich svazky. Návrh zákona o registrovaném partnerští přijal kyperský parlament 26. listopadu 2015. Zákon se stal účinným 9. prosince 2015 po zveřejnění v promulgačním listu.", "tgt_summary": "塞浦路斯自2015年12月9日起允许同性伴侣登记民事同居而承认同性结合。2015年11月26日塞浦路斯议会通过了民事同居的法案。法律刊载于官方公报后在2015年12月9日起生效。", "id": 1538318}
{"src_title": "Uummannaq", "tgt_title": "烏瑪納克", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ostrov Uummannaq nebyl osídlen až do roku 1763, když přišli obyvatelé východního pobřeží Grónska a založili osadu s názvem Ũmañak. V roce 1804 se oficiální název změnil na Ũmának, později podle Dánů na Omenak. Tento název zůstal až do roku 1979; tehdy byla vyhlášena autonomie Grónska a název města byl změněn na Umanak, avšak ještě stejný rok na Umanaq. Oficiální název Uummannaq byl přijat v roce 1981.  Název Uummannaq znamená \"(město) ve tvaru srdce\". Je pojmenován po stejnojmenné hoře za městem.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Uummannaq se nachází asi 590 km severně od severního polárního kruhu na stejnojmenném ostrově na břehu Umanackého fjordu. Nachází se asi 7 km severovýchodně od poloostrova Nuussuaq. Za městem se nachází i stejnojmenná hora, vysoká 1 170 m. Je velice strmá, takže není dobrá na horolezectví.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Uummannaq nemá letiště, ale heliport, nejbližší letiště, do kterého lze také z Uummannaqu letět, je letiště Qaarsut. Z místního heliportu lze také letět do Ikerasaku, Illorsuitu, Niaqornatu, Nuugaatsiaqu, Saattutu a Ukkusissatu. V Uummannaqu se nachází také lodní přístav.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Děti v Uummannaqu věří, že u zálivu Spraglebugten na západě ostrova žije Santa Claus. Byl tu vybudován dům s názvem \"Santa's Castle\", který je oblíbenou turistickou atrakcí.  V roce 2008 vydala zpěvačka KT Tunstall ve svém albu Tiger Suit píseň s názvem \"Uummannaq Song\", která byla inspirována jejím výletem v září 2008 do Uummannaqu.", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "Uummannaq je třetím největším městem Qaasuitsupu. Do roku 2015 byl jedenáctým největším městem Grónska, ale díky klesání počtu obyvatel v Nanortaliku je nyní Uummannaq desátým největším městem v Grónsku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Uummannaq (někdy počeštěno jako Umanak, zastarale Umanaq, Ũmañak, Ũmának, ) je město v kraji Avannaata v Grónsku. V roce 2018 tu žilo 1 359 obyvatel, takže je to druhé největší město kraje Avannaata a deváté největší město Grónska.", "tgt_summary": "乌玛纳克(Uummannaq)是格陵兰西部的城市,人口约1,500人。", "id": 1114920}
{"src_title": "Chřástal wakeský", "tgt_title": "威克島秧雞", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Chřástal wakeský dosahoval velikosti mezi 22 až 25 centimetry, jednalo se o malý druh. Křídla, přičemž jedno dosahovalo velikosti 8,5 až 10, cm, atrofovala. Tělo tohoto ptáka bylo zabarveno olivově hnědě, hlava potom dosahovala tmavšího odstínu. Duhovka měla červenou barvu. Hrdlo bylo zbarveno bíle, krk byl šedavý a níže zbarvení přecházelo do popelavě hnědé. Přes spodní stranu těla se také táhlo několik bělavých pruhů. Zobák byl zbarvený hnědě, stejného odstínu potom dosahovaly končetiny. Juvenilní jedinci byli tmavě černohnědí, na spodní straně těla dosahovalo zbarvení světlejších odstínů. Tomuto druhu se podobal jiný chřástal − chřástal páskovaný (\"Gallirallus philippensis\").", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Chřástal wakeský žil na atolu Wake, jednalo se o tamní endemit. Obýval tu křovinaté oblasti. Usadil se v oblastech tvořených pandány (\"Pandanus\"), které pokrývají velkou část ostrova, a také rostlinami náležících do rodu \"Sesuvium\" (tlustobýl). Žil zde všežravě: ze živočišné potravy se živil například ještěrkami či bezobratlými (například hmyz, měkkýši), rostlinnou složku potom tvořila kupříkladu semena. Ptáci potravu získávali jejím vyhrabáváním ze sypké půdy. Jeden americký voják popsal, jak tento druh ulovil korýše: rychle se k němu připlížil a bleskově mu uštědřil několik ran zobákem. O sociálním chování nebylo zjištěno mnoho informací. Jednalo se o zvědavá zvířata, která se nebála lidí.  Rozmnožování připadalo na období mezi červencem (námluvy a samotný akt páření) a srpnem; jestliže však byly podmínky příznivé, pářit se mohli i dvakrát. Vyvinul se u nich společný systém chovu, kdy například skupiny ptáků bránily mláďata proti predátorům (nepřáteli vajec a mláďat byli krabi náležící do rodu \"Coenobita\" či potkani). Jedna generace trvala 3,4 roku.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhynutí.", "content": "Během prvních desetiletí dvacátého století vnikly na ostrov americké vojenské jednotky, to však pro ptáky nepředstavovalo problém. Pravděpodobně jim nevadila ani introdukce krys: druh totiž koexistoval s krysou ostrovní (\"Rattus exulans\"). Ještě před druhou světovou válkou se jednalo o hojného ptáka. Během druhé světové války byl však ostrov Wake násilně obsazen japonským vojskem. Během následujících roků 1942 až 1945 sloužili tito ptáci japonským vojákům jako potrava, chřástalové navíc nepovažovali lidi za nebezpečné, nehledě k tomu, že pokud se k jejich lovu připojilo vojáků více, chřástal neměl ani šanci utéct. Populace potom byly ničeny při bouřkách. Během války nakonec došlo k bombardování ostrova, a na jejím konci, roku 1945, už z atolu chřástalové vymizeli. Mezinárodní svaz ochrany přírody prohlásil druh chřástal wakeský za vyhynulý. Exempláře vlastní muzea v Tringu, Washingtonu a New Yorku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chřástal wakeský (\"Hypotaenidia wakensis\", zastarale \"Gallirallus wakensis\") je vyhynulý druh chřástalovitého ptáka z rodu \"Hypotaenidia\". Jednalo se o monotypický taxon. Žil na atolu Wake.", "tgt_summary": "威克岛秧鸡(\"Gallirallus wakensis\")是太平洋威克岛特有的一种不能飞及已灭绝的秧鸡。牠们只在威克及威尔克斯上生活。由于皮尔被100米长的水道阻隔,故牠们没有在此岛上出没。", "id": 2909594}
{"src_title": "Barbara Waltersová", "tgt_title": "芭芭拉·沃尔特斯", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V první polovině 50. let nastoupila do televizní stanice WNBT-TV v New Yorku (součást sítě NBC). Začínala v oddělení marketingu, ale brzy začala produkovat čtvrthodinový pořad pro děti nazvaný \"Ask the Camera\". Televizi však opustila za dramatických okolností, když ji její šéf obtěžoval a posléze napadl jejího partnera. Připravovala poté reportáže pro \"The Morning Show\" na CBS, aniž by však byla na obrazovce. Na čas pak přešla do tištěných médií, pracovala pro měsíčník pro ženy \"Redbook\", ale v roce 1961 se vrátila do televize NBC. Připravovala v různých pozicích ranní magazín \"The Today Show\" a postupně se vypracovala na tzv. \"Today Girl\", která v ranní šou oznamuje počasí a různé zajímavosti. Postupně začala točit i reportáže a stále více se zabývala i politikou. Průlom v její kariéře přinesly její reportáže z návštěvy manželky prezidenta Kennedyho Jacqueline v Indii. Její popularita vzrostla a v pořadu tudíž získala více prostoru a nakonec povýšila na spolumoderátorku. Pro \"Morning Show\" pracovala až do roku 1976. Tehdy jí televize ABC nabídla, aby společně s Harrym Reasonerem uváděla večerní zprávy - \"Evening News\". Šlo o historický průlom – stala se první ženou, která v americké televizi tento post zastávala. V roce 1979 začala uvádět a produkovat nový pořad - zpravodajský magazín \"20/20\". Pořad existoval do roku 2004. Od roku 1997 začala spolumoderovat v Americe velmi populární každodenní dopolední talkshow \"The View\", spolu s Whoopi Goldbergovou, Joy Beharovou, Elisabeth Hasselbeckovou a Sherri Shepherovou. Krom toho pro ABC dělala tzv. velké rozhovory. Počínaje Richardem Nixonem vyzpovídala všechny americké prezidenty. Mezi jejími respondenty bylo i mnoho významných osobností ze světa: egyptský prezident Anvar as-Sádát, izraelský premiér Menachem Begin, íránský šáh Muhammad Rezá Pahlaví, ruští prezidenti Boris Jelcin a Vladimir Putin, britská premiérka Margaret Thatcherová, kubánský vůdce Fidel Castro, venezuelský prezident Hugo Chávez, syrský prezident Bašár al-Asad, jihoafrický prezident Nelson Mandela, indická premiérka Indira Gándhíová i český prezident Václav Havel. Zdaleka nejsledovanější byl ovšem její rozhovor s Monikou Lewinskou v době Aféry Lewinská. 78 milionů diváků je v USA dodnes rekordem. V červnu 2007 získala Waltersová v Hollywoodu svou hvězdu na chodníku slávy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Barbara Waltersová (* 25. září 1929, Boston) je americká moderátorka zpravodajských a publicistických pořadů. Proslavila se zvláště v talk show \"The View\". Třikrát získala cenu Emmy (1975, 2003, 2009)", "tgt_summary": "芭芭拉·吉儿·沃尔特斯(英语:Barbara Jill Walters,1929年-8月25日),美国广播记者、作家与电视人物。华特斯以其曾主持过许多电视节目闻名全美,包含诸如《今天》、《观点》、《20/20》与《ABC晚间新闻》。以全职主持人与新闻撰稿人身份退休后,华特斯仍偶尔会为ABC新闻报导新闻。", "id": 1288100}
{"src_title": "Typy motocyklů", "tgt_title": "摩托車類型", "src_document": [{"title": "Dělení motocyklů podle motorů.", "content": "Dělení podle charakteristik motorů, tedy podle zdvihového objemu a/nebo případně výkonu motoru je v různých zemích důležité pro kategorizaci z hlediska potřebných řidičských oprávnění pro řízení motocyklu.  Další dělení", "section_level": 1}, {"title": "Dělení podle konstrukce a použití.", "content": "První skupina kategorií v následujcím dělení se soustředuje na motocykly pro běžné použití v silničním provozu. Některé kategorie vychází z určitých typů sportovních motocyklů.", "section_level": 1}, {"title": "Bobber.", "content": "Bobber nebo také 'bob-jobe\" je odlehčený motocykl jehož úpravy zahrnují odstranění předního a zkrácení zadního blatníku a odstranění všech přebytečných části tak, aby se maximálně snížila hmotnost.", "section_level": 2}, {"title": "Cruisery a Choppery.", "content": "Cruiser je stylový motocykl napodobující klasické americké motocykly z 30.–50. let 20. století. Obvykle má motor o velkém objemu a stejné rozměry předního a zadního kola, Choopery jsou motocykly vzniklé z cruiserů. Posunují stylovost a vyladění pro vzhled ještě dále. Jsou charakteristické nízkým posedem, různou velikostí kol, extrémním náklonem přední vidlice. Na obou typech těchto strojů bývají vysoká řídítka a stupačky posunuté před sedadlo jezdce. Nejde o typy motocyklů které jsou příliš obratné, nebo pohodlné pro dlouhou jízdu.", "section_level": 2}, {"title": "Naháči.", "content": "Motocykly klasického vzhledu obvykle bez kapotáže. Jedná se o univerzální stroje vhodné jak do města tak na cestování. Posed je více vzpřímený. Univerzálnost vede k tomu, že v žádné oblasti nevyniká.", "section_level": 2}, {"title": "Supersporty.", "content": "Stroje vycházející ze silničních sportovních motorek. Jsou upraveny pro pohodlnější použití, ale důraz se klade především na velký výkon. Obvykle bývají kapotované a jejich geometrie je uzpůsobena pro jízdu ve vysokých rychlostech (nízká řídítka, stupačky posunuté dozadu za úroveň předního okraje sedla).", "section_level": 2}, {"title": "Cestovní motocykly.", "content": "Také se nazývají cesťáky a supercesťáky. Motocykl stavěný pro dlouhé tratě a spíše kvalitní silnice. Obvykle jde o velké stroje vybavené kapotáží a luxusní výbavou na dlouhé cesty.", "section_level": 2}, {"title": "Scramblery.", "content": "Scramblery jsou stroje vycházející ze silničních motocyklů klasického/retro vzhledu, s potenciálem jízdy i v lehčím terénu. Posed je o něco vyšší než u naháčů, stejně tak i zdvih odpružení. Pro scramblery jsou dále typická širší a vyšší řídítka a špalkové pneumatiky.", "section_level": 2}, {"title": "Endura.", "content": "Též cestovní, nebo silniční endura. Vychází z terénních strojů a jsou uzpůsobené pro provoz na silnicích. Zůstávají jim vlastnosti původních motocyklů určených do terénu. Komformní a vysoké pérování, širší řídítka, celkově lehčí konstrukce a kola.", "section_level": 2}, {"title": "Sportovní stroje.", "content": "Jde o více specializované motocykly pro různé sportovní disciplíny:", "section_level": 2}, {"title": "Speciální kategorie motocyklů.", "content": "Určité kategorie mohou a nemusí být z některých hledisek řazeny mezi motocykly. To ovlivňuje požadavek na řidičská oprávnění a například i možnost jejich použití na stezkách pro cyklisty.", "section_level": 1}, {"title": "Skútr.", "content": "Skútr je charakterizován malými koly a kapotáží s podlážkou. Před sedadlem je volný prostor pro snadnější nastupování a řidič díky tomů může sedět na skútru podobně jako na židli. Často bývá vybaven automatickou převodovkou a někdy i automatickou spojkou. Typické určení je pro přepravu v rámci městské aglomerace, nebo na krátké vzdálenosti. Obvykle mívají maloobjemové motory, které spolu s jednoduchým ovládáním umožňují řízení i mladším uživatelům. Kategorie skútr zasahuje ale i širší okruh. Existují i skútry určené pro delší cestování vybavené výkonnějšími motory.", "section_level": 2}, {"title": "Mopedy.", "content": "Pojem je odvozen ze zkratky „motocykl s pedály“. Moped je de fakto kombinace motocyklu a bicyklu. Je charakterizován motorem o malém objemu a pedály místo stupaček. Typickými zástupci kategorie mopedů je Babetta nebo Stadion.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rozdělení motocyklů na typy motocyklů, nebo kategorie se stále vyvíjí. U konkréktních výrobků se může zařazení lišit podle různých zdrojů, výrobců i jejich přístupů k dělení. Ani charakteristika motocyklu jako jednostopého vozidla není zcela jednoznačná, protože některé motocykly tomuto kritériu nemusí vyhovovat. Kategorie motocyklů mohou být důležité z pohledu požadovaného řidičského oprávnění.", "tgt_summary": "摩托车的类型有很多种分类方式,各国法律一般是以引擎动力、排气量和限速的方式来分类,摩托骑士则更热衷于以摩托车的机械构造、外观设计和实际用途来进行分类。", "id": 2248423}
{"src_title": "Metro v Bilbau", "tgt_title": "畢爾包地鐵", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná historie.", "content": "Nápad o vybudování podzemní dráhy v Bilbau přišel už v roce 1920. Kvůli ekonomické krizi a občanské válce byl projekt definitivně zrušen.  V roce 1971 vláda vytvořila komisi, která měla vyhodnotit, co potřebuje doprava v Bilbau. V roce 1976 byl vytvořen Creditrans. V též roce byly vytvořeny 2 návrhy. O rok později byl vytvořen projekt na vybudování metra, nicméně proti tomu se vznesla spousta námitek a neshody mezi různými institucemi jej ukončily. V roce 1985 byly stavební plány změněny a byl vytvořen nový projekt. Nakonec v roce 1987 baskická vláda schválila plán vybudování a financování metra.", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Systém metra byl považován za nejlepší způsob, jak zlepšit problémy s přetížením ve vyvíjejícím se a obnovujícím se městě. Smlouva o podzemním metru v Bilbau byla udělena architektům siru Normanovi Fosterovi a partnerům v roce 1988 po otevřené soutěži. Téhož roku byla v Erandiu otevřena první stanice metra na stávající železniční trati Bilbao–Plentzia. V roce 1989 začala výstavba v centru města, kde bylo hlavní náměstí Moyúa zavřeno pro chodce až do roku 1997. Výstavba byla obzvláště komplikovaná v sousedstvích částí Deusto a San Inazio, kde výkopové a krycí tunelové výkopy poškodily některé budovy, byly velmi hlučné a způsobily vážná narušení provozu. Tato metoda výkopu byla v kontrastu s tunelovými vyvrtávači používanými jinde ve městě.", "section_level": 2}, {"title": "Linky a stanice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Linka 1.", "content": "Etxebarri (~L2) • Bolueta (~L2) • Basarrate (~L2) • Santutxu (~L2) • Casco Viejo (~L2, L3) • Abando (~L2) • Moyua (~L2) • Indautxu (~L2) • San Mames (~L2) • Deusto (~L2) • Sarriko (~L2) • San Inazio (~L2) • Lutxana • Erandio • Astrabudua • Leioa • Lamiako • Areeta • Gobela • Neguri • Aiboa • Algorta • Bidezabal • \"Ibarbengoa-Getxo\" • Berango • Larrabasterra • Sopelana • Urduliz • Plentzia", "section_level": 2}, {"title": "Linka 2.", "content": "Basauri • Ariz • Etxebarri (~L1) • Bolueta (~L1) • Basarrate (~L1) • Santutxu (~L1) • Casco Viejo (~L1, L3) • Abando (~L1) • Moyua (~L1) • Indautxu (~L1) • San Mames (~L1) • Deusto (~L1) • Sarriko (~L1) • San Inazio (~L1) • Gurutzeta/Cruces • Ansio • Barakaldo • Bagatza • Urbinaga • Sestao • Abatxolo • Portugalete • Peñota • Santurtzi • Kabiezes  Santurtzi • Mamariga", "section_level": 2}, {"title": "Linka 3.", "content": "Kukullaga • Otxarkoaga • Txurdinaga • Zurbaranbarri • Casco Viejo (~L1, L2) • Uribarri • Matiko", "section_level": 2}], "src_summary": "Metro Bilbao (španělsky: \"Metro de Bilbao\", baskicky: \"Bilboko Metroa\") je síť metra v Bilbau. Dvě hlavní linky (L1 a L2) tvoří písmeno „Y“.", "tgt_summary": "毕尔包捷运(;)是位于西班牙巴斯克自治区毕尔包的捷运系统。2013年时,毕尔包捷运路线总长度为43.31公里,共有41个车站,其中地下25站、地上16站。毕尔包捷运是西班牙第四个捷运系统,乘客数则位居西班牙第三位。毕尔包捷运第一条通车的路线通车于1995年。毕尔包捷运以其现代的设计而闻名。", "id": 1707383}
{"src_title": "Ozbrojené síly SSSR", "tgt_title": "苏联武装力量", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Rudá armáda byla založena roku 1922 z \"rudých\" oddílů za občanské války. Měla prosté uniformy a důstojníci prosté tituly. Roku 1925 byla opět zavedena dvou- až čtyřletá vojenská povinnost od 21 (později od 19) let a roku 1935 zavedl Stalin opět důstojnické hodnosti, povinnost zdravit a další atributy předrevoluční armády. V letech 1937-1939, za velkých stalinských čistek byli odvoláni tří z pěti maršálů, 13 z 15 velitelů armád, téměř všichni velitelé divizí a brigád, asi polovina velitelů pluků a 85 z 90 členů Nejvyšší válečné rady. Celkem bylo odvoláno přes 34 tisíc vysokých důstojníků, z nichž 70% bylo odsouzeno do GULAGu a mnozí zastřeleni. Důvodem byl Stalinův strach z případného vojenského povstání nebo převratu, značné oslabení armády se však projevilo katastrofálně při přepadení SSSR v roce 1941.", "section_level": 1}, {"title": "Přepadení 1941.", "content": "V okamžiku přepadení armádami Osy 22. června 1941 měla sovětská armáda asi 20 tisíc tanků, zdaleka nejvíc na světě. Měla asi 17 tisíc letadel, 34 tisíc děl a asi 5,7 milionu vojáků, z toho 2,8 milionu v západních oblastech země. Mobilizační plány počítaly až se 7,85 miliony vojáků. Dělila se na čtyři fronty, 27 armád, 62 střeleckých, 13 jízdních, 61 tankových a 29 motorizovaných sborů, vedle dalších pomocných oddílů. Přesně promyšlený přepad asi 3 milionů dobře vycvičených německých vojáků a asi 600 tisíc jejich spojenců, který Stalin dlouho pokládal za pouhou provokaci, způsobil sovětské armádě milionové ztráty a ústup fronty až o 400 km, přestože se její jednotky odhodlaně bránily. V prosinci 1941 byla většina tanků na obou stranách vyřazena z boje, sovětská armády ztratila téměř 4,5 milionu vojáků a 21 tisíc letadel.  Sovětské vedení pochopilo, že jde do tuhého, a změnilo režim i rétoriku: Stalin povolal jako svého zástupce maršála Žukova, omezil pravomoc politruků, přestal se používat pojem \"třídního boje\" a mluvilo se důsledně o obraně vlasti, dokonce \"svaté Rusi\". Utlumilo se pronásledování pravoslavné církve a část vězňů byla propuštěna do armády. Když se Stalin od agentů z Tokia dozvěděl, že Japonsko neplánuje útok na SSSR, přesunul velkou vojenskou sílu z východu k Moskvě a od 5. prosince zatlačil Wehrmacht až o 250 km zpět. Během roku 1942 už přicházely k jednotkám podstatně modernější zbraně, tanky T-34, letadla Jakovlev Jak-9, Lavočkin La-5 nebo později Lavočkin La-7, kdežto Hitler musel část svých armád přesunout na západní frontu.", "section_level": 2}, {"title": "Na cestě k vítězství.", "content": "K určitému zlomu došlo na přelomu roku 1942/3, když se ani po půlročním obléhání Nemcům nepodařilo dobýt Stalingrad a sovětská armáda naopak celou Paulusovu armádu obklíčila a zajala. Německá armáda se musela dát na ústup, který se ještě pokusila odvrátit v bitvě u Kurska. I zde byly sovětské ztráty podstatně vyšší než německé, sověti je však dokázali rychle nahradit, zčásti z amerických dodávek, kdežto Německo žádné velké rezervy nemělo. Přes houževnatý odpor, hlavně na německém území, nebylo už o výsledku války mnoho pochybností a po několikatýdenní pauze před Varšavou, kde probíhalo povstání, se sovětská armáda v květnu 1945 probojovala až do Berlína.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ozbrojené síly SSSR (, \"Vooružionnyje Sily SSSR (VS SSSR)\") zahrnovaly armádu, námořnictvo a různé pomocné sbory Sovětského svazu, jejichž cílem bylo zajistit obranu země před případnou agresí, ochrana suverenity země a celistvosti hranic. Během celé své existence od vzniku v roce 1922 až do rozpadu SSSR patřily mezi nejpočetnější a nejsilnější na světě. Vrcholem jejich působení byl lví podíl na porážce nacistického Německa a jeho spojenců ve druhé světové válce 1939-1945 (ze sovětského hlediska ve Velké vlastenecné válce 1941-1945). Vedle toho však uskutečnily i řadu tažení agresivních: (1939 Polsko, 1939-1940 Zimní válka ve Finsku, 1940 Pobaltí, 1979 Afghánistán) i vnitropolitických zásahů v zemích Varšavské smlouvy (1953 v Berlíně, 1956 v Maďarsku a Polsku, 1968 v Československu a dopustily se za svou existenci mnoha zločinů). Navzdory rozpadu SSSR v roce 1991 existovaly sovětské ozbrojené síly fakticky až do konce roku 1993, a to v podobě \"Spojených ozbrojených sil SNS\", ačkoli formálně přestaly existovat 14. února 1992.", "tgt_summary": "苏维埃社会主义共和国联盟武装力量()是指苏维埃社会主义共和国联盟在1946年2月到1991年12月苏联解体前的武装部队,其前身为苏联工农红军和苏联红海军。", "id": 1749966}
{"src_title": "Geoinženýrství", "tgt_title": "地理工程学", "src_document": [{"title": "Možné technologie ochlazení Země pomocí slunečního geoinženýrství.", "content": "Vědci uvádějí 6 nejvíce zkoumaných technik slunečního geoinženýrství:", "section_level": 1}, {"title": "Rozprašování aerosolů do atmosféry.", "content": "O rozprašování aerosolů do atmosféry se mluví jako o nejnadějnější technice ochlazení Země. Rozprašováním aerosolů do stratosféry by mohlo dojít k podobnému ochlazení atmosféry, k jakému dochází při velkých vulkanických erupcích. Při rozprašování oxidu siřičitého by docházelo k reakci s atmosférickou vlhkostí a vznikly by aerosoly kyseliny sírové, které jsou schopné odrážet příchozí sluneční světlo. Další možnosti jsou rozprašování přímo kyseliny sírové či sirovodíku. Aerosoly by měly být rozprašovány letadly či stratosférickými balóny, ovšem v současnosti k tomuto zatím nemáme dostatečně velká letadla. Kolem této technologie ale existují mnohé nejistoty, které ukazují, že v případě, že by byly aerosoly rozprašovány pouze na severní polokouli, mohly by nastat v některých oblastech katastrofální sucha – například v Indii či v oblasti afrického Sahelu. Diskutuje se také situace, kdy by bylo náhle toto rozprašování aerosolů do ovzduší přerušeno z politických důvodů či kvůli vojenským konfliktům. V tom případě by mohlo dojít k náhlému nárůstu teploty, který by mohl být nebezpečný pro přírodu, jiná studie ale tvrdí, že by nebylo tak obtížené těmto šokům zabránit. Problematický je také následný možný výskyt kyselých dešťů. První experimentální ověření ve větším měřítku se očekává v roce 2019, menší experimenty již proběhly například v Rusku.", "section_level": 2}, {"title": "Posilování mraků nad oceány.", "content": "Druhá nejvíce diskutovaná možnost solárního geoinženýrství je posilování mraků nad oceány. Teoreticky by mohly námořní lodě rozprašovat slanou vodu do mraků nad oceány. Rozprášená voda by měla tvořit kondenzační jádra a tím zvyšovat hustotu a velikost mraků.a také způsobovat jejich rozjasňování. Předpokládá se, že podobně jako rozprašování aerosolů i tato technika by mohla být použita pouze ve velmi specifických oblastech, například v oblasti korálových útesů k jejich ochraně či například v Mexickém zálivu ke snížení síly hurikánů. Vědci však mají obavy, že lokální aplikace této metody by mohla způsobit další turbulence v současném již narušeném klimatickém systému, mohlo by docházet k změnám mořských proudů a nepříznivě by mohla být ovlivněna místní bioekologie.", "section_level": 2}, {"title": "Plodiny a budovy s vysokým albedem.", "content": "Další možnost, kterou navrhují vědci v rámci slunečního geoinženýrství je zvýšení odrazivosti budov a rostlin. V případě zastavěných ploch doporučují daleko více využívat světlé barvy, především bílou jak pro střechy budov, tak také pro vyasfaltované a vybetonované plochy. V případě budou tento návrh není příliš kontroverzní, ale na druhou stranu také ne příliš účinný – může ale výrazně pomoct při snižování účinků městských tepelných ostrovů. O hodně kontroverznější je tento návrh pro zemědělské porosty, kde se uvažuje o genetických změnách barev zemědělských plodin, což ale v realitě nebylo nikde vyzkoušeno.", "section_level": 2}, {"title": "Oceánská zrcadla.", "content": "Další, nepříliš známou metodou solárního geoinženýrství jsou tzv. oceánská zrcadla. Fungovat by tato metoda měla tak, že lodě, které brázdí oceány budou generovat mnoho mikrobublinek, které na mořském povrchu budou tvořit vrstvu, která bude mít daleko vyšší odrazivost, než normální povrch moře a díky tomu dojde k ochlazení. Ani tato metoda ale není bez problémů – největším problémem může být, že se změní množství slunečního světla, které prochází do jednotlivých vrstev mořské vody a dojde k ovlivnění života v moři a bude také ovlivněna fotosyntéza. Další studie se snažila situaci modelovat a tvrdí, že ovlivnění mořského života nebude závažné. Problémem je ovšem také množství energie, které by bylo na tvorbu mikrobublin potřeba.", "section_level": 2}, {"title": "Oslabování vysoké oblačnosti.", "content": "Nepříliš prozkoumanou možností je také oslabování účinků slunce pomocí likvidace vysoké oblačnosti - mraků typu cirrus. Tyto mraky, které se formují ve vysokých výškách a obsahují ledové krystaly sice odráží část slunečního záření, ale na druhou stranu absorbují také velké množství dlouhovlnné radiace, takže vy výsledku posilují ohřívání planety. Celkové zadržování tepla cirrusy výrazně překračuje množství tepla způsobeného zvýšenou koncentrací CO díky lidským aktivitám. Oslabování cirrusů by mohlo probíhat letecky pomocí rozsévání pouštního prachu či pylových zrn. I tato metoda však vzbuzuje velké pochybnosti, je možné, že při špatné aplikaci došlo dokonce k dalšímu oteplení a není jisté, zda by také nemohlo dojít k \"přestřelení\" na druhou stranu. Tuto metodu kritizuje také Světový fond na ochranu přírody (WWF).", "section_level": 2}, {"title": "Vesmírná stínidla (zrcadla).", "content": "Poslední reálně uvažovanou metodou je vyslání velkých zrcadel či stínících prostředků na orbitální dráhu tak, aby částečně stínily Zemi. K eliminaci současného oteplení by stačilo snížit tok slunečních paprsků o 2 %. Tato technologie se zdá být relativně méně kontroverzní, protože by měla být plně po kontrolou lidí, ale problémem je jednak to, že nejsou zatím dostupné potřebné technologie a také náklady na toto řešení by byly ohromné.", "section_level": 2}], "src_summary": "Geoinženýrství, řídčeji také geoengineering, je lidské cílené ovlivňování stavu Země, především jejího klimatu.", "tgt_summary": "地理工程学 ( Geoengineering )是运用工程手段解决现时地球问题的一门新兴学科。", "id": 2761828}
{"src_title": "2 (linka metra v Madridu)", "tgt_title": "馬德里地鐵2號線", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Linka pochází následujícími městskými obvody Madridu v severozápadně-východním směru:  Linka začíná na náměstí \"Glorieta Cuatro Caminos\", dále vede pod ulicí \"Bravo Murillo\" a \"San Bernardo\". U opery se otáčí prudce na východ a pod ulicí \"Arenal\" vede na náměstí Puerta del Sol. Dále pokračuje až do stanice Ventas pod ulicí \"Alcalá\" a následně vede pod ulicemi \"Avenida de Daroca\", \"Arriaga\", \"Avenida de Guadalajara\" a \"Paseo de Ginebra\" až do stanice Las Rosas.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První úsek linky mezi stanicemi Sol a Ventas byl otevřen dne 14. června 1924. Celý úsek probíhal pod ulicí \"Alcalá\" – z náměstí Puerta del Sol až k býčí aréně ve Ventas.  21. října 1925 byla linka prodloužena ze stanice Sol do stanice Quevedo. Následně byla otevřena 27. prosince stejného roku odbočná větev \"(Ramal)\" ze stanice \"Isabel II\" (dnes Ópera) k železniční stanici \"Norte\" (dnes Príncipe Pío). K dalšímu rozšíření linky došlo velmi brzy – 10. září 1929 byla na severním konci linka prodloužena ze stanice Quevedo do stanice Cuatro Caminos, čímž bylo umožněno již druhé spojení této stanice s centrem města (tedy stanicí Sol).  Linka následně doznala dvou rozšíření (v roce 1932 byla otevřena další odbočná větev ze stanice Goya do stanice Diego de León pod ulicí \"Conde de Peñalver\"; v roce 1964 rozšíření ze stanice Ventas do stanice Ciuadad Lineal.), nicméně první zmíněný úsek byl v roce 1958 přiřazen k lince 4 (ta měla do té doby konečnou právě ve stanici Goya), úsek mezi Ventas a Ciudad Lineal byl připojen v roce 1970 k lince 5 krátce po jejím prodloužení do stanice Ventas.  Kromě těchto krátkodobých prodloužení zůstala původní trasa linky z roku 1929 nezměněna až do 16. října 1998, kdy byla otevřena na lince nová přestupní stanice Canal. 16. února 2007 pak došlo konečně k prodloužení linky ze stanice Ventas do stanice La Elipa. Na toto prodloužení navázalo zatím poslední rozšíření, ke kterému došlo 16. března 2011, kdy byl otevřen úsek se mezi stanicemi La Elipa a Las Rosas.  V září 2013 byla celá linka přejmenována na „Linku 2 Vodafone“ () (společně se stanicí Sol – ta byla přejmenována na „Vodafone Sol“. I kvůli kontroverzím se stanice i linka vrátily k původním jménům v červnu 2016. Podle dopravního podniku přineslo přejmenování 3 miliony eur, tzn. milion eur ročně.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz.", "content": "Linka se kříží s linkami metra 1, 3, 4, 5, 6, 7, 9 a 10. Linka 2 má ve stanici Sol přestup na příměstskou železnici Cercanías.  Linka v síti metra patří k těm s úzkým průjezdním profilem. Rozchod koleje je stejný jako v celé síti – netypických 1445 mm. Odběr proudu je realizován trolejovým vedením, pevným v celé délce linky, napětí v soustavě je 1500 V ss. Na lince jsou v současnosti provozovány soupravy řady 3000 od španělského výrobce CAF.  Celá linka se nachází v tarifním pásmu A.  Linka je pokrytá mobilním telefonním signálem v celé své trase pro uživatele operátora Vodafone.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam stanic.", "content": "Linka v současnosti prochází 20 stanicemi. Průměrná vzdálenost mezi stanicemi je 739 m.", "section_level": 2}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Na severním konci je linka považována za dokončenou a neplánuje se její rozšíření. Možné je spíše prodloužení východního konce linky východním směrem a ukončení společnou stanicí \"El Cañaveral\" s linkou 7.", "section_level": 1}], "src_summary": "Linka 2 madridského metra spojuje severní a centrální části Madridu s jeho východní částí a vede ze stanice Cuatro Caminos na severu do stanice Las Rosas na východě. Na lince se nachází 20 stanic a délka linky činí 14,1 km. Tratě jsou vybudovány jako úzkoprofilové, nástupiště mají délku 60 m na úseku Cuatro Caminos – La Elipa a 90 m na úseku La Almudena – Las Rosas. První úsek linky byl otevřen v roce 1924, k poslednímu rozšíření došlo v roce 2011.", "tgt_summary": "马德里地铁2号线()是马德里地铁的一条路线,1924年6月11日通车,来往与。后来在1926年12月27日延长至并在1929年9月1日再延长至。1932年加入了一条由往的支线,但在1958年转交至4号线。1964年路线延长至,但此段于1970年转交至5号线。1998年10月17日加入了以便和7号线延线转乘。2007年2月16日再延长至拉埃里帕站,预定将与11号线转乘,但现时未有时间表。2011年3月16日,路线再延长至。", "id": 773698}
{"src_title": "Maudgaljájana", "tgt_title": "目犍連", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Podle buddhistické tradice se narodil v brahmánské rodině ve vesnici zvané Kolita, která však je dnes neznámá, někteří spekulují, že by mohlo jít o dnešní Kul. Kolita také mělo být Maudgaljájanovo původní jméno.  V Pálijském kánonu se o něm píše, že měl modrou kůži, protože se narodil v pekle. Někteří tvrdí, že je původně míněno, že měl kůži tmavou. Ale s peklem je Maudgaljájana dáván do souvislosti často.  Prý se narodil přesně ve stejný den jak Sáriputta (původním jménem Upatisa) a měli to být přátelé od dětství. Původně oba hledali duchovní poučení u mudrce jménem Saňjaja Belatthiputta, představitele skeptické školy zvané Ajňana, která odmítala metafyzické spekulace. Podle théravádských a mahásaghigských zdrojů oba mladé chlapce duchovně neuspokojil, a proto od něj odešli, ve zdrojích tibetských a podle školy mulasarvastivada šlo naopak o velkého zasvěcence, který je vyučil v meditačních technikách, předpověděl příchod Buddhy a dva mladí žáci mu zůstali věrni až do jeho smrti.  Pak se prý oba přátelé rozdělili, s tím, že budou hledat duchovní potravu každý zvlášť a vzkáží tomu druhému, když narazí na její zdroj. K Buddhovu učení byl dle tradice nejprve přiveden Upatisa, když potkal žebravého Buddhova žáka. Vzkázal Kolitovi, že našel, co hledali, a oba se měli připojit k Buddhovi a jeho 500 žákům ve Veuvaně. Všech pět set žáků krom nich dvou dosáhlo ve stejný den osvícení. Kolita a Upatisa, nyní již zvaní Maudgaljájana a Sáriputta, dosáhli osvícení až s dvoutýdenním zpožděním. Tomuto faktu se pak buddhističtí teoretici často věnovali a různě ho vykládali - výklad sahá od teze, že oba žáci byli příliš unavení, až po dalekosáhlá zdůvodnění, že jejich pochopení bylo hlubší, proto trvalo déle, či že \"král se na cestu vypravuje déle než prostý člověk\".  Tomu odpovídá také to, že si je měl Buddha poté vyvolit za své dva hlavní žáky, což vyvolalo nespokojenost ostatních žáků. Buddha jí prý čelil poukazem na minulé životy. Od toho momentu užíval Maudgaljájana přídomek Mahá (v překladu to značí: skvělý). Měl být v hierarchii druhý za Sáriputtou, kterému byla připisována hlavně moudrost, kdežto Maudgaljájanovi \"duchovní síla\" (byl to on, kdo v první komunitě Buddhových žáků \"komunikoval s duchy a nebeskými bytostmi\").  Legendy se nejvíce zabývají jeho vítězstvím nad nágem (zhruba drakem) Nandopanandou. Velký vliv má také příběh, v němž Maudgaljájana zjistí, že jeho matka se dostala do pekla. Podle jedné verze mu Buddha řekne, že když bude dělat dobré skutky, stane se matčinou zásluhou, a to vylepší její budoucí zrození. V jiné verzi se dozví, že v jistý den v roce bytosti opouštějí peklo, lze se s nimi v tu chvíli setkat a předat jim své vlastní zásluhy, jimiž se pak mohou z pekla vykoupit. Všechny tyto příběhy měly velký vliv na jakési obnovení prastarého kultu předků v buddhismu - lidé musejí být dobří, aby vykoupili hříchy svých předků (v posledních sedmi generacích) a své zásluhy jim předávají během svátků zvaných festivaly duchů, populárních především v Číně a Japonsku (zde zvané \"bon\"). Toto pojetí mělo velmi blízko ke \"sbírkám zbožnosti\" v konfucianismu, což zřejmě umožnilo buddhismu snadněji pronikat do Číny. Někteří indologové a orientalisté také upozorňují, že příběh o Maudgaljájanově matce pomohl zlepšit postavení ženy v indické společnosti. Příběh měl také vliv literární, inspiroval například tibetský \"Epos o Gesarovi z Lingu\", kde král Gesar jde rovněž zachránit svou matku do pekla, nicméně nakonec se ukáže, že se do pekla dostala nikoli kvůli karmě vlastní, individuální, ale kvůli zlým činům svého syna. To je důležitý lokální posun, neboť Tibeťané věří v karmu kolektivní, kdežto Indové jen v individuální.  Maudgaljájana byl prý učitelem Buddhova syna Rahuly. Měl sehrát klíčovou roli při schizmatu, kdy se odštěpil Buddhův žák Devadatta a odešlo s ním mnoho žáků. Byl to zřejmě právě Maudgaljájana, kdo většinu přiměl k návratu. Připisuje se mu autorství některých abhidharmových textů (zejm. \"Dharmaskandha\" a \"Prajňáptibhásja\"), avšak bývá to často zpochybňováno.  Maudgaljájana byl nakonec zavražděn nepřátelskou sektou (v jiné verzi lupiči), což buddhisté považují za důsledek jeho karmy z minulého života, když v jedné verzi zabil své rodiče, v jiné je pouze urazil. To má také dokazovat, že žádná psychická síla nemůže karmu přemoci, na druhou stranu ani nejhorší karma neznemožňuje dosáhnout osvícení.  Některé buddhistické texty Maudgaljájanu označují za arhata, tedy toho, kdo se již znovu nezrodí, jiné ovšem tvrdí, že on a tři další Buddhovi učedníci (Mahákasjapa, Subhuti, Mahakatjajana) se znovu narodí a stanou se novými Buddhy. Jeho socha bývá ve většině buddhistických chrámů hned vedle hlavní sochy Buddhy, spolu se sochou Sáriputtovou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maudgaljájana, či též Mahá Mógallána byl indický duchovní a filozof, dle tradice Buddhův žák, druhý mu nejbližší po Sáriputtovi. Byl to zřejmě on, kdo do buddhismu vnesl uctívání předků (tzv. festivaly duchů). Někdy bývá za jeho následovníka označován Dharmagupta, zakladatel školy zvané dharmaguptaka.", "tgt_summary": "目犍连(;)也称大目犍连、没特伽罗、目犍莲,简称为目连、目莲。释迦牟尼佛的十大弟子之一,佛教、道教及民间传说的创作故事《目连救母》中的「目连」正是指此人。普遍认为说一切有部所传《阿毘达磨法蕴足论》是其作品。", "id": 1586039}
{"src_title": "Domácí božstvo", "tgt_title": "家神", "src_document": [{"title": "Starověké Řecko.", "content": "Ve starověkém Řecku byl kult domácích božstev součástí rodinného kultu. Významnou roli v něm hráli především různé hypostáze Dia. Jako \"Zeus Herkeios\", jehož přízvisko je odvozeno od \"hérkos\" „plot“, měl svůj oltář na dvoře domu, jako \"Zeus Ktésios\" „nabyvatel“ byl ctěn jako dárce bohatství a ochránce zásob a byl vzýván při rituálu \"panspermia\" jako dárce všech druhů semen. \"Zeus Melichios\" „dobrý, příznivý“ měl podobu hada s rohem hojnosti a \"Zeus Sotér\" „zachránce“ dostával první a poslední oběti při slavnostech. Oběti byly též přinášeny Dioskúrům, synům Dia, kteří měli také podobu hadů střežících dům.", "section_level": 1}, {"title": "Starověký Řím.", "content": "Ve starověkém Římě byl centrem domácího kultu oltář Vesty, bohyně krbu. Na její kult dohlíželi především ženy, během jídla jí bylo obětováno víno a pokrmy vhozením do ohně. S Vestou a krbem byli spojeni penáti, kterým bylo též obětováno jídlo vhozením do ohně. Penátům se podobají larové, původně spíše duchové místa.  S domovním prahem a vchodem do domu byla spojena božstva Limentinus a Limentina, Forculus, a Forcula.", "section_level": 1}, {"title": "Slované.", "content": "U Slovanů pochází většina dokladů o víře v ochránce domovů až z folklóru 19. a 20. století, kult \"domesticos deos\" „domácích bohů“ a \"penates\" však zmiňují již kroniky Dětmara, Helmolda a Kosmy z 11. a 12. století. V Polsku a Rusku je z 16. století doložen výraz \"domowe ubožęta\", respektive \"uboze\", ještě v 19. století pak živý ve slovenském ochránci domovů zvaném \"buožik, buožiček domácí\".  Ve východoslovanském prostředí je nejčastějším označením domácího ducha domovoj či \"děd\". Ten má různé formy podle toho kde přebývá, například \"dvorovoj\" obývá dvůr, \"chlěvnik\" chlév, \"gumenik\" stodolu, \"bannik\" lázeň a \"ovinnik\" sušárnu obilí. Škodlivým protějškem domovoje je \"kikimora\". V západoslovanském prostředí a ve Slovinsku je domácím duchem skřítek či šotek. Někdy nabývá ďábelských rysů a hospodářem je získáván pomocí černé magie, tato varianta je nazývána plivník či \"zmok\". Rozšířené je také podání o hadovi jako ochránci domu nazýváném \"hospodář\", \"hospodáříček\" či \"domovníček\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Domácí božstvo, ochránce domova či domácí duch je v mnoha archaických náboženstvích bytost ochraňující dům a rodinu která jej obývá.", "tgt_summary": "家神,台湾又称家堂佛,日本又称屋内神,是指东亚民间信仰中在家中供奉的神祇,是保护家宅的神祇,常常不限于一位。故有家堂五神、家宅六神等说法。", "id": 53555}
{"src_title": "Virginidy", "tgt_title": "室女座流星雨", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První známé pozorování Andromedid proběhlo 6. prosince 1741 v Petrohradu v Rusku. Další silná maxima roje byla pozorována v letech 1798, 1825, 1830, 1838 a 1847. Andromedidy vytvořily efektní podívanou několika tisíc meteorů za hodinu v letech 1872 a 1885, v důsledku průchodu Země přes proud kometárních trosek. Johann Julius Schmidt, který je pozoroval z Atén, řekl, že v roce 1872 se roj skládal především ze slabých (5. až 6. hvězdná velikost) meteorů převážně oranžového nebo načervenalého zabarvení. V Anglii odhalil stejné maximum, které produkovalo nejméně 58 600 viditelných meteorů v průběhu čtyř a půl hodiny, Edward Lowe. Ten konstatoval, že meteory byly mnohem pomalejší než Leonidy a poznamenal, že na severozápadě několikrát zaslechl zvuky připomínající velmi vzdálenou střelbu. V Barmě v roce 1885 bylo meteorické maximum vnímáno jako osudové znamení a skutečně byla rychle následována kolapsem dynastie Konbaung a dobytím země Británií.  27. listopadu 1885 poskytl meteorický roj příležitost pro první známou fotografii meteoru pořízenou Rakousko-uherským astronomem Ladislausem Weinekem, který zachytil 7 mm dlouhou stopu ve své pražské observatoři.", "section_level": 1}, {"title": "Současná aktivita.", "content": "Od 19. století Andromedidy vybledly tak výrazně, že již nejsou obvykle viditelné pouhým okem, i když nějaká aktivita je stále pozorovatelná každý rok v polovině listopadu vhodnými detekčními zařízeními. V posledních letech byla nejvyšší aktivita méně než tři meteory za hodinu, mezi 9. a 14. listopadem. Činnost Andromedid v listopadu pochází z nejnovějších proudů, nicméně aktivita z počátku prosince vychází z nejstarších.  4. prosince 2011 šest Kanadských radarových stanic detekovalo 50 meteorů za hodinu. Činnost pocházela pravděpodobně od proudu z roku 1649. 8. prosince 2013 oznámil odborník na meteory Peter Brown oznámil, že Canadian Meteor Orbit Radar zaznamenal výbuch meteorů Andromedid za posledních 24 hodin. Vědci předpokládají poněkud slabší návrat v roce 2018, ale silnější s maximem až 200 meteorů za hodinu v roce 2023. Canadian Meteor Orbit Radar (CMOR) také zjistil nárůst na 30 meteorů za hodinu 27. listopadu 2008.  V průběhu roku 2012 měl roj nenápadné maximum 9. listopadu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Virginidy jsou meteorický roj. Existuje mnoho velkých a menších meteorických proudů, které se vyskytují v komplexu Virginid, včetně Alfa Virginid, Gama Virginid, Eta Virginid, Theta Virginid, Iota Virginid, Lambda Virginid, Mí Virginid, Pí Virginid, Psí Virginid, a březnových Virginid, zdánlivě vylétajících ze souhvězdí Panny mezi únorem a květnem. Kolektivně trvá roj obvykle od konce ledna do poloviny dubna a do začátku května, s maximem v březnu a dubnu. Průměrná hodinová frekvence činí jeden až dva meteory. Hlavní radiant se nachází na konci ledna na jihovýchod od středu souhvězdí Lva a v centrální části souhvězdí Panny v blízkosti Spicy v polovině května.", "tgt_summary": "室女座流星雨是一个流星雨的复合体,称为室女座复合流星雨。它有许多主要的和次要的流星雨,包括室女座α流星雨、室女座γ流星雨、室女座η流星雨、室女座θ流星雨、室女座ι流星雨、室女座λ流星雨、室女座μ流星雨、室女座π流星雨、和室女座φ流星雨、还有室女座三月流星雨。大多数都是在2月到5月间从室女座辐射出来。整个集团流星持续的时间从1月下旬至4月中旬,并且可以延续到5月初;峰值在3月和4月,平均每小时平均1-2颗。主要的辐射点于1月后期从东南的狮子座移动,到5月中旬移至室女座的中心,靠近角宿一的附近。", "id": 3058868}
{"src_title": "Brvuškovití", "tgt_title": "缨小蜂科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Patří mezi nejmenší druhy hmyzu, délka těla zpravidla do 1 mm (0,3–1,7 mm). Dlouhá tykadla přesahující polovinu těla jsou umístěna daleko od sebe, blízko složeným očím; jsou bez kroužků, u samců nitkovitá s 10–13 články, u samic s paličkou na konci a 8–11 články. Křídla většinou vyvinutá, se silně redukovanou žilnatinou (žilky viditelné jen u báze křídla), dlouze obrvená; přední křídla na bázi často stopkovitě zúžená, zadní křídlo zúžené. Chodidla se čtyřmi (Mymarinae) nebo pěti články (Gonatocerinae). Tělo žlutavé až černé, nikdy není kovově lesklé. První článek zadečku často stopkatý. Larvy jsou v prvním instaru drobné a mají ocásek, později jsou zavalité.  Brvušky se vyvíjejí především ve vajíčkách křískovitých (Cicadellidae), ploštic a brouků, méně často u mšicosavých (Sternorrhyncha), vážek, rovnokřídlých, pisivek, třásněnek (Terebrantia) a dvoukřídlých.", "section_level": 1}, {"title": "Využití brvuškovitých při biologické ochraně rostlin.", "content": "Brvuška ostnohřbetková (\"Polynema striaticorne\") parazituje ve vajíčkách ostnohřbetky ovocné. Samec 1–1,1 mm velký, samice 1,2–1,3 mm. Zbarvení těla tmavě hnědé až černé, stopka zadečku, báze tykadel a nohy se světlou kresbou. Samice klade 40–65 vajíček. Přezimuje předkukla ve vajíčku hostitele. Brvuška pochází ze severní Ameriky, v 60. letech 20. stol. byla úspěšně vysazena ve vinicích v severní Itálii. Po třech letech od vysazení byla vajíčka ostnohřbetky parazitována více než z 50 % (v Gruzii 22–57 %) a do několika let po vysazení přestala ostnohřbetka škodit. V polovině 80. let 20. stol. se brvuška rozšířila i do regionů, kam nebyla vysazena a do kterých se rozšířila se stromky ze školek. V Itálii má druh tři generace v roce (v Gruzii 2–3) na rozdíl do jedné generace ostnohřbetky, čímž se zvyšuje účinnost regulace. Introdukce brvušek je nejvhodnější v jarním období, v dubnu až květnu. V ČR byla zjištěna v roce 2016 v některých sadech, kam se rozšířila patrně se stromky. Při nadměrném výskytu může být introdukce brvušek alternativou k insekticidní ochraně.  \"Alaptus auranti\" (syn. \"Parvulinus auranti\"), \"Anagrus atomus\", \"Erythmelus flavovarius\" a některé další druhy brvušek parazitují na štítence zhoubné (\"Quadraspidiotus perniciosus\"; obecný název červec San José, angl. San Jose Scale), která je hojným škůdcem na ovocných dřevinách a jejímž přirozeným nepřítelem je také parazitoid pukličník štítenkový (\"Encarsia perniciosi\") a nejvýznamnějším parazitoid pukličník žlutý (\"Aphytis proclia\").  Při biologické ochraně proti sítinovce pěnišníkové (\"Graphocephala fennahi\") lze použít vaječné parazitoidy \"Anagrus atomus\" (Linnaeus, 1767) a \"Stethynium triclavatum\" (Enock, 1909) z čeledi brvuškovití.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožený druh.", "content": "Do \"Červeného seznamu ohrožených druhů ČR\" byla jako ohrožený druh (endangered, EN) zařazena brvuška \"Mymar pulchellum\" (Curtis, 1832).", "section_level": 1}], "src_summary": "Brvuškovití (Mymaridae) je čeleď hmyzu z nadčeledi chalcidek, do které patří přes 100 rodů a více než 1400 druhů rozšířených po celém světě. Český název podle dlouhých brv na křídlech. Všechny známé druhy brvušek jsou parazitoidy, parazitují na vajíčkách hmyzu. Do čeledi patří i patrně nejmenší zástupce létavého hmyzu na světě \"Dicopomorpha echmepterygis\".", "tgt_summary": "缨小蜂科(Mymaridae)也被称为仙女蜂科(fairy wasp或fairyfly),是小蜂总科下的一个科,遍布世界温带和热带区域。缨小蜂科包含100个属和1400个物种。", "id": 780648}
{"src_title": "Enderova hra (film)", "tgt_title": "安德的游戏 (电影)", "src_document": [{"title": "Casus beli.", "content": "Padesát let před koncem filmu 2x zaútočila na Zemi mimozemská hmyzí rasa - Formíňané. Útok byl zastaven tím, že Mazer Rakham naboural svou stíhačkou do lodi královny hnízda. Zjevně při tom zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátek filmu - planeta Země.", "content": "Andrew \"Ender\" Wiggin je šesti až patnáctiletý chlapec. V blízké budoucnosti cvičí na \"Kadetské Škole\" lidské vesmírné flotily. Hlavním odznakem kadeta je čip vložený na páteř pod temeno. Ten mu odeberou a může jít domů. Než ale odejde ze školy, najde si ho parta výrostků a chce ho zbít do krve. Jelikož je mladší Ender chytřejší, jede do nemocnice zbitý do krve jeden z výrostků. U Endera doma překvapí Wigginovic rodinu \"plukovník Hyrum Graff\", který mladému Enderovi řekne, že byl přijat na \"Bitevní školu\", ležící na orbitální stanici.", "section_level": 2}, {"title": "\"Bitevní škola\" na orbitu.", "content": "\"Bonzo Madrid\" je velitelem \"týmu Salamandrů\". Pořád si chce dobírat Endera kvůli jeho mládí a výškovému rozdílu. AE Wiggin se zde také seznámí s další kadetkou a svou velkou kamarádkou - \"Petrou Arkániovou\". AE Wiggin a Petra pomohou svému Salamandrovskému týmu tak, že vystřelí ze zákrytu a AE Wiggin se dostane až do místa, kde je jasné, že vyhráli. Nicméně Bonzo je nechce vidět pohromadě a tak se zrodí vykopávkový tým - \"Tým Draků\", který dostane AE na povel a jeho vedení způsobí, že vyhraje. To se zas nelíbí Bonzovi a tak jej za dohledu dvou výrostků chce zbít, nejlépe zabít. To však AE Wiggin zase vyhraje a Bonzo to odnese zlomenou krční páteří. Ender odchází z bitevní školy zpátky na zem, a to přesto, že je její nejlepší žák. Jeho sestra ho však přesvědčí k opětovnému odletu z Naší Matky.", "section_level": 2}, {"title": "Hluboký vesmír.", "content": "Neletí však do Bitevní školy, ale do předsunuté kolonie na planetě blízké \"Termiťanskému zdrojovému světu\". Vyhraje zde několik bojových simulací, i tu poslední - avšak hned po jejím konci, kdy byla zničena Termiťanská planeta, se dozvíme, že to nebyla simulace, ale skutečný boj. Termiťanský svět je celý mrtvý. Jde si odpočnout, usne, po vzbuzení se na předsunuté planetě podívá z okna a uvidí známé místo. To se s ním tehdy na Bitevní akademii pokoušela mluvit jedna z termiťanských královen - jediná co přežila dnešní akt genocidy, nyní však umírající. Ender ji vyhledá, vezme si od ní vejce s mladou královnou uvnitř a letí jako svobodný admirál splnit, co slíbil umírající termiťanské matce - obnovit její rasu na některé z planet.", "section_level": 2}], "src_summary": "Enderova hra (v anglickém originále Ender's Game) je americký sci-fi film z roku 2013 natočený podle části stejnojmenné knižní ságy. Odvíjí se okolo osoby Andrewa Endera Wiggina.", "tgt_summary": "是一部于2013年11月1日上映美国科幻电影,根据同名小说改编,由加文·胡德执导。", "id": 1850226}
{"src_title": "Evangelický zámecký kostel", "tgt_title": "诸圣堂 (维滕贝格)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První kapli Všech Svatých dal na tomto místě postavit vévoda Rudolf I. Saský. Byla vysvěcena roku 1346 a podřízena přímo papeži, roku 1400 se stala hlavním městským kostelem. Koncem 15. století dal vévoda Fridrich III. přestavět celý zámek a s ním v letech 1490-1511 i kostel v pozdně gotickém slohu podlke návrhu architekta Konráda Pflügera. Na výzdobě se podíleli vynikjaící umělci, například řezbář Tilman Riemenschneider, malíř Albrecht Dürer a další. Roku 1502 založil Fridrich Wittenberskou univerzitu a roku 1507 ji papež potvrdil. Kostel Všech svatých se tak stal i univerzitním kostelem. V kostele kázal Luther i Melanchton, odehrávaly se zde promoce a jiné stavnosti.  31. října 1517 vyvěsil podle pověsti na boční dveře Martin Luther svých 95 tezí proti prodeji odpustků, a to jako pozvánku na univerzitní disputaci. Jak bylo zvykem, poslal je i arcibiskupovi Albertovi do Mohuče, teze však byly mezitím vytištěny a rychle se rozšířily po Německu, takže ohlášená disputace se patrně nekonala a Lutherův čin se pokládá za začátek německé protestantské reformace. Roku 1546 byl zde Martin Luther pohřben a roku 1560 i jeho nejbližší žák Philipp Melanchthon.  Za Sedmileté války dobyli Wittenberg Prusové a při obléhání a ostřelování kostel do základů vyhořel. Když bylo Sasko připojeno k Prusku, v roce 1858 nařídil král Fridrich IV., aby byl kostel důkladně opraven, a do dveří dal vyrobit bronzové veřeje s reliéfy k Lutherovým tezím. K výročí Lutherova narození roku 1883 byl kostel opět restaurován a upraven v novogotickém slohu, včetně věže. Od roku 1949 slouží kostel i jako farní a za faráře F. Schorlemmera se stal významným střediskem disidentského mírového hnutí v tehdejší NDR. Roku 1983 byla instalována nová barevná okna a v letech 1999-2000 dostal novou střechu. K výročí Lutherových tezí roku 2017 byl znovu opraven a otevřen v roce 2016.", "section_level": 1}], "src_summary": "Evangelický zámecký kostel (\"Evangelische Schlosskirche\"), Kostel Všech svatých nebo Kostel reformace je největší kostel v německém městě Wittenberg. Nachází se u jižní části zámku, bývalého sídla saských kurfiřtů a patří evangelické (luteránské) církvi.", "tgt_summary": "诸圣堂,俗称城堡教堂(\"Schlosskirche\"),与“城市教堂”(\"Stadtkirche\")即圣玛利亚教堂相区别,有时称为宗教改革纪念教堂,是德国维滕贝格的一座路德宗教堂。它被称为“维滕贝格最著名的建筑”。1517年10月31日,马丁·路德在此教堂门前张贴《九十五条论纲》,被视为宗教改革的开始。", "id": 840278}
{"src_title": "Hurikán Irma", "tgt_title": "颶風艾瑪", "src_document": [{"title": "Postup.", "content": "Národní středisko pro hurikány (NHC) začalo 26. srpna pozorovat tropickou vlnu vyvíjející se u západního pobřeží Afriky. Za tropickou cyklónu byl systém prohlášen 30. srpna. 4. září vyhlásilo národní středisko pro hurikány varování pro Závětrné ostrovy a Portoriko.  Dne 4. září 2017 vyhlásil guvernér amerického státu Florida stav nouze a nechal rozmístit 100 příslušníků národní gardy na území státu, aby mohli pomáhat s přípravami na příchod hurikánu. Do 8. září poté bylo rozmístěno 7000 lidí. Dočasně také nechal zrušit poplatky za některé silnice a dálnice, aby bylo možné usnadnit evakuaci lidí v oblastech, kudy se předpokládalo, že by hurikán mohl postupovat. Od 6. září byly na území Florida Keys uzavřeny všechny školy. Z ostrovů bylo rovněž evakuováno tamní obyvatelstvo, včetně turistů. Kromě Florida Keys byly uzavřeny školy ve 44 floridských okresech (z celkem 67). Následně guvernér Scott nařídil uzavření všech typů škol na území celého státu, a to mezi 8. a 11. zářím.  6. září nařídil starosta Fort Lauderdale evakuaci všech obyvatel východně od silnice US 1. Přemístěno bylo několik milionů lidí a evakuace byla největší v dějinách státu. O den později bylo vydáno varování před hurikánem pro části jižní Floridy od Jupiter Inlet až po Bonita Beach, včetně Florida Keys. To bylo později rozšířeno o území až po Miami. V sobotu 9. září ukončila provoz všechna větší letiště na jihu území státu, včetně Letiště Fort Lauderdale-Hollywood a Miami International Airport.  5. září zasáhl hurikán Irma Malé Antily s rychlostí větru kolem 290 km/h. V ranních hodinách 6. září 2017 oko hurikánu přešlo přes ostrov Barbudu, kde byl zaznamenán vítr o rychlosti přes 300 km/h. Následujícího dne zasáhl hurikán Portoriko a Hispaniolu. Dne 9. září 2017 hurikán zasáhl východní část Kuby. Hurikán sice zeslábl na 4. kategorii, nicméně vítr dosahoval i tak rychlosti 250 km/h. Severozápadním směrem postupoval rychlostí 19 km/h. V provinciích Mayabeque, Matanzas a v Havaně vyhlásily úřady mimořádný stav. 10. září zasáhl hurikán Floridu a následujícího dne státy Georgiu, Alabamu a Jižní Karolínu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hurikán Irma byla tropická cyklóna a čtvrtý hurikán atlantické hurikánové sezóny roku 2017. Tento hurikán je považován za jeden z největších hurikánů v historii přírodních katastrof. Evakuováno bylo přes 7 milionů lidí. Síla větru přesahovala 250 km/h. Vlny díky síle větru dosahovaly až 8 metrů.", "tgt_summary": "飓风伊尔玛(英语:Hurricane Irma)是一场极其强劲和灾难性的佛得角型飓风,就最大持续风速来说,伊尔玛是自威尔玛以来在大西洋地区观察到的大西洋飓风记录列表热带气旋,以及在大西洋开放地区的最强风暴。伊尔玛是有记录以来首个袭击背风群岛的五级飓风,飓风玛丽亚在两周后紧随其后,是玛丽亚之后造成经济损失第二大的加勒比飓风。2017年大西洋飓风季的第九场热带气旋命名的风暴、第四场飓风、第二场大型飓风和首场五级飓风,伊尔玛在其漫长的一生中造成广泛和灾难性的破坏,特别是在加勒比地区东北部和佛罗里达礁岛群。它也是自2005年飓风卡崔娜以来袭击美国本土最强烈的飓风,自同年威尔玛以来首场登陆佛罗里达州的大型飓风,及自2004年飓风查利以来首场袭击该州的四级飓风。", "id": 747158}
{"src_title": "Proton-M", "tgt_title": "質子M型運載火箭", "src_document": [{"title": "Popis rakety.", "content": "Nosič Proton-M se skládá ze tří stupňů, všechny jsou poháněny raketovými motory na kapalná paliva, používající kombinaci oxidu dusičitého jako okysličovadlo a palivo asymetrický dimethylhydrazin. První stupeň je jedinečný v tom, že se skládá z centrální válcové oxidační nádrže o stejném průměru jako ostatní dva stupně a k jeho obvodu je připojeno šest palivových nádrží, z nichž každá nese motor RD-275M, což je vylepšená verze starších motorů RD-253 používaných na raketách Proton-K. Motory v tomto stupni se mohou otáčet tangenciálně až o 7 ° od neutrální polohy a poskytují plnou kontrolu vektorového tahu. Důvodem pro tento návrh je logistika: průměr oxidačních nádrží a dvou následujících stupňů je maximální, které lze dodat železnicí vedoucí na kosmodrom Bajkonur. Nicméně v Bajkonuru se plně sestavený nosič opět přepravuje po železnici, protože má dostatek prostoru.  Druhý stupeň využívá konvenční válcový design. Je poháněn třemi motory RD-0210 a jedním motorem RD-0211. První a druhý stupeň je spojeny válcovou příhradovou mezistupňovou konstrukcí z ocelových prutů, umožňující volný odvod spalin při zážehu motorů druhého stupně.  Třetí stupeň je také válcového provedení. Obsahuje avioniku k řízení prvních tří stupňů. Jsou zde výkyvně uloženy čtyři spalovací komory čtyřkomorového řídicího motoru RD-0214 třetího stupně. Hlavní motor třetího stupně, RD-0213, je nepohyblivě umístěn v podélné ose stupně. Kompletní pohonný systém tvořený těmito dvěma motory je označen jako RD-0212.  Jako horní stupeň se u Proton-M používá Briz-M, nebo jeho předchůdce Block DM. Tyto horní stupně jsou určeny k vynášení těžkých nákladů a družic na nízké, střední a vysoké oběžné dráhy (včetně geosynchronních a geostacionárních).", "section_level": 1}, {"title": "Varianta Proton Medium a Light.", "content": "V září roku 2016 oznámila společnost ILS, která zajišťuje ruské nosné rakety pro zahraniční zákazníky, možnosti využití odlehčených modifikací rakety Proton, které podporuje i výrobní závod Chruničev. Důvodem je snížení nákladů při vypouštění středně těžkých a lehkých komerčních družic.  Odlehčené varianty vycházejí z nosiče Proton-M, který využívá konfiguraci 3+1. Střední varianta Proton Medium v konfiguraci 2+1 bude využívat stejný první stupeň rakety Proton-M, rozdíl bude pouze v lehce protažených nádržích, přičemž dojde k zachování šesti motorů RD-275M. Jako druhý stupeň se použije třetí stupeň z Protonu-M, u kterého se trochu protáhne délka. O pohon se bude starat motor RD-0213, který létá na třetím stupni Proton-M.  Verze Proton Light bude mít také protažený první stupeň, ale bude disponovat pouze čtyřmi motory a čtyřmi externími nádržemi. V horní části stupně se bude nacházet ještě dodatečná palivová nádrž. Druhý stupeň má být shodný s variantou Proton Medium. Obě verze pak budou využívat současný horní stupeň Briz-M s čtyřmetrovým aerodynamickým krytem.  První starty obou verzí jsou naplánovány na rok 2019 z upravené rampy 81/24 v Bajkonuru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Proton-M (rusky \"Протон-M\") je ruská těžká raketa odvozena od rodiny nosných raket Proton vyvinuté bývalým Sovětským svazem. Vyráběna je společností GKNPC Chruničeva a starty raket probíhají z komplexů 81 a 200 na kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu. První start tohoto nosiče proběhl 7. dubna 2001.", "tgt_summary": "质子-M运载火箭(俄语:Протон-М,或称为质子-M/和风-M)俄罗斯质子号火箭家族中的最新型号。", "id": 965958}
{"src_title": "Vrba babylónská", "tgt_title": "垂柳", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Nyní je rozšířena v teplých oblastech všech kontinentů, vyrůstá na severu i jihu Afriky, v Severní a Jižní Americe i na ostrovech Karibiku, v Austrálii, na Novém Zélandu i ostrovech Pacifiku. Po Asii se z Číny rozšířila až na Malajský poloostrov, do Indonésie i do severních oblastí indického subkontinentu. Do Evropy se dostala počátkem 17. století a s malým zpožděním začala být řídce vysazována i na území dnešní České republiky.  Původní druh vrby babylonské vyžaduje poměrně teplé polohy a je pěstován jako sadovnická dřevina v klimatu s vyšší průměrnou teplotou. Ve Střední Evropě se sázel hlavně vyšlechtěný převislý kultivar 'Pendula', z něhož jsou k dispozici pouze samičí jedinci. Nyní je však obvyklejší nový kultivar 'Tortuosa', lišící se nápadně pokroucenými větvemi a vyšší odolností proti jarním mrazíkům.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Preferuje vlhké prostředí, obvykle se přirozeně vyskytuje podél vodních toků, na vlhkých údolních nánosech a v písčitých sníženinách. Toleruje záplavy a může růst i v mokřadech. Je náročná na dostatek světla, špatně roste v zastínění. Vyskytuje se do nadmořské výšky 2000 m a v místech, kde bývají průměrné roční srážky od 550 do 1700 mm. Ploidie druhu je 2n = 76.  Vrba babylónská je fanerofyt kvetoucí koncem března a v dubnu, před nebo krátce po rašení listů. Plody dozrávají v květnu. V České přírodě se vyskytuje převážně jen jako kulturní, pěstovaná dřevina.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vrba babylónská je dvoudomá dřevina, strom vysoký 10 až 12 m se šedočernou kůrou, nepravidelně široce protáhlou korunou a mělce zahloubenými kořeny, Má dlouhé, převislé větve zelené barvy a téměř k zemi sahající tenké, metlovité letorosty. Z úzkých, špičatých pupenů ve spirále vyrůstají listy s 5 mm řapíky. Mají chlupaté, čárkovitě kopinaté čepele 5 až 15 cm dlouhé a 1 až 1,5 cm široké, u báze klínovité a na konci zašpičatělé, po obvodě jemně pilovité, svrchu tmavě zelené, zespod nasivělé a výrazně síťnaté, v horní polovině zkroucené. Palisty jsou kopinaté, dlouze špičaté a v koncové části zkroucené. Na podzim se listy před opadem zbarvují zelenožlutě.  Květenství jsou štíhlé jehnědy válcovitého tvaru, často ohnuté, samičí do 3 cm a samčí do 4 cm dlouhé a 0,5 cm široké. Jejich jednopohlavné květy jsou nahé, nemají okvětní lístky. Samčí květy se žlutozelenými listeny mají dvě tyčinky s červenavě žlutými prašníky a dvě žlázky produkující nektar. Samičí květy mají přisedlý semeník s krátkou čnělkou s nedělenou bliznou a jednu nektarovou žlázku.  Plody jsou žlutohnědé, úzce kuželovité tobolky asi 3 mm dlouhé a obsahují množství velmi jemných semen, ta jsou rozšiřována větrem a jejich doba klíčivosti se pohybuje pouze od 5 do 10 dnů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Nové stromy mohou vyrůst ze semen nebo z řízků či odkopků kořene. Semenáče rostou pomaleji, ale mají dlouhou životnost a vytvářejí vysoké stromy s rozložitou korunou. Stromy z dobře kořenících řízků jsou pro průmyslové zpracování (na palivo nebo pro výrobu papíru) pěstované na plantážích. Po jejich seřezání vyrůstají z pařezů výmladky, které mohou být za rok vysoké až 3 m. Dřevo stromů je měkké a bývá napadáno živočišnými škůdci, např. brouky tesaříky druhu \"Anoplophora\".", "section_level": 1}, {"title": "Hybridizace.", "content": "Vrba babylónská se často kříží s jinými druhy. Ve střední Evropě se vyskytují hlavně tyto její hybridy:  Vrba obloukovitá má poměrně pevné dřevo a je vhodná do vyšších poloh. Pěstuje se kultivar 'Blanda' s větvemi jen mírně převislými nebo kultivar 'Elegantissima' s větvemi delšími a více převislými.  Vrba náhrobní se žlutě zbarvenými letorosty je oceňována pro dekorativní vzhled, ale její dřevo je poměrně křehké a bývá poškozována větrem. Pěstuje se kultivar 'Chrysocoma' s dlouhými, převislými, žlutými větvemi nebo kultivar 'Salamonii' s větvemi hnědavými až zelenkavými a méně převislými.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Kromě estetické funkce je vrba babylonská využívána jako palivové dříví, bývá zdrojem buničiny pro výrobu vysoce kvalitního papíru a dlouhé letorosty se používají k pletení košů a podobných produktů. Dřevo je lehké a měkké, středně husté (400 kg/m3) a má červenohnědou barvu. Vyrábí se z něho nábytek, dřevěné obaly a nářadí, dřevovláknité desky a překližky.  Stromy se vysazují podél břehů řek, rybníků a jiných vodních toků k zábraně eroze půdy, nebo na plantáže pro průmyslové vyžití, na 1 ha se sází 2000 až 3000 jedinců. Dřevina je také ceněná jako solitérní parkový strom, který však spotřebuje velké množství vody. Obecně se nedoporučuje vysazovat blízko objektů, může vyrůst ve velmi velký strom, který invazními kořeny proniká do prasklin kanalizačních potrubí která ničí a ucpává, křehké větve se pod tíhou sněhu často lámou a poškozují střechy a na podzim vzniká opadem listů velké množství smetí.  Kůra stromu obsahuje kyselinu salicylovou (klíčová složka aspirinu) a proto se používá k léčbě horečky a revmatoidní artritidy. Vrba babylónská má i fytoremediační potenciál, v listech hromadí získaný ethanol a benzen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vrba babylónská (\"Salix babylonica\") je teplomilný druh rodu vrba pocházející ze severní a střední Číny, kde v povodích řek Jang-c’-ťiang a Žlutá řeka vytváří rozlehlé porosty. Druhové jméno „babylónská“ dostala podle mylného předpokladu, že pochází z oblasti Babylonie, kam se ve skutečnosti dostala až počátkem našeho letopočtu hedvábnou stezkou přes Střední Asii, Afghánistán, Irák a Sýrii.", "tgt_summary": "垂柳(学名:)是杨柳科柳属的植物。别名“垂枝柳”、“倒挂柳”、“倒插杨柳”。原产于中国北方,后沿着丝绸之路传到欧洲和亚洲其他地区。", "id": 395449}
{"src_title": "Mystacina větší", "tgt_title": "強壯短尾蝠", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Mystacina větší byla středně velkým netopýrem dosahujícím velikosti kolem 9 cm, rozpětí křídel činilo až 31 cm a hmotnost až 35 g. Příbuznou mystacinu novozélandskou (\"M. tuberculata\"), ke které kdysi patřila mystacina větší jako její poddruh, velikostí přesahovala i o třetinu. Tento druh se dovedl pohybovat na zemi, kdy se pomocí svých ramen mohl prodírat v podrostu, pokud však rozvinul křídla, stal se nepříliš rychlým letcem. Uši jsou zašpičatělé a ocas pouze krátký. Srst má hnědou barvu.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Mystacina větší byla či je endemitem Nového Zélandu. Žila na Stewartově ostrově a dalších přilehlých ostrovech (jako ostrov Big South Cape), přestože historický rozsah výskytu mystacin byl mnohem větší a ze subfosilních záznamů vyplývá, že obývala i Severní a Jižní ostrov. Domovinu mystacin větších představovaly lesy, přičemž hřadovaly v jeskyních a možná také ve stromových dutinách. O chování tohoto druhu se mnoho neví. Ve svém areálu výskytu zastupoval nebo zastupuje ekologickou roli hlodavců, kteří na ostrov nepronikli. Asi tak hodinu až dvě po západu slunce začaly být mystaciny aktivní a o jejich komunikaci nejsou známy informace. Rovněž složení potravy zůstalo u mystaciny větší neznámé. Mystaciny novozélandské žerou například členovce, ovoce, nektar a pyl a podobnou stravou se mohla živit i mystacina větší. Systém páření byl zřejmě monogamní, zdá se, že se rodiče pářili pouze jedenkrát za rok a narodil se (duben−květen) jim jeden netopýr.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Nebezpečí pro netopýry na Novém Zélandu představuje kácení lesů, pro mystacinu větší se pak stala hlavní hrozbou introdukce krys ostrovních (\"Rattus exulans\"). Již zhruba v 19. století obývala svůj zmenšený areál výskytu a poslední netopýři žili na ostrovech Big South Cape a blízkém Putauhina. Zde však došlo v 60. letech 20. století k introdukci krys a pokles byl velice rychlý. Mystaciny nebyly pozorovány už v roce 1967. Roku 1988 mystacinu větší Mezinárodní svaz ochrany přírody označil za vyhynulou. Na obou ostrovech později došlo k vyhubení nepůvodních krys (populace mystacin novozélandských se rovněž po vyhubení nepůvodních predátorů stala stabilnější) a po těchto krocích přišla hlášení o spatření netopýrů na Putauhině a na Big South Cape. Byla zaznamenáno echolokace, jíž mohl tento druh vydávat. Došlo k přeřazení mezi kriticky ohrožené druhy a pro zachování jsou potřebné další průzkumy. Mohlo by zde žít však pouze méně než 50 dospělců. Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin mystacinu větší nezaznamenává.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mystacina větší (\"Mystacina robusta\") byl či je kriticky ohrožený druh náležící do čeledi mystacinovití (Mystacinidae) a rodu mystacina (\"Mystacina\"). Místním jazykem se nazývala waitoreke.", "tgt_summary": "强壮短尾蝠(\"Mystacina robusta\")或称作大短尾蝠,是新西兰特有的一种短尾蝠。史前牠们已经分布在北岛及南岛,但后来就只有在斯图尔特岛出没。牠们在地上爬行的能力,能够如同飞行般熟练。牠们的双翼可以在身体两侧折曲成小袋,使牠们能够穿越山洞或丛林。", "id": 2413570}
{"src_title": "Radnice v Manchesteru", "tgt_title": "曼徹斯特市政廳", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stará radnice.", "content": "Úřad správy města původně sídlil v prostorách policejní stanice na ulici \"\". Poté byl přemístěn do samostatné budovy, protože se zvyšoval počet administrativních úkonů, které musel zajišťovat, a dosavadní kancelářské prostory přestaly vyhovovat. První radnice byla vybudována v letech 1822–1825 podle návrhu Francise Goodwina v klasicistním slohu s iónskými sloupy, tvořícími průčelí stavby.  Na délku měla budova 41 metrů, na šířku 23 metrů. V přízemí se nacházely kanceláře komisí městské správy a jednotlivých úředníků, v prvním patře pak shromažďovací prostory. Náklady na stavbu včetně ceny pozemku činily liber.  Přítomnost textilních továren ve městě měla za důsledek další růst města a s tím i jeho bohatství, takže bylo zřejmé, že stará radnice již nebude dostačovat zvýšeným nárokům. Původní budova našla poté využití jako knihovna, později zde sídlila Lloyds Bank, a to až do roku 1912, kdy si v těchto místech postavila nový bankovní palác. Sloupové průčelí staré radnice zůstalo zachováno a lze jej spatřit v Heaton Parku na severním okraji Manchesteru.", "section_level": 2}, {"title": "Nová radnice.", "content": "Plánování výstavby nové radnice započalo v roce 1863. Vedení města požadovalo, aby objekt dosahoval „minimálně srovnatelné úrovně s kteroukoli stavbou podobného druhu v celé zemi a při vynaložení jakkoli vysokých, rozumně využitých nákladů“. Stavba měla být umístěna v klidné, prestižní části města, zároveň však v dosahu sídel významných bank a dalších městských institucí. V blízkosti se měl nacházet velký nezastavěný prostor, aby náležitě vyniklo velkolepé architektonické ztvárnění stavby. Po přezkoumání vhodných stavebních pozemků zvolil investor parcelu nezvyklého tvaru v těsném sousedství náměstí \"Albert Square\". Tvar pozemku tvořil nepravidelný čtyřúhelník o těchto rozměrech: 98 metrů na rozhraní s \"Albert Square\", 107 metrů s \"Lloyd Street\", nejdelší pak byla 117 metrů dlouhá hranice s \"Princess Street\" a naopak nejkratší hranice s \"Cooper Street\" v délce pouhých 29 metrů.  Dalším krokem bylo vypsání architektonické soutěže, do které se přihlásilo 137 zájemců. Do druhého kola postoupilo osm finalistů. Waterhouseův návrh sice z estetického hlediska obsadil až čtvrté místo, ale zároveň ho komise uznala za nejlepší z hlediska architektury a dispozice. Na základě těchto výsledků se Alfred Waterhouse oficiálně stal dne 1. dubna 1868 architektem stavby.  Dne 26. října 1868 položil primátor města základní kámen budovy radnice. Stavba trvala devět let a spotřebovalo se na ni 14 miliónů cihel. Odhady celkových nákladů se pohybují od do liber. Slavnostní otevření novostavby, které provedl tehdejší primátor Abel Heywood, proběhlo 13. září 1877. Pozvána byla i královna Viktorie, svou účast však odmítla. Všeobecně se soudí, že se tak stalo v důsledku radikální minulosti Abela Heywooda, ale oficiálně není důvod odmítnutí znám.", "section_level": 2}, {"title": "Přístavba.", "content": "V roce 1927 vyhlásila městská rada architektonickou soutěž na přístavbu nového křídla radniční budovy. Vítězem se stal Emanuel Vincent Harris, který rovněž vyhrál soutěž na architektonický návrh Ústřední knihovny v Manchesteru. Práce začaly v roce 1934, stavba byla dokončena roku 1938. Architekt a kritik Charles Herbert Reilly zhodnotil budovu jako „nudnou“ a „fádní“, zatímco historik architektury Nikolaus Pevsner ji považuje za nejlepší Harrisovo dílo. Přístavbu radnice propojuje s původní budovou zasklená lávka v úrovni prvního podlaží.", "section_level": 2}, {"title": "Modernizace.", "content": "Koncem roku 2014 vydala městská rada zprávu, která poukazuje na nedobrý technický stav budovy. Dokument zdůrazňuje nutnost výměny systému vytápění a elektrických rozvodů, renovaci oken, kamenných prvků a opravy částí střechy. Rekonstrukce byla zahájena v lednu 2018, ukončení prací se předpokládá v roce 2024. Náklady na tyto úpravy se odhadují na 330 milionu liber.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "Rychlý růst měst v druhé polovině 19. století byl spojen s masivní výstavbou čím dál vyšších a masivnějších budov. To způsobovalo problémy s úbytkem přirozeného denního osvětlení v interiéru. Opatření pro dostatečné denní osvětlení ve všech částech budovy bylo zajišťováno různými architektonickými prostředky: používání konstrukcí s kovovými rámy, světlíky, dodatečnými okny a vikýři, glazovanými bílými cihlami ve spojení s mozaikovou mramorovou dlažbou v prostorách, kde je méně světla. Ve významnějších místnostech se používalo sklo buď úplně čiré nebo jen s jemným barevným nádechem, protože většinou zatažená obloha v Manchesteru nevytváří nejvhodnější podmínky pro sytější barvy zasklení, které propouštějí méně denního světla.  Radnice v Manchesteru je typickou stavbou viktoriánské novogotiky s použitím prvků rané anglické gotické architektury z 13. století. Nejnápadnějšími rysy gotiky v budově jsou žebrová klenba a vysoká okna s lomeným obloukem. Zvolený architektonický styl odkazoval nejen na dlouhou tradici obchodu s textilem ve spolku hanzovních měst, která sahá až do pozdního středověku, ale dával na odiv i svou modernost. Novogotika byla v 19. století módním a upřednostňovaným slohem před neoklasicismem, který se prosadil v nedalekém Liverpoolu.  I přes svůj středověký vzhled budova v době vzniku vyhovovala tehdejším technologickým standardům. Zavedeno bylo plynové osvětlení, potrubí rozvodu plynu zůstalo důmyslně skryto uvnitř zábradlí točitých schodišť. Vzduch, volně proudící do budovy skrz okrasné, pod okny umístěné kamenné průduchy, byl ohříván pomocí trub s horkou vodou. Část takto ohřátého vzduchu cirkulovala schodišťovými šachtami do vnitřních chodeb, které byly tímto způsobem nejen odvětrávány ale i vytápěny. Nosnou konstrukci tvoří kombinace betonu se svářkovou ocelí, čímž se dosáhlo ohnivzdornosti budovy.", "section_level": 1}, {"title": "Exteriér.", "content": "V Manchesteru poloviny 19. století byly fasády budov georgiánského stylu povětšinou zčernalé vinou nečistot v ovzduší. Jednu ze součástí architektonických soutěží té doby tvořilo posuzování vzorků stavebních materiálů z hlediska jejich vhodnosti použití v daných klimatických podmínkách. Až do 70. let 19. století se měkký pískovec z nedalekého Collyhurstu všeobecně nepovažoval za vhodný stavební materiál pro veřejné budovy, přednost dostával tvrdší pískovec z Pennin. Waterhouse věděl, že bude velmi obtížné najít dostatečně odolný materiál vůči drsnému manchesterskému podnebí. Nakonec se rozhodl pro \"Spinkwell stone\", tedy pískovec z oblasti Yorkshiru.  Gotický architektonický styl budovy obohacují prvky pro něj netypické, jako dekorativní rytiny či barevná jednotnost. Fakt, že budova není „čistě gotická“ se u obyvatel Manchesteru nesetkal s velkým pochopením. Rozhodnutí utratit značný finanční obnos, když se téměř veškerý efekt v krátké době vytratí v důsledku sazí a kouře, bylo též veřejností kritizováno. Waterhouse se vyhnul užití polychromické výzdoby, typické pro vrcholnou viktoriánskou gotiku, nepovažoval ji vhodnou do ovzduší průmyslového Manchesteru. Věřil, že jednobarevné režné zdivo z pískovcových cihel bude lepším řešením. Exteriér stavby zdobí sochy osobností spojených s historií města, jako římský konzul Julius Agricola nebo svatý Jiří. V průběhu let se potvrdilo, že návrh stavby byl zvolen správně, třebaže již od 90. let 19. století fasáda postupně černala, tak se zdivo nacházelo v natolik dobrém stavu, že jej bylo na začátku 60. let 20. století možno vyčistit a restaurovat do své původní podoby.", "section_level": 2}, {"title": "Věž.", "content": "Dominantou radnice je 85 metrů vysoká věž s hodinami, jedná o šestou nejvyšší budovu v Manchesteru. Uvnitř se nachází zvonkohra s 23 zvony; 12 z nich tvoří systém rytmického zvonění s opakujícím se motivem (tzv. change ringing), který je typický pro anglosaské země.  Zvon věžních hodin, nazývaný \"Great Abel\" podle Abela Heywooda, váží více než 8 tun. Hodiny byly původně natahovány s pomocí hydraulického pohonu. Věžní zvon poprvé vyzváněl na Nový rok 1879, avšak krátce poté praskl. V roce 1937 ho nahradil nově odlitý zvon, těžší a masivnější než ten původní.  Tři ze čtyř ciferníků věžních hodin na sobě nesou první část dvanáctého verše žalmu 90 z biblické Knihy žalmů: \"Teach us to number our Days\" tedy v českém překladu \"Nauč nás počítat naše dny.\" Do věžního zvonu jsou vyryty iniciály AH značící Abela Heywooda a úryvek z básně \"Ring Out, Wild Bells\" od Alfreda Tennysona v originálním znění \"Ring out the false, ring in the true\" tedy volně přeloženo \"Zapomeň na všechnu faleš a uvítej pravdu\".", "section_level": 2}, {"title": "Interiér.", "content": "Waterhouseův projekt byl ovlivněn snahou dostát požadavkům jak na kancelářské, tak na slavnostní prostory, které se v mnoha aspektech lišily. Též bylo nutno nejlepším možným způsobem využít prostor staveniště téměř trojúhelníkového tvaru. Navržená šestipatrová budova dokonale vyplnila celou plochu tohoto nezvykle tvarovaného pozemku. Obvod budovy tvoří křížová chodba, která spojuje jednotlivé kanceláře a pracovny úředníků. Velkolepě pojaté slavnostní prostory se nacházejí v centrální části. Od hlavního vchodu z \"Albert Square\" vedou na podestu u \"Great Hall\" dvě mohutná schodiště. Schodišťové stupně jsou záměrně navrženy s menší výškou, aby umožňovaly přístup ženám oblečeným do viktoriánských šatů. Schodiště jsou osvětlena vysokými okny s lomeným obloukem, umístěnými ve schodišťových stěnách. Tři točitá schodiště, která vedou do prvního podlaží od bočních vchodů z \"Princess Street\", \"Lloyd Street\" a \"Cooper Street\", jsou zhotovena z anglické, skotské a irské žuly.", "section_level": 2}, {"title": "Sculpture Hall.", "content": "V tomto přízemním sále se nacházejí sochy významných osobností spojených s Manchesterem, jako např. Richard Cobden a John Bright, zakladatelé Ligy proti obilným zákonům, vědci John Dalton a James Joule a mnozí další. Místnost má délku 16 a šířku 10 metrů, zastropena je křížovými klenbami ze zlatavého vápence z podzemních lomů v okolí města Bath.", "section_level": 3}, {"title": "Great Hall.", "content": "Tento sál obdélníkového tvaru má rozměry 30 × 15 metrů. Osvětluje ho sedm párů vysokých oken po obou delších stěnách. Zastropení tvoří valená klenba, jejíž pohledová část je rozčleněna do jednotlivých kazet, na nichž jsou zobrazeny znaky měst a zemí, které byly významnými partnery Manchesteru v dobách, kdy význam města jako centra obchodu nabýval na intenzitě. Stěny sálu zdobí série maleb od Forda Madoxe Browna, které zobrazují významné události v historii Manchesteru.  Varhany pocházejí z roku 1877, jejich tvůrcem se stal významný francouzský varhanář Aristide Cavaillé-Coll. Nástroj je 5 metrů vysoký, má více než 5000 píšťal, 5 manuálů (klaviatur) a 64 rejstříků.  Předsálí \"Great Hall\" zastřešuje prosklená konstrukce, do jejíž okenních tabulí jsou vyryta jména jednotlivých starostů a primátorů města spolu se jmény předsedů městské rady. Podlahu předsálí tvoří mozaiková dlažba vyzdobená symboly Manchesteru, kterými jsou včela a květ bavlníku. Významný kritik viktoriánského období John Ruskin označil Great Hall jako „nejvelkolepější gotický sál v Evropě“.", "section_level": 3}, {"title": "Okolí radnice.", "content": "Radnice se nachází v samém centru Manchesteru. Budova má tvar nepravidelného čtyřúhelníku, jehož tři strany tvoří uliční čáru \"Princess Street\", \"Lloyd Street\" a \"Cooper Street\". Hlavní vchod do objektu vede z \"Albert Square\", poměrně rozlehlého náměstí obdélníkového tvaru. Přestože je radnice svou mohutností a velkolepou zdobností přirozenou dominantou tohoto prostoru, tak zde rozhodně není jediným zajímavým objektem.  Na \"Albert Square\" se nalézá několik památníků, z nichž nejvýznamnější patří princi Albertovi, bratranci a manželovi královny Viktorie. Tvoří jej mramorová socha prince Alberta od Matthew Noblea, stojící uvnitř novogotického ciboria, které navrhl architekt Thomas Worthington. Ten je též autorem fontány situované u severního okraje náměstí, postavené v roce 1897 při příležitosti šedesátého výročí nástupu královny Viktorie na trůn.  Architektonicky zřejmě nejvýraznějším objektem v těsném sousedství radnice je jen několik desítek metrů vzdálená budova Ústřední knihovny. Jedná se o novorománskou rotundu, postavenou v letech 1930-34 podle návrhu Emanuela Vincenta Harrise.  Jen několik minut chůze od Albert Square se nachází kostel svaté Anny, ceněná pozdně barokní stavba z roku 1712, tedy z doby, kdy byl Manchester jen nevýznamným městečkem.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Radnice je zařazena na seznam památkově chráněných budov. Hodnocena je stupněm I, tedy jako stavba výjimečného významu a odborná veřejnost ji všeobecně považuje za jeden z nejvýznamnějších projevů novogotické architektury na světě.  Dan Cruickshank, historik a komentátor televize BBC, ji popisuje jako: „... pravděpodobně nejvelkolepější novogotickou veřejnou stavbu na světě. Je stále jedinečnou skládankou, dokonale funkční, ale přesto oplývá originálními detaily, vyvedenými z těch nejlepších a nejdražších materiálů.“ Historik architektury James Stevens Curl budovu radnice nazývá „uměleckým dílem vrcholné viktoriánské gotiky, kombinující různorodé prvky a vytvářející tak osobitý styl, který by nemohl vzniknout v jiném období než ve viktoriánském.“  Čtenáři listu \"Manchester Evening News\" ji v roce 2012 v anketě vybrali jako svou nejoblíbenější budovu a ve stejném roce se dostala mezi nejvýznamnější britské památky, které se objevily ve speciální sérii známek Královské pošty.", "section_level": 1}, {"title": "Současné využití.", "content": "Zasedání městské rady již neprobíhají přímo v historické budově radnice, nýbrž v novějším křídle, přistavěném v roce 1938. V hlavní budově se pořádají svatby a obřady uzavírání registrovaného partnerství, prostory radnice si lze pronajmout pro konference, sjezdy a jiné příležitosti. Turistické prohlídky věže se z důvodu oprav nekonají, jejich obnovení se očekává po dokončení prací v roce 2024.  Radnice se stala vyhledávanou lokací pro natáčení filmů a televizních pořadů, a to zejména díky její podobnosti s Westminsterským palácem. V roce 2003 se zde natáčel šestidílný televizní seriál \"State of Play\", a dále filmy jako \"Sherlock Holmes\" (2009), \"Železná lady\" (2011) a \"Victor Frankenstein\" (2015).  Od roku 2014 v budově radnice opět funguje policejní stanice se stálou službou, ta předchozí byla uzavřena v roce 1937. Součástí této nové služebny již nejsou cely předběžného zadržení, ale policisté zde mohou vést výslechy. Stanice je hodnocena „jako skvěle umístěná ve středu města a vhodná pro poskytování služeb veřejnosti 24 hodin denně“.  V noci z 23. na 24. června 2016 byly v prostorách radnice vyhlášeny oficiální výsledky Referenda o členství Spojeného království v Evropské unii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Radnice v Manchesteru je viktoriánská, novogotická budova v Manchesteru v Anglii postavená dle návrhu Alfreda Waterhouse. Je správním centrem města, sídlem městské rady a mnoha dalších místních úřadů. Základní kámen stavby byl položen v roce 1868 a její výstavba trvala devět let až do slavnostního otevření dne 13. září 1877. Nahradila tak již pro rostoucí potřeby města nevyhovující budovu na \"King Street\". V roce 1938 přibylo nové křídlo podle návrhu architekta Emanuela Vincenta Harrise, které je s původním objektem spojeno přemostěním přes \"Lloyd Street\".", "tgt_summary": "曼彻斯特市政厅(英语:Manchester Town Hall)是英国英格兰城市曼彻斯特的市议会所在地。曼彻斯特市政厅修建于维多利亚时期,是一座新哥特式建筑,竣工于1877年。1938年,市政厅进行了扩建。1952年2月25日,曼彻斯特市政厅成为英国的一级保护建筑。这座建筑是哥特复兴式建筑的代表作。", "id": 135588}
{"src_title": "PlayerUnknown's Battlegrounds", "tgt_title": "絕地求生", "src_document": [{"title": "Průběh hry.", "content": "Battlegrounds je hra z typu stříleček hráč proti hráči, ve které až 100 hráčů bojuje v bitevní poli do posledního přeživšího. Do samostatného zápasu je možno vstoupit sám (solo), s parťákem (duo), nebo v malé skupině 4 hráčů (squad). Poslední živý hráč nebo tým vyhraje bitvu.  Každý zápas začíná na zahřívacím ostrově jedné z pěti map, kdy mají čas se hráči zapojit do tohoto utkání. Následuje let letadlem v určité dráze, která je náhodná a každým kolem se mění. Poté si hráči vyskočí z letadla a dopadnou na místo na mapě pomocí padáku. Hráči začínají bez jakéhokoliv vybavením, mají na sobě pouze oblečení, které žádným způsobem neovlivňuje průběh hry, pouze ovlivňuje to, jak hráči vypadají. Jakmile hráči dopadnou, mohou začít prozkoumávat budovy, města, vojenské základny, atp., za účelem nalezení zbraní, munice, vybavení (helmy, vesty a batohu), vybavení na zbraně (zaměřovače, rozšířené zásobníky, tlumič na zbraň) a lékárniček. Na různých místech jsou rozmístěna vozidla, která slouží k rychlé dopravě po mapě. Pokud zabijete jiného hráče, zůstane na místě jeho smrti \"bedna,\" ze které si poté můžete vzít jeho veškeré vybavení.  Hra je ovlivňována tzv. \"zónou,\" která má obvykle 8 fází, a ty se postupně zmenšují. Zóna je vždy na náhodném místě na mapě a hráč má vždy určitou dobu se do ní dostat.", "section_level": 1}, {"title": "Mapy.", "content": "Mapy jsou hratelnou oblastí, kde hráči proti sobě bojují. V současné době je pět hratelných map a jedna tréninková. Na těchto mapách se objevuje červená zóna ve které je bombardování. V určitých intervalech nad mapou prolétává letadlo, které vyhodí bednu s vybavením.  Vývoj Erangelu začal někdy okolo začátku roku 2016. V roce 2019, dostal Erangel vizuální aktualizaci, která měla opravit samotnou mapu a upravit její části, aby byla srovnatelná s ostatními mapami. Erangel je základní mapa hry. Tato mapa má rozměry 8x8 km. Jméno Erangel bylo inspirováno podle jména Eryn (dcera jednoho z vývojářů hry).  Miramar je druhou hratelnou mapou hry. Mapa byla původně navržena jako 4x4 km, ale nakonec byla upravena na 8x8 km s pouštní tematikou.  Vývoj na této mapě začal v roce 2017. PUBG Corp. kvůli otestování této mapy vytvořila nový klient s názvem \"PUBG: Experimental Server\". Do samotné hry se mapa dostala 22. června 2018. Sanhok se stalou třetí mapou hry. Tato má rozlohu 4x4 km s tematikou džungle. Do této mapy byl poprvé implementován tzv. dynamický kruh. Tento dynamický kruh vidí, kolik hráčů je stále na živu a podle toho se přizpůsobuje rychlost pohybu zóny.  Vývoj na mapě Vikendi začal v roce 2017. Mapa byla představena 10. června 2018 na konferenci Microsoft E3 2018. Do hry byla mapa Vikendi přidána 19. prosince 2018. Vikendi je čtvrtou hratelnou mapou. Mapa má rozlohu 6x6 km se sněžnou tematikou. Jednou z inspirací pro mapu Vikendi bylo slovinské prostředí.  Karakin je pátou mapou hry. Mapa má velikost 2x2 km. Na rozdíl od všech map na této je maximální počet hráčů 64. Na této mapě bylo také poprvé přidáno zničitelné prostředí, které můžete ničit pomocí nově přidané lepkavé miny.  Vývoj na této mapě začal v roce 2017. Mapa byla odhalena 22. srpna 2018. Na rozdíl od jiných map tato mapa slouží pouze k vyzkoušení jednotlivých zbraní, granátů a ostatních aspektů hry. Zároveň na této mapě může být pouze 5-20 hráčů. Range je výcvikovou mapou. Mapa má rozlohu 2x2 km.", "section_level": 1}, {"title": "eSport.", "content": "Hry se dostavilo velkého úspěchu, a tak byl uspořádán první velký LAN turnaj na Gamescomu v Kolíně nad Rýnem na konci srpna 2017, kde se představily nejlepší týmy a hráči světa spolu s dalšími kvalifikovanými. Hrálo se v módech solo ve třetí osobě, duo v první i třetí osobě, squad ve třetí osobě a mezi vítěze se pak rozdělilo 350,000 dolarů. Solo vyhrál hráč EVERMORE, squad vyhráli hráči Luminosity gaming, duo v třetí osobě získali yukiiie společně s THZ a duo v první osobě obsadili hráči SolidFPS a Chappie z týmu Cloud9. Kings of Sosnovka (hráči: Mazarin1K a SpajKK) byl jediný český tým, který se probojoval přes kvalifikaci až na 4. místo v modu duo v první osobě. PUBG dosáhlo ještě větší popularity a byl ohlášen první IEM major v PUBG, který se konal 18–19. listopadu v americkém Oaklandu. Hrálo se pouze v první osobě ve 4členných týmech (squad). Přes kvalifikaci se nedostal žádný z českých zástupců a mezi hráče se rozdělilo 200,000 dolarů. První místo obsadili hráči z týmu Vitality. 24–25 února se odehrál další major, tentokrát v eSport proslulém městě Katowice.", "section_level": 1}], "src_summary": "PlayerUnknown's Battlegrounds (zkráceně PUBG) je online multiplayerová battle royale hra vyvinutá a distribuovaná dceřinou společností firmy Bluehole – PUBG Corporation. Je založena na módech hry Arma 2, které byly vyvinuty Brendanem \"PlayerUnknown\" Greenem a a používaly jako inspiraci film z roku 2000 \"Battle Royale\" a rozšířily se do samostatné hry pod vedením Greena. Na začátku hry je až 100 hráčů, kteří pomocí padáku dopadnou na ostrov bez jakéhokoliv vybavení. Musí jej prohledat, najít zbraně, další výbavu a zabít všechny ostatní hráče, aniž by sami zemřeli. Herní mapa se postupně zmenšuje, aby se hráči dostali do vzájemné konfrontace a nezůstávali na stejném místě. Poslední žijící hráč či tým vyhrává.", "tgt_summary": ",是一款由韩国电子游戏开发商蓝洞(英语:Bluehole Inc.)旗下的PUBG公司所开发及发行的多人制大逃杀游戏。游戏首发于Microsoft Windows平台,自2017年3月23日开始经Steam发行体验版。Xbox One版本在同年12月由微软工作室负责发售。PlayStation 4版本于2018年12月7日开始发售。Google Stadia版本于2020年4月28日上线。由于绝地求生需要配置较高,于是官方于2019年1月24日推出专照顾低配电脑玩家的《PUBGLite》,现于台湾与港澳和东南亚地区进行公测。", "id": 1578311}
{"src_title": "Kao-cu (Tchang)", "tgt_title": "李渊", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Předkové Li Jüana patřili k vojenské aristokracii severozápadní Číny, jeho otec Li Ping (李昺, † 572) byl generálem a vévodou z Tchang v říši Severní Čou (557–581). Matkou Li Jüana byla paní Tu-ku, dcera generála sienpejského původu Tu-ku Sina. Sestry paní Tu-ku byl manželkami Ming-tiho, císaře Severní Čou (vládl 557–560), a Jang Ťiena (císaře Wen-tiho, † 604), severočouského generála a od roku 581 císaře říše Suej. Manželkou Li Jüana se stala paní Tou, sestra císaře Ming-tiho. Za vlády Wen-tiho Li Jüan sloužil jako krajský správce, za následujícího císaře Jang-tiho byl správcem komandérie, sloužil i v ústřední vládě. Roku 613 se účastnil tažení proti Kogurju, následující rok chránil průsmyk Tchung, roku 615 potlačil povstání v Che-tungu. Roku 616 byl jmenován guvernérem se sídlem ve významném městě Tchaj-jüanu.  Od roku 613 začala povstání proti suejské vládě, roku 616 se císař Jang-ti stáhl na dolní tok Jang-c’-ťiang do Ťiang-tu (dnešní Jang-čou) a koncem roku 617 vystoupil proti císaři i Li Jüan. Vytáhl se svou armádou na Čchang-an, kde prohlásil Jang-tiho za sesazeného, císařem jmenoval jeho vnuka Kung-tiho a vládl jeho jménem z pozice regenta, současně si nechal udělit titul knížete z Tchang. Po zavraždění Jang-tiho roku 618 se Li Jüan prohlásil císařem, svůj stát nazval Tchang. Znám je pod svým chrámovým jménem jako císař Kao-cu.  První léta se Kao-cu soustředil na vítězství ve válce o dědictví říše Suej a znovusjednocení Číny pod tchangskou vládou. Během několika let porazil ostatní protisuejské rebely a zabral jejich státy, především říši Liang Li Kueje (619), království Sia Tou Ťien-tea (621), říši Čeng Wang Š’-čchunga (621), říší Čchin Süe Žen-kaoa (618) a stát Ting-jang Liou Wu-čoua (620). Do roku 623 ovládl naprostou většinu čínského území, pouze dobývání pohraničních regionů na severu se protáhlo do roku 628.  Ve vnitřní politice Kao-cu navazoval na úspěšné postupy suejského Wen-tiho, včetně převzetí správního systému tří kanceláří a šesti ministerstev a rozdělování půdy mezi rolníky v systému stejných polí a snížení daní. Distancoval se od přísného zákonodárství Jang-tiho a vydal mírnější tchangský zákoník.  Po nástupu na trůn jmenoval nejstaršího syna Li Ťien-čchenga korunním princem, druhý Li Š’-min se stal knížetem z Čchin, čtvrtý Li Jüan-ťi knížetem z Čchi a také další synové obdrželi knížecí tituly. (Třetí syn Li Süan-pa zemřel již roku 614 a titul knížete z Wej obdržel posmrtně.) Roku 626 se soupeření Li Ťien-čchenga a Li Jüan-ťiho s Li Š’-minem vyhrotilo a v červenci 626 Li Š’-min na bratry zaútočil a v boji u brány Süan-wu je zabil. Vzápětí postoupil na místo korunního prince, po několika týdnech Kao-cu abdikoval a Li Š’-min se stal císařem.  Po odstoupení Kao-cu dostal formálně vyšší titul \"tchaj-šang chuang\", byl však zbaven veškeré moci. Žil v jednom z paláců Čchang-anu. Zemřel 25. června 635.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kao-cu (); 8. duben 566 – 25. červen 635) vlastním jménem Li Jüan () byl zakladatelem a v letech 618–626 prvním císařem čínské říše Tchang. Původně regionální správce a generál říše Suej roku 617 v rozpadající se říši vytáhl na hlavní město Čchang-an, dobyl ho a dosadil na trůn loutkového císaře. Následujícího roku se sám prohlásil císařem nově vyhlášeného tchangského státu a během několika let sjednotil Čínu pod svou vládou.", "tgt_summary": "唐高祖李渊(566年-4月7日-635年-6月25日),字叔德,陇西成纪人,唐朝开国皇帝及奠基者,618年6月18日-626年9月4日在位共8年 。玄武门之变后不久禅位于唐太宗,称号“太上皇”。", "id": 930930}
{"src_title": "Altice Arena", "tgt_title": "阿尔蒂斯竞技场", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Plány na výstavbu multifunkční arény v Lisabonu započaly již před akcí Expo '98, pro kterou byla zapotřebí. V té době také vypluly napovrch informace o víceúčelovém zařízení ve městě, které by sloužilo pro koncerty, kongresy či sportovní události velké velikosti. Ostatní stadiony v zemi měly v té době kapacitu maximálně 4 000 lidí, nebyly tak vhodné pro různé akce sportovního typu. Dalším problémem byla také technická nevybavenost tehdejších stadionů. Kvůli tomu zde nebyla možnost pořádat moderní koncerty, muzikály či různé televizní pořady.  V té době se ve městě nacházely pouze malé kryté haly (jako Coliseu de Lisbon) a velké venkovní stadiony, které nebyly vhodné za špatného počasí. Portugalsko tedy nemohlo pořádat velké sportovní akce konané uvnitř či koncerty větších rozměrů. Nová aréna by tedy byl jakýsi kompromis mezi těmito dvěma možnostmi.  Rozhodnutí o výstavbě arény v rámci plánu Expo '98 jí umožnilo postavit ji v okrajové části města poblíž nádraží Gare do Oriente a důležitých dopravních křižovatek. To stadionu umožnilo dobré umístění nutné pro přilákání umělců z celé země.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Stavba byla navržena portugalským architektem Reginem Cruzem, který je známý především díky svým vládním stavbám v Brazílii a Portugalsku ve spolupráci s ateliérem Skidmore, Owings & Merrill (SOM). Tato společnost byla oceněna první cenou v architektonické soutěži olympijských stadionů v Manchesteru a Berlíně a je zodpovědná za výstavbu dalších velkých sportovních stadionů ve Spojených státech ve městech jako Portland, Filadelfie, Oakland a Minneapolis. Cruz je taktéž spoludesignérem lisabonské věže Torre Vasco da Gama v městské části Parque des Nações. Tvar arény má připomínat obrovský létající talíř či vodního členovce ostrorepa. Stavba je díky svým tvarům velmi unikátní. Střecha například sedí na dřevěném mřížoví a je inspirována válečnými loděmi karakami. Dřevo bylo vybráno v době Expa '98, které bylo věnováno světovému oceánu a portugalským mořským výpravám 15. století, a tak byl tento materiál vhodnější než beton či ocel.  Hlavními výhodami designu byly zminimalizování vizuálního dopadu kvůli své velikosti, úspora energie a snadnější pohyb diváků uvnitř i kolem budovy.  Hlavní průčelí se nachází na jižní straně, což v chladných měsících zabezpečuje sluneční svit během dne a zároveň redukuje přímý sluneční svit v horkých měsících. Díky takovéto formě se šetří výdaje za topení a klimatizaci. V horní části se nachází přirozená ventilace, která zajišťuje cirkulaci vzduchu a ochlazování. Díky tomu, že se hlavní patro nachází 6,4 metru nad zemským povrchem, mohla být postavena vysoká střecha a celková rozloha zdí byla zmenšena. Nedochází tak tedy k tak velkým ztrátám tepla a tepelným výměnám. Zevnějšek je tvořen sklem, prosklené části jsou zastíněny panely, které přesahují úroveň fasády. To umožňuje slunečním paprskům proniknout do budovy v zimních měsících a vnitřek tak zahřívat. Systém venkovních pohyblivých žaluzií pak zajišťuje světlo uvnitř arény.  Celou arénu obklopuje krátké schodiště, které umožňuje snadný přístup do haly.", "section_level": 1}, {"title": "Expo '98.", "content": "Během Expa '98 budova nesla název \"\"Pavilon Utopie\"\" a stala se domovem výstavy \"\"Oceány a utopie\"\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Altice Arena (původní a stále hojně využívaný název zní Pavilhão Atlãntico) je víceúčelový krytý stadion v Lisabonu v Portugalsku. Jedná se o jeden z největších stadionů v Evropské unii a největší stadion v Portugalsku. Má kapacitu 20 000 diváků a byl postaven v roce 1998 pro Expo '98. Název je odvozen od telekomunikační společnosti Altice, která převzala někdejšího sponzora MEO.", "tgt_summary": "阿尔蒂斯竞技场(Altice Arena),原本并现在还经常称为大西洋馆(,),后来曾改名为MEO竞技场(MEO Arena),是葡萄牙里斯本的一个室内综合性场馆,举行各种会议、音乐会和体育赛事,能够容纳20,000人,为1998年世界博览会而建。", "id": 937165}
{"src_title": "Wu Ce-tchien", "tgt_title": "武则天", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Wu pocházela z úřednické rodiny ze severozápadní Číny vzdáleně spřízněné s dynastií Suej. Za suejského císaře Jang-tiho její otec velel vojsku v prefektuře Jing-jang, za tchangského Tchaj-cunga (vládl 626–649) zaujímal různé funkce v centrální administrativě (ministr daní) i regionech (správce různých krajů).  V raném mládí se Wu stala jednou níže postavených konkubín Tchaj-cunga. Dokázala získat pozornost jeho syna a nástupce Kao-cunga, který si ji po smrti otce vzal za jednu z vedlejších manželek a roku 655 ji jmenoval císařovnou (皇后, \"chuang-chou\"). Na Kao-cunga měla velký vliv, po jeho mrtvici roku 660, a následném zhoršování zdravotního stavu, postupně stanula v čele vlády a panovala zemi jeho jménem.  Roku 683 Kao-cung zemřel a na trůn nastoupil jeho a Wuin syn Čung-cung, kterého však po necelých dvou měsících vlády sesadila kvůli jeho protežování příbuzných své manželky. Nahradil ho další Wuin a Kao-cungův syn, Žuej-cung, který své matce v ničem neodporoval. Roku 690 sesadila i jeho a na trůn nastoupila sama jako císař (\"chuang-ti\"). Vládla říši do února 705, kdy byla svržena palácovým převratem, který vynesl na trůn Žuej-cunga. Zemřela v prosinci téhož roku.  Období spoluvlády a vlády Wu Ce-tchien nad říší Tchang v letech 655–705 bylo dobou velké expanze čínského vlivu, který dosahoval daleko do střední Asie. Celkově úspěšně bojovala s Východoturkutským i Západoturkutským kaganátem. Trvala úporná válka s Tibetem. Upevnila vládu nad Vietnamem. Zapojila se i do válek na Korejském poloostrově, v nichž v 60. letech ve spojenectví s jihokorejskou Sillou porazila a dobyla jihokorejský stát Pekče a severokorejské Kogurjo a proti odporu Silly si udržela většinu severní Koreje.  Ve vnitřní politice se proti aristokracii severozápadu Číny, která dosud ovládala tchangskou vládu a před tím dominovala v říši Suej (581–618), Severní Čou (557–581) a Západní Wej (535–557), opřela o hodnostáře z východu a jihovýchodu říše. K výběru vhodných úředníků rozšířila a zdokonalila systém úřednických zkoušek.  Podporovala taoismus a buddhismus, za její vlády se rozvíjela kultura, vzdělání a literatura, z jejích dob se zachovaly významné památky architektury a umění, jako jeskyně Lung-men a mauzoleum Čchien-ling.  Po svržení a smrti Wu Ce-tchien se její potomci střetli v ostrých sporech o moc, v nichž zvítězil její vnuk Süan-cung, vládnoucí tchangské Číně v letech 712–756.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wu Ce-tchien (); 624 – 16. prosince 705) vlastním jménem Wu Čao () byla čínská císařovna, od počátku 60. let 7. století vládla čínské říši Tchang jménem svého nemocného manžela, císaře Kao-cunga, po jeho smrti panovala jménem svých synů. Roku 690 se stala – jako jediná žena v čínské historii – císařem, přičemž název státu změnila na Čou. Roku 705 byla sesazena a o několik měsíců později zemřela.", "tgt_summary": "武曌(624年-2月17日-705年-12月16日),中国历史上因执掌君权而得到正史唯一承认的女性皇帝。武氏是唐高宗的皇后、武周开国皇帝,当代称则天顺圣皇后,或武后(神龙革命后成为太上皇,遗诏退称皇后),后代通称武则天。武氏为并州文水县人,十四岁入宫为唐太宗才人,十二年不得迁。唐高宗时复为昭仪,谋废得到唐太宗托付于重臣褚遂良的“佳儿佳妇”王皇后与淑妃,得立为皇后(655年-683年)。一时尊号为天后,与唐高宗天皇李治并称“二圣”。由于唐高宗患风眩病,无力听政,660年11月开始临朝,史载“自此内辅国政数十年,威势与帝无异”,683年12月27日-690年10月16日作为唐中宗、唐睿宗的皇太后临朝称制,后利用酷吏集团屡次屠杀唐室诸王大臣以求立威,终于自立为武周皇帝(690年10月16日-705年2月21日在位),在位时间共14年4个月又5天。晚年惑于内宠,不知当立侄或立子。705年元月,被宰相狄仁杰举荐的后任张柬之与禁卫军背叛,被迫还位。退位以后,成为中国历史上唯一一位女性太上皇,同年崩于洛阳上阳宫仙居殿。唐高宗死后从683年实际真正掌权前后22年。武则天是即位年龄最大(67岁即位)、寿命第三长的皇帝(终年82岁),仅次于清高宗(87岁)和梁武帝(86岁)。", "id": 1816056}
{"src_title": "Post Malone", "tgt_title": "波斯特·马龙", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Austin Richard Post se narodil ve městě Syracuse ve státě New York v roce 1995. V devíti letech se jeho rodina přestěhovala do města Grapevine v Texasu. Jeho otec pracoval u fotbalového týmu Dallas Cowboys, díky čemuž dostával volné vstupenky na zápasy. V dětství se věnoval basketbalu a po hraní videohry Guitar Hero také hře na kytaru. Kolem šestnácti let začal v programu FL Studio skládat vlastní hudbu a začal se věnovat rapu. Několik měsíců docházel na Syracuse University, než ze školy odešel.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky (2015).", "content": "Po odchodu z univerzity se přestěhoval do města Los Angeles, stát Kalifornie. Právě tam potkal producenty z producentského týmu FKi, kteří mu vyprodukovali první rapové nahrávky. V roce 2015 ze spolupráce vznikl i průlomový singl s názvem \"White Iverson\". Název je odkazem na basketbalistu Allena Iversona, který proslul nošením copánků, stejných, jaké si v té době nechal udělat i Post Malone. Malone singl nahrál na svůj účet na SoundCloudu, kde se stal okamžitě hitem. Úspěch písně přinesl také zájem nahrávacích společností, Post Malone brzy poté uzavřel smlouvu s Republic Records. V červenci 2015 byl k písni natočen videoklip, který do listopadu 2019 zhlédlo přes 755 milionů osob. Singl se umístil na 14. příčce v žebříčku Billboard Hot 100 a získal certifikaci 5x platinový singl. Brzy poté zveřejnil další písně \"Too Young\" (platinová certifikace) a \"Go Flex\" (76. příčka, 3x platinová ceritifikace).", "section_level": 2}, {"title": "\"Stoney\" a \"Beerbongs and Bentleys\" (2016–2018).", "content": "V květnu 2016 vydal svou debutovou mixtape s názvem \"August 26th\". V červnu 2016 byl v časopise XXL jmenován jedním z objevů roku (2016 Freshman Class). V září 2016 vydal singl \"Deja Vu\" (ft. Justin Bieber) (75. příčka v USA, 43. příčka v Kanadě, platinová certifikace v USA a 2x platinová v Kanadě). Debutové album s názvem \"Stoney\" mělo být původně vydáno na konci srpna 2016, ale dočkalo se několika odložení. Album konečně vyšlo v prosinci 2016. V první týden prodeje v USA debutovalo na 6. příčce žebříčku Billboard 200 s 58 000 prodanými kusy (po započítání streamů). Album obsahuje většinu jeho starších singlů. V lednu 2017 byl vydán další singl \"Congratulations\" (ft. Quavo), který se stal obrovským hitem. Trapová píseň se vyhoupla na 8. příčku amerického žebříčku a zabodovala i mezinárodně. V USA získala certifikaci diamantový singl a například v Kanadě 8x platinový. Díky streamům se album již v dubnu 2017 dočkalo certifikace platinová deska. V říjnu 2017 byla vydána jako singl i píseň \"I Fall Apart\" (16. příčka, 5x platinová certifikace). V listopadu 2017 album obdrželo certifikaci 2x platinová deska; v červnu 2018 poté 3x platinovou. V srpnu 2019 album zaznamenalo svůj 77. týden v Top 10 albech žebříčku Billboard Top R&B/Hip-Hop Albums, čímž zlomilo 35 let starý rekord alba \"Thriller\" od Michaela Jacksona.  V únoru 2017 zveřejnil plánovaný název svého druhého alba \"Beerbongs and Bentleys\". V září 2017 byl vydán první singl z alba s názvem „Rockstar“ (ft. 21 Savage). Píseň debutovala na 2. příčce žebříčku Billboard Hot 100 a na prvních příčkách hlavních žebříčků v Kanadě, Spojeném království nebo Austrálii. V polovině října se singl vyšplhal na 1. příčku žebříčku Billboard Hot 100. Singl v USA získal certifikaci 8x platinový singl a v Kanadě dokonce 9x platinový singl. V únoru 2018 vydal další singl, píseň „Psycho“ (ft. Ty Dolla Sign). Píseň debutovala na 2. příčce žebříčku Billboard Hot 100. Později se vyšplhala na 1. příčku a získala 5x platinovou certifikaci. Album vyšlo na konci dubna 2018 u Republic Records. Debutovalo na 1. příčce žebříčku Billboard 200 a díky streamům singlů ihned získalo certifikaci platinová deska. Dalšími singly byly písně „Ball for Me“ (ft. Nicki Minaj) (16. příčka, platinová certifikace) a „Better Now“ (3. příčka, 4x platinová certifikace). V červnu 2018 album obdrželo certifikaci 2x platinová deska. Po vydání se v žebříčku Billboard Hot 100 umístilo všech osmnáct písní, vedle singlů nejlépe písně: „Paranoid“ (11. příčka), „Rich & Sad“ (14. příčka), „Spoil My Night“ (ft. Swae Lee) (15. příčka) a „Stay“ (17. příčka). Do konce roku 2018 se alba prodalo celkem 2 768 000 ks (261 000 ks v přímém prodeji + 3,4 miliardy streamů). v březnu 2019 album získalo certifikaci 3x platinová deska (v USA).  V říjnu 2018 vydal singl „Sunflower“ (se Swae Lee) (8x platinová certifikace) ze soundtracku k filmu \"\". V lednu 2019 se singl vyhoupl na 1. příčku žebříčku Billboard Hot 100, jako již Post Maloneův třetí.", "section_level": 2}, {"title": "Hollywood's Bleeding (2019).", "content": "V prosinci 2018 vydal singl „Wow“ (2. příčka, platinový singl), jednalo se o první píseň z jeho třetího studiového alba. Po delší odmlce vydal v červenci 2019 druhý singl s názvem „Goodbyes“ (ft. Young Thug) (3. příčka). V srpnu následoval singl „Circles“ (2. příčka) a v září dva singly „Enemies“ (ft. DaBaby) (16. příčka) a „Allergic“ (37. příčka). Album \"Hollywood's Bleeding\" bylo vydáno 6. září 2019. Debutovalo na 1. příčce žebříčku Billboard 200 se 489 000 prodanými kusy (po započítání streamů) v první týden prodeje. Po vydání se v žebříčku Billboard Hot 100 umístily i všechny ostatní písně z alba, ačkoliv nešlo o singly. Nejlépe se umístily písně „Take What You Want“ (ft. Ozzy Osbourne a Travis Scott) (8. příčka), „Hollywood's Bleeding“ (15. příčka), „Saint-Tropez“ (18. příčka) a „Die for Me“ (ft. Future a Halsey) (20. příčka). V říjnu byla píseň „Take What You Want“ vydána jako již šestý singl z alba.  V roce 2020 debutoval jako herec ve filmu \"Spravedlnost podle Spensera\" (\"Spenser Confidential\") režiséra Petera Berga.", "section_level": 2}], "src_summary": "Austin Richard Post (* 4. července 1995, Syracuse, New York), spíše známý pod svým uměleckým jménem Post Malone, je americký rapper, zpěvák, kytarista, hudební producent a herec.", "tgt_summary": "奥斯汀·理乍得·波斯特(英语:Austin Richard Post,1995年-7月4日),因其艺名巨星马龙(英语:Post Malone)而闻名,是一位美国歌手、饶舌歌手、词曲作家和音乐制作人。其作品融合了不同的流行种类,包括流行、陷阱音乐和摇滚的音乐风格,内省的词曲创作,简洁的声线令马龙广受欢迎。马龙出生在纽约州的锡拉丘兹,在得克萨斯州的格雷普韦恩长大。他于2015年发布其首张单曲《White Iverson》出道,这首歌在告示牌百强单曲榜中排名第14,并获得了与联众唱片签订的唱片合约。", "id": 2457554}
{"src_title": "Need for Speed Payback", "tgt_title": "极品飞车:复仇", "src_document": [{"title": "Hratelnost.", "content": "Nejedná se o simulátor, avšak spíše o závodní arkádovou hru v otevřeném prostředí. Jak už je u série \"NFS\" zvykem, tak hra vypráví určitý příběh. Nově se může hrát za tři charaktery s odlišnými vlastnostmi, které pracují jako tým. Společně plníte různé mise připomínající \"Rychle a zběsile\". Hráči můžou závodit na velkých dálnicích, sprinty, drift závody, ale i off-road závody. Hra obsahuje 24hodinový cyklus dne a noci na rozdíl od předchozího titulu \"Need for Speed\". Ve hře je dostupný offline singleplayer s vlastním příběhem a také online závody v multiplayeru. V prvních dnech byla tvůrci odhalena pětici aut, kterou bylo možné dostat za předobjednávku hry: Nissan 350Z 2008, Chevrolet Camaro SS 1967, Dodge Charger R/T 1969, Ford F-150 Raptor 2016 a Volkswagen Golf GTI Clubsport 2016. Při cestování po mapě je možné narazit na vrak auta, který lze opravit a udělat z něj závodní auto.", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "Hra se bude odehrávat v oblasti zvané „Fortune Valley“ a bude se točit okolo tří hlavních postav: Tyler Morgan (závodník), Mac (showman) a Jess (řidička). Všichni tři se dají dohromady proti nebezpečnému karteli „The House“. Ten má pod palcem všechna kasína, policisty i kriminálníky. Vy však také nejste žádní andílci a v rámci města, či spíše celé oblasti Fortune Valley, budete spolupracovat s podsvětím.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Samotný vývoj hry započal v lednu roku 2016 pod vedením studia Ghost Games, patřící pod společnost Electronic Arts. Dne 1. ledna 2017 potvrdilo Electronic Arts nový titul série \"Need for Speed\". Studio Ghost Games usilovně pracovalo, aby se hra stihla vyrobit do data vydání. Hra běží na enginu Frostbite 3.", "section_level": 1}], "src_summary": "Need for Speed Payback je závodní videohra vyvinutá studiem Ghost Games a publikovaná Electronic Arts pro Microsoft Windows, PlayStation 4 a Xbox One. Jedná se o 23. titul úspěšné herní série \"Need for Speed\". Hra byla spolu s trailerem představená 2. června 2017 na konferenci E3. Na všech platformách byla vydána 10. listopadu 2017.", "tgt_summary": "是2017年第四季上市的竞速游戏,由Ghost Games开发,EA在Xbox One、PlayStation 4及Microsoft Windows平台发行。游戏预告片于2017年6月2日公布。游戏定于2017年11月10日(Origin 11月6日)全球发布。若是有订阅EA access则可以在Xbox One优先游玩,并获得9折优惠。与此同时也是除《极品飞车Online》作品以外的本系列首次简体中文化。", "id": 1164363}
{"src_title": "Siválik", "tgt_title": "西瓦利克山脈", "src_document": [{"title": "Geologie.", "content": "Geologicky patří Siválik k třetihorním usazeninám vnějšího Himálaje. Tvoří je převážně pískovce a slepence, což jsou zpevněné úlomky hornin původem z rozlehlého pohoří na severu. Kvalita tohoto zpevnění však často není nejlepší. Geologicky se tak Siválik shoduje s flyšovými oblastmi Alp. Podle zbytkové magnetizace pískovce a prachovce lze usuzovat na stáří sedimentu mezi 16–5,2 milionu let, přičemž nejstarší část pohoří Siválik obnažuje řeka Ghághra v Nepálu.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Siválik je nejjižnější a geologicky nejmladší východo-západní horské pásmo Himálaje, které má četné vedlejší hřbety a táhne se od státu Arunáčalpradéš přes Bhútán a Západní Bengálsko dál na západ přes Nepál a Uttarákhand do Himáčalpradéše a Kašmíru. V severojižním směru se jím prořezává řada velkých řek tekoucích z Himálaje.  Severně od Siváliku se do výše 3700–4500 m prudce vypíná pásmo Malého či Nižšího Himálaje známého též jako Mahábhárat či Himáčal. Zvedá se podél linie geologických zlomů. Na mnoha místech se k sobě Siválik a Mahábhárat těsně přibližují, jinde je však dělí 10 až 20 km široká údolí.", "section_level": 1}, {"title": "Prehistorie.", "content": "Siválik patří k oblastem s nejbohatšími nalezišti zkamenělin velkých zvířat v Asii. Jak ukazují četné nálezy, žilo zde mnoho rozmanitých druhů zvířat. Mimo jiné se tu našly pozůstatky předků medvěda pyskatého, předchůdce žirafy \"sivatheria\" či obří pravěké želvy \"Megalochelys atlas\".  K obyvatelům zdejší oblasti patřil také prapředek člověka \"Sivapithecus\", dříve známý jako \"Ramapithecus\".  Byly zde nalezeny i pozůstatky osídlení kultury Sóán z období nejstaršího paleolitu (asi 500 000–125 000 B. P. Tato kultura z období industrie Acheuléen byla pojmenována podle údolí řeky Sóán v pohoří Siválik v pákistánské provincii Pandžáb. Její příslušníci patřili k druhu člověk vzpřímený.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Nízká hustota osídlení Siváliku a strmých jižních svahů pohoří Mahábhárat spolu s nakažlivou malárií ve vlhkých lesích na jejich úpatí vytvořily kulturní, jazykové a politické hraniční pásmo mezi hustě osídlenou Indoganžskou nížinou na jihu a „vysočinou“ za srázy Nižšího Himálaje a dokonale od sebe izolovaly jejich obyvatelstvo, čímž umožnily jeho rozdílný vývoj co do jazyka, rasy a kultury.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Po pohoří Siválik je pojmenována Třída Shivalik víceúčelových fregat Indického námořnictva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Siválik, též Šiválik, ( शिवालिक, Sivalik či Siwalik Hills) je pohoří, horské pásmo v severní Indii a Nepálu, které tvoří jihozápadní okraj Himálaje. Je asi 2400 km dlouhé a široké od 10 do 50 km. Průměrná výška se pohybuje od 1500 do 2000 m. Zvedá se příkře nad Indoganžskou nížinu a táhne se téměř od řeky Indus až skoro po Brahmaputru.", "tgt_summary": "西瓦利克山脉(Siwalik Hills),亦称外喜马拉雅山脉、锡瓦利克山脉、什瓦利克山脉。位于南亚北部、喜马拉雅山南麓。自印度锡金邦蒂斯塔河(Tista)向西北方向延伸,全长约1,000哩。海拔约3,000-4,000呎。", "id": 877874}
{"src_title": "Andrea Sacchi", "tgt_title": "安德烈·萨基", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Andrea Sacchi se narodil v Římě. Jeho otec Benedetto, sám průměrný malíř, brzy rozeznal talent svého syna. Podle životopisce Giovanni Pietro Belloriho (který byl také velkým přítelem Sacchiho) Benedetto navrhl, aby jeho syna učil Giuseppe Cesari, zvaný také \"Cavaliere d'Arpino\".  Toto jsou Belloriho slova:  \"... tehdy Benedetto, jeho otec, zjistil, že syn ho přes své mládí překonal, a netroufal si ho dále učit sám; moudře se rozhodl poskytnout mu lepšího učitele a doporučil mu Giuseppe d'Arpina, který ho rád vzal do své školy. Giuseppe d'Arpino brzy zjistil, že Sacchi je pozornější a snaživější než jiní jeho žáci.\"  Sacchi později přešel do malířské dílny Francesca Albaniho. Většinu svého života strávil v Římě, kde také zemřel. Na počátku jeho umělecké kariéry mu hodně pomohl jeho patron kardinál Antonio Barberini, který mu svěřil zakázku pro kapucínský kostel v Římě a zakázku pro Palazzo Barberini. Podle jeho současníka a uměleckého rivala Pietra da Cortona, Sacchi studoval obrazy Raffaela Santi (Raffaello Sanzio da Urbino, 1483–1520) a vliv tohoto malíře je patrný v řadě Sacchiho prací. Sacchi údajně cestoval do Benátek a Parmy a studoval díla Correggiova.  Dvě z jeho hlavních děl na plátně jsou oltářní obrazy, které jsou nyní v Pinacoteca Vaticana, malířské galerii ve Vatikánu (viz hlavní díla níže).", "section_level": 1}, {"title": "Diskuse s malířem Pietro da Cortona.", "content": "Jako mladík Sacchi spolupracoval s Pietrem da Cortonou ve Villa Sacchetti v Castelfusano. V řadě veřejných debat v římské gildě Sacchi velmi kritizoval Cortonovu nevázanost. Ale význam jejich pře tkví především v rozdílných názorech těchto dvou předních zastánců hlavních malířských stylů, stylu zvaného \"klasický\" a \"barokní\". Sacchi obhajoval názor, že vzhledem k tomu, že každá postava v kompozici musí být přiřazena jedinečnému individuálnímu výrazu, gestu a pohybu, měla by kompozice obsahovat jen několik postav. V přeplněných kompozicích jsou postavy zbaveny individuality a celkové vyznění obrazu se tím ztrácí, téma se stává nejasným. V některých ohledech to byla také reakce na velkou oblíbenost davových scén v dílech Taddea Zuccari v minulé generaci a jeho současníka Pietra da Cortony. Jednoduchost a jednota byly pro Sacchiho zásadní. Cortona ve svém protinávrhu hájil názor, že velké obrazy se spoustou osobností představují epické ztvárnění námětu, které je schopno rozvinout několik dalších dílčích témat. Ale pro Sacchiho obraz s přehnanými dekorativními detaily, včetně zobrazení davů, představoval spíše \"tapetový papír\" než epický příběh. Mezi zastánce Sacchiho zásady jednoduchosti a zaměření na námět byli jeho přátelé, sochař Algardi a malíř Poussin. Kontroverze však nebyla tak ostrá, jak někteří naznačují.  Sacchi a Albani sdíleli také nespokojenost s žánrovou malbou, tedy se zobrazením výjevů z života prostých lidí, obrazy s předměty každodenního užívání, což byla témata, která upřednostňovali Bamboccianti a dokonce i Caravaggisté. Podle jejich názoru by se umění mělo soustředit na ušlechtilá témata – náměty biblické, mytologické nebo témata z klasické dávné historie.  Sacchi, který pracoval téměř po celý život Římě, zanechal několik svých obrazů v soukromých galeriích. Měl vzkvétající školu: Carlo Maratta byl jeho mladší spolupracovník nebo žák. Sacchho dílem byli ovlivněni takoví umělci jako Francesco Fiorelli, Luigi Garzi, Francesco Lauri, Andrea Camassei a Giacinto Gimignani. Sacchiho vlastní nemanželský syn Giuseppe Sacchi, který měl před sebou nadějnou budoucnost, zemřel mladý.  Sacchi zemřel v Nettuno, v římské obasti Lazio, v roce 1661.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní díla.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\" Alegorie božské moudrosti \".", "content": "Tato Sacciho freska v Palazzo Barberini v Římě je považována za jeho mistrovské dílo. Podle amerického historika umění Josepha Connorse je osobní znak papeže Urbana VIII. – vycházející Slunce – zobrazen tak, aby návštěvník paláce viděl Slunce \"Božské moudrosti\" a na trůnu souhvězdí lva. Z pravostraného pohledu slunce \"Božské moudrosti\" vypadá, jako by se vznášelo nad kopulí kaple, \"vyzařovalo dolů své blahodárné světlo\". „... Scottova astrologická interpretace... je přesvědčivá, protože je to také politická interpretace. Kvůli příhodnému spojení hvězd ve dvou klíčových okamžicích narození a volby papeže Urbana VIII., jsou Barberiniové \"zrozeni a předurčeni vládnout\". Campanella by byl mohl papežovi říct, že když byl zvolen, slunce vstoupilo do \"Velkého konjunkčního spojení\" s Jupiterem (jehož orlici ukazuje Sacchi ve spojení se sluncem a lvem). Synovec papeže Urbana VIII. Taddeo Barberini, patron tohoto křídla paláce, do něhož rodina vkládala naděje na potomstvo a pokračování rodu, měl horoskop podobný se svým strýcem a náhodou to tak bylo i v případě dítěte, které se mu narodilo během jeho pobytu v paláci. Malá kaple přiléhající k Sacchiho fresce byla navržena pro křest dítěte a její fresky nesly všechny obvyklé talismany plodnosti. Hvězdy ukazovaly na příznivou budoucnost rodiny \"zrozené a vyvolené vládnout\" po celé další generace.", "section_level": 2}, {"title": "\" Vize sv. Romualda \".", "content": "Obraz byl dokončen v roce 1631, dnes je v Pinacoteca Vaticana. Připomíná epizodu v životě mladého mnicha, pozdějšího svatého Romualda. Objednavatelem byli mniši a jeptišky z Camaldoli (latinsky Ordo Camaldulensium). Jsou to dvě různá, ale příbuzná klášterní společenství, která se uchylují k mnišskému životu podle svatého Romualda. Jejich jméno je odvozeno z názvu \"Svaté poustevny\" (italské: Sacro Eremo) Camaldoli, vysoko v horách centrální Itálie, poblíž města Arezzo. Společenství Camaldolese prý snilo o tom, že členové jeho řádu v bílém rouchu vystoupí na nebesa, jak je vidět na pozadí obrazu. Pro Sacchiho dílo je typické zobrazení klidu a vážnosti mnichů, diskutujících o filozofických tématech.", "section_level": 2}, {"title": "\"Svatý Řehoř a zázrak s korporálem\".", "content": "Také známý jako \"Zázrak sv. Řehoře Velkého\", tento obraz byl ukončen v letech 1625–57. Nyní je v Pinacoteca Vaticana.  Plátno zobrazuje tuto legenduː císařovna Constantia prosila papeže Řehoře I. (540–604), aby jí věnoval část ostatků z těla svatých Petra a Pavla, ale papež, nechtěje narušit svaté ostatky, poslal jí část plátna, do kterého bylo zabaleno tělo sv. Jana Evangelisty. Constantia odmítla tento dar od papeže jako nedostatečný. Proto Řehoř I. aby dokázal, že moc ostatků dělá zázraky (a ospravedlňuje jejich cenu), položil látku na oltář a po modlitbě plátno propíchl nožem. Z plátna tekla krev jako z živého těla. V roce 1771 byla vytvořena mozaiková kopie tohoto obrazu pro baziliku svatého Petra v Římě. Tento obraz odráží postoje uvedené v kánonech po koncilu v Tridentu (1545–1563), kde relikvie hrály důležitou roli v zázracích. Papež sloužil jako konečný tlumočník svatosti a následně se to stalo metaforou eucharistie jako zázraku proměny vína a chleba v krev a tělo Ježíše Krista.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní práce.", "content": "Další slavná dílaː  Další Sacchiho oltářní obrazy jsou v Perugii, Folignu a Camerinu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Andrea Sacchi (30. listopadu 1599, Řím – 21. června 1661, tamtéž) byl italský barokní malíř, který pracoval v Římě. Mezi umělce, kteří sdíleli jeho malířský styl, patřili Nicolas Poussin, Giovanni Battista Passeri, sochaři Alessandro Algardi a François Duquesnoy a tehdejší životopisec Giovanni Bellori. Sacchiho patronem byl italský kardinál Francesco Maria del Monte.", "tgt_summary": "安德烈·萨基(Andrea Sacchi,1599年11月30日-1661年6月21日),是巴洛克盛期古典主义意大利画家,活跃于罗马。与他分享其艺术风格的一代人包括画家普桑、乔凡尼·巴蒂斯塔·帕塞里、雕塑家亚力山德罗·阿尔加迪和法朗西斯·杜克斯诺,以及专辑作者乔凡尼·百老瑞。", "id": 3044851}
{"src_title": "Povstání An Lu-šana", "tgt_title": "安史之亂", "src_document": [{"title": "Tchangská pohraniční vojska v polovině 8. století.", "content": "V polovině 8. století se pohraniční armády čínské říše Tchang skládaly vesměs z dlouhodobě sloužících žoldnéřů, doplňovaných krátkodobě sloužícími odvedenci \"fu-ping\". Významná část armád sestávala z vojáků nečínského původu. Zejména jízda se skládala vesměs z kočovníků přišlých ze stepí severně od Velké čínské zdi.  Začátkem 40. let 8. století měly pohraniční armády téměř půl milionu mužů, z toho asi 80 tisíc jízdy. Rozmístěny byly ve více než 60 posádkách, většina z nich podléhala deseti regionálním velitelstvím. Nejvýznamnější velitelství – na severní hranici – měla 55 až 91 tisíc vojáků, přičemž necelá polovina z nich (ale naprostá většina jezdectva) zůstávala soustředěna v sídle velitele, ostatek byl rozmístěn ve strategických bodech: sídlech prefektur, průsmycích a pevnostech.  V čele těchto regionálních velitelství stáli vojenští komisaři \"ťie-tu-š’\", kteří kromě řízení vojsk zodpovídali i za zásobování svých armád a zpravidla proto dozírali i na výběr daní a nakládání se státní půdou ve svěřeném regionu. Důstojníci a generálové pohraničních armád byli vybíráni ze schopných podřízených, zpravidla Číňanů nižšího původu nebo vojáků z nečínských kmenů. Výběr důstojníků ležel v rukách \"ťie-tu-š’\", jejichž rozhodnutí úřady v hlavním městě jen formálně potvrzovaly. Loajalita důstojníků se proto přesouvala od tchangského dvoru ke svým velitelům. \"Ťie-tu-š’\" byli kontrolováni nepravidelně vysílanými cenzory a (od 30. let) eunuchy z císařského paláce. Do 40. let byli vždy po několika letech vyměňováni, od 40. let však někteří zůstávali ve svých funkcích dlouhou dobu. Na místa \"ťie-tu-š’\" byli původně jmenování čínští hodnostáři současně zastávající vysoké funkce ve vládě. Po roce 747 však ministr Li Lin-fu, prosadil politiku jmenování \"ťie-tu-š’\" z generálů nečínského původu, s odůvodněním, že vojska budou úspěšnější, když politiky ve velitelských funkcích nahradí schopní generálové. A tchangské armády skutečně celkově úspěšnější byly. Historikové tradičně, už od 10. století, míní, že Li Lin-fu zavedl jmenování \"ťie-tu-š’\" z nečínských generálů, aby jeho čínští soupeři v boji o moc nemohli získat prestiž a vliv při velení vojskům. Vzdálení velitelů a důstojníků pohraničních armád politice a politikaření hlavního města však také vedlo k jejich odcizení od tchangské vlády. Odcizení posílil rozdílný sociální původ politiků a generálů, vznešených rodů a vzdělaných úředníků metropole na jedné straně a důstojníků-cizinců či Číňanů relativně skromného původu na straně druhé. Za vlády Li Lin-fua to nemělo bezprostřední dopad, jeho nástupce Jang Kuo-čung však neměl neotřesitelnou autoritu svého předchůdce a jeho snaha o přísnější kontrolu velitelů pohraničních armád, zejména nejsilnějšího z nich, An Lu-šana, vyvolala značné politické napětí.  Spolehlivá kontrola nad pohraničními armádami byla pro vládu nezbytná vzhledem ke stavu vojsk ve vnitrozemí. Vojska v hlavním městě ani jinde totiž sílu pohraničních armád nebyla schopna vyvážit. Posádka hlavního města Čchang-anu formálně měla 60 tisíc mužů. Avšak její oddíly z větší části ztratily sílu s tím, jak se v první polovině 8. století rozkládal systém \"fu-ping\", v němž venkovští rolníci-vojáci obdělávali půdu a cvičili se v boji, přičemž střídavě krátkodobě sloužili v metropoli. Oddíly \"fu-ping\" od konce 7. století upadaly s tím, jak rostly velkostatky na úkor zchudlých drobných rolníků. Nakonec roku 747 byla služba venkovských vojáků v metropoli úplně zrušena. Náhradou za vojska \"fu-ping\" vznikly nové metropolitní armády složené z dlouhodobě sloužících vojáků, ovšem funkční byly pouze nevelké oddíly, především císařská tělesná stráž. Většina posádky metropole měla mizivou bojeschopnost; vesměs sestávala z příbuzných úředníků, boháčů a obchodníků, kteří se mezi vojáky zapsali kvůli osvobození od daní a roboty, avšak neabsolvovali vojenský výcvik a nevykonávali vojenskou službu, maximálně za sebe poslali své sluhy nebo najaté náhradníky. Pohraničním armádám se nemohly postavit ani oddíly místní domobrany, které vznikly z rolníků a statkářů pod vedením krajských správců v některých pohraničních regionech ohrožených nepřátelskými nájezdy, Che-peji, severozápadu a S’-čchuanu.  Z \"ťie-tu-š’\" jmenovaných v rámci Li Lin-fuovy politiky podpory nečínských generálů byli nejvlivnější An Lu-šan a Ke-šu Chan. Ke-šu Chan velel vojskům na severozápadní hranici, od 747 byl \"ťie-tu-š’\" Lung-jou a od roku 753 i Che-si. An Lu-šan velel třem velitelstvím na severovýchodě, Pching-lu, Fang-jangu a Che-tungu. Ostatní \"ťie-tu-š’\" stáli v čele jednoho velitelství.", "section_level": 1}, {"title": "An Lu-šan.", "content": "An Lu-šan byl synem sogdského otce a turkické matky z rodu Ašide, spřízněného s rodem vládců Východoturkutského kaganátu. Roku 716 rodina An neuspěla v mocenských střetech v kaganátu, a prchla do říše Tchang. An Lu-šan a jeho příbuzní sloužili v tchangské armádě a postupně získali vysoké postavení. An Lu-šana roku 733 císař Süan-cung jmenoval zástupcem \"ťie-tu-š’\" v Jou-čou (dnešní Peking, Tchien-ťin a Che-pej), od roku 742 byl povýšen na \"ťie-tu-š’\" Pching-lu (východně od Jou-čou, dnes západ provincie Liao-ning), 744 i Fan-jangu (jak bylo roku 742 přejmenováno Jou-čou) a od roku 751 ještě Che-tungu (dnes provincie Šan-si), čímž získal velení nad celým severovýchodním pohraničím. Navíc roku 750 obdržel úřad komisaře civilní správy (\"cchaj-fang čchu-č’ š’\") Che-peje a roku 754 úřad komisaře císařských stájí pro pastviny v oblasti Lung-jou. Moc a vliv An Lu-šana se zakládala na velikosti podřízených vojsk, která měla na 200 tisíc vojáků, přičemž zvláště se opíral o naprosto loajální osmitisícový elitní sbor svých „adoptivních synů“.  An Lu-šan měl dlouhá léta dobré vztahy s Li Lin-fuem, těšil se císařově podpoře a byl dokonce adoptován císařovou nejoblíbenější konkubínou Jang Kuej-fej. Po smrti Li Lin-fua začátkem roku 753 v tchangské vládě získal převahu hlavní ministr Jang Kuo-čung, příbuzný Jang Kuej-fej. Jang Kuo-čung An Lu-šanovi nevěřil, ten si přesto udržel důvěru panovníka. Při An Lu-šanově návštěvě Čchang-anu začátkem roku 754 ho dokonce císař Süan-cung navrhl na hlavního ministra, to jest do stejného postavení, jako měl Jang Kuo-čung, což se Jang Kuo-čungovi podařilo zmařit na poslední chvíli poukazem na An Lu-šanovu negramotnost. Záležitost generála a ministra jen ještě více znepřátelila. Po An Lu-šanově odjezdu, ve snaze o získání důkazů o jeho zradě, Jang Kuo-čung zatknul (a popravil) několik generálových služebníků a stoupenců v Čchang-anu. Napjaté vztahy mezi nejmocnějším generálem a nejmocnějším politikem říše přetrvávaly i roku 755, přičemž o Jangových krocích proti němu An Lu-šana zpravoval jeho nejstarší syn An Čching-cung, žijící u císařského dvora. V létě 755 už An Lu-šan z obavy o svůj život odmítl přijet do Čchang-anu (na svatbu An Čching-cunga). Koncem roku o An Lu-šanově věrnosti začal pochybovat už i císař.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh povstání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počáteční úspěchy povstalců a tchangské protiútoky, prosinec 755 – červenec 756.", "content": "V prosinci 755, poté co se dozvěděl, že ztratil podporu panovníka, se nakonec An Lu-šan vzbouřil. Prohlásil, že mu císař přikázal svrhnout Jang Kuo-čunga a 16. prosince 755 vyrazil z Fan-jangu na jih s cca 150 tisíci muži.  Na vzpouru císař Süan-cung reagoval zahájením odvodů v Che-tungu a okolí Luo-jangu, jmenováním zkušeného generála Feng Čchang-čchinga velitelem armády soustřeďované v Luo-jangu a popravou An Lu-šanova nejstaršího syna, pobývajícího v Čchang-anu. An Lu-šanův příbuzný An S’-šun byl odvolán z místa \"ťie-tu-š’\" Šuo-fangu (území severně od Čchang-anu, dnešní Ning-sia a Ordos). Jeho místo zaujal dosavadní An S’-šunův podřízený Kuo C’-i, úspěšný generál z prominentní čínské úřednické rodiny a novým \"ťie-tu-š’\" Che-tungu byl jmenován další bývalý An S’-šunův podřízený, kitanský generál Li Kuang-pi. V zájmu efektivního vedení vojenských operací ve vnitrozemských regionech ohrožených postupem povstalců císař, po vzoru pohraničních regionů, jmenoval vojenské komisaře \"ťie-tu-š’\" a pověřoval je řízením svěřeného území. An Lu-šan zatím bez odporu prošel Che-pejem a přitáhl k Žluté řece. Feng Čchang-čching nechal strhnout hlavní most přes řeku v Che-jangu, nicméně 8. ledna 756 rebelové řeku překročili více po proudu, severovýchodně od Luo-jangu, a obsadili blízké Pien-čou (dnešní Kchaj-feng) na Velkém kanálu. Tím přerušili dodávky potravin z jihu, na nichž bylo závislé zásobování obou hlavních měst. Poté pochodovali na Luo-jang. Feng Čchang-čching se s narychlo shromážděnými 60 tisíci odvedenci pokusil zablokovat postup rebelů v průsmyku Chu-lao, ale jeho armáda byla v nastalé bitvě snadno rozprášena An Lušanovými jízdními veterány. Po dvou dalších bitvách rebelové 19. ledna vstoupili do Luo-jangu a Feng ustoupil na západ do Šan-čou, na půl cesty do Čchang-anu, kde se spojil s padesátitisícovou armádou Kao Sien-č’a, sestavenou v Čchang-anu. Oba generálové se rozhodli ustoupit více na západ a opevnit se v průsmyku Tchung, zatímco hlavní síly povstalců postoupily do Šan-čou a utábořily se tam. Dozírající eunuch Pien Ling-čcheng Feng Čchang-čchinga a Kao Sien-č’a ve své zprávě zkritizoval za paniku při ústupu do Tchungského průsmyku, načež císař nechal oba generály popravit. Velitelem všech vládních vojsk v čchanganském regionu (Kuan-čungu) byl pak jmenován Ke-šu Chan, navzdory jeho špatnému zdraví, kvůli kterému mohl vykonávat funkci jen v omezené míře. Ke-šu Chan s sebou přivedl většinu svých oddílů ze severozápadní hranice, 80 tisíc mužů. V průsmyku Tchung pak s dalšími posilami soustředil 200 tisíc vojáků. An Lu-šan zatím zůstával v Luo-jangu a 5. února 756, na čínský nový rok, se prohlásil císařem říše Velká Jen a sestavil vlastní vládu.  Postup vedlejších armád rebelů z Pien-čou na východ a jihovýchod zastavila úspěšná obrana místních tchangských úředníků v Pchu-čou a Cchao-čou a před Čchen-čou. Z Luo-jangu vyrazil další oddíl povstalců jihozápadním směrem na Nan-jang, kde však tamní správce Lu Kuej dostal pod své velení značné síly nabrané mezi nečínskými kmeny z Ling-nanu a Čchien-čungu (dnešní provincie Kuang-tung a Kuej-čou). Povstalci ho v Nan-jangu oblehli, ale po příchodu posil z Čchang-anu je na jaře 756 vytlačil zpět na sever k Žluté řece. Současně na severu Che-tungu povstalci neuspěli při pokusu postoupit na západ a proniknout na sever Ordosu. Tchangská armáda Kuo C’-iho je vrhla zpět a obsadila průsmyk Tung-sing.  Největší problémy měli povstalci v Che-peji. Při rychlém průchodu regionem jej totiž dostatečně nezabezpečili. Během několika týdnů na počátku roku 756 se místní protchangští úředníci zorganizovali a v únoru 756 s 200 tisíci muži domobrany ovládli 17 krajů \"čou\" s 12 miliony obyvatel – to jest téměř celý Che-pej kromě severu kolem Fan-jangu a jihu v dosahu posádky Luo-jangu, čímž přerušili spojení rebelů s jejich základnou na severu. An Lu-šan vyslal do Che-peje armádu pod velením Š’ S’-minga. Ten, s pomocí současného útoku povstaleckých sil z Fan-jangu, porazil tchangské loajalisty v Cheng-čou na západě Che-peje a obnovil spojení s Fan-jangem, nicméně zbytek Che-peje zůstal pod kontrolou protchangských sil. V březnu 756 Š’ S’-ming začal dobývat střední Che-pej, z Che-tungu mu však přes průsmyk Ťing-sing vpadl do zad Li Kuang-pi, který dobyl Cheng-čou a tím opět přerušil spojení Fan-jangu s Luo-jangem. Š’ S’-ming na něj zaútočil, utrpěl porážku a ustoupil na sever do Ting-čou. V bitvě se Š’ S’-mingem byla obvyklá převaha povstalecké jízdy neutralizována taktikou Li Kuang-piho, který nepřátelskou jízdu dostal do kleští mezi své kopiníky a kušníky. Pod vlivem neúspěchů povstalců přešla dvacetitisícová posádka Pching-lu na tchangskou stranu. Tchangští loajalisté ve východním Che-peji začali zpět obsazovat kraje středního Che-peje, spojili se s Li Kuang-pim a ovládli celou oblast. Poté Š’ S’-ming znovu zaútočil a oblehl Li Kuang-piho v Cheng-čou. Li Kuang-pimu na pomoc přišel Kuo C’-i. Oba tchangští generálové spojili své síly, které pak měly přes 100 tisíc mužů, a v polovině května 756 rozdrtili Š’ S’-mingovu armádu. Š’ S’-ming poté opět ustoupil do Ting-čou, zatímco jižnější Cheng-čou a Čao-čou držely tchangské armády a do následujícího krajského sídla na trase do Luo-jangu – Sing-čou – se stáhla část povstaleckých sil. Koncem června na armády Li Kuang-piho a Kuo C’-iho zaútočil Š’ S’-ming posílený oddíly z Fen-jangu a Luo-jangu, začátkem července byl však poražen u Ťia-šanu a stěží si zachránil život. Poté byl obležen v Ting-čou. Ke-šu Chan zatím vyčkával v opevněném průsmyku Tchung a sledoval neúspěchy rebelů v Che-peji.  Povstalci se po ztrátě většiny Che-peje nacházeli v těžké situaci, An Lu-šan byl v Luo-jangu oddělen od své základny na severu, rozšířit ovládané území jihozápadním, jižním ani jihovýchodním směrem se mu nepodařilo, a proto dokonce zvažoval ústup „domů“ na sever do Fan-jangu.", "section_level": 2}, {"title": "Největší vzestup povstání, červenec 756 – listopad 757.", "content": "Tchangská vláda však nebyla tak silná a jednotná, jak by bylo třeba pro definitivní porážku povstalců. V Čchang-anu se odpůrci Jang Kuo-čunga pokusili proti němu využít generála Ke-šu Chana, ten se však v intrikách odmítl angažovat. Jang Kuo-čung se však přesto obával jeho vlivu a umístil mezi Čchang-an a průsmyk Tchung dvě armády, aby se zabezpečil proti případnému generálovu puči. Ke-šu Chan reagoval požadavkem na jejich podřízení sobě, z titulu vrchního velitele všech sil v oblasti, a v červenci 756 nechal popravit jejich velitele. Pod dojmem zpráv o neúspěších a demoralizaci povstalců císař přikázal Ke-šu Chanovi zaútočit na Šan-čou a Luo-jang. Ke-šu Chan se odmítl vzdát výhody opevněné pozice, podpořili ho i Li Kuang-pi a Kuo C’-i. Na naléhání Jang Kuo-čunga císař opakoval rozkaz a Ke-šu Chanovi nezbylo než jej splnit. V polovině července vytáhl proti rebelům a po dvou dnech byla jeho armáda zaskočena a rozprášena v bitvě u Ling-pao. Sám Ke-šu Chan padl do zajetí a po několika měsících byl popraven. Katastrofální porážka tchangské armády jedním rázem zvrátila strategickou situaci. Povstalci obsadili průsmyk Tchung a mezi nimi a Čchang-anem nebyl nikdo, kdo by se jim mohl postavit na odpor.  Císař Süan-cung reagoval útěkem do S’-čchuanu. Na cestě, v Ma-wej západně od Čchang-anu, vzbouření vojáci doprovodu zabili Jang Kuo-čenga a donutili císaře souhlasit s popravou Jang Kuej-fej. Süan-cung poté pokračoval na jihozápad do S’-čchuanu a usadil se v I-čou (dnešní Čcheng-tu), zatímco jeho syn, korunní princ, odešel na severozápad do Ling-wu na Žluté řece. Zde se 12. srpna prohlásil za císaře (znám je jako Su-cung). Vzhledem k diskreditaci režimu jeho otce byl nový císař tchangskými loajalisty bez problémů uznán. Poté, co se to dozvěděl, i Süan-cung rezignovaně uznal jeho povýšení. Rebelové mezitím obsadili Čchang-an, zatímco šuofangská armáda se stáhla z Che-peje na západ, k ochraně nového císaře.  Po dobytí Čchang-anu jenskou armádu oslabila dezerce generála Ašina Cong-liho. S pěti tisíci turkickými vojáky odešel na sever, do Ordosu, kde začal verbovat místní nečínské usedlíky, zejména Sogdy. Tchangský dvůr v Ling-wu proti němu vyslal armádu vedenou generálem Pchu-ku Chuaj-enem, který sice porazil oddíl Cong-liho stoupenců, nicméně neměl sílu na jejich konečnou likvidaci. Su-cung proto požádal o pomoc Ujgury. Ujgurové vládli ve stepích severně od Číny teprve od roku 744, když zničili druhý Turkutský kaganát, v jehož čele stáli panovníci z rodu Ašina. Ujgurský kagan Mojančur (vládl 747–759) proto objevení se armády vedené potomkem turkických vládců vzal velmi vážně, uzavřel alianci s Tchangy a vyrazil do pole. Samostatný dvoutisícový oddíl vyslal proti Fan-jangu; ve městě nebyla silná posádka, na pomoc mu však přišel jenský generál Jen C’–čch’ s vojskem a Ujgurové se stáhli. Hlavní síly Ujgurů vedené osobně Mojančurem vytáhly proti Cong-limu, spojily se s tchangskou armádou Kuo C’-iho a v prosinci 756 rozprášily vojsko Ašiny Cong-liho. Třebaže přišel o armádu, sám Cong-li přežil a prchl k jenským oddílům do Čchang-anu, kde mu blahovolné přijetí zajistil svým vlivem jeho příbuzný, také jenský generál, Ašina Čcheng-čching.  Su-cung a jeho dvůr se zatím soustředil na znovudobytí Čchang-anu. Tchangské pokusy o útok v čchanganské oblasti na podzim 756 a na jaře 757 ale skončily s velkými ztrátami neúspěchem. Rebelové sice odrazili tchangská vojska, nerozšířili však významně své území a jejich pokusy o obsazení jižní Číny ztroskotaly na úspěšné obraně tchangských loajalistů v Jing-čchuanu ve středním Che-nanu, Suej-jangu na Velkém kanálu (s přestávkami obléhaném povstalci od února do konce listopadu 757, kdy jej nakrátko získali), Nan-jangu na přístupech k řece Chan a Siang-jangu na řece Chan.  Začátkem roku 757 byl An Lu-šan zavražděn svými důvěrníky, kteří trpěli jeho násilnickým a vznětlivým chováním. Na trůn říše Jen po něm nastoupil jeho syn An Čching-sü, který však neměl otcovu autoritu. Bývalé An Lušanovo okolí v Luo-jangu nového povstaleckého císaře podpořilo, ale generálové An Lu-šanovy generace velící posádkám v Che-peji, včetně Š’ S’-minga, se ke svému novému císaři stavěli chladně.  Po porážce Ke-šu Chanovy armády, ve snaze o posílení autority tchangské dynastie, pověřil Süan-cung některé své syny (včetně korunního prince) správou regionů. Zpravidla fakticky funkci nevykonávali, Li Lin, kníže z Jung, se však chopil správy území na středním toku Jang-c’-ťiang a začátkem roku 757 se vzbouřil. Pokusil se ovládnout též oblast jejího dolního toku, byl však dostižen tchangskými oddíly a zabit.", "section_level": 2}, {"title": "Znovudobytí hlavních měst tchangskými silami a ústup rebelů, listopad 757 – duben 759.", "content": "Na podzim 757 na pomoc Su-cungovi Ujgurové poslali něco přes čtyři tisíce jezdců. Ujgury posílená tchangská armáda v čele s Kuo C’-im v říjnu 757 vytáhla na Čchang-an, 13. listopadu v bitvě u chrámu Siang-ťi (deset mil jižně od města) porazila rebely, a následující den Čchang-an obsadila. Tchangská ofenzíva pokračovala postupem na východ, vítězstvím v další bitvě (mezi průsmykem Tchung a Šan-čou) 30. listopadu a obsazením Luo-jangu 3. prosince 757. Bez podpory Š’ S’-mingových oddílů ze severního Che-peje byl An Čching-sü nucen ustoupit do Siang-čou (dnešní An-jang na severu Che-nanu). Tchangská vláda neměla prostředky na další ofenzivu, zastavila postup svých armád a soustředila se na obnovu hlavních měst. An Čching-sü proto mohl zkonsolidovat své síly v jižním Che-peji. Rozpory mezi režimem An Čching-süa a Š’ S’-mingem vyvrcholily začátkem roku 758, kdy se Š’ S’-ming poddal tchangskému panovníkovi a byl jím potvrzen v držení právě ovládaného území.  Další tchangská ofenzíva začala v listopadu 758. Dvěstě tisíc vládních vojáků, doplněných ujgurským jízdním sborem, však bylo rozděleno pod velení devíti \"ťie-tu-š’\", které koordinoval eunuch Jü Čchao-en. Důvodem uspořádání bylo, že dva nejváženější generálové – Kuo C’-i a Li Kuang-pi – odmítli sloužit jeden pod druhým a nedůvěrou vlády ke generálům. Přesto tchangská vojska porazila An Čching-süa v bitvě a oblehla ho v jeho sídle v Siang-čou. Obléhání trvalo celou zimu, na jaře si však tchangská strana – zřejmě vinou generála Li Kuang-piho – opět znepřátelila Š’ S’-minga, který přišel na pomoc obleženým. Š’ S’-mingova armáda, která byla údajně více než desetkrát slabší než spojená tchangská armáda, se 7. dubna setkala se spojeným tchangským vojskem, ve zmatku vyvolaném prašnou bouří se však armády rozpadly a po obnovení pořádku se tchangští vojevůdci – nedůvěřující si navzájem a jednotlivě nedostatečně silní proti rebelům – stáhli. Š’ S’-ming poté zavraždil An Čching-süa i s jeho nejvěrnějšími stoupenci a sám se prohlásil císařem státu Velká Jen.", "section_level": 2}, {"title": "Konsolidace povstalců a stabilizace fronty, duben 759 – říjen 762.", "content": "Tchangská vláda byla v šoku z neočekávaného zhroucení svých vojsk, které připsala nespolupráci jednotlivých \"ťie-tu-š’\". Naopak povstalci zahájili útok. Na podzim 759 Š’ S’-ming překročil Žlutou řeku, obsadil Pien-čou a vytáhl na Luo-jang. Tchangský generál Li Kuang-pi město nehájil, ale usadil se v Che-jangu, 40 km severovýchodně na severním břehu Žluté řeky. Š’ S’-ming zabral Luo-jang, s Li Kuang-pim v zádech se však neodvážil postupovat dále na západ. Situace potom zůstala nějakou dobu stabilní. Povstalci neměli dost sil k útoku, ale ani tchangská vláda – bez přímého spojení s jihovýchodní Čínou – nebyla schopna shromáždit dostatek prostředků pro ofenzívu. Nezávisle na souboji říší Tchang a Jen vypukla v Číně řada regionálních vzpour a povstání, které vyčerpávaly tchangské síly. K největším z nich patřila vzpoura v údolí řeky Chan a na středním toku Jang-c’-ťiang roku 759 a znovu začátkem roku 760, povstání na dolním toku Jang-c’-ťiang v letech 760 a 762–763 a povstání v S’-čchuanu v letech 761 a 762. Drancování a zabíjení způsobené tchangskými armádami při jejich potlačování přitom nebylo nižší než škody zaviněné vzbouřenci. Například roku 760 při povstání Liou Čana tchangská armáda povolaná proti rebelům do Jang-čou v něm oloupila a povraždila přes dva tisíce arabských a perských obchodníků. Tchangská vláda přitom svým regionálním vojenským velitelům byla schopna poskytnout jen malou pomoc. Za těchto okolností i loajální velitelé měli sklon jednat podle situace, nezávisle na instrukcích z centra a leckdy i proti nim. V situaci, kdy povstalci ovládali Pien-čou a Luo-jang a dodávky po Velkém kanálu byly přerušeny, měla tchangská vláda k dispozici tři hlavní zdroje příjmů – místní produkci v Kuan-čungu, to málo, co se podařilo dostat do Čchang-anu z jihu údolím řeky Chan a přes hory Čchin-ling a za třetí příjmy ze S’-čchuanu. Kvůli nedostatečnosti těchto zdrojů byly vládní kampaně relativně krátkodobé, přerušované přestávkami na shromáždění zdrojů.  Na jaře 761 Š’ S’-ming zaútočil na tchangskou armádu u Luo-jangu a v dubnu 761 ji rozdrtil. Povstalecká ofenzíva se však zhroutila, když vzápětí Š’ S’-minga zavraždil jeho syn Š’ Čchao-i, který se stal dalším císařem státu Jen. Změna panovníka oslabila povstalce, protože, podobně jako v případě An Čching-süa, ani Š’ Čchao-i neměl autoritu svého otce. V květnu 762 proběhla změna i na tchangském trůnu, když po smrti císaře Su-cunga převzal vládu jeho nejstarší syn Taj-cung. Začátkem května 762 zemřel i bývalý císař Süan-cung.  Š’ Čchao-i se pokusil Ujgury přimět k útoku na Tchangy s tím, že tchangský císař zemřel a v zemi panuje bezvládí. Ujgurové v čele s kaganem Bögüem (vládl 759–780) vytáhli do Číny, ale informace o jednáních se dostala k tchangské vládě, načež Taj-cung ke kaganovi znovu vyslal generála Pchu-ku Chuaj-ena. Generál s Ujgury, kteří se mezitím dostali poměrně hluboko do čínského území, až k Tchaj-jüanu, prostřednictvím své dcery, kaganovy manželky, dohodl obnovení spojenectví a jejich účast na boji proti jenskému státu.", "section_level": 2}, {"title": "Tchangská ofenzíva a porážka povstání, říjen 762 – leden 763.", "content": "Na podzim 762 Tchangové zaútočili ze tří směrů – jedna armáda posílená Ujgury táhla od Šan-čou na Luo-jang, druhá pod Li Kuang-pim postupovala ze středního Che-nanu a třetí útočila z jihovýchodu Šan-si. V listopadu u Luo-jangu Tchangové porazili jenskou armádu, načež Š’ Čchao-i prchl na východ. Ujgurové poté dostali možnost vyloupit Luo-jang, zatímco tchangské armády drancovaly venkovské oblasti.  Povstalci měli i po porážce císařovy armády stále značné síly, ale rebelští generálové v Che-peji a severovýchodním Che-nanu dospěli k závěru, že jejich osobní zájmy jsou přednější než úspěch státu Jen a přecházeli na tchangskou stranu, přičemž byli Taj-cungem potvrzováni v držení svých území a vojsk. Š’ Čchao-i se tak dostal do izolace a v bojích s tchangskými vojsky byl vytlačován na sever, za stálého poklesu jeho sil. Začátkem roku 763 mu velitel posádky Fan-jangu odmítl otevřít brány, a nezbylo mu tak než prchnout na hranici s Kitany, kde zahynul, snad sebevraždou. Tím povstání skončilo.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "Povstání An Lu-šana vedlo ke zdevastování a vylidnění rozsáhlých oblastí severní Číny. Slovy oficiální historie se povstalci „v každém dobytém městě zmocňovali oděvů, cenností a žen, silné muže používali jako nosiče a slabé, staré a malé zabíjeli sekyrami“ a po povstání „do vzdálenosti několika set \"li\" od Luo-jangu lidé jedli jeden druhého, kraje a okresy byly pusté“. Úbytek populace způsobily nejen přímé ztráty, vojáků v bojích a civilistů pobitých vojáky, ale v ještě větším měřítku také úmrtí v důsledku rozvratu zemědělské výroby, nemocí a epidemií. Nicméně je obtížné určit výši lidských ztrát a proto se odhady historiků dramaticky liší. Podle zachovaných tchangských oficiálních sčítání daňových poplatníků, populace tchangské říše v desetiletích před povstáním mírně rostla, i když daleko pomaleji než v raně tchangském období. Počet zdaněných domácností dosáhl téměž devíti milionů, žilo v nich více než pět desítek milionů lidí. První sčítání po potlačení povstání však přineslo drasticky nižší čísla, pouhé necelé tři miliony domácností a téměř sedmnáct milionů lidí. Pozdější sčítání, do konce 8. a v průběhu 9. století, ukázaly částečné zotavení populace, nicméně hodnot z první poloviny 8. století nedosáhla a růst počtu domácností se zastavil na necelých pěti milionech.  Část historiků bere výše uvedená čísla tak jak jsou, s tím, že povstání přímo i nepřímo stálo 36 milionů lidských životů (odečetli 17 milionů přeživších z původních 53 milionů). Číslo 36 milionů použil například Steven Pinker v knize \"The Better Angels of Our Nature\", byť poznamenává že je sporné. Převažuje však názor, že údaje censů nelze používat takto přímočaře. Mezi historiky vládne široká shoda, že sčítání prováděná po povstání dávají silně zkreslený obraz populace, a pokles počtu registrovaných domácností kromě úbytku obyvatelstva silně ovlivnil také rozklad státní správy, rozpad systému registrace obyvatel a oslabení kontroly ústřední vlády nad říší, když některé regiony získaly faktickou samostatnost. Proto historikové ztráty lidských životů v důsledků povstání odhadují výrazně níže než 36 milionů, například Johan Norberg v \"Progress: Ten Reasons to Look Forward to the Future\" uvádí 13 milionů (přičemž se odvolává na Matthewa Whitea v \"The Great Big Book of Horrible Things\"), ovšem i tak by povstání patřilo k největším neštěstím lidských dějin, stojící životy 5 % celosvětové populace. Andrej Korotajev a kol. v \"Zakony istorii. Vekovyje cikly i tysjačeletnije trendy. Demografija. Ekonomika. Vojny\" míní, že tchangská Čína měla v polovině 60. let 8. století asi 31 milionů obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní: společnost, ekonomika, státní správa.", "content": "Konec povstání neznamenal obnovení tchangské vlády na povstaleckém území, v Che-peji a velké části Che-nanu byla tchangská autorita čistě formální. V regionu totiž zůstali u moci bývalí povstalečtí generálové, kteří se oficiálně podřídili tchangskému císaři, za což jim byly udělen úřad \"ťie-tu-š’\" a potvrzena vláda nad dosud drženým územím. Většina severovýchodní Číny byla tedy prakticky samostatná, čímž vláda ztratila kontrolu nad 25–30 % populace říše. Avšak nejen bývalá povstalecká území, ale celá říše Tchang v řadě ohledů po roce 763 vypadala výrazně odlišně než před začátkem povstání. V důsledku zátěže bojů a rozvratu jimi vyvolaného došlo k urychlení tendencí a změn nazrávajících v předešlých desetiletích.  Výraznou změnou byla militarizace společnosti. Před povstáním existovala půlmilionová pohraniční armáda, posádky hlavních měst s nevalnou bojovou hodnotou a nepočetné, pouze policejní síly zajišťující pořádek ve vnitrozemí. Po roce 763 zůstalo trvale ve zbrani přes 750 tisíc mužů, rozmístěných vesměs v severní a střední Číně. Jejich velitelé dominovali veřejnému životu, na rozdíl od dřívější převahy civilních úřadů. Mezi elitu říše se tak dostávali úspěšní vojenští velitelé vybíraní na základě svých schopností, řady bohatých a mocných se tak doplňovaly lidmi, kteří by v prvním století existence říše Tchang neměli šanci na sociální vzestup.  Během povstání vznikly nové úřady \"ťie-tu-š’\" ve vnitrozemí, čímž se změnila administrativní struktura. Kraje \"čou\" a prefektury \"fu\" nadále nebyly přímo podřízené centrální vládě, ale regionálním vojenským komisařům či guvernérům \"ťie-tu-š’\", případně civilním guvernérům \"kuan-čcha-š’\", s větší či menší mírou autonomie. Těchto guvernérů bylo zpočátku 34, v následujících desetiletích jejich počet vzrostl a kolísal mezi 45 a 50. \"Ťie-tu-š’\" potvrzení z bývalých rebelů byli prakticky nezávislí, jmenovali úředníky dle své vůle, neodváděli žádné daně a disponovali silnými armádami. Kvůli vyvážení jejich moci nebylo možné omezit sílu vojsk v okolních regionech, kde sídlili provládní \"ťie-tu-š’\". Někteří z nich (například \"ťie-tu-š’\" v Pching-lu) si časem přisvojili prakticky stejnou míru nezávislosti jako bývalí rebelové.  Došlo k vylidnění válkou postižených regionů zejména v severní Číně, lidé prchali na klidnější jih. Starý systém státních financí, založený na výběru daně \"cu-jung-tiao\" a systému stejných polí se zhroutil, daňové registry neodrážely reálný stav populace. Místo daně \"cu-jung-tiao\" byly zavedeny daně nové. Bylo opuštěno přerozdělování půdy v systému stejných polí, vláda se vzdala kontroly nad vlastnictvím pozemků.  Vzhledem k výpadku daňových příjmů ze severovýchodní Číny se hlavním zdrojem daní pro vládu stal jihovýchod říše, totiž regiony kolem řeky Chuaj a na dolním toku Jang-c’-ťiang. Velký kanál, po němž se daně dopravovaly do hlavních měst, proto byl kriticky důležitý pro akceschopnost vlády.  Stažení většiny pohraničních armád z hranic k potlačení An Lu-šanovy vzpoury vážně oslabilo obranu tchangské říše, na což Tibeťané reagovali úspěšnými útoky, v nichž dobyli dnešní provincie Kan-su a Ning-sia. Hranice s Tibetem západně od metropolitního regionu se v důsledku bojů posunula o 150 mil na východ a v listopadu 763 dokonce tibetská armáda dobyla a vyloupila Čchang-an. Oblast hlavního města byla obětí tibetských nájezdů i v 60. a 70. letech 8. století a tibetská hrozba trvala, dokud se v polovině 9. století tibetský stát nezhroutil. Kromě ohrožení metropolitního regionu byly územní ztráty ve prospěch Tibeťanů závažné i ztrátou většiny státních pastvin, což způsobilo trvalou slabost tchangské jízdy oproti tibetské, a neúspěšnost v bojích i jinde. Oslabená tchangská říše se stáhla i ze Západního kraje (Tarimské pánve), který si pak rozdělili Tibeťané s Ujgury a Karluky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Povstání An Lu-šana byla rozsáhlá vzpoura v severovýchodní Číně proti čínské říši Tchang v letech 755–763. Zejména v čínské historiografii je nazývána též jako povstání An-Š’ () či povstání éry Tchien-pao ().", "tgt_summary": "安史之乱是唐朝于755年12月16日至763年2月17日由安禄山与史思明向唐朝发动,同唐朝皇室争夺统治权的内战及动乱,是唐朝由盛而衰的转捩点,也造成唐代藩镇割据。由于反唐战争的发起者以安禄山与史思明二人为主,故事件被冠以安史之名。", "id": 2298234}
{"src_title": "Formamid", "tgt_title": "甲酰胺", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "V minulosti.", "content": "Dříve se formamid vyráběl reakcí kyseliny mravenčí s amoniakem, čímž vznikal mravenčan amonný, který se poté zahřátím přeměnil na formamid:", "section_level": 2}, {"title": "Moderní výroba.", "content": "Současná průmyslová výroba formamidu se skládá z jediné reakce, karbonylaci amoniaku:  Formamid může být vyroben rovněž dvoustupňovým procesem zahrnujícím amonolýzu mravenčanu methylnatého, který se získá z oxidu uhelnatého a methanolu:", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "Formamid lze též získat aminolýzou mravenčanu ethylnatého:", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Formamid se používá na výrobu kyanovodíku a jako rozpouštědlo při zpracovávání nejrůznějších polymerů jako je například polyakrylonitril.", "section_level": 1}, {"title": "Laboratorní a ostatní využití.", "content": "Formamid je složkou ochranných směsí používaných při kryokonzervaci tkání a orgánů.  Tato látka se také používá jako stabilizér RNA v gelové elektroforéze, kde má za úkol deionizovat RNA. V kapilární elektroforéze se používá ke stabilizaci (jednotlivých) vláken denaturované DNA.  Další využití nachází jako přísada v sol-gelových roztocích, kde zabraňuje prasknutí během spékání.  Čistý formamid se používá jako alternativní rozpouštědlo pro elektrostatické samouspořádávání polymertových nanofilmů.  Formamid je rovněž používán na přímou přípravu primárních aminů z ketonů přes jejich N-formylderiváty Leuckartovou reakcí.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik života.", "content": "Bylo zjištěno, že formamid zahřátý na 130 °C se v přítomnosti ultrafialového záření přeměňuje na guanin. S formamidem jako základním stavebním kamenem počítají některé hypotézy vzniku života.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Formamid je mírně dráždivý pro oči, kůži a sliznice. Vdechnutí většího množství par této látky vyžaduje lékařské ošetření. Má také teratogenní účinky. U formamidu byla prokázána hematotoxicita pro zvířata, tato látka je nebezpečná při delší expozici vdechnutím, pozřením a absorpcí skrz kůži. Nikdy by s ním nemělo být manipulováno bez odpovídajících ochranných pomůcek jako jsou rukavice a ochranné brýle.", "section_level": 1}], "src_summary": "Formamid nebo methanamid je amid odvozený od kyseliny mravenčí, lze jej také považovat za aldehyd kyseliny karbamové. Je to čirá kapalina mísitelná s vodou, se zápachem podobným jako u amoniaku. Je výchozí surovinou ve výrobě sulfonamidů a ostatních léčiv, pesticidů a kyseliny kyanovodíkové. Používá se ke změkčování papíru. Rozpouští mnoho iontových sloučenin, pryskyřic a plastifikátorů.", "tgt_summary": "甲酰胺是甲酸衍生出的酰胺,分子式为HCONH。它是无色液体,与水混溶,有与氨类似的气味。主要用于生产磺胺类药物,合成维生素及用作纸张和纤维的软化剂。纯的甲酰胺可以溶解许多不溶于水的离子化合物,因此也被用作溶剂。", "id": 1806322}
{"src_title": "Izoforon", "tgt_title": "异佛尔酮", "src_document": [{"title": "Reaktivita.", "content": "Izoforon může být degradován reakcí s hydroxylovými radikály vytvořenými fotochemicky. Poločas této reakce je kolem pěti hodin.  Tato látka reaguje se silnými oxidačními činidly, silnými zásadami a aminy.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Izoforon se v přírodě nevyskytuje, na jeho výrobu bylo vyvinuto několik postupů. Nejčastěji používaná metoda zahrnuje autokondenzaci acetonu s KOH. Dehydrogenovaný aceton umožňuje uhlíkovým atomům na jedné molekule atakovat centrální (tedy karbonylový) uhlík druhé molekuly acetonu. Při této reakci vzniká diacetonalkohol (4-hydroxy-4-methylpentan-2-on)(1), jeho dehydratací se tvoří mesityloxid(2) a voda jako vedlejší produkt. Dehydrogenovaný aceton poté může dále v Michaelově reakci reagovat s mesityloxidem na 4,4-dimethyl-2,6-dioxoheptan-1-id (3), který atakuje vlastní karbonylový uhlík za vzniku 3-hydroxy-3,5,5-trimethylcyclohexan-1-onu (4). Dehydratací tohoto produktu se nakonec utvoří izoforon.  Jako katalyzátor se, má-li být vzniklý izoforon v kapalném skupenství, vetšinou používá jako katalyzátor smíšený oxid MgAlO. Pro syntézu izoforonu ve formě par je potřeba, aby autokondenzace acetonu proběhla při teplotě vyšší než 200 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Izoforon se používá jako rozpouštědlo v některých tiskařských inkoustech, barvách, lacích, lepidlech, kopolymerech, nátěrech a pesticidech, také jako meziprodukt v organické syntéze, složka podlahových tmelů a přípravků na konzervaci dřeva.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Používání izoforonu jako rozpouštědla vyplynulo z výzkumu způsobů, jak likvidovat nebo recyklovat aceton, který je odpadním produktem při syntéze fenolu přes kumen.", "section_level": 1}, {"title": "Deriváty.", "content": "Existují tři základní deriváty izoforonu, Isoa, Isob a Isoc. Díky jeho cyklické struktuře bylo v několika studiích zkoumáno navázání izoforonu na DNA. Největší afinitu k DNA má z uvedených derivátů Isoc. Isob interaguje s DNA za narušení pravotočivé dvoušroubovice.", "section_level": 1}, {"title": "Metabolismus.", "content": "Izoforonu se lze vystavit třemi způsoby: vdechnutím, vstřebáním kůží a vypitím vody, která obsahuje tuto látku.  Těmito třemi způsoby může izoforon proniknout epitelovými tkáněmi, poté se stává toxickým.  Izoforon je dobře absorbován a je rozpustný ve vodě. Díky tomu jej nejpravděpodobněji lze nalézt v moči. Tyto údaje byly získány ze studií na krysách.  Téměř 93 % izoforonu, který se do těla dostane ústní dutinou, je během 24 hodin vyloučeno v nezměněné podobě, převážně močí a vydechovaným vzduchem. Distribuce izoforonu v organismu byla měřena pomocí radioaktivního značkování C, izotopu, který je dobře příjmán všemi tkáněmi. Nejvyšší koncentrace po 24 hodinách byly nalezeny v játrech, ledvinách a v předkožkových žlázách.  Moč také obsahovala tyto deriváty izoforonu:", "section_level": 1}, {"title": "Toxicita.", "content": "Dobrovolníci, kteří bylo vystaveni izoforonu o koncentracích 40, 80, 200 a 400 ppm pocítili dráždení v nosu, krku a na očích. Lidské oči jsou drážděny už při koncentraci 25 ppm. Silnější dráždění očí a nosu nastalo při 200 až 400 ppm.", "section_level": 1}, {"title": "Při dlouhodobém vystavení.", "content": "Dlouhodobé vystavení izoforonu způsobuje nevolnost, únavu a depresi. Studie na zvířatech ukázaly, že dlouhodobé vdechování izoforonu ovlivňuje centrální nervovou soustavu. Minimální jsou důkazy o vadách a zpomalení růstu plodu při expozici izoforonu v průběhu těhotenství. Informace o případné reprodukční či vývojové toxicitě nebo karcinogenitě izoforonu nejsou k dispozici.", "section_level": 2}], "src_summary": "Izoforon je α,β-nenasycený keton, bezbarvá až nažloutlá kapalina s vůní připomínající mátu. Používá se jako rozpouštědlo a jako surovina v organické syntéze.", "tgt_summary": "异佛尔酮(Isophorone),又名“1,1,3-三甲基环己烯酮”,学名3,5,5-三甲基-2-环已烯-1-酮,是一个六元环状的α,β-不饱和酮。", "id": 976563}
{"src_title": "Bitva na Kulikovském poli", "tgt_title": "库里科沃之战", "src_document": [{"title": "Situace před bitvou.", "content": "Po expanzi Mongolů ve 13. století až do českých zemí, kde byli poraženi králem Václavem I., se nájezdnická vojska stáhla do stepí na dolním toku Volhy, kde jako nástupce mocné mongolské veleříše vznikl nový státní útvar zvaný \"Ulus Džuči\", mnohem známější pod názvem Zlatá horda. Ruská knížectví se vůči němu dostala do vazalského postavení. Podmínky k otevřenému střetnutí dozrály za panování moskevského knížete Dmitrije Ivanoviče (1359–1389). Emír Mamaj, kterému se podařilo ovládnout západní část Zlaté hordy, se rozhodl uspořádat mohutné tažení na Rus, aby zamezil její politické emancipaci a obnovil poplatnou závislost. Když se v červenci 1380 dostala do Moskvy zpráva o pohybu mongolsko-tatarských vojsk, shromáždilo se do konce srpna téhož roku v Moskvě ruské vojsko.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vojenské síly.", "content": "Na ruské straně se především shromáždila aliance vojsk tehdejších ruských knížectví, z těch důležitějších Běloozero, Jaroslavl, Rostov a mnoha menších, všechna pod vedením Dmitrije Ivanoviče, knížete moskevského a velkoknížete vladimirského. Přítomnost všech zúčastněných není jednoznačná a pečlivě se rekonstruuje z dobových pramenů a hmotných památek historiky a archeology, patrně ne všechna důležitá knížectví se bitvy zúčastnila, zcela určitě chyběla vojska Nižného Novgorodu a Tveru (vyjma Kašinského knížectví, které nabylo nad Tverem samostatnosti roku 1375).  K mongolsko-tatarským vojskům pod vedením chána Mamaje se měla připojit vojska litevská a rjazaňská, ta však do doby bitvy nedorazila. Přesto mongolská vojska byla posílena, a to o žoldnéře z východní Evropy, mezi něž patřili i Janované.  Velikost ruských vojsk byla zhruba poloviční oproti tatarsko-mongolským, odhady silně kolísají od 150 do 60 tisíc na ruské a od 300 do 125 na tatarsko-mongolské straně.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh bitvy.", "content": "Mlha zabránila započít bitvu v ranních hodinách a ke střetu došlo okolo poledne. Po zhruba třech hodinách byla mongolsko-tatarská vojska poražena a dala se na útěk. Mamaj pozoroval celý boj z blízkého pahorku a na poslední chvíli uprchl.", "section_level": 2}, {"title": "Dozvuky.", "content": "Později na břehu řeky Kalky, nedaleko bojiště Bitvy na řece Kalce z roku 1223, dostihl Mamaje jeho soupeř ve Zlaté hordě Tochtamiš a uštědřil zbytkům jeho vojska další porážku. Poté se Mamaj uchýlil do Kaffy, kde byl zavražděn.", "section_level": 2}, {"title": "Význam bitvy.", "content": "I když v ruských dějinách je bitva na Kulikovském poli oslavována jako zásadní vítězství, neznamenala ještě osvobození Ruska od Zlaté hordy. Ta v roce 1382 dobyla Moskvu a přinutila Dmitrije Donského přijmout poddanství, které bylo oficiálně ukončeno až o 100 let později, roku 1480. Bitva však byla znamením slábnutí mongolské síly a vzestupu moci Moskvy, která ovládala ruská knížectví.", "section_level": 1}, {"title": "Středověké rukopisy.", "content": "Středověké ruské rukopisy \"Pověst o porážce Mamajově\" a \"Zádonština\" z konce 14. a z počátku 15. století jsou nejstarším dokladem o bitvě na Kulikovském poli. Do češtiny poprvé přeložil \"Zádonštinu\" Karel Jaromír Erben, vyšla spolu se Slovem o pluku Igorově roku 1869.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva na Kulikovském poli neboli také Bitva na Kulikově poli (rusky Мамаево побоище, Донское побоище, Куликовская битва, битва на Куликовом поле) proběhla 8. září 1380 na Kulikovském (Kulikově) poli při řece Donu mezi vojsky Zlaté hordy a vojsky ruských knížectví vedených moskevským knížetem Dmitrijem Ivanovičem. Mongolsko-tatarská vojska v ní byla ruskými vojsky poražena, kníže Dmitrij na základě tohoto významného vítězství obdržel přízvisko \"Donský\". Jeho protivník chán Mamaj byl nucen uprchnout a později byl úkladně zavražděn.", "tgt_summary": "库里科沃之战发生于1380年9月8日顿河畔库里科沃原野(今图拉州基莫夫斯基区境内),莫斯科大公德米特里·顿斯科伊领导的多个公国击败了金帐汗国马麦的军队。战后,蒙古大汗脱脱迷失反攻,将莫斯科屠城并烧毁。虽然此战并未结束蒙古人对俄罗斯的主导地位,但是俄罗斯历史学家认为此战是俄罗斯历史的重要转折点,自此开始蒙古逐渐式微,莫斯科公国日渐兴起,最终实现独立。", "id": 2824199}
{"src_title": "Muntingia calabura", "tgt_title": "文定果属", "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Je dřevinou prosperující i bez lidské péče v chudých, kyselých i zásaditých půdách v tropickém i částečně subtropickém klimatu. \"Muntingia calabura\" se ve své domovině vyskytuje až do nadmořské výšky 1300 m, je sice odolná vůči suchu, ale pro tvorbu plodů potřebuje dostatek vláhy. Potřebuje plné slunce a snáší znečištěné ovzduší velkoměst, nevyhovuje však zasolená půda. Kolonizuje narušená stanoviště v tropických nížinných oblastech, stává se součástí sekundární vegetace a galerijních lesů, uměle jsou jimi osazováné kamenité, neplodné půdy.  V tropech roste, kvete a plodí průběžně po celý rok, v subtropech (např. na Floridě) přestává růst, kvést i vytvářet plody během nejchladnějších měsíců. Přirozeně roste rozptýleně v lesích na březích potoků a říček, opadané plody jsou potravou ryb. Ploidie druhu je 2n = 30.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vyšší keř nebo strom, často s více kmeny, dorůstající do výšky až 10 m. Strom může mít kmen až o průměru 15 cm, jeho tenká a hladká kůra bývá tmavě šedá a u mladých větví je šedohnědě proužkovaná. Četné podlouhle, kopinaté listy s krátkými řapíky vyrůstají střídavě, jejich čepele jsou 4 až 18 cm dlouhé a 2 až 6 cm široké, bázi mají šikmou, vrchol dlouze zašpičatělý, po obvodě jsou nepravidelně pilovité, na lícní straně sytě zelené a na rubu bělavé, oboustranně jsou krátce pýřité.  Květy o průměru až 2,5 cm vyrůstají z úžlabí listů jednotlivě nebo společně po dvou až třech ve svazečcích. Jsou oboupohlavné, pěti nebo šestičetné, mají stopky 2,5 cm dlouhé a vzhledem připomínají květy jahod. Kališní lístky jsou volné, zelené, chlupaté, kopinaté a většinou okolo 1 cm dlouhé. Široce obvejčité, rozložené, nehetnaté korunní lístky jsou bílé, mají kopisťovitý tvar a bývají 1,3 cm dlouhé. V květu je větší počet nestejně dlouhých tyčinek (25 až 70) a svrchní, pěti až sedmipouzdrý semeník s mnoho vajíčky a s přisedlou bliznu bez čnělky. Květy kvetou pouze jeden den, v odpoledních hodinách již uvadají, jsou samosprašné a bývají opylovány včelami.  Plodem je ve zralosti jasně červená (řídce žlutá), kulovitá, zploštělá, dužnatá bobule mívající 1,5 cm v průměru, která obsahuje četná drobná, hnědě zbarvená, asi 0,5 mm dlouhá semena o hmotnosti nejvýše 25 μg. Stromy produkují průběžně velké množství bobulí, které mají tenkou, jemnou kůži obalující velmi sladkou, chutí fíky připomínající dužinu. Obsažená semínka jsou tak drobná, že při jídle nejsou postřehnutelná. Zralé plody se s větví setřásají, později opadávají samy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Rozšiřují se semeny, která přirozeně s plody roznášejí ptáci, plodožraví netopýři a jiní savci. Uměle se množí výsevem vodou propláchnutých a ve stínu usušených semen. Semenáče po výsadbě do vyhnojené půdy rychle rostou a začínají kvést již ve věku dvou let. Semena dobře a rychle klíčí a muntingia calabura je proto někdy považován i za invazní dřevinu.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Stromy většinou bohatě plodí několikrát za rok a množstvím květů jsou také významnou medonosnou rostlinou, bývají proto vysazovány v blízkosti obydlí. Plody jsou velmi sladké a bývají konzumováné jako ovoce syrové, nebo slouží pro výrobu džemů, sirupů, želé a případně se z nich pálí alkohol. Přirozeně slouží i jako potrava asi pro 60 druhů obratlovců.  Dřevo je lehké, nažloutlá běl je měkká, červené jádro je tvrdé, jemně zrnité a dobře opracovatelné. Je ceněno pro tesařskou výrobu a hlavně jako palivo pro vaření, rychle se zapálí, intenzivně hoří a vydává málo kouře. Ve průmyslové výrobě slouží jako zdroj celulózy pro výrobu papíru. Z kůry se spřádají měkká vlákna pro motouzy i hrubá lana.", "section_level": 1}], "src_summary": "Muntingia calabura je stálezelený strom nebo keř, jediný druh monotypického rodu kalabura (\"Muntingia\"); v angličtině bývá nazýván jamajská třešeň. V minulosti byl součásti čeledi slézovitých, ze které je na základě molekulárních studií přeřazen do nové čeledi kalaburovitých. Je pěstován pro nevelké, ale chutné plody.", "tgt_summary": "文定果属(学名:\"Muntingia\")是文定果科下的一个单型属,即本属仅包括一种植物文定果(\"Muntingia calabura\" L.)。", "id": 1886537}
{"src_title": "Chlorid radnatý", "tgt_title": "氯化镭", "src_document": [{"title": "Příprava.", "content": "Chlorid radnatý krystalizuje z roztoku jako dihydrát, ze kterého lze krystalovou vodu odstranit žíháním při 100 °C na vzduchu po jednu hodinu a následně 5,5hodinovým žíháním v argonu při 520 °C. Je-li očekávána přítomnost dalších aniontů, dehydratace by měla být provedena za přítomnosti chlorovodíku.  Chlorid radnatý lze také připravit dehydratací síranu radnatého suchým vzduchem a následným žíháním síranu proudu chlorovodíku nebo zahříváním bromidu radnatého v chlorovodíku.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Chlorid radnatý je bezbarvá až bílá sůl, která se – obzvláště, je-li zahřívána – vyznačuje modrozelenou luminiscencí. S časem se jeho barva mění na žlutou; případná příměs barya způsobí růžový odstín. Je hůře rozpustný ve vodě než ostatní chloridy kovů alkalických zemin – při 25 °C je jeho rozpustnost 245 g/l, zatímco u chloridu barnatého je to 307 g/l; v roztocích kyseliny chlorovodíkové je tento rozdíl ještě výraznější. Tato vlastnost se využívá v prvních krocích oddělování radia od barya frakční krystalizací. RaCl je nerozpustný v koncentrované kyselině chlorovodíkové.  Plynný chlorid radnatý tvoří molekuly RaCl podobně jako je tomu u ostatních halogenidů kovů alkalických zemin. Plyn vykazuje silnou absorpci ve viditelném spektru na vlnových délkách 676,3 nm a 649,8 nm; disociační energie vazby Ra-Cl je odhadována na 2,9 eV a její délka na 292 pm.  Na rozdíl od diamagnetického chloridu barnatého je chlorid radnatý paramagnetický. Od chloridu barnatého se liší i barvením plamene: zatímco BaCl barví plamen do zelena, RaCl jej barví do červena.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Chlorid radnatý se používá v úvodních fázích oddělování radia od barya během extrakce radia z uraninitu.  Také se používá v lékařství k získávání radonu, který se následně využívá v radioterapii.  RaCl je radiofarmakum vyzařující částice alfa, které se využívá v radioterapii a patří k nejpotentnějším léčivům vůbec; obvyklá dávka u dospělého člověka (50 kBq/kg) odpovídá přibližně 60 nanogramům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chlorid radnatý (RaCl) je radioaktivní anorganická sloučenina, první sloučenina radia izolovaná v čisté podobě; Marie Curie a André-Louis Debierne použili tuto látku k oddělení radia od barya. Kovové radium bylo poprvé připraveno elektrolýzou roztoku RaCl za použití rtuťové katody.", "tgt_summary": "氯化镭,化学式RaCl,是第一种被制出的镭化合物,由玛丽·居里制得。金属镭最初由汞电极电解氯化镭溶液制得。", "id": 370631}
{"src_title": "Transformers (filmová série)", "tgt_title": "变形金刚电影系列", "src_document": [{"title": "Filmy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Bumblebee\" (2018).", "content": "\"Bumblebee\" je americký sci-fi film z roku 2018 a zaměřuje se na Transformera Bumblebeeho. Původně se mělo jednat o spin-off, později bylo řečeno, že se jedná o prequel k filmové sérii, až nakonec bylo upřesněno, že \"Bumblebee\" rebootuje celou franšízu. Režisérem filmu je Travis Knight a scenáristou Christina Hodson. Hlavní role hrají Hailee Steinfeld, John Cena, Jorge Lendeborg Jr., John Ortiz, Jason Drucker, Pamela Adlon a Dylan O'Brien, který nadaboval Bumblebeeho. Design a styl filmu se inspiruje jak touto sérií, tak i franšízou hraček \"\".  Hlavní natáčení filmů začalo 31. července 2017 a skončilo 10. listopadu 2017. Natáčelo se ve městech Los Angeles, San Francisco, Santa Cruz a Vallejo pod pracovním názvem \"Brighton Falls\". \"Bumblebee\" byl do amerických kin uveden 21. prosince 2018. Při filmovém rozpočtu 102–135 milionů dolarů vydělal \"Bumblebee\" 468 milionů dolarů. Kritiky byl pozitivně přijat. Po jeho úspěchu Hasbro oznámilo, že má v plánu vytvořit další jemu podobné filmy.", "section_level": 2}, {"title": "Budoucnost.", "content": "V březnu 2013, během vydání filmu \"\", producent di Bonaventura oznámil, že studio plánuje vytvořit crossover mezi sériemi \"G.I. Joe\" a \"Transformers\". Dne 26. července 2013 Jon M. Chu, režisér \"G. I. Joe: Odveta\", projevil zájem o režii crossoveru. Přestože di Bonaventura řekl, že hlavní plány franšízy nezahrnují produkci crossoveru, uznal, že se jedná o projekt, který by rádi udělali.  V březnu 2015 byl Akiva Goldsman pověřen vytvořením plánu univerza „Transformers Cinematic Universe“ a vývojem několika filmů. V květnu téhož roku bylo oznámeno, že Robert Kirkman, Zak Penn, Art Marcum and Matt Holloway, Jeff Pinkner, Andrew Barrer, Gabriel Ferrari, Christina Hodson, Lindsey Beer, Ken Nolan, Geneva Robertson-Dworet a Steven DeKnight byli najati na posty scenáristů nadcházejících dílů série. Jedním z projektů byl například \"Beast Wars\", film zaměřující se na původu Cybertronu. V září bylo ohlášeno, že Barrer a Ferrari napíší scénář k novému filmu s pracovním názvem \"Transformers One\", jenž by se měl odehrávat na počátku Cybertronu. V červnu 2015 bylo oznámeno, že studio Paramount Pictures vybralo pro univerzum Transformers Cinematic Universe dvanáct filmových projektů. V únoru 2016 společnost Hasbro oznámila produkci tří nových filmů: pátého filmu série \"\", spin-offu o Bumblebeem a šestého nepojmenovaného pokračování \"Posledního rytíře\".  Dne 21. července 2017 byl vydán film \"Transformers: Poslední rytíř\". Byl negativně přijat kritiky a tržby byly oproti předešlým filmům velmi nízké. Dne 23. května 2018 bylo společností Paramount oznámeno, že pokračování bylo staženo z plánu vydání. V prosinci téhož roku Lorenzo di Bonaventura řekl, že se v sérii objeví další filmy, přičemž její styl a tón projde po úspěchu \"Bumblebeeho\" změnami.  V březnu 2019 Lorenzo di Bonaventura uvedl, že studio vyvíjí pokračování filmů \"Bumblebee\" a \"Poslední rytíř\". Následujícího měsíce však řekl, že přímé pokračování filmu \"Transformers: Poslední rytíř\" ve vývoji není.  Dne 27. ledna 2020 bylo oznámeno, že jsou dva filmy série ve vývoji. Jeden píše James Vanderbilt a druhý Joby Harold.", "section_level": 2}], "src_summary": "Transformers je filmová série amerických sci-fi akčních filmů založených na hračkách Transformers od společnosti Hasbro. Michael Bay režíroval prvních pět filmů: \"Transformers\" (2007), \"\" (2009), \"Transformers 3\" (2011), \"\" (2014) a \"\" (2017). Filmový spin-off \"Bumblebee\", režírovaný Travisem Knightem a produkovaný Michaelem Bayem, byl vydán 21. prosince 2018. Distributory série jsou společnosti Paramount Pictures a DreamWorks Pictures. Většina filmů série \"Transformers\" obdržela negativní a smíšenou kritiku, přičemž \"Bumblebee\" byl kritiky přijat pozitivně. Jedná se o třináctou nejvýdělečnější filmovou sérii na světě s celkovými tržbami 4,3 miliardy dolarů, z toho dva filmy série vydělaly po jedné miliardě.", "tgt_summary": "《变形金刚》是一个美国科幻动作电影系列,它基于孩之宝和Takara Tomy创造的玩具。迈克尔·贝 执导了《变形金刚》(2007)、《复仇之战》(2009)、《月黑之时》(2011)、《绝迹重生》(2014)和《最后的骑士》(2017)。按照计划,一部由崔维斯·奈特执导的大黄蜂外传将于2018年上映,第六部变形金刚将于2019年上映。该系列由派拉蒙和梦工厂发行。", "id": 1910088}
{"src_title": "Miliradián", "tgt_title": "毫弧度", "src_document": [{"title": "Matematické vyjádření.", "content": "V soustavě SI je radián definován jako poměr délek oblouku a poloměru. Jeden radián je úhel který na kružnici o poloměru 1m vytne oblouk o délce 1m.  Miliradián potom vytne na kružnici s poloměrem 1m oblouk o délce 1mm, nebo na kružnici o poloměru 1km oblouk o délce 1m. Miliradián je jednotka používaná pro malé úhly.", "section_level": 1}, {"title": "Princip a oblasti použití.", "content": "Předností úhlových jednotek je to, že odpovídají perspektivě zraku. Zrak zobrazuje pozorovaný objekt ve vztahu k jeho vzdálenosti. Jinak řečeno, úhlová jednotka neudává velikost pozorovaného objektu, ale poměr velikosti ke vzdálenosti od pozorovatele.  Při malém úhlu platí, že velikost pozorovaného objektu je téměř rovna délce oblouku na kružnici. Poloměr kruhu představuje vzdálenost pozorovaného objektu.  Výhodou práce s úhlovou jednotkou je přímá úměra mezi vzdáleností a délkou. To znamená, že například ve dvojnásobné vzdálenosti se délka oblouku také zdvojnásobí.", "section_level": 1}, {"title": "MilDot.", "content": "Jednotka Mil se používá v oblasti zaměřovací optiky. Používá se na záměrné osnovy nebo krok korekčních mechanismů puškohledů. Pokud má záměrný kříž vyznačenu osnovu s jednotkami ve vzdálenosti dané pozorovacím úhledm 1Mil, nazývá se tato osnova MilDot. Česky se MilDot také nazývá dílec.  Výhodou je matematická snadnost přepočtu. Na vzdálenost 100m odpovídá 1Mil oblouku délky 10 cm.  Při malých úhlech můžeme se zanedbatelnou chybou ztotožnit délku oblouku a tětivy, takže namísto délky oblouku lze přímo hovořit o posunou, nebo velikosti pozorovaného objektu.", "section_level": 2}, {"title": "Využití pro odhad vzdálenosti.", "content": "Pokud zaměříme dalekohled s osnovou MIlDot na objekt o známé velikosti, můžeme relativně snadno dopočítat vzdálenost tohoto objektu.  vzdálenost [m]= velikost objektu [m] * 1000 / počet dílců na dalekohledu.  Například pokud budeme předpokládat, že šíře ramen pozorované postavy je 50cm a ramena pozorované postavy na osnově zabírají dva dílce (2MilDot), potom je pozorovaná postava ve vzdálenosti dané výpočtem:  vzdálenost = 0,5 * 1000 / 2 = 250 [m]", "section_level": 2}, {"title": "Další oblasti použití.", "content": "Mil i další úhlové jednotky se používají například v astronomii, kartografii, geodézii ale i jiných oborech.", "section_level": 2}], "src_summary": "Miliradián, zkracován jako Mil nebo také mrad, je jedna tisícina (tedy 0,001) radiánu. Tato jednotka se používá pro vyjádření velikosti rovinných úhlů. Je to je bezrozměrná jednotka patřící mezi odvozené jednotky Mezinárodní soustavy jednotek (SI).", "tgt_summary": "毫弧度(milliradian,简称mrad),也称密位(mil),是一种在几何学和应用物理学上用来测量平面角的SI导出单位,相当于1弧度的千分之一,经常被用于校正火器瞄具。一个360度圆周所对应的弧度为2π,也就是2000π(6283.185)个密位。", "id": 2023567}
{"src_title": "Auta (franšíza)", "tgt_title": "汽車總動員系列電影", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Franšíza započala v roce 2006 stejnojmenným filmem \"Auta\". Film obdržel pozitivní recenze, na Rotten Tomatoes 74%. Druhý díl ale jenom 39%. \"Auta 3\" obdržela 68% a oproti druhému dílu se v mnohém zlepšila.  Filmový kraťas \"Burák a Bludička\" byl vydán na extra DVD filmu \"Auta\" 7. listopadu 2006. Televizní série kraťasů s názvem \"Autogrotesky\" byla produkovaná a distribuovaná Disney Channelem. Do roku 2011, kdy byl vydán film \"Auta 2\", vydělalo zboží o \"Autech\" až 10 miliard dolarů.  V roce 2007 byla otevřena atrakce Cars Four Wheels Rally v Disneyland Paris.  V létě 2012 byla otevřena 12akrová zábavní oblast Cars Land v Disney California Adventure. 8. října 2015 byla společností Disney a Pixar oznámena \"Auta 3\", která měla premiéru 23. května 2017.", "section_level": 1}, {"title": "Filmová série.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Auta\" (2006).", "content": "\"Auta\" jsou sedmým filmem studia Pixar. Příběh je o závodním nováčkovi Blesku MacQueenovi (Owen Wilson), který se ztratí na cestě do Kalifornie, aby se zúčastnil celosvětové známé a prestižní soutěže Zlatý píst. Skončí v malém městě zvaném Kardánová Lhota, které leží na silnici Route 66. Na město se však zapomnělo, protože doprava byla odkloněna na nově postavenou Interstate 40. Blesk omylem kousek silnice Route 66 zničí a musí ji opravit. Časem se ve městě spřátelí s Burákem (Larry the Cable Guy) a zamiluje se do Sally Carrery (Bonnie Hunt).  Poté, co Blesk McQueen opraví silnici, ho Dr. Hudson (Paul Newman) už nechce mít déle ve městě. Zavolá tedy tým, aby Bleska odvezli do Los Angeles. Netrvá však dlouho a Dr. Hudson si uvědomí, že mu v Kardanové Lhotě doopravdy pomohl. Stane se tak jeho trenérem a ostatní občané města členy jeho týmu.  McQueen je skoro u cíle a na dosah vítěz. Závodník Chick Hicks (Michael Keaton) však schválně narazí do Kinga (Richard Petty) a ten těžce havaruje. Blesk mu pomůže do cíle, ale tím projede Chick Hicks.  Navzdory prohře je mu od Dinoca nabídnuto místo, ale Blesk ho odmítne a bude dál jezdit pro Rusty Rust-eze. Burákovi je splněno přání a proletí se v helikoptéře Dinoca. McQueen zůstane nakonec v Kardanové Lhotě a pomůže ji navrátit zpět na mapu.", "section_level": 2}, {"title": "\"Auta 2\" (2011).", "content": "\"Auta 2\" jsou dvanáctým filmem studia Pixar. Příběh je o Blesku MacQueenovi, který se účastni první světové závodní soutěže Grand Prix. Ta je rozdělena do tří částí, které se jedou v Japonsku, Itálii a Anglii. Jeho rivalem je italská formule jedna Francesco Bernoulli (John Turturro). Mezitím je v Japonsku Burák zaměněn za amerického špiona a spřátelí se tak s britským tajným agentem Finnem McMissilehym (Michael Caine) a zamiluje se do asistentky Holley Shiftwellové (Emily Mortimer).  Spolu odhalí spiknutí vedené profesorem Zündappem (Thomas Kretschmann). Jeho cílem je překazit všechny závody. Když se závod přesouvá do Anglie, tak si Burák uvědomí, že vůdcem spiknutí je Miles Axlrerod (Eddie Izzard). Ten se chtěl pomstít všem automobilům, které jezdí na benzín, jelikož on sám patří mezi tzv. šunky \"historicky nejhorší auta\".  Burák porazil padouchy, a tak je královnou Spojeného království (Vanessa Redgrave) pasován na rytíře. Nový závod se nakonec jede v Kardanové Lhotě. Burákovi je nabídnuta od McMissilese a Shiftwellové další mise, avšak ten ji odmítne a rozhodne se zůstat. Nicméně je přemluví, aby si nechal raketové motory, a agenti mezitím odlétají v britském špionážním letadle (Jason Isaacs).", "section_level": 2}, {"title": "\"Auta 3\" (2017).", "content": "\"Cars 3\" jsou osmnáctým filmem studia Pixar. Příběh se zaměřuje na Bleska McQueena (Owen Wilson), který se musí potýkat s auty budoucnosti, která se zapojují do závodů. Jackson Storm (Armie Hammer) je arogantní high tech automobil příští generace. I přesto, že se Bleska každý ptá, zda neodejde do důchodu, se Blesk snaží udržet krok s novými závodníky. V posledním závodu sezóny však strašlivě havaruje.  O čtyři měsíce později se Blesk vydává do nového tréninkového centra Rusteze Racing Center, které vede Sterling (Nathan Fillion). Sterling mu přidělí trenérku Cruz Ramirezovou (Cristela Alonzo), která ho má připravit na nový simulátor, avšak Blesk ho omylem zničí. Její netradiční metody však McQueenovi nevyhovují, a tak ji vytáhne na pláž či demoliční derby. Cruz se rozpovídá, že od mala chtěla být závodnicí, ale nikdy nenalezla odvahu tak učinit. V Thomasville se oba setkávají s kapitánem Hadsonova týmu Smokeym (Chris Cooper), který pomáhá Bleskovi s tréninkem. Jeho tréninkové metody mimo jiné inspirují i Cruz.  Na Florida 500 začíná Blesk opět závodit, avšak si vzpomene na Cruz a její sen, a tak si s ní závodní místo vymění. S využitím toho, co se Cruz naučila na silnici, se postupně přibližuje ke Stormovi. Závod vyhraje a začne jezdit pro Dinoco, které vlastní Tex. Ten mimo jiné odkoupil Rusteze. Pod novou značkou Dinoco-Rusteze se Cruz stává závodnicí s číslem #51 a McQueen zas začne závodit s novou barvou na památku Fabulouse Hudsona Horneta a pomáhá ji s tréninkem.", "section_level": 2}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Bylo několikrát prohlášeno, že se o \"Autech 4\" mnohokrát diskutovalo a promýšlel se jejich příběh, avšak zatím nebyly oficiálně oznámeny a není jasné ani jejich datum vydání.", "section_level": 2}, {"title": "Televizní série.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Autogrotesky\".", "content": "\"Autogrotesky\" či \"Cars Toon: Burákovy povídačky\" je animovaná televizní série kraťasů filmu \"Auta\", které uvádí Burák a Blesk McQueen. První tři kraťasy měly premiéru v roce 2008 na Toon Disney. Seriál byla vydána na DVD a Blu-ray nebo jako divadelní kraťas. Dohromady bylo vyrobeno 11 dílů, přičemž ten poslední s názvem \"Time Travel Mater\" byl vydán v roce 2012.  Burák vypráví příběhy z jeho minulosti. Když ale Blesk pochybuje, zda se vůbec udály, tak Burák tvrdí, že tam s ním byl taky a dokončuje je s jeho účastí.", "section_level": 2}, {"title": "\"Autogrotesky: Povídačky z Kardanové lhoty\".", "content": "\"Autogrotesky: Povídačky z Kardanové lhoty\" je animovaná televizní série kraťasů filmu. První tři dvouminutové díly \"Hiccups\", \"Bugged\" a \"Spinning\" měly premiéru 22. března 2013 na stanici Disney Channel a od 24. března 2013 byly dostupné online. Čtvrtý kraťas s názvem \"Historická pětistovka\" měl premiéru v srpnu 2014 na Disney Movies Anywhere. Na Disney Channelu měl premiéru 1. srpna 2014.", "section_level": 2}, {"title": "Krátké filmy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Burák a Bludička\".", "content": "\"Burák a Bludička\" je kraťas z roku 2006, jež byl vydán 25. října 2006 na DVD spolu s filmem \"Auta\". Kraťas pojednává o Burákovi, kterého pronásleduje bludička.", "section_level": 2}, {"title": "\"Letadla: Vitamočka - Letecká show\".", "content": "\"Letadla: Vitamočka - Letecká show\" byl vydán na DVD a Blu-ray spolu s filmem \"Letadla 2: Hasiči a záchranáři\". Režie se ujal Dan Abraham a výkonným producentem byl John Lasseter. V kraťasu se Prášek Skočdopole a Chug snaží nahradit akrobatické duo, které nedorazilo na show.", "section_level": 2}, {"title": "\"Miss Fritter’s Racing Skoool\".", "content": "\"Miss Fritter’s Racing Skoool\" je animovaný kraťas z roku 2017, který byl vydán na Blu-ray, Blu-ray 4K, Ultra HD a DVD spolu s filmem \"Auta\". Ve Spojených státech byl vydán 7. listopadu 2017.", "section_level": 2}, {"title": "Spin-offy.", "content": "Sesterská společnost Pixaru, DisneyToon Studios, vydala v roce 2013 nový film s názvem \"Letadla\". Jedná se o spin-off, který je zasazen ve stejném světě jako \"Auta\", přičemž hlavní postavy nejsou auta nýbrž letadla. V roce 2014 byl vydán druhý díl s názvem \"\". Mimo připravovaný třetí film plánuje studio také filmy o lodích, vlacích a dalších vozidlech.", "section_level": 1}, {"title": "\"Letadla\" (2013).", "content": "\"Letadla\" jsou animovaným spin-offem \"Aut\" od studia DisneyToon Studios. Jedná se o první díl trilogie, ve které jsou hlavní charaktery letadla a ne auta. Film byl vydán 9. srpna 2013 společností Walt Disney Pictures. Režie se ujal Klay Hall a výkonné produkce John Lasseter. Ve filmu se malé práškovací letadlo Prášek Skočdopole účastní světového leteckého závod a plní si tak dlouholetý sen.", "section_level": 2}, {"title": "\"Letadla 2: Hasiči a záchranáři\" (2014).", "content": "\"Letadla 2: Hasiči a záchranáři\" jsou druhým dílem trilogie a byla vydána 18. července 2014. Film produkovalo DisneyToon Studios. Režie se ujal Bobs Gannaway, spoluzakladatel \"Jakea a pirátů ze Země Nezemě\" a \"Mickeyho klubíku\" a spolu režisér \"Mickey Mouse Works\" a \"\". Výkonným producentem byl opět John Lasseter. Ve filmu je Prášek světoznámým leteckým závodníkem, ale musí se smířit s tím, že kvůli problému s motorem nebude už nikdy závodit. Po vypuknutí požáru se Prášek rozhodne stát hasičem v Piston Peak Air Attack.", "section_level": 2}, {"title": "Zatím nepojmenovaný díl v universu Letadel (2019).", "content": "V července roku 2017 bylo Johnem Lasseterem na D23 Expo oznámeno, že v budoucnu vyjde třetí film o \"Letadlech\" a bude na něm pracovat DisneyToon. Vydání filmu je stanoveno na 12. duben 2019.", "section_level": 2}], "src_summary": "Auta je animovaná mediální franšíza společnosti Disney, kterou vytvořil John Lasseter. Jedná se o svět, kde se nachází antropomorfní vozidla. Franšíza započala roku 2006 filmem \"Auta\" od studia Pixar a vydaného společností Walt Disney Pictures. V roce 2011 se na filmových plátnech objevil jeho sequel \"Auta 2\" a v roce 2017 \"Auta 3\". Studio DisneyToon Studios zas produkuje spin-offy \"Letadla\" a \"\".", "tgt_summary": "《汽车总动员》(英语:Cars)是由皮克斯动画工作室制作、华特迪士尼公司发行的美国电脑动画系列。", "id": 171725}
{"src_title": "Vodnice posvátná", "tgt_title": "的的喀喀湖蛙", "src_document": [{"title": "Prostředí.", "content": "Jezero s maximální hloubkou 280 m je teplotně stabilní, u dna je teplota vody celoročně 10 °C, u hladiny kolísá od 6 do 14 °C. Voda v jezeře má v důsledku vysoké nadmořské výšky (3800 m n. m.) snížený obsah rozpuštěných plynů (kyslíku), průměrný parciální tlak kyslíku je 100 mm Hg (u mořské hladiny je přibližně 130 mm Hg).", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Je žábou žijící trvale ve sladké vodě, na souš nevylézá. Je snadno rozpoznatelná podle \"pytlovitého\" vzhledu, který má v důsledku velkých, volných záhybů kůže. Má je po stranách, na hřbetě i zadních končetinách. Samci se od samic viditelně neodlišují.  Zbarvení těla je variabilní, ale vždy určitá část obsahuje barvu olivově zelenou nebo tmavě zelenou až černou, na zádech bývá skoro černá a na břichu světlá, někdy až špinavě bílá. Je velká až 14 cm a může vážit i 250 g, tělo má ploché a nebývá vyšší než 5 cm. Hlava je velká a plochá s kruhovitou tlamou, oči mají duhovky světle hnědé. Na předních končetinách má prsty volné, na silných zadních částečně spojené plovací blánou.", "section_level": 1}, {"title": "Dýchání.", "content": "Velké záhyby zvětšují plochu kůže přes kterou dýchá, tenká mokrá kůže funguje jako žábry a zajišťuje dostatek kyslíku k pokrytí metabolických nároků organizmu. Primárně dýchá kůži a za normálních podmínek se nepotřebuje vynořit nad hladinu pro vzduch.  Má v krvi vysoký počet červených krvinek a síť kožních žil je mnohem hustější než u jiných rodů, stejně tak dokáže přežít při mnohem nižším obsahu kyslíku v krvi. V porovnání s jinými, obdobně velkými žabami má však jen třetinové plíce, které ji na suchu udrží při životě jen několik málo hodin. V případě snížení obsahu kyslíku ve vodě, který občas klesá na 35 až 90 mm Hg, vystrkuje nad hladinu čenich a jímá do plic vzduch, dokud se krev dostatečně neokysličí.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Z vody na souš nevystupuje, dospělci žijí osaměle při jezerním dnu, mladší jedinci se zdržují zase výhradně u břehů v mělčích oblastech jezera. Jsou důkazy, že tyto žáby rostou po celou dobu života, do doby dospělosti rychle a pak se jejich růst zpomaluje. V přírodě se dožívají 5 až 15 let. V případě stresu se brání vylučováním mléčně zbarveného, lepkavého a hořkého slizu z celé pokožky.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se živočišnou potravou, hlavně vodními různonožci, měkkýši, hmyzem, drobnými rybymi a pulci žab. Svým krátkým jazykem není schopna uchopit suchozemskou kořist. Lapenou potravu polyká vcelku, případně za pomoci předních nohou. Má ze všech obojživelníků, vyjma mloků, nejpomalejší metabolismus.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "K páření dochází v létě (na jižní polokouli) v mělkých vodách v blízkosti břehů. Začátkem sezony se snaží samci nočním hlasitým voláním přilákat samici. Pářící se samec samici shora objímá v pase před zadními nohama. Samice vypouští vajíčka a samec je následně oplozuje. Z vajíček se líhnou nejdříve larvy, pulci, kteří se metamorfózou proměňují v žáby. Odhaduje se nakladení jednou samicí 500 vajíček ročně, první snůška proběhne asi v pátém roce života. Nebyla pozorována žádná péče o potomstvo.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Početní stavy vodnice posvátné za posledních 15 let poklesly o více než 80 % a je proto IUCN prohlášena za kriticky ohrožený druh. Její lov i obchod je sice zakázán, ale stěží lze jeho dodržování kontrolovat a vymáhat. Tyto žáby jsou tradičně chytány a v širokém okolí jezera používány pro domnělé léčebné i afrodiziakální vlastnosti. Navíc byli do jezera vysazeni nepůvodní pstruzi, kteří se živí vajíčky a pulci žab. Soudí se, že velký splach pesticidů, hnojiv a dalších znečišťujících látek z okolí do jezera snižuje plodnost samic a zapříčiňuje špatný vývoj vajíček i pulců.  Chování v zajetí bývá obvykle úspěšné jen výjimečně a krátkodobě, stejně jako dosavadní záchranné programy na jezeře. To je také důvodem, že o životě vodnice posvátné není dostatek podrobných znalostí.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Tento druh patří mezi velmi vzácně chované. Na počátku roku 2019 byl v celé Evropě jen v britské Chester Zoo, kam bylo v roce 2018 dovezeno 150 jedinců z americké Denver Zoo, které se podařilo vodnici jako první mimo oblast výskytu rozmnožit. Jednalo se o historicky první příslušníky tohoto druhu v evropských zoo. Dovezená zvířata byla na počátku roku 2019 dále šířena do evropských zoo Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií tak, aby byla vytvořena chovatelská síť, která se pokusí zachránit tento ohrožený druh. Mezi chovatele vodnice posvátné se také zařadila Zoo Praha v Česku. Mezi další evropské zoo s tímto druhem patří např. zoo v Rotterdamu či Amersfoortu (obě Nizozemsko) či Zoo Münster a Aquazoo Düsseldorf (obě Německo), v polské Wroclawi i ve dvou vídeňských zoo. V červenci 2019 byl tento druh chován ve 12 evropských zoo.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "1. března 2019 dorazilo do Zoo Praha 70 jedinců, z nichž si zoo ponechala 20; zbylá zvířata putovala do Zoo Wroclaw v Polsku (15 jedinců) a vídeňských zoo Tiergarten Schönbrunn (20 jedinců) a Haus des Meeres (15 jedinců).  Expozice pro tento druh nazvaná Titicaca byla otevřena v neděli 7. 7. 2019 v rámci Terária u rezervace Bororo ve spodní části zoo. Otevírání se účastnil též hudebník a herec Ondřej Havelka. Žáby se v expozici již začaly pářit. Expoziční nádrž evokuje prostředí jezera s ruinami chrámu, který byl postaven při jezeru před 1000 až 1500 lety, ovšem nyní je již pod vodní hladinou. Rozměry nádrže činí: 3 krát 3 krát 2 metry.  Po záruční opravě nádrže se žáby do expozice vrátily v dubnu 2020.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vodnice posvátná (\"Telmatobius culeus\"), též známá jako šourková žába, je sladkovodní druh žáby, endemit žijící ve vysokohorském jezeře Titicaca nacházející se v centrálních Andách na rozhraní mezi státy Peru a Bolívie. Její hlavní populace žije v rozlehlejší, severní části jezera nazývané Lake Chucuito a jen sporadický počet se nachází v menší, jižní části s názvem Lake Wiñaymarka. Ojediněle se vyskytuje i v říčních přítocích jezera.", "tgt_summary": "的的喀喀湖蛙,又名的的喀喀青蛙。是世界上极危物种,属于珍稀保护生物。2004年被列入了“世界自然保护联盟濒危物种红色名录”。生活在南美洲淡水湖的的喀喀湖,它是完全水生生物,只发现在南美洲的的喀喀湖与流入这个湖的河流。它们的肺已经退化,主要通过皮肤来呼吸。尤其是在高海拔地区,大面积的皮肤使得它们可以更加有效地吸收氧气。", "id": 188074}
{"src_title": "Teroristický útok v Bir al-Abed v listopadu 2017", "tgt_title": "2017年西奈清真寺袭击", "src_document": [{"title": "Incident.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Útok.", "content": "Dle místních médií umístili útočnící do čtyř vozidel dvě bomby. Použili také hořící vraky aut, aby zatarasili únikové cesty. Po detonaci bomb začali útočníci střílet do davu v mešitě al-Rawda. Stříleli však také na sanitky, které odvážely zraněné do nemocnic. Místní obyvatelé na to ale reagovali a několik zraněných přivezli do nemocnic pomocí vlastních aut či kamionů a někteří dokonce vzali své zbraně a bránili se.", "section_level": 2}, {"title": "Odpovědnost.", "content": "K útoku se zatím nepřihlásila žádná skupina, ačkoli bylo tiskovou agenturou Associated Press ohlášeno, že MENA prohlásila, že za útokem stojí odnož tamního Islámského státu. 25. listopadu bylo při rozhovorech s přeživšími řečeno, že útočníci měli na oblečení přišitou vlajku Islámského státu.", "section_level": 2}, {"title": "Oběti.", "content": "Okolo 19:30 VEČ 24. listopadu 2017 oznámila státní agentura MENA, že bylo zabito okolo 235 lidí a dalších 109 bylo zraněno, včetně okolo 25 dětí. Státní televize prohlásila, že zraněných je přes 130. Mnoho obětí pracovalo v nedalekých solných dolech a účastnili se tak páteční modlitby. Druhý den se počet obětí zvýšil na 270 a několik hodin na to prohlásila BBC, že na 300.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Domácí.", "content": "Egyptské úřady na to vyhlásily tvrdý protiútok, při kterém bylo použito i letectvo, které zničilo několik vozidel útočníků či zaútočilo na horské oblasti poblíž města. V nedaleké poušti bylo dronem egyptské armády zabito 15 útočníků, kteří se účastnili útoku.", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní.", "content": "Řada vlád a světových leadrů se vyjádřila k útoku. Patrí mezi ně OSN, Spojené království, Rusko, Indie, Jordánsko, Francie, Palestina, Hamás, Turecko, Kanada, Vatikán, Katar, Liga arabských států, NATO, Nigérie, Itálie, Kuvajt, Pákistán, Izrael, Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie, Irák, USA, Evropská unie. Litva, Arménie, Čína, Řecko.", "section_level": 2}], "src_summary": "K teroristickému útoku v Bir al-Abed v listopadu 2017 došlo 24. listopadu ve městě Bir al-Abed na severu Sinaje v súfistické mešitě al-Rawda. Spáchala jej skupina okolo 40 ozbrojených útočníků během páteční modlitby. Při útoku bombami a palnými zbraněmi bylo zraněno více než 122 lidí a více než 311 jich zemřelo, včetně 27 dětí.", "tgt_summary": "2017年11月24日欧洲东部时间下午1:50,拉瓦达清真寺在星期五礼拜活动期间遭到大约四十名枪手的袭击。该清真寺位于埃及北西奈省比尔阿比德镇东边。它是苏菲派贾里里亚教团主要清真寺之一,该教团是北西奈省最大的苏菲教团。贾里里亚教团的名字源于创始人,谢赫艾德·阿尔-贾里里。他是萨瓦卡部落和贾拉家族的成员。贾里里家族居住在附近的比尔阿贝德。此次袭击造成311人死亡,至少122人受伤,成为埃及历史上最致命的袭击事件。这是继10月14日摩加迪沙爆炸案之后,2017年迄今为止第二大致命的恐怖袭击。", "id": 1632504}
{"src_title": "Velká Kolcevaja (linka metra v Moskvě)", "tgt_title": "大環線", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "První část Velké Kolcevé linky byla vytvořena v roce 1995 z jižní části Zamoskvorecké linky pod jménem Kachovskaja, stanice zde pocházejí ale z roku 1969. Kachovskaja spojovala Zamoskvoreckou trasu s Serpuchovsko-Timirjazevskou, a to jako jediná tangenciálně vedená linka. Kachovskaja existovala již dříve jako větev původní trasy, nakonec byl ale na nátlak místních obyvatel tento nepraktický systém zrušen a během konce 80. a začátku 90. let se tak zprovoznila již jako jedenáctá linka metra v hlavním městě, oddělená od ostatních.  Zprovoznění dalšího úseku Velké Kolcevé linky bylo plánováno na 27. listopadu 2017, a to v úseku Dělovoj centr - Petrovskij park, avšak tento termín nebyl dodržen. Tento úsek byl nakonec zprovozněn 26. února 2018, přičemž do dokončení dalších úseků bude provozně propojená linka Kalininsko-Solncevskaja v úseku Ramenki - Dělovoj centr právě s tímto novým úsekem. Spoje jsou kombinovány tak, že jeden typ spojů ze stanice Petrovskij Park se napojí na Kalininsko-Solncevskou linku do stanice Ramenki, přičemž nebude projíždět stanicí Dělovoj centr a ze stanice Šelepicha bude pokračovat přímo do stanice Park Pobědy na Kalininsko-Solncevské lince, odkud bude pokračovat dál do stanice Ramenki. Druhý typ spojů nebude odbočovat na Kalininsko-Solncevskou linku a bude pokračovat do stanice Dělovoj centr, kde svou jízdu ukončí. Do konce roku 2018 se navíc plánuje zprovoznit stanice Nižnaja Maslovka. Celá Velká Kolcevaja linka se plánovala zprovoznit do roku 2020, později byl tento termín prodloužen do roku 2022. Stanice Dělovoj centr a Šelepicha nebudou nastálo součástí Velké Kolcevé linky, počítá se s nimi do nově plánované Rublovo-Archangelské linky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velká Kolcevaja linka (), před zprovoznění nových úseků nazývána jako Třetí přestupní okruh () je jedna z linek Moskevského metra. Označována také bývá někdy jako linka 11 světle modrou až světle tyrkysovou barvou.", "tgt_summary": "大环线(),编号为11号线,是莫斯科地铁的一条路线。计划将成为莫斯科继莫斯科环状线和莫斯科中央环线之后第三条环线,另有一条临时的支线前往位于莫斯科国际商业中心的商业中心站。", "id": 294300}
{"src_title": "Peter Fendi", "tgt_title": "彼得·芬迪", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Peter Fendi pochází z rodiny ředitele školy Josepha Fendi a jeho ženy Elisabeth. Byl mimořádně nadaný už jako dítě a ve 13 letech začal studovat na Císařsko-královské akademii u sv. Anny u profesorů Johanna Martina Fischera a Huberta Maurera. Jeho učitelem byl i vynikající portrétista Johann Baptist von Lampi starší. Po smrti Fendiho otce rodina zchudla a Peter nemohl pokračovat ve studiu. Živil se jaku nižší úředník v advokátní kanceláři, když ho objevil sběratel a znalec umění a osobní oční lékař císaře Josefa II. Joseph Barth. Nabídl Fendimu místo kreslíře a kopisty nejprve pro své sbírky a později ho seznámil s ředitelem Akademie, hrabětem Lamberg-Sprinzenstein, který ho pověřil kopírováním sbírky starých váz. Od roku 1816 pak pracoval ve Dvorním kabinetu antik a mincí jako kreslíř. Navštěvoval salon spisovatelky Caroline Pichler, kde se kolem něj vytvořil okruh malířů.  Roku 1821 obdržel zlatou medaili za svůj obraz Vilenice. Roku 1836 byl zvolen jako člen vídeňské Akademie umění.  Fendi v rámci svých pracovních povinností navštívil Slezsko (1818), Benátky (1821), Moravu a Slovensko (1824-1825). Pracoval jako malíř pro šlechtický rod Dietrichsteinů, kteří mu zprostředkovali portrétování dětí z císařské rodiny. Jako učitele kreslení ho zaměstnali Liechtensteinové a Püttlingenové. Stal se vyhledávaným portrétistou. Ke konci života vedl prestižní malířskou školu a věnoval se výuce svých oblíbených žáků.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Peter Fendi byl mimořádně produktivním kreslířem a zanechal soubor více než 2000 kopií nejrůznějších antických památek z veřejných i soukromých sbírek. Jeho kresby slovenských hradů převedl rytec Josef Axmann.  Peter Fendi byl spolu Ferdinandem Georgem Waldmüllerem a Josefem Danhauserem významným zakladatelem žánrové malby Biedermeieru. Jeho práce jsou nesmírně lyrické a okouzlující a odrážejí životní styl Biedermeieru. Zanechal kolem 400 akvarelů, které se staly velmi populární a patří k nejlepším a nejdůležitějším z jejich žánru v rakouském devatenáctém století. Náměty jeho obrazů byly sociálně kritické scény z městského i venkovského života a poněkud sentimentální malby dětí. Později se stal velmi žádaným portrétistou dětí ve šlechtických rodinách. Proslul jako průkopník a experimentátor v technice vícebarevné litografie.  Na objednávku arcikněžny Sophie v letech 1831-1835 vytvořil akvarelové ilustrace k básním Friedricha Schillera. Navrhl a vyryl také bankovky v hodnotě 5, 10 a 100 zlatých, které roku 1841 vydal Rakouský stát.  Kolem roku 1910 vznikl ve Vídni soubor erotických litografií, jejichž autor zůstal anonymní, ale byly mylně připsány Peteru Fendi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Peter Fendi (4. září 1796, Vídeň – 28. srpna 1842, Vídeň) byl rakouský portrétní a žánrový malíř, grafik a ilustrátor.", "tgt_summary": "彼得·芬迪(,1796年-9月4日-1842年-8月28日),奥地利宫廷画家、平版印刷家,也是毕德麦雅时代的艺术领头人。", "id": 1748468}
{"src_title": "Sociologie práva", "tgt_title": "法律社会学", "src_document": [{"title": "Intelektuální původ.", "content": "Kořeny sociologie práva sahají až k dílům předních sociologů a právníků z období přelomu 19. a 20. století. Vztah mezi právem a společností byl sociologicky zkoumán v klíčových dílech Maxe Webera a Émile Durkheima. Spisy o zákonech těchto klasických sociologů jsou dnes základem celé sociologie práva. Řada dalších vědců, zejména právníků, také použila sociální vědecké teorie a metody ve snaze rozvíjet sociologické teorie práva. Mezi tyto vědce lze zařadit jména jako Leon Petrazycki, Eugen Ehrlich a Georges Gurvitch.", "section_level": 1}, {"title": "Historické kořeny sociologie práva.", "content": "Názory odborníků na to, kde hledat kořeny sociologie práva se různí. Sociologie jako taková se ustavila v první polovině 19. století, nicméně ve vztahu k sociologii práva je možno zmínit Aristotela, Hobbese, Spinozu nebo Montesquiea. Sociologizující úvahy těchto autorů vychází z metafyzických základů, kupříkladu z principu přirozeného práva. Mezi významné představitele patří také Max Weber a Émile Durkheim. První jmenovaný dokonce právo jako hlavní obor vystudoval, což ovlivnilo jeho tvorbu. Ve svých pracích rád propojoval různé vědní okruhy a například svou dizertaci napsal na téma vývoj práva italských středověkých měst. Právem se později zajímal zejména v kontextu racionalizace a byrokratizace. Émile Durkheim viděl právo jako součást většího celku, do kterého spadala morálka a také náboženství. Durkheima rovněž fascinoval morální řád společnosti, a proto se zabýval právem. Právo zapracoval také do své koncepce vývojových stádií společnosti, kde s postupujícím věděním roste také množství zákonů, což dokládá na příkladu Lex Duodecim Tabularum, který dal za vznik rozsáhlým systémům klasického období římského práva. Za zmínku také německý právník Eugen Ehrlich, který bývá považován za zakladatele „socio-legalstudies.“ Ehrlich se odklání od právního pozitivismu a razí myšlenku důležitostí právního obyčeje. Rovněž kladl důraz na zachování rovnosti mezi účastníky soudního řízení a na nezávislost práva. Jeho názory se prosadily zejména ve Spojených státech, které byly vhodnější živnou půdou pro jeho teorie. V Evropě se v soudní praxi vžil spíše právní pozitivismus. V období po druhé světové válce vzkvétala sociologie zejména v USA. S významnou teorií přišel například H. Garfinkel, který se zabýval tím, jak rozhodují soudní poroty. Nicméně i v Evropě se prosadili sociologové zabývající se právem. Významná byla například debata mezi Niklasem Luhmanem a Jürgenem Habermasem. Do dnešních dnů se v sociologii práva neprojevila žádná vůdčí koncepce, a tak tato věda zůstává polyparadigmatická. Novodobý vývoj sociologie práva kopíruje vývoj novodobé sociologie. Objevily se například práce zabývající se sociologií práva ve vztahu k feminismu, globalizaci a dalším současným tématům.", "section_level": 1}, {"title": "Sociologické přístupy ke studiu práva.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Moderní pojetí sociologie práva.", "content": "Sociologie práva byla jasně stanovena jako akademický obor učení a empirického výzkumu v období po druhé světové válce. Po válce nebylo studium práva v sociologii hlavním tématem, přesto se někteří známí sociologové roli práva ve společnosti ve svých dílech věnovali. Například v práci Talcotta Parsonse je právo prezentováno jako základní mechanismus sociální kontroly. V reakci na kritiku vyvinutou proti funkcionalismu se objevily další sociologické perspektivy práva. Kritičtí sociologové vyvinuli perspektivu práva jako nástroj moci. Jiní teoretici v oblasti sociologie práva, jako je například Philip Selznick, však tvrdili, že moderní právo se stále více přizpůsobuje potřebám společnosti a musí se k němu přistupovat i z morálního hlediska. Další vědci, v čele s americkým sociologem Donaldem Blackem, vyvinuli vědeckou teorii práva, která staví na základu paradigmatu čisté sociologie. Stejně široká, avšak přesto odlišná, je teorie autopoiézních systémů německého sociologa Niklase Luhmanna, který představuje zákon nebo „právní systém“ jako jeden z deseti funkčních systémů (viz funkční diferenciace) společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Právo a společnost.", "content": "Právo a společnost (Law and Society movement) je americké hnutí, které bylo založeno po druhé světové válce především z iniciativy sociologů, kteří měli na studiu práva zvláštní zájem. Krátké odůvodnění vzniku tohoto hnutí nabízí citát Lawrence Friedmana, který řekl že „právo je masivní a životně důležitá přítomnost ve Spojených státech a je příliš důležité na to, aby mohlo být ponecháno právníkům.“ Zakladatelé hnutí Právo a společnost (Law and Society movement) se domnívali, že studium práva a právních institucí v jejich společenském kontextu by mohlo být vytvořit vědecký obor, který se vyznačuje svým závazkem k interdisciplinárnímu dialogu a multidisciplinárním výzkumným metodám. Založení Asociace práva a společnosti (Law and Society Association) v roce 1964 zaručilo kontinuitu ve vědeckých činnostech hnutí práva a společnosti a umožnilo jejím členům ovlivňovat právní vzdělávání a tvorbu politiky v USA.", "section_level": 2}, {"title": "Sociologie práva ve Velké Británii.", "content": "Sociologie práva bylo malé, ale rychle se vyvíjející se odvětví britské sociologie v době, kdy Campbell a Wiles sepsali výzkum zhodnocení práva a společnosti v roce 1976. Sociologie práva i přes slibný začátek bohužel zůstala malým odvětvím. Nicméně i tak vznikaly skvělé studie reprezentující množství sociologických tradic, ale také teoretických příspěvků. Mezi dva nejpopulárnější přístupy 60. a 70. let 20. století se řadí interakcionismus a marxismus.", "section_level": 2}, {"title": "Symbolický interakcionismus a marxismus.", "content": "Interakcionismus se stal populárním v Americe v 50. a 60. letech jako politicky radikální alternativa k strukturálnímu funkcionalismu. Namísto pohledu na společnost jakožto systém regulující a kontrolující činy jedinců, interakcionisté namítali, že sociologie by se měla zkoumat, co lidí dělají v určitých situacích, a jak rozumí svému vlastnímu jednání. Sociologie deviace, která zahrnuje témata jako zločin, homosexualitu a duševní poruchy, se začala zaměřovat na tyto teoretické debaty. Funkcionalisté si představovali zločin jako problém, který má být spravován systémem práva. Zastánci teorie nálepkování se naopak zaměřovali na legislativní proces a otázku: jak je zločin konstruován jako problém. Množství britských sociologů a několik výzkumníků na právnických univerzitách později čerpalo z těchto myšlenek v textech o právu a zločinu.  Nicméně nejvíce vlivným proudem tohoto období byl marxismus, který tvrdil, že nabízí vědecký a ucelený pohled na společnost jako celek, stejně jako strukturální funkcionalismus. Marxismus se ale více zaměřoval na třídní boj než hodnotový konsenzus. Tento přístup zaujmul mnoho mladých, levicově smýšlejících studentů práv, ale také nám přinesl několik zajímavých empirických studií. Mezi ně patří například studie historické, zabývající se problematikou nařízení, která upřednostňovala zájmy dominantních ekonomických skupin. Za zmínku stojí také pamětihodná etnografie Pata Carlena, která kombinuje analytické zdroje marxismu a interakcionismu, zvláště pak sociologii Erwinga Goffmana v textu o soudech nižší instance.", "section_level": 2}, {"title": "Vyčlenění sociologického konspektu práva.", "content": "Na rozdíl od tradičního pojetí práva sociologie práva nechápe právo jen jako systém norem, doktrín a rozhodnutí, které existují nezávisle na společnosti, ze které vzešly. Aspekt práva založený na pravidlech je zajisté důležitý, ale poskytuje neadekvátní základy pro popis, analýzu a porozumění práva v jeho sociálním kontextu. Právní sociologie tedy chápe právo jako soubor institucionálních procesů, který se postupně rozvíjel, až se vyvinul na základě a skrze interakci s kulturními, ekonomickými a sociopolitickými strukturami a institucemi. Jako moderní společenský systém se právo snaží získat a udržet si autonomii, aby fungovalo nezávisle na dalších společenských institucích a systémech jako je náboženství, politika a ekonomie. Dosud však zůstává s jinými institucemi historicky spjato. Jedním z cílů sociologie práva tedy zůstává vypracovat empirické metodologie schopné popsat a vysvětlit provázanost moderního práva s ostatními sociálními institucemi.  Některé vlivné přístupy k sociologii práva kritizují definici práva ve smyslu oficiálního práva. Z jejich úhlu pohledu je právo chápáno tak, že nezahrnuje jen právní systém, formální právní instituce a procesy, ale také mnohé neoficiální formy normativnosti a regulace, které jsou vytvářeny v rámci skupin, asociací a komunit. Sociologické studie práva tedy nejsou limitovány na analyzování toho, jak instituce právního systému reagují na sociální třídu, gender, rasu, vyznání, sexualitu a další společenské kategorie. Soustředí se také na to, jak spolu interagují členové různých skupin a „komunit“ jako například společenství právníků, byznysmenů, vědců, členů politických stran nebo členů mafie. Právo je ve zkratce studováno jako souhrnná a konstitutivní část sociálních institucí, skupin a komunit.", "section_level": 2}, {"title": "Mimozápadní sociologie práva.", "content": "Zájem o sociologii práva v západních zemích se dál šíří. Několik důležitých výzkumů vyprodukovali také Indičtí studenti. Celkově však nalézáme jen limitované množství prací na téma sociologie práva od výzkumníků z oblastí jako například Střední východ nebo centrální a severní Afrika. Globální rozšíření této disciplíny je tedy nerovnoměrné a koncentrované především v industrializovaných zemích s demokratickými politickými zřízeními. Dalo by se říci, že šíření této disciplíny závisí na národním bohatství, formě politického zřízení a celkovém bohatství státu. Nicméně žádný z těchto faktorů nevysvětluje tuto nerovnováhu.", "section_level": 2}, {"title": "Československá sociologie práva.", "content": "Mezi Masarykovy žáky patřil například Emanuel Chalupný, který posléze pokračoval v jeho odkazu. Patřil mezi přední zakladatele Sociologického ústavu, rovněž se angažoval v prohloubení sociologického pojmosloví. Jeho profesní činnost byla velice rozmanitá, věnoval se právnické i pedagogické činnosti. Chalupný byl také velice aktivním spisovatelem, mezi jeho nejznámější díla patří čtrnácti svazková „Sociologie,“ která dosud zůstává nejdůkladněji napsanou knihou z oboru sociologie u nás. Vzhledem k Chalupného předešlé právnické činnosti, to byl člověk velice zběhlý vprávních otázkách fungování státu, a tím pádem se ve své tvorbě zaobíral především nedostatky fungování psaného práva v praxi. Mezi jiným se věnoval například důsledkům zavedení porotních soudů či zákonům na ochranu chudých. Zde měl tedy navrch oproti klasikům jako jsou Durkheim či Spencer, jelikož na rozdíl od nich, Chalupný čerpal při svých sociologických průzkumech i ze svých bohatých zkušeností z oboru, nejen ze studia knih. Tento přístup nicméně měl rovněž své nedostatky, vzhledem k tomu, že Chalupný častokrát upřednostnil příklady zpraxe systematičtějšímu výzkumu. Dalším z významných zastupitelů československé sociologie je Inocenc Arnošt Bláha. Jeho i Chalupného metodologie v oboru sociologie má mnohé podobnosti. Na rozdíl od Chalupného však Bláha staví ve své práci na vztahu práva a morálky, kde propaguje myšlenku, že právo existuje právě skrze morální zásady. Po roce 1989 se na našem území etablovala další generace sociologů, mezi něž patří například Jiří Přibáň či Michal Šejvl.", "section_level": 2}, {"title": "Současné perspektivy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Právní pluralismus.", "content": "Právní pluralismus je koncept vyvinutý právními sociology a sociálními antropology k popsání mnoha jeho vrstev, většinou s jinými zdroji legitimity, které existují v rámci jednoho státu nebo společenství. Právní pluralismus je definován také jako situace, při které dva nebo více právních systémů koexistují na stejném poli. Právní pluralisté definují právo ze široka. Nejen jako soustavu soudů jištěných vymahatelnou mocí státu, ale i jako neprávní formy normativních nařízení. Právní pluralismus se skládá z různých metodologických přístupů a jako koncept zahrnuje rozmanité a často zpochybňované perspektivy na právo.", "section_level": 2}, {"title": "Globalizace.", "content": "Globalizace bývá často definována v rámci ekonomických procesů, které zdůrazňují radikální kulturní vývoj na úrovni světové společnosti. Přestože je právo klíčovou přísadou procesu globalizace – a důležité studie práva a globalizace byly sepsány v 90. letech 20. století, bývá často důležitá role práva na vytvoření a udržení globalizačních procesů opomíjena na úkor sociologie globalizace.  Jak tvrdí Halliday a Osinsky: „Ekonomická globalizace nemůže být pochopena bez znalosti globálních obchodních regulací a právní konstrukce trhů, na kterých výrazně závisí. Kulturní globalizace nemůže být pochopena bez znalosti práv duševního vlastnictví, institucionalizovaných v mezinárodním právu. Globalizace ochrany zranitelných populací nemůže být pochopena bez přihlédnutí k vlivům mezinárodního trestního a humanitárního práva na rozhodování mezinárodních tribunálů. Globální soutěžení o instituce demokracie a budování státu nemohou být smysluplné, dokud nejsou považovány ve vztahu ke konstitucionalismu.“  Sociologicko-právní přístupy ke studiu globalizace a globální společnosti se často překrývají nebo využívají studií právních kultur a právního pluralismu.", "section_level": 2}, {"title": "Reference.", "content": "V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sociology of Law na anglické Wikipedii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sociologie práva (nebo také právní sociologie) je nejčastěji chápána jako subdisciplína sociologie, nebo součást právních studií. Leží totiž na pomezí oborů práva a sociologie, proto ji nelze přesně vymezit. Významný norský sociolog Vilhelm Aubert v jednom ze svých děl prezentuje myšlenku, že sociologie i právo používají při popisování různých problémů velice podobnou frazeologii, a proto nelze přesně zařadit sociologii práva ani do jedné z těchto vědních disciplín. Nejasnou hranici mezi sociologií práva, sociologií a právnickými studiemi lze ukázat také na příkladu významného periodika Law &Society.3 Tento časopis totiž není primárně určen přímo pro sociology či teoretiky práva, ale spíše pro čtenáře, kteří se zajímají o téma vztahu mezi společností a právem. Nejasné vymezení sociologie práva hrálo důležitou roli i při jejím vzniku a následném formování, neboť docházelo k diskuzím a sporům o to, do jaké míry se jedná o subdisciplínu sociologie, a do jaké míry jde o součást právních věd. Toto nejasné umístění sociologie práva mezi sociologii a právo se projevuje i u samotných sociologů práva, kteří jsou často svým původním vzdělaním sociologové, nebo právníci. Avšak právě sociologie práva tyto dva druhy vzdělání spojuje. V praxi dochází tedy k tomu, že sociologové práva mohou bez problému pracovat na katedrách sociologie i katedrách práva. Bez ohledu na to, zda je sociologie práva definována jako subdisciplína v rámci sociologie, přístup v rámci právnických studií nebo výzkumný obor jako takový, zůstává závislá především na tradicích, výzkumných metodách a teoriích „hlavního“ oboru sociologie. V menším měřítku je také závislá na jiných společenských vědách, jako je například sociální antropologie, politologie, sociální politika a psychologie.", "tgt_summary": "法律社会学(英语:Sociology of law),亦称法社会学或社会法学,从字面上可以作两种解释,即本体论意义上的“研究法律与社会的关系”以及方法论意义上的“用社会学的方法研究法律”。", "id": 2833538}
{"src_title": "Geografie Bosny a Hercegoviny", "tgt_title": "波斯尼亚和黑塞哥维那地理", "src_document": [{"title": "Státní hranice.", "content": "Bosna a Hercegovina hraničí s třemi bývalými republiky Jugoslávie; s Chorvatskem (na severu a na jihozápadě, celkem 932 km dlouhá hranice), se Srbskem (na východě, celkem 225 km dlouhá hranice, probíhající převážně středem řeky Driny) a s Černou Horou na jihovýchodě (s hranicí o délce 302 km). Státní hranice Bosny a Hercegoviny mají svůj historický původ a byly vymezeny ještě před rokem 1918, v 19. století.", "section_level": 1}, {"title": "Historické regiony.", "content": "Země se skládá se ze dvou geografických a historických oblastí: větší Bosny (okolo 42 000 km2) a menší Hercegoviny na jihu. Bosna je velice hornatá země, totéž platí i o Hercegovině (okolo 9 000 km2). Na severu se horské oblasti postupně mění v nížinaté Posáví, resp. v Panonskou nížinu. Okolo 50 % území Bosny a Hercegoviny pokrývají lesy.  Kromě dvou hlavních celků, které daly název samotné zemi, lze Bosnu a Hercegovinu rozdělit i na několik menších historických regionů. Nejsevernější část země u hranice s Chorvatskem a při řece Sávě tvoří tzv. Bosenská krajina, bývalé pohraničí Osmanské říše s Rakousko-Uherskem. Také bývalo někdy označováno i pojmem \"Turecké Chorvatsko\" (srbochorvatsky \"Turska Hrvatska\"). Severozápadní výběžek této části býval označován také jako Cazinská krajina. Na druhé straně se v okolí města Bijeljina u hranice se Srbskem nachází region známý pod názvem Semberija. Údolí řeky Driny je označováno jako tzv. region Podriní.", "section_level": 1}, {"title": "Povrch.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hory.", "content": "Různá pohoří, horské hřebeny a horské masivy zaujímají až 80 % území státu. Pohoří Bosny jsou bohatá na různé druhy rud a dalších ekonomicky využitelných materiálů. Mezi ně patří např. bauxit, měď, olovo, zinek, chrom, kobalt, mangan, lignit, černé uhlí, železná ruda, sůl kamenná. Těží se zde např. ale také sádrovec a různé druhy kamene, např. mramor. V oblasti města Tuzla se historicky těžila kamenná sůl; sám název města znamená v tureckém jazyce právě ji. V době existence SFRJ představovala Bosna a Hercegovina surovinou základnu celé federace.  Ve směru severozápad-jihovýchod se přes území Bosny a Hercegoviny táhnou tzv. Dinárské hory. Území státu zasahuje jejich střední a jihovýchodní část. Nejvyšších výšek dosahují jednotlivá pohoří Dinárských hor v západní, centrální a východní části země. Rovinatá krajina Posáví na severu Bosny a Hercegoviny zahrnuje je několik menších hor, jako např. Kozaru, Motajici nebo Majevici. Směrem na jih se postupně zvedá a ve vzdálenosti 80-160 km od hranice s Chorvatskem přechází jižně od linie Zvornik–Zavidovići–Sanski Most–Bihać do horských poloh. Krajina poté klesá jižně od prostoru, který vymezují města Grude–Mostar–Bileća. Nejvyšší vrcholky hor se nacházejí ve východní části rozhraní regionů Bosny a Hercegoviny, kde se také nachází i hlavní rozvodí mezi řekami, které tečou do Jaderského moře (na jih) a do moře černého (řeky Sávy a Dunaje).  Jednotlivá pohoří/horské masivy mají vrcholky s nadmořskou výškou přesahující 2000 m. Mezi nejvyšší patří: Maglić (Bosanski Maglić), 2386 m n. m., který je zároveň i nejvyšší horou země. Dále potom Volujak, 2336 m n. m., Čvrsnica (2222 m n. m.), Vranica, (2110 m n. m.), Prenj (2103 m n. m.), Treskavica (2086 m n. m.), Bjelašnica (2066 m n. m.), Lelija (2066 m n. m.), Zelengora (2014 m n. m.) a Cincar (2005 m n. m). V Bosně a Hercegovině se nachází také několik náhorních plošin, např. glasinačská, klekovačská a dubrovnická. Hory jsou tvořené z řady různých hornin, dominující je ale vápenec. Bosna a Hercegovina a její pohoří jsou bohaté na krasové útvary, které jsou nápadné především v jižní části země.  Některé hory jsou slouží i pro turistické účely. Jižně od Sarajeva se v pohoří Bjelašnica a Jahorina nachází areály pro zimní sporty, které byly využívány také i během olympijských her v roce 1984.", "section_level": 2}, {"title": "Údolí.", "content": "Většina obyvatelstva Bosny a Hercegoviny žije v obcích, které se nacházejí v údolích větších řek (např. Bosny a Vrbasu) a v severní části země, kde se nachází rovina okolo řeky Sávy (tzv. Bosenská krajina) a které přechází postupně do Panonské nížiny.  Údolí řeky Bosny je z hlediska ekonomiky státu nejvýznamnější tepnou. Žije zde okolo 1,3 milionu lidí, vedou tudy hlavní dopravní tahy, které spojují metropoli země (Sarajevo) se zbytkem Evropy. Nachází se zde řada průmyslových měst (Zenica, Visoko, Doboj a dalších) a vede tudy hlavní páteřní železniční trať.  Mezi další ekonomicky i dopravně významná údolí patří např. i údolí řeky Driny, či řeky Vrbasu (na severu země) a údolí řeky Neretvy, které tvoří osu regionu Hercegoviny.", "section_level": 2}, {"title": "Nížiny.", "content": "Mezi hlavní nížiny na území Bosny a Hercegoviny patří regon Posáví, který je hustě osídlen a kde je provozováno intenzivní zemědělství. Druhou významnou nížinou je poté oblast delty řeky Neretvy.  Mezi rovné a rozsáhlé plochy lze započítat i krasová pole (např. Livanjsko polje, Glamočko polje nebo Duvanjsko polje), která jsou rovněž využívána k zemědělství. Nacházejí se v nadmořské výšce okolo 150 m n. m. Obdělávaná půda nicméně tvoří pouze 19 % území rozlohy Bosny a Hercegoviny.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "V Bosně a Hercegovině se nachází celkem čtyři národní parky:  Kromě toho má Bosna ještě i další tři přírodní parky:  Na území Bosny a Hercegoviny se dále nachází dva pralesy (Janj a Lom), které jsou chráněny jako tzv. přísná přirodní rezervace, šestnáct přírodních památek a dva lesní parky.", "section_level": 1}, {"title": "Pobřeží.", "content": "Bosna a Hercegovina je známá kvůli velmi velmi krátkému pobřeží. Přestože se části regionu Hercegoviny nacházejí velmi blízko pobřeží Jaderského moře, má země k dispozici pouze 21 km mořského pobřeží. Přetíná tím území sousedního Chorvatska na dvě části. Úzký koridor bosenského území k pobřeží je výsledkem historických změn hranic mezi Dubrovnickou republikou, Osmanskou říší a Benátskou republikou.  Země má jediné město, které se nachází na pobřeží, a to Neum. Nenachází se zde ale větší přístav (pro potřeby ekonomiky země je využíván chorvatský přístav Metković. Kromě toho je součástí bosenského pobřeží i poloostrov Klek, jehož nejsevernější část je předmětem územního sporu mezi Bosnou a Hercegovinou a Chorvatskem. Bosenské území zasahuje také do Malostonského zálivu.  Voda v moři v Neumu je ovlivněna přísunem sladké vody z řeky Neretvy, která nedaleko od Neumu ústí do moře. Průměrná teplota mořské vody v neumském zálivu se pohybuje okolo 9,6 °C a v červenci okolo 19,9 °C. Salinita mořské vody se pohybuje v rozmezí 29 až 35 promile. Pobřeží je vhodné k turistice.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řeky.", "content": "Řeky odtékají z území Bosny a Hercegoviny do Jaderského moře (na jih), nebo do Černého moře (na sever). Většina území státu patří úmoří Černého moře (35 700 km vs. 12 410 km). Do moře Jaderského odtékají řeky většinou ze sušších oblastí Hercegoviny a krasových oblastí. V jižní části země se proto nachází rozsáhlé sítě ponorných řek. Mezi významnější řeky v Bosně a Hercegovině patří Drina (346 km), Sáva (945 km), Neretva (218 km), Trebišnjica (96 km), Una (271 km), Sana (140 km), Vrbas (240 km), Usora (77 km), Vrbanja (70 km), Prača (57 km), Spreča (112 km), Ukrina (53 km), Krivaja (65 km) a Janja (53 km).  Většina povodí jednotlivých řek se nachází na území Bosny a Hercegoviny celých. Výjimkou jsou řeky Una, která se nachází na samém západu Bosny (a část jejich zdrojnic přichází z území sousedního Chorvatska) a Driny, která tvoří přirozenou východní hranici republiky se Srbskem. Největšími povodími jsou povodí řeky Bosny (10 480 km), Vrbasu (5 570 km) a Neretvy (9 800 km). Řeka Sáva tvoří přirozenou severní hranici Bosny a Hercegoviny v délce 317,4 km.  Řeky, které tečou na sever do Sávy a Dunaje mají celou řadu přítoků, které postupně nabírají při svém toku ve většinou hornaté části Bosny. Mezi největší přítoky Sávy z bosenské strany patří Drina, Bosna, Vrbas, Ukrina a Una.  Značný počet řek byl v 20. století změněn nemalým počtem přehrad. V současné době země vyrábí 35 % své elektrické energie pomocí vodních zdrojů.", "section_level": 2}, {"title": "Vodopády.", "content": "Vzhledem k hornatým poměrům se lze na území Bosny a Hercegoviny setkat také s nemalým počtem vodopádů. Mezi ně patří např. Štrbački buk s výškou 23,5 m, Martin Brod, vodopád řeky Plivy ve městě Jajce, vodopády Kravice a Koćuša na řece Trebižat. Na malých řekých se nacházejí i mnohem vyšší vodopády, jako např. Skakavac (98 m vysoký) u Sarajeva. 400 m dlouhá kaskáda vodopádů v pralese Perućica na řece Rakitnica patří mezi nejhůře přístupné v Evropě.", "section_level": 2}, {"title": "Léčivé prameny.", "content": "Na území Bosny a Hercegoviny se nacházejí různé minerální a léčivé prameny. Zřídla v blízkosti metropole Sarajeva byla známa a využívána již v dobách existence Římské říše.", "section_level": 2}, {"title": "Jezera.", "content": "Na území Bosny a Hercegoviny se nachází značný počet přirozených a umělých jezer.  Uměle vytvořená jezera se nacházejí v krasových polích a horských údolích, kde byly jednotlivé řeky přehrazeny pro potřebu výroby energie a zavlažování. Přirozená jezera jsou buď vysokohorská, nebo nížinná. Celková plocha všech přirozených jezer na území republiky činí 65 km Vznikla na základě celé řady různých přírodně-geografických procesů.  Níže položená přírodní jezera se nacházejí především v krasových oblastech regionu Hercegoviny. Mezi níže položená jezera spadají např. Plivská jezera východně od města Jajce, kterými protéká řeka Pliva. Největší z nich má délku 3,3 km a je kilometr široké. Jeho maximální hloubka činí 36 metrů. Mezi další zajímavá jezera, která se nacházejí v níže položených částech země, potom patří Buško a Hutovo blato. Tato jezera vznikla na místě původních močálů poté, co byla zvýšena hladina okolních řek. Hutovo blato dnes představuje unikátní ptačí rezervaci.  Vysokohorských jezer je na území Bosny a Hercegoviny okolo třiceti, v pohoří Zelengora se nachází celkem osm z nich (Koloničské, Štirinské, Orlovačské, Kladopoljské). V nejzápadnější části Dinárských hor, které procházejí bosenským územím, se nachází Šatorské jezero v pohoří Šator. Mezi další známější horská jezera potom patří Prokošské jezero v pohoří Vranica, Velké a Černé jezero v pohoří Treskavica, Blidinje mezi Vran planinou a Čvrsnicí, a nakonec i Uložské jezero v podhůří Crvnje.  Umělé přehradní nádrže se nacházejí na celé řadě řek. Patří mezi ně např. Bilećské jezero na třece Trebišnjica v jižní části země, Bočacké jezero u Banja Luky, Jablanické jezero na středním toku řeky Neretvy, Modračské jezero u Tuzly, Ramské jezero na západě země a Zvornické jezero na řece Drině u Zvorniku.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Země se člení dle klimatických charakteristik na tři části: Panonská nížina, Horské a polohorské oblasti a Jaderské moře (jižní část země, Hercegovina).  Panonská nížina leží na severu země a převládá v ní kontinentální klima. Zimy jsou mírné s průměrnou teplotou v nejchladnějším měsíci lednu od -0,2 do -0,9 °C. Naopak léta bývají dlouhá a teplá s průměrnou teplotou v nejteplejším měsíci červenci od 21 do 23 °C. Roční úhrn srážek se pohybuje od 1 050 mm na západě území do 750 mm na východě území.  Horské a polohorské oblasti (známé v bosenštině jako \"planine\") zabírají většinu plochy Bosny a Hercegoviny. Jsou charakteristické krátkým teplým létem a dlouhou chladnou zimou. Průměrná celoroční teplota zde činí 5 až 7 °C. Nejchladnější teplota v lednu a pohybuje se od 2,5 do -3 °C. Minimální teploty mohou klesnout až na -35 °C. Roční úhrn srážek se pohybuje kolem 1 200 mm.  Klimatická oblast Jaderského moře zabírá jen velmi malou plochu na území kolem města Neum na jihu země. Je charakteristická dlouhými teplými léty a mírnou zimou. Průměrná celoroční teplota vzduchu se pohybuje od 14 do 14,7 °C. V oblasti jsou poměrně velké roční srážkové úhrny, které dosahují od 1 500 do 2 000 mm. Srážky jsou nejčastější v období zimy a jara, zatímco léta bývají poměrně suchá. Horské hřebeny omezují přísun srážek oběma směry (od Jaderského moře do vnitrozemí a obráceně) a zabraňují také proudění teplého vzduchu od moře. Díky tomu jsou tak možné značné teplotní rozdíly v jednotlivých částech země.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "Rozsáhlé lesy, které pokrývají především vyšší polohy státu, jsou dubové a bukové (v nadmořské výšce do 600 m n. m.) Výše se nacházejí smíšené lesy, kde listnaté stromy doplňují borovice a smrky. V nejvyšších polohách se nacházejí horské louky, které jsou mnohdy přerušováné kamennými moři a skalami. Některé druhy stromů, např. kaštany nebo topoly, se vyskytují ve všech vegetačních pásmech.  V Hercegovině se vyskytují jiné rostliny; horské svahy tam pokrývají ve velkém množství makchie. Vegetace je středomořská a v některých oblastech má polopouštní charakter. V Bosně a Hercegovině se vyskytuje celkem 3,5 tisíc druhů rostlin, z nichž je 678 ohrožených druhů a cca 500 druhů rostlin se jinde než v Bosně a Hercegovině nevyskytuje.  V lesích Bosny a Hercegoviny žije řada druhů zvířat, např. srna, jelen, prase divoké, lišky, veverky apod. Ve vyšších a odlehlejších polohách žijí vlci a medvědi. V nejvyšších polohách lze spatřit kamzíky.  V krasových oblastech žijí také ještěrky a štíři, někteří z nich jsou jedovatí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bosna a Hercegovina leží na jihovýchodě Evropy, v západní části Balkánského poloostrova, jižně od řeky Sávy a západně od řeky Driny a při pobřeží Jaderského moře.", "tgt_summary": "波斯尼亚和黑塞哥维那位于东南欧巴尔干半岛,北面与西面临克罗地亚,两国陆上边界长932公里,东临塞尔维亚,两国边界312公里。东南临黑山共和国,边界215公里。在涅姆附近有唯一的出海口,滨临亚得里亚海。", "id": 2593893}
{"src_title": "Senátní palác (Moskevský kreml)", "tgt_title": "克里姆林宮元老院", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Rozhodnutí o výstavbě budovy senátu je spojeno s administrativními reformami Kateřiny II. v 60. letech 18. století. Senát byl tehdy rozdělen na odbory a dva z nich (pro práva šlechty a soudní) byly přeneseny z Petrohradu do Moskvy. Roku 1776 proběhl odkup kremelských paláců od knížecích rodů Trubeckých a Barjatinských, aby na jejich místě mohla vzniknout nová budova. Trojúhelníkový pozemek vzniknul mezi kremelskou hradbou, Arzenálem a Čudovským klášterem. Z dvou předložených projektů (Karl Blank a Matvěj Kazakov) byl vybrán ten Kazakovův, Blank byl jmenován konzultantem při výstavbě. Stavba byla dokončena roku 1787, interiéry o tři roky později  Na kupoli byla původně umístěna pozlacená socha svatého Jiří na koni (moskevský městský znak). Roku 1812 však byla tato socha na Napoleonův příkaz sňata a odvezena do Francie.  Roku 1856 došlo k velké opravě, po které sem byly umístěny soudní úřady. Tehdy byl také odvezený svatý Jiří na kupoli nahrazen velkou carskou korunou s nápisem \"Zákon\" (symbol carské zákonnosti) a budově se začalo říkat Budova soudních nařízení. Až do roku 1865 zde zároveň sídlilo Moskevské palácové architektonické učiliště.  V porevolučním období byla carská koruna sňata a nahrazena žerdí s vlajkou SSSR. Protože bylo hlavní město přeneseno z Petrohradu do Moskvy, Senátní palác byl určen jako sídlo Rady lidových komisařů RSFSR, později Vlády SSSR. Mezi lety 1918-1922 zde žil i pracoval V. I. Lenin. Až do roku 1994 byla uvnitř uchovávána jeho pracovna v původním stavu, poté byla přesunuta do Leninova muzea v obci Gorki Leninskije. V sovětském období byly v Kateřinském sále (tehdy nazývaném Sverdlovský) udělovány státní řády a medaile. Zasedalo zde i politbyro KSSS.  Byl to právě Senátní palác, nad kterým byla 25. prosince 1991 v 19 hodin a 38 minut poprvé vztyčena vlajka Ruské federace (kupole je dobře vidět z Rudého náměstí). Od roku 1994 zde ovšem vlaje prezidentská standarta, neboť budova začala být využívána jako rezidence ruských prezidentů.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Senátní palác je největším realizovaným projektem architekta Kazakova. Ten chtěl, aby budova symbolizovala občanské ideály, zákonnost a spravedlnost. Zvolil proto klasické antické formy, čímž objekt získal ráz strohosti, zdrženlivosti a lakoničnosti. Jejím nejvýraznějším prvkem je kupole, kterou chtěl Kazakov posílit architektonický výraz Rudého náměstí jakožto hlavního náměstí Moskvy.  Půdorys Senátního paláce je trojúhelníkový (odpovídá tvaru vyčleněného pozemku), uvnitř trojúhelníku se nachází ještě dvě symetrická křídla. Vnější fasáda má tři rizality, tvořené pilastry dórského řádu. Přízemí je tvořeno rustikou, což budově dodává monumentální ráz a sjednocuje objem. Rohy jsou seříznuty a dekorovány opět rizality, stylizovanými do vítězných oblouků, kterýžto motiv se opakuje uprostřed všech třech fasád. Do vnitřního dvora vede ze Senátního náměstí okázalá brána s iónskými čtyřsloupovými portiky a frontonem, nad kterým se tyčí kupole oválného sálu.  V nejzazším konci vnitřního dvora je situován kompoziční střed budovy, Kateřinský sál zastřešený velikou kupolí. Původně byl zamýšlen jako místo stavovských shromáždění, dnes zde probíhají nejrůznější oficiální akce s účastí prezidenta. Výška sálu až ke kupoli činí 29 m. Stěny mezi okny jsou vyplněny basreliéfy zobrazujícími ruská knížata a cary. Mezi sloupy byly umístěny vysoké reliéfy na alegorické náměty z díla Gavrily Děržavina a Nikolaje Lvova, oslavující státnickou činnost Kateřiny II. (vyzdvihují klasicistní ideály zákonnosti, spravedlnosti a vzdělání).", "section_level": 1}], "src_summary": "Senátní palác () je jeden z paláců Moskevského kremlu. Vystavěn byl v letech 1776-1787 ve stylu klasicismu na popud carevny Kateřiny II. Veliké. Autorem projektu byl architekt Matvěj Fjodorovič Kazakov.", "tgt_summary": "克里姆林宫元老院()是位于莫斯科克里姆林宫内的一座建筑。", "id": 2752896}
{"src_title": "Didaktický test", "tgt_title": "能力测试", "src_document": [{"title": "Druhy didaktických testů.", "content": "Didaktické testy mají své specifické vlastnosti a odlišují se od sebe tím, jaké informace z nich získáváme. Následující dělení je dle Byčkovského (1982).", "section_level": 1}, {"title": "Testy rychlosti.", "content": "Zjišťujeme, jakou rychlostí je žák schopen řešit určitý typ úloh. Je zde jasně stanovený časový limit pro řešení a obsahuje lehké úlohy. Jedná se o testy zaměřené např. na rychlost čtení (slova za minutu), rychlost přepisu textu (počet správných úhozů za minutu).", "section_level": 2}, {"title": "Testy úrovně.", "content": "Většina testů používaných ve škole se přibližuje testům úrovně. U těchto testů nejsou časové limity (stanovují se jen z praktických důvodů) a výkon je dán jen úrovní vědomostí či dovedností zkoušeného jedince. Úlohy jsou řazeny se vzrůstající obtížností.", "section_level": 2}, {"title": "Testy standardizované.", "content": "Jedná se o profesionálně připravený test, který je důkladně ověřen - známe jeho základní vlastnosti. Součástí standardizovaného testu je testový manuál (příručka), ze které se lze dozvědět o vlastnostech testu. Dále obsahuje testovou normu pro hodnocení dosažených výkonů.", "section_level": 2}, {"title": "Testy nestandardizované.", "content": "Testy si připravují pedagogové sami pro vlastní potřebu. U těchto testů nedošlo k ověřování na větším počtu žáků. Neznáme všechny vlastnosti testu. Někdy lze hovořit i o tzv. kvazistandardizovaných testech. Tyto testy jsou připravované dokonaleji, než testy učitelské (testy pro paralelní třídy).", "section_level": 2}, {"title": "Testy kognitivní.", "content": "Měří úroveň - kvalitu poznání žáků. Jedná se o testy, v nichž řešíme úlohy z přírodovědy, matematiky, překlad z cizího jazyka...", "section_level": 2}, {"title": "Testy psychomotorické.", "content": "Zjišťují se jimi výsledky psychomotorického učení, např. psaní na stroji.", "section_level": 2}, {"title": "Testy výsledků výuky.", "content": "Měří to, co se žáci v dané oblasti naučili.", "section_level": 2}, {"title": "Testy studijních předpokladů.", "content": "Měří úroveň obecnějších charakteristik jedince, které jsou potřebné k dalšímu studiu. Testy by se měly používat při přijímání žáků ke studiu na vyšší typ školy. Konstrukce tesů je složitější než testy výsledků výuky - vyžaduje pedagogickou i psychologickou kvalifikaci pedagoga.", "section_level": 2}, {"title": "Testy rozlišující.", "content": "Také je lze nazývat testy relativního výkonu, statisticko-normativní nebo NR testy (norm-referenced tests). U rozlišujících testů se výkon žáka určuje vzhledem k populaci testovaných. Testy jsou konstruovány tak, že umožňují rozhodnout, jaký výkon v testu žák dosáhl vzhledem k celé populaci, k níž patří. Dle něj lze posoudit, zda je žák ve srovnání s ostatními žáky \"podprůměrný\", \"velmi slabý\".", "section_level": 2}, {"title": "Testy ověřující.", "content": "Také je lze nazývat testy absolutního výkonu, kriteriální testy nebo CR testy (criterion-referenced tests). Cílem je prověřit úroveň vědomostí v přesně vymezené oblasti. Výkon testovaného se přitom nesrovnává s výkonem jiných žáků, ale vyjadřuje se vůči všem úlohám, které reprezentují určité učivo. Testy jsou konstruovány tak, aby se vybralo učivo, které žák bezpečně zvládá. Ověřující testy se v praxi téměř neužívají.", "section_level": 2}, {"title": "Testy vstupní.", "content": "Zadávají se na začátku výuky učební látky. Cílem je postihnout úroveň vědomostí, které jsou pro zvládnutí učiva důležité. Na začátku výuky může posloužit jako zdroj cenných informací.", "section_level": 2}, {"title": "Testy průběžné.", "content": "Zadávají se v průběhu výuky. Cílem je, aby poskytovaly učiteli zpětnovazební informace potřebné k optimálnímu řízení výuky. Zkouší se malá část učiva a důležité je sledovat, jak žáci probírané učivo přijímají, chápou a jak si ho osvojují. Lze o nich hovořit jako o formativních testech.", "section_level": 2}, {"title": "Testy výstupní.", "content": "Zadávají se na konci výukového období nebo na konci určitého celku a poskytuje informace potřebné pro hodnocení žáků. U ověřujících se výkon určuje vzhledem ke všem možným úlohám. Jedná se o testy sumativní.", "section_level": 2}, {"title": "Testy monotematické a polytematické.", "content": "Monotematické testy zkouší jediné téma učební látky. Polytematické zkouší učivo několika tematických celků (náročnější na přípravy i konstrukce).", "section_level": 2}, {"title": "Testy objektivně skórovatelné.", "content": "Obsahují úlohy, kde lze rozhodnout, jestli byly řešeny správně či ne. Výhodou je, že skórování může provádět kdokoli (i stroj).", "section_level": 2}, {"title": "Testy subjektivně skórovatelné.", "content": "Nebo také esej testy, obsahují úlohy, u nichž není možno stanovit jednoznačná pravidla pro skórování. Patří sem i otevřené široké úlohy.", "section_level": 2}, {"title": "Návrh testových úloh.", "content": "Didaktické testy se skládají z jednotlivých testových úloh. Kromě pojmenování testová úloha se používají i termíny – testová položka a testový úkol. Celé testování záleží na kvalitě postavených testových úloh. Tvůrce didaktického testu by měl být oborník daného předmětu, zároveň by měl být dobrý psycholog a pedagog, protože je nutné vcítění se do role žáků, kteří budou testováni. Didaktické testy obsahují různé typy testových úloh.  Základní rozlišení testových úloh je z pohledu, jakým způsobem žák odpovídá. Úlohy dělíme na otevřené a uzavřené. Otevřené úlohy jsou označované také jako úlohy s tvořenou odpovědí nebo volnou odpovědí. Uzavřené úlohy lze nazývat jako úlohy s nabízenou odpovědí nebo úlohy s nucenou volbou odpovědi.", "section_level": 1}, {"title": "Otevřené úlohy.", "content": "Otevřené odpovědi dělíme na otevřené úlohy se širokou odpovědí a otevřené úlohy se stručnou odpovědí.  Příklad otevřené úlohy s širokou odpovědí:", "section_level": 2}, {"title": "Otevřené úlohy se stručnou odpovědí.", "content": "Testové úlohy od žáka očekávají vytvoření vlastní krátké odpovědi. Příkladem je uvedení čísla, značky, symbolu, vzorce, jednoduchého grafu, určitého slova nebo několika slov nebo krátké věty. Existují dvě možnosti otevřených úloh se stručnou odpovědí – produkční a doplňovací. Výhodou pro učitele je jejich snadné navrhování, naopak žákovi neumožňují snadné uhodnutí odpovědi bez daných vědomostí.  Příklad produkční testové úlohy:.................................................................................................................................................................................... Příklad doplňovací testové úlohy:", "section_level": 3}, {"title": "Uzavřené úlohy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Uzavřené úlohy dichotomické.", "content": "Dichotomickým úlohám se také jinak říká úlohy s dvoučlennou volbou nebo alternativní úlohy (True-false item). Žák má v úloze vybrat (podtržením, zakroužkováním, apod.) jednu alternativu. Mezi výhody patří snadné navrhování testových úloh a snadné hodnocení. Žák ale naopak může uhodnout správnou odpověď bez příslušných vědomostí.  Příklad uzavřené úlohy dichotomické: správně – nesprávně ano – ne spotřebovává – uvolňuje", "section_level": 3}, {"title": "Uzavřené úlohy s výběrem odpovědi.", "content": "Úlohy se také jinak označují jako úlohy s vícečlennou nebo vícenásobnou odpovědí, úlohy polynomické, anglicky Multiple-choice. Úloha má dvě části – problém nebo otázku a nabídnuté odpovědi.  Příklad uzavřených úloh s výběrem odpovědi:  Situační úlohy (= interpretační úlohy)  Modifikace testové úlohy s výběrem odpovědi. Žák vybírá z většího počtu nabídek než je obvyklé. Nabídky vyplývají z dané situace.  \"Příklad:\"  Na místo označené hvězdičkou napište takovou číslici, aby výsledné šesticiferné číslo byl dělitelné sedmi. Pozn. Na první pohled v úloze nejsou nabízené žádné možnosti, ve skutečnosti žák vybírá z deseti číslic.", "section_level": 3}, {"title": "Uzavřené úlohy přiřazovací (anglicky Matching Items).", "content": "Úlohy obsahují dvě množiny pojmů a instrukcí. Žák má za úkol přiřadit pojmy jedné množiny k pojmům druhé množiny.  Příklady uzavřené přiřazovací úlohy:", "section_level": 3}, {"title": "Uzavřené úlohy uspořádací.", "content": "Od žáka se vyžaduje uspořádání prvků dané množiny pojmů jedné třídy do řady. Úloha musí obsahovat danou množinu prvků a instrukci uvádějící, podle jakého kritéria a jakým způsobem mají být prvky uspořádané.", "section_level": 3}, {"title": "Příklad uzavřené úlohy uspořádací.", "content": "Seřaďte uvedená moravská města podle počtu obyvatel. Seřazení proveďte připsáním pořadových čísel 1 až 6 tak, aby město s největším počtem obyvatel mělo číslo 1.", "section_level": 4}, {"title": "Používání didaktických testů ve školní praxi.", "content": "Učitel má z didaktického testu získat co nejvíce informací k tomu, aby mohl žáky patřičně ohodnotit.", "section_level": 3}, {"title": "Diagnostický rozbor výsledků testů.", "content": "Má následovat po každém didaktickém testu. Učitel si všímá chyb, kterých se žáci dopouštěli a zamýšlí se nad příčinami chybných odpovědí. Rozbor závisí na druhu didaktického testu, konkrétně na druhu testových úloh. Nejvíce informací získává učitel z chybných odpovědí u uzavřených úloh. Po vyhodnocení testů lze určit, u jakých otázek žáci nejvíce chybovali, a lze tedy doplnit mezery v učivu. Forma rozboru závisí na použitém didaktickém testu a především na druhu použitých testových úloh.", "section_level": 2}, {"title": "Posouzení celkových výsledků třídy.", "content": "Dosažné výsledky jsou posuzovány na základě průměrného počtu dosažených bodů třídy či školy. K výsledkům dojdeme na základě výpočtu aritmetického průměru. Výsledky je dobré graficky vyhodnotit pro lepší názornost. Nejlépe je k tomu uzpůsoben tzv. histogram četností. Jedná se o sloupcový diagram, kdy svislá osa znázorňuje počet žáků (četnost) a vodorovná osa ukazuje dosažené výsledky (počet bodů).", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace výsledků testu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Intuitivní přístup ke klasifikaci.", "content": "Jedná se o přístup, u kterého přistupuje pedagog subjektivně a intuitivně určuje, kolik bodů dosahuje na určitý stupeň známky. Optimálním řešením může být posuzování skupinou odborníků. Didaktický test je posouzen všemi učiteli, kteří jsou odborníky v daném předmětu a kteří vytvoří klasifikační stupnic, na základě jejich návrhů lze určit průměr, kterým eliminujeme případné extrémní názory.", "section_level": 2}, {"title": "Klasifikace na základě procenta správných odpovědí.", "content": "Při převodu výsledků na klasifikační stupeň lze vycházet z procent správných odpovědí. Návrh, jak převádět body na klasifikační stupeň.  Tato metoda je častou a oblíbenou např. při hodnocení písemných prací. Hodnocení dle procent dobře vyřešených úloh se užívá u testů ověřujících (kriteriálních). Ty jsou sestaveny tak, aby vyzkoušely jen nezbytné učivo. Výkon je hodnocen jen dichotomicky (nevyhověl/vyhověl); pro vyhovění by měl žák zodpovědět správně 80 – 90 % ze všech úloh.", "section_level": 2}, {"title": "Klasifikace na základě normálního rozdělení.", "content": "Klasifikovat bodové výsledky žáků můžeme také skrze normální rozdělení četností. Tento postup předpokládá, že větší část skupiny odpovídá Gaussově křivce – nejvíce je průměrných odpovědí a na obě strany od průměru četnosti ubývá. Podle tohoto popisu by mělo mít tedy nejvíce žáků známku 3, méně žáků známku 2 a 4 a nejméně žáků by mělo mít známku 1 a 5. Návrhy jsou shodné v symetrickém rozdělení kolem stupně 3, který má největší četnost. Tabulka níže uvádí doporučovaná rozdělení, která jsou nejčastější.  Tato klasifikace však nemusí vždy korespondovat s obvyklými způsoby. Na českých školách je stupněm známky 1 a 2 hodnoceno více žáků než známkou 4 a 5. Konvenční klasifikace neboli klasifikace dle vlastního učitelova schématu.  Nutno podotknout, že žák s vědomostmi dosahuje bodových výsledků v určité škále. Výkony tak vyjadřují určité klasifikační stupně a mohou se překrývat. Pokud je žák na klasifikační hranici, je dobré zvolit opět přezkoušení či test. Postupovat bychom měli takto v případě u důležitých zkoušek (např. přijímací zkoušky). „Ostrá“ hranice mezi klasifikačními intervaly je tím větší, čím vyšší má test reliabilitu. U nestandardizovaných testů často není reliabilita známá, proto je lepší nepřeceňovat ostrost hranic mezi intervaly.", "section_level": 2}, {"title": "Posouzení objektivity klasifikace pomocí didaktického testu.", "content": "Důležité informace nám může ukázat výpočet korelace mezi výsledky žáků v testu a mezi klasifikací v předmětu. Pokud se jedná o dobrý didaktický test, lze ho použít k hodnocení míry objektivity klasifikace, kterou jsme provedli. Testové výsledky lze srovnat s výsledky klasifikace, které byly vypočítány tzv. Spearmanovým koeficientem pořadové korelace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Didaktický test (anglicky je nástroj systematického zjišťování (měření) výsledků výuky. Jedná se o zkoušku, která se orientuje na objektivní zjišťování úrovně zvládnutí učiva u určité skupiny osob. Od jiné zkoušky se liší tím, že je navrhován, ověřován, hodnocen a interpretován podle předem stanovených pravidel.", "tgt_summary": "能力测试(achievement test)是用于检测个人技能或知识的测试。一般来说能力测试指的是针对评价个人在学到特定等级的技能(或者知识)后的掌握程度的一种标准化测试。这种考试前通常有计划性的考前辅导,例如实习和针对考试的课堂辅导。而资质考核通常有别于能力测试,因为资质考核的测试结果比能力测试更能够表现个人的能力和和考核结果能够受到普遍承认。", "id": 2566016}
{"src_title": "Bitva o Planetu opic", "tgt_title": "决战猩球 (1973年电影)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj filmu začíná v Severní Americe v roce 2670, kdy se orangutan Lawgiver, který vypráví příběh o Caesarovi, který se snaží ve společnosti, která přežila jadernou válku, udržet mír mezi lidoopy a přeživšími lidmi, kteří byli poraženi.  Caesar lituje, že neměl nikdy možnost poznat své rodiče. Jeho pomocník MacDonald mu řekne, že zná umístění archivu, ve kterém se nachází pásky se záznamem výslechů jeho rodičů. Tento archiv se nachází v zakázaném městě, v radiací zamořené oblasti. Nakonec se Caesar společně s MacDonaldem a Virgilem rozhodnout vydat do archivu.  Když se dostanou na místě a najdou potřebné záznamy, zjistí též, že v městě přežívají mutanti (radiací zjizvení lidé), pod vedením gevernéra Kolpa, kteří je chtějí zajmout. Caesarovi a jeho společníkům se podaří uniknout, avšak jsou sledováni zvědy, kteří se nakonec vrátí do zamořeného města s informací o opičím městě. Guvernér Kolp chce na opičí město zaútočit.  Gorila generál Aldo se staví proti Caesarovi a chce jej svrhnout. Když tyto plány vyslechne Caesarův syn Cornelius, Aldo jej shodí ze stromu. Poté, co dvojice goril narazí na blížící se mutanty, Aldo nařídí, aby všichni lidé byli zadrženi a společně s dalšími gorilami převzal kontrolu nad zbrojnicí, aby se mohl volně ozbrojit. Než Cornelius zemře, odhalí svého vraha.  V tomto okamžiku začne Kolpova armáda útok na město opic. Zpočátku úspěšně, dokonce Caesara a další opice donutí k ústupu, avšak když jej naleznou mezi desítkami padlých lidoopů a hrozí, že jej zabijí, lidoopové, kteří jen smrt předstírali, se dají do protiútoku. Zajmou většinu mutantů. Kopl a několik dalších jeho můžu padnou při pokusu o útěk.  Po bitvě chce Aldo zabít všechny lidi, ale Caesar jej zastaví. Aldo je konfrontován s tím, že je znám Corneliův vrah, a tedy, že Aldo porušil nejposvátnější zákon komunity „opice nikdy nezabije opici“. Po vzájemném souboji Aldo umírá po pádu ze stromu. Když si Caesar uvědomí, že opice jsou zákeřné, jako lidé, rozhodnou se vybudovat společně novou budoucnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva o Planetu opic (v anglickém originále Battle for Planet of the Apes) je americký dobrodružný sci-fi film z roku 1973, který volně navazuje na film Dobytí Planety opic, který byl natočen o rok dříve. Režisérem byl J. Lee Thompson, hlavní mužskou roli zde ztvárnil americký herec Roddy McDowall.", "tgt_summary": "《决战猩球》,(英语:\"Battle for the Planet of the Apes\"),是一部于1973年上映的美国科幻电影,由J·李·汤普森执导。它是1968年—1973年间上映《人猿星球》系列电影的第5部,亦是系列的最后一部。", "id": 3022903}
{"src_title": "Stejnopohlavní manželství v Nepálu", "tgt_title": "尼泊尔同性婚姻", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "17. listopadu 2008 rozhodl Nejvyšší soud Nepálu, že LGBT lidé mají nárok na zákonnou ochranu svých práv, včetně práva na uzavření sňatku, a že zákon musí veškeré genderové minority definovat jako „fyzické osoby“. „Cítím se velmi potěšen tímto průlomovým rozhodnutím o sexuálních menšinách,“ řekl Sunil Babu Pant, první otevřeně homosexuální Nepálec a právník, který stojí v pozadí LGBT aktivismu v Jižní Asii. Soud vyzval nepálskou vládu, aby ustanovila komisi, která se bude zabývat zákony o homosexuálním partnerství s tím, že by takové zákony odstranily veškerou diskriminaci sexuálních menšin, včetně transgender lidí a crossdresserů.  22. března 2009 řekl Pant v rozhovoru pro Indo-Asian News Service, že soud přiznal gayům a lesbám právo na uzavření manželství, a že se vláda chystá přijmout příslušný zákon. Tím naznačil, že ačkoli Nejvyšší soud nařídil legalizaci stejnopohlavního manželství, je zapotřebí přijetí příslušného zákona ze strany politické reprezentace. V červnu 2009 řekl Pais, že „proces legalizace začal. Nepál momentálně prochází procesem přechodu od monarchie k republice, a to znamená, že k takto okrajovým změnám bude docházet pozvolna. Momentálně byla založená sedmičlenná komise, která se zabývá studií zákonů o manželství párů stejného pohlaví v jiných zemích. Doufejme, že stihnou sepsat návrh zákona o stejnopohlavním manželství v nejbližší možné době, aby ho vláda mohla schválit,“ řekl Pant.  Několik zdrojů uvádí, že stejnopohlavní manželství a ochrana sexuálních menšin je součástí nově sepsané nepálské ústavy. Prozatímní ústava přijatá Ústavodárným shromážděním je pouze základem pro sepsání řádné nepálské ústavy. Podle ustanovení prozatímní ústavy by nová ústava měla být promulgována do 30. listopadu 2011, ale připouští se šestiměsíční prodlení, což znamená, že konečný termín přijetí permanentní ústavy je 31. květen 2012. Vyjednávání o nové ústavě však nebyly dokončeny a nepálský premiér Baburam Bhattarai 28. května 2012 rozpustil Ústavodárné shromáždění kvůli přípravám na nadcházející volby. Z tohoto důvodu je budoucnost stejnopohlavního manželství nejasná.  Volby proběhly 19. listopadu 2013. Hlasování o nové ústavě bylo opět odloženo. Původně k němu mělo dojít 22. listopadu 2012 následujíc po rozpuštění Ústavodárného shromáždění 27. května 2012, ale volební komise to opět odložila. 10. února 2014 byl Sushil Koirala zvolen novým nepálským premiérem, což obnovilo politickou činnost na dokončení stále nepálské ústavy.  V lednu 2014 zformoval člen komise Chaitanya Mishra studii o mezinárodních zákonech o stejnopohlavním manželství a připravil následný report pro vládu s tím, že veškeré práce na této problematice byly dokončeny, vyjma podoby příslušného zákona, kterou měly zpracovat členové komise. Člen komise Laxmi Raj Pathak sliboval, že předloží vládě zprávu do měsíce, ale řekl, že z její strany cítí laxní přístup k tomuto tématu. Bhumika Shrestha, gay aktivistka z Blue Diamond Society, se k tomu vyjádřila tak, že podá žalobu k Nejvyššímu soudu.  V srpnu 2014 reportoval Associated Press, že komise doporučila nepálské vládě legalizaci stejnopohlavního manželství. Ten samý měsíc oznámil ministr práva, spravedlnosti, ústavních a parlamentních záležitostí Narahari Acharya, že si jeho úřad vezme na starosti návrh zákona o manželství párů stejného pohlaví. 9. února 2015 si nepálská vláda oficiálně převzala komisionální report.  V lednu 2016 řekl vládní mluvčí, že se doporučení komise nacházejí v procesu konzultace. V únoru 2016 vyzval Národní výbor pro lidská práva vládu k okamžitému předložení zákona o stejnopohlavním manželství. V říjnu 2016 vytvořilo Ministerstvo žen, dětí a sociální péče vlastní komisi pro účely zpracování zákona o stejnopohlavním manželství. Následně pak byl zpracován návrh novely občanského zákoníku. Nicméně od února 2017 došlo k vynětí části o legalizaci manželství pro páry stejného pohlaví. Mnoho lidskoprávních aktivistů návrh kritizuje také kvůli tomu, že chce zakázat rozvedeným ženám znovu uzavírat sňatek.  V červenci 2017 se podařilo jednomu páru (jeden z partnerů se identifikuje jako třetí pohlaví) úspěšně zaregistrovat manželství v západním okresu Dadeldhura. LGBT aktivista Sunil Babu Pant novomanželům pogratuloval a řekl, že je zákon o stejnopohlavním manželství diskutován v parlamentu. Mluvčí Ministerstva vnitra Deepak Kafle řekl, že by manželství šlo zneplatnit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stejnopohlavní manželství není v Nepálu legalizované, ani uznávané. V letech 2011 a 2012, kdy země procházela přechodem z monarchie na republiku, byla do nově sepsané nepálské ústavy začleněná ochrana LGBT minority. Nicméně vyjednávání mezi politickými představiteli skončily na jaře 2012 neúspěchem a implementace prozatímní ústavy byla odložená do konání nových voleb 2013.", "tgt_summary": "同性婚姻在尼泊尔没有得到承认。2011年和2012年,尼泊尔政府曾尝试在新起草的宪法中添加对LGBT人群包容性的语言。然而,在2012春季各政治派别之间的谈判失败,临时宪法的实施被搁置,直到举行新的选举。", "id": 1853596}
{"src_title": "Dálnice v Japonsku", "tgt_title": "一般國道", "src_document": [{"title": "Všeobecné údaje.", "content": "Před číslem dálnice se v Japonsku, podobně jako v evropských zemích píše písmeno, které odlišuje různé typy japonských dálnic:  Písmenem E se značí většina hlavních dálkových tahů, propojující nejdůležitější destinace v Japonsku. Některé novější dálnice postaveny paralelně s těmi starými mohou mít na konci příponu - A (např. E2A)  Okruhy, obchvaty a městské cesty se značí písmenem C.", "section_level": 1}, {"title": "Rychlostní limity.", "content": "Maximální povolená rychlost na japonských dálnicích je pro osobní automobily 100 km/h. Další rychlostní omezení se liší podle japonských zemí, většinou však bývá maximální rychlost mimo město 40 - 50 km/h a ve městě 25 - 40 km/h.", "section_level": 2}, {"title": "Zpoplatnění.", "content": "Na naprosté většině japonských dálnic je zpoplatnění pomocí mýtných bran, přičemž se platí vždy za ujeté úseky, tzn. při vjedzu na dálnici řidič obdrží kartu, kterou při sjezdu z dálnice odevzdá a zaplatí za ujetou vzdálenost. Možností je také zakoupit si do auta systém elektronického mýtného (ETC) a platit bez zastavení na elektronických mýtných branách.  Tabulka cen dálnic za ujetý kilometr v Japonsku: (ceny v kč převedeny, k 17.12. 2017) Očekává se, že finance na výstavbu dálnic budou formou mýtného navráceny 45 let po privatizaci (rok 2050), poté budou silniční daně zrušeny.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Po Druhé světové válce došlo k ekonomickému růstu Japonska, což vedlo k masivnímu nárůstu automobilové dopravy v zemi. Mnohonásobně většímu náporu silniční dopravy však neodpovídal stav silnic: v roce 1956 bylo pouze 23% japonských cest zpevněných. V tomtéž roce byla tedy zřízena Japonská veřejná korporace dálnic (JH), která měla na starosti budování dálniční sítě v Japonsku. Již v roce 1957 tak začala výstavba první japonské dálnice, která spojovala města Nagoja a Kóbe. Její první část byla otevřená v roce 1963. Později byly založeny další korporace, které měly na starosti výstavbu městských dálnic.  Roku 1966 byl formálně schválem plán pro výstavbu 7600 dálnic, který byl roku 1987 rozšířen na 14 000 km. Roku 2012 pak dokončené úseky přesáhly 10 000 km. V říjnu 2005 byla v rámci reformních politik premiéra Džuničiró Koizumiho zprivatizovány veřejné korporace za výstavbu dálnic. Tímto byla korporace JH rozdělena na společnosti NEXCO, zajišťující provoz dálnic v různých místech Japonska: NEXCO East na východě, NEXCO Central v centrálním Japonsku a NEXCO West na západě.", "section_level": 1}, {"title": "Financování.", "content": "Japonské dálnice byly vždy financovány převážně \"na dluh\". Zplaceny jsou zatím pouze dvě dálnice (Meishin a Tomei). Roku 1972 bylo rozhodnuto o zavedení mýtného, které pomůže splatbě dálnic. Výstavba dálnic v Japonsku je poměrně nákladná (částečně kvůli nutnému zabezpečení proti zemětřesení nebo důkladné hlukové izolaci). Roku 2009 byl předsedou vlády Tarem Asó představem plán na snížení mýtného o 30%.", "section_level": 2}, {"title": "Typy dálnic.", "content": "V Japonsku je rozlišováno několik typů rychlostních komunikací:", "section_level": 1}, {"title": "Seznam dálnic.", "content": "Seznam nejvýznamnějších japonských národních dálnic:", "section_level": 1}], "src_summary": "Dálnice (japonsky 高速 道路, \"kōsoku-dōro -\" vysokorychlostní silnice) v Japonsku tvoří hlavní místní automobilové trasy. Propojují největší japonská města a ostrovy, tvoří důležité obchvaty a spojnice. V současné době (2017) je v Japonsku v provozu asi 10 000 km dálnic. Provoz dálnic zajišťuje společnost NEXCO: NEXCO East na východě, NEXCO Central v centrálním Japonsku a NEXCO West na západě.", "tgt_summary": "一般国道()是指日本除了高速自动车国道以外的国道,为国家(日本国政府)直接管理或以法令规范的公路/道路系统,在日本多以「国道」直称。编制下各道路用编号来命名,叫作「一般国道○○○号」或单叫「国道○○○号」。一般亦常用「国道○○○号线」称之。基本上为免费通行,少部分路段收费。", "id": 2594724}
{"src_title": "Vatikánská observatoř", "tgt_title": "梵蒂岡天文台", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Katolická církev se o astronomii zajímá dlouhodobě a jedním z důvodů jsou například Velikonoce, které jsou pohyblivým svátkem a jejichž datum se vypočítává pro každý rok. Astronomická pozorování byla důležitá i pro zavedení gregoriánského kalendáře.", "section_level": 1}, {"title": "Věž větrů.", "content": "Předchůdcem Vatikánské observatoře byla Věž větrů (italsky nebo ). O výstavbě této observatoře rozhodl papež Řehoř XIII. v roce 1576 a dostavěna byla v roce 1580. Christopher Clavius pak v této věži provedl astronomická pozorování, která byla podkladem pro vydání gregoriánského kalendáře Řehořem XIII. v roce 1582.", "section_level": 2}, {"title": "Římská kolej.", "content": "Clavius však se svým pozorováním pokračoval na Římské koleji, stejně tak i další jezuité, kteří tam pracovali. Římská kolej však neměla vlastní observatoř a pozorování tak byla prováděna z oken či chodeb koleje. V 18. století začal svatý stolec podporovat astronomii systematicky a k tomuto účelu založil na Římské koleji observatoř. V roce 1786 se začala stavět téměř 40 metrů vysoká pozorovací věž a o rok později v ní byly umístěny menší přístroje. V roce 1804 přivezl Pius VII. z Francie větší refraktor a přesné kyvadlové hodiny a později pořídil ještě další vybavení. Na Věži větrů byla v roce 1789 obnovena astronomická pozorování, která řídil Mons. Filippo Luigi Gilii (1756–1821). Po jeho smrti byla astronomická pozorování na Věži větrů ukončena a přístroje byly umístěny do observatoře na Římské koleji. V letech 1827-1870 byla provozována ještě třetí observatoř Capitol.  V roce 1850 se ředitelem koleje stal jezuita Angelo Secchi, který nechal vybudovat novou observatoř na střeše kostela svatého Ignáce z Loyoly na Martově poli. Secchi se proslavil zejména rozdělením hvězd podle spektrální klasifikace. Během jeho působení získala Vatikánská observatoř mezinárodní uznání. V rámci sjednocení Itálie v roce 1870 byl Řím obsazen italskými vojáky a Římská kolej připadla do vlastnictví Itálie. Secchi byl tak uznávaný, že jemu osobně i ostatním jezuitům bylo dovoleno v práci pokračovat, ale po Secchiho smrti v roce 1878 byli ostatní jezuité vyhnáni, observatoř uzavřena a v roce 1923 úplně zanikla.", "section_level": 2}, {"title": "Obnovení Vatikánské observatoře.", "content": "O obnovu observatoře se zasloužil Francesco Denza, který v roce 1888 umístil ve Věži větrů meteorologické a seismické přístroje v rámci jejich jubilejní výstavy a papeži Lvovi XIII. přednesl návrh na obnovení astronomických pozorování na této věži. Francesco Denza také usiloval o účast v projektu fotografického mapování hvězdné oblohy, který později dostal název Carte du Ciel.  Nová observatoř byla vybudována na takzvané Leoniánské věži o výšce 20 m a tloušťce stěn 4,5 m, která tvoří součást leonských hradeb a od Věže větrů je vzdálená 400 m. Prvním ředitelem Vatikánské observatoře byl v roce 1891 jmenován Francesco Denza. Oficiálně byla observatoř obnovena 14. března 1891, když Lev XIII. za tímto účelem vydal motu proprio s názvem. Ještě toho roku byl na Leoniánské věži instalován základní přístroj observatoře, dvojitý astrograf s průměry objektivů 0,33 m a 0,20 m, určený pro zmíněnou fotografickou přehlídku oblohy Carte du Ciel. Pořizováním snímků byl pověřen Giuseppe Lais, který s prací započal v roce 1894. Ve stejném roce zemřel Francesco Denza a observatoř zůstala bez ředitele až do roku 1898, kdy byl ředitelem jmenován španělský augustián Angelo Rodriguez. Ten se ovšem věnoval pouze meteorologii, takže se astronomie začala na observatoři rozvíjet až po příchodu dalšího ředitele Johanna Georga Hagena v roce 1906.  V roce 1921 dokončil Giuseppe Lais práci na tisícovce fotografických desek pro tu část hvězdného katalogu, která byla přiřazena Vatikánské observatoři, a přitom pořídil asi polovinu snímků potřebných pro hvězdné mapy. Proměřením poloh a jasností hvězd na snímcích se v letech 1910 až 1921 zabývaly tři řádové sestry z Istituto di Maria Bambina v Římě, které celkem dvakrát proměřily uvedené údaje pro více než 481 tisíc hvězd. Hvězdný katalog byl postupně publikován v deseti svazcích mezi léty 1921-28. Vatikánská observatoř se tak ocitla na 5. místě mezi světovými observatořemi, které ukončily úspěšně svou práci na tomto obřím projektu.  Johann Georg Hagen se kromě práce na Carte du Ciel proslavil také vydáním Atlasu proměnných hvězd a výzkumem temných mračen v Mléčné dráze. Za jeho působení se mezinárodní povědomí o Vatikánské observatoři výrazně rozšířilo. V observatoři se postupně shromáždila rozsáhlá sbírka meteoritů, která dosáhla počtu 1 022 vzorků ze 449 meteoritů o celkové hmotnosti 130 kg.  Observatoř na tomto místě zůstala 40 let, než se kvůli rozvoji veřejného osvětlení zhoršily pozorovací podmínky. Po Hagenově smrti v roce 1930 se tak pro observatoř začalo hledat nové místo, které by nebylo tak ovlivněné světelným znečištěním.", "section_level": 2}, {"title": "Castel Gandolfo.", "content": "V roce 1930 se novým ředitelem observatoře stal Johan Stein. Papež Pius XI. navrhl, že by se observatoř mohla přemístit do papežského letního sídla v Castel Gandolfu, které leží 25 km jihovýchodně od Říma v nadmořské výšce 430 m. Johan Stein ověřil, že je tam vhodná obloha k pozorování a v roce 1932 se tak přímo na střeše paláce mohlo začít se stavbou dvou kopulí s novými přístroji od německé firmy Carl Zeiss AG. V jedné kopuli s průměrem 8,5 m byl pro vizuální pozorování pořízen refraktor o průměru objektivu 0,4 m s ohniskovou vzdáleností 6 m a ve druhé kopuli s průměrem 8 m byl umístěn dvojitý astrograf s refraktorem o průměru objektivu 0,4 m s ohniskovou vzdáleností 2,4 m a reflektorem s průměrem zrcadla 0,6 m. K astrografu byl navíc připojen spektrograf pro účel astrofyzikálních výzkumů. Při observatoři vznikla také astrofyzikální laboratoř, která zkoumala spektra prvků a molekul a její spektrální atlasy nalezly široké uplatnění. Papež Pius XI. observatoř slavnostně otevřel 29. září 1935.  V roce 1942 byl z Vatikánu do Castel Gandolfa převezen i astrograf určený pro přehlídku oblohy Carte du Ciel. Během druhé světové války byly od září 1943 do června 1944 cennější přístroje odmontovány a ukryty, protože hrozilo jejich zničení leteckým bombardováním. Po válce se podařilo dokončit mapování oblohy pro přehlídku Carte du Ciel. Poslední snímky hvězdné mapy byly pořízeny v roce 1953 a publikace všech 540 desek o rozměru 26 x 26 cm byla skončena v roce 1955.  Po smrti Johana Steina v roce 1951 byl jeho nástupcem v roce 1952 jmenován Daniel O'Connell, který se proslavil výzkumem zákrytových dvojhvězd. V roce 1957 byla v Castel Gandolfu dokončena instalace širokoúhlé Schmidtovy komory se zrcadlem o průměru 0,98 m, korekční deskou o průměru 0,65 m a s ohniskem 2,4 m. Schmidtova komora byla využívána asi 20 let k výzkumu vývoje hvězdokup pomocí hvězdné spektroskopie a polarimetrie. Po odchodu O'Connella do důchodu v roce 1970 se ředitelem observatoře stal Patrick Treanor, který nechal observatoř vybavit novými pomocnými přístroji pro pozorování i zpracování měření. Patrick Treanor také začal vytvářet mapu světelného znečištění v Itálii, protože stále rostoucí světelné znečištění začalo rušit pozorování i v Castel Gandolfu. Po jeho smrti v roce 1978 se však jeho nástupcem stal Američan George Coyne, který předtím působil v Arizoně.", "section_level": 2}, {"title": "Observatoř Mount Graham.", "content": "George Coyne zprostředkoval spolupráci Vatikánské observatoře a Arizonskou univerzitou v Tucsonu, která provozuje Stewardovu observatoř. Arizona má příznivé podmínky pro astronomická pozorování a tyto podmínky chrání zákonem. V roce 1987 byla založena Nadace Vatikánské observatoře, která dostala za úkol postavit pro Vatikánskou observatoř nový dalekohled - Vatican Advanced Technology Telescope (VATT). Dalekohled VATT byl vystavěn na observatoři Mount Graham a první vědecká pozorování na něm začala v roce 1995.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vatikánská observatoř je astronomická observatoř a středisko vědeckého výzkumu katolické církve, které patří governatorátu Městského státu Vatikán. Provoz observatoře řídí Tovaryšstvo Ježíšovo. Od 18. září 2015 je jejím ředitelem Guy Consolmagno. Původně patřila Římské koleji, později byla přestěhována do Castel Gandolfa v Itálii a byla rozšířena o dalekohled Vatican Advanced Technology Telescope na observatoři Mount Graham.", "tgt_summary": "梵蒂冈天文台(Specola Vaticana)是梵蒂冈进行天文研究和教育的机构,总部设在意大利首都罗马近郊的冈多菲堡,也是教宗在夏天的居所,所属的梵蒂冈天文台研究小组则附设在亚利桑那大学的史都华天文台内,现任的主任是(2015年上任)。", "id": 2987297}
{"src_title": "Naloxon", "tgt_title": "納洛酮", "src_document": [{"title": "Lékařské užití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předávkování opioidy.", "content": "Naloxon je užitečný jak při akutním předávkování opioidy, tak i při snižování respirační nebo duševní deprese vyvolané opioidy. Není jasné, zda je podávání přípravku užitečné v případě zástavy srdce vyvolané opioidy.  Naloxon je součástí balíčků rozdávaných závislým na heroinu či dalších opioidech. Bylo prokázáno, že tyto balíčky snížily úmrtnost v důsledku předávkování opioidy. Předepsání Naloxonu se doporučuje v případě, že uživatel je závislý na vysoké dávce opioidů (rovnající se více než 100 mg morfinu za den). Předepisuje se také v případě, že uživatel užívá opioidy založené na benzodiazepinu nebo je podezření či jistota, že užívá opioidy bez lékařského předpisu. Předepsání Naloxonu by mělo být doplněno standardními doporučeními o užití přípravku, součástí doporučení by měla být prevence, informace o rozpoznání a reakci na předávkování, informace o první pomoci a o zavolání zdravotnické záchranné služby.", "section_level": 2}, {"title": "Prevence opiové závislosti.", "content": "Naloxon se špatně vstřebává při podání ústy, tak se běžně kombinuje s řadou perorálních přípravků a to včetně buprenorfinu nebo pentazocinu, v případě ústního podání tohoto přípravku účinkuje pouze hlavní opioid. Pokud je však zneužit přípravek injekčně, tak naloxon blokuje účinek hlavního opioidu. Tato kombinace se používá ve snaze zabránit zneužití opioidových léků. V Německu je prodáván tilidin pouze v kombinaci s Naloxonem.", "section_level": 2}, {"title": "Jiná použití.", "content": "Naloxon lze použít u kojenců, kteří byli vystaveni účinkům opioidů podávaných matce před nebo během porodu. Neexistují důkazy o použití Naloxonu ke snížení kardiorespirační a neurologické deprese u kojenců. Kojenci, kteří jsou vystaveni vysokým dávkám opioidů v těhotenství, mohou mít poškozenou CNS v souvislosti s perinatální asfyxií. Naloxon byl zkoumán s cílem zlepšit výsledky užití u kojenců, nicméně výsledky jsou současné době velice slabé.  U pacientů v šoku, včetně septického, kardiogenního, hemoragického nebo míšního (spinálního) šoku se zlepšil průtok krve po podání Naloxonu. Důležitost tohoto zjištění není jasná.  Naloxon je experimentálním lékem používaným při léčbě vrozené necitlivosti pro bolest, což je extrémně vzácné onemocnění (1 z 125 milionů), které zabraňuj postiženému cítit bolest nebo vnímat rozdíly teplot.  Naloxon může být také použit jako protilátka při předávkování přípravky obsahujícími klonidin, tj. přípravky pro snížení krevního tlaku. Naloxon může být také použit na léčbu svědění, které je spojeno s užitím opioidů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Naloxon, prodávaný v USA pod názvem Narcan, v Česku pod názvem Naloxone WZF Polfa nebo Suboxone (tady ve směsi s buprenorfinem) je lék používaný k zastavení účinků opioidů a to zejména při předávkování. Naloxon může být spojen s druhým opioidem, aby se snížilo riziko zneužití samotného opioidu. Při intravenózním podání začíná Naloxon působit během dvou minut a při podání do svalové tkáně působí během pěti minut; může být také aplikován do nosu. Účinky Naloxonu trvají asi půl hodiny až hodinu. V případě, že doba účinkování ostatních opioidů je delší než působení Naloxonu, může být zapotřebí podat více dávek přípravku s Naloxonem.", "tgt_summary": "纳洛酮(英语:Naloxone),又常以商品名「Narcan」贩售。该药物可以缓解摄入过量鸦片类药物所造成的影响。纳洛酮可以与鸦片类药物混入同一药品中,以减少误用时中毒的风险。纳洛酮常被制成鼻喷剂。若静脉注射给药,药效会于两分钟内作用;肌肉注射则约为五分钟内作用。纳洛酮的药效约会维持1至1.5小时左右,由于鸦片类药物作用的时间较纳洛酮长,因此在以纳洛酮进行治疗时必须多次给药。 在成瘾者戒断鸦片类药物的过程中,有些患者会出现戒断症。症状包含躁动、恶心、呕吐、心跳过快和盗汗等等。因此可以在戒断初期每数分钟给予纳洛酮,直到其症状舒缓。有心脏病史的患者宜慎用该药物,因其可能会引发心脏疾病。孕妇在经过小规模人体测试后,目前显示没有不良影响。纳洛酮为一种竞争性受体拮抗剂,可与鸦片类药物竞争中枢神经和呼吸系统的受体,以舒缓症状。 纳洛酮于1961年杰克·菲什曼、Mozes J. Lewenstein,和第一三共株式会社取得专利,并于1971年受美国食品药品监督管理局核准成为治疗鸦片过量症状的药物。该药也列名于世界卫生组织基本药物标准清单,为基础医疗的必备药物之一。纳洛酮已经成为通用名药物,价格不贵,每剂的批发价价格区间约为0.50至5.30美元之间。", "id": 109211}
{"src_title": "Kanárník", "tgt_title": "橄榄属", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kanárníky jsou stálezelené, nízké nebo častěji vzrůstné, obvykle dvoudomé stromy, řidčeji keře nebo liánovité keře. Stromovití zástupci mají často u paty kmene opěrné pilíře. Pryskyřice je průsvitná, vodovitá nebo lepkavá. Listy jsou lichozpeřené, s palisty. Jednotlivé lístky jsou celokrajné, pilovité nebo zubaté, na řapíčcích většinou s charakteristickými ztlustlinami (pulvinus). Květy jsou drobné, převážně jednopohlavné, trojčetné, uspořádané v úžlabních až téměř vrcholových, latovitých, hroznovitých či klasovitých květenstvích. Kalich je trojlaločný, zpravidla vytrvalý a za plodu zvětšený. Koruna je složena ze 3 volných lístků. V samčích květech je 6 tyčinek, které mohou být volné nebo srostlé do trubičky. Samičí květy obsahují semeník srostlý ze 3 plodolistů a se stejným počtem komůrek. Čnělka je krátká, zakončená hlavatou nebo trojlaločnou bliznou. Plodem je vejcovitá, kulovitá až podlouhlá, často lehce trojhranná peckovice obsahující 1 až 2 (3) semena.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Odborný název \"Canarium\" pochází z moluckého domorodého výrazu pro tuto dřevinu, \"kanari\". Od něj je odvozen i český název, který tedy nesouvisí ani s kanárkem ani s Kanárskými ostrovy, kde se tato dřevina nevyskytuje.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod kanárník zahrnuje asi 120 druhů. Je rozšířen v tropech Starého světa od Afriky přes tropickou Asii po Austrálii a ostrovy Oceánie. Největší počet druhů roste v jihovýchodní Asii a na Madagaskaru. Převážná většina druhů roste v nížinných tropických deštných lesích, řidčeji i v poloopadavých monzunových lesích, stromových savanách, v Austrálii i na pobřežních dunách. Výjimečně vystupují do vyšších nadmořských výšek až po 1800 metrů. Některé druhy jsou charakteristickou složkou sekundárních lesů.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Potraviny.", "content": "Olejnatá jádra plodů několika desítek různých druhů kanárníků jsou jedlá a jsou tradičně konzumována v tropických zemích od Afriky až po Tichomoří. Obsahují asi 75 % tuků, 15 % bílkovin a 5 % sacharidů a jsou dosti výživná. Konzumují se syrová, pražená nebo vařená, přidávají se k rýži či do polévek a podobně. Archeologické vykopávky potvrdily jejich využívání již ve střední době kamenné, tedy ještě před vznikem zemědělství. Některé druhy jsou pěstovány na plantážích či v zahradách u domů, u jiných jsou plody sbírány z divoce rostoucích stromů. Největší produkce je na Filipínách, Nové Guineji, Vanuatu a Šalamounových ostrovech. Jen na Filipínách bylo v roce 1993 sklizeno téměř 3000 tun suchých plodů kanárníku. Mezi významné asijské druhy náleží zejména kanárník obecný, \"Canarium decumanum\" a \"Canarium odontophyllum\", z afrických druhů např. \"Canarium edule\". Ze zetlelých kmenů kanárníku obecného dobývají domorodci v tropické Asii jedlé larvy.", "section_level": 2}, {"title": "Dřevo.", "content": "Některé druhy jsou těženy pro dřevo. Dřevo kanárníku obecného je dobře opracovatelné a má poměrně široké využití ve vnitřních prostorách. Ve venkovním prostředí se nepoužívá, neboť snadno podléhá povětrnostním vlivům. Dřevo afrického druhu \"Canarium schweinfurthii\" je obchodováno pod názvem \"aiélé\". Je poměrně světlé a málo trvanlivé. Dřevo poskytují i asijské druhy. Ze dřeva \"Canarium decumanum\" se stavějí např. lodě,", "section_level": 2}, {"title": "Pryskyřice a oleje.", "content": "Z některých druhů kanárníku se získává pryskyřice, která vytéká z naříznutého kmene. Největší význam má v tomto směru asijský druh kanárník obecný, poskytující pryskyřici známou jako elemi. Pryskyřice je vonná a hořká a používá se zejména k výrobě laků a mastí, v parfumerii a jako chuťová přísada v potravinářství. Z filipínského kanárníku luzonského je získáváno tzv. manilské elemi, z afrického druhu \"Canarium schweinfurthii\" africké elemi. Pryskyřice \"C. decumanum\" se používá k lepení dřeva a kovů a rozpuštěná v kokosovém mléce k tmelení lodí. Olej z plodů některých druhů se používá ke svícení. Z filipínského kanárníku luzonského se vyrábí esenciální olej, prodávaný pod názvem elemi.", "section_level": 2}, {"title": "Medicína.", "content": "Kanárníky mají poměrně mnohostranné využití v tradiční medicíně, v Asii např. kanárník luzonský, kanárník bílý, kanárník obecný, \"Canarium bengalense\", \"Canarium pimela\", v Africe \"Canarium schweinfurthii\", na Madagaskaru \"Canarium madagascariense\", na Mauriciu \"Canarium paniculatum\". Některé z těchto druhů mají významné antibakteriální účinky a používají se jako alternativa farmaceutických antibiotik.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní význam.", "content": "Kanárník obecný je v tropické Asii občas vysazován jako stínící dřevina na plantážích, do větrolamů a jako pouliční strom.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kanárník (\"Canarium\") je rod rostlin z čeledi březulovité. Jsou to aromatické, převážně dvoudomé stromy se střídavými zpeřenými listy a drobnými trojčetnými květy. Plodem je peckovice. Rod zahrnuje asi 120 druhů a je rozšířen v tropech Starého světa od Afriky až po Tichomoří.", "tgt_summary": "橄榄属(学名:\"\")是无患子目橄榄科热带乔木的一个属,原产于热带非洲,南亚,从南Nigeria东部到马达加斯加、毛里求斯、印度、中国和菲律宾。橄榄属是大型常绿乔木,高大40-50米,叶子为羽状复叶。", "id": 866103}
{"src_title": "Henschel-BBC DE 2500", "tgt_title": "DE2500型柴油机车", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Na rozdíl od většiny železničních společností ve světě se v poválečném vývoji motorových lokomotiv pro DB prosadil hydraulický přenos výkonu. Poté, co firma Henschel představila v roce 1962 lokomotivu V 320.001 o výkonu 2x 1900 PS s maximální rychlostí 160 km/h, vytvořily DB program zvýšení rychlosti na neelektrifikovaných tratích až na 160 km/h. Pro dopravu až 300 t těžkých vlaků osobní dopravy sestavených z vozů napájených z hnacího vozidla byla V 320 příliš slabá, stejně tak pro uvažované rychlé nákladní vlaky o hmotnosti přes 500 t. Ústřední drážní úřad (Bahnzentralamt-BZA) v Mnichově proto 4. července 1969 objednal u firem Krauss-Maffei, MaK, Henschel a BBC ve spolupráci s Heschelem vyhotovení projektu dieselové lokomotivy s výkonem 5000 PS s hydraulickým nebo elektrickým přenosem výkonu. Termín byl stanoven na 30. října 1969. Projekt představený firmami BBC a Henschel vzbudil pozornost tehdy zcela nekonvenčním použitím asynchronních trakčních motorů napájených z polovodičového měniče stejně jako nekonvenční konstrukcí podvozků. Jelikož ale tou dobou běžely dodávky lokomotiv řady V 160 a byly v plánu výroby dalších sérií, DB tento projekt odložily. Přesto se obě firmy daly do stavby prototypu na vlastní náklady.  Celkem vznikly tři stroje. V červenu 1970 byla dokončena 202 002, v roce 1973 pak další dva stroje – 202 003 a 004.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mechanická část.", "content": "Lokomotiva je skříňového typu. Příčný profil skříně je menší, než u běžných evropských lokomotiv, aby lokomotiva mohla být bez zásadních změn nasazena i na úzkorozchodných drahách v Africe, jižní Americe nebo jihovýchodní Asii. Skříň je neobvykle dlouhá, což umožnilo umístění nádrže s kapacitou 4 t nafty mezi podvozky, a to i s třínápravovými podvozky. Zvláštností jsou čelníky tvořené samostatnou konstrukcí přivařenou k čelu rámu lokomotivy přibližně v úrovni bočních oken. To umožňuje úpravu lokomotivy pro montáž středního nárazníku nebo samočinného spřáhla. Skříň je hladká, bez prolisů, s žaluziemi v celé délce obou bočnic strojovny. Čela kabin strojvedoucího jsou hladká, mírně zaoblená a pod širokým, jednodílným oknem zalomená. Rám lokomotivy umožňuje bez zásadních změn použití dvou- i třínápravových podvozků.  Podvozky mají jednoduchý rám obdélníkového tvaru z přímých skříňových nosníků a jedním nebo dvěma příčníky. Primární i sekundární vypružení tvoří vinuté pružiny flexi-coil. Vedení dvojkolí zajišťují ojničky, u každé ložiskové skříně jedna. K přenosu podélných sil mezi podvozkem a skříní slouží mohutná ojnice směrem ke středu lokomotivy. Příčné síly zachytávají pouze svislé pružiny primárního i sekundárního vypružení.  Asynchronní trakční motory s kotvou nakrátko jsou uložené tlapově. Byla vyzkoušena jak kluzná, tak i valivá ložiska. Motory byly vyvinuté i ve zkrácené verzi (o 330 mm) pro úzkorozchodné podvozky.  Motor, generátor a ventilátor chlazení generátoru a trakčních motorů jsou uspořádány do jednoho celku. Generátor i ventilátor mají pouze jedno ložisko, jsou přes přírubu spojeny se sousedním strojem a druhý konec hřídele je napojen na klikový hřídel, resp. hřídel generátoru. Všechna pomocná zařízení dieselového motoru – chladič s ventilátorem, chladič oleje, filtry, čerpadla oleje i chladicí kapaliny, zařízení pro temperování motoru, palivové čerpadlo a další součásti jsou zabudovány do jednoho montážního celku, který je poháněn mechanicky spalovacím motorem. Tento blok je umístěn na straně stanoviště 2 a je sestaven mimo lokomotivu.  Za generátorem a ventilátorem je dále připojen dynamostartér a kompresor. Dále směrem ke stanovišti 1 následují za sebou dvě skříně trakčního střídače, mezi něž je vtěsnán brzdový odporník s ventilátorem. Řídicí obvody už jsou umístěny na stanovišti u příčky oddělující strojovnu. Dobíječ, Indusi a střídač vlakového topení jsou ve skříních z obou stran příčky stanoviště 2. Startovací baterie je umístěna v prostoru nádrže pod rámem.  Stanoviště strojvedoucího je na pravé straně. V pultě jsou umístěné jen ovladače a ukazatele, které strojvedoucí potřebuje bezprostředně k ovládání lokomotivy. Místo slovních popisů byly zvoleny piktogramy.", "section_level": 2}, {"title": "Elektrická část.", "content": "Osmipólový synchronní generátor o jmenovitém výkonu 1 800 kW je přírubou spojen se spalovacím motorem. Jeho hřídel má pouze jedno ložisko, na straně motoru je přes ocelovou membránovou spojku spojena s klikovým hřídelem. Pracovní otáčky jsou 600 – 1500 min, frekvence 40 – 100 Hz, hmotnost 2 400 kg, buzení bezkroužkové.  Na generátor je připojený diodový můstkový usměrňovač. Stejnosměrný meziobvod pracoval s napětím 1 200 V, které bylo záhy zvýšeno na 1 300 V. Tyristorový trakční střídač tvoří čtyři samostatné sekce a každá sekce je složena ze tří částí pro jednotlivé fáze. Střídač pracuje s konstantní řídicí frekvencí, reguluje se šířka pulsů. Výstupní frekvence je 0,1 - 125 Hz. Výstupy všech čtyř sekcí jsou paralelně propojeny.  Čtyřpólové asynchronní trakční motory s kotvou nakrátko jsou spojeny paralelně. Pro standardní rozchod se jedná o typ QD 335 N4 o výkonu 375 kW, se jmenovitým napětím 1 000 V, maximálními otáčkami 3 700 min, o průměru 660 mm a délce hřídele 1187 mm s hmotností 1 800 kg. Pro úzký rozchod byly vyvinuty motory QD 335 S4 o výkonu 250 kW, hmotnosti 1 100 kg a délce hřídele 857 kg. Konstrukce obou variant byla v maximální míře shodná.  Brzdový odporník byl připojován stykačem ke stejnosměrnému meziobvodu. Jeho výkon byl 1 800 kW a brzdná síla byla omezena na 180 kN.  Ventilátory jsou napájené ze střídačů stejně jako kabel vlakového topení s napětím 1 000 V 16 2/3 Hz. Tuto frekvenci bylo případně možné změnit na 22 nebo 50 Hz.  Z výroby byla každá lokomotiva opatřena jiným nátěrem, což dalo vzniknout i jejich přezdívkám:", "section_level": 2}, {"title": "Provoz.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "202 002.", "content": "Firma Henschel se sídlem v Kasselu dokončila lokomotivu 202 002 v červnu 1970. Při zkušební jízdě 30. června došlo po 60 km k poškození motoru a musela být odtažena k opravě. Až 16. prosince téhož roku pak odtáhla svůj první vlak z Kasselu do stanice Mannheim-Käfertal, poblíž které byl závod dodavatele elektrické části – firmy BBC. Počátkem roku 1971 začala být lokomotiva nasazována na traťové výkony. V květnu byla vystavena na hannoverském veletrhu a v říjnu vezla zvláštní vlak pro účastníky kongresu „Elektrische Bahnen“ z Mnichova do Augsburgu. Od 1. února byla pronajata DB a ty ji přidělily do depa Mannheim. Zde byla nasazována především na trase Mannheim – Heilbronn do čela nákladních vlaků s plánovanou hmotností 1 300 t místo plánované řady 140. Po těžkém poškození generátoru byla 18. července 1973 vrácena výrobci.  Z lokomotivy byl odstraněn spalovací motor a generátor a byla trvale spojena s řídicím vozem BDnrzf 60 80 99-33 001-1, který byl vybaven sběračem a transformátorem. V listopadu 1974 byla přestavba dokončena a po prvních zkouškách na mannheimském seřaďovacím nádraží byla tato jednotka počátkem prosince zkušebně nasazena na nákladní vlaky do Heidelbergu a Karlsruhe.  Počátkem února 1975 byla znovu zkoušena v oblasti Mannheimu a Ludwigshafenu. Ve dnech 8.-15. února byly ve Švýcarsku podniknuty zkušební jízdy za účelem ověření chodových vlastností podvozků a poté se 19. února vrátila lokomotiva do Kasselu k další přestavbě.", "section_level": 2}, {"title": "1600P NS.", "content": "Přestavbou vznikla stejnosměrná lokomotiva pro napájecí soustavu 1 500 V s uspořádáním (1A1) ́3 ́, tedy s jediným trakčním motorem. Poté, co byla k 15. červnu 1977 úředně vyřazena ze stavu DB, byla 7. července jako nečinná přetažena lokomotivou 202 003 do Holandska. Zde se obě lokomotivy podrobily intenzivním zkouškám. K 31. prosinci 1979 byla 202 002 vrácena firmě Thyssen-Henschel, obdržela původní bílý nátěr a označení a na jaře 1985 byla vystavena jako pomník v podnikovém muzeu. Ze strojovny bylo odstraněno veškeré zařízení a slouží jako netypická konferenční místnost.", "section_level": 3}, {"title": "202 003 a 202 004.", "content": "Lokomotiva 202 003 byla převzata DB 6. července 1973 a přidělena taktéž k depu Mannheim. 202 004 ji následovala 19. září. Obě lokomotivy byly intenzivně zkoušeny v oblasti Mannheimu. Od 4. září 1974 byl oběma lokomotivám stanoven vlastní oběh. Od počátku října do poloviny listopadu 1974 byly obě lokomotivy poskytnuty BZA Minden a v rámci zkoušek byly nasazovány na tratích Emden – Rheine – Münster a Bremen – Osnabrück – Recklinghausen a nakonec ve druhé polovině listopadu na severním obchvatu Mnichova. Poté byly vráceny do běžného provozu, během kterého byly prováděny ještě některé zkoušky.  Dne 7. července byla lokomotiva spolu s výše uvedenou 1600P převezena ke zkouškám u Nizozemských železnic. Začátkem listopadu byly s 202 004 provedeny zkušební jízdy rychlostí 160 km/h na dánských železnicích. Ještě v listopadu se 202 003 i 004 vrátily zpět do Mannheimu a byly nasazeny do dvoudenního oběhu. První den obsahoval vlaky osobní dopravy, druhý den nákladní vlaky. Koncem září 1978 byly ve stanici Beddingen provedeny s oběma lokomotivami zkoušky rozjezdu s vlakem o hmotnosti 5 000 t. Obě lokomotivy byly velmi spolehlivé, s 11,5 hodinami průměrného denního využití patřily ke špičce hnacích vozidel DB. Přesto se od léta 1980 objevovaly v plánovaném oběhu jen zřídka.", "section_level": 2}, {"title": "Rekonstrukce 202 003.", "content": "Na jaře 1982 byla využita 202 003 pro zkoušky některých komponent pro vysokorychlostní vozidla. Nejvýraznější změnou bylo nové, aerodynamické čelo s dřevěnou konstrukcí a čelními skly lokomotiv řady 103. K tomu obdržela výrazný nátěr v kombinaci tmavomodré a stříbrné, stříbrné plochy působily dojmem vlnitého plechu. Další výraznou změnou byly podvozky koncepce Umkopplung der Antriebmassen (odpojení hmot pohonu), ve zkratce UM AN. Trakční motory byly uloženy na podvozku kluzně v příčném směru a podle rychlosti, a tedy i poloměrů oblouků se mechanicky vázaly ke skříni nebo k rámu podvozku. Svázání se skříní mělo snížit moment setrvačnosti podvozku vůči svislé ose a přispět tak ke stabilitě chodu při vysokých rychlostech, vazba na rám podvozku zase omezila nutný zdvih propojovacího hřídele při velkém natočení podvozku vůči skříni. (Francouzská firma Alsthom vyřešila tento problém u nejstarších jednotek TGV zavěšením motorů pod skříň a hřídelem s dlouhým zdvihem – tzv. Tripod). V říjnu a listopadu absolvovala lokomotiva zkušební jízdy rychlostí 250 km/h v úseku Brackwede-Neubeckum trati Hamm-Minden. Na zkušebním stavu AW Minden dosáhla dokonce rychlosti 350 km/h. Koncepce UM AN byla využita u prototypové jednotky ICE, u sériového provedení byl pohon zjednodušen.  Počátkem roku 1983 bylo oplášťování čela sejmuto a lokomotiva se vrátila do běžného provozu.", "section_level": 3}, {"title": "Konec provozu.", "content": "V létě 1983 měly ještě obě lokomotivy plánovaný oběh. V říjnu téhož roku vrátily DB 202 004. Ta byla ještě v létě 1985 nasazena několik týdnů v pronájmu u Hersfelder Eisenbahn. V roce 1991 byla předána dnešnímu technickému muzeu (Technoseum) v Mannheimu, kde je k vidění dodnes.  Mezitím obdržela 202 003 podvozky určené pro jednotku ICE, která již byla ve stavbě, a byla koncem roku 1984 pronajata depu Kaiserslautern k nasazení v rychlíkové dopravě. Po skončení pronájmu byla 30. června 1985 vrácena firmě Henschel, ta jí vrátila aerodynamické čelo a předala nově vzniklému Muzeu dopravy a techniky, nyní Německému technickému muzeu v Berlíně.", "section_level": 3}], "src_summary": "DE 2500 je typové označení tří zkušebních lokomotiv firmy Henschel, jejichž elektrickou část vyprojektovala a dodala švýcarská BBC. V době svého nasazení u DB byly označeny řadou 202. Jejich výjimečnost tehdy spočívala v použití asynchronních trakčních motorů napájených z polovodičových měničů. Také pojezd lokomotiv zahrnoval několik inovativních prvků, které se staly základem konstrukce moderních vozidel, včetně vysokorychlostních.", "tgt_summary": "DE2500型柴油机车是由联邦德国(西德)亨舍尔公司和瑞士勃朗-包维利股份公司(BBC)合作开发的干线柴油机车,也是世界上第一种采用交流传动技术的铁路机车。DE2500型机车属于试验性车型,虽然曾经交付德国联邦铁路试用,但未投入批量生产。", "id": 1849489}
{"src_title": "Australian Open 2018 – mužská dvouhra", "tgt_title": "2018年澳洲網球公開賽男子單打比賽", "src_document": [{"title": "Turnaj.", "content": "Rozlosování v aréně Margaret Courtové se uskutečnilo 11. ledna 2018 za přítomnosti bývalých vítězů turnaje Rogera Federera a Marie Šarapovové. Ze soutěže se odhlásil pětinásobný finalista Australian Open Andy Murray, na okruhu absentující od července 2017, který tři dny před losem podstoupil v melbournské nemocnici sv. Vincenta operaci kyčle s plánem návratu ve Wimbledonu.  Pouze Roger Federer měl možnost ohrozit Španěla Rafaela Nadala na postu světové jedničky, za předpokladu, že by obhájil titul a mallorský rodák vypadl před branami čtvrtfinále. Postup Nadala do této fáze mu zajistil setrvání na čele i po skončení turnaje.  Na okruh se poprvé od Wimbledonu 2017 vrátil po doléčení zraněného lokte šestinásobný vítěz melbournského grandslamu a bývalý první hráč světa Novak Djoković, který v Melbourne Parku startuje počtrnácté. Na úvod vyřadil Američana Donalda Younga po třísetovém průběhu. Rovněž melbournský šampion z roku 2014 Stan Wawrinka odehrál poslední předchozí zápas na wimbledonském pažitu a po zdravotní pauze vyřadil v první fázi Litevce Ričardase Berankise, jenž mu odebral jednu sadu. Ve druhém kole však uhrál jen sedm gamů na 26letého amerického outsidera Tennyse Sandgrena.  Argentinec Juan Martín del Potro, jenž se na začátku turnaje vrátil do elitní světové desítky, startoval v Melbourne poprvé od roku 2014. Ve třetím kole hladce podlehl Tomáši Berdychovi, který vyrovnal vzájemnou bilanci zápasů na 5–5. Český tenista v zápase zahrál 20 es a 52 vítězných míčů.  Nejdelší zápas ročníku, trvající 4.33 hodin, odehráli ve druhém kole 211 cm vysoký Chorvat Ivo Karlović s Japoncem Jūičim Sugitou. Karlović pětisetovou bitvu rozhodl ziskem páté sady v poměru 12–10. Ve věku 39 let a 10 měsíců se stal nejstarším hráčem, který na úvodním grandslamu roku postoupil do třetího kola od Australian Open 1978 a tehdy 44letého Australana Kena Rosewalla. V něm pak 89. hráč žebříčku Karlović opět odehrál pětisetový souboj s 33letým Italem Andreasem Seppim, figurujícím na 76. příčce klasifikace. Tři z pěti sad rozhodly až tiebreaky a v závěrečném dějství si Seppi zajistil po 3.51 hodinách postup poměrem gamů 9–7. Ital startuje na 51. grandslamu v řadě. Karlović tak nevyužil šanci stát se nejstarším osmifinalistou Grand Slamu od Jimmyho Connorse a US Open 1991.  Ve třetí fázi dohrál 20letý čtvrtý nasazený Němec Alexander Zverev, jehož v pětisetové bitvě udolal 59. muž klasifikace a 21letý Čong Hjon poté, co favoritovi v závěrečné sadě uštědřil „kanára“. Stal se tak prvním Jihokorejcem v osmifinále Australian Open. Novak Djoković, vracející se na okruh, soutěž opustil ve čtvrtém kole po nezvládnutých koncovkách setů s 21letým Jihokorejcem Čong Hjonem, který se tak stal historicky prvním jihokorejským tenistou ve čtvrtfinále Grand Slamu. Srbský hráč současně na australském majoru utržil první třísetovou porážku od roku 2007.  22letý Brit Kyle Edmund postoupil po čtyřsetové výhře nad bulharskou světovou trojkou Grigorem Dimitrovem do svého prvního grandslamového semifinále. V něm však proti Marinu Čilićovi čtyřikrát ztratil servis a po třísetovém průběhu vypadl za 2.18 hodin.  První hráč světa Rafael Nadal vedl ve čtvrtfinálovém duelu s Chorvatem Marinem Čilićem 2–1 na sety. Následně však začal mít potíže s pravým stehenním svalem, vyžádal si zdravotní přestávku a čtvrtou sadu prohrál. V úvodu rozhodujícího pátého dějství se hůře pohybující Nadal rozhodl zápas skrečovat, když tak na túře ATP Tour učinil posedmé v kariéře a podruhé od Australian Open 2010. Devatenáctý muž žebříčku Tomáš Berdych vypadl ve čtvrtfinále s Rogerem Federerem po třísetovém průběhu, ačkoli vstoupil do utkání aktivně a vypracoval si rychlý náskok gamů 5–2. V setu však nevyužil dva setboly. Švýcar se do sady vrátil a ovládl zkrácenou hru, aby v dalších dvou dějstvích stačilo prolomení podání českého hráče. Basilejský rodák tak postoupil za 2.17 hodin do čtrnáctého melbournského semifinále z předešlých šestnácti účastí. Berdycha zastavil na Australian Open potřetí za sebou a vyhrál posledních devět vzájemných duelů. Čong Hjon vyřadil mezi poslední osmičkou překvapení turnaje Tennyse Sandgrena bez ztráty setu a jako první Jihokorejec prošel do grandslamového semifinále.  Poprvé od Wimbledonu 2008 postoupili do semifinále mužské singlové soutěže grandslamu dva nenasazení hráči. Taková situace se v Melbourne naposledy předtím odehrála v roce 1999.", "section_level": 1}, {"title": "Finále Federer–Čilić: Posunutí Švýcarova rekordu 20. grandslamem.", "content": "Do sedmého finále australského majoru postoupil Švýcar Roger Federer, čímž vytvořil nový rekord open éry po odpoutání se od šesti finále Novaka Djokoviće. Ve svém čtrnáctém semifinále vyřadil Jihokorejce Čonga Hjona, jenž v závěru druhé sady utkání skrečoval a Švýcar navýšil mužský rekordní počet grandslamových finálových účastí na třicet.  Ve finále získal Federer za vedení 2–1 na sety ve čtvrtém dějství brejk, jímž odskočil Chorvatu Marinu Čilićovi na poměr gamů 3–1. Stačilo mu tak neztratit následující tři hry na servisu. Chorvatský šestý hráč žebříčku však v další fázi předvedl téměř bezchybný výkon a šňůrou pěti gamů si vynutil pátý rozhodující set. Basilejský rodák v předchozí kariéře vyhrál 59 % a Čilić 70 % pětisetových zápasů. Chorvatský tenista do poslední sady vstoupil aktivněji s psychickou výhodou, když si v úvodní hře vypracoval brejkové šance, které ovšem nevyužil. Naopak Švýcar poté dvakrát prolomil podání soupeře a po více než třech hodinách dovedl utkání do vítězného konce.  Jubilejní dvacátý grandslamový titul pro Rogera Federera znamenal šestou trofej z Australian Open, čímž vyrovnal rekord Roye Emersona a Novaka Djokoviće. Zároveň se stal prvním mužem v historii se šesti grandslamy alespoň z dvou turnajů velké čtyřky. Téměř 15leté rozpětí mezi dvěma grandslamovými trofejemi, počínaje Wimbledonem 2003, představovalo také rekord open éry. Švýcar podesáté obhájil titul z majoru a poprvé od US Open 2008. Na okruhu ATP Tour vybojoval devadesáté šesté turnajové vítězství z dvouhry, čímž setrvával na 2. příčce za 109 vavříny Jimmyho Connorse. Ve světovém žebříčku Federer stáhnul ztrátu na vedoucího Rafaela Nadala na pouhých 155 bodů a připsal si částku 4 000 000 australských dolarů, poražený finalista pak poloviční odměnu.  V 36 letech se Federer stal nejstarším vítězem grandslamu od Australian Open 1972 a Kena Rosewalla. Australský tenista Rosewall byl jediným, který získal od roku 1968 více grandslamů po 35 roce života, a to tři během více než tří sezón. Federer tento počet dosáhl v rozmezí jednoho roku, když vyhrál tři z pěti naposledy odehraných grandslamů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mužská dvouhra Australian Open 2018 probíhala v druhé polovině ledna 2018. Do singlové soutěže melbournského grandslamu nastoupilo sto dvacet osm hráčů. Osmnáct z nich postoupilo z tříkolové kvalifikace. Šestnáct řádně po výhrách ve třech kvalifikačních kolech a Kanaďan Petr Polansky s Italem Matteem Berrettinim jako šťastní poražení. Obhájcem titulu byl druhý hráč světa a pětinásobný šampion Roger Federer ze Švýcarska., který titul obhájil a získal svou již dvacátou granslamovou trofej.", "tgt_summary": "罗杰·费德勒于本年度决赛,以6–2、6–7、6–3、3–6、6–1五盘击败马林·契利奇,顺利卫冕冠军。费德勒取得职业生涯第20座大满贯单打冠军及第6座澳网单打冠军,追平罗伊·爱默生与诺瓦克·乔科维奇保有的澳网男子单打冠军纪录。费德勒成为自1972年的肯·罗斯威尔后,挺进开放年代澳网决赛的最老球员。契利奇成为首位进入澳洲网球公开赛决赛的克罗地亚球员。", "id": 2121613}
{"src_title": "Octan palladnatý", "tgt_title": "乙酸钯", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "I když má tato sloučenina poměr atomů palladia a octanových ligandů 1:2, jak odpovídá jejich oxidačním číslům, skutečná molekulární struktura závisí na způsobu přípravy.  Tak jak byl připraven Wilkinsonem a pomocníky roku 1965 a v roce 1970 studován Skapským a Smartem pomocí jednokrystalové rentgenové difrakce, jde o hnědožlutou pevnou látku krystalizující v jednoklonných vrstvách. Bylo zjištěno, že jeho struktura je trimerní, složená z rovnostranných trojúhelníků, kde je každý atom Pd navázán na dvě acetátové skupiny. Každý atom kovu zaujímá přibližně čtvercovou rovinnou koordinaci.  Octan palladnatý připravený lehce odlišným způsobem byl izolován jako světle růžový prášek, u něhož byla rentgenovou difrakcí zjištěna struktura v podobě dlouhých řetězců atomů palladia, z nichž je každý propojen se sousední dvojicí acetátových můstků, kde je koordinační geometrie kolem každého atomu palladia čistě čtvercově rovinná.", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "Octan palladnatý může být připraven v trimerní formě průtokem horké koncentrované kyseliny octové a kyseliny dusičné skrz houbovité palladium. Přebytečné množství houbovitého palladia nebo vyšší tok plynného dusíku zabraňuje kontaminaci produkty obsahujícími dusitanový ligand místo jednoho z acetátů (Pd(OAc)NO).  Tato nitrovarianta má odlišnou rozpustnost a jinou katalytickou aktivitu u mnoha reakcí. Zabránění nebo omezení její tvorby je důležité prospolehlivé používání octanu palladnatého.  Podobně se připravuje propionát palladnatý; ostatní karboxyláty se získávají reakcí octanu palladnatého s odpovídající karboxylovou kyselinou. Rovněž octan palladnatý je možné připravit reakcí jiného palladnatého karboxylátu s kyselinou octovou. Tato výměna ligandů začínající přečištěným karboxylátem je alternativním způsobem získávání octanu palladnatého bez kontaminatních nitrosloučenin.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce.", "content": "Při zahřívání s alkoholy, nebo delším varu v jiných rozpouštědlech, se tato látka rozkládá na kyselinu octovou a kovové palladium.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Katalýza.", "content": "Octan palladnatý je katalyzátorem mnoha organických reakcí u řady druhů sloučenin, jako jsou alkeny, dieny a alkyl-, aryl- a vinylhalogenidy, při nichž se tvoří reaktivní addukty. Π-allyl koordinace a koordinace alkenů na octan palladnatý zahrnuje donaci typu sigma z π-orbitalu alkenu nebo π-allylu za současného zpětného π-navázání na prázdný π* orbital alkenu či π-allylu. Čím větší je sigma donace na kov, tím větší je zpětné navázání. Čím větší je zpětné navázání, tím větší je snížení řádu vazby. Redukce alkenů nebo π-allylů octanem palladnatým obrací reaktivitu organického ligandu tím, že umožní spíše reakce s nukleofily než s elektrofily.  Příklady reakcí katalyzovaných octanem palladnatým jsou:  Tato látka převádí arylbromidy na aryltrimethylsilany, důležité funkční skupiny v řadě organických sloučenin jako je fungicid „Latitude“:  Octan palladnatý je kompatibilní s elektronovými vlastnostmi arylbromidů a tato metoda na rozdíl od mnoha jiných způsobů syntézy nevyžaduje vybavení pro vysoké tlaky.", "section_level": 2}, {"title": "Prekurzor ostatních sloučenin palladia.", "content": "Octan palladnatý se používá k tvorbě dalších palladnatých sloučenin; například fenylpalladiumacetát, používaný k izomerizaci allylalkoholů, se získává následující reakcí:  Octan palladnatý také reaguje s acetylacetonem (ligand „acac“) za vzniku acetylacetonátu palladnatého (Pd(acac)), monomerní molekuly, která je prekurzorem kovového palladia.  Světlem či teplem se octan palladnatý redukuje za vzniku tenkých vrstev palladia a může vytvářet nanovlákna a koloidy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Octan palladnatý je organická sloučenina, palladnatá sůl kyseliny octové. Je považován za reaktivnější než odpovídající sloučenina platiny. Je rozpustný v mnoha organických rozpouštědlech a často se používá jako katalyzátor organických reakcí a jako prekurzor dalších palladnatých katalyzátorů.", "tgt_summary": "乙酸钯,也称为醋酸钯,是一个含钯的化合物,化学式为Pd(OCCH)或Pd(OAc)。乙酸钯被认为比活性更高,能够溶于很多有机溶剂。", "id": 2204735}
{"src_title": "Sony's Universe of Marvel Characters", "tgt_title": "索尼影業漫威角色宇宙", "src_document": [{"title": "Filmy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Venom\" (2018).", "content": "Novinář Eddie Brock se po skandálu snaží navrátit zpět do původní formy a vyšetřuje z toho důvodu skupinu lidí zvanou Life Foundation. Brock v jejich laboratoři přijde do kontaktu s mimozemským symbiontem, který se s ním spojí a poskytne mu superschopnosti. Oba však sdílí jedno tělo.  Dlouho vyvíjený projekt o Venomovi byl oživen společností Sony v březnu 2016. Rok na to byli na post scenáristů najati Scott Rosenberg a Jeff Pinkner. V květnu 2017 bylo Sony oznámeno, že si hlavní roli Eddieho Brocka / Venoma zahraje herec Tom Hardy. Režisérem se stal Ruben Fleischer. Později se ke psaní scénáře připojila i Kelly Marcel. Film byl natáčen od října 2017 do ledna 2018 ve městech Atlanta, New York a San Francisco. V USA byl film vydán 5. října 2018.  Producenti filmu původně chtěli, aby se příběh odehrával samostatně a nestal se součástí budoucích crossoverů. V potitulkové scéně se však objevila ukázka z filmu \"\" (2018), která odhalila, že je \"Venom\" součástí mnohovesmíru Spider-Verse. Scéna zde byla přidána na přání Sony a producentů \"Venoma\", protože se jim líbila výsledná kvalita \"Spider-Man: Paralelních světů\" a možnost propojení živě hraných a animovaných filmů.", "section_level": 2}, {"title": "Budoucí filmy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Morbius\" (2021).", "content": "Autory scénáře k filmu o Morbiusovi, the Living Vampire, jsou Matt Sazama a Burk Sharpless. V červnu 2018 byl do hlavní role obsazen Jared Leto a režisérem se stal Daniel Espinosa. Natáčení začalo na konci února 2019 v Londýně a některé scény by měly být pořízeny také v Atlantě. Datum vydání v USA je plánováno na 19. března 2021.", "section_level": 2}, {"title": "\"Venom: Let There Be Carnage\" (2021).", "content": "Na konci filmu \"Venom\" ztvárnil herec Woody Harrelson v malém cameu sériového vraha Cleta Kasadyho, jenž je hostitelem symbiontu zvaného Carnage, přičemž on by se mohl objevit v možném sequelu. \"Venom: Let There Be Carnage\" byl potvrzen v lednu 2019 a autorkou scénáře je Kelly Marcel, která se na snímku podílí také jako výkonná producentka. Tom Hardy se zde navrátí jako Eddie Brock, avšak Sony nahradil režiséra, protože Ruben Fleischer právě pracuje na filmu \"\". Datum vydání v USA je plánováno na 25. červen 2021. Režisérem filmu se stal Andy Serkis.", "section_level": 2}, {"title": "Projekty.", "content": "Společností Sony byly oznámeny další filmy, které mají být zařazeny do SUMC. Nemají však jasné datum vydání:  Mluvilo se také o projektech, které by mohly být zařazeny do universa, avšak se na nich nepracuje:", "section_level": 2}], "src_summary": "Sony's Universe of Marvel Characters (SUMC) nebo také Sony's Marvel Universe je americká mediální franšíza a fikční svět, jehož hlavní částí je série celovečerních superhrdinských filmů produkovaná studiem Columbia Picture ve spolupráci s Marvelem a distribuovaná společností Sony Pictures Releasing. Filmy jsou založeny na komiksech nakladatelství Marvel Comics. Sony považuje fikční svět za doplněk k filmům o Spider-Manovi studia Marvel Studios, které jsou zařazeny v Marvel Cinematic Universe, avšak Kevin Feige, prezident Marvel Studios, který dohlíží na MCU nepočítá filmy SUMC do MCU a vyvrací to, že by se odehrávaly ve stejném světě.", "tgt_summary": "索尼影业漫威角色宇宙(英语:Sony Pictures Universe of Marvel Characters,简称英语:SPUMC),也通称作索尼漫威宇宙(英语:Sony's Marvel Universe,简称英语:SMU),是一个美国跨媒体制作的共同世界,由哥伦比亚影业与漫威娱乐联营、索尼影视娱乐发行,根据漫威漫画出版物中的角色改编。该宇宙的第一部作品为《猛毒》(2018年)。", "id": 477279}
{"src_title": "Marta Kosťuková", "tgt_title": "瑪莎·柯絲堤雅克", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "V rámci hlavních soutěží událostí okruhu ITF debutovala jako čtrnáctiletá v srpnu 2016, když na turnaj v Charkově s dotací 10 tisíc dolarů obdržela divokou kartu. V úvodním kole uhrála jediný game na krajanku Helen Ploskinovou. Premiérový singlový titul v této úrovni tenisu vybojovala v květnu 2017 na maďarské antukové události v Dunakeszi s rozpočtem 25 tisíc dolarů. V soutěži neztratila žádný set, když na cestě do finále vyřadila Belgičanku Kimberley Zimmermannovou, Slovenku Annu Karolínu Schmiedlovou, Turkyni İpek Soyluovou i Rumunku Alexandru Cadanțuovou. V závěrečném zápasu pak přehrála Američanku Bernardu Perovou. Tím se stala nejmladším ukrajinským tenistou, který triumfoval ve dvouhře profesionálního turnaje.  V kvalifikaci singlu okruhu WTA Tour debutovala na travnatém Mallorca Open 2017, do níž získala od pořadatelů divokou kartu. Na úvod kvalifikační soutěže podlehla ruské tenistce Anně Kalinské. Hlavní soutěž si poprvé zahrála na grandslamovém Australian Open 2018.  Debut v hlavní soutěži nejvyšší grandslamové kategorie přišel v ženském singlu Australian Open 2018, kam přijela jako 521. hráčka žebříčku, po zvládnuté tříkolové kvalifikaci, kde startovala na divokou kartu. V rozhodujícím kvalifikačním kole přehrála třináctou nasazenou Češku Barboru Krejčíkovou. Následnou výhrou v prvním kole dvouhry se stala prvním tenistou narozeným v roce 2002, jenž zasáhl do grandslamu, nejmladším hráčem na grandslamu od Sesil Karatančevové (15 let a 5 měsíců) a Australian Open 2005, respektive nejmladší hráčkou Australian Open od roku 1996, která vyhrála utkání a postoupila do druhého kola. Ve věku 15 let a 206 dní vyřadila Kosťuková turnajovou pětadvacítku Pcheng Šuaj za 57 minut. Navázala tak na Martinu Hingisovou (15 let a 4 měsíce), jež byla v době své první výhry o 94 dní mladší a cestu melbournským pavoukem tehdy ukončila ve čtvrtfinále. Vítězstvím nad Australankou Olivií Rogowskou Ukrajinka postoupila do třetího kola Grand Slamu jako nejmladší tenistka od Mirjany Lučićové Baroniové a US Open 1997. V něm však nenašla recept na karajanku a o osm let starší světovou trojku Elinu Svitolinovou, když uhrála jen čtyři hry. V utkání zahrála devět dvojchyb a podíl prvních servisů do dvorce činil pouze 37 %.  Vítězstvím nad Němkou Antonií Lottnerovou v úvodním kole stuttgartského Porsche Tennis Grand Prix 2018 se v patnácti letech stala nejmladší tenistkou na Stuttgart Open od Martiny Hingisové a října 1994, která vyhrála zápas v hlavní soutěži.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marta Kosťuková, ukrajinsky: Марта Олегівна Костюк, \"Marta Olehivna Kosťuk\", (* 28. června 2002 Kyjev) je ukrajinská profesionální tenistka, vítězka juniorky Australian Open 2017 a juniorské čtyřhry US Open 2017. Ve své dosavadní kariéře na okruhu WTA Tour nevyhrála žádný turnaj. V rámci okruhu ITF získala do května 2019 dva tituly ve dvouhře.", "tgt_summary": "玛莎·柯丝堤雅克(,2002年-6月28日),乌克兰职业网球女运动员。", "id": 2015968}
{"src_title": "Chadwick Boseman", "tgt_title": "查德維克·博斯曼", "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "Narodil se ve státě Jižní Karolína v roce 1976. V roce 1995 odmaturoval na T. L. Hanna High School a v roce 2000 promoval na Howard University, kde získal titul bakalář umění v oboru režie. Současně úspěšně absolvoval také londýnskou British American Drama Academy. Původně se chtěl věnovat režii a scenáristce. Aby dokázal lépe komunikovat s herci, začal docházet na kurzy herectví. V roce 2008 se odstěhoval do Hollywoodu, aby se naplno věnoval své kariéře.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Svou první roli získal již roku 2003 v televizním seriálu \"Třetí hlídka\". Další epizodní role získal v následujících letech v seriálech \"Právo a pořádek\", \"Kriminálka New York\", \"Pohotovost\" a \"Odložené případy\". Současně se věnoval psaní divadelni hry \"Deep Azure\", kterou nastudovala Congo Square Theatre Company v Chicagu. Hra byla nominována v roce 2006 na cenu Jeff Award.  Filmový debut zažil v roce 2008 ve snímku \"Expres\". V témže roce získal větší roli v seriálu \"Lincoln Heights\" (9 epizod) a v roce 2010 hrál v seriálu \"Město ztracených\" (13 epizod).  Průlom nastal v roce 2013, kdy ztvárnil Jackieho Robinsona ve filmu \"42\". V roce 2014 následovaly role ve filmech \"Velký draft\" a \"Get On Up - Příběh Jamese Browna\", kde ztvárnil roli Jamese Browna. V roce 2016 hrál ve velkorozpočtovém filmu \"Bohové Egypta\" a především získal roli T'Chally/Black Panthera ve filmech v rámci Marvel Cinematic Universe. Poprvé se jako Black Panther objevil ve filmu \"\" (2016) a poté v samostatném filmu \"Black Panther\" (2018). Téhož roku se objevil také ve snímku \"\" (2018). O rok později v (2019)", "section_level": 1}], "src_summary": "Chadwick Aaron Boseman (29. listopadu 1976 nebo 1977 Anderson, Jižní Karolína) je americký herec. Je známý pro ztvárnění rolí Jackieho Robinsona ve filmu \"42\" (2013), Jamese Browna ve filmu \"Get On Up - Příběh Jamese Browna\" (2014), T'Chally/Black Panthera ve filmech v rámci Marvel Cinematic Universe jako \"\" (2016), \"Black Panther\" (2019), \"\" (2018) a \"\" (2019) a Thurgooda Marshalla ve filmu \"Marshall\" (2017).", "tgt_summary": "乍得维克·亚伦·博斯曼(英语:Chadwick Aaron Boseman,1976年-11月29日)是一位美国男演员、编剧和制片人。较著名的是在电影《传奇42号》(2013年)中饰演大联盟传奇球星杰基·罗宾森,并在《激乐人心》(2014年)片中饰演「灵魂乐教父」詹姆士·布朗。而他在2016年的《荷鲁斯之眼:王者争霸》饰演埃及神托特以及在《美国队长3:英雄内战》中饰演超级英雄「黑豹」帝查拉,并于2018年推出自己的独立电影《黑豹》。", "id": 2720515}
{"src_title": "Binární sčítačka", "tgt_title": "加法器", "src_document": [{"title": "Jednobitové sčítačky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloviční sčítačka.", "content": "Poloviční sčítačka (anglicky \"Half adder\") realizuje sčítání dvou jednobitových čísel. Vstup jsou dva jednobitové sčítance (A, B). Výstupem je jednobitový součet (S) a jednobitový příznak přenosu do vyššího řádu (C, nebo též anglicky jako \"Carry flag\").  Poloviční sčítačka dále přenáší příznak přenosu do vyššího řádu, sama však nedokáže zpracovat přenos z nižšího řádu. Nestačí proto k realizaci vícebitového sčítání.  Pravdivostní tabulka poloviční sčítačky:", "section_level": 2}, {"title": "Úplná sčítačka.", "content": "Úplná sčítačka (anglicky \"Full adder\") realizuje sčítání dvou jednobitových čísel s přihlédnutím k přenosu z předchozího řádu. Vstupem jsou tři jednobitové sčítance: A, B, C (C z anglického \"Carry-in\"). Výstupem je jednobitový součet (S) a jednobitový příznak přenosu do vyššího řádu (C z anglického \"Carry-out\").  Úplnou sčítačku je možné složit ze dvou polovičních sčítaček a hradla OR (viz obrázek). Hradlo OR je navíc možné bez vlivu na funkčnost nahradit pomocí hradla XOR, protože kombinace vstupů (1, 1), v němž by se jejich výstupy lišily, nemůže v případě sčítání nastat (buď nastane přenos pouze v první poloviční sčítačce, nebo pouze v druhé). Takže k vytvoření úplné sčítačky stačí mít 2 typy hradel, což může být praktické pro realizaci.  Úplné sčítačky se spolu mohou vedle sebe řetězit (výstup C jedné sčítačky propojit se vstupem C další) a provádět tak sčítání vícebitových čísel (viz níže).  Booleovský zápis: Pravdivostní tabulka úplné sčítačky:", "section_level": 2}, {"title": "Vícebitové sčítačky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Čtyřbitová sčítačka s přenosem.", "content": "N-bitová sčítačka s přenosem jednoduše odkazuje na \"Ripple carry adder\", zkr. RCA) vzniká pouhým zřetězením n 1-bitových sčítaček s přenosem, propojením výstupu C sčítačky n-tý bit vstupu C sčítačky (n+1)-tého bitu (viz obrázek). Vstupem výsledné n-bitové sčítačky jsou pak dvě n-bitová čísla (+ případný přenos z předcházejícího bitu (nižšího řádu)), výstupem je jejich součet, široký n+1 bitů (n bitů + přenos). Název je odvozen z principu – příznak přenosu se propaguje (šíří) z jednoho bitu do druhého.  Sčítačka s podporou přenosu je jednoduchá na návrh a provedení a teoreticky je rozšiřitelná na libovolný počet bitů. Má však zásadní nevýhodu: s rostoucí šířkou (a tedy počtem zřetězených sčítaček s přenosem) přímo úměrně zvyšuje celkové zpoždění (\"doba ustálení\") výsledného obvodu. Signál přenosu prochází v každé z sčítaček dvěma hradly, takže např. u 32-bitové sčítačky se objeví správné hodnoty na výstupu se zpožděním až 64 pod-\"hradlových zpoždění\", což může výrazně omezit \"propustnost\" (maximální možný počet sčítání za jednotku času) sekvenčního zařízení využívajícího tento typ sčítačky. Toto omezení vedlo ke snaze navrhnout n-bitovou sčítačku s menším zpožděním.", "section_level": 2}, {"title": "Sčítačka s předpovědí přenosu.", "content": "Sčítačka s predikcí přenosu jednoduše odkazuje na \"Carry Lookahead Adder\", zkr. CLA) je n-bitová binární sčítačka schopná vypočítat součet za kratší dobu (v jednotkách hradlového zpoždění) než sčítačka s podporou přenosu (RCA). V RCA musí každá dílčí 1-bitová sčítačka \"čekat\" na správný příznak přenosu bitu ze sčítačky nižšího řádu). Při CLA je (v podstatě) veškerý provoz mezi řády vypočítán ve stejné době – kombinačním obvodem jménem \"jednotka predikce přenosu\" (v \"Lookahead Carry Unit\", zkr. LCU).  Výhody: Nevýhody:", "section_level": 2}], "src_summary": "Binární sčítačka (nebo jen sčítačka) je kombinační logický obvod, který realizuje sčítání čísel reprezentovaných ve dvojkové soustavě. Je důležitou součástí aritmeticko-logické jednotky (ALU aj.) procesorů (CPU, GPU, DSP,...) počítačů.", "tgt_summary": "在电子学中,加法器(英语:adder)是一种用于执行加法运算的数字电路部件,是构成电子计算机核心微处理器中算术逻辑单元的基础。在这些电子系统中,加法器主要负责计算地址、索引等数据。除此之外,加法器也是其他一些硬件,例如二进制数的乘法器的重要组成部分。", "id": 2189534}
{"src_title": "Asymetrická syntéza", "tgt_title": "不对称合成", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Mnoho stavebních prvků biologických systémů jako jsou sacharidy a aminokyseliny se v organismech tvoří pouze v jedom enantiomeru. Organismy tak mají vysokou míru chemické chirality a často různě reagují na odlišné izomery dané sloučeniny. Příklady této selektivity jsou:  Některé enantioselektivní syntézy mají velký význam avšak je obtížné takové syntézy dosáhnout. Enantiomery mají shodné hodnoty standardní slučovací entalpie a entropie a tak by se v neřízených procesech měly tvořit ve stejném množství - za vzniku racemické směsi. Enantiomerní syntézu lze provést za použití chirální látky, která v přechodném stavu upřednostňuje tvorbu jednoho izomeru před tvorbou jiného. Toto ovlivňování se nazývá asymetrická indukce a příslušná chirální látka může být substrát, reaktant nebo katalyzátor a může také pocházet z okolního prostředí; funguje tak, že sníží aktivační energii potřebnou pro tvorbu jednoho z enantiomerů.  Enantioselektivita se často popisuje poměry rychlostí enantiodiferenciačních kroků—okamžiků, kdy se reaktant přemění v jeden z enantiomerních produktů. Rychlostní konstanta \"k\" dané reakce je funkcí její aktivační energie, občas nazývané \"energetická\" nebo \"aktivační bariéra\", a je závislá na teplotě. Za použití Gibbsovy volné energie energetické bariéry, ΔG*, je relativní rychlost vzniku jednotlivých enantiomerů při teplotě T následující:  Tato teplotní závislost vytváří rozdíl v rychlostech příslušných reakcí a enantioselektivita je tedy při nižší teplotě větší. I malé rozdíly v aktivační energii mohou mít vést k zaznamenatelnému výsledku.", "section_level": 1}, {"title": "Možnosti asymetrické syntézy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Enantioselektivní katalyzátory.", "content": "Enantioselektivní katalyzátory (tradičně označované jako asymetrické katalyzátory) jsou obecně chirální komplexní sloučeniny. Katalýza je účinná u širší skupiny reakcí než jakákoliv jiná metoda enantioselektivní syntézy. Většina enantioselektivních katalyzátorů má největší účinnost při malých hodnotách poměru substrát/katalyzátor. Díky jejich vysoké účinnosti jsou často vhodné pro syntézy v průmyslovém měřítku i když jsou drahé. Příkladem syntézy s použitím enantioselektivních katalyzátorů je asymetrická hydrogenace, která se používá k redukci řady funkčních skupin.  Ve vývoji nových katalyzátorů výrazně převažuje vývoj nových tříd ligandů. Některé ligandy, často nazývané „privilegované ligandy“, jsou účinné u velkého počtu reakcí; příklady takových ligandů jsou BINOL, Salen a bisoxazolinové ligandy. Celkově ovšem existuje jen několik málo katalyzátorů, které lze použít u více než jednoho typu asymetrických reakcí; například Nojoriho asymetrická hydrogenace s BINAP/Ru vyžaduje β-keton, zatímco jiný katalyzátor, BINAP/diamin-Ru, funguje rovněž s α,β-alkeny a aromatickými sloučeninami.", "section_level": 2}, {"title": "Chirální pomocníci.", "content": "Chirální pomocník je organická sloučenina, která se spáruje s výchozí látkou za vzniku nové sloučeniny, která může projít enantioselektivními reakcemi přes vnitromolekulární asymetrickou indukci.. Na konci reakce je pomocník odstraněn za podmínek, které nevyvolávají racemizaci produktu a obvykle je pro další použití obnoven.  Chirální pomocníky je třeba, aby byly účinné, používat ve stechiometrickém množství a vyžadují navíc další kroky pro připojení a následné odstranění. V některých příkladech jsou však na nich založené jediné dostupné stereoselektivní metody a tyto reakce jsou univerzální a dobře prozkoumané, což umožňuje použít nejúčinnější způsob získání enantiomernš čistých produktů. Produkty těchto reakcí jsou navíc diastereomery, díky čemuž je lze snadno oddělit metodami jako jsou sloupcová chromatografie nebo krystalizace.", "section_level": 2}, {"title": "Biokatalýza.", "content": "Při biokatalýze se používají biomolekuly (konkrétně izolované enzymy) nebo živé buňky k provádění chemických reakcí. Výhody těchto reaktantů spočívají ve velmi vysoké enantiomerové a reaktantové selektivitě, stejně jako v mírných reakčních podmínkách a minimálním dopadu na životní prostředí. Biokatalyzátory se častěji používají v průmyslu než v akademickém výzkumu; například při výrobě statinů. Vysoká specifita reaktantu může být problematická a často je třeba vyzkoušet mnoho biokatalyzátorů, než je nalezen nejúčinnější.", "section_level": 2}, {"title": "Enantioselektivní organokatalýza.", "content": "Organokatalýza je druh katalýzy, kdy se rychlost reakce zvyšuje působením organických sloučenin obsahujících uhlík, vodík, síru a/nebo jiné nekovové prvky. Je-li organický katalyzátor chirální, může být dosaženo enantioselektivní syntézy, například mnoho reakcí vytvářejících vazbu uhlík-uhlík se stává enantioselektivními za přítomnosti prolinu; takovou reakcí je mimo jiné aldolová reakce.  V organokatalýze se jako chirální katalyzátory často využívají přírodní sloučeniny a sekundární aminy, které nejsou drahé a jsou šetrné k životnímu prostředí, protože neobsahují kovy.", "section_level": 2}, {"title": "Alternativní metody.", "content": "Alternativami enantioselektivní syntézy často zahrnují izolaci jednoho enantiomeru z racemické směsi některou z mnoha metod. V případech, kdy jsou levnější a méně časově náročné (nebo existuje využití pro oba enantiomery), může být tento postup výhodnější.", "section_level": 1}, {"title": "Oddělení a analýza enantiomerů.", "content": "Dva enantiomery téže látky mají kromě optické otáčivosti stejné fyzikální vlastnosti jako jsou teploty tání a varu a polarita. To způsobuje, že se v chromatografii na tenké vrstvě pohybují se stejným R a mají stejné retenční časy v vysokoúčinné kapalinové chromatografii (HPLC) a plynové chromatografii (GC). Shodují se také jejich NMR a infračervená spektra.  Z těchto důvodů může být velmi obtížné určit, jaký proces vytváří jediný enantiomer (a o který z možných jde) stejně jako oddělit tyto enantiomery z produktů reakce, která není zcela enantioselektivní. Enantiomery téže sloučeniny však mají rozdílné chování v přítomnosti další chirální látky a toho lze využít k jejich oddělení a analýze.  Enantiomery mají rozdílný pohyb na chirálních médiích jako jsou křemen nebo standardní média, která byla chirálně modifikována. Tato skutečnost je základem chirální sloupcové chromatografie, kterou lze v malém měřítku použít k oddělení pomocí plynové chromatografie nebo HPLC a ve velkém měřítku na rozdělení chirálně nečistých materiálů. Tato metoda však vyžaduje velká množství dalších chirálních látek, což může být nákladné. Běžnou alternativou je použití chirálních derivačních činidel k přeměne enantiomerů na diastereomery, v podstatě stejným způsobem jako při použití chirálních pomocníků. Diastereomery mají rozdílné fyzikální vlastnosti a mohou tak být odděleny a analyzovány běžnými metodami. Zvláštním druhem chirálních derivačních činidel jsou chirální oddělovací činidla, která se používají v NMR spektroskopii stereoizomerů, často fungují na principu tvorby chirálních komplexů se sloučeninami europia jako jsou Eu(fod) a Eu(hfc).  Převaha jednoho enantiomeru látky může být rovněž určena za použití některých optických metod. Nejstarší takovou metodou je použití polarimetru ke srovnání optické otáčivosti dané směsi s jinou směsí o známém složení. Rovněž je možné použít UV-VIS spektroskopii stereoizomerů s využitím Cottonova jevu.  Jednou z nejpřesnějších metod určení chirality sloučeniny je určení její absolutní konfigurace pomocí rentgenové krystalografie, přičemž je však potřeba připravit vhodný monokrystal.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky (1815–1905).", "content": "Roku 1815 ukázal francouzský lékař Jean-Baptiste Biot, že některé látky mohou stáčet rovinu polarizovaného světla (tato vlastnost se nazývá optická aktivita). Příčina tohoto jevu nebyla známa do roku 1848, kdy Louis Pasteur navrhl, že má molekulární základ vycházející z určité formy asymetrie; označení chiralita zavedl William Thomson o rok později.  Samotný původ chirality byl plně popsán v roce 1874, kdy Jacobus Henricus van 't Hoff a Joseph Le Bel nezávisle na sobě navrhli čtyřstěnnou geometrii uhlíku. Předchozí strukturní modely byly dvourozměrné a van 't Hoff s Le Belem předpokládali, že uspořádání skupin kolem tohoto čtyřstěnu by mohlo určovat optickou aktivitu sloučeniny, což se dnes nazývá Le Belovo–van't Hoffovo pravidlo.  Roku 1894 Hermann Emil Fischer vytvořil pojem asymetrická indukce, jímž popsal jako selektivní tvorbu glukózy v rostlinách jako ovlivněnou opticky aktivními složkami v chlorofylu. Rovněž sám úspěšně provedl první enantioselektivní syntézu, pomocí enantioselektivně prodlužovanách sacharidů (nazvanou Kilianiho–Fischerova syntéza).  První enantioselektivní syntéza je nejčastěji připisována Willymu Marckwaldovi z Humboldtovy univerzity v Berlíně, jde o brucinem katalyzovanou enantioselektivní dekarboxylaci kyseliny 2-ethyl-2-methylmalonové popsanou roku 1904. Při reakci vzniká mírný o něco více (−) formy vzniklého produktu, kyseliny 2-methylmáselné, než (+) formy; tato látka je rovněž přirozenou součástí postranního řetězce lovastatinu vytvářenou příslušnou diketidsyntázou (LovF) v průběhu jeho biosyntézy - jedná se tedy o první zanamenanou enantioselektivní úplnou syntézu („první příklad asymetrické katalýzy, enantiotopního výběru a organokatalýzy“) Tato reakce má rovněž historický význam, jelikož v té době hovenmohla být enantioselektivní syntéza vysvětlena pouze pomocí vitalismu. Mnoho výnamných chemiků daného období, jako například Jöns Jacob Berzelius, se domnívalo, že přírodní a umělé sloučeniny jsou zásadně odlišné a že chiralita je jednoduše projevem „životní síly“, která se vyskytuje pouze v přírodních sloučeninách. Marckwald na rozdíl od Fischera provedl enantioselektivní reakci s nechirální, „nepřirozenou“ výchozí látkou, i když s chirálním organickým katalyzátorem.", "section_level": 2}, {"title": "Začátek rozvoje (1905–1965).", "content": "Rozvoj enantioselektivní syntézy byl ze začátku pomalý, hlavně kvůli nedostatku dostupných separačních a analytických metod. Diastereomery mají roztdílné fyzikální vlastnosti, což umožňuje oddělení konvenčními postupy, ovšem enantiometry bylo v té době možné oddělit pouze pomocí spontánního rozlišení (kde se enantiomery oddělují během krystalizace) nebo kinetického rozlišení (v tomto případě je jeden z enantiomerů selektivně zničen). Jedinou metodu analýzy enantiomerů tehdy představovalo měření optické aktivity polarimetrem, touto metodou nelze získat údaje o struktuře látky.  Pokrok v této oblasti začal v 50. letech 20. století díky chemikům jako byli Robert Burns Woodward a Vladimir Prelog, ale také díky rozvoji nových technik. První z nich byla rentgenová krystalografie, která byla v roce 1951 poprvé (Johannesem Bijvoetem) použita k určení absolutní konfigurace organické sloučeniny.  O rok později použil Dalgliesh chirální chromatografii, zde konkrétně papírovou chromatografii, k oddělení chirálních aminokyselin. I když nebyl prvním, kdo podobnou separaci provedl, tak správně přiřadil separaci enantiomerů k diferenciálnímu zadržování chirální celulózy. Tato metoda byla vylepšena roku 1960, kdy Klem a Reed popsali použití chirálně pozměněného silikagelu k chirální HPLC separaci.", "section_level": 2}, {"title": "Thalidomid.", "content": "I když již bylo známo, že různé enantiomery téhož léčiva mohou mít rozdílné účinky, díky výzkumu, který provedl Arthur Robertson Cushny, tak se s tímto při prvních návrzích a testech léčiv nepočítalo, po událostech kolem thalidomidu se vývoj a schvalování léčiv značně změnily.  Thalidomid, poprvé syntetizovaný v roce 1953, byl v letech 1957 až 1962 často předepisován k léčbě ranní nevolnosti, ale brzy bylo zjištěno, že je značně teratogenní, když došlo k více než 10 000 vrozeným vývojovým vadám u novorozenců. V důsledku toho se v mnoha zemích zpřísnila pravidla pro testování a schvalování léčiv.  První výzkumy teratogenního mechanismu, prováděné na myších, ukázaly, že jeden izomer thalidomidu má teratogenní účinky, zatímco druhý má veškerou terapetickou aktivitu. Tato domněnka byla později vyvrácena, ovšem vedla ke zvýšení významu chirality při vývoji léčiv, což vedlo k nárůstu výzkumu metod enantioselektivní syntézy.", "section_level": 3}, {"title": "Od roku 1965.", "content": "Cahnova–Ingoldova–Prelogova pravidla priority, publikovaná v roce 1966, umožnila snazší a přesnější popis enantiomerů. Ve stejném roce byla provedeno první úspěšné oddělení enantiomerů plynovou chromatografií, což bylo důležité při rozvoji tehdy používané technologie.  William Standish Knowles, Rjódži Nojori a Karl Barry Sharpless objevili kovy katalyzovanou enantioselektivní syntézu, za tento objev získali roku 2001 Nobelovu cenu za chemii. Knowles a Nojori v roce 1968 nezávisle na sobě objevili asymetrickou hydrogenaci. Knowles nahradil nechirální trifenylfosfinové ligandy ve Wilkinsonově katalyzátoru chirálními fosfanovými ligandy. Tyto experimentální katalyzátory byly zapojeny do reakce, v níž se objevil 15procentní přebytek jednoho z enantiomerů. Knowles byl rovněž prvním, kdo použil kovy katalyzovanou enantioselektivní syntézu v průmyslové výrobě; při práci pro Monsanto vyvinul enantioselektivní hydrogenační krok k výrobě -DOPA za použití DIPAMPu jako katalyzátoru:  Nojori vymyslel komplex mědi s chirální Schiffovou bází jako ligandem, který použil k mezimolekulární kovem katalyzované karbenoidové cyklopropanaci styrenu. Společně s Knowlesovými poznatky byly Nojoriho hodnoty enantiomerního přebytku u těchto ligandů první generace nízké: poze 6 %. Pokračující výzkum však vedl k rozvoji Nojoriho asymetrických hydrogenačních reakcí. Sharpless během 70. a 80. let doplnil tyto redukční reakce vyvinutím řady asymetrických oxidací (Sharplessovy epoxidace, asymetrické dihydroxylace a oxyaminace). První z těchto reakcí byla oxyaminace s použitím oxidu osmičelého.  Ve stejné době byly objeveny analýzy chirálních sloučenin pomocí NMR spektroskopie; v některých se používají chirální derivační činidla jako jsou Mosherova kyselina nebo na europiu založené reaktanty, z nichž je první použitou látkou Eu(DPM).  Používání chirálních pomocníků zavedl roku 1978 Elias James Corey. Přibližně ve stejné době byla vyvinuta enantioselektivní organokatalýza, první práce na toto téma zmiňovaly mimo jiné Hajosovu–Parrishovu–Ederovu–Sauerovu–Wiechertovu reakci. Během 80. let se rozšířilo používání enzymaticky katalyzovaných reakcí, a to především v průmyslu; příkladem těchto reakcí je asymetrická hydrolýza esterů prasečí jaterní esterázou. Vznikající technologie genetického inženýrství umožňují přizpůsobení enzymů specifickým procesům a tím i více různých selektivních přeměn, například asymetrickou hydrogenaci prekurzorů statinů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Asymetrická syntéza, také nazývaná enantioselektivní syntéza, je druh chemické syntézy. IUPAC ji definuje jako chemickou reakci (nebo řadu reakcí), v níž je ve výchozí látce obsaženo jedno nebo více center chirality a při níž vznikají stereoizomerní (enantiomerní nebo diastereomerní) produkty v rozdílných množstvích. Zjednodušeně jde tedy o metodu syntézy, při níž je upřednostňován vznik určitého enantiomeru nebo diastereomeru.", "tgt_summary": "按照IUPAC金皮书的定义,不对称合成(enantioselective synthesis、asymmetric synthesis),也称手性合成、立体选择性合成、对映选择性合成,是研究向反应物引入一个或多个具手性元素的化学反应的有机合成分支。按照Morrison和Mosher的定义,不对称合成是“一个有机反应,其中底物分子整体中的非手性单元由反应剂以不等量地生成立体异构产物的途径转化为手性单元”。这里,反应剂可以是化学试剂、催化剂、溶剂或物理因素。", "id": 2873877}
{"src_title": "Enony", "tgt_title": "Α,β-不饱和羰基化合物", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "Enony se obvykle vyrábějí aldolovou kondenzací nebo Knoevenagelovou kondenzací. Některé významné enony, například mesityloxid a izoforon vznikají kondenzačními reakcemi acetonu.  Při Meyerově–Schusterově přesmyku je výchozí látkou propargylalkohol. Cyklické enony lze připravit Pausonovou–Khandovou reakcí.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce.", "content": "Enony mohou procházet různými typy reakcí:", "section_level": 1}, {"title": "Podobné sločeniny.", "content": "Enony by neměly být zaměňovány s keteny (R2C=C=O). Enaminy se podobají enonům, místo karbonylu mají aminovou skupinu.", "section_level": 1}, {"title": "Syntézy s využitím regiospecifické tvorby enolátů a maskované funkčnosti.", "content": "Regiospecifická tvorba je řízená tvorba enolátů zvláštní deprotonací na jednom z α uhlíků ketonové výchozí molekuly. Jedná se o jeden z nejlépe popsaných postupů k zavedení chemické komplexnosti u přírodních látek a při totálních syntézách. Jako příklad lze použít totální syntézu progesteronu popsanou na následujícím obrázku:  Když ketony reagují se zásadami, mohou vznikat enoláty, přičemž k deprotonaci může dojít na kterémkoli z α uhlíků. Selektivita je určována prostorovými i elektronovými efekty na α uhlíku i tím, jaká zásada je použita.  Prekurzorem v regiospecifické tvorbě enolátů mohou být také enony. Tento proces poprvé popsal Gilbert Stork, který je nejvíce znám díky svému podílu na studii metod selektivní přípravy enolátů.  Storkova metoda rovněž využívá enony jako „maskovanou funkcionalitu“ enolátu. Reakcí enonu s lithiem vzniká enolát na α uhlíku enonu. Enolát může být následně zachycen nebo alkylován. S využitím „maskované funkcionality“ je možné vytvořit enoláty, které se nedají získat tradičními postupy.  Regiospecifická tvorba enolátů pomocí maskované funkcionality se často používá při syntéze přírodních látek, například steroidního hormonu progesteronu., Stork a jeho spolupracovníci ji použili ke stereospecifickému vytvoření jednoho z kvaternárních uhlíků v molekule.", "section_level": 1}], "src_summary": "Enony jsou organické sloučeniny s alkenovou skupinou konjugovanou s ketonovou skupinou, tedy α,β-nenasycené ketony. Nejjednodušší takovou sloučeninou je methylvinylketon (butenon, HC=CHCOCH). Obdobné, tedy α,β-nenasycené, aldehydy se nazývají enaly, kam patří například akrolein (HC=CHCHO).", "tgt_summary": "α,β-不饱和羰基化合物即共轭的不饱和羰基化合物,包括醛、酮、酯、腈、(硝基化合物)等,但一般指α,β-不饱和醛酮,简称不饱和醛酮。它们在结构上有一个共同的特点,也就是含有一个1,2-碳氧羰基与3,4-碳碳双键形成的1,4-共轭体系。如果共轭的双键数增多,则还可以产生1,6-、1,8-等类型的α,β-不饱和羰基化合物。这其中最简单的例子是丁烯酮(MVK),CH=CHCOCH。", "id": 726054}
{"src_title": "Ardisia elliptica", "tgt_title": "蘭嶼樹杞", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Areál původního druhu se rozkládá v tropické jižní a jihovýchodní Asii, od jihu indického subkontinentu přes státy přiléhající k Bengálskému zálivu, ostrovy Indického oceánu, Malajský poloostrov, Indočínu, jihovýchod Číny, Filipíny a Indonésii až na Novou Guineu a Společenské ostrovy. Druhotně byla rozšířena na Taiwan, do monzunových oblastí Austrálie, na Havaj, ostrovy v západní části Indického oceánu v blízkosti Afriky a hlavně na ostrovy v Karibiku i území některých států Střední Ameriky, Floridy a Venezuely. Na novém působišti se přednostně začala rozrůstat ve vlhkém přímořském prostředí a mnohde se stala i dominantní rostlinou v mangrove.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Vlhkomilná a stín snášející dřevina, která se rychle šíří ve vlhkých narušených, i zcela původních lesích, na opuštěných polích, málo vysýchajících pastvinách, v mokrých příkopech a podél cest. Snáší slanou, brakickou i sladkou vodu, nesnáší sucho a netoleruje chladné počasí.  Na písečném a bahnitém mořském pobřeží, v místech s nepříliš vysokým přílivem, dokonce omezuje a vytlačuje některé tradiční druhy flory mangrove. Vyskytuje se podél břehů řek ústících do moře i hluboko do vnitrozemí, až do míst, kam se při přílivu vzdouvá mořská hladina. Její porost se silně zahušťuje a vytváří monokultury bránící v růstu jiným rostlinám. Mladí jedinci dokáži přežívat po mnoho let v hlubokém stínu, po jeho ztrátě však rychle povyrostou. Životnost rostliny se předpokládá 25 až 40 let.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Silně se větvící keř, nebo ojediněle strom s tenkým kmenem, který vytváří skoro kolmé větve a dorůstá do obvyklé výše 2 až 4 m. Má hnědé, lysé, hranaté větve spirálovitě porostlé řapíkatými listy. Čepele listů bývají obvejčité, mnohožilné, 6 až 12 cm dlouhé a 3 až 5 cm široké, na bázi klínovité, na vrcholu špičaté či tupé, po obvodě celistvé a na povrchu mívají tmavé tečky.  Květy jsou bílé nebo narůžovělé, hvězdovité, pětičetné, v průměru velké do 1 cm a nevonící. Jsou oboupohlavné, mají asi 1,5 cm dlouhé stopky a vytvářejí hroznovitá nebo okoličnatá květenství na koncích větví. Kališní lístky jsou zelené, vejčité a velmi drobné. Korunní lístky jsou bílé až narůžovělé, asi 8 mm velké, jsou široce vejčité, slabě voskovité, vně mají černé tečky a na konci ostrou špičku. V květu je pět žlutých tyčinek s krátkými nitkami nesoucí čárkovité prašníky, mezi nimi vyčnívá delší čnělka s drobnou bliznou. Kulatý semeník je svrchní, jednodílný a obsahuje několik vajíček. Květy jsou samosprašné, neprodukují nektar a obvykle bývají opylovány drobnými včelami přilétajícími pro pyl. Rostlina kvete průběžně po celý rok, ploidie druhu je 2n = 48.  Plod je kulovitá, asi 1 cm velká peckovice, která je původně zelená, pak červená až purpurová a ve zralosti černá. Obsahuje jedno kulaté, velmi tvrdé, 5 mm velké semeno obklopené bělavou hmotou podobnou buničině. Plody jsou oblíbenou potravou plodožravých ptáků i drobných savců, např. mývala severního. Semena při průchodu jejich žaludky a střevy nic netratí na klíčivosti.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "\"Ardisia elliptica\" se přirozeně rozmnožuje pouze semeny, která jsou v plodech odnášena do vzdálenějšího okolí živočichy nebo odplavována vodou. Ze semen opadaných plodů vyrůstají v těsné blízkosti noví jedinci, vyklíčí za dva až tři měsíce. Za příhodných podmínek se objeví pod a v blízkosti dřeviny na 1 m2 až stovky nových semenáčů, které pro zdárný růst potřebují jen vlhko a teplo. Dobré světelné podmínky nejsou v té době podmínkou, pomalejší rostlinky později uhynou. Pod takovým \"příklopem\" není schopná vegetovat žádná rostlina.  Čerstvá semena jsou téměř všechna schopná vyklíčit, po půl roce od dozrání plodů se jejich životaschopnost snižuje. Pro klíčení a vývoj semenáčů je základním požadavkem mít dostatek vláhy; proto nerostou v místech na delší dobu vysychajících. Za optimálních podmínek vyroste nový jedinec za rok do výše 1 m, (obvykle jen 0,5 m) a začne vytvářet prvé plody ve věku dvou, nejpozději ve čtyřech létech.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Mimo výše zmiňovaného líbivého vzhledu, který byl prapůvodním důvodem rozšiřování tohoto druhu, jsou rostliny řídce využívány jako nízký větrolam nebo fyzická bariéra, živý plot. V jihoasijském léčitelství se používají obklady z listů proti svrabu a plody proti střevním parazitům. Dřevo je vhodné nejvýše k topení.  Díky snadnému šíření nových jedinců pomoci semen rozptylovaných živočichy, se z účelově vysazovaných okrasných dřevin staly rostliny s nehezkou pověstí invazního druhu, který pro sebe zabírá stále nová a nová místa na úkor původní flory. Nejvíce postižené jsou oblasti, ve kterých \"Ardisia elliptica\" původně nerostla, jsou to hlavně sever Austrálie (Severní teritorium a Queensland), Havajské ostrovy, ostrov Portoriko a floridský Národní park Everglades.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ardisia elliptica je stálezelený, nevysoký, tropický keř rostoucí převážně ve vlhkém až močálovitém prostředí. Je jedním z několika stovek druhů rodu klíman a od přelomu 19 a 20. století byla hojně vysazována do zahrad a parků pantropické oblasti. Pro průběžně se objevující květy i pestré plody byla považován za nenáročnou okrasnou rostlinu, která ale záhy začala žít vlastním životem. Počala unikat do volné přírody a velmi rychle se šířit až tak, že se dostala na celosvětový seznam 100 nejvíce invazních druhů rostlin (Global invasive species database).", "tgt_summary": "兰屿树杞(学名:),又称兰屿紫金牛、滨树杞,是紫金牛属的一个成员,为台湾的原生植物,分布于东南亚地区、台湾以及琉球。兰屿树杞是一种常绿灌木,通常作为观赏盆景,其果实可食用。它已经脱离私人、公众的花园侵入自然区域。由于繁殖力高且耐荫,苗木能在成树的下面生长。种子的高发芽率(99%)与鸟类、哺乳动物的咬食,导致迅速的传布横跨一片土地,并名列世界百大外来入侵种。", "id": 1585288}
{"src_title": "Králík japonský", "tgt_title": "琉球兔", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Alexandra modrého poprvé objevil francouzský hugenot François Leguat a zmiňoval jej ve svém vzpomínkovém díle \"\". Leguat byl vůdcem devíti hugenotských uprchlíků z Francie, kteří mezi lety 1691 a 1693 kolonizovali ostrov Rodrigues. Dalšími lidmi, kteří se o ptákovi zmiňovali, byl průzkumník Julien Tafforet, který na ostrově několik měsíců pobýval a zmiňoval ptáka v publikaci \"Relation de l'Île Rodrigue\" z roku 1726, či matematik Alexandre Pingré, jenž se vydal na Rodrigues roku 1761 sledovat přechod Venuše.  Roku 1871 odchytil rodrigueský úředník George Jenner samici alexandra modrého. Zakonzervoval ji v alkoholu a poslal správci mauricijské kolonie Edwardu Newtonovi. Ten ptáka dále zaslal svému bratrovi, britskému ornitologovi Alfredu Newtonovi, který roku 1872 druh vědecky popsal pod jménem \"Palaeornis exsul\". Druhové jméno „exsul“ („vyhnanec“) odkazuje na Leguata, který byl vyhoštěn z Francie (Newton chtěl původně zvolit jméno jiné, nejlépe popisující papouškovo zbarvení, avšak vhodné nevymyslel). V původním popisu Newton nezveřejnil kresbu samice, přestože mu pro to nabídlo prostor periodikum \"Ibis\". Chtěl počkat, dokud nebude odchycen samec, protože si myslel, že bude atraktivnější. Samice, která je holotypem, je uložena v Cambridgeském univerzitním muzeu jako vzorek UMZC 18/Psi/67/h/1.  A. Newton žádal o odchycení dalších exemplářů, hlavně usiloval o získání samce, ale nakonec roku 1875 publikoval popis samice s povzdechem, že žádný samec nebyl nalezen. Newtonův sběratel Henry H. Slater sice spatřil živého jedince již o rok dříve, ale neměl s sebou zbraň, aby jej mohl zastřelit. V půlce srpna roku 1875 byl samec nakonec zastřelen Williamem Vandorousem; je možné, že se jednalo o stejný exemplář, který roku 1874 pozoroval Slater. Pták byl odeslán Edwardu Newtonovi a i tento paratyp vlastní muzeum v Cambridgi jako vzorek UMZC 18/Psi/67/h/2.  Bratři Newtonové poznamenali, že samec postrádal typické červené znaky na křídlech, což naznačuje, že ještě nedosáhl pohlavní dospělosti. Stále jej však považovali za hezčího než samici. Tito dva papoušci jsou jedinými zachovanými exempláři druhu. Ze samice byla vypreparována hrudní kost a dolní čelist a další subfosilní pozůstatky byly nalézány v jeskyních Plaine Corail na Rodriguesu. Alexandr modrý a ostatní druhy pak byly z rodu alexandr (\"Paleornis\") přeřazeny do rodu \"Psittacula\" („psittacus“ znamená „papoušek“) a název \"Paleornis\" se stal mladším synonymem.", "section_level": 1}, {"title": "Evoluce.", "content": "Na základě morfologických rysů se zdá, že se všichni alexandři, kteří žili na ostrovech Indického oceánu, vyvinuli z alexandra velkého (\"Psittacula eupatria\") původem z jižní Asie. Vlivem izolace se alexandři postupně rozrůznili do více druhů. Subfosilní pozůstatky alexandra modrého naznačují, že se v některých anatomických ohledech od ostatních alexandrů odlišuje, zároveň však u něj zůstávají znaky, jako snížená hrudní kost, které s nimi sdílí. Na základě kosterních pozůstatků se zdá, že alexandr modrý byl nejvíce spřízněn s alexandrem velkým a malým (\"Psittacula krameri\"), přesto mnoho odvozených znaků alexandra modrého svědčí o dlouhé izolaci na Rodriguesu.  Mnoho endemitních ptáků Maskarén, včetně drontovitých, pochází z jihoasijských předků. Podle britského paleontologa Juliana Humeho odtud pocházejí i všichni maskarénští papoušci. Během pleistocénu poklesla hladina moří natolik, že mohli kolonizovat Maskarény postupně pomocí „ostrovních skoků“; v některých oblastech byla hladiny moře nižší až o 145 m. Ačkoli se o těchto druzích dochovalo pouze málo informací, kosterní pozůstatky ukazují jejich společné rysy, jako jsou velká hlava a čelisti, redukované prsní kosti a mohutné kosti končetin. Hume navrhl, že všichni tito ptáci pocházejí z tribu Psittaculini, který prodělal evoluční radiaci. Tuto svou teorii podpořil podobnými morfologickými rysy a skutečností, že mnoho těchto druhů dovedlo kolonizovat ostrovy Indického oceánu. Tito papoušci mohli oblast osídlit i několikrát a prosperovat na ostrůvcích u horkých skvrn ještě před vznikem Maskarén. Mimo alexandra modrého Maskarény osídlil ještě existující alexandr réunionský (\"Psittacula eques echo\") i s jeho vyhynulým poddruhem \"Psittacula eques eques\" či taktéž vyhynulý papoušek Bensonův (\"Psittacula bensoni\").  V genetické studii z roku 2011 zkoumající fylogenezi papoušků nebyl alexandr modrý zařazen, protože nebyla získána dostatečně zachovalá DNA. Ve studii z roku 2015 (Jackson & kol.) již byla vyextrahována z exempláře samice a alexandr modrý tedy mohl být zařazen do fylogenetického stromu. Na základě studie tvořil jeden klad s poddruhy alexandra réunionského, od kterého se oddělil před asi 3,82 miliony let. Vyšlo také najevo, že se z něj vyvinuli alexandři na Mauriciu a Réunionu. Kladogram doprovázející studii je uveden níže.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Alexandr modrý byl dlouhý asi 40 cm, tedy podobně jako alexandr malý. Rozměry samčího exempláře byly: křídlo měřilo 198 mm, ocas 206 mm, zobák měřil 25 mm a zánártí 22 mm. Rozměry samičího exempláře byly: křídlo měřilo 191 mm, ocas 210 mm, zobák 24 mm a zánártí 22 mm. Samec byl šedavě modrý, se zelenavými znaky, na hřbetě zabarven tmavěji. Hlava byla modřejší, s tmavým pruhem, který se táhnul přes obličej od očí až k ozobí, černý pruh se táhnul rovněž od brady až k týlu, kde se postupně zužoval. Spodek ocasu měl zbarvení šedé. Vršek zobáku byl tmavě načervenalý, spodek černý. Končetiny měl alexandr modrý zbarveny šedě, duhovku žlutě. Samice byla zbarvena podobně, ale hlava měla barvu šedou a zobák byl černý. Rovněž černý límec okolo krku nebyl tak výrazný jako u samce. Alexandr modrý se vzhledem, včetně černého zbarvení okolo krku, podobal ostatním zástupcům svého rodu, avšak odlišoval se modravošedou barvou; většina papoušků z rodu má zbarvení zelené.  Francouzský přírodovědec Philibert Commerson získal v 70. letech 18. století na Mauriciu živý exemplář a popsal jej jako šedavě modrý. Ilustrace tohoto exempláře, zveřejněné až roku 2007, které nakreslil francouzský umělec Paul Philippe Sanguin de Jossigny, jsou jedinými známými ilustracemi živého jedince. Některé rané zprávy z ostrova Rodrigues však do otázky ohledně zbarvení alexandra modrého vnášejí zmatek. Jednou z nich je Leguatovo prohlášení, který uvedl, že na ostrově žije \"spousta zelených a houževnatých papoušků\".  Pokud by ptáci, na něž Leguat poukazoval, nebyli papoušci rodriguezští (\"Necropsittacus rodericanus\"), mohlo jít o barevnou morfu alexandra modrého. Tuto teorii navrhl J. Hume. A. Newton ve svém původním popisu poznamenal, že peří exempláře samice vytváří jak modré, tak zelené odlesky, v závislosti na dopadu světla. To může také vysvětlovat některé zmatky. Možným vysvětlením je také, že se jednalo o papoušky z jiných ostrovů, kteří na Rodriguesu krátkou dobu přežívali.  Dva odchycené exempláře alexandra modrého byly uchovány v alkoholu. Ten sice může způsobit změnu zbarvení vzorku, ale je málo pravděpodobné, že ze zelené na modrou. Zelené zbarvení není u papoušků vytvářeno pomocí zeleného pigmentu, ale kombinací dvou různých pigmentů eumalaninu a psittacinu. Chybějící psittacin vytváří barvu čistě modrou, jeho malé množství potom zbarvení mezi zelenou a modrou (nazývanou parblue), kterému se podobají dva dochované vzorky. Alexandr modrý tedy mohl míti spíše zbarvení parblue spíše než čistě modré.  Popis možná alexandrů modrých poskytl také Julien Tafforet, čímž se otázka zbarvení více zkomplikovala, protože zmiňuje alexandry modré především zelené, ale ani jednoho čistě modrého. Tafforet napsal: ... Žijí tu tři druhy papoušků a je jich zde velké množství.... Druhý druh [možná samec alexandra modrého] je o něco menší a krásnější, má peří stejně zelené jako druh předchozí [papoušek rodriguezský], je však trochu modřejší a na křídlech má malé červené znaky, stejně zbarven je i zobák. Třetí druh [alexandr modrý] je celý zelený, s černým zobákem....  Navzdory nedostatku podrobností je Tafforetova zpráva důležitá, protože zmiňuje červené znaky na ramenou. Britský ekolog Anthony S. Cheke navrhl, že dvěma posledními zmíněnými druhy byl samec a samice alexandra modrého. Rozdíly mezi nimi pak byly způsobeny pohlavní dvojtvárností. Poslední zmíněný druh považoval A. Newton za agapornise šedohlavého (\"Agapornis canus\"), to však Cheke nepovažoval za pravděpodobné, protože má tento papoušek zobák šedý a nikoli černý. Alexandre Pingré se také zmiňoval o zelených ptácích, možná s některými červenými znaky, ale jeho vyjádření není plně srozumitelné a tudíž nejednoznačné. Červené zbarvení ramen má alexandr velký, ale žádný z dochovaných exemplářů alexandrů modrých tyto znaky nemá. Vzorek samce však ještě nemusel být pohlavně dospělý (odhadnuto na základě barvy zobáku), takže je možné, že by se mu toto zbarvení teprve vyvinulo.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "O chování tohoto druhu není známo téměř nic, ale je pravděpodobné, že jeho biologie byla podobná jako u ostatních zástupců rodu. Leguat uvedl, že se tito papoušci živili plody stromu \"Cassine orientalis\". Tafforet napsal, že se živili také semeny druhu \"Fernelia buxifolia\", který je dnes ohrožen, ale tehdy byl na ostrově Rodrigues a okolních ostrovech hojný. Alexandr modrý se také mohl krmit listy, tedy stejně jako alexandr réunionský. Skutečnost, že vyhynul až dlouho poté, co byl Rodrigues odlesněn, svědčí o větší přizpůsobivosti než u jiných druhů, jako byl papoušek rodriguezský.  Leguat se svými muži váhali s lovem těchto ptáků, protože byli krotcí a snadno se chytali. Jeden exemplář si ochočili a naučili jej mluvit. Napsali k tomu:  Lov a rybolov byly pro nás příliš jednoduché a časem nás omrzely. Často jsme si dělali radost tím, že jsme učili mluvit papoušky, kterých zde byla hojnost. Na Mauricius jsme dovezli jednoho, který uměl francouzsky a vlámsky. Autoři studie z roku 2015, která vyřešila fylogenezi maskarénských papoušků, naznačili, že po vyhynutí alexandra modrého a papouška rodriguezského by nejlépe uvolněnou niku obsadil alexandr réunionský. Ten byl sice v 80. letech 20. století na pokraji vyhynutí (zbývalo pouze dvacet ptáků), ale od té doby se jeho populace zotavila, takže by mohl být na nedaleké ostrovy vysazen. Zabránilo by to i možnému vyhynutí druhu.  Po příchodu lidí vyhynula mimo alexandra modrého i řada jiných zvířat a ostrovní ekosystém je i dnes těžce poškozen. Lesy, které před lidským osídlením pokrývaly většinu ostrova, byly z větší části vykáceny. Alexandr modrý v nich žil vedle jiných vyhynulých ptáků, jako byl dronte samotářský (\"Pezophaps solitaria\"), papoušek rodriguezský, chřástal Leguatův (\"Aphanapteryx leguati\"), špaček rodriguezský (\"Necropsar rodericanus\"), sovka zední (\"Mascarenotus murivorus\"), kvakoš rodriguezský (\"Nycticorax megacephalus\") či holub rodriguezský (\"Nesoenas rodericana\"). Žili zde i někteří, dnes vyhynulí, plazi, jako želva \"Cylindraspis peltastes\".", "section_level": 1}, {"title": "Vyhynutí.", "content": "Ze zhruba osmi druhů papoušků, jež obývali endemitně Maskarény, přežil pouze alexandr réunionský. Ostatní jsou považováni za vyhynulé, pravděpodobně kombinací odlesňování a nadměrného lovu. Když Leguat dorazil na ostrov, uvedl, že zde byl alexandr modrý hojný. To potvrdil ještě Tafforet roku 1726, ale v roce 1761 se Pingré zmiňoval, že se pták stává vzácnějším. Společně s papouškem rodriguezským se alexandr modrý vyskytoval ještě na ostrůvcích Isle Gombani směrem na jih od hlavního ostrova.  Podle raných zpráv se zdá, že přistěhovalci se živili také masem papoušků a chválili jeho chuť. Kvůli malé velikosti bylo pravděpodobně třeba ulovit hned několik jedinců k přípravě jednoho jídla. Pingré uvedl:  Papoušek [alexandr modrý] mně chutnal mnohem víc [než kaloň]. Pokud by byl na Rodriguezu hojný, neměl by ve Francii chybět mezi zvěřinou; začíná však být vzácný. Na ostrově žije ještě menší populace jiných papoušků [papoušek rodriguezský], dle Leguata tam však kdysi žilo těchto ptáků mnohem více. Malý ostrůvek jižně od Rodriguezu si však stále zasluhuje jméno Ostrov Papoušků. Dle vládního inspektora Thomase Corbyho měl být alexandr modrý hojný ještě roku 1843. Slater hlásil, že během pozorování přechodu Venuše roku 1874 viděl jeden exemplář na jihozápadě ostrova. Tajemník William J. Caldwell pak viděl několik exemplářů ještě během tříměsíční návštěvy ostrova roku 1875. Samec ulovený pro Newtona roku 1875 je posledním zaznamenaným jedincem druhu. Následující rok zasáhla ostrov série tropických cyklón a možná zahubila zbývající populaci. Další velké bouře zasáhly ostrov v letech 1878 a 1886, a protože zde byla většina lesů vykácena, ptáci neměli kde najít vhodné útočiště.  Americký ornitolog James Greenway přišel roku 1967 s podnětem, že extrémně malá populace mohla přežít do současnosti na některých malých ostrůvcích při pobřeží, kde žijí i jiní velmi ohrožení ptáci. Hume však tuto teorii zavrhl, protože dle něj byly na udržení životaschopné populace příliš malé.", "section_level": 1}], "src_summary": "Králík japonský (\"Pentalagus furnessi\", jap. アマミノクロウサギ 奄美野黒兔, doslovně \"černý divoký amamský králík\"), také známý jako králík amamský, amaninský či stromový, je tmavosrstý králík, který se vyskytuje pouze na Amami Óšima a Tokunošima, dvou malých ostrovech mezi jižním Kjúšú a Okinawou v prefektuře Kagošima v Japonsku. Králík amamský je nazýván živoucí fosílií, protože obýval asijskou pevninu, na které vyhynul a zachoval se pouze na těchto dvou ostrovech, kde v současnosti žije.", "tgt_summary": "琉球兔(学名\"Pentalagus furnessi\"),又名奄美短耳兔,是一种只分布奄美大岛及德之岛的原始兔。牠们是亚洲大陆古代兔的遗族,故被称为活化石。", "id": 474488}
{"src_title": "Cukerné alkoholy", "tgt_title": "糖醇", "src_document": [{"title": "Výroba a struktura.", "content": "Cukerné alkoholy mají obecný vzorec HOCH(CHOH)CHOH; odpovídající sacharidy mají o dva vodíkové atomy méně, jejich vzorce jsou například HOCH(CHOH)CHO nebo HOCH(CHOH)C(O)CHOH. Většina jich má pět nebo šest atomů uhlíku, jelikož jsou odvozeny od pentóz (pětiuhlíkatých monosacharidů) nebo hexóz (šestiuhlíkatých monosacharidů); na každém uhlíku mají navázanou jednu hydroxylovou skupinu (-OH). Lze je dále dělit podle relativního uspořádání (stereochemie) těchto hydroxylů. Na rozdíl od sacharidů, které vytvářejí cyklické formy, se vyskytují v acyklické podobě; mohou ovšem tvořit cyklické ethery, například sorbitol může být dehydratován na isosorbid.  Cukerné alkoholy se vyskytují v přírodě a mannitol byl dříve také získávan z přírodních zdrojů. V současnosti se všechny cukerné alkoholy získávají hydrogenací sacharidů za použití Raneyova niklu jako katalyzátoru. Přeměny glukózy a manózy na sorbitol a mannitol probíhá podle následujících vzorců:  Tímto způsobem se ročně vyrobí více než milion tun sorbitolu. Podobným způsobem se získává z xylózy xylitol a z laktózy laktitol. Erythritol se oproti tomu vyrábí kvašením glukózy a sacharózy.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní účinky.", "content": "Cukerné alkoholy nezpůsobují zubní kaz, bylo dokonce zjištěno, že xylitol před jeho vznikem chrání.  Při studiích na krysách potrava s obsahem xylitolu zvýšila hustotu kostí, což vedlo k zájmu o to, zda by se pomocí tohoto cukerného alkoholu dala léčit osteoporóza u lidí.  Konzumace cukerných alkoholů zvyšuje obsah glukózy v krvi, i když méně než jak je tomu u sacharózy. Cukerné alkoholy, kromě erythritolu, mohou také při konzumaci ve větších množstvích způsobit nadýmání a průjem.", "section_level": 1}, {"title": "Běžné cukerné alkoholy.", "content": "Cukerné alkoholy mohou být odvozeny od mono-, di- i vyšších sacharidů, ty, které jsou odvozené od disacharidů, ovšem nejsou zcela hydrogenované, protože je k redukci použitelná pouze jedna aldehydová skupina.", "section_level": 1}, {"title": "Cukerné alkoholy jako potravinářské přísady.", "content": "Následující tabulka ukazuje relativní sladkost a energetickou hodnotu nejpoužívanějších cukerných alkoholů.  Cukerné alkoholy jsou oproti sacharóze obecně méně sladké a mají nižší energetickou hodnotu. Nejsou metabolizovány bakteriemi v ústní dutině a tak nezpůsobují zubní kaz; při zahřátí u nich nedochází ke karamelizaci.  Některé cukerné alkoholy (například sorbitol, erythritol, xylitol, mannitol, laktitol a maltitol) mohou při vyšší koncentraci způsobit pocit ochlazení v ústech, tohoto účinku se využívá v bonbonech a žvýkačkách bez cukru. Jev je způsoben tím, že rozpouštění cukerných alkoholů je endotermická reakce, která má vysokou entalpii rozpouštění.  Cukerné alkoholy často nejsou zcela absorbovány z tenkého střeva do krevního oběhu, což způsobuje menší změnu v obsahu cukru v krvi než u sacharidů, jako je sacharóza. Díky tomu jsou často používány diabetiky, ovšem jejich použití ve větších množstvích, podobně jako u dalších neúplně strávených látek, vede k nadýmání, průjmu a zvýšené flatulenci. Při dlouhodobém užívání se u většiny osob vytvoří určitá tolerance k cukerným alkoholům a tyto účinky se již neobjevují.  Etrythritol je absorbován v tenkém střevě a vylučuje se močí v nezměněné podobě, takže má i přes sladkou chuť nulovou energetickou hodnotu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cukerné alkoholy jsou alkoholy odvozené od sacharidů (zpravidla od mono- nebo disacharidů), jsou podskupinou polyolů. Jedná se o bílé ve vodě rozpustné pevné látky, které se mohou vyskytovat v přírodě nebo být vyrobeny průmyslově redukcí sacharidů. Často se používají v potravinářství jako zahušťovadla a sladidla. V potravinách slouží obvykle jako náhrada cukru, často v kombinaci se silnými sladidly (mnohem sladšími než cukr). K nejčastěji používaným cukerným alkoholům patří sorbitol a xylitol.", "tgt_summary": "糖醇(Sugar alcohol)是指糖类的醛、酮羰基被还原为羟基后生成的多元醇,通式 H(CHOH)H。", "id": 67482}
{"src_title": "Dužnatka", "tgt_title": "拟石莲花属", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Většina dužnatek má listy uspořádané v přízemní růžici. Některé mají jednotlivé, kompaktní růžice, zatímco u jiných se vytváří při bázi růžice skupinky dceřiných rostlinek. Některé druhy ovšem mají protáhlý stonek s méně nahloučenými listy. Tyto druhy mohou vyrůst až do podoby malých sukulentních keřů.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Dužnatky jsou vytrvalé, sukulentní, lysé nebo chlupaté byliny až polokeře. Listy jsou zpravidla uspořádané v růžici, výjimečně roztroušené po celé délce stonku. Některé druhy mají přízemní růžici listů bez zřetelného stonku, u jiných může být stonek dlouhý a větvený. Listy jsou silně dužnaté, obvykle kopinaté nebo obkopinaté, často šedozelené nebo různě kolorované. Květy jsou uspořádány v hroznovitých, latovitých nebo vrcholíkovitých květenstvích. Kališní lístky jsou téměř zcela volné, přilehlé ke koruně nebo odstávající, podobného tvaru a velikosti nebo i silně nestejné. Koruna je bílá, žlutá, oranžová nebo červená, výjimečně zelenavá, trubkovitá až baňkovitá. Z vnitřní strany jsou při bázi koruny zpravidla nektáriové prohlubně. Tyčinek je 10, 5 z nich je přirostlých na vrcholu nektáriových prohlubní, zbývajících 5 spočívá na vrcholu korunní trubky mezi korunními laloky. Gyneceum je složeno z 5 na bázi srostlých plodolistů. Plodem je souplodí měchýřků.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod \"Echeveria\" zahrnuje asi 139 až 170 druhů. Je rozšířen od Texasu a Mexika přes Střední Ameriku až po Bolívii a severní Argentinu. Centrum druhové diverzity je v Mexiku, které je také považováno za vývojové centrum rodu. V Texasu roste pouze druh \"Echeveria strictiflora\", který sem přesahuje z Mexika. Do Argentiny zasahuje jediný druh, \"Echeveria peruviana\". Dužnatky rostou ve středních a vyšších horských polohách, zpravidla v nadmořských výškách od 1000 do 3000 metrů, některé druhy až přes 4000 metrů. V nížinách se nevyskytují. Druh \"Echeveria laui\" sestupuje i do výšek okolo 500 metrů. Většina druhů roste v mírném zástinu na skalnatých stanovištích, na bocích skalních útesů a skalních teráskách s mělkou půdou a malou konkurencí jiné vegetace. Druh \"Echeveria rosea\" je epifytní. Některé nemnohé druhy (\"Echeveria heterosepala\", \"E. schaffneri\", \"E. paniculata\") vyhledávají plochá písčitá stanoviště v aridních oblastech.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Rod byl pojmenován na počest mexického botanického výtvarníka jménem Atanasio Echeverria, který okolo roku 1787 pořídil jedny z prvních kreseb této rostliny.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Dužnatky jsou v rámci jednotlivých druhů velmi variabilní rostliny a jejich taxonomie je proto obtížná. Rozdíly mezi jednotlivými varietami téhož druhu mohou být markantnější než rozdíly mezi jednotlivými druhy. Velké množství různých lokálních forem již známých druhů tak bylo popsáno jako nové druhy. Další příčinou jejich relativně malé prozkoumanosti je fakt, že často rostou rozptýleně v nepřístupných horských oblastech. Každým rokem je popsáno několik nových druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Dužnatky jsou pěstovány v četných okrasných kultivarech jako atraktivní sukulenty, jimž je ovšem pro úspěšné pěstování třeba poskytnout náležité podmínky. V zahradních centrech a obdobných podnicích jsou často nabízeny jako pokojová dekorace, pro dlouhodobé pěstování v takových podmínkách však tyto rostliny nejsou vhodné. V zastínění rychle ztrácejí pěkný, kompaktní tvar a atraktivní vybarvení a stávají se nevzhlednými. V poslední době se v obchodní síti jako novinka objevují rostliny, které ve tmě světélkují. Jsou nabízeny pod názvem \"Echeveria\" 'Glowing Star in the Dark' nebo 'Glowing Wonder in the Dark'. Tyto rostliny nejsou produktem genetické manipulace, světélkující voskovitá substance je pouze nanesena na jejich povrch.  V některých oblastech světa s mírným létem a nepříliš vlhkou, víceméně bezmrazou zimou je možno s úspěchem celoročně pěstovat dužnatky i jako venkovní zahradní rostliny.", "section_level": 1}, {"title": "Kříženci a kultivary.", "content": "Všechny druhy dužnatek se mohou mezi sebou v podstatě libovolně křížit. V kultuře tak vzniklo nepřeberné množství různých kříženců a hybridních forem. V přírodě k jejich samovolnému křížení vesměs nedochází, neboť mu brání různé geografické bariéry (areály jednotlivých druhů jsou odděleny např. horskými masívy či rozlehlými údolími) a vzdálenost mezi místy jejich výskytu. Také se pěstují různé mutantní a monstrózní formy, které se v rámci rodu občas samovolně objevují.  První kříženci byli vypěstováni koncem 18. století ve Francii. V druhé polovině 19. století byl v Evropě boom pěstování dužnatek a některé ze starých hybridů se dochovaly dodnes. Náleží mezi ně např. \"Echeveria\" 'Imbricata', kterou v roce 1870 vypěstoval M. Deleuil zkřížením \"E. gibbiflora\" 'Metallica' a \"E. secunda\" (syn. \"E. glauca\"). V průběhu 20. století pak byla objevena řada nových atraktivních druhů a pěstování sukulentů se také stalo poměrně rozšířenou zálibou.", "section_level": 1}, {"title": "Mezirodoví kříženci.", "content": "Rod \"Echeveria\" se může křížit i s některými jinými rody čeledi tlusticovité. Byli vypěstováni kříženci s rodem \"Graptopetalum\" (×\"Graptoveria\"), \"Pachyphytum\" (×\"Pachyveria\") a také s rodem \"Sedum\" (×\"Sedeveria\").", "section_level": 2}, {"title": "Pěstování.", "content": "Dužnatky mají určité specifické nároky, neboť se jedná o horské sukulenty. Mezi snadno pěstovatelné druhy náleží např. \"E. agavoides\", \"E. elegans\" a \"E. secunda\" a jejich kultivary. Pěstování řady jiných druhů je již obtížnější. Rostliny dospívají ve 2 až 3 letech, kdy jejich růžice dosahují největší velikosti. Dospělé dužnatky zpravidla kvetou každoročně v období pozdního jara. Někteří pěstitelé květenství odstraňují. Dužnatky dobře prospívají při pěstování v květináčích, které lze na léto umístit např. na balkon či verandu. Svědčí jim pohyblivý a suchý vzduch, kdežto v zapařeném či zatuchlém prostředí se u nich rozvíjejí různé choroby. Z tohoto důvodu by také neměly být pěstovány příliš na husto. Ačkoliv jsou to velmi světlomilné rostliny, měly by být chráněny před extrémním slunečním úpalem. Teploty nad 30 °C, k nimž dochází např. v horkých letních dnech při umístění za jižním oknem, způsobují poškození listů. Přes léto mají rostliny lepší vzhled, jsou-li pěstovány v chladnějších podmínkách. Ideální denní teploty v létě se pohybují mezi 20 až 25 °C, noční pak mezi 5 až 15 °C. Rovněž zálivka má být v období růstu přiměřená podobně jako u jiných sukulentů, neboť dlouhodobější přemokření vede ke hnilobě kořenů. Za horkého léta mohou být zalévány i denně, zpravidla to však není nutné. Přílišné sucho ve vegetační sezóně vede ke zpomalení růstu rostlin. Mladé rostlinky potřebují pravidelnější a vyrovnanější zálivku než dospělé. Mexické druhy vyžadují suchou periodu v chladné části roku. Dužnatky nejsou mrazuvzdorné, byť většina hybridů je schopna přežít lehký mráz. Nejkrásnějšího zbarvení dosahují na podzim. Na zimu je třeba je umístit na světlé místo ve skleníku či u okna. Dospělé rostliny jsou schopny přečkat i 5 měsíců úplného sucha, přes zimu však nejlépe prospívají při opatrné zálivce v přibližně čtrnáctidenních intervalech. Při nedostatku slunce se rostliny málo vybarvují a nedosahují krásy rostlin rostoucích v optimálních podmínkách.  Dužnatky vyžadují dobře propustnou půdu, obvyklý substrát používaný pro sukulenty však pro ně není příliš vhodný, neboť obsahuje příliš mnoho písku či štěrku a je málo humózní. Je proto vhodné jej smíchat s klasickým zahradním substrátem. Hnojení je nejlépe zajistit pomalu se uvolňujícím hnojivem, neboť na přehnojení dusíkem rostliny reagují překotným a neforemným růstem. Některé druhy či kultivary nejlépe vypadají, pokud jsou pěstovány ve starém a živinami chudém substrátu. Patří mezi ně např. často pěstovaný kultivar \"E. runyonii\" 'Topsy Turvy'. Staré odumřelé listy je vhodné průběžně odstraňovat, aby se nestaly zdrojem hnilobných onemocnění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dužnatka (\"Echeveria\") je rod rostlin z čeledi tlusticovité. Jsou to sukulenty se silně dužnatými listy a pětičetnými květy v květenstvích různých typů. Plodem je měchýřek. Rod zahrnuje asi 140 až 170 druhů a je rozšířen výhradně v Americe od Texasu až po Argentinu. Největší počet druhů roste v Mexiku. Dužnatky jsou horské suchomilné rostliny, v nížinách se nevyskytují.", "tgt_summary": "拟石莲花属(学名:\"英语:Echeveria\")是一种景天科植物,分布于中美洲从墨西哥到南美洲西北部的半沙漠地区及山区,特征是叶子肥厚多汁,因此较为耐旱,可供园艺使用。", "id": 2005097}
{"src_title": "Tanec kostlivců (Saint-Saëns)", "tgt_title": "骷髏之舞", "src_document": [{"title": "Rozbor.", "content": "Podle legendy se „Smrt“ zjevuje každoročně o půlnoci v předvečer slavnosti Všech svatých. Smrt vyvolá mrtvé z jejich hrobů, aby pro ni tančili, zatímco hraje na housle (ve skladbě reprezentované tímto sólovým nástrojem). Její kostlivci pro ni tancují dokud za úsvitu nezakokrhá kohout, načež se všichni musejí vrátit do svých hrobů až do příštího roku. Skladba začíná harfou hrající dvanáctkrát jediný tón d, (symbolizující dvanáct úderů do půlnoci) který je doprovázen jemnými akordy smyčců. Vstupují sólové housle hrající tritón, ve středověkém a barokním období známý jako \"diabolus in musica\" („ďábel v hudbě“), který se skládá z A a E♭ – v příkladu skordatury je houslová struna E skutečně naladěna na E♭ pro vytvoření disonantního tritónu. Objevuje se první téma hrané sólovou flétnou, následované druhým tématem tvořeným sestupnou stupnicí na sólových houslích, které doprovází jemné akordy smyčců. První a druhé téma nebo jejich fragmenty pak zaznívají v různých sekcích orchestru. Skladba se stává energičtější a v jejím středu, hned za kontrapunktovou částí založenou na druhém tématu, se objevuje přímá citace \"Dies irae\", gregoriánského chorálu melodicky příbuzného druhému tématu, kterou hrají dřevěné nástroje. \"Dies irae\" je proveden neobvykle v durové tónině. Po této části se skladba vrací k prvnímu a druhému tématu a vrcholí celým orchestrem hrajícím s velmi silnou dynamikou. Následně dochází k prudkému zlomu v charakteru hudby a následná coda představuje začátek svítání (kokrhání kohouta, hrané hobojem) a kostlivce vracející se do hrobů.  Skladba obzvláště využívá xylofonu k napodobování zvuků chrastících kostí. Saint-Saëns použil podobný motiv pro zkameněliny ve suitě \"Karneval zvířat\".", "section_level": 1}, {"title": "Instrumentace.", "content": "Skladba je napsána pro sólové housle a orchestr skládající se z jedné pikoly, dvou fléten, dvou hobojů, dvou klarinetů v B♭, dvou fagotů; čtyř lesních rohů v G a D, dvou trubek v D, tří pozounů, jedné tuby; sekce bicích, která zahrnuje tympány, xylofon, velký buben, činely a triangl; jedné harfy a smyčců.  Krátce po premiéře skladbu upravil pro klavír Ferenc Liszt (S.555), Saint-Saënsův dobrý přítel. Nejznámější klavírní přepis (pro čtyřruční klavír) vytvořil Ernest Guiraud. Skladba byla později znovu přepsána pro klavír Vladimirem Horowitzem. Edwin Lemare zhotovil přepis díla pro varhany.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "Při svém prvním uvedení se \"Danse macabre\" nesetkal s příznivým přijetím. Skladba způsobila všeobecné pohoršení: komentátor Roger Nichols zmiňuje odmítavé reakce na „zdeformovaný \"Dies irae\"“, „hrůzný skřípot sólových houslí“, použití xylofonu a „hypnotizujících opakování“, v čemž Nichols slyší předzvěst Ravelova \"Bolera\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Tanec kostlivců (v originále Danse macabre), Op. 40, je symfonická báseň pro orchestr, zkomponovaná roku 1874 francouzským skladatelem Camille Saint-Saënsem. Je napsaná v tónině g moll. Původně vznikla jako píseň pro sólový hlas a klavír, kterou Saint-Saëns napsal v roce 1872 na text básníka Henriho Cazalise, založený na staré francouzské pověsti. Teprve dva roky po této verzi Saint-Saëns skladbu přepsal pro orchestr, lidský hlas nahradily sólové housle.", "tgt_summary": "《骷髅之舞》(),作品40,又名《死之舞》,是法国作曲家圣桑的管弦乐作品。此曲本源自1872年的一首艺术歌曲,1874年将原曲改成为管弦乐作品,并于1875年1月24日于巴黎由指挥爱德华·科隆作首演。可惜当时并未受到观众的欣赏,尤其是对于他运用了木琴那种刺耳的效果,认为是低俗的趣味。不过,现今《骷髅之舞》已经成为了其中一首受一般人所认识的正统音乐曲目之一。", "id": 2418878}
{"src_title": "Harmonická analýza", "tgt_title": "調和分析", "src_document": [{"title": "Aplikovaná harmonická analýza.", "content": "Mnoho aplikací harmonické analýzy ve vědě a technice vychází z myšlenky nebo hypotézy, že určitý jev nebo signál je tvořen součtem dílčích oscilačních složek. Obvyklými a jednoduchými příklady jsou slapové jevy v oceánech a kmitající struny. Pak je často používaným přístupem zkusit systém popsat diferenciální rovnicí nebo soustavou rovnic, ze kterých lze předpovědět základní vlastnosti, jako jsou amplitudy, frekvence a fáze jednotlivých oscilačních složek. Konkrétní rovnice mohou být různé, ale teorie usiluje o takový výběr rovnic, aby reprezentovaly obecně použitelné principy.  Při experimentálním přístupu je nezbytné získat data, která příslušný jev přesně kvantifikují. Například při studiu slapových jevů je třeba získat vzorky hodnot hloubky vody jako funkce času v dostatečně krátkých intervalech, aby byly vidět všechny oscilace, a za dostatečně dlouhý časový interval, aby pokryly několik period oscilací. Při studiu kmitajících strun je obvyklé, že experimentátor získává tvar zvukové vlny vzorkované nejméně dvojnásobnou frekvencí, než je nejvyšší očekávaná frekvence a s trváním mnohanásobku periody nejnižší očekávané frekvence.  Horní z dvojice obrázků vpravo ukazuje průběh zvukové vlny vytvořené záznamem zvuku prázdné struny A basové kytary. Je patrné, že základní frekvence je 55 Hz; průběh je (přibližně) periodický, ale mnohem složitější než jednoduchá sinusová (harmonická) vlna, což ukazuje na přítomnost zvuků dalších frekvencí. Různé vlnové složky přispívající k výslednému zvuku lze odhalit aplikací techniky matematické analýzy známé jako Fourierova transformace, jejíž výsledek je zobrazen na spodním obrázku. Na obrázku je patrný první výrazný vrchol na frekvenci 55 Hz, existují však další maxima na 110 Hz, 165 Hz a dalších frekvencích odpovídajících celočíselným násobkům 55 Hz. V tomto případě je frekvence 55 Hz základní frekvence vibrací struny a její celočíselné násobky jsou vyšší harmonické složky.", "section_level": 1}, {"title": "Abstraktní harmonická analýza.", "content": "K nejmodernějším odvětvím harmonické analýzy s kořeny v polovině dvacátého století je analýza na topologických grupách. Hlavními motivacemi jsou různé Fourierovy transformace, které lze zobecnit na transformaci funkcí definovaných na Hausdorffových lokálně kompaktních topologických grupách.  Teorie abelových lokálně kompaktních grup se nazývá Pontryaginova dualita.  Harmonická analýza studuje vlastnosti této duality a Fourierových transformací, a snaží se tyto vlastnosti aplikovat na další případy, například na neabelovské Lieovy grupy.  Pro obecné neabelovské lokálně kompaktní grupy má harmonická analýza těsnou souvislost s teorií reprezentací unitárních grup. Pro kompaktní grupy vysvětluje Peter–Weylova věta, jak lze dostat harmonické složky výběrem jedné irreducibilní reprezentace z každé třídy ekvivalence reprezentací. Tato volba harmonických složek využívá některé užitečné vlastnosti klasické Fourierovy transformace přenesením nesoucí konvoluce na bodové součiny a demonstruje jistý způsob chápání podkladových grupových struktur. Viz také Nekomutativní harmonická analýza.  Pro grupy, které nejsou ani abelovy ani kompaktní, neexistuje v současnosti žádná obecná uspokojivá teorie („uspokojivou“ je myšleno aspoň tak silná jako Plancherelova věta). Bylo však analyzováno mnoho speciálních případů, například speciální lineární grupa SL. V tomto případě hrají klíčovou roli grupy reprezentací nekonečné dimenze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Harmonická analýza je odvětví matematiky zabývající se reprezentacemi funkcí nebo signálů jako superpozicí základních vlnění a studiem zobecnění pojmů Fourierova řada a Fourierovy transformace (tj. rozšířený tvar Fourierovy analýzy). V posledních dvou stoletích se harmonická analýza stala rozsáhlým oborem s aplikacemi v mnoha různých oblastech jako teorie čísel, teorie reprezentací, zpracování signálu, kvantová mechanika, teorie přílivu a neurověda.", "tgt_summary": "调和分析(Harmonic analysis)也称为谐波分析,是数学中的一个分支,是由基本波的叠加来表示其他函数或是信号,并且研究及扩展傅里叶级数及傅里叶变换(也是傅里叶分析的扩展)。自十九世纪以来,调和分析已用在许多的领域中,像是信号处理、量子力学、潮汐理论及神经科学。", "id": 2182784}
{"src_title": "Den skautů", "tgt_title": "童軍節", "src_document": [{"title": "Dny Zakladatelů.", "content": "Po celém světě se Den zakladatelů slaví téměř ve všech skautských organizacích 22. února, na narozeniny Roberta Baden-Powella, 1. barona Baden-Powella (1857–1941), zakladatele skautingu, a shodou okolností i jeho ženy Olave Baden-Powellové (1889–1977), spoluzakladatelky Světového sdružení skautek.  Jednotlivé organizace také v jiných termínech oslavují svoje vlastní založení, i když tyto oslavy jsou obecně omezeny na takzvaná \"velká\" výročí, jako desetiletí. Skautky z USA slaví Den zakladatelů 31. října, na narozeniny Juliette Lowové, spoluzakladatelky dívčího skautu v USA společně s Robertem Baden-Powellem.", "section_level": 1}, {"title": "Světový den zamyšlení.", "content": "Den zamyšlení se slaví 22. února. Světová asociace skautek (WAGGGS) si vybrala datum narozenin zakladatelů skautingu Roberta Baden-Powella a Olave Baden-Powellové. Tento den slaví sdružení skautek i skautů. Obvykle se ho účastní i sdružení SAGNOs, jež jsou současně součástí WAGGGS i Světové organizace skautského hnutí (WOSM). Slaví ho také některá chlapecky orientovaná skautská sdružení, která patří do WOSM (např. v Řecku, kde se svátek jmenuje \"Imera Skepseos\").", "section_level": 1}, {"title": "Den svatého Jiří.", "content": "Svatý Jiří je patronem skautingu. Nejbližší neděle od 23. dubna je v některých zemích uznávána jako svátek, například ve Spojeném království a ve Španělsku.  V Británii mnoho skautských okresů oslavuje tento den přehlídkou skupin a sekcí, v kostele nebo na jiném vhodném místě. Skautské oddíly pak většinou venku (kde se služba koná), znovu potvrzují své skautské sliby.  Nicméně se stává obtížnější získat podporu účasti mladých členů, takže mnoho okresů vzdalo pořádání průvodu a mši a více se orientují na rodinné dny. Zaměření dne je stále na potvrzení Slibu všech členů.", "section_level": 1}, {"title": "Windsor a Královnini Skauti.", "content": "Každý Den svatého Jiří je také poznamenán službou v Kapli sv. Jiří na hradě Windsor, který je otevřený všem, kdo v předchozím roce obdrželi Královnin skautský řád, nejvyšší skautské vyznamenání ve Spojeném království a v celém britském Společenství národů.", "section_level": 2}, {"title": "Skautská neděle, Skautský Jumuah, a Skautský Sabbath (Boy Scouts of America).", "content": "Boy Scouts of America mají určenou neděli předcházející 8. únoru nebo 8. únor, pokud to je neděle, jako Skautskou neděli, následující pátek jako Skautský Jumuah, a následující sobota je označena jako Skautský Sabbath. evangelické Církve Metodistické a Presbyteriánské Církve (USA) slaví Skautskou neděli druhou neděli v únoru, aby nedošlo k rozporu s jejich Proměnění v neděli.  Tento den, je možno označit za den vzniku skautingu ve Spojených státech. Uznání se liší dle jednotky a národního prostředí. Skauti jdou na svoje místa uctívání v kroji a pomáhají se službami.  Ve Spojených státech byl skauting používán církvemi, chrámy, synagogami a mnoha jinými náboženskými organizacemi jako součást jejich společenství mladých. Přibližně 50 procent všech skautských jednotek jsou provázané s nějakou náboženskou skupinou. Tyto rituály nabízejí příležitost pro shromáždění na počest Skautů, stejně jako se dozvědět více sami o hodnotě skautingu jako program pro mládež.", "section_level": 1}, {"title": "Skautský týden (Skautky ve Spojených státech).", "content": "Skautky v USA slaví Skautský Týden v týdnu, který zahrnuje 12. března. První Skautský oddíl byl založen Juliette Gordon Low v Savannah, v Georgii v roce 1912.", "section_level": 1}, {"title": "Týden Skautů a Skautek (Kanada).", "content": "V Kanadě Skautky i Skauti oslavují Týden Skautů a Skautek, je týden (neděle-neděle), v němž je 22. únor (mimo první neděli). V tento den obě skupiny často pořádají společné akce.", "section_level": 1}, {"title": "Africký Skautský Den.", "content": "Africký Skautský Den je den oslav pro skauty v Africe a koná se každoročně 13. března. Na 62. řádném zasedání Rady Ministrů tehdy OAJ, (v současné době Africká Unie) v Addis Abebě v roce 1995 byla schválena usnesením, že skauting v Africe musí být uznán a jako takový je dne 13. Března oslavován jako Africký Skautský Den.", "section_level": 1}, {"title": "Světový šátkový den.", "content": "Světový šátkový den je snaha povzbudit aktivní a bývalé Skauty po celém světě nosit své šátky na veřejnosti každoročně na 1. srpna jako symbol Skautského slibu a ducha skautingu. Byl propagován na Facebooku a Skautskými organizacemi od roku 2007. Datum události připomíná první skautský tábor na Ostrově Brownsea v roce 1907.", "section_level": 1}, {"title": "Týden Skautské Služby a Veřejných vztahů (Srí Lanka).", "content": "Týden Skautské Služby a Veřejných vztahů se koná každoročně v červnu–červenci. Hlavním účelem je ukázat důstojnost a hodnotu práce. Akce začíná za účasti skautů ze všech 37 okresů současně čítající přibližně 40 000 skautů ve věku mezi 7 a 18 lety. Patrola skládající se ze čtyř nebo více skautů v krojích nosí oficiální kasičku danou Srí Lanskou Skautskou Asociací pro veřejné příspěvky. Skauti sbírají peníze pro své oddíly prostřednictvím Týdne Skautské Služby a Veřejných vztahů každý rok. Jdou do domů, dílen nebo kanceláří a pomáhají jejich majitelům s drobnou prací, kterou mohou dělat. Lidé jim poté dají malé množství peněz za jejich úsilí. Sdružení žádá veřejnost, aby jim přispívala velkoryse, protože to je hlavní zdroj získávání finančních prostředků na ostatní projekty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Den skautů nebo Den skautek je obecný pojem pro výjimečné dny, uznávané členy skautského hnutí v průběhu celého roku. Některé z těchto dnů mají náboženský význam, zatímco jiné mohou být jednoduchou oslavou skautingu. Typicky to je den, kdy všichni skauti znovu potvrzují svůj skautský slib.", "tgt_summary": "童军节(英语:Scouts' Day)或女童军节(英语:Guides' Day)是每年针对童军运动成员的特殊节日之总称。部分节日具有宗教意涵,其他节日则仅仅作为庆祝童军活动的日子。通常在童军节当天,所有的童军活动成员都会重温童军诺言。", "id": 1903930}
{"src_title": "Samsung Galaxy", "tgt_title": "三星Galaxy", "src_document": [{"title": "Zařízení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mobilní telefony a phablety.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Samsung Galaxy C.", "content": "Samsung představil řadu Galaxy C v Číně se spuštěním modelů C5 a C7. Oba tyto smartphony mají kovový design a běží na operačním systému Android 6.0 Marshmallow. Oba smartphony jsou k dispozici ve variantách 32 GB a 64 GB.  V polovině roku 2016 zahájila společnost Samsung prodej Galaxy C5 a C7 v Hongkongu a Macau. Také ve stejném období začala společnost C9 Pro v dalších zemích jihovýchodní Asie.  Zařízení Samsung Galaxy C zahrnují:", "section_level": 3}, {"title": "Samsung Galaxy J.", "content": "Série Samsung Galaxy J (J znamená \"Joy\") je řada přístrojů střední třídy začínajících na \"J\" od roku 2013.  Zařízení Samsung Galaxy J zahrnují:", "section_level": 3}, {"title": "Samsung Galaxy E.", "content": "Série Samsung Galaxy E (Elegant, česky Elegantní) je řada středních mobilních zařízení, která byla spuštěna v roce 2015. Tato série byla nahrazena sériemi Galaxy C a A.  Zařízení v řadě Samsung Galaxy E zahrnují:", "section_level": 3}, {"title": "Samsung Galaxy Core/Grand.", "content": "Série Galaxy Core/Grand jsou řady středních přístrojů vydaných od roku 2013 do roku 2015.  Tyto série byla později nahrazeny řadou Samsung Galaxy J.", "section_level": 3}, {"title": "Samsung Galaxy Y.", "content": "Prvním zařízením v řadě Samsung Galaxy Y bylo Samsung Galaxy Y, které bylo vydáno v roce 2011. V roce 2013 byl vydán jeho nástupce Samsung Galaxy Young. Nástupce Samsungu Galaxy Young je Samsung Galaxy Young 2, který byl vydán v roce 2014.", "section_level": 3}, {"title": "Samsung Z.", "content": "Řada Samsung Z je řada zařízení s operačním systémem střední velikosti Tizen od roku 2015.", "section_level": 2}, {"title": "Tablety.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Samsung Galaxy Book.", "content": "Série Samsung Galaxy Book je řada počítačů se systémem 2 v 1 se systémem Windows 10. Samsung Galaxy Book 10.6 bylo vydáno v roce 2017 jako nástupce Samsung Galaxy Tab Pro S z roku 2016.", "section_level": 3}, {"title": "Chytré hodinky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Samsung Galaxy Gear.", "content": "Samsung oznámil hodinky Samsung Galaxy Gear se systémem Android 4.3 dne 4. září 2013. Galaxy Gear byly jediné chytré hodinky společnosti Samsung s přídomkem \"Galaxy\". Pozdější chytré hodinky a chytré náramky značky Samsung používají přídomek Samsung Gear.  V aktualizaci softwaru společnost Samsung nahradila operační systém Galaxy Gear z platformy Android na Tizen.", "section_level": 3}], "src_summary": "Samsung Galaxy je řada mobilních počítačových zařízení navržených, vyráběných a prodávaných společností Samsung Electronics. Produktová řada zahrnuje řadu smartphonů Galaxy S, řadu tabletů Galaxy Tab, Galaxy Note (phablety s přidanou funkcí stylusu) a první verzi inteligentního nositelného zařízení Galaxy Gear. V novějších verzích nositelných zařízení Samsung upustil od přídomku Galaxy.", "tgt_summary": "三星Galaxy(Samsung Galaxy,风格化:SAMSUNG Galaxy,曾经有段时间风格化为Samsung GALAXY),其中国官网译名为三星盖乐世)是由韩国三星集团其下的三星电子设计,制造和销售的一系列移动设备品牌。产品线中较为知名的包括高端智能电话的Galaxy S和Galaxy Note,而及平板的三星Galaxy Tab S系列/A系列。智能手表的三星Galaxy Watch。从2009年到2013年9月,型号均为“ GT-xxxxx”格式,2013年9月至今,三星Galaxy系列设备的型号代码均为“ SM-xxxxx”格式(不包括Galaxy J (SC-02F或SGH-N075T))。", "id": 694541}
{"src_title": "Johann André Forfang", "tgt_title": "约翰·安德烈·福尔芳", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sezóna 2014-2015.", "content": "Dne 5. prosince 2014 poprvé startoval na Světovém poháru ve skocích na lyžích. Nicméně byl diskvalifikován kvůli příliš velkému dresu. O týden později v norské Reně na Kontinentálním poháru jednou zvítězil a dvakrát se umístil na druhém místě. Zásluhou těchto výkonu se dostal znovu světového poháru ve skocích na lyžích. V Engelbergu se umístil na 12. místě. Od té doby již pravidelně bodoval v každém závodě. Na začátku února 2015 na Mistrovství světa ve skocích na lyžích juniorů zvítězil jak v individuální tak v týmové soutěži.  První stupně vítězů ve Světovém poháru ve skocích na lyžích získal na mamutím můstku ve Vikersundbakkenu. Na Mistrovství světa v klasickém lyžování 2015 byl jednou diskvalifikován a jednou skončil na 18. místě. V sezóně 2014/15 se v celkovém hodnocení umístil na 23. místě.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2015-2016.", "content": "Již od začátku sezóny 2015/2016 se držel ve špičce Světového poháru. V individuálních závodech se třikrát dostal na třetí, třikrát na druhé a jednou na první pozici. Týmu pomohl čtyřikrát. Tým Norska obsadil dvakrát první a dvakrát druhé místo. V konečném hodnocení skončil na třetí pozici. Na Turné čtyř můstků se vždy umístil do první desítky, z toho byl dvakrát čtvrtý. Na Mistrovství světa v letech na lyžích 2016 těsně nedosáhl na stupně vítězů.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2016-2017.", "content": "Na začatku této sezóny se mu nedařilo. Několikrát po sobě nezískal žádné body a byl převeden do kontinentálního poháru. V Titisee-Neustadtu se dvakrát dostal na stupně vítězů a mohl se vrátit do světového poháru. V podniku Wisla se umístil na 6. místě. V dalších podnicích se neumístiloval na dobrých pozicích, až do Mistrovství světa v klasickém lyžování 2017, kde získal střibrnou medaili v týmové soutěži.", "section_level": 2}], "src_summary": "Johann André Forfang (* 4. června 1995 Tromsø) je norský skokan na lyžích a dvojnásobný olympijský vítěz ze zimních olympijských her 2018. Stejně jako jeho starší bratr Daniel Forfang je členem skokanského klubu Tromsø SK. Na Světovém poháru ve skocích na lyžích poprvé startoval v roce 2014. Získal týmovou zlatou medaili na Mistrovství světa v letech na lyžích v roce 2016 v Tauplitz/Bad Mitterndorfu. Jeho nejlepším individuálním výsledkem na světového poháru je vítězství v Titisee-Neustadt v roce 2016. Na Zimních olympijských hrách v roce 2018 získal týmovou zlatou medaili ve skocích na lyžích v týmovém závodě mužů a individuální stříbrnou medaili ve skocích na lyžích na středním můstku.", "tgt_summary": "约翰·安德烈·福尔芳(,1995年-7月4日)来自特罗姆斯郡特罗姆瑟,是一名挪威男子跳台滑雪运动员。约翰的哥哥达尼埃尔·福尔芳同样也是一名跳台滑雪选手。约翰也正是受哥哥的影响开始练习跳台滑雪,12岁时,他首次参加跳台滑雪比赛,16岁时,他离开了家,前往特隆赫姆,希望能和哥哥一样加入国家队。2014年,他在瑞士恩格尔贝格完成了个人的世界杯分站赛首秀。", "id": 138713}
{"src_title": "Televize v Německu", "tgt_title": "德國電視", "src_document": [{"title": "Televizní kanály.", "content": "Osm nejsledovanějších německých televizních stanic:", "section_level": 1}, {"title": "Veřejnoprávní vysílatelé.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "ARD.", "content": "ARD byla první německy vysílaná stanice. Jako veřejnoprávní vysílatel provozuje jednu celostátní stanici, Das Erste (\"Erstes Deutsches Fernsehen\"). Dále provozuje 9 regionálních veřejnoprávních vysílatelů, působících v jednotlivých spolkových zemích. Sídlo se nachází v Stanice provozované ARD: Regionální:  Program stanic je zábavný i zpravodajský s velkou mírou vlastní tvorby. Vysílatelé často provozují několik televizních i rozhlasových stanic. Některé stanice a pořady jsou vysílány ve spolupráci se ZDF, ORF (veřejnoprávní vysílatel v Rakousku) nebo SRG (německy vysílající veřejnoprávní vysílatel ve Švýcarsku)  Kromě Das Erste provozuje ARD napříč regiony různé tématické televizní stanice: Phoenix (dokumenty, zpravodajství, publicistika, diskuze), KIKA (dětské pořady), Arte (francouzsko-německý kanál), 3sat (zprávy, kultura ad.), ARD-alpha (věda, náboženství, literatura, hudba) a Tageschau24, regionální zpravodajský kanál. Všechny kanály jsou vysílány ve spolupráci se ZDF.", "section_level": 3}, {"title": "ZDF.", "content": "Druhá německy vysílaná stanice (\"Zweites Deutsches Fernsehen\"), ZDF je německá veřejnoprávní skupina, která je na rozdíl od ARD více zábavná a těší se celostátně nejvyšší sledovanosti. Provozuje tři celostátní televizní kanály. Sídlo se nachází v Mohuči.", "section_level": 3}, {"title": "Komerční vysílatelé.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "RTL Group.", "content": "Komerční vysílatel, jeho stanice patří k nejsledovanějším k zemi, což platí především o vlajkovou loď stanici RTL. Sídlo se nachází v Kolíně nad Rýnem.", "section_level": 3}, {"title": "ProSiebenSat.1 Media.", "content": "Komerční vysílatel, patří k nejsledovanějším v Německu. Sídlo se nachází v Mnichově.", "section_level": 3}, {"title": "Další volně dostupné kanály.", "content": "V Německu existují také další volně dostupné kanály: VIVA, Comedy Central, Nickelodeon, DMAX, Eurosport 1, TLC, Welt, SPORT1, Tele 5, Disney Channel a Anixe. Existuje také řada placených kanálů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Televize v Německu představuje kulturní, sociální, politickou a ekonomickou součást německých médií. Jde o volně vysílané televizní stanice, které se dělí na veřejnoprávní a komerční. Na rozdíl od východní Evropy mají v Německu větší úspěch veřejnoprávní televize (tedy provozované státem). Německo má největší televizní trh v Evropě – televizní přijímač má v Německu většina domácností. První německá televize začala vysílat 22. března 1935 z Berlína, 90 minut 3x týdně.", "tgt_summary": "德国最早的电视节目播出是在1935年3月22日于柏林进行的,当时每个礼拜播出3次,每次90分钟的电视节目。在2000年时,有约3650万户德国家庭拥有电视机,这使德国成为欧洲最大的电视市场。现在95%的德国家庭拥有至少1台电视机。德国各主要电视台都可以免费收看。1948年,在英国占领区内开始恢复播出电视节目。之后各占领区开始相继恢复电视节目的播出。在苏联占领区内则开始按照苏联制式播出电视节目。1954年,德国的一些地方电视台组建了ARD。1963年,德国第二个全国性电视网ZDF开始播出节目。和ARD不同的是,ZDF是一家全国性电视台。ARD和ZDF都是公共电视台。和其他先进国家相比,收费电视在德国占有的市场份额相对较低。2013年时,德国收视率最高的电视台是ARD,其次则是RTL电视台和ZDF。", "id": 85204}
{"src_title": "Black Panther (soundtrack)", "tgt_title": "黑豹 (原聲帶)", "src_document": [{"title": "Black Panther: The Album.", "content": "Kurátory alba \"Black Panther: The Album\" byli rapper Kendrick Lamar a výkonný producent Anthony Tiffith, majitel labelu Top Dawg Entertainment. Kendricka Lamara si pro soundtrack vybral režisér filmu Ryan Coogler, jelikož spatřoval podobnost témat řešených ve filmu s tématy v tvorbě Kendricka Lamara. Původně měl Lamar nahrát jen několik singlů, ale po zhlédnutí v té době natočených scén se rozhodl vytvořit kompletní album. Producentem alba se stal Sounwave, dvorní producent labelu Top Dawg Entertainment.  První singl byl vydán v lednu 2018. Byla jím píseň \"All the Stars\" (Kendrick Lamar se zpěvačkou SZA). Původně se singl umístil kolem 30. příčky v žebříčku Billboard Hot 100, ale po uvedení filmu do kin se vyhoupl do top 10 žebříčku. Singl je použit v závěrečných titulcích filmu. Druhým singlem byla píseň \"King's Dead\", kterou nahráli Jay Rock, Kendrick Lamar a Future. V únoru byl vydán třetí singl, píseň \"Pray for Me\", kterou Kendrick Lamar nahrál se zpěvákem The Weekndem. Píseň se objevuje ve filmu ve scéně v kasinu.  Album \"Black Panther: The Album\" bylo vydáno 9. února 2018. Debutovalo na 1. příčce žebříčku Billboard 200 a žánrových žebříčcích. V první týden prodeje se v prodalo 154 000 ks (po započítání streamů). Uspělo i mezinárodně.", "section_level": 1}, {"title": "Black Panther (Original Score).", "content": "Vedle soundtracku s původními písněmi bylo vydáno také album filmové hudby, která se objevuje ve filmu. Tuto hudbu složil skladatel Ludwig Göransson, album Black Panther (Original Score) bylo vydáno společností Hollywood Records týden po albu \"Black Panther: The Album\". Album o celkové délce 1 hod 35 min obsahuje 28 skladeb.", "section_level": 1}], "src_summary": "Black Panther: The Album – Music from and Inspired By (nebo také Black Panther: The Album) je soundtrack k superhrdinskému filmu \"Black Panther\". Kurátorem soundtracku byl rapper Kendrick Lamar. Nahrávání probíhalo u labelu Top Dawg Entertainment; o vydání se postarala společnost Interscope Records. Soundtrack byl vydán v únoru 2018. Vedle tohoto soundtracku s původními písněmi bylo vydáno také album filmové hudby, která se objevuje ve filmu. Tuto hudbu složil skladatel Ludwig Göransson, album Black Panther (Original Score) bylo vydáno společností Hollywood Records týden po albu \"Black Panther: The Album\".", "tgt_summary": "《黑豹:专辑》(英语:Black Panther: The Album)是肯德里克·拉马尔为漫威工作室电影《黑豹》创作的电影原声带,在2018年2月9日由新视镜唱片发行。《黑豹 (原创音乐)》(英语:Black Panther (Original Score))是路德维希·约兰森创作的电影配乐,在2018年2月16日由好莱坞唱片发行。", "id": 586430}
{"src_title": "Star Ocean", "tgt_title": "星海遊俠系列", "src_document": [{"title": "Námět a zdroje inspirace.", "content": "Mezi zaměstnanci společnosti tri-Ace bylo mnoho fanoušků science fiction a kosmických letů, a tak se zrodila série Star Ocean, jež v sobě zahrnula oba tyto elementy. Zdrojem inspirace byla pro vývojáře též série Star Trek. Série se tedy odehrává v daleké budoucnosti, kdy jsou vesmírné lety do cizích slunečních soustav samozřejmostí. Zatímco první díl Star Ocean obsahoval kromě sci-fi více prvků fantasy, aby zaujal širší skupinu hráčů videoher, další díly se soustřeďovaly mnohem více na sci-fi stránku. Producent Jošinori Jamagiši ze společnosti tri-Ace prozradil, že představoval konečnou vizi světa Star Oceanu. Tento díl byl proto v chronologii děje výrazně v budoucnosti oproti předešlým dílům, aby na úkor herních postav vyniklo prostředí jako takové.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam her série.", "content": "Kromě výše uvedené hlavní série patří do Star Ocean dvě odvozené hry:", "section_level": 1}, {"title": "Anime a manga.", "content": "Druhý díl série se dočkal komiksového zpracování ve formě mangy, kterou připravila Majumi Azumová v letech 1999-2001. Toto dílo však skončilo uprostřed děje a nebylo nikdy dokončeno. Stalo se však předlohou pro anime seriál Star Ocean EX od Studia Deen, jenž vypráví příběh v 26 dílech o délce přibližně 20 minut. Premiéra se vysílala v Japonsku od 3. dubna 2001 do 25. září 2001 na televizním kanále TV Tokyo. Stejně jako v případě mangy, i zde příběh končí uprostřed děje, přibližně na konci prvního disku uvedené hry. Příběh se dočkal dokončení pouze ve formě audio dramatu na CD.", "section_level": 1}, {"title": "Herní prostředí.", "content": "Hry série Star Ocean obsahují bojový systém, jenž se odehrává v reálném čase, a v první díle se jednalo o první takovou hru svého druhu na herních konzolích. Bitva se uskutečňuje v oddělené bojové aréně v prostředí připomínající prostředí na herní mapě, kde se všechny zúčastněné postavy volně pohybují ve všech směrech, mohou se svými pohyby vyhnout nepřátelským útokům, pronásledovat prchající kořist, dále mohou sesílat kouzla na nepřátele i na spojence a čelit jejich náporu. Jednotlivé postavy se s růstem úrovně učí nové schopnosti. Bojovníci měli speciální fyzické útoky, zvané smrtící údery, zatímco kouzelníci se učili kouzla. Tyto dovednosti se postava naučí při dosažení pevně stanovených úrovní nebo skrze nalezení speciálních předmětů či splnění nepovinných úkolů. Postavy mají k dispozici hladinu života (HP) a hladinu mentální síly (MP). K vyvolání zvláštních dovedností se spotřebovává MP, ale v některých případech i HP. Ve hře jsou schopné využívat kouzla a smrtící údery všechny herní postavy.  Jednotlivé hry série umožňují hráči lehce pozměnit ukončení příběhu skrze jeho vlastní činy či výběrem odpovědí v některých dialozích hlavní postavy s ostatními herními postavami. Tento systém vztahů mezi postavami se nazývají interně \"\"private actions\"\" (neboli \"privátní akce\"). V prvním díle série tento systém dokonce umožnil větvení příběhu a několik různých typů konce hry. Tento systém byl dále rozšířen ve druhém díle, kde nabídnul až 86 různých konců hry, kde docházelo k bodování oblíbenosti jednotlivých postav vůči jiným postavám. Hráč tak měl možnost skrze privátní akce tvořit milenecké páry i skutečná přátelství dle své libovůle, do jisté míry tím umožňoval přímo ve hře uplatnit fanfikci. Ve hře tento systém neovlivňoval jen toto, ale i chování jednotlivých postav v soubojích s nepřáteli.  Hry nabízejí i různorodé způsoby získávání předmětů a výbavy pro jednotlivé postavy. Členové hráčovy družiny mají možnost vytvářet nové předměty či vylepšovat stávající na základě zvláštních schopností vynálezců. Patří mezi ně umění kovářství, alchymie, vaření, kreslení a mnohá další, jež se liší díl od dílu. Nejmocnější předměty je obvykle možné získat jedině přes vytváření předmětů a mnohé z nich mohou sloužit k prodeji za velké množství peněz (folů) nebo k výuce dovedností, které za normálních okolností nemůže daná postava používat. Mezi základní prostředky patří byliny, jež obnovují hladinu HP, MP, uzdravují nejrůznější otravy, paralýzy a jiné nepříjemnosti, nebo umožňují oživit omráčené postavy. Pomocí vytváření předmětů lze vařením z jedotlivých ingrediencí získat jídla, tedy vylepšené předměty, kde jsou některé vlastnosti ingrediencí kombinovány, vylepšovány. Hra ve všech dílech umožňuje mít u sebe nanejvýš 20 předmětů stejného druhu, proto je někdy tvorba předmětů důležitá.  Do her byl zamýšlen systém změny vzhledu postavy podle předmětů, jež právě používá, avšak takový koncept byl zavržen pro přílišnou náročnost na design jednotlivých modelů postav. Tento systém se dočkal své aplikace až v HD verzi hry.  Některé postavy, zpravidla nepřátelé, ve druhém a třetím díle série měly pozměněná jména z náboženských důvodů. Ve třetím díle jde například o záměnu jména Lucifer Lansfeld (v japonské verzi) za jméno Luther Lansfeld (v anglické verzi).", "section_level": 1}, {"title": "Space Date (S.D.).", "content": "Jedním z prvků série Star Ocean je vlastní kalendářní systém. Jmenuje se S.D. ( Space Date - vesmírné datum) a je využíván jako standardní letopočet v Pangalaktické federaci. V roce 2087 nahradil gregoriánský kalendář, kdy začalo léto 1 S.D. Tato změna reagovala na skutečnost, že lidstvo poprvé zvládlo úspěšně cestování vesmírem nadsvětelnou rychlostí. Prvním člověkem, který tento experiment vykonal, byl armádní pilot Stephen D. Kenny, jenž poté vedl úřad USTA, zodpovědný za vesmírné objevy. Člověkem, jenž se zasloužil o implementaci nadsvětelné technologie, byl profesor Trillas Bachtein. Starý svět, jak ho lidé znali, byl zničen následkem třetí světové války, jež se v dějové linii hry odehrála v roce 2064, tedy 23 let před S.D. Toto vesmírné datum se tak stalo symbolem nové éry lidstva, které své další přežití spojilo s vesmírem, jemuž se zanedlouho začalo říkat Oceán hvězd.", "section_level": 2}, {"title": "Pangalaktická federace.", "content": "Jedná se o federaci bezpočtu světů, jejíž metropolí je Země. Původně vznikla pod názvem \"Zemská aliance (Terran Alliance)\" v roce 12 S.D. následkem epochální bitvy o Zemi proti Nox Obscurus, která byla zobrazena ve hře. Tento útvar původně sjednocoval všechny národy na Zemi a vesmírné kolonie spolu s právě konstruovanou obří Měsíční základnou. Jak se aliance časem rozrůstala o okolní sluneční soustavy, byla přejmenována na Pangalaktickou federaci, protože se k ní přidávaly i civilizace, jež neměly s lidmi nic společného. Pangalaktická federace sloužila jako záštita míru mezi lidskými národy i plemeny mimozemšťanů, ochraňujíc jejich kolektivní zájmy. Jejím prvním prezidentem se stal v roce 12 S.D. bývalý pilot Stephen D. Kenny, průkopník nadsvětelného cestování a hrdina bitvy s Nox Obscurus. Na orbitách rozličných světů se stavěly obří Federální stanice, jež byly domovem pro obří vojenské kontingenty federální flotily i pro ohromné množství civilistů pracujících v průmyslu a ve výzkumu. Pangalaktická federace se též zabývala možnostmi rozšíření vlivu a hranic, čímž se dostávala do střetu s dalšími mocnými říšemi v galaxii Mléčná dráha, například s Aldianskou říší či s Vendeeny. Dále na sebe brala povinnost ochránit světy s mladými civilizacemi před vlivem vyspělých kultur (viz UP3). V roce 772 S.D. sjednocovala Pangalaktická federace několik set druhů inteligentních živých forem. Ne vždy však byl život ve Federaci idylkou. Objevovaly se případy, kdy většina silou protlačovala bezohledně nejrůznější nařízení a jakékoliv protesty arogantně odmítala jako názor minority, proto rostl disent.", "section_level": 2}, {"title": "Měsíční základna (Moonbase).", "content": "Oficiální název je Federální stanice #5 (Federation Station #5). Jedná se o první velkou vesmírnou stanici, jež obíhá po orbitě Luny. Její konstrukce začala snad ještě před Třetí světovou válkou před rokem 2064 tehdejšími vládami, avšak stavební práce nabraly strmý spád hlavně po jejím skončení, kdy se základna stala domovem mnoha lidi z radiací zamořených oblastí Země, a také vesmírnou výzkumnou stanicí pod správou úřadu USTA. Po dokončení prací někdy po roce 12 S.D. se stala důležitou základnou a dopravním uzlem, protože je Země metropolí Pangalaktické federace. Kromě vědeckých a obytných center jsou na Měsíční základně k dispozici i velká zábavní a nákupní centra. Díky svým značným rozměrům je snadno viditelná i z velkých vzdáleností od soustavy Země-Luna, a konjunkce Země, Luny, Měsíční základny a Slunce, pozorována z ostrého úhlu tak, aby Slunce vycházející zpoza Země pozorovatele oslepovalo svou září, se stala též ikonou celé série Star Ocean.", "section_level": 2}, {"title": "UP3.", "content": "Jedná se o jeden z nejdůležitějších zákonů Pangalaktické federace. UP3 je lidová zkratka, jež znamená v angličtině Underdeveloped Planet Preservation Pact. Do češtiny by se při zachování zkratek dal přeložit jako \"Úmluva o prezervaci podvyvinutých planet\". Tento zákon upravuje vztahy mezi obyvateli jednotlivých světů a všichni občané Pangalaktické federace i nefederální subjekty přítomné ve Federaci jsou povinni se jím řídit. Byl přijat v zájmu zachování míru a prosperity a k odstranění všech hrozeb tento mír ohrožujících. Ve je v jedné ze scén na konci hry vidět znění prvního článku, dle kterého všechny inteligentní formy života mají nezcizitelné právo na nezávislý vývoj. Dle prvního odstavce jsou všechny inteligentní formy života chráněny před hrozbami kulturní, vojenské či jiné invaze. Dle druhého odstavce platí pro všechny civilizace schopné zrealizovat kontakt s jiným světem zákaz vnášet na dotyčný svět jakékoliv vědecké, znalostní, kulturní či náboženské vlivy, pokud výrazně převyšují vyspělost dotyčného světa. Dle třetího odstavce je pachatel porušení obou předešlých odstavců vnímán jako narušitel vesmírného řádu, proti kterému jsou všichni povinni jakkoliv zakročit. Dle čtvrtého odstavce platí jediná výjimka, a to nouzové přistání na podvyvinutém světě. Vyspělá bytost je v takovém případě povinna vyčkat na záchranu a minimalizovat kontakt s místní civilizací, utajit svůj původ a používat pouze technologie či znalosti dostupné na daném světě.  Ve všech hrách série Star Ocean je UP3 hlavními postavami více či méně porušováno. Většina příběhů her se tedy odehrává právě na světech podvyvinutých, které jsou Pangalaktickou federací chráněny úmluvou UP3. Pouze ve Star Ocean: The Last Hope ne, neboť zde až do samého závěru tato úmluva neexistovala. Hlavní hrdina Edge Maverick se však na vlastní kůži přesvědčil, co všechno se může stát, pokud by lidé bez omezení pronikali na podvyvinuté světy. Dříve nebo později by dané světy i jejich obyvatelstvo přivedli k úplné zkáze a zničili by možná i sami sebe. První prezident Zemské aliance (Pangalaktické federace) Stephen D. Kenny nejprve navrhoval vytvořit alianci vyspělých světů spolu s podvyvinutými ve snaze tamní obyvatelstvo vzdělat a pomáhat jim, avšak Edge ho přiměl si to rozmyslet, když přednesl své mnohé argumenty, za zmínku stojí první kontakt s obyvateli Lemurisu, kteří jeho výpravu považovali za bohy, jež vyřeší všechny jejich problémy. Stephen D. Kenny tedy prosadil jako řešení kompromis, kterým byla UP3, jejíž znění představil v emotivním projevu při své inauguraci.  UP3 též nařizuje bytostem pocházejících z podvyvinutých světů při navázání kontaktu s vyspělými bytostmi a při využití například lékařské péče svůj domovský svět navždy opustit a začlenit se do společnosti Pangalaktické federace. K tomu došlo v prvním a pátém díle série Star Ocean. Dále upravuje podmínky, za kterých se podvyvinutý svět stává monitorovaným světem, kdy je dočasně povolen kontakt pouze s příslušníky tamních vládnoucích subjektů, a za kterých je svět považován za vyvinutý a kontakt s jeho obyvateli je prakticky neomezený. K totálnímu zhroucení UP3 došlo v průběhu na Elicooru II, když na tomto podvyvinutém světě došlo k bojům o osud celého vesmíru za ignorance tohoto zákona všemi bojujícími stranami.", "section_level": 2}, {"title": "Symbologie.", "content": "Jedná se o techniku čarování, jež je však brána v této sérii vědecky. Díky aplikaci symbolů na své tělo může postava, vybavená dostatečným talentem soustředění, vyvolat jevy, jež se dají nazvat magií. Symbologií je možné léčit sebe, spojence, zraňovat nepřátele, ochraňovat sebe, přátele, věci, nebo v extrémních případech ovlivňovat procesy v celém vesmíru. Symbologie totiž představuje zdrojový kód k uspořádání vesmíru, v němž se Star Ocean odehrává. Se symbologií se lidstvo poprvé setkalo v roce 10 S.D. na Aeosu, kde ji využívali eldarijci. Prakticky všechny vyspělé vesmírné národy využívají symbologii.  Na Elicooru II se symbologie nazývá runologií.", "section_level": 2}, {"title": "Vyšší svět a jeho obyvatelé.", "content": "Vyšší svět, který obyvatelé vesmíéru znají jako 4D svět neboli čtyřrozměrný svět, v němž žijí bytosti podobné lidem, které stvořili vesmír série Star Ocean. Vyšší (4D) bytosti nazývají vesmír Věčnou sférou a používají ho jako realistický herní simulátor. Mohou tedy nepřímo ovlivňovat život obyvatel světa Star Ocean svým hraním, avšak původní živé formy ve Věčné sféře mají natolik vysoce propracovanou umělou inteligenci, že jsou svými schopnostmi vnímat realitu nerozeznatelní od vyšších bytostí. Pro vyšší bytosti je tedy Věčná sféra paralelním světem. Například Blair Lansfeldová je programátorkou a vedoucí projektu Apris, zatímco ve Věčné sféře je Apris na Elicooru II uctíván jako bůh. Většina uživatelů se snaží ve Věčné sféře hrát život dle pravidel, někteří záměrně škodí například hackerskými útoky, mezi které patří tzv. \"Chybějící procedura,\" vysávající energii z Věčné sféry. Jiní se do Věčné sféry nabourávají za vyššími cíly a pro pobavení, avšak jejich akce nejsou nijak destruktivní, naopak mohou hráčům pomoci. Jsou známy i případy Vyšších bytostí, které se do Věčné sféry nastěhovaly natrvalo, například Elena na Elicooru II. Možnost navštívit vyšší svět mají i obyvatelé Věčné sféry, ale je k tomu nezbytné znát symboly změny a spojení a mít přístup k Bráně času na Styxu.", "section_level": 2}, {"title": "Welč Vínyardová.", "content": "Anglicky: Welch Vineyard; japonsky: ウェルチ・ビンヤード (Weruči Binjádo)  Ačkoliv nebyl její statut nikdy potvrzen, je považována za představitelku vyšších (4D) bytostí. Vyskytuje se totiž v každé hře Star Ocean (ačkoliv do prvních dvou dílů byla přidána dodatečně až v předělávkách), tedy by jinak musela žít více než 700 let, aby všechny děje stihla. Ve všech hrách Star Ocean představuje průvodkyni tvorby předmětů a její chování i oblékání je velmi excentrické. Její výstřední oblečení doplňuje ukazovátko s rukavicí na hrotu, kterým při gestikulaci máchá. Její znalosti technologií a funkcí předmětů za všech okolností dalece převyšují znalosti dostupné ve světech, kde se odehrává příběh. V prvních dvou dílech ráda flirtuje s několika herními postavami a ve druhém díle je možné mít ji za členku hráčské party. Ve čtvrtém díle působí jako zaměstnankyně USTA coby hologram a také se ráda plete do milostných vztahů, hlavně mezi Edgeho a Reimi, ráda si dělá legraci z mimozemšťanů, samozřejmě vždy v dobrém.", "section_level": 2}], "src_summary": "Star Ocean ( スターオーシャン - Sutá Óšan, neformálně Oceán hvězd) je série akčních RPG videoher od japonské videoherní společnosti tri-Ace, které vydává společnost Square-Enix, v minulosti společnost Enix. Tato série zahrnuje celkem pět videoher, jeden anime seriál a jednu mangu. Do této série se započítávají ještě další dvě odvozená díla.", "tgt_summary": "是由tri-Ace开发、史克威尔艾尼克斯发售的角色扮演游戏系列。", "id": 826190}
{"src_title": "Tencent", "tgt_title": "腾讯", "src_document": [{"title": "Produkty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sociální sítě.", "content": "Tencent vyvíjí aplikace a sociální média jako Tencent QQ, WeChat a microbloggingovou platformu Tencent Weibo. Vlastní podíly v Discord, Reddit, Snapchat, a TikTok.", "section_level": 2}, {"title": "Videohry.", "content": "Tencent investuje do videoherních studií a v současnosti vlastní více než čtvrtinu tohoto 135 mld. $ trhu.  V roce 2012 odkoupil 40% podíl v Epic Games, studiu, které vyvíjí Fortnite.  V roce 2013 odkoupil 5% podíl v Activision Blizzard, studiu, které vyvíjí například herní sérii Call of Duty, Diablo, World of Warcraft či Overwatch.  V roce 2015 se stal vlastníkem Riot Games, studia, které vyvíjí League of Legends.  V roce 2016 odkoupil 5% podíl v Paradox Interactive, studiu, které vyvíjí například Victoria II, Europa Universalis IV či Hearts of Iron IV.  V roce 2017 odkoupil 11,5% podíl v Bluehole, studiu, které vyvíjí PlayerUnknown's Battlegrounds.  V roce 2018 odkoupil 5% podíl v Ubisoft, studiu, které vyvíjí například herní série Assassin's Creed, Far Cry či Watch Dogs.  V herním studiu Supercell, které vyvíjí mobilní hry (Clash of Clans, apod.) vlastní podíl 84,3%.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Tencent Music Entertainment Group (TME) je jedna z vedoucích online streamovacích hudebních služeb v Číně, vlastnící čtyři z nejpopulárnějších aplikací: QQ Music, KuGou Music, Kuwo Music a WeSing. KuGou Music je největší čínská hudební aplikace, kterou používá více než 450 mil. uživatelů měsíčně.", "section_level": 2}, {"title": "Streamovací služby.", "content": "Tencent Video je streamovací služba, pod níž spadají Huya Live, DouYu, KuaiShou, bilibili a Weishi. V roce 2019 mělo Tencent Video 100,2 mil. platících uživatelů, čímž se stalo nejpopulárnější streamovací službou v Číně. Huya Live je největší čínskou videoherní streamovací službou, kterou používá více než 150 mil. uživatelů měsíčně.", "section_level": 2}, {"title": "Investice a expanze.", "content": "Roku 2019 Tencent investoval 150 mil. amerických dolarů do sociální platformy Reddit, v pořadí třetí nejpopulárnější v USA s tržní hodnotou 3 miliardy dolarů. Mezi uživateli Redditu to vyvolalo obavy z cenzury.  K prosinci 2019, získal Tencent Music Entertainment (TME) 10% podíl v Universal Music Group, jejíž celková hodnota na trhu činí 30 mld. amerických dolarů. Společnosti spolupracují na domluvě o odkoupení dalších 10%.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sběr dat uživatelů.", "content": "Roku 2016 Amnesty International hodnotila úroveň šifrování, ochrany soukromí a lidských práv u jedenácti největších světových technologických firem v pěti různých kategoriích a firmě Tencent ze sta možných bodů přidělila 0.  Firma je průkopníkem ve využívání umělé inteligence ke sledování a sbírání uživatelských dat. Jeho největší a nejznámější produkt komunikační aplikace WeChat je založen na registraci skrze telefonní čísla a umožňuje tak masové sledování i sledování konkrétních osob. Tencent je povinen nasbírané informace sdílet s čínskými úřady. Ke sledování osob slouží také kumulování dat ze systému elektronických plateb prostřednictvím aplikace WeChat Pay.", "section_level": 2}, {"title": "Cenzura v Číně.", "content": "Tencent – jakožto společnost registrovaná se sídlem v Číně – podléhá čínským zákonům a jeho služby na území Číny podléhají místním zákonům, tedy i lokální cenzuře. WeChat je ze strany čínské vlády nejsledovanější sociální platformou. Používá umělou inteligenci k identifikaci a vymazání obrázků, které uživatelé sítě užívají, aby se vyhnuli cenzuře psaných vzkazů. Zavírá účty, které nejsou v souladu s čínskými zákony a cenzurou. Z iniciativy The University of Hong Kong byl zřízen tzv. \"WeChatscope\", který uchovává zcenzurované (smazané) příspěvky ve veřejně dostupné databázi.  Podle kanadské výzkumné instituce Citizenlab blokuje WeChat konkrétní slovní spojení, která jsou ve vládním seznamu nevhodných výrazů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tencent Holdings Limited (; pinyin: Téngxùn Kònggǔ Yǒuxiàn Gōngsī) je čínská nadnárodní akciová holdingová společnost, jejíž dceřiné společnosti se specializují na vývoj internetových služeb, médií, softwaru a umělé inteligence. Tencent byl založen v roce 1998 se sídlem v Šen-čenu a stal se jedním ze tří čínských internetových „gigantů“ spolu se společnostmi Baidu a Alibaba Group.", "tgt_summary": "腾讯科技股份有限公司()是中国大陆规模最大的互联网公司,1998年11月由马化腾、张志东、陈一丹、许晨晔、曾李青5位创始人共同创立,总部位于深圳南山区腾讯滨海大厦。腾讯业务拓展至社交、娱乐、金融、资讯、工具和平台等不同领域。目前,腾讯拥有中国大陆使用人数最多的社交软件腾讯QQ和微信,以及最大的网络游戏社区腾讯游戏。在电子书领域,旗下有阅文集团,运营有QQ读书和微信读书。", "id": 462988}
{"src_title": "Švýcarská armáda", "tgt_title": "瑞士軍事", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie novodobé švýcarské armády sahá do roku 1815, přičemž ústava z roku 1848 sjednotila kantonální armády do federální armády a zároveň ustanovila všeobecnou brannou povinnost všech švýcarských občanů, kteří jsou povinni absolvovat základní vojenskou službu a následná vojenská cvičení záložníků.", "section_level": 1}, {"title": "Reforma armády.", "content": "Na základě rozhodnutí z roku 2010 prochází švýcarská armáda programem „dalšího rozvoje armády“ – \"Weiterentwicklung der Armee\" (WEA). V souladu s WEA dochází k postupnému snižování početního stavu armády na 100 tisíc mužů a reorganizaci řady jednotek a útvarů. Rozpuštěno bude 69 vojskových těles (17 aktivních a 52 záložních), přičemž celkový počet praporů a oddílů má být snížen ze 177 na 109. WEA posiluje roli teritoriálních útvarů, které byly reorganizovány a přejmenovány na teritoriální divize, jejichž úkolem je pomoc při živelních pohromách, jakož i zajištění bezpečnostních či podpůrných operací ve prospěch civilních orgánů. S účinností od 1. ledna 2018 bylo restrukturalizováno také velení švýcarské armády.  Armádní zpráva pro rok 2018 (\"Armeebotschaft 2018\") počítá s navýšením investic i připravenosti armády, vyřazováním či modernizací zastaralé výzbroje a akvizicí nové techniky. Pro vzdušné síly je plánováno pořízení primárních a sekundárních radarů systému řízení letového provozu a prostředků rádiové komunikace, modernizace 20 let starých vrtulníků AS532 Cougar a vyřazení 27 z 53 zbývajících stíhacích letounů F-5 Tiger. Pozemní síly by měly obdržet moderní modulární výstroj pro vojáky (především neprůstřelné vesty) a nové útočné a odstřelovací pušky. Vyřazeno bude naopak 106 stíhačů tanků na podvozku obrněných transportérů Piranha a 162 samohybných houfnic, přičemž ve výzbroji čtyř dělostřeleckých oddílů jich zůstane 96. V letech 2019 až 2024 budou – jakožto relikt studené války – odepsána také veškerá zbývající pevnostní děla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Švýcarská armáda ( \"Schweizer Armee\", \"Armée suisse\", \"Esercito svizzero\", \"Armada svizra\") představuje ozbrojené síly Švýcarska, které jsou charakteristické důrazem na obranu neutrality země a svým miličním systémem, v němž většinu vojáků tvoří branci a záložníci. V roce 2017 sloužilo ve švýcarské armádě 120 496 vojáků, z nichž bylo 9163 stálých zaměstnanců. Dalších 37 939 osob se nacházelo v záloze. Vojenská služba je ve Švýcarsku pro muže povinná, od roku 1990 však existuje alternativní možnost práce v sociálních službách. Vojáci v záloze mají doma tradičně – kromě uniformy – i své střelné zbraně.", "tgt_summary": "瑞士军(,,,)是瑞士的国家武装部队。性质介于民兵与正规军之间,隶属于瑞士的国家民兵体系,只有一小部分人员为职业军人,绝大多数都是征召入伍的义务兵。一般国家的国防部职责由担任,首长是瑞士联邦委员会的一位委员。瑞士作为传统中立国家,不参加外国战争,但是会参与国际维和任务,同时也是北约下属和平伙伴关系计划的成员国。", "id": 248548}
{"src_title": "Ediakarská fauna", "tgt_title": "埃迪卡拉生物群", "src_document": [{"title": "Objev.", "content": "Poprvé objevil nějakého zástupce ediakarské fauny, a sice druh \"Aspidella terranovica\", roku 1868 skotský geolog Alexander Murray na Newfoundlandu. Protože se však nález nacházel pod vrstvou nazvanou „Primordial Strata”, která dle tehdejších názorů obsahovala první známky života, názor kanadského paleontologa Elkanaha Billingse z roku 1872, že se jedná o živočichy, byl odmítnut a útvar tehdejší vědci považovali za bubliny po úniku plynu či konkreci. Jinde na světě podobné útvary nebyly pozorovány, a proto se o tento nález již nikdo nezajímal. Až roku 1933 objevil Georg Gürich objevil podobný otisk v Namibii, ale v souladu s všeobecným přesvědčením o vzniku mnohobuněčných organismů v kambriu jej datoval do tohoto období. Další nález učinil Reginald Sprigg, kterého v roce 1946 jihoaustralská vláda vyslala, aby prozkoumal ziskovost opuštěných dolů v oblasti Ediacara Hills ve Flindersově pohoří. Sprigg zde nalezl fosilie velmi starých organismů, které datoval do raného kambria až prekambria. Jeho práce ale nevzbudila velkou pozornost vědců a článek pro časopis \"Nature\" byl odmítnut. Sprigg představil své nálezy na Mezinárodním geologickému kongresu v Londýně v roce 1948, ale jeho přednášky se setkaly s nedůvěrou nebo nezájmem.  Prekambrium nebylo za období, v němž existoval život, považováno až do roku 1957. Tehdy byla v Charnwoodském lese objevena slavná \"Charnia\" a díky pečlivému geologickému mapování od British Geological Survey bylo jisté, že se nález nácházel v prekambrijské vrstvě. Na spojitost mezi tímto a staršími nálezy přišel australský geolog a paleontolog Martin Glaessner roku 1959. V souvislosti se zlepšeným datováním a rozpoutáním zájmu okolo prekambrijských tvorů pak bylo nalezeno mnoho dalších zástupců fauny.  Všechny exempláře objevené před rokem 1967 pocházely z hrubozrnného pískovce, kvůli čemuž nebyly zachovány jemné detaily, což ztěžovalo výzkum. Shiva Balák Misra však tehdy objevil v popelu v Newfoundlandu dobře zachovalé fosilie s viditelnými detaily, což umožnilo podrobnější studium fosilií.  Špatná komunikace mezi paleontology společně s odlišnými formacemi způsobila, že faunu nazývali různě. Roku 1960 bylo ke dvěma hlavním názvům: sinianská a vendianská, přidáno i francouzské slovo ediacarien po Ediacaran Hills v jižní Austrálii, kde fosilie nalezl Sprigg. Toto jméno pochází z domorodého jazyka, znamená \"přítomnost vody\" a přeneseno bylo na faunu. Název byl následně použit pro označení geologického období. Mezinárodní komise pro stratigrafii (ICS) uznala období v roce 2004. Šlo o první nově definované geologické období po více než sto letech.", "section_level": 1}, {"title": "Zachování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fosilizace.", "content": "Fosilizace ediakarské fauny je jedním z velkých divů vědy. Jako měkké organismy by normálně fosilie tvořit neměly a na rozdíl od jiných měkkých tvorů zachovaných například v Burgesských břidlicích neměly na jejich fosilizaci vliv neobvyklé místní podmínky, jednalo se o globální jev. Procesy, které při jejich fosilizaci probíhaly, musely být systémové a celosvětové. Během ediakary musely zřejmě panovat odlišné podmínky, které dovolily fosilizaci těchto tvorů. Pravděpodobně byli zachováni kvůli rychlému pokrytí popelem nebo pískem, které organismy pohřbily v bahně či mikrobiálních povlacích, kde ediakarská fauna žila. Jejich zachování snad napomohla vyšší koncentrace křemíku v oceánech, možná před širokým rozšířením organismů jako jsou mořské houby či rozsivky, které křemík pohlcují (a používají k výstavbě schránek). Fosilie s více zachovanými detaily jsou nacházeny ve vrstvách popelů, které mohou být snadno a přesně datovány do příslušného geologického období.", "section_level": 2}, {"title": "Mikrobiální povlaky.", "content": "Mikrobiální povlak je označení pro sedimenty stabilizované pomocí kolonií mikrobů, kteří pomocí vylučovaných lepkavých kapalin či jiných způsobů vážou částice sedimentů k sobě. Je-li uložena příliš hustá vrstva sedimentu, která těmto mikroorganismům brání v růstu či rozmnožování, uhynou a zanechávají fosilie s charakteristickým vrásčitým povrchem (přirovnávaným ke sloní kůži) a bradavičnatou strukturou.  Některé vrstvy z ediakary s touto charakteristickou texturou obsahují fosilie a fosilie ediakarské fauny jsou téměř vždy nacházeny v usazeninách společně s mikrobiálními povlaky. Přestože kdysi byly mikrobiální povlaky rozšířené, po rozšíření kambrijských organismů, kteří se těmito mikroorganismy živily, poklesl jejich počet. Nyní jsou mikrobiální povlaky rozšířeny v nehostinných refugiích, jako jsou stromatolity v rezervaci Hamelin Pool Marine Nature Reserve v Žraločí zátoce při pobřeží západní Austrálie, kde salinita vody může až dvakrát přesahovat obsah soli v okolním moři.", "section_level": 2}, {"title": "Míra zachování.", "content": "Rychlost usazení sedimentů společně s rychlostí rozkladu měkkých organismů určuje, jestli se zachová jejich horní nebo spodní část. Většina kruhovitých organismů se začala rozkládat ještě před usazením sedimentů a následně byly zasypány popelem či pískem. Tak byla zachována spodní strana daného tvora. Fosilie matracovitých organismů mají tendenci se rozložit i po usazení a stmelení nadložního sedimentu, díky čemuž jsou zachovány otisky jejich svrchních částí. Odolnost jejich těl se odráží v tom, že ve vzácných případech jsou jejich fosílie nacházeny v sedimentech uložených během splachu materiálu během silných bouří, kdy může docházet k rapidní sedimentaci. To, že byly schopné tuto rapidní sedimentaci přežít, napovídá, že musely být odolné. V některých případech srážení minerálů působením bakterií vytvořilo „posmrtnou masku“ vedoucí ke vzniku pozitivního fosilního otisku tehdejšího organismu.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Ediakarská fauna vykazovala širokou škálu morfologických charakteristik. Velikost těchto organismů sahala od milimetrů do metrů, jejich těla měla tvar od jednoduchých kapkovitých těl až po těla složité stavby a mohla být jak tvrdá a odolná, tak měkká. Vyvinuly se téměř všechny formy symetrie. Rozlišeno bylo několik typů morfologií:", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Systematika ediakarské fauny je obtížná, a proto existují nejrůznější teorie o způsobech, jak je zařadit do fylogenetického stromu.  V roce 1998 americký paleontolog a profesor geologie Mark McMenamin navrhl předpoklad, že se u ediakarské fauny nevyvinulo embryonální stádium, nešlo tedy o živočichy, ale zároveň šlo o organismy s nervovým systémem a mozkem, což znamená, že „cesta k inteligentnímu životu na této planetě byla zahájena více než jednou”.", "section_level": 1}, {"title": "Žahavci.", "content": "Vzhledem k tomu, že nejprimitivnější zástupci podříše Eumetazoa jsou žahavci (Cnidaria), byli zprvu zástupci ediakarské fauny řazeni mezi medúzy či pérovníky. Příbuznost mezi některými zástupci ediakarské fauny a pérovníky byla nicméně zpochybněna několika důkazy. Další objevy prokázaly, že mnoho kruhovitých pozůstatků, považovaných za pozůstatek medúz, jsou pískem plněné vaky, které přidržovaly některé čeledi ediakarské fauny u mořského dna. Pozoruhodným příkladem této formy je tvor s názvem \"Charniodiscus\", kruhová fosilie, ke které byl později nalezen dlouhý „stonek”.", "section_level": 2}, {"title": "Protisté.", "content": "Německý paleontolog Adolf Seilacher navrhl, že ediakarská fauna představovala obří protisty. Například moderní zástupci třídy Xenophyophorea jsou obřími prvoky, kteří žijí v oceánech celého světa, především u abyssálních plošin. Genetická studie naznačila, že se řadí do kmenu dírkonošců (Foraminifera). Existuje přibližně 42 uznaných druhů ve 13 rodech a 2 řádech. Jeden z nich, \"Syringammina fragilissima\", patří se svou velikostí až 20 cm mezi největší známé prvoky.", "section_level": 2}, {"title": "Nový vyšší taxon.", "content": "Seilacher také navrhl, že by ediakarská fauna mohla představovat jedinečné a vyhynulé seskupení příbuzných forem vycházejících z jednoho společného předka, pro které vytvořil novou říši Vendozoa, pojmenovanou podle nyní zastaralého názvu fauny vendianská. Později z této systematiky vyřadil organismy identifikované jako živočichy a pro zbylé vytvořil kmen Vendobionta.  Tvory v něm popsal jako žahavce prošívaných tvarů, kteří však nemají knidocyty. Jejich nepřítomnost jim bránila současnému způsobu získávání potravy, proto Seilacher usoudil, že zástupci ediakarské fauny uzavírali symbiotické vztahy mezi fotosyntetizujícími a chemotrofními organismy. Americký paleontolog Mark McMenamin považoval tento způsob získávání potravy za typický pro celou ediakarskou faunu a tyto mořské organismy označil za „ediakarskou zahradu”.", "section_level": 2}, {"title": "Lišejníky.", "content": "Australský paleontolog a geolog Greg Retallack navrhl zástupce ediakarské fauny zařadit mezi lišejníky. Tato hypotéza však nezískala širší podporu. Podle argumentů pro tuto teorii nejsou fosilie ediakarské fauny tak rozmačkané jako fosilie známých medúz a spíše připomínají stlačené dřeviny. Retallack poukazuje na to, že pokud by byly některé lišejníkové kolonie chráněny chitinem, poskytlo by jim to větší odolnost proti stlačení. Také tvrdí, že velká velikost organismů (až 1,5 m) odporuje zařazení mezi živočichy. Navíc byly fosilie ediakarské fauny v některých oblastech, jako například ve Flindersově pohoří v Austrálii, nalezeny mezi červenými vápnitými a sádrovcovými fosilními usazeninami, interpretovanými jako suché půdy souše. V takových stanovištích mohli žít zástupci ediakarské fauny, jako \"Dickinsonia\", právě v podobě lišejníku či houby, jiné druhy ale mohly mít formu slizovitou či formu mikrobiální kolonie.", "section_level": 2}, {"title": "Jiné interpetace.", "content": "Ediakarská fauna byla řazena i do jiných skupin, od řas, prvoků, hub, bakteriálních či mikrobiálních kolonií až k hypotetickému mezistupni mezi rostlinami a živočichy.  Roku 2014 byl objeven nový žijící rod \"Dendrogramma\". Tým objevitelů ukázal na podobnost s některými medúzoidními zástupci známými z fosilního záznamu ediakarské fauny, jako jsou \"Albumares brunsae\", \"Anfesta stankovskii\" nebo \"Rugoconites enigmaticus\", a jednou z fylogenetických hypotéz proto bylo, že se jedná o přežívající zástupce některé z bazálních větví živočichů. Pozdější molekulárně genetická analýza ukázala, že se nejedná o neznámou vývojovou linii, ale prokázala příslušnost k řádu trubýšů, tedy žahavců třídy polypovci, a byla diskutována možnost, že i někteří zástupci ediakarské fauny patřili mezi podobné živočichy. V dendrogrammách však byly nakonec rozpoznány pouhé odlomené zploštělé konce obranných chapadel trubýšů, tedy nikoli dospělí jedinci ani jejich larvární stadia. Jako indicie pro zařazení některých ediakarských rodů do žahavců jsou proto dendrogrammy nepoužitelné.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj.", "content": "První zástupci ediakarské fauny se objevili před 655 miliony lety, asi 4 miliardy let po vzniku Země. Přestože údajné pozůstatky života jsou hlášeny do doby před 3 460 miliony lety, nepochybné důkazy pocházejí až z dob před 2 700 miliony lety, přičemž eukaryota existovala před 1 200 miliony lety. Existuje několik hypotéz, proč vývoj složitějších organismů, jako ediakarské fauny, trval tak dlouho.  Žádné zvláštní vysvětlení nemusí být zapotřebí. Pomalý proces evoluce jednoduše potřeboval 4 miliardy let k vývoji nezbytných adaptací. Zdá se, že se úroveň složitosti organismů pomalu zvyšovala a v průběhu času se vyvíjelo stále více složitějších forem života, jak ukazují stopy dřívějšího složitějšího života, jako \"Nimbia\" nalezená v 610 milionů let starém souvrství Twityy (a možná i ve starším souvrství z dob před 770 miliony lety), které pravděpodobně představovaly nejsložitější organismy doby. Globální zalednění mohla vývoj mnohobuněčných organismů brzdit nebo dočasně zastavit.  Další možností je, že zvětšování těl nebylo do vzniku ediakarské fauny výhodné, protože prostředí upřednostňovalo malé tvory před velkými. V současné době lze mezi podobné organismy zařadit plankton, jehož malá velikost mu umožňuje rychle se rozmnožovat a využívat na živiny bohatý vodní květ. Ovšem pokud by tehdejší doba vůbec nepodporovala velké organismy, muselo by být tehdejší prostředí velmi odlišné.  Primárním limitujícím faktorem bylo množství atmosférického kyslíku. Bez komplexního oběhového systému nebyly schopny organismy jeho malé množství čerpat dostatečně rychle, aby pokryl jejich metabolickou potřebu.  Na rané Zemi existovaly reaktivní prvky, jako železo a uran, které reagovaly s atmosférickým kyslíkem produkovaným fotosyntezujícími organismy. Kyslík se nebyl schopen udržet v atmosféře, dokud železo a všechny ostatní reaktivní prvky nezoxidovaly. Geolog Donald Canfield zaznamenal, že v atmosféře poprvé výrazně narostlo množství kyslíku těsně předtím, než se objevila ediakarská fauna − přítomnost atmosférického kyslíku byla možným spouštěčem evoluční radiace ediakarských organismů. Zvyšování podílu kyslíku v atmosféře přišlo ve dvou etapách. Při první se vyvinuly první, přisedlé, organismy, pri druhé větší a pohyblivější tvorové. Předpoklady vlivu atmosférického kyslíku však sklízejí určitou kritiku opírající se o to, že jeho snížené množství během kambria či křídy nemělo vliv na tehdejší život.  Jako další překážka ve vývoji mnohobuněčných organismů byla navržena období glaciálů. Nejstarší známá „embrya” z Číny se objevují pouze milion let poté, co se Země vymanila z možného celkového zalednění, což by naznačovalo, že ledová pokrývka a studené oceány mohly zabránit vzniku mnohobuněčného života. Teoreticky se mohl komplexní život vyvinout ještě před tímto zaledněním a později být zničen. Teorie však sklidila i kritiku; například studené podmínky dnešní Antarktidy nikterak neovlivňují rychlost vývoje tamějších organismů.  Na začátku roku 2008 zkoumala skupina vědců fosilie ediakarských organismů ze tří různých vrstev. Zkoumány byly fosilie z Avalonského poloostrova (Kanada) staré 575 až 565 milionů let, dále z Bílého moře na území Ruska z doby před 560 až 550 miliony lety a z Nama v Namibii (fosilie staré 550 až 542 milionů let), z období bezprostředně před začátkem kambria. Mezi těmito třemi skupinami nebyl objeven žádný významný rozdíl, z čehož vyplývá, že musely projít evoluční „explozí”, analogické slavné kambrické explozi.", "section_level": 1}, {"title": "Zachování fauny.", "content": "Nedostatek fosilií ediakarské fauny po kambriu může být jednoduše způsoben změněnými podmínkami, které již neumožňovaly fosilizaci těchto organismů, které mohly nadále prosperovat, pouze se nedochovaly jejich fosilie. Pokud by však v této době byly běžné, lze přesto nějaké exempláře očekávat, například ve výjimečně dobře zachovalých vrstvách, jako jsou Burgesské břidlice v Kanadě či naleziště z čínského Čcheng-ťiangu v maotchienšanských břidlicích. Obecně se neuznává, že by ediakarská fauna přežívala ještě v kambrijském období, i když existuje několik sporných zpráv, například nepublikované pozorování „vendobionty” z doby před 535 miliony lety v Číně.", "section_level": 2}, {"title": "Predace a pastva.", "content": "Časné kambrijské organismy, stojící v potravinovém řetězci výše, mohly likvidovat mikrobiální povlaky. Když se tito tvorové s pasoucím se stylem života prvně objevili, počet ediakarské fauny začal klesat, což by mohlo naznačovat, že došlo k destabilizaci mikrobiálního substrátu. Mohlo dojít až k narušení ekosystému a vymírání.  Alternativně by mohli obrnění tvorové lovit přímo ediakarské organismy, které nebyly před útoky predátorů dostatečně chráněné. Nicméně, pokud je interpetace rodu \"Kimberella\" jako pasoucího se tvora správná, byly ediakarské organismy již v předkambrijském obodobí vystaveny predaci, byť omezené.", "section_level": 2}, {"title": "Kompetice.", "content": "Je možné, že zvýšená konkurence v důsledku vývoje nových inovací u ostatních živočišných skupin (možná jako reakce na predaci) vedla až k vytlačení ediakarské fauny. Tento argument však nevysvětlil podobné jevy. Například převaha mlžů nad ramenonožci je nakonec považována za náhodný výsledek dvou nesouvisejících trendů.", "section_level": 2}, {"title": "Změna přírozeného prostředí.", "content": "Je těžké odvodit vliv měnících měnících se planetárních podmínek na organismy, komunity a ekosystému, avšak na konci prekambria a na začátku kambria došlo k velkým změnám. Rozpad superkontinentu Rodinie, stroupající hladiny oceánů (vytváření mělkých moří), nedostatek živin, kolísání složení vzduchu včetně kyslíku a oxidu uhličitého či změny chemického složení oceánů mohly hrát roli při vymizení ediakarské fauny.", "section_level": 2}, {"title": "Nálezy.", "content": "Ediakarské fosilie byly nalezeny v 25 oblastech po celém světě v různých usazeninách a jsou uskupené do tří hlavních skupin pojmenované podle typických lokalit. Každá z těchto skupin se po počátečním výbuchu diverzifikace po zbytek své existence změnila jenom málo.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina avalonského typu.", "content": "Skupina avalonského typu je definována podle nálezů v Mistaken Point na území Kanady, kde se nachází velké množství pozůstatků této fauny. Datování zdejších organismů je jednoduché, protože tamější horniny obsahují mnoho jemných popílků s množstvím zirkonů, které lze využít při radioaktivní dataci. Tyto jemné zrnité horniny zároveň také fosilie výborně zachovávají a patrné jsou i detaily. Zdá se, že zástupci této skupiny ediakarské fauny přežili až do začátku kambria.  Biota zahrnuje zástupce kladu Rangeomorpha (jako charnie), které vykazují fraktální růst. Zástupci byli pravděpodobně zachováni in situ, i když to není všeobecně přijato. Zástupci této skupiny byli méně rozmanití než organismy z Ediacara Hills či Namibie. Je možné, že se živili pomocí filtrace vody; většina těchto tvorů zřejmě žila ve vodách příliš hlubokých, než aby v nich mohla probíhat fotosyntéza. S hloubkou vody, jež mohla zpomalit vývoj, možná souvisí i nízká rozmanitost avalonských tvorů. Druhá hypotéza hovoří o tom, že tyto druhy existovaly příliš krátce, než aby se mohla rozvinout bohatá biota. Uznávány jsou oba protichůdné názory.", "section_level": 2}, {"title": "Skupina ediakarského typu.", "content": "Skupina ediakarského typu je pojmenována po australském pohoří Ediacara Hills a tvoří ji zkameněliny zachované zkameněliny ve faciích pobřežních lagun a řek. Typicky se nacházejí v červených pískovcových a vápencových fosilních půdách, které se vytvořily na spraších a náplavocých usazeninách během suchého, chladného a mírného paleoklimatu. Většina fosilií se zachovala jako otisky v mikrobiálních půdách, některé i v písečných celcích.", "section_level": 2}, {"title": "Skupina typu Nama.", "content": "Skupina typu Nama je nejvíce zastoupena v Namibii. Zdejší ediakarské organismy se nejčastěji zachovaly trojrozměrně v písečných vrstvách. Geolog Dima Grazhdankin se domnívá, že tyto fosilie představují organismy žijící v norách, jiný vědec, Guy Narbonne, je toho názoru, že žily na povrchu mořského dna. Vrstvy se nacházejí mezi pískovci, břidlicemi a jílovitými břidlicemi. Nacházejí se zde také mikrobiální povlaky, v nichž jsou také nalézány fosilie.", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "V Bílém moři na území Ruska byli nalezeni zástupci všech těchto tři typů ediakarské fauny. To společně s velkým časovým překrytím značí, že pravděpodobně nepředstavovaly různé evoluční fáze či časově odlišné komunity. Jelikož byly fosilie těchto organismů nalezeny na všech kontinentech mimo Antarktidy, geologické hranice se nezdají býti faktorem; stejné fosilie se nalézají u všech tehdy shodných zeměpisných šířek a v oddělených sedimentárních pánvích.  Je pravděpodobné, že tyto tři skupiny představují ve skutečnosti tvory adaptované na život v různých prostředích a že zdánlivá vysoká rozmanitost tvarů a stáří je ve skutečnosti dána tím, že se fosilií našlo málo. Analýza jedné pánve v Bílém moři – v níž se opakovaně střídala období, kdy byla částí kontinentálního šelfu a kdy příbřežní zóny – zjistila, že s každým prostředím byla spojená jiná skupina ediakarských organismů.  Vzhledem k tomu, že ediakarská fauna představuje počáteční fázi vývoje mnohobuněčného života, není překvapující, že se nevyvinuly jeho všechny možné způsoby. Na konci ediakary jich bylo vyvinuto ne více než tucet z celkem 92 odhadnutých. Během avalonské exploze byly zaznamenány jen čtyři. Největším faktorem omezujícím rozmanitost těchto tvorů byla možná absence tlaku ze strany predátorů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ediakarská fauna je označení pro tajemné přisedlé organismy, které na Zemi žily v období ediakara, jež probíhalo před asi 635 až 542 miliony lety. Fosilie těchto organismů pocházejí z celého světa; zástupci fauny představují nejstarší známé mnohobuněčné organismy. Před 575 miliony lety, kdy se Země vymanila z globálního zalednění, možná ediakarská fauna prodělala evoluční radiaci během takzvané avalonské exploze. Zanikla při rychlém rozvoji živých organismů známém jako kambrická exploze. Zřejmě poslední zástupci ediakarské fauny jsou vzácně objevováni ve vrstvách ze středního kambria starých 510 až 500 milionů let, avšak dřívější komunity zanikly na konci ediakary a zanechaly po sobě pouze otisky kdysi prosperujícího ekosystému.", "tgt_summary": "埃迪卡拉生物群(英语:Ediacaran biota)又称艾迪卡拉生物群,包括一群神秘的管状或叶状生物,生活在前寒武纪时代(5亿8000万年前-5亿4200万年前)。", "id": 2632713}
{"src_title": "Bílí Jihoafričané", "tgt_title": "南非白人", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátek evropské kolonizace Jižní Afriky začal v roce 1652 osidlováním Mysu Dobré Naděje holandskou Východoindickou společností vedenou Janem van Riebeeckem. Navzdory velké převaze kolonistů z Nizozemska sem přicházelo velké množství francouzských hugenotů, kteří utíkali před perzekucí z Evropy a německých vojáků nebo námořníků, kteří se vraceli z Asie. Kolonie zůstala pod nizozemskou nadvládou další dvě století, poté byla v roce 1806 anektována Velkou Británií. Tehdy byla Jižní Afrika domovem asi 26 tisíc Evropanů, z nichž relativní většinu tvořili Nizozemci. Nicméně už v roce 1818 do kolonie přicházely tisíce britských imigrantů. V 30. letech 19. století asi pětina bílých obyvatel kapské kolonie migrovala do jihoafrického vnitrozemí a zde zakládala vlastní státy. Tato migrace je nazývána Velký trek. Nicméně v Kapsku evropská populace dále narůstala a v roce 1865 populace dosáhla čísla 182 tisíc. Mezi lety 1880 až 1910 zde byl zaznamenám příliv Východoevropanů, zejména Židů z Pobaltí.  Příchod evropských kolonistů měl nicméně katastrofální dopad pro původní obyvatele tohoto území, zejména skupiny Khoisanů. V rámci holandské kolonializace byla jejich populace zotročena a zdecimována, a to jak vojensky, tak nechtěně dovezenými pravými neštovicemi. Mezi lety 1904 a 1907 pak v rámci německé kolonializace dokonce docházelo k cílené genocidě těchto skupin. Odhaduje se, že v důsledku těchto událostí zahynulo až 10 000 Khoikhoiů, polovina celé tehdejší populace.  První celostátní sčítání lidu v Jihoafrické republice v roce 1911 zaznamenalo, že bílá populace v Jižní Africe čítala 1,2 milionu osob, v roce 1936 to byly 2 miliony a v roce 1946 2,4 miliony.  V rámci britské dekolonializace byla Jižní Afrika na úkor původních obyvatel předána tamním bělochů, přestože tvořili zhruba jen jednu pětinu tamního obyvatelstva, kteří zde roku 1948 nastolili rasově segregovaný apartheid. V roce 1950 byl zaveden tzv. zákon o registraci populace (\"Population Registration Act\"), v rámci něhož byl každý občan přiřazen k jedné ze tří „ras“. Rasa se definovala podle fyzických kritérií (barva kůže, vzhled těla, hlavy a dokonce i vlasů) a sociálních kritérií (podle stravovacích návyků nebo příjmení). Jednou z těchto „ras“ byli i bílí Jihoafričané, kteří byli z hlediska apartheidních zákonů nejvýše postavení a oproti ostatním čerpali značné výhody a privilegia, která se promítala do sociálních, pracovních i majetkových práv, například formou cíleného zabírání farm vlastněných nebělochy. Stát v tomto období začal přijímat desítky tisíc imigrantů z různých států Evropy, jako například z Německa, Itálie, Nizozemska, Řecka. V polovině 70. let 20. století šlo například o bílé obyvatele z portugalských kolonií. V roce 1965 se počet jihoafrických bělochů zvýšil na 3,4 miliony, v roce 1973 4 miliony a vrchol přišel v roce 1995, kdy populace čítala 5,2 milionu. Tento počet od konce apartheidu lehce poklesl a drží se na stabilním počtu 4,5 milionu bělochů v rámci celé jihoafrické populace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bílí Jihoafričané jsou obyvatelé Jihoafrické republiky pocházející z jakékoli bílé etnické skupiny z Evropy a částí Blízkého východu. V lingvistických, kulturních a historických ohledech se obecně dělí na afrikánsky hovořící potomky původních osadníků Sjednocené východoindické společnosti, známých jako Afrikánci nebo Búrové (zejména potomci nizozemských, německých a francouzských osadníků), a anglofonní potomky převážně britských kolonistů. V roce 2016 bylo 58 % rodilých mluvčích afrikánštiny, 40 % rodilých mluvčích angličtiny a 2 % používalo jiný mateřský jazyk jako například portugalštinu nebo němčinu. Bílí Jihoafričané jsou zdaleka nejpočetnější skupinou s evropským původem v Africe a od ostatních se výrazně liší, kupříkladu Afrikánci si zde vytvořili vlastní jazyk a kulturu.", "tgt_summary": "南非白人(,英语:White South Africans)是来自欧洲任何白人种族群体的南非人口,他们认为自己不是或者不被视为另一个族群的一部分(例如有色人族群)。在语言、文化和历史方面,他们通常可分为说南非语的荷兰东印度公司原始定居者后裔(称为阿非利卡人),以及说英语的英国殖民者后裔。在2016年,57.9%的南非白人以南非语作为母语、40.2%使用英语、1.9%使用如葡萄牙语或德语等的其他语言。南非白人是非洲迄今为止最大的欧洲裔族群。", "id": 2648538}
{"src_title": "Luhman 16", "tgt_title": "WISE 1049-5319", "src_document": [{"title": "Objev.", "content": "Dvojici hnědých trpaslíků objevil astronom Kevin Luhman z Pennsylvánské státní univerzity a badatelel z Penn State's Center for Exoplanets and Habitable Worlds v snímcích pořízených širokoúhlým satelitem NASA WISE v infračervené vlnové délce 40 cm, v expozicích pořízených mezi prosincem 2009 a únorem 2011; objevové snímky byly pořízeny v období od ledna 2010 do ledna 2011 a objev byl oznámen v roce 2013. Systém byl nalezen porovnáním různých snímků satelitu WISE, kterými byly objeveny objekty s rychlým vlastním pohybem po obloze.  Luhman 16 se nachází v blízkosti galaktické roviny, ve které se náchází velké množství hvězd. Velké množství světelných zdrojů obšwm ztěžuje objev slabých objektů. Tím se vysvětluje, proč objekt, který se nachází poblíž Slunce, již nebyl nalezen v dříve.", "section_level": 1}, {"title": "Objev společníka.", "content": "Sekundární složku systému objevil také Luhman v roce 2013 a byl oznámen ve stejném článku jako objev primární složky systému. Objevový snímek byl pořízen v noci 23. února 2013 pomocí Gemini Multi-Object Spectrograph (GMOS) v Gemini South telescope v Chile. Komponenty systému měli úhlovou vzdálenost 1,5 arcsek, což odpovídá vzdálenosti oddělení 3 AU a rozdílu magnitud byl 0,45 mag.", "section_level": 2}, {"title": "Předobjevové snímky.", "content": "Ačkoli byl tento systém poprvé nalezen na snímcích pořízených družicí WISE v letech 2010-2011, objekt byl zpětně nalezen na snímcích Digitized Sky Survey (DSS, 1978 (IR) & 1992 (red), Infrared Astronomical Satellite (IRAS, 1983), na snímcích Schmidtova dalekohledu observatoře La Silla ESO (1984 (red)), v Guide Star Catalog (GSC, 1995), v Deep Near Infrared Survey of the Southern Sky (DENIS, 1999) a Two Micron All-Sky Survey (2MASS, 1999) a v snímcích družice AKARI (2007).  Na snímku Schmidtova dalekohledu ESO, který byl pořízen v roce 1984, zdroj vypadá podlouhlý jako s pozičním úhlem 138°. Podobnost tohoto pozičního úhlu s rozlišeným párem na snímku GMOS (epocha 2013) a na snímku 1 Luhmana (2013) naznačuje, že časové období mezi lety 1984 a 2013 se může blížit k oběžné době systému, který je daleko od původního odhadu oběžné dráhy Luhmana (2013).", "section_level": 2}], "src_summary": "Luhman 16 (WISE 1049−5319, WISE J104915.57−531906.1) je dvojice hnědých trpaslíků v souhvězdí Plachet v jižní části hvězdné oblohy Nachází se ve vzdálenosti 6,5 světelných let (2 pc) od Slunce. Je nejbližší dvojicí hnědých trpaslíků a také nejbližší hvězdný systém nalezený po detailním měření rychlého pohybu Barnardovy hvězdy v roce 1916. Současně se jedná o ve třetí nejbližší hvězdu od Slunce (po Alfě Centauri a Barnardově hvězdě). Primární hvězda má spektrální typ L7.5 a sekundární typ T0.5 ± 1 (a je tedy blízko přechodu L-T). Hmotnost Luhman A a Luhman B je 34 a 28 hmotností planety Jupiter, věk je odhadován na 600 – 800 miliónů let. Luhman 16 A a B se vzájemně obíhají ve vzdálenosti kolem 3,5 AU s periodou oběhu přibližně 27 let.", "tgt_summary": "WISE J104915.57-531906(编号缩写为WISE 1049-5319),或称为Luhman 16,是由两颗棕矮星组成的联星,位于船帆座,距离地球只有6.5光年,发现至今该系统是太阳以外距离地球第三近的,为于1916年发现巴纳德星以后首次发现如此接近地球的恒星。该系统的主星光谱类型为L8 ± 1,而伴星的光谱可能在L型和T型交界附近。该组联星系统成员星之间距离3天文单位,轨道周期大约是25年。", "id": 1744488}
{"src_title": "Luytenova hvězda", "tgt_title": "魯坦星", "src_document": [{"title": "Planetární systém.", "content": "V březnu 2017 byly nalezeny dvě exoplanety obíhající Luytenovu hvězdu. Exoplaneta nacházející se dále od hvězdy, označená jako GJ 273 b, je superzemě nacházející se v obyvatelné zóně, kde je určitá šance výskytu vody v tekutém skupenství. Planeta má hmotnost přibližně 2,89 ± 0,26 hmotnosti Země a obíhá ve vzdálenosti 0,09110 ± 0,00002 AU, kde dokončí oběh kolem hvězdy za 18,650 ± 0,006 dní. Zatímco exoplaneta se nachází ve vnitřním okraji obyvatelné zóny hvězdy, dopadající tok záření je jen 1,06 S⊕, takže se jedná o potenciálního kandidáta na planetu s vodou v tekutém skupenství, za předpokladu přítomnosti atmosféry planety. V závislosti na albedu je zde pravděpodobná rovnovážná teplota kolem 206 až 293 K (−67 °C – +20 °C). Druhá bližší exoplaneta GJ 273 c je jedna z nejlehčích dosud objevených exoplanet detekovaných metodou měření radiálních rychlostí s hmotností pouze 1,18 ± 0,16 v poměru k Zemi. Obíhá však příliš blízko hvězdy, oběžná doba činí 4,7234 ± 0,00004 dnů.  GJ 273 b je jedna z nejbližších známých exoplanet obíhající hvězdu v obyvatelné zóně.  V říjnu roku 2017, v rámci \"Sónar Calling GJ 273b\", projektu METI (\"Messaging Extraterrestrial Intelligence\") a Sónaru, hudebního festivalu v Barceloně, byla odeslána série celkem tří rádiových signálů směrem k Luytenově hvězdě z radarové antény v Ramfjordmoen v Norsku (EISCAT). Institut SETI se nicméně blíže nevyjádřil k pozorování rádiových vln v okolí této exoplanety. Dle ředitele METI Douga Vakoche se jednalo o hudební soubor 18 písní. Další přenos plánovali vyslat v dubnu roku 2018. Za předpokladu, že zpráva bude přijata přístroji ETI schopnými detekce rádiových vln a lokalizace zdroje, by hypotetická odpověď k Zemi dorazila nejdříve v roce 2043.", "section_level": 1}], "src_summary": "Luytenova hvězda (GJ 273) je červený trpaslík v souhvězdí Malého psa ve vzdálenosti 12,36 světelných let (3,79 parseků) od Slunce. Zdánlivá magnituda hvězdy je 9,9, takže je příliš málo jasná na sledování pouhým okem. Je pojmenována po Willemu Jacobu Luytenovi, který v roce 1935 ve spolupráci s Edwinem G. Ebbighausenem jako první určil velikost jejího vlastního pohybu. Tato hvězda má hmotnost přibližně jedné čtvrtiny hmotnosti Slunce, poloměr činí 35 % v porovnání se Sluncem. Hvězda má maximální hmotnost, ve které může být červený trpaslík naprosto konvektivní, což znamená, že většina hvězdy, možná i celá hvězda, je tvořena rozšířenou konvektivní zónou. Ve spektrální klasifikaci je řazena jako M3.5V, s jasností třídy V, což značí skutečnost, že se jedná o hvězdu hlavní posloupnosti. Energie je ve hvězdě tvořena v jádře hvězdy termonukleární fúzí atomů vodíku. Zdánlivá míra rotace hvězdy je těžko měřitelná, ale odhad je, že nebude větší než 1 km/s. Naměřené hodnoty periodických změn povrchové aktivity udávají pomalou periodu rotace kolem 116 dnů (to odpovídá rychlosti ~0,15 km/s). Účinná teplota vnějšího obalu hvězdy je relativně nízká 3150 K; to je důvodem charakteristické červeno-oranžové záře hvězdy typu M. Jedná se o dvacátý druhý nejbližší hvězdný systém od Slunce.", "tgt_summary": "鲁坦星(GJ 273 Recons)是一颗距离大约12.36光年远的红矮星,它的质量大约是太阳的四分之一,直径大约是十分之一,光度非常微弱(大约是太阳的0.0004),并以测量出它自行运动的威廉·雅各·鲁坦为名。它是小犬座内的一颗恒星,与南河三的距离只有0.34秒差距,或是1.11光年。", "id": 2091540}
{"src_title": "Freedom Summer", "tgt_title": "自由之夏", "src_document": [{"title": "Příprava a cíle kampaně.", "content": "Hlavním iniciátorem kampaně byla organizace Student Nonviolent Coordinating Committee (SNCC), která chtěla poukázat na diskriminaci Afroameričanů při výkonu volebního práva. Aby se mohli Afroameričané v Mississippi registrovat k volbám museli tehdy správně vyplnit voličský test o 21 otázkách a navíc být připraveni zodpovědět libovolnou otázku komise, která se mohla týkat kteréhokoliv z 285 článků ústavy. Komise rozhodovala velmi subjektivně, což v praxi vedlo k tomu, že většině Afroameričanům nebyla registrace umožněna.  V roce 1963 SNCC připravila akci \"Freedom Vote\", kdy pořádala \"volby nanečisto\". Akce měla ukázat vůli Afroameričanů volit a jejich názory. SNCC proto zřídila řadu voličských místností v kostelech a obchodech vedených Afroameričany. Těchto voleb se účastnily desítky tisíc Afroameričanů.  V únoru 1964 SNCC a COFO začaly organizovat kampaň Freedom Summer, kdy začaly nabírat stovky dobrovolníků, kteří by přijeli do Mississippi a pomáhali Afroameričanům získat registraci do voličského seznamu. Do léta měli 1000 dobrovolníků z celých USA a několik tisíc dobrovolníků (především Afroameričanů) z Mississippi. Většina dobrovolníků z jiných států USA byli bílí studenti vysokých škol ze severu USA.  Důvodem proč se kampaň odehrála v Mississippi byl prostý fakt, že tento stát měl v roce 1962 nejmenší procento Afroameričanů registrovaných na voličských seznamech (6,2 % oprávněných afroamerických voličů), přičemž tvořili zhruba třetinu obyvatel státu. Stát Mississippi v letech 1890 až 1910 díky státním zákonům zbavil Afroameričany a nejchudší obyvatele faktického výkonu občanských práv. Například byl zaveden poplatek za volbu a testy, které hodnotily bělošské komise. V Mississippi také platily zákony posilující segregaci (oddělené prostory, vymezená místa). Vyčleňovat afroamerické obyvatele z politického a občanského života se státu dařilo až do 60. let, kdy posilovalo hnutí za občanská práva. Afroameričané například nemohli být ani členy soudních porot. Stát si držel svou segregační politiku i přes snahy severu USA a Washingtonu o zajištění občanských práv. Na federální legislativu hledali kličky a další obcházeli. Zaváděli například dědečkovskou klauzuli nebo bílé primárky, ve kterých mohli volit pouze běloši. Afroameričané byli také zastrašováni. Ve státě aktivně působil Ku Klux Klan a často docházelo k lynčování.  Během deseti týdnů konání kampaně se přidaly i další organizace. Lékařskou a edukativní podporu dodala organizace Medical Committee for Human Rights (MCHR), bezplatnou právní podporu a poradenství zase NAACP Legal Defense and Educational Fund, National Lawyers Guild (NLG) nebo Lawyers' Committee for Civil Rights Under Law (LCCR).", "section_level": 1}, {"title": "Násilnosti.", "content": "Mnoho bělošského obyvatelstva Mississippi se postavilo proti snahám kampaně a proti studentům z jiných států. Místní obyvatelé obtěžovali dobrovolníky, noviny o nich psali jako o zarostlých a nemytých individuích\". Mississippská organizace Mississippi State Sovereignty Commission, lokální policie, ale také Ku Klux Klan často sahali k obtěžování, násilí, bití a žhářství proti dobrovolníkům a jejich centrům.  Během desetitýdenního projektu bylo:  První oběti si kampaň vybrala hned na svém začátku. Dne 21. června 1964 byli uneseni a zavražděni tři aktivisté.Do vraždy byli zapleteni šerif oblastní policie, členové obecní policie a Ku Klux Klan. Vyšetřování vedl Federální úřad pro vyšetřování (FBI). V červenci 1964 do Mississippi přijel ředitel FBI J. Edgar Hoover, aby tam založil první tamní pobočku. Místní zmizení aktivistů označovali za hoax aktivistů, který měl do oblasti přivést média a tlačit na změnu hodnot a jejich způsobu života. Nicméně těla obětí byla po necelých dvou měsících skutečně nalezena. Avšak ani po nalezení těl a označení podezřelých FBI stát Mississippi odmítl vést soud ve věci obvinění z vraždy. Pachatelé proto byli souzeni dle federálního práva za porušení občanských práv. Devět pachatelé bylo odsouzeno k 3 až 10 letům vězení. Nicméně nejvíce si odseděli 6,5 roku.  Během vyšetřování FBI byla nalezena dvě další těla. Patřila afroamerickým studentům, kterými byli Charles Eddie Moore a Henry Hezekiah Dee. Stát Mississippi již v květnu potrestal Afroameričany zapojené v kampani. V roce 1964 bylo vyloučeno celkem 600 studentů místní univerzity Alcorn State University. Dalších 5 osob zůstalo po létu 1964 pohřešovaných, místní policie po nich odmítla vyhlásit pátrání.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky kampaně.", "content": "Kampaň pomohla k založení politické strany Mississippi Freedom Democratic Party, která sdružovala afroamerické i bělošské obyvatele Mississippi, kteří se stavěli proti segregaci. Byli protestní stranou proti státní Mississippi Democratic Party, jejímiž členy byli převážně běloši a zastupovali bělošské obyvatele obhajující segregaci.  Prezident Lyndon B. Johnson také pod tlakem médií a pobouření obyvatel severu USA nad situací v Mississippi dokázal prosadit nový voličský a občanskoprávní zákon Civil Rights Act of 1964. Ten zakazoval diskriminaci voličského práva (na základě rasy, vyznání, pohlaví či původu). Jasně stanovil jednotná a všem společná pravidla registrace voličů.  Nicméně před blížícími se prezidentskými volbami Lyndon B. Johnson odmítl zrušit vazbu k Demokratické straně Mississippi Democratic Party a místo ní podpořit Mississippi Freedom Democratic Party. Johnson se obával ztráty podpory voličů z jihu USA.  Během léta 1964 bylo také zřízeno 30 až 40 \"letních škol svobody\", které byly alternativou pro naprosto segregované a podfinancované veřejné školy pro Afroameričany. Během léta do škol docházo 3 500 tisíce studentů. Ve školách se vyučovaly také pro černošské školy státem zakázané předměty - historii Afroameričanů a občanská práva. Stejně tak byly založeny knihovny a poradenská centra.  Kampani se sice nepomohlo okamžitě navýšit počet registrovaných Afroameričanů, ale dokázala téma dostatečně zviditelnit a pomoci prosadit nový federální zákon o voličských právech. Současně došlo k zásadnímu narušení právní praxe dle segregačních zákonů Jima Crowa. Při volbách roku 1964 nedošlo k žádným viditelným změnám, čím narostla rovněž frustrace místních Afroameričané vůči bělošským aktivistům, které začali vnímat jako nadřazené paternalisty. Frustrace vedla k podpoře násilnější větve hnutí za občanská práva, která používala slogan Black Power. Většina dobrovolníků se z Mississippi vrátila v naprosté deziluzi z přežívajícího silného rasismu a bezpráví, které v Mississippi stále panovalo.  Stát Mississippi schválil federální zákon o občanských právech v roce 1965. Ovšem diskriminace černošských voličů pokračovala celou další dekádu. Své plody kampaň přinesla až v osmdesátých a devadesátých letech, kdy se Mississippi zařadilo mezi státy s nejvíce volenými Afroameričany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Freedom Summer, nebo také Mississippi Summer Project, byla dobrovolnická kampaň ve Spojených státech amerických, která byla spuštěna v červnu 1964 s cílem registrovat afroamerické občany státu Mississippi do voličských seznamů, protože i v šedesátých letech byli stále Afroameričané v řadě států USA diskriminováni a kráceni na svých občanských právech. Projekt rovněž založil řadu škol svobody a domů svobody, které měly být centrem pomoci a poradenství pro Afroameričany. Projekt byl připraven organizací Council of Federated Organizations (COFO), což byla sdružující organizace spojující mississippské pobočky organizací Student Nonviolent Coordinating Committee (SNCC), Congress of Racial Equality (CORE), National Association for the Advancement of Colored People (NAACP) a Southern Christian Leadership Conference (SCLC).", "tgt_summary": "自由之夏(Freedom Summer),或称密西西比夏日计划(Mississippi Summer Project)是1964年6月由联合组织理事会策划的美国志愿活动,目标是推广密西西比的非洲裔美国人的投票登记。这些非洲裔美国人由于选民登记及其他法例的限制,一直无法获得投票权。计划参与者包括密西西比黑人以及超过一千名来自另一个州的白人。活动其间,参与者受到三K党、警方、州政府及当地政府的暴力袭击,包括欧打、纵火、非法拘捕。三名参与者遭到谋杀。这个计划同时也在密西西比的小镇设立许多自由学校、自由之家以及社区中心,以帮助当地的黑人。", "id": 2045690}
{"src_title": "Emmett Till", "tgt_title": "爱默特·提尔", "src_document": [{"title": "Vražda Emmetta Till.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vražda.", "content": "Emmett Till se narodil a vyrůstal v Chicagu na severu USA. V roce 1955 přicestoval do Mississsippi navštívit své příbuzné. V lokálním obchodě v obci Money mluvil s místní bílou jednadvacetiletou provdanou prodavačkou Carolyn Bryantovou. Obsah hovoru je předmětem sporů, ale faktem zůstává, že Till byl obviněn, že se ženou flirtoval. Avšak Bryantová po letech uvedla, že v roce 1955 sdělila vymyšlenou výpověď, ve které obvinila Tilla z obtěžování. O několik dnů později přijeli Roy Bryant (manžel Carolyn Bryantové) a jeho nevlastní bratr J.W. Milam před dům Tillova strýce a požadovali vydání Emmetta Tilla. Chlapce unesli, zbili, zmrzačili a nakonec zavraždili střelou do hlavy. Tělo hodili do řeky Tallahatchie. O tři dny později bylo vyplavené tělo nalezeno.", "section_level": 2}, {"title": "Pohřeb.", "content": "Tělo Emmetta Tilla bylo převezeno do rodného Chicaga, kde jeho matka Mamie Tillová trvala na veřejném pohřbu s otevřenou rakví. Následky brutality útoku měly šokovat a upozornit celou zemi na perzekuci afroamerických obyvatel, rasismus, barbarství lynčování a křehkost americké demokracie. Pohřbu se účastnily desítky tisíc lidí. Fotografie zmrzačeného těla byly navíc publikovány v časopisech a novinách, které se zaměřovaly na afroamerické čtenáře. Vražda Emmetta Tilla byla jedním z prvních klíčových momentů aktivace celostátní podpory pro aktivity hnutí za občanská práva.", "section_level": 2}, {"title": "Soudní proces.", "content": "Roy Bryant a J.W. Milam byli obviněni z únosu a vraždy Emmetta Tilla. V září 1955 stanuli před soudem a zcela bílou porotou. Soud je zprostil viny. Odůvodnění soudu bylo takové, že nalezené tělo bylo ve stavu, kdy nemohlo být jasně prokázáno, že se jedná o Emmetta Tilla. Bryant a Milam v roce 1956, chráněni právní klauzulí o nemožnosti být obviněni z aktů, za které byli již jednou souzeni, prodali svůj příběh časopisu Look. V rozhovoru přiznali, že Tilla zavraždili. Soud byl provázen masivním zájmem médií a byl zásadním momentem pro další aktivity hnutí za občanská práva. V roce 2004 Ministerstvo spravedlnosti Spojených států amerických případ znovu otevřelo. Exhumovalo Tillovo tělo a na základě DNA bylo spolehlivě identifikováno. Rakev, ve které byl Till pohřben byla předána do sbírek Smithsonian Institution a vystavena.", "section_level": 2}, {"title": "Dopady.", "content": "Organizace National Association for the Advancement of Colored People (NAACP) požádala Tillovu matku Mamie, aby spolu s organizací objela zemi a pomohla sbírat prostředky pro aktivity hnutí za občanská práva. Šlo o jednu z nejúspěšnějších fundraisingových kampaní NAACP. Vražda Tilla je jedním z prvních momentů občanskoprávní revolty Afroameričanů, která eskalovala v 60. letech 20. století. Vražda rovněž přivedla pozornost hnutí za občanská práva do státu Mississippi.  V Montgomery ve státě Alabama bylo pořádáno smuteční shromáždění, které vedl Martin Luther King Jr. Účastnila se ho například také Rosa Parksová, která se poté měla stát dalším klíčovým symbolem hnutí za občanská práva. Již v prosinci 1955 její čin započal bojkot autobusové dopravy v Montgomery, který vyústil v zakázání rasové segregace ve veřejné dopravě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Emmett Louis Till (25. červenec 1941 – 28. srpen 1955) byl afroamerický chlapec, který byl zavražděn během lynče v Mississippi v roce 1955. Příčinou lynče bylo obvinění bílé prodavačky, která uvedla, že ji chlapec během nákupu obtěžoval. Brutalita vraždy a fakt, že obvinění byli soudem osvobozeni, přivedl pozornost k perzekuci afroamerického obyvatelstva USA. Emmett Till se po své smrti stal jedním ze symbolů hnutí za občanská práva.", "tgt_summary": "爱默特·路易斯·提尔(英语:Emmett Louis Till,1941年-6月-1955年-8月)是一名非裔美国人,他在访问密西西比的亲属时与一名21岁的白人女子卡罗琳·布莱恩特(Carolyn Bryant)谈了话,几天后其夫罗伊与其同父异母兄弟J. W. Milam一起绑架了提尔并杀死他后抛尸河中,因为Carolyn撒谎说提尔调戏并强迫他,所以他们认为提尔在调戏卡罗琳。此案引起了媒体广泛关注,但是在北边法庭都是白人,两凶手被无罪释放,之后在一事不再理(被释者不得再受审)的保护下他们向杂志表明自己确实杀了提尔。", "id": 2389347}
{"src_title": "Freedom Riders", "tgt_title": "自由乘车者", "src_document": [{"title": "Historie jízd svobody.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Freedom Riders (jezdci svobody) se inspirovali cestou smíření z roku 1947, kterou organizovali Bayard Rustin a George Houser s cílem protestovat proti rasové segregaci ve veřejné dopravě. Cesta smíření měla otestovat rozsudek Nejvyššího soudu USA z případu Morgan v. Virginia, který v roce 1946 ukotvil, že rasová segregace v mezistátní veřejné dopravě je protiústavní. Tehdejší aktivisté byli zatčeni a odsouzeni k nuceným pracem. V roce 1961 jezdci svobody stejně tak chtěli otestovat rozsudek Nejvyššího soudu USA z případu Boynton v. Virginia, který v roce 1960 postavil rasovou segregaci v dopravě mimo zákon, včetně čekáren a restaurací na nádražích.  První jízda svobody začala dne 4. května 1961 ve Washingtonu ve dvou autobusech - společností Greyhound Lines a Trailways. Posádku vedl James Farmer, ředitel organizace Congress of Racial Equality (CORE). 13 jezdců tvořilo sedm Afroameričanů a šest bělochů. Původní cíl bylo projet Virginii, Severní a Jižní Karolínu, Georgii, Alabamu, Mississippi a skončit v Louisianě v New Orleans, kde se mělo konat shromáždění. Většina jezdců byli členové CORE nebo SNCC.  Taktikou bylo, aby jeden smíšený pár seděl na stejné sedačce, jeden Afroameričan seděl vepředu autobusu (což byla místa zpravidla vyhrazená pro bělochy), ostatní měli sedět libovolně ve zbytku autobusu. Jeden člen jezdců vždy musel sedět na sedadle dle místních zákonů, aby se vyhnul zatčení a mohl případně zavolat do ústředí CORE, aby připravili propuštění na kauci.  Cesta přes Virginii a Severní Karolínu se obešla bez větších komplikací. Avšak již ve městě Charlotte byl jeden z jezdců zatčen. Ve městě Rock Hill v Jižní Karolíně došlo k napadení jednoho z jezdců. K dalším zatčením došlo ve městech Winnsboro v Jižní Karolíně a Jackson v Mississippi.", "section_level": 2}, {"title": "Incidenty v Alabamě.", "content": "K největším střetům došlo v Alabamě. V Birminghamu policejní komisař Bull Connor spolu s policistou Tomem Cookem a místní buňkou Ku Klux Klanu, organizovali protesty proti jezdcům svobody. Jejich cílem bylo ukončit celou akci. Tamní organizace byla infiltrována agentem FBI, který později vypověděl, že bylo dohodnuto, že policie nechá patnáctiminutové okno, kdy může dav beztrestně napadnout jezdce svobody. K jednomu útoku mělo dojít ve městě Anniston, ke druhému poté v Birminghamu.  Dne 14. května, na Den matek, byl napaden první ze dvou autobusů s jezdci svobody na palubě (autobus společnosti Greyhound). Útok vedl klan v Annistonu. Zablokovali výjezd autobusu z nádraží a propíchli mu pneumatiky. Porouchaný autobus odvezli kousek za město a tam ho zapálili. Klan se pokoušel udržet cestující v autobuse, aby uhořeli. Těm se ale podařilo z hořícího autobusu utéct. Venku je členové klanu zbili. Mezitím dorazily jednotky dopravní policie a varovnými výstřely rozehnaly dav a zachránily cestující před lynčem. Zranění byli převezeni do místní nemocnice, ale většině byla odmítnuta větší péče. Téhož večera se před nemocnicí začínal shlukovat dav. V noci místní reverend a člen hnutí za občanská práva Fred Shuttlesworth zorganizoval převoz zraněných do bezpečí.  Autobus společnosti Trailways dorazil na nádraží v Annistonu hodinu po autobusu společnosti Greyhound. Autobus byl přepaden osmi členy Ku Klux Klanu, kteří následně zbili cestující. Poté, co dorazili do Birminghamu, byl autobus opět obklíčen davem, který shromáždil Ku Klux Klan ve spolupráci s komisařem Connorem. Členové klanu opět brutálně zbili cestující. Mezi útočícími členy klanu byl také infiltrovaný agent FBI. Největšímu násilí čelili bílí jezdci svobody. Například aktivista James Peck po útoku potřeboval padesát stehů na zranění, která utrpěl zejmná na hlavě. Peck byl nejdříve odvezen do nemocnice Carraway Methodist Medical Center, ta mu ovšam odmítla poskytnout péči, poté byl převezen do nemocnice Jefferson Hillman Hospital. Celý incident přivedl pozornost médií. Ministr spravedlnosti Robert Kennedy poslal do Birminghamu svého asistenta Johna Seigenthalera, který měl situaci zklidnit. I přes zranění a neustále sílící hrozby se jezdci svobody rozhodli v cestě pokračovat. Robert Kennedy jim přislíbil eskortu do města Montgomery. Ale mezitím se v Montgomery začal shromažďovat další dav protestujících. Společnost Greyhound navíc oznámila, že její řidiči odmítají vézt jezdce svobody z důvodu vážného nebezpečí. Jezdci se proto rozhodli, že již v jízdě pokračovat nebudou a že se přepraví letecky rovnou do New Orleans. Nicméně s problémy se potýkali i na letišti, kde někdo nahlásil bombu.", "section_level": 2}, {"title": "Jezdci svobody z Nashvillu.", "content": "Ihned poté, co se původní jezdci svobody rozhodli cestu přerušit, se aktivistka Diane Nashová z organizací Nashville Student Movement a SNCC rozhodla v cestě pokračovat. Myslela si, že jinak by hnutí vyslalo signál, že k zastavení aktivit hnutí vždy postačí dostatečné násilí. Dne 17. května vyjelo z Nashvillu nových 10 jezdců svobody. Po příjezdu do Birminghamu byli na rozkaz komisaře Connora zatčeni. Ve vězení studenti neustále zpívali písně o svobodě. Connor se je proto rozhodl odvést na hranici Tennessee a tam je propustil. Studenti se okamžitě vydali zpět do Birminghamu.  V Birminghamu se k nim přidali dva z původních jezdců, kteří tam zůstali. K pokračování cesty mělo dojít 19. května. Ale autobusové nádraží bylo opět obklíčeno protestujícím davem a řidiči odmítli vyjet. Na autobus museli jezdci svobody čekat celou noc v obležení protestujícího davu. Pod tlakem Kennedyho vlády musela společnost Greyhound ustoupit a vypravit autobus s jezdci svobody. Po intenzivních jednáních Kennedyho aparátu s guvernérem Alabamy Johnem Pattersonem, byl guvernér nucen veřejně zajistit ochranu jezdcům svobody. Do Montgomery jel autobus neustále rychlostí kolem 90 mílí za hodinu v doprovodu dopravní policie.  Dopravní policie opustila autobus na hranici území města Montgomery. Na autobusovém nádraží na jezdce svobody již čekal další protestující dav. Cestující byli znovu brutálně zbiti. Místní policie nijak nezasáhla. Napadeni byli také přítomní novináři. Následující večer, 21. května, se u kostela First Baptist Church reverenda a aktivisty Ralpha Abernathyho v Montgomery sešlo 1500 osob na podporu jezdců svobody. Mezi řečníky byli také reverend Martin Luther King Jr., reverend Fred Shuttlesworth a aktivista James Farmer. Mezitím dorazil dav 3000 bělochů, který napadl shromážděné posluchače. Na pořádek dohlížela jen hrstka členů United States Marshals Service, kteří nedokázali takovou situaci zvládnout. Místní policie opět nezasáhla. Aktivisté proto požádali o ochranu prezidenta Kennedy. Ten guvernérovi Pattersonovi jasně vzkázal, že buď zajistí ochranu občanům USA, nebo do státu pošle armádu. Guvernér vyslal Národní gardu, aby dav rozehnala.", "section_level": 2}, {"title": "Taktika zaplnění věznic.", "content": "Dne 22. května dorazily do Montgomery nové týmy jezdců svobody, aby pokračovaly v cestě. Mezitím prezident Kennedy vedl jednání s guvernéry Alabamy a Mississippi, jejichž výsledkem bylo zajištění ochrany pro cestu jezdců svobody těmito státy. Výměnou za policejní doprovod byl příslib federální vlády, že nebude zasahovat proti zatýkání aktivistů během porušování segregačních zákonů. Dne 24. května jezdci dojeli do Mississippi pod ochranou Národní gardy a dálniční policie. Nicméně na nadráží byli ihned zatčeni. Další vlna jezdců svobody byla zatčena již rovnou v Montgomery. Do Mississippi cestovali další a další jezdci svobody. Novou taktikou bylo naplnit vazební vězení na stanicích. Po jejich naplnění byli zadržení aktivisté převáženi do nechvalně známé věznice Mississippi State Penitentiary, kde byli uvězněni v části s největší ochranou. Museli být pouze ve spodním prádle, neměli právo na kontakt s vnějším světem, ani na vycházky na dvůr. Poté, co odmítli přestat zpívat písně o svobodě, jim byly zabaveny matrace a hygienické příslušenství. Postupně bylo zadrženo 300 aktivistů, kteří chtěli pokračovat v jízdách svobody. Zatčení získali podporu místní organizace Womanpower Unlimited, která vybírala prostředky na nákup hygienických potřeb, jídla a časopisů pro vězně.", "section_level": 2}, {"title": "Kennedy volá po příměří.", "content": "Kennedy vyzval obě strany konfliktu k příměří. Chování jezdců svobody označil za nevlastenecké, jelikož destabilizovali obraz USA během vyhrocených chvil studené války. USA sklízelo kritiku od Sovětského svazu za rasismus a potlačování občanských práv Afroameričanů. Robert Kennedy například oznámil, že jeho ministerstvo spravedlnosti nemůže stát ani na jedné straně konfliktu. Kvůli mezinárodnímu tlaku Robert Kennedy vyzval dopravní společnosti, aby ukončily rasovou segregaci dle rozsudků Nejvyššího soudu.  CORE, SNCC a SCLC odmítly přestat s protesty. Naopak zřídily Freedom Riders Coordinating Committee, který měl koordinovat další a další přílivy jezdců svobody během léta 1961. Celkem se odhaduje, že se jízd svobody účastnilo kolem 450 osob, z nichž bylo 300 zatčeno jen v Mississippi. Většinu tvořili mladí muži, studenti. Jezdci svobody protestovali nejen proti rasové segregaci ve veřejné dopravě, na zastávkách a nádražích, ale také v restauracích, jídelnách a v hotelech. Tato taktika se osvědčila především u velkých řetězců. Hotely, které měly pobočky i na severu USA se bály celostátního bojkotu a proto jako první postupně opouštěly segregaci.  V polovině června 1961 jezdci svobody dorazili do Tallahassee na Floridě. Odtamtud měli odletět zpět domů. Nicméně ještě předtím se chtěli najíst v restauraci pouze por bílé. Majitel raději restauraci zavřel, než aby je obsloužil. Nicméně jezdci trpělivě čekali než restaurace zase otevře, přičemž zmeškali svůj let.  V srpnu 1961 byla pořádána speciální jízda svobody na podporu militantního aktivisty Roberta F. Williamse z města Monroe v Severní Karolíně. Williams vyzýval k použití násilí proti násilí. Sám byl za tato slova suspendován v organizaci NAACP. Jezdci svobody byli v Monroe brutálně zbiti Ku klux klanem a místními obyvateli. Policie nazasáhla. Po zbití byli jezdci zatčeni a uvězněni. Incident se přenesl do nepokojů ve městě. Robert F. Williams vedl obranu černošských čtvrtí. Williams v této situaci zadržel bílý pár, který byl právě přítomný ve čtvrti. Za to byl později obviněn z únosu a místní policie požadovala po FBI, aby ho zatkli. William si byl jistý, že by se stal obětí lynče, proto z města uprchl a později odletěl ze země. Azyl mu poskytla Kuba. Za únos byli přesto odsouzeni další aktivisté.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky.", "content": "V září 1961 bylo plánováno masové shromáždění ve Washingtonu na podporu jezdců svobody. V listopadu 1961 byla konečně prosazena legislativa, která přikazovala, že na všech mezistátních dopravních linkách, včetně autobusů, nádraží, zastávek, jídelen, pítek apod. končí rasová segregace.", "section_level": 2}], "src_summary": "Freedom Riders bylo označení pro aktivisty hnutí za občanská práva, kteří využili mezistátních autobusových linek pro procestování center jihu USA, kde chtěli upozornit na přetrvávající rasovou segregaci. Jízdy probíhaly v roce 1961 v reakci na rozsudek Nejvyššího soudu v případu Boynton v. Virginia, který postavil rasovou segregaci v dopravě mimo zákon, včetně čekáren a restaurací na nádražích. Avšak státy jihu USA se odmítly novému pořádku podvolit a v praxi se nic nezměnilo. Federální vláda sama zákon nijak nevynucovala. První Freedom Riders vyjeli z Washingtonu na začátku května 1961. Cesta měla skončit za 13 dní v New Orleans.", "tgt_summary": "自由乘车者是指美国的民权活动家们从1961年开始的乘坐跨州巴士前往种族隔离现象严重的美国南部,以检验美国最高法院针对波因顿诉弗吉尼亚案(Boynton v. Virginia)(1960)和 艾琳·摩尔根诉弗吉尼亚州案(Irene Morgan v. Commonwealth of Virginia)(1946)判决的落实情况。", "id": 1461450}
{"src_title": "Stejnopohlavní manželství v Uruguayi", "tgt_title": "烏拉圭同性婚姻", "src_document": [{"title": "Registrované partnerství.", "content": "20. ledna 2008 se Uruguay stala první latinskoamerickou zemí, která umožnila homosexuálním párům na celostátní úrovni uzavírat registrované partnerství (\"Ley de Unión Concubinaria\").  Návrh zákona z dílny senátorky Margarity Percovichové za Širší frontu (\"Broad Front\") přijala Sněmovna reprezentantů 29. listopadu 2007. Už tou dobou byl Senátem schválen zákon podobného typu. Obě komory uruguayského parlamentu se pak následně shodly na finální podobě zákona o registrovaném partnerství, který přijaly 19. prosince téhož roku. 27 prosince jej podepsal uruguayský prezident Tabaré Vázquez. 10. ledna 2008 byl nový zákon publikován v promulgační listině. Účinným se stal 20. ledna 2008. První registrované partnerství bylo uzavřeno 17. dubna 2008.  Zákon umožňuje heterosexuálním a homosexuálním párům stvrdit své soužití prostřednictvím registrovaného partnerství, žijí-li ve společné hospodařící domácnosti po dobu 5 let, a poskytuje jim téměř stejná práva a povinnosti vyplývající z manželství, včetně pozůstalostních důchodů, dědických práv a společného majetku.  O uruguayskou vládou podporovaném návrhu zákona umožňujícím homosexuálním párům adopci dětí diskutoval parlament na jaře 2008. Homoparentální adopce měly podporu i u prezidenta Vázqueze. Naopak silně proti se stavěla Katolická církev. Sněmovna reprezentantů přijala návrh zákona o adopcích dětí homosexuálními páry 27. srpna 2009. Pro bylo 40 poslanců, proti 13. 9. září byl návrh přijat Senátem. Pro hlasovalo 17 senátorů, proti 6. 18. září 2009 jej podepsal prezident a Uruguay se stala první jihoamerickou zemí, která umožnila homosexuálním párům společnou adopci dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Stejnopohlavní manželství.", "content": "25. května 2009 slíbila senátorka Percovichová, že pokud Širší fronta vyhraje nadcházející parlamentní volby, tak předloží návrh zákona, který by umožnil homosexuálním párům uzavírat manželství. V říjnu získala Širší fronta v obou komorách uruguayského parlamentu většinu a její prezidentský kandidát José Mujica rovněž vyhrál volby. V červenci 2010 oznámili zákonodárci koaliční Širší fronty, že předloží návrh zákona o homosexuálních sňatcích. Na zpracování návrhu příslušného zákona se spolupodílela také Michelle Suárezová Bértorová, první uruguayská transgender prokurátorka, která mimo jiné také spolupracovala s LGBT organizací \"Černá ovce\". 25. července 2010 podpořil zákon i bývalý uruguayský prezident Julio María Sanguienetti (Strana Colorado). Proti se naopak postavil exprezident Luis Alberto Lacalle (Národní strana).  V dubnu 2011 prezentoval uruguayský zákonodárce Sebastián Sabini z Hnutí za lidovou iniciativu (\"Movement of Popular Participation\"), které je jednou z koaličních stran Širší fronty, návrh příslušného zákona o stejnopohlavním manželství. 6. září 2011 byl návrh zákona o stejnopohlavním manželství předložen Sněmovně reprezentantů.  V červnu 2012 uznal uruguayský soud stejnopohlavní manželství uzavřené v cizině. Své rozhodnutí opřel o skutečnost, že uruguayské zákony stejnopohlavní manželství oficiálně nezakazují, a že všichni Uruguayci mohou žádat soudy o uznání jejich zahraničního sňatku bez ohledu na to, zda je jejich protějškem stejného nebo opačného pohlaví. Proti soudnímu rozhodnutí bylo nicméně podáno odvolání.  V červnu 2012 oznámil resort školství, že uruguayský parlament začne rozpravu na téma stejnopohlavního manželství před koncem roku 2012. 4. července 2012 se návrhem zákona zabýval Ústavněprávní výbor Sněmovny reprezentantů. Ten s ním pak 28. listopadu 2012 vyjádřil souhlas. 5. prosince k němu připojil pozměňovací návrhy a dal jej k finálnímu hlasování.  12. prosince 2012 byl návrh přijat Sněmovnou reprezentantů. Pro bylo 81 z 87 přítomných poslanců. 19. března 2013 vyjádřila s návrhem souhlas Ústavněprávní výbor Senátu s drobnými úpravami a připomínkami. 2. dubna 2013 byl pozměněný návrh přijat Senátem. Pro bylo 23 senátorů, proti 8. 10. dubna 2013 přijala Senátem pozměněný návrh zákona o stejnopohlavním manželství i Sněmovna reprezentantů. Pro bylo 71 poslanců, proti 21. 3. května byl zákon podepsán uruguayským prezidentem Josém Mujicou. Účinným se stal 5. srpna 2013.  Hlasování uruguayského senátu, 2. duben 2013", "section_level": 1}, {"title": "První stejnopohlavní manželství.", "content": "První stejnopohlavní manželství bylo uzavřeno ihned 5. srpna 2013 v Montevideu. Z důvodu špatného zdravotního stavu jednoho z nastávajících se svatební obřad uskutečnil v nemocnici.", "section_level": 2}, {"title": "Statistiky.", "content": "Rok po legalizaci stejnopohlavních sňatků využilo této možnosti 134 homosexuálních párů. Všechny svatby se uskutečnily v hlavním městě Montevideu. Cca 200 homosexuálních párů uzavřelo manželství v celé zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejné mínění.", "content": "Podle průzkumu Factum z listopadu 2011 podporovalo legalizaci stejnopohlavního manželství 52 % Uruguayců, zatímco 32 % bylo proti, 10 % neutrálních a 6 % nemělo jasný názor.  Průzkum Cifra uskutečněný mezi 29. listopadem a 6. prosincem 2012 shledal, že 53 % Uruguayců podporuje stejnopohlavní manželství, 32 % je proti a 15 % nemá jasný názor.  Jiný průzkum, taktéž od Cifra, uskutečněný mezi 22. únorem a 4. březnem 2013 ukázal 54 % podporu stejnopohlavního manželství. 32 % bylo proti, 9 % nerozhodnutých a zbývající 4 % neměla jasný názor.  Podle průzkumu Pew Research Center uskutečněným mezi 22. listopadem 2013 a 8. lednem 2014 podporovalo legalizované stejnopohlavní manželství 62 % Uruguayců, zatímco 31 % bylo proti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stejnopohlavní manželství je v Uruguayi legální od 5. srpna 2013. Návrh příslušného zákona byl přijat Poslaneckou sněmovnou 12. prosince 2012 v poměru hlasů 81:6 a následně Senátem s menšími pozměňovacími návrhy 2. dubna 2013 v poměru hlasů 23:8. Pozměněný návrh pak následně znovu přijala Poslanecká sněmovna v poměru hlasů 71:12 10. dubna 2013. 3. května 2013 jej podepsal uruguayský prezident.", "tgt_summary": "2007年12月27日,乌拉圭总统巴斯克斯签署认可同性民事伴侣关系的法案。2008年1月1日,乌拉圭认可同性民事伴侣关系的法案正式生效。2009年8月27日,乌拉圭众议院以40票赞成、13票反对通过允许同性伴侣领养孩子的法案。9月9日,乌拉圭参议院以17票赞成、6票反对通过允许同性伴侣领养孩子的法案。", "id": 1182088}
{"src_title": "Filipínské námořnictvo", "tgt_title": "菲律賓海軍", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Revoluční námořnictvo (1898–1901).", "content": "Filipíny byly až do konce 19. století španělskou kolonií. Roku 1898 vypukla španělsko-americká válka, jejíž důležitou epizodou byla španělská prohra v bitvě v Manilské zátoce. Američané po ní potřebovali pomoc filipínských zastánců nezávislosti, a proto jim mimo jiné darovali člun z potopeného křižníku \"Reina Cristina\". Plavidlo pojmenované \"Magdalo\" se stalo první lodí filipínského revolučního námořnictva, které doplnilo několik původně španělských ozbrojených parníků a obchodních lodí. Dne 20. května 1898 na něm byla vyvěšena filipínská vlajka. Toto datum je oslavováno jako den vzniku filipínského námořnictva. Revoluční flotila se úspěšně zapojila do filipínské revoluce, po jejímž úspěchu byla vyhlášena Filipínská první republika. Nedokázalo však vzdorovat americké invazi roku 1898. Po filipínsko-americké válce se v roce 1901 Filipíny staly kolonií Spojených států amerických.", "section_level": 2}, {"title": "Americkou kolonií (1901–1946).", "content": "V roce 1916 byla Filipínám udělena tzv. omezená autonomie. V zemi získala vliv americká námořní tradice. Roku 1939 byly na Filipínách vytvořeny pobřežní obranné síly Off Shore Patrol (OSP), skládajících se z torpédových člunů \"Luzon\" (Q-111), \"Abra\" (Q-112) a \"Agusan\" (Q-113). Do konce roku byly dodány ještě dva čluny a třetí roku 1941. Poté vypukla druhá světová válka v Pacifiku, během které byly Filipíny okupovány Japonskem a OSP zaniklo.", "section_level": 2}, {"title": "Po získání nezávislosti (od 1946).", "content": "OSP bylo 1. října 1945 reaktivováno, dále rozšiřováno a později se stalo základem obnoveného filipínského námořnictva. Filipíny získaly nezávislost roku 1946, v říjnu 1947 bylo OSP přejmenováno na Philippine Naval Patrol (PNP) a konečně 5. ledna 1951 na filipínské námořnictvo. Americká vojenská přítomnost však zůstala zachována, včetně velké námořní základny Subic Bay, což jim pomáhalo například během vietnamské války. Země obdržela rozsáhlou americkou vojenskou pomoc, včetně množství lodí pocházejících z doby druhé světové války.  V 60.–80. letech se pozornost ozbrojených sil soustředila na potlačování komunistických povstání (např. na ostrově Mindanao). Prioritu měla armáda a letectvo, zatímco podfinancované námořnictvo provádělo blokádu, palebnou podporu a přepravu vojáků. Největší posilu námořnictva v tomto období paradoxně znamenala plavidla námořnictva Vietnamské republiky, která uprchla po pádu Jižního Vietnamu roku 1975.  V letech 1966–1986 zemi diktátorsky vládl prezident Ferdinand Marcos podporovaný Spojenými státy. Americké námořnictvo a letectvo Filipíny opustilo až v 90. letech 20. století. Americké rozhodnutí však vychýlilo rovnováhu sil v oblasti, kde bylo dlouhodobě napětí např. kvůli sporům o Spratlyovy ostrovy. Čína si činí nárok na 90% oblasti Jihočínského moře a své nároky prosazuje velmi asertivně. Filipínské námořnictvo bylo na počátku 90. let slabé a zastaralé, neboť jeho jádro stále tvořila druhoválečná plavidla na samé hranici životnosti. Proto byl roku 1995 přijat zákon o modernizaci námořnictva. Dle něj mělo námořictvo získat tři fregaty, šest korvet, 12 oceánských hlídkových lodí a 12 raketových člunů. Také tento plán zůstal nenaplněn, stejně jako mnohé další a filipínské námořnictvo patří mezi nejslabší v oblasti. V 90. letech byly získány jen dvě výsadkové lodě třídy \"Bacolod City\" a série menších hlídkových člunů. Dále byla po roce 2008 zařazena výsadková loď \"Tagbanua\" (AT-296), která se stala největší domácími loděnicemi postavenou válečnou lodí (původně jí byl dělový člun \"Aguinaldo\").  Další dílčí posílení nástalo po roce 2010. Námořnictvo nejprve získalo tři starší velké kutry třídy \"Hamilton\", přičemž probíhá dodávka dvou velkých výsadkových lodí třídy \"Makassar\" a stavba dvou moderních fregat třídy \"HDF-3000\". Námořnictvo roku 2018 získalo svůj první specializovaný protiponorkový vrtulník AW159 Wildcat a má objednány též protilodní střely Spike-ER. Díky podpoře Japonska navíc od roku 2016 probíhá dodávka 10 nových hlídkových lodí třídy \"Tubbataha\" pro pobřežní stráž.  Přinejmenších od 90. let by filipínské námořnictvo chtělo získat vlastní ponorky, avšak neúspěšně. Mezitím je začala provozovat řada okolních zemí (Vietnam, Singapur, Malajsie aj.).", "section_level": 2}], "src_summary": "Filipínské námořnictvo je jednou ze složek ozbrojených sil Filipín. Tvoří jej cca 74 plavidel a 24 000 osob. Má oddíl námořní pěchoty i svou leteckou složku. Spolupracuje s pobřežní stráží. Námořnictvo využívá pestrou směs starých a novějších plavidel. Filipínské válečné lodě nesou před jménem označení BRP. Dlouhodobě se potýká s nedostatkem financí, což podvazuje jeho možnosti. V roce 2008 připustilo, že mu schází kapacita pro obranu Spratlyových ostrovů, o které vede spor několik států, včetně Čínské lidové republiky.", "tgt_summary": "菲律宾海军(英文:Philippines Navy)为菲律宾武装部队的组合部分之一,有3座分别位于三格莱/卡维持、三宝颜及宿务的基地,规模约22,000名正规人员(其中菲律宾海军陆战队约8,000名人员和菲律宾海岸警卫队约3,000名人员)和约12,000名预备人员。", "id": 1682660}
{"src_title": "Vasariho sakristie", "tgt_title": "瓦萨里祭衣间", "src_document": [{"title": "Historie kláštera.", "content": "Až do roku 1688 tato místnost sloužila jako refektář olivetského kláštera \"Santa Maria di Monteoliveto\". Po roce 1688, kdy byl refektář přebudován na sakristii, byly odhaleny intarzie italského olivetanského mnicha Fra Giovanni da Verona (kolem 1457, Verona – 1525), jenž byl nejen řezbářem, ale také sochařem, architektem a malířem miniatur.", "section_level": 1}, {"title": "Interiér sakristie.", "content": "Centrální klenba lodi je rozdělena do tří kvadrantů, z nichž jeden každý kvadrant personifikuje jeden z pilířů církve: víru, náboženství a věčnost. Klenbu vyzdobil renesančními freskami Giorgio Vasari v toskánském manýristickém stylu. Dřevěné obložení stěn je bohatě zdobeno intarziemi od Fra Giovanni da Verona. Ostění je přerušováno dřevěnými nikami s olivetskými světci. Za oltářem je obraz \"Sv. Karel Boromejský\" od Girolamo d'Areny. Obraz visel v původním kostele \"Sant'Anna dei Lombardi\" (který byl tomuto světci také věnován) a byl zničen při zemětřesení v roce 1805. Po stranách oltáře jsou dvě malby: Archanděl Michael a Panna Marie. Obraz \"Adorace pastýřů\" byl následovníky Vasariho přesunut. Je nyní umístěn nad protějšími dveřmi. Ve dvou bočních lunetách stojí dvě sochy: Archanděl Gabriel a Panna Marie, spočívající na mramorových lavabo. Sochy jsou připisované Giovannimu Battistovi Cavagnovi (Řím, kolem 1545 – 1613).", "section_level": 1}, {"title": "Historie zakázky.", "content": "Sakristie je pojmenována po Vasarim, jenž v roce 1545 vytvořil fresky na klenbě lodi. V té době prostor sloužil jako refektář. Vasari tuto zakázku dostal nejen na základě slávy získané v Římě v letech 1542-44, ale také pro jeho schopnost dokončit objednávku nejen kvalitně ale i rychle. Vasari pobyl v Kampánii od roku 1544 do roku 1545. Čas zde strávený Vasari vyplnil prací. Z Říma přinesl do Neapole \"toskánský manýrismus\". V Neapoli získal několik zakázek od španělského místodržícího Dona Pedra da Toledo, od významných šlechticů a také od klášterů. Nejprve měl vyzdobit starý refektář kláštera \"Santa Maria di Monteoliveto\". Vasari nejprve nebyl rozhodnut zakázku převzít, prostor vytvořený v gotickém stylu považoval za příliš tmavý pro své fresky. Nakonec se rozhodl práci převzít, prostor projasnit, a klenbu vymalovat. Některé postavy byly namalovány podle Vasariho kreseb malířem Raffaellinem del Collem. Stefano Veltroni a další pomáhali při práci na dotvoření dekorativních ploch. Během práce na freskách Vasari vytvořil také dva triptychy, jeden pro protější průčelí místnosti a jeden pro její zadní stěnu: \"Nebeská mana (The Manna from Heaven)\" a \"Hostina v domě Šimonově\" (\"The Feast in the House of Simon\"), nyní v Národním muzeu v Capodimonte a Diecézním museu v Neapoli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vasariho sakristie je jedna ze dvou sakristií starobylého kostela a kláštera \"Sant'Anna dei Lombardi\" v Neapoli. Prostor je znám jako Vasariho sakristie. Giorgio Vasari namaloval renesanční fresky v roce 1545, v době, kdy sakristie byla ještě refektářem. Intarzované dřevěné obložení s nikami vytvořil Fra Giovanni da Verona mezi roky 1506 a 1510.", "tgt_summary": "瓦萨里祭衣间(意大利语:\"Sacrestia del Vasari\")是意大利那不勒斯伦巴第的圣亚纳堂(Sant'Anna dei Lombardi)的两个祭衣间之一。它原是橄榄山圣母会修道院的墓地,在1688年改为今日的用途。该堂于1805年更名为伦巴第的圣亚纳堂。", "id": 1912444}
{"src_title": "Progresivní webové aplikace", "tgt_title": "渐进式网络应用程序", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kolem roku 2005 se vývojové technologie přesunuly ze statických na dynamické webové stránky řízené servery (PHP, ASP.NET) nebo systémy ze strany klienta (Ajax). Došlo také k přechodu na responzivní webový design.  V roce 2007 proběhly první pokusy o vytvoření progresivní webové aplikace, avšak nepříliš úspěšně. PWA selhávaly zejména na některých zařízeních (např. iPhone), v porovnání s nativními aplikacemi byly pomalejší a poskytovaly horší uživatelskou zkušenost.  Změna přišla v polovině roku 2010 díky vylepšením v jazycích HTML5, CSS3 a JavaScript, která výrazně zvýšila kompatibilitu webových prohlížečů s výkonnými procesory (např. Apple A10 či Snapdragon 820). Hybridní aplikace se staly životaschopnou alternativou k nativním aplikacím.  S názvem “progresivní webové aplikace” přišli v roce 2015 designér Frances Berriman a inženýr Google Chrome Alex Russell. Popsali jím aplikace využívající nové funkce podporované moderními prohlížeči, dále service workers a web app manifests, které uživatelům umožňují inovovat webové na progresivní webové aplikace v jejich nativním operačním systému.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Podle vývojářů mají PWA tyto charakteristiky:  Progresivní webové aplikace jsou vylepšením stávající webové technologie. PWA pracují v každém prohlížeči, ale některé funkce typu \"app-like\" (např. nezávislost na připojení, instalace na domovskou obrazovku a push zprávy) závisí na podpoře prohlížeče. Od dubna 2018 tyto funkce podporují v různém rozsahu Microsoft Edge, Google Chrome, Mozilla Firefox a Safari. Dá se očekávat, že je i další prohlížeče budou postupně následovat.  Základní technická kritéria pro to, aby web považoval prohlížeč za progresivní webovou aplikaci, popsal Russell v následujících bodech:", "section_level": 1}, {"title": "Technologie.", "content": "Běžně používané technologie slouží k vytváření progresivních webových aplikací. PWA stojí na těchto pilířích:", "section_level": 1}, {"title": "Manifest.", "content": "Manifest pro webové aplikace se nazývá JSON. Vývojářům poskytuje centralizované místo pro zadávání metadat spojených s webovou aplikací, včetně:  Tato metadata mají zásadní význam pro přidání aplikace na domovskou obrazovku nebo jiné uvedení vedle nativních aplikací.", "section_level": 2}, {"title": "AppCache (zastaralé).", "content": "AppCache je starší technologie na podporu offline používání webu. Optimálně pracuje jen u jednostránkových aplikací, ale selhává u wiki nebo vícestránkových aplikací. Na začátku roku 2019 přední prohlížeče AppCache podporují, protože je některé stránky dlouhodobě používají. V budoucnu se však očekává jejich nahrazení.", "section_level": 2}, {"title": "Service Workers.", "content": "Nativní mobilní aplikace poskytují bohaté zkušenosti a vysoký výkon na úkor úložného prostoru, nedostatku aktualizací v reálném čase a nízké viditelnosti ve vyhledávání. Nevýhody tradičních webových aplikací tkví v chybějících nativních, kompilovaných a spustitelných souborech v kombinaci se závislostí na nespolehlivém a potenciálně pomalém připojení k webu.  Service workers poskytují skriptovatelnou síťovou proxy ve webovém prohlížeči, která umožňuje programové vyžádání webových/HTTP požadavků. Efektivně tak využívají mechanismy vyrovnávací paměti a umožňují bezchybné fungování v offline módu.  Service workers se u progresivních webových aplikací používají ke zkombinování největších výhod nativních a webových aplikací.  Výhody Service workers:", "section_level": 2}, {"title": "Web Workers.", "content": "Umožňují webové aplikaci spouštět současně více podprocesů JavaScriptového kódu. Díky tomu se dlouhé aktivity odstraňují z podprocesu uživatelského rozhraní a redukují tak blokování UI.", "section_level": 2}, {"title": "IndexedDB, IDB.", "content": "IndexedDB, IDB je NoSQL databáze zabudovaná do moderních prohlížečů. Umožňuje ukládání dat do paměti klientského zařízení, což pro PWA znamená možnost lokálního vyhledávání místo posílání žádostí.", "section_level": 2}, {"title": "LocalStorage & SessionStorage.", "content": "Náhrada za soubory cookie, která umožňuje ukládat víc dat než cookie.", "section_level": 2}, {"title": "App Shell.", "content": "Architektonický přístup Model App Shell používají některé progresivní webové aplikace. Pro rychlé načítání ukládají Service workers základní uživatelské rozhraní nebo shell z responzivní webové aplikace. Tento shell poskytuje počáteční statický rámec, rozložení nebo architekturu, do níž může být obsah načten postupně a dynamicky, což umožňuje uživatelům pracovat s aplikací navzdory různé rychlosti webového připojení. Shell může být uložen v mezipaměti prohlížeče mobilního zařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Využití a statistiky.", "content": "Mnoho nadnárodních firem přechází z nativních aplikací na PWA, což přináší měřitelné změny v chování uživatelů.", "section_level": 1}, {"title": "Svět.", "content": "AliExpress  Díky přechodu na PWA zvýšil Aliexpress konverzi nových uživatelů o 104 %. Také se zvýšil čas, který uživatelé stráví na stránkách napříč všemi prohlížeči o 74 %. Dvojnásobně vzrostlo i množství zobrazených stránek.  Starbucks  Aktivita uživatelů se v PWA Starbucksu zvýšila denně i měsíčně na dvojnásobek. Nákupy přes aplikaci se zvedly v průměru o 20 %.  Forbes  Po přechodu na progresivní aplikaci se načítání stránek Forbes.com snížilo z 6,5 sekund na 2,5 a imprese na jednu návštěvu stoupla o 10 %.  Tinder  Původní nativní aplikace Tinderu se načítala 11,91 sekund. Nová PWA je o 90 % menší a načte se za 4,69 sekund. Další PWA pro Windows 10:", "section_level": 2}, {"title": "Česko.", "content": "V ČR dosud není používání PWA příliš rozšířené a data o změnách v chování uživatelů zatím zcela chybí.  Odborný portál zaměřený na technologie a byznys Czechcrunch o PWA napsal:  \"Jejich hlavní výhodou je fakt, že se nemusí stahovat a instalovat z nějakého obchodu, ale „nainstalují“ se přímo samy v rámci webového rozhraní, takže to uživatel na první pohled vůbec nepozná. Oproti klasickému webu nabízí mnohem rychlejší načítání, možnost ukládání jednotlivých stránek do offline režimu, push notifikace nebo přístup k samotnému zařízení, takže se v základu velmi podobají klasické nativní aplikaci.  Od roku 2018 začal počet progresivních aplikací v oběhu rapidně růst a na tento trend proto naskočily i společnosti jako síť kaváren Starbucks, nákupní galerie Aliexpress, seznamka Tinder, přepravní startup Uber, sociální síť Pinterest, ale i česká rozvozová služba Dáme Jídlo. A většina z nich si po dlouhodobém testování rozhodně nemůže na výsledky stěžovat.\"  Mezi známé české PWA patří:", "section_level": 2}], "src_summary": "Progresivní webové aplikace (anglicky \"Progressive Web Apps\", \"PWA\") jsou webové aplikace, které vypadají a načítají se jako běžné webové stránky. Navíc ale nabízí funkce běžně dostupné pouze nativním aplikacím, např. práci offline, push notifikace nebo přístup k hardwaru zařízení. PWA tak kombinují flexibilitu webu s možnostmi aplikací.", "tgt_summary": "渐进式网络应用程序(英语:Progressive Web Apps,简称:英语:PWA)是一种普通网页或网站架构起来的网络应用程序,但它可以以传统应用程序或原生移动应用程序形式展示给用户。这种应用程序形态视图将目前最为现代化的浏览器提供的功能与移动设备的体验优势相结合。", "id": 942469}
{"src_title": "SCP – Containment Breach", "tgt_title": "SCP:收容失效", "src_document": [{"title": "Základní třídy objektů.", "content": "Ve hře i na oficiálních stránkách jsou označovány všechny paranormální objekty jako SCP-[příslušné pořadové číslo]. Takto označené objekty jsou poté děleny do dalších tří základních tříd podle nebezpečnosti:", "section_level": 1}, {"title": "Safe.", "content": "Objekty třidy Safe (Bezpečný) jsou anomálie, které lze lehce a bezpečně uskladnit, protože nepoškozují okolí nebo je lze spustit pouze specifickou a vědomou aktivací, nemusí to vždy znamenat, že jsou pro člověka (hráče) neškodné. Ve hře to jsou SCP-500, SCP-714, SCP-860, SCP-914, SCP-1025, SCP-1123 a SCP-1499.  Euclid  Objekty třídy Euclid jsou anomálie, které potřebují větší ochranu, aby nepoškodily své okolí a nebo není jejich kontrola vždy spolehlivá. Většina SCP objektů spadá do této třídy. Jakékoli SCP, které je autonomní, vnímavé nebo inteligentní je obecně klasifikováno jako objekt třídy Euclid kvůli své nepředvídatelnosti. Ve hře to jsou SCP-008, SCP-012, SCP-049, SCP-066, SCP-079, SCP-096, SCP-173, SCP-178, SCP-205, SCP-294, SCP-372, SCP-513, SCP-966, SCP-970 a SCP-1162.", "section_level": 2}, {"title": "Keter.", "content": "Objekty třídy Keter jsou anomálie, které je obtížné uskladnit důsledně nebo spolehlivě, kvůli nedostatečnému prozkoumání nebo nadace SCP nevlastní technologie se kterými by tyto SCP mohla spolehlivě uskladnit. Neznamená to však vždy, že jsou pro své okolí nebezpečná. Ve hře to jsou SCP-035, SCP-106, SCP-682, SCP-939 a SCP-1048.  Existuje řada dalších tříd, které ale ve hře nejsou zastoupeny, až na SCP-420 J třídy Awesome (Úžasný).", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení zaměstnanců.", "content": "Zaměstnanci této nadace jsou děleni do 5 tříd podle důležitosti a úrovně zaměstnání značené anglicky Class-A až Class-E. Do třídy A patří vedoucí, do B patří velmi důležití pracovníci, do C patří běžní výzkumníci, do D patří testovací subjekty a do E patří zaměstnanci postiženi jakýmkoli SCP. Zaměstnance může hráč ve hře nalést skoro vždy mrtvé. Zaměstnanci mají též hodnosti značené anglicky Level 1 až 5. K hodnostem se váže možnost ootevírat dveře ve hře pomocí čipových karet.", "section_level": 1}, {"title": "Čipové karty.", "content": "Čipových karet je ve hře 6. Nejběžnější karta je Level 1 světle žluté barvy. Nelze s ní otevírat skoro žádné dveře. Další oranžová karta je Level 2. S ní lze otevírat dveře k některým většinou bezpečným SCP. Se světle oranžovou kartou Level 3 lze otevírat větší počet místností s SCP a také hranice mezi Uskladňovacími zónami (Containment zone). Tmavě oranžovou kartou Level 4 lze otevírat přibližně 3/4 dveří. S červenou kartou Level 5 lze otevírat většinu dveřií a s modrou kartou tzv. \"Omni\" lze otevírat všechny dveře. Některé dveře jsou otevíratelné pouze správným DNA. Bývají to dveře od kanceláří. Lze je otevřít pomocí utrhnutých rukou nacházejících se kolem herní mapy.", "section_level": 1}, {"title": "Gameplay.", "content": "Hráč se probudí v místnosti a zjišťuje, že je testovací subjekt Class-D. Hráčova postava je bývalým vědcem, pro kterého je degradace na Class-D trestem za neuaturozivané experimenty s neprozkoumaným jevem.  \"„Pouze mě následujte. Jo a mimochodem, jsme oprávněni zabít všechny neposlušné testovací subjekty, takže vám doporučujeme nedělat žádné hlouposti.“\"  Za asistence dvou strážních z vyšších tříd je hráč odveden k dalším dvěma testovacím subjektům Class-D. Testovacím objektem má být SCP-173. Po vstupu do komory se zavřou dveře, které se opět otevřou. Nastala závažná porucha systému a byla otevřena většina cel se všemi SCP. SCP-173 stihne zabít oba Class-D subjekty, jednoho strážného a poté uteče ventilační šachtou. A v tomto momentě začíná hráčova dlouhá cesta za svobodou, která nebude žádnou procházkou v růžové zahradě. Uniklá SCP s různými schopnostmi ho budou pronásledovat na každém kroku.  Hra končí, jakmile se hráč dostane ven ze zařízení nadace SCP.", "section_level": 1}], "src_summary": "SCP – Containment Breach je videohra o přežití vytvořená Joonasem Rikkonenem (známý spíše pod přezdívkou 'Regalis'). Byla vydána 15. dubna 2012. Hra je založená na fiktivních paranormálních příbězích a dokumentech z prostředí SCP Foundation. Hra se odehrává ve speciálním zařízení nadace SCP (Secure, Contain, Protect), tajné organizace, která se zabývá hlídáním, uskladněním, ochranou, zabezpečením a zkoumáním různých anomálií v podobě předmětů, organismů, míst apod.", "tgt_summary": "《SCP:收容失效》(英语:SCP-Containment Breach)是一款由芬兰游戏开发商Regalis根据SCP基金会内容开发的恐怖游戏。", "id": 1433652}
{"src_title": "Pekingský konsenzus", "tgt_title": "北京共识", "src_document": [{"title": "Geneze a definice Pekingského konsenzu.", "content": "Do nástupu ekonomické krize v roce 2007 představoval Washingtonský konsenzus (WK) převládající paradigma přístupu Západu k rozvojovým zemím. Realizací neoliberálních reforem a doporučení Washingtonského konsenzu nejen v ekonomické, ale i v politické oblasti byla podmíněna rozvojová asistence ze strany tzv. „washingtonských institucí“: Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Ekonomická krize však zpochybnila univerzální aplikovatelnost koncepce Washingtonského konsenzu na rozvojové země. Zatímco západní rozvinuté ekonomiky po dobu krize stagnovaly nebo vykazovaly propady HDP, zaznamenala Čína nepřetržitý několikaprocentní ekonomický růst. Z dlouhodobějšího pohledu Čína ve svém již tři dekády trvajícím transformačním období snížila podíl obyvatelstva nacházejícího se pod hranicí absolutní chudoby v bezprecedentním rozsahu. Příjem na obyvatele se v Číně za méně než dvě generace až zpětinásobil.  Čína se jako rozvojová země po zahájení vnitřních reforem nepodřídila radám a doporučením IMF a WB, které právě politickou liberalizaci kladou jako podmínku ekonomické asistence. V rozporu s konceptem WK tak nebyla v případě Číny ekonomická liberalizace doprovázena téměř žádnou liberalizací politickou. Fakt, že rozvojová země může být ekonomicky úspěšná i bez politické liberalizace, byl impulzem k hledání nového „konsenzu“.  Koncept Pekingského konsenzu (PK) zformuloval v roce 2004 americký publicista Joshua Cooper Ramo v eseji s názvem \"The Beijing Consensus: notes on the new physics of Chinese power\". Čínskou transformační zkušenost shrnul do tří hlavních bodů s cílem formulovat nové obecné paradigma, které by bylo aplikovatelné na řadu rozvojových zemí, u nichž Washingtonský konsenzus selhává. Jsou jimi:  Mezi další klíčové charakteristiky vyplývající z autorovy eseje patří: \"opozice PK vůči WK\"; \"globalizace „vlastní cestou“\"; \"pozitivní příklad Číny, nikoliv uplatňování (vojenského či jiného) nátlaku, nevměšování se do vnitřních záležitostí ostatních států\" a \"rozvinutí asymetrických schopností k vybalancování vlivu USA\". Období čínské transformace je dále dlouhodobě charakteristické kombinací tržního systému (státního kapitalismu) a autoritářského režimu. Tuto kombinaci označuje J. C. Ramo za „autoritářský kapitalismus. Oproti rozšířenému neoliberálnímu konsenzu omezeného vládního zasahování do ekonomiky prosazuje Čína silný vládní intervencionismus. \"Vládní intervencionismus\" lze proto označit za další rys PK. PK neupravuje jenom vnitropolitické otázky, nýbrž má i mezinárodněpolitické důsledky. Pro rozvojové země, které se v současném stádiu svého vývoje nemohou, anebo nechtějí plně či alespoň z části politicky liberalizovat, představuje PK atraktivní alternativu. Čína navíc ochotně poskytuje rozvojovou asistenci a výhodné půjčky rozvojovým zemím a uzavírá s nimi preferenční obchodní dohody, aniž by na dané státy kladla jakékoliv politické požadavky. Byť se Čína v tomto ohledu nevměšuje do vnitřních záležitostí rozvojových zemí, může čínská ekonomická přítomnost v rozvojových zemích představovat zahraničněpolitický nástroj, jak tyto země zahrnout do své sféry vlivu. Razantní obrat rozvojových zemí k čínským investicím může nahradit závislost na minulých koloniálních mocnostech novodobou neokoloniání závislostí na Číně. Může se tak stát i přesto, že se Čína v rámci své zahraniční politiky formálně odvolává na antikolonialismus.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika Pekingského konceptu.", "content": "V reakci na zveřejnění výše uvedeného článku se na autora J. C. Ramo snesla vlna akademické kritiky. S jeho vymezením PK řada autorů nesouhlasila a kritizovala jej za nedostatečnou a příliš vágní definici. V případě bodu č. 1, \"tedy ekonomického rozvoje taženého inovacemi\", lze namítnout, že inovace zcela jistě nebyly klíčovou složkou ekonomického růstu a rozvoje Číny. Čínské firmy se integrovaly do globálních dodavatelských řetězců převážně jako montovny, nikoliv jako tahouni na poli moderních technologií. Design produktů a výrobní know-how pocházelo a do jisté míry stále pochází ze zahraničí. Co se týče bodu č. 2, \"ekonomického úspěchu měřeného v kategoriích udržitelnosti a rovnosti, nejen růstem HDP\", ani tento bod pro Čínu téměř neplatí. Typickými rysy čínského ekonomického růstu posledních tří dekád jsou prohlubující se nerovnost příjmů a bezmezná exploatace přírodních zdrojů. Kritiku si vysloužilo i označení do jisté míry unikátní čínské transformační zkušenosti za univerzálně vyhlížející „konsenzus“. Podle této logiky by bylo možno označit historickou zkušenost kterékoliv rozvojové země taktéž za konsenzus. Mnohem přesnější označení proto představuje termín „\"Čínský model\"“, který připouští specifika čínského vývoje, ale nepředpokládá jeho okamžitou aplikovatelnost na další rozvojové země. \"Autoritářský kapitalismus“ také není výhradně čínské specifikum. Mnoho východoasijských a latinskoamerických rozvojových zemí zaznamenalo značný ekonomický růst v rámci silného autoritářského režimu. Nelze ani tvrdit, že WK a PK se vzájemně vylučují a představují tedy opačné póly. Při bližším pohledu na všechny aspekty čínské ekonomické transformace je patrné, že Čína aplikovala až 8 z 10 liberalizačních bodů WK, přičemž se stala členem WTO. Spíše než o protipól se v případě PK jedná o doplněk k WK.  Má-li zde vymezený ekonomicko-politický rozvojový model prosperující autoritářské země představovat skutečnou konkurenci pro neoliberální koncept rozvoje, je nutno posoudit míru jeho přenositelnosti na další rozvojové země. Kritici konceptu PK se shodují, že atraktivita PK či Čínského modelu pro rozvojové země nespočívá v jeho ekonomicko-politickém pojetí vládnutí, nýbrž v masivním přílivu čínských investic a rozvojových projektů, které nejsou podmíněny žádnými politickými reformami a tlakem na zlepšení governance jako v případě USA či EU. Dodejme, že investování čínských firem v rozvojových zemích je snazší v tom smyslu, že nemusejí v takové míře dbát na sociální a ekonomické standardy, jak tomu bývá u investic v západních zemích. Lákadlem PK tedy není autoritářský režim jako takový, nýbrž dlouhodobý závazek k ekonomickým reformám a ekonomickému růstu, a to v rámci stabilního ekonomického prostředí, na které se mohou investoři spolehnout.  Samotná čínská akademická obec se s konceptem PK příliš neztotožňuje, neboť je pro ni příliš konfrontativní a antiamerický.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pekingský konsenzus představuje alternativní ekonomicko-politický model rozvoje rozvojových zemí. Pekingský konsenzus byl zformulován v návaznosti na tzv. Washingtonský konsenzus a vymezuje se vůči němu.", "tgt_summary": "北京共识,政治学与经济学术语,意指不同于华盛顿共识,由中华人民共和国发展出的政治与经济模式,意义类同于中国模式。美国著名投资银行高盛公司资深顾问乔舒亚·库珀在英国伦敦外交政策中心发表了一篇调查论文,指出中国通过艰苦努力、主动创新和大胆实践,摸索出一个适合本国国情的发展模式。他把这一模式称之为“北京共识”。乔舒亚·库珀指出,“北京共识”具有艰苦努力、主动创新和大胆实验(如设立经济特区),坚决捍卫国家主权和利益(如处理台湾问题)以及循序渐进(如“摸着石头过河”)、积聚能量和具有不对称力量的工具(如积累4000亿美元外汇储备)等特点。它不仅关注经济发展,同样注重社会变化,也涉及政治、生活质量和全球力量平衡等诸多方面,体现了一种寻求公正与高质量增长的发展思路。在乔舒亚·库珀看来,建立在“北京共识”基础上的中国经验具有普世价值,不少可供其他发展中国家参考,可算是一些落后国家如何寻求经济增长和改善人民生活的模式。", "id": 1585839}
{"src_title": "Emil Nikolaus von Reznicek", "tgt_title": "艾米尔·冯·雷兹尼切克", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Byl vnukem vojenského kapelníka a skladatele Josefa Resnitscheka (1787–1848) a synem polního podmaršálka rakousko-uherské armády Josefa Rezniceka (1812–1887) a jeho třetí manželky, rumunské kněžny Clarissi Ghica-Budesti (1837–1864). Byl dvakrát žepnatý. Poprvé s Milkou von Thurn-Valsasinou (1864–1897), podruhé s Bertou Juillerat-Chasseurovou (1874–1939). Měl dvě děti, syna Emila-Ludwiga (1898–1940) a dceru Felicitas von Reznicekovou (1904–1997). Rovněž byl adoptivním otcem sportovního novináře Burgharda von Reznicka (1896–1971), který pocházel z prvního manželství jeho druhé manželky Berty Juillerat-Chasseurové.", "section_level": 1}, {"title": "Životopis.", "content": "Narodil se ve Vídni. Jeho matka záhy zemřela a se svou nevlastní matkou nevycházel nejlépe. Za této situace našel brzy cestu k hudbě, která se mu stala existenční nutností. Jeho první kompozice vznikly ještě ve Vídni. Rodina se roku 1875 přestěhovala do Štyrského Hradce. Maturitu složil v roce 1878 v Mariboru.  Ve Štyrském Hradci studoval práva a hudbu. Studia práv nedokončil, pokračoval však ve studiu hudby (1878/1881) u Wilhelma Mayera, který mu také doporučil dokončit studia na konzervatoři v Lipsku. Tam studoval skladbu u Karla Reineckeho a Salomona Jadassohna (1881/1882) a tato studia se mu podařilo úspěšně dokončit. Následně byl dirigentem divadla ve Štýrském Hradci 1883/1884. Tam se také poprvé oženil s Milkou von Thurn-Valsasina (1864-1897). Byl dirigentem v Curychu, Štětíně, Jeně, Bochumu a Berlíně (1884/86).  Od roku 1886 do roku 1894 působil v Praze, jako vojenský kapelník 88. pěšího pluku. Jeho skladatelský talent záhy rozpoznal Angelo Neumann, první ředitel Nového německého divadla v Praze. Reznicekova první opera \"Die Jungsfrau von Orleans\" (Panna Orleánská) na vlastní libreto volně podle Fridricha Schillera byla nastudována v pražském Královském německém zemském divadle (dnes Stavovské divadlo) 19. června 1887. Angelo Neumann pak u Rezniceka objednal hned tři opery, které uvedl ve světové premiéře v Novém německém divadle. Dalšího roku, 13. května 1888 měla premiéru jeho druhá opera \"Satanella,\" na skladatelovo libreto, jehož předlohou byla báseň Jaroslava Vrchlického. Premiéra jeho třetí opery \"Emerich Fortunat\" se konala dne 8. listopadu 1889. Svého rozhodujícího úspěchu se skladatel dočkal premiérou své čtvrté opery \"Donna Diana\" (16. prosince 1894 v Novém německém divadle). Následujícího roku Prahu opustil a stal se dvorním dirigentem v Mannheimu, kde strávil tři sezony. Jeho další opera \"Till Eulenspiegel\" měla premieru v Karlsruhe 1. prosince 1902. Od roku 1902 až do své smrti 2. srpna 1945 žil v Berlíně. V roce 1905 získal německé státní občanství.  V létě roku 1897 ovdověl. Brzy však nalezl svou druhou ženu Bertu Juillerat-Chasseur (1874–1939).  Přes počáteční úspěchy s operou \"Till Eulenspiegel\" a s premiérou \"Tragické symfonie\" uvedenou Felixem Weingartnerem měl zpočátku v Berlíně potíže prosadit se jako skladatel. To v neposlední řadě proto, že se vzdal používání svého šlechtického původu a zhudebněním textů ze sbírky písní \"Lieder aus dem Rinnstein\" se vědomě přihlásil k liberální levici. V prvních letech v Berlíně vyučoval skladbu na konzervatoři Klindworth-Scharwenka; pořádal také koncerty komorní hudby, při kterých uváděl spolu s klasickou hudbou i moderní hudbu pro smyčcový orchestr. V letech 1906-1908 byl prvním hostujícím dirigentem v Národní filharmonii a ve Varšavské opeře. V letech 1909-1911 působil jako šéfdirigent Komické opery Hanse Gregora na Weidendammer Brücke (Komische Oper des Hans Gregors) v Berlíně. Tato jeho aktivita skončila, když byl Hans Gregor v roce 1911 jmenován ředitelem vídeňské Dvorní opery. Přibližně ve stejnou dobu prodělala jeho druhá manželka Berta Juillerat-Chasseur nebezpečnou operaci a byla několik měsíců v kritickém stavu. Tuto svou zkušenost zpracoval v symfonické básni \"Der Schlemihl\". Po vypuknutí první světové války v roce 1914 se nedal nakazit tehdejším všeobecným patriotismem, ale zkomponoval nadkofesijní rekviem pro padlé ve válce, \"In memoriam\". V letech 1915/16 složil své hlavní dílo, operu \"Ritter Blaubart\" (Rytíř Modrovous), na libreto Herberta Eulenberga. Její premiéra však byla vzhledem k válečné cenzuře zakázána a byla proto uvedena až 20. ledna 1920 v Darmstadtu První provedení \"Rytíře Modrovouse\" v Čechách se konalo 30. listopadu 1922 v pražském Novém německém divadle. Z téže doby je i opera \"Holofernes\" (podle dramatu \"Judith\" Frederika Hebbela), uvedená poprvé 27. října 1923 v Berlíně. Již od roku 1917 byl členem představenstva \"Allgemeinen Deutschen Musikvereins\" a jako člen výboru pro posuzování prací hrál významnou roli při programování každoročních slavností hudebníků (Tonkünstlerfeste).  V roce 1920 se stal členem, později senátorem Pruské akademie umění (Preußische Akademie der Künste). Nabídku, stát se ředitelem Vysoké školy umění (Hochschule der Künste) v Berlíně, sice odmítl, ale od roku 1920 do roku 1926 se tam stal čestným profesorem instrumentace.  V roce 1926 napsal \"Slavnostní předehru\" pro osvobozený Kolín nad Rýnem (\"Festouvertüre\"). V ní oslavoval poválečné stažení spojeneckých jednotek a přijetí Německa do Společnosti národů, jak bylo stanoveno ve Smlouvách z Locarna a za které byli tehdejší ministři zahraničí poctěni Nobelovou cenou míru. Uznání nových německých hranic obsažené v těchto smlouvách však bylo v německém právu kontroverzní, takže v roce 1927 nenalezl žádného dirigenta, který by se odvážil světovou premiéru této skladby uvést. Jeho přítel Max Donisch, který byl členem NSDAP o této skladbě věděl a když se v roce 1933 stal vedoucím hudebního oddělení v německém rozhlase, přemluvil Rezniceka, aby povolil uvedení premiéry této skladby v červnu 1933 v pořadu \"Stunde der Nation\". Při tom dílo dostalo nový název \"Befreites Deutschland\". V roce 1930 dosáhl Reznicek u publika mimořádného úspěchu jednoaktovkou \"Spiel oder Ernst\", která byla považována za nejlepší krátkou operu a byla hrána na všech německých scénách.  Když se nacistická strana v Německu dostala v roce 1933 k moci, byl již uznávaným skladatelem. Přesto se snažil vyhýbat rizikům a chránit svou rodinu. Jeho druhá manželka Berta Juillerat-Chasseur (1874–1939) byla totiž z matčiny strany židovka, nevyhovovala tedy rasovým zákonům a celé rodině tím hrozilo nebezpečí. Dcera Felicitas von Reznicek získala ve Švýcarsku v roce 1936 falešné potvrzení o křesťanském původu své (židovské) babičky. Felicitas byla také členkou odboje (Widerstandskämpferin) a od roku 1940 pracovala pro britskou Mi-6. Paradoxně jeho syn Emil-Ludwig (1898–1940) byl od roku 1930 členem NSDAP, SA a později i SS. Jeho ženu Bertu tyto události zdravotně poznamenaly, propadla depresím a zemřela roku 1939. Jeho přítel Richard Strauss mu pomohl tím, že jej přijal jako německého delegáta do Stálé rady pro mezinárodní spolupráci skladatelů. Tam se věnoval především posuzování skladeb pro hudební festivaly, které Stálá rada pořádala. Bylo jich až 600 ročně. To šlo k tíži jeho vlastní skladatelské činnosti, takže po roce 1935 už téměř nekomponoval. Vyhnul se tak nutnosti skládat oslavné kompozice pro režim a měl stále veřejné uznání. V roce 1935 získal Goethe-Medaille für Kunst und Wissenschaft, a Johannes-Brahms-Medaille města Hamburk. Dne 20. dubna 1936 byl znovu jmenován profesorem. V NSDAP však nebyl žádoucí osobou a jeho opery \"Ritter Blaubart\" a \"Holofernes\" byly zakázány. Hudební festival plánovaný Stálou radou pro mezinárodní spolupráci skladatelů na rok 1940 do Vídně, se nekonal. Jeho skladby se v rozhlase a na koncertech mohly hrát jen výjimečně. Jeho rukopisy byly zabaveny a ukryty v dolech u Kalau v Lužici (in der Lausitz). Na konci druhé světové války pak padly do rukou Rudé armády. Část se vrátila roku 1957 do Rakouské národní knihovny, ostatní jsou dodnes nezvěstné. Koncem roku 1943 prodělal první záchvat mrtvice a 2. srpna 1945 v Berlíně zemřel. Byl pohřben do rodinného hrobu na hřbitově Wilmersdorfer Waldfriedhof Stahnsdorf.  V roce 1955 byla podle něj ve Vídni-Alsergrund pojmenována ulice \"Reznicekgasse.\"", "section_level": 1}, {"title": "Nahrávky a tištěná díla.", "content": "Všechna jeho tištěná díla byla zaslána do IMSLP. Poměrně početné, dosud nepublikované skladby vydává od roku 2012 Editio Reznicek (Wedemark). Také zde vznikl Archiv Reznicek, jehož cílem je shromáždit všechny dostupné dokumenty o něm a poskytovat poradenství zainteresovaným muzikologům a hudebníkům.  Hudební vydavatelství CPO (Classic Produktion Osnabrück) vydává nahrávky zapomenutých či méně známých skladatelů. To se týká i skladeb E.N. von Rezniceka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Emil Nikolaus von Reznicek (4. května 1860 Vídeň – 2. srpna 1945 Berlín) byl rakousko-německý dirigent a skladatel s českými kořeny. Jeho dědeček pocházel z Čech, od Berouna, odkud v roce 1819 odešel do Vídně.", "tgt_summary": "艾米尔·尼古拉斯··冯·雷兹尼切克(,1860年-5月4日-1945年-8月2日),捷克血统的奥地利作曲家,指挥家。最初曾学习法律,后改学音乐,在布拉格担任合唱指挥,1902年移居柏林,成为受欢迎的歌剧作曲家和指挥家。雷兹尼克的曲风属于晚期浪漫主义,以擅于讽刺著称,他和理查·施特劳斯私交不错,但写了数部讽刺理查的作品,如交响诗《失意者》针对《英雄生涯》,歌剧《梯尔的恶作剧》针对理查的同名交响诗等,他还作有一部标题为“讽刺”的交响曲。不过他最流行的作品还是歌剧,特别是其喜歌剧《狄安娜小姐》的序曲流传颇广。", "id": 748057}
{"src_title": "Právní odpovědnost", "tgt_title": "法律责任", "src_document": [{"title": "Prvky právní odpovědnosti.", "content": "Prvky právní odpovědnosti jsou subjekt a jeho subjektivní stránka a pak také objekt a objektivní stránka.  Subjektem se rozumí osoba (právnická i fyzická), která porušila právní normu a je tudíž povinna nést následky za své jednání. Povinnost nést následky za své jednání je ovlivněna u fyzických osob jejich způsobilostí (dovršení 15 let, duševní stav v době porušení normy, apod.).  Subjektivní stránka pak vyjadřuje psychický vztah subjektu k protiprávnímu jednání a jeho následkům. Je zde zahrnut motiv, pohnutka (podnět jednání) a zavinění (zda - nedbalost a do jaké míry-úmysl si byla osoba vědoma svého protiprávního jednání). Podle těchto faktorů se určují stupně zavinění.", "section_level": 1}, {"title": "Nedbalost.", "content": "Objektem se rozumí hodnota nebo zájem, které jsou chráněny právní normou (život, veřejný pořádek, aj.) Objektivní stránka zahrnuje protiprávní jednání (delikt), škodlivý následek a příčinnou souvislost (vztah) mezi jednáním a následkem.", "section_level": 2}, {"title": "Funkce právní odpovědnosti.", "content": "Právní odpovědnost je důležitá zejména díky svým funkcím. Slouží především pro určení druhu sankce, potažmo i rozsahu sankce, jež má následovat po porušení právní povinnosti. Funkce sankce se však projevují u každé konkrétní sankce s rozdílnou intenzitou. Například v případě práva trestního dominuje funkce represivní, oproti tomu v oblasti práva občanského je to pak funkce reparační.  1. Funkce reparační (kompenzační) - kompenzace újmy, ke které došlo porušením právní normy  2. Funkce satisfakční - řazena do reparačních; cílem je dosáhnout odpovídajícího vyvážení a zmírnění újmy, jenž je především nemajetkového charakteru (satisfakce pro toho, komu byla způsobena újma-využíváno zejména v oblasti práva na ochranu osobnosti)  3. Funkce represivní - cílem je sankciovat/trestat protiprávní jednání  4. Funkce preventivní - tím, že právní odpovědnost existuje, se předchází protiprávnímu chování (lidé se chovají tak, aby nebyli právně odpovědní a nebyli sankciováni)", "section_level": 1}, {"title": "Druhy právní odpovědnosti.", "content": "V rámci právní odpovědnosti se obvykle rozlišují dva druhy této odpovědnosti - subjektivní či objektivní právní odpovědnost. Vždy však záleží na tom, zda normotvůrce předpokládá odpovědnost za zavinění či nikoli. Obecně je v právu běžnější subjektivní odpovědnost. Objektivní odpovědnost představuje spíše výjimku a nejčastěji se s ní můžeme setkat v případech, kdy je odstranění následků natolik společensky vyžadováno, že se nevyžaduje přítomnost zavinění.", "section_level": 1}, {"title": "Subjektivní právní odpovědnost.", "content": "O subjektivní právní odpovědnosti se uvažuje v případě zaviněného porušení právní odpovědnosti. Klíčovým pojmem je v této odpovědnosti zavinění. Se subjektivní odpovědností je často spojován pojem exkulpace, který se česky překládá jako vyvinění. Rozumíme jím možnost prokázat, že subjekt nezavinil vznik újmy i přesto, že jsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti. Nejvyšší správní soud jako subjektivní odpovědnost považuje například soukromoprávní odpovědnost za škodu, kde se ten, kdo škodu způsobil porušením povinnosti může vyvinit (exkulpovat), pokud prokáže, že nešlo o jednání zaviněné, přičemž v takovém případě je důkazní břemeno na straně škůdce.", "section_level": 2}, {"title": "Objektivní právní odpovědnost.", "content": "Objektivní právní odpovědnost spočívá v odpovědnosti za protiprávní stav či událost. V tomto případě tak nejde o odpovědnosti za protiprávní jednání, ale za škodlivý následek. Tento druh odpovědnosti se vyznačuje tím, že právo ve vybraných případech umožňuje liberaci, tedy možnost se objektivní odpovědnosti zprostit, přestože jsou dané předpoklady splněny. Pokud tato možnost není právem vyhrazena, hovoříme o absolutní objektivní odpovědnosti. Jako příklad objektivní právní odpovědnosti lze považovat odpovědnost za vady, která vzniká nezávisle na zavinění zhotovitele, přičemž příčina vady musí spočívat v něčem jiném, než jsou okolnosti způsobené objednatelem.", "section_level": 2}, {"title": "Následky porušení právní povinnosti.", "content": "V případě porušení právní povinnosti nastávají právní normou předvídané následky. Liší se dle právního odvětví, v němž se daný typ právní odpovědnosti uplatňuje. Následky porušení právní povinnosti lze obecně rozdělit následovně:  1. Primární povinnost stále trvá, změnila se však její povaha a lze tak přistoupit například k vymáhání pohledávky.  2. Vzniká takzvaná sankční povinnost, neboli sekundární povinnost. Ta vzniká v momentě, kdy již nelze splnit povinnost, přičemž sekundární povinnost má tedy zřetelnou sankční povahu. Například povinnost uhradit dluh (primární) a povinnost zaplatit úroky z prodlení (sekundární).  3. Vznikají jiné právní následky.", "section_level": 1}, {"title": "Delikty.", "content": "Pojmem delikt bývají typicky označována protiprávní jednání ve dvou případech, a sice jednání proti právu a jednání, které je obcházením zákona. K obcházení zákona dochází v případě, že dané jednání neporušuje ustanovení právní normy, zároveň je však v rozporu s účely sledovanými danou právní normou či objektivním právem. Delikty se běžně dělí dle odvětví práva, jež daný delikt upravuje. Od toho se také odvíjí samotná povaha konkrétního deliktu i míra, s níž se projevují funkce sankce uložené za tento delikt.  Dle těchto kritérií se rozlišují následovné hlavní typy deliktů:  1. Trestný čin - protiprávní čin, jež je trestním zákonem označen za trestný a vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně; veřejnoprávní povahy; dělí se na zločiny a přečiny  2. Správní delikt - protiprávní jednání, které je vymezeno normami správního práva; sanksionuje jej správní orgán; veřejnoprávní povahy; dělí se na přestupky a jiné správní delikty  3. Civilní delikt - porušení norem soukromého práva; soukromoprávní povahy; například způsobení škody úmyslným jednáním proti dobrým mravům  4. Disciplinární delikt - porušení interních normativních instrukcí, jež je možné sankcionovat (například kázeňské řády zaměstnavatelů), či delikt osoby, která je ve zvláštním vztahu k určité instituci disponující veřejnou mocí; soukromoprávní povahy", "section_level": 1}], "src_summary": "Právní odpovědnost je druh obecné odpovědnosti, která znamená ručit za něco. V právní terminologii je tento pojem vymezen úžeji a právní odpovědnost lze chápat ve dvojí rovině. První je, že právní odpovědnost vzniká již v situaci, kdy jedinci vzniká určitá povinnost. Právní odpovědnost je v této situaci vztahem povinného k jeho povinnosti. Druhou rovinou chápání je situace, kdy se právní odpovědnost objevuje až ve chvíli, kdy je (nesplněním této povinnosti) porušena právní norma. Právní odpovědnost je pak spojena se vznikem nové (sekundární) povinnosti strpět sankci stanovenou právními normami v rámci odpovědnostního právního vztahu, a to v důsledku zaviněného porušení povinnosti původní.", "tgt_summary": "法律责任(英语:Legal liability)是由特定法律事实所引起的对损害予以补偿、强制履行或接受惩罚的特殊义务,亦即由于违反第一性义务而引起的第二性义务。即所做行为应遵守相关法律条文之义务, 若违反便需接受法律惩处。", "id": 613404}
{"src_title": "Ekvita", "tgt_title": "衡平法", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ekvita se vyvinula na počátku 14. století jako „anglická strana“ (vedle strany latinské) záležitostí, které rozhodoval Soud kancléřství podle spravedlnosti – ekvity. Anglická se jí říkalo proto, že petice žádající o zahájení řízení nemusely být v latině a v celém rozhodování kancléře postupně převládl anglický jazyk. Zpočátku poskytoval Soud kancléřství rychlejší projednání než soudy common law, a byl přístupnější i pro chudé či úřady perzekvované osoby.  Za vlády Jindřicha VIII. stále více kancléřský soud konkuroval nejvyšším soudům common law. Zároveň se v této době ustálil vlastní pojem ekvity pro tu část práva, která je jeho rozhodováním vytvářena. V důsledku toho, že se proces před tímto soudem stal postupně zdlouhavým, nákladným a příliš formálním, dochází v 16. století k některým omezením, například v tom, že si Soud kancléře sám vybírá případy, které bude řešit, a jejich hodnotu stanovil na 10 liber. Pro záležitosti chudých je vytvořen koncem 15. století zvláštní soud zvaný Soud žádostí (Court of Requests) a některé role kancléřského soudu přebírá také Soud Hvězdné komory.  Reformy soudnictví v sedmdesátých letech devatenáctého století provedly procesní fúzi obou subsystémů práva a ukončily jejich institucionální oddělení. Nevedly však k žádné fúzi po věcné stránce těchto subsystémů. Soudní nebo akademická argumentace, která předpokládá opak, byla popsána jako \"fúzní faleš\" (fusion fallacy).  V druhé polovině dvacátého století došlo k větší diskusi o užitečnosti užívání ekvity jako samostatného právního řádu. Tyto debaty byly označeny jako \"fúzní války\" (fusion wars). Jeden z hlavních bodů této debaty se soustředil na pojetí bezdůvodného obohacení a na to, zda by oblasti práva, které byly tradičně považovány za ekvitní ‐ spravedlivé (equitable), mohly být racionalizovány jako součást jediného právního řádu, známého jako právo bezdůvodného obohacení (law of unjust enrichment).", "section_level": 1}, {"title": "Ekvitní proces.", "content": "Rozvoj rozhodování podle ekvity souvisel především s nárůstem počtu osob, které nemohly využít ani analogický writ a domoci se spravedlnosti před řádnými soudy. V rámci Soudu kancléřství rozhodoval sám Lord kancléř bez poroty. Rozhodoval tedy jak otázku skutkovou, tak i právní a k zahájení řízení nebyl zapotřebí formální writ, nýbrž tzv. \"bill\" – petice s vylíčením sporného případu nebo stížnosti. Řízení mohlo být započato i ústním přednesením stížnosti. Vzhledem k tomu, že kancléř a někteří soudci jeho soudu byli duchovními a často i absolventy kanonického práva na Oxfordské univerzitě, rozhodoval soud i podle kanonického a římského práva, a to především v procesních otázkách.  Od Kancléřské soudu až do roku 1675 nebylo přípustné odvolání (poté o něm rozhodovala Sněmovna lordů), kancléř však mohl i rozhodnutý případ znovu otevřít.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ekvita (anglicky \"equity\") je vedle common law druhý ze základních subsystémů anglického precedenčního soudcovského práva. Ekvita se jako součást anglického práva rozvinula na počátku 14. století praxí Lorda kancléře (Lord Chancellor) v rámci takzvaného Soudu kancléřství (Court of Chancery). Mezi největší výhody, které byly v souvislosti s tímto soudem a systémem ekvity zmiňovány, patří větší pružnost procesu, větší variabilita důkazních prostředků, více druhů nápravy újmy či škody a větší výběr prostředků k prosazení rozsudku či exekuce.", "tgt_summary": "在普通法系中,衡平法(英语:equity)是指法院在判例法及成文法之外采用的一系列法律原则。", "id": 572063}
{"src_title": "Očkování a autismus", "tgt_title": "麻疹腮腺炎德國麻疹混合疫苗爭議", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původ domněnky kauzálně spojující očkování a vznik autismu se datuje do roku 1998, kdy britský lékař Andrew Wakefield publikoval v odborném časopise \"The Lancet\" studii spojující výskyt střevních zánětů a poruch autistického spektra u dvanácti dětí s jejich předcházejícím očkováním kombinovanou vakcínou MMR proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím. Rychlé a zkratkovité šíření výsledků publikace mediálními kanály vedlo např. v Anglii k poklesu očkování dětí vakcínou MMR a zvýšenému výskytu spalniček, které byly do té doby považovány v Anglii za vymýcené.  Na nedostatky Wakefieldovy studie upozornil v roce 2004 britský investigativní novinář Brian Deer. V časopisu \"The Sunday Times\" popsal nejprve střet zájmů, do kterého se Andrew Wakefield dostal, když před zveřejněním studie přijal finanční podporu od společnosti zaměřené na hledání negativních dopadů vakcíny MMR. Později doplnil informace o Wakefieldově patentu monovalentní vakcíny proti spalničkám, která byla konkurentem standardně používané MMR.  Kromě nepřiznaného střetu zájmů, ve kterém se Wakefield nepochybně nacházel, se objevilo i mnoho metodologických problémů. Brian Deer např. při podrobné analýze původních lékařských záznamů zjistil, že z devíti dětí, u kterých se podle Wakefielda vyvinula po očkování regresní forma autismu, mělo skutečně diagnostikováno tuto poruchu pouze jedno. Obdobně Wakefield ve své studii uvádí, že jedenáct dětí trpělo střevními záněty, ovšem lékařské záznamy o nich informují jen u tří dětí.  Původní Wakefieldova studie byla částečně stažena v roce 2004, kdy 10 z původních 12 autorů prohlásilo, že se zříká uvedených závěrů, a plně retrahována v roce 2010 na základě chybějícího souhlasu bioetické komise a nenáhodného výběru dětí zahrnutých do studie. Několik měsíců po stažení studie byl Andrew Wakefield vyřazen z britského seznamu lékařů a na území Spojeného království mu bylo odepřeno právo vykonávat lékařské povolání.", "section_level": 1}, {"title": "Důvody přetrvávání mýtu.", "content": "Přestože souvislost vzniku autismu a očkování byla vyvrácena robustními vědeckými studiemi (např. ), obavy o bezpečnost očkování ve společnosti stále přetrvávají. Níže je výčet skutečností, které by mohly souviset s přetrváním mýtu ve společnosti.  Stejně jako každý jiný používaný lék, i vakcíny mohou vyvolat nežádoucí účinky. Mezi velmi časté (výskyt ≥ 1 z 10 pacientů) a časté (výskyt ≥ 1 ze 100 pacientů) nežádoucí účinky vakcíny MMR patří bolest, otok a zarudnutí v místě injekce, horečka, infekce horních cest dýchacích a vyrážka.  Ke kritikům očkování v České republice patří např. Anna Strunecká nebo Ludmila Eleková, obě držitelky anticeny Bludný balvan udělované Českým klubem skeptiků Sisyfos. Anna Strunecká se ve svých knihách vyjadřuje přímo k problematice souvislosti autismu a očkování. V knize \"Varovné signály očkování\" např. uvádí seznam 27 vědeckých publikací, které mají podporovat závěry Wakefieldovy zfalšované studie a tvrdí, že „\"pokud existuje 27 publikací, které potvrzují zjištění jedné práce, obviňované ze zfalšování výsledků, pak si já myslím, že nepravdivé je obvinění ze zfalšování (posuzované novinářem) a pravdivé je zjištění\"“. Stejný seznam, s výjimkou jedné vynechané publikace, včetně stejného seřazení uvedených studií, je možné najít na nedůvěryhodných stránkách zaměřených na šíření pseudovědy a konspiračních teorií. Podle informací z tří nezávislých zdrojů, které provedly analýzu těchto studií, pouze dva z těchto článků by ve skutečnosti mohly obsahovat relevantní informace spojující autismus s virem spalniček. I o těchto dvou studiích ale existují pochybnosti, neboť je pod nimi podepsán týž autor a výsledky žádné z nich se nepodařilo jiným vědeckým týmům replikovat. Žádný z ostatních článků nesouvisí přímo s původní Wakefieldovou hypotézou. Na dvanácti z článků uvedených v seznamu se autorsky podílel sám Andrew Wakefield nebo někteří z jeho blízkých spolupracovníků, a proto je nelze již z povahy věci považovat za nezávislou podporu původního neplatného Wakefieldova díla.  Neověřené výpovědi rodičů, kteří popisují negativní vliv očkování na jejich děti (včetně vývojového regresu a rozvoje poruch autistického spektra) sdružuje na svých stránkách spolek Rozalio propagující svobodnou volbu v očkování. Spolek Rozalio také vydal několik tištěných brožur s názvem \"Jak zasáhl systém očkování do života některých rodin.\" Ve srovnání s meta-analýzami celosvětových dat zahrnujícími více než 1,2 milionu dětí, respektive 14,7 milionu dětí, které neprokázaly žádnou souvislost mezi vakcínou MMR a vznikem autismu, je ale výpovědní hodnota těchto jednotlivých neověřených příběhů malá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Souvislost očkování a vzniku autismu je příklad vědecky vyvráceného mýtu, který přesto stále přetrvává ve společnosti a ovlivňuje rozhodování některých rodičů ohledně očkování vlastních dětí. Byl označen za „mýtus, který v oblasti medicíny napáchal nejvíce škody za posledních 100 let“. Vědecké studie a meta-analýzy publikovaných dat opakovaně ukázaly, že mezi vznikem poruch autistického spektra a očkováním neexistuje příčinná souvislost.", "tgt_summary": "麻腮风三联疫苗 (英语:MMR Vaccine),是给幼儿接种以预防麻疹、腮腺炎、风疹的疫苗。1998年以来,人们就接种这种疫苗会不会导致儿童自闭症等疾病产生了接种疫苗争议。2010年2月英国《柳叶刀》医学周刊正式废除在1998年对于这种疫苗对于自闭症的报导。", "id": 2332374}
{"src_title": "Neznalost zákona neomlouvá", "tgt_title": "不知法律不免責", "src_document": [{"title": "Seznámení se s právem a znalost zákona.", "content": "Každý občan má ústavně zaručené právo na přehledné a srozumitelné právo a povinnost právo znát. Prakticky je ovšem tato povinnost nesplnitelná, vzhledem k množství zákonů a jejich náročnosti, navíc přístup k přehlednému a srozumitelnému právu také laické veřejnosti je i přes moderní informační technologie obtížný.<ref name=\"http://www.lexperanto.cz/zasady/neznalost-zakona-neomlouva\">http://www.lexperanto.cz/zasady/neznalost-zakona-neomlouva</ref>  Vyhlášení právního předpisu předem stanoveným způsobem je nutnou podmínkou jeho platnosti a dochází k tomu jeho publikací (promulgace). Mezi vyhlášením zákona a jeho účinností je vyhraněn určitý čas (legisvakanční lhůta), během kterého má každý možnost i povinnost se s právním předpisem seznámit, aby mohlo být ze strany státu oprávněně požadováno dodržování zásady \"ignorantia legis non excusat (neznalost zákona neomlouvá)\".  Lon L. Fuller ve své \"Morálce práva\" přikládá zveřejňování nebo alespoň zpřístupňování zákonů zásadní důležitost, vzhledem k tomu, že povinností každého občana by měl být zájem o platné právo. Seznámení se se všemi platnými zákony je ale značně problematické, prakticky téměř nemožné, a ani u osob s právnickým vzděláním nelze předpokládat úplnou znalost právního řádu. Přesto se lidé v zásadě ve většině případů ve svém každodenním životě chovají podle práva. Je tomu tak proto, že občané mají alespoň určité povědomí práva, které jim je vštěpování prostřednictvím jiných neprávních normativních systémů, zejména požadavkům morálních norem a zásad.", "section_level": 1}, {"title": "Právní vědomí.", "content": "Právní vědomí je především vědomí existence práva, aniž by to nutně musela být znalost práva. V kontinentálním právu je z hlediska právního vědomí věnována velká pozornost zákonu jako základnímu pramenu práva, principu legality, právního státu a zákazu retroaktivity.  Zásada retroaktivity souvisí se znalostí práva jako součástí právního vědomí a se zásadou \"neznalost zákona neomlouvá\".  Je možné rozlišovat dvě úrovně právní znalosti:  Tyto dvě úrovně právní znalosti na sobě nemusí být závislé. Příkladem může být situace, kdy si je právní subjekt dobře vědom, že určité chování je právně regulováno, ale o samotném obsahu právní normy může mít velmi omezené nebo zcela mylné znalosti. Může ale nastat i situace, kdy má právní subjekt přesnou představu, jak se chovat v konkrétních situacích chovat, aniž by si však byl vědom toho, zda, případně jak, je chování v dané situaci právně upraveno.", "section_level": 1}, {"title": "Vysvětlení principu.", "content": "Laicky řečeno tedy tento princip znamená, že pokud se člověk dopustí jakéhokoli protiprávního jednání, není možné se vymlouvat, že nevěděl, že tak jedná. Povinností každého občana je seznámit se se zněním všech legislativních zákonů a porozumět jim. Jednání, které je v nesouladu se zněním zákonů, je protiprávní, a dle principu \"neznalost zákona (práva) neomlouvá\" za provedený trestný čin v nevědomosti bude potrestán úplně stejně jako v případě vědomého či plánovaného trestného činu. Na neznalost se tedy nedá dovolat.<ref name=\"http://www.bcak.cz/slovnik-pravnich-pojmu/ignorantia-luris-non-excusat/\">http://www.bcak.cz/slovnik-pravnich-pojmu/ignorantia-luris-non-excusat/ </ref>  V povědomí o tom, co je protizákonné jednání a co není, může napovídat instinkt a morálka. Činy, které jsou v daném společensko-kulturním kontextu považovány za nemorální, bývají právě většinou upraveny zákonem.  Existují ale situace, kdy člověk porušuje zákon, a opravdu si toho není vědom. K trestnému činu v nevědomosti může dojít například tím, že si člověk důkladně nepřečtete smlouvu, kterou podepisuje, a následně může být trestně stíhán za něco, co přislíbil udělat či nedělat. To, že si člověk řádně nepřečetl smlouvu, ale bylo jeho rozhodnutí, přestože měl povinnost se s jejím zněním před podepsáním seznámit, a i v tomto případě je uplatňován princip \"neznalost zákona neomlouvá\", a trestního řízení je tedy oprávněné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Neznalost zákona neomlouvá je jedním ze základních právních principů moderního práva vycházející už ze starého římského práva. Latinské sousloví \"Ignorantia juris non excusat\" se doslova překládá jako \"neznalost práva neomlouvá\", avšak v odborné literatuře i právním diskurzu se lze setkat spíše s principem \"neznalost zákona neomlouvá\". Neznalost zákona, tedy např. nevědomost o následcích trestného činu nebo o trestném činu samotném, není polehčující okolností svědčící o nevině a princip \"neznalost zákona neomlouvá\" tedy odkazuje k přijetí odpovědnosti za svoje skutky a činy.", "tgt_summary": "不知法律不免责(,英语:Ignorance of the law excuses not;拉丁语中又名:,英语:英语:Ignorance of law excuses no one),也称不知法不免责,是一种法律理论,主张不知道有法律存在的个人违反法律也不能免于法律责任。", "id": 1429311}
{"src_title": "Kometární jádro", "tgt_title": "彗核", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Obecně se předpokládá původ komet, nebo také prekurzorů komet v oblasti vnější sluneční soustavy a to milióny let před zformováním planet. Jakým přesně způsobem se formují a také přesný původ komet je diskutabilní, i když se tyto procesy zdají být klíčové pro pochopení formování sluneční soustavy a také geologie. Trojrozměrné výpočetní modely poukazují na důležité strukturní znaky pozorované u kometárních jader, které nasvědčují vysvětlení postupného narůstání menších těles (kometesimál) za nízké rychlosti. V tuto chvíli upřednostňované vysvětlení procesu vzniku komet je tzv. Mlhovinová hypotéza. Podle které jsou komety zbytky původních planetesimál, tedy „základních stavebních kamenů“ z kterých ve sluneční soustavě vlivem gravitace narůstaly planety. Astronomové předpokládají původ komet z Ortova mračna a také rozptýleného disku.", "section_level": 1}, {"title": "Velikost.", "content": "Předpokládaná velikost většiny kometárních jader se pohybuje kolem 16 km napříč. Největší komety, které se přiblížily oběžné dráze planety Saturn jsou C/2002 VQ94 (≈100 km), Hale-Bopp (≈60 km), 29P (≈30,8 km), 109P/Swift–Tuttle (≈26 km) a 28P/Neujmin (≈21,4 km). Jádro Halleyovy komety tvarem připomínající bramboru (15×8×8 km), obsahuje rovnoměrné rozvrstvení ledu a prachových částic. Během přeletu sondy Deep Space 1 v září 2001 kolem komety Borrelly. Vypozorovala sonda velikost jádra komety na (8×4×4 km) poloviční, než je jádro Halleyovy komety. Jádro komety Borrely se také podoba tvaru brambory a mělo výrazně tmavý povrch. Podobně jako u již zmíněné Halleyovy komety vycházel plyn z jádra komety Borrelly z malých oblastí, kde byly odhalené pukliny na povrchu vystavené účinkům slunečního svitu. Průměr jádra komety Hale-Bopp byl odhadnut na 60 ± 20 km. Kometa Hale-Bopp byla velmi jasná a na noční obloze viditelná pouhým okem. Neobvykle velké kometární jádro zanechávalo velké množství plynu a prachu. Jádro komety P/2007 R5 je pravděpodobně jen kolem 100–200 metrů velké v průměru. Největší těleso ze skupiny kentaurů (nestabilních, zledovatělých asteroidů) jsou odhadováno na velikost průměru kolem 250 km až 300 km. Tři největší jsou označovány jako 10199 Chariklo (258 km), 2060 Chiron (230 km), a ztracený 1995 SN55 (≈300 km). Obecná hustota známých komet byla odhadnutá na 0,6 g/cm3. Níže je seznam komet, které mají měření a odhadované parametry, velikost, hmotnost a hustotu.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "Kolem 80 % jádra Halleyovy komety tvoří voda ve formě ledu a dále zmrzlý oxid uhelnatý tvoří kolem 15 %. Zbytek je složen především ze zmrzlého metanu, amoniaku a oxidu uhličitého. Výzkumníci předpokládají, že ostatní komety jsou složením velmi podobné Halleyově kometě. Jádro je při pozorování také velmi tmavého odstínu a tento poznatek vedl výzkumníky k domněnce, že většina komet je pokryta tmavou vrstvou kamení a prachu zakrývající led. Proto tento typ komet vypouští do okolí plyny jen v té době, kdy je pootočený směrem ke Slunci, které komety při oběhu zahřívá. Složení vodní páry z komety 67P/Čurjymov-Gerasimenko je dle poznatků ze sondy mise Rosetta v základu odlišné od zemské vodní páry. Poměr deuteria k vodíku ve vodní páře komety je třikrát větší, než u vodní páry na Zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Procesy pozorované na kometě 67P/Čurjymov-Gerasimenko odhalily, že z kometárního jádra uniká vodní pára. Až 80 % z toho zkondenzuje ve vrstvách pod povrchem. Pozorování indikuje, že odhalované tenké vrstvy bohaté na led blízko povrchu mohou být zapříčiněné aktivitou a změnami na kometě, tedy vrstevní globálního charakteru se nemusí nutně objevit v rané historii formování samotné komety. Měření provedená přistávacím modulem Philae na kometě 67P poukazovala na výšku povrchové vrstvy prachu na kometě až 20 cm. Pod touto povrchovou vrstvu se má nacházet velmi pevný led, nebo směs ledu a prachových částic. Pórovitost narůstá směrem k středu kometárního jádra. Většina výzkumníků předpokládala, že jádra komet se skládají z přeměněných částí menších ledových planetesimál předchozí generace. Nicméně i když tělesa mohou být spojena vlivem gravitace do jednotné části, mise Rosetta zavrhla domněnku, že by komety byly „štěrkové hromady“ z nesourodého materiálu.", "section_level": 1}, {"title": "Tříštivost.", "content": "Některá kometární jádra se zdají vykazovat velmi velkou křehkost, alespoň to potvrdila pozorování rozdělování komet na menší části. Komety, které se rozdělily, jsou například 3D/Biela v roce 1846, Shoemaker–Levy 9 v roce 1992 a 73P/Schwassmann–Wachmann během let 1995 do 2006. Řecký historik Eforos zapsal poznámku o pozorovaném rozdělení komety již v zimě 372–373 před n. l. Příčina rozdělení komet je předpokládaná z důvodu vysoké teploty a účinkům tlaku plynů z nitra komety, nebo také dopadu a srážky. Komety 42P/Neujmin a 53P/Van Biesbroeck vykazují znaky, toho že se jedná o pouhé části původních větších komet. Výpočetní začlenění modelu poukázala, že obě komety se přiblížily k planetě Jupiter v lednu 1850 a před touto událostí byly jejich oběžné dráhy téměř identické.", "section_level": 2}, {"title": "Albedo.", "content": "Kometární jádra ve sluneční soustavě mohou být velmi temné objekty. Vesmírná sonda Giotto poukázala na to, že jádro Halleyovy komety odráží kolem 4 % dopadajícího světla. Sonda Deep Space 1 odhalila u komety Borrelly jen 2,5–3 % odrazivost dopadajícího světla. Přitom k srovnání čerstvá vrstva asfaltu odráží až 7 % dopadajícího světla. Temnou vrstvu na povrchu pravděpodobně tvoří komplexní organické sloučeniny. Vlivem zahřátí se odstraní prchavé látky a zanechávají za sebou těžké a řetězové organické sloučeniny, které bývají velmi temné jako dehet, nebo ropa. Samotný temný odstín kometárního jádra má napomáhat absorpci tepla nutného k postupnému vypařování.", "section_level": 1}, {"title": "Objevy.", "content": "První mise blízkého setkání s kometou byla provedena sondou Giotto. Jednalo se o první snímání komety z tak velké blízkosti téměř až 596 km. Byly to první důkazy o přítomnosti vycházejících výtrysků plynu a povrchu o velmi nízké odrazivosti, ale také přítomnosti organických sloučenin. Během přeletu sondy v blízkosti komety byla Giotto až dvanáct tisíckrát zasažena, včetně zásahu úlomku o 1 g, který způsobil dočasnou ztrátu komunikace se střediskem Darmstadt. U Halleyovy komety bylo vypočítáno vypouštění materiálu až o 3 tunách za sekundu, ze sedmi výtrysků. Způsobující kmitání po relativně dlouhou dobu. Dalším cílem po Halleyově kometě bylo jádro komety Grigg–Skjellerup, ke které se Giotto přiblížila na vzdálenost 100–200 km. Výsledné poznatky z mise Rosetta a přistávacího modulu Philae přinesly nový vhled do podstaty komet a měřící spektrograf ALICE detekoval přítomnost elektronů (kolem 1 km nad povrchem kometárního jádra) v těsné blízkosti komety.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kometární jádro je pevné těleso nacházející se uprostřed komety. Kometární jádro je obvykle složené z prachu, zmrazených plynů a kamene. Populárně jsou označované za „špinavé sněhové koule“. Plyny sublimují při zahřátí Sluncem a vytváří plynný obal, obklopující a následující kometární jádro jinak označovaný za koma. Síla účinkující vlivem sluneční radiace a solárního větru na koma při přiblížení komety k Slunci způsobuje vytvoření kometárního ohonu, který směřuje dál od Slunce. Typické kometární jádro vykazuje albedo 0,04. Tato hodnota je nižší než u uhlí a pravděpodobně je způsobena povrchovým prachem. Získané informace ze sond Rosetta a Philae poukazují na nepřítomnost magnetického pole v okolí jádra komety 67P/Čurjymov-Gerasimenko. Z tohoto poznatku se odhaduje, že síla magnetického pole a magnetismu obecně nehrála velkou roli v době brzké formace planetesimál.", "tgt_summary": "彗核通常被认为是彗星中心的固体部分,核心是由岩石、尘埃和冰冻的气体组合成的一颗小行星。当被太阳加热时,气体升华或是被点燃,成为环绕在核心周围的大气层,称为彗发。由太阳的辐射压和太阳风施加在彗发的力量导致一条极大且背向太阳彗尾。", "id": 2634792}
{"src_title": "Vymírání v holocénu", "tgt_title": "全新世滅絕事件", "src_document": [{"title": "Popis jevu.", "content": "Recentní vymírání souvisí z širokou degradací habitatů a vysokou mírou ztráty biologické diverzity na Zemi. Velká část tohoto procesu není zatím zdokumentována, neboť často lidé ještě nezjistili, že druh vyhynul, nebo vůbec nedošlo k jeho objevu předtím než vyhynul. Rychlost vymírání druhů dosahuje podle odhadů stokrát až tisíckrát vyšší míry než je přirozené.  Vymírání v holocénu zahrnuje vymizení velkých suchozemských zvířat (tzv. megafauna), které začalo jako vymírání v pleistocénu a pokračovalo koncem poslední doby ledové. Megafauna mimo africký kontinent se vyvinula bez přítomnosti lidí, což ji po následném příchodu lidských populací učinilo značně zranitelnou. V Africe bylo holocénské vymírání menší, zřejmě kvůli možnosti živočichů se na přítomnost lidí adaptovat, i když i zde k němu docházelo. Nejpopulárnější teorie tvrdí, že poměrně masivní lov mnoha druhů ze strany lidí přispěl k již existujícím tlakům a nakonec vedl k vyhynutí. Existuje debata, jak velký podíl na vyhynutí lidé mají a jaký klimatická změna na konci pleistocénu. Ačkoliv zatím chybějí zcela jednoznačné a prokazatelné důkazy, že vymírání megafauny koncem poslední doby ledové padá do určité míry či dokonce převážně na vrub člověka, vymírání živočichů na Novém Zélandu a na Havaji lze jednoznačně spojit s příchodem lidí.  Postupným vývojem, růstem populace a migrací se z člověka stal téměř všudypřítomný superpredátor, který je schopen ve velkém měřítku zabíjet i dospělé jedince ostatních vrcholových predátorů a ovlivňovat potravní řetězce na celé planetě. K vyhynutí živočišných i rostlinných druhů dochází jak na pevnině tak v oceánech či na ostrovech. Vymírání se zrychlilo ve 20. století a pokračuje i ve 21. století, kdy se k nadměrnému lovu a odlesňování přidaly i takové faktory jako je přelidnění, globální oteplování, acidifikace oceánů, znečištění plasty, dezertifikace aj.  Podle zprávy WWF z roku 2018 došlo od roku 1970 k drastickému snížení populací všech obratlovců na planetě o 60 %. Bezprostřední nebezpečí vyhynutí hrozí slonům a nosorožcům, které vybíjejí pytláci. Populace afrických slonů stále klesá, protože se narodí méně slonů než je každoročně zabito kvůli slonovině.  Studie z roku 2019 zahrnula do globálního vymírání i nejpočetnější skupinu živočichů - hmyz. Podle ní údajně mizí tempem 2,5 % ročně, což by při zachovalém trendu znamenalo do 100 let (teoreticky) úplné vyhynutí hmyzu a naprostý kolaps většiny suchozemských ekosystémů, jež jsou na hmyzu závislé. Na vině je ztráta stanovišť, široké využívání pesticidů a globální oteplování. Vlastní studie ovšem mluví o tom, že mizí 2,5 % biomasy hmyzu ročně, 1 % druhů hmyzu ročně (2,5 % druhů obratlovců ročně) a že „pokles může vést k vymření 40 % druhů hmyzu na světě v následujících dekádách“, ale nijak nezmiňuje případnost úplného vyhynutí hmyzu.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny.", "content": "Jedna z hlavních příčin šestého vymírání je vliv aktivit člověka na životní prostředí:", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Rozšíření lidské populace na Zemi má několik následků, jenž způsobuje vymírání druhů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Vymírání v holocénu, také označováno jako vymírání v antropocénu, nebo šesté hromadné vymírání, je teorie současného masového vymírání druhů organizmů v nynější geologické epoše holocénu, které je nejspíše převážně výsledkem lidských aktivit. Zemědělství a lov mají 37% podíl, degradace prostředí 31% podíl, ztráta prostředí 13% podíl a klimatické změny pak 7% podíl na současném vymírání druhů.", "tgt_summary": "全新世灭绝事件是于现今的全新世所发生广泛及持续的灭绝或生物集群灭绝事件,被广泛视为第六次的大规模灭绝事件(前五次分别是奥陶纪-志留纪灭绝事件、泥盆纪后期灭绝事件、二叠纪-三叠纪灭绝事件、三叠纪-侏罗纪灭绝事件以及白垩纪-第三纪灭绝事件),因此又被称作第六次大灭绝。涉及的灭绝集群包括了植物及动物的科,如哺乳动物、鸟类、两栖类、爬行动物及节肢动物,大部分灭绝都是在雨林内发生。于1500年至2006年,世界自然保护联盟就列出了784个已灭绝物种。不过,有很多实际灭绝的物种都没有记录,一些科学家估计于20世纪,就已有200万个物种实际灭绝。根据物种面积曲线估计,每年就有达14万个物种灭绝。", "id": 1984975}
{"src_title": "Falešný raketový poplach 1983", "tgt_title": "1983年苏联核警报误报事件", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "K incidentu došlo v době značně napjatých vztahů mezi Spojenými státy americkými a Sovětským svazem. Například poté, co Sovětský svaz v roce 1976 rozmístil čtrnáct jaderných střel středního doletu SS-20/RSD-10, schválil v prosinci roku 1979 vrchní velitel NATO \"dvoukolejné rozhodnutí\" o rozmístění 108 jaderných střel Pershing II v západní Evropě se schopností zasáhnout cíle na východní Ukrajině, v Bělorusku nebo v Litvě během 10 minut a také pomalejších střel s plochou dráhou letu BGM-109G Gryphon s delším doletem, na zasažení cílů situovaných dále na východ. V polovině února 1981 byly Spojenými státy americkými započaty také tzv. \"psychologické operace\", ty pokračovaly až do roku 1983. Byly navrženy tak, aby testovaly slabá místa sovětských radarů a demonstrovaly jadernou sílu Spojených států amerických. Jejich součástí byly tajné námořní operace v Barentsově, Norském, Černém a Baltském moři, stejně jako přelety amerických bombardérů. Ty se konaly až několikrát týdně, a spočívaly v tom, že letouny nalétávaly až těsně k sovětskému vzdušnému prostoru a otáčely se až na poslední chvíli.„Opravdu je to dostalo,“ řekl Dr. William Schneider, bývalý náměstek ministra zahraničí pro vojenskou asistenci a technologie, který viděl tajná hlášení o akci (\"After Action Reports\"), které zaznamenávala americké letové aktivity. „Rusové nevěděli, co to všechno znamená. Letka nalétávala přímo na sovětský vzdušný prostor, ale nikdy jej nenarušila, neboť se těsně před tím otočila. Avšak vždy doletěla dostatečně blízko, aby ji zachytily sovětské radary a aby způsobila pohotovost v sovětských základnách.“ Podle záznamů CIA a podle vysokých důstojníků KGB, byl v květnu 1981 Sovětský svaz posedlý historickou paralelou s rokem 1941 a Reaganovou rétorikou. Bez možnosti obrany proti raketám Pershing II věřili sovětští představitelé, že se Spojené státy americké připravují na tajný jaderný útok na Sovětský svaz, a tak tedy zahájili operaci RJAN (\"raketno-jaděrnoje napadenie\"). Pod touto operací sledovali agenti v zahraničí technické pracovníky, kteří budou připravovat jaderný útok tak, aby byl Sovětský svaz schopen jim buď předejít a nebo se alespoň vzájemně zaručeně zničit. Údajně sledovali věci od zvýšené produkce železa, omezování dovolených až po dovoz pizzy do Pentagonu.  Dne 1. září 1983 sovětská armáda sestřelila jihokorejské civilní dopravní letadlo, let Korean Air Lines Flight 007, který zabloudil do sovětského vzdušného prostoru. Všech 269 lidí na palubě letadla zahynulo, včetně amerického kongresmana Larryho McDonalda. První rakety Pershing II byly v Evropě rozmístěny údajně koncem listopadu 1983.  Bruce Blair, odborník na jaderné strategie studené války a bývalý prezident World Security Institute ve Washingtonu prohlásil: Americko–sovětské vztahy se v té době se zhoršily do bodu, kdy nejen Kreml, nejen Jurij Andropov a KGB, ale celý Sovětský svaz jako systém byl zaměřen na očekávaný útok a na velmi rychlou odvetu. Sovětský svaz se měl velmi na pozoru. Byl velmi nervózní a náchylný k chybám a nehodám. Falešný poplach, který se stal pod Petrovovým dohledem nemohl přijít v nebezpečnější a intenzivnější fázi americko–sovětských vztahů. Ve Spojených státech amerických v televizním rozhovoru Bruce Blair řekl, „Rusové viděli americkou vládu připravující se na první útok, v čele s prezidentem Ronaldem Reaganem, jako schopnou nařídit první úder.“ O incidentu s Petrovem řekl, „\"myslím, že tohle je nejblíž co naše země omylem přišla do jaderné války.\"“", "section_level": 1}, {"title": "Incident.", "content": "Dne 26. září 1983 byl Stanislav Petrov, důstojník sovětské protivzdušné obrany ve službě v bunkru Serpuchov-15 poblíž Moskvy, ve kterém bylo se nacházelo řídicí středisko sovětského systému družic včasného varování s kódovým označením Oko. Petrov byl mimo jiné zodpovědný za sledování sítě družic včasného varování a hlášení svým nadřízeným o případném nastalém jaderném raketovém útoku. V případě detekce odpálených raket systémem včasného varování měl Sovětský svaz okamžitě zahájit odvetný jaderný útok proti Spojeným státům americkým, v souladu s doktrínou zaručeného vzájemného zničení.  Krátce po půlnoci počítače sovětského systému včasného varování ohlásily mezikontinentální balistickou raketu směřující ze Spojených států amerických směrem na Sovětský svaz. Petrov považoval hlášení za chybu počítače, protože prvotní jaderný útok Spojených států amerických by pravděpodobně zahrnoval stovky současně odpálených raket s cílem zničit všechna sovětská zařízení schopná protiútoku. Kromě toho byla spolehlivost sovětského satelitního systému zpochybněna již v minulosti. Petrov označil varování jako falešný poplach (ačkoliv svědectví se rozcházejí v tom, zda svým nadřízeným podal hlášení o detekci, či nikoliv). Petrovovo podezření, že systém byl nefunkční, bylo potvrzeno, když žádná raketa ve skutečnosti nepřiletěla. Později počítače identifikovaly další čtyři rakety ve vzduchu, všechny směrované k Sovětskému svazu. Petrov měl opět podezření, že počítačový systém je nefunkční, i když neměl žádné přímé prostředky toto potvrdit. Sovětský pozemní radar nebyl schopen detekovat rakety za horizontem.  Následně bylo zjištěno, že falešné poplachy jsou způsobeny vzácnou vzájemnou polohou mraků, satelitů Molnija na oběžné dráze a slunečního záření, chyba byla později opravena pomocí křížové kontroly s geostacionární družicí.  Při vysvětlování proč i tento poplach označil za falešný argumentoval Petrov svým výcvikem a přesvědčením, že první raketový útok Spojených států by byl masivní a pouze 5 raket vypadalo velmi nelogicky. Kromě toho byl tento sovětský systém nový a neověřený a navíc pozemní radar nezachytil rakety ani několik minut po příchodu onoho varování počítačového systému.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Petrov následně podstoupil intenzivní výslechy ohledně svých akcí. Původně byl za své rozhodnutí pochválen. Generál Jurij Votincev, pozdější velitel protiraketových jednotek sovětské protivzdušné obrany, který jako první vyslechl Petrovovo hlášení o tomto incidentu (a byl prvním kdo tento incident v roce 1998 oznámil veřejnosti) se nechal slyšet, že Petrovovo „správné rozhodnutí“ bylo „řádně zaznamenáno“. Petrov sám říkal, že byl původně Votincevem pochválen a byla mu slíbena odměna, ale zároveň zmínil, že byl pokárán nadřízenými za nepatřičný písemný záznam ohledně incidentu ve vojenském deníku.  Petrov žádnou odměnu nedostal. Podle něj to bylo způsobeno tím, že za celý varovný systém byli odpovědní jeho nadřízení a vlivní vědci, kteří by kvůli tomuto incidentu a spoustě dalších chyb v systému museli být potrestáni. Následně byl převelen na méně zodpovědnou pozici, odešel předčasně do výslužby (vždy však zdůrazňoval že jeho odchod z armády nebyl nucený, jak někdy uvádějí západní zdroje) a prodělal nervové zhroucení.  Oleg Kalugin, bývalý vysoce postavený důstojník KGB z oddělení zahraniční kontrarozvědky, který dobře znal sovětského generálního tajemníka Jurije Andropova prohlásil, že Andropov choval k americkým vůdcům hlubokou nedůvěru. Není vyloučeno že pokud by Petrov pokládal varování systému za správná, pak by mohlo takovéto chybné vyhodnocení vyprovokovat sovětské vedení k protiútoku. Kalugina prohlásil... „\"Nebezpečné bylo hlavně smýšlení sovětského vedení, 'Američané možná útočí, tak raději zaútočíme první'\".“  Tento incident se stal veřejně známým v 90. letech po publikování Votincevových pamětí. Masová media potom rozšířila povědomí o Petrovových akcích.", "section_level": 1}], "src_summary": "K falešnému raketovému poplachu došlo dne 26. září 1983, kdy jaderný systém včasného varování Sovětského svazu detekoval odpálení několika mezikontinentálních balistických raket Minuteman ze základen ve Spojených státech amerických. Tato varování o jaderném útoku byla správně identifikována jako falešný poplach Stanislavem Petrovem, důstojníkem sovětské protivzdušné obrany. Toto rozhodnutí zabránilo odvetnému jadernému útoku na Spojené státy americké a jejich spojence v NATO, což by pravděpodobně mělo za následek okamžitou eskalaci studené války k totální jaderné válce. Vyšetřování satelitního varovného systému později potvrdilo, že systém opravdu selhal.", "tgt_summary": "1983年9月26日,苏联的核子预警雷达侦测到多枚美国空军的LGM-30义勇兵洲际弹道导弹从美国的基地发射。这些导弹攻击警告被一位苏联国土防空军的军官斯坦尼斯拉夫·彼得罗夫判断为误报。这个决定被视为阻止了基于美国及其北约盟国错误数据的报复性核攻击,可能导致冷战僵局立即升级到一场全面的核战争。事后经调查确认卫星警报系统发生了故障。", "id": 3005625}
{"src_title": "Transmembránový receptor", "tgt_title": "細胞表面受體", "src_document": [{"title": "Struktura a mechanismus.", "content": "Mnoho transmembránových receptorů jsou transmembránové proteiny, např. glykoproteiny a lipoproteiny. Stovky různých receptorů jsou známy a mnoho dalších je doposud nepopsaných. Transmembránové receptory jsou obvykle klasifikovány na základě jejich terciární (trojrozměrné) struktury., příp. mohou být klasifikovány na základě membránové topologie. Strukturálně nejjednodušší receptory protínájí polypeptidovým řetězcem lipidovou dvojvrstvu jednou, zatímco jiné, jako je receptory spřažené s G proteinem sedmkrát. Každá buněčná membrána může mít několik druhů membránových receptorů, s různou jejich povrchovou distribucí, navíc mohou být v různých pozicích v membráně v závislosti na druhu membrány a buněčné funkci. Receptory jsou převážně sdruženy na povrchu membrány.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanismus.", "content": "Vysvětlení mechanismu účinku je dvojíː", "section_level": 2}, {"title": "Domény.", "content": "Jako každá integrální membránové proteiny, transmembránové receptory mohou být rozděleny do tří domén.", "section_level": 1}, {"title": "Extracelulární doména.", "content": "Extracelulární doména jen externě z buňky nebo organely. Pokud polypeptidový řetězec prochází přes dvojvrstvu několikrát, externí domény se skládá ze smyček propletených skrze membránu. Její hlavní funkcí je rozpoznat a reagovat na ligand, např. neurotransmiter, hormon, nebo atomární ionty.", "section_level": 2}, {"title": "Transmembránové doména.", "content": "Ve většině rozpoznaných receptorů transmembránová alfa šroubovice tvoří většinu transmembránové komponenty, např. nikotinový receptor acetylcholinu transmembránová doména je tvořena proteinovým pórem skrze membránu obtékající iontový kanál. Při aktivaci extracelulární domény vazbou vhodného ligandu, se pór stává přístupný pro některé ionty, které mohou difundovat skrze membránu. U jiných receptorů dochází po navázání ligandu ke konformační změně, která ovlivňuje intracelulární podmínky.", "section_level": 2}, {"title": "Intracelulární doména.", "content": "Intracelulární (nebo cytoplazmatická) doména receptoru působí na vnitřek buňky nebo organely, a tím přenáší vnější ignál. Existují dvě základní cesty :", "section_level": 2}], "src_summary": "Transmembránový receptor, nebo také buněčný povrchový receptor nebo membránový receptor je receptor v membránách buněk umožňující buněčnou signalizaci tím, že se něj naváže extracelulární molekula (ligand) a způsobí tím nějakou změnu uvnitř buňky. Mezi extracelulární molekuly patří mohou být hormony, neurotransmitery, cytokiny, růstové faktory, buněčné adhezní molekuly, nebo živiny. Reakce s transmembránovým receptorem vyvolá změny v metabolismu a činnosti buněk.", "tgt_summary": "细胞表面受体(cell surface receptor),是一类位于细胞表面的受体。细胞表面受体可以接收来自细胞外的信号,即与可以配对的配体结合,引发细胞内部的反应,最后产生特定的效应。这个效应可能仅在短时间内持续,比如细胞代谢或运动上的改变。也可能是长时间持续的,比如说使特定基因的表达上调。总的来说,已发现的较经典细胞表面受体包括:G蛋白偶联受体(G protein-coupled receptor)、受体酪氨酸激酶(Receptor tyrosine kinases)、鸟苷酸环化酶偶联受体(Guanylate cyclase-coupled receptor)、离子通道(ion channel),以及黏附受体(adhesion receptor),其中以G蛋白偶连受体的数量最多。", "id": 2976885}
{"src_title": "Státní znak Bolívie", "tgt_title": "玻利維亞國徽", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území dnešní Bolívie bylo až do 16. století součástí Incké říše. Poté bylo dobyto Španěly a roku 1542 se stalo součástí Místokrálovství Peru a od roku 1776 součástí Místokrálovství Río de la Plata pod názvem Horní Peru. V roce 1824 bylo Horní Peru osvobozeno Bolívarovým generálem Antoniem José de Sucrem. 6. srpna 1825 byla v Chuquisace (dnešní Sucre) vyhlášena nezávislost a země na počest Simóna Bolívara pojmenována Bolívie. 17. srpna byla prvním ústavním zákonem stanovena kongresem první státní vlajka a znak. Štít znaku byl polcený, v pravém poli (z heraldického pohledu) byl chlebovník na zeleném pažitu, v levém lama alpaka (od roku 2004 je na znaku již jen nespecifikovaný rod lam). V modré hlavě štítu bylo pět bílých, pěticípých hvězd (symbolizujících pět provincií), seřazených do oblouku, v patě pak hora Potosí, vše v přirozených barvách. Nad štítem byla frygická čapka a dvě ženské postavy v bledě modrých šatech, držící stuhu s nápisem REPUBLICA DE BOLIVAR.  Roku 1836 se na znaku poprvé objevil kondor.  Základ dnešního znaku byl zaveden 14. července 1888. Nový znak tvořil ovál s krajinou s horou Potosí ozářenou sluncem. V popředí krajiny byla lama alpaka, chlebovník a snop pšenice, v pozadí les a domek. V horní, žluté části lemu byl červený opis BOLIVIA, v dolní, modré části devět žlutých, pěticípých hvězd. Za oválem byly dvě zkřížené dělové hlavně, dvě trojice bolivijských vlajek, dva páry pušek, frygická čapka a incká válečná sekyra a na ovále seděl před vavřínovými větvemi kondor.  V roce 1963 byla do znaku přidána desátá hvězda na připomínku departementu Cobija, o který Bolívie přišla ve Druhé tichomořské válce (1879–1884).  Zdroj informací z roku 2002 uvádí, že se znak z roku 1968 užíval ve dvou podobách: s devíti a deseti hvězdami.  Bolivijský státní znak se měnil velmi často, uvedeny jsou pouze nejdůležitější změny. Jen od roku 1888 (základ dnešního znaku) do roku 1968 (předposlední změna) měl znak 33 podob. Změny však byly pouze drobné. Od vyhlášení nezávislosti v roce 1825 bylo znaků 70.  V roce 2004 se znak mírně změnil:", "section_level": 1}, {"title": "Další použití znaku.", "content": "Bolivijský státní znak je vyobrazen na státní a válečné vlajce, nebo na bolivijských mincích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Státní znak Bolívie je tvořen oválem s krajinou a horou Potosí v přirozených barvách. Hora je zezadu osvícená sluncem, před ní je jihoamerická lama, snop pšenice a palma (dříve chlebovník). Ovál má úzký zlatý lem a širší modrý lem se zlatým nápisem BOLIVIA v horní části a deseti zlatými, pěticípými hvězdami v dolní části. Za oválem jsou dvě zkřížené dělové hlavně, dvě trojice bolivijských vlajek, dva páry pušek, frygická čapka a incká válečná sekyra. Na ovále sedí před vavřínovými větvemi kondor.", "tgt_summary": "玻利维亚国徽中央图案为椭圆形盾徽,绘有高山和矿坑入口,有太阳在山后。平原上有羊驼、小麦和树。外环书有国名,下面有十颗星,代表了现有九个省和在1879年在与智利的战争中失去的、玻利维亚唯一的沿海省份。后为国旗、大炮、步枪、斧头和自由之帽。椭圆形上方有月桂和橄榄枝条,以及振翅中的安地斯神鹰。", "id": 759871}
{"src_title": "Věk nevinnosti", "tgt_title": "純真年代 (小說)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Newland Archer, potomek jedné z nejlepších newyorských rodin, se chystá oženit s půvabnou, byť poněkud mdlou May Wellandovou, dívkou z rovněž velmi dobré rodiny. Do New Yorku však přijíždí Newlandova sestřenice Ellen Olenská, poté, co opustila svého manžela, polského hraběte, a Newland se do ní zamiluje. Přesto podlehne tlaku společenosti a vědomí povinnosti a vstoupí do manželství s May. Postupem času ovšem shledá Newland své manželství čím dál nesnesitelnějším. Nedaří se mu na Ellen zapomenout a rozhodne se s ní navázat vztah, dokonce se za ní vydává do Bostonu. Posléze se dozví, že Ellen hodlá zamířit z New Yorku nazpátek do Evropy a plánuje jet s ní. Po hostině na rozloučenou chce oznámit své manželce, že ji opouští, ale předtím, než tak učiní, se od ní dozví, že je těhotná. Proto se rozhodne, že v manželství bez lásky zůstane. Závěr knihy se odehrává o dvacet šest let později, po smrti May. Newland se nachází se svým synem v Paříži a má možnost vidět znovu Ellen. Nakonec za ní však pouze pošle svého syna a vzdá se příležitosti po letech svou dávnou osudovou lásku znovu spatřit.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí díla a interpretace.", "content": "V roce 1921 získal \"Věk nevinnosti\" Pulitzerovu cenu. Původně měla být udělena Sinclairu Lewisovi za jeho román \"Hlavní třída\", avšak nakonec se porota rozhodla dát přednost právě textu Edith Whartonové. Zatímco Lewisův román byl chápán jako nemilosrdná, útočná satira na tradiční americké maloměsto, \"Věk nevinnosti\" četli doboví kritici jako převážně nostalgické ohlédnutí za předválečným New Yorkem a kritiku moderní současnosti a jejích rozvolněných mravů. Edith Whartonová však, navzdory názvu, pracuje se značnou mírou ironie a mravy starého New Yorku ve skutečnosti kritizuje.  Nostalgický obrat do minulosti, byť nikoliv idylické, je vnímán jako reakce Edith Whartonové na první světovou válku, jejíž následky ve Francii viděla. Román proto bývá stavěn vedle jiných významných poválečných děl, v nichž se jejich autoři pokoušeli vyrovnat s koncem civilizace v té podobě, v jaké ji znali: především s Fitzgeraldovým \"Velkým Gatsbym\" (1925) a Hemingwayovou \"Fiestou\" (1926).  Výrazným tématem díla je střet amerického a evropského světa. Zatímco Newland Archer, protagonista díla, se řadí mezi autorčiny charakteristické mužské hrdiny se slabou vůlí, hraběnka Olenská reprezentuje evropskou nezávislost a vzdor vůči newyorským konvencím. Richard Warrington Baldwin Lewis, životopisec Edith Whartonové, se domníval, že Newland Archer je obrazem samotné autorky; její jméno za svobodna znělo Edith Newbold Jonesová. Adeline R. Tintnerová však Newlanda Archera interpretuje jako poctu Henrymu Jamesovi, autorčině blízkému příteli. V Jamesově románu \"Američan\" (1877) je hrdinou Američan Christopher Newman, cestující po Evropě a dvořící se pařížské dámě.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "\"Věk nevinnosti\" byl třikrát zfilmován. Poprvé jako němý film roku 1924, režisérem byl Wesley Ruggles. Podruhé roku 1934, ještě za života autorky románu, v režii Philipa Moellera. Nejnovějším a nejslavnějším filmovýn zpracováním je \"Věk nevinnosti\" režiséra Martina Scorseseho z roku 1993. Newlanda Archera hraje Daniel Day-Lewis, jeho manželku May představuje Winona Ryderová a role hraběnky Olenské připadla Michelle Pfeifferové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Věk nevinnosti ( \"The Age of Innocence\") je román americké spisovatelky Edith Whartonové. Poprvé vyšel roku 1920 a autorka za něj v roce 1921 jako první žena v historii získala Pulitzerovu cenu. Román je zasazen do New Yorku v průběhu 70. let 19. století, takzvaného Pozlaceného věku. Literární vědec a kritik Harold Bloom nazval \"Věk nevinnosti\" hlubokou studií autorčiny nostalgie a předehrou k vydání její autobiografie. Rovněž se domnívá, že je nejlepším historickým románem zasazeným do starého New Yorku, a dodává, že román si v literárním bádání udržuje značnou pozornost jakožto sociálněhistorická, ale také sociálněantropologická studie. Název \"Věk nevinnosti\" je inspirován stejnojmenným obrazem mladé dívky od sira Joshuy Reynoldse, britského malíře z 18. století.", "tgt_summary": "《纯真年代》(英语:The Age of Innocence)是伊迪丝·华顿的第十二本小说,最初在1920年的《\"Pictorial Review\"》杂志上分四部分连载,后来由D. Appleton & Company以书本形式在纽约和伦敦发行。本书赢得了1921年普利策,使得华顿成为第一个获得该奖的女人。尽管委员会最初同意将该奖项授予辛克莱·路易斯,但由于政治上的理由,评判驳回了他的小说《\"Main Street (novel)\"》,并且「确立华顿为美国第一夫人文学家」,其讽刺的是委员会授予《纯真年代》奖项的理由是否定华顿自己露骨和隐约的讽刺,这使本书如此值得关注。本书故事是设定在镀金时代期间,1870年代的纽约市上层阶级。在华顿与出版商为她的作品吵架并成为一名成功的作家后,于50岁时写了这本著作。", "id": 1240296}
{"src_title": "Lišaj svlačcový", "tgt_title": "白薯天蛾", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Stejně jako lišaj smrtihlav, i lišaj svlačcový je migrujícím druhem motýla. Celoročně se vyskytuje v tropickém a subtropickém pásmu jižní Evropy, Afriky, přední Asie a indoaustralské oblasti.  V ČR se vyskytují migrující jedinci, kteří se zde i rozmnožují. Intenzita výskytu je částečně vázaná na vhodné (dostatečně teplé) počasí na migrační trase, zejména pak v jižní Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Přestože jde o velkého motýla (délka předního křídla je 42–57 mm), může snadno uniknout pozornosti díky nenápadnému zbarvení. Přední křídla jsou šedá s rozmanitým zubatým vlnkováním a čárkováním černohnědé barvy, zadní křídla jsou hnědá s modrošedým nádechem a čtyřmi příčnými tmavými pruhy. Na šedé hlavě vynikají velké tmavé oči, tykadla jsou světlá, hruď je šedá s tmavou liniovou kresbou. Výrazněji zbarvený je pouze zadeček, jehož středem probíhá šedý pruh, po stranách jsou články střídavě černo-růžové. Samečci bývají menší a obecně pestřeji vybarvení. Zajímavým znakem lišaje svlačcového je sosák, který je i 9–10 cm dlouhý a umožňuje mu sát z trubkovitých květů. Z našich lišajů je lišaji svlačcovému nejpodobnější lišaj šeříkový, který je ale celkově pestřejší (liší se tmavšími plochami na předních křídlech a hrudi) a obecně dorůstá menší velikosti.  Vajíčka jsou malá, zelená.  Housenky existují ve dvou barevných formách – častější jsou hnědé, vzácnější zelené. V rámci forem je zbarvení variabilní, vždy však jsou patrné šikmé světlé boční pruhy ve střední části těla a tmavohnědý podélný pruh na hřbetě. Tak jako jiní lišajové, i housenky lišaje svlačcového mají na posledním článku růžek, v tomto případě mírně zahnutý, žlutý až oranžový s černou špičkou. Před kuklením mohou být housenky až 12 cm dlouhé.  Kukla je žlutohnědá, cca 6 cm dlouhá. Jejím typickým znakem je obloukovitě odstávající pochva sosáku.", "section_level": 1}, {"title": "Bionomie.", "content": "První generace motýlů přilétá do střední Evropy v květnu a červnu, vyhledává teplá stanoviště a množí se. Druhá generace se vyskytuje v srpnu a září a bývá hojnější než první, protože dochází k posilování domácí populace o další motýly, přilétající z jižních krajin. Motýli přes den odpočívají na plotech, kůlech a sloupech, přičemž se maskují svým nenápadným zbarvením. Aktivní jsou navečer a v první polovině noci, kdy vyhledávají trubkovitě kvetoucí rostliny (petúnie, tabák, nocenka) a sají nektar v letu svým extrémně dlouhým sosákem, přičemž dochází také k opylování. V noci naletují také na umělé zdroje světla, kde často hynou. Za letu vydávají slyšitelný bručivý zvuk, působený rychlým vířením křídel.  Housenky žijí od června do srpna a vyskytují se jednotlivě. Po vylíhnutí zpravidla nejprve zkonzumují vaječný obal, než přejdou na rostlinnou stravu. Hostitelskou rostlinou je nejčastěji svlačec rolní, případně také opletník plotní, s housenkami je tedy možné se setkat téměř kdekoli v zemědělské a zahradní krajině. Přes den se skrývají na zemi či mělce zahrabané v blízkosti živných rostlin, aktivní jsou zejména večer a v noci. Během života se housenky čtyřikrát svlékají. Před kuklením se zahrabávají hluboko do půdy, kde si vytvářejí podzemní dutinu, ve které se kuklí.  Kukla má potenciál přezimovat, vyžaduje k tomu však mírnou zimu – přežívá pouze krátkodobé poklesy teploty pod nulu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lišaj svlačcový (\"Agrius convolvuli\") je noční motýl z čeledi lišajovitých. Lze se s ním setkat i v České republice, kde je druhým největším lišajem po smrtihlavovi. Lišaj svlačcový je vynikající letec, schopný překonávat i mezikontinentální vzdálenosti.", "tgt_summary": "白薯天蛾(学名:Agrius convolvuli)是虾壳天蛾属下的一种大型蛾,常见于欧洲、非洲以及澳大利亚。", "id": 2737910}
{"src_title": "Spor o název Makedonie", "tgt_title": "马其顿名称争议", "src_document": [{"title": "Vývoj sporu.", "content": "V roce 1913 bylo území historické Makedonie rozděleno mezi tři části, které připadly každé jedné z balkánských zemí (Srbsku, Řecku a Bulharsku). Toto rozdělení později pomohlo etnicky homogenizovat obyvatelstvo v rozdělených částích regionu, především v oblasti Egejské Makedonie, kde byl značně posílen řecký etnický prvek. Bulharská část Makedonie byla rovněž integrována kulturně i jazykově do zbytku Bulharska. Na území Vardarské Makedonie však pokus o srbizaci obyvatelstva mezi dvěma světovými válkami nedopadl úspěšně, region byl do té doby označován především jako jižní Srbsko s odkazem na existenci středověkého srbského státu v dané oblasti. Slovanské obyvatelstvo nebylo z hlediska vlastní národní identity pevně ukotveno, ačkoliv již tehdy existovala řada kulturních osobností, která prosazovala samostatný makedonský národ a jazyk (např. Krste Misirkov). Odpor k srbské, potažmo jugoslávské správě postupně rostl. Vznik Socialistické republiky Makedonie v rámci socialistické Jugoslávie v závěru druhé světové války a definice makedonského jazyka, písma i národnosti na zasedání ASNOM tento problém nicméně vyřešil.  Makedonský nacionalismus se na veřejné scéně objevil v letech 1990 a 1991. Jeho představitelé žádali sjednocení všech tří částí Republiky Makedonie tak, jak si je nárokovala královská, a po nějakou dobu i socialistická Jugoslávie. Kontroverzi vydalo vydání bankovky v hodnotě \"Jedna Makedonka\", která vyobrazovala Bílou věž v Soluni na řeckém území.  Samotný spor o užití názvu Makedonie vypukl na podzim roku 1991, kdy se Socialistická republika Makedonie odtrhla od SFRJ. Národní identita v Republice Makedonii navázala na antické dějiny makedonského království, což bylo v samotném Řecku vnímáno s velkou nelibostí. Makedonie zavedla vlajku s verginským sluncem na červeném pozadí (na modrém pozadí slouží jako vlajka regionu Střední Makedonie v Řecku). Řecká vláda iniciovala rozsáhlou aktivitu na mezinárodní scéně s cílem neuznat název státu. Evropská unie na přelomu let 1991 až 1992 komunikovala do Skopje zprávu, že neuzná stát, který bude mít územní nároky na území svých sousedů a v souladu s řeckým naléháním sdělila, že název státu odkazuje na iredentistické záměry vlády ve Skopje.  Částečné uklidnění sporu bylo realizováno na mezinárodní úrovni. V září 1994 podepsaly v New Yorku obě vlády smlouvu o normalizaci vztahů mezi dvěma státy. V roce 1995 změnila vláda ve Skopje v souladu s touto smlouvou státní vlajku a do ústavy byl výslovně uveden text, kde se země zříká jakýchkoliv územních nároků vůči svým sousedům. Následně Republika Makedonie navázala diplomatické vztahy s Řeckem a Řecko poté zrušilo obchodní embargo, které vedlo se svým severním sousedem. Republika Makedonie byla také přijata do Rady Evropy. V roce 1996 uznala název \"Republika Makedonie\" i Svazová republika Jugoslávie (Srbsko a Černá Hora), což vyvolalo znepokojení Řecka.  Sporadicky docházelo k různým drobným sporům ohledně názvu státu i později. Poté, co Republika Makedonie zavedla registrační značky s písmeny \"MK\" v modrém poli po vzoru Evropské unie, nutili řečtí pohraničníci makedonské řidiče tyto značky částečně zakrývat. Rovněž byl také zablokován přístupový proces Republiky Makedonie do NATO a Evropské unie, kde Řecko jako člen obou organizací odmítalo zahájení jednání se svým sousedem, dokud nebude název státu pro Atény přijatelný. Některé země světa uznávají název \"Republika Makedonie\" a jiné \"Bývalá jugoslávská republika Makedonie\". Na počátku roku 2018 byl daný spor opět otevřen ve snaze najít vhodné řešení. Bylo diskutováno o různých názvech, které by mohly být schváleny, jako např. \"Republika Horní Makedonie\" (\"Горња Македонија\"), \"Ilindenská Makedonie\" (\"Илинденска Македонија\") nebo \"Republika Nová Makedonie\" (\"Нова Македонија\"), premiéři Alexis Tsipras a Zoran Zaev se však nakonec dne 12. června 2018 shodli na jménu \"Republika Severní Makedonie\" (\"Република Северна Македонија\"), které bude balkánská země využívat jak navenek, tak i ve vnitřních záležitostech. Souhlasili také s tím, že z ústavy budou odstraněny odkazy na makedonskou menšinu v zahraničí. Makedonský prezident Ǵorǵe Ivanov však ještě téhož dne řekl, že odmítne smlouvu ratifikovat a v parlamentech obou zemí vystoupila proti změně názvu země opozice. I přesto však dne 20. června 2018 makedonský parlament dohodu schválil. Obdobně byla dohoda schválena i v řeckém parlamentu, kde bylo hlasování spojeno s hlasováním o důvěře vlády.  V Makedonii i v Řecku měly být nové názvy schváleny následně v referendu, které se v Makedonii následně uskutečnilo na konci léta 2018. Mezi určitou částí veřejnosti obou zemí vyvolal nový název odpor a vedl k menším protestům. Po schválení názvu byl zahájen integrační proces s Republikou Severní Makedonie o vstupu do EU a NATO.  V lednu 2019 schválil dohodu i řecký parlament.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spor o název Makedonie byl politický spor o užití názvu Makedonie (makedonsky Македонија, řecky Μακεδονία, bulharsky Македония). Spor mezi sebou vedly Republika Makedonie a Řecko. Řecko považovalo název Makedonie za výlučně řecký a politicky zneužitý vládou ve Skopje pro cíle získání celého území regionu Makedonie pod kontrolu jihoslovanského státu. Republika Makedonie tento název považovala za svůj vlastní a odkazovala na vlastní dějiny, kde byl používán. Spor, který probíhal s různou intenzitou od roku 1991, vedl k tomu, že byla Republika Makedonie v roce 1993 přijata do OSN pod kompromisním názvem \"Bývalá jugoslávská republika Makedonie\", makedonsky \"Поранешна југословенска република Македонија\".", "tgt_summary": "马其顿名称争议指希腊与北马其顿(原马其顿共和国)就「马其顿」一词的使用而引发的争议。马其顿共和国在1991年独立后,邻邦的希腊政府承认其国家地位,但强烈反对该国使用「马其顿」做为国名。该争议奠基于「马其顿」在希腊历史上的地位、马其顿做为地区在历史上的多次分割及归属变迁,以及两国在民族与文化上的差异。", "id": 1048427}
{"src_title": "Diazosloučeniny", "tgt_title": "重氮化合物", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První diazosloučeniny připravil roku 1858 německý chemik Peter Griess, když objevil novou všestrannou reakci.", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "Je známo několik laboratorních postupů na přípravu diazosloučenin.", "section_level": 1}, {"title": "Z aminů.", "content": "Alfa akceptory substituované primární alifatické aminy R-CH-NH (R = COOR, CN, CHO, COR) reagují s kyselinou dusitou za vzniku diazosloučenin.", "section_level": 2}, {"title": "Z diazomethylových sloučenin.", "content": "Příkladem elektrofilní substituce za použití diazomethylové sloučeniny je reakce acylhalogenidu s diazomethanem., jenž je mimo jiné prvním krokem v Arndt-Eistertově syntéze.", "section_level": 2}, {"title": "Diazo přesunem.", "content": "Přidiazo přesunu reagují některé karbonové kyseliny s tosylazidem:  Tato reakce se také nazývá Regitzův diazo přesun. Dalšími příklady jsou syntéza \"terc-butyldiazoacetátu\" a \"di-terc-butyldiazomalonátu\".", "section_level": 2}, {"title": "Z N-alkyl-N-nitrososloučenin.", "content": "Diazosloučeniny lze získat eliminační reakcí N-alkyl-N-nitrososloučenin, jako například při přípravě diazomethanu z diazaldu nebo MNNG:", "section_level": 2}, {"title": "Z hydrazonů.", "content": "Diazosloučeniny se dají připravit také z hydrazonů. Hydrazony se oxidují (vlastně dehydrogenují), například oxidem stříbrným; příkladem může být příprava \"2-diazopropanu\" z acetonhydrazonu. Jako oxidační činidlo lze použít rovněž octan olovičitý, oxid manganičitý nebo Swernovo činidlo. Při syntéze \"krotyldiazoacetátu\" reagují tosylhydrazony (obecný vzorec RRC=N-NHTs) se zásadou jako je například triethylamin.  Reakcí karbonylových sloučenin s derivátem hydrazinu \"1,2-bis(terc-butyldimethylsilyl)hydrazinem\" vzniká hydrazom; ten se následně působením \"difluorjodbenzenu\" mění na diazosloučeninu:", "section_level": 2}, {"title": "Příprava fragmentací.", "content": "1,3-disubstituované alkylaryltriazeny mohou být fragmentovány za tvorby diazosloučenin. Tyto triazeny (ArN=NNH-CHR) lze připravit spárováním diazoniových solí s primárními aminy.", "section_level": 2}, {"title": "Z azidů.", "content": "Byl popsán způsob pžípravy diazosloučenin z azidů za použití derivátů fosfanu.", "section_level": 2}, {"title": "Reakce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cykloadice.", "content": "Diazosloučeniny se využívají k diazoalkanovým 1,3-dipolárním cykloadicím, kde reagují jako 1,3-dipóly.", "section_level": 2}, {"title": "Tvorba karbenů.", "content": "Diazosloučeniny se používají jako prekurzory karbenů, jenžt se získávají jejich termolýzou a nebo fotolýzou, například ve Wolffově přesmyku. Některé se mohou spárovat a vytvořit alkeny karbenovou dimerizací.  Diazosloučeniny jsou meziprodukty Bamfordovy-Stevensovy reakce, při níž se přeměňují tosylhydrazony na alkeny, i zde vzniká karbenový meziprodukt:", "section_level": 2}, {"title": "Jako nukleofily.", "content": "Buchnerovou-Curtiusovou-Schlotterbeckovou reakcí se utváří ketony z aldehydů a alifatických diazosloučenin:  Tato reakce patří mezi nukleofilní adice.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "V Doyleově-Kirmseově reakci reagují určité diazosloučeniny s allylsulfidy za vzniku homoallylsulfidů.  Diazosloučeniny se také používají při cyklopropanacích, například při reakci ethyldiazoacetátu se styrenem.  Vnitromolekulárními reakcemi diazokarbonylových sloučenin vznikají cyklopropany. Při Buchnerově rozšíření cyklu reagují diazosloučeniny s aromatickými cykly, přičemž se tyto cykly rozšiřují.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt v přírodě.", "content": "Diazoskupinu obsahují dvě skupiny přírodních sloučenin: kinamycin a lomaiviticin. Tyto látky fungují jako DNA interkalátory. Reduktivně indukovanou ztrátou N dochází ke vzniku fluorenylového radikálu, který štěpí DNA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Diazosloučeniny jsou organické sloučeniny obsahující diazoskupinu (=N=N) vázanou na uhlíkový atom, obecný vzorec je R-(C=N)-R'. Nejjednodušší takovou sloučeninou je diazomethan.", "tgt_summary": "重氮化合物(Diazo)是一类含氮的有机化合物,通式为RC=N,一般指脂肪族重氮化合物,大多具爆炸性。重氮化合物中的重氮基有多个共振式,中间氮原子带有部分正电荷,两端的碳和氮原子带负电荷。α-重氮酮和α-重氮酯中的负电荷可以离域到羰基上去,因此比较稳定。", "id": 925118}
{"src_title": "Ernesto Cardenal", "tgt_title": "埃内斯托·卡德纳尔", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel ze zámožné rodiny, jeho příbuzným byl spisovatel Pablo Antonio Cuadra. Měl mladšího bratra Fernanda (1934–2016), který byl politikem a knězem.  Vystudoval literaturu na Mexické národní autonomní univerzitě, cestoval po USA a Evropě, roku 1950 se vrátil do vlasti. Po potlačení povstání proti prezidentovi Anastasiovi Somozovi v dubnu 1954 emigroval do USA a vstoupil do trapistického kláštera Gethsemani, který vedl Thomas Merton. Roku 1957 vydal první básnickou sbírku \"Hora 0\". Vystudoval teologii a v roce 1965 byl v rodné Granadě vysvěcen na kněze. Patřil k příznivcům teologie osvobození a podporoval sandinisty. Založil komunitu na ostrovech Solentiname na jezeře Nikaragua, zaměřenou na rozvoj umělecké tvorby místních obyvatel a řízenou na základě křesťanských zásad.  Po svržení somozovského režimu v roce 1979 ho Daniel Ortega jmenoval nikaragujským ministrem kultury. Pro svou účast v prosovětské vládě se dostal do sporu s papežem Janem Pavlem II. při jeho návštěvě Nikaraguy v roce 1983 a o rok později byl laicizován; církevního trestu ho zprostil až papež František roku 2019. Funkci ministra Cardenal zastával do roku 1987, kdy bylo ministerstvo kultury v rámci úsporných opatření zrušeno. Byl zastáncem koncepce „revolución desprovista de venganza“ (revoluce, která se nemstí) a kritizoval stále represivnější povahu Ortegova režimu, v roce 1995 patřil k zakladatelům umírněně levicové strany Movimiento Renovador Sandinista (Hnutí sandinistické obnovy). Angažoval se také v nadnárodním projektu společenských reforem Stock Exchange of Visions, založil kulturní nadaci Casa de los tres mundos (Dům tří světů). Zemřel 1. března 2020 ve věku 95 let na následky selhání srdce a ledvin v Managui.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Výbor z Cardenalovy poezie v českých překladech Jana Hlouška vydalo v roce 1987 nakladatelství Odeon pod názvem \"Nultá hodina\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Ernesto Cardenal (* 20. ledna 1925 Granada – 1. března 2020 Managua) byl nikaragujský básník, římskokatolický kněz, teolog osvobození a aktivista. Ve své tvorbě propojoval osobní a společenskou tématiku, využíváním epigramatické formy navazoval na styl Ezra Pounda.", "tgt_summary": "埃内斯托·卡德纳尔·马丁内斯(1925年-1月20日-2020年-3月1日)是尼加拉瓜天主教神父,诗人和政治家。他是一位解放神学家和索伦蒂纳梅群岛原始主义艺术社区的创始人,他在那里住了十余年(1965年至1977年)。他曾是桑地诺民族解放阵线成员,但后来离开了该组织。1979年至1987年曾任尼加拉瓜文化部长。", "id": 3017366}
{"src_title": "Národní muzeum starého umění", "tgt_title": "國立古代美術館", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jádro sbírek vzniklo po roce 1833, kdy byly v Portugalsku zrušeny kláštery a konfiskován jejich majetek, čímž se řada významných uměleckých děl náboženské povahy dostala do rukou státu. Následkem občanské války v té době zároveň mnoho zchudlých šlechtických rodů muselo rozprodávat svoje sbírky umění; významnou sbírku například státu prodala Šarlota Španělská roku 1859. Na podnět liberálního politika Manuela Passose vznikla roku 1836 Umělecká akademie (\"Academia de Bellas Artes\"), které měla vychovávat a podporovat mladé umělce, a za tím účelem mimo jiné založila Národní galerii malby (\"Galeria Nacional de Pintura\"). Galerie se těšila značné podpoře exkrále Ferdinanda II., což jí umožnilo nakupovat další umělecká díla. Roku 1881 galerie získala Alvorův a Pombalův palác (lidově zvaný Palác zelených oken, podle čehož se jmenuje i příslušná ulice a muzeum se také označuje Muzeum zelených oken, \"Museu das Janelas Verdes\"). Palác byl zprvu pronajat, ale roku 1884 ho koupil stát a téhož roku byla galerie osamostatněna jako Národní muzeum umění a archeologie (Museu Nacional de Belas-Artes e Arqueologia). Následkem revoluce 5. října 1910 byla instituce dekretem z roku 1911 rozdělena na Národní muzeum starého umění a Národní muzeum soudobého umění, dnes Muzeum Chiado (\"Museu Nacional de Arte Contemporânea do Chiado\"). Roku 1940 Národní muzeum starého umění získalo budovu sousedního Konventu sv. Alberta včetně umělecky cenné barokní kaple, a rozšířilo tak významně svou výstavní plochu.", "section_level": 1}, {"title": "Sbírky.", "content": "Sbírky obsahují všechny druhy výtvarného umění od malby po užité umění. K vystaveným dílům portugalského umění patří \"Uctívání sv. Vincence\" (kolem r. 1450) připisované Nunovi Gonçalvesovi, původně rozsáhlejší polyptych věnovaný kultu sv. Vincence ze Zaragozy, z něhož se dochovalo šest panelů, a \"Belémská monstrance\", jejímž autorem mohl být trubadúr Gil Vicente. Dále jsou zastoupenui starší portugalští mistři jako Jorge Afonso, Vasco Fernandes, Garcia Fernandes, Francisco de Holanda, Cristóvão Lopes, Gregório Lopes, Cristovão de Figueiredo, Francisco Henriques a Frei Carlos i jejich mladší následovníci jako Josefa de Óbidos, Bento Coelho da Silveira, Vieira Portuense, Domingos Sequeira a Morgado de Setúbal.  Zahraniční umělce ve sbírkách reprezentují Jacob Adriaensz Backer, Bartolomé Bermejo, Hieronymus Bosch (triptych \"Pokušení sv. Antonína\"), Pieter Brueghel mladší, David Gerard, Albrecht Dürer (\"Sv. Jeroným ve své pracovně\"), Lucas Cranach starší, Piero della Francesca, Jan Gossaert, Hans Holbein starší, Pieter de Hooch, Adriaen Isenbrandt, Quentin Metsys, Hans Memling, Antonis Mor, Joachim Patinir, Jan Provost, Rafael, José Ribera, Andrea del Sarto, David Teniers mladší, Tintoretto, Anthonis van Dyck, Diego Velázquez, David Vinckeboons, Hendrick Cornelisz Vroom, Francisco de Zurbarán, François Boucher, Nicolas Poussin a další.", "section_level": 1}], "src_summary": "Národní muzeum starého umění (portugalsky Museu Nacional de Arte Antiga, [muˈzew nɐsiuˈnaɫ dɨ ˈaɾtɐ̃ˈtiɡɐ], zkratkou MNAA) se nachází v Lisabonu v Alvorově a Pombalově paláci (\"Palácio de Alvor-Pombal\") a zaměřuje se na portugalské a evropské umění od středověku do raného 19. století. Národní galerie vznikla ve druhé třetině 19. století především z církevních a šlechtických sbírek, jež následkem převratů přešly do veřejných rukou, a pod dnešním názvem byla ustavena roku 1911. Vystavuje díla starého umění portugalského – například gotický polyptich \"Uctívání sv. Vincence\" a \"Belémskou monstranci\" připisovanou trubadúrovi Gilu Vicentovi – i světového, například triptych \"Pokušení sv. Antonína\" od Hieronyma Bosche nebo obraz \"Sv. Jeroným ve své pracovně\" Albrechta Dürera.", "tgt_summary": "国立古代美术馆()是位于葡萄牙首都里斯本的一座美术馆,是葡萄牙国内最重要的美术馆之一,常被简称为MNAA。", "id": 2301936}
{"src_title": "Printf", "tgt_title": "格式化字符串", "src_document": [{"title": "Příklad použití.", "content": "printf(\"Dnes je %s %d. %s %d; teplota je %+.1f stupňů Celsia.\\n\", dny_v_tydnu[dt], den, mesice[mesic], rok, teplota); může vypsat  s odřádkováním na konci.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné funkce.", "content": "Ve standardní knihovně jazyka C je několik podobných funkcí deklarovaných v hlavičkovém souboru codice_2:  Dále existují varianty pro výstup řetězců v kódování UTF-32 složených ze znaků codice_7 (typu codice_8); tyto funkce mají ve jméně codice_9 místo codice_1, a funkce deklarované v hlavičkovém souboru codice_11, jimž se volitelné parametry předávají pomocí struktury codice_12, jejichž jména začínají písmenem codice_13 – například funkce codice_14 ukládá výstup zadaný strukturou codice_12 a formátovacím řetězcem typu codice_16 a do řetězce téhož typu omezené délky (varianty pro codice_7 pracují vždy s řetězci omezené délky a jejich jména místo codice_18 obsahují pouze codice_19).  Všechny uvedené funkce vracejí počet zapsaných znaků nebo zápornou hodnotu v případě chyby.  Podobnou filozofii mají funkce řady codice_20, které provádějí naopak vstupní konverzi.", "section_level": 1}, {"title": "Formátovací řetězec.", "content": "Jedním z parametrů všech uvedených funkcí je formátovací řetězec, který může obsahovat sekvence pro výpis řídicích znaků začínající znakem zpětné lomítko (codice_21) a formátovací direktivy začínající znakem procento (codice_22).", "section_level": 1}, {"title": "Syntaxe.", "content": "Syntaxe formátovacích direktiv je následující:", "section_level": 2}, {"title": "Typ.", "content": "Jako typ lze použít některý z níže uvedených znaků:", "section_level": 2}, {"title": "Velikost.", "content": "Pole velikost udává přesný typ příslušného parametru:", "section_level": 2}, {"title": "Přesnost.", "content": "U formátů s pohyblivou řádovou čárkou udává, na kolik desetinných míst má být výpis čísla zaokrouhlen; u řetězců udává maximální počet znaků, které mají být vypsány.  Pole může být vynecháno, může být zadáno číslem, nebo hvězdičkou; hvězdička znamená, že hodnota je zadána parametrem typu codice_24.Např. codice_25 vypíše codice_26", "section_level": 2}, {"title": "Šířka.", "content": "Šířka udává \"minimální\" počet znaků, které mají být vypsány; pokud by byl výstup kratší bude doplněn mezerami (přesný způsob závisí na použitých příznacích). Pole šířka nikdy nezpůsobí zkrácení výpisu.  Zadání šířky může být vynecháno, může být použito číslo, nebo hvězdička; hvězdička znamená, že hodnotu udává další parametr typu codice_24 Např. codice_28 vypíše codice_29.", "section_level": 2}, {"title": "Příznaky.", "content": "Je možné použít žádný, jeden nebo více příznaků v libovolném pořadí:", "section_level": 2}, {"title": "Číslo parametru.", "content": "Číslo parametru je rozšíření POSIX, které není obsaženo v normě C99. Používá se například při lokalizaci softwaru, když je potřeba změnit pořadí slov zadaných jako parametry. Pokud je číslo parametru použito v jedné formátovací direktivě, musí být použito u všech v daném volání printf. Jeho tvar je:", "section_level": 2}], "src_summary": "codice_1 je funkce v programovacím jazyce C, která provádí formátovaný výpis dat v textové podobě.", "tgt_summary": "格式化字符串(英语:format string),是一些程序设计语言在格式化输出API函数中用于指定输出参数的格式与相对位置的字符串参数,例如C、C++等程序设计语言的printf类函数,其中的转换说明(conversion specification)用于把随后对应的0个或多个函数参数转换为相应的格式输出;格式化字符串中转换说明以外的其它字符原样输出。", "id": 2900032}
{"src_title": "John Russell, 4. vévoda z Bedfordu", "tgt_title": "第四代贝德福德公爵约翰·罗素", "src_document": [{"title": "Politická kariéra.", "content": "Narodil se jako čtvrtý syn 2. vévody z Bedfordu a jeho manželky Elizabeth Howland (1682–1724). Po předčasné smrti starších bratrů zdědil v roce 1732 titul vévody z Bedfordu a vstoupil do Sněmovny lordů, kde se připojil k vnitrostranické whigistické opozici proti premiéru Walpolovi, později kritizoval i jeho nástupce 2. hraběte Granville. Po Granvillově odchodu se stal členem vlády jako první lord admirality (1744–1748), zároveň byl v roce 1744 jmenován členem Tajné rady. Za války o rakouské dědictví krátce sloužil v armádě a dosáhl hodnosti plukovníka (1745) Třikrát byl též úřadujícím lordem kancléřem (1745, 1748, 1750), v létě 1745 za nepřítomnosti Jiřího II. byl členem sboru lordů místodržících a v roce 1749 obdržel Podvazkový řád. Zatímco v úřadu prvního lorda admirality byl úspěšný, později jako státní sekretář vnitra (1748–1751) se již tak neosvědčil a z vlády odešel po sporech s bratry Pelhamovými (1. vévoda z Newcastle a Henry Pelham). Poté se stal předním mluvčím whigistické opozice \"Bedford Whigs\". Tato skupina se uplatňovala především na půdě Sněmovny lordů, ale její sympatizanti jako bohatí velkostatkáři ovlivňovali i volby do Dolní sněmovny na svých panstvích (lord Sandwich, lord Gower, vévoda z Marlborough).  Do nejvyšších úřadů se vrátil jako místokrál v Irsku (1757–1761), v této funkci získal popularitu snížením sankcí proti katolíkům. Do Londýna byl povolán zpět po nástupu Jiřího III., při jehož korunovaci zastával čestnou funkci \"Lord High Constable\". V letech 1761–1763 byl lordem strážcem tajné pečeti a v letech 1763–1765 lordem prezidentem Tajné rady. Mezitím v letech 1762–1763 vedl diplomatické poselství do Francie, kde měl vyjednat podmínky ukončení sedmileté války. Při této příležitosti dostal darem od Ludvíka XV. jídelní servis z porcelánky v Sèvres, který dnes patří k hodnotému mobiliáři rodového sídla Woburn Abbey. Nakonec ztratil přízeň Jiřího III. a v červenci 1765 musel rezignovat, i nadále ale zůstal vlivným zástupcem whigů ve Sněmovně lordů. Do smrti zastával i funkce v hrabstvích Devon a Bedford, v letech 1765–1771 byl také kancléřem univerzity v Dublinu. Mezitím postupoval i v armádních hodnostech, i když ve vojsku již aktivně nesloužil (generálmajor 1755, generálporučík 1759). Vystupoval jako povýšený a domýšlivý velmož se sklony k arogantnímu chování, zároveň ale dokázal uplatnit aristokratickou grácii, aby získal přízeň těch, kteří mohli být prospěšní jeho kariéře. V roce 1770 ochrnul a zemřel krátce poté na rodovém sídle Woburn Abbey.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jeho první manželkou byla Diana Spencer (1710–1735), sestra 3. vévody z Marlborough, podruhé se oženil s Grace Leveson-Gower (1714–1794), dcerou 1. hraběte z Goweru. Z druhého manželství pocházel jediný syn Frederick Russell, markýz z Tavistocku (1739–1767), který sloužil v armádě a byl členem Dolní sněmovny (1759–1767), ale zemřel ještě před otcem následkem pádu z koně. Titul vévody a rodový majetek pak postupně zdědili jeho synové Francis Russell, 5. vévoda z Bedfordu (1765–1802), a John Russell, 6. vévoda z Bedfordu]] (1766–1839).", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "Rodokmen vévodů z Bedfordu  John Russell, 4. vévoda z Bedfordu", "section_level": 2}], "src_summary": "John Russell, 4. vévoda z Bedfordu (\"John Russell, 4th Duke of Bedford, 4th Marquess of Tavistock, 8th Earl of Bedford, 8th Baron Russell, 4th Baron Howland and Streatham\") (30. září 1710 – 5. ledna 1771) byl britský státník z významného šlechtického rodu Russellů. Jako vlivný zástupce whigů ve Sněmovně lordů patřil k výrazným osobnostem britské politiky 18. století, během své kariéry byl ministrem vnitra, námořnictva, místokrálem v Irsku a prezidentem Tajné rady. Uplatnil se také jako diplomat a získal i vysoké hodnosti v armádě, byl rytířem Podvazkového řádu.", "tgt_summary": "第四代贝德福德公爵约翰·罗素(英语:John Russell, 4th Duke of Bedford;1710年-9月30日-1771年-1月5日),是18世纪50至70年代英格兰主要议会派“贝德福德辉格党”领袖。", "id": 1208492}
{"src_title": "Ariel Ortega", "tgt_title": "阿列尔·奥尔特加", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Ortega započal s profesionálním fotbalem v 17 letech u argentinského River Plate. V létě roku 1996 zamířil do Evropy, zahrál si za španělskou Valencii, za italské kluby Sampdorii Janov a Parmu, aby se v roce 2000 vrátil do rodné Argentiny zpět do River Plate. Odtud v roce 2012 odešel do Turecka, do Fenerbahçe.  Za turecký tým nastoupil v 17 zápasech, pro údajné neshody se spoluhráči se v únoru 2003 nevrátil z reprezentačního zápasu s Nizozemskem. Během června 2003 obdržel pokutu ve výši 9,5 milionu eur a na 19 měsíců si fotbal na profesionální úrovni nezahrál. V roce 2004 odešel do argentinského klubu CA Newell's Old Boys. S týmem, přezdívaným \"Los Leprosos\", získal ve stejném roce titul.  Mezi roky 2006 a 2012 se znovu nakonec ocitl v River Plate. V prvním — exhibičním — zápase proti týmu Evertonu (z Anglie) se gólově prosadil a vstřelil jedinou branku celého utkání.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Ortega nastupoval za argentinskou reprezentaci 1993 až 2003. Zahrál si na mistrovství světa v letech 1994, 1998 a 2002. Na dlouhé roky bylo posledním zápasem přípravné utkání s Nizozemskem v roce 2003. Poslední jeden zápas odehrál v roce 2010, když jej trenér Diego Maradona nominoval na přátelský zápas s Haiti, do nominace na MS 2010 se nakonec neprobojoval.  Ortega se gólově prosadil ve druhém skupinovém zápase proti Jamajce, když dvěma góly přispěl k výhře 5-0. Ve čtvrtfinálovém zápase proti Nizozemsku se při snaze dostat přes obránce Jaapa Stama vrhl k zemi, což přimělo brankáře Nizozemska Edwina van der Sara zvednou jej z trávníku. Ortega jej při zvednutí zasáhl do čela, načež se brankář skácel k zemi a Ortega byl vyloučen. Argentina nakonec podlehla díky gólu Dennise Bergkampa 1-2.", "section_level": 1}, {"title": "Styl hry.", "content": "Ortegu zdobil vynikající dribling a vedení balónu. Uměl skórovat z přímých kopů. Naopak postrádal taktickou vyspělost a byl kritizován za svoji sobeckost. Díky svému talentu byl přirovnáván k Diegu Maradonovi.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "Během působení v nejvyšší argentinské lize Primera División získal celkově 6 titulů – 5× s River Plate a 1× s Newell's Old Boys.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ariel Ortega (* 4. března 1974, Ledesma, Jujuy, Argentina) je bývalý argentinský reprezentační fotbalista, útočník či ofenzivní záložník, který velkou část kariéry strávil v argentinském velkoklubu CA River Plate. Hráč přezdívaný „El Burrito“ (Malý osel) patřil mezi talentované fotbalisty, jehož výkony negativně ovlivnily temperament a alkoholismus.", "tgt_summary": "阿列尔·奥尔特加(Ariel Arnaldo Ortega,1974年-3月4日),前阿根廷足球运动员及国家代表队成员。", "id": 181248}
{"src_title": "Laurie Metcalf", "tgt_title": "蘿莉·麥凱佛", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Laurie Matcalf se narodila jako Laura Elizabeth Metcalf 16. června 1955 v Carbondale v americkém státě Illinois. Byla nejstarší ze tří dětí a společně s bratrem Jamesem a sestrou Lindou byla vychovávána v Edwardsville, taktéž v Illinois. Její otec James pracoval jako rozpočtový ředitel na Southern Illinois University Edwardsville, v roce 1984 ale náhle zemřel. Její matka Libby pracovala jako knihovnice. Roku 1976 úspěšně ukončila studium na Illinois State University bakalářským titulem v oboru divadlo. Umí plynule německy a ačkoliv se původně chtěla stát tlumočnicí, nakonec skončila u divadla.  Roku 1983 se vdala za herce a spoluzakladatele Steppenwolf Theatre Company Jeffa Perryho (*1955). Rok po svatbě se páru narodila dcera Zoe, která se stala též herečkou – známá je například díky své roli Mary Cooperové v \"Malý Sheldon\". Manželství bylo ale roku 1992 rozvedeno. Později začala vztah s hercem Mattem Rothem, se kterým působila v seriálu \"Roseanne\" a ve filmu \"Záblesk ve tmě\". V listopadu 1993 se páru narodil syn Will a ještě toho roku se vzali. V roce 2005 si najali náhradní matku a ta jim toho roku porodila dceru Mae Akins. V roce 2006 se stali pěstouny chlapce Donovana a později ho adoptovali. V listopadu 2008 se od sebe odstěhovali a během září 2011 Roth požádal o rozvod; jako důvod uvedl neslučitelné rozdíly. Rozvodové řízení bylo ukončeno až v květnu 2014.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Svoji kariéru začala roku 1974 v divadelní společnosti Steppenwolf Theatre Company, kterou založila společně se svými přáteli-herci z univerzity: Garym Sinisem, Terrym Kinneyem a Jeffem Perrym, jejím pozdějším manželem. V roce 1984 pak působila v newyorském divadle Circle Repertory a za roli ve hře \"Balm in Gilead\" získala své první ocenění: cenu Obie pro nejlepší ženský herecký výkon.  Jednou z jejích prvních filmových rolí byla postava Leslie Glass ve film \"\" z roku 1985. Mimo filmů se začala objevovat i v televizních seriálech, například sitcomu \"Roseanne\", kde ztvárnila od mezi lety 1988 až 1997 Jackie Harris.", "section_level": 1}], "src_summary": "Laura Elizabeth „Laurie“ Metcalf (* 16. června 1955, Carbondale, Illinois, USA) je americká herečka. Byla nominována na řadu hereckých ocenění, mimo jiné i Oscara v roce 2018, a získala tři ceny Primetime Emmy a dvě ceny Tony.", "tgt_summary": "劳拉·伊丽莎白·“萝莉”·麦凯佛(英语:Laura Elizabeth \"Laurie\" Metcalf,1955年-6月16日)是一名美国女演员,出身自芝加哥剧团荒原狼剧院公司,并因演出外百老汇剧目《芳香树脂》而成名。目前仍活耀于舞台剧圈,陆续获得戏剧桌奖、露西尔·罗特尔奖、奥比奖与剧场世界奖等奖项肯定,并在2017年凭《玩偶之家第二部》夺得生涯首座东尼奖。", "id": 639164}
{"src_title": "George Roy Hill", "tgt_title": "乔治·罗伊·希尔", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "George Roy Hill se narodil 20. prosince roku 1921 v největším městě Minnesoty, Minneapolis. Jeho rodiči byli George Roy Hill a Helen Frances Owens Hill. Navštěvoval soukromou školu Blake School v Minneapolis. Ve svých 16 letech získal pilotní průkaz. Láska k letadlům se promítla i v několika jeho filmech.  V průběhu druhé světové války sloužil jako pilot nákladního letadla v Pacifiku. V následujících letech si vyzkoušel novinářskou práci v Texasu a poté odešel do Irska, kde jeho život není příliš jednoznačně zdokumentován. Tak či onak, věnoval se zde irskému divadlu. Herecky debutoval roku 1948 v dublinském Gaiety Theatre. Divadlu zůstal věrný i po návratu do USA, aby se roku 1952 objevil ve filmu \"Walk East on Beacon\", což byl jeho debut na filmovém poli. Krátce poté ho vojenské povinnosti odvolaly na rok a půl do Korejské války.  Jako režisér na sebe na začátku své kariéry upozornil filmy \"Hračky na půdě\" a \"Báječný svět Henryho Orienta\" s Peterem Sellersem. V roce 1967 natočil úspěšný muzikál \"Správná dívka\". Poté už přišla na scénu jeho bezpochyby nejslavnější díla - \"Butch Cassidy a Sundance Kid\" a \"Podraz\". V prvním případě byl na Oscara za režii jen nominován, za Podraz ho už získal.  Z jeho dalších filmů jmenujme adaptaci románu Kurta Vonneguta \"Jatka č. 5\" (1972), životopisný snímek \"Velký Waldo Pepper\" (1975) a komedie \"Nakládačka\" (1977), \"Svět podle Garpa\" (1982) a \"Blázinec\" (1988).", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "George Roy Hill zemřel 27. prosince roku 2002 ve svém domě v New Yorku po komplikacích s Parkinsonovou chorobou.", "section_level": 1}], "src_summary": "George Roy Hill (20. prosince 1921 - 27. prosince 2002) byl americký režisér. Nejvíce se proslavil snímky s Robertem Redfordem a Paulem Newmanem - \"Butch Cassidy a Sundance Kid\" (1969) a \"Podraz\" (1973); za posledního jmenovaného získal Oscara za nejlepší režii. Často spolupracoval se skladatelem Elmerem Bernsteinem.", "tgt_summary": "乔治·罗伊·希尔(英语:George Roy Hill,1921年-12月20日-2002年-12月27日)是一位美国知名电影导演。他执导的电影中最为著名的是《虎豹小霸王》和《骗中骗》,两部影片均是由保罗·纽曼和罗伯特·雷德福主演的,其中后者为他赢得了第46届学院奖导演奖。", "id": 155105}
{"src_title": "Victor Hope, 2. markýz z Linlithgow", "tgt_title": "維克托·霍普,第二代林利思戈侯爵", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Pocházel ze starobylé skotské šlechtické rodiny, narodil se na rodovém sídle \"Hopetoun House\" jako syn australského generálního guvernéra 1. markýze z Linlithgow. Dětství strávil s otcem v Austrálii, poté studoval v Etonu, po otci zdědil v roce 1908 rodové tituly a vstoupil do Sněmovny lordů. Zúčastnil se první světové války a dosáhl hodnosti plukovníka. Ve dvacátých letech zastával funkce v konzervativních vládách, v letech 1922–1924 byl civilním lordem admirality, v letech 1926–1928 předsedou vládní komise pro zemědělství v Indii. Problematice Indie se věnoval i jako předseda společného výboru obou komor parlamentu pro indickou ústavení reformu (1933–1934).  V roce 1934 odmítl nabídku na post guvernéra v Madrasu i generálního guvernéra v Austrálii, v roce 1935 se stal členem Tajné rady. V dubnu 1936 se stal generálním guvernérem a místokrálem v Indii, kde se snažil aplikovat určitou formu samosprávy vyplývající ze zákona o Indii (\"India Act, 1935\"), ale špatná komunikace s indickými knížaty mu nedovolila realizovat záměry v plném rozsahu. V roce 1940 bez konzultace s Indickým národním kongresem vyhlásil válku fašistickým mocnostem, což způsobilo roztržku mezi Británií a Indií přetrvávající do konce druhé světové války. Následně se musel vypořádat s povstáním v Indii a přičítá se mu také zodpovědnost za hladomor v Bengálsku v roce 1943. Své působení v Indii ukončil v září 1943 a sedmiletým funkčím obdobím byl nejdéle úřadujícím indickým místokrálem.  Po návratu do Anglie zastával řadu čestných funkcí ve Skotsku, byl lordem komisařem církevního shromáždění ve Skotsku (1944–1946) a kancléřem univerzity v Edinburghu (1946–1952), již předtím vykonával také post lorda-místodržitele v hrabství West Lothian (1929–1952). V roce 1943 získal Podvazkový řád.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "V roce 1911 se oženil s Doreen Milner (1886–1965), dcerou poslance Sira Fredericka Milnera. Z jejich manželství pocházelo pět dětí, jako první se narodili synové-dvojčata. Charles William Hope (1912–1987) byl dědicem rodových titulů, druhý syn John Adrian Hope (1912–1996) byl konzervativním politikem a zastával několik vládních funkcí, v letech 1959–1962 byl ministrem veřejných prací.", "section_level": 1}], "src_summary": "Victor Hope, 2. markýz z Linlithgow (\"Victor Alexander Hope, 2nd Marquess of Linlithgow, 8th Earl of Hopetoun, 8th Viscount Aithrie, 8th Baron Hope, 6th Baron Hopetoun, 5th Baron Niddry\") (24. září 1887, Hopetoun House, Skotsko – 5. ledna 1952, Hopetoun House, Skotsko) byl britský státník ze starobylého skotského rodu. Jako člen Konzervativní strany zastával vládní funkce, poté byl místokrálem v Indii. Získal Podvazkový řád a do smrti zastával řadu čestných hodností ve Skotsku.", "tgt_summary": "维克托·亚历山大·约翰·霍普,第二代林利思戈侯爵(Victor Alexander John Hope, 2nd Marquess of Linlithgow) (1887年9月24日 - 1952年1月5日) 英国政治家,英国驻印度总督(1936年-1943年)。", "id": 1684295}
{"src_title": "James Broun-Ramsay, 1. markýz z Dalhousie", "tgt_title": "第一代达尔豪斯侯爵詹姆斯·布朗-拉姆齐", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Pocházel ze starobylého skotského rodu, jehož sídlem byl osm století hrad \"Dalhousie Castle\" v hrabství Midlothian, od roku 1633 náležel rodině titul hraběte z Dalhousie. James byl synem generála a kanadského generálního guvernéra 9. hraběte z Dalhousie, po matce Christian Brown (respektive Broun) (1786–1839) přijal jméno \"Broun-Ramsay\". Dětství strávil s otcem v Kanadě, studoval v Harrow a v Oxfordu, poté cestoval po Evropě, v letech 1837–1838 byl členem Dolní sněmovny (do parlamentu neúspěšně kandidoval již v roce 1835 za Edinburgh. V roce 1838 po otci zdědil rodové tituly a vstoupil do Sněmovny lordů (v Horní sněmovně zasedal jako \"baron Dalhousie\", protože hraběcí titul platil jen pro Skotsko). V obou sněmovnách se brzy prosadil jako odborník na problematiku obchodu a na doporučení vévody Wellingtona se brzy dostal k vysokým úřadům. V roce 1843 byl jmenován členem Tajné rady a do vlády vstoupil jako viceprezident úřadu pro obchod (1843–1845), v letech 1845–1846 byl prezidentem obchodního úřadu (ministrem obchodu).  V letech 1848-1856 byl generálním guvernérem v Indii, kde vynikl jako organizátor státní správy a budovatel komunikací. Proti vůli indických knížat došlo k rozšíření britských držav o Paňdžáb, vedl také druhou válku s Barmou obecně jeho politika částečně vedla k velkému indickému povstání v roce 1857. Indii opustil v březnu 1856, po návratu do Anglie na veřejnou činnost víceméně rezignoval, i když nadále zastával řadu čestných postů. Byl lordem strážcem soukromé pečeti a správcem korunních klenotů ve Skotsku (1841-1860), lordem strážcem pěti přístavů (1853-1860) a guvernérem Bank of Scotland (1851-1860). V roce 1849 získal titul markýze, téhož roku obdržel Řád bodláku.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Manželství se Susan Hay (1815-1853), dcerou maršála 8. markýze z Tweeddale, zůstalo bez mužského potomstva, měli jen dvě dcery. Susan (1837–1898) se provdala za politika Roberta Bourke (1827–1903), jehož starší bratr Richard Bourke, 6. hrabě z Mayo byl také generálním guvernérem v Indii. Mladší dcera Edith (1839-1891) byla manželkou Sira Jamese Fergussona (1832–1907), guvernéra na Novém Zélandu a v Madrasu. Titul markýze zanikl Jamesovým úmrtím, titul hrabat z Dalhousie zdědil bratranec Fox Maule-Ramsay, 11. hrabě z Dalhousie (1801–1874), ministr války.", "section_level": 1}], "src_summary": "James Broun-Ramsay, 1. markýz z Dalhousie (\"James Andrew Broun-Ramsay, 1st Marquess of Dalhousie, 10th Earl of Dalhousie, 2nd Baron Dalhousie, 10th Baron Ramsay of Keringtoun\") (22. dubna 1812, Dalhousie Castle, Skotsko – 19. prosince 1860, Dalhousie Castle, Skotsko) byl britský státník ze starobylé skotské šlechty. Byl britským ministrem obchodu a generálním guvernérem v Indii, v roce 1849 získal titul markýze.", "tgt_summary": "第一代达尔豪斯侯爵詹姆斯·安德鲁·布朗-拉姆齐,KT,PC(James Andrew Broun-Ramsay, 1st Marquess of Dalhousie;1812年-4月22日-1860年-12月19日),苏格兰政治家、英属印度官员。他生于贵族家庭,早年曾称为拉姆齐勋爵(Lord Ramsay)和达尔豪斯伯爵(Earl of Dalhousie)。", "id": 2338763}
{"src_title": "UBS", "tgt_title": "瑞银集团", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "UBS byla založena roku 1862 jako místní banka ve Winterthuru (\"Bank in Winterthur\"), jejímu založení však předcházel vznik bankovního konsorcia šesti bank v Basileji (\"Bankverein\") v roce 1854. V roce 1871 se v koordinaci s frankfurtským \"Bankvereinem\" proměnila v akciovou společnost a po spojení s dalšími bankami změnila název na \"Schweizerischer Bankverein\" a roku 1917 na SBC (\"Swiss Bank Corporation\"). Roku 1920 už měla 2 tisíce zaměstnanců a postupně k sobě připojovala další a další banky. Přes velké ztráty za první světové války, za hospodářské krize a devalvací franku banka stále rostla a roku 1939 založila americkou pobočku v New Yorku. Od roku 1937 používá logo se třemi klíči, které znamenají důvěru, bezpečnost a diskrétnost.  Po druhé světové válce banka převzala několik bank, které se dostaly do platební neschopnosti a roku 1970 otevřela pobočku v Tokiu. Roku 1998 fúzovala UBS s o málo menší švýcarskou bankou SBV, takže vznikl holding UBS group se Banka je sice velmi konzervativní a dbá na bankovní tajemství, světová finanční krize ji však přesto – nebo možná právě proto – také postihla, stejně jako podvodné obchody zaměstnance londýnské pobočky. Přesto zůstává symbolem švýcarské spolehlivosti a zvítězila v řadě mezinárodních soutěží. Roku 2017 jí časopis \"Global Finance\" vyznamenal titulem nejlepší banky v oboru investic, správy majetku a devizových obchodů, časopis \"Euromoney\" po šesté v řadě titulem nejlepší banky ve Švýcarsku. Banka ale v průběhu let utrpěla také několika skandály a USA i několik dalších zemí ji žalovalo za to, že pomáhala klientům při krácení daní.", "section_level": 1}], "src_summary": "UBS (původně \"Union des Banques Suisses\") je jedna z největších švýcarských bank se sídlem v Curychu. Věnuje se hlavně správě majetku (největší na světě), investičnímu bankovnictví a poskytování finančních služeb. V roce 2018 měla zisk před zdaněním 7 698 miliard CHF, vlastní kapitál (\"equity\") 61 243 mld CHF a pracovalo pro ni asi 62 562 zaměstnanců, z toho asi 34 % ve Švýcarsku a 34 % v USA. Kanceláře společnosti jsou v 52 zemích světa.", "tgt_summary": "瑞银集团()是一家在瑞士成立的跨国投资银行和金融服务公司。瑞银集团的总部有两处,分别位于瑞士的苏黎世和巴塞尔;而作为全球最大的瑞士银行机构,瑞银集团在全球各大金融中心城市都设有办公机构。瑞银集团以其对客户资料的严格保密政策和银行保密文化而著称。", "id": 662985}
{"src_title": "Třída Ning Chaj", "tgt_title": "寧海級輕巡洋艦", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Roku 1929 Čína oslovila Velkou Británii, USA, Německo a Japonsko s požadavkem na získání malých lehkých křižníků. Vybrán byl projekt japonské loděnice Harima Zosensho, která roku 1930 získala zakázku na stavbu prototypového křižníku \"Ning Chaj\". Stavba proběhla v letech 1931–1932. Jeho sesterskou loď \"Pching Chaj\" postavila s japonskou pomocí čínská loděnice Kiangnan v Šanghaji, přičemž v letech 1935–1936 byl křižník vystrojen loděnicí Harima Zosensho. Kvůli tomu, že zkoušky \"Ning Chaj\" odhalily problémy se stabilitou (ne neobvyklé pro japonská pravidla té doby, viz incident 4. loďstva), musela být konstrukce druhého křižníku upravena. Křižníky třídy \"Ning Chaj\" byly malé, pomalé a slabě pancéřované, zato však vybavené luxusními kabinami pro důstojníky.  Jednotky třídy \"Ning Chaj\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Křižník \"Ning Chaj\".", "content": "Křižník byl vyzbrojen šesti 140m kanóny ve dvoudělových věžích, šesti 76mm kanóny, osmi 7,7mm kulomety a dvěma dvojitými 533mm torpédomety. Nesl jeden hydroplán Aichi AB-3. Nebyl však vybaven katapultem, takže byl letoun na hladinu spouštěn pomocí jeřábu. Pohonný systém tvořily čtyři kotle Kampon a tři parní celkovém o výkonu 10 500 hp, pohánějící tři lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 22 uzlů. Dosah byl 5000 námořních mil při rychlosti 12 uzlů.", "section_level": 2}, {"title": "Křižník \"Pching Chaj\".", "content": "Na křižníku byly během stavby provedeny úpravy za účelem zlepšení jeho stability. Například byly upraveny nástavby, instalován menší stěžeň, odstraněno vybavení pro provoz hydroplánu a výzbroj byla zmenšena o polovinu 76mm kanónů a 7,7mm kulometů. Změny se dotkly i pohonného systému, neboť byl zrušen prostřední lodní šroub a jeden kotel, přičemž ušetřený prostor byl využit pro dodatečný balast. Pohonný systém tak tvořily tři kotle Kampon a dva parní stroje o výkonu 7000 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 21 uzlů.", "section_level": 2}, {"title": "Třída \"Iošima\".", "content": "V letech 1943–1944 byly oba křižníky přestavěny na kaibókany třídy \"Iošima\". Jejich novou výzbroj tvořily dva jednohlavňové 120mm kanóny typu 10. roku, patnáct 25mm kanónů v trojhlavňových postaveních a hlubinné pumy. Vybaveny byly radary 13 Gó a 22 Gó. Protiletadlová výzbroj \"Jasošima\" byla později ještě posílena o dvacet 25mm kanónů a osm 13,2mm kulometů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Třída Ning Chaj byla třída lehkých křižníků námořnictva Čínské republiky. Byly to nejmenší křižníky postavené v období mezi světovými válkami. Splňovaly kritéria kladená mezinárodními dohodami na křižníky (výtlak nad 2000 t, rychlost nad 20 uzlů, ráže děl na 130 mm), fakticky to ale byly spíše velké dělové čluny. Celkem byly postaveny dvě jednotky této třídy. Ve službě byly v letech 1932–1937. Po vypuknutí čínsko-japonské války roku 1937 byly oba křižníky potopeny. Japonsko je vyzvedlo a předalo loutkové vládě v Nankingu. Roku 1943 je převzalo zpět a po modernizaci nasadilo jako eskortní plavidla kaibókan. Oba byly roku 1944 potopeny v bojích druhé světové války.", "tgt_summary": "宁海级轻巡洋舰是中华民国海军在1937年抗日战争前向日本订购的最先进军舰,也是南京国民政府时期筹建的最大型军舰,本级舰包括宁海号与姊妹舰平海号,在1937年江阴战役遭击沉后被日军捞起续用,于1944年先后遭美军击沉。", "id": 2605792}
{"src_title": "Zemětřesení na Lomboku 2018", "tgt_title": "2018年8月5日龙目岛地震", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Indonésie je tektonicky velmi aktivní, což se projevuje častými zemětřeseními a značnou sopečnou činností. Leží v tzn. Pacifickém ohnivém kruhu a obklopují ji euroasijská, pacifická a australská tektonická deska. Australská se zde noří pod Sundskou desku (část euroasijské) značnou rychlostí 50-75 mm za rok, díky čemuž vznikl Jávský podmořský příkop. Důležité je též zmínit, že tyto desky vygenerovaly 26. prosince 2004 třetí nejsilnější zaznamenané zemětřesení v historii a následná vlna tsunami zahubila 230 000 lidí. Střet zmíněných desek například způsobil zemětřesení v roce 1977, 1994 a 2006.  V rámci ostrova Lombok je to největší zaznamenané zemětřesení, jenž zde mělo své epicentrum. Mezi dalšími je to z roku 1979 (37 mrtvých) anebo z roku 2013, které se ovšem obešlo bez ztrát na životech.  Žádné zemětřesení s epicentrem na ostrově Lombok nikdy nezpůsobilo vážné tsunami. Jelikož by při větší katastrofě bylo ohroženo největší zdejší město Matarám, jenž je populačně o něco větší než Brno, rozhodli se vědci z indonéské univerzity v Matarámu nasimulovat některá zemětřesení, které na ostrově mohou vzniknout. Odhadli, že zemětřesení větší než 6,0 stupňů může způsobit menší tsunami o výšce 13-20 cm, jenž by k pobřeží dorazila za 18-20 minut.  Ačkoliv se epicentrum nacházelo na svazích sopky Rinjani a to 14 km od kráteru, tak nebyl zaznamenán nárůst sopečné aktivity. A to ani u vzdálenější sopky Agung na Bali.", "section_level": 1}, {"title": "Intenzita.", "content": "V důsledku relativně malé hloubky 31 km a velké magnitudy vyvolalo zemětřesení na povrchu značné třesení, které bylo možné cítit i na sousedních ostrovech. Maximální intenzita v Matarámu byla VIII (bořivé), na sousedním ostrově Bali VI (silné) a na ostrově Sumbawa také VI (silné).", "section_level": 2}, {"title": "Oběti.", "content": "Celkem zemřelo 476 lidí, z nichž většina byla zabita padajícími kusy budov. 474 lidí zemřelo na ostrově Lombok a 2 osoby na Bali. Všichni zemřelí byli Indonésané. Zraněno bylo 1 357 lidí z toho 58 na Bali. V tu dobu se někteří modlili v mešitách a mnozí z nich pak byli v nich následně uvězněni.", "section_level": 1}], "src_summary": "K Zemětřesení na indonéském ostrově Lombok došlo 5. srpna 2018 v 19:46:37 místního času (13:46:37 SELČ). Magnitudo dosáhlo síly 6,9 stupně Richterovy stupnice (zpočátku odhadováno na 7,0) a epicentrum se nacházelo na severu ostrova ve hloubce 31 km, zhruba 14 km severně od aktivního vulkánu Rinjani. Ihned bylo vydáno varování před vlnou tsunami, jejíž výška byla odhadována na 50 cm. Varování bylo poté zrušeno. Maximální výška vzdutí dosáhla u severního pobřeží pouhých 13,5 cm. V důsledku zemětřesení se sever ostrova v blízkosti epicentra zdvihl až o 25 cm. Zbytek ostrova se o několik centimetrů propadl.", "tgt_summary": "2018年8月龙目岛地震,是2018年8月5日发生于印度尼西亚西努沙登加拉省小巽他群岛龙目岛北部的一场地震,震中位于南纬8.29度,东经116.45度,属逆冲型地震。据印度尼西亚气象、气候和地球物理局测定,震级为M 7.0级,震源深度约15千米。", "id": 188177}
{"src_title": "Gilbert Elliot, 1. hrabě z Minto", "tgt_title": "吉尔伯特·艾略特-默里-基宁蒙德,第一代明托伯爵", "src_document": [{"title": "Diplomat a generální guvernér v Indii.", "content": "V letech 1777–1784 a 1786–1795 byl členem Dolní sněmovny za stranu whigů, v době francouzských revolučních válek byl vyslán jako komisař do Toulonu (1793), téhož roku se stal členem Tajné rady. Na jaře 1794 působil jako diplomat v Itálii, poté byl britským místokrálem na okupované Korsice (1794–1796). Britská nadvláda zde trvala jen krátce, protože Napoleon odmítal dopustit, aby se jeho rodiště ocitlo v cizím područí. Po návratu z Korsiky se Elliot jako baron Minto stal členem Sněmovny lordů (1797), tehdy zároveň přijal jméno Elliot-Murray-Kynynmound, které užíval vždy jen nositel peerských titulů, ostatní členové rodiny setrvali u příjmení Elliot. V letech 1799–1801 byl vyslancem ve Vídni. V roce 1806 byl krátce členem Grenvillovy vlády jako prezident kontrolního úřadu Východoindické společnosti (členem této vlády byl i jeho švagr lord Auckland jako ministr obchodu).  V letech 1807–1813 byl generálním guvernérem v Indii, kde měl po mnoha letech válek výslovný zákaz angažovat se nadále v tomto směru a jeho činnost se soustředila na organizaci státní správy a zlepšení ekonomické situace. Navázal diplomatické styky s Afghánistánem a Persií. Po převzetí nizozemských kolonií byl dočasně místodržitelem na Jávě (1811). V roce 1813 získal titul hraběte z Minto, zemřel krátce po návratu do Anglie.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jeho manželkou byla Anne Amyand (1762–1829) z tehdy úspěšné podnikatelské rodiny, mimo jiné švagrová diplomata hraběte z Malmesbury. Dědicem titulů byl nejstarší syn Gilbert (1782–1859), druhorozený syn Sir George Elliot (1784–1863) byl admirálem Royal Navy, třetí syn John Edmund Elliot (1788–1862) byl členem Dolní sněmovny. Z dalších generací vynikl 4. hrabě z Minto, který byl generálním guvernérem v Kanadě a místokrálem v Indii.  Sídlem rodu byl od 17. století zámek \"Minto House\" ve Skotsku. Elliotové jej obývali do konce druhé světové války, koncem 20. století byl zbořen pro zchátralost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gilbert Elliot, 1. hrabě z Minto (\"Gilbert Elliot–Murray–Kynynmound, 1st Earl of Minto, 1st Viscount Melgund, 1st Baron Elliot, 4th Baronet Elliot of Minto\") (23. dubna 1751, Edinburgh, Skotsko – 21. června 1814, Stevenage, Anglie) byl britský diplomat a státník ze skotské šlechtické rodiny. Za napoleonských válek se uplatnil v diplomacii, krátce byl členem britské vlády a nakonec generálním guvernérem v Indii. Od roku 1797 byl s titulem barona členem Sněmovny lordů, nakonec byl povýšen na hraběte (1813).", "tgt_summary": "吉尔伯特·艾略特-默里-基宁蒙德,第一代明托伯爵(Gilbert Elliot-Murray-Kynynmond, 1st Earl of Minto,1751年4月23日——1814年6月21日), 之子,苏格兰裔的外交官,在1776至1795年间于下议院活动的政治家,1793年至1796年间担任短命的盎格鲁-科西嘉王国的总督,1807至1813年间担任印度总督。", "id": 277775}
{"src_title": "Alan Rabinowitz", "tgt_title": "艾倫·拉賓諾維茨", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Alan Rabinowitz, se narodil v prosinci 1953 Frankovi a Shirley Rabinowitzovým v Brooklynu (New York), ale brzy poté se rodina přestěhovala do Queens (New York). Rodina byla židovského původu. Už od dětství trpěl vadou řeči v podobě těžkého koktání. Neschopen komunikovat se svými vrstevníky a učiteli (své koktání výrazně eliminoval až když mu bylo 18 let), začal se intenzivně zajímat o živočichy, u nichž překážky v komunikaci neměl. Rozhodl se, že dá zvířatům hlas, že budou promlouvat skrze něj.  Později se Rabinowitz často zmiňoval o svém dětství v rozhovorech, přednáškách, knihách a dalších publikacích, aby vysvětlil, kde se u něj vzal zájem o ochranu přírody. V roce 2008 jeho video \"The Colbert Report\" získalo popularitu na internetu. Působil i jako mluvčí pro \"Stuttering Foundation\" (SFA - volně možno přeložit jako \"Koktací nadace\").  V roce 1974 získal titul bakaláře biologie a chemie na Western Maryland College (nyní McDaniel College) ve Westminsteru (Maryland). Titul magistr (M. S.) obdržel v roce 1978 a doktorem (Ph.D.) se stal v roce 1981. Oborem, v němž doktorát získal, byla ekologie (tématem jeho disertace byli mývalové) na University of Tennessee.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Předtím, než společně s podnikatelem a filantropem Thomasem Kaplanem založili v roce 2006 organizaci Panthera, působil téměř 30 let v \"Science and Exploration Division\" v rámci Wildlife Conservation Society (Společnost na ochranu divoké přírody). Pracoval jako biolog na různých místech světa, především v Americe a Asii, kde prováděl výzkumy a jednal s místními lidmi a úřady. Jeho mentorem, učitelem a kolegou byl George Schaller, který ho vyslal na první velkou misi - za jaguáry do Belize v roce 1984.  Když koncem 90. let 20. století pracoval v Mynamaru v údolí Hukaung, objevil čtyři nové druhy savců, včetně nejprimitivnějšího jelena na světě muntžaka listového (\"Muntiacus putaoensis\"). Jeho práce v Mynamaru vedla k vytvoření celkem pěti chráněných oblastí. Za prvé šlo o první mořské chráněné území ve státě Národní park Lampi Island; za druhé se jednalo o NP Hkakabo Razi; za třetí to byla největší chráněná oblast ve státě Hukaung Valley Wildlife Sanctuary; za čtvrté šlo o jednu z největších tygřích rezervací na světě Hukaung Valley Tiger Reserve; za páté to byl NP Hponkhan Razi, jenž propojoval NP Hkakabo Razi a Hukaung Valley. Celkově šlo o komplex více než 5000 čtverečních mil velký.  Spolupodílel se rovněž na vytvoření prvního chráněného území pro jaguáry Cockscomb Basin Jaguar Preserve v Belize. Na Taiwanu se výrazně zasadil o vytvoření přírodní rezervace Tawu Mountain. V Thajsku provedl první terénní výzkumy tygrů indočínských, levhartů indočínských a koček bengálských a měl vliv na zařazení rezervace Huai Kha Khaeng do seznamu světových biosférických rezervací UNESCO.  Jedním z jeho úspěchů byla konceptualizace a implementace tzv. Jaguářího koridoru (\"Jaguar Corridor\"), což je série koridorů, které spojují jednotlivá centra výskytu jaguárů od Mexika až po Argentinu. Rabinowitz podobnou iniciativu vyvíjel i pro tygry (Panthera's Tiger Corridor Initiative), se zvláštním zaměřením na Indo-himálajský region. Tento jeho projekt stál i za vytvořením dokumentárního seriálu BBC z roku 2010 s názvem \"Lost Land of the Tiger\". V Bhútánu přitom došlo k objevu \"ztracené\" tygří populace, která žila ve vyšších nadmořských výškách než se do té doby o tygrech vědci domnívali.  Po založení organizace Panthera se stal nejprve jejím prezidentem, ale později přešel do funkce vedoucího vědce (\"Chief scientist\"), kde dohlížel na organizování výzkumných a ochranářských programů zaměřených především na tygry, lvy, jaguáry a irbise a v druhé řadě na pumy, gepardy a levharty.  Alan Rabinowitz je autorem více než sta vědeckých či popularizačních článků a osmi knih.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Alan Rabinowitz byl ženatý. V roce 1992 si vzal Salisu Sathapanawath, s níž se potkal v Thajsku. Měli spolu dvě děti.  V roce 2001 mu byla diagnostikována chronická lymfatická leukémie, s níž se pak potýkal mnoho let.  Zemřel 5. srpna 2018 na rakovinu.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "2004: Our Time Theatre Company Award  2004: Lowell Thomas Award – New York Explorer’s Club  2005: George Rabb Conservation Award – Chicago Zoological Society  2005: Flying Elephant Foundation Award  2006: Kaplan Big Cat Lifetime Achievement Award  2008: International Wildlife Film Festival Lifetime Achievement Award  2010: Cincinnati Zoo Wildlife Conservation Award  2011: Jackson Hole Lifetime Achievement Award in Conservation", "section_level": 1}], "src_summary": "Alan Robert Rabinowitz (31. prosince, 1953 – 5. srpna 2018) byl americký zoolog, ochránce přírody a několik let vedoucí vědec v Panthera Corporation, což je nezisková organizace na ochranu divokých kočkovitých šelem. Časopisem \"Time\" byl otitulován jako \"Indiana Jones ochrany divoké přírody\". Studoval jaguáry, levharty obláčkové, asijské levharty, tygry, sumaterské nosorožce, medvědy, různé divoké kočky, mývaly a cibetky.", "tgt_summary": "艾伦·罗伯特·拉宾诺维茨(英语:Alan Robert Rabinowitz,1953年-12月31日-2018年-8月5日),美国动物学家,环保主义者,田野生物学家。热衷于大型猫科动物的保护。", "id": 355825}
{"src_title": "Biometrický pas", "tgt_title": "生物特徵護照", "src_document": [{"title": "Přesnější a bezpečnější.", "content": "Většina vyspělých zemí se vydala cestou biometrických pasů. Biometrické údaje je těžké zfalšovat a také elektronické uložení do čipu je drahé a obtížné napodobit, protože k autentizaci dat je použita infrastruktura veřejného klíče (PKI). Tento druh pasů vydávalo v prosinci 2008 60 států, k červnu 2017 již došlo ke zvýšení na 120 států. Standardně používaná biometrie pro tento typ identifikačního systému jsou rozpoznávání tváře, rozpoznávání otisků prstů a rozpoznávání duhovky.  Biometrické údaje v dokladech mají sloužit výlučně k ověření pravosti cestovního dokladu a k ověření totožnosti občana. I to však může znamenat v případě pochybnosti povinnost strpět například sejmutí ověřovacích otisků. Min. vnitra ČR tvrdí, že české pasy splňují doporučení EU, tzv. Basic Access Control, což chrání data před rozkódováním bez příslušného elektronického klíče. V případě e-pasu toto řešení zabraňuje přístupu k datům při zavřeném e-pasu (myšleno zavřené pasové knížce). Data z čipu lze přečíst až tehdy, když je pas otevřen a je načtena strojově čitelná zóna. Něco jiného je ale detekovat čip, to je možné i na vzdálenost několika metrů.  Vlastnosti dokumentů a čipů jsou popsány v dokumentu 9303 Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO). ICAO definuje formáty biometrických záznamů a komunikační protokoly, které mohou být použity v cestovních pasech. Kvalitu fotografií, tedy významné znaky, světelnost, barevnost a rozlišení údajně asi 400 dpi, hlídá software ICAO Check. Uložení biometrických údajů v bezkontaktním čipu zabere minimálně 32 kilobajtů paměti EEPROM a používá rozhraní v souladu s mezinárodní normou ISO/IEC 14443.", "section_level": 1}, {"title": "Česká republika.", "content": "Podrobné informace o vydávání cestovních pasů ČR občanům včetně lhůt a poplatků jsou na stránkách Ministerstva vnitra. Biometrickými údaji jsou v ČR digitální zobrazení obličeje a otisky prstů občana. Podpis se také digitalizuje a přenese do cestovního pasu.  Legislativu doplňuje správní řád 500/2004 Sb., zákon 634/2004 Sb. o správních poplatcích a přestupkový 250/2016 Sb.", "section_level": 1}, {"title": "Slovensko.", "content": "Slovenský biometrický pas se vydává od ledna 2008. K digitálnímu obrazu tváře jsou od roku 2009 přidávány otisky prstů. Pasy mají různé barvy obalu podle jejich držitele. Na zadní straně pasu je reliéf Evropy s vyznačenými obrysy Slovenska. První strana pasu obsahuje text Európska únia, Slovenská republika a Cestovný pas. Na vnitřní straně obalu je graficky zobrazený Kriváň a panorama nábřeží Dunaje v Bratislavě s Bratislavským hradem a budovou Národní rady SR.", "section_level": 1}], "src_summary": "Biometrický pas (také e-pas, ePas nebo digitální pas) je klasický cestovní pas se zabudovaným mikročipem. Čip obsahuje biometrické údaje, které lze použít k ověření totožnosti držitele pasu. Pas používá technologii bezkontaktních čipových karet a obsahuje antény (jak pro napájení čipu, tak pro komunikaci), které jsou umístěny v deskách pasu anebo v datové stránce.", "tgt_summary": "生物特征护照(英语:Biometric passport),是一种内置了支持射频识别的电子微处理芯片的护照,芯片内存储有护照的基本信息及持照人的生物特征信息,芯片一般嵌入在护照的正面或封底页中并连接有频射天线用于取电和通讯。", "id": 83671}
{"src_title": "Společný reportovací standard", "tgt_title": "共同申報準則", "src_document": [{"title": "Mezinárodní spolupráce.", "content": "K CRS se připojilo již 125 zemí (rok 2018). Automatická výměna finančních informací se tak postupně dostává na celosvětovou úroveň, kde bude zapojena většina zemí světa, včetně populárních offshore destinací, kterými se nyní provádí většina transakcí minimalizace daní. Nový systém předpokládá přenos všech relevantních informací mezi účastníky automaticky a systematicky.  Země, které odmítají bránit daňovým únikům, mohou být vystaveny ekonomickým sankcím. V prosinci 2017 schválila rada ministrů financí EU seznam 17 zemí, které mohou být v budoucnu těmto sankcím podrobeny. Jsou mezi nimi: Jižní Korea, Macao, Marshallovy ostrovy, Mongolsko, Namibie, Palau, Panama, Svatá Lucie, Samoa, Trinidad a Tobago, Tunisko, Spojené arabské emiráty, Americká Samoa, Bahrajn, Barbados, Grenada a Guam.", "section_level": 1}, {"title": "Česká republika.", "content": "Úmluvu GATCA v České republice implementuje zákon 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní, CRS pak jeho přílohy. Zákon a jeho novely podrobně popisuje web Ministerstva financí.  Zákon je prováděn vyhláškou č. 74/2014 Sb., o stanovení druhů příjmu a majetku pro účely automatické výměny informací. Finanční informace o oznamovaných účtech zahrnují všechny kategorie investičních příjmů (tj. úrok, dividendy, příjmy z jistých pojistných smluv a obdobné příjmy), zůstatky účtů k 31.12. a tržby z prodeje finančních aktiv. Účty určené vyhláškou 26/2019 Sb. (penzijní připojištění se státním příspěvkem) jsou z oznamování vyňaty.  Bankovní účty jsou rozděleny na ty s vyšší a s nižší hodnotou - hranicí je 1 mil. USD. V případě účtů s nižší hodnotou jsou uvedeny indicie, při kterých musí banka o účtu také podávat zprávy. Oznamují se informace podle MCAA a také zrušení účtu v průběhu kalendářního roku. Hlášeny jsou také nezdokumentované účty. Klient musí informaci o svém daňovém rezidentství podat v souvislosti s otevřením účtu. Finanční instituce musí své klienty při předávání informací do zahraničí o této skutečnosti informovat.  Podle zákona Ministerstvo financí zveřejňuje na svých internetových stránkách seznam smluvních států, které přistoupily k dohodě, a seznam rozhodných dnů podle § 13g zákona.", "section_level": 1}], "src_summary": "Společný reportovací standard (CRS, Common Reporting Standard) má oficiální název Norma pro automatickou výměnu informací o finančních účtech (Standard for Automatic Exchange of Financial Account Information). Norma vznikla v rámci Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD). Právním základem je Úmluva o vzájemné správní pomoci v daňových záležitostech (Convention on Mutual Administrative Assistance in Tax Matters, CMAA). Tato úmluva se neformálně označuje jako GATCA (globální verze americké dohody FATCA).", "tgt_summary": "共同申报准则(英语:Common Reporting Standard,简称:CRS;共同申报及尽职审查准则),是受二十国集团 (G20)委托,于2014年7月15日由经济合作与发展组织(OECD)制定用于金融账户信息互换(英语:Automatic Exchange of Financial Account Information,简称:AEOI)的标准。其资讯交换的法源是”税收事务行政互助公约“,而概念是来自美国的美国海外账户税收遵从法(FATCA)。若二国均已签署共同申报准则,需主动提供二国税务居民的账务资料以供对方的税务机关交换,因此可避免及打击借由离岸银行账户跨境避税的问题。已有百余个国家加入CRS。", "id": 2699348}
{"src_title": "Harmonická řada (hudba)", "tgt_title": "泛音列", "src_document": [{"title": "Terminologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Složka, harmonická, základní, neharmonická a alikvotní tón.", "content": "V prvním přiblížení můžeme tón považovat za akustický signál s periodickým průběhem. Každý periodický signál „lze popsat jako kombinaci mnoha jednoduchých periodických vln (tj. sinusového průběhu) neboli \"složek\", z nichž každá má vlastní frekvenci, amplitudu a fázi“.  Většina hudebních nástrojů vydává složené tóny. Složený tón je kombinací mnoha jednoduchých sinusových složek, z nichž každá má vlastní frekvenci, amplitudu a fázi vibrací (viz Fourierova analýza).  Složka je libovolný sinusový signál („jednoduchý tón“), z nichž je složen tón.  Harmonická složka (nebo jen \"harmonická\") je taková složka, jejíž frekvence je celočíselným násobkem společné základní frekvence. Do této sady patří i \"základní složka\", jejíž frekvence je také celočíselným násobkem (jednonásobkem) sebe sama.  Neharmonická složka je každá složka, jejíž frekvence není ideálně harmonická. \"Neharmoničnost\" je míra odchylky složky od nejbližší ideální harmonické, typicky měřená v centech pro každou složku.  Laděné hudební nástroje s určitou výškou tónu jsou navrženy tak, aby vydávaly tóny, jejichž složky jsou téměř harmonické, s velmi nízkou neharmoničností; proto v hudební teorii a při ladění hudebních nástrojů je obvyklé říkat o složkách zvuků těchto nástrojů, že zní jako harmonické, i když mají určitou neharmoničnost. Zvuk ostatních laděných nástrojů, především některých bicích nástrojů jako marimba, vibrafon, trubicové zvony a tympány sice obsahují neharmonické složky, ale vytvářejí dobrou představu o výšce. Nástroje neladěné nebo s neurčitou výškou tónu, jako činely, gongy, nebo tam-tamy vydávají zvuky, které jsou bohaté na neharmonické složky. \"Alikvotní tón\" je libovolná složka kromě nejnižší. Alikvotní tóny nezpůsobují harmoničnost nebo neharmoničnost a nemají žádný zvláštní význam kromě vynechaného základního tónu. To může vést ke zmatení při číslování alikvotních tónů a harmonických; první alikvotní tón je druhá harmonická. Některé elektronické nástroje, jako thereminy a syntetizéry, vydávají tóny se sinusovým průběhem bez alikvotních tónů; syntetizéry však obvykle kombinují frekvence do složitějších tónů, aby napodobily jiné nástroje. Také některé flétny a okaríny vydávají tóny téměř bez alikvotních tónů.", "section_level": 2}, {"title": "Frekvence, vlnové délky a hudební intervaly v ukázkových systémech.", "content": "Pro vizualizaci je nejjednodušší kmitající struna, jako na obrázku; struna je připevněna na obou koncích a každý harmonický mód ji rozděluje na 1, 2, 3, 4, atd., stejně velkých částí rezonujících na zvyšujících se frekvencích. Podobné argumenty platí pro kmitající vzduchové sloupce u dechových nástrojů, i když u nich je situace komplikována existencí anti-uzlů (pro vzduchový sloupec uzavřený na jednom konci a otevřený na druhém), kuželové vrtání oproti válcovému, nebo uzavřené konce, které mění výsledný gamut od žádného, přes válcový až po exponenciálně tvarovaný (jak je patrné u různých zvonů).  U většiny laděných hudebních nástrojů je základní tón (první harmonická) doprovázen dalšími harmonickými o vyšších frekvencích. To znamená, že se ve zvuku objevují kratší vlny s vyšší frekvencí a s různou silou, které propůjčují každému nástroji charakteristickou barvu tónu. U struny, která je připevněna na obou koncích, bude nejdelší dovolené délka vlny (která určuje základní frekvenci) dvojnásobkem délky struny (polovina periody se právě vejde mezi uzly na obou koncích). Ostatní možné vlnové délky jsou 1/2, 1/3, 1/4, 1/5, 1/6, atd. násobky základní.  Tyto kratší vlnové délky teoreticky odpovídají kmitání na frekvencích, které jsou 2, 3, 4, 5, 6, atd. násobkem základní frekvence, fyzikální charakteristiky kmitajícího média a rezonátoru však tyto frekvence obvykle poněkud mění (viz neharmoničnost a roztažené ladění pro změny specifické pro nástroje s drátěnými strunami a některé elektrofonické nástroje.) Tyto změny jsou však poměrně malé, a kromě přesného, vysoce specializovaného ladění, je rozumné považovat frekvence harmonické řady za celočíselné násobky základní frekvence.  Harmonická řada v hudbě je matematicky aritmetickou řadou (1×f, 2×f, 3×f, 4×f, 5×f,...). Vyjádřeno frekvencemi (měřenými v hertzech (Hz), kde f je základní frekvence), je rozdíl mezi sousedními harmonickými konstantní a rovný základní frekvenci. Protože však náš sluch nevnímá frekvenci zvuku lineárně, vnímáme vyšší harmonické jako vzájemně „bližší“. Naopak oktávová řada je geometrickou posloupností (2×f, 4×f, 8×f, 16×f,...), u které člověk vnímá intervaly jako „stejně velké“. Vzhledem k našemu vnímání frekvencí je každá vyšší oktáva v harmonické řadě rozdělena na více „menších“ intervalů.  Druhá harmonická (neboli první alikvotní tón) má dvojnásobnou frekvenci než základní tón a zní o oktávu výše; třetí harmonická s frekvencí rovnou trojnásobku základního tónu zní o čistou kvintu výše než druhá. Čtvrtá harmonická kmitá na čtyřnásobku frekvence základního tónu a zní o čistou kvartu nad třetí (tj. dvě oktávy nad základním tónem). Zdvojnásobení harmonického čísla znamená zdvojnásobení frekvence (což dává o oktávu vyšší tón).", "section_level": 1}, {"title": "Harmonie a ladění.", "content": "Pokud transponujeme harmonické do rozsahu jediné oktávy, blíží se některým tónům, které jsou v západní hudbě používány jako chromatická stupnice začínající základním tónem. Kvůli pevně naladěným nástrojům se v západní hudbě rozšířilo rovnoměrně temperované ladění, v němž je chromatická stupnice tvořena dvanácti stejně velkými půltóny, které jsou oproti harmonickým tónům poněkud rozladěné, zvláště v případě 7., 11. a 13. harmonické. Na konci 30. let 20. století hudební skladatel Paul Hindemith seřadil hudební intervaly podle jejich relativní disonance podle těchto a podobných harmonických vztahů.  Následující tabulka porovnává prvních 31 harmonických transponovaných do rozsahu jedné oktávy s intervaly 12-tónového rovnoměrně temperovaného ladění (12TET). Podbarvená pole zvýrazňují rozdíly větší než 5 centů (1/20 půltónu), což je přibližně nejmenší rozdíl postřehnutelný lidským uchem pro tóny hrané postupně (pokud tóny znějí současně, jsou rozpoznatelné i menší odchylky).  Frekvence harmonické řady jsou celočíselnými násobky základní frekvence, které spolu přirozeně souvisí díky celočíselným poměrům frekvencí jednotlivých složek. Tóny, jejichž složky lze vyjádřit jako poměr malých celých čísel, jsou zřejmě základem konsonance hudebních intervalů (viz čisté ladění). Tato objektivní struktura je zesílena psychoakustickými jevy. Například čistá kvinta s frekvencemi 200 a 300 Hz (cyklů za sekundu), způsobuje, že posluchač vnímá složený tón o kmitočtu 100 Hz (rozdíl 300 Hz a 200 Hz); tedy o oktávu pod nižším (skutečně znějícím) tónem. Tento kombinovaný tón prvního řádu o frekvenci 100 Hz dále interaguje s oběma tóny intervalu a vytváří složené tóny druhou řádu o frekvenci 200 (300 – 100) a 100 (200 – 100) Hz a také všechny další kombinované tóny n-tého řádu jsou stejné, tvořené různými rozdíly frekvencí 100, 200 a 300. Naproti tomu u disonantního intervalu jako je tritón (netemperovaný) s poměrem frekvencí 7:5 dostáváme frekvence 700 – 500 = 200 (kombinovaný tón 1. řádu) a 500 – 200 = 300 (2. řádu). Zbytek kombinovaných tónů jsou oktávy frekvence 100 Hz, takže interval 7:5 ve skutečnosti obsahuje 4 tóny: 100 Hz (a jejich oktávy), 300 Hz, 500 Hz a 700 Hz. Všimněte si, že nejnižší kombinovaný tón (100 Hz) je 17. (2 oktávy a velkou tercii) pod nižším (skutečně znějícím) tónem tritónu.Paul Hindemith podobně analyzuje všechny intervaly ve své knize \"The Craft of Musical Composition\".", "section_level": 1}, {"title": "Barva zvuku hudebního nástroje.", "content": "Relativní amplitudy (síly) různých harmonických primárně určují barvu zvuku jednotlivých nástrojů a zvuků, ale svou roli také hrají náběhové tranzienty, formanty, šumy a neharmoničnost. Například klarinet a saxofon mají podobnou hubičku a plátek a oba vytváří zvuk rezonancí vzduchu uvnitř těla nástroje, který lze považovat za uzavřený u hubičky. Avšak protože rezonátor klarinetu je válcový, jsou potlačeny sudé harmonické, což vytváří čistší tón; rezonátor saxofonu je kuželovitý, což dovoluje sudým harmonickým znít silněji, a proto vznikají složitější tóny. Neharmonické ozvy kovového rezonátoru nástroje jsou ještě více přítomné ve zvucích žesťových nástrojů.  Lidský sluch se snaží sloučit frekvence harmonicky příbuzných složek do jednoho vjemu. Lidé nevnímají jednotlivé harmonické hudební tóny samostatně, ale dohromady jako barvu tónu, přičemž vnímaná výška tónu závisí na základní frekvenci. Pokud slyšíme zvuk složený z několika frekvencí, a pokud intervaly mezi jednotlivými tóny tvoří část harmonické řady, mozek se snaží sloučit tento počitek na vjem jednoho tónu, jehož výška je určena základní frekvencí řady, i když základní tón není přítomen.  \"Vnímaný\" základní tón může také ovlivnit variace frekvence harmonické složky. Tyto variace, které jsou nejlépe zdokumentované u klavíru a jiných strunných nástrojů, ale jsou dobře patrné i u žesťových nástrojů, jsou způsobeny kombinací tuhosti kovu a interakcí kmitajícího vzduchu nebo struny s rezonančním tělem nástroje. V případě činelu velmi složitá kombinace silných vyšších alikvotních tónů a kovově cinkající zvuky téměř úplně překrývají jeho základní tón.", "section_level": 1}, {"title": "Síla intervalů.", "content": "David Cope (1997) navrhuje koncept síly intervalů, ve kterém je síla intervalů, konsonance a stabilita (viz disonance) dána přiblížením k nižší a silnější nebo vyšší a slabší pozici v harmonické řadě. Viz též Lippsův–Meyerův zákon.  Díky tomu je rovnoměrně temperovaná čistá kvinta () silnější než rovnoměrně temperovaná malá tercie (), protože se blíží čisté kvintě (), případně malé tercii (). Malá tercie se objevuje mezi 5. a 6. harmonickou, zatímco čistá kvinta už mezi 2. a 3. harmonickou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Harmonická řada je posloupnost celočíselných násobků základní frekvence.", "tgt_summary": "泛音列(英语:Harmonic series、、),又称分音列(一般分音列包括基音,而泛音列不包括基音),指的是频率是基音频率的整数倍的一系列的声音,这些声音都是纯音,可分别用正弦波表示。", "id": 2394046}
{"src_title": "US Open 2018", "tgt_title": "2018年美國網球公開賽", "src_document": [{"title": "138. ročník.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pozadí.", "content": "138. ročník US Open se odehrával mezi 27. srpnem až 9. zářím 2018 v Národním tenisovém centru Billie Jean Kingové, ležícím v parku Corona Flushing Meadows newyorské čtvrti Queens. Probíhal na tvrdém polymethylmethakrylátovém povrchu DecoTurf. První ročník turnaje se v tomto areálu uskutečnil v roce 1978. Jako jediný z událostí velké čtyřky uplatňoval tiebreak i v rozhodujících sadách zápasů.  Soutěže se konaly na 16 z celkového počtu 22 dvorců vnitřního areálu. Hlavním kurtem byl největší tenisový stadion světa Arthur Ashe Stadium s kapacitou 22 547 sedících diváků, opatřený zatahovací střechou. Premiérou prošel nově postavený druhý největší dvorec Louis Armstrong Stadium se zatahovací střechou, jehož náklady na výstavbu dosáhly půl miliardy dolarů. Kurt nahradil zbořenou arénu téhož názvu a v roce 2017 provizorní stadion. Jeho kapacita 14 069 míst z něj činila největší grandslamovou dvojku (na úrovni centrkurtů zbývajících majorů). Do třetí arény Grandstand Stadium, otevřené během sezóny 2016, mělo přístup až 8 125 sedících návštěvníků.  Grandslam zahrnoval soutěže mužské i ženské dvouhry, mužskou, ženskou a smíšenou čtyřhru a soutěže juniorů do osmnácti let, které patřily do nejvyšší kategorie Grade A. Na programu byly také singlové a deblové soutěže vozíčkářů, včetně kvadruplegiků, v rámci vozíčkářské UNIQLO Tour. Proběhly deblové události legend, do nichž nastoupilo osm mužů a osm žen, bývalých grandslamových šampionů.  Třetí rok v řadě měl grandslam tradiční délku 14 hracích dnů, se završením ve druhou neděli. Semifinále ženské dvouhry se odehrála ve čtvrtek 6. září od 19 hodin místního času. Semifinále mužského singlu navázala na páteční večer 7. září po skončení finále mužské čtyřhry. V sobotu 8. září se uskutečnilo finále smíšené čtyřhry a po něm následoval od 16 hodin zápas o titul v ženském singlu. Poslední hrací den v neděli 9. září došlo na finále ženské čtyřhry následované zakončením programu v podobě závěrečného duelu mužské dvouhry od 16 hodin.  Zavedeno bylo také nové pravidlo o vysoké teplotě, tzv. „heat rule“, v souvislosti s vyššími teplotami a rostoucí vlhkostí vzduchu. Pokud bylo pravidlo během utkání aktivováno, mohl tenista požádat před rozhodujícím setem o desetiminutovou přestávku. Djoković v tomto ohledu označil ročník 2018 jako nejtěžší za posledních deset let.", "section_level": 2}, {"title": "Mediální pokrytí.", "content": "Ve Spojených státech měl na vysílací práva počtvrté exkluzivitu kanál ESPN, který zajišťoval živé přenosy z celé US Open Series. Jednalo se o jedenáctiletý kontrakt na období 2015–2026 v hodnotě 825 milionu dolarů. Stanice ESPN na americkém území disponovala právy na tři ze čtyř grandslamů kalendářního roku.", "section_level": 1}, {"title": "Vítězové.", "content": "Mužskou dvouhru vyhrál 31letý Srb Novak Djoković. Po triumfech z let 2011 a 2015 vybojoval ve svém osmém newyorském finále třetí trofej z Flushing Meadows, která znamenala čtrnáctý grandslamový titul ve dvacátém třetím odehraném finále majoru. Tím se posunul na třetí místo historických statistik, jež nově sdílel s Petem Samprasem. Po Federerovi se stal druhým tenistou historie, který vybojoval třikrát Wimbledon i US Open vždy v jedné sezóně.  V ženské dvouhře zvítězila 20letá Naomi Ósakaová a stala se tak prvním Japoncem v historii grandslamové dvouhry, který získal trofej. Rovněž představovala nejmladší vítězku newyorského majoru od výhry Marie Šarapovové v roce 2006.  Mužskou čtyřhru ovládl americký pár Mike Bryan a Jack Sock, když navázali na wimbledonský triumf z července 2018. Bryan vybojoval osmnáctou grandslamovou trofej ze čtyřhry, čímž se na čele historických statistik odpoutal od Australana Johna Newcomba. Šestým newyorským titulem se ve 40 letech a 4 měsících stal nejstarším šampionem mužské čtyřhry grandslamové open éry. Pro Socka to byla třetí deblová trofej z majorů. V ženské čtyřhře triumfovaly Asutralanka Ashleigh Bartyová s Američankou Coco Vandewegheovou a obě získaly premiérový grandslamový titul.  Ve smíšené čtyřhře zvítězila americko-britská dvojice Bethanie Matteková-Sandsová a Jamie Murray. Američanka získala třetí grandslamový titul ze smíšené soutěže a pro Murrayho to bylo čtvrté takové turnajové vítězsví. Navíc se mu podařilo trofej obhájit.", "section_level": 1}, {"title": "Dotace turnaje.", "content": "Celkový základní rozpočet US Open 2018 činil 53 000 000 dolarů, což představovalo meziroční nárůst o více než 5 % a v rámci pětiletého období od roku 2013 nárůst o 57 %.  Vítězové mužské a ženské dvouhry si připsali částku 3 800 000 dolarů. V souladu s přístupem z předchozích tří ročníků došlo k výraznějšímu nárůstu částek v prvních třech kolech dvouher. Kvalifikační turnaj zaznamenal dotaci 3,2 milionu dolarů, což znamenalo vůbec největší nárůst z jednotlivých soutěžích o 10,2 %.", "section_level": 1}, {"title": "Body do žebříčků ATP a WTA.", "content": "Tabulka uvádí zisk bodů do žebříčku ATP a WTA v závislosti na kole turnaje, ve kterém tenista vypadl.  \"Úplné složení odstoupivších a hráčů, kteří je nahradili v mužské dvouhře.\"  \"Úplné složení odstoupivších a hráček, které je nahradily v ženské dvouhře.\"", "section_level": 1}, {"title": "Divoké karty.", "content": "Následující tenisté obdrželi divokou kartu do hlavních soutěží.  Divoké karty pro zástupce australského a francouzského tenisu v singlových soutěžích byly přiděleny v rámci reciproční dohody tří ze čtyř tenisových svazů pořádajících Grand Slam – Tennis Australia, United States Tennis Association (USTA) a Fédération Française de tennis (FFT). Francouzská federace je udělila Corentinu Moutetovi a Harmony Tanovové. Australský svaz zvolil Jasona Kublera a Lizette Cabrerovou.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalifikanti.", "content": "Dvacet mužů a osmnáct žen postoupilo do hlavních soutěží dvouher z kvalifikací probíhajících mezi 21.–24. srpnem 2018 v areálu Národního tenisového centra Billie Jean Kingové.", "section_level": 1}, {"title": "Žebříčková ochrana.", "content": "Následující tenisté využili k účasti v hlavních soutěžích žebříčkové ochrany:", "section_level": 1}], "src_summary": "US Open 2018 představoval 138. ročník čtvrtého a závěrečného grandslamového turnaje tenisové sezóny, jediného hraného na americkém kontinentu. Jubilejní 50. ročník v otevřené éře probíhal na otevřených dvorcích s tvrdým povrchem DecoTurf v Národním tenisovém centru Billie Jean Kingové newyorského Flushing Meadow, jakožto Mezinárodní tenisové mistrovství USA v období od 27. srpna do 9. září 2018.", "tgt_summary": "2018年美国网球公开赛(2018 US Open)是第138届美国网球公开赛,赛事于8月27日至9月9日在美国网球协会比莉·珍·金网球中心举行。", "id": 340504}
{"src_title": "Lana Condor", "tgt_title": "拉娜·康多", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Condor se na narodila ve Vietnamu ve městě Can Tho, ale vyrostla ve Spojených státech amerických, v Chicagu. Byla adoptována americkými občany, Irkou Mary Carol (rozená Haubold) a Maďarem Bobem Condorem dne 6. října 1997, společně se svým bratrem Arthurem. Její rodné jméno je Tran Dong Lan, ale po adopci byla přejménována na Lanu Theresu Condor. Její otec byl dvakrát nominován na Pulitzerovu cenu v oblasti publicistiky a byl více-prezidentem internetové stránky Yahoo! Sports. Condor se svojí rodinou žila ve Whidbey Island ve Washingtonu a v New Yorku, než se ve svých patnácti letech přestěhovala s rodinou do Santa Monicy v Kalifornii.  Condor jako dítě studovala balet a trénovala s baletem Joffrey Ballet, The Rock School for Dance Education a Alvin Ailey American Dance Theater. Poté pokračovala s tancem s Losangeleským baletem a v divadle The Groundlings. Kurzy herectví začala navštěvovat na Newyorské filmové akademii a letní konzervatoři pro herce od univerzity Yale. V roce 2014 navštěvovala letní školu umění California State Summer School for the Arts. Navštěvovala střední školu Professional Performing Arts School v New Yorku. V roce 2015 odmaturovala na Notre Dame Academy v Los Angeles a byla přijata na univerzitu Loyola Marymount University.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Poprvé se na filmových plátnech objevila v roce 2016 v superhrdinském filmu \"\" v roli Jubilation Lee/Jubilee. Poté se objevila ve filmu Petera Berga v dramatickém filmu \"Den patriotů.\" Film měl premiéru na AFI Festu. Následující rok se objevila v televizním thrilleru \"Miláček\", po boku Jamese Franca a Julie Jones, který měl premiéru na televizní stanici Lifetime dne 4. února 2017.  Roli Lary Jean Covey si zahrála ve filmové adaptaci stejnojmenného románu Jenny Han \"To All the Boys I've Loved Before\". Film měl premiéru na Netflixu dne 17. srpna 2018. Byla obsazena do sci-fi filmu \"\". Film bude mít premiéru v České republice dne 20. prosince 2018 Po boku Analeigh Tipton se objeví v romantické komedii \"Summer Nights\". V roli Saya Kuroki se objeví v televizním seriálu stanice Syfy \"Deadly Class.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Lana Theresa Condor (* 11. květen 1997, Can Tho, Vietnam) je americká herečka a tanečnice. Poprvé se objevila v superhrdinském filmu \"\" v roce 2016. Proslavila se však hlavní rolí Lary Jean Covey ve filmu \"To All the Boys I've Loved Before\" (2018)\".\"", "tgt_summary": "拉娜·特蕾莎·康多(英语:Lana Therese Condor,1997年-5月11日),本名陈彤兰(),美国籍越南裔演员、舞者。2016年凭借在超级英雄电影《X战警:天启》中饰演李千欢一角正式出道,并于2018年小说《致所有我曾爱过的男孩》改编的致所有我曾爱过的男孩 (电影)中饰演女主角劳拉·简·科维。她在科幻电影《艾莉塔:战斗天使》(2019年)中饰演高野,并在即将播出的Syfy电视剧《杀手一班》饰演Saya Kuroki。", "id": 2372281}
{"src_title": "6ix9ine", "tgt_title": "6ix9ine", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Daniel Hernandez se narodil 8. května 1996 v Brooklynu. Jeho matka byla Mexičanka a otec pocházel z Portorika. V osmé třídě byl vyloučen ze školy, do které se již nevrátil. V roce 2009 byl jeho otec zavražděn. Od té doby pomáhal živit rodinu různými nájemnými pracemi, ale také prodejem marihuany a tvrdých drog.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky (2014–2016).", "content": "Rapu se začal věnovat v roce 2014. Během prvních tří let vydal na různých platformách řadu nezávislých písní. Pozornost si vzbudily zejména pro agresivní styl podání rapu a využívání anime pro videoklipy. Mnoho z jeho prvních písní vydal slovenský label FUCK THEM. Nahrál 2 písně s Hahacrew po té si ho všiml slovenský rapper Dalyb. Nové písně se jmenovaly Rolling Stones (ne ta kapela)a Jaguare s českým rapperem Lvcasem Dopem. Brzy poté se virálně proslavil, kvůli svému netradičnímu zjevu, jako součást internetového meme. První úspěšnější písní byl singl „POLES1469“ (ft. Trippie Redd), který uspěl zejména na YouTube.", "section_level": 2}, {"title": "Průlom s mixtape \"Day69\" a album \"Dummy Boy\" (2017–2018).", "content": "V listopadu 2017 vydal u labelů ScumGang a TenThousand Projects svůj první komerční singl „Gummo“. Píseň se poprvé objevila na platformě SoundCloud s videoklipem na YouTube. Píseň se umístila na 12. příčce žebříčku Billboard Hot 100 a obdržela Platinová deska certifikaci na platinovou desku. V prosinci následoval singl „Kooda“ (50. příčka) a v lednu 2018 singl „Keke“ (s Fetty Wap a A Boogie wit da Hoodie) (43. příčka). V únoru 2018 vydal svou první prodejní mixtape s názvem \"Day69\". Ten debutoval na 4. příčce žebříčku Billboard 200 s 55 000 prodanými kusy v prvním týdnu prodeje (po započítání streamů). V žebříčku Billboard Hot 100 se umístily ještě další tři písně z mixtapu Day 69: „Billy“ (50. příčka), „Rondo“ (ft. Tory Lanez a Young Thug) (73. příčka) a „Gotti“ (99. příčka).  V květnu 2018 vyvolala vlnu kontroverze jeho účast při střelbě, kterou vyvrcholil jeho spor s dalším rapperem s pseudonymem Casanova. Kvůli tomuto konfliktu ztratil reklamní smlouvu v hodnotě 5 milionů dolarů a byl mu zakázán vstup do Barclays Center. Po incidentu se na chvíli stáhl do ústraní, aby později vydal singl „Tati“ (ft. DJ Spinking) (46. příčka). V červenci vydal svůj první Top 10 singl „FeFe“ (ft. Nicki Minaj a Murda Beatz) (3. příčka, 2x platinová certifikace). Po něm následovaly singly „Bebe“ (ft. Anuel AA) (30. příčka) a „Stoopid“ (ft. Bobby Shmurda) (25. příčka). Debutové album s názvem \"Dummy Boy\" bylo plánováno na 23. listopadu 2018, ale kvůli zatčení Hernandeze bylo vydání odloženo na neurčito. Nicméně album v téže době uniklo předčasně na internet. V reakci na to bylo vydáno 27. listopadu. I přes negativní publicitu, odložení vydání alba a několikadenní leak, debutovalo na 2. příčce žebříčku Billboard 200 se 65 000 prodanými kusy (po započítání 75 milionů streamů).", "section_level": 2}, {"title": "Uvěznění a kariéra po propuštění (2018–2020).", "content": "Od listopadu 2018 do dubna 2020 byl uvězněn a obviněn z vyděračství, držení zbraní a drog. Jelikož mu hrozilo až doživotí, spolupracoval jako korunní svědek na odkrytí činností gangu Nine Trey Gangster Bloods a uvěznění jeho klíčových členů. Díky svědectví mu byl trest vyměřen na pouhé dva roky odnětí svobody se započítáním doby strávené ve vazbě. V dubnu 2020 byl z obav o své zdraví kvůli pandemii covid-19 propuštěn do domácího vězení.  V květnu vydal svůj první singl od propuštění. Píseň „GOOBA“ doprovázel virální videoklip, který zlomil několik rekordů. Na YouTube šlo o nejvíce sledovaný videoklip za prvních 24 hodin od zveřejnění (43 milionů zhlédnutí) a o videoklip, který nejrychleji překonal příčku 100 milionů zhlédnutí (za necelých 72 hodin). 6ix9ine překonal další rekord i na Instagram Live, kde jeho první veřejný stream sledovalo 1,9 milionu osob. Singl „GOOBA“ debutoval na 3. příčce žebříčku Billboard Hot 100. 6ix9ine následně obvinil společnost Billboard z machinací se streamy, které se započítávají do žebříčku prodejnosti. Společnost Billboard ovšem obvinění odmítla a uvedla, že 6ix9ine použil špatný výpočet. Například započítával všechny streamy a ne jen streamy z USA, které se pro americký žebříček používají. Po propuštění z vězení také rozdmýchal mediální spor s rapperem Snoop Doggem.", "section_level": 2}, {"title": "Problémy se zákonem.", "content": "Jako nezletilý byl zatčený za napadení a prodej heroinu.  Byl členem odnože nechvalně známého gangu Bloods.  V říjnu 2015 byl souzen z obvinění zneužití nezletilé osoby. V únoru 2015 (ve věku 17 let) měl sexuální kontakt s třináctiletou dívkou, který si částečně natočil a posléze zveřejnil na internetu. Soud mu nabídl dohodu, pokud si Hernandez udělá vyrovnávací vzdělávací zkoušky GED, vyhne se zveřejňování citlivého obsahu na internetu a neudělá jiný přečin, bude mu vyměřena jen tříletá podmínka a nebude registrován jako sexuální útočník; v opačném případě by nastoupil tříletý trest odnětí svobody. Soud pokračoval až do roku 2018, kde mu byla vyměřena čtyřletá podmínka a 1000 hodin veřejně prospěšných prací.  V červenci 2018 byl předvolán k případu, kdy byl obviněn ze škrcení 16leté dívky, kterého se měl dopustit v lednu 2018. V téže době byl v Brooklynu unesen a okraden třemi útočníky. Ti ho připravili přibližně o majetek v hodnotě 750 000 dolarů. Hernandezovi se během únosu podařilo utéci a zavolat policii. Následně byl po poranění odvezen do nemocnice.", "section_level": 1}, {"title": "Zatčení z listopadu 2018.", "content": "V polovině listopadu 2018 byl s dalšími čtyřmi muži zatčen, obviněn z vyděračství, držení zbraní a drog. U federálního soudu mu hrozilo až doživotí. Všichni obvinění byli členy gangu Nine Trey Gangster Bloods. Soudce stanovil termín soudu na 4. září 2019 a odmítl propuštění na kauci. Hernandez by tedy měl do té doby zůstat ve vazbě. V lednu 2019 bylo zveřejněno, že ihned po zatčení uzavřel dohodu s federálními orgány. Dohodou se přiznal k devíti zločinům (včetně organizované trestní činnosti a distribuce drog) a zavázal se spolupracovat s federálními orgány (vypovídat ohledně další trestní činnosti); výměnou mělo dojít ke snížení trestu. Nicméně mělo mu stále hrozit alespoň 47 let ve vězení.  Jedním ze zločinů, ke kterým se v rámci dohody přiznal, byla objednávka postřelení rappera Chiefa Keefa, který byl členem konkurenčního gangu. Na útok, který se odehrál v červnu 2018, si dle své výpovědi najal gangstera Kintea „Kooda B“ McKenzieho. Ten u soudu uznal svou vinu z účasti na napadení, ale odmítal, že by byl střelcem. Hernandez vypověděl, že McKenziemu spolu se svým tehdejším manažerem Kifanem “Shottim” Jordanem nabídli 20 000 dolarů, ovšem kvůli tomu, že Keef nebyl při útoku zraněn, měli McKenziemu zaplatit jen polovinu.", "section_level": 2}, {"title": "Soud s členy gangu Nine Trey Gangster Bloods.", "content": "Na začátku září 2019 byl Kifano “Shotti” Jordan, v té době již bývalý manažer Hernandeze, odsouzen k 15 letům odnětí svobody za dva útoky smrtelnou zbraní. Jordan byl mezi muži zatčenými spolu s Hernandezem v listopadu 2018.  V polovině září 2019 začal soud s Anthony “Harvem” Ellisonem a Aljermiahem “Nukem” Macem, dvěma dalšími členy gangu Nine Trey Gangster Bloods, kteří byli ve styku s Hernandezem. Anthony Ellison byl v roce 2018 Hernandezův bodyguard. V tomto soudním přelíčení Hernandez vystupoval jako korunní svědek obžaloby. Ve své výpovědi uvedl, že se s členy gangu Nine Trey Gangster Bloods poprvé seznámil v létě 2017, a to přes svého tehdejšího manažera Chrise Ehigiata. Hernandez chtěl členy gangu do svého videoklipu k písni „Gummo“, ve kterém skutečně vystupují. Důvodem měl být spor s dalšími rappery Trippie Reddem a Casanovou, o kterých Hernandez u soudu uvedl, že byli členy jiné odnože gangu Bloods. Hernandez tím chtěl ukázat, že má za sebou vlastní gang. Na natáčení videoklipu se setkal také se svým budoucím manažerem Kifanem “Shottim” Jordanem. Po úspěchu videoklipu byl Hernandez, dle svých slov, přijat do gangu Nine Trey Gangster Bloods aniž by musel projít iniciací, což měla být vražda. Gang souhlasil se členstvím výměnou za část zisku z Hernandezovy kariéry. Hernandez měl naopak získat ochranu a respekt v rámci gangové kultury. Hernandez během soudu označil celou řadu osob jako členy gangu Nine Trey Gangster Bloods, například také kolegy z branže Jima Jonese nebo Cardi B.  Obžaloba obvinila Anthonyho Ellisona také ze zosnování přepadení a únosu Hernandeze z léta 2018. Obhajoba naopak tvrdila, že únos byl nahraný a mělo jít o zajištění publicity před vydáním alba. U soudu byla přehrána nahrávka, na které je zachycen začátek únosu. Přítomnost kamery ve voze Hernandeze potvrdil i jeho tehdejší řidič Jorge Rivera, o kterém u soudu vyšlo najevo, že byl od července 2018 informátorem policie. V říjnu 2019 soud vynesl rozsudek nad Anthony “Harvem” Ellisonem a Aljermiahem “Nukem” Macem. Díky svědectví Hernandeze shledal oba vinnými. Ellison byl odsouzen za únos Hernandeze a vyděračství; Mace za vyděračsví a obchod s drogami.  Soud se samotným Hernandezem probíhal v listopadu a prosinci 2019. Soudce ocenil Hernandezovu spolupráci v případu členů gangu Nine Trey Gangster Bloods, nicméně prohlásil, že rok, který Hernandez strávil ve vazbě není dostatečným trestem za jeho podíl na kriminálních aktivitách. Soudce mu proto vyměřil trest dvou let odnětí svobody, pětiletou podmínku, 300 hodin obecně prospěšných prací a pokutu 35 000 dolarů. Do výkonu trestu se započítá i čas strávený ve vazbě. Díky tomu bude propuštěn nejpozději v listopadu 2020.  V souvislosti s jeho spoluprací s orgány činnými v trestním řízení mu někteří lidé na internetu začali urážlivě přezdívat „6ix9ine Snitch“, což v překladu do češtiny znamená „Práskač 6ix9ine“.  Z vězení měl být propuštěn 2. srpna 2020, avšak 22. března požádal o to, aby mohl odpykat zbytek trestu v domácím vězení. Zdůvodnil to potížemi s astmatem, které jej vystavují zvýšenému riziku v souvislosti s probíhající epidemií koronaviru. Po doporučení státního zástupce Geoffreyho Bermana soud 2. dubna propuštění do domácího vězení odsouhlasil.", "section_level": 2}, {"title": "Diskografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Úspěšné singly.", "content": "Singly, které se umístily v žebříčku Billboard Hot 100:", "section_level": 2}], "src_summary": "Daniel Hernandez (* 8. května 1996 New York), spíše známý jako 6ix9ine nebo Tekashi 6ix9ine, je americký rapper, známý pro svůj nekonvenční vzhled, kontroverzní chování a techniku používání hrubého hlasu. Proslavil se v roce 2017 svým singlem „Gummo“ (12. příčka v žebříčku Billboard Hot 100), která pochází z jeho debutové mixtape \"Day69\". V roce 2018 nahrál svůj první Top 10 singl „FeFe“ (ft. Nicki Minaj a Murda Beatz) (3. příčka) z nového alba Dummy Boy.", "tgt_summary": "丹尼尔·埃尔南德斯(Daniel Hernandez,1996年5月8日 - ),艺名6ix9ine(发音同“six-nine”)或Tekashi69,美国饶舌歌手。他的音乐以咄咄逼人的演唱风格为标志,而他独特的彩虹色头发、丰富的纹身、与名人的公开矛盾以及法律问题也塑造了他具有争议的公众形象。", "id": 2326198}
{"src_title": "Bitva u Omdurmánu", "tgt_title": "恩圖曼戰役", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "Bitva se odehrála v Kerreri, 11 kilometrů severně od Omdurmánu. Kitchener velel více než osmi tisícům vojáků pravidelné armády a smíšeným egyptským a súdánským silám, kterých bylo 17 tisíc. Vojáky rozmístil v oblouku okolo vesnice Egeiga, poblíž nilskému břehu, kde pozemní vojsko podporovalo 12 dělových člunů. Čelem byl obrácen k široké ploché pláni, s kopci nalevo i napravo. Na křídla umístil britské a egyptské jezdectvo.  Abdalláhových bojovníků, kteří se sami nazývali \"Ansary\" a Britové je nazývali derviši, bylo okolo 50 tisíc včetně tří tisíc jezdců. Byli rozděleni do pěti skupin – 8 000 mužů pod velením Osmana Azraka bylo rozvinuto přímo proti Britům v mírném oblouku podél míli dlouhého nízkého hřbetu směřujícího do planiny. Ostatní mahdisté zůstali prozatím z dohledu Kitchenerových vojáků. Abdalláh ibn Muhammad se 17 tisíci muži byl skryt Surghamskými kopci na západě a za silami Osmana Azraka bylo na severozápadě poblíž Kerreri hills rozmístěno 20 000 bojovníků, jimž veleli Ali wad Hilu a Osman Sheikh ed-Din. A asi 8 000 mužů bylo rozmístěno na svahu po pravém boku Azrakových sil.  Bitva začala časně zrána, okolo šesté hodiny. Osm tisíc mužů Osmana Azraka, po střetech předchozího dne, vyšlo vstříc Britům. Rychle je následovalo osm tisíc mužů ozbrojených puškami a oštěpy, kteří byli soustředěni na severozápadě. Dvaapadesát rychlopalných děl britského dělostřelectva zahájilo palbu na vzdálenost 2750 m, a způsobilo mahdistům vážné ztráty ještě dříve, než se ocitli v přívalu střel kulometů Maxim. Čelní útok rychle skončil ztrátou čtyř tisíc mahdistů, žádný z útočníků se nedostal k britským okopům blíž než 50 metrů. Postup na pravém křídle \"Ansarů\" byl zadržen a na opačném křídle došlo ke krvavým střetům, při kterých byli mahdisté rozehnáni.  Kitchenerovy síly postupovaly ve formaci k Surghamskému hřebenu a pak se stočily k jihu. Zadní voj tvořila brigáda 3 tisíc mužů, převážně Súdánců, jimž velel Hector MacDonald. Posíleni kulomety a dělostřelectvem následovali hlavní síly ve vzdálenosti 1 350 m. Podivné bylo, že zranění a zásoby zanechané v okolí vsi Egeiga, zůstali téměř bez ochrany.  MacDonald byl upozorněn na přítomnost asi 15 tisíc nepřátel, kteří k němu směřovali ze západu, zpoza Surghamského hřebenu. Otočil své síly a postavil je čelem k nepříteli. Pěchota Mahdistů zaútočila ve dvou proudech, Lewisova Egyptská brigáda se udržela, ale MacDonald byl nucen opakovaně přeskupit své prapory, brigáda však udržovala ničivou palbu. Kitchener si uvědomil potíže, MacDonaldova brigáda brzy dostala posily na křídle a podpořily ji další kulomety Maxim a mahdistické síly byly zatlačeny zpět. Když byli na místě zabiti či uprchli, byl odpor mahdistů nakonec zlomen. Jejich síly na severu se přeskupily příliš pozdě a do konfliktu zasáhly až poté, co střety již vrcholily. Tvrdě přitlačili Macdonaldovy súdánské síly, ale rychle byla přesunuta Wauchopeova brigáda s Lincolnshirským plukem, aby útok odrazily. Postup na Omdurmán byl obnoven kolem půl dvanácté.", "section_level": 1}, {"title": "Vyznamenání.", "content": "Za statečnost obdrželi 2. září 1898 čtyři vojáci Viktoriin kříž:", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Omdurmánu se odehrála 2. září 1898. Armáda pod velením britského generála Herberta Kitchenera porazila vojsko Abdalláha ibn Muhammada, nástupce samozvaného Mahdího. Kitchener uchystal odvetu za zabití generála Gordona v roce 1885 a demonstroval převahu disciplinované armády vyzbrojené moderními puškami, kulomety a dělostřelectvem nad více než dvakrát početnějším nepřítelem vybaveným zastaralou výzbrojí. Vítězstvím dovršil britské snahy o znovudobytí Súdánu, ačkoli poslední mahdisté byli přemoženi až roku 1899 v bitvě u Umm Diwaykaratu.", "tgt_summary": "恩图曼战役发生在1898年,是英国在马赫迪战争后期远征苏丹恩图曼的一场战役。交战方分别是英国和埃及的联军与当地的伊斯兰教马赫迪军。这起战役英军大规模使用马克沁机枪,造成苏丹士兵的大量死伤。", "id": 2208306}
{"src_title": "Beta-glukan", "tgt_title": "Β-葡聚糖", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "Struktura beta-glukanů, konkrétně typ vazeb v molekule, délka a větvení řetězce, se odlišují v závislosti na zdroji. V buněčných stěnách mořských řas jsou přítomny lineární β-(1→3)-glukany (např. laminarin). U kvasinek a hub se setkáme s beta-glukany, které obsahují vazby β-(1→3) a β-(1→6). Beta-glukany obilovin se odlišují obsahem β-(1→4) glykosidových vazeb. Obecně lze beta-glukany dělit do dvou skupin:  Na výslednou strukturu beta-glukanů má kromě jejich původu vliv také metoda jejich zpracování, tedy procesy extrakce, izolace a přečištění. Stejně tak může použitá metoda ovlivnit vlastnosti jako je rozpustnost ve vodě. Tyto procesy se tedy projeví na biologické aktivitě beta-glukanů. Použití vhodné chemické modifikace by tak mohlo pozitivně ovlivnit jejich vlastnosti (např. karboxymethylací nerozpustného beta-glukanu dojde ke změně na rozpustný), čímž se mění i biologická aktivita.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Pravděpodobně již pravěcí lidé využívali některé houby pro jejich fyziologické účinky. Nicméně k odhalení příčiny efektu došlo až ve 20. století. Výzkum beta-glukanů začal intenzivněji v 60. a 70. letech. V USA a Evropě vycházeli z poznatků o látce zvané zymosan. Byla tak nazvána složka buněčných stěn kvasinek, které se přikládala schopnost stimulovat nespecifickou imunitní odpověď. Při detailnějším studiu se podařilo jako hlavní látku s tímto efektem vypozorovat beta-glukan kvasinek. V Japonsku k objevu beta-glukanů dospěli díky výzkumu biologické aktivity léčivých hub (shiitake, maitake, reishi), které se tradičně v asijské medicíně využívají. Od 90. let až dosud je zkoumán mechanismus, jakým beta-glukany působí.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní účinky, mechanismus.", "content": "Možné účinky beta-glukanů na organismus jsou velmi rozmanité. Beta-glukany obilovin příznivě působí na hladinu cholesterolu a glukózy v krvi. Mohou také fungovat jako prebiotikum. Naopak beta-glukanům kvasinek a hub se připisuje vliv na imunitní funkce organismu, fungují jako tzv. imunomodulátory. S tím souvisí jejich další účinky jako je protinádorová aktivita, protizánětlivý a antioxidační efekt, podpora hojení ran nebo zvyšování odolnosti vůči některým infekcím.  Biologickou aktivitu beta-glukanu ovlivňuje jeho struktura, molekulová hmotnost, konfirmace a rozpustnost. Např. β-1,4-glukany přítomné v obilovinách nevykazují žádné imunostimulační účinky, více účinné jsou potom β-1,6-glukany a nejvíce účinné jsou β-1,3-glukany s větvením 1,6.", "section_level": 1}, {"title": "Udržení normální hladiny cholesterolu v krvi.", "content": "K beta-glukanům ovsa a ječmene se dle nařízení Komise (EU) č. 432/2012 váže schválené zdravotní tvrzení, a to, že \"\"přispívají k udržení normální hladiny cholesterolu v krvi“\". Konzumace ovsa, ječmene nebo výrobků s jejich obsahem pozitivně ovlivňuje hladinu LDL- a celkového cholesterolu. Minimální množství pro dosažení tohoto účinku je stanoveno na 3 g ovesného či ječného beta-glukanu za den. Této dávky by mělo být dosaženo konzumací přiměřeného množství potravin či pokrmů s použitím ovsa, ovesných otrub, ječmene nebo ječných otrub. Působení beta-glukanů obilovin spočívá v omezeném vstřebání, což je výsledkem jejich schopnosti tvořit gel a zvyšovat viskozitu v GIT.", "section_level": 2}, {"title": "Snížení hladiny cholesterolu v krvi.", "content": "Beta-glukanů ovsa a ječmene se týká další schválené zdravotní tvrzení, a to, že \"\"snižují hladinu cholesterolu v krvi\"\". Vysoká hladina cholesterolu je rizikovým faktorem vzniku ischemické choroby srdeční. Beta-glukany ovsa a ječmeny tedy vlivem snížení LDL a non-HDL cholesterolu redukují kardiovaskulární riziko.", "section_level": 2}, {"title": "Omezení nárůstu hladiny glukózy v krvi po jídle.", "content": "Dalším účinkem připisovaným beta-glukanům ovsa a ječmena je snížení nárůstu glykemie po jídle a také se jedná o schválené zdravotní tvrzení. Účinku má být dosaženo při konzumaci nejméně 4 g beta-glukanů z ovsa nebo ječmene na každých 30 g využitelných sacharidů v jednom jídle. Působení beta-glukanů spočívá v omezeném vstřebávání glukózy z tenkého střeva vlivem zvýšení viskozity tráveniny.", "section_level": 2}, {"title": "Imunomodulační účinek.", "content": "Beta-glukany kvasinek a hub mají schopnost modulovat imunitní systém. Protože představují součást potenciálních patogenních organismů (tzv. PAMP), v těle jsou označovány za nevlastní, cizorodé látky. Účinek β-glukanů se nejvíce projevuje zvětšením činnosti fagocytů, mezi které patří makrofágy, dendritické buňky, neutrofilní granulocyty a monocyty. Výsledkem reakce je produkce antimikrobiálních peptidů chránících proti infekci.  Avšak pro beta-glukany hub, kvasinek a řas zatím nebylo schváleno žádné zdravotní tvrzení. Panel EFSA zamítl tvrzení týkající se beta-glukanu kvasinek Sacharomyces cerevisiae, konkrétně, že \"\"má imunomodulační účinky a podporuje přirozenou obranyschopnost\".\" U přípravku Yestimun® s obsahem(1,3)-(1,6)-beta-D-glukanu z buněčných stěn kvasinek Sacharomyces cerevisiae byla zamítnuta tvrzení, že \"\"pomáhá zvyšovat obranyschopnost organismu během období nachlazení\"\" a že \"\"denní užívání výrobku pomáhá udržovat obranyschopnost organismu vůči patogenům\"\".", "section_level": 2}, {"title": "Použití, význam.", "content": "Jedním z odvětví, kde mají beta-glukany možnost uplatnění, je potravinářský průmysl. Vzhledem ke schopnostem beta-glukanů obilovin vytvářet ve vodě gely a zvyšovat viskozitu se nabízí jejich použití jakožto látek upravujících texturu potravin. Mohou být využívány jako plnidla, zahušťovadla nebo stabilizátory. Do výrobků by mohly být přidány i za účelem náhrady tuku a ke snižování energetické hodnoty produktu. Nejvíce se k těmto účelům nabízí použití ječmene a ovsa, které mají ze všech obilovin nejvyšší obsah beta-glukanů. Obsah také závisí na konkrétní odrůdě a na klimatických podmínkách.  Beta-glukany kvasinek a hub nacházejí uplatnění v podobě součástí doplňků stravy, z toho nejvíce se v západních zemích využívá pekařské droždí, kvasinky Saccharomyces cereviciae. Dle výsledků některých klinických studií by orálně podané beta-glukany kvasinkového původu mohly snižovat incidenci infekcí horních cest dýchacích u predisponovaných jedinců. Nicméně vzhledem k nedostatkům dosud provedených studií nelze stanovit jasný závěr a je potřeba problematiku dále zkoumat. Dalším významným faktorem, který doposud nebyl dostatečně objasněn, je mechanismus dosažení systémové cirkulace orálně podaných beta-glukanů. I v tomto ohledu je potřeba provést další výzkum. Dle výsledků studií prováděných na zvířatech lze předpokládat, že dostupnost do systémové cirkulace je nízká. Značnou komplikací výzkumu v této oblasti je zejména heterogenita přípravků. Příčinou různorodosti je jednak odlišný původ beta-glukanů (tedy různé zdroje), polymerní charakter, ale i podmínky zpracování. S tím přímo souvisí čistota a biologická aktivita preparátu. U doplňku stravy je navíc čistota izolovaného beta-glukanu limitována cenou produktu.  Další oblastí, kde mohou beta-glukany najít uplatnění, je medicína. V úvahu připadá využití polymembrán s obsahem beta-glukanů pro podporu hojení ran či použití cyklických beta-glukanů jako obvazového krycího materiálu. Jejich schopnost pozitivně ovlivňovat imunitní odpověď by mohla být zúročena také při vývoji vakcín. Potenciálně by mohly najít využití i v nádorové terapii vzhledem k jejich imunomodulačním účinkům. V Japonsku jsou již od 80. let 20. století povoleny beta-glukany lentinan a schizofylan k podpůrné léčbě některých novotvarů.  Možný potenciál mají i v kosmetickém průmyslu nebo zemědělství jakožto součást krmiva zvířat podporující jejich imunitu.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Dle FDA patří beta-glukany mezi látky bezpečné pro použití do potravin a náleží jim označení GRAS. Panel EFSA publikoval konkrétní vyjádření k extraktu z houby shiitake. Tento extrakt byl shledán za stanovených podmínek použití jako bezpečný. U extraktu bylo hodnoceno také riziko alergií, a to jako srovnatelné s konzumací samotné houby. Obdobně byly hodnoceny beta-glukany kvasinek Saccharomyces cerevisiae.", "section_level": 1}], "src_summary": "Beta-glukany (β-glukany) jsou heterogenní skupinou látek, které se skládají z molekul glukózy vzájemně spojených β-glykosidovými vazbami. Nejčastěji se tímto pojmem označuje skupina neškrobových a necelulózových polysacharidů. Tyto látky tvoří součást buněčných stěn bakterií, kvasinek, hub, řas a vyšších rostlin. Beta-glukanům je připisováno mnoho účinků na organismus, které se liší v závislosti na struktuře těchto látek. Beta-glukanům obilovin je připisován pozitivní účinek na hladinu cholesterolu a glukózy v krvi, beta-glukany kvasinek a hub mohou působit jako imunomodulátory.", "tgt_summary": "β-葡聚糖是指由β-葡萄糖通过β-糖苷键聚合形成的聚糖,多数的β-葡聚糖分子内糖苷键类型均为β-1,3-糖苷键或β-1,6-糖苷键,纤维素中糖苷键类型为β-1,4-糖苷键。β-葡聚糖最早发现于地衣中,纤维素是较为常见的β-葡聚糖。一部分β-葡聚糖对人类健康有益。已有研究证据表明,通过β-1,3-糖苷键聚合而成的β-葡聚糖能强化哺乳动物的先天免疫系统。1997年,FDA认可了成人每天应至少摄入3克β-葡聚糖的建议。", "id": 1955827}
{"src_title": "Šarlota Hannoverská", "tgt_title": "夏洛特長公主", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Princezna Šarlota se narodila 29. září roku 1766 v Buckingham House v Londýně jako dcera britského krále Jiřího III. a jeho manželky Šarloty Meklenbursko-Střelické. Pokřtěna byla 27. října 1766 v St James's Palace canterburským arcibiskupem Thomasem Seckerem, a jejími kmotry byli teta z otcovy strany Karolina Matylda Hannoverská se svým manželem, dánským králem Kristiánem VII. (zastoupil je vévoda z Portlandu a hraběnka vdova z Effinghamu) a teta Luisa Anna Hannoverská.  Šarlota byla oficiálně označena za Princess Royal 22. června 1789. Po narození tří synů v řadě měli rodiče z narození dcery velkou radost. Stejně jako všichni ostatní sourozenci byla i Šarlota očkována proti neštovicím, a to spolu s bratrem Vilémem v prosinci 1768. Předpokládalo se, že jako nejstarší dcera panovníka se Šarlota stane manželkou některého významného monarchy, a jejímu vzdělání se tudíž přikládal velký význam. Oficiálním jazykem na každém evropském dvoře byla francouzština, takže malá princezna dostala za učitelku Francouzku. Dalším z počátečních předmětů bylo procvičování její paměti. Učila se přednášet krátké verše a příběhy. Důsledkem bylo, že si Šarlota dokázala po celý život vzpomenout na sebemenší detaily situací. Její rané dětství nebylo však zaplněno jen učebními aktivitami. Když jí byly tři roky, poprvé se zúčastnila představení, v němž tančila se svým sedmiletým bratrem Jiřím, princem z Walesu. Nebyla přirozeně muzikálním dítětem a později takováto dětská představení odmítala s tvrzením, že dělají děti marnivými a domýšlivými. To rodičům nezabránilo, aby ji dále nepředváděli. Ke konci roku se s princem z Walesu opět objevila v představení v St James's Palace. Šarlota byla oblečena v římské tóze na sofa. Ačkoli byl tento typ představení v Německu obvyklý, v Anglii to lidé považovali za vulgární a reakce nebyly kladné.  Ačkoli byla Šarlota nejstarší dcerou, neustále byla srovnávána se svou o dva roky mladší sestrou Augustou. Když byla Augusta měsíc stará, prohlásila o ní Lady Mary Coke, že je to to \"nejkrásnější mimino, jaké jsem kdy viděla\", zatímco Šarlota byla podle ní \"velmi prostá\". Pomíjivý soud se objevil znovu o tři roky později, kdy byla podle Lady Coke Šarlota \"nejrozumnější příjemné dítě, jaké jsem kdy viděla, ale podle mého názoru má do krásy daleko\", zatímco Augusta byla stále \"spíše hezká\". Přestože nebyla Princess Royal nikdy tak krásná jako mladší sestra, nesdílela Augustinu primární vaduː bolestnou plachost. I když Šarlota trpěla koktáním, její vychovatelka Mary Dacresová se snažila princezně pomoci tuto vadu překonat. V roce 1770 se hlouček nejstarších princezen rozrostl narozením princezny Alžběty. Rodina byla zatím malá a Šarlota si užívala štěstí s rodiči, kteří upřednostňovali trávení času se svými dětmi. Vzhledem k četnosti sourozenců a problémům, které provázely vládu Jiřího III., nebylo však Šarlotino dětství tak utopické, jak se její rodiče domnívali, že bude.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "18. května 1797 se Šarlota v kapli St James's Palace provdala za dědičného prince Fridricha Württemberského, nejstaršího syna a dědice vévody Fridricha II. Evžena a jeho manželky Bedřišky Braniborsko-Schwedtské.  Fridrich se stal 22. prosince 1797 po otci württemberským vévodou. Z prvního manželství s Augustou Brunšvicko-Wolfenbüttelskou měl dva syny a dvě dcery. Z manželství s Šarlotou vzešlo jediné dítě – dcera mrtvě narozená koncem dubna roku 1798.", "section_level": 1}, {"title": "Württembersko.", "content": "V roce 1800 obsadila francouzská armáda Württembersko a vévodský pár prchl do Vídně. Následující rok uzavřel vévoda Fridrich smlouvu, kterou předal Francii Montbéliard a o dva roky později obdržel Ellwangen. 25. února 1803 se stal württemberským kurfiřtem. Za poskytnutí velké pomocné síly Francii obdržel 26. prosince 1805 od Napoleona Bonaparta královský titul. Z kurfiřtky Šarloty se tak 1. ledna 1806 stala württemberská královna. Württembersko se odtrhlo od Svaté říše římské a připojilo se k Napoleonovu Rýnskému spolku. To však z krále Fridricha učinilo nepřítele svého tchána Jiřího III., který odmítal v korespondenci svou dceru titulovat jako \"württemberskou královnu\". V roce 1813 změnil král Fridrich strany a spojil se se svým švagrem, princem regentem. Po Napoleonově pádu se účastnil Vídeňského kongresu, kde mu byl potvrzen královský titul. V říjnu 1816 Šarlota ovdověla.", "section_level": 1}, {"title": "Královna vdova.", "content": "Württemberská královna vdova zůstala v paláci Ludwigsburg u Stuttgartu, kde přijímala návštěvy svých mladších sourozenců, vévody z Kentu, vévody ze Sussexu, vévody z Cambridge, hesensko-homburské lantkraběnky a princezny Augusty Sofie. Byla kmotrou v zastoupení své neteře Viktorie v roce 1819. V roce 1827 se poprvé od své svatby v roce 1797 vrátila do Británie kvůli léčbě plicního edému. Zemřela v paláci Ludwigsburg následujícího roku 5. října 1828 a byla tam pohřbena v královské hrobce po boku svého manžela.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šarlota Hannoverská (\"Charlotte Augusta Matilda;\" 29. září 1766 – 5. října 1828) byla dcerou britského krále Jiřího III. a jeho manželky Šarloty Meklenbursko-Střelické a sňatkem s württemberským králem Fridrichem I. württemberskou královnou.", "tgt_summary": "符腾堡王后及英国长公主夏洛特(The Princess Charlotte, Princess Royal,1766年-9月29日-1828年-10月6日)是英王乔治三世的长女,英王乔治四世和威廉四世的妹妹。", "id": 2679221}
{"src_title": "Charles James Fox", "tgt_title": "查爾斯·詹姆士·福克斯", "src_document": [{"title": "Kariéra ve státních úřadech.", "content": "Narodil se v Londýně jako druhorozený syn 1. barona Hollanda, mimo jiné byl bratrancem 3. vévody z Richmondu a 2. vévody z Leinsteru. Studoval v Etonu a Oxfordu, mezitím se stal členem Dolní sněmovny, kde setrval nepřetržitě 38 let (1768–1806), absolvoval také kavalírskou cestu, během níž navštívil Francii, Itálii a Švýcarsko. Původně patřil k toryům a v Northově vládě zastával nižší úřady lorda admirality (1770–1773) a lorda komisaře pro obchod a kolonie (1773-1774). Na nátlak Jiřího III. byl v roce 1774 z vlády odvolán, ale téhož roku po otci převzal post komisaře korunních příjmů ve Walesu (1774–1782). V Rockinghamově vládě byl jmenován ministrem zahraničí s členstvím v Tajné radě. Ve funkci vydržel jen tři měsíce a byl odvolán zvláštním rozkazem Jiřího III., zároveň ztratil post komisaře korunních příjmů ve Walesu. Ve vládě vévody z Portlandu patřil spolu s Northem k vůdčím osobnostem, proto se také kabinet označuje jako \"Fox-Northův\". V této vládě byl Fox znovu ministrem zahraničí (duben až prosinec 1783).  I když patřil k předním politickým rivalům W. Pitta mladšího, ten mu při sestavování vlády v roce 1783 nabídl funkci ministra, protože si byl vědom jeho schopností. Fox to ale odmítl a zůstal předním řečníkem opozice, později se díky otevřené podpoře francouzské revoluce dostal do sporu i se svými spolustraníky, takže kolem roku 1800 se vyhýbal veřejnému působení, v roce 1798 byl i vyloučen z Tajné rady. Po Pittově smrti byl povolán do Grenvillovy vlády znovu jako ministr zahraničí, bylo mu obnoveno i členství v Tajné radě (únor 1806), zemřel ale již 13. září téhož roku.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra v parlamentu.", "content": "Do Dolní sněmovny vstoupil již v roce 1768 ještě před dosažením zákonné věkové hranice (bylo mu tehdy 19 let) s finanční podporou svého otce. Nejprve byl poslancem za Midhusrt spolu se svým bratranacem, pozdějším 2. hrabětem z Ilchesteru, od roku 1774 zastupoval v parlamentu za West Sussex. V roce 1780 začala jeho kariéra v prestižním volebním obvodu Westminster, který svou nejpočetnější voličskou základnou patřil v anglickém parlamentu k nejdůležitějším. Ve volbách v roce 1780 se Northova vláda za pomoci značné finanční podpory 8 000 liber snažila prosadit svého kandidáta hraběte z Lincolnu (pozdější 3. vévoda z Newcastle), ale Fox jej porazil. V souvislosti se svým jmenováním do funkce ministra zahraničí v letech 1782 a 1783 musel podstoupit doplňovací volby, ty ale absolvoval úspěšně bez protikandidáta. Volby ve Westminsteru byly po celé 18. století provázeny značnou korupcí, což vyčerpávalo obě politické strany, proto pro volby v roce 1790 byla uzavřena dohoda, že každá strana postaví jen jednoho kandidáta. Ve volbách v letech 1790, 1796 a 1802 Fox ve Westminsteru volby vyhrál, na druhé pozici se umístili toryovští kandidáti (1790 admirál Samuel Hood, 1796 a 1802 admirál Alan Gardner). Jako nově jmenovaný ministr zahraničí v roce 1806 musel Fox opět podstoupit doplňovací volby, tehdy však bez problémů uspěl bez protikandidáta.  Na půdě parlamentu proslul jako brilantní řečník s vynikajícím vzděláním a širokým rozhledem, jeho projevy byly poprvé vydány tiskem v roce 1815 v šesti svazcích.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Přes uvolněné mravy vyšší anglické společnosti 18. století byl soukromý život Charlese Jamese Foxe vnímán jako excentrický i díky jeho radikálním politickým názorům. V jeho soukromí hrály velkou roli alkohol, hazardní hry a milenky, již v pětadvaceti letech měl dluhy převyšující sumu 100 000 liber. V roce 1785 se oženil s bývalou kurtizánou Elizabeth Armitstead (1750-1842), jejich manželství zůstalo bez potomstva.  Jeho mladší bratr Henry Fox (1755–1811) byl naopak oblíbencem Jiřího III., v armádě dosáhl hodnosti generála, uplatnil se jako diplomat, byl vrchním velitelem v Irsku a guvernérem v Gibraltaru. Synovec Henry Richard Fox, 3. baron Holland (1773–1840) byl diplomatem a v Grenvillově vládě lordem strážcem tajné pečeti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles James Fox (24. ledna 1749, Londýn, Anglie – 13. září 1806, Londýn, Anglie) byl britský politik z významného rodu Foxů. Od devatenácti let až do smrti byl členem Dolní sněmovny. Vynikl jako jeden z nejvýznamnějších parlamentních řečníků přelomu 18. a 19. století, v politice patřil k whigům, zastával liberální názory, podporoval úsilí amerických kolonistů o získání nezávislosti a francouzskou revoluci, zasazoval se o zrušení otroctví a emancipaci náboženských menšin. Celý život se potýkal s nepřízní krále Jiřího III. a většinu své politické dráhy strávil v opozici proti dlouholeté vládě Williama Pitta. Třikrát byl britským ministrem zahraničí (1782, 1783, 1806), celkově tuto funkci ale vykonával jen dvacet měsíců.", "tgt_summary": "查尔斯·詹姆士·福克斯(Charles James Fox,1749年-1月24日-1806年-9月13日),英国辉格党资深政治家,自18世纪后期至19世纪初年任下议院议员长达38年之久,是皮特担任首相期间的主要对手。父亲同为辉格党员的福克斯,年仅19岁的时候就已经打破议会规例晋身下院。他的早期言论及主张虽然倾向保守,但很快就随着美国独立战争的爆发,以及受埃德蒙·伯克的影响而愈趋激进,其激进程度在当时的英国议会中可谓无人可及。", "id": 1106879}
{"src_title": "Lily-Rose Depp", "tgt_title": "莉莉-蘿絲·戴普", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Lily-Rose Melody Depp se narodila 27. března 1999 ve městě Neuilly-sur-Seine, západně od Paříže ve Francii. Je dcerou amerického herce Johnnyho Deppa a francouzské zpěvačky a modelky Vanessy Paradis. Má mladšího bratra, kterým je John \"Jack\" Christopher Depp. Její tetou je francouzská herečka Alysson Paradis. Je také potomkem Elizabeth Key Grinstead, která byla jednou z prvních černých bojovnic za osvobození otroků v koloniích v Severní Americe. Poté, co se její rodiče v roce 2012 rozešli, žila ve střídavé peči.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2014–2019: Začátky kariéry.", "content": "První rolí v její kariéře bylo cameo ve filmu \"Mroží muž\", který měl premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu v září 2014. Hrála také společně se svou kamarádkou Harley Quinn Smith a jejím otcem a filmovým režisérem Kevinem Smithem.  V říjnu roku 2015 se objevila s irským raperem Rejjiem Snowem v jeho hudebním videoklipu ke skladbě „All Around the World“. Kromě práce u filmu se objevila i jako modelka na obálkách různých módních magazínů a od roku 2015 byla také ambasadorkou značky Chanel. Módní návrhář Karl Lagerfeld si ji vybral, když jí bylo 15 let, aby se stala tváří ikonické vůně Chanel No. 5 \"L'Eau\".  Svou roli z filmu \"Mroží muž\", si zopakovala ve volném pokračování s názvem \"Yoga Hosers\", který se zaměřil na postavu Harley Quinn Smith. Film měl premiéru na Filmovém festivalu Sundance v lednu roku 2016.  V roce 2016 hrála Isadoru Duncan ve filmu \"Tanečnice\", který měl premiéru na Filmovém festivalu v Cannes. Za svůj výkon byla nominována na cenu Cézar v kategorii \"Nejslibnější herečka\" a ve stejné kategorii obdržela nominaci i na cenu Lumières Awards. Ve stejném roce společně s Natalie Portman vystupovaly ve filmu Rebeccy Zlotowski \"Planetárium\", jako dvě sestry provádějící spirituální seance ve 30. letech 20. století. Pro roli mladší sestry si ji vybrala přímo Natalie Portman. Film měl premiéru na Filmovém festivale v Benátkách v roce 2016.  V roce 2018 si zahrála ve francouzském filmu \"Šelmy\" režiséra Vincenta Mariette. Film měl premiéru ve Francii v říjnu 2018. Ve stejný rok se objevila v romantické komedii \"Věrní nevěrní\", který režíroval Louis Garrel. Za tento film byla znovu nominována v kategorii \"Nejslibnější herečka\" na cenu Cézar.  Dalším z jejích projektů byl krátký dokument \"Menstruace není tabu\" od Netflixu. Depp a indická herečka Priyanka Chopra v něm vysvětlují jak projekt \"The Pad Project\", pomohl ženám v Dilí začít jejich vlastní obchod a výrobu hygienických pomůcek pro ženy. Dokument vyhrál Oskara za nejlepší krátký dokument. V roce 2019, Lily-Rose Depp byla nominována jako \"Nejslibnější herečka\" na Cenu Romy Schneider.  V červenci 2019 se objevila vedle své tety-herečky Alysson Paradis ve francouzském nezávislém filmu \"My Last Lullaby\", ve kterém si zahrála dívku Palomu, která prožívá ztrátu svého dědečka. Film vyhrál cenu New York Film Awards za nejlepší snímek a cenu Los Angeles Film Awards za nejlepší krátký snímek. Lily-Rose Depp za svou roli získala cenu New York Film Awards v kategorii \"Nejlepší herečka\".  Následně se objevila ve filmu \"Král\" vedle Timothée Chalameta a Roberta Pattinsona, kde hrála Kateřinu z Valois.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Jejím kmotrem je zpěvák Marilyn Manson. Mluví plynně anglicky i francouzsky. Od jejího narození byla terčem bulvárních reportétů sledujících návštěvy narozeninových oslav, účast na společenských akcích a hodnotících její oblečení. V roce 2016 zanechala studia na střední škole, aby se mohla více soustředit na svou filmovou kariéru. V minulosti měla potíže s anorexií, které se jí podařilo překonat. V srpnu 2015 pózovala pro projekt iO Tilletta Wrighta s názvem \"Zřejmé pravdy\" (Self-Evident Thruths), kde uvedla, že patří někam do spektra LGBT. Později ujasnila že jednoduše učinila prohlášení o sobě samotné, ale nikoli o své sexualitě.  Ačkoli neměla ještě právo volit, podporovala Bernieho Sanderse jako kandidáta za demokratickou stranu v prezidentských volbách v roce 2016. Společně se svou matkou Vanessou Paradis byly v roce 2017 fotografovány pro magazín \"Our City of Andels\". Peníze z prodeje čísla byly věnovány na plánované rodičovství.  Depp začala chodit s hercem Timothée Chalametem od doby natáčení filmu \"Král\" (2019) v roce 2018. Různé zprávy citující \"British Vogue\" tvrdí, že se pár rozešel na začátku roku 2020.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lily-Rose Depp (* 27. května 1999 Paříž) je francouzsko-americká herečka. Je dcerou amerického herce a hudebníka Johnnyho Deppa a francouzské zpěvačky a herečky Vanessy Paradis. Svou hereckou kariéru zahájila v roce 2014, kdy měla menší roli ve filmu \"Mroží muž\", v němž hrál i její otec. Větší roli dostala v jeho ve volném pokračování s názvem \"Yoga Hosers\" (2016). Za svou roli Isadory Duncan ve filmu \"Tanečnice\" z roku 2016 získala dvě nominace na cenu Cézar. Dále hrála například ve filmech \"Planetárium\" (2016), \"Věrní nevěrní\" (2018) a \"Král\" (2019).", "tgt_summary": "莉莉-萝丝·美乐蒂·戴普(英语:Lily-Rose Melody Depp,1999年-5月27日)是一位法国女模特儿和演员。父亲为美国演员强尼·戴普,母亲为法国歌手凡妮莎·帕拉迪丝。莉莉-萝丝亦参与了帕拉迪丝专辑《喜悦 (凡妮莎·帕拉迪丝专辑)》录制。", "id": 39862}
{"src_title": "Trịnh Xuân Thanh", "tgt_title": "郑春青", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Thanh byl vysokým státním funkcionářem za Komunistickou stranu Vietnamu – v období 2009–2013 vedl státní ropní koncern PetroVietnam, posléze byl poslancem vietnamského parlamentu a pracovníkem ministerstva průmyslu a obchodu.  V červenci 2016 byl vyloučen ze strany a zbaven svého poslaneckého mandátu poté, co vládní inspekce z květnu 2016 odhalila v účetnictví PetroVietnamu deficit v přepočtu přibližně 83 miliard korun. Thanh začal být podezříván z korupce, ačkoli podle něj samotného se jednalo o politicky motivované obvinění; přesto uprchl přes Laos, Thajsko a Turecko do Německa, kde zažádal o politický azyl.", "section_level": 1}, {"title": "Únos a odsouzení.", "content": "Dne 23. července 2017 dopoledne (den předtím, než mělo začít projednávání jeho německého azylu) byl Thanh v berlínském parku unesen neznámymi pachateli a naložen do bílé dodávky s českou poznávací značkou. Automobil pronajal v Praze Vietnamec Long Nguyen Hai, jenž se k podílu na únosu doznal a byl za tento čin německým soudem nepravomocně odsouzen na čtyři roky vězení. Dva dny po únosu byl Thanh už v jiném voze převezen do Bratislavy, kde se ve stejný den konalo jednání vietnamského ministra vnitra Tô Lâma se slovenským protějškem Robertem Kaliňákem.  Únos a zejména úloha slovenského ministra vnitra Kaliňáka v celém případě se stala v létě 2018 předmětem rozsáhlé medializace. Denník N a další slovenská média upozorňovali na různá fakta a nesrovnalosti – zejména na neobvyklost zapůjčení slovenského vládního speciálu zahraniční delegaci a jeho mimořádný let do Prahy, výpovědi některých slovenských policistů o podezřelých Kaliňákových telefonátech před bratislavským vládním hotelem Bôrik a na hrubý nesoulad počtu přiletěvších (4) a odletěvších (12) členů vietnamské delegace.  Viditelně omámený Thanh, jehož museli podpírat dva příslušníci vietnamských tajných služeb, nastoupil do letadla společně s oficiální delegací a letoun následně odletěl do Moskvy. O přelet svého vládního speciálu přes území Polska zažádala slovenská strana s odůvodněním, že na palubě se nachází i sám ministr Kaliňák – ten však zůstal v Bratislavě a s partnerskou delegací se rozloučil už před hotelem. Z Moskvy pak další letoun pokračoval do vietnamského hlavního města Hanoje.  Thanh byl ve Vietnamu zatčen a za finanční machinace a korupci odsouzen na doživotí, přičemž se vzdal práva na odvolání. Podle některých zdrojů vláda Angely Merkelové usiluje o jeho vydání do Německa, přičemž existuje možnost, že kvůli snaze o uzavření obchodní dohody s Evropskou unií vietnamská strana tomuto požadavku vyhoví. Případ vyšetřuje německá, česká i slovenská policie; v srpnu 2018 bylo na Slovensku v souvislosti s vyšetřováním zbaveno mlčenlivosti celkem 44 osob.", "section_level": 1}], "src_summary": "Trịnh Xuân Thanh (* 13. února 1966 Hanoj) je bývalý vietnamský politik a podnikatel, jehož únos z Německa přes Českou republiku a další země do Vietnamu v červenci 2017 vyvolal diskusi o zapojení vietnamských tajných služeb do případu.", "tgt_summary": "郑春青(,1966年-2月13日),越南河内市人,越南石油建设股份有限公司原高管,越南政治人物。", "id": 2587862}
{"src_title": "Julio Argentino Roca", "tgt_title": "胡利奥·阿根蒂诺·罗卡", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí, profesionální začátky a válka proti indiánům v Patagonii.", "content": "Narodil se ve městě San Miguel de Tucumán na severozápadě Argentiny do vojenské rodiny. Jeho otec Segundo Roca byl důstojníkem a bojoval ve válce za nezávislost Argentiny na straně bojovníků za nezávislost a později i v paraguayské válce na straně Argentiny. Studoval na Colegio del Uruguay, kterou jako svobodnou vzdělávací instituci provincie Entre Ríos založil guvernér provincie Justo José de Urquiza. Roca chtěl původně studovat medicínu, ale nakonec už v roce 1858 vstoupil do armády. Na straně Argentinské konfederace poté bojoval v občanské válce proti provincii Buenos Aires. Následně se v letech 1864 až 1870 zúčastnil paraguayské války, ve které padl jeho otec a dva bratři. Z této války se domů vrátil s hodností plukovníka. Byl jedním z velitelů posledních bojů proti federálním rebelům během občanské války, když se v roce 1871 podílel na porážce povstání Ricarda Lópeze Jordána. Roku 1873 byl povýšen do hodnosti generála.  V tomto období se území reálně ovládané argentinskou vládou již od poloviny 19. století posouvalo směrem na jih. Bylo to hlavně z důvodu příchodu množství nových evropských osadníků, kteří zakládali na volných územích své farmy. To vyvolalo první konflikty s místním původním obyvatelstvem, které přerostly v otevřený boj. Indiáni vytvářeli loupežné skupiny, které napadaly farmy, kde zabíjeli, znásilňovali, unášeli především ženy a rabovali. Vláda se proti tomu snažila zasáhnout, ale až do skončení paraguayská války v roce 1870 nemohla do oblasti vyslat větší vojsko, aby situaci vyřešilo. Právě na začátku 70. let 19. století se indiánské útoky vystupňovaly, na co již musela vláda reagovat. První vojenskou kampaň v roce 1876 vedl ministr války Adolfo Alsina, který rozšířil území až po okraj současné provincie Buenos Aires, přičemž již během této kampaně byly zabity tisíce původních obyvatel. Roca kritizoval Alsina postup jako obranný, ale po smrti Alsina na konci roku 1877 ho prezident Nicolás Avellaneda jmenoval už v lednu 1878 jako ministra války a námořnictva a pověřil ho velením nad bojovými akcemi na jihu proti indiánům. Alsina věřil, že indiáni mohou být začleněni do západní civilizace, čímž skončí jejich útoky, naopak Roca byl přesvědčen, že musí být absolutně poraženi a podrobeni silou. Parlament následně přijal zákon o rozšíření území státu až po řeky Río Negro (současná provincie Río Negro) a Neuquén (současná provincie Neuquén), kde se měli usídlovat evropští přistěhovalci na úkor původního obyvatelstva. Prezident Avellaneda sice nebyl přesvědčen o správnosti zdůvodnění rozšiřování území, ale vzhledem k hrozbě, že toto území obsadí sousední Chile s plánem generála Roca souhlasil. V říjnu 1878 bylo vytvořeno Guvernérství Patagonie s jurisdikcí až po Mys Horn. Toto tažení dostalo pojmenování Dobytí pouště. Roca s armádou zahájili novou ofenzívu a rychle postupovali, zajali přitom více než 4 000 indiánů, hlavně žen a dětí. Hlavní a největší útok začal v dubnu následujícího roku, kdy Roca se 6 000 vojáky u řeky Río Negro zabil více než 1 300 indiánských válečníků a podobný počet zajal. Zajato bylo i pět nejvýznamnějších indiánských náčelníků, z toho jeden byl zabit. Následně padlo do zajetí více než 10 000 indiánů, i žen a dětí. Kmeny, které vojenské tažení generála Roca přežily, byly přesunuty do nejodlehlejších částí Argentiny, 10 000 indiánů bylo v zajateckých táborech a dalších 3 000 bylo přesunuto do Buenos Aires, následně byli rozděleni podle pohlaví, aby se zabránilo jejich dalšímu rozmnožování. Nová území podle plánu obsadili farmáři a dobytkáři.", "section_level": 2}, {"title": "První vláda.", "content": "Vojenské vítězství přinesly Rocovi velkou popularitu a stal se nejvýznamnějším představitelem Národní autonomistické strany. Roca navrhli členové strany za nového kandidáta na prezidenta. Prezident Avellaneda se současně snažil o federalizaci Buenos Aires, tj. o oddělení města od provincie, což bylo přislíbeno už při vzniku novodobé republiky, ale stále to nebylo provedeno. S tím však nesouhlasili mnozí obyvatelé hlavního města, kteří se začali ozbrojovat a organizovat do milicí. V dubnu 1880 proběhly prezidentské volby, které jednoznačně vyhrál generál Julio Argentino Roca, nezvítězil jen v provinciích Buenos Aires a Corrientes. To vyvolalo v Buenos Aires nepokoje, kvůli kterým musel prezident dočasně přestěhovat vládu do nedaleké obce Belgrano. V polovině června vypuklo ozbrojené povstání, které do hlavního města přišla potlačit federální armáda, jenž nakonec v tomto uspěla. Na straně Buenos Aires zůstaly tisíce mrtvých a vzbouřenci byli přinuceni přijmout podmínky vlády. Výměnou za amnestii vzbouřenci uznali výsledky posledních prezidentských voleb a souhlasili s federalizací Buenos Aires. Dne 12. října 1880 předal prezident Avellaneda funkci svému nástupci generálovi Rocovi. Nástupem Roca do funkce prezidenta skončila tzv. \"Éra historických prezidentů\" a naopak začalo \"období konzervativní republiky\". V době nástupu do úřadu měl Roca pouze 37 let a stal se tak druhým nejmladším prezidentem v historii země po svém předchůdci Avellanedovi, který měl v době nástupu do úřadu pouze o několik měsíců méně. Prioritami Roca ve funkci bylo udržení míru a stability, což mělo přinést prosperitu a svobodu. Aby prezident tuto stabilitu zajistil, rozděloval peníze ze státního rozpočtu do jednotlivých provincií podle loajality jejich guvernérů. Pokud některý z guvernérů nebyl dostatečně Loajální, nebo se prezidentovi jeho vláda nelíbila, dokázal ho různými způsoby odstranit z funkce, současně využíval k prosazení svých politických záměrů různé formy nekalých praktik. Na druhé straně prosadil přijetí několika nových zákonů, což bylo pro zemi velmi prospěšné.  Díky obsazení obrovských území na jihu se zvýšila zemědělská a chovatelská produkce, což velmi pomohlo ekonomice státu. Velký význam měla měnová reforma, která státu umožnila získat definitivní kontrolu nad měnovou politikou. Na konci roku 1884 vypukla krátká ekonomická krize, kterou vláda vyřešila získáním zahraničního úvěru. Za první vlády prezidenta Roca se nebývale rozšířila železniční sít, jejíž délka se skoro ztrojnásobila. Bývalý prezident Domingo Faustino Sarmiento přesvědčil Roca, aby se zaměřil i na oblast vzdělávání, což znamenalo přijetí nových vzdělávacích zákonů a budování dalších nových škol. To výrazně zvýšilo gramotnost obyvatelstva. Roca se také snažil dosáhnout oddělení církve od státu, povolil vyučování náboženství i na státních školách, což vyvolalo velký konflikt s církví a několikaleté přerušení vztahů se Svatým stolcem. Prezident pokračoval v rozšiřování území, když v roce 1884 došlo k vytvoření Národního území Chubut, přítomnost si Argentina upevňovala i na severu na území Chaco. V rámci zahraniční politiky se snažil o stanovení hranic se sousedním Chile, kdy využil hlavně skutečnost, že Chile bylo v konfliktu se sousední Bolívií a Peru. Aby se Chile vyhnulo boji na dvou frontách, uzavřelo s Argentinou dohodu. Hlavní snahou celé vlády však zůstávala velká podpora přistěhovalectví z Evropy. V roce 1886 se konaly nové volby, které vyhrál Rocův spojenec Miguel Juárez Celman.", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra po odchodu z funkce a druhá vláda.", "content": "Nový prezident se však již velmi brzy začal chovat poměrně autoritářsky. Zpočátku se mu celkem ekonomicky dařilo, ale roku 1890 již byla země ekonomicky ve velmi špatném stavu a kvůli tištění nových peněz začala inflace. Zahraniční dluh tím pádem rapidně vzrostl, zároveň se snížila míra exportu a snížily reálné mzdy. Vůči Celmanovi se tak postavila poměrně silná opozice složená z různých skupin. V čele opozice stáli politik Leandro Alem a bývalý prezident Bartolomé Mitre. Ten dokázal získat velkou podporu i ve vojsku a v červenci 1890 začala revoluce, zvaná také revoluce roku 90, nebo též revoluce z parku. Alem a Mitre však měli rozdílné zájmy. Zatímco Alem se snažil o skutečnou revoluci a změnu, Mitre se hlavně chtěl dostat zpět k moci. Alem tak vyšel proti prezidentovi sám se svou milicí a byl snadno poražen. Mitre se totiž ještě předtím dohodl s bývalým prezidentem Rocou, že Celmana vystřídá kompromisní kandidát Carlos Pellegrini s tím, že v dalších volbách podpoří Roca právě Mitreho. Celman tak bez podpory Rocy abdikoval a v srpnu 1890 se prezidentem stal skutečně tehdejší viceprezident Pellegrini. Nového prezidenta Roca plně podporoval a díky tomu se vládě podařilo prosadit důležité úsporná opatření, díky kterým Argentina překonala krizi. Prezidentovi Pellegrinimu se také podařilo vyjednat nové podmínky splácení zahraničního dluhu a reformovat bankovní systém. Pozitivní vliv měl i nárůst exportu zemědělských produktů. V roce 1891 se začal hledat nový prezident, nejvážnějšími kandidáty byli Roque Sáenz Peña a bývalý prezident Bartolomé Mitre. Ani jednoho však Roca ve funkci prezidenta nechtěl a tak přesvědčil Luise Sáenze Peñu, otce Roqueho Sáenze Peñy, aby přijal kandidaturu. Aby Roca zabránil i druhé části opozice získat moc, přesvědčil prezidenta Pellegriniho, aby nechal zatknout Leandra Alema a jeho spolupracovníky. Díky tomu volby jednoznačně vyhrál jeho kandidát Luis Sáenz Peña, který se v říjnu 1892 ujal funkce prezidenta. Peñu sice řídil Roca, ale i přesto se tento prezident ukázal jako velmi slabý. Roca se ho tedy rozhodl nahradit a v lednu 1895 ho vystřídal viceprezident José Evaristo Uriburu. Jednalo se o schopného člověka, neměl však větší osobní ambice a tak se Roca mohl věnovat kampani na své další znovuzvolení.  Roca vyhrál v roce 1898 volby a v říjnu se ujal podruhé funkce prezidenta. Volby však byly poznamenány mnohými podvody a pouze v provincii Buenos Aires se podařilo podvodům zabránit a tím pádem tam vyhrál vůdce opozice Bernardo de Irigoyen. Druhá Rocova vláda se opět zaměřila na budování školství, tentokrát odborného technického. Kvůli posílení profesionalizování armády nechala vláda otevřít novou vojenskou akademii. Došlo také k zavedení povinné vojenské služby. V září 1904 prezident Roca prosadil zákon zavádějící důchod pro úředníky. Roca následně procestoval celou zemí, dostal se až na úplný jih a přešel na chilské území, kde se ve městě Punta Arenas setkal s chilským prezidentem Federicem Errázuriz Echaurrenem, aby spolu vyřešili územní spory obou zemí. V roce 1901 Roca nechal obnovit vztahy se Svatým stolcem. O rok později se dohodl s Chile na omezení vzájemného zbrojení a současně se oba státy dohodly na tom, že jejich budoucí územní spory bude řešit britská arbitráž. Ekonomicky se Argentině také dařilo, hlavně díky zvyšování cen zemědělských produktů na světových trzích. Ale snaha vlády o restrukturalizaci zahraničního dluhu vyvolala velké celonárodní protesty, vláda vyhlásila výjimečný stav a své snahy v rámci zahraničního dluhu zastavila. To oslabilo prezidentovu pozici a rozdělilo jeho stranu na dvě frakce. Pro vládu však bylo znepokojující, že chudina a dělnická třída začali podporovat radikálnější levicové strany včetně anarchistů. Hlavní opoziční strana se dokonce od roku 1898 na protest vůči manipulování voleb vůbec neúčastnila. V zemi tak vznikl tlak na politické změny, kterým se však Roca velmi bránil, což oslabilo jeho pozici uvnitř jeho vlastní strany. V roce 1904 se tak prezidentem stal kompromisní kandidát obou frakci Národní autonomistické strany Manuel Quintana.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední období.", "content": "Po odchodu z funkce Roca odešel na svůj venkovský statek do provincie Córdoba. Vliv na chod státu tak posilovali jeho odpůrci, kterým se podařilo zastavit všechny Rocovy pokusy o prosazení jeho spojenců na nějaký post. Roca se později vrátil do Buenos Aires, ale už nedosáhl žádného významnějšího politického vlivu. Zemřel 19. října 1914 v Buenos Aires, kde je i pohřben.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alejo Julio Argentino Roca Paz (17. července 1843, San Miguel de Tucumán – 19. října 1914, Buenos Aires) byl argentinský politik a voják. Byl dvakrát prezidentem Argentiny a to v letech 1880–1886, kdy byl 4. prezidentem Argentinské republiky a v letech 1898–1904, kdy byl 9. prezidentem země. Vzhledem k různé státní zřízení Argentiny v minulosti je považován za 9. a 14. prezidenta země. Před tím působil jako ministr války a námořnictva a ministr vnitra. Patří mezi nejvýznamnější argentinské politiky konce 19. století. Jako generál a později i prezident vedl vojenské operace proti původním obyvatelům na jihu současné Argentiny, díky čemuž se její území rozšířilo až na úplný jih Jižní Ameriky. Tyto vojenské operace však byly spojeny s častým porušováním lidských práv, násilným přesídlování a i systematickým vražděním původního obyvatelstva, které se nechtělo podrobit. Na druhé straně se díky získání a následnému osídlení tak velkého území v Patagonii stala později Argentina jedním z nejvýznamnějších zemědělských producentů a exportérů.", "tgt_summary": "阿莱霍·胡利奥·阿尔亨提诺·罗卡·帕斯(西班牙语:,1843年-7月17日-1914年-10月19日),阿根廷陆军将军,两任阿根廷总统(1880—1886年、1898—1904年)。", "id": 395930}
{"src_title": "Zvláštní zpráva IPCC ke globálnímu oteplení o 1,5 °C", "tgt_title": "IPCC全球升溫1.5oC特別報告", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Plný název zprávy zní \"Globální oteplení o 1,5 °C, zvláštní zpráva IPCC o dopadech globálního oteplování o 1,5 °C nad preindustriální úroveň a související globální trajektorie emisí skleníkových plynů v kontextu posílení globální reakce na hrozbu změny klimatu, udržitelný rozvoj a úsilí o vymýcení chudoby.\" Phil McKenna z InsideClimate News předkládá SR15 shrnutí stávajícího výzkumu vlivu oteplování na 1,5 ° C na planetu a navrhuje nezbytné kroky k omezení globálního oteplování.  Hlavním tématem zprávy je srovnání dopadů oteplení o 1,5 °C proti oteplení o 2 °C (proti předindustriální době) a navržení scénářů snižování emisí skleníkových plynů, které by pomohly dosáhnout nižšího oteplení v nejbližších letech. Ze zprávy vyplývají dva důležité poznatky:  Zpráva by měla být klíčovým dokumentem pro pravidelný přezkum cílů, ke kterým musí jednotlivé státy, které podepsaly Pařížskou dohodu, přistoupit každých pět let, tedy v letech 2020, 2025 a 2030. Zpráva navrhuje razantní snížení emisí od roku 2020 a dosažení uhlíkové neutrality (tedy stavu, kdy se vypouštěné emise rovnají množství emisí skleníkových plynů, které jsou z atmosféry přírodními či technologickými procesy absorbovány) do roku 2050.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní poznatky Zprávy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Chápání globálního oteplování o 1,5 °C.", "content": "Zpráva uvádí, že pokud oteplování bude pokračovat současnou rychlostí, celková průměrná teplota se pravděpodobně zvýší o 1,5 ° C nad úroveň před industrializací do roku 2052. Antropogenní emise skleníkových plynů doposud přispěly ohřevu o hodnotě 0,8 ° C až 1,2 ° C. Skleníkové plyny, které již byly vypuštěny, pravděpodobně nezpůsobí, že globální teplota stoupne pouze na 1,5 °C a celkový nárůst teploty nad 1,5 ° C se dá zabránit drastickým omezením dalších emisí. Rizika související se změnou klimatu jsou spojena s rostoucím globálním oteplováním závisí na zeměpisné poloze, úrovni rozvoje a zranitelnosti a rychlosti a dosahu postupů zmírňování změny klimatu a přizpůsobení se klimatu. Dosavadní závazky jednotlivých států v rámci Pařížské dohody nestačí podle UNEP ani na dosažení cíle 2 °C.  Od 70. let 20. století považovali vědci oteplení o 2 °C za \"bezpečné\". Další výzkumy během 90. let 20. století ovšem ukázaly, že škody, které by vznikly především v malých ostrovních státech a v nejméně rozvinutých státech by byly vysoké a některé státy by se octly v ohrožení existence. To bylo důvodem, že Pařížská dohoda prosadila cíl \"směřovat k oteplení o 1,5 ° C\".", "section_level": 2}, {"title": "Jaká opatření jsou třeba pro dosažení cíle 1,5 °C.", "content": "Zpráva navrhuje následující opatření", "section_level": 2}, {"title": "Energetika.", "content": "Do roku 2050 je předpokládáno snížení poptávky po energiích, snížení uhlíkové náročnosti výroby elektřiny na nulu, zvýšení podílu obnovitelných zdrojů o 60 % proti roku 2020 a snížení spotřeby primární energie z uhlí o 66 %.", "section_level": 3}, {"title": "Využití krajiny.", "content": "Do roku 2050 je třeba dosáhnout udržitelné intenzifikace využívání krajiny, zvýšení zemědělské produktivity a změny složení potravy lidské populace.", "section_level": 3}, {"title": "Průmysl.", "content": "Do roku 2050 je třeba snížit emise z průmyslu o 70–90 % proti roku 2010. Realizace s předpokládá elektrifikací z nízkoemisních zdrojů, využitím vodíku a biomasy, ekologičtějšími variantami produktů a využitím technologie zachycování a ukládání uhlíku.", "section_level": 3}, {"title": "Doprava a budovy.", "content": "Výrazné snížení emisí technologickými opatřeními (elektromobilita, energeticky účinné spotřebiče, zateplování budov, elektrifikace) a také změny v životním stylu.", "section_level": 3}], "src_summary": "Zvláštní zprávu IPCC ke globálnímu oteplení o 1,5 °C (SR15) vydal Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) dne 8. října 2018. Zpráva, která byla schválena v rámci zasedání IPCC v Inčchon, Korejská republika, byla připravena 91 autory ze 40 zemí; její znění je podloženo více než 6 000 vědeckých odkazů. V prosinci 2015 vyzvala Konference OSN o změně klimatu v Paříži mezivládní panel IPCC k přípravě zprávy, která se zaměří na dopady oteplení o více než 1,5 °C a na scénáře snižování emisí skleníkových plynů, které budou směřovat ke splnění cíle 1,5 °C z Pařížské dohody. Zpráva byla předložena na 48. zasedání Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) jako \"autoritativní, vědecká příručka pro vlády\", která se bude zabývat změnou klimatu. Závěry zprávy uvádějí, že je třeba podniknout v krátkém časovém úseku drastické kroky, aby se zabránilo závažným důsledkům změny klimatu. Zpráva byla předložena na konferenci Konferenci OSN o změně klimatu 2018 v Katovicích.", "tgt_summary": "联合国政府间气候变化专门委员会全球升温1.5oC特别报告(英语:Special Report on Global Warming of 1.5 °C,SR15)是政府间气候变化专门委员会(IPCC)2018年10月8日在韩国仁川批准并发布,引用超过6000篇科学文献,由来自40个国家的91位作者编写。2015年联合国气候变化大会邀请IPCC编写这份报告。报告全名为《\"政府间气候变化专门委员会在加强全球应对气候变化威胁、实现可持续发展和努力消除贫困的背景下,关于全球升温高于工业化前水平1.5oC的影响和相关全球温室气体排放路径的全球升温1.5oC特别报告\"》。", "id": 28639}
{"src_title": "Džamál Chášukdží", "tgt_title": "賈邁勒·卡舒吉", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a novinářská činnost.", "content": "Chášukdží pocházel ze známé a mocné saúdskoarabské rodiny. Byl vnukem Mohameda Chášukdžího, tureckého lékaře, který si vzal za ženu Saúdskou Arabku a stal se osobním lékařem zakladatele a prvního krále země Abd al-Azíze ibn Saúda. Byl také synovcem Adnana Chášukdžího, mimořádně bohatého obchodníka se zbraněmi, známého mj. účastí v aféře Írán-Contras. Jeho bratrancem byl Dodi Al-Fayed, který byl přítelem britské princezny Diany a v roce 1997 s ní zahynul při automobilové nehodě v Paříži.  Chášukdží zahájil svou novinářskou kariéru prací pro anglicky psaný list \"Saudi Gazette\". Dále pracoval pro několik arabských novin a prosadil se jako zahraniční korespondent píšící zprávy z Afghánistánu, Alžíru, Súdánu a Středního východu. V této době se setkal s Usámou bin Ládinem, který bojoval proti Sovětům v Afghánistánu. Chášukdžímu poskytl bin Ládin několik rozhovorů. Tehdy s ním Chášukdží sympatizoval, po bin Ládinově příklonu k mezinárodnímu terorismu se s ním však názorově rozešel.  V letech 1999 až 2003 byl Chášukdží zástupcem šéfredaktora listu \"Arab News\", hlavního anglicky psaného deníku v Saúdské Arábii. Krátce poté a znovu v letech 2007–2010 vedl saúdskoarabský deník \"Al Watan\", z nějž byl vyhozen za „posouvání hranic debaty uvnitř saúdské společnosti”, jak uvedl na své osobní stránce. V roce 2010 se stal ředitelem nového zpravodajského kanálu \"Al-Arab\" v Bahrajnu. Kanál byl vypnut 11 hodin po svém spuštění, protože Chášukdží publikoval rozhovor se zástupcem ší'itské většiny v tomto státě.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika saúdského režimu a exil.", "content": "Chášukdží kritizoval wahhábismus, přísnou formu islámu, která je vyznávána v Saúdské Arábii, a také politiku saúdskoarabského režimu a korunního prince Mohameda bin Salmána, například zatýkání lidskoprávních aktivistů a kritiků vládnoucí rodiny, saúdskou blokádu Kataru, saúdskou vojenskou intervenci v Jemenu nebo diplomatické konflikty s Kanadou a Libanonem. Předmětem jeho kritiky byly také izraelské osady, které Izrael buduje na okupovaných palestinských územích. Podle listu \"The New York Times\" se Chášukdží pokoušel bojovat také proti oficiální saúdskoarabské twitterové kampani, kterou vládnoucí dynastie spustila proti svým exilovým kritikům.  Od roku 2017 pobýval z obav o svou bezpečnost ve Virginii ve Spojených státech a přispíval do amerického deníku \"The Washington Post\". Od začátku roku 2018 navštěvoval stále více Turecko, kde se několikrát setkal i s prezidentem Erdoğanem, jehož přívržencem se stal. V Istanbulu se seznámil s doktorandkou jménem Hatice Cengiz, s níž se chtěl po rozvodu oženit, a proto dvakrát navštívil saúdskoarabský generální konzulát v Istanbulu – nejprve 28. září a poté 2. října 2018, kdy tam byl zavražděn. Následně vznikla kolem případu jeho zmizení mezinárodní krize, kvůli níž mj. navštívil americký ministr zahraničí Mike Pompeo jak Rijád, tak Ankaru.", "section_level": 2}, {"title": "Vražda a mezinárodní reakce.", "content": "Krátce po Chášukdžího zmizení dne 2. října 2018 zveřejnily turecká policie a úřady svůj názor, že Chášukdží byl na saúdském generálním konzulátu v Istanbulu při „výslechu“ členy královské gardy a saúdské tajné služby umučen, jeho tělo bylo následně rozčtvrceno a rozpuštěno v kyselině. Za tímto účelem přiletěla téhož dne ráno z Rijádu do Istanbulu skupina patnácti mužů, včetně vojáků, příslušníků tajných služeb a forenzního patologa, který podle těchto zpráv po Chášukdžího brutálním mučení (včetně uříznutí prstů na rukou) a uškrcení, jež mělo trvat sedm minut, jeho tělo rozřezal speciální pilkou. Následně mělo být Chášukdžího mrtvé tělo rozpuštěno v kyselině. Skupina mužů se ještě tentýž večer vrátila do Rijádu. Po vynuceném svolení saúdských úřadů s prohlídkou generálního konzulátu hledala turecká policie následně stopy po činu přímo na něm a také začala hledat Chášukdžího pozůstatky v Bělehradském lese na předměstí Istanbulu a na pobřežní farmě u Marmarského moře.  Saúdská Arábie vraždu nejdříve popřela a tvrdila, že Chášukdží z jejího konzulátu odešel. Jeho zabití přiznala po více než dvou týdnech, ačkoli při té příležitosti neuvedla, co se stalo s jeho tělem. Posléze tamější prokuratura oznámila zatčení osmnácti podezřelých osob a ministr zahraničí dokonce vyjádřil nad činem politování. Přibližně tři týdny po vraždě ji odsoudil i samotný korunní princ Mohamed bin Salmán a saúdskoarabský generální prokurátor uznal, že byla předem naplánovaná.  Americký republikánský senátor Rand Paul již v reakci na zmizení Chášukdžího vyzval k zastavení prodeje amerických zbraní do Saúdské Arábie, která je blízkým spojencem Spojených států. Americký prezident Donald Trump se k činu postavil zdrženlivě, zatímco německá kancléřka Angela Merkelová ohlásila reakci v podobě pozastavení dodávek zbraní do Saúdské Arábie. Další evropské země (Spojené království, Francie, Španělsko a Česká republika) navzdory Chášukdžího vraždě a válce v Jemenu pokračují ve vývozu zbraní do Saúdské Arábie. Některé evropské státy (Spojené království, Francie a Nizozemsko) společně s USA odřekly účast svých ministrů na investiční konferenci v Rijádu, jež se konala koncem října 2018.", "section_level": 1}], "src_summary": "Džamál Chášukdží (někdy Džamál Chášakdží, جمال أحمد حمزة خاشقجي \"Ǧamāl Aḥmad Ḥamzaẗ H̱āšuqǧī\", známý též jako \"Jamal Ahmad Khashoggi\"; 13. října 1958, Medína, Saúdská Arábie – 2. října 2018 Istanbul, Turecko) byl saúdskoarabský žurnalista, kritik politiky korunního prince Mohameda bin Salmána i účasti země ve válce v Jemenu. Od roku 2017 působil v exilu ve Spojených státech. V říjnu 2018 byl zavražděn na saúdském generálním konzulátě v Istanbulu.", "tgt_summary": "贾迈勒·艾哈迈德·卡舒吉(Jamal Ahmad Khashoggi,,;1958年-10月13日-2018年-10月2日),或译贾马尔·哈苏吉,是沙特阿拉伯新闻工作者及异议人士,也是《华盛顿邮报》专栏作者。他曾在开播仅一天即停播的担任总经理一职。2018年10月11日,土耳其警方通报美国方面称已掌握足够的证据证明贾迈勒·卡舒吉在10月2日进入时被沙特的特工所杀并分尸,之后尸体组织被转移。沙特政府曾一度否认此事,并称贾迈勒·卡舒吉当天就走出了领事馆,同月20日,沙特检察机关承认其已在馆内身亡,死亡的原因是与使馆人员发生争执而导致的肢体冲突。2019年6月19日,公布卡舒吉遇害案的调查报告。报告认为沙特王储穆罕默德·本·萨勒曼·本·阿卜杜勒-阿齐兹·阿勒沙特与此案有关联,应受到调查和制裁。", "id": 795866}
{"src_title": "Antonio Giovinazzi", "tgt_title": "安東尼奧·焦維納齊", "src_document": [{"title": "Formule 1.", "content": "V září 2016 bylo oznámeno, že v sezóně 2017 bude Giovinazzi působit jako jezdec na simulátoru u týmu Ferrari. V prosinci byl Giovinazzi potvrzen jako rezervní jezdec u týmu Ferrari.  Od půlky sezóny 2017 působil jako testovací jezdec v týmu Haas.", "section_level": 1}, {"title": "Sauber (2017–2018).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2017.", "content": "S týmem Sauber se účastnil již předsezónního testování v sezóně 2017. V úvodních dvou závodech sezóny v Austrálii a Číně nahradil tehdejšího jezdce týmu Sauber Pascala Wehrleina, který měl v závodě Mistrů těžkou nehodu a kvůli tomu mu nebyl povolen start. Giovinazzi závod v Austrálii dokončil na dvanáctém místě a závod v Číně nedokončil.", "section_level": 3}, {"title": "2018.", "content": "V sezóně 2018 působil jako testovací jezdec u týmu Sauber. Během sezóny nastoupil v několika pátečních tréninzích.", "section_level": 3}, {"title": "Alfa Romeo (2019–dosud).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2019.", "content": "Pro sezónu 2019 se stal závodním jezdcem týmu Alfa Romeo, tehdejším týmem Sauber.  V prvních osmi závodech nedokázal bodovat. Prví bod získal za desáté místo při Velké ceně Rakouska. Při závodě v Belgii se dlouho držel na devátém místě, ale v posledním kole havaroval a závod nedokončil. Další body získal za deváté místo při domácí Velké ceně Itálie. Velkou cenu Singapuru několik kol po vyjetí safety caru vedl, jelikož ještě neabsolvoval zastávku v boxech. Závod dokončil na desátém místě. Při Velké ceně Brazílie dojel na šestém místě za svým týmovým kolegou Kimim Räikkönenem. Po penalizaci Lewise Hamiltona se posunul na páté místo. V sezóně získal 14 bodů a obsadil celkové 17. místo.", "section_level": 3}, {"title": "2020.", "content": "Dne 4. listopadu 2019 tým Alfa Romeo potvrdil, že Giovinazzi bude s týmem pokračovat i v sezóně 2020.", "section_level": 3}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu <div style=\"float:left;\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Antonio Giovinazzi (* 14. prosince 1993, Martina Franca, Itálie) je italský automobilový závodník, který v současnosti působí jako jezdec týmu Alfa Romeo Racing ve Formuli 1. V roce 2017 nastoupil ve dvou závodech jako náhrada za Pascala Wehrleina.", "tgt_summary": "安东尼奥·焦维纳齐(,1993年-12月14日)是一名意大利赛车手。他曾在2015年国际汽车联盟欧洲三级方程序锦标赛拿下亚军,并在2016年国际GP2系列赛取得5座分站冠军及8次颁奖台完赛,拿下该赛季亚军。焦维纳齐担任法拉利车队赛季的三号车手兼储备车手。他在2017年澳洲大奖赛顶替帕斯卡·维尔莱茵的萨伯席位,首度登场一级方程序赛车大奖赛。目前效力于爱快罗密欧车队。", "id": 501048}
{"src_title": "Kjonghje Korejská", "tgt_title": "敬惠公主", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Princezna Gyonghye se narodila v roce 1435 korunnímu princovi Munjongovi a korunní princezně Hyeondeok, která zemřela šest let po jejím narození. Byla jmenována princeznou Pyeongchangu. V dětství byla poslána na výchovu k vládnímu ministrovi Cho Yurye, kde měla být chráněna. Munjong poté uváděla Choa jako jejího nevlastního otce.  V roce 1450 byla princezna provdána za Jeong Jonga a titul princezny jí zůstal nadále. Jeong byl vychováván tak, aby mohl vykonávat funkci ministra spravedlnosti. Následující rok jí otec Munjong věnoval pozemky Yeongdeok pang na vybudování nového sídla. Úředníci tento nápad kritizovali, jelikož více než 30 rodin se muselo z tohoto pozemku vystěhovat a její manžel Jeong už sídlo dávno měl. Nicméně rozhodnutí císaře se nezměnilo. V roce 1452 na trůn nastoupil její bratr a ona jej musela často hlídat a zastupovat. Brzy jej však nahradil jejich strýc Sejo.", "section_level": 1}, {"title": "Za vlády krále Seja.", "content": "V roce 1455 byl Jeong vyhoštěn do provincie Gyeonggi a princezna Gyeonghye onemocněla. Král Sejo se po doslechnutí o její nemoci rozhodl poslat k ní svého lékaře, aby ji vyšetřil. Princezna v té době byla těhotná a tak král vydal prohlášení, že v případě, že poradí chlapce, bude okamžitě zabit. Královna Jeonghui s tím ale nesouhlasila a jakmile princezna synka porodila, nechala jej obléct do dívčích šatů a poslala jej na královský dvůr, kde mu byla dána výchova.  V roce 1461 byl Jeong shledán vinným za povstání proti Sejovi a byl popraven. Princezna Gyeonghye byla shledána jako spoluviník, její hodnost byla snížena na nevolnici a byla poslána na královského kláštera. Královna Jeonghui se později přimluvila, aby jí byla hodnost za dobré chování vrácena a dostala zpět své služebníky.", "section_level": 1}, {"title": "Dědictví.", "content": "27. prosince 1473 sepsala princezna Gyeonghye závěť, kde vše odkázala svému synovi. Dnes je tato závěť uložena v Jangseogaku na Akademii Korejského umění a historie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Princezna Gyeonghye (1435-1473), před sňatkem známá jako princezna Pyeongchang, byla princezna z dynastie Čoson. Byla nejstarší dcerou Munjonga Čosona. Sloužila jako dozorce svému bratrovi Danjongovi Čosonovi, který nastoupil na trůn velmi mladý.", "tgt_summary": "敬惠公主(경혜공주,1435年-1473年)是朝鲜王朝时期的一位公主。她是朝鲜文宗与显德王后权氏的长女,亦是朝鲜端宗的胞姐。", "id": 2136395}
{"src_title": "Let Lion Air 610", "tgt_title": "獅子航空610號班機空難", "src_document": [{"title": "Pátrání.", "content": "Do pátrací operace byla zapojena indonéská pátrací a záchranná agentura (\"Badan Nasional Pencarian dan Pertolongan), indonéské vojenské letectvo a indonéské a singapurské námořnictvo.\" Do akce byli nasazeni potápěči, sonar a podvodní dron. Ke 30. říjnu byly posbírány všechny objekty plovoucí na hladině poté se také po rozšíření zóny pátrání z 25 na 50 námořních mil objevila informace, že byl nalezen pod vodou velký objekt, který by mohl být trupem letadla a zároveň byl zachycen signál, který může pocházet z černých skříněk. To se také potvrdilo a ve čtvrtek 1. listopadu přišla zpráva, že byl vyzdvižen zapisovač letových údajů (flight data recorder – FDR) zaznamenávající informace o letu. Zapisovač hlasu v pilotní kabině (cockpit voice recorder – CVR) byl nalezen až 14.1.2019, tedy více než 2 měsíce po nehodě, a to přibližně v místě dopadu letadla 30 m pod hladinou, ale pod 8 m vrstvou bahna. V době zveřejnění předběžné zprávy nebyla ještě CVR nalezena, takže údaje z ní do zprávy nemohly být zahrnuty.  Množství a poloha trosek ukazuje na náraz o velké energii.  Mezi pasažéry bylo mnoho vládních úředníků i dva cizinci.", "section_level": 1}, {"title": "Okolnosti nehody.", "content": "Dne 28. listopadu 2018 byla zveřejněna předběžná zpráva z vyšetřování letecké nehody, z které vyplývá následující.  28. října 2018, tedy den před nehodou, letělo předmětné letadlo na pravidelném letu z Denpasar do Jakarta jako let JT43. Během předletové kontroly diskutoval kapitán JT43 s technikem údřžbu, který byla před letem na letadle provedená, včetně výměny indikátoru úhlu náběhu (AoA – Angle of Attack) a bylo mu sděleno, že po výměně proběhla jeho úspěšná zkouška.  Během vzletu JT43 došlo po zvednutí příďového podvozku k aktivaci tzv. stick shakeru (zařízení, které upozorňuje pilota na příliš vysoký úhel náběhu a blížící se pád), který zůstal aktivní po celý zbytek letu. Ve výšce zhruba 400 stop nad terénem se na primárním letovém displayi objevilo varování IAS DISAGREE, které znamená, že údaj o indikované vzdušné rychlosti (IAS) z jedné strany se liší od údaje z druhé strany (čidla jsou zdvojená) a je tudíž nespolehlivý. Poté předal kapitán řízení prvnímu důstojníkovi a zkontroloval údaje o indikované vzdušné rychlosti z levé a pravé strany a porovnal je se záložním indikátorem, čímž zjistil, že údaj na levém primárním letovém displeji je nesprávný. V tu chvíli si kapitán také všiml, že letadlo začalo automaticky vyvažovat ve smyslu těžký na hlavu (AND – Aircraft Nose Down), načež přepnul přepínače elektrického pohonu stabilizátoru (STAB TRIM) do polohy vypnuto (CUT OUT) a první důstojník od té doby pokračoval v letu za použití pouze ručního vyvažování a to až do přistání. Jinak proběhl let bez dalších mimořádností. Po přistání v Jakartě oznámil kapitán inženýrovi údržby výskyt varování o nesprávné vzdušné rychlosti (IAS DISAGREE), nesprávné nadmořské výšce (ALT DISAGREE) a rozdílu tlaku mezi dvěma hydraulickými okruhy zpětné vazby do řízení (FEEL DIFF PRESS). Technici provedli úržbu dotyčných systémů a po jejich úspěšných testech na zemi konstatovali, že problémy byly vyřešeny.  Druhý den ráno, 29.10.2018, odletělo letadlo z Jakarty s cílem v Pangkal Pinang. Zapisovač letových dat (část tzv. černé skříňky) zaznamenal rozdíl mezi údaji z pravého a levého indikátoru úhlu náběhu (Angle of Attack – AoA) o zhruba 20°, který trval až do konce záznamu (tedy do okamžiku havárie). Během zvednutí příďového podvozku při vzletu došlo k aktivaci stick shakeru na levé straně. Stick shaker zůstal aktivní po většinu letu.  První důstojník během letu žádal řídícího letového provozu o údaje o výšce a rychlosti a rovněž mu hlásil problém s řízením letadla.  Po zatažení vztakových klapek po vzletu zaznamenal zapisovač letových dat aktivaci automatického vyvažování ve smyslu těžký na hlavu (AND), na což posádka reagovala vyvažováním v opačném smyslu, tedy těžký na ocas (ANU) a opětovným vytažením vztlakových klapek do polohy pro vzlet, po čemž automatické vyvažování AND ustalo. Poté posádka vztlakové klapky definitivně zatáhla načež začalo opětovné přetahování se mezi automatickým vyvažování (AND) a vyvažováním posádky (ANU), které trvalo až do konce záznamu.", "section_level": 1}, {"title": "Piloti.", "content": "Kapitán byl indické národnosti a jeho celkový nálet byl 6028 hodin, z toho 5176 hodin na typu Boeing 737-8.  První důstojník byl indonéské národnosti a jeho celkový nálet byl 5174 hodin, z toho 4286 hodin na typu Boeing 737-8.", "section_level": 2}, {"title": "Letadlo.", "content": "Boeing 737 MAX 8 registrační značky PK-LQP, rok výroby 2018, celkový nálet 895 hodin/443 cyklů.", "section_level": 2}, {"title": "Počasí.", "content": "V místě odletu panovalo od času vzletu až do času nehody dobré počasí pro bezpečné provedení letu. Teplota se pohybovala mezi 26 a 27 stupni Celsia, vál slabý vítr a bylo oblačno se základnou mraků kolem 2000 stop nad letištěm. Moře mělo v místě a čase dopadu teplotu 0 – 8°C.", "section_level": 2}, {"title": "Palubní deník.", "content": "Od 26. do 28. října 2018 bylo do palubního deníku letadla zapsáno několik záznamů o chybách různých systémů. Jednalo se o výpadky indikace vzdušné rychlosti a výšky na levém primárnám letovém displayi, indikace poruchy automatických vyvažovacích systémů (Speed trim a Mach trim) a odpojení systému automatického ovládání tahu motorů (auto-throttle arm disconnect) během vzletu. Po každém letu byly systémy prověřeny a byly provedeny předepsané úkony, ale jelikož se problémy stále opakovaly, byl 27. října preventivně vyměněn indikátor úhlu náběhu (vyměněný kus byl po nehodě zajištěn a stal se předmětem zkoumání vyšetřovatelů). Nicméně 28.10. se problémy vyskytly znovu. Jednalo se o let JT43 den před nehodou, jehož potíže byly popsány výše. Po letu JT43 28. října byly propláchnuty levé pitot-statické systémy (systémy zodpovědné za indikaci vzdušné rychlosti a výšky) a vyčištěn elektrický konektor počítače systému zpětné vazby podélného řízení (elevator feel computer).", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnostní doporučení.", "content": "Indonéská Národní komise pro bezpečnost v dopravě (KNKT) vydala po nehodě pro Lion Air dvě bezpečností doporučení. V prvním konstatuje, že let JT43 (tj. let přecházející havarovanému letu) neměl být proveden, protože letadlo bylo neletuschopné (aktivní stick shaker po téměř celou dobu letu) a kapitán měl rozhodnout o návratu na výchozí letiště (Denpasar). Dle doporučení by Lion Air měl zlepšit povědomí svých pilotů o neletuschopnosti letadla a zlepšit tím kuturu bezpečnosti letecké společnosti. Druhé doporučení vytýká Lion Air nesoulad mezi počtem palubních průvodčích ve dvou dokumentech letu JT610, z nichž jeden uvádí 5 a druhý 6 a vyzývá k zajišnění právného vyplňování letové dokumentace.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce Boeingu.", "content": "6. listopadu 2018 vydal Boeing oběžník letovým posádkám Boeingu 737 MAX 8 a 9, ve kterém popisuje, jak postupovat v případě nevyžádaného automatického zásahu do řízení, kdy v důsledku chybných údajů ze senzoru úhlu náběhu dojde k potlačení letadla nosem dolů během manuálního letu (bez použití autopilota). Jako důvod vydání Boeing uvedl, že chtějí \"zdůraznit postup při poruše vyvažování poskytnutý v dokumentaci jako jeden z nestandardních checklistů (Runaway Stabilizer NonNormal Checklist)\".  10. listopadu 2018 poslal Boeing zprávu všem provozovatelům (tzv. MOM – Multi-operator Message) typu 737 NG a 737 MAX, ve kterém popisuje fungování systému MCAS (Maneuvering Characteristics Augmentation System), jehož nesprávná funkce mohla být příčinou havárie. Součástí zprávy je i popis nouzového postup pro případ nesprávné funkce systému MCAS. 12. března (tedy 2 dny po nehodě letu Ethiopian Airlines 302 ) vydal Boeing prohlášení, ve kterém říká, že v posledních několika měsících pracoval v reakci na nehodu Lion Air 610 na vylepšení softwaru řízení, aby tak učinil \"bezpečné letadlo ještě bezpečnějším\". Vylepšení má spočívat v úpravě MCAS, změnu v zobrazovaných informacích na primárním letovém displayi, změny v dokumentaci a ve výcviku posádek. MCAS měl být touto úpravou učiněn odolnější vůči chybnému vztupu ze senzorů a také by měl mít omezenější rozsah tak, aby za každých okolností zachovával autoritu výškového kormidla.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost typů Boeing 737 MAX.", "content": "Nehoda již také rozvířila diskuzi, jestli tento nejnovější model od společnosti Boeing je bezpečný. Letecké společnosti zatím objednaly minimálně 4 700 kusů tohoto modelu a 219 z nich je již používáno. V souvislosti s tím již indonéská vláda nařídila inspekci všech strojů stejného typu.  Po nehodě letu Ethiopian airlines 302 dne 10. března 2019 byla všechna letadla typu Boeing 737 MAX celosvětově uzeměna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Let Lion Air 610 byl pravidelný let indonéské nízkonákladové společnosti Lion Air z Jakarty do Pangkalpinangu na ostrově Bangka u Sumatry. Letoun Boeing 737 MAX 8 se zřítil do moře 29. října 2018 v 6:33 místního času (29. října 2018 v 0:33 středoevropského času) se 189 lidmi na palubě. Třináct minut po startu požádal pilot o návrat, poté došlo ke ztrátě kontaktu a letadlo se zřítilo. Podle informací z Flightradar24 se letadlo začalo otáčet a na hladinu dopadlo ve vysoké rychlosti, což způsobilo jeho roztrhání na kusy. Šlo o první ze dvou nehod typu Boeing 737 MAX od doby, kdy vstoupil do provozu.", "tgt_summary": "狮子航空610号班机(IATA:JT610,ICAO:LNI610;)是由印尼狮子航空运营的从雅加达苏加诺-哈达国际机场飞往邦加槟港德帕蒂·阿米尔机场的国内定期客运航班。于2018年10月29日清晨6:20分从苏加诺-哈达国际机场起飞13分钟后坠毁。在爪哇岛海岸外的爪哇海发现飞机残骸。官员预测恐怕机上所有189名乘客和机组人员都不幸已经罹难,仅1天后,印尼官方公布已经寻获了24具遗体和飞机残骸,证实610班机已经坠毁印尼爪哇海,机上无人生还。11月1日印尼交通部长布迪·苏马迪希望澳大利亚就狮航公司空难后临时禁止乘坐该公司航班作出解释。", "id": 1484966}
{"src_title": "Diisopropylamid lithný", "tgt_title": "二异丙基氨基锂", "src_document": [{"title": "Příprava a struktura.", "content": "Diisopropylamid lithný se obvykle připravuje reakcí chladného (0 až −78 °C) roztoku diisopropylaminu v tetrahydrofuranu (THF) s \"N\"-butyllithiem.  Při disociaci je diisopropylamid protonován za vzniku diisopropylaminu. Diisopropylamin má v THF pK 36, jeho konjugovaná zásada může tedy deprotonovat kyselejší sloučeniny; řada těchto sloučenin patří mezi kyseliny s obecným vzorcem RC\"H\"Z, kde Z = C(O)R', COR' nebo CN. Běžné protické funkční skupiny jako alkoholy a karboxylové kyseliny lze také snadno deprotonovat.  Podobně jako většina ostatních organolithných sloučenin není diisopropylamid lithný solí, ale přesto je značně polární. V roztocích vytváří shluky; míra shlukování závisí na vlastnostech použitého rozpouštědla. V THF se vyskytuje převážně jako solvatovaný dimer. V nepolárních rozpouštědlech, k jakým patří mimo jiné toluen, tvoří oligomery, které jsou navzájem v rovnováze závislé na teplotě; při pokojové teplotě jsou v největších množstvích přítomny trimery a tetramery. Při snižování teploty dochází k tvorbě pentamerních i složitějších oligomerních struktur.  V pevném skupenství je tato látka značně pyroforická, ovšem v roztocích tuto vlastnost obvykle nemá. Je komerčně dostupná ve formě roztoků v polárních aprotických rozpouštědlech jako jsou THF a diethylether, ovšem pro použití v malých množstvích (do 50 mmol) je mnohem častější a méně nákladná příprava přímo v laboratoři.", "section_level": 1}, {"title": "Kinetické a termodynamické zásady.", "content": "Deprotonace karbonových kyselin může být řízena kineticky i termodynamicky. Při kineticky řízené deprotonaci je třeba použít zásadu, která obsahuje stericky ovlivněné funkční skupiny; například při použití fenylacetonu při deprotonaci vzniknou dva různé enoláty. Ukázalo se, že když diisopropylamid lithný deprotonuje methylovou skupinu, tak se jedná o kineticky řízenou reakci. Slabší zásady jako jsou alkoxidy, které substrát deprotonují vratně, vytvářejí termodynamicky stabilnější benzylové enoláty. Alternativou k použití slabých zásadad je přítomnost silných zásad v nižších koncentracích, než má příslušný keton; například u směsi hydridu sodného s tetrahydrofuranem nebo dimethylformamidem (DMF) reaguje zásada pouze na rozhraní mezi roztokem a pevnou fází. Molekula ketonu může být deprotonována na \"kinetickém\" místě. Vzniklý enolát může reagovat s dalším ketonem a vytvořit tak výměnou protonů termodynamický enolát, a to i v aprotických rozpouštědlech, která neuvolňují hydroniové ionty.  Za určitých podmínek může diisopropylamid lithný fungovat jako nukleofil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Diisopropylamid lithný je organická sloučenina lithia se vzorcem [(CH)CH]NLi. Používá se v organické syntéze jako silná zásada; jeho časté používání vyplývá z dobré rozpustnosti v nepolárních rozpouštědlech a z nenukleofilní povahy této látky. V čisté podobě jde o bezbarvou pevnou látku, ovšem často se připravuje a používá pouze jako roztok.", "tgt_summary": "二异丙基氨基锂,又称LDA,化学式为[(CH)CH]NLi。在有机化学中,LDA通常作为碱被用于去质子化碳氢化合物。LDA因可溶于非极性有机溶剂中,而被广泛应用。LDA属于非亲核性强碱。", "id": 1730498}
{"src_title": "Juan Orlando Hernández", "tgt_title": "胡安·奥兰多·埃尔南德斯", "src_document": [{"title": "Politika.", "content": "Hernández vystudoval právo na Universidad Nacional Autónoma de Honduras a v letech 1988–1989 byl předsedou asociace studentů práva na této univerzitě. V roce 1995 získal magisterský titul v právní administrativě na státní univerzitě v New Yorku. Začal pracovat jako právník a notář. Podnikl také podnikatelskou činnost a stal se majitelem kávové plantáže, hotelového řetězce a rozhlasových a televizních společností.  Hernández, který od roku 2001 zastupoval departement Lempira, v březnu 2009 nahradil Porfirio Lobo Sosa, který byl jmenován kandidátem na prezidentské volby, předsedou Národní strany Honduras. Od 25. ledna 2010 do 13. června 2013 byl také předsedou Národního kongresu, od kterého odstoupil v souvislosti s vlastní volební kampaní v prezidentských volbách. Během volební kampaně se zavázal vytvářet nové sociální programy, které poskytují více materiální pomoci nejchudším a kvalitnějším komunálním službám. Oznámil změny v oblasti vzdělávání, zaměřené na zvýšení úrovně univerzálnosti vzdělání, stejně jako na boj proti zločinu, což je jeden z hlavních problémů země. Navrhl pro tento účel zřízení zvláštních jednotek vojenské policie.  V prezidentských volbách konaných 24. listopadu 2013 získal 36,9% hlasů podpory a obsadil tak první místo. Jeho hlavní soupeř byla Xiomara Castro, manželka bývalého prezidenta Manuela Zelaya, který byl svržen v roce 2009 v důsledku převratu. Xiomara Castro však neuznala výsledky vyhlášené Nejvyšším volebním tribunálem a její manžel vyzval k demonstraci.  Na žádost národní strany Hondurasu 23. dubna 2015 odstranil Nejvyšší soud články ústavy a trestního řádu zakazují prezidentovi druhé po sobě jdoucím funkčním období. Prezidentské volby v Hondurasu v roce 2017 vyhrál opět Hernández. Zpoždění v počítání hlasů a manipulačních obviněních pak opakovaně vedla k nepokojům a protestům, po níž vláda uložila noční zákaz vycházení. Třicet demonstrantů bylo zabito a více než 800 zatčeno. Podle OSN a Meziamerické komise pro lidská práva \"mnoho z nich bylo převeleno do vojenských zařízení, kde byli brutálně poraženi, uráženi a někdy mučeni\". Dne 17. prosince 2017 vyhlásil Nejvyšší volební soud Hernandez se 43% hlasů za vítěze, zatímco jeho soupeř Salvador Nasralla by měl dosáhnout 41,5%. Opozice nepřijala výsledek, i když část hlasování již byla přepočítána, aniž by se výsledek změnil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Juan Orlando Hernández Alvarado (* 28. října 1968, Gracias, Honduras) známý též jako JOH, je honduraský politik, obchodník a 55. prezident Hondurasu. Je prvním honduraským prezidentem, který byl zvolen do druhého funkčního období.", "tgt_summary": "胡安·奥兰多·埃尔南德斯·叶南德兹(;,通常简写为JOH;1968年-10月28日),洪都拉斯政治家和商人,2013年洪都拉斯总统选举中获胜,2014年1月27日在首都特古西加尔巴的国家体育场正式宣誓就职。他是保守派政党国民党成员,此前曾在2010年至2013年担任国民议会议长。", "id": 2553534}
{"src_title": "Doprava ve Vietnamu", "tgt_title": "越南交通", "src_document": [{"title": "Silniční doprava.", "content": "Silniční infrastruktura ve Vietnamu má délku okolo 260 000 km, z toho je jen 19 % zpevněných silnic. 40 % sítě je ve špatném stavu. Infrastruktura se skládá z různých typů cest, přičemž 20 000 km tvoří dálnice a 24 000 provinční silnice. Do roku 2015 bylo postaveno více než 700 km dálnic a rychlostních silnic, 500 km je stále ve výstavbě.", "section_level": 1}, {"title": "Rychlostní silnice.", "content": "Rychlostní silnice jsou ve Vietnamu poměrné novinkou. Silniční provoz se rozrůstá, ale většina silnic je nebezpečných kvůli zastaralosti. Rychlostní silnice řeší problém na hlavních tazích tím, že oddělují rychlý silniční provoz od pomalého.  Ve Vietnamu jsou definovány 2 typy rychlostních silnic. Rychlostní kategorie jsou čtyři: 60, 80, 100 a 120 km/h. Obecně mají na rychlostní silnici přístup auta, autobusy, nákladní auta a \"công nông\" (zemědělská vozidla) a všechny typy motocyklů jsou zakázány.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Trajekty.", "content": "Většina trajektových spojů byla nahrazená mosty, ale trajekty stále fungují pro vozidla, které nemají povolený přístup na rychlostní silnice.", "section_level": 2}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Důležitost letecké dopravy rapidně roste. Linka mezi Hanojí a Ho Či Minovým městem je od roku 2016 7. nejvytíženější linkou na světě. V roce 2017 se na ní přepravilo 6 769 823 pasažérů.", "section_level": 1}, {"title": "Letiště.", "content": "Vietnam má 37 civilních letišť, včetně 3 mezinárodních. Mezi mezinárodní letiště patří: Noi Bai International Airport v Hanoji, Da Nang v Da Nangu a letiště Tan Son Nhat v Hočiminovém Městě. Tan Son Nhat je největší Vietnamské letiště. V roce 2017 odbavilo 62 milionů pasažérů, což bylo 19% zvýšení oproti roku 2016. Vietnamské aerolinie (Vietnam Airlines) létají na 79 mezinárodních letišť a vlastní 83 letadel. Druhým největším domácím dopravcem je VietJet Air, kteří mají 47 letadel.", "section_level": 2}], "src_summary": "Doprava ve Vietnamu se rapidně zlepšuje z hlediska kvality a kvantity. Nejvíce se rozvíjí silniční doprava, většina silnic je nebezpečných a pomalých kvůli zastaralosti silniční infrastruktury. V posledních letech se zintenzivnila výstavba rychlostních silnic. Letecká doprava je důležitá při cestování na delší vzdálenosti. Metro je v procesu výstavby ve dvou metropolích Vietnamu, v Hanoji a Ho Či Minově městě.", "tgt_summary": "越南交通是越南公路交通、铁路交通、空运、水运等的总称。航空业较为薄弱 主管机关为越南交通运输部。", "id": 881543}
{"src_title": "Komponentní video", "tgt_title": "色差端子", "src_document": [{"title": "Analogové komponentní video.", "content": "Reprodukce video signálu na zobrazovacím zařízení (například CRT) je přímý proces komplikovaný množstvím zdrojů signálu. DVD, VHS, počítače, herní konzole apod. ukládají, zpracovávají a vysílají video signály, z nichž každý lze přenášet více způsoby. Jedním ze způsobů, jak zachovat čistotu signálu, je rozdělení do více signálových složek, které se vzájemně nebudou rušit. Takto rozdělený signál se nazývá komponentní video. S-Video, RGB a YPP obsahují dva nebo více samostatných signálů a jsou tedy všechny komponentními signály. Pro většinu běžných videozařízení se používá tříkanálový systém využívající BNC konektory nebo cinch. Typické rozlišení je 480i (DVD) a 576i (analogové televizní vysílání v USA a Japonsku). Pro počítačové monitory existuje konektor VGA nesoucí rozlišení 640x480, 800x600, 1024x768, 1152x864, 1280x1024 i větší.", "section_level": 1}, {"title": "RGB analogové komponentní video.", "content": "Všemožné RGB standardy jako např. RGB, RGBHV, RGsB nevyžadují žádnou kompresi ani limit pro barevnou hloubku nebo rozlišení, ale vyžadují velkou šířku pásma k přenosu signálu a obsahují mnoho redundantních dat, protože každý kanál obsahuje velké množství stejného černobílého obrazu. Současně s tím počítače přenášely tento signál prostřednictvím portu VGA. Mnoho televizorů, zejména v Evropě, přenáší RGB konektorem SCART. Všechny arkádové hry, kromě prvních, vektorových a černobílých, používají RGB obrazovky.  Kromě červených, zelených a modrých barevných signálů vyžaduje RGB dva další signály pro synchronizaci obrazovky. Používá se několik metod:  Kompozitní synchronizace je běžná v připojení SCART (pomocí kolíků 17 [zem] a 19 [kompozitní výstup] nebo 20 [kompozitní vstup]). RGBS vyžaduje čtyři dráty - červenou, zelenou, modrou a synchronizaci. Pokud se používají samostatné kabely, synchronizační kabel je obvykle žlutý (stejně jako kabel kompozitního videa) nebo bílý.  Separátní synchronizace je nejběžnější u VGA, používaného po celém světě pro analogové monitory. Tento způsob přenosu je označován RGBHV, protože horizontální a vertikální synchronizační pulzy jsou vysílány v samostatných kanálech. Tento přenos vyžaduje pět vodičů. Pokud se používají samostatné kabely, můžou být barevně označeny H – žlutá, V – bílá; H – žlutá, V – černá; H – šedá, V – černá.  Synchronizace se zelenou (SoG) je méně častá a zatímco některé monitory VGA ji podporují, většina z nich ne. Sony je velkým zastáncem SoG a většina monitorů (a jejich řada herních konzolí PlayStation) ji využívají. Stejně jako zařízení, která používají kompozitní video nebo S-video, vyžadují zařízení používající SoG další obvody pro odstranění synchronizačního signálu ze zelené složky. Monitor, který nepodporuje SoG, zobrazí obraz v odstínech zelené, pokud se mu tedy bez synchronizačního pulzu podaří vůbec něco zobrazit.  Se synchronizací na modré a červené se téměř nesetkáme. Používá se jen u speciálních zařízení.  Synchronizace na kompozitu (nezaměňovat s kompozitní synchronizací) se běžně používá na zařízeních, která vysílají kompozitní video i RGB přes SCART. Signál RGB se používá pro barevné informace, zatímco vodič kompozitního videa vede synchronizační pulzy. Toto je spíše horší způsob synchronizace, protože se na obraze často objevují šachovnicové artefakty. Kvalita obrazu je ale podstatně lepší, než samotné kompozitní video.  Luma synchronizace používá signál Y z S-Video namísto kompozitního vodiče. Toho lze použít u propojení SCART, protože kompozitní video a luminance S-Videa je u SCARTu vedena stejným vodičem. Na rozdíl od synchronizace na kompozitu zde nedochází k šachovnicovým artefaktům. Lma synchronizace se používá na zařízeních, která neobsahují kompozitní synchronizaci, jako například Sony PlayStation a některé modely Nintendo 64.", "section_level": 2}, {"title": "Analogové komponentní video na bázi luminance.", "content": "Rozšířené variace komponentních analogových videosignálů nevedou skutečnou červenou, zelenou a modrou, ale bezbarvou složku zvanou luminance, která poskytuje informace o jasu (jako v černobílém videu). Druhou signálovou složkou je chrominance, která nese informace o barvě. Příkladem tohoto přenosu je S-video (dva samostatné signály) a YPP (tři samostatné signály). Oba se používají u DVD přehrávačů.  Převod videa na luma a chroma signál umožňuje chrominanční podvrstva, metoda používaná kodeky JPEG a MPEG pro snížení nároků na úložiště.  Mnoho televizí, DVD přehrávačů, monitorů, projektorů a dalších video zařízení najednou používalo vstup nebo výstup YPP  Při připojení zdroje videa k obrazovce podporující poměr stran 4:3 i 16:9 se systém automaticky přepne.", "section_level": 2}, {"title": "Digitální komponentní video.", "content": "Digitální video vede všechny složky obrazu jedním vodičem. Umožňuje nést vyšší rozlišení než analog, například 480p, 576i, 576p, 720p, 1080i, či 1080p.  RGB komponentní video bylo nahrazeno moderními digitálními rozhraními jako DisplayPort a Digital Visual Interface (DVI), nebo High-Definition Multimedia Interface (HDMI) určené pro domácí systémy. Tato rozhraní mají vyšší rozlišení, větší dynamický rozsah a mohou podporovat DRM. Vymizení analogu je způsobeno především nástupem plochých digitálních obrazovek a možností vést video i audio jediným kabelem, ale také kvůli deformaci při převodu signálů mezi analogem a digitálem, zvlášť u vyšších rozlišení, která jsou náchylná na rušení.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní standardy.", "content": "Příklady mezinárodních standardů pro komponentní video:", "section_level": 1}], "src_summary": "Komponentní video je video signál, který je přenášen alespoň dvěma kanály. V běžném užití tento název označuje analogový způsob přenosu obrazu po třech samostatných vodičích. Komponentní video může být kontrastováno kompozitním videem (NTSC, PAL nebo SECAM), ve kterém jsou všechny části obrazu spojeny do jednoho signálu. Stejně jako kompozití video, ani komponentní video nepřenáší zvuk, takže bývá často spojeno s audio vodiči.", "tgt_summary": "色差端子(英语:Component Video Connector)是把模拟视频中的明度、彩度、同步脉冲分解开来各自传送的端子。在没有其他限定条件时,该词即指YPP接口。", "id": 1808676}
{"src_title": "Aktau", "tgt_title": "阿克套", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území, na kterém se nachází současné město Aktau, bylo již ve starověku obýváno kmenem Skytů. Archeologické nálezy však naznačují, že osídlení bylo spíše řídké, a to i přesto, že touto oblastí vedla jedna z tras Hedvábné stezky. Příčinou byl zřejmě polopouštní charakter krajiny a s tím spojený nedostatek pitné vody.  Situace se však radikálně změnila na počátku druhé poloviny 20. století, když byla v oblasti objevena bohatá naleziště uranu a zejména ropy. V roce 1958 založili prospektoři hledající uranová ložiska osadu \"Melovoje\", nazvanou podle jména zálivu, u nějž vznikla. Po dobudování zařízení pro těžbu bylo osada přejmenována na \"Gurjev-20\" a uzavřena. V roce 1963 bylo uzavření odvoláno a nově vznikající město dostalo jméno \"Aktau\". Avšak již o rok později bylo přejmenováno znovu, tentokrát se mu dostalo názvu \"Ševčenko\" na počest ukrajinského básníka Tarase Ševčenka, který žil v letech 1850–1857 ve vyhnanství ve městě Novopetrskoje vzdáleném asi 100 km severozápadním směrem. Jméno bylo vybráno, protože velké množství prvních obyvatel, kteří se přistěhovali za pracovními příležitostmi, bylo ukrajinského původu. Po rozpadu Sovětského svazu bylo v roce 1991 městu navráceno jméno \"Aktau\".", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Aktau leží v jihozápadní části Kazachstánu v Mangystauské oblasti na poloostrově Mangyšlak na pobřeží Kaspického moře. Vzhledem k poloze v Kaspické nížině je nadmořská výška většiny území záporná, tedy pod hladinou světového oceánu. Pobřeží Kaspického moře je tvořeno jak písčitými plážemi, vhodnými k rekreaci, tak skalnatými útesy. Aktau je tak v letním období vyhledávaným turistickým cílem nejen pro obyvatele Kazachstánu ale i sousedních zemí.  Ve městě je zcela unikátní systém označování domů. Většina ulic nemá jméno a identifikaci adresného místa určuje tříčíselný kód, označující čtvrť, dům a byt. Tento systém pochází z dob zakládání města, kdy vznikající zástavba byla plánována jako dočasné ubytování pro těžaře.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí v Aktau je charakterizováno jako studené aridní se suchými léty a mírnými zimami. Plážová sezóna trvá od května do září s průměrnou teplotou vody 21 °C.  Přehled průměrné teploty a srážek podle měsíců:", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika a infrastruktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl a energetika.", "content": "Převažujícím odvětvím průmyslu jsou podniky zaměřené na zpracování ropy a jejích produktů. V tomto odvětví patří Aktau k nejvýznamnějším centrům v Kazachstánu. K tomu přispívá i strategická poloha jako přístavního města u Kaspického moře.  Od roku 1973 byl na území města v provozu jaderný reaktor BN-350 FBR. Byl využíván nejen pro výrobu elektrické energie, ale i k produkci plutonia a k odsolování mořské vody. V devadesátých letech jeho využití postupně klesalo a v roce 1999 musel být odstaven z důvodu nedostatku vhodného paliva.", "section_level": 2}, {"title": "Projekt dalšího rozvoje.", "content": "V roce 2007 představil prezident Kazachstánu Nursultan Nazarbajev nový velkorysý projekt dalšího rozvoje města. Na severozápad od stávajícího města mělo být postaveno město zcela nové. Na ploše 4 km2 byly naplánovány jak obytné, tak obchodní čtvrti. V srpnu 2013 byl projekt odvolán.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Město je dopravně obsluhováno zejména autobusy, nezanedbatelný vliv má i taxislužba. Vnitrostátní a mezinárodní spojení zajišťuje železniční a letecká doprava, největší význam má ovšem doprava vodní. Přístav Aktau se nachází na východním pobřeží Kaspického moře a je jediným přístavem v Kazachstánu určeným pro mezinárodní nákladní přepravu, zejména ropy a ropných produktů. Trajekt z Aktau do Baku v Ázerbájdžánu je součástí mezinárodního projektu novodobé Hedvábné stezky z Číny do evropských zemí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aktau () je město v Kazachstánu. Leží v Mangystauské oblasti v jihozápadní části země na pobřeží Kaspického moře asi kilometrů od hlavního města Astany. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "阿克套(;)是哈萨克斯坦斯坦西部、里海沿岸城市,也是曼格斯套州首府。2019年初统计,该市人口183 097人。城名在哈萨克斯坦语的意思是「白色山地」的意思,因为这是从里海眺望城市的景色。 城市是因石油而建立的,由于起初是军事重镇,当地的街道没有名字,要寄信到当地就改为填写小区编号、大厦编号和单元号。", "id": 2854735}
{"src_title": "Rinjani", "tgt_title": "林賈尼火山", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Rinjani je sopka v ostrovním oblouku Malých Sund. Ostrovní oblouk byl vytvořen subdukcí oceánské kůry indoaustralské desky. Sopky sundského ostrovního oblouku mají vysokou sopečnou aktivitu. Nedaleko od sopky se nachází na ostrově Sumbawa v Mount Tambora, která v roce 1815 měla sílu sopečné erupce dle indexu vulkanické aktivity VEI 7.  Založením národního Gunung Rinjani National Parkná v roce 1997 se hora dostala pod ochranu. Správa národního parku organizuje přístup do kráteru. Kráter má rozměry 6×8,5 km a nachází se v něm 230 metrů hluboké kráterové jezero Segara Anak. Obyvateli více než 20 vesnic kolem v okolí je sopka uctívána jako posvátná hora. Mezi řeky, které na Rinjani pramení, patří tskéje největší Jangkok.", "section_level": 1}, {"title": "Sopečné erupce.", "content": "Dle výzkumu mezinárodního týmu vědců je erupce sopka Salamas v vulkanickém komplexu Rinjani v roce 1257 za špatné léto následující roku 1258 v Evropě. Vědci označuji rok 1258, stejně jako rok 1816 rokem bez léta. Toto bylo potvrzeno analýzou vrtných jader z Grónska a Antarktidy, které dokládají mohutné vulkanické erupce v polovině 13. století. Porovnáním materiálu vrtaných jader jádra s usazeninami okolo sopky byla erupce přiřazena Mount Samalas. Podle údajů z letokruhů stromu byl rok 1259 třetí nejchladnější ze severní polokoule za posledních 1000 let.  V normanských kronikách z Coutance se lze dočíst, že tohoto roku prakticky nebylo léto. Počasí bylo čas sklizně bylo velmi deštivé a studené, sklizeň obilí a sklizeň hroznů nebyla dobrá. V Anglii zhoršila erupce potravinovou krizi. V důsledku sopečné erupce byl podle kroniky \"Babad Lombok\" Pamatan, hlavní města království Lombok, zcela zničeno.  Výbuch měl sílu VEI 7 a je datován do období od května do října 1257. Výška sloupce kouře byla 43 kilometrů, a objem pyroklastických sedimentů byl až 100 krychlových kilometrů. Pravděpodobně žádná jiná sopečné erupce za posledních 2000 let neoslabila více záření ze Slunce emisemi kysličníku siřičitého. Tato erupce a několik následných erupcí mělo zpětné účinky a dlouhodobém horizontu přispělo k chladnější epizoda v severní polokouli, tzv. malé době ledově.  Poslední velké erupce sopky byla v květnu 2009, květnu 2010, září 2016 a v červenci 2018.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rinjani je stratovulkán na indonéském ostrově Lombok a po Kerinci je druhou nejvyšší indonéskou sopkou o nadmořské výšce 3726 metrů.", "tgt_summary": "林贾尼火山()是印度尼西亚的火山,位于由西努沙登加拉省负责管辖的龙目岛,海拔高度3,726米,与日本富士山相若,是印尼第二高的火山、印尼群岛第三大高山及全球排名38的地形突起度高峰。破火山口呈椭圆形,长6公里、阔8.5公里,部分被水深约200米的火山湖覆盖,湖面高度约海拔2,000米,破火山口也有温泉。", "id": 2867510}
{"src_title": "Wu (Deset říší)", "tgt_title": "杨吴", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ke konci říše Tchang autorita její vlády klesala a povstání Chuang Čchaoa v letech 874–884 ještě více oslabilo moc ústředních úřadů. V následujících desetiletích regionální vojenští guvernéři \"ťie-tu-š’\" spravovali svěřená území prakticky nezávisle.  Oblast dolního dolního toku Jang-c’-ťiang ovládal Kao Pchien, od roku 879 \"ťie-tu-š’\" Chuaj-nanu se sídlem v Kuang-lingu (dnešní Jang-čou), nedokázal však udržet regionální stabilitu a roku 887 prohrál v bojích s konkurenty a zahynul. Z nastalých bojů o moc vyšel vítězně vojevůdce Jang Sing-mi, začínající jako vůdce jedné z mnoha malých lupičských band. Roku 892 Jang Sing-miho pozici uznala tchangská vláda udělením titulu \"ťie-tu-š’\" Chuaj-nanu. Roku 902 navíc obdržel titul knížete z Wu (). Jang Sing-mi uhájil a rozšířil svá území v bojích s Ču Wenem ovládajícím většinu severní Číny, Čchien Liouem, kontrolujícím dnešní Če-ťiang, jihovýchodně od domény Jang Sing-miho a dalšími menšími regionálními pány. Území Wu pak zahrnovalo střed a jih moderní provincie An-chuej, střední a jižní část Ťiang-si, východ Chu-peje a většinu provincie Ťiang-su (jejíž dobývání se protáhlo do roku 618). Hlavním městem panství bylo Kuang-ling.  Jang Sing-mi roku 905 zemřel, jeho syn a nástupce Jang Wo neuznal Ču Wenův převrat roku 907, kterým byl svržen poslední císař říše Tchang a na místě tchangského státu založena říše Pozdní Liang. Od roku 907 tak Jang Wo stál v čele zcela nezávislého království Wu. Jang Wo závisel na vlivných generálech svého otce, především Sü Wenovi a Čang Chaovi, když se začal vymykat jejich vlivu, zavraždili ho a na trůn dosadili jeho mladšího bratra Jang Lung-jena. Sü Wen poté zabil i Čang Chaoa a fakticky vládl státu Wu ze svého sídla v Ťin-lingu (dnešní Nanking). Loutkového panovníka Jang Lung-jena a každodenní provoz vlády v hlavním městě kontroloval Sü Wenův syn Sü Č’-sün a po jeho zavraždění znepřáteleným dvořanem roku 618 Sü Wenův adoptivní syn Sü Č’-kao.  S utichnutím bojů, v nichž vznikl stát Wu, a stabilizací politické situace se pod vedením Sü Wena i Sü Č’-kaoa jeho původně vojenská správa posouvala k civilnějšímu rázu, namísto důstojníků získali váhu konfuciánští úředníci a roku 909 byly obnoveny úřednické zkoušky, jako v prvním post-tchangském státu.  Jang Lung-jen roku 620 onemocněl a zemřel, Sü Wen na trůn dosadil jeho mladšího bratra Jang Pchua. Roku 927 Sü Wen zemřel a jeho postavení v říši převzal Sü Č’-kao, který koncem téhož roku nechal Jang Pchua povýšit na císaře. Po čtyřech letech, v nichž nahradil staré stoupence Sü Wena spolehlivě loajálními hodnostáři, po Sü Wenově vzoru přesídlil do Ťin-lingu a dění v hlavním městě ponechal pod řízením svého syna, Sü Ťing-tchunga. Roku 937 se Sü Č’-kao rozhodl převzít moc i formálně, sesadil Jang Pchua, prohlásil se císařem a stát přejmenoval na Čchi. Po dvou letech se rozhodl využít prestiže zaniklé tchangské říše a přisvojit si nárok na její dědictví; stát přejmenoval na Tchang (kvůli odlišení od svého vzoru je historiky nazýván Jižní Tchang) a sám se prohlásil za potomka tchangských císařů a změnil si jméno na Li Pien.", "section_level": 1}], "src_summary": "Říše Wu () byl v letech 907–937 jeden z jihočínských států období Pěti dynastií a deseti říší. Rozkládal se v oblasti dolního toku Jang-c’-ťiang, zahrnoval moderní provincii Ťiang-su a části provincií Ťiang-si, An-chuej a Chu-pej. Vznikl roku 907, když Jang Wo, ovládající zmíněný region, odmítl uznat svržení posledního císaře říše Tchang a nástup říše Pozdní Liang v severní Číně. Faktickou moc ve státě držel generál Sü Wen a po něm jeho adoptivní syn Sü Č’-kao, který roku 937 svrhl posledního panovníka z rodu Jang a prohlásil se císařem státu Čchi (roku 939 přejmenovaného na (Jižní) Tchang.", "tgt_summary": "吴()是五代时十国之一,为杨行密所建,又称杨吴、南吴、弘农、淮南。", "id": 2838557}
{"src_title": "Korejská kuchyně", "tgt_title": "韓國料理", "src_document": [{"title": "Pokrmy.", "content": "Korejské potraviny lze do velké míry rozdělit do skupin \"hlavní pokrmy\" (주식), \"vedlejší pokrmy\" (부식) a \"dezerty\" (후식). Hlavní pokrmy jsou vyrobeny z obilovin, jako je bap (miska rýže), juk (kaše) a guksu (nudle).", "section_level": 1}, {"title": "Polévky.", "content": "Polévky jsou nedílnou součástí korejské kuchyně. V Korejích je polévka podávána jako součást hlavního jídla (nikoli před nebo po hlavním jídle). Polévky guk se často připravují z masa, měkkýšů a zeleniny. Jjigae jsou syté kořeněné polévky nebo dušená masa.", "section_level": 2}, {"title": "Nudle.", "content": "Nudle a nudlové pokrmy v korejské kuchyni jsou označovány jako guksu nebo myeon. Pšeničné nudle (milguksu) byly speciální pokrm podávaný na oslavách (narozeniny, svatby...).", "section_level": 2}, {"title": "Nápoje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Alkoholické nápoje.", "content": "Nejoblíbenějším korejským alkoholickým nápojem je sodžu (소주|燒酒) vyráběné z rýže, batátů nebo ječmene. Sodžu je průhledné a má přibližně 22% alkoholu. Je oblíbeným nápojem vysokoškolských studentů a obchodníků.  Nejprodávanějšími korejskými pivy (maekju) jsou ležáky, které se vyrábějí z rýže. Korejské pivo je sladší. Na jihokorejském trhu s pivem dominují dva hlavní pivovary: Hite Brewery a Oriental Brewery. Taedonggang je severokorejské pivo vyráběné v pivovaru se sídlem v Pchjongjangu od roku 2002.  Yakju je rafinovaný průhledný likér fermentovaný z rýže, přičemž nejznámějším je cheongju.  V korejské kuchyni kromě rýžového vína existují také ovocná a bylinná vína.", "section_level": 2}, {"title": "Nealkoholické nápoje.", "content": "Všechny korejské nealkoholické tradiční nápoje jsou označovány jako eumcheong nebo eumcheongnyu (음청류 飮淸類), česky doslovně přeloženo jako \"čisté nápoje\". Podle historických dokumentů týkajících korejské kuchyně bylo zaznamenáno 193 tradičních korejských nealkoholických nápojů (eumcheongnyu). Eumcheongnyu zahrnují například: čaje, hwachae (ovocné punče), sikhye (sladké rýžové nápoje), sujeonggwa (rajčatové punče), jang (fermentované kyselé džusové šťávy), suksu (bylinné nápoje).", "section_level": 2}], "src_summary": "Korejská kuchyně () je národní kuchyně Korejského poloostrova, tedy Jižní Koreji a Severní Koreji. Korejská kuchyně se vyvinula po staletí korejských sociálních a politických změn. Pochází z dávných zemědělských a kočovných tradic v Koreji a v jižním Mandžusku. Korejská kuchyně se vyvíjela interakcí přírodního prostředí a různých kulturních trendů.", "tgt_summary": "韩国料理(),又称韩餐、韩食、韩国菜/朝鲜菜、朝鲜料理()等,泛指朝鲜民族的饮食文化。韩国料理以清淡为主,少油腻,多有辣。韩国料理有着阴阳五行的思想,即将“咸、甜、酸、苦、辣”五味和“红、绿、白、黑、黄”五色融入菜肴。因此韩国菜拥有非常缤纷的色彩和相当丰富的配菜,并重视摆盘的协调,食具使用习惯独特于汉字文化圈,而且朝鲜半岛季节变化明显也会使菜色呈现不同的风貌。", "id": 1641513}
{"src_title": "Incident v Kerčském průlivu", "tgt_title": "2018年克赤海峽衝突", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Kerčský průliv leží mezi Tamaňským poloostrovem v ruském Krasnodarském kraji a poloostrovem Krym, jenž byl v roce 2014 Ruskem anektován, a je jedinou námořní cestou do Azovského moře. V květnu 2018 byl napříč průlivem dokončen Krymský most, čímž byl výrazně omezen prostor pro plavbu. Federální služba bezpečnosti, pod niž spadá i ochrana hranic a pobřežní stráž, od té doby v průlivu prověřuje lodě mířící z a do ukrajinských přístavů ještě důkladněji, což výrazně zpomaluje lodní dopravu.  Podle smlouvy z roku 2003, mohou průplav ruské i ukrajinské lodě svobodně využívat, průjezd vojenských lodí je ale třeba předem ohlásit a následovat formální postup pro průchod přes úžinu. Oba státy mají právo na inspekci plavidel plující do nebo z Azovského moře. Podle Režimu vojenských lodí rezoluce OSN o mořském právu, mají válečné lodě na moři imunitu vůči jurisdikci pobřežního státu, pokud však některá válečná loď nesplňuje zákony a předpisy pobřežního státu, týkající se průchodu pobřežním mořem, pobřežní stát může požadovat, aby loď okamžitě opustila pobřežní moře.  Lodě jiných zemí zde při plavbě musí mít souhlas obou stran. Ukrajinští radikálové požadovali zrušit dohodu s Ruskem o Azovském moři. Kdyby byla smlouva vypovězena, podle platného mezinárodního práva, by každému pobřežnímu státu patřila výsostná práva jen v pobřežním 12mílovém pásmu a ostatní vody Azovského moře by se staly tzv. internacionálním mořem. Volně operovat v Azovském moři by pak mohly také například lodě států NATO.  V březnu 2018 zadržela Ukrajina ruskou rybářskou loď \"Nord\" s deseti Rusy na palubě. Kapitán čelí na Ukrajině až pěti letům vězení kvůli „nezákonné návštěvě Krymu s cílem poškodit státní zájmy\". Posádka byla obviněna, že v rozporu s ukrajinskými zákony využívá krymský přístav Kerč okupovaný Ruskem a bez povolení loví v Azovském moři. Kyjev loď zabavil a nabízí v aukčním prodeji. V srpnu byl Ukrajinou zadržen ruský tanker MV \"Mechanik Pogodin\" (IMO: 9598397, MMSI: 273354720) v přístavu Cherson. Uvedené incidenty se obešly bez mezinárodních intervencí a Ukrajina je odmítla řešit diplomatickou cestou. Ruská strana posílila hraniční inspekce v Azovském moři.  23. září proplul Kerčskou úžinou, za doprovodu plavidel ruské pobřežní stráže, armádní konvoj dvou ukrajinských bojových lodí.  Evropský parlament schválil dne 25. října 2018 návrh usnesení, kterým byly stanovené zvýšené sankce proti Rusku v případě zhoršení situace v Azovském moři.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "V dopoledních hodinách 25. listopadu 2018 se ke Kerčskému průlivu blížily od jihu tři lodě ukrajinského námořnictva, dva dělové čluny projektu 58155 \"Gjurza-M\", \"Berďansk\" (P175, ex U175) a \"Nikopol\" (P176, ex U176), a remorkér \"Jany Kapu\" (A947, ex \"Krasnoperekopsk\" U947, ex RB-308; Projekt 498 \"Protej\"), a chystaly se jím proplout do Azovského moře. Naproti se jim vydaly (nejméně) dvě plavidla ruské pobřežní stráže, oceánský remorkér \"Don\" (353) projektu 745P a hlídková loď \"Izumrud\" (354) projektu 22460 \"Rubin\". Ukrajinské lodě byly obviněny z narušení ruských teritoriálních vod, pokračovaly však v cestě. Ukrajina protestovala, že přesun Rusku oznámila. Podle agentury Bellingcat vstoupily ukrajinské lodě do ruských vod jak u Krymu, tak u pevninského Ruska.  Podle ukrajinského námořnictva byl následně \"Jany Kapu\" poškozen poté, co do něj \"Don\" najel. Průjezd pod Krymským mostem kolem poledne zablokovala ruská nákladní loď, což zastavilo veškerou lodní dopravu skrz průliv. V oblasti se objevily i ruské vzdušné síly, dva bitevní vrtulníky Ka-52 a dva letouny blízké palebné podpory Su-25.  Kolem půl osmé večer oznámilo ukrajinské námořnictvo, že jeho lodě se vracejí zpět do Oděsy. Hodinu na to zahájily ruské síly na ukrajinské lodě palbu a donutily je tak zastavit. Střelbou byly poškozeny oba dělové čluny a šest ukrajinských námořníků zraněno. Poté byly všechny tři lodě obsazeny jednotkami Specnazu. Jejich posádky byly zajaty a spolu se zabranými loděmi dopraveny do přístavu Kerč. Na lodích byli také přítomni agenti ukrajinské zpravodajské služby SBU. Den poté byla civilní doprava skrz průliv opět obnovena.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce.", "content": "V reakci na incident navrhl týž den ukrajinský prezident Porošenko vyhlášení výjimečného stavu; tento návrh byl následující den večer ukrajinským parlamentem schválen. Oproti původnímu návrhu, který počítal s celostátní platností po 60 dnů, platí přijatá varianta na 30 dnů a jen v 10 oblastech na pobřeží a na východní hranici. Podle Porošenka by se stav měl týkat zejména armádní pohotovosti, pohotovosti systémů civilní obrany a povolání záloh na cvičení.  26. listopadu se též konalo mimořádné zasedání Rady bezpečnosti OSN, ruskou verzi incidentu jako narušení ruských státních hranic podpořili kromě Ruska jen zástupci Číny, Kazachstánu a Bolívie. Čtyři státy se zdržely hlasování, sedm bylo proti. Návrh tak neprošel.", "section_level": 1}, {"title": "Vrácení plavidel.", "content": "Dne 18. listopadu 2019 ruské ministerstvo obrany oznámilo, že všechna tři zadrženená plavidla byla vrácena Ukrajině. Z azovského moře byla odtažena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Incident v Kerčském průlivu (též incident u Kerčského průlivu) se odehrál 25. listopadu 2018, když ruská pobřežní stráž zabránila třem lodím ukrajinského námořnictva ve využití Kerčského průlivu.", "tgt_summary": "2018年刻赤海峡冲突发生在2018年11月25日,当时一艘俄罗斯货船拦截了3艘乌克兰海军舰只,阻止其通过横跨刻赤海峡的克里米亚大桥。俄罗斯在其吞并的克里米亚附近向三艘乌克兰舰只开火并强行登上船只,扣押船只和船员们。两艘炮艇和一艘拖船在追逐中被俄罗斯特种部队俘获,冲突导致六名乌克兰船员受伤。", "id": 2478315}
{"src_title": "Campbellovo pravidlo", "tgt_title": "坎貝爾定律", "src_document": [{"title": "Kobří efekt.", "content": "Dalšími názvy jsou Efekt kobra a Efekt kobry. Je označení pro situaci, kdy pokus o vyřešení ještě více prohloubí daný problém. Tento pojem můžeme také použít v ekonomice a hospodářství v případě, kdy dochází k jejich nesprávné stimulaci. Pod tímto názvem byla napsána i kniha v roce 2001, kterou napsal německý ekonom Horst Sieber.  Tento efekt vznikl z anekdoty z doby Britské Indie, kdy vládu znepokojoval počet kober v Dillí a tak nabídla odměnu za každou mrtvou kobru. Toho však podnikavý lidé využili a začali kobry chovat, proto aby je mohli posléze zabít a dostat za to zaplaceno. O těchto podvodech se dozvěděla vláda a placení za mrtvé kobry zrušila, tudíž chovatelé vypustili kobry do volné přírody a jejich počet se ještě zvětšil. Toto zdánlivě účinné řešení situaci ještě zhoršilo.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "V historii existuje mnoho příkladů tohoto efektu např. daň z oken, která byla vybírána v Anglii až do poloviny 19. století. Tato daň měla mít za cíl hlavně bohaté, protože se předpokládalo, že čím více bude jedinec bohatý, tím větší bude mít dům a v něm více oken. Touto daní se však docílilo jen toho, že se začaly stavět domy s méně okny a stávající okna se zazdívala. Dalším příkladem jsou evropské kvóty pro rybáře. Evropská unie zavedla kvóty na množství ulovených ryb, pokud rybáři ulovili více, než byla kvóta, byly jim účtovány vysoké pokuty. Kontrola však byla jen na břehu, tudíž přesah který byl nad kvótou rybáři vyhodili do moře. Avšak většina úlovku, která byla vypuštěna zpět, tento proces nepřežila", "section_level": 2}], "src_summary": "Campbellovo pravidlo (), také označováno jako Campbellův zákon, je pravidlo, které zavedl Donald T. Campbell v roce 1976. Pravidlo uvádí:", "tgt_summary": "坎贝尔定律(英语:Campbell's law)是源自于常常写关于研究方法文章的社会学家兼心理学家唐纳·坎贝尔(Donald T. Campbell)的一个说法。这说法指出,「若一个社会指标被用于社会决策的程度越高,这指标就越容易受到腐化的压力影响,也越倾向扭曲和损害这指标所测定的社会过程(The more any quantitative social indicator is used for social decision-making, the more subject it will be to corruption pressures and the more apt it will be to distort and corrupt the social processes it is intended to monitor)。」", "id": 597583}
{"src_title": "Autoprezentace", "tgt_title": "印象管理", "src_document": [{"title": "Cíle autoprezentace.", "content": "Subjekty prostřednictvím autoprezentace cíleně představují svému okolí jisté obrazy svého chování, z čeho mají následně užitek. Nejčastějším cílem je vyvolání pocitu oblíbenosti a kompetence od svého publika. Ve všeobecnosti lze rozlišit dva hlavní cíle:", "section_level": 1}, {"title": "Mezilidské cíle.", "content": "Cíleným výsledkem autoprezentace je v tomto případě přimět své okolí k jistému chováni vzhledem k osobě subjektu. Muže jít o nabytí respektu, moci, popularity, obdivu a jiných subjektem vyžadovaných sociálních benefitů.", "section_level": 2}, {"title": "Sebepojetí.", "content": "Důležitým cílem je zachování své vlastní podstaty. Subjekt tedy pozměňuje své chování tak, aby bylo v souladu s tím, jak vnímá a chce být vnímán sám sebou, přičemž jeho prioritním cílem v tomto případě není vyvolání stejného dojmu u svého okolí.", "section_level": 2}, {"title": "Způsoby autoprezentace.", "content": "Rozlišujeme 3 základní způsoby autoprezentace:", "section_level": 1}, {"title": "Verbální.", "content": "Subjekt realizuje prezentaci sebe samého prostřednictvím verbální komunikace, tedy jazyka a řeči.", "section_level": 2}, {"title": "Neverbální.", "content": "Jde o autoprezentaci, založenou na neverbální komunikaci, tedy prostřednictvím fyzického vzhledu, gestiky, nebo mimiky.", "section_level": 2}, {"title": "Pomocí rekvizit.", "content": "Jde o snahu o vyvolání jistého dojmu u svého publika na základě významu vztahů mezi subjektem a danou rekvizitou. S tímto způsobem autoprezentace souvisí například výběr sociálních skupin, ve kterých se subjekt angažuje a pod.", "section_level": 2}, {"title": "Negativa a nevýhody autoprezentace.", "content": "Autoprezentaci lze označit za úspěšnou, jestliže publikum neiniciuje zpochybňování cíle subjektu. Nejčastějšími příčinami neuspokojení cíle autoprezentace, jsou skutečnosti, kdy způsoby prezentování sebe samého nejsou v souladu s vnímáním subjektu daným publikem. Tedy čím více má publikum informací o danému subjektu, tím menší prostor je ponechán pro vytváření vlastní identity.", "section_level": 1}], "src_summary": "Autoprezentace (z řec. autos = sám; z lat. praesens = přítomný) je stylizované (adaptivní) i spontánní (expresivní) objektivizování sebe sama svými činy a výtvory, kulturou osobního projevu a vystupováním, svým dílem a celým životním slohem (stylem), sebeprezentace.", "tgt_summary": "在社会学和社会心理学中,印象管理是目标导向的有意识的或者无意识的过程。人们试图通过在社会互动中管制或者控制信息来影响其他人对一个人、一件事或者一个物的看法(Piwinger & Ebert 2001, pp. 1–2)。印象管理也常常与自我展示同义,代表人们试图影响他人对个人形象的认知。印象管理同样涉及职业交往和公共关系中的一些实践活动,这个术语常常被用来描述公司或者组织公共形象的形成。", "id": 698784}
{"src_title": "Bandar Lampung", "tgt_title": "班達楠榜", "src_document": [{"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Bandar Lampung vlastní letiště Radin Inten II (TKG) v sousední oblasti Jižní Lampung. Do letiště je možné přijet městskou veřejnou dopravou, například autobusem a minibusem.", "section_level": 2}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Bandar Lampung má několik alternativ klasické silniční dopravy. Nejoblíbenější je minibus nazvaný angkot, zkratka od Angkutan Kota (doslovně přeloženo jako městská doprava). Angkoty jezdí po celém městě, provozují je soukromníci (poměrně levně). V současné době (2018) jezdí anagkoty na trasách Tanjung Karang - Garuntang, Tanjung Karang - Teluk Betung, Tanjung Karang - Rajabasa, Tanjung Karang - Sukarame, Tanjung Karang - Langkapura a mnoho dalších méně významných tras.  Dopravní kancelář Bandarlampung oznámila, že v říjnu 2011 bude v Sukarame sloužit na dvou ze sedmi plánovaných tras autobusem Rapid Transit - komplexu Rajabasa-Sukaraja a Sukaraja-Korpri.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Stanice Tanjung Karang v Bandaru Lampungu je konečná stanice železniční dopravy z Palembangu, ačkoli železniční trať pokračuje až do přístavu Panjang a Tarahan.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "V roce 2009 měli obyvatelé města Bandar Lampung míru gramotnosti 94,3%, která se od roku 2005 mírně zvýšila z 93,5%.  V Bandar Lampungu je několik významných vysokých škol a univerzit, například TSMP Negeri 2 Bandar Lampung, SMP Negeri 1 Bandar Lampung, SMA Negeri 9 Bandar Lampung (známá jako Smalan), SMA Negeri 1 Bandar Lampung SMA Al-Kautsar Bandar Lampung (soukromá), SMA Fransiskus Bandar Lampung (soukromá), SMA Xaverius Pahoman (katolická soukromá škola, místně známá jako Xavepa), Lampung University, Muhammadiyah University of Lampung (známá jako UML: Universitas Muhammadiyah Lampung) a Malahayati univerzita (soukromá). V březnu 2011 měla škola Unila 70 866 absolventů.", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Město Bandar Lampung je partnerské (tzv. dražební) město s těmito zahraničními městy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Bandar Lampung je hlavní a největší město indonéské provincie Lampung. Nachází se na jihu Sumatry. Bandar Lampung je třetí největší město na ostrově po Medanu a Palembangu. Město bylo původně nazýváno Tanjungkarang-Telukbetung, kvůli sjednocení dvou hlavních osad v Lampungu. Jako brána Sumatry je Bandar Lampung kulturně rozmanité město.", "tgt_summary": "班达楠榜是印尼楠榜省的首府,苏门答腊的第四大城市,以前是从爪哇进入苏门答腊的主要港口,印尼语意思是“漂浮的港口”。", "id": 883613}
{"src_title": "Operace Severní štít", "tgt_title": "北盾行動", "src_document": [{"title": "Příprava.", "content": "Zpravodajská příprava operace trvala několik let. Podle zpravodajských informací byl tunel budován 2 roky a izraelští obyvatelé příhraniční oblasti opakovaně upozorňovali na zvuky ozývající se z podzemí. Podle armádních zdrojů IOS věděly o budování tunelů již od roku 2006 a informace od občanů důkladně prošetřovaly. Budování tunelů podle IOS souvisí s plánem Hizballáhu na vojenský útok proti Izraeli s cílem ovládnout část severní Galileje. Podle IOS bude celá operace pokračovat a budou při ní ničeny další tunely. Tunely jsou vyhledávány speciálně vyvinutou technologií pro lokalizaci tunelů.  Do samotné operace byly nasazeny těžké buldozery, nakladače, bagry a vrtné soupravy. Odborníci považují výstavbu tunelů v oblasti severní Galileje za mnohem obtížnější než tunelů budovaných Hamásem u Pásma Gazy. Zatímco poblíž Gazy je písčitá půda, kde je kopání snadnější, v severní Galileji je podloží vápencové a kopání bez použití techniky je nemožné.", "section_level": 1}, {"title": "Časová linie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "4. prosinec.", "content": "Během prvního dne jednotky IOS odhalily tunel vedoucí z libanonské vesnice Kfar, zasahující 40 metrů do izraelského území a ústící poblíž izraelského města Metula. Tunel měří celkem 800 metrů a je asi 24 metrů pod povrchem. Je vybaven elektrickými a komunikačním vedením a také větráním. Podle IOS je tunel nedokončený a tudíž nepředstavoval zvýšené bezpečnostní riziko.", "section_level": 2}, {"title": "5. prosinec.", "content": "IOS údajně začaly s lokalizací dalších dvou tunelů: jednoho vedoucího z libanonské Ramje a ústícího na izraelské straně u mošavu Zar'it a druhého, jehož vchod se má nacházet v libanonské obci Meiss Ej Jabal. Tvrzení je odvozeno z kamerového záznamu operace pořízeného kameramanem Hizballáhu.  Během dne se uskutečnila trojstranná schůzka mezi zástupci IOS, UNIFIL a libanonské armády. Schůzka byla označena za rutinní a týkala se tunelů budovaných Hizballáhem.", "section_level": 2}, {"title": "6. prosinec.", "content": "Příslušníci mírových jednotek OSN UNIFIl v Libanonu potvrdili existenci tunelu ústícího poblíž Metuly. IOS oznámily, že objevily druhý tunel, jež začíná poblíž libanonské vesnice Ramija. IOS požadovala po UNIFIL a libanonské armádě, aby se postaraly o zničení tunelů na libanonské straně. Zároveň UNIFIL a Libanon prohlásily za nepřímo odpovědné za existenci tunelů. Libanonský ministr zahraničí Gebran Bassil pověřil libanonského zástupce v OSN, aby podal stížnost na \"Izraelem vedenou diplomatickou a politickou kampaň vedenou proti Libanonu a z přípravy útoku proti Libanonu\".", "section_level": 2}, {"title": "8. prosinec.", "content": "Během dne zahájili izraelští vojáci palbu na tři osoby, které se přiblížily k hraničnímu plotu z libanonské strany. Podle libanonské strany se jednalo o hlídkující libanonské vojáky, podle IOS šlo o kriminální živly, které se pokoušely pod rouškou špatného počasí krást materiál izraelské armády.  Podle libanonských úřadů jsou tunely, jejichž existenci Izrael oznámil \"staré a opuštěné a jejich existence byla Izraeli dávno známa. Dnes je využívá pro politické účely.\"", "section_level": 2}, {"title": "9. prosinec.", "content": "Mluvčí IOS Avichaj Adraee vyzval v arabštině obyvatele libanonských obcí Kfar Kila a Ramija, aby dočasně opustili své domovy, neboť Hizballáh pod nimi zřídidil síť teroristických tunelů.", "section_level": 2}, {"title": "11. prosinec.", "content": "IOS oznámily, že objevily v pořadí třetí tunel. Mediální útvar Hizballáhu zveřejnil množství fotografií, na kterých jsou zobrazeni příslušníci IOS při činnosti v rámci operace. UNIFIL vydalo prohlášení, ve kterém oficiálně potvrdilo existenci druhého tunelu a nazvalo kopání tunelů Hizballáhem za \"vážnou záležitost\". Do Moskvy odletěla delegace IOS pod vedením genmjr. Aharona Haliva, aby ruské straně poskytla bližší informace o probíhající operaci.", "section_level": 2}, {"title": "12. prosinec.", "content": "Z Ruska se vrátila vojenská delegace IOS. Žádná ze stran návštěvu nekomentovala.", "section_level": 2}, {"title": "16. prosinec.", "content": "IOS oznámily nález čtvrtého tunelu vedoucího z Libanonu do Izraele. Stejně jako předcházející tunely nepředstavuje podle tvrzení mluvčího IOS tento tunel bezpečnostní hrozbu. Přesto byl, stejně jako ty předcházející izraelskou armádou naplněn výbušninami.", "section_level": 2}, {"title": "17. prosinec.", "content": "Mírové jednotky OSN UNIFIL ve své zprávě oficiálně potvrdily, že minimálně dva tunely vedoucí z Libanonu do Izraele jsou porušením rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1701. UNIFIL dále uznaly existenci čtyř tunelů. Velení UNIFIL vyzvalo libanonskou vládu, aby podnikla kroky, které uvedou současný stav do souladu s rezolucí č. 1701. Na izraelsko-libanonské hranici došlo ke střetu mezi příslušníky izraelské a libanonské armády, když se izraelští vojáci pokoušeli na hranici natáhnout ostnatý drát a libanonští vojáci se jim v tom snažili zabránit s poukazem na to, že se tak děje na libanonském území. To ale IOS popřely s tím, že vše probíhalo na izraelském území. Při střetu nebyly použity žádné zbraně.  Rusko zaslalo libanonské vládě dopis, ve které ji vyzývá, aby zabránila v budování tunelů na svém území a porušování rezoluce č. 1701 RB OSN. Dopis je výsledkem jednání izraelské vojenské delegace v Moskvě z 11. prosince a telefonického rozhovoru mezi izraelským premiérem Netanjahuem a ruským prezidentem Putinem.", "section_level": 2}, {"title": "19. prosinec.", "content": "Na zvláštním zasedání RB OSN žádal Izrael, aby OSN odsoudila Hizballáh a označila ji za teroristickou. Izraelský velvyslanec při OSN Dany Dannon izraelský požadavek podpořil prezentací leteckých fotografií tunelů a úložišť zbraní. Po bouřlivém jednání RB nepodnikla proti Hizballáhu žádné kroky, přestože někteří členové RB vyjádřili nad činností Hizballáhu znepokojení.", "section_level": 2}, {"title": "26. prosinec.", "content": "IOS oznámily, že \"\"před několika dny\"\" byl nalezen v pořadí již pátý tunel. Ten byl následně zlikvidován pomocí výbušnin. Začátek tunelu se nacházel v Libanonu, v oblasti Ayta aš Šáb a v Izraeli ústil u mošavu Štula.", "section_level": 2}, {"title": "27. prosinec.", "content": "Podle prohlášení mluvčího IOS neutralizovala izraelská armáda tunely vedoucí z libanonské obce Kfar Kila. Při jejich ničení byly použity jak výbušniny, tak průmyslové materiály jako cement a bentonit. Mluvčí IOS také popřel podobnost tunelů budovaných Hizballáhem s tunely budovanými Hamásem v Pásmu Gazy. Tunely budované Hizballáhem jsou vybaveny ventilací, elektroinstalací a dokonce telefonní sítí. O takových tunelech podle mluvčího \"\"může Hamás pouze snít\"\".", "section_level": 2}, {"title": "13. leden.", "content": "IOS oznámila nalezení šestého tunelu. Obsahoval nejsofistikovanější vybavení včetně železničního systému pro transport vybavení a odpadků či schodů pro výstup. Nachází se 55 metrů pod zemí a na libanonském území ústí v obci Ramyeh. Velení IOS zároveň oznámilo ukončení operace s tím, že oblast bude dál monitorovat, neboť Hizballáh může budovat další tunely, které dosud nedosáhly izraelského území.", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverze a kritika.", "content": "Kritické hlasy o operaci se ozvaly v Izraeli. Někteří komentátoři si všímají faktu, že operace byla zahájena právě v okamžiku, kdy vrcholí izraelská vnitropolitická krize, během níž byl izraelský premiér Benjamin Netanyahu obviněn z korupčního jednání. Objevilo se i tvrzení, že se jedná o PR akci s cílem odvést pozornost veřejnosti od vyšetřování. Komentátoři si také všímají faktu, že až dosud nebyly tunely takto ničeny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Operace Severní štít (ang. Operation Northern Shield, hebr. מבצע מגן צפוני) je název vojenské operace zahájené izraelskou armádou 4. prosince 2018 na izraelsko-libanonské hranici. IOS se při této operaci zaměřuje na ničení tunelů vytvořených a provozovaných organizací Hizballáh působící v Libanonu. Velením operace je pověřeno Severní velitelství IOS a účastní se ho ženijní jednotky IOS včetně příslušníků speciální jednotky IOS Jahalom a izraelské zpravodajské organizace Aman. IOS při této operaci neopustí území Izraele. Ukončení operace bylo oznámeno 13. ledna 2019 po nálezu šestého tunelu.", "tgt_summary": "北盾行动是以色列在2018年12月4日展开的军事行动,目标为寻找并摧毁真主党所建造由黎巴嫩进入以色列北部的隧道。这次行动是伊朗-以色列冲突的其中一部分。国际社会普遍认为真主党是获伊朗资助和撑腰的恐怖组织,因此是次军事行动获得欧盟等西方国家支持。", "id": 55150}
{"src_title": "Státní znak Ghany", "tgt_title": "加纳国徽", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 1470 se na území dnešní Ghany vylodili a usídlili Portugalci a pojmenovali ji \"Zlatonosné pobřeží\". Od 16. století pronikaly do země i další evropské národy. Ve vnitrozemí existovala v 17.–19. století Ašantská říše. V britsko-ašantských válkách bylo celé území postupně připojováno ke Spojenému království. V roce 1821 bylo Britské Zlatonosné pobřeží začleněno do území tzv. Britských západoafrických osad. Tento územní celek užíval od roku 1870 vlajku, odvozenou z britské státní námořní (služební) vlajky. Ta měla ve vlající části místní vlajkový emblém (badge), tvořený kruhovým polem převážně žluté barvy. V něm byl v přirozených barvách vyobrazen slon se zdviženým chobotem, palma, dva trsy trávy, kopcovitá krajina a západ slunce. To vše v přirozených barvách. Pod slonem byl do oblouku (ve dvou řádcích) červený nápis WEST AFRICA () a SETTLEMENTS ().  24. července 1874 byla vyhlášena britská kolonie Zlatonosné pobřeží. Ta užívala téměř totožnou vlajku s předchozí, pouze nápis na emblému byl nahrazen iniciálami G.C. (Gold Coast).  Sloni z volné přírody v Ghaně však již vymizeli.  26. září 1901 bylo Zlatonosné pobřeží spolu s Ašantským protektorátem vyhlášeno korunní kolonií. V roce 1902 k němu byla připojena tzv. Severní území a v roce 1922 pak západní část bývalého německého Togolandu (jako mandátní území Britské Togo). Vlajka (a tím i emblém) zůstala po celou dobu zachována. V roce 1954 získalo Zlatonosné pobřeží samosprávu a vlastní vládu. V květnu 1956 se Britské Togo rozhodlo ve všelidovém hlasování o připojení k budoucímu samostatnému státu. 6. března 1957 byla vyhlášena nezávislost nového státu pod názvem Ghana. Ještě před vyhlášením nezávislosti, 4. března 1957, udělila státu britská královna Alžběta II. nový státní znak, který je užíván dodnes. Autorem znaku byl přední ghanský umělec Amon Kotei.", "section_level": 1}], "src_summary": "Státní znak Ghany je tvořen modrým, zlatě lemovaným štítem, který je rozdělen na čtyři pole zeleným, taktéž zlatě lemovaným křížem se zlatým, kráčejícím britským lvem uprostřed. První pole obsahuje zlatou, písařskou hůl, zkříženou se zlatým, obřadním mečem. Ve druhém poli je stříbrný hrad na zlatém kopci, vystupujícím z moře. Ve třetím poli je kakaovník a ve čtvrtém je důl na těžbu zlata. Nad štítem je točenice v národních barvách (červeno-zeleno-žlutá) a na ni v klenotu černá, zlatě lemovaná, pěticípá hvězda. Štít stojí na půdě se zeleným trávníkem, kolem níž je zlatá stuha s červeným nápisem FREEDOM AND JUSTICE (). Štítonoši jsou dvě zlaté orlice s roztaženými křídly, červenou (na obrázku černou) zbrojí a dekorované hvězdou (stejnou jako v klenotu), zavěšenou na krku na stuze v národních barvách (červeno-žluto-zelené).", "tgt_summary": "加纳国徽启用于1957年3月4日,为盾徽。蓝地,绘有一绿色金边的圣乔治十字,中央有一只金色的、代表英国的狮子。四个象限分别为剑、城堡、可可树 (象征农业)和金矿 (象征矿业,加纳的旧称是黄金海岸)。盾上方有国旗颜色的花环和黑五角星,两侧由戴着由国旗图案组成的「勋章」的鹰守护。下方绶带书以国家格言「自由与正义」。", "id": 1250468}
{"src_title": "Maxim Dmitrijevič Šostakovič", "tgt_title": "馬克森·蕭士達高維契", "src_document": [{"title": "Život a hudební činnost.", "content": "Již od mládí se věnoval hře na klavír na Ústřední hudební škole při Moskevské konzervatoři, a poté dále na Moskevské konzervatoři v ročníku Jakova Flierа, kam nastoupil po provedení druhého klavírního koncertu svého otce. Na konzervatoři se začal věnovat dirigování u N. S. Rabinoviče a A. V. Gauka a poté u G. N. Rožděstvenského.  V roce 1963 byl přijat na post pomocného dirigenta Moskevského filharmonického orchestru, od roku 1966 působil v Akademickém orchestru SSSR, Velkém orchestru Sovětského rozhlasu (v roce 1974 s tímto tělesem dirigoval premiéru 15. symfonie svého otce), v letech 1971-1981 řídil Symfonický orchestr Ministerstva kultury SSSR.  V zahraničí М. Šostakovič vystoupil jako dirigent poprvé v roce 1968 s Londýnskou filharmonií v Královské festivalové síni. V roce 1969 absolvoval s Akademickým orchestrem koncertní turné po USA.  Od roku 1979 vystupuje jako operní dirigent, a mezi jím uvedená díla patří opery jeho otce „Nos“ a „Lady Macbeth Mcenského újezdu“.  V roce 1981 se nevrátil z koncertního turné po Západním Německu a poté se usadil v USA.  V letech 1983-1985 byl Maxim Šostakovič šéfdirigentem Hongkongského filharmonického orchestru, v letech 1986-1991 Neworelanského symfonického orchestru.  V roce 1994 poprvé po dlouhé přestávce vystoupil v Rusku a o tři roky později se i s rodinou vrátil do Petrohradu.  Během své dosavadní kariéry natočil řadu nahrávek, včetně kompletní série všech symfonií svého otce se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, a další jednotlivé nahrávky s dalšími orchestry), a také obou jeho klavírních koncertů.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Děti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Maxim Dmitrijevič Šostakovič (rusky \"Макси́м Дми́триевич Шостако́вич\", * 10. května 1938, Leningrad) je sovětský, americký a ruský dirigent a klavírista, syn sovětského hudebního skladatele Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče. V roce 1978 získal ocenění Zasloužilý umělec RSFSR.", "tgt_summary": "马克森·德米特里耶维奇·肖斯塔科维奇(英语:Maxim Dmitrievich Shostakovich,,1938年-5月10日)出生于列宁格勒(即现今的圣彼得堡),是俄罗斯的指挥家及钢琴家。他亦是苏联作曲家肖斯塔科维奇与第一任妻子丽娜(Nina Varzar)所生的幼子。姐姐是加尼娜(Galina)。", "id": 781546}
{"src_title": "Kyselina trifluorperoctová", "tgt_title": "三氟过氧乙酸", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Při standardní teplotě a tlaku je kyselina trifluorperoctová bezbarvou kapalinou s teplotou varu 162 °C. Rozpouští se v acetonitrilu, dichlormethanu, diethyletheru a sulfolanu a s vodou reaguje. Stejně jako ostatní peroxokyseliny je potenciálně výbušnou látkou. Není komerčně dostupná, ovšem lze ji skladovat několik týdnů za teploty -20 °C. Při některých postupech přípravy této kyseliny se použivá směs peroxidu vodíku a kyseliny trifluoroctové, jejíž zahřívání je nebezpečné; peroxid vodíku lze rozložit pomocí oxidu manganičitého.", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "Kyselinu trifluorperoctovou je možné rychle připravit reakcí anhydridu kyseliny trifluoroctové s koncentrovaným (90%) vodným roztokem peroxidu vodíku:  Jelikož se anhydrid při kontaktu s vodou mění na kyselinu trifluoroctovou, tak jeho přebytek slouží též k odstranění vody z peroxidu.:  K přípravě kyseliny trifluorperoctové z kyseliny trifluoroctové lze použít i zředěnější (30%) roztok peroxidu vodíku:  Za účelem omezení nebezpečnosti skladování čistého či vysoce koncentrovaného peroxidu vodíku se často používá jeho směs s močovinou. Při tomto postupu se nepoužívá voda, takže vzniká bezvodá kyselina, čímž se zamezí vedlejším reakcím, které za její přítomnosti často probíhají.  Pokud je při přípravě nutné použití pufru a přítomost vody není na závadu, tak se používá jiný postup. Reakcí anhydridu kyseliny trifluoroctové s peruhličitanem sodným vzniká kyselina trifluorperoctová a uhličitan sodný, díky němuž není potřeba přidávat další pufr.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Kyselina trifluorperoctová se používá převážně jako oxidační činidlo. V září 1953 byla publikována práce Williama Emmonse a Arthura Ferrise, v níž bylo uvedeno, jak tato látka, vytvořená \"in situ\", oxiduje anilin na nitrobenzen. Během následujících dvou let popsal Emmons přípravu tohoto činidla a vytvořil šest dalších prací, ve kterých popisoval jeho použití.; Emmons je považován za průkopníka používání kyseliny trifluorperoctové, která je užitečným činidlem v mnoha druzích syntetzických reakcí, v laboratořích.  Příkladem použití může být vznik (bis(trifluoracetoxy)jod)benzenu (CHI(OOCCF)), který se používá k provedení Hofmannova přesmykuv kyselém prostředí. Zmíněná sloučenina obsahuje hypervalentní jod a lze ji získat dvěma způsoby; výběr konkrétního způsobu záleží na dostupných materiálech: výměnnou reakcí jejího acetátového analogu nebo reakcí jodbenzenu se sněsí kyseliny trifluorperoctové a trifluoroctové.", "section_level": 1}, {"title": "Baeyerova–Villigerova oxidace.", "content": "Kyselina trifluorperoctová je jedním z nejsilnějších činidel používaných při Baeyerově–Villigerově oxidaci, jelikož má vysokou kyselost srovnatelnou s obdobnými kyselinami a peroxidy. Při této reakci, pojmenované podle Adolfovi von Baeyer a Victoru Villigerovi, kteří ji roku 1899 objevili, se acyklické ketony oxidují na estery a cyklické ketony na laktony. Tato reakce má dobrou regioselektivitu a chemoselektivitu na místě, kde se objeví nový kyslíkový atom, a zachovává stereochemii na sousedním atomu, což je zobrazeno na následujícím obrázku. Do reakční směsi se přidává hydrogenfosforečnan sodný (NaPO) jako pufr za účelem zabránění hydrolýze, kterou by způsobila vysoce kyselá kyselina trifluoroctová, nebo transesterifikaci. vzniklého esteru.", "section_level": 2}, {"title": "Epoxidace.", "content": "Při Priležajevově reakci, spočívá v přeměně alkenu na epoxid při použití peroxokyseliny jako oxidačního činidla. Příkladem může být syntéza tropanového alkaloidu skopinu, kdy je epoxidace kyslinou trifluorperoctovou závěrečným krokem následujícím po [4+3] cykloadici a diastereomerní redukcí hydridem diisobutylhlinitým.  Vysoká reaktivita kyseliny trifluorperoctové oproti ostatním peroxokyselinám umožňuje účinně oxidovat alkeny a cykloalkeny s poměrně nízkou elektronovou hustotou, jako jsou mimo jiné hex-1-en a α,β-nenasycené estery (například methylmethakrylát), což jsou substráty, které většinou odolávají epoxidaci peroxidovými kyselinami. Přidáním další pufrované kyseliny trifluoroctové do reakční směsi způsobuje vytvoření vicinální hydroxytrifluoracetátové struktury namísto epoxidu. Takovýto produkt lze převést na diol reakcí s methanolem v kyselém prostředí jako například při následující přeměně dodec-1-enu na dodekan-1,2-diol.  Při použití derivátu allylalkoholu s alkoholovou skupinou v sousedství karbonylu může u epoxidu dojít k rozšíření cyklu za vzniku dioxolanu. Proces znázorněný na následujícím obrázku byl použit jako součást totální syntézy neosporolu:  Postup přípravy izomerní sloučeniny sporolu zahrnuje podobnou tvorbu dioxolanu. Během tohoto procesu se poiužívá kyselina trifluorperoctová vytvořená z peroxidu vodíku, který může obsahovat stopová množství vody, která vede ke vzniku poloacetalu místo dioxolanu. Je-li k získání kyseliny použit komplex močoviny, z nějž vzniká čistá kyselina, pak je dioxolan hlavním produktem tohoto procesu. Vytvořený dioxolan lte rozšířit na 1,3-dioxanovou skupinu přítomnou ve sporolu v dalším kroku syntézy.", "section_level": 2}, {"title": "Oxidace heteroatomu.", "content": "Funkční skupiny obsahující heteroatomy v nižších oxidačních číslech lze zoxidovat kyselinou trifluorperoctovou. Často se takto oxiduje jod (příkladem je výše uvedená příprava sloučeniny s hypervalentním jodem z jodbenzenu), dusík, síra nebo selen.  U dusíkatých sloučenin lze uvést oxidaci oximů a primárních aromatických aminů na příslušné nitrosloučeniny (i za přítomnosti substituentů snižujících elektronovou hustotu); například pentafluoranilin se oxiduje na pentafluornitrobenzen, nitrosaminy na nitraminy, dají se takto připravit aromatické \"N\"-oxidy a azin-\"N\"-oxidy, a nitrososloučeniny lze tímto způsobem zoxidovat na nitrosloučeniny či nitraminy.  Například nitrososubstituovaný derivát pyrimidinu 4,6-diamino-5-nitrosopyrimidin-2-thiol se oxiduje na nitrosloučeninu směsí peroxidu vodíku a kyseliny trifluorperoctové, přičemž se rovněž odštěpuje thiolová skupina oxidačně hydrolytickou desulfurací.  Sulfidové skupiny (RSR) lze kyselinou trifluorperoctovou oxidovat, v závislosti na reakčních podmínkách, na sulfoxidy (R–S(O)–R) a/nebo sulfony (R–S(O)–R). Selenoethery (R–Se–R) se podobně oxidují na selenony (R–Se(O)–R), zde ovšem nedochází k tvorbě selenoxidů, tedy analogů sulfoxidů, v izolovatelné podobě, tato reakce je obzvláště účinná, pokud je R a/nebo R arylová skupina.  Sulfinylchloridy (RS(O)Cl) se vyrábí reakcí odpovídajícího thiolu s chloridem sulfurylu SOCl. Pokud místo toho vznikne sulfenylchlorid (RSCl), tak se přidá kyselina trifluorperoctová, jež umožní vznik požadovaného sulfinylchloridu. Na následujícím obrázku je zobrazena syntéza 2,2,2-trifluor-1,1-difenylethanthiolu:  U oxidace thiofenu kyselinou trifluorperoctovou dochází k „soutěžení“ různých reakčních mechanismů a může tak vzniknout produkt \"S\" oxidace i epoxidace. Hlavním mechanismem vzniká sulfoxid, který ovšem podstupuje dimerizaci Dielsova–Alderova typu předtím než může dojít k oxidaci; mezi produkty reakce nebyly nalezeny thiofen-\"S\"-oxid ani thiofen-\"S\",\"S\"-dioxid. Dimer lze následně dále oxidovat a převést tak jednu z \"S\"-oxidových skupin na \"S\",\"S\"-dioxid. Ve vedlejším mechanismu dochází k Priležajevově epoxidaci, jejímž produktem je thiofen-2-on. Bylo prokázáno, že epoxidace zde není vedlejší reakcí \"S\"-oxidového meziproduktu a pomocí izotopového značkování bylo zjičtěno, že dochází k 1,2-hydridovému posunu a uvolňuje se katontový meziprodukt. Použití kyseliny trifluorperoctové je při této reakci výhodné, protože přítomná voda omezuje průběh vedlejšího reakčního mechanismu.", "section_level": 2}, {"title": "Oxidace se zásaditým přesmykem.", "content": "Pomocí směsi kyseliny trifluorperoctové a fluoridu boritého (sloužícího jako katalyzátor) lze oxidovat alkeny a areny za současného molekulového přesmyku na „kostře“ molekuly.  U alkenů dochází k epoxidaci následované Wagnerovým–Meerweinovým přesmykem katalyzovaným BF:  Podobná oxidace aromatické sloučeniny, konkrétně oxidace 1,2,3,4,5,6-hexamethylbenzenu na 2,3,4,5,6,6-hexamethyl-2,4-cyklohexadienon, je znázorněna na následujícím obrázku:", "section_level": 2}, {"title": "Oxidační štěpení arenů.", "content": "Kromě samotné oxidace aromatických sloučenin na sloučeniny karbonylové může být kyselina trifluorperoctová použita rovněž ke štěpení vazeb mezi uhlíkovými atomy v aromatickém kruhu. Na rozdíl od jiných oxidací alkylaromatických látek, při nichž štěpením alkylového řetězce na benzylu vzniká kyselina benzoová nebo podobné látky, zde dochází k „obrácené oxodaci“, přičemž se štěpí samotné aromatické jádro.  Tato selektivita u některých typů vazeb umožňuje rozklad složitých směsí uhlovodíků, jako je například uhlí, za účelem zjištění jejich struktury.  U heterocyklických aromatických sloučenin k tomuto druhu štěpení nedochází kvůli přednostní oxidaci heteroatomů a deaktivaci aromatického kruhu vůči elektrofilním reakcím s peroxykyselinami; například pyridiny, puriny a chinoliny místo toho vytvářejí \"N\"-oxidy, zatímco sirné heterocykly jako oktafluordibenzothiofen se přeměňují na sulfony.  Aromatické sloučeniny obsahující aktivující substituenty mohou být zoxidovány na fenoly a otevírání aromatického kruhu u nich nenastává, například mesitylen reaguje s kyselinou trifluorperoctovou za vzniku mesitolu (2,4,6-trimethylfenolu). Při pokusech o přípravu laktonu Baeyerovou–Villigerovou oxidací 7-oxodeacetamidokolchicinu se nepodařilo získat požadovaný produkt, ovšem došlo k oxidaci aromatického kruhu za vzniku fenolové sloučeniny, a to s vysokou výtěžností.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kyselina trifluorperoctová je peroxokyselina odvozená od kyseliny trifluoroctové. Jedná se o silné oxidační činidlo, používané v organické chemii například při Baeyerově–Villigerově oxidaci ketonů. Je nejreaktivnější ze všech organických peroxokyselin, což umožňuje oxidaci i poměrně málo reaktivních alkenů na epoxidy, kdy jsou ostatní peroxokyseliny neúčinné. Lze ji také použít k oxidaci chalkogenů v některých funkčních skupinách, například při přeměně selenoetherů na selenony (selenových ekvivalentů thioetherů na ekvivalenty sulfonů). Kyselina peroctová je potenciálně výbušná a není komerčně dostupná, ovšem lze ji rychle připravit před použitím. Její laboratorní používání zavedl a rozvinul William Emmons.", "tgt_summary": "三氟过氧乙酸简称三氟过乙酸,是一种常用的过酸,由于三氟甲基的强吸电子效应,进行烯烃环氧化等反应时比过氧乙酸快得多。有强氧化性,需现配现用。可由三氟乙酸酐与过氧化氢和二氯甲烷混合反应,并在冰水浴中搅拌制得。可将氨基氧化为硝基,产率较高。", "id": 1825115}
{"src_title": "Bitfinex", "tgt_title": "Bitfinex", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kryptoměnová burza Bitfinex byla založena firmou iFinex Inc. v prosinci 2012 v Hongkongu, kde má také své sídlo. Zpočátku se Bitfinex zaměřoval pouze na Bitcoin, ale posléze přidával i další kryptoměny.  Burza má také svou vlastní kryptoměnu Tether. Její první tokeny byly vydány v říjnu 2014. Tehdy se ještě jmenovala Realcoin. Až v listopadu 2014 byla přejmenována na Tether (USDT). Tether, který stojí na blockchainu Bitcoinu, má obchodníkům umožnit přesun finančních prostředků do stabilnějšího aktiva, než jsou klasické a často nestabilní kryptoměny. Jeho stabilitu zajišťuje krytí americkými dolary v poměru 1:1. Burza reálnost tohoto krytí dokázala vnitřním auditem společnosti. I přesto po auditu 15. října 2018 klesla cena Tetheru na 0,94 USD.  V květnu 2015 bylo z burzy zcizeno hackerským útokem 1500 Bitcoinů a 2. srpna 2016 119756 Bitcoinů v celkové hodnotě 72 miliónů dolarů. To vedlo k poklesu ceny Bitcoinu o 20 %. Burza tento problém vyřešila tím, že ztrátu rozdělila mezi všechny uživatele, a poté ji kompenzovala vytvořením tokenů BFX, přičemž 1 token stál 1 dolar.  Ještě začátkem roku 2018 burza nabízela pouze 15 kryptoměn, ale v prosinci téhož roku to bylo již 83. Tato změna nebyla však jediná. Změnil se i požadovaný minimální vklad k aktivaci účtu, který byl ještě počátkem stejného roku 1 tisíc amerických dolarů, kdežto v dubnu téhož roku se zvýšil na částku 10 tisíc amerických dolarů. Až s touto částku na účtu může obchodník aktivovat svůj účet na burze a začít obchodovat.", "section_level": 1}, {"title": "Platforma.", "content": "Burza Bitfinex provozuje komplexní obchodní platformu, která obsahuje mnoho nastavení, funkcí a nástrojů. Platformu může obchodník nastavit včetně oken s cenovým grafem. Do grafů může přidávat pomocné indikátory, zakreslovat trendové čáry apod. Přes mnoho prvků, které ocení spíše pokročilí obchodníci, je však vše přehledné a intuitivní. Přesto se burza neprezentuje jako platforma pro úplné začátečníky.  Na této burze lze nakupovat i prodávat 83 kryptoměn s pomocí sedmi různých obchodních příkazů proti americkému dolaru nebo Bitcoinu. Méně známé kryptoměny lze obchodovat s ethery v páru.  Příkazem Limit obchodník vytvoří nabídku na nákup nebo prodej konkrétního množství měny za určitou cenu. Příkazem Market pak pouze nakupuje nebo prodává určité množství zvolené kryptoměny za aktuální cenu. Tu nevolí. Další obchodní příkazy tyto dva upřesňují. Jsou zde např. příkazy pro automatické zavření obchodních pozic (Stop a Trailing Stop), přičemž Stop-Limit tedy stanovuje maximální či minimální cenu pro nákup nebo prodej. Jiné upřesnění je např. možnost Fill or Kill pro příkaz Limit. Tato nabídka musí být hned a v plném rozsahu realizovaná, nebo bude zrušena.  Burza Bitfinex také umožňuje obchodovat až s trojnásobnou finanční pákou, což obchodníkovi umožňuje disponovat (půjčit si) až s třikrát větším objemem financí, než kolik je jeho investice. Jeho zisky tedy mohou být až trojnásobné vyšší, stejně tak i ztráty. Za půjčené peníze je účtován swap (denní úrok) – odměna pro obchodníka, který peníze k obchodu skrze finanční páku půjčil.", "section_level": 1}, {"title": "Založení účtu.", "content": "K založení účtu musí obchodní zadat pouze uživatelské jméno, email a heslo, popř. číslo mobilního telefonu pro větší zabezpečení. Mobilní telefon umožňuje 2FA ověřování, které spočívá ve stáhnutí aplikace ke generování kódu do mobilního telefonu. Kód je následně vygenerován vždy pro ověřování všech podstatných aktivit: výběr peněz, změna hesla atd.  K úplné aktivaci účtu je ještě třeba vložit finance v hodnotě 10 tisíc amerických dolarů. Bez této částky na účtu nemůže obchodník začít na burze obchodovat nebo využívat dalších jejích funkcí. Po této aktivaci však již není nutné takový obnos na účtu držet. Obchodovat lze klidně i s pouhými 10 dolary.  Pokud chce obchodník vkládat nebo vybírat finanční prostředky také v amerických dolarech (fiat měnách), musí projít ještě další verifikací, která může trvat 6 - 8 týdnů. Ta spočívá ve vyplnění online formuláře, v prokázání plnoletosti, vyplnění telefonního čísla, emailové adresy a adresy bydliště, doložení dvou typů dokladů s fotografií (např. občanský průkaz, řidičský průkaz nebo cestovní pas), popř. doložení jednoho dokladu a verifikovat se skrze skype chat se zástupci burzy. Dále je nutné doložit potvrzení adresy mladší tří měsíců a bankovní prohlášení se jménem obchodníka, přičemž první vklad musí být proveden právě z tohoto účtu.  Obchodník na účet vkládá prostředky skrze tlačítko Deposit, kde ze seznamu vybere kryptoměnu, ve které vklad uskuteční, popř. americké dolary. Poté postupuje dále podle instrukcí, často jde pouze o vygenerování adresy peněženky, na kterou vklad zašle.  Vložit lze kteroukoliv z podporovaných 83 kryptoměn, přičemž zde není stanovený žádný minimální vklad. Pokud je však vklad v hodnotě nižší než 1 tisíc dolarů, je na vklad uvaleno tzv. small deposit fee. To je přibližně rovno 0,0004 BTC a účtuje se v dané kryptoměně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitfinex je kryptoměnovou burzou založenou a sídlící již od roku 2012 v Hongkongu. Za burzou stojí firma iFinex Inc., která je registrovaná na Britských Panenských ostrovech. Na Bitfinexu lze směnit 83 oblíbených kryptoměn. Tato burza je kvůli svým mnoha nastavením, funkcím a nástrojů vhodná spíše pro pokročilé.", "tgt_summary": "Bitfinex是个加密货币交易平台,由iFinex Inc拥有及营运。其总部设于香港,注册地区为英属维尔京群岛。", "id": 1298836}
{"src_title": "Extinction Rebellion", "tgt_title": "反抗滅絕", "src_document": [{"title": "Požadavky hnutí.", "content": "Extinction Rebellion má tři hlavní požadavky směřované představitelům vlád:", "section_level": 1}, {"title": "Uspořádané akce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nenásilné přímé akce v ČR.", "content": "Česká odnož Extinction Rebellion působí v několika městech včetně Prahy a Brna a uspořádala od svého vzniku na území České republiky řadu nenásilných akcí.  V únoru 2019 vyzvalo hnutí XR pražský magistrát, aby vyhlásil stav klimatické nouze. V červnu prošel Prahou „pohřební“ průvod, jenž v kontextu všeobecné nečinnosti symbolicky pohřbil lidstvo. V první polovině července 2019 se tři protestující připoutali k lešení před budovou Úřadu vlády ČR. Akce měla zvýšit povědomí o klimatické krizi i samotném hnutí. V druhé polovině měsíce umístili členové hnutí XR uměleckou instalaci – symbol přesýpacích hodin v kruhu – na svah liberecké hory Ještěd.  Na konci července 2019 se členové hnutí XR sešli na brněnském náměstí Svobody. Při symbolické akci s mottem „Ledy tají a jde nám o krk“ se na náměstí tři lidé postavili na tající kusy ledu a okolo krku si dali oprátku. Snažili se tak upozornit veřejnost na projevy změny klimatu. Tání ledovců patří mezi dlouho známé projevy globálního oteplování, oprátky symbolizovaly ohrožení lidského druhu jako takového.  Česká vláda v červenci schválila vznik uhelné komise, která má mimo jiné diskutovat útlum těžby uhlí. Právě uhelné teplárny a elektrárny v roce 2016 vyprodukovaly přes 40 % emisí skleníkových plynů v ČR, tj. přibližně pětkrát víc než česká automobilová doprava. První schůze uhelné komise se konala 26. srpna 2019 na Úřadu vlády ČR. V dopoledních hodinách se zde k tichému protestu sešli i členové a příznivci hnutí XR a středoškolské organizace Fridays For Future. Přicházejícím členům komise předali požadavek na dosažení uhlíkové neutrality v ČR do roku 2025.  Ráno 4. září 2019 členové hnutí krátce zablokovali ulici Pařížskou v Praze 1. Transparent s nápisem „Klimatické změně neujedeš“ roztáhli přes přechod pro chodce a zůstali na něm několik minut stát. Část účastníků akce pak obcházela řidiče a vysvětlovala jim cíl manifestace, jímž byla osvěta a vyvolání diskuze o změnách životního prostředí. Tento typ akce ve veřejném prostoru provádí XR rovněž v Británii, kde se pro něj vžilo označení \"swarming\" (rojení).", "section_level": 2}, {"title": "Nenásilné přímé akce ve světě.", "content": "Na přelomu června a července 2019 se desítky členů francouzské odnože sešly na pařížském mostě Pont de Sully k blokádě. Přestože se aktivisté chovali jako vždy nenásilně, policie proti nim po neuposlechnutí výzvy k opuštění prostoru použila pepřový sprej. Záběry vyvolaly u části veřejnosti pohoršení a francouzský ministr vnitra nařídil jednání policistů prověřit.  Dne 15. července 2019 demonstrovali členové hnutí v pěti městech Velké Británie. Demonstrace upozorňovaly na pět vybraných dopadů změn klimatu: vzestup hladiny oceánů, povodně, lesní požáry, extrémní počasí a neúrodu. Za tímto účelem aktivisté blokovali dopravu vlastními těly a pomalovanými loděmi.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Elitářství a málo multikulturní.", "content": "Hnutí čelí pochybnostem, zda je schopno oslovit „různorodé komunity“. A zda se nedopouští chyb v komunikaci s veřejností. Případně, že její akce omezují až ohrožují nikoliv elity a korporace, ale obyčejné občany z nižších, nebo nejnižších ekonomických a sociálních tříd. Jako například blokování MHD, ve stanici metra Canning Town, které neudrželo ani onu nenásilnost, která je často proklamována.  Média se jako třeba britský list The Guardian se o hnutí vyjadřují jako o „ghettu bílé střední třídy“, což má být podle listu \"něco společného pro všechny podobné ekologické aktivity\". Nebo že „Zelené hnutí čelí výtkám, že je příliš bílé, že se zajímá více o fotogenické vymírající druhy než o realitu, ve které ekologické škody sledují existující linie rasy a chudoby,“ napsal časopis New Statesman. Vytváření sociálně a třídně nevhodného PR se kromě výše uvedených konzervativních medií věnuje i český progresivní A2alarm.", "section_level": 2}, {"title": "Extrémizmus.", "content": "Britská protiteroristická policie zařadila environmentální hnutí Extinction Rebellion spolu s hnutím Greenpeace, podle stejné metodiky, do stejného návodu pro boj a prevenci extrémizmu ve školách. Hnutí hrozilo právní odvetou. Ze strany policie nedošlo ani k vyjmutí z takového seznamu, ani k omluvě ze strany státních orgánů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Extinction Rebellion, česky Rebelie proti vyhynutí, (zkráceně XR) je mezinárodní sociálně-politické hnutí, jehož cílem je pomocí občanské neposlušnosti a nenásilného odporu zabránit (nebo alespoň zmírnit) rozpadu klimatu, ztrátě biodiverzity a sociálnímu a ekologickému kolapsu. V zemích, kde hnutí XR působí, předkládá vládě tři požadavky – vyhlásit stav klimatické nouze, dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2025 a sestavit shromáždění občanů pro demokratickou kontrolu vládních kroků v otázce klimatické krize.", "tgt_summary": "反抗灭绝(英语:Extinction Rebellion,缩写为XR,又称灭绝叛乱)是场全球环保运动,旨在透过非暴力的公民不服从来迫使政府采取行动,以避免气候系统的临界点、丧失生物多样性及社会和生态崩溃的风险。", "id": 987842}
{"src_title": "Jaderná energetika v Německu", "tgt_title": "德國的核能發電", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Stejně jako v mnoha vyspělých zemích, i v Německu, byla jaderná energie poprvé vyvinuta koncem 50. let. Před rokem 1960 došlo ke spuštění pouze několika experimentálních reaktorů a roku 1960 došlo k otevření experimentální jaderné elektrárny v Kahl am Main. Všechny jaderné elektrárny, které byly v Německu spuštěny v 60. letech, měly výkon nižší než 1 000 MW a dnes jsou již všechny zavřené. První téměř zcela komerční jaderná elektrárna Obrigheim byla spuštěna roku 1969 a byla v provozu až do roku 2005, kdy byla uzavřena rozhodnutím vlády. První jaderná elektrárna s výkonem větším než 1 000 MW byla Jaderná elektrárna Biblis, jejíž bloky byly spuštěny v letech 1974 a 1976.  Na počátku 60. let byla navržena výstavba jaderné elektrárny v Západním Berlíně, ale roku 1962 bylo od projektu upuštěno. Na počátku 70. let došlo k velkým demonstracím, které zabránily výstavbě jaderné elektrárny v obci Wyhl. Obyvatelé Wyhlu se tak stali příkladem lokální komunity, která se postavila jadernému průmyslu za pomocí strategie přímé akce a občanské neposlušnosti. Policie byla obviněna z nepřiměřeného užití násilí vůči demonstrantům. Tento protijaderný úspěch inspiroval jadernou opozici v celém Německu i jinde ve světě.  První (z větší části experimentální) jadernou elektrárnou v Německé demokratické republice byla Jaderná elektrárna Rheinsberg. Měla nízký výkon a v provozu byla mezi lety 1966 až 1990. Druhou elektrárnou uvedenou do provozu byla Jaderná elektrárna Greifswald, která měla mít osm ruských reaktorů VVER-440 o výkonu 440 MW. První čtyři reaktory byly spuštěny mezi lety 1973 a 1979. Blok Greifswald 5 byl v provozu méně než měsíc, než byl uzavřen. Zbývající tři byly zrušeny během různých fází jejich výstavby. Roku 1990, během znovusjednocení Německa, byly všechny východoněmecké elektrárny uzavřeny kvůli nedostatkům v bezpečnostních normách. Jaderná elektrárna Stendal v NDR měla být největší jadernou elektrárnou v Německu. Po znovusjednocení Německa byla její výstavba pozastavena a elektrárna nikdy nebyla dokončena. V 90. letech byly zbořeny tři chladicí věže, které již byly vystavěny, a dnes je oblast průmyslovou zónou.", "section_level": 1}, {"title": "Útlum jaderné energetiky.", "content": "Během kancléřství Gerharda Schrödera sociálně-demokraticko-zelená vláda zavázala Německo ke konečnému ustoupení od jaderné energie do roku 2022. Ale tento plán byl koncem roku 2010 odložen, když během kancléřství středo-pravicové kancléřky Angely Merkelové koaliční konzervativně-liberální vláda ohlásila dvanáctileté oddálení. Toto oddálení (které ale nebylo konečné) vyvolalo protesty, včetně lidského řetězu o 50 000 lidech, který se táhl ze Stuttgartu až k blízké Jaderné elektrárně Neckarwestheim. Protijaderné demonstrace z 12. března přilákaly na 100 000 lidí po celém Německu.  V reakci na nové obavy vyvolané fukušimskou havárií a ve světle nadcházejících voleb vyhlásila 14. března 2011 kancléřka Merkelová tříměsíční moratorium na rozhodnutí o prodloužení životnosti reaktorů z roku 2010. 15. března německá vláda oznámila, že bude dočasně odstaveno osm ze sedmnácti reaktorů, tj. všechny reaktory, které byly spuštěny před rokem 1981. Bývalí zastánci jaderné energie jako Angela Merkelová, Guido Westerwelle a Stefan Mappus změnili své stanovisko, i když 71 % populace věří, že šlo pouze o strategický tah spojený s nadcházejícími státními volbami. 26. března 2011 protestovalo v největší protijaderné demonstraci, jaká se kdy v Německu konala, na 250 000 lidí pod sloganem „Fukušima varuje – odstavte všechny jaderné elektrárny“.  30. května 2011 německá vláda oznámila svůj plán, že do roku 2022 odstaví všechny jaderné reaktory. Ministr životního prostředí Norbert Röttgen prohlásil o tomto rozhodnutí: „Je to konečné. Roku 2022 budou uzavřeny poslední tři jaderné elektrárny. K přehodnocení rozhodnutí nedojde.“ Než došlo k tomuto rozhodnutí, pocházelo 17 % energie z obnovitelných zdrojů a tento sektor zaměstnával kolem 370 000 lidí. Rozhodnutí utlumit jadernou energie je považováno od znovusjednocení Německa za nejrychlejší změnu směru politiky. Jen rok předtím Angela Merkelová zrušila deset let staré rozhodnutí uzavřít jaderné elektrárny do roku 2022.  Americký fyzik Amory Lovins prohlásil: „Kancléřka Merkelová byla Fukušimou tak šokována, že se rozhodla přesunout pozornost Německa od jádra k efektivitě a obnovitelným zdrojům. Její rozhodnutí navíc podporují tři čtvrtiny Němců a žádná politická strana se proti tomuto rozhodnutí nestaví.“  Merkelová uvedla, že se Německo „do roku 2022 nechce pouze zřeknout jaderné energie, ale také snížit emise CO o 40 % a zdvojnásobit podíl energie z obnovitelných zdrojů ze 17 % na 35 %“. Kancléřka poukázala na bezmocnost Japonska zvládnout fukušimskou havárii. Merkelová prohlásila, že energetická politika Německa bude bezpečná, spolehlivá, nezávislá na importech a že energie bude cenově dostupná jak pro průmysl, tak pro spotřebitele.  Před fukušimskou havárií získávalo Německo kolem čtvrtiny elektřiny z jaderných elektráren. Po havárii došlo 6. srpna 2011 k trvalému odstavení těchto osmi reaktorů: Biblis A a B, Brunsbüttel, Isar 1, Krümmel, Neckarwestheim 1, Philippsburg 1, Unterweser.  Někteří němečtí výrobci a energetické společnosti kritizovali plány útlumu jaderné energetiky a varovali, že by Německo mohlo čelit výpadkům. K tomu ale nedošlo. V roce 2011 bylo Německo čistým vývozcem 5 TWh energie (v roce 2010 to bylo 17,7 TWh). Švédská energetická společnost Vattenfall předstoupila před Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů Světové banky s požadavkem kompenzací od německé vlády kvůli předčasnému odstavení jaderných elektráren.  5. prosince 2016 Spolkový ústavní soud rozhodl, že provozovatelé jaderných elektráren, kteří byli zasaženi urychleným útlumem jaderné energetiky po fukušimské havárii, mají nárok na přiměřenou kompenzaci. Soud shledal, že i když k rozhodnutí došlo v souladu s ústavou, mají provozovatelé nárok na náhradu škod za investice, které v dobré víře učinili roku 2010.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaderná energetika v Německu se v roce 2011 zasloužila o 17,8 % národních dodávek elektřiny ve srovnání s 22,4 % v roce 2010. Německá jaderná energetika začala výzkumnými reaktory v 50. a 60. letech 20. století. První komerční jaderná elektrárna byla spuštěna roku 1969. V důsledku rozhodnutí o útlumu jaderné energetiky do roku 2022 podíl jaderné energie v energetickém sektoru Německa klesá.", "tgt_summary": "在2011年,核电在德国所有发电中占了17.7%,2010年的比例则为22.4%。德国的核能发电开始于1950年代和60年代的研究反应堆,而首次的商业核电厂则是成立在1969年。", "id": 2671844}
{"src_title": "Mešita Bájezída II.", "tgt_title": "巴耶济德二世清真寺", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Mešita byla postavena osmanským sultánem Bájezídem II. a byla druhým největším imperiálním mešitovým komplexem, který byl vystavěn po dobytí města. Dřívější mešita Fatih byla zničena při zemětřesení a poté byla nově vybudována v jiném stylu. Bayezidova mešita je významným historickým a architektonickým komplexem. Architektem této nové mešity byl synovec řeckého architekta, který stavěl mešitu původní (Atik Sinan nebo \"Christodoulos\") a byl zvolen hlavním architektem přímo sultánem Bájezídem. Tímto měla být uctěna památka sultána Mehmeda II., který přislíbil, že jeden kostel v Istanbulu zůstane navždy kostelem a nebude přebudován na mešitu. Architekt Bájezídovy mešity také údajně budoval karavansaraj v Burse. Styl mešity ale připomíná spíše zkušenosti dřívějších Osmanů a západní architektonické techniky. Přilehlý komplex \"külliye\" (madrasy, základní škola, veřejná kuchyně a hamám) se datují do let 1501 až 1506.  Mešita byla částečně přebudována po zemětřesení v roce 1509 a architekt Mimar Sinan zde provedl v letech 1573–74 několik oprav. Minarety vyhořely v roce 1683 a poté v roce 1764. Některé záznamy uvádějí, že opravy a dostavby probíhaly ještě v roce 1767.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Exteriér.", "content": "Mešita je orientována podél severozápadní a jihovýchodní osy s nádvořím na severozápadě. Kolem ní se rozkládá území o zhruba stejné velikosti, jako samotná mešita. Na každé straně má nádvoří monumentální vstupní brány. Na nádvoří se nachází kolonáda se sloupořadím (20 starověkých sloupů), antickými starožitnostmi z kostelů a starověkých ruin, je kryté dvaceti čtyřmi malými dómy a dlážděné polychromovaným mramorem.  Mešita samotná je přibližně čtyřicetimetrový čtverec se sedmnáctimetrovým dómem. Kolem hlavní kupole se nachází na všech čtyřech stranách menší dómy. Mešita je celá postavena z řezaného kamene různých barevných variant a z mramoru ze starých byzantských ruin.", "section_level": 2}, {"title": "Interiér.", "content": "Pro interiér mešity posloužila jako vzor Hagia Sofia v menším měřítku. Kromě obrovské hlavní kupole, menší dómy na východě a západě tvoří hlavní loď chrámu, zatímco na severní a jižní části jsou rozšířenější chodby. Délku mešity prodlužují čtyři další kupole, ale nejsou rozděleny na části. Klenba je podporována obrovskými obdélníkovými můstky s hladkými pendentivemi a klenutými dekoracemi. Prostor je osvětlený dvěma okny v základu dómu a sedmi okny na každém výklenku, kromě dvou vrstev oken na stěnách.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mešita Bájezída II. (turecky: \"Beyazıt Camii, Bayezid Camii\") je osmanská mešita z počátku 16. století vybudovaná na Bájezídově náměstí v Istanbulu. Stojí nedaleko pozůstatků po fóru Theodosis z dob Byzantské říše.", "tgt_summary": "巴耶济德二世清真寺()是一座奥斯曼帝国清真寺,位于土耳其伊斯坦布尔的巴耶济德二世广场,靠近古代君士坦丁堡的狄奥多西广场废墟。", "id": 832082}
{"src_title": "Rotaract", "tgt_title": "扶輪青年服務團", "src_document": [{"title": "Poslání.", "content": "Organizace sdružuje mladé lidi ve věku 18–30 let, kteří se zaměřují na komunitní a profesní službu, charitativní a environmentální projekty. Členství členům automaticky zaniká po dovršení 31 let.  Hlavním cílem klubů je podpora mladých profesionálů a lídrů v jejich práci, sdružování a podpora komunity. Každý Rotaract klub má svůj dozorující (sponzoring) Rotary club, který jim v rámci předávání zkušeností a kontaktů vypomáhá s dalšími projekty a osobním růstem.  Mimo vlastní komunitní činnost a práci na úrovni distriktu se kluby zapojují do mezinárodních projektů pod patronací Rotary International, kde se snaží o prohloubení mezinárodního porozumění mezi lidmi a kulturami.  Hlavními aktivitami v rámci Rotaractu jsou akce na klubové úrovni, ať už pořádání formálních setkání členů, nebo různé společenské a charitativní projekty, diskuse a projekty s ostaními kluby.", "section_level": 1}, {"title": "District 2240 – Česko a Slovensko.", "content": "Distrikt 2240 byl založen v roce 1999 po oddělení se českých a slovenských Rotary a Rotaract klubů od distriktu 1920, který byl patronátním distriktem po pádu Železné opony v roce 1989. Prvním založeným Rotaract klubem v České republice byl Rotaract klub Praha v roce 1992 a charterován 13. března 1993. Rok poté následoval Rotaract klub Bratislava a od té doby do distriktu přibylo mnoho dalších členů a klubů. Posledním charterovaným klubem je Rotaract Klub Most, který byl charterován 22. října 2016. V současné době je v distriktu 2240 12 aktivních charterovaných klubů a dohromady více než 200 členů.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rotaract clubů v distriktu 2240.", "content": "V rámci Česka a Slovenska funguje celkem 12 klubů, sdružujících přes 200 členů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Rotaract, původně vystupující pod názvem Rotary International youth program, byl založen v roce 1968 jako Charlotte North Rotary Club v městě Charlotte v Severní Karolíně v USA a následně se transformoval do jedné z hlavních organizací pod patronátem Rotary International. Celosvětově sdružuje téměř 300 000 členů ve více jak 9 522 klubech.", "tgt_summary": "扶轮青年服务团(英文:Rotaract Club,Rotaract为Rotary in Action的组合字),常被简称为扶青团,是由国际扶轮所推动致力于青年发展的组织,借由于让青年相互交流并发展领导能力,同时进行各种服务工作。", "id": 2194270}
{"src_title": "Mu Jing", "tgt_title": "沐英", "src_document": [{"title": "Jména.", "content": "Mu Jing používal zdvořilostní jméno Wen-jing (). Za zásluhy o stát obdržel posmrtné jméno Čao-ťing ().", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Mu Jing pocházel z okresu Ting-jüan v moderní provincii An-chuej, narodil se roku 1345. V sedmi letech ztratil rodiče a byl, spolu s dalšími dětmi, adoptován Ču Jüan-čangem, tehdy důstojníkem v armádě Rudých turbanů, povstalců proti mongolské říši Jüan, ovládající Čínu. Mu Jing vyrůstal v Ču Jüan-čangově domácnosti jako jeho syn, pod jménem Ču Wen-jing, společně s Čuovým nejstarším synem Ču Piaoem. Mezi ostatními sourozenci vynikal inteligencí a vzorným chováním, obdržel literární vzdělání i vojenský výcvik.  V dospělosti sloužil v Ču Jüan-čangově velitelství jako jeden z důstojníků, později jako posádkový velitel. Roku 1368 se vyznamenal při dobývání Fu-ťienu. Poté mu Ču Jüan-čang (od roku 1368 první císař nově vzniklé říše Ming) sdělil, že je adoptovaný a (spolu s ostatními adoptivními syny) ho vyzval aby si opět vzal své rodné příjmení. Po krátké službě ve Fu-ťienu byl přeložen do Nankingu na místo asistenta a pak zástupce předsedy hlavní vojenské komise (tj. velitele migské armády). Roku 1377 byl jmenován zástupcem Teng Jüa při jeho tažení proti tibetským kmenům sídlícím kolem jezera Kukunor a v západním S’-čchuanu. Za úspěchy v tažený obdržel titul markýze ze Si-pching () a příjem 2500 \"tanů\" zrna. Poté zůstával ve velní armád na severozápadě až do roku 1381.  Roku 1381 byl vedle Lan Jüa jmenován zástupcem Fu Jou-teho, velitele vojsk vyslaných k dobytí Jün-nanu. Důležitá centra Jün-nanu byl roku 1382 dobyta a mongolský místodržitel provincie, Basalawarmi, spáchal sebevraždu, nicméně menší boje pokračovaly. Fu Jou-te s částí vojsk se vrátil až v dubnu 1384, přičemž Mu Jing zůstal v Jün-nanu s úkolem uklidnit provincii. Podařilo se mu to kombinací vojenských vítězství a citlivé civilní správy, v níž kladl důraz na podporu vzdělávání a rekonstrukci ekonomiky, budoval školy stejně jako přehrady a zavodňovací kanály, zapojoval do správy místní náčelníky. Pod dojmem Mu Jingových úspěchů byla jeho funkce velitele obranného regionálního velitelství prohlášena za dědičnou.  Zemřel v létě 1392. Na příkaz císaře bylo jeho tělo převezeno do Nankingu a pohřbeno v mauzoleu nedaleko (tehdy budovaných) císařských hrobek. Posmrtně byl povýšen na knížete z Čchien-ning () a bylo mu uděleno posmrtné jméno Čao-ťing ().  Mu Jingovo postavení v Jün-nanu zdědili jeho synové, nejstarší a schopný Mu Čchun zemřel již roku 1398 v relativně mladém věku 35 let, tituly a postavení poté zdědil druhý syn Mu Šeng (1368–1439). Mu Šeng se jako velitel vojsk v Jün-nanu zapojil do války ve Vietnamu (1406–1428), za počáteční úspěchy v ní dostal titul vévody z Čchien ((), \"Čchien-kuo kung\"), později však bojoval se střídavými úspěchy. Koncem 30. let utrpěl těžkou porážku v bojích se Šany v Lučchuan-pchingmienské válce).  Mu Jingovi potomci drželi velení v Jün-nanu a titul vévody z Čchien do roku 1659, kdy poslední vévoda společně s mingským císařem Ču Jou-langem prchl z Jün-nanu do Barmy, kde byl roku 1661 Barmánci zabit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mu Jing (; 1345–1392) byl čínský vojevůdce, jeden z předních generálů Chung-wua, prvního císaře říše Ming. Během povstání rudých turbanů, v němž byla říše Jüan vytlačena z Číny, bojoval v armádě Chung-wua. Sloužil v jeho vojsku, podílel se na dobytí Jün-nanu. Poté zůstal v Jün-nanu jako velitel vojska v provincii.", "tgt_summary": "沐英(1345年-1392年),字文英,濠州定远(今属安徽)人,汉族,明朝开国名将,朱元璋养子,封西平侯。", "id": 1466123}
{"src_title": "High Wycombe", "tgt_title": "海威科姆", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší dějiny.", "content": "Pojmenování Wycombe na první pohled pochází z názvu řeky Wye a starého anglického výrazu pro zalesněné údolí (combe), ale podle slovníku \"Oxford English Dictionary of Place-Names\" toto jméno, poprvé zaznamenané v letech 799-802 v podobě 'Wichama', s větší pravděpodobností vzniklo ze staroanglického slova 'wic' a množného čísla staroanglického 'ham'; ke jménu řeky se připodobnilo později.  Wycombe se objevil v Knize posledního soudu \"Domesday Book\" z roku 1086 s tím, že má šest mlýnů. Ve městě bývala římská vila (postavená mezi léty 150–170 našeho letopočtu), kde probíhaly třikrát vykopávky, naposled v roce 1954. Na místě, kde se nachází park Rye, byly objeveny mozaiky a lázně.  První doklad o existenci osady „Wicumun“ pochází z roku 970. Farní kostel byl vysvěcen biskupem z Worcesteru Wulfstanem v roce 1086.", "section_level": 2}, {"title": "Od 13. století.", "content": "Město získalo právo konat trhy v roce 1222 a první radnici v roce 1226, tržnici později, v roce 1476.  Alan Basset, baron z Wycombe, byl přítomný při podpisu Velké listiny práv a svobod králem Janem Bezzemkem dne 15. června 1215", "section_level": 2}, {"title": "17. až 19. století.", "content": "V High Wycombe ve středověku a později zůstávaly mlýny, zhotovovaly se tam krajky a látky. Město bylo zastávkou na cestě z Oxfordu do Londýna a mnoho cestujících přebývalo v jeho hospodách. V 17. a 18. století se v High Wycombe vyráběl papír. Nejvíce město proslulo v 19. století výrobou nábytku, kvůli ubytování velkého počtu dělníků a jejich rodin byly na východ a na západ od města postaveny řadové domy. V roce 1875 se odhaduje, že se ve městě zhotovovalo 4 700 židlí denně. Počet obyvatel vzrostl z 13 000 v roce 1881 na 29 000 v roce 1928. High Wycombe byl v 19. století domovem premiéra Benjamina Disraeliho.", "section_level": 2}, {"title": "20. a 21. století.", "content": "Ve 20. letech se část města změnila ve slum. Mnoho domů ve velmi špatném stavu bylo v roce 1932 zbouráno a se obyvatelé přestěhovali do ulic na svazích nad městem. Ale například v ulici St. Mary's Street se nacházely krásné staré domy s doklady podoby architektury v 18. a 19. století. Od roku 1940 do 1968 na nedaleké základně RAF High Wycombe sídlilo velitelství Bomber Command Royal Air Force.  V 60. letech střed města přestavěli, zbořili většinu starých domů a řeku Wye svedli do podzemí. Byla postavena nákupní střediska s vícepatrovými parkovišti, kancelářské budovy, nadchody a kruhové objezdy. K High Wycombe byla připojena nejen řada předměstí, např. Booker, Bowerdean, Castlefield, Cressex, Daws Hill, Green Street, Holmers Farm, Micklefield, Sands, Terriers, Totteridge, Downley a Wycombe Marsh, ale také některé blízké vesnice: Hazlemere a Tylers Green. Ačkoli se město nachází v hrabství Buckinghamshire, které patří k nejbohatším v zemi, Wycombe má i několik značně chudých míst.  Ve městě sídlí univerzita Buckinghamshire New University (v Queen Alexandra Road). Od roku 1678 se ve městě provozuje pozoruhodný obřad, takzvané vážení starosty města. Starosta je každoročně v květnu přímo před očima veřejnosti zvážen, aby lidé viděli, jestli přibral, nejspíš na náklady daňových poplatníků. Zvyk se zachovává po staletí, stejná váha se používá už od 19. století. Když je výsledek zjištěn, městský vyvolavač oznámí „A o nic víc!“, pokud starosta na váze nepřibyl, či „A o něco víc!“, pokud ano. Kolik starosta skutečně váží, se nezveřejňuje.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Městský fotbalový tým, třetiligový Wycombe Wanderers FC, má pověstného útočníka: je jím údajně nejsilnější profesionální fotbalista na světě Adebayo Akinfenwa.", "section_level": 1}, {"title": "Jeskyně.", "content": "V blízkém bývalém dole na křídu, která se tu používala při výrobě papíru, jsou hojně navštěvované jeskyně Hell Fire Caves.", "section_level": 1}], "src_summary": "High Wycombe, často pouze Wycombe, je město ve Spojeném království, na jihovýchodě Anglie v hrabství Buckinghamshire na západoseverozápad od Charing Crossu v Londýně; tato informace je uvedena na domě na náměstí Corn Market. Město leží také na jihojihovýchod od Aylesbury, na jihovýchod od Oxfordu, na severovýchod od Readingu a na sever od města Maidenhead.", "tgt_summary": "海威科姆(High Wycombe,),1946年前称Chepping Wycombe或Chipping Wycombe, 是英国白金汉郡最大的镇,位于威科姆区。距离伦敦查令十字西北。2001年人口普查时有92,300人。是海威科姆都会区中最大的组成部分。", "id": 1873024}
{"src_title": "Volby do Knesetu 2019 (duben)", "tgt_title": "2019年4月以色列議會選舉", "src_document": [{"title": "Cesta k volbám.", "content": "Po volbách do Knesetu roku 2015 vznikla čtvrtá vláda Benjamina Netanjahua. Tvořily ji strany Likud, Židovský domov, Kulanu, Šas a Sjednocený judaismus Tóry. V letech 2016-2018 ke koalici přistoupila i strana Jisra'el bejtenu. V listopadu 2018 prošla vládní koalice výraznou krizí, kvůli přístupu k hnutí Hamás v Pásmu Gazy. Kvůli nesouhlasu s údajně slabým postupem Izraele proti raketovým útokům z Gazy podal rezignaci ministr obrany a předseda Jisra'el bejtenu Avigdor Lieberman a jeho strana opustila koalici. Zvažovaný odchod z vlády sice neuskutečnil předseda strany Židovský domov Naftali Benet, ale po odchodu Liebermana disponovala koalice jen nejtěsnější většinou. Koncem prosince 2018 pak Kneset schválil zákon, kterým se zkracuje jeho funkční období a na 9. duben 2019 vyhlašují parlamentní volby.", "section_level": 1}, {"title": "Volební kampaň a přeskupování stranického spektra.", "content": "Od konce roku 2018 začalo přeskupování sil na izraelské politické scéně. Do stranické politiky vstoupil bývalý náčelník generálního štábu izraelské armády Benny Ganc, který si zaregistroval stranu nazvanou Chosen le-Jisra'el (\"Síla pro Izrael\"). Další bývalý náčelník generálního štábu (a zároveň bývalý ministr obrany a vlivný politik strany Likud) Moše Ja'alon oznámil ve stejné době také založení nové politické strany Telem (doslova \"Brázda\", zkratka plného názvu Tnu'a le'umit mamlachtit, doslova \"Hnutí pro národní stát\"). Předseda Strany práce Avi Gabaj zase ukončil na tiskové konferenci (v přímém přenosu) alianci své strany s formací ha-Tnu'a Cipi Livniové, která byla přitom brífinku přítomna, aniž by byla podle svých slov předem informována o tomto kroku.  K výrazným změnám docházelo i v táboře dosluhující vládní koalice. Stranu Židovský domov opustil její předseda Naftali Benet a společně s další významnou političkou této strany Ajelet Šakedovou ohlásil ustavení politického subjektu ha-Jamin he-chadaš (\"Nová pravice\"), který má na rozdíl od Židovského domova být méně pod ideovým vlivem religiózních sionistů z původní Národní náboženské strany. Kandidaturu za tuto novou stranu oznámila i známá novinářka Caroline Glicková. O samostatný průnik do politiky se rozhodla usilovat i Orly Levyová, která byla v roce 2015 zvolena za Jisra'el bejtenu, ale o rok později se s touto stranou rozešla a působila v Knesetu jako nezařazená poslankyně. V prosinci 2018 oznámila, že jí vedený nový subjekt se bude jmenovat Gešer (doslova \"Most\"), čímž navázala na bývalou politickou stranu Gešer, kterou na přelomu 20. a 21. století založil její otec David Levy. Mezi stranami arabské menšiny nedošlo k dohodě o opakování jednotné kandidátní listiny, kterou ve volbách v roce 2015 byla Sjednocená kandidátka. Do voleb tak nakonec šly dvě formace: postkomunistická strana Chadaš se sekulární stranou Ta'al a islamistická Ra'am s nacionalistickou stranou Balad.  V některých předvolebních průzkumech z přelomu prosince 2018 a ledna 2019 se navzdory trvající převaze pravicového bloku ukazovalo drobení (zejména pravicového) politického spektra s tím, že některé z nich oscilovaly okolo hranice pro vstup do Knesetu. O předvolební alianci proto začaly uvažovat ultraortodoxní strany Šas a Sjednocený judaismus Tóry (zejména strana Šas měla v průzkumech klesající tendenci podpory). Předseda vlády Benjamin Netanjahu se neúspěšně pokusil prosadit v Knesetu snížení volebního kvóra tak, aby menší pravicové strany ve volbách nepropadly. Reakcí na riziko propadnutí hlasů pro některé menší politické strany pak bylo v únoru 2019 spojení strany Židovský domov se stranou Národní jednota a Ocma jehudit do aliance nazvané Ichud miflegot ha-jamin (Sjednocené pravicové strany). Přizvání nacionalistické Ocma jehudit, hlásící se k odkazu Meira Kahaneho, ovšem vyvolalo kritiku části veřejnosti a pokusy o soudní zákaz kandidatury lidí z této formace. Během února 2019 se v průzkumech začala jako strana s možností průniku do parlamentu zmiňovat i formace Zehut (\"Identita\"), vedená Moše Feiglinem, která kombinovala národovecká a libertariánská témata včetně legalizace marihuany. Naopak s propadem voličské podpory bojovaly dříve etablované pravicové strany jako Kulanu nebo Jisra'el bejtenu.  Výraznějším předělem v kampani bylo koncem února 2019 ohlášené spojení dvou hlavních opozičních stran centristické orientace: Chosen le-Jisra'el vedené Benny Gancem, a Ješ atid Ja'ira Lapida. Nová střechová kandidátní listina pak do voleb šla pod názvem Kachol lavan (\"Modrobílá\", podle barev na izraelské vlajce). K dvojici předsedů fúzujících stran pak na čele kandidátky přistoupili ještě dva bývalí náčelníci generálního štábu, Moše Ja'alon, který se již o několik týdnů předtím spojil s Benny Gancem, a Gabi Aškenazi. Nový blok se ihned dostal do čela volebních preferencí, byť v průběhu března a počátkem dubna postupně v průzkumech svůj náskok před stranou Likud ztrácel (zároveň s tím rostla podpora Strany práce).  Mezi hlavní témata kampaně patřila osoba samotného předsedy vlády Netanjahua, který čelil vyšetřování v několika kauzách spojených přímo s ním, jeho blízkými nebo jeho spolupracovníky. Čekalo se, zda Generální prokurátor Izraele Avichaj Mandelblit obviní premiéra v některých z těchto kauz, jaká bude reakce veřejnosti i politických stran. Netanjahu oznámil, že z politických funkcí by v takovém případě neodstoupil. Na přelomu února a března skutečně Mandelblit oznámil, že hodlá Netanjahua obvinit. Kromě toho se jako téma zmiňoval chystaný mírový plán Donalda Trumpa pro Izrael a Palestince, vojenské pronikání Íránu do sousedství Izraele, sociální otázky (daně, růst cen a životních nákladů) nebo začlenění ultraortodoxních židů do pracovního trhu a do vojenské služby.", "section_level": 1}, {"title": "Průzkumy veřejného mínění.", "content": "Průzkumy voličských preferencí vykazovaly na přelomu prosince 2018 a ledna 2019 trvající většinovou podporu stran pravicově, národně a nábožensky orientovaných. Výrazně dominovala strana Likud, o druhou pozici se utkávala strana Ješ atid Ja'ira Lapida a nový subjekt Chosen le-Jisra'el Bennyho Gance. Mnoho stran se ovšem pohybovalo okolo faktického volebního kvóra zisku 4 mandátů a fragmentace stranického spektra se zvýšila. Po spojení strany Chosen le-Jisra'el se stranou Ješ atid do aliance Kachol lavan se tento nový subjekt od února 2019 dostal do čela preferencí, nicméně ve většině průzkumů v posledních týdnech kampaně pokračovala početní převaha pravicového bloku, vedeného Likudem. Trvala fragmentace politického spektra a několik subjektů zůstávalo poblíž hranice pro vstup do parlamentu.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední dny kampaně a volební den.", "content": "V několika dnech předcházejících samotným volbám se obě největší politické strany pokoušely maximalizovat svůj zisk, zejména argumentem, že početně nejsilnější strana má větší šanci sestavit vládu. Netanjahu zdůrazňoval, že existuje riziko levicové vlády. Menší pravicové strany reagovaly s obavami, že finiš kampaně může vést k přesunu voličů k Likudu a ohrozit jejich vyhlídky na překonání prahu pro vstup do parlamentu. Netanjahu zároveň 6. dubna v interview pro stanici Kešet 12 prohlásil, že pokud zůstane předsedou vlády, zahájí po volbách proces anexe izraelských osad na Západním břehu Jordánu, přičemž nerozlišuje mezi bloky izraelských osad a izolovanými osadami.  Volební den se konal 9. dubna. Hlasování poznamenala kontroverze, kdy stovky členů Likudu, zasedajících ve volebních komisích v převážně arabských městech v Izraeli, přinesly do volebních místností skryté přenosné kamery. Likud se následně k užití kamer přiznal s tím, že mělo jít o prevenci falšování volebních výsledků.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky voleb.", "content": "V 10 hodin večer 9. dubna, okamžitě po ukončení hlasování, byly publikovány první exit polls. V některých z nich měla strana Kachol lavan vést o několik mandátů nad Likudem, jeden dokonce uváděl, že levice i pravice mají shodně 60 mandátů.  Okolo půlnoci vystoupil v centrále Kachol lavan Benny Ganc s projevem, ve kterém označil svou stranu za vítěze voleb a sebe za budoucího předsedu vlády. Krátce poté ale své vítězství ohlásil i Netanjahu. S postupem sčítání hlasů se ukazovalo, že obě velké strany mají podobný volební výsledek, ale že pravicový blok má jasnou převahu. Volby ukázaly, že poprvé od poloviny 90. let 20. století se v Izraeli zformoval výrazně bipolární stranický systém, kde dvě velké strany docílily zisku výrazně přes 30 mandátů. Zároveň ale došlo v posledních dnech kampaně k odlivu voličů od menších stran. Pro stranu Kachol lavan to ovšem znamenalo oslabení jejích možných koaličních partnerů, Strany práce (která dosáhla historického minima mandátů) a strany Merec. Kvůli nižší volební účasti v arabských městech zároveň nižšího volebního zisku dosáhly obě arabské kandidátní listiny. I na pravici probíhal v závěru kampaně přeliv voličů od menších politických subjektů k Likudu, přičemž strany ha-Jamin he-chadaš (Nová pravice) a Zehut zůstaly pod prahem pro vstup do Knesetu. V součtu si ale pravice zachovala jasnou většinu v nově zvoleném parlamentu.  Oficiální výsledky byly vyhlášeny <time datetime=\"2019-04-11\">11. dubna</time> v pozdních večerních hodinách. Po drobných korekcích byly pak 16. dubna oznámeny konečné výsledky. Jedinou výraznější změnou bylo, že původně ohlášených 36 mandátů pro Likud se snížilo na 35, naopak Sjednocený judaismus Tóry získal 8 mandátů namísto 7.", "section_level": 1}, {"title": "Celostátní konečné výsledky voleb.", "content": "<br", "section_level": 2}], "src_summary": "Volby do 21. Knesetu jsou předčasné parlamentní volby, které v Izraeli proběhly 9. dubna 2019. Dvě nejsilnější strany, Netanjahuův Likud a Modrobílá koalice Bennyho Gance získaly po 35 křeslech, přičemž blok pravicových a nábožensky profilovaných stran docílil jasné převahy 65 mandátů. Na základě výsledků voleb byl předseda Likudu Benjamin Netanjahu pověřen sestavením nové vlády. Koaliční většinu ale získat nedokázal a Kneset následně odsouhlasil své rozpuštění a vypsání nových voleb v září 2019", "tgt_summary": "议会选举于2019年4月9日在以色列举行,以选出第二十一届以色列议会议员。选举原本预定于2019年11月举行,选举结果出炉后各政党却在组阁谈判时就哈雷迪犹太教是否要参与发生争执,使得新政府无法按时产生,最终导致议会解散,2019年9月17日再次举行第二十二届以色列议会选举。", "id": 188718}
{"src_title": "Třída Illustrious", "tgt_title": "光辉级航空母舰", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Ve 30. letech se britské námořnictvo rozhodlo postavit letadlové lodě, které by měly oproti svým předchůdcům výrazně větší odolnost (měly nejen přežít nepřátelský útok, ale i dokázat pokračovat v boji), přičemž zároveň měly být dodrženy limity dané Washingtonskou konferencí. Vzniklá plavidla třídy \"Illustrious\" měla pancéřování letové paluby a hangáru, vytvářející pancéřovanou schránku tvořící integrální součást konstrukce plavidla. Zachování dostatečné stability si však vynutilo použití pouze jednopatrového hangáru a omezení počtu nesených letounů na 33 kusů.  Celkem byly postaveny tři jednotky této třídy. Na jejich stavbě se podílely britské loděnice Vickers-Armstrong v Barrow-in-Furness a Newcastle upon Tyne a loděnice Harland & Wolff v Belfastu. Do služby byly přijaty v letech 1940–1941.  Jednotky třídy \"Illustrious\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Plavidla měla kvalitní pancéřování. Letová paluba byla mezi výtahy chráněna 76mm pancířem, prostor u výtahů kryl pancíř slabší. Celkem tak bylo chráněno 62% její plochy. Boky hangáru kryl 114mm pancíř, který v místech pohonu klesal až na boky trupu. Plavidlo mělo odolat zásahu 227kg (500 lb) pumou, nebo střelbě ze 152mm kanónů. Pancéřování tvořilo celkem 5000 tun z celkových 23 000 tun výtlaku plavidla. Z toho samotná letová paluba vážila 1500 tun.  Kapacita činila až 33 letounů. Uloženy byly v jednopatrovém hangáru, který s letovou palubou spojovaly dva výtahy. Letouny startovaly pomocí katapultu. Složení leteckého křídla se během služby měnilo. Zároveň byla plavidla během války upravena, aby mohla provozovat více letounů. Například letadlová loď \"Illustrious\" tak roku 1944 nesla celkem 63 letounů (36 Corsair a 27 Avenger). Výzbroj tvořilo po dokončení šestnáct dvouúčelových 114mm kanónů BD Mk.II ve dvoudělových věžích a šest osmihlavňových „pom-pomů“ Mk.VIA se 40mm kanóny (celkem 48 hlavní). Plavidla byla vybavvena radarem typu 79.  Pohonný systém tvořilo šest kotlů Admiralty a tři parní turbíny Parsons o výkonu 111 000 hp, pohánějící tři lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 30,5 uzlu. Dosah byl 9250 námořních mil při rychlosti 14 uzlů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Illustrious byla třída letadlových lodí britského královského námořnictva z éry druhé světové války. Celkem byly postaveny tři jednotky této třídy, které byly ve službě v letech 1940–1968. Intenzivně byly nasazeny ve druhé světové válce, přičemž přečkaly vážná poškození. Nejdelší službu měla letadlová loď \"Victorious\", která byla několikrát nákladně modernizována. Podle modifikovaného projektu třídy \"Illustrious\" byly postaveny ještě tří další letadlové lodě – HMS \"Indomitable\" a dvě jednotky třídy \"Implacable\". Skupiny \"Indomitable\" a \"Implacable\" jsou považovány za podtřídy třídy \"Illustrious\".", "tgt_summary": "光辉级航空母舰是英国皇家海军著名的舰队型航空母舰。它们相对于美国及日本的航母舰载机/吨位比要小,但是有更强的装甲防护。", "id": 804831}
{"src_title": "Australian Open 2019 – ženská dvouhra", "tgt_title": "2019年澳洲網球公開賽女子單打比賽", "src_document": [{"title": "Boj o čelo žebříčku WTA ve prospěch Ósakaové či Kvitové.", "content": "V rolích soupeřek o post světové jedničky do grandslamu vstoupilo devět tenistek – Simona Halepová, Sloane Stephensová, Naomi Ósakaová, Angelique Kerberová, Petra Kvitová, Elina Svitolinová, Kiki Bertensová, Karolína Plíšková a Aryna Sabalenková. Vyřazení Halepové v osmifinále znamenalo, že po turnaji opustila čelo světového žebříčku. Poprvé v kariéře se tak světovou jedničkou stala Ósakaová, která v přímém duelu o tento post ve finále zdolala Kvitovou.", "section_level": 1}, {"title": "Semifinále.", "content": "Do úvodního semifinále nastoupila osmá nasazená Češka Petra Kvitová proti nenasazené Američance Danielle Collinsové, figurující na třicátém pátém místě žebříčku. Jednalo se o reprízu tříhodinového utkání z lednového Brisbane International 2019. Nižší kvalitu hry v úvodní fázi ovlivnila vysoká teplota vzduchu. Nepříznivé klimatické podmínky vedly za stavu gamů 4–4 k zatažení střechy arény Roda Lavera. Jako první si v páté hře prohrála servis Kvitová, která si jej rebrejkem vzala okamžitě zpátky. Za více než hodinu hry se úvodní dějství rozhodlo v tiebreaku, v němž favorizovaná česká hráčka vyhrála poměrem míčů 7:2. Po utkání tuto fázi zápasu komentovala slovy: „\"V prvním setu jsem byla svázaná nervozitou. Až v tie-breaku jsem se uvolnila a jsem ráda, že to přišlo\"“. Ve druhém setu již Češka na dvorci dominovala. Naopak frustrovaná Collinsová několikrát diskutovala o výrocích s hlavním rozhodčím Carlosem Ramosem. Po třech prolomených podáních jí Kvitová uštědřila „kanára“. Ta v duelu zahrála 30 vítězných míčů na 27 nevynucených chyb. Bilance Američanky činila 9 winnerů na 16 nevynucených chyb. Češka dokázala proměnit 4 z 10 brejkových příležitostí, soupeřka jednu.  Ve druhém semifinále se představily japonská světová čtyřka Naomi Ósakaová a česká osmá hráčka klasifikace Karolína Plíšková, která držela aktivní bilanci výher a proher 2–1. Jednadvacetilá Japonka vstoupila do utkání agresivní hrou, s přesně umisťovanými míči, na něž soupeřka nenašla odpověď. Češka tak ztratila servis ve třetí a sedmé hře úvodní sady a Ósakaová ji zakončila gamem s třemi esy. Na začátku druhého dějství si obě aktérky vzaly podání. Plíšková vzápětí přestála kritickou chvíli, kdy prohrávala již 0:40. Po záchraně servisu pak japonská hráčka nezvládla podání za stavu her 4–5, kdy se ocitla pod tlakem. Prolomeným podáním si Češka vynutila třetí set. V jeho úvodu Plíšková získala tři brejkové příležitosti, ale ani jednu z nich nevyužila. Podržený servis vrátil Japonce sebevědomí a obnovení agresivního stylu z první sady. Česká tenistka následně prohrála podání. Přesto dostala příležitost vrátit se do utkání v osmém gamu, kdy měla k dispozici brejkbol. Po jeho nevyužití dovedla Ósakaová duel do vítězného konce a za 1.53 hodin postoupila do finále. Na vítězné míče nad Plíškovou výrazně vyhrála poměrem 56–20, rovněž tak na esa 15-3. Bilance nevynucených chyb vyzněla mírně ve prospěch poražené 21–30. V celém zápase pak Češka vyhrála o jedenáct výměn méně.", "section_level": 1}, {"title": "Finále.", "content": "Do druhého grandslamového finále v řadě postoupila úřadující šamionka US Open Naomi Ósakaová, která se stala prvním japonským tenistou v boji o titul dvouhry na Australian Open. Po dvou wimbledonských triumfech z let 2011 a 2014 se do třetího finále majoru probojovala Petra Kvitová, která se stala první Češkou ve finále melbournského grandslamu od Jany Novotné v roce 1991.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ženská dvouhra Australian Open 2019 probíhala ve druhé polovině ledna 2019. Do singlové soutěže australského tenisového grandslamu hraného v Melbourne Parku nastoupilo sto dvacet osm hráček. Šestnáct z nich se probojovalo z tříkolové kvalifikace.", "tgt_summary": "卡洛琳·瓦芝妮雅琪是卫冕冠军,但是在第三轮被玛丽亚·莎拉波娃淘汰。随着西莫娜·哈勒普和安洁莉克·克伯在第四轮被淘汰,本次澳网前三号种子均无缘八强,这在21世纪为首次。", "id": 1240173}
{"src_title": "Norská křížová výprava", "tgt_title": "挪威十字軍", "src_document": [{"title": "Cesta do Jeruzaléma.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Z Norska do Anglie (1107–1108).", "content": "Sigurd a jeho muži se z Norska vydali na plavbu na podzim 1107, výprava čítala šedesát lodí a asi kolem 5 000 mužů. Ještě na podzim flotila přistála v Anglii, kde byl v té době králem Jindřich I. Sigurd zde se svými muži zůstal přes celou zimu až do jara 1108, kdy se výprava po moři opět vydala dále na západ.", "section_level": 2}, {"title": "Na Iberském poloostrově (1108–1109).", "content": "Po někalika měsících norská flotila zakotvila v Galiciji poblíž města a významného poutního místa Santiago de Compostela. V této zemi, kterou Norové označovali jako „Jakobsland“, jim bylo místním pánem dovoleno přečkat zimu. Když však zima přišla, přišel s ní i nedostatek jídla, což místního pána donutilo přerušit prodej potravin norským válečníkům. Sigurd proto shromáždil své vojsko a dobyl hrad tohoto lokálního vládce, kde získal potřebné zásoby jakož i jinou kořist.  Na jaře výprava pokračovala po moři dál podél pobřeží Portugalska, přičemž zajala osm saracénských galér a dobyla hrad v Sintře (asi se ve skutečnosti jednalo o Colares, které je blíž moři). Poté Norové pokračovali směrem k Lisabonu, městu na pomezí křesťanského a muslimského světa, kde zvítězili v další bitvě. Na své cestě dále vyplenili město Alkasse (asi se jedná o Al Quasr) a při vstupu do Středozemního moře porazili v blízkosti gibraltarské úžiny eskadru muslimských lodí.", "section_level": 2}, {"title": "Na Baleárských ostrovech (1109).", "content": "Po vplutí do Středozemního moře se seveřané plavili podél pobřeží země Saracénů (\"Serkland\") až k Baleárským ostrovům. Ty byly v té době křesťany vnímány jako nic víc než doupě pirátů a otrokářské středisko. Nájezdy Norů jsou také prvními zaznamenanými útoky křesťanů proti těmto muslimským ostrovům (třebaže se Baleáry staly jistě už i dříve cílem drobnějších útoků).  Norové přistáli nejprve na Formenteře, kde se střetli se značným množstvím „černých mužu“ (\"Blåmenn\") a Saracénů (\"Serkir\"), kteří si ve zdejších jeskyních zřídili pirátskou základnu. Průběh tohoto boje je tím nejdetailněji zpracovaným na stránkách písemných pramenů k této výpravě a možná se jedná také o nejvýznamnější událost v dějinách tohoto malého ostrova. Po této bitvě se měli prý Norové zmocnit největšího pokladu, který kdy získali. Norská flotila poté zaútočila úspěšně i na Ibizu a Menorku. Zdá se však, že se Norové neodvážili zaútočit na největší z Baleárských ostrovů Malorku, asi z toho důvodu, že se jednalo o v té době nejvíce prosperující a nejlépe opevněné centrum nezávislé malorské taify. Zvěsti o úspěších Norů se mohly rozkřiknout a stát se tak inspirací pro společný katalánsko-pisánský útok na Baleárské ostrovy v roce 1113–1115.", "section_level": 2}, {"title": "Na Sicílii (1109–1110).", "content": "Na jaře 1109 dorazila norská výprava na Sicílii, kde byli její účastníci vřele uvítáni hrabětem Rogerem II., který měl toho času jen dvanáct nebo třináct let. Na Sicílii strávili Norové delší dobu, možná až rok.", "section_level": 2}, {"title": "V Jeruzalémském království (1110).", "content": "V létě 1110 Norové konečně přistáli v Akkonu a vydali se do Jeruzaléma, kde byl Sigurd uvítán jeruzalémským králem Balduinem I. se všemi poctami. Po vřelém přivítání, hodném korunovaného panovníka, doprovodil Balduin Sigurda k řece Jordán a poté zpátky do Jeruzaléma.  Norové byli obdarováni mnohými cennostmi a relikviemi, a to včetně třísky ze Svatého kříže, na kterém měl být údajně ukřižován Ježíš Kristus. Tato vzácná relikvie jim byla věnována pod podmínkou, že budou i nadále podporovat a prosazovat křesťanství a že relikvii přinesou k hrobu sv. Olafa.", "section_level": 2}, {"title": "Obléhání Sidonu (1110).", "content": "Norové strávili ve Svaté zemi podzim a zimu roku 1110. Sigurd a jeho muži se na popud krále Balduina zúčastnili obléhání Sidonu, které započalo na podzim 1110. Norské lodě blokující město z moře byly téměř rozprášeny silnou fátimovskou flotilou vyslanou z Tyru, zachránil je až příjezd eskadry benátských lodí vedených dóžetem Ordelafem Falierim. Sidon však nakonec, i přes odhodlání obránců a neúspěšný pokus o atentát na krále Balduina, 4. prosince 1110 padl do rukou křižáků. Vzniklo tak Sidonské panství.", "section_level": 3}, {"title": "Zpáteční cesta do Norska.", "content": "Po odplutí ze Svaté země navštívil Sigurd se svým vojskem Konstantinopoli, kterou Norové znali pod jménem \"Miklagard\". Zde Sigurd zanechal všechny své lodě i s jejich vzácnými galionovými figurami a také množství svých mužů, kteří rozšířili elitní oddíly varjažské gardy byzantského císaře. Sigurd se svými zbývajícími válečníky se poté vydal na zpáteční cestu do Norska po souši, přičemž se do Norska vrátil asi roku 1111.", "section_level": 2}], "src_summary": "Norská křížová výprava, vedená norským králem Sigurdem I., byla křížovou výpravou či poutí, která proběhla mezi lety 1107 až 1110 jako dozvuk první křížové výpravy. Norská křížová výprava je také první kruciátou, které se osobně účastnil korunovaný panovník.", "tgt_summary": "挪威十字军是挪威国王西居尔一世(Sigurd I)在第一次十字军之后的1107年—1110年率领的十字军。西居尔是第一位率领十字军前往圣地的欧洲国王。西居尔沿途攻打伊比利半岛、巴利亚利群岛、西西里岛的异教徒,1110年到达巴勒斯坦,协助耶路撒冷国王鲍德温一世攻占西顿,建立西顿领地。", "id": 1274564}
{"src_title": "Rumélie", "tgt_title": "魯米利亞", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Pojem Rûm znamená „římský“, Rumélie (turecky Rumeli) znamená v turečtině „země Římanů“ a odkazuje na území dobytá osmanskými Turky v boji s Byzantskou říší, které se v té době říkalo Římská říše (neologismus „Byzantská říše“ byl poprvé použit roku 1557 německým historikem Hieronymem Wolfem v jeho díle Corpus Historiæ Byzantinæ). Adjektivum „římské“ se tudíž dlouho používalo v řadě jazyků na Balkánu jako označení pro území Byzantské říše a i dnes je tato oblast označována v bosenštině Rumelija; v řečtině Ρωμυλία, Romylía nebo Ρούμελη, Roúmeli; v albánštině Rumelia; v makedonštině a srbštině Румелија, Rumelija a v bulharštině Румелия, Rumelija. Ve starých latinsky psaných janovských dokumentech je území nazýváno Romania, což byl obvyklý název Byzantské říše ve středověku.  Seldžukové původně používali název „země Rûm“, tedy „římská zem“ pro Anatolii, kterou po roce 1071, kdy zvítězili nad Byzancí v bitvě u Manzikertu, postupně dobývaly armády Seldžucké říše. Seldžucký Rúmský sultanát (1077–1307) značil „Sultanát Anatolie“.  Po expanzi Osmanské říše do Anatolie a na Balkán počátkem druhé poloviny čtrnáctého století a po dobytí Konstantinopole (Istanbulu) roku 1453 Mehmedem II. byl ovšem termín Rumeli („země Římanů“) používán pouze pro území Osmanské říše na Balkáně, kde i nadále převažovalo křesťanské obyvatelstvo.", "section_level": 1}, {"title": "Území.", "content": "Součástí Rumélie byly provincie Thrákie, Makedonie, Moesie, dnešní Bulharsko a turecká Thrákie, ohraničené na severu řekou Sávou a Dunajem, na západě pobřežím Jaderského moře a na jihu Moreou. Jako Rumélie byla nakonec označována provincie skládající se z centrální Albánie a severozápadní Makedonie, s centrem v městě Bitola.  Následkem administrativních změn, ke kterým došlo mezi lety 1870 a 1875, přestalo jméno Rumélie odpovídat jakémukoliv politickému rozdělení. Roku 1878 byla Berlínskou smlouvou ustanovena Východní Rumélie jako autonomní provincie Osmanské říše, ale po nekrvavé revoluci z 6. září roku 1885 byla Východní Rumélie připojena k Bulharsku. Provincie (vilayet) Kosovo byla založena roku 1877.  V dnešním Turecku bylo slovo Rumeli (Rumélie) převážně nahrazeno pojmem Trakya (Thrákie) a odkazuje na evropskou část Turecka (provincie Edirne, Kırklareli, Tekirdağ, severní část provincie Çanakkale a západní část provincie Istanbul). Pojem Rumélie je i nadále používán v historickém kontextu. Je také používán ve spojitosti s kulturou dnešního tureckého obyvatelstva na Balkáně a potomků tureckých imigrantů na Balkáně. Tato oblast Turecka je také nazývána východní Thrákie nebo turecká Thrákie. V Řecku se pojem Ρούμελη (Rumeli) již od časů Osmanské říše používá jako označení centrálního Řecka, zejména při srovnání s Peloponésem nebo Moreou. Slovo Rumeli se také někdy (především obyvateli Istanbulu) používá pro označení provincie Istanbul nacházející se západně od Bosporu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rumélie (osmansky: روم ايلى, Rūm-ėli, turecky: Rumeli), také známá jako evropské Turecko, je historické území jihovýchodní Evropy, které bylo pod nadvládou Osmanské říše. Jedná se především o Balkánský poloostrov.", "tgt_summary": "鲁米利亚,也译为罗梅利亚(,,,)是奥斯曼帝国统治下的南巴尔干地区的土耳其语名称。意思是「罗马人的土地」,「罗马」是指在奥斯曼帝国统治之前这个地区的东罗马帝国。在11世纪至12世纪期间,鲁米利亚曾也指安那托利亚地区,随着土耳其人逐渐征服东罗马帝国而逐渐只指南巴尔干地区。北部以多瑙河为界。西侧是阿尔巴尼亚。南侧是伯罗奔尼撒。主要的都市是比托拉。在1870年至1875年的国境变化中,各国均不再使用鲁米利亚这个词汇。1878年的柏林条约中设置了奥斯曼的自治省东鲁米利亚自治省。后并入保加利亚。鲁米利亚包括了今日的希腊中部地区、土耳其的伊斯坦布尔以西的地区、保加利亚、马其顿共和国。目前大多数时候都用色雷斯来指代这片区域,然而仍然在提及历史时使用。另外在希腊,鲁米利亚是指中希腊地区。", "id": 705928}
{"src_title": "Řecké podsvětí", "tgt_title": "冥界 (希臘神話)", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řeky.", "content": "Podsvětím proudí celkem šest hlavních řek, které jsou viditelné pro mrtvé i živé. Jejich názvy mají odrážet emoce spojené se smrtí.", "section_level": 2}, {"title": "Vstup do podsvětí.", "content": "Vstup do podsvětí střeží spousta mytických stvoření, včetně kentaurů, Gorgon, Hydra, Chiméra a Harpyje. Mezi nimi se tyčí mohutný jilm, jehož listy jsou plné falešných snů.  Duše zemřelých putující do podsvětí si pod jazykem přinášejí minci, kterou zaplatí převozníku Charónovi za převoz přes řeku. Charón je odpudivě špinavý, v očích mu žhnou plameny, tvář mu halí zanedbaný vous a kolem ramen nosí plášť. Charón duše převáží neustále, avšak od některých se bez milosti odvrací. Na druhou stranu řeky se totiž nedostanou duše nepohřbených nebožtíků, kteří jsou odsouzeni k věčnému přecházení po břehu do doby, než se jim dostane řádného pohřbu.  Řeka ústí k branám podsvětí, které hlídá trojhlavý pes Kerberos. V této části se také nachází místo, kde soudcové podsvětí rozhodují, kam duše zemřelých poputují – na Asfodelová pole, na trestná pole nebo do Elysia.", "section_level": 2}, {"title": "Tartaros.", "content": "Tartaros je nejhlubší propast pod zemí, kam se vlévají všechny řeky světa a opět odtud vyvěrají. Tartaros je tak hluboko pod zemí, jak vysoko je nebe nad ní. Dle legendy by kovadlina padající z nebe dopadla na zemi za devět dní a devět nocí, stejně dlouho by tedy padala také ze země do Tartaru. Tartaros a podsvětí jsou říší Ereba, boha věčné tmy a ztělesnění nejčistší temnoty.  Tartaros je také místo věčného trestu. Vnější okraj ohraničuje bronzový plot, který obklopují tři vrstvy temnoty. Za těmito vrstvami proudí ohnivá řeka Pyriflegethón. Vstupem do Tartaru je obrovský portál s pilíři z pevného adamantu, který nedokáží rozbít ani samotní bohové. Tento vchod střeží Erínye Tísifoné, mstitelka vražd.", "section_level": 2}, {"title": "Asfodelské louky.", "content": "Asfodelské louky jsou místem pro obyčejné průměrné duše, které se nedopustily žádných významných zločinů, ale ani neprokázaly žádné velké skutky, které by jim zaručovaly přijetí na Elysijských pole. Na toto místo byli posíláni smrtelníci, kteří nepatřili do žádné z částí podsvětí.", "section_level": 2}, {"title": "Pole smutku.", "content": "Ve Vergiliově eposu Aeneis jsou Pole smutku oblastí podsvětí vyhrazenou pro duše, které promrhaly svůj život neopětovanou láskou. Mezi zmiňované obyvatele tohoto místa patří Dídó, Faidra, Prokris, Erifýlé, Pásifaé, Láodameia a Kaineus.", "section_level": 2}, {"title": "Elysium (Elysijská pole).", "content": "Elysium je místo pro obzvláště význačné jedince. Duše, které zde přebývají mají snadný a radostný posmrtný život. Častěji než lidé, kteří byli spravedliví nebo měli etické zásluhy, se na Elysijská pole dostávali jedinci, kteří měli blízko k bohům. Většinu obyvatel Elysia tvořili polobozi nebo hrdinové, mezi kterými byli např. Kadmos, Péleus a Achilles. Vpuštěni však mohli být i běžní lidé, kteří žili spravedlivě a ctnostně. Jedním z nich byl také Sókratés, který si přítomnost na tomto místě zasloužil díky svým filozofickým zásluhám.", "section_level": 2}, {"title": "Ostrovy požehnaných.", "content": "Ostrovy požehnaných jsou ostrovy v rámci oblasti Elysia. Pokud duše dosáhla Elysia, měla možnost buď zůstat v Elysiu nebo se znovuzrodit. Pokud byl někdo znovuzrozen třikrát a třikrát dosáhl Elysia, pak mohl vstoupit na Ostrovy požehnaných, kde žil ve věčném ráji.", "section_level": 2}, {"title": "Mrtví.", "content": "V řeckém podsvětí duše mrtvých stále existují, jsou však nehmotné a v podsvětí pobývají bez smyslu nebo účelu. Mrtví v homérském podsvětí postrádají \"menos\" neboli sílu, a proto nemohou ovlivňovat živé na zemi. Také postrádají \"phrenes\" neboli důvtip a netuší, co se děje kolem nich a na zemi nad nimi. Jejich životy v podsvětí jsou velmi neutrální, sociální statusy a politické pozice nemají v podsvětí žádné místo a nikdo zde není schopen využít svůj předchozí život ve svůj prospěch.  Myšlenka pokroku v řeckém podsvětí neexistuje – v okamžiku smrti psychika se zkušenostmi i vzhledem zcela zamrzá. Duše v podsvětí nestárnou a ani jejich vzhled se nemění. Duše v podsvětí jsou přesně takové, jaké byly před svou smrtí. Proto ti, kteří zemřeli v bitvě, byli v podsvětí věčně potřísněni krví a ti, kteří zemřeli mírumilovně, si zachovali svůj normální vzhled.  Řečtí mrtví jsou všeobecně považováni za podrážděné a nepříjemné, ale nikoliv za nebezpečné nebo zlomyslné. Rozhněvají se, pokud v blízkostí svých hrobů ucítí přítomnost nepřítele, a proto bylo běžnou praxí předcházet jejich hněvu nabízením tekutých darů. Většinou se jednalo o dary ve formě krve, neboť aby mrtví mohli být opět komunikativní a při vědomí, potřebují životní esenci. Toto je znázorněno v Homerově Odysseji, kde Odysseus musel nabídnout svou krev, aby s ním duše mohly komunikovat. Mrtví v podsvětí tráví čas prostou zábavou. Jak lze soudit z kostek a hracích karet, které jim pozůstalí umisťovali do hrobu, dle pověstí mezi sebou mohli hrát různé hry. Pozůstalí dávali zesnulým do hrobů oděvy, šperky a jídlo, protože věřili, je je v podsvětí budou moci využít. Lidé se také přeli ohledně toho, zda jsou mrtví schopni konzumovat jídlo. Podle Homéra nemohli jíst ani pít, pokud nebyli povoláni zpět mezi živé. Na některých reliéfech je však podsvětí znázorněno jako místo, kde probíhají bohaté hostiny.  Lúkianos popisuje obyvatele podsvětí jako obyčejné kostlivce. Podle něj jsou od sebe navzájem nerozlišitelní a nelze určit, kdo byl za živa bohatší nebo důležitější. Tento pohled na podsvětí ale nesdíleli všichni – podle Homéra si mrtví ponechávali tváře svých pozemských těl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako podsvětí je v řecké mytologii označován svět, do kterého putují duše zemřelých. Tehdejší představou posmrtného života byl stav, kdy se duše v okamžiku smrti oddělí od mrtvého těla, vezme na sebe tvar zemřelého a poté je přenesena k bráně do podsvětí. Samotné podsvětí (po svém božském vládci také nazýváno Hádés) je popisováno jako vnější hranice oceánu, temné místo pod hlubinami či nejzazší konec světa. Podle pověstí zdejší říše mrtvých představuje temný protějšek sídla řeckých bohů na hoře Olymp. Pro živé je podsvětí neviditelné, je stvořeno zcela výhradně pro mrtvé.", "tgt_summary": "冥界,在希腊神话中,是人类在死后的灵魂所去的另一个世界,在冥界生活的神和灵魂统称克托尼俄斯。类似于中国民间信仰中的阴间,此处也是古希腊人原有的来世观的信仰内涵。当人的生命结束后灵魂会脱离躯体,但依然采取着生前的模样,并且被送到通往至冥府(Hades)的入口。", "id": 648803}
{"src_title": "Symfonie č. 8 (Mahler)", "tgt_title": "第8號交響曲 (馬勒)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pozadí.", "content": "V létě roku 1906 byl Mahler již devátý rok ředitelem Vídeňské státní opery. Během té doby pravidelně na konci operní sezóny opouštěl Vídeň a odjížděl na letní sídlo, kde se mohl věnovat komponování. Od roku 1899 je měl v Maierniggu, poblíž letoviska Maria Wörth v Korutanech v jižním Rakousku, kde si postavil vilu s výhledem na jezero Wörthersee. V tomto klidném prostředí dokončil své symfonie \"Čtvrtou\" až \"Sedmou\", \"Písně na texty Friedricha Rückerta\" a cyklus \"Písně o mrtvých dětech\". Do roku 1901 byly Mahlerovy kompozice silně ovlivněny sbírkou německých lidových básní \"Chlapcův kouzelný roh\", na kterou poprvé narazil kolem roku 1887. Mahlerova zhudebnění mnoha čísel \"Kouzelného rohu\" se odrážejí v symfoniích \"Druhé\", \"Třetí\" a \"Čtvrté\", které všechny využívají složky vokální i instrumentální. Od roku 1901 však Mahlerova hudba po přechodu do středního období skladatelského života změnila charakter. \"Kouzelný roh\" v roli hlavního literárního vlivu nahrazují prostší básně německého básníka Friedricha Rückerta; písně jsou méně spojeny s lidovým uměním a už nepronikají do symfonií tak intenzivně jako dřív. Během tohoto období Mahler napsal symfonie \"Pátou\", \"Šestou\" a \"Sedmou\", všechny jako čistě instrumentální díla popsaná mahlerovským badatelem Deryckem Cookem jako „přísnější a přímější..., symfonie s přesnějším obrysem, s novým stylem orchestrace tvrdosti žuly“.  Mahler přijel do Maierniggu v červnu 1906 s nedokončeným rukopisem své \"Sedmé symfonie\"; zamýšlel čas využít k přepracování orchestrace, dokud nedostane nápad na nové dílo. Skladatelova manželka Alma Mahlerová ve svých pamětech uvedla, že dva týdny Mahlera „děsil přízrak upadající inspirace“; Mahler sám však vzpomínal, že ho od prvního dne dovolené ovládl tvůrčí duch a okamžitě se vrhl do kompozice díla, které se stalo jeho \"Symfonií č. 8\".", "section_level": 2}, {"title": "Kompozice.", "content": "Dva zápisy Mahlerovou rukou z června 1906 ukazují, že rané plány jeho díla, zprvu nezamýšleného jako plně sborová symfonie, byly založeny na čtyřvěté struktuře, ve které dva „hymny“ obklopují instrumentální jádro. Tyto náčrty ukazují, že se Mahler pevně rozhodl zahájit symfonii latinským hymnem, ale v té době ještě neměl jasno o přesné podobě zbytku. První náčrt je následující:  Druhý náčrt obsahuje hudební skici věty a dva takty v tónině h moll, o nichž se předpokládá, že se vztahují ke \"Caritas\". Plán se čtyřmi větami je zachován v mírně odlišné podobě, a to dosud bez specifického určení rozsahu sborového prvku:  Z Mahlerových pozdějších komentářů k vývoji symfonie je zřejmé, že plán čtyř vět měl poměrně krátké trvání. Mahler brzy nahradil poslední tři věty jedinou částí, v podstatě dramatickou kantátou založenou na závěrečné scéně Goethova \"Fausta\", popise ideálu vykoupení věčnou ženskostí (). Mahler měl dlouho ambici zhudebnit závěr \"Fausta\" „a udělat to úplně jinak než ostatní skladatelé, kteří ho pojali přeslazeně a mdle.“ V komentářích zaznamenaných jeho životopiscem Richardem Spechtem se Mahler o původních plánech na čtyři věty nezmiňuje. Řekl Spechtovi, že když natrefil na chvalozpěv, měl náhle představu o kompletním díle: „Viděl jsem okamžitě celý kus před očima a musel jsem si to jen napsat, jako by mi to bylo diktováno.“  Symfonie byla podle muzikologa Henryho-Louise de La Grange psána zuřivým tempem, „v rekordním čase“. V polovině srpna bylo dokončeno vše podstatné, ačkoli Mahler musel na týden odjet na Salcburský festival. Mahler začal skládat hymnus aniž by počkal, až mu přijde text z Vídně. Když zásilka dorazila, tak podle Almy Mahlerové „celý text přesně přiléhal k hudbě. Intuitivně složil hudbu na celé sloky [verše].“ Ačkoliv skladatel později provedl změny a úpravy, existuje velmi málo rukopisných důkazů o změnách a přepisech tak rozsáhlých, k jakým došlo u jeho dřívějších symfonií, když je připravoval k provedení.  Tím, že užívá vokální prvky po celou dobu provedení, a ne jen v epizodách na konci nebo v jeho blízkosti, stala se tato práce první plně sborovou symfonií, která kdy byla napsána. Mahler neměl pochybnosti o průlomové povaze symfonie, nazýval ji nejkrásnější dílem, které vytvořil, a tvrdil, že všechny jeho předchozí symfonie jsou pouze předehrou k ní. „Představte si, jak celý vesmír začíná znít a zvonit. To už nejsou lidské hlasy, nýbrž planety a slunce, které krouží,“ napsal v říjnu 1906 dirigentu Willemu Mengelbergovi. Byl to jeho „dar celému národu... přinášející velkou radost.“", "section_level": 2}, {"title": "Přijetí a historie uvádění.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Premiéra.", "content": "Mahler se dohodl s impresáriem Emilem Gutmannem, že \"Osmá symfonie\" bude mít premiéru na podzim roku 1910 v Mnichově. Brzy litoval Gutmannova zapojení a zapsal si své obavy, že Gutmann by mohl změnit představení na „katastrofický cirkus Barnum a Bailey“. Přípravy začaly na začátku roku výběrem sborů z pěveckých sdružení z Mnichova, Lipska a Vídně. Mnichovská hudební škola \"Zentral-Singschule\" poskytla 350 žáků pro dětský sbor. Bruno Walter, Mahlerův asistent ve Vídeňské státní opeře, zodpovídal za nábor a přípravu osmi sólistů. Během jara a léta se účastníci připravovali ve svých domácích působištích, načež se na začátku září sešli v Mnichově na tři celé dny závěrečných zkoušek pod Mahlerovým vedením. Skladatelův mladý asistent Otto Klemperer později poznamenal o řadě drobných změn, které Mahler v partituře během zkoušek provedl: „Vždycky chtěl více jasnosti, více zvuku a dynamičtější kontrast. V jednom okamžiku se na nás během zkoušky obrátil a řekl: ‚Pokud něco po mé smrti nebude znít správně, změňte to. Nemáte jen právo, ale i povinnost tak učinit.'“ Pro premiéru, která byla stanovena na 12. září, najal Gutmann nově postavenou halu \"Neue Musik-Festhalle\" na mnichovském mezinárodním výstavišti poblíž \"Theresienhöhe\" (nyní pobočka Německého muzea). Tato rozsáhlá hala měla kapacitu 3200 míst. Gutmann vymyslel přezdívku „Symfonie tisíců“ (), která i přes Mahlerův nesouhlas zůstala symfonii jako populární podtitul. Mezi jinými významnými osobnostmi byli vyprodané premiéře přítomni skladatelé Richard Strauss, Camille Saint-Saëns, Siegfried Wagner, Paul Dukas, Alexander Zemlinsky a Anton Webern, spisovatelé Thomas Mann, Gerhart Hauptmann, Hugo von Hofmannsthal a Arthur Schnitzler a přední divadelní režisér Max Reinhardt. V publiku byl také 28letý britský dirigent Leopold Stokowski, který o šest let později dirigoval první uvedení symfonie ve Spojených státech amerických.  Až do té doby byla přijetí Mahlerových nových symfonií zpravidla zklamáním. Mnichovská premiéra \"Osmé\" byla však dokonalým triumfem. Jakmile dozněly závěrečné akordy, následovalo krátké ticho, po němž propukl bouřlivý potlesk, který trval dvacet minut. Zpátky ve svém hotelu Mahler obdržel dopis od Thomase Manna, který v něm skladatele označil za „muže, který podle mého názoru vyjadřuje umění naší doby v jeho nejhlubší a nejposvátnější podobě“.  První provedení symfonie trvalo podle kritika a skladatele Julia Korngolda 85 minut. Mnichovské vystoupení bylo poslední příležitostí, kdy Mahler provedl premiéru některého ze svých děl. Osm měsíců po tomto triumfu zemřel ve Vídni ve věku 50 let. Jeho zbývající díla – skladba \"Píseň o zemi\", \"Symfonie č. 9\" a nedokončená \"Symfonie č. 10\" – měly premiéru až po jeho smrti.", "section_level": 3}, {"title": "Další představení.", "content": "Den po mnichovské premiéře řídil Mahler orchestr a sbory při repríze koncertu. Během dalších tří let se podle výpočtů Mahlerova přítele Guida Adlera \"Osmá symfonie\" dávala dvacetkrát po celé Evropě. Koncerty zahrnovaly holandskou premiéru v Amsterdamu, již řídil holandský dirigent Willem Mengelberg 12. března 1912, a první představení v Praze, které 20. března 1912 dirigoval někdejší Mahlerův kolega z Vídeňské státní opery Alexander Zemlinsky. Samotná Vídeň musela počkat až do roku 1918, než mohla symfonii slyšet. Ve Spojených státech amerických Leopold Stokowski přesvědčil původně neochotné vedení Filadelfského orchestru k financování americké premiéry, která se konala 2. března 1916. Událost byla velkým úspěchem; symfonie se hrála ještě několikrát v samotné Filadelfii, než se orchestr a sbory vydaly do New Yorku, kde v Metropolitní opeře absolvovaly sérii stejně dobře přijatých provedení.Na mahlerovském festivalu v Amsterodamu v květnu 1920 byly na devíti koncertech představeny Mahlerovy dokončené symfonie a jeho hlavní pěvecké cykly, v nichž účinkoval Concertgebouworkest a sbory pod Mengelbergovým vedením. Hudební kritik Samuel Langford, který se této události zúčastnil, poznamenal, že „opouštíme Amsterdam, aniž bychom mu příliš záviděli dietu, ke které Mengelberg přivyká milovníky hudby z tohoto města, a jež spočívá v Mahlerovi nejdřív a ve všech ostatních skladatelích až poté.“ Rakouský hudební historik Oscar Bie, kterého ohromil festival jako celek, poté napsal, že \"Osmá\" byla „silnější v efektu než ve významu a čistší v hlasech než v citech“. Langford komentoval britský „nepříliš horlivý zájem o Mahlera“ a \"Osmá symfonie\" byla v Británii provedena až 15. dubna 1930, kdy ji anglický dirigent Henry Wood uvedl se Symfonickým orchestrem BBC. Dílo se znovu hrálo o osm let později ve stejném obsazení; v publiku byl přítomen mladý skladatel Benjamin Britten. Ačkoliv jej hudba zaujala, označil samotné provedení za „ubohé“.  V letech po druhé světové válce se uskutečnilo množství pozoruhodných provedení \"Osmé symfonie\" včetně přímého přenosu z Royal Albert Hall 10. února 1948 pod vedením anglického dirigenta Adriana Boulta, japonské premiéry pod japonským dirigentem Kazuem Jamadou v Tokiu v prosinci 1949 a australské premiéry za řízení anglického dirigenta sira Eugena Goossense v roce 1951. Z koncertu v newyorské Carnegie Hall pod řízením Stokowského v roce 1950 byla pořízena vůbec první kompletní nahrávka symfonie. Po roce 1950 rostoucí počet provedení a nahrávek díla vedl k jeho rostoucí popularitě, ale ne všichni kritici tomu byli nakloněni. Theodor W. Adorno shledal kus slabou, „obří symbolickou skořápkou“; Toto Mahlerovo nejpozitivnější dílo je z Adornova hlediska nejméně úspěšné, hudebně a umělecky podřadnější než jeho ostatní symfonie. Skladatel a kritik Robert Simpson, obvykle Mahlerův zastánce, označil druhou část za „oceán nestoudného kýče“. Mahlerův životopisec Jonathan Carr shledal většinu symfonie „neurčitou“, postrádající napětí a rozhodnost, které jsou přítomny v ostatních skladatelových symfoniích. Deryck Cooke na druhé straně porovnává Mahlerovu Osmou s Beethovenovou \"Devátou symfonií\". Pro Cooka je Mahlerova symfonie „sborovou symfonií dvacátého století; jako Beethovenova, jen jiným způsobem před nás staví ideál [vykoupení], jehož uskutečnění jsme dosud daleko – dokonce snad mu se snad vzdalujeme – ale který můžeme stěží opustit, aniž bychom zahynuli“.  Koncem 20. století a v 21. století byla symfonie prováděna ve všech částech světa. Série premiér na Dálném východě vyvrcholila v říjnu 2002 v Pekingu, kdy čínský dirigent Lung Jü vedl Čínskou filharmonii při prvním představení díla v Čínské lidové republice. Festival olympijských umění (v rámci Letních olympijských her) v Sydney v srpnu 2000 byl zahájen uvedením \"Osmé\" Sydneyským symfonickým orchestrem pod vedením jeho šéfdirigenta, holandského dirigenta Eda de Waarta. Obliba díla a jeho titánské rozměry způsobují, že se často hraje jako celek při slavnostních příležitostech; dne 15. března 2008 vedl izraelský dirigent Yoav Talmi 200 instrumentalistů a 800 sboristů při vystoupení v Québecu, které se konalo na počest 400. výročí založení města. V Londýně dne 16. července 2010 zahajovací koncert festivalu BBC Proms oslavil 150. výročí Mahlerova narození provedením \"Osmé\" Symfonickým orchestrem BBC pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Bylo to její osmé provedení v historii festivalu Proms.", "section_level": 3}, {"title": "Rozbor.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Struktura a forma.", "content": "Dvě části \"Osmé symfonie\" spojují posvátný text latinského hymnu z 9. století se sekulárním textem ze závěrečných pasáží z Goethovy dramatické básně \"Faust\" z 19. století. Navzdory zjevným rozdílům při umístění vedle sebe vyjadřuje dílo jako celek jedinou ideu, a tou je vykoupení prostřednictvím síly lásky. Volba těchto dvou textů nebyla nahodilá; Goethe, básník, kterého Mahler uctíval, věřil, že ztělesňuje aspekty jeho vlastní filozofie a přeložil jej v roce 1820 do němčiny. Jakmile se inspiroval ideou \"Veni creator\", Mahler si brzy představil \"Fausta\" jako ideální protějšek latinského hymnu. Jednota mezi oběma částmi symfonie je usazena hudebně, v rozsahu, v jakém sdílejí tematický materiál. Zejména první tóny tématu - - dominují vrcholům každé části; při vyvrcholení symfonie se Goethova oslava „věčného ženství“ odehrává ve formě náboženského chorálu. Byla navržena hypotéza, že téma je založeno na, židovské písni zpívané o svátku Chanuka. Při skládání díla Mahler dočasně opustil komplikovanou tonalitu, která se objevuje v jeho posledních dílech. Tónina symfonie je na Mahlera nezvykle stabilní; i přes častý odklon do jiných tónin se hudba vždy vrací do ústředí tóniny Es dur. Jde o první z jeho prací, ve kterých téměř chybí jeho typické otisky – ptačí zpěv, vojenské pochody, rakouské tance. Ačkoli použité obrovské sborové a orchestrální prostředky slibují dílo monumentálního zvuku, podle kritika Michaela Kennedyho „převládající dojem není příval zvuku, ale kontrasty jemných tónů a průzračná kvality partitury.“  Většina moderních komentátorů se shodne, že první část symfonie je postavena na obrysu sonátové formy, který v ní objevily už nejstarší rozbory díla. Strukturu druhé části je obtížnější popsat, jelikož je směsicí mnoha žánrů. Analytici, včetně Spechta, Cooka a Paula Bekkera, v ní identifikovali části Adagio, Scherzo a Finále, i když jiní, včetně La Grangea a britského spisovatele Donalda Mitchella, našli jen málo dokladů pro toto dělení. Hudební vědec Ortrun Landmann navrhl, že formální schéma druhé části po orchestrálním úvodu je sonátové bez reprízy a skládá se z expozice, provedení a závěru.", "section_level": 2}, {"title": "Část I: \"Veni creator spiritus\".", "content": "Mitchell popisuje část I jako obdobu obrovského moteta a tvrdí, že klíčem k jeho porozumění je číst ji jako Mahlerův pokus napodobit polyfonii Bachových velkých motet, konkrétně \"Singet dem Herrn ein Neues Lied\". Symfonie začíná jediným tonickým akordem Es dur, který zahrají varhany před hromadným nástupem sborů ve fortissimovém vzývání.  Třítónový motiv „Stvořitele“ okamžitě převezmou trombony a pak trubky v pochodovém tématu, které bude použito jako sjednocující prvek celého díla.  Po jejich prvním spojeném výstupu se oba pěvecké sbory zapojí do zpívaného dialogu, který končí krátkým přechodem k delší lyrické pasáži \"Imple superna gratia\", prosbě o boží milost.  To, co Kennedy nazývá „nezaměnitelnou charakteristikou Mahlera dvacátého století“, je slyšet ve chvíli, kdy sólový soprán uvádí meditativní téma. Brzy se připojí další sólisté a společně rozvíjejí nové téma až do okamžiku, kdy opět energicky nastoupí sbory v pasáži psané v As dur, v níž sólisté soupeří s chorálovými sbory. V další části (\"Naše tělo ubohé stále silou svou posiluj\") se základní tónina Es dur vrací s variací úvodního tématu. Část je přerušena krátkou orchestrální mezihrou, ve které se ozvou hluboké tóny zvonů, dodávající hudbě temný nádech. Tato nová nálada, vyjadřující menší jistotu, trvá až do návratu tématu v d moll, tentokrát bez sborů a jako tlumená ozvěna počátečního vzývání.  Na konci této části další přechod uvádí „nezapomenutelné vzedmutí v E dur “ v němž všechny sbory společně deklamují („V duši světlo nám rozžehni“). Pokračuje poprvé dětský sbor, v radostné náladě, jak hudba nabírá na síle a rychlosti. Jde o velmi složitou pasáž ve formě dvojité fugy rozvíjející mnoho předchozích témat s neustálými změnami předznamenání. Všechny síly se opět spojují v zopakování sekce ve zkrácené podobě. Tišší pasáž opakování vede k orchestrální kodě předtím, než dětský sbor ohlašuje chvalořečení (\"Sláva Bohu Otci\"). Poté hudba rychle a silně postupuje k vyvrcholení, do něhož dechový orchestr hrající za jevištěm vpadne s tématem \"Accende\", zatímco hlavní orchestr a sbory končí triumfálně stoupající tónovou řadou.", "section_level": 2}, {"title": "Část II: Závěrečná scéna z Goethova \"Fausta\".", "content": "Druhá část symfonie sleduje příběh závěrečných pasáží Goethovy básně – cestu Faustovy duše, zachráněné ze spárů Mefista, až k její konečnému vzestupu do nebe. Landmannem navrhovaná sonátová struktura této věty je založena na dělení, podle něhož po orchestrální předehře následuje pět sekcí, které hudebně identifikuje jako expozici, tři etapy provedení a závěr. Dlouhá orchestrální předehra (166 taktů) je v tónině es moll a po způsobu operní předehry předjímá několik témat, která se později objeví ve větě. Expozice začíná téměř neslyšně; scéna s náležitou atmosférou znázorňuje skalnatý, zalesněný horský hřbet, obydlí poustevníků, jejichž promluvy je slyšet ve sboru s šeptáními a ozvěnami.  Slavnostní barytonové sólo, hlas Patera Ecstatica, končí srdečně změnou tóniny na dur, zatímco v trubkách zní téma \"Accende\" z části I. Poté následuje náročná a dramatická árie pro bas, hlas Patera Profunda, který ukončí svou zkormoucenou meditaci tím, že žádá o boží milosrdenství pro své myšlenky a o osvícení. Opakované akordy této části připomínají Wagnerova \"Parsifala\". Nálada se projasní se vstupem andělů a požehnaných chlapců (ženský a dětský sbor) nesoucích Faustovu duši; hudba je tady snad pozůstatkem scherza „Vánočních her“ předpokládaných v nerealizovaném původním návrhu čtyř vět.  Atmosféra je slavnostní s triumfálním výkřiky (Radujte se!), a poté expozice skončí dohrou, která odkazuje na téma z části I. První etapa provedení začíná ženským sborem mladších andělů vzývajícím „šťastnou společnost blažených dětí“, která musí odnést Faustovu duši do nebe. Blažení chlapci přijmou duši radostně; k jejich hlasům se připojuje Doctor Marianus (tenor), který doprovází jejich sbor, dokud nepřejde do vznešené chvály Marie (Mater Gloriosa, tj. Slavná Matka) v E dur, „Královno a vládkyně světa!“). Jak árie končí, mužské hlasy ve sboru jako ozvěnou přebírají slova sólistů na orchestrálním pozadí violových tremol v pasáži popsané La Grangem jako „citově neodolatelné“.  V druhé části provedení je vstup Mater Gloriosa naznačen drženým akordem E dur harmonia s harfovým arpeggiem hraným přes pianissimovou houslovou melodii, kterou La Grange označuje jako „téma lásky“.  Poté se tóniny často mění, jak sbor kajících žen prosí Marii (Mater) o vyslyšení; po něm následuje sólo naléhavé prosby Hříšnice (Magna Peccatrix), Samaritánky (Mulier Samaritana) a Marie Egyptské (Maria Aegyptiaca). Tyto árie dále rozvíjejí „téma lásky“ a vrací se „scherzové“ téma spojené s prvním představením andělů. Oba dva motivy pak dominují v triu, která následuje, prosbě určené Matce ve prospěch čtvrté kajícnice, Faustovy milenky, kdysi známé jako Markétka (Gretchen), jež přišla prosit o Faustovu duši. Po Markétčině naléhavé prosbě, sólu „jasné krásy“ dle slov Kennedyho, nastupuje atmosféra tiché úcty. Mater Gloriosa zazpívá jen dva verše v tónině otevírající symfonii, v Es dur, a dovoluje Markétce odnést Faustovu duši do nebe.Závěrečná část provedení je hymnické sborem doprovázené tenorové sólo, ve kterém Doctor Marianus vyzývá kajícníky „pohleďte vzhůru“.  Následuje krátká orchestrální pasáž, zapsaná pro netypickou sestavu pikoly, flétny, klarinetu, harmonia, celesty, klavíru, harfy a smyčcového kvarteta. Má roli přechodu k finále, k, který začíná v Es dur téměř nepostřehnutelně – Mahlerův pokyn je zde, „jako dech“.  Zvuk stoupá v postupném crescendu, zatímco sólové hlasy se střídavě spojují nebo kontrastují se sborem. Jak se blíží vyvrcholení, opakuje se mnoho motivů: „téma lásky“, Markétčina píseň i „\"Accende\"“ z části I. Když nakonec sbor zakončí s „\"Za věčným ženstvím jsme neseni výš\"“ (překlad O. Fischer), dechy hrající za jevištěm znovu vstoupí se závěrečným pozdravem na motiv, aby symfonii ukončily vítěznou fanfárou.", "section_level": 2}, {"title": "Instrumentace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Orchestr.", "content": "Symfonie je napsána pro velmi velký orchestr v souladu s Mahlerovým konceptem díla jako „nového symfonického vesmíru“, syntézy symfonie, kantáty, oratoria, moteta a písně a stylové kombinace. La Grange komentuje: „Aby vyjádřil svou kosmickou vizi, bylo... třeba jít nad rámec všech dříve známých limitů a rozměrů.“ Rozsah orchestru však není tak velký jako ten, který vyžaduje oratorium \"Písně z Gurre\", jež Arnold Schönberg dokončil v roce 1911. Orchestr se skládá z následujících nástrojů  Mahler doporučil, aby se v obrovských halách zdvojil první hráč v každé sekci dřevěných nástrojů a aby se počty ve smyčcích také zvýšily.", "section_level": 2}, {"title": "Sborové a vokální síly.", "content": "V části II jsou sólisté přiřazeny k dramatickým rolím zastoupených v Goethově textu, jak je popsáno v následující tabulce. La Grange upozorňuje na značný vyžadovaný rozsah hlasů - sopránů, sólistů i sborových zpěváků. Altová sóla charakterizuje jako krátká a nevýrazná; role tenorového sólisty v druhé části je však rozsáhlá a náročná, na několika místech musí být slyšet přes zvuk sborů. Velké melodické skoky v roli Patera Profunda představují mimořádnou výzvu pro basového sólistu.", "section_level": 2}, {"title": "Vydání (partitury).", "content": "Ví se o existenci jen jediné autorem vlastnoručně podepsané partitury \"Symfonie č. 8\". Kdysi byla majetkem Almy Mahlerové, nyní je v držení Bavorské státní knihovny v Mnichově. V roce 1906 podepsal Mahler smlouvu s vídeňskou nakladatelskou společností Universal Edition (UE), která se tak stala hlavním nakladatelem všech jeho děl. V roce 1912 vydalo UE kompletní orchestrální partituru \"Osmé symfonie\". Ruská verze, publikovaná v roce 1976 v Moskvě nakladatelstvím Izdatělstvo Muzyka, vyšla znovu ve Spojených státech amerických v roce 1989 ve vydavatelství Dover Publications s anglickým textem a poznámkami. Mezinárodní společnost Gustava Mahlera, založená v roce 1955, má hlavní cíl vytvořit úplné kritické vydání všech Mahlerových děl. K roku 2019 zůstává kritické vydání \"Osmé\" jejím projektem budoucnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Nahrávky.", "content": "V roce 1948 Adrian Boult dirigoval rozhlasem vysílané provedení se Symfonických orchestrem BBC; dílo bylo natočeno společností BBC, ale až do roku 2009 nevyšlo; pak bylo k dispozici ve formátu MP3. První vydaná nahrávka celé symfonie bylo Stokowského provedení z newyorské Carnegie Hall s Newyorskou filharmonií a spojenými sbory z New Yorku z 9. dubna 1950. Téměř dva roky předtím, v červenci 1948, dirigent maďarského původu Eugene Ormandy nahrál část v kalifornské hale Hollywood Bowl. Počínaje Stokowského nahrávkou vytvořilo mnoho předních světových orchestrů a zpěváků nejméně 70 nahrávek symfonie, většinou při živých vystoupeních.", "section_level": 1}], "src_summary": "Symfonie č. 8 Es dur Gustava Mahlera je jedním z nejrozsáhlejších sborových děl klasického koncertního repertoáru. Protože vyžaduje obrovské instrumentální a vokální obsazení, je často nazývána Symfonií tisíců, ačkoli je normálně uváděna s mnohem méně než tisíci umělci a skladatel toto jméno neschválil. Symfonii Mahler složil na jeden zátah v jihorakouském Maierniggu v létě 1906. Je to jeho poslední dílo, které mělo premiéru za jeho života; symfonie v provedení Mnichovské filharmonie pod jeho taktovkou sklidila při premiéře v Mnichově 12. září 1910 velký úspěch u kritiky i publika.", "tgt_summary": "《降E大调第八号交响曲》是由古斯塔夫·马勒创作,于1906年定初稿,并于1907年全面完成的交响曲。马勒在本交响曲弃用传统以「乐章」作为分段,但却沿用在第二,第三交响曲中以「部分」(Part)来区分不同的主题,将乐曲分成两个部分。另外合唱部分贯穿整首交响曲,全首交响曲的演奏时间为80分钟。由于演出人数众多,除了超大编制的管弦乐团、管风琴外,连同男声、女声、童声合唱团,总人数超过一千人,规模空前,因此本曲也有《「千人」交响曲》之别名。", "id": 699803}
{"src_title": "Hráči karet", "tgt_title": "玩纸牌的人", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "První verze \"Hráčů,\" nyní v newyorském Metropolitním muzeu umění, zobrazuje na ploše 65,4 krát 81,9 cm tři zemědělce, kteří uvnitř domu hrají u stolu karty, zatímco další muž stojí v pozadí, kouří dýmku a sleduje hru. Osoby mají klidné tváře a jsou bez pohybu, takže obraz spíše připomíná zátiší. Sedící se sklánějí nad světlým stolem, u něhož každý z nich zaujímá jednu stranu; pohled na přední stranu stolu se zásuvkou zůstává volný. Na stole leží odehrané karty a dýmka. Všichni muži mají tmavé klobouky a kabáty. Prostředí je nejednoznačné: na pozadí je vidět jen světlá zeď, na níž visí další čtyři dýmky. Z pravé strany do obrazu zasahuje žlutá opona. Především levá část ve skutečnosti bílé nebo světle šedé stěny je obohacena dalšími barvami: zelené, modré a žluté tóny naznačují, že provensálské světlo sem padá dveřmi nebo oknem mimo viditelnou výseč prostoru.  Druhá verze, dnes ve sbírce Barnesovy nadace ve Filadelfii, je podobná té, která byla popsána výše, ale je podstatně větší, má 134,6 x 180,3 centimetrů. Postavy a jejich uspořádání převzal Cézanne s výjimkou drobností z předchozího obrazu. Pouze klobouk muže, který seděl proti divákovi, zmizel. Vpravo za tímto hráčem malíř rozšířil skupinu o další postavu: Sedí tam tmavovlasá osoba neurčitého pohlaví, žena nebo chlapec, s očima zavřenýma nebo upřenýma dolů. Stojící divák se posunul o něco dále do pozadí a zdá se, že se opírá o zeď. V horní polovině malby byly přidány další podrobnosti. Uprostřed stěny visí obraz se zlatým rámem, jehož spodní část vyčnívá do obrazu. V levém horním rohu je vidět okraj police s vázou.  Poslední tři verze se značně liší od svých předchůdců. Jsou si tak vzájemně podobné, že jsou často pojednávány jako jedna verze. Umělec se silněji soustředil na karetní hru, snížil počet hráčů na dva, po pravé a levé straně stolu, a odebral diváky i detaily v pozadí, takže zůstává jen to podstatné: dva muži se ponořili do karetní hry. Levý kouří dýmku a je trochu lépe oblečený s hnědým kloboukem podobným cylindru s okrajem ohnutým dolů. Sedí trochu skloněn, ale více vzpřímený než jeho protějšek. Šaty muže po pravici jsou světlejší a širší, jeho kratší klobouk má nahoru obrácený okraj. Pod oběma kabáty vystupují bílé košile. Na stole není nic než tmavá láhev vína uprostřed, která téměř splývá s pozadím. I velké světlé oblasti předchozích verzí zmizely. Stůl je načervenalé barvy, pozadí je také tmavší. Je rozostřené, ale stěna je blíže hráčům, takže zbývá menší prostor. Paletu barev ovládají okrové, šedé, hnědé a modré tóny. Nejznámějším z těchto tří mladších obrazů je nejmenší a pravděpodobně poslední. Má rozměry 47 x 56,5 cm a je vystaven v pařížském Musée d'Orsay. Historik umění Meyer Schapiro popsal tento obraz jako \"„nejmonumentálnější a také nejrafinovanější“\" ze série \"Hráčů karet\". Formy se zde zjednodušily, styl malby je více zdrženlivý. Barevné odstíny pocházejí téměř výhradně z oblasti okru a dávají obrazu jednotný sépiový tón. Dokonce i hrací karty, v ostatních verzích jasně bílé, zde ztrácejí svou jasnost žluto-šedou příměsí a zařazují se do barevné škály díla. Kompozice obrazu se úplně vyhýbá přímkám. Deska a nohy stolu jsou stejně křivolaké jako láhev vína. Nicméně obraz nevyvolává v divákovi pocit mořské nemoci, protože každá křivá čára je vyvážena jinou. Příkladem mohou být opačně zakřivené klobouky nebo kapsy plášťů, které míří proti pažím hráčů.  Ostatní dvě verze jsou 97 x 130 cm a 60 x 73 cm velké. Jedna je v soukromém vlastnictví a druhá v londýnském Courtauld Institute of Art. Všechny obrazy této řady byly namalovány technikou olejomalby na plátně.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a zařazení.", "content": "Poslední dvě desetiletí 19. století představují období syntézy a konsolidace v Cézanneově díle. Umělec se rozhodně distancoval od svého dřívějšího impresionistického stylu malby a přiklonil se k vyváženým kompozicím, ve kterých stále častěji používal horizontální, vertikální a diagonální čáry pro strukturování povrchů. V tomto období tvořil více krajinomaleb a obrazů znázorňujících lidské postavy.  Pro obrazy \"Hráčů\" vytvořil Cézanne značné množství návrhových kreseb a přípravných prací. V roce 1890 začal pracovat na finálních verzích. Přesné datum dokončení každého obrazu není známo. Na počátku devadesátých let 19. století také vytvořil řadu portrétů kouřících mužů, které patří do souvislosti s \"Hráči karet\".  Muže, kteří se na těchto obrazech objevují, znal Cézanne osobně: byli to dělníci na statku jeho rodiny v Aix-en-Provence.  Zatímco po dlouhou dobu převládalo přesvědčení, že Cézanne nejprve vytvořil největší malbu, a poté si v průběhu řady volil menší a menší formáty, rentgenové a infračervené snímky na počátku 21. století ukázaly pod viditelným povrchem verze z Metropolitního muzea kresby tuhou, z nichž některé měly charakter zjevných črt, na kterých pak malíř usilovně pracoval s olejovou barvou. To vedlo k závěru, že Cézanne se zde pokoušel uspořádat tvary, které lze pak vidět na větší verzi z Barnesovy sbírky.  \"Hráči karet\" se považují za jednu z hlavních řad Cézannových děl z počátku devadesátých let 19. století. Současně představují most mezi touto fází a posledním tvůrčím obdobím umělce. První dvě verze motivu stále vykazují vliv Gustave Courbeta, kterým byla ovlivněna předchozí Cézannova práce. Pozdější tři verze se od této tradice jasně oprošťují a jsou považovány za předchůdce kubismu. Historik umění Richard Dorment souhrnně uvádí: „Cézannova série \"Hráči karet\" je klíčová pro jeho práci mezi roky 1890 a 1895 a je předehrou k explozi tvůrčích výsledků jeho posledních let.“", "section_level": 1}, {"title": "Další osudy.", "content": "Verze z Musée d'Orsay byla ukradena spolu s dalšími sedmi Cézannovými obrazy v srpnu 1961, když byla zapůjčena na výstavě v Aix. Francie tehdy na připomenutí ztráty vydala pamětní známku s tímto obrazem, nejcennějším z ukradených. O několik měsíců později byly po zaplacení výkupného obrazy znovu nalezeny.  Verze ze soukromé sbírky řeckého rejdaře Georga Embiricose byla krátce před jeho smrtí roku 2011 nebo nedlouho po ní prodána katarské královské rodině za sumu kolem 250 milionů amerických dolarů, což tehdy byla nejvyšší cena zaplacená kdy za jeden obraz.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hráči karet (\"Les joueurs de cartes\") je název série obrazů francouzského malíře Paula Cézanna. Jsou na nich zobrazeni muži, kteří u stolu hrají karty. V první polovině devadesátých let 19. století Cézanne namaloval pět různých verzí tohoto motivu, které se mimo jiné liší v počtu vyobrazených osob.", "tgt_summary": "《玩纸牌的人》()是一系列由保罗·塞尚绘制的画作,在1890年代早期塞尚最后的绘画时期完成。这一系列总共五幅,大小和人物均不同。此外塞尚还为这一系列作品绘制了一些草稿。", "id": 780836}
{"src_title": "Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme?", "tgt_title": "我们从何处来?我们是谁?我们向何处去?", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Gauguin obraz \"Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme?\" vytvořil během čtyř týdnů na konci roku 1897 v chýši na Tahiti, kterou si sám postavil. Obraz má charakter závěti: Gauguin uvedl, že ho vytvořil s úmyslem poté spáchat sebevraždu. K důvodům patřila zpráva o smrti jeho dcery Aline, jeho zdraví poškozené syfilitidou a infarktem i trvalý a stále horší nedostatek peněz. Pokus o otravu arsenem však selhal.  Titul a alegorický charakter malby vyzdvihují základní otázky člověka o smyslu a cíli života, které Gauguina přes jeho antiklerikální postoje velmi zaměstnávaly. Předtím se zabýval teosofickými a esoterickými tématy, jež zpracoval v dílech jako \"Vidění po kázání\" (1888) a \"Duch mrtvých bdí\" (1892).", "section_level": 1}, {"title": "Popis a výklad.", "content": "Obraz je podle přání umělce potřeba číst zprava doleva. V levém horním rohu je nápis \"D'où Venones Nous / Que Sommes Nous / Où Allons Nous\" (bez otazníků běžně přidávaných při pojmenování malby). Gauguin sám uvedl, že nápis není ani tak titul jako spíš podpis. Vpravo se umělec podepsal \"P. Gauguin / 1897\".  Zobrazeni jsou stereotypizovaní, prvotní lidé ve třech různých fázích životního cyklu: od narození ve formě spícího kojence až po smrt v podobě staré ženy. Většina vyobrazených lidí je namalována jasně oranžovou barvou, která kontrastuje s modrozeleným pozadím.  Centrální a neúměrně velká je postava v nejlepších letech uprostřed obrazu, která s přirozenou lehkostí sahá po zralém rajském ovoci. Kompozice tohoto muže a tří dalších lidí v jeho blízkosti zcela odpovídá obrazu \"Tahiťana se zvednutýma rukama\" malovanému ve stejném roce 1897. Charakteristickým rysem malby je i řada dalších autocitací: Postava v melancholicky rezignovaném postoji se objevuje již na portrétu \"Bretaňské Evy\" (1889), osoba vedle ní evokuje postoj ženského modelu z díla \"Vairumati\" (1897). Napravo je černý pes, v jehož podobě se Gauguin sám často zobrazoval na svých obrazech. Bílý pták vlevo od staré ženy podle Gauguina znamená nicotnost prázdných slov (l'inutilité des vaines paroles), a je proto třeba ho chápat jako symbol vanitas. Vychází z motivu, který autor již použil v díle \"Vairumati\" a později znovu v pozdní alegorické práci \"Adam a Eva\" (1903). Modrou sochu v pozadí Gauguin popsal jako symbol zásvětí.", "section_level": 1}, {"title": "Recepce a provenience.", "content": "\"Odkud pocházíme? Kdo jsme? Kam jdeme?\" je dnes jedním z nejznámějších obrazů Pavla Gauguina a jednou z nejdůležitějších prací symbolismu. Krátce po dokončení v roce 1898 ho Gauguin poslal spřátelenému umělci a sběrateli Georgeovi-Danielovi de Monfreidovi, který ho předal Ambroisovi Vollardovi. Ve jeho galerii byl obraz mezi 17. listopadem a 10. prosincem 1898 poprvé veřejně vystaven. Pak prošel rukama mnoha dalších evropských a amerických obchodníků s uměním. Od roku 1936 dílo vlastní Muzeum výtvarného umění v Bostonu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme? je obraz francouzského malíře Paula Gauguina. Je považován za jeho nejslavnější umělecké dílo a vrchol jeho tvůrčí práce. S rozměry téměř čtyři metry na šířku a více než jeden metr na výšku je také největším obrazem, který kdy Gauguin vytvořil.", "tgt_summary": "《我们从何处来?我们是谁?我们向何处去?》(法语:)是保罗·高更于1897年12月完成的一幅布上油画,仍然以塔希提岛为背景。此画是高更最大幅、最有名的杰作。据画家所言,它是「直接画在皱巴巴的粗麻布上的,因此表面看来相当粗糙。」该作是一幅具有总结性的作品,同年3月画家刚刚经历了丧女之痛,之后又一直受着梅毒和眼病的折磨,贫病交加的画家起意自尽,临死前完成这幅画作,因此这部作品集中表现了他对人生和艺术的见解。然而其后画家自杀未遂,得以继续创作另外一些最后的作品。", "id": 1353583}
{"src_title": "Matrix (protokol)", "tgt_title": "Matrix (协议)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní projekt vytvořili Matthew Hodgson a Amandine Le Pape ve společnosti Amdocs a zároveň byl vytvořen chatovací nástroj nazvaný \"Amdocs Unified Communications\". Amdocs pak financoval většinu vývojových prací od roku 2014 do října 2017. V roce 2015 vznikla její dceřiná společnost \"Vector Creations Limited\" do níž přešli vývojáři Matrixu.  Matrix získal ocenění za inovaci na konferenci WebRTC 2014 Conference & Expo a ocenění \"Best in Show\" na WebRTC World v roce 2015.", "section_level": 1}, {"title": "Krize financování.", "content": "V červenci 2017 firma Amdocs oznámila ukončení financování a v následujících týdnech týmové jádro založilo ve Velké Británii firmu \"New Vector\" a to především za účelem podpory vývoje Matrixu a Riotu. Během tohoto časového období byly společnosti a komunity, které na platformě Matrix staví, opakovaně vyzvány, aby pomohly uhradit alespoň část mzdy základního týmu. Vznikly crowdfunding účty Patreon a Liberapay a hlavní tým zprovoznil video podcast, nazvaný Matrix \"Live\", aby udrželi přispěvatele a rychlost dalšího vývoje. To bylo doplněno blogem v týdenním formátu s názvem \"This Week in Matrix\", kde se zainteresovaní členové komunity mohli přečíst nebo zveřejnit své vlastní zprávy týkající se Matrixu.", "section_level": 2}, {"title": "New Vector.", "content": "Společnost byla založena s cílem nabízet poradenské služby pro Matrix a placené hostování serverů Matrix (jako platformu pod názvem Modular.im) na komerční bázi.  Několik týdnů po vzniku vzniku společnost Matrix a společnost Purism zveřejnily plány na spolupráci při vytváření telefonu Librem 5. Librem 5 byl zamýšlen jako na Matrixu založený telefon, jehož výchozí aplikace pro hovory a zasílání zpráv by používala Matrix pro audio a video hovory i okamžité zprávy.  Koncem ledna 2018 společnost získala investici ve výši 5 milionů dolarů od \"stavus\" - na Ethereu založené startupu.  V dubnu 2018 francouzská vláda oznámila plány na vytvoření vlastního nástroje pro zasílání okamžitých zpráv, který, jak později potvrdil tým Matrixu, by byl založen na Riotu a Matrixu. New Vector prohlásil, že tomuto vládnímu úsilí poskytne podporu.", "section_level": 2}, {"title": "Nadace Matrix.org.", "content": "V říjnu 2018 vznikla soukromá společnost s ručením omezeným pod názvem \"the Matrix.org foundation\", která slouží jako neutrální právní subjekt pro další rozvoj tohoto standardu.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Podle každoročního oznámení nadace používalo Matrix v roce 2019 denně stovky tisíc francouzský státních úředníků, celkově pak asi 5,5 milionu. Testovací nasazení realizovala německá vláda prostřednictvím Bundeswehru, přirozeně se zvažuje celoevropské využití. Ve stejném roce se do projektu zapojily provozováním vlastních domovských webklientů významné technologické komunity jako KDE (webklient), Mozilla (webklient) nebo Wikimedia (webklient), neboť veřejný domovský webklient matrix.org bývá se svými zhruba 4 miliony uživatelů poněkud přetížen.", "section_level": 2}, {"title": "Protokol.", "content": "Matrix cílí na případy jako VoIP, IoT a IM, včetně skupinové komunikace, spolu s dlouhodobým cílem stát se obecným systémem pro zasílání zpráv a synchronizaci dat pro web. Protokol podporuje zabezpečení a replikaci, uchování úplné historie konverzace bez centrálního kontrolního bodu a tím i zranitelnosti. Stávající komunikační služby se do ekosystému Matrix mohou integrovat.  Klientský software je k dispozici jako otevřená federace pro IM, VoIP a IoT.  Standard Matrix specifikuje RESTful HTTP API rozhraní pro bezpečný přenos a replikaci JSON dat mezi klienty, servery a službami kompatibilními s Matrix. Klienti odesílají data do \"místnosti\" na serveru, který následně replikuje data na domovské Matrix servery všech aktuálních členů místnosti. Vlastní data jsou podepsána obdobně jako v gitu, což je chrání před manipulací a federalizovaný provoz je zašifrován protokolem HTTPS a podepisován soukromým klíčem každého serveru, aby se zabránilo podvržení. Replikace sleduje principy sémantické obsahové shody, což umožňuje serverům fungovat i offline nebo po ztrátě dat tím, že znovu synchronizují chybějící historii z jiných zúčastněných serverů.  Knihovna Olm poskytuje volitelné end-to-end šifrování po jednotlivých místnostech pomocí implementace Double Ratchet Algorithm. Tím je zajištěno, že pouze členové místnosti mohou číst uchovaná data. Při této konfiguraci jsou data přenášená v Matrixu dostupná serverům pouze jako zašifrovaný text na a mohou být dešifrovány výhradně autorizovanými členy místnosti. Olm a Megolm (rozšíření olom lépe vyhovující potřebám větších místností) knihovny byly podrobeny kryptografické revizi NCC Group s veřejně dostupnými výsledky adresovánými týmu Matrix. Přezkum sponzoroval Open Technoogy Fund.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelský účet.", "content": "Strukturou je analogický e-mailovému, ale vždy začíná znakem codice_1, následuje název účtu, codice_2 a domovský server. Konkrétně pak codice_3 představuje uživatelku Alici s domovským serverem matrix.org.  Poznámka: Typický scénář založení účtu je, že si uživatel otevře webového klienta běžícího např. na serveru riot.im, který ve výchozím nastavení zakládá účty na matrix.org. Tuto možnost však lze změnit a jako domovský server si zvolit např. mozilla.org, nebo rovnou použít webklienta na chat.mozilla.org, jehož výchozím domovským serverem je nepřekvapivě mozilla.org.", "section_level": 1}, {"title": "Přemostění.", "content": "Matrix podporuje překlad zpráv z jiných chatovacích aplikací do místností Matrixu. Tato přemostění jsou programy, které běží na serveru a komunikují se servery mimo Matrix. Přemostění mohou pracovat v režimu loutky nebo relé, přičemž v prvním případě se osobní uživatelský účet jeví jako odesilatel zpráv, v tom druhém pak zprávy za regulérní účty posílá bot.  Seznam dostupných i připravovaných přemostění je průběžně aktualizován, existují například pro:", "section_level": 1}, {"title": "Klienti.", "content": "Riot je referenční implementace klienta. Existuje mnoho dalších klientů, botů, přemostění, serverů a jiných implementací protokolu Matrix. Jejich filtrovaný seznam je v odstavci \"Let's go deeper\", přehled vlastností klientů pak v odstavci Features.", "section_level": 1}, {"title": "Domovské servery.", "content": "Domovský server je ten Matrix server, na němž si uživatel vytvořil účet. Vzorová implementace má název Synapse, a byť existuje celá řada dalších, jako jediná dosáhla produkční kvality.  K dispozici je seznam veřejný domovských serverů, není tedy nutné používat občas přetížený matrix.org.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matrix je otevřený protokol pro komunikaci v reálném čase. Je navržen tak, aby umožňoval uživatelům s účty u jednoho poskytovatele komunikačních služeb komunikovat s uživateli jiného poskytovatele prostřednictvím chatu, VoIP a videotelefonie. Cílem je, aby komunikace bezproblémově probíhala v reálném čase mezi poskytovateli služeb obdobně jako u standardního poštovní protokolu SMTP, který se nyní používá pro e-mailové služby. Dlouhodobější vizí je překonat fragmentovanost IP komunikace a umožnit bezpečnou výměnu a synchronizaci informací, která by byla plně pod kontrolovanou uživatelů bez ohledu na použité zařízení, konkrétní službu či jejího poskytovatele.", "tgt_summary": "Matrix是一种用于实时通信的开放协议。它允许拥有一个通信服务提供商帐户的用户与不同服务提供商的用户进行网络聊天,IP语音和视频电话。也就是说,它旨在使不同服务提供商之间的实时通信无缝工作,就像使用电子邮件一样。采用该协议的软件有Riot.im。", "id": 1852998}
{"src_title": "Odložené vyhodnocování", "tgt_title": "惰性求值", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Odložené vyhodnocování zavedl pro lambda kalkul Christopher Wadsworth. Pro programovací jazyky je zavedli Peter Henderson a James H. Morris a nezávisle Daniel P. Friedman a David S. Wise.", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace.", "content": "Odložené vyhodnocování se používá především ve funkcionálním programování. Při použití odloženého vyhodnocování nedochází k vyčíslení výrazu v okamžiku, kdy má být uložen do proměnné, ale až když je tato proměnná použita ve výrazu. To znamená, že příkaz jako codice_1 (tj. přiřazení výsledku výrazu do proměnné) sice jasně vyžaduje vyhodnocení výrazu a uložení získané hodnoty do proměnné codice_2, ale co je skutečně v proměnné codice_2 není důležité, dokud hodnota proměnné codice_2 není použita v některém pozdějším výrazu, jehož vyhodnocování může být také odloženo; rychle rostoucí strom závislostí musí být nakonec prořezán, aby hodnota příslušného symbolu byla použitelná mimo program.  Výhodou odloženého vyhodnocování je možnost vytvářet vypočitatelné nekonečné seznamy bez nekonečných smyček nebo při vyvozování, u něhož záleží na velikosti. Například můžeme vytvořit funkci, které vytváří nekonečný seznam (často nazývaný \"proud\") Fibonacciho čísel. Výpočet \"n\"-tého Fibonacciho čísla tak bude pouze vybráním příslušného prvku z nekonečného seznamu, které si vynutí vyhodnocení prvních n členů seznamu.  Například v programovacím jazyce Haskell lze seznam všech Fibonacciho čísel zapsat takto: V syntaxi jazyka Haskell operátor „dvojtečka“ codice_5 přidá prvek na začátek seznamu, codice_6 vrátí seznam bez prvního prvku a codice_7 použije zadanou funkci (v tomto případě sčítání) pro zkombinování odpovídajících prvků ze dvou seznamů pro výrobu třetího.  Pokud je programátor pečlivý, budou vyhodnocovány pouze hodnoty, které jsou potřebné pro výpočet určitého výsledku. Některé výpočty však mohou způsobit, že se program pokusí vyhodnotit nekonečný počet prvků; například získání délky seznamu nebo pokus sečíst všechny prvky seznamu pomocí funkce vyššího řádu; výsledkem bude buď selhání programu nebo vyčerpání paměti.", "section_level": 1}, {"title": "Řídicí struktury.", "content": "V téměř všech obvyklých „striktních“ jazycích se odloženým způsobem vyhodnocují podmíněné příkazy:  vyhodnotí (a), a pak právě tehdy, když (a) je splněno, vyhodnotí (b), jinak vyhodnotí (c). To znamená, že se buď (b) nebo (c) nebude vyhodnocovat. Naopak, v těchto jazycích se očekává, že bude při výpočtu f(d, e) stále vyhodnocovat (e), i když (e) se ve funkci f nepoužívá. Uživatelem definované řídicí struktury závisejí na přesné syntaxi, takže například bude ve striktním jazyce vyčíslováno (i) i (j). Zatímco jazyk s odloženým vyhodnocováním bude při vyhodnocování vyhodnocovat parametry (i) nebo (j), ale nikdy ne oba.  Odložené vyhodnocování umožňuje, aby řídicí struktury byly definované normálně a ne jako primitiva nebo překladové techniky. Pokud (i) nebo (j) mají vedlejší účinky nebo způsobí běhové chyby, mohou nepatrné rozdíly mezi (l) a (l') způsobit velmi odlišné výsledky. Obvykle je možné zavést uživatelem definované líné řídicí struktury do dychtivých jazyků jako funkce, i když se mohou lišit od syntaxe jazyka pro dychtivé vyhodnocování: Často je třeba příslušné bloky kódu (jako (i) a (j)) zabalit do funkce, takže jsou prováděné pouze, když jsou volané.  Zkrácené vyhodnocování logických řídicích struktur se také někdy nazývá \"líné\".", "section_level": 2}, {"title": "Práce s nekonečnými datovými strukturami.", "content": "Mnoho jazyků poskytuje koncept \"nekonečných datových struktur\", které umožňují definovat data pomocí nekonečných rozsahů nebo nekonečné rekurze, přičemž skutečné hodnoty se počítají, až když jsou potřebné. Uvažujme například tento triviální program v jazyce Haskell: numberFromInfiniteList :: Int -> Int numberFromInfiniteList n = infinity!! n - 1  main = print $ numberFromInfiniteList 4 Hodnota infinity ve funkci numberFromInfiniteList znamená nekonečný rozsah, ale dokud není potřebná žádná skutečná hodnota (nebo konkrétněji určitá hodnota s určitým indexem), seznam nebude vyčíslen, a dokonce i pak je vyčíslen podle potřeby (tj. do požadovaného indexu.)", "section_level": 2}, {"title": "Výhýbání se složitému kódu.", "content": "Složený výraz může mít tvar \"EasilyComputed or LotsOfWork\"; pokud je první (snadno vyčíslitelná) část splněna, lze druhou (obtížně vyčíslitelnou) část přeskočit. Může se např. jednat o test, zda velké číslo N je prvočíslo; funkce IsPrime(N) je sice dostupná, ale může vyžadovat velké množství výpočtů na vyhodnocení. Použití \"N=2 or [Mod(N,2)≠0 and IsPrime(N)]\" může pomoci, pokud se má výraz vyhodnocovat mnohokrát s různými hodnotami N.", "section_level": 2}, {"title": "Výhýbání se chybovým podmínkám.", "content": "Složený výraz může být tvaru \"SafeToTry and Výraz\" přičemž, pokud \"SafeToTry\" je false, nebude se \"Výraz\" vyhodnocovat, aby se signalizovala běhová chyba, např. dělení nulou nebo index mimo meze, atd. Například následující pseudokód vyhledá poslední nenulový prvek pole: Pokud by všechny prvky pole byty nulové, smyčka bude pracovat až do L = 0, a v tomto případě musí být ukončena, aniž by byl referencován nultý prvek pole, který neexistuje.", "section_level": 2}, {"title": "Jiné použití.", "content": "V grafických uživatelských rozhraních používajících systém okének pro zobrazování, je vykreslení oken na obrazovku vyvolané \"událostí\" codice_8, která řídí kód pro zobrazení, aby vykreslil obsah v poslední možné chvíli. Díky tomu se okenní systémy vyhýbají počítání zbytečných aktualizací obsahu displeje.  Další příkladem odloženého vyhodnocování v moderních počítačových systémech je přidělování stránek využívající přístup copy-on-write nebo stránkování na žádost, kdy několik procesů může sdílet kopii téže stránky, a samostatná stránka je jim přidělena, až v okamžiku, kdy se jeden z procesů pokusí obsah paměti změnit.  Odložené vyhodnocování tak může být výhodné pro systémy s vysokými požadavky na výkon. Příkladem může být unixová funkce mmap, který poskytuje načtení stránky z disku na žádost, takže do paměti budou zavedeny pouze ty stránky, které se skutečně používají, a nebude přidělována žádná nepotřebná paměť.  MATLAB implementuje \"kopírování při změně\", kdy se při kopírování pole vytváří jeho kopie, až když je změněn jeho obsah, což může vést k chybě vyčerpání paměti až při aktualizaci prvku, a ne při kopírování pole.", "section_level": 2}, {"title": "Implementace.", "content": "Některé programovací jazyky odkládají vyhodnocování výrazů implicitně; některé další jazyky poskytují funkce nebo speciální syntaxi pro odložené vyhodnocování. V programovacích jazycích Miranda a Haskell je vyhodnocování argumentů funkce odložené implicitně. V mnoha jiných jazycích lze vyžádat odložené vyhodnocování explicitně dočasným pozastavením výpočtu pomocí speciální syntaxe (jako „codice_9“ a „codice_10“ v jazyce Scheme nebo „codice_11“ a „codice_12“ v OCaml) nebo obecněji obalením výrazu pomocí konstrukce nazývané thunk. Objekt reprezentující takové explicitně odložené vyhodnocování se nazývá \"lazy future\". Perl 6 používá odložené vyhodnocování seznamů, takže je možné přiřazovat nekonečné seznamy do proměnných a používat je jako argumenty funkcí, ale na rozdíl od Haskellu a Mirandy, Perl 6 implicitně nepoužívá odložené vyhodnocování aritmetických operátorů a funkcí.", "section_level": 1}, {"title": "Lenost a dychtivost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řízení vyhodnocování v jazycích s odloženým vyhodnocováním.", "content": "V líných programovacích jazycích jako je například Haskell je implicitní vyhodnocování výrazů pouze, když je požadována jejich hodnota. Ale v některých případech je možné vytvořit dychtivější kód — nebo opačně, přepnout na línější vyhodnocování poté co bylo použito vyhodnocování dychtivější. Lze to provést explicitním kódováním něčeho, co vynutí vyhodnocování (což může učinit kód dychtivějším), nebo inepoužitím takového kódu (což může učinit kód línějším). \"Striktní\" vyhodnocování obvykle naznačuje dychtivost, ale technicky to jsou různé koncepty.  V některých překladačích jsou dostupné optimalizace nazývané analýza striktnosti, které v některých případech, umožňuje překladači předpokládat, že hodnota bude použita. V takových případech může být volba programátora, zda vynutit vyhodnocení určité hodnoty, irrelevantní, protože analýza striktnosti vynutí striktní vyhodnocování.  V jazyce Haskell označení polí konstruktoru slovem strict znamená, že jejich hodnoty budou vždy vyžádané okamžitě. Pro okamžité vyžádané hodnoty lze také použít funkci codice_13, a pak ji předat dále, což je užitečné, pokud se má nějaká položka konstruktoru vyhodnocovat odloženě. Žádná z těchto technik však neimplementuje \"rekurzivní\" striktnost; k tomuto účelu byla navržena funkce codice_14.  Také vyhledávání vzorků v Haskell 98 je implicitně striktní, takže se musí použít kvalifikátor codice_15, aby se provádělo odloženě.", "section_level": 2}, {"title": "Simulace odloženého vyhodnocování v dychtivých jazycích.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Python.", "content": "V jazyce Python 2.x funkce codice_16 počítá seznam celých čísel. Při prvním vyčíslení přiřazovacího příkazu bude celý seznam uložen do paměti, což je příkladem dychtivého nebo bezprostředního vyhodnocování:  V Pythonu 3.x funkce codice_16 vrátí speciální objektový rozsah, který počítá prvky seznamu podle potřeby. Prvky rozsahu se generují, až když jsou potřebné (například, když codice_18 je vyčíslen v následujícím příkladu), tak toto je příkladem líného nebo odloženého vyhodnocování:  V Pythonu 2.x byla zavedena funkce codice_19, která vrací objekt generující čísla v rozsahu podle potřeby. Výhodou codice_20 je, že generovaný objekt vždy bude zabírat stejné množství paměti. »> r = xrange(10) »> print(r) xrange(10) »> lst = [x pro x v r] »> print(lst) [0, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9] V Pythonu od verze 2.2 se dosáhne odloženého vyhodnocování pomocí iterátoru, zatímco n-tice nebo seznamová posloupnost se vyhodnocuje okamžitě. Například (Python 2):", "section_level": 3}, {"title": ".NET Framework.", "content": ".NET Framework umožňuje provádět odložené vyhodnocování pomocí třídy System.Lazy<T>. Tuto třídu lze snadno využívat v F# pomocí klíčového slova lazy, zatímco metoda force vynutí vyhodnocování. Existují také specializované kolekce jako Microsoft.FSharp.Collections.Seq, které poskytují vestavěnou podporu pro odložené vyhodnocování. let fibonacci = Seq.unfold (fun (x, y) -> Some(x, (y, x + y))) (0I,1I) fibonacci |> Seq.nth 1000 V jazycích C# a VB.NET lze přímo použít třídu System.Lazy<T>. public int Sum()  Praktičtější příklad: // rekurzivní výpočet n-tého Fibonacciho číslo public int Fib(int n)  public void Main()  Další možností je použít klíčové slovo yield: // dychtivé vyhodnocování public IEnumerable<int> Fibonacci(int x)  // odložené vyhodnocování public IEnumerable<int> LazyFibonacci(int x)", "section_level": 3}], "src_summary": "Odložené vyhodnocování ( nebo, česky též líné vyhodnocování) je v programování vyhodnocovací strategie, při které je vyhodnocení výrazu odloženo až do okamžiku, kdy je jeho hodnota skutečně potřebná (nestriktní vyhodnocování). Často se také vyhýbá se opakovanému vyhodnocování (sdílení). Sdílení může zkrátit čas běhu určitých funkcí o exponenciální faktor oproti jiným nestriktním strategiím vyhodnocování např. volání jménem.", "tgt_summary": "在程序语言理论中,惰性求值(英语:Lazy Evaluation),又译为惰性计算、懒惰求值,也称为传需求调用(call-by-need),是一个计算机编程中的一个概念,目的是要最小化计算机要做的工作。它有两个相关而又有区别的含意,可以表示为“延迟求值”和“最小化求值”,本条目专注前者,后者请参见最小化计算条目。除可以得到性能的提升外,惰性计算的最重要的好处是它可以构造一个无限的数据类型。", "id": 2918203}
{"src_title": "Deutsche Grammophon", "tgt_title": "德意志留声机", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Společnost Deutsche Grammophon Gesellschaft byla založena v roce 1898 Emilem Berlinerem, občanem Spojených států amerických narozeným v Německu, jako německá pobočka jeho Berlínské gramofonové společnosti. Berliner vyslal svého synovce Josepha Sanderse z Ameriky, aby zde zahájil činnost. Společnost sídlící ve městě Hannover (rodiště zakladatele) byla německou pobočkou společnosti Victor Talking Machine Company a Britské gramofonové společnosti, ale toto přidružení skončilo vypuknutím první světové války v roce 1914. Ačkoli již nebyla připojen k Britské gramofonové společnosti, Deutsche Grammophon pokračovala v používání značky „His Master's Voice“, kterou používala v Německu do konce čtyřicátých let 20. století jako ochranou známku se psem Nipperem.  V roce 1941 byla společnost Deutsche Grammophon zakoupena elektronickou společností Siemens & Halske.  V roce 1949 prodala Deutsche Grammophon německá práva na svou ochrannou známku His Master's Voice společnosti Electrola, jednotce EMI. Pes a gramofon byly nahrazeny věncem tulipánů, který navrhl reklamní konzultant Hans Domizlaff.  V roce 1962 založila společnost Siemens společný podnik s holandskou společností Philips nazvaný DGG/PPI Record Group, který se přejmenoval na PolyGram Records v roce 1972. V této době si DGG vybudovala pověst vysoce kvalitních nahrávek klasické hudby, stejně jako měla významný počet smluvních zpěváků, hudebníků a dirigentů. Prostřednictvím své dceřiné značky Archiv Produktion podnítila také zájem o středověkou a renesanční hudbu, sborovou polyfonii z 15.–16. století, gregoriánský chorál a průkopnické použití historických nástrojů a postupů při nahrávání.  Deutsche Grammophon propagovala uvedení kompaktního disku na masový trh a v oblasti klasické hudby debutovala na novém médiu v roce 1983 Herbertem von Karajanem a Berlínskou filharmonií. První nahrávkou byla \"Eine Alpensinfonie\" Richarda Straussa.  Vstup DGG/Polydor na americký trh v roce 1969 (DGG měla v předstihu distribuční dohody v USA s Deccale Records a MGM Records) přišel v době, kdy velké americké labely klasické hudby RCA Victor Red Seal a Columbia Masterworks opustily své nevýnosné klasické umělce a lisování záznamů špatné kvality. Kvalitní jak nahrávka, tak i tisk pomohly DGG uspět v Americe a přitáhli umělce jako Arthura Fiedlera a Boston Pops Orchestra (po 35leté spolupráci s RCA Victor) s DGG/Polydor. V roce 1987 Siemens prodal svůj podíl ve společnosti PolyGram a společnost Philips se stala majoritním akcionářem. V roce 1998 koupila společnost Seagram v Kanadě Deutsche Grammophon a PolyGram, jež se stali dceřinou společností Universal Music Group. Společnost UMG byla později prodána a stala se divizí společnosti Vivendi.  Deutsche Grammophon má obrovský katalog významných nahrávek. Společnost vydává část svého portfolia v sérii \"Originals\"; kompaktní disky se vyznačují stylizovaným designem vinylového záznamu. Vydává také některá album americké Decca Records z čtyřicátých a padesátých let, například ty, které Leonard Bernstein natočil pro Deccku v roce 1953, a klasické vánoční album, které uvádí Ronalda Colmana v hlavní roli \"Vánoční koledy\" a vyprávění Charlese Laughtona \"o Vánocích pana Pickwicka\". Spolu s americkým katalogem klasické hudby Decca Records, Deutsche Grammophon také řídí katalog klasické hudby ABC Records, včetně Westminster Records, která byla společně s americkou Deccou součástí MCA Records.  Ačkoli Deutsche Grammophon získala pověst vydáváním tradičních klasických nahrávek, od šedesátých let minulého století postupně vydala stále větší počet avantgardních nahrávek (zpočátku pod značkou Avant-Garde), včetně Bruna Maderny, Davida Bedforda, Corneliuse Cardewe, Luigiho Nono a improvizací. Také vydala většinu skladeb Karlheinze Stockhausena, dokud skladatel nezískal zpět práva na své nahrávky a znovu je vydal na vlastní značce. Dalšími německými skladateli spojenými se značkou byli Paul Hindemith a Hans Werner Henze.  Mezi současné skladatele, jejichž díla společnost Deutsche Grammophon vydala, patří Sofie Gubaidulinu, Oliver Knussen, Mark-Anthony Turnage, Mohamed Fairouz, Péter Eötvös, Luigi Nono, Sven Helbig, Jonny Greenwood, Bryce Dessner, Witold Lutosławski, Philip Glass a Max Richter.  Dirigent nejvíce spojený se značkou je Herbert von Karajan. Další dirigenti jsou Ferenc Fricsay, Carlos Kleiber, Karl Böhm, Karl Richter, Eugen Jochum, Rafael Kubelík, Leonard Bernstein, Pierre Boulez, Claudio Abbado a Christian Thielemann. Mezi nedávné kontrakty patří í Long Yu, Yannick Nézet-Seguin, Gustavo Dudamel a Myung-Whun Chung.", "section_level": 1}], "src_summary": "Deutsche Grammophon (DGG) je německé hudební vydavatelství klasické hudby, které bylo předchůdcem společnosti PolyGram. Společnost sídlí v Berlíně v Friedrichshainu, nyní je součástí společnosti Universal Music Group (UMG) od svého spojení s rodinou značek UMG v roce 1999. Je to nejstarší dosud existující nahrávací společnost.", "tgt_summary": "德意志留声机公司(),缩写为DGG,不过现在多被称作DG,是德国一家唱片公司。公司在草创时期就是以生产及销售留声机及唱片为主,因为这个基础,令它后来成为世界著名的古典音乐唱片品牌之一。目前公司位于汉堡市。", "id": 1104939}
{"src_title": "Apex Legends", "tgt_title": "Apex英雄", "src_document": [{"title": "Charakteristika hry.", "content": "Apex Legends je battle royale hra, která si vypůjčuje koncept FPS, který se odehrává 30 let po událostech ze hry Titanfall 2. Apex Legends se liší od většiny battle royale her tím, že obsahuje legendy (předdefinované hrdiny s jedinečnými schopnostmi, které spadají do rolí, jako je například \"útok\", \"obrana\", \"podpora\" a \"průzkum\"). Hráči hrají ve skupinách po dvou nebo po třech, každý hráč si vybere na začátku jedinečnou \"Legendu\". V každém zápase se nachází až 20 týmů. Všechny týmy začínají bez vybavení. Hra začíná na nákladní lodi. Je vybrán jeden hráč z každého týmu, který se stane \"Jumpmasterem\", čili osoba ovládající, kde tým přistane. Když se jím někdo stane, ale nechce jím být, může tuto funkci předat spoluhráčovi. Na mapě je označená i tzv. \"Horká zóna\", kde je šance najít modifikovanou zbraň, lepší vybavení a více healů, avšak přistávat tam je nebezpečné, protože se o lepší zbraně budou prát i ostatní. Po přistání týmy prohledávají herní mapu, sbírají zbraně, brnění, helmy, náboje, granáty, lékárničky, atd. a zároveň bojují s ostatními hráči, aby se staly posledním živým týmem. Když hráčovi dojdou body zdraví (HP), začíná umírat a nemůže se bránit. Aby se opět zvedl na nohy musí dojit ke spojenci, který ho může oživit. Nebo mít zlatý knockdown shield, ten vám umožní se oživit sám. Pokud hráč zemře nebo ho soupeř zabije, tak hráč upustí své vybavení a vlajku. Hráči jiných týmů mu můžou vzít jeho vybavení. Hráč může být potenciálně znovu oživen, pokud jeho spoluhráč vezme jeho vlajku do 90 sekund po začátku umírání a donese ji do Respawn Beaconu, které jsou rozptýlené na mapě. Apex obsahuje jak hlasovou komunikaci se spoluhráči, tak i kontextovou komunikaci pomocí jediného tlačítka, která umožňuje hráči pingovat zbraně, soupeře atd.  Apex Legends je zdarma a je financován prostřednictvím mikrotransakcí lootboxů ze kterých vám můžou padnout kosmetické předměty a speciálních vzhledů zbraní a hrdinů atd... Dají se koupit i někteří zamknutí hrdinové momentálně je tím Wattson, Caustic, Mirage, Octane a od vydání Season 3 také Crypto a od čtvrté sezóny i Revenant.", "section_level": 1}], "src_summary": "Apex Legends je free to play multiplayerová hra typu battle royale. Během sedmi dnů dosáhla hra 25 miliónů hráčů a během prvního měsíce pokořila hranici 50 miliónů. Hra běží na enginu Source stejně jako, Half Life 2 a Portal. Vydavatelem je Electronic Arts, vývojářským studiem, které tuto hru vytvořilo, je Respawn Entertainment. Apex Legends patří do série Titanfall, od které získal některé mechaniky jako třeba klouzání. Další mechanikou je pingování, které umožňuje lidem bez mikrofonu říci důležité informace, jako třeba munice, zbraně, nepřátele či jen místo, kam by tým mohl jít příště. Ke hraní je k dispozici 13 Legend: Loba, Pathfinder, Mirage, Lifeline, Wraith, Bloodhound, Gibraltar, Bangalore, Caustic, Octane, Wattson, Crypto a Revenant.", "tgt_summary": ",是一个由Respawn Entertainment开发,由艺电发行的免费大逃杀类多人在线角色扮演第一人称射击游戏,沿用《泰坦》系列的世界观。该游戏于2019年2月4日发布Microsoft Windows、Xbox One 和PS4版本,并将于2020年内推出任天堂Switch版本。", "id": 2257973}
{"src_title": "Konference OSN o životním prostředí člověka", "tgt_title": "聯合國人類環境會議", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Švédsko jako jako první navrhlo v roce 1968 Ekonomické a sociální radě OSN zorganizování konference OSN, která by se zaměřila na vztahy člověka a prostředí. Konference byla svolána usnesením Valného shromáždění OSN č. 2398 z roku 1969. Přípravy pro konferenci byly rozsáhlé, trvaly 4 roky, bylo zapojeno 115 vlád, a stály více než 30 mil. USD.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh konference.", "content": "Sovětský svaz a další státy Varšavské smlouvy národy bojkotovaly konferenci na protest proti nezačlenění Německé demokratické republiky, která nebyla v té době řádným členem OSN.  Na konferenci samotné, se začaly objevovat rozpory mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi. Čínská delegace se ve svém vystoupení vymezila proti Spojeným státům, vydala 17 bodové memorandum odsuzující politiku USA v Indočíně i jinde na světě. Tento postoj povzbudil další rozvojové země, které tvořily 70 z celkem 122 zemí, které se účastnily. Několik zemí, včetně Pákistánu, Peru a Chile vydalo též prohlášení proti delegaci Spojených států.", "section_level": 1}, {"title": "Stockholmská deklarace.", "content": "Konference se shodla na Deklaraci, která obsahovala 26 principů, které se týkaly životního prostředí a rozvoje a přijala Akční plán s 109 doporučeními a přijala Závěrečnou rezoluci.  Principy Stockholmské deklarace:  Jedním z klíčových problémů, které vyplynuly z konference, je uznání že zmírnění chudoby přispívá k ochraně životního prostředí. Indická předsedkyně vlády Indira Gándhíová ve své klíčové řeči na konferenci vysvětlila spojení mezi ochranou životního prostředí a zmírňováním chudoby.  Někteří argumentují že tato konference a především vědecké konference, které jí předcházely, měly skutečný dopad na environmentální politiku Evropského společenství (které se později stalo Evropskou unií). Například v roce 1973 EU vytvořila ředitelství pro ochranyu životního prostředí a pro ochranu spotřebitele a přijalo první environmentální akční program. Taková zvýšená zájmová a výzkumná spolupráce pravděpodobně připravila cestu pro další porozumění globálnímu oteplování, které vedlo k takovým dohodám, jako je Kjótský protokol a Pařížská dohoda, a dala základ pro moderní ochraně životního prostředí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konferenci OSN o životním prostředí člověka se konala ve Stockholmu, ve Švédsku ve dnech 5.-16. června 1972. Konference se konala na základě rozhodnutí Valného shromáždění OSN. Vedením konference pověřil generální tajemník OSN U Thant Maurice Stronga.", "tgt_summary": "联合国人类环境会议(United Nations Conference on the Human Environment)是在1972年6月5日至16日,于瑞典的斯德哥尔摩举行的联合国会议,会后提出了人类环境宣言。", "id": 1375645}
{"src_title": "Steingrímur Hermannsson", "tgt_title": "斯坦格里姆·赫尔曼松", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Původně nechtěl jít ve stopách svého otce a v roce 1948 odešel do Spojených států amerických, kde vystudoval elektrotechniku na Illinois Institute of Technology (bakalář) a na Kalifornském technologickém institutu (magistr). Absolvoval v roce 1952. Poté se vrátil na Island, kde začal neúspěšně podnikat. V 60. letech oproti svému předsevzetí vstoupil do politické strany svého otce a tím i do politiky. V roce 1971 byl prvně zvolen do Althingu, islandského parlamentu. V roce 1978 stanul v čele strany a v roce 1982 vstoupil do vlády a v roce 1983 se stal premiérem Islandu. V roce 1986 hostil v Reykjavíku summit Michaila Gorbačova a amerického prezidenta Ronalda Reagana. Přestože summit byl považován za neúspěšný, přesto zde byla započatá cesta vedoucí k ukončení studené války.  V roce 1991, během lednových nepokojů v Litvě, vyjádřil silnou podporu vůdci rebelů Vytautasu Landsbergisovi, předsedovi litevského parlamentu. Krátce poté se Island stal první zemí, která uznala nezávislost Litvy na Sovětském svazu. Po konci druhého premiérského mandátu v roce 1991 se stáhl z politiky a stal se prezidentem Islandské centrální banky (\"Seðlabanki Íslands\"). Byl jím až do svého odchodu do důchodu v roce 1998. Po odchodu do důchodu přestal být politicky angažovaný, ale po čase se stal kritikem vedení Progresivní strany, až se s ní nakonec zcela rozešel. Byl zakládajícím členem organizace Heimssýn, která se postavila proti vstupu Islandu do Evropské unie. V roce 2007 podpořil Hnutí Islandu, menší zelené hnutí, které ve volbách propadlo. Jeho memoáry, publikované ve třech svazcích v letech 1998–2000, se staly bestsellerem. Jeho nejmladší syn, Guðmundur Steingrímsson, se stal rovněž politikem, prošel sociální demokracií, Progresivní stranou i novou stranou \"Zářná budoucnost\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Steingrímur Hermannsson (22. června 1928 Reykjavík – 1. února 2010 Reykjavík) byl islandský politik, představitel středové agrární Progresivní strany (\"Framsóknarflokkurinn\"), jejimž byl v letech 1979–1994 předsedou. Dvakrát, v období 1983–1987 a 1988–1991, byl premiérem Islandu. Kromě toho zastával funkci ministra zahraničí (1987–1988) a ministra rybolovu (1980–1983). Jeho otec, Hermann Jónasson, byl rovněž islandským premiérem (1934–1942, 1956–1958) a předsedou Progresivní strany (1944–1962).", "tgt_summary": "斯坦格里姆·赫尔曼松(Steingrímur Hermannsson) (冰岛语发音[ˈsteinkrimur ˈhɛrmanˌsɔn]) (1928年-6月22日-2010年-2月1日),1983至1991年曾任冰岛总理。", "id": 388003}
{"src_title": "Lauri Kristian Relander", "tgt_title": "劳里·克里斯蒂安·雷兰德", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v Karélii, jež je dnes součástí Ruska. Vystudoval filozofii a agronomii na Helsinské univerzitě. Poté, od roku 1908 do roku 1917, pracoval jako výzkumný pracovník ve státní zemědělské experimentální stanici. V roce 1914 získal doktorát, ale nepodařilo se mu získat na univerzitě místo. V roce 1910 byl prvně zvolen do parlamentu za agrárníky. Po získání nezávislosti Finska se stal předsedou parlamentu. Později byl jmenován guvernérem provincie Viipuri. V roce 1925 se stal kandidátem své strany v prezidentských parlamentních volbách. Jeho nominace byla překvapením, neboť nepatřil k hlavním osobnostem strany. Přesto ve volbě zvítězil, když ve třetím kole hlasování porazil kandidáta za Národní progresivní stranu (\"Kansallinen Edistyspuolue\") Risto Rytiho poměrem hlasů 172 ku 109. Podle dobových pověstí získal hlasy Švédské lidové strany, neboť jeho žena byla příslušníkem švédské menšiny ve Finsku, což není však jisté, neboť i Ryti měl manželku švédského původu. Pravděpodobnější je, že rozhodlo, že Relander budil menší odpor než Ryti.  Jako prezident Relander proslul častými státními návštěvami, takže si získal přezdívku \"Reissu-Lasse\" (Cestující Lasse). Velmi často byla diskutována jeho politická nezkušenost. Preferoval menšinové vlády před většinovými. Dovolil sestavit menšinový kabinet i sociálním demokratům, což byl historický průlom (osobní přátelství ho pojilo zvláště s vůdcem sociální demokracie Väinö Tannerem). Neblokoval vzestup žen - jmenoval první ženskou ministryni vlády (Miinu Sillanpääovou). Dvakrát rozpustil parlament (v roce 1929 po sporu o mzdy státních zaměstnanců a v roce 1930 po zákazu komunistické strany). Podpořil krajně pravicové hnutí Lapua, ale svou podporu odvolal, jakmile hnutí začalo unášet politické oponenty.  Po konci mandátu odešel z politiky a v letech 1931–1942 byl generálním ředitelem \"Suomen maalaisten paloapuyhdistys\", rolnické pojišťovny. Zemřel v roce 1942 na srdeční selhání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lauri Kristian Relander (31. května 1883, Kurkijoki – 9. února 1942, Helsinky) byl finský politik, druhý prezident Finska, jenž zastával svůj post v letech 1925–1931. Byl reprezentantem strany Agrární liga, jež se dnes jmenuje Finský střed. V letech 1919–1920 byl předsedou finského parlamentu.", "tgt_summary": "劳里·克里斯蒂安·雷兰德(,1883年-5月31日-1942年-2月9日)是第二任芬兰总统(1925 - 1931)。农业联盟的成员,在他当选总统前他是芬兰议会议长。", "id": 2724687}
{"src_title": "Kolonie stimulující faktor", "tgt_title": "集落刺激因子", "src_document": [{"title": "Rodina CSF.", "content": "Rodina kolonie stimulujících faktorů zahrnuje:", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Objevení.", "content": "Kolonie stimulující faktory dostaly svůj název podle metody, díky které byly v 60. letech objeveny a účinku svého působení na hematopoetické kmenové buňky.  Buňky z kostní dřeně (HSC) byly kultivovány v polotuhém médiu, které zabraňuje, aby se jednotlivé buňky volně hýbaly. Tudíž kolem každé buňky, která začne růst, se vytvoří kolonie jejích klonů. Pod buňky kostní dřeně byla přidána podpůrná vrstva buněk (tzv. feeder layer) např. z leukemických buněk, jater nebo plic, která musela vylučovat růstový faktor, který způsoboval, že se z HSC začaly tvořit kolonie makrofágů a/nebo granulocytů. Čím více podpůrných buněk se přidalo, tím více se tvořilo makrofágů a granulocytů, a bez podpůrných buněk nerostly. Tento růstový faktor byl nazvaný kolonie-stimulující faktor a později se zjistilo, že jsou to čtyři odlišné druhy. Např. faktor, který stimuloval HSC k tvorbě kolonií makrofágů byl nazvaný M-CSF.", "section_level": 2}, {"title": "Mechanismus účinku.", "content": "V případě potřeby zvýšení počtu bílých krvinek v krvi a tkáních (např. při zánětu) jsou CSF produkovány různými typy buněk zahrnujících aktivované T lymfocyty a makrofágy, žírné buňky, endoteliální buňky, fibroblasty, ale také osteoblasty (produkce M-CSF) při remodelaci kostí.  Jednotlivé CSF se váží na své membránové receptory na povrchu hematopoetických kmenových buněk a dalších krvetvorných progenitorových buněk. Tím aktivují vnitrobuněčnou signální kaskádu, která vede k tomu, že tyto buňky začnou proliferovat a diferencovat v určité typy krvinek.", "section_level": 2}, {"title": "Další funkce.", "content": "Receptory pro CSF nejsou pouze na krvetvorných progenitorových buňkách v kostní dřeni. Najdeme je také na diferencovaných buňkách jako jsou monocyty, makrofágy, dendritické buňky, mikroglie, neutrofilní granulocyty nebo osteoklasty. Tudíž nejenom že regulují vývoj především makrofágů a granulocytů, ale také ovlivňují jejich efektorové funkce jako je sekrece cytokinů. Některé CSF mají také roli při vývoji placenty a embrya, neuronů a neurálních prekurzorových buněk nebo epiteliálních buněk ledvin a tlustého střeva.", "section_level": 2}, {"title": "Klinické využití.", "content": "V klinické praxi se využívají lidské rekombinantní CSF. To znamená, že jsou produkované jinými organismy např. E-coli nebo kvasinkami, do kterých byl vnesen gen pro tyto proteiny.  Rekombinantní G-CSF se používá v podobě filgrastimu, pegfilgrastimu nebo lenograstimu při transplantacích HSC (u dárce k mobilizaci buněk do krve a následnému odběru, u příjemce jako možná podpůrná léčba po transplantaci) nebo ke zvýšení množství neutrofilních granulocytů u chronických neutropenií (nízká hladina neutrofilů) či neutropenií po chemoterapii. Ke stejným účelům se také používá rekombinantní GM-CSF jako sargramostim nebo molgramostim.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kolonie stimulující faktory (CSF - \"colony-stimulating factor\") je skupina glykoproteinů, které působí jako hematopoetické (krvetvorné) růstové faktory, jednoduše řečeno ovlivňují krvetvorbu. Svou přítomností v kostní dřeni stimulují hematopoetickou kmenovou buňku (HSC), ze které vznikají krvinky a trombocyty, aby proliferovala a diferencovala (specializovala) se v určité typy především leukocytů (bílých krvinek). Druh krvinky, která se z HSC diferencuje, závisí na typu CSF a dalších přítomných faktorů (viz obrázek 1).", "tgt_summary": "集落刺激因子(CSF)是一类分泌型的糖蛋白,其与造血干细胞表面上的受体蛋白结合,从而激活细胞内信号传导途径,其可导致细胞增殖并分化成特定类型的血细胞(通常是白细胞,对于红细胞形成,参见促红细胞生成素)。它们可以人工合成并外源性施用。", "id": 1639186}
{"src_title": "Třída Leipzig", "tgt_title": "萊比錫級輕巡洋艦", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Celkem byly v letech 1928–1935 postaveny dvě jednotky této třídy. Kontrukčně vycházely z předcházející třídy \"Königsberg\". První postavila loděnice KMW ve Wilhelmshavenu a druhý loděnice Deutsche Werke v Kielu.  Jednotky třídy \"Leipzig\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Leipzig\".", "content": "Hlavní výzbroj tvořilo devět 150mm kanónů umístěných ve třídělových věžích, dva 88mm kanóny a až 120 min. Pohonný systém kombinoval parní turbíny pohánějící dva lodní šrouby s diesely, které poháněly třetí šroub. Osm kotlů Marine pohánělo dvě turbíny Germania o výkonu o výkonu 60 000 hp. Čtyři diesely MAN přidávaly dalších 12 400 hp výkonu. Nejvyšší rychlost dosahovala 32 uzlů.", "section_level": 2}, {"title": "\"Nürnberg\".", "content": "Křižník měl mírně upravenou nástavbu, silnější výzbroj, větší rozměry a výtlak. Výzbroj tvořilo devět 150mm kanónů, osm 88mm kanónů, osm 37mm kanónů, čtyři 20mm kanóny, dvanáct 533mm torpédometů a 120 min. Byl vybaven katapultem a dvěma hydroplány He 60. Rychlost a dosah křižníku zůstaly beze změn.", "section_level": 2}, {"title": "Služba.", "content": "Dne 13. prosice 1939 \"Leipzig\" a \"Nürnberg\" torpédovaly britské ponorky HMS \"Salmon\" a HMS \"Ursula\". \"Leipzig\" nebylo možné zcela opravit, takže po opravě sloužil jako cvičná loď. Křižník mimo jiné přišel o čtyři kotle a jeho rychlost poklesla na 24 uzlů. Oprava \"Nürnbergu\" trvala čtyři měsíce. Dne 15. října 1944 byl \"Leipzig\" vážně poškozen kolizí s těžkým křižníkem \"Prinz Eugen\". Do konce války se jej nepovedlo opravit. Do trupu \"Leipzigu\" Spojenci naložili chemickou munici a dne 11. července 1946 jej potopily ve Skagerraku. \"Nürnberg\" válku přečkal a jako reparaci jej získal SSSR. Sloužil jako \"Admiral Makarov\". Roku 1960 byl sešrotován.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Leipzig byla třída lehkých křižníků německé Reichsmarine a později Kriegsmarine. Celkem byly postaveny dvě jednotky této třídy. Ve službě byly v letech 1931–1946. Oba křižníky byly nasazeny ve druhé světové válce. Oba válku přečkaly. \"Nürnberg\" po válce v rámci reparací získal Sovětský svaz.", "tgt_summary": "莱比锡级轻巡洋舰(德语:Leipzig-Klasse)是威玛国家海军与纳粹德国海军的两艘轻巡洋舰所使用的舰级,分别为莱比锡号和纽伦堡号。两艘设计上为柯尼斯堡级的改良型,并先后于1931年与1935年建成服役。", "id": 2156911}
{"src_title": "Synefrin", "tgt_title": "辛弗林", "src_document": [{"title": "Přírodní výskyt.", "content": "Synefrin, i když již známý jako syntetická organická sloučenina, byl nejprve izolován jako přírodní produkt z listů různých \"citrusových\" stromů a jeho přítomnost zaznamenaná v různých \"citrusových\" šťávách Stewartem a spolupracovníkymi na počátku šedesátých let. Průzkum výskytu synefrinu mezi vyšší rostliny publikoval v roce 1970 Wheaton a Stewart. To bylo následně zjištěno u \"druhů Evodia\" a \"Zanthoxylum\", všech rostlin z čeledí Rutaceae.  Stopové hladiny (0,003%) synefrinu byly také zjištěny v sušených listích \"Pogostemon cablin\" ( patchouli, Lamiaceae). To se také vyskytuje u některých druhů kaktusů rodu \"Coryphantha\" a \"Dolichothele\".  Tato sloučenina se však nachází převážně v řadě druhů \"citrusů\", včetně \"hořkých\" a \"sladkých\" pomerančových odrůd.", "section_level": 1}, {"title": "\"Citrusové plody\".", "content": "Extrakt z nezralého ovoce z asijských kultivarů \"Citrus aurantium\" (běžně nazývaný \"hořký\" oranžový), shromážděný v Číně, vykazuje obsahy synefrinu přibližně 0,1-0,3% nebo ~ 1-3 mg / g; Analýza sušeného ovoce \"C. aurantium\" pěstovaného v Itálii ukázala koncentraci synefrinu o ~ 1 mg / g, přičemž kůra obsahuje více než třikrát více než buničina.", "section_level": 2}, {"title": "Stereoizomery.", "content": "Vzhledem k tomu, že synefrin existuje ve dvou enantiomerech, které nemají identické biologické účinky, někteří výzkumníci zkoumali stereoizomerní složení synefrinu extrahovaného z přírodních zdrojů. I když je zřejmé, že synefrin se nachází v těchto druhů, \"Citrus,\" které byly studovány především jako L-izomeru, byly zjištěny nízké hodnoty d-synefrin v šťávy a marmelády vyrobené z \"C. unshiu,\" a nízké hladiny (0,002%) byly hlášeny u čerstvého ovoce z \"C. aurantium\". Existují náznaky, že některý d-synefrin může být tvořen racemizací l-synefrinu v důsledku zpracování čerstvého ovoce, i když tato věc nebyla zcela objasněna. Nicméně, bez ohledu na situaci u druhů \"Citrus\", Ranieri a McLaughlin hlásili \"izolaci\" racemické (tj. Směsi stejného množství d- a l-stereoisomerů) synefrinu z kaktusu rodu \"Dolichothele\" za podmínek, významné množství racemizace.", "section_level": 2}, {"title": "Biosyntéza.", "content": "Předpokládá se, že biosyntéza synefrinu v \"citrusových\" druzích probíhá následně : tyrosin → tyramin", "section_level": 2}, {"title": "Přítomnost v nutričních / dietních doplňcích.", "content": "Některé doplňky stravy, které se prodávají za účelem podpory úbytku tělesné hmotnosti nebo poskytování energie, obsahují synefrin jako jednu z několika složek. Obvykle je synefrin přítomen jako přírodní složka \"Citrus aurantium\" (\"hořká oranžová\"), vázaná v rostlinné matrici, ale může být také ze syntetického původu nebo z vyčištěné fytochemické látky (tj. Extrahována z rostlinného zdroje a přečištěna do chemických látek homogenita). Rozsah koncentrací, který společnost Santana a spolupracovníci zjistila v pěti různých doplňcích zakoupených v USA, činila přibližně 5 až 14 let mg / g.", "section_level": 1}], "src_summary": "Synefrin, přesněji \"p\"-synefrin, je alkaloid, který se přirozeně vyskytuje u některých rostlin a zvířat, a také ve schválených léčivých přípravcích jako např. \"m\"- substituovaný analog známý jako neo-synefrin. \"p-\" Sinefrin (dříve Sympatol a oxedrin [ BAN ]) a \"m\" -synefrin jsou známy pro své dlouhodobější adrenergní účinky ve srovnání s norepinefrinem. Tato látka je přítomna ve velmi nízkých koncentracích v běžných potravinách, jako je pomerančová šťáva a jiné pomerančové ( \"citrusové\" druhy) produkty, jak \"sladké\", tak i \"hořké\" odrůdy. Přípravky používané v tradiční čínské medicíně (TCM), známé také jako Zhi Shi, jsou nezralé a sušené celé pomeranče z \"Citrus aurantium\" (Fructus Aurantii Immaturus). Výtažky ze stejného materiálu nebo vyčištěného synefrinu jsou také uváděny na trh v USA, někdy v kombinaci s kofeinem, jako dieta pro orální užití podporující snížení hmotnosti. Zatímco tradiční přípravky byly používány po tisíciletí jako součást receptur TCM, samotný synefrin není schváleným léčivem. Jako léčiva se stále používá \"m-\" synefrin ( fenylefrin ) jako sympatomimetikum, tj. pro hypertenzní a vazokonstrikční vlastnosti, většinou injekcí pro léčbu mimořádných stavů, jako je šok a zřídka perorálně pro léčbu bronchiálních problémů spojených s astmatem a senná rýma.", "tgt_summary": "辛弗林是一种膳食补充剂,可以帮助减少人体内的脂肪。尽管它的功能还存在争议,目前辛弗林已经成为了在美国更具争议的另一种膳食补充剂麻黄(Ephedra)的替代品。辛弗林主要是从一种水果苦酸橙(Citrus aurantium)中提取出来的。", "id": 1279942}
{"src_title": "Sarah Churchillová, vévodkyně z Marlborough", "tgt_title": "马尔博罗公爵夫人萨拉·丘吉尔", "src_document": [{"title": "Kariéra u dvora.", "content": "Pocházela z drobné venkovské šlechty, byla dcerou Richarda Jenningse (1619–1668), který vlastnil statky v Hertfordshire a byl členem Dolní sněmovny. Jeho starší dcera Frances (1647–1730) z prvního manželství byla manželkou hraběte z Tyrconnelu. Sarah od dětství žila u dvora vévody z Yorku, s nímž se její otec sblížil v období restaurace. Byla milenkou Jakuba II. a díky tomu dosáhl vzestupu její manžel John Churchill, za nějž se provdala v roce 1677. Od roku 1678 byla první dvorní dámou princezny Anny.  Vrcholu kariéry dosáhla za vlády královny Anny, kdy se již jako vévodkyně z Marlborough stala správkyní soukromé královské pokladny (1702–1711) a nejvyšší hofmistryní (\"Mistress of Robes\") (1704–1714). Její manžel vévoda z Marlborough patřil tehdy k předním vojenským osobnostem války o španělské dědictví, Sarah často pobývala ve Woodstocku, kde dohlížela na budování rodového sídla Blenheim Palace. Zůstávala ale v kontaktu s královnou Annou a svým vlivem zasahovala do vnitřních i zahraničních politických záležitostí. Po pádu whigistické vlády hraběte Godolphina (1710) upadl její i manželův vliv, v roce 1711 byla odvolána z postu správkyně královské pokladny. Na veřejné dění již neměla vliv, ale do smrti královny Anny zastávala funkci nejvyšší hofmistryně. S nástupem Jiřího I. byla opět povolána ke dvoru jako stoupenkyně strany whigů, patřila k předním osobnostem dvora, ale politický vliv již neměla žádný. Po smrti svého manžela se jako jeho dědička stala jednou z nejbohatších žen v Evropě (1722).", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomstvo.", "content": "Za Johna Churchilla se provdala v roce 1677, z jejich manželství pocházelo šest dětí. Jediný syn John zemřel předčasně, titul vévody z Marlborough přešel na spřízněný rod Spencerů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sarah Churchillová, vévodkyně z Marlborough (\"Sarah Churchill, Duchess of Marlborough)\" (5. června 1660 St Albans, Anglie – 18. října 1744, Londýn, Anglie) byla anglická šlechtična. Jako milenka Jakuba II. a manželka významného vojevůdce Johna Churchilla patřila k vlivným osobnostem anglické historie přelomu 17. a 18. století. Významný vliv na politiku měla jako nejvyšší hofmistryně (\"Mistress of the Robes\") královny Anny (1702–1714). Od roku 1702 užívala titul \"vévodkyně z Marlborough\", podílela se na budování rodové rezidence Blenheim Palace. K jejímu přímému potomstvu patří Winston Churchill nebo princezna Diana.", "tgt_summary": "马尔博罗公爵夫人萨拉·丘吉尔(英语:Sarah Churchill, Duchess of Marlborough,婚前姓Jenyns,在大多数现代参考文献也写为Jennings;1660年6月5日(旧历) – 1744年10月18日)凭借与英国女王安妮的亲密友谊,她成为当时最有影响力的女性之一。安妮还是公主时与萨拉的友谊就广为人知,当时的很多重要人物都把注意力转向她,希望借助她来影响安妮。当安妮成为女王后,萨拉对政府的了解以及与女王的亲密关系,使她成为安妮的强大盟友和危险敌人。", "id": 641557}
{"src_title": "Planeta opic (román)", "tgt_title": "人猿星球 (小说)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Děj knihy začíná Jinnou a Phyllisem, kteří rekreačně cestují skrze otevřený vesmír na své kosmické lodi. Na cestě najdou potulující se láhev se vzkazem. Napsal jej Ulyxes Mérou a je na něm zaznamenán jeho příběh.  Příběh začíná vyprávěním o příteli Ulyxa, profesoru a vědci Antellovi, jenž roku 2500 vynalezl kosmickou loď. S ní je možné dosáhnout rychlosti světla. Mérou, profesor a další člen posádky, fyzik jménem Arthur Levain, se tedy vydávají na cestu ve své raketě. Jejich cílem je prozkoumat vesmír a nalézt známky dalších civilizací. Společně letí až ke vzdálené solární soustavě, v jejímž středu se nachází červený obr Betelgeuza. Soustava je od Země vzdálena přibližně 300 světelných let, ale cesta trvá kvůli dilataci času pouze pár let.  V soustavě najdou planetu podobnou Zemi a pojmenují ji Soror. Společně pak na planetě přistanou. Zjistí, že mohou ve zdejší atmosféře volně dýchat a pít vodu z potoků a říček. Brzy nato však při průzkumu okolí narazí na zcela primitivní skupinu lidí, kteří jim spálí jejich skafandry a vezmou je do zajetí. Jedna z žen skupiny jim dokonce zabije i jejich šimpanze Hektora, jenž s nimi putoval ve vesmírné raketě. Vědci Antelle a Levain jsou vůči těmto lidem skeptičtí. Mizantropický Levain od lidského druhu moc neočekával a nebyl tak překvapen chováním zdejších divochů. Antelle studoval divochy více z vědeckého hlediska. Usoudil, že se postupem času proměnili v primitivy a zanechali tak lidskou civilizaci v troskách. Profesor však věřil v jejich převýchovu. O něco později byla trojice překvapena náhlým lovem, kterého se účastnily gorily, šimpanzi a orangutani. Všichni oděni v lidském oblečení totožném s tím, jež lidé nosili ve dvacátém století na planetě Zemi. S pomocí zbraní přepadli skupinu lidí a několik jich zabili, včetně Levaina. Ulyxes a další byli zajati a odvedeni.  Mérou byl spolu s ostatními zajatci převezen do města opic, podobajícího se městům ze Země, a byl poslán do výzkumného zařízení. Ostatní byli prodání do otroctví. Ve výzkumném zařízení byly na lidech prováděny experimenty, jež dle Méroua měly hodně společného s Pavlovovými. Ulyxes zaujal opice svou inteligencí. Dokázal totiž nakreslit a zkonstruovat geometrické útvary. Ujal se ho tedy jeden z vědců, samice šimpanze Zira. Zira ho učila opičímu jazyku, aby se dokázal s opicemi domluvit a porozumět jim. Francouzštině, která byla jeho mateřským jazykem, nerozuměla. Mérou však dokázal některé výrazy znázornit posouváním jazyka. Časem se Ulyxes naučil hovořit plynně opičím jazykem a Zira dokázala vyslovovat pár frází ve francouzštině. Zároveň se od ní dozvěděl vše o opičí planetě. Zira byla Ulyxem natolik okouzlena, že ho představila Kornéliovi, mladému respektovanému vědci akademie věd a jejímu snoubenci. Ulyxes byl nakonec propuštěn z vězení a byl mu darován byt, který se podobal tomu z Paříže. S Kornéliovou pomocí promluvil před prezidentem opic a dalšími opičími reprezentanty. Získal od nich padnoucí oblečení, protože byl od této chvíle členem jejich společnosti. Rozhovor byl vysílán živě všemi stanicemi.  Přestože o Ulyxově inteligenci byli přesvědčeni šimpanzi Zira a Kornélius, vedoucí akademie orangutan věřil, že porozumění jejich jazyka jen předstírá. Ulyxes se taktéž zamiloval do ženy, Novy. Potkal ji v době, kdy se společníky přistál na planetě. Zpočátku Mérouem opice opovrhovaly, ale postupně jej, krůček po krůčku, přijaly za sobě rovného. Stal se tak ve městě celebritou, která navštěvovala každou párty a každý se s ní chtěl setkat a pohovořit. Ulyxes se tomuto způsobu života přizpůsobil a vzal si Novu za manželku. Nova s ním otěhotněla a dokázalo se tak, že je Ulyxes stejný jako zdejší primitivní lidé, což zapříčinilo snížení jeho postavení v opičí společnosti. Znechucení se však proměnilo postupem času ve strach. Opice pomocí chirurgických zákroků zjistili, že lidé jsou schopni opravdové řeči. Byly nalezeny také ztracené kousky opičí historie, které pojednávaly o vládnutí lidské rasy na planetě. Lidé se časem stali více závislými na opicích až zdegenerovali. Opice je nato svrhly. Zbylí lidé pak skončili v primitivní podobě divochů.  Ačkoli některé opice nevěřily nalezeným důkazům, starý orangutan Zaius považoval lidi za hrozbu, jež musí být navždy vymýcena. Zira s Kornéliem tedy pomohli Ulyxovi, Nově a jejich novorozenému synovi Síriusovi dostat se pryč z planety v kosmické lodi. Cestování zpět na Zem trvalo opět několik staletí, avšak pro ně to bylo pouhých 3 a půl let. Společně se dostali o 700 let v budoucnosti vzdálené Paříže. Po přistání však zjistili, že se od Ulyxova opuštění opice vyvinuly a nyní zde vládnou. Bez váhání planetu opustili. Mérou napsal na lodi dopis, jenž následně uložil do lahve. Tu pak vystřelil do vesmíru.  Příběh našli šimpanzi Jinn a Phyllis. Odmítli mu však uvěřit, protože člověk není natolik inteligentní, aby dokázal takovýto text napsat.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "Román byl inspirací ke vzniku mediální franšízy zahrnující doposud devět filmů, dva televizní seriály (z toho jeden animovaný) a množství komiksů.  Režie prvního filmu z roku 1968 \"Planeta opic\" se ujal Franklin J. Schaffner. Scénář k němu napsali Michael Wilson a Rod Serling a v hlavní roli se objevil herec Charlton Heston. Film byl komerčně úspěšný a tak po něm následovala další čtyři pokračování, která přicházela do kin s jednoletými rozestupy v letech 1970 až 1973.  Druhou adaptací románu byl film režiséra Tima Burtona \"Planeta opic\" z roku 2001, volný remake stejnojmenného filmu z roku 1968. V roce 2011 byl uveden do kin reboot zvaný \"Zrození Planety opic\", na kterém pracoval zcela nový filmový štáb. Kritici i veřejnost film přijali pozitivně a ten se tak stal základem nové filmové série.", "section_level": 1}], "src_summary": "Planeta opic (ve francouzském originále La Planète des singes) je vědeckofantastický román z roku 1963 francouzského spisovatele Pierra Boulla. Stal se předlohou amerického filmu z roku 1968 \"Planeta opic\" a dal vzniknout stejnojmenné franšíze.", "tgt_summary": "《人猿星球》(,英语:Monkey Planet或Planet of the Apes),1963年出版的一部法语科幻小说,作者是彼埃尔·布勒。它曾以《\"Monkey Planet\"》之名在英国出版。后来再版时,为与「人猿星球」的电影发行一致,改名为《\"Planet of the Apes\"》。海洋出版社1982年曾以《猿猴世界》之名出版过该书的中文简体版。", "id": 2698180}
{"src_title": "Octan chromnatý", "tgt_title": "乙酸亚铬", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "V molekule Cr(OAc)(HO) se nacházejí dva atomy chromu, dvě molekuly vody jako ligandy a čtyři octanové skupiny jako můstkové ligandy. Na každý chrom jsou koordinovány čtyři atomy kyslíku (po jednom z každé octanové skupiny) vzájemně uspořádané do tvaru čtverce, jedna molekula vody a druhý atom chromu (naproti molekule vody); tím má celá molekula oktaedrickou koordinační geometrii. Atomy chromu jsou propojeny čtvernou vazbou a molekula má (bez ohledu na umístění atomu vodíku) symetrii D. Stejnou strukturu mají i dihydráty octanu rhodnatého a octanu měďnatého, i když u těchto sloučenin k sobě atomy kovů nejsou tak blízko.  Uvedená čtverná vazba vzniká překryvem orbitalů d jednotlivých atomů chromu; vazbu sigma vytváří překryv orbitalů d, překryvy orbitalů d a d dávají vzniknout dvěma vazbám pí a překryvem orbitalů d se tvoří vazba delta. Tato čtverná vazba má také nízký magnetický moment a malou délku (236,2 ± 0,1 pm); vzdálenost atomů chromu je však kratší, přibližně 184 pm.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Octan chromnatý poprvé popsal roku 1844 Eugène-Melchior Péligot; zřejmě šlo o dimerní formu Cr(OAc)(HO). Neobvyklá struktura, podobná octanu měďnatému, byla objevena roku 1951.", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "Prvním krokem při přípravě octanu chromnatého je obvykle redukce vodného roztoku chromité soli kovovým zinkem. Vzniklý modrý roztok následně reaguje s octanem sodným, přičemž se vysráží octan chromnatý jako světle červený prášek.  Příprava Cr(OAc)(HO) se využívá k otestování syntetických dovedností a trpělivosti vysokoškolských studentů v laboratořích anorganické chemie, neboť i malé množství vzduchu vniklého do aparatury se projeví odbarvením jinak červeného produktu.  Bezvodou formu octanu chromnatého (a také dalších chromnatých karboxylátů) lze získat z chromocenu:  Takto lze připravit bezvodou formu přímým postupem.  Díky své snadné přípravě se Cr(OAc)(HO) používá jako výchozí látka pro přípravu dalších chromnatých sloučenin.  Místo kyseliny octové lze použít i jiné karboxylové kyseliny a jako zásada nemusí sloužit jen voda, tím lze získat mnoho rlzných analogů octanu chromnatého.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Octan chromnatý má jen malé praktické využití. Používá se k dehalogenaci organických sloučenin jako jsou α-bromketony a chlorhydriny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Octan chromnatý je komplexní sloučenina chromu, která se obvykle vyskytuje jako hydratovaný dimer se vzorcem Cr(CHCO)(HO), který bývá často zjednodušován na Cr(OAc)(HO). Atomy chromu v molekule jsou spojeny čtvernou vazbou. Látka je citlivá na vlhkost a při její oxidaci dochází k výrazné změně barvy.", "tgt_summary": "乙酸亚铬(化学式:Cr(OAc)(HO)),IUPAC名称为乙酸铬(II),是常见的铬(II)化合物之一。通常情况下为深红色的反磁性固体,以二水合物和无水物的形式存在。在水和甲醇中的溶解度较小。以二聚体分子存在,分子内含有Cr-Cr四重键。是Cr(II)化合物中比较稳定的一个,但对空气敏感,容易被氧化为Cr(III)化合物而发生颜色变化。乙酸亚铬的制备和性质分析通常是无机化学课程中的实验之一。", "id": 1158582}
{"src_title": "Poljarnyj", "tgt_title": "波利亞爾內", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Město se rozkládá v tundře na pobřeží Jekatěrinské gavaně v Kolském zálivu v Barentsově moři, na poloostrově Kola přibližně 30 km vzdušnou čarou od Murmansku. Spadá do subarktického klimatického pásma. Nejvyšším bodem města je vrch Věstnik (Вестник) s výškou 115 metrů nad mořem.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V roce 1894 místo s Jekatěrinským přístavem navštívil ruský podnikatel Sergej Witte. Ve svých zápiscích Witte napsal: „Tak skvělý přístav jsem nikdy v životě neviděl“. To ho inspirovalo k využití vhodné polohy pro komerční účely. Jeho návrh schválil car Mikuláš II., aby zde zřídil obchodní přístav.  Komerční přístav Alexandrovsk byl založen v létě 1896. Svůj název dostalo město na počest cara Alexandra III. a při svém založení mělo 500 obyvatel a o 3 roky později, 24. června 1899, obec získala status města a současně s tím se stal střediskem Alexandrovského (dříve Kolského) újezdu Archangelské gubernie. Úřady sem byly přemístěny z Koly. Na počátku 20. století byl v Alexandrovsku postaven pravoslavný chrám, škola a přístav, železnice od přístavu ke skladům. Město mělo dobrou infrastrukturu, bylo vybaveno elektrickým osvětlením a vlastní elektrárnou.  V roce 1931 byla ves Alexandrovskоje přejmenována na Poljarnoje (Полярное) a v roce 1939 povýšena město Poljarnyj. V době velké vlastenecké války byla v Poljarném zřízena hlavní základna Severního loďstva. Po válce byla tato úloha přenesena do Vajengy (Severomorsk). 5. května 2008 byl prezidentem Ruské federace městu udělen čestný titul Město vojenské slávy. Ve městě je poměrně mnoho neobydlených pětipodlažních domů v nedobrém technickém stavu, což budí dojem, že město vymírá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Poljarnyj ( \"Поля́рный\", do roku 1931 Alexandrovsk, \"Александровск\") je město v Murmanské oblasti v Rusku. Z důvodu přítomnosti vojenské námořní základny patří město Poljarnyj mezi tzv. uzavřená města, tzn., že do města je vstup osob, které zde nemají trvalé bydliště, možný pouze s úřední propustkou.", "tgt_summary": "波利亚尔内()是俄罗斯摩尔曼斯克州北部的一个保密行政区,位于摩尔曼斯克峡湾西岸。1989年人口27635人,2002年人口18552人,2010年人口17293人。", "id": 1032318}
{"src_title": "Čtverná vazba", "tgt_title": "四重键", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První známou sloučeninou se čtvernou vazbou byl octan chromnatý (Cr(\"μ\"-OCCH)(HO)). Poprvé jej připravil roku 1844 Eugène-Melchior Péligot, ovšem čtverná vazba v něm byla nalezena až o století později.  První krystalografické studie sloučenin se čtvernou vazbou byly provedeny u solí aniontu ReCl; byly zde popsány malé délky vazeb (a diamagnetické vlastnosti látky), což naznačovalo vazby mezi atomy rhenia. Uvedený anion byl mylně považován za anion dvojmocného rhenia, z čehož vyplynul původně navržený vzorec ReCl.  Krátce poté byla popsána krystalová struktura oktachlordirhenitanu draselného (K[ReCl]·2HO). Tato analýza odhalila chyby předchozích studií. Délka vazby Re-Re v této sloučenině je pouze 224 pm; v teorii molekulových orbitalů se popisuje jako σπδ. tedy spojení jedné vazby sigma, dvou vazeb pí a jedné vazby delta.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Iont ReCl se vyskytuje v zákrytové konformaci (viz obrázek vlevo). Vazebný orbital delta vzniká překryvem dvou orbitalů d jednotlivých atomů rhenia; tyto orbitaly jsou v poloze kolmé na osu Re-Re a nacházejí se mezi vazbami Re-Cl. Orbitaly d podél vazeb Re-Cl jsou stabilizovány interakcemi s orbitaly chlorových ligandů a nezapojují se do vazby Re-Re. Iont OsCl, který má o dva elektrony více (σπδδ*) oproti tomu má mezi atomy osmia trojnou vazbu a vyskytuje se v nezákrytové konformaci.  Bylo popsáno mnoho dalších sloučenin se čtvernými vazbami, například oktachlordimolybdenatan draselný (K[MoCl]) a tetrakis(hexahydropyrimidinopyrimidin)diwolfram.  U prvků bloku s a bloku p nejsou sloučeniny se čtvernými vazbami známy. Podle teorie molekulových orbitalů se v sigma systému nacházejí dvě skupiny spárovaných elektronů (vazebná a protivazebná) a dvě skupiny spárovaných elektronů v degenerovaném vazebném orbitalu π, což dává řád vazby 2, což naznačuje, že v dvouatomové molekule uhlíku (C) je dvojná vazba. Z diagramu molekulových orbitalů vyplývá, že vazba v C skládá z&dvou vazeb pí a vazby sigma zde nejsou přítomny. Byla však vydána práce, podle které je v uvedené molekule čtverná vazba.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čtverná vazba je chemická vazba mezi dvěma atomy, které se účastní osm elektronů; jedná se o jakési rozšíření běžnějji se vyskytujících typů, dvojné a trojné vazby Stabilní čtverné vazby se nejčastěji objevují u přechodných kovů z prostřední části bloku d, jako jsou rhenium, wolfram, molybden a chrom. Ligandy, u kterých se může vyskytnout tento typ vazby, jsou obvykle donory π elektronů, nikoliv jejich akceptory.", "tgt_summary": "四重键(),或称肆键,在有机化学中,是指用4对价电子在两个原子间的共价键。", "id": 585745}
{"src_title": "Mangazeja", "tgt_title": "曼加澤亞", "src_document": [{"title": "Všeobecné informace.", "content": "Ve druhé polovině 16. století se obchod s kožešinami v Rusku stal nejvýnosnější obchodní činností. Za nejvzácnější neporušenou kožešinu černého sobola se stříbřitým nádechem mohl zdatný obchodník získat jmění v hodnotě domu v Moskvě. Do zájmu státní správy se tak přirozeně dostal přehled nad tímto obchodem. Na vzniku, nástupu slávy a zániku města Mangazeja se podílely tři základní složky.", "section_level": 1}, {"title": "Pěší lid.", "content": "V počátcích byl obchod především soukromou doménou obchodníků a dobrodruhů, podporovaných vlivnými a bohatými lidmi z evropských center Ruska. Pro tyto skupiny se vžilo označení \"promyšlennyje ljudi\", pro které se ve své době vžilo též označení pěší lid. Jednalo se o komplexní skupinu dobře ozbrojených obchodníků a řemeslníků s mimořádnou duševní i tělesnou houževnatostí. Nejznámějším zástupcem této skupiny je legendární objevitel Leny Děmid Pjanda. Dějiny dobývání Sibiře jsou prolínáním i soubojem této skupiny s logicky následující organizací vojenské podstaty.", "section_level": 2}, {"title": "Kozáci.", "content": "Podstatou druhé složky bylo vojsko, tedy ve své době kozáci a střelci. Ti zajišťovali státem organizovaný obchod s kožešinami, tzv. Sběr jasaku. Státní zájem časem v obchodu s kožešinami prosadil právě tuto skupinu do hlavní úlohy. Kromě zásobování carské pokladnice v Moskvě byly významným produktem výprav této skupiny dokumentované zprávy, mapy a zakládání pevností v nově objevených strategických bodech.", "section_level": 2}, {"title": "Západní Evropa.", "content": "Třetí složkou, která zasáhla do osudu města Mangazeja, byla námořní schopnost Holandska a Anglie. První mapu města vytvořil holandský obchodník. Sibiř se tehdy mohla stát holandskou nebo britskou kolonií stejně dobře jako Severní Amerika, Indie, nebo Indonésie.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Město Mangazeja se nacházelo na Severní obchodní cestě jako obchodní centrum na cestě mezi lovci kožešin a obchodníky z evropských ruských měst.", "section_level": 1}, {"title": "Do roku 1620.", "content": "Mangazeja byla vybudována jako trvalé osídlení na základě rozkazu cara Borise Godunova. V roce 1600 byl z Tobolsku s ozbrojeným doprovodem několika stovek kozáků a střelců vypraven kontingent řemeslníků a materiálu po proudu řek Irtyš a Ob na sever. Během plavby zahynulo v soubojích s místními obyvateli třicet vojáků, ale nakonec výprava dosáhla ústí řeky Taz a krátce nato asi 300 km proti proudu založila na jejím vysokém pravém břehu dřevěnou pevnost a kostel.  V roce 1601 byla z Tobolsku vypravena další pomoc v podobě dvou stovek vojáků, kteří pomohli dokončit stavbu pevnosti. V roce 1603 byla osádka pevnosti obohacena o osobu kněze a v městě se začala provozovat pravoslavná liturgie. Později dějiny Sibiře získaly v Mangazeji prvního sibiřského mučedníka, Vasilije Mangazejského. V roce 1603 bylo dokončeno čtyřstěnné opevnění a stavby tří vojenských a dvou průjezdných věží.  Město se stalo v krátké době velmi bohatým ruským obchodním sídlem s čím dál tím početnější zahraniční účastí. Příjezd anglických a holandských obchodních lodí byl jen otázkou času. To bylo příčinou ediktu cara Michala I. Fjodoroviče o zákazu používat Severní obchodní cestu pod trestem smrti. Na řece Ob došlo k budování pevností za účelem kontroly sběru jasaku. Byla objevena cesta z povodí Obu k Jeniseji. Na tomto místě bylo založeno město Jenisejsk. Význam města Mangazeja se přesunul tam.", "section_level": 2}, {"title": "1620 – 1672.", "content": "Zákaz používat Severní obchodní cestu význam města nezničil okamžitě. Stále zůstala ve hře plavba proti proudu Obu a Irtyše do Tobolsku. Po objevu spojení s veletokem Lena přes přítok Jeniseje Dolní Tunguzska a přítok Leny Viljuj putovaly náklady s cennou kožešinou i nadále z výrazné části do povodí řeky Taz. Ve zmenšené míře pokračoval obchod s jasakem i v dalších desetiletích. V letech 1630 – 1632 se ve městě rozhořel ozbrojený konflikt mezi zastánci riskantního černého obchodu a zastánci státního dohledu. Situace se uklidnila po vybudování dostatečně funkčních celních pevností, přesto již význam města začínal pomalu upadat. Po velkém požáru 1642 byl úpadek sídla neodvratitelný. Obyvatelé se většinou stěhovali k Jeniseji do města Turuchansk, které bylo přejmenováno na Nová Mangazeja.  V roce 1672 vydal car Alexej Michajlovič dekret o zrušení města Mangazeja.", "section_level": 2}, {"title": "1672 – 1862 (období zapomínání).", "content": "Během druhé poloviny 17.století se z Obského zálivu zcela vytratily anglické a holandské obchodní lodě.  V 18. století se podél vodních cest rozrostly soustavy cest s dostatkem zásob sena pro koňské povozy a význam říční cesty byl převýšen suchozemskou dopravou. Doba cesty informací z Dálného Východu do hlavního města se zkrátila z několika let na několik měsíců. Povědomí o městě Mangazeja se přestěhovalo pouze do historických materiálů. Po přejmenování města Nová Mangazeja na Staroturuchansk se slovo Mangazeja vytratilo i z povědomí zeměpisného. Později byl opuštěn i Staroturuchansk a byl přenesen na opačný břeh Jeniseje k soutoku s Dolní Tunguzkou.  V 19. století zůstala \"Zlatonosná Mangazeja\" v obecném povědomí již jen jako pověst o bájném místě, v jejíž pravdivost lidé věřili asi tak jako v pravdivost Homérovy Tróje.", "section_level": 2}, {"title": "Od roku 1862.", "content": "Systematické vědecké zkoumání oblasti započala expedice J. I. Kušelevského, kdy byla na základě historických údajů určena a označena oblast archeologických výkopů. První, kdo objevil a zdokumentoval přesnou polohu opuštěného města byl ruský cestovatel V. O. Markgraf, který o svém objevu napsal ruské geografické společnosti v roce 1900. První sbírku nalezených objektů shromáždil biolog I. N. Šutov z Tomsku v roce 1914.  V létě 1964 započala systematický výzkum archeologické expedice Akademie věd SSSR, pod vedením profesora M. I. Bjelova. V té době začaly i práce na odkrývce v místech Staroturuchansku. Archeologický výzkum pokračuje, podporován množstvím elektrifikovaných osad, vybudovaných v blízkosti v rámci těžby zemního plynu.", "section_level": 2}, {"title": "Souhrn.", "content": "Zrození, bohatství i opuštění legendy zvané Mangazeja je typickým příběhem světových dějin kolonisace. Souboj s Anglií a Holandskem v tomto případě vyhrálo Rusko. Díky kožešinové zvěři a obavám o ztrátu obchodního monopolu dnes Rusko vlastní obrovské přírodní bohatství Sibiře. V místech kdysi bohatého města Mangazeja jsou to dnes bohaté zásoby zemního plynu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mangazeja (rusky \"Мангазея\") bylo v 17. století významné město na severu západní Sibiře, které sehrálo klíčovou roli v dobývání sibiřského bohatství pro Ruské impérium. Bylo vybudováno jako první sibiřské polární město. Pro své mimořádné bohatství a obchodní věhlas bylo nazýváno Bagdád severu. Po svém opuštění v roce 1672 se stalo legendou bez přesné geografické identifikace. V roce 1900 objevil a zdokumentoval přesnou polohu opuštěného města ruský cestovatel V. O. Markgraf. Místo je předmětem intenzivního zájmu archeologů.", "tgt_summary": "曼加泽亚()是位于西西伯利亚北部的旧俄罗斯贸易站,约于17世纪初建立,为当时跨越乌拉山贸易的重要节点,但在繁荣了半个世纪后,因贸易衰退与天灾而没落,城镇也遭到废弃。", "id": 559748}
{"src_title": "Riddarholmen", "tgt_title": "骑士岛", "src_document": [{"title": "Paláce.", "content": "Zatímco Riddarholmskyrkan svými kořeny sahá hluboko do středověku (nejstarší dochované části pocházejí z konce 13. století) a kostel tak je jednou z nejstarších budov Stockholmu, většina paláců a domů na ostrově Riddarholmen byla postaveno v 17. století, kdy ostrov byl sídlem aristokratů, kteří ostrovu dali své jméno. Tři z těchto paláců obklopují centrální veřejné náměstí ostrova, Birger Jarls torg a jeho sochu. Wrangelův palác (švédsky Wrangelska palatset) na západě je nejpůsobivější, jeho součástí je středověká obranná věž a portál, který navrhl významný švédský architekt Nicodemus Tessin starší (švédsky \"Nicodemus Tessin den äldre\"). Jeho nejvýznamnější dílem je Drottningholmský zámek (památka UNESCO), zámek Skokloster, katedrála v Kalmaru, palác \"Stenbock\" (rovněž na Riddarholmen), palác \"Bonde\" (na starém městě), palác \"Strömsholm\" ad.  Paláce \"Stenbock\" a \"Hessenstein\" na východní straně náměstí jsou trochu méně honosné. Severně od náměstí se rozkládají dvě křídla \"paláce Schering Rosenhaneové\"], rustikální hlavní budova je ze 17. století.  Wrangelův palác, paláce \"Hessenstein\" a \"Schering Rosenhaneové\" v současnosti využívá \"Svea Hovrätt\", odvolací soud pro region Svealand (historické území Švédska, nyní 6 provincií ve středním Švédsku), zatímco \"Högsta domstolen\" (Nejvyšší soud) využívá palác \"Bonde\" a \"Regeringsrätten\" (Nejvyšší správní soud) sídlí v paláci \"Stenbock\". Na ostrově se nacházejí rovněž některé další tradiční vládní úřady, např. \"Kammarkollegiet\" (Agentura pro právní, finanční a administrativní služby, švédský správní úřad založený již 1539, je to nejstarší veřejná agentura ve Švédsku, nyní spadá pod Ministerstvo financí), \"Justitiekanslern\" (Kancelář spravedlnosti, má dohled nad zákonností vládních opatření).  Podél východního pobřeží ostrova, přibližně od severozápadu k jihu vede Centralbron, komunikace dálničního typu, která spojuje severní čtvrt Norrmalm se Södermalm (jižní čtvrť a současně ostrov). Centralbron a úzký záliv oddělují \"Riddarholmen\" od mnohem většího ostrova Stadsholmen, na kterém se rozkládá největší část starého města Gamla stan. Ostrovy \"Riddarholmen\" a \"Stadsholmen\" spojuje Riddarholmsbron (Riddarholmský most).", "section_level": 1}, {"title": "Původ názvu ostrova.", "content": "Ostrov se původně jmenoval \"Kidaskär\" (napovídá, že ostrov byl původně využíván hlavně k pastvě koz). Tento název ostrova je poprvé písemně doložen v \"Erikskrönikan\" (Erikova kronika), která je asi z roku 1325, V této kronice se uvádí, že Magnus III. Švédský (1240–1290) nechal kolem roku 1270 postavit na ostrově klášter a ve své závěti si přál, aby v něm byl pohřben. Během středověku se původní název ostrova \"Kidaskär\" vytrácí z historických pramenů a postupně se vystřídalo několich názvů: \"Gråbrödraholm\", \"Munckholmen\" a \"Gråmunkeholm\". Poslední název se běžně používal do 17. století.  Po protestantské reformaci byl klášter uzavřen a budova přeměněna na kostel švédské (luteránské) církve a pravděpodobně jako důsledek této změny se ostrov začal nazývat \"Riddarholmen\". Přetrvával však i starší název, např. švédský král Karel XI. (1655–1697) preferoval nový název, ale jeho nejmladší dcera Ulrika Eleonora Švédská (byla švédskou královnou v letech 1718–1720) užívala starší název.", "section_level": 1}, {"title": "Jachta/hotel.", "content": "Jachta \"Vanadis\" (kterou původně vlastnil americký průmyslník C. K. G. Billings), přejmenovaná na \"Lady Hutton\" je nyní zakotvena u ostrova Riddarholmen a je používána jako hotel známý pod jménem \"Mälardrottninge\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Riddarholmen (doslova „Ostrov rytířů“ je malý ostrov v centru Stockholmu. Ostrov je součást starého města, které se nazývá Gamla stan. Na ostrově se nachází řada výstavných paláců a domů, některé jsou až ze 17. století. Dominantou nejen ostrova, ale celého starého města je Riddarholmskyrkan. Kostel sloužil jako pohřebiště většiny švédských králů od 17. století do roku 1950. Až v druhé polovině 20. století byl založen nový královský hřbitov Haga (prvním králem, který byl pohřben na novém královském hřbitově byl v roce 1973 král Gustav VI. Adolf).", "tgt_summary": "骑士岛(瑞典语:Riddarholmen)是瑞典斯德哥尔摩市中心的一个小岛。该岛是斯德哥尔摩老城的一部分, 拥有许多17世纪以来的私人宫殿。主要地标是皇家葬礼教堂骑士岛教堂,自从16世纪以来的许多位瑞典君主都埋葬于此。", "id": 2737257}
{"src_title": "Bavorská státní opera", "tgt_title": "巴伐利亞國立歌劇院", "src_document": [{"title": "Scény.", "content": "Představení se konají na několika scénách. Především v Národním divadle Mnichov („Nationaltheater München\") na Max-Joseph-Platz 2, ale také v Prinzregententheater na Prinzregentenplatz 12, v Cuvilliés-Theater v Mnichovské rezidenci nebo v Mnichovské jízdárně, Heßstraße 132 („Reithalle München\"). V opeře hraje Bavorský státní orchestr. Od roku 1875 se každoročně koná Mnichovský operní festival („Die Münchner Opernfestspiele\") jeden z nejvýznamnějších hudebních festivalů na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Předchůdkyní Bavorské státní opery bylo první mnichovské operní divadlo, které vzniklo v roce 1657 jako dvorní opera. Byl to Opernhaus am Salvatorplatz (Operní dům na Salvátorském náměstí). Podnět ke vzniku opery dala kurfiřtka Henrietta Adelheida Savoyská, manželka vévody Ferdinanda Marii Bavorského. Tato \"Hofoper\" je považována za nejstarší dvorní operu v německy mluvících zemích, a to spolu s předchůdkyní Vídeňské státní opery, která také vznikla v polovině 17. století. Jako budova pro operu posloužila stará sýpka na obilí, která se nacházela mezi dnešními ulicemi Prannerstrasse a Salvatorstrasse, přestavěná od roku 1651 nebo 1654 na operní dům. Hrálo se v něm do roku 1799. V roce 1802 byla již zchátralá budova kompletně stržena. Bavorský státní orchestr však existoval už dlouho předtím, jeho počátky sahají až do roku 1523.  Od roku 1753 bylo hlavní operní scénou Cuvilliésovo divadlo, jehož architektem byl François de Cuvilliés, původem z Francie, který v Mnichově začínal jako dvorní trpaslík. Zde nechával panovnický dvůr hrát především italské opery resp. opery na italská libreta. Mozartův \"Idomeneo\" byl v tomto divadle uveden v roce 1781. Když se pak po rozpuštění italské opery první německý divadelní soubor vedený kurfiřtem Karlem Theodorem přeměnil na Kurfiřtské dvorní a národní divadlo (\"Kurfürstliches Hof- und Nationaltheater\"), jak se od roku 1795 nazývalo staré divadlo \"Altes Residenztheater\", byl zchátralý dům na Salvátorském náměstí roku 1799 uzavřen a o tři roky později zbořen. Nové velké Královské dvorni a národní divadlo („Königliches Hof- und Nationaltheater\", dnes „Nationaltheater München\") bylo postaveno v letech 1810 až 1817. Přestavěno bylo poprvé po velkém požáru v letech 1823-25 a pak po druhé světové válce v letech 1958-63. V letech 1900 – 1901 se stavělo další velké divadlo ve východní části Mnichova (Bogenhausen), Prinzregententheater. Bylo určené speciálně pro inscenace oper Richarda Wagnera.  Dnes nabízí Mnichovská státní opera, společně s Bavorským státním orchestrem a Bavorským státním baletem, bohatý repertoár s téměř 350 operními a baletními představeními za rok.", "section_level": 1}, {"title": "Opera v Mnichově.", "content": "Na počátku 17. století se začala v Evropě vytvářet operní kultura, zejména v Itálii, která vyústila ve výstavbu trvalých operních scén. První z nich byla otevřena jako Teatro San Cassiano v roce 1637 v Benátkách. Také v Německu se na různých knížecích dvorech vyvíjela operní kultura. \"Dafne\" od Heinricha Schütze (premiéra v Torgau) byla první, dnes však ztracená německá opera, vytvořená v roce 1627. Se sňatkem vévody Ferdinanda Maria s Henriette Adelheid von Savoy v roce 1652 dorazila s nevěstou i italská operní kultura k bavorskému Dvoru. Již před touto svatbou působil v Mnichově Dvorní orchestr s většinou italských hudebníků a repertoár byl převážně italský. Řídil jej Giovanni Giacomo Porro, který byl povolán v roce 1635 z Vídně do Mnichova jako Dvorní dirigent. Také jsou od roku 1637 zaznamenána operní představení v Herkulově sálu mnichovské Rezidence a na hradech Schleißheim a Nymphenburg.  Na začátku dějin mnichovské opery je dvorská nádhera mladého italského hudebního dramatu, její nová, původně elitářská forma, která se později v Benátkách rychle měnila na populární formu hudebního divadla. Kurfiřt Ferdinand Maria nechal postavil v Herkulově sálu Rezidence divadlo, ve kterém byla dvorské společnosti představena první italská operní představení. Současně vybudoval první samostatnou operu v Německu podle plánu svého otce Maximiliana I. Přestavěním staré sýpky, tzv. „Haberkasten\" na náměstí „Salvatorplatz\", vzniklo barokní divadlo. Dvorská opera sloužila k oslavě knížecího dvora. K tomu většinou používala mytologické náměty a alegorické postavy. Technické vybavení s létajícími stroji, námořními bitvami a triumfálními vlaky často soutěžilo s hudbou. Během panování kurfiřta Maxe II. Emanuela, mezi roky 1679 a 1726, pokračovala italská opera ve svém vítězném tažení Mnichovem. Jeho nástupce Max III. Joseph nechal pak od architekta Francois Cuvilliés postavit \"Teatro nuovo pressa la residenza\"neboli „Residenztheater\", dnes známé jako Divadlo Cuvilliés, které je pro návštěvníky z celého světa stále významným pojmem. Hudební drama se stalo sérií operních árií, belcantem primadon a kastrátů. Postupně se však ze středních vrstev vyvinula lidová opera a singspiel. Mytologie a oslavování vládců ustoupilo bližším vztahům z občanské sféry. Nové impulzy pocházely například z revoluční francouzské opéra comique nebo z vídeňského a lipského singspielu. Opera buffa se skládá ze směsi různých stylových prvků, Mozart ji ve věku 19 let stále za vlády Maxe III. Josepha složil jako svou první pro Mnichov objednanou operu s názvem \"La finta giardiniera\". O šest let později napsal na objednávku kurfiřta Karla Theodora svou operu sériiu, \"Idomeneo\" – dílo, které mělo premiéru v Residenztheater 29. ledna 1781 a znamenalo pro 25letého Mozarta rozhodující průlom. Umělecké a politické proudy v 1. čtvrtletí 19. století určoval Max IV Joseph, který vládl od roku 1799 jako kurfiřt, a dále v letech 1806 až 1825 jako první bavorský král Max I.  V roce 1802 byl starý \"Haberkasten\" na Salvatorplatz zbořen. \"Hof-National-Schaubühne\" se z \"Churfürstliches Hoftheater\" změnil na divadlo Cuvilliés. Jedním z posledních rozhodujících činů prvního bavorského krále Maxa bylo v roce 1811 položení základního kamene pro stavbu Královského dvorního a národního divadla na Marstallplatz. Divadlo, postavené podle plánů architekta Carla von Fischera, však 14. ledna 1823 vyhořelo. Díky ochotě mnichovských občanů a pod vedením architekta Leo von Klenze bylo pak o dva roky později znovu otevřeno. Nástupem Ludvíka I. na trůn, který spravoval dědictví svého otce z let 1825 až 1848, a oživením nového Národního divadla, začala nová epocha mnichovské opery. Jedním z prvních kroků krále bylo uzavření Lidového divadla na Isartoru a konečné rozpuštění italské opery. To otevřelo cestu domácím souborům, ale také všem celoevropským proudům. Panování bavorského pohádkového krále Ludvíka II. z let 1864 až 1886 je úzce spojeno se jménem Richard Wagner. Krátce po svém nastoupení na trůn přivedl devatenáctiletý král do Mníchova zadluženého skladatele, jehož \"Lohengrin\" ho před dvěma lety okouzlil. Přátelství mezi králem a hudebníkem přineslo v dějinách mnichovské opery a hudebního dramatu nový zlatý věk. Milníky tohoto vývoje jsou světové premiéry pěti mistrovských děl Richarda Wagnera. Dne 10. června 1865 uvedl nový dvorní dirigent, Hans von Bülow, \"Tristana a Isoldu\" a o tři roky později \"Die Meistersinger von Nürnberg\" za přítomnosti krále. Následovaly premiéry 22. září 1869 \"Das Rheingold\" a 26. června 1870 \"Die Walküre\" pod vedením Franze Wüllnera. V roce 1888 měla premiéru \"Die Feen\". Královský dvůr a Národní divadlo byly středem evropského hudebního světa. Za vedení generálního ředitele Karl von Perfall od roku 1867 do roku 1893 se v roce 1875 poprvé uspořádaly letní slavnosti s operami od Mozarta a s hudebními dramaty od Wagnera. Pořádání slavností si časem vynutilo vznik vlastního domu.  Na přelomu století, pod novým generálním ředitelem Ernst von Possartem vznikl během jednoho roku Prinzregententheater, který vyrostl z přání občanů a byl sponzorován milovníkem umění, regentem Luitpold Prinz von Bayern. Otevření 21. srpna 1901 operou \"Die Meistersinger von Nürnberg\" pod vedením Hermanna Zumpa bylo skutečnou lidovou slavností a zahájilo zlatý věk Mnichovského operního festivalu. Zumpův nástupce, Felix Mottl, připravil Richardu Straussovi půdu v jeho rodném městě Mnichov, i když zpočátku buržoazní publikum vylekal premiérami \"Salome\" a \"Elektry\" a uvedením ironické opery \"Feuersnot\". Jeho poslední hlavní dirigentský výkon byla mnichovská premiéra \"Rosenkavalier\" 1. února 1911, od které Richard Strauss rezonuje společně s Mozartem a Wagnerem v triádě Mnichovského operního festivalu. Známí umělci jako Enrico Caruso, Karl Erb a Maria Ivogün přinesli tehdy Mnichovu světovou slávu. Světový ohlas přinesly Mnichovu premiéry pod Bruno Walterem, hlavní díla Franze Schrekera, Ericha Wolfganga Korngolda, Maxe von Schillinga a opera Ariadne auf Naxos od Richarda Strausse. Od roku 1922 dal Bruno Walters, za 14 let svého nepřetržitého působení, Mnichovské opeře nový charakter. V jeho době působili takoví dirigenti jako Robert Heger, Karl Elmendorff, Paul Schmitz, Karl Böhm a Carl Tutein. Za dirigentským pultem Národního divadla a Prinzregententheater stáli Wilhelm Furtwängler a Hans Pfitzner. Když Hans Knappertsbusch a Clemens von Franckenstein museli v roce 1934 jakožto politicky nespolehliví odstoupit, zůstala mnichovská opera dva roky opuštěná. Její jméno se však stalo legendou.  V období třetí říše měl Mnichov dostat nový operní dům. S Clemensem Kraussem, který měl v rukou zplnomocnění jako generální a současně i hudební ředitel, se mnichovská opera dále rozvíjela navzdory útlaku a válce. Nejdůležitějšími událostmi v jeho práci a i v historii Národního divadla byly premiéry tří děl Richarda Strausse, \"Friedenstag\" (1938), \"Verklungene Feste\" (1941) a \"Capriccio\" (1942). V nočním bombardování ze 3. na 4. říjen 1943 se Národní divadlo proměnilo ve zříceniny a jeho další ničení a poškozování po vyvolání totální války v srpnu 1944 Státní operu zcela umlčely. Těžkosti poválečného začátku na sebe vzali ředitel Georg Hartmann a jeho hudební ředitel Georg Solti. Poté, co se úspěšně zasadili za Paul Hindemith a Heinrich Sutermeister a když Werner Egk měl v roce 1948 světovou premiéru baletu s motivem Fausta, \"Abraxas\", uspořádali v roce 1950 první Mnichovský operní festival po válce. Vytvořili tak pevný základ pro své nástupce. Rudolf Hartmann pracoval jako státní ředitel 15 let od roku 1952 do roku 1967. Pomáhali mu jeho hudební režiséři Rudolf Kempe, Ferenc Fricsay a Joseph Keilberth. V době Rudolfa Hartmanna se staly dvě významné události: přesun do obnoveného divadla Cuvilliés v roce 1958 s \"Figarovou svatbou\", a opětovné otevření Národního divadla 21. listopadu 1963, restaurovanáho podle plánů Gerharda Graubnera a Karl Fischera, které ve své klasicistické nádheře vstalo z mrtvých jako Fénix z popele.", "section_level": 1}, {"title": "Premiéry.", "content": "Bavorská státní opera vykazuje v období od roku 1818 do roku 2001 sto šest operních premiér. Následující soupis tedy není úplný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bavorská státní opera („Bayerische Staatsoper\") v Mnichově patří k nejpopulárnějším operním domům na světě a má dlouhou historii a tradici. Německé nebo celoevropské premiéry oper se v Mnichově konaly již kolem roku 1700.", "tgt_summary": "巴伐利亚国立歌剧院(,也译为拜仁国立歌剧院),是成立于1653年,以慕尼黑为基地的德国乃至全世界顶尖的歌剧表演团体之一。歌剧院附属乐团通常以巴伐利亚国立管弦乐团(Bayerisches Staatsorchester)的名号见之于世。", "id": 513239}
{"src_title": "Metro Exodus", "tgt_title": "戰慄深隧:流亡", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Hra se odehrává v roce 2035. Hlavní hrdina Arťom po událostech z Metro: Last Light začal pochybovat o tom, že v moskevském metru jsou poslední lidé na světě a chodí na povrch, snažíc se navázat radiový kontakt s okolním světem. Jeho žena Anna mu nevěří a tvrdí mu, že nikdo jiný nepřežil, až do té doby, kdy uvidí vlak jedoucí na zamořeném povrchu Moskvy. Když se vydají ho blíže prozkoumat, jsou přepadeni vojáky Hanzy. V zajetí se setkají s dvěma civilisty, kteří tvrdí, že nejsou z Moskvy. Hanza je vzápětí popraví a postřelí Arťoma, když se snažil jim v tom zabránit. Arťom se vydá na jejich stanici zachránit Annu. Spřátelený strojvůdce Jermak oběma pomůže a vlakem „Aurora“ odjedou ze základny.  Brzy poté je zadrží Sparta v čele s Millerem, Anniným otcem a vůdcem Řádu. Ten jim vysvětlí, že kontakt s okolním světem je rušen, protože válka neskončila a celé Rusko je okupováno vojsky NATO. Protože vědí pravdu, jsou nuceni utéct z Moskvy. Skupina Sparťanů s Arťomem a Annou se vydají k hoře Jamantau, kde údajně sídlí ruská vláda. Po cestě se zastaví poblíž osady fanatických elektrofobů, kteří jim brání v průjezdu. Na cestě přiberou tři uprchlíky a připojí k Auroře přilehlý spací vůz. Po vyřešení problému s fanatiky dorazí do bunkru v Jamantau. Tam se ovšem ukáže, že ruská vláda tam nikdy nedorazila a z původních obyvatel se stali kanibalové. Skupina většinu pobila a zničila komunikační zařízení, aby kanibalové nelákali další oběti. Před útěkem získají lokaci objektu, kde mohou získat satelitní záběry země a najít nezamořené místo pro život. Místo se nachází u vyschlého Kaspického moře a tam se také vydají. Po dlouhé cestě jim dojde palivo a zásoby a jsou nuceni zastavit ve vyprahlé kazašské poušti. V dunách Arťom najde Giul, která ho dovede do onoho objektu přes území gangu otrokářů. Nakonec jsou dokumenty získány a vůdce gangu zabit. Aurora pokračuje do nezamořené lokality ve středním Rusku.  Během cesty se dramaticky zhorší Annin zdravotní stav, když začne kašlat krev. Anně se na následkem vdechnutí jedovatých plynů začaly rozpadat plíce a lék na Auroře není. Miller uváží, že kašel přejde díky nekontaminovanému vzduchu v nové lokaci, do které je Arťom s parťákem Aljošou vyslán na průzkum. V malé vesničce se ale povoz s oběma zhroutí a Arťom se ocitá na území ovládané Pionýry a Piráty – těsně spolupracujícími izolovanými skupinkami, které se skládají z bývalých žáků místní školy. Zatímco Pionýři jsou převážně přátelští, Piráti jsou k cizincům nepřátelští a mezitím zajali Aljošu. Poté, co je Arťom zachráněn Olgou, dívkou z řad Pionýrů, se s Aljošou dostanou zpět k Auroře. Zde zjistí, že Annin stav se nezlepšil a vlak musí získat lék v Novosibirsku.  V zimě Aurora dorazí do Novosibirsku, který je kvůli mnohonásobně vyšší radiaci než v Moskvě nevypleněný, a Arťom s Millerem zamíří do novosibirského metra s cílem najít obyvatele. V podzemí potkají malého chlapce Kirilla a zjistí, že je možná jediným obyvatelem metra, protože v metru proběhla krvavá občanská válka, na jejímž konci se obě strany navzájem vyvraždily a zbytek obyvatel zemřel na následky neúnosné radiace. V metru se Arťom vydá do institutu, kde se má nacházet lék. Na místě Arťom najde kufr oněch léků, ale po cestě na povrchu a v metru je zasažen smrtelnou dávkou radiace. Před institutem jej najde Miller a s Arťomem a Kirillem se vydají ke kolejím mimo zamořené území. Těsně před příjezdem Aurory však Miller umírá. Arťom je Sparťany přivlečen do vlaku, kde musí dostat dostatek krve na to, aby přežil.  Konec je ovlivněn akcemi hráče. V dobrém konci Arťom získá dostatek krve a je zachráněn. S Annou a ostatními členy posádky se vydají k Bajkalu a založí tam kolonii. Arťom je před Millerovým hrobem jmenován vůdcem Řádu a rozhodne, že jejich cílem je zachránit další lidi. Ve špatném konci ve vlaku není dostatek dárců a Arťom zemře. Po smrti se probouzí v temné verzi Aurory, kde se setkává se stíny Bourbona, Chána a s Millerem. Je vyložen u poštovní schránky s pohlednicí Bajkalu a temná Aurora odjíždí bez něj. V reálném světě zatím Anna u Bajkalu oplakává Arťoma a Millera za zvuku palebným salv.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Nejtěžší rána pro hru přišla 28. ledna 2019, kdy vývojáři nečekaně oznámili, že hra vyjde pouze na Epic Games Store kvůli lepší dohodě ohledně rozdělení příjmů mezi vývojáře a distributora. Kvůli tomu rozhodnutí bylo zrušeno vydání hry pro Steam, ale byly zachovány všechny předprodeje na Steamu uskutečněné do 28. ledna a zároveň byly příslíbeny aktualizace pro všechny vlastníky Steam verze v období exkluzivity Epic Games Store. 4A Games oznámilo, že hra na Steam vyjde, ovšem až o rok později. Metro Exodus kvůli tomu utrpělo nemalé ztráty na prodeji a ve Spojeném království se ho prodalo o 2000 kusů méně než Far Cry New Dawn.", "section_level": 1}], "src_summary": "Metro Exodus je first-person shooter hra vyvinutá společností 4A Games a vydáno společností Deep Silver. Hra je třetí ze série Metro (po Metru 2033 a ), je postavena na základě románu Dmitrije Glukhovského. Hra od kritiků dostává především pozitivní recenze za příběh, postavy, atmosféru a grafiku ale hře jsou vytýkány technické problémy.", "tgt_summary": "是一款由4A Games开发、Deep Silver发行的第一人称射击游戏,本作是地铁系列的第三作、《地铁2033》与《地铁:最后的曙光》的续作。游戏于2019年2月15日在Windows、PlayStation 4、Xbox One平台发售。此外,本作也将透过更新方式提供简繁体中文字幕。故事背景为2036年。", "id": 331742}
{"src_title": "Żagiew", "tgt_title": "火炬队", "src_document": [{"title": "Činnost organizace.", "content": "Jejím hlavním cílem byla infiltrace do židovské odbojové sítě a odhalování jejich spojení s polským podzemním hnutím, které Židům pomáhalo a některé z nich i ukrývalo mimo ghetto na území Generálního gouvernementu (: \"Generalgouvernement\"). Organizace byla založena a financována Gestapem a měla přes 1000 židovských tajných agentů. Některým z nich bylo Gestapem dokonce dovoleno nosit zbraň.  V čele organizace stál Abraham Gancwajch, který vedl také organizaci s názvem Skupina 13. „Pochodni“ se podařilo způsobit výrazné škody na obou stranách, jak v odbojové síti uvnitř ghetta tak i mimo něj. Kromě jiných akcí byli někteří agenti zapojeni také do operace Hotel Polski.", "section_level": 1}, {"title": "Hotel Polski.", "content": "Koncem roku 1941 začaly dvě židovské organizace (jedna ze Švýcarska a druhá tvořená skupinou polských diplomatů) spolupracující s honorárními konzuly z některých jihoamerických zemí, posílat do varšavského ghetta dokumenty. Doufali že tyto dokumenty umožní určitým lidem z ghetta emigrovat (zde počítali s německou shovívavost k jedincům, kteří by se mohli prokázat národní příslušností k některé z neutrálních zemí). Ovšem v mnoha případech tato čestná prohlášení a pasy dorazily do okupovaného Polska až po smrti jejich zamýšlených majitelů. Mnoho z těchto dokumentů, ne-li všechny, byly zachyceny Gestapem nebo skončily v rukou židovských kolaborantů ze sítě „Pochodeň“, a to zejména v rukou Leona Skosowského a Adama Żurawina.  Varšavské ghetto bylo sice v květnu 1943 zlikvidováno, ale ve Varšavě tajně dál přežívali tisíce Židů. Němci spolu se svými židovskými spolupracovníky přišli s plánem, jak tyto skrývající se osoby dostat ze skrýše. Zejména se do tohoto plánu zapojil Leon Skosowski, o kterém se dokonce mluvilo jako o koordinátorovi plánu \"Hotel Polski\". Další kolaborantkou zapojenou do tohoto plánu byla Wiera Granová. Kolaborantům se podařilo rozšířit zvěsti o tom, že osoby vlastnící cizí pas patřící neutrální zemi jako byly Paraguay, Honduras, Salvador, Peru nebo Chile, mají dovoleno opustit území Generálního gouvernementu. Zároveň rozšířili informaci, že nejdříve v hotelu Rogal na Chmelnské ulici, později v hotelu Polski, jsou na prodej příslušné dokumenty nesoucí židovské jméno a patřící již nežijícím osobám. Dané dokumenty byly prodávány za vysoké ceny. V extrémních případech cena přesáhla i milion amerických dolarů. Kupcům ovšem nebylo známo, že mnohé z těchto dokumentů byly padělané. Hotel Polski se tak stal sběrným místem Židů, kteří doufali v brzké opuštění Němci okupované Evropy. Okolo 2500 (nejvyšší odhady hovoří dokonce o 3500) lidí opustilo na základě těchto informací svůj úkryt. Polské podzemní hnutí sice Židy varovalo, že se jedná pravděpodobně o past, ale mnozí jejich varování ignorovali. Německé úřady pak Židy od 21. května 1943 po malých skupinkách z Hotelu Polski transportovaly do Vittelu, který ležel v Němci okupované Francii. Později byli transportováni do koncentračního tábora v Bergen-Belsenu v Německu. 420 Židů nacházejících se 15. července 1943 v Hotelu Polski bez cizích dokumentů bylo Němci popraveno ve varšavském vězení v Pawiaku. V září 1943 Němci odhalili skutečnou pravdu o původu většiny dokumentů z Hotelu Polski a vlády jihoamerických zemí tak většinu pasů odmítly uznat. Proto většinu lidí v tranzitním táboře čekala cesta do koncentračního tábora v Osvětimi. Ovšem několik stovek Židů vlastnících palestinské dokumenty přežilo a bylo vyměněno za Němce uvězněné v Palestině. Zde se udávaný počet přeživších mezi zdroji liší. Židovský historický institut uvádí 260 přeživších, A. Haska odhaduje počet na přibližně 300. Kvůli chybějící dokumentaci není možné přesný počet obětí a přeživších plánu Hotel Polski odhadnout.  Mezi obětmi tohoto plánu byl i básník Itzhak Katzenelson, spisovatel v jazyce jidiš Yehoshua Perle a také přední představitel židovského odboje Menachem Kirszenbaum.", "section_level": 2}], "src_summary": "Żagiew (: \"Pochodeň\") známá také jako Židovská svobodná garda (: \"Żydowska Gwardia Wolności\") byla pronacistická kolaborantská skupina židovských agentů provokatérů, která působila během druhé světové války v Německem okupovaném Polsku. Organizaci založilo a finančně podporovalo Gestapo. V čele skupiny stál Abraham Gancwajch, který stál v čele i další kolaborantské organizace Skupina 13. Primárně „Pochodeň“ působila ve varšavském ghettu. Vznikla na konci roku 1940 a fungovala až do zlikvidování ghetta během povstání v roce 1943.", "tgt_summary": "火炬队(,),又称犹太自由卫队(),是德占波兰境内的一个由犹太人纳粹勾结者组成的内奸组织。火炬队由德国人成立于1940年末,受德国资助,亚伯拉罕·甘茨瓦伊什担任领导,主要在华沙隔都内行动。火炬队的许多成员都与犹太人纳粹勾结者组织“13号小组”有关,后者同样由甘茨瓦伊什领导。火炬队的存在一直延续至1943年华沙隔都在起义后被消灭为止。", "id": 2146435}
{"src_title": "Útok na mešity v Christchurchi", "tgt_title": "基督城清真寺槍擊案", "src_document": [{"title": "Průběh útoků.", "content": "Těžce vyzbrojený střelec vstoupil do mešity Al Noor kolem 13:40 místního času. Svůj útok přenášel živě na sociální síť Facebook, odkud bylo 17minutové video následně provozovatelem staženo. V mešitě se v době útoků nacházelo 300 až 500 lidí, kteří se dostavili na páteční modlitbu.  K další střelbě došlo kolem 13:55 místního času v islámském centru v Linwoodu, kde bylo zabito dalších 10 lidí. Podle očitého svědectví se jednomu z věřících podařilo útočníka v zápase odzbrojit a donutit ho k ústupu.  Policie potvrdila, že útoky spolu souvisely.", "section_level": 1}, {"title": "Oběti a svědkové.", "content": "Přímo při útocích zemřelo 49 lidí. Z obětí na životech bylo 42 z Al Noor a 7 z Linwoodu, další člověk pak podlehl zraněním po převozu v nemocnici. Mezi mrtvými byli i 4 Bangladéšané a 3 další byli zraněni, ke zraněným patřili také Indonésané, Afghánci a Malajsijci. K zahraničním obětem na životech řadila média také Jordánce, Somálce a Syřany, podle premiérky jimi byli občané Pákistánu, Turecka, Saúdské Arábie, Indonésie a Malajsie.  Z celkových 48 zraněných osob bylo následujícího dne sedm propuštěno z nemocnice. Naopak 11 či 12 zůstávalo nadále v kritickém stavu.  Svědky útoku v mešitě Al Noor se stali mimo jiné hráči bangladéšského kriketového týmu, kteří se v ní chystali pomodlit před mezistátním přípravným zápasem s domácím mužstvem, dorazili však ve chvíli, kdy začala střelba. Všichni v pořádku unikli a chystaný zápas byl následně zrušen.", "section_level": 1}, {"title": "Pachatel.", "content": "Policie po útoku zadržela čtyři osoby, tři muže a ženu. Všichni čtyři byli identifikováni jako extremisté. Tři osoby však byly postupně propuštěny s tím,že s útoky pravděpodobně nemají nic společného.  Australský premiér Scott Morrison potvrdil, že jednou ze 4 zadržených osob byl australský občan. Popsal ho jako „pravicového extremistu a násilnického teroristu“. Média uvedla, že jde o Brentona Tarranta, který pochází z města Grafton ve státě Nový Jižní Wales. Ke dni 18. března 2019 byl Tarrant zadržován prozatím jako jediný podezřelý.  Tarrant legálně držel několik zbraní. V obchodu se zbraněmi Gun City si od prosince 2017 a do března 2018 nakoupil celkem čtyři zbraně a střelivo. Mezi nimi však nebyla poloautomatická puška, údajně použitá při střelbě v mešitách.  Svou vinu Tarrant dlouho popíral, ale během jednoho ze stání v březnu 2020 se k útoku přiznal.", "section_level": 1}, {"title": "Extremismus a manifest.", "content": "Brenton Tarrant umístil před činem svůj manifest na internetová fóra (imageboardy 8chan a 4chan). Název manifestu \"The Great Replacement\" odkazuje na konspirační teorii Grand remplacement o údajném plánu na vyhlazení a nahrazení bílé rasy. Krátce před útokem jeho text rozeslal také na 30 e-mailových adres včetně premiérčiny. V manifestu označil muslimy a imigranty za vetřelce a sám sebe za rasistu. Nastínil plán útoku a povzbuzoval čtenáře k vyjádření podpory a k vytváření a šíření dalších memů.  Autorův účet na Twitteru obsahoval snímky zbraní s neonacistickými symboly černého slunce a 14 slov (ty se objevily i v manifestu) a vyškrábanými jmény obětí islamistických útoků vůči Západu.  Útočník se patrně inspiroval srbskými nacionalisty a válečníky, kteří v historii proti muslimům bojovali. Televizní stanice Al-Džazíra upozornila na to, že ve svém 74stránkovém manifestu citoval jak amerického prezidenta Donalda Trumpa jakožto „symbol znovu nabyté bílé identity“, tak i norského ultrapravicového masového vraha Anderse Breivika. Toho Tarrant označil za hlavní zdroj své inspirace.", "section_level": 2}, {"title": "Vyšetřování a proces.", "content": "Začátkem května útočník čelil obvinění z 50 vražd, následně zemřel ještě jeden zraněný a obvinění bylo rozšířeno na 51 vražd, 40 pokusů o vraždu. K tomu přibylo i obvinění z terorismu. Soudní jednání bylo naplánováno na 14. června 2019. 21. května se policisté setkali s 200 členy pozůstalých rodin a seznámili je se závěry všetřování. Úřady zakázaly šíření nahrávky pořízené při útoku, osobám, které by ji šířily, hrozilo 14 let vězení.  Tarrant vinu dlouho popíral, ale v březnu 2020 se k útoku přiznal.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce.", "content": "Politici po celém světě útok odsoudili.", "section_level": 1}, {"title": "Nový Zéland.", "content": "Úřady na Novém Zélandu zvýšily stupeň bezpečnostní hrozby v zemi z „nízkého“ na „vysoký“ a nařídily dvoudenní uzavření mešit v zemi. O víkendu byly z pietních důvodů zrušeny významné sportovní události, např. kriketový či ragbyový zápas a dostihové závody.  Jacinda Ardernová, premiérka Nového Zélandu, prohlásila, že jde o jeden z nejtemnějších dnů Nového Zélandu. K australskému střelci a jeho rozhodnutí provést útok na Novém Zélandu uvedla, že tak učinil, „protože představujeme diverzitu, vlídnost a soucit“. Uvedla také, že hlavní podezřelý byl legálním držitelem pěti zbraní, jež použil k útoku. Země by tak podle ní měla přehodnotit své zákony o zbraních. Novozélandská vláda podle premiérky měla do 10 dnů představit přísnější zákon o držení zbraní. Dne 10. dubna téhož roku zákonodárci skutečně schválili zákaz útočných pušek a poloautomatických střelných zbraní. Pro novelu hlasovalo 119 poslanců, 1 byl proti. Podle agentury Reuters by se zákaz dotkl asi 13,5 tisíce z celkem zhruba 1,5 milionu střelných zbraní na Novém Zélandu.  V následujícím týdnu po útoku se na Novém Zélandu konala řada vzpomínkových akcí. V neděli 24. března 2019 se uskutečnila v Christchurchi tryzna za oběti útoku. Konala se v místě původně připraveném pro koncert kanadského zpěváka Bryana Adamse, který byl po útoku zrušen, a zúčastnilo se jí kolem 40 tisíc lidí. Na další pátek 29. března byla naplánována celonárodní vzpomínková akce.", "section_level": 2}, {"title": "Islámský svět.", "content": "Politici v islámském světě čin odsuzovali, někteří z nich uvedli, že je zvlášť odporný, jelikož se odehrál v době pátečních modliteb. Někteří islámští politici čin přisuzovali vzrůstající islamofobii.", "section_level": 2}, {"title": "Česká republika.", "content": "Prezident Miloš Zeman zaslal kondolence novozélandské guvernérce Patsy Reddyové s ujištěním, že Česká republika tento teroristický útok důrazně odsuzuje. Útoky odsoudili také premiér Andrej Babiš, ministr zahraničí Tomáš Petříček, předseda ODS Petr Fiala nebo ministr vnitra a předseda ČSSD Jan Hamáček.  Na sociálních sítích se však objevily také schvalující komentáře. Policie oznámila, že takové případy prošetřuje, což potvrdil i ministr vnitra Jan Hamáček, jenž podobné reakce označil za nepřijatelné. V polovině května 2019 byl první člověk policií obviněn ze zločinu podpory a propagace terorismu. Kromě jednoho trestního stíhání zahájila také čtyři trestní řízení pro jiné příspěvky ze sociálních sítí. Celkově policie zkoumala více než 30 příspěvků.", "section_level": 2}, {"title": "Útoky na Srí Lance.", "content": "Dne 21. dubna 2019 došlo na Srí Lance k sérii sebevražedných výbuchů v kostelích a hotelech, jejichž následkem bylo více než 300 obětí na životech. Počáteční vyšetřování dávalo tyto útoky do souvislosti s možnou odvetou extremistických islamistů za útok v Christchurchi.", "section_level": 2}, {"title": "Protiopatření na sociálních sítích.", "content": "V reakci na útok iniciovala Jacinda Ardernová a Emmanuel Macron 15. května summit v Paříži, na kterém jednalo více než 20 vrcholných světových politiků se zástupci některých technologických firem o zamezení šíření teroristických příspěvků na sociálních sítích. Dohodli se na právně nevynutitelné tzv. christchurchské výzvě, kde se technologické firmy zavázaly „podniknout transparentní specifické kroky s cílem zabránit zveřejňování teroristického a násilně extremistického obsahu“. Vlády se pak zavázaly striktně dodržovat pravidla tak, aby nebyla dotčena svoboda projevu. Společnost Facebook se sice summitu nezúčastnila, nicméně už před ním představila plán na zavedení opatření namířených proti šíření násilného a teroristického obsahu. Mezi opatřeními je investice 7,5 mld. dolarů na vylepšení systému na odhalování nedovoleného obsahu nebo blokace možnosti sdílet živá videa v případě šíření násilného obsahu.", "section_level": 2}], "src_summary": "V pátek 15. března 2019 došlo k teroristickému útoku na dvě mešity ve městě Christchurch na Novém Zélandu. Při útoku střelnými zbraněmi na muslimská centra Al Noor a Linwood v centrální části čtyřsettisícového města zemřelo na místě 49 lidí, 2 další později v nemocnici a 50 dalších bylo zraněno. Agentury AP i Reuters označily akt za největší masový útok v historii Nového Zélandu.", "tgt_summary": "基督城清真寺枪击案(英语:Christchurch mosque shootings)发生于2019年3月15日下午1时40分(协调世界时0时40分),一名枪手闯入新西兰基督城的光明清真寺和林伍德伊斯兰中心,共造成51人死亡。新西兰总理杰辛达·阿德恩定性该事件为恐怖袭击。", "id": 2983661}
{"src_title": "HomePlug", "tgt_title": "HomePlug", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "HomePlug Powerline Alliance byla vytvořena za účelem vývoje standardů a technologií umožňujících komunikovat mezi sebou a internetem přes stávající domácí elektroinstalace. Jednou z největších technických výzev bylo nalezení způsobu, jak snížit citlivost na elektrický šum na elektrických vedeních. HomePlug vyřešil tento problém zvýšením frekvencí komunikačního nosiče tak, že signál je přenášen neutrálním vodičem, který je společný pro všechny fáze.  První specifikace HomePlug, HomePlug 1.0, byla vydána v červnu 2001. Specifikace HomePlug AV (pro audio-video), vydaná v roce 2005, zvýšila špičkové rychlosti fyzických vrstev z přibližně 13 Mbit/s na 200 Mbit/s. Specifikace HomePlug Green PHY byla zveřejněna v červnu 2010 a zaměřuje se na aplikace Smart Energy a Smart Grid jako na interoperabilní \"sourozence\" HomePlug AV s nižšími náklady, nižší spotřebou energie a sníženou propustností.  V roce 2010 byl schválen IEEE 1901 a HomePlug AV, jako základní technologie pro FFT- OFDM PHY v rámci standardu, byl nyní mezinárodním standardem. HomePlug Powerline Alliance je certifikačním orgánem pro produkty IEEE 1901. Tři hlavní specifikace vydané společností HomePlug (HomePlug AV, HomePlug Green PHY a HomePlug AV2) jsou interoperabilní a kompatibilní.  Od roku 2017 dodává čipové sady HomePlug AV nejméně šest prodejců s podporou IEEE 1901: Broadcom, Qualcomm Atheros, Sigma Designs, Intellon, SPiDCOM a MStar. V roce 2011 specifikaci HomePlug Green PHY přijaly Ford, General Motors, Audi, BMW, Daimler, Porsche a Volkswagen jako normu konektivity pro Plug-In Electrical Vehicle.  Novější verze HomePlugu podporují použití Ethernetu v topologii sběrnice přes OFDM modulaci, která umožňuje koexistenci několika různých datových nosičů ve stejném vodiči. Technologie OFDM HomePlug může také vypnout (maskovat) jakékoli dílčí nosiče, které překrývají dříve přidělené rádiové spektrum v dané zeměpisné oblasti, čímž brání rušení. Například v Severní Americe používá HomePlug AV pouze 917 z 1155 subdodavatelů.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Tvorba sítí přes Powerline obecně znamená realizovat síť pomocí stávajícího elektrického vedení budovy. Pro nabíjení elektrických vozidel standardní nabíječka elektrického vozidla SAE J1772 vyžaduje také, aby HomePlug Green PHY navázal spojení přes elektrické vedení dříve, než vozidlo začne odebírat jakýkoli nabíjecí výkon.  Všechny komerční implementace HomePlug splňují standard šifrování AES-128 specifikovaný pro pokročilé měřicí infrastrukturu americkým FERC. V souladu s tím jsou tato zařízení vhodná k rozmístění jako měřiče užitkovosti mimo regál s příslušným softwarem.  Od konce roku 2012 jsou nejrozšířenějšími zařízeními HomePlug \"adaptéry\", což jsou samostatné moduly, které se zapojují do zásuvek na zdech (nebo rozvodů [nikoli však přepěťových chráničů] nebo prodlužovacích kabelů) a poskytují jeden nebo více ethernetových portů. V jednoduché domácí síti se internetový směrovač bran připojí přes ethernetový kabel k adaptéru napájení, který se následně připojí k blízké zásuvce napájení. Druhý adaptér, připojený do jakékoli jiné zásuvky v domácnosti, se připojí přes ethernetový kabel k jakémukoli ethernetovému zařízení (např. počítači, tiskárně, IP telefonu, herní stanici). Komunikace mezi směrovačem a ethernetovými zařízeními je pak přenášena přes stávající domácí elektrické vedení. Složitější sítě lze implementovat zapojením dalších adaptérů podle potřeby. Adaptér napájení může být také připojen do rozbočovače nebo spínače tak, aby podporoval více ethernetových zařízení umístěných ve společenské místnosti.  Stále častěji se funkce, které se nacházejí v samostatných adaptérech, začleňují do koncových zařízení, jako jsou střediska pro řízení napájení, adaptéry pro digitální média a bezpečnostní kamery Internetu. Předpokládá se, že síťové funkce powerline budou začleněny do televizorů, set-top boxů, DVR a další spotřební elektroniky, zejména s nástupem globálních standardů sítí, jako je standard IEEE 1901, který byl ratifikován v září 2010.  Několik výrobců prodává zařízení, která obsahují 802.11n standard, HomePlug a čtyři porty připojení přes gigabitový ethernet za méně než 2 200 korun. Několik z nich je ohlášeno na počátek roku 2013 a zahrnují také připojení 802.11ac, jehož kombinaci s HomePlugem prodává Qualcomm Atheros jako svou hybridní síťovou technologii Hy-Fi, implementaci IEEE P1905. To umožňuje, aby zařízení používalo drátový ethernet, powerline nebo bezdrátovou komunikaci, pokud je k dispozici, a poskytovalo tak nadbytečný a spolehlivý failover – o němž se má za to, že je obzvláště důležitý ve spotřebitelských aplikacích, kde nejsou k dispozici žádné odborné znalosti typické pro ladění připojení.", "section_level": 1}], "src_summary": "HomePlug je rodinné jméno pro různé specifikace přenosu zpráv po elektrické síti. pod označením HomePlug, přičemž každá z nich nabízí jedinečné výkonnostní schopnosti a koexistenci nebo kompatibilitu s dalšími specifikacemi HomePlug.", "tgt_summary": "家用电力线网络联盟(英语:HomePlug Powerline Alliance,缩写为英语:HPA),一个位于美国的商业联盟,成员接近50间公司。他们的工作是负责制定及推广HomePlug技术,一种电力线通信标准接口。他们拥有这个注册商标,目前在欧洲等主要市场以及中国大陆,这个技术的应用正在蓬勃发展。", "id": 1094497}
{"src_title": "Hurikán John (1994)", "tgt_title": "颶風約翰 (1994年)", "src_document": [{"title": "Meteorologická historie.", "content": "Americká Národní centrum pro hurikány (NHC) označilo za původce vzniku hurikánu John tropickou vlnu, která se vytvořila u pobřeží Afriky 25. července 1994. Ta se bez zásadních změn přesunula přes Atlantik a Karibik, následně překročila Střední Ameriku a kolem 8. srpna vstoupila do Tichého oceánu. Zde se začala vyvíjet a 11. srpna NHC klasifikovalo systém jako tropickou depresi 10-E. Nacházel se v této době asi 555 km jihojihovýchodně od Acapulca v Mexiku a směřoval na západ. Ještě týž den byly pozorován rychlý vývoj dešťových pásů a systém získal jasné ohraničení, proto byl překlasifikován na tropickou bouři, které bylo přiděleno jméno John. Silný hřeben vysokého tlaku nad severozápadním Pacifikem nutil bouři k dalšímu postupu na západ, zatímco poměrně silný střih větru ji udržoval ve stavu tropické bouře. Její intenzita ovšem kolísala, střih větru občas rozehnal mraky nad bouří a málem jí opět zredukoval na tropickou depresi. Teprve po osmi dnech pohybu na západ střih větru polevil a bouře začala sílit. 19. srpna odpoledne byl John poprvé klasifikován jako hurikán kategorie 1. Během následujících 18 hodin zesílil na hurikán kategorie 3 a před polednem 20. srpna překročil hranici středopacifické cyklónové oblasti. Tím přešel zpod kontroly NHC pod kontrolu Středopacifického centra pro hurikány (CPHC).  Hurikán pokračoval v pohybu na západ a v příznivém prostředí na jih od Havaje dále sílil. 22. srpna byl klasifikován jako hurikán kategorie 5 a téhož dne jeho přetrvávající větry dosáhly maximální zaznamenané rychlosti (1-min průměr) 280 km/h. Ve večerních hodinách se nejvíce během své poutě přiblížil Havaji, nacházel se o 500 km jižněji. Hřeben vysokého tlaku vzduchu, který Havaj obvykle chrání před přímým zásahem hurikánů, i tentokrát zabránil bouři stočit se na sever k souostroví. I tak se ale na Havaji hurikán projevil silným větrem a deštěm z vnějšího okraje dešťových pásů.  Poté, co minul Havaj, se John stočil mírně na sever a zamířil k Johnstonově atolu, malé skupině ostrovů, jejímiž jedinými obyvateli bylo osazenstvo zdejší americké vojenské základny. Vlivem silného střihu větru ovšem cyklóna rychle slábla. V době, kdy 25. srpna míjela atol ve vzdálenosti 24 km severně, měla již pouze sílu hurikánu kategorie 1 s přetrvávajícími větry o rychlosti 145 km/h. Na Johnstonově atolu byly hlášeny přetrvávající větry o síle 95 km/h s nárazy až o síle 120 km/h, což odpovídá silnější tropické bouři.  Za atolem se John stočil na severozápad a opět začal zesilovat. Druhého maxima dosáhl 27. srpna, kdy přetrvávající větry dosahovaly rychlosti 210 km/h. Krátce nato překročil datovou hranici, přibližně na 22 stupni severní šířky. Zde jeho sledování převzala pobočka Střediska pro varování před tajfuny (JTWC) na Guamu.  Přechodem do západního Pacifiku se z Johna stal tajfun, a takto byl také oficiálně označován během doby, ve které zde působil. Téměř ihned po překročení datové hranice John zeslábl a jeho dopředný pohyb se téměř zastavil. K 1. září zeslábl na tropickou bouři a v podstatě stál kousek na západ od datové hranice. Zde setrval po dobu šesti dní, během nichž se otáčel proti směru hodinových ručiček. Až 7. září se k oblasti přiblížila brázda nízkého tlaku vzduchu a podnítila bouři k rychlému pohybu na severovýchod. John 8. září znovu překročil datovou hranici. Zpět ve středopacifické cyklónové zóně potřetí a naposledy zesílil, tentokrát na hurikán kategorie 1 s přetrvávajícími větry o síle 145 km/h. V této době se nacházel severně od Midwaye. Síla mu však vydržela pouze krátce, brázda nízkého tlaku rychle trhala jeho strukturu a chladné vody severního Pacifiku nevytvářely vhodné podmínky pro vývoj tropické cyklóny. 10. září byla vydána poslední, celkově 120. monitorovací zpráva, která Johna konečně překlasifikovala na mimotropickou cyklónu. V této době se nacházel 1600 km jižně od ostrova Unalaska v Aleutách.", "section_level": 1}, {"title": "Rekordy a statistiky.", "content": "31denní doba trvání činí z Johna nejdéle trvající tropickou cyklónu v historických záznamech. Překonal předchozí pacifický rekord hurikánu Tina z roku 1992 (24 dní) i globální rekord atlantického hurikánu San Ciriaco z roku 1899 (28 dní). I přesto, že se po většinu doby trvání pohyboval relativně pomalu, urazil největší vzdálenost ze všech zdokumentovaných tropických cyklón, celkem 13 280 km, čímž opět překonal předchozí pacifický rekord hurikánu Fico z roku 1978 (8700 km) i globální rekord atlantického hurikánu Faith z roku 1966 (12 700 km).  Záznamy o atmosférickém tlaku nejsou konzistentní, neboť CPHC v této době atmosférický tlak nemonitorovalo. Průzkumné letadlo americké armády však naměřilo při přeletu atmosférický tlak 929 milibarů, což z Johna dělá jednu z nejintenzivnějších cyklón zdokumentovaných ve středopacifické cyklónové oblasti. John byl teprve čtvrtým hurikánem kategorie 5, který zde byl zaznamenán. Spolu s hurikánem Patsy z roku 1959 také drží středopacifický rekord v naměřené síle přetrvávajících větrů (1-min průměr) – 280 km/h.", "section_level": 1}, {"title": "Dopady.", "content": "Vliv hurikánu se projevil jak na Havaji, tak Johnstonově atolu, ale dopady byly slabé. Na Havaji se hurikán projevil silným větrem a vlnami o výšce 1,8 až 3 m,které se přelily přes některé pláže. Silné deště na největším ostrově Havaj způsobily místní záplavy a některé silnice musely být dočasně uzavřeny. Žádná umrtí, zranění ani výrazné materiální škody nebyly hlášeny.  Na Johnstonově atolu byly krátce před příchodem hurikánu hlášeny vlny vysoké 6,1 – 9,1 metru. Osazenstvo zdejší americké vojenské základny bylo s předstihem evakuováno do Honolulu. Materiální škody na zařízení základny byly odhadnuty na 15 milionů dolarů.  Zbytky bouře přešly přes Aleutské ostrovy, kde byly naměřeny větry o síle až 74 km/h. Bouře sem přinesla teplý vzduch, na dvou stanicích byla zaznamenána na tuto oblast nezvykle vysoká teplota 19°C.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hurikán John, známý také jako tajfun John, byl tropickou cyklónou, která koncem léta roku 1994 prošla severním Pacifikem. V době své maximální intenzity byl uvnitř hurikánu naměřen minimální atmosférický tlak 929 milibarů a přetrvávající větry (1-min průměr) o rychlosti 280 km/h, což jej řadí na nejvyšší pátý stupeň Saffirovy–Simpsonovy stupnice síly hurikánů.", "tgt_summary": "飓风约翰(英语:Hurricane John)又名台风约翰(英语:Typhoon John),是1994年太平洋飓风季期间形成的一个热带气旋,其持续时间之久、行进距离之长都创下新纪录。风暴形成时,东北太平洋正受1994至1995年间的厄尔尼诺现象影响,海面温度较高,给气旋强化带来有利条件。约翰因此达到萨菲尔-辛普森飓风等级下的最高级别,发展成五级飓风。", "id": 1305204}
{"src_title": "Hurikán Ioke", "tgt_title": "颶風伊歐凱", "src_document": [{"title": "Meteorologická historie.", "content": "Uprostřed srpna 2006 se v intertropické zóně konvergence jihovýchodně od Havaje vytvořila tropická porucha, která zamířila na západ. Vzdušné proudění v systému bylo velmi proměnlivé, postupně však nabýval jasnějších obrysů a 20. srpna ráno byl poprvé klasifikován jako tropická deprese s označením 1-C. V této době se nacházel asi 1245 km jižně od Havaje. Prakticky nulový střih větru a teplota oceánu 28°C představovaly ideální podmínky pro další zesilování cyklóny. Deprese se během pouhých šesti hodin vyvinula do tropické bouře, které Středopacifické centrum pro hurikány (CPHC) přidělilo jméno Ioke (havajský ekvivalent jména Joyce).  Ioke pokračovala v rychlém zesilování, ve večerních hodinách 20. srpna bylo pozorováno formování oka a silné oblačnosti kolem něj. Ráno 21. srpna bouře dosáhla síly hurikánu, pouhých 24 hodin od počátku formování. Ioke nyní směřovala na západoseverozápad a stále sílila. V blízkosti datové hranice odklonila brázda nízkého tlaku vzduchu cyklónu na severozápad. Ráno 22. srpna jíž Ioke měla sílu hurikánu kategorie 4, s přetrvávajícími větry (1-min průměr) o síle 215 km/h. V této době se nacházela asi 450 km jihovýchodně od Johnstonova atolu. Status hurikánu kategorie 4 si cyklóna podržela po dobu 18 hodin, pak silný jihozápadní střih větru narušil její jádro a rychle zeslábla, rychlost větrů poklesla na 169 km/h. V nočních hodinách z 22. na 23. srpna minula ve vzdálenosti zhruba 48 km Johnstonův atol, přičemž okraj oka prošel přímo přes atol.  Ioke se nyní stočila na západ a střih větru polevil, což umožnilo nové období rapidní intenzifikace. Během 24. srpna si hurikán udržoval jasně definované, 37 km široké oko, a 25. srpna dosáhla jeho síla poprvé nejvyšší kategorie 5 na Saffirově-Simpsonově stupnici. V této době se nacházel zhruba 1560 km západojihozápadně od havajského ostrova Kauai. Status hurikánu kategorie 5 si bouře podržela zhruba 18 hodin, pak mírně zeslábla v důsledku probíhající náhrady oka. Ta byla dokončena 26. srpna a cyklóna opět rychle zesílila na hurikán kategorie 5. Brázda nízkého tlaku na západ od hurikánu se posunula více na západ, což umožnilo vytvoření anticyklóny v cestě postupující Ioke, která se proto stočila na jihozápad. Podmínky pro vývoj tropické cyklóny zůstávaly nadále velmi příznivé. Ráno 27. srpna tlak v cyklóně poklesl na 915 milibarů a krátce nato překročila datovou hranici, čímž se z hurikánu stal tajfun. Přetrvávající větry dosahovaly rychlosti 255 km/h. Status tropické cyklóny kategorie 5 si bouře udržela ještě přibližně 12 hodin po překročení datové hranice. 28. srpna lehce zeslábla vlivem zvýšeného přílivu vzduchu od tlakové výše na severu. 29. srpna se Ioke stočila na západ a později na západoseverozápad, přičemž obcházela okraj tlakové výše, a znovu zesílila na cyklónu kategorie 5. Japonská meteorologická agentura (JMA) odhadovala 30. srpna v době maximální intenzity sílu přetrvávajících větrů (10-min průměr) na 195 km/h. Později téhož dne Ioke definitivně zeslábla na cyklónu kategorie 4. 31. srpna tajfun v těsné blízkosti minul ostrov Wake. Přetrvávající větry (1-min průměr) v té době dosahovaly rychlosti 255 km/h.  V průběhu 1. září zesílil střih větru a spolu se sušším vzduchem způsobil, že oko cyklóny se začalo vyplňovat oblačností a protáhlo do oválu. Během 2. záři byl zahájen nový cyklus náhrady oka. Tento den minula cyklóna ostrov Minami Torišima, ve vzdálenosti zhruba 80 km severně. Zeslabování pokračovalo a tajfun upravil svůj kurs na severozápad, stále se pohybujíc podél okraje tlakové výše. Sílící brázda nízkého tlaku vzduchu nasměrovala Ioke nejprve na severoseverozápad a poté na sever. Několik set mil od japonských ostrovů zaslábla Ioke na tropickou bouři. Poté, co zrychlila svůj postup a zamířila na severovýchod, začala ztrácet charakteristiky tropické cyklony a 6. září proto byla překlasifikována na mimotropickou cyklónu.  S tím, jak se bouře blížila Aleutským ostrovům, opět zesílila a vyvinula větry o síle hurikánu. 8. září Ioke vstoupila do Beringova moře, poté se stočila na východ, přešla přes Aleutské ostrovy a vstoupila do Aljašského zálivu. Její zbytky se rozptýlily 12. září u pobřeží jihovýchodní Aljašky.", "section_level": 1}, {"title": "Dopady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Johnstonův atol.", "content": "V pozdních hodinách 21. srpna, zhruba 24 hodin před příchodem cyklóny, bylo vydáno hurikánové varování pro Johnstonův atol, jelikož Středopacifické centrum pro hurikány (CPHC) nemělo jistotu, že je atol opuštěný. U atolu se v době příchodu hurikánu nacházelo plavidlo US Air Force s 12člennou posádkou. Ta plavidlo zabezpečila a vyhledala úkryt v betonovém bunkru.  Okraj oka hurikánu přešel přímo přes atol. Příslušníci americké armády na atolu vyvázli bez zranění, jejich plavidlo bylo jen lehce poškozeno. Zhruba 15% palmových stromů na ostrově přišlo o korunu, některé jiné stromy byly vytrženy i s kořeny. Ptačí populace ostrova však nebyla zasažena.  Během přechodu hurikánu přes atol nebyla prováděna žádná oficiální měření. Výše zmínění příslušnící americké armády v té době přebývající na atolu uváděli, že přechod bouře trval zhruba 27 hodin, z toho 6-8 hodin měly větry sílu hurikánu. Rychlost větrů byla odhadována mezi 175 a 210 km/h.", "section_level": 2}, {"title": "Ostrov Wake.", "content": "Ostrov Wake byl nejhůře zasaženým územím. Před příchodem cyklóny byla z ostrova vojenskými přepravními letouny C-17 Globemaster III evakuována vojenská posádka čítající 188–200 osob. Šlo o první kompletní evakuaci ostrova od tajfunu Sarah v roce 1967.  Živel na ostrově způsobil rozsáhlé škody na elektrické síti, většina rozvodných kabelů i záložních generátorů utrpěla vážná poškození. Vítr a záplavy poničily asi 70% budov na ostrově, mnoho z nich mělo poškozené střechy. Níže položené oblasti byly zatopeny vodou či zasypány pískem, ostrov zůstal bez rozvodů pitné vody. Celkové škody na infrastruktuře byly značné, i když opravitelné a nižší, než se vzhledem k síle tajfunu očekávalo. Vyčísleny byly na 88 milionů USD.  V době přechodu tajfunu naměřila bóje u východního pobřeží ostrova atmosférický tlak 921,5 milibaru. Anemometr na ostrově zaznamenal krátce před příchodem tajfunu nárazy větrů o síle až 160 km/h, pak přestal pracovat. Síla přetrvávajících větrů (1-min průměr) v době přechodu tajfunu přes ostrov byla odhadována na 250 km/h s nárazy až o síle 310 km/h. Minimální tlak změřený přímo na ostrově činil 934 milibarů 31. srpna. Tajfun rovněž vyvolal na pobřeží ostrova bouřlivý příliv s vlnami o průměrné výšce 5,5 m, s ojedinělými vlnami až o výšce 12 m. Nejvyšší bod ostrova má přitom nadmořskou výšku 6,1 m. Vlny a silný déšť vyvolaly záplavy, na různých místech ostrova stálo ještě několik dní po odchodu tajfunu až 0,61 m vody.", "section_level": 2}, {"title": "Japonsko a Aljaška.", "content": "Japonská meteorologická agentura (JMA) nařídila v důsledku ohrožení tajfunem Ioki 1. září preventivní evakuaci své monitorovací stanice na ostrově Minami Torišima. Očekávány byly silné větry a vlnobití. Vybavení na ostrově utrpělo škody, ale bylo rychle opraveno, a již tři týdny po bouři byla meteorologická stanice opět plně funkční.  Ioke, již v podobě mimotropické cyklóny, přinesla silné větry a vyvolala bouřlivý příliv na jihozápadním pobřeží Aljašky. Výšku a sílu přílivu ještě zvyšoval fakt, že bouřlivý přiliv přišel v době vrcholícího běžného přílivu. Vlny tak přesahovaly 30 stop (9,1 metru) a způsobily lokální záplavy v zátoce Bristol Bay a v deltě Yukonu. V hlavním městě Aleutských ostrovů Unalaska byly naměřeny nárazy větrů o síle až 135 km/h. Zbytky bouře přinesly deště do oblastí západní Aljašky, v Bethelu a Kotzebue byly zaznamenány rekordní denní úhrny srážek (29 mm v Bethelu a 17 mm v Kotzebue).", "section_level": 2}, {"title": "Rekordy a statistiky.", "content": "S minimálním atmosférickým tlakem 915 milibarů je Ioke nejintenzivnějším zaznamenaným hurikánem ve středopacifické cyklónové oblasti. Mezi 24. srpnem a 2. zářím, nepřetržitě po 198 hodin, si Ioke udržela status cyklóny kategorie 4 nebo vyšší (podle Saffirovy–Simpsonovy stupnice), což je absolutní rekord mezi všemi tropickými cyklónami bez ohledu na jejich lokaci. Stejně tak představuje absolutní rekord 174 hodin, po kterých si Ioke udržela status odpovídající supertajfunu, což je nejvyšší kategorie bouří na stupnici používané západopacifickým Centrem pro varování před tajfuny (JTWC). V důsledku dlouhé doby trvání a mimořádné intenzity, kterou si cyklóna dokázala po dlouhou dobu podržet, je Ioke rovněž cyklónou, u které je registrován absolutně nejvyšší index akumulované cyklónové energie – 82.  Jméno Ioke bylo po skončení hurikánové sezóny na žádost CPHC vyřazeno ze seznamu jmen užívaných pro pacifické hurikány, což je obvyklý postup v případě mimořádně silné či ničivé cyklóny. Od následující sezóny jej nahradilo jméno Iopa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hurikán Ioke, známý též jako tajfun Ioke, drží primát nejintenzivnější zaznamenané bouře ve středopacifické cyklónové oblasti. Ioke byla první bouří Pacifické hurikánové sezóny 2006. Tato tropická cyklóna mimořádné intenzity putovala Pacifikem 17 dní a při třech různých příležitostech dosáhla síly kategorie 5 na Saffirově–Simpsonově stupnici.", "tgt_summary": "飓风伊欧凯(英语:Hurricane Ioke)又名台风伊欧凯(英语:Typhoon Ioke),是有纪录以来中太平洋出现的最强热带气旋。作为2006年太平洋飓风季期间中太平洋形成的首场风暴,伊欧凯创下多项纪录,不但纵横太平洋达17天之久,而且强度先后3度达到萨菲尔-辛普森飓风等级下的五级飓风标准。", "id": 317046}
{"src_title": "Medellínský kartel", "tgt_title": "麥德林集團", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ke konci sedmdesátých let se nezákonný obchod s kokainem stal významným problémem a hlavním zdrojem zisku. Drogová baronka Griselda Blanco distribuovala kokain pro kartel v New Yorku a později v Miami, založila distribuční síť, díky které prodala až 300 kg kokainu za měsíc. Do roku 1982 předčil kokain kávu. Soukromé armády byly posíleny aby odrazily partyzány, kteří se snažili buď rozdělovat zemi místním rolníkům, unášet je, nebo vydírat Revoluční ozbrojené síly Kolumbie(FARC, Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia.  Koncem roku 1981 a začátkem roku 1982 se v sérii setkání v Puerto Boyacá sešli členové kartelu Medellín, kolumbijská armáda, americká korporace Texas Petroleum, kolumbijská legislativa, malí průmyslníci a bohatí farmáři dobytka a založili polovojenskou organizaci známou jako \"Muerte a Secuestradores\" (\"Smrt \"únoscům\"\", MAS) na ochranu svých ekonomických zájmů a na ochranu místních elit před únosy a vydíráním. Kolumbijské ministerstvo vnitra do roku 1983 zaregistrovalo 240 politických vražd smrtících jednotek MAS, většinou vedoucích komunit, volených úředníků a zemědělců.  Následující rok byl vytvořen \"Asociación Campesina de Ganaderos y Agricultores del Magdalena Medio\" („Asociace farmářů a farmářů střední Magdaleny“, ACDEGAM), který měl za úkol zajišťovat jak logistiku, tak vztahy s veřejností organizace a poskytovat právní podporu pro různé polovojenské skupiny. ACDEGAM pracovala na prosazování protidrogových politik a ohrožovala každého, kdo se podílel na organizaci práce nebo právech rolníků. Hrozby byly podpořeny MAS, který by napadl nebo zavraždil každého, kdo byl podezřelý z toho, že je \"podvratný\". ACDEGAM také stavěl školy, jejichž deklarovaným účelem bylo vytvoření „vlasteneckého a antikomunistického“ vzdělávacího prostředí a vybudování silnic, mostů a zdravotnických klinik. V ústředí ACDEGAMu docházelo k náboru náhradníků, skladování zbraní, komunikacím, propagandě a zdravotnickým službám.  V půlce osmdesátých let, ACDEGAM a MAS zaznamenaly významný růst. V roce 1985 začali obchodníci s drogami Juan Matta-Ballesteros, Pablo Escobar, Roberto Escobar, Gonzalo Rodríguez Gacha, Carlos Lehder a Jorge Luis Ochoa vkládat do organizace velké množství peněz, aby zaplatili za vybavení, školení a zbraně. Peníze na sociální projekty byly přerušeny a přesměrovány na posílení MAS. Moderní bitevní pušky, jako jsou AKM, FN FAL, Galil a HK G3, byly zakoupeny od armády, INDUMIL nebo ze soukromého prodeje financovaného z drog. Organizace měla počítače a provozovala komunikační centrum, které spolupracovalo se státní telekomunikační kanceláří. Měli 30 pilotů a řadu letadel s pevnými křídly a vrtulníků. Britští, izraelští a američtí vojenští instruktoři byli najati, aby vyučovali v polovojenských výcvikových střediscích.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy s kolumbijskou vládou.", "content": "Jakmile byly americké úřady informovány o „pochybných činnostech“, skupina byla zařazena pod dohled Federální protidrogové pracovní skupiny. Byly shromážděny důkazy, a předloženy velké porotě, což mělo za následek obvinění, zatčení a tresty odnětí svobody pro osoby odsouzené ve Spojených státech. Jen velmi málo kolumbijských vůdců kartelových dohod však bylo v důsledku těchto operací skutečně vzato do vazby.  Většina obviněných žili a pobývali v Kolumbii, nebo uprchli před tím, než byly obžaloby odepřeny. Uprchlíci kartelu byli jeden rok uvězněni nebo umístění a zastřeleni kolumbijská národní policie cvičila a spolupracovala se specializovanými vojenskými jednotkami a CIA.  Posledním z terčů Los Pepes byl Juan Diego Arcila Henao, který byl v roce 2002 propuštěn z kolumbijského vězení a ukryt ve Venezuele, aby se vyhnul pomstě \" Los Pepes \". Nicméně byl zastřelen v jeho Jeep Cherokee v okolí svého domova Cumaná, Venezuela, v dubnu 2007.", "section_level": 1}, {"title": "Strach z extradice do USA.", "content": "Snad největší hrozbou pro kartel Medellín a ostatní obchodníky drogami byla realizace smlouvy o vydávání mezi Spojenými státy a Kolumbií. To umožnilo Kolumbii vydat Američanům kolumbijce podezřelého z obchodu s drogami a být tam souzen za jejich zločiny. To byl velký problém pro kartel, protože obchodníci s drogami měli v USA malý přístup ke své místní moci a vlivu a soudní proces by s největší pravděpodobností vedl k uvěznění. Mezi stoupenci smlouvy o vydávání byli kolumbijský ministr spravedlnosti Rodrigo Lara který tlačil další akce proti drogovým kartelům stejně jako policejní důstojník Jaime Ramírez, a četní Soudci Nejvyššího soudu v Kolumbii.  Kartel však použil strategii \"plata o plomo\" vůči několika z těchto příznivců vydávání, kteří měli na výběr úplatek nebo, vydírání nebo násilí. Nicméně, když policejní akce začaly způsobovat velké ztráty, někteří z hlavních drogových magnátů byli dočasně odsunuti z Kolumbie, což je nutilo se ukrýt, odkud nařídili členům kartelu, aby se vzdali klíčových příznivců smlouvy o vydávání.  Kartel vynesl hrozby smrti soudcům Nejvyššího soudu a požádal je, aby odsoudili Smlouvu o extradici. Varování byla ignorována. Toto vedlo Escobara a skupinu, kterou nazval \"Los Extraditables\" (\"Extraditables\"), aby zahájili násilnou kampaň, která bude tlačit na kolumbijskou vládu spácháním série únosů, vražd a narkotoristických akcí.", "section_level": 1}, {"title": "Údajné kontakty se skupinou M-19.", "content": "V listopadu 1985, 35 těžce ozbrojených členů M-19 partyzánské skupiny zaútočilo na kolumbijský nejvyšší soud v Bogotě, vést k obležení paláce spravedlnosti. Někteří v té době tvrdili, že vliv kartelu byl za náletem M-19 kvůli jeho zájmu zastrašovat Nejvyšší soud. Jiní říkají, že údajný vztah mezi kartelem a partyzánem nebyl v té době pravděpodobný, protože obě organizace měly několik odchylek a konfrontací, jako jsou únosy M-19 drogového lorda Carlose Lehdera a Nievese Ochoa, sestry Medelínského kartelu. zakladatel Juan David Ochoa. Tyto únosy vedly k vytvoření polovojenské skupiny MAS / \"Muerte a Secuestradores\" (\"Death to Kidnappers\") \"Medelínským\" kartelem. Bývalí partyzánští členové rovněž popírají, že by se kartel zúčastnil na této události. O této otázce se nadále diskutuje v Kolumbii.", "section_level": 1}, {"title": "Atentáty.", "content": "Jako prostředek zastrašování kartel vedl po celé zemi tisíce atentátů. Escobar a jeho společníci dali jasně najevo, že každý, kdo proti nim stál, by riskoval, že bude zabit spolu se svými rodinami. Některé odhady uvádějí, že v průběhu činnosti kartelu bylo zabito kolem 3500 osob, včetně více než 500 policistů v Medellínu, ale celý seznam není možné shromáždit kvůli omezení soudní moci v Kolumbii.  Seznam nejznámějších atentátů provedených kartelem:  Miguel Maza Márquez byl zodpovědný za bombardování budovy DAS, což mělo za následek smrt 52 civilistů na příčinu výbuchu. Miguel unikl nezraněný.  V roce 1993, krátce před Escobarovou smrtí, spojenci kartelu byli také terčem skupinou vigilante Los Pepes (nebo PEPES, lidé perzekuovaní Pablem Escobarem).", "section_level": 1}, {"title": "Nástupci.", "content": "Za částečného nástupce Medellínského kartelu je považován gang Oficina Envigado (\"Kancelář Envigado\"). Byl založen Donem Bernou, původně spojencem kartelu Medellín. Když Don Berna prohrál s Escobarem, Oficina Envigado se společně s bývalými Escobarovými spojenci od Escobara odpojili. Organizace pak zdědila pozemky Medellínu, jeho stezky a kontakty ve Spojených státech, Mexiku a ve Spojeném království. Začala se sjednocovat s polovojenskými jednotkami domobrany Kolumbie a společně organizovali obchod s drogami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Medellínský kartel () byl kolumbijský drogový kartel pocházející z města Medellín založený Pablem Escobarem. Kartel fungoval v 70. a 80. letech v Bolívii, Kolumbii, Panamě, Střední Americe, Peru a ve Spojených státech, stejně jako v Kanadě a Evropě.", "tgt_summary": "麦德林集团()是1976-1993年哥伦比亚一个高度组织化的专业贩毒集团。由巴勃罗·埃斯科瓦尔创立,总部位于麦德林城,该组织建立了一个遍布智利、哥伦比亚、玻利维亚、巴拿马和整个中南美洲的制毒贩毒网络。主要销售品为可卡因。巅峰时期该集团每周走私数吨可卡因进入美国等国。每日通过走私可卡因赚取6000万美金。一度垄断了美国市场80%的可卡因供应。1980年代开始,哥伦比亚政府在美国缉毒局的支持和共同打击下,该集团走向没落,1993年12月巴勃罗·埃斯科瓦尔被哥伦比亚警方击毙标志着该组织的覆灭。", "id": 171500}
{"src_title": "Eleonora Habsbursko-Lotrinská", "tgt_title": "艾蕾諾爾·馮·哈布斯堡", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se 28. února 1994 v Salzburgu jako nejstarší ze tří dětí arcivévody Karla Habsbursko Lotrinského a jeho manželky, baronky Francescy Anny von Thyssen-Bornemisza. Při křtu dostala jméno \"Eleonora Jelena Marie del Pilar Iona Habsbursko-Lotrinská\".  Její otec Karel Habsbursko-Lotrinský je politik, někdejší poslanec Evropského parlamentu a zároveň hlavou habsbursko-lotrinského rodu. Její matka je kurátorka a sběratelka umění, pochází z rodiny Thyssen-Bornemisza. Je pravnučkou rakousko-uherského císaře a českého krále Karla I. a jeho manželky, císařovny Zity. Z matčiny strany jsou jejími prarodiči baron Hans Heinrich Thyssen-Bornemisza a Fiona Frances Elaine Campbell-Walterová.  Eleonora Habsburská navštěvovala internátní školu v Gstaadu a poté nastoupila stadium práv na European Business School London. Eleonora pracuje jako modelka, v roce 2018 v reklamní kampani módní značky Dolce & Gabbana. Její bratr, princ Ferdinand Habsbursko-Lotrinský je automobilový závodník.  Od roku 2017 je Eleonora zasnoubená s belgickým automobilovým závodníkem Jérômem d'Ambrosio.  V roce byla na hudebním festivalu Coachella zadržena kvůli podezření z konzumace alkoholu v nezletilosti, později při vymáhání zákona však bylo potvrzeno, že v inkriminované době již byla plnoletá a obvinění bylo staženo pro nedůvodnost.", "section_level": 1}, {"title": "Titul.", "content": "Teoretický titul Eleonory Habsbursko-Lotrinské zní \"Její císařská a královská Výsost\" arcivévodkyně rakouská, královská princezna maďarská, česká a chorvatská. Ttradičních dynastických titulů \"arcivévodkyně rakouská\" a \"královská princezna maďarská, česká a chorvatská\" však neužívá, neboť ty nejsou v uvedených státech uznávány. Příležitostně bývá některým z těchto titulů označena ve společenském kontextu, či v genealogické literatuře, avšak tyto tituly jsou v současném Rakousku zakázané zvláštním zákonem. Kromě toho se její dědeček Otto von Habsburg v roce 1961 oficiálně vzdal svých nároků na rakouský trůn.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eleonora Habsbursko-Lotrinská ( \"Eleonore von Habsburg-Lothringen\", někdy jen \"Eleonora Habsburská / Eleonore Habsburg\"; * 28. února 1994, Salzburg), je rakouská modelka, arcivévodkyně z rakouské panovnické dynastie.", "tgt_summary": "艾蕾诺尔·冯·哈布斯堡(Eleonore von Habsburg,1994年-2月28日),全名是艾蕾诺尔·伊莲娜·玛丽亚·德尔·皮拉·艾欧娜·冯·哈布斯堡-洛林(),是哈布斯堡家族的大家长卡尔·冯·哈布斯堡的长女,奥匈帝国末代皇帝及匈牙利王国末代国王卡尔一世的曾孙女。她是挂名的奥地利女大公(Archduchess of Austria)。", "id": 1956995}
{"src_title": "Atos", "tgt_title": "源訊", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Společnost byla založena v roce 1997 sloučením francouzských IT firem Axime a Sligos. V roce 2000 se Atos spojil s holandskou společností Origin B.V. a vznikla společnost Atos Origin. Následně došlo k akvizici společností KPMG Consulting (2002) a SchlumbergerSema (2004).  V roce 2010 společnost Atos Origin oznámila, že kupuje společnost Siemens IT Solutions and Services. K dokončení akvizice došlo v červenci 2011. Poté se název společnosti vrátil ke kratší verzi Atos.  V srpnu 2014 společnost Atos získala většinový podíl ve společnosti Bull SA a říjnu téhož roku zveřejnila plány na odkoupení zbývajícího podílu společnosti Bull. 19. prosince společnost Atos oznámila další akvizici, a sice IT outsourcingové části společnosti Xerox. Akvizice byla dokončena 15. června 2015 a Atos tím ztrojnásobil své zastoupení na severoamerickém trhu.  V roce 2016 společnost Atos dokončila akvizici firmy Unify, která se zabývá integrací firemních komunikačních nástrojů a začlenila jí do své divize IDM. K dalším akvizicím došlo v roce 2018, kdy Atos potvrdil dokončení akvizice společností Siemens Convergence Creators Holding GmbH a společnosti Syntel.", "section_level": 1}, {"title": "Organizační členění.", "content": "Společnost Atos je rozdělena do čtyř divizí:", "section_level": 1}, {"title": "Poskytované služby.", "content": "Společnost Atos je dodavatel pro kompletní digitální transformaci a staví na čtyřech pilířích:", "section_level": 1}, {"title": "Atos v České republice.", "content": "Atos v České republice působí od října 2010 (od akvizice společnosti Siemens IT Solutions and Services) pod jménem Atos IT Solutions and Services, s.r.o. V České republice zaměstnává přibližně 300 zaměstnanců v několika městech (Praha, Brno, Ostrava, Vysoké Mýto).", "section_level": 1}], "src_summary": "Atos je evropská korporace nabízející IT služby. Její hlavní sídlo se nachází ve francouzském městě Bezons a pobočky má po celém světě. Specializuje se na hi-tech služby, integraci firemních komunikačních nástrojů, cloud, velká data a kybernetickou bezpečnost. Atos působí po celém světě pod značkami Atos, Atos Consulting, Atos Healthcare, Atos Worldgrid, Bull, Canopy, Unify a Worldline.", "tgt_summary": "源讯(Atos SE) 是一家法国跨国IT服务管理公司,总部位于贝宗。", "id": 318018}
{"src_title": "Grand Prix Číny 2019", "tgt_title": "2019年中國大獎賽", "src_document": [{"title": "Pořadí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pořadí jezdců před závodem.", "content": "Na čele průběžného pořadí šampionátu jezdců je Valtteri Bottas, který v obou dosavadních závodech nasbíral 44 bodů. O jediný bod zpět je druhý Lewis Hamilton a stupně vítězů uzavírá třetí Max Verstappen se ziskem 27 bodů.", "section_level": 2}, {"title": "Pořádí týmu před závodem.", "content": "V Poháru konstruktérů má zatím navrch stáj Mercedes, která nasbírala 87 bodů. Druhé místo patří Ferrari, které má na svém kontě 48 bodů. Třetí pozici zaujímá Red Bull Racing-Honda, který se může pyšnit 31 body.", "section_level": 2}, {"title": "Tréninky.", "content": "V prvním tréninku zaznamenal nejrychlejší čas Sebastian Vettel z Ferrari (1:33.911). Druhý Lewis Hamilton, zaostal o 207 tisícin. Třetí místo obsadil Charles Leclerc, jenž na týmového kolegu Vettela ztratil 256 tisícin sekundy. S technickými problémy se potýkal Antonio Giovinazzi z týmu Alfa Romeo Racing, neboť zvládl jen dvě kola. Hodiny v poslední zatáčce dostal Lance Stroll.  Druhý trénink opanoval Valtteri Bottas z Mercedesu, který zaknihoval čas 1:33.330. Sebastian Vettel, jenž proťal pomyslnou cílovou pásku na druhé pozici, byl pomalejší o 27 tisícin sekundy. Na třetí příčku se vyšvihl Max Verstappen z Red Bullu s mankem 221 tisícin sekundy. Hamilton s Bottasem se v úvodu prostředního tréninku roztočili. Výraznější problém musel řešit Romain Grosjean, jemuž se nalomil přední spoiler.  Třetí trénink byl opět v režii Valtteriho Bottase, který časem 1:32.830 nechal za sebou druhého Sebastiana Vettela o 392 tisícin sekundy. Na třetím místě dojel Charles Leclerc se ztrátou 418 tisícin sekundy. Poslední tréninkovou jednotku předčasně ukončil Alexander Albon, který havaroval a kvalifikace se nezúčastnil.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalifikace.", "content": "Jak už bylo zmíněno, kvalifikace se nezúčastnil Alexander Albon, který rozbil svůj vůz na konci třetího tréninku a mechanici jej nestihli spravit. V první části skončili Lance Stroll, George Russell, Robert Kubica a Antonio Giovinazzi, který nedokázal zajet platné kvalifikační kolo.  Ve druhé fázi kvalifikace došlo k jednomu překvapení, neboť nepostoupil Kimi Räikkönen. Jak sám přiznal do týmového rádia, na vině byla porucha motoru. Spolu s ním dál neprošli ani Daniil Kvyat, Sergio Pérez, Carlos Sainz Jr. a Lando Norris.  Pole position získal v Šanghaji Valtteri Bottas časem 1:31.547, čímž porazil druhého Lewise Hamiltona o pouhých 23 tisícin sekundy. Druhou řadu na startovním roštu obsadí rudé monoposty Ferrari v pořadí Sebastian Vettel, Charles Leclerc.  {|class=\"wikitable\" style=\"font-size: 85%;\"", "section_level": 1}, {"title": "Průběžné pořadí po závodě.", "content": "!! Pořadí! Konstruktér! Body!colspan=4|Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "Grand Prix Číny 2019 (oficiálně Formula 1 2019 Heineken Chinese Grand Prix) se jela na okruhu Shanghai International Circuit v Šanghaji v Číně dne 14. dubna 2019. Závod byl třetím v pořadí v sezóně 2019 šampionátu Formule 1. Závod byl také 1000. závodem seriálu Formule 1 od 1. závodu Mistrovství, který se jel na okruhu Silverstone v roce 1950.", "tgt_summary": "2019年中国大奖赛(英语:2019 Chinese Grand Prix),官方名称为2019年一级方程序赛车海尼根中国大奖赛(英语:Formula Heineken Chinese Grand Prix 2019),是2019年4月12日至4月14日举办于中国上海的一场一级方程序赛车赛事。比赛在上海国际赛道进行,总计56圈。这是2019年世界一级方程序锦标赛的第3场分站赛事,以及第16届的中国大奖赛,同时也是一级方程序赛车自1950年开办以来的第1000场分站比赛。一级方程序集团基于市场考量,特意将第1000站选在上海。", "id": 2802143}
{"src_title": "Bitva o Cáchy", "tgt_title": "亞琛戰役", "src_document": [{"title": "Situace.", "content": "Historické město Cáchy, centrum říše Karla Velikého, se v říjnu 1944 ocitlo na ose postupu americké 9. armády přes Siegfriedovy linie. Z propagandistického hlediska však Hitler vyžadoval jeho udržení za každou cenu, bylo totiž prvním německým městem ohroženým postupem západních Spojenců. Bitvy o Cáchy se zúčastnil americký 7. a 29. sbor, dohromady s asi 100 000 vojáky. Německá strana byla v Cáchách v obraně, se silou asi 13 000 vojáků.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Americká 9. armáda původně postupovala kolem města ze severu i z jihu. Ale americké velení si následně uvědomilo, že městská posádka může být pro jejich jednotky nebezpečná, a tak na město zaútočili. Jakmile se dostali do města, čelili tvrdým pouličním bojům. Němci, kteří se ve městě dobře vyznali, toho úspěšně využívali. Bojů v městě se zúčastnily zejména prapory 1. divize podporované 745. tankovým praporem. Ze severu útočila na město 30. divize. Po tom, co přišla 30. divize o asi 2 000 mužů, Američané nasadili do boje i 29. divizi.", "section_level": 1}, {"title": "Postup ze severu: 2–8. října.", "content": "Silám 29. sboru americké 1. armády se severně od Cách ve dnech 2.–9. října 1944 podařilo překročit řeku Wurm a prolomit zde Scharnhorstovu linii, která byla součástí tzv. Západního valu (spojenci označován jako Siegfriedova linie). Tento úsek fronty bránil 81. armádní sbor německé 7. armády. Střetnutí proběhlo v rámci širší, dlouho trvající operace, jejímž cílem bylo dokončit obklíčení Cách a v konečné fázi toto město dobýt.  Cílem útoku bylo u měst Übach a Palenberg prorazit Scharnhorstovu linii, tvořenou velkým počtem betonových bunkrů a množstvím zátarasů a překážek. Útok měla začít zkušená 30. pěší divize, součást 29. sboru, kterému velel generálmajor Charles Corlett. Fronta byla v této oblasti poměrně klidná, proto byla zdejší obranná postavení sice dostačující, ale nikterak hluboká, na rozdíl od německých postavení před městem Cáchy a jižně od něj (Hürtgenský les), kde americké jednotky zabředly do dlouhých a vyčerpávajících bojů.  Ráno 2. října započal útok 30. pěší divize překročením řeky Wurm. Ještě předtím provedla 29. pěší divize pro odvedení pozornosti Němců klamnou operaci na jiném úseku fronty. Útoku předcházel nálet a týdenní dělostřelecké bombardování. Počáteční odpor byl slabý. Večer již americká pěchota kontrolovala východní část Palenbergu, který ležel za řekou. Řeka byla taktéž překročena o 2 kilometry na jih u Rimburgu. Útok zasáhl pomezí dvou sektorů, z nichž jeden byl držen německou 183. granátnickou divizí a druhý bránila 49. pěší divize. Obě tyto divize byly součástí 81. sboru pod velením pěchotního generála Friedricha Köchlinga. Ve 3:00 3. října Němci provedli protiútok směrem na Palenberg, jenž byl zastaven těžkou dělostřeleckou palbou. Večer téhož dne již měli Američané většinu Übachu i Palenbergu pod kontrolou.  Přes řeku neustále proudily americké síly. Posily však dorazily i Němcům, a to včetně brigád stíhačů tanků (jejichž jádro tvořila útočná děla Sturmgeschütz III), připravujících se na další protiútok. Němci plánovali udeřit z Alsdorfu, který ležel na jih od Übachu a Palenbergu, směrem na sever k těmto dvěma městům. Útok byl zahájen 4. října ve 2:15 ráno. Němcům se podařilo prorazit do Übachu, následně však byli vytlačeni americkým protiútokem. Další německý útok byl zastaven americkou dělostřeleckou palbou. Rota G 67. tankového pluku americké 2. tankové divize dostala rozkaz postoupit z Übachu směrem na východ, na Beggendorf. To vyústilo ve střet obrněnců. Kvůli obavám vrchního velitele na západní frontě polního maršála Gerda von Rundstedta, že k dojde k průlomu, byly do tohoto úseku fronty přesunuty jednotky z oblasti Cách včetně tankových záloh.", "section_level": 2}, {"title": "Úder na jih 8–11. října.", "content": "Američané útočili po celé délce fronty u Übachu a obsadili Merkstein na jih od něj. Německé úsilí o znovudobytí tohoto města vyústilo v zuřivé boje. Dne 5. října Američané vstoupili do Beggendorfu na východě. Dne 7. října dosáhl americký 66. tankový pluk s dalšími silami měst Baesweileru a Alsdorfu 4 kilometry jihovýchodně od Übachu a obsadil je. Alsdorf měl pro Němce velký význam – vedla přes něj jedna ze dvou hlavních silnic do Cách ze severu. Proto bylo rozhodnuto, že musí být znovu dobyt za každou cenu.  Pěchotní generál Friedrich Köchling, velitel 81. sboru, měl v plánu zahájit protiútok za úsvitu 8. října, začal ale až v 9:15 z důvodu pozdního příchodu části německých sil. Alsdorf byl v té době v rukou 1. a 3. praporu 117. pěšího pluku americké 3. divize. Oba prapory vyrazily z Alsdorfu na jih v 7:25, tedy ještě před německým útokem. V Alsdorfu zůstal jen zlomek sil těchto dvou praporů. Obě postupující síly se poté střetly a část těch německých se dostala do města. Do zhruba v 16:00 byli Němci z Alsdorfu opět vytlačeni.  Jejich nezdařený útok osud Cách zpečetil. V tentýž den byl obnoven americký útok jižně od Cách a obklíčení města bylo po dalších tvrdých bojích dokončeno 16. října. Město padlo 21. října.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr.", "content": "I přes značnou nevýhodu co se týče kvantity obrněné techniky a kvantity a kvality mužstva (v posledních dvou letech války trpěla pěchota i osádky obrněnců nedostatečným výcvikem), zmohli se Němci 2. až 9. října v oblasti Übach – Palenbergu na zarputilý odpor a neméně tvrdé byly i jejich protiútoky. Obě strany ztratily přes 40 tanků, stíhačů tanků a útočných děl. Řada dalších vozidel však byla vyřazena, opravena a opět vrácena do služby.  Americká strana celkově v bitvě o Cáchy přišla o asi 5 000 vojáků, kteří byli mrtví, nezvěstní nebo zranění. Německá strana měla také asi 5 000 mrtvých a 5 600 zajatých.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva o Cáchy představovala bitvu druhé světové války na západní frontě, která se udála v říjnu 1944 ve městě Aachen a jeho okolí. Během bitvy zůstalo ve městě jen 20 000 z jeho 160 000 obyvatel, ostatní byli evakuováni do jiných částí Německa. Velitel obrany města generál Gerhard von Schwerin původně hodlal město kvůli velké historické hodnotě města vydat bez boje. Byl však okamžitě zbaven funkce a nahrazen plukovníkem Gerhardem Wilckem, který s dodatečnou podporou asi 5000 mužů Volkssturmu město bránil do 21. října.", "tgt_summary": "亚琛战役是指从1944年10月2日至21日发生在德国亚琛的一场战役。时间来到1944年9月,德意志国防军在法国被同盟国击溃后,已渐次地撤退至德国。在法国的战事中,德军指挥官们估计他们的总兵力只约相当于25个足额师;而当时德军一共有74个师的番号在法国作战。尽管遭受到这些损失,德军依然能撤退到齐格菲防线并重新组建自己部分的部队,当时在整个西线方面,他们能够作战的兵力大约是230,000人。虽然不一定是训练有素,也没有良好装备,这些德国守军仍大规模地修筑齐格菲防线的防御工事。在9月份时候,在亚琛周围守备该市的指挥官表示愿意向进攻的美军投降。但是他的投降信件被武装亲卫队突击搜查从亚琛撤离的平民时发现。阿道夫·希特勒下令立即将该指挥官逮捕并以格哈德·维克的第246国民掷弹兵师换防亚琛。这样一来美国陆军第1军团将必须以武力攻占该市。", "id": 634740}
{"src_title": "Šeng Š’-cchaj", "tgt_title": "盛世才", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Studium a počátek kariéry.", "content": "Narodil se 3. prosince 1895 do rolnické rodiny, která pocházela z provincie Liao-ning. V mládí absolvoval studia v Šanghaji, poté se vydal studovat národní hospodářství do Tokia. V této době se začaly formovat jeho nacionalistické a zároveň marxistické myšlenky. Po návratu do Číny se roku 1919 účastnil Hnutí čtvrtého května. Ve dvacátých letech vstoupil do armády. V tomto období se opět vydal do Japonska, tentokrát za studiem na vojenské akademii, k čemuž mu pomohl Čankajšek. Sloužil kuomintangské armádě, která usilovala o nacionalistickou vládu v Číně, přestože členem Kuomintangu se kvůli svému marxistickému přesvědčení nestal.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda v Sin-ťiangu.", "content": "Roku 1930 byl armádou poslán do Sin-ťiangu, který tou dobou ovládal Ťin Šu-žen. O rok později došlo k ujgurskému povstání, které byli schopni odrazit jen s pomocí Sovětského svazu. Ten si na oplátku vyžádal několik výsad, díky kterým byl schopen kontrolovat téměř celou oblast Sin-ťiangu. Období Šeng Š'-cchajovy vlády se považuje za dobu velkých sovětských vlivů. V Urumči byl přítomen sovětský konzul, bez jehož vědomí nemohl Šeng Š'-cchaj učinit žádné rozhodnutí.  Vlády se chopil 12. dubna roku 1933. Svou politiku definoval šesti základními body: antiimperialismus, vazby se Sověty, rasová a národnostní rovnost, „čistá“ vláda, mír a rekonstrukce oblasti. Sin-ťiang se stal monopolem Sovětů, kteří zde měli bez souhlasu čínské nacionalistické vlády přístup ke všem přírodním zdrojům včetně ropy. Sovětský vliv se tak netýkal pouze armády, nýbrž celého hospodářství. Šeng Š’-cchajova politika však byla silně anti-muslimská a anti-kazašská, zapříčinila proto roku 1937 islámské povstání. Šeng Š’-cchaj jej potlačil a brzy poté začaly ve spolupráci se Stalinem politické čistky, během nichž došlo k zatčení a odstranění údajných spiklenců. Bylo to období, kdy byl Sin-ťiang Sovětským svazem prakticky ovládán navzdory snahám Komunistické strany Číny o znovusjednocení této oblasti s vlastí. Sin-ťiang se ocitá v situaci, kdy byl sovětským loutkovým státem. Roku 1938 Šeng Š’-cchaj navštívil Moskvu a stal se členem Komunistické strany Sovětského svazu. V prosinci roku 1941 vstoupily Spojené státy americké do války. Šeng Š’-cchaj viděl oslabenou pozici Sovětského svazu, a tak se v myšlenkách vrátil k čínské nacionalistické straně a také se stal členem Kuomintangu. Ze Sin-ťiangu vyhnal sovětské poradce a nechal odstranit mnoho členů Komunistické strany Číny včetně Mao Ce-mina, bratra Mao Ce-tunga. Po sovětském úspěchu v bitvě u Stalingradu se opět obrátil na sovětské síly a poslal v červnu 1943 Stalinovi dopis s žádostí o pomoc. Stalin však odmítl a dopis poslal vůdci strany Kuomintang, Čankajškovi.  Následně je poté roku 1944 Šeng Š’-cchaj zbaven svého úřadu a poslán vykonávat jinou funkci do Čchung-čchingu. Ze Sin-ťiangu si kromě svého majetku odvezl také velké bohatství, kterého za dobu svého tamějšího působení nabyl. V letech 1944-1945 byl Čankajškem jmenován ministrem zemědělství.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života.", "content": "Roku 1949 se společně s armádou Kuomintangu stáhl na Taiwan, kde 13. července 1970 zemřel. Se svou manželkou měli čtyři děti, z nichž dvě byly narozeny za dob jeho působení v Sin-ťiangu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Šeng Š’-cchaj (, Wade-Gilesova transkripce \"Sheng Shih-ts’ai\"; 3. prosince 1895 Kchaj-jüan (provincie Liao-ning) – 13. července 1970 Tchaj-pej) byl vojenský vůdce, jenž spravoval Sin-ťiang (čínsky新疆; pinyin: Xīnjiāng) v období 1933–1944, které bylo poznamenáno sovětským vlivem. Působil také jako ministr zemědělství (1944–1945).", "tgt_summary": "盛世才(1897年-1月8日-1970年-7月13日),字晋庸,汉军镶黄旗人,中华民国陆军将领,辽宁省开原盛家屯村人,中华民国新疆省政府主席,1933年至1944年间新疆军事、政治首长,有“新疆王”之称。盛世才早年为奉系军人,后投靠新疆军阀金树仁,屡立战功,1933年新疆发生兵变,陈中、白受之、郑润成、巴品古特等人驱逐金树仁,盛世才乘机取得大位。盛世才治下的新疆,虽未宣布独立,但完全脱离中华民国国民政府的控制,那一时期的新疆,拒绝悬挂国民政府的青天白日满地红旗,而是悬挂盛氏政权的“六角星旗”。1941年1月,盛世才曾向苏联提议:成立突厥斯坦苏维埃社会主义共和国,脱离中华民国,加盟苏联。鉴于当时中苏的同盟关系,斯大林拒绝这一提议。1943年,盛世才加入中国国民党,并表示“矢志拥护中央,尽忠党国,绝对服从领袖”。随后,盛世才取消六大政策,六角星旗亦换为中国国民党的青天白日旗。但此后因国民政府主席蒋中正对新疆用兵,盛世才开始采取对策,准备把中国国民党势力逐出新疆。为寻找退路,盛世才企图再次投靠苏联。他致电斯大林,要求重新加入苏联共产党和将新疆划为苏联的一个加盟共和国,但此时的苏联共产党与斯大林已经对盛世才彻底失望,拒绝他的要求,并把其电报转给蒋介石。此时的盛世才,已是众叛亲离,怨声载道。蒋介石决定把盛世才调离新疆,另任农林部长,由朱绍良代理新疆省主席。1944年9月11日,盛世才离开新疆到重庆赴任。至此,盛世才在新疆历时11年5个月的军阀统治宣告结束。", "id": 2176032}
{"src_title": "Čang Cuo-lin", "tgt_title": "张作霖", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Rodina Čang Cuo-lina přišla do Mandžuska z provincie Che-pej, když Che-pej začátkem 20. let 19 století postihly přírodní katastrofy. Jeho otec byl známý gambler, kvůli kterému měla rodina špatnou pověst, zemřel ve rvačce s věřitelem. V roce 1896 se Čang Cuo-lin přidal k banditům, kteří se během Boxerského povstání stali součástí imperiální armády.  Během sinchajské revoluce v roce 1911 chtěli někteří vojenští velitelé vyhlásit samostatné Mandžusko. Aby předešel revoluci, povolal guvernér Mandžuska Čang Cuo-lina s jeho vojskem. Čang Cuo-linovi se podařilo revoluci zabránit a byl proto jmenován náměstkem ministra vojenství. Postupem času se stal jedním z nejvlivnějších lidí v Mandžusku a později absolutním vládcem regionu.", "section_level": 2}, {"title": "Militarista.", "content": "Mezi lety 1911 a 1928 se Čang Cuo-lin stal nejprominentnější postavou severní Číny a získal si reputaci charismatického vojenského velitele. Během své vlády se zasloužil o vyšší status Mandžuska především reformami pro rozvoj zemědělství a bojem s korupcí (pokud nezasahovala jeho zájmy). Populace Mandžuska se v té době vyšplhala na 30 milionů obyvatel. Mandžusko se stalo politickou entitou, která byla schopna operovat jako samostatný stát, který měl dokonce smlouvy se zahraničím.  Čang Cuo-lin byl zakladatelem a vůdcem fengtchienské militaristické kliky (podle Feng-tchienu, provincie v jižním Mandžusku). V roce 1920 fengtchienská klika podpořila č’lijskou kliku v boji proti anchuejské klice a spolu s č’lijskou klikou pak sdílela moc v pekingské vládě.  31. prosince 1924 přijel, už vážně nemocný, Sunjatsen do Pekingu vyjednávat s Čang Cuo-linem, Feng Jü-siangem a Tuan Čchi-žuejem o možnosti sestavení jednotné vlády. Jednání byla zdlouhavá a neúspěšná, Sunjatsen se jejich konce nedožil.  V červenci 1926 zahájil Čankajšek tzv. Severní pochod, jehož cílem bylo vojenské sjednocení Číny. Čang Cuo-lin spolu s Tuan Čchi-žuejem nebrali Čankajška jako legitimního vůdce státu, ale jako dalšího militaristu, který ohrožoval jejich území. Nehodlali s ním spolupracovat, proto se Čang Cuo-lin vydal Peking bránit. V Pekingu se mu podařilo přemoct své rivaly a převzít moc, získal pak titul vrchního velitele ozbrojených sil (generalissima, \"de facto\" prezidenta Čínské republiky) a de facto kontroloval celou oblast severní Číny. V té době začal uvažovat o převzetí celé Číny.  V květnu 1928 ale nabídl Čankajškovi na radu amerických a britských poradců dohodu o ukončení nepřátelství. Zavrhnutím konfrontace s Čankajškem se vzdal své touhy stát se vládcem Číny. Zároveň spoluprací s Čankajškem opustil své dlouholeté spojence, Japonce.", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy s Japonskem.", "content": "Mandžusko je úrodné a bohaté na minerály a přírodní zdroje jako uhlí, železo, ocel, uran, zlato, měď a zinek. To bylo taky důvodem zájmu jiných mocností o toto území. V roce 1905 o toto území bojovalo Japonsko s Ruskem. Japonsko zvítězilo a rychle se s Ruskem domluvilo na novém rozdělení sfér vlivu.  Čang Cuo-lin měl s Japonci velice komplexní vztah, bál se jich, ale zároveň je respektoval. Spoluprací s nimi získal nezbytné zásoby, munici, pomoc a japonské poradce poskytující taktické rady, na oplátku skrz něj Japonsko získalo v Mandžusku velký vliv. Za daných podmínek ho Japonci považovali za nejvhodnějšího spojence a chtěli, aby jim pomohl s realizací jejich plánu – připojení Mandžuska k Japonsku. Čang měl od začátku v plánu s Japonci spolupracovat, ale nehodlal se stát jen jejich loutkou.", "section_level": 1}, {"title": "Konec života.", "content": "Přestože dostal od tajné policie z Mukdenu telegram, že se ho Japonci pokusí cestou z Pekingu zavraždit, vydal se 3. června 1928 vlakem do Mandžuska. Kuantungská armáda umístila na mostě v Chuang-ku-tchunu, kudy vlak projížděl, obrovské množství výbušnin. Čang byl smrtelně zraněn a krátce na to zemřel. Jedna z jeho žen (v pořadí šestá), která jela vlakem s ním, vyvázla jen s lehce poraněnou nohou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Čang Cuo-lin, Zhang Zuolin (; 19. března 1875 – 3. června 1928) byl jeden z nejvlivnějších severních militaristů, který jako vůdce fengtchienské kliky kontroloval Mandžusko, a v letech 1927–1928 celou severní Čínu.", "tgt_summary": "张作霖(1875年-3月19日-1928年-6月4日),字雨亭,小名张老疙瘩,奉天省海城县人,出身贫农。曾任中国陆海军大元帅,喜人以「张大帅」称。张作霖是北洋军奉系首领,也是北洋政府最后一个掌权者。1928年6月4日,张作霖乘坐的火车在皇姑屯被日本关东军预埋的炸药炸毁,史称皇姑屯事件。张作霖身受重伤,回到奉天(今沈阳市)后身亡,子张学良接掌东北军政。", "id": 688244}
{"src_title": "Is-sur-Tille", "tgt_title": "蒂耶河畔伊斯", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Poloha u řeky a v blízkosti obchodních cest určovala historii místa už odedávna. Archeologické výzkumy v 19. století prokázaly přítomnost Římanů zhruba na konci 2. nebo začátku 3. století našeho letopočtu, první písemná zmínka je ale až z roku 721.  O původu jména Is-sur-Tille (tedy v češtině \"\"Is na Tille\"\") existuje několik hypotéz: mohlo vzniknout z keltského slova \"is\" znamenajícího vodu, z římského příjmení \"Iccius\" nebo od jména egyptské bohyně Isis, jejíž kult se kdysi šířil i v gallsko-římské civilizaci.  Historie města je spojena se všemi významnými událostmi francouzských dějin. Už ve středověku tudy prošlo několik válek, za nichž bylo město vyrabováno a zničeno.  Z období novověku se připomíná např. rok 1535, kdy Is-sur-Tille navštívil král František I. Městu se nevyhnuly hugenotské války ve 2. polovině 16. století. Za krále Jindřicha IV. se obyvatelé Is-sur-Tille prohlásili za protestantskou komunitu. A v roce 1636 bylo město opět vydrancováno.  18. století bylo pro město poměrně klidnějším obdobím a další velké pohromy přineslo až 19. století: nejprve tu několikrát prošla cizí vojska v letech 1814-1815 na konci prvního Francouzského císařství, pak tu v roce 1871 pobývalo pruské vojsko při obléhání Dijonu.  Ve 20. století si Is-sur-Tille vybrala americká armáda pro vybudování velkého vojenského tábora. \"„Camp Williams“\" byl vybudován mezi říjnem 1917 a březnem 1918, kdy se v něm už mohlo ubytovat 24 000 mužů. Zároveň tu byl i obrovský sklad pro zásobování amerických expedičních sil. Kromě polní nemocnice tu byla také největší pekárna na světě, která mohla denně vyrobit 365 tun chleba. Tábor byl uzavřen během roku 1919. Za krátkou dobu jeho existence jím prošly téměř dva miliony amerických vojáků a asi čtyři miliony tun dodávek. Po táboře ani po jeho mohutné protiletadlové obraně se ale nezachovaly prakticky žádné stopy.  Událostí, která významně přispěla k rozvoji Is-sur-Tille a k oživení místní ekonomiky, bylo v roce 1958 otevření nedalekého \"Centra pro jaderný výzkum\" (CEA Valduc).", "section_level": 1}, {"title": "Památky a zajímavosti.", "content": "Na kulturním dědictví města se podepsala opakovaná vyplenění, k nimž docházelo až do osmnáctého století. Mezi dochované pozoruhodné stavby patří kostel \"Saint-Lèger\" (kostel sv. Leodegara) z 12. století. Z hradu ze 16. století se dochovala pouze věž, v jejíž bezprostřední blízkosti se nachází \"hrad Charbonnel\", postavený v 17. století a přestavěný v 19. století. Zajímavé jsou ale i novější budovy, například neoklasicistní \"radnice\" z roku 1779 nebo hotel \"Le Compasseur de Courtivron.\" V bývalé \"tržnici\" postavené na konci 19. století je dnes turistická kancelář.  Pozoruhodný je \"Velký most\", postavený v roce 1748. Má 5 oblouků proti proudu a 6 oblouků po proudu: voda protéká pod bývalým panským sídlem vedle mostu, kde poháněla mlýn.  Na americký tábor Camp Williams z doby první světové války upomíná \"Památník mrtvých,\" kde jsou jména místních občanů padlých v letech 1914-1918, po stranách medailony představující amerického a francouzského vojáka, a na zadní straně je 238 jmen amerických vojáků, kteří tu zemřeli.  Historické centrum města je památkově chráněno.  Další zajímavosti:", "section_level": 1}, {"title": "Is-sur-Tille v historii československých železnic.", "content": "Železniční trať z Dijonu do Langres přes Is-sur-Tille byla postavena v roce 1863, a v dalších letech se pak z města stala významná železniční křižovatka. To byl pravděpodobně hlavní důvod, proč v blízkosti tábora „Camp Williams“ vznikl i „železniční dvůr“, kde Američané soustředili ukořistěné lokomotivy a vagóny.  Po vzniku Československa se nově zřízené Československé státní dráhy potýkaly s nedostatkem lokomotiv. Situace byla kritická zejména na Slovensku, kam v březnu 1919 vtrhla Uherská revoluční armáda, a když pak po zásahu mocností Dohody ustoupila, brala s sebou vše, včetně lokomotiv, které tam předtím na výpomoc předisponovala správa železnic z českých zemí.  Ministerstvu železnic se podařilo s podporou americké půjčky zakoupit celkem 92 ukořistěných původně německých lokomotiv. Tyto mnohdy značně poškozené stroje ovšem bylo nutné převzít a uvést do provozuschopného stavu právě v „železničním dvoře“ v Is-sur-Tille, v doslova polních podmínkách. Akce začala v červnu 1919 a postupně se na ní vystřídalo 337 českých strojníků, strojvůdců a topičů. Ubytování a stravování měli zajištěno v americkém táboře, který ale už v té době postupně přebírali Francouzi. Poslední z 37 transportních konvojů odjížděl z Is-sur-Tille 15. září 1919.", "section_level": 1}], "src_summary": "Is-sur-Tille je francouzská obec v departementu Côte-d'Or v regionu Burgundsko-Franche-Comté. Nachází se asi dvacet kilometrů severně od Dijonu na rozhraní dvou přírodních oblastí:", "tgt_summary": "蒂耶河畔伊斯(,发音:[is syʁ tij])是法国科多尔省的一个市镇,位于该省东北部,属于第戎区(Arrondissement de Dijon)。该市镇总面积22.53平方公里,2009年时的人口为4027人。", "id": 809290}
{"src_title": "Thanos", "tgt_title": "薩諾斯", "src_document": [{"title": "Komiks.", "content": "V komiksu Thanos vystupuje jako Šílený Titán, což je jedna z jeho mnoha přezdívek, a je zde jedním z největších a nejnebezpečnějších padouchů. Pochází z kolonie na Titanu, je posedlý nihilismem a smrtí. O Thanosovi vyšly komiksy i v češtině, např. \"Thanos Nezbytný\" (2016) nebo \"Thanos se vrací\" (2019).  V komiksech má za cíl se zavděčit ztělesnění samotné smrti. K dosáhnutí tohoto cíle se snaží získat velmi mocné objekty zvané kameny nekonečna a s nimi vyhladit polovinu vesmíru.", "section_level": 1}, {"title": "Další zpracování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Film a televize.", "content": "Ve filmu se poprvé objevil v sérii Marvel Cinematic Universe (MCU) v podání Damiona Poitiera jako cameo role ve filmu \"Avengers\" z roku 2012. Dále ho hrál Josh Brolin ve filmech \"Strážci galaxie\" (2014), \"\" (2015), \"\" (2018) a \"\" (2019). Brolin Thanose namluvil a zároveň ztvárnil pomocí techniky motion capture.  V rámci MCU se Thanos také snaží získat kameny nekonečna, avšak důvod je zcela odlišný. Podle filmové verze byl Titan na pokraji kolapsu kvůli masivnímu přelidnění. Od Thanose padl návrh vyvraždit náhodným výběrem přesně polovinu obyvatel, aby mohl Titan dále prosperovat, což rada zamítla. Thanosova předpověď se pak naplnila a téměř všichni obyvatelé zemřeli. V tu chvíli se Thanos zapřísáhl, že toto již nikde ve vesmíru nikdy nedopustí.  Thanos se také objevil v různých animovaných televizních seriálech. Velkou roli hrál např. ve díle „Vzestup Thanose“ druhé řady seriálu \"Avengers – Sjednocení\".", "section_level": 2}, {"title": "Hračky.", "content": "Thanos je také jednou z hraček stavebnice Lego a figurek Marvel.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V době uvedení filmu \"Avengers: Endgame\" společnost Google připravila tzv. easter egg s využitím efektu Thanosovy rukavice s kameny nekonečna. Při vyhledání Thanose ve vyhledávání Google se u medailonku se základními informacemi objevila i rukavice a po kliknutí začala mizet přibližně polovina zobrazených výsledků vyhledávání. Opětovným kliknutím se výsledky znovu objevily.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thanos je fiktivní postava objevující se v amerických komiksových svazcích vydáváných společností Marvel Comics. Tato postava, vytvořená autorem Jimem Starlinem, se poprvé objevila v komiksu \"The Invincible Iron Man\" č. 55 z ledna roku 1973. Thanos je jedním z nejsilnějších charakterů ve fiktivním světě Marvelu a utkal se již s mnoha dalšími hrdiny, například s Avengery.", "tgt_summary": "萨诺斯(英语:Thanos),美国漫威漫画创造的虚拟漫画角色,是一名超级反派角色。由漫画家吉姆·史塔林所创造,首次登场于《钢铁人》(Iron Man)#55(1973年二月)。其名字源自于希腊死神塔纳托斯(Thanatos)的变体。", "id": 1310677}
{"src_title": "Trnucha říční", "tgt_title": "查菲窄尾魟", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Trnuchu říční poprvé popsal ichtyolog Pieter Bleeker v roce 1852 v časopisu \"Verhandelingen van het Bataviaasch Genootschap van Kunsten en Wetenschappen\". Jeho práce byla založena na úlovku mladého jedince, který měl 30 cm v průměru a pocházel z indonéské Batávie (dnes Jakarta). Bleeker tento nový druh pojmenoval \"polylepis\". Jeho popis byl však dlouho přehlížen. V roce 1990 byl druh přezkoumán znovu, tentokrát Supapem Monkolprasitem a Tysonem Robertsem. Dali mu název \"Himantura chaophraya\", který se používá nejčastěji.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Tělo je uzpůsobeno přisedlému životu na mořském dně, je zploštělé v horizontálním směru, s vystupující hlavou, což trnuše umožňuje pozorovat okolí, když je zahrabána v písku. Má tvar relativně tenkého oválného disku s ostrým zakončením na stranách, kde se nacházejí ploutve, jež umožňují pohyb. Na vrcholku těla se nacházejí dvě malé oči. Na hřbetě se táhne vystouplá část těla, která přechází do tenkého hladkého ocasu, jenž má vzhled biče, měří 1,8 až 2,5krát tolik co tělo. Vpředu má protáhlý špičatý čumák. Tento druh je na hřbetě šedohnědý a na břiše bílý, okraje disku jsou černé. Jedovatý trn se nachází na vrchní straně ocasu poblíž kořene a dosahuje délky až 38 cm, což je nejvíce ze všech trnuch.  Paryba dosahuje šíře disku až okolo 2 metrů. Celková délka může přesáhnout 4,6 metru. Samci dosahují pohlavní dospělosti při šířce disku asi 107 cm. Hmotnost dospělých kusů se pohybuje okolo 100 až 300 kg a podle zpráv rybářů to může být i 500 až 600 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Tento druh se nachází v říčních systémech a ústí velkých řek v Indočíně, jako jsou Mekong, Čao Praja, Nan, Meklong, Bangpakong, Prachin Buri, Tapi, Kinabatangan a Buket, a na Borneu v řece Mahakam.  Je možné, že žije i v deltě Gangy, Iravádí a dalších řek jižní a jihovýchodní Asie.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Trnucha říční se běžně živí potravou, kterou nachází na říčním dně. Tomu jsou uzpůsobena i její ústa s dvojicí čelistí, jež slouží k drcení, a malými zuby, které rozmělňují stravu na jemno. Jejich strava se skládá převážně z menších ryb a bezobratlých, především korýšů. Zřejmě se živí i žížalami žijícími při okrajích řek.", "section_level": 2}, {"title": "Chování, biotop.", "content": "Obří sladkovodní rejnoci jsou usedlí společenští živočichové. Jejich usedlost se projevuje tím, že obecně zůstávají žít v rámci určité skupiny ve stejném říčním systému, v němž se zrodili. Pravděpodobně jsou schopni vzájemně komunikovat prostřednictvím elektrických impulzů vysílaných tělem, podobně jako je tomu u jiných druhů rejnoků. Tito sladkovodní rejnoci se obvykle nacházejí nad bahnitým nebo písčitým dnem ve velkých řekách, v eustuáriích a brakických vodách, v hloubce 5 až 20 metrů. Neexistují žádné záznamy o výskytu druhu na mořských stanovištích, avšak nelze vyloučit, že přes moře trnuchy migrují.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Samice trnuchy si zřejmě vybírají samce tak, že využívají svůj elektrosenzorický systém, který reaguje na sexuálně specifické signály vysílané samci. Jakmile je samice oplodněna, opouští samce a společně s ostatními samicemi pobývá v brakických vodách, kde také rodí mláďata. Samci mají na každé břišní ploutvi umístěn párový kopulační orgán nazývaný pterygopod. To jim umožňuje vyhledat po oplodnění první samice druhou a také ji oplodnit. Samci produkují a střádají sperma po celý rok, aby si tak zajistili jeho dostatečné množství v období páření.  O reprodukčním cyklu říčních trnuch ve volné přírodě toho víme jen málo. V zajetí bývají v jednom vrhu jedno až dvě mláďata. Nicméně informací z chovných programů je málo a většina jich byla ukončena. Samice odchycená v roce 1983 vážící 300 kg v sobě měla čtyři mláďata, která následně porodila. Každé mělo průměr disku okolo 30 cm. Samci se po spáření dál o své potomstvo nestarají, samice pečují o mláďata až do jejich dospělosti, přičemž říční estuária mohou sloužit, jako jakési školky. Dospělost nastává, doroste-li mladá trnucha do třetiny matčiny velikosti. Mladý jedinec pak opouští brakické vody a dál žije ve sladkovodním prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Dožití, nepřátelé.", "content": "O délce života tohoto druhu existuje málo informací, nicméně jiní členové rodu \"Himantura\" se ve volné přírodě dožívají 5–10 let. Trnuchy říční se špatně chovají v zajetí vzhledem k obtížím s poskytováním správné potravy a dostatečného prostoru.  Dospělé trnuchy mají jako největší živočichové ve svém okolí jen málo přirozených nepřátel. Díky usedlému životu a ochrannému zbarvení jsou i menší jedinci dobře chráněni před predátory, neboť splývají s říčním dnem. Silná, pilovitá a jedovatá horní část ocasu může sloužit k sebeobraně.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářský význam, hrozby.", "content": "Trnuchy říční slouží v některých asijských městech jako potrava, a to i přesto, že je jejich lov vzhledem k ohrožení druhu zakázán. Odchytávají se také pro mořská akvária a jsou též oblíbeným cílem mnoha sportovních rybářů.  Další hrozbou je degradace kvality vody v řekách Asie, ať už v důsledku kácení lesů nebo znečištění. Někdy na přelomu let 2008/2009 bylo v řece Bangpakong nalezeno 30 uhynulých exemplářů, které byly otráveny únikem škodlivých látek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Trnucha říční, též trnucha thajská (\"Himantura chaophraya\"), dříve známá pod binomickým jménem \"Urogymnus polylepis\", je obří sladkovodní rejnok z rodu \"Himantura\", čeleď trnuchovití. Žije ve větších řekách a v říčních ústích v Indočíně a na Borneu. Patří k největším sladkovodním rybám na světě – dorůstá průměru disku 1,9 až 2,4 m, celkové délky (včetně ocasu) okolo 5 m a může dosáhnout hmotnosti více než 300 kg.", "tgt_summary": "查菲窄尾𫚉俗称巨型黄貂鱼又名多鳞沙粒𫚉,是一种体型相当庞大的淡水刺𫚉,生活于泰国湄公河中,目前是已知最大的𫚉科鱼类以及最大的有毒鱼类,还有是世界最大的淡水软骨鱼类以及世界最大的淡水鱼之一。查菲窄尾𫚉一般身长可达1.9-2.4米,最大身长可达4.2-5米,宽1.1-1.9米,重达半吨至0.6吨以上,是吉尼斯世界纪录上最大的垂钓淡水鱼。", "id": 52570}
{"src_title": "Umělecká galerie Nového Jižního Walesu", "tgt_title": "新南威爾士美術館", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "24. dubna 1871 byla v Sydney založena Akademie umění, která kromě výuky studentů organizovala od roku 1874 výroční výstavy umění v sídle Hospodářské komory (Burza Sydney). Od roku 1875 budovala vlastní sbírku, kterou vystavovala v Clark's Assembly Hall, Elizabeth Street. Roku 1879 byla sbírka přemístěna do dřevěné přístavby Zahradního paláce, postaveného pro Mezinárodní výstavu v Sydney, a otevřena veřejnosti jako \"The Art Gallery of New South Wales\". Roku 1882 Zahradní palác vyhořel a bylo rozhodnuto postavit pro galerii novou budovu.  Roku 1883 dostal zadání navrhnout budovu architekt John Horbury Hunt, ale žádná z jeho variant nebyla přijata. Stavba byla svěřena roku 1895 Walter Liberty Vernonovi, který působil od roku 1910 jako hlavní vládní architekt pro New South Wales. Neoklasická budova \"The National Art Gallery of New South Wales\" byla jednou z jeho nejdůležitějších staveb. První dvě galerie byly otevřeny v letech 1897 a 1899, následované galerií akvarelů (1901). Celá stavba byla dokončena roku 1902 Velkým oválným vestibulem.  Od roku 1921 galerie vyhlašuje nejstarší australskou cenu za malířský portrét - \"Archibald Prize\". Roku 1958 se galerie vrátila k původnímu názvu \"The Art Gallery of New South Wales\". V letech 1969-1972 přistavěla galerie nové křídlo Jamese Cooka, na počest 200. výročí jeho vylodění v Botany Bay. Při 200. výročí příjezdu první skupiny britských odsouzených do Austrálie a založení města Sydney (1788) byl iniciován projekt přestavby galerie. V prosinci 1988 bylo dokončeno rozšíření v The Domain parkland, kterým se zdvojnásobila výstavní plocha galerie. Realizace stavby v parku měla různá omezení a musela se vyhnout dvěma mohutným fíkovníkům (Ficus macrophylla).  Roku 2010 byl z Cookova křídla přemístěn depozitář sbírek do prostor mimo Vernonovu budovu a v přízemí byla zřízena galerie současného umění. Roku 2013 galerie představila plán na stavbu nové budovy Sydney Modern, která by měla být dokončena roku 2021, ke 150. výročí založení galerie. Vláda na tyto účely uvolnila 10.8 millionů australských dolarů. Architektonickou soutěž vyhráli roku 2015 tokijští architekti Kazuyo Sejima + Ryue Nishizawa (SANAA), nositelé Pritzkerovy ceny. Galerie získala na stavbu nové budovy dalších více než 100 milionů A$ fundraisingovou kampaní.  Kromě Archibald Prize, která je nejdůležitějším australským uměleckým oceněním, uděluje galerie rovněž the Sulman art prize, Wynne art prize a Dobell art prize a pořádá ročně kolem 40 krátkodobých výstav. Art Gallery of New South Wales (AGNSW) ve spolupráci s Carriageworks a Museum of Contemporary Art Australia (MCA) pořádá bienále současného australského umění.", "section_level": 1}, {"title": "Vedení galerie.", "content": "Od roku 2012 je ředitelem Art Gallery of New South Wales historik umění Michael Brand.  Galerie má sbor 11 správců z komerční sféry a pětičlenný exekutivní sbor. Obě nadace galerie (Art Gallery of NSW Foundation, Brett Whiteley Foundation) mají správní rady, které sdružují reprezentanty galerie i donátorů.", "section_level": 2}, {"title": "Sbírky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Evropské umění.", "content": "7 638 položek. Galerie má velkou sbírku britského viktoriánského umění, včetně významných děl lorda Frederica Leightona a sira Edwarda Johna Poyntera. Expozice evropských starých mistrů představuje jména jako Peter Paul Rubens, Canaletto, Bronzino, Domenico Beccafumi, Giovanni Battista Moroni nebo Niccolò dell'Abbate. Z umělců 19.-20. století pak Eugène Delacroix, John Constable, Ford Madox Brown, Vincent van Gogh, Auguste Rodin, Claude Monet, Paul Cézanne, Camille Pissarro, Pierre Bonnard, Georges Braque, Pablo Picasso, Edgar Degas, Maurice de Vlaminck, Ernst Ludwig Kirchner, Alberto Giacometti, Giorgio Morandi, Wassily Kandinski a také britští umělci 20. století (Henry Moore, Barbara Hepworth, Lyn Chadwick, Eduardo Paolozzi atd.), z Čechů např. Jiřího Anderle.", "section_level": 2}, {"title": "Australské umění.", "content": "19 370 položek. Nejrozsáhlejší sbírka, která mapuje celou historii australského umění od počátku 19. století a obsahuje ikonická díla umělců jako John Glover, Arthur Streeton, Eugene von Guerard, John Russell, Tom Roberts, David Davies, Charles Conder, William Piguenit, E. Phillips Fox (včetně díla \"Nasturtiums\"), Frederick McCubbin, Sydney Long a George W. Lambert. a umělce 20. století jako Arthur Boyd, Rupert Bunny, Grace Cossington Smith, H. H. Calvert, William Dobell, Russell Drysdale, James Gleeson, Sidney Nolan, John Olsen, Margaret Preston, Hugh Ramsay, Lloyd Rees, Imants Tillers, J. W. Tristram, Roland Wakelin, Brett Whiteley, Fred Williams a Blamire Young.  Vybraná díla", "section_level": 2}, {"title": "Asijské umění.", "content": "4054 položek. Základem sbírky byl dar japonské vlády, která věnovala soubor japonských bronzů a keramiky po Světové výstavě v Sydney roku 1879. Největší část sbírky tvoří čínské umění od 11. stol. před naším letopočtem, japonské (Maruyama Ókyo, 1772, Tani Bunchó, 1826) a korejské umění. Jsou zastoupeni i moderní umělci jako Zhang Xiaogang, Nam June Paik nebo Jošihiro Suda. Ve sbírce umění jihovýchodní Asie je zastoupena kultura Dong Son doby bronzové Vietnamu, Angkorská perioda Kambodže, období Srivijaya Indonesie a období Sukhothai Thajska, umění Laosu, Barmy a Filipín.", "section_level": 2}, {"title": "Umění Aboridžinců a obyvatel ostrovů Torresova průlivu.", "content": "2 119 děl představujících australské kulturní dědictví od konce 19. století do současnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Umění Pacifiku.", "content": "842 děl. Základem kolekce je zápůjčka více než 500 děl z jedné z největších soukromých sbírek, kterou vybudoval Stanley Gordon Moriarty.", "section_level": 2}, {"title": "Fotografie.", "content": "5 489 fotografií. Galerie začala sbírat fotografie od roku 1975, kdy obdržela dar 90 snímků od Harolda Cazneauxe. 80 procent sbírky tvoří australští fotografové a je v ní zastoupena současná světová fotografie i australský piktoralismus, modernismus a poválečná dokumentární fotografie.  Fotografická sbírka obsahuje širokou škálu umělců jako jsou například Tracey Moffatt, Bill Henson, Fiona Hall, Micky Allan, Mark Johnson, Max Pam nebo Lewis Morley. Kromě současné fotografie, australského piktorialismu, modernismu a poválečné dokumentární fotografie jsou vystavena díla členů piktorialistické společnosti The Sydney Camera Circle a dále Maxe Dupaina, Olive Cottonové nebo Davida Mooreho. Vývoj australské fotografie 19. století je prezentován s důrazem na práci Charlese Baylisse a společnosti Kerry & Co. Mezinárodní fotografie zahrnují anglický piktorialismus a evropskou avantgardu (Bauhaus, konstruktivismus a surrealismus). Fotoreportáž v Americe 20. století je zastoupena mimo jiné v díle Lewise Hineho a Dorothy Langeové. Současná asijská fotografie je v galerii reprezentována umělci jako například Yasumasa Morimura nebo Miwa Yanagi). Styly sahají od formální estetiky rané fotografie přes neformální momentky Weegeeho až ke špičkové módní fotografii Helmuta Newtona a Bettiny Rheims.", "section_level": 2}, {"title": "Současné umění.", "content": "5 847 děl od více než 400 umělců. Jsou zastoupena jména jako Francis Alÿs, Christo, Thomas Demand, Sol LeWitt, Richard Long, Nam June Paik, Robert Rauschenberg a Ugo Rondinone. Sbírka zahrnuje světové umění z odkazu Mervyn Horton (1984) a reprezentativní soubor umění od 60. let do současnosti získaný darem rodiny Johna Kaldora. Sbírku světového umění tvoří také konceptuální umění, nouveau realisme, minimalismus a arte povera. Australské moderní umění je reprezentováno zejména abstraktní a expresionistickou malbou, videem a pop artem.", "section_level": 2}, {"title": "Reference.", "content": "Text byl přeložen z anglické Wikipedie a dalších zdrojů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Umělecká galerie Nového Jižního Walesu (anglicky \"Art Gallery of New South Wales\", zkratkou AGNSW) v Sydney je největší galerií v Austrálii a v pořadí 67. největší galerií ve světě. Byla otevřena roku 1879 a kromě australského umění vystavuje také umění Evropy a Asie. Vstup je zdarma. Ročně ji navštíví více než 1 milion lidí.", "tgt_summary": "新南威尔士美术馆(Art Gallery of New South Wales,简称AGNSW)是位于澳大利亚新南威尔士州悉尼的一座美术馆。新南威尔士美术馆是悉尼最重要的美术馆,在澳大利亚的美术馆中规模排名第四。新南威尔士美术馆于1874年首次举办公开展览。美术馆免费开放,陈列澳大利亚(从殖民时代到当代)、亚洲和欧洲的艺术品。2003年,新南威尔士美术馆新开设了亚洲馆。", "id": 961055}
{"src_title": "Kingsglaive: Final Fantasy XV", "tgt_title": "最终幻想15:王者之剑", "src_document": [{"title": "Obsazení.", "content": "Film obsahuje originální japonský a anglický dabing. Snímek byl nadabován i do českého jazyka zásluhou LS Productions dabing.", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "Film se odehrává ve fantasy světě Eos. V úvodu jsou stručně shrnuté nedávné dějiny, kdy říše Niflheim, jež svou prosperitu a moc založila na vývoji a užívání technologií magitek, sjednocující moc magie a techniky, dobývala jedno území za druhým ve snaze ovládnout celý svět. Říše již zachvátila všechny provincie království Lucis, poslední nezávislé krajiny na Eosu, až na samotné hlavní město Insomnia. To prozatím říši vzdoruje díky mocné Nové bariéře, která nad celým městem vytváří neproniknutelné silové pole. To vychází z moci krále, Regise Lucis Caelum CXIII., jehož moc vychází skrze Prsten Lucianů z Krystalu, jenž je bezpečně uložen v insomnijské citadele, sídle krále a vlády.  Před dvanácti lety navštívil Regis se svým osmiletým synem království Tenebrae na západním Imperiálním kontinentu, kterému vládla věštkyně a jeho spojenkyně Sylva Via Fleuret. Zde se Noctis zotavoval, když byl cestou sem přepaden démonem, kterého na kolonu automobilů, tvořící královský doprovod, nastražil Niflheim. Avšak v bezpečí nebyl ani v Tenebrae, kterou říše Niflheim přepadla a obsadila. Královna Sylva byla zabita generálem Glaucem, její syn Ravus padl do zajetí a Regis prchal se svým ještě neuzdraveným synem Noctisem a se Sylvy dcerou Lunafreyou pryč. Lunafreya se však Regisovi vyvlékla, aby zůstala v Tenebrae s bratrem, jenž zoufale volal Regise o pomoc před Niflheimem, jehož nadvládě se museli oba podvolit, přičemž ztratili svá práva následnictví.  Zbytky království Lucis po tomto incidentu začala bránit speciální jednotka, tvořená uprchlíky z okrajových regionů Lucis, jež po prohraných dřívějších válkách okupuje Niflheim. Kingsglaive, neboli Královské glévy (dále jen glévy), používají v boji magii, vycházející skrze krále z Krystalu. Následuje téměř desetiminutová scéna, během níž glévy zoufale brání poslední zbytky území Lucis, oddělené obří propastí, přes kterou se klene obří skalní brána. Niflheim proti nim nasadil svou pěší armádu spolu s magitekskými vojáky a chvíli po setmění nechal Ravus vypustit na bojiště démony, polapené pro vojenské účely. Ačkoliv se glévy držely statečně a jednotce, které velela Crowe, se podařilo s vypětím sil vyvolat nad nepřítelem obří bouři, jež rozmetávala magitekské vojáky i stroje, museli se rychle stáhnout poté, kdy Niflheim vypustil kromě démonických behemotů a kerberů také svůj nový vynález: uměle vyrobeného obřího démona Diamantovou zbraň, vybaveného smrtonosnými zbraněmi na ramenou, které zničily obří klenbu, jež se začala propadat do hlubokého údolí.  Během stažení, které nařídil Drautos, však Nyx Ulric, přezdívaný \"Hrdina,\" neuposlechl rozkaz a riskoval život pro záchranu svého přítele z dětství Liberta Ostium, jenž kvůli neochotě používat warp pomocí zbraně zůstal po pádu obřího balvanu na jeho nohy zaklíněný a ohrožoval ho démon. I když Nyx svého přítele dokázal zachránit, byl Drautosem suspendován. Niflheim bitvu vyhrál, ale jeho vojsko nepostoupilo vpřed a stáhlo se. Nad ránem se glévy vrátily v obrněných vozech zpět do Insomnie. Když Drautos podával králi Regisovi hlášení, žádal vyslanec Niflheimu o audienci.  Regis tedy vyslance přijal a byl nemile překvapen, že Niflheim vyslal svého kancléře, navíc bez jakéhokoliv doprovodu. Kancléř si byl jistý, že se mu nic nemůže stát, neboť magie krále slábne vinou jeho zdravotního stavu a věku. Tento Ardyn Izunia přišel ve svém excentrickém tmavém oděvu, teatrálně se s úsměvem uklonil králi a informoval ho, že nedávné stažení vojsk nebyl žádný strategický ústup, ale nařízení císaře, který nabízí Lucis mír. Jako jedinou podmínku požaduje odstoupení všech okupovaných provincií Lucis říši Niflheim. Ardyn přidal ještě jednu podmínku, a to sňatek prince Noctise s Lunafreyou, bývalou princeznou Tenebrae. Ardyn Regise ujistil, že ta si ho po tom, co se stalo před dvanácti lety, stále ještě váží.  Regis usoudil, že nezbývá než podmínky přijmout. Jeho rozhodnutí uvítala většina obyvatel města, avšak neuvítali to uprchlíci z ostrovní provincie Galahd, tvořící většinu členů Královských glév. Glévy cítili, že Regis zanechal jejich domov a rodiny napospas říši. Nyx byl mezitím převelen za trest na stráž k městské bráně, aby si tam vychutnal xenofobní zacházení od tamních svých nadřízených a kolegy Petry Fortise, kteří považovali uprchlíky z venčí za podřadné spoluobčany. Po čase Nyx, jenž měl být převelen z glév do insomnijské hradní stráže, přemýšlel o návratu domů. Crowe byla nasazena do Tenebrae, aby bezpečně eskortovala Lunafreyu, a zraněný Libertus otevřeně nesouhlasil s takovouto kapitulací. Crowe za městem nasedla na motocykl, avšak proti ní náhle vyjela dodávka glév a byla o den později nalezena dvěma obyvateli okupovaných regionů mrtvá. Její smrt šokovala Nyxe i Liberta, jenž ji měl rád jako sestru.  To vedlo k hádce mezi Nyxem, jenž se snažil rozhodnutí krále chápat, a Liberta, který řady glév na protest opustil a v noci vyhledal pod městem další nespokojence z řad glév, kteří chystali rebelii, mezi nimiž byl i Luche. Libertus prohlásil, že Regis není žádný král, a tak ho přijali do svých řad. Drautos svěřil Crowiny osobní věci Nyxovi, mezi nimiž byla i sponka do vlasů, kterou Crowe chtěla darovat Lunafreye. Lunafreya se mezitím chystala dle instrukcí na útěk z Tenebrae, ale plán jí překazil její bratr Ravus, který se stal po letech okupace svého domova slouhou Niflheimu a dostal funkci prvního důstojníka Nejvyššího velitele Glauca.  O den později dorazil do Insomnie císař Iedolas Aldercapt z Niflheimu a jeho doprovod mu dělala právě Lunafreya. Tu do hotelu Caelum Via dopravil Nyx, jenž tam měl dle nového rozkazu dělat spolu s Drautem stráž. K večeru se tam konal slavnostní bál spolu s velkolepým ohňostrojem, který císař chválil jako poctu Niflheimu. Přítomen byl i kancléř Izunia, král Regis i Lunafreya, která mu předtím při soukromé audienci v citadele pověděla, že se pro ni nic za posledních dvanáct let nezměnilo a považuje za svou povinnost sloužit. Lunafreya se pokoušela seznámit s Nyxem, který jí dal sponku, co pro ni měla Crowe, což sledoval s napětím Drautos. Jakmile slavnost skončila a hosté odešli, zůstala Lunafreya na střeše hotelu sama, ale přepadl ji tam niflheimský generál Glauco, aby mu posloužila. Překvapená Lunafreya se nezmohla na odpor.  Další den ráno, kdy měla být slavnostně podepsána oběma monarchy mírová smlouva, nebyla Lunafreya nikde k nalezení, zatímco hradní stráž měla plné ruce práce se zajištěním bezpečnosti citadely během celé ceremonie, kterou sledoval doslova celý Eos. Nyx si prohlížel zvláštní Crowiny hodinky, jež ukazovaly měnící se polohu něčeho. Když mu cestou do služby došlo, že zaměřují polohu té sponky do vlasů, vrátil se pro ně domů a spatřil, že se displej zastavil na konkrétní souřadnici. Jeho kolega přes rádio zjistil, že ukazují k rokli daleko za město a radar na místě zaměřil i několik niflheimských magitekských letounů.  Nyx se prudce rozeběhl a přes stráže si vynutil vstup do citadely a okamžitou audienci u krále, neboť Drautos měl komunikátor vypnutý. Regis se divil, proč tentokrát císaře Aldercapta Lunafreya nedoprovází, a tak svou glévu vyslyšel. Nyx si byl jistý, že Niflheim Lunafreyu unesl a drží ji v jedné ze svých lodí. Žádal krále, aby uvedl glévy do pohotovosti na záchrannou misi. Král vyhověl a také nařídil hradní stráži, aby byla připravena zajmout císaře. Glévy slíbili věrnost Nyxovi, který dočasně přebral velení, a vyrazili. Král se poněkud opozdil a nechal císaře čekat, ale jakmile glévy dorazili na místo, zahájili proces infiltrace. Během ní niflheimské letouny zapnuly motory a říšští vojáci na palubě nijak nereagovali. Pouze předali císaři prostřednictvím svých nadřízených, tvořících císařův doprovod, zprávu, že glévy dle plánu zahájili operaci.  Jakmile dorazil Regis, omlouval se císaři, že musel vyšetřit krádež něčeho, co má vlastní vůli. Oba monarchové se obratně vyhýbali přímé konfrontaci a Aldercapt Regisovi předstíral pochlebování. Regis se ho ptal na trest pro zloděje v Niflheimu, který je absolutní pouze s jedinou výjimkou. Zloděj, jenž unikne pořádkovým jednotkám, nesmí být za svůj skutek potrestán. Glévy mezitím pronikli dovnitř a Drautos jim na dálku popřál štěstí. Jakmile glévy zahájili operaci převzetí kontroly nad letouny a nalezli Lunafreyu, císař pokračoval v proslovu, že takový postup je výstraha samotné spravedlnosti, aby měla vždy pevnou ruku. V ten moment obsadili vzbouřené glévy komoru s Krystalem a vyhodili do povětří ochranné pečetě, zatímco byla spuštěna série teroristických útoků před citadelou. Na letounech dostali další zrádci signál, aby pozabíjeli své kolegy, kteří dosud věrně sloužili králi, přičemž mnoho se jich vzájemně zabilo.  Nyx přežil a chránil Lunafreyu, kterou pronásledoval obří démon, mluvící chobotnice Ultros. Zrádcům se povedlo narušit tok energie z Krystalu a Nová bariéra se rozpadla. Niflheimské letouny okamžitě vtrhly nad město, ale mnoho jich zásluhou glév havarovalo, včetně té, na které byl Nyx s Lunafreyou. Povedlo se jim zbavit Ultrose, který se napíchl při pádu lodi na věž jednoho mrakodrapu, a sami se dostali na vedlejší poškozený letoun, který dokázali nasměrovat k citadele, neboť Lunafreya cítila, že tam má ještě povinnosti, i když ji Nyx zoufale přesvědčoval, že musí pryč. V citadele se totiž rozzuřila bitva mezi luciskými a niflheimskými představiteli přítomnými u podpisu mírové smlouvy. Císaře Aldercapta vyvedli jeho věrní ven a nalodili ho na letoun spolu s kancléřem Izuniou, kdežto Regis zůstal obklíčen, bránil se pouze magií, a zůstal mu ze všech přítomných jenom jeho dobrý přítel Clarus Amicitia.  Ohrožoval je generál Glauco, jenž používal magii a měl na sobě velmi vyspělé magitekské brnění, jež ho činilo téměř nepřemožitelným. Mezitím do města přistály další niflheimské letouny s magitekskými vojáky, kteří zahájili palbu po civilistech a zastřelili i několik zrádců z řad glév. Clarus v boji s Glaucem padl a král zůstal osamocen, obklopen magickou bariérou, dokud tam nevpadli Nyx s Lunafreyou, který okamžitě Glauca zabavil. Glauco však králi dokázal useknout prst, na kterém měl Prsten Lucianů. Ten se dokutálel k Ravusovi, jenž se náhle objevil v síni, a přesvědčen, že je vyvolený válečník světla, si ho nasadil. Žádal staré krále Lucis, aby ho obdařili svou mocí, avšak jeho ruka mu začala hořet. Dříve, než začal hořet celý, mu Glauco ruku, na které měl Prsten, usekl, a Prsten se dokutálel zpět k Regisovi.  Ravusova intervence poskytla Regisovi a Lunafreye čas, aby unikli tajným výtahem, kam se k nim na poslední chvíli odwarpoval i Nyx. Během jízdy dolů žádal Regis Lunafreyu, aby převzala Prsten do svého držení a předala ho Noctisovi, který na ni čeká v Altissii. Nyx poznamenal, že mají \"skvělého\" krále, který chrání jen svého syna, ale Regis ho spolu s Lunafreyou přesvědčili, že tak činí pro lepší budoucnost celého světa. Regis v suterénu požádal jako muž muže Nyxe, aby Lunafreyu do Altissie doprovodil, ale dostihl je šachtou generál Glauco. Při útěku se Regis vytrhl Lunafreye, zatarasil cestu zpět bariérou a nechal se Glaucem zabít. Šokovaná Lunafreya musela s Nyxem zmizet dříve, než králova magie vyprchá, a tak nasedli do nadupaného auta značky AUDI, existující i na světě Eos, patřící princi Noctisovi, který je už dávno mimo město.  Nad Insomnií se již stmívalo a z letounu, v kterém císař Aldercapt s kancléřem Ardynem Izuniou sledovali masakr v ulicích, přišel rozkaz vypustit do města démony, aby se obyvatelé poprvé seznámili s hrůzami noci. Do Insomnie bylo z obřích transportérů vysazeno několik Diamantových zbraní, které začaly město pustošit. Nyxe, kterého kontaktoval Drautos, aby se dostavil s ostatními glévami na určité místo, odkud se evakuují z města, spolu s Lunafreyou v autě pronásledovali ve vypůjčeném letounu zbývající rebelové od glév, kteří se Nyxovi vysmívali za to, že se smrtí krále přestala fungovat i jeho magie, ale ty zlikvidoval Petra Fortis, který tímto začal Nyxe respektovat. S autem nedojeli daleko vinou řádění niflheimských magitekských vojáků, robotů a Diamantových zbraní, a museli se skrývat a krýt se před střelbou.  Až teprve v úkrytu v jedné z kanceláří Nyxovi došlo, že démoni i Niflheim po Lunafreye tolik jdou, protože zaměřili její sponku do vlasů od Crowe. Toho využili k likvidaci spousty létajících démonů formy \"očí zla\", které vhozením spony do motoru magitekského letounu zničili jediným úderem. Pak se museli dále velkou část noci skrývat, přičemž Drautos naléhal, aby se Nyx s Lunafreyou okamžitě dostali na místo určení. Pěšky tak po mnoha nesnázích učinili, dříve však stihla Lunafreya Nyxovi vysvětlit tajemství Prstenu Lucianů a Krystalu, a že legendy o Staré bariéře ochraňující Insomnii, jsou pravdivé. Během noci Libertus ledal mezi mrtvými své kolegy-rebely, z nichž jeden ještě žil a dověděl se od něj, že jim Niflheim za zradu nabídl celou centrální čtvrť Insomnie. Libertus si po vyposlechnutí vysílačky svého umírajícího kamaráda, který poslouchal rozkazy od generála Glaucy i Drautose, uvědomil chybu, nasedl do auta a vyhledal Nyxe.  Nyx s Lunafreyou dorazili na místo, kde je přepadl Luche. Prostřelil Nyxovi břicho a prozradil, že to on zavraždil Crowe. Pak začal pronásledovat Lunafreyu, která když neměla kam utéct, oklamala Lucheho a namluvila mu, že Prsten, který hlídá, má neuvěřitelnou moc. Posléze hořícímu Luchemu Prsten zase vzala a zamířila za Nyxem, jenž se svíjel v bolestech. Na místo dorazil Drautos a souběžně s ním v autě i Libertus, který nečekaně strhl řízení, aby Drautose nabral na kapotu a rozdrtil ho o nejbližší zeď. Drautos však zapnul magitekské brnění, které ho před nárazem ochránilo, a prozradil přítomným, co už dříve došlo Libertovi. Drautos a generál Glauca jsou jedna a tatáž osoba, zrádce Lucis.  Drautos hodlal Nyxe zabít, takže se Lunafreya rozhodla nasadit Prsten. Ještě před tím, než po nich Drautos skočil, jí ho Nyx sebral s tím, že hrdina je tu on. Čas kolem Nyxe se zastavil a přesunul se do jiné dimenze s tmavě modrým pozadím. Na výzvu, aby se ukázali staří králové Lucis, se před ním zjevilo několik lucianských podob králů-jejich duchové v nadživotní velikosti v impozantním brnění. Nyx požadoval, aby obnovili bariéru, ať už Novou, nebo Starou, což králové odmítli s tím, že to neprovedou, navíc on není královské krve a hrozili mu, že ho nechají shořet. Zapálili mu magií ruku s prstenem a žádali oběť, buď Lunafreyin, nebo Libertův život. Nyx odmítl s nimi takovýmto způsobem jednat a řekl jim, že jsou králové ničeho a přijdou o svůj Prsten. Králové se urazili, shledali ho lehkým a chtěli ho podpálil, avšak zjevil se luciánský duch krále Regise, který se Nyxe u ostatních zastal. Hořící Nyx prozradil, že mu jde jen o to zajistit lepší budoucnost pro všechny. Ostatní králové ho vzali na milost, protože se nezalekl hrozby smrti, takže mu propůjčí své schopnosti, aby ochránil Lunafreyu a budoucnost světa. Avšak účinek pomine s rozedněním a požadují za to život, jeho vlastní.  Nyx rád přijal, přestal hořet, vrátil se zpět do reality světa, znovu se rozběhl čas a mocným výtryskem blesků odhodil Glauca. Prsten odevzdal zpět Lunafreye, ať ho doručí v pořádku Noctisovi. Od Liberta přijal omluvu a požádal ho, aby doprovodil Lunafreyu do Altissie za něj, zatímco on půjde plnit vůli králů. Ač věděl, že je odsouzen na smrt, slíbil Libertovi, že se sejdou v Galahdu. Libertus s Lunafreyou nastoupili do auta a zamířili k jižní městské bráně, ale museli se vyhýbat zahájené palbě z Diamantových zbraní. Mezitím vypukla velkolepá bitva mezi Nyxem a Drautosem, kterou doprovodila ještě velkolepější, neboť Nyx vyvolal Starou bariéru. Dvanáct obřích soch starých králů v lucianské podobě ožilo a pustily se do boje s Diamantovými zbraněmi. Bitva způsobila po celém městě velké množství škod, ale Stará bariéra svůj účel splnila.  Během celonoční bitvy s Nyxem se Drautos vyčerpal a chvílemi mu dokázal zmizet, aby zkusil dopadnout Lunafreyu s Libertem. Libertus ho však s pomocí Lunafreyi, která ho bokem auta při řízení přirazila za jízdy o betonovou stěnu, na chvíli přemohl a zasekl do jeho brnění svou dýku. Pak bitva mezi Nyxem a Drautem za rozednívání pokračovala, kdy jeden byl již vyčerpaný a druhý ztrácel moc i život. V rozhodující moment si Nyx všiml dýky, kterou do Drauta zabodl Libertus, a se slovy, že mu bude hodně dlužit, zrádce krále popravil. S umírajícím Drautem probral, že se on upnul na to, co bylo, aniž by myslel na to, co bude, a zradil krále, protože je prý opustil všechny a musel mu sloužit, i když jím opovrhoval. Pak Nyx, jenž se začal měnit v popel, konstatoval, že jeho smrt není až tak strašná.  S rozedněním nechal císař Aldercapt zničit zbylé démony v hořícím městě, což Ardyn označil za plýtvání, ale poslechl ho. Nad ránem Libertus konečně dovedl Lunafreyu k bráně, kde se oba rozloučili, protože má-li se v pořádku ona dostat do Altissie, nesmí cestovat s takovým hrdinou jako on. Libertus na ni zavolal \"Královno, v Galahdu budete s Noctisem vždy vítaní.\" Lunafreya se pak před bránou ztratila v davu lidí, prchajících z města a unikla pryč. Po závěrečných titulcích se děj přemístí o několik dnů vzad, kdy Noctis, Ignis, Gladiolus a Prompto, který řídí Regalii, právě opustili brány Insomnie a diskutují za jízdy o svatbě, která prince čeká. Avšak bouchne motor a auto se zastaví... Příběh pokračuje ve Final Fantasy XV.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kingsglaive: Final Fantasy XV (japonsky: キングスグレイブ ファイナルファンタジーXV - \"Kingusugureibu: Fainaru Fantadží\") je japonský animovaný film z roku 2016 s velmi realisticky vykreslenými postavami, prostředím a efekty. Jedná se o filmový prequel hry Final Fantasy XV, který začíná několik týdnů před začátkem příběhu hlavní hry, pokračuje a končí souběžně s událostmi prvních dnů hry. Film byl proto určen hlavně pro zájemce o hru, kde byl představen Eos, město Insomnia a mnoho vedlejších postav hry, které měly v tomto filmu funkci hlavních postav. Noctis, Gladiolus, Ignis a Prompto se ve filmu vyskytli pouze v jejím závěru až po závěrečných titulcích.", "tgt_summary": "《最终幻想15:王者之剑》(,)是一部2016年日本电脑动画科幻动作电影。影片基于2016年电子角色扮演游戏《最终幻想XV》的世界观,构成新的水晶故事子系列的一部分。本片由野末武志执导,他曾是最终幻想 CGI电影《最终幻想VII 降临之子》(2005)的联合导演。《最终幻想XV》总监田畑端担任电影监制,长谷川隆任编剧,约翰·R·格雷厄姆负责作曲。", "id": 2419182}
{"src_title": "Welrod", "tgt_title": "威爾羅德消聲手槍", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Welrod je manuální opakovací pistole, tzn. pro nabití zbraně je nutné otočit kruhovou rukojetí závěru o 90° doleva, stáhnout závěr dozadu (tím je vyhozena prázdná nábojnice), pak opětovně stlačit závěr dopředu (pro natažení pružiny úderníku) a opět otočit o 90°doprava pro uzamčení zavěru.  Důvod, proč Welrod nemá poloautomatický mechanismus nabíjení je ten, že poloautomatická pistole nemůže nikdy dosáhnout stejného stupně utlumení hluku výstřelu, protože po výstřelu, kdy je vyhozena prázdná nábojnice uniká část plynů z hlavně do komory a způsobuje hluk a rovněž pohyb závěru dopředu vytváří hluk při nárazu na hlaveň.  Uzamčení závěru je řešeno podobně jako u opakovacích pušek otočným závorníkem, ten má na konci umístěné 2 uzamykací ozuby.  V hlavni jsou otvory, kterými unikají plyny za střelou do prostoru expanzní komory, za komorou je 14 kovových přepážek se třemi pryžovými kotouči, ve kterých nejsou předem vytvořené otvory pro projektil (tzn. první vystřelený projektil vytvoří otvor), pryžové kotouče částečně uzavírají prostor za projektilem a zamezují unikání horkých plynu z hlavně, ale zhruba po 10-15 výstřelech klesá účinnost tlumiče vlivem opotřebení pryžových kotoučů.  Z důvodu lepší skladnosti zbraně a jejího skrytého přenášení chybí zbrani pistolová pažbička, jejíž funkci nahrazuje odnímatelný zásobník, jež je pro lepší úchop vsazen do gumové \"rukojeti\". Zbraň má dlaňovou pojistku, která zamezuje stisknutí spouště.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Zbraň byla vyvinuta pro S.O.E. (Special Operations Executive). Za autora pistole Welrod je považován major Hugh Reeves z vývojového střediska Station IX ve Welwyn Garden City. Welrod kromě pravidelných spojeneckých jednotek využíval také odboj na okupovaném území např. k likvidaci vysoce postavených nacistických činitelů. Kromě Britů Welrod během druhé světové války používala také americká OSS.  Není známo, kdy se Welrod přestal vyrábět, ani není mnoho známo o využívání Welrodu po 2. světové válce, některé zdroje uvádí, že byly Welrody spatřeny v konfliktech jako: Válka v Zálivu, Válka o Falklandy nebo Konflikt v Severním Irsku.  O kvalitách zbraně vypovídá také to že, se dočkala moderní kopie, tou je Brügger & Thomet VP9 prodávaný oficiálně jako \"veterinární pistole\" prakticky se jedná o vylepšenou kopii Welrod MK I.", "section_level": 1}, {"title": "Verze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Welrod Mk IIA.", "content": "Vylepšená verze a nejrozšířenější typ během 2. světové války.", "section_level": 2}, {"title": "Welrod Mk I.", "content": "Welrod Mk I vznikl později než Mk II. Hlavním důvodem pro konstrukci nové verze bylo shledání původního náboje 7,65 mm Browning jako málo účinného a tak byla zbraň překonstruována na ráži 9 mm. Oproti MK I má několik vylepšení jako je jednoduchý lučík, vylepšená dlaňová pojistka, vylepšený záchyt zásobníku. Zásobník Mk II pojme nově jen 6 nábojů a zbraň byla také rozměrnější, mírně odlišná je i stavba tlumiče.", "section_level": 2}], "src_summary": "Welrod je britská pistole s integrovaným tlumičem. Zbraň byla vyvinuta a používána během 2. světové války, ale používala se ještě dlouho po ní. Hlučnost zbraně je pouhých 73 dB, což ji činí pravděpodobně nejtišší pistolí na světě. Při měření hlučnosti zbraně se ukázalo, že tlumič utlumí 34 dB oproti zbrani stejné ráže a délky hlavně.", "tgt_summary": "威尔罗德消声手枪()是一款在第二次世界大战期间由少校在相互勤务调查局(Inter-Services Research Bureau;现在的)所设计、以及其他未提名的生产商所生产的栓动弹匣供弹式微声手枪。总部设于韦林花园市附近的第九局对该枪所给予的一个不同寻常的名字「威尔罗德」(Welrod),这命名源于“韦林花园市”(Welwyn Garden City,由第九局所设计的隐秘设备所使用的前缀)的“Wel”和用于掩盖它的使用方式的“rod”所组成。发射9×19毫米「帕拉贝伦」和(7.65×17毫米勃朗宁短弹)口径手枪子弹。", "id": 2748523}
{"src_title": "Supreme", "tgt_title": "Supreme", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První obchod se otevřel roku 1994 v New Yorku v Lafayette street. Stojany s oblečením byly rozmístěny po obvodu obchodu, což vytvářelo velký prostor uprostřed. Skateboardisté mohli vjet přímo do obchodu a mohli se v něm bezproblémově pohybovat se skateboardem v podpaží a velkými batohy na zádech.[1] Roku 2004 byl otevřen další obchod, tentokrát v Los Angeles v North Fairfax Avenue. Tento obchod byl dvakrát větší než předchozí a byla v něm nainstalována skateboardová rampa. Roku 2011 se otevřel první obchod v Evropě, který se nachází v Londýně. Roku 2016 k němu přibyl i pařížský obchod. V Asii se nachází šest obchodů, z toho všechny na Japonském souostroví, tři v Tokyu ( Shibuya, Harajuku a Daikanyama) a další tři ve městech Nagoya, Osaka a Fukuoka. 6.10.2017 se otevřel jedenáctý obchod a zárověň druhý v New Yorku (ve čtvrti Williamsburg).", "section_level": 1}, {"title": "Kolaborace.", "content": "Kolaborace je termín pro spolupráci mezi dvěma nebo více značkami. Supreme za dobu své existence vytvořilo spoustu kolaborací s giganty oděvního průmyslu, kupříkladu s francouzským módním domem Louis Vuitton nebo s americkou outdoorovou značkou The North Face a s dalšími značkami včetně značek Levi's, Clarks, Timberland, Vans, Playboy, Hanes, Nike, Comme des Garçons nebo Stone Island. Kolaborace Supreme se netýkají pouze oblečení. Vznikla široká škála doplňků, například páčidlo, čínské hůlky, boxovací pytel, rámečky na fotky, spací pytel, ale i kuriozní předměty jako Supreme cihla, či Supreme kovové autíčko Hot Wheels. Supreme také jako skateboardová značka vydává příslušenství ke skateboardu v kolaboraci s ostatními skateboardovými značkami (Spitfire Wheels, Indepedent Trucks) Vzniklo také spousta kolaborací s umělci. Trička anebo skateboardové decky jsou často potisknuty materiály pořízených známými fotografy, kreslíři nebo designery, například Davida Lynche, Takashiho Murakamiho, hudební skupinou Public Enemy, Robertem Crumbem, Marilynem Mintrem, Markem Gonzalesem. O tyto limitováné předměty je obrovský zájem a jsou obvykle během několika sekund vyprodané. Jejich cena se postupně navyšuje a v některých případech dosahuje extrémně vysokých částek. Nejdražším prodaným kusem se stala dřevěnná truhlice, která vyšla roku 2017 v kolaboraci se značkou Louis Vuitton. Truhlice byla prodána za 70 000$.", "section_level": 1}, {"title": "Přestupky.", "content": "Značka se také proslavila kopírováním od jiných značek. Roku 1994 byl na trička Supreme otištěn černobílý plakát Kate Moss. Později se ukázalo, že se jedná o reklamu, kterou nafotila Kate Moss pro značku Calvin Klein, která za to Supreme zažalovala. Roku 2000 se opět objevila daší žaloba, tentokrát ze strany Louis Vuitton. Supreme nechalo na trička natisknout ikonický potisk francouzského módního domu, pouze monogram LV byl nahrazen písmenem S.", "section_level": 1}], "src_summary": "Supreme je skateboardová americká oděvní značka založena v dubnu roku 1994 v New Yorku. Značka se zaměřuje na skateboardovou, hip-hopovou kulturu. Zakladatelem je bristko-americký skateboardista James Jebbia. Sortiment značky tvoří široká škála od bot, přes oblečení, po různé doplňky. Typické a velmi známé logo značky je tvořeno bílým nápisem Supreme napsáno fontem Futura Heavy Oblique na červeném pozadí obdelníkovitého tvaru. Je často označováno jako „Box logo“, kvůli obdelníkovému tvaru. Logo se inspiruje propagandistickým uměním americké kreslířky a kolážistky Barbary Krueger.", "tgt_summary": "Supreme(简称:SUP)是一个滑板运动用品及服装品牌,于1994年4月由James Jebbia创建于纽约市曼哈顿。", "id": 2044391}
{"src_title": "Christina Kochová", "tgt_title": "克里斯蒂娜·科赫", "src_document": [{"title": "Mládí a vzdělání.", "content": "Christina Kochová, rodným příjmením Hammocková, se narodila v Grand Rapids ve státě Michigan, dětství a mládí prožila v Jacksonville v Severní Karolíně. Po dokončení střední školy vystudovala na v Raleighu, kde získala tituly bakaláře (2001, elektrotechnika; 2002 fyzika) a magistra (2002, elektrotechnika). V roce 2001 dokončila vzdělávací program NASA Academy.", "section_level": 1}, {"title": "Inženýrská kariéra.", "content": "Po studiích nastoupila na místo inženýrky v Laboratoři astrofyziky vysokých energií () Goddardova kosmického střediska, kde se podílela na vývoji vědeckých přístrojů používaných na misích NASA. V této době také vyučovala fyziku na Montgomery College v Marylandu.  V letech 2004–2007 se jako výzkumná spolupracovnice účastnila amerického antarktického výzkumného programu, přičemž strávila tři a půl roku v arktických a antarktických oblastech. Dvě sezóny pracovala na polárních stanicích Amundsen-Scott a Palmer. V rámci svého působení v Antarktidě sloužila v hasičských a záchranných sborech.  Poté pracovala v Laboratoři aplikované fyziky () Univerzity Johnse Hopkinse kde se podílela na vývoji přístrojů pro sondy Van Allen Probes a Juno. Roku 2010 se vrátila k práci na antarktickém programu. Začátkem roku 2012 přešla do Národního úřadu pro oceán a atmosféru, kde sloužila jako inženýrka na meteorologické stanici v Barrow na Aljašce a od srpna 2012 vedla stanici na Samoi.", "section_level": 1}, {"title": "Astronautická kariéra.", "content": "Přihlásila se do 21. náboru astronautů NASA, uspěla v něm a 17. června 2013 byla zařazena mezi astronauty. Dvouletý základní kosmonautický výcvik dokončila v červenci 2015. Začátkem roku 2018 byla zařazena do záložní posádky Sojuzu MS-12, v němž měli na jaře 2019 na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) vzlétnout členové Expedice 59/60. V květnu téhož roku nahradila Shannon Walkerovou v hlavní posádce. V březnu 2019 padlo rozhodnutí, že, v souvislosti s letem kosmonauta Spojených arabských emirátů na ISS na podzim 2019, Christina Kochová zůstane na ISS do prosince 2019 v rámci Expedice 61. Nakonec Christina Kochová zůstala do 6. února 2020 a vrátila se na Zemi společně s astronauty Alexandrem Skvorcovem mladším a astronautem Evropské kosmické agentury, Lucem Parmitanem.  Do vesmíru vzlétla na palubě Sojuzu MS-12 14. března 2019 společně s Alexejem Ovčininem a Nickem Hague. Po necelých šesti hodinách letu se Sojuz spojil se stanicí ISS a kosmonauti se zapojili do práce Expedice 59.", "section_level": 1}, {"title": "První plně ženský výstup do vesmíru.", "content": "Christina Kochová měla společně s Anne McClainovou podniknout 29. března 2019 první výstup do vesmíru, avšak jejich skafandry měly špatné míry. Nakonec Christina Kochová byla společně s Jesiccou Meirovou první ženskou dvojicí, které samostatně podnikly výstup do vesmíru.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Žije v Texasu se svým manželem Robertem Kochem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Christina Hammock Kochová (* 9. března 1979 Grand Rapids, Michigan, USA) je americká elektroinženýrka a od června 2013 astronautka NASA. Roku 2018 byla zařazena do posádky Expedice 59/60/61 na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS), do vesmíru odstartovala 14. března 2019.", "tgt_summary": "克里斯蒂娜·科赫(英语:Christina Hammock Koch,1979年-1月29日)是美国工程师和2013级NASA宇航员。她获得过北卡罗来纳州立大学电气工程和物理学学士学位和电气工程硕士学位。她还在戈达德太空飞行中心工作期间继续学习。在成为一名宇航员之前,她曾在美国国家海洋和大气管理局工作,当时担任美属萨摩亚站站长。", "id": 951197}
{"src_title": "Pa-wu", "tgt_title": "巴乌", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tradiční čínský dechový nástroj pa-wu má svůj původ v Jün-nanu. Pa-wu má tvar flétny a hraje se na něj podobně jako na příčnou flétnu. V horní části bambusové trubky se nachází náústek. Dále je zde obdélníkový otvor, vyřezaný v horní části trubky, který obsahuje tenký pruh kovu. Tento pruh má tvar úzkého, dlouhého trojúhelníku. Když se na přístroj začne hrát, trojúhelník se uvnitř rozpohybuje. Uvedením trojúhelníku do pohybu vznikají vibrace, které vytvářejí zvuk. Pa-wu má obvykle sedm, a někdy i osm otvorů, sloužících ke hře. Jeho zvuk je podobný klarinetu.  Od roku 1950 muzikanti tento hudební nástroj vylepšují tak, aby bylo možné ho použít i k provedení komponovaných děl, ve kterých pak zvuk pa-wu představuje menšinovou identitu.  Existuje samozřejmě více druhů této čínské flétny. Například etnická menšina Iovů má dva typy pa-wu. Na jednu se hraje vertikálně a na druhou horizontálně. Dalším příkladem je dvojité pa-wu obsahující dvě trubice, do kterých proudí vzduch. Zvuk tohoto druhu flétny se od typického pa-wu liší zejména svou hlasitostí a jasností tónu.", "section_level": 1}, {"title": "Legendy.", "content": "O vzniku pa-wu jsourůzné legendy. Etnická menšina Chaniů má legendu, která vypráví příběh nevinné, krásné a laskavé dívky Mej-wu. Před mnoha lety v horské oblasti Aj-lao na jihu Rudé řeky se Mej-wu pocházející z etnické menšiny Chaniů zamilovala do pohledného, statečného a pracovitého mládence Pa-čchunga. Přísahali si, že se nikdy neodloučí, ale naneštěstí se o jejich slibu dozvěděl chamtivý ďábel z hor. Sešel tedy z hor a dívku odnesl a nutil ji stát se jeho manželkou. I přes veškerou ďáblovu snahu zůstala dívka věrná své lásce a k ďáblovi nepromluvila ani jediným slůvkem. Ďábel se cítil zahanben a ve vzteku jí vyřízl jazyk a vyhnal ji do hor. Dívce chyběl její milý a celé dny se toulala po horách. Dívku každý den doprovázel nesmrtelný pták, který nesl v zobáku její uříznutý jazyk. Ptáček jí radil, aby svůj jazyk vložila do bambusové trubky, že jí to pomůže znovu mluvit. Dívka ho poslechla a jazyk do bambusové trubky vložila. Poté do ní foukla a trubka začala vyluzovat nádhernou hudbu, v níž dívka vyjadřovala svou touhu setkat se se svým milým a zároveň si stěžovala na ďábla. Hudba se donesla až k mládenci a dovedla ho za jeho milou. Lidé použili spojení jejich dvou jmen k pojmenování tohoto bambusového nástroje, a tak vznikl název „pa-wu“.  Mezi lidmi Niesu z etnické menšiny Iovů koluje jiná legenda. Ta vypráví o hluchoněmém chlapci, jehož matka zemřela. Chlapec truchlil, ale nemohl svůj zármutek nad ztrátou milované matky vyjádřit. Jednoho dne objevil kus bambusové větve s dírkou, přiložil ji k ústům a foukl. Nástroj začal vydávat hluboký tón. Chlapec si pomyslel, že pokud jeden otvor může vydávat takový zvuk, co by se stalo, kdyby těch otvorů vytvořil více? Do větve vyřezal několik dalších, od sebe stejně vzdálených otvorů, díky kterým se poté z trubky linula melodická hudba. Chlapec začal na nástroj hrát, a tak konečně mohl vyjádřit svůj smutek ze smrti své matky.", "section_level": 1}, {"title": "Užití pa-wu.", "content": "Lidé hrají na tento nástroj sólo, nebo v doprovodu dalších hudebních nástrojů. Lidé z etnické menšiny Ivoů, žijící na jižním břehu Žluté řeky, většinou hru na pa-wu doplňují dalšími hudebními nástroji jako san-sien (strunový nástroj) nebo jüe-čchin (strunový nástroj), které jsou dále doprovázeny tradičními tanci a písněmi. Zvláště mladí svobodní muži z této etnické menšiny často používají hru na pa-wu k vyjádření lásky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pa-wu () je čínský dechový nástroj. Pa-wu patří mezi tradiční lidové hudební nástroje jihočínských menšin jako jsou Tajové, Chaniové, Waové, Blangové, Miaové a Iové. Nejčastěji tento nástroj můžeme nalézt v povodí Rudé řeky, v Jü-si, S’-mao, Lin-cchangu, Te-chungu a v oblastech jižní provincie Jün-nan. Vzhledem pa-wu připomíná flétnu, ale na rozdíl od flétny se jedná o plátkový nástroj.", "tgt_summary": "巴乌,自由簧乐器,彝族、苗族、哈尼族等所用。管身竹制或木制,长约27厘米,有前7个、后1个共8个按音孔,一端侧面开吹孔,吹孔内装有尖舌形铜质簧片,口含吹孔横吹,振动簧片发声。其音色优美,音量较小,常用于舞蹈和说唱的伴奏。近年有人将巴乌管身加粗加长,使用音键,以增大音量和改善音准,可奏2个八度(e——e2)。在红河彝族地区流行直吹巴乌和双管巴乌。", "id": 1318631}
{"src_title": "Třída Peresvet", "tgt_title": "佩列斯韦特级战列舰", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Ruské loděnice v Petrohradu v letech 1895–1902 postavily tři bitevní lodě této třídy.  Jednotky třídy \"Peresvet\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní výzbroj tvořily čtyři 254mm kanóny ve dvoudělových věžích, které doplňovalo jedenáct 152mm kanónů, dvacet 75mm kanónů, dva 63mm kanóny Baranovski, dvacet 47mm kanónů, osm 37mm kanónů a pět 381mm torpédometů. Pohonný systém měl výkon 15 000 hp. Skládal se z trojčinných parních strojů a 32 kotlů Belleville, pohánějících tři lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 18 až 18,5 uzlu. Dosah byl 6200 námořních mil při rychlosti 10 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Bitevní lodě třídy \"Peresvet\" se účastnily rusko-japonské války. \"Peresvet\" a \"Pobeda\" bojovaly v srpnu 1904 v bitvě ve Žlutém moři, přičemž po ruské prohře se vrátili na základnu v Port Arthuru. \"Osljabja\" byla potopena 27. května 1905 v bitvě u Cušimy. \"Peresvet\" a \"Pobeda\" byly potopeny 7. prosince 1904 v Port Arthuru japonským dělostřelectvem.  Po kapitulaci základny byly ukořustěny Japonskem a po opravě roku 1908 zařazeny do jeho námořnictva. \"Peresvet\" dostal nové jméno \"Sagami\" a \"Pobeda\" byla přejmenována na \"Suwo\". Japonské námořnictvo nasadilo \"Sagami\" a \"Suwo\" do první světové války. Rusko a Japonsko v této válce bojovaly na stejné straně, takže Rusko v dubnu 1916 získalo zpět bitevní loď \"Sagami\" a vrátilo jí původní jméno \"Peresvet\". Její služba však byla krátká, protože se 4. ledna 1917 potopila poblíž Port Saidu na mině položené německou ponorkou SM U-73.  Rovněž \"Suwo\" se účastnila první světové války. V roce 1914 se zapojila do bitvy o Čching-tao. Později byla převedena k výcviku. V roce 1922 byla vyřazena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Peresvet byla třída predreadnoughtů ruského carského námořnictva. Celkem byly postaveny tři jednotky této třídy. Ve službě byly v letech 1901–1922. Ruské námořnictvo je nasadilo v rusko-japonské válce, ve které byly všechny tři potopeny. \"Peresvet\" a \"Pobeda\" později vyzvedlo a pod novými jmény provozovalo Japonsko. Obě se účastnily první světové války. Bitevní loď \"Peresvet\" byla za světové války prodána zpět Rusku, ale na počátku roku 1917 se potopila na mině. Zbývající plavidlo bylo vyřazeno roku 1922.", "tgt_summary": "佩列斯韦特级战列舰(),是俄罗斯帝国海军在十九世纪末至二十世纪初建造的一级3艘前无畏舰,设计航速较快,并拥有优秀的续航能力,代价则是火力和防护较薄弱。其中佩列斯韦特号和胜利号两舰在建成后即调往旅顺港(俄方称亚瑟港)加入太平洋舰队旅顺分舰队(后来改称第一太平洋舰队),两舰参加了旅顺口海战、黄海海战,在旅顺会战中被日本陆军重炮击沉;奥斯利雅维亚号则因故未能在日俄战争爆发前赶到,不过也在中途加入第二太平洋舰队前往远东,参加了对马海峡海战并在战斗中受重创沉没。", "id": 808372}
{"src_title": "Fíkovník banyán", "tgt_title": "孟加拉榕", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Druh je původem z oblastí náležejících k Indickému subkontinentu, z Indie, Pákistánu, Bangladéše, Bhútánu, Nepálu a Srí Lanky. Odtamtud byl později rozšířen i do zbytku zemí jižní Asie, přilehlé Austrálie, tropické Afriky, téměř na všechny ostrovy v Tichém a Indickém oceánu a později také do tropické části Ameriky. Na některých územích, například na Floridě ve Spojených státech, je dokonce považován za invazní druh.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Ve svém původním areálu roste na místech, která jsou pod vlivem monzunového klimatu, v alochtonních oblastech se vyskytuje hlavně v tropických střídavě vlhkých lesích. Může vyrůstat v širokém rozsahu nadmořské výšky, od mořské hladiny po 1000 m. n. m., od pobřežních pláží po kopcovitá lesnatá či křovinatá území. Vyskytuje se na místech s průměrnou roční teplotou 17 až 25 °C a zároveň s průměrnou maximální měsíční teplotou 28 až 26 °C a minimální 6 až 13 °C, tato dřevina snese i krátkodobý pokles k 0 °C. Nejrychleji přirůstá na vlhkém stanovišti v dobře odvodněné písčitě hlinité půdě, pro zdárný růst a tvorbu plodů mu vyhovuje klima s průměrnými ročními srážkami 500 až 4000 mm. V případě potřeby je odolný vůči přísušku, snese čtyř- až šestiměsíční období bez deště. Počet chromozomů uváděný pro tento druh je 2n = 26.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Dlouhověký, stálezelený strom vyrůstající do výšky 20 až 25 m, který má do široka rozloženou korunu a mnoho vzdušných kořenů. Kmen má v mládí šedou kůru hladkou a později rýhovanou, celý strom po poranění roní bílý latex. Větve jsou střídavě porostlé celistvými listy se silnými a zploštělými řapíky dlouhými 2 cm. Jejich kožovité čepele mívají tvar vejčitý až eliptický, jsou dlouhé 10 až 20 cm a široké 7 až 15 cm, bázi mají zaoblenou či srdčitou a vrchol tupě zahrocený, na svrchní straně jsou lysé, lesklé a na spodní v mládí jemně pýřité, později holé a mají čtyři až sedm párů laterálních žilek.  Květy obou pohlaví jsou společně skryté v přisedlém, dužnatém, asi 0,5 cm velkém sykoniu kulovitého tvaru, která vyrůstají v párech z paždí listů. Samčí květy, těch je více, mají kratičkou stopku, dva až tři kališní lístky a jednu tyčinku se špičatým prašníkem. Samičí květy mají tři až čtyři kališní lístky a semeník s bliznou na prodloužené čnělce. Květy v sykoniu opyluje štíhlopasá chalcidka z čeledi fíkovnicovitých \"Eupristina masoni\".  Ze sykonia se vyvine fík, což je téměř přisedlé, kulovité plodenství vzniklé srůstem mnoha opylených samičích květů. Fík je až 2 cm velký a vyrůstá v páru nebo jednotlivě v úžlabí listu, nejprve má barvu zelenou, ve zralosti žlutou až šarlatově červenou a obsahuje množství drobných, dobře klíčivých semen. Plodenství jsou na stromech vítanou potravou pro ptáky, kaloně a opice, popadané na zem i mnoha dalších savců. Semena obvykle projdou trávicím ústrojím bez ztráty klíčivosti a o rozptylení je dobře postaráno.  Fíkovník banyán má, stejně jako ostatní druhy rodu, velmi komplikovaný systém opylování, který je založen na jediném opylovači, drobné vose. Každý druh fíkovníku je opylován jediným druhem vosy a každý druh vosy se může rozmnožovat pouze v jediném druhu fíkovníku. Pokud se potřebný opylovač v dané oblasti nevyskytuje, nevytvoří tam strom plody.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Nejběžnějším, přirozeným způsobem rozšiřování fíkovníku banyánu je rozmnožování ze semene. Svůj růst obvykle začíná jako náhodný epifyt v koruně stromu jiného druhu, kde vyklíčí ze semene zapadlého do štěrbiny v kůře či do rozsochy větve ze semene náhodně zaneseného živočichy. Semenáč vypustí vzdušné kořeny, které na nosném stromě nikterak neparazitují a pouze se ho přidržují; vláhu i minimum živin čerpají kořeny ze vzduchu. Tyto tenké kořeny se postupně směrem dolů prodlužují a po dosažení půdy zakoření. Následně silně tloustnou, vyrůstá jich stále více a původní strom zcela pokryjí, postupně jeho kmen stlačují, uškrtí ho a strom uhyne. Zároveň z jejich kořenů vyrůstají nové sloupovité kmeny, které podpírají stále se rozrůstající korunu a vypouštějí další vzdušné kořeny. Mimo semen se mohou tyto dřeviny rozmnožovat i apikálními řízky zasazenými v kypré zemině při velké vzdušné vlhkosti a teplém prostředí.  Jedinec pocházející z drobného semene vzklíčeného v koruně stromu tak postupně může vytvořit hustou síť z chůdovitých kořenů, kmenů a větví, která někdy dosáhne obřích rozměrů. Je uváděno, že v Indii ve státě Ándhrapradéš v distriktu Anantapur roste exemplář pojmenovaný \"Thimmamma Marrimanu\", který zabírá plochu asi 2 ha (20 000 m2), má přes 1600 kořenů a je asi 650 let starý.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Fíkovník banyán je často vysazován kolem chrámů a je jedním z nejvíce uctívaných stromů. Je národním stromem Indie a je považován jak hinduisty, tak i buddhisty za posvátný. Dospělé, mohutné stromy často vyznačují místa přirozených shromaždišť lidí nebo v minulosti odpočívajících poutníků; druhové jméno \"banyán\" je odvozené od staroindického shromáždiště pocestných.  Pokud strom roste v blízkosti budovy, může ji svými mohutným kořeny poškodit, stejně jako to dělá s chodníky a cestami, okolo nichž bývá sázen. Přesto je často používán jako strom poskytující stín v parcích, zahradách i okolo ulic a cest. Protože se jedná o dlouhověký strom, probíhá případné poškození staveb až v době, kdy zahradník sázející tyto stromy již o tom obvykle neví.  Plody jsou sice pro lidi jedlé, ale jsou nevalné chuti a jsou pojídány jen v čase nedostatku jiné potravy. Schopnosti stromu do široka rozprostírat své kořeny je využíváno pro stabilizaci nepevné půdy. Jeho dřevo je tvrdé, odolné a používá se pro výrobu nábytku, ke stavbě domů, pro buničinu na papír, k výrobě dřevěného uhlí i k přímému topení. Listy slouží jako krmivo pro domácí zvířata. Latex vytékající po poranění kůry bývá aplikován na povrchové rány, ve staroindické medicíně sloužívá mj. jako afrodiziakum, tonikum, léčí kapavku, úplavici, diabetes i revmatismus apod.  Na mladých větvích žije v koloniích červec lakový živicí se sáním mízy stromu. Jejich výměšky, pryskyřičné sekrety, se z větviček sbírají a používají k výrobě šelaku, základu velmi kvalitních barev.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fíkovník banyán (\"Ficus benghalensis\") je vysoký, mohutný strom pěstovaný v tropických oblastech. Je stálezelený, plodí jedlé ovoce a pro svou vlastnost obrůstat jiné stromy je nazýván \"strom škrtič\". Je jedním z nejrozšířenějších druhů širokého rodu fíkovník.", "tgt_summary": "孟加拉榕(学名:)为桑科榕属的植物,原产于印度。树高十至十五米,树叶呈长椭圆形,叶端为尖状。枝叶繁茂,向四方蔓生。", "id": 1955558}
{"src_title": "Li Li-san", "tgt_title": "李立三", "src_document": [{"title": "Počátky kariéry.", "content": "Li Li-san se narodil ve městě Li-ling v provincii Chu-nan v listopadu 1899. V roce 1915 se na střední škole v Čchang-ša, hlavním městě své rodné provincie, setkal s mladým Mao Ce-tungem. Během studia ve Francii v letech 1919-1921 se Li dostal do styku s ideologií socialismu a účastnil se bojů o pracovní práva Číňanů ve Francii. Za své aktivity byl však označen za problémového, vyloučen ze školy a poslán zpět do Číny.  Po svém návratu se stal členem nově založené Komunistické strany Číny a jakožto talentovaný řečník a organizátor se aktivně účastnil dělnických hnutí v Číně. Řídil stávku anjüanských horníků v roce 1922 a hnutí 30. května v Šanghaji roku 1925. V létě roku 1927, po rozpadu první jednotné fronty mezi čínskými komunisty a nacionalisty (Kuomintangem), se Li Li-san podílel na povstání v Nan-čchangu proti Kuomintangu, které je spojováno se vznikem čínské komunistické Rudé armády. Téhož roku byl zvolen generálním tajemníkem KS Číny. Pod novým vedením se strana připojila ke Kominterně a Li Li-san využil svých konexí s Moskvou, aby ve straně a v sovětu Ťiang-si upevnil svou pozici. V říjnu 1928 se stal jedním ze čtyř stálých členů politbyra.", "section_level": 1}, {"title": "Li Li-sanova linie.", "content": "Roku 1929 byl Li povzbuzen finanční krizí západních zemí a rozpolceností kuomintangské vlády v Nankingu a usoudil, že přišla vhodná doba pro povstání v Číně. Li Li-san byl silně ovlivněn myšlenkami marxismu-leninismu a prosazoval svůj zájem o dělnickou třídu ve městech, zatímco rolníky na venkově považoval za neschopné povstání uskutečnit. Tato strategie byla později známá jako Li Li-sanova linie, která však byla v rozporu s taktikou Mao Ce-tunga, který se zaměřoval především na venkov a rolníky.  Li byl přesvědčen, že je Čína připravena na ozbrojená povstání ve městech a v červenci roku 1930 se komunistická armáda pod jeho vedením zmocnila správního střediska provincie Chu-nan, města Čchang-ša. Nicméně Rudá armáda byla malá a špatně vybavená, tudíž utrpěla velké ztráty a po několika dnech byla poražena kuomintangskými vojsky. Povstání komunistů v ostatních městech byla také potlačena. Po tomto neúspěchu se mnoho členů strany obrátilo proti Li Li-sanovi a Li přišel o své vedoucí pozice. Byl Kominternou označený zodpovědným a poslán do Moskvy na převýchovu. Vedení ve straně se ujal Mao Ce-tung s plánem soustředit se na venkov, který vnímal jako nejvhodnější strategii.", "section_level": 1}, {"title": "Zpět v Číně.", "content": "Po svém návratu do Číny v roce 1946 Li v KS Číny úspěšně zastával řadu funkcí. Během občanské války pracoval v oblasti severovýchodní Číny a po založení ČLR (1949) sloužil jako ministr práce. Zemřel roku 1967 poté, co se během Kulturní revoluce stal terčem psychického a fyzického týrání rudých gard a údajně spáchal sebevraždu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Li Li-san (; 18. listopadu 1899 – 22. června 1967), vlastním jménem Li Lung-č’ () byl čínský revolucionář vzdělaný ve Francii, jeden z prvních předních představitelů Komunistické strany Číny, člen politbyra a později člen ústředního výboru KS Číny.", "tgt_summary": "李立三(1899年-11月18日-1967年-6月22日),原名李隆郅,湖南醴陵人,中国政治家、无产阶级革命家,中国工人运动领袖,曾任中国共产党实际最高领导人、政治局常委兼秘书长。中共执政(领导)的中国政府对其评价为:无产阶级革命家,中国共产党的优秀党员,中国工人运动的杰出领导人之一。", "id": 2044724}
{"src_title": "Paní Wang (Wan-li)", "tgt_title": "孝靖皇太后", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Paní Wang se narodila roku 1565. Od roku 1578 byla služebnou (, \"kung-žen\") v domácnosti císařovny vdovy Li, matky Wan-liho, císaře čínské říše Ming. Koncem roku 1581 císaře při jedné z jeho návštěv matky mladá služebná zaujala a záhy s panovníkem otěhotněla. Wan-li nechtěl s dítětem nic mít, ale matka ho přiměla k uznání otcovství s pomocí záznamů o jeho návštěvách a zařídila její povýšení mezi panovníkovy konkubíny s titulem \"kung-fej\" (, „uctivá dáma“). V srpnu 1582 se paní Wang narodil syn Ču Čchang-luo, císařův první. Roku 1584 Wan-limu porodila dceru Ču Süan-jüan. Wan-liho zájem o paní Wang rychle upadl s tím, jak si jeho trvalou oblibu a důvěru získala jiná konkubína, paní Čeng, která mu roku 1586 také dala syna, Ču Čchang-süna.  Paní Wang žila v Zakázaném městě v ústraní a izolaci, opomíjená císařem. Její syn, přestože císařův nejstarší, dlouho nebyl jmenován následníkem trůnu, protože Wan-li a paní Čeng preferovali Ču Čchang-süna, zatímco úředníci ve vládě i císařova matka prosazovali jmenování Ču Čchang-luoa. Následníkem se Ču Čchang-luo stal po dlouhotrvajících sporech a diskuzích až roku 1601. Ještě o pět let později, roku 1606 po narození prvního Ču Čchang-luova syna (pozdějšího císaře Tchien-čchiho), obdržela paní Wang titul císařská urozená dáma (\"chuang-kuej-fej\"), jak bylo přiměřené pro matku následníka.  Zemřela roku 1611. Pohřbena byla na hoře Tchien-šou. Její syn nastoupil na trůn roku 1620, zemřel však po měsíci panování. Její vnuk Tchien-čchi ji po nástupu vlády udělil posmrtné jméno císařovna Siao-ťing (, \"Siao-ťing chuang-chou\") a znovu pohřbil ve Wan-liho mauzoleu Ting-ling v areálu císařských hrobek dynastie Ming u Pekingu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paní Wang (; 27. února 1565 – 18. října 1611), posmrtným jménem císařovna Siao-ťing (), byla jedna z konkubín Wan-liho, císaře čínské říše Ming, a matka císaře Tchaj-čchanga.", "tgt_summary": "孝靖太后(1565年-2月27日-1611年-10月18日),王氏,名不详,明神宗朱翊钧之皇贵妃,明光宗朱常洛生母。", "id": 1876556}
{"src_title": "Zemětřesení v Peru 26. května 2019", "tgt_title": "2019年秘鲁地震", "src_document": [{"title": "Geologie.", "content": "Peru se nachází v Ohnivém kruhu, který ve tvaru podkovy obepíná téměř celý Tichý oceán. V důsledku toho zde vzniká 90 % všech zemětřesení na planetě a vyskytuje se tu 75 % všech aktivních sopek. Peru spočívá na rozhraní dvou litosférických desek, které vytváří subdukci. Oceánská deska Nazca se rychlostí 51 mm za rok podsouvá pod kontinentální jihoamerickou a vznikající velké napětí se uvolňuje v podobě zemětřesení.  Odborníci se domnívají, že zemětřesení je následkem toho slabšího, které oblast zasáhlo 1. března 2019.  V minulosti Peru zasáhly ještě ničivější otřesy. Například 31. května 1970 zpustošilo zemi zemětřesení o síle 7,9 stupňů, jenž zahubilo 70 000 osob. Avšak to nejsilnější je zřejmě to z 13. srpna 1868, u něhož se magnitudo odhaduje na 8,5-9,0 stupňů. Vyvolalo tsunami vysokou až 16 metrů a celkem si katastrofa vyžádala více než 25 000 obětí.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "2 lidé zemřeli během sesuvu půdy a dalších 30 osob (15 v Peru a 15 v Ekvádoru) bylo zraněno.  K události došlo na severu země blízko hranic s Brazílií a Ekvádorem. Otřesy způsobily závažné škody, sesuvy půdy a zkapalnění půdy, kvůli kterému 74 000 lidí bylo nuceno opustit své domovy. Prezident Peru prohlásil, že spolu s ministrem dopravy osobně vyhodnotí škody na komunikacích. Jiné pověřené osoby budou hodnotit škody na stavbách, včetně posuzování vlivu na nedalekou vodní nádrž.  Taktéž sousední Ekvádor utrpěl určité škody včetně sesuvů. Mnoho lidí se evakuovalo do vyšších míst kvůli obavám, že po zemětřesení dorazí i vlna tsunami.", "section_level": 1}], "src_summary": "K tektonickému zemětřesení v Peru 26. května 2018 došlo v 07:41:15 UTC, 02:41:15 místního času (09:41:15 našeho času) a magnitudo dosáhlo síly 8,0 stupňů Richterovy stupnice. Hypocentrum zemětřesení se nacházelo ve hloubce 122,8 km pod regionem Loreto zhruba 75 km jihovýchodně od města Lagunas.", "tgt_summary": "2019年秘鲁地震是2019年5月26日2时41分14秒发生于秘鲁北部的强烈地震。该次地震震中位于洛雷托大区帕卡亚萨米里亚国家保护区(南纬5.796度,西经75.298度),地震规模为 8.0级,震源深度约为109.9千米。", "id": 2746164}
{"src_title": "Pizzighettone", "tgt_title": "皮齐盖托内", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Město leží na řece Adda, asi 25 kilometrů na jihovýchod od Cremony na řece Adda, která je rozděluje na dvě rovnocenné části. Ve východní části se dochovalo souvislé městské opevnění.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V době římské ve 3. století př. Kr. zde byla založena osada Keltů s pevností Acerra nad řekou Adda. Římané ji dobyli a jako tranzitní stanici (\"statio\") zapojili do silnice Cremona - Laus Pompeia - Lodi Vecchio. Křesťanská obec s kostelem sv. Bassiana z Lodi se poprvé písemně připomíná k roku 1169, kdy ji založili přistěhovalci z Cremony, vystavěli první kostel, náležející pod církevní správu cremonské diecéze. Od roku 1441 do roku 1751 s přestávkami město patřilo pod světskou správu a jurisdikci vévodů milánských. Ve 12. století byl postaven hrad (\"castrum\") na východním břehu řeky Adda, střežící silnice Cremona-Pavia a Lodi-Milán.  Pizzighettone bylo i v novověku rozsáhlou a významnou pevností, několikrát rozšířenou (podzemní kasemata) a posílenou, strategickým místem, jež spadalo postupně pod velitele Cremony (Ugolino Cavalcabò, Cabrino Fondulo), Milánské vévody (Viscontiové, Sforzové), Benátské republiky, francouzského krále, španělské a rakouské Habsburky, Bourbony, Savojské i Napoleona Bonaparte. Obranný pevnostní systém byl aktivní až do sjednocení Itálie roku 1866, vězení bylo provozováno do roku 1952. Dodnes se dochoval starověký segment zdí na levém břehu řeky a bastiony na pravém břehu řeky Adda.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Městem prochází železniční trať Pavia-Cremona, silniční spojení vedou 15 km od dálnice A1 na jihozápad a 20 km k A 21 na jihu", "section_level": 1}, {"title": "Části města.", "content": "Hlavní část leží na východním břehu řeky a je vymezena východním segmentem městského opevnění s bránou na silnici do Cremony (\"Porta Cremona vecchia Crivellino\"). Další části města se nazývají Ferie, Regona a Roggione, obytné části Cascina Crocetta, Cascina Sant’Eusebio Inferiore, Cascina Valentino a Cascina Vallate Ponte..", "section_level": 1}], "src_summary": "Pizzighettone (italsky [\"picigetóne\"], (v lombardském dialektu Pisighitón) je italské město v Lombardii, v provincii Cremona, pozoruhodné svým opevněním a urbanismem intaktně dochovaného městského jádra.", "tgt_summary": "皮齐盖托内(),是意大利克雷莫纳省的一个市镇。总面积32平方公里,人口6743人,人口密度210.7人/平方公里(2009年)。国家统计(ISTAT)代码为019076。是一个砖墙围起来的城镇,adda河把城市一分为二,众多小教堂,其中一个内外华丽,独具风格,此城市为战略城堡,到处是军营,市中心还保留战时牢狱,城堡有博物馆,对外开放,节日可做集市,", "id": 2620088}
{"src_title": "Call of Duty: Modern Warfare", "tgt_title": "使命召唤:现代战争 (2019年游戏)", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Modern Warfare bude mít zcela nový příběh a pravděpodobně nebude navazovat na události předchozích tří dílů série Modern Warfare. Díl se má více inspirovat současnými světovými konflikty a událostmi. Do hry se ovšem vrátí kapitán Price se \"starými spolubojovníky\". V single-playerové kampani bude hráč hrát za, zatím blíže nespecifikované, členy skupiny Tier One, která bude aktivně spolupracovat s různými armádami a bezpečnostními složkami z jiných zemí. Hra a fiktivní konflikty se budou odehrávat především v Evropě a na Středním východě. Nepřátelská vojska bude reprezentovat Rusko a teroristé.  Hra bude obsahovat crossplay, nový engine a nové herní mechaniky. Do hry je přidána možnost nabíjení zbraní během míření a neobjeví se v ní placené \"Season Passy\".", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "24. října 2019 je jednotka složená z příslušníků CIA a námořní pěchoty vysazena u města Verdansk v Kastovii, aby zabránila žoldákům ruského generála Romana Barkova v převozu chemických plynů do Urzikstánu. CIA provede nálet na základnu, kde se plyn nachází. Na základně se jednotka pod vedením Alexe zmocní vozů s plynem. Krátce po odjezdu je konvoj přepaden teroristy, kteří pobijí většinu týmu a plyn ukradnou. Protože mezi zabitými žoldáky byli i vojáci Specnazu, Rusko mezitím omezilo styky s USA.  25. října provedou teroristé koordinovaný útok na Piccadilly Circus v Londýně. Na místě proběhla přestřelka s policií a SAS. Po bojích na ulici zadrží rukojmí v budově Tanto. Dovnitř je vyslán seržant Kyle Garrick a kapitán John Price. Ti uvnitř najdou civilistu opásaného bombou. Protože však není čas bombu zneškodnit, musí shodit z patra, přičemž detonace nezasáhne další civilisty. K útoku se přihlásí organizace al-Qatala, vedená Omarem Sulamanem, známým spíše jako Wolf.  26. října se setkává Alex s vůdci urzického odboje, Farah a Hadirem. Nacházejí se ve městě okupovaném Barkovovou armádou. Farah s Alexem odpálí ruské helikoptéry ve městě k odlákání vojsk z letiště, na které následně odboj zaútočí. Obsazení letiště omezí ruskou vzdušnou převahu nad Urzikstánem. 27. října objeví SAS sídlo buňky al-Qataly, stojící za útokem v Londýně. Protiteroristická jednotka vedená Garrickem a Pricem zaútočí na obytnou oblast v Camden Townu. Informace získané v objektu uvádí nemocnici v Rammaze jako možnou lokaci Wolfa.  28. října vede útok na nemocnici jednotka USMC Demon Dogs, vedená seržantem Griggsem. Týmu se podaří Wolfa dopadnout a zatknout, když se před kamerou chystal popravit americké zajatce. Je převezen na velvyslanectví Spojených států v Urzikstánu. Před velvyslanectvím se shromáždí fanatický dav, který do budovy vtrhne. Na pomoc je vyslán Garrick s Pricem. Velvyslanectví nakonec padne a velvyslanec je zabit. Skupina se s Wolfem přemístí do nedalekého sídla velvyslance. Po urputných bojích se al-Qatale podaří Wolfa osvobodit. Následně odboj zaujme pozice ve vesnici nedaleko města, protože věří, že tou cestou bude Wolf odvezen. Když se do boje zapojí ruská armáda, Hadir požádá Alexe o pomoc s vypuštěním výbušnin, které jsou ve skutečnosti ruské chemické zbraně. Toxický plyn ochromí Farah a Alexe, Hadir se přizná, že on vzal chemické zbraně Rusům a utekl.  29. října se tým složený z Garricka, Price, Farah a Alexe vydává najít Wolfa a Hadira ve Wolfově sídle. V podzemních tunelech najde Alex a Farah Wolfa v sebevražedné vestě. Farah Wolfa zabíjí a Alex zneškodní vestu. Americká armáda mezitím, v reakci na Hadirův teroristický útok, označila Farahin odboj za teroristickou organizaci a zakázala s ní spolupracovat.  31. října se kapitán Price s Garrickem přemístili do Petrohradu. Zde za pomoci Priceova spojence Nikolaje vysledovali prvního muže al-Qataly - Butchera, který zná cestu k Hadirovi. Na dvoře před budovou vypukne přestřelka a Butcher začne utíkat a po cestě vraždit civilisty. Na ulici během útěku Butchera srazí autem Nikolaj. Když Butcher není při výslechu ochoten spolupracovat, Nikolaj přiveze jeho ženu a syna, což ho donutí prozradit, že plyn je uložen v divadle Karetka a Hadir se chystá zabít Barkova. Butcher také prozradí, že cílem je vyprovokovat útokem v Rusku světovou válku mezi Ruskem a Západem.  1. listopadu dorazí Price a Garrick do Barkovova sídla v Moldavsku. Tou dobou je již okolí kontrolováno Al-Qatalou. Jakmile dopadnou Hadira, poví jim, že Barkov se poblíž nenachází a že našel lokaci Barkovovy továrny na biologické zbraně. Krátce po střetnutí začnou na sídlo útočit Rusové a Garrick, Price a Hadir utíkají do bezpečí. V bezpečí Garrick odzbrojí Hadira a Hadirje předán Rusku.  Price a Garrick se vrátí do Urzikstánu, kde přemluví Farah k tomu, aby zničila Barkovovu továrnu ve východní Gruzii, protože když je odboj považován za teroristy a není formálně napojen na Západ, jejich akce válku nevyvolá. Celý tým zahájí útok na továrnu. U laboratoří se k týmu připojí Nikolaj s výbušninami. Farah a Alex zaútočí na místnost s pecí, kde následujeboj s obrněným \"juggernautem\". Price je informuje, že Barkov míří k helipadu a snaží se utéct. Alex při postupu zjistí, že detonátor od výbušnin je nefunkční a výbušniny tedy nemohou být odpáleny dálkově. Alex se obětuje a s výbušninami vstupuje k pecím. Mezitím Garrick a Price podminují potrubí vedoucí do továrny a vidí, že Barkov prchá helikoptérou pryč. Na palubě se marně dožaduje spojení s Moskvou. Na palubě se také nachází Farah, která nakonec Barkova zabíjí. Po usmrcení Barkova dává Farah povel k odpálení továrny, při níž umírá Alex. Farah se helikoptérou vrací do Urzikstánu.  Po incidentu se ruská vláda zřekla Barkova. Kapitán Price získal od generála Shepherda povolení pro vytvoření vlastní \"task force\". Wolfovo místo hodlá zaujmout Victor Zakhaev, syn Imrana Zakhaeva. Z toho důvodu je Priceovi umožněno vytvoření vlastní jednotky \"141\". V té hodlá mít Garricka, přezdívaného \"Gaz\", odstřelovače demoliční čety Johna \"Soap\" MacTavishe a Simona \"Ghost\" Rileyho.  Následuje scéna, kde jsou ruská vojska masakrována nespecifikovanou armádou. V poslední scéně probíhá evakuace města, kterého se zmocnila mnohem silnější teroristická armáda. Situace si vyžádá spolupráci CIA a FSB, kterou zastupuje seržant Kamarov. CIA a FSB tak zahajují společnou operaci proti al-Qatale a jejímu novému vůdci.  Během hry probíhají také dvě retrospektivní mise z mládí Farah a Hadira.  V roce 1999 začala ruská invaze do Urzikstánu. Mladá Farah procitá pod troskami domů vedle své mrtvé matky. Záchranáři ji vytáhli a předali otci. Oba se vydají domů najít Hadira. Po cestě začne Rusko chemicky bombardovat město. Farah s otcem dorazí domů, kde najdou Hadira. Do domu záhy vtrhne ruský voják a jejich otce usmrtí. Když se voják snaží zabít Hadira, Farah ho zastřelí jeho vlastním samopalem. Oba se pak vydají na nezamořený okraj města, aby utekli z nebezpečné zóny. Když zastřelí další vojáky a nastupují do náklaďáku, zajme je generál Barkov.  V roce 2009 je Farah s Hadirem držena v ruském vězení. Během krátkého pobytu Hadir dá Farah klíč od zbrojnice. Vzápětí přichází Barkov a začne Farah mučit a vyslýchat. Během výslechu podniknou rebelové útok na ruské pozice, což donutí Barkova utéct. Společně s ním se podaří utéct i Farah s jejími přívrženkyněmi. Během útěku se do boje připojí jednotka kapitána Price. Tým postoupí do další budovy, kde Barkov vyráběl chemické zbraně a nařídil zbavit se důkazů, včetně svědků. Price s Farah zachrání Hadira z místnosti, kde měl být s ostatními vězni zplynován.", "section_level": 1}], "src_summary": "Call of Duty: Modern Warfare je akční FPS střílečka a šestnáctý díl série \"Call of Duty\". Hra byla vývojáři oznámena 30. května 2019 a datum vydání je stanoveno na 25. října 2019.", "tgt_summary": "是一款由Infinity Ward开发并有动视发行在PlayStation 4、Xbox One以及Windows平台上的第一人称射击游戏。本作是《决胜时刻》系列第16部主要作品,也是“现代战争”系列第4部作品。但因为是重启回归作品,剧情并非承接第三部,英文名称因此仍采用「Call of Duty: Modern Warfare」,而不是「Call of Duty: Modern Warfare 4」,中文翻译名称因此也没有加「 4 」。", "id": 2053512}
{"src_title": "Samuel Smiles", "tgt_title": "塞謬爾·斯邁爾斯", "src_document": [{"title": "Raný život a vzdělávání.", "content": "Smiles se narodil v Haddingtonu, ve východním Lothianu, ve Skotsku a byl synem Janet Wilsonové z Dalkeith a Samuela Smiles z Haddingtonu. Byl jedním z jedenácti přeživších dětí. Zatímco jeho rodinní příslušníci byli přísně reformovaní presbyteriáni, on tuto víru nepraktikoval. Studoval na místní škole, kterou ukončil ve věku 14 let. Stal se učněm u doktora Robert Lewinse. Díky tomu v roce 1829 začal studovat medicínu na Edinburské univerzitě. Během studií se začal zajímat o politiku a stal se silným zastáncem Josepha Humeho (22. leden 1777 – 20. únor 1855), skotského lékaře a člena uskupení \"Radicals\", v anglickém parlamentu. V tomto období se nakazil plicní nemocí a jeho otec mu doporučil léčbu u moře, přesněji dlouhou námořní plavbu.  Jeho otec zemřel na epidemii cholery v roce 1832. Smiles pokračoval ve studiu, ve kterém jej podporovala jeho matka. Ta měla malou živnost, obchod se smíšeným zbožím, který se jmenoval „\"Lord will provide\"\". Její příklad, jak neustále pracovala pro sebe a své děti, silně ovlivnil jeho budoucí život. Vyvinul se u něj tolerantní postoj, který byl někdy v rozporu s názorem jeho reformovaných presbyteriánských předků.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra jako kampaň.", "content": "V roce 1837 psal články pro \"Edinburgh Weekly Chronicle\" (česky \"Edinburskou týdenní kroniku\") a noviny \"Leeds Times\", v rámci kampaně za parlamentní reformu. V listopadu 1838 bylo Smilesovi nabídnuto, aby se stal editorem novin \"Leeds Times\", on tuto nabídku přijal a redaktorem byl do roku 1842.  V květnu 1840 se Smiles stal se tajemníkem \"Leedské parlamentní reformní asociace\" (anglicky \"Leeds Parliamentary Reform Association\"). Tato organizace podporovala šest základních cílů Chartistů: 1) všeobecné volební právo pro všechny muže nad 21 let; 2) volební obvody stejné velikosti; 3) hlasování tajným hlasováním; 4) aby se poslanci mohli ucházet o křesla v parlamentu, 5) možnost být zvolen ve volbách, 6) placená funkce poslance v parlamentu.  Jako redaktor \"Leeds Times\" prosazoval radikální reformy, od volebních práv žen až po volný obchod a parlamentní reformu. Koncem roku 1840 byl Smiles znepokojený děním kolem Chartistů, zejména přístupem Fearguse O'Connora (18. červenec 1796 – 30. srpen 1855) a George Juliana Harneye (17. únor 1817 – 9. prosinec 1897). Ačkoli to vypadalo, že s nimi souhlasil, tvrdil, že aktuální taktika hnutí byla neefektivní: „pouhá politická reforma nevyléčí mnohá zla, která nyní postihují společnost.\"  Dne 7. prosince 1843 se oženil s Sarah Ann Holmes, v Dixonu, v Leedsu. Spolu měli tři dcery a dva syny.  V roce 1845 odešel z \"Leeds Times\" a stal se sekretářem nově založené společnosti Leeds & Thirsk Railway. V roce 1954 začal pracovat pro South Eastern Railway.  V roce 1850 ukončil své zájmy v parlamentu a rozhodl se, že self-help je nejdůležitější směr pro jeho reformy. V 1859 vydal knihu \"Self-Help s příklady charakteru a chování\" (anglicky \"Self-Help; with Illustrations of Character and Conduct\")\".\"  Smiles psal články pro magazín \"Quarterly\". V článku o železnicích doporučoval, že železnice by měly být znárodněny, a že cestující v třetí třídě by měli mít zvýhodněné jízdné. V roce 1861 Smiles publikoval článek v \"Quarterly\", který pojmenoval \"Příjmy dělníků, úspory a stávky\" (anglicky \"Workers Earnings, Savings, and Strikes\").  Tvrdil, že chudoba byla v mnoha případech způsobena obvyklou improvizací:Časy velké prosperity, ve kterých jsou mzdy na nejvyšší úrovni a mlýny běží na plný výkon, nejsou časy, ve kterých by se ústavy mechaniky (anglicky \"Mechanics' Institutes\") a školy rozvíjely, ale časy, kdy hospodští a prodejci piva prosperují a bohatnou... Dělník vydělávající od 50 šilinků do 60 šilinků za týden (tedy více než průměrná mzda bankovních úředníků), byl spokojen s obýváním mizerného bytu s jedním pokojem ve špatné čtvrti, jedna místnost sloužící jako salon, kuchyň a ložnice pro celou rodinu, která se skládala z manžela, manželky, čtyř synů, dvou koček a psa. Byla dotázána nezaujatá osoba: „Myslíte si, že by tato rodina nebyla schopna získat lepší bydlení, nebo byla jen nešetrná k penězům?\" Odpovědí bylo: „Byli nešetrní k penězům.\" V roce 1866 se Smiles se stal prezidentem společnosti National Provident Institution, ze které odešel v roce 1871, poté co byl stižen silnou mozkovou mrtvicí. Z té se zotavil, naučil se znovu číst a psát.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V roce 1875 byla vydána jeho kniha \"Thrift\" (česky vyšlo jako \"Základ blahobytu\", 1890). V ní napsal, že „Na bohatství neexistuje žádný nárok. Vulgární je ten, kdo obdivuje bohaté pro jejich bohatství.\" Tvrdil, že zákon „Poor Law Amendment Act 1834\", který měl nahradit tzv. Starý zákon o chudobě z doby vlády Alžběty I., byl: „jedním z nejcennějších, který byla zařazen do knihy zákonů moderní doby\". Byl kritikem laissez-faire:Když vypukne tyfus nebo cholera, řeknou nám, že Nikdo není vinen. To hrozné slovo Nikdo! Jak často je odpovědí: Nejvíce neštěstí na světě způsobí Nikdo. Nikdo nešidí jídlo. Nikdo nepančuje alkohol. Nikdo nedodává závadnou vodu. Nikdo nerozšířil infekci ve slepých uličkách a na špinavých cestách. Nikdo neopouští města. Nikdo neplní kriminály, věznicích a nápravných zařízeních. Nikdo není pytlák, zloděj a opilce. Nikdo, to slovo nemá ani teorii, žádnou teorii. Nikdo je ztělesněn jen dvěma slovy—\"Laissez faire\"—Nechte to být. Když byli lidé v Paříži otráveni sádrou, která byla přimíchána do mouky. „Nechte to být\", bylo odpověďí. Když byla \"Cocculus indicus\" použita do piva místo chmele. a muži pak umírali, bylo snadné říct: „Nikdo to neudělal.\" Nechte pracovat ty, kteří mohou zjistit, kdy byli jiní podvedeni: \"Caveat emptor\". Když lidé žijí v nedůstojných obydlích, nechte je. Nechte ubohost dělat svou práci, nezasahujte do práce Smrtky.V roce 1877 byla vyšla kniha \"A Boy's Voyage Round the World\", pro kterou byly základem dopisy, které Smiles napsal ze své námořní plavby, stejně jako deník, který si vedl o své cestě do Austrálie a Ameriky mezi únorem 1869 a březnem 1871.  V roce 1881 tvrdil:Práce je namáhavá a zisk z ní je pomalý. Někteří lidé se rozhodnou žít z práce druhých a od okamžiku, kdy realizují toto rozhodnutí, se stanou nepřáteli společnosti. Není časté, že nouze dohání muže k zločinu. V devíti případech z deseti, to nebyla volba z nutnosti. Morální zbabělost je vystavena na veřejnosti, stejně jako v soukromém životě. Snobismus se neomezuje jen na lísání se k bohatý, ale je také často zobrazován v trápení chudých... Teď, když „masy“ vykonávají politickou moc, je v nich stále větší tendence planout, lichotit, a neříkat nic, než jen uhlazená prázdná slova. Jim jsou připočítány ctnostmi, o kterých nevědí, že je sami mají. Ve snaze získat jejich přízeň, souhlasí se s jejich názory, jejichž realizace je zhola nemožná. Populární agitátor musí potěšit toho, koho oslovuje, a je vždy velmi potěšující, že naše vlastní já nám říká, že za to, čím trpíme, je vinen někdo jiný. Zřídkakdy se u těchto řečníků objevuje názor, že ti, které oslovují, jsou vinni za to, že trpí, nebo že zneužívají prostředky, které jsou v jejich dosahu, k získání štěstí... Kapitalista je přeci člověk, který neutrácí vše, co vydělal.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější život, smrt a potomci.", "content": "Sir George Reid (31. říjen 1841 – 9. únor 1913) byl pověřen namalováním Smilesova portrétu, ten byl dokončený v roce 1877 a nyní ve sbírce Národní galerie v Londýně. Kopie některých jeho rukopisů byly v archivech Rady východního Lothianu (anglicky \"East Lothian Council\").  Když se v roce 1892 William Gladstone vrátil v plné síle do politiky a stal se opět ministerským předsedou, představil tzv. druhý návrh zákona ustanovujícího irskou samosprávu, Smiles napsal synovi do Ulsteru: „Nepobuřuj se. Zachovej klid, i když vidíš své jméno mezi agitátory. Tvůj dopis je děsivě alarmující. Gladstone se dostal k moci a nyní jsme ohroženi občanskou válkou. To nemůže být výsledek dobrého státnictví. Přesto tam jsou liberální členové, kteří fandí tomuto maniakovi. Bohužel, bohužel pro liberalismus! Musím ti dát šest měsíců na to, abys stáhl mé půjčky, které jsem poskytl společnosti B.R. Co., protože to málo peněz co mám, chci mít pro manželku a děti, ne pro vyzbrojování Ulsterských\".  Smiles napsal Lucy Smilesové v roce 1893: „Ten zákon je špatný. Jsem docela zděšen tím strašným psem, státníkem uvádějícím lidi v omyl a vtahování země do chaosu. Nechápu, proč tak mnoho lidí v této části Británie následuje tohoto maniaka, jdou za ním jako stádo ovcí. Je to prostě přepínání sebevědomí. Běda! Bohužel pro liberalismus!\"  Dne 16. dubna 1904, Samuel Smiles zemřel v Kensingtonu, a byl pohřben na Bromptonském hřbitově. Krátce před jeho smrtí mu bylo nabídnuto povýšení do šlechtického stavu, ale on to údajně odmítl.  Mezi jeho vnoučata patřili: Sir Walter Smiles (8. listopad 1883 – 31. leden 1953), člen Ulsterské unionistické strany (anglicky \"Ulster Unionist Party\"). Z této rodové větvě byl také Smilesův pra-pravnuk, Bear Grylls, známý dobrodruh.", "section_level": 1}, {"title": "Self-Help.", "content": "Počátky jeho nejslavnější knihy, \"Self-Help\", měly základ v projevu, který pronesl v březnu 1845, v reakci na žádost \"Společnosti pro vzájemné zdokonalování\" (anglicky \"Mutual Improvement Society\"), který byl publikován později jako článek \"Vzdělávání pro pracující třídy\" (anglicky \"The Education of the Working Classes\"):Nemohl bych si to myslet, protože jsem se zmínil o jednotlivcích, kteří se díky sebevzdělávání (anglicky \"self-education\") dostali z chudoby na sociální vrchol, a dokonce získali bohatství, to jsou hlavní témata, na které se máte zaměřit. To by byl velký omyl: \"Znalost\" je sama o sobě jedním z nejvyšších požitků člověka. Neznalý člověk prochází světem pasívně ke všem potěšením, kromě vlastních pudů... Každá lidská bytost má velké poslání, má v sobě rozvíjet vznešení schopnosti, může dokázat mnoho ve svém životě. Člověk by měl by mít prostředky ke vzdělávání, a úsilí ke svobodnému vykonávání jeho díla jako božského úkolu.Nakladatelství Routledge, které bylo založeno v roce 1851, v roce 1855 odmítlo vydání jeho knihy \"Self-Help\". O dvacet let později, když Smiles seděl vedle George Routledga (23. září 1812 – 13. prosinec 1888), při společenské večeři, Routledg se jej zeptal: „A kdy, Dr. Smilesi, budeme mít čest vydat některou z Vašich knih?\", Smiles mu odpověděl ve smyslu, že pan Routledg už měl tu čest odmítnout jeho knihu \"Self-Help\". Vydavatelství John Murray bylo ochotno vydat \"Self-Help\", ale požadovalo 50% ze zisku. Smiles to odmítl. V 1859, Smiles vydal \"Self-Help\", s tím, že si zachoval autorská práva a vydavatelství John Murray nechal 10% z komisního prodeje. Během jednoho roku se prodalo 20 000 výtisků. Do doby Smilesovy smrti v roce 1904 se prodalo přes čtvrt milionu výtisků. Kniha \"Self-Help\" přinesla Smilesovi popularitu, a doslova „přes noc\" se stal předním expertem v této oblasti a vyhledávám konzultantem. Smilesovy názory se náhle staly módními a on byl ohromen popularitou, např. když byl zván k pokládce základních kamenů, když měl být portrétně malován, nebo předávat ceny osiřelým dětem a hovořit na různých setkáních klubů a spolků, vč. společenských platforem. Prostý člověk by byl s tímto statusem spokojen, ale on to nepřijal. Měl svou práci... Jeho povinnost se nezaměřovala na nějakou konkrétní veřejnou platformu... Jeho práce byla v jeho kanceláři.", "section_level": 1}, {"title": "Kniha \"Conduct\" (rukopis).", "content": "Smiles zamýšlel v roce 1896 vydat knihu s titulem \"Conduct\". Předložil ji svému vydavateli, ale sir John Murray IV. (1851–1928) knihu odmítl publikovat. V roce 1898 bylo vydání knihy opět zamítnuto.  Po jeho smrti, v roce 1904, byl rukopis této knihy nalezen v jeho psacím stole. Na radu Johna Murraye, byl zničen. Nebylo doloženo, zda existovala kopie rukopisu.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Dílo \"Self-Help\", bylo nazýváno „bibli středového Viktoriánského liberalismu“ a přineslo Smilesovi popularitu doslova „přes noc\".  Liberální poslanec anglického parlamentu John Arthur Roebuck (28. prosinec 1802 – 30. listopad 1879), v roce 1862 označil Smilesovo dílo \"Workmen's Earnings, Strikes and Savings\" jako „velmi pozoruhodnou knihu\" a během svých proslovů z ní citoval některé pasáže.  George Bernard Shaw, ve svém díle \"Fabian Essays in Socialism\" (1889), nazval Smilese „moderním Plutarchem”.  Americký inspirativní spisovatel Orison Swett Marden (1848–1924) byl inspirován Samuelem Smilesem, když v mládí četl knihu \"Self-Help\". O desetiletí později napsal \"Pushing to the Front\" (1894) a stal se profesionálním autorem.  Koncem 19. století a počátkem 20. století došlo ke vzestupu nového Liberalismu, keynesiánské ekonomiky a socialismu, na které zhlížel s nedůvěrou. Noví liberální ekonomové jako John A. Hobson (6. červenec 1858 – 1. duben 1940) a Albert F. Mummery ve svém díle \"Physiology of Industry\" (1889), tvrdili, že úspory mají za následek nedostatečnou výtěžnost kapitálu a využívání práce během deprese. John Maynard Keynes ve svém díle \"General Theory of Employment, Interest and Money\" (1936) se pokoušel nahradit klasickou ekonomii za liberální.  V roce 1905, William Boyd Carpenter (26. březen 1841 – 26. říjen 1918), biskup z Riponu, oceňoval práci Smilese: „Biskup řekl, že si všiml malé tendence v některých čtvrtích, kdy dochází k znevažování životní energie, o které se najednou tak silně přemýšlelo. Vzpomněl si na dílo \"Self-Help\", od Samuela Smilese, který před 40 nebo 50 lety přednášel v Leedsu a povzbuzoval mladé muže, aby se zapojili do sebezdokonalování. Jeho knihy byly čteny s mimořádným zájmem, vznikla škola, která učila o existenci krásna, ale dělala pro jeho uvedení v život málo. Ta škola zneuctila šetrnost, nevěnovala velkou pozornost povaze a snad ani přílišné pozornosti k povinnostem.\"  Poslanec anglického parlamentu, David Grenfell (16. červen 1881 – 21. listopad 1968), v rozpravě \"Transitional Payments (Determination of Need) Bill\" prohlásil, že návrh zákona z roku 1932 „nediskriminoval neohroženost, nečinnost a plýtvání, ale byl proti pracovitým, šetrným lidem, který musel zaplatit vysokou cenu\". Ministr práce pokutoval lidi za soběstačnost. Pohrdal Samuelem Smilesem a všemi jeho pracemi.\"  Liberál Ernest Benn (25. červen 1875 – 17. leden 1954) se v roce 1949 odvolával na Smilese, když vyzdvihoval soběstačnost.  V roce 1962, ředitel \"Britského institutu managementu\" (anglicky \"British Institute of Management\"), John Marsh, řekl že mladí muži, kteří začali pracovat v průmyslu potřebovali smysl pro práci a povinnost; musí se stát „muži charakteru, kteří vědí, jak se správně chovat ve fázích úspěchu“; musí mít sebevědomí v myšlení a chování: „Je to tedy to, co by jím mělo být sděleno dílem Samuela Smilese“.  Liberální ekonom Friedrich Hayek v roce 1976 napsal, že Smiles a jemu podobní, kteří obhajovali svobodné podnikání, v něm později viděli ohrožení pro tržní hospodářství, a že jediná obrana proti němu je tlak široké veřejnosti. Že se svobodné podnikání do značné míry stalo základem sebeúcty podnikatele, často mu dává pocit sebedůvěry, který pak u něj vyvolává větší popularitu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo (knižní).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Biografická díla.", "content": "Růst průmyslové archeologie a obecné historie v Británii, od roku 1960 do současnosti, umožnil opětovné vydání mnoha titulů, jejich seznam je dostupný na internetu, např. na Project Gutenberg.", "section_level": 2}], "src_summary": "Samuel Smiles (23. prosinec 1812 Haddington – 16. duben 1904 Londýn) byl skotský spisovatel, esejista, kazatel, lékař a politický reformátor. Ačkoli vedl kampaň pro platformu chartistů, prohlásil, že více pokroku pocházelo z nových přístupů a názorů, než z nových zákonů. Ve svém vrcholném díle, \"Self-Help\" z roku 1859 (česky vyšlo jako \"Vlastní silou\", 1877), prosazoval šetrnost a tvrdil, že chudoba je způsobena převážně nezodpovědnými návyky a zároveň útočí na materialismus a vlády typu „Laissez faire\". Tato kniha byla označena za „bibli středového Viktoriánského liberalismu” a přinesla Smilesovi popularitu doslova „přes noc\".", "tgt_summary": "塞谬尔·斯迈尔斯或译为赛谬尔·斯迈尔斯(英语:Samuel Smiles,1812年-12月13日-1904年-4月16日)是英国苏格兰作家与政府改革者。他曾经参与宪章运动,并称新态度比新法律更能让宪章运动有更多成果。他的文学创作自励提倡节俭、并宣称贫穷绝大部分源自于不负责任的态度;书中也抨击物质主义与自由放任政府;这本书被称为维多利亚时代中期的圣经,并让塞谬尔·斯迈尔斯一夜成名。", "id": 624588}
{"src_title": "Zlatý pohár CONCACAF 2019", "tgt_title": "2019年美洲金盃", "src_document": [{"title": "Kvalifikace.", "content": "Kvalifikační systém doznal pro ročník 2019 změn a také skončilo rozdělování na středoamerickou a karibskou zónu. Mezi 16 týmů hlavního turnaje se 6 kvalifikovalo napřímo jako země, které se zúčastnily \"Hexagonalu\" – poslední, páté fáze kvalifikace na Mistrovství světa ve fotbale 2018. Zbylých 10 míst bylo připraveno pro týmy, které si účast vybojovaly v Lize národů CONCACAF.  Účast na hlavním turnaji si vybojovaly tyto týmy:", "section_level": 1}, {"title": "Pořadatelská města.", "content": "V březnu 2018 CONCACAF potvrdil, že se zápasy odehrají i ve střední Americe a v Karibiku, což bude pro tento region znamenat první zápasy Zlatého poháru v historii. Všechny dosavadní ročníky se odehrály v USA, Kanadě nebo Mexiku.", "section_level": 1}, {"title": "Spojené státy americké.", "content": "V květnu 2018 potvrdil CONCACAF 15 stadiónů, na kterých se odehrají zápasy Zlatého poháru. Pro finále byl 27. září 2018 vybrán stadión Soldier Field v Chicagu.", "section_level": 2}, {"title": "Kostarika.", "content": "26. listopadu 2018 oznámil CONCACAF, že se v Kostarice odehrají dva zápasy základní skupiny B dne 16. června 2019. Místem konání bude stadión Estadio Nacional de Costa Rica v San José.", "section_level": 2}, {"title": "Jamajka.", "content": "Dne 2. dubna 2019 oznámil CONCACAF, že i Jamajka bude hostit dva zápasy, a to ze základní skupiny C dne 17. června 2019. Odehrají se na stadiónu Independence Park v Kingstonu.", "section_level": 2}, {"title": "Nasazení do skupin.", "content": "CONCACAF oznámil dne 31. srpna 2018, že nejlepší 4 týmy z CONCACAF Ranking Index k září 2018 budou nasazené do skupinové fáze finálového turnaje.  Skupiny a celý program zápasů byl odhalen a představen 10. dubna 2019 v Los Angeles.", "section_level": 1}, {"title": "Základní skupiny.", "content": "\"Všechny časy začátků zápasů jsou uvedeny ve středoevropském letním čase ().\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Zlatý pohár CONCACAF 2019 byl 15. turnajem Zlatého poháru CONCACAF a 25. kontinentálním mistrovstvím zemí sdružených fotbalovou asociací CONCACAF a byl pořádán od 15. června do 7. července 2019 v USA, Kostarice a Jamajce. Titul obhajoval národní tým Spojených států, který porazil ve finále výběr Jamajky 2:1.", "tgt_summary": "2019年美洲金杯(2019 CONCACAF Gold Cup)是中北美洲及加勒比海足球协会举办的第15届美洲金杯。", "id": 475928}
{"src_title": "Válka s emuy", "tgt_title": "鴯鶓戰爭", "src_document": [{"title": "Předehra konfliktu.", "content": "Emu hnědý figuroval na seznamu chráněných druhů Západní Austrálie mezi lety 1874 a 1922, poté byl naopak jakožto ničitel plodin prohlášen za škůdce. V druhé polovině dvacátých let začal trofejní výkup zobáků těchto ptáků. I přes tisíce vyplacených odměn ročně neměl tento program větší vliv na populaci emuů. Podobný program zavedl Queensland, kde emuové rozšiřovali invazivní opuncii, jejímiž plody se živili. Ploty proti králíkům vybudované na začátku dvacátého století usměrňovaly hejna migrujících ptáků, po jejich obvodu tak byl problém nejpalčivější.  V roce 1932 se hejno čítající až 20 000 jedinců objevilo ve farmářské oblasti v okolí sídel Campion a Walgoolan. Znepokojení farmáři požádali vládu o pomoc, které se jim dostalo v podobě několika vojáků 7. baterie Královského australského dělostřelectva pod vedením G. P. W. Mereditha, vybavenými dvěma lehkými kulomety Lewis, deseti tisíci náboji a jedním automobilem. Pro vojáky měla být tato operace cvičením střelby, pro vládu pak propagandou ve složité době.", "section_level": 1}, {"title": "Neúspěšné útoky.", "content": "První větší „bitvou“ se stalo přepadení zhruba tisícovky ptáků u napajedla za rozbřesku 4. listopadu 1932. Vojákům se podařilo zastřelit pouze asi tucet emuů, než se zbraň zasekla.  O něco úspěšnější se stal 8. listopad, kdy bylo pobito zhruba 200 opeřených protivníků, ovšem za cenu 2 500 nábojů, tedy asi čtvrtiny celkových zásob.  Po dobu dalších 30 dní se pohyboval počet obětí v řádu jednotek až desítek než byla jednotka 10. prosince stažena. Zastřeleno bylo podle vojáků 986 emuů a odhadem 2 500 jich mělo zemřít i s těmi, kteří podlehli zraněním později.", "section_level": 2}, {"title": "Po skončení „války“.", "content": "Po utržené ostudě vláda několikrát odmítla další žádosti farmářů o ozbrojený zásah v následujících letech a rozhodla se raději soustředit prostředky na výkup trofejí, což se ukázalo jako daleko efektivnější, byť méně efektní řešení – v roce 1935 byly vyplaceny za šest měsíců odměny za 57 034 trofejí a mezi lety 1945 a 1960 bylo takto vyhubeno přes 284 704 emuů. V tomto ohledu válka proti emu hnědým nikdy neskončila a byli nadále hubeni jako škůdci.", "section_level": 2}], "src_summary": "Válka s emuy () je posměšné označení pro snahu vlády Západní Austrálie vypořádat se s přemnožením nelétavých emu hnědých, kteří na začátku třicátých let dvacátého století škodili už tak Velkou hospodářskou krizí oslabené produkci pšenice.", "tgt_summary": "鸸鹋战争(Emu War),又称大鸸鹋战争(Great Emu War),指的是1932年下半年,澳大利亚军队于西澳大利亚州对鸸鹋实施的剿灭行动。1932年,西澳大利亚州农民向军方控诉当地土生土长的鸟类鸸鹋种群数量太多,成天四处蹓跶,导致了当地的食物与淡水匮乏。为了遏制鸸鹋数量的增长,澳大利亚军方派出了装备有机关枪出租车兵,进行了对鸸鹋的大规模剿灭行动。这次剿灭行动被后世称作「鸸鹋战争」。", "id": 2154815}
{"src_title": "Stejnopohlavní manželství v Kanadě", "tgt_title": "加拿大同性婚姻", "src_document": [{"title": "Stejnopohlavní manželství podle provincií/teritorií.", "content": "Stejnopohlavní manželství bylo legalizováno v jednotlivých kanadských provinciích a teritoriích v následujících datech:  Poznámka: V některých těchto případech byla taková manželství legální už dříve a soudy tuto skutečnost pouze dodatečně potvrdily. Příkladem je Ontario, v němž soud pouze deklaroval legálnost stejnopohlavního manželství uzavřeného v lednu 2001.  Rozhodnutí ontarijské vlády uznat dvě manželství uzavřená 14. ledna 2001 v Torontu by se tedy dalo interpretovat jako první legalizace stejnopohlavního manželství na světě. Kanada svým způsobem umožňovala homosexuálním párům uzavírat manželství ještě před jeho legalizací v Nizozemsku, které tak učinilo v dubnu 2001, a Belgii, která přijala příslušný zákon v červnu 2003.", "section_level": 1}, {"title": "Stručný přehled.", "content": "Právní řády jednotlivých kanadských provincií a teritorií přiznávaly homosexuálním párům právo na uzavření manželství po rozhodnutí tamních soudů, které v osmi z deseti provincií a jednom ze tří teritorií rozhodly, že zákaz stejnopohlavního manželství je neústavní. Homosexuálním párům pak byly následně vydávány manželské licence. Na rozdíl od heterosexuálních párů mohly uzavřít manželství bez ohledu na to, zda mají v dotyčné provincii, či teritoriu trvalý pobyt.  Vzhledem k odlišné právní úpravě v jednotlivých kanadských jurisdikcí vznikaly různé právní nejasnosti. Podle kanadské ústavy totiž definice manželství spadá do výhradní kompetence federální vlády – alespoň tak se k této otázce 9. prosince 2004 postavil Nejvyšší soud Kanady. Do přijetí federálního zákona o civilním manželství (\"Civil Marriage Act\") 20. července 2005 nepřijala kanadská vláda zákon redefinující manželství, čímž by definitivně vyřešila tyto spory. Před plošnou legalizací stejnopohlavního manželství v Kanadě nemohly homosexuální páry uzavírat sňatky v celkem čtyřech jurisdikcích (dvě provincie, dvě teritoria), v nichž soudy nepotvrdily neústavnost zákazu takových manželství. V devíti jurisdikcích (osm provincií, jedno teritorium) soudy rozhodly o legalizaci stejnopohlavního manželství. Z tohoto důvodu před 20. červencem 2005 závisela legálnost stejnopohlavního manželství na konkrétní provincii, či teritoriu.  Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Nejvyššího soudu Kanady je v kanadském právu považované za precedent, lze téměř s jistotou konstatovat, že by jakýkoliv soudní spor s provincií, či teritoriem, který umožňoval homosexuálním párům uzavírat sňatky, skončil ve neprospěch stejnopohlavního manželství. Federální právníci postupem času začali legalizaci stejnopohlavního manželství na úrovni jednotlivých jurisdikcí právně napadat. Co se týče provincií, tak nesouhlas s ním vyjádřila pouze konzervativní provinční vláda v Albertě. Albertský premiér Ralph Klein avizoval, že soudní rozhodnutí o ústavnosti stejnopohlavního manželství napadne pro rozpor se 33. sekcí Kanadské charty práv a svobod (\"Canadian Charter of Rights and Freedoms\"). Jako důvod uváděl svůj politický nesouhlas s ním.  17. července 2003 oznámil liberální kanadský premiér Jean Chretien, že vláda předloží návrh zákona, který by umožnil homosexuálním párům uzavřít manželství. Vládní návrh z dílny kanadského liberálního ministra spravedlnosti Martina Cauchona byl publikován 17. července 2003 pod spisovou značkou \"C-38\". Ještě před samotným předložením návrhu se kanadská vláda obrátila na kanadský nejvyšší soud, zda je definice manželství jako svazku muže a ženy v souladu s Kanadskou chartou práv a svobod (\"Canadian Charter of Rights and Freedoms\"), a zda by se registrované partnerství dalo považovat za přijatelnější alternativu.  9. prosince 2004 rozhodl kanadský nejvyšší soud, že omezení manželství pouze na heterosexuální páry je ústavní, a že za změnu jeho definice nese plnou odpovědnost federální vláda. Soud rovněž deklaroval, že chartou chráněná svoboda vyznání přiznává náboženským institucím právo odmítat oddávat homosexuální páry a vystrojovat jim svatební obřady na své půdě.  Po rozhodnutí Nejvyššího soudu Kanady předložil kanadský liberální ministr spravedlnosti Irwin Cotler návrh federálního zákona o stejnopohlavním manželství, který by legalizoval homosexuální sňatky v celé Kanadě. Vláda Paula Martina vyjádřila s tímto návrhem souhlas, ale svým poslancům nevykonávajícím zároveň mandát člena vlády (\"backbencher\") v Kanadské Dolní sněmovně umožnila volně hlasovat. V reakci na to několik konzervativních politiků a náboženských skupin předložilo protinávrhy podporující manželství jako výhradní svazek muže a ženy ve 33. sekci kanadské charty práv a svobod a v kanadské ústavě. Tehdejší rozložení politických sil v Kanadské Dolní sněmovně jim dávalo velmi malé naděje na úspěch. Albertský konzervativní premiér Ralph Klein tehdy navrhoval hlasování v celostátním referendu, ale nenašel podporu u žádného z předsedů čtyř parlamentních stran.", "section_level": 1}, {"title": "Další benefity pro partnery stejného pohlaví v Kanadě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jiné formy partnerských svazků.", "content": "Jak už bylo zmíněno homosexuální páry žijící v Kanadě ve společně hospodařící domácnosti mají téměř stejná práva a povinnosti jako heterosexuální manželé. V r. 1999 rozhodl Nejvyšší soud Kanady v kauze \"M vs. H.\", že stejnopohlavním párům musejí být přiznává veškerá práva a povinnosti plynoucí ze svazků podle anglosaského práva (\"common-law relationships\").  Kanadská provincie Quebec už umožňovala homosexuálním párům uzavírat registrované partnerství. V Novém Skotsku platil zákon o domácím partnerství (\"domestic partnership\") obsahující téměř ty samé benefity. Legislativní změny v letech 2001–2004 rozšířily práva partnerských svazků podle anglosaského práva v Manitobě i na homosexuální páry.  V r. 2003 přijala Alberta zákon o vzájemně závislých partnerstvích (\"interdependent relationships\"). Páry žijící v něm disponovaly zvláštními majetkovými právy, která jsou zpravidla přiznávána osobám pokrevně spřízněným.", "section_level": 2}, {"title": "Další provincie a teritoria.", "content": "Právní status stejnopohlavních manželství v provinciích a teritoriích zůstával až do přijetí zákona o civilních manželstvích (\"Civil Marriage Act\") nejasný. Byl zaznamenán případ páru, který se soudil s Novým Skotskem o právo na uznání manželství uzavřeného v Ontariu.  Albertský premiér Ralph Klein se snažil všemi možnými prostředky zabránit legalizaci, případně uznávání stejnopohlavního manželství v Albertě. Sám dobře věděl, že změny tamních provinciálních zákonů byly v té době málo pravděpodobné. Případné jiné snahy o změny statusu quo chtěl Klein blokovat. Naopak jedna z provincie, v v níž nebylo stejnopohlavní manželství uzákoněné, Ostrov prince Edwarda oznámila, že jí nečiní problémy změnit stávající právní úpravu, aby kolidovala s federální.  V říjnu 2003 premiér Nunavutu Paul Okalik oznámil, že mu nevidí problém v uznávání stejnopohlavních sňatků uzavřených v jiné kanadské provincii, či teritoriu.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejné mínění.", "content": "Podle průzkumu Institutu Angus Reid pro Southam News, který se uskutečnil v celé Kanadě, souhlasilo se stejnopohlavním manželstvím 49 % Kanaďanů, 48 % bylo proti. Podpora byla větší v Quebecu (58 %) a v mladší věkové skupině 18–34 let (67 %), naopak nejnižší v Albertě (38 %) a ve věkové skupině starší 54 let (25 %). V roce 1999 ten samý Institut zaznamenal podporu 53 % a nesouhlas 44 %.  V dubnu 2001 podle průzkumu skupiny Environics souhlasilo se stejnopohlavním manželstvím 45 % Kanaďanů (29 % řeklo „rozhodně ano“ a 16 % „spíše ano“). 41 % bylo proti (30 % „rozhodně ne“ a 11 % „spíše ne“).  Průzkum Focus on the Family Canada z června 2002 ukázal, že 46 % Kanaďanů souhlasí se stejnopohlavním manželstvím, zatímco 44 % je proti.  Podle průzkumu Centra pro výzkum a informatizaci (\"Centre for Research and Information on Canada\") z října 2002 souhlasilo se stejnopohlavním manželstvím 53 % Kanaďanů.  V listopadu se uskutečnila agenta Ekos Research Associates/Canadian Broadcasting Corporation, v němž respondenti odpovídali, zda souhlasí, či nesouhlasí s vypsáním referenda o této otázce. 47 % odpovědělo „ne“, 45 % „ano“ a 8 % „nevím“.  Průzkum, který proběhl krátce před hlasováním parlamentu o zákoně o civilním manželství (\"Civil Marriage Act\"), ukázal, že 42 % Kanaďanů souhlasí s legalizací stejnopohlavního manželství, zatímco 40 % bylo proti a 18 % neodpovědělo, případně nevědělo.  V červnu 2006 proběhl průzkum Ekos, zda by se měly znovu otevřít debatovat na téma stejnopohlavního manželství. 62 % respondentů odpovědělo, že tato záležitost už byla vyřešená. Pouze 27 % chtělo na toto téma znovu diskutovat. 11 % nemělo jasný názor, případně neodpovědělo.  V r. 2012 ukázal průzkum Forum Research, že 66,4 % Kanaďanů souhlasí s legalizací stejnopohlavního manželství, zatímco 33,6 % je proti. Podpora stejnopohlavního manželství byla největší v Quebecu (72 %) a Britské Kolumbii (70,2 %), nejnižší v Albertě (45,6 %).  V květnu 2013 se uskutečnil průzkum Ipsos zkoumající názor obyvatel 16 zemí na stejnopohlavní manželství. 63 % kanadských respondentů bylo pro stejnopohlavní manželství. 13 % by preferovalo jiný právní institut upravující homosexuální svazky.  Po rozhodnutí Nejvyššího soudu USA v kauze Obergefell proti Hodgesovi v USA, v červnu 2015, se 70 % Kanaďanů v průzkum Forum Research vyslovilo pro stejnopohlavní manželství. Pouze 22 % bylo proti.  V květnu 2016 hlasovala členská základna Konzervativní strany Kanady v poměru hlasů 1036:462 pro změnu stranického programu, v němž byla deklarována podpora manželství jako svazku muže a ženy. K samotné otázce stejnopohlavního manželství se konzervativci odmítli stranicky vyjádřit, čímž umožnili svým členům se k této otázce stavět individuálně, tedy být i proti němu.  V průzkumu CROP z r. 2017 vyjádřilo 74 % Kanaďanů hrdost nad tím, že je v jejich zemi manželství přístupné všem párům bez ohledu na pohlaví. 26 % zaujímalo opačné stanovisko. POdpora stejnopohlavního manželství byla větší u žen (79 %) než u mužů (70 %). Co se týče jazykových skupin, tak větší podporu mělo stejnopohlavní manželství u frankofonního obyvatelstva (82 %) než u anglickojazyčného (73 %). Osoby disponující většími příjmy, s vysokoškolský vzděláním a narozené v Kanadě taktéž byly více nakloněné stejopohlavnímu manželství. Ve věkových skupinách mělo stejnopohlavní manželství větší podporu u mladší generace (82 % ve věkovém rozpětí 18–24 let a 86 % ve věkovém rozpětí 25–34 let). Nicméně i generace starší 65 let byla spíše pro. 66 % jejích respondentů odpověděla kladně. Z jednotlivých provincií byla největší podpora v Quebecu (80 %) následovaném Atlantskými provinciemi (78 %), Britskou Kolumbií (75 %), Ontariem (73 %), Manitobou a Saskatchewanem (70 %) a Albertou (68 %).  AmericasBarometer z roku 2017 ukázal, že 76 % Kanaďanů podporuje stejnopohlavní manželství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stejnopohlavní manželství je v Kanadě legální od 20. července 2005 po přijetí federálního zákona o občanských sňatcích (\"Civil Marriage Act\"). Do té doby je od r. 2003 zaváděly jednotlivé kanadské provincie prostřednictvím soudů. První takovou jurisdikcí se 10. června 2003 stala kanadská provincie Ontario poté, co tamní odvolací soud vydal průlomový verdikt potvrzující legálnost stejnopohlavního manželství. Kanada se tou dobou stala čtvrtou světovou a první mimoevropskou zemí, která rozšířila institut manželství i na homosexuální páry. Do té doby mohly kanadské homosexuální páry uzavírat sňatky v osmi z deseti provincií a jednom ze třetí teritorií, což odpovídá přibližně 90 % kanadského obyvatelstva. Více než 3000 homosexuálních párů proto uzavřelo manželství ještě před jeho legalizací na federální úrovni. Od r. 1999 měly nesezdané páry většinu práv a povinností vyplývajících z manželství.", "tgt_summary": "2005年7月20日,加拿大国会通过性别中立的《民事婚姻法案》,自此加拿大从联邦层面将同性婚姻合法化,这使得加拿大成为全球第四个在全国范围内给予同性伴侣注册结婚的国家,亦成为第一个将同性婚姻合法化的美洲国家,同时也是第一个同性婚姻合法化的北美洲国家。", "id": 10898}
{"src_title": "Ťiang Ťing-kuo", "tgt_title": "蔣經國", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Ťiang Ťing-kuo se narodil 27. dubna 1910 Čankajškovi a jeho první manželce Mao Fu-mej. V dětství měl nejlepší vztahy s matkou a babičkou, zatímco otec byl na Ťing-kuoa přísný a svůj nacionalistický a tvrdý přístup, charakteristický i pro jeho vládu v Kuomintangu, praktikoval i na svém synovi. V roce 1925 začal chodit na vysokou školu v Šanghaji, odkud ho ale otec poslal studovat do Pekingu z důvodu nestability a protestů probíhajících v Šanghaji. Během studií ho zaujala myšlenka komunismu a s otcovým povolením odcestoval do Moskvy, kde začal studovat na Komunistické univerzitě pracujících východu, přímo spravované Všesvazovou komunistickou stranou (bolševiků). Chodil to třídy plné členů významných čínských rodin a budoucích vůdců, mimo jiné byl i jeho spolužákem Teng Siao-pching. V Sovětském svazu vystupoval pod jménem Nikolaj Vladimirovič Jelizarov.  V roce 1927 byl prakticky zadržen sovětskou tajnou policií, když Čankajšek z pozice vrchního velitele kuomintangských armád provedl čistku proti komunistům a vykázal ze země sovětské poradce. Během celé doby svého nedobrovolného prodlouženého pobytu v SSSR Čankajšek odmítal jakékoli vyjednávání o výměně Ťiang za vůdce čínské komunistické strany a odmítal i veškeré snahy o mír s komunisty.  V roce 1932 Ťiang pracoval v Uralmaši, kde potkal běloruskou komsomolku Fainu Ipatěvnu Vachrevovou, se kterou se v roce 1935 oženil a měl s ní syna Ťiang Siao-wena. V roce 1937 Stalin umožnil Ťiangovi se svojí rodinou odcestoval do Číny.", "section_level": 1}, {"title": "Politické působení.", "content": "V roce 1937, kdy vypukla Druhá čínsko-japonská válka, ho otec zahrnul do politického působení. Byl jmenován odborníkem pro potlačení korupce, konzumace opia a prostituce v provincii Ťiang-si. Mezi lety 1939 až 1945 byl Ťiang Ťing-kuo komisařem prefektury Kan-čou. Zde studoval vládní management a v rámci svých pravomocí zakázal kouření, prostituci a gamblerství. Také nařídil postavit vzdělávací zařízení a nemocnice z důvodu přílivu uprchlíků z oblastí zasažených válkou.  Po porážce Japonska se znovu rozhořela občanská válka. V té době Ťiang pracoval jako správce Šanghaje, kde se potýkal s rostoucí korupcí a hyperinflací. Pro potlačení problémů začal používat praktiky, které se naučil v Moskvě. Nařídil zesílit tlak proti obchodníkům ze střední třídy a snížit ceny všeho zboží, čímž se snažil znovu získat sympatie pro nacionalisty u nižší třídy (proletariátu). Komunistické praktiky měly však obrácený efekt – ve městě vypukly nepokoje a celá Šanghaj se ponořila do hlubší ekonomické recese. Na to Ťiang reagoval tak, že začal zatýkat nejbohatší obchodníky a konfiskoval jejich majetek. Čistky dopadly i na významného bankéře H. H. Kunga, jež byl obviněn z hromadění zásob a zatčen, společně s dalšími členy jeho rodiny. Kungové začali Ťianga vydírat a hrozili, že o nich zveřejní inkriminující informace. Všichni zatčení byli posléze propuštěni a Ťiang rezignoval.  V roce 1950 byl Ťiang Ťing-kuo Čankajškem jmenován ředitelem tajné policie. V pozici opět uplatňoval sovětský model, včetně rozšíření politických sborů a provládní propagandy v armádě. Také ve funkci povolil mučení vězňů a svévolné zatýkání, za což byl po celou dobu působnosti kritizován. V roce 1955 Ťing nařídil zatčení válečného hrdiny Sun Li-žena, který údajně společně s podporou CIA plánoval puč proti Čankajškovi.  Mezi lety 1965–1978 obsluhoval pozice ministra obrany, vicepremiéra a premiéra Čínské republiky. Během toho období na něj byl v roce 1970 spáchán neúspěšný atentát ve Spojených státech.  Čankajšek s upadajícím zdravotním stavem převáděl čím dál více pravomocí na svého syna. Poté, co Čankajšek v roce 1975 se prezidentem provizorně stal premiér Jen Ťia-kan. Po vypršení mandátu se Ťiang Ťing-kuo stal prezidentem.", "section_level": 1}, {"title": "Prezident.", "content": "Ťiang Ťing-kuo byl uveden do funkce parlamentem 20. května 1978. Ze začátku udržoval autoritářský styl vlády pěstovaný Čankajškem. Zavedl tzv. \"Deset hlavních stavebních projektů\", které Tchaj-wanu pomohly stabilizovat ekonomiku po ropné krizi roku 1973. Projekt stál zhruba 300 miliard NT$ a měl za následek významný vzrůst tchajwanské ekonomiky a infrastruktury. V roce 1987 zrušil stanné právo, které v zemi platilo po celou dobu Čankajškovy vlády. Umožnil návštěvy rodinných příslušníků, kteří žili v Čínské lidové republice a umožnil kritiku vlády v médiích.  Ťiang Ťing-kuo náhle zemřel ve věku 77 let na selhání srdce 13. ledna 1988 v Tchaj-peji.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ťiang Ťing-kuo (; 27. dubna 1910 – 13. ledna 1988) byl prezident Čínské republiky a syn Čankajška. Za jeho vlády došlo k uvolnění diktátorského režimu na Tchaj-wanu, uplatňovaného za vlády Čankajška. Rovněž umožnil vznik volného trhu, zrušil v zemi stanné právo a povolil politickou opozici.", "tgt_summary": "蒋经国(1910年-4月27日-1988年-1月13日),字建丰,一字存西,俄文名尼古拉·维拉迪米洛维奇·伊利扎洛夫(),为了与其父蒋中正区分,又称小蒋,出生于大清浙江省宁波府奉化县,曾任中华民国总统、行政院院长、中华民国陆军二级上将,他是蒋中正与毛福梅所生的独子。1925年至1937年在苏联期间,蒋经国接受正统马列主义教育。回中国后成为三民主义忠实信徒。1939年,任江西省第四行政区(赣南地区)行政督察专员,以建设「新赣南」著名于时,同年加入中国国民党、筹备成立三民主义青年团江西支团部,并担任干事会干事长。 1944年至重庆市任三民主义青年团中央干部学校教育长。二战后,为外交部特派员,与苏联方面交涉中国东北地区事务。1948年8月至10月,一度任经济管制委员会委员,督导上海经济。1952年为中央常务委员会委员,出任中国青年反共救国团主任。1956年,主持行政院国军退除役官兵辅导委员会,成立荣民工程事业管理处,率队开辟中横公路等台湾交通、民生建设。1975年蒋中正逝世后的中国国民党主席(继蒋中正成为首任中国国民党中央委员会主席兼任中央常务委员会主席,成为中国国民党最高领导人;1972年至1978年担任行政院院长,为中华民国最高行政首长),1978年起接任中华民国第六、第七两任总统,于1988年1月13日总统任内逝世。当时蒋经国在中华民国主政期间推行十大建设。蒋经国在国际上孤立情势中,大大发展台湾经济,解除多年来之戒严,促进政治更民主化。使民主宪政体制在台湾得以成功确立。", "id": 70919}
{"src_title": "Šen I-kuan", "tgt_title": "沈一贯", "src_document": [{"title": "Jména.", "content": "Šen I-kuan používal zdvořilostní jména Ťien-wu (), Pu-i () a C’-wej () a pseudonymy Lung-ťiang () a Ťiao-men (). Za zásluhy o stát byl poctěn posmrtným jménem Wen-kung ().", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Šen I-kuan se narodil roku 1531, pocházel z okresu Jin v Če-ťiangu. Studoval konfuciánské klasiky a skládal úřednické zkoušky: roku 1561 prošel provinčními zkouškami a získal titul ťü-žen a roku 1568 složil i nejvyšší stupeň zkoušek, palácové, a získal hodnost \"ťin-š’\". Poté nastoupil do akademie Chan-lin jako bakalář, později povýšil na korektora. K jeho povinnostem patřila i výuka mladého císaře Wan-liho (vládl 1572–1620). Po úmrtí velkého sekretáře Čang Ťü-čenga roku 1582 (který stál v cestě jeho kariéře) byl opakovaně povýšen a roku 1584 jmenován náměstkem ministra státní správy. Roku 1594 se stal nankingským ministrem obřadů, ale téhož roku byl přeložen do Pekingu na místo velkého sekretáře (společně s Čchen Jü-pim). Jako velký sekretář se snažil udržovat dobré vztahy s císařem, což mu vyneslo nepřízeň opozice ve vládě.  Angažoval se v otázce jmenování následníka trůnu; roku 1599, u příležitosti osmnáctin císařova nejstaršího syna přišla vlna žádostí o jeho jmenování korunním princem, císař Wan-li reagoval požadavkem na ministerstvo financí, aby shromáždilo 24 milionů \"liangů\" (téměř 900 tun) stříbra k úhradě nákladů ceremonií spojených s jmenováním následníka (a ostatních synů knížaty). Od císaře to byla jasná obstrukce (požadavek několikanásobně převyšoval roční příjmy ministerstva ve stříbře a odpovídal ročnímu příjmu státu ve stříbře i naturáliích dohromady). Šen I-kuan v té souvislosti protestoval proti novým daním vypsaným k shromáždění dotyčných financí. I v následujících letech připomínal císaři nutnost jmenování následníka, panovník souhlasil až roku 1601 a velký sekretariát připravil edikt. Císař se na poslední chvíli pokusil vyhlášení ediktu odložit, ale Šen tvrdě stál na svém a neustoupil, takže v listopadu 1601 císař konečně jmenoval nejstaršího syna následníkem a čtyři mladší syny knížaty.  Roku 1600 byl (formálně) jmenován ministrem státní správy a v říjnu 1601, po smrti prvního velkého sekretáře Čao Č’-kaoa, zaujal jeho místo v čele velkého sekretariátu. Už během Čao Č’-kaovy nemoci žádal panovníka o jmenování dalších sekretářů k němu a Čaovi. Císař nevěřil úředníkům metropole soustřeďujícím se na frakční střety místo zájmu o prospěch státu, Šen proto do sekretariátu navrhl Šen Liho a Ču Kenga, bývalé úředníky žijící mimo Peking, s čímž panovník souhlasil a v říjnu 1601 je jmenoval.  V březnu 1602 císař vážně onemocněl, v předtuše smrti k sobě povolal velké sekratáře a ministry, Šenovi přikázal sestavit edikt o zrušení důlní daně, zrušení zakázek pro státní textilní manufaktury v Su-čou a Chang-čou a porcelánky v Ťiang-si, odvolání na ně dozírajících eunuchů a propuštění úředníků uvězněných za kritiku císaře. Následující den se však císaři ulevilo a k Šenovi se dostavili eunuši žádající o vydání již napsaného ediktu. Šen nějakou dobu odolával, nakonec jim však edikt vydal. Od mnoha úředníků se na něj zato snesla vlna kritiky, že měl edikt oficiálně vyhlásit bez ohledu na císařovu změnu názoru. Vysocí úředníci žádali pak císaře o provedení zmíněných opatření, avšak neúspěšně.  Spolupráce s Šen Liem byla obtížná a vztahy napjaté, dotyčný totiž věřil, že za svůj úřad vděčí toliko císaři a nebyl vůči Šen I-kuanovi nijak poddajný; do konfliktů se Šen I-kuan dostal i dalšími významnými hodnostáři, náměstkem ministra státní správy Jang Š’-čchiaoem, náměstkem ministra obřadů Kuo Čeng-jüem a vedoucím kontrolního úřadu Wen Čchunem. Jang Š’-čchiao a Wen Čchun zorganizovali hodnocení úředníků roku 1604, nicméně výsledky se soupisem návrhů na odvolání ležely v císařském paláci několik měsíců, než v lednu 1605 císař rozhodl, že všichni cenzoři a sekretáři úřadů dohledu navržení k odvolání zůstanou, ale Wen Čchun má svolení k rezignaci. Proti tomu se zvedla vlna protestů s tím, že za dvě staletí nikdy císař neignoroval výsledky hodnocení; Wan-li nakonec v srpnu 1605 svolil s vyhlášením výsledků a odchodem postižených hodnostářů.  Šen I-kuan byl terčem rostoucí kritiky za chyby v rozhodování a hamižnost, pod jejím tlakem požádal o uvolnění a v srpnu 1606 mu císař vyhověl; současně odvolal i Šen Liho. I na odpočinku byl objektem útoků a jeho straníci v Pekingu také. Zemřel roku 1616, císař jeho práci pro stát ocenil udělením posmrtného jména.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šen I-kuan (; 1531–1615) byl čínský politik mingského období. Císař Wan-li ho roku 1594 jmenoval velkým sekretářem, roku 1601 povýšil na prvního velkého sekretáře a neformálně tak stanul v čele mingské vlády. Roku 1606 odešel z úřadu.", "tgt_summary": "沈一贯(1531年-1617年),字肩吾、又字不疑、子唯,号龙江,又号蛟门,浙江鄞县(今属浙江宁波市海曙区)栎社沈家人。明朝万历年间内阁首辅,也是学者、诗人、史学家、外交家。隆庆二年登进士第,改庶吉士,授检讨,历充纂修官,南京礼部尚书,东阁大学士,太子少保,户部尚书,武英殿大学士,吏部尚书。身后赠太傅,谥文恭。沈一贯是明朝首位对天主教持开明提携态度的首辅,开创了晚明中西文化交流的蜜月期。", "id": 734798}
{"src_title": "Stejnopohlavní manželství v Ekvádoru", "tgt_title": "厄瓜多爾同性婚姻", "src_document": [{"title": "Registrované partnerství.", "content": "Už na začátku 20. století měly heterosexuální páry žijící nejméně dva roky ve společné domácnosti status registrovaného partnerství, které jim poskytovalo určitá práva a povinnosti vyplývající z manželství. Jednalo se o vyvrcholení liberální revoluce bývalého ekvádorského prezidenta Eloye Alfara, která usilovala o oddělení církve od státu.  Během diskuzí o nové ekvádorské ústavě v roce 2008 usilovaly ekvádorské LGBT organizace o rozšíření registrovaného partnerství na homosexuální páry (španělsky: \"unión de hecho\", kečuánsky: \"kawasankapa tinkunakuyka\", šuarsky: \"tsaniniamuka chikichkijainkiti\"), v souladu s článkem 68 ekvádorské ústavy. Proti nim stála katolická církev a evangelikálové. Nová ekvádorská ústava deklarovala, že jediný rozdíl mezi heterosexuálními a homosexuálními partnerstvími spočívá v tom, že stejnopohlavním dvojicícm nebude umožněné osvojení dětí, ačkoliv registrovaná partnerství mají stejná adopční práva jako občanské sňatky. Výjimku tedy tvořily stejnopohlavní páry. Sexuální menšiny už měly tou dobou zaručenou ústavní ochranu před diskriminací. Ekvádor se v roce 1998, kdy anti-diskriminační ústavu přijímal, stal jednou z prvních zemí na světě, která tak učinila.  Ekvádorský prezident Rafael Correa vyjádřil registrovanému partnerství párů stejného pohlaví podporu s odvoláním se na programové prohlášení jeho vlády, které zahrnovalo respekt k důstojnosti všech občanů bez ohledu na jejich rasu, třídní postavení a sexuální preference. Dokument deklaroval podporu trvalým partnerským svazkům homosexuálních párů s tím, že manželství zůstane i nadále vyhrazeno pouze pro páry tvořené mužem a ženou, a že každý člověk má právo na ochranu své důstojnosti a osobní identity bez ohledu na jeho/její sexuální orientaci. Propouštění ze zaměstnání kvůli sexuální orientaci bylo jasně odsouzeno a prohlášeno za neústavní.  Nová ekvádorská ústava byla přijatá v referendu, v němž pro ní hlasovalo 69,46 % oprávněných voličů. Oficiálně byla publikovaná 20. října 2008. The first same-sex union was recognised in August 2009.", "section_level": 1}, {"title": "Znění článku 68 ekvádorské ústavy.", "content": "Španělsky:  Česky:", "section_level": 2}, {"title": "Právní účinky.", "content": "Ačkoliv bylo registrované partnerství legalizováno v rámci nové ekvádorské ústavy z roku 2008, nevyvolávalo až do 15. září 2014, kdy ekvádorské úřady sjednotily svůj přístup k němu, jeho uzavření změnu rodinného stavu. Tři ekvádorská města Quito, Guayaquil a Cuenca nicméně uznávaly registrovaná partnerství jako změnu rodinného stavu už předtím.  21. dubna 2015 přijalo Národní shromáždění v poměru hlasů 89:1 novelu zákona o registrovaném partnerství, která jej začlenila do občanského zákoníku. Součástí návrhu bylo rovněž odstranění povinnosti žít minimálně dva roky ve společné domácnosti. Novelizovaný zákon o registrovaném partnerství podepsal ekvádorský prezident Rafael Correa 19. června 2015.", "section_level": 2}, {"title": "Stejnopohlavní manželství.", "content": "Podle článku 67 nově přijaté ekvádorské ústavy bylo manželství svazkem muže a ženy založeném na svobodné vůli obou stran, které mají vůči sobě stejná práva a povinnosti, a kteří si jsou rovni. Nicméně z rozhodnutí Meziamerického soudu pro lidská práva (\"Inter-American Court of Human Rights - IACHR\") a ekvádorských soudů bylo toto ustanovení změněno tak, aby mohly manželství uzavírat i homosexuální páry.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V sérií rozhovorů pro ekvádorský magazín \"El Universo\" před všeobecnými volbami 2013 se dva z osmi prezidentských kandidátů vyslovili pro stejnopohlavní manželství: levicový kandidáti Alberto Acosta Espinoza za Vícenárodnostní levou jednotu (\"Plurinational Unity of the Lefts\") a Norman Wray z hnutí Ruptura 25. Dosluhující ekvádorský prezident Rafael Correa se těchto rozhovorů nezúčastnil. V rozhovoru pro Radio France Internationale v r. 2011 ale Correa řekl, že nepodporuje stejnopohlavní manželství a potraty. Na přímo otázku, zda by vetoval případně schválený zákon odpověděl, že by tak učinil pouze v případě interrupcí, protože je z proti nim z přesvědčení. On 17 February 2013, President Correa was reelected by a wide margin. 23. května 2013 Correa znovupotvrdil svůj nesouhlas s homosexuálními sňatky.  4. března 2015 přijala vláda ekvádorské province Azuay vyhlášku, která umožňovala symbolické svatby homosexuálních párů. The ordinance allowed same-sex couples to register their marriage with the Azuay Provincial Civil Registry, but the marriages were only symbolic, with no legal effect. K prvnímu takovému sňatečnímu obřadu naoko došlo v červnu 2016 v azuayském hlavním městě Cuenca.  Před ekvádorskými všeobecnými volbami 2017 deklaroval prezidentský kandidát Paco Moncayo z Demokratické levice, že je přikloněn celonárodní diskuzi o stejnopohlavním manželství. Volby vyhrál kandidát Lenín Moreno, jehož postoj k této otázce byl neznámý, protože na ní odmítl odpovědět aktivistce Pamele Troyové.", "section_level": 2}, {"title": "Snahy o legalizaci.", "content": "5. srpna 2013 zahájily ekvádorské skupiny za LGBT práva celonárodní kampaň \"Matrimonio Civil Igualitario\" (\"Civilní manželství pro všechny\") s požadavkem na uzákonění homosexuálních sňatků. Žádost o uzavření manželství podala ekvádorská aktivistka Pamela Tryová a její partnerka matričnímu úřadu v Quitu. Jejich požadavek byl zamítnut s odvoláním se na ekvádorskou ústavu a občanský zákoník. Pár se proto 8. srpna začaly s matrikou soudit o právo na uzavření sňatku. K podání žaloby došlo 13. srpna 2013. Obě stěžovatelky se snažily dostat k ekvádorskému ústavnímu soudu, případně IACHR, který už měl tou dobou na stole případ podobného typu \"Atala Riffová a dcery proti Chile\".  26. srpna 2013 si jiný pár podal žádost o uzavření manželství na matriční úřad v Guayaquil. Dotyčný pár Santiago Vinces a Fernando Saltos kráčel ulicemi města za doprovodu ostatních aktivistů a dalších podporovatelů, včetně herečky Ériky Vélezové. O tři dny později odmítl matriční úřad jejich žádosti vyhovět se stejnou argumentací jako v případu viz výše.", "section_level": 2}, {"title": "Rozhodnutí IACHR 2018.", "content": "8. ledna 2018 rozhodl IACHR, že Americká úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod zavazuje k otevření institutu manželství párům stejného pohlaví. První zemí, která toto ratifikovala, se stala Kostarika. K legalizaci homosexuálních sňatků jsou zavázány téměř všechny země Latinské Ameriky a Karibiku, včetně Ekvádoru. Ekvádorské LGBT organizace posléze začaly urgovat ekvádorskou vládu s žádostí o implementaci rozhodnutí, tedy o legalizaci stejnopohlavního manželství.", "section_level": 3}, {"title": "Červen 2018.", "content": "Po rozhodnutí IACHR se dva homosexuální páry obrátily na matriční úřad v Cuence s žádostí o vydání manželské licence. Obě žádosti byly zamítnuty a dotyční si podali dvě různé diskriminační žaloby s argumentací, že zákaz stejnopohlavních manželství je diskriminační, neústavní a v rozporu s Americkou úmluvou o lidských právech. 29. června 2018 se dva rodinní soudci postavili na stranu žalujících párů a vyzvali matriku, aby neprodleně umožnila homosexuálním párům uzavření manželství. Ta se proti tomu odvolala. Oběma žalobám se dostalo podpory azuayské provinční vlády. 10. září 2018 zrušila Provinční soudní dvůr rozhodnutí soudu nižší instance s tím, že legalizace stejnopohlavního manželství spadá do kompetencí Národního shromáždění, případně ekvádorského ústavního soudu.", "section_level": 3}, {"title": "Nález ekvádorského ústavního soudu.", "content": "28. července 2018 řekl prezident ekvádorského ústavního soudu Alfredo Ruiz, že se s velkou pravděpodobností většina ústavních soudců vysloví pro stejnopohlavní manželství.  29. března 2019 se konalo veřejné slyšení, v němž se diskutovalo o tom, zda se rozhodnutí IACHR týká i Ekvádoru, a zda jeho ratifikace vyžaduje, či nikoliv změnu ekvádorské ústavy a dalších souvisejících právních předpisů. Případ si 6. března 2019 převzal ekvádorský ústavní soud na žádost soudců Provinčního soudu Pinchiny, který řešil případ žádosti o manželskou licenci ze strany Efraína Sore a jeho partnera Javiera Benalcázara. Ústavní soud měl na své vyjádření 45denní lhůtu  20. května proběhlo další veřejné slyšení týkající se jiné kauzy stejnopohlavního manželství.  Nález měl být původně vydán 4. června 2009, ale nakonec došlo k prodlení, protože si ústavní soudci nárokovali více času k nálezu společného koncensu kvůli dlouhotrvajícím diskuzím. 12. června 2019 vydal ekvádorský ústavní soud nález, v němž prohlásil zákaz stejnopohlavního manželství za neústavní a v rozporu s mezinárodním právem. Pro hlasovalo 5 ústavních soudců, proti 4. Specifically, the court held that the IACHR January 2018 ruling is fully binding on Ecuador and takes precedence over Ecuadorian domestic law.  Reakce na nález ekvádorského ústavního soudu byly různorodé. Lidskoprávní organizace a LGBT aktivisté jej oslavovali. Christian Paula z Pakta Foundation, který několika homosexuálním párům poskytovat právní poradenství, rozhodnutí uvítal s tím, že se v Ekvádoru ctí princip rovnosti, a to ve větší míře než tomu bylo včera. Ukázalo se, že všichni jsme nositeli stejných lidských právy, a to bez výjimek. Ekvádorští LGBT aktivisté nález uvítali také proto, že v něm viděli jakýsi precedent, který povede k legalizaci stejnopohlavního manželství v dalších latinskomamerických zemích, které přistoupily k Americké úmluvě o lidských právech, ačkoliv jejich ústavy takové sňatky zakazují. Stejný názor vyjádřil i samotný IACHR. Naopak nesouhlas vyjádřili zástupci katolické církve.  14. června byla změněná definice manželství v ekvádorském občanském zákoníku, která spočívala ve vyškrtnutí nutnosti rozdílnosti pohlaví dvou osob, které do něj vstupují. Nález ekvádorského ústavního soudu měl okamžitou účinnost a vztahuje se i na ekvádorské konzuláty a jiné diplomatické úřady po celém světě v případě, že jednou z osob vstupujících do manželství je ekvádorský státní občan.", "section_level": 3}], "src_summary": "Stejnopohlavní manželství je v Ekvádoru legální od 12. června 2019, kdy ekvádorský ústavní soud rozhodl, že zákaz stejnopohlavních manželství je nekompatibilní s ekvádorskou ústavou. Ekvádor se stal pátou jihoamerickou zemí, která otevřela institut manželství homosexuálním párům.<ref name=\"14/06/2019\">", "tgt_summary": "自2019年7月8日起厄瓜多尔同性婚姻正式合法并开放注册。", "id": 2625330}
{"src_title": "Šen Š’-sing", "tgt_title": "申時行", "src_document": [{"title": "Jména.", "content": "Šen Š’-sing používal zdvořilostní jméno Žu-mo () a pseudonym Jao-čchüan (), později Siou-siou ťü-š’ (). Za zásluhy o stát byl poctěn posmrtným jménem Wen-ting ().", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Šen Š’-sing se narodil roku 1534, pocházel z okresu Čang-čou v prefektuře Su-čou v Ťiang-nanu. Studoval konfuciánské klasiky, skládal úřednické zkoušky, roku 1562 složil i jejich nejvyšší stupeň, palácové zkoušky (s mimořádným úspěchem – jako první v pořadí), a získal hodnost \"ťin-š’\". Poté nastoupil do akademie Chan-lin.  V 70. letech povýšil na náměstka ministerstva obřadů, poté náměstka ministra státní správy. Roku 1578 ho císař Wan-li jmenoval velkým sekretářem; sekretariát tehdy vedl Čang Ťü-čeng, dalším sekretářem byl Čang S’-wej. Po úmrtí Čang Ťü-čenga (1582) v čele sekretariátu stanul Čang S’-wej, ale už roku 1583 se prvním sekretářem stal Šen Š’-sing. V úřadě zůstal do roku 1591. V letech 1583–1591 v sekretariátu pod vedením Šen Š’-singa sloužili Jü Jou-ting (krátce), Sü Kuo, Wang Si-ťüe a Wang Ťia-ping. Po smrti Čang Ťü-čenga se císař i opoziční skupiny obávali silného velkého sekretariátu, v následné čistce zlikvidovali Čang Ťü-čengovy straníky, nicméně poté se císař a opozice dostali do sporů a velcí sekretáři v čele se Šen Š’-singem lavírovali mezi císařem a úředníky, vesměs se ale stavěli na stranu císaře. Přitom i v 80. letech přetrvávalo spojenectví mezi velkými sekretáři, vedením ministerstva státní správy a kontrolními úřady, vytvořené ještě Čang Ťü-čengem a podporované císařovou matkou, které dominovalo mingské vládě a potlačovalo opozici. Opozice se proto snažila odcílit nezávislosti ministrů na sekretářích s odůvodněním „návratu ke stavu v počátcích říše“. Uspěla až roku 1590, kdy rezignovali ministr státní správy Jang Wej a vedoucí kontrolního úřadu Wu Š’-laj a zmíněná aliance se rozpadla, když nový ministr státní správy Lu Kuang-cu, byť vybraný za účasti Šen Š’-singa, hájil nezávislost svého úřadu a odmítal si svá rozhodnutí nechat schvalovat v sekretariátu.  Šen Š’-sing byl v mocenských střetech a politických diskuzích člověkem kompromisu, umírněný, oponenty nechával přeložit nebo odvolat, po čase je však často povolával zpět do služby; snažil se vytvořit atmosféru spolupráce. Dobře se doplňoval s Wang Si-ťüem, který byl vznětlivý a k oponentům tvrdý. Šen před kritikou ustupoval, Wang reagoval útočně. Společně tvořili pár „hodného a zlého“. Šengova politika kompromisu nakonec neuspěla a roku 1591 pod tlakem opozičních úředníků rezignoval s tím, že ztratil jejich důvěru svým příklonem k panovníkovi ve sporu o jmenování korunního prince.  Zemřel roku 1614.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šen Š’-sing (; 1534–1614) byl čínský politik mingského období. Císař Wan-li ho roku 1578 jmenoval velkým sekretářem, úřad zastával do roku 1591. V letech 1583–1591 neformálně stál v čele mingské vlády jako první velký sekretář.", "tgt_summary": "申时行,字汝默,号瑶泉,晚号休休居士,直隶长洲县(今属苏州市)人。明朝政治人物,嘉靖四十一年状元及第,累官吏部尚书、中极殿大学士,为内阁首辅。卒赠太师,谥文定。", "id": 1385380}
{"src_title": "Je to na nás!", "tgt_title": "2019年6月23日布拉格示威", "src_document": [{"title": "Organizace.", "content": "Demonstraci naplánovala a vedla občanská iniciativa Milion Chvilek v rámci kampaně Milion chvilek pro demokracii, pro kterou ji zorganizoval produkční Robin Suchánek. Dle odhadu policie se shromáždění zúčastnilo asi 200 000 osob, podle informací mobilního operátora T-Mobile přes 283 000 lidí. Dle transparentů s názvy obcí zde byli zastoupeni občané z celého Česka. Vlály zde nejčastěji prapory České republiky a Evropské unie, ale také moravské vlajky. Několik praporů odkazovalo na krajskou příslušnost demonstrantů a tradici Českého království.  Na hlavním pódiu kromě zástupců pořádajícího spolku Mikuláše Mináře a Benjamina Rolla hovořily a svůj nesouhlas s vládou či politickými poměry v zemi vyjádřily osobnosti kulturního života, např. Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř, Ondřej Havelka, Simona Babčáková, Bára Basiková, Tomáš Klus, Radek Banga ad.", "section_level": 1}, {"title": "Protest.", "content": "Protest se týkal především střetu zájmů předsedy vlády Andreje Babiše, skutečnosti, že je trestně stíhán kvůli podezření na dotační podvody, a jím dosazené ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Protesty se týkaly částečně též politiky prezidenta Miloše Zemana, která podle organizátorů a účastníků poškozovala české zájmy. Kromě kritiky samotného premiéra a ministryně Benešové se v davu demonstrantů objevovaly také transparenty kritizující vládní ČSSD za její podporu stávající vládě. Zároveň i někteří její členové či sympatizanti byli mezi protestujícími, např. plzeňský hejtman za ČSSD Josef Bernard uvedl, že se demonstrací účastní, naopak královéhradecký hejtman Jiří Štěpán vyjádřil obavu, že by odchodem ČSSD z vlády vliv Andreje Babiše, a stejně tak vliv SPD a prezidenta Miloše Zemana posílil.", "section_level": 1}, {"title": "Program.", "content": "V rámci programu demonstrace vystoupilo vedle organizátorů i množství osobností veřejného života (herci, zpěváci, kněží, spisovatelé, chartisté, youtubeři) a zástupci některých sympatizujících iniciativ z Česka i zahraničí. Na pódiu nakonec vystoupilo celkem 30 hostů. Průběh akce byl živě přenášen po internetu pořadateli i sdělovacími prostředky (Česká televize, Televize Seznam). Následující přehled shrnuje program akce (u jednotlivých vystoupení jsou uvedeny přibližné časy jejich začátku podle videozáznamu):", "section_level": 1}, {"title": "Odezva.", "content": "Událostem v Praze věnoval hlavní zpravodajský pořad \"Události\" na České televizi téměř třetinu svého času. Kromě českých médií si situace v Česku všímala také ta zahraniční, např. britský \"The Independent\", BBC, americký deník \"The New York Times\" či televizní stanice CNN, francouzský \"Le Monde\", německé deníky \"Frankfurter Allgemeine Zeitung\", \"Süddeutsche Zeitung\" a další i rakouský server Der Standard, polská televize TVP, server Politico.eu či anglická verze arabské televize Al Jazeera.  Někteří komentátoři zahraničních médií vyzdvihovali pokojnou a přátelskou atmosféru demonstraci, která – na rozdíl od demonstrací ve Varšavě – „připomínala spíše velký piknik“ (\"Gazeta Wyborcza\").  Domácí politologové Tomáš Lebeda či Lubomír Kopeček soudili, že demonstrace byla nepříjemnou situací představující poškozenou image předsedy vlády Babiše u části české veřejnosti i v zahraničí. Nedomnívali se však, že by vedla k premiérově demisi.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce politiků.", "content": "Předseda vlády Andrej Babiš již v sobotu před demonstrací uvedl, že byl zvolen ve volbách a že by předčasné volby neprospěly. V den demonstrace se vyjádřil, že nerozumí tomu, proti čemu lidé protestují. Některé projevy pak označil za neuvěřitelné. V rozhovoru pro \"Lidové noviny\" uvedl, že nebude odstupovat, že nic nezákonného neudělal a vyhrál šestery volby, rovněž ministryně spravedlnosti Marie Benešová podle jeho slov „udělala vše pro zajištění nezávislosti justice“. V pondělí 24. června na Konferenci ekonomických diplomatů v Černínském paláci v závěru svého projevu řekl: „Tolik peněz, co naše vláda napumpovala do ekonomiky, platů, investic, vědy a výzkumu, sociálu. Člověk má z toho pocit, že čím víc peněz pumpujeme, tím víc jsou lidé nespokojeni. Je to zvláštní situace.“  Ministryně Marie Benešová se v úterý 25. června sešla se zástupci platformy Rekonstrukce státu a po schůzce k demonstracím uvedla, že jí nejsou příjemné, ale musí s nimi bohužel žít. Připustila, že „možná nebylo šťastné, že mě dávali zrovna do té funkce, ale rozhodně jsem neměla nikdy za cíl ubližovat státním zástupcům“. Jedna z výtek demonstrantů vůči Marii Benešové byla obava, že z pozice ministryně spravedlnosti bude zasahovat do činnosti státních zástupců a dalších orgánů v kauzách dotýkajících se ministerského předsedy Babiše, konkrétně např. že by mohla odvolat nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Ministryně jen dva dny před demonstrací představila návrh zákona, který podle ní měl chránit nezávislost státních zástupců. Opozice a občanské iniciativy přitom kritizovaly dvě hlavní závady tohoto návrhu: jednak že by všechny vedoucí státní zástupce navrhovala a schvalovala komise, v níž by měli většinu političtí zástupci ministerstva spravedlnosti, jednak že by zákon vešel v platnost až od roku 2022, takže by do té doby platil stávající zákon, umožňující vládě kdykoli bez důvodu nejvyššího státního zástupce odvolat. Po demonstraci a po schůzce s Rekonstrukcí státu bylo oznámeno, že by v komisi neměla být politická nadvláda a že by nový zákon měl začít platit už od roku 2020.  Předseda ČSSD a vicepremiér Babišovy vlády Jan Hamáček uvedl, že s některými názory zaznívajícími na demonstraci se lze shodnout, s jinými ne. Prohlásil, že „nezávislost justice je prioritou sociální demokracie a celé vlády“, jedinou změnu by však podle něj mohly přinést volby, neboť hnutí ANO stojí za svým předsedou na postu premiéra. Potvrdil, že stále platí koaliční smlouva a předsednictvo jeho strany rozhodlo o pokračování ve vládním projektu „za jasně stanovených podmínek“. Z pozice ministra vnitra Hamáček ocenil, že demonstrace proběhla bez jakýchkoli excesů.  Úřadující prezident Miloš Zeman již před demonstrací na sobotním setkání s premiérem Babišem 22. června vyjádřil jemu a jeho vládě podporu. V úterý 25. června v Jihlavě pak prohlásil, že zatímco v roce 1989 lidé demonstrovali za svobodné volby, nyní demonstrovali proti výsledkům voleb. Zároveň vyslovil přesvědčení, že sněmovní opozice nemá dostatek hlasů pro vyjádření nedůvěry vládě a vláda Andreje Babiše vydrží do konce volebního období.  Bývalý prezident Václav Klaus v pořadu TV Prima \"Partie\" kolem poledne 23. června uvedl, že na demonstraci protestuje „hrstička zneuznaných lidí, kteří jsou nespokojení, frustrovaní z toho, co se někdy kolem nich děje, že nevyhráli volby.“ Již v průběhu akce na Klausova slova reagoval Radek Banga na pódiu vyburcováním ke skandovanému „Nejsme hrstka!“ Klaus také v pořadu tvrdil, že se jedná o demonstrace organizované, manipulované, na které se sváží zadarmo lidé, kteří dostávají zaplaceno. Zbyněk Ziggy Horváth, písničkář a aktivista ze Zlína, na něj podal trestní oznámení pro podezření z trestného činu pomluvy, další oznámení podala řada demonstrantů. V úterý 25. června Klaus uvedl, že tu informaci dostal před rozhovorem na Primě z několika zdrojů, a pokud se nezakládá na pravdě, pak se za její použití omlouvá. Policie dospěla k závěru, že Klaus trestný čin pomluvy nespáchal, mimo jiné pro nemožnost ověření pravdivosti či lživosti jeho výroku kvůli značnému množství demonstrantů, lze však postupovat občanskoprávní cestou a požadovat např. omluvu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Je to na nás! byla veřejná demonstrace, která se konala 23. června 2019 v Praze na Letenské pláni. Pořádal ji spolek Milion Chvilek Jednalo se do té doby o největší politickou protestní akci na území Česka od sametové revoluce v listopadu 1989 a tedy i největší od počátku 21. století. V listopadu 2019 se pod vedením téhož pořadatele uskutečnila na stejném místě obdobně velká demonstrace Letná 2 – znovu za demokracii!", "tgt_summary": "2019年6月23日,捷克共和国首都布拉格举行反政府集会活动。组织方“百万民主时刻”自称参与人数达到25万人,是捷克自1989年天鹅绒革命以来最大规模的示威活动。", "id": 2442499}
{"src_title": "Residenztheater", "tgt_title": "王宫剧院", "src_document": [{"title": "Původní divadlo Residenztheater (1753).", "content": "Když divadlo Salvatortheater na Salvátorském náměstí, ve kterém bavorský dvůr nechával hrát hlavně italské opery, zchátralo a divadlo v „St.-Georg-Saal\" Mnichovské rezidence vyhořelo, nechal kurfiřt Maxmilián III. Josef v letech 1751 až 1753 postavit v Mnichovské rezidenci novou operní scénu, původní divadlo \"Residenztheater\". Nádhernou rokokovou budovu navrhl dvorní architekt François de Cuvilliés starší. Podle něj je také známé jako Divadlo Cuvilliés („Cuviliiés Theater\"). Slavnostní otevření proběhlo s operou \"Catone in Utice\" Giovanniho Battisty Ferrandiniho. V roce 1781 tam měla premiéru Mozartova opera \"Idomeneo.\" Když se pak první stálý německý divadelní soubor po rozpuštění italské opery „National-Schaubühne“) za kurfiřta Karla Theodora přeměnil na \"Kurfiřtské dvorní a Národní divadlo\" („Kurfürstliches Hof- und Nationaltheater“), jak se od roku 1795 jmenovalo Staré rezidenční divadlo („Altes Residenztheater\"), mohlo být zchátralé divadlo na Salvátorském náměstí v roce 1799 zavřeno. Pro velké publikum však bylo s 560 místy příliš malé. Proto v Mnichově po roce 1800 vzniklo Národní divadlo, hlavní scéna Bavorské státní opery. Divadlo Residenztheater se však pro divadelní představení stále užívalo. Po nějaké době, kdy sloužilo jako sklad dekorací, bylo na přání krále Maxmiliána II. Bavorského znovu obnoveno. Během druhé světové války bylo divadlo zničeno, ale vybavení hlediště i lóží bylo včas uskladněno na jiném místě.", "section_level": 1}, {"title": "Nové divadlo Residenztheater (1951).", "content": "Po zničení ve druhé světové válce bylo v letech 1949 až 1951 postaveno nové divadlo na základech původního divadla Residenztheater. Dnešní divadlo však se starým Dvorním divadlem („Hoftheater\") nemá nic společného. Kromě obvodových zdí zabudovaných do nové budovy. Průčelí mezi Národním divadlem a královskou budovou Rezidence („Königsbau\") navrhl architekt Karl Hocheder ve stylu klasicismu se sedmi vstupními portály v přízemí, za nímž následovala souvislá skleněná fasáda s úzkými ocelovými sloupy, za kterými se nachází Wandelhalle. Nad nimi, na odskočeném průčelí druhého patra, je šest oken s mezipatrem, kde kdysi byla královská zimní zahrada postavená v roce 1854. Uvnitř budovy vedla její vynucená poloha k osovému posunutí vstupní haly a hlediště na sever. Jevištní systém měl splňovat nejmodernější požadavky a počet diváků se měl zdvojnásobil. Architekt Karl Hocheder a profesor Adolf Linnebach, zodpovědný za jevištní techniku, navrhli divadlo s více než 1 000 místy, které ve své době mělo jedno z nejlépe vybavených jevišť z hlediska možností jeho proměn. Vzhledem k nečekaně vysokým nákladům a k málo pozoruhodnému architektonickému řešení však byla nová budova v tak důležité městské lokalitě veřejností i odbornými kruhy silně kritizována. Navzdory obtížím poválečného období bylo nově postavené divadlo Residenztheater poprvé otevřeno 28. ledna 1951 kouzelnou pohádkou \"Der Verschwender\" od Ferdinanda Raimunda. Od 1. srpna 1988 bylo divadlo rozsáhle rekonstruováno podle plánů Alexandra Freiherr von Brancas. Ztráta architektury typické pro padesátá léta však tehdy byla také kritizována. Nástropní malby vytvořil v letech 1988/89 Fred Thieler a byla jimi spotřebována většina prostředků určených na uměleckou výzdobu stavby. Dodatečné náklady ještě vznikly odstraňováním stavebních chyb, například špatného osvětlení. Divadlo bylo znovu otevřeno 18. října 1991, opět s inscenací Raimundova \"Der Verschwender\". V roce 2011 byly ještě Konstantinem Grcicem přestavovány foayer a prostory s výhledem na Max-Joseph-Platz v prvním patře budovy. Residenztheater je hlavní scénou Bavorské státní činohry. („Das Bayerische Staatsschauspiel\")", "section_level": 1}, {"title": "Altes Residenztheater nebo Cuvilliés-Theater (1958).", "content": "V padesátých letech dvacátého století byly stále silnější hlasy, které požadovaly rekonstrukci starého divadla Cuvilliés. Jeho obnova na původním místě však nebyla možná, protože tam již bylo vybudováno nové divadlo Residenztheater. Nové umístění se nalezlo na jiném místě, v lékárenské části mnichovské rezidence.kde bylo divadlo nově vystavěno. Hlediště bylo z velké části věrně rekonstruováno podle originálu za pomoci původního vybavení, které bylo z divadla demontováno, během války na bezpečném místě uschováno a tak zachráněmo. Jeho název je \"Altes Residenztheater\" nebo \"Cuvilliés Theater\". Od roku 2008 je to druhá scéna divadla \"Residenztheater\" a hrají tam soubory Bavorského státního divadla.", "section_level": 1}, {"title": "Marstall.", "content": "Ke konci ruku 1960 hledalo mnoho umělců alternativní scénu pro nová experimentální díla a v roce 1972 byla v rámci kulturního programu olympijských her v Mnichově slavnostně otevřena nová experimentální scéna, Marstall. Vznikla tak třetí scéna divadla \"Residenztheater.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Residenztheater je divadelní budova na Max-Joseph-Platz v Mnichově a hlavní scéna Bavorské státní činohry, která se v obecném jazyku a ve všech publikacích jmenovitě ztotožňuje s názvem Residenztheater. Hovorově ji Mnichované nazývají „Resi”.", "tgt_summary": "王宫剧院(德语:Residenztheater)或新王宫剧院(Neues Residenztheater)位于慕尼黑的慕尼黑王宫,由卡尔·霍切德尔建于1950年至1951年。1981年亚历山大·冯·布兰卡的翻新工程移除了1950年代初的典型风格的装修。", "id": 1943530}
{"src_title": "Peko", "tgt_title": "佩科 (史诗)", "src_document": [{"title": "Kontext vzniku díla.", "content": "První myšlenky na sestavení setuského eposu Peko sahají až do roku 1921, kdy se v Petseri konalo první shromáždění Setuů, v rámci něhož vznikla idea propagace setuské kultury, a to i prostřednictvím vydávání literatury psané setuským nářečím. Této myšlenky se nadšeně chytil zejména Lauri Kettunen, profesor baltofinských jazyků na Univerzitě v Tartu, který přesvědčil setuského rodáka Paulopriita Voolaineho k sepsání setuské čítanky, jejíž první část vyšla v roce 1925. Ta obsahovala mimo jiné články etnomuzikologa Armase Otta Väisänena o setuských lidových písních a hudbě. Z hlediska budoucího eposu sehrála zásadní roli Voolaineova lyricko-epická báseň o setuském králi.  V roce 1926 došlo pravděpodobně k prvnímu osobnímu setkání P. Voolaineho a A. Vabarny. V únoru 1927 poslal Voolaine A. Vabarně dopis, v němž nastínil základní dějovou linku eposu a přibližně sto témat. Vabarna poté linku a navržená témata rozvinula, přičemž vycházela především z toho, co sama zažila a viděla. Pro Estonce, kteří mají v eposech dlouholetou zálibu, se tento lidově-slovesný experiment stal významným milníkem, ačkoliv k jeho vydání došlo až ke konci 20. století. Setuové mají k eposu Peko naopak zvláštní symbolický vztah.", "section_level": 1}, {"title": "Jazykový kontext.", "content": "Epos je psán v setuštině (\"seto kiil ́\"), která patří mezi baltofinské jazyky. Jedná se o jihoestonské podnářečí, jímž hovoří Setuové. Od standardní (severní) estonštiny se setuský jazyk liší v mnoha aspektech, a to zejména z hlediska fonologie, gramatiky a slovní zásoby. V roce 2011 hovořilo setuštinou necelých 13 000 mluvčích.", "section_level": 1}, {"title": "Setuská lidová slovesnost.", "content": "Mezi tvůrce setuské tradiční lidové slovesnosti patřily zejména ženy, stejně jako je tomu ve zbytku Estonska. Nejznámějším umělkyním v této oblasti se říkalo \"lauluemot\" (‘matky písní’) a patřily mezi ně například Hilana Taarka, Miku Ode nebo Veera Pähnäpuu. Setuskou lidovou slovesnost předávali také mužští zpěváci, avšak jejich přínos v rámci sesbíraných materiálů je značně menší, jelikož například některé žánry příležitostných písní (např. týkající se pití) se zpravidla písemně nezaznamenávaly.  Pro jihoestonskou slovesnost je obecně typickým znakem lyrika, v setuské oblasti však vždy převládaly epické písně. Běžný byl taktéž vícehlasný sbor o alespoň dvou hlasech, přičemž větší část sboru (\"torrõ\") opakovala melodii hlavního zpěváka, zatímco jeden zpěvák (\"killõ\") zpíval vyšší melodii. Písně byly přímo určeny k veřejnému předvádění a vznikaly vlastně až při samotném zpívání, šlo tedy z velké části o improvizaci. Při písemném zápisu měl pak zpěvák často problémy si na text písně vzpomenout. Tradičně měla jedna píseň mnoho podob – měnila se totiž s každým dalším vystoupením.  Typickým znakem setuských písní je variace, a to na všech úrovních. Jedna píseň se tak mohla u každého zpěváka lišit, a jak již bylo zmíněno, většinou existovalo několik verzí písně i u stejného zpěváka. Zdokumentované látky lidové slovesnosti závisely ve značné míře také na pohlaví sběratele. Pro sběratelky bylo například složité hovořit s mužskými zpěváky, jelikož interpretace zpěvů byla mnohdy ovlivněna předsudky a genderem. Mezi formální prvky setuské lidové slovesnosti patří zejména stereotypní formulace, užívání stejných veršů v různých písních (i v improvizaci) nebo stejné kombinace skupin veršů a motivů v různých písních. O skutečném repertoáru daného zpěváka hovoří především šíře jeho veršového rejstříku. Taktéž v eposu Peko se objevují výpůjčky ze starších setuských písní.", "section_level": 1}, {"title": "Autoři.", "content": "Anne Vabarna (1877−1964) byla významná setuská pěvkyně, z jejíž tvorby máme, na rozdíl od jiných stejně talentovaných pěvkyň, i zvukové nahrávky. Bylo to díky živému zájmu tehdejších folkloristů, ale i zásluhou A. Vabarny, která se sama aktivně přičinila o zaznamenávání svých zpěvů. Sama neuměla psát, a její texty proto písemně zachycoval devatenáctiletý syn Ivo. Její dílo je uloženo v archivech estonské lidové slovesnosti, navíc bylo publikováno několik jejích nahrávek a textů a také mnoho studií vycházejících z jejích zpěvů. A. Vabarna za svůj život vytvořila přibližně 150 000 veršů, což je více než u kteréhokoliv jiného ugrofinského pěvce, a toto její dědictví je významným etnografickým obrazem tehdejší setuské společnosti. Texty A. Vabarny jsou hlubokým vhledem do světa jedince, ale i generalizací světa setuské společnosti na počátku 20. století.  A. Vabarna se narodila poblíž dnešního estonského města Värska a již ve svých osmnácti letech se provdala a přestěhovala do vedlejší vesnice Tonja, kde porodila celkem devět dětí. Jako první projevil o její písně zájem etnomuzikolog a folklorista Armas Otto Väisänen, a to v roce 1914, když A. Vabarna zpívala v pěveckém sboru. Samostatně začala zpívat v roce 1923 a v tomtéž roce Väisänen zaznamenal prvních 8500 veršů.  Epos Peko je výsledkem spolupráce A. Vabarny s estonským sběratelem lidové slovesnosti a archivářem Paulopriitem Voolainem (vl. jménem Friedrich Pedmanson). Voolaine (1899–1985) se narodil v jižním Estonsku ve městě Räpina a s mluvčími setuštiny byl v kontaktu již od útlého dětství. V rámci svých studií na Univerzitě v Tartu navštěvoval například přednášky již zmíněného profesora Lauriho Kettunena. Voolaineho nejvíce zajímala právě národní kultura a nářečí. Z jeho badatelské činnosti se dochovalo více než 5000 stran týkajících se lidové slovesnosti, 400 stran textů o nářečích, stovky obrázků a muzejních předmětů apod.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k jiným eposům a intertextualita.", "content": "Epos Peko v mnoha směrech navazuje na jiná epická díla lidové slovesnosti. Srovnat jej lze například se staroanglickým hrdinským eposem Béowulf, jenž je podobně jako Peko založen na mýtu o bohu úrody žijícího v oblasti Baltského moře – v tomto případě se jedná o syna dánského krále Scylda. Přestože Béowulf vykazuje rozpoznatelné prvky lidové slovesnosti, jejich zdroj je nejasný. Peko naproti tomu přímo souvisí s lidovým kultem uctívání boha hojnosti Peka a nepřímo navazuje též na estonské lidové příběhy o bohatýrovi Kalevipoegovi.  Epos Peko je do značné míry ovlivněn právě estonským eposem Kalevipoeg od F. R. Kreutzwalda a také finskou Kalevalou sestavenou E. Lönnrotem. Z Kalevipoegu pocházejí například náměty orby nebo zbavování lesa dravé zvěře. Postava Peka bývá často přirovnávána také ke kalevalskému hrdinovi Sampsu Pellervoinenovi. Kalevipoeg i Kalevala sloužily jako vzor zejména při snaze vyobrazit minulost bájnou formou, v níž nesmějí chybět popisy hrdinských činů.  Podobnost s Kalevalou vykazuje epos hned v několika ohledech: je psaný tzv. kalevalským metrem, tj. čtyřstopým nerýmovaným trochejem, jemuž se v estonštině říká také \"regivärss\". Z formálních rysů se v obou dílech objevují například paralelismy či aliterace. Dalším charakteristickým znakem lidové slovesnosti, který oba eposy spojuje, je přítomnost pěvce (ačkoliv v eposu Peko jde o ženu). Společnými motivy jsou pak zrození, statný dub se zázračnými účinky, hudební nástroj kantele, sauna nebo motiv námluv. Podobně jako v Kalevale se zde zpívá o říši mrtvých (v Kalevale Tuonela, v Peku Toone). V obou dílech pak nalezneme rysy křesťanství i pohanské víry.  Na první pohled jsou zde jasné také odkazy na Bibli. Pohanský bůh Peko je vykreslen jakožto Ježíšův pomocník a po celý život je doprovázen právě Ježíšem a Marií. Explicitně je zde znázorněna hrdinova víra v jediného boha a návaznost na Bibli se velmi silně projevuje zejména v epilogu. Mimo to se zde objevují další biblické narážky, např. v podobě kouzelné jabloně nebo žebra, které Peko na sklonku života uková.", "section_level": 1}, {"title": "Epos.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Peko.", "content": "Setuská postava Peka má stejné kořeny jako Pellonpecko (Pekko) uvedený v díle Mikaela Agricoly \"Psalttari\" (1551). Pekko je považován za boha ječmene a ječmenného nápoje. Hrdina eposu Peko je pak ekvivalentem finsko-karelského Pekky. Podle finského religionisty Una Harvy nebyl Pekko pro Finy pouze bohem ječmene a piva, ale také básní a písní, podobně jako v řecké mytologii bůh Dionýsos.  Jméno Peko odpovídá pravděpodobně finskému vlastnímu jméno Pekko, které prapůvodně vychází z latinského Petrus. Podoba jména mohla být ovlivněna též finským výrazem peikko (šotek, skřítek) – v některých finských nářečích se totiž objevuje jeho monoftongizovaná varianta pekko. Slovem pekko se též ve staré finštině a některých dialektických variantách označují lesní zvířata (např. \"metsänpekko – medvěd\").  Peko byl setuský bůh úrody a lidé věřili, že přináší do každodenního života štěstí a například ochranu úrody před kroupami. V oblasti Setumaa však nešlo o jediného boha úrody. Modlitby k Pekovi a jeho uctívání byly součástí slavnosti \"korädsipraasniekka\". Boha Peku představovala postavička vytvořená ze dřeva či vosku, která každý rok putovala zabalená v bílé látce od rodiny k rodině, kde byla většinou uložena v sýpce. Slavnosti boha Peka se konaly dvakrát do roka, přičemž ta podzimní byla určena pouze mužům. Její součástí byly rituály s chlebem či společná modlitba v kruhu u hospodáře, jenž u sebe daný rok držel rituální postavičku Peka. Po modlitbě následovaly zápasy mužů, během nichž často docházelo i k přeskakování plotu. Ten, kdo začal nejdříve krvácet, byl pro následující rok zvolen Pekovým hospodářem a musel zorganizovat příští slavnost.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura eposu a děj.", "content": "Epos Peko tvoří dvě hlavní části: část o Pekově životě a epilog s podtitulem „Pekovy předpovědi se naplňují“, jenž obsahuje různorodé příběhy vedlejších postav. První část obsahuje celkem dvacet devět zpěvů, druhá čtrnáct. První a poslední zpěv eposu tvoří úvodní a závěrečná slova zpěvačky.  Epos začíná úvodním zpěvem pěvkyně, která se modlí k Ježíšovi a prosí jej o pomoc při psaní tohoto díla a poté představuje čtenáři postavu Peka, o němž bude dále zpívat. Následuje okamžik zrození postavy Peka, jemuž předchází velmi náročný porod. Už zde se objevují také postavy Ježíše a Marie, kteří při porodu Peka pomáhají. Tyto biblické postavy jsou dále zapojeny do všech událostí týkajících se Peka i jeho rodiny. Po vzoru epických hrdinů Peko zázračně rychle roste a brzy získává vlastnosti dospělého muže. Když dospěje, rozhodne se oženit a od svých rodičů žádá nejen požehnání, ale i rady. Bůh sešle jeho matce sen, podle něhož se na břehu moře nachází zázračná jabloň a pod ní sedí Ježíšem vychovaná panna Nabra a plete punčochu. Peko ji požádá o ruku, Nabra souhlasí a koná se svatba. Společný život manželského páru probíhá po všech stránkách dobře. Mladičká Nabra svým zpěvem dokáže přivolat déšť a zlepšit úrodu. Mladému páru se také narodí dva chlapci – odvážný Jorosk a Merosk, který hraje na kantele.  Poklidný každodenní život se změní, když Peko nalezne na poli dubovou palici. Čísla a nápisy na ní si vyloží tak, že má palici uložit do truhly a použít ji pouze v případě nouze, tedy když je špatná úroda nebo dojde-li k válce. Než k válce skutečně dojde, umírají Pekovi rodiče, kteří ji předpověděli. Peko si bere dubovou palici a meč a je odhodlán bránit svou zem. Pomocí svíčky rodina dostává předpověď, že jakmile se Peko vrátí z války domů, stane se králem polí. Peko poté odchází do svého tajného příbytku v jeskyni, brzy však přilétnou ptáci a sdělí mu, že Ježíš již očekává silného muže, jenž bude ve válce proti Rusům bojovat. Peko tedy odchází do války, v níž udatně bojuje. Dubovou palici schová pod kámen a bojuje pouze mečem. V noci během spánku je ale zajat záludnými nepřáteli.  Nabra poté vyšle syny, aby Peka z jeskyně přivedli, ten tam však již dávno není. Na radu šesti dívek, které bůh poslal, zůstává Merosk v jeskyni a hraje na kantele, dokud Nabra s Joroskem nepřivedou otce zpět. Ve válce však Jorosk zahyne a Nabra upadne do zajetí Rusů. Peko se vrací sám do jeskyně a vypráví Meroskovi, co se stalo. Přichází také Ježíš, který Peka korunuje králem polí i celé oblasti Setumaa. Zároveň ukládá Pekovi první úkol – vyčistit zem od divokých zvířat, která se během války přemnožila. Peko se rozhodne nadále žít v jeskyni. Meroskovi Ježíš přislíbí za ženu jednu z dívek seslaných bohem, Anne. Mladý pár přichází po svatbě do jeskyně, aby Peka pozval domů, ale ten to odmítá, neboť má jako král mnoho povinností. Bere svůj meč a odchází „vyčistit“ lesy od dravé zvěře, jak mu bylo uloženo. Pomocí kouzelné palice se zase stará o dobrou úrodu.  Když Peko zestárne, ukuje na památku budoucím generacím podle vlastního žebra železné žebro. Na vršku jeskyně zasadí dubovou větvičku, z níž vyroste dub, jehož kůra napomáhá od bolesti zubů. Přikáže také postavit klášter (klášter v kraji Petseri). K Pekově přípravě na smrt patří také zlé předtuchy týkající se budoucnosti.  Závěr eposu (epilog) je svou kompozicí méně jednotný než zbytek díla. Obsahuje tyto hlavní části: vyobrazení Ježíšova života vycházející z Bible, popis života původních obyvatel, vyprávění o stěhování Setuů na Sibiř za lepším životem na přelomu 19. a 20. století a příběh o osiřelé dívce Luko, která prosí měsíc, aby jí ulevil od těžkého života a vzal si ji k sobě. Měsíc dívčinu prosbu vyslyší a pozve ji k sobě nahoru na nebe. Od té doby vždy, když je krásné počasí a měsíc jasně září, září také Luko a krásně osvětluje polovinu světa.", "section_level": 2}, {"title": "Postavy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Peko.", "content": "Hlavní hrdina eposu a současně světec, zemědělec, válečník a lovec a prorok. Za ženu si vezme dívku Nabru vychovanou Ježíšem a Marií, čímž je v eposu vyřešen konflikt mezi křesťanstvím a pohanstvím. Po válce je Ježíšem korunován na krále polí a celé oblasti Setumaa. Nad svou jeskyní vysadí dub a zaslouží se o výstavbu kláštera v Petseri. Pekovými atributy jsou dubová palice a jeskyně, v níž tráví čas modlitbou a půstem.", "section_level": 3}, {"title": "Nabra.", "content": "Dívka vychovaná Ježíšem a Marií, později Pekova manželka a matka dvou synů. Svým zpěvem umí přivolat déšť. Nabra se poprvé zjevuje ve snu Pekovy matky. Je spojována se zázračnou jabloní, jež kvete na podzim a plody nese v zimě. Na svatbě s Pekem ji Ježíš s Marií nazývají dcerou a dávají jí rady do budoucího život. Během války upadá do zajetí Rusů, ale Ježíš jí brzy umožní vstoupit do říše Toone, tedy zemřít.", "section_level": 3}, {"title": "Essu (Ježíš).", "content": "Vládce nebes, jediný stvořitel a Pekův životní společník. Jeho epické činy se odehrávají v dávných časech, kdy Ježíš učil, uzdravoval a pomáhal lidem. Je hlavním hrdinou několika zpěvů v druhé části eposu (např. Ježíš léčí nemocné, Ježíšova smrt nebo Ježíš pomáhá rybáři).", "section_level": 3}, {"title": "Maarja (Marie).", "content": "Ježíšova společnice, jeho odpovídající božský protějšek. Nekoná samostatně, objevuje se vždy po boku Ježíše. V mnoha případech nejsou od sebe promluvy Ježíše a Marie nijak odděleny.", "section_level": 3}, {"title": "Jorosk.", "content": "Starší syn Peka a Nabry. Po svém otci zdědil odvahu a společně s matkou se vydává zachránit Peka ze spárů Rusů. Při tom je zabit.", "section_level": 3}, {"title": "Merosk.", "content": "Mladší syn Peka a Nabry, hráč na kantele, Ježíšův zeť. V mnoha verších se objevuje po boku Joroska, jelikož bratři vše dělají společně. Rozdělí se, až když Jorosk s matkou odcházejí do Ruska, zatímco Merosk zůstává v Pekově jeskyni a hraje na kantele. Později si vezme za manželku Anne, jednu z dcer Ježíše a Marie.", "section_level": 3}, {"title": "Anne.", "content": "Dcera Ježíše a Marie, manželka Meroska. Anne se objevuje v eposu poté, co byl Peko korunován na krále. Povzbuzuje Meroska, aby přestal truchlit nad smrtí bratra a začal opět hrát na kantele. Merosk si ji chce vzít za ženu, Ježíš se sňatkem souhlasí a dává mladému páru požehnání.", "section_level": 3}, {"title": "Tematická výstavba.", "content": "Při odhlédnutí od makrostruktury díla a přesunutí pozornosti k jeho mikrostruktuře se objevuje zcela nová a hlubší stránka díla, kdy už se nejedná o pouhý hrdinský příběh. Hlavní dějová linka popisující Pekovy epické činy, která je výsledkem spolupráce A. Vabarny a P. Voolaineho, obsahuje také mnoho dějových odboček, scén a motivů, které nejsou o nic méně důležité než hlavní děj. Jestliže o Voolaineho příběhu (tj. Pekův hrdinský příběh) budeme hovořit jako o kostře celého eposu, pak ostatní a na první pohled menší příběhy tvoří jeho vazy a svaly. V těchto příbězích se objevují postavy (zejména ženské), které z hlediska celého eposu představují pouze podpůrné role, avšak z ideologického hlediska se jedná o ústřední postavy – jsou to například Pekova matka, Pekova manželka Nabra, snacha Anne nebo osiřelá dívka Luko. Ve scénách s těmito postavami můžeme zpozorovat také jisté zpomalení hlavního narativu, místo něhož autorka dává do popředí popis takových události, jako je například oblékání, stravování, půst či další druhy rituálního chování. V zásadě se tak jedná o popis každodenního života setuských žen.  Objevuje se zde také motiv ženského těla a kontroly nad ním (např. nemocná matka nečekaně ztrácí vědomí po návštěvě sauny, což vede následně k její smrti a konečné ztrátě kontroly nad jejím tělem). Epos obsahuje mnoho realistických popisů všedního života setuských žen, jejich práce, zvyků i rodinných vztahů. V tomto díle jsou reflektovány zejména vztahy v rámci širší rodiny, ale také mezi mužem a jeho manželkou. Zřetelná je také snaha o zobrazení každodenních drobných strastí žen, jako jsou starost o jídlo a strávníky, porod a rekonvalescence po něm, starost o nemocné, umírající či mrtvé, dodržování rodinných tradicí a náboženských zvyků. Při pozornějším čtení lze zaznamenat drobnější, avšak o to důležitější každodenní traumatické zážitky, jimiž si žena prochází, například potlačované city. Texty písní do jisté míry odráží autorku a způsob, jímž vnímá okolní svět. Obrazy a motivy, které na první pohled působí genderově neutrálně, vycházejí při bližším zkoumání z ženské zkušenosti.", "section_level": 2}, {"title": "Stylistická rovina.", "content": "Epos obsahuje mnoho stylistických prostředků a básnických figur typických pro lidovou slovesnost. Velmi častým prostředkem je paralelismus či opakování, které také sloužilo ke snazšímu zapamatování písně. V díle se dále objevuje vzestupná gradace (klimax), v níž dochází k postupnému zesilování (např. \"Essut jal kutsuti kolmõ (tři) paika / viite (pět) paika veerätedi\"), ale také sestupná gradace (antiklimax), a to zejména číselná (např. \"Pekot uut‘ kodo kolm (tři) päivä / kai kodo kats (dva) päivä\"). Častou figurou je také epanastrofa, tj. opakování stejného slova či slovního spojení na konci jednoho a začátku následujícího verše (např. \"Õga õks nä seda usust võta-as / usust võta-as, tõõst panõ-s\"), čímž dochází také ke vzniku již zmíněného opakování. Dalšími typickými prostředky jsou přirovnání, metafora, rétorická zvolání, přírodní personifikace či aliterace (např. \"kandku‘ kodo kui kanno\").", "section_level": 2}, {"title": "Lexikální rovina.", "content": "Vedle běžné slovní zásoby se v eposu objevují například výpůjčky z ruštiny. Přestože byli Setuové dlouhou dobu v těsném kontaktu s tímto jazykem, takových výpůjček se zde objevuje poměrně málo, přibližně padesát. Dále zde nalezneme ozvláštňující prvky, například rýmové konstrukce (\"hulgõ-halgõ\", \"tsilgõ-tsälgõ\", \"riste-räste\"). Velmi často se v díle opakují některé výrazy, např. \"kulus\" (dobrý, slušný) nebo \"veerüs\" (krásný).", "section_level": 2}], "src_summary": "Peko je estonský epos psaný v setuském nářečí a sestavený pěvkyní Anne Vabarnou ve spolupráci s estonským archivářem a knihovníkem Paulopriitem Voolainem na konci 20. let 20. století. V knižní podobě epos vyšel poprvé až v roce 1995 ve finském Kuopiu. Dílo se skládá ze čtyřiceti tří zpěvů a je rozděleno na dvě části, které dohromady obsahují téměř 8000 veršů. Hlavní postavou eposu je původně setuský bůh úrody a hojnosti Peko, který je zde ovšem vykreslován jako hrdina se zázračnou dubovou palicí, válečník a lovec. Po jeho boku se objevuje například postava Ježíše či Marie. Vzhledem k ženské perspektivě na úrovni vypravěče i tematizaci ženského údělu se epos řadí mezi tzv. ženské baltofinské eposy.", "tgt_summary": "《佩科》(塞托语:)是由安内·瓦巴尔纳创作的塞托人民族史诗。", "id": 3040739}
{"src_title": "Wimbledon 2019 – ženská dvouhra", "tgt_title": "2019年溫布頓網球錦標賽女子單打比賽", "src_document": [{"title": "Soupeření o post světové jedničky ve prospěch Bartyové.", "content": "Australanka Ashleigh Bartyová, Japonka Naomi Ósakaová, Nizozemka Kiki Bertensová a Češky Karolína Plíšková s Petrou Kvitovou vstoupily do londýnského majoru jako soupeřky o post světové jedničky. Vzhledem k vyřazení Bartyové i Plíškové v osmifinále si Australanka zajistila setrvání na čele klasifikace i po skončení turnaje. Ósakaová s Kvitovou a Bertensovou tuto možnost ztratily již dříve.", "section_level": 1}, {"title": "Turnaj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První hrací týden.", "content": "Patnáctiletá Američanka Cori Gauffová, figurující na 313. místě žebříčku, se stala nejmladší vítězkou wimbledonského zápasu dvouhry od Jennifer Capriatiové v roce 1991. Na úvod vyřadila 39letou Venus Williamsovou, která prohrála v londýnském prvním kole teprve podruhé od svého debutu v roce 1997. Nejmladší hráčka soutěže tak porazila nejstarší. Gauffová také získala primát nejmladší postupující z kvalifikace v historii Wimbledonu.  Vstup do turnaje nezvládla japonská světová dvojka Naomi Ósakaová, jíž vyřadila Kazaška Julia Putincevová, stejně jako dva týdny nazpět v Birminghamu. Také světová čtrnáctka Markéta Vondroušová dohrála v první fázi s Američankou Madison Brengleovou, když ji limitovala bolest levé ruky. Soutěž po svém úvodním zápase opustily, vedle Venus Williamsové, další dvě bývalé wimbledonské šampionky. Ruska Maria Šarapovová skrečovala duel za stavu gamů 0–5 ve třetí sadě Francouzce Pauline Parmentierové pro poraněné zápěstí a Španělku Garbiñe Muguruzaovou zdolala brazilská kvalifikantka Beatriz Haddad Maiová.  Ve druhém kole své účinkování v soutěži zakončila 31letá obhájkyně trofeje Angelique Kerberová, jíž přehrála 95. hráčka žebříčku Američanka Lauren Davisová, šťastná poražená z kvalifikace. Po skončení turnaje Němka opustí první světovou desítku. V téže fázi zdolala Polka Magda Linetteová pětadvacátou ženu klasifikace a semifinalistku z červnového French Open, Amandu Anisimovovou. Linetteová jako sedmdesátá pátá tenistka světa přijela do Londýna s wimbledonskou bilancí 0–4 ve dvouhře a 0–3 v kvalifikaci. Ve třetím kole ji čekala Petra Kvitová, která pro zranění předloktí nehrála od květnového Rome Masters. Česká světová šestka vyřadila ve druhém zápase deblovou světovou jedničku Kristinu Mladenovicovou. Francouzka přitom měla v úvodní sadě brejk k dobru a nevyužila tři setboly. Kvitová však v dané chvíli zahájila obrat ziskem 11 z dalších 14 odehraných výměn. Poprvé od roku 2015 tak postoupila do třetí fáze. Aktivní poměr vzájemných duelů navýšila na 8–1.  Po výhře nad Magdalenou Rybárikovou prošla do třetího kola kvalifikantka Cori Gauffová. V něm se ocitla na prahu vyřazení v duelu se šedesátou ženou klasifikace Polonou Hercogovou ze Slovinska. 28letá soupeřka měla za stavu 5–2 na gamy ve druhém setu první mečbol. Následně neproměnila ani druhý. Patnáctiletá teenagerka po vyhraném tiebreaku otočila průběh zápasu a dovedla jej do vítězného konce. Ve třetí fázi vypadla i dánská turnajová čtrnáctka Caroline Wozniacká, která nenašla recept na čínskou světovou padesátku Čang Šuaj. Jejich vzájemná předzápasová bilance přitom vyznívala pro Dánku 4–0. Číňanka při předchozích pěti účastech ve Wimbledonu nevyhrála ani jeden zápas. Také další bývalá světová jednička Viktoria Azarenková, aktuálně čtyřicátá v pořadí, dohrála po vyřazení od Simony Halepové. V závěru úvodní sady třetího kola, obdržela po ztrátě páté hry v řadě napomenutí za udeření rakety do dvorce.  Nizozemskou světovou čtyřku Kiki Bertensovou zastavila ve třetí fázi 33letá Češka ze šesté desítky žebříčku Barbora Strýcová, startující na grandslamu po padesáté třetí. V témže kole soutěž opustila devátá nasazená Američanka Sloane Stephensová, která po zisku úvodní sady nad britskou jedničkou Johannou Kontaovou ztratila herní převahu a v rozhodujícím dějství uhrála už jen jediný game. Britka tak navýšila aktivní bilanci vzájemných klání na 4–0.  Australskou světovou jedničku Ashleigh Bartyovou vyřadila na tzv. „Šílené pondělí“ nenasazená Američanka Alison Riskeová, přestože ztratila úvodní set a na cestě do čtvrtého kola strávila na kurtu o více než pět hodin delší čas. Riskeová premiérově zdolala první hráčku klasifikace. Ukončila také 15zápasovou neporazitelnost Bartyové, zahrnující tituly z French Open a Birminghamu. V nejdelším ženském zápase ročníku, trvajícím 3.17 hodiny, prohrála světová trojka Karolína Plíšková s šedesátou osmou hráčkou žebříčku Karolínou Muchovou poměrem gamů 13–11 v rozhodující sadě. Plíšková šla ve třetí sadě dvakrát podávat na vítězství, ale vždy o servis přišla. Osmifinálem vyrovnala osobní rok staré wimbledonské maximum. Naopak Muchová poprvé porazila členku elitní světové desítky, zajistila si debutový posun do první světové padesátky a ukončila osmizápasovou šňůru neporazitelnosti soupeřky.", "section_level": 2}, {"title": "Druhý hrací týden.", "content": "Po třísetovém průběhu odešla poražena šestá nasazená Petra Kvitová, která nestačila na britskou jedničku Johannu Kontaovou. Ta, po ztraceném úvodním dějství, převzala na dvorci iniciativu. S nárůstem počtu chyb Češky si ve třetí sadě vypracovala vedení 5–1 na gamy. Kvitová dokázala snížit stav na 4–5, ale třetí mečbol již neodvrátila. Přesto svou nejlepší wimbledonskou účast od titulu v roce 2014 hodnotila Kvitová pozitivně, i vzhledem k více než měsíční absenci na okruhu pro zranění. Dobře rozehraný zápas proti Barboře Strýcové ztratila dvacátá první nasazená Belgičanka Elise Mertensová, když přišla o vedení setu a náskoku 5–2 ve druhé sadě. Češka, figurující na 54. místě žebříčku, vyhrála od daného stavu 11 ze zbylých 13 her. Podruhé na grandslamu prošla mezi poslední osmičku a navázala na wimbledonské čtvrtfinále z roku 2014. Belgičance také oplatila prohru z US Open 2018. Wimbledonskou soutěž opustila i patnáctiletá kvalifikantka Cori Gauffová po dvousetové prohře s rumunskou turnajovou sedmičkou Simony Halepové. Bodový zisk jí na žebříčku WTA zajistil posun do Top 150.  Nejvýše postavenou tenistkou v této fázi pavouku se stala sedmá žena světové klasifikace Simona Halepová, která přehrála čínskou padesátou hráčku žebříčku Čang Šuaj. Číňanka zažila premiéru v této fázi Wimbledonu, když při pěti předchozích účastech na turnaji prohrála vždy v úvodním kole. Do zápasu vstoupila lépe a vypracovala si brejkboly při vedení 4–1 na gamy. Jejich odvrácením zahájila Halepová obrat, jež získala úvodní sadu v tiebreaku a ve druhém dovolila Čangové uhrát jedinou hru. První grandslamové čtvrtfinále si zahrála Alison Riskeová, jíž patřilo padesáté páté místo v pořadí klasifikace. Ve třísetové bitvě skončila 29letá Američanka na raketě 37leté světové desítky Sereny Williamsové, která jako jediná zopakovala čtvrtfinálovou účast z roku 2018. Po devatenácté londýnské účasti Williamsové v této fázi činila její bilance čtvrtfinále 12–2. V předchozích kolech na dvorci celkově strávila 5.10 hodiny, nejméně ze všech hráček. Naopak nejdelší časový úsek 9.05 hodiny na kurtu odehrála Riskeová, což znamenalo vůbec nejdelší časový interval od roku 2002. Přestože Williamsová hned v úvodu závěrečné sady ztratila podání, sérií tří dalších gamů si vypracovala náskok 3–1. Riskeová ještě dokázala srovnat, ale o postupu do dvanáctého wimbledonského semifinále Williamsová rozhodla prolomeným podáním v osmém gamu. Devadesátým sedmým vítězným utkáním na londýnském pažitu se osamostatnila na druhé příčce historických statistik za první Martinou Navrátilovou se 120 výhrami.  Nejníže postavená ze zbylé osmičky, osmašedesátá Karolína Muchová, dokázala jako první hráčka od Li Na v roce 2006 projít do čtvrtfinále již při svém debutu v All England Clubu. Se 147 vítěznými údery vedla průběžnou statistiku ročníku a za Plíškovou byla druhá s počtem 29 nastřílených es. 22letá Češka se v duelu proti ukrajinské světové osmičce Elině Svitolinové ujala po 14 minutách vedení 4–1 na gamy. Ukrajinka však zahájila od stavu 2–5 obrat a nedovolila soupeřce na podání ukončit set. Šňůrou pěti her si připsala úvodní dějství. Muchová opět vstoupila do druhé sady lépe, ale příznivý vývoj gamů 2–0, s rozdílovým brejkem nepodržela. Druhá série pěti her od Svitolinové znamenala rozhodující náskok a její první wimbledonské semifinále. V předchozí kariéře Ukrajinka postoupila třikrát do čtvrtfinále turnajů konaných na trávě, nikdy však ve Wimbledonu.  Padesátá čtvrtá žena žebříčku Barbora Strýcová vyrovnala čtvrtfinálem své grandslamové maximum z Wimbledonu 2014. Favorizovaná světová osmnáctka Johanna Kontaová ze Spojeného království se v první sadě ujala vedení 4–1 na gamy. Češka si však ztracený servis dokázala vzít zpět a zkrácenou hru pak získala poměrem míčů 7:5. Ve druhém setu již ovládla dění na dvorci a více chybující Britce povolila uhrát jedinou hru. Od roku 2003, kdy zažila v All England Clubu premiéru, nastoupila vůbec poprvé na centrální dvorec. Na padesátý třetí pokus v rámci turnajů velké čtyřky prošla premiérově mezi poslední čtveřici singlistek.  V prvním grandslamovém semifinále kariéry nenašla Ukrajinka Elina Svitolinová recept na rumunskou světovou sedmičku Simonu Halepovou, která ji dovolila uhrát jen čtyři hry. Rumunka v druhém wimbledonském semifinále dominovala a z dlouhých výměn nad devět úderů jich získala dvacet pět a sedm ztratila. Úspěšnější byla také v proměňování brejkových příležitostí, když jich z osmi využila pět, zatímco Svotilinová jedinou z pěti. V počtu vítězných míčů Halepová zvítězila 26–10, při vyrovnaném počtu obou hráček s šestnácti nevynucenými chybami. Výhrou v prvním vzájemném utkání na trávě se Rumunka nad Ukrajinkou ujala vedení 5–4 na zápasy.  Do prvního grandslamového semifinále nastoupila také 33letá nenasazená Češka Barbora Strýcová, jíž hladce vyřadila 37letá světová desítka Serena Williamsová. Strýcová se tak stala nejstarší debutantkou v této fázi dvouhry na grandslamu. Americká favoritka ztratila, v duelu trvajícím 59 minut, jen tři gamy. Česká padesátá čtvrtá žena klasifikace si vypracovala jediné tři brejkové možnosti za stavu 1–5 a 0:40. Williamsová však sérií pěti bodů získala úvodní sadu. Ve druhé pak na svém podání ztratila jen čtyři míče a využila čtyři z pěti brejkbolů. V zápase určovala tvrdou, přesnou hrou tempo a Strýcovou držela dále od sítě. Z náběhů na síť si připsala jedenáct ze třinácti fiftýnů, zatímco Češka pouze čtyři z jedenácti. Williamsová tak navýšila aktivní poměr vzájemných střetnutí na 4–0. Její semifinová bilance v All England Clubu po výhře činila 11–1. V předchozí kariéře na londýnském pažitu ztratila proti nenasazeným hráčkám jen dva zápasy, když při svém debutu v roce 1998 skrečovala Virginii Ruanové Pascualové a v roce 2005 podlehla Jill Craybasové.", "section_level": 2}, {"title": "Finále: První wimbledonský titul pro Simonu Halepovou.", "content": "Sedminásobná wimbledonská šampionka a světová desítka Serena Williamsová usilovala o vyrovnání historického rekordu 24 grandslamových trofejí z dvouhry Australanky Margaret Courtové. V 37 letech a 291 dnech do zápasu vstoupila jako nejstarší finalistka grandslamové dvouhry v otevřené éře, čímž překonala věkový rekord Martiny Navrátilové z Wimbledonu 1994.  Williamsová nezvládla závěrečné utkání grandslamové soutěže potřetí v řadě, když nestačila na světovou sedmičku Simonu Halepovou. Utkání trvalo 56 minut, o minutu déle než finále 2014, a Američanka uhrála v každé sadě jen dva gamy. Dvacetisedmiletá Halepová snížila výrazně pasivní bilanci vzájemných duelů, trvající od Wimbledonu 2011, na 2–9. V All England Clubu postoupila jako první rumunský tenista do finále dvouhry, získala první wimbledonskou trofej a celkově druhou grandslamovou. Rumunka se dopustila jen dvou nevynucených chyb z bekhendu a jedné z forhendu, nejméně v historii ženských wimbledonských finále. Bodový zisk ji posunul o tři místa výše na 4. příčku žebříčku. Získala také částku 2,35 milionů liber (cca 67 milionů korun).", "section_level": 3}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Reference.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Ženská dvouhra ve Wimbledonu 2019 probíhala v první polovině července 2019. Do londýnského tenisového grandslamu hraného na trávě All England Clubu nastoupilo sto dvacet osm tenistek. Z tříkolového kvalifikačního turnaje, konaného mezi 24. až 27. červnem 2019, se do dvouhry probojovalo devatenáct hráček. Obhájkyní titulu byla německá světová pětka Angelique Kerberová, kterou ve druhém kole vyřadila šťastná poražená z kvalifikace Lauren Davisová.", "tgt_summary": "德国选手安赫利奎·柯贝是上届冠军,她在该届比赛的第二轮负于美国选手劳伦·戴维斯。", "id": 1554522}
{"src_title": "Projekt 10831", "tgt_title": "210型潜艇", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Vývoj ponorky byl zahájen ještě za Sovětského svazu. Navázal na dřívější ponorku projektu 1851 a dvě vylepšené ponorky projektu 1851.1. Kýl AS-12 byl založen roku 1988 v ruské loděnici v Severodvinsku. V roce 1990 byly práce nadlouho přerušeny kvůli nedostatku financí, což se změnilo po nástupu prezidenta Vladimira Putina v roce 2000. Stavba probíhala v přísném utajení. Na vodu byla spuštěna 13. srpna 2003.  První snímek ponorky byl poprvé zveřejněn v lednu 2015, kdy se překvapivě objevila v článku o Mercedesu-Benz GL v ruské edici časopisu Top Gear.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Přesné parametry ponorky jsou utajené. Její trup konvenčního tvaru obsahuje sedm propojených batysfér. Různými prameny udávaná hloubka ponoru se výrazně liší. Někdy je uvedeno 1000 metrů, jinde však až 6000 metrů. Ponorku pohání jeden jaderný reaktor. Nejvyšší rychlost údajně dosahuje až 10 uzlů na hladině a 30 uzlů pod hladinou. Mateřskou ponorkou nesoucí toto hlubokomořské plavidlo je přestavěná raketonosná ponorka projektu 667BDRM \"BS-64 Podmoskovje\".", "section_level": 1}, {"title": "Operační služba.", "content": "Dne 1. července 2019 na palubě ponorky, pohybující se v ruských vodách za severním polárním kruhem, vypukl požár. Na otravu kouřem přitom zemřelo 14 členů posádky. Sedm z nich mělo hodnost kapitána a dva byli nositeli nejvyššího ruského vyznamenání Hrdina Ruské federace. Ponorka musela být odvlečena na základnu v Severomorsku. Je to nejhorší nehoda na ruské ponorce od smrti 20 námořníků na jaderné ponorce K-152 \"Něrpa\" v roce 2008. Dle ruského ministra obrany Sergeje Šojgu požár vypukl v akumulátorové sekci a samotný reaktor nebyl poškozen. Ponorka má být opravena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Projekt 10831 (v kódu NATO: NORSUB-5) je ponorka ruského námořnictva. Postavena byla jedna ponorka tohoto typu, označená AS-12 (některé prameny uvádějí AS-31). Ponorka má jaderný pohon a je schopna ponorů do velkých hloubek. Mezi její hlavní úkoly patří speciální (špionážní) operace, výzkum a záchrana posádek potopených ponorek. Provozovatelem ponorky je zpravodajskou službou GRU řízená Hlavní správa hlubokomořského výzkumu (GUGI).", "tgt_summary": "210型核潜艇,俄国称为AS-12,英语世界多称为“Losharik”(,来自于马loshad和球体sharik的混合词)号潜艇。它有核反应堆,设计上有着独特的多球形压力壳构造。据信能潜到6000米深度。该艇于1988年铺龙骨,由于缺少资金,延至2003年8月下水,它主要使命是科研和特种任务。", "id": 2288469}
{"src_title": "Cori Gauffová", "tgt_title": "科里·高芙", "src_document": [{"title": "Soukromý život a tenisové počátky.", "content": "Narodila se roku 2004 v georgijské metropoli Atlantě do rodiny Candi (rozené Odomové) a Coreyho Gauffa. Křestní jméno Cori získala po otci. Má dva bratry, o čtyři roky mladšího Codeyho a o devět let mladšího Camerona Gauffovi. Otec hrál univerzitní basketbal na Georgijské státní univerzitě a později pracoval jako manažer ve zdravotnictví. Matka se věnovala lehké atletice na Floridské státní univerzitě a následně se stala pedagožkou. Cori Gauffová strávila prvních sedm let života v rodné Atlantě. Ve čtyřech letech ji zaujal tenis při sledování televizního přenosu ze zápasu Sereny Williamsové na Australian Open 2009.  Rodiči byla vedena k širokému záběru sportů včetně basketbalu a atletiky. Tenis začala hrát v šesti letech. Rodina se v jejích sedmi letech přestěhovala do předchozího bydliště rodičů, jižněji položeného Delray Beach na Floridě, kde zpočátku žili s prarodiči z matčiny strany. Poté se přestěhovali do vlastního domu, aby získala lepší podmínky pro trénink. V osmi letech začala v tenisové v New Generation spolupracovat s koučem Gerardem Loglem. Rodiče se vzdali svých kariér ve prospěch vytvoření kvalitních podmínek pro dceru. Otec, který měl z dospívání omezenou zkušenost s tenisem, převzal roli hlavního trenéra a matka ji vyučovala v rámci domácího vzdělávání. Poté, co v prosinci 2012 vyhrála celonárodní turnaj „Malé Mo“ Tenisové nadace Maureen Connollyové Brinkerové v kategorii osmiletých, rozhodla se usilovat o kariéru profesionální tenistky.  V deseti letech se stala členkou Mouratoglouovy akademie, vedené koučem Sereny Williamsové Patrickem Mouratoglouem. Ten na její adresu poznamenal: „\"Vždycky si budu pamatovat moment, kdy jsem Coco poprvé uviděl. Do akademie přišla na zkoušku v roce 2014 a udělala na mě dojem svou odhodlaností, atletičností a bojovným duchem... Když se na vás podívá a řekne, že bude světovou jedničkou, můžete jí prostě věřit.\"“ Prostřednictvím své nadace Champ'Seed, podporující mladé talenty s nedostatkem finančního zázemí, jí zajistil komplexní tenisovou přípravu na vysoké úrovni. V červenci 2014 vyhrála antukové mistrovství Spojených států v kategorii dvanáctiletých, organizované Americkým tenisovým svazem, čímž se v 10 letech a 4 měsících stala historicky nejmladší šampionkou turnaje.", "section_level": 1}, {"title": "Tenisová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2018: Debut mezi profesionálkami.", "content": "V rámci hlavních soutěží událostí okruhu ITF debutovala jako čtrnáctiletá v květnu 2018, když na turnaji ve floridském Osprey s dotací 25 tisíc dolarů postoupila z tříkolové kvalifikace. V úvodním kole dvouhry porazila Američanku Alexandru Perperovou a poté podlehla další krajance Katerině Stewartové. Divokou kartu získala do kvalifikace US Open, v níž skončila v první fázi na raketě Britky Heather Watsonové.", "section_level": 2}, {"title": "2019: Premiérové tituly WTA a průlom do první světové stovky.", "content": "Na únorové události ITF Midland Tennis Classic s rozpočtem 100 tisíc dolarů ji s Ann Liovou ve finále čtyřhry zdolaly Olga Govorcovová s Valerijí Savinychovou. Navazující turnaj s dotací 25 tisíc dolarů v arizonském Surprise znamenal účast ve finále dvouhry i čtyřhry. V závěrečném duelu singlové soutěže nestačila na Bulharku Sesil Karatančevovou. Z deblu si po boku Novozélanďanky Paige Houriganové odvezla premériovou trofej ITF, když v boji o titul porazily americký pár Usue Maitane Arconadová a Emina Bektasová. Premiéru na okruhu WTA Tour prožila na březnovém Miami Open, kde ji organizátoři udělili divokou kartu. Prvního vítězného zápasu dosáhla nad krajankou Caty McNallyovou. Ve druhé fázi však nenašla recept na Rusku Darju Kasatkinovou.  Po vyřazení ve druhém kole kvalifikace French Open se Slovinkou Kajou Juvanovou, obdržela divokou kartu do kvalifikačního turnaje Wimbledonu. V něm na její raketě postupně dohrály devadesátá druhá hráčka žebříčku a nejvýše nasazená Aliona Bolsovová ze Španělska, Ruska Valentina Ivachněnková a také stodvacátá osmá v pořadí Greet Minnenová z Belgie, s níž ztratila jen dva gamy. V 15 letech a 122 dnech věku se stala nejmladší singlistkou v historii Wimbledonu, která postoupila z kvalifikace. V singlové wimbledonské soutěži z pozice 313. ženy klasifikace na úvod vyřadila 39letou světovou čtyřiačtyřicítku Venus Williamsovou, která prohrála v londýnském prvním kole teprve podruhé. Stala se tak nejmladší vítězkou wimbledonského zápasu dvouhry od Jennifer Capriatiové v roce 1991. Nejmladší hráčka soutěže porazila nejstarší. Ve druhé fázi zvládla duel s bývalou semifinalistkou turnaje Magdalénou Rybárikovou. Následně otočila průběh utkání se světovou šedesátkou Polonou Hercogovou, když Slovince ve druhé sadě odvrátila dva mečboly. V osmifinále podlehla rumunské turnajové sedmičce a pozdější šampionce Simoně Halepové. Všechny její zápasy vysílané na americkém kontinentu stanicí ESPN se staly nejsledovanějšími utkáními dne. Bodový zisk ji posunul ze čtvrté stovky na nové kariérní maximum, 141. příčku.  Na washingtonském Citi Open prošla kvalifikačním sítem do dvouhry, kde ji na úvod vyřadila Kazaška Zarina Dijasová. S Caty McNallyovou se probojovala do finále washingtonské čtyřhry po výhře nad třetím nasazeným párem Miju Katová a Anna Kalinská. Z premiérového finále kariéry na okruhu WTA Tour si odvezla titul, když Američanky zvítězily nad maďarsko-americkou dvojicí Fanny Stollárová a Maria Sanchezová ve dvou setech. Na newyorský major US Open obdržela od pořadatelů divokou kartu do hlavní soutěže. V úvodní fázi zdolala 18letou Rusku Anastasiji Potapovovou ve třech setech. Utkání bylo hráno v rámci večerního programu na Louis Armstrong Stadium. Ve druhém střetnutí si poradila s Maďarkou Tímeou Babosovou, což znamenalo duel třetího kola proti světové jedničce a obhájkyni trofeje Naomi Ósakaové. V něm však ztratila obě sady. Do čtyřhry US Open zasáhla se stabilní spoluhráčkou McNallyovou. Od médií dvojice získala přezdívku „McCoco“. Na cestě do třetího kola vyřadily deváté naazené Nicole Melicharovou s Květou Peschkeovou, než je zastavil australsko-běloruský pár Ashleigh Bartyová a Viktoria Azarenková.  Kvalifikaci odehrála na říjnovém Upper Austria Ladies Linz v hornorakouském Linci. Přes porážku v jejím druhém kole s Tamarou Korpatschovou, prošla do dvouhry jako šťastná poražená. V hlavní soutěži pak nenašla přemožitelku. Ve čtvrtfinále porazila poprvé v kariéře členku elitní světové desítky, osmou v pořadí Kiki Bertensovou. Mezi poslední čtveřicí hráček zvládla duel s Němkou Andreou Petkovicou a v závěrečném utkání přehrála Lotyšku Jeļenu Ostapenkovou po třísetovém průběhu. V patnácti letech se stala nejmladší šampionkou turnaje WTA od Nicole Vaidišové na Taškent Open 2004. Bodový zisk jí po skončení zajistil posun o 39 míst výše a debutový průlom do první stovky žebříčku, na 71. místo. Rovněž semifinálová účast v linecké čtyřhře s McNallyovou znamenala průlom do elitní stovky deblové klasifikace. Druhou společnou trofej pak Američanky přidaly na říjnovém BGL Luxembourg Open v Lucemburku, při čtvrté účasti v hlavní deblové soutěži WTA. Ve finále porazily americko-chilské turnajové dvojky Kaitlyn Christianovou s Alexou Guarachiovou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Cori „Coco“ Gauffová, nepřechýleně \"Gauff\", (* 13. března 2004 Atlanta, Georgie) je americká profesionální tenistka. Ve své dosavadní kariéře na okruhu WTA Tour vyhrála jeden singlový a dva deblové turnaje. V rámci okruhu ITF získala do února 2020 jeden titul ve čtyřhře.", "tgt_summary": "科里·高芙(英语:Cori Gauff,2004年-3月13日)是美国职业网球女运动员。2017年,13岁时,以最年幼的年纪闯入青少女组决赛。2018年,获得法网青少女组冠军。", "id": 9699}
{"src_title": "Hrabě Lucanor", "tgt_title": "卢卡诺尔伯爵", "src_document": [{"title": "Literárně-historický kontext.", "content": "Za života Juana Manuela byla situace na Pyrenejském poloostrově politicky i ekonomicky nestabilní, šlechta čelila mocenským intrikám a bojovala s útočícími Araby, zatímco prostý lid trápil hlad a útlak vrchnosti. V duchovní oblasti navíc situaci komplikovalo papežské schizma. Jako člen vysokých vrstev společnosti se Juan Manuel uchýlil k psaní tzv. didaktické literatury, což byl zejména ve 13. a 14. století populární literární směr, který se v tehdejší Kastilii rozšířil zejména díky vlivu arabské kultury.  Postupně se běžným motivem tohoto žánru stal rozhovor mezi králem a moudrým rádcem, k čemuž se Juan Manuel uchýlil také ve svých dílech \"Hrabě Lucanor\" a \"Spis o rytíři a zbrojnoši\".  Přestože se autor nechal inspirovat vlivy jiných kultur a použil i již dávno známé motivy, vtiskl svojí knize jedinečný a osobitý styl a jeho dílo nese i první prvky moderní středověké prózy: bývá označován za jednoho z prvních spisovatelů, jež si je plně vědom svého autorství a kterému záleží na zachování jeho děl a předání myšlenek dalším generacím. Za tímto účelem založil klášter v Peñafiel, kde měly být uchovány jeho spisy a kde si přál být pohřben. Zároveň se u něj projevuje obava z tehdy běžných chyb vzniklých při opisování a šíření knih a klade důraz na to, že na případných nedostatcích nenese vinu on.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Kniha se skládá z pěti částí a prologu:", "section_level": 1}, {"title": "51 příběhů.", "content": "Pro kompletnost jsou v následující části uvedeny názvy všech 51 příběhů, které Patronio v prvním díle knihy vypráví:", "section_level": 1}, {"title": "Významné vlivy.", "content": "Rozmanitost témat, postav a zdrojů, kterými se inspiroval, vypovídá a autorově vysoké vzdělanosti. Kromě španělské literární tradice jsou v tomto díle patrné zejména tyto vlivy:", "section_level": 1}, {"title": "Témata.", "content": "Všeobecný úpadek své společenské vrstvy a politickou i duchovní krizi chce autor překonat návratem k rytířské kultuře a tradici a věnuje se proto tématům jako: spása duše, jak si získat a uchovat čest, jak čestně nabýt majetek a bohatství. Zajímá ho na jedné straně dobrá pověst, pravé přátelství a moudrost, ale i chamtivost a pochlebování. V rámci duchovna se pak zabývá predestinací, přátelstvím člověka s Bohem či Boží prozřetelností. Hrabě se v příbězích často snaží zjistit, kdo je jeho přítel a kdo jeho nepřítel.  Jedním z nejvýznamnějších aspektů \"Hraběte Lucanora\" je právě tato tematická pestrost (vidíme příběhy ze světa zvířat i lidí, Křesťanů i Muslimů, sedláků i králů). Juan Manuel se zabývá tématy, jež jsou v daném momentě aktuální pro něj, ale i pro zbytek společnosti. Svým detailním popisem a schopností vykreslit atmosféru čtenáři předkládá věrný obraz španělské společnosti 14. století. Postavy jsou vykresleny věrohodně, psychologicky se vyvíjí a tím se tyto krátké schematické příběhy mění na soubor samostatných a plnohodnotných vyprávění.", "section_level": 1}, {"title": "České vydání.", "content": "Knihu vydalo roku 1961 \"Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění\" pod názvem \"Hrabě Lucanor\" v překladu Luďka Kulta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kniha příkladů hraběte Lucanora a Patronia (v originále \"Libro de los enxiemplos del Conde Lucanor et de Patronio\"), běžně známá pod zkráceným názvem Hrabě Lucanor, je jedním z nejvýznamnějších prozaických děl středověké španělské literatury. Autorem je Don Juan Manuel, kastilský učenec a vysoký šlechtic, a kniha byla poprvé vydána roku 1335.", "tgt_summary": "《卢卡诺尔伯爵》(),又名《帕特罗尼奥之书》()是西班牙14世纪短篇故事散文集。以问答体的形式记录卢卡诺尔伯爵和老师帕特罗尼奥之间的对话。伯爵就各种社会道德和政治问题向老师提问,而老师则以讲述寓言故事的形式来解答。", "id": 143160}
{"src_title": "Plectranthus amboinicus", "tgt_title": "左手香", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Původ rostliny je v oblasti tropické východní Afriky. Rostlina je celá pokrytá jemnými světlými chloupky. Na konci léta vykvétá – květy mohou být bíle až fialově zbarvené. Rýmovník je vysoký do jednoho metru a má oválné zoubkované listy, které působí masivně. Je známý především specifickým aromatem listů. Vůně se uvolňuje hlavně až po jejich rozdrcení nebo mnutí mezi prsty.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Rýmovník je poměrně nenáročná bylinka, která má rozšířené použití – od repelentu až po koření v kuchyni. Jíst se dají i celé čerstvé listy, chuť připomíná oregano s ostrou mátovou příchutí. Tato bylinka se využívá v tradiční medicíně zejména jako protizánětlivá a antibakteriální a jak už název napovídá, také při dýchacích nebo i kožních obtížích. V tradiční medicíně se k léčbě dýchacích obtíží užívají i další druhy z rodu \"Plectranthus\" (např. \"P. barbatus\"). Obsahuje taniny, polyfenoly, terpenoidy, flavonoidy a různé organické kyseliny.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Rýmovník je možné pěstovat jako běžnou pokojovou rostlinu. Množit se dá ze semen, ale snadno zakoření z řízků stonků. Jedná se o velmi nenáročný druh, který vyžaduje jen velmi malou pozornost. Užívá si dobře kompostovaných půd a prospívá v polostínu nebo v chladném místě na jihu. Roste na řadě míst – od mírného až po tropické pásmo. Ideální jsou pro něj denní teploty v rozmezí od 22 do 28 °C, ale toleruje i teploty v rozmezí 10 až 36 °C.  Je ideálně vhodný pro růst ve stínu stromů. Bylinka má poměrně mělké kořeny, nicméně rýmovník ukládá vodu ve svých stoncích, a proto dokáže zvládnout i delší období sucha. Pokud jsou rostliny zasaženy mrazem, mohou být zkráceny na konci zimy a rychle vyrostou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plectranthus amboinicus (česky rýmovník citronový) je aromatická rostlina z čeledi hluchavkovitých (\"Lamiaceae\") pěstovaná často jako nenáročná pokojová rostlina s využitím v gastronomii. Běžně ji můžeme najít také pod názvy molice či moud, kubánské oregano, mexický či řecký eukalypt.", "tgt_summary": "左手香(学名:),又名着手香、到手香、过手香、印度琉璃苣、印度薄荷、排香草。是一种具有香味的唇形科多年生草本植物。原产于东非和南非。主要产于马来西亚、巴西、中国和印度。", "id": 2915110}
{"src_title": "Hydroperoxyl", "tgt_title": "超氧化氢", "src_document": [{"title": "Vlastnosti a reakce.", "content": "Hydroperoxylový radikál neexistuje v čisté formě, ale pouze v plynném prostředí (v přírodě v atmosféře) a v roztocích (obecně v elektrolytech).  Ve vodném roztoku je hydroperoxylový radikál v rovnováze se svou konjugovanou zásadou, superoxidovým aniontem: Disociační konstanta pK hydroperoxylového radikálu má hodnotu 4,88, a proto je rovnováha této reakce posunuta výrazně vlevo: v roztoku se vyskytuje 99,7 % aniontů O a jen 0,3 % nedisociovaného HO.", "section_level": 1}, {"title": "Působení v atmosféře.", "content": "Hydroperoxylový radikál je díky své vysoké reaktivitě jednou z významných látek v chemii atmosféry, kde se vyskytuje od troposféry až po vrchní část stratosféry a v omezené míře ještě výše. Funguje zde jako jeden z meziproduktů chemických reakcí a celých cyklů.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik hydroperoxylu.", "content": "Hydroperoxylový radikál může v atmosféře vznikat několika způsoby. Prvním z nich je reakce hydroxylového radikálu s ozonem.  Hydroxylový radikál se vytváří reakcí vodní páry s atomárním kyslíkem (který v atmosféře vzniká např. fotolýzou kyslíku ultrafialovým zářením):  V dalším korku hydroxylový radikál reaguje s ozonem  Druhým, obvykle méně významným zdrojem je reakce s produkty fotolýzy aldehydů. Příkladem může být reakce formaldehydu, nejjednoduššího aldehydu (\"hν\" zde značí působení světla, v tomto případě ultrafialového záření s vlnovou délkou pod 350 nm).  Oba produkty reagují s kyslíkem za vzniku hydroperoxylového radikálu:  Tato reakce mají význam v troposféře, protože aldehydy do stratosféry prakticky nepronikají.  Další reakcí je oxidace oxidu uhelnatého CO hydroxylovým radikálem  Vzniká také jako meziprodukt při oxidaci alkanů. Příkladem jsou reakce methanu CH – nejjednoduššího alkanu: methan se postupně oxiduje až na methoxylový radikál CHO, který další oxidací kyslíkem reaguje na formaldehyd HCHO a hydroperoxylový radikál:", "section_level": 2}, {"title": "Reakce.", "content": "V troposféře i ve stratosféře reaguje hydroperoxylový radikál s oxidem dusnatým NO (který se do ovzduší dostává především při spalování v elektrárnách, domácnostech i ve spalovacích motorech):  Tato reakce v troposféře vytváří oxid dusičitý NO, který je nebezpečný pro lidský organismus i pro životní prostředí. V stratosféře však tento proces odebírá z prostředí oxid dusnatý, který by jinak reagoval s ozonem O podle rovnice a snižoval tak jeho množství v ozonové vrstvě.  V nižší stratosféře a v troposféře reaguje hydroperoxylový radikál přímo s ozonem za vzniku kyslíku a hydroxylového radikálu HO: V troposféře je tato reakce jedním ze dvou nejdůležitějších procesů, který snižuje koncentraci škodlivého troposférického ozonu.  Za určitých okolností – především v atmosféře s nízkou koncentrací oxidů dusíku – mohou hydroperoxylové radikály reagovat s hydroxylovým radikálem HO za vzniku vodní páry a kyslíku nebo se slučovat navzájem kdy vzniká plynný peroxid vodíku HO.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hydroperoxylový radikál, často označovaný jen jako hydroperoxyl, je vysoce reaktivní radikál složený z dvou atomů kyslíku a jednoho atomu vodíku se souhrnným chemickým vzorcem HO. V chemii se obvykle označuje jako HO – znak \"bullet\" zde jako u jiných radikálů označuje nepárový elektron.", "tgt_summary": "超氧化氢自由基,也称作氧化羟基自由基或超氧酸,是由超氧离子质子化得到的,化学式为。", "id": 1721135}
{"src_title": "Whisker (krystalografie)", "tgt_title": "晶鬚", "src_document": [{"title": "Mechanismus.", "content": "Vytváření whiskerů je krystalografický metalurgický jev zahrnující spontánní růst tenkých „vlásků“ z povrchu kovu. Tento jev se zejména primárně vyskytuje na základních kovech, avšak vyskytuje se rovněž na slitinách. Mechanizmus, který souvisí s růstem kovových whiskerů, nebyl dostatečně vysvětlen. Předpokládá se, že souvisí s mechanickým tlakovým namáháním, včetně:  Kovové whiskery se liší od kovových dendritů v několika aspektech; dendrity mají tvar „kapradí“, rostou po povrchu kovu, kdežto kovové whiskery připomínají „vlásky“ vyčnívající kolmo na povrch. Růst dendritů vyžaduje vlhkost umožňující rozpouštění kovů do roztoku kovových iontů, které jsou pak přerozděleny pomocí elektromigrace v přítomnosti elektromagnetického pole. Přesný mechanizmus vytváření whiskerů zůstává neznámý. Je však známo, že vytváření whiskerů nevyžaduje ani rozpouštění kovu ani přítomnost elektromagnetického pole.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Whiskery mohou způsobovat zkraty a oblouky v elektrických zařízeních. Tento jev byl objeven telefonními společnostmi před rokem 1950 a později bylo prokázáno, že přidání olova do pájky výrazně zmírnilo tento problém. Evropská směrnice RoHS, s účinností od 1.7.2006, omezuje používání olova v různých typech elektronických a elektrických přístrojů. Toto vedlo k používání bezolovnatých slitin se zvýšeným zaměřením na prevenci vytváření whiskerů. Další sledovanou možností je prevence vytváření whiskerů pomocí vhodných povlaků.  Whiskery zinku ve vzduchu odpovídají za zvýšenou četnost poruch systému v místnostech s počítačovými servery. Whiskery zinku rostou z galvanicky nanášených kovových povrchů rychlostí až několika milimetrů za rok s průměrem několika mikrometrů. Whiskery se mohou vytvářet na podlahových dílech s galvanicky naneseným zinkem na zvýšených podlahách vyvolaných namáháním, které souvisí s chůzí po těchto dílech. Tyto whiskery se mohou potom uvolňovat do vzduchu v okolí podlahy, obvykle v průběhu údržby. Whiskery mohou být dostatečně malé, aby prošly vzduchovými filtry, mohou se usadit uvnitř přístrojů a vyvolávat zkraty a poruchy systémů. Whiskery cínu se neuvolňují do vzduchu a nevyvolávají tak poruchy přístrojů.  Whiskery cínu obvykle vyrůstají v prostředí, kde mohou snadno vytvářet zkraty. Při frekvencích nad 6 GHz nebo v rychlých digitálních obvodech mohou whiskery cínu vytvářet miniaturní antény, které ovlivňují impedanci obvodu a vyvolávají odrazy. V počítačových discích mohou whiskery způsobit poruchu hlavy nebo ložiska. Whiskery cínu často vyvolávají poruchy relé. Whiskery byly nalezeny při analýze poruch relé v zařízeních jaderných elektráren. Rovněž kardiostimulátory vykazovaly poruchy způsobené whiskery cínu. Výzkum rovněž identifikoval mechanizmus poruchy související s whiskery cínu ve vakuu (např. v kosmickém prostoru), kde zkrat ve výkonových součástkách související s whiskery cínu vytváří ionizované plazma, které je schopno vést proud stovek ampér, což velmi zvyšuje poškození související se zkratem. Zvýšené používání čistého cínu v elektronice, které souvisí se směrnicí RoHS, vedlo organizace JEDEC, IPC a IEC k vydání norem na přejímací zkoušky na whiskery cínu a návodů na způsoby potlačování tohoto problému, na pomoc výrobcům pro snížení rizika souvisejícího s whiskery cínu v bezolovnatých výrobcích.  Whiskery stříbra se často vyskytují ve spojení s vrstvou sulfidu stříbra, který se tvoří na povrchu stříbrných elektrických kontaktů, které pracují v atmosféře bohaté na sulfid vodíku při vysoké vlhkosti. Takové atmosféry mohou existovat při práci s odpadními vodami a v papírenských mlýnech. Whiskery zlata o délce větší než 20 μm byly pozorovány na površích s povlakem zlata, což bylo ohlášeno v interním memorandu NASA v roce 2003. Důsledky vytváření kovových whiskerů byly citovány na programu Engineering Disasters 19 na kanálu History Channel.", "section_level": 1}, {"title": "Potlačování problémů s whiskery.", "content": "Pro potlačení nebo vyloučení růstu whiskerů bylo použito několik výzkumných přístupů.", "section_level": 1}, {"title": "Konformní povlaky.", "content": "Vhodné konformní povlaky zastavují pronikání whiskerů bariérami, dosažení sousedních vývodů a vytváření zkratů. Tyto povlaky zahrnují bariéry vytvořené z keramických nebo polymerních komponent. Polymerní komponenty odklání whiskery, kdežto keramické chemické komponenty brání propíchnutí povlaku.", "section_level": 2}, {"title": "Chemické změny povlaků.", "content": "Pro potlačení vytváření whiskerů při kontrolních pokusech se ukázaly vhodné povlaky niklem, zlatem nebo paladiem.", "section_level": 2}, {"title": "Příklady nehod souvisejících s whiskery cínu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Galaxy IV.", "content": "Galaxy IV byl telekomunikační satelit, který v roce 1998 selhal z důvodu zkratů souvisejících s whiskery cínu. Původně se předpokládalo, že kosmické prostředí přispělo k poruše. Později se ukázalo, že byl nesprávně použit konformní povlak, který dovolil vytváření whiskerů na povlaku čistého cínu. Tyto whiskery nalezly cestu přes chybějící místa v povlaku, což způsobilo poruchu hlavního řídicího počítače. Pro snížení rizika růstu whiskerů výrobce, Hughes, nahradil cínové pokovení niklovým. Toto vedlo ke zvýšení užitečného zatížení o 50 kg až 100 kg.", "section_level": 2}, {"title": "Jaderná elektrárna Millstone.", "content": "17. dubna 2005 došlo k vypnutí jaderné elektrárny Millstone v Connecticutu vyvolané „falešným poplachem“, který indikoval nebezpečný pokles tlaku páry v systému reaktoru, přičemž tlak páry byl ve skutečnosti správný. Falešný poplach byl vyvolán whiskery cínu, které zkratovaly logickou desku, která odpovídala za monitorování tlaku páry v elektrárně.", "section_level": 2}, {"title": "Falešná hlášení snímačů polohy plynového pedálu vozů TOYOTA.", "content": "V září 2011, tři pracovníci NASA hlásili výskyt whiskerů cínu na elektronice polohových senzorů pedálu plynu vzorkových modelů vozů Toyota Camry, které mohou souviset s nehodami typu \"zamrzlý pedál plynu \", které ovlivnily jisté modely Toyota v létech 2005 až 2010. Toto bylo v rozporu s předchozím 10 měsíčním společným vyšetřováním organizacemi The National Highway Traffic Safety Administration (NHTSA) a velké skupiny dalších výzkumníků z NASA, kteří nenalezli žádné elektronické vady.  V roce 2012 NHTSA prohlásila, že „whiskery cínu nejsou dostatečným vysvětlením pro tyto nehody a že pravděpodobná příčina byla chybné použití pedálu.“  Toyota rovněž trvala na tom, že whiskery cínu nebyly příčinou selhání pedálu plynu vozů Toyota: „slovy U.S. Transportation Secretary Ray LaHood: verdikt je, že ve vozech Toyota se nevyskytují elektronické příčiny nechtěného zrychlení na vysokou rychlost.“ Podle tiskového mluvčího Toyoty „žádná data neindikují, že whiskery cínu se nevyskytují více ve vozech Toyota než v libovolných jiných vozidlech na trhu“. Toyota rovněž prohlašuje, že „jejich systémy jsou navrženy tak, že se zejména snižuje riziko vytváření whiskerů cínu.“", "section_level": 2}, {"title": "Související stránky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Vytváření kovových whiskerů je jev, který se vyskytuje v elektronických zařízeních, kdy se během jisté doby vytváří dlouhé vlasové výčnělky typu whiskery. Whiskery cínu byly zaznamenány již době vakuových elektronek, na začátku 20. století. Šlo o zařízení, která používala pájku z čistého, nebo velmi čistého cínu. Bylo zaznamenáno, že mezi kovovými pájecími ploškami dochází k růstu kovových vlasových výčnělků, které způsobují zkraty. Kovové whiskery se vytváří působením kompresního namáhání. Byl dokumentován vznik whiskerů pro kovy: zinek, kadmium a dokonce pro olovo. Pro zmírnění problému se používaly změny v procesu ohřevu-chlazení, přidávání dalších prvků, např. měď a nikl a zahrnutí konformních povlaků. Tradiční cestou pro zpomalování růstu whiskerů bylo přidávání olova do pájky.", "tgt_summary": "晶须是出现在电子元件中的一种现象,是指金属中长出类似毛发或是须状的金属。锡须在二十世纪初真空管时期就有相关纪录,当时在制造时用纯锡或是几近纯锡的合金作为銲料,而在有銲料的焊点上长出毛发或是须状的金属物质,造成焊点之间的短点。晶须会在有压缩应力的情形下出现。也有有关锌、镉甚至铅晶须的记载。针对晶须问题的改善有许多相关技术,包括退火程序(加热及冷却)的调整,加入像铜或镍之类的元素,或是用敷形涂料包覆以避免短路。一般而言,加入铅可以使晶须的成长放慢。", "id": 2996785}
{"src_title": "Condorcetova metoda", "tgt_title": "孔多塞投票法", "src_document": [{"title": "Základní postup.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlasování.", "content": "Při volbách Condorcetovou metodou volič seřadí seznam kandidátů dle pořadí preference, například volič označí číslem \"1\" svého nejvíce preferovaného kandidáta, \"2\" svého druhého, a tak dále. V tomto ohledu jde o podobný postup jako u systému jednoho přenosného hlasu. Některé Condorcetovy metody umožňují voličům na jeden \"stupínek\" dát více než jednoho kandidáta stejně, takže například volič může jako \"1\" označit více kandidátů, mezi nimiž se nemůže nebo nechce rozhodnout.  Když volič neoznačí všechny kandidáty preferencí, většinou se předpokládá, že je preferuje méně než označené kandidáty, ale není to nutné.", "section_level": 2}, {"title": "Určení vítěze.", "content": "Určení vítěze si lze představit tak, jako kdyby kandidáti soupeřili v turnaji systémem každý s každým. Vítěze každého hypotetického duelu dvou kandidátů A a B určíme takto: zjistíme kolik voličů preferuje kandidáta A nad kandidátem B (dalo mu vyšší preferenci) a kolik naopak B nad A. Podle toho který počet je vyšší \"vyhraje\" v tomto duelu A nebo B. Při velkém počtu voličů prakticky nedojde k remíze, ale ani to případně nevadí, turnajový systém s remízami počítá.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad.", "content": "Představte si volby mezi čtyřmi kandidáty: A, B, C a D. Tabulka níže zaznamenává preference vyjádřené na jediném hlasovacím lístku, ve kterém jsou preference voliče (B, C, A, D); to znamená, že volič byl na prvním místě B, druhý C, třetí a D čtvrtý. V matici 1 označuje, že kandidát v řádku je upřednostňován před'soupeřem' v sloupci a '0' znamená opak.  Předpokládejme, že v imaginárních volbách jsou dva další voliči. Jejich preference jsou (D, A, C, B) a (A, C, B, D). Pokud i pro ně vyhotovíme podobnou tabulku a všechny je sečteme, dostáváme:  V této tabulce například '1' na řádku B a sloupci A znamená, že jen jeden z voličů preferuje B nad A. Obdobně '2' v řádku B a sloupci D znamená, že 2 voliči preferují B nad D.  Z tabulky je vidět, že Condorcetovým vítězem je A, protože \"porazí\" v duelu všechny ostatní. Konkrétně nad všemi vyhraje 2:1.", "section_level": 2}, {"title": "Řešení Condorcetova paradoxu.", "content": "Jak je uvedeno výše, volby teoreticky nemusí mít Condorcetova vítěze, protože neexistuje žádný kandidát, který by voliči preferovali před všemi ostatními kandidáty. V tomto případě záleží na konkrétní metodě jaké další kritérium zvolí pro určení vítěze.  V případě běžných voleb je ale víceméně jedno která z metod je použita, protože k paradoxu reálně nedochází. Je to proto, že v reálné situaci mají preference učitou strukturu - volič volí ty strany, které jsou v politickém spektru nejblíže jeho názoru a v takovém případě vždy existuje Condorcetův vítěz (Blackova Single-Peakednessova věta).  Podobně jako u jiných hlasovcích systémů samozřejmě existuje i teoretická možnost remízy, která je opět při velkém počtu hlasujících nepravděpodobná. Volební systémy s ní ale musí počítat.  Řešení Concordetova paradoxu má každá metoda jiné, ale pokud jde o cyklus tří kandidátů, většina dochází ke stejnému výsledku, jde například o metodu Smith-Minimax, Ranked Pairs a Schulzovu metodu.", "section_level": 1}, {"title": "Condorcetovo pořadí.", "content": "Některé Condorcetovy metody produkují nejen jednoho výherce, ale také pořadí všech kandidátů od prvního do posledního místa. Nazýváme to Condorcetovo pořadí. Condorcetův vítěz je na prvním místě a ostatní kandidáti jsou seřazeni pod ním. Vrátíme-li se k výše uvedené analogii s turnajem, jde o velké pořadí celého hypotetického turnaje.  Metody, které určují Condorcetovo pořadí jsou", "section_level": 1}], "src_summary": "Condorcetova metoda je volební systém, v němž zvítězí kandidát, který by vyhrál proti libovolnému z protikandidátů, pokud by se utkali v hlasování jen oni dva. Tato podmínka se nazývá Condorcetovo kritérium a takto zvolený kandidát \"Condorcetův vítěz\".", "tgt_summary": "孔多塞制(Condorcet voting),或称\"双序制\",是由法国数学家与政治家孔多塞以孔多塞准则衍生的投票制度。", "id": 1322494}
{"src_title": "Žahalkovití", "tgt_title": "土蜂科", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Druhy patřící mezi žahalkovité jsou středně velké až velké, silně stavěné, ochlupené a většinou výrazně zbarvené. Základní barvou je černá, která bývá kombinována se žlutou, cihlově červenou, případně bílou. Pohlavní dimorfismus není příliš výrazný. Samci dosahují o něco menší velikosti a jsou štíhlejší, hlavu mají útlejší a u některých druhů jinak zbarvenou. Vnitřní okraje očí jsou vykrojené. Tykadla samic se skládají z dvanácti článků, tykadla samců ze třinácti a jsou výrazně delší. Zadeček samců tvoří 7 článků (poslední obsahuje 3 trny), u samic jen 6. Celková délka těla je různá (obvykle 10-30 mm), nicméně mezi žahalkovité se řadí i obzvláště velké druhy. Například žahalka obrovská (\"Megascolia maculata\") dosahuje délky až 46 mm, přičemž rekordní exempláři mohou mít i okolo 50 mm při rozpětí křídel asi 60 mm. Jedná se tak o největšího zástupce blanokřídlých v Evropě a jednoho z největších na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie a chování.", "content": "Dospělí jedinci létají za slunných dní letních měsíců a sají nektar z květů a medovici. Samci těkavě poletují těsně nad povrchem terénu, některé druhy v rojích. Samice do roje někdy vlétnou. Samice vyhledávají na základě vibrací v zemi, nebo tlejícím dřevě, larvy velkých brouků (především z čeledi roháčovitých, vrubounovitých a nosatcovitých). Následně se k larvě pomocí kusadel a nohou prohrabou, ochromí ji žihadlem a buď na ní nakladou vajíčko a nechají ji na místě, nebo jí zatahují hlouběji do země (až 1 metr). Tam vytvoří komůrku a nakladou na larvu vajíčko. Po vylíhnutí se larva žahalky živí larvou brouka po dobu jednoho až dvou týdnů. Následně se zakuklí a přezimuje ve stádiu předkukly.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Čeleď žahalkovití se dělí na následující podčeledi a rody, nicméně klasifikace není ujednocená a jde pouze o informativní přehled:  Podčeleď Proscoliinae  Podčeleď Scoliinae  Tribus Campsomerini  Tribus Scoliini", "section_level": 1}], "src_summary": "Žahalkovití (Scoliidae) je čeleď žahadlových blanokřídlých patřící do nadčeledi Vespoidea (vosy). Čeleď zahrnuje asi 560 druhů, jež se dělí do dvou podčeledí. Zástupci této čeledi jsou rozšířeni kosmopolitně a žijí i v palearktické oblasti. V Česku se vyskytují 3 až 4 druhy (výskyt jednoho je nejistý).", "tgt_summary": "土蜂科(Scoliidae),又名蜾蠃。是膜翅目胡蜂总科下的一个科,其下包含约300种胡蜂。其身体一般是黑色的。常有橙色或黄色标记,翅尖皱缩。雄性比雌性更狭长,不过两性异形特征没有小土蜂科那么明显。其幼虫以地底的昆虫幼虫为食。成年可能会传播花粉。", "id": 764111}
{"src_title": "Památník veteránům korejské války", "tgt_title": "朝鲜战争老兵纪念碑", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Památník byl zřízen americkým kongresem 20. dubna 1986.  Základní kámen položil bývalý prezident George H. W. Bush dne 14. června 1993, na Den vlajky. Památník byl slavnostně otevřen 27. července 1995, v den 42. výročí příměří, které korejskou válku ukončilo. Obřad provedl prezident Bill Clinton a prezident Korejské republiky Kim Young Sam. Památník je spravován National Park Service a patři do skupiny památníků v National Mall and Memorial Parks. Památník byl hned první den zapsán do Národního registru historických míst.", "section_level": 1}, {"title": "Návrh a konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Žulová stěna.", "content": "Hlavní plocha památníku je vybudována ve tvaru trojúhelníku protínajícím kruh — Vzpomínkové jezírko. Zeď z leštěné žuly táhnoucí se podél jedné z cest vedoucích ke středu památníku, zobrazuje vojáky, vojenskou techniku a podpůrné jednotky zapojené do války. V černé žule jsou zobrazeny siluety 38 vojáků, které symbolizují 38 válečných měsíců a také 38. rovnoběžku, která odděluje Severní a Jižní Koreu.  K vyobrazení na stěně bylo použito více než 2 500 archivních fotografických snímků pevniny, moře a letectva, které pak byly počítačově upraveny, aby mohly být přeneseny na zeď. Zeď byla vytvořena Louisem Nelsonem.", "section_level": 2}, {"title": "Devatenáct soch.", "content": "Uvnitř trojúhelníkového prostoru, který je ohrazen zdmi z černé žuly, je umístěno 19 soch z nerezové oceli navržených Frankem Gaylordem, každá socha měří přes dva metry. Postavy představují četu na hlídce, jednotliví vojáci reprezentují složky amerických ozbrojených sil; čtrnáct postav je z americké armády, tři jsou z námořní pěchoty, jeden je zdravotník námořnictva, a jeden je příslušník letectva. Vojáci oblečení v plné polní jsou rozptýleni mezi jalovcovými keři, které představují drsný korejský terén.", "section_level": 2}, {"title": "Zeď OSN.", "content": "Nedaleko od soch a cestiček je vybudována zeď OSN se jmény 22 členů OSN, kteří se války také zúčastnili.", "section_level": 2}, {"title": "Vzpomínkové jezírko.", "content": "Kruh ve středu památníku tvoří Vzpomínkové jezírko. Žulová zeď uprostřed uvádí počty padlých, zraněných, nezvěstných v boji a držených v zajetí. Vedle počtu amerických vojáků jsou ve stejných kategoriích uvedeny i počty vojáků OSN.  Na další žulové zdi je vytesaná jednoduchá zpráva : „ Svoboda není zadarmo “.", "section_level": 2}, {"title": "Statistika obětí války.", "content": "Žulové bloky u vzpomínkového jezírka uvádějí následující statistiku obětí války:", "section_level": 1}, {"title": "Národní den příměří slavený korejskými veterány.", "content": "Svátek \"Národní den příměří korejských veteránů\" se slaví 27. července.", "section_level": 1}], "src_summary": "Památník veteránům korejské války se nachází ve West Potomac Parku ve Washingtonu D.C., jihovýchodně od Lincolnova památníku. Je to památník těm, kteří sloužili v korejské válce.", "tgt_summary": "朝鲜战争老兵(阵亡将士)纪念碑(Korean War Veterans Memorial)于1995年建于华盛顿特区,为纪念朝鲜战争中阵亡的美军士兵和联合国士兵。", "id": 1622956}
{"src_title": "Imunodeficience", "tgt_title": "免疫缺陷", "src_document": [{"title": "Buněčné imunodeficity.", "content": "Primární imunodeficity můžou být klasifikovány podle poškozené funkce, která může být součástí specifické i nespecifické imunity. Pro přesné pochopení projevu příslušné deficience je potřeba brát v potaz komplexnost celého imunitního systému. Porucha jedné části imunitního systému se může projevit i v druhé části, např. je porucha tvorby T lymfocytů, ale hladina B lymfocytů je normální, tzn. že je narušená interakce mezi T a B lymfocyty a jsou tak ovlivněny obě strany.", "section_level": 1}, {"title": "Protilátkové deficity.", "content": "Humorální imunitní deficience (porucha B buněk) – hypoagamaglobulinémie (snížení hladiny jednoho či více typů protilátek) s projevy poruch dýchacích cest, agamaglobulinémie (chybí produkce protilátek)", "section_level": 2}, {"title": "Poruchy komplementového systému.", "content": "Poruchy komplementového systému se můžou projevit jako imunokomplexní onemocnění, kdy tělo napadá své vlastní tkáně a orgány jako např. kůži, klouby, ledviny, cévy, srdce (Systémový lupus erythematodes), nebo v různých dysfunkcích iniciujících komplementovou aktivaci.", "section_level": 2}, {"title": "Poruchy apoptózy.", "content": "Poruchy apoptózy můžou vést k různým neurodegenerativním onemocněním (Parkinsonova nemoc, Alzheimerova choroba, Amyotrofická laterální skleróza, Huntigtonova choroba, nádorovým bujením nebo hypotrofiím (zmenšení) různých tělesných orgánů nebo k různým vrozeným vývojovým vadám.", "section_level": 2}, {"title": "Poruchy fagocytózy.", "content": "Poruchy fagocytózy vedou ke zvýšené náchylnosti a často se opakujícím infekcím způsobenými hlavně bakteriemi, parazity, houbami nebo plísněmi) a klinicky se projevujícími v podobě různých kožních projevů (vředy), dýchacích obtíží (pneumonie, sinusitis) a další hnisavé onemocnění.", "section_level": 2}, {"title": "Primární imunodeficience.", "content": "Primární imunodeficience jsou různě závažné vrozené poruchy imunitního systému. Tyto poruchy jsou podmíněny genovou mutací ovlivňující syntézu proteinů, které se podílí na buněčné nebo humorální funkci imunitního systému. Závisí na charakteru onemocnění, kdy a jak se projeví. Nejčastěji se těžké poruchy projevují časně a razantně u dětí do prvního roku života. Některé poruchy se můžou projevit v průběhu života s pomocí různých faktorů – spouštěčů; např. poruchy fagocytózy či komplementu.  Onemocnění mohou být přetrvávající nebo se opakující. Infekce vedou k různým zánětům, k autoimunitním postižením, k nádorům nebo k postižení různých orgánů.  V současné době je charakterizováno více než 300 primárně imunodeficitních onemocnění, z nichž jsou některé velmi vzácné. Léčba je zatím možná pouze u některých typů onemocnění.", "section_level": 1}, {"title": "Znaky a projevy.", "content": "Přesné znaky primárních imunodeficitů záleží na typu projevu onemocnění. Nejčastější jsou ale projevy opožděného vývoje společně s poruchami tělesných orgánů (kůže, srdce, projev obličeje) v důsledku přetrvávajících či často se opakujících infekcí. Další časté znaky jsou autoimunitní onemocnění, kdy tělo napadá své vlastní tkáně a mohou se tvořit tumory, např. lymphoma.", "section_level": 2}, {"title": "Příčiny.", "content": "Primární imunodeficity jsou způsobeny genetickou mutací. Mutace mohou být recesivně nebo dominantně zděděny a mohou být způsobeny vadou jednoho genu nebo více geny. Některé imunodeficity mohou být přítomny, ale dosud se neprojevily (latentní) a spustí se jen díky určitému faktoru (např. reaktivní alergen) v průběhu života. Další imunodeficity se mohou projevit až v průběhu stárnutí těla a stárnutí buněk.", "section_level": 2}, {"title": "Diagnóza.", "content": "Metody vyšetření jsou různé. Základní diagnóza se tvoří z krevního obrazu na základě počtu krevních buněk a podle stanovení hladiny jednotlivých typů imunoglobulinů – hlavně IgG, IgA, IgM, nebo složek komplementu v séru.  Další diagnózy se provádějí podle podezřelých příznaků onemocnění:  Testy jsou vysoce specifické a provádějí se v specializovaných laboratořích.", "section_level": 2}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Existuje spousta různých typů primárních imunodeficiencí (PID), které se podle International Union of Immunological Societies dělí do 9 tříd. V současné době je v databázi charakterizováno a identifikováno přes 350 typů PID.  Většina PID jsou velmi vzácné, avšak IgA deficience je poměrně častá a vyskytuje se u 1 člověka z 500. Další časté PID jsou časté variabilní imunodeficience (Common Variable Immunodeficiency (CVID)), těžké kombinované imunodeficience (Severe Combined Immunodeficiency (SCID)), Brutonova X-vázaná agamaglobulinémie, Wiskott-Aldrichův syndrom, DiGeorgův syndrom.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled nejčastějších primárních imunodeficiencí.", "content": "Protilátkové imunodeficience  Kombinované a buněčné imunodeficience  Imunodeficience způsobené poruchami fagocytózy  Imunodeficience způsobené poruchami komplementu  Imunodeficience způsobené poruchami apoptózy  Imunodeficience jako součást syndromů chromosomální nestability  Imunodeficience jako součást mikrodelečních syndromů", "section_level": 2}, {"title": "Léčba a možnosti terapie.", "content": "Léčba primárních imunodeficitů závisí hlavně na projevu a typu onemocnění. Cílem léčby je snaha držet pod kontrolou infekce a nastartovat reakci imunitního systému pomocí preventivního podávání antibiotik nebo antivirotik. V případě poruchy humorální imunity se využívá substitutivní léčba v podobě vpravení imunoglobulinů do žíly (intravenózní imunoglobulin – IVIG). V případě autoimunitních onemocnění se používají imunosupresivní terapie nebo kortikoidy.  Poslední dobou je nerozšířenější možností léčby SCID a dalších vážných imunodeficitů transplantace kmenových buněk kostní dřeně. Komplikací je zajištění vhodného dárce s co největší shodou v HLA antigenech a je zde riziko reakce štěpu proti hostiteli (GHVR).  U primárních imunodeficitů, způsobených genetickou mutací zatím neexistuje skutečná kauzální terapie, která by cíleně “opravila” mutaci. U X-vázané SCID byla u jako první lidské choroby provedena genová terapie, ale u pacientů se posléze rozvinula leukémie jako reakce na narušení tumor-supresových genů. Současné metody genové terapie využívají retrovirových nosičů, které náhodně vkládají sekvenci do genomu, ale často se vyskytují komplikace. Pokroky v genové terapii by ale v budoucnu mohly najít nějaký způsob léčby.", "section_level": 2}, {"title": "Sekundární imunodeficience.", "content": "Sekundární imunodeficience jsou mnohem častější než primární a lze je označit jako získané. Mohou se projevit u člověka s normálním imunitním systémem a jsou způsobeny různými imunosupresivními faktory, např. chronické infekce (HIV), předešlá léčba (chemoterapie, imunosupresiva po orgánové transplantaci), životní prostředí (výskyt toxinů, pesticidů, různých chemikálií), stárnutí, podvýživa, chronický stres, alhokolismus a další faktory.  Tyto deficience se pak klinicky projevují jako zvýšená citlivost nebo neobyčejné reakce na běžné infekce.", "section_level": 1}, {"title": "Buněčné poruchy u sekundární imunodeficience.", "content": "Po některých virových infekcích dochází ke snížení počtu obranných imunitních buněk. Nejzávažnějším typem získané poruchy buněčné imunity je AIDS.", "section_level": 2}, {"title": "Sekundární kombinované imunodeficity.", "content": "Tyto deficity se vyvíjejí u dětí, u kterých proběhne nákaza virem HIV nitroděložně nebo perinatálně. Podobný obraz můžeme pozorovat i u pacientů s celkovými metabolickými chorobami či se selháváním ledvin (nefropatie, akutní renální selhání - uremie; chudokrevnost).  Kombinované imunodeficity se mohou rozvinout i vlivem nutričních faktorů – zejména podvýživy a deficitu stopových prvků a vitaminů ve stravě.", "section_level": 2}, {"title": "Poruchy fagocytózy u sekundární imunodeficience.", "content": "K poruchám fagocytózy dochází vlivem farmakoterapie, ozařování, či destruktivním působením autoprotilátek, které posléze vedou k neutropeniím.", "section_level": 2}, {"title": "Sekundární poruchy komplementu.", "content": "Dochází k nim při absolutnímu vyčerpání těla (imunokomplexové choroby a septické stavy).", "section_level": 2}], "src_summary": "Imunodeficience je imunopatologický stav, kdy má imunitní systém sníženou schopnost odpovídat na antigenní a další podněty. Imunodeficity se dělí na primární (vrozené) a sekundární (získané). Primární imunodeficity jsou vzácnější, ale mají mnohem závažnější projevy, protože jsou geneticky podmíněné. Sekundární imunodeficity jsou častější, získané v průběhu života a nejsou tolik závažné (kromě AIDS).", "tgt_summary": "免疫缺陷(英语:immunodeficiency)是指免疫系统抵抗传染病的能力失常或欠缺。免疫缺陷还可能降低肿瘤免疫监视功能。免疫缺陷多为继发性(secondary)免疫缺陷,不过也有些人生来就有原发性(primary)免疫缺陷。罹患免疫缺陷的患者被称为是免疫受损的(immunocompromised)。这些患者除了会遭受普通感染外,尤其容易遭受机会性感染。", "id": 905608}
{"src_title": "Alašská autonomie", "tgt_title": "阿拉什自治国", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V 16. století vznikl územně velmi rozlehlý Kazašský chanát. Tehdy také došlo k ustavení kazašské národní identity a kazaštiny. V 17. století však vedla klanová rivalita k rozdělení chanátu na tři žuzy neboli hordy – Velkou, Střední a Malou. Chanát posléze oslabovaly i nájezdy Ojratů, federace čtyř mongolských kmenů, které sice kazašský chán Ablaj roku 1729 v bitvě u Anrakaje porazil a chanát opět sjednotil, ale země byla těmito boji značně vysílena. Toho využili nejprve povolžští Kalmykové a poté i Uzbeci z Bucharského emirátu. Nakonec však oblast ovládlo carské Rusko.", "section_level": 1}, {"title": "Nadvláda carského Ruska.", "content": "Během 18. století vybudovalo carské Rusko na své jižní hranici soustavu pevností na obranu území před nájezdy kazašských a džungarských nomádů. Na obraně hranice se podíleli také kozáci. Během Pugačovova povstání využili Kazaši chaosu a podnikali nájezdy na osady Rusů a povolžských Němců. Ablaj-chán, který byl nejmocnějším vládcem tzv. Střední hordy, udržoval s Ruskem spojenectví.  Carské Rusko začalo střední Asii obsazovat v průběhu 19. století v rámci koloniálního soupeření s Britským impériem (tzv. Velká hra). Území dnešního Kazachstánu Rusové postupně ovládli mezi roky 1813–1907. Formálně bylo k Rusku připojeno v roce 1846. Zavedení ruštiny na úřadech a ve školách vyvolávalo od 60. let 19. století značný odpor obyvatelstva. Ke konci 19. století lze hovořit o vzniku kazašského národního obrození, jehož hlavním cílem bylo zachránit kazaštinu. Ještě větší napětí však vyvolaly davy osadníků z evropské části ruské říše, které začaly do země proudit v 90. letech 19. století. Ruští a ukrajinští rolníci se usazovali převážně na severu země. Další velkou migrační vlnu spustilo dokončení železnice mezi Orenburgem a Taškentem v roce 1906. Počet kolonizátorů krátce poté převýšil počet původních obyvatel. Ruská vláda migraci podporovala. V roce 1905 byl místodržitelem a správcem Kazachstánu (v té době známého jako Ruský Turkestán) jmenován Vasilij Balabanov, který v této funkci setrval až do roku 1920, kdy uprchl před vojsky Rudé armády do Číny, kde byl považován za právoplatného guvernéra Kazachstánu. Balabanov byl vládním garantem a administrátorem procesu migrace.  V roce 1916 to nakonec vyvolalo ozbrojený odpor Kazachů, kteří začali napadat vesnice kolonistů, carské vojáky a kozáky (tzv. Basmačské povstání či hnutí basmačů). Povstání pak bylo vpleteno do Ruské občanské války a basmači se postavili na stranu Bílých proti bolševické Rudé armádě. Povstání bylo nakonec rozdrceno a Kazachstán se stal součástí nově vznikající sovětské říše. Basmači operovali v afghánských horách až do 30. let 20. století.", "section_level": 2}, {"title": "Období vlády Alaš orda.", "content": "Po pádu carské vlády vznikl na území Kazachstánu 13. prosince 1917 nakrátko státní útvar zvaný Alašská autonomie, který v podstatě kontrolovala protikomunistická Bílá armáda. Hlavním městem státu se stal Semej na severovýchodě Kazachstánu. Alašští vůdci sestavili provizorní vládu neboli Alaš Orda ( \"Алаш Орда\" neboli Kazašská horda), jež byla propojena s Bílou armádou. Měla 25 členů, z čehož bylo 10 míst vyčleněno pro Nekazachy. Předsedou vlády se stal politik, publicista, učitel, spisovatel a etnograf Alichan Bukejchanov, který byl v přímé linii Čingischánovým potomkem. Vláda vytvořila zvláštní vzdělávací komisi a rovněž oddíly zeměbrany coby své ozbrojené síly. Vydala také řadu zákonodárných výnosů. V prvním z nich z 11.–24. června 1918 stojí: „Bylo dohodnuto zrušit platnost veškerých dekretů vydaných na území Alašské autonomie sovětskou mocí. V roce 1919, když vojska bělogvardějců ustupovala, začala Alaš Orda vyjednávat s bolševiky.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětská nadvláda.", "content": "Kazašské území se v letech 1919–1920 dostalo pod kontrolu bolševiků. Rudá armáda porazila Bílou armádu a Kazachstán obsadila. 26. srpna 1920 zřídila sovětská vláda Kyrgyzskou autonomní sovětskou socialistickou republiku (Rusové totiž tehdy Kazachy nazývali obecně \"Kyrgyzy\") s hlavním městem Orenburgem, kde žili především etničtí Rusové. Tato republika byla součástí Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR). V červnu 1925 byla republika přejmenována na Kazašskou autonomní sovětskou socialistickou republiku a její správní centrum bylo přemístěno do města Kyzylorda. V dubnu 1927 se pak hlavním městem stala Alma-Ata (dnešní Almaty). V prosinci 1936 byla tato autonomní republika povýšena na právoplatnou svazovou republiku čili na Kazašskou sovětskou socialistickou republiku. Po obsazení Kazachstánu bolševiky odešlo přes 300 000 Kazachů přes hory do sousední Číny.  V návaznosti na rozpad Sovětského svazu vyhlásil Kazachstán 16. prosince 1991 nezávislost. V roce 1997 se hlavním městem stala Astana, přejmenovaná v březnu 2019 na Nur-Sultan.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alašská autonomie ( \"Алаш аутономиясы\", ; \"Алашская автономия\" ) byl suverénní Kazašský stát, který existoval mezi 13. prosincem 1917 a rokem 1918 na území přibližně odpovídající současnému Kazachstánu. Hlavním městem bylo Semej, tehdy známé jako Alaš-kala. Alašká autonomie bojovala na straně Bílého hnutí proti bolševikům.", "tgt_summary": "阿拉什自治国(哈萨克语:,Alaş awtonomïyası;,Alashskaya avtonomiya)是一个存在于1917年12月13日至1920年8月26日之间的国家,其领土范围大致是在今天的哈萨克斯坦境内,首都为塞米伊(当时称Alash-qala)。", "id": 905718}
{"src_title": "Storm Area 51, They Can't Stop All of Us", "tgt_title": "突袭51区,他们不能阻止我们所有人", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Oblast 51 je od 50. let 20. století (ve stejné době se zde začaly testovat špionážní letouny U2) předmětem konspiračních teorií týkajících se mimozemšťanů a pozorování neidentifikovaných létajících objektů. Konspirační teoretici se domnívají, že se jakékoliv důkazy o mimozemských bytostech a jejich technologií, nacházejí právě uvnitř komplexu. Situaci moc nepomohlo ani značně opožděné odtajnění dokumentů CIA a přiznání existence této základny, k němuž došlo až v roce 2013. V červnu 2019 poskytl Pentagon třem členům Kongresu informace o UFO, se kterými se setkali piloti námořnictva. O nevysvětlitelném jevu byl taktéž seznámen i americký prezident, Donald Trump.  Matt Roberts přišel s nápadem k vytvoření této události poté, co zhlédl podcast \"Joe Rogan Experience\", dne 20. června 2019, kde Rogan vyzpovídal informátora z Oblasti 51, konspiračního teoretika Boba Lazara a filmového tvůrce Jeremyho Corbella. Lazar zde tvrdil, že v podzemní části základny pracoval s mimozemskou lodí.", "section_level": 1}, {"title": "Událost.", "content": "Akce byla naplánována na 20. září v čase 03:00 až 06:00 hodin pacifického standardního času (tj. 12:00 až 15:00 středoevropského času). Popisek na stránce události zněl: „Všichni se setkáme u mimozemského centra Oblasti 51. Použijeme-li Naruto běh, můžeme být rychlejší než jejich kulky. Pojďme se podívat na ty mimozemšťany.“", "section_level": 1}, {"title": "Průběh akce.", "content": "Před brány Oblasti 51 dorazilo 20. září ráno zhruba sto lidí. Do samotné Oblasti 51 se podle policie pokusila proniknout jen jedna žena. Byla zadržena na krátkou dobu a poté znovu propuštěna. Policisté zajistili také několik dalších lidí za drobné přestupky (močení na veřejnosti apod.).  Zhruba 1500 lidí se shromáždilo v přilehlých městech Rachel a Hiko, kde se konaly hudební festivaly.", "section_level": 1}, {"title": "Internetové memy.", "content": "Autor akce vůbec netušil, že získá obrovskou pozornost po celém světě. Ještě 3 dny po vytvoření se akce chtělo zúčastnit pouhých 40 osob. Náhle však získala obrovskou popularitu a již v první polovině července se k účasti přihlásil více než milion lidí. Neunikla ani tvorbě internetových memů. První z nich začal pravděpodobně šířit web Reddit, později aplikace TikTok a Instagram. Přímo do diskuze pod událostí na Facebooku začali lidé hromadně zveřejňovat své vlastní memy a další satirické příspěvky.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce vlády.", "content": "10. července mluvčí amerického letectva, Laura McAndrews, uvedla pro The Washington Post, že úředníci si jsou všeho vědomi a vydali prohlášení: „Oblast 51 je otevřený výcvikový areál pro americké letectvo a chceme odradit každého od pokusu vniknout do areálu, kde cvičí americké ozbrojené síly.“, přičemž dále dodává: „Americké letectvo je vždy připraveno chránit vlast a její majetek.“ Mluvčí Nellisovy letecké základny sdělil, že jakýkoliv nelegální pokus o vstup do areálu Oblasti 51 bude tvrdě odražen, i za pomoci smrtící síly. Kromě toho FBI sledovala vývoj situace a počet zúčastněných osob.  Mezi 18. zářím (07:00 PST) a 22. zářím (20:00 PST) byl v oblasti preventivně omezen veškerý letecky provoz.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv na podnikání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Místní.", "content": "Majitelé podniků ve vesnici Rachel nedaleko základny, která má pouze 56 obyvatel, se připravili na zářijový příliv nadšenců. Connie West, spolumajitelka motelu potvrdila zarezervování všech 13 pokojů a též plánovala využít 30 hektarů svého pozemku pro kempování. Podnikatel z Las Vegas, George Harris, se chystal najmout hudební skupiny, jež budou hrát na každoročním festivalu \"The Swarm\". I sám Matt Roberts o něj vyjádřil svůj zájem. Dokonce i obchod \"Aliens R Us\", vzdálený 274 kilometrů od Oblasti 51 zaznamenal zvýšení počtu zákazníků, jak potvrdil jeho majitel, Kosmic Kae.", "section_level": 2}, {"title": "Celostátní.", "content": "Nemalý počet obchodů v celých Spojených státech začaly prodávat produkty inspirované touto událostí. Společnost Budweiser vyrábějící pivo \"Bud Light\" plánuje vydat propagační etiketu s motivem mimozemšťanů a slíbila bezplatné pivo „jakémukoliv mimozemšťanovi, který dokáže, že jím skutečně je“, za předpokladu, že tweet firmy získá 51 000 retweetnutí. Řetězec rychlého občerstvení Arby's na 20. září chystá prodávat speciální menu.", "section_level": 2}], "src_summary": "\"Storm Area 51, They Can't Stop All of Us\" () byla mediálně známá událost na sociální síti Facebook, naplánována na 20. září 2019. Cílem pro případné účastníky bylo vběhnout do areálu přísně střežené Oblasti 51 v americkém státě Nevada a dostat se až k samotné základně, kde se údajně ukrývají důkazy o existenci mimozemšťanů. Akce byla vytvořena 27. června 2019 vysokoškolským studentem Mattem Robertsem a celá její pointa byla jen recese. Nicméně na sociální síti získala značnou pozornost a na samotné facebookové stránce se k jejímu zúčastnění přihlásilo více než 2 miliony lidí a dalších 1,5 milionů vybralo možnost „mám zájem“. Později se autor zřekl zodpovědnosti za jakékoliv ublížení na zdraví či škody na majetku.", "tgt_summary": "突袭51区,他们不能阻止我们所有人(英语:Storm Area 51, They Can't Stop All of Us)是一个Facebook活动,计划于2019年9月20日闯入美国空军内华达测试与训练区内据传和外星生命研究有关的51区。这一活动最早由Matty Roberts于2019年6月27日发起,但他之后阐明这只是为了喜剧效果,如果有人真的去尝试闯入军事基地,他不会对任何后果负责。活动页面上截至2019年9月17日为止,回应“参加”的有约211万人,回应“有兴趣”的人也达到了155万人。", "id": 107526}
{"src_title": "Plasticita závislá na časování impulzů", "tgt_title": "脉冲时序依赖可塑性", "src_document": [{"title": "Proces.", "content": "U STDP pokud vstupní hrot (maximum/minimum) je v průměru bezprostředně \"před\" výstupním hrotem, pak je tento konkrétní vstup silnější. Pokud má vstupní špička v průměru tendenci nastávat okamžitě \"po\" výstupní špičce, pak je tento konkrétní vstup vytvořen poněkud slabší:. Vstupy, které by mohly být příčinou excitace postsynaptického neuronu, budou tedy v budoucnu ještě pravděpodobněji přispívat, zatímco vstupy, které nejsou příčinou postsynaptického hrotu, budou v budoucnu méně pravděpodobně přispívat. Proces pokračuje dokud zůstane podmnožina počáteční sady spojení, zatímco vliv všech ostatních je snížen na 0. Protože neuron produkuje výstupní špičku, když se v krátkém čase vyskytne mnoho vstupů, zůstanou podmnožinou vstupů ty, které mají sklon korelace v čase. Navíc, protože vstupy, které se vyskytují před výstupem, jsou posíleny, vstupy, které poskytují nejčasnější indikaci korelace, se nakonec stanou konečným vstupem do neuronu.", "section_level": 1}, {"title": "Histore.", "content": "V roce 1973 MM Taylor se domníval, že pokud by byly posíleny synapse, u kterých nastal presynaptický hrot těsně před postsynaptickým hrotem častěji než reverzní (hebbian ), zatímco s opačným načasováním nebo v nepřítomnosti přesně načasovaného presynaptického hrotu, synapsie byly oslabeny (antihebbian), výsledkem by bylo informačně efektivní překódování vstupních vzorců. Tento návrh v neurovědní komunitě zřejmě prošel bez povšimnutí a následné experimenty byly koncipovány nezávisle na těchto časných doporučeních.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanismus.", "content": "Postsynaptické receptory NMDA jsou vysoce citlivé na membránový potenciál (viz detekce shodnosti v neurobiologii ). Vzhledem k jejich vysoké propustnosti pro vápník, generují místní chemický signál, který je největší, když zpětný propagační potenciál v dendritu dorazí krátce po aktivní synapse ( \"pre-post spiking\" ). Je známo, že velké postsynaptické přechody vápníku spouštějí synaptickou potenciaci ( dlouhodobá potenciace ). Mechanismus deprese závislé na časování špiček je méně dobře znám, ale často zahrnuje buď postsynaptický napěťově závislý vstup vápníku / aktivaci mGluR, nebo retrográdní endokanabinoidy a presynaptické NMDAR.", "section_level": 1}, {"title": "Od Hebbova pravidla k STDP.", "content": "Podle Hebbova pravidla synapse zvyšuje svoji účinnost, pokud se trvale podílí na ostřelování postsynaptického cílového neuronu. Často používaným zjednodušením je tvrzení, že \"ti, kteří společně střílejí, drátují se dohromady\", ale pokud dva neurony střílejí přesně ve stejnou dobu, pak jeden nemohl způsobit nebo se podílet na střelbě toho druhého. Místo toho, aby se mohl účastnit střelby postsynaptického neuronu, musí presynaptický neuron vystřelit těsně před postsynaptickým neuronem. Experimenty, které stimulovaly dva spojené neurony s proměnlivou interstimulální asynchronií, potvrdily důležitost časové priority implicitní v Hebbově principu: presynaptický neuron musí vystřelit těsně před postsynaptickým neuronem, aby se synapse posílila. Kromě toho je zřejmé, že presynaptické neurální vystřelování musí důsledně předpovídat postsynaptické vystřelování, aby došlo k výraznému výskytu synaptické plasticity. Na synaptické úrovni tak zrcadlí, co je známo o významu nahodilosti v klasickém podmiňování, kde postupy nulové kontingence zabraňují asociaci mezi dvěma podněty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plasticita závislá na časování impulzů (\"Spike-timing dependent plasticity\", STDP ) je biologický proces, který nastavuje sílu neurálního spojení v mozku. Proces upravuje sílu spojení podle relativního načasování výstupního a vstupního akčního potenciálu (nebo jejich maxim/minim) konkrétního neuronu. Proces STDP částečně vysvětluje vývoj nervového systému v závislosti na aktivitě, zejména s ohledem na dlouhodobou potenciaci a dlouhodobou depresi.", "tgt_summary": "脉冲时序依赖可塑性(STDP)是一种调整大脑中神经连结强度的生理过程。具体来说,是根据一个特定神经元的动作电位输入与输出的相对时间,去调整连接的强度。脉冲时序依赖可塑性(STDP)部分解释了神经系统中的活性依赖发育,具体来讲如长期增强作用和长期抑制作用。", "id": 977282}
{"src_title": "Oregonské teritorium", "tgt_title": "俄勒岡領地", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oblast, kterou původně obývali indiáni, objevili Evropané z moře. První zaznamenanou objevitelskou cestu vykonali v roce 1777 španělští mořeplavci. Britské a americké lodě se zde objevily nedlouho poté. Následující suchozemské objevitelské výpravy Skota Alexandra Mackenzieho (1792–1793), americká Lewisova a Clarkova expedice (1804–1806) a rozvoj obchodu s kožešinami posílily soupeření mezi Británií a Spojenými státy.  Protichůdné zájmy dvou hlavních soupeřících stran měla za úkol vyřešit smlouva z roku 1818, která stvrdila „společné vlastnictví“ sporného území Brity a Američany. Oregon Country, jak tuto oblast nazývala americká strana, se rozkládala na území dnešních amerických států Oregon, Washington a Idaho a na části území států Wyoming a Montana. V kanadské provincii Britská Kolumbie dosahovala až k linii 54°40′ severní šířky.", "section_level": 1}, {"title": "Formování.", "content": "V období společného užívání teritoria byla většina činností kromě aktivit původního obyvatelstva spjata s obchodem s kožešinami, v němž hrála hlavní úlohu britská Společnost Hudsonova zálivu. V oblasti se postupně usazovali lovci kožešin neboli trappeři a začali farmařit. Od roku 1830 sem začali přijíždět i misionáři. Koncem 30. let přijížděli i noví osadníci a od roku 1841 již jejich plachtami kryté vozy projížděly po Oregonské stezce. V té době neexistovala v Oregon Country žádná vláda, neboť toto území jednoznačně neovládala žádná země.  V roce 1841 se v Údolí řeky Willamette počala scházet skupina osadníků, aby prodiskutovala možnost zřízení vlády v Oregon Country. Tyto nejstarší zaznamenané debaty, jejichž námětem bylo zejména utvoření vlády, se konaly v Champoegu, tábořišti prvních průkopníků a indiánů, jež se posléze stalo městem. Tato setkání, známá jako Champoegská setkání, vedla k dalším debatám a v roce 1843 k vytvoření Prozatímní oregonské vlády. V roce 1846 byl spor o oregonské hranice mezi USA a Británií vyřešen podpisem Oregonské dohody. Britové získali veškeré území na sever od 49. rovnoběžky a celý ostrov Vancouver a USA veškeré území na jih od této linie.  Vláda Spojených států ponechala svůj díl území dva roky bez jakéhokoli řízení, dokud se Kongresu nedonesly zprávy o Masakru na Whitmanově misii. Tento vražedný akt urychlil vznik Oregonského teritoria coby začleněného území USA. V srpnu 1848 schválil Kongres Zákon o ustavení vlády Oregonského teritoria, běžně nazývaný Oregonský zákon, čímž oficiálně vzniklo Oregonské teritorium, kam spadalo celé území dnešních amerických států Idaho, Oregon a Washington a části území států Montana a Wyoming, které se nacházely západně od Velkého kontinentálního rozvodí. Jeho jižní hranici tvořila v souladu se Smlouvou Adams-Onís z roku 1819 42. rovnoběžka, severní pak 49. rovnoběžka. Za první hlavní město Teritoria bylo ustanoveno Oregon City.", "section_level": 1}, {"title": "Stát Oregon.", "content": "Oregon City bylo sídlem vlády od roku 1848 do roku 1851, kdy vláda přesídlila do Salemu. Zde sídlila do roku 1855, načež se nakrátko přestěhovala do Corvallisu. Ještě téhož roku se však nastálo navrátila do Salemu. V roce 1853 bylo z části území Teritoria severně od dolního toku řeky Columbia a severně od 46. rovnoběžky na východ od řeky utvořeno Teritorium Washington. Roku 1857 se sešlo Oregonské ústavodárné shromáždění, aby v rámci přípravy na povýšení Oregonu na stát Unie navrhlo jeho ústavu. Zástupci lidu delegovaní na toto shromáždění dokument odsouhlasili v září a v listopadu byl schválen hlasováním všech obyvatel Teritoria.  Dne 14. února 1859 vstoupilo Teritorium do Unie jako stát Oregon. Jeho tehdejší hranice se shodují s dnešními. Zbývající východní část původního Teritoria (jižní část dnešního Idaha a západní Wyoming) byly přičleněny k Washingtonskému teritoriu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oregonské teritorium oficiálně \"Territory of Oregon\") bylo začleněné území Spojených států amerických, jež existovalo od 14. srpna 1848 do 14. února 1859, kdy se jeho jihozápadní část stala součástí Unie jako stát Oregon.", "tgt_summary": "俄勒冈领地(英语:Oregon Territory),又译俄勒冈准州。指的是1846年之前英国和美国之间有领土争议的北美洲西部地区,位于北纬42度以北,北纬54度40分以南,洛基山脉以西,太平洋以东的地区,包括今日加拿大不列颠哥伦比亚省南部地区,以及全部的美国俄勒冈州、华盛顿州、爱达荷州,和蒙大拿州、怀俄明州的一部分。另外,1848年至1859年间,美国在上述地区的北纬49度以南建立的联邦领地也称俄勒冈领地。", "id": 1894689}
{"src_title": "Třída Tegu", "tgt_title": "大邱级巡防舰", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Fregaty vyvinula jihokorejská loděnice Daewoo Shipbuilding and Marine Engineering (DSME) v Okpo. Původně byla plánována stavba šesti jednotek této třídy. Stavbou prvního a třetího páru byla pověřena loděnice DSME. Prototypová jednotka \"Tegu\" byla do služby přijata 6. března 2018. V prosinci 2016 byla stavba druhého páru zadána loděnici Hyundai Heavy Industries (HHI) v Ulsanu. V prosince 2018 loděnice HHI získala objednávku na čtvrtý pár, takže jejich celkový počet stoupl na osm. Dodány mají být do roku 2023.  Jednotky třídy \"Tegu\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "V konstrukci druhé skupiny třídy byla uplatněna řada zlepšení. Plavidla mají prodloužený trup a byla na nich uplatněna zdokonalená opatření pro redukci signatur (stealth). Výtlak oproti první skupině přitom stoupl o cca 500 tun. Jsou vybavena 3D radarem LIG Nex1 SPS-550K, systémem elektronického boje SONATA SLQ-200(V)1K, trupovým sonarem SQS-240 a nízkofrekvenčním vlečným sonarem.  Hlavňovou výzbroj představuje 127mm/62 kanón Mk.45 Mod.4, doplněný o 20mm kanón systému bojové obrany Phalanx Mk.15 block 1B. Údernou výzbrojí je osm protilodních střel SSM-700K Hae Song. Prodloužením trupu získaný prostor byl využit pro instalaci 16násobného vertikálního vypouštěcího sila K-VLS. Z něj mohou být vypouštěny protiletadlové řízené střely K-SAAM (do jedné buňky K-VLS se vejdou čtyři tyto střely), raketová torpéda Hong Sang Eo a střely s plochou dráhou letu Haeryong. K ničení ponorek slouží dva 324mm torpédomety Mk.32. Na zádi se nachází přistávací plocha a hangár pro vrtulník. Hangár byl zvětšen, takže umožňuje operace těžších vrtulníků do hmotnosti 10 tun. Hlavním provozovaným typem je protiponorkový AgustaWestland AW159 Wildcat).  Novinkou je integrovaný energetický systém využívající soustavu typu CODLAG. Pohonný systém je velmi tichý, což zlepší účinnost plavidel v protiponorkovém boji. Tvoří jej plynová turbína Rolls-Royce MT30 o výkonu až 40 MW, čtyři diesely MTU 12V 4000 M53B a dvě elektromotory Leonardo DRS. Nejvyšší rychlost dosahuje 30 uzlů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Tegu je třída fregat námořnictva Korejské republiky. Jejím úkolem je zejména pobřežní obrana a protiponorkové hlídkování. Ve službě nahrazuje 37 desítky let sloužících fregat třídy \"Ulsan\" a korvet tříd \"Pohang\" a \"Tonghe\". Plánována je stavba osm jednotek této třídy. Prototypová jednotka \"Tegu\" byla do služby přijata roku 2018. Jsou to první jihokorejské válečné lodě vybavené integrovaným elektrickým systémem. Další jejich vylepšení představuje instalace vertikálních vypouštěcích sil K-VLS a zvětšený hangár.", "tgt_summary": "大邱级巡防舰(英语:Daegu-class frigate)为大韩民国海军的巡防舰,代号FFX-II;由承揽FFX-I的现代重工业建造,可视为仁川级巡防舰的改良。", "id": 2343185}
{"src_title": "Dějiny Filipín", "tgt_title": "菲律宾历史", "src_document": [{"title": "Raná historie.", "content": "Nejstarší stopy po lidském osídlení pocházejí z jeskyně Callao na ostrově Luzon, jsou datovány do období 65 000 let př. n. l. Původní obyvatelé byli ovšem vytlačeni dvěma velkými migračními vlnami. Nejprve se na Filipíny přesunuli Negritové a později Austronésané, kteří přišli z ostrova Tchaj-wan. Příchod lidí mluvících austronéskými jazyky se předpokládá kolem roku 4000 př. n. l. Okolo roku 100 př. n. l. je patrná již značná stratifikace společnosti a dosti odlišný způsob života jednotlivých kmenů. Některé, ty usazené v džungli, zůstaly na úrovni lovců a sběračů (Aetové, Ilongoti, Mangyanové), jiné byly válečnické (Isnegové, Kalingové), v jiných se rozvinula vláda bohatých členů, příbřežní kmeny se pak soustředily na námořní obchod mezi jednotlivými filipínskými ostrovy. Právě tyto kmeny, užívající tradiční loďky balangay, byly nejdynamičtější a zprostředkovávaly kulturní novinky.  Mezi 4.–8. stoletím navázaly kontakt s Malajským poloostrovem a východní Asií. Oblast na Malajském poloostrově byla tehdy pod silným indickým kulturním vlivem a odtud se také na Filipíny rozšířil buddhismus a hinduismus. Pravděpodobně z Malajského poloostrova se na Filipíny dostalo i první písmo – kawi (v něm je napsán nejstarší známý text, datovaný k 21. dubnu 900). Typickým rysem filipínské prehistorie nicméně bylo, že se nevytvořil žádný větší centralizovaný stát, doloženy jsou jen menší státečky zvané barangay, ovládané lokálními vůdci.  Po 10. století se některé státy přece jen více rozvinuly, nejvýznamnějšími státními útvary před příchodem Evropanů byly království Maynila a Tondo, Suluský sultanát a konfederace Madyaas. Vůdci těchto států byli jak hinduisté, muslimové, tak vyznavači animistických kultů. Filipíny byly na prahu evropské kolonizace v 16. století mnohem roztříštěnějším územím než Indonésie či Malajsie. Poměrně archaickým rysem, na nějž první kolonisté narazili, byla též neexistence soukromého vlastnictví půdy.", "section_level": 1}, {"title": "Španělská nadvláda.", "content": "Prvním Evropanem, který roku 1521 přistál u břehů Filipín, byl španělský objevitel portugalského původu Fernão de Magalhães. Prohlásil je državou španělského krále a dal jim název Ostrovy svatého Lazara (\"Islas de san Lázaro\"). Navázal velmi dobré vztahy s jedním z lokálních vládců, Humabonem, a ten na jeho počest konvertoval ke křesťanství. Humabon pak Magalhãese doprovázel na cestách po ostrovech a zprostředkovával kontakt s jinými místními vůdci. Nadějná diplomacie však vzala za své, když byl Magalhães zabit náčelníkem ostrova Mactan zvaným Lapu-Lapu.  Španělé pak vyslali další výpravy, které se s vyjednáváním již zdaleka tolik nezdržovaly a byly značně kořistnické. Daly zemi i nový název, roku 1543 totiž Ruy Lopez de Villalobos pojmenoval dva objevené ostrovy (Samar a Leyte) Ostrovy Filipovými (\"Las Islas Filipinas\"), na počest španělského krále Filipa II. Časem se tento název přenesl na celé souostroví a ten Magalhãesův upadl v zapomnění.  Novou strategii přinesl roku 1565 Miguel López de Legazpi, který kořistnictví nahradil kolonizačním úsilím a založil na ostrově Cebu první evropskou základnu. Ta se stala opěrným bodem španělského tažení proti Portugalcům, kteří se v oblasti začali také realizovat. Španělé Portugalce vytlačili a oblast Filipín se tak vyznačuje takřka čistě španělským kolonizačním vlivem (do konce 19. století). Roku 1571 Španělé ostrovy plně ovládli a založili město Manilu. To bylo posléze prohlášeno hlavním městem tzv. Španělské Východní Indie. Poslední velký pokus domorodých vládců španělskou nadvládu setřást se odehrál v letech 1587–88 a byl neúspěšný. Jedinou oblastí, kde se Španělům nikdy nepodařilo získat moc, byl muslimy ovládaný ostrov Mindanao.  Španělská kolonizace se také vyznačovala silným christianizačním úsilím. Pokřesťanštění nenarazilo na výraznější odpor, patrně kvůli náboženské nehomogenitě před kolonizací. Španělé přivezli na ostrovy též kukuřici, ananas či kakaovník. Nezřídili nicméně v zemi svou obvyklou správní kolonizační jednotku – místokrálovství. Od roku 1565 až do roku 1821 byla země spravována z mexického Acapulca. Za účelem obchodního i jiného spojení Manily a Acapulca byly stavěny na svou dobu obrovské lodě známé jako „manilské galeony“. Španělům Manila sloužila i jako základna pro obchod s Čínou a Japonskem (jinou v oblasti neměli, v jihovýchodní Asii se uplatňovali hlavně Portugalci, Nizozemci a posléze Britové). Nizozemci se pokusili roku 1646 Filipíny dobýt, ale neúspěšně. Britský pokus z roku 1762 byl již úspěšnější, Manila byla Brity dva roky okupována, ale dohody obou zemí ji vrátily do španělských rukou (za což zaplatili zejména místní Číňané, které Španělé označili po znovuovládnutí ostrovů za britské kolaboranty). Nicméně sami Španělé kolonizaci Filipín často hodnotili jako neúspěšnou, kolonie byla nevýdělečná a Španělé dokonce uvažovali o odchodu. K němu ale nedošlo.  Problémy s kolonií vedly k tomu, že se Španělé museli začít věnovat jejímu rozvoji. Ve 2. polovině 19. století se odhodlali k některým modernizačním pokusům – začala velkorysá výstavba železnice, roku 1851 byla založena první banka, záhy vznikla místní měna (filipínské peso), roku 1863 zavedli Španělé na Filipínách bezplatné školství (vyučování probíhalo ovšem jen ve španělštině). To na filipínskou společnost mělo značný vliv, první generaci filipínských vzdělanců se říkalo „illustrados“. (Právě ona začala ovšem formulovat první nacionalistické a protikolonialistické ideje). Podle většiny historiků reformy z druhé poloviny 19. století udělaly z Filipín druhou nejbohatší a nejlépe fungující zemi regionu, hned za Japonskem.", "section_level": 1}, {"title": "Revoluce a válka.", "content": "Navzdory rozvoji protišpanělské hnutí vzniklo a za jeho symbolický počátek je považována poprava tří kněží zvaných Gomburza (zkratka jejich jmen: Gomez, Burgos, Zamora) roku 1872. Hlavním vůdcem hnutí za nezávislost se stal José Rizal. Vzniklo též tajné odbojové hnutí Katipunan. Roku 1896 se nacionální síly odhodlaly k otevřené konfrontaci. José Rizal se spiknutí neúčastnil a nevěděl o něm, nicméně španělské úřady ho jako nejznámějšího rebela zatkly a popravily. Tím z něj učinily silný symbol, dodnes je na Filipínách uctíván jako největší národní hrdina. Do čela reálně probíhající revoluce se postavil generál Francisco Makabulos.  Do průběhu revoluce zasáhla roku 1898 španělsko-americká válka. Američané, snažící se Španěly oslabit, filipínský odboj podpořili. Povstalci záhy ovládli ostrov Luzon a 12. června 1898 vyhlásili republiku (ve filipínské historiografii známou jako První republika). Filipíny se tak staly, byť jen na chvíli, první demokracií v Asii. Nakonec ale došlo k roztržce mezi filipínskými nacionalisty a Američany. Stalo se to již roku 1898, kdy Američané definitivně vyrvali ze španělských rukou Manilu a nepředali jí místním. Vzápětí vyvolalo filipínské rozhořčení, když jejich delegát nebyl přizván na mírová jednání v Paříži. Definitivní rozčarování pak Filipínci zažili, když Američané území anektovali (přesněji řečeno v Paříži dohodli jeho odkup od Španělů za 20 milionů dolarů). Filipínci pochopili, že namísto nezávislosti byl jeden kolonialismus vystřídán druhým, americkým. Známé zdůvodnění amerického prezidenta Williama McKinleyho, že Filipínce je potřeba před udělením svobody nejprve „civilizovat a christianizovat“ (ačkoli šlo o společnost plně christianizovanou a jednu z nejrozvinutějších v Asii), vyvolalo silnou kritiku i v samotných Spojených státech.  Filipínci se ovšem s pouhou kritikou nespokojili a zahájili proti Američanům ozbrojený boj. Válka trvala čtrnáct let (1899–1913), byť se filipínská vláda musela uchýlit do exilu (v Hongkongu) a po roce 1901 přejít na válku partyzánskou. Američany stála válka 4200 životů, Filipínce nejméně milion (z toho 200 000 připadlo na epidemii cholery v závěru války).", "section_level": 1}, {"title": "Americká a japonská nadvláda.", "content": "Američané nabídli Filipínám některé výhody a vymoženosti, v podstatě jako by byly novým státem unie. Především jim otevřeli svůj trh, a tak již roku 1920 tvořil vývoz do USA 66 procent veškerého filipínského exportu, čímž si Američané naklonili obchodnickou vrstvu společnosti. Bylo též zavedeno veřejné zdravotnictví, díky čemuž prudce poklesla úmrtnost. Politická elita se však touhy po nezávislosti nikdy nezřekla, především předseda senátu Manuel Quezon ji nikdy nepřestal artikulovat. Američané přitom tvrdili, že nezávislost je i jejich cíl, jen je nutno ji odsunout. Nebyla to jen taktika. Ve Spojených státech sílily hlasy, které proti postavení Filipín protestovaly - především americkým cukrovarníkům vadilo, že čelí levným dovozům svých filipínských konkurentů. Stejně tak americké odbory brojily proti příchodu filipínských pracovníků. Tyto hlasy zesílily po vypuknutí velké hospodářské krize roku 1929. Roku 1935 Američané tedy změnili status Filipín. Posunuli je do pozice, která odpovídala členům britského commonwealthu a zároveň stanovili pevné datum, do kdy získají plnou nezávislost - 4. července 1946. Quezon získal post prezidenta.  V roce 1941, deset hodin po útoku na americkou pacifickou základnu Pearl Harbor, Japonci napadli i Filipíny. Americko-filipínské jednotky pod velením Douglase MacArthura se ihned musely stáhnout na poloostrov Bataan a ostrov Corregidor. V lednu 1942 ztratily Manilu, v dubnu kapitulovaly na Bataanu, v květnu i na Corregidoru. 80 000 vojáků padlo do zajetí, načež je čekal neblaze proslulý bataanský pochod smrti, během nějž 11 500 z nich zahynulo. Quezon odletěl do Spojených států, kde ustavil exilovou vládu. McArthur přesunul svůj štáb do Austrálie.  Japonci se na okupovaných územích snažili vybudit nacionalismus namířený proti starým koloniálním pánům. Na Filipínách nechali vyhlásit republiku a do jejího čela postavili José P. Laurela. Filipínci to ale neakceptovali, chápali dobře, že republika je jen loutkovým státem a vedli po celou válku tuhý odboj partyzánského charakteru. Na konci války díky němu Japonci kontrolovali jen dvanáct ze 42 filipínských provincií. Některé odbojové skupiny si ovšem osvojily komunistickou ideologii a po válce se staly nebezpečné i filipínské vládě, k takovým patřila zejména skupina Hukbalahap, která operovala na Luzonu.  V říjnu 1944 se na Filipínách vylodili Američané. Boje o Filipíny trvaly až do úplného konce války a Filipínci za ně zaplatili statisíci mrtvých. Celkem Filipíny za války přišly asi o milion lidí. Navíc hlavní město Manila bylo po konci bojů v troskách.", "section_level": 1}, {"title": "Nezávislost.", "content": "Američané dodržely předválečný závazek a 4. července 1946 získaly Filipíny nezávislost, byť ekonomická závislost na Spojených státech byla evidentní. A nejen ekonomická - Filipíny se zavázaly poskytovat Američanům 99 let své vojenské základny. To se nelíbilo komunistické guerille Hukbalahap a centrální vláda měla s jejím povstáním potíže až do roku 1954, kdy partyzáni konečně kapitulovali. Bojem proti partyzánům si získal velkou popularitu ministr obrany Ramon Magsaysay. Vynesla mu roku 1953 vítězství v prezidentských volbách. Magsaysay poté sáhl k razantním reformám, z nichž nejvýznamnější byla pozemková reforma. Ta měla primárně přidělit půdu nemajetným rolníkům, avšak skrýval se v ní i náboženský útok - reforma měla přesunout katolíky ze severu na jih a rozředit tak tamější muslimskou majoritu. To zvýšilo náboženské napětí.  Magsaysayovi reforma zajistila mimořádné politické postavení. Nestihl ho však plně využít, roku 1957 zahynul při leteckém neštěstí. Jeho nástupce Carlos P. Garcia poněkud oslabil vazbu na USA a vymohl si i návrat některých vojenských základen.  V 60. letech začala Indonésie prosazovat sjednocení Filipín, Indonésie a Malajsie do jednoho státního celku. Na Filipínách tento projekt podporoval prezident Diosdado Macapagal, ale po sporech mezi Indonésií a nově vznikající Malajsií projekt padl a s ním i kredit Macapagala. Ve volbách roku 1965 ho tak porazil Ferdinand Marcos.  Marcos byl zpočátku velmi úspěšným prezidentem. Započal masivní výstavbu silnic a škol a dokázal vybrat mnohem více daní než jeho předchůdci. Díky tomu se roku 1969 stal prvním filipínským prezidentem, kterého Filipínci zvolili na druhé funkční období. V něm ale počal čelit dvěma zásadním nebezpečím. Jednak posilování komunistické strany (jež nesla název Nová lidová strana) a separatistickému muslimskému hnutí na Mindanau. Marcos se tak rozhodl pro diktaturu. Spouštěčem byl teroristický bombový útok během zasedání senátu roku 1971. Protesty sice Marcose donutily demokracii nakrátko obnovit, ale od 23. září 1972, kdy vyhlásil stanné právo, fungovala diktatura nepřetržitě po příštích čtrnáct let, přestože v roce 1981 bylo stanné právo zrušeno. Marcosův politický konec začal roku 1983. Tehdy byl po příletu z exilu na letišti v Manile zavražděn opoziční politik Benigno Aquino ml. Následná vlna protestů přiměla Marcose vyhlásit nové prezidentské volby, kterými chtěl upevnit svou legitimitu (zmanipulované volby pořádal již předtím). Postavila se proti němu vdova po zavražděném, Corazon Aquinová. I tentokrát Marcosem kontrolovaná volební komise prohlásila vítězem voleb jeho, opoziční orgány však prohlásily za vítěze Aquinovou. Když vítězství Marcose odmítli uznat i někteří z jeho ministrů a ulice filipínských měst zaplnily tisíce protestujících, odešel Marcos do exilu. Prezidentkou se roku 1986 stala Aquinová a filipínská demokracie chytla druhý dech.  Jedním z kroků Aquinové bylo, že Mindanao získalo autonomii. To dráždilo armádu, která se pokusila o šest pučů, ale demokracie, byť zmítaná ekonomickými problémy, přežila. Vyrovnávat se však musela a musí i s tím, že na konci 90. let muslimové na jihu, navzdory autonomii, obnovily boj za odtržení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dějiny Filipín jsou dějinami území současné Filipínské republiky. Před španělskou kolonizací v 16. století se na souostroví, na němž se tato republika dnes nachází, nezformoval žádný silnější stát. Kolonie byla řízena ze zámoří a dlouho byla značně zaostalá. Úspěšné bylo ovšem pokřesťanštění, které Filipínce oddělilo od jiných národů v oblasti, které jsou buď muslimské, hinduistické, nebo buddhistické. Ve druhé polovině 19. století však Španělé přišli s řadou modernizačních projektů, které z Filipín učinily jeden z nejrozvinutějších států v oblasti. Na konci 19. století vzniklo hnutí za nezávislost. Roku 1896 vypukla národní revoluce, které se shodou okolností dostalo podpory Spojených států (tehdy zrovna se Španělskem válčících). Nakonec se ale Američané rozhodli území rovněž kolonizovat, což vedlo ke krvavé válce s Filipínci, v nichž dva osvobozenecké boje vytvořily silné národní vědomí.", "tgt_summary": "菲律宾历史开始于6万7千年前人类使用木筏和原始船只抵达这里。", "id": 2310198}
{"src_title": "Periakvaduktální šedá hmota", "tgt_title": "导水管周围灰质", "src_document": [{"title": "Role v analgezii.", "content": "Stimulace periaqueduktuální šedé hmoty středního mozku aktivuje neurony uvolňující enkefalin, které pronikají do jádra raphe v mozkovém kmeni. 5-HT ( serotonin ) uvolněný z jader raphe sestupuje do dorzálního rohu míchy, kde vytváří excitační spojení s „inhibičními interneurony “ umístěnými v Lamine II (substantia gelatinosa ). Po aktivaci tyto interneurony uvolňují buď enkefalin nebo dynorfin (endogenní opioidní neurotransmitery), které se vážou na opioidní receptory mu na axonech vstupujících vláken C a A-delta nesou signály bolesti z nociceptorů aktivovaných na periferii. Aktivace mju-opioidního receptoru inhibuje uvolňování susbtance P z těchto přicházejících neuronů prvního stupně a následně inhibuje aktivaci neuronu druhého stupně, který je zodpovědný za přenos signálu bolesti do spinothalamického traktu do ventroposteriolaterálu. jádro (VPL) thalamu. Nociceptivní signál byl potlačen předtím, než byl schopen dosáhnout kortikálních oblastí, které interpretovaly signál jako „bolest“ (jako je přední cingulate). Toto je někdy označováno jako Gate control v rámci teorie bolesti a je podporováno skutečností, že elektrická stimulace PAG má za následek okamžitou a hlubokou analgezii. Periaqueductal grey je také aktivován prohlížením zneklidňující obrazy spojené s bolestí.  Byly identifikovány tři známé druhy opioidních receptorů : mu (μ), kappa (K) a delta (5). Syntetická léčiva opioidů a derivátů opioidů aktivují tyto receptory (možná přímým působením na PAG, kde jsou tyto receptory hustě exprimovány) za vzniku analgezie. Mezi tyto léky patří morfin, heroin (diacetylmorfin), petidin, hydrokodon, oxykodon a podobné sloučeniny snižující bolest.", "section_level": 1}, {"title": "Úloha v obranném chování.", "content": "Dorsální PAG neurony jsou aktivovány během různých obranných chování. Stimulace dorzálních a laterálních aspektů PAG může vyvolat obranné reakce charakterizované zmrazením imobility, běhu, skákání, tachykardie a zvýšením krevního tlaku a svalového tonusu. Na rozdíl od toho stimulace kaudálního ventrolaterálního PAG může vést k imobilnímu, uvolněnému držení těla známému jako klid, zatímco jeho inhibice vede ke zvýšené lokomotorické aktivitě.  Lézie kaudálního ventrolaterálního PAG mohou značně snížit podmíněné zmrazení, zatímco léze dorzálního aspektu mohou redukovat vrozené obranné chování, což prakticky „ zkroutí “ zvíře.", "section_level": 1}, {"title": "Úloha v reprodukčním chování.", "content": "Neurony PAG jsou excitovány endorfiny a opiátovými analgetiky. Hraje také roli v ženském kopulačním chování (viz chování Lordosy ) prostřednictvím cesty z jádra ventromedialu hypotalamu.", "section_level": 1}, {"title": "Úloha v mateřství.", "content": "PAG se může podílet na mateřském chování člověka. PAG obsahuje vysokou hustotu receptorů vasopressinu a oxytocinu a má přímé spojení s orbitofrontální kůrou, což by mohlo zprostředkovat roli PAG v mateřské lásce. Boční orbitofrontální kůra je aktivována příjemnými vizuálními, hmatovými a čichovými stimuly. Jeho odpověď závisí spíše na příjemnosti než na intenzitě stimulace. Zde její činnost pravděpodobně odráží jeden aspekt příjemných emocí spojených s mateřskou láskou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Periakvaduktální šedá hmota (PAG, řidč. periakvaduktální šeď) je jádro, které hraje rozhodující roli v autonomní funkci, motivovaném chování a reakcích chování na hrozící podněty. PAG je také primární kontrolní centrum pro sestupnou modulaci bolesti. Obsahuje buňky produkující enkefalin, které potlačují bolest.", "tgt_summary": "中脑导水管周围灰质(英语:Periaqueductal gray,简称PAG)位于中脑的腹侧被盖区,是聚集在中脑导水管周围的神经细胞构成的灰质。PAG的已知功能包括对疼痛的下行调控、防卫行为、生殖行为和发声(Vocalization)功能,此区的细胞会分泌脑啡肽抑制疼痛。", "id": 1591315}
{"src_title": "Need for Speed Heat", "tgt_title": "極速快感:熱焰", "src_document": [{"title": "Gameplay.", "content": "Hra je zasazena do fiktivního města Palm City, které je inspirováno městem Miami. Jedná se o otevřený svět. Ve hře bude mechanizmus střídání dne a noci. Obě části dne se budou vzájemně lišit. Přes den se bude možno účastnit veřejných akcí zvaných \"Speedhunters Showdown\", za které lze získat peníze. Přes noc se bude možné účastnit nelegálních pouličních závodů, za které lze získat body reputace. Za reputaci se budou odemykat nové díly pro tuning vozidla, ty si následně bude možné koupit za peníze. Denní doba se nebude lišit pouze systémem odměn, ale i chováním policistů. Přes den budou policisté dodržovat pravidla, bude se tak jednat pouze o policejní honičky. Naopak v noci bude na pořádek dohlížet neústupný poručík Mercer a jeho patrola. Čím častěji se hráč bude dostávat do konfliktu s policií, tím bude růst hráčův \"heat level\" a o to více bude hráč zastavován. Pokud se hráči nepodaří uniknout, musí zaplatit peněžní kompenzaci za zničený majetek. Na mapě budou umístěna místa, která hráči pomohou ukrýt se před policejními vozy. V noci by se také měla odehrávat největší část příběhu. Hra mimo jiné nabídne rozmanitý tuning vozů, a to jak po vizuální, tak i po stránce výkonu. Bude možnost i úprava vzhledu postavy. 19. srpna 2019 byla představena aplikace pro mobilní telefony s operačním systémem Android a iOS nazvaná \"Need for Speed Studio\", ve které je možné nadesignovat, upravit jakékoli auto a následně ho přidat do hry. Na rozdíl od předchozího dílu hra nebude obsahovat žádné loot boxy. Více bude hra představena na Gamescomu 2019 v Kolíně nad Rýnem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Need for Speed Heat je závodní videohra vyvinutá společností Ghost Games a publikovaná společností Electronic Arts pro Microsoft Windows, PlayStation 4 a Xbox One. Jedná se již o 29. titul série \"Need for Speed\". Need for Speed Heat je po hrách \"Need for Speed Rivals\", \"Need for Speed (2015)\", \"Need for Speed Payback\" již čtvrtý titulem, který vyvíjela společnost Ghost Games. Hra vyšla 25 let od vydání prvního dílu ze série \"NFS\" – \"The Need for Speed (1994)\". Hra byla oficiálně představená 14. srpna 2019. Videohra bude mít celosvětovou premiéru 8. listopadu 2019.", "tgt_summary": "是2019年第四季上市的竞速游戏,由Ghost Games开发,EA在Xbox One、PlayStation 4及Microsoft Windows平台发行。游戏预告片于2019年8月14日公布。游戏于2019年11月8日全球发布。", "id": 164807}
{"src_title": "US Open 2019 – ženská dvouhra", "tgt_title": "2019年美國網球公開賽女子單打比賽", "src_document": [{"title": "Bianca Andreescuová prvním kanadským vítězem dvouhry grandslamu.", "content": "Šestinásobná šampionka newyorského majoru a americká světová osmička Serena Williamsová usilovala o vyrovnání historického rekordu 24 grandslamových trofejí z dvouhry Australanky Margaret Courtové. Postupem do finále vyrovnala absolutní rekord Chris Evertové na US Open v počtu 101 vyhraných zápasů. Bianca Andreescuová, figurující na patnácté příčce žebříčku, se po Bouchardové stala druhým kanadským finalistou dvouhry grandslamu.  Ve finále Andreescuová zdolala Williamsovou po dvousetovém průběhu 6–3 a 7–5. Utkání mohla ukončit již za stavu her 5–1 ve druhé sadě, kdy neproměnila mečbol. Američanka však šňůrou čtyř gemů stav vyrovnala, ale v koncovce setu o podání opět přišla. Jako první kanadský tenista v historii vyhrála Andreescuová singlovou soutěž grandslamu, a to již při čtvrté účasti na turnajích velké čtyřky, čímž vyrovnala rekord Moniky Selešové z French Open 1990. Navíc jako první v historii zvítězila ve Flushing Meadows při debutu v hlavní soutěži. V probíhající sezóně i na okruhu WTA Tour si připsala třetí turnajové vítězství, když navázala na triumfy z Indian Wells a Rogers Cupu, v němž závěrečný duel skrečovala rovněž Wiliamsová. Kanaďanka prodloužila sérii neporazitelnosti na 14 utkání, s celkovou sezónní bilancí utkání 45–4, z toho proti členkám světové desítky 8–0.  Andreescuová se v 19 letech stala prvním tenistou narozeným v roce 2000 či později, jenž triumfoval v grandslamové dvouhře, nejmladším šampionem grandslamu od titulu Světlany Kuzněcovové na US Open 2004 a prvním teenagerem s trofejí ze singlu majoru od Marie Šarapovové na US Open 2006. Kanaďanka se premiérově posunula do první světové desítky žebříčku WTA, na 5. místo a obdržela odměnu 3,85 milionu dolarů. Williamsová v 37 letech a 347 dnech věku opět posunula rekord nejstarší grandslamové finalistky vůbec i nejdelší interval tenisty v historii mezi dvěma finále majoru, když v nich debutovala na US Open 1999. Rovněž se jednalo o nejvyšší věkový rozdíl mezi finalisty. Američanka po narození dcery prohrála čtvrté grandslamové finále v řadě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ženská dvouhra US Open 2019 probíhala na přelomu srpna a září 2019. Do singlové soutěže newyorského tenisového grandslamu, hraného na tvrdém povrchu v Národním tenisovém centru Billie Jean Kingové, nastoupilo sto dvacet osm hráček. Z tříkolového kvalifikačního turnaje se probojovalo dvacet dva tenistek včetně šesti tzv. šťastných poražených. Rozlosování proběhlo ve čtvrtek 22. srpna 2019. Obhájkyní titulu byla japonská světová jednička Naomi Ósakaová, kterou v osmifinále potřetí v sezóně porazila Švýcarka Belinda Bencicová. Ukončila tím 17zápasovou neporazitelnost 21leté Ósakaové na grandslamech s tvrdým povrchem. Z horní poloviny pavouka tak vzešla nová grandslamová finalistka.", "tgt_summary": "大坂直美是上届冠军,她在本届赛事的第四轮比赛不敌贝琳达·本契奇,无缘卫冕。比安卡·安德列丝库在本届比赛的决赛中击败第10次闯入美网决赛的塞雷娜·威廉姆斯,成为历史上首位获得大满贯单打冠军的2000年后出生选手、历史上首位获得大满贯单打冠军的加拿大选手以及历史上首位第一次参加美网女单正赛便夺冠的选手。", "id": 638652}
{"src_title": "Olivský mír", "tgt_title": "奥利瓦条约", "src_document": [{"title": "Znesvářené strany.", "content": "Olivská smlouva, Kodaňská smlouva z téhož roku a smlouva z Cardisu z následujícího roku znamenaly velký úspěch pro švédské království. Mír byl uzavřen mezi Švédskem, polsko-litevskou unií, Habsburky a Braniborskem-Pruskem. Ve smlouvě bylo stanoveno, že Švédsko bude panovat ve Švédské Livonii (území, které bylo ovládáno švédským královstvím letech 1629 až 1721 a zahrnovalo část moderního Estonska a Litevska), Brandenbursko dostalo Prusko, a polský král Jan II. Kazimír Vasa stáhl své nároky na švédský trůn, ačkoli si zachoval titul dědičného švédského krále na celý život. Všechna okupovaná území byla obnovena v jejich předválečných hranicích. Katolíci v Livonsku a Prusku dostali náboženskou svobodu. Signatáři smlouvy byli habsburský císař Svaté říše římské Leopold I., Fridrich Vilém I. Braniborský a polský král Jan II. Kazimír Vasa. Magnus Gabriel de la Gardie, šéf švédské delegace, podepsal smlouvy jako regent jménem za svého nezletilého synovce švédského krále Karla XI.  Během druhé severní války byly Polsko-Litevsko a Švédsko zapojeny do bouřlivé války trvající od roku 1655. Obě strany chtěly mír, aby se spojily proti dalším svým nepřátelům, Rusku a Dánsku. Kromě toho politicky ambiciózní polská královna Marie Louise Gonzaga, která měla velký vliv na polského krále i polský parlament (Sejm), chtěla mír se Švédskem, protože chtěla aby syn jejího blízkého příbuzného, francouzského Ludvíka II. prince de Condé byl zvolen jako nástupce polského trůnu. Toho bylo možné dosáhnout pouze se souhlasem Francie a jejího spojence Švédska. Na druhé straně dánští a nizozemští vyslanci, jakož i vyslanci Svaté říše římské a Braniborska dělali vše pro zmaření dohody. K jejich cíli přispívaly i zprávy zveřejňované z těchto jednání. Uplynulo několik měsíců, než mohla začít skutečná mírová jednání, 7. ledna 1660. Dokonce i tehdy bylo v dokumentech, které si obě strany vyměňovaly napsáno tolik nepřátelských slov, že hlavní vyjednavač, francouzský velvyslanec Antoine de Lombres zjistil, že musí vyškrtnout celé dlouhé odstavce, které by znesvářené strany mohly brát jako urážku.  Polští diplomaté v čele s hnězdenským arcibiskupem chtěli, aby válka pokračovala s cílem vyhnat vyčerpané švédské síly z Livonie. Dánští delegáti požadovali, aby Polsko s Dánskem uzavřelo smlouvu; Poláci se však nechtěli spojit s malým dánských zapojením proti Švédsku. Rakousko, které chtělo vytlačit Švédsko z Německa pokračujícím válčením, slíbilo Polsku posily, ale s rakouskými úmysly se zacházelo s podezřením a polský senát měl proti této nabídce námitky. Dokonce i Fridrich Vilém I. Braniborský nabídl Polsku pomoc při pokračování války, s nadějí na dobytí švédského Pomořanska.  Francie, kterou prakticky řídil kardinál Mazarin, chtěla, aby švédská přítomnost v Německu pokračovala jako protiváha Rakouska a Španělska, které byly tradičními nepřáteli Francie. Francie se také obávala, že pokračující válka zvýší vliv Rakouska v Německu a Polsku. Vpád Rakouska a Braniborska do švédského Pomořanska by bylo považováno za porušení Vestfálského míru, což by Francie byla povinna žalovat. Francie proto pohrozila, že Švédsku poskytne armádu 30 000 vojáků, pokud nebude do února 1660 uzavřena smlouva mezi Švédskem a Brandenburskem.  Jednání začala v Toruńi na podzim roku 1659; polská delegace se později přemístila do Gdaňsku, zatímco švédská delegace učinila svou základnou pobaltské město Sopoty. Když přišla zpráva o smrti švédského krále Karla X.Gustava, Polsko, Rakousko a Braniborsko začaly zvyšovat své požadavky. Ale nová francouzská hrozba pomoci Švédsku nakonec přinutila polskou stranu vzdát se. Smlouva byla podepsána v klášteře v městě Oliva 23. dubna 1660.", "section_level": 1}, {"title": "Podmínky smlouvy.", "content": "Ve smlouvě se Jan II. Kazimír vzdal svých nároků na švédskou korunu, kterou jeho otec Zikmund III. Vasa ztratil v roce 1599. Polsko také formálně postoupilo Švédsku Livonii a město Riga, které Švédsko kontrolovalo od roku 1620. Smlouva vyřešila konflikty mezi Švédskem a Polskem: Dynastie Hohenzollernů z markrabství Brandenburg byla také potvrzena jako nezávislá a svrchovaná vláda nad Pruským vévodstvím; jež předtím drželi toto území jako polské léno. V případě vymření dynastie Hohenzollernů v Prusku se území mělo vrátit k polské koruně. Této dohody dosáhl brandenburský diplomat Christoph Caspar von Blumenthal na první diplomatické misi své kariéry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Olivský mír (nebo Mírová smlouva z Olivy) byla uzavřena mezi 23. dubnem a 3. květnem roku 1660 v Olivě v Královském Prusku. Je jednou z mírových smluv, které ukončily druhou severní válku, trvající od roku 1655.", "tgt_summary": "《奥利瓦条约》(德语:'、波兰语:'、瑞典语:)也称《奥利瓦和约》,于1660年4月23日在波兰立陶宛联邦王家普鲁士省但泽附近的奥利瓦签署,签署方包括神圣罗马帝国皇帝利奥波德一世、勃兰登堡-普鲁士选帝侯腓特烈·威廉、瑞典国王卡尔十世和波兰国王约翰二世。", "id": 1539804}
{"src_title": "Ivan Vyhovský", "tgt_title": "伊凡·维霍夫斯基", "src_document": [{"title": "Původ a rodina.", "content": "Vyhovsky se narodil na rodinném sídle Vyhov, nedaleko Korostenu v Kyjevském vojvodství Polsko-litevské unie. Byl synem pravoslavného šlechtice Ostapa Vyhovského, zástupce velitele kyjevské pevnosti vojvody Adama Kisiela. Možná se také narodil v jiném rodinném sídle, Hoholivě nedaleko Poltavy. Ostap Vyhovský měl tři další syny a dceru (všichni byli po pádu Ivana Vyhovského vyhnáni na Sibiř).", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Ivan Vyhovský studoval v semináři Kyjevského bratrstva a vynikal v jazycích (především ukrajinštině, polštině, latině a ruštině) a také v kaligrafii. Později byl hlavním finančním podporovatelem semináře.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská služba.", "content": "Během služby v polské armádě byl zajat Chmelnického kozáky v bitvě u Żółte Wody v květnu 1648. Díky svému vzdělání a zkušenostem byl propuštěn a stal se generálním tajemníkem neboli kancléřem (\"heneralny pysar\") kozáků a jedním z Chmelnického nejbližších poradců.  Po smrti Chmelnického byl zvolen hejtmanem. Snažil se najít protiváhu k všudypřítomnému ruskému vlivu na Ukrajině po Perejaslavské dohodě z roku 1654. Zatímco kozácká elita a církevní úřady podporovaly jeho orientaci na Polsko, obyčejní kozáci zůstali vůči Polákům podezřívaví a nepřátelští, protože je dlouho nutili k nevolnictví. Nakonec část kozáků, vedená Jakivem Barabašem, navrhla nového hejtmanského kandidáta Martyna Puškara, plukovníka poltavských kozáků. Vzpoura proti hejtmanovi sílila a vyvrcholila v červnu 1658, když se Vyhovského loajální kozáci střetli s proruskými kozáky. Vyhovský zvítězil, Puškar byl zabit a Barabaš uprchl (později však byl zajat a popraven). Tento bratrovražedný boj však měl za následek asi 50 000 mrtvých. Po upevnění moci na Ukrajině se Vyhovský pokusil dosáhnout přijatelné dohody s Poláky. Povzbuzen svým přítelem šlechticem Jurijem Nemyryčem zahájil jednání s polskou vládou, které vyústilo v Haďačskou smlouvu, podepsanou 16. září 1658. Podle této smlouvy by se Ukrajina jako Ruské velkovévodství stala třetí autonomní součástí Polsko-litevské unie. Byla by tak pod svrchovaností polského krále, ale měla vlastní armádu, soudní systém a státní pokladnu. Navíc, pravoslavní věřící by měli dostat stejná práva jako katolíci. Takto podepsaná smlouva by zajistila kozáckou autonomii a důstojnost v míře, jakou po staletí nepoznali.  Haďačská smlouva však nebyla nikdy uvedena do života. Po jejím podpisu vtrhla na Ukrajinu ohromná ruská armáda, vedená moskevským bojarem Alexejem Trubeckým, podle některých zdrojů až 150 000 vojáků. Asi 100 000 z nich bylo zaneprázdněno obléháním Konotopu), zbytek pobili Tataři, když se pokoušel pronásledovat Vyhovského kozáky, takže zahynulo asi 20 000–30 000 Rusů. Vyhovský vedl proti Rusům 60 000 kozáků a na pomoc mu přišlo 40 000 Poláků a Tatarů. U Konotopu byli Rusové drtivě poraženi. Vyhovsky však nedokázal toto vítězství zúročit, protože ruské posádky v kozáckých městech se i nadále držely a Tataři byli nuceni vrátit se na Krym, protože byl napaden nezávislými kozáky. Navíc mezi kozáky znovu vypuklo pro-ruské povstání vedené Ivanem Bohunem. V roce 1659 se kvůli druhému povstání proti jeho vládě a nezvládnutelné situaci na Ukrajině Vyhovský vzdal úřadu hejtmana a odešel do Polska. V roce 1660 byl jmenován vojvodou kyjevským a tento úřad držel až do své smrti v roce 1664. Kyjev sám byl v této době v držení ruských jednotek, poté, co se vojvodům Vasilovi Šeremetěvovi a Jurijovi Barjatinskému podařilo odrazit dva Vyhovského a jeden polský útok na město.  Jeho služba polsko-litevské unii a ochotné vzdání se moci ho však neochránila. V roce 1664 ho jiný kozácký hejtman Pavlo Teteria, který ho považoval za možného rivala, obvinil z velezrady (kvůli usmíření s Ruskem a ruskými stoupenci mezi kozáky) před polskými úřady. Vyhovský byl proto obviněn ze zrady, zatčen a popraven bez soudu polským velitelem Sebastianem Machowským, čímž se stal další obětí bratrovražedných bojů o moc, které ničily Ukrajinu ve druhé polovině 17. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ivan Vyhovský (ukrajinsky: Іван Виговський, polsky: Iwan Wyhowski / Jan Wyhowski) (po roce 1600, Vyhov u Korosteně – 1664, Korsuň-Ševčenkivskyj) byl hejtmanem ukrajinských kozáků během tří let (1657–59) rusko-polské války (1654–1667). Byl nástupcem slavného hejtmana a vůdce povstalců Bohdana Chmelnického, jenže jako hejtman byl naopak znám svojí orientací na Polsko, která nakonec vedla k jeho porážce pro-ruskou kozáckou frakcí.", "tgt_summary": "伊凡·维霍夫斯基(,,?-1664年)是1654年至1667年间的俄波战争时的乌克兰哥萨克酋长,在位3年(1657年-1659年)。他是著名酋长与起义领导人博格丹·赫梅利尼茨基的继任者(参见乌克兰哥萨克酋长)。他在担任酋长时以其大体上的亲波政策而著称,但这也让他被亲俄哥萨克击败。", "id": 122873}
{"src_title": "Jedovatec", "tgt_title": "漆属", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedovatce jsou opadavé nebo výjimečně stálezelené, dvoudomé nebo polygamní keře či stromy, případně i dřevnaté liány. Rostliny při poranění roní bělavou, na vzduchu černající šťávu. Listy jsou lichozpeřené, trojčetné nebo výjimečně jednolisté, složené z téměř nebo zcela vstřícných, řapíčkatých nebo přisedlých, celokrajných, zubatých nebo laločnatých lístků. Květy jsou funkčně oboupohlavné nebo jednopohlavné, stopkaté (stopka nečlánkovaná), nejčastěji pětičetné, uspořádané v úžlabních latách nebo hroznech. Květenství je za plodu často převislé. V květech je přítomen kruhovitý nebo laločnatý disk. Kališní lístky jsou na bázi srostlé. Koruna je bílá nebo zelenavá. Tyčinek je pět. Semeník je srostlý ze 3 plodolistů a nese 3 většinou na bázi srostlé čnělky, obsahuje však jedinou komůrku s jediným vajíčkem. Blizny jsou hlavaté. Plodem je bílá, žlutavá nebo šedá, kulovitá nebo ze stran zploštělá, jednosemenná peckovice. Plody jsou lysé, chlupaté nebo i srstnaté. Dužnina (mezokarp) je bílá, voskovitá, s podélnými hnědými pryskyřičnými kanálky. Pecka (endokarp) je tvrdá.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod jedovatec zahrnuje 27 druhů. Je rozšířen v Americe a Asii. V Asii sahá areál rodu od západního Himálaje přes Čínu po Japonsko, Sachalin a Kurilské ostrovy a přes Indočínu po Borneo a Jávu. Nevyskytuje se na Nové Guineji, Sumatře a Filipínách. Z Číny je udáváno 16 druhů, z toho 6 endemických. V Americe sahá areál rodu od Kanady přes USA, Mexiko, Střední Ameriku a západ Jižní Ameriky po Bolívii. Vyskytuje se i na Bahamách. Zcela chybí v Brazílii a na většině Karibských ostrovů. V Severní Americe se vyskytuje 5 druhů. Největší areál zde má \"T. rydbergii\", který se vyskytuje v západních i východních oblastech USA a v Kanadě. Rozsáhlý areál ve východní polovině kontinentu má jedovatec kořenující a jedovatec lakový. Výhradně v západních oblastech USA a Kanady roste jedovatec různolaločný.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy jedovatců jsou opylovány hmyzem. Semena jsou šířena ptáky a savci, kteří vyhledávají plody jako potravu. V Kanadě je vyhledává zejména jeřábek kanadský (\"Bonasa umbellus\") a veverky čikarí červený (\"Tamiasciurus hudsonicus\") a veverka popelavá (\"Sciurus carolinensis\"). Semena procházejí jejich trávicím traktem bez poškození a jsou schopna klíčení. V paždí postranních žilek na rubu listů jsou domatia, tvořená shluky chloupků. Obývají je symbiotičtí roztoči.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky a jedovatost.", "content": "Jedovatce jsou známé tím, že na pokožce způsobují silné alergické reakce. V kmeni, kůře, listech i dalších pletivech rostlin jsou pryskyřičné kanálky, obsahující průsvitnou, na vzduchu černající šťávu. Pokud se šťáva dostane na pokožku, vybudí se imunitní systém a zejména u citlivějších jedinců dochází k tzv. senzibilaci. Při opakovaném kontaktu s rostlinou, při němž se ani nemusí jednat o stejný druh rostliny, pak nastupuje prudká reakce imunitního systému, projevující se dermatitidou. Mechanismus účinku spočívá v navázání účinných látek na bílkoviny v kůži. Vzniklý komplex se stává antigenem, na který pak reagují T-lymfocyty a spouštějí imunitní reakci. Silnější reakce se projevuje zarudnutím a otokem, později dochází k tvorbě puchýřů. Postižené místo často pálí, svědí nebo štípe a silně mokvá. Ve vážnějších případech je zapotřebí hospitalizace. K potřísnění šťávou může dojít nejen přímo při kontaktu s rostlinou, ale i skrz kontaminované oblečení, jiné osoby, zvířata, předměty či např. piliny ze dřeva. Rovněž kouř z hořícího dřeva může být nebezpečný.  Účinnými látkami jsou fenolické sloučeniny odvozené od katecholu. Jedná se o skupinu látek s obdobnou strukturou, které jsou hromadně označovány jako urushioly. Základem je katechol, na nějž je na 3. uhlíku navázán nevětvený, nasycený nebo nenasycený postranní řetězec až o 17 uhlících. V jedovatci kořenujícím je obsažen 3-pentadecylkatechol, zatímco v jedovatci různolaločném 3-heptadecylkatechol.  Jedovatce přinášejí nemalé ekonomické ztráty. Např. v Kalifornii je jedovatec různolaločný hlavní příčinou kompenzací pracovníkům za zdravotní újmu při výkonu práce. Počet případů dermatitidy zapříčiněných v USA jedovatcem převyšuje počty všech ostatních případů dohromady.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Toxicodendron\" je v rámci čeledi \"Anacardiaceae\" řazen do podčeledi \"Anacardioideae\" a rozsáhlého tribu \"Rhoeae\". V minulosti byl vřazován do rodu \"Rhus\", výsledky molekulárních studií však takové řešení nepodporují. Nejblíže příbuzné rody jsou \"Actinocheita\", \"Malosma\", \"Pistacia\", \"Rhus\", \"Schinus\" a \"Searsia\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Pryskyřice jedovatce lakodárného a jedovatce voskového je v Číně, Myanmaru, Thajsku i Japonsku k přípravě kvalitního a trvanlivého laku, používaného zejména na různé umělecké a řemeslné výrobky. Tyto předměty však mohou i po letech spustit u citlivých jedinců nepříjemnou alergickou reakci. Asijský jedovatec voskový unikl v Brazílii z kultury do volné přírody a stal se invazním druhem.  Jedovatce jsou občas vysazovány i jako okrasné rostliny, při výsadbě je však mít na paměti bezpečnostní hledisko. S některými druhy se lze setkat v českých botanických zahradách. Nejčastěji je jako sbírková dřevina pěstován jedovatec kořenující a jedovatec lakodárný, výjimečně i jedovatec východní nebo jedovatec dubolistý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jedovatec (\"Toxicodendron\") je rod rostlin z čeledi ledvinovníkovité. Jsou to dřeviny se zpeřenými střídavými listy a drobnými květy v latovitých nebo hroznovitých květenstvích. Plodem je peckovice. Rod zahrnuje asi 27 druhů a je rozšířen v Asii a Americe.", "tgt_summary": "漆属(学名:')是漆树科下一属。漆属物种形态包括乔木、灌木、木质藤本。本属物种皆产生漆酚,可导致强烈过敏反应。本属属名'来自于希腊语,由τοξικός(\"toxikos\",有毒的)与δένδρον(\"dendron\"树)组成。", "id": 216721}
{"src_title": "Riksdag", "tgt_title": "瑞典議會", "src_document": [{"title": "Původ názvu.", "content": "Švédské slovo \"riksdag\" (též je používána forma \"riksdagen)\" je obecný termín pro „sněm“, „parlament“ nebo „shromáždění“, ale obvykle se používá pouze pro švédské zákonodárné sbory a některé související instituce. Kromě švédského parlamentu se používá také pro finský parlament a estonský parlament (Riigikogu), jakož i pro historický německý \"Říšský sněm\" a dánský \"Rigsdagen\". Ve švédském použití je slovo \"riksdagen\" používané obvykle s malým písmenem na začátku. \"Riksdag\" pochází z genitivu slova \"Rike,\" což znamená \"říše\" nebo \"království,\" a \"dag,\" což znamená sněm, shromáždění, nebo konference; německé slovo \"Reichstag\" a dánský \"Rigsdag\" jsou s tímto názvem příbuzné. \"Oxford anglický slovník\" sleduje použití termínu „Riksdag“ v angličtině ve významu švédského národního shromáždění od roku 1855.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Kořeny moderního Riksdagu lze nalézt roku 1435 setkání švédské šlechty ve městě Arboga. Tato neformální organizace byla v roce 1527 pozměněna prvním moderním švédským králem Gustavem Vasou, tak aby zahrnovala zástupce ze všech čtyř společenských stavů: šlechtu, duchovenstvo, měšťany (obyvatele vlastnící majetek ve městech, jako jsou obchodníci atd.) a svobodné zemědělce. Tato forma zastoupení trvalo až do roku 1865, kdy bylo zrušeno zastoupení podle majetku a byl zřízen moderní dvoukomorový parlament. Ve skutečnosti se však v té době nestal Riksdag parlamentem v moderním smyslu, dokud nebyly v roce 1917 ve švédském politickém systému zavedeny parlamentní principy.  Dne 22. června 1866 Riksdag přistoupil ke své vlastní reformě a změnil se na dvokomorový zákondárný sbor, který se skládá z horní komory \"Första kammaren\" se 155 poslanci a \"dolní komory Andra kammaren\" s 233 poslanci. Horní komora byla volena nepřímo okresními a městskými radami, zatímco dolní komora byla volena přímo na základě všeobecných voleb. Tato reforma byla výsledkem velké nespokojenosti s původním stavem, kdy po změnách, které přinesly začátky průmyslové revoluce, nebyly v zákonodárném sboru zastoupeny velké segmenty obyvatelstva.  V roce 1970 došlo ke změně ústavního zákona a Riksdag se změnil na jednokomorové shromáždění s 350 křesly. Hned při následujících všeobecných volbách do jednokomorového Riksdagu v roce 1973 došlo k situaci, kdy vládu podporovalo 175 poslanců, zatímco opozice měla také 175 hlasů. V řadě případů pak následovalo vázané hlasování a konečné rozhodnutí muselo být určeno losem. Aby se zabránilo opakování této nestabilní situace, byl počet křesel v Riksdagu od roku 1976 snížen na 349.", "section_level": 1}, {"title": "Pravomoci a struktura.", "content": "Riksdag vykonává normální funkce zákonodárného sboru v parlamentní demokracii. Přijímá zákony, mění ústavu a jmenuje vládu. Podle nových (Pravidel výkonné moci – jednoho ze čtyř základních ústavních zákonů), přijatých v roce 1974, byl tento úkol pověření sestavením vlády odebrán švédskému králi a byl dán předsedovi Riksdagu. K provedení změn ústavy podle nových musí být změny schváleny dvakrát, ve dvou po sobě jdoucích volebních obdobích, mezi nimiž se konají pravidelné všeobecné volby.  V Riksdagu je 15 parlamentních výborů.", "section_level": 1}, {"title": "Poslanci.", "content": "V únoru 2013 tvořil podíl žen v Riksdagu 44,7 %. To byl čtvrtý nejvyšší podíl žen v národním zákonodárném sboru – za parlamenty Rwandy, Andorry a Kuby – druhý nejvyšší mezi rozvinutými zeměmi a mezi parlamentními demokraciemi. Po volbách v roce 2014 poklesl podíl žen mezi poslanci na 43,5%. Z politických stran měla po roce 2014 většinu žen pouze Levá strana (12 z 21).  Poslanci Riksdagu placeni na plný úvazek s platem 66 900 SEK (přibližně 7 400 $) měsíčně.  Podle průzkumu výzkumu socioložky Jenny Hanssonové mají členové Riksdagu průměrný pracovní týden 66 hodin, včetně vedlejších povinností. Výzkum dále uvádí, že průměrný poslanec spí 6,5 hodiny za noc.", "section_level": 1}, {"title": "Vedení parlamentu.", "content": "Vedení parlamentu se skládá z předsedy a tří místopředsedů. Jsou voleni na 4-leté funkční období.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Po rozhovorech se zástupci různých politických skupin Riksdagu jmenuje předseda Riksdagu předsedu vlády (švédsky \"Statsminister\" – doslova ministr státu). O návrhu poté Riksdag hlasuje. Nominace je odmítnuta (což znamená, že předseda musí najít nového kandidáta), pouze pokud nadpoloviční většina členů (175 členů) hlasuje „proti“; jinak je potvrzena. To znamená, že Riksdag může souhlasit s předsedou vlády, aniž by byl odevzdán jediný hlas „pro“.  Poté, co byl zvolen, jmenuje předseda vlády jednotlivé ministry kabinetu a oznámí je Riksdagu. Nová vláda se ujímá funkce ve zvláštním zasedání, konaném v královském paláci před králem, Na tomto zasedání předseda Riksdagu formálně oznamuje králi, že Riksdag zvolil nového předsedu vlády a že předseda vlády si vybral své ministry kabinetu.  Riksdag může vyslovit nedůvěru každému jednotlivému ministrovi vlády (švédsky: Statsråd) a tím ho donutit k rezignaci. Aby bylo vyslovení nedůvěry úspěšné, musí být podpořeno absolutní většinou (175) poslanců.  Je-li vyslovena nedůvěra předsedovi vlády, znamená to, že je odmítnuta celá vláda. Odmítnutá vláda má jeden týden na svolání všeobecných voleb, jinak začne znovu postup jmenování nového předsedy vlády.", "section_level": 1}, {"title": "Strany.", "content": "Politické strany jsou ve Švédsku silné, přičemž členové Riksdagu většinou podporují své strany v hlasování.  Od roku 1968 nezískala v Riksdagu žádná strana parlamentní většinu. Politické strany s podobnými programy následně spolupracují v několika otázkách, vytvářejí koaliční vlády nebo jiné formalizované spojenectví. Do roku 2019 existovaly v parlamentu dva hlavní bloky, socialistický Červeno-zelený blok a konzervativní Aliance pro Švédsko. Aliance – složená z Mírné strany, Liberálů, Strany středu a Křesťanských demokratů – ovládala Švédsko od roku 2006 do roku 2014 (po roce 2010 prostřednictvím menšinové vlády). Červeno-zelený blok byl formálně rozpustěn 26. října 2010, ale až do voleb v roce 2014 byla nadále považován za hlavní opozici, po níž Sociálně demokratická strana a Zelená strana vytvořili vládu s podporou Levé strany. V roce 2019, po volbách v roce 2018, v nichž ani jeden z bloků nezískal většinu křesel, vytvořili Sociální demokraté a Zelená strana vládu s podporou Liberálů a Strany středu, čímž narušili tradiční pravicovou alianci. V březnu 2019 Křesťanští demokraté a Umírněná strana naznačili ochotu hovořit se Švédskými demokraty.", "section_level": 1}, {"title": "Volby.", "content": "Ve všeobecných volbách konaných každé čtyři roky je voleno všech 349 členů Riksdagu. Všichni švédští občané, kteří dovrší 18 let nejpozději v den voleb, mají právo volit a kandidovat ve volbách. Aby strana vstoupila do Riksdagu, je musí ve volbách získala minimálně 4 procenta hlasů na celonárodní úrovni, případně 12 a více procent v rámci volebního obvodu. Ve volbách jsou zároveň zvoleni i náhradníci, takže doplňovací volby jsou vzácné.", "section_level": 1}, {"title": "Volební obvody a rozdělení křesel.", "content": "Ve Švédsku je poměrný volební systém. Z 349 křesel v jednokomorovém Riksdagu je 310 rozděleno do 29 vícemandátních volebních obvodů, přičemž počet křesel pro každý obvod je dán poměrem počtu voličů v daném volebním obvodu. Zbývajících 39 „přerozdělovacích“ křesel se používá k opravě odchylek od proporcionálního národního rozdělení, ke kterým může dojít při přidělování křesel ve stálých volebních obvodech. V systému existuje omezení, které znamená, že na přerozdělování křesel se podílí pouze ta strana, která získala alespoň čtyři procenta hlasů v celé zemi. Strana, která získala alespoň dvanáct procent hlasů ve volebním obvodu, se však podílí na rozdělení křesel v daném volebním obvodu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Riksdag (ve švédštině: \"riksdagen\" nebo \"Sveriges riksdag\"), Švédský parlament nebo také Švédský říšský sněm je nejvyšší zákonodárný orgán Švédska. Od roku 1971 je Riksdag jednokomorový zákonodárný sbor, který má 349 poslanců (\"\"), zvolených poměrným volebním systémem. Od roku 1994 je funkční období poslanců čtyřleté.", "tgt_summary": "瑞典议会()是瑞典的国家立法机关。瑞典议会实行一院制,由349名议员()组成,并由议长()领导。现任议长为。议员任期固定为四年,每四年于9月举行的议会选举日选出,最近一次选举于2018年9月9日举行。议会大厦位于斯德哥尔摩圣灵岛上。", "id": 1008084}
{"src_title": "Viktorie Pruská", "tgt_title": "維多利亞公主 (普魯士)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Viktorie byla pokřtěna na babiččiny narozeniny 24. května 1866 v paláci v Postupimi. Jako její sestry Sofie a Markéta byla Viktorie oddaná matce a přijala anglické způsoby.", "section_level": 2}, {"title": "Alexandr Battenberský.", "content": "V roce 1881 Alexandr Battenberský, který byl v roce 1879 vybrán za bulharského panovníka, navštívil na příkaz Viktoriiny matky pruský dvůr. Jelikož její matka i babička Alexandra (neboli \"Sandra\") považovaly za vhodného nápadníka, Viktorie rychle přijala jejich nadšení a zamilovala se do něj. Sandro byl stejně jako jeho bratři považován za mimořádně přitažlivého, protože byl štíhlý a temperamentní. Viktorie naopak nebyla hezká dívka, byla popisována jako \"divoká skandinávská žena, která měla hodně z moudrosti své matky a něco z výstřednosti svého bratra Willyho\".  Přestože její rodiče chtěli, aby se Viktorie za Sandra provdala, její dědeček, císař Vilém I. a jeho kancléř Otto von Bismarck byli proti tomuto sňatku. Obávali se, že by Viktoriin sňatek se Sanderem urazil ruského cara Alexandra III., kterého Sandrovy kroky v Bulharsku dráždily. Přes veškerou snahu museli Viktoriini rodiče ustoupit a mladá princezna se vzdala veškeré naděje na sňatek se Sandrem.", "section_level": 2}, {"title": "První manželství.", "content": "Viktorie se nakonec 19. listopadu 1890 provdala za Adolfa ze Schaumburg-Lippe, nejmladšího syna Adolfa I. ze Schaumburg-Lippe. Manželství zůstalo po časném potratu v prvních měsících manželství bezdětné. Adolf zemřel v roce 1916.  Ač byla během první světové války technicky na německé straně, velmi sympatizovala s Británií. Po válce se setkala se svým bratrancem, britským králem Jiřím V., a vyjádřila přání, aby byli všichni brzy přátelé. Jiří jí řekl, že si nemyslí, že by to mohlo být v následujících letech možné.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé manželství.", "content": "19. listopadu 1927 se Viktorie navzdory silnému nesouhlasu sourozenců provdala za Alexandra Anatoljeviče Zubkova, ruského uprchlíka popisovaného jako \"tanečník\", který byl o 35 let mladší než ona. Viktoriiny finance byly v nejistém stavu a Zubkov pokračoval v rozhazování peněz za svou vlastní zábavu a jen zřídka se vracel do manželského domu. Nakonec byla Viktorie nucena zavolat komisaře a prodat obsah paláce Schaumburg v aukci, kterou vedl kolínský dražitel M. Lempertz. Prodej přitahoval mnohem menší zájem než se očekávalo a časopis \"The Times\" označil velkou část nabídky za \"bezduchou\"; odhadovalo se, že výnosy z dražby by pokryly pouze třetinu jejích dluhů (které čítaly 900.000 marek nebo 45.000 liber šterlinků). Poté, co opustila palác Schaumburg, se přestěhovala do jednolůžkového zařízeného pokoje na bonnském předměstí Mehlem. Měla v úmyslu se se Zubkovem rozvést, a to z důvodu jeho chování, které vyústilo ve vyhnání z Německa a protože \"manželské vztahy neexistovaly\". Několik dní po zveřejnění tohoto oznámení však onemocněla zápalem plic a 13. listopadu 1929 v nemocnici v Bonnu zemřela.", "section_level": 2}], "src_summary": "Viktorie Pruská (\"Frederika Amálie Vilemína Viktorie;\" 12. dubna 1866, Postupim – 13. listopadu 1929, Bonn) byla druhou dcerou německého císaře a pruského krále Fridricha III. a jeho manželky Viktorie Sasko-Koburské, dcery královny Viktorie. Pro veřejnost byla princeznou Viktorií, ale v rodině jí říkali \"Moretta\" nebo \"malá Vicky\".", "tgt_summary": "维多利亚公主(德语:\"Friederike Amalia Wilhelmine Viktoria\",1866年4月12日—1929年11月13日),德意志皇帝腓特烈三世的次女。", "id": 2538046}
{"src_title": "Final Fantasy II", "tgt_title": "最终幻想II", "src_document": [{"title": "Hratelnost.", "content": "Systém hry Final Fantasy II je podobný jako u prvního dílu. Hráč se může volně pohybovat v herním světě a navštívit mnoho různých měst a jiných míst. V menu lze nastavit každé postavě vybavení a dvě různé zbraně pro boj s nepřáteli. Magii lze postavě přiřadit skrze menu předmětů a některá kouzla je možné využít i mimo bitvy, například léčit členy hráčovy družiny. Předměty, zbraně a kouzla lze kupovat v obchodech a obyvatelé měst poskytují hráči užitečné informace pro další postup hrou.  Jeden ze znaků druhého dílu série je systém zapamatování slov. Při dialozích s postavami NPC se jich hráč může dotazovat a hra si poté \"pamatuje\" jejich důležité odpovědi jako klíčová slova, která při dotazu u jiné NPC mohou posloužit k zisku důležité informace. Podobný systém platí pro speciální předměty ukázané konkrétním NPC postavám nebo použitých na konkrétním místě.  Při boji již na rozdíl od prvního dílu nejsou v bojové aréně hráčovy postavy a nepřátelské příšery od sebe odděleny do dvou různých oken. Pod zobrazenou bojovou arénou se nachází skórovník s životy (HP) příšer a s jejich maximální hodnotou životů. Hráčova družina může bojovat s méně než čtyřmi postavami, což v prvním dílu nebylo možné. Bojový systém je však stejný jako v prvním díle a postavy se postupně střídají v tazích. Na bojovém poli je možné postavy umístit do zadní řady, kde budou kryté před fyzickými útoky, ale zůstanou zranitelné vůči nepřátelským kouzlům a šípům. Náhodným bojům s příšerami se lze vyhnout, pokud si hráč sežene chocoba, na kterém brázdí krajinu rychleji než pěšky.  Každá postava si své statistiky a dovednosti vylepšuje nikoliv postupně na základě získaných úrovní a zkušenostních bodů, ale přímo během náhodných bitev s příšerami. Místo toho se postava zlepšuje na základě toho, jaké tahy s ní hráč provede. Takto se například postava zlepší v boji s konkrétním typem zbraně, pokud ho často používá, a spolu s tím se zvedne i úroveň fyzické síly a přesnosti. Ve hře má postava tyto vlastnosti: hladina života (HP), hladina magie (MP), magická síla, výdrž, síla, odvaha, obratnost a úhyb. Hladinu životů (HP) si zvýší časem tím, že bude často obětí nepřátelských útoků, a hladinu magie (MP) častým kouzlením. Tento systém se však potýká s chybami a nevyvážením, když například hráč útočí na své vlastní postavy kvůli jejich růstu.  Hra se odehrává v bezejmenném světě s jediným rozlehlým kontinentem, obklopeným mořem. Hráč může navštěvovat různá města, jeskyně, lesy, hory, bažiny nebo pouště, kde plní různé úkoly. Po světě se pohybuje většinou pěšky, ale později může využít chocoba nebo vzducholoď.", "section_level": 1}, {"title": "Postavy.", "content": "Ve Final Fantasy II se součástí hráčovy družiny stane devět postav. Tři nejdůležitější postavy (Firion, Maria, Guy) jsou vždy součástí družiny a doprovází je jeden z šesti dočasných pomocných postav. Do bitvy tedy bude parta nejvýše čtyřčlenná. Níže je jejich stručný popis.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam vydání a edicí.", "content": "Final Fantasy II byl několikrát vydáván i předěláván pro mnoho různých herních platforem. V mnoha případech byl součástí jediného balíčku společně s Final Fantasy I. Všechny předělávky obsahují totožný příběh i totožný bojový systém, ale obsahují některé změny v grafice, zvukovém provedení nebo ve speciálních elementech hry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Final Fantasy II () je videohra typu RPG od japonské firmy Square (nyní Square Enix), která tvoří druhý díl série \"Final Fantasy\". Hra vyšla dne 17. prosince 1988 pro herní konzole NES. Později se hra dočkala několika předělávek, jež umožnily hrát ji na vícero různých platformách od dalších konzolí po mobilní telefony či tablety. Tyto edice byly vydány v jednom balení spolu s prvním dílem série. Původní verze druhého a třetího dílu pro NES byla vydána pouze pro japonský trh, a proto byla anglická verze \"Final Fantasy IV\" později nesprávně označena za \"Final Fantasy II\".", "tgt_summary": "是由史克威尔开发,并于1988年在任天堂FC游戏机平台发行的奇幻电子角色扮演游戏,游戏是最终幻想系列的第二部作品。游戏于后来多次重制,重制平台包括WonderSwan Color、索尼PlayStation、Game Boy Color、PlayStation Portable以及多个移动电话与智能手机。由于《最终幻想II》和《最终幻想III》都没有在日本以外首发,为避免北美玩家困惑,《最终幻想IV》在北美发售时以“最终幻想II”为题。游戏最新的重制版是iOS和Android版,其分别于2010年和2012年在全球发行。", "id": 1592931}
{"src_title": "Dehydrohalogenace", "tgt_title": "脱卤反应", "src_document": [{"title": "Dehydrohalogenace alkylhalogenidů.", "content": "Nejčastějšími substráty dehalogenačních reakcí jsou alkylhalogenidy. Příslušný alkylhalogenid musí mít možnost vytvořit alken, reakce tedy neprobíhá u methyl-, benzyl- a arylhalogenidů. Chlorbenzen při reakci se silnou zásadou vytváří fenol, přičemž vzniká benzyn jako meziprodukt.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce se zásadou.", "content": "Za přítomnosti silné zásady se řada alkylhalogenidů přeměňuje na odpovídající alken; tato reakce patří mezi eliminační reakce, konkrétně jde o β-eliminaci. Regioselektivitu lze předpovídat pomocí Zajcevova pravidla. Níže je zobrazeno několik příkladů těchto reakcí:  Zde chlorethan reaguje s roztokem hydroxidu draselného v ethanolu, přičemž vzniká ethen. Z 1-chlorpropanu a 2-chlorpropanu vzniká propen.  Reakce alkylhalogenidu s hydroxidem může probíhat společně s S2 nukleofilní substitucí OH; alkoholy jsou ovšem menšinovými produkty. Při dehydrohalognacích se často používají silné zásady jako je \"terc\"-butoxid draselný ([CH]CO K).", "section_level": 2}, {"title": "Tepelné štěpení.", "content": "V průmyslu se dehydrohalogenace pomocí silných zásad nevyužívají. Místo toho se využívají tepelné dehydrohalogenační reakce; příkladem může být výroba vinylchloridu z 1,2-dichlorethanu:  Vzniklý HCl lze znovu využít při oxychloraci.  Tepelné defluorace se provádějí za účelem přípravy fluoralkenů a hydrofluoralkenů. Příkladem je příprava 1,2,3,3,3-pentafluorpropenu z 1,1,2,3,3,3-hexafluorpropanu:", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní příklady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výroba epoxidů.", "content": "Chlorhydriny, sloučeniny s obecným vzorcem R(HO)CH-CH(Cl)R', podléhají dehydrochloraci za vzniku epoxidů. Tato reakce se průmyslově využívá k výrobě propylenoxidu, kterého se získá několik milionů tun ročně z propylenchlorhydrinu.", "section_level": 2}, {"title": "Příprava isokyanidů.", "content": "Karbylaminová reakce používaná při syntéze isokyanidů reakcí chloroformu s primárními aminy zahrnuje tři dehydrohalogenace. Při první z nich vzniká dichlorkarben:  Další dvě dehydrohalogenace probíhají, stejně jako první, v zásaditém prostředí, a právě při nich se vytvoří isokyanid.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dehydrohalogenace je chemická reakce, při níž se ze substrátu odštěpuje molekula halogenovodíku. Nejčastěji se dává do souvislosti s přípravou alkenů, ale má i jiná využití.", "tgt_summary": "脱卤反应是有机反应的一种,是将卤代烷烃和碱类一起加热,产生对应烯类的反应。脱卤反应也称为β-消除反应,是消除反应的一种。", "id": 2970691}
{"src_title": "Hokejová bitka", "tgt_title": "冰球比赛中的斗殴", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pěstní souboje během hokeje byly součástí tohoto sportu již v 19. století, kdy docházelo k prudkému nárůstu jeho popularity v Kanadě. Existuje množství teorií, proč se bitky mezi hráči v ledním hokeji staly běžnými, například kvůli nejasným pravidlům v počátcích tohoto sportu, kdy byli hráči cíleně nabádáni k fyzickému napadání soupeře, aby nad ním získávali výhodu. Dalším faktorem, který nahrával bitkám, bylo zavedení modrých čar oddělujících třetiny ledové plochy v roce 1918 a pravidel pro postavení mimo hru, neboť v prostoru kolem nich docházelo k častým fyzickým střetům protihráčů. Proto nedlouho poté vybraní hráči týmů začali nést speciální roli ochránců útočníků držících kotouč před drsnými zákroky soupeře, kteří se obětovali k tomuto účelu pro tým a po bitce byli vyloučeni z utkání.  V roce 1922 bylo v NHL zavedeno pravidlo 56, které poprvé formálně stanovilo pravidla pro bitky neboli pro boje se shozenými rukavicemi \"(fisticuffs)\". Místo trestu do konce utkání začali bitkařům rozhodčí udělovat pouze pětiminutové větší tresty. Přestože bylo toto pravidlo zavedeno pouze pro NHL, brzy proniklo i do nižších zámořských soutěží a dokonce i do tamních juniorských soutěží. Promotér Tex Rickard z Madison Square Garden, který kromě hokejových zápasů organizoval i boxerské turnaje, spatřil ve 20. letech 20. století v hokejových bitkách finanční příležitost a zahájil marketingovou kampaň, soustředěnou na rivalitu mezi týmy a jejich bitkaři. V současných pravidel pro NHL bylo pravidlo pro bitky \"(fisticuffs)\" odstraněno a tento prohřešek nyní spadá pod pravidlo 46. Rozhodčím tedy byla dána volnost v posuzování bitek a ve vyměření trestů. Největší změnou však je, že mohou být uděleny tresty zvlášť těm hokejistům, kteří dle sudích bitku vyprovokovali a těm, kteří si před ní sundali helmu.  Ačkoliv se od konce 20. let až do 60. let staly poměrně vzácným jevem, byly často v té době vedeny velmi brutálním způsobem. Ross Bernstein je okomentoval slovy, že místo moderního hokeje spíše připomínaly rugby na bruslích. Tehdy také hvězdní hráči upřednostňovali bojovat sami za sebe a bitkaři vymizeli. V roce 1936 také došlo k vůbec první hromadné bitce mezi všemi hráči, tedy i těch na střídačce, když se hrálo finále o Stanley Cup mezi Detroit Red Wings a Toronto Maple Leafs, což byla v té době událost nevídaná. Jakmile došlo na konci 60. let k rozšíření NHL mimo Original Six, došlo k rozmělnění hvězdných hráčů mezi více týmů a na scénu se opět vrátili bitkaři, nyní nazývaní ranaři \"(goons)\", kteří nevládli hokejovému umění tak dokonale. Tehdy se bitkám začalo dostávat velké mediální pozornosti.  Slavnou se stala například bitka mezi Tedem Greenem z Boston Bruins a Waynem Makim ze St. Louis Blues během přípravného utkání v roce 1969, kdy spolu bojovali do krve nejen pěsti, ale i hokejkami a Green skončil v nemocnici s frakturou lebky a zraněním mozku. NHL poté Makiho potrestala zákazem startu na 30 dní a Greena na 13 soutěžních zápasů. Další slavnou bitkou byla v roce 1978 v soutěži World Hockey Association mezi bitkařem Davem Hansonem z Birmingham Bulls a Bobbym Hullem Winnipeg Jets, při které se Hanson zmocnil Hullovy paruky. Tento boj se dostal do hlavního televizního vysílání a po zápase se rozzuření fanoušci Winnipegu pokusili Hansona napadnout, když odcházel z arény.  Jedna z nejslavnějších bitek byla hromadná bitka mezi juniorskými reprezentanty Kanady a Sovětského svazu během mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 1987. Oba celky byly za své počínání z turnaje vyloučeny a Kanada přišla o v té době již jistou medaili.", "section_level": 1}, {"title": "Tresty.", "content": "Dle aktuálních pravidel ledního hokeje, vydaných IIHF, spadá bitka pod pravidlo č. 141 a je definována jako hráčův opakovaný úder soupeře při šarvátce v průběhu utkání.  Výše uvedené tresty budou uplatněny v soutěžích pořádaných IIHF, tedy např. na Mistrovství světa v ledním hokeji nebo během olympijských her. Pro jednotlivé ligy může být způsob trestání hokejových bitek odlišný.", "section_level": 1}, {"title": "Severní Amerika.", "content": "Pravidla NHL, nižších severoamerických profesionálních soutěží a juniorských soutěží nařizují potrestat účastníky bitky větším trestem pět minut, avšak rozhodčí mají volnou ruku v ukládání trestů bitkařům v konkrétních případech, aby jim byla dána možnost spravedlivě rozsoudit závažnost provinění. Bitky upravuje v těchto soutěžích pravidlo 46.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bitka v ledním hokeji je událost v průběhu zápasu ledního hokeje, kdy se v rozporu s oficiálními pravidly pustí dva nebo více hráčů do pěstního souboje. Avšak dle slov Garyho Bettmana, prvního komisaře NHL, jsou bitky neodmyslitelnou součástí ledního hokeje. V Severní Americe se jedná o neoficiální tradici s dlouhou historií od profesionálů z NHL až po amatérské ligy, kdy se některé staly součástí hokejových dějin. Lední hokej je totiž jediným sportem, kde jsou bitky mezi hráči do jisté míry tolerovány a nemají pro účastníky na rozdíl od jiných sportů zvlášť závažné důsledky.", "tgt_summary": "冰球运动中的斗殴行为是北美运动中一项存在已久的传统。它广泛的存在于很多等级的业余和职业联赛中。一些斗殴事件由于某些原因而广为人知。", "id": 2712095}
{"src_title": "Port of Liverpool Building", "tgt_title": "利物浦港务大厦", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1898 se společnost \"Mersey Docks and Harbour Company (MDBH)\" rozhodla uzavřít dok, který se nacházel v místech dnešního Pier Headu. Většinu pozemku, který vznikl vyplněním původního doku, prodala v roce 1900 městské správě a ponechala si pouze jeho menší část na jižním okraji. Zde její zástupci zamýšleli postavit administrativní budovu, ve které by sídlilo vedení firmy.  V roce 1900 byl založen výbor, který měl za úkol připravu a plánování nového sídla společnosti. Následovalo vyhlášení soutěže, do které byla pozvána většina místních architektů. Komise přizvala k účasti na rozhodování renomovaného architekta a liverpoolského rodáka Alfreda Waterhouse, autora ceněných staveb jako je radnice v Manchesteru či budova Přírodopisného muzea v Londýně. Tři nejlépe hodnocené návrhy byly oceněny finančními odměnami ve výši 300, 200 a 100 liber. Ze sedmi podaných návrhů komise vyhodnotila jako nejzdařilejší dílo architektů Arnolda Thornleyho a F. B. Hobse ve spolupráci s ateliérem Briggs and Wolstenholme. Z důvodu posunu hranic pozemku musel být projekt dodatečně upravován, nejzásadnější změna se týkala kopule, o jejímž definitivním umístění padlo rozhodnutí v posledním možném okamžiku.  V roce 1903 vydala MDBH dokumentaci pro výběr zhotovitele, která vycházela ze schválené změny projektu. Do výběrového řízení se přihlásilo 30 stavebních firem, vítěznou nabídku podala společnost \"William Brown & Son of Manchester\". Práce započaly v roce 1904, prvních devět měsíců probíhalo budování základové konstrukce. Vzhledem nedostatečné únosnosti svrchních vrstev podloží se hloubka založení pohybovala v rozmezí 9 až 12 metrů. Nosnou konstrukci tvoří železobetonový skelet, na fasádu a obklady byl použit vápenec z ostrova Portland. Tato kombinace materiálů zaručuje značnou požární odolnost budovy. Stavba byla dokončena v roce 1907. Náklady na budovu dosáhly výše liber, pokud však započítáme i prostředky na nábytek a vnitřní vybavení, tak se dokonce vyšplhaly na téměř liber. Zaměstnanci z ředitelství společnosti se do nově dokončeného objektu nastěhovali 15. července 1907, zatímco personál z ostatních úseků, do té doby působící v různých jiných prostorách ve městě, se přestěhoval později v průběhu roku.  V době druhé světové války se Liverpool stal terčem náletů německé Luftwaffe a při jednom z nich v květnu 1941 vybuchla bomba v suterénu na východní straně budovy. Poškození východního křídla bylo viditelné, avšak statika objektu výraznější újmu neutrpěla, takže po krátkých opravách mohla být většina prostor opět používána ke svému účelu. Teprve po skončení války proběhla celková rekonstrukce za vynaložení značných finančních prostředků, které dokonce přesáhly výši pořizovacích nákladů.  Budova sloužila jako hlavní sídlo společnosti \"MDBH\" (od roku 1972 pod názvem \"Mersey Docks and Harbour Company\") po dobu 87 let. V roce 1994 se firma přestěhovala do prostor v severní části města, kde se nachází nově vybudovaný systém doků. Budova nicméně zůstala ve vlastnictví společnosti, a to až do roku 2001; poté ji prodala liverpoolské developerské skupině Downing.  V roce 2005 schválila městská rada další nezbytnou rekonstrukci, která zahrnovala velké množství prací jak v interiéru, tak i v exteriéru budovy. Práce probíhaly v letech 2006 až 2009. Plány rekonstrukce počítaly i se zpřístupněním budovy pro veřejnost, včetně vybudování vyhlídkové terasy a pasáže s obchody, kavárnami a restauracemi. Na místě střešních nástaveb, které byly poškozeny během války a následně odstraněny, vzniklo 18 luxusních bytů. První etapa prací, která zahrnovala opravu vápencové fasády na hlavním průčelí budovy, skončila na začátku roku 2008, práce v interiéru trvaly ještě o rok déle. Celkové náklady na rekonstrukci přesáhly částku 10 milionů liber.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Port of Liverpool Building je jednou ze \"Tří Gracií\", tedy honosných budov, které lemují prostor Pier Headu a jejichž velkolepost měla demonstrovat význam Liverpoolu pro rozvoj celého Britského impéria. Avšak vzhled budovy, tak jak je známý dnes, se poněkud liší od původního návrhu. Prvotní plán počítal s hlavním vchodem umístěným v jihozápadním rohu, ale protože došlo ke změně hranic pozemku, musel být přesunut a budova tak získala svůj dnešní symetrický vzhled. V původním návrhu také nefigurovala kopule, která v současnosti tvoří hlavní dominantu stavby. Inspirováni později pozměněným architektonickým návrhem Liverpoolské katedrály, přidali tvůrci zmíněnou kopuli, aby budově dodali impozantní vzhled. Toto rozhodnutí se neobešlo bez jisté kontraverze, když se ozývaly hlasy, že zástupci vedení přístavu by neměli rozhodovat o “zkrášlování města”. Navzdory těmto odmítavým názorům se však kopule stala nedílnou součástí stavby a její hlavní dominantou.", "section_level": 1}, {"title": "Exteriér.", "content": "Přestože byla budova navržena ve stylu eduardovského baroka, tak je její podoba spíše přirovnávána k renesančním palácům. Její půdorysné rozměry jsou přibližně 80×66 metrů; s výškou 67 metrů je čtrnáctou nejvyšší budovou ve městě. Hlavního pětipodlažní blok budovy (tedy bez kopule) je vysoký 24 metrů. Hlavní vchod se nachází v samém středu západního průčelí směrem k nábřeží řeky Mersey. Obklopují ho dvě třímetrové kamenné sochy žen, z nichž jedna má symbolizovat obchod a druhá průmysl. Rohy budovy jsou zkosené a nad každým z nich je šestiboká věžová nástavba zastřešená kopulí. Mohutná hlavní kopule je hlavním důvodem, že budova bývá často přirovnávána k mnoha obdobným stavbám ve Spojeném království i ve světě: například k radnici v Belfastu, Kapitolu ve Washingtonu, Svatopetrskému dómu ve Vatikánu a katedrále svatého Pavla v Londýně.  Nosná konstrukce je tvořena železobetonovými rámy, což zajišťuje mechanickou a požární odolnost budovy. Protože na pozemku býval v minulosti dok a podloží bylo nestabilní, bylo nutno provést základovou konstrukci v poměrně značné hloubce. Vzhledem k blízkosti řeky Mersey byla vysoká pozornost věnována provádění asfaltové hydroizolace podzemních prostor.", "section_level": 2}, {"title": "Interiér.", "content": "V samém středu budovy je rozsáhlý sál ve tvaru osmiúhelníku, rozprostírající se přes všechna podlaží a zastřešený mohutnou kopulí. V každé z osmi stěn sálu je prostup zaklenutý lomeným obloukem a umožňující vstup do ostatních částí budovy. Podlahu tvoří mozaika znázorňující světové strany na kompasu. Přístup ze sálu ke kancelářským prostorám je dlouhými chodbami, které jsou zdobeny kalkatským mramorem. Velká část z celkových nákladů (přibližně 25 %) byla použita na výzdobu a různé doplňky. Tomu odpovídají použité materiály; na dřevěné konstrukce je použit španělský mahagon nebo dub z Gdaňsku, kování je z bronzu a stěny jsou obloženy bílým mramorem. Nepřehlédnutelnou konstrukcí v interiéru je mohutné žulové hlavní schodiště, osvětlené řadou vitráží s vyobrazením motivů souvisejících s tématikou námořnictví; například Poseidon, kotvy, lodní zvony a mušle.", "section_level": 2}], "src_summary": "Port of Liverpool Building (někdy nazývaná Dock Office, dříve též Mersey Docks and Harbour Board Offices) je novobarokní administrativní budova v Liverpoolu v Anglii postavená dle návrhu Arnolda Thornleyho. Nachází se v centru města na nábřeží řeky Mersey v místě zvaném Pier Head. Společně s budovami Royal Liver Building a Cunnard Building tvoří tzv. liverpoolské \"Tři Grácie\" a řadí se mezi památky seznamu světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "利物浦港务大厦(Port of Liverpool Building),旧名默西码头及港务局办公楼(Mersey Docks and Harbour Board Offices),现在俗称为'Dock Office'。这是英国利物浦的一座一级登录建筑, 它座落在码头顶(Pier Head)地区,连同毗邻的丘纳德大厦(Cunard Building)和皇家利物大厦(Royal Liver Building)这三座临水建筑,一起被称为利物浦的“三女神”。它也是联合国教科文组织指定的世界遗产海上商业城市利物浦的组成部分。", "id": 2410199}
{"src_title": "RENAMO", "tgt_title": "莫桑比克全國抵抗", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Teprve po nezávislosti Mosambiku v roce 1975 s pomocí bílé menšinové vlády Rhodesia jako anti-komunistické hnutí odporu založil, když se o přehrávač komunista -aligned od Sovětského svazu podporována jedné strany systém z FRELIMO chtěl bojovat v Mosambiku. V jeho raných létech, Renamo sestával hlavně z Frelimo disidentů a vojáků, kteří bojovali za Portugalsko během koloniálního období.  Když na konci sedmdesátých let partyzánské boje nakonec donutily Rhodesianovu vládu, aby odstoupila, Zimbabwe, nyní nezávislá, již neposkytovala bezpečné útočiště pro stíhače Renamo a žádnou politickou základnu. Většina z nich se přestěhovala do Jižní Afriky, aby pokračovala ve svých vojenských ambicích proti Mosambiku v rámci zahraniční a bezpečnostní politiky režimu apartheidu.  V roce 1984 podepsal prezident Jihoafrické republiky Pieter Willem Botha a vláda Frelimo silný tlak na dohodu Nkomati, která souhlasila s tím, že Mosambik neumožňuje na oplátku partyzánské aktivity afrického národního kongresu nebo MK Mosambiku a Jižní Afriky. Renamo vynechá. Zatímco Mosambik do značné míry dodržoval dohodu, Jihoafrická republika ji opakovaně porušovala a v roce 1985 ji oficiálně zrušila kvůli „několika porušením“.  V roce 1987, američtí senátoři Jesse Helms a Bob Dole mobilizovali americkou podporu pro osvobozeneckou armádu Renamo. Podpora získala Renamo zejména ze západního Německa. Například německé hlavní centrum bylo pro stoupence společnosti Renamo.  Když občanská válka mezi povstalci Renamo a vládou skončila v roce 1990 začátkem mírových jednání, čelil Renamo problému, že se po letech partyzánských válek musí z čistě vojenské organizace se uvolněnou strukturou stát politickou stranou. Tam byl přesně opačný problém, že africké strany obvykle mají. I když se jednalo obvykle o městské skupiny zaměřené na intelektuální elitu země, které čelily obtížím vytvořit základnu mezi venkovským obyvatelstvem, Renamo čelilo problému ukotvení v městských centrech země chyběla. Jejich politická prohlášení byla založena naMarxistická, pro kapitalistická a pro- demokratická prohlášení byla omezená a jejich schopnost vážně diskutovat o těchto otázkách byla omezená. Teprve po masivní finanční podpoře z Římské všeobecné mírové dohody, která ukončila občanskou válku v roce 1992, provedl Renamo přechod k politické straně.", "section_level": 1}, {"title": "Politická činnost.", "content": "Do roku 2013 Renamo položil ruce a byl největší opoziční stranou v Mosambiku. V prezidentských volbách v prosinci 2009 kandidát Frelimo Armando Guebuza triumfoval 75% nad svým vyzývatelem Afonsem Dhlakamem, dlouholetým vůdcem Renamo, který získal pouze 16% odevzdaných hlasů. Přes některé nesrovnalosti a přestože Frelimo využil svých výhod jako vládnoucí strany, výsledky voleb byly nepopiratelně nepopiratelné mezinárodními pozorovateli. Také v parlamentních volbách 2009Renamo utrpěl zdrcující porážku a získal pouze 16 a 17% hlasů. Tento výsledek je částečně vysvětlen příchodem nové opozice Movimento Democrático de Moçambique (MDM), která byla založena jako spin-off Renamo na protest proti autoritářskému stylu vedení Dhlakamy na začátku roku 2009. Ačkoli v těchto volbách existovaly důkazy o volebních podvodech vládnoucí strany, pozorovatelé nepovažovali tyto nesrovnalosti za rozhodující. V parlamentu má Renamo v současné době 51 z 250 křesel. V období před komunálními volbami 2013 prohlásil Dhlakama za Renamo bojkot dalších voleb až do změny volebního zákona podle jeho myšlenek a došlo k ozbrojeným střetům mezi ozbrojenými bývalými Renamovými partyzány a policií a armádou. V komunálních volbách bojkotovaných Renamo nová MDM strana získala některé z nesmírně větších hlasů v zemi, než které Renamo dosáhl v jakýchkoli celostátních volbách od roku 1999, čímž se stala největší opoziční stranou v zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky voleb.", "content": "V prezidentských volbách od roku 1994 se počet hlasů Renamo do roku 2009 téměř snížil na polovinu, ve srovnání s nejlepším výsledkem v roce 1999 se dokonce snížil na jednu třetinu. Výsledky parlamentních voleb jsou zhruba srovnatelné. Vedení Renamu hrubě opomnělo místní volby a provinční volby, což mělo špatné výsledky. V místních volbách v roce 2008 Renamo nezískal žádné místo starosty, v 9 ze 43 obcí to nestačilo ani na místo.", "section_level": 1}], "src_summary": "RENAMO nebo Mosambická národní rezistence (Resistência Nacional Moçambicana v portugalštině) je Mosambická konzervativní protikomunistická politická strana.", "tgt_summary": "莫桑比克全国抵抗运动(葡萄牙语:Resistência Nacional Moçambicana,缩写为RENAMO)是一个由解放运动转型而成的政党,由党魁阿方索·德拉卡马领导。在1975年至1992年的莫桑比克内战中,它的主要对手是莫桑比克解放阵线和津巴布韦非洲民族联盟。", "id": 511358}
{"src_title": "Westerkerk (Amsterdam)", "tgt_title": "西教堂 (阿姆斯特丹)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Stavbu kostela Westerkerk dokončil jeho syn Pieter de Keyser (1595-1676) a kostel byl slavnostně otevřen 8. června 1631. Kostel má délku 58 metrů a šířku 29 metrů. Hlavní loď je lemována dvěma uličkami. Trojlodní bazilika má obdélníkový půdorys se dvěma transepty stejných rozměrů. V důsledku toho dostal půdorys tohoto kostela podobu dvou řeckých křížů, které jsou vzájemně propojeny. Vznikl tak patriarchální kříž.  Několik starších kostelů v Amsterodamu, jako například Oude Kerk a Nieuwe Kerk, bylo původně postaveno před reformací jako katolické a během reformace v roce 1578 byly převedeny na protestantské. Westerkerk byl jedním z prvních kostelů postavených přímo pro protestantskou církev. Protestantské kostely Noorderkerk a Zuiderkerk byly předchůdci kostela Westerkerk. Dnes je Westerkerk největším kostelem v Nizozemsku, který byl postaven pro protestanty, a je stále protestanty používán.", "section_level": 1}, {"title": "Varhany.", "content": "Když byl Westerkerk v neděli 8. června 1631 vysvěcen, žádné varhany neměl. Podle kalvinismu bylo hraní instrumentální hudby uvnitř kostela v té době stále považováno za \"profánní\". Trvalo mnoho let diskuzí, než byly varhany konečně povoleny. Nejprve se diskutovalo o přesunutí malých varhan z jiných kostelů. V roce 1681 se kostel Westerkerk rozhodl pověřit stavbou nových varhan Roelofa Barentszn Duyschota. Před dokončením práce stavitel zemřel a v roce 1686 stavbu varhan dokončil jeho syn Johannes Duyschot. Později v roce 1727 byly varhany rozšířeny o další třetí klávesnici od Christiaana Vatera, který byl žákem severoněmeckého stavitele varhan Arpa Schnitgera.  V průběhu času bylo na varhanách provedeno mnoho změn. V 19. století v roce 1895 došlo dokonce k přestavbě vnitřku varhan, kterou provedl Daniel Gerard Steenkuyl. Při rekonstrukci použil znovu mnoho původních součástek. V roce 1939 byly varhany převedeny z mechanického na elektrický pohon. Varhany však neměly stále ten zvuk, který by měly mít, byly příliš velké na daný prostor.  V letech 1989 až 1992 byly varhany rekonstruovány staviteli varhan z firmy Flentrop v Zaandamu a vrátily se k původní mechanické verzi. Ta byla víceméně podobná stavu, jaký vytvořil Christiaan Vater v roce 1727.  V letní sezóně od dubna do konce října probíhá každý pátek ve 13 hodin bezplatný polední koncert. V srpnu se koná téměř každý den bezplatný koncert „Geen dag zonder Bach“ („Ne bez Bacha“) a festival „Grachten“ (Canal). Po ukončení koncertu se u východu z kostela koná nezávazná sbírka peněz. Peníze se používají na úhradu nákladů na koncerty a na údržbu varhan. Hudba Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750) se při nedělních bohoslužbách hraje téměř každý týden. Bach se narodil v roce 1685, tedy rok před dokončením varhan, ale pokud víme, nikdy nenavštívil Amsterodam. Jeho hudba zní, jako by byla vyrobena zvláště pro tento barokní nástroj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Westerkerk (holandská výslovnost: [ʋɛstərkɛrk]) je protestantský kostel na Kruiskade v Rotterdamu, v Nizozemsku postavený v letech 1620 až 1631 v renesančním stylu podle návrhů architekta Hendricka de Keysera (1565-1621).", "tgt_summary": "西教堂(Westerkerk)是阿姆斯特丹的一座新教教堂,兴建于1620年-1631年,位于王子运河的岸边。西教堂是阿姆斯特丹最高的教堂,其尖顶高85米。尖顶上是马克西米连一世的皇冠。", "id": 1996998}
{"src_title": "Naprašování", "tgt_title": "溅射", "src_document": [{"title": "Historie naprašování.", "content": "Proces naprašování byl objeven roku 1852 Sirem \"W. R. Grove\"m jako jev, který \"rozkládá katodu\". Princip tohoto jevu byl správně popsán poprvé roku 1908 \"F. Stark\"em.  Od roku 1925 byly naprašované vrstvy intenzivně zkoumány kvůli svým magnetickým vlastnostem. Roku 1928 je pak americká firma Western Electric začala komerčně využívat na výrobu gramofonových desek a kontaktů na vysílače mikrofonů.  Tyto první aplikace spočívaly ve stejnosměrném (DC) naprašování a bylo proto možné naprašovat pouze vodivé materiály. Od 70. let se začalo vyvíjet také vysokofrekvenční (VF) naprašování, které umožnilo naprašovat i dielektrika. Zhruba ve stejné době bylo vyvinuto rovněž magnetronové naprašování, které se posléze stalo nejrozšířenějším typem naprašování vůbec.  Veliké uplatnění nalezly naprašované vrstvy ve výrobě elektronických součástí a v polovodičovém průmyslu, především jako kontaktní vrstvy, odporové vrstvy a dielektrika. Další velkou oblastí využití se staly tvrdé povlaky na obráběcí a tvářecí nástroje. Naprašované vrstvy se prosadili rovněž v optických aplikacích.", "section_level": 1}, {"title": "Princip naprašování.", "content": "Naprašovaný materiál (target) je zapojen jako katoda, na kterou je přiváděno stejnosměrné nebo vysokofrekvenční elektrické napětí. Protože se target silně zahřívá, připevňuje se zpravidla na měděnou vanu s vodním chlazením.  V těsné blízkosti targetu je přichycena anoda, která je většinou uzemněna ke stěně pracovní komory. Jejím hlavním úkolem je udržovat plazmový výboj ve vhodné pozici vůči targetu a tím usměrňovat odprašovaný materiál směrem k substrátu.  Pracovní komora je vyplněna inertním plynem o nízkém tlaku, kterým bývá zpravidla argon. Pracovní tlaky se pohybují v širokém rozmezí 10 - 10 Torr (10 - 1 Pa) v závislosti na konfiguraci naprašovacího systému i naprašovaném režimu. Zvýšíme-li dostatečně potenciálový rozdíl mezi katodou a anodou, katoda (target) začne emitovat elektrony, které ionizují plyn na kladné ionty a záporné elektrony. V blízkosti targetu tak vzniká oblak plazmy.  Záporně nabitá katoda přitahuje z plazmy kladné ionty, které s vysokou rychlostí dopadají na target. Z targetu jsou takto vyráženy atomy, které dopadají na substrát. Kromě atomů deponovaného materiálu jsou z targetu vyráženy také sekundární elektrony, které ionizují plyn v blízkosti katody a pomáhají tím udržovat plazmový výboj.", "section_level": 1}, {"title": "Součásti naprašovacího systému.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vakuová aparatura.", "content": "Aby byly naprašované vrstvy kvalitní, je nutné, aby pracovní atmosféra byla co nejčistší. I malé parciální tlaky kyslíku, dusíku či vodních par totiž vedou ke vzniku nekovových vměstků, které degradují vlastnosti vrstvy. Vysoké čistoty dosahujeme tím, že aparaturu napřed vyčerpáme do vysokého vákua, tj. přibližně do 10 - 10 Torr (neboli 10 - 10 Pa). Proces naprašování proto vyžaduje náročnější vakuovou techniku.  Vakuová aparatura naprašovacích a napařovacích zařízení má zpravidla dvě větve. První větev slouží k dosažení hrubého vákua kolem 10 Torr (10 Pa), k čemuž se nejčastěji používá rotační vývěva s olejovým těsněním. Po dosažení hrubého vákua se čerpání přepne na druhou větev, jejíž součástí je i difuzní nebo turbomolekulární vývěva, která je schopna dosáhnout vysokého vákua.  K dalšímu zvýšení vákua je možné využít i kryogenní vývěvu, která pracuje s hluboce zmrazenými povrchy chlazenými kapalným dusíkem nebo dokonce heliem. Plyny jako jsou vodní pára či oxid uhličitý se na těchto plochách přichytí a zmrznou.  Další možností jsou vývěvy založené na adsorpci plynů k povrchu tvořeného aktivním uhlím či zeolitovými vrstvami.  Poznamenejme, že vákuum se může zlepšovat také vlivem samotného naprašování, zvláště při depozici kovů s vysokou afinitou ke kyslíku, jako Al či Ti.", "section_level": 2}, {"title": "Targety.", "content": "Materiál určený k depozici naprašováním nazýváme target. Targety mohou mít rozmanité tvary. Často bývají obdélníkového či diskového tvaru, avšak mohou být také válcovité či tvořit negativ tvaru substrátu.  Protože se target při naprašování silně ohřívá, musí být intenzivně chlazen. Targety proto bývají připevněny na měděné vaně s vodním chlazením. Aby byl zajištěn dobrý elektrický i tepelný kontakt mezi targetem a měděnou vanou, bývají targety připájeny na měděnou desku.  Targety mohou být tvořeny čistým kovem, slitinou či sloučeninou. Mohou být také složeny z více různých materiálů.", "section_level": 2}, {"title": "Stejnosměrné a vysokofrekvenční naprašování.", "content": "Pokud je na target přiváděno stejnosměrné záporné napětí, hovoříme o stejnosměrném (DC) naprašování. Stejnosměrné naprašování však umožňuje deponovat pouze elektricky vodivé materiály. Pokud chceme naprašovat také dielektrika, musíme na target přivádět vysokofrekvenční (VF) napětí. Nejčastěji se používá mezinárodně standardizovaná frekvence 13,56 Mhz.  VF naprašování využívá toho, že vysokofrekvenční napětí v rozsahu 0,5–30 MHz má rozdílný účinek na elektrony a kladné ionty. Zatímco lehké elektrony mezi oběma elektrodami kmitají, o několik řádů těžší ionty zůstávají v klidu. Je-li na target přiváděno VF napětí, vytvoří se na něm záporný průměrný potenciál, na který reagují kladné ionty. Target je proto bombardován ionty i přes to, že není vodivý. Princip VF naprašování je zřejmý z následujícího obrázku.", "section_level": 1}, {"title": "Konfigurace naprašovacích systémů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Uspořádání typu dioda.", "content": "Jedná se o nejjednodušší a historicky nejstarší typ uspořádání. Target je připevněn ke katodě, substrát je spojen s anodou a plazma hoří v prostoru mezi nimi. Sekundární elektrony proudí od targetu k substrátu a ionizují plyn. Kladné ionty bombardují povrch targetu a tím dochází k naprašování materiálu na substrát.  Napájení může být DC i VF. Preferováno bývá VF, a to i v případě kovů, neboť vysokofrekvenční buzení umožňuje naprašování při nižším pracovním tlaku než stejnosměrné buzení. Obecně přitom platí, že čím nižší pracovní tlak používáme, tím čistší jsou výsledné vrstvy.  Naprašování v tomto uspořádání je však pomalé a výboj málo stabilní. Je třeba používat vysoká napětí až v řádu kV a vyšší tlaky, což zhoršuje jakost vrstvy.", "section_level": 2}, {"title": "Uspořádání typu trioda.", "content": "K překonání nevýhod spojených s diodovým uspořádáním byl vyvinut systém triody, v němž je plazma buzena samostatnými elektrodami. Elektrony jsou emitovány horkou katodou, tvořenou zahřátým wolframovým vláknem, a dopadají na studenou anodu ve formě drátu.  Napětí na targetu je ovládáno nezávisle na napětí plazmového výboje. Záporně nabitý target pak přitahuje z plazmy kladné ionty, čímž dochází k naprašování. Target může být napájen jak DC tak VF napětím.  U triodového uspořádání je možno naprašovat při podstatně nižších tlacích a s menším napětím než u diodového. Mnohem vyšší je také rychlost naprašování. Nevýhodou triodové konfigurace je však velká složitost.", "section_level": 2}, {"title": "Magnetronové naprašování.", "content": "Vynález magnetronového naprašování vyvolal revoluci v technologii naprašování. Přináší totiž v podstatě stejné výhody jako triodové naprašování, avšak je proti němu výrazně jednodušší.  Při magnetronovém naprašování se v těsné blízkosti targetu nachází silné magnety. Přídavné magnetické pole je kolmé na elektrické pole a je navrženo tak, aby usměrňovalo tok elektronů do oblasti blízké targetu. Tím se lokálně zvýší stupeň ionizace plazmy a vzrostou iontové proudy.  Uspořádání je v principu stejné jako u diody. Avšak díky magnetronu probíhá naprašování velmi rychle i při nízkých pracovních tlacích a malém napětí (stovky voltů). Kovy se zpravidla naprašují při DC a dielektrika při VF napětí.", "section_level": 2}, {"title": "Reaktivní naprašování.", "content": "Přidáme-li do pracovního plynu záměrně určité množství kyslíku, dusíku či jiných reaktivních plynů, budou tyto plyny reagovat s naprašovanými kovy. Můžeme tak záměrně vytvořit vrstvu oxidů, nitridů či jiných sloučenin. Tomuto procesu říkáme reaktivní naprašování.  Reaktivní naprašování zajímavým způsobem rozšiřuje již tak širokou paletu materiálů, které lze naprašovat. Takto vytvořené vrstvy jsou přitom poměrně levné.", "section_level": 1}, {"title": "Vysokofrekvenční leptání.", "content": "Některá naprašovací zařízení umožňují provádět i tzv. vysokofrekvenční leptání. V principu se jedná o stejný proces jako leptání, ovšem s tím rozdílem, že v tomto případě je na místo targetu odprašován substrát. Na substrát přivádíme VF- napětí tak, aby se zapálil plazmový výboj. Substráty jsou poté bombardovány argonovými ionty, čímž dochází k odstraňování povrchové vrstvy.  VF-leptání se často využívá k očišťování povrchu substrátů před vlastní depozicí. Takto je možné z povrchu efektivně odstraňovat oxidy a jiné anorganické nečistoty. Velmi obtížně se však tímto způsobem odstraňuje mastnota.  VF-leptání je možno využít také k tzv. suchému leptání, kdy ze substrátu odstraňujeme vrstvy, jež nejsou zakryty rezistem. Tím je možné na substrátu vytvářet různé motivy. Proces však bývá poměrně pomalý a spotřebuje se velké množství drahého rezistu. Používáme ho proto především v těch případech, kdy je použití chemického leptání nevhodné.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody a nevýhody naprašování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Oproti napařování.", "content": "Technologie naprašování začala zhruba od 70. let vytlačovat napařování z celé řady aplikací. Naprašování má totiž oproti napařování několik velkých předností.  Naprašování může probíhat takřka za pokojových teplot a je přitom možné deponovat i žáruvzdorné materiály včetně wolframu, molybdenu, tantalu, aj., a to s nižšími náklady. Díky nízké teplotě depozice mají naprašované vrstvy vůči napařovaným minimální vnitřní pnutí a nemají tendenci se loupat. Nízká teplota napařování také umožňuje povlakovat součásti choulostivé na zvýšení teploty.  Naprašování je atomární proces. Atomy, jež během naprašování dopadají na substrát, mají vysokou kinetickou energii. Naprašované vrstvy mají proto vůči napařovaným vyšší adhezi, rovnoměrnější strukturu a menší pórovitost.  Deponujeme-li slitiny kovů, tak naprašované vrstvy zachovávají stechiometrii materiálu targetu. U napařování je rychlost depozice úměrná teplotě tání. Napařované vrstvy mají proto jiný stechiometrický poměr než odpařovaná slitina a tento poměr se navíc mění s tloušťkou vrstvy.  Naprašování má však vůči napařování i některé nevýhody. Naprašujeme-li sloučeniny, v nichž má jeden z prvků výrazně nižší hmotnost než druhý (oxidy, nitridy, halogenidy, aj.), bude výsledná vrstva poněkud ochuzena o lehčí prvek. To může být problém např. u optických vrstev, které často vyžadují přesný stechiometrický poměr. U napařování se s tímto problémem nepotýkáme, neboť během odpaření nedochází k rozbití molekul.  Napařované slitiny vykazují gradientní strukturu, kdy se podíl jednotlivých složek mění s tloušťkou vrstvy. To je většinou nežádoucí, avšak v některých případech to může být i výhoda.  Napařováním je také možné deponovat např. vnitřní stěny trubiček s malým průměrem, v nichž nelze zapálit plazma.", "section_level": 2}, {"title": "Oproti CVD.", "content": "Velkou výhodou naprašování oproti technologii chemické depozice par (CVD) je mnohem nižší teplota depozice. Naprašování je také vůči CVD obecně levnější, neboť není třeba pracovat s vysoce toxickými látkami a drahými vstupy. Na druhou stranu má naprašování oproti CVD vyšší nároky na vakuovou techniku. Tam, kde naprašované vrstvy vyhovují, se naprašování z ekonomických důvodů upřednostňuje před CVD.  Naprašovat je možné jen tu část substrátu, která je vůči targetu natočena čelem, nebo alespoň bokem. Oproti tomu chemickou depozicí par je možné rovnoměrně povlakovat i díly s velmi složitými tvary.  Naprašováním je možné deponovat vrstvy o tloušťce do několika mikrometrů. Depozice silnějších vrstev je často zdlouhavá a tím také neekonomická. Metodami CVD je možné rychle vytvářet i silné vrstvy, někdy až v řádu centimetrů.", "section_level": 2}, {"title": "Oproti tlustovrstvým technologiím.", "content": "Naprašované tenké vrstvy jsou čistší, méně pórovité a obecně kvalitnější než tlusté vrstvy nanášené sítotiskem. To je dáno především tím, že naprašování probíhá ve vákuu, zatímco sítotisk je technologie atmosférická. Naprašováním lze také vytvářet jemnější motivy a užší linie než sítotiskem. Naprašování proto volíme tam, kde jsou na vrstvy kladeny vyšší nároky.  Vzhledem k tomu, že tlusté vrstvy jsou zpravidla vypalovány při teplotách kolem 800 °C, zřejmou výhodou naprašování je možnost povlakovat díly, které by takto vysoké teploty nevydržely.  Nevýhodou naprašování je však vyšší cena, která je dána vakuovou technikou a tím, že k vytváření motivů je třeba používat litografické metody na každou paletu zvlášť. Sítotisk také umožňuje vytvářet 3D struktury nanášením mnoha vrstvových motivů na sebe, což naprašováním nelze.  Zdokonalování sítotisku vedlo k tomu, že levnější tlusté vrstvy postupně vytlačili naprašování z mnoha méně náročných aplikací. Týká se to např. hybridních obvodů, senzorů a jednodušších elektronických součástek.", "section_level": 2}, {"title": "Naprašování v ČR.", "content": "Pro řadu podniků představuje naprašování jen jednu z mnoha výrobních operací. Vlastní naprašovací systémy provozuje také několik univerzit a výzkumných center. V ČR však působí také několik firem, pro něž představuje naprašování hlavní pole jejich působnosti.  Příkladem může být firma HVM Plazma, která se soustředí především na naprašování tvrdých vrstev pro obráběcí a tvářecí nástroje. Jedná se o větší firmu, která povlakuje součásti ve velkých sériích. Firma se zabývá také počítačovým modelováním vrstev, měřením vlastností vrstev a jejich vývojem. Firma současně konstruuje i samotná naprašovací zařízení.  Naprašováním kontaktních, odporových, dielektrických a optických vrstev se zabývá firma TTS s.r.o., která pokračuje v rozvoji tenkovrstvých technologií vyvíjených v bývalém Výzkumném ústavu Tesly (VÚST). Firma se tak podílí na výrobě tenkovrstvých senzorů, piezoelektrických součástek, objektivů pro rentgenovou optiku aj. a je také zapojena do projektů Evropské vesmírné agentury ESA. TTS spolupracuje také s univerzitami jako VŠCHT či ČVÚT a nabízí naprašování požadovaných vrstev studentům.  Naprašováním se zabývá i několik méně známých firem jako Vacuum Plating s.r.o. (kontaktní vrstvy, aj.) či SHM s.r.o. (tvrdé povlaky).", "section_level": 1}], "src_summary": "Naprašování řadíme spolu s napařováním do technologií fyzikální depozice par, jež jsou souhrnně označovány jako PVD (physical vapour deposition). Na rozdíl od napařování se však jedná o plazmový proces.", "tgt_summary": "溅射(sputtering),也称溅镀(sputter deposition/coating),是一种物理气相沉积技术,指固体靶\"target\"(或源\"source\")中的原子被高能量离子(通常来自等离子体)撞击而离开固体进入气体的物理过程。", "id": 139971}
{"src_title": "Chladná zbraň", "tgt_title": "冷兵器", "src_document": [{"title": "Úvod a historie.", "content": "Chladné zbraně jsou prvopočátkem řemeslné tvorby člověka. Mezi první nástroje vyrobené lidským druhem a jeho předky patří právě nástroje, původně určené k napomáhání lovcům a také tehdejší lidské společnosti. Naskýtá obrovská škála předmětů a zbraní, které lze definovat jako zbraně chladné. Prvním známou chladnou zbraní je tzv. pěstní klín, kterým započal vývoj tvorby nástrojů, mezi které samozřejmě řadíme i zbraně. Základem snad každé chladné zbraně je nástroj, usnadňující práci všedního života. Přeci jen základem pro všem známé kopí je pěstní klín na dlouhé větvi, určený pro lov zvěře a základem pro nůž je pěstní klín samotný. Lze tak vynález pěstního klínu považovat za prvopočátek tvorby zbraní. Základní myšlenkou chladné zbraně je umocnit schopnosti jejího uživatele a poskytnou mu větší efektivitu, při vykonávání dané útočné činnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení chladných zbraní.", "content": "Díky obrovskému množství předmětů, které lze definovat jako chladnou zbraň, lze rozdělit tyto předměty mezi 4 základní kategorie. Jednotlivé kategorie jsou definovány primárním účelem daných zbraní.", "section_level": 1}, {"title": "Bodné zbraně.", "content": "Definice zbraně s názvem bodné je určená již jejím názvem. Tento druh zbraně vychází ze svého prapředka a tím je pěstní klín, upevněný na dlouhé násadě z větve, díky čemuž vznikne kopí. Původním účelem bodných zbraní bylo usnadnění lovu, jak ve vodě tak na souši. Později se tento druh zbraně zdokonalil s vývojem lidské zručnosti a lepším materiálům na zbraně, které se stali základními pilíři všech armád.  Nejznámějšími zástupci této kategorie jsou kopí, bodné dýky a rapíry, které využívají veškerý potenciál zbraně k bodnému zásahu a umocňují tak schopnosti jejího uživatele.", "section_level": 1}, {"title": "Sečné zbraně.", "content": "Sečné zbraně jsou zbraněmi, které svůj vývoj odstartovali s prvními kovovými nástroji. Jedná se o kategorii zbraní, která pro svou efektivitu využívá ostrého ostří, díky kterému dochází ke snazšímu fyzickému poškození. Zbraně sečné tak tak představují velký pokrok lidské společnosti ve vývoji řemeslné zručnosti, znalosti materiálů a konstrukci zbraní jako takových. Původní sečné zbraně byli vyráběné z mědi, později z bronzu a na konec ze železa a oceli. Původním tvarem těchto zbraní byla jednoduchá rovná čepel s vybroušeným ostřím, které bylo efektivnější než dosud užívané zbraně bodné nebo drtivé. Hlavní výhodou tohoto typu zbraně byla jejich hmotnost, efektivita a snadná ovladatelnost. S postupem času se však tvar vyvíjel a díky chápání základních principů užívání tohoto typu zbraní, se tak čepele začali profilovat do prohnutého tvaru, čímž se zvyšovala efektivita při sekání, ale na úkor její efektivity bodání. Došlo tak k úplnému rozdělení zbraní na bodné a sečné.  Nejznámějšími zástupci této kategorie zbraní jsou šavle nebo katany a z kategorie zbraní delších pak sekery, sudlice nebo kůsy.", "section_level": 1}, {"title": "Drtivé (tupé) zbraně.", "content": "Zbraně drtivé (tupé) jsou zbraněmi, které nedisponují ani ostřím nebo ostrým hrotem, jelikož jejich síla tkví ve vysoké hmotnosti. Zbraněmi drtivými lze nazvat veškeré předměty, které umocňují sílu dopadu úderu daného jedince na daný cíl. Předchůdcem tohoto typu zbraní, bude tak nejstarší varianta zbraně vůbec a to jednoduchý dřevěný kyj, který začali užívat již naši prapředci. S vývojem obranyschopnosti zbrojí, bylo zapotřebí i vývoje zbraní, určených k jejich překonání. Největší rozmach drtivých zbraní lze zařadit do středověkého období, kde se projevili jako velmi efektivní, proti masivně obrněným rytířům a obrněncům tehdejší doby. Zbraně sečné vyžadovali obrovskou zdatnost a um k překonání takto vyspělé zbroje, avšak zbraně drtivé nevyžadují tolik technické zdatnosti, k poškození zbroje a poražení soupeře.  Mezi jedny z nejznámějších drtivých zbraní patří kyje, cepy, řemdihy, válečná kladiva a palcáty.", "section_level": 1}, {"title": "Vrhací zbraně.", "content": "Vrhací zbraně jsou zbraněmi na pomyslné hraně zbraní chladných. Účelem tohoto typu zbraní je tak zasažení cíle na delší vzdálenost, ale pouze za pomoci síly jednotlivce samotného. Do této kategorie tak nemohou spadat kuše, luky a zbraně palné, které za pomoci složitějšího mechanismu, než pouhého přenosu síly člověka, vypouští projektily. Vrhací zbraně zastupují rozličné tvary a velikosti, od nejdrobnějších jako jsou vrhací hvězdice, až po ty největší jakými jsou harpuny a oštěpy. Dnešní vrhací zbraně jsou konstruovány pro maximální efektivitu a odolnost pro vrhací účely.  Nejznámějšími zástupci tak budou kopí, shurikeny, nebo vrhací nože.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chladná zbraň je taková zbraň, která při svém použití vyžaduje fyzický kontakt s cílem. Jedná se o útok zbraní jako takovou a nikoli útok konaný projektilem.", "tgt_summary": "冷兵器,是指纯用物理性攻击而不使用化学燃爆的武器,与火器相对;一般是不利用火药、炸药等热能打击系统、热动力机械系统、杀伤手段,以固体机械杀伤敌人、保护自己的武器装备;多用于近战和白刃格斗,但部分亦可作远距离抛射。", "id": 326056}
{"src_title": "Trent Alexander-Arnold", "tgt_title": "特倫·阿歷山大-艾諾特", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Alexander-Arnold začal hrát v Liverpoolu v 6 letech. O deset let později se stal kapitánem liverpoolské „šestnáctky“.", "section_level": 1}, {"title": "2016/17.", "content": "Alexander-Arnold se zúčastnil předsezonního turné v USA a prvním týmem. V srpnovém prvním zápase Premier League 2016/17 seděl teprve 18letý pravý bek na lavičce náhradníků, do zápasu s Arsenalem však nezasáhl. Německý trenér Jürgen Klopp dával v tomto období na jeho postu šanci obránci Nathanielu Clyneovi. Klopp na mladého obránce prvně vsadil 25. října 2016 během 4. kola Ligového poháru proti Tottenhamu, během kterého Liverpool zvítězil 2:1 a dostal žlutou kartu, v 68. minutě jej vystřídal Clyne. Výkonem si zasloužil základ i v dalších dvou zápasech tohoto poháru. V listopadu podepsal dlouhodobou smlouvu. Ve čtvrtfinálovém zápase proti Leeds United FC poprvé asistoval na gól Divocku Origimu, který dvěma góly zajistil výhru 2:1 a postup do semifinále. V prosinci debutoval v Premier League na hřišti Middlesbrough. Liverpool soupeře porazil 3:0, přičemž Alexander-Arnold přišel za útočníka Origiho na poslední minuty zápasu. V lednu 2017 si poprvé zahrál v základu ve vypjatém utkání proti Manchesteru United (1:1). Na půlce soupeře se dostal ke střele, zároveň ale chybou vzadu umožnil Mchitarjanovi centrovat na Martiala, který ovšem míč nezachytil. Průběhem sezóny ještě nasbíral několik minut v A-týmu a na jejím konci byl vyhlášen nejlepším mladým fotbalistou Liverpoolu sezóny. V nominaci na nejlepšího hráče Premier League 2 pro fotbalisty do 23 let ale neuspěl.", "section_level": 2}, {"title": "2017/18.", "content": "Zranění Nathaniela Clynea umožnilo Arnoldovi hrát v úvodním zápase na Watfordu (3:3. Podzimní část ho trenér Klopp rotoval s Joem Gomezem. Odehrál celý zápas čtvrtého kola venku proti Manchesteru City, kde Liverpool padl vysoko 0:5. Dostal důvěru v předkole Ligy mistrů s Hoffenheimem a v prvním zápase venku se v 35. minutě ujal přímého kopu, ze kterého dal branku na 1:0, svoji první. Poté nastoupil v domácí odvetě, ale jeho tým po výhrách 2:1 a 4:1 pohodlně postoupil do skupiny. Ve skupinovém zápase proti slovinskému Mariboru se zapsal mezi střelce při rekordní výhře 7:0. V následném utkání proti Mariboru doma si připsal alespoň asistenci při první brance Salaha, která vedla k vítězství 3:0. Během prosincového zápasu se Swansea vstřelil svůj první gól v Premier League, když v 65. minutě zvýšil z brankového území na 3:0, zápas skončil výhrou 5:0. Březnové zápasy se usadil v sestavě, ovšem souboje s Marcusem Rashfordem z Manchesteru United (prohra 1:2) a Wilfriedem Zahou z Crystal Palace (výhra 2:1) ukázaly jeho limity v obraně.  V dubnovém čtvrtfinále proti Manchesteru City měl za úkol hlídat Leroye Saného a tento úkol splnil. Domácí utkání proti City (výhra 3:0) se mu povedlo natolik, že byl zvolen mužem zápasu. Předvedl dobrou poziční hru i ofenzivní výpady. Odveta skončila vítězstvím 2:1 pro celek z Liverpoolu a v semifinále tak došlo na souboj s AS Řím. Oba zápasy odehrál celé, Liverpool přes Italy postoupil do finále Ligy mistrů, a to po 10 letech. Ve finále sváděl souboje s Cristianem Ronaldem a vcelku úspěšně, přesto Liverpool na svého soka nestačil a podlehl 1:3.", "section_level": 2}, {"title": "2018/19.", "content": "Alexander-Arnold začal základní sestavou a své místo si podržel, o čemž svědčí 29 zápasů v rámci Premier League 2018/19. Na konci listopadu se prosadil z přímého kopu ze vzdálenosti 23 metrů proti mužstvu Watfordu, čímž zvýšil na 2:0. Kvůli zranění z posledního skupinového zápasu Ligy mistrů proti Neapoli nezasáhl do důležitého utkání doma s Manchesterem United. Liverpool držel první místo před City, náskok se ale ztenčil po prohře 1:2 na jejich hřišti 3. ledna 2019. Arnold hrál celé utkání, ve kterém se City snažilo prosadit právě přes jeho stranu, kde se dostávalo do přečíslení. Proti němu hrál opět Leroy Sané, přesto se Arnold dokázal dostat také dopředu. Jeho centr z pravé strany na Robertsona vlevo a Robertsonova následná nahrávka na gól Firminovi srovnala stav utkání na 1:1, později ale rozhodl právě Sané.  Ve skupině Ligy mistrů odehrál první tři utkání celá, byl tedy u domácí výhru nad PSG 3:2, u porážky v Neapoli 0:1 a jednoznačné výhry 4:0 s CZ Bělehrad. Čtvrté utkání v Bělehradě se nevyvíjelo podle představ, srbský tým vedl po poločase 2:0. Alexandera-Arnolda o poločase vystřídal Gomez, zápas však tímto výsledkem skončil. Do prohraného zápasu (1:2) s PSG nenastoupil, byl ale na lavičce. Před zápasem proti Neapoli měl namísto zápasu s Bournemouthem volno a jeho čerstvost byla znát, když v rozhodujícím klání proti italskému týmu neúnavně podporoval Salaha. Vytvořil šest šancí, celé mužstvo Neapole vytvořilo za zápas pět. Pár minut před koncem jej kvůli zranění střídal obránce Dejan Lovren. Arnold tak přišel o zápas proti Machesteru United.  Na konci února proti Watfordu zlomil další rekord, když se stal nejmladším hráčem, který kdy zaznamenal tři asistence v jednom zápase. Konečné skóre bylo 5:0. Za poslední šestici zápasů v lize nasbíral 6 asistencí, Liverpool přesto skončil za Manchesterem City a prodloužil čekání na hlavní trofej.  Proti portugalskému Portu se v každém zápase zaskvěl asistencí, dvě vítězství 2:0 a 4:1 znamenaly semifinále. První zápas na hřišti Barcelony nehrál a Liverpool podlehl 0:3. Do odvety nastoupil od začátku a jeho 2 gólové asistence Wijnaldumovi (na 2:0) a Origimu (na 4:0) sehráli důležitou roli v postupu do druhého finále v řadě. Ve finále Liverpool brzy vedl po proměněné penaltě Salaha a Arnold úspěšně bránil Sona a Alliho. Jeho střela přinutila Llorise k zákroku.", "section_level": 2}, {"title": "2019/20.", "content": "Alexander-Arnold byl v základní sestavě v zápase o Community Shield 2019, ale ve 2. poločase byl střídán. Za něj příchozí Joël Matip dokázal srovnat na 1:1, Liverpool ale nakonec podlehl \"Citizens\" na penalty 4:5. V lize hrál od prvního kola Premier League 2019/20 proti Norwichi. Úvodních osm zápasů sbíral tým samé výhry, čímž se vzdálil na několik bodů svým pronásledovatelům, především Manchesteru City. Mladý bek vstřelil branku 22. září v 6. kole na půdě Chelsea, když ve 14. minutě otevřel skóre. Po Salahově patičce vypálil Arnold bez přípravy k tyči, Liverpool nakonec vyhrál 2:1.  V prvním zápase skupiny Ligy mistrů odehrál celý venkovní zápas proti Neapoli, ve kterém si jeho mužstvo připsalo první porážku v sezóně. Druhý zápas skupiny proti Salzburgu skončil výhrou 4:3.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Trenér Gareth Southgate jej poprvé zkusil 7. června 2018 v domácím přátelském utkání proti Kostarice. Další týden už prožíval světový šampionát v Rusku, kde první dva skupinové zápasy strávil na lavičce. Ve třetím zápase měla Anglie jistý postup a proti Belgii hrála o první příčku. Anglie neuspěla a prohrála 0:2, Alexander-Arnold nastoupil od začátku na pravém kraji v rozestavení 3–5–2 v jeho jediném startu na turnaji. Jeho slušný výkon směrem dozadu doplnil zahráváním rohů, měl gólovou šanci. Ve 13. minutě nahrávkou dobře vysunul Vardyho, ale gól nepadl. Anglie na turnaji získala 4. místo, na pravém kraji obrany spoléhala na Kierana Trippiera z Tottenhamu.  Následoval první ročník Ligy národů, do které Alexander-Arnold zpočátku zasáhl jen na pět minut. Příležitost ale dostal v boji o třetí místo proti Švýcarsku, ve kterém Anglie uspěla až po penaltovém rozstřelu výsledkem 6:5.  Během kvalifikace na Mistrovství Evropy 2020 vynechal úvodní vítězné zápasy proti České republice a Černé hoře kvůli potížím se zády. Hrál celé domácí utkání s Kosovem, které dopadlo výhrou 5:3. U říjnové prohry s Českou republikou a výhry v Bulharsku byl pouze jako nevyužitý náhradník.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační góly.", "content": "\"Aktuální k 22. 10. 2019\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Trent John Alexander-Arnold (* 7. října 1998, Liverpool, Spojené království) je anglický fotbalista hrající na pozici obránce za anglický prvoligový klub Liverpool. Od roku 2018 je anglickým reprezentantem.", "tgt_summary": "特伦·阿历山大-阿诺(英语:Trent Alexander-Arnold;1998年-10月7日)是一位英格兰足球运动员,在场上司职右后卫,现在效力于英超球队利物浦。", "id": 2726301}
{"src_title": "David Suazo", "tgt_title": "大衛·蘇亞素", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Z Olimpie do Cagliari.", "content": "Do světa velkého fotbalu jej uvedl paraguayský celek CD Olimpia, odkud jako 19letý zamířil do Itálie do týmu Cagliari Calcio. V jeho první sezóně nastoupil ke 13 zápasům a vstřelil 1 branku, nezabránil ale sestupu do Serie B. Zde klub strávil celkově čtyři sezóny, než se dokázal vrátit zpátky do Serie A. Suazo si vydobyl místo v základní sestavě a mužstvo střelecky táhl.  V ročníku 2004/05 bojoval nováček Cagliari o udržení v soutěži. Hned v září se gólově uvedl, na hřišti Fiorentiny sice jeho gól vzhledem k porážce 1:2 nestačil, další zápas doma se Sienou však pojistil vedení 2:0 gólem v 76. minutě. Důležité 4 góly přidal v březnu, jimiž pomohl k záchraně. Jedním z nich byl gól v 89. minutě na 2:2 začátkem března na hřišti Parmy, ale Fábio Simplício nakonec v nastavení strhl výhru na stranu domácích. Na jaře, konkrétně v březnu, si zahrál v exhibičním utkání na pomoc obětem tsunami.  Další ročník znovu sehrál velkou roli v záchraně v nejvyšší lize, když se stal s 22 góly třetím nejlepším střelcem za Lucou Tonim (31) a Davidem Trezeguetem (23). Už ve druhém kole se prosadil proti Laziu, když pronikl obranou soupeře ještě během prvné minuty utkání, zápas díky gólu Siviglii skončil 1:1. Následující utkání s Messinou srovnal na konečných 1:1. V říjnu se trefil třikrát, a to nejprve proti Chievu (prohra 1:2), následně proti Livornu (remíza 1:1) a nakonec Fiorentině (prohra 1:2). Proti Sampdorii dvěma góly sám zařídil výhru 2:0. Důležité branky střílel také na jaře, Cagliari skončilo sezonu na 14. příčce.  I další sezonu se gólově přičinil o záchranu, během 36 zápasů dal 14 branek. Cagliari skončilo jeden bod před sestupujícím Chievem. Podle jeho vlastních slov o něj v zimní přestávce projevil zájem Real Madrid, který se pokoušel nahradit odcházejícího Ronalda, Suazo však nabídku odmítl.", "section_level": 2}, {"title": "Inter Milán.", "content": "V červnu 2007 se dohodl na smlouvě s milánským Interem, kterému se upsal do roku 2011. Během první sezony bojoval o místo v sestavě a plnil spíše roli náhradníka. Poslední říjnový den naskočil z lavičky do domácího zápasu proti Janovu (konečná výhra 4:1) a během několika minut se poprvé gólově prosadil. Do konce podzimu přidal ještě tři branky. Sám zařídil výhru 2:0 doma nad Livornem, když ve 14. a poté 18. minutě rozhodl utkání. V březnu na půdě Janova hrál znovu od začátku, jedním gólem zařídil remízu 1:1. V italské lize celkem zasáhl do 27 utkání a vstřelil 8 branek i přes velkou konkurenci v podobě Ibrahimoviće, Crespa, Cruze a Balotelliho. Na konci sezony slavil mistrovský titul.", "section_level": 2}, {"title": "Hostování a konec kariéry.", "content": "Následně do Interu dorazil nový trenér José Mourinho, jenž se Suazem nepočítal. Sezonu 2008/09 byl poslán na hostování do portugalské Benficy, kde prorazil do základní sestavy, ale jarní část příliš neovlivnil kvůli zranění. Zahrál si ve vítězném finále Ligového poháru proti Sportingu, a to v základu po boku kapitána Nuno Gomese a odehrál celý zápas. Ani další sezonu nedostal šanci v Interu a byl poslán hostovat do Janova. Sezonu 2010/11 si nezahrál v soutěžním zápase kvůli zranění. Na konci sezony mu vypršela smlouva s Interem a zamířil jako volný hráč do Catanie Calcio, kde podepsal smlouvu do roku 2012.  Jeho působení v Catanii, nakonec poslední v kariéře, brzdila zranění. V létě 2012 mu skončila v klubu smlouva, na jaře 2013 pak ohlásil konec kariéry.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Trenér Maradiaga jej vzal na Letní olympijské hry konané hlavně v australském Sydney. Suazo dvěma góly (jeden byl z penalty) přispěl k remíze 3:3 proti Nigérii. Ve druhém utkání proti Itálii odehrál opět celou minutáž, ale neodvrátil porážku 1:3. Ve třetím zápase vstřelil dva góly proti domácí Austrálii, Honduras ale nepostoupil.  V seniorské reprezentaci poprvé nastoupil pod koučem Maradiagou 4. března 2000 během domácího kvalifikačního zápasu na Mistrovství světa 2002 proti Nikaragui. Suazo začal v základní sestavě a byl u vítězství 3:0. Během kvalifikace se prosadil v obou zápasech proti Salvadoru, Honduras ale neuspěl a skončil v konečné tabulce za postupující Kostarikou, Mexikem a USA.  Dostal se do nominace na latinskoamerický turnaj Copa América 2001, kde ale odehrál pouhých 14 minut v úvodu proti Kostarice. Honduras na Copě získal třetí místo.  V roce 2003 si zahrál na Zlatém poháru CONCACAF, kam se Honduras kvalifikoval přes Středoamerický pohár. Suazo zasáhl do obou zápasů, ale po prohře proti Brazílii a remíze proti Mexiku se Honduras s turnajem rozloučil. Suazo pomáhal národnímu mužstvu v kvalifikačních bojích o Mistrovství světa 2006, ale jeho góly nestačily ani na postup do závěrečné fáze. Zlatého poháru CONCACAF v roce 2005 se neúčastnil.  Honduras se dokázal kvalifikovat na MS 2010 do Jihoafrické republiky a Suazo byl u toho. Byl nominován kolumbijským trenérem Reinaldem Ruedou na závěrečný šampionát, ale prvního zápasu s Chile se neúčastnil. Jako hrot nastoupil do druhého skupinového zápasu se Španělskem, který Španělé vyhráli dvěma góly Davida Villy. Ještě před prvním gólem měl Suazo v 17. minutě gólovou šanci, když těsně nestihl lob Palaciose. Suazo byl střídán v samotném závěru zápasu. Ve třetím zápase se Švýcarskem, které skončilo remízou 0:0, se rovněž gólově neprosadil, byť měl ve druhém poločase slibnou příležitost. Opět byl střídán v závěru zápasu a Honduras skončil poslední ve skupině s jedním bodem.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Během léta v roce 2018 se stal trenérem Brescie Calcio v druhé italské lize, Serii B. Hned v září ale dostal vyhazov poté, co s týmem během tří zápasů uhrál pouze bod za remízu.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "Óscar David Suazo Velázquez (* 5. listopadu 1979) je bývalý honduraský profesionální fotbalista, který se po konci hráčské kariéry stal trenérem. Hrál na pozici útočníka v několika italských klubech a též za reprezentaci Hondurasu.", "tgt_summary": "奥斯卡·大卫·苏亚素·贝拉斯克斯(',1979年-11月5日),简称大卫·苏亚素('),出生在圣佩德罗苏拉,是一名退役洪都拉斯足球员,司职前锋。此外,苏亚素亦曾是洪都拉斯国家足球队的一员。", "id": 470142}
{"src_title": "Donduk Kuular", "tgt_title": "库乌拉·栋杜", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z rodiny zámožného arata a narodil se v Šemi v tehdejším vazalském státě říše Čching, Tannu Urjanchaji (dnešní Tuvě, Dzun-Chemčikský chošún), který se stal formálně nezávislý po rozpadu říše roku 1911. Jako mladý byl vyslán do buddhistického kláštera v Urze (Ulánbátaru) a Ustüü-Chüree (dosáhl titulu geše a v Ustüü-Chüree patřil mezi vedoucí lámy). Podporoval roku 1921 Ruskem podporované vyhlášení nezávislé Lidové republiky Tannu Tuva. Následně vstoupil do komunistické Tuvinské lidové revoluční strany.  Donduk byl po ustanovení Malého churalu (na druhém Velkém churalu roku 1924) se stal prvním předsedou prezidia, poté byl roku 1925 zvolen premiérem (předsedou sovětu ministrů) Tannu Tuvy. Byl si vědom zranitelnosti svého mladého národa a snažil se navázat vztahy s Mongolskou lidovou republikou (která si na území Tuvy dělala nároky, naopak Mongolsko bylo roku 1926 druhým státem, který uznal samostatnou Tuvu). Jeho klášterní pozadí a teokratické sklony mu umožnily se vnitrostátně spoléhat na místní lámy, jejichž zájmy se snažil využít navzdory rostoucímu Stalinově podráždění. V roce 1926 prohlásil buddhismus za státní náboženství Tannu Tuvy, která byla v listopadu přejmenováno na Tuvinskou lidovou (aratskou) republiku.  Stalin shledal Dondukovy separatistické a teokratické tendence nepříjemnými a odporující komunistickým principům ateismu a internacionalismu. V roce 1929 propukl puč, Donduk byl zatčen. Mezitím bylo pět tuvinských absolventů Komunistické univerzity pracujících východu jmenováno \"mimořádnými komisaři\" pro Tuvu. Jejich loajalita ke Stalinovi zajistila, že budou provádět reformy, jako byla kolektivizace, které Donduk ignoroval. Další významnou figurou ve směřování Tuvy se po Dondukovi stal jeden z komisařů Salčak Toka, který byl roku 1932 zvolen za generálního tajemníka Tuvinské lidové revoluční strany a Donduk byl téhož roku popraven (spolu s Bujan-Badyrgym).", "section_level": 1}], "src_summary": "Donduk Kuular, tuvinsky Куулар Дондук Дажы оглу \"Kuular Donduk Dažy oglu\" (1888–1932) byl tuvinský buddhistický mnich, politik a premiér Tuvinské aratské republiky.", "tgt_summary": "库乌拉·栋杜(图瓦语:,1888年-1932年),图瓦族僧人,政治家,曾任图瓦人民共和国首任总理。", "id": 589405}
{"src_title": "Cypřišek tupolistý", "tgt_title": "日本扁柏", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Dřevina pochází z východoasijských ostrovů, z japonských Honšú, Kjúšú, Šikoku a z nedalekého ostrova Tchaj-wanu, odkud byl cypřišek tupolistý brzy rozšířen na pevninskou Čínu. V současnosti je jako součást okrasných zahrad a parků pěstován v Evropě i Severní Americe.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Nejlépe roste na chladnějších stanovištích, ne však v mrazových kotlinách. Spíš trpí v létě horkem a suchým vzduchem, než zimním chladem. Preferuje slunné místo, dobře se mu daří v lehkém polostínu na stanovišti s vyšší vzdušnou vlhkostí. Na kvalitu půdy není příliš náročný, vyhovuje mu průběžně vlhká, ale nezamokřená, mírně kyselá, hlinitě písčitá a humózní, neporoste však na silně zásadité. Spolehlivě snáší středoevropské zimy, v předjaří však mohou pestrolistým jedincům omrzat nejmladší větvičky, které však brzy regenerují.  Opylení těchto dřevin zajišťuje vítr přenosem pylu ze samčích šištic na samičí, k čemuž obvykle dochází v dubnu. Semena dozrávají, vypadávají ze šišek a jsou odvívána větrem v říjnu či listopadu. Jedná se o pomalu rostoucí druh tolerující znečištěné ovzduší.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Stromy dorůstají v místech původu téměř do výše 40 m, mají až 3 m tlustý, dlouhý kmen s úzce kuželovitou korunou tvořenou vodorovnými a na koncích slabě převisajícími větvemi. Kůra je červenohnědá, hladká a odlupuje se v tenkých proužcích. Větvičky jsou zpravidla vodorovně postavené a rozložené v jedné rovině. Nejslabší větévky jsou nápadně zploštělé a na průřezu zaoblené. Postranní šupinovité, tupé jehlice rostou v křižmostojných párech střechovitě uspořádaných, jsou přitisknuté k větvičce a jsou dvakrát až třikrát delší než jehlice středové, které nemají žlázky a navzájem se nedotýkají. Na lícní straně jsou jehlice leskle zelené, na rubové mají výraznou bílou kresbu ve tvaru písmene \"Y\".  Cypřišek tupolistý je jednodomou dřevinou, každý jedinec má samčí i samičí šištice. Samčí šištice jsou elipsoidní, asi jen 3 mm velké, mají po deseti až dvanácti mikrosporofylech se žlutými mikrosporangii produkujícími pyl, po vyprášení pylu šištice opadají. Samičí šištice jsou kulovité, asi 10 mm velké a jsou tvořené osmi až deseti plodními šupinami zakončenými nevýrazným hrotem, každá z nich nese 2 až 5 vajíček. Po úspěšném přenosu pylu, v době dozrávání semen, šištice dřevnatí a dostávají barvu červenavě hnědou. Semena ve zralosti jsou hnědá, obvejčitá, zploštělá a bývají asi 3 mm velká, včetně dvou nahnědlých křídel.  Původní druh se rozmnožuje dobře klíčícími semeny, vyšlechtěné odrůdy řízkováním, vzácnější také roubováním. Používají se polovyzrálé bazální nebo osní řízky, roubovat lze i za kůru.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Během doby se vyvinuly se dvě variety, které se od sebe liší hlavně stanovišti na kterých rostou.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Dřevo z cypřišku tupolistého je velmi kvalitní, má růžově hnědou barvu a citrónově voní. Má drobné zrno a je vysoce odolné vůči hnilobě. V minulosti z něho byly stavěny paláce bohatých lidí, chrámy, tradiční divadla i lázně, pro své aroma při hoření je součásti tradičního japonského kadidla k náboženským obřadům. Dřevo stromu se používalo také k rozdělání ohně prastarým třením (odtud jeho japonské pojmenování \"Hinoki\" - ohňový strom. V Japonsku je ze dřeva cypřišku tupolistého vystavěna pětipatrová pagoda Hórjúdži, nejstarší dochovaná dřevěná stavba světa, která má hlavní sloup ze dřeva stromu vytěženého již v roce 594 n. l. Chrám je zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO.  Druh patří v sadovnictví mezi nejrozšířenější cypřišky a byla vypěstována řada kultivarů s odlišným vzhledem i vlastnostmi. Vzrůstnější stromy vyniknou jako solitéry, nižší jedinci se hodí jako podrost k borovicím nebo do jehličnanových kompozic a skalek. Původní, asijské odrůdy se v Evropě již téměř nepěstují.  V českých zahradnictvích se objevují nejčastěji tyto odrůdy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Cypřišek tupolistý (\"Chamaecyparis obtusa\") je stálezelený, jednodomý, jehličnatý, chladu odolný strom pocházející z východní Asie. Pro svůj vzhled, poměrně pomalý růst i nenáročnost na prostředí je ve své domovině a nově i v Evropě a Severní Americe hojně pěstován. V zemích svého původů bylo již v prvém tisíciletí n. l. dřevo z těchto stromů používáno pro svou kvalitu na stavbu šintoistických či buddhistických svatyní i šlechtických domů a z jeho zakrslých odrůd byly pěstované mnohasetleté bonsaje. Do Evropy byl tento druh jako okrasná dřevina zaveden až po roce 1860.", "tgt_summary": "日本扁柏(学名:;),又名云片柏,Hinoki Cypress,为柏科扁柏属的植物,分布在日本地区。中国大陆的广州、青岛、南京、上海、庐山、河南、杭州等地,生长于海拔1,300米至2,800米的地区,目前已由人工引种栽培。", "id": 243361}
{"src_title": "Mezinárodní asociace pro rozvoj", "tgt_title": "国际开发协会", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "IDA má 173 akcionářských zemí, členů IBRD, z nichž 45 dárcovských zemí pravidelně každé 3 roky doplňuje její rozpočet. Z téměř 50 miliard USD v roce 2016 poskytly USA 58 %, Francie 22 %, Spojené království 8 % atd. IDA půjčovala a půjčuje peníze 76 zemím (především z Afriky a z Asie) za zvýhodněných podmínek. To znamená, že úvěry IDA mají nulový nebo velmi nízký úrokový poplatek a splátky jsou rozloženy na 30 až 38 let, včetně pětiletého až desetiletého období odkladu. Poskytuje prostředky především na základní vzdělání a zdravotní péči, na lepší zacházení s vodou a odpady a na ocjhranu prostředí, na zlepšení obchodního klimatu a na úpravy infrastruktury a reformu institucí. IDA také poskytuje nevratné granty zemím ohroženým dluhovými problémy. Splátky dlužnických zemí se nevracejí dárcům, ale stávají se částí rozpočtu IDA.", "section_level": 1}, {"title": "Působení a výsledky.", "content": "Od svého založení v roce 1960 poskytla IDA do roku 2019 113 zemím prostředky ve výši 375 miliard USD. Roční objem je v průměru kolem 22 miliard USD. Z půjček a grantů IDA byly v letech 2000-2010 najaty a vzdělány 3 miliony učitelů, očkováno 310 milionů dětí, postaveno nebo opraveno 118 tisíc km zpevněných silnic a 1600 mostů. 113 milionů lidí získalo lepší přístup k vodě a 5,8 milionu ke kanalizaci. 120 tisíc malých a středních podniků získalo půjčky v objemu 792 milionů USD.  Například v Afghanistánu se mezi roky 2002 a 2012 HDP zvýšil ze 4 na 20 miliard USD, i když pak se růst téměř zastavil. Počet žáků ve školách se zvýšil z 1 na 8,7 milionu, počet fungujících zdravotnických zařízení vzrostl ze 496 na více než 2000 a dětská úmrtnost klesla ze 165 na 77 z tisíce.  44 ze 76 dlužnických zemí si za dobu existence IDA zlepšilo svoji důvěryhodnost a ekonomický výkon tak, že už nepotřebují zvláštní podporu a mohou se ucházet o půjčky IBRD. Jsou to mimo jiné Albánie, Ázerbájdžán, Černá Hora, Čína, Egypt, Chile, Indie, Indonésie, Jižní Korea, Jordánsko, Kolumbie, Maroko, Srbsko, Thajsko, Tunis a Turecko. Nicméně 9 zemí toto zlepšení neobhájilo a opět kleslo mezi nejchudší, například Kongo, Nikaragua, Nigérie, Sýrie a Zimbabwe.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní asociace pro rozvoj (, zkratka IDA) je specializovaná agentura OSN se sídlem ve Washingtonu, která finančně pomáhá nejchudším zemím světa. Cílem IDA, spolu s 173 akcionářskými zeměmi, je snižování chudoby poskytováním půjček (úvěrů) a grantů na programy, které podporují ekonomický růst, snižují nerovnosti a zlepšují životní podmínky lidí. Spolu se sesterskou IBRD tvoří Světovou banku (WB), s níž sdílí své cíle, personál i společné vedení, ale liší se od ní tím, že nepůjčuje podle podmínek finančních trhů, nýbrž poskytuje úvěry a granty zemím s nejnižším HDP na osobu (v roce 2016 méně než 1100 USD na osobu), se sníženou důvěryhodností a platební schopností. IDA je jedním z největších zdrojů pomoci pro nejchudší země světa a je jediným největším zdrojem dárcovských fondů pro základní sociální služby v těchto zemích.", "tgt_summary": "国际开发协会(\"International Development Association\",简称IDA):是世界银行为帮助和促进最不发达的贫穷国家发展而设立的银行服务机构,是世界银行的组成部分。", "id": 1667507}
{"src_title": "Stejnopohlavní manželství na Novém Zélandu", "tgt_title": "紐西蘭同性婚姻", "src_document": [{"title": "Registrované partnerství.", "content": "Zákon o registrovaném partnerství (maorsky: \"honoga ā-ture\") je na Novém Zélandu účinný od 26. dubna 2005. Vstupovat do něj mohou všechny páry bez ohledu na pohlaví. Páry žijící v registrovaném partnerství disponují některými právy a povinnostmi vyplývajícími z manželství, včetně imigrace, statusu blízké osoby, sociálních benefitů, společného majetku a dalších.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Quilter proti Generálnímu prokurátorovi\".", "content": "Případ \"Quilter vs. Generální prokurátor\" pochází z počátku roku 1996, kdy novozélandské úřady odmítly vydat třeme lesbickým párům žijícím v trvalých svazcích manželské licence s odvoláním se na jeho definici v anglosaském právu coby svazku muže a ženy. Případem si v květnu 1996 vzal na starost Nejvyšší soud Nového Zélandu. Žalující argumentovaly zákonem o manželství z roku 1955 (\"Marriage Act 1955\"), který stejnopohlavní manželství nezakazoval, a novozélandské zákony o lidských právech a občanských svobodách zakazujících diskriminaci na základě sexuální orientace.  Obě strany se shodly, že když byl v 50. letech přijímán zákon o manželství nikdo nepochyboval o jeho jiné definici než jako svazku muže a ženy, což byl ostatně důvod, proč přímo nezakazoval stejnopohlavní manželství. Žalobkyně se proto opíraly o zákon o lidských právech (\"Human Rights Act 1993\") zakazující diskriminaci jiných sexuálních orientací a sekce 6 a 19 zákona o občanských právech (\"Bill of Rights Act\"). Novozélandská vláda se odvolávala na sekci 5 zákona o občanských právech o legitimních omezeních, která v zájmu ochrany svobodné a demokratické společnosti připouští jistá oprávněná omezování a jiná zacházení. Na základě tohoto rozhodl novozélandský nejvyšší soud ve prospěch novozélandské vlády a potvrdil definici manželství podle anglosaského práva jako svazku jednoho muže a jedné ženy.  Žalobkyně rozhodnutí Nejvyššího soudu napadly u Odvolacího soudu Nového Zélandu (\"Court of Appeal of New Zealand\") v prosinci 1997. Ten ale potvrdil verdikt soudu nižší instance.", "section_level": 2}, {"title": "Juliet Joslinová a další proti Novému Zélandu.", "content": "30. listopadu 1998 se dva páry, které se už předtím angažovaly v kauze \"Quilter vs. Generální prokurátor\", rozhodly podat na Nový Zéland stížnost u Rady OSN pro lidská práva s odůvodněním, že Nový Zéland zákazem stejnopohlavního manželství porušuje jejich lidská práva garantovaná Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. 17. července 2002 byla jejich žádost zamítnutá.", "section_level": 2}, {"title": "Volby 2005.", "content": "Během voleb do Poslanecké sněmovny Nového Zélandu se novozélandská premiérka Helen Clarková nechala slyšet, že považuje za diskriminační zakazovat homosexuálním párům vstup do manželství, ale že na tom nezamýšlí nic měnit.", "section_level": 2}, {"title": "Novela zákona o manželství (2005).", "content": "V r. 2005 novozélandský centristický poslanec Gordon Copeland (United Future) spolupodepsal návrh novely zákona o manželství, který by jej jasně definoval jako svazek muže a ženy, a který by v souladu s tím novelizoval i dosavadní zákon o občanských právech, respektive jeho část týkající se rodiny. Proti se postavila řadu kritiků, včetně generálního prokurátora Michaela Cullena, podle jehož názoru se jednalo o útok na princip zákona o občanských právech. Součástí návrhu nové legislativy by byl i přímý zákaz uznávání zahraničních homosexuálních sňatků ze strany Nového Zélandu. Někteří právní experti varovali, že návrh novely zákona je v rozporu se sekcí 7 zákona o občanských právech zakazující homofobní diskriminaci.  Návrh zákona byl zamítnut ihned po skončení prvního čtení 7. prosince 2005. Pro hlasovalo 47 poslanců, proti 73.", "section_level": 2}, {"title": "Novela zákona o manželství 2013.", "content": "14. května 2012 slíbila novozélandská labouristická poslankyně Lousie Wallová, že je připravená navrhnout zákon, který by umožnil homosexuálním párům uzavřít manželství. 30. května 2012 jej prezentovala na poslaneckém klubu. 29. srpna 2012 a 13. března 2013 byl návrh zákona o stejnopopohlavním manželství přijat v prvním a druhém čtení. 17. dubna 2013 byl zákon přijat ve finálním hlasování. Pro hlasovalo 77 poslanců, proti 44. Podporovatelé změny výsledek hlasování na galerii pro hosty uvítali, tleskali a zpívali maorskou tradiční píseň \"Pokarekare Ana\". Připojila se k nim i část poslanců. Konzervativní lobbistická skupina Rodina na prvním místě (\"Family First\") řekla, že takové chování považuje za arogantní projev kulturního vandalismu. 19. dubna získal nový zákon souhlas královny Alžběty II. prostřednictvím generálního guvernéra Jerryho Mateparaeho. Účinným se stal 19. srpna 2013.  Novela zákona o manželství z roku 2013 změnila dosavadní právní úpravu manželství z roku 1955 (maorsky: \"Te Ture Mārenatanga 1955\") tak, aby sňatek mohly uzavírat i homosexuální páry. Nová zákonná definice manželství zní: „Manželstvím se myslí svazek dvou lidí bez ohledu na pohlaví, sexuální orientaci a genderovou identitu“. Předtím žádný zákon jednoznačně definující manželství neexistoval.  V prosinci 2016 se uskutečnila první tisková konference s novým novozélandským premiérem Billem Englishem a předsedou Novozélandské národní strany, který oznámil, že podporuje stejnopohlavní manželství, a že by hlasoval pro něj. „Dnes bych pravděpodobně hlasoval o stejnopohlavním manželství jinak. Nemyslím si, že by ohrožovalo manželství jiných lidí,“ řekl English. English hlasoval dříve proti stejnopohlavnímu manželství i registrovanému partnerství, a pak změnil názor.  Současná novozélandská premiérka Jacinda Ardernová podporuje stejnopohlavní manželství.", "section_level": 2}], "src_summary": "Stejnopohlavní manželství je na Novém Zélandu legální od 19. srpna 2013. Návrh příslušného zákona přijala Sněmovna reprezentantů 17. dubna 2013. Pro hlasovalo 77 poslanců, proti 44. Královský souhlas obdržel 19. dubna a účinným se stal 19. srpna. Během legisvakanční lhůty musel novozélandský resort vnitra přijmout nezbytné změny týkající se manželských licencí a dalších dokumentů. Nový Zéland se tak stal první oceánskou a patnáctou světovou zemí, která otevřela institut manželství homosexuálním párům. V rámci jižní polokoule byl čtvrtý.", "tgt_summary": "新西兰同性婚姻是一项于2013年4月17日在新西兰国会,以77张支持票对44张反对票,三读通过合法化的法案,于同月19日获得御准,法案计划于同年8月19日起正式生效。新西兰也成为全球第13个和大洋洲首个同性婚姻合法化的国家。", "id": 2671009}
{"src_title": "Meruňka japonská", "tgt_title": "梅", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Je to nízký, opadavý, obvykle hustě zavětvený strom, zřídka i keř, dorůstající výšek pouze 4–10 metrů. Na rozdíl od jiných slivoní jde o dlouhověkou dřevinu, existují jedinci staří údajně až tisíc let. Listy jsou vejčité nebo eliptické, špičaté, s jemně pilovitým okrajem, 4–8 cm dlouhé a 2–5 cm široké. Raší až po odkvětu. Květy jsou oboupohlavné, s pěti korunními plátky a kalichem formujícím úzkou češuli. Květy mají v průměru zhruba 2–2,5 cm, jsou sytě růžové, načervenalé nebo bílé a výrazně voní. Plodem je peckovice o průměru asi 2–3 cm, s boční rýhou, ve zralosti žlutá nebo načervenalá, se žlutou dužinou, dozrávající v časném létě.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Původní oblastí výskytu této slivoně je pravděpodobně jihovýchodní Čína, odkud však byla rozšířena do většiny Číny, Koreje, severní Indočíny, do Japonska a na Tchaj-wan. V přírodě roste v řídkých lesích a křovinách, na stráních, v porostech podél potoků a cest, místy až do nadmořských výšek 1700–3100 m. Jako okrasná dřevina je pěstována v mírném pásu celosvětově, včetně České republiky, v evropských podmínkách je však náchylnější na houbová onemocnění.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Sadovnicky je meruňka japonská ceněna především pro své kvetení. Rozkvétá již brzy na jaře jako jeden z prvních stromů (v českém prostředí zhruba polovina března, ve své domovině již v lednu a únoru). Vyšlechtěno bylo přes 300 kultivarů včetně plnokvětých odrůd. Na pěstování je poměrně nenáročná, pro dobrý růst potřebuje především dobře propustnou půdu a slunečné umístění. Množí se semeny, která je nutno stratifikovat a mají dosti malou klíčivost, nebo řízky; kultivary bývají roubovány na podnože z myrobalánu (\"Prunus cerasifera\").", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Japonská meruňka má všestranné využití v tradiční východoasijské kuchyni a medicíně, využívány jsou na výrobu ovocných šťáv, omáček, džemů, sirupů, dochucovadel a likérů. Z nakuřovaných (uzených) a poté vařených plodů se vyrábí čínský nápoj \"suanmeitang\", proslulé je též ovocné víno umešu vyráběné z čerstvého ovoce naloženého s cukrem do rýžoví pálenky šóčú. Nezralé plody nakládané v soli, cukru a koření jsou známé jako umeboši, při jejich fermentaci vzniká tzv. umeocet, běžně dostupný i v českých obchodech. Z květů se vaří čaj nebo se používají jako dochucovadlo, například do korejských palačinek \"hwajeon\".  Medicínskými studiemi bylo prokázáno účinné antiseptické působení extraktů z japonské meruňky, mj. proti bakteriím \"Helicobakter pylori\", způsobujícím žaludeční vředy a zažívací obtíže.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní význam.", "content": "Ve staré Číně byla tato meruňka jednou z nejoblíbenějších rostlin a častokrát vyobrazována v umění a poezii. Její půvabné, příjemně vonící květy, rozkvétající mezi prvními dřevinami, často i pod sněhem, byly považovány za symbol vytrvalosti, naděje, ale též krásy, čistoty a její křehkosti a pomíjivosti, a dodnes jsou ve velkém veřejně obdivovány v rozkvetlých parcích. V konfucionismu byly symbolem počestnosti a dobrých mravů. V tradiční čínské ikonografii je zařazována mezi tzv. „Tři přátele zimy“ spolu s borovicí a bambusem a také mezi Čtyři květiny ročních období (jaro – orchidej, léto – lotos, podzim – chryzantéma, zima – meruňka ume) a spolu s nimi často malována při nejrůznějších příležitostech.  V Japonsku je meruňka ume vedle sakury nejoblíbenějším symbolem jara, a tedy jedním z hlavních protagonistů svátku hanami. Platí též za ochránce proti zlým duchům, proto je v zahradách tradičně vysazována do severozápadního kouta, odkud má zlo obvykle přicházet. Pojídání jejích nakládaných plodů má pomoci odvrátit neštěstí. Pěstuje se též jako bonsaj.  Národní květinou je meruňka ume na Tchaj-wanu, kde je zobrazena na mnoha státních symbolech včetně mincí nebo národních aerolinek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Meruňka japonská (\"Prunus mume\") je druh stromu z rozsáhlého rodu slivoň (\"Prunus\"). Pochází z východní Asie, kde je široce pěstována a velmi oceňována coby stará kulturně významná, okrasná a ovocná dřevina.", "tgt_summary": "梅(学名:\"\"),是蔷薇科李属的落叶乔木,有时也指其果实或花。原产于中国,后来发展到韩国与日本等地。", "id": 322495}
{"src_title": "Chien-Chi Chang", "tgt_title": "張乾琦", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Chang se narodil v roce 1961 v Tchaj-čungu na Tchaj-wanu. Získal titul Master of Science na Indiana University, Bloomington a titul Bachelor of Arts na Soochow University v Tchaj-peji. Do spolku Magnum Photos nastoupil v roce 1995 a v roce 2001 byl zvolen za řádného člena. Žije v Tchaj-čung na Tchaj-wanu a zároveň v rakouském Štýrském Hradci.  Čang se ve své tvorbě zaměřuje na abstraktní pojmy odcizení a spojení. \"The Chain\" je sbírka portrétů vytvořených v roce 1998 v azylu pro duševně nemocné v chrámu Long Fa Tang na jižním Tchaj-wanu. Čchien-čchi Čang zkoumá život za zdmi chrámu, který se stal svatyní i vězením pro asi 700 duševně nemocných pacientů. Chrám nepodává léky ani ošetření používané v podobných institucích. Místo toho buddhističtí mniši, kteří dohlížejí na pacienty, používají pro „terapeutické“ účely řetězy. Pacient ve stabilnějším stavu je připoután a uzamčen k pacientovi, který je považován za méně zdravého. Vytvoří tak řetězem spojenou dvojici. Pacienti obvykle přicházejí do chrámu nedobrovolně. Po vyčerpání konvenčních lékařských postupů vidí zoufalí členové rodiny Long Fa Tang jako poslední možnost pro nevyléčitelné. Vzhledem k tvrdé kritice ze strany úřadů tvrdí mniši, že jejich metody se osvědčily, stejně jako zmírnily obrovskou zátěž rodin. Série byla vastavena na Benátském bienále (2001) a na uměleckém bienále v São Paulu (2002). Fotografie vytištěné skoro v životní velikosti dvojic pacientů spojených dohromady řetězem rezonují s Čangovým pohledem na méně viditelná pouta v manželství.  Čang se zabýval manželskými vazbami ve dvou knihách - \"I do I do I do\" (2001), sbírce obrazů zachycujících odcizené ženichy a nevěsty na Tchaj-wanu a v \"Double Happiness\" (2005) dokumentoval obchody s prodejem nevěst ve Vietnamu. Vazby rodiny a kultury jsou také tématem projektu, který zahájil v roce 1992. Po dobu 21 let fotografoval a natáčel Chang rozdělené životy čínských imigrantů v Chinatownu v New Yorku, spolu se životem jejich manželek a rodin doma ve Fu-ťienu. Na projektu \"China Town (Čínské město\") stále pracuje, v roce 2008 tuto sérii vystavil v Singapurském národním muzeu, na Benátském bienále (2011) a v Mezinárodním středisku fotografie v New Yorku (2012). Čangovo zkoumání vazeb, které spojují jednu osobu s druhou, vychází z vlastní zkušenosti oddělených imigrantů ve Spojených státech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chien-Chi Chang (čínsky:張乾琦, (IPA:, bopomofo: ㄓㄤ ㄑㄧㄢˊㄑㄧˊ, český přepis: Čang Čchien-čchi) * 1961 Tchaj-čung, Tchaj-wan) je tchajwanský fotograf a člen agentury Magnum Photos.", "tgt_summary": "张干琦(1961年)是台湾摄影师,英文名为\"Chien-Chi Chang\",也是台湾唯一马格兰摄影通讯社的会员,已加入美国国籍。", "id": 2453548}
{"src_title": "Chertek Ančimaa-Toka", "tgt_title": "柯特克·安吉玛-托卡", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Chertek Ančimaa se narodila nedaleko města Kyzyl-Dag, v dnešním Baj-Tajginským chošúnu. Nedlouho před jejím narozením došlo ke kolapsu říše Čching Tannu Urjanchaj získal samostatnost pod mongolskou a tuvinskou šlechtou. Ančimaa se narodila jako třetí dítě v rodině rolníků. Na jaře 1918 si epidemie neštovic v regionu vyžádala otce a jednu ze sester, o Ančimu a její čtyři další sourozence se musela starat matka sama. Šestiletá Ančimaa byla svěřena do pěstounství do majetnější větve rodiny.  Ruský protektorát byl založen nad Tuvou (Urjanchajský kraj) v roce 1914, nicméně tento oblast se stala bojištěm v ruské občanské válce po roce 1917, kde se faktická kontrola nad územím a hlavním městem Belocarsk několikrát změnila mezi rudými a bílými. Konzervativní síly v Tuvě však byly poraženy v roce 1920 a Lidová republika Tannu Tuva byla vyhlášena 17. srpna 1921. Nová sověty podporovaná vláda výrazně zvýšila možnosti vzdělávání a následně se gramotná Ančimaa dokázala naučit psát a číst v mongolštině. Ve věku 18 let, kdy byla zavedena první národní tuvinská abeceda, byla jednou z prvních, kdo se ji naučil, a následně ji přijal stát, aby vyučovala jazyk ostatní jako členka Svazu revoluční mládeže (Revsomol), mládežnické křídlo Tuvinské lidové revoluční strany (TLRS) a obdoby Komsomolu KSSS.  O rok později začala Ančimaa pracovat jako úřednice a technická tajemnice Barun-Chemčikského chošúnu, pomáhala při dohledu nad místní hospodářskou výrobou a pokračovala v práci na vymýcení negramotnosti v chošúnu. Její energie a úspěch v těchto úkolech přitáhly pozornost místního vedení strany. Byla přijata do TLRS a mimo jiné byla poslána na Komunistickou univerzitu pracujících východu v Moskvě, což bylo spojeno s cestou dlouhou 5000 km. Když byla Ančimaa dotázána výběrovou komisí univerzity v Kyzylu „Kde je Moskva“, připustila, že to nevěděla, ale řekla: „Pokud mě tam pošlete, budu vědět, kde to je.“ Kromě studia se studenti účastnili přednášek slavných sovětských politiků; setkání s Naděždou Krupskou prý výrazně Ančimu ovlivnila. Jejich vzdělání a živobytí v Moskvě bylo zcela financováno státem, nicméně vzdělání bylo pro Tuvany náročné kvůli nízké úrovni základního vzdělání a požadavku na plynulé užívání ruštiny. Ančimaa byla jedním z pouhých 11 tuvinských studentů, kteří nakonec promovali.  Po návratu v roce 1935 byla Anchimaa jedním z několika nedávných absolventů univerzity, která byla kvůli politickému a administrativnímu vzdělání v Moskvě a jejich dodržování stalinistické ideologie zařazena do politické důvěry v TLRS. v roce 1935, kdy byla Anchimaa pověřena propagandistickým oddělením Revsomolu. V roce 1938 se stala ředitelkou tuvinského Ženotdělu (analogická instituce sovětského Ženotdělu) a předsedkyní ženské sekce Ústředního výboru TLRS. Na obou těchto pozicích se Ančimaa ujala vedoucí úlohy při koordinaci akcí na zlepšení sociálních a ekonomických podmínek pro ženy, zejména na vymýcení negramotnosti a na podporu pracovních a vzdělávacích příležitostí pro ženy v tuvinské společnosti.  Vzdělání Ančimaa znamenalo, že na počátku třicátých let minulého století chyběla v době „kulturní revoluce“ Tuvy, během níž místní šlechta, lámové a buddhistické kláštery byly zbaveny jejich moci a majetku. Tuvinská stáda a zemědělství byly agresivně kolektivizovány podle sovětského modelu, reformy se však ukázaly jako velmi nepopulární a postupně byly zvráceny. Sovětské zasahování do místních záležitostí však bylo časté a TLRS byla postupně očištěna, aby bylo zajištěno její dodržování stalinistické ideologie. První čistky vynesly roku 1932 prostalinského Salčaka Toka, do čela strany (stal se jím po popravě kdysi mocného Donduka Kuulara). Velká čistka probíhala i během pozdních 30. let po operacích režírovaných NKVD v Tuvinské republice, která měla odhalit „pravicové oportunisty“. Mezi přední „kontrarevolucionáři“ a „japonskými špiony“ byli zahrnuti předseda sovětu ministrů Sat Čurmit-Dažy a předseda prezidia Malého churalu Adyg-Tjuljuš Chemčik-ool. Jako vedoucí člen strany Ančimaa zasedala na zvláštním soudu, který byl ustanoven, aby vyšetřil obvinění. Soud jednomyslně shledal vinnými všech devět obžalovaných a odsoudila je k smrti. I když čistky byly velmi malé ve srovnání s čistkami, které se odehrávaly jinde v Sovětském svazu, v kombinaci se zatčeními a popravami NKVD byla zajištěna úplná nadvláda nad TLRS a republikou promoskevskými stalinisty.  V dubnu 1940 se Ančimaa stala předsedkyní prezidia Malého churalu, tedy hlavou státu Tuvinské lidové republiky. Tím se stala první ženskou hlavou státu v moderní době, která titul nezdědila. Tím překonala úspěch komunistky Alexandry Kollontajové, která se v roce 1917 stala prvním ministryní vlády na světě. Nedostatek diplomatického uznání Tuvinské republiky, události druhé světové války způsobily, že tento mezník zůstal po určitou dobu nepovšimnut. Až do úřadování Vigdís Finnbogadóttir v roce 1985 byla Ančimaa také nejdéle vládnoucí nedědičná hlava státu. V roce 1940 se provdala za generálního tajemníka TLRS Salčaka Toka. Po manželství si zachovala své rodné jméno (což bylo u komunistů a revolucionářů běžné) a změnila jej až poté, co její manžel zemřel v roce 1973. Manželé patřili k nejmocnějším politickým osobnostem Tuvinské republiky a společně Ančimaa a Toka v následujících třech desetiletích ovládaly tuvinskou politiku.  Jako předsedkyně prezidia vedla rozsáhlou korespondenci se svým rovnocenným sovětským kolegou Michailem Kalininem. Její období se shodovalo s Velkou vlasteneckou válkou, ve které převzala vedoucí roli v mobilizaci zdrojů a pracovních sil republiky, aby pomohla Sovětskému svazu v obraně před německou invazí. Během dvou let se k Rudé armádě připojilo přes 200 dobrovolníků a ekonomika republiky byla plně věnována službě válce. Během války se zintenzivnila tuvinská orientace na Moskvu, přičemž tuvinská latinka byla nahrazena upravenou cyrilicí, rusifikaci sociálních a ekonomických praktik. Tyto trendy vyvrcholily v roce 1944 peticí, kterou vedli Toka a Ančimaa, aby se republika stala součástí SSSR. Sověti, kteří si přáli nerostné zdroje republiky a trvalý konec mongolsko-čínských geopolitických intrik nad regionem, žádosti vyhověli a stát formálně přestal existovat v listopadu 1944.  Poté se TLRS stala místní pobočkou KSSS, kterou Salčak Toka nadále vedl. Ančimaa se stala místopředsedkyní výkonného výboru v tuvinské pobočce KSSS, kde si v Tuvě udržela vedoucí úlohu v sociálních záležitostech a pokračovala ve své práci v oblasti umění a gramotnosti. V roce 1962 se stala místopředsedkyní tuvinské sovětu ministrů, což byla druhá nejdůležitější pozice v tuvinské sovětské vládě, která byla zodpovědná za sociální péči, zdraví, vzdělávání, kulturu, sport a propagandu.  V roce 1972 odešla do důchodu, po smrti jejího manžela v roce 1973 přijala příjmení „Ančimaa-Toka“ a vedla tichý život až do své smrti. Ančimaa-Toka zemřela 4. listopadu 2008 v Tuvě. Bylo jí 96.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chertek Amyrbitovna Ančimaa-Toka, rusky, (1. ledna 1912 Baj-Tajginský chošún – 4. listopadu 2008 Kyzyl) byla sovětská tuvinská politička, která byla v letech 1940–1944 předsedkyní Malého churalu Tuvinské lidové republiky. Byla manželkou Salčaka Toky, který byl nejvyšším vůdcem republiky v letech 1932 až 1973.", "tgt_summary": "柯特克·阿米尔比托夫纳·安吉玛-托卡(Khertek Amyrbitovna Anchimaa-Toka,,,1912年-1月1日-2008年-11月4日)是一位图瓦/苏联政治人物,于1940–44年担任图瓦人民共和国小呼拉尔主席团主席,是第一位非世袭性女性国家元首。", "id": 412651}
{"src_title": "Chan Tung-fang", "tgt_title": "韩东方", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Chan se narodil v roce 1963 v Pekingu. Jeho otec byl farmář a matka pracovala jako dělnice. Když mu byly tři roky jeho rodiče se rozvedli. Následně žil s matkou a mladší sestrou na venkově v provincii Šan-si. V osmi letech se s rodinou přestěhoval zpět do Pekingu. Po vystudování střední školy nastoupil k vojenské policii a právě tam začal pochybovat o údajné čínské beztřídní společnosti. Po čtyřech letech služby začal pracovat jako elektrikář na železnici.", "section_level": 1}, {"title": "Role v protestech na náměstí Nebeského klidu.", "content": "Roku 1989 ve věku 26 let stál u zrodu čínských protestů, které požadovaly demokratizaci. Působil jako mluvčí první nezávislé odborové organizace v Číně – \"Pekingské autonomní federace pracujících\". Někdy se mu proto přezdívalo „čínský Lech Wałęsa“. Při krvavém potlačení protestů čínskou lidovou armádou v noci na 4. června byl Chan proti své vůli eskortován skupinkou podporovatelů z náměstí pryč a po několik dní se ukrýval u přátel. Dne 8. června zamířil na kole na venkov. Když zastavil u obchodu, zjistil, že jeho jméno figuruje na seznamu nejhledanějších osob. Kvůli slibu, který dal svým následovníkům se 19. června dobrovolně vydal policii. Po dvou letech ve vězení byl kvůli špatnému zdravotnímu stavu propuštěn na svobodu a léčen s tuberkulózou. Kvůli této chorobě má sníženou funkci jedné plíce. V srpnu 1992 mu byl vydán pas a Chan odešel i s těhotnou manželkou do Spojených států.", "section_level": 2}, {"title": "Život v exilu.", "content": "Při pokusu vrátit se zpět do Číny přes Hongkong v srpnu 1993 byl zadržen, poslán zpět do Hongkongu a jeho pas byl anulován. V Hongkongu se rozhodl zůstat a založil organizaci \"China Labour Bulletin\", která publikuje o právech pracujících v Číně a ve světě. Kromě toho také od roku 1997 spolupracuje s rádiem Svobodná Asie. V roce 2019 stále žil a pracoval v Hongkongu.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1993 získal za svou činnost \"Democracy Award\" (Cenu za demokracii) americké neziskové organizace \"National Endowment for Democracy\" a roce 2005 mu byla udělena \"International Activist Award\" (Mezinárodní cena aktivistů) americké nadace \"Gleitsman Foundation\". 50 000 amerických dolarů (v přepočtu zhruba 1 200 000 korun českých při kurzu v roce 2005) spojených s cenou věnoval fondu právní ochrany organizace China Labour Bulletin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chan Tung-fang (; * 1963 Peking) je čínský disident a lidskoprávní aktivista zabývající se především právy pracujících. Je jednou z osobností protestů na náměstí Nebeského klidu v roce 1989, kde působil jako mluvčí \"Pekingské autonomní federace pracujících\" – první nezávislé odborové organizace v Číně.", "tgt_summary": "韩东方(1963年),当代工人运动领袖,中国持不同政见者。1989年,韩东方在八九学运中参与创建北京工人自治联合会。六四清场后,韩东方成为中国政府头号通缉对象。韩东方在之后不经审判而被监禁了22个月,直到他在1991年4月因为结核病出狱,花了一年时间在美国接受治疗。1993年8月,他在回到中国后,立即在广州被逮捕,并被中华人民共和国政府驱逐出境,至1997年5月获发香港身份证。", "id": 1698626}
{"src_title": "Ťin Jung", "tgt_title": "金庸", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodil se v roce 1924 ve městě Chaj-ning (provincie Če-ťiang) jako druhé ze sedmi dětí. Jeho otec Ča Šu-čching byl uvězněn a popraven komunisty v 50. letech 20. století a později prohlášen za nevinného. Ťin Jung byl v roce 1941 vyloučen ze střední školy za otevřenou kritiku komunistické vlády, studia dokončil na Quzhou No. 1 Secondary School v roce 1943. V roce 1959 spoluzaložil hongkongský deník \"Ming Pao\" a pracoval jako jeho šéfredaktor. Svůj poslední \"wuxia\" román dokončil v roce 1972, poté oficiálně ukončil svou spisovatelskou kariéru a věnoval se přepracovávání již vydaných děl- první úplné revidované vydání vyšlo v roce 1979.  Jeho romány si získaly velkou oblibu v čínsky mluvících oblastech (Hongkong, Tchaj-wan, Čína) a staly se předlohou pro filmy, televizní pořady a rozhlasové hry- například podle románu \"The Smiling, Proud Wanderer\" vznikla filmová trilogie \"The Swordsman\" (1990), \"Swordsman II\" (1992) a \"The East Is Red\" (1993).  V roce 2010 získal doktorát na univerzitě v Cambridgi (Asijská studia), v roce 2013 získal doktorát na univerzitě v Pekingu (Čínská literatura).  Během svého života se třikrát oženil a měl dva syny a dvě dcery.  Zemřel v Hongkongu v roce 2018 ve věku 94 let.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Mezi lety 1955 a 1972 napsal celkem patnáct novel a románů. Původně byly publikovány na pokračování v novinách, nejčastěji v \"Ming Pao\", později byly vydávány knižně. Mezi lety 1970 a 1980 Ťin Jung všechna svá díla přepracoval a některé události a postavy úplně vypustil. Mezi lety 1996 až 2006 provedl Ťin Jung druhou revizi.  V době kulturní revoluce byly jeho knihy v pevninské Číně zakázány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ťin Jung (, vlastním jménem \"Louis Cha Leung-yung\",, 10. března 1924 – 30. října 2018) byl čínský spisovatel, esejista, novinář a univerzitní profesor. Popularitu si získal svými novelami a romány žánru \"wuxia\", které napsal mezi lety 1955 a 1972. V době své smrti byl nejlépe prodávaným čínským autorem, prodalo se více než 100 milionů kopií jeho děl.", "tgt_summary": "查良镛 (英语:Louis Cha Leung-yung,1924年-3月10日|2018年|10月30日|catIdx=J金}}),笔名金庸,男,浙江海宁人,中国近现代最著名的文学家和社会活动家之一,香港四大才子之一,武侠小说泰斗,1948年起到终老,一直在香港生活。自1950年代起,其以笔名「金庸」创作多部脍炙人口的武侠小说,包括《射雕英雄传》、《神雕侠侣》、《倚天屠龙记》、《天龙八部》、《笑傲江湖》、《鹿鼎记》等。历年来金庸笔下的著作屡次改编为电视剧、电影等影视作品,对华人影视文化可谓贡献重大。这亦奠定其成为华人知名作家的基础,素有“有华人的地方,就有金庸的武侠”的称赞。金庸早年于香港创办《明报》系列报刊,并在1980年代涉足政界,曾任香港基本法起草委员会委员。他因其优秀的小说作品而被称为「香港四大才子」之一,后与古龙、梁羽生合称为“中国武侠小说三剑客”。于2018年10月30日下午因病于香港养和医院逝世。", "id": 346973}
{"src_title": "Cambodia Airways", "tgt_title": "柬埔寨航空 (2017年)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V srpnu 2017 získala letecká společnost licenci od \"Council for the Development of Cambodia\" a v září obdržela od obchodní komory zakládací listinu. Dne 6. července 2018 získala certifikát AOC s kódem IATA KR. Provoz letecká společnos zahájila dne 10. července 2018 a první se uskutečnil z hlavního města Kambodže Phnom Penhu do Siem Reap, který je branou do Angkoru, 14. července 2018 se uskutečnil první let do Sihanoukville a 21. července 2018 se uskutečnil první mezinárodní let do Macaa v Číně.", "section_level": 1}, {"title": "Destinace.", "content": "Centrem společnosti Cambodia Airways je Phnom Penh. V Kambodži létá společnost do Siem Reap a Sihanoukville. Hlavní mezinárodní trasy vedou do Číny, kde společnost létá do letiště Macau ze všech tří letišť v Kambodži. Tchaj-wan je obsluhován letiště Siem Reap, do k Taipeie je pouze pouze charterová doprava, ale pravidelné lety do Taichungu začali v listopadu 2018.  Mezi plánované mezinárodní destinace patří Hongkong, Manila na Filipínách, Singapur, Kuala Lumpur v Malajsii a Bangkok v Thajsku.  Od října 2018 je letiště Taipei na Tchaj-wanu obsluhováno přímo z Siem Reap s přímým spojením s Tchaj-čungem naplánované na listopad 2019.  Jsou plánované charterové lety do Evropy a Austrálie, taktéž do Koreje a Japonska.  Od října 2019 se flotila společnosti Cambodia Airways skládá z pěti letadel s průměrným stářím 7 let. Do roku 2023 plánuje letecká společnost koupit 20 letadel rodiny Airbus A320. Airbus A330s bude pořizován pro lety do Evropě a Austrálie, pro nákup letadel zatím nebylo stanoveno pevné datum.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cambodia Airways je kambodžská letecká společnost založená v roce 2017 a dceřiná společnost společnosti Prince International Airlines. Společnost byla založena v Phnom Penhu, má registrační kapitál 200 miliónů dolarů a její sídlo je také Phnom Penhu v Kambodži. Jejím cílem je se stát hlavním leteckým dopravcem v Kambodži.", "tgt_summary": "柬埔寨航空(Cambodia Airways)为柬埔寨籍全资投资的航空公司。区别于菲律宾PAL控股的柬埔寨航空Cambodia Airlines两者并无关系。 IATA代码KR。柬埔寨航空总部金边,注册资本2亿美金。", "id": 732584}
{"src_title": "Tádžické národní muzeum", "tgt_title": "塔吉克斯坦国家博物馆", "src_document": [{"title": "Budova.", "content": "Pro Tádžické národní muzeum v Dušanbe byla postavena nová moderní budova, do které se muzeum přestěhovalo v roce 2013. V muzeu je 22 výstavních hal o celkové rozloze přibližně 15 000 metrů čtverečních. Budova se nachází v bezprostřední blízkosti řeky Warsob. Poblíž muzea se nachází Tádžický památník nezávislosti, Tádžická národní knihovna a několika parků, včetně parku Rudaki, pojmenovaného po tádžickém básníkovi Rúdakim.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavy.", "content": "Cílem muzea je poskytnout více informací návštěvníkovi o historii a kultuře mladého středoasijského státu, který získal nezávislost na Sovětském svazu až v roce 1991. Muzeum je tematicky rozděleno do tří oblastí: jedním tématem je přírodní historie, další oblastí zájmu muzea jr archeologie a třetí tématickou oblastí je současné umění. Exponáty v archeologické sekci pocházejí z různých období, od doby před islámskou expanzí do střední Asie, kdy byl zoroastrianismus převládajícím náboženstvím ve střední Asii. Nejznámější částí výstavy jsou nádherné nástěnné malby ze starého Panjakentu, \"Pompejemi Tádžikistánu,\" dřevěné islámské modlitební výklenky (\"mihrab)\" od 10. století a replika buddhistického kláštera Adzhina-Teppa, který se nachází v jižním Tádžikistánu. Další částí exponátů je sbírku dárků od hlav států tádžickému prezidentovi Emomalijovi Rahmonovi.", "section_level": 1}, {"title": "Zadržená umělecká díla.", "content": "Národní muzeum bylo kritizováno za to, že nevystavuje obrazy známých umělců v držení muzea. Jsou to především díla ruských umělců, včetně Ivana Konstantinoviče Aivazovského a Victora Michajiloviče Wasnezova, ale také díla slavných západních umělců, jako je Raphael nebo Giovanni Bellini. Po obnovené diskusi o těchto exponátech v roce 2011 muzeum slíbilo vystavovat obrazy po přestěhování do nové budovy, ale to se nestalo.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tádžické národní muzeum je muzeum historie a kultury Tádžikistánu v tádžickém hlavním městě Dušanbe. Muzeum bylo založeno v roce 12. srpna 1934 a při založení mělo 530 exponátů, dnes sbírky muzea přesahují padesát tisíc položek. Dne 27. listopadu 1999 získalo status národního muzea. Do roku 2011 mělo jméno po slavném perském malíři Kamal ud-din Behzadovi,který žil na dvorech sultána Husajna Bayqara a Ismaila. I.", "tgt_summary": "塔吉克斯坦斯坦国家博物馆()成立于1934年8月12日,位于塔吉克斯坦斯坦首都杜尚别,1999年11月27日改为现名。", "id": 456860}
{"src_title": "Chang Chao-Tang", "tgt_title": "張照堂", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se 17. listopadu 1943 v okrese Panchiao v nové oblasti hlavního města Tchaj-pej.  V roce 1958 zahájil fotografickou činnost na střední škole v Cheng Kungu, kde působil jako jeho učitel Cheng Shang-Hsi a používal Aires Automat 120. Charakteristikou jeho budoucí obrazové tvorby bylo výsledkem západních uměleckých směrů, jako surrealismus, existencialismus a absurdní divadlo. Jeho první fotografická výstava \"2-Men Contemporary Photography\" se konala v Tchaj-pej v roce 1965. Později po třináct let, počínaje rokem 1968, pracoval jako filmař v čínské televizi, kde až do roku 1980 produkoval dokumentární filmy a získával ocenění, například za dokument \"An Old House - Chinese Traditional Architecture\" (\"Starý dům - tradiční čínská architektura\"). Od roku 1990 se věnuje pořádání výstav svých fotografických děl.  Jeho obrazy přesahují čínskou a tchajwanskou kulturu a tradici. Fotografie s „dekapitovanými“ postavami nebo s rozostřenými tvářemi, obrázky s postavami, které se zdají být ztraceny a zaměněny s krajinou, odrážejí a překračují historické období známé jako bílý teror. Temné období od roku 1949 do roku 1987, třicet osm let stanného práva uloženého Čankajškem a po jeho smrti v roce 1975 jeho synem Ťiang Ťing-kuo, který zemřel v roce 1988, během kterého byli tisíce intelektuálů a občanů uvězněno a mnoho zastřeleno za politické zločiny.  V roce 2013 uskutečnil svou největší retrospektivní výstavu v muzeu výtvarného umění v Tchaj-peji s názvem \"Time - The Images of Chang Chao-Tang.\"  Byl označen za „nejreprezentativnějšího fotografa na Tchaj-wanu“, i když sám tuto definici odmítl.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V průběhu let získal řadu významných ocenění, včetně Zlatého zvonu (1976), Národní ceny za umění (1999) a Národní ceny za kulturu (2011).", "section_level": 1}], "src_summary": "Chang Chao-Tang (張照 堂, * 17. listopadu 1943 Tchaj-pej) je tchajwanský fotograf, který je mnohými považován za jednoho z nejvýznamnějších fotografů na Tchaj-wanu po druhé světové válce.", "tgt_summary": "张照堂(英文名:英语:Chang Chao-Tang,1943年-11月17日),出生于台北县板桥镇(今新北市板桥区)。台湾知名摄影家,并从事纪录片制作与影像教育工作,国家文艺奖与行政院文化奖得主。", "id": 2908729}
{"src_title": "Stadion Ference Puskáse", "tgt_title": "普斯卡什球場", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První plán národního stadionu byl vypracován již v roce 1896, kdy existovaly šance, že Budapešť bude hostit první moderní olympijské hry. V roce 1911 byla Budapešť jedním z kandidátských měst, která chtěla hostit Letní olympijské hry 1920. Po porážce Rakousko-Uherska v první světové válce však byla olympiáda udělena Antverpám. V roce 1924 vláda uložila sportovní daň, která měla být použita pro výstavbu nového národního stadionu, ale nakonec tyto peníze nebyly použity na výstavbu.  Stadion byl postaven v letech 1948 až 1953 za použití velkého počtu dobrovolníků, včetně vojáků. Byl otevřen 20. srpna 1953 jako Népstadion (“lidový stadion”) při zápasu mezi Budapest Honvéd FC a Spartak Moskva. Na mezinárodním zápase dne 16. října 1955 mezi Maďarskou fotbalovou reprezentaci a Rakouskou fotbalovou reprezentaci zde bylo 104 000 diváků, což je největší počet diváků v Népstadionu.  Britská rocková skupina Queen zde hrála 27. července 1986 jako součást jejich Magic Tour a byl to z prvních velkých koncertů pod širým nebem významné západní hudební skupiny v bývalém východním bloku. Jejich vystoupení bylo částečně vydáno na albu Live Magic.  V roce 2002 byl stadion přejmenován na počest slavného maďarského fotbalisty Ference Puskáse.  Od konce roku 2011 se snažili vybudovat nový a modernější stadion. V březnu 2012 premiér Viktor Orbán oznámil, že by měla být vytvořena nová scéna s kapacitou přibližně pro 65 000 diváků. Kromě toho se celá oblast kolem stadionu má rozšířit na větší sportovní areál. Dne 5. října 2015 byl stadion oficiálně uzavřen. Nakonec se odehrálo několik přátelských utkání v širokém kruhu. Kromě derby Ferencvárosi TC a Vasas SC a také Újpest FC a Budapest Honvéd FC se zde utkaly také týmy herců, novinářů, vinařů, autorů, právníků a lékařů. Návštěvníci měli volný vstup na akci. Demolice stadionu začala v březnu 2016 a byla dokončena v srpnu téhož roku.  Stadion byl také použit při Mistrovství Evropy v basketbalu mužů 1955, konalo se zde Mistrovství Evropy v atletice 1966 a Mistrovství Evropy v atletice 1998 a byl hlavním stadionem při Letní univerziády v roce 1965.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stadion Ference Puskáse (též Népstadion (Lidový stadion) či ) byl víceúčelový stadion sloužící zejména pro fotbal a atletiku v Budapešti. Pojal 38 652 diváků. Stadion byl v roce 2016 uzavřen a v roce 2017 zbořen, aby zde bylo možné postavit Puskás Arénu. Tato fotbalová aréna pro 67 tisíc diváků má být otevřena v listopadu 2019.", "tgt_summary": "普斯卡什球场(Stadium Puskás Ferenc,)是位于匈牙利首都布达佩斯的一座多功能体育场。它目前主要用在足球比赛。球场可容纳68,976入场观看赛事,不过原本可容纳超过10万人入场。球场将在2009年11月24日迎来利物浦同匈牙利联赛冠军德布勒森的欧冠小组赛。球场修建于1948年到1953年期间。在1954年5月23日,英格兰国家足球队在这里遭遇了最大比分的失利(以7-1输给匈牙利队)。", "id": 1724372}
{"src_title": "Dubajské muzeum", "tgt_title": "迪拜博物馆", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pevnost Al Fahidi byla stavěna v několika časových úsecích. Nejstarší věž byla postavena v roce 1787 a je považována za nejstarší dodnes stojící budovu v Dubaji. Pevnost byla používána k obraně města před případnými útoky z vnitrozemí. Nacházela se zde stálá posádka a také věznice.", "section_level": 1}, {"title": "Pevnost.", "content": "Pevnost Al Fahidi má čtvercový půdorys, ve třech rozích stojí věže. Za jižní zdí stojí replika původních hradeb města, vedle ní na velkém nádvoří vysoká dhau (tradiční loď). Hlavní vstup na východní straně pevnosti střeží dvě děla a vlají zde vlajky Dubaje a Spojených arabských emirátů. Ve vnitřních prostorách pevnosti je pokladna, expozice zbraní a výzbroje z různých historických období, model města z roku 1820 a tradiční hudební nástroje.  Na centrálním nádvoří se nachází bronzové dělo s dělovými koulemi, studna, a různé typy lodí. V rohu stojí arish – tradiční letní dům, vyrobený ze sušených palmových listů. Na domě je nejnápadnější odvětrávací věž, plnící funkci klimatizace v dobách před zavedením elektřiny.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavní síně.", "content": "Vstup do výstavních prostor se nachází u věže v jihozápadním rohu pevnosti. V první síni jsou vystaveny staré mapy Dubaje, v další místnosti je promítán film, zobrazující město z období před objevem ropy (60. léta) až do 21. století. Současně s filmem je promítána mapa, zobrazující postupný růst města v průběhu let.  V další síni jsou umístěna dioráma z období před objevením ropy. Po vstupu se návštěvníci ocitnou na palubě lodi, plující podél rušného pobřežního tržiště. Další dioráma zobrazují například mešitu, domy, život v poušti, stavbu dhau či archeologickou lokalitu. Všechna jsou doprovázena zvuky a různými vizuálními efekty. Vedle dioráma archeologické lokality Al Qusais se nachází výstava tam nalezených vykopávek, i různých předmětů z jiných historických období. Touto síní prohlídka končí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dubajské muzeum, ( متحف دبي ), je největší muzeum v Dubaji ve Spojených arabských emirátech. Nachází se v pevnosti Al Fahidi, nejstarší budově města (z roku 1787).", "tgt_summary": "迪拜博物馆是位于阿拉伯联合酋长国迪拜的一座大型综合博物馆,1971年开馆。馆址位于法希迪城堡内,始建于1787年,是迪拜现存最古老的的建筑物。这里曾经是酋长住所、宫殿、军火库、监狱,阿联酋成立之后被用作博物馆,展示阿拉伯地区的历史和文化。2013年,该博物馆的年参观流量突破100万人次。", "id": 630334}
{"src_title": "Heckova reakce", "tgt_title": "赫克反应", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 1971 popsal Cutomu Mizoroki reakci jodbenzenu se styrenem v methanolu při teplotě 120 °C s použitím octanu draselného jako zásady a chloridu palladnatého jako kazalyzátoru, přičemž navazoval na předchozí studie o reakci arenů s alkeny katalyzované palladnatými sloučeninami a o reakcích arylrtuťnatých halogenidů (ArHgCl) s alkeny za přítomnosti stechiometrických množství sloučenin palladia.  V roce 1972 provedl Heck obdobnou reakci, při které však jako katalyzátor použil octan palladnatý, jako zásadu prostorově stíněný amin a nepoužil rozpouštědlo.  Při těchto reakcích se koordinací palladnaté sloučeniny na alken vytváří elementární palladium, které je aktivním katalyzátorem.  Roku 1974 Heck tuto reakci obměnil tím, že do reakční směsi přidal fosfinové ligandy.", "section_level": 1}, {"title": "Katalyzátory a substráty.", "content": "Katalyzátory Heckovy reakce jsou soli nebo komplexní sloučeniny palladia, jako například tetrakis(trifenylfosfin)palladium(0), chlorid palladnatý a octan palladnatý. Jako pomocné ligandy nejčastěji slouží trifenylfosfin, fosfininooxazoliny a BINAP. Obvykle používanými zásadami jsou triethylamin, uhličitan draselný a octan sodný.  Elektrofilem zde může být bromid, chlorid či triflát, stejně jako benzyl- nebo vinyl<nowiki>halogenid</nowiki>. V molekule alkenu musí být nejméně jedna sp vazba C-H.Substituenty snižující elektronovou hustotu, jako například akrylátová skupina, tuto reakci urychlují.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanismus.", "content": "Při Heckově reakci vznikají jako meziprodukty organické sloučeniny palladia. Sloučeniny palladia v oxidačním čísle 0, které při reakci slouží jako aktivní katalyzátory, se tvoří v reakční směsi z palladnatých prekurzorů.  Jako příklad lze uvést octan palladnatý, který se redukuje trifenylfosfinem na bis(trifenylfosfin)palladium(0) (1) a trifenylfosfin se oxiduje na trifenylfosfinoxid. Následuje oxidační adice (A), při které se palladium naaduje na vazbu aryl-bromid; to následně utvoří π komplex s alkenem (3) a poté se alken připají na palladium (B) syn adicí. Následně nastane rotační přeměna na \"trans izomer\" a beta-hydridové eliminaci C, při které vznikne nový π komplex palladia a alkenu (5). Redukční eliminacíí uhličitanem draselným palladnaté sloučeniny se obnovuje palladium(0) (D).", "section_level": 1}, {"title": "Stereoselektivita.", "content": "Heckova reakce je stereoselektivní, jelikož při ní vznikají převážně \"trans\"-produkty, protože halogenid palladia a objemný organický zbytek se od sebe při rotačním kroku oddalují. Heckova reakce se průmyslově využívá při výrobě naproxenu a oktylmethoxycinamátu. V průběhu výroby naproxenu dochází k reakci bromovaného naftalenu s ethenem:", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Iontová kapalinová Heckova reakce.", "content": "Za přítomnosti iontové kapaliny k provedení Heckovy reakce není třeba sloučenina fosforu jako ligand; například lze provést reakci, kdy jsou octan palladnatý a iontová kapalina (bmim)PF znehybněny v dutinách ailikagelu s obrácenými fázemi. V tomto případě reakce probíhá ve vodě a katalyzátor lze použít znovu.", "section_level": 2}, {"title": "Heckova oxyarylace.", "content": "Při Heckově oxyarylaci je substituent obsahující palladium nahrazen hydroxylovou skupinou a produkt obsahuje dihydrofuranový cyklus.", "section_level": 2}, {"title": "Aminová Heckova reakce.", "content": "Aminová Heckova reakce je reakce, při níž vzniká vazba dusík-uhlík. Příkladem je vnitromolekulární reakce oximu, se sunstituenty odtahujícími elektrony, s koncem řetězce dienu, při níž se tvoří derivát pyridinu. Katalyzátorem je tetrakis(trifenylfosfin)palladium(0) a jako zásada slouží triethylamin.", "section_level": 2}], "src_summary": "Heckova reakce (také nazývaná Mizorokiova-Heckova reakce) je organická reakce, při níž reaguje nenasycený halogenderivát (nebo triflát) s alkenem za přítomnosti zásady a palladia jako katalyzátoru, přičemž vzniká substituovaný alken. Reakci objevili Richard Frederick Heck a Cutomu Mizoroki; Heck za tento objev v roce 2010 obdržel spolu s Eičim Negišim a Akirou Suzukim Nobelovu cenu za chemii. Tato reakce se stala prvním známým příkladem tvorby vazeb uhlík-uhlík katalyzované palladiem. Heckovou reakcí lze vytvářet substituované alkeny.", "tgt_summary": "赫克反应(Heck反应)也称沟吕木-赫克反应(Mizoroki-Heck反应),是不饱和卤代烃(或三氟甲磺酸酯)与烯烃在强碱和钯催化下生成取代烯烃的偶联反应。 它得名于美国化学家理乍得·赫克和日本人沟吕木勉,赫克凭借此贡献得到了2010年诺贝尔化学奖。", "id": 105635}
{"src_title": "Tepelné tváření", "tgt_title": "熱成型", "src_document": [{"title": "Proces.", "content": "Výrobní proces tepelného tváření obsahuje následující fáze:", "section_level": 1}, {"title": "Ohřev materiálu.", "content": "Plastová deska je zahřívána pomocí sestavy topných těles na teplotu, při které se materiál stává plastickým. Po dobu ohřevu je třeba hlídat průhyb desky, a popřípadě pomocí tlakového vzduchu udržovat desku v rovině tak, aby nedošlo ke kontaktu se spodními ohřívacími tělesy.", "section_level": 2}, {"title": "Formování výrobku.", "content": "Zde se rozlišuje formování do pozitivní, nebo negativní formy. Při formování do pozitivní formy nejprve vytvoříme pomocí tlakového vzduchu dodaného pod nahřátou desku tzv. bublinu. Do této bubliny je mechanicky vysunuta předehřátá tvarovací forma. Následně je odsát veškerý vzduch, který uvízl mezi formou a plastovou deskou. Takto plastový materiál “obalí” tvarovou formu a dosáhne požadovaného tvaru. Při lisování do negativní formy odpadá fáze vytvoření bubliny, vakuum vtáhne nahřátý materiál přímo dovnitř nahřáté formy.", "section_level": 2}, {"title": "Chlazení výrobku.", "content": "Po vakuaci a vytvarování výrobku je třeba materiál (plast) zchladit na teplotu, která je nižší nežli bod jeho tání. Jde o to aby si plastový materiál udržel svůj nový tvar i po vyjmutí tvarovací formy. Chlazení probíhá pomocí přívodu chladicího vzduchu na plochu nově vytvarovaného výrobku a to buď pomocí sestavy ventilátorů instalované na horním rámu stroje nad tvarovací zónou, nebo systémem hrdel napojených na centrální ventilátor, přivádějící co možná nejchladnější vzduch pro chlazení výrobku. Dále se dá proces chlazení urychlit rozprášením destilované vody do proudu přiváděného vzduchu.", "section_level": 2}, {"title": "Odformování výrobku.", "content": "Poté co je výrobek zchlazen na teplotu, při které si udrží svůj tvar i bez podpory tvarovací formy, dojde k procesu odformování. Stůl, na kterém je upevněna forma sjede zpět dolů do stroje a tím dojde k vysunutí formy z výlisku. U sofistikovaných zařízení je možno použít dělených forem s ovládáním přímo z řídícího panelu a lisovat takto i velmi složité tvary, které by bez této funkce nebylo možno odformovat.  Celý tento proces může být doplněn také o automatické vkládání plastových desek do stroje a automatické vykládání výlisků po výrobním procesu. Takto je strojní linka téměř automatická a potřebuje minimální zásahy ze strany obsluhy.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Pomocí technologie thermoforming se vyrábějí zejména výrobky pro automobilový průmysl, jako jsou různé části karosérií, palubních desek, interiérové panely atd. Dále se lze setkat s tepelně tvářenými výlisky na zahradních sekačkách, bílé elektronice (ledničky), domácí elektronika (plastové kryty všech typů), sanitární předměty (vany, sprchové vaničky), blastry, obaly, potravinářské obaly a spousta dalších výrobků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tepelné tváření () je výrobní proces, při kterém se plast zahřívá na tvarovací teplotu, formuje se do určitého tvaru ve formě a následně se ořezává, čímž vznikne použitelný produkt.", "tgt_summary": "热成型(英语:thermoforming),又称为热压成型,是一种塑胶板材的加工制程,源自金属冲压制程。塑胶板材先被预热至某可塑成型温度,接着以特定几何形状的模具进行冲压成型,持压固化降温后裁剪成最终产品。其简化的制程成为真空成型。热成型和射出成型、吹塑成型、旋转成型等塑胶成型制程不同。薄规格热成型主要应用于丢弃式杯具、容器等等,而厚规格者则应用于交通工具、家具电器等等领域。近期,热成型不仅局限于塑胶加工,更延伸至热塑复合材料的加工上,应用于航空工业领域。", "id": 2388185}
{"src_title": "Líákat Alí Chán", "tgt_title": "利雅卡特·阿里·汗", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve vlivné aristokratické muslimské rodině ve východním Paňdžábu. Vystudoval na Aligarchské muslimské univerzitě a na Oxfordské univerzitě (Exeter College) v Británii. Po návratu do Indie se živil jako advokát a politický teoretik, byl velkým propagátorem parlamentarismu v Indii. Roku 1923 vstoupil do politiky, brzy se poté stal členem politické strany Muslimská liga vedené Muhammadem Alí Džinnáhem. Byl jedním z hlavních podporovatelů Džinnáhovy kampaně za vytvoření samostatného státu pro indické muslimy. Po založení státu se stal předsedou vlády (zatímco Džinnáh prvním generálním guvernérem). Jeho vláda úspěšně čelila komunistickému pokusu o převrat. Po Džinnáhově smrti v roce 1948 Alí Chánův vliv ještě stoupl. Roku 1949 nechal v parlamentu schválit významnou rezoluci, která deklarovala, že budoucí ústava musí být, stejně jako celý stát, islámská. Všichni zástupci náboženských menšin hlasovali proti rezoluci. Ta se nicméně stala integrální součástí pákistánské ústavy. Její první věta zní: „Svrchovanost nad celým vesmírem náleží pouze Alláhovi Všemohoucímu. Autorita, kterou delegoval státu Pákistán, prostřednictvím jeho lidu, je udělena za to, že dodržuje zákony, které On stanoví jakožto svatou pravdu.“ Alí Chán si ponechal plnou kontrolu nad zahraniční politikou, snažil se dobře vycházet se Spojenými státy a západem, ačkoli o jeho přízeň stál i Sovětský svaz. Oficiálně se Pákistán připojil ke Hnutí nezúčastněných států. V roce 1951 byl na politickém shromáždění v Rávalpindí zavražděn. Podle oficiálních pákistánských zdrojů byl vrahem paštunský nacionalista z Afghánistánu. Pravděpodobně však šlo o radikálního muslima rozhořčeného tím, že Alí Chán váhal s válkou proti Indii. Po smrti mu byl udělen titul \"Quaid-e-Millat\" (Vůdce národa) a \"Shaheed-e-Millat\" (Národní mučedník).", "section_level": 1}], "src_summary": "Líákat Alí Chán (1. října 1895, Karnal – 16. října 1951, Rávalpindí) byl pákistánský politik, jeden ze zakladatelů Pákistánu. Stal se prvním pákistánským premiérem. Zastával tento post od vzniku Pákistánu v roce 1947 až do svého zavraždění v roce 1951. Souběžně byl ministrem zahraničí, obrany a pohraničí. Před plným odštěpením od Indie byl ministrem financí v prozatímní vládě vedené generálním guvernérem Indie Louisem Mountbattenem.", "tgt_summary": "利雅卡特·阿里·汗(Liaquat Ali Khan,,1895年-10月1日-1951年-10月16日),简称利雅卡特,巴基斯坦的政治家、律师和政治理论家,开国元勋之一。印度首任财政部长和联邦与克什米尔事务部长,1947年巴基斯坦独立后任首任总理兼国防、外交部长。1951年遇刺身亡。", "id": 2562766}
{"src_title": "Samsung Galaxy Note 10", "tgt_title": "三星Galaxy Note 10系列", "src_document": [{"title": "Hardware.", "content": "Série Galaxy Note 10 obsahuje čtyři modely s odlišným hardwarem. Modely Note 10 a Note 10 5G mají 6,3palcový Dynamický AMOLED displej s HD rozlišením 1080 pixelů, zatímco typy Note 10+ a Note 10+ 5G mají 6,8palcový Dynamický AMOLED displej s Full HD rozlišením. Přední (selfie) kamera se nachází v zaobleném výřezu na horní straně displeje. Všechny čtyři modely, používají ultrazvukovou čtečku otisku prstů přímo na displeji. Mezinárodní modely Note 10 používají systém na čip Exynos 9825, zatímco americké, jihoamerické a čínské modely používají Snapdragon 855. Modely Note 10 a Note 10 5G mají interní (vnitřní) úložiště 256 GB. Typy Note 10+ a Note 10+ 5G se vyrábí i s vnitřním úložištěm 512 GB. Note 10 a Note 10 5G obsahují baterie o kapacitě 3500 mAh a Note 10+ s Note 10+ 5G mají baterii o 800 mAh větší (4 300 mAh). Doba nabíjení je u všech mobilů série Note 10 přibližně 75 minut. Note 10 a Note 10+ jsou první mobily ze série Note 10, kterým chybí 3.5 mm jack.", "section_level": 1}, {"title": "Fotoaparát.", "content": "Mobily z řady Note 10 obsahují fotoaparáty se třemi objektivy. Mobily jsou vybaveny 12megapixelovým širokoúhlým objektivem, 12megapixelovým teleobjektivem a 16megapixelovým ultra-širokoúhlým objektivem a Note 10 + s Note 10+ 5G přídavnou kamerou VGA Depth Vision, která umožňuje 3D AR mapování. Přední kamera se na všech modelech skládá z 10megapixelovou čočkou ve středu displeje. Obě kamery umožňují nahrávání videí ve 4K rozlišení a HDR10+.  Řada Note 10 má jako první série od společnosti Samsung přední fotoaparát umístěn v rohu, podobně jako iPhony. To má následující výhody:", "section_level": 2}, {"title": "S-Pen.", "content": "S-Pen také prošlo zásadními změnami oproti verzi Samsung Galaxy Note 9. Pero je pouze jeden kus a ne dva jako v předchozí verzi a podporuje pokročilejší funkci Air Action, která umožňuje ovládat telefon perem z větší dálky.", "section_level": 2}, {"title": "Software.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Operační systém.", "content": "Řada Note 10 je prodávána s operačním systémem Android 9.0 Pie, případně se dá aktualizovat na beta verzi Androidu 10.0.", "section_level": 2}], "src_summary": "Samsung Galaxy Note 10 (někdy uváděno jako Samsung Galaxy Note10) je mobilní telefon (phablet) s operačním systémem Android (verze 9.0 Pie). Byl vyroben společností Samsung jako další model série Samsung Galaxy, nástupce modelu Samsung Galaxy Note 9. Do prodeje byl uveden 7. srpna 2019.", "tgt_summary": "三星Galaxy Note10是由韩国三星电子推出的Android旗舰智能手机。是三星Galaxy Note系列的第9代产品(Note7计算在内)。于2019年8月8日凌晨4时(UTC+8)的Galaxy UNPACKED 2019发布。其中两款手机(Note10、Note10+)的资料大多在2019年7月被媒体公开,比以往的时间更早。 这四款手机皆配备比上一代Note9更强的S-Pen、无线充电、超声波屏下指纹辨识和屏占比超越90%的屏幕。但此系列手机没有保留3.5mm耳机插孔,随机附赠的AKG有线耳机改为Type-C插孔。5G版会在韩国、美国和中国(美国及中国只上市Note10+ 5G)上市。", "id": 1691537}
{"src_title": "Druhá opiová válka", "tgt_title": "第二次鸦片战争", "src_document": [{"title": "Počátky.", "content": "Válka následovala po první opiové válce. V roce 1842 Smlouva z Nankingu přinesla Anglii odškodnění a extrateritorialitu, otevření pěti čínských přístavů a postoupení ostrova Hongkong. I po válce docházelo ke konfliktům, například v roce 1847 byli Britové napadeni nedaleko města Kanton. Následně hongkongský guvernér John Francis Davis požadoval od čínského komisaře Kejinga nápravu. Když se jí nedočkal, následovala britská trestná výprava, kdy Britové obsadili několik pevností na cestě do Kantonu a chystali se dobývat i samotný Kanton. Kejing nakonec ustoupil, vpustil Brity do města a slíbil potrestat viníky. Britové od 50. let stále více usilovali o to rozšířit svá privilegia v Číně, požadovali, aby čchingské úřady znovu projednaly Smlouvu z Nankingu, otevřely celou Čínu britským obchodním společnostem, legalizovaly obchod s opiem, osvobodily zahraniční dovoz od vnitřních tranzitních cel, potlačily pirátství, přestaly regulovat pohyb dělníků po Číně, povolily britskému velvyslanci pobývat v Pekingu a upřednostnily angličtinu ve všech smlouvách.", "section_level": 1}, {"title": "Vypuknutí války.", "content": "Aby poskytli čínským obchodním plavidlům, zajišťujícím služby kolem Brity ovládaných přístavů, stejná privilegia, jež získaly britské lodě Smlouvou z Nankingu, registrovaly je britské orgány v Hongkongu. To se čínským orgánům vůbec nelíbilo a začali takové lodě označovat za pirátské. V říjnu 1856 se čínské vojenské námořnictvo v Kantonu zmocnilo jedné takové nákladní lodě s názvem \"Arrow.\" Stále ještě plula pod britskou vlajkou, byť její registrace v Hongkongu vypršela. Kapitán Thomas Kennedy, který byl v té době na palubě nedaleké lodi, nicméně ohlásil, že čínští mariňáci stahují britskou vlajku z lodi. Britský konzul v kantonu Harry Parkes kontaktoval Jie Ming-čchena, císařského komisaře a místokrále Kuang-tungu a Kuang-si, jenž sídlil v Kantonu, a požádal o okamžité propuštění posádky a omluvu za urážku britské vlajky. Číňané následně devět členů posádky propustili, ale tři propustit odmítli.  23. října Britové vojensky reagovali a ostřelovali čtyři pobřežní pevnosti Kantonu. 25. října požádali o možnost vstupu do města. Následující den začali Britové ostřelovat město, každých deset minut stříleli jednu salvu. Jie Ming-čchen následně vypsal odměnu za každého zabitého Brita. 29. října britští vojáci prorazili kantonské hradby a vstoupili do města. Americký konzul James Keenan proti tomuto postupu Britů ostře protestoval a na rezidenci Jie Ming-čchena nechal vyvěsit vlajku Spojených států, aby naznačil, že je pod americkou ochranou. Pokoušel se zprostředkovat jednání, ale v intervalech mezi nimi Britové dále ostřelovali město a 6. listopadu potopili 23 čínských válečných lodí v přístavu. 5. ledna 1857 se britské jednotky vrátily do Hongkongu.  Britská vláda v březnu 1857 v parlamentu prohrála hlasování, které mělo posvětit její postup v kauze \"Arrow\". Proti stupňování napětí se postavili Whigové, které pak toryovský premiér Henry Temple obvinil z nedostatečného vlastenectví a vypsal nové volby. V dubnu 1857 parlamentní volby proběhly a vládu Toryů posílily. Začala tudíž připravovat naplno intervenci v Číně.  V dubnu se britská vláda zeptala Spojených států amerických a Ruska, zda mají zájem o spojenectví ve věci intervence do Číny. Nabídky byly odmítnuty. V květnu 1857 se přípravy intervence zabrzdily, když britské jednotky musely být přesměrovány do Indie kvůli Velkému indickému povstání. V té době ovšem přišla stížnost francouzského vyslance Jean-Baptiste Louise Grose na popravu francouzského misionáře Auguste Chapdelainea čínskými místními úřady v provincii Kuang- si. Francie následně dala Britům diplomatickou cestou najevo, že má zájem se podílet na akci proti Číně.  Britové a Francouzi spojili síly pod admirálem Michaelem Seymourem. Britská armáda vedená lordem Elginem a francouzská armáda vedená Grosem společně napadly a obsadily Kanton na konci roku 1857. Spojenci ponechali guvernéra Jie Ming-čchena ve funkci, aby udrželi ve městě pořádek. Parkes pak dal ultimátum, podporované hongkongským guvernérem Johnem Bowringem a admirálem Michaelem Seymourem, že poslední věznění muži z lodi Arrow musí být do 24 hodin propuštěni a guvernér Jie Ming-čchen se musí omluvit. Muži propuštěni byli, nicméně místokrál se neomluvil, byl zajat a poslán do vyhnanství v indické Kalkatě, kde odmítal přijímat potravu, až se vyhladověl k smrti. Koaliční britsko-francouzská vojska pak pokračovala v postupu a v květnu 1858 obsadila Tchien-ťin.  Spojené státy a Rusko, když viděly, že Britové jasně dominují, vyslaly vyslance do Hongkongu, aby Britům a Francouzům formálně nabídly vojenskou pomoc. Rusko ale žádnou vojenskou pomoc nakonec neposlalo a USA učinily pouze jednu odvetnou akci za ostřelování amerického parníku čínskými vojáky u Kantonu, aby brzy podepsaly s Číňany mírovou smlouvu a vyhlásily ve druhé opiové válce neutralitu. (Navzdory níž ovšem americká válečná loď San Jacinto pomohla z osobní vůle svého kapitána anglo-francouzské alianci při bombardování pevnosti Taku v roce 1859, viz níže). Když byla Čína pokořena, přihlásily se nicméně se svými nároky Rusko i USA.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá fáze války.", "content": "V červnu 1858 první část války skončila podpisem čtyř smluv v Tchien-ťinu. Signatáři byli Čína, Británie, Francie, Rusko a USA. Tyto smlouvy otevřely zmíněným mocnostem dalších 11 přístavů, včetně Jing-kchou a Nankingu a daly právo jejich lodím se plavit po řece Jang-c’-ťiang. Krom toho cizinci podle smlouvy získali právo v Číně cestovat i do oblastí, které jim byly dříve zapovězené.  Již krátce předtím, 28. května 1858, byla podepsána samostatná Ajgunská smlouva mezi Čínou a Ruskem, která měnila čínsko-ruskou hranici stanovenou Nerchinskou smlouvou z roku 1689. Rusko získalo levý břeh řeky Amur a dotlačilo hraniční čáru na jih od pohoří Stanovoy. (Pozdější smlouva z roku 1860 navíc dala Rusku kontrolu nad nemrznoucí oblastí na tichomořském pobřeží, kde pak Rusko v roce 1860 založilo město Vladivostok).  Již 20. května proběhla první bitva o pevnost Taku. Britové ji dobyli, ale mírová smlouva z Tchien-ťinu vrátila pevnost do čínských rukou. V červnu 1858, krátce po podpisu mírové smlouvy, začali čínští ministři tlačit na císaře Sien-fenga, aby přestal západu ustupovat. Císař proto nařídil mongolskému generálovi Sengge Rinčenovi, aby posílil ochranu pevnosti Taku. Ten přisunul další děla a 4 000 příslušníků mongolské jízdy. Britské námořní síly s 2 200 vojáky a 21 loděmi, pod velením admirála Jamese Hopea, se v tu dobu plavily na sever z Šanghaje do Tchien-ťinu s nově jmenovanými anglo-francouzskými vyslanci pro velvyslanectví v Pekingu (umožnění velvyslanectví v hlavním městě byl jeden z ústupků Číny v mírové smlouvě). Plavili se k ústí řeky Chaj-che střeženému pevností Taku. Sengge Rinčen lodě zastavil a prohlásil, že vyslanci mohou vystoupit a dále pokračovat po souši do Pekingu, ale ozbrojený doprovod nikoli. Anglo-francouzské síly to odmítly. V noci z 24. června 1859 zničila malá skupina britských sil železné překážky, které Číňané umístili do řeky Baihe. Následující den se britské síly pokusily proplout a ostřelovaly pevnost Taku. Odliv a měkké bahno způsobily uvíznutí jejich lodí, načež Sengge Rinčen dělostřeleckou palbou čtyři britské dělové čluny potopil a vážně poškodil další dva. Americký komodor Josiah Tattnall, ačkoli měl rozkaz ctít americkou neutralitu v konfliktu, prohlásil že „krev je silnější než voda“ a poskytl krycí palbu, aby chránil ústup britského konvoje. Nicméně neschopnost Britů proplout kolem pevnosti Taku (či prohra v \"druhé bitvě o Taku\", jak tomu Číňané rozuměli) vzbudila u čínských ministrů nadšení a dojem, že Čína má dost sil se Britům ubránit.  Britové se následně odhodlali k nové ofenzivě. Pomohlo jim i potlačení indické vzpoury, díky čemuž mohli z Indie stáhnout vojenské síly. Do bojů se zapojil i velitel operací v Indii Colin Campbell, který měl zkušenosti z první opiové války, kde Britové ztratili mnoho mužů kvůli nemocem, a dobře tak vojska na čínské podmínky připravil. Třetí bitvu o Taku zahájil v létě roku 1860.  Celkem útočilo 11 000 britských vojáků pod velením generála Jamese Hope Granta a 6 700 francouzských vojáků generála Cousin-Montaubana. Zatlačili na sever 173 loděmi z Hongkongu a obsadili přístavní města Jen-tchaj a Ta-lien. Dne 21. srpna byla pak dobyta pevnost Taku.  Poté, co 23. srpna obsadily Tchien-ťin, zahájily anglo-francouzské síly postup do vnitrozemí směrem k Pekingu. Císař ihned vyslal ministry, aby zahájili mírové rozhovory, ale britský vyslanec Harry Parkes, vědom si výhodné situace, císařského vyslance urazil. Parkes byl 18. září v odvetě zatčen, uvězněn a mučen. Polovina jeho doprovodu byla umučena zvláště trýznivým způsobem, tzv. pomalým krájením. To podnítilo britský hněv a válka pokračovala.  Anglo-francouzské síly se střetly s mongolskou kavalérií Sengge Rinčena 18. září v bitvě u Čang-ťia-wanu. Porazily ji a poté pokračovaly směrem k okraji Pekingu, kde se odehrála rozhodující bitva u Tchung-čou. 10 000 vojáků Sengge Rinčena bylo rozprášeno a 6. října západní vojáci vstoupili do Pekingu.  Císař uprchl z hlavního města a zanechal zde jen svého bratra, prince Gonga, aby se ujal vedení mírových jednání. Sien-feng se nejprve uchýlil do letního paláce Čcheng-te a poté do provincie Rehe. Anglo-francouzská vojska v Pekingu začala okamžitě rabovat Letní palác i Starý letní palác, které byly plné vzácných uměleckých děl.  8. října byl osvobozen zajatý Parkes a Lord Elgin pak 18. října nařídil Letní palác zničit. Elgin navrhoval i výstražné zničení Zakázaného města. Ruský vyslanec hrabě Ignaťjev a francouzský diplomat baron Gros se však přimluvili a ujistili Elgina, že vypálení Letního paláce jako výstraha postačí a uchránění nejposvátnějšího místa Číny je mnohem výhodnější pro hladké podepsání poválečných smluv.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky.", "content": "Dne 18. října 1860 princ Gong skutečně podepsal Pekingskou smlouvu, kterou druhá opiová válka skončila. Číňané museli zaplatit 8 miliony taelů jako válečné reparace Británii a Francii. Británie získala plně již předtím ovládaný Hongkong a k němu nově Kau-lung. Obchod s opiem byl legalizován a křesťané dostali úplná občanská práva, včetně práva na vlastní majetek a práva na evangelizaci. Přístav Tchien-ťin byl otevřen zahraničním lodím.  S výsledkem byly spokojeny i další zahraniční mocnosti, protože doufaly, že využijí otevření Číny mezinárodnímu obchodu.  Porážka čchingské armády relativně malou anglo-francouzskou vojenskou silou (poměr sil byl minimálně 10:1 ve prospěch Číňanů) spojená s útěkem císaře a vypálením jeho letního sídla způsobila v čínské společnosti šok. Čína se cítila ponížená (později se v Číně začalo hovořit o \"století ponížení\", které začalo právě opiovými válkami). Především však pochopila, jak moc zaostává za Západem. Čínské elity se proto rozhodly pro urychlenou modernizaci. Tento projekt byl znám jako Sebeposilující hnutí (\"C'-čchiang jün-tung\").  Opiové války byly zpočátku vnímány v Británii jako triumf a popularita premiéra Henry Templa vystoupala k vrcholům. Přehodnocení přinesl až liberální premiér William Gladstone, který se ujal vlády roku 1868. Jeho nepřátelství k opiu vycházelo z účinků této drogy na jeho sestru Helenu, jeho oponentura mířila však i k politice agresivního vynucování si britských zájmů.", "section_level": 1}, {"title": "První válečné fotografie.", "content": "Fotograf Felice Beato byl vyslán do Číny, aby tam fotografoval anglo-francouzskou vojenskou výpravu ve druhé opiové válce. Do Hongkongu dorazil v březnu a okamžitě začal fotografovat město a jeho okolí až po Kanton. Beatovy fotografie jsou vůbec jedny z prvních pořízených fotografií v Číně. Zároveň Beatovy fotografie druhé opiové války patří mezi první dokumenty vojenské kampaně, které podávají zprávu o tom, jak bitva probíhala a sice prostřednictvím sekvence datovaných a souvisejících fotografií. Snímky pevnosti Taku představují tento přístup ve zmenšeném měřítku a tvoří zprávu o bitvě. Pořadí obrázků ukazuje přibližování se k pevnosti, důsledek bombardování na vnějších zdech a opevnění a konečně devastaci uvnitř pevnosti, včetně těl mrtvých čínských vojáků. Fotografie nebyly pořízeny v tomto pořadí, protože jako první musely být pořízeny fotografie mrtvých Číňanů ještě před odstraněním těl; teprve pak mohl Beato v klidu pořizovat další snímky uvnitř a vně pevností.", "section_level": 1}], "src_summary": "Druhá opiová válka (čínsky 第二次鴉片戰爭, anglicky \"Second Opium War\"), známá také jako druhá anglo-čínská válka, Arrow War (podle jména lodi, která konflikt zahájila), ve Francii pak také anglo-francouzská výprava do Číny, byla válkou Spojeného království a Francouzského císařství proti dynastii Čching v Číně, trvající od roku 1856 do roku 1860. Byl to druhý konflikt v rámci tzv. opiových válek, v nichž si evropské mocnosti chtěly vynutit otevření čínského trhu. Šlo o součást širšího procesu tlaku západu na zapojení asijských států do mezinárodního obchodu (viz Nerovné smlouvy). Druhá opiová válka vyústila ve druhou porážku dynastie Čching (po porážce v první opiové válce) a v podpis tzv. Pekingských úmluv. Ty vedly mj. k úplnému odtržení Hongkongu od Číny.", "tgt_summary": "第二次鸦片战争(英语:Second Opium War;),又称英法联军之役,是公元1856年至1860年9月22日英国与法国欲谋取在华更大利益,以亚罗号事件及西林教案为导火索,组织英法联军入侵大清的战争,被认为是第一次鸦片战争的延续;又被英国人称为「亚罗号战争」(Arrow War)、「英法对华远征」(Anglo-French expedition to China)或“第二次英中战争”(Second Anglo-Chinese War)。此次战争时值不列颠群岛的大不列颠与爱尔兰联合王国时期、法国的法兰西第二帝国时期、以及中国的清朝咸丰时期。", "id": 2891868}
{"src_title": "Liga národů UEFA 2020/21", "tgt_title": "2020–21年歐洲國家聯賽", "src_document": [{"title": "Formát.", "content": "Dne 24. září 2019 UEFA oznámila, že bude použit revidovaný formát pro druhé období soutěže 2020/21. 55 národních týmů z členských zemí UEFA bude rozděleno do čtyř lig. Ligy A, B a C, z nichž každá bude obsahovat 16 týmů, budou rozděleny do čtyř skupin po čtyřech týmech. V Lize D bude hrát 7 týmů rozdělených do dvou skupin, z nichž jedna bude obsahovat čtyři týmy a druhá tři týmy.", "section_level": 1}, {"title": "Skupinová fáze.", "content": "Jednotlivé týmy jsou přidělovány do lig na základě celkového žebříčku Ligy národů UEFA 2018/19. Každý tým bude hrát šest zápasů v rámci své skupiny (s výjimkou jedné skupiny v Lize D, která bude hrát čtyři), a to ve formě dvou utkání v září, říjnu a listopadu 2020. Ve skupině se bude hrát systémem doma-venku, každý s každým. Tento formát zaručí, že téměř všechny skupiny budou hrát poslední zápasy ve skupinách ve stejný čas. Změnou formátu se také zvýší celkový počet zápasů ze 138 na 162 a minimalizuje počet přátelských zápasů.  V nejvyšší Lize A týmy soutěží o titul šampióna Ligy národů UEFA. Čtyři vítězové skupin v Lize A se kvalifikují do finálového turnaje Ligy národů v červnu 2021, který se bude hrát ve vyřazovacím formátu, skládající se ze semifinále, souboje o třetí místo a finále. Hostitelská země bude vybrána ze čtyř kvalifikovaných týmů Výkonným výborem UEFA. Ve finále Ligy národů bude použit systém video asistenta rozhodčího (VAR).", "section_level": 2}, {"title": "Postupy a sestupy.", "content": "Týmy také soutěží o postup a sestup do vyšší nebo nižší ligy. Z Lig B, C a D postoupí výše vítězové skupin, zatímco poslední týmy skupin v Ligách A a B sestoupí. Protože v Lize C jsou čtyři skupiny a v Lize D pouze dvě, bude se hrát ještě souboj o udržení v Lize C mezi dvěma dvojicemi týmů z posledních míst ve skupinách Ligy C; zápasy se odehrají v březnu 2022. Dvojice budou sestaveny tak, že budou hrát čtvrtý nejhorší proti prvnímu nejhoršímu a třetí proti druhému; hrát se bude na dva zápasy, doma a venku. Tým, který vstřelí více gólů, zůstane v Lize C, zatímco poražený sestoupí do Ligy D. Pokud bude součet gólů stejný, bude rozhodovat pravidlo venkovních gólů; pokud se ani tak nerozhodne, přijde na řadu prodloužení a případně i penalty.", "section_level": 2}, {"title": "Nasazení pro baráž na MS 2022.", "content": "Liga národů UEFA může být částečně spojena s evropskou kvalifikací pro Mistrovství světa ve fotbale v Kataru v roce 2022, v závislosti na finálním potvrzení ze strany UEFA. UEFA nastínila předběžnou strukturu, která by záležela na výsledcích Ligy národů, i když v menší míře než baráž na Euro 2020. Deset vítězů kvalifikačních skupin by se kvalifikoval přímo. Deset týmů z druhých míst a dva týmy vybrány na základě celkového žebříčku Ligy národů 2020/21 postoupí do druhého kola (play-off). Ze 12 týmů by pak po vyřazovacích bojích, hraných na jeden zápas, zůstali 3 vítězové, kteří by se tak kvalifikovali na Mistrovství světa.", "section_level": 2}, {"title": "Nasazení týmů.", "content": "Do soutěže se zapojí všech 55 národních týmů UEFA. Vzhledem ke změně formátu soutěže ze sezóny 2018/19 nakonec žádný tým nesestupoval. Kromě vítězů skupin postoupily týmy z druhých míst v Ligách C a D, spolu s nejlepším týmem na třetích místech ze skupin v Lize D.  Legenda:", "section_level": 1}, {"title": "Liga A.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Finálový turnaj.", "content": "\"Všechny časy zápasů jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (UTC +2).\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Liga národů UEFA 2020/21 bude druhou sezónou Ligy národů UEFA, mezinárodní fotbalové soutěže, které se účastní 55 národních mužských fotbalových týmů z členských asociací UEFA. Bude se konat od září do listopadu 2020 (souboje ve skupinách) a v červnu 2021 (finále Ligy národů). V březnu 2022 se pak uskuteční \"play-out\", neboli souboje o udržení. Prvenství z předchozí sezóny bude obhajovat tým Portugalska.", "tgt_summary": "2020–21年欧洲国家联赛是第二届欧洲国家联赛赛事,由 55 队来自欧洲足球协会成员国的男子国家队角逐。赛事会在2020年9月至11月进行联赛阶段,2021年6月进行国家联赛决赛周,及2022年3月进行降班附加赛。葡萄牙为本届赛事卫冕球队。", "id": 2851127}
{"src_title": "Grigorij Grigorjevič Orlov", "tgt_title": "格里戈里·格里戈里耶维奇·奥尔洛夫", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Grigorij Orlov se narodil do šlechtické rodiny Orlovů. Jeho rodiči byli Grigorij Ivanovič Orlov (1685–1746), gubernátor Velikého Novgorodu a jeho manželka, Lukerja Ivanovna Zinovjevová (* 1710). Měl čtyři bratry: Alexeje (1737–1808), Ivana (1733–1791), Fjodora (1741–1796) a Vladimíra (1743–1831).  Grigorij byl adjutantem velitele dělostřelectva, polního maršála hraběte Pjotra Ivanoviče Šuvalova. Během sedmileté války byl zraněn v bitvě u Srbínova (Zorndorfu). Následně byl vyslán do Petrohradu jako eskortní důstojník zajatého generála hraběte Zvěřínského. Zde svým zevnějškem zaujal panovnici Kateřinu II., která jej učinila svým milencem. Pro Kateřinu se svými bratry provedl 9. července 1762 atentát na carevnina manžela Petra III. Grigorij se sice nestal, jak doufal, manželem carevny, byl však bohatě odměněn a jmenován do funkce generálního zbrojmistra.  Z důvodu upevňování dobrých prusko-ruských vztahů mu pruský král Fridrich II. Veliký roku 1771 propůjčil Řád černé orlice a carevna Kateřina pro něho v témže roce nechala jako památku za jeho činy při morovém povstání v Moskvě zhotovit čestnou medaili.  Grigorij byl v roce 1762 i se svými bratry povýšen do hraběcího stavu, a v roce 1772 rakouským císařem Josefem II. dokonce na říšského knížete.  Byl rovněž původcem myšlenky vpadnout do týla prostřednictvím výpravy do tureckého středomoří v letech 1769 a 1770.  Coby ruský vyslanec při mírovém kongresu ve Focșani roku 1772 kvůli svému arogantnímu vystupování vůči Turkům dosáhl jen nevelkého užitku pro Rusko. Po zprávě, že carevna Kateřina svou přízeň věnuje knížeti Potěmkinovi, spěchal do Petrohradu. Dříve, než tam dorazil, však obdržel příkaz, aby se odebral do Gatčinského paláce. Tam jej carevna zahrnula novými velkolepými dary a brzy nato mu předala i Mramorový palác v Petrohradě.  Grigorij Orlov žil nadále částečně na cestách, částečně v Moskvě. Později se oženil se svou neteří. Nakonec onemocněl choromyslností a 24. dubna 1783 zemřel ve svém moskevském domě.  Jeho vztah s Kateřinou II. měl pokračování v rodě hrabat Bobrinských a jejich dcery Natálie, která se vdala za baltského hraběte Friedricha von Buxhoeveden.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grigorij Grigorjevič Orlov ( \"Григорий Григорьевич Орлов\", 17. října 1734, Ljutkino, Tverská gubernie – 24. dubna 1783, Moskva) byl důstojník ruské carské armády z hraběcího rodu Orlovů. Byl znám především jako favorit ruské carevny Kateřiny II.", "tgt_summary": "格里戈里·格里戈里耶维奇·奥尔洛夫(,1734年-10月6日-1783年-4月13日)是俄国军官,奥尔洛夫家族五兄弟的老二,叶卡捷琳娜二世的情夫(并育有一子:阿列克谢·格里戈里耶维奇·博布林斯基),曾参与政变推翻沙皇彼得三世拥立叶卡捷琳娜二世为沙皇。", "id": 2040737}
{"src_title": "Páv zelený", "tgt_title": "绿孔雀", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Tento druh páva obývá jak deštné pralesy, tak savany. Vždy se však zdržuje v blízkosti vodních ploch.  Páv zelený se v minulosti vyskytoval po celé jihovýchodní Asii; žil v jižní Číně, Myanmaru, Thajsku, Vietnamu, Kambodži, v Malajsii i na Jávě, ale kvůli odlesňování a intenzivnímu lovu se počet těchto ptáků znatelně snížil.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Na rozdíl od jiných druhů pávů, u páva zeleného není výrazný pohlavní dimorfismus, samec a samice si jsou velmi podobní. Obě pohlaví mají dlouhá nadocasní pera a pod nimi kratší ocasy. U samce měří nadocasní pera až dva metry a na zeleném podkladu mají světlá oka, samice má nadocasní pera kratší a zbarvené čistě zeleně. Peří na krku je u obou pohlaví zelené s duhovými odlesky. U samce jsou pera na křídlech převážně modrá, u samice tmavě zelená. Pírka na tělech samic mají měděné odlesky. Jak samci, tak samice mají pruhovanou hlavu (bílá a světle modrá) a za očima oranžové půlměsíčky. Obě pohlaví má na hlavě tmavé hřebínky, samec výraznější (větší).  Páv zelený je poměrně velký pták. Patří mezi největší žijící hrabavé, ale pokud jde o hmotnost, je lehčí než krůta. Samec, včetně ocasu, měří na délku až tři metry, bez ocasu přibližně 1,4–1,6 metrů. V porovnání s pávem korunkatým má samec páva zeleného delší nadocasní pera. Rozpětí křídel dospělých samců se pohybuje okolo 1,6 metru. Dospělá samice měří na délku, včetně ocasu, přibližně 1,1 m, s rozpětím křídel o délce asi 1,2 metru. Hmotnost samce může dosahovat až 5 kg, samice má zřídkakdy více než 1 kg.  Páv zelený je schopný dlouhého letu. Není tak hlučný, jako páv korunkatý. Samci vydávají skřeky, které bývají přepisovány jako \"ki-wao\", samice jako \"aow-aa\". Jejich volání se ozývá hlavně za úsvitu nebo za soumraku.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Dlouho se věřilo, že se pávi zelení chovají podobně jako jejich příbuzní pávi korunkatí a vytvářejí jakési harémy. Ve skutečnosti samci žijí samotářsky a střeží si svá teritoria. K samicím se připojují jen v období páření.  Většinu času tráví pávi zelení na zemi, ale hnízda si staví v korunách stromů ve výšce 10–15 metrů. V jedné snůšce je mezi tři až šesti vejci.  Tito ptáci se živí semeny a výhonky, ale loví též hmyz a další bezobratlé. Zmocnit se dokážou i hlodavců, menších ještěrek nebo hadů.", "section_level": 1}, {"title": "Stav ohrožení, populace.", "content": "Páv zelený se nachází na červeném seznamu ohrožených druhů a touto organizací je zařazen mezi ohrožené taxony. Populace ve volné přírodě je odhadována na 5000 až 10 000 kusů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Páv zelený (\"Pavo muticus\") je ohrožený druh páva, který se vyskytuje v tropických lesích jihovýchodní Asie. Tento druh je také nesprávně označován jako páv jávský (toto české vědecké jméno je ale oficiálně používáno pro endemický druh páva žijícího na Jávě). Páv zelený je nejbližším příbuzným páva korunkatého (\"Pavo cristatus\"), který žije na indickém subkontinentu.", "tgt_summary": "绿孔雀(学名:),又名爪哇孔雀,俗称龙鸟,属于鸡形目雉科,是孔雀属两种孔雀之一,大致分布于亚洲东南部,有三个亚种。", "id": 2303774}
{"src_title": "Hlízovec", "tgt_title": "羊耳蒜屬", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Hlízovce jsou vytrvalé byliny rostoucí na zemi, skalních podkladech nebo epifyticky na kmenech a větvích stromů. Většinou jsou zelené a asimilující, některé druhy mají listy redukované na šupiny a vyživují se heteromykotrofně. Kořeny jsou tenké. Pahlízy jsou zelené, kuželovité, vejcovité nebo eliptické, lehce zploštělé, měkké. Nejčastěji jsou pahlízy dvě, přičemž mateřská vyrůstá z paždí starých listů a je spojena krátkým postranním oddenkem s dceřinou pahlízou, z níž vyrůstá mladá lodyha. Listů je několik (2 až 7) nebo jen jeden. Jsou čárkovité, vejčité až eliptické, tenké nebo kožovité. U terestrických druhů jsou listy přízemní nebo lodyžní, u epifytů vyrůstají z vrcholu pahlíz nebo z jejich vrcholových uzlin. Květy jsou žluté, zelené, oranžové nebo purpurové, drobné až středně velké, obvykle přetočené (resupinátní), stopkaté, často průsvitné, uspořádané v přímých nebo převislých, řídkých až mnohokvětých hroznech. Kališní lístky jsou rozestálé, hřbetní je volný, zatímco postranní lístky jsou někdy částečně nebo i zcela srostlé. Korunní lístky jsou volné, často zahnuté, nezřídka čárkovité a odlišné od kališních lístků. Pysk je vejčitý, podlouhlý nebo bičovitý, často zahnutý, celistvý nebo laločnatý, bez ostruhy. Sloupek je prohnutý, tenký až tlustý, brylky žluté, voskovité, ve dvou párech. Tobolka je vzpřímená, elipsoidní až téměř kulovitá, často tupě trojžeberná.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod zahrnuje asi 300 druhů, počet udávaných druhů se ale v různých zdrojích liší a pohybuje se od 250 po 438. Rozšíření je téměř kosmopolitní. Není zastoupen v severní a saharské Africe, Arábii, jihozápadní Asii, východní Sibiři, Novém Zélandu a většině Austrálie. V Evropě se vyskytuje jediný druh, hlízovec Loeselův, velmi vzácně se vyskytující i v České republice. Druh má na severní polokouli rozsáhlý areál, zahrnující Evropu, západní Sibiř, Sachalin a Severní Ameriku. V Severní Americe rostou pouze 3 druhy, mimo hlízovce Loeselova ještě \"Liparis liliifolia\" a \"Liparis nervosa\". Z Číny je uváděno 63 druhů, z toho 20 endemických.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Při studiu opylování hlízovce Loeselova bylo zjištěno, že hmyz jeho květy nenavštěvuje. Často dochází k samoopylení za spoluúčasti deště, při němž dešťové kapky srážejí pylové brylky na bliznu. Naproti tomu severoamerický druh \"Liparis liliifolia\" je cizosprašný a ani stavba květů tento způsob samoopylení neumožňuje.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "V některých druzích hlízovců byly zjištěny pyrolizidinové alkaloidy (malaxin, keitin, keitaoin, kumokirin, nervosin) a glukoalkaloidy (kuramerin).", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Liparis\" je v rámci čeledi \"Orchidaceae\" řazen do podčeledi \"Epidendroideae\" a tribu \"Malaxideae\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Některé tropické druhy jsou pěstovány ve specializovaných sbírkách orchidejí. Nápadná vzpřímená květenství oranžových květů má asijský druh \"Liparis grossa\", červené květy v převisavém květenství \"Liparis latifolia\". Dlouhými, převislými květenstvími zelenavých květů se vyznačuje \"Liparis condylobulbon\". Zelené květy neobvyklého tvaru se širokým pyskem má \"Liparis balansae\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Hlízovec (\"Liparis\") je početný rod orchidejí. Jsou to pozemní, epifytické nebo litofytické, zpravidla zelené orchideje s pahlízami. Květy jsou spíše menší, v hroznech. Rod zahrnuje asi 300 druhů a je rozšířen po celém světě. V České republice roste velmi vzácně hlízovec Loeselův, který je i jediným evropským druhem. Některé nápadněji kvetoucí tropické druhy jsou pěstovány ve sbírkách orchidejí.", "tgt_summary": "羊耳蒜属(学名:')是单子叶植物,属兰科,又称羊耳兰属,本属约有250个种,主要分布在热带、亚热带地区,部分分布在北温带。", "id": 391727}
{"src_title": "John Hervey", "tgt_title": "約翰·赫維,第二代赫維男爵", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Pocházel ze staré šlechtické rodiny, která od 15. století vlastnila statky v Suffolku. Narodil se jako druhorozený syn 1. hraběte z Bristolu, matka Elizabeth, rozená Felton (1676–1741), byla v letech 1727–1737 hofmistryní královny Karolíny. Studoval ve Westminsteru a na univerzitě v Cambridge, v letech 1716–1717 podnikl kavalírskou cestu, navštívil Francii a Hannoversko. Otcovým následníkem se stal po smrti svého staršího bratra lorda Carra Herveye (1691–1723), který zemřel na neštovice. John byl v letech 1725–1732 poslancem Dolní sněmovny a patřil ke straně whigů, v roce 1733 byl povýšen na barona a stal se členem Sněmovny lordů. Mezitím začal zastávat vysoké posty u dvora, od roku 1730 byl členem Tajné rady a v letech 1730–1740 náměstkem nejvyššího komořího. Poté se stal členem vlády jako lord pokladu (1740–1742) a lord strážce tajné pečeti (1740–1742). V době nepřítomnosti Jiřího II. v Británii byl v roce 1741 členem místodržitelského sboru. Patřil k výrazným stoupencům premiéra Walpola, po jeho pádu musel odstoupit, funkci lorda strážce pečeti po něm převzal lord Gower. Po odchodu z vlády patřil ve Sněmovně lordů k předním osobnostem opozice proti Comptonově a Pelhamově vládě, kvůli zdravotnímu stavu ale své aktivity omezoval. Zemřel v Londýně ve věku 46 let a byl pohřben na rodovém sídle \"Ickworth House\" v Suffolku.  John Hervey vynikl jako bystrý pozorovatel své doby a spisovatel. Kromě několika filozoficko-politických polemik proslul jako autor deníkových záznamů z let 1727–1737, v nichž jako vysoce postavený dvořan otevřeně popisoval život v královské rodině včetně sporů mezi Jiřím II. a princem waleským. Rukopis byl chován v majetku rodiny Herveyů a na příkaz královské rodiny směl být zveřejněn až po smrti Jiřího III. Byl vydán až v roce 1848 pod názvem \"Memoirs of the Court of George II\". Lord Hervey byl otevřený nejen k jiným, ale i sám k sobě, takže vzhledem k jeho bisexuální orientaci a pravděpodobnému poměru s několika významnými muži prošel deník před vydáním radikální cenzurou.", "section_level": 1}, {"title": "Potomstvo.", "content": "Jeho manželkou byla Mary Lepell (1706-1768), dcera generála Nicholase Lepella. Měli spolu osm dětí, tři synové postupně zdědili titul hrabat z Bristolu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lord John Hervey, 1. baron Hervey z Ickworthu (\"John Hervey, 1st Baron Hervey of Ickworth\") (13. října 1696, Londýn, Anglie – 5. srpna 1743, Londýn, Anglie) byl britský politik, dvořan a spisovatel ze šlechtické rodiny Herveyů. Jako dědic 1. hraběte z Bristolu užíval od mládí titul \"lord Hervey\", zastával funkce u dvora a ve vládě, v roce 1733 byl povolán do Sněmovny lordů. Proslul jako spisovatel a autor kontroverzních pamětí, které byly na příkaz královské rodiny vydány až sto let po jeho smrti. Zemřel ještě před otcem, titul hraběte z Bristolu zdědili postupně jeho tři synové, z nich vynikl irský místokrál George Hervey, 2. hrabě z Bristolu a admirál Augustus Hervey, 3. hrabě z Bristolu.", "tgt_summary": "约翰·赫维,第二代赫维男爵(John Hervey, 2nd Baron Hervey,1696年10月13日-1743年8月5日),英国廷臣、小册子作者、回忆录作家,以其《乔治二世宫廷回忆录》(\"Memoirs of the Court of George II\")著名。", "id": 2876955}
{"src_title": "Zámek Montsoreau – muzeum současného umění", "tgt_title": "当代艺术博物馆 (蒙索罗城堡)", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "První velká výstava sbírky Philippa Meailla byla předmětem retrospektivy: \"Art & Language Uncompleted: The Philippe Méaille Collection\" v říjnu 2014 v MACBA. Katalog výstavy byl vytvořen ve spolupráci s umělci a vědci z oblasti umění a jazyka, včetně Carlese Guerryho, tehdejšího hlavního kurátora MACBA, a Matthewa Jesse Jacksona, profesora Fakulty výtvarných umění a dějin umění na Chicagské univerzitě. Philippe Méaille, který žije v Anjou 15 let, spolupracoval s prezidentem rady departementu Maine-et-Loire při vytváření muzea současného umění v Anjou a při návrhu sbírky v zámku Montsoreau na Loiře. Během šesti měsíců, během nichž byly zvažovány různé projekty rozvoje zámku, se v tisku objevily kontroverzní články. Frédéric Béatse, tehdejší lídr socialistické kandidátky v regionálních volbách, litoval, že pravicová většina departementu Maine-et-Loire „prodává rodinné klenoty“. „Je ještě více šokující,“ dodal Béatse, „že Jacques Auxiette (prezident regionu Loiry) navrhuje oborové radě partnerství mezi opatstvím Fontevraud a Montsoreau s cílem zvýšit atraktivitu odvětví cestovního ruchu.“ Christian Gillet, prezident rady departementu Maine a Loire, dne 19. června 2015 učinil konečné rozhodnutí o dlouhodobém pronájmu a předal klíče od zámku Montsoreau Philippu Méaillemu. To reflektuje současné umění jako jednu z os kulturního a turistického rozvoje departementu Maine-et-Loire.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Montsoreau Castle je jediný zámek na Loiře, který se stal muzeem současného umění, a po více než tisíc let je také bránou do regionu Anjou. Postavil jej Jan II. z Chambes, jeden z velvyslanců francouzského krále Karla VII. Spolu s Jacquesem Coeurem byl prvním panovníkem království, který ve Francii představil italskou renesanci. V letech 1443–1453 postavil zámek Montsoreau v těsné blízkosti Loiry, podobně jako benátské paláce vznikající ve stejných letech. Zámek, který se nachází v centru údolí Loiry, je zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO.", "section_level": 1}, {"title": "Stálá kolekce.", "content": "V prvních dvou patrech zámku je stálá sbírka děl, které shromáždil Philippe Méaille. Skládá se výhradně z prací uměleckého kolektivu Art & Language. Díky dohodě s Tate Modern v Londýně bylo možné od samého otevření vystavit na muzejní výstavě film koprodukovaný touto institucí s Nadací Bloomberg. Kolektiv Art & Language byl založen v roce 1968 a dostal své jméno podle časopisu „Art & Language“. Skládá se z britských, amerických a australských umělců. Jejich „ostré“ otázky o postavení umělce a díla, a dokonce i o samotné instituci, z nich činí jednu z nejradikálnějších skupin v dějinách umění druhé poloviny 20. století. Soubor Art & Language, který je počátkem takzvaného konceptuálního umění, je stále aktivní a v současné době ho zastupují Michael Baldwin a Mel Ramsden. Postupem času se k Art & Language připojilo téměř padesát umělců, například Terry Atkinson, David Bainbridge, Michael Baldwin, Ian Burn, Charles Harrison, Joseph Kosuth, Sol LeWitt, Philip Pilkington, Mel Ramsden, Dave Rushton, Mayo Thompson, Kathryn Bigelow, Dan Graham a Lawrence Weiner. V roce 1977 opustil kolektiv Mayo Thompson, vůdce experimentální rockové skupiny The Red Krayola. Michael Baldwin, Charles Harrison a Mel Ramsden stále zůstávají. Kolekce Philippe Méaille se skládá z obrazů, soch, kreseb, rukopisů, strojopisů, instalací a filmů. Carles Guerra o ní řekl, že „kromě angažovanosti a přístupu umělců je důležitá také z historického hlediska“. V letech 2010 až 2017 bylo v MACBA na základě smlouvy o půjčce uloženo více než 800 děl ze sbírky Philippa Méaillea. V roce 2014 společnost MACBA připravila retrospektivu Art & Language pod vedením Carles Guerry: \"Art & Language uncompleted: The Philippe Méaille Collection\".", "section_level": 1}, {"title": "Výstavy a akce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dočasné výstavy.", "content": "Série dočasných výstav umožňuje návštěvníkům objevovat současné umění od 60. let do současnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Cena Françoise Morelleta.", "content": "V roce 2016 založilo Muzeum ve spolupráci s Národní knihovnou a Dny vína cenu François Morellet Prize, která se každoročně uděluje vynikajícím osobnostem za jejich činnost v oblasti umění:  Vítězové ceny François Morellet Prize:", "section_level": 2}, {"title": "Akce.", "content": "Od roku 2017 se Muzeum současného umění - Zámek Montsoreau účastní akcí Museum Week a také Muzejní noc.", "section_level": 2}, {"title": "Zapůjčování děl.", "content": "Hrad Montsoreau - Muzeum současného umění sleduje aktivní politiku půjčování děl od své sbírky do francouzských a mezinárodních muzeí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek Montsoreau – muzeum současného umění () je soukromé muzeum, které funguje od 8. dubna 2016. Je umístěno ve stejnojmenném zámku v údolí Loiry v Montsoreau (Maine-et-Loire). Muzeum založil Philippe Méaille a představuje návštěvníkům uměleckou sbírku Art & Language, kterou nashromáždil za posledních 25 let. Art & Language je kolektivem anglosaských umělců, kteří hráli důležitou roli v historii konceptuálního umění. Sbírka, která je v současnosti na zámku prezentována, je největší na světě a představuje díla této skupiny. Často jsou také půjčována jiným institucím a do roku 2017 byla částečně vystavována v Muzeu současného umění v Barceloně (MACBA).", "tgt_summary": "蒙索罗城堡-当代艺术博物馆(),地处卢瓦尔河谷,是一处对外开放的私人博物馆。 这一项目从2014年11月开始策划,于2016年4月8日立项。 博物馆主人菲利普·梅爱耶历史长达25年的藏品构成了博物馆的常展,它们不仅在蒙索罗城堡中展出,还经常出借给其他机构。此处有关于观念艺术家艺术与语言小组在世界上最大的展览。。这个艺术家小组在观念艺术的发明中扮演了重要的作用。 从2010年起,菲利普·梅爱耶的藏品出借给巴塞罗那当代艺术馆,这一租约让两个机构可以持续地合作。", "id": 2714307}
{"src_title": "Happy Planet Index", "tgt_title": "快乐星球指数", "src_document": [{"title": "Metodologie.", "content": "HPI je založený na pragmatických principech – lidé chtějí žít dlouhé a naplněné životy a země s nejvyšším hodnocením toto svým obyvatelům umožňuje, aniž by bránila budoucím obyvatelům nebo jiným zemím dělat totéž. V důsledku to převádí do praxe volání Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) po indikátoru schopném změřit produkci lidského blahobytu (ne nutně materiálního zboží) na jednotku zatížení přírody.  Lidský blahobyt je chápán jako střední délka šťastného života (happy life expectancy). Čerpání přírodních zdrojů a zatěžování přírody je hodnoceno pomocí ekologické stopy na osobu. Cílem je stanovit odhadované množství přírodních zdrojů, které by byly zapotřebí k zachování současného způsobu života dané země. Stát s větší ekologickou stopou na osobu využívá více přírodních zdrojů, než je mu určeno – využívá zdrojů jiné země nebo působí trvalé škody, se kterými se budou muset potýkat příští generace.  HPI není nástrojem ke stanovení nejšťastnějších zemí světa. Země, ve kterých je podle průzkumů poměrně vysoká životní spokojenost, se podle HPI nacházejí jak na vrcholu (Kolumbie na 3. místě), tak na spodních příčkách (Spojené státy na 108. místě). Index šťastné planety se dá nejlépe chápat jako měřítko environmentální efektivity podpory blahobytu v dané zemi. Taková efektivita se může projevit v zemi, která má střední dopad na životní prostředí, ale vysokou míru blahobytu, stejně jako v zemi, kde je míra blahobytu průměrná, ale dopad na životní prostředí nízký.  HPI každé země je podílem jeho průměrné subjektivní životní spokojenosti (life satisfaction), předpokládané délky života a ekologické stopy na obyvatele.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Velká část kritiky plyne zejména ze špatného porozuměním principu HPI. Především se mnoho lidí domnívá, že jde o měřítko lidského štěstí, zatímco ve skutečnosti jde spíše o štěstí planety. Jinými slovy, jde o „ekologickou“ efektivitu dosahování blahobytu.  Kromě toho se kritika soustředí na následující:  HPI je kritizován za to, že přisuzuje příliš velkou váhu uhlíkové stopě, takže Spojené státy by musely být zcela šťastné a mít předpokládanou délku života 439 let, aby se vyrovnaly skóre Vanuatu v roce 2006.  I přesto byly Index šťastné planety a jeho složky zohledněny v politických kruzích. Koncept ekologické stopy, propagovaný Světovým fondem na ochranu přírody (WWF), je široce využívaný místní i národní státní správou, stejně jako nadnárodními organizacemi, např. Evropskou komisí. Britská Konzervativní strana v r. 2007 označila HPI za možnou náhradu HDP. Přehled indikátorů pokroku zpracovaný Evropským parlamentem r. 2007 hodnotí HPI takto:", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní žebříčky.", "content": "V roce 2016 bylo srovnáváno celkem 140 států, z kterých se v první desítce umístily čtyři státy z Asie a šest států ze Střední a Jižní Ameriky navzdory tomu, že v nich panuje vysoká míra chudoby. Potřetí za sebou zvítězila Kostarika, což je způsobeno hlavně vysokou střední délkou života v tomto státě. Kostarika má také velmi vysokou míru blahobytu, dokonce vyšší než u mnohých bohatších zemí, a zároveň je její ekologická stopa jednou z nejnižších v celém žebříčku. V první desítce nenajdeme stát, jehož HDP na obyvatele by bylo větší než 15 000 dolarů na osobu. Nejvyšší HDP na obyvatele má Panama na šestém místě s přibližně 10 139 dolary na obyvatele (Česká republika má přibližně 20 000 dolarů na obyvatele). Na druhém a třetím místě najdeme další americké státy Mexiko a Kolumbii následované první neamerickým státem Vanuatu. Prvním státem, který je členem OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) a zároveň zástupcem Evropy, je Norsko na 12. místě. Česká republika se nachází na 64. místě. Z pěti největších světových ekonomik se nejlépe umístila Velká Británie na 34. místě, dále Německo na 49. místě, Japonsko na 58. místě, Čína na 72. místě a Spojené státy na 108. místě, na což má vliv hlavně jejich vysoká ekologická stopa, 4. nejvyšší z celého žebříčku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Index šťastné planety (zkráceně HPI, ) je ukazatel kvality lidského života v porovnání s dopady na životní prostředí. Představila ho Nadace nové ekonomiky (NEF) v červenci roku 2006. Index je vážen tak, aby uděloval vyšší skóre státům s menší ekologickou stopou.", "tgt_summary": "快乐星球指数(英语:Happy Planet Index)是由新经济学基金会于2006年7月提出的概念,并将其视为衡量人类福祉和环境影响的指标。根据该指数可知,低生态足迹的国家分数持续走高。该指数是对国内生产总值和人类发展指数等现有国家发展指标的挑战,认为后者欠缺对可持续性的考量。其中以国内生产总值尤为欠妥,因为通常情况下,多数人的终极目标不是财富,而是幸福和健康。此外,人们认为,一个具备可持续发展性的概念需要考量到实现这些目标的环境成本。", "id": 1259231}
{"src_title": "Ekonomika Pobřeží slonoviny", "tgt_title": "象牙海岸經濟", "src_document": [{"title": "Infrastruktura.", "content": "Podle standardů rozvojových zemí má Pobřeží slonoviny vynikající infrastrukturu. Nachází se zde síť více než 13.000 kilometrů (8,000 mil) asfaltových silnic, moderních telekomunikačních služeb (včetně veřejné datové a komunikační sítě). Dále jsou k dispozici dva aktivní přístavy, z nichž jeden je přístav Abidžan, který je nejmodernějším přístavem v západní Africe. Železnice jsou v procesu modernizace jak v rámci země, tak i spojení do Burkiny Faso. Pravidelné letecké spoje jsou k dispozici jak v rámci regionu, tak i z a do Evropy. Nemovitosti jsou využívány pro komerční, průmyslové, maloobchodní i obytné využití. Lokace Pobřeží slonoviny a její spojení k sousedním zemím z ní tvoří perfektní platformu, kde mohou Evropané podnikat. Město Abidjan je jedno z nejmodernějších a nevhodnějších k životu v celém regionu a také je oblíbené mezi bohatými francouzskými emigranty. Zdejší školní systém je velmi dobře hodnocen a obsahuje jednu výbornou mezinárodní školu se studijním plánem tvořeným podle Spojených států a několik dalších výtečných škol.  Pobřeží slonoviny zvýšilo investice do veřejných programů po stagnaci před-devalvační éry. Plán veřejných investic vlády obsahuje investice do lidského kapitálu, ale také poskytne dostatek prostředků pro značné výdaje na podporu ekonomické infrastruktury potřebnou pro stabilní růst. Další vývoj infrastruktury lze také očekávat díky aktivitě soukromého sektoru.  Vláda se po nedávných privatizacích ropného, elektrického, vodního, telekomunikačního a z části dopravního sektoru distancovala od účasti ve financování očekávaných investic.  V roce 2009 byla průměrná mzda $1.05 na hodinu.", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Pobřeží slonoviny patří mezi největší světové producenty a vývozce kávy, kakaových bobů a palmového oleje. V důsledku toho je hospodářství velmi citlivé vůči počasí a kolísání mezinárodních cen těchto produktů. Navzdory pokusům vlády o diverzifikaci ekonomiky je stále do značné míry závislá na zemědělství a souvisejících činnostech. Častá je nucená práce dětí, které jsou nakupované a prodávané jako otroci.", "section_level": 1}, {"title": "Chov zvířat.", "content": "Velká část země leží v oblastech zamořených mouchami tsetse, a proto se skot chová spíše na severu země. V roce 2004 bylo odhadováno na 1 460 000 kusů skotu (ve srovnání s 383 000 v roce 1968), 1 192 000 koz, 1 523 000 ovcí a 342 700 prasat. Chová se zde 33 milionů kuřat, v roce 2004 bylo vyrobeno 31 214 tun vajec. Produkce mléka je malá a neexistují žádná zpracovatelská zařízení, takže se mléko spotřebovává čerstvé. Produkce mléka v roce 2004 činila 25 912 tun.  V roce 2005 zahrnovaly masné výroby (v librách) - hovězí maso 52 200, drůbež 69 300, vepřové maso 11 760 a ovce a kozy 9 429. Stáda skotu představují zhruba polovinu nomádské produkce, kterou zastupují převážně pastevci, kteří nejsou místní. Místní pastevci jsou soustředěni spíše na suchém severu, zejména v Korhogo, Ferkessedougou, Bouna, Boundiali, Odienne a Dabakala. Chov ovcí a koz je vedlejší činností mnoha pastevců. Produkce vepřového masa je pravidelně ovlivňována africkým morem prasat. Potenciální nárůsty jsou omezeny také skutečností, že muslimové (kteří nejí vepřové maso, jelikož jej považují za nečisté) představují 40 procent populace.  Kvůli rybaření a především lovu tuňáků byl v roce 1964 otevřen v Abidžanu moderní rybářský přístav, kde se každoročně vyloví asi 100 000 tun tuňáka. V Bouaké, Bamoro a Korhogo jsou rybí líhně. Komerční rybolov tuňáka se provádí také v Guinejském zálivu. Ve velkém množství jsou zde chytány také sardinky. Celkový úlovek v roce 2004 činil 71 841 tun, přičemž komerční rybolov činil 25%, řemeslný rybolov 74% a akvakultura 1%.", "section_level": 1}, {"title": "Lesnictví.", "content": "Na území Pobřeží slonoviny se vyskytují tři typy vyššího porostu: deštný prales, listnatý les a plané dřeviny. Celková rozloha lesů tvořila v roce 2000, 7.117.000 hektarů; hlavní zalesněné plochy zastupuje převážně deštný prales, zatímco pouze 184.000 hektarů (455.000 akrů) tvoří vysázené lesy. V roce 1983, kdy celková rozloha lesů klesla z 16 milionů na 4 miliony hektarů, varovala vláda před výrazným úbytkem lesů. I přes tato varování se mezi roky 1990–2000 držela míra odlesňování na 3.1 procentu. Politická nestabilita kvůli nepokojům v zemi v roce 2002 pak vedla k dalšímu nárůstu nelegální těžby a odlesňování.  Lesy jsou zde rozděleny do dvou skupin - chráněné přírodní bohatství a hospodářsky využívané oblasti. Chráněné přírodní bohatství zahrnuje 231 lesů s nejvyšším stupněm ochrany, dále 9 národních parků a 51 chráněných krajinných oblastí. Celková rozloha Národních parků a chráněných krajinných oblastí činí 1.959.203 hektarů, zatímco lesy s nejvyšším stupněm ochrany pokrývají cca 4.196.000 hektarů. Těžba a lesnické úpravy jsou v těchto oblastech povolovány velmi zřídka a to pouze kvůli nezbytně nutné údržbě. V roce 2003 bylo takto vytěženo 148.271 kubických metrů dřeva. 31.8% těchto lesů tvoří tropický deštný les, 30.5% les opadavý a 33.7|% plané dřeviny v savaně. Hospodářsky využívané oblasti najdeme na 66 procentech celkové rozlohy Pobřeží slonoviny. Těžba je zde povolena, využitelné zdroje se však nachází pouze na cca 2.9 milionech hektarů.  V roce 2003 bylo vytěženo 11.615.000 kubických metrů dřeva a příjmy z dřevozpracujícího průmyslu činily 269.000.000 $, což dělá ze dřeva třetí nejlukrativnější surovinu v zemi, hned po kakaových bobech a ropě. Mezi hlavní exportní destinace patří Itálie, Španělsko, Německo, Francie, Nizozemsko, Spojené království, Indie, Irsko, Senegal a Maroko. V minulosti byl využíván pouze mahagon, dnes se však v tamních lesích těží přes 25 různých druhů dřeva. Mezi ně patří například borovice nebo cedr.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Pobřeží slonoviny udělalo od roku 1970 velký pokrok v diverzifikaci ekonomiky. Za účelem posílení turistického ruchu vzniklo na pobřeží mnoho turistických letovisek a atrakcí. Město Abidžan je protkáno sítí hotelů, například řetězce Novotel či Sofitel.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční obchod a investice.", "content": "Přímé zahraniční investice jsou pro zdejší ekonomiku stěžejní, tvoří až 45% celkového kapitálu Pobřeží slonoviny. Nejdůležitějším zahraničním investorem je Francie. V posledních letech zabezpečují francouzské investice okolo čtvrtiny podniků a okolo 60% akcií pro zahraniční trh. Celkový obrat akciových trhů kótovaných společností na Pobřeží slonoviny byl v roce 2005 Světovou bankou stanoven na 2,327 milionů USD.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ekonomika Pobřeží slonoviny je stabilní a v současné době roste v důsledku politické nestability v posledních desetiletích. Místní ekonomika je z velké části založena na trhu a silně závisí na zemědělském průmyslu. Téměř 70 % obyvatel Pobřeží slonoviny je zapojeno do nějaké zemědělské činnosti. V 60. letech 20. století vzrostl HDP na obyvatele o 82 % a v 70. letech dosáhl maximálního růstu 360%. To se však ukázalo jako neudržitelné, v 80. letech se snížilo o 28% a v 90. letech o dalších 22%. To spolu s vysokým populačním růstem vedlo k trvalému poklesu životní úrovně. Hrubý národní produkt na obyvatele, který nyní opět roste, činil v roce 1996 zhruba 727 USD. Po několika letech zaostávání se začala ekonomika Pobřeží slonoviny v roce 1994 zlepšovat a to kvůli devalvaci CFA franku, zvýšení cen kakaa a kávy, vzrůstu vývozu netradičních surovin jako jsou ananas a guma, omezené liberalizaci obchodu a bankovnictví, objevech ropy a zemního plynu v moři, velkorysému vnějšímu financování a také díky splátkovému kalendáři dluhů Francie a dalšími věřiteli. 50 % devalvace frankového pásma 12. ledna 1994 způsobila jednorázový nárůst míry inflace na 26%, ale v letech 1996–1999 tato sazba prudce poklesla. Vládní dodržování reforem nařízené věřiteli vedlo v letech 1996–1999 ke zvýšení růstu na 5% ročně. Většina populace zůstává závislá na drobné výdělečné produkci. Hlavní vyváženou surovinou je kakao, káva a tropické dřevo.", "tgt_summary": "科特迪瓦经济在1960年独立后,与法国仍保持紧密的联系。多样化农产品的出口和鼓励外资进入的政策使科特迪瓦成为热带非洲其中一个最繁荣的国家,但是,近年来科特迪瓦正面对全球农产品价格下降,使该国的主要农产品可可和咖啡的出口面临较大的竞争;加上当地严重的贪污情况,农民和出口商的生活变得困难。", "id": 2219023}
{"src_title": "Kreativní destrukce", "tgt_title": "创造性破坏", "src_document": [{"title": "Pohled Karla Marxe.", "content": "Marx sice pojem kreativní destrukce nepoužívá, ale jeho myšlenky jsou základem pro další ekonomy (hlavně pro výše zmíněné Sombarta a Schumpetera). Poprvé tuto myšlenku zmínil v \"Komunistickém manifestu\" z roku 1848, kde mluví o tom, že když se buržoazní společnosti vymkne produkce, obchod a celkově ekonomika kontrole, snaží se ji zničit a postavit znovu. V knize \"Grundrisse\" o takovém jednání mluví jako o snaze vyřešit problémy a udržet kapitalismus.  Podle sociálního teoretika Davida Harveyho jsou pohledy Marxe a Schumpetera velmi podobné, ale Schumpeter na rozdíl od Marxe bere sebedestrukci jako nevyhnutelnou součást ekonomiky, zatímco Marx ji kritizuje a upozorňuje, že povede ke zkáze.", "section_level": 1}, {"title": "Kreativní destrukce mimo ekonomii.", "content": "Charles Darwin napsal v díle \"O původu druhů\", že pro vznik nových forem života je většinou nutno, aby stará forma vymřela. V Hegelově filozofii se objevuje proces „sublace“, který je kreativní destrukci podobný.  Ve východním náboženství se objevuje postava Šivy, která je ničitelem a zároveň tvořitelem. Nietzsche mluví o Dionýsovi jako o „destruktivně kreativním“ a „kreativně destruktivním“. Heidegger hovoří o destrukci dějin západní ontologie, aby se posunul na cestě zjevování \"věcí samých\".", "section_level": 1}, {"title": "Joseph Schumpeter.", "content": "Pojem kreativní destrukce byl nejvíce popularizován Josephem Schumpeterem, se kterým je tento pojem i nejvíce spojený. Joseph Schumpeter se pojmem zabývá především ve svém díle \"Kapitalismus, socialismus a demokracie (Capitalism, Socialism and democracy)\" z roku 1942. V této knize Schumpeter poprvé používá pojem „kreativní destrukce“, který odvodil přímo z marxistické myšlenky a využil ji k vysvětlení ničivého procesu transformace. Vychází z myšlenky, že kapitalismus je forma nebo metoda ekonomické změny, která není nikdy stacionární. Kapitalismus je stále v pohybu díky neustále novým statkům a novým výrobním procesům.  Schumpeter dokládá fakt, že kreativní destrukce je neodmyslitelnou součástí kapitalismu i skrze historický vývoj: otevírání nových obchodů a organizační vývoj z řemeslných dílen do továren a později do obrovských podniků a korporací ilustruje proces průmyslové změny, která neustále způsobuje revoluci ekonomické struktury. Stará ekonomická struktura je tak neustále ničena, a naopak se neustále tvoří nová struktura. Je tedy vidět, že kreativní destrukce je něco, na čem kapitalismus spočívá a mnohdy i nevědomky o ní usiluje.  V Schumpeterově vizi kapitalismu byl inovativní vstup podnikatelů narušující silou, která udržela ekonomický růst, i když zničila hodnoty zavedených společností a dělníků, kteří se těšili z určitého stupně monopolní moci odvozené z předchozích technologických, organizačních, regulačních a ekonomických paradigmat.  Schumpeter dále rozvedl jeho koncept kreativní destrukce a udělal z něj základ jeho ekonomické teorie. Tento koncept byl později přijat jako hlavní doktrína ekonomického myšlení volného obchodu v tzv. rakouské škole.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady kreativní destrukce.", "content": "Schumpeter v jednom ze svých příkladů zmiňuje společnost Illinois Central, která iniciovala stavbu železnic na severozápadě Spojených států amerických. Illinois Central neprospívala pouze zrodu skvělého byznysu, zakládání nových měst a kultivaci půdy, ale zároveň tímto počínáním zanikl starý zemědělský charakter západu USA.  Firmy, které jednou zapříčinily revoluci a zároveň pak i dominanci v nových odvětvích (např. Xerox a jeho tiskárny, či Polaroid a jeho okamžité fotografie) zaznamenaly, že jejich zisky klesly a jejich dominance pominula, jakmile konkurenti v různých ohledech jejich produkty vylepšili. Můžeme pak třeba sledovat, jak kazety nahradily CD-disky, ty byly nahrazeny MP3 přehrávači, které jsou nyní nahrazeny nejrůznějšími sdílejícími kanály.  Dalším příkladem může být kreativní destrukce tradičních novin. Spousta novin se začíná vydávat v online prostředí, aby mohly konkurovat internetovým novinám. Některé ze společností dokonce přestaly tisknout tradiční noviny a zaměřily se jen na vydávání novin na internetu (např. \"Christian Science Monitor\"). V USA tak například zaměstnanost v novinářském tisku spadla od roku 1990 do roku 2013 z 455 700 zaměstnanců na 225 100, zatímco zaměstnanost v internetovém vydavatelství rapidně vzrostla.  Úspěšná inovace je ve skutečnosti zdrojem tržní síly, která sice narušuje zisky a postavení starých firem, ale nakonec skrze nové vynálezy a metody podporuje ekonomiku. Kreativní destrukce je potom důležitý ekonomický koncept, protože může objasnit nejrůznější vývoj a pohyb průmyslové změny. Kreativní destrukce tak byla inspirací pro endogenní teorii růstu a pro evoluční přístup k ekonomii.  Příkladem může být David Ames Wells (1890), vůdčí osobnost ve sféře technologického vývoje, který silně ovlivnil ekonomii ke konci 19. století. V té době poskytl hned několik příkladů kreativní destrukce, aniž by věděl o tomto tehdy ještě neznámém termínu. Kreativní destrukci přispěl svým vylepšením parního stroje, loďařství, mezinárodní telegrafní sítě a mechanizací zemědělství.", "section_level": 1}, {"title": "Další představitelé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "David Harvey.", "content": "Historik a geograf David Harvey ve své knize \"The Condition of Postmodernity\" poukazuje na to, že důsledkem neustálých inovací je znehodnocování, ne-li ničení předchozích investic a pracovních postupů. Připouští, že kreativní destrukce je součástí oběhu kapitálu. Samotné investice pak zhoršují stabilitu i nejistotu a nakonec se stávají hlavní silou tlačící kapitalismus do periodické krize. Rozmáhá se pak boj o udržení ziskovosti, který žene kapitalisty kupředu. Ti pak vytváří nové produkty, které zapříčiní nové potřeby a přání spotřebitelů. Výsledkem je tak prohloubení nejistoty a nestability, protože masy kapitálu a pracovníků přecházejí z jedné pozice do druhé a celý původní sektor je tak zničen.  Harvey se dále dostává ke geografickému pohybu kapitálu a práce, tedy přesidlování firem na výhodnější místa. Tento přesun zapříčiňuje mezinárodní dělbu práce, která zvyšuje nejistotu v geografické dimenzi. Globalizaci pak lze chápat jako nějakou konečnou formu „komprese časoprostoru“, která umožňuje, aby se investice kapitálu pohybovaly ve mžiku oka z jednoho konce zeměkoule na druhý. Kapitalismus se tak v nepřetržitém procesu kreativní destrukce geograficky stále posouvá.", "section_level": 2}, {"title": "Marshall Bernam.", "content": "Roku 1987 marxistický filozof Marshall Bernam ve své knize \"All That is Solid Melts into Air: The Experience of Modernity\" a především v kapitole \"Inovativní sebedestrukce\", ukazuje marxistickou teorii kreativní destrukce, aby vysvětlil procesy vznikající v moderní společnosti. Samotný název knihy je vzat z části nejznámější knihy Karla Marxe – \"Komunistický manifest\". Bernam se snaží Marxovu myšlenku dále propracovat.  Bernam souhlasí s Marxovou ideou křehkosti gigantické kreativní síly kapitalismu a poukazuje na tento zjevný rozpor kreativity a destrukce, aby z něj učinil klíčové vysvětlení modernity. Podle něj vše, co vytvořila buržoazie je jen určeno k destrukci a poté k následné recyklaci. I všechny krásné buržoazní památky, budovy, silnice atd. jsou pouze jednorázové a jsou realizovány pro rychlý odpis a plánovány k tomu, aby zastaraly.", "section_level": 2}, {"title": "Manuel Castells.", "content": "Sociolog Manuel Castells ve své trilogii \"The Information Age: Economy, Society and Culture\" vyložil procesy, kterými kapitalismus investuje jen do určitých částí světa a jiné vykořisťuje. Kapitalismus v době globalizace je charakterizován skoro okamžitou plynulostí, čímž vytváří novou prostorovou dimenzi nazývanou \"the space of flows.\" Zatímco technologický vývoj umožnil tuto nebývalou plynulost, proces jako takový vytváří nepotřebné oblasti a populace, které jsou obcházeny informačními sítěmi. Nová prostorová podoba megalopole je Castellsem definována jakožto globálně propojená, ale místně odpojená, jak fyzicky, tak společensky. Castells tyto argumenty připojuje k termínu kreativní destrukce tak, že říká, že informatismus je vlastně kultura kreativní destrukce zrychlená na rychlost optoelektronických obvodů.", "section_level": 2}, {"title": "Alternativní názvy.", "content": "Kvůli následující pasáži se pro kreativní destrukci uchytila i fráze „Schumpeter’s Gale“.  Otevírání nových trhů a organizační rozvoj od dílen a továren ke koncernům jako je US Steel, ukazuje proces průmyslové mutace, která neustále revolucionizuje ekonomickou strukturu zevnitř, nepřetržitě ničí starou strukturu a vytváří novou... Proces musí být viděn ve své úloze ve víceleté vizi kreativní destrukce; nesmí to být pochopeno na hypotéze, že tu někdy bude trvalý klid.  — Joseph Schumpeter, Capitalism, Socialism and Democracy, 1942", "section_level": 1}], "src_summary": "Kreativní destrukce je pojem spojovaný s rakouským ekonomem Josephem Schumpeterem, který ho převzal z díla Karla Marxe a postavil na něm svou teorii o zlepšení ekonomie. Kreativní destrukce spočívá v tom, že je záměrně zničeno starého, horšího, aby se uvolnilo místo pro něco nového, lepšího. V Marxově teorii je tato myšlenka aplikovaná na shromažďování a ničení majetku v kapitalismu.", "tgt_summary": "创造性破坏(;英语:creative destruction,又称创造性毁灭)是由奥地利经济学家约瑟夫·熊彼特提出的重要观点,是其创新理论与经济周期理论的基础。", "id": 2691821}
{"src_title": "Kulová úseč", "tgt_title": "球缺", "src_document": [{"title": "Objem kulové úseče a povrch kulového vrchlíku.", "content": "Objem kulové úseče a povrch zakřiveného povrchu kulového vrchlíku lze vypočítat pomocí následujících vztahůː  Vzorce používající formula_1 a formula_7 lze vyjádřit tak, aby používali poloměr podstavy úseče formula_8 místo formula_1, použitím Pythagorovy věty:  aby  Dosazením do vzorců dostáváme:", "section_level": 1}, {"title": "Odvození objemu a plochy povrchu pomocí infinitezimálního počtu.", "content": "Vzorce objemu a plochy mohou být odvozeny zkoumáním rotace funkce  for formula_15, použijeme vztah výpočtu plochy pomocí určitého integrálu a pro výpočet objemu tělesa také za pomocí určitého integrálu.  Výpočet plochy je  Derivací finkce f jeː  a odtud  Vzorec pro tuto oblast je tedy  Objem je", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Objem průniku dvou protínajících se koulí.", "content": "Objem průniku dvou protínajících se koulí poloměrů formula_21 a formula_22 je  kde  je součet objemů obou izolovaných koulí a  je součet objemů dvou úsečí protínající se koulí. Kde formula_26 je vzdálenost středů koulí, s odečtením dvou proměnných formula_27 and formula_28 leads to", "section_level": 2}, {"title": "Plocha ohraničená dvěma podstavami kulové vrstvy.", "content": "Zakřivená plocha kulové vrstvy ohraničená dvěma rovnoběžnými disky je rozdílem povrchových ploch jejich příslušných kulových vrchlíků. Pro oblast poloměru formula_1 a čepice s výškami formula_27 a formula_28, oblast je  nebo při užití zeměpisné polohy se souřadnicemi formula_34 and formula_35,  Například, Země je koule s poloměrem 6371 km, plocha artické oblasti (severní arktické oblasti, od souřadnice 66.56° v srpnu 2016) je 2π·6371|sin 90° − sin 66.56°| = 21.04 mil. km, nebo 0.5·|sin 90° − sin 66.56°| = 4.125% celkové plochy Země.  Tento vzorec lze také použít k prokázání, že polovina povrchové plochy Země leží mezi 30 ° jižní a 30 ° severní šířky ve sférické zóně, která zahrnuje všechny tropické oblasti.", "section_level": 2}], "src_summary": "V geometrii je kulová úseč část koule odříznutá rovinou. Kulová úseč je těleso. Prochází-li rovina středem koule, tzn. výška kulové úseče se rovná poloměru koule, kulová úseč se pak nazývá polokoule.", "tgt_summary": "球缺是指球体被平面截去的一部分。截面称为球缺的底面,垂直于截面的直径被此截面截得的线段长称为球缺的高。", "id": 2173059}
{"src_title": "Krize ve Venezuele", "tgt_title": "委內瑞拉危機", "src_document": [{"title": "Politické pozadí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vláda prezidenta Cháveza.", "content": "Hugo Chávez byl poprvé zvolen prezidentem Venezuely v roce 1998. Rostoucí ceny ropy na začátku roku 2000 vedly k tak vysokým příjmům, jaké ve Venezuele nebyly od 80. let 20. století. Chávez měl v úmyslu si udržet politickou moc prostřednictvím sociální programů a založil Bolívarské mise zaměřené na zlepšování hospodářských, kulturních a sociálních podmínek. Pomoc byla údajně poskytována pouze některým chudým a část prostředků skončila v rukou prezidenta a jeho společníků. Nicméně chudoba klesla mezi lety 2002 a 2008 o 20 %. Společně s tím se podle analýzy OSN zlepšila kvalita života. Díky nadměrnému utrácení vlády a velkému spoléhání pouze na ropu začala Venezuela pomalu směřovat do ekonomické krize. V roce 2010 se krize začala prohlubovat a vzrůstala inflace a chudoba.  Hugo Chávez zemřel 5. března 2013.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda prezidenta Madura.", "content": "Po smrti Cháveze porazil Maduro ve volbách svého oponenta Henriqua Caprila Radonskiho o 235 000 hlasů. Maduro pokračoval v hospodářské politice svého předchůdce, ale musel ihned čelit problémům vysoké inflace a nedostatku základního zboží.  V roce 2016 dosáhla země nejvyšší inflace ve své historii – 800 % - a HDP klesl o 19 %. Všechny tyto události vedly k masovým protestům trvajícím od roku 2017 po současnost.", "section_level": 2}, {"title": "Korupce.", "content": "Korupce ve Venezuele je dle Indexu vnímání korupce od Transparency International přítomna ve všech vrstvách společnosti. I když je obtížné měřit míru korupce, Transparency International v roce 2018 zařadila Venezuelu na 13 místo ze 180 zkoumaných zemí – umístila se před Afghánistánem, Burundskou republikou, Rovníkovou Guinenou, Guineou, Severní Koreou, Libyí, Somálskem, Jižním Súdánem, Súdánem, Sýrií a Jemenem. Anketa z roku 2016 uvádí, že 73 % Venezuelanů si myslí, že je jejich policie zkorumpovaná. Průzkum společnosti Latinobarómetro z roku 2018 uvádí, že 65 % Venezuelanů si myslí, že jejich prezident byl někdy zapleten do korupce a 64 % si myslí, že vládní úředníci jsou zkorumpovaní.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Madurova vláda přestala zveřejňovat sociální a ekonomické ukazatele, takže ve většině údajů musíme spoléhat na odhady. Americká nezisková organizace Institute of International Finance v březnu 2019 uvedla, že hospodářský kolaps Venezuely patří mezi nejhorší v nedávné historii světa. Hlavní ekonom z IIF se nechal slyšet, že krize vyplynula z politických rozhodnutí, hospodářského špatného řízení a politického zmatku a dále uvedl, že země je v takovém stavu, jaký by člověk očekával po extrémních přírodních katastrofách nebo válečném konfliktu. Již pátý rok po sobě, podle společnosti Bloomberg, skončila Venezuela v roce 2019 jako poslední v indexu bídy.  Hlavním zdrojem vládních příjmů je vývoz ropy, jejíž produkce klesá kvůli nedostatečným investicím, špatné údržbě a zanedbávání. Konzultant Eduardo Fortuny očekává, že zotavení bude trvat přibližně 12 let.", "section_level": 1}, {"title": "Hrubý domácí produkt.", "content": "Mezinárodní měnový fond uvedl, že pokles venezuelského HDP – největší od zahájení občanské války v Libyi v roce 2014 – ovlivňuje celou Latinskou Ameriku. V roce 2015 venezuelská ekonomika poklesla o 5,7 % a v roce 2016 podle venezuelské centrální banky o 18,6 %, poté vláda zastavila produkci dat. Ecoanalítica, venezuelský konzultant, řekl pro noviny The Wall Street Journal, že produkce se mezi lety 2016 a 2019 snížila na polovinu. Mezinárodní měnový fond a AGPV Asesores Económicos, poradenská společnost se sídlem v Caracasu, odhadují, že HDP klesl v roce 2018 na 80 miliard dolarů z 196 miliard dolarů v roce 2013, čímž se stala ekonomika menší než ve státech jako Guatemala nebo Etiopie.", "section_level": 2}, {"title": "Inflace.", "content": "Roční míra inflace spotřebitelských cen se během krize zvýšila o stovky tisíc procentních bodů. Do roku 2010 inflace zamezila jakémukoli růstu mezd a do roku 2014 se stala se 69 % nejvyšší na světě. V listopadu 2016 Venezuela vstoupila do období hyperinflace, přičemž inflace v roce 2017 dosáhla 4 000 %. Na konci roku 2018 dosáhla inflace neuvěřitelných 1,35 milionu procent.  Ve vánoční sezóně 2017 přestaly některé obchody používat cenovky, protože ceny by se tak rychle nafoukly. Od roku 2017 do roku 2019 se někteří Venezuelci stali hráči videoher a bylo možno vidět, jak hrají hry jako RuneScape, kde prodávali herní měnu nebo postavy za skutečnou měnu. Pokud vyhráli pár dolarů denně, mohli vydělat více peněz než placení pracovníci.  V říjnu 2018 odhadl Mezinárodní měnový fond, že inflace by do konce roku 2019 dosáhla 10 000 000 %. Na začátku roku 2019 byl minimální měsíční plat ekvivalentem 5,50 dolarů (18 000 suverénních bolivarů) – méně než cena Happy Mealu v McDonaldu. Společnost Ecoanalitica odhadla, že ceny v prvních dvou a půl měsících roku 2019 vyskočily o 465 %. The Wall Street Journal v březnu 2019 uvedl, že hlavní příčinou hyperinflace je fakt, že centrální banka tiskne peníze na zvýšení peněžní zásoby, čímž se zvyšují domácí výdaje. Člověk zaměstnaný jako učitel si může za svou měsíční mzdu koupit tucet vajec a 90 gramů sýra.  V květnu 2019 zveřejnila Venezuelská centrální banka poprvé hospodářská data od roku 2015. Podle tohoto vydání činila inflace Venezuely 274 % v roce 2016, 863 % v roce 2017 a 130 060 % v roce 2018. Nové zprávy naznačují smrštění více než poloviny ekonomiky za pět let. Podle Financial Times se jedná o jeden z největších poklesů v latinskoamerické historii.", "section_level": 2}, {"title": "Nezaměstnanost.", "content": "Odhaduje se, že nezaměstnanost v roce 2019 dosahuje až 44 %. MMF uvedl, že se jedná o nejvyšší nezaměstnanost od konce bosenské války v roce 1995.  V lednu 2016 činila míra nezaměstnanosti 18,1 procenta a ekonomika byla podle indexu bídy nejhorší na světě. Od dubna 2016, kdy byla míra 7,3 procenta, Venezuela neposkytla žádné oficiální údaje o nezaměstnanosti.", "section_level": 2}, {"title": "Ropný průmysl.", "content": "Venezuela, jako stát s jednou z největších zásob ropy, má na vývozu ropy postavenou svou ekonomiku. Na rozdíl od jiných států (Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů) vláda do ropného průmyslu neinvestuje a nijak ho nerozvíjí. Emma Brossardová, historička, odbornice na ropný průmysl a bývalá obyvatelka San Tomé, uvedla, že v roce 2005 venezuelská ropná pole vykazovala míru vyčerpání 25 procent. Vláda by musela ročně investovat 3,4 miliardy amerických dolarů, aby mohla dál pokračovat ve své produkci. Ale od doby, kdy se Chávez stal prezidentem, nedošlo k žádné investici.  Roku 2018 politické a ekonomické problémy, kterým Venezuela čelí, pohltily region El Tigre - San Tomé, klíčový region pro těžbu ropy ve východní Venezuele. Platy nedokázaly držet krok s hyperinflací, což mělo za důsledek odcházení dělníků ze státní ropné společnosti. Zařízení na těžbu ropy byla zanedbána a nechráněna, což ochromilo těžbu ropy a vedlo k poškození životního prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomické sankce.", "content": "Venezuelská vláda uvádí, že hospodářský kolaps v zemi zavinily americké sankce. Významní světoví ekonomové se však shodli, že nedostatek a vysoká inflace ve Venezuele začaly ještě před tím, než se americké sankce proti zemi obrátiy. Podle amerického zpravodajství \"The Wall Street Journal\" může za hospodářskou krizi ve Venezuele Madurova politika znárodňování, nedostatečných investic a korupce. Ve zprávě \"The Johns Hopkins Univerzity\" bylo uvedeno, že většina sankcí je omezena na zrušení víz a zmrazení aktivit klíčových úředníků, kteří jsou zapojení do zneužívání a korupce. V žádném případě se nezaměřují na venezuelskou ekonomiku. Zpráva rovněž uvedla, že zákaz z roku 2017 o obchodování s venezuelskými vládními akciemi a dluhopisy, umožňuje výjimky pro potraviny a léky.  V roce 2011 uvalily Spojené státy sankce na státní ropnou společnost Petróleos de Venezuela. Podle vedoucích pracovníků společnosti a venezuelské vlády byly sankce většinou symbolické a měly malý (pokud vůbec) dopad na obchod Venezuely s USA.  Dne 9. 3. 2015 Barack Obama podepsal a vydal příkaz, podle kterého je ve Venezuele ohrožena národní bezpečnost, a nařídil sankce proti venezuelským úředníkům. Sankce ale neovlivnily venezuelskou ropnou společnost a obchodní vztahy s USA pokračovaly. V roce 2018 uvalila Trumpova administrativa na Venezuelu další ekonomické sankce. Tyto sankce zakazovaly mimo jiné i transakce zahrnující státní dluh. V listopadu 2017 odhadl \"The Economist\" dluh Venezuely na 105 miliard amerických dolarů a její rezervy na 10 miliard amerických dolarů.  V roce 2019 byly na Venezuelu uvaleny nové sankce, které jsou podle \"The Wall Street Journal\" zaměřené na zbavení Madurovy vlády příjmů z ropy. Tyto sankce jsou dosud nejvýznamnější a pravděpodobně zasáhnou i běžný lid. V roce 2019 americký právník a odborník na lidská práva Alfred de Zayas tvrdil, že americké sankce vůči Venezuele jsou nezákonné, protože představují hospodářskou válku a podle mezinárodního práva mohou představovat „zločiny proti lidskosti “. OSN však na tento výrok nereagovala.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sociálně ekonomická a politická krize začala ve Venezuele za vlády prezidenta Hugo Cháveze a pokračuje během prezidentství Nicoláse Madura. Projevuje se hyperinflací, vysokou kriminalitou, hladem a nárůstem různých nemocí. To vše vede k masové migraci z této země. Jedná se o nejhorší ekonomickou krizi v dějinách Venezuely.", "tgt_summary": "2012年开始的委内瑞拉危机是委内瑞拉在乌戈·查韦斯总统任期内发生的社会、经济及政治危机,并在尼古拉斯·马杜罗任期内延续。本次危机是委内瑞拉有史以来最严重的一次经济危机,全国及人均GDP在2013年至2017年间的收缩幅度,较美国在大萧条时期所经历者更甚,也大于俄罗斯在苏联解体前后曾经历的幅度。", "id": 2623455}
{"src_title": "Michael Kremer", "tgt_title": "麥可·克雷默", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Kremer se narodil do židovské rodiny rodičům Eugenovi a Sáře Lillian Kremerovým. Jeho matka byla profesorkou anglické literatury, která se specializovala na americkou židovskou literaturu a literaturu holocaustu.  V roce 1985 na Harvardově univerzitě získal titul Bachelor of Arts studiem sociálních věd, v roce 1992 získal na stejné univerzitě ekonomický titul Ph.D.. Zde také vyučuje od roku 1999.  V polovině 90. let Kremer spolu se svými kolegy prováděl výzkum v západní Keni, kterým zjistil, že nedostatečné výsledky tamních žáků nejsou způsobeny nedostupností učebnic nebo hladem. Duflová a Banerjee na tento výzkum navázali se zjištěním, že tyto neuspokojivé výsledky jsou výsledkem nedostatečného přizpůsobení metod výuky potřebám žáků. Pozitivní efekt pozorovali při zaměstnání učitelů, kterým byla pracovní smlouva prodloužena pouze pokud dosahovali dobrých výsledků, spolu s iniciativou zabránit absenci učitelů a rozdělením žáků do skupin podle jejich předchozích výsledků. Jedním z přímých důsledků jejich práce je tak prokazatelné zlepšení systému vzdělávání a školních výsledků více než pěti milionů indických dětí, kde svou studii Duflová a Banerjee prováděli.  V letech 1991–2001 prováděl s americkým ekonomem Edwardem Miguelem experiment, pomocí něhož zkoumali poptávku odčervovacích tablet v Keni. Jejich zjištění, že 75% rodičů tablety pro své děti získali, když byly rozdávány ve školách zadarmo a pouze 18% rodičů, pokud za ně byl požadován poplatek 40 centů, vedlo k doporučení Světové zdravotnické organizace, aby tato léčba byla umožněna zadarmo v oblastech, kde je nakaženo více než 20% dětí. Kremer se také zasloužil o zisk soukromých investic do výzkumu vakcín a jejich distribuce do rozvojových zemí.  V sérii studií začínajících v roce 2000 se Kremer, Duflová a americký ekonom Jonathan Robinson zaměřili na otázku, proč farmáři v subsaharské Africe nevyužívají moderních technologií, jako je např. hnojivo. Dokázali, že nevyužívání těchto metod spočívá v připisování větší důležitosti menším výdělkům, kterých farmáři dosáhnou dříve, než vidině většího zisku v budoucnu.  Spoluprací s Banerjeem a Duflovou a spojením s Abdul Latif Jameel Poverty Action Lab (J-PAL), kterou v roce 2003 založili Banerjee, Duflová a ekonom Sendhil Mullainathan, Kremer pomohl vytvořit základy programů bojujících s chudobou, které ovlivnily více než 400 milionů lidí. Jeho experimentální přístup k řešení problému chudoby inspiroval organizace k přehodnocení svých programů a upuštění od těch neefektivních.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michael Kremer (* 12. listopadu 1964, New York, USA) je americký ekonom a profesor ekonomie rozvoje na Harvardově univerzitě. Jeho výzkum se zabývá vzděláním, zdravotnictvím, kvalitou vody a agrikulturou v rozvojových zemích. Je členem Americké akademie umění a věd a společenství \"Young Global Leaders\" založené Světovým ekonomický fórem. Je také spoluzakladatelem neziskové organizace \"Precision Agriculture for Development\" podporující inovace pro zlepšení životů farmářů v rozvojových zemích (Indie, Keňa, Pákistán, Rwanda, Etiopie, Uganda a Bangladéš). V roce 2010 se stal spolu s Maurou O'Neill zakladatelem programu \"Development Innovation Ventures\" Agentury Spojených států amerických pro mezinárodní rozvoj.", "tgt_summary": "麦可·罗伯特·克雷默(英语:Michael Robert Kremer,1964年-11月12日 ),美国发展经济学家。1985年获哈佛大学社交研究文学士学位,1992年获经济学哲学博士学位,1992年到1993年担任麻省理工学院博士后,1993年春担任芝加哥大学客座教授,1993年到1999年担任教授。自1999年起担任哈佛大学发展中社会盖茨教授。", "id": 2314162}
{"src_title": "Čínské turistické atrakce kategorie AAAAA", "tgt_title": "国家5A级旅游景区", "src_document": [{"title": "Historie kategorizace.", "content": "Původ systému hodnocení turistických atrakcí vychází z kritérií, která byla poprvé stanovena v roce 1999 Čínskou národní správou cestovního ruchu (předchůdce současného ministerstva kultury a cestovního ruchu) a revidována v roce 2004. Tato kritéria zahrnují faktory kvality a řízení, jako je snadnost dopravních spojení, bezpečnost na místě, čistota atd. a také berou v úvahu jedinečnost jednotlivých pamětihodnosti. Turistické atrakce byly zatříděny podle kritérií na původní stupnici od A do AAAA, přičemž kategorie AAAAA nebo 5A byla přidána později jako nejvyšší hodnocení. V roce 2007 byla certifikována první sada 66 turistických atrakcí hodnocených jako AAAAA. Tato první sada zahrnovala mnoho z nejznámějších historických ikonických památek v Číně, a to včetně Zakázaného města a Letního paláce. V únoru 2017 byla přidána další skupina atrakcí včetně 20 nových 5A-atrakcí. Ve výjimečných případech bylo několik míst vyřazeno z nejvyšší kategorie 5A, a to kvůli neuspokojivém hodnocení od dosavadních návštěvníků.", "section_level": 1}, {"title": "Vyřazování z kategorie 5A.", "content": "Některá turistické místa z kategorie 5A, které určila čínská národní správa cestovního ruchu (v roce 2018 se sloučila s ministerstvem kultury a cestovního ruchu ), ztratila svou akreditaci z důvodu nespokojenosti dosavadních návštěvníků. Prvním turistickým místem, které bylo vyřazeno z kategorie 5A, byl Průsmyk Šan-chaj v provincii Che-pej. Další vlna snížení kategorizace nastala v roce 2016 vyřazením ostrova Ťü-c’-čou v provincii Chu-nan a soutěsky Šen-lung v provincii Čchung-čching, a to za „bezpečnostní obavy, předražování, špatné řízení v oblasti životního prostředí a špatnou údržbu zařízení, jakož i za špatné služby, které byly způsobeny hlavně nedostatkem zaměstnanců.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Čínské turistické atrakce kategorie AAAAA (5A) jsou nejdůležitějšími a nejlépe udržovanými turistickými atrakcemi v Čínské lidové republice, a to vzhledem k nejvyšší úrovni v kategoriích hodnocení používaných čínskym ministerstvem kultury a cestovního ruchu. V roce 2018 tam bylo 248 turistických atrakcí zapsaných v kategorii 5A.", "tgt_summary": "国家5A级旅游景区依照《旅游景区质量等级的划分与评定》国家标准(标准中对AAAAA级旅游景区提出了12项条件,即旅游交通、游览、旅游安全、卫生、邮电服务、旅游购物、经营管理、资源和环境的保护、旅游资源吸引力、市场吸引力、年接待游客量及游客抽样满意率),经“全国旅游景区质量等级评定委员会”组织评定,由中华人民共和国文化和旅游部发布。", "id": 2345449}
{"src_title": "Salen", "tgt_title": "Salen", "src_document": [{"title": "Příprava a vlastnosti.", "content": "Hsalen lze připravit kondenzační reakcí ethylendiaminu se salicylaldehydem.  Komplexy salenu s kationty kovů lze připravit, aniž by byly izolovány z reakční směsi, a to díky vysoké stabilitě komplexu v důsledku chelatace:", "section_level": 1}, {"title": "Podobné ligandy.", "content": "Název „salenové ligandy“ se také používá pro tetradentátní ligandy s podobnou strukturou. Příkladem může být salpn, kde je na můstek spojující atomy dusíku navázána methylová skupina; tato látka se používá jako aditivum v motorových palivech, kde zachytává kovy.  Přítomnost objemných skupin v blízkosti koordinačního centra může navyšovat katalytickou aktivitu komplexu, zabraňovat jeho dimerizaci a navyšovat rozpustnost v nepolárních rozpouštědlech jako je pentan. Tuto vlastnost mají například salenové ligandy odvozené od 3,5-di-\"terc\"-butylsalicylaldehydu. Chirální salenové ligandy lze vytvořit vhodnou substitucí diaminové skupiny, benzenových jader nebo obou těchto částí molekuly; jako příklad lze uvést ligand získaný kondenzací \"trans\"-1,2-diaminocyklohexanu s 3,5-di-\"terc\"-butylsalicylaldehydem. Chirální ligandy je možné využít při asymetrické syntéze, například v Jacobsenově epoxidaci.  Reakcí ethylendiaminu s acetylacetonem vznikají tetradentátní ligandy s obecným označením \"acacen\". Komplexy [Co(acacen)L] selektivně inhibují aktivitů proteinů obsahujících histidin skrz výměnu axiálních ligandů. Tyto látky by mohly být využity k inhibici onkogeneze.  \"Salan\" a \"salalenové\" ligandy se strukturou podobají salenovým, ale mají jednu nebo dvě nasycené (aminové namísto iminových) vazby mezi dusíky a aryly. Oproti odpovídajícím salenovým ligandům mají větší elektronovou hudtotu na kovových centrech. Salany lze připravit alkylací příslušného aminu arylhalogenidem. Existují také „polosalenové“ ligandy, ty mají pouze jednu salicyliminovou skupinu. Připravují se reakcemi salicylaldehydu s monoaminy.  Jako „salenové ligandy“ nebo ligandy „salenového typu“ se označují jiné ligandy s podobnými strukturami v okolí chelačního místa, konkrétně dva kyselé hydroxyly a dvě Schiffovy báze (aryliminové skupiny). Patří sem mimo jiné salph, který vzniká kondenzací salicylaldehydu s \"o\"-fenylendiaminem a salqu, jenž se vytváří reakcí salicylaldehydu s 2-chinoxalinolem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Salen je označení pro tetradentátní C symetrický ligand získávaný reakcí salicylaldehydu (sal) s ethylendiaminem (en). Tento název se také používá pro strukturně podobné látky, hlavně pro bis-Schiffovy báze. Salen a podobné ligandy mohou vytvářet komplexy s mnoha různými kovy, čímž lze často připravit stabilní sloučeniny kovů v různých oxidačních číslech. Tyto komplexy salenu s kovy nacházejí využití jako katalyzátory v organické syntéze.", "tgt_summary": "Salen是一类配位化学和均相催化中常用的螯合配体。Salen这个名字是由水杨醛(salicylaldehyde)和乙二胺(ethylenediamine,en)组合而成的。这种配体是淡黄色云母状固体,可溶于极性有机溶剂。", "id": 1955902}
{"src_title": "Vodopády Sete Quedas", "tgt_title": "瓜伊拉瀑布", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zprávu o vodopádech podali jezuitští misionáři začátkem 16. století. Krátce nato se v tomto místě setkaly kolonizační zájmy Portugalska a Španělska. Od vodopádů proti proudu byla řeka Paraná vždy na území portugalském či holandském, od vodopádů po proudu se řeka stala politicky komplikovanou hranicí. V roce 1750 podepsaly Portugalsko a Španělsko smlouvu vymezující hraniční obrysy tehdejších kolonií. Ve vztahu pravého břehu řeky Paraná však text nebyl jednoznačný a spory včetně ozbrojených střetů se protáhly až do 20. století.  Do začátku 20. století soupeřily v proslulosti vodopády na řece Paraná s vodopády Paulo Afonso na severovýchodě země. Vyšší zalidněnost jihovýchodu a řádění banditů na severovýchodě posunuly vodopády Sete Quedas na přední pozici v popularitě. Brazilské město Guairá na břehu vodopádů patřilo ve 20. století mezi turisticky nejnavštěvovanější města v Brazílii. Návštěvnost vodopádů výrazně převyšovala návštěvnost vodopádů Iguacú. Sídlo Guairá mělo před stavbou vodního díla Itaipú 60 000 obyvatel, zatímco Foz de Iguacú 20 000. Po napuštění přehradní nádrže se poměr obrátil.  22. června 1966, učinily Brazílie a Paraguay první krok k výstavbě Itaipú Binacional. Toho dne podepsali brazilští ministři zahraničí text dohody o společném využití toku řeky Paraná od ústí řeky Iguacú po vodopády Sete Quedas. V projektu i ve výstavbě byla již i další vodní díla výše po toku, která by dokázala zajistit dostatečnou akumulaci vody pro derivační řešení. V takovém případě by byla řeka přehrazena nad vodopády a elektrárna by byla vybudována v podzemí s výpustí do kaňonu řeky. Takové řešení zachovalo vodopády Paulo Afonso alespoň pro období přelivů povodňových průtoků. Ve 21. století by připadalo v úvahu jedině toto řešení.  Termínem napuštění přehradní nádrže byl rok 1982. V tomto roce dosáhl přiliv turistů historického maxima. Milovníci vodopádů z celé Brazílie se přijížděli rozloučit s nejmohutnějšímu vodopády světa. 17. ledna 1982 se pod náporem turistů zhroutila vyhlídková lávka, umístěna ve třicetimetrové výšce nad kaňonem. 32 lidí zahynulo a přes tisíc lidí uvízlo na osamělém říčním ostrovu. I přes tuto tragédii se ke břehům vodopádů až do jejich konce vydávaly sta tisíce návštěvníků shlédnout jedinečný přírodní úkaz. Během povodně v říjnu 1982 se hladina nad vodopády Sete Quedas uzavřela.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Uvědomit si mohutnost vodopádů umožňují historické snímky. Do ploché cesty řeky o šířce přes 1000 m se do cesty postavily rokle o šířce kolem 60 m. V půdorysu proto byly podobné vodopádům Iguacú. Pád vody do centrálního kaňonu však neprobíhal podél jediného jazyku, ale sedmi samostatnými přelévanými roklemi. Proto vodopády dostaly portugalský název Sete Quedas – Sedm pádů. V jednotlivých ramenech lze vysledovat 19 výrazných celků, které samy o sobě představovaly mohutný vodopád. Těchto devatenáct vodopádů mělo vlastní jména. Menších samostatných vodopádů bylo možno napočítat kolem tří stovek.  Řekou se prořezávaly typické čedičové sloupy, které tvořily charakteristickou kulisu. Hluk vodopádů byl slyšet ve vzdálenosti 30 km.  Průměrný průtok se odhadoval kolem 13 000 m/s a maximální přes 50 000 m/s. Průměrný průtok Konga na Livingstonových vodopádech je kolem 40 000 m/s. Tyto vodopády jsou však přes svůj název pouze peřejemi, neboť voda nevytváří žádný kolmý stupeň. Průměrný přírodní průtok Niagarských vodopádů je 6 000 m/s, část však je odebírána niagarskými elektrárnami, a to při povinnosti zachovat minimum 2 800 m/s v turistické sezóně. Průměrný průtok vodopádů Iguacú a Viktoriiných vodopádů je kolem 1 500 m/s.  Celkový pokles hladiny na vodopádech i následných peřejích byl na délce 32 km 114 metrů, v samotném úseky Sedmi pádů byl nejvyšší kolmý stupeň vysoký 40 metrů.  Celková délka přelévané hrany byla 4,8 km. Na říčních ostrovech na hraně vodopádů byly postaveny sloupy vysokého vedení mezi Brazílií a Paraguayí, který vytyčují zatopený přírodní skvost doposud.", "section_level": 1}, {"title": "Přítomnost a budoucnost.", "content": "V období vojenských diktatur proběhlo protestních akcí proti zatopení vodopádů velmi málo. Každopádně v roce 1982 se na titulní stránce populárního brazilského deníku Jornal do Brazil objevila smuteční poéma Carloese Drummonda de Andrade na památku „sedmi krásných duchů, zavražděných člověkem“. V reakci na otištění básně pronesl ředitel společnosti Itaipú Binacional: “\"Nezničíme Sete Quedas, jenom je převedeme do přelivu hráze, který jim navrátí jejich krásu.\"“  V roce 2007 navštívilo vodopády Iguacú 1,08 milionu turistů, zatímco přehradu Itaipú 647 000 návštěvníků. Návštěva přehrady bývá pro vzdálenost cca 30 km doplňkovou nabídkou akcí cestovních kanceláří, nabízejících v hlavní nabídce přírodní vodopády.  Při poklesu hladiny při vysokém odběru v suchém období se hrany vodopádů z hladiny jezera krátkodobě vynořují. Objevují se požadavky na snížení pracovní hladiny za účelem alespoň částečného obnovení vodopádů. Životnost vodního díla Itaipú se odhaduje na 300 let. Vodopády vznikly v oblasti mimořádně seizmicky stabilní a jsou pod hladinou dokonale zakonzervovány. V geologických dějinách je jejich zatopení krátkou epizodou a je jisté, že nejmohutnějšími vodopády na planetě se opět stanou Sete Quedas na řece Paraná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vodopády Sete Quedas (portugalsky \"Cachoeira Sete Quedas,\" španělsky S\"altos del Guairá\") byly nejmohutnějšími vodopády na světě. Vodní energií překonávaly dvakrát Niagarské vodopády a osmkrát vodopády Iguacú. V roce 1982 zmizely pod hladinou přehradní nádrže vodního díla Itaipú.", "tgt_summary": "瓜伊拉瀑布(),又名塞提克达斯瀑布(),位于南美洲巴西和巴拉圭双方的界河巴拉那河上游,曾经是世界上最大的瀑布群以及世界上径流量最大的瀑布。1982年10月伊泰普大坝蓄水后被水库淹没。", "id": 2151591}
{"src_title": "Sophie Wilmèsová", "tgt_title": "蘇菲·威爾梅斯", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se roku 1975 v obci Ixelles, součásti Bruselského regionu. Matka je aškenázská Židovka. Otec působil jako profesor ekonomie na Katolické univerzitě v Lovani. Vyrostla ve valonském měste Grez-Doiceau. Aplikovanou komunikaci vystudovala na Institutu vyšších studií sociálních komunikací (Institut des hautes études des communications sociales, IHECS) a finanční management na Univerzitě svatého Ludvíka v Bruselu. Poté pracovala jako ekonomka a finanční poradkyně v právní firmě.  V květnu 2009 se vdala se za Australana Christophera Stonea, původem z Tasmánie, s nímž má tři dcery Victorii, Charlotte a Elizabeth. Stone má z předchozího vztahu syna Jonathana. Rodina žije ve vlámském Rhode-Saint-Genèse v provincii Vlámský Brabant.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V roce 2000 vstoupila do místní politiky, když se na šestileté období stala obecní zastupitelkou Uccle, po zvolení z 29. místa kandidátky PRL–FDF. V roce 2007 byla poprvé zvolena do městského zastupitelstva Rhode-Saint-Genèse, v němž mezi lety 2007–2015 vykonávala funkci místostarostky zodpovědné za finance, rozpočet, frankofonní vzdělávání, komunikaci a místní ekonomiku.  V roce 2014 se stala zastupitelkou provincie Vlámský Brabant. Jako kandidátka Union des francophones (UF) v obvodu Hal obdržela 3 505 preferenčních hlasů, což znamenalo nejvyšší počet na kandidátce UF.  Po květnových parlamentních volbách 2014 byla první náhradnicí do sněmovny. Po zformování vlády se 14. října 2014 stala poslankyní, když ve Sněmovně reprezentantů nahradila Didiera Reynderse, jemuž byl po nástupu do ministerské funkce v důsledku klouzavého mandátu pozastaven výkon poslaneckého mandátu. V dolní komoře se účastnila práce ve finančním a rozpočtovém výboru.  Po zvolení ministra rozpočtu Hervého Jamara guvernérem provincie Lutych v září 2015, opustil politik federální vládu. Téhož měsíce jej Wilmèsová vystřídala v prvním kabinetu Charlese Michela na postu ministryně pro rozpočet zodpovědné za národní loterii. Po rozpadu čtyřčlenné vládní koalice v prosinci 2018, jíž po odmítnutí migračního paktu OSN opustila Nová vlámská aliance, sestavil Michel druhý kabinet menšinového charakteru na půdorysu tří zbylých subjektů Křesťanskodemokratické a vlámské strany, Open VLD a Reformního hnutí, jenž zemi dovedl ke květnovým parlamentním volbám 2019. V tomto kabinetu Wilmèsová získala k portfoliu rozpočtu také gesci veřejné služby s tvorbou politiky v oblasti vědy. Michelova vláda zůstala v úřadu i po parlamentních volbách s dočasným, přechodným mandátem, do zformování nového kabinetu vzešlého z voleb. Před nástupem do úřadu předsedy Evropské rady Michel rezignoval na úřad premiéra. V něm jej od konce října 2019 Wilmèsová nahradila, jakožto první žena ve funkci předsedy vlády. Menšinovou – stále přechodnou, vládu složila s předchozími dvěma koaličními partnery.", "section_level": 1}, {"title": "Zastávané úřady.", "content": "Přehled zastávaných veřejných úřadů:", "section_level": 2}], "src_summary": "Sophie Wilmèsová (výslovnost: ; * 15. ledna 1975 Ixelles) je belgická politička, od října 2019 předsedkyně vlády Belgie, jakožto první žena v tomto úřadu. V letech 2015–2019 zastávala úřad ministryně rozpočtu ve dvou kabinetech Charlese Michela.", "tgt_summary": "苏菲·威尔梅斯(Sophie Wilmès,1975年-1月15日),比利时政治人物、现任首相。", "id": 1641765}
{"src_title": "Mai Thi Nguyen-Kim", "tgt_title": "阮津玫", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Nguyen Kim, jejíž rodiče pocházejí z Vietnamu (její otec je též chemik), absolvovala v roce 2006 gymnázium v Hemsbachu v Bádensku-Württembersku. V letech 2006 až 2012 studovala chemii na Univerzitě Johannese Gutenberga v Mohuči a na Massachusettském technologickém institutu. Od roku 2012 působila jako doktorandka na Rýnsko-westfálské technické univerzitě v Cáchách, na Harvardově univerzitě a na Fraunhoferském institutu pro aplikovaný výzkum polymerů v Postupimi. V roce 2017 získala za práci o \"fyzikálních hydrogelech na bázi polyuretanu\" doktorát na Postupimské univerzitě. Nguyen-Kim je vdaná za Matthiase Leiendeckera a má dceru narozenou v roce 2020.", "section_level": 1}, {"title": "Propagace vědy na YouTube a v televizi.", "content": "V roce 2015 spustila Nguyen Kim YouTube kanál \"The Secret Life Of Scientists\" (Tajný život vědců), jehož cílem bylo zprostředkovat mladým lidem vědecká témata. V říjnu 2016 k tomu přibyl další kanál nazvaný \"schönschlau\", který společně financují německé veřejnoprávní rozhlasové stanice ARD a ZDF. Váš kanál \"schönschlau\" byl v roce 2018 přejmenován na \"maiLab\" a začátkem dubna 2020 měl téměř 700 000 odběratelů.  Nguyen-Kim občas také moderovala kanál \"Auf Klo\" a chemická učební videa.  Je také moderátorkou projektu \"Die Debatte\" (Debata) obecně prospěšné společnosti \"Wissenschaft im Dialog\" (Věda v dialogu) a patří společně s Haraldem Leschem a Philipem Häusserem do týmu online videosérie \"Terra X Lesch & Co\". Od začátku května 2018 moderuje televizní program \"Quarks\" stanice WDR.  Začátkem dubna 2020 dosáhl MaiLab více než 4 miliony zhlédnutí za čtyři dny videem o pandemii koronavirus a byl v době číslo 1 trendů YouTube v Německu, je to nejúspěšnější video na kanálu YouTube. 7. dubna 2020 hovořila s komentářem \"Tagesthemen\" společnosti ARD ke stejnému tématu. V polovině dubna analyzovala komunikaci známých virologů v dalším videu. Toto video také vstoupilo do trendů YouTube v Německu a během týdne dosáhlo téměř 2 milionů zhlédnutí (k 27. dubnu 2020). Nguyen-Kim je od té doby hostem v různých jiných mediálních formátech, včetně německých televizních talk show. Na konci května 2020 v rozhovoru s Deutsche Presse-Agentur GmbH vyzvala k větší literární a mediální gramotnosti a kritizovala konspirační teorie o pandemii koronavirus. Ona také vidí nedostatky v přírodních vědách a vědecké práci ve všeobecném vzdělávání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mai Thi Nguyen-Kim (provdaná Leiendecker, narozená 7. srpna 1987 v Heppenheimu) je německá chemička, vědecká novinářka, televizní moderátorka, autorka a youtuberka.", "tgt_summary": "阮津玫(德语:Mai Thi Nguyen-Kim,1987年-8月7日)婚后夫姓莱茵德克(Leiendecker),生于德国黑森州黑彭海姆市,是一名德国科学记者,电视主持人,化学家,作家和网络视频博主,因其在科普届的成就多次获得德国新闻界的嘉奖。", "id": 2956455}
{"src_title": "Vladimir (Bogojavlenskij)", "tgt_title": "弗拉基米尔 (基辅都主教)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 1. ledna 1848 v obci Malomorševka. Byl pravděpodobně bratranec arcibiskupa Vasilija (Bogojavlenského).  Studoval na Tambovském duchovním semináři a roku 1874 úspěšně ukončil studium na Kyjevské duchovní akademii. Poté se stal profesorem Tambovského duchovního semináře kde vyučoval homiletiku, liturgii a pastorální teologii. O rok později začal vyučovat Písmo svaté a poté němčinu a zeměpis na dívčí škole a gymnáziu.  Roku 1882 se oženil a 31. ledna byl biskupem Palladijem (Gankevičem vysvěcen na jereje chrámu Pokrov přesvaté Bohorodice v Kozlově a poté se stal představeným trojického chrámu v Kozlově.  Po smrti manželky a dítěte byl 8. února 1886 v Kazaňském monastýru v Tambově postřižen na monacha. Dne 9. února byl povýšen do hodnosti archimandrity a stal se představeným trojického kozlovského monastýru a 6. října představeným antonievského monastýru v Novgorodu.  Dne 21. května 1888 byl zvolen biskupem Staraje Russy a vikářem eparchie Novgorod. Dne 3. června byl v Alexandro-Něvské lávře vysvěcen metropolitou Isidorem (Nikolskim) na biskupa.  Dne 19. ledna 1891 se stal biskupem samarským a stavropolským. V této eparchií se zasloužil o otevření dívčích škol a založením vzdělávacího bratrství.  Dne 18. října 1892 se stal arcibiskupem kartalynským a kachetinským a exarchou Gruzie. Během jeho služby v Gruzii bylo postaveno více než sto chrámů a bylo otevřeno více než tři sta farních škol a bylo zřízeno misionářské eparchiální duchovní a vzdělávací bratrství. V Gruzii byl předmětem neustálých pomluv a stal se předmětem pokusu o atentát, kdy ses jej snažil zabít psalomščik (žalmista).  Dne 21. února 1898 byl jmenován metropolitou moskevským a kolomským. Dne 27. března téhož roku přijel do Moskvy kde se slavnostech setkal s věřícími a velkoknížetem Sergejem Alexandrovičem. V Moskvě se zabýval misionářskou prací mezi dělníky. Dále se věnoval boji proti alkoholu. Podporoval charitativní činnost velkokněžny Alžběty.  Dne 23. listopadu 1912 byl jmenován metropolitou petrohradským a ladožským.  Bylo známo že odporoval vlivu Grigorije Jefimoviče Rasputina. To vyvolalo nespokojenost královského soudu a proto byl po smrti metropolity Flaviana (Gorodeckého) jmenován metropolitou Kyjeva a Haliče. To se stalo 23. listopadu 1915.  Na církevní řadě Ukrajiny byla položena otázka autokefality Ukrajinské pravoslavné církve. Metropolita Vladimir pevného bránil jednotu ruské církve. Schizmatik arcibiskup Alexij (Dorodnicyn) se usadil v kyjevsko-pečerské lávře a snažil se převzít moc pravoslavné církve na Ukrajině. Tej se zasloužil o to aby se mniši v lávře obrátily proti Vladimirovi. V té době se sobětská vojska blížila ke Kyjevu (1918). Ze dne 23. na 24. ledna obklíčila vojska lávru. Tzv. „církevní bolševismus“ hrál klíčovou roli při podněcování netolerantní atmosféry v Lávře. Mniši tohoto monastýru se vzpouřeli proti svému představenému. V monastýru se konaly shromáždění které požadovaly demokratizaci správy církve. Vedení metropolitou Vladimirem bylo považováno za represivní. Mniši si vybrali nového představeného a to archimandritu Klimenta (Žeratienka). Autorita metropolity Vladimira klesla velice nízko.  Večer 25. ledna 1918 přišlo pět ozbrojených vojáků do lávry. Arcibiskup Alexij tvrdil že otec Vladimir uchovával u sebe peníze ukrajinské církve. Vojáci zajali otce Vladimira a měli jej odvést za velitelem avšak ho poté brutálně zavraždily. Pohřben byl 29. ledna 1918 v Uspenském chrámu lávry. Pohřeb vedl metropolita Platon (Rožděstvenskij).  Všechny data jsou uváděny podle juliánského kalendáře.  Dne 4. dubna 1992 jej Ruská pravoslavná církev svatořečila jako mučedníka a byl zařazen mezi Sbor všech novomučedníků a vyznavačů ruských.  Jeho svátek je připomínán 25. ledna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Vladimir (světským jménem: Vasilij Nikiforovič Bogojavlenskij; 1. ledna 1848, Malomorševka – 25. ledna 1918, Kyjev) byl biskup ruské pravoslavné církve, exarcha Gruzie (1892–1898), metropolita moskevský a kolomský (1898–1912), metropolita petrohradský a ladožský (1912–1915) a metropolita kyjevský a haličský (1915–1918).", "tgt_summary": "弗拉基米尔()洗名瓦西里·尼基福罗维奇·波戈雅夫连斯基(; 1848年1月1日 - )是基辅都主教(1915年至1918年),莫斯科都主教(1898年至1912年)。", "id": 1065982}
{"src_title": "Veniamin (Kazanskij)", "tgt_title": "彼得格勒的韦尼阿明", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 17. dubna 1873 v Nimenskim pogostě v rodině kněze Pavla Ioannoviče Kazanského.  Absolvoval Oloněcký duchovní seminář a roku 1893 začal studovat na Petrohradské duchovní akademii. Dne 14. října 1895 byl postřižen na monacha a 21. listopadu byl vysvěcen na jerodiakona. Kněžské svěcení přijal 19. května 1897. Po vysvěcení se stal profesorem biblistiky na Rižském duchovním semináři. Poté působil jako inspektor Cholmského duchovního semináře a následně Petrohradského semináře. Roku 1902 se stal rektorem Samarského duchovního semináře a získal titul archimandrity. O tři roky později sloužil ve stejné pozici v Petrohradském semináři.  Roku 1910 byl jmenován biskupem gdovským a vikářem petrohradské eparchie. Biskupské svěcení přijal 24. ledna 1910 z rukou metropolity Antonija.  Dne 6. května 1911 byl vyznamenán Řádem sv. Vladimíra III. třídy a 14. května 1916 získal stejný řád II. třídy.  Jako biskup často sloužil v chrámech v nejodlehlejších a nejchudších předměstí hlavního města.  Dne 2. března 1917 se stal prvním vikářem eparchie a 24. května byl zvolen arcibiskupem. Dne 13. srpna 1917 získal titul metropolity. Dne 24. ledna 1918 zabavil Všeruský ústřední výkonný výbor církevní majetek. Metropolita si přál aby při zabavování cenností byli přítomni duchovní a předměty zvláštního významu pro věřící by mohly být nahrazeny podobnými. Úřady tento požadavek odmítl a to vyvolalo střet mezi věřícími a úřady.  Dne 1. června 1922 byl zatčen v otázce církevního majetku. Kromě něj bylo do případu zapojeno dalších 86 osob. Soud se konal od 10. června do 5. července 1922. Soud odsoudil deset obžalovaných (včetně metropolity) k smrti, z nichž šest bylo odsouzeno k trestu odnětí svobody.  Metropolita Veniamin byl zastřelen 13. srpna 1922 spolu s archimandritou Sergijem (Šeinem), právníkem Ivanem Kovšarovem a profesorem Jurijem Novickim.  Dne 5. dubna 1992 jej Ruská pravoslavná církev svatořečila jako mučedníka a byl zařazen mezi Sbor všech novomučedníků a vyznavačů ruských.  Jeho svátek je připomínán 13. srpna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Veniamin (světským jménem: Vasilij Pavlovič Kazanskij; 17. dubna 1873, Nimenskij pogost – 13. srpna 1922, Petrohrad) byl biskup ruské pravoslavné církve, metropolita petrohradský a gdovský a mučedník.", "tgt_summary": "彼得格勒的韦尼阿明(,1874年-1922年),本名瓦西里·帕夫洛维奇·卡赞斯基(),东正教殉道者、彼得格勒和格多夫都主教(1917年至1922年)。", "id": 513909}
{"src_title": "Fuggerei", "tgt_title": "福格社區", "src_document": [{"title": "Historie vzniku.", "content": "Sídliště sociálních bytů Fuggerei bylo postaveno v letech 1516 až 1523 pod vedením stavitele Thomase Krebse. Výstavbu pro potřebné občany města Augsburg sponzoroval podnikatel Jakob Fugger a první část byla dokončena 23. srpna 1521. Kolem prvních šesti ulic bylo tehdy postaveno 52 bytů. V následujících letech se sídliště rozšířilo o další ulice, malá náměstí a kostel. Bylo velmi podobné malému nezávislému středověkému městu s hradbami. Brány byly v noci zamčené.  Důsledně dvoupodlažní domy se standardizovanými půdorysy bytů byly, s ohledem na podmínky v době jejich vzniku, velkoryse naprojektovány. Přímo moderní byla koncepce Fuggerei jako pomoc pro svépomoc. Bydlení bylo určeno pro nezadlužené řemeslníky a příležitostné nádeníky ohrožené chudobou, kteří nemohli utáhnout svou vlastní domácnost, například kvůli nemoci. Mohli si tak zajišťovat obživu v rámci sídliště Fuggerei i mimo ně a při hospodářském oživení se pak měli opět odstěhovat do vlastního. Obyvatelům Fuggerei tak zůstávalo zachováno velmi luxusní soukromí. Až do 20. století tam sídlily zejména rodiny s často několika dětmi. Do tohoto sociálního sídliště se však mohli nastěhovat jen spořádaní chudáci („würdige Arme“). Podle vůle zakladatele to nesměli být žádní žebraví pobudové. Roční nájemné činilo jeden rýnský gulden (týdenní mzda řemeslníka). Ideální odměnou byly tři modlitby (\"Otčenáš, Vyznání víry a Zdrávas Maria\"), které se všichni obyvatelé modlili jednou za den za dárce a za jeho rodinu. Fuggerei financoval Jakob Fugger výslovně i jménem svých již zesnulých bratrů Ulricha a Georga.  Jméno \"Fuggerei\" vzniklo již v roce 1531. V letech 1581/82 v něm postavil augsburský stavitel Hans Holl kostel Svatého Marka („Markuskirche der Fuggerei\"), darovaný Markusem a Philippem Eduardem Fuggerem. Prvním duchovním se stal jezuita Petrus Canisius, v roce 1925 svatořečený. Ve třicetileté válce bylo Fuggerei pod Švédy až do roku 1642 a do značné míry zničeno. Od roku 1681 až do své smrti v roce 1694 tam žil zednický mistr Franz Mozart, pradědeček skladatele Wolfganga Amadea Mozarta.V letech 1880 až 1938 bylo Fuggerei dále rozšiřováno. Během druhé světové války pak ale bylo britskými nálety při nočním bombardování z 25. na 26. února 1944 ze dvou třetin zničeno. Již 1. března 1944 se rodinná rada seniorů knížecích a hraběcích Fuggerů písemně usnesla na jeho novém vybudování.  Podle projektu architekta Raimunda von Doblhoff, vytvořeného z historických předloh, bylo Fuggerei za použití prostředků nadace od roku 1945 znovu stavěno a v roce 1947 byly první budovy opět obydleny. Tato rekonstrukce byla dokončena v 50. letech 20. století. Do roku 1973 bylo Fuggerei s využitím sousedních pozemků ještě asi o jednu třetinu rozšířeno až na dnešních 67 domů se 140 byty.", "section_level": 1}, {"title": "Fuggerei dnes.", "content": "Většina bytů má rozlohu asi 60 metrů čtverečních a má svůj vlastní vchod. Skoro všechny byty v přízemí mají zahrádku, byty v patře mají půdu. Domky jsou napojeny na síť dálkového vytápění města Augsburg. Původní mechanické dveřní zvonky zůstaly i v čase elektřiny zachovány a ovládají se zataháním. Zavěšení a rukojeti starých zvonců jsou různá, pravděpodobně proto, aby nedocházelo k záměně v temném Fuggerei (dříve nebylo žádné uliční osvětlení). Podmínky přijetí jsou stále stejné jako v době založení: Kdo chce žít ve Fuggerei, musí být augšpurčan, katolík a mít dobrou pověst. Roční (studené) nájemné za byt ve Fuggerei je stále nominální hodnotou rýnského guldenu bez ohledu na inflaci (vypočteno na 0,88 EUR). Ostatní náklady již nesou nájemci sami (85, - EUR od 1. července 2013).  Obytný soubor s osmi uličkami a několika bránami je „město ve městě“ s vlastním kostelem, „městskými hradbami“ a „městskými bránami“. Od roku 2006 je však pro návštěvníky otevřena pouze jedna brána, \"Ochsentor\", kterou ponocný zavírá od 22:00 do 05:00 hodin. Obyvatel Fuggerei, který se vrátí do půlnoci, platí ponocnému 0,50 Eur, přijde-li později, zaplatí jedno euro. Od 5 hodin je brána znovu otevřená. Majetek nadace \"Fuggereistiftung\" se skládá z lesů a nemovitostí. Dodnes se jím sociální bydlení financuje. Jako další ekonomický zdroj příjmů vznikl v roce 2006 z cestovního ruchu a turistiky.  Nadace Fuggerei je jedna z devíti fuggerovských nadací a spravuje ji \"Fürstlich und Gräflich Fuggersche Stiftungs-Administration\". Skládá se ze zástupců tří větví rodu Fuggerů. Jsou to Fugger von Kirchberg und Weißenhorn, Fugger-Babenhausen a Fugger von Glött. Správcem nadace je Wolf-Dietrich, hrabě von Hundt. Správní radu tvoří knížecí a hraběcí senioři rodiny Fuggerů. Od roku 2004 jí předsedá Maria Elisabeth, hraběnka Thun-Fuggerová. Je to první žena v čele této rady. Do předsednictva dále patří Albert Fugger hrabě von Glött, Hubertus Fugger kníže z Babenhausenu a Markus Fugger hrabě z Babenhausenu.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Sociální sídliště Fuggerei je vedle Augsburské radnice pravděpodobně nejoblíbenější turistické místo ve městě. Vstupné se používá k jeho údržbě. Museum ve Fuggerei bylo založeno v roce 1957 a nachází se v ulici \"Mittlere Gasse 13 a 14\". V roce 2006 bylo výrazně rozšířeno a nově uspořádáno. Je zde také poslední původní byt, zařízený ve stylu 18. století. Od roku 2007 je také otevřen plně zařízený prohlídkový byt v ulici \"Ochsengasse\", který ukazuje, jak žije obyvatel Fuggerei dnes. V roce 2008 vzniklo také muzeum v bunkru z druhé světové války. V dochovaném protileteckém krytu z roku 1943 je zdokumentována historie budovy, noční bombardování Augsburgu z 25. na 26. únor 1944, roky rekonstrukce a rozšiřování Fuggerei až do roku 1973.  V muzeu Fuggerei, v prohlídkovém bytě a v bunkru ze světové války se pomocí filmů vysvětluje historie rodiny zakladatelů a jejich nadace. Od roku 2006 jsou pamětihodnosti Fuggerei - od kostela po dům Franze Mozarta - vylíčeny v němčině, italštině a angličtině. V roce 2007 byl ve Fuggerei postaven první a dosud jediný pomník zakladateli, Jakobu Fuggerovi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fuggerei je nejstarší komplex pro sociální bydlení na světě. V roce 1521 jej ve zděných řadových domcích ve městě Augsburg v Bavorsku nechal postavit Jakob Fugger. Dnes v 67 domcích žije 150 potřebných katolických občanů ve 140 bytech za roční (bez topení) nájem od 0,88 EUR. Za to se jednou denně modlí za zakladatele Fuggera a za jeho rodinu \"Vyznání víry, Otčenáš a Zdrávas Maria.\" Toto sociální bydlení z darovaného majetku Jakoba Fuggera je dodnes provozováno. Spolu s dalšími osmi nadacemi („Fuggersche Stiftungen\") se o ně stará správní rada (\"Aufsichtsgremium der Fürstlich und Gräflich Fuggerschen Stiftungs-Administration\"), vytvořená z knížecích a hraběcích seniorů rodiny Fuggerů.", "tgt_summary": "福格社区()是位于德国城市奥格斯堡的一处为低收入者而兴建的住宅社区,是世界首个计划性的公共住宅。社区完工于1521年。二战期间社区严重受损。现在福格社区是奥格斯堡的著名观光景区之一,同时也仍然是一处集体住宅。2011年,福格社区的参观费用是4欧元,而这是一年房租的几乎4倍。", "id": 1984480}
{"src_title": "Lotosová pozice", "tgt_title": "坐位 (性行为)", "src_document": [{"title": "Jednodušší varianty lotosového květu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klečící lotus.", "content": "Klečící lotus je varianta méně náročná na břicho, od muže však vyžaduje větší sílu v rukou. Muž si klekne, žena si mu sedne do klína a obtočí mu nohy kolem boků v typické lotosové pozici. Muž ji podpírá pod hýžděmi, žena se ho drží kolem krku. Pokud má problémy s rovnováhou, může se jednou rukou přidržet postele.", "section_level": 2}, {"title": "Poloha vsedě.", "content": "Tato varianta lotosové pozice je méně náročná na fyzickou kondici. Muž se pohodlně usadí na židli, křeslo nebo taburet a žena si sedne přes jeho nohy na vztyčený penis. Vzájemně se obejmou a co nejtěsněji přimknou v oblasti pohlaví. Žena může zapřením o opěradlo lépe korigovat rytmus a hloubku přirážení.", "section_level": 2}, {"title": "Etymologie.", "content": "Sexuální pozice vychází z meditativní jogínské polohy lotosový květ (Padmasana). Uspořádání rukou a nohou v této póze připomíná okvětní lístky lotosového květu.  Lotosový květ je symbolem nejen moudrosti a vitální energie, ale také ženského pohlavního orgánu „yoni“ (pochvy). V tantrickém náboženství hraje významnou roli a funkci. Z lotosového květu vyrůstá a začíná veškerý nový život a pramení z něj veškerá moc, síla a energie.  Lotos má svoji symboliku i v čakrách. Sedmá čakra – sahasrara, je znázorňována jako soubor mnoha okvětních lístků lotosu a vyrůstá z první čakry. Padmásana je důležitá pro uvolňování kundalini energie, která se hromadí u páteře. V pozici lotosu se tato energie uvolňuje a prochází celým tělem do vyšších čaker. Milostným spojením nabývá tuto životodárnou energii i muž.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lotosová pozice (také lotosový květ) je sexuální poloha, která vyniká intenzitou spojení, intimitou doteků těl a vzájemnou touhou po co nejbližším kontaktu. Muž sedí v tureckém sedu, žena pomalu nasedne na jeho penis a obejme partnerovy boky nohama. Takto propleteni sedí proti sobě a vzájemně se objímají, hladí a líbají. Tato pozice může být romantická i smyslná, hlavně ale vytváří prostor pro společné sdílení. Pro tuto sexuální polohu je nejvýznamnější možnost dlouho zůstat v intimním klidu. Při kopulačních pohybech má aktivnější roli žena. Může pohybovat pánví nahoru a dolů, kroužit s ní nebo se pohybovat dopředu a dozadu.", "tgt_summary": "坐位(日语汉字:),在性学方面用以描述人类男女之间交欢时的身体位姿,有时彼此相对而坐、有时则一方背对另一方而坐。", "id": 2442490}
{"src_title": "Oběd na vrcholu mrakodrapu", "tgt_title": "摩天楼顶上的午餐", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Fotografie zachycuje jedenáct mužů během oběda, kteří sedí na nosníku s nohama visícíma 260 metrů nad ulicemi New Yorku. Fotografie byla pořízena 20. září 1932, na 69. patře RCA Building v posledních měsících výstavby. Podle archiváře, fotka byla ve skutečnosti předem dohodnutá a pod nimi není propast ale dokončené předešlé patro. Ačkoli fotografie ukazuje skutečné ironworkers, v té době byl představen Rockefeller Center na podporu jeho nového mrakodrapu. Fotografie se objevila v neděli jako foto příloha \"New York Herald Tribune\" dne 2. října.  Stavební práce pod vedením Johna D. Rockefellera trvaly od roku 1931 do roku 1940; Rockefellerovo centrum nyní zahrnuje 21 výškových budov.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnictví.", "content": "Negativ je nyní ve vlastnictví Branded Entertainment Network, který jej získal od archivu Acme Newspictures v roce 1995.", "section_level": 1}, {"title": "Autor.", "content": "Autor je formálně „neznámý“, ale od roku 2003 byla fotografie připsána Charlesi C. Ebbetsovi. Autorství bylo omylem připisováno i Lewisi Hineovi, který na mrakodrapu také fotografoval. Nicméně společnost Corbis Corporation oficiálně ponechala autora jako „neznámého“, i když různé zdroje nadále připisují autorství Ebbetsovi.", "section_level": 1}, {"title": "Muži na fotografii.", "content": "O totožnosti mužů na obrázku existuje mnoho zdrojů a tvrzení. Film \"Men at Lunch\" \"(Muži při obědě)\" vystopoval některé muže Irského původu a režisér plánuje udělat další rozhovory s cílem navázat na další požadavky švédských příbuzných. Zleva třetí je Jozef Eckner, čtvrtý je Michael Breheny, další je Albin Svensson a muž s cigaretou je Peter Rice, Mohawk ironworker z kanadského Kahnawake. První muž zprava je slovenský dělník Gustav (Gusti) Popovič z obce Vyšný Slavkov v okrese Levoča. Gusti byl původně dřevorubec a tesař. V roce 1932 poslal své manželce Marišce pohlednici s touto fotografii, na kterou napsal: „Nic še ty neboj, moje milá Mariška, jak pohleď, ta já furt s fľašečku. Tvůj Gusti.“ Gusti se vrátil do Vyšného Slavkova na začátku druhé světové války, koupil nějaké lesy, pole, aby mohl hospodařit a stal se zemědělcem. Na konci druhé světové války byl Gusti zabit granátem v jeho vesnici, kde ho při přechodu fronty zasáhla střepina. Gusti a Mariška mají na hřbitově ve Vyšším Slavkově společný hrob, který je zdoben touto fotografií. Třetí zprava je Joe Curtis. Muž, který sedí čtvrtý zprava je údajně Ir Francis Michael Rafferty se svým celoživotním nejlepším irským přítelem a kolegou, Stretchem Donahuem, sedícím po jeho pravici.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oběd na vrcholu mrakodrapu ( \"Lunch atop a Skyscraper)\" je slavná černobílá fotografie, kterou pořídil 20. září 1932 Charles Clyde Ebbets během výstavby mrakodrapu 30 Rockefeller Plaza na Manhattanu v New Yorku v USA.", "tgt_summary": "摩天楼顶上的午餐(Lunch atop a Skyscraper,亦称New York Construction Workers Lunching on a Crossbeam)是一张著名的黑白照片,拍摄于1932年美国纽约洛克菲勒中心的RCA大楼(1988年改名GE大楼)施工时。", "id": 24076}
{"src_title": "Edison Vasiljevič Denisov", "tgt_title": "愛迪生·瓦西里耶維奇·傑尼索夫", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Edison Vasiljevič Denisov se narodil 6. dubna 1929 v Tomsku. Jeho otec, Vasilij Grigorjevič Denisov, byl radiofyzik a jeho matka, Antonina Ivanovna Titova, byla doktorka. Od dětství se zajímal o matematiku, hudbu a malování. Edison se již v dětství naučil hrát na kytaru a mandolínu, a tak sílil jeho vztah k hudbě. Jeho otec zemřel v roce 1940, když mu bylo 11 let. Po smrti svého otce se musel starat o nemocnou babičku a 2 mladší sestry.  V roce 1946 začal studovat na matematicko-fyzikální fakultě Tomské státní univerzity a zároveň hudební školu v Tomsku. Mezi lety 1946–1950 se naučil hrát na několik hudebních nástrojů. V roce 1951 ukončil svá studia v Tomsku a hned na to se začal věnovat hudbě a na popud Dmitrije D. Šostakoviče nastoupil na Moskevskou státní konzervatoř. Během studia na konzervatoři složil operu \"Voják Ivan\" (\"Иван – солдат\"), která byla ovlivněna ruským folklorem. V díle se projevuje nejen znalost lidových písní, ale i schopnost najít nové cesty k současnému umění.  Po roce 1956 se stal profesorem na Moskevské státní konzervatoři a vyučoval instrumentaci a psaní kompozic. Jeho pedagogická práce měla velký význam pro vývoj sovětské hudby.  V 60. letech byl známý po celém světě, avšak doma čelil silné kritice, jeho práce byla pokládána za temnou a chaotickou.  V roce 1979 byl Denisov zařazen do seznamu Chrennikova sedmička. Skladatelé, kteří neodpovídali kritériím sovětského skladatele byli zařazeni do tohoto seznamu a měli zakázáno vycestovat do zahraničí.  Více než 30 let spolupracoval se zakladatelem divadla Na Tagance Jurijem Ljubimovem, pro kterého skládal hudební a filmovou hudbu. V roce 1990 se stal ředitelem moskevského Sdružení pro soudobou hudbu.  V poslední letech svého života žil a pracoval ve Francii.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V 60. letech se Denisov zajímal o současnou hudbu v zahraničí. Mezi jeho největší inspirace patřila francouzská, vídeňská hudba a poválečná avantgarda Pierra Bouleze a Karlheinze Stockhausena. Během těchto let se věnoval podrobné analýze děl hudebních skladatelů (např. díla Stravinského, Mahlera, Debussyho anebo Stockhausena), o kterých se na konzervatoři neučili a pomocí těchto analýz zkoušel nové způsoby skládání hudby. A tím byla ovlivněna jeho vlastní tvorba.  Začal experimentovat s technikami dodekafonie a serialismu. Chtěl dosáhnout kompoziční techniky, kde pevné a trvalé struktury interagují s neustále měnícími se melodickými strukturami a první takovou prací byla \"Le Soleil des Incas\" (1964) (\"Slunce Inků\").  V 70. letech napsal sérii instrumentálních koncertů (klavírní, flétnový, houslový). Mimo dodekafonie Denisov začal používat prvky elektronické hudby či nové techniky hraní. Mnoho jeho koncertů bylo složeno zejména pro západní umělce, včetně saxofonisty Jean-Marie Londeixe, hobojisty Heinze Hollingera, klarinetisty Eduarda Brunnera a flétnistky Aurèle Nicoletové.  V 80. letech pokračoval v psaní koncertních kompozic, v tomto období vznikla jedno z jeho nejdůležitějších děl, a to \"Pěna dní\" (Пена дней, 1981) – premiéra 1986. Denisov volně kombinoval různé techniky a v jeho tvorbě se výrazněji objevovala ruská lidová hudba. V pozdních 90. letech Denisov napsal \"Histoire de la vie et de la Mort de Notre Seigneur Jésus Christ\" (Život a smrt našho Pána Ježíše Krista, 1992) a \"Morgentraum\" (Ranní sen, 1993), v nichž se projevilo téma náboženství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edison Vasiljevič Denisov (rusky Эдисон Васильевич Денисов, 6. dubna 1929, Tomsk, SSSR – 24. listopadu 1996, Paříž, Francie) byl ruský hudební skladatel, představitel ruské avantgardní hudby 20. století. Je považován za jednu z nejdůležitějších osobností generace po éře Šostakoviče.", "tgt_summary": "爱迪生·瓦西里耶维奇·杰尼索夫(,1929年-4月6日-1996年-11月24日),苏联-俄罗斯作曲家,生于西伯利亚托木斯克,其家人为了向发明家托马斯·爱迪生致敬而给他起了“爱迪生”一名(杰尼索夫的父亲是个电气工程师)。", "id": 1308359}
{"src_title": "Anarchie, stát a utopie", "tgt_title": "無政府、國家與烏托邦", "src_document": [{"title": "Shrnutí.", "content": "Klíčovou součástí knihy je Nozickova teorie oprávnění (\"Entitlement theory\"), která pohlíží na lidi jako na vlastníky sebe sama a ospravedlňuje transfery zboží, peněz či jiných statků jen za podmínky souhlasu jejich vlastníků. Je ovlivněna díly Johna Locka, Immanuela Kanta a Friedricha Hayeka.  Kniha také obsahuje obranu minarchismu proti extrémnějším názorům, jako je anarcho-kapitalismus (ve kterém neexistuje \"žádný\" stát a jednotlivci musí uzavřít smlouvy se soukromými společnostmi o všech službách). Nozick tvrdí, že anarchokapitalismus by se nevyhnutelně proměnil v minarchistický stát, aniž by porušil některý z principů neagrese, a to kvůli případnému vzniku jediné lokálně dominantní (soukromé) obranné a soudní agentury, se kterou spolupracovat je v zájmu každého, protože jiné agentury nejsou schopny efektivně konkurovat výhodám agentury s většinovým pokrytím. Proto, i když je anarcho-kapitalistická teorie správná, vede k jediné, třebaže soukromé, agentuře, která je sama o sobě de facto „státem“. Anarcho-kapitalismus tedy může existovat pouze po omezenou dobu, než se objeví minimální stát.", "section_level": 1}, {"title": "Filozofická část.", "content": "Předmluva A\"narchie, státu a utopie\" obsahuje pasáž o „obvyklém způsobu prezentace filosofické práce“ - o její prezentaci, jako by to které filozofické dílo mělo být naprosto konečným řešením té které problematiky. Nozick věří, že filozofové jsou ve skutečnosti skromnější a že si jsou vědomi slabostí svých děl. Přesto přetrvává jakási filozofická snaha \"stlačit a přesunout věci tak, aby se vešly do určitého očekávaného prostoru “. Boule a problémy takového prostoru jsou maskovány nebo je příčina boule odsunuta tak, aby zůstala bez povšimnutí. Pak „Rychle zjistíte úhel, ze kterého se zdá, že všechno zapadá, a pořídíte snímek dřív, než se problém projeví i zde.“ Po návratu z temné komory, „zbývá zveřejnit fotografii jako zachycení toho, jak věci jsou, a konstatovat, že do jiného tvaru zapadnout nemohou.“ Jak se tedy práce Nozicka liší od této formy činnosti? Dle Nozickova vyjádření \"věří tomu, že co říká, je správně\", ale nemaskuje boule: „pochybnosti a obavy a nejistoty, ale i domněnky, úvahy a argumenty.“", "section_level": 2}, {"title": "Další témata zahrnutá v knize.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Retributivní a odstrašující teorie trestu.", "content": "V kapitole 4 Nozick řeší dvě teorie trestu: zastrašující a retributivní. Abychom je mohli porovnat, musíme vzít v úvahu, jaké je rozhodnutí, kterému čelí potenciální přestupce. Jeho rozhodnutí může být určeno podle vzorce:  formula_1  Kde G jsou přínosy z porušení práv oběti, p je pravděpodobnost, že bude chycen, a (C + D + E) jsou náklady, kterým by pachatel čelil, pokud by byl chycen. Konkrétně, C je plná náhrada škody oběti, D jsou všechny emoční náklady, kterým by pachatel čelil, pokud by byl chycen (zatčení, postavením před soud, vězněním a podobně) a E jsou finanční náklady na pátrání, zadržení a soud, které mu budou též předloženy k úhradě.  Pokud je výsledek této rovnice kladný, potenciální pachatel bude mít motivaci porušovat práva potenciální oběti.  Zde přicházejí do hry dvě teorie. V rámci retributivního soudního rámce by měly být na přestupce uvaleny dodatečné náklady R, které jsou úměrné způsobené škodě (nebo škodě, které měla či mohla být způsobena).  Konkrétně formula_2, kde r je míra odpovědnosti, kterou má pachatel. Platí, že formula_3.  Proto by následky, kterým by potenciální přestupce nyní čelil, byly následující:  formula_4  Ale to stále neodradí všechny potenciální přestupce. Rovnice by byla kladná, pokud je G (možný zisk) dostatečně vysoká, a co je důležitější, pokud je p (pravděpodobnost dopadení) nízká. To znamená, že pokud je velmi nepravděpodobné, že vás chytí, můžete se dosti rozumně rozhodnout, že zločin spácháte, i když budete muset čelit novým, zvýšeným, nákladům R. Proto retributivní teorie spravedlnosti nezabrání některým selhání odstrašení.  Na druhé straně teorie zastrašování („trest za zločin by měl být minimální nezbytný k tomu, aby byl pachatel odrazen od páchání“) neposkytuje dostatečné vodítko ohledně toho, kam, jak, a do jaké míry se má odstrašení zaměřit. Má-li být zamezeno každému možnému porušení práv, „bude sankce stanovena nepřijatelně vysokou“. Problém je v tom, že přestupce může být potrestán mnohem více, než by bylo adekvátní ke škodě, kterou způsobil (nebo hodlal, či mohl způsobit) za účelem odrazení \"ostatních lidí\".  Podle Nozicka by utilitární reakcí na poslední problém bylo zvyšovat trest až do okamžiku, kdy by bylo trestem vytvořeno více neštěstí, než od kolika budou uchráněni ti, kteří se v důsledku dalšího trestu (a z něj vyplývajícího odstrašení) nestanou oběťmi. Ale to vyvolává další problém: mělo by štěstí oběti při výpočtu mít větší váhu než štěstí zločince? Pokud ano, kolik?  Nozick tak dospívá k závěru, že retiributivní princip je lepší z důvodu jednoduchosti.  Stejně tak podle retributivní teorie tvrdí, že sebeobrana je přijatelná a možná, i když oběť používá více síly, než bylo použito k útoku. Navrhuje, aby maximální množství síly, které může napadená oběť použít, bylo:  formula_5  V tomto případě je H újma, kterou si oběť (případně někdo, kdo oběti přijde na pomoc) myslí, že pachatel oběti způsobí. Pokud však použije více síly než f (H), musí se tato dodatečná síla odečíst od trestu, který pachatel obdrží.", "section_level": 2}], "src_summary": "Anarchie, stát a utopie je kniha z roku 1974 amerického politického filozofa Roberta Nozicka. V roce 1975 vyhrála americkou národní knižní cenu v kategorii filozofie a náboženství, byla přeložena do 11 jazyků, a vyhlášena jednou ze “100 nejvlivnějších knih od války” (1945-1995) britským časopisem Times Literary Supplement", "tgt_summary": "《无政府、国家与乌托邦》(英语:Anarchy, State, and Utopia), 是美国哲学家罗伯特·诺齐克在1974年发表的政治哲学著作。诺齐克反驳了约翰·罗尔斯在《正义论》中发表的观点,并主张自由意志主义所提倡的最小国家,即国家权力应该仅限于防止盗窃,维护合约等。", "id": 1735198}
{"src_title": "Prime Video", "tgt_title": "亞馬遜影片", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Služba byla spuštěna 7. září 2006 ve Spojených státech pod názvem Amazon Unbox. Dne 4. září 2008 byla přejmenována na Amazon Video on Demand. Od srpna 2014 nelze na službě stahovat okamžitá videa. Dne 22. února 2011 došlo ke změně názvu služby na Amazon Instant Video. Zároveň přibylo do její nabídky pro předplatitele Amazon Prime přes 5 000 filmů a televizních seriálů. Dne 4. září 2012 byla Amazonem uzavřena smlouva s placenou televizí (pay-TV) Epix, aby se její filmový obsah objevil na streamovací službě a Amazon Instant Video tak mohlo konkurovat Netflixu. V listopadu 2013 byla uskutečněna premiéra dvou komediálních seriálů \"Alpha House\" a \"Betas\", které jsou původně dostupné skrze online službu Prime Instant Video. Amazon zveřejnil první tři díly těchto seriálů zdarma a každá následující epizoda vycházela pro uživatele Prime v týdenním rozestupu.  V únoru 2014 bylo Amazonem oznámeno, že streamovací služba jeho britské dceřiné společnosti LoveFilm bude 26. února 2014 sloučena se službou Instant Video. V lednu 2015 se stal \"Transparent\" prvním seriálem studia Amazon Studios, který získal Zlatý glóbus v kategorii „Nejlepší seriál (komedie / muzikál)“. Zároveň se jedná o první seriál z produkce streamovacích služeb, jenž toto ocenění získal.  V roce 2015 spustil Amazon partnerský streamovací program Amazon Channels. Prostřednictvím platformy Amazon Video tak mohou předplatitelé Amazon Prime sledovat televizní kanály a streamovací služby třetích stran. Služby nejsou součástí nabídky Amazon Video a musí být zakoupeny samostatně. Prvotní spuštění v USA zahrnovalo Curiosity Stream, Lifetime Movie Club, Shudder stanice AMC, Showtime, Starz a další. Postupně byly přidávány další partnerské stanice, jako jsou HBO a Cinemax, Fandor, PBS Kids, Seeso, Toku a Boomerang.  Dne 30. července 2015 bylo oznámeno, že Jeremy Clarkson, Richard Hammond a James May natočí pro Amazon Prime Video nepojmenovaný motoristický pořad, později nazvaný \"The Grand Tour\". Jeff Bezos ani Amazon neuvedli, kolik dostávají Clarkson, Hammond nebo May skrze jejich produkční společnost W. Chump and Sons zaplaceno. Jeff Bezos však řekl, že dohoda mezi nimi byla „velmi drahá, ale vyplatila se“. Přestože nebyl rozpočet oficiálně potvrzen, Andy Wilman, bývalý výkonný producent \"Top Gearu\", uvedl, že se rozpočet každého dílu pohybuje okolo 4,5 milionu liber, devětkrát větší než měl \"Top Gear\". Téhož měsíce Amazon oznámil plány rozšířit službu do Indie.  V září 2015 bylo v názvu služby vynecháno slovo „Instant“ a ten se tak změnil na Amazon Video. V listopadu 2016 deník \"Wall Street Journal\" napsal, že Amazon usiloval o koupi vysílacích práv amerických profesionálních sportovních lig s cílem rozšířit nabídku služby.  V listopadu 2016 Amazon uvedl, že plánuje vysílat pořad \"The Grand Tour\" celosvětově. To vedlo ke spekulacím, že Prime Video bude mezinárodní streamovací službou a bude tak konkurovat Netflixu. Dne 14. prosince 2016 bylo Prime Video rozšířeno do 200 dalších zemích.  V lednu 2017 byl ohlášen vznik anime služby Anime Strike, která se stala součástí programu Amazon Channels. V květnu téhož roku byly Amazon Channels rozšířeny do Německa a Spojeného království. Ve Spojeném království je v nabídce zahrnuta televizní stanice Discovery (včetně Eurosportu) a obsah ITV.  V dubnu 2017 byla Amazonem oznámena řada akvizic sportovního obsahu pro rozšíření nabídky služby. První byla odkoupena neexkluzivní práva na vysílání her \"Thursday Night Football\" během NFL sezóny 2017 pro předplatitele Amazon Prime v hodnotě 50 milionů, která nahradila předchozí smlouvu s Twitterem. V srpnu koupil Amazon britská vysílací práva turnaje ATP Tour a nahradil tak stanici Sky Sports. Smlouva platí od roku 2019 do roku 2023 a exkluzivně obsahuje 1000 mistrovských události, 12 500 turnajů a 250 sérií turnajů. Amazon bude také vysílat finále ATP, jež započne v roce 2018 profesionálními turnaji Queens Club a Eastbourne. V září bylo ATP ohlášeno, že s Amazonem uzavřelo dvouletou smlouvu na streamování Next Generation ATP Finals. V listopadu téhož roku Amazon uvedl, že zakoupil britská vysílací práva US Open platící po dobu pěti let od roku 2018 v hodnotě 30 milionů liber. Eurosport, vlastník celoevropských vysílacích práv, rozšířil s US Open svou dohodu a vynechal v ní Spojené království. Krok se může zdát poněkud ironický, protože Amazon uzavřel s Eurosportem smlouvu, v jejímž výsledku má povoleno streamovat jeho stanice na své službě. ATP doplnilo, že Amazon bude v USA vysílat od roku 2018 tenisový pořad Tennis TV.  Dne 5. ledna 2018 bylo Amazonem oznámeno, že nabídka služeb Anime Strike a Heera bude přesunuta na Prime Video. V červnu 2018 bylo ohlášeno, že Amazon získal tříletá práva na živé vysílání 20 zápasů Premier League počínaje sezónou 2019–20. Bude se jednat o první živé vysílání ligy, výhradně vysílané televizními stanicemi, na domácí streamovací službě.  Amazon Studios vlastní celosvětová televizní práva na romány \"Pán prstenů\". Seriál by měl mít premiéru na Prime Video v roce 2021.", "section_level": 1}, {"title": "Platformy.", "content": "Prime Video je možné spustit na internetových stránkách, platformách Amazon Fire, mobilních zařízeních se systémy Android a iOS, digitálních mediálních přehrávačích (jako je Roku), videoherních konzolích PlayStation 4 a Xbox One a chytrých televizích. K dispozice je také aplikace na Nvidia Shield TV a Android TV, ta však byla zpočátku dostupná pouze na chytrých televizích Sony Bravia.  Amazon historicky odmítl podporovat aplikaci Prime Video na zařízeních Apple TV a Chromecast. V říjnu 2015 společnost Amazon zakázala prodej těchto zařízení na svém online e-shopu, protože nepodporovala ekosystém Prime Video. Amazon byl kritizován za to, že zakázal nepřímé konkurenty svých produktů Fire TV. V prosinci 2017 však Amazon zveřejnil službu Prime Video na aplikaci Apple TV. V dubnu 2019 bylo ohlášeno, že na Chromecastu bude možné spustit aplikaci Prime Video. Zároveň se aplikace Android TV rozšíří mezi další chytré televize. Součástí oznámení je také obnovení přístupu uživatelů Fire TV na server YouTube, o který byl mezi společnostmi Amazon a Google veden spor.  Obsah si je možné spustit i v rozlišení 4K Ultra HD a HDR. UHD/HDR se rozšířilo prostřednictvím nových filmů a televizních seriálů. Další tituly jsou dostupné v rozlišení 1080p (HD) se zvukovým formátem 5.1 Dolby Digital nebo Dolby Digital Plus. Některé lze spustit i s prostorovým zvukem Dolby Atmos. U titulů, které lze zakoupit a nejsou součástí předplatného Amazon Prime, je formát HD za příplatek.", "section_level": 1}, {"title": "Dostupnost.", "content": "Prime Video je dostupné celosvětově kromě kontinentální Číny, Kuby, Íránu, Severní Koreji a Sýrie. Na začátku provozu byla služba dostupná pouze ve Spojených státech, Spojeném království, Japonsku, Německu a Rakousku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prime Video, nebo také Amazon Prime Video, je americká SVOD streamovací služba spravovaná společností Amazon. Služba nabízí k pronájmu nebo zakoupení televizní seriály a filmy, původní obsah Amazonu z produkce Amazon Studios anebo licencované akvizice zahrnuté v předplatném Prime. Ve Spojeném království, Spojených státech, Německu, Švédsku a Rakousku lze službu předplatit samostatně a není tak potřeba plného předplatného Prime. Ve Francii a Itálii nejsou na stránkách Amazonu povoleny „Rent or Buy“ a Prime Video. Z toho důvodu je obsah služby dostupný pouze prostřednictvím dedikovaných webových stránek. V některých zemích nabízí Prime Video i program Amazon Channels, pomocí kterého si mohou uživatelé předplatit jiné televizní stanice a služby. V USA například stanici HBO.", "tgt_summary": "亚马逊影片(英语:Amazon Prime Video,简称:Prime Video)是亚马逊公司开发、持有并运营的互联网视频点播服务,它提供包括原创内容在内的电视节目和影片的租借、购买及在线观看。亚马逊Prime Video的订阅包含于亚马逊Prime会员订阅服务中,但在英国、美国、德国和澳大利亚,Prime Video服务可单独订阅而不需要订阅完整的Prime会员;对于法国、意大利等国家,租借、购买以及观看Prime Video内容需要在另一个不同的网站而无法在亚马逊网站进行;在部分国家亚马逊视频还额外提供亚马逊频道(英语:Amazon Channels),其允许用户订阅其他提供者的视频内容,包括美国的HBO。", "id": 1552917}
{"src_title": "Su-cung", "tgt_title": "唐肅宗", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Su-cung je chrámové jméno císaře, jeho vlastní jméno bylo Li S’-šeng (), roku 725 změněné na Li Ťün (), roku 736 změněné na Li Jü (), roku 738 změněné na Li Šao () a vzápětí na Li Čcheng ().", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Su-cung se narodil roku 711 pod jménem Li S’-šeng za vlády císaře Žuej-cunga (císař 684–690 a 710–712) jako třetí syn následníka trůnu Li Lung-ťiho (později císař Süan-cung) a jedné z jeho manželek, Jang Kuej-pchin († 728), pocházející z císařského rodu říše Suej (581–618). Roku 712 Li Lung-ťi přiměl otce k rezignaci a sám nastoupil na trůn. Su-cung obdržel titul knížete ze Šan, knížecí tituly obdrželi i jeho starší bratři, Li S’-č’ a Li S’-čchien. Roku 715 byl Li S’-čchien povýšen na následníka trůnu.  Roku 725 byl mladý Su-cung přejmenován z Li S’-šenga na Li Ťüna a následující rok byl jeho titul změněn na knížete z Čung. Roku 729 vpadli do tchangské říše Kitani a Tatabové, Su-cunga císař formálně postavil do čela armády vyslané proti nim (fakticky vojsku velel jeho bratranec Li Chuej (), kníže ze Sin-an. Li Chuej nájezdníky porazil a za odměnu Su-cung obdržel vysoký čestný titul \"s’-tchu\". Roku 735 mu bylo opět změněno jméno, a sice na Li Jü.  Süan-cungova oblíbená konkubína paní Wu se snažila prosadit svého syna Li Maoa jako korunního prince. Roku 737 byl, v důsledku jejích intrik, následník trůnu Li S’-čchien (roku 725 přejmenovaný na Li Chunga) a několik dalších princů zbaveno postavení a donuceni k sebevraždě. Paní Wu však téhož roku zemřela. Císař novým následníkem poté v létě 738 jmenoval Li Jüa, přičemž mu jméno změnil na Li Šao. Vzápětí dvořané panovníka upozornili, že Li Šao je jméno korunního prince, který roku 453 svrhl a zabil svého otce a císaře, Süan-cung proto princovo jméno opět změnil, na Li Čcheng.", "section_level": 1}, {"title": "Následník trůnu.", "content": "Li Čcheng se stal následníkem proti přání tehdejšího hlavního ministra Li Lin-fua, který předtím podporoval paní Wu a jejího syna. Li Lin-fu se snažil Li Čchenga zkompromitovat, roku 746 obvinil bratry jeho hlavní manželky a jistého generála ze spiknutí proti císaři, Li Čcheng se ve snaze distancovat se od postižených se svou manželkou rozvedl. Téhož roku se byl nucen rozvést s jednou ze svých konkubín, když byl její otec zapleten do případu čarodějnictví.  Koncem roku 755 se velitel vojsk severovýchodu tchangské říše, generál An Lu-šan, vzbouřil. Povstalci začátkem roku 756 dobyli Luo-jang, An Lu-šan se prohlásil císařem státu Jen a v červenci 756 dobyli i tchangské hlavní město Čchang-an. Süan-cung prchl na jihozápad do S’-čchuanu, Li Čcheng se však od něj oddělil a odešel na severozápad do Ling-wu, kde se v polovině srpna 756 s podporou tamní armády prohlásil císařem. Jeho otec i tchangští regionální vojenští i civilní představitelé Su-cungovu uzurpaci uznali.", "section_level": 1}, {"title": "Císař.", "content": "Po převzetí moci si za hlavní úkol stanovil znovudobytí Čchang-anu. Útoky jeho vojsk na podzim 756 a na jaře 757 ale jenská armáda odrazila, tchangské oddíly přitom utrpěly velké ztráty. V červenci 756, ve snaze o posílení autority tchangské dynastie, Süan-cung pověřil některé své syny (včetně korunního prince) správou regionů. Zpravidla fakticky funkci nevykonávali, Li Lin, kníže z Jung, se však chopil správy území na středním toku Jang-c’ a začátkem roku 757 se vzbouřil. Pokusil se ovládnout též oblast dolního toku Jang-c’, byl však dostižen tchangskými oddíly a zabit. Jednota nepanovala ani v Ling-wu, kde se císařův třetí syn Li Tchan (který první navrhl nenásledovat Süan-cunga do S’-čchuan, ale odejít do Ling-wu a vynikl během cesty) střetl s císařovou oblíbenou ženou paní Čang a eunuchem Li Fu-kuoem, Li Fu-kuo a paní Čang obvinili Li Tchana ze spiknutí proti staršímu bratru Li Čchuovi (od roku 758 následníkovi, později císař Taj-cung) a císař, který jim uvěřil, přikázal Li Tchanovi spáchat sebevraždu.  Na podzim 757 vyjednal Pchu-ku Chuaj-en, tchangský generál teleského původu, spojenectví s Ujgurským kaganátem. Podle dohody Ujgurové poslali do Číny 4 tisíce jezdců. Ujgury posílená tchangská armáda v čele s Li Čchuem a Kuo C’-im v říjnu 757 vytáhla na Čchang-an, 13. listopadu v bitvě u chrámu Siang-ťi (deset mil jižně od města) porazila rebely, a následující den Čchang-an obsadila. Tchangská ofenzíva pokračovala postupem na východ, vítězstvím v další bitvě (mezi průsmykem Tung a Šen-čou) 30. listopadu a obsazením Luo-jangu 3. prosince 757. An Čching-sü, syn a následník An Lu-šana, se poté stáhl do Siang-čou (dnešní An-jang na severu Che-nanu). Tchangská vláda neměla prostředky na další ofenzivu, zastavila postup svých armád a soustředila se na obnovu hlavních měst. Po osvobození metropole se vzdal všech funkcí Su-cungův nejbližší ministr Li Mi, nejvlivnějšími osobnostmi dvora poté byli paní Čang (od roku 758 císařovna), eunuch Li Fu-kuo velící císařské gardě a korunní princ Li Čchu s titulem vrchního velitele vojsk.  Další tchangská ofenzíva začala v listopadu 758. Dvěstě tisíc vládních vojáků však bylo rozděleno pod velení devíti \"ťie-tu-š’\", které koordinoval eunuch Jü Čchao-en. Důvodem uspořádání bylo, že dva nejváženější generálové – Kuo C’-i a Li Kuang-pi – odmítli sloužit jeden pod druhým a nedůvěrou vlády ke generálům. Přesto tchangská vojska porazila An Čching-süa v bitvě a oblehla ho v jeho sídle v Siang-čou. Obléhání trvalo celou zimu 758/759, na jaře si však tchangské strana – zřejmě vinou generála Li Kuang-pina – znepřátelila generála Š’ S’-minga z Fan-jangu kontrolujícího sever Che-peje, který začátkem roku 758 přešel na tchangskou stranu, ale nyní přišel na pomoc obleženým. Š’ S’-mingova armáda, která byla údajně více než desetkrát slabší než spojená tchangská armáda, se 7. dubna setkala se spojeným tchangským vojskem, ve zmatku vyvolaném prašnou bouří se však armády rozpadly a po obnovení pořádku se tchangští vojevůdci – nedůvěřující si navzájem a jednotlivě nedostatečně silní proti rebelům – stáhli. Š’ S’-ming poté zavraždil An Čching-süa i s jeho nejvěrnějšími stoupenci a sám se prohlásil císařem jenského státu. Na podzim 759 Š’ S’-ming znovu zabral Luo-jang, s tchangskou armádou v Che-jangu, 40 km severovýchodně od města se však neodvážil postupovat dále na západ. Na nějakou dobu boje utichly, když povstalci neměli dost sil k útoku, ale ani tchangská vláda nebyla schopna shromáždit dostatek prostředků pro ofenzívu.  Nezávisle na souboji říší Tchang a Jen vypukla v Číně řada regionálních vzpour a povstání, které vyčerpávaly tchangské síly. K největším z nich patřila vzpoura v údolí řeky Chan a na středním toku Jang-c’-ťiang roku 759 a znovu začátkem roku 760, povstání na dolním toku Jang-c’-ťiang v letech 760 a 762–763 a povstání v S’-čchuanu v letech 761 a 762.  Na jaře 761 Š’ S’-ming zaútočil na tchangskou armádu u Luo-jangu a v dubnu 761 ji rozdrtil. Povstalecká ofenzíva se však zhroutila, když vzápětí Š’ S’-minga zavraždil jeho syn Š’ Čchao-i, který se stal dalším císařem státu Jen. Změna panovníka oslabila povstalce, protože, podobně jako v případě An Čching-süa, ani Š’ Čchao-i neměl autoritu svého otce.  Začátkem května 762 zemřel bývalý císař Süan-cung a o několik dnů později i Su-cung. Trůn po něm převzal jeho nejstarší syn a korunní princ Taj-cung.", "section_level": 1}], "src_summary": "Su-cung (; 21. února 711 – 16. května 762) byl čínský císař vládnoucí v letech 756–762 říši Tchang. Byl synem a nástupcem císaře Süan-cunga; po dobytí tchangského hlavního města Čchang-anu armádou povstalců An Lu-šana jeho otec Süan-cung uprchl na jihozápad do S’-čchuanu. Su-cung se stáhl na severozápad do Ling-wu, kde se prohlásil císařem. Süan-cung se svému sesazení neprotivil. Vláda Su-sunga probíhala v bojích s výše zmíněným povstáním, roku 757 se mu podařilo dobýt zpět Čchang-an, na likvidaci povstání však neměl dost sil, boje s rebely trvaly až do roku 763, kdy již vládl Su-cungův syn a nástupce Taj-cung.", "tgt_summary": "唐肃宗李亨(711年-1月21日-762年-5月16日),为唐玄宗李隆基第三子,母亲为追尊元献皇后杨贵嫔,唐朝第10代皇帝(不计武则天),756年8月12日—762年5月16日在位,在位6年。在位期间,是唐朝安史之乱时期。", "id": 1127379}
{"src_title": "Chaj Žuej", "tgt_title": "海瑞", "src_document": [{"title": "Jména.", "content": "Chaj Žuej používal zdvořilostní jména Žu-sien () a Kuo-kchaj () a pseudonym Kang-feng ().", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Chaj Žuej pocházel z Čchiung-šanu na jihočínském ostrově Chaj-nan, narodil se 23. ledna 1513. Vychovávala ho matka, protože jeho otec zemřel, když mu byly tři roky. Jeho předkové v mužské linii pocházeli z muslimské rodiny z Kantonu, matka byla z chuejské rodiny původně přišlé z Indie. Chaj Žuej nicméně byl pravověrným konfuciánem a ve svých dílech nikdy islám nezmiňoval.  V úřednických zkouškách dosáhl jen umírněného úspěchu, když složil provinční zkoušky, nikoliv však metropolitní. Jeho úřednická kariéra proto mohla začít až roku 1553, kdy obdržel skromnou pozici vedoucího konfuciánské školy v Nan-pchingu v provincii Fu-ťien. Rychle si získal pověst člověka přímého, striktně dodržujícího zásady konfuciánské morálky, čestného a střídméno, což mu získalo nemalý obdiv, ale i nepřátele. Časem povýšil, sloužil v provincii Če-ťiang jako okresní přednosta v Čchun-anu a pak jako zástupce prefekta Ťia-singu. Odtud byl přeložen na nižší místo prefekturního soudce v Sing-kuo v provincii Ťiang-si a pak přeložen do Pekingu na místo tajemníka na ministerstvu daní. Roku 1565 podal císaři Ťia-ťingovi memorandum, v němž ostře kritizoval jeho chování a politiku, vytkl mu, že selhal jako císař i jako otec, což dle Chaj Žueje přineslo neštěstí celé říši. Ťia-ťing roku 1566 reagoval rozsudkem smrti, než však mohl být Chaj Žuej popraven, císař zemřel a Chaj Žuej byl omilostněn (stejně jako všichni úředníci postižení za vlády Ťia-ťinga).  Za vlády nového panovníka, Lung-čchinga, se vrátil do úřadu, a vystřídal několik funkcí (tajemník na ministerstvu daní, pak působil na ministerstvu vojenství, úřadu pečetí, velkém soudním dvoře, nankingském a pekingském úřadu pro hlášení), až byl roku 1569 jmenován koordinátorem sün-fu v jižní metropolitní oblasti, ve svěřeném regionu organizoval budování vodních staveb, prosazoval reformu jediného prutu, ale roku 1570 byl po půlroce ve funkci donucen k rezignaci poté, co byly vzneseny stížnosti na jeho radikální přístup k řešení problému koncentrace půdy v rukách velkostatkářů, požadoval totiž konfiskaci části velkostatkářské půdy (včetně půdy tak vlivných a mocných osob, jako byl bývalý první velký sekretář Sü Ťie) a její rozdělení chudým. Následujících patnáct let žil doma na Chaj-nanu, až roku 1585 byl císařem Wan-lim povolán zpět do služby na místo vedoucího kontrolního úřadu v Nankingu, ale už následujícího roku zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Památka.", "content": "Roku 1959 se spisovatel a historik Wu Chan začal zajímat o Chaj Žueje a napsal několik článků o něm a jeho nebojácné kritice císaře; o Chaj Žuejovi napsal též divadelní hru „Chaj Žuej sesazen z úřadu“ dokončenou roku 1961. Wuovu hru však šanghajský novinář Jao Wen-jüan v listopadu 1965 interpretoval jako alegorii soudobého politického dění, když měl zkorumpovaný císař Ťia-ťing zosobňovat předsedu Komunistické strany Číny Mao Ce-tunga a Chaj Žuej maršála a člena politbyra Pcheng Te-chuaje, sesazeného roku 1959 kvůli jeho kritice Mao Ce-tungovy politiky Velkého skoku. Článek byl začátkem kampaně zaměřené proti Wuovi, záhy však rozšířené na pravé křídlo komunistických politiků a stal se tak počátkem takzvané „kulturní revoluce“. Během kulturní revoluce byla mimo jiné i zničena hrobka Chaj Žueje. Jaova kampaň vedla k perzekuci a následně smrti Wu Chana i dalších autorů připomínajících ve svých dílech Chaj Žueje, jako Čou Sin-fanga za jeho operu \"Chaj Žuej podává memorandum\" ().", "section_level": 1}], "src_summary": "Chaj Žuej (; 23. ledna 1514 – 13. listopadu 1587) byl čínský učenec a úředník působící v pozdněmingském období, za vlády císařů Ťia-ťinga a Wan-liho. V následujících staletích se stal vzorem čestného a přímého úředníka. V 60. letech 20. století mělo drama založené na epizodě z jeho života, \"Chaj Žuej sesazen z úřadu\", významnou roli v politické diskuzi v počátcích čínské kulturní revoluce.", "tgt_summary": "海瑞(1514年-1月22日-1587年-11月13日),字汝贤,又字国开,号刚峰,广东琼山(今海南海口)人,祖籍广东番禺,明朝政治人物,举人出身。", "id": 2255679}
{"src_title": "Alžběta Hannoverská", "tgt_title": "伊莉莎白公主 (英國)", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Princezna Alžběta se narodila 22. května 1770 v Buckingham House v Londýně jako dcera vládnoucího britského panovníka Jiřího III., nejstaršího syna prince z Walesu Frederika a Augusty Sasko-Gothajské. Její matkou byla královna Šarlota Meklenbursko-Střelická. Pokřtěna byla 17. června 1770 v St James's Palace arcibiskupem canterburským Frederikem Cornwallisem. Jejími kmotry byli dědičný princ hesensko-kasselský (otcův bratranec zastoupen markýzem z Hertfordu), kněžna nasavsko-weilburská (otcova sestřenice zastoupena hraběnkou vdovou z Effinghamu), švédská korunní princezna (další otcova sestřenice zastoupena hraběnkou z Holderness).  Velmi se dbalo princezninu výchovu a dívka trávila většinu času se svými rodiči a sestrami. Král s královnou chtěli horlivě chránit své děti, obzvláště dcery. V roce 1812 však princezna Alžběta koupila jako svou rezidenci převorství v Old Windsor v Berkshire.", "section_level": 1}, {"title": "Charakter a zájmy.", "content": "Alžběta byla proslulá svým optimistickým přístupem k jejímu nabubřelému životu. Ačkoli toužila po manželství a vlastní rodině, byla odhodlaná užít si život zkoumáním a rozvíjením svých rozmanitých zájmů a koníčků. Alžběta byla talentovaná umělkyně a vytvořila několik knih svých vlastních rytin, z nichž měly prospěch různé charitativní organizace. Byla jediným dětí Jiřího III., které se zajímalo o zemědělství, v pronajatém domku v Old Windsoru měla vlastní model farmy. Velice si pochutnávala na produktech ze své zahrady, stejně jako na vejcích, mléku a máslu od jejích slepic a krav. Alžběta měla také ráda bohatá jídla a pití a v rodině byla známá kvůli své tendenci přibývat na váze, což byla kritika, ke které byla velmi citlivá.  Měla také smysl pro humor a velkou zásobu vtipů a bonmotů. Měla otevřenou a upřímnou povahu a neměla ráda přílišnou \"uhlazenost\". Nejbližší si byla se svou starší sestrou Augustou a – což bylo mezi sestrami jedinečné ̠– s bratrem Eduardem. Ze všech dcer si byla také nejbližší se svou matkou, což přispělo s Šarlotině neochotě tuto dceru provdat.", "section_level": 1}, {"title": "Možné romantické vztahy.", "content": "Princezna Alžběta údajně prošla manželstvím s Georgem Ramusem (1747–1808), kterému v roce 1788 porodila dceru Elizu. George Ramus byl synem Nicholase Ramuse, který byl sluhou Alžbětina otce, krále Jiřího. Jakékoli takové manželství by bylo zákonem o královských sňatcích z roku 1772 považováno za neplatné, ale několik Alžbětiných bratrů takovými podobnými sňatky také prošlo předtím, než se oženili s německými princeznami. Eliza Ramusová (1788–1869) byla údajně adoptována a vychovávána svým strýcem Henrym Ramusem (1755–1822) z Britské Východoindické společnosti. Provdala se za Jamese Moneyho (1770–1833), také z britské Východoindické společnosti, a její dcera Marian Martha (1806–1869) se provdala za bengálského soudce George Wynyarda Battye (1805–1888). Ovdovělá Eliza Ramusová žila ve 28 Chester Square v Londýně a vychovávala své vnuky, z nichž všech deset se stalo armádními důstojníky, a starala se o ně, když přijeli na nemocenskou nebo na dovolenou z Indie.  Několik Alžbětiných svobodných sester se pustilo do vztahů s vysoce postavenými muži ode dvora. Alžběta mohla mít takový vztah s diplomatem Alleynem FitzHerbertem, 1. baronem ze Svaté Heleny. Jiří III. barona velmi respektoval a v roce 1804 jej jmenoval Lordem of the Bedchamber. Muž o sedmnáct let starší než Alžběta byl upřímný, praktický, bystrý a neměl rád dvorský život, měl tedy vlastnosti, které Alžběta sdílela. Označila ho za \"drahého a vzácného světce\" a v dopise své společnici Lady Harcourtové o něm řeklaː \"Neexistuje žádný člověk, kterého bych tak milovala, jeho něha ke mně se nikdy nezměnila, a to je věc, na kterou nikdy nezapomenu\". Později Alžběta napsala, že touží po baronovi a dychtila ho vidět \"neustále, každou hodinu, minutu noc\". Alžběta později objednala u známého emailéra Henryho Pierce Bonea baronův portrét, což svědčilo o její oddanosti k němu. Baron měl zase neustále u sebe její miniaturu, také namalovanou Bonem.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "V roce 1808 Alžběta neochotně odmítla nabídku k sňatku od vyhnaného orléanského vévody (pozdějšího francouzského krále Ludvíka Filipa) a to kvůli jeho katolicismu a odporu její matky.  Během plesu na britském královském dvoře v roce 1814 se Alžběta poznala s německým princem Fridrichem Hesensko-Homburským. Když Alžběta spatřila rakouského důstojníka v jeho elegantní husarské uniformě, údajně řeklaː \"Pokud je svobodný, tak si ho vezmuǃ\" O čtyři roky později Alžběta obdržela dopis, v němž ji Fridrich žádal o ruku. Alžběta se o to okamžitě zajímala a sestry ji v tom podporovaly. Ačkoli prý Fridrich trpěl nadváhou a byl neustále cítit tabákem z jeho milovaných dýmek, byla Alžběta odhodlána si ho vzít. Královna Šarlota několik týdnů odmítala sňatek povolit, protože se obávala dceřina nevyhnutelného odchodu do Německa, když ale zjistila, že Alžběta nehodlá ustoupit, souhlasila.  Proti veškerým překážkám se svatba uskutečnila 7. dubna 1818 v soukromé kapli Buckinghamského paláce. Alžběta na sobě měla stříbrné šaty s bruselskou krajkou a vlasy jí zdobilo pštrosí peří. K oltáři ji vedl její starší bratr, vévoda z Yorku. Ani její nejstarší bratr princ regent ani otec se svatby neúčastnili, otec byl držen stranou kvůli dně a vážné duševní chorobě. Novomanželé strávili líbánky v domě prince regenta v Brightonu.  I přes vzájemné porozumění a respekt to nebyl skutečný sňatek z lásky; ve skutečnosti to byla dohoda, se kterou byli oba spokojeni. Alžběta mohla uniknout ze svého omezujícího prostředí svého domova tím, že se odstěhovala se svým manželem do Německa a Fridrich svým spojením s britskou královskou rodinou získal mnoho výhod. Fridrich však během líbánek poznamenal, že byl překvapen tím, že je v Alžbětině přítomnosti šťastný a spokojený; Alžběta zjistila, že je její manžel inteligentní, velkorysý a milující. Manželství trvalo do Fridrichovi smrti v roce 1829 a bylo popisováno jako velmi šťastné.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější život.", "content": "Dne 20. ledna 1820 se stal Fridrich po svém otci hesensko-homburským lankrabětem. Díky Alžbětinu věnu a každoroční rentě byl schopen přebudovat palác v Homburgu.Lankraběnka Alžběta se mohla v Německu rozloučit s přísnou dvorskou etiketou, kterou neměla ráda v Anglii a mohla si ve svém novém domově dělat, co chtěla. V zámeckém areálu nechala postavit gotický dům.  Alžběta založila v Hannoveru centrum péče a školu pro děti pracujících matek. Když už ona sama nebyla v plodném věku, našla naplnění při práci s dětmi navštěvujícími školu.  Princezna Alžběta Hannoverská zemřela 10. ledna 1840 ve věku 69 let ve Frankfurtu nad Mohanem a byla pohřbena v mauzoleu lankrabat v Homburgu.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "[[Kategorie:Ženy] [[Kategorie:Narození 22. května]] [[Kategorie:Narození v Londýně]] [[Kategorie:Narození 1770]] [[Kategorie:Úmrtí 10. ledna]] [[Kategorie:Úmrtí 1840]] [[Kategorie:Úmrtí ve Frankfurtu nad Mohanem]] [[Kategorie:Hannoverská dynastie]] [[Kategorie:Britské princezny]] [[Kategorie:Hannoverské princezny]]", "section_level": 1}], "src_summary": "Alžběta Hannoverská (22. května 1770, Londýn – 10. ledna 1840, Svobodné město Frankfurt) byla sedmým dítětem a třetí dcerou britského krále Jiřího III. a jeho manželky Šarloty Meklenbursko-Střelické. Po svatbě s hesensko-homburským lankrabětem Fridrichem VI. se natrvalo usadila v Německu jako lankraběnka.", "tgt_summary": "伊丽莎白公主(英语:Princess Elizabeth,1770年-5月22日-1840年-1月10日),黑森-洪堡伯爵夫人,英国国王乔治三世的第三女。", "id": 1448749}
{"src_title": "Pentawer", "tgt_title": "彭塔瓦尔", "src_document": [{"title": "Spiknutí.", "content": "Tiye chtěla, aby její syn vystřídal faraona na trůně, i když zvoleným dědicem byl syn královny Iset Ta-Hemdžeret, Ramesse IV. Podle Turinského soudního papyru byl spolu s dalšími Pentawer postaven před soud za svou účast ve spiknutí. Je pravděpodobné, že byl přinucen se zabít. Papyrus na to odkazuje stručně: „Soudci jej nechali na jeho místě, vzal si svůj vlastní život.“ Historik Susan Redford spekuluje, že Pentawer, jako šlechtic, dostal možnost zabít se jedem, a tak byl ušetřen ponižujícího osudu některých dalších spiklenců, kteří by byli spáleni zaživa a jejichž popel byl rozházen po ulicích. Takový trest sloužil jako silný příklad, protože zdůrazňoval závažnost jejich zrady pro starověké Egypťany, kteří věřili, že člověk může dosáhnout posmrtného života pouze tehdy, když bude tělo mumifikováno a zachováno, než aby bylo spáleno ohněm. Jinými slovy, nejen že byli zločinci zabiti ve fyzickém světě, ale nedosáhli ani posmrtného života. Sebevraždou se mohl Pentawer vyhnout tvrdšímu trestu druhé smrti. To mu mohlo dovolit, aby byl mumifikován a postoupil do posmrtného života. Nedávná studie ostatků neznámého muže, který je s Pentawerem spojován, však zjistila, že byl uškrcen nebo pověšen. Pokud jsou tyto ostatky skutečně jeho, bylo by mu v době jeho smrti asi 18 let.", "section_level": 1}, {"title": "Pravděpodobná mumie.", "content": "V nedávné době egyptolog Bob Brier obnovil starou hypotézu, že známá mumie „Neznámého muže E“ v Dér el-Baharí (DB320) může být Pentawer. Mumie je velmi neobvyklá, protože se zdá, že byla balzamována rychle, aniž by se odstranil mozek a vnitřní orgány. Brier předpokládá, že Pentawer byl mumifikován velmi rychle a umístěn do dostupné rakve aby mu byl dán náležitý pohřeb.  Následná analýza DNA podporuje teorii, že mumie byla synem Ramesse. Podle studie oba sdílejí otcovskou Y-DNA haploskupinu E1b1a. Podle Dr. Zinka, jednoho z vědců, kteří prováděli test: \"Z naší genetické analýzy bychom mohli skutečně dokázat, že tito dva jsou spolu úzce příbuzní. Sdílejí stejný Y chromozóm a 50% genetického materiálu, který je typický pro vztah otece a syna.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Pentawer byl egyptský princ 20. dynastie, syn faraona Ramesse III. a jeho vedlejší manželky Tiye. Byl zapojen do harémovového spiknutí, které mělo za účel zabít Ramesse III. a umístit Pentawera na trůn. Po vraždě Ramesse III. buď spáchal sebevraždu, nebo byl popraven.", "tgt_summary": "彭塔瓦尔(英语:Pentawer),(前1173年-前1155年)。古埃及第二十王朝第二任法老拉美西斯三世与泰伊所生之子。公元前1155年4月,拉美西斯三世封他与宠妃蒂蒂克拉的儿子拉美西斯四世为太子,而使泰伊产生了嫉妒与谋反之心,泰伊图谋儿子得位并勾结大臣意图刺杀拉美西斯三世,拉美西斯三世被暗杀后事情东窗事发,所有40余名大臣遭惩处并处死,泰伊下落不明,彭塔瓦尔亦受其牵连而被审判处决,根据文献记载,彭塔瓦尔可能是被审判官下判以服毒自杀,年仅18岁。这一系列事件史称拉美西斯三世宫廷密谋事件。事发后,泰伊与彭塔瓦尔的陵墓遭到破坏与盗劫,棺木上的名字亦被抠去,这是因为埃及人担心他们将会到天国享福。 2012年,根据DNA检测,考古学家在哈特谢普苏特的停灵庙里的木乃伊坑DB320中发现的“不明男子E”被确认为彭塔瓦尔的遗体。从木乃伊上推测他去世时只有18岁。", "id": 50354}
{"src_title": "Požáry v Austrálii (2019–2020)", "tgt_title": "2019年-2020年澳洲叢林大火", "src_document": [{"title": "Příčiny požárů.", "content": "Austrálie kontinent, který patří mezi nejvíce náchylné k přírodním požárům. Požáry buše jsou zde součástí přirozeného krajinného cyklu. K intenzitě požárů buše však mohou přispět faktory, jako jsou změna klimatu, povětrnostní situace a lidské zásahy do vegetace; nejničivějším požárům v australské historii obvykle předcházely extrémně vysoké teploty, nízká relativní vlhkost a silný vítr, jejichž kombinací vznikaly ideální podmínky pro rychlé šíření ohně. Vědcí a agentury pro obhospodařování půdy souhlasí s tím, že hlavními příčinami požárů v sezóně 2019–2020 bylo nadprůměrně vyschlé dřevo keřů, díky rekordním teplotám a suchu, doprovázené silně větrným počasím. Politická povaha krize vzniklá spolu s požáry a s ní souvisejících otázky však vedly také k šíření velkého množství dezinformací o příčinách požárů, k zanedbávání důvěryhodného vědeckého výzkumu, znaleckých posudků a předchozích vládních analýz.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik požárů – žhářství.", "content": "Hlavní příčinou vznícení požárů během krize v letech 2019–20 ve státech Nový Jižní Wales a Victoria jsou údajně údery blesků. Žhářství, které bylo často médii prezentováno jako hlavní příčina, mělo podle ABC velmi malý dopad – do 18. ledna 2020 bylo příčinou asi 1 % požárů v NSW a 0,3 % požárů ve Viktorii.", "section_level": 2}, {"title": "Sucho a teplota.", "content": "Pravděpodobnou hlavní příčinou požárů bylo pokračující sucho ve východní Austrálii – nejzávažnější v historii některých oblastí zasažených požáry. Souběžně s poklesem srážek došlo k rekordnímu nárůstu průměrných měsíčních teplot; tato situace trvala 36 měsíců – až do října 2019. Kombinace tepla a sucha způsobila kritický nízký obsah vlhkosti v dřevu keřů, podle požárníků tato vyschnutí dřeva keřů vedlo k mimořádně vysokému nebezpečí požáru. Ačkoli Austrálie přirozeně zaznamenala vysokou variabilitu srážek a horká léta po tisíciletí, země zaznamenala od roku 1900 zvýšení průměrných ročních teplot o téměř 1,0 °C, od roku 1990 pokles průměrných srážek v jihovýchodní Austrálii s tím, nejhorší zaznamenaná sucha se vyskytují až v 21. století. Organizace vědeckého a průmyslového výzkumu Commonwealthu (CSIRO) uvedla, že díky předpokládané budoucí změně klimatu budou horké dny častější a ještě teplejší (velmi vysoká pravděpodobnost), a období sucha by měly v jižní Austrálii prodlužovat (vysoká pravděpodobnost). V říjnu 2019 prohlásil australský ministr vodních zdrojů David Littleproud, že plně uznává souvislost mezi změnou klimatu a suchem v Austrálii, jako někdo, kdo to zažil z první ruky.", "section_level": 2}, {"title": "Změna klimatu.", "content": "Odborníci na změnu klimatu a na požáry souhlasí s tím, že změna klimatu je faktor, o kterém je známo, že má za následek zvýšenou frekvenci a intenzitu požárů v jihovýchodní Austrálii, ačkoli nelze tvrdit, že je to jediná příčina požárů v sezóně 2019–2020; klimatická změna velmi pravděpodobné přispěla k nebývalému rozsahu a závažnosti požárů. Krize vedla k výzvám k dalšímu boji proti klimatickým změnám. V prosinci 2019 byla australská klimatická politika hodnocena jako nejhorší na světě a celkově šestá nejhorší z 57 zemí hodnocených indexem výkonnosti v oblasti změny klimatu, přičemž Morrisonova vláda byla označena za „stále regresivnější sílu“. Vláda Scotta Morrisona původně bagatelizovala vliv změny klimatu na požáry, předseda vlády nakonec připustil, že změna klimatu byla jedním z „mnoha faktorů“ a dodal, že Austrálie „hraje svou roli“ v mezinárodním úsilí proti změně klimatu. Morrisonova vláda byla silně kritizována za své cíle v oblasti snižování emisí do roku 2030. Několik členů vládnoucí liberální strany bylo mezinárodně kritizováno za popírání změny klimatu. Izraelská společnost Public Broadcasting Corporation, odvysílala velmi kritickou zpětnou vazbu od posluchačů po vyslání rozhovoru, v němž bývalý liberální premiér Tony Abbott řekl, že svět je „v sevření klimatického kultu“. Také generální ředitel Rady malých podniků v Austrálii kritizoval vládu a uvedl, že „ve vládě jsou lidé, kteří pevně věří, že neexistuje nic takového jako změna klimatu nebo že věří, že lidské bytosti nemají dopad na to a jsou neústupní.“", "section_level": 2}, {"title": "Spory o příčiny požárů.", "content": "Během krize tvrdili konzervativní politici a některá média, že příčinou požárů je nedostatečné preventivní vypalování; takové tvrzení bylo kritizováno a vyvráceno odborníky. V tomto duchu byly také šířeny pomluvy, že za krizi mohou environmentální skupiny, které bránily předepsanému vypalování, ačkoliv environmentální skupiny mají v Austrálii relativně zanedbatelnou politickou moc ve srovnání s liberálními a národními stranami. Navíc statistiky ukázaly, že v posledních letech došlo v jihovýchodní Austrálii k nárůstu ploch, na kterých bylo prováděno předepsané vypalování v návaznosti na doporučení odborné komise, která vznikla po tragických požárech v roce 2009. Odborníci ovšem poukázali na to, že vzhledem k nedávným teplejším a sušším podmínkám bylo obtížnější dosáhnout preventivního vypálení všech předepsaných ploch. Experti se také vyjádřili skepticky k účinnosti omezování hořlavého dřeva preventivními požáry a citovali výzkum, který naznačuje, že předepsané vypalování má jen malou účinnost při omezování požárů v buši a při ochraně majetku v jihovýchodní Austrálii a zdůraznili, že primární vliv mají klimatické a povětrnostní podmínky.  Účinek předchozího předepsaného vypalování na zpomalení australských požárů v letech 2019–2020 a jeho role při úsilí o potlačení požárů zůstává nejasné, ačkoliv v mnoha případech byly požáry prostoupily i přes vyčištěnou zemědělskou půdu a také přes lesy, který byly nedávno zasaženy neplánovaným a plánovaným vypalováním – jako příčiny byly uvedeny extrémní povětrnostní podmínky a vyschlost vegetace. Takto byla výrazně požáry poškozena velká oblast Národního parku Morton, ačkoliv zde v roce 2017 proběhlo rozsáhlé preventivní vypalování. V souvislosti s předepsaným vypalováním prohlásil profesor pyrogeografie a požární vědy David Bowman: „Jsou to velmi únavné a velmi staré konspirační teorie, které se rozběhnou po většině velkých požárů. Tyto konspirační teorie jsou zjevným pokusem odklonit konverzaci daleko od změny klimatu“. Navzdory důkazům, které naznačují, že množství hořlavého dřeva hrálo v australských požárech 2019–2020 minimální roli, existují výzvy k otevření australských chráněných území průmyslu, zejména těžbě dřeva a pasení, ke snížení množství objemu dřeva v lesích, přičemž tyto výzvy dosud vycházely hlavně od jednotlivců a od podniků, které mají zájmy v těchto odvětvích a tyto výzvy vedly k šíření velkého množství dezinformací.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sezóna požárů v Austrálii na přelomu let 2019 a 2020 (kdy je na jižní polokouli léto) zasáhla do ledna 2020 plochu 186 260 km2, a to především v jihovýchodní části země (ve státech Victoria a Nový Jižní Wales). Během požárů bylo zničeno přes 2500 budov, vč. 1300 obytných domů a zemřelo 33 lidí, řada dalších byla nezvěstná. Požáry donutily vládu státu Nový Jižní Wales vyhlásit stav nouze a australskou armádu povolat rezervisty do boje s ohněm. Požárům předcházely rekordně vysoké teploty a sucho, které postihlo Austrálii.", "tgt_summary": "2019年-2020年澳洲丛林大火泛指一系列在2019年9月开始在澳洲因为天气炎热加上干燥而各地燃烧的山火。截至2020年1月17日,澳洲联邦内政事务部(The Federal Department of Home Affairs)大幅上修总大火燃烧面积约的土地。截至2020年1月8日,山火共烧毁5,900多栋建筑物(包括2,204多栋房屋),另有34人死亡(包含8名新南威尔士州及维多利亚州的消防志工在内。)。视这场大火视为有史以来最严重的丛林大火。在破纪录高温和长期干旱使丛林大火恶化后,在2019年12月宣布进入紧急状态。根据悉尼大学估计,全国超过10亿只动物因持续不断的大火而丧生。而麦觉理大学估计,包括蝙蝠、两栖动物和昆虫等动物,约有数十亿动物在这场大火中死亡。", "id": 2161162}
{"src_title": "Krize v Perském zálivu 2019–2020", "tgt_title": "2019年–2020年波斯灣危機", "src_document": [{"title": "Události týkající se regionu před rokem 2019.", "content": "Spojené státy zasáhly v Iráku v roce 2014 jako součást operace Inherent Resolve (OIR). Mise byla vedená Spojenými státy za účelem výcviku Iráckých ozbrojených sil a boje proti islámskému státu v Levantě (ISIL). ISIL byl z Iráku v roce 2017 do značné míry vytlačen během irácké občanské války, a to za pomoci převážně íránských šiitských milic – lidových mobilizačních sil podporovaných Spojenými státy. Milice nejsou součástí pravidelné armády, proto se necítí vázány mezinárodními smlouvami a dohodami.  Napětí mezi Íránem a Spojenými státy vzrostlo v roce 2018 poté, co prezident Spojených států Donald Trump jednostranně odstoupil od jaderné dohody z roku 2015 a znovu uložil sankce vůči Íránu což vážně ovlivnilo íránskou ekonomiku. Tento čin byl součástí americké strategie uplatňování “maximálního tlaku\" proti Íránu, pro vynucení změny režimu v Teheránu.", "section_level": 1}, {"title": "Události v prosinci 2019.", "content": "27. prosince 2019 byla letecká základna K-1 v guvernorátu Kirkúk v Iráku (jedna z mnoha iráckých vojenských základen, které jsou hostiteli operace \"Inherent Resolve Coalition\") napadena více než 30 raketami, které zabily civilního dodavatele Spojených států a zranily čtyři americké příslušníky a dva příslušníky irácké bezpečnostní síly. Spojené státy z útoku obvinily Íránem podporovanou milici Kata'ib Hizballáh. Kromě toho vyšší úředník Spojených států, který hovořil s reportéry pod podmínkou anonymity, uvedl, že během dvou měsíců před incidentem dne 27. prosince došlo k jiným útokům na irácké základny, které hostily personál OIR, z nichž mnohé Spojené státy také připisovaly skupině Kata'ib Hizballáh. 29. prosince 2019 zabil odvetný americký letecký útok na velitelství skupiny Kata'ib Hizballáhu 25 členů milice.  31. prosince 2019, po pohřbu milicionářů ze skupiny Kata'ib Hizballáh, obklíčily desítky příslušníků irácké šíitské milice a jejich příznivci velké a chráněné velvyslanectví USA v Bagdádu. Několik desítek demonstrantů se dokonce probilo hlavními dveřmi kontrolního bodu, zapálili recepci, vztyčili vlajky Lidových mobilizačních sil, na místě zanechali protiamerické plakáty a nastříkali protiamerické graffiti. Americký prezident Donald Trump obvinil Írán ze zorganizování útoku na velvyslanectví a dodal, že země je považována za „plně odpovědnou“ za tento útok. Íránské ministerstvo zahraničí popřelo, že jsou za protesty zodpovědní.", "section_level": 1}, {"title": "Útok na generálmajora Sulejmáního.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předchozí hrozby proti Sulejmánímu.", "content": "Bývalí američtí prezidenti George W. Bush a Barack Obama v době své vlády zvažovali, ale odmítli zacílení na Kásima Sulejmáního, protože se obávali, že by to mohlo vést k rozsáhlému válečnému konfliktu s Íránem. Vysloužilý důstojník CIA Marc Polymeropoulos v rozhovoru pro \"New York Times\" řekl, že Sulejmání, na rozdíl od jiných protivníků zabitých Spojenými státy, se po celou dobu svého působení v Sýrii a Iráku cítil „pohodlně“ v otevřeném prostoru a ani nebylo těžké ho najít.  V září 2015 se rozhlasový moderátor Hugh Hewitt zeptal Donalda Trumpa na Sulejmáního. Poté, co ho zpočátku zaměnil s kurdským vůdcem, tvrdil, že vůdci jako Sulejmání budou za jeho vlády mrtví.  V roce 2015 bylo oznámeno, že Izrael byl „na pokraji“ atentátu na Sulejmáního na syrské půdě, avšak Spojené státy během jednání Obamovy administrativy o společném komplexním akčním plánu tuto operaci zmařily tím, že ji odhalily íránským představitelům.  25. srpna 2019 izraelský ministr zahraničí Jisra'el Kac uvedl, že „Izrael jedná a udeří do hlavy íránského hada a vytrhne mu zuby. Írán je hlavou hada a Qassem Soleimani, velitel Revoluční gardy Quds Force, je hadovými zuby.“ V říjnu 2019 Hossein Taeb, šéf zpravodajské organizace Islámské revoluční gardy, sdělil tisku, že jeho agentura zatkla nespecifikovaný počet lidí, kteří se údajně zúčastnili spiknutí izraelských a arabských tajných služeb k atentátu na Sulejmáního. Řekl, že plánovali „koupit nemovitost sousedící s hrobem Sulejmáního otce a vybavit jej výbušninami, aby zabili velitele“. Dodal, že způsob atentátu by byl součástí vnitřního íránského mocenského boje o „zahájení náboženské války uvnitř Íránu“. Yossi Cohen, šéf izraelské zahraniční zpravodajské agentury Mossad, v reakci na to v říjnu 2019 uvedl, že „Sulejmání ví, že atentát na něj není nemožný“.", "section_level": 2}, {"title": "Raketový útok na Sulejmáního bezpilotním letounem.", "content": "Podle nejmenovaného vyššího amerického úředníka byl po bombovém útoku na Kata'ib Hizballáh koncem prosince 2019 svolán bezpečnostní briefing v americkém letovisku Mar-a-Lago prezidenta Donalda Trumpa, kde Trump a jeho poradci, včetně ministra zahraničí Mikea Pompeo, ministra obrany Marka Espera a šéfa spojených generálních štábů USA Marka Milleye diskutovali o tom, jak reagovat na roli Íránu při pořádání protiamerických útoků v Iráku. Údajně bylo cílené zabití íránského generála Kásima Sulejmáního, kterého američtí úředníci považovali za zprostředkovatele útoků na americký personál v Iráku, jednou z mnoha možností, jak by Trump mohl reagovat. Trump zvolil možnost zaútočit na Sulejmáního, údajně k překvapení jeho týmu. Prezidentův rozkaz přiměl CIA a další americké zpravodajské agentury, které roky sledovaly Sulejmáního místo pobytu, aby ho lokalizovaly při letu z Damašku do Bagdádu.  Kásim Sulejmání a Abu Mahdi al-Muhandis byli zabiti 3. ledna 2020 při své cestě automobilem v konvoji na silnici vedoucí od mezinárodního letiště Bagdád. po příletu ze Sýrie. Několik raket vystřelených z bezpilotního letadla zasáhlo konvoj a 10 lidí zemřelo. Podle kanceláře iráckého velkoájatolláha Ali Sistaniho mezi nimi bylo několik velitelů, kteří měli zásluhy na vítězství proti teroristům tzv. Islámského státu.  Ministerstvo obrany Spojených států amerických vydalo prohlášení, v němž se uvádí, že americký útok byl proveden „na pokyn prezidenta“ a měl odradit budoucí útoky. Trump tvrdil, že Sulejmání plánoval další útoky na americké diplomaty a vojenský personál a schválil útoky na americké velvyslanectví v Bagdádu.  Tělo Kásima Sulejmáního bylo identifikováno díky prstenu, který měl na sobě. Ahmed Al Asadi, mluvčí lidových mobilizačních sil, potvrdil úmrtí Sulejmáního a Muhandise.  Íránské revoluční gardy uvedly, že bylo zabito celkem deset lidí. Spolu se Sulejmáním to byli také další čtyři důstojníci IRGC: brigádní generál Hossein Pourjafari, plukovník Shahroud Mozafarinia, major Hadi Taremi a kapitán Vahid Zamanian. Zbývajících pět obětí byli členové PMU: zástupce velitele této organizace Abú Mahdí al-Muhandis, vedoucí protokolu a Public Relations Muhammed Reza al-Jaberi, Mohammad al-Shibani, Hassan Abdul Hadi a Heydar Ali.", "section_level": 2}, {"title": "Pohřeb Sulejmáního.", "content": "4. ledna 2020 se v íránské provincii Karmán konal pohřební průvod na počest zabitého generála Sulejmáního. Zúčastnil se ho velký počet truchlících, kteří skandovali „smrt Americe, smrt Izraeli“. Přitom zemřelo v důsledku ušlapání 56 lidí a více než 200 osob se zranilo. Samotný pohřeb byl poté odložen.", "section_level": 2}, {"title": "Následky útoku na Sulejmáního.", "content": "Útok vyvolal napětí mezi Spojenými státy a Íránem. Mluvčí íránské vlády uvedl, že nejvyšší bezpečnostní orgán této země uspořádá v brzké době mimořádnou schůzku, aby projednal „trestný čin útoku“.  Globální ceny ropy vzrostly po útoku o více než čtyři procenta.  Dne 3. ledna 2020 americká ambasáda v Bagdádu vyzvala v Iráku pobývající Američany, aby okamžitě opustili tuto zemi. Následující den Spojené království varovalo své státní příslušníky, aby se vyhnuli veškerému cestování do Iráku, mimo oblast Kurdistánu, a aby kromě naprosto nezbytných cest nejezdili do Íránu.  Írán provedl v noci 8. ledna 2020 raketový útok na dvě americké základny v Iráku. Tyto rakety však nikoho nezabily ani nezranily a také materiální škody nebyly velké. Přitom bylo v Íránu samotném uveřejněno nepravdivé tvrzení, že při těchto útocích bylo zabito 80 lidí (či přímo Američanů) a základny byly zničeny.  Trumpovo tvrzení o žádných mrtvých a zraněných amerických vojácích při íránském raketovém útoku se však později také ukázalo jako ne zcela pravdivé. Zabit nebyl žádný americký voják, ale podle zpráv bylo 11 vojáků zraněno.  Spojené státy a jmenovitě prezident Trump poté vydali prohlášení, že zatím neprovedou žádnou odvetu. Podle zpráv informovala íránská diplomacie ještě před útokem iráckou vládu o úmyslu zaútočit raketami. Americké síly v Iráku měly kromě toho zavčas i vlastní informace o íránském plánu, takže mohly zajistit, že americké jednotky neutrpěly při výbuších žádné ztráty na životech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krize v Perském zálivu 2019–2020 vznikla z důvodu vzrůstajícího napětí mezi Spojenými státy a Íránem. Vyostřila se po útoku letectva Spojených států na skupinu osob poblíž Mezinárodního letiště Bagdád, který proběhl 3. ledna 2020, a to raketami odpálenými z bezpilotního letounu. Byla tím způsobena smrt deseti osob, včetně Kásima Sulejmáního, íránského generálmajora a velitele jednotek Quds (součásti Íránských revolučních gard). Mezi oběťmi byli dále zástupce velitele iráckých Lidových mobilizačních sil Abú Mahdí al-Muhandis, čtyři vyšší íránští důstojníci a čtyři iráčtí důstojníci. Íránci, kteří byli mezi oběťmi, předtím přiletěli do Bagdádu ze Sýrie.", "tgt_summary": "在2019年5月和6月的两起事件中,波斯湾的几艘商船被破坏。西方国家指责伊朗,而伊朗则否认参与。2019年6月,伊朗击落了飞越霍尔木兹海峡的美国RQ-4A监视无人机,紧张局势急剧加剧,几乎导致了武装对抗。2019年7月,伊朗的油轮在直布罗陀海峡被英国因其向叙利亚运送石油违反了欧盟制裁而被扣留。 伊朗后来在波斯湾俘获了一艘英国的油轮及其船员。", "id": 739093}
{"src_title": "Busan–Geoje Bridge", "tgt_title": "巨加大桥", "src_document": [{"title": "Projekt.", "content": "Silniční spojení bylo postaveno rámci spolupráce veřejného a soukromého sektoru. Konsorcium sedmi korejských dodavatelů bude po čtyřicet let spravovat dokončený most (smlouva zahrnuje financování, projektování, výstavbu a provoz). Náklady na projekt (dosáhly 2,23 biliónů KRW) mají být navráceny z mýtného po dobu trvání smlouvy. Vedoucí postavení v konsorciu má Daewoo Engineering & Construction, Co.  Dalšími firmami projektu jsou COWI A / S (Dánsko), Halcrow Group (Velká Británie), Tunnel Engineering Consultants (Nizozemsko), Pihl and Son (Dánsko), Arcadis USA (USA) a Ben C. Gerwick (USA).", "section_level": 1}, {"title": "Silnice.", "content": "Vybudované spojení přístavní město Pusan s atraktivní turistickou oblastí ostrova Kodžedo. Nahrazuje původní 210 minutové (140 km) silniční spojení přes most na západní straně ostrova nebo 120 minutovou plavbu trajektem. Nová silnice zkracuje spojení na 50 minut a má ušetřit až 300 miliónů dolarů ročně na přepravních nákladech.  Silniční spojení začíná mostním spojením na ostrově Kodžedo přes tři ostrůvky Jeo, Jungjuk a Daejuk a končí podmořským tunelem na ostrově Gaduk, který je propojen s pevninou. Na ostrovech Jungjuk a Daejuk je 350 m dlouhý dvojtubusový tunel.", "section_level": 1}, {"title": "Tunel.", "content": "Mezi ostrovy Gaduk a Daejuk je první plavený (potopený) betonový tunel dlouhý 3,7 km v Jižní Koreji. Je sestaven z 18 prefabrikovaných betonových segmentů se dvěma prostory jízdní vozovky a mezi nimi (střed) úniková štola, které byly postupně potápěny do připravené rýhy až do hloubky 50 m. Jednotlivé segmenty byly připravovány v Ajungu dánskou firmou COWI A / S. Na ploše 29 ha se odlévalo najednou až pět dílů, dlouhých 180 m, které se betonovaly po 22,5 m dlouhých segmentech. Celková spotřeba na jeden díl činila 2200 m3 betonu. Šířka byla 26,5 m a výška 10 m, délka 180 m. Hotové díly byly na obou koncích uzavřeny ocelovou přepážkou a pomocí remorkérů taženy na vzdálenost 36 km na místo určení. To se mohlo uskutečnit jen v zimním období, kdy nehrozilo nebezpečí tajfunů a vysokých vln. Dno, na které byl tunel položen, bylo zhutněno cementem. Rýha byla 30 m široká, 12,5 m hluboká, štěrkové lůžko 1,5 m silné. Prvních šest segmentů bylo zatopeno a uloženo do štěrkového lože na konci roku 2008 a v květnu 2009 dalších šest. Poslední byly položeny v roce 2010. Na obou stranách tunelu jsou nájezdové odkryté portály 270 m dlouhé spojující tunel s mostem a ostrovem Gaduk.Uvedením do provozu je to nejhlubší silniční betonový tunel na světě", "section_level": 1}, {"title": "Most se dvěma pylony.", "content": "Celková délka přemostění je 1,87 km mezi Jungjuk a Jeo. Výjezdem z tunelu silnice prochází tunely a vjíždí na příjezdové mosty 613 m s osmi polí a na zavěšené mosty se dvěma lanovými pylony vysokými 156 m. Hlavní (středové) pole je 475 m dlouhé, boční mají délku 223 m a pokračuje mostem o čtyřech polích v délce 333 m.", "section_level": 1}, {"title": "Most se třemi pylony.", "content": "Na ostrově Jeo je opět krátký tunel. Spojeni s ostrovem Kodžedo má délku 1,65 km. Z ostrůvku Jeo se vjíždí na předmostí, ze kterého se vjíždí na zavěšené mosty s třemi lanovými pylony o celkové délce 676 m. Boční mosty jsou 106 m dlouhé, středové jsou 230 m dlouhé. Pylony jsou vysoké 102 m. Předmostí na obou stranách má celkově 12 polí s rozpětím 90 m.", "section_level": 1}], "src_summary": "Busan–Geoje Fixed Link nebo Geoga Bridge (korejsky: 거가 대교) je 8,2 km dlouhé silniční spojení systémem mostů a tunelů mezi městem Pusan a ostrovem Kodžedo v Jižní Koreji. Silniční spojení bylo otevřeno 13. prosince 2010 a zkrátilo vzdálenost mezi ostrovem a pevninou o 60 km. Výstavby trvala šest let. Toto spojení nese označení státní silnice NR 58, které má dvě jednosměrné vozovky se dvěma jízdními pruhy.", "tgt_summary": "巨加大桥()是连接韩国釜山广域市和巨济岛的跨海大桥。大桥总长8.2公里,总投资14469亿韩元,经过6年施工于2010年12月13日竣工。大桥的开通将使原来从庆尚南道巨济市到釜山加德岛的距离从原来的140公里缩短到60公里,所需时间也从2小时缩短到50分钟左右。", "id": 23767}
{"src_title": "Národní stadion Borise Paičadzeho", "tgt_title": "鲍里斯·派恰泽迪纳摩体育场", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V 70. letech 20. století byla plánována výstavba nového fotbalového stadionu pro město Tbilisi a jeho fotbalový klub Dinamo Tbilisi, který by byl postaven na základech svého předchozího stadionu Stadion Dinamo, který byl v roce 1963 zbourán pro novou výstavbu. Bývalý stadion byl postaven v roce 1936 a měl kapacitu pro 23 000 diváku, což je málo místa pro rostoucí počet fanoušků v této oblasti.  Za vybudování nového stadionu byli pověření architekti Archil Kurdiani a Gia Kurdiani společně se stavební architektkou Šalvou Gazashvili. Přestože bylo téměř celý stadion zničen, byly zachovány prvky starého stadionu. Nový stadion byl slavnostně otevřen 26. září 1976, který měl kapacitu pro 74 354 diváků. Byly realizovány poměrně složité architektonické konstrukční prvky. Zařízení představovalo konzolový systém podporovaný 58 pylony. Měl dvě patra, druhé patro bylo kryto střechou, na které se také nacházejí reflektory a pod prvním patrem byly sportovní zařízení, například plavecký bazén nebo tělocvična. Uvnitř prostoru byly dva tunely, které spolu komunikují a které by v případě nouze usnadnily evakuaci stánků.  V některých důležitých zápasech Dinamo Tbilisi kapacita překročila 100 000 diváků. Poté, co Gruzie získala nezávislost, zůstala ve vlastnictví státu. V roce 1995 zde Německá fotbalová reprezentace hrálo proti Gruzii před 110 000 diváky. Ve stejném roce získal stadion jméno po nejoblíbenějším gruzínském fotbalistovi Borise Paičadzeho. V roce 1996 bylo 20 000 starých dřevěných sedadel na tribunách nahrazeno moderním sezením.  V dubnu 2006 byla zahájena rekonstrukce stadionu podle standardů UEFA a kapacita byla snížena na 54 549 diváků. V renovovaném stadionu se konal první zápas 2. září 2006. V roce 2015 se zde odehrálo finále Superpoháru UEFA mezi FC Barcelonou a Sevillou FC.", "section_level": 1}], "src_summary": "Národní stadion Borise Paičadzeho (též Dinamo Arena či ) je víceúčelový stadion sloužící zejména pro fotbal, ragby a atletiku v gruzínském městě Tbilisi. Využívá se především pro fotbalová utkání místního klubu FC Dinamo Tbilisi, a také pro Gruzínskou fotbalovou reprezentací a Gruzínskou ragbyovou reprezentací. Kapacita stadionu je 54 202 diváků. Kromě toho stadion slouží jako kulturní zařízení s možností pořádání koncertů. Tento stadion využívá při koncertních turné mnoho zpěváků a hudebníků. Od roku 1995 byl přejmenován po slavném gruzínském fotbalistovi Borisovi Paičadzeho. Jeho bývalé jméno bylo od jeho postavení Stadion Vladimíra Iljiče Lenina.", "tgt_summary": "鲍里斯·派恰泽迪纳摩体育场()是一座位于格鲁吉亚第比利斯的体育场,可容纳54,549名观众。鲍里斯·派恰泽迪纳摩体育场是第比利斯迪纳摩、乔治亚国家足球队和乔治亚国家橄榄球队的主场。体育场工程始于1929年秋,但很快停工。1933年复工后,体育场在1935年10月12日完工。1954年至1956年、1964年至1976年、2006年体育场多次重修。体育场多次改名,曾用名包括迪纳摩体育场、拉夫连季·贝利亚迪纳摩体育场、弗拉基米尔·列宁迪纳摩体育场、国家体育场、鲍里斯·派恰泽国家体育场。体育场曾承办2015年欧洲超级杯。", "id": 2330003}
{"src_title": "Srovnávací pedagogika", "tgt_title": "比較教育學", "src_document": [{"title": "Definice srovnávací pedagogiky podle odborníků.", "content": "Existuje mnoho způsobů jak definovat srovnávací pedagogiku. Pro příklad uvádíme následující definice:  „Posláním srovnávací a mezinárodní pedagogiky je objevování, vysvětlování, podporování a šíření znalosti o vzdělávacích systémech a o idejích a problémech vzdělávání ve světě.“ (Comparative and International Education Society)  „Srovnávací pedagogika provádí výzkumné aktivity zaměřené na podrobné dokumentování různých národních vzdělávacích systémů, se zaměřením na jejich organizační struktury, cíle edukace a edukační procesy.“ (Theisen, Adams, 1990)  „Srovnávací pedagogika je analýza vzdělávacích systémů a problémů ve dvou či více zemích, a to v kontextu jejich historických, socioekonomických, politických, kulturních, náboženských a jiných faktorů. Srovnávací pedagogika je interdisciplinární oblast výzkumu, která čerpá ze sociologie a ekonomie vzdělávacích procesů, z poznatků o jejich historickém vývoji a o současné vzdělávací politice.“ (Brickman, 1992)  “Srovnávací pedagogika používá data z jedné nebo více zemí či regionů  Souhrnně se může tvrdit, že srovnávací pedagogika není pouze komparace vzdělávacích systémů, ale jedná se taky o popisy, dokumentace a analýzy zprostředkující poznatky o vzdělávacím systému určité země do jiné.", "section_level": 1}, {"title": "Účelnost srovnávací pedagogiky.", "content": "Srovnávací pedagogika slouží:  Poznatky se srovnávací pedagogiky jsou pro širší veřejnost důležité z toho důvodu, že ovlivňují postoje ke vzdělávání ve vlastní zemi, umožňují vzdělávací systém v dané zemi hodnotit a také jej ovlivňovat.", "section_level": 1}, {"title": "Historie srovnávací pedagogiky.", "content": "Počátky srovnávací již do antického období. Již Xenofon, který poukazoval na rozdíly mezi spartskou výchovou chlapců a výchovou a vzděláváním Peršanů. Podobně i Cicero, který popisoval řecký a římský způsob výuky, nebo Tacitus, který analyzoval kulturu a výchovu Židů, Galů a Germánů a poukazoval na odlišnosti od římské kultury a výchovy.  V období od středověku až do počátku 19. století publikovali různí cestovatelé a obchodníci své poznatky o vzdělávání a výchově v různých zemích a porovnávali je s možnostmi na jejich domácím území. Všechny tyto poznatky o školství ovšem nebyly v žádném systematickém či vědeckém přehledu.  Za zakladatele srovnávací pedagogiky a za toho, kdo položil metodologický základ této disciplíny, je považován francouzský osvícenec Marc Antoine Jullien de Paris, a to na základě své publikace „Nárys a předběžné pohledy na práci o srovnávací pedagogice“, která vyšla v Paříži v roce 1817. Samotná publikace obsahuje 2 části: První část obsahuje důvody, které vedou k vytvoření srovnávacího výkladu o vzdělávání v různých zemích Evropy. Druhá část je metodologicky založena a zahrnuje otázky určené ke sběru informací o vzdělávacích systémech. Sám autor vytyčil principy, které se ve srovnávací pedagogice uplatňují dodnes (přesná dokumentace o školství v různých zemích, objektivní vyhodnocování rozdílnosti).  Ve 20. století nastal velký rozkvět srovnávací pedagogiky jak v Evropě, tak i v USA. Začaly být zakládány vědecké asociace a ústavy pro dokumentaci a srovnávací výzkum vzdělávacích systémů. I po 2. světové válce se srovnávací pedagogika rozvíjela ve velkém, vznikaly vědecké společnosti, výzkumná a dokumentační centra a speciální časopisy. Dokonce i UNESCO podporovalo srovnávání a popisování vzdělávacích systémů, především v méně rozvinutých zemích, kde vzdělání bylo na nízké úrovni oproti jiným zemím. V rámci UNESCA byl v Hamburku roku 1955 založen dodnes působící Institut pro vzdělávání, a v roce 1958 v Amsterdamu byla zahájena činnost IEA \"(International Association for the Evaluation of Educational Achievement),\" která provedla několik srovnávacích měření vzdělávacích výsledků ve školách mnoha zemích světa.", "section_level": 1}, {"title": "Typy srovnávacích studií.", "content": "• studie o edukačních problémech v jednotlivých zemích (např. prestiž učitelského povolání v ČR)  • průřezové studie zkoumající určitý jev ve více zemích, jsou stanovena společná kritéria (např. porovnání vzdělávacích standardů, přijímání studentů na VŠ)  • mezinárodní studie srovnávající vzdělávací systémy podle společných kategorií (např. úroveň znalostí desetiletých žáků ze čtenářské gramotnosti)  • nadnárodní studie (např. perspektivy multikulturní výchovy, Světová krize ve vzdělávání atd.)", "section_level": 1}, {"title": "Principy metodologie srovnávací pedagogiky.", "content": "Neexistuje jediný typ srovnávací studie, která by dokázala odpovědět na všechny otázky týkající se fungování vzdělávání v jiných zemích. Nejplodnější studie jsou podle nich ty, které kombinují více metodologických postupů.  Mezi základní principy metodologie srovnávací pedagogiky dle Průchy (2006) řadíme:", "section_level": 1}], "src_summary": "Srovnávací pedagogika (někdy také zvaná jako komparativní pedagogika) je jednou ze základních pedagogických disciplín, která se zabývá srovnáním vzdělávacích systémů, nebo jejich částí ve dvou nebo více zemích. Čerpá z poznatků a přístupů jiných věd, zároveň tyto poznatky doplňuje či prohlubuje. V rámci společenských věd vychází především z filozofie, psychologie a sociologie.", "tgt_summary": "比较教育学(Comparative Education)是为了要了解本国与他国教育之间的异同,借由发现各国之间的不同,理解不同国家的教育风格,而本国也可斟酌他国成功的教育经验来弥补本国教育上的缺失。法国安东尼·朱利安(Antonie Jullien,1775 ~ 1848)是最早研究比较教育学的学者,他在1817提出「比较教育的计划及基本观点」,建立了主观的研究。随着时代的进步,全球化的到来,各国之间的连系也越来越紧密,其中包括了经济、政治、宗教、文化、军事、教育等等面向,而各个面向都互相影响,也因此比较教育学也越来越受到重视。", "id": 776892}
{"src_title": "Ázerbájdžánská národní galerie", "tgt_title": "阿塞拜疆国家艺术博物馆", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1936 se Sovět národních komisařů Ázerbájdžánské SSR rozhodl vydělit umělecké oddělení z Ázerbájdžánského státního muzea a ustavit jej jako nezávislé muzeum. Navíc byly zakoupeny další exponáty. Slavnostní zahájení první výstavy muzea se konalo v roce 1937 a v roce 1951 bylo muzeum přesunuto do novobarokního paláce De Bour postaveného na konci 19. století.  V roce 2006 byla budova důkladně zrekonstruována a v roce 2009 proběhlo otevření nové výstavy. Roku 2011 muzeum získalo nejprve národní a poté evropskou certifikaci Evropského muzejního standardu (EUMS), protože splňuje mezinárodní standardy a kritéria, což znamená vysoce kvalitní a profesionální muzejní služby; certifikace byla udělena jednomyslným rozhodnutím představenstva Evropské hospodářské komory obchodu, obchodu a průmyslu (EEIG), nevládní organizace se sídlem v Bruselu.  V knihovně muzea je přibližně 9000 vědeckých knih, monografií, katalogů, alb a další odborné literatury. Je zde také sbírka vzácných starých dokumentů.  Exponáty ve sbírce Ázerbájdžánské národní galerie zahrnují starožitná umělecká díla, z nichž nejstarší pocházejí ze 4. století před naším letopočtem. Keramické misky zdobené archaickými ornamenty byly nalezeny v Nachičevanu, Mingačeviru, Fuzuli a Chanlaru (nyní Göygöl); dále zde jsou ozdobné lampy a prosklené dlaždice z období Seldžuků; části vlysů z hradu Bajil ze 13. století; truhly ze 14.-18. století nalezené v Abšeronu a Šamachi; kvalitní koránské rukopisy a knihy o astrologii ze 16. století; originální tabrízské miniatury ze 17. až 18. století malované temperou, zlatem a vodovými barvami; obrazy a jiná díla slavných místních umělců od nejstarších dob po současníky; dál umělecké kovové předměty ze 16. a 17. století a vzorky původních textilií, výšivek, krojů, koberců a šperků z 18. až 20. století. Muzeum dále vlastní sbírku soch, obrazů, grafiky i užitého umění západní Evropy (Francie, Německo, Rakousko, Itálie, Řecko, Flandry, Dánsko, Španělsko), Východu (Írán, Turecko, Japonsko, Čína, Indie, Egypt, Střední východ) a Ruska.  Kromě koberců jsou zde vystaveny i jiné typy ázerbájdžánského dekorativního a užitého umění, jako jsou různé techniky vyšívání, uměleckého zpracování kovů, umělecké textilie, dřevořezby, šperky atd. Jsou zde i výšivky zlatou nití typu „gulabatin“, jež jsou v Ázerbájdžánu široce rozšířené a Šamachi, Šuša a Baku tradičně byly středisky tohoto druhu uměleckého řemesla. Základem pro vyšívání zlatými a stříbrnými nitěmi byl červený a zelený samet. Klobouky a tzv. „arachiny“ byly ozdobeny růžicemi a medailony vyrobenými ze stylizovaných okvětních lístků a hvězd.", "section_level": 1}, {"title": "Stálá výstava.", "content": "Sedm sálů v první budově vystavuje evropské umění a deset sálů ruské umění. Evropské umění zahrnuje díla italská (Guercino, Leandro Bassano, Francesco Solimena, Lorenzo Bartolini), francouzská (Jules Dupré, Gaspard Dughet, Pascal Dagnan-Bouveret, Jean-Joseph Benjamin-Constant), nizozemská a vlámská (Frans Hals, Michiel Jansz van Mierevelt, Adriaen Brouwer, Adriaen van Ostade, Justus Sustermans, Pieter Claesz), německá (Johann Heinrich Roos, Friedrich August von Kaulbach) a polská (Jan Styka).  Ve druhé budově postavené v roce 1885 se nachází východní umění, zastoupené zejména perským, tureckým, čínským a japonským uměním. Ruské umění je zastoupeno zejména malbami Karla Brjullova Alexeje Venecianova, Vasilije Věreščagina, Isaaka Levitana, Vladimíra Makovského, Valentina Serova, Vladimira Borovikovského, Vasilije Tropinina, Konstantina Korovina a Ivana Šiškina. Jsou zde také ukázky ruské avantgardy.  Mezi zastoupenými ázerbájdžánskými umělci jsou malíři Mir Mohsun Navvab, Bahruz Kangarli, Tair Salachov, Azim Azimzade, Salam Salamzade, Vidadi Narimanbekov, Mikail Abdullajev, Togrul Narimanbekov a sochař Omar Eldarov. Díla Sattara Bahlulzadeho zaplňují celou jednu místnost.  Součástí muzea jsou také stojany a knižní miniatury ze 17. – 19. století, lakované miniatury z 18. – 19. století a sbírka lžiček na šerbet vyrobených z morušového dřeva.  První práce byly získány z Petrohradu, Moskvy a ze soukromých sbírek. Expozice muzea byly později vystaveny v Kanadě (1966), na Kubě (1967), Sýrii (1968), Francii (1969), v bývalém Československu a Alžírsku (obojí 1970), Iráku (1971) atd.", "section_level": 1}, {"title": "Sbírka antického a středověkého umění Ázerbájdžánu.", "content": "Tato sbírka zahrnuje umělecká díla ze starověku a středověku, včetně postav ptáků z Manny, ženských figur z 3.-1. století před naším letopočtem, různých starověkých nádob z různých částí Ázerbájdžánu, které byly nalezeny při vykopávkách, náhrobku ve tvaru koně atd.", "section_level": 1}, {"title": "Sbírka koberců.", "content": "Muzeum vystavuje staré koberce z různých regionů země.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ázerbájdžánská národní galerie (azersky \"Azərbaycan Milli İncəsənət Muzeyi\") je největší galerie v Ázerbájdžánu. Byla založena v roce 1936 v Baku a v roce 1943 byla pojmenována po Rustamovi Mustafajevovi, prominentním ázerbájdžánském scénickém výtvarníkovi a divadelním umělci. Muzeum se skládá ze dvou budov z 19. století stojících vedle sebe. Sbírka zahrnuje přes 15 000 uměleckých děl. V 60 místnostech je stálá expozice více než 3000 položek. V depozitáři je uloženo asi 12 000 položek. Muzeum pravidelně obměňuje exponáty, aby bylo možné dočasně vystavit více děl.", "tgt_summary": "阿塞拜疆国家艺术博物馆()是阿塞拜疆最大的艺术博物馆。博物馆在1936年创建于巴库。该博物馆由两幢相邻的建于19世纪的建筑以及2018年重建后的第三栋楼组成。藏品超过15,000件。有超过3000件艺术品永久陈列在60多个房间中,大约有12,000件艺术品则保存在储藏室内。博物馆也经常更换展览让更多的藏品可以得到临时展出。", "id": 2354796}
{"src_title": "Nestor úzkozobý", "tgt_title": "卡卡啄羊鸚鵡", "src_document": [{"title": "Systematika.", "content": "Prvním evropským přírodovědcem, který nestora úzkozobého pozoroval, byl německý pastor a ornitolog Johann Reinhold Forster. Tento muž se společně se svým synem Georgem zúčastnil druhé plavby Jamese Cooka do Tichomoří mezi lety 1772 až 1775. Ostrov, Cookem pojmenovaný jako Norfolk, expedice objevila v říjnu roku 1774 a z této doby také pochází první zmínka o nestorovi. Cook si do svého deníku zapsal, že na ostrově „žily stejné druhy holubů a papoušků jako na Novém Zélandu”. Nestora úzkozobého zvěčnil roku 1790 na akvarelu důstojník Britského královského námořnictva a druhý guvernér Nového Jižního Walesu John Hunter, který na ostrově ztroskotal. Pták je vykreslen na lilkovité rostlině druhu \"Solanum aviculare\" a jedná se o jedinou kresbu živého ptáka v jeho přirozeném prostředí. Druh poprvé vědecky popsal britský ornitolog John Gould roku 1836, přičemž zvolil vědecké jméno \"Plyctolophus productus\". Současná systematika řadí nestora úzkozobého do rodu nestor (\"Nestor\"), nesoucí jméno bájného Nestóra z řecké mytologie. Druhové jméno \"\" pochází z latiny a znamená „prodloužený”, odkazuje tak na extrémně dlouhý papouškův zobák. Původní jméno \"Plyctolophus productus\" je vědeckým synonymem. Nestor úzkozobý je monotypickým taxonem a netvoří tedy žádné poddruhy.  O vnitrodruhové systematice nestora úzkozobého ovšem v minulosti panovaly nejasnosti. U některých jedinců se totiž vyvíjel zobák až abnormálně velký, pravděpodobně šlo o jistou formu deformity. Tato abnormálnost nicméně zaujala česko-rakouského zoologa Augusta von Pelzelna, který pro tyto jedince vytvořil nový druh \"Nestor norfolcensis\". Někteří další zoologové tento nový druh uznávali a zvláště baron (a zoolog) Lionel Walter Rothschild spekuloval, že tito podle něj specializovaní papoušci mohli žít na Ostrově lorda Howa. Pro tato tvrzení nicméně neexistují důkazy. Druh \"Nestor norfolcensis\" se později stal synonymem k \"Nestor productus\".  V rámci mezidruhové příbuznosti se nestor úzkozobý řadí do čeledi kakapovití (Strigopidae) a v ní do podčeledi Nestorinae a jediného rodu \"Nestor\". Čeleď kakapovitých kromě rodu \"Nestor\" tvoří ještě rod \"Strigops\" (v podčeledi Strigopinae) s jediným druhem kakapem sovím (\"S. habroptila\"). Podle jiné systematiky tvoří nestorové vlastní čeleď Nestoridae, která společně s čeledí kakapovitých Strigopidae tvoří nadčeleď Strigopoidea. Nestorové a kakapové představují bazální klad vůči všem ostatním papouškům. Samotné linie nestorů a kakapů se na Novém Zélandu rozdělily před 23 až 29 miliony lety. Nestor kea (\"N. notabilis\") se od nestora kaky (\"Nestor meridionalis\") oddělil před asi 2,3 až 4,4 miliony let. Nestor kaka se následně rozdělil do svých dvou poddruhů (na Severním a Jižním ostrově) a dal vzniknout také dvěma novým druhům: nestoru úzkozobému a druhu \"Nestor chathamensis\". Nestor kaka je považován za nejbližšího příbuzného nestora úzkozobého. V některých publikacích se lze setkat i s tím, že je nestor úzkozobý hodnocen jako poddruh nestora kaky.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Nestor úzkozobý dosahoval velikosti asi 38 cm. Jednalo se o velkého a statného papouška, který se vyznačoval kratšími křídly a krátkým ocasem, ale mohutnými končetinami. Typickým znakem byl také dlouhý dolů zahnutý zobák. Australský ornitolog a odborník na papoušky Joseph Forshaw uvádí ve své knize přesnější měření založená na několika muzejních exemplářích. Rozměry jednoho samce byly: křídlo měřilo 259 mm, ocas 130 mm, zobák 48 mm a tarsometatarsus 35 mm. Rozměry jedné samice činily: křídlo 261 mm, ocas 128 mm, zobák 42 mm, tarsometatarsus 33 mm. Rozměry pěti jedinců nejasného pohlaví činily: křídlo 232–259 mm, ocas 121–145 mm, zobák 40–49 mm a tarsometatarsus 32–38 mm. Rozměry tarsometatarsu zjištěné na základě muzejních vzorků však nejsou u ptáků příliš vypovídající, protože jejich končetiny bývají často zkrouceny a umístěny v nepřirozených polohách.  Zbarvení peří nestora úzkozobého bylo rozmanité, nicméně pohybovalo se především od nazelenale popelavé až po hnědou, s oranžovými odstíny, ocas byl hnědý. Horní část hrudi měla barvu šedavě hnědou, přičemž spodní strana těla následně přecházela do žlutooranžové. Na stehnech bylo zbarvení hnědé až červenohnědé, kostřec byl matně červený. Zbarvení hlavy bylo na čele, koruně a šíji hnědošedé až hnědé, na tvářích světlejší, žlutavé až oranžové, někdy až lehce do červena. Duhovka měla zbarvení tmavě hnědé, dlouhý zobák byl hnědošedý a končetiny olivově hnědé. Nevyvinul se výrazný pohlavní dimorfismus. Juvenilní jedinci se vcelku podobali dospělcům, ale postrádali žlutočervené znaky na prsou, místo toho byl jejich hrudník olivově hnědý.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Nestor úzkozobý se vyskytoval výhradně na ostrově Norfolk, jenž leží asi 740 km severozápadně od Nového Zélandu, a na blízkém ostrově Phillip Island, který leží asi 6 km jižně od Norfolku. Australský ornitolog a odborník na papoušky Joseph Forshaw uvádí výskyt také na blízkém ostrůvku Nepean Island, který je vzdálen jen několik set metrů od Norfolku. Vzhledem k tomu, že byl nestor úzkozobý spíše špatný letec, je možné, že mezi ostrovy nepřelétával, Forshaw je naopak toho názoru, že se mezi jednotlivými ostrovy pohybovat mohl.  Co se týče biologie, nedochovalo se dostatečné množství informací. Jelikož nejbližší příbuzný, novozélandský nestor kaka, je lesním druhem, lze předpokládat, že i nestor úzkozobý mohl žít v lesích. Nestoři kaka žijí buď samostatně, nebo v menších skupinkách a je možné, že nestor úzkozobý si vytvářel podobnou sociální strukturu. Nestor kaka obhajuje teritorium o rozloze asi 15,5 ha. Dobové zprávy hovoří o tom, že byl druh velmi zvídavý, zároveň šlo také o špatného letce, který se často zdržoval na zemi. V případě vyrušení pták odletěl do porostů blahočetů, přičemž si při pohybu ve větvích pomáhal svým zobákem.  Jisté podrobnosti o tomto druhu poskytl John Gould, který ptáka pozoroval v zajetí v Sydney někdy okolo roku 1838. Chovaný pták patřil jistému majoru Andersonovi a pocházel z ostrova Phillip Island, kde se pohyboval podle slov paní Andersonové jak na zemi ve skalnatém terénu, tak na vrcholcích vysokých stromů. Papoušek se zde živil nektarem rostlin (zřejmě slézovitá rostlina \"Lagunaria patersonia\"). V konzumaci této potravy mu pomáhal přizpůsobený jazyk s úzkým zrohovatělým výrůstkem na spodní straně. Jazyk dle slov Goulda připomínal lidský prst s nehtem na dolní části. Nicméně velikost a síla nestorova zobáku naznačují, že se druh živil i jinou potravou a zřejmě svůj zobák využíval k vytahování larev hmyzu z trouchnivějícího dřeva a pravděpodobně konzumoval i jinou potravu dostupnou v ostrovních lesích, jako bylo ovoce nebo semena. Gould o něco později pozoroval nestora úzkozobého v zajetí také v Londýně a zde chovaný pták byl krmen listy salátů a jiné zeleniny, stejně tak jako ovocnými šťávami a mléčnými výrobky. Nestor úzkozobý se ozýval nepříjemným chraplavým voláním, které se podobalo psímu štěkání. O rozmnožování tohoto druhu není zjištěno téměř nic. Gouldovi se od paní Andersonové dostalo informace, že druh hnízdil v dutinách stromů a snůška činila čtyři vejce, avšak dané informace se mu nepodařilo ověřit.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhynutí.", "content": "Nestor úzkozobý je Mezinárodním svazem ochrany přírody (IUCN) hodnocen jako vyhynulý taxon. Vyhynul následkem kombinace ztráty biotopu a nadměrného lovu. Cook ostrov Norfolk objevil roku 1774 a ten mezi lety 1788 až 1814 a následně také v období mezi roky 1825 až 1854 sloužil jako trestanecká kolonie. Vzhledem k tomu, že všechny ostrovy, na kterých se nestor vyskytoval, jsou poměrně malé (ostrov Norfolk má rozlohu asi 35 km2, ostrov Phillip asi 190 ha a ostrov Nepean pouhých 10 ha), nemohly už před lidským osídlením uživit početnou populaci papoušků. Následkem lidské kolonizace pak došlo k přetvoření původního vzhledu ostrova, jeho velká část byla odlesněna pro zemědělství a výstavbu. Souběžně s tím byl také nestor úzkozobý společně s jinými druhy ptáků, jako byli buřňák hnědohlavý (\"Pterodroma solandri\") nebo dnes již také vyhynulý poddruh holuba maorského \"Hemiphaga novaeseelandiae spadicea\", loven osadníky a trestanci pro maso. Zejména po ztroskotání lodi Britského královského námořnictva \"Sirius\" v březnu roku 1790, na jejíž palubě byl kapitán John Hunter, jenž ptáka nakreslil, byla hladovějící posádka nucena zdejší ptáky lovit. Námořníci byli nuceni na ostrově strávit téměř rok až do února 1791, než byli jinou lodí zachráněni a převezeni zpět do Anglie. Ptáci se snadno lovili, protože nebyli plaší.  Nebezpečí pro nestora úzkozobého plynulo také ze strany nepůvodních predátorů, jako byly zdivočelé kočky dovezené na ostrov. Na ostrově Phillip došlo také k vysazení prasat, koz a králíků, kteří měli negativní vliv na vegetaci ostrova. Docházelo rovněž k odchytávání ptáků pro klecový chov, zejména protože se dali snadno ochočit a v zajetí se dobře chovali. Nestor úzkozobý kvůli všem těmto faktorům na ostrově Norfolk vyhynul někdy kolem doby vytváření druhé trestanecké kolonie − což lze usuzovat na základě toho, že Abel D. W. Best, jenž mezi roky 1838 až 1839 prováděl na ostrově komplexní ornitologický průzkum, se o ptákovi nezmiňoval. Na ostrově Phillip zřejmě menší populace nestorů úzkozobých přežívaly o něco déle. Poslední známý jedinec nestora úzkozobého uhynul v zajetí v Londýně někdy po roce 1851.", "section_level": 1}, {"title": "Muzejní kusy.", "content": "Některé exempláře nestorů úzkozobých jsou uchovány v muzeích po celém světě, přičemž všechny vzorky se známým původem pocházejí z ostrova Phillip. Exempláře vlastní konkrétně muzejní instituce v Besançonu (Francie), v Amsterdamu a Leidenu (Nizozemsko), Kielu, Berlíně, Frankfurtu, Drážďanech a Göttingenu (Německo), Vídni (Rakousko), Birminghamu, Cambridgi, Tringu, Liverpoolu, Londýně (Velká Británie), Florencii (Itálie), Melbourne (Austrálie), New Yorku, Washingtonu, Filadelfii (USA) a jeden vzorek neznámého pohlaví vlastní také Národní muzeum v Praze. Pražský vzorek P6V-004385 pochází ze sbírky rakouského přírodovědce a důstojníka rakouské armády Christopha Feldegga. Zajímavé jsou také vzorky z leidenského muzea, které vlastní jednu samici (vzorek RMNH 110.068) a jednoho samce (vzorek RMNH 110.061) nestora úzkozobého. Původ vzorku samce z ostrova Phillip, který je datován do roku 1863, je neznámý. Pokud by však opravdu byl pták uloven roku 1863 (a nebyl tehdy např. jen zakoupen z jiné sbírky), značilo by to, že nestor na ostrově přežíval ještě v 60. letech. Ze stejné skupiny ptáků jako v leidenském muzeu pochází i amsterdamský vzorek neznámého pohlaví ZMA 3164. Muzeum v Sydney vlastní jeden vysušený exemplář. Mimoto jsou dochovány některé fosilní zbytky z nejméně devíti jedinců.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nestor úzkozobý, známý také jako nestor norfolkský (\"Nestor productus\"), je vyhynulým druhem papouška, který náleží do čeledi kakapovití (Strigopidae) a rodu nestor (\"Nestor\"). Jeho nejbližší příbuzný je nestor kaka (\"Nestor meridionalis\") z Nového Zélandu. Nestor úzkozobý byl statný papoušek, asi 38 cm velký, jemuž jméno vynesl dlouhý dolů zahnutý zobák. Vyskytoval se na ostrově Norfolk a také na dvou malých blízkých ostrovech Phillip Island a Nepean Island. Biologie tohoto druhu zůstala neprobádána a je v mnoha ohledech hádankou. Podobně jako nestor kaka mohl i nestor úzkozobý obývat lesní oblasti a žít buď solitérně, anebo v menších skupinkách. Jednalo se o špatného letce, který často pobýval na zemi. Nebyl plachý a v zajetí se dal snadno ochočit. Hnízdil pravděpodobně ve stromových dutinách a snůška činila asi 4 vejce, avšak i tyto informace jsou sporné.", "tgt_summary": "卡卡啄羊鹦鹉(\"Nestor productus\")是已灭绝的大型鹦鹉,喙突出。牠们的羽毛呈橄榄褐色,颈部及胸部分别呈橙色及稻草色。牠们生活在诺福克岛及菲利普岛的岩间及树顶。牠们是新西兰卡卡鹦鹉的近亲。", "id": 2104846}
{"src_title": "Australian Open 2020 – ženská dvouhra", "tgt_title": "2020年澳大利亚网球公开赛女子单打比赛", "src_document": [{"title": "Turnaj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Odhlášení.", "content": "Kanadská světová šestka Bianca Andreescuová se v týdnu před zahájením odhlásila pro nedoléčené poranění kolena, které si přivodila 30. října 2019 na Turnaji mistryň. Poprvé od Australian Open 1996 tak v soutěži chyběla úřadující šampionka US Open.  Z grandslamu se také odhlásily běloruská dvojnásobná vítězka Viktoria Azarenková, Němka Andrea Petkovicová, Portoričanka Mónica Puigová a Ruska Věra Zvonarevová.  Rozlosování se uskutečnilo ve čtvrtek 16. ledna 2020 a první kolo bylo rozehráno horní polovinou pavouka v pondělí 20. ledna téhož roku. Podle analýzy WTA byla nejobtížnější osmina pavouka nalosována ke světové trojce Naomi Ósakaové, která přehrála semifinalistku Rogers Cupu Marii Bouzkovou. Utkání v aréně Roda Lavera otevřelo celý ročník. V této části pavouka proběhla také repríza duelu z Wimbledonu 2019 mezi nejmladší a nejstarší hráčkou, 39letou Venus Williamsovou a 15letou Cori Gauffovou. Stejně jako v All England Clubu z utkání vyšla vítězně Gauffová.", "section_level": 2}, {"title": "První hrací týden.", "content": "Sedminásobná melbournská šampionka Serena Williamsová ztratila jen tři gemy s ruskou teenagerkou Anastasijí Potapovovou. Do posledního turnaje v kariéře vstoupila Caroline Wozniacká vítězstvím nad Američankou Kristie Ahnovou.  Obhájkyně finálové účasti, světová osmička Petra Kvitová, deklasovala krajanku Kateřinu Siniakovou, jež po zisku úvodní hry dalších dvanáct ztratila. Dvacetičtyřletá kvalifikantka Barbora Krejčíková poprvé v kariéře vyhrála zápas dvouhry na grandslamu, když zdolala Estonku Kaiu Kanepiovou po třísetovém průběhu.  Dvě nejvýše nasazené, světová jednička Ashleigh Bartyová a dvojka Karolína Plíšková, mají podle analýzy WTA dobré předpoklady k postupu do druhého hracího týdne. Bartyová, která by se mohla stát první australskou vítězkou od Chris O'Neilové z roku 1978, zvládla na úvod třísetové klání s Ukrajinkou Lesjou Curenkovou. V soutěži se stala první australskou světovou jedničkou a nejvýše nasazenou ve dvouhře od Evonne Goolagongové z roku 1976. Úřadující šampionka z Brisbane Plíšková zdolala Francouzku Kristinu Mladenovicovou po dvousetovém průběhu. Světová šestnáctka Markéta Vondroušová vracející se na okruh po operaci zápěstí nenašla recept proti ruské veteránce Světlaně Kuzněcovové, když o postupující rozhodl až závěr třetí sady.  Turnajová dvacítka Karolína Muchová vyhrála ve 23 letech první zápas v hlavní soutěži melbournského majoru. Za stavu her 5–2 ve třetím dějství proti Belgičance Kirsten Flipkensové nevyužila dva mečboly a postup do druhého kola na čtvrtém grandslamu v řadě získala až v supertiebreaku. Na divokou kartu hrající šampionka z roku 2008 Maria Šarapovová se na dvorce vrátila po zranění ramene. Po dvousetové porážce od chorvatské světové dvacítky Donny Vekićové se jako 145. hráčka žebříčku po grandslamu propadla na 369. místo, nejnižší postavení od srpna 2002. Jednalo se o její poslední zápas kariéry, když 26. února 2020 ukončila profesionální kariéru.  Mezi překvapení se zařadila dvousetová prohra dvanácté nasazené Britky Johanny Kontaové od Tunisanky Ons Jabeurové i vyřazení Sloane Stephensové od Číňanky Čang Šuaj, přestože šla Američanka v závěru druhé sady podávat na vítězství v zápase. Krizový moment v úvodním setu zvládla světová trojka Simona Halepová, která odvrátila tři setboly podávající Jennifer Bradyové a následně dovedla duel do vítězného konce. Naopak osmifinalistka z roku 2019 Amanda Anisimovová dohrála na raketě Kazašky Zariny Dijasové, která vylepšila sezónní poměr utkání na 8–1. Dvanáctá hráčka žebříčku Aryna Sabalenková nezvládla obě zkrácené hry s Carlou Suárezovou Navarrovou, trojnásobnou čtvrtfinalistkou turnaje. Ve vyrovnaném duelu zahrála Běloruska 32 vítězných míčů a vytvořila 58 nevynucených chyb. Španělka zaznamenala 18 winnerů na 36 nevynucených chyb.  Na pátém grandslamu v řadě prošla do třetí fáze světová sedmička Belinda Bencicová, když zvládla koncovky obou setů proti Lotyšce Jeļeně Ostapenkové. Ve druhém z nich přitom otočila nepříznívý stav her 2–5. Také Španělka Garbiñe Muguruzaová postoupila po třísetové bitvě s Australankou Ajlou Tomljanovićovou a v probíhající sezóně si připsala již sedmou výhru. Sedmnáctá nasazená Němka Angelique Kerberová získala vyřazením Australanky Priscilly Honové, jíž organizátoři udělili divokou kartu, poprvé dvě výhry v řadě od září 2019. Světová desítka Kiki Bertensová porazila ve dvou sadách další Australanku Arinu Rodionovovou, čímž na úvodním majoru vyrovnala své maximum.  Poslední zápas v Melbourne Parku odehrála 31letá Carla Suárezová Navarrová, která ve své závěrečné sezóně na okruhu nestačila na 18letou Polku Igu Świątekovou.  Světová dvojka Karolína Plíšková měla horší vstup do utkání proti sedmdesáté druhé ženě klasifikace Lauře Siegemundové z Německa, která se ujala vedení 3–1 na gemy. Další vývoj však ovládla Plíšková a po 86 minutách dvousetového klání postoupila. Premiérově nasazená na grandslamu Karolína Muchová podehla až 600. hráčce žebříčku CiCi Bellisové ze Spojených států po dvousetovém průběhu. Dvacetiletá Američanka nastoupila teprve do čtvrtého turnaje od března 2018, když byla dlouhodobě zužovaná zraněními a prodělala více operativních zákroků. Muchová vstup do sezóny komentovala slovy: „\"Hledám svoji hru. Je to frustrující, protože jsem zvyklá na lepší výkony. Na druhou stranu nehodlám panikařit.\"“ Ve větrných podmínkách svedla dvousetovou bitvu Petra Kvitová, jež proti 22leté Paule Badosové v úvodní sadě dotahovala ztrátu ze stavu 2–4 a 15:40. Španělka, hrající poprvé druhé kolo grandslamu, si v závěru druhého dějství vypracovala tři setboly v řadě. Ani jeden z nich však hráčka z konce první stovky nevyužila a Češka sérií tři her dovedla duel do vítězného konce.  Dvacátá pátá nasazená Ruska Jekatěrina Alexandrovová hladkou výhrou nad kvalifikantkou Barboru Krejčíkovou prodloužila sérii neporazitelnosti na 12 zápasů. Obhájkyně trofeje Naomi Ósakaová ztratila proti čínské světové dvaačtyřicítce Čeng Saj-saj stejně jako v úvodním kole šest her. Duel dokonce kopíroval průběh zápasu Japonky proti Bouzkové, když na úvod dokázala otočit nepříznivý vývoj gemů 2–4. Nezaváhala ani světová jednička Ashleigh Bartyová. Slovinka Polona Hercogová na ni uhrála jen pět her. Vyřazením belgické kvalifikantky Greet Minnenové vylepšila dvacetiletá Jelena Rybakinová sezónní bilanci zápasů již na 11–1, když na předcházejícím turnaji v Hobartu vybojovala trofej a v Šen-čenu postoupila do finále.  Třicátá šestá žena klasifikace, Dánka Caroline Wozniacká, dokázala v úvodní sadě zvrátit nepříznivý stav her 1–5 a ve druhé dohnat ztrátu dvou servisů z poměru 0–3. V duelu se světovou jedenadvacítkou Dajanou Jastremskou rozhodla o postupu v koncovkách obou setů. Jastremská, kterou na okruhu doprovázela pověst simulantky využívající zdravotní přestávky k rozhození soupeřek, si opět – před gemem od možného vyřazení – vyžádala ošetření stehna. Wozniacká na to po utkání reagovala slovy: „\"Zcela evidentně se snažila mě vyhodit z rytmu. Byl to jen trik, snažila jsem se maximálně soustředit na sebe [...] Jsem ráda, že jsem udržela hlavu v zápase a nenechala se vyvést z míry. Ale já ji znám, věděla jsem, co přijde\"“. Bez potíží prošla do třetího kola Američanka Serena Williamsová po dvousetové výhře nad Slovinkou Tamarou Zidanšekovou. Naopak koncovku rozhodující sady nezvládla nasazená Chorvatka Petra Martićová, jíž vyřadila třicátá devátá hráčka žebříčku Julia Görgesová. Aktivní vzájemnou bilanci zápasů tak Němka navýšila na 3–0. Rumunka Sorana Cîrsteaová vstoupila do rozhodující třetí sady proti Cori Gauffové lépe. Po prolomení servisu se ujala vedení 3–0 na gemy. Americká teenagerka však průběh otočila a postoupila do další fáze.  Třísetovou porážkou od Tunisanky Ons Jabeurové ukončila profesionální kariéru bývalá světová jednička a vítězka melbournského grandslamu z roku 2018 Caroline Wozniacká, která dokázala v poslední sadě dotáhnout ztrátu her 0–3, ale v závěru opět o podání přišla. Jabeurová dominovala ve vítězných míčích, jichž zahrála 43 oproti 9 winnerům Dánky. Stala se tak historicky první Arabkou ve čtvrtém kole grandslamové dvouhry. Po skončení proběhlo s 29letou Wozniackou oficiální rozloučení, na nějž měla navázat závěrečná květnová exhibice proti Sereně Williamsové v Kodani.  Překvapením se stalo vyřazení obhájkyně trofeje a světové čtyřky Naomi Ósakaové od 15leté Američanky Cori Gauffové, která jí tak oplatila hladkou prohru z US Open 2019. Američanka figurující na šedesáté sedmé příčce žebříčku vyrovnala dvousetovou výhrou své grandslamové maximum. Ósakaová utržila z osmnácti naposledy odehraných utkání teprve druhou porážku, když v jediné předchozí měla proti Plíškové mečbol. V duelu trvajícím 67 minut využila Gauffová tři ze čtyř brejkbolů, zatímco Japonka jeden ze dvou. Členku elitní světové desítky zdolala Američanka podruhé a zajistila si posun do první padesátky klasifikace. Podruhé do osmifinále grandslamu postoupila 21letá Američanka a turnajová čtrnáctka Sofia Keninová, která v úvodním setu zlikvidovala ztrátu gemů 2–5 a odvrátila čtyři setboly Číňanky Čang Šuaj. Ve zkrácené hře druhé sady nejdříve neproměnila dva mečboly, poté zachránila setbol a zápas zakončila využitím třetího mečbolu.  Světová devítka a 38letá úřadující šampionka z Aucklandu Serena Williamsová, usilující o vyrovnání historického rekordu Margaret Courtové v počtu 24 grandslamových trofejí z dvouhry, překvapivě nezvládla duel s dvacátou devátou hráčkou žebříčku Wang Čchiang. Číňanka jí oplatila debakl ze čtvrtfinále US Open 2019 a snížila pasivní poměr vzájemných zápasů na 1–2. Američanka se již zachraňovala ve druhém setu, kdy dotáhla ztrátu her 3–5 a následně získala tiebreak. Ve třetím dějství si jako jediná vypracovala brejkové příležitosti čínská tenistka, která se favoritce vyrovnala v tvrdém a útočném stylu hry. Zatímco v utkání na US Open Wangová nezahrála ani jeden vítězný úder, v Melbourne si jich připsala 25 na 20 nevynucených chyb. Williamsová nastřílela 43 winnerů oproti 56 nevynuceným chybám. Číňanka se dostala k dvanácti brejkbolům, na rozdíl od šesti soupeřky, a proměnila tři vůči jedinému Američanky. Williamsová tak prohrála jubilejní 50. grandslamový zápas na 349 výher. Světová jednička Ashleigh Bartyová ztratila jen pět her v duelu s Jelenou Rybakinovou. Osmnáctá nasazená Američanka Alison Riskeová otočila průběh zápasu s Němkou Julií Görgesovou, jež dominovala v první sadě. Ve třetím vzájemném klání ji poprvé porazila. Španělka Garbiñe Muguruzaová ztratila jen tři gemy s ukrajinskou světovou pětkou Elinou Svitolinovou a za 68 minut popáté postoupila do osmifinále turnaje. Pasivní poměr vzájemných duelů snížila na 5–6, včetně negativní bilance na tvrdém povrchu 2–4. V osmifinále ji čekala Nizozemka Kiki Bertensová, která vyřadila Kazašku Zarinu Dijasovou po dvousetovém průběhu.  Ani ve třetím kole neztratila set 29letá Petra Kvitová, která za hodinu hladce přehrála Rusku Jekatěrinu Alexandrovovou. Ukončila tak její 12zápasovou neporazitelnost. V úvodní hře Češka odvrátila jedinou brejkovou hrozbu soupeřky, jež na ni v celém průběhu uhrála jen tři hry. Světová třiadvacítka Řekyně Maria Sakkariová prošla do prvního grandslamového osmifinále po vítězství nad jedenáctou ženou klasifikace Madison Keysovou. Finalistka z roku 2018 Simona Halepová si za 78 minut v prvním vzájemném duelu poradila s Kazaškou Julií Putincevovou ve dvou setech. Již postupem do třetího kola v Melbourne vyhrála poprvé od července 2019 dva zápasy v řadě.  Estonka Anett Kontaveitová, figurující na třicáté první příčce, deklasovala za 49 minut světovou sedmičku Belindu Bencicovou, která získala jediný gem. Při 21 winnerech a pouze 7 nevynucených chybách se podruhé probojovala do čtvrté fáze Australian Open. Druhou účast v osmifinále grandslamu si po French Open 2019 zajistila polská teenagerka Iga Świąteková, jež vyřadila Chorvatku Donnu Vekičovou. Až v sedmém vzájemném střetnutí premiérově nestačila světová dvojka Karolína Plíšková na ruskou světovou třicítku Anastasiji Pavljučenkovovou. První vítězný gem Plíškové na podání trval 18 minut, odehráno bylo dvanáct shod a Češka odvrátila šest brejkbolů. Útočně hrající Pavljučenkovová zvládla obě zkrácené hry a po 2.25 hodinách postoupila. Obě hráčky měly nízké procento využití brejkových příležitostí. Plíšková, jež nepřešla třetím kolem poprvé od roku 2016, proměnila dva z deseti brejkbolů oproti dvěma využitým z patnácti brejkbolů Rusky. Němka Angelique Kerberová postoupila do osmifinále popáté v řadě, když v třísetové bitvě vyřadila Italku z počátku druhé světové stovky Camilu Giorgiovou. Aktivní poměr vzájemných duelů navýšila na 5–0.  Světová třiadvacítka Maria Sakkariová nenavázala na předchozí dvě výhry s Petrou Kvitovou a své první grandslamové osmifinále prohrála. V úvodní sadě prolomila podání Češky již v úvodní hře a v jejím závěru šla dvakrát podávat na vítězství v setu. Kvitová však vždy získala brejk a Řekyně o prvním dějství rozhodla až vyhranou zkrácenou hrou. Po sérii prolomených podání ve druhém setu potvrdila Češka brejk za stavu 4–3, kdy zpřesnila hru a začala méně chybovat. Čtvrté prohrané podání řecké jedničky v prostřední části duelu pak znamenalo vyrovnání sad. V rozhodující sadě již na dvorci dominovala Kvitová, která soupeřku nepustila k žádné brejkové příležitosti, sama dvakrát prolomila servis a počtvrté v kariéře prošla do čtvrfinále. Poměr vítězných míčů a nevynucených chyb u ní činil 33–46, zatímco Řekyně měla bilanci 18–30. Z třísetového klání Američanek o první účast v grandslamovém čtvrtfinále vyšla vítězně světová patnáctka Sofia Keninová, když zdolala patnáctiletou Cori Gauffovou. Po nezvládnutém úvodním tiebreaku ztratila 21letá hráčka v dalším průběhu jen tři hry. Keninová vyprodukovala méně chybných úderů, 22 nevynucených chyb na 48 Gauffové.  Tunisanka Ons Jabeurová navýšila o další kolo rekord první Arabky ve čtvrtfinále singla na grandslamu, když za 77 minut zdolala dvacátou sedmou nasazenou Číňanku Wang Čchiang po dvousetovém průběhu. V obou předchozích vzájemných duelech přitom světová osmasedmesátka Jabeurová nezískala ani jeden set, v lednové šenčenské přípravě uhrála pouze tři gemy. Na vítězné míče Wangovou přestřílela 29–11 a dosáhla výrazně vyšší procentuální úspěšnosti získaných míčů po druhém podání. Až ve třetím vzájemném duelu dokázala porazit světová jednička Ashleigh Bartyová devatenáctou ženu rankingu Alison Riskeovou ze Spojených států. Po hodině a 36 minutách si Australanka vypracovala první mečbol, při němž se Riskeová dopustila druhé dvojchyby v třísetovém utkání. Potřetí v kariéře tak Bartyová postoupila mezi poslední osmičku na grandslamu a zároveň vyrovnala rok staré maximum v Melbourne Parku.  Belgická semifinalistka z roku 2018 Elise Mertensová, jíž patřila sedmnáctá příčka klasifikace, nezvládla s 28letou Rumunkou Simonou Halepovou závěry obou sad, v nichž přišla o rozhodující podání. Již v průběhu obou setů Halepová soupeřce prolomila servis, ve druhém dějství dokonce dvakrát, ale ta vždy srovnala stav na 4–4. Pak ovšem následoval rozhodující brejk ve prospěch rumunské světové trojky, která za 1.37 hodiny navýšila poměr vzájemných utkání na 3–1. Málo chybující Halepová se dopustila jen osmi nevynucených chyb na třicet osm Mertensové. Potřetí za sebou zdolala Španělka Garbiñe Muguruzaová nizozemskou světovou desítku Kiki Bertensovou, přestože do utkání vstoupila prohraným podáním. V každé z obou sad ztratila jediné, zatímco Nizozemka jej neudržela pětkrát. Třicátá devátá žena žebříčku tak v roce 2020 pod novou trenérkou Martínezovou navýšila poměr utkání na 9–1 a podruhé postoupila mezi poslední osmičku.  Jako první estonský tenista postoupila Anett Kontaveitová do čtvrtfinále dvouhry Australian Open. Rovněž se jednalo o její kariérní maximum na turnajích velké čtyřky. V roli turnajové osmadvacítky vyřadila za 2.42 hodiny v třísetové bitvě 18letou Polku Igu Świątekovou, přestože ztratila úvodní sadu v tiebreaku. V rozhodujícím dějství již Kontaveitová vedla 5–1 na gemy. Ve formě hrající Polka dokázala srovnat na 5–5, aby poté o servis znovu přišla. V utkání měla nižší 37% úspěšnost proměňování brejkbolů oproti 64 % Estonky (9 ze 14). Do třetího čtvrtfinále melbournského majoru a šestého na grandslamu postoupila Anastasija Pavljučenkovová po vyřazení německé šampionky z roku 2016 Angelique Kerberové, ačkoli ztratila úvodní sadu v tiebreaku. 28letá Ruska v utkání trvajícím 2.37 hodiny nastřílela 71 vítězných míčů oproti 35 Němky a poprvé na turnajích velké čtyřky postoupila mezi poslední osmičku dvakrát za sebou. Ve čtvrtých kolech grandslamu navýšila aktivní zápasovou bilanci na 6–1.  V repríze utkání z téže fáze dvouhry 2019 oplatila světová jednička Ashleigh Bartyová prohru obhájkyni finálové účasti Petře Kvitové, jíž porazila počtvrté v řadě. Tím srovnala poměr vzájemných duelů na 4–4, v nichž vedla 4–2 na tvrdém povrchu. V úvodní sadě si obě soupeřky prolomily podání ve druhých servírovacích hrách. Češka pak nevyužila pět brejkbolů v sedmém gemu. Ve zkrácené hře si jako první vypracovala setbol, který však na podání neproměnila. V zápětí svůj první setbol využila Australanka. Psychickou výhodu zužitkovala dominantním vstupem do druhé sady, v němž se ujala vedení 4–0 na gemy. Následně obě ještě ztratily po jednom servisu. Světová jednička duel zakončila po 1.46 hodině využitím prvního mečbolu. Kvitová měla nízkou 17% úspěšnost proměňování brejkových příležitostí (2 z 12) proti 50% úspěšnosti světové jedničky (4 z 8). Bartyová prošla do semifinále jako první Australanka od Wendy Turnbullové z roku 1984. Na grandslamu vůbec poprvé porazila členku elitní světové desítky, když pět předchozích duelů s těmito hráčkami nezvládla. Proti tenistkám z Top 20 zlepšila pasivní bilanci grandslamových zápasů na 3–10. Kvitová prohrála druhé ze čtyř melbournských čtvrtfinále, jímž navázala na porážku od Věry Zvonarevové z roku 2011. Postupem Keninové do finále Češka vypadla po turnaji z první světové desítky, když figurovala na 11. příčce.", "section_level": 2}, {"title": "Druhý hrací týden.", "content": "Premiéru ve čtvrtfinále prožily světová patnáctka Sofia Keninová i Tunisanka z osmé desítky žebříčku Ons Jabeurová. Dvousetovou výhrou Keninová navýšila aktivní bilanci vzájemných duelů na 4–1. Po třech předchozích výhrách Američanka vždy ovládla celý turnaj. V úvodním dějství prolomila servis soupeřky dvakrát, zatímco Jabeurová získala jediný brejk. Americká hráčka však dokázala využít až šestý setbol. Druhou sadu rozhodlo ztracené podání Tunisanky v sedmé hře. Keninová tak potvrdila prvenství ze sezóny 2019 jako tenistka s nejvyšším počtem 38 vyhraných zápasů na tvrdém povrchu (spolu s Bartyovou). Poměr nevynucených chyb a vítězných míčů činil u Keninové 16–14 zatímco u Tunisanky 36–34. Jabeurová se stala první Arabkou i tuniským hráčem ve čtvrtfinále grandslamu. Rovněž do této fáze majoru postoupila jako první africký tenista od Maročana Hišáma Arázího na Australian Open 2004, respektive první Afričanka od Amandy Coetzerové na Australian Open 2001. Ve 21 letech byla Keninová nejmladší čtvrtfinalistkou a výhrou se stala první hráčkou narozenou roku 1998 v semifinále grandslamu, nikoli však nejmladší.  Rumunská světová trojka Simona Halepová vyřadila estonskou turnajovou osmadvacítku Anett Kontaveitovou za 53 minut po ztrátě pouhých dvou her. Duel měla pod kontrolou, když vyhrála 78 % míčů po prvním servisu a pětkrát v řadě soupeřce prolomila podání. Rumunka zahrála 12 winnerů včetně pěti es na 10 nevynucených chyb proti 15 vítězným míčům na 15 nevynucených chyb Estonky. Halepová tak po dvou letech postoupila do druhého melbournského semifinále.  Třicátá druhá hráčka žebříčku, 26letá Garbiñe Muguruzaová zdolala o dvě příčky výše postavenou Rusku Anastasiji Pavljučenkovovou po dvousetovém průběhu. Kladnou bilanci vzájemných utkání tím navýšila na 5–1. Poprvé od French Open 2018, popáté na grandslamu a premiérově v Melbourne postoupila do semifinále. V úvodní sadě si obě soupeřky dvakrát prolomolily servis, než přišla třetí rozhodující ztráta Rusky za stavu her 5–6. Na úvod druhého setu každá své podání prohrála. Za stavu 3–2 na gemy pak Španělka získala rozhodující brejk a dovedla duel do vítězného konce. Muguruzaová vytvořila 21 nevynucených chyb i vítězných míčů proti 18 winnerům a 26 takovým chybám Pavljučenkovové.  Semifinále se hrála v Rod Laver Areně za teploty dosahující 100 °F (38 °C). Obě skončila shodným výsledkem a hráčky, které vyhrály úvodní sadu otočily průběh druhé ze stavu 3–5 na gemy sérií čtyř her v řadě.  Australská světová jednička Ashleigh Bartyová nenašla recept na čtrnáctou nasazenou Američanku ruského původu Sofii Keninovovou a po dvou vyrovnaných setech za 1.45 hodiny prohrála. V utkání přitom byla Australanka lepší hráčkou, jako první si vždy vypracovala setboly, ale nezvládla klíčové momenty. V úvodním dějství žádná ze soupeřek neztratila podání. V prvních dvou servírovacích hrách Bartyová nastřílela šest es a v setu ovládla hlavní statistiky. Jediné tři brejkové příležitosti nevyužila Australanka v šesté hře. Ve zkrácené hře si pak vypracovala vedení 6:4 na míče, ale ani jeden ze dvou setbolů neproměnila. Keninová sadu získala šňůrou čtyř vyhraných výměn. Ve druhém servírovacím gemu druhého setu ztratila Američanka podání. O šanci na rovnání sad však Bartyová přišla za stavu 5–4, kdy nevyužila dva setboly a soupeřka si vzala servis zpátky. Od stavu her 5–3 tak australská favoritka prohrála čtyři gemy v řadě a druhým ztraceným podáním v řadě opustila turnaj. Poslední Australankou ve finále zůstala Wendy Turnbullová, která do této fáze postoupila v roce 1980. Američanka snížila pasivní poměr vzájemných duelů na 2–4, když navázala na jedinou výhru z Rogers Cupu 2019. Keninová postoupila do prvního grandslamového finále a zajistila si debutový posun do elitní světové desítky žebříčku WTA. Na Australian Open se stala nejmladší přemožitelkou světové jedničky od roku 2008, kdy Šarapovová přehrála Heninovou, respektive nejmladší takovou tenistkou na grandslamu od French Open 2014 a výhry Muguruzaové nad Serenou Williamsovou.  Ve svém prvním melbournském semifinále zdolala Španělka Garbiñe Muguruzaová třetí hráčku klasifikace Simonu Halepovou po vyrovnaném dvousetovém průběhu, stejným poměrem, jakým skončil úvodní semifinálový duel. Obě soupeřky si v úvodním dějství prolomily jednou podání. Rumunka si vynutila tiebreak poté, co odvrátila dva setboly za stavu her 5–6. V dlouhé zkrácené hře si první dva setboly vypracovala Španělka. Po jejich nevyužití měla naopak dvě šance na ukončení setu Halepová. Ani ta je však nezužitkovala. Set tak vyhrála Muguruzaová pátým proměněným setbolem a konečným stavem míčů 10:8. Ve druhém dějství si rumunská favoritka vypracovala vedení 5–3 na gemy, ale sérií čtyř prohraných her v řadě ztratila celý zápas. Španělská třicátá druhá žena pořadí zahrála 39 vítězných míčů včetně deseti es proti 20 winnerům soupeřky. Navíc dobře využívala taktických přechodů k síti, když z 30 náběhů vyhrála více než dvě třetiny výměn. Kladný poměr vzájemných duelů navýšila na 5–2. Sezónní zápasová bilance 11–1 jí zajistila návrat do elitní světové dvacítky.", "section_level": 2}, {"title": "Finále: První grandslam pro Sofii Keninovou.", "content": "Finále se hrálo v Rod Laver Areně pod zataženou střechou za chladnějších podmínek než předchozí část turnaje. Hlavní rozhodčí byla Řekyně Eva Asderakiová-Mooreová. Vítězkou se stala americká světová patnáctka Sofia Keninová, která otočila průběh finále s třicátou druhou hráčkou žebříčku Garbiñe Muguruzaovou ze Španělska a vyhrála po setech 4–6, 6–2, 6–2. Ve 21 letech a 80 dnech věku se stala nejmladší finalistkou od Australian Open 2008, kdy v boji o titul porazila 20letá Šarapovová o několik měsíců mladší Srbku Ivanovićovou, respektive nejmladší šampionkou právě od dané trofeje Šarapovové. Do čtvrtého grandslamového a prvního melbournského boje o titul nastoupila 26letá Španělka, která v předchozích třech utkáních proti sestrám Williamsovým dvakrát vyhrála. Do finále v Melbourne postoupila jako první nenasazená hráčka od Sereny Williamsové z roku 2007. Jediný předchozí vzájemný duel vyhrála Keninová v úvodním kole pekingského China Open 2019.  Muguruzaová vstoupila do svého 57. utkání proti americké soupeřce na okruhu lépe, když prolomila druhé podání Keninové. Američanka si jej vzala zpět v osmé hře, ale Španělka odpověděla rebrejkem a dvěma gemy získala set poměrem 6–4. Po třech čistých hrách v úvodu druhé sady prolomila Keninová Španělce podání a ujala se vedení her 3–1. Na dvorci převzala iniciativu, minimálně chybovala a přesným umisťováním míčů k základní čáře ztěžovala útoky protihráčce. Na 15 nevynucených chyb z úvodní sady zahrála Američanka ve zbylých dvou jen osm. Muguruzaová, podávající na udržení ve druhém setu za stavu 2–5, však brejkbolovou hrozbu nezvládla a sadu ztratila. Ve třetím dějství Španělka nevyužila za stavu her 2–2 tři brejboly v řadě, které soupeřka zachránila pěti míči v řadě díky forhendovým winnerům a esu. V zápětí sama o servis přišla, čímž se zopakoval scénář z první sady. Na podání za stavu gemů 2–5 pak zahrála tři dvojchyby včetně závěrečného míče, při němž čelila mečbolu.  Z prvního kariérního finále grandslamu si tak Keninová odvezla premiérový titul z majorů a čtvrtý v rámci okruhu WTA Tour. Zisk trofeje komentovala slovy: „\"Dnes se mi splnil sen, jsem plná emocí a je těžké teď slovy něco vyjádřit. Jen mohu říct: Když máte sen, jděte si za ním. Poslední dva týdny byly nejlepší v mém životě.\"“ Stala se tak první americkou šampionkou v Melbourne Parku, nepočítaje Serenu Williamsovou, od triumfu Jennifer Capriatiové v roce 2002. Bodový zisk ji poprvé posunul do elitní světové desítky žebříčku WTA na 7. místo, čímž premiérově plnila roli americké jedničky. Muguruzaové následně patřila 16. příčka. Keninová si do žebříčku WTA připsala 2 000 bodů a získala odměnu 4 120 000 australských dolarů (cca 64,5 milionu korun).", "section_level": 3}], "src_summary": "Ženská dvouhra Australian Open 2020 probíhala ve druhé polovině ledna 2020. Do singlové soutěže australského tenisového grandslamu hraného v Melbourne Parku nastoupilo sto dvacet osm hráček. Šestnáct z nich se probojovalo z tříkolové kvalifikace. Obhájkyní titulu byla japonská světová čtyřka Naomi Ósakaová, které ve třetím kole oplatila prohru z US Open 2019 patnáctiletá Američanka Cori Gauffová. Jistotu setrvání na pozici světové jedničky i po skončení grandslamu měla Australanka Ashleigh Bartyová.", "tgt_summary": "2020年澳大利亚网球公开赛女子单打比赛是2020年澳大利亚网球公开赛的其中一个比赛项目,该项目资格赛于1月14日至18日进行,主赛于1月20日至2月1日进行。", "id": 2557442}
{"src_title": "Australian Open 2020 – mužská dvouhra", "tgt_title": "2020年澳大利亚网球公开赛男子单打比赛", "src_document": [{"title": "Finále: Posunutí rekordu osmým titulem Novaka Djokoviće.", "content": "Vítězem se stal 32letý Srb Novak Djoković, jenž ve finále za 3.59 hodiny zdolal rakouskou světovou pětku Dominica Thiema po pětisetovém průběhu 6–4, 4–6, 2–6, 6–3 a 6–4. Oba aktéři dosáhli shodného počtu pěti využitých brejkbolů z dvanácti příležitostí i 57 nevynucených chyb. Thiem soupeře přestřílel 55 vítěznými míči proti 46 winnerům Srba. Djoković dokázal ve finále grandslamu poprvé otočit nepříznivý vývoj setů ze stavu 1–2, když sedm předchozích finále s tímto vývojem prohrál. Z Melbourne Parku odjížděl se zápasovou bilancí 75–8. Kladný poměr vzájemných utkání Djoković navýšil na 6–4, z toho 4–1 na tvrdém povrchu. Rakušan přitom vyhrál tři ze čtyř předchozích duelů včetně French Open 2019 a Turnaje mistrů 2019. Djoković strávil před finále na dvorci 12.29 hodiny, zatímco Thiem 18.24 hodiny. Již úvodní Srbova výhra nad Janem-Lennardem Struffem znamenala jeho 900. vítězný zápas na okruhu ATP Tour.  V probíhající sezóně si připsal první individuální a po ATP Cupu druhé turnajové vítězství, které představovalo sedmdesátý osmý singlový titul na okruhu ATP Tour. Osmým triumfech na Australian Open navýšil vlastní historický rekord v počtu titulů a na turnaji udržel finálovou i semifinálovou neporazitelnost s bilancí 16–0. Celkově vybojoval sedmnáctou grandslamovou trofej z dvacátého šestého finále, čímž na třetím místě historických statistik ztrácel dva tituly na Nadala a tři na Federera. Trofej komentoval slovy: „\"Je to můj nejoblíbenější kurt a turnaj na světě. Jsem nadšený, že tu mohu opět zvednout trofej nad hlavu\"“.  První rakouský finalista melbournského majoru, 26letý Thiem, odešel po Roland-Garros 2018 a 2019 poražen i z třetího grandslamového finále.  Djoković si do žebříčku ATP připsal 2 000 bodů, na jeho čele vystřídal Nadala a pátým obdobím zahájil 276. týden na vrcholu klasifikace. Obdržel také odměnu ve výši 4 120 000 australských dolarů (cca 64,5 milionu korun). Finálový duel v Rod Laver Areně a na obrazovkách vně dvorce sledovalo 31 020 diváků, což znamenalo nový zápasový rekord turnaje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mužská dvouhra Australian Open 2020 probíhala ve druhé polovině ledna 2020. Do singlové soutěže australského tenisového grandslamu hraného v Melbourne Parku nastoupilo sto dvacet osm hráčů. Devatenáct z nich se probojovalo z tříkolové kvalifikace. Obhájcem titulu byla srbská světová dvojka a sedminásobný šampion Novak Djoković, jenž opět zvítězil. Federer, Djoković a Nadal tak vyhráli 15 z 16 předchozích ročníků Australian Open. Na grandslamu jejich vítězná šňůra činila 13 titulů. Tato tzv. Velká trojka triumfovala na 56 ze 67 předchozích grandslamů.", "tgt_summary": "2020年澳大利亚网球公开赛男子单打比赛是2020年澳大利亚网球公开赛的其中一个比赛项目,该项目资格赛于1月14日至18日进行,主赛于1月20日至2月2日进行。", "id": 1169797}
{"src_title": "Vitalij Gabnija", "tgt_title": "维塔利·加布尼亚", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Vitalij Gabnija se narodil 12. června 1968 v hlavním městě Abcházie Suchumi. Základní vzdělání získal na suchumské střední škole No 10 v letech 1975 až 1986. Po dokončení tohoto studia absolvoval v letech 1986 až 1989 základní vojenskou službu v Sovětské armádě. V roce 1990 byl přijat ke studiu na ekonomickou fakultu Abchazské státní univerzity, které dokončil v roce 1995. Během vysokoškolského studia se věnoval bojovým sportům, zejména judu. Svá studia musel přerušit vinou války v Abcházii v letech 1992 až 1993, během níž působil na straně separatistů ve funkcích velitele čety rozvědčíků a komisaře 2. roty 2. praporu 1. brigády západní (bzybské) fronty. Za zásluhy během války získal ocenění řád Leona.  Po válce působil od roku 1997 do 2002 ve veřejných funkcích. Rok pracoval jako asistent rektora Suchumského veřejného institutu a od roku 1999 předsedal občanské organizaci \"„Narty“ (Нарты)\". Od roku 2002 do 2006 působil jako ředitel mládežnického a sportovního centra \"Ajnar (Айнар)\". Během této doby se Gabnija vrátil ke studiu a v roce 2005 promoval na Abchazské státní univerzitě na právnické fakultě se specializací na ústavní právo.", "section_level": 1}, {"title": "Vstup do politiky.", "content": "Gabnija vstoupil do politiky jako člen Fóra pro Jednotnou Abcházii, kde v letech 2005 až 2006 působil ve funkci spolupředsedy. Za tuto stranu pak kandidoval do parlamentních voleb, jež se konaly v roce 2007, avšak ve volbách nakonec neuspěl. V průběhu předvolební kampaně v únoru 2007 prohlásil mimo jiné do tisku, že jde do voleb s představou, že žádný politik nesmí do parlamentu jít jen s tím, že si tam odsedí pět let, ale musí mít jasný program a názor. Propagoval nezávislost Abcházie, jež vyrostla v soběstačnou republiku, a domníval se, že bude stačit, když ji uzná alespoň Rusko, což je jen otázka času. Dále prohlásil o tehdy aktuálních napjatých vztazích s Gruzií: \"„Gruzínští historikové píší ve svých knihách o historii, jako bychom je odsud všechny vyháněli, že Abcházie je nepřítel, že Rusko je nepřítel, obecně je každý nepřítel, s výjimkou Američanů. Američané jsou pro Gruzii nejlepší přátelé, jako by po staletí žili bok po boku a nedělil by je od sebe Atlantský oceán. O jakém usmíření může být s takovouto generací řeč? Ani v blízké budoucnosti o tom nemůže být řeč. Možná, až by uplynula celá epocha. A epocha trvá v historii 40 až 50 let. Společnou řeč je možné po jakékoli válce nalézt až po 40–50 letech za příznivé kombinace okolností. Za mého života ale nic takového neuvidím.“\"  Po tomto neúspěchu se na čas stáhl z aktivní politiky a v roce 2010 se stal ředitelem firmy Jug-Promstroj. Vrátil se naplno k občanským aktivitám a v roce 2013 byl zvolen předsedou nejvyšší rady \"„Aruaa“\", organizace sdružující válečné veterány války v Abcházii. Členem organizace Aruaa byl od jejího založení v roce 2007 a dosud byl jedním z deseti řadových členů nejvyšší rady. Předsedou Aruaa zůstal jen zhruba rok kvůli bouřlivým událostem v Suchumi v roce 2014, kdy patřil k hlavním strůjcům spolu s Raulem Chadžimbou. Ty vedly k pádu vlády, k rezignaci prezidenta Aleksandra Ankvaba, když ještě dříve došlo ke sjednocení dosavadní opozice, k níž se přidala i Aruaa, a k předčasným prezidentským volbám, do nichž Gabnija kandidoval na viceprezidenta po boku kandidáta na prezidenta, Raula Chadžimby.", "section_level": 2}, {"title": "Viceprezident Abcházie (2014-2018).", "content": "Dne 24. srpna 2014 byl v tandemu s Chadžimbou zvolen viceprezidentem Abcházie. O měsíc později byli oba inaugurováni a Gabnija se tak stal součástí vlády Raula Chadžimby.  Během výkonu svých pravomocí vedl dne 7. září 2015 oficiální delegaci Republiky Abcházie do Tiraspolu na oslavu 25letého výročí založení Podněstří. Před vzletem na zpáteční cestu z kišiněvského letiště byli všichni účastníci abchazské a jihoosetské delegace, včetně Gabniji, vyvedeni příslušníky moldavských bezpečnostních složek z letadla na příkaz vedení státu a byli z Moldávie za trest za účast na pietě v Podněstří na deset let vyhoštěni.  Na tiskové konferenci dne 22. srpna 2018 oznámil Gabnija náhle svou rezignaci na post viceprezidenta. Svůj krok zdůvodnil nikoliv politickým vývojem, ale jako následek násilného incidentu. Předešlý víkend se totiž dostal v restauraci Ercachu do sporu s pěticí osob, ale jakmile byl spor vyřešen, jeden z nich obešel Gabniju a zezadu ho praštil sklenicí do hlavy. Následovala rvačka a Gabnija se dle svých slov ubránil s pomocí člena své ochranky ranami pěstí. Pachatel byl sice zadržen policií, ale následujícího dne byl propuštěn na svobodu, aniž by byl obviněn z fyzického napadení ústavního činitele. Svou rezignaci tedy Gabnija bral jako osobní protest proti bezpráví a proti signálu, který vyslaly orgány vymáhání práva. Prohlásil: „Považuji za nutné rezignovat, podat demisi, z toho důvodu, že nemohu bránit své právo a svou čest podle zákona, a to ani v tak vysoké pozici.“ Když mu bylo znemožněno bránit se v zákonném rámci, je prý odhodlán věc řešit tradičně \"po abchazsku\". Svého dosavadního šéfa Raula Chadžimbu zároveň varoval před rostoucím napětím ve společnosti, aby neskončila jeho vláda stejně špatně jako vláda jeho předchůdce Aleksandra Ankvaba.", "section_level": 2}, {"title": "Další politická kariéra.", "content": "Po svém odchodu z prezidentské kanceláře pokračoval Gabnija v politice a vstoupil do republikánské politické strany Apsny, kde byl na sjezdu na konci ledna 2019 jednomyslně zvolen předsedou. Přesto i nadále podporoval prezidenta Chadžimbu. Po jeho znovuzvolení se však vyplnilo Gabnijovo varování, jež pronesl po své rezignaci na post viceprezidenta. Raul Chadžimba byl totiž nucen v lednu 2020 rezignovat, když abchazský Nejvyšší soud anuloval výsledky prezidentských voleb, jež se konaly o necelý půl rok dříve, následkem krátkých a bouřlivých nepokojů. Krátce poté vzkázal Gabnija na mítinku podporovatelů rezignujícího prezidenta, že je Raul Chadžimba připraven znovu kandidovat v opakovaných prezidentských volbách.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vitalij Gabnija (plným jménem Vitalik Viktor-ipa Gabnija,, ; *12. června 1968, Suchumi) je abchazský politik, akademik a veřejně známá osobnost. Od roku 2014 vykonával funkci viceprezidenta Abcházie během vlády Raula Chadžimby, než v roce 2018 rezignoval z osobních důvodů po násilném incidentu.", "tgt_summary": "维塔利·维克托罗维奇·加布尼亚(Vitali Viktorovich Gabnia) (阿布哈兹语:Виталик Виктор-иҧа Габниа; 俄语: Виталий Викторович Габния) 在2014年至2018年期间担任阿布哈兹副总统。2014年5月革命反对前总统亚历山大·安克瓦布之后,他与劳尔·朱姆科维奇·哈吉姆巴总统一起当选该国正副总统。 同时他领导了该国临时政府。 加布尼亚是退伍军人组织阿鲁阿的主席。 他于2018年8月被吵架后辞职。", "id": 1515524}
{"src_title": "Whisková rebelie", "tgt_title": "威士忌暴乱", "src_document": [{"title": "Důvody vzpoury.", "content": "V celé západní části Pensylvánie protestující používali násilí a zastrašování, aby zabránili federálním úředníkům vybírat daň. Odpor vyvrcholil v červenci 1794, když federální maršál dorazil do západní Pensylvánie, aby doručil soudní příkazy palírnám, které nezaplatily spotřební daň. To vedlo k výzvě k rebelii a více než 500 ozbrojených mužů zaútočilo na opevněný dům daňového inspektora generála Johna Nevilla. Washington odpověděl vysláním mírových vyjednavačů do západní Pensylvánie, aby jednali s povstalci, a současně vyzval guvernéry, aby vyslali milice k vymáhání daně. Washington sám jel v čele armády, aby potlačil povstání s armádou 13 000 mužů, které poskytli guvernéři Virginie, Marylandu, New Jersey a Pensylvánie. Všichni rebelové odešli domů ještě před příjezdem armády a ke konfrontaci nedošlo. Asi 20 mužů bylo zatčeno, ale všichni byli později osvobozeni. Zjistilo se, že z většiny palíren v nedalekém Kentucky je téměř nemožné vymoci daň – v příštích šesti letech bylo více než 175 majitelů palíren v Kentucky odsouzeno za porušení daňového zákona. Soudní dokumenty a dobové noviny zaznamenávají četné příklady odporu.  Whisková rebelie prokázala, že nová federální vláda má vůli a schopnost potlačit násilný odpor k jejím zákonům, ačkoli spotřební daň za alkohol zůstala i nadále špatně vymahatelná. Události přispěly k vytvoření politických stran ve Spojených státech. Daň z whiskey byla zrušena na začátku 19. století během Jeffersonovy administrativy. Historik Carol Berkin tvrdí, že tato epizoda v dlouhodobém horizontu posílila americký nacionalismus, protože lidé ocenili, jak dobře Washington zvládl rebely, aniž by se uchýlil k tyranii.", "section_level": 1}, {"title": "Daňové důvody.", "content": "Nová americká federální vláda začala fungovat v roce 1789 po ratifikaci ústavy Spojených států. Předchozí ústřední vláda podle článků Konfederace nebyla schopna vybírat daně; vypůjčila si peníze na pokrytí výdajů a financování revoluční války a tak se nahromadil dluh 54 milionů dolarů. Vlády jednotlivých států nashromáždily další dluh ve výši 25 milionů dolarů. Ministr financí Alexander Hamilton se snažil tento dluh použít k vytvoření finančního systému, který by podporoval americkou prosperitu a národní jednotu. Ve svém dokumentu \"Report on Public Credit\" (\"Zpráva o veřejných úvěrech\") vyzval Kongres, aby konsolidoval státní a národní dluhy do jediného dluhu, který by byl financován federální vládou. Kongres schválil tato opatření v červnu a červenci 1790.  Zdroj vládních příjmů byl potřebný k zaplacení dluhů držitelům státních dluhopisů. V prosinci 1790 Hamilton věřil, že dovozní cla, která byla primárním vládním zdrojem příjmů, byla zvýšena na nejvyšší možnou úroveň. Proto podporoval výběr spotřební daně na destilované lihoviny vyrobené na domácím trhu. Jednalo se o první daň uvalenou federální vládou na domácí produkt. Whisky byla v Americe na konci 18. století zdaleka nejpopulárnějším destilátem, takže spotřební daň se stala známou jako „daň z whisky“. Daně byly politicky nepopulární, a Hamilton věřil, že daň na whisky je spotřební daní z luxusu a bude nejméně spornou daní, kterou by vláda mohla uvalit. V tom měl podporu některých sociálních reformátorů, kteří doufali, že „daň z hříchu“ zvýší povědomí veřejnosti o škodlivých účincích alkoholu. Toto opatření, někdy známé jako „Whiskey Act“, se stalo zákonem v březnu 1791. George Washington definoval daňové oblasti, jmenoval orgány dozoru a inspektory a stanovil jejich odměnu v listopadu 1791.", "section_level": 1}], "src_summary": "Whisková rebelie (anglicky \"Whiskey Rebellion\") byla vzpoura proti daním, propuklá v počátečních letech nově vzniklých Spojených státech amerických. Vzpoura vypukla roku 1791 a byla potlačena v roce 1794, v době, kdy prezidentem byl George Washington. Takzvaná „daň z whisky“ byla první daní uvalenou na domácí produkt nově vytvořenou federální vládou. Byla uzákoněna v roce 1791. Důvodem bylo získat příjem pro splacení válečného dluhu, jenž vznikl během revoluční války. Daň se vztahovala na všechny destilované lihoviny, ale whisky byla zdaleka nejoblíbenějším destilovaným nápojem v Americe v 18. století, takže se spotřební daň stala široce známou jako „daň z whisky“. Zemědělci na západní hranici byli zvyklí destilovat své přebytečné žito, ječmen, pšenici, kukuřici nebo fermentované obilné směsi a pálili alkohol. Za lihovinu zemědělci neplatili žádnou daň. V těchto regionech whisky často sloužila jako prostředek směny. Mnoho z odpůrců daně byli váleční veteráni, kteří věřili, že bojují za principy americké revoluce, zejména proti daním, a to pod heslem: „Žádné zdanění bez zastoupení“, tedy politický slogan pocházející ze 17. století, který vyjadřoval jednu z 27 stížností amerických kolonistů z třinácti kolonií. Byla to jedna z hlavních příčin americké revoluce. Federální vláda však tvrdila, že daně jsou právním vyjádřením kongresových daňových pravomocí.", "tgt_summary": "威士忌暴乱(英语:Whiskey Rebellion),又叫威士忌起义(英语:Whiskey Insurrection),是一场在1791年-1794年间发生于美国宾夕法尼亚州西部的抗税运动。美国联邦政府的首任财政部长亚历山大·汉密尔顿为了增加财政收入,尤其是为了清偿独立战争中欠下的债务,由国会通过了一项税法。西部农民成了这项税法的最大受害者。他们通过将谷物酿成威士忌解决谷物运输和储存的问题,作为家庭收入的一部分。同时由于西部边疆地区缺乏现金,威士忌酒通常还被用作交换媒介。对威士忌酒征收消费税引起了西部农民的不满。他们开始抵制纳税,并采取了一些抗议措施。", "id": 2264507}
{"src_title": "Udo Lattek", "tgt_title": "乌多·拉特克", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Lattek hrál v regionálních ligách za SSV Marienheide, Bayer 04 Leverkusen, VfR Wipperfürth a VfL Osnabrück jako útočník.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Po skončení hráčské kariéry v roce 1965 Lattek působil jako trenér mládežnické reprezentace a byl součástí trenérského týmu seniorské reprezentace, která hrále finále MS 1966.", "section_level": 1}, {"title": "Bayern Mnichov.", "content": "V březnu 1970 se Lattek na doporučení Beckenbauera stal trenérem Bayernu Mnichov. Bayern vyhrál ligu 3× za sebou v letech 1972, 1973 a 1974, poprvé v historii se tak nějaký klub stal německým mistrem 3× za sebou. V roce 1974 navíc Bayern vyhrál Pohár mistrů, když ve finále v Bruselu hrál s Atléticem Madrid 1:1 a 4:0. Poprvé v historii tak vyhrál Pohár mistrů německý klub. Po polovině ročníku 1974/1975 byl Lattek kvůli špatným výsledkům odvolán.", "section_level": 2}, {"title": "Borussia Mönchengladbach.", "content": "Po sezoně, v létě 1975, se Lattek stal trenérem Borussie Mönchengladbach, úřadujícího mistra a vítěze Poháru UEFA. V letech 1976 a 1977 vyhrál Mönchengladbach ligu, takže ji rovněž vyhrál 3× za sebou. V roce 1977 se navíc dostal do finále Poháru mistrů v Římě, kde prohrál 1:3 s Liverpoolem. Liverpool odmítl hrát Interkontinentální pohár, takže ho nahradil Mönchengladbach. Po nadějné remíze 2:2 v Buenos Aires s Bocou Juniors ale přišla porážka 0:3 na \"domácím\" hřišti v Karlsruhe. V roce 1979 vyhrál Mönchengladbach Pohár UEFA, když s CZ Bělehrad hrál v Bělehradě 1:1 a \"doma\" v Düsseldorfu 1:0.", "section_level": 2}, {"title": "Dortmund a Barcelona.", "content": "V letech 1979–1981 byl Lattek v Borussii Dortmund.  V roce 1981 se Lattek stal trenérem Barcelony. V roce 1982 tým vyhrál Pohár vítězů pohárů, když ve finále hraném právě v Barceloně porazil Standard Lutych 2:1. Poté přišel do klubu za rekordní přestupovou částku 21letý Diego Maradona. V březnu 1983 byl Lattek odvolán a na jeho místo přišel argentinský trenér mistrů světa z roku 1978 César Luis Menotti.", "section_level": 2}, {"title": "Bayern Mnichov.", "content": "V letech 1983–1987 Lattek trénoval znovu Bayern Mnichov. Znovu s ním vyhrál 3× v řadě ligový titul v letech 1985, 1986 a 1987. V roce 1987 prohrál ve finále Poháru mistrů ve Vídni s Portem 1:2. Stejně jako předtím v Mönchengladbachu v roce 1979, i v roce 1987 v Bayernu ho na trenérském postu vystřídal Jupp Heynckes.", "section_level": 2}, {"title": "Köln, Schalke a Dortmund.", "content": "V roce 1991 Lattek trénoval v 1 utkání 1. FC Köln.  V letech 1992–1993 Lattek trénoval FC Schalke 04.  Poté Lattek působil jako televizní komentátor a novinový sloupkař.  Poslední angažmá bylo roku 2000 v Borussii Dortmund. Byl povolán 5 kol před koncem ligy, když byl Dortmund jen 1 bod nad sestupovým místem. Tým se podařilo zachránit v lize.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěchy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Trenér.", "content": "Bayern Mnichov  Borussia Mönchengladbach  FC Barcelona", "section_level": 2}], "src_summary": "Udo Lattek (16. ledna 1935 Bosemb Východní Prusko – 31. ledna 2015 Kolín nad Rýnem) byl (západo)německý fotbalista a fotbalový trenér.", "tgt_summary": "乌多·拉特克(,1935年-1月16日-2015年-2月1日)是一名德国前足球运动员及教练。在执教拜仁慕尼黑和门兴格拉德巴赫期间,共8次率队夺得德国足球冠军,成为在德甲历史上夺冠次数最多的教练。此外,他还获得过全部欧洲三大杯(欧洲冠军杯、欧洲联盟杯及欧洲优胜者杯)的桂冠。退休后拉特克常年担任电视解说嘉宾,但去世之前仅作为一个专栏作家。", "id": 2385055}
{"src_title": "Pevnost Ticonderoga", "tgt_title": "提康德罗加堡", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pevnost byla postavena francouzským vojenským inženýrem Michelem Chartierem de Lotbinièrem, markýzem de Lotbinièrem v letech 1755 a 1757, kdy se na území severní Ameriky odehrával konflikt mezi Spojeným královstvím a Francií, podporovanou Indiány. Je znám jako tzv. sedmiletá válka, v USA jako francouzsko-indiánská válka. Pevnost měla strategický význam během koloniálních konfliktů v 18. století mezi Velkou Británií a Francií a důležitou roli sehrála opět během americké revoluční války.  Místo bylo strategické pro kontrolu obchodních cest. Údolí řeky Hudson bylo ovládané Brity a údolí řeky Svatého Vavřince zase kontrolovali Francouzi. Důležitost místa vytvářel terén. Jezero George se na severu vlévá do jezera Champlain krátkou říčkou La Chute, s mnoha vodopády a peřejemi, na necelých šesti kilometrech klesá o 69 metrů. Obě jezera jsou dlouhá a úzká a orientovaná severojižně, stejně jako mnoho hřebenových linií Appalačských hor, které sahají až na jih k Georgii. Hory vytvořily téměř neprůchodný terén na východ a na západ od Velkého Appalačského údolí. Tak bylo možno z pevnosti kontrolovat rozsáhlé území.", "section_level": 1}, {"title": "Válka o pevnost.", "content": "V roce 1758 se zde, u jezera Champlain, odehrála jedna z nejkrvavější bitev tzv. francouzsko-indiánské války, bitva u Carillonu. Asi 4000 Francouzů a jejich indiánských spojenců v ní připravilo drtivou porážku téměř šestnáctitisícové britské armádě.  V roce 1759 se Britové vrátili a pro změnu vyhnali francouzskou posádku. Během americké revoluční války tak pevnost ovládali Britové. Dne 10. května 1775 zaútočili na pevnost Ticonderoga vojáci „Green Mountain Boys“ spolu s dalšími milicemi pod vedením Ethana Allena a Benedikta Arnolda, který britskou posádku v překvapivém útoku zajal. Děla ukořistěná v pevnosti byla transportována do Bostonu, kde pomohla koloniální armádě při obléhání britské armády v městě. Britové evakuovali Boston v březnu 1776. Američané pevnost Ticonderoga udrželi až do června 1777. Tehdy ji obsadily britské síly vedené generálem Johnem Burgoynem. Jediný přímý útok na pevnost během revoluce se uskutečnil v září 1777, kdy John Brown vedl 500 Američanů do neúspěšného pokusu o zajetí asi stovky britských obránců pevnosti.  Britové opustili pevnost po roce 1781 jednak v důsledku prohrané bitvy u Saratogy a také proto, že přestala mít vojenskou hodnotu. Po získání nezávislosti Spojené státy povolily pevnost zničit; místní obyvatelé ji zbavili většiny použitelného materiálu. V roce 1820 byl objekt zakoupen soukromou rodinou a stal se oblíbenou zastávkou na turistických trasách v oblasti. Začátkem 20. století pevnost její soukromí majitelé obnovili. Nadace nyní provozuje pevnost jako turistickou atrakci, muzeum a výzkumné středisko.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pevnost Ticonderoga (Fort Ticonderoga /taɪkɒndəˈroʊɡə/), je pevnost dříve zvaná Fort Carillon. Francouzi ji v 18. století postavili u jižního konce jezera Champlain, na severu státu New York ve Spojených státech. Název „Ticonderoga“ pochází z jazyka Indiánů kmene Irokézů: tekontaró: ken, znamená „na křižovatce dvou vodních cest“.", "tgt_summary": "提康德罗加堡(英语:Fort Ticonderoga)是一座位于美国境内的大型的18世纪堡垒,坐落于美国纽约州北部靠近尚普兰湖南端的峡谷中。在1754年到1757年间由法国修建,当时法国正在世界范围内与英国进行七年战争。它在18世纪法国与英国之间的殖民地冲突中具有战略意义。并且在美国独立战争中再次发挥了重要作用。", "id": 1684525}
{"src_title": "Střelba v obchodním centru Terminal 21 Korat", "tgt_title": "2020年那空叻差是瑪府槍擊案", "src_document": [{"title": "Pachatel.", "content": "Seržant Jakrapanth Thomma (, 4. dubna 1988 – 9. února 2020, ve věku 31 let) byl před incidentem umístěn na vojenské základně Surathamphithak, kde útok započal. Dříve absolvoval poddůstojnický výcvik a střelecký kurs.  V několika videích o sobě ukázal, že také vlastnil tři pistole:.44 Magnum Smith & Wesson Performance Center 629, 9mm Beretta 92FS a.45 ACP FN FNP-45.", "section_level": 1}, {"title": "Motiv.", "content": "Thajský premiér Prajutch Čan-Oča uvedl, že motivem mohl být pachatelův spor o majetek. Podle televize Channel News Asia (CNA) si útočník na sociálních sítích mimo jiné stěžoval na podvody a korupci. napsal podle CNA.", "section_level": 2}, {"title": "Střelba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základna Surathamphithak.", "content": "Střelba začala asi v 15:30 místního času na vojenské základně Surathamphithak, kdy pachatel konfrontoval svého velitele, identifikovaného jako plukovníka Anantharot Krasae, ukradl mu zbraň a zastřelil ho. Poté zastřelil tchýni velitele. Následně pachatel zaútočil na tábor, ukradl ze strážního stanoviště a zbrojnice dvě útočné pušky Heckler & Koch HK33, kulomet M60 a 776 nábojů, v průběhu krádeže zabil vojáka. Potom ukradl Humvee, přičemž zranil řidiče. Pachatel utekl a zahájil střelbu na dva policisty a dva civilisty a zranil je. Důstojníci byli zasaženi do nohou a zad.", "section_level": 2}, {"title": "Obchodní centrum Terminal 21 Korat.", "content": "Po útěku začal pachatel střílet na osoby na ulici. Poté dorazil do nákupního centra Terminal 21 Korat ve městě Nakhon Ratčasima, kde opustil vozidlo a začal střílet na lidi a odpálil tlakovou lahev, přičemž zabil 26 civilistů. Poté vzal šestnáct rukojmí v obchodním centru ve čtvrtém patře. Pachatel během obléhání živě vysílal na Facebooku a sdílel fotky a memy na svém profilu. Jeho účet nakonec Facebook zrušil.  Policisté a vojáci zaútočili na obchodní centrum a požadovali, aby se pachatel vzdal. Ten na to reagoval zahájením palby, zabil tři policisty a vojáka a zranit nejméně tři další osoby. Pachatel zůstal uvnitř několik hodin, během nichž byla úřady přivedena jeho matka, aby se pokusila přesvědčit ho, aby se vzdal.  9. února v 09:13 místního času policie oznámila, že byl pachatel zastřelen.", "section_level": 2}, {"title": "Využití sociálních médií.", "content": "Podezřelý zveřejňoval během svého útoku příspěvky na sociální média a zeptal se uživatelů Facebooku, zda by se měl vzdát. Dříve již zveřejnil obrázek pistole a kulek s titulkem a. Facebook jeho stránku smazal a uvedl:", "section_level": 1}, {"title": "Kritika reakce médií.", "content": "Události střelby byly zpočátku živě vysílány thajskými médii, které byly později kritizovány za to, že poskytly střelci informace o pohybu zasahujících jednotek. Thajský regulační úřad pro vysílání NBTC svolal schůzi se zástupci televizních stanic, aby prodiskutovali jejich živé vysílání zásahu. Generální tajemník NBTC Takorn Tanthasit uvedl, že nařídil všem televizním stanicím, aby přestaly živě vysílat situaci a jakékoli další informace, které mohly bránit v zásahu. Vydal varování, která byla ignorována některými stanicemi, což by mělo vést k disciplinárnímu řízení. Hashtag #แบนช่องone („Zablokujte Channel One“) trendoval na Twitteru v Thajsku v reakci na živé vysílání.", "section_level": 1}], "src_summary": "K masové střelbě ve městě Nakhon Ratčasima v Thajsku došlo mezi 8. a 9. únorem 2020. Voják královské thajské armády zabil 29 osob a zranil dalších 58. Útočník byl zabit bezpečnostními složkami.", "tgt_summary": "2020年那空差是玛府枪击案()是一件发生于2020年的泰国枪击案。", "id": 4553}
{"src_title": "Apple Maps", "tgt_title": "蘋果地圖", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 2007 představil Apple ve svých zařízeních mapy, které byly v tu dobu zajišťovány společností Google. Tato spolupráce trvala až do roku 2009, kdy Google odmítl poskytnout Applu ve svých mapách funkce, které byly na zařízeních s operačním systémem Android již k dispozici. Současně také začal Google od uživatelů sbírat více informací, což obojí vedlo k tomu, že Apple začal vyvíjet vlastní aplikaci.  Apple mapy byly představeny 11. června 2012 na Apple Worldwide Developers Conference (WWDC) Scottem Forstallem. Do té doby Apple používal ve svých zařízeních Google mapy. Při jejich představení byly představeny funkce krok za krokem navigování, 3D mapy, Flyover a propojení map s virtuální asistentkou Siri. Dále pak možnost navigování při zamčené obrazovce iPhonu.  Mapy byly uvedeny do provozu 19. září 2012. Hlavním poskytovatelem dat byla společnost TomTom. Krátce po spuštění se Apple Mapy shledaly s velkým neúspěchem, protože obsahovaly zásadní chyby, jako chybně umístěná nebo úplně chybějící města, chybně umístěná letiště apod. Na podzim roku 2012 napsal Tim Cook na webové stránky Applu otevřený dopis, kde se omlouvá za nepříjemnosti, které Apple mapy způsobily a navrhuje nespokojeným uživatelům stažení jiných konkurenčních aplikací. V prosinci 2012 se na App Store objevila Google Mapy aplikace se stala nejstahovanější volně přístupnou aplikací. Tato verze Google Map již obsahovala všechny funkce, které předtím nebyli dostupné.  V červnu 2013 byly na Apple Worldwide Developers Conference (WWDC) představeny nové funkce v Apple Mapách a to: tmavý režim, zobrazení na celou obrazovku, dopravní informace v reálném čase, navigace pro chodce a funkce \"Časté lokace\". Byla také představena desktopová verze Apple Map na iOS. V září 2014 byla představena verze na WatchOS.  Na WWDC v červnu 2015 přibyla mezi funkce funkce ”Nearby\", která ukazuje místa zájmu v blízkosti současné pozice a funkci \"Veřejná doprava\", která podává informace o veřejné dopravě v určitých větších městech.  V září 2016 byl vydán iOS 10. Aktualizace mobilního operačního systému byla doprovázena novým designem Apple Map. Navíc byla aplikace otevřena vývojářům a získala několik funkcí: navrhuje místa, kam jít, na základě dřívějšího používání aplikace, pamatuje si místo, kde uživatel zaparkoval své vozidlo, umožňuje uživateli filtrovat návrhy vyhledávání a zlepšila se navigace krok za krokem. Navigace se automaticky přiblíží a oddálí, zobrazí před sebou provoz a umožňuje uživatelům vyhledávat na trase zajímavá místa.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Navigace.", "content": "Apple mapy poskytují navigování do zvolené destinace pomocí mluvených pokynů krok za krokem. Navigování je možné buď pro chůzi, jízdu autem, nebo jízdu veřejnou dopravou. V rámci navigování Apple mapy ukazují trasu, pokyny, čas příjezdu, dobu trvání do příjezdu a počet zbývajících kilometrů. Je možné také sdílet předpokládaný čas příjezdu. V rámci navigování při řízení auta poskytují mapy navíc navádění do jízdního pruhu a čerpací stanice, které se nachází na trase.", "section_level": 2}, {"title": "Flyover a 3D mapy.", "content": "Funkce Flyover umožňuje vidět určitá místa z ptačí perspektivy. Trojrozměrné pohledy zprostředkované funkcí Flyover jsou fotorealistické a je možné měnit perspektivu pohledu. Ve větších městech je možnost jejich zobrazení ve 3D. V některých z těchto měst je možné i spustit jejich virtuální prohlídku v rámci které se zobrazí významná místa daného města.  Seznam měst ve kterých je funkce Flyover dostupná.", "section_level": 2}, {"title": "Mapy nákupních center a letišť.", "content": "Mapy nákupních center a letišť poskytují plánky vnitřních prostor nákupních center nebo letišť včetně navigování v těchto prostorech.  Seznam nákupních center a letišť, kde je tato služba dostupná.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejná doprava.", "content": "Tato funkce zobrazuje sítě veřejné dopravy na mapě v určitých městech a jejich okolí. Na mapě se zobrazuje síť autobusů, metra, vlaků nebo trajektů, včetně umístění stanic a umístění vstupů a výstupů z metra a nádraží. Kromě zobrazování těchto sítí jsou v Apple mapách i jízdní řády, reálný čas a pozice veřejné dopravy a systém spojů.  Seznam míst, kde je veřejná doprava v rámci Apple Maps k dispozici.", "section_level": 2}, {"title": "Look Around.", "content": "Funkce Look Around poskytuje interaktivní panoramata, která jsou nasnímána autem přímo v ulicích. Tato funkce je zatím dostupná jen v sedmi městech Spojených států. Konkrétně Houston, Las Vegas, Los Angeles, New York City, Oahu, San Francisco a Santa Cruz.", "section_level": 2}, {"title": "Apple Maps Connect.", "content": "Služba Apple Maps Connect umožňuje majitelům malých podniků žádat o zápis do obchodního rejstříku a upravovat obchodní informace, například polohu a otevírací dobu. Uživatel může prohledávat databázi Apple, aby buď našel svůj výpis, nebo přidal chybějící seznam do databáze Apple.", "section_level": 2}, {"title": "Nearbay.", "content": "V nabídce vyhledávání zobrazuje ikony různých kategorií, jako jsou „jídlo“ a „doprava“. Po kliknutí na každou ikonu se zobrazí nejbližší zajímavá místa v této kategorii s jejich jmény, vzdálenostmi a recenzemi. Kromě toho se na mapě těchto míst objeví v jejich lokací špendlíky.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V současné době jsou v Apple Mapách dostupné všechny víše uvedené funkce. Hlavním poskytovatelem dat je společnost TomTom, mezi další společnosti poskytující data patří 2GIS, Acxion, AND, Booking.com, Forsquare, Gatchee, Hexagon, NASA, Waze, Yelp, OpenStreetMaps a další. Kompletní seznam je k dispozici zde.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Personalizované funkce jsou vytvářeny pomocí dat v zařízení. Data, která jsou odesílána ze zařízení do služby Apple Mapy, jsou spojena s náhodnými identifikátory, takže Apple nemá profil pohybů a vyhledávání jednotlivých uživatelů. Funkce u kterých je to možné používají pouze data na konkrétním zařízení, čímž se minimalizuje množství dat zaslaných na servery Applu.  Mapy udržují synchronizaci osobních údajů na všech zařízeních jednoho uživatele pomocí šifrování typu end-to-end. Místa a sbírky jsou šifrovány end-to-end, takže je Apple nemůže přečíst.  Mapy nemají přihlášení. Data, která Apple Mapy shromažďují, konkrétně vyhledávání, navigované trasy a informace o dopravě jsou spojena s náhodnými identifikátory ne s konkrétní osobou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Apple Mapy (anglicky: Apple Maps) je webová mapová služba poskytovaná společností Apple Inc. Apple Mapy se dají používat na zařízeních s operačním systémem iOS, macOS, iPadOS a watchOS. Apple Mapy byly uvedeny 11. června 2012 na Apple Worldwide Developers Conference (WWDC). V provozu jsou od 19. září 2012. Hlavním poskytovatelem mapových dat je společnost TomTom.", "tgt_summary": "苹果地图(英语:Apple Maps)是一套由苹果公司研发的电子地图服务,也是macOS、iOS以及watchOS系统中默认的地图服务软件。", "id": 1647969}
{"src_title": "Nákladové nádraží", "tgt_title": "貨運車站", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Od počátku železniční dopravy v 30. letech 19. století byla nákladová nádraží součástí téměř každé železniční stanice. Dráha se rychle stala hlavním prostředkem pro dopravu osob a nákladu na větší vzdálenosti ve zlomkovém dojezdovém čase. Protože byla technologie železnice vyvinuta pro dopravu uhlí v dolech, stala se zpočátku právě tato surovina, pro parostrojní dopravu nezbytná, hlavní přepravovanou komoditou, určité železniční tratě byly plánovány pro co nejrychlejší dopravu uhlí do měst a průmyslových oblastí. Tyto funkční stavby zpravidla vznikaly dle typizovaných stavebních vzorů drážních společností, tzv. železničních normálií. Větší nákladová nádraží byla navíc vybavena též vlastní kanceláří pokladny pro uhrazení přepravy nákladu. Nákladová nádraží vznikala též v areálech továren a dalších průmyslových objektů.  Se zvyšujícím se objemem nákladní i osobní dopravy s postupem času převažovaly tendence osobní a nákladová nádraží provozně oddělovat. Prvním samostatným nákladovým nádražím na světě byla stanice zbudovaná v liverpoolském přístavu v Anglii roku 1830. V Československu patřilo k největším takovým stavbám Nákladové nádraží Praha-Žižkov, centrální nákladová stanice Prahy, zprovozněná roku 1936.  Nástup automobilové dopravy ve 20. a 30. letech 20. století pak vytvořil pro nákladní železniční dopravu tvrdou konkurenci, což v následujících desetiletích postupně vedlo k vyřazení celé řady budov nákladových nádraží z provozu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Nejjednodušším typem budovy nákladového nádraží je zastřená, případně ozděná, rampa, která slouží k nakládce a vykládce materiálu ze strany před kolejištěm a obsluze vlaků v kolejišti na druhé straně konstrukce. Rampa také kompenzuje výškový rozdíl mezi podlahou vagónu a povrchem. V případě kryté budovy bylo možné prostoru využít jako skladu pro pozdější manipulaci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nákladové nádraží je typ staniční železniční budovy (nebo jen rozšířeného kolejiště), která je určena či speciálně uzpůsobena k nakládce a vykládce zboží a materiálu do vlaku či z vlaku, případně k odstavení nákladních souprav. Většinu takové budovy povětšinou představuje sklad.", "tgt_summary": "货运车站通常是指专用于、或很大比例业务属于货物运输的铁路车站,以与大部分都是作为旅客运输的客运车站作区别。", "id": 3053951}
{"src_title": "Bazilika Neposkvrněného početí Panny Marie (Washington)", "tgt_title": "圣母无玷始胎国家朝圣地圣殿", "src_document": [{"title": "Architektura.", "content": "V bazilice je 81 kaplí k uctění Panny Marie a odrážejí původ katolických přistěhovalců a náboženských řádů, z jejichž štědrosti byly postaveny. Jednou z nich je Česká národní kaple Panny Marie Hostýnské a sv. Jana Nepomuka Neumanna, kterou dali vybudovat Češi v exilu. Interiér v řeckém stylu je zakončen četnými kopulemi, které jsou zdobené mozaikami podobnými, jaké jsou v bazilice svatého Marka v Benátkách, ale mnohem větší. Mozaiky představují americké ztvárnění tradičních katolických obrazů. Umělec Jan Henryk De Rosen, který předsedal ikonografickému výboru, se zasloužil také o velkou část výzdoby, včetně sestavování velké mozaiky nad severní apsidou.  Vnější rozměry baziliky jsou: délka 140 m, šířka 73 m a výška na vrchol kříže kupole 72 m. Průměr hlavní kopule (\"Trinity Dome\") baziliky jsou jen 2 m, což je méně než u kopule Kapitolu. Chrám byl postaven ve stylu středověkých kostelů a tvoří ho zděné zdi a sloupy namísto konstrukční oceli a železobetonu. Byl navržen tak, aby pojal 10 000 věřících a zahrnuje moderní vybavení, jako je suterénní bufet, skryté reproduktory pro veřejná vystoupení, které přenášejí řeč na oltáři do zadní části budovy, klimatizaci a největší (v roce 1959) sálavou topnou desku na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stavba (20. století).", "content": "Biskup Thomas Joseph Shahan, čtvrtý rektor Katolické univerzity Ameriky ve Washingtonu, navrhl výstavbu národní svatyně v hlavním městě na počest Neposkvrněného početí Panny Marie. Svou výzvu přednesl biskup Shahan papeži Piovi X. 15. srpna 1913.  Papež Shahana s nadšením podpořil a daroval mu osobní příspěvek ve výši 400 USD. Shahan se vrátil do Spojených států a přesvědčil správní radu Katolické univerzity v Americe, aby na stavbu chrámu darovala pozemek v jihozápadním rohu kampusu.  V roce 1919 si Shahan a McKenna vybrali architektonické návrhy bostonské firmy Maginnis & Walsh. Zpočátku uvažovali o tradičním novogotickém architektonickém stylu, ale Shahan se místo toho rozhodl pro novobyzantský a novorománský styl. Kardinál James Gibbons, arcibiskup Baltimoru, posvětil základní kámen 23. září 1920. V roce 1929 zastavila velká hospodářská krize stavbu nad úrovní krypty a potom vstup USA do druhé světové války.", "section_level": 2}, {"title": "Dokončení (21. století).", "content": "V srpnu 2006 byla dokončena práce na mozaice, která zdobí Kupoli Vykoupení v hlavní části kostela. Po jejím dokončení v létě byla 17. listopadu 2007 vysvěcena Kupole Vtělení.  V červnu 2011 byla v bazilice postavena nová kaple zasvěcená Panně Marii Libanonské, kterou zvlášť uctívá maronitská církev a její věřící. Mozaika svatého Marona a ukřižování byla převzata z maronitského rukopisu \"Rabboula\" ze 6. století. Kaple byla formálně vysvěcena maronitským biskupem Gregorym J. Mansourem 23. září 2011.  Poslední architektonický prvek byl dokončen umístěním benátského skla s mozaikou v \"Trinity Dome\", které váží 24. Dne 8. prosince 2017, na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie, byla kupole vysvěcena a slavnostně požehnána kardinálem Donaldem Wuerlem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bazilika národní svatyně Neposkvrněného početí Panny Marie je velká katolická bazilika minor a národní svatyně, která se nachází ve Washingtonu, D.C. v USA.", "tgt_summary": "圣母无玷始胎全国朝圣所圣殿(Basilica of the National Shrine of the Immaculate Conception)是美国首都华盛顿哥伦比亚特区的一座罗马天主教宗座圣殿和国家朝圣地,尊敬美国的主保无玷始胎圣母。", "id": 2882962}
{"src_title": "Pyrrhovy války", "tgt_title": "皮洛士戰爭", "src_document": [{"title": "Italská kampaň.", "content": "V roce 281 př. n. l. tedy Pyrrhos vyhověl žádosti Tarenťanů o pomoc. Jeho hlavním cílem bylo dobytí Makedonie, avšak postrádal dostatek finančních prostředků k zaplacení potřebných žoldnéřů. Plánoval tedy, že pomůže Tarentu a pak se přesune na Sicílii a napadne Kartágo – po vítězství a dobytí jižní Itálie měl mít dost peněz k tomu, aby postavil armádu silnou natolik, aby s ní dobyl Makedonii.  Při přípravě tažení do Itálie se dokonce spojil se svým soupeřem o makedonskou korunu, Ptolemaiem Keraunem, který mu poskytl vojsko. V čele 20 000 pěšáků, 3 000 thesálských jezdců, 2 000 lučištníků, 500 prakovníků a 19 válečných slonů se vylodil v Itálii. Vstříc mu vyrazila římská armáda s 30 000 muži pod vedením konzula Publia Laevinia. Poblíž lukánského města Herakleia se s ním Římané střetli, z krvavé bitvy ale odešli poraženi. Ztráty se pohybovaly mezi 7 až 15 tisíci na římské a 4 až 13 tisíci na řecké straně.  Po bitvě dorazily k Pyrrhovi posily z jižní Itálie. Pyrrhos směřoval nyní se svou armádou do Etrurie. Dobyl některá malá města v Kampánii a jeho vojáci vyplenili Latium, nicméně Neapol stejně jako další významná města mu odmítala otevřít své brány. V tomto okamžiku Pyrrhos pochopil, že ovládnutí Itálie bude náročnější, než původně očekával. Jeho postup byl zastaven v Anagni, dva dny od Říma, když narazil na jinou římskou armádu pod vedením Tiberia Coruncania. Pyrrhos se obával, že nemá dostatek mužů k boji a rozhodl se ustoupit. Římané ho nepronásledovali. Několik málo kmenů včetně Lukánů, Brutiů a řeckých měst Krotón a Lokris se připojilo k Pyrrhovi. Jeho nabídka mírové smlouvy byla přesto Římany odmítnuta.  V následujícím roce (279 př. n. l.) napadl Pyrrhos s 25 000 vojáky Apulii, kde se utkal s 40 000 Římany v bitvě u Auscula a dosáhl zde velice draze vykoupeného vítězství. Římským velitelem v bitvě byl konzul Publius Decius Mus. Jeho zdatné vojsko, ačkoliv bylo poraženo, donutilo Pyrrhovu armádu k ústupu a odvrátilo jej tak od vpádu do Apulie. Prokázala se také stabilita římské moci, neboť povstání italských kmenů proti Římanům, v které Pyrrhos tajně doufal, se nekonalo. Tato bitva zastínila mnohá pozdější římská vítězství a vedla ke vzniku termínu „Pyrrhovo vítězství“, což má symbolizovat vítězství dobyté za cenu katastrofálních ztrát. Římané přišli téměř o 6 000 mužů, Pyrrhos asi o 3 500.", "section_level": 1}, {"title": "Sicilské tažení, Beneventum.", "content": "V roce 278 př. n. l. obdržel Pyrrhos dvě nabídky: Řecká města na Sicílii ho žádala, aby vyhnal z ostrova Kartagince, kteří s Řeky vedli války o Sicílii a vedle Římanů představovali druhou největší mocnost v západním Středomoří. Ve stejnou dobu se na Pyrrha obrátili s nabídkou trůnu Makedonci, jejichž král Ptolemaios Keraunos byl zabit při vpádu Galatů do země. Pyrrhos se rozhodl pro Sicílii, jež podle něj skýtala větší příležitost a přemístil tam svoje vojsko. V roce 277 př. n. l. obsadil Eryx, nejsilnější kartaginskou pevnost na Sicílii. Tato demonstrace síly přiměla ostatní kartaginská města ke kapitulaci, načež byl Pyrrhos prohlášen králem Sicílie. Dokonce již plánoval zanechat svému synovi Helenovi sicilské království a svému dalšímu synovi Alexandrovi chtěl odkázat Itálii.  V roce 276 př. n. l. vyjednával Pyrrhos s Kartaginci. Třebaže Kartágo bylo ochotné podporovat Pyrrha penězi a zbraněmi, jakmile bude znovu nastolen mír, Pyrrhos nežádal nic jiného, než aby Kartaginci opustili Sicílii a učinili z Libyjského moře (Sicilský průliv) hranici mezi sebou a Řeky. Mezitím se ale Pyrrhos stával mezi sicilskými Řeky stále více neoblíbený kvůli svému despotickému chování, neboť Řekové špatně snášeli jeho autoritativní návyky, jež získal během svého pobytu na východě a také vysokou daňovou zátěž, kterou na ně uvalil, aby byl schopen zaplatit své žoldnéře. Ačkoliv tedy Kartagince opět porazil, byl nucen Sicílii opustit a vrátit se do Itálie.  Zatímco Pyrrhos vedl tažení proti Kartagincům, Římané měli dost času k přebudování své armády a k povolání tisíců čerstvých rekrutů. Po svém návratu ze Sicílie proto Pyrrhos v Itálii nalezl římskou armádu nesmírně početně převyšující jeho vlastní vojsko, v čele s konzulem Maniem Curiem Dentatem. Po takticky nerozhodné bitvě u Beneventa v roce 275 př. n. l. se odhodlal ukončit italskou kampaň a na podzim téhož roku odešel s pouhými 8 000 pěšáky a 500 jezdci zpět do Épeiru. I přes své velké úspěchy svůj cíl – dobýt na západě království – uskutečnit nedokázal. V následujících třech letech pak římská vojska dobyla Tarent a ostatní jihoitalská města.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pyrrhovy války bylo rozsáhlé vojenské tažení, které vybojoval epéirský král Pyrrhos v letech 280–275 př. n. l. Na jeho počátku byla žádost k Pyrrhovi od obyvatel řeckého města Tarás (Tarentum) v jižní Itálii, aby jim pomohl v jejich válce proti Římské republice.", "tgt_summary": "皮洛士战争(Pyrrhic War,280-275 B.C)指的是罗马共和国(Roman Republic)征服亚平宁半岛南部诸古希腊城邦的战争。这场战争因伊庇鲁斯同盟(Epirus)的国王皮洛士(Pyrrhus,319-272 B.C)而得名。皮洛士是古希腊时代伊庇鲁斯联盟的国王和统帅,著名的军事家和政治家,也是罗马共和国称霸亚平宁半岛战争中最强大的对手,西方谚语“皮洛士的胜利(Pyrrhic Victory)”即出自他的事迹。", "id": 1356607}
{"src_title": "Taj-cung", "tgt_title": "唐代宗", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Taj-cung je chrámové jméno císaře, jeho vlastní jméno bylo Li Čchu (), roku 758 změněné na Li Jü ().", "section_level": 1}, {"title": "Mládí, následník trůnu.", "content": "Li čchu se narodil roku 727 jako nejstarší syn Li Ťüna, třetího syna tchangského císaře Süan-cunga. Roku 737 Süan-cungův syn a následník Li Chung zahynul v důsledku dvorských intrik a následujícího roku císař jmenoval Li Ťüna novým následníkem (po několika změnách jména v letech 736–738 nakonec pod jménem Li Čcheng).  Koncem roku 755 se velitel vojsk severovýchodu tchangské říše, generál An Lu-šan, vzbouřil. Povstalci začátkem roku 756 dobyli Luo-jang, An Lu-šan se prohlásil císařem státu Jen a v červenci 756 dobyl i tchangské hlavní město Čchang-an. Císař Süan-cung prchl na jihozápad do S’-čchuanu, Li Čcheng se však od něj oddělil a odešel na severozápad do Ling-wu, kde se v polovině srpna 756 s podporou tamních vojsk prohlásil císařem. jako císař je znám pod svým chrámovým jménem Su-cung. Jeho otec i tchangští regionální vojenští i civilní představitelé Su-cungovu uzurpaci uznali.  Su-cung si jako prioritu stanovil znovudobytí hlavních měst. Svého třetího syna Li Tchana (který první navrhl nenásledovat Süan-cunga do S’-čchuan, ale odejít do Ling-wu a vynikl během cesty) chtěl jmenovat velitelem k tomu určené armády, ale jeho blízký ministr Li Mu namítl, že Li Čchu je starší a povýšením Li Tchana vznikne nejistota v tom, který syn má přednost. Císař poté postavil do čela armády Li Čchua. Roku 757 ho chtěl jmenovat i následníkem trůnu, ale Li Mu a Li Čchu ho od toho odvrátili s tím, že je nevhodné jmenovat následníka před znovudobytím metropolí. Li Tchan se současně dostal do konfliktu s císařovou oblíbenou ženou paní Čang a vlivným eunuchem Li Fu-kuoem, Li Fu-kuo a paní Čang obvinili Li Tchana ze spiknutí proti Li Čchuovi a císař, který jim uvěřil, přikázal roku 757 Li Tchanovi spáchat sebevraždu. Li Čchu reagoval přípravou zabití paní Čang a Li Fu-kuoa, ale Li Mu ho přesvědčil, aby své plány neuskutečnil.  tchangové uzavřeli spojenectví s Ujgury, kteří na podzim roku 757 poslali do Ling-wu čtyři tisíce svých jezdců, kteří výrazně zvýšili údernou sílu tchangských vojsk. Spojená tchangsko-ujgurská armáda pod velením Li Čchua koncem roku 757 osvobodila hlavní města říše Čchang-an a Luo-jang. Li Čchu byl poté roku 758 jmenován následníkem trůnu, přičemž mu bylo změněno jméno na Li Jü; paní Čang se stala císařovnou.  Boje s rebely v následujících letech pokračovaly se střídavými úspěchy bez rozhodného výsledku, povstalci opět dobyli Luo-jang, další jejich ofenzíva však neuspěla.", "section_level": 1}, {"title": "Císař.", "content": "Začátkem května 763 zemřel bývalý císař Süan-cung a Su-cung onemocněl a pověřil následníka řízením státních záležitostí. Císařovna Čang se v té době již politicky rozešla s Li Fu-kuoem a pokusila se s Li Jüem uzavřít spojenectví v jehož rámci by zabili Li Fu-kuoa a dalšího vlivného eunucha Čcheng Jüan-čena. Li Jü odmítl, císařovna se pak spojila s jeho mladím bratrem Li Sim, knížetem z Jüe. V nastalých srážkách palácových gard zvítězili Li Jü, Li Fu-kuo a Čcheng Jüan-čen, kteří zatkli a popravili císařovnu, Li Siho a Li Siena (dalšího Su-cungova syna, knížete z Jen). Současně 16. května 762 zemřel Su-cung a na tchangský trůn nastoupil Li Jü, znám je pod svým chrámovým jménem jako císař Taj-cung. V prvních týdnech Taj-cungovy vlády byl Li Fu-kuo nejmocnější osobou ve vládě, nicméně císař postupně převedl velením nad císařskými gardami na spolehlivější eunuchy, a protože se proti němu – vzhledem k zásluhám Li Fu-kuoa ohledně císařova nástupu na trůn – nechtěl veřejně postavit, koncem roku 763 ho nechal zabít a pohřbil s poctami. Následující rok císař odstranil i Čcheng Jüan-čena.  Po nástupu Taj-cung vyhlásil všeobecnou amnestii pro ty povstalce, kteří se vzdají a na podzim 762 tchangská armáda zaútočila na Luo-jang, opět s ujgurskou pomocí. Císař povstalců Š’ Čchao-i utrpěl několik porážek a byl nucen ustoupit z Luo-jangu na sever a po rozpadu své armády prchat před tchangsko-ujgurskými silami. Jeho generálové kontrolující povstalecká území přešli na tchangskou stranu a Š’ Čchao-i začátkem roku 763 zahynul v pohraničí severně od Fan-jangu (dnešního Pekingu), čímž povstání An Lu-šana skončilo.  Zmínění bývalí povstalečtí generálové sice formálně uznali tchangskou svrchovanost, ale ponechali si svá vojska a správu ovládaného území, zahrnujícího oblast Che-peje, to jest většinu severozápadu říše. Takto vzniklé fakticky nezávislé regiony si nebyli schopni podřídit ani následujcící tchangští panovníci. Nicméně ve zbytku říše dokázal kontrolovat situaci, na slabě militarizovaném jihu vesměs byly vzpoury a neposlušnost jen ojedinělé. Během let Su-cungova vláda zaznemenala i několik úspěšných kroků k podřízení severních regionálních správců \"ťie-tu-š’\". Tak roku 764 se jí podařilo přeložit bývalého povstaleckého generála ze strategicky umístěného Pien-čou (kanále spojujícím metropolitné oblast s dolním tokem Jang-c’-ťinag) do relativně nevýznamné provincie a nahradit ho spolehlivým důstojníkem; roku 767 zlikvidovala \"ťie-tu-š’\" v Chua-čou na jihovýchodě Šen-si, nebezpečně blízko metropole; a roku 773 dosadila svého kandidáta do I-čchengu v Che-peji přes odpor tamního vojska.  Vážný problém pro Taj-cungovu vládu představovala i válka s Tibeťany, kteří roku 763 dokonce vyplenili Čchang-an a na trůn dosadili loutkového císaře z tchangského vládnoucího rodu. Čchang-an se po dvou týdnech vrátil pod tchangskou kontrolu a protibetský císař byl zabit, nicméně válka pokračovala. Tibeťany z Ling-wu podpořil i tchangský generál Pchu-ku Chuaj-en, který se v letech 763–764 znepřátelil s generálem Sin Jün-ťingem, velitelem v Tchaj-jüanu, a vlivnými eunuchy u císařova dvora a nakonec se roku 764 vzbouřil. Následujícího roku padl v boji proti tchangským silám.  Roku 764 císař jmenoval svého nejstaršího syna Li Kuoa následníkem trůnu. Pod vedením schopného odborníka na finanční otázky Liou Jena byl v polovině 60. let zrenovován kanál mezi Žlutou řekou a řekou Chuaj, což umožnilo přímou dopravu potravin z Ťiang-nanu do metropolitního regionu (přerušenou kvůli povstání An Lu-šana) a značně zlepšilo zásobování obou metropolí. Po roce 765 císař, pod vlivem předních ministrů Jüan Caje, Wang Ťina a Tu Chung-ťiena, začal energicky podporovat buddhismus.  V druhé polovině 70. se vláda pokusila aktivněji zasáhnout do dění v Che-peji. Roku 775 se Tchien Čcheng-s’, ovládající oblast Wej-po, pokusil zabrat oblast Siang-wej, oslabenou změnou vládnoucího \"ťie-tu-š’\", taj-cung reagoval příkazem devíti okolním \"ťie-tu-š’\", aby s cthangskou finanční podporu zaútočili na Wej-po. Nicméně nejvlivnější z nich (Jou-čou, Čcheng-te a Pching-lu) se stáhli poté co je uspokojily územní zisky a tak roku 776 císař kampaň odvolal. Wej-po z celé záležitosti vyšlo dobře, když zisk poloviny Siang-wej vyvážil ostatní územní ztráty. Roku 776 tchangské síly úspěšně, s pomocí okolních \"ťie-tu-š’\", odstranily vzpurného generála, který uzurpoval moc v Pien-čou a vládě se podařilo udržet kontrolu nad Pien-čou, ovšem za cenu zesílení \"ťie-tu-š’\" Pching-lu. Koncem Su-cungovy vlády tak byli prakticky nezávislí \"ťie-tu-š’\" Jou-čou, Wej-po a Čcheng-te v severním a střední Che-peji, Pching-lu v Šan-tungu, Siang-jang na severu Chu-peje, Chuaj-si na jihovýchodě Che-nanu a také Ťien-nan S’-čchuan.  Během 8. století postupně ztrácel efektivitu tchangský systém zdanění \"cu-jung-tiao\" a po vypuknutí povstání An Lu-šana se výběr daní ještě zhoršil. Roku 758 byl ke zvýšení státních příjmů zřízen Odbor soli a rud \"jen-tchie-s’\" () se sídlem v Jang-čou, který vzal pod kontrolu výrobu a distribuci soli. Regionů v nichž se získávala sůl (ať už odpařováním mořské vody v příbřežních lagunách, nebo solných jezerech, nebo těžbou kamenné soli) bylo relativně málo a měly omezenou rozlohu. Bylo proto možné je uzavřít, a sůl vyrobenou pod kontrolou úřadů prodávat s velkou přirážkou, daní ze soli, licencovaným distributorům, kteří ji rozváželi po říši. Rozdíl mezi náklady na výrobu soli a platbami distibutorů šel do státní pokladny. V 70. letech již polovina příjmů tchangské vlády pocházela ze solného monopolu. Bylo to poprvé v čínské historii, co nepřímá daň zajišťovala tak velký díl státních příjmů. Výhodou zdanění soli bylo, že nenarušovala právo regionáních \"ťie-tu-š’\" na výběr přímých daní. Za ekonomickou politiku vlády byl v letech 764–777 zodpovědný zejména Jüan Caj, který na jedné straně utužil svou kontrolu nad vládou, přičemž omezil vliv eunuchů, a byl pozdějšími konfuciánskými historiky kritizován za svou podporu buddhismu, ale hospodářství regionů nechal vesměs na nich a na iniciativě místních \"ťie-tu-š’\". Snažil se udržet vnitřní mír a postupnou obnovu ústřední moci pomocí politiky smíru a kompromisů. Roku 777 císař nechal Jüan Caje uvěznit a popravit.  Roku 779 císař Su-cung zemřel, nastoupil po něm jeho nejstarší syn Te-cung.", "section_level": 1}], "src_summary": "Taj-cung (; 9. ledna 727 – 10. června 779) byl čínský císař vládnoucí v letech 762–779 říši Tchang. Byl nejstarším synem a nástupcem císaře Su-cunga (vládl 756–762); během povstání An Lu-šana velel spojené tchangsko-ujgurské armádě, která roku 757 osvobodila hlavní města říše Čchang-an a Luo-jang, obsazené předešlého roku povstalci. Boje s rebely dovedl ke konci roku 763 už jako císař, když tchangsko-ujgurské síly porazily armádu povstaleckého císaře Š’ Čchao-iho a přiměly povstalecké generály k formálnímu uznání tchangské svrchovanosti, přičemž jim ponechaly jejich vojska a správu ovládaného území, zahrnujícího většinu severozápadu říše. Takto vzniklé fakticky nezávislé regiony si nebyli schopni podřídit ani následujcící tchangští panovníci. Vážný problém pro Taj-cungovu vládu představovala i válka s Tibeťany, kteří roku 763 dokonce vyplenili Čchang-an. Během 60. a 70. let se císař snažil stabilizovat zemi, byly provedeny finanční a daňové reformy a vláda se pokoušela prosadit proti mocným regionálním guvernérům \"ťie-tu-š’\", nicméně bez výraznějšího úspěchu.", "tgt_summary": "唐代宗李豫(726年-11月11日-779年-6月10日),唐肃宗李亨的庶长子。初名俶,小名冬郎,原封广平郡王,后改封广平王、楚王、成王,天可汗,唐朝第11代皇帝(不计武则天),在位17年(762年5月18日-779年6月10日)。", "id": 269115}
{"src_title": "Draymond Green", "tgt_title": "卓雷蒙·格林", "src_document": [{"title": "Profesionální kariéra.", "content": "Sezóna 2012/13  Draymond byl draftován do NBA jako 35. roku 2012 týmem Golden State Warriors. Dne 30. července 2012 podepsal tříletou smlouvu s Golden State Warriors na částku 2,6 milionu dolarů. Green hrál ze začátku pouhou 1 minutu.Poté, co na začátku sezóny získal pouze minimální čas hraní, do 22. listopadu hrál Green 15–20 minut na hru a do 9. prosince, protože Green získal větší roli v týmu, Warriors vyhráli 8/10 her. 12. prosince udělal Green výherní dvojtakt v 0,9 vteřiny ve hře Warriors '97–95. Ve hře 1 prvního kola play-off 2013 proti Denver Nuggets 20. dubna, obránce Nuggets Andre Miller obehrál Greena a udělal vítězný dvojtakt. Nuggets '97-95 vyhráli nad Warriors. Zlepšení jeho tříbodového procenta a ofenzivního výkonu v průběhu série, Green pomohl Warriors vyhrát první kolo v šesti hrách. 8. května Green odstartoval druhou hru z druhé sezóny Warriors proti San Antonio Spurs. Vítězství Warriors 100–91, prvním vítězstvím Warriors v San Antoniu od sezóny 1996–97, Green začal hrát na místě Festusa Ezeliho. Green hrál 32 minut a zaznamenal 5 bodů na 2 z 8 střel, 7 doskoků a 5 asistencí.  Sézóna 2013/14  Green ztratil v off season 2013 a ukázal zlepšení v tříbodové střelbě a obraně. 1. prosince 2013, ve hře Warriors 115–113, kteří zvítězili nad Sacramento Kings.25. prosince byl Green vyhozen z hry Warriors proti Los Angeles Clippers za spáchání faulu na útočníkovi Clippers 'Blake Griffin..Později v sezóně se dostal na pozici power forward. 14. dubna 2014, v druhé a poslední hře Warriorů v pravidelné sezóně, Green zaznamenal 20 bodů aby pomohl jeho týmu porazit Minnesota Timberwolves 130–120.  Green ukončil sezónu 2013–14, kdy hrál ve všech 82 hrách s 12 starty, přičemž průměroval 6,2 bodů a 5,0 doskoků na hru.", "section_level": 1}, {"title": "NBA šampionáty.", "content": "První šampionát (2014/15)  2. ledna 2015 Green zaznamenal 16 bodů, 11 doskoků a 13 asistencí při 126–105 vítězství nad Toronto Raptors. Green zakončil skvělou sezónu šampionátem NBA a trojnásobným zdvojnásobením ve hře 6 finále NBA, kde místo Andrew Bogut hrál hlavní roli. Stal se šestým hráčem v historii NBA, který zaznamenal trojnásobné zdvojnásobení ve hře NBA Finals, kde se připojil k Magicu Johnsonovi, Larry Birdovi, Jamesu Worthymu, Timu Duncanovi a LeBronu Jamesovi.  Druhý šampionát  26. ledna, byl jmenován západní konferenční hvězdnou rezervou pro 2017 NBA hvězdná hra roku.Green pomohl Warriors vyhrát jejich druhé mistrovství nad Cleveland Cavaliers ve finále NBA 2017. V noci na konci sezóny byl Green jmenován Defenzivním hráčem roku NBA a stal se prvním hráčem v historii Warriors, který získal cenu.  Třetí šampionát  Ve hře 1 Warriors proti New Orleans Pelicans zaznamenal Green svůj čtvrtý kariérní posteason triple-double s 16 body, 15 doskoků, 11 asistencí, tři krádeže a dva bloky ve vítězství 123–101. Ve hře 4 měl Green 8 bodů, devět doskoků, devět asistencí, čtyři krádeže a dva bloky ve výhře 118–92. S jeho čtvrtým odrazem, Green se stal třetím hráčem v Warriors historii dosáhnout 800 playoff doskoků, první je Wilt Chamberlain (922) a druhý Nate Thurmond (896). Ve hře 7 finále západní konference měl Green 10 bodů, 13 doskoků a pět asistencí, protože Warriors se dostali do finále NBA tím, že porazili Houston Rockets 101–92. Ve třetí hře finále NBA 2018, Green překonal Chamberlaina za nejvíce doskoků v historii play-off Warriors. Warriors pokračovali proti Cavaliars. Warriors vyhráli.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Draymond Green je manželem Hazel Renee. Má dvě děti Kylu a Draymonda. Jeho příjem je 16,4 milionů USD. 14. listopadu 2015 daroval 3.1 millionu amerických dolarů na Michigenskou univerzitu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Draymond Jamal Green (* 4. březen 1990, Saginaw, Michigan, USA) je americký profesionální basketbalový hráč hrající v NBA za tým Golden State Warriors. Nosí číslo 23 a jeho pozice jsou power forward a pivot. Je trojnásobným šampionem NBA a trojnásobným NBA All-Star. V roce 2017 vyhrál defenzivní hráč roku NBA. Nejvíce bodů kterých kdy dosáhl bylo 53.", "tgt_summary": "卓雷蒙·贾迈尔·格林一世(英语:Draymond Jamal Green Sr.,1990年-3月4日),为现役美国职业篮球运动员,目前效力于NBA联盟的金州勇士,场上位置为大前锋或中锋。在2014-15赛季,格林入选NBA最佳防守阵容第一队,同时也在NBA年度最佳防守球员票选中拿到最多的第一名选票,但最终不敌科怀·雷纳德。之后两年皆有入选NBA全明星和NBA最佳阵容前3队,在2017年获选为NBA最佳防守球员。", "id": 424259}
{"src_title": "Adhara", "tgt_title": "弧矢七", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "Epsilon Canis Majoris je dvojhvězda podle Bayerova označení. Skládá se ze dvou složek, ε Canis Majoris A a B; toto pojmenování začal používat Washingtonský multiplikační katalog (WMC) pro systémy s více hvězdami a následně jej převzala i Mezinárodní astronomická unie.  ε Canis Majoris nesla tradiční jméno Adhara (někdy hláskované jako Adara, Adard, Udara nebo Udra), odvozené z arabského slova عذارى ‘aðāra’, „panny“. V roce 2016 uspořádala Mezinárodní astronomická unie pracovní setkání, jejímž cílem bylo katalogizovat a standardizovat vlastní jména hvězd. Unie se rozhodla přiřadit vlastní jména spíše jednotlivým hvězdám než celým hvězdným systémům. Dne 21. srpna 2016 schválila jméno Adhara pro hvězdu ε Canis Majoris A a ta je tak nyní zahrnuta do seznamu hvězdných jmen schválených IAU.  Egyptský astronom Al Achsasi al Mouakket sepsal v 17. století dílo nazvané Calendarium a v něm je Epsilon Canis Majoris nazvána أول العذاري (awwal al-adhara), „První mezi pannami“. Spolu s δ Canis Majoris (Wezen), η Canis Majoris (Aludra) a ο2 Canis Majoris (Thanih al Adzari) byly tyto hvězdy také Al ʽ Adhārā (العذاري), tedy „Panny“.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Epsilon Canis Majoris je dvojhvězda. Její hlavní složka, Epsilon Canis Majoris A, má zdánlivou magnitudu +1,5 a patří do spektrální třídy B2. Její barva je modrá nebo modro-bílá díky povrchové teplotě 22 900 K. Její vyzařování se rovná 38 700krát vyzařování Slunce. Je rovněž největším zdrojem ultrafialového záření na noční obloze. Je to také nejsilnější zdroj fotonů schopných ionizovat atomy vodíku v mezihvězdném plynu blízko Slunce, což je velmi důležité při určování ionizačního stavu lokálního mezihvězdného mraku. Její společník, Epsilon Canis Majoris B, má zdánlivou magnitudu +7,5 (absolutní +1,9) a je vzdálen 7,5\" pod pozičním úhlem 161° od hlavní hvězdy. Přes relativně velkou úhlovou vzdálenost mohou být jednotlivé složky rozeznatelné pouze ve velkých dalekohledech, protože hlavní hvězda je přibližně 250krát jasnější než její společník.  Před několika miliony let byla ε Canis Majoris mnohem blíže ke Slunci, než je tomu v současnosti. Asi před 4,7 miliony let byla Adhara pouhých 34 světelných let od Slunce a byla tak nejjasnější hvězdou na noční obloze se zdánlivou magnitudou -3,99. Žádná jiná hvězda od té doby nedosáhla tohoto jasu, a ani žádná jiná hvězda nedosáhne tohoto jasu po dobu nejméně následujících pěti milionů let.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "ε Canis Majoris je zobrazena na brazilské vlajce a symbolizuje stát Tocatins.", "section_level": 1}], "src_summary": "Epsilon Canis Majoris (ε Canis Majoris / Epsilon CMa / ε CMa) je dvojhvězda a rovněž jedna z nejjasnějších hvězd na noční obloze se zdánlivou magnitudou 1,50. Přestože je označena pátým písmenem řecké abecedy ε (epsilon), je druhou nejjasnější hvězdou v souhvězdí Velkého psa (Canis Majoris). Zhruba před 4,7 miliony let to byla nejjasnější hvězda na obloze se zdánlivou magnitudou -3,99. Na základě měření paralaxy satelitem Hipparcos je v současnosti vzdálena asi 430 světelných let od Slunce. Dvě složky dvojhvězdy dostala jména ε Canis Majoris A (rovněž oficiálně pojmenovaná jako Adhara) a ε Canis Majoris B.", "tgt_summary": "弧矢七(Epsilon Canis Majoris,拉丁文形式为ε Canis Majoris,缩写为Epsilon CMa、ε CMa)是一对联星。它是大犬座的第二亮星,视星等+1.50,也是亮星表中的一颗亮星。大约在470万年前,它的视星等高达-3.99,是当时天空中最亮的恒星。依据依巴谷卫星测量的视差推算,它与太阳的距离大约是430光年。", "id": 2213277}
{"src_title": "Erysipelothrix rhusiopathiae", "tgt_title": "豬丹毒桿菌", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "\"Erysipelothrix rhusiopathiae\" byl poprvé izolován Robertem Kochem v roce 1876. O několik let později byla bakterie uznána jako příčina erysipel u prasat a v roce 1884 byl organismus poprvé diagnostikován jako lidský patogen. V roce 1909 byl tento rod jmenován \"Erysipelothrix\". V roce 1918 byl představen název \"Erysipelothrix rhusiopathiae\" a v roce 1920 byl označen jako druh tohoto rodu.", "section_level": 1}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "\"Erysipelothrix rhusiopathiae\" může být izolován z půdy, zbytků potravin a vody kontaminované infikovanými zvířaty. V půdě může přežít několik týdnů. Nevadí mu sucho. U trusu prasat se doba přežití této bakterie pohybuje od 1 do 5 měsíců. Erysipeloid je přenášen několika zvířaty, zejména prasaty, u nichž má nemoc (v minulosti velmi běžná) několik jmen (\"swine erysipelas\" v angličtině, \"rouget du porc\" ve francouzštině a \"mal rossino\" v italštině).", "section_level": 1}, {"title": "Klinický průběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lidé.", "content": "U lidí se infekce \"E. rhusiopathiae\" nejčastěji vyskytují v mírné kožní formě známé jako erysipeloid. Méně často může vést k sepsi; tento scénář bývá spojován s endokarditidou. Erysipeloid byl v minulosti pojmenován jako Rosenbachova choroba, Baker - Rosenbachova choroba a pseudoerysipelas. Jde o bakteriální infekci způsobenou traumatickou penetrací bakterie \"E. rhusiopathiae\".", "section_level": 2}, {"title": "Zvířata.", "content": "\"Erysipelothrix rhusiopathiae\" může infikovat širokou škálu z vířat, s nebo bez vyvolání klinického onemocnění, které se u zvířat nazývá erysipelas.", "section_level": 2}, {"title": "Prasata.", "content": "U prasat lze pozorovat tři formy červenky; akutní, subakutní nebo chronické. Akutní forma je charakterizována vysokou horečkou, anorexií, depresí a smrtí jednoho nebo více zvířat. Mohou být také pozorovány kožní léze ve tvaru kosočtverce, které jsou patognomické pro erysipel u prasat. Během subakutních erysipelas jsou pozorovány podobné, ale mírnější příznaky než v akutní formě. Chronická forma může vyplývat z akutních nebo subakutních případů nebo subklinických infekcí. Chronická forma je většinou charakterizována artritidou, ale může dojít k náhle smrti v důsledku chlopňových lézí v srdci.", "section_level": 3}, {"title": "Drůbež.", "content": "Bakterie byla izolována z celé řady ptáků a byly navrženy rozdíly v citlivosti v závislosti na druhu. Ohniska erysipelas byla hlášena téměř u všech druhů drůbeže. Historicky byl erysipelas považován za nemoc významného významu především u krůt. V několika zemích však byl hlášen rostoucí počet ohnisek i u hejn nosnic. Příznaky pozorované během ohniska erysipel v hejnech nosnic patří náhlý nástup vysoké úmrtnosti a ztráty plodnosti vajec.", "section_level": 3}], "src_summary": "Erysipelothrix rhusiopathiae je grampozitivní a kataláza negativní (netvoří katalázu) bakterie. Jde o zvířecí patogen, který způsobuje onemocnění erysipel. Může postihnout celou škálu zvířat. Nejčastěji jsou postižena prasata, krůty a nosnice, ale byly hlášeny případy u jiných savců, ptáků, ryb a plazů. U prasat je tato choroba známá jako červenka. Patogen může napadnout i lidi.", "tgt_summary": "丹毒丝菌属感染 由诡谲丹毒丝菌引起的几种传染病。如猪丹毒(,包括钻石样皮肤病,英语:diamond-skin disease)、羔羊和犊牛的非化脓性关节炎、绵羊的后倾跛行、禽类的败血症及人的类丹毒等。", "id": 1754295}
{"src_title": "Hojicha", "tgt_title": "焙茶", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Hojicha je vyráběn ze zeleného čaje, i přesto svou chutí a praženou vůní připomíná kávu nebo tmavé oolongy. Obsahuje velmi málo kofeinu. Proto je vhodný k pití i v pozdních večerních hodinách. Světle hnědé lístky s podílem řapíků voní výrazně sladce.  Obvykle se vyrábí z čaje banča (běžný čaj), a to z poslední sezónní sklizně. Nicméně se Hojicha vyrábí i z jiných čajů, například senča nebo Ku Kchaj-č’. Čaj, který je vyrobený převážně z větviček čajové rostliny, nikoli z lístků.  Odvar Hojicha čaje má načervenale hnědou barvu. Je méně náchylný ke ztrátě katechinů v průběhu procesu pražení při vysoké teplotě. Při pražení jsou extrahovány chutě, které dominují tomuto čaji. Pražení nahradí vegetativní tóny ostatních druhů zelených čajů příchutí lehce karamelovou. Proces pražení používaný při výrobě Hojicha čaje také snižuje obsah kofeinu. Díky nižšímu obsahu kofeinu se Hojicha hojně podává v době večeří, či před spánkem. Také je více preferován pro děti či starší osoby.", "section_level": 1}, {"title": "Historie v Japonsku.", "content": "V období Nara (710 – 794 nl), buddhističtí mnichové přinesli zelený čaj z Číny do Japonska. Mnichové věřili, že zelený čaj zlepšuje jejich meditace, protože má zdraví přínosné účinky na jejich těla a mysli.  V průběhu období Heian (794 – 1185 nl), si vyšší vrstvy společnosti začali užívat zeleného čaje. V roce 1211 se japonský zelený čaj stal ještě více populární, a to díky publikaci v knize Kissa Yojoki (How to Stay Healthy by Drinking Tea) od japonského buddhistické kněze Eisai. Kněz psal o přípravě zeleného čaje a jeho pozitivním vlivu na zdraví člověka. Tím inspiroval všechny vrstvy společnosti, aby pily zelený čaj, který se tak stal nedílnou součástí jejich každodenního života.", "section_level": 1}, {"title": "Zvýšená poptávka po japonském zeleném čaji.", "content": "Navzdory obavám japonské vlády (Tokugawa shogunate), otevřelo Japonsko své přístavy pro mezinárodní obchody na konci období Edo (1603 – 1868). To byl první krok směrem k modernizaci Japonska, což byl cíl následujících vlád v období Meiji (1968 – 1912). Císař Meiji přijal volný kapitalistický trh spolu s novou obchodní politikou, a to vedlo k významnému nárůstu vývozu japonského zeleného čaje.", "section_level": 1}, {"title": "Modernizace produkce zeleného čaje v Japonsku.", "content": "Zpočátku se lístky zeleného čaje sbíraly ručně. Byla to náročná a vyčerpávající práce. Ti nejzručnější pracovníci dokázali sesbírat maximálně 8 kilogramů čajových lístků, ze kterých se následně vyrobí něco pod 2 kilogramy čaje.  Jak začal export čaje v Japonsku přesahovat 10 000 tun za rok, byly vynalezeny stroje na sbírání a následné zpracování zeleného čaje. Mechanické sklízení umožnilo pokrýt rostoucí poptávku po čaji, a také nahradilo nákladnou manuální práci.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj Hojicha.", "content": "Nedílnou součástí japonské kultury je prevence před plýtváním. Proto se ve 20 letech 19. století prodejci čaje snažili využít co nejvíce částí čajovníku (lístky, stonky, větvičky,...). A to tak, že je pražili nad dřevěným uhlím. Tento experiment se ukázal úspěšný. A tak vznikl čaj Hojicha.", "section_level": 1}, {"title": "Hojicha dnes.", "content": "Hojicha je dnes v Japonsku více populární než kdy dříve. Dnes si zákazníci mohou vybrat mezi různými variantami praženého zeleného čaje vyrobeného z Brancha, Sencha nebo Kukicha. V roce 2016 byl představen nový druh Hojicha, ochucený. Hojicha zaujímá své místo v obchodech. Od hotových nápojů přes mražené dezerty.  Hojicha Co. je první značka, která se specializuje na japonské pražené čaje v severní Americe. Nabízí autentické produkty. Čerstvě balené z plantáží Kyoto z Japonska. Sbírka Hojicha Co. pražené čaje momentálně nabízí čtyři unikátní sypané čaje a univerzální čajový prášek. Prodává se přímo zákazníkům přes online obchody.", "section_level": 1}, {"title": "Trvanlivost.", "content": "Hojicha má spíše kratší trvanlivost. Doporučuje se ji spotřebovat do dvou let od zakoupení. Japonské čaje nejsou obecně vhodné pro delší skladování. Jsou svěží a obsahují spoustu energie, ale asi po půl roce až roce se jejich svěžest a kvalita snižují zhruba na polovinu. Po dvou letech jde znatelně cítit, že se jedná o starý čaj.", "section_level": 1}, {"title": "Jak si připravit čaj.", "content": "Na konvičku o objemu 0,5 litru použijeme 5-7 gramů čaje (cca jedna polévková lžíce). Zalijeme vodou o teplotě 70–80 °C a necháme louhovat (ideálně 1-2 minuty). Takto můžeme postupně připravit až tři nálevy. K potěšení ze všech chutí a vůní, které tento čaj nabízí, je dobré čaj připravit metodou Gong Fu Cha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hojicha je japonský zelený čaj. Je odlišný od ostatních japonských zelených čajů tím, že kromě napařování je také následně pražený v porcelánovém hrnci nad dřevěným uhlím. Čaj je pražen při vysoké teplotě, následkem toho se barva lístků mění ze zelené na načervenale hnědou barvu. Tento postup byl poprvé předveden v KJóto, v Japonsku, a to ve 20 letech 19 století. Jeho popularita přetrvává dodnes.", "tgt_summary": "焙茶即用火烘制茶叶,为制茶技术的一种。目的是进一步去除茶叶中所含水分,提高香味品质,提高保存效果等。烘焙是制作包种茶的重要步骤之一。", "id": 2332630}
{"src_title": "Grigorij Kajdanov", "tgt_title": "格雷戈里·凯达诺夫", "src_document": [{"title": "Život a šachová kariéra.", "content": "Kajdanov se narodil v Berdyčivu v ukrajinské SSR. V roce 1960 se s rodiči přestěhoval do Kaliningradu v ruském SFSR. Šachy se naučil hrát od svého otce ve věku 6 let.  Jeho prvním velkým šachovým úspěchem bylo vítězství v turnaji chlapců z Ruska do 14 let. V roce 1987 v Moskvě porazil budoucího mistra světa Višvanáthana Ánanda. Téhož roku získal titul IM a následující rok titul GM.  V roce 1992 vyhrál turnaje US Open a World Open. Účastnil se celkem třikrát týmového mistrovství světa. V roce 1993 na tomto turnaji se svým týmem vyhrál a on sám získal stříbrnou medaili v individuální kategorii. Později ještě na tomto turnaji s americkým týmem získal v roce 1997 stříbrnou medaili přičemž on sám skončil v individuální kategorii na prvním místě.  V roce 1998 získal s americkým týmem na šachové olympiádě stříbrnou medaili, v roce získal s týmem 1996 bronzovou medaili a v roce 2006 získal s týmem další bronzovou medaili. Kajdanov sám pak na šachové olympiádě v roce 2004 získal stříbrnou medaili v kategorii jednotlivců. Mezi jeho velké úspěchy patří: 1. místo na Aeroflot Open (2002), 1. místo na turnaji v Gausdalu a další.  Kajdanov je hlavním trenérem šachové školy Spojených států a vyučuje i na velmistrovské úrovni. V roce 2009 získal trenérský titul FIDE \"Senior Trainer\". Trénoval například americký ženský šachový tým, který na šachové olympiádě v roce 2008 skončil třetí.  Kajdanov žije od roku 1991 v Lexingtonu v Kentucky. Vyučuje zde šachový tým na místní škole. Je ženatý s Valerií Kajdanovovou a společně mají tři děti: Anastasia (narozena 1983), Boris (narozen 1986) a Sonya (narozena 1994).", "section_level": 1}], "src_summary": "Grigorij Kajdanov (; ; * 11. října 1959) je americký šachový velmistr. V roce 2013 byl uveden do šachové síně slávy Spojených států. Jeho nejvyšší Elo dosáhlo hodnoty 2646, kterého dosáhl v roce 2002.", "tgt_summary": "格雷戈里·凯达诺夫(,1959年-10月11日),美籍俄裔国际象棋棋手、特级大师。", "id": 1550812}
{"src_title": "Trifenylfosfinoxid", "tgt_title": "三苯基氧化膦", "src_document": [{"title": "Struktura a vlastnosti.", "content": "Trifenylfosfinoxid vytváří čtyřstěnné molekuly podobné jako oxychlorid fosforečný. Kyslíkový atom vykazuje vlastnosti zásady. Díky nízké reaktivitě hlavního řetězce a zásaditosti kyslíkového atomu je oblíbenou látkou usnadňující krystalizaci molekul s kyselými atomy vodíku, jako jsou například fenoly.  Je známo několik krystalových modifikací trifenylfosfinoxidu, jednou z nich je jednoklonná s prostorovou grupou \"P\"2/\"c\", Z = 4, a = 1506,6(1) pm, b = 903,7(2) pm, c = 1129,6(3) pm, a β = 98,47(1)°. Existuje také kosočtverečná forma, která má prostorovou grupu \"Pbca\", kde Z = 4, a = 2908,9(3) pm, b = 913,47(9) pm a c = 1126,1(1) pm.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik v organické syntéze.", "content": "Trifenylfosfinoxid je vedlejším produktem mnoha reakcí používaných v organické syntéze, jako jsou Wittigova, Staudingerova a Micunobova reakce. Vytváří se také při používání trifenylfosfindichloridu k přeměně alkoholů na alkylchloridy:  Trifenylfosfin lze z oxidu získat reakcemi s deoxygenačními činidly, jako jsou fosgen nebo trichlorsilan:  Odstranění trifenylfosfinoxidu z reakčních směsí pomocí chromatografie bývá obtížné, díky jeho nízké rozpustnosti v hexanu a chladném diethyletheru jej však často lze chromatograficky odstranit pomocí těchto látek. Nejprve se provede přeměna na hořečnatý komplex, který je špatně rozpustný v toluenu a dichlormethanu, a ten se odfiltruje. Při jiné metodě se místo toho přidává chlorid zinečnatý, který může být použit i s polárnějšími rozpouštědly, jako jsou ethanol, ethylacetát a tetrahydrofuran.", "section_level": 1}, {"title": "Koordinační chemie.", "content": "CH)PO může vytvářet komplexy s „tvrdými“ ionty kovů. Příkladem může být NiCl(OP(CH)).  Trifenylfosfinoxid je běžnou nečistotou v trifenylfosfinu, kde vzniká oxidací, kterou mohou katalyzovat ionty mnoha kovů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Trifenylfosfinoxid je organická sloučenina se vzorcem OP(CH). Je vedlejším produktem reakcí, při kterých se používá trifenylfosfin a používá se k usnadnění krystalizace některých sloučenin.", "tgt_summary": "三苯基氧化膦(英文:Triphenylphosphine oxide),或称三苯基氧膦、氧化三苯基膦,是化学式为OP(CH)的有机磷化合物。分子式常简写为PhPO或PPhO,Ph代表CH。室温下为白色晶体,是三苯基膦的氧化产物,常用作化合物的结晶引发剂。", "id": 2102193}
{"src_title": "Bovinní somatotropin", "tgt_title": "牛生长激素", "src_document": [{"title": "Hypofyzární pbST.", "content": "Pokud se bST izoluje z krav a používá se pro výzkumné účely, nazývá se hypofyzární bST a označuje se pbST (pituitary bST). Jeho výroba je velice drahá, vhodná jen pro vědecké účely.", "section_level": 1}, {"title": "Umělý rbST.", "content": "Průmyslová výroba bST započala díky biotechnologickému objevu rekombinace DNA.  Uměle vytvořený hormon je vyráběn pomocí bakterií E- coli, do které je genetickou manipulací vložen gen na výrobu bST.  Vznikne tak rekombinantní bovinní somatotropin – rbST (recombinantly derived Bovine Somatotropin), který má stejné účinky na skot jako jejich vlastní růstový hormon. Složení aminokyselin u pbST je naprosto stejné jako u rbST, oba preparáty se liší pouze v hodnotě izoelektrického bodu (v hodnotě pH).  rbST je první hormon, který se začal masivně používat v zemědělské výrobě. V mnoha státech byl používán s velkou reklamní kampaní, která měla pozitivní účinek na farmáře, ale u ekologických nadšenců vyvolala vlnu odporu. V mnoha státech se používal pokusně potají, aniž by o tom veřejnost věděla (např. v ČSSR společně se stimulátory růstu). Stal se symbolem boje veřejného mínění se zemědělskou velkovýrobou.  Vědci a farmaceutické firmy, které hormon vyráběly, byly zaskočeny kritikou tak skvělého výrobku. Místo propagace a reklamy cílené na konzumenty přesvědčovali farmáře. Jako odpověď na iracionální námitky laické veřejnosti psali vědecké studie. Snad žádný hormon nebyl tak dlouho a podrobně zkoumán, nebylo o něm vydáno tolik publikací.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Za počátkem genetického inženýrství stojí několik objevů z oboru molekulární genetiky, které byly odměněny Nobelovými cenami. Jak vložit do DNA jednoho organismu gen z jiného organismu (rekombinace) byl objev, který stál na počátku biotechnologické revoluce. Paul Berg, profesor biochemie ve Stanfordu obdržel za úspěšnou rekombinaci DNA a produkci buněk s pozměněnou DNA Nobelovu cenu za chemii v roce 1980. O dva roky dříve obdrželi Nobelovu cenu za fysiologii a medicínu pánové Werner Arber, Hamilon Smith a Daniel Nathans za objev enzymu restrikční endonukleázy (restriction endonucleases). Tím byla připravena půda pro průmyslovou výrobu enzymů používaných v medicíně.  První enzym, který se povedlo vyrobit rekombinací, byl inzulin. Stejní vědci, kteří se podíleli na jeho vývoji, si nechali patentovat objev a výrobu rbST. Stanley N. Cohen a Herbert W. Boyer, profesoři na Kalifornských univerzitách, založili společnost Genentech.  Neuvěřitelné se stalo skutečností, GMO (geneticky modifikované organismy) zaplavily svět. Výroba hormonů pro medicínu i zemědělství se stala levnou, masivní, prospěšnou.  Zatímco u farmaceutických firem se výroba léků pomocí rekombinantních organismů zachovala a počty jejich konzumentů (pacientů) závratně rostou, v zemědělství narazily stejné postupy ne nedůvěru.", "section_level": 1}, {"title": "Použití u mléčných stád.", "content": "V dobách největšího využití aplikovalo zhruba 20% mléčných stád v USA pravidelně rbST (30 milionů krav ročně). Poslední roky se používání rbST výrazně snížilo.  V USA se komerčně vyrábí jako specialita Posilac® firmy ELANCO US, INC.. Aplikace se provádí co 14 dní a to u krav 57-70 dní po otelení až do zaprahnutí (10 měsíců po otelení). Jedná se o malou podkožní dávku (500 mg) podávanou jednorázovou injekcí (1,4 ml). Menší dávky a tenčí injekce se u dospělého skotu nepodávají. Samotná aplikace trvá méně než vteřinu, většina krav na ni vůbec nezareaguje. Přesto byl ekologickými aktivisty napaden fakt, že kráva dostává co čtrnáct dní injekci. Zobrazovalo se to v hanlivých obrázcích, kde kráva byla jehelníček propíchaný obrovskými injekcemi. Po aplikaci dojde k nárůstu dojivosti nárazově až o 25%, v ročním průměru o 10-15%.  Nárůstu dojivosti musí odpovídat upravení krmné dávky, což se zpravidla děje automaticky pomocí krmných automatů na jadrné krmivo (denní nádoj a dávka jádra jsou počítačem optimalizovány průběžně pro každou krávu zvlášť).  V Brazílii stejná firma dodává stejný výrobek pod komerčním názvem Lactotropin. Stejný hormon i dávka společně s vitamínem E se prodává pod komerčním názvem  BOOSTIN®-S, dodávaná firmou MSD Salud Animal. Brazílie využívá sbST ve svých chovech nejvíce. V Kolumbii je schválena specialita Bomate® S, což je shodný produkt vyráběný firmou MSD. Dalším uživatelem rbST je např. Mexiko.  EU zakázala podávání rbST u všech dojnic v roce 1990, Kanada v roce 2000. Následovala Austrálie a Nový Zéland. Následovaly další státy.", "section_level": 1}, {"title": "Možné komplikace.", "content": "1. Zvýšený výskyt mastitid (větší spotřeba antibiotik do vemene)  2. Snížený koeficient zabřezávání (pokud se neprovádí ovariální synchronizace, ta se zlepší)  3. Zvýšený výskyt kulhání  Zda skutečně dochází ke komplikacím po podání rbST se diskutuje. Tři základní komplikace jsou nejčastější problémy vysoko užitkových chovů dojnic. Na všechny existují preventivní opatření a účinné postupy.  Náhlý nárůst dojivosti vyžaduje odpovídající zkvalitnění chovu.  Obecně se po podání rbST musí zvednout krmná dávka, musí se zvednout hygiena dojení i ustájení v chovu, musí se provádět pravidelné strouhání paznehtů (ošetření kulhajících).  Chovatelská opatření na zkvalitnění chovu jsou podmínkou pro používání rbST. Jinými slovy v nekvalitních chovech nelze růstový hormon podávat, jen by se tím zvýšily problémy, které chov už má, ale neřeší (hygiena dojení, kvalitní krmení, ošetřování paznehtů).", "section_level": 1}, {"title": "Podávání u masných stád.", "content": "rbST lze podávat telatům od jednoho měsíce stáří. Telata mají vyšší přírůstky, lepší konverzi živin, dříve dosáhnou dospělosti.  U pastevních stád se hormon nedá podávat injekčně (stádo se obtížně chytá).  Ke zvýšení produkce se používají jiné metody, konkrétně růstové stimulátory aplikované nejčastěji ve formě jednorázových terčů do uší (stejné jako ušní známky). Denní přírůstky stoupnou až o 30%, efektivita využití krmiva až o 15%. Používají se hormony jako je oestradiol, testosteron, TBA (trenbolone acetat = syntetický androgen), Zeranol (b-resorcylic lactones = nesteroidní hormon), progesteron.  EU má podávání růstových stimulátorů zakázáno u veškerého dobytka včetně skotu.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologická plus.", "content": "1. Nemůže škodit. Žádná studie neprokázala sebemenší vliv na kvalitu mléka či masa z chovů používajících růstový hormon. Pokud by se samotný hormon jakoukoli cestou dostal do potravního řetězce, nemůže škodit. rbST je stravitelná bílkovina, kterou každý živočich včetně člověka tráví obdobně jako vaječnou bílkovinu.  2. Dojnice po podkožní aplikaci rbST má vyšší užitkovost. Na produkci stejného množství mléka je zapotřebí méně obdělávané zemědělské plochy, tudíž i méně strojů, méně zemědělských staveb, méně nafty, méně hnojiv, méně pesticidů a herbicidů.  3. Výsledný produkt (mléko, maso) je levnější o 3-5%. Zemědělci nemusí čerpat tak velké dotace, respektive mohou víc investovat do zoohygieny a automatizace chovu.  4. Skot vyprodukuje méně metanu a skleníkových plynů při stejné produkci potravin.", "section_level": 1}, {"title": "Nevýhody používání rbST.", "content": "1. Laická veřejnost má oprávněnou nedůvěru k výdobytkům moderního zemědělství. GMO potraviny, kam patří i mléko od chovů používajících rbST, jsou u části veřejnosti méně oblíbené. I v USA se musí označit mléko, které pochází z chovů používajících rbST.  2. Státy jako EU či Kanada zakázala používání rbST, potraviny z chovů s jinou legislativou nedováží, zvířata nenakupují.  3. Produkty moderního zemědělství jsou nahrazovány produkty bio. Kdo ignoruje tento trend, tomu se zužuje trh, na kterém je schopen své zboží uplatnit.  4. Genetické manipulace jsou předmětem patentů konkrétních firem. Část zisku z produkce levných potravin tak končí u nadnárodních firem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bovinní somatotropin (bST – bovine somatotrophin) je růstový hormon skotu (BGH – bovine growth hormone). Vylučuje ho hypofýza jako polypeptid (protein), který je pro každý živočišný druh úzce specifický (na rozdíl od pohlavních hormonů nebo steroidních hormonů). Skládá se ze 191 aminokyselin. Pokud se dostane do zažívacího traktu, je tráven jako každá bílkovina. Teplem se denaturuje, mráz ho ničí (chová se jako vaječné bílkoviny).", "tgt_summary": "牛生长激素(英语:bovine somatotropin或英语:bovine growth hormone,缩写英语:bST、英语:BST或英语:BGH)是牛脑垂体分泌的一种肽类激素,用于调节代谢过程、促进动物生长。研究发现将BST注入母牛体内可以增加其产奶量。", "id": 175109}
{"src_title": "Š’ S’-ming", "tgt_title": "史思明", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Š’ S’-ming se původně jmenoval Š’ Su-kan (), změnou jména ho vyznamenal tchangský císař Süan-cung.", "section_level": 1}, {"title": "Původ, služba v tchangské armádě.", "content": "Š’ S’-ming se narodil začátkem 8. století v severovýchodním pohraničí tchangské říše, byl smíšeného turkicko-sogdijského původu. Sloužil v tchangské pohraniční armádě. Podle tradičního podání byl stejně starý jako An Lu-šan, v dětství se s ním přátelil a jako An Lu-šan ovládal „šest barbarských jazyků“ a působil jako tlumočník. Kanadský sinolog Edwin Pulleyblank příběh odmítl s tím, že jde o nevěrohodné klišé o hrdinovi, který začínal z nízkého postavení kriminálníka, navíc v paralelním příběhu přisouzené i An Lu-šanovi. Podle Pulleyblanka byl příběh souběžného života a vzestupu An Lu-šana a Š’ S’-minga sestaven po porážce povstání An Lu-šana, když byli v následujících desetiletích An Lu-šan a Š’ S’-ming v Che-leji uctíváni jako „Dva mudrcové“, resp. všichni čtyři císařové povstaleckého státu Jen (An Lu-šan, jeho syn An Čching-sü, Š’ S’-ming a jeho syn Š’ Čchao-i) jako „Čtyři mudrcové“.  V tchangské armádě v první polovině 50. let 8. století dosáhl generálské hodnosti \"ping-ma š’\" v posádce v Pching-lu. Roku 751 se účastnil neúspěšného tchangského útoku na Kitany, při návratu se se svým oddílem téměř tři týdny schovával v horách, než se vrátil do Pching-lu. Jak později poznamenal, kdyby se vrátil dříve, An Lu-šan, rozzuřený z porážky svých vojsk, by ho nechal popravit (což byl osud těch An Lu-šanových generálů, kteří se z výpravy vrátili ihned).", "section_level": 1}, {"title": "Generál v povstání An Lu-šana.", "content": "Koncem roku 755 se vojska severovýchodu tchangské říše vzbouřila v povstání An Lu-šana. An Lu-šan s hlavními silami povstalců vytáhl od pohraničního Fan-jangu (moderní Peking) přes Che-pej na jih a dobyl tchangské vedlejší hlavní město Luo-jang, prohlásil se císařem říše Jen. Mezitím se počátkem roku 756 protchangští úředníci v Che-peji zorganizovali a v únoru 756 s 200 tisíci muži domobrany ovládli 17 krajů \"čou\" s 12 miliony obyvatel – to jest téměř celý Che-pej kromě severu kolem Fan-jangu a jihu v dosahu posádky Luo-jangu, čímž přerušili spojení rebelů s jejich základnou na severu. An Lu-šan vyslal do Che-peje armádu pod velením Š’ S’-minga a dalších generálů (Li Li-ťieho a Cchaj Si-teho). Š’ S’-ming s pomocí současného útoku povstaleckých sil z Fan-jangu, porazil tchangské loajalisty v Cheng-čou na západě Che-peje a obnovil spojení s Fan-jangem, nicméně zbytek Che-peje zůstal pod kontrolou tchangských sil. V březnu 756 Š’ S’-ming začal dobývat střední Che-pej, z Che-tungu mu však přes průsmyk Ťing-sing vpadla do zad tchangská armáda vedená generálem Li Kuang-pim, který dobyl Cheng-čou a tím opět přerušil spojení Fan-jangu s Luo-jangem. Š’ S’-ming na něj zaútočil, utrpěl porážku a ustoupil na sever do Ting-čou. V bitvě se Š’ S’-mingem byla obvyklá převaha povstalecké jízdy neutralizována taktikou Li Kuang-piho, který nepřátelskou jízdu dostal do kleští mezi své kopiníky a kušníky. Pod vlivem neúspěchů povstalců přešla dvacetitisícová posádka Pching-lu na tchangskou stranu. Tchangští loajalisté ve východním Che-peji začali zpět obsazovat kraje středního Che-peje, spojili se s Li Kuang-pim a ovládli celou oblast. Š’ S’-ming reagoval novým útokem a oblehl Li Kuang-piho v Cheng-čou. Li Kuang-pimu na pomoc z Che-tungu přišel s další tchangskou armádou Kuo C’-i. Oba tchangští generálové spojili své síly, které dhromady měly přes 100 tisíc mužů, a v polovině května 756 rozdrtili Š’ S’-mingovu armádu. Š’ S’-ming poté opět ustoupil do Ting-čou, zatímco jižnější Cheng-čou a Čao-čou držely tchangské armády a do následujícího krajského sídla na trase do Luo-jangu – Sing-čou – se stáhla část povstaleckých sil. Koncem června na armády Li Kuang-piho a Kuo C’-iho zaútočil Š’ S’-ming posílený oddíly z Fen-jangu a Luo-jangu, začátkem července byl však poražen u Ťia-šanu a stěží si zachránil život. Poté byl obležen v Ting-čou. Generál Ke-šu Chan s hlavní tchangskou armádou zatím vyčkával v opevněném průsmyku Tchung mezi Čchang-anem a Luo-jangem a sledoval neúspěchy rebelů v Che-peji. Povstalci se po ztrátě většiny Che-peje nacházeli v těžké situaci, An Lu-šan byl v Luo-jangu oddělen od své základny na severu, rozšířit ovládané území jihozápadním, jižním ani jihovýchodním směrem se mu nepodařilo, a proto dokonce zvažoval ústup „domů“ na sever do Fan-jangu. Císař Süan-cung povzbuzený tchangskými úspěchy v Che-peji přikázal Ke-šu Chanovi zaútočit na Luo-jang. Ke-šu Chan, podpořený Li Kuang-pim a Kuo C’-im, se odmítl vzdát výhody opevněné pozice, císař opakoval rozkaz a Ke-šu Chanovi nezbylo než jej splnit. V polovině července 756 vytáhl proti rebelům a po dvou dnech byla jeho armáda zaskočena a rozprášena v bitvě u Ling-pao. Povstalci obsadili průsmyk Tchung a mezi nimi a Čchang-anem nebyl nikdo, kdo by se jim mohl postavit na odpor. Císař Süan-cung reagoval útěkem do S’-čchuanu, zatímco jeho syn, korunní princ, odešel na severozápad do Ling-wu na Žluté řece. Zde se 12. srpna 756 prohlásil za císaře (znám je jako Su-cung). Vzhledem k diskreditaci režimu jeho otce byl nový císař tchangskými loajalisty bez problémů uznán. Su-cung a jeho dvůr se soustředil na znovudobytí Čchang-anu. Tchangské pokusy o útok v čchanganské oblasti na podzim 756 a na jaře 757 ale skončily s velkými ztrátami neúspěchem. Rebelové sice odrazili tchangská vojska, nerozšířili však významně své území a jejich pokusy o obsazení jižní Číny ztroskotaly.  Začátkem roku 757 byl An Lu-šan zavražděn svými důvěrníky, kteří trpěli jeho násilnickým a vznětlivým chováním. Na trůn říše Jen po něm nastoupil jeho syn An Čching-sü, který však neměl otcovu autoritu. Bývalé An Lušanovo okolí v Luo-jangu nového povstaleckého císaře podpořilo, ale generálové An Lu-šanovy generace velící posádkám v Che-peji, včetně Š’ S’-minga, se ke svému novému císaři stavěli chladně. Na podzim 757 na pomoc Su-cungovi Ujgurové poslali něco přes čtyři tisíce jezdců. Ujgury posílená tchangská armáda v čele s Kuo C’-im v říjnu 757 vytáhla na Čchang-an, 13. listopadu v bitvě u chrámu Siang-ťi (deset mil jižně od města) porazila rebely, a následující den Čchang-an obsadila. Tchangská ofenzíva pokračovala postupem na východ, vítězstvím v další bitvě (mezi průsmykem Tchung a Šan-čou) 30. listopadu a obsazením Luo-jangu 3. prosince 757. Bez podpory Š’ S’-mingových oddílů ze severního Che-peje byl An Čching-sü nucen ustoupit do Siang-čou (dnešní An-jang na severu Che-nanu). Tchangská vláda neměla prostředky na další ofenzivu, zastavila postup svých armád a soustředila se na obnovu hlavních měst. An Čching-sü proto mohl zkonsolidovat své síly v jižním Che-peji. Rozpory mezi režimem An Čching-süa a Š’ S’-mingem vyvrcholily začátkem roku 758, kdy se Š’ S’-ming poddal tchangskému panovníkovi a byl jím potvrzen v držení právě ovládaného území.  Další tchangská ofenzíva začala v listopadu 758. Dvěstě tisíc vládních vojáků, doplněných ujgurským jízdním sborem, bylo rozděleno pod velení devíti \"ťie-tu-š’\", které koordinoval eunuch Jü Čchao-en. Tchangská vojska porazila An Čching-süa v bitvě a oblehla ho v jeho sídle v Siang-čou. Obléhání trvalo celou zimu, na jaře si však tchangská strana – zřejmě vinou generála Li Kuang-piho – opět znepřátelila Š’ S’-minga, který se v lednu 759 prohlásil panovníkem státu Jen a přišel na pomoc obleženým. Š’ S’-mingova armáda, která byla údajně více než desetkrát slabší než spojená tchangská armáda, se 7. dubna setkala se spojeným tchangským vojskem, ve zmatku vyvolaném prašnou bouří se však armády rozpadly a po obnovení pořádku se tchangští vojevůdci – nedůvěřující si navzájem a jednotlivě nedostatečně silní proti rebelům – stáhli. Š’ S’-ming poté zavraždil An Čching-süa i s jeho nejvěrnějšími stoupenci a v květnu 759 se prohlásil císařem státu Velká Jen.", "section_level": 1}, {"title": "Císař státu Jen.", "content": "Tchangská vláda byla v šoku z neočekávaného zhroucení svých vojsk. Naopak povstalci zahájili útok. Na podzim 759 Š’ S’-ming překročil Žlutou řeku, obsadil Pien-čou a vytáhl na Luo-jang. Tchangský generál Li Kuang-pi město nehájil, ale usadil se v Che-jangu, 40 km severovýchodně na severním břehu Žluté řeky. Š’ S’-ming zabral Luo-jang, s Li Kuang-pim v zádech se však neodvážil postupovat dále na západ. Situace potom zůstala nějakou dobu stabilní. Povstalci neměli dost sil k útoku, ale ani tchangská vláda nebyla schopna shromáždit dostatek prostředků pro ofenzívu.  Na jaře 761 Š’ S’-ming zaútočil na tchangskou armádu u Luo-jangu a v dubnu 761 ji rozdrtil. Povstalecká ofenzíva se však zhroutila, když vzápětí Š’ S’-minga zavraždil jeho syn Š’ Čchao-i, který se stal dalším císařem státu Jen. Š’ S’-ming totiž zamýšlel jmenovat následníkem trůnu svého mladšího syna Š’ Čchao-čchinga, syna paní Sin, jmenované Š’ S’-mingem císařovnou, což jeho nevlastní starší bratr Š’ Čchao-i vnímal jako své ohrožení.  Změna panovníka oslabila povstalce, protože, podobně jako v případě An Čching-süa, ani Š’ Čchao-i neměl autoritu svého otce. V květnu 762 proběhla změna i na tchangském trůnu, když po smrti císaře Su-cunga převzal vládu jeho nejstarší syn Taj-cung. Začátkem května 762 zemřel i bývalý císař Süan-cung.", "section_level": 1}, {"title": "Š’ Čchao-i a konec státu Jen.", "content": "Š’ Čchao-i se neúspěšně pokusil získat na svou stranu Ujgury, kteří ale zůstali spojenci tchangské říše. Na podzim 762 Tchangové zaútočili ze tří směrů – jedna armáda posílená Ujgury táhla od Šan-čou na Luo-jang, druhá pod Li Kuang-pim postupovala ze středního Che-nanu a třetí útočila z jihovýchodu Šan-si. V listopadu u Luo-jangu Tchangové porazili jenskou armádu, načež Š’ Čchao-i prchl na východ. Povstalci měli i po porážce císařovy armády stále značné síly, ale rebelští generálové v Che-peji a severovýchodním Che-nanu dospěli k závěru, že jejich osobní zájmy jsou přednější než úspěch státu Jen a přecházeli na tchangskou stranu, přičemž byli Taj-cungem potvrzováni v držení svých území a vojsk. Š’ Čchao-i se tak dostal do izolace a v bojích s tchangskými vojsky byl vytlačován na sever, za stálého poklesu jeho sil. Začátkem roku 763 mu velitel posádky Fan-jangu odmítl otevřít brány, a nezbylo mu tak než prchnout na hranici s Kitany, kde zahynul, snad sebevraždou. Tím povstání skončilo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Š’ S’-ming (, † 18. dubna 761) byl tchangský generál sogdsko-turkického původu. Sloužil na severovýchodní hranici, od roku 755, kdy se An Lu-šan vzbouřil proti tchangskému státu v povstání An Lu-šana, působil jako generál povstaleckých vojsk státu Jen. Roku 758 přechodně přešel na tchangskou stranu, následujícího roku se opět postavil proti Tchangům, zlikvidoval jenského císaře An Čching-süa a sám se prohlásil císařem. Znovudobyl Luo-jang, pak však jeho ofenzíva proti Tchangům uvázla a roku 761 byl zabit svým synem Š’ Čchao-im, který se obával o své postavení následníka. Š’ Čchao-i se poté stal čtvrtým a posledním jenským císařem.", "tgt_summary": "史思明(703年-761年)为突厥或昭武九姓的粟特人,初名窣干。其貌不扬,懂六种蕃语。与安禄山既是同乡,也是同岁,受安禄山提拔担任平卢节度使,后一起发动安史之乱。安禄山死后,杀死其子安庆绪,称燕昭武帝。史思明与安禄山被胡人尊称为“二圣”,加上禄山之子安庆绪,思明之子史朝义,被称为安史四圣。", "id": 2008845}
{"src_title": "Společenský odstup", "tgt_title": "保持社交距離", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Během pandemie chřipky v roce 2009 WHO popsala společenský odstup jako „udržování vzdálenosti od ostatních nejméně na vzdálenost natažené paže a minimalizování hromadných shromáždění“. V kombinaci s pobytem na čerstvém vzduchu a častým mytím rukou je toto opatření považováno za nejvhodnější způsob, jak snížit nebo zbrzdit pandemii.  Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC, federální agentura USA) popsala společenský odstup jako „soubor metod ke snížení frekvence a blízkosti kontaktu mezi lidmi, aby se snížilo riziko přenosu nemocí“. Během pandemie COVID-19 CDC revidovalo definici společenského odstupu jako „neshlukování se do skupin, vyhýbání se přeplněným místům a hromadným shromážděním a udržování vzdálenosti od ostatních přibližně šest stop, pokud je to možné“.. Další studie však naznačují, že kapičky z kýchání nebo silného dýchání během cvičení mohou cestovat přes šest metrů. Vědci doporučují, aby byly vyžadovány větší sociální vzdálenosti a/nebo kombinace nošení ústenky a společenského odstupu.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Některé příklady společenského odstupu používané ke kontrole šíření nakažlivých nemocí zahrnují:", "section_level": 1}, {"title": "Účinnost.", "content": "Výzkum ukazuje, že opatření musí být důsledně a okamžitě aplikována, aby byla účinná. Během pandemie chřipky v roce 1918 prováděly úřady v USA uzavírání škol, zákaz veřejných shromáždění a další sociálně distanční intervence ve Filadelfii a v St. Louis. Pětidenní zpoždění v zavedení těchto opatření ve Filadelfii umožnilo ztrojnásobit až zpětinásobit přenos, zatímco okamžitější reakce v St. Louis byla významná při snižování tamního přenosu. Bootsma a Ferguson analyzovali zavedená opatření v 16 amerických městech během epidemie v roce 1918 a zjistili, že časově omezené zásahy snížily celkovou úmrtnost pouze mírně a že dopad byl často velmi omezený z důvodu jejich pozdního zavedení a/nebo příliš časného uvolnění. Bylo pozorováno, že několik měst zažilo druhý epidemický vrchol poté, co byla opatření přikazující společenský odstup zrušena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Společenský odstup je jedno z nefarmakologických opatření k prevenci, zastavení nebo zpomalení šíření vysoce nakažlivých infekčních onemocnění. Opatření spočívá v udržování fyzické vzdálenosti mezi lidmi a ve snižování počtu lidí přicházejí do těsného kontaktu mezi sebou. Obvykle se jedná o příkazy a nařízení k dodržení určité vzdálenosti od ostatních (požadovaná vzdálenost se může v čase a podle země lišit) a zákazy shromažďování ve velkých skupinách. Cílem opatření je snížit pravděpodobnost kontaktu mezi infikovanými a zdravými osobami, aby se minimalizoval přenos nemoci, nemocnost a v konečném důsledku i úmrtnost.", "tgt_summary": "保持社交距离()、采取社交距离,或称为社交疏远,是一种试图阻止传染病传播或降低其速度的非药物性感染控制措施,其目的为减少感染者和未感染者之间的接触,并借此使疾病的传播途径、致病率和死亡率可以降到最低。", "id": 1670668}
{"src_title": "Louis-François-Armand du Plessis, vévoda de Richelieu", "tgt_title": "路易·弗朗索瓦·阿尔芒·德·维涅罗·迪·普莱西", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Pocházel z významné francouzské šlechtické rodiny, byl praprasynovcem kardinála Richelieua a synem admirála Armanda du Plessis, 2. vévody Richelieua (1629–1715). V mládí byl kvůli různým deliktům celkem třikrát vězněn v Bastile, naposledy v roce 1719 za účast na španělském spiknutí proti regentu Filipovi Orleánskému. Mezitím po otci zdědil rodový majetek a vévodské tituly (1715). Ačkoliv nedosáhl žádného vzdělání a ani neovládal francouzskou gramatiku, v roce 1720 byl zvolen členem Francouzské akademie. V letech 1725–1729 byl vyslancem ve Vídni, v roce 1729 obdržel Řád sv. Ducha. Války o polské dědictví se zúčastnil jako plukovník (tuto hodnost získal v roce 1718), v roce 1741 byl již generálporučíkem a bojoval ve válce o rakouské dědictví, mezitím se stal generálním pobočníkem Ludvíka XV. a od roku 1743 byl prvním královským komorníkem. Vyznamenal se v prohrané bitvě u Dettingenu (1743), později byl jedním z velitelů ve vítězné bitvě u Fontenoy a v roce 1748 dosáhl hodnosti maršála Francie. Mezitím na přelomu let 1746–1747 pobýval v Drážďanech, kam doprovázel dauphina Ludvíka při příležitosti jeho sňatku se saskou princeznou Marií Josefou. Richelieu v Sasku vyvinul diplomatickou aktivitu s cílem uzavřít separátní mír mezi Francií a Rakouskem. Na konci války o rakouské dědictví proslul obranou Janova proti rakouským vojskům a následně obdržel šlechtický titul v Janovské republice. Mimo jiné byl v letech 1738–1755 guvernérem a velitelem v Languedocu a od roku 1755 v Guyenne.", "section_level": 1}, {"title": "Sedmiletá válka.", "content": "Jako přední francouzský vojevůdce se zúčastnil sedmileté války. Hned v jejím počátku se mu podařilo obsadit ostrov Menorca a po ovládnutí pevnosti Port Mahon uspořádal hostinu, na níž se podle tradice poprvé podávala studená omáčka ze smetany a vajec, podle jména Mahon nazvaná \"mahonnaise\" (majonéza). V roce 1757 byl pověřen velením vojenského sboru, který měl ulehčit Praze od pruského obléhání, po rakouském vítězství u Kolína se ale pruský král Fridrich II. stáhl z Čech. Richelieu se přesunul do Německa, kde převzal vrchní velení \"Grande Armée\" namísto maršála d'Estrées, který podle názoru francouzských ministrů postupoval příliš pomalu. Richelieu následně uzavřel separátní příměří s britským vrchním velitelem vévodou z Cumberlandu (příměří z Kloster Zevenu 10. září 1757) a obsadil Hannoversko. Zde setrval půl roku a výrazně se obohatil na válečných kontribucích. Ze svých válečných zisků si pak v Paříži nechal postavit palác známý jako \"Hannoverský pavilón\" (\"Pavillon de Hanovre\"). V roce 1758 byl osloven přímo pruským králem Fridrichem II. s návrhem na příměří mezi Francií a Pruskem. S případným ukončením francouzsko-rakouského spojenectví ale nesouhlasil francouzský dvůr a Richelieu dostal příkaz zdržet se dalších akcí z vlastní iniciativy. Krátce poté byl z Německa odvolán zpět do Francie.  V závěru sedmileté války bylo oslabeno jeho postavení u dvora, protože se dostal do konfliktu s královou milenkou markýzou de Pompadour. Později navázal vzájemně prospěšné přátelství s poslední milenkou Ludvíka XV. hraběnkou du Barry. Po nástupu Ludvíka XVI. opět ztratil vliv a od té doby žil v soukromí. Již za svého života proslul nevázaným milostným životem, přes četné skandály si ale uchoval celoživotní přízeň Ludvíka XV., u jehož dvora byl oblíben jako autor vtipných bonmotů. \"Paměti\" (\"Mémoires du maréchal duc de Richelieu\") vydané krátce po jeho smrti v devíti svazcích (1790–1793) jsou dnes považovány za literární podvrh, až další \"Paměti\" (\"Mémoires autentiques du maréchal de Richelieu\") z roku 1869 prokazatelně pracovaly s archivními prameny.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomstvo.", "content": "Byl třikrát ženatý, poprvé se oženil v roce 1711 jako čtrnáctiletý proti své vůli s Anne Catherine Noailles (1694–1716) z významné šlechtické rodiny. Anne Catherine zemřela o několik let později a z jejich manželství se nenarodily žádné děti. Až téměř dvacet let po ovdovění se Richelieu podruhé oženil s Elisabeth Sophií de Lorraine (1710–1740), která byla původně zasnoubena s knížetem Pavlem Antonínem Esterházym. Z tohoto manželství pocházel jediný syn Louis Antoine de Vignerot du Plessis (1736–1791), který byl dědicem obou vévodských titulů. O čtyři roky později se ještě narodila dcera Jeanne Sophie (1740–1773), provdaná za generála Casimira Pignatelliho (1727–1801). Potřetí se maršál Richelieu oženil v roce 1780 s Jeanne de Lavaulx (1734–1815), s níž se znal již několik let předtím.", "section_level": 1}], "src_summary": "Louis-François-Armand de Vignerot du Plessis, 3. vévoda de Richelieu, 8. vévoda de Fronsac, známý též jako Maréchal de Richelieu (\"Louis François Armand de Vignerot du Plessis, duc de Richelieu et de Fronsac, prince de Mortagne, marquis du Pount Courlay, comte de Cosnas, baron de Barbezieux, baron de Cozes et de Saujon\") (13. března 1696, Paříž, Francie – 8. srpna 1788, Paříž, Francie) byl francouzský dvořan, vojevůdce a diplomat, praprasynovec slavného kardinála Richelieua. Jako dědic vévodských titulů byl od roku 1715 francouzským pairem a po celou dobu vlády Ludvíka XV. patřil k vlivným osobnostem královského dvora. Pro svůj nevázaný život provázený skandály a milostnými aférami byl zosobněním mravního úpadku vysoké šlechty v předrevoluční Francii. Přes nedostatečné vzdělání se však zároveň prosadil jako úspěšný diplomat a vojevůdce, v roce 1748 dosáhl hodnosti maršála Francie a za sedmileté války byl vrchním velitelem francouzských vojsk v Německu. Byl členem Francouzské akademie a nositelem nejvyššího francouzského vyznamenání, Řádu sv. Ducha. Jeho vnuk Armand-Emmanuel de Vignerot du Plessis, 5. vévoda de Richelieu (1766–1822), byl po skončení napoleonských válek dvakrát francouzským ministerským předsedou (1815–1818, 1820–1821).", "tgt_summary": "路易·弗朗索瓦·阿尔芒·迪普莱西,黎塞留公爵(Louis François Armand du Plessis, duc de Richelieu) (1696年-3月13日-1788年-8月8日)法国元帅,枢机主教黎塞留的侄孙。", "id": 1256186}
{"src_title": "Roger Sherman (politik)", "tgt_title": "罗杰·谢尔曼", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Sherman se narodil v Newtonu ve státě Massachusetts nedaleko Bostonu ve farmářské rodině. Jeho rodiče byli William a Mehetabel Sherman. Mehetabelin otec byl Benjamin Wellington a její matka byla Elizabeth Sweetman, která byla pokřtěna 4. března 1687 (nebo 1688), a zemřela 12. dubna 1776. William a Mehetabel měli sedm dětí: William Jr., Mehetabel, Roger (1721), Elizabeth (provdaná za Jamese Bucka), Nathaniel (stal se reverendem), Josiah (také se stal reverendem) a Rebecca (provdaná za Josepha Hartwella Jr.). Po narození Alžběty (1723), to byly Rogerovi dva roky, rodina opustila Newton a usadila se v jižní části Dorchesteru v Massachutsetts. Ten se o tři roky později stal městem Stoughton, 17 km (27 km) jižně od Bostonu. William si vzal Rebeccu Cutlerovou 15. července 1714. Část Stoughtonu, kde Sherman vyrostl, se stala součástí města Canton v Massachusetts v roce 1797. Po dokončení studia na gymnáziu se začal živit jako obuvník. Měl však měl schopnost a také zájem učit se a také měl přístup k dobré knihovně jeho otce. S dalším vzděláním mu pomohl reverend Samuel Dunbar, který rozpoznal u mladého muže mimořádnou inteligenci. V roce 1743 po smrti otce se Sherman vydal se svou matkou a sourozenci pěšky do New Milfordu v Connecticutu. Tam si společně s bratrem Williamem a jeho manželkou Ruth otevřel první obchod ve městě. Velmi rychle se zapojil do občanských i náboženských záležitostí, stal se jedním z předních občanů města a nakonec úředníkem v New Milfordu. Pro svou znalost matematiky se stal krajským inspektorem v New Havenu v roce 1745. V roce 1759 začal poskytovat astronomické výpočty pro almanachy. Svou kariéru právníka začal v Litchfieldu v Connecticutu i přesto že neměl patřičné vzdělání. Mezi lety 1766 až 1789 pracoval v Connecticut House of Representatives (dolní komora Valného shromáždění Connecticutu) jako soudce u Nejvyššího soudu. Zastupoval Connecticut na kontinentálním kongresu a podepsal Continental Association (Kontinentální asociaci) která uvalila ekonomické sankce na zboží dovážené z Británie po vydání dokumentu Intolerable Acts. Byl také členem Committee of Five (Výbor pěti), který vypracoval návrh Deklarace nezávislosti. Později podepsal jak Články Konfederace, tak ústavu Spojených států. V roce 1784 byl zvolen prvním starostou New Haven v Connecticutu. V roce 1787 byl zvolen delegátem na zasedání Philadelphia Convention (Filadelfský ústavní konvent). Po Benjaminovi Franklinovi byl jejím nejstarším delegátem. Sherman podporoval udělení pravomocí federální vládě nutných pro zvýšení příjmů a regulaci obchodu, i když zpočátku byl proti snahám nahradit Články Konfederace novou ústavou. Nakonec novou ústavu podpořil a navrhl kompromis, který zaručil získání souhlasu s dokumentem větších i menších států.  Po ratifikaci ústavy Sherman zastupoval Connecticut ve Sněmovně reprezentantů Spojených států od roku 1789 do roku 1791. Od roku 1791 až do smrti v roce 1793 pracoval v Senátu Spojených států.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Roger Sherman byl dvakrát ženatý a měl celkem patnáct dětí, z nichž třináct se dožilo dospělosti. Jeho první žena byla Elizabeth Hartwell, se kterou se oženil 17. listopadu 1749. Narodila se 31. srpna 1726, ve Stoughtonu, jejím otcem byl jáhen Joseph Hartwell, narozený 11. srpna 1698, zemřel 6. února 1786 a její matka byla Mary Hartwell (rodená Tolman), narozená 4. října 1697, zemřela 10. listopadu 1782. Elizabeth zemřela 19. října 1760. Za rok po její smrti, 12. května 1763, si Sherman vzal Rebeccu Prescott, narozenou 20. května 1742 v Danvers, Essex County, Massachusetts. Měli osm dětí. Jeho syn Roger Sherman Jr. (1768–1856) dokončil v roce 1787 studium na Yale College, pracoval v Connecticut General Assembly v letech 1810–1811. Dcera Rebeca Shermanová se provdala za Simeona Baldwina, jenž pracoval na Kongresu Spojených států (1803–1806) a byl také soudce vrchního soudu v Connecticutu (1806–1817). V roce 1826 se stal starostou v New Havenu. Po smrti Rebeccy se Baldwin oženil s další dcerou Rogera Shermana Elizabeth Sherman Burr. Jeho dcera, Mehetabel Sherman Barnes si vzala Jeremiaha Evartse, který pracoval jako pokladník a tajemník American Board of Commissioners for Foreign Missions (Americké rady komisařů pro zahraniční záležitosti). Jeho dcera Martha Sherman se provdala za Jeremiaha Daye, který byl prezidentem univerzity Yale v letech 1817 až 1846. Další dcera Sarah si vzala Samuela Hoara, člena Massachusetts state legislature (zákonodárný sboru Massachusetts) a amerického Kongresu.", "section_level": 1}, {"title": "Právnická a politická kariéra.", "content": "Sherman je obzvláště pozoruhodnou postavou v historii Spojených států. Je jediným kdo podepsal všechny čtyři velké státní dokumenty Spojených států. Continental Association (Kontinentální asociaci), Declaration of Independence (Deklarace nezávislosti), Articles of Confederation (Články Konfederace) a United States Constitution (Ústava Spojených států). Robert Morris, který nepodepsal Continental Association, podepsal tři ostatní. John Dickinson také podepsal tři dokumenty, ale odmítl podepsat Deklaraci nezávislosti, neboť stále věřil v usmíření s Británií. Navzdory skutečnosti, že Sherman neměl formální právní vzdělání, byl vyzván, aby složil advokátní zkoušku u místního právníka. Připravil si právnický text „A Caveat Against Injustice“ (Varování před nespravedlností). Na základě textu byl v roce 1754 přijat do advokátní komory v Litchfieldu v Connecticutu. Rozhodl se zastupovat New Milford v „Connecticut House of Representatives“ (sněmovna reprezentantů). Pracoval zde v letech 1755 až 1758 a 1760 až 1761. V roce 1762 byl jmenován smírčím soudcem, v roce 1765 okresním soudcem. Během roku 1766 byl Sherman poprvé zvolen do Governor's Council (rada guvernérů Valného shromáždění v Connecticutu), kde působil až do roku 1785. Jako soudce Nejvyššího soudu v Connecticutu pracoval v letech 1766 až 1789, poté se stal členem Kongresu Spojených států. Sherman byl také pokladníkem university Yale a získal čestný titul Master of Arts. Mnoho let byl profesorem náboženství a dlouhá léta se věnoval korespondenci s mnohými teology té doby.  Během února 1776 byli Roger Sherman, George Wythe a John Adams členy výboru odpovědného za stanovení pokynů pro úředníky amerického velvyslanectví v Kanadě. Pokyny výboru obsahovaly mimo jiné tento text: „Musíte jasně deklarovat, že máme svaté právo žít podle vlastního svědomí, a slavnostně naším jménem slibte všemu lidu svobodné a nerušené vyznávání jejich náboženství. A... že všechna občanská práva včetně práva na práci v úřadech budou poskytnuta všem osobám bez ohledu na jakéhokoli jejich křesťanské vyznání. “  V roce 1784 byl zvolen starostou New Havenu, tuto funkci zastával až do své smrti. V roce 1790 byl Sherman a soudce Richard Law určeni revidovat nepřehledné a archaické zákony Connecticutu. Po celý život byl Sherman velkým ochráncem a dobrodincem vysoké školy Yale, po mnoho let byl univerzitním pokladníkem a podporovatelem stavby vysokoškolské kaple. Roger Sherman zemřel v roce 1793.", "section_level": 2}, {"title": "Ústavní konvent 1787.", "content": "Roger Sherman byl jedním z nejvlivnějších členů Constitutional Convention. Není sice tak známým politikem jako jiní, hovořil stručně, jeho projevy nebyly nijak květnaté. Na rozdíl od jiných prominentních osob, jako byl například James Madison, Sherman si nevedl deník. Ve věku 66 let byl druhým nejstarším členem Constitutional Convention po Benjaminovi Franklinovi, kterému tehdy bylo 81 let. Přesto, jako jeden z nejaktivnějších členů, měl 160 pozměňovacích návrhů k dokumentu Virginia Plan. Jeho oponent James Madison podal 177 připomínek či návrhů. Zpočátku Sherman nepodporoval vznik nové ústavy. On, původní signatář Článků Konfederace, byl pro pouhou úpravu již existujících zákonů. Část jeho postoje vyplývala z obavy, jak veřejnost nová ustanovení přijme. Obhajoval pouhou úpravu článků a prohlásil, že je to v nejlepším zájmu všech a je to nejpravděpodobnější způsob, jak by lidé přijali změny ústavy. Sherman neviděl žádný důvod pro dvoukomorovou legislativu, jak navrhuje Virginia Plan. „Problém se starou vládou nebyl v tom, že jednala pošetile nebo ohrožovala svobodu někoho, ale že jednoduše nedokázala prosadit své zákony.“ Sherman dále rozvíjel myšlenku, že národní vláda prostě potřebuje způsob, jak zvýšit příjmy a regulovat obchod..Sherman byl velkým obráncem jednokomorové legislativy. Obhajoval jednokomorový zákonodárce stanov Konfederace tím, že prohlásil, že velké státy „neutrpěly v rukou malých států kvůli pravidlu rovného hlasování“. Nakonec, když Sherman viděl své původní cíle konvence jako nedosažitelné, zorganizoval kompromisy a dohody, aby uzákonil některé ze svých žádoucích právních předpisů. Sherman pocházel z obzvláště izolacionistického státu – Connecticut fungoval téměř bez spolupráce jiných států, měl vlastní přístavy, zejména pro obchodování se Západní Indií a nevyužíval přístavy v Bostonu. Sherman se obával, že... „lidé nejsou dostatečně moudří aby si dokázali vládnout a tak si nepřál aby jakákoli část federální vlády byla volena přímo lidmi“ Sherman, Elbridge Gerry (podle něhož byl v americké politice později nazván způsob manipulace s volebními okrsky – tzv. gerrymandering) a další měli společný názor, že volba zástupců do národní vlády by měla být vyhrazena státním úředníkům a nikoli všem vrstvám obyvatel. Sherman byl také opatrný v otázce účasti prostých občanů v národní vládě, a uvedl, že lidé „by měli mít co do činění s vládou co nejméně, rúzné informace by prosté občany snadno mohly lehce pomýlit.“.  Na jednáních se objevily dva návrhy na možnosti vytvoření legislativy. Jeden návrh byl vytvořit dvoukomorový zákonodárný sbor, ve kterém by obě komory měly zastoupení úměrné počtu obyvatel států, což bylo obsahem návrhu Jamese Madisona z Virginie, tzv. Virginia Plan. Druhý návrh byl upravit jednokomorový zákonodárný orgán tak aby měl stejné zastoupení ve všech státech, což podporoval návrh delegátů z New Jersey. Roger Sherman byl pevný stoupenec jednokomorové legislativy. Když seznal tento cíl jako jako nedosažitelný, navrhl kompromis. Pokud jde o způsoby volby, „Sherman se přiklonil k návrhu umožnujícímu každému státu zvolit si vlastní senátory“. Sherman původně navrhoval, aby volební právo do Sněmovny reprezentantů bylo určováno podle „počtu svobodných obyvatel“ v každém státě.  Během jednání o „Constitutional Convention of 1787“, Ústavního konventu z roku 1787, Sherman a Oliver Ellsworth byli vyzváni ke změně Articles of Confederation (Články Konfederace). Nabídli řešení známé jako „Great Compromise“ (Velký kompromis nebo Kompromis z Connecticutu). Návrh je koncipován tak aby byl přijatelný pro velké i malé státy, Občané by byli zastoupeni proporcionálně v jedné větvi zákonodárného sboru, nazvané House of Representatives (Sněmovna reprezentantů, dolní sněmovna). Státy by byly zastoupeny v jiné komoře, v Senátu (horní komora). Ve Sněmovně reprezentantů by měl každý stát jednoho delegáta. V Senátu by byli každému státu zaručeni dva senátoři, bez ohledu na velikost státu. Sherman je známý svým bojem proti papírovým penězům a také pro jeho pozdější opozici vůči Jamesi Madisonovi a jeho návrhu United States Bill of Rights (Listina práv (Spojené státy americké). Sherman se obával, že změny v americké ústavě sníží pravomoc států ve vztahu k občanům. Co se týká papírových peněz, Sherman se obával, že...„přátelé papírových peněz vynaloží veškeré úsilí, aby se dostali do zákonodárného sboru, aby získali příslušnou licenci.“ Pokud jde o výkonnou moc, nebyl zastáncem autority exekutivy. Tvrdil, že pro exekutivu není třeba přijímat žádné ústavní ustanovení, protože to „není nic jiného než instituce uskutečňující vůli zákonodárce“. Pro svou osobní víru a puritánským názorům byl proti otroctví. Otázku otroctví však použil jako nástroj pro vyjednávání o ústavě. Prohlašoval, že otroctví se již postupně ruší a tento trend se rozšiřuje dále směrem na jih. Obával se, že otázka otroctví by mohla ohrozit úspěch americké ústavy. Rozhodl se napomoci schvalování legislativy ve prospěch otrokářských států s cílem získat i nepravděpodobné spojence z Jižní Karolíny. Pro úspěch jednání bylo důležité i ekonomické hledisko, jednotlivé státy po spojení těžily z faktu neexistence vývozních daní.  Sherman byl proti jmenování svého kolegy Gouverneura Morrise jako ministra do Francie, neboť jej považoval tohoto Patriota za „bezbožný charakter“.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt a místo pohřbení.", "content": "Sherman zemřel ve spánku 23. července 1793 po dvouměsíční nemoci diagnostikované jako tyfus. Byl pohřben na hřbitově v New Haven, New Haven Green. V roce 1821, kdy byl tento hřbitov rušen, byly jeho ostatky přesunuty na hřbitov Grove Street Cemetery.", "section_level": 1}], "src_summary": "Roger Sherman (19. dubna 1721, Newton, Massachusetts – 23. července 1793, New Haven, Connecticut) byl americký politik, právník a signatář Deklarace nezávislosti. Je také jedním z Otců zakladatelů Spojených států amerických a jediným člověkem, který podepsal všechny čtyři velké státní dokumenty USA: Continental Association (Kontinentální asociace), Declaration of Independence (Deklarace nezávislosti), Articles of Confederation (Články o Konfederaci) a Constitution of the United States of America (Ústava Spojených států amerických).", "tgt_summary": "罗杰·谢尔曼(英语:Roger Sherman,1721年-4月19日-1793年-7月23日),是一位美国律师、政治家及开国元勋,曾经出任康涅狄格州纽黑文市的首任市长,是负责起草独立宣言的五人小组成员之一,在建国后先后担任众议员及参议员。", "id": 2062733}
{"src_title": "Edgeworthův diagram", "tgt_title": "埃奇沃斯框图", "src_document": [{"title": "Příklad.", "content": "Máme dvě osoby (Octavia a Abby) a dané fixní zdroje pro oba dohromady, řekněme 10 litrů vody a 20 rohlíků. Tj., když Abby bude chtít 4 litry vody a 5 rohlíků, pro Octavia zbyde 6 litrů vody a 15 rohlíků.  Edgeworthův diagram bude v našem případě obdélníkový. Vodorovné strany diagramu budou reprezentovat celkové množství jednoho produktu (rohlíků) a horizontální strany diagramu budou reprezentovat celkové množství druhého produktu (vody). V levém dolním rohu budeme mít počátek pro Octavia (označený O) a naproti v pravém horním rohu pak počátek pro Abby (označený A). Každý bod v tomto obdélníku pak reprezentuje jedno možné rozdělení zdrojů mezi Abby a Octavia.  Pro obě osoby můžeme také do našeho obdélníku nakreslit indiferenční křivky (ty se získají derivací užitkových funkcí osob). Každá tato křivka zobrazuje body takových kombinací produktů, které uspokojí potřebu osoby na stejné úrovni. Jinak se jim také říká izokvanty užitku. Například Abby může mít stejný užitek z kombinace 1 litru vody a 13 rohlíků i z kombinace 5 litrů vody a 4 rohlíků, nebo kombinace 3 litrů vody a 10 rohlíků. Obdobně pro Octavia. Těchto křivek může být pro každou osobu nekonečné množství a každá výše (ve větší vzdálenosti) od počátku přináší osobě užitek vyšší. Typicky jsou tyto křivky konvexní k počátku osoby.  Když se Abbyina indiferenční křivka protne s Octaviovou ve více než jednom bodě (takže nejsou pouze tečnami), vznikne protnutím křivek tvar oka. Každý bod uvnitř tohoto oka představuje kombinaci našich dvou zdrojů takovou, že obě osoby mohou mít větší užitek než na okrajích oka, protože bod uprostřed bude na jejich vyšších indiferenčních křivkách (vzdálenějších od jejich počátků).", "section_level": 1}, {"title": "Paretova křivka.", "content": "Tam, kde je nějaká z Abbyiných indiferenčních křivek tečnou nějaké Octaviovy indiferenční křivky, nalézáme takovou kombinaci zdrojů, že obě osoby získají užitek, který nemůže být přerozdělením zdrojů zvýšen pro jednu osobu, aniž by se tím snížil užitek druhé osoby. Taková kombinace zdrojů se nazývá Pareto-optimální. Z množiny bodů tečného doteku různých indiferenčních křivek získáme spojením křivku vedoucí od Octaviova počátku (O) až po Abbyin počátek (A). Tato křivka, která nikdy nebude přímkou, se nazývá Paretova křivka.  Někdy se této křivce říká také kontrakční křivka, ačkoliv Mas-Colell, Winston a Green (1995) definici kontrakční křivky omezili na takové body Paretovy křivky, které uspokojí Abby i Octavia nejméně na úrovni jejich rozpočtu. Ostatní autoři, kteří k Paretově křivce přistupují spíše z hlediska teorie her, jako například Martin Osborne a Ariel Rubinstein (1994), používají termín jádro pro ten úsek Paretovy křivky, že pro obě osoby je užitek nejméně na úrovni jejich rozpočtu.  K tomu, abych určili Paretovu křivku, musíme pro obě osoby spočítat sklon indiferenčních křivek v každém bodě. Tento sklon je záporně vzatá mezní míra substituce. Protože Paretova křivka je množina takových bodů, že jsou si indiferenční křivky tečnami, je to tím pádem také množina bodů, kde mezní míra substituce jedné osoby je stejná jako mezní míra substituce druhé osoby.  Přidáme-li do předpokladů již zmíněné rozpočtové omezení (dejme tomu, že se Abby a Octavio společně dělí o celkový rozpočet) a určíme-li počáteční alokaci rozdělení produktů na této přímce jako bod E, pak pokud se nemění ceny produktů, dostaneme optimální řešení právě z kontrakční křivky tam, kde se protíná s rozpočtovou přímkou, neboť bod E leží na vyšších kontrakčních křivkách pro obě osoby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edworthův diagram nebo také Edgeworthova krabice (anglicky Edgeworth box nebo egg-worth box), pojmenovaný po svém vynálezci Francisu Ysidro Edgeworthovi, se v ekonomii používá k reprezentaci rozdělení zdrojů. Edgeworth původně navrhnul dvouosý diagram, který byl později rozšířen do dnes známého krabicového diagramu Paretem v jeho knize „Manual of Political Economy“ a ten byl poté zpopularizován Bowleyho výkladem. Moderní verze diagramu se tedy také často nazývá Edgeworth-Bowleyho diagram.", "tgt_summary": "埃奇沃斯框图(Edgeworth Box,也称“埃奇沃思盒”)揭示了当所有消费的总量或经济活动中使用的投入品总量固定时,如何配置资源,考察生产的效率。与对消费者的边际替代率相类似,在证明生产中帕累托有效投入品的生产效率的论点时,也可以用定义两种投入品之间的\"边际技术替代率\"给出。\"边际技术替代率\"是指,为保持一定的产量水平,一种投入品能够被另一种投入品替换的单位数量。这样,用埃奇沃斯的无差异曲线的性质,人们可以作出一条描述当产量不变时一种投入被另一种投入替代的弯向圆点的曲线。", "id": 913103}
{"src_title": "Robert Moses", "tgt_title": "羅伯·摩斯", "src_document": [{"title": "Rodinné zázemí.", "content": "Narodil se v New Havenu v bohaté obchodnické rodině. Jeho rodiči byli Emanuel Moses a Bella Moses (rozená Silverman), vedle Roberta měli ještě syna Paula Emanuela (1887) a dceru Ednu Marion (1891). Oba jeho rodiče byli židovského původu a byli součástí komunity newyorských židů z vyšších kruhů. Otec se narodil ještě v Evropě v Kolíně nad Rýnem, měl ale německé a španělské předky, a následně se v USA vypracoval z provozovatele drobného krámku na úspěšného velkoobchodníka. Matka se narodila už v New Yorku v rodině bohatých obchodníků s realitami v první generaci přistěhovalců. Bella Moses se dlouhodobě angažovala v charitativních projektech a v možnostech řešení fyzické veřejné infrastruktury jako byla hřiště nebo tábořiště. Robert Moses zřejmě zdědil velkou část jejích povahových vlastností i zájem o zlepšování fyzického prostředí k životu ve velkoměstě.  Jeho manželkou byla Mary Moses, měl dvě dcery – Jane a Barbaru.", "section_level": 1}, {"title": "Profesní dráha.", "content": "Získal vzdělání na Yale a doktorát na Oxfordu a už během studií se rozhodl pro dráhu ve státní správě. Po neúspěšných snahách o reformu chronicky neefektivního a zkorumpovaného systému správy New Yorku prostřednictvím aktivity v různých městských a státních organizacích se stal členem týmu poradců starosty a následně guvernéra, demokrata Ala Smithe, díky němuž se dostal do kontaktu přímo s prostředím vysoké politiky v Albany a s nímž byl následně spojen až do Smithovy smrti v roce 1944. Roku 1924 se pak stal předsedou Státní rady pro parky, v jejímž čele stál až do roku 1961 a tato funkce byla základem jeho silné mocenské pozice v městské správě. V mezidobí současně zastával mnohé další nevolené úřady ve státní a městské správě, přičemž v určitém období byl držitelem dokonce 16 úředních pozic najednou. Nikdy nezastával žádnou volenou pozici, nicméně v roce 1934 se neúspěšně ucházel o post guvernéra státu New York za republikánskou stranu. V roce 1927 se stal prvním držitelem po reformě státní správy velmi posíleného úřadu Secretary of State ve státě New York, čímž se stal druhým nejvýše postaveným veřejným činitelem ve státě. V období Smithovy neúspěšné prezidentské kampaně v roce 1928 měl ve svých rukou správu celého státu místo nepřítomného guvernéra.  S jeho působením je spojeno vybudování 13 mostů, 2 tunelů, 1025 km dálnic, 658 veřejných hřišť, 10 veřejných plaveckých bazénů, 17 státních parků a desítek obytných komplexů a městských parků.  Vedle velkých infrastrukturních projektů byl především v začátku své kariéry v New Yorku spojen s reformním hnutím, které usilovalo o celkovou reformu zastaralého systému státní správy, který přestal vyhovovat potřebám velice rychle se vyvíjejícího státu a města. Přes počáteční neúspěchy se nakonec ve 20. letech postupně uskutečnila většina reforem, které Moses navrhl před rokem 1920 v rámci své práce pro různé komise zabývající se reformou státní správy. Došlo tak k zásadanímu zjednodušení, zefektivnění a ztransparentnění fungování státního aparátu. Newyorské reformy se následně staly inspirací pro podobné reformy v dalších státech USA i reformy na federální úrovni.  Přestože je spojen s velkým množstvím projektů silnic, dálnic, parkovišť a obecně je považován za jednoho z otců principů plánování zaměřeného na automobily ve Spojených státech, sám se nikdy nenaučil řídit.  Je po něm pojmenována řada veřejných staveb a parků – Robert Moses Niagara Power Plant, Robert Moses State Park (na Long Islandu), Robert Moses State Park (na Thousand Islands), Robert Moses Causeway a další.", "section_level": 1}, {"title": "The Power Broker.", "content": "V roce 1974 vyšla rozsáhlá biografie tehdy ještě žijícího Roberta Mosese od spisovatele Roberta A. Cara. Ten podrobně zmapoval všechny aspekty Mosesova osobního i profesního života a vykreslil do té doby spíše pozitivně vnímaného \"hlavního budovatele New Yorku\" jako po moci toužícího manipulátora ničícího lidi kolem sebe a stavícího svůj vliv často i na zcela nelegálních praktikách. Současně poukazuje na Mosesův jen částečně skrývaný rasismus. Kniha se okamžitě stala bestsellerem a údajně ovlivnila politické a mocenské uvažování mnoha lidí včetně Barracka Obamy.", "section_level": 1}, {"title": "Spor s Jane Jacobs.", "content": "Ve veřejném povědomí mimo USA je znám především jako protivník aktivistky a spisovatelky Jane Jacobs, která byla klíčovou postavou v tzv. boji o Greenwich Village, kterou měla procházet jedna z vnitroměstských dálnic (Lower Manhattan Expressway) naplánovaných Mosesem v rámci New Yorku. Přestože Moses silně tlačil na výstavbu této dálnice, díky odporu místních obyvatel k výstavbě nakonec nedošlo. Jane Jacobs se nicméně nakonec mimo jiné v důsledku tohoto souboje i s rodinou rozhodla odstěhovat do Kanady.  O konfliktu s Jane Jacobs byl v roce 2016 natočen film Občanka Jane: Bitva o město (Citizen Jane: Battle for the City).", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Moses (18. prosince 1888 New Haven – 29. července 1981 West Islip) byl americký úředník, územní plánovač a politik spojený především se státem a městem New York. Je spojen s velkými infrastrukturními projekty ve městě a okolí především ve druhé a třetí čtvrtině 20. století a s reformním hnutím působícím ve státní správě v New Yorku především ve 20. letech 20. století.", "tgt_summary": "罗伯特·摩西(,或译罗伯·摩斯、罗伯特·摩西斯等,1888年-12月18日-1981年-7月29日),康乃狄克州人,是20世纪纽约和其市郊的建筑大师。1927年至1929年时曾任纽约州的州务卿。", "id": 2137438}
{"src_title": "Francis Lewis", "tgt_title": "弗朗西斯·刘易斯", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Francies Lewis se narodil 21. března 1713 v Llandaffu ve Walesu. Byl jediným dítětem Morgana Lewise a Anne Lewis (rozené Pettingale) z Newportu ve Walesu. Vystudoval univerzitu Westminster School v Londýně. Do svých 21 let pracoval v londýnském obchodním domě. Jeho otec mu odkázal majetek, včetně nemovitostí. Lewis vše prodal a použil výtěžek ke koupi zboží, pak odplul do New Yorku, kam dorazil v letech 1734 nebo 1735. Část zboží v New Yorku zanechal, prodal je jeho obchodní partner Edward Annesley. Se zbylou částí zboží odcestoval do Filadelfie. Po dvou letech se vrátil do New Yorku. Lewis podnikl několik cest přes oceán, navštívil severoevropské přístavy, Petrohrad v Rusku, také severní Skotsko a Afriku. V roce 1756 byl zajat jako britský obchodní agent a poslán do Francie do vězení. Po svém propuštění a návratu domů se stal politicky aktivním.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Byl členem Committee of Sixty (výboru šedesáti), delegátem New York Provincial Congress (provinční kongresu v New Yorku) a od roku 1775 do roku 1779 působil jako delegát kontinentálního kongresu. V roce 1778 podepsal Články Konfederace a trvalé unie a v roce 1779 působil jako člen Continental Board of Admiralty, kontinentální rady pro námořnictvo.  Pomohl svému synovi Francisovi Lewisovi ml. otevřít obchod pod značkou Francis Lewis a syn. Jeho syn Morgan Lewis sloužil v armádě během americké revoluční války a později zastával mnoho úřadů ve státě New York, včetně funkce guvernéra.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1745 se Lewis oženil s Elizabeth Annesley (zemřela 1779), sestrou jeho obchodního partnera. Měli sedm dětí, z nichž pouze tři se dožily dospělosti.  V roce 1775 Lewis získal panství ve Whitestone, dnešním Queensu. Jeho dům byl v americké revoluční válce zničen britskými vojáky, kteří také zatkli jeho manželku Elizabeth a po dobu několika týdnů jí v zajetí odepřeli čisté oblečení nebo přiměřené jídlo. Její útrapy v zajetí jí zničily zdraví a vedly k její smrti v roce 1778 poté, co on sám byl propuštěn ze zajetí v rámci dohody o výměně vězňů.  Lewis zemřel 31. prosince 1802, ačkoli jeho památník na hřbitově Trinity Church udává jeho rok smrti jako 1803.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Francis Lewis (21. března 1713, Wales – 31. prosince 1802, New York) byl americký politik, obchodník a signatář Deklarace nezávislosti Spojených států jako zástupce státu New York.", "tgt_summary": "弗朗西斯·刘易斯 (英语:Francis Lewis;1713年-3月21日-1802年-12月31日)是签署美国独立宣言的纽约州代表。", "id": 431767}
{"src_title": "Testování covidu-19", "tgt_title": "2019冠状病毒病检测", "src_document": [{"title": "Laboratorní metody.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Průkaz virové RNA.", "content": "K rutinnímu průkazu infekce se používají testy detekující přímo genetickou informaci viru (ribonukleovou kyselinu – RNA) ve vzorku od pacienta. Za vhodný vzorek se považuje výtěr z hltanu, nosohltanu, případně z dolních cest dýchacích odebraný například během bronchoskopie či intubace pacienta. Virová RNA se prokazuje metodou tzv. real-time RT-PCR (real-time polymerázová řetězová reakce spojená s reverzní transkripcí), která umožňuje přímo kvantifikovat množství virové RNA ve vzorku. Koncem března 2020 bylo v USA ve zrychleném procesu schvalování autorizováno použití tzv. testů ke kvalitativní detekci virové RNA, které umožní prokázat infekci během 45 minut.", "section_level": 2}, {"title": "Průkaz protilátek.", "content": "Průkaz protilátek v krvi (séru) pacienta je tzv. sérologickým testem. Infekce SARS-CoV-2 vyvolává obdobně jako jiné infekce produkci protilátek proti bílkovinám viru buňkami imunitního systému. Většina infikovaných jedinců vyvine protilátky do 5-10 dnů od počátku příznaků infekce. Vzhledem k tomuto relativnímu zpoždění v tvorbě protilátek se sérologické testy nehodí k akutnímu testování nemocných. Význam mají ve zpětném průkazu infekce u jedinců s lehkými či žádnými příznaky onemocnění. Z tohoto pohledu jsou důležité k posouzení celkového rozsahu epidemie a nedílnou součástí epidemiologické surveillance.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj vlastních testů v AV ČR.", "content": "Akademie věd České republiky spustila vlastní webový portál Laboratoře proti koronaviru, který slouží ke koordinaci práce laboratoří, které se podílejí na testování vzorků.  V České republice se do vývoje vlastních testovacích kitů zapojil tým z UOCHB AV ČR, který spolu vyvinul vlastní metodu izolace virové RNA ze vzorků odebraných pacientům. Je založena na použití originálních magnetických nanočástic z dílny Radka Zbořila z olomouckého RCPTM. Postupně je validována ve spolupráci s 2.LF UK, nemocnicí Na Bulovce a Státním zdravotním ústavem. V projektu je zapojen i Biocev, ÚMG AV ČR a CEITEC. 7 milionů korun na výzkum a vývoj nových diagnostických testů pro onemocnění COVID-19 darovala firma IOCBTech, dceřiná společnost Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR.  Akademie věd České republiky spolupracuje s Genomic Research Centre, Academia Sinica, Taipei, Tchaj-wan. Ten poskytuje vědecké obci zdarma vlastní rekombinantní a glykosylovaný spike protein viru propagovaný na lidských HEK 293 buňkách v rozpustné formě bez transmembránové domény.", "section_level": 2}], "src_summary": "Testování covidu-19 zahrnuje především laboratorní metody vedoucí k průkazu akutní či prodělané infekce virem SARS-CoV-2. Vyhledávání a testování potenciálních nakažených je jedním ze základních pilířů epidemiologické surveillance a je proto důrazně doporučován Světovou zdravotnickou organizací (WHO).", "tgt_summary": "2019冠状病毒病检测(英语:COVID-19 testing)是通过核酸、抗体或快速抗原检测等手段及胸腔CT断层成像等临床辅助手段,对人体是否感染2019冠状病毒(SARS-CoV-2)或患有2019冠状病毒病(COVID-19)予以诊断。", "id": 2177373}
{"src_title": "Yau Ma Tei Fruit Market", "tgt_title": "油麻地果欄", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Trh s ovocem v Yau Ma Tei byl postaven a otevřen v roce 1913. Původní název byl \"Government Vegetables Market\" (政府 蔬菜 市場). Zatímco se na trhu původně prodávalo pouze ovoce a zelenina, usadili se na trhu ve 30. letech 20. století také obchodníci s rybinou, prodávala se drůbež a další potraviny.  V polovině 60. let se přesunul obchod se zeleninou a rybami na nově otevřený velkoobchodní trh se zeleninou Cheung Sha Wan Wholesale Vegetable Market (長沙灣蔬菜批發 市場) a velkoobchodní trh s rybinou Cheung Sha Wan Wholesale Fish Market (長沙灣魚類批發市 場). Trh Yau Ma Tei se poté specializoval výhradně na ovoce.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled, charakter trhu.", "content": "Areál trhu se od prosince 2009 nachází v seznamu historických budov státního úřadu pro památky (Antiquities and Monuments Office) jako objekt kategorie II. Trh hraje důležitou roli při zásobování Kowloonu. V letech 2014 až 2015 se zde prodalo 317 000 tun ovoce, což je přibližně 47 procent z celkového množství ovoce prodaného v Hongkongu během této doby. Na trhu o celkové ploše 14 000 čtverečních metrů se nachází v průměru asi 250 obchodníků.  Stánky na trhu mají jedno až dvě patra. Horní místnosti se dnes již nepoužívají jako byty, ale jako sklady a hygienická zařízení. Prodejní stánky jsou vyrobeny z cihel a kamene. Většina chodeb v trhu je zastřešena nebo lemována arkádami.", "section_level": 1}, {"title": "Spor o lokalitu trhu.", "content": "Mimo zásobování obyvatelstva je trh Yau Ma Tei Fruit Market také velkoobchodem a dodává ovoce dalším maloobchodníkům. O to intenzivnější je proto provoz i během problematických hodin, zejména nočních. V průběhu let obdržely úřady skutečně četné stížnosti na hluk, zejména v nočních hodinách, na problémy s dopravou a hygienou ap. Již v roce 1969 navrhla hongkonská výkonná rada (\"Executive Council\") vládě, aby uvažovala o přesunu trhu na jinou lokalitu. To bylo také diskutováno, po roce 2007 pak intenzivněji, všechny alternativy však narážejí na silný odpor: obchodníci se obávají finančních výdajů, a existuje také obava, že pro trh důležitá tradiční komunita by zanikla. Dosavadní řešení proto dosud spočívaly v různých změnách silničního vedení, zklidnění provozu ap.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ovocný trh Yau Ma Tei Fruit Market (čínsky 油 麻 地 果 欄), známý také jako Kowloon Wholesale (Fruit) Market (Kau-lunský velkoobchod s ovocem) nebo Yau Ma Tei Wholesale Fruit Market (velkoobchod s ovocem Yau Ma Tei), se nachází v okrese Yau Ma Tei, Kowloon, Hongkong.", "tgt_summary": "油麻地果栏(英语:Yau Ma Tei Wholesale Fruit Market),原名为九龙水果批发市场(Kowloon Wholesale Fruit Market),亦常简称作「果栏」,是香港主要水果批发市场,位于九龙油麻地,北临窝打老道,南抵石龙街,西为渡船街,东为新填地街。", "id": 1478520}
{"src_title": "Jan z Noailles", "tgt_title": "让·路易·保罗·弗朗索瓦·德·诺瓦耶", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Jan Ludvík Pavel František z Noailles se narodil jako syn Kateřiny Františky Šarloty z Cossé-Brissac a Ludvíka, 4. vévody z Noailles a od roku 1775 maršála Francie. Jeho otec byl synovcem Marie Viktorie z Noailles, snachy krále Ludvíka XIV., Janovou babičkou byla Františka Šarlota d'Aubigné, neteř Madame de Maintenon.  Nějakou dobu byl v armádě. Jeho proslulost v oblasti chemie mu však získala v roce 1777 zvolení členem Académie des sciences. Byl také rytířem Řádu zlatého rouna.  Po dědečkově smrti v roce 1766 se stal vévodou z Ayen a po smrti otce v roce 1793 vévodou z Noailles. V roce 1792 emigroval a až do restaurace Bourbonů v roce 1814 žil ve Švýcarsku; po návratu do vlasti zaujal své místo jako pair Francie.", "section_level": 1}, {"title": "Francouzská revoluce.", "content": "Jako člen královského vojska vévoda během francouzské revoluce opustil své statky a nebyl tak přítomen smrti svého otce, po níž se stal vévodou z Noailles. Jeho nepřítomnost jej ušetřila tomu, aby byl spolu s většinou svých příbuzných v květnu 1794 na příkaz Robespierra zatčen. Dne 22. července roku 1794 byly jeho sedmdesátiletá matka (vévodkyně vdova z Noailles), jeho manželka (vévodkyně Anna Henrieta Luisa), jejich nejstarší dcera Luisa (sňatkem s bratrancem Marcem Antoinem de Noailles vikomtesa z Noailles) a jejich další dcera Adriana de La Fayette, odsouzeny ke stětí gilotinou. Všechny byly popraveny, kromě Adriany, která byla na poslední chvíli zachráněna zásahem budoucího amerického prezidenta, tehdejšího amerického ministra, Jamese Monroea. Ministr ji zachránil díky úsilí, které její manžel na straně Ameriky vynaložil za Americké války za nezávislost. Záchrana však přišla až poté, co byla před Adrianinými zraky sťata její babička, matka a sestra. Vévoda se o jejich smrti dozvěděl až o týdny později. Rodina během revoluce ztratila mnoho svých členů, včetně dvou Janových strýců (mezi nimi zemřel i Filip z Noailles, vévoda z Mouchy) a množství bratranců.  Vévoda odešel do dobrovolného exilu ve Švýcarsku, kde žil až do restaurace Bourbonů. Po návratu do Francie nařídil opravu svých statků zpustošených Napolonem a Direktoriem. Prostřednictvím vlivu své dcery Adriany de La Fayette, jejíž rodina za revoluce také velmi trpěla, dosáhl navrácení část svého nesmírného jmění.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V necelých šestnácti letech se Jan 25. února 1755 oženil s dědičkou Henrietou Annou Luisou d'Aguesseau, dcerou Jeana Baptiste Paulina d'Aguesseau de Fresne, hraběte z Compans a Maligny, a Anny Luisy Františky du Pré, paní z la Grange-Bleneau. Sňatku dosáhl Janův dědeček Adrien Maurice z Noailles, který si jej přál vzhledem k tomu, že Henrieta byla dědičkou svého dědečka Henriho Françoise d'Aguesseau, který byl třikrát kancléřem Francie. Jan a Henrieta spolu žili v rodinném sídle v Paříži, Hôtelu de Noailles v Rue Saint-Honoré, a postupně se stali rodiči osmi dětíː  V roce 1796 se Jan znovu oženil s baronkou Vilemínou Justýnou z Mosheimu (matkou ruského diplomata Jurije Golovkina), žádné další děti s ní však neměl; z osmi dětí z prvního manželství ho přežily pouze dvě dcery. Protože neměl žádného žijícího syna ani synovce, stal se jeho nástupcem jeho dvaadvacetiletý prasynovec Paul de Noailles.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan de Noailles (\"Jean Louis Paul François;\" 26. října 1739, Paříž – 20. října 1824) byl francouzským šlechticem a vědcem.", "tgt_summary": "让·路易·保罗·弗朗索瓦,第五代诺瓦耶公爵(Jean Louis Paul François de Noailles, 5e duc de Noailles,1739年-10月26日-1824年-10月20日),化学家,法兰西科学院院士。路易·德·诺瓦耶元帅之子。虽然服役军中,但他兴趣却在科学。1777年当选法兰西学院院士。", "id": 1702953}
{"src_title": "Pandemie covidu-19 v Irsku", "tgt_title": "2019冠状病毒病爱尔兰疫情", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fáze zamezování šíření nemoci: leden–12. března.", "content": "Na konci února irské ministerstvo zdravotnictví uvedlo, že je ve fázi utváření své strategie proti viru.  O tři dny později, 29. února, byl ohlášen první potvrzený případ nákazy koronavirem SARS-CoV-2. Byl to student z východního Irska, který se vrátil ze severní Itálie. Střední škola Scoil Chaitríona v Glasnevinu, kterou student navštěvoval byla z preventivních důvodů uzavřena na dva týdny.  Dne 3. března byl potvrzen druhý případ nákazy. Jednalo se o ženu z východu Irska, která se vrátila ze severní Itálie. Nemá žádnou spojitost s prvním případem nákazy.  Dne 4. března byly potvrzeny další čtyři případy, dvě ženy a dva muži ze západu země, kteří přicestovali ze severní Itálie, čímž se celkový počet zvýšil na šest.  Dne 5. března bylo potvrzeno dalších sedm dalších případů, čímž se celkový počet zvýšil na třináct. Čtyři muži měli opět návaznost na severní Itálie, jeden z těchto případů byl spojen s Trinity College v Dublinu. Dva ze sedmi případů byly spojeny s blízkým kontaktem s již potvrzenými případy. Posledním ze sedmi případů byl muž z jihu země, který necestoval do zahraničí.  Dne 6. března bylo oznámeno, že více než 60 zaměstnanců fakultní nemocnice v Corku muselo být izolováno kvůli komunitnímu přenosu covidu-19 v nemocnici. Týž den přinesl potvrzení dalších pět případů, čímž celkový počet v zemi v té době dosáhl 18.  Dne 7. března byl potvrzen ještě jeden případ, čímž se celkový počet zvýšil na 19.  Dne 8. března byly potvrzeny další dva případy, čímž se celkový počet zvýšil na 21.  Dne 9. března byly potvrzeny další tři případy, čímž se celkový počet zvýšil na 24. Dne 10. března bylo potvrzeno dalších deset případů, čímž se celkový počet zvýšil na 34.  11. března starší pacient v nemocnici v Naasu v hrabství Kildare (jihozápadně od hlavního města Dublinu) nemoci podlehl; bylo oznámeno devět nových případů, takže se počet nakažených zvýšil na 43. Nemocnice v Corku propustila jednoho pacienta poté, co se plně zotavil.", "section_level": 2}, {"title": "Fáze zdržování šíření nemoci: 12.–27. března.", "content": "Dne 12. března bylo potvrzeno 27 nových případů nákazy covidem-19, čímž se celkový počet případů v zemi zvýšil na 70. V reakci na nárůst případů oznámil Taoiseach Leo Varadkar uzavření všech škol a zařízení péče o děti do 29. března. Poté, co Světová zdravotnická organizace formálně prohlásila, že šíření nemoci lze považovat za pandemii, oznámilo také, že se Irsko ocitá ve fázi zdržování šíření nemoci (tuto strategii kancelář Taoiseacha potvrdila o tři dny dříve).  Dne 13. března bylo potvrzeno 20 nových případů, čímž se celkový počet případů v zemi zvýšil na 90. Dne 14. března bylo potvrzeno 39 nových případů a bylo oznámeno další úmrtí člověka, který žil na východě země. Tím se zvýšil počet nakažených na 129 s počtem dvou úmrtí.  Dne 15. března bylo potvrzeno 40 nových případů. Celkový počet případů byl tedy 169 se dvěma úmrtími. Nemocnice v Limericku propustila čtyři pacienty. Vláda nařídila, aby se bary a jiné veřejné budovy uzavřely a vyzvala, aby lidé nepořádali domácí večírky.  Dne 16. března bylo zaznamenáno 54 nových případů. Celkový počet případů se zvýšil na 223 se dvěma úmrtími. Dne 17. března bylo potvrzeno 69 nových případů, čímž se celkový počet případů v zemi zvýšil na 292, stále dvě úmrtí.  Dne 18. března bylo potvrzeno 74 nových případů, čímž se celkový počet případů v zemi zvýšil na 366 případů se dvěma úmrtími. Podrobnější informace o nemocnicích, o věkovém rozmezí nakažených, o šíření covidu-19, o zdravotnických pracovnících a o potvrzených případech podle hrabství zveřejnil tento den irský Národní pohotovostní tým veřejného zdraví. Ukázalo se, že nemoc byla zaznamenána ve 23 z 26 hravství, přičemž Laois, Leitrim a Monaghan byli jedinými třemi hrabstvími, kde dosud nebyl zaznamenán ani jeden případ.  Dne 19. března bylo potvrzeno 191 nových případů, což je celkem 557 případů. Bylo zaznamenáno 1 nová úmrtí, čímž se počet zemřelých zvýšil na 3. Žena zemřela na izolovaném oddělení v nemocnici Sv. Vincenta. Její dcera později promluvila s novináři a vyzvala veřejnost, aby se chránila před nemocí.  Dne 20. března bylo hlášeno 126 nových případů, čímž se celkový počet zvýšil na 683. Bylo také potvrzeno, že se nemoc dostala také do Laoisu a Leitrimu, přičemž Monaghan zůstal posledním z 26 okresů bez jediného případu. Dne 21. března bylo hlášeno 102 nových případů, čímž se celkový počet zvýšil na 785.  Dne 22. března bylo zaznamenáno 121 nových případů, čímž se celkový počet zvýšil na 906. Také v souvislosti s covidem-19 zemřel další člověk, čímž se celkový počet úmrtí zvýšil na 4. Muž, který zemřel v nemocnici Mater, byl hudebním režisérem pěveckého sboru v Dublinu a bývalým vedoucím vokálních studií na Královské irské hudební akademii.  Dne 23. března bylo oznámeno dalších 219 případů a dvě další úmrtí, čímž se celkový počet zvýšil na 1 125 případů a šest úmrtí. Z toho bylo nakaženo celkem 208 zdravotnických pracovníků. Dne 24. března bylo oznámeno dalších 204 případů a další úmrtí, čímž se celkový počet případů zvýšil na 1 329 a sedm úmrtí. Dne 25. března bylo potvrzeno nových 235 případů, čímž se celkový počet potvrzených případů zvýšil na 1 564. Rovněž došlo k dvěma úmrtím, čímž se celkový počet úmrtí zvýšil na devět. Dne 26. března bylo potvrzeno dalších 255 případů a deset úmrtí, čímž se celkový počet potvrzených případů zvýšil na 1 819 a celkový počet úmrtí na 19, což je více než dvojnásobek oproti předchozímu dni. Podle vedoucího lékařského důstojníka Tonyho Holohana došlo k většině úmrtí v „institučním prostředí“, tj. v nemocnicích a domovech s pečovatelskou službou. Od této chvíle začaly rapidně narůstat počty mrtvých.", "section_level": 2}, {"title": "Fáze zůstat doma: 27. března–dosud.", "content": "27. březen přinesl 302 nových případů a tři nové úmrtí, celkový počet potvrzených případů a 2 121 případů and 22 obětí. Mezi úmrtími byla první smrtelná úmrtnost v oblasti zdravotnictví v zemi, která sídlila na východě. Taoiseach Leo Varadkar oznámil řadu opatření, které shrnul jako: „Zůstaňte doma“ (s určitými výjimkami). Opatření, která se časově shodovala s rostoucím počtem obětí, byla také reakcí na zvýšenou závislost na jednotkách intenzivní péče při léčbě kriticky nemocných pacientů a pokusu o snížení tohoto počtu před dosažením kapacity.  Dne 28. března 294 nových případů a 14 nových úmrtí zvýšilo celkový počet potvrzených případů na 2 415 a 36 úmrtí. Dne 29. března bylo hlášeno 200 případů a 10 úmrtí, čímž se celkový počet potvrzených případů a úmrtí zvýšil na 2 615 a 46 úmrtí. Dne 30. března bylo hlášeno 295 případů a 8 úmrtí, čímž se celkový počet potvrzených případů zvýšil na 2 910 a úmrtí na 54. 31. března bylo hlášeno 325 případů a 17 úmrtí, čímž se celkový počet potvrzených případů a úmrtí zvýšil na 3 235 a 71 úmrtí.  Dne 1. dubna bylo potvrzeno dalších 212 případů a 14 úmrtí, čímž se celkový počet potvrzených případů zvýšil na 3 447 a celkový počet úmrtí na 85. Bylo také oznámeno, že vedoucí lékařský důstojník Tony Holohan, který během předchozí večerní tiskové konference měl příznaky nemoci, byl převezen do nemocnice z důvodů jiných než covid-19. Jako náhradníka pověřil Ronana Glynna.  Dne 2. dubna bylo potvrzeno dalších 402 případů a 13 úmrtí, což znamená celkový počet se zvýšil na 3 849 případů a 98 úmrtí. Tony Holohan řekl řekl o jednotkách intenzivní péče (JIP) v nemocnicích: „Ze celkového počtu 148 případů přijatých na JIP bylo 25 osob propuštěno, bohužel došlo ke 14 úmrtím na JIP a 109 osob na JIP zůstalo. Průměrný věk osob přijatých na JIP je 62.“  Dne 3. dubna bylo potvrzeno dalších 424 případů a 22 úmrtí, což znamená celkem 4 273 případů a 120 úmrtí. Jeden pacient byl propuštěn z Univerzitní nemocnice v Sligu poté, co byl přijat do nemocnice na 10 dní.  Dne 4. dubna bylo ohlášeno dalších 331 případů a 17 úmrtí, což je celkem 4 604 případů a 137 úmrtí. 5. dubna bylo ohlášeno dalších 390 případů a 21 úmrtí, což znamená celkem 4 999 případů a 158 úmrtí. Počet potvrzených případů a podezření na covid-19 v nemocnicích byl zveřejněn k 4. dubnu. Dne 6. dubna bylo ohlášeno dalších 370 případů a 16 úmrtí, což znamená celkem 5 364 případů a 174 úmrtí. Dne 7. dubna bylo ohlášeno dalších 345 případů a 36 úmrtí, což znamená celkový počet 5 709 případů a 210 úmrtí. Dne 8. dubna bylo hlášeno dalších 365 případů a 25 úmrtí, což znamená celkem 6 074 případů a 235 úmrtí. Dne 9. dubna bylo hlášeno dalších 500 případů a 28 úmrtí, což znamená celkový počet 6 574 případů a 263 úmrtí.  Dne 10. dubna irské Ministerstvo zdravotnictví zpočátku ohlásilo dalších 480 případů a 25 úmrtí, což znamená celkem 7 054 případů a 288 úmrtí. Bylo oznámeno, že mezi počtem případů potvrzených irským Ministerstvem zdravotnictví a ECDC došlo k rozporu, a to kvůli vzorkům zaslaným do Německa k analýze, aby bylo možné všechny vzorky analyzovat. Z německých laboratoří se vrátilo 14 000 vzorků, z nichž 1 035 bylo pozitivních, což znamená, že celkový počet potvrzených případů byl 8 089. K tomuto datu bylo propuštěno 62 pacientů přijatých na JIP. Taoiseach Leo Varadkar oznámil, že opatření zavedená 27. března budou prodloužena minimálně do 5. května.  Dne 11. dubna bylo ohlášeno dalších 553 případů společně s dalšími 286 případy z předchozích vzorků zaslaných do Německa a 33 úmrtí, což znamená celkem 8 928 případů a 320 úmrtí. Dne 12. dubna bylo hlášeno dalších 430 případů, spolu s dalšími 297 případy z předchozích vzorků zaslaných do Německa a 14 úmrtí, což znamená celkem 9 655 případů a 334 úmrtí. Národní pohotovostní tým veřejného zdraví uvedl, že pokud by změna opatření nebyla provedena správně, došlo by k „reálnému nebezpečí“ druhé vlny nákazy. Dne 13. dubna bylo ohlášeno dalších 527 případů spolu s dalšími 465 případy z nevyřízených testů z laboratoře v Německu a 31 úmrtí, což znamená celkem 10 647 případů a 365 úmrtí. Přibližně 80 % nakažených se potýká s mírným až středním průběhem nemoci, téměř 14 % má závažný průběh onemocnění a přibližně 6 % je kritických případů. Ministr zdravotnictví řekl, že přístup Irska ke covidu-19 je „správná strategie“, která „zachrání životy“. Dne 14. dubna bylo ohlášeno dalších 548 případů, dalších 284 případů z testů z laboratoře v Německu a 41 úmrtí, což znamená celkem 11 479 případů a 406 úmrtí.  Dne 15. dubna bylo ohlášeno dalších 657 případů spolu s dalšími 411 případy z testů z německé laboratoře a 38 úmrtí, což znamená celkem 12 547 případů a 444 úmrtí. Mezi oznámenými úmrtími byl i 23letý člověk, který je nejmladší osobou, která do té doby v Irsku zemřela. K tomuto datu sdělil mluvčí Ireland East Hospital Group, že zemřeli dva zdravotničtí pracovníci, muž a žena, pracující ve stejně nemocnici v Kilkenny.  Dne 16. dubna bylo ohlášeno dalších 629 případů spolu s dalšími 95 případy z testů z laboratoře v Německu a 43 úmrtí, což znamená celkem 13 271 případů a 486 úmrtí. Jedna smrt, která byla dříve ohlášena, byla reklasifikována jako nesouvisející s covidem-19. Dne 17. dubna bylo ohlášeno dalších 597 případů spolu s dalšími 112 případy z testů z laboratoře v Německu a 44 úmrtí, což znamená celkem 13 980 případů a 530 úmrtí. Dne 18. dubna bylo ohlášeno dalších 630 případů spolu s dalšími 148 případy z nevyřízených testů v laboratoři v Německu a 41 úmrtí, což znamená celkový počet 14 758 případů a 571 úmrtí. Dne 19. dubna bylo ohlášeno dalších 445 případů spolu s dalšími 48 případy z testů z německé laboratoře a 39 úmrtí, což znamená celkový počet 15 251 případů a 610 úmrtí.  Dne 20. dubna bylo ohlášeno dalších 401 případů a 77 úmrtí, což znamená celkem 15 652 případů a 687 úmrtí.  Dne 21. dubna bylo hlášeno dalších 388 případů a 44 úmrtí, což znamená celkový počet 16 040 případů a 730 úmrtí. Tony Holohan oznámil, že se v zotavilo 8 377 lidí a že k tomuto datu bylo z nemocnic propuštěno 856 lidí. Bylo také oznámeno, že jedna dříve nahlášená smrt jako příbuzná s covidem-19 s touto nemocí nesouvisela.  Dne 22. dubna bylo ohlášeno dalších 631 případů a 49 úmrtí a deset dříve ohlášených úmrtí bylo reklasifikováno jako nesouvisející s covidem-19, čímž se celkový počet zvýšil na 16 671 případů a 769 úmrtí.  Dne 23. dubna bylo ohlášeno dalších 936 případů a 28 úmrtí a tři dříve ohlášené úmrtí byly reklasifikovány jako nesouvisející s covidem-19, čímž se celkový počet zvýšil na 17 607 případů a 794 úmrtí. Tony Holohan řekl, že více než 45 % úmrtí v Irsku dosud patřilo mezi obyvatele pečovatelských domů.  Dne 24. dubna bylo ohlášeno dalších 577 případů a 37 úmrtí a 185 pravděpodobných úmrtí spojených s covidem-19 a dvě dříve ohlášené úmrtí byly reklasifikovány jako nesouvisející s koronavirem, čímž se celkový počet zvýšil na 18 184 případů a 1 014 úmrtí. HPSC definuje pravděpodobné úmrtí jako „smrt, kde laboratorní test nebyl proveden, ale kde lékař věří, že je spojena se onemocněním covid-19“. Celkový počet úmrtí zahrnuje pravděpodobná úmrtí v souladu s radami ECDC.  Dne 25. dubna bylo hlášeno dalších 377 případů a 52 úmrtí (včetně 10 pravděpodobných úmrtí) a tři dříve ohlášené úmrtí byly reklasifikovány jako nesouvisející s covidem-19, čímž se celkový počet zvýšil na 18 561 případů a 1 063 úmrtí.  Dne 26. dubna bylo hlášeno dalších 701 případů a 26 úmrtí (včetně 3 pravděpodobných úmrtí) a dvě dříve ohlášené úmrtí byly reklasifikovány jako nesouvisející s covidem-19, čímž se celkový počet zvýšil na 19 262 případů a 1 087 úmrtí.  Dne 27. dubna bylo hlášeno dalších 386 případů a 18 úmrtí a tři dříve ohlášené úmrtí byly reklasifikovány jako nesouvisející s covidem-19, čímž se celkový počet zvýšil na 19 648 případů a 1 102 úmrtí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pandemie covidu-19 se do Irska rozšířila 29. února 2020 a je to probíhající epidemie virové nemoci covid-19 způsobené koronavirem SARS-CoV-2 na území Irska, součást celosvětové pandemie covidu-19. Ta vznikla koncem roku 2019 na území Číny ve městě Wu-chan. Nemoc se následně začala rychle šířit i mimo pevninskou Čínu. Ke 13. květnu 2020 bylo v Irsku 23 401 potvrzených případů, z toho 1 497 úmrtí.", "tgt_summary": "2019冠状病毒病爱尔兰疫情,介绍在2019新型冠状病毒疫情中,在爱尔兰发生的情况。", "id": 975127}
{"src_title": "Pandemie covidu-19 ve Spojených státech amerických", "tgt_title": "2019冠狀病毒病美國疫情", "src_document": [{"title": "Situace před vypuknutím pandemie.", "content": "V roce 2006 celostátní úřad Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (Centers for Disease Control and Prevention, CDC) založil nový odbor \"Biomedical Advanced Research and Development Authority\" (česky přibližně: „Odbor pro biomedicínský pokročilý výzkum a rozvoj“). Jedna z jeho úloh byla zdravotnická připravenost proti infekčním chorobám. V rámci jeho činnosti bylo odhadnuto, že v případě středně velké chřipkové epidemie ve Spojených státech bude proti stávajícímu stavu potřeba dalších 70 tisíc plicních ventilátorů. Vláda Baracka Obamy proto vypsala výběrové řízení na jejich výrobu, které vyhrála malá firma Newport Medical Instruments, která u svých prototypů dokázala zmenšit rozměry, snížit požadavky na provoz a stlačit cenu zhruba na třetinu. Vývoj a schvalování na trh trval několik let. Krátce před dodáním menších ventilátorů do míst strategických zásob USA (v roce 2013) byla firma Newport koupena větší korporací – Covidien (která mimo jiné vyráběla starší a dražší ventilátory, z jejichž globálního prodeje měla dobré zisky). Covidien postupně rozpustila původní tým v Newarku, vývoj nových ventilátorů zastavila a v roce 2014 vycouvala z dohody s vládou. Vláda poté začala nové kolo zdlouhavých vyjednávání kontraktů s firmami na vývoj plicních ventilátorů a pro jejich dodávky pak vybrala nizozemskou společnost Philips. V prosinci 2019 administrativa Donalda Trumpa od ní objednala 10 tisíc ventilátorů s předpokládaným datem uskladnění v polovině roku 2020.", "section_level": 1}, {"title": "Omezení vládních programů v letech 2017–2019.", "content": "Po zkušenostech s pandemií eboly, uvedla Obamova administrativa v září 2014 v život mezinárodní iniciativu, která měla spočívat ve finanční, odborné, personální a vojenské pomoci při monitorování infekčních nemocí v rizikových oblastech 30 zemí, zejména v rozvojových afrických státech se slabší zdravotnickou a vědeckou infrastrukturou. Pětiletý plán s rozpočtem 600 milionů dolarů počítal s 49 zahraničními pobočkami amerického úřadu CDC, které měly tuto iniciativu podporovat. Rozpočet měl dle plánu vydržet do září 2019, ale již na přelomu ledna a února 2018 byl přísun financí značně omezen. Důsledkem toho byla zrušena činnost 39 ze 49 zahraničních pracovišť, včetně pobočky v Číně.  V letech 2017 až 2019 předkládala administrativa prezidenta Trumpa rozpočty se škrty financí pro střediska CDC (8 až 10 % celkově, a např. 20 % pro zoonotický program zabývající se přenosem nemocí ze zvířat na člověka). Přestávala také financovat desítky specializovaných zařízení, a ze zahraničních poboček stahovala zejména technické a zdravotnické odborníky. Finance byly omezeny i pro nemocnice a zdravotnická zařízení specializované na infekční choroby uvnitř Spojených států.  10. dubna 2018 byl bezpečnostním poradcem Johnem Boltonem propuštěn ze své funkce Tom Bossert, poradce Ministerstva vnitřní bezpečnosti, který v minulosti upozorňoval na nutnost obsáhlé strategie při boji s budoucí pandemií. 15. dubna 2018 Bolton propustil další čtyři poradce v otázkách zdravotní bezpečnosti. 10. května 2018 Donald Trump a John Bolton bez náhrady zrušili vládní tým specificky určený pro případy propuknutí globální pandemie. Stejný týden byl na pokyn Johna Boltona propuštěn Timothy Ziemer, který při Národní bezpečnostní radě (NSC – National Security Council) vedl tým expertů pro globální zdravotní bezpečnost (GHS – Global Health Security Team). Po rozpuštění tohoto týmu v americké administrativě nezbyl žádný úředník na vysoké vládní úrovni se zaměřením na globální zdravotní bezpečnost. Podle expertů to navíc bylo v době, kdy Spojené státy byly nedostatečně připravené na zvyšující se riziko propuknutí nové pandemie.", "section_level": 2}, {"title": "Pracovní skupina pro boj s nemocí COVID-19.", "content": "Dne 29. ledna 2020 nařídil prezident Donald Trump vytvoření pracovní skupiny pro boj s nemocí COVID-19 při ministerstvu zahraničí, avšak s názvem \"White House Coronavirus Task Force\". Tato skupina „koordinuje a dohlíží na veškerou činnost Trumpovy administrativy“ v tomto boji. 26. února byl viceprezident Mike Pence jmenován vedoucím této skupiny a Deborah Birx, plukovník zdravotnické služby Ozbrojených sil Spojených států, se stala koordinátorkou veškerých akcí. Pracovní skupina má další členy, mezi nimi je významný virolog Anthony Fauci, ředitel \"National Institute of Allergy and Infectious Diseases\".", "section_level": 1}, {"title": "Průběh pandemie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátek pandemie.", "content": "Čína informovala 3. ledna 2020 ředitele CDC Roberta Redfielda o novém viru způsobujícím mj. onemocnění plic a ten předal zprávu administrativě prezidenta Trumpa. 15. ledna přicestoval do USA první nakažený z Číny. Jeho nemoc byla potvrzena 20. ledna a Trump následující den prohlásil, že jde zatím o jednu osobu a proto není čeho se obávat. Americké tajné služby, které monitorovaly rozšíření nemoci v Číně i dalších zemích, informovaly prezidenta i příslušné výbory Kongresu USA o hrozící globální pandemii rovněž od ledna 2020, ale Trump na veřejnosti nebezpečí zlehčoval a ještě 24. února tvrdil, že v USA je vše pod kontrolou a virus v dubnu zmizí. Ocenil transparentnost i úsilí Číny a děkoval prezidentu Si Ťin-pchingovi za zásilky ochranných prostředků. Tajné služby, prezidentovi poradci i prezident sám měli ovšem informace, že údaje, které Čína poskytuje o své vlastní situaci ohledně pandemie, jsou zkreslené.  Teprve 16 dní od zveřejnění sekvence viru vyvinula CDC prvních 200 testovacích sad. Jejich distribuce začala až mezi 6. a 9. únorem. Během února se část testů ukázala jako nespolehlivá a promeškala se tak první důležitá fáze šíření nemoci. Klinickým laboratořím stále nebylo dovoleno vyvíjet vlastní testy bez schválení Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv (FDA). Po četných urgencích a úmrtí prvního pacienta v USA povolila FDA od 29. února klinickým laboratořím vývoj vlastních testů.  Prezident změnil svoji veřejně proklamovanou pozici poté, co se začala prudce zhoršovat hospodářská situace a došlo ke strmému pádu kurzů akcií na newyorské burze (New York Stock Exchange, NYSE) a dalších světových burzách cenných papírů. Byl také seznámen se statistickým modelem šíření nemoci. Dne 31. ledna 2020 byl vládou Spojených států vyhlášen stav veřejného zdravotního ohrožení (\"public health emergency\") a oznámena obsáhlá omezení pro cestující z Číny. Později bylo značně omezeno cestování z USA do zbytku světa a také možnost vstupu cizinců do USA, což vyvolalo mj. protesty Evropské unie.  Opožděnou reakci Trumpovy administrativy, která údajně promeškala šest týdnů, kdy mohla šíření epidemie účinně omezit, popsala Hannah Long-Higgins v dokumentu BBC.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmach pandemie.", "content": "Pandemie nabrala zvláště v některých oblastech Spojených států rychle na síle. Ke dni 7. dubna 2020 bylo nejvíce zjištěných nákaz ve dvou spolu sousedících unijních státech na severovýchodě, a to ve státech New York (130 689 případů) a New Jersey (41 090 případů). Na tyto dva státy připadalo celkem 171 779 nakažených lidí, t.j. 50,4 % všech případů v celých USA.  Dne 11. dubna 2020, kdy počet úmrtí v USA dosáhl podle oficiálních údajů čísla 20 229, Spojené státy překonaly v tehdy aktuálním srovnání nejvyššího počtu zemřelých Itálii (viz též Pandemie covidu-19 v Itálii).  Ke dni 20. dubna 2020 bylo ve Spojených státech celkově 801 120 osob nakažených nemocí COVID-19. Na tuto nemoc zemřelo ke stejnému dni 42 980 osob. Zotavených lidí bylo 73 527.  Epicentry nákazy v USA se stala některá velkoměsta, především New York, kde se situace během několika dnů v březnu 2020 dramaticky zhoršila. Město bylo postupně uvedeno do stavu téměř úplného klidu a situace v nemocnicích byla začátkem dubna 2020 katastrofální. Také New Orleans, Los Angeles a další velkoměsta i jejich okolí hlásily velké počty nakažených a závažné problémy ve zdravotnictví. Naproti tomu v méně obydlených nebo plošně rozlehlých unijních státech včetně například Texasu byl počet zjištěných nákaz relativně malý.  Podle listu \"Los Angeles Times\" pomohla státu Kalifornie k relativně klidnému průběhu pandemie covid-19 včasná rozhodnutí uzavřít obchody a nařídit rozsáhlou karanténu. Stát na jihozápadě USA se tak doposud vyhnul rychlému šíření viru, které zasáhlo stát New York a jeho nemocnice, které se potýkají s velkým počtem nemocných. Kalifornie podle údajů serveru \"worldometers.info\" ze dne 13. dubna evidovala přes 23 tisíc nakažených, zatímco méně lidnatý stát New York již více než 189 tisíc. Kalifornie do tohoto dne registrovala celkem 681 úmrtí, což je méně, než kolik lidí zemřelo podle bilance z neděle 12. dubna ve státě New York za 24 hodin – bylo to 758 obětí.  V sobotu 11. dubna 2020 prezident vyhlásil stav přírodní katastrofy v posledním americkém státě Wyoming. Poprvé v historii tak došlo k vyhlášení stavu katastrofy ve všech 50 státech USA současně kvůli stejné události.", "section_level": 2}, {"title": "Následky pandemie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomické následky.", "content": "Americké národní hospodářství zažilo prudký propad, kterému se vláda USA rozhodla čelit neobvykle velkým „balíčkem“ finančních opatření. Po průtazích kvůli podrobnostem schválil Kongres Spojených států dodatečné rozpočtové výdaje ve výši 2 000 miliard dolarů na pomoc jednotlivcům, rodinám a ekonomickým subjektům.  Za týden předcházející 26. březnu 2020 bylo v USA podáno 3,3 milionu žádostí o podporu v nezaměstnanosti, což bylo o 3 miliony více než v týdnu předchozím. V následujícím týdnu do 2. dubna to bylo již 6,6 milionu žádostí. Počet ztracených pracovních míst (\"jobs\") dosáhl za pouhé dva týdny téměř 10 milionů a po dalších dvou týdnech dokonce 22 milionů. To dokazuje masové propouštění z práce soukromými zaměstnavateli, které způsobuje prudce se zvyšující nezaměstnanost po celých USA.  Již v první polovině dubna se prezident ocitl pod tlakem bankéřů, manažerů velkých korporací a průmyslových magnátů, aby v zájmu ekonomiky uvolnil restriktivní opatření v zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Politické následky.", "content": "Během pandemie některá média spekulovala o tom, že počáteční reakce Donalda Trumpa a následný očekávaný ekonomický propad by mohly snížit jeho šance na znovuzvolení v prezidentských volbách, které se mají uskutečnit v listopadu 2020.  Renomovaný Gallupův ústav (založený Georgem Gallupem v roce 1935), který se zabývá analýzami postojů obyvatelstva USA, uveřejnil dne 24. března 2020 výsledky svého průzkumu, podle kterých 49 % Američanů hodnotí současnou politiku prezidenta Trumpa pozitivně. To bylo o 5 % více než 13. března. Opatření, o kterých prezident Trump a jím vedená americká vláda rozhodli mezi 13. a 22. březnem, schvaluje 60 % Američanů. Stejný průzkum vydaný 16. dubna ukazoval podporu práce prezidenta Trumpa jako 43 % Během protestů po smrti George Floyda na konci května Gallup provedl průzkum, který uváděl podporu prezidenta jako 39 %. Spokojenost s Trumpovým vedením ohledně pandemie vyjádřilo 42 % dotázaných. Podle agregátoru volebních a názorových průzkumů FiveThirtyEight hodnotilo k 15. červnu 2020 Trumpovu politiku kladně zhruba 41 % Američanů.  Názor politiků, jak postupovat vůči pandemii, se často liší podle stranické příslušnosti. Například guvernéři států Texas a Florida (oba republikáni) již v první polovině dubna požadovali, aby se školy a podniky otevřely co nejdříve, neboť podle jejich názoru se šíření nemoci zpomalilo. Guvernér státu Florida svůj návrh na znovuotevření škol zdůvodnil podle zdrojů nepravdivým tvrzením, že nikdo mladší 25 let dosud na nemoc covid-19 nezemřel. Naproti tomu guvernéři Kalifornie a těžce postiženého státu New York (oba demokrati) se domnívali, že v opatřeních „Stay home“ resp. „Stay apart“, znamenajících omezení pohybu a větší společenský odstup (je požadována vzdálenost mezi dvěma osobami 6 stop, tj. 183 cm), je nutné pokračovat a otevření podniků, které nejsou klíčové, bude možné až po rozsáhlém předchozím testování na přítomnost protilátek u lidí.  K 6. květnu 2020 zatím v 16 státech USA, v nichž zatím neproběhly demokratické primárky, došlo k posunu termínu voleb. Stát New York nejprve primárky posunul, následně je zcela zrušil, nicméně poté byl rozhodnutím federálního soudu donucen místo toho zvolit posun voleb na červen. K 6. květnu nebyl zatím jasný výsledek odvolání proti tomuto rozhodnutí. V některých státech nicméně volby v době pandemie proběhly, a to buď korespondenčně nebo fyzicky. Obecně ale rychlé změny vedly k relativně velkému chaosu, politickým sporům o podobu voleb a v některých státech ke znatelně nižší než obvyklé účasti.  Po předcházející dlouhodobé kritice reakce Světové zdravotnické organizace (WHO) prezident Trump 29. května 2020 oznámil, že USA hodlají s okamžitou platností přerušit kontakty s WHO a její financování.", "section_level": 2}, {"title": "Dopady na ozbrojené síly.", "content": "Spojené státy se kvůli pandemii rozhodly podstatně omezit počet svých vojáků, kteří se měli zapojit do velkého vojenského cvičení \"Defender Europe 20\" v Polsku a pobaltských státech.  Dne 18. března 2020 začalo námořnictvo USA na rozkaz prezidenta Donalda Trumpa připravovat dvě ze svých velkých nemocničních lodí pro nasazení v ohniscích nákazy covidu-19. 27. března zakotvila v Los Angeles loď USNS Mercy s 1000 nemocničních lůžek, vyslaná z námořní základny v San Diegu. 30. března doplula do těžce postiženého New Yorku stejně vybudovaná a vybavená loď USNS Comfort a zakotvila u přístaviště Manhattan Cruise Terminal. Obě lodě mají za úkol převzít z nemocnic na pevnině vážně nemocné pacienty, kteří nejsou nakaženi nemocí COVID-19, čímž poskytují úlevu záchranným kapacitám v blízkých městech a unijních státech.  Koronavirus se dostal také na několik válečných lodí námořnictva USA. Nejvážněji zasažena byla v březnu 2020 letadlová loď USS Theodore Roosevelt (CVN-71), která je velitelskou lodí bojového svazku \"Carrier Strike Group 9\". Událost vznikla po návštěvě přístavu ve Vietnamu během plavby lodě a bojového svazku po Pacifickém oceánu. Ke dni 20. dubna bylo již nakaženo 678 členů posádky včetně kapitána Bretta Croziera (z celkového počtu zhruba 5000). Jeden člen posádky zemřel.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled infekce COVID-19 na lodích námořnictva USA.", "content": "! rowspan=\"2\" scope=\"col\" | Loď! rowspan=\"2\" scope=\"col\" data-sort-type=\"number\"| Posádka (počet)! rowspan=\"2\" scope=\"col\" data-sort-type=\"number\"| Procento testovaných! rowspan=\"2\" scope=\"col\" data-sort-type=\"number\"| Nakažení (počet)! rowspan=\"2\" scope=\"col\" data-sort-type=\"number\"| Úmrtí (počet)! rowspan=\"2\" scope=\"col\" data-sort-type=\"date\"| Datum zakotvení <br >v přístavu! colspan=\"2\" scope=\"col\" class=\"unsortable\" | Místo zakotvení! Přístav! Stát", "section_level": 3}], "src_summary": "Pandemie covidu-19 se do Spojených států amerických prokazatelně dostala 20. ledna 2020, kdy byla nemoc zjištěna u muže, který se do USA vrátil 15. ledna z města Wu-chan v Číně. Ve velkém měřítku se nákaza v zemi projevila ve druhé polovině března 2020. V polovině dubna USA v počtu nakažených překonaly těžce zasaženou Itálii. Přes všechna opatření po celém území byly Spojené státy na začátku června 2020 nejvíce postiženou zemí světa měřeno absolutním počtem oficiálně registrovaných nakažených (přes 1,8 milionu) a zemřelých (přes 100 000). I když přetrvávají nejasnosti ohledně spolehlivosti statistik z dalších zemí jako jsou Brazílie, Čína, Itálie či Rusko tento status zřejmě platí. Měřeno v přepočtu na celkové obyvatelstvo na tom USA i přes trend silného nárůstu nicméně byly ještě na začátku června stále mnohem lépe než některé západoevropské země.", "tgt_summary": "新冠肺炎疫情爆发后,2020年1月21日,美国宣布出现第一例2019冠状病毒病。3月10日确诊个案破千,自3月17日开始全美50个州均有确诊个案。3月19日确诊个案过万,美国疾病控制与预防中心(CDC)每周一至周五中午更新截至昨天晚4点的官方统计数据。随后3月27日当天超越中国与意大利公开的数字,成为疫情最严重的国家。4月27日,美国境内确诊病例达到100万,死亡人数达到5.5万人。包括海外领地在内,只有美属萨摩亚没有确诊个案。", "id": 334614}
{"src_title": "Rungeho jev", "tgt_title": "龙格现象", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Weierstrassova věta o aproximaci říká, že ke každé spojité funkci \"f\"(\"x\") definované na uzavřeném intervalu formula_1 existuje posloupnost polynomiálních funkcí \"P\"(\"x\") pro \"n\"=0, 1, 2,..., stupně nejvýše \"n\", které aproximují funkci \"f\"(\"x\"), a na intervalu formula_2 k ní konvergují stejnoměrně, tj.  Chceme funkci \"f\"(\"x\") interpolovat v \"n\"+1 ekvidistantních bodech polynomem \"P\"(\"x\") \"n\"-tého stupně, který těmito body prochází, můžeme na základě Weierstrassovy věty očekávat, že při použití více bodů bude rekonstrukce funkce \"f\"(\"x\") přesnější. Ale tato \"určitá\" množina polynomiálních funkcí \"P\"(\"x\") nezaručuje stejnoměrnou konvergenci; věta pouze tvrdí, že taková sada polynomiálních funkcí existuje. Věta sama neříká, jak najít takovou posloupnost polynomů; k tomu je možné použít Bernsteinovy polynomy.  Řada funkcí \"P\"(\"x\") vytvořená tímto způsobem může pro rostoucí \"n\" divergovat od \"f\"(\"x\"); typicky se to projeví výskytem oscilací, které se v blízkosti koncových interpolačních bodů zvětšují. Objev tohoto jevu je připisován Rungemu.", "section_level": 1}, {"title": "Problém.", "content": "Uvažujme Rungeho funkci (zvětšená verze Agnesiny křivky). Runge zjistil, že při interpolaci této funkce v ekvidistantních bodech \"x\" na intervalu −1 a 1 tak, že:  polynomy \"P\"(\"x\") stupně nejvýše \"n\", výsledná interpolační funkce kmitá na konci intervalu, tj. blízko k −1 a 1. Dokonce lze dokázat, že interpolační chyba se při zvyšování stupně polynomu zvětšuje (bez omezení):  To ukazuje, že interpolace polynomem vysokého stupně v ekvidistantních bodech může být problematická.", "section_level": 1}, {"title": "Příčina.", "content": "Rungeho jev je důsledkem dvou vlastností tohoto problému: Jev je graficky dobře viditelný, protože obě vlastnosti se kombinují a zvyšují řád oscilace.  Chyba mezi vytvořující funkcí a interpolačním polynomem řádu \"n\" je  pro nějaké formula_8 z intervalu (−1, 1). Tedy  Označíme-li symbolem formula_10 nodální funkci  a nechť formula_12 je maximální řád funkce formula_13:  Je jednoduché dokázat, že pro ekvidistantní uzly  kde formula_16 je velikost kroku.  Pokud navíc předpokládáme, že (\"n\"+1)-tá derivace funkce formula_17 je omezená:  Proto  Ale řád (\"n\"+1)-té derivace Rungeho funkce se zvyšuje s rostoucím \"n\", protože formula_20. Důsledkem je, že výsledná horní mez formula_21 se blíží k nekonečnu, když \"n\" se blíží k nekonečnu.  Fakt, že horní mez chyby jde k nekonečnu, i když je často používán pro vysvětlení Rungeho jevu, samozřejmě neznamená, že samotná chyba také diverguje s rostoucím \"n.\"", "section_level": 2}, {"title": "Zmírňování problému.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Změna interpolačních bodů.", "content": "Oscilaci lze zmírnit použitím zahušťováním uzlů na okrajích intervalu. Například na intervalu <−1,1> lze použít body s asymptotickou hustotou danou vzorcem formula_22. Standardním příkladem takové sady uzlů jsou Čebyševovy uzly, u nichž maximální chyba v aproximaci Rungeho funkce zaručeně klesá s rostoucím řádem polynomu. Jev ukazuje, že polynomy vysokého stupně jsou pro interpolaci s ekvidistantní uzly obecně nevhodné.", "section_level": 2}, {"title": "S-Rungeho algoritmus bez převzorkování.", "content": "Když převzorkování na rozumné množině uzlů není proveditelné, je možné vyzkoušet S-Rungeho algoritmus. Při tomto přístupu je původní množina uzlů mapovaná na množinu Čebyševových uzlů, poskytujících stabilní polynomiální rekonstrukci. Zvláštností této metody je, že není potřeba převzorkování na mapovaných uzlech, které se také nazývají \"umělé uzly\". Na github je implementace tohoto postupu v jazyce Python.", "section_level": 2}, {"title": "Aproximace polynomiální po částech.", "content": "Popsanému problému se lze vyhnout použitím spline křivek, které jsou po částech polynomiální. Pro zmenšení interpolační chyby můžeme místo zvyšování stupně použitého polynomu zvyšovat počet polynomiálních částí, které se používají pro konstrukci spline křivky.", "section_level": 2}, {"title": "Omezená minimalizace.", "content": "Můžeme také proložit polynom vyššího stupně (například pro formula_23 bodů použít polynom řádu formula_24 místo formula_25) a použít takový interpolační polynom, jehož první (nebo druhá) derivace má minimální formula_26 normu.  Podobným přístupem je minimalizace omezené verze vzdálenosti formula_27 mezi \"m\"-tou derivací polynomu a střední hodnotou jeho \"m\"-té derivace. Explicitně pro minimalizaci kde formula_29 a formula_30, vzhledem ke koeficientům polynomu a Lagrangeovým multiplikátorům formula_31. Pro formula_32 omezující rovnice generované Lagrangeovými multiplikátory omezují formula_33 na minimální polynom, který prochází všemi formula_23 body. Na opačném konci formula_35 se bude blížit tvaru velmi podobnému po částech polynomiální aproximaci. Speciálně pro formula_36 se formula_35 blíží po částech lineárním polynomům, tj. propojuje interpolační body úsečkami.  Při procesu minimalizace formula_38 má formula_39 za úkol omezovat velikost odchylek od střední hodnoty. Čím je formula_39 větší, tím více jsou penalizovány větší odchylky v porovnání s malými. Hlavní výhodou Eukleidovské normy formula_41 je, že umožňuje analytické řešení a zaručuje, že formula_38 bude mít pouze jediné minimum. Pro formula_43 může ve formula_38 existovat více minim, kvůli čemuž je obtížné zjistit, zda nalezené minimum je globálním minimem.", "section_level": 2}, {"title": "Použití metody nejmenších čtverců.", "content": "Další metodou je proložení polynomu nižšího stupně použitím metody nejmenších čtverců. Obecně při použití formula_45 ekvidistantních bodů, kde formula_46 pak aproximace metodou nejmenších čtverců formula_33 je dobře podmíněná.", "section_level": 2}, {"title": "Bernsteinův polynom.", "content": "Bernsteinovy polynomy umožňují stejnoměrně aproximovat každou spojitou funkci na uzavřeném intervalu. Tato metoda je však poněkud výpočetně náročná.", "section_level": 2}, {"title": "Příbuzná tvrzení z teorie aproximace.", "content": "Pro každou předdefinovanou tabulku interpolačních uzlů existuje spojitá funkce, pro kterou posloupnost interpolační polynomů na těchto uzlech diverguje. Pro každou spojitou funkci existuje tabulka uzlů, na kterých interpolační proces konverguje. Čebyševova interpolace (na Čebyševových uzlech) konverguje stejnoměrně pro každou absolutně spojitou funkci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rungeho jev je problém v numerické matematice, který objevil v roce 1901 německý matematik Carl Runge, když zkoumal chování chyb při aproximaci funkcí pomocí interpolačních polynomů na množině ekvidistantních interpolačních bodů. Runge zjistil, že použití polynomu vyššího stupně vždy nezlepšuje přesnost; naopak, na okrajích intervalu se objevují oscilace. Jev je podobný Gibbsově jevu při aproximaci Fourierovou řadou.", "tgt_summary": "在数值分析领域中,龙格现象是在一组等间插值点上使用具有高次多项式的多项式插值时出现的区间边缘处的振荡问题。 它是由卡尔·龙格(Runge)在探索使用多项式插值逼近某些函数时的错误行为时发现的。这一发现非常重要,因为它表明使用高次多项式插值并不总能提高准确性。 该现象与傅里叶级数近似中的吉布斯现象相似。", "id": 249087}
{"src_title": "Operace Hannibal", "tgt_title": "漢尼拔行動", "src_document": [{"title": "Předcházející události.", "content": "Na začátku roku 1945 byla situace německých vojsk Východní frontě zcela kritická. Rudá armáda měla převahu nad Wehrmachtem jak materiální, tak i v živé síle (uvádí se poměr v dělostřelectvu 20:1, v tancích 7:1 a v mužích 11:1). Dne 12. ledna 1945 začala Viselsko-oderská operace a o den později Východopruská operace. Na konci ledna 1945 začali Rusové pronikat na předválečné území Německa, což zvedlo vlnu německých uprchlíků k Baltskému moři. Strach německých civilistů z postupující Rudé armády byl umocněn masakrem v Nemmersdorfu (dnes Majakovskoje v Kaliningradské oblasti). V říjnu 1944 zdě měli sovětští vojáci pozabíjet na 80 německých civilistů, převážně žen, a 50 válečných zajatců z Belgie a Francie. Poté co 2. běloruský front pod velením maršála Rokossovského odřízl oblast Východního Pruska od zbytku Německa, nařídil velkoadmirál Dönitz záchranou operaci (německy \"Rettungsaktion\"). Dne 23. ledna 1945 telegrafoval do Gotenhafenu (dnešní severopolská Gdyně) s rozkazem okamžitě začít ve všech Rusy neohrožených přístavech s evakuací vojenského personálu a co největšího množství civilistů. Akce dostala jméno Hannibal a jejím vedením byl pověřen generál admirál Kummetz.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh evakuace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Organizace evakuace.", "content": "Admirál Kummetz velel celé operaci ze severoněmeckého Kielu, kde zřídil tzv. \"Marineoberkommando Ostsee\" (česky: Námořní vrchní velení Baltského moře). Operacemi kolem Gdaňského zálivu byl pověřen kapitán von Blanc. Od mysu Rixhöft (dnešní Rozewie) až k dánským ostrovům velel kontradmirál Bütow. Pro akci se podařilo vyslat do Baltu přes 790 lodí. Jednalo se o směsici všeho, co mělo Německo na konci války k dispozici. Ve flotile bylo od válečných a nákladní lodí začínaje, parníky a rybářskými loďkami konče. Hlavní páteří ale se staly velké dopravní lodě jako Cap Arcona, Wilhelm Gustloff a Robert Ley. Každá z nich byla schopná pojmout od 4 000 - 10 000 lidí najednou.  Na začátku operace hrozilo hlavní nebezpečí od britských min, a to převážně v západní části Baltského moře. V lednu 1945 ztratili Němci kvůli minám 18, v únoru 23, v březnu 26 lodí. Sovětské letectvo bylo zaměstnáno boji na frontě ve vnitrozemí, takže samotné naloďování v přístavech probíhala úspěšně. Evakuační lodě z počátku neměly proti ponorkovým útokům žádnou ochranu, ale po tragédii lodě Wilhelm Gustloff byly v půlce února 1945 poslány do Baltského moře 11. a 12. ponorková flotila.", "section_level": 2}, {"title": "Potopení lodi Wilhelm Gustloff.", "content": "Dne 30. ledna 1945 byla na své cestě z Gotenhafenu do Kielu potopena loď Wilhelm Gustloff. Loď dostala kolem deváté hodiny večerní tři zásahy torpédy ze sovětské ponorky S-13 a začala se rychle potápět. V té době bylo na palubě 10 582 lidí (173 členů posádky, 162 zraněných vojáků, 373 ženských pomocnic, 918 členů ponorkové posádky a 8 956 civilistů). Mnoho lidí zemřelo v samotném trupu lodi, protože po necelých 50 minutách klesl Wilhelm Gustloff ke dnu. Na ty, co se dostali z lodě, čekalo venku mrazivé počasí (teplota vzduchu až -18°C, teplota vody +4°C) a tedy smrt umrznutím nebo následkem teplotního šoku. Těžký křižník Admirál Hipper míjel potápějící se loď, ale kvůli hrozícímu torpédovému nebezpečí nezastavil a pokračoval v plavbě. Zanechal zde aspoň svůj doprovod v podobě torpédovky T36. Na místo tragédie se okamžitě vypravily další lodě, ale většině trosečníků již nebylo pomoci. Loď Löwe zachránila 472, torpédovka T36 564, minolovka M387 98 a minolovka M341 dalších 37 trosečníků. Nakonec se podařilo zachránit 1 252 lídí, z kterých ještě 13 zemřelo na následky podchlazení. Počet obětí neštěstí tak vystoupal na 9 343. Pro porovnání při ztroskotání Titaniku v roce 1912 zemřelo v Atlantiku okolo 1 500 lidí a při potopení Lusitanie německou ponorkou v roce 1915 na 1 195 osob.", "section_level": 2}, {"title": "Evakuace východního Pomořanska.", "content": "Dne 26. února 1945 provedl 1. běloruský front pod velením maršála Žukova útok směrem na Stargard. Do ohrožení se tak dostaly přístavy Kolberg (dnes polský Kolobřeh) a Štětín ve východním Pomořansku. Němci nutně potřebovali zadržet postupující Rudou armádu, protože jenom v Kolbergu čekalo 3 000 vojáků a 75 000 civilistů na převoz. Byla vytvořena zvláštní námořní skupina pod vedením víceadmirála Thieleho na podporu obrany přístavů. Thiele měl k dispozici těžký křižník Admiral Scheer, tři torpédoborce a torpédovku pro obranu Štětína. Druhá skupina tvořená dvěma torpédoborci a a jednou torpédovkou pomáhala mezi 11. - 18. březnem 1945 při obraně Kolbergu. Sovětský útok se podařilo zadržet a v noci ze 17. na 18. březen 1945 byla evakuace 75 000 uprchlíků dokončena.", "section_level": 2}, {"title": "Evakuace Západního Pruska.", "content": "Následně frontová linie začala přibližovat k Danzigu a Gotenhafenu, když 7. března 1945 zahájil 2. běloruský front útok v okolí Marienwerderu. Frontu se podařilo Němcům stabilizovat až s pomocí dělostřelecké podpory z lodí, a získali tak čas pro naloďování dalších civilistů. Sověti 13. března zaminovali okolí Helské kosy, a tak Němci ztratili při evakuaci 6 lodí. Nakonec Gotenhafen padl do sovětských rukou 28. března 1945 a Danzig dva dny po něm. Evakuace probíhala až do posledního dne, 23. března odplula loď Deutschland s 11 145 uprchlíky na palubě a 28. března opět tentokrát s 11 295 osobami následována lodí Potsdam s více než 9 000 uprchlíky. Před kapitulací Gotenhafenu byl v přístavu potopen vrak křižníku Gneisenau, aby blokoval jeho přístup. Zbytek (tj. 8 000 vojáků a 30 000) uprchlíků byl převezen na Helskou kosu, kde evakuace pokračovala dál. Do 10. dubna 1945 bylo z Helu odvezeno téměř 150 000 Němců a dalších 265 000 bylo přivezeno převážně menšími loděmi z východu (z Pilavy, Kahlbergu, Schiewenhorstu a Oxhöftu). V období od 7. do 13. dubna 1945 zintenzivněli Sověti vzdušnou aktivitu proti naloďování na Helu. Německou odpovědí bylo stažení lodí z okolí na dělostřelecké krytí. Celá obrana se ale potýkala s nedostatkem paliva a munice. Evakuace tak pokračovala i přes vzdušné útoky. Loď Eberhard Essberger opustila 20. dubna Hel s 6 200 uprchlíky, loď Lappland následující den s 7 700 uprchlíky. Dne 28. dubna bylo naloděno dohromady 24 000 lidí. Celkově za duben 1945 se podařilo Němcům převézt z Helské kosy 387 000 lidí. Poslední část evakuace proběhla mezi 3. a 8 květnem 1945. Pomocí převážně malých lodí a trajektů se podařilo ještě před koncem války odvést 150 000 uprchlíků.", "section_level": 2}, {"title": "Evakuace Východního Pruska a Pobaltí.", "content": "Pro evakuaci Východního Pruska a Pobaltí byly klíčové přístavy Pilava (dnešní ruský Baltijsk) a Libava (dnešní lotyšská Liepāja). První lodě (Robert Ley, Pretoria a Ubena) vyrazily z Pilavy (dnes ruský Baltijsk) 25. ledna 1945 s 7 100 uprchlíky na palubě. Další lodě následovaly 28. ledna s 62 000 lidmi. Ve stejnou dobu vyrazil i lehký křižník Emden s nevelkým počtem uprchlíků, ale s rakví polního maršála von Hindenburga, jehož tělo bylo uloženo v památníku bitvu u Tannenbergu poblíž Hohensteinu. Naloďování uprchlíků bylo často narušováno leteckými údery sovětského letectva, a to do takové míry, že mezi 8. a 28. březnem bylo prakticky zastavené. Sovětská armáda tvořena 3. běloruským frontem zahájila 3. dubna 1945 rozsáhlou ofenzivu s cílem dobýt centrum Východního Pruska město Königsberg (dnešní ruský Kaliningrad). Obrana byla prolomena 9. dubna a den na to město padlo. Rudá armáda postupovala dále na východ na Sambijský poloostrov, a odřízla tak odřízla Pilavu. Pár dní na to, 16. dubna 1945, se stala druhá největší námořní katastrofa v dějinách (první je výše zmíněné potopení lodě Wilhelm Gustloff). Dopravní loď Gyoa, převážející od začátku operace uprchlíky z Východního Pruska do Danzigu, byla torpédována sovětskou ponorkou L-3 a potopila se s 6 000 - 7 000 lidmi na palubě. Poslední konvoj vyrazil z Pilavy 24. dubna 1945 s 19 200 lidmi na palubě. Následně němečtí vojáci celý přístav vyhodili do povětří. Rudá armáda vstoupila do Pilavy den poté. Poslední den války v devět večer vyrazil v Libavy úplně poslední evakuační konvoj skládající se z 65 malých lodí, převážejících 15 000 uprchlíků. Do cílového přístavu v Německu se většina z nich dostala bez úhony.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledek a odkaz operace.", "content": "Německému námořnictvu se během 15 týdnů podařilo přepravit do Německa podle odhadů okolo 1,3 miliónu lidí, a tak se operace Hannibal stala největší evakuační operací v dějinách. Celkem Němci v rámci operace v období od 23. ledna do 8. května 1945 ztratili 162 lodí. Největší z nich byly Goya, Wilhelm Gustloff, a General von Steuben. Potopení prvních dvou jmenovaných vévodí statistice nejhorších námořních katastrof co se týče lidských obětí. Na 25 000 lidských životů bylo během operace ztraceno. Po válce celá operace zapadla v porovnání s hromadným odsunem Němců z Československa či Polska, nacistickými zvěrstvy v koncentračních táborech či rozdělením Německa. Navíc v poválečném dění nebyl prostor na vyzdvihování jakýchkoliv německých úspěchů.  Velkoadmirál Dönitz několikrát řekl, že mu během operace Hannibal šlo hlavně o záchranu civilního obyvatelstva. Krajanské sdružení bývalých obyvatel Východního Pruska mu dokonce udělilo nejvyšší ocenění tzv. Pruský štít, na kterém bylo napsáno \"Zachránce miliónů\". Pravdou je, že Dönitz používal transporty k vojenskému zásobování německé armády v obklíčených přístavech a k odvozu zraněných vojáků z fronty. Transport civilistů byl často až na druhém místě.", "section_level": 1}, {"title": "Připomínky operace v současnosti.", "content": "V roce 1980 byl Německých námořním spolkem opraven malý parník Albatros a přetvořen v muzeum s názvem \"Památník Albatros - záchrana přes moře\". Loď na konci války v rámci operace úspěšně přepravila 200 uprchlíků z Pilavy do Kielu. V trupu lodě byla připravena výstava fotografií, videí a soupis vzpomínek přímých účastníků. Loď byla umístěna v Dampu (50 km severně od Kielu). Oficiálního otevření v roce 1983 se účastnil tehdejší místopředseda vlády Šlesvicka-Holštýnska Henning Schwarz, který při této příležitosti citoval z Dönitzových vzpomínek. V následujících letech se u lodi několikrát sešli bývalí uprchlíci při výročích celé operace. Výstava byla uzavřena v roce 2000 a loď nyní slouží německým ochráncům přírody.  Tragédie lodi Wilhelm Gustloff byla dvakrát filmově zpracována. Poprvé v roce 1959 režisérem Frankem Wisbarem s názvem \"Noc padla na Gotenhafen\" a následně v roce 2008 představil Joseph Vilsmaier televizní snímek \"Zkáza lodi Gustloff\". Z knižních zpracování je známá beletrie \"Sůl moře\" od americko-litevské autorky Ruty Sepetysové a kniha faktu \"Smrt na Baltu: Zkáza lodě Wilhelm Gustloff\" od Cathryn J. Princeové.", "section_level": 2}], "src_summary": "Operace Hannibal byla německá námořní operace na konci druhé světové války, která měla za cíl evakuovat vojenské jednotky a civilisty z Východního Pruska a Pomořanska před postupující Rudou armádou. Německému námořnictvu se podařilo během 15 týdnů přesunout z pobřeží Baltského moře do severního Německa (Šlesvicka-Holštýnska) a Dánska přes 350 000 vojáků a 800 000 až 900 000 civilistů. Jedná se tak o největší evakuační operaci v lidských dějinách. Jen pro srovnání během operace bylo převezeno třikrát více lidí než z obleženého Dunkerku v roce 1940.", "tgt_summary": "汉尼拔行动(Operation Hannibal)为纳粹德国在第二次世界大战后期所发起的大型海上撤退行动,从1945年1月中到5月,将德军部队和平民从库尔兰口袋、波兰走廊和东普鲁士撤往西方国家,以逃离苏联红军的东普鲁士攻势、东波美拉尼亚攻势和各个辅助作战。", "id": 1651184}
{"src_title": "Kavkazská fronta", "tgt_title": "高加索戰役 (第一次世界大戰)", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Na Kavkaze se ruské a osmanské zájmy střetávaly v průběhu celého 19. století. Ruské impérium se do této oblasti vytrvale rozpínalo již od vlády Petra I. a místní kmeny si podrobilo během tzv. kavkazské války. Poté, co Rusové zvítězili nad Persií ve dvou rusko-perských válkách a vyhráli i v rusko-turecké válce v letech 1877 až 1878, museli Osmané Rusku přepustit také Karskou a Batumskou oblast, čímž si car upevnil pozice i na Jižním Kavkazu. Osmanská říše, kde se k vládě během revoluce v roce 1908 dostalo reformní hnutí Mladoturků, narážela na Kavkaze se svou panislamickou a později panturistickou snahou o vytvoření jednotného muslimského státu právě na ambice Ruského impéria. V nastávajícím konfliktu bylo prvořadým úkolem Osmanů napadnout Rusko na Kavkaze, znovuobsadit ztracená města Ardahan a Kars ve Východní Anatolii a dobýt černomořský přístav Batumi. Plán dále počítal s postupem na Kavkaz a po obsazení Tbilisi chtěli Osmané s pomocí kavkazských muslimů proniknout ke Kaspickému moři, načež by Rusy i Brity odřízli od strategických ropných polí v okolí Baku. Ruská strana vnímala kavkazskou frontu až jako druhořadé bojiště, protože hlavní ruské síly byly soustředěny na západě země proti hrozícímu Německu a Rakousko-Uhersku.<br> Hornatý Kavkaz obývalo velké množství soupeřících kmenů a národů. Mezi nejvýznamnější patřili většinově křesťanští Gruzínci a Arméni hlásící se k pravoslaví respektive k arménské církvi a islám vyznávající Ázerbájdžánci a Kurdové.", "section_level": 1}, {"title": "Počátek bojů.", "content": "Po vypuknutí první světové války se jak Dohoda tak Ústřední mocnosti snažily získat Osmanskou říši na svou stranu. Díky vlivu ministra války İsmaila Envera orientujícího se na Německé císařství a také díky protiruským a protibritským zájmům se Osmanská říše nakonec rozhodla spojit se proti Dohodě s Centrálními mocnostmi. V srpnu se německé křižníky SMS Breslau a SMS Goeben pronásledované britským námořnictvem ukryly v průlivu Dardanely, načež pod osmanskou vlajkou vpluly do Černého moře. Spolu s osmanským námořnictvem pak křižníky 29. října 1914 napadly ruské černomořské přístavy Sevastopol, Feodosiji a Oděsu. Rusko na útok zareagovalo 1. listopadu vyhlášením války Osmanské říši. Vstupem Osmanské říše do války proti Rusku se hlavní fronta mezi těmito soupeři otevřela právě na Kavkaze mezi Černým mořem a Urmijským jezerem. Enver Paša doufal, že Rusové do oblasti jen těžko přemístí své jednotky, protože hlavní ruské síly byly vázány na východní frontě, kde Rusové bojovali proti Německu a Rakousko-Uhersku. Po selhání ruského útoku vedeného v listopadu generálem Berchmanem začala osmanská 3. armáda soustředěná v Erzurumu postupovat na ruské území. Před 150 000 muži 3. osmanské armády se početně slabší jednotky ruské kavkazské armády generála Voroncova-Daškova čítající přibližně 100 000 vojáků začaly stahovat ke Karsu. Enver Paša doufal, že jeho ofenzívu podpoří i protiruské povstání kavkazských muslimů. Jihozápadně od Karsu se Rusům pod velením generálů Mišlajevského a Judeniče podařilo na přelomu prosince 1914 a ledna 1915 osmanskou 3. armádu porazit v bitvě u Sarikamiše. Osmanské jednotky byly s velkými ztrátami donuceny k ústupu, načež desítky tisíc vojáků Envera Paši dezertovalo, zemřelo hladem či v důsledků velkých mrazů. Z katastrofálního zimního tažení se vrátilo pouze 18 000 tureckých vojáků. Ruská snaha o protiútok, která by přes Kars směřovala k hornímu toku Tigridu ztroskotala na nedostatečném počtu vojáků, načež se pohyb fronty zastavil a došlo k zákopovým bojům. Aby dohodoví spojenci odlehčili Rusům v boji s Turky, uskutečnili Francouzi a Britové v únoru 1915 námořní operaci a výsadek pozemních sil na poloostrově Gallipoli, což vyústilo v krvavou bitvu, ve které však nakonec zvítězili bránící se Osmané. Bitva o Dardanely však přesto vázala většinu osmanských sil, takže zdecimovaná 3. armáda nemohla pomýšlet na novou ofenzívu proti ruským silám. Na jaře roku 1915 se proti Osmanům postavilo arménské obyvatelstvo města Van, které Arméni bránili až do příchodu Judeničových sil. Do konce roku pak Judenič doplňoval své síly. Rusům se podařilo znovu uskutečnit průlom na kavkazské frontě až na začátku roku 1916, když v lednu nečekaně přešli do útoku. Judeničova armáda v únoru dobyla Erzurum, načež postoupila k Černému moři a v dubnu obsadila přístav Trabzon. Pokus o osmanský protiútok byl zastaven a Rusové v červenci zvítězili v bitvě o Erzincan. Po neúspěšných snahách o průlom se poté fronta opět ustálila, načež jakékoliv operace znemožnila nastupující zima. V roce 1917 již byly obě strany válkou příliš vyčerpané a rozkládající se ruská i demoralizovaná osmanská armáda nebyly schopné uskutečnit průlom či rozsáhlejší ofenzívu.", "section_level": 1}, {"title": "Po rozkladu Ruského impéria.", "content": "Ačkoliv ruské síly od roku 1916 kontrolovaly Zakavkazsko a část východní Anatolie, bylo Rusko válkou zcela vyčerpané a v roce 1917 se pro něj situace na východní frontě stávala neřešitelnou. Především kvůli snaze o setrvání ve válce byla v listopadu 1917 svržena prozatímní vláda Alexandra Fjodoroviče Kerenského a moci se během tzv. říjnové revoluce chopili bolševici prosazující příměří za jakýchkoliv podmínek. S vypuknutím ruské revoluce se kavkazská fronta začala hroutit. Turci se pokusili využít sovětského \"Dekretu o míru\" a znovu postoupit na území ztracená během války. Osmanská říše i tentokrát doufala v podporu kavkazských muslimů. Do osmanské ofenzívy směrem na Kavkaz se po přeskupení 2. a 3. armády mohlo pod velením Vehipa Paši zapojit až 50 000 mužů a 160 děl. V oblasti se proti osmanskému postupu stavěli především Arméni, kterým část svých pozic předala ustupující ruská armáda. Podpisem brestlitevského míru se Bolševici zavázali Osmanům odstoupit nejen území obsazená během války, ale i území okolo měst Kars, Ardahan a Batumi. Stahování ruských sil předznamenalo nový postup Osmanů do Zakavkazska. Arméni, Ázerbájdžánci a Gruzínci vytvořili v únoru roku 1918 Zakavkazskou demokratickou federativní republiku, která vyhlásila nezávislost na hroutícím se Rusku. Osmanská říše využívající rozklad ruské armády však novou republiku rychle rozložila. Po obsazení západní Arménie požadovali Osmané během jednání v Batumi další území včetně Tbilisi, což v květnu vedlo k rozpadu mladého státu a vyhlášení samostatné Gruzínské, Arménské a Ázerbájdžánské republiky. Enver Paša znovu obnovil ofenzívu s cílem obsadit ropná pole okolo Baku. Pádu Ruska a mocenského vakua v oblasti se obávali Britové, kteří chtěli zabránit Osmanům a Němcům, aby získali ázerbájdžánská ropná pole a bohatá kavkazská ložiska nerostných surovin. Britové proto do oblasti z Bagdádu vyslali expediční sbor o síle 1 000 mužů vedený Lionelem Dunstervillem. Sbor Dunsterforce se od srpna do září 1918 zúčastnil bitvy o Baku, načež byl donucen ustoupit. Město dobyli Osmané a oddíly Ázerbájdžánské republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj po konci světové války.", "content": "Pod dojmem porážek na ostatních frontách a kvůli kolabující říši odvolal sultán 13. října triumvirát pašů a 30. října podepsali zástupci Osmanské říše na ostrově Lémnos s Dohodou mudroské příměří. Turecké síly se poté začaly stahovat z Kavkazu, avšak mezi nově vytvořenými zakavkazskými státy záhy došlo k hraničním konfliktům. Arménie se ve válkách střetla se sousední Gruzií a také s Ázerbájdžánem. Když se pak po kemalistickém povstání dostal k moci v Turecku Mustafa Kemal Atatürk, obnovili svůj nápor proti Kavkazu i Turci, kteří obsadili většinu Arménie. V Rusku mezitím zkonsolidovali své pozice Bolševici, kteří vítězili v občanské válce, a ze severu tak začala na Kavkaz postupovat Rudá armáda, načež byly zakavkazské republiky v roce 1922 začleněny do Sovětského svazu. Poměry a vzájemné hranice mezi Tureckem a Sovětským svazem upravila Karská smlouva podepsaná 13. října 1921.", "section_level": 1}, {"title": "Etnické a rasové čistky.", "content": "Osmanská vláda byla k nemuslimskému obyvatelstvu Kavkazu podezřívavá již od vypuknutí války. Rusko vystupovalo jako ochránce ortodoxních křesťanů nejen na Balkáně, ale i na Blízkém východě a Arméni v Rusku měli výrazně lepší postavení než ti žijící na území Osmanské říše. Aktivní účast Arménů z ruského území i ze zahraniční v boji proti Osmanům a obavy Istanbulu z hrozícího povstání Arménů v Anatolii vedly osmanské politiky a vojáky od roku 1915 k drastickým opatřením vůči arménské menšině žijící na území Osmanské říše. Arméni z osmanské armády byli demobilizování a byli buď usmrceni nebo byli umístěni do pracovních oddílů. Deportováni byli nejen obyvatelé z příhraničního pásma, ale vystěhovány byly i arménské komunity z celého území Osmanské říše. Kromě přímých vražd prováděných s extrémní krutostí byli Arméni nuceně deportováni do sběrných táborů umístěných v Mezopotámii a v Syrské poušti. Mnoho lidí zemřelo při pogromech či během pochodů smrti hladem a vyčerpáním. Odhaduje se, že během války bylo usmrceno přibližně 1 500 000 Arménů. Kromě genocidy Arménů Osmané v průběhu války tvrdě potlačovali i další křesťanské komunity z Arménie, Libanonu a Mezopotámie především Pontské Řeky, libanonské manority, nestoriány a syrské Jakobity, kteří byli rovněž masakrováni nebo vypuzováni ze svých domovů. Během první světové války se tak Osmanští Turci dopustili nejen genocidy Arménů, ale i útlaku dalších křesťanských komunit a také méně známé genocidy Asyřanů a Řeků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kavkazská fronta bylo jednou z frontových linií první světové války, na které se od října 1914 do října 1918 střetla vojska Ruského impéria a Osmanské říše. Fronta procházela horským terénem Arménské vysočiny, Malého Kavkazu a Zakavkazska. Počáteční ofenzíva osmanské 3. armády byla Rusy zastavena na přelomu roku 1914 a 1915 v bitvě u Sarikamiše, načež Rusové pod velením generála Nikolaje Judeniče dokázali postoupit do Východní Anatolie a obsadit města Trabzon, Erzurum, Van a Bitlis. Kavkazská fronta se začala hroutit na podzim roku 1917 kvůli říjnové revoluci, která vypukla v Rusku. Proti Osmanům se pak postavili především Arméni, kteří založili Arménskou republiku a Britové bránící své zájmy v Baku. Po zhroucení Ruského impéria podnikli Osmané na Kavkaze novou ofenzívu, při níž obsadili většinu Zakavkazska včetně přístupu ke Kaspickému moři. 30. října 1918 došlo k podepsání mudroského příměří a vystoupení Osmanské říše z první světové války, načež se z oblasti stáhli také Osmané. Následovalo krátké období samostatných zakavkazských republik, které však do roku 1922 zanikly pod obnoveným náporem Turecké republiky a Sovětského svazu. Kruté boje na kavkazské frontě doprovázelo vyvražďování civilního obyvatelstva, přičemž v letech 1915 až 1918 došlo i k arménské genocidě.", "tgt_summary": "高加索战役(Caucasus Campaign)是指在第一次世界大战期间,鄂图曼土耳其帝国和俄罗斯帝国在高加索至小亚细亚东部地区的战争。俄国革命之后,由阿塞拜疆亚美尼亚里海舰队中央委员会独裁政权和大英帝国接替俄国继续作战。1918年3月3日,俄国和土耳其签订布列斯特-立陶夫斯克条约,两国停战。6月4日,土耳其也和亚美尼亚停战。但土耳其和里海舰队中央委员会独裁政权及亚美尼亚山区共和国和大英帝国则直到1918年10月30日才停战。", "id": 1143516}
{"src_title": "Simpsorama", "tgt_title": "Simpsorama", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děti ve škole dostali za úkol přinést nějaký předmět do časové kapsle. Jediný Bart na to zapomněl a do kapsle hodil nakousnutý sendvič, do kterého se ještě vysmrkal. Když se časová kapsle slavnostně ukládala na své místo v podzemí na náměstí ve Springfieldu, dostala se do styku s toxickým odpadem ze springfieldské jaderné elektrárny. To způsobilo, že Bartovo DNA, které bylo v sendviči, spolu s králičí packou a toxickým odpadem, vytvořilo několik malých živočichů v podobě králíka. Napříč Springfieldem začala řádit elektrická bouře a něco spadlo z nebe. Později se to Bart a Homer vydali do sklepa prozkoumat a zjistili, že tam je robot, který o sobě tvrdí, že je z budoucnosti. Byl to robot z příbuzného seriálu Futurama jménem Bender celým jménem Bender Bending Rodriguez. Homer se s ním spřátelil a provedl ho městem, vzal k Vočkovi a hráli spolu bowling. Líza ale nevěřila, že Bender je z budoucnosti a tak ho vzala k profesoru Frinkovi, který potvrdil, že Bender z budoucnosti opravdu pochází. Pomocí metody „vypnout a zapnout“, se Bender rozvzpomněl i na to, co je jeho misí v této době, a to, zabít Homera Simpsona. Ihned se o to pokusil, ale když si vzpomněl, co už spolu prožili, tak to nedokázal. Benderovi najednou videohovorem zavolali ostatní spolupracovníci z budoucnosti ze společnosti Planet Express, kteří se ho vyptávali, jestli už zabil Homera Simpsona. Bender jim lhal že ano, ale příšery, které ničí Nový New York se stále množili. Následně se Leela, Fry a profesor Farnsworth také teleportovali do „minulosti“, aby úkol provedli za Bendera, který to očividně nebyl schopný udělat. Nakonec se ale rozhodli profesor Farnsworth a profesor Frink dát hlavy dohromady a znovu přezkoumali DNA těch příšer. Zjistili, že DNA je Homerova jen z půlky, ta druhá patří Marge. Mezitím byla ohlášena novinka, že příšery zahájily metamorfózu a místo králíka začali připomínat Barta. Ten se následně přiznal, že on opravdu může za tuto situaci. Rozhodli se proto vykopat časovou kapsli, ale jelikož příšery už v Novém New Yorku zničili i generátor, který napájí portál nainstalovaný v Bernderovi, kterým se dostala posádka Planet Expressu do současnosti, tak je to spolu se Simpsonovými (kromě Bendera A Maggie) vcuclo zpět do budoucnosti. Fry a Homer se snažili opět zprovoznit zničený generátor, zatímco Líza se snažila nestvůry shromáždit na jedno místo do Madison Cube Garden aby je mohli odstřelit do kosmu. Obojí se podařilo: nestvůry byly odstřeleny do vesmíru a Fry a Homer zprovoznili generátor, což způsobilo, že Simpsonovi to vrátilo do současnosti. Jelikož byl Bender sám portál, musel se do budoucnosti vrátit „postaru”; nastavil si budík na dobu za 1 000 let. Mezitím v budoucnosti přistáli skřeti na planetě Omicron Persea 8.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Mnoha kritikům se líbil nápad na spojení těchto seriálů, ale většina z nich považovala děj dílu za nudný ve srovnání s ostatními dobrodružnějšími díly Futuramy.  Avšak web Screen Rant díl vyhodnotil jako nejlepší z 26. série Simpsonových.", "section_level": 1}], "src_summary": "Simpsorama (v anglickém originále Simpsorama) je 6. díl 26. řady (celkem 558.) amerického animovaného seriálu Simpsonovi. Ve Spojených státech měl premiéru dne 9. listopadu 2014 a v Česku byl poprvé vysílán 1. dubna 2015. Jedná se o crossover (spojení) mezi seriály Simpsonovi a Futurama, ale oficiálně se díl počítá jako díl Simpsonových.", "tgt_summary": "《Simpsorama》是卡通《辛普森一家》第26季第6集的名称,在2014年11月9日由福克斯广播公司首播。与原创者马特·格勒宁另一部动画《乃出个未来》之跨界作品,该部原先在大众频道及后来转至喜剧中心,2013年九月不久下档而至今回归。", "id": 2862179}
{"src_title": "Chris Wondolowski", "tgt_title": "克里斯·萬多洛斯基", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "San Jose Earthquakes.", "content": "Wondolowski byl draftován v roce 2005 na 41. místě týmem San Jose Earthquakes. V MLS si ale zahrál pouze dvakrát, převážně hrával za rezervu týmu, kde ve dvanácti utkáních vstřelil osm gólů.", "section_level": 2}, {"title": "Houston Dynamo.", "content": "Po roce 2005 byl tým San Jose přestěhován do Houstonu. V sezoně 2006 hrál Wondolowski opět převážně z rezervní tým. Svůj první gól v MLS vstřelil 30. srpna 2006 proti Chicagu Fire. V roce 2007 vstřelil gól v Lize mistrů mexickému CF Pachuca, Houstonu to ale nepomohlo a byl vyřazen. S Dynamem se v letech 2006 a 2007 stal mistrem MLS.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do San Jose.", "content": "Tým se San Jose byl v roce 2008 obnoven a v červnu 2009 se do něj vrátil i Wondolowski. Po příchodu začal dostávat více prostoru a ve čtrnácti zápasech si připsal tři góly. O rok později zažil jednu z nejlepších sezon v kariéře, ve 26 zápasech si připsal 18 gólů a dovedl Earthquakes do playoff. V lize nikdo nenasbíral více než 18 gólů a Wondolowski se stal králem střelců. O rok později zaznamenal 16 gólů, což sice stačilo na dělené první místo, Dwayne De Rosario ale zaznamenal více asistencí a získal tak korunu krále střelců. V sezoně 2012 připadla koruna opět Wondolowskému, se sedmadvaceti góly vyrovnal střelecký rekord Roye Lassitera a zároveň se stal historicky nejlepším střelcem San Jose. Za tento výkon si vysloužil cenu pro nejužitečnějšího hráče celé ligy. Jeho střelecká fazóna byla ovšem v roce 2013 zastavena zraněním nohy a vstřelil „pouze“ 13 gólů. V následující sezoně se stal třetím hráčem historie MLS, který v pěti po sobě jdoucích sezonách zaznamenal více než 10 gólů, v ročníku si jich připsal 14. Dne 24. května 2015 zaznamenal proti Orlandu stý gól v MLS a stal se devátým hráčem, který této mety dosáhl. Na konci sezony 2016 se stal prvním hráčem historie MLS, který v sedmi sezonách po sobě vsítil více než 10 gólů.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Wondolowski je po matce indián z kmene Kajovů. Jeho kmenové jméno je Bau Daigh, v překladu „válečník přicházející přes kopec“. Jeho dědeček z otcovy strany se do USA přestěhoval ve svých sedmi letech z polské Varšavy. Wondolowski je ženatý, s manželkou Lindsey má dvě dcery, Emersyn (* 2013) a Brynlee (* 2016). Má bratra Stephena, který hrál fotbal na postu obránce za Houston Dynamo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Christopher Elliott Wondolowski (* 28. ledna 1983) je americký fotbalový útočník hrající v Major League Soccer za San Jose Earthquakes. Se 159 góly je historicky nejlepším střelcem MLS.", "tgt_summary": "克里斯·万多洛斯基(英语:Chris Wondolowski;1983年-1月28日)是美国的一位足球运动员,在场上的位置是前锋。他现在效力于北美职业足球大联盟球队圣何塞地震。在2010至12赛季,他是大联盟的射手王.。万多洛斯基是大联盟史上入球最多的球员之一。他也是美国国家足球队的一员并且入选参加2014年世界杯足球赛。", "id": 1035867}
{"src_title": "Agastache svraskalá", "tgt_title": "藿香", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá, silně aromatická bylina, která dorůstá výšky 40–100–120 cm, s čtyřhrannou, v horní části větvenou lodyhou. Listy jsou vejčitě srdčité, křižmostojné, řapíkaté, na okrajích hrubě zubaté, 5–10 cm dlouhé a 3–7 cm široké, řídce porostlé chlupy. V červnu až září rostlina rozkvétá oboupohlavnými květy uspořádanými v lichopřeslenech, které jsou podepřeny kopinatými listeny a skládají hustý koncový lichoklas; kalich je trubkovitý, zakončený pěti úzkými trojúhelníkovými cípy, koruna dvoupyská, srostlá z pěti cípů, růžová nebo fialová, se čtyřmi dvoumocnými tyčinkami vyčnívajícími ven z koruny. Opylování je entomogamní, plodem je schizokarp dělící se na čtyři obvejčité plůdky – tvrdky. Ploidie je 2n=18.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a ekologie.", "content": "Přirozený areál druhu se rozkládá na východě Asie: zahrnuje centrální a severozápadní Čínu, Korejský poloostrov, Japonské souostroví a oblasti ruského Dálného východu. Jako zdomácnělá je uváděna též ze zbytku Číny, Laosu, Vietnamu, Švédska a některých oblastí evropského Ruska. Roste na slunečných místech v říčních údolích, na travnatých a kamenitých stráních a lukách, převážně na lehčích, humózních, dobře propustných půdách, od nížin po nadmořské výšky kolem 1500 m.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Agastache svraskalá má řadu využití. Patří mezi 50 základních rostlin čínské bylinné medicíny. Obsahuje řadu aromatických silic, které jí dodávají antibakteriální, protizánětlivé, uvolňující a karminativní účinky. Pomáhá při bolestech hlavy, nadýmání, špatném zažívání, nevolnostech, nechutenství, snížené vitalitě a psychickém vyčerpání.  Mladé listy vonící po anýzu, mátě či lékořici jsou oblíbeným kořením v korejské kuchyni, kde se používají k ochucování tradičních dušených pokrmů a polévek z ryb. Jsou také hlavní ingrediencí palačinek \"buchimgae\". Lze je využít též k aromatizaci nápojů nebo bylinkových salátů.  Jako atraktivně kvetoucí rostlina je tato agastache pěstována též pro okrasu. Bylo vyšlechtěno několik okrasných kultivarů, jako například bíle kvetoucí 'Alba' či 'Alabaster', 'Black Adder' s květy tmavě modrofialovými a tmavěji zbarvenými listy nebo růžovofialově kvetoucí 'Golden Jubilee' s listy jasně žlutozelenými. Jako vzrůstnou a nápadnou rostlinu se doporučuje sázet ji ve skupinkách do středních nebo zadních partií záhonů, a to vždy na plně osluněná místa s dobře propustnou půdou. V době květu přitahuje na zahradu množství opylujícího hmyzu. Dlouhé a pevné lodyhy jsou vhodné též k řezu do vázy, jejich odkvetlé suché semeníky jsou na záhoně atraktivní i během zimního období. Množí se dobře jak semeny, tak i dělením trsů, ve středoevropských podmínkách je plně mrazuvzdorná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Agastache svraskalá (\"Agastache rugosa\") je vytrvalá aromatická bylina z čeledi hluchavkovitých, druh z rodu agastache, který je původem z východní Asie. Má hojné využití jako okrasná, léčivá a nektarodárná rostlina.", "tgt_summary": "藿香(学名:),又名排草香,唇形科藿香属多年生草本植物。原产于东亚。", "id": 2292464}
{"src_title": "Nukleární kufřík", "tgt_title": "核按鈕手提箱", "src_document": [{"title": "USA.", "content": "Prezident USA je z pozice vrchního velitele ozbrojených sil jedinou osobou, která může autorizovat použití jaderných zbraní. Z tohoto důvodu je vždy doprovázen důstojníkem, který nese kovový kufřík v černé kožené tašce, přezdívaný „nukleární fotbal“. Ten obsahuje kartičku s autentizačními kódy, zařízení pro komunikaci s Pentagonem a několik souvisejících dokumentů (procedury pro různé situace, seznam tajných míst, kam se v případě jaderného útoku může ukrýt prezident a vláda, protokoly pro nouzové vysílání). V případě, že prezident vydá rozkaz k jadernému útoku, musí být nejprve pozitivně ověřen pomocí autentizačního kódu, následně je rozkaz potvrzen ministrem obrany, Poté jsou vydány rozkazy příslušným útvarům, které jsou znovu ověřeny. Celá procedura trvá řádově několik minut.", "section_level": 1}, {"title": "Rusko.", "content": "Obdobný kufřík jako americký prezident využívá jeho ruský protějšek. Zde se nazývá Čeget (Чегет) a je součástí systému Kavkaz (Кавказ) pro komunikaci mezi vrchními vládními představiteli a systému Kazbek (Казбек) pro kontrolu Raketových vojsk strategického určení Ozbrojených sil Ruské federace.", "section_level": 1}, {"title": "Velká Británie.", "content": "Ve Velké Británii není používáno žádné speciální zařízení, na místo toho předseda vlády sepisuje takzvané „dopisy posledního řešení“ (Letters of last resort), které jsou umístěny na palubách čtyř ponorek třídy Vanguard, jediných britských nosičů jaderných zbraní. Tyto dopisy obsahují pokyny pro případ, že nepřátelský jaderný útok zasáhne britské území a zabije jak premiéra, tak jím pověřeného zástupce. V takovémto případě by kapitán ponorky otevřel dopis s pokyny. Jednou z variant je rozkaz k odvetnému úderu, další variantou může být přejít pod spojenecké velení, nebo se řídit vlastním úsudkem. Dopisy sepisuje nový premiér bezprostředně poté, co se ujme funkce a dopisy jeho předchůdce jsou zničeny bez otevření.", "section_level": 1}, {"title": "Ve filmu.", "content": "Jaderný konflikt je častým tématem ve filmech, proto se nukleární kufřík vyskytuje i v některých dílech, například:", "section_level": 1}], "src_summary": "Nukleární kufřík, též jaderný kufřík, je označení používané pro komunikační zařízení, sloužící k autorizaci použití jaderných zbraní. Disponuje jím hlava vlády (prezident, premiér), případně další vysocí vládní činitelé (viceprezident, ministr obrany) příslušné jaderné velmoci.", "tgt_summary": "核按钮手提箱或称核手提箱(英语:Nuclear briefcase)、核按钮,是种多个拥有核武器国家的领导人(包括美国总统、苏联最高领导人、俄罗斯总统、英国首相、法国总统及中国最高领导人等)独有配备、随身携行和具特殊设计的手提箱,内藏所属国家的核武器发射按钮,方便上述国家领导人可以随时随地下达使用该国核武器命令。", "id": 647508}
{"src_title": "Lu Ťiou-jüan", "tgt_title": "陸九淵", "src_document": [{"title": "Jména.", "content": "Lu Ťiou-jüan používal zdvořilostní jméno C’-ťing () a pseudonym Cchun-čaj (). Podle akademie, kterou založil, dostal jméno mistr Siang-šan (), případně Lu Siang-šan ().", "section_level": 1}, {"title": "Život a dílo.", "content": "Lu Ťiou-jüan se narodil roku 1139 v rodině s vojenskou tradicí, která pocházela z okresu Ťin-si (v dnešní provincii Ťiang-si. Měl pět bratrů, z nich Lu Ťiou-šao a Lu Ťiou-ling se také stali uznávanými filozofy. Lu Ťiou-jüan se již od mládí věnoval studiu konfuciánských klasiků a skládal úřednické zkoušky, roku 1162 složil provinční zkoušky na hodnost \"ťü-žen\" a roku 1172 i jejich nejvyšší stupeň, palácové zkoušky a získal hodnost \"ťin-š’\". Po zkouškách nastoupil úřednickou kariéru, zastával několik méně významných funkcí, a sice úředníka (, \"ču-pu\") okresního úřadu v Ťing-anu (v 60. letech), instruktora na Státní univerzitě, dohližitele nad taoistickým klášterem Čchung-tao v Tchaj-čou a, na poslední dva roky svého života, správce speciálního kraje Ťing-men.  Roku 1175 se účastnil setkání v klášteru Jezera divokých hus, kde proběhla slavná debata s Ču Sim, v níž vyšly najevo rozdíly mezi jejich pojetím neokonfuciánství. Jádrem jeho filozofie je myšlenka, že „veškerenstvo je v mém srdci, mé srdce není nic jiného než veškerenstvo“. V tomto navázal na Čcheng Chaoa, podle něhož srdce/mysl \"sin\" člověka reprezentuje princip \"li\". Lu Ťiou-jüan tuto ideu promyslel a rozvinul. Shodoval se s bratry Čchengovými a Ču Sim v tom, že základem všech desetitisíců věcí je princip \"li\", nicméně zatímco Ču Si chápal \"li\" jako objektivní univerzální princip a řád všeho světa, Lu Ťiou-jüan učil, že \"li\" je přítomno v každém lidském srdci/mysli od narození člověka a tak srdce/mysl je princip. Správným chováním, sebekultivací a meditací pak člověk objevuje svou podstatu, princip, ve svém srdci. Rozdíl mezi pojetím vztahu principu a srdce/mysli u Ču Siho a Lu Ťiou-jüana se promítal i do jejich pojetí studia. Ču Si věřil, že dosažení moudrosti není možné bez „rozšíření poznání“ pomocí „zkoumání věcí“, pod kterým mínil především knižní studium; Lu Ťiou-jüan ycházel z předpodkladu že princip je přítomen v srdci a tedy není nezbytné ho poznávat studiem knih, nýbrž hlavní je poznat princip ve svém srdci; důraz proto kladl ne na knihy, ale na zpytování a zdokonalování vlastní mysli. Lu Ťiou-jüan a jeho následovníci proto měli tendenci přikládat větší váhu meditaci, přičemž meditační techniky si vypůjčovali od buddhistů a taoistů, což bylo kritizováno stoupenci Ču Siho. Soudobí a pozdější stoupenci Ču Siho kritizovali Lu Ťiou-jüana za jeho individualismus a oponování jejich názoru o objektivním charakteru univerzálního řádu, principu \"li\".  Své učení Lu Ťiou-jüan šířil prostřednictvím výuky na akademii na Sloní hoře (\"Siang-šan\"), kterou založil a v níž sebral množství následovníků. Je považován za zakladatele neokonfuciánské školy srdce/mysli \"sin-süe\", po škole principu \"li-süe\" jeho současníka Ču Siho druhého nejvýznamnějšího směru neokonfuciánství. \"Sin-süe\" se plně rozvinula až s učením Wang Jang-minga začátkem 16. století, je proto nazývána též školou Lu-Wang.  Nezanechal po sobě ucelený výklad svého učení, jeho žáci sebrali jeho korespondenci a souhrn jeho učení do sbírky \"Lu Siang-šan wen-ťi\" (; také jako \"Siang-šan sien-šeng wen-ťi\",, v moderních edicích \"Lu Ťiou-jüan ťi\", ).", "section_level": 1}], "src_summary": "Lu Ťiou-jüan (; 1139–1192) byl čínský úředník a neokonfuciánský filozof žijící a působící v sungské Číně, v opozici proti Ču Simu a jeho škole principu (\"li-süe\") hájil poněkud odlišné pojetí neokonfuciánské filozofie a stal se tak zakladatelem školy mysli (\"sin-süe\"), která později dostala označení škola Lu-Wang, když ji začátkem 16. stolezí rozvinul Wang Jang-ming.", "tgt_summary": "陆九渊(1139年-1193年),字子静,抚州金溪(今江西省金溪县)人。南宋哲学家,陆王心学的代表人物。因讲学象山书院(位于江西省贵溪县),世称「象山先生」,学术界常称其为「陆象山」。兄陆九韶、陆九龄,亦儒学名家。", "id": 1672419}
{"src_title": "Pandemie covidu-19 v Chorvatsku", "tgt_title": "2019冠狀病毒病克羅地亞疫情", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "Dne 27. března překonal počet pozitivních testů na covid-19 pět set pacientů, dne 2. dubna bylo již překonáno tisíc pozitivních testů, dne 11. dubna bylo překonáno 1 500 pozitivních testů. Dne 24. dubna byl překonán počet 2 000 pozitivních testů celkem, avšak v ten samý den byl poprvé aktuální počet nakažených nižší než tisíc a poprvé zde bylo více uzdravených než nakažených. Dne 25. dubna bylo zaznamenáno již více než tisíc uzdravených pacientů. Dne 4. května klesl aktuální počet nakažených pod pět set případů a současně počet vyléčených převýšil 1 500 případů. Dne 22. května překonal počet vyléčených dva tisíce případů. Dne 23. května poprvé od 8. března počet pozitivních testů ani počet úmrtí nijak nestoupl, stoupl pouze počet uzdravených. Dne 25. května bylo již zaznamenáno sto úmrtí kvůli koronaviru. Dne 26. května klesl počet aktuálně nakažených pod sto pacientů, dne 3. června byl pak počet pacientů již nižší než padesát. Dne 12. června a posléze znovu 15. června klesl počet aktuálně nakažených pod deset pacientů.  Mezi 24. dubnem a 7. květnem se nárůst pozitivně testovaných výrazně zpomalil (nikdy nepřibylo více jak 15 nových případů). K opětovnému nárůstu došlo 8. května, kdy bylo zaznamenáno 36 nových případů nákazy, z toho 22 ve vesnici Nerežišća na ostrově Brač. Tento nárůst byl však výjimečný a po něm již opět počty nových případů stoupaly pomalu. Od 23. května se růst počtu nově nakažených téměř zastavil, naprostou většinu dní nebyly zaznamenány nové případy. Od 13. června však začal počet nakažených opět stoupat, 18. června a znovu 19. června extrémně stoupl o 11 nových případů, přičemž nové případy byly opět zaznamenány i v Istrijské a Sisacko-moslavinské župě, kde koronavirus dříve vymizel. Dne 20. června stoupl počet nově nakažených o 19 případů, což byl nejvyšší nárůst od 8. května, přičemž nový případ byl zaznamenán i v Šibenicko-kninské župě, kde dříve koronavirus vymizel.  Oproti situaci v jiných zemích, jako např. v Rakousku nebo Česku, nepostupuje nákaza v Chorvatsku tak rychle a až do 20. března 2020 byl růst počtu nakažených pomalý. Nejvíce počet nakažených vzrostl 1. dubna, kdy zde přibylo 96 nových pacientů, tedy o 10 % více (ze 867 na 963). Rekordní počet zemřelých byl během 19. dubna (8 případů úmrtí), nejvyšší počet uzdravených byl zaznamenán 24. dubna (99 případů uzdravení).  Dne 22. dubna 2020 se však podařilo vyléčit všechny pacienty v Požežsko-slavonské župě. Dále dne 2. květen 2020 se podařilo vyléčit všechny pacienty z Istrijské župy, kde bylo původně 90 případů nákazy, z čehož dva lidé zemřeli. Dne 8. května se rovněž podařilo vyléčit všechny pacienty v Mezimuřské župě. Dne 13. května 2020 však byly opět zaznamenány nové případy v Istrijské a Požežsko-slavonské župě, kde byl předtím koronavirus vyléčen. Dne 14. května se podařilo vyléčit všechny pacienty ve Vukovarsko-sremské župě. Dne 15. května se podařilo dále vyléčit všechny pacienty v Bjelovarsko-bilogorské župě. Dne 20. května byl opětovně zaznamenán případ ve Vukovarsko-sremské župě, kde byli dříve všichni pacienti vyléčeni. 21. května po smrti poslední pacientky již nebyl zaznamenán jediný případ nákazy v Licko-senjské župě. Dne 25. května se podařilo vyléčit všechny pacienty v Karlovacké župě. Dne 27. května se podařilo vyléčit všechny pacienty v Krapinsko-zagorské župě, přestože předtím šlo o jednu z nejvíce zasažených žup a celkově zde bylo zaznamenáno 134 potvrzených případů. Dne 28. května se podařilo vyléčit všechny pacienty v Šibenicko-kninské župě a znovu v Istrijské župě. Dne 2. června se podařilo vyléčit všechny pacienty v Zadarské a ve Varaždinské župě. Dne 3. června se podařilo vyléčit všechny pacienty v Sisacko-moslavinské župě. Dne 4. června se vyléčil poslední pacient ve Viroviticko-podrávské župě. Dne 5. června se znovu podařilo vyléčit všechny pacienty v Požežsko-slavonské a Vukovarsko-sremské župě. Dne 10. června se podařilo vyléčit všechny pacienty v Osijecko-baranjské župě, která dříve byla jednou z nejvíce zasažených žup, dne 13. června se však v této župě znovu objevil nový případ nákazy. Dne 15. června se podařilo vyléčit všechny pacienty v Koprivnicko-križevecké župě. Dne 16. června se vyléčil poslední pacient ve Splitsko-dalmatské župě, která byla nejvíce zasaženou župou v celém Chorvatsku, celkem zde bylo zaznamenáno 549 pozitivně testovaných případů, v této župě však druhého dne byl opět zaznamenán nový případ. Dne 19. června se podařilo vyléčit posledního pacienta v Dubrovnicko-neretvanské župě.", "section_level": 1}, {"title": "Opatření.", "content": "Dne 12. března byly v Chorvatsku zrušeny všechny sportovní akce. Dne 14. března Chorvatsko uzavřelo hranice s Bosnou a Hercegovinou. Dne 16. března byly v Chorvatsku uzavřeny všechny školy včetně mateřských. Dne 18. března byly uzavřeny všechny hraniční přechody se Slovinskem. Dne 19. března byly zrušeny veškeré církevní obřady, v tento den též zemřel první pacient pocházející z vesnice Brtonigla. Dne 25. března 2020 byl uzavřen do karantény ostrov Murter kvůli osmi potvrzeným případům nákazy ve vesnicích Murter a Betina. Dne 26. března byla navržena karanténa města Biograd na Moru, ve kterém je asi osmdesát lidí nakažených nebo podezřelých z nákazy koronavirem. Dne 11. dubna byla do karantény uzavřena opčina Udbina. Dne 9. května došlo ke karanténě ostrova Brač, kde došlo k opětovnému nárůstu počtu nakažených v době, kdy byly již denní nárůsty velmi nízké.", "section_level": 1}, {"title": "Nakažení podle žup.", "content": "Nejvíce zasaženými župami jsou v současnosti Brodsko-posávská (21 aktuálních případů) a město Záhřeb (20 aktuálních případů). Nákaza byla zaznamenána již ve všech chorvatských župách. V současnosti jsou aktivní případy stále v devíti župách, ve dvanácti z nich už byli všichni pacienti vyléčeni, přičemž se později v pěti župách objevily nové případy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pandemie covidu-19 se do Chorvatska rozšířila 25. února 2020, kdy byl potvrzen první případ ve městě Záhřeb. Ke 20. červnu bylo potvrzeno 2 299 pozitivně testovaných případů nákazy koronavirem, z čehož bylo 50 pacientů nakažených, 2 142 vyléčených a 107 zemřelých. Z celkového počtu pozitivně testovaných lidí je tedy v současnosti 93,17 % vyléčených, 4,65 % zemřelých a 2,17 % nakažených.", "tgt_summary": "2019冠状病毒病克罗地亚疫情,介绍在2019新型冠状病毒疫情中,在克罗地亚发生的情况。", "id": 2133442}
{"src_title": "George Murray", "tgt_title": "佐治·美利", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Patřil k významnému skotskému rodu Murrayů, pocházel z linie baronetů z Ochtertyre. Narodil se v Perthu jako druhorozený syn Sira Williama Murraye, 5. baroneta (1746–1800). Středoškolské i vysokoškolské vzdělání získal v Edinburghu, od roku 1789 zároveň sloužil v armádě a v již v roce 1794 byl kapitánem. Během válek s revoluční Francií bojoval ve Flandrech, poté sloužil v Karibiku a v roce 1798 se zúčastnil bojů proti povstání v Irsku. Od roku 1799 v hodnosti podplukovníka působil v úřadu generálního polního zbrojmistra, v roce 1805 byl vojenským ubytovatelem expedice do Hannoverska, později působil v Pobaltí a v roce 1808 byl členem diplomatické mise ve Stockholmu. V letech 1808–1811 byl generálním ubytovatelem armády na Pyrenejském poloostrově. V roce 1809 dosáhl hodnosti plukovníka a v letech 1811–1812 byl generálním ubytovatelem armády v Irsku, v roce 1811 byl povýšen na brigádního generála. Poté se vrátil do Španělska, kde se pod vedením maršála Wellingtona zúčastnil závěrečných operací proti napoleonské armádě. Stal se též Wellingtonovým pobočníkem a v roce 1813 byl povýšen na generálmajora, získal šlechtický stav v Portugalsku a v roce 1813 obdržel Řád lázně.  Po skončení napoleonských válek byl jmenován guvernérem v kanadské provincii Ontario, kde ale pobýval jen krátce v letech 1814–1815. Po Napoleonově útěku z Elby byl povolán zpět do Evropy, dorazil ale až po bitvě u Waterloo. V letech 1815–1818 byl náčelníkem štábu britské okupační armády ve Francii, po návratu do Británie byl krátce guvernérem v Edinburghu (1818–1819) a poté guvernérem vojenské školy v Sandhurstu (1819–1824). V roce 1824 byl povýšen na generálporučíka a v letech 1824–1825 byl krátce členem vlády jako náměstek generálního polního zbrojmistra. V letech 1824–1832 a 1834–1835 byl též členem Dolní sněmovny, v politice patřil k toryům a v parlamentu zastupoval hrabství Perthshire, odkud pocházel. V letech 1825–1828 byl vrchním velitelem v Irsku a od roku 1825 zároveň členem irské Tajné rady. Poté byl členem Wellingtonovy vlády jako ministr války a kolonií (1828–1830), od roku 1828 byl též členem britské Tajné rady. V druhé Wellingtonově vládě byl generálním polním zbrojmistrem (\"Master General of the Ordnance\", 1834–1835) a tuto funkci pak zastával i v Peelově kabinetu (1841–1846). Svou kariéru završil dosažením hodnosti generála (1841). Zemřel měsíc po odvolání Peelovy vlády a v následujícím kabinetu byl jeho nástupcem ve funkci generálního polního zbrojmistra jeho švagr markýz Anglesey.  Získal čestný doktorát na univerzitě v Oxfordu, byl členem Královské společnosti a v letech 1833–1835 byl prezidentem Královské zeměpisné společnosti. Již v roce 1815 získal velkokříž Řádu lázně, za zásluhy v napoleonských válkách obdržel také několik zahraničních vyznamenání. Byl nositelem pruského Řádu červené orlice, hannoverského Řádu Guelfů, portugalského Řádu věže a meče a bavorského Řádu Maxe Josefa.  V době Murrayova úřadování ve funkci ministra kolonií bylo v roce 1829 založeno v Austrálii město Perth pojmenované na počest jeho skotského rodiště.  V roce 1826 se oženil s Louisou Pagetovou (1781–1842) z tehdy významné rodiny (jejím bratrem byl maršál Henry William Paget, 1. markýz z Anglesey. Louisa byla předtím manželkou generála Jamese Erskina, který zemřel v roce 1825. Přes její vysoký věk v druhém manželství porodila dceru Louisu, provdanou za důstojníka Henryho Boyce.  Jeho starší bratr Sir Patrick Murray, 6. baronet (1771–1837), byl v letech 1806–1812 členem Dolní sněmovny a zastával řadu čestných funkcí ve Skotsku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir George Murray (6. února 1772, Perth, Skotsko – 28. července 1846, Londýn, Anglie) byl britský generál a státník. Od mládí sloužil v armádě a vynikl během napoleonských válek na Pyrenejském poloostrově, kde se stal blízkým spolupracovníkem maršála Wellingtona. Později zastával řadu let vysoké funkce ve vojenské administraci, byl poslancem Dolní sněmovny a několikrát byl členem vlády. Ve Wellingtonově vládě zastával funkci ministra kolonií (1828–1830). V roce 1841 byl povýšen na generála, byl členem Královské společnosti a získal řadu vyznamenání v Británii i v zahraničí.", "tgt_summary": "佐治·美利爵士,(英语:Sir George Murray,1772年-2月6日-1846年-7月28日),苏格兰人,英国军人和政治家。", "id": 2109580}
{"src_title": "Program CIDG", "tgt_title": "平民遊擊防衛群計畫", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 1961 dostali jednotky zvláštních sil armády Spojených států amerických (U. S. Army Special Forces, zkratkou: USSF) úkol, navržený CIA. Vietnamská republika byla zasažena rozsáhlou partyzánskou válkou, která byla podporována ze strany komunistické Vietnamské demokratické republiky. Příslušníci USSF byli do Vietnamu vysláni poprvé v roce 1959, jako pomoc výcviku jihovietnamských sil zvláštního určení. Válka se stále stupňovala a od roku 1961 měla oficiální vláda jen minimální kontrolu, nad špatně dostupnými oblastmi, převážně Centrální vysočiny, a také horské masivy, nepropustné džungle na jihu a bažiny delty Mekongu.  V těchto špatně dostupných místech žili příslušníci různých menšinových etnik horalů (tzv. \"Montagnardů\"), kteří byli, pro jihovietnamskou vládu lhostejní. Toho využíval Vietcong (Americkými jednotkami nazýván nejčastěji: \"VC\", nebo \"Charlie\"), který příslušníky těchto kmenů verboval, vybíral daně, či jinak zneužíval a čerpal pomoc z vesnic a jakýkoliv pokus o odpor byl brutálně potlačen.  V nedostupných oblastech Centrální vysočiny vznikala většina základen Vietcongu. Jednotkám USSF bylo nařízeno provést dlouhodobou misi s cílem proniknout na ta těžko přístupná území, zachytit se tam, vycvičit místní bezpečnostní složky k ochraně vesnic před Vietcongem a případně zformovat protipartyzánské oddíly, které by Vietcong napadaly a ničily. Toho se ujali některé speciální jednotky, s neoficiálním názvem Zelené barety. Tyto jednotky byly cvičeny na průnik, na nepřátelské území, kde prováděli partyzánský boj proti nepříteli a jiné tajné operace. Tábory CIDG, pod velením Zelených baretů nejen bránili vesnice, ale i hledali a ničili základny Vitcongu, sklady zásob po Ho Či Minově stezce, útočili na ukryté základny NVA (North Vietnamese Army) a také hráli významnou roli při střežení a pozorování hranic.  Místní obyvatelé byli do ozbrojených oddílů získáváni pomocí programů financovaných obvykle ze zdrojů CIA, od roku 1962 bylo vše sjednoceno do rámce programu Civilian Irregular Defense Group (zkr. CIDG). Jeho příslušníci netvořili součást jihovietnamské armády (ARVN), ale byli to žoldnéři patřící pod armádu Spojených států amerických, která je platila, organizovala, cvičila a zajišťovala zásoby, výstroj a výzbroj.", "section_level": 1}, {"title": "Tábory CIDG.", "content": "Pro účely mise potřebovali americké zvláštní jednotky základny, ze kterých by mohli operovat. Roku 1961 vznikali v Centrální vysočině první tábory, které byli strohé a jednoduché, bez promyšleného uspořádání a jako stavební materiál sloužilo vše dostupné v okolí. Rozšiřováním programu rostl i počet táborů. V roce 1970 jich bylo již 80, každý z táborů byl schopen pojmout údernou jednotku (\"Camp Strike Force\", CSF) v síle praporu, které měly za úkol vést na území Jižního Vietnamu ofenzivní protipartyzánské operace.  Na každý tábor dohlížela společně 12–14 členná skupina specialistů amerických zvláštních sil, takzvané \"A-team\", a skupiny specialistů jihovietnamských zvláštních sil. Tábory byly umístěny v oblastech těžko přístupných a v terénu s široce proměnlivým charakterem, odříznuty od civilizace. Mnohé tábory stály za hranicemi dostřelu dělostřelectva a musely spoléhat samy na sebe. Tábory se vyvíjeli spolu se vzrůstající sílou Vietcongu, válka se stupňovala a k jihu se začali častěji stahovat i jednotky NVA. V zátopových oblastech delty Mekongu byly vystavěny plovoucí tábory (\"floating camps\"). Kasárenské budovy, sklady zásob a munice i další nezbytné stavby byly umístěny na plošinách uzpůsobených, aby je záplavová voda zvedla a udržela na hladině. Jiným typem byly podpovrchové či zakopané tábory (\"subsurface camps\"), zřizované v blízkosti táborů, které byli pod těžkou a četnou dělostřeleckou palbou.  Do táborů CIDG se často stahovalo i civilní obyvatelstvo, především ženy s dětmi a starší lidé z vesnic v okolí tábora, při zvýšené aktivitě Vietcongu v těchto vesnicích a okolí. Tábory také poskytovali civilnímu obyvatelstvu lékařskou pomoc, a to v ošetřovně tábora, nebo lékaři vyjížděli přímo do vesnic.", "section_level": 1}, {"title": "Obrana tábora.", "content": "Obrana táborů byla vylepšována zpevňována, aby odolala nejrůznějším typům četných útoků. V roce 1966 byl přijat koncept bojových táborů (\"fighting camps\"). Podle tohoto typu byly stavěny všechny nové tábory a již vybudované tábory se přebudovávaly. Tábory, které byly příliš malé, nebo jejich umístění v oblasti nevyhovovalo, byly zrušeny a vystavěny jinde. Nové typy táborů měly mnohem více obranných prvků a byl v nich vytvořen vnitřní obranný perimetr, který byl posledním dobře obranným místem i poté, co do vnějšího perimetru pronikl nepřítel. Obrana tábora zahrnovala minometná a dělostřelecká hnízda, poté co především NVA začali při útoku na tábory používat tanky, byli v táborech protitankové zbraně, dále kulometná hnízda a bunkry, věže. Tábor obklopovali obvykle dvě linie zákopů tvořící vnější perimetr, s hustými a propracovanými zátarasy z ostnatého drátu, minová pole, Claymory na dálkový odpal, zátarasy ze zahrocených kolíků bambusu (\"Punji\") a umělé příkopy s punji. Tábory dokázali se špičkovou obranou odolávat dlouhodobému obléhání.  Tábory kvůli jejich polohám museli být soběstačné, elektřinu vyráběly generátory a pitnou vodu čerpali z vlastní studny. Zásoby stačili na třicetidenní obléhání a každý tábor disponoval plně vybavenou ošetřovnou. Řada táborů disponovala heliportem a některé i polním letištěm. Tábory umístěné v horách mohly být zásobovány pouze shozem na padácích.", "section_level": 2}, {"title": "První tábory.", "content": "První tábor byl vybudován ve vesnici Buon Enao v Centrální vysočině. Ke své činnosti tuto oblast, v níž leželo 200 vesnic, využíval Vietcong. Ze základny v malé vesnici, čítající na dvě stovky obyvatel, založili příslušníci zvláštních sil stále se rozrůstající systém táborů a vycvičili oddíly místní domobrany. Roku 1962 byly všechny vesnice v regionu před Vietcongem chráněny.  Dalším z prvních táborů CIDG byl Nam Dong v provincii Thua Thien. Byl vybudován v místě, kde se křížila dvě údolí, obývaná 5 000 Montagnardů. Údolí sloužila jako infiltrační trasy Vietcongu. Z důvodu, že se tábor stal primárním cílem Vietcongu v oblasti a byl příliš zranitelný, v červenci 1964 se USSF rozhodly tábor zrušit. 6. Července 1964, v 02.30 na tábor zaútočil prapor Vietcongu. Útok začal zničující minometnou palbou, po níž následovaly vlny útočícího Vietcongu. Vietcong dobyl vnější perimetr, ale byl zastaven kulometnou palbou a obránci vnitřního perimetru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Program CIDG (Civilní nepravidelná obranná skupina; v angličtině: Civilian Irregular Defense Group) byl vojenským výcvikovým programem vlády Spojených států amerických, během války ve Vietnamu. Jednalo se o výcvik dobrovolníků, z řad civilního obyvatelstva jižního Vietnamu, jednotkami zvláštních sil Americké armády.", "tgt_summary": "平民游击防卫群计划(,简称CIDG),指的是越南战争期间,美国政府组建南越少数民族准军事部队的计划。", "id": 1220077}
{"src_title": "Karas zlatý", "tgt_title": "鲫鱼", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Již od časů starověké Číny pěstovali lidé po tisíce let různé odrůdy kaprovitých ryb, jako jsou Kapr obecný, Amur bílý, Amur černý, Tolstolobik bílý, Tolstolobec pestrý, Karas obecný či právě karas zlatý, jako chovné ryby. Některé z těchto běžně šedých nebo stříbrných druhů mají sklon tvořit červené, oranžové nebo žluté mutace. To bylo poprvé zaznamenáno za dynastie Ťin (265–420). V období říše Tchang (618–907) byli kapři s oblibou chováni v okrasných jezírkách a vodních zahradách. Přirozená genetická mutace vytvářela spíše zlaté (ve skutečnosti nažloutle oranžové) zbarvení než odstín do stříbra. Lidé tedy začali pěstovat zlatou odrůdu namísto stříbřité a chovali tyto ryby v jezírkách nebo jiných vodních plochách. Při zvláštních příležitostech, kdy byli očekáváni hosté, se ryby vystavovaly na odiv v mnohem menších nádobách.  Za dynastie Sung (960–1279) byl rezolutně zaveden výběrový domácí chov zlatých karasů. V roce 1162 nařídila císařovna Kuo (1126–1156) vybudovat jezírka ke shromažďování červených a zlatých odrůd. Do té doby měli lidé mimo císařskou rodinu zakázáno držet rybky zlaté (žluté) odrůdy, protože žlutá barva byla symbolem čínských císařů. To je pravděpodobně také důvod, proč jsou oranžové odrůdy zlatých karasů rozšířenější než žluté.  V období dynastie Ming (1368–1644) se začaly zlaté rybky chovat i v krytých prostorách, což umožňovalo výběr a pěstování mutací, které by ve venkovních nádržích nedokázaly přežít. První výskyt zlatých karasů s vějířovitou ocasní ploutví byl zaznamenán právě za dynastie Ming. V roce 1603 se zlaté rybky dostaly do Japonska a roku 1611 do Portugalska, odkud se rozšířily do dalších částí Evropy.  Ve 20. letech 16. století byly zlaté rybky pro své kovově lesklé šupiny vysoce ceněny v jižní Evropě a symbolizovaly štěstí a bohatství. Stalo se tradicí, že ženatí muži dávali svým manželkám při prvním výročí svatby zlatou rybku jako symbol nadcházejících úspěšných let. Tato tradice rychle zanikla, když se zlaté rybky staly dostupnější a ztratily svoje výjimečné postavení. Do Severní Ameriky byli karasi zlatí poprvé dovezeni kolem roku 1850 a rychle se stali populární ve Spojených státech.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Karas zlatý má vysoké zploštělé tělo s tuhými šupinami, mírně vyklenutou hřbetní ploutví a nemá vousky kolem tlamy. Pohlavně dospělé samičky mají kulatější bříška, u samců lze v době tření pozorovat tzv. třecí vyrážku.", "section_level": 2}, {"title": "Velikost.", "content": "Podle britské BBC žil dubnu 2008 největší karas zlatý na světě v Nizozemsku a měřil 48 cm. V téže době byl údajně největší zlatou rybkou chovanou ve Velké Británii a druhou největší na světě zlatý karas jménem „Goldie“ z přímořského města Folkestone. Tuto 38 cm dlouhou a přes 0,91 kg vážící zlatou rybku chovala její majitelka jako domácího mazlíčka. Podle tajemníka Federace britských akvaristických společností (FBAS) existuje v Británii pravděpodobně v okrasných jezírkách několik větších zlatých ryb, jež lidé nepovažují za rekordmany. V červenci 2010 byla v jezeře v anglickém městě Poole v Dorsetu chycena zlatá rybka o rozměrech 104 cm a 2,3 kg. Šlo pravděpodobně vypuštěnou rybku, která přerostla své domácí akvárium.", "section_level": 2}, {"title": "Zrak.", "content": "Karas zlatý má jeden z nejlépe prostudovaných zrakový systémů u ryb. Má čtyři druhy čípků, jež jsou příslušně citlivé na čtyři různé barvy: červenou, zelenou, modrou a ultrafialovou. Schopnost rozlišovat mezi čtyřmi různými barvami viditelného spektra je řadí mezi tetrachromaty.", "section_level": 2}, {"title": "Sluch.", "content": "Také sluchorovnovážný orgán těchto ryb patří mezi nejlépe prostudované v rybí říši. Mají dva otolity, které společně s vláskovými buňkami umožňují zjišťování polohy těla, a Weberův aparát, jenž propojuje plynový měchýř s otolity, čímž usnadňuje detekci akustického tlaku.", "section_level": 2}, {"title": "Poznávací schopnosti.", "content": "Karas zlatý má dobře vyvinutou schopnost asociativního i sociálního učení. Díky svému ostrému zraku navíc dokáže rozlišovat mezi jednotlivými lidmi. Majitelé si mohou všimnout, že ryby na ně reagují příznivě (plavání k přednímu sklu akvária, rychlé plavání po jeho obvodu a vyplouvání na povrch, kde „žebrají“ o potravu), zatímco když se k němu přiblíží cizí lidé, schovávají se. Mají-li tyto rybky neustálý vizuální kontakt s lidmi, přestávají je považovat za hrozbu. Po několikatýdenním pobytu v nádrži bývá obvykle možné krmit zlatou rybku ručně, aniž se plaší.  Tyto ryby mají i velmi dobrou paměť, takže si pamatují nejméně po dobu tří měsíců. Dokážou také rozlišovat mezi různými tvary, barvami a zvuky. Při použití pozitivní motivace lze rybku naučit rozpoznávat světelné signály různých barev a reagovat na ně nebo provádět rozličné úkony. Ryby reagují na určité barvy nejzjevněji v souvislosti s potravou. Dostávají-li krmení denně ve stejný čas, naučí se ho v danou dobu očekávat.", "section_level": 2}, {"title": "Chování.", "content": "Karas zlatý je společenský živočich a vykazuje při svém chování takzvanou inteligenci hejna. Tyto ryby si jako skupina i jako jedinci počínají v souladu s přirozeným chováním kaprovitých ryb. Díky své přizpůsobivosti vykazují při krmení, rozmnožování a unikání před predátory různorodé chování, jež přispívá k jejich úspěšnému přežití. Jejich vzájemné chování lze označit jako „přátelské“. Jen velmi vzácně dochází k situaci, že jedna rybka poškodí druhou. Ani samci neubližují v době rozmnožování samicím. Jediná skutečná „hrozba“, kterou si mohou zlatí karasi navzájem představovat, je v rámci soutěžení o potravu. Při akvarijním chovu mohou hbitější variety, jako je kometa, během krmení snadno sníst veškerou potravu, než se k ní stačí dostat pomalejší jedinci. To může mít za následek hladovění dotčených rybek, případně zpomalení či zastavení jejich růstu, pokud jsou drženy v nádrži se svými hbitějšími příbuznými.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Karas zlatý je všežravec. Ve volné přírodě tvoří jeho stravu korýši, hmyz a různý rostlinný materiál. Jako většina ryb je to příležitostný jedlík. Má-li dost potravy, sám od sebe nepřestane tak snadno jíst. Nadměrné krmení může být pro tyto rybky škodlivé. Často při něm dochází k zablokování střev. To se nejčastěji stává u šlechtěných rybek, jež mají stočenou trávicí trubici. Je-li k dispozici přebytek potravy, produkují karasi větší množství odpadu a výkalů, částečně kvůli neúplnému trávení bílkovin. Překrmování může být někdy diagnostikováno pozorováním výkalů vlekoucích se od rybí kloaky. Krmivo určené specificky pro karasy zlaté má méně bílkovin a více sacharidů než běžné krmení pro ryby. Chovatelé mohou tuto stravu doplnit loupaným hráškem, blanšírovanou listovou zeleninou a pakomáry. Mladým rybkám prospívá přídavek žábronožek. Tak jako u všech živočichů jsou i chutě karasů zlatých různé.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování a vývoj.", "content": "Tyto rybky mohou dorůst až do pohlavní zralosti pouze za předpokladu, že mají dostatek vody a správnou výživu. Většina karasů zlatých se v zajetí běžně rozmnožuje, zejména v chovných jezírkách. K rozmnožování obvykle dochází po významné změně teploty, často na jaře. Samci pronásledují samice s jikrami a vrážením a rýpáním je vybízejí, aby uvolnily svá vajíčka.  Karasi zlatí jsou, stejně jako všechny kaprovité ryby, vejcorodí. Jejich vejce jsou lepkavá a přilnou k vodní vegetaci, obvykle k hustým rostlinám, jako jsou kabomby či vodní mor, v případě chovných nádrží též k takzvaným třecím střapcům či mopům. Plůdek se líhne během 48 až 72 hodin. Asi tak během týdne začnou karasí novorozenci nabývat rybí podobu, ale může uběhnout až rok, než se mladé rybky vybarví do správného odstínu. Do té doby jsou kovově hnědé jako jejich divocí předci. V prvních týdnech života potěr rychle roste – adaptace vyvolaná vysokým rizikem, že plůdek pozře některý dospělý zlatý karas, případně jiná ryba nebo hmyz vyskytující se v jeho okolí.  Některé vysoce prošlechtěné variety se již kvůli svému změněnému tvaru nedokážou přirozeně rozmnožovat. V takovém případě může pomoci jen takzvaný umělý výtěr. Musí však být proveden správně, aby nedošlo k poškození ryb.", "section_level": 2}, {"title": "Variety.", "content": "K varietám karase zlatého patří:", "section_level": 1}, {"title": "Trh.", "content": "Trh s živými zlatými rybami a jinými kapry, kteří se obvykle dováželi z Číny, činil v roce 2018 1,2 milionu dolarů. Některé vysoce kvalitní odrůdy stojí mezi 3100 až 7500 korun (125 až 300 USD).", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Odrůdy Hlavní článek: Seznam odrůd zlaté rybky  Selektivní chov po staletí přinesl několik barevných variant, některé z nich byly daleko od „zlaté“ barvy původní ryby. Existují také různé tvary těla a konfigurace ploutví a očí. Některé extrémní verze zlaté rybky žijí pouze v akváriích - jsou mnohem méně odolnější než odrůdy blíže k „divokému“ originálu. Nicméně, některé variace jsou těžší, takový jako Shubunkin. V současné době je v Číně uznáno asi 300 plemen. Převážná většina plemen zlatých ryb dnes pochází z Číny.  Klasifikace čínských zlatých ryb Čínská tradice rozděluje zlaté rybky do čtyř hlavních typů. Tyto klasifikace se na Západě běžně nepoužívají.  Crucian (může být také nazýván „tráva“) - zlatá rybka bez fantastických anatomických rysů. Patří mezi ně běžná zlatá rybka, zlatá rybka kometa a Shubunkin.  Wen - zlatá rybka s ozdobným ocasem, např. Fantails a Veiltails („Wen“ je také název charakteristického headgrowthu na takových kmenech jako Oranda a Lionhead)  Dragon Eye - zlatá rybka s prodlouženýma očima, např. Black Moor, Bubble Eye a Telescope Eye  Vejce - zlatá rybka bez hřbetní ploutve, obvykle s tělem ve tvaru vajíčka, např. Lionhead (všimněte si, že do této skupiny patří Bubble Eye bez hřbetní ploutve)", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné druhy.", "content": "Tam, kde se věřilo, že Pruský kapr (Carassius gibelio) byl nejblíže divokým příbuzným zlaté rybky. Moderní genetické sekventování se ukázalo jinak. C. auratus se liší od ostatních druhů Carassius několika charakteristikami. C. auratus mají špičatější čenich, zatímco čenich C. carassius je dobře zaoblený. C. gibelio má často šedozelenou / nazelenalou barvu, zatímco kapr crucian je vždy zlatý bronz. Juvenilní kapřínský kapr má na základně ocasu černou skvrnu, která s věkem mizí. U C. auratus není toto ocasní místo nikdy přítomno. C. auratus má podél postranní linie méně než 31 šupin, zatímco kapr crucian má 33 nebo více šupin.  Stejně jako jejich divocí předci, obyčejná a kometní zlatá rybka, stejně jako Shubunkin, mohou přežít, a dokonce prospívat, v jakémkoli klimatu, které může podpořit rybník, zatímco ozdobná zlatá rybka v přírodě nepřežije, protože jejich světlé barvy a dlouhé ploutve z nich dělají snadnou kořist. Zlatá rybka může hybridizovat s některými dalšími druhy Carassius i jinými druhy kaprů. Během tří chovných generací se drtivá většina hybridních plodin vrací k barvě divokého typu. Koi a kapr obecný se mohou také křížit se zlatou rybkou, aby vytvořili sterilní hybridy.", "section_level": 2}, {"title": "Pěstování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "V akváriích.", "content": "Stejně jako většina druhů v kaprové rodině, zlatá rybka produkuje velké množství odpadu jak ve svých výkalech, tak prostřednictvím svých žaber a uvolňuje škodlivé chemikálie do vody. K hromadění tohoto odpadu na toxickou úroveň může dojít v relativně krátkém časovém období a může snadno způsobit smrt zlaté rybky. U běžných a kometových odrůd by každá zlatá rybka měla mít asi 20 litrů vody vody. Efektní zlatá rybka (která jsou menší) by měla mít asi 10 galonů na zlatou rybku. Povrchová plocha vody určuje, kolik kyslíku difunduje a rozpouští se do vody. Obecným pravidlem je 1 m2. Aktivní provzdušňování pomocí vodního čerpadla, filtru nebo fontány účinně zvětšuje povrchovou plochu.  Zlatá rybka může žít v nevyhřívaných akváriích při teplotě pohodlné pro člověka. Avšak rychlé změny teploty, je mohou zabít, zejména pokud je nádrž malá. Při přidávání vody je třeba dbát opatrnosti, protože nová voda může mít jinou teplotu. Teploty pod asi 10 ° C (50 ° F) jsou nebezpečné pro ozdobné odrůdy, ale obyčejné a komety mohou přežít o něco nižší teploty. Mimořádně vysoké teploty (nad 30 ° C) mohou také poškodit zlatou rybku. Vyšší teploty však mohou pomoci bojovat proti protozoálním napadení tím, že urychlují životní cyklus parazita - a tím je rychleji eliminují. Optimální teplota pro zlatou rybku je mezi 20 ° C (68 ° F) a 22 ° C (72 ° F).  Stejně jako všechny ryby, zlatá rybka nemá ráda hlazení. Dotknutí zlaté rybky může ve skutečnosti ohrozit její zdraví, protože může způsobit poškození nebo odstranění ochranného slizového kabátu a vystavit kůži ryb infekci bakteriemi nebo vodními parazity. Zlaté rybky však reagují na lidi povrchem v době krmení a mohou být vyškoleni nebo aklimatizováni na odebírání pelet nebo vloček z lidských prstů. Pověst rychlého umírání zlaté rybky je často způsobena špatnou péčí. Životnost zlaté rybky v zajetí může přesáhnout 10 let.  Pokud zůstane ve tmě po určitou dobu, zlatá rybka postupně mění barvu, dokud není téměř šedá. Zlatá rybka produkuje pigment v reakci na světlo, podobně jako se lidská kůže opálí na slunci. Ryby mají buňky zvané chromatofóry, které produkují pigmenty odrážející světlo a dávají rybám zbarvení. Barva zlaté rybky je určena tím, které pigmenty jsou v buňkách, kolik molekul pigmentu existuje a zda je pigment seskupen uvnitř buňky nebo je rozložen v cytoplazmě.  Protože zlaté rybky jedí živé rostliny, může být jejich přítomnost v osázeném akváriu problematická. Kolem zlatých ryb může přežít pouze několik druhů rostlin akvária (například Cryptocoryne a Anubias), ale vyžadují zvláštní pozornost, aby nebyly vykořeněny. Plastové rostliny jsou odolnější.", "section_level": 2}, {"title": "V rybnících.", "content": "Zlaté rybky jsou populární rybníkové ryby, protože jsou malé, levné, barevné a velmi vytrvalé. Ve venkovním jezírku nebo vodní zahradě mohou dokonce krátce přežít, pokud se na povrchu vytvoří led, pokud ve vodě zbývá dostatek kyslíku a rybník nezmrzne. Běžné, londýnské a Bristolské shubunkiny, jikiny, wakiny, komety a některé tvrdší fantastické zlaté rybky mohou být v rybníku po celý rok drženy v mírných a subtropických podnebích. Moor, závoj, oranda a lionhead lze bezpečně udržovat ve venkovních rybnících po celý rok pouze v tropičtějším podnebí a pouze v létě jinde.  Rybníky malé a velké jsou v teplejších oblastech v pořádku (třebaže je třeba poznamenat, že zlatá rybka se může v létě v tropických podnebích „přehřát“ v malých objemech vody). V mrazivých podnebích by hloubka měla být alespoň 80 centimetrů (31 in), aby se zabránilo zamrznutí. Během zimy se zlaté rybky stávají pomalými, přestávají jíst a často zůstávají na dně rybníka. To je normální; na jaře se znovu aktivují. Pokud není rybník dostatečně velký na to, aby si udržel svůj vlastní ekosystém bez zásahů lidí, je důležitý filtr, který vyčistí odpad a udržuje rybník čistý. Rostliny jsou nezbytné, protože fungují jako součást filtračního systému a také jako zdroj potravy pro ryby. Rostliny jsou dále výhodné, protože zvyšují hladinu kyslíku ve vodě.  Mezi kompatibilní ryby patří rudd, léň, orfe a koi, ale ty vyžadují zvláštní péči. Šneci Ramshorn jsou užiteční tím, že jí všechny řasy, které rostou v rybníku. Bez nějaké kontroly populace zvířat se rybníky mohou snadno přehánět. Ryby, jako je orfe, konzumují vejce zlaté rybky.", "section_level": 2}, {"title": "Pro ovládání komárů.", "content": "Jako některé jiné populární akvarijní ryby, jako jsou guppy, zlaté rybky a jiní kapři, se často přidávají do stojatých vodních ploch, aby se snížila populace komárů. Používají se k zabránění šíření Západonilské horečky, který se spoléhá na migraci komárů. Zavedení zlaté rybky však mělo často negativní dopad na místní ekosystémy.", "section_level": 2}, {"title": "Obavy z prospěchu.", "content": "Zlaté rybky držené v miskách nebo „mini-akváriích“ trpí smrtí, nemocemi a omračováním, především v důsledku nízkého obsahu kyslíku a velmi vysokých hladin amoniaku / dusitanu v takovém prostředí. Ve srovnání s jinými běžnými akvarijními rybami mají zlaté rybky vysokou potřebu kyslíku a produkují velké množství odpadu; proto potřebují k prosperitě značný objem dobře filtrované vody. Kromě toho mají všechny odrůdy zlaté rybky celkovou délku 12,7 cm (5 palců), přičemž některá plemena často přesahují 30,5 cm (například zlaté rybky obecné a komety).  V mnoha zemích karnevalové a veletržní operátoři obvykle rozdávají zlaté rybky v plastových sáčcích jako ceny. Na konci roku 2005 Řím zakázal používání zlatých ryb a jiných zvířat jako karnevalové ceny. Řím také v roce 2004 zakázal používání „zlatých rybích misek“ na základě krutosti zvířat a také v italské Monze. Ve Spojeném království vláda navrhla zakázat tuto praxi jako součást svého zákona o dobrých životních podmínkách zvířat, ačkoli to od té doby bylo změněno, aby se zabránilo tomu, aby se zlaté rybky dostávaly jako ceny nezletilým osobám bez doprovodu.  V Japonsku se během letních festivalů a náboženských svátků (ennichi) hraje tradiční hra zvaná zlatá rybka, ve které hráč nabírá zlatou rybku pánví. Někdy skákací koule nahrazují zlatou rybku.  V Íránu a mezi mezinárodními íránskými diasporami jsou zlaté rybky tradiční součástí Nourúzových oslav. Někteří obhájci zvířat požadovali bojkoty nákupů zlatých ryb.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karas zlatý (\"Carassius auratus\"), lidově zlatá rybka, je sladkovodní ryba z čeledi kaprovitých, řádu máloostní. Je to jedna z nejčastěji chovaných akvarijních ryb. Poměrně malý člen rodiny kaprovitých (kam patří i a karas obecný a karas stříbřitý), je ryba původem z východní Asie. Poprvé byl chován ve starověké Číně před více než 1000 lety a od té doby bylo vyšlechtěno několik různých plemen. Různá plemena zlatých ryb se od sebe velmi liší velikostí, tvarem těla, konfigurací ploutví a zbarvením (jsou známy různé kombinace bílé, žluté, oranžové, červené, hnědé a černé).", "tgt_summary": "鲫(学名:'),通称鲫鱼,俗名鲫瓜子、月鲫仔、土鲫、细头、鲋鱼、寒鲋,为鲤科鲫属的一种,在欧亚地区为常见淡水鱼。鲫鱼经过人工养殖和选育,可以产生许多新品种,例如金鱼就是由此产生的一种观赏鱼类,为其下的指名亚种。", "id": 1823486}
{"src_title": "Katedrála svatého Ondřeje (Amalfi)", "tgt_title": "阿马尔菲主教座堂", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Katedrálu nechal postavit vévoda Mansone I. roku 987 vedle chrámu z 9. století. Brzy se oba trojlodní kostely spojily a vytvořily jediný románský kostel se šesti loděmi (již v roce 1176 se starší stavba uvádí jako loď katedrály). Roku 1266 byl počet lodí redukován na pět po demolici levé lodi staršího kostela, aby bylo možné postavit rajský dvůr.  Počátkem novověku se dva původní kostely opět oddělily a starší se stal bazilikou sv. Kříže. Další zásahy se uskutečnily mezi 16. a 18. stoletím. Dne 24. prosince 1861 v důsledku silného větru spadla horní část špatně udržované fasády; brzy poté následovala radikální rekonstrukce fasády v duchu purismu. Novou fasádu navrhl architekt Errico Alvino v maurském slohu s neogotickými vlivy.  Zvonice katedrály byla postavena v letech 1108 až 1276.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecká díla a interiér.", "content": "Na hlavním portále je luneta, která obsahuje fresku Domenica Morelliho a Paola Vetriho, dále jsou zde bronzová vrata odlitá v Konstantinopoli.  Interiér, přestavěný v barokní době, má dispozici baziliky s transeptem a apsidou. Interiér je obložen mramorem a je zde starobylé sloupoví. Strop je kazetový. Na barokním hlavním oltáři je velké plátno \"Ukřižování svatého Ondřeje apoštola\", kopie díla Mattii Pretiho z baziliky Sant'Andrea della Valle, možná zhotovená místním malířem. V kněžišti dále je malovaný dřevěný krucifix z druhé poloviny 20. století.  V kaplích jsou uložena díla gotického a renesančního umění, například v jedné kapli je pozoruhodné dřevěné sousoší \"Zjevení svatého Michaela archanděla sv. Fedelovi.\" Na stropě zdobeném zlatými vlysy jsou zobrazeny \"Události ze života sv. Ondřeje\". V levé lodi je relikviářová socha patrona chrámu a socha Piety. V Kapli smíření je relikvie hlavy svatého Ondřeje. V sakristii se nachází procesní socha sv. Ondřeje z 18. století.  V katedrále jsou varhany firmy Mascioni \"opus 835\"; píšťaly jsou rozděleny do dvou sekcí, jsou ovládané elektricky a mají 40 rejstříků, tři manuály a pedál.", "section_level": 1}, {"title": "Krypta.", "content": "Krypta postavená na hrobě svatého Ondřeje je zdobena jemnými freskami, z nichž největší představuje \"Příchod těla sv. Ondřeje do katedrály Amalfi\". Na oltáři je bronzová socha sv. Ondřeje od Michelangela Naccherina, mramorová socha sv. Vavřince od Pietra Berniniho a socha sv. Štěpána od místního umělce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Katedrála svatého Ondřeje v Amalfi neboli Dóm v Amalfi (italsky Cattedrale di Sant'Andrea nebo Duomo di Amalfi) je hlavním katolickým chrámem v Amalfi, katedrálou arcidiecéze Amalfi-Cava de 'Tirreni. Je zasvěcena apoštolovi svatému Ondřeji a nachází se na piazza Duomo v centru města.", "tgt_summary": "阿马尔菲主教座堂(Duomo di Amalfi)是天主教阿马尔菲-卡瓦德蒂雷尼总教区的主教座堂,位于阿马尔菲的主教座堂广场。", "id": 150209}
{"src_title": "Mayflowerská kompaktáta", "tgt_title": "五月花号公约", "src_document": [{"title": "Důvody sepsání kompaktát.", "content": "Dokument sepsali muži, kteří připluli do Severní Ameriky lodí Mayflower. Tito lidé prchali před pronásledováním anglického krále Jakuba I. Stuarta. Byli to povětšinou puritáni či jiní náboženští separatisté, obchodníci hledající nové možnosti či prostě jen dobrodruzi. Dokument \"Mayflower Compact\" byl podepsán na palubě lodi 11. listopadu 1620. V té době byl používán pro dataci Juliánský kalendář, který se rozcházel s Gregoriánským kalendářem o 10 dní. Smlouvu podepsalo 41 ze 101 cestujících, když loď Mayflower kotvila v zátoce Provincetown na severním konci mysu Cape Cod v Massachusetts. Loď měla původně doplout do Virginie, plavba byla financovaná společností Merchant Adventurers of London. Bouře donutila loď zakotvit na mysu Cape Cod v Massachusetts. Někteří cestující, kteří nebyli puritáni (puritáni je nazývali „cizinci“), prohlásili, že „budou žít podle vlastních pravidel a svobodně; nikdo nemá právo jim velet“. Zdůvodňovali to tím, že nedostali možnost usadit se na dohodnutém místě, tedy na území Virginie. Aby zabránili chaosu, poutníci se rozhodli založit svou vlastní vládu a zároveň potvrdili svou věrnost Anglii a králi. Dokument Mayflower Compact byl tedy založen současně na majoritním (většinovém) modelu a věrnosti osadníků anglickému králi. Jednalo se v podstatě o společenskou smlouvu, v níž osadníci souhlasili s dodržováním komunitních pravidel a předpisů v zájmu pořádku a přežití.", "section_level": 1}, {"title": "Založení kolonie.", "content": "Před cestou do Ameriky žili tito lidé, později nazývaní Otcové poutníci, (Pilgrim Fathers) několik let v Leidenu v Nizozemsku. Podmínky pro různá náboženská uskupení zde byly mnohem lepší než v Anglii. Historik Nathaniel Philbrick uvádí: „Stejně jako duchovní smlouva označila začátek jejich sboru v Leidenu, občanská smlouva poskytla základ pro sekulární vládu v Americe.“ Otcové poutníci založili Plymouth ve dnešním státě Massachusetts. Bylo to teprve druhé úspěšné osídlení Ameriky Angličany. Před nimi již byla založena v roce 1607 královská kolonie Jamestown ve Virginii, kam také původně jejich loď Mayflower směřovala, než byla v důsledku bouřlivého počasí zahnána severněji.", "section_level": 1}, {"title": "Publikace, signatáři.", "content": "Původní dokument byl ztracen, ale existují tři verze ze 17. století: otištěný ve spisu „Mourt's Relation“ z roku 1622, které byly znovu vytisknuty v \"Purchas his Pilgrimes\" v roce 1625 a ručně přepsaná verze, kterou uvedl William Bradford ve svém časopise „Of Plimoth Plantation“ v roce 1646 a vytištěný Bradfordovým synovcem Nathanielem Mortonem v \"New-Englands Memorial\" v roce 1669. Tyto tři verze se mírně liší ve znění a výrazně v pravopisu, úpravě a a interpunkci.  Seznam mužů, kteří podepsali smlouvu Mayflower Compact nevypovídá o pořadí v jakém se muži podepisovali, tento údaj se nepodařilo dohledat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mayflowerská kompaktáta (') jsou smlouva původně zvaná „Dohoda mezi osadníky Nového Plymouthu“ (v originálním znění '). Smlouva byla podepsána 11. listopadu 1620 na palubě lodi Mayflower a byla řídícím dokumentem kolonie Plymouth.", "tgt_summary": "《五月花号公约》(Mayflower Compact)是前往北美洲新英格兰殖民地的102名英国清教徒在上岸之前,其中的41名成年男子于1620年11月11日在五月花号船上签订的政治声明,同意创建并服从一个政府。", "id": 2918841}
{"src_title": "Pandemie covidu-19 v Izraeli", "tgt_title": "2019冠状病毒病以色列疫情", "src_document": [{"title": "První případy.", "content": "Dne 21. února potvrdila Nemocnice Tel ha-Šomer první případ nákazy chorobou covid-19 v Izraeli. Jednalo se o ženu s izraelským občanstvím, která se vrátila z karantény na lodi \"Diamond Princess\". O dva dny později se nákaza prokázala i u dalšího cestujícího na této lodi. Tento člověk byl následně kvůli izolaci přijat do nemocnice.  Dne 27. února byl kvůli pozitivnímu testu do Šebovy nemocnice přijat muž, který se 23. února vrátil z Itálie. O den později byla pozitivně otestována i jeho žena.  Dne 1. března se nákaza prokázala i u ženy, která pracovala v obchodě s hračkami řízeného mužem, který se nakazil 27. února. Dne 3. března byly potvrzeny další tři případy. Dva z nich přišli s virem do kontaktu ve stejném obchodě s hračkami, a to student střední školy, který zde byl zaměstnán a zástupce školy, jenž tam nakupoval. Později muselo do karantény jít 1 150 studentů. Třetím případem pak byl člověk, který se 29. února vrátil z Itálie.  Dne 6. dubna na nemoc covid-19 zemřel profesor Hebrejské univerzity v Jeruzalémě Mark Steiner.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce vlády.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Omezení cestování a vstupu do země.", "content": "Dne 26. ledna 2020 Izrael doporučil necestovat do Číny, pokud to není nutné. Dne 30. ledna pozastavil Izrael všechny lety z Číny. Dne 17. února Izrael rozšířil tento zákaz i na Thajsko, Hongkong, Macao a Singapur.  Dne 22. února přistálo na mezinárodním letišti Ben Guriona letadlo z jihokorejského Soulu. Ad hoc bylo vydáno rozhodnutí, že vystoupit z letadla bude umožneno pouze občanům Izraele a že se všichni neobčané na palubě letadla vrátí zpět do Soulu. Stejně se tak aplikovalo na ty, co počínaje 23. únorem přicestovali z Japonska.  Dne 26. února vydal Izrael varování pro cestování do Itálie a také vyzval ke zrušení veškerých cest do zahraničí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pandemie covidu-19 v Izraeli propukla dne 21. února 2020, kdy občan Izraele ženského pohlaví byl v Nemocnici Tel ha-Šomer pozitivně otestována na virovou chorobu covid-19. Tato žena se do Izraele vrátila z karantény na lodi Diamond Princess v Japonsku. V důsledku toho bylo pro kohokoli, kdo navštívil Jižní Koreu nebo Japonsko, zavedeno pravidlo 14denní domácí karantény a byl také udělen zákaz, a to nerezidentům a neobčanům, kteří nejdéle před 14 dny navštívili Jižní Koreu.", "tgt_summary": "2019冠状病毒病以色列疫情,介绍在2019新型冠状病毒疫情中,在以色列发生的情况。", "id": 459018}
{"src_title": "Anasazisaurus", "tgt_title": "阿納薩齊龍屬", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Fosilie tohoto kachnozobého dinosaura byly objeveny týmem paleontologů z Brigham Young University roku 1977 v sedimentech souvrství Kirtland (člen Farmington). Jedná se o nekompletní lebku o celkové délce asi 90 cm (katalogové označení \"BYU 12950\"), jejíž preparace pokračovala ještě počátkem 21. století. V roce 1992 tuto fosilii popsal paleontolog Jack Horner, a to pod jménem \"Kritosaurus navajovius\". O rok později paleontologové Adrian Hunt a Spencer G. Lucas usoudili, že se jedná o odlišný rod a druh a stanovili nové vědecké jméno \"Anasazisaurus horneri\" (druhové jméno je poctou Jacku Hornerovi). V roce 2014 však byla publikována revize materiálu anasazisaura, jejímž závěrem je zjištění, že se mohlo ve skutečnosti jednat pouze o jiný druh rodu \"Kritosaurus\" (\"Kritosaurus horneri\").", "section_level": 1}, {"title": "Rozměry a popis.", "content": "\"Anasazisaurus\" patřil mezi poměrně velké kachnozobé dinosaury, v dospělosti dosahoval přibližně hmotnosti nosorožce (kolem 2 tun). Podle jiných odhadů dosahoval při délce kolem 7,5 metru hmotnosti zhruba 2500 kilogramů. Přesnější rozměry však na základě dosud získaného omezeného fosilního materiálu není možné odhadnout.  \"Anasazisaurus\" byl býložravý čtvernožec, žijící pravděpodobně v menších stádech. Živil se nízko rostoucí vegetací a větvemi dřevin až do výšky kolem 4 metrů. Jeho lebku zdobil nízký pevný hřeben. Celkově se tvarem těla i velikostí nejspíše značně podobal ostatním saurolofinům.", "section_level": 1}, {"title": "Zařazení.", "content": "\"Anasazisaurus\" byl pravděpodobně zástupcem podčeledi Saurolophinae a tribu Kritosaurini. Jeho blízkým vývojovým příbuzným byl například argentinský druh \"Willinakaqe salitralensis\". V roce 2017 byl popsán další jihoamerický hadrosaurid, druh \"Bonapartesaurus rionegrensis\", rovněž blízce příbuzný druhu \"Anasazisaurus horneri\". Druh \"W. salitralensis\" však nemusí být vědecky validní (formálně platný). Může se totiž jednat o fosilie několika různých hadrosauridů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anasazisaurus („ještěr Anasaziů“) byl rod kachnozobého dinosaura, který žil zhruba před 74 až 73 miliony let (pozdní věk kampán, období svrchní křídy) na území dnešní Severní Ameriky (Nové Mexiko, kraj San Juan).", "tgt_summary": "阿纳萨齐龙属(学名:\"Anasazisaurus\")是种鸟脚亚目鸭嘴龙科恐龙,生存于晚白垩纪,约7400万年前。化石发现于美国新墨西哥州圣胡安县的嘉德兰组,目前只发现一个部分颅骨。这个化石最初被杰克·霍纳(Jack Horner)归类于小贵族龙。阿纳萨齐龙的著名处在于鼻部上的短头冠,从两眼中间往头后延伸。", "id": 2118599}
{"src_title": "Katedrála Panny Marie (Verona)", "tgt_title": "維羅納主教座堂", "src_document": [{"title": "Exteriér.", "content": "Fasáda je rozdělena na tři části, s pedimentem a dvoupatrovým portikem, jehož sochařská výzdoba je dílem sochaře Nicholause ze dvanáctého století, jenž také provedl vstup do opatského kostela San Zeno ve Veroně a portál katedrály ve Ferraře. Portikus spočívá na zádech dvou gryfů, podobných těm na již zaniklé Porta dei Mesi ve Ferraře. Lunetu nad vraty kostela zdobí reliéf \"Panny Marie s Ježíškem\" obklopený menšími scénami \"Zvěstování pastýřům\" (vlevo) a \"Klanění\" \"tří\" \"králů\" (vpravo). Na překladech jsou v medailonech zobrazeny tři teologické ctnosti – víra, láska a naděje. Ve sloupoví u vrat je deset postav proroků. Čtyři symboly evangelistů a Boží ruka jsou nahoře v klenbě prvního patra portálu. U zdí na obou stranách portálu jsou postavy Rolanda a Olivera, kteří jako svatí válečníci připomínají neustálou potřebu poskytovat církvi ochranu.  Gotická okna na fasádě svědčí o přestavbě, která proběhla ve 14. století. Barokní přístavba v horní části fasády je součástí rekonstrukce ze 17. století. Na jižní straně kostela je druhý portál v tzv. lombardském neboli komském stylu. Kněžiště si zachovalo svou původní podobu a je příkladem architektury z poloviny 12. století. Zvonice, jejíž stavbu zahájil v 16. století Michele Sanmicheli a která nebyla dokončena, má dvojité sloupy s mimořádně zdobnými hlavicemi, basreliéfy a pozůstatky fresek ze 14. století. Obsahuje devět zvonů v tónině A. Hmotnost tenoru je 4566 kg. Zvony se používají v duchu veronské tradice zvonění, což zahrnuje otáčení zvonů nahoru, dolů a nahoru o celých 360 stupňů během jednoho kyvu.", "section_level": 1}, {"title": "Interiér.", "content": "Dnešní podoba interiéru pochází z přestavby 15. století. Hlavní loď od dvou pobočních dělí vysoké pilastry z červeného veronského mramoru, které podpírají gotické arkády. První tři kaple na každé straně jsou ve stejném stylu a zdobí je převážně renesanční díla místních umělců. Loď končí kněžištěm (hlavní kaplí, \"Cappella Maggiore\"), také od Sanmicheliho.  Nejvýznamnějším uměleckým dílem v interiéru je Tizianovo \"Nanebevzetí\" (1535–1540) v první kapli. V chóru vlevo je přístup do staršího baptisteria (\"San Giovanni in Fonte\") s bohatě zdobenou kamennou křtitelnicí a ke zbytkům starokřesťanského kostela s mozaikou ze 6. století.", "section_level": 1}, {"title": "Knihovna.", "content": "Kapitulní knihovna katedrály ve Veroně (\"Biblioteca Capitolare della Cattedrale di Verona\") je jednou z nejstarších knihoven na světě s nepřetržitou funkcí. Je tak důležitá, že byla nazvána „Královnou církevních sbírek“. Mnoho starověkých děl klasické tradice přežilo pouze díky této knihovně, například:  Knihovna obsahuje také důležité rané křesťanské spisy, jako například:  Následující podpis písaře v životopise svatého Martina z Tours se obvykle považuje za konvenční datování založení knihovny: „Jmenuji se Ursicinus, lektor církve ve Veroně“, a potvrzuje, že práci dokončil za konzulství Agapita (517).", "section_level": 1}], "src_summary": "Veronská katedrála je římskokatolická katedrála ve Veroně v severní Itálii, zasvěcená Panně Marii pod označením \"Santa Maria Matricolare\". Je to hlavní chrám biskupů Veronské diecéze.", "tgt_summary": "维罗纳主教座堂(\"Cattedrale Santa Maria Matricolare\")位于意大利北部城市维罗纳,是天主教维罗纳教区的主教座堂。", "id": 861152}
{"src_title": "Divadlo opery a baletu (Sofie)", "tgt_title": "國立歌劇和芭蕾舞劇場", "src_document": [{"title": "Historie opery.", "content": "První operní společnost v Bulharsku byla založena v roce 1890 jako součást \"Divadelní a operní společnosti v Sofi\"i (Столичната драматично-оперна трупа). V květnu 1891 se společnost rozdělila. Dramatická část se jako samostatný soubor nazývala \"Slza a smích\" (\"Сълза и смях\") a operní část jako \"Opera hlavního města Bulharska\" (Столична българска опера). Hrálo se dvanáct celých oper a výňatky z jedenácti oper, za účasti Bulharů, Čechů a Italů, s doprovodem (klavír, orchestr gardy, orchestr šestého pěchotního pluku a sbor Italské pěvecké společnosti). Představení měla nečekaný úspěch. Kvůli finančním potížím a nedostatku státní podpory však byla společnost dekretem z 1. října 1892 rozpuštěna.  Na počátku dvacátého století se zájem o operu znovu probudil a připravovalo se postavení operního domu v Sofii. Vznikla \"Bulharská operní společnost\" (Българската оперна дружба), která dne 18. října 1908 představila svou první zkušební prezentaci, výňatky z Gounodova \"Fausta\" a z Verdiho \"Trubadúra\". Společnost byla oficiálně zaregistrována.a začal se formovat řádný sbor. První úplná opera byla uvedena 5, června 1909 – \"Komedianti\" od Leoncavalla. V tomto období byla představena i první bulharská operní díla, mezi něž patří \"Chudák žena\" (Сиромахкиня) Emanuila Manolova (Емануил Манолов), \"Kámen a Cena\" (Камен и Цена) Ivana Ivanova a Václava Kauckého (Иван Иванов и Вацлав Кауцки), \"Bořislav\" (Борислав) od Georgi Atanasova (Маестро Георги Атанасов) a \"Tahir Begovica\" (Тахир Беговица) od Dimitra Hadžigeorgieva (Димитър Хаджигеоргиев). Představení doprovázely vojenské dechové orchestry. V roce 1920 pak vznikl první orchestr s dvaatřiceti hudebníky na plný úvazek. Stálý soubor sólistů, sbor, orchestr, balet, technické a produkční týmy produkovaly, kromě koncertních programů, až deset operních a baletních premiér ročně. Postupně byl založen základní repertoár klasiků světové opery. Ve stejnou dobu začalo divadlo přitahovat bulharské skladatele, kteří vytvářeli nová národní díla. V národní opeře zahájili svou kariéru umělci 20. století jako Nicolai Gjaurov (Николай Гяуров), Nicola Gjuselev (Никола Гюзелев) a Gena Dimitrova (Гeна Димитpова), stejně jako pozdější zpěváci jako Irena Petkova (Ирена Петкова) a Kiril Manolov (Кирил Манолов).  Až do roku 1922 byla \"Bulharská operní společnost\" podporována prací a nadšením umělců, kterým se podařilo prokázat, že v Bulharsku existují podmínky pro operní umění. Boj o uznání byl korunován úspěchem – v roce 1922 se společnost stala státní s názvem \"Národní opera\" (Народна опера). Od roku 1923 byl několik let ředitelem Petko Naumov (Петко Наумов). Nehledě na přetrvávající problémy, útlum a krize, opera potvrdila svou veřejnou prestiž. Repertoár se stal rozmanitějším a nastínil své hlavní směry podle západoevropských klasiků i ruských a bulharských operních titulů. Posilovala profesionalita a snaha o výstavbu kompletního divadla. Byl založen také baletní soubor, který uvedl své první představení \"Coppelia\" v roce 1928 a společnost dostala své současné jméno \"Národní opera a balet\". Nastoupila další generace mladých zpěváků, která se učila základním principům vokálu a herectví. Ivan Vulpe (Иван Вульпе) položil základy bulharské vokální pedagogiky a někteří z předních zpěváků spolu se svou jevištní aktivitou působili také jako pedagogové.  Ve 30. letech dvacátého století se do divadla zapojili slavní zpěváci Todor Mazarov (Тодор Мазаров), Tanya Tzokova (Таня Цокова), Rajna Stojanova (Райна Стоянова), Konstantin Karenin (Константин Каренин) a další. Velký význam měla tvůrčí činnost dirigenta Mojseje Zlatina (Мойсей Златин), který v repertoáru schválil linii ruských operních klasiků. Řadu let vedl hudební režii divadla Asen Najdenov (Асен Найденов). Inscenace režírovali Ilia Arnaudov (Илия Арнаудов), Dragan Krdžiev (Драган Кърджиев), Hristo Popov (Христо Попов) a scénografii Pencho Georgiev (Пенчо Георгиев), Ivan Penkov (Иван Пенков) a další. Mezi vedoucími souboru byli Vladimír Vasilev (Владимир Василев), Konstantin Sagaev (Константин Сагаев) a Petko Stajnov (Петко Стайнов). Významnou událostí bylo hostování Fjodora Šaljapina (Феодор Шаляпин) v roce 1934 v operách \"Boris Godunov\" a \"Kníže Igor\" v divadle Опера комик v Paříži a v neapolském divadle San Carlo. Mezi 100 premiér patří inscenace \"Kníže Igor\", \"Boris Godunov\", \"Chovanština\", \"Sadko\", Ivan Susanin, \"Kitež\" (Китеж), \"V údolí\" (В долината), \"Turandot\", \"Werther\", \"Don Pasquale\", \"Lohengrin\", \"Don Carlos\", \"Prodaná nevěsta\", \"Orpheus\", \"Herodiada\" (Иродиада) a \"Zlato Rýna\". Vznikla také některá z klasických bulharských operních děl: \"Gergana\" (Гергана) od mistra Atanasova (Маестро Атанасов), \"Car Kalojan\" od Pancho Vladigerova (Панчо Владигеров), \"Janiných devět bratrů\" (Янините девет братя) od Ljubomíra Pipkova (Любомир Пипков), \"Ženské království\" (Женско царство) a \"Salambo\" (Саламбо) od Veselina Stoyanova (Веселин Стоянов). Díky talentu a iniciativě prvních tvůrců se Sofijská opera od 35. let dvacátého století velmi rychle rozvíjela a vydala se na cestu divadel se staletou historií.  Za druhé světové války byla Sofie v roce 1944 bombardována a opera přestala fungovat. Brzy po válce však byla se státní pomocí obnovena. V roce 1945 se stal ředitelem bulharský skladatel Lubomír Pipkov (Любомир Пипков), od roku 1946 byl šéfdirigentem Asen Najdenov (Асен Найденов), uměleckým sekretářem - skladatel Georgi Dimitrov (Георги Димитров), dirigenti Asen Dimitrov (Асен Димитров), Atanas Margaritov (Атанас Маргаритов) a Michail Lefterov (Михаил Лефтеров), režiséři Boyan Danovski (Боян Дановски) a Ilija Ivanov (Илия Иванов), hlavní taneční mistr Анастас Петров (Анастас Петров). Státní dotace byly v období po roce 1945 zvýšeny, takže bylo možné kompletně dokončit všechny provozy a věnovat zvýšenou pozornost zlepšování kvality jevištní produkce. Spolu s bulharskými umělci se na tvorbě inscenací podíleli i někteří významní mistři ruské opery, jako byli režiséři Pavel Rumjancev (Павел Румянцев) a Boris Pokrovski (Борис Покровски) nebo baletní mistři Nina Anisimova (Нина Анисимова) a Nikolaj Kolfin (Николай Холфин). S inscenac\"e\"mi \"Vojna a mír\" (Война и мир) a zejména \"Chovanštinou\" (Хованщина) reřiséra Borise Pokrovského (Борис Покровски) se opera představila také evropskému publiku a prokázala vysokou úroveň své umělecké tvořivosti.  Na konci čtyřicátých let dvacátého století vstoupili do divadla noví dirigenti, zpěváci, tanečníci, scénografové. Většina z nich se specializovala nebo cvičila v SSSR a někteří ve velkých evropských hudebních institutech. V té době vytváželi režiséři své první inscenace – Michail Hadžmišev (Михаил Хаджимишев) a Petr Ščerbanov (Петър Щърбанов), následovali Emil Bošňakov (Емил Бошнаков) a Nikolaj Nikolov (Николай Николов). Spolu s nimi spolupracovali dirigenti Emil Karamanov (Емил Караманов), Radosveta Bojadžieva (Радосвета Бояджиева), Vasil Kazandžiev (Васил Казанджиев) a další.  V několika dalších desetiletích se postupně etablovala generace významných umělců. Jejich tvůrčí činnost byla důležitou etapou bulharské opery a umění. V návaznosti na tradici zakladatelů vytvářeli divadlo s účastí zpěváků, sboru, orchestru i baletu. To se osvědčilo při návštěvách v zemích s dlouhými tradicemi v operním umění, jako je Rakousko, Francie a Itálie. Noviny \"Wiener Zeitung\" napsaly: \"Triumf divadelního souboru. Byli jsme svědky výjimečného pěveckého souboru, ve kterém není vidět žádná slabost\".  Operní soubor, pěvecký sbor, orchestr a balet vystupují na jevištích v zahraničí i samostatně. Sbor vystupoval s krásnou slovanskou show, prováděl sólové koncerty s operou, církevní slovanskou a sborovou hudbou a na pozvání Herberta von Karajana vystoupil i na Salcburském festivalu.  V roce 2000 společnost spoluorganizovala dvanáctou mezinárodní pěveclou soutěž Borise Christova pro mladé operní zpěváky.", "section_level": 1}, {"title": "Repertoár.", "content": "Mezi nejvýznamnější inscenace patří: \"Aida\" (1951, 1972), \"Faust\" (1955), \"Kouzelná flétna\" (1957), \"Fidelio\" (1957), \"Othelo\" (1953), \"Bludný Holanďan\" (1959), \"Don Carlos\" (1960), \"Manon\" (1960), \"Turandot\" (1961), \"Don Giovanni\" (1963), \"Tosca\" (1963, 1972), Bohéma (1966), \"Nabucco\" (1967), \"Lohengrin\" (1968), \"Popelka\" (1968), \"Macbeth\" (1974), \"Andrea Chenier\" (1976), \"Italka v Alžíru\" (1980), \"Mefistofeles\" (1982), \"Tannhäuser\" (1983), \"Norma\" (1983). Z ruských klasiků to jsou: \"Boris Godunov\" (1965, 1971, 1983), \"Piková dáma\" (1955, 1973), \"Kníže Igor\" (1964, 1974), \"Evžen Onegin\" (1970) a další.  Na svém prvním turné v Moskvě představilo divadlo operu bulharského skladatele Lubomira Pipkova \"Momčil\" (Любомир Пипков, \"Момчил\"). Následovaly premiéry děl Marina Goleminova (Марин Големинов), Paraškěva Hadžieva (Парашкев Хаджиев) a dalších.  Repertoár historicky inklinoval k upřednostňování italských a francouzských oper a k wagnerovské tradicí. Režisér Plamen Kartaloff (Пламен Карталов) nastudoval Wagnerův cyklus \"Prsten Nibelungův\" a to s výhradně bulharským obsazením. Následoval \"Parsifal\" a \"Tristan a Isolda\". Celý cyklus byl proveden v Sofii a v Moskvě během roku 2018.", "section_level": 1}, {"title": "Historie baletu.", "content": "Od prvního baletního představení, \"Kopelie\" v roce 1928, uplynulo mnoho let. Za méně než století se bulharští umělci mohou srovnávat s těmi nejlepšími tanečníky. Kromě současného repertoáru si skupina udržuje portfolio téměř třiceti klasických titulů, které se považují za finančně a kreativně nejobtížnější. Mezi ně patří \"Louskáček\", \"Labutí jezero\", \"Giselle\", \"Don Quijote\", \"La Bayadère\", \"Šípková Růženka\", \"Romeo a Julie\", \"Dáma s kaméliemi\", \"Šeherezáda\", \"Řek Zorba\", \"Carmen\", \"Rhapsody in Blue\", \"Sylfida\", \"Popelka\" a další. Podle tohoto ukazatele lze balet ze Sofie srovnávat s předními divadly, jako jsou Bolshoi, Mariinsky, Grand Opera, Covent Garden. Absolventi bulharské taneční školy jsou dnes na předních pozicích v největších souborech světa. Soubor spolupracuje s předními zahraničními choreografy a režiséry.  Ve Varně byla založena první mezinárodní baletní soutěž na světě, která v roce 2014 oslavila 50. výročí svého vzniku.  Baletní soubor nabízí minimálně dvě premiéry ročně – od klasického i současného repertoáru až po bulharskou klasiku.  Od sezony 2014/2015 patří balet Sofie Opera do mezinárodní skupiny souborů, které mají nové přírůstky z Japonska, Velké Británie, Itálie, Francie, Švédska, Moldavska a Albánie.", "section_level": 1}, {"title": "Budova.", "content": "Historie budovy začala v roce 1921, kdy Agrární unie Bulharska, BZNS (Български земеделски народен съюз, БЗНС, „Врабча 1“) koupila z prostředků stavebního fondu unie („Съюзна сграда\") pozemek pro stavbu budovy technického učiliště v Sofii. Alexandr Stambolijský (Александър Стамболийски), tehdejší premiér Bulharska, který se právě vrátil ze svého „stodenního“ turné po západní Evropě, jmenoval svého přítele, Lazara Paraškevanova (Лазар Парашкеванов), autorem, architektem a ředitelem budoucího domu BZNS. Podle požadavků měla budova poskytovat výstavní haly pro zemědělské a průmyslové produkty, kongresový sál s 2500 místy, rozsáhlé bankovní zázemí, kanceláře, zasedací místnosti, čítárnu, muzeum, ložnice a spojenecký hotel s restauraci. Měla být vybudována s působivými předními vchody, výtahy, mramorovým schodištěm, bohatou architekturou interiéru a exteriéru, impozantní kamennou fasádou a dalšími stavebními materiály bulharského původu v ulici Vrabča (Врабча) 1. Lazar Paraškevanov (Лазар Парашкеванов) po několika přerušeních svého vzdělávání v důsledku vojenských účastí na balkánských válkách a v první světové válce, promoval v Praze v roce 1920. Stal se stavebním inženýrem a architektem, byl nabitý energií a znalostmi moderních trendů evropské architektury. Po důkladném prozkoumání terénu, vypracování koncepčních náčrtů a stanovení řady podrobností ke stavbě, své plány budoucího paláce na podzim roku 1922 představil. Premiér byl ohromen a fascinován, zejména výkresem mimořádně moderní fasády budoucího domu a vydal příkaz k zahájení stavby ihned se zahájením nové stavební sezóny na jaře příštího roku. Naneštěstí byl příští rok 1923 poznamenán vojenským převratem 9. července 1923. Premiér Stambolijský byl zavražděn, projekt se zastavil a propadl se do mlhy sociálních a politických otřesů.  Ke stavbě budovy se BZNS vrátila až v roce 1947 Paraškevanov byl znovu zvolen hlavním architektem a vedoucím stavby unijního domu podle plánů schválených Stambolijským před více než 30 lety. Vlivem nových požadavků na rozvoj sousedství a změněné sociálně-politické situace však bylo nutné původní projekt přepracovat. Mezitím byl totiž bulvár \"Dondukov\" obsazen dvěma obrovskými budovami. Domem Vojenského nakladatelského fondu, šestipodlažním obytným domem v rohu ulice \"Rakovského\" a ještě některými menšími budovami podél ulic \"Paříž\" a \"Vrabča\" pro potřeby vládců společnosti. Nově se také řešilo centrální postavení hlavní osy budovy a vstup do ní. Podle původních plánů z roku 1922, doprovázených kresbou supermoderní fasády budoucí unijní budovy, byly centrální fasáda a hlavní vchody do kongresového sálu umístěny na bulváru \"Dondukov\". Paraškevanov navrhl revoluční řešení, kterým převrátil své původní plány o 180 stupňů a hlavní vstup do budovy umístil do tiché a klidné ulice \"Vrabča\", která měla převzít tvář budoucího domovského sídla Unie. Toto řešení bylo přijato jako jediné správné a úměrně k tomu byl projekt přepracován. Stavba byla zahájena roku 1947 položením základního kamene a začala rozsáhlá výstavba na území uzavřeném ulicemi \"Vrabča\" (Врабча), \"Paříž\" (Париж), \"Rakovsky\" (Раковски) a bulvárem \"Dondukov\" (Дондуков). V průběhu roku 1948 bylo dokončeno zajištění sousedních domů a ulic, prováděly se konstrukce suterénu a některé podlahy.  Ke konci roku 1948 se objevily zvěsti o záměrech vedení opery najmout si budovu pro divadlo, pokud to vyhoví jejich specifickým požadavkům. 7. února 1949 tuto skutečnost stálý výbor BZNS potvrdil. V březnu 1949 se Rada ministrů rozhodla budovu přizpůsobit požadavkům Národní opery. Hlediště pro 1500 diváků, maskérnu, sklad dekorací a restauraci s kavárnou. Třetí balkon v opeře vyžadoval odstranit knihovny a studovny. Všechny již postavené části budovy bylo nutné odstranit a vytvořit nový, třetí projekt. Tato okolnost vyžadovala další rychlé přepracování všech výkresů navazujících na nový architektonický plán. Výkresy změn a podrobností šly okamžitě do realizace, aby nedošlo k narušení plánovaných stavebních prací. Interiér vyzdobil tým umělců vedený Dečkem Uzunovem (Дечко Узунов). Mezi ně patří Ruska Marinova (Руска Маринова), Mario Žekov (Марио Жеков), Iliya Petrov (Илия Петров), Vasil Stojlov (Васил Стоилов), Nenko Balkanski (Ненко Балкански), sochařské práce a reliéfy jsou dílem Nikolaje Šmirgely (Николай Шмиргела), Stoju Todorova (Стою Тодоров), Marko Markova (Марко Марков), Pando Kiselinčeva (Пандо Киселинчев) a Ivana Isajeva (Иван Исайев). Stavba byla dokončena v roce 1953. Otevření na podzim roku 1953 koncertem Todora Mazarova (Тодор Мазаров). Dirigentem byl tehdy světově proslulý Hermann Abendroth, který řídil části Beethovenovy opery \"Fidelio\". Speciální komise ještě prověřovala akusticku operního sálu a bylo zjištěno, že se řadí mezi divadla s nejlepší akustikou v Evropě. Téměř současně s Národní operou byla otevřena i restaurace a kavárna \"Opera\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Divadlo opery a baletu v Sofii (bulharsky: Национална опера и балет) je bulharská instituce pro operní a baletní představení v bulharském hlavním městě Sofii. Budova Národní opery a baletu má architekturu z roku 1921 ale postavena byla až mezi roky 1947 a 1953. Její adresa je: Bulvár Kníže Alexandar Dondukov (бул, Княз Александър Дондуков) 30, městský obvod Obořiště (Оборище), Sofie, Bulharsko. (София 1000, бул. „Дондуков\" No 30).", "tgt_summary": "国立歌剧和芭蕾舞剧场()是保加利亚的一个国家级歌剧和芭蕾舞演出文化机构,位于保加利亚首都索菲亚。保加利亚的第一个歌剧团成立于1890年,但由于缺乏资金而很快解散。1908年,保加利亚歌剧社成立。1922年,歌剧社被收为国有。1922年更名为国立歌剧团,并在1928年举办了其首场演出。二战期间曾一度停止活动,但战后不久就恢复活动并且从政府得到的补助也有增加。国立歌剧和芭蕾舞剧场的建筑设计于1921年,并在1953年公开。", "id": 2996912}
{"src_title": "Battlefield Vietnam", "tgt_title": "戰地風雲:越南", "src_document": [{"title": "Hratelnost.", "content": "\"Battlefield Vietnam\" má stejné cíle jako \"Battlefield 1942\" ; ve většině map je cílem získat kontrolní body kolem mapy, aby se umožnilo spřátelit s jinými hráči. Stejně jako ostatní hry série \"Battlefield\" hrají lístky Spawn zásadní roli při porážce týmu.  \"Battlefield Vietnam\" představuje revoluční formu asymetrické válečné hry. Oba týmy (USA nebo Severní Vietnam) dostávají velmi odlišné sady zbraní a vozidla, díky nimž se USA více spoléhá na těžká vozidla a Vietnam zase na taktiku pěchoty. Například USA získá těžké tanky, vrtulníky a bombardéry, zatímco Vietnamci jsou nuceni spoléhat na protitankové / protiletadlové zbraně, aby zastavili americkou stranu.  \"Battlefield Vietnam\" postavený na upraveném enginu hry \"Battlefield 1942\", má od svého předchůdce mnoho nových a vylepšených funkcí. Hra dává hráči různé zbraně založených na válce. Různé moderní zbraně a koncepty jsou představovány třeba jako AK47. Hráči jsou schopni vystřelit ze strany spolujezdce vozidla.  Hra je první ze série \"Battlefield\", která využila 3D mapu, umožňující hráčům vidět ikony, které představují polohu kontrolních bodů nebo přátelských jednotek, což dává hráči zvýšené situační povědomí.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "V červnu 2004 obdržela \"Battlefield Vietnam\" certifikaci „Gold“ od Verband der Unterhaltungssoftware Deutschland, což naznačuje prodej nejméně 100 000 kusů v Německu, Švýcarsku a Rakousku. Celkový prodej \"Battlefield Vietnamu\" dosáhl listopadu 2004 990 000 kopií, do té doby série \"Battlefield\" prodala 4,4 milionu kopií.  Hra obdržela „obecně příznivé recenze“ podle webové stránky pro agregaci recenzí Metacritic. \"Battlefield Vietnam\" byl finalistou v Top 10 nejlepších počítačových her roku 2004 časopisu \"Computer Games Magazine\". Získal také zvláštní cenu časopisu za nejlepší zvukový doprovod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Battlefield Vietnam je first-person střílečka vydána společností Electronic Arts v rámci série \"Battlefield\". Hra se odehrává během Vietnamské války a obsahuje řadu map založených na skutečných místech.", "tgt_summary": "是一款以越战为题材的第一人称射击游戏,也是继战地风云1942后的第二套作品。该游戏由Digital Illusions CE(简称DICE)开发,并由美商艺电(EA Games)发行,于2004年3月15日发售。", "id": 1966713}
{"src_title": "Invaze do Goy", "tgt_title": "1961年果阿并入印度", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Goa se stala portugalskou kolonií roku 1510 po válce s Bijapurským sultanátem. Většina Indie se později stala britskou kolonií. Indie získala nezávislost na Británii roku 1947. Na území Portugalské Indie žilo 637 591 obyvatel. 61% obyvatel tvořili hinduisté, 36,7% křesťané (převážně katolíci) a 2,2% muslimové. 18. června 1946 uspořádal indický socialista Ram Manohar Lohia demonstraci proti Portugalcům, za což byl zadržen. Od června do listopadu se konaly v Goe velké demonstrace. V čele Portugalska byl konzervativní státník Salazar. Kromě těchto nenásilných protestů vznikly nelegální organizace Azad Gomantak Dal a United Front of Goans (sjednocená fronta Goanů), finančně, logisticky a zbrojně podporované indickou vládou. Tyto skupiny podnikaly teroristické útoky na železniční, vodní i silniční dopravu, telegrafní a telefonní spojení.", "section_level": 1}, {"title": "Vzrůst napětí.", "content": "Dne 27. února 1950 Indická republika požádala Portugalsko o zahájení jednání o předání Portugalské Indie. Odpověď Portugalska zněla, že Indická republika nemá na tato území nárok, jelikož v době, kdy se Goa stala portugalskou kolonií, Indická republika neexistovala. 11. června 1953 Indie na protest stáhla velvyslance z Lisabonu. Roku 1954 indická vláda zavedla vízová omezení pro cestování z Goy přes Indii, aby ochromila přepravu mezi jednotlivými portugalskými koloniemi.  Mezi 22. červencem a 2 srpnem 1954 přepadli ozbrojení indičtí aktivisté portugalskou posádku v Dadra a Nagar Haveli. Při střetu zemřeli dva Portugalci. Oblast byla připojena k Indii. 15. srpna 1955 se 3 000 až 5 000 indických aktivistů pokusilo na šesti místech na hranici vniknout do Goy. V následujících střetech zemřelo 22 až 30 osob, což vyvolalo v Indii vlnu nevole proti Portugalcům. 1. září 1955 Indie uzavřela konzulát v Goe. V roce 1956 se portugalský velvyslanec ve Francii Marcello Mathias a portugalský dlouhodobý premiér António de Oliveira Salazar dohodli na lidovém referendu v Goe o jejím osudu, což bylo zamítnuto portugalským ministerstvem zahraničních věcí a ministerstvem obrany.  Jak se stupňovaly výhrůžky ze strany Indie, Salazar žádal Spojené království, Brazílii i OSN o zprostředkování. Americký velvyslanec v Indi John Kenneth Galbraith Indii přesvědčoval pro diplomatické řešení sporu. Dne 24. listopadu 1961 Portugalci zaútočili na loď plující mezi indickým přístavem Kochi a portugalským ostrovem Anjediva v domnění, že se jedná o loď s indickými výsadkáři, kteří chtějí obsadit ostrov. Při incidentu zemřel jeden člověk.", "section_level": 1}, {"title": "Události těsně předcházející válce.", "content": "V březnu 1960 portugalský ministr obrany Júlio Botelho Moniz sdělil, že v případě války není šance Gou udržet. Salazar doufal udržení Goy alespoň na osm dní, během kterých by Portugalsko získalo mezinárodní podporu. Portugalské vojenské přípravy započaly roku 1954, kdy bylo v Goy shromážděno 12 000 vojáků. V důsledku povstání v Angole však byla většina vojáků přesunuta do Afriky v Goe zůstalo 3 300 portugalských vojáků. Vassalo e Silva evakuoval z Goy 700 civilistů evropského původu na Timor na lodi pro 350 pasažérů. 1. prosince 1961 zahájila indická armáda průzkumné operace.", "section_level": 1}, {"title": "Indická invaze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Goa.", "content": "11. prosince indická prosovětsky orientovaná vláda vydala rozkaz k invazi. Vpád započal indickým útokem na město Maulinguém 17. prosince v 9:45. Při střetu indická armáda zabila dva portugalské vojáky. 18. prosince v 4:00 indická armáda započala ostřelování portugalských pozic jižně od Maulinguému. V 4:30 se pod indickou palbou ocitlo město Bicholim. V 4:40 Portugalci strhli most v Bicholimu. V 5:00 byly strženy mosty ve městech Chapora a Assonora. V 13:30 Portugalci zničili veškerá spojení s městem Panádží (hlavní město Goy), aby zpozdili postup indické armády. Od 18. prosince indická armáda letecky bombardovala Gou. Portugalci letecky evakuovali rodiny vojáků. V noci z 18. na 19. prosince Indové zaútočili na pevnost Aguada. 19. prosince v 7:30 indická armáda bez boje vstoupila do Panádží. 19. prosince od 12:00 do 15:30 probíhaly tvrdé boje o město Margao, správní středisko jižní Goy, v nichž zvítězila indická armáda.  Generál Manuel António Vassalo e Silva kapituloval 19. prosince v 20:30.", "section_level": 2}, {"title": "Daman.", "content": "Portugalskou državu Daman bránilo 360 vojáků, 200 policistů a 30 celníků. Indický útok započal 18. prosince v 4:00. Během prvního útoku zemřeli tři Indové a jeden Portugalec. První indický útok byl odražen. V 11:30 Portugalcům na východní části fronty došly náboje. V 12:00 indická armáda zaútočila na letiště, při útoku zemřel jeden indický voják. Další den v 11:00 se Portugalci v Damanu vzdali. Střet si vyžádal 10 mrtvých Portugalců a 4 mrtvé Indy.", "section_level": 2}, {"title": "Diu.", "content": "Diu je ostrov na jižním cípu Gudžarátu. Indická armáda na ostrov zaútočila 18.12. v 18:30. Tento útok Portugalci odrazili, stejně jako útok 19.12. v 2:00. Odražen byl též útok v 5:00. V 6:30 Portugalci zachránili zraněného indického vojáka. Se svítáním v 7:00 začal úspěšný útok indické armády. V 12:45 po indickém ostřelování vypukl v pevnosti požár. Místním obráncům se nepodařilo navázat kontakt s Gou ani Lisabonem, tak se dohodli na kapitulaci. 19.12. ve 12:00 se Portugalci formálně vzdali.", "section_level": 2}, {"title": "Diplomatická jednání.", "content": "18. prosince předalo Portugalsko stížnost radě bezpečnosti OSN. Žádost byla schválena - pro hlasovaly USA, Velká Británie, Turecko, Francie, Ekvádor, Chile a Čína (tehdy zastupovaná Čínskou republikou rozkládající se na Taiwanu). Proti hlasovaly Sovětský svaz (Indie byla prosovětsky orientovaná) a Srí Lanka. Hlasování se zdržely Libérie a Spojená arabská republika. Invazi kritizoval americký delegát Adlai Stevenson a uvedl, že schvalování takové invaze způsobí, že i jiné země budou své spory řešit obdobným způsobem. Srí Lanka, Libérie a Spojená arabská republika vydaly prohlášení, aby Portugalsko opustilo své území v Indii, které dle rezoluce představuje nebezpečí pro mír a brání jednotě Indie. Rezoluci podpořil Sovětský svaz, ostatní členové Rady bezpečnosti OSN ji odmítly.  Francie, Turecko, Spojené království a Spojené státy vydaly rezoluci, která:  (1) Vyzývá k okamžitému zastavení nepřátelství;  (2) Vyzývá Indii, aby okamžitě stáhla své síly na pozice před 17. prosincem 1961.  (3) Vyzývá Indii a Portugalsko, aby „pokojně usilovaly o trvalé řešení svých rozdílů v souladu se zásadami zakotvenými v Listině“; a  (4) požádala generálního tajemníka OSN „, aby poskytl případnou vhodnou pomoc“.  Tato rezoluce však byla zrušena sovětským vetem.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Území Portugalské Indie se stalo součástí Indické republiky, což portugalská vláda odmítla uznat. Všem obyvatelům Goy evropského původu Portugalsko nabídlo občanství a přestěhování do Portugalska. Salazar se vyjádřil, že rada bezpečnosti OSN se stala nástrojem Sovětského svazu, afrických a asijských zemí k prosazování svých zájmů. Portugalsko vyzvalo obyvatele Goy k odporu proti indické anexi. 31. 12. 1974 Portugalsko anexi oficiálně uznalo.  Portugalští vojáci byly zajati v indických pracovních táborech. 19. března 1962 se skupina vězněných vojáků pokusila uprchnout v popelářském voze ze zajateckého tábora Ponda. Většina zajatců byla propuštěna v květnu 1963.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce.", "content": "Indickou invazi schvaloval sovětský vůdce Leonid Brežněv a vyzval Indii, aby ignorovala západní rozhořčení. Mluvčí marocké vlády uvedl, že Indie byla „mimořádně trpělivá\". Podporu invazi vyjádřila též Srí Lanka.  Invazi odsoudily Spojené státy americké. V New York Times vyšel článek: „Invazí Goa premiér Nehru způsobil nenapravitelné poškození indického dobrého jména a zásad mezinárodní morálky.“ Invazi též zkritizovali vrcholní politici Brazílie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Invaze do Goy (V Indii označováno jako osvobození Goy) byl útok armády Indické republiky proti portugalským državám v Indii 18. a 19. prosince 1961. Střet si vyžádal 22 mrtvých Indů a 30 mrtvých Portugalců a skončil vítězstvím Indie a připojením portugalských držav k Indii. Indickou invazí skončila 451 let dlouhá historie portugalských kolonií v Indii. Indové tuto invazi označili krycím jménem operace Vijay (vítězství).", "tgt_summary": "1961年果阿并入印度(印度称Operation Vijay、胜利作战行动、Liberation of Goa、解放果阿;葡萄牙称Invasão de Goa、侵略果阿)指的是1961年印度军队为结束葡萄牙对葡属印度之统治而采取的一次行动。印度从陆海空三面攻击持续长达36个小时,最终取得决定性胜利,并终结了果阿长达451年的葡萄牙殖民统治,22名印度人与30名葡萄牙人在此次交战中丧生。这场冲突虽短,却在世界范围内引起了毁誉两极的反映。印度视其为对印度历史领土的收复,而葡萄牙则视之为对自己国土的侵犯,两国因此断交,直到1974年康乃馨革命后才改善。", "id": 1827533}
{"src_title": "Šujští", "tgt_title": "叔伊斯基家族", "src_document": [{"title": "Původ a historie rodu.", "content": "Své jméno odvozovali od městečka Šuja, které získali roku 1403. Rod také krátce držel ruský trůn, a to v osobě cara Vasilije IV. (1606-1610).", "section_level": 1}, {"title": "Počátky moci v Moskevském knížectví.", "content": "Zakladatelem moci a bohatství rodu v Moskevském knížectví byl kníže Vasilij Vasiljevič \"Bledý\", jehož car Ivan III. v letech 1478–1480 vyslal jako místordžitele do Pskova a Nižného Novgorodu. Následujícího roku rozdrtil livonské vojsko a byl vyslán jako místodržitel do Novgorodu. V roce 1487 je uváděn jako vůdce ruského tažení proti Kazani. Šujský byl přestavitelem starší rodové linie mezi potomky Vsevoloda III. zv. Velké hnízdo, a tudíž byl chápán jako panující kníže Moskvy.", "section_level": 2}, {"title": "Místodržitelství.", "content": "Prasynovec Vasilije Bledého, kníže Vasilij Vasiljevič \"Němý\", byl tichým vojenským spojencem velkoknížete Vasilije III. Doprovázel jej na všech vojenských taženích a stal se šedou eminencí moskevské politiky. V roce 1517 porazil společné síly Polska a Litvy pod velením Konstantina Ostrožského v jedné z bitev moskevsko-litevských válek. O šest let později vedl Vasilij Němý ruskou výpravu podél Volhy proti Kazaňskému chanátu. Po smrti Jeleny Glinské, vdovy po Vasiliji III., napadl autoritu knížete Ivana Belského, nařídil jeho uvěznění, oženil se s Anastázií Kazaňskou (vnučkou Ivana III.) a v roce 1538 se prohlásil poručníkem nezletilého dědice Vasilije III., mladého Ivana IV.  Vasilij Němý zemřel později téhož roku a místordžitelská moc přešla na jeho mladšího bratra, knížete Ivana Vasiljeviče Šujského, který svou vládu zahájil vypuzením metropolity Daniela a inicioval zvolení nové hlavy ruské pravoslavné církve Joasafa Skripicina. Nechal také propustit z vězení svého bratrance, knížete Andreje Michajloviče, za panování Vasilije III. správce Jugorska a Nižného Novgorodu, předtím, než byl zvězněn na základě obvinění z velezrady.  Před dosažením dospělosti Ivana IV. byli Ivan a Andrej de facto ruskými vládci. Jejich arogantní a nevhodné chování však u mladého panovníka vyvolávalo hněv a frustraci, které zasely semínka jeho budoucí rozsáhlou kampaň proti ruské šlechtě. V jednom z dopisů knížeti Kurbskému si mladý Ivan hořce stěžuje, jak si kníže Andrej Šujský položil zablácené boty na jeho postel. Tato záležitost skončila v roce 1543 tak, že byl Andrej vhozen do kobky s hladovými psy, jimiž byl roztrhán.  V roce 1540 se metropolitu Joasafovi podařilo přivést Ivana Bělského zpět z exilu a společně s ním očistit dvůr od Šujských. O dva roky později, Ivan Šujský zosnoval vojenský převrat a znovu se dostal k moci. Jmenoval nového metropolitu a správce Makarije, ten však Ivana postupně vypudil z Kremlu a přinutil jej vzdát se moci. Ivan Vasilevič Šujský zemřel v polozapomnění roce 1546.", "section_level": 2}, {"title": "Vojevůdci.", "content": "Starší bratr Andreje Michajloviče, kníže Ivan Michajlovič Šujský-Pleteň, byl od roku 1531 až do své smrti v roce 1559 jedním z hlavních moskevských generálů. Za vlády Jeleny Glinské sloužil jako místodržitel Moskvy a Cholmogor. V roce 1540 byl jmenován velitelem ruské armády v Livonsku. V roce 1542 porazil Krymské Tatary a o dva roky později byl bojoval proti Kazaňským. Na konci 40. let 16. století byl správcem carských sídel. V roce 1553 podepsal Ivan Pleteň příměří s Litevským velkoknížectvím.  Ve druhé půli vlády Ivana IV. se Šujští distancovali od krvavé politiky opričníků. Zřejmě nejzkušenějším z Ivanových generálů byl kníže Alexandr Borisovič Šujský zvaný Hrbatý, jenž carovi v doporučil provést vojenské reformy a sám také stanul v čele ruské armády během obléhání a dobytí Kazaně v roce 1552. Později v únoru 1565 byl na základě vykonstruovaného obvinění popraven.  Kníže Ivan Petrovič Šujský, taktéž z mladší větve rodu, velel obraně Pskova při dlouhém obléhání polsko-litevským vojskem krále Štěpána Báthoryho. Car Fjodor I. Ivana Petroviče jmenoval svým vojenský poradcem a nechal na něj převést ohromné příjmy pskovských obchodníků. Brzy však byl hrdina od Pskova shledán vinným ze spiknutí proti Borisi Godunovovi a byl vyhoštěn do Belozerska, kde 16. listopadu 1588 zemřel.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední Šujští.", "content": "Posledními z ruské větve rodu Šujských byli čtyři bratři, vnuci Andreje Michajloviče. Všichni čtyři byli bojary:  - Vasilij Ivanovič Šujský, jenž byl v letech 1606-1610 ruským carem jako Vasilij IV.  - Dmitrij Ivanovič Šujský, travič svého bratrance, knížete Michaila Vasiljeviče Skopina-Šujského  - Alexandr Ivanovič Šujský  - Ivan Ivanovič Šujský zv. \"Pugovka\" (\"Knoflíček\")  Nejvýznamnějším členem rodu byl Vasilij Ivanovič Šujský. V době pronásledování rodu Šujských Borisem Godunovem byl od roku 1587 ve vyhnanství v Galiči v Kostromské oblasti. V roce 1591 Godunov, neshledávaje Šujské nebezpečnými, dovoluje jim návrat do Moskvy; od té doby byli Šujští k němu zcela loajální.  V roce 1591 vedl Vasilij Šujský vyšetřování případu smrti careviče Dimitrije. Pod přísným dohledem Borise Godunova uvedl jako příčinu smrti sebevraždu. V tomto roce je znovu uveden do bojarské rady, poté byl vojvodou novgorodským atp.  Roku 1605 byl jmenován vojvodou v tažení proti Lžidimitrijovi a v bitvě u Dobrinič nad ním zvítězil, později však svou nečinností umožnil Lžidimitrijovi nabrat síly. Po Godunovově pádu se pokoušel o převrat, byl však uvězněn a spolu s bratry poslán do polského vyhnanství. Lžidimitrij však potřeboval podporu mezi bojary a koncem roku 1605 se Šujští opět vrátili do Moskvy.  Posledním z rodu byl Ivan Ivanovič Pugovka, kterého jeho švagr, car Vasilij IV. jmenoval vrchním soudcem v Moskvě. Pugovka přežil své bratry, po pádu Vasilije IV. v roce 1610 však padl do polského zajetí. Podařilo se muvratit se zpět do Moskvy a oženit se se sestrou carevny Marie Dolgoruké. Jeho smrtí v roce 1638 vyhasl.  Potomci Ivana Dmitrieviče Szujského \"Gubky\" (\"Houbička\") získali panství Jasnahorodka poblíž Makariva a jiná rodová linie údajně dosud žije v Poslku, neužívá však již svých někdejších titulů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šujští ( \"Шуйские\") byl ruský knížecí a bojarský rod panovnické dynastie Rurikovců. Svůj původ mají u Dmitrije Konstantinoviče velkoknížete Vladimirsko-Suzdalského a knížete Andreje Jaroslaviče, bratra Alexandra Něvského.", "tgt_summary": "叔伊斯基家族(),又译为舒伊斯基家族,是俄罗斯混乱时期前莫斯科大公国与俄罗斯沙皇国门第制中的首席名门。家族血统源自于下诺夫哥罗德-苏兹达尔大公一脉。曾经冒充全罗斯大公安德烈三世之后裔以提升家族之政治地位,但目前史学界已经确定安德烈三世早就在14世纪初绝嗣。叔伊斯基家族属于亚历山大·涅夫斯基之弟全罗斯大公安德烈二世一脉,不过叔伊斯基家族仍是俄罗斯沙皇国与莫斯科公王朝血统最近的留里克王朝分支。", "id": 1260987}
{"src_title": "QBZ-95", "tgt_title": "95式自動步槍", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Firma Norinco začala vyvíjet útočnou pušku nové generace ráže 5,8 mm koncem 80. let 20. století. Po neúspěšném prototypu útočné pušky QBZ-87 představila firma Norinco v roce 1995 design QBZ-95. V ČLOA začala být používána v roce 1997 s cílem nahradit útočnou pušku typ 81 a zastaralý typ 56.  Tělo pušky je vyrobeno z polymeru s integrální transportní rukojetí, kde se nachází mířidla nastavené od 100–500 m. Tato puška byla speciálně navržena pro palbu Čínou vyvíjených nábojů 5,8 x 42 mm známých také jako DBP87. Kapacita zásobníku je 30 nábojů pro standardní verzi QBZ-95. Puška má přepínač režimu střelby z poloautomatického na automatický, který slouží také jako pojistka. Typ 95 může být doplněn o optické mířidlo, mířidlo pro noční vidění, bajonet nebo granátomet.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "QBZ-95.", "content": "Jedná se o standardní verzi s originálním designem. Váží 3,5 kg a délka pušky je 746 mm s maximálním efektivním dostřelem 400 m. ČLOA začala program na zdokonalení typu 95 s cílem zlepšit ovládání pušky, upravit pušku pro nový typ munice pro zdvojnásobení rozsahu a přidat rychlopalný granátomet. Z těchto vylepšení vzešla modifikovaná útočný puška QBZ-95-1.", "section_level": 2}, {"title": "QBZ-95-1.", "content": "Na rozdíl od standardní verze má upravenou polohu přepínače režimu střelby, který se původně nacházel příliš daleko od rukojeti. QBZ-95-1 má přepínač nově umístěn nad rukojetí pušky umožňující přeřadit režim použitím palce.  Typ 95-1 je upraven pro těžší náboj 5,8 x 42 mm DBP10. Má delší a těžší hlaveň a také má upravenou úsťovou brzdu. Tento typ váží 3,3 kg, dlouhý je 774 mm a má stejný efektivní dostřel jako QBZ-95.  Stejně jako u předchozího typu má QBZ-95-1 více variant zahrnující útočnou pušku, lehký kulomet a karabinu.", "section_level": 2}, {"title": "QBZ-95B karabina.", "content": "Od standardní verze je menší a lehčí a také má snížený efektivní dostřel. Kvůli krátké hlavni na něj nelze připojit granátomet nebo bajonet. Design je podobný tomu, co má QBZ-95, ale místo předpažbí má přídavnou rukojeť. Tento typ používají speciální jednotky pro boj na krátkou vzdálenost.", "section_level": 2}, {"title": "QBB-95 lehká podpůrná zbraň.", "content": "QBB-95 je také velice podobná QBZ-95, ale má delší a těžší hlaveň a je vybavena dvojnožkami. Zbraň je zásobena z bubnového zásobníku nábojů s kapacitou 75 nábojů, ale je i kompatibilní se schránkovým zásobníkem QBZ-95. Maximální efektivní dostřel je navýšen na 600 m. QBB-95 váží 3,95 kg a měří 840 mm.", "section_level": 2}, {"title": "QBZ-97 útočná puška.", "content": "Firma Norinco vyvinula tento model podle QBZ-95. Na rozdíl od QBZ-95 je však upravena pro náboje 5,56 x 45 mm NATO a je kompatibilní se zásobníkem typu STANAG. Puška je vyvinuta speciálně pro export. Tento typ má také více variant zahrnující QBZ-97 útočnou pušku, QBZ-97B karabinu a QBB-97 lehkou podpůrnou zbraň.  QBZ-97 má vylepšenou verzi QBZ-97A, ze které byly vyvinuty civilní varianta této zbraně – typ 97 puška. Z varianty QBZ-97B byla vyvinuta civilní varianta typ 97A karabina. Obě tyto civilní varianty jsou upravené pro náboje 5,56x45 mm a zásobník typu STANAG a jsou díky své pořizovací ceně velmi oblíbené v Kanadě.  QBZ-97A je také používána Myanmarskou armádou nebo v Kambodži speciálními jednotkami 911.", "section_level": 2}], "src_summary": "QBZ-95 (čínsky v českém přepisu 95 \"Š' C'-tung Pu-čchiang,\" pichin-jinem \"95 Shì Zìdòng Bùqiāng,\" znaky zjednodušené 95式自动步枪 ) známá také jako typ 95, je útočná puška navržena firmou Norinco pro Čínskou lidovou osvobozeneckou armádu a policejní orgány ČLR. Používá náboje ráže 5.8 mm. Je vyráběna ve třech variantách, přičemž všechny sdílí konstrukci typu „bullpup”: QBZ-95 útočná puška, QBB-95 lehká podpůrná zbraň a QBZ-95B karabina. Společně s odstřelovací puškou QBU-88 tvoří skupinu zbraní užívanou ČLOA s ráží 5,8 mm.", "tgt_summary": "95式自动步枪(QBZ-95,QBZ为源自拼音“轻武器—步枪—自动”的类别代码),简称95式。95式是由中国兵器装备集团兵器装备研究所研制的突击步枪,属于95式枪族的一部分,为目前中国人民解放军的制式步枪之一。", "id": 791262}
{"src_title": "Vodou poháněné auto", "tgt_title": "水燃料车", "src_document": [{"title": "Nefunkčnost vodou poháněných aut.", "content": "U těchto vozidel by bylo možno tvrdit, že vyrábějí palivo z vody na palubě bez dalšího vstupu energie, nebo to může být hybrid, který tvrdí, že část své energie získává z vody kromě konvenčního zdroje (jako je benzín).  Voda je plně oxidovaný vodík. Samotný vodík je vysoce energetická, hořlavá látka, ale jeho užitečná energie se uvolňuje při tvorbě vody. Voda nebude hořet. Proces elektrolýzy může rozdělit vodu na vodík a kyslík, ale k rozkladu molekuly vody je zapotřebí tolik energie, kolik se uvolnilo, když se vodík oxidoval na vodu. Ve skutečnosti by při přeměně vody na vodík a následném spalování vodíku byla určitá energie ztracena, protože při přeměnách by vždy vznikalo určité odpadní teplo. Uvolňování chemické energie z vody, převyšující nebo se rovnající energii potřebné k usnadnění takové výroby, by tedy porušilo první termodynamický zákon nebo druhý termodynamický zákon.", "section_level": 1}, {"title": "Jaká auta poháněná vodou \"nejsou\".", "content": "Vodní vůz není ničím z následujících:", "section_level": 1}, {"title": "Získávání energie z vody.", "content": "Podle aktuálně přijímaných fyzikálních zákonů neexistuje způsob, jak získat chemickou energii pouze z vody. Voda sama o sobě je velmi stabilní – byla jedním z klasických prvků a obsahuje velmi silné chemické vazby. Její entalpie tvorby je negativní (-285,8 kJ / mol), což znamená, že je zapotřebí energie k rozbití těchto stabilních vazeb, k oddělení vody do jejích prvků a neexistují žádné další sloučeniny vodíku a kyslíku s více negativní entalpie formace, což znamená, že ani tímto způsobem nelze uvolnit žádnou energii.  Většina navrhovaných vodou poháněných automobilů se spoléhá na nějakou formu elektrolýzy, která odděluje vodu od vodíku a kyslíku a poté je znovu kombinuje, aby uvolňovala energii; Protože však energie potřebná k oddělení prvků bude vždy alespoň tak velká jako uvolněná užitečná energie, nelze ji použít k výrobě čisté energie.", "section_level": 1}, {"title": "Tvrzení o fungujících vodních vozidlech.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Elektrolytický karburátor Garrett.", "content": "Charles H. Garrett údajně prokazoval vodu poháněné auto „na několik minut“, které bylo hlášeno 8. září 1935 v The Dallas Morning News. Vůz generoval vodík elektrolýzou, jak lze vidět na základě zkoumání Garrettova patentu, vydaného téhož roku. Tento patent zahrnuje výkresy, které ukazují karburátor podobný obyčejnému plovoucímu karburátoru, ale s elektrolytickými destičkami ve spodní části, a kde se plovák používá k udržení hladiny vody. Garrettův patent nedokáže identifikovat nový zdroj energie.", "section_level": 2}, {"title": "Stanley Meyerův vodní palivový článek.", "content": "Alespoň již v roce 1980 Stanley Meyer tvrdil, že postavil plážovou buginu, který běžel na vodě ačkoli uvedl nekonzistentní vysvětlení, pokud jde o způsob jeho fungování. V některých případech tvrdil, že zapalovací svíčky nahradil „rozdělovač vody“ zatímco v jiných případech se tvrdilo, že se spoléhá na „palivový článek“, který rozděluje vodu na vodík a kyslík. „Palivový článek“, o kterém tvrdil, že byl podroben elektrické rezonanci, by rozdělil vodní mlhu na vodík a plynný kyslík, který by pak byl spálen zpět do vodní páry v konvenčním motoru s vnitřním spalováním za účelem výroby čisté energie. Meyerova tvrzení nebyla nikdy nezávisle ověřena a u soudu v Ohiu v roce 1996 byl shledán vinným z „hrubého a závažného podvodu“. V roce 1998 zemřel na aneurysma, ačkoli konspirační teorie tvrdí, že byl otráven.", "section_level": 2}, {"title": "Genesis World Energy (GWE).", "content": "V roce 2002 také společnost Genesis World Energy oznámila zařízení připravené pro trh, které by získalo energii z vody oddělením vodíku a kyslíku a jejich následným kombinováním. V roce 2003 společnost oznámila, že tato technologie byla přizpůsobena pro výkonné automobily. Společnost shromáždila více než 2,5 milionu dolarů od investorů, ale žádné z jejich zařízení nebylo nikdy uvedeno na trh. V roce 2006 byl Patrick Kelly, majitel Genesis World Energy, odsouzen v New Jersey na pět let vězení za krádež a nařídil zaplatit 400 000 dolarů za restituci.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní energetický systém Genepax.", "content": "V červnu 2008 odhalila japonská společnost Genepax vůz, který údajně běžel pouze na vodě a vzduchu a mnoho zpravodajských středisek označovalo vozidlo za „vodní palivo“. Společnost uvedla, že „zatím nemůže [odhalit] hlavní část tohoto vynálezu“ ale zveřejnila, že systém používal palubní generátor energie, který nazýval „sestavou membránové elektrody“, k extrahování vodíku pomocí „mechanismu, který je podobný metodě, při které se vodík vyrábí reakcí hydridu kovu a vody“. Vodík byl potom použit k výrobě energie pro provoz auta. To vedlo ke spekulacím, že se hydrid kovu spotřebovává v procesu a je konečným zdrojem energie automobilu, což z něj činí vozidlo poháněné „vodíkem na vyžádání“, namísto vody, jak se tvrdí. Na webových stránkách společnosti je zdroj energie vysvětlen pouze slovy „Chemická reakce“. Časopis Science and Technology Popular Mechanics popsal požadavky společnosti Genepax jako „nesmysl“. Vozidlo Genepax předvedené tisku v roce 2008 bylo elektrické auto REVAi, které bylo vyrobeno v Indii a prodáno ve Velké Británii jako G-Wiz.  Začátkem roku 2009 společnost Genepax oznámila, že zavírají své webové stránky, přičemž uvádějí velké náklady na vývoj.", "section_level": 2}, {"title": "Thushara Priyamal Edirisinghe.", "content": "Také v roce 2008 srílanské zpravodajské zdroje informovaly, že Thushara Priyamal Edirisinghe tvrdil, že řídí vozidlo poháněné vodou okolo 300 km. na 3 litry vody. Stejně jako ostatní výše popsaná vozidla poháněná vodou, byla energie pro automobil pravděpodobně vyráběna rozdělením vody na vodík a kyslík pomocí elektrolýzy a poté spálením plynů v motoru. Thushara předvedl tuto technologii premiérovi Ratnasirimu Wickramanayakovi, který „rozšířil plnou podporu vlády na jeho úsilí o zavedení vodního automobilu na srílanský trh“. Thushara byl o několik měsíců později zatčen pro podezření z investičního podvodu.", "section_level": 2}, {"title": "Daniel Dingel.", "content": "Daniel Dingel, filipínský vynálezce, prohlašuje od roku 1969, že vyvinul technologii umožňující použití vody jako paliva. V roce 2000 uzavřela Dingel obchodní partnerství se společností Formosa Plastics Group za účelem dalšího rozvoje této technologie. V roce 2008 společnost Formosa Plastics úspěšně podala žalobu na Dingel za podvod a Dingel, kterému bylo 82 let, byl odsouzen k 20 letům vězení.", "section_level": 2}, {"title": "Dr. Ghulam Sarwar.", "content": "V prosinci 2011 pákistánský lékař Ghulam Sarwar tvrdil, že vynalezl auto, které běželo pouze po vodě. V době, kdy bylo vynalezeno auto, bylo používáno 60% vody a 40% nafty nebo paliva, ale vynálezce pracoval na tom, aby byl provozován pouze na vodě, pravděpodobně do konce června 2012. Dé prohlašoval, že auto “emituje jen kyslík spíše než obvyklý uhlík”.", "section_level": 2}, {"title": "Agha Waqar Ahmad.", "content": "Pákistánský muž Agha Waqar Ahmad v červenci 2012 prohlásil, že vynalezl auto poháněné vodou instalací „sady pro vodu“ pro všechny druhy automobilů která se skládá z válcové nádoby, která drží vodu, bublinkovače, a potrubí vedoucí k motoru. Tvrdil, že sada použila elektrolýzu k přeměně vody na „HHO“, která se potom používá jako palivo. Souprava vyžadovala použití destilované vody k práci. Ahmed tvrdil, že byl schopen generovat více oxyhydrogenů než kterýkoli jiný vynálezce kvůli „nezveřejněným výpočtům“. V Pákistánu požádal o patent. Někteří pákistánští vědci uvedli, že Aghův vynález byl podvod, který porušuje termodynamické zákony.", "section_level": 2}, {"title": "Vodík jako doplněk.", "content": "Kromě tvrzení automobilů, které jezdí výhradně na vodě, existují také tvrzení, že spalování vodíku nebo oxyhydrogenu společně s benzínem nebo naftou zvyšuje počet najetých kilometrů a účinnost; tyto pohledávky se debatují. Řada webových stránek propaguje používání oxyhydrogenu, také nazývaného „HHO“, který prodává plány pro elektrolyzéry nebo sady do-it-yourself s příslibem velkých zlepšení palivové účinnosti. Podle mluvčího American Automobile Association „Všechna tato zařízení vypadají, jako by pro vás pravděpodobně mohla fungovat, ale dovolte mi říci, že ne“.", "section_level": 1}, {"title": "Benzinová pilulka a příbuzné přísady.", "content": "V souvislosti s vodou poháněným automobilovým podvodem se tvrdí, že přísady, často pilulky, mohou přeměnit vodu na použitelné palivo, podobné karbidové lampě, ve které vysoce hořlavé aditivum produkuje spalitelné palivo. Všechna tato tvrzení jsou nepravdivá a často se podvodným úmyslem, protože voda sama o sobě nemůže do procesu přispět žádnou energií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vodou poháněné auto je hypotetický automobil získávající pohonnou energii z vody. Vodní automobily byly předmětem mnoha mezinárodních patentů, novin a populárních vědeckých časopisů, zpravodajství místních televizních zpráv a webových stránek. Bylo zjištěno, že nároky na tato zařízení jsou pseudovědecké a některé byly spojeny s investičními podvody.", "tgt_summary": "水燃料车是假设中一种不需使用汽油等燃料,而可使用水当成动力的车辆,宣称完全不会污染环境,但目前未被主流科学所认可。", "id": 2352942}
{"src_title": "Zákon smečky", "tgt_title": "狗勇士", "src_document": [{"title": "Děj 1. série podle autora.", "content": "Zákon smečky mrtvé město- Zvířecí sága o statečné a nezdolné smečce psů, z nichž každý pes je jiné rasy, jiné povahy, přesto jsou svázáni společným poutem přátelství. Všechno, co znali, se ocitlo v troskách po zemětřesení – Velkém Zavrčení. Ujme se jich retrívr Štístko, tulák a samotář, který utekl z rozvalin psího útulku – z Domu pasti. I když nerad, stane se jejich vůdcem. Jak však naučí domácí mazlíčky a vodítkové psy lovit a přežít v divočině?  Zákon smečky skrytý nepřítel- Samotář Štístko odvedl smečku vodítkových psů z trosek města do divočiny. Ani tam však nejsou v bezpečí. Řeky jsou kontaminované a čistou vodu v jezeře v horách hlídá smečka Divokých psů. Zdá se, že boj je nevyhnutelný. Mají však vodítkoví psi šanci proti přesile? Pomůže jim Štístko? Co pro něj znamená jeho dávná družka Hvězda z cizí smečky?  Zákon smečky temnota padá-Divocí a vodítkoví psi přežili útok nepřítele a jejich jedinou šancí je se sjednotit. Vůdce divokých psů Alfa souhlasil, aby se k jeho smečce připojila Bella a vodítkoví psi, ale Štístka ze společenství vyhnal. Samotář Štístko by měl být rád, že znovu získal svobodu, ale zrádný nový svět je pro osamoceného psa příliš nebezpečný...  Zákon smečky trnitá cesta-Čtvrtý díl oblíbené fantasy série o psech. Hlavní hrdina Štístko a vůdce smečky Alfa nyní žijí v křehkém příměří, ale napětí mezi nimi vzrůstá. Nově vzniklá smečka spojená z divokých a vodítkových psů musí založit tábor, který bude dostatečně vzdálený od krvelačných hlídacích psů. Dokáže Alfa ochránit všechny podřízené psy, nebo se skupina rozdělí?  Zákon smečky nekonečné jezero-Štístko a jeho smečka se dokázali ubránit Běsovi, nelítostnému vůdci cizí tlupy. Přesto nejsou v bezpečí. Jezero, ke kterému doputovali, se zdá být nekonečné a nelze v něm ulovit žádnou kořist. Zima se blíží a smečka prahne po jídle a suchém přístřeší. Alfa všem dává najevo, že jeho vlastní potřeby jsou nadřazené potřebám ostatních. A hlídací psi jim jsou v patách...  Zákon smečky psí běsnění-Divoká smečka získala nového vůdce a dokázala překonat nástrahy Nekonečného jezera. Nalezený úkryt všem přinesl pocit bezpečí, jen Štístko stále pochybuje. Má vidění, ve kterém všichni psi musí mezi sebou bojovat o holý život. Psí běsnění se blíží...", "section_level": 1}, {"title": "Děj 2. série podle autora.", "content": "Zákon smečky rozdělená smečka-Podaří se nové Alfě udržet tlupu pospolu, nebo se znovu rozdělí? Mladá fenka Bouře celý svůj život usilovala o řádné místo v divoké smečce. Nyní se konečně cítí přijata, ale napětí v tlupě znovu stoupá. Někteří psi nejsou spokojeni s novou hierarchií a jiní stále nedůvěřují Bouři a Šípovi, kteří patří k rase hlídacích psů. Nebezpečí tentokrát číhá uvnitř smečky...  Zákon smečky přízraky noci-Život v divoké smečce ovládá nedůvěra. Ševel byl zabit a fenka Bouře si je jistá, že mu smrtelné rány mohl způsobit pouze jiný pes. Štístko a ostatní členové smečky se zdráhají Bouři uvěřit, ale ona je odhodlaná zjistit pravdu. Žije mezi nimi zrádce?  Zákon smečky ve stínech-Fenka Bouře je odhodlaná chránit svou smečku před jakýmkoli nebezpečím, ale jak ji má bránit před hrozbou, která pochází zevnitř? Jeden ze členů rozkládá smečku zevnitř a psi se navzájem podezřívají a nedůvěřují si. Pokud zrádce nebude brzy odhalen, nebude už žádná smečka, kterou by Bouře mohla chránit...  Zákon smečky rudý měsíc- Divoká smečka konečně prožívá radostné dny. Fena Bouře, která zachránila štěňata Alfy a Bety před utonutím, ale tuší, že nebezpečí nepominulo. Netrvá dlouho a někteří členové smečky mu stanou tváří v tvář. Podaří se Bouři odhalit zrádce ještě před tím, než strach a nedůvěra smečku úplně opanují? A jak na to doplatí sama Bouře?  Zákon smečky poslední souboj-Bouře konečně zjistila, kdo stál za veškerým zlem, které potkalo její bývalou smečku. Jakmile se však vrátila z vyhnanství, vběhla rovnou do připravené pasti. Nyní je zajatkyní v táboře Divoké smečky a dochází jí čas. Bouře má poslední šanci zachránit své přátele... a zastavit zrádkyni dříve, než naplní svůj šílený plán.", "section_level": 1}, {"title": "Děj knih.", "content": "Tentokrát se Erin Hunterová pustila do vyprávění příběhu o Štístkovi, zlatém retrívrovi samotáři, který se po útěku z rozvalin psího útulku během Velkého Zavrčení- ujímá velení smečky psů. Nejen, že musí překonávat své obavy z role vůdce (do této doby byl samotářským tulákem), ale situaci mu komplikuje i rozdílnost jednotlivých plemen a nutnost z bývalých mazlíčků vycvičit bandu schopnou přežít v divočině...  Jestliže jste už dříve četli příběhy o zvířatech (nebo viděli aspoň Lady a Trampa), víte, co čekat. Zákon smečky je určený především dětským čtenářům. Jde o milé, příjemné dílko, které pohladí na duši. Základní premisou je sice poměrně neuvěřitelná představa, že domestikovaná zvířata nejsou schopná bez lidské péče přežít, ale zbytek knihy ji dokáže víc než dostatečně vyvážit.  Děj ubíhá ve svižném tempu, není nijak natahovaný, a charaktery jednotlivých hrdinů stojí za to. Krom Štístka – tahouna příběhu – jsou tu především čivavák Bruno, kurážná Hvězda a Bella, půvabná fenka lišící se od Štístka snad v každém ohledu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zákon smečky (v anglickém originále Survivors) je knižní série o psech psaná od sedmi autorek pod pseudonymem Erin Hunterová. Konkrétně tedy Kate Cary, Cherith Baldryová, Gilian Philipová, Tui Sutherlandová, Victory Holmesová, Rovydává nakladatelství HarperCollins, v českém znění pak Albatros. Série jsou psána z pohledu psů- v první je hlavní hrdina Štístko a v druhé příběh vypráví o hlídací feně Bouři.", "tgt_summary": "狗勇士(Survivors)是一部由一群英国作家以笔名艾琳·杭特(Erin Hunter)共同写作的一系列奇幻文学和动物小说。为艾琳·杭特继猫战士、熊行者后第三部出版的动物奇幻小说。狗勇士系列的主要创作者为艾琳·杭特中的吉琳恩‧菲利浦 (Gillian Philip)。", "id": 1544138}
{"src_title": "Denis Abljazin", "tgt_title": "杰尼斯·阿布利亚津", "src_document": [{"title": "Počátky kariéry.", "content": "Abljazin vyrůstal v rodině továrního dělníka v Penze se svými rodiči a o tři roky starším bratrem. Jako žák hrával lední hokej. Zpočátku se věnoval nejen gymnastice, ale pomýšlel i na závody horských kol (BMX), jenže záliba v provádění salt, kterou na kole provádět nemohl, byla příčinou, že se cele soustředil na sportovní gymnastiku. K tomu bylo třeba hodně píle, zručnost získával dost pomalu.  V roce 2009 se objevily první úspěchy na juniorských mistrovstvích a v roce 2010 se objevil na první seniorské soutěži, kde zvítězil ve cvičení na kruzích a byl druhý v prostných. To ho jako náhradníka nominovalo na seniorský světový šampionát 2010 do Rotterdamu, kde ovšem šanci cvičit nedostal. Další úspěchy přišly na závodech Světového poháru v Osijeku, Aiči a v Moskvě. Byl pak nominován na mistrovství Evropy 2011 do Berlína, kde byl finalistou v prostných a obsadil 6. místo. Po solidních výsledcích na dalších soutěžích v Rusku i ve Světovém poháru byl nominován na mistrovství světa 2011 do Tokia, kde pomohl v soutěži družstev Rusku získal 4. místo. Zároveň ve finále v přeskoku skončil na 5. místě.", "section_level": 1}, {"title": "Olympijský rok 2012.", "content": "Na rok 2012 se Abljazin snažil zlepšit především ve svých slabších disciplínách – na kruzích, hrazdě i bradlech, aby mohl získat nominaci na týmovou soutěž na olympijských hrách v Londýně. Kůň na šíř pro něho nadále zůstal tvrdým oříškem. Na květnovém mistrovství Evropy v Montpellieru pomohl Rusku ke stříbrné medaili cvičením v prostných, v přeskoku a na kruzích. V soutěži na nářadích obsadil v prostných šesté místo, ale na kruzích a v přeskoku získal bronzové medaile.  Na olympijských hrách se Rusku v soutěži družstev příliš nedařilo a obsadilo šesté místo. Finále ve víceboji jednotlivců proběhlo bez Abljazina, protože každá země v něm mohla mít nejvýše dva závodníky. Abljazin vkládal velké naděje do prostných, kde však ve finále nezopakoval výkon z kvalifikace a z prvního místa klesl na bronzovou příčku, když dosáhl stejného bodového zisku jako Japonec Kóhei Učimura, který díky lepšímu výkonu ve finále získal stříbro. Abljazin cvičil také finále na kruzích, medaile se od něho nečekala a skončil pátý. Abljazinovou parádní disciplínou vždy byl přeskok. Do finále nastupoval z první příčky, ale Jang Hak-sun z Jižní Korea|Jižní Koreje]] předvedl famózní druhý skok a Abljazinovi nechal stříbrnou příčku.", "section_level": 1}, {"title": "Období mezi olympiádami.", "content": "Na mistrovství Evropy v Moskvě v dubnu 2013 se konečně Abljazin dočkal vytoužené zlaté medaile v přeskoku. Ve finále na kruzích byl na děleném pátem místě. Následovala účast na Letní univerziádě téhož roku v Kazani. Rusko zde v soutěži družstev zvítězilo a Albjazin si odvezl ještě stříbrné medaile z přeskoku a z cvičení na kruzích. Rok 201 byl pak rokem největších Abljazinových úspěchů. Na mistrovství Evropy v Sofii byl členem vítězného ruského družstva, Abljazin však získal další tři zlaté medaile – v prostných, na kruzích (dělená s kolegou Alexandrem Balandinem) a v přeskoku. V čínském Nan-ningu se pak konalo mistrovství světa, kde sice Rusko skončilo až páté, Abljazin zvítězil po napínavém souboji v prostných a na kruzích získali spolu s Číňanem Jou Chao bronzové medaile. Jen v přeskoku se mu nedařilo a ve finále skončil poslední.  V roce 2015 se mistrovství Evropy opět konalo ve francouzském Montpellieru. Rusko s Abljazinem obhájilo v družstvech mistrovský titul, Abljazin získal dělenou stříbrnou medaili na kruzích (s Francouzem Samir Aïn Saïd|Samirem Aïn Saïdem]]) a také v přeskoku se musel o stříbro podělit s krajanem Igorem Radivilovem. V olympijském roce 2016 se mistrovství Evropy konalo v Bernu a Rusko opět vyhrálo soutěž družstev. Abljazin se tentokrát musel na kruzích podělit o stříbro s Arménem Vahagnem Davtyanem, v přeskoku byl až sedmý.", "section_level": 1}, {"title": "Od olympijských her v Rio de Janeiro do současnosti.", "content": "Na olympijských hrách v Rio de Janeiro 2016 Rusko v soutěži družstev obsadilo druhé místo za Japonskem. Abljazinovi se ve finále vydařilo cvičení na kruzích, které mu přineslo bronzovou medaili a v přeskoku dokonce získal medaili stříbrnou. V roce 2017 se Abljazin účastnil mistrovství světa v Montrealu. Rusko na něm sice skončilo až šesté, ale Abljazin si ze svého jediného fiunálového vystoupení odvezl stříbrnou medaili ve cvičení na kruzích. Na mistrovství Evropy 2019 se sjeli gymnasté do Štětína. Rusko opět zvítězilo v soutěži družstvech a Abljazin si tentokrát odvezl dva mistrovské tituly – na kruzích i v přeskoku. Spolu s krajanem Nikitou Nagorným se stal nejúspěšnějším účastníkem šampionátu. Na mistrovství světa 2019 ve Stuttgartu se konečně Rusko dočkali po letech titulu. Abljazin ve svém jediném vystoupení na nářadích obsadil na kruzích šesté místo.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Abljazin vystudoval Státní pedagogickou univerzitu v Penze a v roce 2011 získal magisterský titul. V září 2016 se oženil s bývalou mistryní světa ve sportovní gymnastice Ksenií Semjonovovou, 21. ledna 2017 se jim narodil syn Jaroslav, ale o rok později se rozvedli.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "https://web.archive.org/web/20120814011654/http://www.sports-reference.com/olympics/athletes/ab/denis-ablyazin-1.html", "section_level": 1}, {"title": "Poznámka.", "content": "V popisu jednotlivých soutěží jsou použity tabulky u příslušných hesel anglické Wikipedie", "section_level": 1}], "src_summary": "Denis Michajlovič Abljazin (rusky Денис Михайлович Аблязин; * 3. srpna 1992, Penza) je ruským sportovním gymnastou. Je pětinásobným olympijským medailistou z Letních olympijských her 2012 a 2016, dvojnásobným mistrem světa a osminásobným mistrem Evropy.", "tgt_summary": "杰尼斯·米哈伊洛维奇·阿布利亚津(,1992年-8月3日)生于奔萨州奔萨,是一名俄罗斯男子竞技体操运动员。阿布利亚津曾接触过冰球、小轮车等项目,然而他在这些项目并没有太出色的表现,后来他在体操项目上取得不错的成绩之后便决定在该项目上坚持下来。阿布利亚津的妻子是前体操选手Ksenia Semyonova,两人于2016年9月结婚。2017年1月,两人的儿子出生。", "id": 835112}
{"src_title": "Guillermo Barros Schelotto", "tgt_title": "古拉莫·巴路士·舒洛圖", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "S profesionálním fotbalem začal v Gimnasia La Plata, za kterou v pěti sezonách odehrál 181 zápasů. V roce 1996 dostal nabídku od jednoho z nejslavnějších klubů Argentiny, River Plate, klubová legenda Enzo Francescoli v něm ale neviděla potenciál a z přestupu sešlo. V září 1997 přestoupil jiného slavného klubu, do Bocy Juniors. Za Bocu odehrál 10 let, ve kterých nastoupil do 300 zápasů. V roce 2007 podepsal dvouletý kontrakt s americkým celkem Columbus Crew, působícím v Major League Soccer. Svoji nejlepší sezonu v USA odehrál v roce 2008, kdy byl čtyřikrát vyhlášen Hráčem týdne, jednou Hráčem měsíce, zaznamenal 19 asistencí a 7 gólů a byl vyhlášen nejlepším hráčem MLS.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Barros Schelotto v letech 1995 až 1999 nastoupil do deseti reprezentačních zápasů. V roce 1995 s Argentinou vyhrál Panamerické hry.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Po ukončení hráčské kariéry se dal na trenérskou dráhu. Spolu se svým bratrem Gustavem v červenci 2012 převzali CA Lanús. V lednu 2016, poté, co mu vypršel kontrakt v Lanúsu, se stal trenérem italského Palerma. Kvůli administrativním problémům ale Palermo muselo najmout Giovanniho Tedesca a Schelotto seděl na lavičce jako „manažer týmu“. V únoru 2016 Schelotto oficiálně rezignoval. V březnu se stal trenérem Bocy Juniors. S Bocou dvakrát vyhrál ligu a probojoval se do finále Copy Libertadores, kde prohráli s River Plate. V lednu 2019 se stal trenérem amerického Los Angeles Galaxy v Major League Soccer.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Jeho bratr-dvojče Gustavo je také fotbalistou, s Guillermem působil v Gimnasia La Plata a krátce i v Boce Juniors. Od roku 2012 spolupracují, Guillermo jako hlavní kouč a Gustavo je jeho asistentem. Guillermo Barros Schelotto je ženatý, s manželkou Matilde má tři syny, Máxima, Nicoláse a Santiaga. Jeho synovci Juan, Salvador a Tomás Cataldiovi a Bautista Barros Schelotto jsou fotbalisté; jeho otec, Hugo Barros Schelotto, byl v roce 1983 prezidentem Gimnasii La Plata.", "section_level": 1}], "src_summary": "Guillermo Barros Schelotto (* 4. května 1973) je bývalý argentinský fotbalový útočník/ofenzivní záložník. Po konci hráčské kariéry se stal trenérem, od ledna 2019 působí v klubu Los Angeles Galaxy. Většinu své hráčské kariéry odehrál v argentinských klubech Gimnasia La Plata a CA Boca Juniors, čtyři sezony odehrál v americké lize Major League Soccer v dresu Columbusu, v roce 2008 byl vyhlášen nejlepším hráčem ligy.", "tgt_summary": "古拉莫·巴路士·舒洛图(Guillermo Barros Schelotto)一般称作舒洛图,1973年5月4日生于拉普拉塔,阿根廷职业足球运动员及主教练。2007年效力于美国职业足球大联盟球会哥伦布机员,他曾替阿根廷U23夺得1995年泛美运动会冠军。他曾代表阿根廷上阵10次。", "id": 1603632}
{"src_title": "Ford Madox Ford", "tgt_title": "福特·馬多克斯·福特", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Ford Madox se narodil ve Wimbledonu v Londýně. Byl nejstarší ze tří dětí Catherine Madox Brown a Francise Hueffera; jeho bratr byl Oliver Madox Hueffer a jeho sestra byla Julie Catherine Emma Huefferová, manželka Davida Soskice a matka Franka Soskice, (ministr vnitra Spojeného království v období 18. října 1964 – 23. prosince 1965). Fordova matka byla Angličanka a otec byl Němec. Ford Madox se stal se hudebním kritikem listu The Times. Jeho dědeček z otcovy strany Johann Hermann Hüffer publikoval jako první básně německé básnířky Annette von Droste-Hülshoff. Ford Madox dostal jméno po svém dědečkovi z matčiny strany, malíři Ford Madox Brownovi, který patřil k prerafaelitům. Ford Madox Ford později napsal jeho životopis. Starší sestra jeho matky byla Lucy Madox Brown, manželka Williama Michaela Rossettiho a matka Olivie Rossetti Agresti.  V roce 1889, po smrti otce, Ford s bratrem Oliverem žili u svého dědečka v Londýně. Ford absolvoval denní studium na škole University College School v Londýně, ale nikdy nechodil na univerzitu.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1894 Ford utekl se svou spolužačkou Elsie Martindaleovou. Pár měl svatbu v Gloucesteru a přestěhoval se do Bonningtonu. V roce 1901 se přestěhovali do malého města v hrabství Sussex, do Winchelsea. Měli dvě dcery, Christinu (nar. 1897) a Katharine (nar. 1900). Mezi jeho sousedy ve Winchelsea byli Henry James a Herbert George Wells.  V roce 1904 trpěl Ford agorafobií. Potíže mu způsobily finanční a manželské problémy. Odcestoval do Německa, kde trávil čas s rodinou a léčil se.  V roce 1909 Ford svou ženu opustil a vrátil se domů s anglickou spisovatelkou Isobel Violet Huntovou. Vydávali spolu literární časopis \"The English Review.\" Fordova manželka se ale odmítla rozvést. Ford se proto pokusil získat německé občanství aby se mohl dát rozvést v Německu, ale nezdařilo se mu to. Když se v jednom článku Violet Huntová objevila jako „paní Huefferová“, vedlo to k úspěšné žalobě pro urážku na cti, kterou podala paní Fordová v roce 1913. Fordův vztah s Huntovou nepřežil první světovou válku.  Ford zpočátku používal jméno Ford Madox Hueffer, ale po válce, v roce 1919, změnil své jméno na Ford Madox Ford, „Hueffer“ znělo příliš německy.  Mezi lety 1918 a 1927 žil s dvacetiletou australskou spisovatelkou a umělkyní Stellou Bowenovou. V roce 1920 se jim narodila dcera Julia Madoxová Fordová.  V létě roku 1927 New York Times informoval, že Ford přestavěl mlýn ve francouzském Avignonu na dům a dílnu, kterou nazval „Le Vieux Moulin“. Článek implikoval, že Ford opět navázal vztah se svou manželkou. Počátkem 30. let navázal Ford vztah s Janicí Bialovou, polskou umělkyní z New Yorku, která ilustrovala několik Fordových pozdějších knih. Tento vztah trval až do konce 30. let.  Poslední roky svého života Ford strávil vyučováním na Olivet College v Olivetu v Michiganu. V červnu 1939 v Honfleuru onemocněl a krátce nato zemřel v Deauville ve věku 65 let.", "section_level": 1}, {"title": "Literární život.", "content": "Jedním z jeho nejznámějších děl je román \"Nejsmutnější příběh\" (\"The Good Soldier\") z roku 1915. Román vydaný těsně před první světovou válkou popisuje tragický život dvou cizinců, dvou „dokonalých párů“, jednoho Brita a jednoho Američana, pomocí složitých retrospektiv. V textu „\"Dedicatory Letter to Stella Ford“,\" který \"Nejsmutnějšímu příběhu\" slouží jako předmluva, Ford prohlašuje že jeho přítel prohlásil román \"Nejsmutnější příběh\" za „nejlepší francouzský román v anglickém jazyce!“ Ford sám sebe označil za „konzervativního šílence v historické kontinuitě“. Věřil, že romanopisec má být historikem své vlastní doby. Nicméně Konzervativní stranu odmítal, mluvil o ní jako o „hloupé straně“ (the Stupid Party).  Po začátku první světové války se Ford zapojil do britské válečné propagandy. Pracoval pro War Propaganda Bureau (Úřad pro válečnou propagandu), vedený Charlesem Mastermanem. Pro úřad pracovali Arnold Bennett, G. K. Chesterton, John Galsworthy, Hilaire Belloc a Gilbert Murray. Ford napsal pro Mastermana s pomocí Richarda Aldingtona dvě propagandistické knihy; \"When Blood is Their Argument: An Analysis of Prussian Culture (Když je jejich argumentem krev: analýza pruské kultury\") v roce 1915 a ve stejném roce \"Between St Dennis and St George: A Sketch of Three Civilizations (Mezi sv. Dennisem a svatým Jiřím: Náčrt tří civilizací).\"  Po napsání těchto dvou propagandistických knih se Ford 30. července 1915 zapsal do Welch Regiment (Welchského pluku britské armády), se kterým byl poslán do Francie. Jeho bojové zkušenosti spolu s předchozí propagandistickou aktivitou inspirovaly jeho tetralogii \"Parade's End\" (1924–1928). Děj se odehrává v Anglii a na západní frontě před, během a po první světové válce.  Ford napsal desítky románů, esejí, poezii, memoáry a literární kritiky. Spolupracoval s Josephem Conradem na třech románech: \"Inheritors (Dědicové)\" (1901), \"Romance\" (1903) a \"The Nature of Crime\" (vydáno 1924, ale napsáno již dříve). Během tří až pěti let po této spolupráci dosáhl Ford velkého úspěchu s trilogií \"The Fifth Queen\" (Pátá královna) z let 1906–1908. Jedná se o tři romány založené na fikci o životě a smrti Kateřiny Howardové. Dílo Joseph Conrad v té době nazval „labutí písní historického románu“. Fordovu báseň \"Antwerp\" (1915) ocenil T. S. Eliot jako „jedinou dobrou báseň na téma války, se kterou jsem se setkal.“  Fordův román \"Ladies Whose Bright Eyes\" (1911, rozsáhle revidovaný v roce 1935) je v jistém smyslu opakem Twainova románu \"Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše\".  Když ve Španělsku vypukla občanská válka, Ford se postavil na stranu levé republikánské frakce a prohlásil: „Bez váhání jsem se postavil proti španělské vládě a proti Francově pokusu – z mnoha důvodů a pocitů... Pan Franco si přeje založit vládu spočívající na podpoře Maurů, Němců a Italů. Jeho úspěch by byl naprosto v rozporu se světovým svědomím.“Jeho názor na Mussoliniho a Hitlera byl rovněž negativní a nabídl se sepsat manifest proti nacismu.", "section_level": 1}, {"title": "Propagace literatury.", "content": "V roce 1908 založil Ford časopis \"The English Review\". Publikoval v něm díla Thomase Hardyho, H. G. Wellse, Josepha Conrada, Henryho Jamese, práci Mary Amelie St. Clair, publikující pod pseudonymem May Sinclair, Johna Galsworthyho a Williama Butlera Yeatsa; a jako první uveřejnil díla Ezry Pounda, Wyndhama Lewise, D. H. Lawrence a Normana Douglase. Ezra Pound a další modernističtí básníci v Londýně byly podporováni především mladými lidi, oceňovali Fordovu poezii jako příklad reakce na současná témata a užití moderního slovníku. V roce 1924 Ford založil časopis \"The Transatlantic Review\", časopis s velkým vlivem na moderní literaturu. Pohyboval se v umělecké komunitě v Latinské čtvrti v Paříži. Spřátelil se s Jamesem Joycem, Ernestem Hemingwayem, Gertrudou Steinovou, Ezrou Poundem a Jeanem Rhysem, které všechny publikoval (Ford byl vzorem postavy pana Braddocka v románu E. Hemingwaye \"Slunce také stoupá\"). Britský modernistický básník Basil Bunting pracoval ve Fordově časopise jako jeho asistent.  Jako kritik je Ford známý výrokem: „Otevřete knihu na straně devadesát devět a čtěte, úroveň okamžitě poznáte.“ Americký novinář a zahraniční dopisovatel George Seldes ve své knize \"Witness to a Century (Svědek století)\" popisuje Forda („pravděpodobně v roce 1932“) a připomíná jeho spisovatelskou spolupráci s Josephem Conradem a také nedostatek důkazů vydavatelů o jeho statusu spoluautora. Seldes líčí jak Forda zklamaly výroky Hemingwaye: „a teď mě popírá, když se stal známějším než já.“ Fordovy oči byly plné slz.  Řekl: „Pomohl jsem Josephovi Conradovi, pomohl jsem Hemingwayovi. Pomohl jsem tuctu, desítkám spisovatelů, a mnoho z nich mě podrazilo. Nyní jsem starý muž a zemřu, aniž bych byl slavný jako Hemingway.“ Seldes poznamenává: „Na závěr tohoto prohlášení Ford začal vzlykat, a pak se rozplakal.“  Hemingway věnoval kapitolu své pařížské knihy \"A Moveable Feast (Pohyblivý svátek)\" setkání s Fordem v kavárně v Paříži na začátku 20. let. Popisuje Forda jako „vzpřímeného, dobře oblečeného a velmi sebevědomého“.  Později, během svého pobytu ve Spojených státech, se Ford přátelil s básníkem Allenem Tatem, se spisovatelkou a literární kritičkou Caroline Gordonovou, novinářkou a politickou aktivistkou Katherine Ann Porterovou a Robertem Lowellem (v té době byl eště studentem). Ford byl po celý život propagátorem a předním tvůrcem nové literatury a literárních experimentů. V roce 1929 publikoval knihu: \"The English Novel: From the Earliest Days to the Death of Joseph Conrad (Od nejranějších dnů po smrt Josepha Conrada)\", svěží a dostupný přehled o historii anglických románů. Měl poměr s Jean Rhysovou, vztah však skončil roztržkou, téma pak použila Rhysová ve svém románu \"Quartet\".", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Nejslavnější díla Forda Madoxe Forda jsou romány \"Nejsmutnější příběh\" (1915), tetralogie \"Parade's End\" (1924–1928) a trilogie \"The Fifth Queen\" (1906–1908). \"Nejsmutnější příběh\" je často zahrnován mezi velkou literaturu 20. století, včetně \"Modern Library 100 Best Novel,\", jsou a seznamu listu The Observer \"100 Greatest Novels of All Time\" (100 největších románů všech dob), a The Guardian „1000 románů, které si všichni musí přečíst“.  Anthony Burgess popsal Forda jako „největšího britského romanopisce“ 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Ford Madox Ford (rodné jméno Joseph Leopold Ford Hermann Madox Hueffer (/ ˈhɛfər / HEF-ər); 17. prosince 1873, Anglie – 26. června 1939, Francie) byl anglický spisovatel, básník, kritik a redaktor, jehož časopisy \"The English Review\" a \"The Transatlantic Review\" měly značný význam pro vývoj anglické literatury na počátku 20. století.", "tgt_summary": "福特·马多克斯·福特(Ford Madox Ford,)是一位英国小说家、诗人、评论家、编辑。《The English Review》、《The Transatlantic Review》有助于20世纪早期英国文学发展。", "id": 2720674}
{"src_title": "Adam Duncan, 1. vikomt Camperdown", "tgt_title": "第一代邓肯子爵亚当·邓肯", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Pocházel ze Skotska, byl mladším Alexandera Duncana (†1777), starosty v Dundee, po matce Helen byl potomkem starobylé rodiny Haldane (potomci později užívali jméno \"Haldane-Duncan\"). Studoval ve svém rodišti, v roce 1746 za války o rakouské dědictví vstoupil do královského námořnictva, po válce sloužil ve Středomoří a v severní Americe, v roce 1755 dosáhl hodnosti poručíka. V této době byl podřízeným Augusta Keppela a pod jeho velením se poté zúčastnil sedmileté války v Karibiku, bojoval v bitvě u Quiberonu a vynikl při dobytí Havany, v roce 1761 obdržel hodnost kapitána. Po sedmileté válce žil řadu let v Dundee a jeho četné žádosti o návrat do aktivní služby byly odmítány. Teprve v roce 1777, když se přiženil do významné skotské rodiny Dundasů, dostal pod velení loď \"Monarch\". V roce 1779 byl členem válečného soudu nad Keppelem, kde vystupoval v jeho prospěch. Po Keppelově nástupu do funkce ministra námořnictva dosáhl dalšího služebního postupu a stal se velitelem lodi \"Blenheim\", s níž se zúčastnil bojů proti Španělsku. V letech 1783–1786 velel v přístavu Portsmouth a v roce 1787 dosáhl hodnosti kontradmirála. Během války s revoluční Francií postupoval v hodnostech, byl jmenován viceadmirálem (1793) a admirálem (1795). Od roku 1795 velel spojenému britsko-ruskému loďstvu v Severním moři. Zde se musel vypořádat s námořnickou vzpouru a přes odvolané ruské posily dosáhl na podzim 1797 významného vítězství nad nizozemským loďstvem v bitvě u Camperduinu (11. října 1797). Za tuto bitvu získal v roce 1797 titul vikomta a stal se členem Sněmovny lordů. Kromě toho obdržel čestné občanství v několika městech (včetně Londýna a rodného Dundee), od britské vlády dostal roční penzi ve výši 3 000 liber. Do roku 1800 zůstal vrchním velitelem v Severním moři, poté odešel do výslužby.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "V roce 1777 se oženil s Henriettou Dundasovou (1749–1832), dcerou prezidenta nejvyššího soudu ve Skotsku Sira Roberta Dundase (1685–1753) a neteří významného státníka vikomta Melvilla. Měli spolu šest dětí, dědicem titulu byl syn Robert Duncan, 2. vikomt Camperdown (1785–1859), který sloužil v armádě a v roce 1831 byl povýšen na hraběte z Camperdownu. Rodovým sídlem byl zámek \"Camperdown House\" ve Skotsku. Výstavbu zámku inicioval 1. hrabě z Camperdownu ve dvacátých letech 19. století; pozemky s původním názvem Lundie v těsném sousedství Lundie zde patřily Duncanům od roku 1682, zámek byl pojmenován podle nejslavnější bitvy Adama Duncana. Rodina později užívala alianční jméno \"Haldane-Duncan\", posledním potomkem rodu byl George Haldane-Duncan, 4. hrabě z Camperdownu (1845–1933), který žil trvale v USA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adam Duncan, 1. vikomt Camperdown (\"Adam Duncan, 1st Viscount Camperdown, 1st Baron Duncan\") (1. července 1731, Dundee, Skotsko – 4. srpna 1804, Cornhill-on-Tweed, Anglie) byl britský admirál. U námořnictva sloužil od svých patnácti let, vyznamenal se během sedmileté války, kdy dosáhl hodnosti kapitána, poté žil řadu let v soukromí. Znovu vynikl během válek s Francií a v roce 1795 dosáhl hodnosti admirála. Aktivní službu v Royal Navy zakončil jako vrchní velitel v Severním moři (1795–1800). V závěru své kariéry proslul strategicky významným vítězstvím v bitvě u Camperduinu (11. října 1797). V této bitvě použil taktiku zopakovanou o několik let později u Trafalgaru. V roce 1797 byl povýšen na vikomta a vstoupil do Sněmovny lordů. Jeho potomstvo později získalo titul hraběte a hlavní rodové sídlo ve Skotsku bylo pojmenováno podle vítězné bitvy (\"Campedown House\").", "tgt_summary": "海军上将亚当·邓肯,第一代邓肯子爵(英语:Admiral Adam Duncan, 1st Viscount Duncan,1731年-7月1日-1804年-8月4日),英国18世纪末及19世纪初的著名海军将领及军事家,在1797年的坎珀当海战中 (Battle of Camperdown)击败巴达维亚共和国的海军,(当时荷兰是法兰西第一共和国的傀儡国,被称为“巴达维亚共和国”)。 这场战役被英国人认为是海军史上最重要的胜利之一。英国海军历史上多艘军舰都以邓肯命名, 现役的勇敢级驱逐舰中的邓肯号(HMS Duncan)就是其中之一。", "id": 1525448}
{"src_title": "Zahraniční politika", "tgt_title": "外交政策", "src_document": [{"title": "Uskutečňování.", "content": "V praxi se tato činnost státu (nebo dokonce spolku států) uskutečňuje především prostřednictvím jeho čelních politických představitelů, např. jeho exekutivou (zastoupenou mj. ministrem zahraničí). Každodenní politické a administrativní zastupování zahraniční politiky jedné země v jiné zemi má obvykle na starosti velvyslanec.  Cíle zahraniční politiky nelze plně ztotožnit se zájmy příslušných států, protože zahraniční politiku určují také hodnotové úvahy a vnitropolitické cíle aktérů, jakož i pravidla a instituce mezinárodního systému. „Státní zájem“ se nedefinuje sám sebou, ale určují ho příslušní aktéři (srov. diskuse mezi realismem a konstruktivismem v mezinárodních vztazích). Zahraniční politika se proto většinou hledá v oblasti střetu mezi ideálním a materiálním zájmem.  Zahraniční politika země je ovlivněna mnoha faktory. Podle starších teorií (realismus) to jsou zejména geografické umístění, přítomnost surovin, velikost populace, technická, vojenská a ekonomická síla a úroveň vzdělání obyvatelstva.  Novější přístupy (např. konstruktivismus) předpokládají, že zahraniční politiku zásadně formují její aktéři a konstelace lidí. Zájmy a prostor pro jednání těchto lidí jsou 1. individuálně velmi odlišné a 2. utvářené vnitropoliticky. Zjednodušeně řečeno, jelikož zahraniční politika je v demokracii součást politiky vlády, která má zásadní zájem o znovuzvolení, nebude se zahraničněpoliticky angažovat pro cíle, které by znovuzvolení zjevně ohrozily, i když by členové vlády osobně o dosažení těchto cílů stáli. Kromě toho by takové zapojení neneslo pouze riziko osobního znevýhodnění, ale také by bylo sotva ratifikováno, takže by nemělo žádný účinek - viz dvouúrovňové hry (Two-Level-Games) Roberta Putnama. V důsledku toho častá stabilita zahraniční politiky, a to i při měnících se vládách, vyplývá také z pomaleji se měnící celkové orientace a nálady v zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Relativní stabilita.", "content": "Zahraniční politika většiny států se vyznačuje značnou dlouhodobou kontinuitou (stabilitou zájmů zahraniční politiky). Důvody jsou různé:  Z těchto důvodů i když dojde ke změně vlády - přinejmenším tehdy, když po sobě následují demokraticky legitimizované vlády - zaznamená zahraniční politika obvykle pouze malé změny, posuny akcentů. Zahraniční politika států je často charakterizována dlouhodobou kontinuitou a relativně nízkou úrovní politické diskuse: Ve volebních programech obvykle bývá málo cílů zahraniční politiky. Je to způsobeno i tím, že jsou v nich většinou rozebírány postoje k tématům, která štěpí domácí veřejnost. Jedná se často o hospodářské, sociální nebo v širším smyslu sociálně politické, ale zřídka zahraničně politické otázky. Z tohoto pravidla ovšem existují výjimky: Například německý postoj k prohlubujícímu se konfliktu mezi Spojenými státy a Irákem v létě 2002 hrál významnou roli ve volební kampani do Spolkového sněmu a pravděpodobně ovlivnil výsledek voleb.  Kromě toho je v Evropě z pravidla „Se zahraniční politikou nevyhrajete volby!“ do značné míry vyloučena politika vůči Evropské unii. Například v mnoha evropských zemích dokázaly protestní strany dosáhnout dobrých výsledků voleb pomocí protievropských kampaní. Vyvstává však otázka, zda evropskou politikou (tj. utváření politiky v rámci EU) s ohledem na její tematický rozsah a její přímý dopad na právní, ekonomické atd. podmínky v členských státech lze stále označovat výrazem „zahraniční politika“.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Časopisy", "section_level": 2}], "src_summary": "Zahraniční politika je souhrn akcí, záměrů a prohlášení státu, jejichž účelem je ovlivňovat a regulovat vztahy státu s jinými státy, spolky států a mezinárodními nebo nadnárodními organizacemi. Zahraniční politika má přesah k oblastem jako je bezpečnostní politika, zahraniční hospodářská politika nebo mezinárodní kulturní vztahy.", "tgt_summary": "一个主权国家的外交政策,或者称为对外政策,包含由官方所采取,有关其自身利益的策略,以维护其国家利益并在当时的国际关系环境底下达到其目的。此政策会在该国与其他国家互动时具策略性地实行。近年来,由于全球化和跨国组织自由贸易的程度日益深化,国家实体亦有需要跟非国家实体互动。上述的互动持续被评价和监察,以祈把多边国际合作的利益最大化。因着国家利益极为显著的重要性,外交政策均由政府通过高层决策过程制定。要满足国家利益可以通过跟其他国家和平合作,又或通过剥削。一般来说,制定外交政策是由政府首脑及外长负责。一些国家的立法机关对外交政策有显著的监督权力。", "id": 2607815}
{"src_title": "Gliese 876 c", "tgt_title": "格利泽876c", "src_document": [{"title": "Objevení.", "content": "V době objevu bylo známo, že kolem hvězdy Gliese 876 obíhá extrasolární planeta označená Gliese 876 b. Dne 9. ledna 2001 bylo oznámeno, že pomocí analýzy hvězdné radiální rychlosti byla odhalena existence druhé planety v systému, která byla označena jako Gliese 876 c. Doba oběhu exoplanety Gliese 876 c představuje přesně polovinu doby oběhu vnější planety Gliese 876 b, což znamenalo, že hodnoty z měření radiální rychlosti druhé planety Gliese 876 b byly zpočátku interpretovány jako vyšší excentricita orbitu planety Gliese 876 b.", "section_level": 1}, {"title": "Oběžná dráha a hmotnost.", "content": "Gliese 876 c je v Laplaceově rezonanci s vnějšími planetami Gliese 876 b a Gliese 876 e; pro každou orbitu planety e planeta b dokončí dvě orbity a planeta c dokončí čtyři. To vede k silným gravitačním interakcím mezi planetami, které jsou příčinou rychle měnit elementy dráhy a obíhat precesi. Tento systém je druhý známý příklad Laplaceovy rezonance, první z nich jsou Jupiterovy měsíce Io, Europa a Ganymede.  Osa orbitálního semimajoru je pouze 0,13 AU, což je přibližně třetina průměrné vzdálenosti mezi Merkurem a Sluncem, a je excentričtější než oběžné dráhy kterékoli z hlavních planet naší sluneční soustavy. Přesto se nachází ve vnitřních oblastech obyvatelné zóny systému, protože Gliese 876 je takovou hvězdnou slabou hvězdou.  Omezení metody radiální rychlosti použité k detekci Gliese 876 c spočívá v tom, že lze získat pouze spodní hranici hmotnosti planety. Je to proto, že naměřená hodnota hmotnosti závisí na sklonu orbity, která není určována měřením radiální rychlosti. Avšak v rezonančním systému, jako je Gliese 876, lze gravitační interakce mezi planetami použít ke stanovení skutečných hmot. Pomocí této metody lze určit sklon orbity a odhalit skutečnou hmotnost planety 0,72krát větší než Jupiter.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Na základě své vysoké hmotnosti je Gliese 876 c pravděpodobně plynný obr bez pevného povrchu. Protože byla detekována nepřímo přes jeho gravitační účinky na hvězdu, vlastnosti jako jeho poloměr, složení a teplota jsou neznámé. Předpokládáme-li složení podobné Jupiteru a prostředí blízké chemické rovnováze, předpovídá se, že planeta bude mít bezmračnou horní atmosféru.  Gliese 876 c leží na vnitřním okraji obyvatelné zóny systému. Zatímco vyhlídky na život na plyných obrech nejsou známy, je možné, že velký měsíc na planetě poskytne obyvatelné prostředí. Naneštěstí přílivové interakce mezi hypotetickým měsícem, planetou a hvězdou mohly zničit měsíce dostatečně masivní, aby byly po celý život systému obyvatelné. Kromě toho není jasné, zda by se takové měsíce mohly nejprve vytvořit.  Tato planeta, stejně jako planety b a e, pravděpodobně migrovala dovnitř.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gliese 876 c je exoplaneta obíhající kolem červeného trpaslíka Gliese 876. Oběžná dráha trvá 30 dní.Planeta byla objevena v dubnu 2001 a je druhou nejbližší planetou od své mateřské hvězdy.", "tgt_summary": "格利泽876c是一颗环绕红矮星格利泽876运转的系外行星,其轨道周期为30.48地球日。2001年4月,科学家发现了该行星,它是环绕其中央恒星运行的第二近行星。", "id": 2388788}
{"src_title": "Michael Seymour (1802–1887)", "tgt_title": "米高·西摩", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Pocházel z významného šlechtického rodu Seymourů, patřil k vedlejší linii, která od počátku 18. století sídlila v Irsku. Narodil se jako třetí syn admirála Sira Michaela Seymoura (1768–1834). U královského námořnictva sloužil od roku 1813 a již v roce 1826 dosáhl hodnosti kapitána. Poté velel několika lodím, sloužil ve Středomoří, v Lamanšském průlivu a v jižní Americe, souběžně byl v letech 1827–1859 sekretářem Řádu lázně. V roce 1849 byl pověřen prohlídkou námořního arzenálu ve Francii, o této návštěvě vypracoval zprávu pro britskou vládu. Stále v hodnosti kapitána byl v letech 1851–1854 superintendantem loděnic v Devonportu, poté se zúčastnil krymské války. V roce 1854 dosáhl hodnosti kontradmirála a na Krymu byl náčelníkem štábu admirála Napiera. V letech 1856–1859 byl vrchním velitelem v Indickém oceánu a u břehů Číny. Jako námořní velitel vynikl v druhé opiové válce, kdy zlikvidoval čínskou flotilu, dobyl Kanton a přispěl k rychlému uzavření míru. V návaznosti na to získal Řád lázně (1859) a v letech 1859–1863 byl navíc členem Dolní sněmovny (patřil k liberálům a v parlamentu zastupoval přístav Devonport). V roce 1860 byl jmenován viceadmirálem a v letech 1863–1869 byl velitelem v Portsmouthu. V roce 1864 dosáhl hodnosti admirála a v roce 1870 odešel do výslužby. V letech 1876–1887 zastával čestnou funkci viceadmirála Spojeného království.  S manželkou Jane Hawker měl tři děti. Starší dcera Dorothea byla manželkou viceadmirála Donalda Mackenzie (1815–1894), mladší dcera Blanche se provdala za plukovníka Erskine Dawsona (1829–1875), účastníka krymské války a indického povstání.  Vysokých hodností u královského námořnictva dosáhli také jeho synovci Sir Michael Culme-Seymour (1836–1920) a Sir Edward Hobart Seymour (1840–1929).", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir Michael Seymour (3. prosince 1802 – 23. února 1887) byl britský admirál. V královském námořnictvu sloužil od roku 1813 a již v roce 1826 byl kapitánem. Později se zúčastnil krymské války, v níž byl vážně zraněn. Jako vrchní velitel u břehů Číny vynikl v druhé opiové válce, v roce 1864 dosáhl hodnosti admirála.", "tgt_summary": "米高·西摩爵士,GCB(英语:Sir Michael Seymour,1802年-12月3日-1887年-2月23日)英国海军上将、议员。第二次鸦片战争时任东印度及中国舰队司令,攻陷广州,又在第一次大沽口之战中占领大沽口,迫使满清签订《天津条约》。1859年获GCB勋衔。1859年至1863年当选为德文波特的国会议员。1860年11月1日,晋升海军中将,1864年3月5日,再晋升为海军上将。1863年3月至1866年3月,任朴茨茅斯海军总司令。1870年退役。1875年获封为联合王国海军中将(Vice-Admiral of the United Kingdom)。", "id": 1578911}
{"src_title": "Třída Sacuma", "tgt_title": "薩摩型戰艦", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Stavba dvojice bitevních lodí této třídy proběhla v letech 1905–1911 v japonských loděnicích v Jokosuce a v Kure. Objednány byly roku 1904. Původně to měla být první japonská plavidla vyzbrojená velkým počtem těžkých 305mm kanónů, analogicky k převratné britské bitevní lodi HMS \"Dreadnought\". Nedostatek 305mm kanónů si však vynutil použití smíšené hlavní výzbroje. Asi 60% komponentů přitom pocházelo ze zahraničí. Stavba druhé jednotky \"Aki\" se zdržela, neboť její kýl nemohl být založen, dokud se v doku neuvolnilo místo po bitevním křižníku \"Cukuba\". Mezitím bylo rozhodnuto \"Aki\" upravit na silnější pohon parními turbínami a původní 120mm kanóny nahradit ráží 152 mm. Úprav ale bylo více. Výsledné plavidlo mělo větší rozměry a výtlak, přičemž vizuálně se lišilo také přidáním třetího komínu.  Jednotky třídy \"Sacuma\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Sacuma\".", "content": "Hlavní výzbroj tvořily čtyři 305mm kanóny ve dvoudělových věžích, které doplňovalo dvanáct 254mm kanónů ve dvoudělových věžích. Dále nesly dvanáct 120mm kanónů, čtyři 76mm kanóny a pět 450mm torpédometů. Pohonný systém tvořilo 20 kotlů Miyabara a dva trojčinné parní stroje o výkonu 17 300 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 18,25 uzlu.", "section_level": 2}, {"title": "\"Aki\".", "content": "Hlavní výzbroj tvořily čtyři 305mm kanóny ve dvoudělových věžích, které doplňovalo dvanáct 254mm kanónů ve dvoudělových věžích. Dále nesly osm 152mm kanónů, dvanáct 76mm kanónů a pět 450mm torpédometů. Pohonný systém tvořilo 15 kotlů Miyabara a dvě parní turbíny Curtis o výkonu 24 000 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 20 uzlů.", "section_level": 2}, {"title": "Modifikace.", "content": "Obě jednotky za první světové války dostaly dva protiletadlové 76mm kanóny. Na \"Aki\" byly zároveň čtyři 76mm kanóny odstraněny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Třída Sacuma byla třída predreadnoughtů japonského císařského námořnictva. Postaveny byly dvě jednotky této třídy. Ve službě byly v letech 1910–1923. Byly to první bitevní lodě postavené japonskými loděmicemi. Obě byly vyřazeny na základě Washingtonské konference.", "tgt_summary": "萨摩级战舰()是大日本帝国海军的战舰型式,且为日本最初的国产战舰。", "id": 1405843}
{"src_title": "Konžská krize", "tgt_title": "刚果危机", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Belgická nadvláda.", "content": "Koloniální nadvláda v Kongu začala na konci 19. století. Belgický král Leopold II., frustrovaný nedostatečným mezinárodním uznáním Belgie a její sily, se pokusil přesvědčit belgickou vládu, aby podpořila koloniální expanzi do tehdy ve značné míře neprozkoumané Konžské pánve. Nejednoznačný postoj belgické vlády k této myšlence dovedl Leopolda k tomu, že nakonec vytvořil kolonii na vlastní účet. S podporou řady západních zemí, které považovaly Leopolda za užitečný nárazník mezi soupeřícími koloniálními mocnostmi, dosáhl Leopold v roce 1885 mezinárodního uznání osobní kolonie – svobodného státu Konga. Násilí státních úředníků vůči domorodcům a nemilosrdný", "section_level": 2}, {"title": "Politika a radikalizace.", "content": "S celkovým pokrokem se začalo rozvíjet i národně-osvobozenecké hnutí. Jednou z prvních organizací byla \"Aliance Kongů\" ( – ABAKO), založená v roce 1950 a vedená Josephem Kasavubuem. Významnou organizací byla také „Konfederace kmenových sdružení Katangy” ( – CONAKAT), lokální strana vedená Moisem Tshombem primárně zastupující jižní provincii Katanga a později obhajující federalismus. Další organizace byly \"Liboke lya Bangala\", která hájila zájmy Ngalů, a \"Fédékaleo\", ve které se sdružovali obyvatelé z regionu Kasai. Navíc k tomu zde existovalo několik menších stran, které", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislost.", "content": "Kvůli zjevně bezvýchodné situaci vypracovala belgická parlamentní pracovní skupina zprávu o budoucnosti Konga, ve které zmiňovala silnou poptávku po „vnitřní autonomii“. August de Schryver, ministr kolonií, zahájil v lednu roku 1960 v Bruselu významnou konferenci u kulatého stolu, jíž se zúčastnili představitelé všech hlavních konžských stran. Lumumba, který byl zatčen po nepokojích ve Stanleyville, byl před konferencí propuštěn a vedl delegaci MNC-L. Belgická vláda prosazovala před vyhlášením nezávislosti přechodné období, ale konžský tlak na konferenci vyústil ke stanovení data 30. června 1960. Otázky týkající se federalismu, etnicity a budoucí úlohy Belgie v konžských záležitostech zůstaly nevyřešeny, protože se nedosáhlo dohody.  S cílem roztříštit národně-osvobozenecké hnutí za podpory soupeřících etnických stran jako CONAKAT začali Belgičané vést proti Lumumbovi kampaň, aby ho marginalizovali, a obviňovali ho, že je komunista. Mnoho Belgičanů doufalo, že", "section_level": 2}, {"title": "Začátek krize.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vzpoura v armádě, rasové násilí a belgická intervence.", "content": "Přes prohlášení nezávislosti neměly ani belgická, ani konžská vláda v úmyslu koloniální sociální řád okamžitě ukončit. Belgická vláda doufala, že si bílí budou moci udržet svou pozici na neurčito. Konžská republika byla pro každodenní fungování stále závislá na koloniálních institucích jako a bílí techničtí odborníci byli ponecháni kvůli nedostatku příslušně kvalifikovaných domorodců, částečně v důsledku koloniálních omezení ve vysokoškolském vzdělávání. Mnoho domorodců předpokládalo, že nezávislost přinese hmatatelné a okamžité sociální změny, takže nechtěli snášet ponechání bělochů na důležitých pozicích.  Generálporučík Émile Janssens, belgický velitel, odmítl přijmout konžskou nezávislost jako změnu velení. Den po oslavách nezávislosti shromáždil černé poddůstojníky své posádky v Léopoldville a řekl jim, že věci pod jeho velením zůstanou stejné, což shrnul na tabuli textem „\"před nezávislostí = po nezávislosti\"“. Tato zpráva byla v rozporu s představami většiny domorodého poddůstojnictva a mužstva, která očekávala, že nezávislost bude doprovázena rychlým povyšováním a zvýšením platů. 5. července 1960 se proti svým bílým důstojníkům vzbouřilo několik jednotek na základně Hardy nedaleko Thysville. Povstání se příští den rozšířilo do Léopoldville a později do posádek po celé zemi. Lumumba Jansense propustil a přejmenoval na (ANC). Velitelem armády místo", "section_level": 2}, {"title": "Odtržení Katangy a Jižní Kasai.", "content": "11. července 1960 prohlásil vůdce CONAKATu Moïse Tshombe jižní provincii Katanga za nezávislý stát Katanga s hlavním městem Élisabethville a sám sebe prezidentem. Katanga, bohatá na minerály, tradičně sdílela užší hospodářské vazby s měděným pásem v sousední Severní Rhodesii (tehdy součástí Středoafrické federace) než se zbytkem Konga a kvůli svému hospodářskému významu byla za belgické nadvlády spravována odděleně od zbytku země. CONAKAT dále tvrdil, že Katanžané jsou etnicky odlišní od ostatních konžských obyvatel. Odštěpení bylo částečně motivováno touhou katanžských separatistů ponechat si většinu z bohatství vytvořeného místní těžbou a vyhnout se jeho sdílení se zbytkem Konga.} Dalším významným faktorem bylo to, co CONAKAT považoval za rozpad práva a pořádku ve středním a severovýchodním Kongu. Když Tshombe oznamoval odtržení Katangy, řekl: „Oddělujeme od chaosu.“  Hlavní těžební společnost'(UMHK), začala podporovat CONAKAT již během posledních dnů belgické vlády,", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční reakce a intervence OSN.", "content": "Nespokojenost s belgickou podporou odštěpeneckým státům vyústila na půdě OSN ve výzvu k odsunu všech belgických jednotek ze země. Generální tajemník OSN Dag Hammarskjöld věřil, že krize poskytne organizaci šanci prokázat její potenciál jako hlavní mírové síly a podpořil vyslání mezinárodního kontingentu mírových sil do Konga pod velením OSN. 14. července přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci 143, v níž vyzývá k úplnému stažení belgických vojáků z Konga a jejich nahrazení silami pod velením OSN.  Ústřední vláda včele s Lumumbou operaci OSN v Kongu (ONUC) zpočátku přivítala, protože si myslela, že OSN pomůže potlačit odštěpenecké státy. Počáteční mandát ONUC se však vztahoval pouze na zachování práva a pořádku. Hammarskjöld považoval odštěpení za vnitřní politickou záležitost a odmítl použít jednotky OSN na pomoc centrální konžské vládě; tvrdil, že by to znamenalo ztrátu nestrannosti a porušení konžské suverenity.", "section_level": 2}, {"title": "Politická dezintegrace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozpad ústřední vlády a první Mobutuův převrat.", "content": "Lumumbova žádost o sovětskou podporu rozdělila vládu a vedla k narůstajícímu tlaku západních zemí, aby byl zbaven moci. Kromě toho se Tshombe i Kalonji obrátili na Kasavubua, kterého považovali za umírněného a federalistického, aby se postavil proti Lumumbovu centralismu a vyřešil otázku separatistů. Mezitím Mobutu převzal účinnou kontrolu nad armádou, usměrňoval zahraniční pomoc ke konkrétním jednotkám a povyšoval důstojníky, aby si zajistil jejich věrnost.  Prostřednictvím rozhlasu oznámil Kasavubu 5. září 1960, že s příslibem americké podpory odvolal jednostranně Lumumbu a přitom použil jako záminku masakry v jižním Kasai. Obě komory parlamentu však Lumumbu podpořily a odsoudily Kasavubuovu akci. Lumumba se pokusil Kasavuba z jeho funkce odstranit, ale nezískal podporu, což vyvolalo ústavní krizi. Aby se zjevně patová situace vyřešila, provedl Joseph-Désiré Mobutu nenásilný převrat a nahradil jak Kasavuba, tak i Lumumbu kolegiem generálních \"komisařů\" (\"Collège des Commissaires-généraux\") složeným z absolventů vysokých", "section_level": 2}, {"title": "Lumumbova smrt.", "content": "Lumumba uprchl z domácího vězení, vydal se na východ směrem ke Stanleyville a očekával, že by tam mohl zíslkat podporu. Pronásledován vojsky loajálními Mobutovi byl zajat u Lodi 1. prosince 1960 a se svázanýma rukama letecky přepraven zpátky do Léopoldville. Navzdory výzvám OSN Kasavubovi k uskutečnění řádného procesu Sovětský svaz tuto organizaci prohlásil za odpovědnou za Lumumbovo zatčení a požadoval jeho propuštění. Dne 7. prosince 1960 bylo svoláno zasedání Rady bezpečnosti OSN, aby zvážilo sovětské požadavky, podle nichž měla OSN", "section_level": 2}, {"title": "Intervence Spojených národů a konec odtržení Katangy.", "content": "Od svého původního usnesení z července 1960 vydala OSN několik dalších rezolucí požadujících úplné stažení belgických a žoldnéřských sil z Katangy. V roce 1961 měly síly ONUC téměř 20 000 mužů. Přestože jim jejich mandát nedovoloval nikomu stranit, měly mandát zatknout cizí žoldnéře, kdekoli se s nimi setkali. V září 1961 se nezdařil pokus o nenásilné zadržení skupiny katanžských žoldnéřů v rámci operace Morthor a změnil se v ozbrojený boj. Požadavek, aby byly síly ONUC nestranné byl podkopán v polovině září, kdy", "section_level": 2}, {"title": "Pokus o politické usmíření.", "content": "Po ukončení odtržení Katangy začala politická jednání s cílem smířit nesourodé politické frakce. Jednání se časově shodovala s vytvořením politické emigrační skupiny \"Conseil National de Libération\" (CNL) disidentskými lumumbisty a dalšími v sousedním Kongo-Brazzaville. Jednání byla završena sepsáním nové, revidované ústavy, známé jako Luluabourská ústava, podle města, ve kterém byla dojednána, aby se vytvořil kompromis rovnováhy moci.", "section_level": 2}, {"title": "Povstání Kwilu a Simba.", "content": "Období politické krize vedlo k rozsáhlému rozčarování z centrální vlády, která byla u moci po vyhlášení nezávislosti. Poptávky po „druhé nezávislosti“ a osvobození od kleptokracie a politického boje v hlavním městě rostly. Heslo „druhé nezávislosti“ převzali konžští revolucionáři inspirovaní maoisty, včetně Pierra Muleleho, který pracoval v Lumumbově vládě. Politická nestabilita Konga umožnila nasměrovat přechod širší nespokojenosti k přímé vzpouře.  Po agitaci lumumbistů vedenou Mulelem začaly na venkově nepokoje mezi kmeny Pende a Mbundu. Do konce roku 1963 došlo v regionech středního a východního Konga k nepokojům. Povstání Kwilu vypuklo 16. ledna 1964 ve městech Idiofa a Gungu v provincii Kwilu. Další nepokoje a povstání pak postupovaly do Kivu na východě a později do Albertville, čímž se nepokoje rozšířily i jinam a slily se do velkého povstání Simba. Povstalci začali rozšiřovat své území a rychle postupovat na sever a mezi červencem a srpnem obsadili Port-Émpain, Stanleyville, Paulis a Lisalu.  Povstalci, kteří se nazývali „Simbové“ (ze svahilského výrazu pro „lva“), měli populistickou, ale nejasnou ideologii, volně založenou na komunismu, která upřednostňovala rovnost a zaměřovala se na zvýšení společenského bohatství. Většina aktivních revolucionářů byli mladí muži, kteří doufali, že jim povstání poskytne příležitosti, které by jinak neměli. K iniciaci členů používali Simbové kouzla a věřili, že podle morálního kódu by se mohli stát vůči kulkám nezranitelnými. Pro rebely byla kouzla velmi důležitá, protože také hojně využívali čarodějnictví, aby se chránili a demoralizovali své odpůrce ANC. Jak povstalci postupovali, páchali na obsazeném území četné masakry s cílem odstranit politickou opozici a terorizovat obyvatelstvo. Když vzpoury začaly, jednotky ONUC se z Konga již stahovaly a jejich stav dosahoval pouze 5 500, přičemž většina byla dislokována v jihovýchodní části země a zaneprázdněna končícím katanžským konfliktem. Zastrašení západní misionáři se stahovali na svá velvyslanectví a ta zase požádala o pomoc OSN. Byla shromážděna malá jednotka mírových sil a následně vyslána do oblasti Kwilu, aby prchající misionáře zachránila. Záchranné operace pokračovaly po celý březen a duben a podařilo se jich úspěšné zachránit více než 100.  Povstalci založili Konžskou lidovou republiku (\"\") s hlavním městem ve Stanleyville a Christophe Gbenye se prohlásil jejím prezidentem. Nový stát byl podporován Sovětským svazem a Čínou, která mu dodávala zbraně, stejně jako někeré africké státy, zejména Tanzanie. Podporovala ho také Kuba, která vyslala tým více než 100 poradců vedených Che Guevarou, aby radili Simbům v taktice a indoktrinaci. Povstání Simba se časově shodovalo se širokou eskalací studené války souběžně s incidentem v Tonkinském zálivu a spekulovalo se, že pokud by vzpoura nebyla rychle poražena, mohlo by dojít k americké vojenské intervenci jako ve Vietnamu.", "section_level": 1}, {"title": "Druhý Mobutuův převrat.", "content": "Před volbami naplánovanými na březen 1965 se podařilo Tshombemu sestavit širokou koalici 49 stran a nazval ji'(CONACO). Tshombe byl osobně velmi schopný, ale africkými vůdci (např. marockým králem Hasanem II.) byl odsuzován kvůli své roli při odštěpení Katangy. Od afrických radikálů se lišil tím, že budoucnost Afriky viděl ve spolupráci s bělochy a dokázal této síly vyžívat, proto dostal nálepku antikomunisty a loutky imperialistů. Ve volbách získala Tshombova konvence 122 křesel ze 167, ale strana se brzy rozštěpila a její velká část vytvořila nový subjekt –'(FDC). Ve výsledku CONACO kontrolovalo Poslaneckou sněmovnu, zatímco FDC Senát, čímž se stal výsledek voleb", "section_level": 1}, {"title": "Následky a odkaz.", "content": "Jakmile se Mobutu stal jediným zdrojem politické moci, upevňoval postupně svoji kontrolu nad Kongem. Počet provincií byl snížen a jejich autonomie byla omezena, čímž vznikl vysoce centralizovaný stát. Mobutu umisťoval své stoupence do zbývajících důležitých pozic. Aby prokázal svou legitimitu, tak v roce 1967 vytvořil stranu \"Mouvement Populaire de la Révolution\" (MPR), která byla jedinou povolenou politickou stranou v zemi až do roku 1990. V roce 1971 byl stát přejmenován na Zair a byla uskutečněna kampaň k odstranění všech koloniálních vlivů nazvaná \"Autenticité\". Rovněž znárodnil aktiva zahraničních ekonomických subjektů, například UMHK se přeměnila na \"Gécamines\". Přes počáteční úspěchy se již v době svého zřízení Mobutuova vláda vyznačovala rozšířeným favoritismem, korupcí a špatným ekonomickým řízením.  V časech po uklidnění krize měl Mobutu možnost odstranit mnoho osob, které v jejím průběhu stály proti němu v opozici a mohly by ohrozit jeho vládu. Tshombe byl v roce 1965 poslán do druhého vyhnanství poté, co byl obviněn ze zrady. Tshombeho popularitu potvrdily dvě vzpoury v letech 1966 až 1967, které vypukly ve Stanleyville a do nichž bylo zapojeno až 800 katanžských četníků a bývalých Tshombeho žoldnéřů. Vzpoury byly nakonec potlačeny. V roce 1967 byl Tshombe v nepřítomnosti odsouzen k smrti a téhož roku byl při únosu letadla unesen a zadržen v Alžírsku. Jeho smrt v roce 1969, údajně přirozená, vyvolala spekulace, že by do ní mohla být zapojena i Mobutuova vláda. Mulele byl slibem amnestie nalákán z exilu zpět do Konga, ale byl mučen a zavražděn.", "section_level": 1}, {"title": "Politické dědictví.", "content": "Krize nevyřešila problémy spojené s etnicitou v politice, centralizací a federalizace státu, což mělo za následek pokles autority státu mezi konžským obyvatelstvem. Mobutu byl silně nakloněn centralizaci a jedním z jeho prvních činů v roce 1965 bylo sloučení provincií a zrušení velké části jejich nezávislé legislativní agendy. Následná ztráta víry v ústřední vládu přispěla k tomu, že Kongo bylo označeno jako neúspěšný stát, a k násilí mezi frakcemi obhajujícími etnický a lokální federalismus. Místní povstání pokračovalo ve východním Kongu do 80. let a zanechalo dědictví", "section_level": 2}, {"title": "Historiografie a historická diskuse.", "content": "Konžská krize je v historiografii obvykle znázorňována jako doba intenzivní poruchy a zmatku; panuje široká shoda v tom, že konžská nezávislost byla kalamitou. Tato interpretace často srovnává krizi se stabilitou Konga pod belgickou vládou před rokem 1960 a za Mobutuova režimu po", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní význam.", "content": "Nepokoje v Kongu destabilizovaly střední Afriku a pomohly roznítit portugalskou koloniální válku, zejména válku za nezávislost v sousední Angole. Angolští nacionalisté měli dlouho úzké vazby na Kongo, kde mnozí žili v exilu. Angolská národně-osvobozenecká organizace Sdružení národů severní Angoly ( – UPA), která měla hlavní základnu mezi angolskými Kongy, podporovala politiky ABAKO, kteří doufali, že obnoví království Kongo a změní hranice stanovené během koloniálního období. V přesvědčení, že nezávislost Konga je první fází tohoto procesu, UPA v roce 1961 vyvolala povstání v oblasti Baixa de Cassanje a tím zahájila konflikt v Angole, který by trval do roku 1974. Konžské, později zairské vlády pokračovaly poskytovaní podpory angolským povstalcům a dokonce se přímo podílely na následné angolské občanské válce.  Krize způsobila, že nově nezávislé africké státy přehodnotily své závazky a vnitřní vazby. Zejména to vedlo k rozdělení afrických států na frakce. Umírněné státy se připojily k Africko-malgašské unii, která vyzývala k určitému stupni jednoty mezi frankofonními africkými státy a udržování vazeb s Francií. Radikální státy se připojily ke Casablanské skupině, která požadovala panafrickou federaci. Chaotické násilí v krizi a osud místních bělochů, z nichž mnozí se uchýlili do severní a jižní Rhodesie jako uprchlíci, přispěly k rozšířenému přesvědčení mezi bělochy, že černošští nacionalističtí politici nejsou připraveni vládnout, a vyvolaly obavy, že podobná situace může vést k okamžité většinové nadvládě v Rhodesii. Poté, co se jednání s Británií opakovaně rozpadala, převážně bělošská vláda jižní Rhodesie vyhlásila v roce 1965 jednostranně nezávislost.  Odtržení Katangy mělo v Africe velký politický dopad. Během občanské války v Čadu v letech 1965 až 1979 \"Fronta národního osvobození (Front de Libération Nationale du Tchad\" – FROLINAT) ve snaze odstranit vládu Françoise Tombalbaye, podporovanou na jihu, na základě této zkušenosti výslovně odmítla secesionismus a oficiálně prohlásila, že „v Čadu nebude žádná Katanga“. V nigerijské občanské válce mezi lety 1967 a 1970 se od Nigérie odtrhla oblast Biafra, obývaná Igby, kvůli privilegování zájmů severních etnických skupin a diskriminace Igbů. Odštěpení Biafry a Katangy je ve vědeckých pracích často srovnáváno. Na rozdíl od Katangy dosáhla Biafra omezeného oficiálního mezinárodního uznání a odmítla podporu západních nadnárodních společností zapojených do místního ropného průmyslu. Biafra byla poražena v roce 1970 a znovu začleněna do Nigérie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konžská krize (\") bylo období politické nestability a konfliktu v Konžské republice v letech 1960 až 1965. Krize začala téměř okamžitě poté, co Kongo získalo nezávislost na Belgii a skončilo neoficiálně převzetím vlády nad celou zemí Josephem-Désiré Mobutuem. Konžská krize se skládala ze sérií občanských válek a byla zástupným konfliktem studené války, ve kterém Sovětský svaz a Spojené státy podporovaly opoziční frakce. Během krize bylo zabito odhadem asi 100 000 lidí.", "tgt_summary": "刚果危机()指1960年到1965年间刚果共和国(现刚果民主共和国)的政治危机和冲突。危机在刚果脱离比利时独立后便开始,以整个国家由蒙博托·塞塞·塞科统治为非正式的结束。刚果危机构成一系列内战,又因苏联和美国支持对立的派系,成了冷战中的代理人战争。危机期间据信有10万人丧生。", "id": 1121569}
{"src_title": "Čang Čchun-čchiao", "tgt_title": "张春桥", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rané období.", "content": "Narozen ve vesnici Che-ce, provincie Šan-tung, do statkářské rodiny. Jeho otec Zhang Kaiyi sloužil nacionalistické straně Kuomintang a jako donašeč Japoncům. Spolu se svým otcem odešli do Ťi-nan kde během Čangova studia na střední škole od roku 1932 do roku 1934 sloužil jako tajný agent Kuomintangu a aktivně se účastnil na špehovaní komunistické strany. Jeho úkolem bylo donášet na studenty, kteří se účastnili hnutí proti Čankajškovi a Japoncům, v důsledku jeho špehování bylo pronásledováno 6 studentů z toho 1 byl uznán vinný a popraven. V roce 1935 se vydal do Šanghaje aby špehoval místní složku komunistické strany, kde po nějaké době změnil svou politickou ideologii a přidal se ke komunistické straně. V roce 1938 odešel do základny Komunistické strany v Jen-anu, v té době byla vystopována jeho minulost komunistickou stranou ke které se přiznal. I přes jeho minulost mu bylo umožněno zůstat v komunistické straně.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní revoluce.", "content": "Na začátku kulturní revoluce se Čang Čchun-čchiao spolčil s Lin Piao a Ťiang Čching. V roce 1967 Čang Čchun-čchiao, Jao Wen-jüan a Jiang Qing zosnovali plán na získání moci v Šanghaji tzv. lednová bouře, při této vzpouře byl uštván k smrti tehdejší starosta Šanghaje Ťin Čung-chua. V průběhu kulturní revoluce v Šanghaji propagoval gang čtyř Lin Piaoa jakožto následovníka Mao Ce-tunga. Propagace Lin Piaoa nepřipadla vniveč neboť si Čang vysloužil místo ve stálém výboru politbyra.", "section_level": 2}, {"title": "Konec politické kariéry a proces.", "content": "Po smrti hlavního antagonisty gangu čtyř Čou En-laje v lednu 1976, byl jmenován viceprezidentem Teng Siao-pching, který bránil gangu čtyř chopení moci. Po smrti Mao Ce-tunga bylo jeho manželkou Ťiang Čching navrhnuto na zasedání politbyra, aby se stala novou vůdkyní Čínské lidové republiky. Tento návrh zvedl vlnu pozdvižení, proto bylo 6.října svoláno krizové zasedání politbyra, na kterém byli Jao wen-jüan, Čang Čchun-čchiao a Wang Chung-wen zatčeni, ten den byla také zatčena manželka zesnulého vůdce Mao Ce-tunga ve své rezidenci.  V roce 1981 byl Gang čtyř odsouzen za činy proti straně, za které byl Čang odsouzen k smrti s odkladem na 2 roky. Později byl jeho rozsudek přehodnocen na doživotní trest, v roce 1997 byl rozsudek opět přehodnocen tentokrát na 18 let. V roce 1998 byl Čang propuštěn z vězení kvůli zdravotním komplikacím. V dubnu 2005 zemřel na rakovinu slinivky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Čang Čchun-čchiao (tradiční čínština: 張春橋, zjednodušená čínština: 张春桥, pīnyīn: Zhāng Chūnqiáo) (1. února 1917 – 21. dubna 2005 Peking) byl prominentní čínský politik a spisovatel. Do veřejného podvědomí se dostal v pozdní fázi kulturní revoluce, zároveň byl členem takzvaného Gangu čtyř. Byl členem komunistické strany Číny a během kulturní revoluce zastával funkci v stálém výboru politbyra ústředního výboru Komunistické strany Číny. Zastával také funkci politického komisaře Čínské lidově osvobozenecké armády v Nankingu.", "tgt_summary": "张春桥(1917年-2月1日-2005年-4月21日),山东菏泽巨野人,文化大革命时期的中国共产党的重要政治人物,曾任中共中央政治局常委、中华人民共和国国务院副总理、中共中央军事委员会常委兼中国人民解放军总政治部主任、南京军区政委、上海市革命委员会主任、中共上海市委第一书记等要职,“四人帮”成员之一。", "id": 2883301}
{"src_title": "Projekt 596", "tgt_title": "596工程", "src_document": [{"title": "Motivace k vývoji bomby.", "content": "Čínský atomový program byl zahájen v roce 1955 na popud Mao Ce-tunga (zjednodušená čínština: 毛泽东, pinyin: Máo Zédōng), především v reakci na konfrontace s USA – Korejskou válku (1950-1953) a První tchajwanskou krizi (1954 – 1955). Z počátku byl výzkum podporován SSSR, sovětští vědci dodali plány i technické postupy, v roce 1957 obě země podepsaly dohodu o sdílení obranných technologií. V čele čínských vědců stál Teng Ťia-sien (zjednodušená čínština: 邓稼先, pinyin: Dèng Jiàxiān), který se po absolvování doktorátu z fyziky v USA vrátil do ČLR, aby přispěl k jejímu dalšímu vědeckému rozvoji. Přezdívá se mu také „otec dvou bomb“ (zjednodušená čínština: 两弹元勋, pinyin: \"Liǎng dàn yuánxūn\"). Jeho zásluhou byla sestrojena první atomová i vodíková bomba ČLR. V roce 1958 založila ČLR na břehu jezera Kukunor (Qinghai, zjednodušená čínština: 青海, pinyin: \"qīnghǎi hú\",\")\" institut Jüan-ce čcheng (zjednodušená čínětina: 原子城, pinyin: \"yuánzǐ chéng)\" „Atomové město“ také nazývaný Továrna 221 (zjednodušená čínština: 221厂, pinyin: \"èrèryī chǎng\"), kde byly prováděny testy vedoucí ke vzniku první čínské atomové bomby.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční politika Číny během vývoje atomové bomby.", "content": "20. června 1959 tehdejší předseda vlády SSSR, Nikita Chruščov, odmítl nadále podporovat atomový program ČLR. Toto datum (59-6) se stalo označením pro celý Projekt 596. Důvodem ochlazení čínsko-sovětských vztahů mezi lety 1958 – 1959 byla především výzva ČLR, která vyzvala všechny své sousední země k jednání o podpisu nových hraničních smluv. Všechny státy s tímto návrhem souhlasily, kromě Indie a SSSR. Stanovisko Indie podpořily jak SSSR, tak USA, protože obě mocnosti měly na jejím území své zájmy. USA monitorovaly z indického území čínskou raketovou základnu Lobnor a podporovaly Tibetskou dobrovolnickou armádu a SSSR měl v Indii spojence proti Pákistánu. Konflikt s Indií vyústil v roce 1962 v ozbrojené střetnutí, během kterého čínská armáda zatlačila indická vojska hluboko do indického území. Motivací pro tento útok nebylo získání území, ale výzva Indii a SSSR. Čína podnikla tento krok v době, kdy vrcholila Karibská krize a krize kolem Západního Berlína. Rozhodnutí SSSR umístit na Kubu nosiče jaderných zbraní a následně je stáhnout zpět hodnotila Čína jako bezzásadovost jednání. Proto i její demonstrativní vstup na indické území bylo poselství o vztahu ČLR k těmto světovým událostem.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Bakešová, Ivana; Kučera, Ondřej; Lavička, Martin, \"Dějiny čínské lidové republiky 1949 – 2018\", Praha 2019, s. 115 – 119  Lewis, John Wilson et Xue Litai (1988). \"China Builds the Bomb\". Stanford, California: Stanford University Press.  Richelson, Jeffrey T. (2006). \"Spying on the Bomb: American nuclear intelligence from Nazi Germany to Iran and North Korea\" (chapitre 4, \"Mao's Explosive Thoughts\"). New York: W.W. Norton and Co.", "section_level": 2}], "src_summary": "Projekt 596 byl první experimentální výbuch atomové bomby sestrojené v ČLR. Snaha o sestrojení atomové bomby vyvrcholila 16. října 1964 nad územím bezodtokého jezera Lobnor, ve východní části Tarimské propadliny v autonomní oblasti Sin-ťiang v severo-západní Číně. Bomba byla naplněna uranem 235 a síla výbuchu dosáhla 22 kilotun, což je srovnatelné se silou atomové bomby „Fat man“ svržené na Nagasaki v roce 1945. Sestrojením atomové bomby se Čína stala pátou atomovou mocností světa. Byl to první ze 45 úspěšných jaderných pokusů, které Čína provedla v letech 1964 – 1996.", "tgt_summary": "596工程(中方内部代号“邱小姐”,美国中情局代号“Chic-1”)是中华人民共和国研制的第一颗原子弹,与1966年的第一颗装载核弹头导弹、1967年的第一颗氢弹、1970年的第一颗人造卫星并称为“两弹一星”。该弹1964年10月16日在罗布泊成功爆炸。“596”是为了记住1959年6月苏联单方面停止对华原子弹研制的援助。", "id": 954858}
{"src_title": "Dead by Daylight", "tgt_title": "黎明杀机 (游戏)", "src_document": [{"title": "Historie – přidaná DLC do hry.", "content": "Dead by Daylight bylo poprvé vydáno v červnu roku 2016, kdy byli ve hře pouze 3 vrazi – Hillybilly, Trapper, Wraith a pouze pár dalších přeživších. Ve hře bylo pouze pár základních mechanik, společně s velmi špatnou grafikou. Hra se sekala, servery byly pomalé a celkově se hra skoro nedala hrát, ale i tak si hra získávala svoje milovníky. Po chvíli se do hry přidal další vrah – The Nurse, díky kterému se Dead by Daylight hodně rozrostlo. V té době byly přeživší velice lehcí na hraní, protože vrazi byli až moc slabí. Přes tu dobu, co je hra populární, získali vrazi větší moc, než předtím, aby měli aspoň trochu šanci.  Takto vypadá tabulka, kde jsou zapsána všechna DLC, která byla za dobu Dead by Daylight vydána.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh hry.", "content": "V podkategoriích jsou hlavní informace k hraní samotné hry.", "section_level": 1}, {"title": "Vrazi-Killers.", "content": "Vrazi mají každý svou schopnost, kterou mohou spustit a využít ji ke svému prospěchu. Jedna ze schopností je u vraha „Deathslinger“ vystřelení z pušky. Když nábojem zasáhne cíl, má možnost si ho přitáhnout k sobě a udeřit. Na tuto akci má však omezený čas a přeživší sebou mohou cukat, takže ne úplně vždy se povede přeživšího trefit. Vrazi si musí dát pozor na takzvaný „genrush“, kdy každý přeživší opravuje generátor, tím pádem se rychle udělají všechny generátory a vrah nemá šanci svoje oběti zabít. Jakmile takový vrah jednou zasáhne svou oběť, ta přechází do „ injured state“ a pokud trefí vrah oběť podruhé, přeživší se dostane do „dying state“ neboli, že leží na zemi a může se jenom plazit. Pokud ho někdo nevyléčí z „dying state“, po nějaké době přeživší zemře. Vrah může takového přeživšího vzít na rameno a odnést si ho na hák, kde ho pověsí.", "section_level": 2}, {"title": "Schopnosti vrahů.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Trapper.", "content": "Trapper je jedna z postav vrahů. Jeho schopnost je pokládat pasti na medvědy, do kterých se pak mohou přeživší chytit. Samozřejmě se může stát, že se do pasti chytí sám Trapper. Za následek to má omráčení vraha a pokud třeba nese přeživšího na hák a chytne se do vlastní pasti, přeživší mu seskočí z ramene a může utéct. Pokud se do pasti chytne přeživší, má nekonečno pokusů, aby se z ní dostal ven. Trapper samozřejmě dostane znamení, výkřik, že se do pasti někdo chytil. Přeživší může mít u sebe také jiného přeživšího, který mu může z pasti pomoci. Pokud mu jiný přeživší pomůže ven, šance na otevření pasti je 100%.", "section_level": 4}, {"title": "Wraith.", "content": "Wraithova schopnost je zneviditelnění, v neviditelné formě je Wraith rychlejší, ale nemůže zaútočit na přeživší. Jediný signál pro přeživší, že se Wraith zneviditelnil je, že uslyší bimbat zvon, který v ruce drží sám Wraith. Poté, co Wraith zabimbá, je tu další možnost jak ho spatřit. Můžete totiž vidět zvlněný obrys Wraithova těla, který se pohybuje. Když se chce Wraith odneviditelnit, aby mohl například zaútočit na přeživšího, uslyšíme znovu bimbat zvon a Wraith se u této aktivity výrazně zpomalí. Po dokončení odneviditelnění se však zase vrátí do původní rychlosti pohybu.", "section_level": 4}, {"title": "Hillybilly.", "content": "Schopnost Hillybillyho je nastartování motorové pily, kterou u sebe nosí. Hlavní využití této schopnosti je sprint, který nastává při použití motorové pily. Použití vypadá tak, že motorovou pilu začne startovat, to zabere chvíli času a pak se rozjede. Při rozjetí je mnohonásobně rychlejší než přeživší a pokud s pilou najede na nějakého přeživšího, přeživší je automaticky v „dying state“a Hillybilly si ho může odnést na hák. Toto přeříznutí přeživšího zastaví motorovou pilu a Hillybilly ji potom musí znovu startovat. To stejné platí i o ostatních objektech. Pokud Hillybilly najede například do stěny, na chvíli ho to omráčí a sprint s motorovou pilou to zastaví. Při sprintu může Hillybilly zatáčet, avšak pouze minimálně. Tento sprint je nekonečný do té doby, než Hillybilly na něco narazí.", "section_level": 4}, {"title": "Nurse.", "content": "Schopnost Nurse je po krátkém použití teleportace, při které může procházet zdmi a ostatními objekty. Po teleportaci má možnost zaútočit na přeživší. Pokud ale žádného přeživšího nezraní, velmi se zpomalí a na krátkou chvíli skloní hlavu k zemi, tudíž nevidí, kam přeživší utíká, či míří. Nurse se může teleportovat dvakrát po sobě ( toto číslo se mění s použitím tzv. add-onů, které zpusobí, že Nurse se může teleportovat až pětkrát ). První teleportace může být na dlouhou vzdálenost a druhá je kratší. Po jednom či dvou má možnost Nurse máchnout svou zbraní a nebo tento tah vynechat, tím pádem bude hned ve fázi, kdy skloní hlavu a to jí umožní dřívější novou teleportaci.", "section_level": 4}, {"title": "Shape – Michael Myers.", "content": "Shape je na začátku hry neslyšitelný. Jeho schopnost je stalkování – špehování přeživších. Jeho schopnost má tři fáze špehování, první, při které je Shape neslyšitelný ( tzn. že i když je blízko u přeživšího, tak mu nebuší srdce ). Při druhé je Shape rychlejší a už je slyšet a poté třetí, při které když zaútočí a trefí se do přeživšího, tak ho okamžitě položí na zem ( do „dying state“ ).", "section_level": 4}, {"title": "The Hag.", "content": "Schopnost Hag je pokládání trojúhelníkových pastí, do kterých se přeživší sice nemohou chytit, jako u Trappera, ale když přes ni přeživší přejde, vyskočí z místa pasti identická postava Hag. Při výskoku je obrovský výkřik, tudíž Hag ví, kde se zrovna nachází ten přeživší. Pokud je Hag dost blízko této pasti, přes kterou přeživší přešel, má možnost se teleportovat do pohledu této postavy a začít za ní hrát. Přeživší mohou tyto pasti zneškodnit tím, že na past posvítí baterkou – past se označí a zmizí. Pokud přeživší mezi sebou žádnou baterku nemají, či ji nechtějí čerpat na pasti, je možnost přes tyto pasti proplížit. Jakmile se plíží přeživší kolem těchto pastí, žádná z nich se nezaktivuje.", "section_level": 4}, {"title": "The Doctor.", "content": "Schopnost Doktora je 3 fázové mučení díky elektrickým šokům. Jakmile se Doktor dostane k přeživším, má možnost po krátkém čase spustit svojí schopnost, která vypadá, jako kdyby si nabil v ruce elektrický šok, který pak vypustí kolem sebe po zemi. Jakmile takový šok zasáhne přeživšího, přeživší zakřičí a ukáže svojí polohu vrahovi. Druhý efekt tohoto šoku je ten, že krátkou chvilku po něm, nemůže přeživší používat žádné schopnosti, ani dělat žádné akce ( např. pokládání palet nebo prolézání oknem ). Druhá schopnost, která trvá dlouho než se načte, je podržení elektrického šoku v ruce a následovné vypuštění všude okolo sebe do kruhu, který je opravdu velký. Když se v tomto kruhu nachází přeživší, zakřičí a stane se to stejné jako předtím, ukáže svojí polohu vrahovi. 3 fáze tohoto mučení jsou tyto: 1. Po prvním zakřičení se nic moc nestalo. 2. fáze je ta, že se kolem přeživšího začnou ukazovat další, neopravdoví Doktoři, skill – checky jsou těžší, protože se mohou objevovat různě po obrazovce, mohou být vzhůru nohama a dokonce být naopak (zezadu dopředu). Ve třetí fázi nemůže přeživší používat žádné schopnosti, ani žádné procesy (léčení, opravování...). Pokud se přeživší nachází v blízkosti vraha, objeví se hnedka za přeživším červené světlo, stejné, jako které má vrah. Aby se přeživší mohl dostat z tohoto stavu, musí se zastavit a začít se „dostávat z toho“. To vypadá tak, že si postava dřepne a položí si ruce kolem hlavy. U toho vám vyskakují skill – checky a pokud se pokazí, přeživší zařve a to upozorní vraha. Tento proces ho potom přesune do první fáze celého cyklu.", "section_level": 4}, {"title": "The Huntress.", "content": "Schopnost Huntress je velice používaná. Někdy i více než samotný základní útok. Jde o házení seker, které když zasáhnou cíl, tak ho zraní. Jakmile Huntress drží sekeru v ruce a chce ji hodit, zpomalí se a zazní zvuk, jako když se brousí nůž, čímž přeživšího upozorní na házení. Čím déle drží takto házecí sekeru, tím rychleji potom sekera poletí. Jakmile Huntress trefí přeživšího, přeživší dostane stejnou rychlost, jako kdyby přeživšího někdo zranil základním útokem. Huntress má pouze omezený počet seker (počet se dá změnit pomocí add-onů). Jakmile u sebe nemá ani jednu sekeru, zvýrazní se ji okolní skříně, ve kterých je může najít a doplnit si všechny, co u sebe může nosit.", "section_level": 4}, {"title": "The Cannibal.", "content": "Schopnost Cannibala je nastartování motorové pily, ale úplně jinak, než u Hillybillyho. Když Cannibal startuje svojí motorovou pilu, stejně jako Hillybilly, se zpomalí. Po nastartování motorové pily se oproti Hillybillimu nerozběhne pryč, ale začne s motorovou pilou máchat kolem sebe. V průběhu máchání se zrychluje a vše, co mu přijde do cesty rozseká. Jakmile Cannibal s motorovou pilou zraní přeživšího, přeživší se stejně jako u Hillybillyho dostane do „dying state“. Jakmile Cannibal narazí při tom, co kolem sebe máchá pilou, do některého objektu, jeho máchání se přeruší a zastaví mu to motorovou pilu. Tu poté musí znovu startovat, pokud to chce zopakovat. Motorová pila se mu zastaví i ve chvíli, co s ní trefí přeživšího. Pokud se mu však přeživšího trefit nepovede, po chvíli se mu pila sama zastaví.", "section_level": 4}, {"title": "The Nightmare – Freddy.", "content": "Freddy má více schopností, které může měnit pomocí svých add - onů. Hra začíná přesunutím do „snu“, při kterém je mapa tmavší a z nebe padá listí. Ze snu se mohou přeživší probudit díky budíkům, které jsou rozmístěné po mapě, díky zkaženým skill-checkům (Jeden add-on ale dokáže tuto funkci zrušit.), nebo tím, že probudí jeden přeživší druhého, ale to pouze v případě, pokud je aspoň jeden už probuzen ( pokud je však přeživší zasažen Freddym, okamžitě se dostane zpět do „snu“ ). Freddy může využívat 2 schopnosti, a to teleportaci ke generátoru, kdy z daného generátoru začne vystřikovat krev a po chvíli se Freddy objeví vedle generátoru. Druhá schopnost je pokládání krvavých jezírek na zem, které když přeživší ve snu proběhne, velmi ho to zpomalí, z krve se vynoří ruce a zazní hrozný výkřik. Freddy má ještě jednu poslední schopnost, která funguje pouze když si do hry přinese add-on na svojí schopnost. Freddy ztratí možnost pokládat krvavá jezírka, ale za to dostane možnost pokládat nepravé palety, které se po shození dolu promění v krev a Freddy jimi může procházet bez toho, aby je rozbil. Tato schopnost ale znova funguje pouze na přeživší, kteří jsou ve snu. Ti co ve snu nejsou, nepravé palety nevidí.", "section_level": 4}, {"title": "The Pig.", "content": "The Pig má dvě schopnosti. První je, že se skrčí a získá neslyšnost. V tomto stavu má dvě možnosti, buď po krátké aktivaci může vyběhnout z místa s perfektní kontrolou pohybu dopředu a velikou rychlostí ( při vyběhnutí uslyšíte zvuk lva a to přeživší informuje ), nebo se přestat krčit a vstát normálně. Pokud ve sprintu nezasáhne přeživšího, nedostane žádné větší zpomalení, než je klasické nezranění přeživšího. Druhá schopnost je připevnit na přeživšího v „dying state“ tzv. „reverse-beartrap“. Jakmile má přeživší na hlavě tuto past, získá přehled o místech, kde se nachází „Jigsaw Boxes“, ve kterých přeživší může, ale nemusí najít klíč ke své pasti na hlavě. Tato past má časovač, který se spustí, jakmile přeživší opraví jeden či více generátorů. Na konci tohoto času se past spustí, otevře se a roztrhne svému nositeli ústa a hlavu, tudíž přeživší zemře, i kdyby nebyl zraněný. S touto pastí se také nedá utéct z brány, takže pokud je otevřená brána a přeživší do ní vběhne s pastí na hlavě, tak se past okamžitě zaktivuje a přeživší umírá. Pokud ale přeživší najde Hatch, klidně může touto cestou uniknout.", "section_level": 4}, {"title": "The Clown.", "content": "Schopnost Klauna jsou házecí lahvičky, ve kterých je toxický plyn. Jakmile přeživší do tohoto plynu vstoupí, zakřičí, zpomalí se a dostanou oblivious efekt, který jim rozmaže obraz na obrazovce. Klaun má omezený počet lahviček, na začátku začíná se třemi lahvičkami (počet se může měnit díky add-onům) a po vyházení zásob si může do lahviček znovu plyn namíchat.", "section_level": 4}, {"title": "The Spirit.", "content": "Schopnost Spirit je Phase Rush, po krátké aktivaci schopnosti se zneviditelní a má možnost pohybovat se mnohem rychleji než normálně. Při Phase rush Spirit nevidí přeživší, ale vidí Scratch Marks a slyší přeživší. Díky zvuku může poznat polohu přeživšího a zranit ho po rychlém ukončení Phase rush. Spirit nemá možnost v Phase rush stopovat krvavé stopy, toto ale může měnit add-on, který ale zase na druhou znemožňuje viditelnost Scratch Marks.", "section_level": 4}, {"title": "The Legion.", "content": "Schopnost Legion je Frenzy. Jakmile Legion použije svou schopnost, skrčí se a začne sprintovat. V této fázi má možnost přeskakovat palety a okna a to stejnou rychlostí jako přeživší. Jakmile Legion zraní přeživšího, dostane se přeživší do mending fáze, která je velmi podobná léčení, až na to, že je možná provést bez lékárny či perků. Jakmile se přeživší vyléčí z této fáze, nebude plně vyléčen, ale bude v injured state. Pokud by toto léčení neproběhlo a časomíra na ukazateli stavu přeživšího by uběhla, přeživší by se dostal do dying state. Jakmile proběhne zranění přeživšího ve Frenzy, Legionova schopnost se znovu naplní a získá polohy blízkých přeživších. Jakmile mu Frenzy vyprší, Legion se zpomalí a stejně jako Nurse shlédne k zemi a zařve.", "section_level": 4}, {"title": "The Plague.", "content": "Schopnost Plague je zvracení. Jakmile začne hra, po mapě se objeví malé fontány. Jakmile použije Plague svojí schopnost, začne před sebe zvracet zelenou tekutinu, která když zasáhne přeživší, na ukazateli stavu se objeví zelená míra, která značí, kolik je potřeba času, aby se dostali do \"sick phase\". Tato čekací doba se dá urychlit opětovným zvracením na přeživšího. Časomíra taky jede rychleji, pokud přeživší sprintuje místo chození. V této sick phase přeživší získá \"broken\" status, který přeživšímu znemožní, býti plně vyléčen, za jakýchkoliv podmínek. Přeživší začne zvracet a získá zelený opar kolem sebe, který znamená, že už je plně v sick phase. Jakmile se v této fázi dotkne jiného přeživšího, druhý přeživší začne začátek svojí sick phase. To funguje i třeba u opravování generátorů, lezení do skříní nebo prolézání okny. Pokud přeživší v sick phase začne opravovat generátor, generátor zezelená a pokud se někdo z jiných přeživší dotkne generátoru, začne mu časomíra do sick phase. Aby se přeživší mohl dostat z tohoto stavu, musí se očistit ve fontánách, které se přeživšímu zobrazí bílou barvou. Jakmile se přeživší očistí ve fontáně, voda ve fontáně se přemění v krev a přeživší se maximálně vyléčí. Plague může tuto krev nabrat a získat schopnost, zvracet tmavě červenou tekutinu, která při doteku s přeživším zraní přeživšího.", "section_level": 4}, {"title": "The Ghost Face.", "content": "Schopnost Ghost Face, je velmi podobná vrahovi Shape, stalkování - špehování přeživších. Ghost Face má schopnost se skrčit a stát se neslyšitelným. Aby mohl stalkovat přeživší, musí se naklonit zpoza objektů, jako je budova, či barel apod. Jakmile takto špehuje přeživšího, na ukazateli stavu přeživšího se (pouze pro vraha) zobrazuje, kolik ještě času je potřeba pro to, aby daný přeživší získal \"exposed\" status. Pokud Ghost Face špehuje dost dlouho, přeživšího pak na jednu ránu položí rovnou na zem do dying state. Přeživší při tom, co je špehován, slyší specifický zvuk, který upozorňuje na přítomnost Ghost Face. Aby přeživší mohl toto špehování překazit, musí Ghost Face nepřetržitě pozorovat po nějakou dobu, vrah začne mít bílou auru, která pak blikne a vrah už nemůže špehovat.", "section_level": 4}, {"title": "The Demogorgon.", "content": "Schopnost Demogorgona je po krátké aktivaci schopnost prudký skok dopředu. Jakmile v tomto skoku na něco narazí, zastaví ho to a zpomalí. Jakmile takto skočí na přeživší, přeživší bude zraněn. Druhá část jeho schopnosti jsou portály, přes které může překonat velkou vzdálenost velkou rychlostí. Položí na zem portál, ten pro přeživší zmizí do té doby, než Demogorgon portál aspoň jednou použije. Přeživší mohou tyto portály zničit, pokud je vidí, ale Demogorgon uvidí, že mu portály ničí.", "section_level": 4}, {"title": "The Oni.", "content": "Schopnost Oni se skládá z dvou fází. První, jakmile Oni zraní přeživšího, získá 1/2 svého hněvu. Ze zraněných přeživších postupně padají \"blood orbs\", které když Oni sebere, plní se mu pomalu hněv. Jakmile má Oni plný hněv, zazní přes celou mapu specifický zvuk. Pokud Oni svůj hněv použije, vezme do ruky palici, kterou nosí na zádech, změní se v obří monstrum a hlasitě zařve. V hněvu má dvě možnosti útoku, první, kdy se rozeběhne, začne sprintovat s velmi dobrou a lehkou kontrolou. Jakmile by takto narazil na přeživšího a pokusil se ho zranit, přeživší padne rovnou do dying state. Druhá schopnost je udělat to stejné, akorát bez sprintování, alias pouze po krátké aktivaci schopnost použije jako zbraň svou palici. Po chvíli mu hněv vyprší a vrátí se ke své původní zbrani - kataně.", "section_level": 4}, {"title": "The Deathslinger.", "content": "Schopnost vraha Deathslinger je puška z divokého západu, se kterou může mířit a vystřelit náboj, který po styku s přeživším přeživšího zachytí a otočí čelem k vrahovi. Deathslinger má možnost si daného přeživšího přitáhnout k sobě a zranit ho dalším normálním útokem. Zranění však není 100%, protože přeživší se mohou hýbat ze strany na stranu mezitím, co je Deathslinger přitahuje. Pokud ale přeživší stojí za objektem, přes který ho Deathslinger střelil, zasekne se o daný objekt a zůstane stát na místě. Po chvíli snažení se železné lano přetrhne a přeživší získá mending status. Jakmile si Deathslinger přitáhne plně vyléčeného přeživšího a zraní ho, získá přeživší také mending status. Pokud ale přitáhne již zraněného, zraněný přeživší spadne do dying state.", "section_level": 4}, {"title": "The Executioner - Pyramid Head.", "content": "Coming soon...", "section_level": 4}, {"title": "Háky a obětování.", "content": "Háky jsou jedním z mála možností, jak může vrah přeživší zabít, či obětovat. Když vrah pověsí přeživšího, dostane se přeživší do první fáze na háku, kdy pouze visí a čeká, až ho někdo zachrání. Má také šanci risku. To znamená, že se pokusí sám sebe z háku dostat. Šance, že se mu to povede je malá, ale tato možnost se hodí třeba v případě, že pro vás nikdo ze spoluhráčů nepřichází. Tyto šance máte 3 a po třetím pokusu jdete automaticky do druhé fáze na háku. Když přeživší visí na háku delší dobu, byl pověšen podruhé nebo vyzkouší třikrát možnost sebe sundání se dostane do druhé fáze na háku, kde na něj začne útočit sama „entity“, která chce duši přeživšího. Aby se přeživší mohl bránit, musí rychle mačkat klávesu akce, do té doby, dokud bude mít sílu, anebo dokud ho nepřijde zachránit další z přeživších. Pokud nepřiběhne další přeživší, člověk na háku zemře a je obětován „entity“. Pokud ho však někdo zachrání a vrah ho znovu chytí, třetí šanci života na háku už mu hra nenabízí a hráč okamžitě umírá. To, že je přeživší už po třetí na háku poznají jeho spoluhráči specifickým zvukem a ze všech koutů mapy je vidět, jak si ho „entity“ odnáší do nebes", "section_level": 3}, {"title": "Přeživší- Survivors.", "content": "Jakmile se přesuneme do postavy přeživšího, dostaneme pohled z třetí osoby – ze shora zezadu. Úkolem přeživších je opravit 5 generátorů a nenechat se obětovat vrahem. Po opravení pěti generátorů však musíte ještě otevřít obrovská vrata, což uděláte páčkou, která se nachází vlevo od dveří. Tato akce však chvíli trvá a vrah může slyšet zvuky otevírání. Když dveře dosáhnou 75% otevření, začnou houkat a to upozorní vraha, že už moc času nezbývá.", "section_level": 2}, {"title": "Předměty-Items.", "content": "Předměty tvoří: Baterka, Bedna s nářadím, Lékárnička, Klíč, Mapa. Každý předmět má různou úroveň.", "section_level": 3}, {"title": "Úrovně předmětů a perků.", "content": "Úrovně předmětů a perků jsou určeny barvou. Nejhorší úroveň je hnědá, poté následuje žlutá, zelená, fialová a nejlepší červená. Červenou barvu mají pouze jenom některé předměty, perky mají pouze nejvyšší fialovou barvu.", "section_level": 2}, {"title": "Mapy.", "content": "Ve hře je spoustu druhů map, každý vrah má svojí mapu, která je pro něj typická. Na celé mapě se nachází dřevěné palety, které zajišťují přeživším možnost útěku před vrahem. Přeživší mají možnost paletu shodit a rychle, či pomalu po ní přelézat. To vrazi dělat neumí, takže musí paletu zničit, což chvíli trvá a tato destrukce dává čas přeživším na to, aby mohli utéct pryč a schovat se. Je tu ještě možnost paletu shodit na vraha na poslední chvíli, což zaviní, že paleta dopadne na vraha přímo a vraha to na chvíli omráčí. Další možnost útěku pro přeživší jsou okna, která dokáží přeživší rychle přeskočit, zatímco vrahovi trvá přelézání o dost déle, ale mají tu možnost.", "section_level": 1}, {"title": "Perky.", "content": "Ve hře mají i přeživší i vrazi 4 místa na perky (výhody). Pokud však chcete používat všechny čtyři, budete si je muset nejdříve odemknout. Jak jinak, než levelem. Tyto perky jim zajišťují jakousi schopnost, která jim pomáhá buď utéct, rychleji opravovat generátor, nebo naopak lehčeji najít přeživší. Je mnoho takových perků a každý přeživší má 3 vlastní perky, které se hodí k příběhu dané postavy.", "section_level": 1}, {"title": "Statusy.", "content": "Statusy přeživších se ukazují na pravé straně obrazovky, pomocí ikonek. Statusy přeživších jsou tyto: Exhausted ( přeživší nemůže používat perky jako Sprint Burst, Balaced Landings, Dead Hard atd, které používají energii na použití. Aby se přeživší zbavil statusu exhausted, měl by přeživší chodit nebo se krčit, protože to jsou jediné možnosti, jak se zbavit statusu exhausted), Exposed (jakmile vrah zraní přeživšího se statusem exposed, přeživší se dostane do dying state), Broken (přeživší nemá schopnost být plně vyléčen), Deep wounds- Mending phase (přeživší na ukazateli stavu přeživšího uvidí žlutý časovač, který když vyprchá, tak se přeživší přesune do dying state. Aby zastavil tuto časomíru, musí zastavit a vyléčit se- Mend yourself), Endurance (tento status umožňuje přeživšímu být zraněn, a i přesto být znovu zraněn od vraha. Namísto, aby se dostal do dying state, přeživší dostane efekt deeps wounds), Haste (status, který zvyšuje rychlost přeživšího- u perků jako sprint burst, balance landing apod. je zvýšena rychlost o 150%, ale pouze pár vteřin. Třeba u perku Hope se rychlost přeživšího zrychluje pouze o 7%, ale za to trvá mnohem déle), Hemorhagge (zraněný přeživší rychleji krvácí a krev zůstává déle na zemi), Hindered (tento status zpomaluje přeživší, ale pouze na pár sekund), Infected (popis je u vraha The Plague, tento status označuje přeživšího, který již byl plně nakažen. Získává broken status a jakmile se dotkne předmětu jako je okno, generátor, nakazí se místo dotyku. Pokud by tímto místem prošel přeživší, získá tento Infected status též), Madness (status, znázorňující úroveň mučení Doktora), Mangled (status, který znázorňuje, že vyléčení přeživšího, bude trvat o něco déle než normálně), Oblivious (přeživší s tímto statusem neslyší heart-beat- bušení srdce z vraha), Undetectable (tento status je pro vrahy, kde vrahům zmizí červený flek před tělem a přeživší kolem neslyší žádný heart-beat).", "section_level": 1}, {"title": "Obsession.", "content": "Některé perky zvyšují možnost přeživším, stáním se obsesí. Obsese může být během hry pouze jedna, ne více. Jakmile se přeživší stane obsesí vraha, získá vrah díky některým perkům prudké výhody, které fungují ale pouze na obsesi. To stejné je u přeživších, když se stane přeživší obsesí, může použít perky, které by jako ne-obsese nemohl použít. Jakmile se vrah dostane do pronásledování přezivšího, který je v ten moment obsese, všichni ostatní přeživší vidí na ukazately stavů vlevo dole. Perky které zvyšují šanci na to být obsese jsou například: Decisive Strike, Object of Obsession, Play With Your Food, Rancour, Save the Best for Last a další. Existuje perk Nemesis, který při specifických situacích dokáže obsesi během hry měnit.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dead by Daylight je hororová, multi-playerová počítačová hra pro 5 hráčů. Ve hře jsou vrazi a přeživší. Vrahům jde o to zabít všechny přeživší, aniž by ani jeden z přeživších dokázal utéct. Hraje se 4v1 – 1 vrah a 4 přeživší. Přeživším jde o to, aby utekli před smrtí, neboli před vrahem. To se jim podaří pouze tehdy, když dokáží opravit 5 generátorů elektřiny, díky kterým se zprovozní zavřená elektrická brána, kterou pak nabitou mohou otevřít.", "tgt_summary": "是一款由Behaviour Interactive公司开发、Starbreeze Studios公司发行的非对称竞技生存恐怖类游戏,于2016年6月14日在Steam上首次正式发售。", "id": 2944551}
{"src_title": "Dějiny Macaa", "tgt_title": "澳門歷史", "src_document": [{"title": "Starověk a středověk.", "content": "Důkazy o lidské přítomnosti v Macau se datují až do doby před 6000 lety.  Za dynastie Čchin spadalo Macao pod jurisdikci hlavního města velké říše Nan-jüe. Později po r. 111 př. n. l. bylo území rozděleno a Pan-jü se stalo hlavním městem provincie Kuang-tung. Za říše Ťin (265–420) bylo Macao přiřazeno pod městskou prefekturu Tung-kuan, poté za dynastie Suej pod správu okresu Nan-chaj. Mezi lety 618–907 n. l. za říše Tchang spadalo Macao opět pod Tung-kuan.  V 5. století se Macao využívalo hlavně jako přístav pro obchodování s vodou a jídlem. V roce 1152, během dynastie Sung (960–1279 n. l.) bylo území pod jurisdikcí nového okresu Siang-šan. V roce 1277 se v pobřežní oblasti usadilo přibližně 50 000 uprchlíků, hledající útočiště před invazí Mongolů do Číny. (související: Mongolská říše)", "section_level": 1}, {"title": "Role Macaa na Hedvábné stezce.", "content": "Během starověku bylo Macao důležitou součástí Hedvábné stezky jakožto přístavní město. Na jeho březích se nakládalo zboží, které dále putovalo do starověkého Říma. Náklad sestával zejména z hedvábí.", "section_level": 2}, {"title": "Zlatá éra.", "content": "Styky Evropanů s Říší středu započaly nejprve prostřednictvím města Kanton, nejjižnějšího čínského přístavu. Byl hlavním čínským výchozím přístavem pro námořníky. Již v 16. století se usadili Portugalci na skalnatém poloostrově, který leží před deltou na jihozápadě. Macao mělo dlouho monopol pro styky se západem i pro obchod s čínskými kuli, které dováželi do románské Ameriky.", "section_level": 1}, {"title": "Portugalská kolonie.", "content": "Po úpadku Hedvábné stezky se Macao stále drželo na pozici důležitého přístavu v jihovýchodní Asii. Jeho význam se následně zvýšil příchodem portugalských mořeplavců.  Úspěchy Kryštofa Kolumba (1451–1506) podnítily Portugalce, aby získali přístup do Asie obeplutím Afriky. Tímto úkolem byl v roce 1502 pověřen Vasco da Gama. Cílem bylo dosažení a upevnění portugalské hegemonie v Arabském moři a na pobřeží Indie. V námořní bitvě porazili arabskou flotilu. Poté s použitím násilí dosáhli v mnoha městech na pobřeží Indie uznání Portugalska jako nadřízené mocnosti. Položil se tak základní kámen pro vytvoření budoucí Portugalské Indie. Poslední stanicí se stalo Macao.  Poté, co podplatili místní úředníky, aby mohli na území dočasně kotvit a pobývat, začali provozovat obchodní činnost. Stali se tak prvními Evropany, kteří se usadili v Číně. Přistěhovali se tam vojáci, obchodníci a později i misionáři. Okolo roku 1573 začali platit nájem čínské vládě. Přestože tam byl v 17. století ustanoven první portugalský guvernér, Portugalci byli přesto nuceni podřizovat se Číňanům. Až do období po Opiových válkách (Druhá opiová válka: 1856–1860) si čínská vláda ponechávala suverenitu nad Macaem. Prováděly se různé kontroly a platily se daně.  Portugalští dělníci zaměstnávali ve městě Fu-ťien a Kuang-tung mnoho pracovníků, za účelem rozšiřování obchodu, a také aby bylo zajištěno ubytování a služby pro zahraniční podnikatele. Námořní obchod byl velmi lukrativní a opět začal vzkvétat. V návaznosti na dobytí území a vytvoření kolonií roku 1510 v Indii (Goa), r. 1511 v Malajsii (Malakka) a později roku 1542 i v Japonsku (Nagasaki) se vytvořila námořní cesta, která nahrazovala Hedvábnou stezku. Zejména trasy „Macao – Malacca – Goa – Lisabon“, „Kanton – Macao – Nagasaki“ a „Macao – Manila – Mexiko“ byly velmi důležité a velkou částí přispěly k obchodu. Trasa „Kanton – Macau – Nagasaki“ byla obzvláště výhodná, protože právě na ní Portugalci fungovali jako prostředníci mezi Japonskem a Čínou. Z Číny vyváželi hedvábí a z Japonska stříbro.  Úpadek portugalské koloniální říše od 17. století měl souvislost s větší angažovaností Britů, Francouzů a Nizozemců v zámoří, Portugalci nedokázali konkurenci silnějších národů efektivně čelit.  Ve snaze obnovit námořní obchod v Macau a dostat se znovu na vrchol donutila portugalská vláda panovníky dynastie Čching, aby r. 1887 podepsali čínsko-portugalskou smlouvu, která stanovila Portugalce jako správce Macaa a přilehlých oblastí na věčné časy.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1949.", "content": "Čínská vláda nikdy oficiálně s koloniálním statutem, deklarovaným Portugalskem v roce 1955, nesouhlasila a považovala portugalskou přítomnost na území za nelegitimní. Otázka suverenity tak zůstala nevyjasněná, protože Macao nebylo nikdy Portugalsku oficiálně pronajato nebo přenecháno. V témže roce čínská vláda zakázala oslavy k výročí 400 let portugalské přítomnosti a napjatá situace mezi oběma stranami eskalovala v 60. letech vlnou nepokojů, související s probíhající Kulturní revolucí.", "section_level": 1}, {"title": "Dekolonizace.", "content": "Popularita portugalských autorit utrpěla hlavně 1-2-3 Incidentem (一二三事件). Spor ohledně přerušení nepovolené stavby školy v Taipě vyústil v násilné demonstrace, jejichž účastníci se inspirovali Rudými gardami, osm Číňanů bylo zabito a 212 zraněno. Guvernér José Manuel de Sousa e Faro Nobre de Carvalho vyjádřil veřejnou omluvu za policejní zákroky, důsledkem však bylo utlumení činnosti jak policie, jejíž členové se báli útoků, tak vlády. Pořádek sjednávaly jiné organizace (společenské, náboženské, ekonomické), např. Čínská obchodní komora. Neoficiálním zástupcem Pekingu v Macau se stal Ho Yin, předseda Čínské obchodní komory a díky svým kontaktům na triády důležitá osobnost místní čínské komunity. Jeho syn se později stal prvním šéfem exekutivy.  Nová portugalská vláda, která nastoupila po Karafiátové revoluci v roce 1974, usilovala o normalizaci vztahů s Čínou. V roce 1975 Portugalsko nabídlo, už podruhé, navrácení Macaa Číně a čínská vláda na to podruhé nepřistoupila. Macao bylo tehdy pro Čínu zdrojem zahraničních financí a absence oficiálních vztahů se zeměmi, z nichž importovala vzácné kovy a další zboží, pro ni mohlo být výhodné.  V roce 1976 byla portugalským parlamentem schválena Ústava (Macau Organic Statute), která Macau jako \"čínskému území pod portugalskou správou\" garantovala větší politickou autonomii. Zároveň ustavila Legislativní radu, která se dělila o moc s guvernérem. Úřad guvernéra, portugalského zástupce na území Macaa, byl obsazován od roku 1623. Volby do legislativní rady se konaly každé 4 roky. Skládala se ze 17 zákonodárců, z nichž 6 bylo voleno přímo, 6 nepřímo a 5 jmenováno guvernérem. Od roku 1990 bylo členů 23, z toho 8 volených přímo, 8 nepřímo a 7 jmenováno.  První volby v roce 1976 protěžovaly kandidáty portugalské národnosti, kteří na rozdíl od Chanů nemuseli splnit požadavek minimálně pětileté rezidence. Jediným etnickým Číňanem zvoleným přímo tak byla Susana Chou, která mluvila plynně portugalsky a později v letech 1999-2009 vykonávala funkci předsedkyně legislativní rady. Tento požadavek zrušil v roce 1984 guvernér Vasco Almeida e Costa a skrz přímou volbu byli téhož roku zvoleni dva Chanové, přičemž obsadili i všech šest křesel volených nepřímo. V roce 1992 byl v přímé volbě zvolen jeden Makánec a v roce 1996 už žádný. Jednalo se o poslední volby před předáním území čínské vládě a zvolení zákonodárci zůstali ve funkci do roku 2001. Almeida e Costa byl přesvědčen, že Macao bude dříve nebo později vráceno Číně, proto se snažil čínské straně vycházet vstříc.", "section_level": 2}, {"title": "Navázání diplomatických vztahů.", "content": "Prvním z guvernérů, který navštívil ČLR, byl v roce 1978 José Leandro. Po navázání diplomatických vztahů mezi Čínou a Portugalskem 8.2.1979 byli oficiálně pozváni všichni jeho nástupci. V únoru 1979 byla zároveň podepsána tajná portugalsko-čínská dohoda, která vymezuje Macao jako čínské území pod dočasnou portugalskou správou, přičemž nebylo definováno, na jak dlouho.  O rok později se s Teng Siao-pchingem v Pekingu sešel guvernér Melo Edigio, otázku navrácení Macaa ale načal až čínský ministr zahraničí Chuang Chua v roce 1982 při setkání s portugalským prezidentem Eanesem v Lisabonu. Eanesova návštěva v Pekingu v květnu 1985 pak měla sloužit k časovému rozvržení ohledně vyjednávání. Čínskou delegaci vedl schopný vyjednavač Čou Nan. Číňané měli schopné portugalské mluvčí, na rozdíl od portugalské strany, která nebyla vybavena tak dobře jazykově a navíc postrádala experty na čínskou taktiku vyjednávání.  Portugalci chtěli vyčkávat, ale Čou Nan o rok později při návštěvě Lisabonu upřesnil, že čínská vláda chce vyřešit jak otázku Hongkongu, tak Macaa ještě před koncem 20. století.", "section_level": 2}, {"title": "Vyjednávání o přechodu pod čínskou správu.", "content": "Oficiální vyjednávání začalo v roce 1986. 13.4.1987 bylo v Pekingu podepsáno čínsko-portugalské prohlášení o převzetí suverenity. Podpisem to stvrdili čínský předseda Státní rady Čao C'-jang a portugalský předseda vlády Anibal Antonio Cavaco Silva. Přítomen byl i tehdejší čínský prezident Teng Siao-pching.  Krátce poté rezignoval na svou funkci guvernér Joachim Pinto Machado Correia a nastoupil Carlos Melancia, i ten ale o tři roky později rezignoval s odůvodněním, že není schopen poradit si s korupcí a správními problémy regionu. Kritizovaný Melancia po své návštěvě v Číně v roce 1988 nastínil, jak by mělo vypadat postupné obsazování funkcí veřejné správy Chany až do roku 1999 - tzv. politiku lokalizace. V témže roce byla utvořena komise, jejímž úkolem bylo vytvořit návrh Základního zákona. Ten byl 31.3.1993 schválen Všečínským shromážděním lidových zástupců a měl vstoupit v platnost po předání. V únoru 1989 byla vedle portugalštiny stanovena jako oficiální jazyk čínština.  V červnu 1989 v reakci na Masakr na Náměstí nebeského klidu proběhly v Macau poklidné demonstrace. Po těchto událostech Čína hledala podporu Lisabonu, která by pomohla zlepšit vztahy s ostatními zeměmi EU. Portugalsko se, na rozdíl od Britů, k událostem nevyjadřovalo kriticky. Do Lisabonu se v roce 1992 vydal premiér ČLR Li Pcheng a jak Cavaco Silva, tak prezident Mária Soares později navštívili Peking.  Do té doby přátelské vztahy se ale v polovině 90. let zhoršily, a to jak z důvodu upadající ekonomiky, tak neschopnosti portugalské správy udržet pořádek. Ve funkci byl v letech 1991-99 poslední guvernér, Vasco Rocha Vieira. Jako špatně načasovaná se mohla jevit i návštěva prezidenta Jorge Sampaia v Číně krátce po smrti Teng Siao-pchinga v únoru 1997.  Během roku 1997 pak bylo zabito nejméně 20 osob ve válkách mezi gangy kvůli ziskům z gamblingu a prostituce. Odhadovalo se, že v triádách bylo zapojeno na 10 000 členů a jedním z důvodů, proč se jim dařilo, bylo to, že byly řízeny z pevninské Číny, kam se jejich členové uchylovali, páchali-li trestnou činnost. Válčení gangů vyvrcholilo zabitím tří veřejných činitelů v roce 1998, došlo k bombovému útoku na auto velitele policie. Avizovaný přechod pod Čínu tak byl pro obyvatele příslibem větší kontroly a bezpečí.  Vztahy byly napjaté i kvůli prohlášení Pekingu o umístění ČLOA v Macau, odmítnutí pozvat na ceremonii zástupce Vatikánu a kvůli postoji Pekingu k otázce Východního Timoru. Ceremonie, která se konala v poledne 20.12.1999 se zúčastnil Sampaio a Ťiang Ce-min a Macao se tak stalo Zvláštní správní oblastí ČLR.", "section_level": 2}, {"title": "Pod správou Číny.", "content": "Základní zákon (zjednodušené znaky: 澳门 特别行政区基本法, pinyin: Àomén tèbié xíngzhèngqū jīběnfǎ), který vstoupil v platnost 20.12.1999, upravuje politické, společenské a ekonomické uspořádání na dalších 50 let v souladu s modelem „jedna země, dva systémy\". Pozici guvernéra nahradil šéf exekutivy (zjednodušené znaky: 行政長官), který jmenuje výkonnou radu (zjednodušené znaky: 行政会) o 7-11 členech. Legislativní rada (zjednodušené znaky: 立法会) se skládá z 27 členů, přičemž 10 je volených přímo, 10 nepřímo přes zájmové skupiny a 7 jmenováno na funkční období 4 let  Prvním šéfem exekutivy se stal v roce 1999 Edmund Ho Hau Wah, zvolen byl i v následujícím období a podle průzkumů se těšil větší popularitě než jeho předchůdce Vieria i než jeho hongkongský protějšek Tung Chee-hwa.  Protože 96 % obyvatelstva byli v době předání Chanové (Makánci asi 2 %), pokračovala čínská vláda v tzv. politice lokalizace – postupném odstavování portugalských imigrantů z veřejné správy a z právního odvětví a jejich nahrazování Chany, případně Makánci. Tři hlavní cíle (三大问题), vytyčené už dříve Společnou čínsko-portugalskou styčnou skupinou zahrnovaly taktéž prosazování čínštiny.  Čínská vláda neuznává dvojí občanství, proto se po předání všichni místní Chanové stali občany ČLR. Pokud měli portugalské pasy, byly už dříve nahlíženy čínskou vládou jako pouhé cestovní doklady bez jakékoli konzulární ochrany na čínském území. Makánci si mohli vybrat mezi čínským nebo portugalským občanstvím, portugalské občanství je ale vylučovalo z vedoucích pozic ve veřejné správě.  Druhým šéfem exekutivy se stal Fernando Chui, kterého po dvou obdobích vystřídal ve funkci v prosinci 2019 Ho Lat Seng.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dějiny Macaa zasahují již do období neolitu. Svou polohou oblast později sloužila hlavně k obchodním účelům.", "tgt_summary": "澳门历史是指澳门范围内由史前时期到2000年代澳门的地理、面貌、事物和人民生活的重大变迁。自有史记载以来,澳门至少已有5000多年的历史;可是,目前澳门未有发现秦汉至隋代的文物,澳门出土过唐代及两宋时期的文物,推断秦汉至隋代人烟稀少,到了唐代才又有较多居民迁来此地定居。自十六世纪葡萄牙人抵达澳门以来,澳门便成为东方其中一个重要的港口,是沟通东西方文明的门径、西方与华人交流的窗户,为东西方文化的交流及共存提供了重要的平台,而这种交流及共存亦塑造澳门本身独特的个性,以及丰富多元的历史文化。", "id": 2881355}
{"src_title": "Ró Cassiopeiae", "tgt_title": "螣蛇十二", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Bayerovo označení této hvězdy pochází z roku 1603, kdy Johann Bayer publikoval svůj hvězdný atlas \"Uranometria\". Katalog Johna Flamsteeda byl vydán roku 1712. Flamsteed zde řadil hvězdy v jednotlivých souhvězdích v pořadí podle jejich rektascenze, této hvězdě tak připadlo Flamsteedovo označení 7 Cassiopeiae.  Jako proměnná hvězda je ρ Cas zmiňována poprvé až roku 1901. Byla označena pouze jako \"pec.\" (angl. \"peculiar\" = zvláštní, neobvyklá) s malým, ale jednoznačně definovatelným rozsahem proměnnosti. Povaha ρ Cas zůstala nejasná i během hlubokého vizuálního minima v roce 1946, předpokládala se však souvislost s objevem expandujícího pláště kolem hvězdy. Ve spektru se objevily prvky popisované jako typické pro hvězdu spektrálního typu M spíše než pro dříve uváděný typ F8. Až později se vyjasnilo, že ρ Cas je velmi hmotná, zářivá a nestabilní hvězda, která pulzuje a ztrácí hmotu, přičemž je občas zakrývána odhozenou hmotou z masívních erupcí v plášti.  ρ Cas má obvykle vizuální magnitudu kolem 4,5, v roce 1946 však nečekaně zeslábla na magnitudu 6 a zchladla o 3000 K, než se opět vrátila k předchozí jasnosti. Podobná erupce byla zaznamenána roku 1893, což naznačovalo, že se tento jev opakuje pravidelně každých zhruba 50 let. K další podobné události skutečně došlo na přelomu let 2000 a 2001, kdy ji zachytil William Herschel Telescope na ostrově La Palma na Kanárských ostrovech.  V roce 2013 ejekce pláště vyvolala dramatické změny ve spektru a pokles vizuální magnitudy zhruba o 0,5. Koncem roku 2014 byly ve spektru detekovány slabé emisní čáry kovů a zdvojené čáry vodíku H-α, v roce 2017 pak dokonce neobvyklé ztrojené. Jasnost kulminovala na magnitudě 4,3, než opět poklesla na magnitudu 5. V roce 2018 ρ Cas opět zjasnila na magnitudu 4,2.  Paralaxa publikovaná v katalogu Hipparcos má hodnotu kolem 0,28 mas, což odpovídá vzdálenosti zhruba 10 000 světelných let. To by z ρ Cas dělalo jednu z nejvzdálenějších hvězd viditelných pouhým okem. Novější publikace však uvádějí paralaxu mnohem větší, což by znamenalo, že ρ Cas je výrazně blíže.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Ró Cassiopeiae je jedna z nejzářivějších žlutých hvězd. Její zářivost se blíži Eddingtonově mezi a běžně ztrácí masu tempem zhruba. Většinu času si udržuje teplotu kolem 7000 K a poloměr kolem 400 R☉, přičemž nepravidelně pulzuje pouze s malými změnami v jasnosti. Zhruba jednou za 50 let však projde velkou erupcí, při které odhodí značnou část svojí atmosféry, což vyvolá ochlazení zhruba o 1500 K a jasnost klesne až o 1,5 magnitudy. V letech 2000–2001 rychlost ztrácení hmoty stoupla až na, ρ Cas za toto období přišla zhruba o hmotu odpovídající 3% hmotnosti Slunce. Během erupcí zůstává zářivost zhruba konstantní na úrovni kolem 500 000 L☉, ale vrchol vyzařovací křivky se posouvá více k infračervené.  Zastoupení většiny těžších prvků na povrchu ρ Cas je ve srovnání se Sluncem relativně vyšší, ale uhlík a kyslík jsou vyčerpány. To je očekávaný stav pro velmi hmotnou hvězdu, kde spalování vodíku probíhá především prostřednictvím CNO cyklu. Kromě očekávaného zastoupení helia a dusíku pronikajících na povrch, u ρ Cas bylo zjištěno výrazné zastoupení sodíku, což naznačuje, že hvězda během fáze červeného veleobra prošla periodou tzv. dredge-upu. Očekává se, že vývoj ρ Cas nyní směřuje k vyšším teplotám. V jádru nyní probíhá spalování helia prostřednictvím 3-alfa reakce.  Poměrně vysoká hmotnost a vysoká zářivost jsou u hvězdy ve fázi života následující po fázi červeného veleobra zdrojem nestability, vzhledem k poloze blízko Eddingtonovy meze. Žlutí hyperobři se však nacházejí v oblasti teplot, kde změny opacity v zónách částečné ionizace vodíku a helia vyvolávají pulzace (jde o podobnou příčinu jako u pulzace cefeid). U hyperobrů jsou tyto pulzace obvykle nepravidelné a malé, ovšem v kombinaci s celkovou nestabilitou vnějších vrstev hvězdy mohou vyvolat větší erupce. Toto vše může být součástí evolučního vývoje hvězdy směrem k vyšším teplotám skrz ztrátu atmosféry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ró Cassiopeiae (ρ Cas, ρ Cassiopeiae) je žlutý hyperobr v souhvězdí Kasiopeji. Nachází se asi 3400 světelných let od Země, přesto jej lze pozorovat pouhým okem, neboť je asi 500 000krát zářivější než Slunce. S průměrnou absolutní hvězdnou velikostí -9,5 jde ve vizuálním spektru o jednu z nejzářivějších známých hvězd. Jeho poloměr je odhadován na 400 až 500 poloměrů Slunce, tedy asi dvojnásobek poloměru oběžné dráhy Země kolem Slunce.", "tgt_summary": "螣蛇十二,又称为仙后座ρ(Rho Cassiopeiae)是一颗黄特超巨星,位于仙后座。即使距离地球11650光年,仍然可以用肉眼观测到它(南半球不可见),因为它的亮度为太阳的35~65万倍。螣蛇十二的直径为太阳的450倍(6.3亿公里),绝对星等为−7.5等,为已知最明亮的恒星之一。虽然它与太阳的表面温度相仿,不过适居区却距离恒星远达450天文单位。黄特超巨星是相当稀少的一种恒星,在银河系中目前只发现7颗,不过在仙后座中另有一颗黄特超巨星仙后座V509。螣蛇十二没有伴星,且属于半规则变星。", "id": 629781}
{"src_title": "Dhutanga", "tgt_title": "头陀", "src_document": [{"title": "13 praktik.", "content": "1. paṃsukūla – praktikující nosí šaty jiným jedincem nechtěné a vyřazené.  2. tecīvarika – znamená v překladu „troje šaty“ a požaduje vlastnit pouze tři kusy oděvu. Toto pravidlo má umožnit snadné cestování a ušetřit nás od péče o oblečení.  3. piṇḍapāta – v překladu „jídlo nabídnuté do misky“. Toto pravidlo určuje, že mnich získává jídlo do své misky pomocí almužny.  4. sapadānacārika – v překladu „dům od domu“. Mnich by si během almužny neměl vybírat, do kterých z domů půjde požádat o jídlo, neměl by zohledňovat bohatství anebo vztahy, které s danými lidmi má.  5. ekāsanika – „ten kdo má zvyk jíst na jednom místě“, toto pravidlo spočívá v jezení jednoho jídla denně, a odmítání jídla, které je nabízeno před polednem. Jakmile se mnich usadí, aby se najedl, po opuštění tohoto místa nejí do následujícího dne.  6. pattapiṇḍika – tedy „dát jídlo do misky“, vyžaduje jíst jídlo pouze pomocí misky, smíchané dohromady, bez jiného nádobí, či příborů. Praktikující by se měl ovšem vyhnout míchání jídel, které dohromady nejsou slučitelné a tvoří nechutnou směs, popřípadě sníst nejdříve první nabízené jídlo, a následně druhé.  7. khalupacchābhattika – je praktika, která určuje nebrat si žádné další jídlo, poté co člověk již jednou odmítl.  8. āraññika – mnichům přikazuje nebydlet na vesnici, ani ve městě, žít daleko od obydlených oblastí.  9. rukkhamūla – ukládá žít bez střechy nad hlavou, pod stromem.  10. abbhokāsika – vybízí k přebývání na místech bez jakéhokoliv zastřešení, praktikující se vzdává „střech a stromů“. Někteří z mnichů odmítají setrvat i ve stínu stromů či zdí.  11. susānika – ukládá žít blízko otevřených krematorií (např. kremační gháty), hřbitovů či jiných míst, kde se mnich denně setká se smrtí. Praktikování má přispět k uvědomění si života a smrti a vnímání její nevyhnutelnosti.  12. yathāsantatika – ukládá mnichovi povinnost, přijmout jakékoliv místo, které mu je přiděleno ke spánku, bez ohledu na to, jestli je pro něj vhodné či bezpečné.  13. nesajjika – v překladu „ten kdo má ve zvyku sedět“. Tato praxe ukládá mnichovi nikdy neuléhat, mnich by měl dokonce i spát v sedě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dhutanga (páli: dhutaṅga, thajština: thudong) je seznam třinácti pravidel, které popisují asketické praktiky prováděné buddhistickými mnichy. Ačkoliv tyto praktiky nejsou povinné, mají přispět k rychlejšímu dosažení nirvány. Tato pravidla mají za úkol redukovat potřeby člověka na minimum, a zbavit ho hlavních jedů na cestě k osvobození. Pokud praktikování dhutangy představuje pro člověka velké obtíže, neměla by být praktikována, protože by se mohla stát extrémní cestou, a Buddha pokládá za jedinou správnou cestu mírnou. Nejvíce mnichů, kteří se řídí touto praxí, se nachází v Thajsku, kde je thérávádový buddhismus státním náboženstvím, a žijí v tzv. lesních klášterech. Užívají této praxe, aby se odloučili od všech hmotných věcí, včetně svého těla. Mezi známé mnichy moderní doby praktikující dhutangu patří například Ajahn Mun Bhuridatta, Ajahn Thate či Bhante Nanadipa.", "tgt_summary": "头陀(;或头陀支,梵语、巴利语:dhutaṅga ),佛教用语,也音译作杜多、杜荼、毒他、投多、偷多、尘吼多,是基于中古汉语发音的音译(中古汉语 头 /du/ 陀 /da/),如兼顾意译,可作抖擞、淘汰、抖拣、洮汰、浣洗等,是佛教僧侣的一种修行方式,通常称为头陀行、头陀事或头陀功德()。修头陀行的人的称为“头陀行者”。佛陀的十大弟子中,摩诃迦叶就是头陀第一。因他们长居阿兰若,远离人群,故又称阿兰若比丘,或森林比丘、丛林比丘。又因严行托钵乞食之祖制,又名托钵僧。", "id": 1543287}
{"src_title": "Williamsův syndrom", "tgt_title": "威廉氏症候群", "src_document": [{"title": "Příznaky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fyzické příznaky.", "content": "Nejběžnějšími příznaky Williamsova syndromu jsou srdeční vady a neobvyklé rysy obličeje. Mezi další příznaky patří nedostatečné přibírání na váze v kojeneckém věku a nízký svalový tonus. Lidé s Williamsovým syndromem mívají široce rozložené zuby, dlouhý philtrum a zploštělý nosní můstek.  Většina lidí s Williamsovým syndromem je velmi společenská a vysoce verbální ve vztahu k jejich IQ.  Lidé s Williamsovým syndromem mají mnoho problémů se srdcem, především srdeční šelest, zúžení hlavních krevních cév a supravalvulární aortální stenózu. Dále mohou mít gastrointestinální problémy, především těžké nebo dlouhodobé koliky, bolesti břicha a divertikulitidu, noční enurézu (noční pomočování) a problémy s močením, nepravidelné zuby, defekty zubní skloviny, a hormonální problémy, přičemž nejčastějším problémem je vysoký obsah vápníku v krvi. U dětí se občas vyskytuje hypotyreóza, ale u dospělých neexistuje důkaz, že by k ní byli náchylní; dospělí s WS mají vyšší riziko vzniku diabetu 2. typu, který se občas objeví již ve věku 21 let.  Lidé s Williamsovým syndromem mají často hyperacusis a fonofobii, která se podobá ztrátě sluchu způsobené hlukem, ale může být způsobena poruchou sluchového nervu. Lidé s WS ale často milují hudbu a je daleko pravděpodobnější, že budou mít absolutní sluch. Také bývají častěji leváci a mívají dominantní levé oko.  Lidé s Williamsovým syndromem mají často problémy s očima. Některé studie uvádějí, že až 75 % z nich trpí strabismusmem (šilháním), především esotropií. Lidé s Williamsovým syndromem mají problémy s vizuálním zpracováním, to ale spíše než s hloubkovým vnímáním souvisí s obtížemi při řešení složitých prostorových vztahů.  Lidem s Williamsovým syndromem chybí mnoho genů, což má za následek abnormality v mozku, včetně abnormalit v mozečku, pravém parietálním laloku a levé frontální kortikální oblasti. Tyto změny jsou příčinou zrakově-prostorových poruch a problémů s načasováním chování.  U lidí s WS jsou často abnormálně vyvinuty čelní mozkové dráhy, což může souviset s jejich problémy s koordinací a jemnou motorikou, například s kreslením a psaním. Lidé s Williamsovým syndromem mají také často velké problémy s motorikou, včetně potíží s chůzí po schodech, nadměrných motorických reflexů (hyperreflexie) a rychlého nedobrovolného pohybu očí (nystagmus).  Williamsův syndrom je také pozoruhodný tím, že lidé s tímto syndromem vykazují abnormality v parietálně-dorzálních oblastech neokortexu, ale nikoli ve ventrálních oblastech. Parietálně-dorzální oblast se zabývá vizuálním zpracováním, které podporuje vizuálně-prostorovou analýzu prostředí, zatímco ventrální oblast je spojována se sémantickým rozpoznáváním vizuálních podnětů a s rozpoznáváním tváří. Lidé s Williamsovým syndromem jsou tedy často schopni vizuálně identifikovat a rozpoznávat celé objekty a pojmenovávat je, mají však problémy s visuospatiální konstrukcí (vidí objekt jako složený z mnoha menších částí a znovu jej vytvářejí) a s orientací v prostoru  Lidé s Williamsovým syndromem bývají přívětiví a hyperverbální, což je zapříčiněno sníženou inhibiční schopností, která pramení z deficitu hřbetního frontálního úseku. Podle některých studií má amygdala osob s Williamsovým syndromem větší objem než amygdala běžného člověka (v dětství je ale menší než průměr). Neuroimagingové studie ukazují, že lidé s Williamsovým syndromem mají sníženou reaktivitu amygdaly během reakce na sociálně děsivé podněty (například na nesouhlasné tváře), ale zvýšenou reaktivity amygdaly při setkání s nesociálními stimuly strachu (například se zvířaty, které nahánějí strach). Toto může částečně vysvětlit zjevnou absenci sociální inhibice pozorované u lidí se syndromem a četnost úzkostných symptomů. Existují také důkazy, že lidé s WS vykazují při pozorování šťastných výrazů obličeje hyperaktivitu amygdaly.  U lidí s Williamsovým syndromem byl pozorován zvýšený objem levé sluchové kůry a jeho zvýšená aktivita, což je spojováno tím, že pacienti s WS mají nadání pro rytmus a hudbu. Podobná velikost sluchové kůry byla zjištěna pouze u profesionálních hudebníků.  K nejčasnějším symptomům Williamsova syndromu patří nízká porodní váha, špatné prospívání v kojeneckém věku, potíže s kojením, noční podrážděnost a gastroezofageální reflux. Vady obličeje charakteristické pro WS jsou přítomny již v raném dětství, zrovna tak jako srdeční šelest a vrozené srdeční vady, které jsou často zjištěny při první návštěvě dětského lékaře. Problémy se srdcem v dětství často navedou lékaře k diagnóze Williamsova syndromu.", "section_level": 2}, {"title": "Psychologie.", "content": "Vývojová opoždění jsou přítomna ve většině případů Williamsova syndromu a zahrnují opoždění jazykových schopností a zpožděný rozvoj motorických dovedností. Lidé s Williamsovým syndromem rozvíjejí ve srovnání s ostatními dětmi své jazykové schopnosti poměrně pozdě a první slovo dítěte se často objevuje až ve věku tří let. Jazykové schopnosti jsou obvykle považovány jako nedostatečné až do dospívání v oblastech sémantiky, morfologie a fonologie, ne však ve slovní zásobě.  Williamsův syndrom se také vyznačuje opožděným rozvojem motorických dovedností. Kojenci s WS dovedou zvednout hlavičku a sedět bez podpory o několik měsíců později než obvykle se vyvíjející děti. Tento opožděný vývoj pokračuje i v dětství, kdy se pacienti s Williamsovým syndromem naučí chodit později než ostatní děti. U malých dětí je pozorované motorické opoždění přibližně o pět až šest měsíců. Některé výzkumy však naznačují, že s věkem se zpoždění v jejich vývoji stává extrémnější. Děti s WS jsou obzvláště pozadu ve vývoji koordinace, jemných pohybových dovedností, jako je psaní a kreslení, v době odezvy a v síle a obratnosti paží. Poškozená motorická schopnost přetrvává (a možná se i zhoršuje), když děti s Williamsovým syndromem dosáhnou dospívání.  Dospělí a adolescenti s Williamsovým syndromem obvykle dosahují podprůměrné výšky a hmotnosti. S přibývajícím věkem se jim často rozvinou problémy s klouby a hypertonie (abnormálně zvýšený tonus svalů). Kardiovaskulární problémy, hypertenze, gastrointestinální problémy a genitourinární symptomy často přetrvávají i do dospělosti. Dospělí s Williamsovým syndromem jsou obvykle omezeni ve své schopnosti žít samostatně nebo pracovat v konkurenčním prostředí zaměstnání, ale toto vývojové poškození je připisováno spíše psychologickým symptomům než fyziologickým problémům.  Lidé s Williamsovým syndromem bývají více úzkostliví a často se jim vyvine některá z fobií, což může být spojeno s hyperacusis (vysoká citlivost na určité frekvence zvuku). Ve srovnání s ostatními dětmi se zpožděním ve vývoji vykazují děti se Williamsovým syndromem výrazně větší počet různých obav. Výzkum naznačuje, že 35 % těchto dětí má fobii ve srovnání s 1–4,3 % u dětí s jinými typy vývojových zpoždění. Williamsův syndrom je také silně spojován s poruchami pozornosti a souvisejícími psychologickými symptomy, jako je špatná koncentrace, hyperaktivita a sociální disinhibice.  Kognitivní schopnosti (IQ) lidí s WS se obvykle pohybují od mírné po střední úroveň mentálního postižení. Jedna studie 306 dětí s Williamsovým syndromem zjistila skóre IQ v rozmezí od 40 do 112 s průměrnou hodnotou 69,32 (skóre IQ 100 je průměr v běžné evropské populaci). Lidé s Williamsovým syndromem čelí zejména výzvám ve vizuálně-motorických dovednostech a vizuospatiální konstrukci. Většina postižených lidí není schopna se prostorově orientovat a mnozí zažívají potíže, když dostanou úkol, který vyžaduje i nejzákladnější řešení vizuálních problémů. Mnoho dospělých s Williamsovým syndromem nedokáže dokončit jednoduchou šestidílnou skládačku určenou pro malé děti. Tyto visuospatiální deficity mohou souviset s poškozením dorzální kortikální dráhy pro vizuální zpracování.  Přes své fyzické a kognitivní deficity projevují lidé s Williamsovým syndromem působivé sociální a slovní schopnosti. Pacienti s WS bývají vysoce verbální vzhledem k jejich IQ. Když jsou děti s Williamsovým syndromem požádány, aby vyjmenovaly řadu zvířat, dokáží vyjmenovat různá zvířata, jako je koala, kočka, sup, jednorožec, lachtan, jak, rys a Brontosaurus, mnohem více druhů, než by se očekávalo od dětí s IQ něco přes 60. Další silné stránky, které jsou spojovány s Williamsovým syndromem, jsou sluchové schopnosti krátkodobé paměti a rozpoznávání obličeje. Řeč lidí s Williamsovým syndromem se od běžné populace liší zejména tím, že lidé s WS mají tendenci používat řeč, která je bohatá na emoční deskriptory, má vysokou prozodii (přehnaný rytmus a emoční intenzitu) a neobvyklé termíny a idiomy.  Mezi charakteristické znaky lidí s Williamsovým syndromem patří zjevný nedostatek sociální inhibice. Dykens a Rosner (1999) během svého výzkumu zjistili, že 100 % lidí s Williamsovým syndromem bylo laskavých, 90 % hledalo společnost jiných, 87 % se dokázalo vcítit do bolestí druhých, 84 % rádo pečovalo o ostatní, 83 % bylo nesobeckých/odpouštějících, 75 % nikdy ve skupině nezůstalo bez povšimnutí a 75 % bylo šťastných, když se druhým dařilo. Děti s Williamsovým syndromem navazují normální a častý oční kontakt. Malé děti s WS často přijdou k cizímu člověku a obejmou ho. Lidé s WS jsou obvykle empatičtí a jen velmi zřídka projevují agresi. Lidé s WS dokáží z očí vyčíst záměry, emoce a duševní stavy. Úroveň přátelství pozorovaná u lidí s WS je však často nevhodná pro sociální prostředí, a dospívající a dospělí s Williamsovým syndromem často prožívají sociální izolaci, frustraci a osamělost navzdory své zřetelné touze po spojení s jinými lidmi.  Přestože se tyto děti často kvůli své společenské povaze zdají šťastné, 76–86% z nich tvrdí, že mají málo přátel nebo problémy se svými přáteli. Je to pravděpodobně způsobeno tím, že ačkoli jsou velmi přátelští k cizí lidem a milují setkání s novými lidmi, mohou mít problémy s interakcí na hlubší úrovni.", "section_level": 2}, {"title": "Diagnostika.", "content": "Diagnostika Williamsova syndromu začíná rozpoznáváním fyzických symptomů a markerů, po kterém následuje potvrzující genetický test. Fyzické příznaky zahrnují otoky kolem očí, dlouhý filtrus a hvězdný vzor v duhovce. Fyziologické příznaky, které často přispívají k diagnostice Williamsova syndromu, jsou kardiovaskulární problémy, zejména aortální nebo plicní stenóza a poruchy příjmu potravy u kojenců. Opožděný vývoj je často prvním příznakem WS.  Pokud má lékař podezření na Williamsův syndrom, lze diagnózu potvrdit pomocí genetického testu, obvykle testu FISH neboli Fluorescent in situ hybridization, což je metoda přímé detekce specifického úseku genomu pomocí fluorescenčně značené sondy. Test FISH byl validován v epidemiologických studiích syndromu a bylo prokázáno, že je účinnější metodou identifikace Williamsova syndromu než předchozí metody, které se spoléhaly na přítomnost kardiovaskulárních problémů a specifických rysů v obličeji (které jsou sice velmi časté, ale nejsou přítomny vždy).  Některé diagnostické studie naznačují, že spoléhání se na rysy v obličeji při identifikaci Williamsova syndromu může zapříčinit nesprávné stanovení diagnózy. Vědci věří, že i s významnými klinickými zkušenostmi je obtížné spolehlivě identifikovat Williamsův syndrom pouze na základě rysů obličeje.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Na Williamsův syndrom neexistuje lék. Lékaři obvykle radí vyhýbat se potravinám bohatým na vápník a vitamín D. Mohou také navrhnout léčbu na snížení vysoké hladiny vápníku v krvi. Zúžení krevních cév může být závažným zdravotním problémem a je léčeno individuálně. Fyzioterapie může pomoci pacientům s tuhostí kloubů a nízkým svalovým tonem. Vývojová a logopedická terapie pomáhá dětem s navazováním a udržováním sociálních kontaktů. Další léčba je individuální, záleží na konkrétních problémech pacienta.  Osobám s Williamsovým syndromem se doporučuje každoroční kontrola u kardiologa. Mezi další doporučená vyšetření patří oční vyšetření, vyšetření na tříslovou kýlu, vyšetření sluchu, měření krevního tlaku, ortopedické vyšetření kloubů, svalového tonusu a průběžné hodnocení výživy, růstu a vývoje.  Účinná je behaviorální léčba, především výuka základních dovedností, kdy se pacienti s WS učí jednat s ostatními, jak a kdy se chovat v prostředí, jako je škola nebo pracoviště, a jak se vyvarovat nebezpečí a zneužívání. Doporučenou léčbou strachu je terapie. Vždy je potřeba zajistit, aby okouzlující povaha pacientů nemaskovala jejich vnitřní pocity.  Snad nejefektivnější léčbou je pro lidi s Williamsovým syndromem hudba. Pro lidi s Williamsovým syndromem je hudba jejich silnou stránkou, i když pouze jejich absolutní sluch a smysl pro rytmus. Nejen, že pro ni mají nadání, mají ji také rádi. Ukázalo se, že hudba může pomoci s vnitřní a vnější úzkostí, jíž tito lidé často trpí.", "section_level": 1}, {"title": "Komunita v ČR.", "content": "Lidé postiženi Williamsovým syndromem se mohou obrátit na různé organizace. V České republice se jim snaží pomoci spolek Willík, jehož cílem je podpora rodin a snaha o začlenění lidí s Williamsovým syndromem do společnosti. Spolek Willík se snaží vzdělávat rodiče tím, že jim poskytuje různé informační materiály, organizuje odborné přednášky a semináře, a provozuje webové stránky. Dále také organizuje společná setkání, kde rodiče získají možnost vzájemně se poznat, sdílet své starosti a vyměňovat si nabyté zkušenosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Williamsův syndrom je genetická porucha, která postihuje mnoho částí těla. Lidé s WS mají obvykle široké čelo, krátký nos a plné tváře. Vyznačují se drobným vzhledem a mívají mírné až střední mentální postižení – mají problémy s vizuálními prostorovými úkoly, například s kresbou, zatímco jejich slovní dovednosti zůstávají relativně nedotčeny. Tito lidé jsou obvykle velmi společenští, snadno komunikují s cizími lidmi a mají veselou povahu. Mívají však problémy se zuby, srdcem (především supravalvulární aortální stenózu), a s vysokým množstvím vápníku v krvi.", "tgt_summary": "威廉斯氏症候群(英语:Williams–Beuren syndrome, WBS),(美国:Williams syndrome, WS;欧洲:Williams -Beuren syndrome, WBS),也称为鸡尾酒综合症,是一种罕见的遗传疾患,患者神经发育异常,行为举止异常兴奋,语言能力相对其他智能障碍疾病患者好(例如,与智能相当的唐氏症病患相比),不惧怕陌生人,有礼貌且个性外向,特别热爱音乐与歌唱、玩声音、害怕尖锐或巨大的声音,敏于觉察他人情绪及喜欢使用艰涩的用词。大部分病人都有典型的轻度到中度智能障碍,基因缺失范围愈大,症状愈严重。", "id": 2266839}
{"src_title": "Walrasovská aukce", "tgt_title": "瓦尔拉斯拍卖", "src_document": [{"title": "Popis fungování modelu.", "content": "Walrasovská aukce stojí na základech Walrasovské směnné ekonomiky. Jedná se o model, který se za pomocí procesu tápání a v rámci několika předpokladů sám dostane z nerovnováhy do rovnovážného stavu poptávky a nabídky. Předpoklady, na nichž model stojí jsou dokonalé konkurenční struktury trhů, pružnost cen, nulové transakční náklady, maximalizační chování všech zúčastněných subjektů a implicitní předpoklad úplné informovanosti. Dle původního výkladu pak účastníci pouze vyhlašují své nabídky popř. poptávky a směna probíhá až za stavu rovnováhy, tedy za rovnovážné ceny. Za rovnovážný stav se tedy myslí dosažení takového cenového ohodnocení v rámci statků, jež byly mezi subjekty rozděleny, že toto cenové ohodnocení co nejvíce odpovídá hodnotě užitečnosti.  Průběh aukce tak spočívá v tom, že každý účastník aukce určuje vlastní poptávku po statku, kterou poté sdělí dražebníkovi. Walrasovský dražebník se poté snaží za pomocí stanovování cen dosáhnout rovnováhy na trhu. Walrasovská aukce pak může vypadat následovně. Účastníky aukce jsou lidé, kterým byly rozděleny určité statky. Lidé však mají dle svých preferencí různé hodnoty užitků plynoucí z přidělených statků, a tudíž je chtějí na trhu směnit. Z toho důvodu jim byly trhem sděleny ceny, za které se statky mohou směnit. Ceny jsou zde čistě vyjádřením určité hodnoty, jelikož peníze se v této aukci nevyskytují. Statky tak lze směnit pouze za jiné statky s odpovídající cenou. Lidé tedy mohou jimi méně preferované statky chtít směnit za jiné více preferované statky za jim předem známou cenu. Cena je pro ně konečná, a ačkoliv model aukce počítá s její budoucí změnou vzhledem k vyvážení trhu, účastnící svou směnou na ceny nespekulují, zkrátka obchodují opravdu za účelem maximalizace vlastního užitku se stoprocentním spolehem na platnost aktuální ceny. Pakliže bude nabídka vyrovnaná s poptávkou lze dle modelu říci, že se jedná o rovnovážný trh a směna proběhne. Jestliže však nabídka s poptávkou vyrovnány nejsou, směna neproběhne. Dojde k vyhlášení nových cen statků a začíná druhé kolo. Nové ceny se určují na základě toho, zda byl na trhu s daným statkem převis nabídky či poptávky. U zboží s vyšší poptávkou bude cena zvýšena a analogicky u zboží s nedostatkem poptávky bude cena snížena. Takto proces narovnání a očišťování trhu pokračuje, dokud není dosaženo rovnováhy na trhu.", "section_level": 1}, {"title": "Základní předpoklady procesu tápání.", "content": "Pro správné fungování Walrasovských aukcí a klíčového procesu tápání je dle Walrase nutné splnit čtyři základní předpoklady.", "section_level": 1}, {"title": "Walrasovský dražebník.", "content": "Walrasovský dražebník je v rámci modelu Walrasovské aukce subjekt, jehož úkolem je přijímání nabídek k nákupu a prodeji respektive směně statků od dražitelů. Na základě přijatých nabídek je pak jeho cílem vyhodnotit, zda je trh v rovnováze či nikoliv. Pakliže nabídka převyšuje poptávku, popřípadě poptávka převyšuje nabídku, trh v rovnováze není a v takovém případě je úkolem dražebníka na základě rozdílu mezi poptávkou a nabídkou upravit cenové ohodnocení statků tak, aby se v dalším kole nových nabídek trh ideálně dostal do rovnovážného stavu, případně aby se mu co nejvíce přiblížil. Následně opět přijímá nabídky ke směně statků od subjektů, kterým byly v úvodu statky rozděleny. Na základě nich poté opět dochází k rozhodnutí o rovnovážnosti trhu a případně k opětovnému narovnání cen statků. Tímto se tak dražebník snaží nastavit ceny statků tak, aby co možná nejvíce odpovídaly reálné hodnotě jejich užitečnosti pro subjekty v aukci participující.  Charakteristikou Walrasovského dražebníka jsou pak předpoklady, které vychází z modelu Walrasovských aukcí. Totiž, že Walrasovský dražebník disponuje úplnou informací a zároveň u něj neexistují žádné transakční náklady. Walrasovský dražebník je tedy v ideálním případě dle nastavení modelu subjekt, jenž svoji činnost vykonává zdarma, matematicky přesně a se znalostí všech informací.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíl oproti klasickým aukcím.", "content": "Hlavním rozdílem mezi tradičními aukcemi a těmi Walrasovskými je v množství uskutečněných směn a dynamičnosti. Při Walrasovské aukci směna probíhá až na konci celého procesu narovnávání trhu, tedy až tehdy kdy je nabídka s poptávkou vyrovnaná a směna tak může proběhnout v dané rovnováze. Naproti tomu při klasických aukcích směna probíhá stále dynamicky za různé ceny. Ceny jsou navíc většinou více určené nakupujícím a prodávajícím oproti Walrasovským aukcím, kde cenu nastavuje Walrasovský dražebník.", "section_level": 1}, {"title": "Matematické vyjádření modelu.", "content": "Základní myšlenka Walrasovského modelu směny, na které stojí Walrasovské aukce lze matematicky vyjádřit následně:  Máme H subjektů a n statků. Preference každého subjektu jsou vyjádřeny jako funkce užitečnosti. Každý subjekt tak má svou preferenci označenou jako formula_1. Dále je každý subjekt zpočátku obdařed určitými statky. Tato vybavenost je vyjádřena vektorem formula_2. V obou případech je index h označením pro určitý subjekt, kterého se vybavenost či preference týká. Jelikož vybavenost subjektu značíme vektorem, můžeme individuální vlastnictví i-tého statku h-tým subjektem označit formula_3 Celkovou agregátní vybavenost všech H subjektů pak můžeme vyjádřit následující rovnicí.  formula_4  Ceny statků jsou subjektům předkládány dražebníkem ve formě vektoru p. Na základě tohoto vektoru se subjekty snaží poskládat svůj spotřební koš tak, aby maximalizovaly svůj užitek formula_1. Tento spotřební koš je vyjádřen pomocí vektoru formula_6 a omezující podmínkou pro něj je, že jeho cena nesmí překročit rozpočet, kterým subjekt disponuje. Rozpočet subjektu značíme formula_7. Maximalizace užitku se pak dá formálně zapsat jako:  formula_8  Rozpočtové omezení lze pak vyjádřit následovně: formula_9  Řešením této rovnice pak bude spotřební koš x, ve kterém individální množství požadovaného i-tého statku subjektu h lze vyjádřit jako formula_3. Jelikož se takto vymezený spotřební koš nevztahuje na již subjektem vlastněné statky, je nutné spočítat tzv. čistou poptávku subjektů. Čistá poptávka subjektu h po statku i se spočítá jako rozdíl mezi individuálním požadovaným množstvím a množstvím statku i, které má již subjekt h v držení. V případě, že čistá poptávka subjektu je kladná, znamená to, že subjekt chce své vlastnictví statku navýšit. Takto kladnou poptávku pak značíme formula_11. Je-li naopak čistá poptávka subjektu záporná, subjekt chce své vlastnictví statku snížit, značíme takto negativní poptávku formula_12. formula_11 nám tedy značí kolik subjekt statku poptává a formula_12 nám značí kolik subjekt statku nabízí. Tímto jsou tak vydefinovány směny, které chtějí jednotlivé domácnosti za dané ceny s danými statky uskutečnit. Z tohoto lze odvodit celkovou tržní poptávku po i-tém statku.  formula_15  Walrasovská čistá rovnováha ve směně je interpretována vektorem formula_16 a sadou spotřebních košů formula_17 s následujícími náležitostmi:  Zjednodušeně lze říci, že pro dosažení rovnováhy se celkové poptávané množství statku musí rovnat celkovému nabízenému množství tohoto statku. Vektor formula_16 pak vede účastníky k dodržení podmínky nepřesáhnutí vlastního rozpočtu formula_9 a dodržení cen stanovených dražebníkem(vektor p). Druhou podmínku pak můžeme z logiky výše popsané a pomocí algebraických úprav přepsat jako:  formula_24 pro statek formula_21  Tedy, že celkové množství poptávek statku se rovná celkovému množství nabídek statku na trhu. V takovém případě je nastolena rovnováha a proběhnou směny.  Model Walrasovské aukce využívá především výše zmíněných matematických operací a předpokladů. Teorie Walrasovského modelu směny je pak dále rozvinuta, kdy se snaží do své úvahy zahrnout další faktory v ekonomice jako například výrobní faktory tak, aby více odpovídal realitě. Pro aukce však postačí principy vysvětlené výše.", "section_level": 1}, {"title": "Walrasovská aukce v praxi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Walrasovská aukce na Americkém akciovém trhu.", "content": "Příklad Walrasovské aukce můžeme v reálném světě nalézt například na akciových trzích. Walrasovský rovnovážný bod se využívá například na burze v New Yorku (NYSE). Burza je zavřená v určité hodiny každý den a stejně tak o víkendu, ale i v těchto časech jsou přijímány objednávky na obchody. Obchody mohou být nákupy i prodeje, avšak mohou být stanoveny za různé ceny. Tyto obchody se však vypořádávají s opětovným otevřením burzy za otevírací cenu. Walrasovské rovnováhy se tu pak využívá ke stanovení právě této otevírací ceny. Otevírací cena se stanovuje na základě ceny, za níž přišlo objednávek nejvíce. Ačkoliv se dnes již metoda používá pouze v této omezené míře, do roku 1873 se pomocí Walrasovského modelu aukce obchodovaly veškeré obchody na této burze.", "section_level": 2}, {"title": "Další příklady užití z praxe.", "content": "Dále se Walrasovských aukcí a jejích principů využívá například s mírně upraveným mechanismem na arizonské, pařížské a bruselské burze či londýnském obchodě s drahými kovy nebo při americkém vydávání pokladničních poukázek.", "section_level": 2}, {"title": "Výhody Walrasovských aukcí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nízké komunikační náklady - jednoduchost.", "content": "Díky využití procesu tápání a Walrasovského dražebníka je tento typ aukcí velmi úsporný na transakční náklady pro subjekty. Subjekty v jiných obchodních modelech musejí hledat protistrany k otevření jednání o obchodu. Kupující tak musí vynaložit úsilí při hledání prodávajícího a následně se s ním dohodnout na ceně, prodávající analogicky taktéž. Kdežto u Walrasovských aukcí probíhá komunikace pouze mezi subjektem a dražebníkem a veškerá tato komunikace probíhá takřka ve smyslu toho, zda prodávající za danou cenu prodá či kupující za danou cenu koupí.", "section_level": 2}, {"title": "Možnost racionálního uvažování na základě sběru informací.", "content": "I v takto jednoduchém obchodním modelu je možné o trhu získávat informace a nakládat s nimi a plánovat své budoucí chování. Subjekty mohou například porovnávat ceny, za které směna proběhla s těmi, které byly původně vyhlášeny. Informace o chování trhu v tomto kontextu pak mohou subjektům sloužit k nastavení jejich vlastní politiky podávání nabídek a poptávek. Zároveň může být cennou informací při procesu tápání změna původní ceny, ze které mohou subjekty soudit stav na trhu s daným statkem. V některých aukcích, kdy je možné sledovat počet nabídek či poptávek v rámci své skupiny subjektů, může tato znalost také poskytovat subjektům určitou informaci ohledně vývoje ceny.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika Walrasovských aukcí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kritika Vickreyova.", "content": "Vickrey upozornil na možnost ovlivnění dražebníka dražiteli v těchto schématech aukcí. Jelikož dražebník upravuje cenu na základě dražitelů, může být při určitém chování jedné či druhé strany výsledná rovnovážná cena ovlivněna v jejich prospěch. Vickrey uvádí, že obě strany mají tendenci inklinovat k ceně nahrávající jejich prospěchu. Kupující se snaží koupit nejlevněji a prodávající prodat nejdráže. Pokud však jedna ze stran je více restriktivní a odmítá se přizpůsobit více než ta druhá, ovlivní tím výsledek aukce. Na popud této kritiky byl uskutečněn experiment ekonomem Adamem Smithem, který tuto skutečnost potvrdil.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika z pohledu ekonomického pojetí.", "content": "Ekonomové zastávající jiné než marginalistické pojetí ekonomice a vnímání subjektivity, jako například rakouská škola nemohou daný model přijmout, jelikož stojí celý na základě porovnatelnosti subjektivní užitkové hodnoty jednoho člověka s užitkovou hodnotou druhého. Zároveň by považovali za nemožné tuto užitkovou hodnotu vyjádřit kardinálním číslem. Tímto by tak odmítali samý základ celého modelu, tedy že každý subjekt modelu je schopen vyjádřit svou preferenci statků nějakou číselnou hodnotou.", "section_level": 2}, {"title": "Experiment Adama Smitha.", "content": "Experiment Adama Smitha zabývající se především kritikou Vicreye Walrasovskéh modelu aukcí spočíval v náhodném symetrickém rozdělení subjektů mezi nákupčí a prodávající. Kupující i prodávájící subjekty dostaly informaci o maximální ceně, za kterou mohou nakupovat, respektive prodávat. Dále byly subjekty rozděleny v místnosti příčkou tak aby na sebe prodávající s nakupujícími neviděli a nemohli tak přizpůsobovat své jednání dle protistrany. V tomto bodě se experiment dělí na dvě části, kdy v té druhé skupiny oddělené nejsou a mohou na sebe tak reagovat. Subjekty v první části experimentu měli výhled pouze na svou skupinu a dražebníka. Komunikace mezi subjekty i v rámci jedné skupiny byla pochopitelně zakázána avšak jelikož viděl chování ostatních účastníků v rámci své skupiny, potažmo ve druhé části všech účastníků, mohl tyto informace vzít v potaz. Aukce pak probíhala stanovením ceny statku dražebníkem a následným získáním informace o nabídce a poptávce po statku za tuto cenu. Subjekty tuto informaci přenášeli dražebníkovi pomocí zvedání rukou s lístečkem. Dražebník pak v experimentu vystupoval jako subjekt určující cenu. Po každém kole cenu upravil a vyhlašoval ji pro další kolo, dokud se nabídka nerovnala poptávce. I při mírném přenastavení vstupních parametrů, jimiž byla například i peněžní odměna při případné výhodně uzavřené směně, odměna za transakci, bylo v každém z experimentů bylo dosaženo rovnovážného trhu a nabídka a poptávka byla vyrovnána s vysokou efektivitou avšak odvisle od nastavení na mírně odlišných cenách. Experiment se také zaměřil na porovnání situace při neoddělených skupinách subjektů. Ve všech případech byla rovnovážná cena vždy mírně podhodnocena neboli nakloněna spíše ve prospěch kupujících. Tato možnost ovlivnění Walrasovských a jim podobných obchodních modelů subjekty v ní participujících obsažena v kritice byla tedy experimentem potvrzena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Walrasovská aukce je dílem švýcarského neoklasického ekonoma z Francie Léona Walrase Marie-Ésprita. Jedná se o jedno z nejstarších schémat obchodování v ekonomické literatuře. Walrasovské principy aukce jsou popsány v díle Základy čisté politické ekonomie z roku 1874. Jedná se o zvláštní typ aukcí, kde se nedraží statky pouze mezi několik nakupujících subjektů, avšak figurují v něm jak subjekty nakupující, tak prodávající a vzájemnou interakcí těchto stran pak dochází k stanovování ceny a výslednému rozdělení statků mezi subjekty. Tento typ aukce vznikl na základě životního díla Walrase teorie všeobecné rovnováhy, při které uplatňoval své matematické pojetí ekonomie. Právě Walras je považován za zakladatele matematické ekonomie a na jeho myšlenkách a matematických modelech Walrasovská aukce stojí. Walras je považován za jednoho ze zakladatelů marginalistické revoluce díky myšlence mezního užitku, na které stojí systém Walrasovské aukce.", "tgt_summary": "瓦尔拉斯拍卖(Walras拍卖),由Leon Walras引入。这种拍卖方式是每一位拍卖参与者提出自己可接受的最高价格。最后拍卖品由出价最高者获得,价格为第二高价格稍高一点。这种拍卖的好处是避免不断重复出价和过高出价。可以证明这种排名能够达到一般均衡价格。", "id": 796255}
{"src_title": "Univerzita v Kielu", "tgt_title": "基尔大学", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Univerzita v Kielu byla oficiálně založena jako \"Academia Holsatorum Chiloniensis\" (Holštýnská univerzita v Kielu) 5. října 1665. Mnozí kielští občané nebyli zpočátku příliš nadšení z očekávaného přílivu studentů, neboť se domnívali, že s sebou přinesou jen obžerství, ožralství a veřejné pohoršení, a stavěli se proti. Avšak ti, kteří si dokázali představit ekonomické výhody, jež skýtá univerzita, zvítězili, a Christiana Albertina se tak stala nejsevernější univerzitou ve Svaté říši římské národa německého. Po roce 1773, kdy Kiel patřil sice do Německa, ale vládl mu dánský král, začala univerzita vzkvétat, a když město v roce 1867 připadlo Prusku, začala se Christiana Albertina rozrůstat. Otevřela jednu z prvních botanických zahrad v Německu (dnes Stará botanická zahrada v Kielu). Řadu nových univerzitních budov, jichž bylo zapotřebí vzhledem k vzrůstajícímu počtu studentů, navrhl architekt Martin Gropius, prastrýc zakladatele Bauhausu Waltera Gropia. V roce 1933 uposlechla Christiana Albertina jako jedna z prvních německých univerzit nařízení Zákona o státní službě schváleného 7. dubna 1933, jen 2 měsíce po jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem, na jehož základě byli neárijští akademičtí pracovníci a studenti vypuzeni ze školy. Mezi jinými tak byli vyhnáni i sociolog, ekonom a filozof Ferdinand Tönnies či klasický filolog Felix Jacoby.  Za 2. světové války byly univerzitní budovy značně poškozeny, proto byly po válce postaveny na jiném místě. V zachovalých starších budovách se usídlila lékařská fakulta. Od roku 2006 se univerzita zapojila do Iniciativy excelence německých univerzit. Skupina zvaná Budoucí oceán (\"The Future Ocean\") založená ve spolupráci s Helmholtzovým centrem pro výzkum oceánu v Kielu GEOMAR v roce 2006 se těší mezinárodnímu uznání. Druhá excelentní skupina Zánět v rozhraní (\"Inflammation at Interfaces\") se zabývá chronickými zánětlivými chorobami. Také Kielský institut pro světovou ekonomii je úzce propojen s Christianou Albertinou.  V roce 2019 univerzita oznámila, že zakazuje zakrývání obličeje v učebnách. Poukázala přitom na potřebu otevřené komunikace, jež zahrnuje i výraz obličeje a gesta.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nositelé Nobelovy ceny.", "content": "S univerzitou je spojeno několik nositelů Nobelovy ceny včetně:", "section_level": 2}], "src_summary": "Univerzita v Kielu, oficiálně Univerzita Kristiána Albrechta v Kielu ( \"Christian-Albrechts-Universität zu Kiel\", CAU), je univerzita ve městě Kielu ve spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko v Německu. V roce 1665 ji založil vévoda Kristián Albrecht Holštýnsko-Gottorpský, po němž je pojmenována. Jedná se o nejstarší, největší a nejprestižnější vysokou školu ve Šlesvicku-Holštýnsku. Dnes zde studuje přes 27 000 studentů. Tvoří ji celkem 8 fakult, kde vyučuje přes 400 profesorů. Christiana Albertina, jak se škola neoficiálně nazývá, byla až do období 1864/1866 nejsevernější německou univerzitou a současně druhou největší univerzitou v Dánsku. Zdejší absolventi a badatelé získali 12 Nobelových cen.", "tgt_summary": "基尔大学,全名克里斯蒂安-阿尔伯特基尔大学(CAU),坐落于波罗的海畔的基尔市,是德国石勒苏益格-荷尔斯泰因州唯一的一所综合大学。该校始建于公元1665年,历史悠久。目前在校学生约有20000人,教授600名左右。学校设有约140个专业方向。2001年新建的大学图书馆是目前整个德国最先进的图书馆之一,共有藏书440余万册。学校目前的重点专业方向有:海洋生物学,国民经济学和斯堪的纳维亚文化。此外学校的国际经济系和自然灾害研究所亦享有国际声誉。", "id": 2240175}
{"src_title": "Kladivoun bronzový", "tgt_title": "紅肉丫髻鮫", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kladivoun bronzový na délku dosahuje maximální velikosti 370 až 420 cm. Pohlavní dospělosti je u samic dosaženo při velikosti asi 200 až 250 cm, u samců při asi 140 až 198 cm celkové délky. Nejvyšší zaznamenaná hmotnost kladivouna bronzového činila 152,4 kg. Navzdory velikosti je tělo štíhle stavěno, s velkou první hřbetní ploutví a malou druhou hřbetní ploutví a břišními ploutvemi. Hlava má tvar kladiva, podobně jako u jiných zástupců čeledi, s výrazným prohloubením v jejím středu a dalšími menšími prohlubněmi po stranách, které dávají hlavě vroubkovaný vzhled. Horní polovina těla je zbarvena odstíny hnědošedé, bronzové až olivové, na spodní straně těla zbarvení přechází do světlejších odstínů, od světle žluté až po bílou.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie a chování.", "content": "Kladivoun bronzový je živorodým druhem a vejce se po dobu 9 až 12 měsíců se vyvíjejí v těle matky. Mláďata přicházejí na svět na jaře a v létě a dosahují velikosti asi 31 až 57 cm. Samice rodí 12 až 41 mláďat v jednom vrhu. První dva roky života žijí v pobřežních vodách. Dospělci se zdržují spíše na otevřeném moři, kde mohou tvořit skupiny segregované podle pohlaví. Během letních měsíců mohou kladivouni vytvářet velké migrující skupiny. Kladivoun bronzový se může dožít věku až 35 let, především mláďata se však stávají obětmi mnohých predátorů včetně jedinců vlastního druhu. Potravu dospělých jedinců tvoří především různé druhy ryb, hlavonožců a korýšů, stejně jako menší druhy žraloků a rejnoků.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Kladivoun bronzový představuje celosvětový cílový i vedlejší úlovek komerčního rybolovu. Je ceněn pro své ploutve a kůži, ale také pro maso, olej a vyrábí se z něj i rybí moučka. Vyhledáván je také ze strany sportovních rybářů. Tendence vytvářet početné migrující skupiny vede k výlovu velkého množství jedinců v krátkém čase a zranitelná jsou také mláďata žijící při pobřeží. Mezinárodní svaz ochrany přírody k roku 2019 uvádí prudký pokles populací kladivounů ve všech oceánech, pravděpodobně o více než 80 % během tří generací, a druh hodnotí jako kriticky ohrožený. Předchozí vyhodnocení z roku 2009 považovalo kladivouna bronzového za ohrožený taxon. Lokální zlepšení v návaznosti na ochranná řízení lze pozorovat v severozápadním Atlantiku a Mexickém zálivu, avšak globální ochrana není příliš rozvinuta. Od roku 2013 patří kladivoun bronzový do druhé přílohy úmluvy CITES, což má zajistit, aby vyvážené části žraloků pocházely z legálního a udržitelného rybolovu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kladivoun bronzový (\"Sphyrna lewini\") představuje druh mořského žraloka z čeledi kladivounovití (Sphyrnidae). Vyskytuje se v pobřežních mírných teplých a tropických mořích po celém světě, žije v oblastech šelfových moří a přilehlých hlubokých vodách. Často se přibližuje i k pobřeží a může vplouvat i do zátok nebo ústí řek.", "tgt_summary": "路氏双髻鲨(学名:\"Sphyrna lewini\"),又称作红肉丫髻鲛,俗名牦头沙、双髻鲨、双过仔。为软骨鱼纲真鲨目双髻鲨科的其中一种。", "id": 2712043}
{"src_title": "Kladivoun tiburo", "tgt_title": "窄头双髻鲨", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Vyskytuje se pouze podél amerického pobřeží, v Pacifiku směrem od Kalifornského poloostrova až po Ekvádor a v Atlantiku od Severní Karolíny až po jižní Brazílii. Hojně žije v oblastech Mexického zálivu a Karibiku.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Kladivoun tiburo dosahuje průměrné délky asi 80 cm s maximální délkou 1,5 m a největší zaznamenanou hmotností 10,8 kg. Pohlavní dospělosti samci dosahují při dosažení velikosti asi 52 až 75 cm, samice pohlavně dospívají při velikosti asi 84 cm. Rozměry je kladivoun tiburo nejmenší zástupce čeledi kladivounovitých. V rámci čeledi je také jedinečný svým tvarem hlavy, která je zaoblená a vzhledem připomíná lopatu. Na základě tvaru hlavy lze také odlišit pohlaví, protože samcům se na hlavě vytváří protažením rostrálních chrupavek zřetelná vyvýšenina. I touto neobvyklou pohlavní dvojtvárností představují kladivouni tiburo mezi žraloky výjimku. Zbarvení těla je šedé až šedohnědé, se zelenavým nádechem, směrem k břichu zbarvení postupně bledne.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Kladivouni tiburo se vyskytují od šelfových moří, přes korálové útesy až po ústí řek a mělké zálivy. Žijí v mělké vodě, nejčastěji v hloubkách od 10 do 25 metrů. Zatímco během noci pátrají na mělčinách po potravě, kterou tvoří především korýši, dále také menší druhy ryb a hlavonožců, ve dne se přesouvají do hlubších vod. Složení potravy se mění podle sezóny a stanoviště. Samice konzumují větší množství potravy než samci, pravděpodobně následkem většího výdeje energie během rozmnožování.  Kladivoun tiburo je živorodým druhem. Po spáření si mohou samice uchovávat sperma samců až po dobu čtyř měsíců, než dojde k oplodnění vajíček. Tímto pravděpodobně dosahují toho, aby mláďata přišla na svět během nejlepších podmínek. Gestační období je jedno z nejkratších mezi všemi žraloky, trvá asi 4,5 až 5 měsíců. Samice rodí 4 až 14 mláďat, každé měří asi 21,5 až 29,7 cm.  Kladivoun tiburo obyčejně tvoří menší skupinky o maximálně 15 zvířatech. Během roku však tento druh provádí migrace směrem do teplejších vod a v takovém případě mohou migrující žraloci vytvářet velké skupiny, které mohou zahrnovat až několik tisíc jedinců.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Kladivoun tiburo je loven pro maso, rybí moučku a vyhledáván také ze strany sportovních rybářů. Mezinárodní svaz ochrany přírody nicméně ve svém vyhodnocení z roku 2016 uvádí, že i když je tento druh vystaven tlaku cíleného i vedlejšího rybolovu, je velmi hojně rozšířen a navíc není díky velkému přírůstku populace tolik náchylný k ohrožujícím faktorům jako jiné druhy žraloků. Patří mezi druhy málo dotčené.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kladivoun tiburo (\"Sphyrna tiburo\") představuje druh mořského žraloka z čeledi kladivounovití (Sphyrnidae), který je rozšířen v mělkých vodách podél pobřeží Ameriky. Vyznačuje se menší velikostí a jedinečně tvarovanou hlavou.", "tgt_summary": "窄头双髻鲨(学名:)为双髻鲨科双髻鲨属的鱼类。分布于大西洋和太平洋热带和亚热带各海区。该物种的模式产地在美洲。", "id": 2688124}
{"src_title": "Motorizovaná pěchota", "tgt_title": "摩托化步兵", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Do vypuknutí první světové války byl hlavním způsobem přesunu vojáků pěší pochod, v případě jezdectva jízda na koni. Od poloviny 19. století bylo možné využít i vlakovou dopravu, za války pak byly poblíž fronty stavěny vojenské úzkorozchodné dráhy. Dělostřelectvo bylo hipomobilní (tažené koňmi), přepravu zásob a materiálu zajišťovala železnice a koňské povozy.  Automobily byly ve srovnání s dalšími druhy dopravy málo rozšířené, ale jejich význam pro vedení války ukázala německá ofenzíva na Paříž, kterou se Francouzům podařilo zastavit mimo jiné díky urychlené přepravě vojáků na bojiště pomocí taxíků a dalších ad hoc shromážděných vozidel. Automobily našly využití především v týlu při zásobování, přesunu záloh nebo transportu zraněných. Vznikala i speciální vojenská vozidla, jako kolové či pásové dělostřelecké tahače, obrněné automobily, které se uplatnily zejména při manévrových bojích na východní frontě, a tanky, které prolomily patovou situaci zákopové války na západní frontě.  V meziválečném období docházelo k motorizaci jednotek pěchoty a dělostřelectva, které spolupracovaly s tanky a obrněnými vozidly. Naprostá většina vojáků však byla stále odkázána na pěší přesuny.  Motorizovaná pěchota hrála důležitou roli v německém blitzkriegu za druhé světové války. Jednotky tankových granátníků, převážené z části polopásovými obrněnými transportéry Sd.Kfz. 251 a z větší části nákladními automobily, byly schopné postupovat spolu s tanky mnohem rychleji než klasická pěchota.  Motorizovaná pěchota na nákladních automobilech měla i své limity, spočívající především v omezené průchodnosti terénem a absenci pancéřování a lafetovaných zbraní. Během studené války proto došlo k masovému zavádění kolových a pásových obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty, které umožnily větší mechanizaci pěchoty.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V roce 2020 bylo z celkového počtu 58 brigádních bojových uskupení americké armády 16 vyzbrojeno tanky M1 Abrams a bojovými vozidly pěchoty M2 Bradley a 9 obrněnými transportéry Stryker. Zbylých 33 útvarů představuje lehkou pěchotu bez bojových vozidel.  Vzhledem k nedostatečné ochraně a ztrátám vojáků převážených terénními vozidly HMMWV („Humvee“) a nákladními automobily v zahraničních operacích proto došlo po roce 2006 k zavedení vozidel kategorie MRAP a vozidel vzešlých z programu Joint Light Tactical Vehicle.  Motorizovaná pěchota vznikala v Armádě České republiky od roku 2008 a byla nasazena při plnění nebojových úkolů i v zahraničních misích. 44. lehký motorizovaný prapor disponuje lehkými obrněnými vozidly LOV IVECO, obrněnými transportéry Pandur II, nákladními automobily Tatra 810 a další technikou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Motorizovaná pěchota patří v ozbrojených silách NATO mezi pěchotu střední kategorie. Vojáci motorizovaných jednotek jsou na bojiště dopravováni lehkými obrněnými vozidly, obrněnými transportéry nebo nákladními automobily. Těžší mechanizovaná pěchota disponuje bojovými vozidly pěchoty, zatímco lehká pěchota se přemísťuje pěšky či letecky.<ref name=\"VR 4/2008\">", "tgt_summary": "摩托化步兵(Motorised Infantry)是在固定编制内以摩托化方式实施机动的步兵,如乘载摩托车、卡车等机动车的移动方式。这区别于传统的徒步步兵(重武器拆解后人背肩扛)、骡马化步兵(重武器是驮载或挽马牵引)。因此,乘载装甲人员输送车(APC)或步兵战车(IFV)的火力和装备更强的机械化步兵、装甲步兵实际上也属于广义的摩托化步兵。例如,二战时的德军的摩托化步兵实际上就是指装甲掷弹兵;而二战时苏军的“机械化军”下辖4个机械化旅与1个坦克旅,实际上这些机械化旅基本没有装甲车可乘,而是乘卡车机动。冷战时期的苏军摩托化步兵是乘载BMP步兵战车或BTR轮式装甲输送车,因此实际上是重型装甲步兵。", "id": 2612892}
{"src_title": "Mechanizovaná pěchota", "tgt_title": "機械化步兵", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Boje první světové války ukázaly, že se tanky neobejdou bez podpory pěchoty. Její doprava na bojiště pomocí tankového výsadku (vojáci se vezli přímo na tanku) však skýtala nevýhodu v podobě zranitelnosti a v případě převozu na nákladních automobilech i v neschopnosti postupovat spolu s tanky v obtížnějším terénu.  Mark IX, první obrněný transportér na světě, byl vyroben v roce 1918 na základě britského tanku Mark V. V meziválečném období některé armády postavily motorizované a mechanizované jednotky. Většinou se jednalo o kombinaci obrněných automobilů a tanků či tančíků s pěchotou na nákladních automobilech, případně i s jezdectvem (např. v československé armádě tzv. rychlé divize).  Průlom znamenal německý blitzkrieg, který předpokládal spolupráci tanků (mimo jiné) s pěchotou převáženou obrněnými vozidly. V roce 1939 byly do výzbroje wehrmachtu zařazeny polopásové transportéry Sd.Kfz. 251, kterými byly přednostně vybavovány pěší útvary v rámci tankových divizí. Většina tankových granátníků byla nicméně přepravována nákladními automobily a německé pěší divize byly po celou válku závislé i na koňských povozech.  Západní Spojenci dosáhli za druhé světové války prakticky úplné motorizace svých jednotek, přičemž pěchota se dočkala i specializovaných transportérů v podobě polopásů M2 a M3 nebo pásových Bren Carrierů. Sovětská pěchota byla převážena na tancích.  Během studené války se mechanizace pěchoty zintenzivnila zaváděním kolových a pásových obrněných transportérů. Vzhledem k neustálému zvyšování palebné síly byly konstruovány transportéry se silnějším pancéřováním i výzbrojí. Z dopravního prostředku se stalo bojové vozidlo, které může vojáky účinně podporovat i po jejich sesednutí. Sovětské motostřelecké divize byly vyzbrojeny pásovými BMP (bojové vozidlo pěchoty) a kolovými BTR (obrněný transportér), zatímco motostřelci tankových divizí měli výhradně BMP.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Moderní mechanizovaná pěchota je do boje převážena obrněným bojovým vozidlem vyzbrojeným kanónem, případně i protitankovými řízenými střelami. První bojová vozidla pěchoty byly pásové transportéry vyzbrojené automatickým kanónem (až na sovětské BMP-1 se 73mm nízkotlakým kanónem 2A28 Grom). Západní konstrukce, jako například Marder, poskytovaly výsadku větší pancéřovou ochranu za cenu větších rozměrů a vyšší hmotnosti. Kolové obrněné transportéry zpočátku nemohly pásovým typům konkurovat průchodností terénem, odolností ani výzbrojí. Nově vyvinutá kolová bojová vozidla pěchoty však nabízejí srovnatelné schopnosti.", "section_level": 1}, {"title": "V Československu a Česku.", "content": "Československá lidová armáda v roce 1954 přejmenovala pěší útvary na střelecké. Od 1. října 1957 byla 3. mechanizovaná divize na zkoušku reorganizována na motorizovanou střeleckou divizi, která kombinovala vlastnosti střelecké a mechanizované divize. V roce 1958 byl převzat sovětský model vševojskových svazků rozdělených na tankové a motostřelecké. K přejmenování motostřeleckých divizí na mechanizované došlo v roce 1991.  Armáda České republiky používá termín mechanizované vojsko. 71. a 72. mechanizovaný prapor disponují vozidly BVP-2, 41. a 42. mechanizovaný prapor provozují KBVP Pandur II.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mechanizovaná pěchota patří v ozbrojených silách NATO mezi pěchotu těžké kategorie. Vojáci mechanizovaných jednotek jsou na bojiště dopravováni pásovými nebo kolovými bojovými vozidly pěchoty,<ref name=\"VR 4/2008\"> která převáženému výsadku umožňují držet v terénu krok s tanky, poskytují ochranu při přesunu a po vysazení palebnou podporu. Ve srovnání s motorizovanou pěchotou disponuje mechanizovaná pěchota vozidly se silnější výzbrojí a pancéřováním.", "tgt_summary": "机械化步兵是现代陆军中的一个步兵兵种,是指搭乘步兵战车或装甲输送车机动的步兵。", "id": 2096089}
{"src_title": "Dějiny hudby", "tgt_title": "音樂史", "src_document": [{"title": "Klasická hudba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Středověká hudba.", "content": "Za středověkou hudbu bývají označovány již počátky hudby křesťanské, silně ještě spjaté s antikou. Příkladem může být Hilarius z Poitiers (310 – 368), který využíval čtyř základních řeckých stupnic podobně jako písně, které byly zpívány v pohanských chrámech a na scéně světských divadel, avšak psal k nim křesťanské texty. Skládání duchovních písní se věnoval také svatý Ambrož, první arcibiskup milánský (340 – 397). I jeho písně napodobovaly antické vzory. Nápěvy k nim byly komponovány v řeckém slohu bez metrické formy, tedy všechny noty byly stejně dlouhé. Významným mezníkem vývoje hudby v raném středověku bylo, když dal papež Řehoř Veliký (540 – 604) kodifikovat a kanonizovat několik stovek liturgických zpěvů a nařídil, že při bohoslužbách je smějí zpívat jen vycvičení a vzdělaní kněží, a že liturgický zpěv musí být jednohlasý a bez doprovodu hudebního nástroje. To nadlouho zastavilo vývoj evropské hudby, nicméně přivedlo k dokonalosti jednu linii, zvanou gregoriánský chorál. Z různých lidových ohlasů na něj pak vznikaly první lidové duchovní písně, k nimž", "section_level": 2}, {"title": "Renesance.", "content": "Renesanční hudba (zhruba 1400-1600) navázala na antiku důrazem na harmonii a konsonantností, tedy vzájemným provázáním všech částí díla. Typickou se stala polyfonie. Hudba začala sloužit k mnohem osobnějšímu vyjádření skladatele, již se nemusel držet tolik náboženské tématiky, ani přísných pravidel gregoriánské epochy. Základními žánry byly mše, moteta a později i madrigal. Nakročením k opeře byly monody. Celou epochu, hudbu nevyjímaje, ovlivnil vynález knihtisku. V hudbě umožnil mnohem větší a rychlejší šíření notací po světě.  Evropská renesanční hudba má tři epicentra. Klíčové bylo v oblasti mezi Francií a Nizozemím, hudební věda většinou hovoří o tzv. franko-vlámské škole. Klíčovým představitelem její první generace byl Guillaume Dufay, druhé Johannes Ockeghem, třetí Josquin Desprez, čtvrté", "section_level": 2}, {"title": "Baroko.", "content": "Barokní evropská hudba oproti renesanční zesložitěla. Typickou se stala zpěvnost a emocionální působivost – hlavním úkolem barokní hudby je přenášet pocity na posluchače. Je charakterizována použitím komplexu tonálního kontrapunktu a použitím basso continua, neboli souvislé basové linky. Ve vícehlasé vokální skladbě canzona se formovaly počátky sonátové formy, stejně jako formálnější představa o variacích. Tonalita dur a moll jako prostředek pro zvládnutí disonance a chromatismu v hudbě nabývají plného tvaru.  Během barokní éry došlo ke zvýšení popularity hudby hrané na klávesové nástroje, jako bylo cembalo a varhany; housle a rodina strunných nástrojů získaly podobu,", "section_level": 2}, {"title": "Klasicismus.", "content": "Klasicistní hudbu označují hudební odborníci většinou za zklidněnější, racionálnější a hravější oproti hudbě barokní. Alespoň, co se týče hlavního autora této epochy, Rakušana Wolfganga Amadea Mozarta, jednoho z nejslavnějších hudebníků všech dob. Mozart také prokázal rostoucí roli střední Evropy v hudebním světě na straně jedné a německo-jazyčného prostoru na straně druhé.  Klasicistní umělci se melodicky a harmonicky snažili o ucelené a přehledné hudební dílo. V období klasicismu se prosadily nové, oproti dosavadním hudebním útvarům složitější formy, např. sonátová forma, sonáta, sonatina, smyčcový kvartet atd. V éře klasicismu bylo zavedeno mnoho norem kompozice, přednesu a stylu. Byla to také doba, kdy se dominantním klávesovým nástrojem stal klavír. Došlo ke", "section_level": 2}, {"title": "Romantismus.", "content": "S 19. stoletím přišla hudební revoluce. Autoři začali věnovat velkou pozornost melodické linii, vsadili na velkou emocionalitu, rozbili tradiční harmonii a více než kdy předtím začali čerpat motivy z lidové hudby. Hudba se stala více chromatickou, disonantní a tónově barevnější, s napětím (s ohledem na přijaté normy starších forem) při nárůstu počtu předznamenání. Výsledkem byl hudební romantismus, často spojený s nějakým literárním motivem, který hudba měla zpracovávat, ilustrovat, rozvíjet (tzv. programní hudba). Styl zasáhl celou Evropu, přelil se i na jiné kontinenty a kraloval takřka celé století. Během té doby přinesl mimořádné bohatství, které se stalo základem evropské kultury, ale také jednotlivých evropských národních kultur, neboť v té době se moderní národy začaly formovat a nacionální ideje byly ostatně často přímo programem skladatelů.  Za zakladatelskou postavu slohu lze považovat Ludwiga van Beethovena, především díky jeho \"Osudové symfonii\". Obrovskou", "section_level": 2}, {"title": "Modernismus.", "content": "Modernistická hudba je definována rozbitím některých tradičních struktur, jako je tonalita, metrický systém apod. Muzikologové hledají počátek modernistického průlomu buď v impresionismu, který reprezentovali nejčistěji Claude Debussy a Maurice Ravel, anebo až na konci 19. století, u Richarda Strausse, zejména v jeho \"Donu Juanovi\" (1888), a zejména pak v pozdních pracích Gustava Mahlera. Zatímco u těchto autorů se dá hovořit o koketérii s rozbitím starých forem, autoři jako Igor Stravinský (dvanáctitónová hudba) nebo zejména Arnold Schoenberg (atonalita) si toto rozbití pak dali přímo jako program. Zajímavé je, že někteří modernisté, jako Béla Bartók nebo Leoš Janáček, hledali inovace v napojení se na lidovou hudbu, podobně jako před nimi romantici - avšak s dramaticky jinými výsledky. Podobně to dopadlo, když se Jean Sibelius inspiroval národní mytologií.", "section_level": 2}, {"title": "Klasická mimoevropská hudba.", "content": "I v jiných kulturních okruzích mimo Evropu se objevily pokusy hudbu a hudební divadlo standardizovat a vytvořit tak \"vyšší hudbu\", zřetelně oddělenou od hudby lidové, často v blízkosti královských dvorů nebo v rámci životního stylu šlechty. Nejdále tyto pokusy došly v Asii. V Číně se ustavila tzv. čínská opera. Na rozdíl od evropské opery vznikla v lidových vrstvách a uměním nejvyšší společnosti se stala teprve později. Za vrcholnou její éru bývá označováno 13. století. Kromě zpěvu a tance zahrnuje často i bojová umění, akrobacii, pantomimu, typické jsou výrazné masky a líčení. Existuje okolo stovky žánrů čínské opery, odlišených především regionálně, z nichž nejznámější je Pekingská opera. Ta vznikla v 18. století, za vlády dynastie Čching. Na jejím vzniku se bezprostředně podílel císař Čchien-lung, kterého okouzlily místní opery v jižní Číně (zejm. v An-chuej) a přivezl do Pekingu první soubory. Čínská opera se hraje za doprovodu tradičních hudebních nástrojů: dvoustrunné housle \"er-chu\", třístrunná loutna \"san-sien\", tradiční loutna \"pchi-pcha\", čínský roh, zvon \"suo-na\", bicí nástroje \"pan-ku\" a \"ta-luo\", činely \"bo\", klapačky \"pchaj-pan\" atd. Velkou tradici měla dvorská standardizovaná", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jazz.", "content": "Na konci 19. století vznikl v černošských komunitách ve Spojených státech ragtime, specifický způsob klavírní hry, s pravidelným rytmem v polkovém či pochodovém tempu s oktávovým basem na těžkých dobách a s bohatě synkopovanou melodií. Synkopa pochází z africké hudby, je to rytmicko-metrický útvar, který ozvláštňuje pravidelný průběh hudební fráze. K průkopníkům ragtime patřil především Scott Joplin. Ragtime je označován za předstupeň jazzu, ovšem jazzoví hudebníci se k němu vždy s úctou vraceli (např. \"Bugatti step\" Jaroslava Ježka). Z ragtime také vyšel styl hry na piano zvaný stride, který proslavil Fats Waller, později Art Tatum.  Dalším předstupněm jazzu je blues, jež vzniklo zesvětštěním náboženských písní amerických černochů - gospelů a spirituálů. Blues se od nich odlišilo sázkou na sólový zpěv namísto sborového a melancholičtější náladou, která dala celému stylu i název (slovo \"blues\" v angličtině vyjadřuje depresivní stav či smutek). Za otce blues je označován trumpetista William Christopher Handy, autor klasických skladeb jako \"The Memphis Blues\" nebo \"St. Louis Blues\". K legendám stylu patří zejména kytarista B.B. King. Blues ovlivnilo vznik soulu (jeho klasiky se ve 2. polovině 20. století stali především Ray Charles, James Brown, Aretha Franklinová, z bílých umělců pak Janis Joplin, v Evropě například Van Morrison). Blues a soul pak měly obrovský vliv, kromě jazzu silně později ovlivnily pop-music (zejm. R&B), country, funk i rock.  Jazz, který převzal synkopický princip z ragtime, houpavé frázování (neboli \"shuffle\") z blues a přidal improvizaci, vznikl na počátku 20. století, taktéž v černošských komunitách ve Spojených státech. Původ slova jazz je nejasný. Pojem se začal používat okolo roku 1915, pravděpodobně se jedná o zkomoleninu slova \"jasmine\", které označovalo parfém jasmínové vůně, jenž byl v té době populární v New Orleans, jež bylo ohniskem jazzu (dalšími se staly New York a Chicago, města, kam po roce 1917 odcházelo mnoho neworleánských černochů poté, co v New Orleansu bylo zrušeno mnoho zábavných podniků, po založení vojenské námořní základny). V samotném New Orleansu vznikla jedna ze základních odnoží jazzu, často zvaná též původní jazz, tzv. dixieland, v němž typickými nástroji jsou trumpeta, pozoun, klarinet, banjo nebo tuba. K prvním slavným kapelám patřil Original Dixieland Jass Band, který roku 1917", "section_level": 2}, {"title": "Folk a country.", "content": "Jazz vzešel ze specifického druhu lidové hudby, z lidové hudby amerických černošských komunit, která má africké kořeny. „Bílá“ lidová hudba se stala zdrojem také mnoha důležitých žánrů. V Evropě v 19. století poskytla své instrumentárium hudbě dechové, která ji zkombinovala s postupy a nástroji orchestrů vážné hudby. Velké orchestry byly spjaty zpočátku hlavně s armádou a typickým žánrem byl pochod, který skutečně původně často doprovázel pochodující vojsko. Velkou tradici si dechové orchestry získaly v armádě americké. Klasikem se zde stal například John Philip Sousa se svým pochodem \"Stars and Stripes Forever\", nebo s \"The Washinghton Post March\". Pozadu nezůstala ani britská vojenská hudba, která dala světu známý \"Colonel Bogey March\". K nejslavnějším německým pochodům patří \"Preußens Gloria\" nebo \"Königgrätzer Marsch\", oba z dílny Johanna Gottfrieda Piefkeho. Žánr byl nesmírně oblíben i v Rakousko-Uhersku. Klasikem v tomto prostoru se stal například Čech Julius Fučík, jehož vojenský pochod \"Vjezd gladiátorů\" se stal jednou z nejznámějších světových melodií, jakkoli díky využití v cirkusech, které Fučík původně nezamýšlel. Proslavený je i jeho \"Florentinský pochod\". Vůbec nejslavnějším rakouským vojenským pochodem je však patrně \"Radeckého pochod\" Johanna Strausse staršího. Velmi oblíbená se stala vojenská pochodová hudba ale například i v Osmanské říši. Ve Spojených státech vznikla i silná tradice dechových orchestrů školních. Menší dechové orchestry daly pak vzejít žánru zvanému často dechovka. I zde se zrodily světoznámé melodie, jako například \"Škoda lásky\" Čecha Jaromíra Vejvody, jíž se ujal orchestr Glenna Millera (a Andrew Sisters a mnozí jiní) a široce ji zpopularizoval v kontextu big bandové hudby. Obecně by big bandová větev swingu bez dechové hudby 19. století asi nevznikla a ač si to málokdy fanoušci populární hudby 20. století uvědomují, je dechová hudba jedním ze základů moderního popu.  Poté, co jazz tolik prorazil a získal si masovou oblibu, i jiné tradice lidové hudby „zdvihly hlavu“. I lidová hudba (zprvu zvláště amerických) bělochů si začala hledat vlastní moderní výraz. Takto vzniklo country. Má kořeny v hudbě 18. století zvané old-time music, což byla lidová hudba zvláště irských, anglických, ale i jiných evropských přistěhovalců do severní Ameriky, pro niž bylo typické mj. užití banja, houslí, foukací harmoniky nebo jódlování, a která má možná kořeny až keltské. Tradice se vyvíjela s různými lokálními specifiky (apalačská hudba, kovbojská píseň, red dirt) a ve 20. letech 20. století byla tato tradice na jihu Spojených států oživena a skloubena zvláště s postupy blues. Tak vzniklo americké country, zpočátku často zvané též hillbilly a provozované v barech zvaných honky-tonk. Country bylo od počátku koncipované jako hudba taneční, čímž se odlišuje od silně spjaté větve, kterou můžeme nazvat folk (dnes v zásadě synonymum folk rocku nebo tzv. folk revivalu). Za „otce country“ je někdy označován „zpívající brzdař“ Jimmie Rodgers. Významnou roli v rozvoji country měla Carter Family. Ve 40. letech country zpopularizoval Hollywood, když si oblíbil některé „zpívající kovboje“, jako byli Gene Autry nebo Roy Rogers. Nevyhlášeným hlavním městem country je Nashville, kde byl v padesátých letech 20. století ustaven jakýsi hudební kodex country, sestava hudebních postupů určujících, jak má „pravé country“ vypadat (někdy se mu říká Nashville sound). Jeho ctitelem byl například Hank Williams, který zosobňoval prototyp obyčejného zpívajícího muže z amerického jihu. S Nashville soundem ale někteří country hudebníci polemizují, ba bojují, takový podvratný proud country reprezentoval Willie Nelson. Největší hvězdou country všech dob se stal Johnny Cash, který se přiženil do Carter Family, a jehož \"Folsom Prison Blues\" nebo píseň \"I Walk the Line\" patří ke country hymnám.", "section_level": 2}, {"title": "Muzikál a film.", "content": "Zábavná hudební představení mají hlubokou tradici. Italové jim říkali opera buffa a skládal je i Mozart či Rossini. V 18. století začaly ve velkých francouzských městech vznikat podniky pro lidovou zábavu zvané vaudeville, později varieté. Zpočátku hrály pásma nespojitých scének a písniček. Časem byl ale pro tyto zábavné podniky vymyšlen žánr zvaný komická opera, který na některé postupy opery buffa navázal, avšak upravil je pro potřeby dobového publika. K nejslavnějším komickým operám patřila \"Dcera pluku\" (1840) Gaetano Donizettiho, \"Orfeus v podsvětí\" (1858) Jacquese Offenbacha a především \"Carmen\" (1875) George Bizeta. Offenbachovský styl do Vídně přenesl Franz von Suppé a po něm zejména Johann Strauss mladší: \"Netopýr\" (1874), \"Cikánský baron\" (1885), \"Vídeňská krev\" (1899). Těmto vídeňským dílům se už říkalo opereta, hranice mezi komickou operou a operetou však nikdy nebyla zcela jasná. Rakouský typ se zpětně přenesl i do Francie (Hervého \"Mamzelle Nitouche\"), přesto rakousko-uherský prostor zůstal epicentrem žánru operety, jak dokazuje dílo Franze Lehára (\"Veselá vdova\"; 1905), Imre Kalmána (\"Čardášová princezna;\" 1915) nebo Oscara Strause. Opereta zdomácněla i v českých zemích (Rudolf Friml, Ralph Benatzky, Oskar Nedbal). V Anglii se zábavné hudební divadlo vydalo trochu jiným směrem. Rozhodl o něm zejména Arthur Sullivan, který od 70. let 19. století začal produkovat s libretistou W. S. Gilbertem díla, která nechal inscenovat ve svém divadle Savoy ve West Endu. Tím vznikla tradice londýnského West Endu jako jednoho z center muzikálu. Ve 20. letech s hudebním divadlem koketovala i berlínská avantgarda, Kurt Weill a Bertold Brecht uvedli na scénu svou \"Krejcarovou operu\" se slavnou písní \"Mackie Messer\". Avšak nejvíce se sullivanovská inspirace nakonec uchytila v USA, na proslulé newyorské Broadway. Amerika měla svou vlastní varietní tradici tzv. minstrelů a burlesek, ve 20. letech ale sullivanovský vliv převládl a zformoval se žánr, kterému se v USA začalo říkat muzikál. Obvykle je za první americký muzikál označováno dílo Jeroma Kerna \"Loď komediantů\" z roku 1927. Pravidla žánru pak ustavoval zvláště Cole Porter a Irving Berlin. Revoluci v žánru ve 30. letech způsobil George Gershwin, když do něj vnesl jazzovou inspiraci, především v průkopnickém muzikálu \"Porgy a Bess\" (1935). Hvězdou 40. let se stal Richard Rodgers, který prorazil s muzikálem \"Oklahoma!\" (1943) a o dekádu později přidal další hit: \"Za zvuků hudby\" (1959). 50. léta přinesla i další dva klasické muzikály \"My Fair Lady\" (1956) Fredericka Loewa a \"West Side Story\" Leonarda Bernsteina (1957). Tím vyvrcholila zlatá éra muzikálu. 60. léta poté intenzivně hledala nové cesty a formy. \"Šumař na střeše\" (1964) Jerryho Bocka přinesl neotřelé prostředí židovské komunity na Ukrajině, \"Kabaret\" (1966) Johna Kandera téma vzestupu nacismu v Německu a \"Vlasy\" (1967) Galta MacDermota pak vstřebaly hippie a kontrakulturní rebelii a přímo reflektovaly aktuální rozpory americké společnosti. V 70. letech se však vkus publika změnil. Žádalo si návrat ke konvenčnějším tématům, ale zároveň oživení rockovou revolucí uplynulé dekády. První, kdo to pochopil, a stal se tak králem amerického muzikálu na dvě desetiletí, byl Brit Andrew Lloyd Webber. Jeho \"Jesus Christ Superstar\" (1970) přinesl muzikál nového typu, což bylo reflektováno i tím, že byl zpočátku nazýván \"rockovou", "section_level": 2}, {"title": "Rock a pop.", "content": "Rockovou revolucí se začíná psát historie moderní populární hudby. Tuto revoluci zahájil rokenrol. Vznikl v 50. letech 20. století, když vstřebal vlivy blues, soulu, boogie-woogie (taneční verze blues), jazzu, folku i country, neboli když, obecně řečeno, smísil tradici bělošské a černošské hudby v USA. Toto smísení bylo podmíněno především rozvojem rozhlasu, gramofonových desek a jukeboxů. Ikonickým nástrojem stylu se pak stala elektrická kytara vynalezená již v roce 1932, avšak široce využívaná právě až od 50. let. Pojem \"rock’n’roll\" v angličtině označoval původně houpavý pohyb lodi na vlnách a hojně se užíval jako metafora sexuálního styku. Pro označení hudební atmosféry ho již před vznikem rokenrolu užívali někteří gospeloví, bluesoví nebo swingoví hudebníci. S novou hudbou 50. let tento pojem spojil jako první diskžokej Alan Freed z Clevelandu v roce 1951. Kandidátů na \"první rokenrolovou píseň\" je mnoho, průlomový byl nicméně zejména song \"Good Rocking Tonight\", který v roce 1947 nahrál bluesový zpěvák Roy Brown a pojednává o tanci, pití a sexu. Píseň se stala známá hlavně roku 1948, když ji převzal Wynonie Harris. V roce 1954 ji pak, jako svůj druhý singl, nahrál Elvis Presley a spustila se lavina. Do té doby byl rokenrol takřka výhradně „rasovou hudbou“ černochů a bílé masy vůči němu měly předsudky. Běloch Presley (a spolu s ním Bill Haley, Buddy Holly či Jerry Lee Lewis) je však zbořil a stal se idolem celé mladé generace. Poté už to měli černošští rokenroloví hudebníci mnohem snazší a i oni se rychle stali hvězdami – zvláště Little Richard, Fats Domino, Bo Diddley a Chuck Berry.  Elvis Presley se stal jedním z nejznámějších umělců 20. století, ba jednou z ikon celé této dějinné epochy. Presleyho písně jako \"Don't Be Cruel\", \"Love Me Tender\", \"Jailhouse Rock\" a ovšem také třeba Haleyho \"Rock Around the Clock\" (tedy především písně z let 1955-1957) se staly světově proslulý melodiemi. Presleyho sláva a celý rokenrol, brzy doprovázený osobitými tanci, zvláště twistem, také ukazovaly, že Spojené státy se staly obrovskou kulturní velmocí určující hlavní směr rodící se globální populární kultury (v Británii klasický rokenrol hrál např. Cliff Richard, ve Francii Johnny Hallyday, v Itálii Adriano Celentano). Americká hegemonie však nečekaně skončila v 60. letech. Tehdy se rockoví hudebníci v USA začali vracet k soulovým kořenům (Jimi Hendrix), objevovali reggae (Bob Marley), uchvátila je uvolněná atmosféra tzv. surf music (především The Beach Boys), na jihu se též objevil tzv. jižanský rock (zejm ZZ Top). Mainstreamové rockové publikum však obrátilo zrak jinam. Poměrně nečekaně Ameriku „vyhodila“ ze sedla parta mladých umělců v Británii, v Americe zvaná obvykle „britská invaze“. Rozhodující roli sehrály skupiny The Animals (zejm. hit \"House of the Rising Sun\" z roku 1964), The Rolling Stones a The Beatles, o něco později pak The Who a Pink Floyd. Za počátek „britské invaze“ bývá označováno vystoupení Beatles v americkém televizním pořadu \"The Ed Sullivan Show\" v roce 1964, které sledovalo 73 milionů Američanů (nadlouho rekord americké televize). Globální popularita Beatles překonala všechny předchozí milníky. Písně jako \"Yesterday\", \"Hey Jude\", \"Let It Be\", \"Love Me Do\", \"Help!\" nebo \"All You Need Is Love\" se staly hymnami jedné epochy. Britská vlna měla i inspirační sílu, jako první v Americe na nové hudební postupy britských rockerů reagovali Eagles (hit \"Hotel California\") a The Doors. V polovině 60. let Bob Dylan rovněž otevřel dveře folk rocku, jeho představiteli se stali Neil Young nebo Bruce Springsteen.  Na konci 60. let se řada kapel (např. Cream Erica Claptona, ale i Beatles) uchýlila k tzv. psychedelickému rocku, inspirovanému užíváním LSD. To také znamenalo ovšem velký kulturní rozštěp, neboť řada rokenrolových umělců starší generace, obzvláště Elvis Presley, odmítla takové kultuře přitakat nebo být její součástí. „Progresivisté“, často politicky angažování, zejména v hnutí za občanská práva černochů v USA a proti válce ve Vietnamu, nicméně ukázali svou sílu na festivalu ve Woodstocku v roce 1969, který se stal symbolickou a velmi vlivnou kulturní a generační událostí (nejen pro hudbu, ale i pro spřízněné subkultury jako byli hippies, motorkáři apod.). Psychedelický rock pak plynule přerůstal v tzv. progresivní rock (např. Genesis), art rock (Nick Cave) a jazz rock (Frank Zappa), což však byly směry, na které masové publikum už zdaleka nereagovalo tak příznivě. Oživení přišlo znovu z britských ostrovů, kde se na začátku 70. let zformoval tzv. glam rock, který reprezentoval David Bowie či Rod Stewart, avšak největšího úspěchu dosáhla skupina Queen, která se v 70. a 80. letech dokázala stát globálním fenoménem úrovně Beatles, s hity jako \"Bohemian Rhapsody\", \"We Are the Champions\", \"We Will Rock You\", \"Radio Ga Ga\", \"Somebody to Love\" nebo s rozlučkovou písní \"The Show Must Go On\". V Americe na glam rock brzy pozitivně reagovali Lou Reed či Iggy Pop.  Přirozenost vývojové linky od rokenrolu ke glam rocku však neuznávali zdaleka všichni. V 70. letech přišly i první vzpoury, které říkaly, že rock se stal příliš artificiálním, komplikovaným, intelektuálským a ztratil původní sílu a živelnost. První vzpoura žádající zjednodušení byla hard rocková (Led Zeppelin, Deep Purple, Uriah Heep, Whitesnake, Aerosmith, AC/DC). Další, už mnohem vážnější a žádající více agrese a temnoty, byla metalová (Black Sabbath). Třetí pak, vyznávající syrový, jednoduchý, naštvaný rock, byla punk rocková (Sex Pistols, The Clash, Ramones). Hard rock s původní vývojovou linkou víceméně splynul, punk a metal se začaly štěpit na řadu směrů (ska, oi music atp., všemožné metalové styly jsou probrány v samostatné kapitole) a vytvořily samostatný paralelní rockový vesmír spjatý s příslušnými subkulturami (punk, skinheads, satanismus apod.). Do rockového hlavního proudu z něj vystrkoval růžky spíše jen vizuálně provokativní shock rock (Alice Cooper, Kiss, později na tuto linii navázal Marilyn Manson).  Na klasickou linii, po přidání špetky punkové inspirace a hlavně se širším využitím elektronických nástrojů, navázala na konci 70. a na začátku 80 let zejména tzv. Nová vlna (zvaná též novoromantická, post-punková nebo synth rocková). Jejími nejvýznamnějšími představiteli se stali v USA The Velvet Underground, v Británii The Police (se Stingem v čele), New Order a Depeche Mode, v Austrálii INXS. Z nové vlny se odštěpila i mnohem popovější větev, někdy nazývaná synth pop (viz níže). Velmi blízko k rockovější linii new wave měl alternativní rock, jen o něco méně elektronický. Reprezentovali ho zejména R.E.M., The Cure a U2. Sílu si po celá osmdesátá léta udržoval i hard rock (Dire Straits, Def Leppard, Metallica, Bon Jovi, Guns N' Roses).  V 90. letech přišly tři mohutné rockové revoluce. Jedna měla kořeny v americkém Seattlu a byla nazvána grunge. Jejím hlavním představitelem byla kapela Nirvana, dalšími pak Pearl Jam, Alice in Chains či Soundgarden. Druhou mohutnou vlnou, programově opoziční ke seattleské depresi, byl tzv. britpop představovaný skupinami jako Oasis, Blur, Pulp či Suede a v pozdní formě, tzv. post-britpopu, i Coldplay. Třetí rockovou explozi představoval pop punk: Green day, The Offspring, posléze Blink-182, Simple Plan, Avril Lavigne, Sum 41. Všechny tyto směry sáhly k mnohem kytarovějšímu pojetí než nová vlna a mnohem jednoduššímu, punkovějšímu výrazu než glam rock či progresivní rock. Podobně kytarový byl indie rock, avšak mnohem jemnější a zklidněný, reprezentovali ho v 90. letech zejména The Cranberries. Nové objevy přinášel nadále alternativní rock (Radiohead, The Smashing Pumpkins, Garbage, Portishead, Lenny Kravitz, Thirty Seconds to Mars). 90. léta přinesla také vlnu rapu (viz níže), který navzdory mnoha interakcím s rockem (zejm. Bestie Boys) ovšem představuje specifický, separovaný svět. V nultých letech 21. století nicméně prvky rapu inkorporoval zvláště tzv. nu metal, popovější odštěpek metalového světa, reprezentovaný průkopníky Red Hot Chili Peppers, a posléze skupinami jako Linkin Park, Evanescence, Korn, Slipknot, Rammstein či Limp Bizkit. Podobný průlom z metalového světa do mainstreamu zaznamenal občas i symfonický či alternativní metal, zejména", "section_level": 2}, {"title": "Metal.", "content": "Heavy metal se objevil na přelomu 60. a 70. let v Británii a Spojených státech. Vyvinul se z hard rocku, když některé hard rockové skupiny začaly experimentovat se \"zdrsněním své hudby\" pominutím prvků blues, uměle zkresleným zvukem kytar, kovově znějící basovou linkou a užitím kytarových riffů. Za předchůdce metalu bývají označovány skupiny Led Zeppelin a Deep Purple, ale za první opravdu metalovou povětšinou až Black Sabbath, kteří se ohlásili na samém konci 60. let. Krom některých hudebních inovací přinesli rekvizitu, která se pro styl stala velmi typickou - texty inspirované černou magií, satanismem, hororem. V 70. letech přišla vlna následovníků: Judas Priest ještě více očistili svou hudbu od blues, Iron Maiden zrychlili tempo, Motörhead přidali punkovou syrovost. V 80. letech přinesli další zrychlení (speed metal) Helloween či Accept, inspirace z glam rocku Mötley Crüe, ale nejvlivnější se stala verze metalu, která se zdála natolik zvukově nová a agresivnější, že si vysloužila i vlastní škatulku: trash metal. Jeho nejslavnějšími představiteli se v 80. letech staly skupiny Metallica, Megadeth, Slayer a Anthrax. 80. léta přinesla i prozatím undergroundové verze jako death metal, s", "section_level": 2}, {"title": "Elektronická hudba.", "content": "Elektronická hudba je v zásadě definována nástroji a technologiemi, s nimiž se provozuje. V tomto smyslu lze psát její dějiny za pomoci technologických milníků, jako je vynález thereminu (Lev Sergejevič Těrmen, 1920), martenotových vln (Maurice Martenot, 1923), hammondových varhan (Laurens Hammond, 1935), moog syntezátoru (Robert Moog, 1964), sampleru (1969), syntezátoru minimoog (1970), nebo standardu MIDI (1983), který umožnil tvorbu na počítači. Ve stejném roce jako MIDI se v obchodech objevil první komerčně úspěšný digitální klávesový syntezátor Yamaha DX7, s nímž pracovalo velké množství hudebníků.  Elektronická hudba, jak bývá u menšinových hudebních žánrů spjatých se subkulturami obvyklé, vytvořila rovněž změť pojmů, směrů a škatulek, jimiž popisuje sama sebe. Často se překrývají, tvůrci se obvykle hlásí k více z nich a pro posluchače přicházejícího zvenčí jsou rozdíly mezi těmito podžánry jen obtížně rozlišitelné a postřehnutelné. V zásadě lze elektronickou hudbu klasifikovat podle její funkce a způsobu, jakým je obvykle konzumována, do tří velkých proudů. První z nich, jež by laicky mohl být označen za \"jemný\" či \"soft\", je elektronická hudba, jejíž funkcí je obvykle relaxace, meditace nebo zvuková kulisa. Sami elektroničtí hudebníci používají pro takovou hudbu názvy jako chill-out, ambient, new-age, downtempo, trip hop, chillwave, space music apod. (Přesahy do jazzu se pak obvykle nazývají smooth jazz). Nejvýznamnějšími hudebníky tohoto proudu jsou velkou částí své komplexní tvorby Jean-Michel Jarre, Vangelis, Mike Oldfield a Moby, dále klasik new-age Brian Eno, skupina Enigma, reprezentant ambient techna Aphex Twin, Röyksopp, Kitarō, Tangerine Dream, DJ Shadow, Robert Miles nebo Parov Stelar.  Druhý velký proud je hudba, jejíž funkcí je především taneční doprovod. Hlavními žánry tohoto širokého proudu jsou tzv. electronic dance music (EDM), house, rave, trance a techno.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dějiny hudby jsou patrně stejně dlouhé jako dějiny lidské civilizace. Studuje je muzikologie, byť ta je zaměřena zvláště na západní klasickou hudbu a hudbu jako obecnější jev studují spíše sociální vědy jako kulturní antropologie, etnologie, kulturologie, kulturální studia či sociologie. Většina antropologů a kulturologů hudbu považuje za antropologickou konstantu, tedy něco, co se vyvine v každé společnosti (doposavad byla hudba zaznamenána i u všech izolovaných kmenů), a co patrně vzniklo již na počátku lidské kultury, jakkoli je velmi obtížné studovat dějiny hudby před vynálezem záznamových zařízení a notových zápisů. Klíčem pro takové studium jsou předpokládané stopy hudební tradice v současných žánrech a archeologické nálezy hudebních nástrojů, nebo toho, co za ně považujeme. Předpokládá se, že hudba nebyla původně samostatným kulturním jevem, ale rozvíjela se ponejprve v rámci náboženství, respektive magicko-náboženských rituálů. K tomu alespoň poukazuje studium přírodních národů. K první výraznější separaci hudby a náboženství patrně došlo v antické civilizaci, pospolu se sekularizací divadla. Ještě na počátku středověku měla hudba ovšem především náboženský význam i v evropské kultuře, nakonec ale zde došlo k osamostatnění, což dalo vzejít klíčovému jevu dějin hudby, tzv. západní klasické (vážné) hudbě, jakkoli vedle ní i v Evropě zřejmě vždy existoval spodní proud hudby lidové (jež byl pochopitelně s vážnou hudbou v neustálé interakci). Západní vážná hudba ovlivnila i jiné kultury, spolu s evropskou kolonizací a rozvojem moderní civilizace a globalizace, jakkoli si některé kulturní okruhy uchovaly velmi svébytné vlastní tradice, které pohlcení západní hudbou dlouho vzdorovaly (např. Japonsko). Na začátku 20. století však došlo k dalšímu velkému přelomu, kdy byla vážná hudba vytlačena z hlavního proudu jazzem a začala se psát nová tradice, jejímž hlavním směrem se stalo to, co bývá nazýváno populární a rockovou hudbou. Ty lze považovat za jedny z prvních plně globálních kulturních jevů vůbec. I když si zachovávají místní specifika, společný základ je velmi patrný.", "tgt_summary": "音乐存在于每个已知的文明,不论过去或现在,在不同时间和地点也有很大的变化。 世界上所有的人民,包括了孤立的民族,也有它的音乐形式,可以认为人类始祖在不同人种分散在世界各地之前已知晓音乐。所以音乐很可能已存在55,000年以上。第一个音乐或许在非洲发明,随后演变为人类生活的一个基本部分。", "id": 1573100}
{"src_title": "IPadOS", "tgt_title": "IPadOS", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První iPad byl vydaný v roce 2010 a využíval iPhone OS 3.2, které přidalo podporu pro větší zařízení, předtím bylo iPhone OS používáno pouze pro zařízení iPhone a iPod touch. S vydáním iOS 4 bylo iPhone OS přejmenováno na iOS.  Aby Apple mohl rozšířit funkce na iPad, vytvořil iPadOS. Nové jméno získala nástavba iOS od verze 13.1.", "section_level": 1}, {"title": "Aktualizace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "iPadOS 13.", "content": "iPadOS začalo verzí 13.1, verzi 13.0 nikdy nemělo, verze 13.0 vyšla jen pro iOS", "section_level": 2}, {"title": "Funkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Home Screen.", "content": "Narozdíl od předešlých verzí iOS, rozpoložení aplikací na ploše může zobrazit až 5 řad a 6 sloupců bez ohledu na to, zda je zařízení otočené na šířku nebo na výšku", "section_level": 2}, {"title": "Multitasking.", "content": "iPadOS má oproti iOS velmi rozšířenou funkci Multitasking s funkcemi jako Slide Over a Split View, který nabízí možnost, používat více aplikací najedou vedle sebe. Dvojité kliknutí na domovské tlačítko nebo přejetí prstem zespodu obrazovky zobrazí všechny předešlé aplikace.  Pokud se při používání aplikací lehce posune prstem odspodu obrazovky, zobrazí se Dock.", "section_level": 2}, {"title": "Safari.", "content": "Safari nyní zobrazuje stránky ve vzhledu pro počítače, obsahuje \"správce stahování\" a má 30 nových klávesových zkratek v případě, že je připojena externí klávesnice.", "section_level": 2}, {"title": "Sidecar.", "content": "Sidecar je možnost použití iPadu, jako externí monitor pro MacOS, funkce je pojmenovaná jako odkaz na postranní vozík. iPad podporující Apple Pencil se dá s aplikací Adobe Photoshop použít jako grafický tablet.", "section_level": 2}, {"title": "Úložiště.", "content": "iPadOS má možnost připojení externího úložiště, jako třeba USB flash disk nebo externí disk.", "section_level": 2}, {"title": "Podpora pro myš a Trackpad.", "content": "Podpora pro myš a Trackpad byla vydána ve verzi 13.4.", "section_level": 2}], "src_summary": "iPadOS je mobilní operační systém vytvořený a vyvíjený firmou Apple Inc. pro jejich zařízení iPad. iPadOS je nástupce iOS 12, byl představen na WWDC 2019. Software má vylepšený multitasking a využívá výhod zařízení iPad. Software byl vydán v srpnu 2019.", "tgt_summary": "iPadOS是苹果公司在iPad上使用的操作系统,最新版本iPadOS 13于2019年6月4日WWDC上发布。 iPadOS的使用者接口是使用多点触控来直接操作。接口操控元素包括滑动条、开关及按钮。跟操作接口的控制包括滑动、点击、扭捏及反向扭捏。这些所有都在iPadOS操作系统及其多点触控接口中有具体的定义。内建的速度感知器能够提供给部分应用程序使用,当装置摇动时以的作出回应(常见的结果是还原指令),或以三维方旋转(常见于切换纵向及横向之间的荧幕模式)。2019年9月24日已正式发送更新。", "id": 2524215}